1415
Ambon
Zobrazení příspěvku č. 632: #
Administrátor
--- 24. 3. 2010
Pokání a duchovní zápas
5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ
V průběhu přípravných týdnů a dosavadního půstu nás Církev skrze vybraná nedělní témata povzbuzovala k pokání a upevňovala nás v důvěře v Boží milosrdenství, ubezpečovala nás, že neexistuje tak velký hřích, který by nemohl být Bohem odpuštěn, kaje-li se hříšník. Ani téma této neděle, kterým je život a příklad sv. Marie Egyptské, nikterak zásadně nevybočuje z tohoto rámce. Je zde ukázána žena - velká hříšnice, která žila ve své době v Egyptě; je ukázán její život, v němž vidíme její obrácení; na jejích dalších osudech je ukázáno její horlivé a vytrvalé pokání, které Bohu za své hříchy přinesla; a na svědectví starce Zosimy o zázracích, které konala, je ukázáno Boží smilování nad touto hříšnicí, její přijetí u Boha a dokonce její uvedení mezi svaté Boží už za jejích pozemských dnů.
Avšak jeden nový tón, který v uplynulých nedělích ještě nezazněl tak zřetelně, tu je. A tím je poukázání na duchovní zápas, který je vždy (v nějaké míře) nedílnou součástí obrácení a pokání. Částečně už to slyšíme znít v tématu minulé neděle, kterým je život a dílo sv. Jana Sinajského, autora klasického manuálu pravoslavné spirituality: "Žebř nebeský". Osou této knihy je pomyslný žebř, jehož jednotlivé příčky symbolizují postup očištění člověka od hříchu - čili je to průvodce při zápasu za očištění srdce, postním zápasem za osvobození ducha, při boji proti démonům. Naplno však tuto polnici duchovního boje slyšíme zvučet až v tématu neděle sv. Marie Egyptské. (Přečtěte si o jejím životě.)
Pokání to není jen lítost nad hříchem, to je nejen obrácení, rozhodnutí se změnit, slib se polepšit. Lítost a obrácení jsou začátkem pokání. Tu počáteční změnu myšlení, obrácení, je totiž potřeba stvrdit dalším životem, resp. tím, co následuje po změně uvažování, když jsme se vydali na cestu dosahování svatosti. A tím, co člověka nyní čeká, je boj. Kajícím obrácením totiž vstupujeme do duchovní války. To je důvod proč to, co následuje po křtu (nebo u pokřtěného po tom, co se odvrátí od hříchu), často připomíná všechno možné, jen ne klidný (na Západě by řekli: rozjímavý) život. Člověk by přirozeně čekal, že ho naplní světlo a Božský pokoj. Místo toho, se nezřídka stává, že naše nitro naplní dusná temnota, srdce se zachmuří a mysl je zmatena. A teď se ukaž, jestli to myslíš vážně! Vyhlásil jsi při křtu válku ďáblu, plivnul jsi na něj (a to ti pyšný duch nikdy nezapomene!), odvrátil ses od hříchu, tak teď tedy bojuj s temnotou ve svém srdci.
Chybou některých, kteří se nechají zmást, je hledat příčiny tohoto stavu vně sebe, ve svém okolí nebo ve stavu církve či společnosti. Příčiny a tudíž i řešení spočívají v nitru člověka. Tam je potřeba obrátit svou zkoumavou pozornost, zde leží naše bitevní pole.
O pokání platí, že boj, který následuje a kterým má kajícník dokázat, že to myslí vážně, je tím těžší a tvrdší, čím více člověk dříve podléhal moci hříchu. Starec Paisij by jistě v této souvislosti připomněl, že souhlasem s hříchem dal člověk ďáblu právo nad sebou, a čím více hříchů a čím těžší jsou ty hříchy, tím více práv člověk nad sebou ďáblu dal. A pokáním člověk tato práva ďáblu najednou upírá. I přichází za tebou rozčílený ďábel, ukazuje úpis podepsaný tvou krví, a domáhá se svých práv (dotěrně a neodbytně). A čím těžší hříšník ďáblu pokáním uniká, tím větší je hněv démonů a tím urputněji vznášejí své nároky a sveřepě využívají všech temných nitek, jimiž dříve hříšník nechal svou duši omotat.
Jak příšerný to může být v případě bývalých těžkých hříšníků boj, ukazuje právě vyprávění sv. Marie o tom, co zažila, když po svém obrácení odešla kát se ze svých hříchů do pouště, kde prožila 47 let. Stačí pár vět samotné ctihodné Epypťanky:
K tomu je potřeba dodat, že na základě zkušeností jiných asketů a obecné mnišské zkušenosti, se můžeme domnívat, že sv. Marie o svém zápasu s vášněmi, které se nenechaly tak snadno vytrhnout ze srdce, a s běsy, neřekla ani zdaleka vše. Možná něco zamlčel Zosima. Leč spíše Marie, jakožto žena, ostýchala se o tom více vyprávět. Konec konců v jejím vyprávění zaznívá často obava hovořit o pokušeních a útocích, které jí stíhaly na poušti, a zároveň stud tyto věci sdělovat. I jiní poustevníci (a dnes např. mniši z pousteven na Athosu) se o takových záležitostech nechtějí příliš šířit. Mj. i z obavy, že ten, kdo sám nemá tuto zkušenost, nebude věřit (a tomu, kdo tu zkušenost již má, to nemá smysl vyprávět); dále kvůli obavě z pohoršení, protože jsou to věci, o nichž se nesnadno hovoří a stud je skutečně na místě, běsové totiž provádějí skutečně (či spíše: neskutečně) nechutné a hanebné kousky. Takže jen stručně uvedeme, že démoni mají v takových případech moc zjevovat se v tělesné podobě, vyvolávat dojem tělesné přítomnosti druhé osoby, způsobovat nejen zrakové a sluchové vjemy, ale i hmatové, a to vše používají, aby asketu svedli k nemravnosti, ke hříchu a k tak hanebným věcem, že je problém o tom vůbec psát. Na mnichy ďábel a jeho běsové útočí se zvláštní zuřivostí, protože mniši na nebi obsazují místa, která tam byla uprázdněna pádem zlých duchů, čili zabírají jejich původní místa.»... 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou.« (Dále viz život sv. Marie Egyptské)
Vzpomínáte si na vyprávění poutníků na Athosu?, co jeden z nich, starší a vážný člověk, prožil při nocování v poustevně? Jak tam za ním přišla v noci jeho zemřelá manželka?; probudil se a cítil její teplo, tělesnou blízkost, přímo její tělo; vábí ho, on ji líbá a ona zmizí... Jiného poutníka (kněze) tam v noci chytli běsové za nohy, drželi mu ruce, aby se nemohl pokřižovat, a táhli ho po podlaze ke dveřím, za nimiž byla propast, skalní sráz (poustevny v athonské Karulii jsou na skalních útesech a přilepené na vysokých skalních stěnách). (Můžete si o tom přečíst, je to v češtině.) Jestli tam takovéhle kousky vyvádějí poutníkům, co asi potom démoni provádějí mnichům?Marie vedla dobře svůj boj, prokázala své pokání, stala se tím zlatem vyzkoušeným ve výhni, a očištěna přetavením v žáru byla - byvši ještě v těle - vyzdvižena výše, než většina věřících i většina mnichů. Připodobnila se beztělesným andělům, když se modlila, vznášela se ve vzduchu, po řece Jordán kráčela jako po souši, znala a citovala Bibli, aniž by ji kdy četla, mnicha Zosimu, jehož viděla poprvé v životě, oslovila jménem, znala budoucnost, věděla, co se přihodí za rok, - hlavně však - spojila svou duši s Bohem.
------------------------
Nuže, abychom se vrátili k původní ose našich úvah, - život sv. Marie nám Církev dnes staví před zraky, aby nás tím morálně připravila na duchovní zápas, na skutečnost, že pokání je kaleno a utvrzováno ve výhni boje. Má nás to povzbudit a připravit, aby naše mysl nepropadla zmatku a nechápavosti, až bude nitro člověka otřásáno útokem neviditelných nepřátel, kterým jsme svými hříchy my sami uchystali kopí a zbraně, jimiž teď dotírají na naši duši.
Co je naprosto zásadní pomocí člověku pokání činícímu? Co je kajícníkovi berlou, o niž se opírá? Co je štítem, který odráží kopí, jimiž na něj útočí ďábel? Jak napovídá dnešní evangelijní čtení - pokora, ponížení se: "Ale kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník." Ďábel je pyšným duchem, pýcha je jeho páteří. Nic jiného mu nevyráží zbraně z rukou tak mocně, jako pokora. Bez pokory nejde v duchovním životě nic. Dokonce i čistota je bez pokory bezcenná. Teprve skrze pokoru začíná člověk rozumět, oč v církvi jde. Teprve skrze pokoru začíná chápat její tajemný život. Teprve pak se mu otevře v náhlém rozbřesku, oč se tu vlastně jedná.
Vždyť i Syn Boží, pokorně se nazývající synem člověka, "nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé," jak dnes čteme. Nepokoušej se tedy vykročit na cestu pokání ze svých hříchů bez pokory vůči ostatním lidem, jinak hraješ sám sobě divadlo - pro anděly tragédii, pro běsy komedii.
------------------------
Leč ještě jednou zpět k předchozímu tématu. Ještě jedna krátká poznámka o duchovním zápasu. Žel, dnes stále více a více aktuální.
Ne každý musí projít tím nejstrašlivějším ohněm, ale nějakou zkušenost se žárem duchovní bitvy učiní každý, kdo to myslí s duchovním životem vážně. Ti, kteří se navracejí na úzkou cestu Evangelia z opravdu velké dálky, pozdvihují se z těžkých hříchů, však mohou být nuceni čelit vskutku přetěžké situaci. Zřejmě nejhorší to mají ti, kteří upadli do takových duchovních problémů, že si způsobili nějakou formu posedlosti - čili mají už běsa v sobě. Zatímco v obvyklém případě démoni útočí na člověka jakoby "zvenku", tak posedlý člověk je v kvalitativně jiné situaci. Většinou to bývá důsledek nějakého opravdu vážného hříchu. Pokud on sám má dobrou vůli (a té ho démon ani "zevnitř" nemůže nikdy zcela zbavit), pak je možno takovým lidem pomoci. Je potřeba nevyvrhovat je z církevního společenství, konat nad nimi modlitby, chovat se k nimi trpělivě a stále je udržovat v kontaktu s duchovním životem církve. Především však oni sami se musejí modlit - bojovat za modlitbu. Úspěch se nemusí dostavit hned. Snažit se vyhnat běsa rychle a naráz nemusí být vždy nejlepším řešením. Někdy to může trvat léta - mnozí starci dávali přednost tomuto delšímu postupu. (Zde je jedna z našich videostránek, která ukazuje jedno ze "sezení" opatrného postupného vymítání běsů z posedlých v Řecku /mám na mysli první video - na této stránce hned nahoře/.)
Na ilustraci sem vložím úryvek z připravované knihy od starce Efréma: Perly asketické moudrosti:Zde vidíte, že pýcha se stala páteří ďábla a jeho démonů. Nezkrotná pýcha je jejich hlavní vlastností. Je to jejich způsob existence. Proto pro ně není smilování. Vždyť pýcha nemůže nikdy žádné smilování přijmout! A proto ten, kdo se chce postavit ďáblu, musí mít zbraň opačnou vůči pýše - pokoru. To je protijed neutralizující vše, co vypouští ďábel. Je to nerozpoltitelný štít, skrze který nepronikne do srdce člověka ďáblovo kopí pýchy. Člověk, který v postupném duchovním očišťování vyhnal ze svého srdce jakoukoliv pyšnou myšlenku, stává se pro ďábla jakoby neviditelným. Démoni nemají, jak se v myšlení takového člověka zachytit, nemají, za co by uchopili jeho srdce. To je prvním cílem veškeré askeze a duchovního zápasu.
... Poslechni si ještě jeden podobný příběh. V době, kdy jsem přebýval v Novém skitu (na Athosu) a žil ještě můj starec Josef (Hesychasta), přišel k nám jednou jeden posedlý mladý člověk.
Starec dle svého milosrdenství přijímal tyto nešťastníky, kteří s námi žili tak dlouho, jak si přáli, a pak když sami chtěli, odcházeli. Posedlí lidé nemohou dlouho zůstávat na jednom místě. Zbaveni vnitřní Boží útěchy, hledají ji, a tak střídají místa a lidi.
V tomto mladém člověku přebýval démon prostitutky. Když se démon toho člověka zmocnil, rázem se jeho hlas změnil na hlas „veřejné pouliční ženy“ a říkal věci, o kterých podle apoštola „stydno jest i mluviti“ (Ef 5,12).
Jeho profesí bylo bednářství a sudařství. Jméno zamlčíme. V našem bratrstvu žil dost dlouho; v době práce přicházel a podle svých možností nám pomáhal svýma rukama. Třetího dne mi řekl: „Otče, nenaučil bys mě dělat pečetidla na prosfory? Výroba sudů je těžká práce a ještě k tomu – ten, co je uvnitř mě, neustále mne zostuzuje (poskvrňuje hanebnostmi).“
„Naučím tě to, bratře, nechť je požehnáno! Hle, dělej to a to. Nářadí je zde, polotovary tamhle a vzory před tebou. Za tímto stolem budeš pracovat. Jenom ještě toto – v našem bratrstvu otcové spolu zbytečně nemluví, ale stále konají modlitbu."
To jsem říkal kvůli tomu, že jsem se chtěl vyhnout, nakolik to bylo možné, prázdnosloví a rozptylování v čase své modlitby. V tom okamžiku se v mé mysli zrodila myšlenka: „Je to vůbec možné, aby posedlí lidé konali modlitbu?“ Mezitím jsme se dali do práce a modlitby. Jenže neuběhlo ani několik minut (co jsme se společně modlili a pracovali), a démon v něm povstal. Mladíkův hlas se změnil a začal křičet, sprostě mluvit, vyhrožovat a rouhat se.
„Zmlkni, mizero!“ křičelo to z jeho nitra (démon nadával tomu mladíkovi kvůli tomu, že se modlil). „Sklapni, prašivče! Přestaň s tím brumláním! Co stále opakuješ ta samá slova? Pryč s takovými slovy!, zbav se jich!, já se z tebe zblázním! Mně je dobře uvnitř tebe, proč mě dráždíš?“
Tak přibližně to říkal. Běs ho trýznil, a pak odešel.
„Vidíš, co se mnou dělá?“ říkal mi ten nešťastník. „To se mi děje stále.“
„Trpělivost, bratře,“ říkám mu, „trpělivost! Nepřikládej tomu význam, vždyť to není tvoje. Netrap se tím, ale starej se o modlitbu.“
Skončili jsme práci a vydali se ke starci. Cestou mi řekl: „Otče, možná, že se mám pomodlit i za toho, kdo je ve mně, aby se nad ním Bůh smiloval?“
Proč jen to řekl, nešťastník?! V tu chvíli se ho běs zmocnil, zdvihl ho a mrštil s ním o zem. Vše okolo se zachvělo. Běs mu změnil hlas a začal: „Sklapni, mizero-o-o! Řekl jsem ti, sklapni! O čem to mluvíš?! Jaké ještě smilování? Není potřeba žádné milosrdenství, nepotřebuji milost! Nikdy! Co jsem provedl, abych měl prosit o milost? To Bůh je nespravedlivý! Za jediný malinký hřích, za pýchu, mě zbavil slávy. My nejsme vinni, to On je vinen. Ať se kaje On, a ne my! Pryč se smilováním!“
Démon ho velmi trýznil a nakonec zcela vyčerpaného opustil. Zhrozil jsem se nad jeho slovy. V několika minutách, až na základě této vlastní zkušenosti, jsem pochopil, co bych nemohl pochopit ani po přečtení tisícovky knih o běsech. Pokračovali jsme v cestě za starcem. Starec toho posedlého vždy přijímal a hovořil s ním s velikou láskou. A posedlý byl vedle něho vždy klidný. Starec se hodně modlil za lidi posedlé běsy, protože věděl, jaká utrpení musejí od démonů snášet, a nám říkal: „Jestliže my, kteří máme démony ne uvnitř, nýbrž vně, jsme mučeni myšlenkami a vášněmi, jaké pak utrpení prožívají tito nešťastníci, v nichž démoni přebývají dnem i nocí!“ Starec smutně pokyvoval hlavou a dodával: „Zcela jistě svá muka prožívají zde. Avšak běda těm, kteří se nekají, aby je Bůh milostivě potrestal tak či onak zde, v tomto životě!“
Starec připomínal slova jednoho svatého, pravícího toto: „Spatříš-li člověka, který zjevně hřeší, a nečiní pokání a do samotné smrti se s ním nestane nic, co by ho soužilo, věz, že v čase soudu bude usvědčen takový člověk bez milosti.“
Po těchto slovech starce jsme všichni cítili větší soucit s pokoušeným bratrem.
Na bohoslužby nechodil do chrámu společně s otci, ale obcházel s čotkami venku skály a neustále se nahlas modlil: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Jeho modlitba se ozývala ozvěnou mezi skalami.
Na základě své vlastní zkušenosti poznal, jak modlitba pálí démona. Když chodil ve skalách a nepřetržitě pronášel modlitbu, jeho hlas se v okamžení změnil a démon spustil: „Zmlkni, řekl jsem, zmlkni! Utrápil jsi mě! Proč chodíš tady, mezi skalami, mimo chrám, a brumláš? Jdi raději dovnitř společně s ostatními a přestaň s tímhle svým brumláním. Kvůli čemu dnem i nocí říkáš a opakuješ stále to samé, a nenecháš mě ani na chvíli v klidu? Rozčiluješ mě a trápíš! Pálíš mě, cožpak to nechápeš?“
Jakmile pokušení přestalo, tak se znovu začal modlit s čotkami: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Velmi dobře pochopil, co si běs myslel, že mu nedochází. Pro duši bylo bolestí i nadějí, když jsi viděl, jak vše snáší, zápasí a trpí. Žil s námi dlouho, a když se mu udělalo znatelně lépe, odešel. Více jsme ho neviděli. Bůh ví, jak to všechno skončilo.
Vidíte sílu modlitby a nekajícnost démonů? Modlitba je pálí, ale oni křičí: „Není smilování!“ a neustále odsuzují Boha. Ach, ta pýcha jitřenky (tj. padlého anděla)! Čím se vlastně liší od démona egoista, člověk až do samého konce se nekající, který nechce vyznat Krista jako Boha i člověka, vyprosit si Jeho milost a milosrdenství?
Pochopili jste už hluboký smysl modlitby? Jak odhaluje lidi – kdo je blízko ke Kristu a kdo je od Něho daleko?
Nedopusťme, aby nad námi vládly naše myšlenky. Dovolujeme myšlenkám, aby nás braly do zajetí, přestože máme zářivou zbroj modlitby, tu zbroj, která je nazývána plamenem a ohněm. Modlitba je bič, jenž vypráská jakoukoliv démonickou myšlenku.
(Z chystané knihy Efrém Svatohorec: Perly asketické moudrosti)
P.S.
Příklad sv. Marie nechť nás probudí z lehkomyslnosti nad našimi hříchy. Jak často lidé zlehčují své hříchy, např. hříchy svého mládí, jakoby nezanechávaly na duši žádné stopy. Někdy na ně hledí dokonce jako na jakousi nevinnou, třebas trochu "ztřeštěnou" zábavu, či jako na rozptýlení, které patří k tomuto věku a nemůže nikterak uškodit duši člověka. (Jak často slýcháváme příšernou průpovídku: "Je mladý, ať si užije, dokud může.") Marie poznala pravou povahu a démonickou sílu svého způsobu života, až když jí neviditelná síla zabránila přiblížit se bez pokání ke Kristovu Kříži. A dokonale prozřela a v plném rozsahu na ni dolehla tíha jejích hříchů na poušti, když se rozhodla zbavit se tohoto dušehubného způsobu života, ale ďábel jí řekl: "Jedině kůži za kůži" (viz kniha Job 2,4). Tehdy poznala Marie už tady na zemi cosi jako pekelná muka, když pod běsovskými útoky padala na zemi a ležela celé dny polomrtvá. A to vše kvůli hříchům, jejichž počátek byl položen v mládí (Marie odešla od rodičů, když jí bylo 12 let, do Alexandrie, kde propadla hříšnému životu). Klamně se lidé domnívají, že stáří a nikoliv mládí je vhodnou dobou k boji s vášněmi. Jenže bývá to právě mládí, kdy se rozhoduje, na jakou stranu se bude ubírat cesta celého dalšího života - zda ke zlu a hříchu, nebo k dobru a čistotě. Je to vítězství právě mladých lidí nad pokušením, které má největší hodnotu, sílu a dosah.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.