Ambon
Administrátor
--- 14. 10. 2026
Svatováclavské zamyšlení
O duchovním ohni z Moravy, z něhož nám zbyly jen uhlíky
V neděli jsme slavili podle starého kalendáře svátek sv. Václava, což by měl být jeden z Čechům nejmilejších svátků. V současném skeptickém prostředí se sice snaží nějací historikové, vedení plochým materialistickým myšlením, zpochybnit jeho svatost - zkouší to zleva i zprava, a tak vedou svůj donkichotský boj s větrnými mlýny, protože ve svém skepticismu netuší, že o historické detaily zde vůbec nejde. Svatá památka Václavova má svou nezpochybnitelnou duchovní sílu, která prochází dějinami, a náš národ s ní má dlouhodobou zkušenost.
Každý historik má jako člověk právo na svůj názor, kterým ovšem vydává svědectví o svém vnitřním stavu. Proto nás to nemusí trápit. Úcta k svatým není věcí dostatku historických svědectví, ale výrazem duchovního zření jiné reality, která je mnohem širší než realita hmotného pozemského světa. Proto je neštěstím nikoliv novinářské šíření skeptických názorů některých historiků, ale když se jejich skepse začne pronikat do církevního vědomí. Pak už to vydává svědectví ne o historicích, ale o nás - resp. o stavu víry, duchovního zření či vnitřního života věřících i duchovních.
Je Václav svatý?
 |
Biskup Gorazd trval na tom, že český národ byl díky síle cyrilometodějských kořenů vždy vnitřně pravoslavný, i když zde formálně převládla římská církev. Věřil v hlubinnou paměť národa či v duchovní národní identitu. Myslím, že mnozí duchovní a křesťané z jeho okruhu to cítili stejně. Je zarmucující, že schopnost tohoto vidění už současní mladší pravoslavní Češi postrádají a upínají veškerá kritéria jen k dogmatickým formulacím (které za určitých okolností nemusí být plně vypovídající o pravoslavnosti víry, viz případ sv. Cyrila Alexandrijského). Sv. Gorazd však nahlížel duchovní realitu jiným prismatem, a to se projevovalo mj. např. úctou k Janu Husovi.Vladyka Gorazd se tedy neomezil jen na východní či dávné pravoslavné svaté, ale s prozřetelností proroka převzal uctívání i sv. Václava a Ludmily (a dalších z doby před r. 1054 a ze sféry orientace na východní křesťanství), a otevřel tak cestu k pravoslavné reflexi našich českých dějin a k uctívání dalších osobností, které našemu lidu a naší církvi shůry pomáhají. Pomysleme, že v jeho době byli sv. Václav a Ludmila považováni za čistě římskokatolické světce! Našemu sv. Gorazdovi patří za tuto prorockou i světitelskou službu díky. Kdyby tak neučinil a chtěli bychom zavést u nás úctu k Václavovi a Ludmile dnes, pak by jejich světecká památka asi narazila v české pravoslavné církvi na odpor části duchovenstva. Do jisté míry lze odhadnout, jak by někteří skeptičtí duchovní argumentovali proti tomu, že Václav a Ludmila byli vůbec mučedníci. Hlavním argumentem by zřejmě bylo, že se jejich smrt stala v politickém kontextu, a že tudíž zemřeli kvůli politickému boji kolem knížecího stolce a nikoliv za Krista. Jiní by jistě přispěchali s další námitkou proti tomu, aby byli považováni za křesťanské mučedníky, - Václav ani Ludmila neměli možnost před svou smrtí vybrat si setrvání ve víře v Krista, nebo se zříci své víry a zachránit si život. Další by možná pochybovali, zda patřili do východního slovanského (tj. cyrilometodějského) okruhu či latinského, který se choval nesnášenlivě vůči byzantskému obřadu a slovanské církvi. Určitě bychom někde na internetu zaslechli brblání, že přebíráme římskokatolické svaté a že nelze doložit, jak se stavěli k otázce pocházení Ducha Svatého. V případě současného zavádění úcty k svatosti Ivana Českého by někteří duchovní rezolutně prohlásili: „Nikdy nežil, takový člověk neexistoval.“ Jiní by opatrně bručeli, že jeho existence není dostatečně podložená. Historická svědectví o něm jsou totiž skromná a velice stručná. Cloumá s námi prostě duch negace a skepse.
Půjde-li to s námi takto stále dál, budeme brzy jako evangelíci, jejichž teologové otevřeně neuznávají historickou realitu biblických postav, jako jsou Abraham, Izák, Jákob... Dokonce i o osobě Mojžíše se v těchto protestantských teologických kruzích silně pochybuje. Katolíci vyškrtli z kalendáře sv. Jiří, protože prý zjistili, že neexistoval. Jeho zázraky a odpovědi na modlitby či zjevení na západě málo znamenají. A toto myšlení přichází i k nám.Nemá-li člověk v srdci živou zkušenost s pravoslavnou vírou, nemůže mít ani zkušenost s odpovědí svatých na jejich vzývání. Jeden pravoslavný spisovatel nazval tento druh skepticismu „duchovním materialismem“. Je to asi nějaká nemoc víry některých současných našich křesťanů. V takovém suše racionálním stavu mysli se opravdu mohou obracet jen na historické památky a vyhodnocovat je čistě materialisticky: žil - nežil; zapadá jeho život do obvyklých kategorií naplňování svatosti - či nezapadá; splňuje podmínky - nebo nesplňuje.
