1134

Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii



Přímo vkládat příspěvky do Ambonu mohou pouze pravoslavní duchovní, teologové či pravoslavní křesťané pověření službou v církvi. (Viz pravidla a nápověda.) Pro získání klíče potřebného k vložení příspěvku pište na adresu . Ti, kdo nesplňují podmínky k získání klíče, mohou své příspěvky podávat tak, že je pošlou na výše uvedenou adresu.



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)



Editovat příspěvek č. 791

Administrátor (držitel klíče) --- 31. 5. 2012
Komentář ke svobodě "umělců" znesvěcovat chrámy

Západní křesťanský svět morálně podporuje ruské satanisty

Komentář ke zdejším ozvěnám událostí kolem ženské satanistické kapely, jejíž jméno nechci ani zmiňovat, ale je všeobecně známa svým rouhavým vystoupením v chrámu Krista Spasitele (už jsme o tom zde psali v příspěvku 778). Zarmucující pro nás je, že podporu punkerkám vyjadřují čeští západní křesťané (inu, ekumenismus). S lítostí musím říci, že je to sice rmutné, leč nikoliv překvapivé. Je to totiž plně v kontextu dlouhodobého trendu. Mám dojem, že vztah západních křesťanů k ruskému pravoslaví v podstatě kopíruje nevraživou politiku Západu vůči Rusku.

Protože však "vše zlé bývá k něčemu dobré", i tyto ozvěny nám mohou posloužit jako jakési zrcadlo pravdy. Právě v takových tragických situacích se totiž ukazuje, kdo je přítel. Hlupáky je možno oklamat medovými řečmi z tribuny Ekumenické rady církví, ale břitvou, která zřetelně a velejemně oddělí pokrytce od upřímných, je biblický výrok starce Simeona, kterým se obracel k přesv. Bohorodici: "Tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,35) Právě tehdy, když tě něco (někdo) zasáhne do srdce, vyjevuje se pravé smýšlení okolních lidí. Kéž by si pravoslavní křesťané vzali tuto lekci k srdci a nenechali ze sebe nadále činit hlupce, slepě věřící všem sladce znějícím ekumenickým proklamacím.

A nyní už konkrétně k té místní široké frontě podpory, které se zde zdvihla na záštitu ruských satanistů (mimochodem, není to zajímavé, že se tolik západních křesťanů neštítí morálně podpořit třeba i skutečně ďábelské rejdy, pokud jsou namířeny proti ruskému pravoslaví?) To první, co asi muselo místního i ruského pravoslavného křesťana zarazit, byl převládající první komentář, kterým západní křesťanská grémia i média reflektovala znesvěcení hlavního ruského pravoslavného chrámu. A tím prvním komentářem bylo výmluvné - ticho. Tato prvotní reakce na duchovní tragédii byla sice nonverbální, ale přesto hlasitá jako hrom. Druhou reakcí západních křesťanů bylo pak už jen nekonečné replikování falešných zpráv, které všechny vyznívaly jediným způsobem: za svobodu projevu chce Ruská církev trestat; patriarcha žádá, aby ty chudinky dívenky byly poslány na sedm let za mříže jen za to, že se modlily proti Putinovi; za umění se už v Rusku zase má zavírat za mříže apod. Prostě samé lži, falše a klamy.

Nejvtipnější v této protiruské a protipravoslavné propagandě jsou Lidové noviny, které melou něco v tom smyslu, že církev se brání neškodným jurodivým, kteří "zdánlivým pohoršlivým rouháním poukazují na vyprázdnění »řádné« zbožnosti." Ony satanistky jsou podle těchto novinářů jen tím, kdo "nastavuje zrcadlo církevníkům i carům".

Pokud bychom připustili, že pro světská média mohlo být obtížné získat si objektivní informace o celé události, pak však nikdo soudný nemůže připustit, že by to mohlo být sebeméně obtížné pro vedení západních církví, ekumenická grémia a západokřesťanská média. Lidé na těchto místech si mohli opatřit relevantních informací, kolik by chtěli, - kdyby chtěli.

