Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 13. 1. 2012
Ze světa - Řecká krize
Řecká ortodoxní církev k situaci v Řecku
11. 1. 2012
Řecká ortodoxní církev, ke které se hlásí většina řeckého obyvatelstva, reagovala na dramatickou krizi v Řecku velmi pozdě. Současná situace vede k diskusi o vztahu církve ke státu, mezitím však církev soustřeďuje veškerou svou energii na charitativní pomoc. Po ukončení synody Řecké ortodoxní církve bylo 7. října 2011 uveřejněno prohlášení ke krizi. Církev v něm poukazuje na nesnesitelné a těžké důsledky krize, které postihují většinu řeckých obyvatel a konstatuje, že obraz řeckého národa utrpěl mezi ostatními zeměmi Evropské unie značnou újmu. V tiskovém prohlášení se hovoří o hluboké morální a duchovní krizi západní společnosti, která vedly k finanční krizi a následně ke ztrátě některých lidských práv. Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti. V prohlášení se praví: „Jsme svědky bankrotu důstojnosti člověka a hodnot.“ Od státu požaduje, aby upustil od zdanění nejnižších mezd, dále aby se zaměřil především na snižování nezaměstnanosti a aby daňové příjmy používal spravedlivě. Vyzývá rovněž k důslednému odhalování korupce, daňových úniků a k lepší kontrole pohybu kapitálu.
Představitelé Řecké ortodoxní církve zaslali rovněž v říjnu loňského roku předsedovi Evropské komise José Manueli Barrosovi dopis, ve kterém vyjadřují své znepokojení nad současnou situací v zemi a únavou obyvatel země, které je již vyčerpáno nejenom finančně, ale i duševně. Dopis připomíná rovněž počátky vzniku evropské vize a přání vytvoření jednotné Evropy, která bude humánní, solidární a křesťanská. Dnes se však ke krizi finanční a ekonomické připojuje ještě krize věrohodnosti a důvěry v evropské instituce, které v očích evropské veřejnosti nehájí zájmy obyvatel Evropy a vedou je do beznaděje. Právě tento stav označuje řecká ortodoxní církev jako bankrot lidské důstojnosti a hodnot.
Řecká ortodoxní církev se v současné době ocitá rovněž ve finančních potížích. Je totiž finančně spojena se státem. V minulosti došlo ke značnému vyvlastnění církevního majetku, zejména půdy, a za toto vyvlastnění obdržela církev jen velmi malé finanční vyrovnání s tím, že platy duchovních, biskupů a dalších pracovníků církve bude hradit stát. Zato pomáhá Řecká ortodoxní církev zaplnit mezery ve fungování sociálního státu. Sociální charakter státu, který v Řecku proti ostatním evropským zemím fungoval málo, doplňuje síť různých charitativních organizací, domů pro osamělé a přestárlé občany, studentské domovy, pečovatelské služby, školy a školky. Protislužba státu za vyvlastnění ve formě převzetí plateb za církevní zaměstnance a duchovní ohrožuje nyní v době soustavných škrtů existenci těchto služeb. Vinou zadlužení se vyvíjí soustavný tlak na propouštění zaměstnanců a hledají se jakékoliv záminky ke krácení příspěvků vyplývajících z uzavřených smluv mezi státem a Řeckou ortodoxní církví. Navíc církev musí danit veškeré dary od věřících, a to až do výše 30%.
Přesto vznikají po celé zemi vývařovny, tzv. „Centra lásky“. V současnosti jich je 157 a vydávají denně 30 000 jídel. Diecéze v Aténách hlásila koncem roku 2010, že nestačí uspokojovat poptávku a musela navýšit počet denních dávek z 5000 na 10 000. Centra jsou navštěvována zejména staršími lidmi mezi padesáti a sedmdesáti lety, stále více lze však pozorovat, že si lidé odnášejí jídlo v kastrůlcích domů, aby se podělili s mladšími členy rodiny, kteří se za svou finanční situaci stydí.
Tak nějak vypadala situace v 30. letech v době Velké deprese. Nejsme od ní vůbec daleko a možná bude ještě déle trvající, a to díky souběhu mnoha dalších faktorů, které ve třicátých letech ještě na daném stupni společenského vývoje neexistovaly. V České republice není situace ještě tak dramatická, nelze ji však podceňovat. Vinou zkorumpované a neschopné politické elity se blížíme k Řecku poměrně rychlým tempem. Vláda se však nějaké kritiky ze strany českých církví obávat nemusí. Naopak: ještě nikdy nešly v médiích rozhovory s pražským arcibiskupem tolik na dračku, jako je tomu dnes. Náhlá popularita církve římsko-katolické v mainstreamových médiích však neznamená příklon ke katolicismu a duchovní proměnu českého národa. Je tu reálné nebezpečí, že bude mít efekt zcela opačný.
(Zdroj informací: Herder Korrespondenz 65 12/2011, Konstantinos Vliagkoftis, spolupracovník Metropolity Řecké ortodoxní církve v Německu.)