Při takovém hodnocení se nutně zapomíná, že nikdo nemá být svatořečen jen za to, že splňuje nároky kladené nějakým seznamem požadavků. My přece vidíme jen tělesnýma očima, a tak ten, kdo se nám zdá být svatý, může být vnitřně hodně vzdálen živému sjednocení s Bohem. Jednou jsem četl vyprávění o pohřbu jakéhosi slavného archimandrity a celé město se sešlo v jeho pohřebním průvodu; všichni chválili jeho svatost, modlitebnost, prozorlivost, naříkali nad velkou ztrátou pro církev atd. Z okna své kelie to pozoroval jeden mnich a plakal; když se poslušník otázal na důvod jeho zármutku, tak řekl, že na jeho rakvi křepčí a jásá množství démonů.
Při vzývání svatých je především důležitá zkušenost církve s touto osobou. Svatořečení či vyhlášení svatosti by mělo proběhnout na základě zkušenosti církve s přímluvami tohoto člověka. Dokonce ani příkladnost života a zbožnosti, či dobové rozšíření jeho slávy nestačí pro vyhlášení svatosti těch, kteří nejsou mučedníci, - požaduje se v takových případech k dotvrzení pověsti svatosti ještě dlouhodobé přetrvávání památky a hlavně odpověď této osoby shůry - ten, kdo má být svatořečen jako ctihodný mnich, si má o svoje proslavení sám říci, např. působením zázraků.Česká skepse
Svatořečíme-li někoho, kdo není Bohem oslaven a není na nebi v počtu svatých, pak tím takové duši způsobíme velikou škodu - připravíme ho o modlitby církve. Není-li tedy mučedníkem a nekoná-li zázraky, pak je jemu i církvi k většímu prospěchu konat za něj zádušní modlitby, než k němu sloužit pobožnosti (molebny).
 |
Skepticismus se šíří jako rakovina. Zřejmě jsou Češi náchylní k duchu unaveného protestantismu, či racionalistického uchopení morálky - bez duchovnosti. Je za tím mj. i jistá lenost. Jenže bez nadšení pro duchovní život (k tomu patří i společenství se svatými) se církevní život stává suchým a formálním. To pak může přerůstat do scholastického racionalismu, který unavuje ducha člověka, a pak se tato skleslost a vyčerpanost projevuje skepsí, negativismem a anticírkevním individualismem.
Nadchnout Čechy pro nějakou věc déle než na týden - k tomu je snad snad potřeba tak mimořádná konstelace hvězd, že se to stane jednou za tři sta let.
Takže ještě jednou posílám vroucí díky svatému Gorazdovi, že v české pravoslavné církvi neustoupil českému (pobělohorskému) protestantskému duchu, ale zavedl uctívání svatých a pokračování historické úcty k Václavovi a Ludmile (a dokonce zavedl úctu i k sv. Ivanu Českému), ačkoliv jejich úctu udržovala dlouhá staletí jen římskokatolická církev. Dnes už bychom jejich svatost v místní pravoslavné církvi asi neprosadili, nebo by ji část pravoslavných Čechů zarputile nepřijala, jak to bývá u řady současných věčně svéhlavých, umíněných, židovsky tvrdošíjných, stále kvůli něčemu uražených a nedůvěřivých Čechů běžným zvykem.
Znamení duchovního ohně v životech našich svatých
Na životech Václava a Ludmily můžeme spatřit, s čím přišli sv. Cyril a Metoděj na Moravu. Nedorazili sem dělat politiku. Nepřinesli sem jen přeložené evangelium a liturgii, nepřinesli nám jen seznam dogmat, který by se snažili natlačit do hlav Moravanů. Přišli sem s duchovním ohněm v srdci. Jen takový oheň zapaluje další srdce. Tento plamen lásky ke Kristu, k církvi a k liturgii se na Moravě rozhořel. Proto měla jejich misie tak fenomenální úspěch.
Tímto ohněm byl při návštěvě na Moravě zažehnut plamen v srdci sv. Ludmily, a tak se tento duchovní oheň lásky k Bohu přenesl do Čech. Tímto ohněm zažehla Ludmila i srdce svého vnuka sv. Václava, který jí byl svěřen do výchovy. Vše, o čem píší legendy o životě těchto našich svatých, je svědectvím o tomto duchovním plameni.
 |
Tyto obrazy vykreslené v legendách vypovídají pravdu o svatém Václavovi a Ludmile více, než všechny skeptické rozklady a rozbory učených historiků, kteří kvůli své duchovní slepotě nepochopili skoro nic. Vědci přicházejí s mrtvou literou, teologové se soupisem dogmat, ale církev žije duchovní zkušeností evangelijní víry, svatými Tajinami, které zapalují lidská srdce, a svým vlastním duchovním vědomím. Spaseni nejsme formálním vyznáním dogmat, ale ohněm lásky, pravdy a života, který stále hoří v církvi.
