Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě
PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE
 |
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.) |
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.
Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.
Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.
O Svatém Duchu a jeho získávání
V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.
To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.
Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)
Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)
Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."
Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.
Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.
V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.
V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.
P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."
Administrátor
--- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?
Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev
Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).
Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.
Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?
Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).
Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)
 |
Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.
Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.
* * *
Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.
Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.
To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.
Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.
Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.
Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.
Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.
Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.
Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!
* * *
Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:
Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)
Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...
Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?
* * *
 |
Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.
Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."
Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.
Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:
»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)
Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?
Administrátor
--- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť
Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému
Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.
Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.
Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.
Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.
Zde je pozvánka BPM v PDF.
Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz
Administrátor
--- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne
Nanebevstoupení Páně
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)
Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.
Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.
Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!
Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.
Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.
Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."
Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.
Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)
Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 917 do č. 920)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.