Zdroj: outsidermedia.cz
Administrátor
--- 10. 1. 2012
Řekové Němcům: zaplaťte reparace
Prohlášení řeckého metropolity Nikolaose z Mesogaie
Situace v Řecku eskaluje, protestní akce nabírají na intenzitě, zatímco vláda se chystá hlasovat o nových škrtech již 23. října. Vlna stávek zastavila veřejnou dopravu, nepracují taxikáři, advokáti, učitelé, bankovní úředníci a celníci, takže od zítřka můžou přes hranice jen pěší turisté.
Ekologickou časovanou bombou jsou vršící se odpadky v Aténách, kde jsou protestujícími zablokovány přístupy ke skládkám. Zavřena jsou archeologická muzea a dokonce i Akropole ... do ulic vyjdou také novináři státních médií. Dva největší odborové svazy svolaly generální stávku na 19. října.
Vláda uvalila na řecký lid drakonické sociální škrty, propouštění a snižovaní platů státních zaměstnanců, důchodů a rapidní nárůst daní, aby vyšla vstříc požadavkům mezinárodní finanční pomoci. Budovy ministerstva vnitra a financí byly obsazeny demonstrujícími a samotní úředníci ministerstva financí chystají desetidenní výstražnou stávku. Řekové v těchto dnech přišli s novou protestní akcí, tentokráte před německou ambasádou v Aténách, píše na svých stránkách Gazeta wyborcza. Protestující hlásají, že kdyby Němci zaplatili reparace za druhou světovou válku, pokrylo by to všechny náklady současné krize.
* * *
V podmínkách všeobecné paniky a zmaru přišel se svým prohlášením metropolita Nikolaos z Mesogaie. Jeho provolání "Zpráva řeckému lidu" koluje celou jihovýchodní Evropou a stala se hymnem bídou zmítaných lidí, zdaleka nejen v Řecku. Krátký úryvek z tohoto textu:
„Někteří z nás zradili. Někteří rozhodovali o našich věcech s trestuhodnou neschopností. Někteří nás očernili v očích světa a hodili nás od chřtánu šelmy tohoto světa, buďto z hlouposti, nebo až z podezřelé vypočítavosti. Podívejte, kam jsme došli! V popel jsme obrátili své jmění a v nic svoji důstojnost. A navzdory tomu všemu nehledáme viníka.
Přišla hodina, aby ti, co rozhodují, viděli, co se děje u lidí doma, na ulici, v každodenním životě. Co se děje v našich duších. To jim nesdělí poradci. Lze se to dozvědět jedině od lidí. Nejde to jinak.
Chci říci těm, kteří nemohou zaplatit takzvaný „zvláštní příspěvek za nemovitost“, aby nepropadali zoufalství. Aby věděli, že my všichni pospolu stojíme na jejich straně a zvoláme najednou: „Nelze brát tomu, komu není dáno.“ Ať vědí, že nemáme. Nemůžeme. Došli jsme až na kraj.
Svatý Kosma Etolský prorokoval už před 250 lety, říkaje: „Uvalí na vás těžké a zničující daně, dokonce i na okna vaše, i slepičince zdaní, ale nebude to stačit.“ A doopravdy, nestačí. Neohýbejte hřbet před ekonomickým bankrotem. Vždyť už v něm jsme. Odmítněte bankrot důstojnosti, historie, antické hrdosti. Za to můžeme a musíme bojovat do poslední kapky krve. Dokonce i teď, v poslední chvilce.
Mesogaia a Lavreotiki je blahoslavený kraj, který donedávna vzkvétal bohatstvím a prosperitou. Ale v poslední době je stále více těch, kteří se v zoufalství obracejí k církvi a prosí o zastání a pomoc. Mnozí jsou sraženi na kolena. Nemohou nakrmit své děti. Ztratili naději. Žijí v děsivé současnosti a ve strachu z budoucnosti. Mají majetek, ale nemají peníze. Jak mají zaplatit? Vezmou jim střechu nad hlavou? Vypnou proud? Je možné zahalit do tmy Karateu a Lavrio, místo, kde se nachází největší elektrárna v naší zemi?
Ať se stane cokoli, bratří moji, chci, abyste věděli, že naše církev udělá vše, aby byla s vámi. Jestli jedinému z vás vypnou proud, my zhasneme ve všech chrámech. Svatby budeme oddávat se svícemi v rukou a s očima plnýma slz. V žádném případě nedopustíme, aby v okamžiku, kdy se domácnosti pohrouží do temnoty, naše chrámy zůstaly s rozžatými lustry.
Všichni společně jsme povinni tlačit na naše představitele více, než na ně tlačí jejích věřitelé. Protože naše potřeba přežít je důležitější, než jejich potřeba vlády nad námi. Protože naše důstojnost je nad veškerý zisk.“
Zdroj
Administrátor
--- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků
NAROZENÍ KRISTOVO
Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.
Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.
Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.
Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.
Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.
Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.
* * *
Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.
Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.
Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.
Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.
Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)
Administrátor
--- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém
Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"
Dobrý král Václav
1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.
2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“
3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.
4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“
5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.
Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 761 do č. 764)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.