Současní historikové (i někteří naší duchovní) už nechápou, že hagiografické legendy nejsou dějepisem, ale duchovní realitou, kterou si vytváří v Duchu Svatém sama církev, aby postihla duchovní předměty a obrazy = duchovní rozměr a podobu osobností světců. A co je kritériem, zda je tato duchovní realita opravdu dílem Ducha Svatého (Ducha Pravdy) či pustým výmyslem? Takovou břitvou, která odděluje ideologické či babské výmysly od duchovní Pravdy, je přetrvání památky, její rezonance v srdcích i myslích věřících, vzývání světecké osoby a její odpověď shůry - a v neposlední řadě rozhodnutí církve (nikoliv celosvětové, ale u místně ctěných svatých stačí rozhodnutí nejmenší církevní jednotky, která oplývá plností církevnosti, tj. plností Ducha Svatého, který je Duchem Pravdy; touto nejmenší částečkou církve Kristovy je každá eparchie; viz doba sv. Gorazda).
Předávání plamene
 |
To je, jak věřím, skutečný odkaz sv. Gorazda. Nikoliv oprašování jeho misijní příručky určené pro katolíky přecházející do pravoslavné církve.Kéž bychom dnes měli alespoň zlomek tohoto zápalu! Přijali a hořeli tímto plamenem. Jak obnovit ono nedávné nadšení pro pravoslaví takové, jaké je? Cesta k tomu je snad zřejmá z výše uvedeného. Svatí stále pomáhají, jejich přímluvy v novozákonní církvi částečně zastupují zastání andělů. Naše vzývání svatých jim otvírá cestu k pomoci - ať už je to pomoc jednotlivým osobám či celé místní církvi. Myslím, že naše určitá protestantská vlažnost k této součásti pravoslaví je spojena s celkovou vlažností církevního života a s malou láskou k církvi. Láska k církvi je tajemně spojena s láskou k liturgii. Tady (jak věřím) leží námět k církevní obnově.
Mimochodem, ani svatořečení samotného mučedníka biskupa Gorazda nebylo snadné prosadit. Návrh narazil na odpor některých českých duchovních. A kolik dnes českých duchovních přijede na eparchiální oslavu svátku této výjimečné světecké osobnosti? Když se jedná o biskupa mučedníka Gorazda, ctíme jeho svatost a odkaz jen do té míry, do jaké si tím ospravedlňujeme liturgickou lenost či církevní skepsi, a poukazováním na „tradici sv. Gorazda“ si to vše omlouváme.
Diagnóza
 |
Církevnímu životu příliš nepomáhá ani tradiční charakterová vada české mentality - individualismus. Jen vzácně a nakrátko se Češi dokážou pro nějakou věc semknout. Jenže překonávání individualismu je spojeno se samotnou idejí církve, která je „shromážděním věrných na jednom místě“ (jak byla církev liturgicky definována na úsvitu křesťanství). Církev je přece Tělem Kristovým, v němž se mnozí stávají jedním. A v chápání tohoto zásadního rozměru církve my Češi zaostáváme. To jsou české duchovní nedostatky. Pod vedením vladyky Gorazda se dařilo tyto problémy českých křesťanů alespoň částečně kompenzovat. A co dnes?
Sklon ke skepticismu u pravoslavných Čechů je slabostí či chromostí víry. Jenže ani pohled do pravoslavného světa příliš nepotěší - k obrazu ideálu to má i v zahraničí daleko. Východní pravoslavné národy mají totiž jiný úpadek víry, která je tam deformovaná nacionalismem. To je také nedostatek či kaz víry. Takový je stav pravoslavné víry v dnešním světě, o němž pravil Pán: „Najde-li Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Luk 18,8)
Cesta záchrany je u nás spojená s návratem ke kořenům. V novodobém plánu to znamená návrat k tradici sv. Gorazda - k té skutečné, nikoliv k té domnělé (papírové). Bylo by potřeba, aby se zde opět rozhořel ten oheň lásky ke Kristu (k evangeliu), k církvi (svornost a smysl pro společenství) a k liturgii (k liturgickému životu, z něhož dnes provozujeme jen střípek a ještě se tím chlubíme). K tomu je však nutné překročit náš český stín skepse, pochybností, duchovní lenosti a toho našeho věčného „nejde to“. Pak by se v nás jistě probudilo i více lásky k našim svatým, a rozhojnilo by se tím společenství mezi nebeským a pozemským.
Administrátor
--- 22. 9. 2026
Narození přesv. Bohorodice
Dávné Boží sliby se naplňují a věci se dávají do pohybu
Bůh dal hříšnému člověku ke spáse tři velké dary. Svého Syna, kterého vydal na zabití pro naši spásu. Svého Ducha, kterého dal, aby posvěcoval a osvěcoval člověka. Přesvatou Marii, jako vzor cesty, čistoty, pokory a lásky; a dává nám její přímluvy za všechny.
Všechny tři dary byly předzvěstovány Písmem svatým dávno dopředu - tisíciletí a staletí, než sestoupily. Syn Boží Mesiáš byl v předoobrazných biblických událostech i výslovně zvěstován. Sestoupení Ducha také. Narození Matky Boží bylo v různých předobrazech zvěstováno: Jákobův žebřík, který spojuje nebe se zemí, jako Maria, skrze kterou sestoupil Nejvyšší z nadnebeského trůnu, k nám za zemi, aby nás zde pobral a pozdvihl s sebou vzhůru. Keř, který hořel nehmotným ohněm Božství, a nebyl jím sežehnut, zvěstoval početí Syna Božího v lůně Přesvaté Panny, když do její útroby vstoupil Neumístitelný, jehož nemůže ani celý vesmír pojmout. Průchod Rudým mořem, které po přechodu izraelského lidu zůstalo zase nepřechodným, ukazoval panenské početí a rození. Pozlacená archa smlouvy, velesvatyně, která v sobě skrývá svědectví Boží smlouvy, neboť spočívalo v ní to, co je přímo od Hospodina, zobrazuje vždycky Pannu pozlacenou blahodatí, v níž je to, co je svaté Hospodinovo - sám Syn Boží. Ezechielovo vidění o zavřené bráně, kterou projde Vládce a ona zůstává zavřena, je proroctvím o panenském rození.
