Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 7. 12. 2011
Z došlé pošty: 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě a výstava »Carský dvůr«
Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku si Vás u příležitosti 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě (samostatnosti) Moskevským patriarchátem naší místní pravoslavné církvi dovoluje pozvat na slavnostní bohoslužbu, která se uskuteční ve čtvrtek 8. prosince 2011 v 9:00 hodin v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
Božská archijerejská liturgie bude sloužena pod vedením Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, společně s Jeho Vysokopřeosvíceností vladykou Hilarionem, metropolitou volokolamským, a dalšími archijereji a duchovenstvem. Metropolita Hilarion volokolamský patří k prvohierarchům Ruské pravoslavné církve. Je předsedou odboru vnějších vztahů Moskevského patriarchátu a jeho úkolem je zastupovat moskevského patriarchu a celou církev navenek.
Chrám svatého Mikuláše byl v letech 1874-1945 místem modliteb pravoslavných věřících v Praze. Svatou liturgii Petra Iljiče Čajkovského, která zde poprvé zazněla před 125 lety pod taktovkou autora, zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.
Sváteční liturgie se koná také v den významné návštěvy prezidenta Ruské federace pana Dmitrie Anatoljeviče Medvěděva v České republice, metropolita Kryštof se společně s metropolitou Hilarionem na pozvání prezidenta ČR Václava Klause po bohoslužbě účastní slavnostního oběda na Pražském hradě a také, spolu s oběma prezidenty, otevření výstavy „Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Poklady moskevského Kremlu.“, kde také zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.
Slavnostní bohoslužba se koná ve spolupráci s Církví československou husitskou a účastní se jí také její vrcholní představitelé a další zástupci ekumeny a veřejného života.
Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti.
Administrátor
--- 7. 12. 2011
Ohlédnutí za nedávnou křesťanskou akcí
Ekumenický pořad České televize k 28. říjnu
Už měsíc mám v počítači jakési poznámky k výše uvedenému televizním pořadu a kladl jsem si otázku, má-li nějaký smysl "jít s tím ven". Vydání tohoto weblogového příspěvku ukazuje, jak jsem si nakonec odvětil. Za tu dobu, co píši na web, jsem sám sebe jaksi vmanévroval do role občasného (krajně kritického) komentátora televizních přenosů ze všelijakých ekumenických akcí. Není to úloha, která by mne kdovíjak bavila nebo naplňovala nějakým uspokojením, ale bylo by možná poněkud nečestné, kdybych ji zanedbal zrovna teď, kdy je (snad poprvé) co chválit. Mám na mysli ekumenický televizní pořad ke dni 28. října, který (jakožto státní svátek vzniku ČSR) měl báječné téma "svoboda".
Tak tedy, teď tu slíbenou chválu. Oceňuji zásadní scénáristickou a režijní proměnu, kterou křesťanský televizní pořad podstoupil. Jsem vděčen všem, kdo za to můžou, že pořad takového formátu, v jehož hlavičce jsou pojmy: křesťanský, ekumenický, aktuální, misijní atd., nebyl opět pojat jako režijně pasivní přenos z nějaké trapné společné bohoslužby. Místo toho se objevil komponovaný pořad s předtočenými vstupy, rozhovory se zástupci jednotlivých církví, diskusí apod. Této proměně formy upřímně tleskám, neboť je pro prezentaci křesťanství a církví bezpochyby efektivnější, než ty předchozí přenosy z podivně zamřelých shromáždění.
Jako hlavní přínos vidím otevření možnosti samostatných vyjádření jednotlivých církví. Každá církev ať dostává prostor oslovit, zvěstovat, inspirovat, poučit... Jestli má mít pojem "ekumenický" vůbec nějaký smysluplný obsah, tak by měl tkvít právě v tomto. Ať církve - jedna vedle druhé, společně v jednom pořadu, ale zároveň i každá sama za sebe - mohou po dvaceti letech tzv. "svobody" konečně promluvit.
Domnívám se, že konečně byl učiněn významný krok směrem k vytváření křesťanských pořadů (věnovaným k různým svátkům a dalším slavnostním příležitostem), které by mohly být pro veřejnost zajímavé a diváci se z nich mohou něco inspirativního dozvědět. Příjemně mne překvapilo, že pořad měl civilní atmosféru a jeho tvůrci se vyvarovali pokušení pseudoduchovní kompozice, pro kterou bývá typickým zjevem angažovaný herec, stojící prkenně s otevřenými deskami před mikrofonem a procítěně pronášejí jakési dojemné texty, zatímco v pozadí hraje někdo na flétnu (připomínalo mi to vždycky komunistické "nedělní chvilky poezie"). Řekl bych, že vybalancovat dramaturgické pojetí tak, aby se vyvarovalo atmosféře pompézní stafáže státního pohřbu na jedné straně a zároveň levně lidové uliční atmosféře na straně druhé, musí být docela kumšt. Mám za to, že tentokrát to byl krok správným směrem. Předpokládám, že budou tvůrci pořadu nad dalším vývojem přemýšlet, a držím jim palce, aby pokračovali ve zvoleném směru.
Formu tedy chválím. Rozpaky však přetrvávají nad obsahem - tj. nad tím, jak církve využily tuto příležitost. Než, byl bych tentokrát shovívavý, protože se jedná o první pořad tohoto typu a nikdo z vystupujících s ním neměl zkušenosti. Rád bych totiž věřil, že když se účinkující viděli v televizi a pochopili celkové vyznění pořadu, uvědomili si, jak by se dalo hlásat křesťanství lépe.
* * *
Samozřejmě základní mantinely krutě ohraničující prostor těch, kteří se vydají zabruslit si na tomto ledu, jsou dány samotným pojmem "ekumenismus, ekumenický -á, -é". Ekumenismus se v myslích mnohých povýšil na hodnotu nad všechny jiné hodnoty. Byť by to nikdo z ekumenistů takto jistě neřekl, v praxi se mnozí z nich podle toho chovají.
Ano, tohle je problém, s nímž si asi duše sevřená obručí ekumenismu těžko poradí. To bylo zvláště vidět, když bylo zvoleno zrovna takové téma jako "svoboda". Celkové vyznění ekumenického zhodnocení pojmu "svoboda" z hlediska křesťanství naprosto zkrachovalo. Nemálo mi to připomínalo atmosféru v dobách minulých, když se o svobodě psalo v Rudém právu.
Pojďme se na chviličku věnovat těmto charakteristickým rysům chování ekumenistů. Třeba nám to pomůže pohnout se v úvahách někam dál.