Než postoupíme dále, vysvětlím, proč tuto ženskou skupinu a její akci otevřeně prohlašuji za satanistickou. Činím tak bez přehánění, a to na základě rozhovoru, který s oněmi punkerkami natočila ruská televize a v něm demonstrovaly, že jejich čin měl duchovní rozměr - a to útok nejen na Církev, ale i na svatost chrámu. Nejednalo se jim tedy jen o politiku či o vzpouru proti církevní organizaci nebo proti osobě patriarchy či proti duchovenstvu. Jim se skutečně jednalo o pokus poskvrnit Církev. Ženy vysvětlovaly, že si chrám Krista Spasitele vybraly, protože je to hlavní chrám celé Ruské církve. Místo na ambonu před ikonostasem obsadily při své akci prý proto, že právě na tomto místě stává při liturgii sám patriarcha, a tudíž toto místo považovaly za nejsvětější. Právě toto svaté místo se tedy snažily poskvrnit svým rouhavým vystoupením (jímž se vymívaly modlitbě, používaly gesta zesměšňující bohoslužebné úkony, nemluvě o vulgárním způsobu slovního projevu i o druhu použité "hudby"; jistý problém při psaní o takové duchovní tragédii tkví v tom, že na křesťanských stránkách nemůžeme takový satanistický počin prezentovat detailnějším popisem: ať už jde o překlad jména skupiny nebo text písně, kterou tam ty ženy pokřikovaly atd.). Úmysl poskvrnit svaté místo je přece tím, kvůli čemu do toho či onoho chrámu občas vlezou zrovna satanisté.

Zajímavá byla i poznámka autora televizní reportáže, který později vzpomínal na rozhovor s hlavní protagonistkou celé akce a zmínil se o jejích očích - doslova řekl, že to byly oči, jaké vídáme u posedlých lidí. (Musím říci, že i bez jeho dodatku k reportáži jsem při sledování záznamu rozhovoru cítil vyzařovat z této ženy něco opravdu velice nepříjemného; chovala se arogantně, sebejistě, pyšně a ty zlé záblesky kolem očí nebylo možno přehlédnout; ale to je, samozřejmě, jen můj subjektivní dojem.)
Morální podpora, které se akci satanistek dostává ze západu, nás může přivádět k úvahám nad různými aspekty jejich zločinu: nejen duchovním a církevním, ale i občansko-právním či společenském. Nejprve uveďme pár základních faktů: 1.) i podle občanského zákoníku je jejich vystoupení kriminálním činem (je to evidentní výtržnost, přidržíme-li se pro tentokrát nenáboženského slovníku); 2.) spáchání toho činu a jeho přesná podoba nejsou předmětem žádných pochybností - vše je několikanásobně zdokumentováno a samy aktérky svůj čin ani jeho podobu nepopírají - naopak, pyšně se k němu hlásí. Ohledně skutkové podstaty nejsou tedy žádné pochybnosti. Podstata činu zde netkví v politickém rozměru jejich činu (protest proti Putinovi), ale ve znesvěcení chrámu, to je z výroků satanistek zřejmé. Máme tudíž všechny důvody se domnívat, že se jim jednalo právě o útok na chrám a potažmo na víru či náboženství, kdežto politický rozměr byl pro ně druhořadý. Proto si nevybraly pro svou veřejnou "perfomanci" žádné náměstí ani jiné místo, ale právě katedrální chrám, a proto při tom parodovaly modlitbu.

Chrám není žádná "země nikoho", ale je to majetek konkrétní právnické osoby (církevní organizace), která má právo určovat, co se tam dít může a co se tam dít nemůže. A uskutečňování tohoto práva by mělo být v právní společnosti vymahatelné. Stejně tak vykonávají svá vlastnická práva i jiné církve ve svých chrámech. Jenže uplatní-li Ruská církev svá práva nad svým katedrálním chrámem a žádá-li, aby bylo zabráněno jeho zneužívání k akcím, které jsou nekonečně vzdáleny tomu, k čemu je chrám určen, tak někteří západní křesťané křičí, že je pošlapávána svoboda punkerek.