Toto proroctví je ve výkladu naší liturgie spojeno s okamžikem, kdy se před svatým přijímáním věřících odhrnuje opona otevírá se královská brána a kněz vychází s kalichem naplněným svatými Tajinami k věřícím, aby skrze něj Kristus nasytil sám sebou jako nebeským chlebem duše věřících; právě vynášení kalicha doposud zavřenými královskými vrátky je liturgických obrazem panenského rození a je zpodobením s Ezechielova proroctví.* * *
Když předobrazy přicházely, nikdo (kromě proroků, kteří měli duchovní zření) nedokázal předobrazy číst. Když se události, které byly jako předozvěny toho, co mělo přijít třeba za tisíc let, děly, nebylo zřetelné, co zobrazují. Teprve zpětně, při pohledu z perspektivy novozákonní éry vidíme, jak každá z těch největších událostí lidstva se předem zjevovala v jakýchsi záblescích. Jako je vidět před východem Slunce jeho záře stoupající zpoza horizontu, tak i světlo těchto událostí vzcházelo dlouho před nimi. Z těchto předobrazů vidíme, jak byly všechny tyto události z díla spásy člověka v Boží mysli předem připraveny. Také nám tyto předobrazy pomáhají uvědomit si význam, rozsah a výklad těchto událostí. Díky předobraznému zjevení jim rozumíme, chápeme, že to nebyly náhody nebo pouhé souhry okolností, a vnímáme, co pro nás už na všechny další věky tyto události znamenají.
I dnes přicházejí předobrazy příštích událostí, ale stejně jako tenkrát židé, ani my je nevidíme, nebo jen matně. Zde vidíme duchovní a nebeské věci jako v zrcadle, jen částečně, jak praví apoštol. (1 Kor 13,12) Tj. nějak zastřeně, rozmazaně... Avšak tam, až se duše oddělí od tělesné tíže, budeme vidět jasně a v plnosti. A sami sobě se budeme divit, jak to ,že jsme neviděli to, co jsme celý život měli přímo před očima. Jak to, že jsme nedokázali číst obrazy, které nám různým způsobem ukazovaly duchovní realitu - čili to, co se kolem nás neviditelně děje a co přijde a se brzy z duchovní reality propíše i do naší reality hmotné. Člověk, který je alespoň na cestě očištění mysli a srdce, něco vidí už zde. Alespoň něco dokáže vyčíst z událostí, které se dějí ve světě i v jeho nejbližším okolí. Je velice smutné vidět, jak velká část našich bratří je slepá, oslepená vášněmi, nerozumem, přeludy, klamem a hlavně egoismem a ohromující sebedůvěrou.
Vidíme názorně, co znamená Ježíšovo: ... jim jen v podobenstvích, aby hledíce, neviděli, naslouchajíce, nerozuměli...“ (Luk 8,10)
* * *
Občas přemýšlím: kdybych já byl žid a žil v době Kristově někde u Jerusalema, kde bych byl? Rozpoznal bych v Ježíši Nazaretském zaslíbeného Mesiáše? Nejsem si jist... A když tak občas hledím na některé bratry v církvi, říkám si: kde by asi byli oni? Byli by s Kristem nebo s farizeji a zákoníky či mocnými saduceji? Jsou to ti pokorní, kterým se Bůh rozhodl dát Království?, nebo to jsou obřadníci přežvykující literu, které nerozumějí, či kteří drží kánony v zubech - uchopili dogmata do čelistí, proto skřípou zuby, když se debatuje o pravoslaví (jak to říkal Paisij)?, či jsou to milovníci hlučného davu, zbraní, hesel a triumfu své ideologie? Uvěřili bychom tenkrát my tou nebezpečnou vírou v Krista, nebo bychom se spoléhali na vyvolenost svého národa a své církve a nacionalisticky bychom si v skrytu mysleli nebo hlasitě pokřikovali: já jsem žid a s námi je Bůh! Z historie víme, jak to s tou vyvoleností dopadlo a jaká katastrofa dopadla na Izrael.
To je aktuální přemýšlení. Zvláště v dnešní době, kdy místo hesla nacistického Německa: „Gott mit uns!“ zaznívá z východu neméně arogantní a zpupné: „S nami Boh!“ A když slyšíte někoho číst staré Hitlerovy teze a požadavky, aniž byste věděli, že autorem je nějaký Adolf, jste si celkem jisti, že jde o zápis běžného Putinova projevu.* * *
Proč židé, kteří měli od proroka Izaiáše zjevení, jak bude vypadat Mesiáš, nepřijali Krista? Izaiáš (53. kapitola, z níž cituje kněz při každé proskomidii) vykreslil tak podrobný a přesný obraz přicházejícího Mesiáše: muž bolesti. Zkrvavený, ztýraný, nevzhledný, od něhož jsme odvraceli tvář, ale nechopili jsme, že Bůh ho netrestá za jeho viny, ale že na sebe vzal náš trest. Jak to, že si v době Kristově, zvláště po Velkém pátku tak nepatrně málo židů vzpomnělo na tento prorocký text, když při tom z proroka Izaiáše četli židé pravidelně ve svých synagogách? Vysvětlení je prosté. Vyhlížení Mesiáše židé upřeli jinam. Měli jiné představy o tom, koho jim Bůh pošle. A dali přednost svým úchvatným představám a fantazírování, čímž se chytili do pasti svých vášní, které jim pak zavřely oči, aby neviděli pravdu. Očekávali Mesiáše politického. Vysvoboditele od římské okupace. Mocného Bojovníka, který za pomoci legií andělů nastolí světovládu židů. Jejich zrak byl zastřený politikou a nacionalismem. Vůči Božím skutkům a cestám i vůči zvěstování proroků o Boží lásce byli slepí.
To zní dosti současně, že? I dnes vidíme to samé u Rusů, Srbů adal. Nacionalismus vytlačuje pravdu a zakalil zrak mnohých pravoslavných. Židé kvůli tomu, že odpadli od pravdy do přeludů, přišli o svou zemi, svůj stát. Tak může dopadnout i dnes národ, který vymění pravdivou víru za politiku. Tenkrát Bůh použil pohanské Římany, na které židé zahlíželi jako na duchovní ošklivost, jenže Bůh uznal modlářské Římany za dosti dobré na to, aby židy rozprášil. Dnes z východu stále slyšíme poukazování na „západní satanismus“, ale aby se Rusové (a mnozí další) místo obviňování jiných zabývali vlastními hříchy a svým duchovním úpadkem, to je ani nenapadne. Neusoudí Bůh, že už té ostudy bylo dost? Celé té duté pravoslavné nafoukanosti, která tu zbyla poté, co se ztratil původní posvátný obsah, může Hospodin učinit rychle konec, jako učinil konec té duchaprázdné nabubřelosti židovské.
A tak i k nám dnes Bůh skrze proroky volá: „Vezměte si k srdci své cesty!“ (Ageus 1,5-7) „Vy jste však sešli z cesty, mnohé jste přivedli k tomu, že klopýtli o zákon ... jste v nevážnosti a ponížení u všeho lidu, za to, že nestřežíte mé cesty.“ (Malach 2,8-9) „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ (Is 55,8)
* * *
Naše církev nám stále, rok co rok, staví před oči řadu svátků - jsou to živé památníky událostí, které pro nás Bůh připravil a jimiž chystal naši spásu. To všechno činí, abychom se do těchto událostí i my zapojili, abychom našli své místo v těch příbězích. A kromě toho, abychom protkali svůj život sledováním nitě těchto událostí, které jsou to jediné opravdu člověku potřebné (jak se praví v evangeliu o Marii a Martě, které se čte na některé bohorodičné svátky). Tím se Církev snaží odvrátit naši pozornost od světských marností, aby se náš duch nekazil plesnivou potravou světských vášní.
Dary, které dává Bůh člověku, jsou nade vše, co může dát člověku tento stvořený svět. Otáže se nás jednou, jak jsme je využili - příteli, jak ty ses sem dostal? Jak jsme využili dar Syna Božího. Získali jsme skrze jeho oběť odpuštění hříchů? Stali jsme Božími přáteli, kteří radostně a s láskou plní zákon Kristův? Jak jsme naložili s darem Ducha? Získali jsme posvěcení a osvícení? Jak jsme naložili s darem přesvaté Panny? Snažili jsme se napodobit vzor její čistoty, pokory a lásky, abychom mohli dosáhnout jejích přímluv? Nebo jsme se jen honili za klamnými „hodnotami“ tohoto světa, za svými vášněmi a sloužili jen svému egoismu? Doba sládnutí a zrání už je dávno za vrcholem. Nyní nám podzim ukazuje nástup doby hniloby.
Končíme dnes tam, kde jsme začali. Narozením Přesvaté Panny se dává do pohybu proces vykoupení člověka. Jenže zároveň se tím dalo do pohybu konečné zúčtování Hospodina s lidem Izraele. Každý rok si to připomínáme, ale nebereme zřetel na současné předobrazy událostí, které se už za horizontem neodvratně sunou k tomu, aby vzešly. Tímto svátkem, který je svědectvím naplnění mnohých proroctví a předobrazů, si máme připomenout, že i nám se blíží zúčtování. Věci jsou v pohybu. Běží poslední odpočet.
Administrátor
--- 14. 9. 2026
Srbští mučedníci
Sbor 200 - 700 tisíc mučedníků jasenovackých
Koncentrační tábor Jasenovac (v letech II. světové války) byl provozován chorvatskými fašisty (Ustašovci) v tehdejším Nezávislém státě Chorvatsko (NDH). Režim systematicky vyhlazoval pravoslavné Srby, Židy a Romy.
Součástí politiky NDH bylo zničit pravoslavnou identitu na svém území. Docházelo k masovému boření pravoslavných chrámů, vraždění kněží a nucení pravoslavného obyvatelstva k přestupu na římskokatolickou víru.
+ + +
Vyhlazovací tábor v Jasenovci jako svědek zmrtvýchvstání a ne smrti
Prednáška pakračsko-slavonského episkopa Jovana (Čulibrka), Košice 8.12.2019
Přišel jsem sem vyprávět o srbských mučednících z druhé světové války v Jasenovci. V tomto koncentračním táboře bylo v letech 1941 až 1945 zavražděno jen podle jmenného seznamu, který máme k dispozici, minimálně 24 tisíc dětí. Když v roce 1941 nacistické Německo napadlo Jugoslávii, vytvořilo svůj satelitní stát, který se jmenoval Nezávislý stát Chorvatsko (NDH). Tento Německem zkorumpovaný stát nezahrnoval pouze Chorvatsko, ale i dnešní Bosnu a Hercegovinu a části Srbska a Černé Hory. Vedení tohoto státu Hitler svěřil hnutí, které se nazývalo ustašovci. Bylo to fašistické a nacistické hnutí, ale i mezi nimi byly obrovské rozdíly, které vy zde na Slovensku budete dobře znát. Nacisté byli pohané, nenáviděli Krista. A když Hitler vysvětloval, proč nenávidí Židy, řekl: „Já je nenávidím, protože vymysleli Boha!“ Velký francouzský filozof Jacques Maritain, křesťan hluboké víry, řekl, že snaha vyhubit hebrejský národ byla snahou o opětovné zahubení Krista. On vzešel z tohoto národa, tento národ byl nositelem Kristova zaslíbení. Pokus o vyhubení hebrejského národa je pokusem o zabránění samotné možnosti, že se Kristus narodí. Hitler nenáviděl Krista jak jako Mesiáše, tak jako Žida. Všechny starodávné hereze pocházely ze společného základu, a sice že se Bůh stal skutečným člověkem. Proto Hitler nenáviděl Židy, neboť oni byli svědectvím toho, že Bůh přijal lidské tělo skrze hebrejský národ.
Němci tedy byli ve své nacistické ideologii pohané. Italové jako fašisté věřili v italský národ, ale nebojovali proti Církvi. Katolicismus považovali za součást italských národních symbolů. Bylo pro ně důležitější držet se starých římských tradic podle těla. Na rozdíl od Němců i Italů bylo zvláštností ustašovské ideologie to, že byli ultrakatolíci. Mysleli si, že jsou katoličtí nacisté. Všichni ti, kdo nejsou extrémní katolíci, nemají právo na existenci a musí být zabiti. Takže se jejich oběťmi stali všichni ti, které považovali za své nepřátele, především pravoslavní Srbové, potom i Židé, Cikáni, ale i Chorvati, kteří se nepovažovali za ultrakatolíky, stejně tak i katolíci, kteří byli přáteli spojenců, svobodní zednáři i každý jiný, kdo nepatřil výhradně k takovým, jaké oni považovali za správné.
Proto byl 10. dubna 1941 založen zmíněný Nezávislý chorvatský stát a už v květnu byl otevřen první vyhlazovací tábor. Jmenoval se Jadovno a nacházel se na břehu Jaderského moře. Když sv. vladyka Nikolaj Velimirović po skončení druhé světové války psal o ustašovských zločinech, nazval je inkvizicí. Jadovno bylo táborem smrti ještě rok předtím, než nacističtí Němci otevřeli své vyhlazovací tábory (oni tak učinili až v květnu 1942 a Jadovno otevřeli v květnu 1941). Byli tam zavražděni i dva pravoslavní biskupové: Sáva karlovacký a metropolita Petr Dobrobosenský, okolo 70 kněží (mezi nimi i sv. Stanislav Nasadil) a známe i jména asi 12 tisíc lidí, ale předpokládáme, že jich není méně než 20 tisíc. Bylo tam pravděpodobně 2 až 3 tisíce Židů a ostatní byli Srbové. Už zde se také ukázalo, čím se ustašovci budou lišit od nacistů a fašistů. Je to neuvěřitelná surovost. Z 20 tisíc obětí Jadovna nebyl ani na jednu vyplýtván jediný náboj, nebyli zastřeleni, ale zabiti kladivem či sekerou. Připomíná nám to první křesťanské mučedníky, o nichž jsme mluvili.
Dokonce ani Italové se nemohli dívat na tolik hrůzy v Jadovnu, a když okupovali region, ve kterém se tábor nacházel, okamžitě existenci tohoto vyhlazovacího tábora ukončili. Tehdy pochopitelně začalo i povstání Srbů a Italové si mysleli, že ho uzavřením Jadovna zastaví.
Uzavření Jadovna však vedlo ustašovce k otevření nového vyhlazovacího tábora v Jasenovci, malém městečku nedaleko Záhřebu. Od srpna 1941 do dubna 1945 tento tábor pohltil stovky tisíc lidí. Doposud máme 90 tisíc jmen, ale jejich počet je mnohem větší. Jedna z posledních knih na toto téma hovoří o více než 200 tisících obětí, ale nejsme si jisti, protože komunistická Jugoslávie nedovolila výzkum v této otázce.
A jak Jasenovac vypadal, pochopíte z jednoho příběhu. (Vladyka Jovan následně vyprávěl příběh o mučení sv. Vukašina, který si můžete přečíst na níže odkazované webové stránce). Tento mučedník se jmenoval Vukašin Mandrapa a dnes je jedním z nejuctívanějších světců v Srbské pravoslavné církvi. Byl jedním z mála umučených, jehož jméno i přesný osud jsou známy. Zároveň je i ikonickým ztvárněním všech umučených v Jasenovci.
Stejně jako Slovensko byla i Jugoslávie komunistickou zemí. Byl tam o něco mírnější komunismus než v zemích Varšavské smlouvy, ale i tak se z ní snažili vyhnat Krista. Já jsem vyrůstal v Jugoslávii a vyrůstal jsem bez Krista. Právě v regionu kolem Jasenovce byli lidé velmi zideologizovaní. Vůbec nechodili do chrámu, nekřtili se ani se neoddávali. Do Jasenovce se jezdilo jednou do roka a poslouchaly se tam projevy, těžké a temné, člověk měl pocit, jako by sestoupil do pekla. 3. září 1984 byl v Jasenovci postaven chrám. Musel být postaven, protože vězni v táboře byli nuceni ten původní na začátku války zbourat. V den posvěcení chrámu se v něm sešly desítky tisíc lidí, jediný den znamenal duchovní obrození. Lidé, kteří byli vychováváni v komunismu, se přes noc stali křesťany. Tehdy byly položeny i základy duchovního znovuzrození srbského národa. Když dnes přijedete do Jasenovce, do našeho monastýru, a zvláště když přijdete na místa, kde jsou masové hroby mučedníků, máte pocit, jaký můžete mít pouze v Jeruzalémě na Bílou sobotu. Když Kristus během pobývání v hrobě sestupuje do pekel, my cítíme, že celá příroda dýchá očekáváním Kristova vzkříšení. A takto je Jasenovac největším svědkem naší Bílé soboty na světě, tedy svědkem vzkříšení, a nikoli smrti, jak si to přáli jasenovští vrazi.
Obrázky mnišky Marie, které máte možnost si prohlédnout, jsou nejlepším svědkem tohoto vzkříšení, které v Jasenovci žije.
Z oficiální stránky Pravoslavné církve na Slovensku
Administrátor
--- 9. 9. 2026
K pohřbu R. Mladiće v Srbsku
Slovanskou pravoslavnou církev dnes Bůh svléká donaha
Aktualizováno
Obnažuje, kam jsme se dostali. Ukazuje naši hanbu. Zdá se, že základy slovanského pravoslaví se odvracejí od Krista, ale přiklánějí se k nacionalismu, politice a válce. Když i církev uděluje rozhřešení na vraždu a genocidu, pak je jasné, že nepřítelem křesťanství nejsou zednáři, ani temné síly, ale nacionalismus, který v církvi vytlačuje křesťanství.
 |
Jako místní pravoslavní jsme zde podporovali Srbsko, když probíhaly vzdušné útoky NATO na Bělehrad a děla se celá ta nespravedlnost. Chápeme, že ve válce se dějí hrozné věci - a to většinou z obou stran. Na krutost se odpovídá jinou krutostí, na vraždění, jiným vražděním. Avšak to neznamená glorifikovat a dávat za příklad ty, kteří je páchali.
Mladič nedokázal vyvrátit svou účast na 8.000 zavražděných ani na ostřelování Sarajeva. Snažil se ji obhájit či vysvětlit. Z jeho výroků vyplývá, že (zjednodušeně řečeno) svoje činy chápal jako pokračování středověké války proti Turkům, kterým se chtěl pomstít za to, co kdysi provedli Srbům. Ten člověk nepochopil z evangelia vůbec nic, a církev ho za to postavila na piedestal.
 |
Vzpomeňme si na Jeho svatost patriarchu Pavleho, osobu svatou, který stále vyzýval k pokání - a to obě strany!
Ano, západ morálně selhal. Pokud je nějaká země dlouho bombardována, v případě Jugoslávie v roce 1999 to bylo celých 78 dní, převládne v ní nechuť k těm, co bombardují. Útok byl přitom nařízen na základě sporných důkazů o masakrech kosovských Albánců. Připomeňme si, že letecké údery byly prováděné ze strany NATO - bez mandátu OSN. Stály za tím zřejmě ekonomické zájmy a sporná morální úroveň některých amerických představitelů a magnátů (mj. prezidenta Clintona a M. Albrightové). Je jasné, že tito lumpové nebudou nikdy souzeni za to, že učinili z obyvatel Bělehradu „povolené cíle“.
»Srbskému rozčarování lze do jisté míry porozumět. Zatímco Mladić byl odsouzen, chorvatští generálové Ante Gotovina a Mladen Markać byli v odvolacím procesu osvobozeni, ač původně dostali 24 a 18 let. Gotovina přitom vedl na konci války v roce 1995 operaci Bouře, při níž chorvatské jednotky dobyly neuznanou Republiku Srbská Krajina, což bylo doprovázeno etnickými čistkami, v rámci nichž byly vyhnány desetitisíce Srbů. Zproštěn obvinění byl pro nedostatek důkazů i bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a premiér Kosova Ramuš Haradinaj. Jeho zástupce přitom soud poslal na šest let do vězení za podíl na mučení. Srbové mají i oprávněné výhrady k jednostrannému uznání Kosova, které bylo v rozporu s mezinárodním právem. Výsledkem je, že srbskou politiku definovali lidé spojení s ultranacionalistou Vojislavem Šešeljem, který byl ještě radikálnější než Milošević. Současný srbský prezident Aleksandar Vučić i jeho předchůdce Tomislav Nikolić byli členy jím vedené Srbské radikální strany. Nic z toho však neomlouvá adoraci Mladiče, která je urážkou všech obětí masakru ve Srebrenici. Znovu - byl to řezník.« (Z článku na Novinky.cz)
 |
Pro NATO legitimní cíl. |
V roce 1995, v době, kdy se odehrála srebrenická tragédie, bylo chorvatskými silami za aktivní pomoci Clintonovy administrativy z chorvatské Krajiny vypuzeno 250.000 etnických Srbů. Odhaduje se, že během této akce, nazvané „Operation Storm" (Operace Bouře), mohlo být chorvatskými jednotkami povražděno víc srbských civilistů než bosenských muslimských civilistů v Srebrenici, zlikvidovaných Srby. Zabity byly téměř čtyři stovky žen a dětí. Celková bilance etnické čistky v Krajině stála životy více než tisíce nevinných civilistů. (Zdroj: www.zmag.org Herman E, S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party)Oslavování tohoto vojáka (a masového vraha) jako „národního hrdiny“ je v tomto kontextu snad trochu pochopitelné, byť je to stále projevem morální i duchovní slabosti.
Během tří let předcházejícím srebrenické tragédii bylo zabito přibližně tisíc srbských civilistů. Jak ve svém svědectví uvedl velitel při OSN, generál Philippe Morillon, byl útok na Srebrenici přímou reakcí na masakry srbských civilistů. Jenže to jen svědčí o složitosti situace, ale nemůže se tím ospravedlnit genocidní likvidace lidu nepřítele. Ani argument, že to všechno byli vojáci (což je nesmysl) neobstojí. Kdyby se Mladič zachoval jako voják, tak by je vzal do zajetí či je někde internoval. Ani se o hledání jiného řešení, než vyhladit, nepokoušel.
Něco jiného je však způsob, jak se v této situaci zachovala církev - jako morální a duchovní vůdce národa by měla stát za morálními hodnotami a za evangeliem, a v tom obludně selhala. Žádná výzva k pokání. Účast nejvyššího církevního představitele na pohřbu člověka, spojeného tak či onak s genocidou a s vyhlazováním lidských bytostí po tisících (což nemá nic společného s obranou národa), je prostě neomluvitelná. Ujme-li se zádušního obřadu a pohřbu sám patriarcha, lze v tom spatřovat skutečnou církevní glorifikaci militantního nacionalismu, resp. nacismu. Kdo bude takovému duchovenstvu věřit cokoliv, co bude hlásat z evangelia?
Víme, že srbské církvi ubývají lidé, vlastně vymírá stejně jako vymírá srbský národ. Nacionalismus bývá těsně spjatý s populismem. Možná se chtěl patriarcha zalíbit ukřivděným Srbům nebo mládeži, která ve svém nerozumu oslavuje Mladiče, i když tuto válku ani nezažila. Mládeži připadá „hrdina od Srebrenice“ zajímavý prostě proto, že jim stav národa i církve nenabízí hodnoty, k nimž by se mohla přihlásit a adorovat je. Pokud se však církev rozhodla zalíbit se lidem tímto způsobem, pak je už nevede ke Kristu a do jeho Království, které není z tohoto světa, ale táhne je jen ke svému spolku či organizaci, činí z nich své přívržence, členy nebo stoupence. (Kam se však poděla církev jako Tělo Kristovo?)
Možná je za postojem patriarchátu jeho propojení s Ruskem. Říká se, že srbská církev je vlastně jen expoziturou Moskvy. Naléhavější je však otázka budoucnosti zmenšujícího se srbského národa i jeho církve, když se k veškeré své bídě spojují se zahnívajícím Ruskem.
Jak by se na to, co dnes činí srbská církev, asi díval patriarcha Pavle?
P.S.
O srbském národním hrdinovi
Pod Mladičovým velením síly samozvané Republiky Srbské v roce 1998 obsadily Srebrenici a Žepu, odkud bylo vyhnáno 40 000 Bosňáků a dalších více než 8000 jich bylo zavražděno. Označení bosenský řezník není nadnesené, byť je otázkou, co všechno byla Mladičova vlastní iniciativa a kdy „jen“ plnil rozkazy politického vůdce Radovana Karadžiče. Žádné pochybnosti o jeho vině ale být nemohou. (Z Novinky.cz)
Kořeny tragédie však spočívají v tom, že lví podíl západního společenství, především Spojených států, na násilné demontáži jugoslávské federace s účelem „privatizace Balkánu" zůstává dosud nepojmenován a nepotrestán. Avšak historie má sloní paměť. (Britské listy 16.3.2007)
Z hlediska duchovní nadpozemské spravedlnosti nic nezůstane bez následků a bez trestu. Svévole USA byla brzy potrestána jedenáctým zářím a následným zásadním propadem amerického vlivu ve světě, pro který přestaly být Spojené státy americké autoritou či příkladem. Usáma tedy dosáhl toho, co si přál, a kromě toho se vynořila opravdová konkurence Americe v podobě Číny. Vypadá to, že Amerika už nikdy nebude tím, čím bývala.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1479 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1476 do č. 1479)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.