Jak jsem již zmínil, jedním z nejvýraznějších důkazů duchovní prázdnosti ekumenismu je skutečnost, že z něj byla učiněna jakási nepochybná hodnota sama pro sebe - vytoužený cíl. Občas čteme, že se tam či onde konala "ekumenická bohoslužba" - přičemž to první, co je o ní sdělováno, je, že byla ekumenická. Ekumenismus vytlačuje z našeho křesťanství jeho původní duchovní obsah a nahrazuje jej prázdnou bublinou na chvíli předstíraného mezicírkevního přátelství. Všimněte si, že když se někde ekumenicky káže křesťanství, tak už není prvořadé, jak se káže a o čem že se káže, ale že se ekumenicky káže. (Možná se mýlím, ale tak mi to připadá - myslím, že výjimky tu jen potvrzují pravidlo.)
Mám za to, že příčinou tristní úrovně ekumenických kázání není vždy nevýrazná úroveň kazatelů (jistě takoví nejsou zdaleka všichni), ale jakési duchovní působení, které na ekumenických akcích vane a zavírá kazatelům ústa. Takže když začnou hovořit, začnou se třást strachy, aby snad - nedej, Bože! - neřekli něco, co by nelíbilo ostatním farářům, a pak na vlastní duchovní obsah toho, co říkají, už vlastně nehledí. Výsledkem jsou řeči "neslané nemastné", které nikoho neosloví, protože jsou v podstatě o ničem.
Vím, že se v manuálech ekumenismu píše, že se žádný zúčastněný nemá zříkat ničeho z bohatství své tradice, naopak to má předkládat k obohacení ostatním. Jen to zkus! A se zlou se potážeš. Mám s tím své ne moc příjemné zkušenosti, a vzpomínám si, jak zlobně zaútočili ekumenisté na jednoho našeho staršího duchovního při jakémsi teologickém setkání pořádaném kdysi na hoře sv. Klimenta. A to si tam tento pravoslavný kněz (mimochodem dosti ekumenického ladění) dovolil jen velice korektně přednést něco o pravoslavném pohledu na cyrilometodějství. Kdo s touhle odvrácenou tváří ekumenismu někdy přišel do styku, dává si tam pozor na jazyk.
Možná je to právě ta atmosféra strachu, který vyvěrá z předstírání toho, jak se mají církve vespolek rády, co činí ekumenické projevy tak podobné pokryteckým projevům na soudružských schůzích v dobách ne tak dávno minulých. Stejně jako tenkrát ani dnes není kvalita toho, co se říká, tím hlavním. Za totality bylo nejdůležitější poklonit se v přednášeném projevu modle komunismu. A dnes na tom nejsme o moc lépe ani svobodněji - hlavní kvalitou ekumenických akcí je jejich ekumenismus, a ten je tím, co se tam uctívá především.
V praxi lze současný ekumenismus asi těžko nějak spojit s duchem svobody, možná proto bylo probírání tématu svobody na ekumenickém fóru tak zoufale neplodné.
* * *
Z toho všeho však můžeme vyvodit něco o směru, kterým by se mohlo vyvíjet scénáristické pojetí křesťanských "ekumenických" pořadů v televizi. Aby se mohly jednotlivé církve v rámci jednoho společného pořadu svobodně vyjádřit, bylo by nejspíš užitečné, kdyby hlavní osa pořadu opustila sledování jakési konkrétní ekumenické akce v nějakém studeném chrámu, jehož chlad dýchne i skrze obrazovku, a pojetí se posunulo spíše ke střihovému pořadu. Nechat vždy několik mluvčích z každé církve, aby se ve svém prostředí samostatně vyjádřili na předurčená témata, nebo s nimi domluvit, že budou na dané téma v neděli kázat, kázání natočit a nějakou část záznamu použít apod. Tak by církve mohly promluvit svobodně, aniž by byli jejich představitelé stísněni duchem ekumenických setkání, které mohou mít ke svobodnému projevu hodně daleko.
Jednotlivé příspěvky by mohly být propojeny živou společnou diskusí, vedenou nikoliv v klimaticky i akusticky nepříznivém kamenném prostředí, ale v útulném teple studia jednoduše zařízeném židlemi v kruhu, kde by se přednatočené příspěvky mohly stručně komentovat či doplnit. Jde jen o to, aby studiová diskuse nepřevážila nad tím, co je natočeno uvnitř jednotlivých církví. Pak by to asi přestávalo být zajímavé pro nejširší veřejnost.
Kdyby byl pořad pojat střihově a nikoliv jako přenos z konkrétní akce, vyznělo by to snad příznivěji mj. i kvůli tomu, že bychom na televizní obrazovce neviděli ty trapné rekvizity, k nimž se organizátoři rádi uchylují v neskutečně naivní snaze být "in" a "cool". Jenže používané rekvizity jsou "in" v prostředí základních škol prvního stupně, a nikoliv na shromáždění dospělých lidí. Asi za tímto jevem stojí dnešní křečovité zacílení skoro všeho, co se v západních církvích pořádá, na mládež (hlavně od 10 do 15 let). Pokud vím, i příslušníci západních církví si občas stěžují na zdětinšťování církevního života či na upření většiny pozornosti církevního vedení na mládež.
Jestli si někdo myslí, že dětem se to bude líbit a dospělí z toho budou mít zážitek roztomilosti, radosti či nevinnosti křesťanského života v církvi, tak moje zprávy od lidí vypovídají spíše o tom, že to působí neseriosně, povrchně a hloupě. Někdy to připomíná spíše záběry z psychiatrického oddělení, než záznam z vážně míněného náboženského shromáždění.
Kdyby rejstřík používaných rekvizit nespadal do kompetence církví ale televizních pracovníků, byla by tu jistá naděje, že pořad bude působit seriosně. Dramaturgie v televizi jistě bere v úvahu cílovou skupinu, pro kterou se pořad chystá, a jsou tam schopni dobře odlišit dětský pořad od pořadů pro dospělé. Církve toho evidentně schopny nejsou.
Jak se to konkrétně vztahuje na akci k 28. říjnu? Mám na mysli např. ty infantilní pestrobarevné balónky uvázané na nějaké, poněkud bizardní zobrazení kříže. Asi se tím chtělo říci, že modlitba vzlétne k Bohu jako balónek k nebi. Dojemné až k pláči. Opravdu si organizátoři myslí, že tohle osloví a přitáhne dospělého člověka? Je možné, aby někdo, komu je přes dvacet, začal při pohledu na balónky v kostele přemýšlet, že by se v takovém shromáždění mohly řešit problémy, které tíží jeho duši? Jak se asi pod pestrobarevnými balónky nazírá problém smyslu života a bolesti a neodvratnosti smrti? Možná však opravdu spějeme do doby, kdy se po zavedení "dětských mší" dočkáme "balónkových bohoslužeb" a kdo ví, čeho ještě.
* * *
Leč zpátky k úvahám o možné kompozici křesťanských pořadů. Upřímně by mě zajímalo, jestli by za výše zmíněných předpokladů režijního a scénáristického pojetí mohl vzniknout kvalitní křesťanský pořad, který by konečně dokázal oslovit veřejnost. I kdyby totiž televizní pracovníci vyšli církvím ve všem vstříc a připravili jim ideální půdu pro jejich vystoupení před národem, zůstává otázkou, zda by této možnosti církve dokázaly využít.
Začíná být totiž zřejmé, že současným zdejším církvím scházejí osobnosti, které bychom mohli charakterizovat jako "duchovní myslitelé". Vzdělanců s pěti tituly před jménem a stejnou řádkou zkratek za jménem máme až běda. Jsou zde historikové, filosofové, máme "kazatele alchymisty", kteří jsou zajímaví tím, že když promluví, vše obrátí naruby, a pak zase vrátí zpátky ale jinak. Moderní kazatel má už tolik vědomostí, že každé téma může nejprve rozložit na prvočinitele, a pak je opět poskládat zpět, takže nakonec nic není jisté. Klasický evangelík začíná každé druhé kázání plamennými oznámením přibližně v tom smyslu, že slova, jež se právě přečetla z evangelia, by skutečný Ježíš nikdy neřekl. Jenže lze tím vším učeným kazatelským eskamotérstvím přenést na někoho ducha evangelia?
* * *
A tím se už dostávám k úvaze nad tím, jak reálně probíhalo televizní křesťanské svědectví na tak skvělé téma, jakým je pro křesťanského kazatele: svoboda.
V některých vystoupeních bylo téma probíráno sice seriosně, ale trochu formalisticky - na rovině: svoboda a odpovědnost. Miloš Rejchrt uvedl, že se nám vytrácí dřívější chápání odpovědnosti - tj. vědomí, že se budeme ze všeho zodpovídat nějaké vyšší moci, tj. na Božím soudu. Bohužel tato myšlenka už nebyla dále rozvíjena. Pojem "svoboda" zde byl většinou uchopován jen v politickém a společenském či osobním smyslu. A to je hodně smutné zúžení takového klíčového pojmu křesťanského slovníku! Hlubší rozměr svobody (ve smyslu vnitřního osvobození od hříchu) letmo a ojediněle zmínil jen jeden z krajně protestantských (!) kazatelů.
* * *
Co mi tedy chybělo v projevech zástupců církví nejvíce? Základní křesťanská zvěst. Zvolené téma "svoboda" bylo lze využít k pokusu o stručné ale hluboké vysvětlení celého křesťanství. Jen málokteré téma by k tomu bylo vhodnější. Vždyť křesťanství je především o osvobození člověka. Co jiného je vlastně obsahem klíčového křesťanského pojmu "spása"? Kristus nás přišel zachránit od věčné záhuby, vysvobodit z otroctví, osvobodit od hříchu, neboť "kdo páchá hřích, otrokem hříchu jest".
Svoboda politická může být dobrá nebo nemusí (podle toho, k čemu se využije). Duševní (vnitřní) svoboda člověka je bezesporu důležitější než svoboda tělesná, neboť dává člověku nezávislost na vnějších okolnostech. Ale bez svobody člověka od hříchu jsou všechny předchozí úrovně svobody vlastně k ničemu. Kdo se nechá Kristem osvobodit hříchu a od pekelných pout, získává nádavkem i svobodu duševní, a tím pádem i nezávislost na svobodě tělesné a politické.
Zatímco svobodu politickou mohou pro sebe vydobýt lidé vlastními silami, a svobodu vnitřní může člověk částečně získat též vlastním přičiněním, tak svobodu od hříchu si nikdo sám dát nemůže. Vždyť každý, kdo se narodil do tohoto světa, je spoutancem vášní a tudíž i hříchu, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". Tuto svobodu zjednal lidem Kristus na kříži a toto osvobození podává všem lidem. A o způsobu, jak si toto osvobození přisvojit, jak vstoupit do svobody Božích dětí, pojednává celá svatootcovská asketika a spiritualita. Tam je přesné "know how", jak spolupracovat s Kristem na svém osvobození. Vždyť svobodu Bůh nedává člověku bez člověka, čili je nutná svobodná spolupráce hříšníka na tom, aby byl Boží blahodatí očištěn od hříchu a vyproštěn z pout smrti.
Ani svaté Tajiny - křest, přijímání atd. - nepůsobí mechanicky, ale jen na základě aktivní lidské spolupráce. Zatímco z pozemské matky jsme se narodili jako zotročení synové starého Adama, tak při křtu je do nás zaséváno seménko lidství nového Adama, lidství Kristova, lidství uzdraveného ke svobodě. A o toto seménko je potřeba se starat, aby nebylo zmařeno, zašlapáno, udušeno, ale aby z něho vyrostl strom spojující nebe se zemí a obyvatelé nebeští sídlili v jeho koruně. (Takovou hezky evangelijní poetikou by to šlo uzavřít.)
Nebo bylo lze téma svobody rozvíjet k pokárání nešvarného vývoje současné civilizace. Např. z následujícího úhlu pohledu.
Pro dnešní svět znamená svoboda především svobodu k hříchu. Vidíme, k čemu je dvacet let u nás používána politická svoboda. K výsměchu člověku, k ponížení člověka téměř na úroveň zvířete. K rozmnožení lidských potřeb, jimiž je více a více zotročován lidský duch. Neboť ten, kdo mnoho věcí potřebuje, je málo svobodný, narozdíl od toho, kdo málo potřebuje. Jenže celý současný tzv. "svobodný politický a ekonomický systém" stojí právě na nekončícím zotročování lidí. A tak to poslední, co může současná politika i ekonomika potřebovat, jsou vnitřně svobodní lidé.
A kdyby se do těch ničemníků, co činí úklady lidské svobodě, chtěl nějaký kazatel pořádně husovsky obout, mohl by pokračovat třeba tímto směrem:
Takže z nás před dvěma desetiletími sice sňali dřevěné jho politické totality, které svíralo lidské tělo, aby nás ujařmili ocelovým jhem, do něhož se snaží zakovat lidskou duši. K tomu potřebují, aby lidská duše byla neklidná, z čeho plyne její manipulovatelnost. Duši zneklidňují především vášně, a ty se snaží rozdmychávat v člověku ti, kteří ho touží ovládat - z duchovních sfér démoni, ze světské sféry architekti nového světového řádu. Klidná duše, osvobozená od vášní, je pro démony i světské mocnáře nedostupná. Nejefektivnějším nástrojem k rozdmychání vášní je komercionalizace všeho. Vše je oceněno, vše je na prodej, vše lze koupit, vše má svou peněžní cenu. Společenský režim, který nedrží splašeného koně komerce na uzdě, uvrhuje své lidi do otroctví duševního a tím pádem i duchovního.
A pokud by chtěl kazatel, aby mu už dali pokoj a příště ho nikam nezvali, mohl by to k radosti některých posluchačů mravokárensky uzavřít např. slovy:
Dalším zkázonosným aspektem současného světského pojetí svobody je lhostejnost k tomu, když je svoboda používána k poškozování, destrukci a záhubě lidských duší. Kdejaká zvrhlost a nemravnost se může v rámci této svobody volně propagovat a lákavě nabízet k vyzkoušení. Osvobozováním lidského ducha působí křesťanství přímo proti těmto politickým a společenským systémům. Proto je pravé křesťanství tak nebezpečné.
* * *
Tak to byl jen takový střídmý kaleidoskop úvah, který se může křesťanskému kazateli vytanout na mysli, když má pohovořit o svobodě. Samozřejmě se nejedná o žádný vyčerpávající přehled křesťanských pohledů na svobodu ani o jediné správné uchopení tohoto tématu. Svobodu lze nahlížet i z jiných biblických a svatootcovských hledisek. Čekal bych, že něco z takových témat tam někdo pozvedne a bude to ve své řeči opracovávat. Bohužel nic z těchto ani jiných autenticky křesťanských pohledů nebylo za celou dlouhou dobu trvání pořadu rozebíráno.
A teď se nám vrací otázka, zda lze někdy příště očekávat skutečně křesťanské kázání, či zdali už toho naše církve nejsou schopny. Nechám ji bez odpovědi a počkám si další ekumenický pořad České televize.
P.S.
Na samotný závěrečný okraj sem přeložím něco z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova. Uvedu jeho zážitek (z 80. let), který není tak nepodobný tomu, co jsem cítil nad českým ekumenickým rozjímáním o pojmu svoboda.
"Spása dnes"
bylo to téma celosvětové všekřesťanské konference (ještě za sovětské éry) a týká se nejdůležitější otázky našeho života. Shromáždili se tam ti, kteří věří v Krista jako v Boha a ve Spasitele, věří v Evangelium jako v knihu obsahující nadpřirozenou pravdu; věří, že smysl lidského života rozhodně nemůže být omezen rámcem několika desetiletí, v nichž se odehraje jednotlivý lidský život; věří ve věčný život. Z Ruské pravoslavné církve tenkrát jeli na konferenci do dalekého zahraničí dva představitelé: dnešní patriarcha Kyrill a dnes už zesnulý metropolita Antonij. Čekali jsme tenkrát netrpělivě, s jakými se vrátí výsledky. To, co nám pak vyprávěli, na nás zapůsobilo velice depresivním dojmem. Řekli nám, že na této konferenci hovořili o všem možném - o spáse od rasismu, od vykořisťování, od nemoci, od chudoby a hladu, od nespravedlnosti, od války... Leč jediné, o čem se nic neřeklo, byla ta spása, která je synonymem křesťanství, tedy spása člověka od toho, co nás především hubí, od hříchu. O tom ani slovo. A ještě k tomu - když se naši představitelé spolu s dalšími pravoslavnými delegáty z jiných zemí otázali, kdy už budeme hovořit o křesťanské spáse, tak na ně ostatní delegáti (z nepravoslavných církví) udiveně pohleděli jako na nějaké "živé fosílie" přežívající tu ještě z nějakého dávného pradávna: "Kde se tu vzali? Co je to za divné lidi? Copak skutečně nechápou, že veškerý smysl života, je právě v tomto pozemském životě a v ničem jiném?" Na této celosvětové konferenci se setkaly dva naprosto neslučitelné proudy života, dvojí neslučitelné chápání smyslu života - cíle člověka, podstaty života.
Administrátor
--- 1. 12. 2011
Ze světa - ukončení putování athonské bohorodičné svátosti po Rusi
Pás přesvaté Bohorodice opustil v pondělí Rusko
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
 |
 |
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
27. listopadu 2011 po božské liturgii přijal patriarcha Kyrill archimandritu Efréma a další mnichy z vatopedského monastýru, kteří přivezli do Ruska velikou svátost, uctívaný pás přesv. Bohorodice. "Líbajíce tento pás, modlíme se vroucně, aby nám Bůh daroval síly duševní i tělesné. Modlíme se též, aby tento pás, jenž byl poprvé vynesen z monastýru, aby navštívil Rusko v rozhodující chvíli jeho historie, přivedl ochranu přečisté Královny nebeské nad celou svatou Rus," pravil představitel Ruské církve.
"To, co se stalo v souvislosti s návštěvou této relikvie v naší zemi, ukazuje sílu Boží blahodati našemu národu, který do značné míry ještě zůstává v nevěře a stojí, ač je formálně pokřtěn, daleko od Církve. Ale když miliony lidí přišly za touto svátostí, vystály čtyřiadvacetihodinovou frontu na mraze a v dešti, pak se tím zjevuje síla svaté Rusi, kterou mnozí považovali za mrtvou a nenávratně ztracenou," zdůraznil vladyka.
"Těžké zkoušky 20. století nás připravily o mnohé z toho, co bylo sílou a slávou našeho národa. Ochabnul duch, degradovaly mnohé stánky našeho společenského života, už se jen matně projevuje talent ruského člověka a mnohým se zdálo, že z této oprátky, kterou nás hrozné tragédie 20. století upletly, se už nedostaneme. Avšak přinesení pásu přesv. Bohorodice náhle umožnilo uvidět to, co je možná v národním životě tím největším a nejdůležitějším. Mocnou, žhavou a upřímnou víru lidí. A dokud je živa tato víra, brány pekelné nás nepřemohou," vyjádřil své přesvědčení patriarcha Kyrill.
"Znovuzrozená duše, naplněná Božskou mocí je připravena k jakémukoliv zápasu. Bylo pro nás životně důležité, abychom spatřili to, nač jsme hleděli. Děkujeme Bohu za všechny ty lidi, jejichž víra a trpělivost byla korunována zázrakem dotyku svátosti. Věříme, že na upřímné a srdečné modlitby, vycházející z víry těch, kteří relikvii uctili, daruje Královna Nebeská to, oč je prošena. Prosíme, aby se dotykem přesvaté Bohorodice v zemi ruské ještě posílila pravoslavná víra, aby se stala hlavním motivem našich nejdůležitějších činů v osobním, rodinném a společenském životě. Uprosme přesvatou Bohorodici, aby sklonila svou milost k celé naší historické otčině a darovala nám všem, co je potřebné ke spáse a pro život věčný," uzavřel patriarcha moskevský a celé Rusi.
Mnozí lidé čekali ve frontě před pásem přesv. Bohorodice, aby pocítili jednotu.
V pondělí v 6,50 ráno 28. listopadu byla na letišti sloužena pobožnost před pásem přesv. Bohorodice (poslední na ruské zemi). Patnácti minutovou bohoslužbu vykonal patriarcha Kyrill. Představený vatopedského monastýru na Svaté Hoře Athon, kde je relikvie opatrována, poté prohlásil: "Stali jsme se svědky veliké víry ruského pravoslavného lidu."
Kromě Moskvy pobývala svátost v St. Peterburgu, Jekaterinburgu, Norilsku, Vladivostoku, Krasnojarsku, Tjumeni, Nižněm Novgorodu, Divějevu, Saransku, Samaře, Volgogradu, Rostově na Donu, Stavropoli a Kaliningradu. Čtyřicátý den svého putování po Rusi opouští drahocenný pás přesv. Bohorodice Rusko a vrací na Svatou Horu Athos.
V Moskvě relikvii uctilo více než 800 tisíc lidí a v celém Rusku to byly tři miliony věřících. Fronta lidí stojících před pásem přesv. Bohorodice se od začátku podobala obrovskému pásu. V neděli, poslední to den, kdy svátost pobývala v Moskvě, fronta začala opět narůstat. Co přimělo tisíce studentů, důchodců a množství další lidí nejrůznějšího stáří a povolání přijet sem z celého Ruska?Na seznamu různých přání, které lidé přijížděli přednést přesv. Bohorodici u její svátosti, je na prvním místě zdraví blízkých. Uzdravení je pro poutníky stojící ve frontě "tématem dne". Přibližně každý třetí se modlí obecně za plnost zdraví a za duchovní očištění pro sebe a své nejbližší. Přibližně každý druhý bude u relikvie prosit za uzdravení konkrétní nemoci.
Unavení poutníci si ve frontě vyprávějí pověsti o zázracích. Támhle jedna babička zde hovoří o své známé, která byla uzdravena v okamžiku, kdy na uctívaný pás jenom pohlédla. Mladík v rybářském obleku vypráví, že jeho přítel, který svátost bohorodičného pásu uviděl, už pak nepotřeboval operaci. "Nejsou potřeba historky, já jsem živým příkladem skutečného uzdravení," tvrdí jeden duchovní z archandělské oblasti. "Přijel jsem, abych se zbavil bolestí v břichu. Před třemi dny jsem uctil svátost, a od té chvíle nic - žádná bolest."
Lidé se v průběhu čekání vzájemně seznamují. -- "Někteří jsou dnes v životě osamoceni, a tak jedou právě sem, aby prožili jednotu," tře si červené dlaně Naděžda z Brjansku. -- "A proč jste sem přijela vy?" -- "Poprosit Bohorodici za nás všechny. A aby přinesla všem mír..."
Mír v celém světě - to je druhá položka na "seznamu" toho, oč lidé chtějí požádat přesv. Bohorodici u jejího uctívaného pásu.
-- "Už jsem tu byl v úterý. Odstál jsem šest hodin, nevydržel jsem a odešel. Včera jsem odešel za dvě hodiny. Dnes jsem přišel znovu. Můj kmotr prosil, abych se pomodlil za jeho zdraví; už nevstane z lože. Vydržím až do konce!"
Když se tážu lidí, oč chtějí prosit, až na ně přijde řada, setkávám se i s těmi, kdo nevědí, proč tu vůbec jsou. Studentka Jevgenije praví, že slyšela, že mladí lidé mají uctít tuto svátost, ale sama neví proč. Nacházím i další, kteří na moji otázku krčí rameny. V mém průzkumu bylo, těch kteří podlehli společenské "horečce" a přijeli jen z pouhého zájmu, asi dvě procenta. Kolik z nich vydrží stát tolik hodin na mrazu jen kvůli prosté zvědavosti?
-- "Všichni mají něco, kvůli čemu sem přijeli, co je přimělo se sem vypravit, i kdyby to mělo být pouhopouhé přání dotknout se něčeho světlého," míní duchovní otec z tisíc kilometrů vzdáleného monastýru, který sem za touto relikvií přijel.
Ke svátosti vedou dvě fronty. Kromě té hlavní je tu ještě další - "dětská". Zde stojí ženy těhotné nebo s dětmi, invalidé a vážně nemocní. Za půl hodiny je každý, kdo čeká v "dětské frontě", v chrámu (jak vyzkoušeli novináři, kteří se do ní dostali, když se prokázali novinářským průkazem).
V samotném chrámu to pak jde velice rychle. U schránky s relikvií stojí chrámové služebnictvo a doslova tlačí věřící dopředu. Na dotknutí se svátosti je méně než vteřina - mnozí se však přesto pokoušejí políbit alespoň sloupy, na nichž schránka spočívá.
-- "Když jsem slyšela, že je možno se dostat k uctívanému pásu za hodinu, všeho jsem nechala a jela sem prosit za svou snachu. Už měla tři operace a lékaři nemohou pomoci..." vypráví žena, jak se z rozhlasu dozvěděla, že se jeden den na chvíli fronta výrazně zkrátila.
Návštěva relikvie v Moskvě v číslech:Slova patriarchy Kyrilla:
V chrámu Krista Spasitele byla vatopedská svátost 10 dní.
Za tuto dobu jí sem přišlo uctít více než 800.000 lidí.
Ve frontách trávili lidé průměrně 23 hodin.
Poutníci z dalších měst sem přijeli 890ti autobusy .
Přistaveno sem po celé délce fronty bylo 580 toalet, 202 vyhřáté autobusy, 22 mobilní elektrogenerátory.
Dále: 132 stánky s pirohy, 17 polních kuchyní, 24 výdejní místa, kde zadarmo rozlévali horký čaj.
Zdarmo bylo poutníkům vydáno 101.000 porcí čaje a 88.000 porcí kaše.
Službu drželo 1120 strážníků a vojáků vnitřního vojska.
Službu zde držely 23 sanitky s lékařským osazenstvem, 4 dodatečné lékařské skupiny v autobusech a 3 skupiny psychologické pomoci sloužily u chrámu.
O lékařskou pomoc požádalo 1507 lidí a 105 z nich bylo hospitalizováno. Omrzlých ani zemřelých není.
Průměrná rychlost pohybu fronty byla 77 lidí za minutu.
(Údaje k 28. listopadu, 2 hod. ráno)
V celém Rusku přišlo uctít relikvii tři miliony lidí.
Dle agentury KP
"Žádnými lidskými argumenty, zvláště pokud vycházejí z potemnělého rozumu a z naší mravně pokažené přirozenosti, nelze objasnit to, co lidi tak silně přitahuje ke svátosti. Lze to objasnit jen poukazem na hlas lidského srdce. Srdce cítí, že tam, kde je svatost, je i Bůh."
"Kolik lidí obdrželo uzdravení! Neustále mi přicházejí zprávy o zázracích a podivuhodných úkazech, které se staly v době, kdy byl pás přesv. Bohorodice v naší zemi," uvedl patriarcha a hned připojil příklad: "Sloužil jsem v monastýru Početí přesv. Bohorodice a mátuška igumenie mi sdělila, že ráno přišla nějaká žena s žádostí, aby byla pokřtěna. Když jsem se otázal, proč tak naléhá, prostá odpověď zněla: »Postavila jsem do fronty k pásu přesv. Bohorodice a byla jsem těžce nemocná; dala jsem slib, že jestli pocítím uzdravení, dám se pokřtít. Nemoc zmizela.« Podobných případů je nesmírné množství! "
Když relikvii vyprovázel, poznamenal patriarcha, že svátost nás opouští "fyzicky", ale její příchod zůstane v srdci Rusů navěky. Není to náhoda, že tato svátost přišla do Ruska právě v této době - je to doba neklidu, doba, kdy ďábel zvláště pokouší lidi, kdy se stírají hranice mezi dobrem a zlem, kdy je snadné uvést lidi do masového zatemnění mysli. Právě v tento čas navštívila Nebeská Královna skrze svůj uctívaný pás zemi ruskou.
* * *
Moskvou putovaly zvěsti, že relikvie bude ve vrtulníku létat nad Moskvou. Ale to se neuskutečnilo.
Závěr pobytu a uctívání relikvie proběhl pokojně. Na katastrofické scénáře nedošlo. V neděli večer začalo věřících ubývat, horečka sama od sebe opadla. V jednu hodinu v noci začali za ubývajícími věřícími uzavírat zátarasy. Protože už večer začal proud věřících slábnout, rozhodli se duchovní v chrámu vrátit se k původní praxi a na poslední noc sundali schránku z "můstku"; přistupujícím věřícím bylo opět dovoleno svátost políbit.
Situace se v průběhu týdne v Moskvě vyvinula tak, že po počátečním obvyklém uctívání relikvie políbením bylo věřícím už umožňováno jen se svátosti dotknout na okamžik prsty, a protože bylo i poté potřeba co nejvíce urychlit průchod věřících chrámem, byla svátost vyzdvižena a uctívala se procházením pod ní.O druhé hodině noční začali uzavírat přístup ke chrámu a po chvíli začali ruští duchovní spolu s Řeky sloužit slavnostní pobožnost, které se zúčastnilo několik stovek lidí. Na závěr pobožnosti vynesli schránku před chrám a v průvodu duchovenstva ji nesli do autobusu.
Relikvie měla být v chrámu přístupná podle původních plánů jen do nedělní večera, pak však bylo uzavření chrámu posunuto do nočních hodin a nakonec bylo uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele definitivně ukončeno až ve 4 hodiny ráno, kdy byl uctívaný pás přesv. Bohorodice přenesen do připraveného autobusu a na rozloučenou mu věřící, kteří zůstali v chrámu na pobožnost, mávali.
Na závěr pobytu svátosti v Rusku sloužil poslední pobožnost před pásem přesv. Bohorodice patriarcha Kyrill v pondělí ráno na letišti.
* * *
Ruské blogy se plní svědectvími lidí čekajících ve frontě. Popisují zajímavé události - těžko říci, co z toho je zázrak a co je prostě důsledek tak výjimečných okolností. Zajímavé je vyprávění o tom, jak lidem v zástupu zvonily telefony - jednomu za druhým - a ozývali se lidé, s nimiž už dávno nebylo žádného kontaktu. Blogger např. píše, o jednom muži, co stál poblíž, jemuž volal do fronty jeho nadřízený z práce a sdělil mu, že bylo rozhodnuto o jeho přeřazení na lepší práci. Řada lidí vypráví, jak s podivem konstatovali, že nejsou stáním ve frontě unaveni a cítí stále zvláštní radost a dojetí.
Každý to prožíval zřejmě podle naladění svého srdce. Někteří bloggeři zase mluví jen kriticky - o nedostatcích v organizaci, o počasí, o předbíhajících VIP osobách, které přijížděly ke chrámu v autech s "kmotrovskými" čísly na značkách. Pokušení byla veliká a podmínky tvrdé. Kdo chtěl Bohu děkovat, měl za co děkovat. Kdo chtěl kritizovat, měl námětů pro reptání a terčů, na něž se dala zacílit nespokojenost, také dost.
Někteří kritikové se neomezili jen na hudrování, že se prý svátost měla vystavit někde na okraji Moskvy, aby čekající věřící nepřekáželi v centru a nezpůsobovali dopravní zácpy. Padla obvinění z církevní podpory magie, pověr a středověkého tmářství. Nejkurióznějším z útočných novinových článků bylo obvinění zacílené na svatohorský monastýr Vatoped, který prý sleduje nějaké nekalé cíle, a dosti složitou úvahou se autor dobral k naprosto vážně míněnému "zjištění", že vatopedský monastýr vlastně prý způsobil ekonomický krach Řecka a může za evropskou krizi. Nakonec jsem se tam dočetl, že vatopedský útok na Euro prý může rozbít eurozónu. Inu.Celá akce tedy měla i své kritiky. Ti, kteří se drželi racionálních argumentů, většinou poukazovali na to, že někteří přátelé a kmotři mocných vstupovali ke svátosti bez čekání - bočním vchodem do chrámu, který je určen pro VIP. Není to tedy žádný "tajný vchod" do chrámu nějakou utajenou podzemní chodbou, jak si představují někteří zahraniční novináři, ale vchod, který se u hlavního katedrálního chrámu Moskvy běžně používá např. pro prezidenta, členy vlády apod. Tentokrát však tímto vchodem zřejmě proudilo daleko více lidu, než bývá obvyklé. Na čekající lidi to nutně muselo působit deprimujícím dojmem, nicméně bude asi dosti těžké najít na světě zemi, kde bude prezident, vláda a celá "věrchuška" i jejich přátelé stát v podobné frontě s prostým lidem. Na druhé straně nutno připomenout, že stejně tak bez čekání měli vstup invalidé, nemocní, těhotné ženy a matky s maličkými dětmi.
Jiní zase hledají spojitost návštěvy relikvie v Rusku s blížícími se volbami. Jejich argumenty tak trochu vypadají, jako by si mysleli, že si přinesení svátosti z Vatopedu na Rus objednal Putin. Nicméně nedoložili žádné případy spojení jakékoliv politické agitace s uctíváním relikvie. Jméno současného premiéra nikdo neuvedl jako inciátora události ani ho nikterak jinak nepřipomenul.
Co se týče té věrchušky u relikvie. Prostá řečnická otázka: komu asi nadělila přesv. Bohorodice hojnější dary? VIPkám, kteří si sem odskočili od nějakého routu, nebo těm, kteří přinesli oběť namáhavého čekání? Ať si každý odpoví sám.Kritikové vcelku shodně na jedné straně naříkají nad náročností "martyria" celodenního a celonočního čekání ve frontě, a na straně druhé nelibě poukazují na skutečnost, že po vystání této fronty na ně čekal jen rychlý průvod kolem relikvie (či pod ní), kde se nesměli zastavit, ani se nemohli v chrámu zúčastnit nějaké bohoslužby, a už byli tlačeni z chrámu zase ven. Jistě toto roztrpčení lze pochopit, stejně jako lze ale pochopit, že jakýmkoliv zdržováním věřících u relikvie, by se "průtok" chrámem zpomalil, což by ve výsledku znamenalo, že čekání ve frontě se protáhne z 24 hodin na 48 a množství čekajících lidí se vyhoupne ze 100 tisíců na 200 tisíc. Počet kolabujících lidí stoupne pětinásobně a situace v Moskvě překročí i to, co už bylo označeno za dopravní kolaps.
I přesto jsou tu však mnohá svědectví o silných vnitřních zážitcích, které měli lidé, když se dostali ke svátosti. Zdá se, že délka času stráveného u relikvie není podstatná. Člověk, který má srdce otevřené, může duchovní odpověď na uctění svátosti obdržet ihned; jiný se jí nedočká, ani kdyby tam čekal třeba půl dne. Uvědomme si, že uctívání relikvie není magie, jejíž "úspěšnost" závisí na řádném vykonání nějakého rituálu. Před drahocenným pásem přesv. Bohorodice lidé čekají, kvůli svému vztahu k Bohu a k Panně Marii, a ta hledí na stav srdce člověka, na jeho vnitřní očištění pokáním. A Bůh na její přímluvy uzdravuje dle své prozřetelnosti a s ohledem na to, co každému konkrétnímu člověku duchovně prospívá na jeho cestě ke spáse.
Česká media reagovala na to, že se v Rusku daly z náboženských důvodů do pohybu tři milióny lidí, tradičně - tj. téměř vůbec. To vcelku odpovídá pokračujícímu ateizačnímu programu, v němž byli bývalí komunističtí novináři vyškoleni a mnozí v něm pokračují i poté, co se z nich stali "kapitalističtí novináři". Pokud se v této době u nás o Rusku psalo, tak se donekonečna pitvalo, že někde prý na Putina někdo zapískal, zatímco jiní tvrdili, že pískal na někoho jiného. Inu, Češi... A jinak se v našich médiích únavně řeší skoro pořád jen domácí politika (což v praxi znamená: korupce, a pak ještě korupce, a nakonec - kdo by to řekl? - korupce). Opravdu dusná materialistická atmosféra naší země. Když jsme jako skot, který hledí jen k zemi (na materiální) a skoro nikdy nevzhlédne vzhůru (k duchovnímu), lze se pak divit, že naše společnost připomíná chlév? Současný inverzní smrad nad českou kotlinou není jen občasným meteorologickým úkazem. Poklička dusivého smradu konzumismu, který by potřeboval provětrat nějakým duchovním vichrem, je bohužel v našich hlavách i duších celoročně.Obecně vzato, byla ve většině různých světských novinových komentářů tendence zploštit celou masovou událost jen na honbu lidí za senzací, resp. za zázrakem. Většinou takto soudili zřejmě lidé, kteří sami tu čtyřiadvacetihodinovou frontu nevystáli, a tudíž si nebyli schopni uvědomit, jak náročná cesta vede k této "senzaci". Fronta je sítem, které proseje lidi - ať už dopředu nebo při vlastním čekání. A obstojí především ti, kteří mají nějakou náboženskou víru a touhu, která míří výše, než jen k senzačnímu zážitku. Myslím, že bez víry a lásky se těch 24 hodin na mrazu, v dešti, ve větru prostě zvládnout nedalo. Když přemýšlím, jestli já sám bych byl schopen to vydržet, nejsem si jist.
Česká televize přinesla nakonec jednu krátkou reportáž, která konec konců nebyla špatná (samozřejmě nebyla to ani ve stručnosti žádná hlubší sonda do celé události, to by asi cenzura či dramaturgie, nebo jak se tomu teď říká, u nich nespolkla, ale lze s povděkem kvitovat, že promluvili alespoň o tom povrchu). Nakonec položili obvyklou trochu hloupou ufonsky-novinářskou otázku (zda to všechno znamená, že se Rusové začali houfně vracet ke svým pravoslavným tradicím), na níž tam odpověděly dvě osoby, které Čecha uklidnily, že se není třeba bát, že by tato událost znamenala nějaké skutečné náboženského obrození. Leč i tak lze televizi poděkovat za jinak vcelku milé dvě minuty. Čestnou výjimkou v českém zpravodajském spektru byl server Christnet.cz, kde se objevily dva nebo tři články, které psal někdo, kdo už alespoň z části nahlédl obrovský rozsah a duchovní sílu toho, co se poslední týdny v Rusku dělo. Díky.
Jeden televizní fejetonista přešel tyto úvahy prostým konstatováním: "Jestli lidé stojí v této frontě, tak to znamená, že od toho setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka."
* * *
A nakonec várka několika video reportáží:
Proslov archimandrity Efréma, igumena svatohorského monastýru Vatoped,
když byl uctívaný pás přesv. Bohorodice po putování Ruskem přivezen do Moskvy. (Řecko-rusky)
Mnoho zázraků se stalo před našimi zraky a uzdraveno bylo mnoho nemocí. Paní Natálie, která už neviděla na jedno oko, uvedla, že může poté, co uctila drahocenný pás, dokonce i číst. Metropolita Vladimir vyprávěl o divu, který se ukázal na fotografii. Vyfotografovali monastýr (v němž byl uctívaný pás) a na nebi se objevil světelný pás mezi oblaky podobný pásu přesv. Bohorodice. Jedna mátuška si stěžovala na bolesti v břichu a v zádech. Dali jí stužku posvěcenou na svátosti bohorodičného pásu. Poté - jak řekla - veškeré bolesti přestaly. Modlím se, aby Bohorodice poskytla všem toto duchovní navštívení, a posíleni tímto, abychom lépe dodržovali přikázání jejího Syna.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Fronta lidí čekajících, aby se mohli poklonit svátosti. (Reportáž)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Fejeton na okraj události (rusky)
Jestli lidé stojí ve frontě, tak to znamená, že od tohoto setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka. ... V současné Rusi je mnoho Rusí: bohatá, chudá, městská a venkovská, centrální i periferní, toužící po Evropě i snící o silném vůdci asijského typu... Tyto Rusi se vzájemně nesetkávají ani se vzájemně nevidí. Možná někteří moderní bohatí Rusové poprvé uviděli druhé Rusko, pravoslavné, připravené neúnavně stát ve frontě vedoucí ke chrámu, čekající nikoliv na poslední film či výstavu umění nebo předvádění čehosi nejnovějšího, ale na "jakousi relikvii". A nebyl to obraz žádné "temné Rusi", žádná exaltovanost, žádný průvod babek zamotaných do šátků, - lidé jako ostatní, jenom věřící. Takže ti, kteří akorát nadávají na ucpané ulice, se mohli setkat s něčím neznámým, s druhou částí Ruska.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Zpravodajská úvaha o frontě a o lidech, kteří se touží poklonit svátosti (rusky)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Poslední den uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele.
Lidí ubylo, schránku lze opět políbit. (Rusky)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Relikvie opouští Rusko a vrací se na Athon (rusky)
Ranní pobožnost na letišti na rozloučenou se svátostí pásu přesvaté Bohorodice (slouží patriarcha Kyrill). Ruské televizní zpravodajství.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Předchozí příspěvky věnované tomuto tématu: 746 a 744
Administrátor
--- 26. 11. 2011
Aktuální zprávy z Moskvy
Ve frontě, která vede ke svátosti pásu přesv. Bohorodice v Moskvě, už čeká sto tisíc věřících
Představitelé pravoslavné církve přiznali, že tak masový příliv věřících, přejících si uctít pás přesv. Bohorodice, neočekávali. Duchovenstvo nazývá příval lidí zázrakem. Dokonce i kritikové však uznávají, že se jedná o nejmasovější náboženskou akci za posledních sto let.
Souhrnný video sestřih o přivezení relikvie do Moskvy (rusky)
Nebo zde.
Aby se stotisícová fronta, dlouhá nyní pět kilometrů, pohybovala rychleji, byla schránka se svátostí postavena na "můstek", pod nímž věřící procházejí (dle pravoslavných obyčejů se někdy svátosti - divotvorné ikony či svaté ostatky, uctívají tím, že pod nimi věřící procházejí nebo si pod ně klekají). Zatímco dříve ke svátosti přistoupilo přibližně 40 lidí za minutu, nyní je jich 80.
Přístup k relikvii je po celých 24 hodin denně. Ukončení vystavení pásu přesv. Bohorodice v Moskvě bylo posunuto na pozdní nedělní večerní hodiny. Další prodloužení pobytu této svátosti v Rusku však prý nepřipadá v úvahu; termín jejího návratu na Svatou Horu Athos je pevně stanoven.
 |
Věřící procházejí pod schránkou s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Od 19. listopadu přišlo v Moskvě do chrámu Krista Spasitele více než 400.000 lidí. Průměrná doba čekání ve frontě je 24 hodin. Nejdříve stálo ve frontě 25 tisíc lidí a fronta se táhla ulicemi Moskvy 5 kilometrů. Během dalších dnů se zástup čekajících lidí rozrostl asi třikrát až čtyřikrát. Podle údajů správy města bylo ve čtvrtek ve frontě až 100.000 věřících.
"Očekávali jsme nával věřících, ale ne v těchto rozměrech," přiznal prezident Fondu sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného (který zorganizoval přivezení svátosti do Ruska) Michal Jakušev. Městskou správu to překvapilo. Bylo nutné korigovat všechna opatření: zvýšit počet stánků s občerstvením, zajistit další autobusy, v nichž se mohou poutníci zahřát. Poblíž chrámu bylo v provozu 103 mobilních výdejen jídla a pití, včetně 16 polních kuchyní.
"Už mnohokrát do Moskvy přivezli pravoslavné svátosti, ale poprvé za sto let se shromáždil takový zástup. Určitě můžeme nazvat zázrakem, když se takový počet věřících sejde kolem chrámu Krista Spasitele. Myslím, že svým stáním na mrazu lidé chtějí přinést Bohu oběť," uvažuje vedoucí tiskové kanceláře patriarchy moskevského a celé Rusi Vladimir Vigiljanskij.
Ač má ruský národ za sebou 70 let krutě ateistického režimu, po událostech posledního týdne si už sotva kdo troufne nazvat Rusko nenáboženskou zemí.
Primátor Moskvy Sergej Sobjanin vyzval obyvatele, kteří touží poklonit se pásu přesv. Bohorodice, aby dobře uvážili své síly a možnosti, protože stát v chladném počasí desítky hodin je vážnou zátěží pro organismus a zdraví.
Četl jsem zápisky lidí, kteří stáli den i noc ve frontě. Situace na místě samém prý působí daleko tíživěji, než jak se zdá z televizních reportáží. Těžko si takový fyzický i psychický nápor představit. Organizace často vázla. Stejně tak podávání informací. Deprimujícím způsobem na čekající působilo, když se po dvanácti hodinách stání v chladném počasí, nepřiblížili k chrámu ani na poloviční vzdálenost. Teplota v noci klesala k minus deseti stupňům. Sice byla zdarma rozdávána kaše a čaj (někteří jej levně prodávali), ale jediné, co opravdu účinně pomáhalo, byly autobusy, v nichž se promrzlí, unavení a nejen tělesně ale i duševně vyčerpaní lidé mohli trochu zahřát. O pomoc se na lékaře obrátilo 788 lidí čekajících ve frontě ke chrámu, z toho 85 lidí bylo hospitalizováno (údaj ze čtvrtka). Místy hrozila kvůli nedostatkům v organizaci davová tlačenice. Psychicky unavené lidi dráždí, když vidí, že VIP, činovníci státní správy a jejich přátelé vstupují do chrámu mimo frontu bez čekání. Ke cti strážníků dohlížejících na pořádek ve frontě slouží skutečnost, že se je novináři (inkognito) pokoušeli podplatit, aby se dostali do chrámu bez čekání, a neuspěli.Aby tlačenice trochu polevila, vydalo chrámové duchovenstvo prohlášení, v němž se připomíná těm, kteří se nedostanou k pásu přesvaté Bohorodice, že už dva roky je v chrámu Krista Spasitele část řízy přesvaté Bohorodice a všichni, kteří kdykoliv navštíví chrám, ji mohou bez překážek uctít.
A zde už jsou zprávy, jak vypadá situace po několika dnech (rusky)
Nebo zde.
Pátek
Primátor Moskvy vyjádřil své obavy nad situací ve městě. Horečnaté nadšení tisíců lidí, toužících se poklonit relikvii, začíná přerůstat všechny představy. Ve frontě se čeká už 24 - 26 hodin a zástup se rychle rozrůstá. (Podle posledních zpráv agentury KP se čekací doba vyšplhala na 36 hodin.) Policie začíná zkoumat varianty postupu pro případ, že věřící nebudou chtít dovolit, aby byla 27. listopadu svátost vynesena z chrámu a odvezena z Moskvy. Uvedla, že pořádkové síly nemají žádný adekvátní způsob k rozptýlení davu desítek či stovek tisíc lidí, kteří obsadili význačnou část centra Moskvy.
Kancelář Moskevského patriarchátu uznává, že neuvážili všechny "možné negativní následky", které by mohlo zorganizování masového uctívání athonské svátosti přinést. Zatím se pokoušeli odklonit alespoň část věřících do jiných chrámů, kde jsou též částečky z řízy nebo pásu přesv. Bohorodice. Doposavad však byly tyto pokusy neúspěšné. Situace ve městě začíná být žhavá. Uzavření ulic vedoucích ke chrámu vede ke kolapsu dopravy. Zácpy v centru jsou už celodenní. Situace s parkováním je v okruhu 5 km od chrámu policí označena jako katastrofální. V bezvýchodných situacích řidiči parkují auta všude, i na mostech, na chodnících i ve dvou řadách vedle sebe.
Zdroj: ruská média
Zprávy z předchozích dní viz v příspěvku č. 744
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 746 do č. 749)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.