Nemá asi valný smysl sáhodlouze rozebírat skutečnost, že na shromáždění o letošní Tomášově neděli dalo v Moskvě šedesát tisíc věřících najevo, že uplatňují své morální právo na tento chrám a žádají, aby nebyl znesvěcován. Na společenské rovině je tedy věc postavena tak, zda bude respektováno právo těchto věřících na svůj chrám a jeho ochranu, či zda se dá průchod "právu" satanistů tento chrám znesvěcovat.
Myslím, že pokud by někdo provedl stejnou performanci v synagoze, byl by bez dlouhých řečí obviněn z antisemitismu, extrémismu, společensky vysoce nebezpečného chování, a následně by šel za katr na dosti dlouhou dobu. A nikdo by o tom nediskutoval, žádné noviny by si netroufaly takový rozsudek zpochybnit. Kdyby to provedl v mešitě, postarali by se o jeho patřičné potrestání sami příslušníci náboženské komunity, a policie i média by raději odvrátily své zraky někam jinam.
Je otázka, co bude následovat, jestli budou ty satanistky bez jakéhokoliv odsouzení propuštěny a jejich příkladu budou následovat další živly. Mohlo by to dopadnout tak, že si pravoslavní při farnostech vytvoří jakousi "domobranu", aby uhájili své chrámy, a vezmou tak svou ochranu do vlastních rukou. V Rusku je k tomu mezi masami pravoslavných křesťanů sil dost, a co se týče morálního odhodlání, není k tomu daleko...

* * *

Zajímavé by nepochybně bylo sledovat, co by se asi dělo, kdyby se něco podobného stalo za Havlovy vlády v České republice. Jakási skupina "svobodných umělců" by vtrhla do chrámu sv. Víta, a tam by před pozvanými zástupci médií a všemi turisty a návštěvníky i věřícími začali někde v kněžišti provádět "punkovou modlitbu" plnou vulgárních výrazů a gest, a v textu této "písně" by žádali Boha a sv. Víta, aby Čechy už konečně zbavil Václava Havla. Docela dobře si můžeme představit, co by následovalo. V Lidových novinách by se psalo o nechutném incidentu, kardinál Vlk by žádal vyšetřování a spustil by kampaň, že církev je u nás už opět pronásledovaná, policie by přišla s obviněním ze zneuctění státních symbolů a hlavy státu, a Havel by filosofoval, že svoboda musí mít své hranice, a podal by na "umělce" žalobu za urážku na cti (jak to udělal i kvůli daleko nevinnějšímu žertíku, který si na jeho účet ztropila jakási reklama na boty). Jak by se asi v takovém případě zachovala ta dnešní "kulturní fronta" (Plastic people a spol.), která nyní - v rámci obhajoby svobody projevu v Rusku - organizuje akce na morální podporu ruských satanistek? Dokážete si představit, že by se Plastic people zastali svých "uměleckých" kolegů, kteří by provedli "punkovou modlitbu" proti Havlovi?

Reakce sympatizující s punkerkami se většinou odvíjejí od skutečnosti, že ta "punková modlitba" byla namířena proti Putinovi. A tomu, kdo je proti Putinovi, má být přece dovoleno vše. Na tomto primitivním základě se odehrává myšlení naprosté většiny sympatizantů se satanistkami. Pozoruhodné jsou zvláště informační zplodiny, jimiž otravují vzduch společnosti již zmíněné Lidové noviny. Mám pocit, že tam najdeme zřejmě samotné dno, kam až může lidská zlomyslnost a omezenost klesnout, - dokonce se v naposled uveřejněném článku dočteme, že ty satanistky jsou vlastně svaté(!) jurodivé(!), a že jim bude jednou postaven chrám. Jejich čin prý "vstoupí do tradice svaté jurodivosti". A že sám patriarcha, "stejný starý kágébák jako Putin" (ano, tak píší současné LN), žádá pro tyto ženščiny sedm let vězení, zatímco "občanská veřejnost ... žádá jejich propuštění". Autor článku v LN nejenže vůbec nechápe, v čem tkví jurodivost a vysvětluje si ji s typicky západní povrchností jako pouhé provokatérství, ale navíc lže o patriarchovi a s typicky komunistickou nemravností vytváří propagandistický obraz o "občanské veřejnosti", která jakoby v jednom šiku všech pracujících stojí proti patriarchovi (chtělo by se něco jedovatě podotknout o české "občanské veřejnosti" a jejím vztahu ke katolické církvi - v tomto případě by to bylo o skutečné situaci v zemi).
Těch šedesát tisíc lidí v Moskvě, kteří se postavili za pravoslavnou církev, za patriarchu a demonstrovali proti znesvěcování chrámů, (a další tisíce lidí shromážděné na Tomášovu neděli v dalších městech; viz příspěvek 778) jsou pro autora toho paskvilu v Lidových novinách zřejmě méně než vzduch. Tyto lidi nepovažuje za "občanskou společnost", protože jsou to pravoslavní křesťané...
Mimochodem, to, jak píší LN o patriarchu Kyrillovi (jako o "kágébákovi"), je na morální úrovni spodiny internetových diskusních příspěvků, v nichž se např. píše o papeži Benediktovi, že je to bývalý fašista a nacista (kvůli tomu, že měl údajně kdysi snad cosi společného s organizací Hitlerova mládež). Člověk nevěří vlastním očím, jaké výrazivo jsou dnešní Lidovky schopny použít a co otisknou o nejvyšším představiteli církve, k němuž se katolická církev ekumenicky líše. Rétoriku tohoto druhu jsem viděl v protektorátních novinách fašistických a v Rudém právu z padesátých let. Zdá se mi, že tímto způsobem psaly Lidové noviny v době fašismu právě před 70 lety (v podobném tónu mimochodem psali kolaborující novináři po atentátu na Heydricha o vladykovi Gorazdovi, v jehož katedrále našli čeští vojáci úkryt, když byli odmítnuti katolickou církví).

* * *

Na celém tom spektru reakcí sympatizujících s punkovými satanistkami není hlavním problémem, že tragičnost znesvěcení chrámu nechápou ateisté. Zvláště znepokojivé je, že už to nechápe zřejmě ani leckterý český katolík. Ale věřím, že se časem dočkáme změny. Zatím se tito západní křesťané chovají podle zásady "z cizího krev neteče". Možná přijde doba (a třeba už není tak daleko), kdy vtrhnou do českých katolických kostelů antikatoličtí aktivisté rozčílení církevními restitucemi štědře vyplácenými v době krize. A předvedou tam na katolických oltářích nějakou tu "punkovou modlitbu". Inu, jak se říká, "příklady táhnou". A třeba se od těch ruských punkerek někdo v Čechách něčemu přiučí. Není vyloučeno, že různí punkový zakuklenci vpadnou do katolických chrámů, vyskočí na oltář, kde budou křepčit a modlit se třeba za to, aby Bůh zbavil Čechy Vlka a Duky. Nic pěkného, že? Nicméně nejméně polovina české veřejnosti bude punkerům nadšeně tleskat a říkat prelátům katolické církve: "Ale pánové, proč se rozčilujete? To je přece svoboda uměleckého projevu. A konec konců to byla modlitba, a ta přece do chrámu patří." Nepřál bych to nikomu, ale jistě nelze vyloučit, že se toho brzy dočkáme i u nás; a když tak nalézám na Christnetu či v Lidových novinách i jinde ty sympatie k punkerkám (někde jen probleskují "mezi řádky", jinde jde o výslovnou morální podporu), nemám daleko k myšlence, že by taková "punková modlitba" v chrámu svatého Víta mohla být pro některé české katolíky docela užitečnou lekcí. Myslím, že česká občanská veřejnost bude v naprosté většině na straně každé svobody uměleckého a modlitebního projevu, který někdo předvede proti katolické církvi. Pak bychom viděli, zdali by se Lidové noviny a Christnet i v takovém případě postavily na stráž svobody a hlasitě požadovaly pro hanobitele českých katolických chrámů beztrestnost.


P.S.
Zde je jiný případ "svobody v pravoslavném chrámu". Tentokrát z Kosova.
(A opět s tichým souhlasem ze strany západních politiků i západních církví.)














Editovat příspěvek č. 790

Administrátor (držitel klíče) --- 29. 5. 2012
Ze světa - koptský papež

Na papežský trůn koptské (dochalcedonské) církve kandiduje 14 uchazečů

Papež Šenuda

Představitel koptských křesťanů

Zesnulý papež Šenuda

Očekává se, že volby nového koptského papeže se budou konat v září. Koptové za hranicemi Egypta (zvláště v USA, Kanadě i Evropě) budou mít na volby papeže silný vliv.

Posledním papežem byl zesnulý Šenuda III., jemuž navrhovali, aby nechal upravit řád papežské volby, který ve své současné podobě pochází z r. 1957. Papež to odmítl, protože měl obavy, že navrhované úpravy by mohly vést k upřednostnění jednoho člověka. Očekává se však, že nový papež bude muset úpravy provést.

Podle stávajícího řádu nastane při volbách moment pravdy, když dítě se zavázanýma očima vyjme z urny jednu ze tří kartiček, které tam byly vloženy a jsou na nich jména tří kandidátů. Jednou z navrhovaných oprav je, aby tam byla vkládána ještě čtvrtá, čistá kartička jako možná odpověď od Boha, že nepotvrzuje ani jednoho ze tří kandidátů.

Pravoslavie i mir
P.S.
Dochalcedonské církve odmítly přijmout formulace o boholidství Ježíše Krista, které byly celocírkevně přijaty na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu (r. 451). Důvodem byla jejich víra, která byla postižena herezí monofyzitismu (tato hereze v různých svých podobách a odstínech útočila na pravoslavnou víru v 5. a 6. století; hereze oslabuje starobylé učení o plnosti lidství v osobě Kristově; hrubě zjednodušeně řečeno hlásá, že Pán Ježíše byl mnohem více Bohem než člověkem či dokonce, že jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo že se rozplynulo v Božství jako kapka v moři apod.). V průběhu následujícího tisíciletí se víra dochalcedonců pomalu blížila k pravoslavné víře; vznikla dokonce teorie, že oddělení těchto monofyzitských církví bylo tenkrát výsledkem pouhého nedorozumění či jazykových problémů nebo omylů v překladu formulací. V posledních desetiletích s nimi byl veden ze strany pravoslavné církve teologický dialog, v němž došlo k jistému sblížení pohledů, nicméně pravoslavné formulace víry i přes všechna objasňování a diskuse nakonec dochalcedonci odmítli podepsat. Nakonec byly vypracovány formulace kompromisní, po jejichž přijetí (přibližně před deseti lety) došlo v pravoslavném světě k rozdělení názorů na výsledek tohoto dialogu. Zatímco konstantinopolský patriarchát považuje dialog za úspěšný, uznává pravoslavnost dochalcedonských církví a navazuje s nimi církevní společenství, tak naopak Moskevský patriarchát odmítl přijmout takovou interpretaci výsledku dialogu, dochalcedonské církve nepovažuje za pravoslavné a rozhodl se pokračovat s nimi v partikulárním teologickém dialogu, pokud o něj budou mít dochalcedonci zájem.

Afričtí patriarchové (pravoslavní i monofyzitští) od dávných dob používají titul "papež".











Editovat příspěvek č. 789

Administrátor (držitel klíče) --- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.

Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:

Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil."  To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem.  Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.  To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele -  pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)

(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)

On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)

Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.

Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).

Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)

* * *

Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.

Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)

Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.

Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?

Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.

Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

* * *

Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?  Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.  Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.  Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...

Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)

* * *

Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.

Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"

Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.












Editovat příspěvek č. 788

Administrátor (držitel klíče) --- 22. 5. 2012
Ze světa

Posvěcen největší chrám na Kypru

Nikosie. 5. května archiepiskop kyperský Chrysostom II. vykonal posvěcení chrámu svaté Sofie, který byl vybudován v nikosijské čtvrti Strovolos. Je to největší chrám na Kypru. Jeho délka je 60 m, šíře 30 m, výška 30 m. Pod budovou jsou tři podzemní chrámy a v jednom z nich je vybudováno baptisterium. Chrám vykazuje podobnosti s chrámem svaté Sofie v Konstantinopoli.

Agentura Amen
Sedmica ru










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1134 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 788 do č. 791)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz