1438


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 269 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?

Pravoslavná tradice a očistec

V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?

Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.

-------------------

Wikipedie:
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.

Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.

Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.

Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).

S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)

Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")

... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
----------------

Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:

1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.

2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.

3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.

4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.

5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.

(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)
Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?

Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.

Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.

Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...

Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.

Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.

Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.

P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?





Zobrazit příspěvek č. 268 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2007
Neděle o tom, co je skutečným bohatstvím a co jen zdánlivým

26. NEDĚLE PO 50nici; o tom, kdo hromadí pozemské poklady a není bohat v Bohu

Pověděl jim Pán také i toto podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.
17  I přemýšlel sám v sobě, řka: Co učiním, když nemám, kde bych shromáždil úrodu svou?
18  I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své a větších nadělám, a tu shromáždím všecky své úrody i zásoby své.
19  A dím duši své: Duše, máš mnoho majetku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, buď veselé mysli.
20  I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci vyžádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?
21  Tak je to s každým, kdo sobě shromažďuje, a není bohatý v Bohu.
(Luk 12,16–21)

Ten „šťastlivec“ udělal dvě chyby. Jednak nemyslel na Boha a na věčnost, a pak nemyslel na bližní. Nenaplnil ani přikázání o lásce k Bohu ani to o milování bližního svého jako sebe samého.

Proč se náš nešťastný zbohatlík prohřešil proti přikázání lásky k člověku?
Nemyslel na bližního. Vůbec ho nenapadlo, že ta nenadále hojná úroda není určena pro něho. Že by se měl o své nadbytky rozdělit s těmi, kdo mají nouzi. Pak by přece nepotřeboval zvětšovat své stodoly! Naplní si ty, které už má, a co bude přebývat, může rozdat. Jenže navyklý způsob uvažování, zdeformovaný touhou po majetku, zabránil, aby ho něco takového vůbec napadlo.

A dle čeho usuzujeme, že nemyslel na Boha? Jeho mysl byla zcela uchvácena myšlenkou na náhlé zbohatnutí, ani ho v té radosti nenapadlo, jak dočasné je naše přebývání zde. Způsob uvažování těch, kteří milují Boha, nejlépe vidíme na příkladech svatých - těm jsou zisk či ztráta téměř lhostejné. Rozhodně nevidí v takových věcech důvod k trápení či k radosti. Radují se ze společenství s Bohem a trápí se nad tím, že Boha málo milují. Bůh je pro ně důvodem k radosti i pláči zároveň. Říká se, že tento vnitřní stav nemůže pochopit nikdo, kdo s ním nemá vlastní zkušenost. Z hlediska člověka, který poznal Boha, je bohatým ten, kdo má Krista, a chudým je ten, kdo Krista nemiluje nade vše.

Není důležité, jestli jsi bohatý či chudý, silný nebo slabý, zdravý či nemocný, intelektuál či negramotný, krásný či nepěkný, chytrý či prostý... Podstatné je, zdali jsi ve svém životě získal Krista. Jestli se ti to podařilo, pak nejen, že jsi nežil nadarmo, ale svůj život jsi naplnil vrchovatě. Pokud jsi však Krista nezískal, pak i kdybys měl všechny poklady světa a užil sis rozkoší, jaké jen může dát tento život, není to k ničemu, protože jednou tento život nevyhnutelně skončí... A jaký smysl má to, co nenávratně pomíjí? A jakou hodnotu?

Ke křesťanské dokonalosti pospíchají ti, kteří se stávají mnichy. Mniši jsou dle Otců světlem světu. Proč? V čem mnišství spočívá? Základním kamenem mnišství je odseknout zcela svou vůli, pak se jeho srdce stává zrcadlem, které odráží Boží světlo a vyzařuje je do světa. Takovému člověku už nezáleží na svém vlastním názoru. Mnich v sobě upevnil myšlenku, že je zcela bezvýznamným a posledním ze všech. („Jsem nula,“ řekl jeden mnich na Athosu, když ho žádali o požehnání.) Proto má každý mnich svého starce, jehož přesně ve všem poslouchá - nic nečiní dle vlastní vůle. (To je jediné reálné mnišství, vše ostatní je pouhá fantazie a hra. Říká se, že nejsou dobří a špatní mniši, jsou jen mniši, kteří prospívají v poslušnosti, a mniši, jejichž poslušnost je jen zdáním. Jak praví starec: Kdo poslouchá sám sebe, je mnichem jen svým oblečením.) Mniši, kteří pokročí na duchovní cestě, se dostanou až tak daleko, že jim nezáleží ani na vlastním životě.

Setkání s mnichem může jako doušek pramenité vody za horkého dne. Člověk pochopí, že tenhle, který nemá na tomto světě nic, žádný vlastní majetek, je ve skutečnosti boháčem. Má Krista a má svobodu. Tomu, kdo se osvobodil od vášní, dává víra v Krista královskou hodnost.
Odpovězme si na otázku: „Co je pro světské lidi na bohatství tak přitažlivého?“ Nejspíše to, že veliký majetek dává svému vlastníku hodně možností - je svobodný, může dělat, co chce (alespoň zdánlivě). A co dává člověku Kristus? Že může vše. Všechno je možné pro toho, kdo má Krista. Jeho možnosti jsou téměř neohraničené a jeho svoboda je taková, že není ničím omezován - ani smrtí. A při tom nemá žádný majetek. Tak kdo je tu ve skutečnosti bohatým?

V životě jednoho athonského starce se popisuje, jak vážně onemocněl (nevzpomínám si již přesně, snad dostal tuberkolosu). Nemoc byla již tak vážná, že přivolaný lékař nedával prakticky už naděje. Do nemocnice mnich nechtěl, tak mu lékař předepsal, že se nesmí už postit, ale má jíst alespoň vejce a pít dost mléka, aby tělo oslabované nemocí nabralo sílu. Když lékař odešel, mnich se otázal svého starce, jestli by mu požehnal, aby zdvojnásobil svůj půst. Říkal: Jestli je to Boží vůle, abych zemřel, k čemu bych se měl léčit? Starec nakonec požehnal a mnich, který se již dříve přísně postil, zesílil půst. Když po nějakém čase lékař opět přišel a viděl uzdraveného mnicha, velice se podivoval takovému zlepšení a prohodil: „To je snad zázrak; je to jistě důsledek dodržování mých pokynů.“ Jenom mnich a jeho starec věděli, jaká je skutečnost, a na lékařova slova se usmáli.
Co je to za lidi, kteří jsou bohatí tímto bohatstvím, o němž svět nemá ani tušení? Jak uvažují? Co jimi vnitřně hýbe?

Vzpomínám si na vyprávění o jednom svatohorském starci. Byl to prostý člověk. Známo o něm bylo, že jeho myšlenky byly takřka neustále zaujaty buď přemítáním o spáse nebo o přesvaté Bohorodici. Když ho někdo náhodou potkal na pěšinkách, jimiž je Athos protkán, tak se mohl spolehnout, že místo pozdravu tento starec zvolá: „Co myslíš, bratře, budeme spaseni?“ Byl tím už pověstný... Četl jsem vyprávění o mnichovi, který jakmile usnul a přestal se kontrolovat, začal pokaždé hlasitě křičet: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ takže to bylo slyšet i přes zeď a ostatní mniši nemohli spát. Jiný mnich zemřel při autonehodě v Soluni; v nemocnici dělali pitvu a lékař zjistil, že zesnulý má na srdci napsáno: „Ježíši, má lásko.“

Starec Paisij Athonský někdy zřel Boží světlo; když jednou vytržení skončilo a vyšel před svou poustevnu, ptal se svého učedníka, proč je všude takové šero. Učedník na něho překvapeně pohlédnul - bylo poledne jasného letního dne... Tento starec jednou řekl, že nejvděčnější je Bohu za rakovinu (kterou koncem života krutě trpěl a na kterou posléze zemřel). A ještě dodal, že celá ta desetiletí předchozí askeze na Athosu mu duchovně nedala tolik, jako rok s rakovinou.
Své nemoci byl vděčný, protože ho duchovně obohatila; skutečnost, že na tuto nemoc zemřel, byla pro Paisije bezvýznamá - smrt pro něj nic neznamenala. Ap. Pavel napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filip 1,21).

Mnich Mojžíš Svatohorec píše ve své knížce o mnišském životě na Athosu: »...otec Charalampos z monastýru Dionýsiu říkal: „Nakolik se přibližuješ ke světlu, jsi jím více osvětlován, nakolik se vzdaluješ, tím více jsi v temnotě.“ „Přijdeš-li o svoji nemoc, tak jsi prohrál,“ říkal jeden starec svému poslušníku s láskyplnou samozřejmostí. „Nemáš nic jiného, čím by ses chválil. Ona tě spasí.“ Starec byl velmi potěšen, když mu jeden mnich sděloval, že má velkou radost ze své nemoci.« (Tohle světský člověk asi nepochopí... Moderní letniční křesťané ti dokonce budou tvrdit, že Bůh chce, abys byl zdravý - jenže co potom apoštol Pavel, který třikrát Boha prosil, aby od něho vzal jeho těžkou nemoc, ale Bůh to výslovně odmítl? "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla;" viz 2. Kor 12,9.)
-----------------------

Opakem těchto svobodných lidí, jimž je lhostejná ztráta stejně jako zisk, jsou lidé prahnoucí po zbohatnutí. Není snad potřeba vysvětlovat, jak zoufale nesvobodní jsou takoví lidé, že jsou to otroci, které má ďábel na řetězu. Takoví neúnavně hledají výnosné ale snadné podnikání či lukrativní meziobchod nebo neúnavně sázejí v loteriích či ve všelijakých sázkových "fortunách". Ďábel se jim směje do obličeje krutým šklebem, když tito nešťastníci, kteří tak žízní po zbohatnutí, nastrkají to málo peněz, které mají, do kapsy majitelům všech těch loterií a "výherních automatů" (spíše by se měl říkat "proherních" automatů, protože tu nejsou proto, aby na nich lidé vyhrávali, nýbrž aby u nich lidé prohrávali; kdosi mi vyprávěl, že program /software/ těchto herních strojů je velice sofistikovaný a je sestaven tak, aby hráče nechal zpočátku několikrát snadno vyhrát, tím ho navnadil, a pak se tento stroj přepne do režimu, v němž už je šance na výhru nepatrná...)

A co se stane, když čas od času - v několika převzácných případech - někdo skutečně vyhraje velikou sumu? Jsou takové peníze opravdu zadarmo? Nebo se i za takovou „výhru“ něčím tvrdě platí? Jestli byl takový člověk už před tím otrokem své touhy po bohatství, pak ho po zbohatnutí tato vášeň posedne ještě větší měrou. Začne se trápit: „Co s tím bohatstvím udělám?“ Přesně jako boháč z dnešního evangelia. Jsou lidé, kteří vyhráli v loterii veliké peníze, a ocitli se kvůli tomu v péči psychiatrů (a není to prý u „šťastných výherců“ tak neobvyklé).

Touha po majetku, která našeho „šťastného výherce“ přivedla do sázkové kanceláře, nedovolí mu svobodně nakládat s výhrou. Nedovolí mu těmi penězi přispět na nějakou dobrou věc, a tak se mu jeho bohatství stává břemenem, které na svém hřbetě ponese jako balvan, leč nikdy nenajde odvahu se tohoto břemene zbavit. (Jsou pochopitelně i výjimky, leč bývají to opravdu jen výjimky.)
-----------------------

Vše, co máme: tělesný život, zdraví, svěžest mládí, důstojné stáří, střední věk plný sil, práce, postavení, rozum, city - to vše nám může být vzato v jediném okamžiku. Zdá to být příliš pesimistické? Ne, je to realita. To se běžně děje kolem nás.

O jaké tedy bohatství usilujeme především? Co potřebujeme, abychom se osvobodili? Obohatit se Kristem. To je bohatství, kterým se budeme těšit na věky. O všechno ostatní přijdeme okamžikem své smrti.

Sem patří otázka, jestli je víra v Krista nutná pro spásu člověka. Uvedu zde vyprávění starce Chrysostoma z řeckého monastýru sv. Nikodima Svatohorce, jak bylo pro nás s požehnáním starce zapsáno.

Na přímou otázku, zda budou spaseni ti, kteří nejsou pokřtěni, odpověděl igumen monastýru sv. Nikodima takto: »Jednou jsem navštívil jeskyně poustevníků na Svaté Hoře Athos a setkal se tam s jedním asketou, s nímž jsem si sedl, abych se ho otázal na některé věci; mj. i na to, jestli budou spaseni ti, kdož nejsou pokřtěni. On mi odvětil: „Řeknu ti, mé dítě, co se jednou stalo v Malé Asii. Žil tam jakýsi Turek, který velmi miloval křesťany. Nesmírně pomohl církvi. Také jeden monastýr pomáhal postavit. Kde se vyskytl někdo chudý, tam běžel, aby mu pomohl. Avšak, přestože to byl velice dobrý člověk - lepší než mnozí křesťané - nebyl pokřtěn a neodhodlal se ke křtu. Stále to odkládal na později. Jednou však zemřel. A umřel, aniž by se stihl nechat pokřtít. Igumen monastýru, který tento Turek pomáhal postavit, tím byl velice zarmoucen. Trápil se, protože ten člověk odešel ze života dříve, než byl pokřtěn. Vždyť byl tento člověk (jmenoval se Chasán) tak dobrý! Proto byl igumen velice smutný; jednoho dne však k němu přišel anděl a říká mu: "Chceš se podívat, kde se nalézá Chasán?" "Ano," odvětil igumen. Anděl ho tedy vzal a společně stoupali, stoupali stále vzhůru... až dorazili k přenádhernému chrámu. Uvnitř vše zářilo. Odevšad bylo slyšet zpěvy... Igumen tím byl udiven. Jakmile vstoupil do tohoto překrásného chrámu, tak na Chasána zapomněl... Zapomněl na všechno. Nechtěl odtud odejít. Po nějaké době však k němu přistoupil anděl a říká mu: "Nuže, jdeme." Poté, co odešli, otázal se ho anděl: "Viděl jsi Chasána?" Tehdy si na něho igumen vzpomněl a řekl: "Ne, nezahlédl jsem ho!" "Neviděl jsi ho?" táže se anděl. "Nikoliv, neviděl," opět pravil igumen. "Vrátíme se tedy zpět, abys ho spatřil," pronesl anděl. Když se vrátili, uviděli: tam před chrámem, na schodech, naproti světlu, byl slepý pes, který seděl, jako by se ohříval na slunci. A tehdy pravil anděl igumenovi: "To je Chasánova duše. Nechápe, kde je, nic nevidí, nic neslyší, - leč není v pekelném ohni!" uzavřel anděl.“ „Stejné to je,“ řekl na závěr svého vyprávění asketa, „i s dušemi heretiků, jestli to jsou dobří lidé. Nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje.“«
Svaté Tajiny jsou klíčem do nebeského království. Nežijme křesťanský život nadarmo. Žijme své životy před tváří věčnosti. Pro spásu by měl být člověk schopen (a ochoten) udělat cokoliv.

Jsou dva typy lidí: jedni smrtí bohatnou, jiní smrtí zchudnou. Otázka tedy nestojí: „Kdy odejdeme na věčnost?“ nýbrž „S čím, v jakém stavu? Duchovně chudí či bohatí? Co si poneseme ve svém srdci.“ Žádnou stodolu plnou zrna si s sebou nepotáhneme. Ani zlaťáky ani akcie, ba dokonce ani sbírku vzácných uměleckých předmětů.

Často slyšíme lidi hovořit o konci světa. Někdo se těší, že už bude brzy a že to možná zažije. Jiný se toho děsí a doufá, že se toho nedožije a že to bude až někdy za stovky tisíc let (tedy v jakési bezpečné vzdálenosti, která dovoluje, abychom si s tím vůbec nelámali hlavu). Ve skutečnosti však každý člověk zažije konec světa. Pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi, je koncem světa jeho vlastní smrt. Při odloučení duše od těla, kdy tělo propadne tlení, se pro nás hroutí celý svět, ztrácí význam vše, co jsme zde získali, po čem jsme tu toužili, čím jsme se trápili, - vše je najednou pryč, je pro nás zmařeno, celá naše minulost se změní na sen někoho, kdo se právě probudil.
Někteří dokonce říkají, že události popsané v biblické Apokalypse jako proroctví o průběhu konce tohoto světa, každý z nás nějakým způsobem sám „soukromě “ zažije při své vlastní smrti. Lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se ještě zpět do života tady, se nezřídka vracejí s povznášejícím či dokonce radostným zážitkem. (Vyjma sebevrahů - ti, pokud se ještě vrátí, vyprávějí, že to, co prožili „tam“, bylo strašné hned od počátku oddělení duše od těla.)
Nedejme se zmást příjemnými zážitky popisovanými v knihách typu „Život po životě“. Ti, o nichž se tam píše, nebyli v záhrobí dosti dlouho, aby mohli zažít celý posmrtný proces. Duši je po opuštění těla obvykle nejprve ukazováno nebe (není-li putování duše zvláštním řízením vedeno jinak) - a to právě v době, při níž je většina navrátilců poslána zpět, teprve pak je jí ukazováno peklo, a posléze od devátého do čtyřicátého dne se děje putování po démonických „celnicích“, a o tom se už v takových knihách, jako jsou ty od dr. Moodyho, nedočtete.
Jako epilog čtení na tuto neděli z apoštolských epištol:
Víte zajisté o tom, že žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, (jenž jest modloslužebník,) nemá dědictví v království Kristově a Božím.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. ...
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
(Efez 5,5 a 9 –19)





Zobrazit příspěvek č. 267 jednotlivě

Administrátor --- 3. 12. 2007
Z došlé pošty. Ad - Ravenna

Reakce na Šifru z Ravenny

Rozhodl jsem se Vám napsat nějaké poznámky ohledně Ravenny. Onen dokument mám stažený ze stránek Rumunského patriarchátu a budu ho ještě studovat. Nicméně, je pravdou , že ono prvenství Říma je v dokumentu skutečně jasně formulováno v prvním tisicíletí, jasně je také řečeno, že neplatí po rozdělení církve. Jak to okomentoval zástupce rumunské církve.... byl první, když byl ještě pravoslavný.

Záhadou je, jak je toto prvenství definováno, neboť zde není ona tradiční naše formulace "první mezi rovnými", ale mluví se o protosovi nad patriarchy.

Každopádně to mám v ruce jen jeden den ... ještě jsem neměl čas to pečlivě prostudovat, obsah přesahuje 6 stránek A4, formulace, i když znám rumunštinu velmi dobře, jsou tam prapodivné.

Také jsem četl rozhovor s vladykou Hilarionem a je jasné, že záměr Konstantinopole byl od začátku jasný ... nepřipustit tam účast Moskvy, protože kdyby tam zástupci ruské církve zůstali, objednávka Říma by nebyla naplněna. K čemu opakovat fráze, které církev zná již 2000 let? No aby si to západ mohl interpretovat po svém, jak jste již připomenul.

Vladyka Hilarion totiž nabídl Konstantinopolcům ať tam Estonci zůstanou, avšak jako součást konstantinopolské delegace - a oni to odmítli, protože věděli, že zas Rusové to nespolknou.

Další otázkou je, proč nevystoupili pravoslavní a neřekli ... jak se věci mají ... proč se brání až po medializaci a útokům bulváru?

Proč naše místní církve , když tiskové středisko ČBK vydalo prohlášení se svou verzí, proč jsme také nezareagovali? Nikdo jiný to za nás neudělá. Naopak uniati hned vydali svůj komentář, že prý pravoslavní konečně pochopili to, co oni už dávno vědí.....

Celé je to podivné, možná ani tak ne obsah dokumentu, ten nepřináší zásadní průlom, pod to by se nepodepsali .... ale ta kampaň kolem dává jasný signál, že je to vítěství Říma. Které má ovšem nemalou trhlinu, skuteční vůdcové pravoslaví se toho neúčastnili!

Otec David D.





Zobrazit příspěvek č. 266 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
Ekumenický dialog pokračuje

Šifra z Ravenny

Před týdnem prošly skrze média všelijaké zprávy o tajemném ekumenickém dokumentu z Ravenny

Bohužel onen přelomový text stále nebyl publikován v plném znění (nebo se mi ho alespoň nepodařilo sehnat) a zprávy, které se víří kolem, většinou nemají hlavu ani patu. Z valné části je vypouštějí katolické agentury a mají podivně euforický až triumfální charakter, což nepůsobí příliš seriosním dojmem. Zatím se tedy k celé té italské záhadě, o které vypouští Vatikán různé zakódované depeše, stavím asi tak jako k "šifře mistra Leonarda".

Vítězství římsko-katolické církve. A nebo: Pravoslavné církve se po tisíci letech marného rozkolu sklonily před římským papežem. Tak nějak vyznívají novinové titulky a rozhlasové zprávy.

Podle novin La Republica ravennský dokument "konečně a definitivně ustanovil prvenství římského pontifika, a tím otevřel cestu ke sjednocení pravoslavných s katolíky". (To se tam opravdu píše :-)
Ekumenický dialog byl z pravoslavné strany přerušen na deset let (kvůli pokrytectví Jana Pavla II.). Nyní je očividně potřeba nějaká "bomba", aby se obnovil vychladlý zájem. Při obnovení dialogu v r. 2006 se pravilo, že mají "následovníci Kristovi co nejrychleji opět vydat prohlášení o víře, lásce a naději". Proto se zřejmě vypouštějí tyto bubliny. Takový mám z toho pocit. Nicméně se nechejme překvapit, s co tam ta smíšená komise "upekla". Pokud by to bylo opravdu tak, jak to katolíci s fanfárami dali do headnews, tak to v pravoslavném světě nemá sebemenší šanci na přijetí.

Vzpomeňme jen na masové demonstrace v řeckých Athénách, do nichž před pár lety vyšly statisíce Řeků s protestem proti návštěvě papeže v Řecku, přičemž jsem tam letos na podzim slyšel, že mnozí v Řecké církvi spatřují v letošních požárech na Peloponesu Boží trest za nedávné setkání athénského arcibiskupa s papežem v Konstatninopoli, a očekávají ještě další čtyři rány. Srbové, kterým před osmi lety padaly s výslovným papežovým požehnáním na hlavu bomby, by také zřejmě neutíkali klanět se Božímu náměstku. Ukrajinským pravoslavným zrovna nedávno skončilo peklo s unií, takže tam papeži asi také pšenka nepokvete. No, a o Rusech, kteří se 15 let bránili návštěvě papeže "zuby - nehty" a neustále protestují proti katolickém proselytismu, snad ani není potřeba mluvit. Zbývají už jen Rumuni... A Istanbul. A západní pravoslavní - jenže to jsou většinou původem Rusové a Řekové - ti chtějí mít dobré vztahy s okolím, ale na sjednocení nepůjdou; už jen kvůli tomu, že by je jejich příbuzní doma "odepsali". Jak Řekové tak Rusové totiž spojují svou národnost s pravoslavím.

--------------------------

Protože na odtajnění toho "zveřejněného" dokumentu to zatím moc nevypadá, shrňme si, co zatím o tom tajuplném pergamenu víme. Čili, co nám o něm naservírovala média.

Typickou mediální bublinu vypustily katolické agentury, když prohlásily za průlomový krok k jednotě to, co jim v Ravenně pravoslavní řekli a co ví každý bohoslovec, který absolvoval alespoň první ročník nějakého pravoslavného semináře: římský papež požíval v církvi prvního tisíciletí čestného primátu. (Podle 3. kánonu II. všeobecného sněmu z r. 381)

Christnet: "Katolíci a pravoslavní se poprvé shodli na primátu papeže mezi biskupy."
Za první krok k jednotě křesťanských věřících označil Vatikán dohodu, k níž dospěli experti katolické a ortodoxní církve ohledně definice papežského úřadu. Společný dokument, který byl dnes současně zveřejněn ve Vatikánu, v Istanbulu, v Aténách a na Kypru, přiznává papeži prvenství před ostatními biskupy a patriarchy, napsala agentura AFP.
Dokument, na němž se po týdenním jednání v severoitalské Ravenně dohodli, výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve dle kanonického řádu nad biskupy a patriarchy z dalších tradičních sídel biskupů, a to včetně Istanbulu, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským.
 Tomu se říká mediální mlýnek na maso. Hovoří se o prvenství papeže, ale nezmíní se, co je to za prvenství (jestli čestné nebo mocenské); navíc se opomine dodat, že se řeč se vede o situaci prvního tisíciletí po Kristu a rozhodně nikoliv o dnešní hlavě katolické církve. Dokonale prohnětena je tato směsice v poslední větě. Zatímco v předchozím textu se hovoří o primátu čestném, v závěru je pod primátem míněn primát mocenský. A pochopitelně se cudně přejde i skutečnost, že předpokladem byť jen čestného primátu papeže v pravoslavné církvi, je jeho pravoslavná víra (tj. uznání čestného primátu současného papeže by musel předcházet jeho návrat k pravoslavné víře - čili zrušení prakticky všech dogmat zavedených v římsko-katolické církvi v průběhu druhého tisíciletí: papežská neomylnost a mocenský primát, odpustky, očistec, neposkvrněné početí, učení o stvořených energiích, o transubstanciaci atd. atd.)

V neposlední řadě je potřeba podtrhnout, že je skandální tvrdit o pravoslavných, že podepsali dokument, který "výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve". O hlavě katolíků víme všichni, že se považuje za mocenskou hlavu světové církve. Pokud by to tak opravdu v Ravenně dohodli, pak by tito pravoslavní delegáti museli být považovány za odpadlíky od Pravoslaví a za uniaty. Neboť pravoslavná církev nezná žádnou jinou hlavu světové církve, než je Kristus. Právě prohlašování římského papeže za "pozemskou hlavu církve" je podle pravoslavného učení o církvi rouháním Bohu a protiřečením Bibli, jež zná jedinou hlavu Církve - a tou je Pán Ježíš (viz Efez 1,20-22; 4,15; 5,23; Kolos 1,18; 2,10). Prohlašuje-li se papež za hlavu Církve, je to vzpoura proti skutečné hlavě: Kristu, který je reálnou hlavou Církve na nebi i na zemi. Současné římsko-katolické učení o hlavenství papeže je podle tradičního učení pravoslavných otců a teologů jednou z nejhroznějších zrad, které lidstvo kdy proti Bohu spáchalo. Jsou tři nejhlubší pády v dějinách lidstva, píše sv. Justin Popovič: pád Adamův, pád Jidášův a pád papežův.

Rád bych věřil, že všechno toto je jen nedorozumění vzniklé nekompetentností novinářů a pracovníků v médiích. Vzniká tu však i tak jedna palčivá otázka. Jestli nejsme schopni vysvětlit novinářské veřejnosti tak jednoduchou věc, jako je rozdíl mezi čestným a mocenským primátem (nebo jestli veřejnost už dnes není schopna chápat ani tak elementární teologický problém), jak to asi bude vypadat, až přijde řeč na cokoliv složitějšího a subtilnějšího?

Rádio Vatikán: "Pravoslavní poprvé zmínili primát římského biskupa"
Takový výrok bych čekal od člověka, který o pravoslaví neví skoro nic. Snad v každé pravoslavné učebnici církevních dějin, církevního práva, dogmatiky apod., je uvedeno, že pravoslavná církev uznává, že v prvním tisíciletí měl římský patriarcha v církvi čestný primát. Stejně tak by se podobná formulace jistě našla v mnohých pravoslavných katechismech.

Učiněn byl první důležitý krok. Vedoucí katolické delegace kard. Walter Kasper, předseda zmíněné papežské rady komentuje pro Vatikánský rozhlas výsledky jednání z Ravenny:
„Setkali jsme se s pravoslavnými církvemi v Ravenně ve dnech 8. až 14.října, projednali jsme a vypracovali dokument o eklesiologických a kanonických důsledcích svátostné povahy církve: církevní společenství, konciliarity a autorita. Dokument hovoří o napětí mezi autoritou a konciliaritou či synodalitou na místní čili diecézní úrovni, i na rovině regionální a všeobecné. Důležitým je krokem je to, že pravoslavné církve nám poprvé řekli ano, existuje všeobecná (tj. světová) rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita (katolicita, sborovost), synodalita a autorita a to znamená, že existuje také nějaký Primát. Podle praxe starověké církve je prvním biskupem biskup římský. O tom není pochyb. Nemluvili jsme však o tom, jaká jsou privilegia římského biskupa, jenom jsme s ohledem na další diskusi poukázali na tuto praxi. Tento dokument tedy představuje první krůček a jako takový dává naději. Jeho důležitost však netřeba přeceňovat.“
Pozoruhodné je, když předseda papežské rady referuje: "pravoslavné církve nám poprvé řekly ano, existuje všeobecná rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita, synodalita a autorita..." Od tak postaveného teologa bych očekával, že se alespoň jednou větou zmíní, co se tou autoritou vlastně míní, jinak je to jen "kalení vody". Je to čestné postavení? (Pak ale proč to nazývat autoritou?) Nebo je s tím spojena nějaká vláda, moc apod. (Pokud by to pravoslavní delegáti podepsali, nemohl by to pravoslavný křesťan přijmout, chce-li zůstat pravoslavným - čili zachovat si víru v hlavenství Kristovo.) Anebo se postupuje způsobem, kdy obě strany podepíší něco, co si každá z nich vykládá po svém, a obě jsou spokojeny?

Nuž, zpět však k tomu, co víme o svitku z Ravenny.

Zajímavý komentář k němu poskytl ekumenický patriarcha Bartoloměj:
»My všichni pravoslavní... jsme přesvědčeni o tom, že v prvém tisíciletí existence církve ... bylo uznáváno prvenství biskupa Říma, papeže. Avšak bylo to prvenství čestné, v lásce, nebylo právním hlavenstvím. Jinými slovy, podle naší teologie toto prvenství bylo v lidském pořádku ustanoveno kvůli nutnosti pro Církev mít hlavu a koordinační centrum. Toto prvenství se nevztahuje k žádnému božskému právu, které dal Kristus apoštolu Petrovi a bylo následně odevzdáno všem římským biskupům. Takové chápání prvenství římského biskupa Východ nikdy nesdílel. V současnosti vedeme dialog... o tom, jaké je místo římského papeže v celocírkevní struktuře, jaká je jeho role, moc a zplnomocnění. My pravoslavní křesťané jsme připraveni přijmout prvenství Říma v takové podobě, jak bylo vykládáno a uplatňováno ... v prvém tisíciletí.«
To je pozoruhodný komentář ravennského dialogu. Mnohé napovídá. Proplétají se v něm dvě linie. Jedna je bezproblémově tradičně pravoslavná - prvenství Říma, jak bylo v prvním tisíciletí uznáváno, nebylo právní, ale čestné, v lásce, nemá nic společného s žádným božským právem uděleným ap. Petrovi... Ta druhá linie je trochu záhadná a zaznívají v ní nejasné tóny - o nutnosti, aby Církev měla hlavu a koordinační centrum (k čemu?, není celé druhé tisíciletí dějin pravoslavné církve důkazem, že církev narozdíl od světských organizací žádné koordinační centrum nepotřebuje?, a jak vypadala ta "koordinace" v prvním tisíciletí? - vždyť papežové byli všeobecnými sněmy usvědčováni z herezí, nebo jejich připomínky či direktivy byly na sněmech svobodně přepracovány, různé "soudní výnosy" Říma nebyly na Východě brány v úvahu; v prvním tisíciletí většina křesťanstva - a ta byla tehdy právě na Východě - Řím k církevnímu života nikterak nepotřebovala. Poměry v prvotní církvi můžeme dobře sledovat na myšlení a dopisech sv. Kypriana Kartagenského, který odsuzuje rozkolníky, kteří se odvážili apelovat "na katedru sv. Petra", jak se papež sám sebe pokoušel představovat; "Máme se držet jednoty všeobecné církve," píše Kyprian papežovi, "protože všichni biskupové jsou si rovni." Přítel sv. Kypriana, Firmilian, nazval papeže Štěpána Jidášem a dále o píše papeži, že je horší než všichni heretikové a že jesli někoho vyloučil z církve, tak tím vylučuje jen sám sebe. Podobně byli i nadále na Východě odsuzováni ti, kteří se pokoušeli využít papežských nároků na moc nad církví pro svůj vlastní prospěch, a hledali podporu v Římě). Jestli se dnes naznačuje, že by pravoslavní mohli začít uznávat nějakou "moc" papeže, pak to bude znít uchu většiny pravoslavných křesťanů dost divně. Nu a poslední věta, že jsme připraveni přijmout takové hlavenství, jaké bylo v prvním tisíciletí, zní sice na první poslech bezproblémově, jenže jestli se taková věta pronese a neutrousí se ani slovo o zásadní podmínce, kterou je pravoslavnost takového papeže, pak člověku naskočí z takového výroku husí kůže. (Je však možné, že tato věta byla vytržena z kontextu delšího patrirarchova projevu.)

Na závěr patriarcha dodal, že v prvém tisíciletí byla konstantinopolská katedra druhá v pořadí cti po Římu. Po rozkolu (čili odchodu Říma) přešlo prvenství na Konstantinopol. "Ekumenickému patriarchovi nebude za těžko uznat opět prvenství římské katedry a zaujmout opět druhé místo, jaké měl před rozkolem," prohlásil patriarcha.
Zásadní otázkou však bude, jak se k tomu celému návrhu obnovování církevní struktury z prvního tisíciletí postaví Rusko. Mohlo by totiž - a zcela oprávněně - namítnout, že tato dávná struktura už vůbec není aktuální. Význam konstantinopolské katedry se opíral o skutečnost, že Konstantinopol se ve 4. století stala císařským městem a centrem Byzantské říše (čili ekumeny = civilizovaného světa), jak to jasně formuluje a vysvětluje příslušný kánon (3. z II. všeob. sněmu, a ještě lépe 28. kánon IV. všeob. sněmu, který však v Římě stejně neuznávají). Ani ostatní historické katedry (Alexandrie a Antiochie) už dnes nemají ani zlomek toho významu, co měly v prvním tisíciletí. Pět tehdejších patriarchátů (čtyři na Východě a jeden na Západě) zahrnovalo tenkrát většinu křesťanstva; dnes čtyři východní patriarcháty zahrnují jen zlomek současného pravoslavného křesťanstva. Takže jaký je vlastně důvod obnovovat tuto strukturu, která tenkrát vznikla z čistě praktických a technických pohnutek, a neměla nikdy žádné duchovní opodstatnění? Bude to Moskva uznávat? Není snad dnes Moskva centrem pravoslavného světa co do početnosti? Může pohotově vytáhnout následnictví ruských carů po Byzanci, po jejímž pádu převzala její dědictví. Může se vytasit se svou (dnes již patinou tradice ozdobenou) proklamací "Moskva jako třetí Řím". Důvodem proč Moskevský patriarchát doposavad neaspiroval na přední postavení cti, je jenom ten, že současné pořadí je nepohnutou tradicí zachovávanou po celé poslední tisíciletí. A takové tradice je v pravoslaví zvykem ctít. Mám však pocit, že jestli se jednou sáhne na tuto starobylou strukturu pořadí cti jednotlivých patriarších kateder a začne se diskutovat nějaká změna (např. znovu uvedení Říma do této struktury), tak z ní nezůstane kámen na kameni. Moskva odsune Konstantinopol za sebe; Alexandrie a Antiochie budou odsunuty někam hodně daleko dozadu. V první pětce se objeví Rumunsko, Bulharsko, Srbsko (a jestli získá řádná kanonická církev na Ukrajině od Moskvy autokefalitu, tak se někam na přední místa v pořadí významu jistě zařadí i ona).

--------------------------

"Tajný dokument z Ravenny" píší ruské sdělovací prostředky
"Papež první hierarcha, Řím hlavní trůn, Římská církev vládne v lásce," se prý píše ve společném dokumentu pravoslavné a katolické církve, který definitivně a bez dalších řečí stanovuje hlavenství římského pontifika a otevírá cestu ke sjednocení... (Tohle v Rusku otisknout je jako šťourat do vosího hnízda :-)

Je to prý "cestovní mapa" sestávající se ze 46 bodů, které ukazují problémy, jež je potřeba překonat. V ekumenické cestovní mapě se prý píše, že církevní sněmy jsou "hlavním nástrojem", kterým se vyjadřuje jednota Církve. Jeden z fragmentů textu hlásá: "První nemůže činit nic bez souhlasu všech."
--------------------------

Metropolita Athanasios, představitel řecké pravoslavné církve v EU:
Není to juridický dokument, je to text ke studiu pro církve. V žádném případě nelze činit z Říma absolutní centrum správy, které všechny povede.

--------------------------

Ruská pravoslavná církev vznáší námitky proti dokumentu z Ravenny
Moskva. Po zveřejnění závěrečného dokumentu z jednání smíšené katolicko-pravoslavné teologické komise v Ravenně jej ruský pravoslavný biskup Hilarion otevřeně kritizoval prostřednictvím agentury Interfax, když řekl, že „dokument obsahuje řadu pochybných závěrů a tvrzení, které se neshodují s historickými pravdami. Jak se zdá – řekl biskup Hilarion, který jednání v Ravenně hned po zahájení opustil – „ocitli jsme se v jakési pasti. Římští katolíci se snaží dát výraz eklesiologickému modelu ekumenické církve tak, aby se role „prvního biskupa“ co nejvíce blížila té, kterou má papež v moderní římsko-katolické církvi. Konstantinopolský patriarchát se bude snažit připsat „prvnímu v biskupské hierarchii“ taková práva, která nyní nemá“. V každém případě však – dodal ruský pravoslavný biskup Hilarion - bude závěrečný dokument zkoumán odborníky na kanonické právo a potom posuzován posvátným synodem ruské pravoslavné církve.
(radiovaticana.cz)
---------------------------

Pomocník tajemníka Papežské rady není udiven postojem Ruské pravoslavné církve:
"Je to pouze jejich úhel pohledu." Pozici Moskevského patriarchátu vůči dokumentu z Ravenny se nediví. "Problém spočívá v tom," připomenul, "že oni opustili zasedání a neúčastnili se přijetí dokumentu. Je úkolem pravoslavné strany, aby obnovila plnost svého zastoupení." Proto bylo možno předpokládat, že Moskevský patriarchát oznámí svůj nesouhlas a nutnost "studovat detailně text". "Jak by bylo možno slyšet blahopřejný hlas Moskvy, když tam scházeli její představitelé?" poznamenává mons. Fontino.
---------------------------

Nuže, čím to uzavřít?
Jsme už trochu zvyklí na to, že katolické agentury pravidelně matou veřejnost různými nepřesnými zprávami a formulacemi (obvyklé je např. prohlašovat konstantinopolského patriarchu za "duchovního vůdce pravoslavných" nebo za "nejvyššího představitele pravoslavné církve" apod.) Jenže současná "průlomová zpráva" vzbuzuje dojem úmyslné manipulace. Je to o to podivnější, že všechny ty nehorázné mediální formulace vyznívající, jakoby pravoslavní uznali papežský primát (v jeho současné podobě), z katolické strany na Západě nikdo nedementuje...

Působí to dojmem, že v dnešní době krize ekumenismu někdo někde rozhodl, že setkání v Ravenně bude "průlomové", i kdyby se tam nedohodlo třeba vůbec nic. Ještě však ve hře zůstává možnost, že tam se domluvilo něco, o čem se mlčí, a provalí se to až po nějakém čase (resp. budou nám to dávkovat po kouskách)... :-)

Jakýmsi zásahem Boží prozřetelnosti zůstala Ruská pravoslavná církev ušetřena této mediální ostudy, neboť delegáti Ruského pravoslaví opustili zasedání v Ravenně hned na jeho počátku (kvůli konfliktu s Konstantinopolí). Takže západní média nemohou o Moskevském patriarchátu vytrubovat, že Moskva přijala římského papeže za svou neomylnou hlavu.


Zdroje zpráv:
Agnuz a Zenit. Radiovaticana. Credo.ru. Christnet.







Zobrazit příspěvek č. 265 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
O lásce Samaritána, o lásce v církvi

25. NEDĚLE PO 50nici; o milosrdném Samaritánu

Za onoho času ...
25  jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž oloupivše jej a zranivše, odešli, položivého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, šel dál.
32  Též i Levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na zvíře své, vezl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, který upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Začínáme hned tou nejdůležitější otázkou, fundamentální (neřku-li fundamentalistickou): jak dosáhnout spásy? Krátce a jasně, bez složitých umělých myšlenkových systémů. Co mám dělat, abych byl spasen?

Zákoník se lstivě táže Pána Ježíše na složitou otázku a už se v duchu třese nedočkavostí, až mu ten prorok z Nazareta nějak odpoví, a on pak zkušeně vybere něco ze spletitých formulí a biblických předpisů, které se tak snadno dají všelijak poskládat a otáčet, a toho, kdo není sběhlý a školený v knižní moudrosti, je možno tak snadno zamotat do této sítě, až si začne protiřečit a už se z toho nevymotá...

Pro Ježíše by bylo snadné vstoupit do této spleti biblických výroků a utopit v nich právě toho nafoukaného zákoníka (vzpomeňme na polemiku, jestli je Mesiáš syn Davidův), ale jemu nejde o triumf; jeho jednání se nese jinými motivy - láskou. Takže vůbec nepřistupuje na tuto hru, vzdá se svého jistého vítězství v odborné biblistické disputaci, a kormidluje tuto debatu tak, aby z ní mohl vzejít nějaký duchovní užitek pro zákoníka i pro přihlížející.

Odpoví protiotázkou: Co ti říká Bible? (Jsi přece zákoník, takže to pro tebe není těžká otázka.) Zákoník nemá na vybranou, musí odvětit, a protože neví, jak se debata vyvrbí, nechce riskovat a tudíž odvětí stručně, fundamentálně a - správně. Ježíš naoko ukončuje debatu: „To čiň a spasen budeš.“

Sv. Theofan Zatvornik podtrhuje první Ježíšovu odpověď a vidí v ní návod - kam se máme obrátit při pátrání po řešení našich problémů, kde máme hledat odpovědi na otázky. V Božím slově - resp. v Evangeliu. Shoduje se v tom snad se všemi svatými otci - v životě křesťana není nic důležitějšího, než se snažit uskutečnit evangelium. V myšlení, citech i skutcích. Pak se v něm shromažďuje světlé poznání o všem, co je v něm, co je kolem i co je nad ním. V důsledku toho se mu stává jasným, jak se má zachovat ve všech životních situacích. Když navléká Boží přikázání a církevní pravidla jako perly na nit svědomí, a to mu následně zcela přesně a jasně ukazuje, jak postupovat, aby se to líbilo Bohu.
Zákoník je však v situaci, kdy to nemůže vzdát. A Pán Ježíš to dobře ví. Proto bude ochotně pokračovat v diskusi.
Učenec se tedy vzmůže a chabě se pokouší vrátit úder: "A kdo je to ten bližní? A co to znamená milovat bližního jako sebe samotného?" Uvnitř už začíná chápat, že jeho úmysl mu nevyšel. Režii rozhovoru má prorok z Nazareta pevně ve svých rukou. Tomu se nelze vzepřít.
Za slovy zákoníka však můžeme intuitivně zaslechnout ještě něco více než jen pokus neodejít s ostudou; zdá se mi, že někde mezi jeho slovy začíná probleskovat právě probuzený upřímný zájem. Chystal slovní přestřelku s potulným kazatelem, ale setkal se něčím, co nečekal - s duchovní mocností; a co více - toto něco nesmírného se dotklo jeho duše a on nečekaně pocítil, že lze slovům zákona rozumět zevnitř. A co ještě více, pocítil, že tato mocnost se k němu sklání s laskavostí, a na jeho směšné tajtrdlíkování s citáty Zákona hledí bez zloby, ba přehlíží je, protože hledí přímo do středu jeho bytosti s láskou, o jaké doposavad nic nevěděl.
Vždyť narazil na někoho, kdo nejen zná literu, ale je nositelem ducha Zákona, je samotným Zákonodárcem. A toho, kdo není úplně vyschlého srdce, takové setkání vždycky hluboce zraní v srdci šťastnou bolestí. Zdá se mi, že Ježíšova dlouhá odpověď je reakcí právě na ten probuzený zájem.

A Pán Ježíš se rozhovořil. Vypráví o milosrdenství, vykresluje podobu lásky. Líčí nadpozemskou starostlivost o toho, kdo není přítelem a od koho by se při setkání za jiných okolností nadál jen opovržení. Je potřeba vysvětlovat, že v osobě toho nečistého cizince ze Samaří máme spatřovat samotného Ježíše?
Prvotní církev tuto evangelijní perikopu milovala. Bylo to jedno z nejoblíbenějších čtení. Dávalo lidem inspiraci ke vzájemné lásce, ale především jim zjevovalo velkorysost a hloubku Boží lásky k člověku, které se nikdo neoškliví, a její dojemnou až drobnohlednou pečlivost...

Zákoník začíná chápat, že žádná knižní moudrost ani žádné paragrafy zákona a pravidel mu nedají do dědictví věčný život. Ježíš mu právě vzal všechno, co si myslel, že má. Leč přesto mu svítá, že na tuto schůzku přišel chudý a odchází z ní bohatý.

Různé starokřesťanské výklady tohoto čtení necháme třeba na příští léta. Letos si všimneme prvoplánového Ježíšova výkladu, kdo je bližní a co je to láska.
Když Samaritán spatřil toho oloupeného a polomrtvého člověka, jaká myšlenka mu asi prolétla hlavou? Např. si mohl v duchu říci, kdyby se toto stalo mně, co bych potřeboval od kolemjdoucích lidí? Potřeboval bych takového dobrodince a zachránce, jenž by se mě ujal, zachránil mi život, ošetřil mi rány, dopravil mně někam pod střechu a do tepla, kde se budu moci uzdravit; a jelikož jsem oloupený o svůj majetek, potřeboval bych, aby to léčení někdo zaplatil. Ten Samaritán se rozhodl, že se tomuto chudákovi stane právě takovým zachráncem, jakého nyní ten nebožák tak nutně potřebuje. Rozhodl se, že pro něj zadarmo učiní přesně to, co by on sám od někoho potřeboval, kdyby se ocitl na místě toho oloupeného a zraněného.
Takto Ježíš vysvětluje, co to znamená být bližním, co to znamená milovat někoho jako sebe samého. Postarat se o něj jako se starám sám o sebe, dát mu to, co sám potřebuji, nebo co bych potřeboval, kdybych byl na jeho místě.
A stejně jako pro sebe činím takové věci, aniž by mi za to někdo platil, tak i pro druhého to udělat, a nic za to od něho neočekávat...

Milosrdenství má velikou moc. V pateriku se vypráví takovýto příběh. Jakýsi člověk, jmenoval se Zenon, při nějaké příležitosti urazil dceru jedné vdovy. Ta vdova pak vytrvale chodila do chrámu a prosila přesvatou Bohorodici, aby se jí zastala a tomu Zenonovi odplatila. Když to tak trvalo nějakou dobu, stalo se, že jí přesvatá Bohorodice z ikony odpověděla: "Věř mi, že už několikrát jsem chtěla Zenona potrestat, ale jeho ruce mne svazují." Ten Zenon byl velice milosrdný člověk a svýma rukama prokazoval mnoho pomoci chudým.

Ve starém vyprávění o dávných otcích se píše o sv. Efrémovi, který žil v přísné askezi, ale když nastal krutý hlad v Edesse, zželelo se mu obyvatel umírajících hladem a vypravil se do města. Přišel tam k bohatým občanům a řekl jim: "Jak to, že nemáte trochu soucitu s umírajícími lidmi a své bohatství si doma kupíte jako hnůj k odsouzení svých duší?" Oni si vymysleli jako hodnověrnou odpověď: "Nemáme nikoho důvěryhodného, komu bychom mohli svěřit rozdělování chleba hladovým, protože všichni se tady zabývají překupnictvím." Ctnostný Efrém nato: "Tak teďka budu spolu s vámi pečovat o chudé já." Vzal si jejich peníze, přichystal dům s různými odděleními, umístil do nich tři sta lůžek, pečoval o nemocné a krmil hladové, pohřbíval zesnulé, a docházel za těmi, kdo měli naději přežít doma. Krátce: všem, kdo se k němu utíkali, poskytoval každodenně útočiště a dával jim potraviny z toho, co dostal. Minul rok a v kraji nastala doba dostatku, pak se všichni vrátili do svých domovů. Tento slávyhodný muž už zde neměl práci, a tak se i on vrátil zpět do své kelie a za měsíc poté zemřel, a zdědil blaženou zemi pokojných. Po veškeré jeho askezi a životním dílu mu Bůh svěřil ještě tuto službu, aby mohl získat nejslavnější korunu za svou mírnost a pokojnost.
---------------------

Kněz a levita zde symbolizují náboženství, které je uzavřeno do svých rituálů, předpisů a pravidel a zapomnělo na podstatu toho všeho, kterou je láska. To není pro nás ani dnes mrtvé pokušení. I v současnosti jsou lidé, kteří nechápou smysl tradic, obřadů, posvátných kánonů, svatootcovských pravidel a zvyklostí Církve; v důsledku toho pak ve snaze zachovat tato pravidla postupují přímo proti jejich duchu a účelu. Nesmí nám nikdy uniknout, že principem všeho tohoto posvátného dědictví je láska v Církvi. Z jedné strany: porušují-li se tato pravidla, narušuje se tím láska v církvi. Z druhé strany: používají-li kánony proti lásce uprostřed pravoslavných bratří, pak se obracejí proti samotnému smyslu jejich existence.

V odpověď na nevídaný liberalismus, který se objevil začátkem 20. století, upadli někteří do klamu, v němž se chovají, jako by byly některé problematické jevy tohoto století už sněmovně odsouzenými herezemi, a používají kánony formulované na adresu heretiků proti svým pravoslavným bratrům, rozbíjejí jimi církevní společenství. Při tom tito duchovně oklamaní lidé používají tyto kánony "samozřejmě" bez jakékoliv obvyklé ikonomie (čili dočasného změkčení), kterou v minulosti Církev uplatňovala dokonce i v případech, kdy se jednalo o skutečně nepochybné heretiky. Např. vůči římským křesťanům uplatňovala Církev na různých místech a v různých situacích v různé míře princip ikonomie ještě po dobu několika set let po sněmu, který byl svolán z iniciativy sv. Fótia a na němž byly římské novoty (ať se týkaly víry či v církevní praxe) odsouzeny jako heretické. (Pravoslavná východní praxe ve vztahu k římskému západu v době po sv. Fótiovi /to je ten konstantinopolský patriarcha, jenž k nám vyslal sv. Cyrila a Metoděje/ je u nás málo známou kapitolou církevních dějin a ještě čeká na překlad nějaké historické studie do češtiny. Mohu doporučit známou knihu „Věřím v jeden křest“ od profesora athénské university G. Metallina, která se vyskytuje i u nás v ruském a anglickém překladu; úryvek z knihy v češtině.)
Vezmeme-li v úvahu, že v osobě Samaritána Ježíš vykreslil sám sebe, snadno pochopíme, že ten případ kněze a levity má (zároveň s výše uvedeným) ukázat skutečnost, že žádné náboženství ani kult, stojící mimo víru v Ježíše Krista, nemohou člověku opravdově pomoci. Někteří vidí v knězi a levitovi zástupný symbol starozákonního náboženství, avšak stejně tak (ba, spíše ještě více) mohou představovat jakékoliv jiné nekřesťanské náboženství. Víra bez Krista a náboženství bez křesťanské víry mohou člověka utěšovat, poskytnout mu psychickou oporu, řešit jeho sociální problémy, ale nemohou vyléčit hlavní lidskou nemoc, kterou je rozklad lidského nitra a potažmo smrt.

-----------------------

Dárcem a zdrojem lásky je Bůh. Hospodin dává svou lásku člověku a člověk na ni odpovídá. Lidská láska tedy nepochází z člověka, není přirozenou lidskou vlastností, která by byla člověku vlastní. Lidská láska je odpovědí na Boží lásku. Stejně jako svítit není přirozenou vlastností Luny, která pouze odráží sluneční světlo. Ačkoliv platí, že přirozené pro člověka je milovat, není schopnost vytvářet lásku součástí lidské přirozenosti. Láska je stejně jako Boží blahodať darem shůry. Přirozeným stavem člověka, jak byl stvořen, je lásce se otevírat, přijímat ji a odpovědět na ni - to jednak znamená lásku vracet zpět Bohu, aby člověk dostal nazpět ještě větší hojnost lásky, a potom to znamená o tuto lásku se dělit s ostatními lidmi, s nimiž sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Lásku od Boha přijímáme jakožto lidské osoby a tím láskou napájíme i samotnou lidskou přirozenost (podstatu) a tím se přes každou milující osobu stává této lásky účastným celé lidstvo. Lidskou přirozenost nemá nikdo jen sám pro sebe, ale sdílíme ji všichni lidé dohromady. Všechny lidské osoby sdílejí jednu společnou lidskou přirozenost (podstatu). Každý, kdo se otevře Boží lásce a nechá ji vstoupit do své osoby a naplňuje se jí v dialogu lásky s Bohem, takový ve své lidské osobě (skrze svou osobu) touto láskou ovlivňuje stav i samotné lidské přirozenosti a tím pracuje pro celé lidstvo. Proto Paisij Athonský říká těm, kdo chtějí pomoci lidstvu: „Naprav sám sebe.“

Nejvyšší a nejmocnější projev Boží lásky k člověku je příchod Kristův a jeho spasitelné dílo. Otevřít a odpovědět na tuto lásku tedy znamená uvěřit v Krista a vstoupit do života v Kristu. Pak každý takový člověk pokračuje a naplňuje to, k čemu Pán Ježíš otevřel cestu: spásou každé lidské osoby se děje zbožšťování lidské přirozenosti, čili naplňování celému lidstvu společné lidské podstaty Božími energiemi. Toto posvátné dílo se děje v Kristu, v Jeho mystickém těle, kterým je Církev. To je hora, kde se setkává člověk s Bohem. Zde sestupují Božské energie Ducha Svatého a podávají se lidem - a to skrze vše, co se v Církvi děje: každou modlitbou, každým pokřižováním, posvátným obřadem, požehnáním, skrze uctívání ikon a svatých ostatků a především a nejmocněji ve svatých Tajinách (mysteriích).

Motiv žehnání celému světu se objevuje zřetelně v pravoslavných obřadech, např. v litiji a při žehnání pěti chlebů, oleje a vína, ale osobitě při konání každé eucharistie. V liturgii sv. Jana Zlatoústého kněz před proměnou svatých Darů pozdvihuje chléb a víno v obětním gestu a zvolá: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno;“ po proměnění svatých Darů pak říká: „Ještě přinášíme tobě tuto liturgickou službu za celý svět, za svatou obecnou a apoštolskou církev...“
Znamením, že je člověk tohoto posvátného dění spásy lidské osoby a požehnání celého světa účasten, je právě láska čili touha obětovat se. Vyznávání věrouky a dodržování kánonů tvoří základ duchovního života, ale není to ještě duchovním životem samotným (stejně, jako základy domu ještě nejsou domem; viz Kristovo podobenství o domě na skále). Mít lásku - to pečeť stvrzující, že člověk opravdu věří, opravdu duchovně žije, že je opravdu v Církvi.

----------------------

Odbočíme, abychom se zase vrátili:
Prof. Alexej Osipov se dotýká řešení ožehavé otázky, kterou nikdy není možno se stoprocentní jistotou zodpovědět, ale přesto neustále s jakousi naléhavostí vybízí k hledání odpovědi: Kde je pravá skutečná církev? Resp. kdo je skutečně v Církvi? Čili kdo bude spasen? A. Osipov se táže: Kryjí se hranice této skutečné Církve Kristovy s hranicemi tzv. kanonické církve? (Kanonickou církví máme na mysli reálnou jednotnou církevní organizaci spočívající na základech kánonů svatých otců; v této církvi je každý, kdo je řádně pokřtěn pravoslavným knězem, který je v kanonické jednotě s kanonickým biskupem uznávaným světovou pravoslavnou církví. Nebereme nyní v potaz výjimky pro mimořádné situace, např. v době válek nebo v Rusku po revoluci apod.) Na takto položenou otázku odpovídá Osipov: Bezpochyby nikoliv. Kanonická struktura církev je nutná a závazná, ale skutečná Církev se zcela jistě nekryje s hranicemi této viditelné církevní organizace, nýbrž existuje někde uvnitř těchto hranic. Kde přesně na tom území vytyčeném hranicemi kanonické církve se vyskytuje pravá Církev Krista - to je tajemství. Můžeme se však alespoň přibližně orientovat podle znamení, jimiž se pravá Církev projevuje. Jak píše veliký ruský myslitel 19. století A. S. Chomjakov, jedním ze znamení pravé Církve je právě láska. Kde se neděje láska mezi bratřími, tam není Církev - kánony nekánony. Člověk může souhlasit se všemi pravoslavnými dogmaty, účastnit se všech církevních služeb, ale nemá-li lásku, nic mu to neprospěje (parafrázujeme slavný výrok apoštola Pavla).

Západní křesťanství ztratilo zkušenost přesného povědomí o tom, čemu se v pravoslavné duchovnosti říká láska. Za lásku lze pochopitelně prohlašovat či považovat ledacos; i v západních církvích se o lásce mnoho hovoří, jenže vnímání obsahu toho pojmu je tam už zamlžené. V terminologii pravoslavné spirituality se však s tímto pojmem zachází opatrně; není to nic mlhavého, není to pouhé prožívání krásných emocí. Význam toho pojmu není tak vzdálen obsahu termínu blahodať (milost) - je to také dar. Nejlépe se Boží dar lásky lidem vysvětluje na konkrétním projevu tohoto daru, jak se viditelně a neustále děje v Církvi.

Znamením, že západní křesťanství ztratilo smysl pro to, čemu v pravoslavném křesťanství říkáme láska, je neschopnost Západu za celých tisíc let vyřešit základní církevní otázku: jak spojit jednotu a svobodu. Obojí církev potřebuje: první je nutnou známkou Církve a druhé je nutným znamením křesťanství. Bez reálné a zjevné jednoty nelze vyznávat svatootcovskou víru v Církev: „Věřím ... v jednu(!) svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ Bez svobody nelze mluvit o skutečném křesťanství - vždyť Kristus nás přišel uvést do svobody Božích dětí, přinesl lidem pravou svobodu. Řím potlačil svobodu křesťanů ve prospěch jednoty. Protestantismus pak v reakci na to pozdvihl korouhev svobody na úkor jednoty. Obojí je tragický omyl.

»Ve věcech víry je vynucená svoboda lží a vynucená poslušnost smrt.« (A. S. Chomjakov)

Řešení, které reálně žije a projevuje se v pravoslavné církvi, formuloval na základě učení svatých otců A. S. Chomjakov: »Jednota a svoboda se v Církvi spojují na principu zákona lásky.«

Co to znamená? Nejdříve musíme nakousnout jiný problém - autorita v Církvi. Je tu např. otázka: Je biskup autoritou? A nebo ještě vyostřeněji: Je Kristus autoritou? Řím odpoví: „Ano. Kristus je autorita. Papež je autoritou.“ Je to typicky západní přístup. Autorita totiž znamená vládu, moc. V západním pojetí církve je vláda a moc potřebná - a to i v církvi. Podle Říma není bez jednotné vlády ani jednoty. A proto je dle tohoto pojetí církve nutný papež - jednotná celocírkevní hlava, vláda čili autorita. A tento logický řetězec vede nutně a neodvratně k tomu strašnému rouhání: papež hlavou pozemské církve místo Krista. Zbytečné je už pak poukazovat na to, že církev by třeba mohla mít dvě hlavy: nebeskou a pozemskou, nu a to nebeské hlavenství přece Kristu nikdo nebere, papež je "jen" pozemskou hlavou (čili jak pichlavě píše o Římu Dostojevskij: ať si Kristus pěkně zůstává hlavou církve na nebi, tady na zemi ho však nepotřebujeme).

Autorita Říma, která pro sebe požaduje slepou poslušnost, je ztělesněna obvyklým výrokem, kterým končí v římsko-katolické církvi každý problém: „Řím promluvil, věc je skončena.“ Krása! To je naprostá rezignace na hlavenství, sílu a význam lásky v Církvi. Stejně jako papež (náměstek Kristův) nahrazuje v pozemské církvi Krista, tak autorita zde nahrazuje lásku.
A tak stále platí slova apoštola: „...jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Galat 4,29 a 5,1)
Pravoslavná víra tento logický řetězec, který vede až k rouhání papismu, vůbec nepřijímá od samotného jeho počátku. Čili podle skvělé úvahy Chomjakova na úvodní otázku odpovídá: Ne. Kristus není autorita. Biskup není autorita. Proč? Protože autorita vylučuje lásku. Autorita znamená vládnout a nikoliv milovat. Kristus nepřišel, aby vládnul. Sám jasně praví, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel tedy, aby se stal autoritou, aby se ujal vlády. Odmítl všechny pokusy postavit jej na trůn. „Mé království není z tohoto světa!“ Pán Ježíš přišel, aby ho lidé milovali, aby z nich učinil nikoliv poddané, ani své podřízené, ale své přátele. Petra, který zradil Pána, se Ježíš ptal, když ho přijímal zpět mezi své apoštoly: „Petře, miluješ mne?“ Všimněte si, nepoložil mu otázku: „Petře, budeš mne už od teďka poslouchat? Budeš plnit moje příkazy?“ Nic takového! Chce jeho lásku, ne poslušnost. Nedává mu žádný primát, ale přijímá ho zpět tam, kde byl a odkud svou zradou odpadl: do lásky, aby znovu mohl být spolu s ostatními apoštoly pastýřem (ne drábem, vynucujícím si bičem autority poslušnost, ale pást Kristovou berlou lásky). Nic, co není vykonáno z lásky, nemá pro Boha hodnotu.

A jestli Kristus Pán pro nás není autoritou, ale milovaným přítelem, jak bychom i v celé struktuře církve neměli napodobovat a zobrazovat tento princip lásky?! Proto biskup není ve skutečnosti vládcem (ač se mu říká vladyko, kteréžto oslovení však není v pravoslaví spojováno s podřízeností vládci ale s důvěrou k otci), proto není pro nás autoritou, jelikož láska vylučuje autoritu. Pochopitelně, toto uspořádání církve je ideálem, a nezřídka jsou realita a ideál dvě různé věci. Avšak ideál, ač se nekryje s realitou, má svou sílu, inspirativnost. Ideál je nesmírně důležitý. Zjevuje dokonalost a ukazuje cestu, po které je potřeba se ubírat. Když se skutečný život církve vzdaluje od jeho ideálu, je to jako když napínáte pružinu, čili nějaká neviditelná síla začíná působit tím silněji, čím dále jste od tohoto ideálu, a nutí vás vrátit se zpět, táhne vás k návratu; anebo - když neústupně prosadíte svou lidskou pokaženou vůli či rezignujete na ideál - tato pružina prostě praskne... Začíná zjevné či skryté odpadnutí nebo rozkol či herese.

Zde je skryta jedna z řady možných odpovědí na dotěrnou otázku: Proč Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení 40 dní chodil po zemi, ukazoval se učedníkům a hovořil s nimi, tady nezůstal? Představme si, že by zmrtvýchvstalý nesmrtelný Kristus stále žil na zemi - až do konce světa. Usadil by se třeba v Římě, nebo v Moskvě, či v Jerusalemě nebo - co já vím - např. v Liberci; a nebo by mohl putovat. Každý rok sídlit v jiné zemi. Řídil by svou církev, chodili bychom se s ním radit, pořádal by audience, odpovídal by na otázky, vykládal by Bibli, konal zázraky, na každý Nový rok by žehnal vesmíru. V Církvi by nebyly spory, tolik věcí by bylo jednodušších. Odpadla by problematika papežství, herezí, rozkolů. Tak proč vlastně odcházel? Čtyřicátého dne vystoupil na nebesa, a konec... No, řekněte sami - není to škoda?
Existují různá teologická i biblická řešení této otázky, která pro tuto chvíli pomineme. Alexej Osipov si všímá jedné z možných odpovědí: Kdyby neodešel, stal by se pro Církev autoritou. Věřící by se mu chodili klanět. Kdežto on si přál, aby ho lidé milovali, a kvůli tomu se musel tělesně vzdálit. Deset dní po jeho odchodu sestoupil Duch Svatý, který dal lidem schopnost Boha poznávat a jeho lásku uskutečňovat. Duch Svatý, poklad všeho dobra a dárce života, je projevem nekonečné Boží lásky k člověku.
»Svoboda věřícího člověka je zachována v církvi pravoslavné, protože v ní, v Církvi, člověk nalézá sebe sama, avšak nikoliv v bezbrannosti svého duchovního osamocení, nýbrž v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry, se svým Spasitelem... Očištěn je člověk neporazitelnou silou vzájemné lásky křesťanů v Ježíši Kristu, neboť tato láska jest Duch Boží.« (A. S. Chomjakov)

Apoštol o tom hovoří v dnešním čtení: »Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.« (Efez 4,2-6)

»Základní princip církve spočívá nikoliv v poslušnosti vnější vládě, ale ve sborovosti. Sborovost (katolicita) - to je svobodná jednota pilířů církve ve věci společného chápání pravdy a společně jimi vedené snahy o spasení, je to jednota založená na jednomyslné lásce ke Kristu a Boží spravedlnosti... Křesťanství není nic jiného než svoboda v Kristu.« (A. S. Chomjakov)
Ano, sborovost (tj. opravdová katolicita založená nikoliv na papeži ani na Římu, ale na reálné přítomnosti Ducha Svatého) je viditelným a dotýkatelným vyjádřením lásky Boha k člověku a lidské svobodné odpovědi na ni.

Nyní už je zřejmé, jak se v pravoslavné církvi spojuje jednota a svoboda na principu zákona lásky. Bratrská láska, při které se bratři jeden za druhého obětují a nic za to nečekají, vytváří pouto jednoty a zároveň i prostor svobody. Tuto lásku dává Bůh, a člověk v Církvi se této lásce otevírá a odpovídá na ni. Nechává se touto láskou proměnit a stává se tak požehnáním celému světu. Předpokladem pro přijetí této lásky je mít účastenství na kanonické Církvi, protože blahodať svatých Tajin odemyká lidské srdce, aby přijalo světlo Boží lásky. Mějme však na paměti, že veškerá věrouka a pravidla svatých otců vedou člověka k této lásce, uschopňují ho k jejímu osvojení, uvádějí ho na cestu pravdy a života - leč vykročit po této cestě musí člověk sám svým rozhodnutím a sebezapřením - to za něj žádné dogma ani žádný kánon nevykonají.

Závěrečná slova patří opět velikému ruskému mysliteli Chomjakovovi:
»Kdo miluje Boží pravdu a nalézá ji v Kristu a jeho Církvi, přijímá ji svobodně a radostně. A takto se rodí jednota. Bůh je svoboda pro všechny čisté bytosti; je zákonem jen pro člověka neobrozeného; je nevyhnutelností jen pro démony.«











Zobrazit příspěvek č. 264 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2007
Na olympiádě v Číně bude zakázána Bible

Na olympijských hrách v Číně bude v olympijské vesničce úředně zakázáno: nadávky, kouření, alkohol a - čtení Bible.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 263 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Co se děje kolem nás

Dvojí metr na dva satanismy v Čechách
Podle novinové zprávy při domovní prohlídce u nějakého satanisty v západních Čechách našla policie v jeho bytě lidské kosti. Měl je umístěné ve vitrínách. Muž, který odmítá sdělit, jak k těmto kostem přišel, je obviněn z hanobení lidských ostatků. (Z vlastní zkušenosti však vím, že v tom kraji, o který s jedná, bylo dříve možno najít staré lidské kosti z erozí otevřených středověkých masových hrobů volně v krajině. Kdysi jsem tam poblíž bydlel.)

Čím se vlastně principiálně liší tento případ od výstavy Bodies? I tam i tady jsou vystaveny lidské ostatky. Navíc v případě výstavy Bodies jsou lidské ostatky porcovány, je z nich stahována kůže atd. Ostatky jsou aranžovány do poloh, které nejsou pro tělesné pozůstatky lidských osob příliš důstojné: nebožtíci "mažou" karty, vesele skotačí... Čili žádná pieta ani ohledy k zesnulým. (Psal jsem zde o tom už dříve.)

Když však šlo o výstavu Bodies, tak policie trestní oznámení podané proti této výstavě odložila s odůvodněním, že "se nejedná o ostatky ale o exponáty". Stará lebka a kosti umístěné ve vitríně v bytě muže ze západních Čech tedy jsou ostatky, a to, co je ve vitrínách výstavy Bodies, nejsou lidské ostatky.
Ne, že bych se chtěl nějak zastávat satanistů, ale není to od policie tak trochu dvojí metr?



Zobrazit příspěvek č. 262 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Ze světa - muslimové a Putin

Ruští muslimové vytvořili hnutí na podporu Putina. Rozhodlo o tom pracovní zasedání Rady muftí, jejíž představitel vyzval muslimy k účasti na volbách. Kromě toho se Rada obrátila s výzvou k imámům mešit, aby i oni podporovali účast na volbách.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 261 jednotlivě

Administrátor --- 23. 11. 2007
Z došlé pošty - nový slovenský web

Nase Michalovecka eparchie konecne spustila sve www stranky. Mimo aktualniho schematismu a informaci o zivote eparchie na nich najdete i eparchialni mesicnik Pramen ve formatu pdf:

www.mpe.orthodox.sk

Juraj, biskup michalovsky


Zobrazit příspěvek č. 260 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2007
Z tisku - náboženská situace na Ukrajině

Každý rok je registrována na Ukrajině tisícovka náboženských organizací
Dle informace náměstka předsedy národní rady pro věci národností a náboženství Nikolaje Novičenko se každoročně registruje přibližně tisíc náboženských organizací a společností. Za léta nezávislosti Ukrajiny se množství náboženských organizací zvýšilo 2,6 krát a nyní je zde 33,4 tisíc organizací.
Jedním z důvodů je obnovení řecko-katolické církve a legalizace protestantských společností. Pravoslavné organizace na území Ukrajiny zatím převládají a tvoří 52 procent z celého počtu náboženských organizací.
69 procent nábož. organizací nemá vlastní prostory, kde by mohly vykonávat své obřady. Polovina těch prostor (budov, sálů apod.), které jsou náboženskými organizacemi používány, nejsou speciálními prostory, ale jsou pouze adaptovány pro tento účel. Většina církevních staveb byla již státem vrácena k církevnímu používání; zůstává však ještě 316 takových budov, které jsou v držení státu, mají být prý státem brzy navráceny svému účelu.
RISU Credo ru

Na západní Ukrajině je počet pravoslavných a protestantských církevních obcí už téměř stejné.
"Ve třech oblastech je to už "fifty-fifty", prohlásil Nikolaj Novičenko z národní rady pro věci národností a náboženství, "a to Volyňská, Rovenská a Černovická oblast. Především se jedná o baptisty a letniční."
UA Credo ru

Protestanti se v Minsku „množí jako koťata“, prohlásil státní úředník v Bělorusku.
Těmito slovy se dle slov pastora G. Kernožilického vyjádřila vedoucí Oddělení pro věci náboženství minského gorispolkomu Alla Rjabiceva, když obec Křesťanů víry evangelikální "Boží církev" žádala pozemek na stavbu své kultovní budovy.
Credo ru


Zobrazit příspěvek č. 259 jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2007
Černý humor: Český vzkaz Rusku

Odvetné opatření

Češi jsou připraveni adekvátně odpovědět na hrozbu Putina, který chce na Českou republiku zaměřit své jaderné rakety kvůli instalaci amerického radaru.
Češi vzkazují Ruské Federaci: Jestli zaměříte své zbraně na Brdy, jsme připraveni bombardovat Karlovy Vary!



Zobrazit příspěvek č. 258 jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2007
Z došlé pošty - prohlášení

Důstojní otcové, bratři a sestry,
po naší Církvi se ze Slovenska rozšířil anonymní dopis nazvaný "1. hrubovŕbska iniciatíva", pod nímž figuruje jméno mé i mnohých dalších duchovních a věřících, samozřejmě podepsaných pouze strojově. Jelikož se na mě mnozí obrací s dotazy ohledně autorství, prohlašuji tímto, že s tímto nemám nic společného ani já, ani nikdo z našeho monastýru v Hrubé Vrbce. Jedná se o provokaci a je
zjevné, že autor není pravoslavného vyznání.

archimandrita Jáchym,
představený Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce


Zobrazit příspěvek č. 257 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2007
O síle vyznávání Krista

24. neděle: o vzkříšení dcery Jairovy

41  A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl představeným synagogy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby vešel do domu jeho.
42  Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.
43  Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti (kterážto byla na lékaře vynaložila všechen majetek, a od žádného nemohla uzdravena býti),
44  Přistoupivši zezadu, dotkla se lemu roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
45  I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotkl? A když všichni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotkl?
46  I řekl Ježíš: Dotkl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že ze mne vyšla síla.
47  A vidouci žena, že se to neutají, třesouci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a jak byla hned uzdravena.
48  A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdi u pokoji.
49  A když on ještě mluvil, přišel jeden od představeného synagogy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50  Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdráva bude.
51  A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti nikomu než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.
52  Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spíť.
53  I posmívali se jemu, vědouce, že byla umřela.
54  On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55  I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56  I divili se náramně rodičové její. A on jim rozkázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)

Evangeliu popisujícímu události, o nichž tam právě čteme, porozumíme, čteme-li je srdcem a nahlížíme v nich zjevení Boží dobroty a lidumilnosti. Ježíš Kristus je uzdravením všech, kteří to potřebují.

Ta žena v zástupu zjevuje jednu důležitou duchovní skutečnost. Boží Syn se otevírá člověku do té míry, že si z něj můžeme nabírat záchranu jako vodu ze studny. Je nevysychajícím pramenem vydávajícím uzdravení, jak o tom zpívají posvátné bohoslužebné hymny. Je to zjevení dokonalé lásky, která už nic nečeká na oplátku - vydává sama sebe. Kristus Pán se učinil prostředkem spásy, lékem proti nemoci smrti. Jakoby se někdo z lásky k nám proměnil na věc, která se nám nabízí k použití. „Sám sebe zmařil...“ říká Písmo.

Jestliže následně zahajuje Pán Ježíš jakési vyšetřování: „Kdo se mne to dotkl?“ není to skutečné pátrání. On samozřejmě dobře ví, kdo to byl. Ve skutečnosti to naoko činí, protože chce dát té ženě ještě mnohem víc, než zatím dostala. Něco, co si sama nemůže vzít, protože neví, oč by měla ještě žádat. Chce jí dát nejen uzdravení těla, ale uzdravení duše (k tomu vždy míří všechna zázračná uzdravení, která Pán učinil; Ježíš nepřišel zachraňovat lidem jejich smrtelná těla, ale jejich nesmrtelné duše). Chce ji znovustvořit jako nejen zdravou ale především nesmrtelnou, ale k tomu potřebuje její souhlas a ještě něco. Ženě chce Ježíš dát možnost, aby veřejně vyznala Krista, protože právě tím léčí svou duši, k níž se po tomto zjevném vyznáním začíná zjevně hlásit Hospodin Bůh (viz citaci Matouše níže). K vyznání však musela ta žena vzbudit odvahu, protože jako krvácející byla považována dle Mojžíšova zákona a v tehdejší izraelské společnosti za nečistou. Nesměla se nikoho dotýkat. Mohli by ji za to ukamenovat.

„Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, toho vyznám i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Matouš 10,32-34) Vyznávat Pána Ježíše je tímto mečem, který rozděluje lidi, a tato sečná rána probíhající lidstvem jde až do věčnosti a rozdělí lidi i na posledním soudu. Nic nepomůže uzdravení těla, když na Božím soudu budeš mezi zavrženými.

Zajímavá souvislosti zaznívá v podtextu. Ženě nemůže pomoci žádná věda, žádné lidské umění, dovednost, rozum - prostě nic pozemského. To, na co nestačí žádné lidské vědění ani cokoliv, co se dá pořídit za peníze, vyléčí pak jeden dotyk střapce na dolním lemu Ježíšova roucha. Pro učence a vědce všeho druhu je to poněkud nepříjemná situace. Tak k čemu je tedy vlastně všechna ta věda? Když je někdo opravdu vážně nemocen, tak mu žádné lidské umění stejně nepomůže. A jestli se lékaři naučí léčit jednu těžkou nemoc, pak se dvě nové ještě těžší a nebezpečnější ihned objeví. Je lidská racionalistická věda věrohodná? Objevila principy hygieny, jak předcházet moru, ale vymyslela chemické, atomové, biologické zbraně. Dala pohodlí, jenže při tom otrávila životní prostředí. Ulehčuje život? Nebo komplikuje? Každý ať sám přemýšlí. Nás však nyní zajímá především duchovní rovina a na té pozorujeme, že věda dnes dává lidem falešnou naději. Tváří se, že vyřeší všechny problémy (ve skutečnosti více problémů nadělá než řeší - nadcházející ekologická katastrofa je jedním z příkladů). Klame lidstvo zdánlivými jistotami a pravdami, a nepozorovaně mu bere schopnost spoléhat se na Boha a spatřovat Boha. A pak nám Bůh nepomáhá. Dříve lidem stačilo pomazat se obyčejným olejem z lampády, co hoří v chrámu před ikonou, a uzdravovali se (ještě v 19. století léčili mniši na Athosu mnoho nemocí olejem od ikony nebo od svatých ostatků). Dnes nám nezabírá už ani penicilin, protože bakterie jsou tak „vyšlechtěné“ pouhým půl stoletím používání antibiotik, že na ně přestávají tyto (dříve „zázračné“) léky účinkovat. (A kromě toho, máme v lampádě místo oleje žárovku.)

Některé záznamy o divech z dávných dob už jsou z dnešního pohledu tak neuvěřitelné, že nám to připadá jako pohádka. Přeložím sem něco z Athonského pateriku, o jehož hodnověrnosti a spolehlivosti bude asi sotva kdo pochybovat:
»Když byl dostavěn a náležitě vyzdoben chrám ... pozvali biskupa, aby jej vysvětil. Při svěcení, když světitel pronesl slova: „Ve jménu svatých čtyřiceti mučedníků,“ stal se zázrak! Dole, u podnoží žertveníku, vyrostla veliká rostlina, „houba“ se stvoly a hlavami, které se podobaly jablkům a bylo jich čtyřicet stejně jako svatých mučedníků. Tato houba se zdvihala vzhůru, obvíjela se kolem prestolu. Za takový slavný zázrak všichni chválili Boha a jeho čtyřicet mučedníků. Všichni nemocní, kteří v monastýru byli, se uzdravili, když okusili z této rostliny. Zpráva o tomto zázraku se rozšířila po celém světě. Nemocní, kteří přicházeli pro uzdravení, je obdrželi, a ti, kteří se nemohli dostavit, posílali dary do monastýru a ten jim poslal část z této Bohem darované rostliny; když snědli tuto částečku, uzdravili se. Kvůli množství lidu byla celá rostlina během roku rozebrána; avšak ke cti a slávě čtyřiceti mučedníků tato rostlina opět vyrůstala devátého dne měsíce března, kdy Církev slaví jejich svátek. Zázrak této blahodatné rostliny převyšoval zázrak bravného rybníka (v Jerusalemě viz Jan 5,2-4); tam voda uzdravovala jen jednoho člověka, který do ní první vkročil, kdežto tato rostlina uzdravovala všechny a všude, stačilo jen z ní kousek pojíst. ... Ďábla však rmoutilo hledět na takový zázrak, začal pletichařit, dokud nebyl uskutečněn jeho záměr. Dovedl bídné mnichy, aby se sjednotili s duchoborci, kvůli nimž zázrak přestal.« (Konec vyprávění, jak skončil zázračný jev v monastýru Ksiropotamu, když se tamní mniši sjednotili s papežskými latiníky, něco o tom zde. Přeloženo z Athonského pateriku, II. díl; ruské vydání 1897, str. 244.)

A není to jen v dávných dobách. I v dnešní době se dějí podobné věci. Za všechny takové případy můžeme poukázat na skutečně zvláštní zázrak, který se stal nedávno. Pozoruhodný je i záznam jednoho lékaře, který popisuje svoji vlastní zkušenost se svou nemocí.

Někomu by se mohlo zdát, že všechno tohle povídání míří k inkvizičnímu volání: „Zakázat vědu!“ To však není pravoslavný postoj. V pravoslavné duchovní sféře církev nepersekuovala vědce, nikomu nezakazovala bádání, neproklínala badatele ani neupalovala astronomy. Kdyby Galileo žil na Východě, nikdo by ho nenutil odvolávat jeho učení a poznatky. To vše jsou problémy římské církve, které zde nebudeme řešit. Pravoslaví nevidí problém v samotném bádání, spíše je problémem, k čemu jsou pak poznatky využívány (zneužívány). A dále je z hlediska pravoslaví palčivou otázkou dneška: kde stanovit hranice - tj. kam až jít při bádání (to je aktuální otázka vědecké etiky: genetického inženýrství a zasahování do samotné podstaty života či hmoty). Není žádný důvod omezovat zkoumání vesmíru, ale jak se stavět k těm oblastem vědy, kde soudobá úroveň vybádaných poznatků ohrožuje život na Zemi?

Vědecko-technický pokrok dal obrovskou moc menšině lidstva nad většinou. Stále se zmenšující skupina lidí používá vědu k tomu, aby uvrhla zbytek lidstva do bídy, hladu a nemocí. Zlomek tohoto neštěstí pak věda s velikou pompou a náklady napravuje. Člověku se srdcem narušeným hříchem a s pokaženým uvažováním dává věda naprosto neuvěřitelnou moc nad lidmi i nad planetou a nyní už i nad atomární podstatou hmoty a genetickou podstatou života.
A navíc - v posledním desetiletí proběhla další koncentrace moci a bohatství; nikdy v dějinách neměla tak malá skupinka lidí ve svých rukách tolik bohatství a moci. Ta skupinka se stále zmenšuje a nevyhnutelně to spěje k tomu, že v centru a ohnisku celosvětové moci stane jeden člověk...
Nic nemůže Bohu zabránit v jeho konání a jeho uzdravujícím působení na člověka. Nic - kromě toho člověka samotného, a to když na Boha nespoléhá, ale doufá v něco či někoho jiného. To je jedna z příčin, proč je dnes méně zázraků než v dobách minulých. Dříve lidé věděli, že jsou nejméně tři neštěstí, před nimiž je může zachránit jedině Bůh: nemoc, válka a živelná pohroma. Tyto tři věci skýtaly mocný důvod k modlitbě. Dnešní západní lidi si na všechna tři neštěstí nalezli falešnou naději, na kterou už spoléhají více než na Boha: proti nemoci mají zdravotnictví, proti válkám politické smlouvy a proti katastrofám pojišťovny. Víme sice, že i přes všechnu zdravotní péči jednou umřeme, a že politické smlouvy se nedodržují a pojišťovny nedokáží zabránit žádné katastrofě, ale přesto žijeme v klamné neartikulované naději, že Boha nepotřebujeme, protože se o sebe dokážeme postarat sami.
Teďka nám v monastýru vyprávěli, jak nedávno u nich byla žena s pokročilou rakovinou. Už jí nedávali naději. Navštívila monastýr, modlila se na bohoslužbách, líbala ostatky sv. Serafíma Sarovského. Pak se vrátila do nemocnice. Lékaři tam na marně hledali, kam se poděl její nádor. Inu, byla to věřící žena, jako ta z dnešního evangelia: „Víra tvá tě uzdravila.“ Vrátila se do monastýru poděkovat.

Ano, věda prodlužuje lidem život. Průměrná délka života se zvyšuje. To je veliký argument ve prospěch vědy. Všimněte si, že pozornost se nenápadně přenesla od otázky smysluplnosti a duchovní kvality života k otázce délky života. Lidé prožívají své životy v hotovém pekle obrovských měst, kde roztáčejí kolo stresu vydělávání více a více peněz na drahé nezbytnosti i vyslovené zbytečnosti, a těší se na dovolenou a případně na důchod. Jenže sociologové už dost vážně hovoří, že dlouhé stáří začíná být také problém, protože lidé, kteří neuměli smysluplně žít svůj produktivní život, nenaučí se to většinou ani ve stáří. Tak tráví zástupy důchodců své krátící se dny u televize a v osamělosti (jejich děti přece nemají čas, protože musejí vydělávat peníze, jak je to naučili svým příkladem jejich rodiče). Jinou "radostnou" vyhlídkou na dlouhé stáří je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, demence apod. (O těchto nemocích se začíná hovořit jako o epidemii naší doby, protože se tyto dříve vzácné choroby lavinovitě šíří, a nikdo neví proč.)
Zpět k našemu tématu vyznávání Krista před lidmi. „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,“ praví svatý apoštol (Řím 10,10).

Za malou holčičku, dceru Jairovu, pronáší toto veřejné vyznání se Kristu (na samotném začátku dnešního evangelia) sám její otec. A také to neměl jednoduché. Představte si - představený synagogy! To není bezvýznamný úřad, a tady se Jairus klaní před nějakým putujícím kazatelem, kterých se potulovaly po Izraeli stovky. A pověst tohoto je dosti nevalná - šušká se o něm, že nedodržuje Mojžíšův zákon, a farizeové na něj mají pifku! A to je velice nedobré vysvědčení. Za takovým člověkem se vypravit a veřejně před ním padnout do prachu, to chce od každého, kdo má nějaké společenské postavení a považuje si je, pořádnou odvahu či zoufalství, jemuž je už všechno jedno... Jairus vsadil všechno na jednu kartu. Cesta zpátky už nebyla. A aby těch běd nebylo málo - Jairus se nejdříve veřejně odepsal, vede si proroka s rozporuplnou pověstí do svého domu i s celým houfem jeho Galilejčanů (co si tak o nich asi mohli myslet počestní Izraelité?), a v tom mu přijde zpráva: „Dcera ti už umřela.“ Před farizeji se Jairus znemožnil, a nebylo to k ničemu. Propadla se mu půda pod nohama. Jeho milovaná dcerka je mrtvá. Neumíme si představit, co v ten moment prožíval. V tu chvíli však Pán Ježíš okamžitě zasahuje svými slovy: „Nezoufej, jenom věř a zdráva bude.“ Už jen tato rychlá slova, která nedovolila Jairovi, aby se pomátl zoufalstvím, nám nedovolují nevidět velikost Kristovy lásky, která ke každému, kdo se plně spolehne na Boha, spěchá, aby předešla jakékoliv zlo.

Tedy toto veřejné vyznání je společným jmenovatelem obou zázraků (a nejen jich; vzpomeňme kolikrát se Pán Ježíš ptal těch, kdo k němu přišli s prosbou o uzdravení: „A věříte, že to mohu učinit?“ Vždy chtěl nejprve slyšet toto vyznání, aby neuzdravoval jen tělo, ale aby se skrze toto vyznání týkalo uzdravení i lidské duše.

Proč jsou vlastně potřeba slova a ještě ke všemu pronesená nikoliv o samotě nýbrž před dalším člověkem či dokonce lidmi? Vždyť Bůh přece „zkoumá srdce i ledví“, jak se píše, nic, co je skryté v lidském nitru, mu není tajné. Jenže myšlenky se střídají v lidské mysli často bez naší vůle, většinou není potřeba na ně vynakládat větší úsilí. Stejně tak i něco samovolně či mimoděk zašeptat či říci sám pro sebe v samotě. Avšak pronést něco před ostatními lidmi, to už není jen tak. K tomu je potřeba jakýsi akt vůle. Takové slovo, které slyší svědkové, má své následky; co bylo jednou vysloveno nelze vzít zpět. A týká-li se slovo něčeho, co nás převyšuje, ba dokonce našeho Stvořitele, pak cítíme, že za takové slovo se stavíme celou vahou své bytosti. Něco se v nás musí stát, abychom se hlasitě před druhým člověkem (zvláště je-li to cizí člověk) nebo lidmi vyznali Bohu. Ten vliv takových slov působí na celou naši osobu a zároveň je něčím, co je velice cenné u Boha. Proto Kristus vyžadoval od lidí toto vyznání, proto připisuje tak zásadní význam skutečnosti, jestli vyznáme či zapřeme Krista.

Církev vtělila toto poznání právě do obřadu křtu, kdy se křtěnec (nebo za dětského křtěnce kmotr - podobně jako Jairus za svou dceru) hlasitě odříká ďábla (dokonce na něj plivne), a pak hlasitě vyznává svou víru v Krista a v Boží Trojici, a stvrdí ji dalším tělesným úkonem - hlubokou poklonou. A dále se tentýž moment oživujícího vyznávání se Kristu objevuje ve zpovědi, která je (jak víme ze svatootcovské tradice) druhým křtem, druhou křtitelnicí; i tady je klíčovým prvkem zpovědi to, že kajícník pozdvihne svůj hlas a vyznává své hříchy a svou prosbu o jejich odpuštění. Proto je nesprávné, když kajícník používá všelijaké naučené formule k vyznání své hříšnosti, místo toho, aby nechal upřímně promluvit své srdce.

Už asi chápeme, proč prvotní Církev tak vážně a nekompromisně hleděla na hřích zapření Krista. Když někdo zapřel Krista - i když byl k tomu donucen pohany - bylo to považováno za nejhroznější hřích, za odpadnutí od Církve a ztrátu naděje na spásu. Když se někteří tito odpadlíci chtěli později vrátit do Církve, rozhořel se spor, jestli vůbec mohou být takoví přijati zpět. Má Církev přijmout jejich kajícnost a mají být po deseti či dvaceti letech horlivého pokání či alespoň na smrtelné posteli opět přijati mezi věrné a být učiněni hodnými svatého přijímání? V Církvi se vyskytoval jak názor smířlivý, tak i lidé, kteří byli rozhodnými odpůrci znovupřijímání odpadlíků. Nakonec zvítězila shovívavost a odpadlíkům bylo dovoleno přinášet pokání a po ukončení uložené lhůty kajícnosti směli opět přijímat svaté Tajiny.
Starec Paisij Athonský vypráví o tom, jak ho jednou navštívil mladý člověk, který byl tělesně postižený, ale Paisij na něm viděl zřetelně, že jeho obličej září Boží blahodatí. Hned k němu šel a ptal se ho: „Co jsi dělal? Jak žiješ?“ On říkal, že nic zvláštního nedělá a že v jeho životě není nic neobvyklého. Paisij nato: „Ty něco zvláštního musíš konat, já na tobě vidím neobvyklou hojnost blahodati. Co se stalo v tvé minulosti?“ Poté mu mladík vyprávěl, že před lety, když byl ještě dítětem, stal se jednou svědkem, jak se nějací lidé rouhali Bohu. Tenkrát k nim přistoupil a začal je kárat a napomínat. Ti lidé ho napadli a zbili ho tak hrozně, že už zůstal trvale tělesně postiženým. Paisij se ho otázal: „Litoval jsi toho, že jsi to učinil?“ Ten mladý člověk odvětil: „Nikdy,“ a vysvětlil, že od té doby cítí ve svém srdci takové blaho, jaké do toho okamžiku nepoznal. Maně si vzpomeneme na slova staročeské husitské písně: „Kristus vám za škody stojí...“

Jak říká jeden otec: „Jsme jako vojáci na frontě, kdy v jediný okamžik můžeme všechno získat anebo všechno ztratit.“ Rozpozná-li křesťan okamžik, kdy může uplatnit své odhodlání a odvahu a uskutečnit své vyznání, a učiní-li to, pak může v jediném okamžiku získat tolik blahodati jako poustevník za desítky let těžké askeze, půstů a modliteb.

Při vyznání použije člověk svou svobodu, a to je v očích Božích velice cenné. Bůh opatruje lidskou svobodu jako ten nejvzácnější princip člověka. Proto Kristus Pán nepůsobil na lidi žádným nátlakem, k ničemu je nenutil, nesnažil vyvolat dojem velkolepými zázraky; naopak uchvacoval lidské duše svou pokorou, a tím ji přivádí ke své lásce (schiarchim. Sofronij).

Vyznání Jaira i krvácející ženy byla „plná víry, naděje a oddanosti“ - taková vzhůru jako šíp vystřelená slova (či lépe řečeno: stav srdce, který se za nimi skrývá) „Bůh nikdy nepřeslechne“, říká sv. Theofan Zatvornik. Tento stav srdce potřebujeme, aby naši modlitbu Bůh vyslyšel. Proč? Hospodin si přeje nejen vyslyšet modlitby, ale především uzdravit duši modlícího se člověka, a to může učinit jen, když se člověk spojí s Bohem právě takovým stavem srdce, jaký byl výše popsán. „Jak se dobrat takové modlitby?“ táže se sv. Theofan, „namáhej se a dobereš se jí. Všechna modlitební pravidla (svatootcovské modliby) mají jediný účel - povznést modlitebníka na tuto úroveň modlitby, a všichni, kteří rozumě jdou tímto směrem, dosáhnou cíle.“

Tedy závěrem:
Smyslem každého Ježíšova zázraku a uzdravení bylo léčit člověka pro život věčný. Léčba je to zásadní a dotýká se těla i celé lidské duše. Zasahuje samotný kořen lidství. Kristus Pán „stvořil jednoho nového člověka, a tak přinesl pokoj“, praví se v dnešním čtením z listu apoštola Pavla. My všichni, kteří jsme pokřtěni, jsme byli znovustvořeni; a to se zpřítomňuje při každé svaté Tajině. Všichni jsme spojeni do jednoho Těla - Církve - skrze Krista „máme přístup v jednom Duchu k Otci“.

Léčebnicí, v níž jsme uzdravováni k nesmrtelnosti, je Církev. Církev není jen místem léčením, ona sama už je lékem. Jak nám vzkazuje ap. Pavel: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Jak se bytostně a stále hlouběji a vnitřněji sjednocujeme s Církví, tím dále a dále pokračuje naše budování - stáváme se nehynoucím příbytkem Božím. To je to uzdravení, které si pro nás Bůh přeje.



Zobrazit příspěvek č. 256 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2007
Knížka s postními recepty

Knížka s recepty postních jídel

V roce 2003 vyšla knížka Postní pokrmy, kterou sestavily mátušky Anna Podracká a Jana Baudišová. Je v ní mnoho praktických rad a receptů na přípravu postních jídel. Tato knížka je ještě k dostání. Má 253 stran a její cena je jen 160 Kč + poštovné. Zájemci si o ní mohou psát mát. Baudišové na na internetovou adresu jana.baudisova/zavinac/pravoslavi.cz


Zobrazit příspěvek č. 255 jednotlivě

Administrátor --- 15. 11. 2007
Pozůstalost

Báseň vojáka

Poslyš, Bože, ještě ani jednou v životě
jsem s tebou nehovořil, ale dnes
tě chci pozdravit.

Víš, ... od dětských let mi stále říkali,
že nejsi ... A já hlupák
tomu uvěřil.

Nikdy jsem si nevšiml, že vše je tvé stvoření,
až dnes v noci jsem hleděl
z kráteru po granátu
na hvězdné nebe, které bylo nade mnou;
náhle jsem pochopil,
když jsem se kochal tím jiskřením,
jak krutý může být klam.

Nevím, Bože, vztáhneš ke mně svou ruku?
Stačí, když ti řeknu, a ty se mě ujmeš?
Není podivné, že uprostřed úděsného pekla
se mi náhle zjevilo světlo a já tě spatřil?

Kromě tohoto už nemám, co bych pověděl.
Pouze to, jak jsem rád, že jsem tě poznal.
O půlnoci jdeme do útoku,
já se však neděsím: ty na nás hledíš.

Signál... Nu což, musím jít...
Bylo mi s tebou dobře ... Ještě chci říct,
že - jak jistě víš - bitva bude zlá
a možná, že k tobě v noci přijdu.

A tak, ač jsem do této doby nebyl tvým přítelem,
dovolíš mi vstoupit, když přijdu?
Nu ... Zdá se, že pláču. Bože můj, ty vidíš,
co se se mnou stalo, že jsem nyní prozřel.

Opusť, můj Bože, ... jdu ... a vrátím se jen stěží.
Jak podivné ... Nyní se totiž smrti nebojím.


Alexandr Zacena
(zabitý v bitvě r. 1944)

(Český překlad z ruštiny jsem nalezl v zápiscích po jednom příteli, který už také umřel pro tento svět...)


Zobrazit příspěvek č. 254 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2007
Neděle o legii běsů, okultismu a slepotě

23. neděle: o vyhnání legie duchů zlých

26  I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27  A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobech.
28  Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29  Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech střežen, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30  I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legie. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31  Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32  Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dovolil do nich vejíti. I dopustil jim.
33  I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34  A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsích.
35  I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36  A vypravovali jim také ti, kteříž viděli, kterak byl zdravým učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37  I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38  Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním mohl zůstat. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39  Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odešel, a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.
(Lukáš 8. kapitola)

Jen tak mimochodem, místo úvodu.
Toto evangelium je vlastně exorcismus. Jeho čtením se ďáblu připomíná jeho bezmoc před Ježíšem Kristem. Ne nadarmo připomínka tohoto evangelia vstoupila do exorcistních modliteb, které se čtou před každým pravoslavným křtem a v nichž kněz volá na ďábla: »Vyjdi (z toho člověka, který se hotoví ke svatému křtu) a poznej svou moc nicotnou, marnou a klamnou, jež nemá vládu ani nad vepři - vzpomeň si na Toho, kdo ti podle tvé prosby poručil vstoupit do stáda vepřů.« Možná právě to je důvod, proč se vyprávění na toto téma jako jediné v průběhu liturgického roku vyskytuje dvakrát (v podání dvou evangelistů).

Nyní však už k vlastnímu ději našeho vyprávění.
Nejprve pár vět o tom posedlém. Existují důvody k domněnce, že to byl člen jakési sekty, která se v té době na těchto místech vyskytovala, a která se zabývala okultismem. O příslušnících této sekty je známo, že vstupovali do hrobů, kde zřejmě vzývali duchy mrtvých. Myši pro ně byly "posvátným" pokrmem. Takovým nečistým náboženstvím se člověk otevírá démonickému světu, takže celá legie běsů může vstoupit a usídlit se nešťastníkovi, který se něčemu podobnému oddává.
Nejspíše právě o nich se praví ve Starém zákoně: »Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. ...  "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou", je výrok Hospodinův.« (Isaiáš 65,3-5 a 66,17)
Na případu člověka, o němž se vypráví v úryvku evangelia, vidíme, k čemu okultismus vede - k posedlosti. Sice ne u každého okultisty dostoupí posedlost takové míry, aby se stal příbytkem tisícovky běsů, ale souvislost každé podoby okultismu s démony je nepochybná. (Pojem legie znamenal několik tisíc; v případě vojska čítala legie v různých dobách od 3000 přes 4500 až do 6120 vojáků.)

Dalším zajímavým místem našeho evangelijního úryvku je dialog Krista Pána s démony. Abychom tomu mohli porozumět, uvědomme si, že Ježíš nikdy nic nečiní zbytečně. V jiných případech ďáblu neumožňuje žádný slovní projev a nevede s ním žádný diskuse, o ničem nesmlouvá a žádné prosby ani žádosti běsů nepřijímá (klasický způsob zacházení s běsem je vyjádřen v Kristově obvyklém příkazu: „Umlkni a vyjdi“). Když Pán už těmto běsům dovolil něco, po čem toužili, tak to bylo jen proto, aby to přineslo přihlížejícím lidem (a nám) nějaký užitek, čili aby tím byla lidem zjevena nějaká pravda - konkrétně: co s člověkem, který je v jejich moci, udělají démoni po smrti. Zde, v tomto pozemském životě, nemají běsové nikdy nad člověkem neomezenou moc, tady má člověk vždy alespoň nějaké zbytky své vůle. Po smrti však...

Právě na tom stádu vepřů lidé mohli na vlastní oči spatřit, co jsou běsové zač. Hrůzný pohled. Jakmile běsové vstoupili do vepřů, ihned ta prasata zdivočela, splašila se a hnala po srázu dolů, aby dole v jezeře našla svou smrt. Na těch zvířatech, která nemají vůli ani rozum ani žádnou možnost bránit se duchovnímu násilí běsů, demonstrovali démoni mimovolně jakého jsou ducha: divokosti, zuřivosti a záhuby. Je zajímavé, že chování vepřů ukázalo, jak jsou běsové posedlí touhou zahubit toho, do něhož vstoupí, a to i když je to proti jejich zájmu (přece prosili Ježíše, aby jim nepřikazoval jít do pekla, ale dovolil jim ubytovat se alespoň v těch zvířatech). Jsou jako nádor, který zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.

Přecházíme k dalšímu obrazu dnešního vyprávění. Přicházejí Gadarenští. Pohané. Je jasné, že to nejsou Izraelité. To můžeme snadno uhádnout už z toho, že tam bylo to stádo vepřů (Izraelité prasata nechovali a nejedli je, protože jejich maso Mojžíšův zákon zakazují jíst jako nečisté). Zřejmě právě jich se nějak dotýkají slova citovaná výše z proroka Isaiáše. Posedlý, jehož Pán Ježíš osvobodil, byl jen krajním případem toho, s čím měli co do činění obyvatelé toho místa.

»Hle, je to přede mnou zapsáno: "Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin"; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. "Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška."« (Is 65,6-7) »Obsadí (jejich místo) moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. ... pro můj lid, který se mne bude dotazovat.« (Is 65,9-10)

Poslední věta může být narážkou na okultismus zdejších obyvatel, na které se Hospodin už chystá, aby je vyhladil, a na jejich místo chce uvést ty, kteří nikoliv duchů mrtvých (čili ve skutečnosti démonů), ale pravého Boha se budou dotazovat.
Zvláštním způsobem se slova proroka Isaiáše naplnila příchodem Kristovým do těchto krajin. Všichni obyvatelé se dozvěděli o zázraku, který tam Pán Ježíš učinil. A jaká by jejich reakce? Prosili ho, aby odešel z jejich kraje: »Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.« (Is 66,3) Svou prosbou k Božímu Synu, aby odešel od nich, provedli volbu svého osudu. Vypadá to, že právě o nich Isaiáš dále pronesl výrok Hospodinův:

»...vás jsem určil pro meč, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.« (Is 65,12)
V první židovské válce (pouhá tři desetiletí po ukřižování Kristově; tj. v letech 66-70) se soud nad tímto místem a jeho obyvateli naplnil - město bylo dobyto Vespasianem, obyvatelstvo vyhubeno a město spáleno. Na tom místě jsou dnes horké sirné lázně.

Úděl těch, o nichž je výše řeč, po posledním soudu popisuje Isaiáš ve Starém zákoně těmito slovy: »...spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.« (Is 66,24)

Starec Paisij Athonský často opakoval lidem: „Nedávejte ďáblu práva nad sebou.“ Ďábel nemůže s námi činit nic, k čemu bychom mu sami nedali právo svými špatnými skutky, nevěrou, heresemi, hříchy, duchovní nečistotou atd.

Klíčový význam pro spásu člověka má druh náboženství, které vyznává: »Blahodatí tedy jste spaseni skrze víru,« píše se v dnešním úryvku z listu sv. apoštola Pavla Efezským. »Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Blahodatí jste spaseni!« (Efezským 2. kap.)

Ještě se vrátíme k obrazu Gadarenských, kteří poté, co uviděli dříve krutě posedlého člověka náhle zdravého a co si vyslechli svědectví očividců (pasáků vepřů, kteří to vše viděli), prosili Ježíše Krista, aby rychle odešel někam pryč. Měli patrně strach, aby jim nezpůsobil další škodu. „Teď jsme přišli o takové krásné stádo našich čuníků, kdo ví, co přijde na řadu příště, jakou neplechu nám tady ten Boží člověk ještě může natropit...“ tak podobně asi uvažovali ti nešťastní lidé, kteří nerozpoznali čas navštívení svého. Nepochopili, že Hospodin jim ve své dobrotě dává snad poslední příležitost, aby se vyhnuli zkáze, kterou na sebe svým způsobem života navlékli.

»Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil,« píše apoštolská perikopa připojená k dnešnímu evangeliu.

Pohled na lidi, kteří dávají přednost pozemskému před nebeským, ukoptěnému majetku před Božím navštívením, je vždy k pláči. Snad jen jedno může být ještě smutnější: když se třesou o svůj nicotný majetek dokonce i ti, kterým se Bůh právě zjevil ve své síle a slávě.

Smyslem existence člověka na zemi není tento pozemský život, ale to, co následuje po něm. Tento pozemský život má však podstatný význam: provádíme zde volbu celého dalšího způsobu naší existence. Srovnání záhrobního s pozemským je jednoznačně vykresleno zde:
Když se sv. Serafíma Sarovského otázal učedník, jaká je blaženost duše po smrti, odvětil mu svatý: »Kdybys to nyní jen na okamžik zažil, souhlasil bys strávit celý svůj pozemský život v nějaké jámě, kde by červi požírali tvoje tělo, jen abys tuto blaženost získal.«
Pán Ježíš se nevnucuje. Ani nevyhrožuje. To, co tam vykonal, je výmluvným svědectvím, které může pochopit každý, kdo má ještě oči k vidění a uši k slyšení. Co má však ukazovat a říkat těm, kteří nevidí a neslyší? Ve své dobrotě a trpělivosti jim tam však nechává toho bývalého posedlého, který by sice nejraději odcestoval spolu s Ním, ale Kristus Pán z něj učinil svého apoštola a posílá ho za těmito lidmi, aby dostali ještě jednu možnost k prozření, až budou znovu a znovu poslouchat jeho zvěstování, jak Bůh navštívil jejich místo: „Vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh.“ „I odešel (ten člověk), a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.“ A slova pověřeného mají vždy zvláštní sílu. Třeba alespoň někteří Gadarenští ještě procitnou, povstanou ze svého smrtícího spánku, aby jim zazářil Kristus.

»Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.« (Efezským 5,14-17)

Jen na okraj: zajímavé je, že běsové nemají zájem vstoupit do těch Gadarenských, kteří u toho byli. Jako určité vysvětlení by mohla posloužit úvaha, že tito nešťastní lidé už žijí v režii ďábla. Pohany, ateisty, materialisty má ďábel tak jako tak v hrsti. Buď člověk slouží Bohu nebo démonu. Třetí možnost neexistuje. Není možné nesloužit nikomu.
Poslední obrázek. Vyléčený člověk nemá nejmenší chuť zůstávat se svým lidem. Jistě v této chvíli vnímá duchovní nečistotu, do které se jeho spoluobčané propadli. Právě sedí Ježíšovi u nohou. Ještě se bojí legie běsů, drží se Ježíše a ví, že jen u jeho nohou je bezpečné místo. Pro nás je takové místo a čas, kdy se uchylujeme k Ježíšovi, k jeho nohám, Božská liturgie. Pravoslavný křesťan nemůže žít bez liturgie. Při ní opouštíme tento svět a vstupujeme do světa příštího, kam nevchází nic nečistého (jak se praví v Apokalypse). Ano, Kristus je tu s námi neustále, dotýkáme se ho vždy, když se modlíme, ale při liturgii jsme s Ním a on s námi způsobem jedinečným, který je tak intenzivní a těsný (ba, skutečně nejtěsnější - když se s Ním sjednocujeme při svatém přijímání), že nic většího na tomto světě už být nemůže. Dokonce i lidé, ve kterých hoří oheň theosis, pospíchají na liturgii. To je náš vezdejší ráj, zahrada se stromem života, a eucharistické Dary jsou jeho oživující plody. Starec Chrysostomos říká, že liturgie je nenahraditelná a pokouší-li se ji někdo nahradit vnitřní modlitbou, pak je nejspíš v klamu.

Jaká je tedy úloha vnitřní modlitby? Vnitřní modlitbou vlastně pokračujeme v liturgii. To je ta „liturgie po liturgii“. Když spojujeme svou vnitřní modlitbu s poslední liturgií, pak vlastně rozprostíráme Božskou liturgii na celý týden, jako bychom jej celý zahalili do poslední nedělní svaté liturgie, do této nejhlubší bohoslužby, kdy se pokaždé znovu a znovu naplňuje proroctví: Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem, rozbiji si mezi nimi stan - budu přebývat uprostřed nich. (Viz Apokalypsa)








Zobrazit příspěvek č. 253 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2007
Z tisku - starý kalendář v Rusku

Poslanci Ruské Dumy jednali o přechodu Ruska zpět na juliánský kalendář. Návrh podali dva nezávislí poslanci s odůvodněním, že se tímto způsobem Rusko vrátí ke svým pramenům a obnoví kulturní tradici.

(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 252 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2007
K tématu posmrtného putování duše

Alexij Osipov: O posmrtném osudu člověka

Co se děje od 9. do 40. dne po smrti

Devátého dne po smrti duše stane před Bohem. Podobně i v den čtyřicátý. Co se děje mezi tím? Duše putuje po tzv. "celnicích".

Součástí pravoslavné tradice je učení o tzv. "vzdušných celnicích" - to jsou jakési duchovní přechody, jimiž musí duše po smrti těla projít a které jsou lokalizovány kdesi v zemské atmosféře. Toto učení pochází z řady zjevení, jichž se dostalo pravoslavným svatým. Na každé celnici je duše "proclívána" - jsou tam běsové, kteří se snaží duši zadržet v jejím vzestupu k nebi. Prohledávají ji, jestli najdou v duši něco svého. Pokud se běsům podaří duši definitivně zadržet, strhnou ji do podsvětí. Projde-li duše nakonec všemi celnicemi, může přijít do ráje. (Pozn. překl.)


Na celnicích stane lidská duše tváří v tvář různým vášním. I ty celnice jsou nazývány podle jmen různých vášní. Každá celnice je jakousi třídou hříchů, nějakého druhu vášní. Každý hřích má mnoho variant. Např. krádeže - je velice různorodé, může se páchat řadou způsobů. Každá celnice - to je jedna z hlavních vášní. A zde také stojí démoni těchto vášní.

Když čteme asketickou literaturu, vidíme tam např. takováto pojmenování: démon lži, démon smilstva, démon pýchy. Můj osobní názor je, že duchové (jichž je dle učení církve nesčíslné množství) jsou nazýváni "služebnými duchy", protože stojí níže než člověk a jsou ve srovnání s člověkem omezeni. Mnozí z těchto duchů mají jen jedinou "funkci" - jsou omezeni pouze na jedinou vlastnost z těch všech, které má člověk (ať už je dobrá či zkažená). Proto je běs lži. Žádná vášeň neexistuje abstraktně. Kontakt s vášní dostává člověka do styku s těmi duchy vášní.

Člověk na celnici uvidí tyto duchy - v celé jejich ošklivosti a odpornosti, což v ten moment vyvolá hrůzu. Duše stane přímo před nimi. A v tu chvíli se stane něco velice důležitého. Duše stane před vášní a může být touto vášní stržena, protože duše uvidí něco, co je jí vlastní, čím žila za svého pozemského života, čím se živila, po čem toužila, s čím nejen nebojovala, ale naopak to pěstovala. Pak se duše přirozeně spojuje s tímto démonickým duchem. A tak se to postupně děje se všemi druhy vášní (a různých celnicích). Většinou se hovoří o počtu dvaceti celnic - druhů vášní.

První z nich je něco tak obyčejného, jako "prázdnosloví". Proč o tom vůbec mluvit? Už dávno si lidé správně uvědomili, že lenivost je matka všech poklesků. A nečinnost se projevuje především v prázdnomluvnosti. Lidé žvaní a žvaní, tlachají, povídají, probírají novinky... Zahálka rodí všechny hříchy, z ní vyrůstají prohnilé sloupy, na nichž stojí prohnilý život. Život je krátký, a všichni by jej chtěli správně využít, ale při tom promrhávají svůj čas do všech stran. Zahálka je matečný roztok, v němž rostou krystaly všech ostatních vášní.

Co se děje na celnicích? Duše se s hrůzou dotýká odporných příšer. Je to příjemné? Samozřejmě, že ne! Hnusem se otřásá. Proč se tedy duše s těmito duchy spojuje? Zdá se, že by to mělo být naopak. Zajímavé.

Sv. Theofan Zatvornik ve výkladu na 80. verš 118. žalmu (budiž moje srdce neposkvrněné, v zákoně tvém ať nejsem zahanben). Tato doba "nezahanbenosti" je čas po smrti. Ať se rozumářům zdá učení o celnicích příliš divoké, přesto se jim nevyhnou. Co hledají tito celníci (tj. běsi) v těch, kteří procházejí jejich celnicí? Nějaké zboží? Vášně. Kdo má srdce neposkvrněné, vášním odcizené, u takového celníci nenajdou nic takového, k čemu by se mohli upnout. Naopak - ctnosti, s nimiž se v duši setkají, budou tyto démony ochromovat, jako střely na ně vypálené. Sv. Theofan formuloval takovouto myšlenku: Celnice jsou něčím strašným, jenže je možné, že démoni místo hrůzy ukazují jen klam; u všech druhů vášní klamou, podvádějí, vábí, svádějí, a duši procházející celnicemi ukazují jeden klam za druhým. Čili nikoliv hrůzy, ale svádějící klamy. Když srdce v průběhu pozemského života vyhání vášně a místo nich nasazuje vášním opačné ctnosti, pak po smrti duše, která nemá žádnou sympatii k tomu, co jí ukazují, projde kolem bez zájmu, ať už ji tam běsové svádějí přeludem jakýmkoliv. Duše se od toho naopak odvrací s odporem. Jenže když je srdce neočištěné, pak se duše sama vrhne na takovou vášeň, která ji naplní největší sympatií. Démoni si ji berou jako její přátelé, a pak už vědí, co s ní.

To značí: je velice pochybné, že by nebyla na celnicích zahanbena duše, ve které ještě zůstala spřízněnost (sympatie) k předmětům jakýchkoliv vášní. Hanba duše tkví v tom, že ona sama se vrhá do pekla - čili k vášni.

Jak to probíhá? Proč se tam duše vrhá? Není to jen proto, že nachází v pekle něco sobě spřízněného. I když i to je velice důležité. Je tu ještě něco. Termín "vrhá se" musíme opravit. Se smrtí těla je člověku odejmuta vůle, a pak duše pozná, jakou vášní je zotročena. Znáte i zde na zemi člověka bez vůle? Jistě. Řekněte náruživému kuřákovi: "Nech už toho!" Všechno chápe, jak je to škodlivé, kolik to stojí peněz atd. Avšak přesto není schopen učinit pevné rozhodnutí. Jedlíkovi řekneme: "Jez méně! Jsi tlustý. Vypadáš hrozně. Vždyť se ničíš." On však nemá vůli. Nejenže to neudělá, dokonce ani není schopen rozhodnout se.
Igumen Arsenij podle učení otců říká: Po smrti těla duše zotročená ohyzdnými vášněmi ztratí vůli. Tam už nemůže učinit žádné rozhodnutí. Všichni přece víme, že tam nemůže duše už konat ani dobro ani zlo. Proč? Protože vykonat dobro nebo spáchat zlo je aktem vůle. Proto nám všichni otcové tvrdí, že po smrti už se člověk nemůže kát. Pokání je totiž mocný akt. Je to akt rozhodnosti zavrhnout zlo a přijmout dobro. Jenže po smrti už žádná rozhodnost není. Člověk je připraven o svou vůli.

Tam se tedy děje přirozené sjednocení s těmito duchy vášní. Termín "vrhá se" do pekla ukazuje, co se děje s duší. Jak se to děje? Ne tak, že tam jde podle své vůle, že si tuto cestu vybere, nýbrž proto, že se podobné spojuje s podobným. Sjednocuje se - jako voda s vodou. Vášnivá duše, duše nakažená nějakou vášní, přirozeně se sjednocuje s duchy těchto vášní.

Sv. Antonín Veliký píše: Bůh je dobrý, bez vášně a beze změny. Uznáváme-li požehnanou pravdou to, že Bůh se nemění, pak jsme však na rozpacích nad tím, že se nad dobrými raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, ukazuje se jim jako milostivý. Na to je potřeba říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, neboť radost i hněv jsou vášně. Není správné se domnívat, že by Bohu bylo dobře či špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý, a jenom dobré činí. Škodí někomu? Nikomu neškodí. Zůstává stále stejný.
Avšak my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem. Protože se mu stáváme podobnými. A stáváme-li se zlými, pak se od Boha oddělujeme, protože s ním nemáme nic společného. Když žijeme ctnostně, jsme u Boha. Konáme-li zlo, stáváme se odvrženými od Něho. To však neznamená, že by se na nás hněval, ale že naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás svítil. Místo toho nás spojují s démony mučiteli.

Čili - Bůh nás nezavrhuje, nýbrž naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás zářil, a sjednocují nás s běsy mučícími. Jestli jsme modlitbami a dobrými skutky dosáhli rozhřešení hříchů, neznamená to, že jsme potěšili Boha a změnili jeho názor, ale že jsme prostřednictvím těchto skutků a našeho obrácení k Bohu vyléčili zlo, které v nás bylo, a opět se činíme schopnými okusit Boží blahodať. Pravíme-li tudíž, že Bůh se odvrací od zlých, je totéž co říci: Slunce se skrylo před těmi, kdo ztratili zrak. Slova o trestu a odměnách jsou antropomorfismy, které používáme.

Tedy - duše se nerozhoduje pro peklo, tam už je ve stavu bez vlastní vůle, ale prostě se spolu sjednocuje to, co je si vzájemně podobno. Je to zcela přirozené sjednocení. Proběhne - dá-li se to tak říci - automaticky, protože schází vůle. Osoba je zbavena vůle, a proto nemůže učinit rozhodnutí. Bez vůle není možné pokání.

40. den se před Bohem koná závěrečná bilance pozemského života člověka. Je to první soud, který definitivně ukončuje celý náš pozemský život. Ukázalo-li se, že duše je zajatcem duchů zla, pak zůstane s nimi. Nemůže se jim vyrvat. Nemá schopnost se rozhodnout. Cítí, má vědomí, trpí, ale nemá už vůli. Proto nemá možnost se vysvobodit.

Druhý soud čeká člověka na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých.

Tato studie se zaměřuje pouze na jeden úhel pohledu na posmrtné putování duše; nezahrnuje všechny faktory, které ovlivňují osud lidské osoby po odchodu duše z těla.

Tento překlad je přílohou k tématu neděle o boháči a Lazaru



Zobrazit příspěvek č. 251 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Ještě k euthanasii

Pár výňatků z diskusního příspěvku na internetu

(Článek souvisí s poměry na LDN, na který je odkaz v předchozím článku)

Odmítám ji jako princip, bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to 24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá, tak je to stáří a smrt. ... Ano, volání po euthanasii je výsledkem pokračujícího kultu mládí.

Současná tendence je, vážně nemocné a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání. Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev různých snah o "modernizaci společnosti".

Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně selhává i v jiných méně závažných ohledech? Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka. Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. ... věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a také do ní) může mluvit. ... Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné, aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou pacientku do hospice se slovy "nějakou dobu si tam poležíte", až na místě zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. ... Oblíbenou větou českých nemocnic by se pak mohlo stát - tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset vám na ambulanci uděláme tu eutanázii...

Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní, progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro vždy v podtextu končí "...jednou to bude dobré i pro vás!"

Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon. V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a umírají lidé. I to o něčem vypovídá.

V internetovém hlasování z 858 lidí -
pro euthanasii: 531,
proti euthanasii: 283
nevědělo: 44

Doporučuji přečíst celý článek:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082707


Zobrazit příspěvek č. 250 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Z došlé pošty - zajímavý odkaz

Drsný článek o poměrech v českých léčebných ústavech dlouhodobě nemocných (LDN).

(Tolerujte, prosím, jazyk autora a vyjadřovací rejstřík současné mládeže (odchované počítačovými hrami) a soustřeďte se na obsahové jádro článku.)

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082901

Pozoruhodná je zvláště druhá část článku. Alarmující je v tomto kontextu možnost legalizace euthanasie (viz poslední odstavec).




Zobrazit příspěvek č. 249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Novinka na www.pravoslavi.cz/filmy

Nový pravoslavný film s českými titulky

Obnovení jednoty Ruské církve
Sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční pravoslavné církve.
Dokumentární film Moskevského patriarchátu)

Historie rozdělení i sjednocení.

www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 248 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Z došlé pošty: pozvánka na seminář

Seminář Poznání, pokání, smíření a odpuštění

se bude konat ve dnech 16. a 17. listopadu 2007 v prostorách Gorazdova cyrilometodějského střediska duchovních setkání a monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle.

Seminář je pořádán občanským sdružením Pravoslavná akademie Vilémov a klade si za cíl zahájit proces odpovědného se vyrovnávání s některými okolnostmi fungování církve ve formálně ateistické společnosti v letech 1948 - 1989. Jmenovitě s okolnostmi dobrovolné či nedobrovolné spolupráce některých duchovních s opresivními strukturami totalitní moci před listopadem 1989.

V České republice i v několika dalších postsocialistických zemích bylo učiněno již několik pokusů zahájit proces vyrovnávání se se skutečností dobrovolné či nedobrovolné spolupráce duchovních a pracovníků církve se složkami Státní tajné policie či KGB, Stasi, Securitate, SB i dalších tajných služeb v jiných postkomunistických zemích.

Cílem semináře, který připravujeme však není ani vynášet konečné soudy (soud zajisté patří Bohu) a ani rehabilitovat ty, kdo se kvůli osobním výhodám a možnostem, či z pochopitelného lidského strachu z výše uvedenými mocenskými strukturami zapletli.

Cílem semináře je hlavně a především se v procesu poznání a pokání pokusit obnovovat důvěru v církvi a ve společnosti tam, kde byla tato vystavena doposud překvapivě málo popsaným a neidentifikovaným tlakům a manipulacím ze strany moci. Těmito tlaky zůstala důvěra nezřídka zraněna až do našich dní.

V neposlední řadě je cílem semináře poznání struktur, které prostřednictvím výhod a příležitostí u jedněch, či pod pohrůžkou násilí a ztráty státních souhlasů u jiných, usilovali o omezení, ovládnutí a podřízení si církevního života.

Abychom se dokázali vyhnout tlakům současnosti i budoucím výzvám, je zajisté potřebné toto období dějin poznat a poučit se z minulých pochybení a omylů - již také proto, aby se tyto v budoucnosti nemuseli opakovat.

Seminář je pořádán se souhlasem a požehnáním J. B. metropolity pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštofa a se souhlasem a požehnáním J. V. biskupa olomoucko- brněnského Simeona. Všichni, koho problematika zajímá, či se jej týká jsou na seminář srdečně zváni.

Úvodní přednáška a program všech bohoslužeb bude otevřen pro nejširší veřejnost. Pracovní část semináře v pátek od 16:30 je otevřena pro všechny duchovní a věřící pravoslavné církve.


Bližší informace o programu a organizaci:
Roman Juriga (ředitel o. s. Pravoslavná akademie Vilémov)
              
Přihlásit na seminář se můžete E- mailem na adrese orthodoxa/zavináč/quick.cz,
anebo faxem na č.: 585349005,
adresa: Pravoslavná akademie Vilémov, Vilémov u Litovle 135, 783 23
další informace na tel. č. 776394637


Zobrazit příspěvek č. 247 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2007
Neděle o záhrobním životě, o pekle a o bohatství

22. neděle: o boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben byl.
23  Potom v pekle pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dáli, a Lazara na klíně jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, kdežto Lazar ty zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Dnešní neděle je věnována tématu záhrobního života. Ježíš Kristus nás nechtěl nechat v nevědomosti v tak důležité oblasti lidské existence, a tak věnoval posmrtnému údělu duše celé toto vyprávění.

Ze slov Ježíše Krista můžeme vyrozumět celou řadu vědomostí o záhrobním světě.
Za prvé: posmrtná existence lidské duše oddělené od těla je podle slov Spasitelových samozřejmostí.
Dále: duše je po oddělení od těla ve stavu vnímavém, cítí utrpení a bolest a může cítit i blaženost.
A potom: existují dvě různá místa, kam se po smrti může duše dostat: jedno je místo blaženosti se svatými (náruč Abrahamova), druhé je místo utrpení a mučení, plamene a žáru (takže žádné třetí místo, žádný očistec).
A nakonec: tato dvě místa jsou od sebe oddělena, není možno je opustit a nelze přecházet z jednoho do druhého.

Kristova slova, která zní v pravoslavných chrámech o této neděli, jsou výmluvným svědectvím o posmrtném životě duše. Zdálo by se to jaksi samosebou, že věřící, který svou víru opírá o Bibli, věří v posmrtný život, ale bohužel ani na tak samozřejmém prvku křesťanské víry se neshodne se všemi, kteří o sobě prohlašují, že ctí Bibli. Mám na paměti jednu svoji zkušenost, kterou jsem učinil někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na přednášce „Církve adventistů sedmého dne“. Přišla řeč i na posmrtný život a mluvčí Adventistů tam prohlásil větu, která se mi vryla do paměti, takže ji mohu ocitovat dodnes: „Přátelé, Písmo svaté říká jasně, že po smrti není nic.“ Načež tam ten člověk na podporu svého tvrzení přednesl pár citátů ze žalmů, které byly zjevně vytržené z biblického kontextu... Nejdříve jsem si myslel, že je to jen osobní názor tohoto adventistického kazatele, který má třeba nějak blízko k jehovistům (konec konců, sekty mají k sobě blízko), ale později jsem se z nějakých brožurek přesvědčil, že toto Adventisté opravdu učí. Co na to říci, když přijdou věřící, kteří popírají tak samozřejmou a základní součást náboženství, jakou je víra v posmrtný život?

Opět malá poznámka k podobě dnešního ekumenismu: uvědomují si kněží a věřící z tradičních církví, kteří stojí někde na pódiu při společných modlitbách s Adventisty, že tam demonstrují modlitební jednotu s těmi, kteří nevěří ani v posmrtný život duše? (Nemluvě o tom, že odmítají světit den Zmrtvýchvstání Páně, neděli.) Teď je čas dušiček (pravoslavní mají zádušní Dimitrijevskou sobotu); všichni tradiční křesťané se hromadně modlí na hřbitovech i ve svých chrámech za duše zesnulých; jak lze pak jít na ekumenickou bohoslužbu sjednocovat se s těmi, kteří tvrdí, že „po smrti není nic“, to mi tedy není jasné.
Dále z evangelia vyrozumíváme to, co nám připadá jako samozřejmé, ne tak však tehdy posluchačům Kristovým: po smrti může být všechno jinak, než je tady na tomto světě. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že pozemské bohatství je výrazem Božího požehnání a vyvolení. Přes tuto mlhavou představu učil Pán Ježíš svým dnešním poučením jediný rázný škrt. Je až nápadné, s jakou blíže nic neosvětlující samozřejmostí hovoří Pán o tom, že boháč šel po smrti do pekla, a chudý Lazar do ráje. Skutečně, „spíše projede velbloud uchem jehly, nežli bohatý...“

Vysvětlení hledejme ve stavu srdce. Bohatství má jednu děsivou schopnost: zatvrdit lidské srdce, oslepit je, učinit hluchým k druhým lidem. Bohatý člověk je jako to Mrtvé moře, do něhož voda jen přitéká, ale nic z něj neodtéká, a proto je mrtvé - nic v něm nemůže žít. Boháč jen bere a nic nevydává. (Není nápadné, jak se naše euro-americká civilizace podobá tomu boháči?)

Skutečnost, že bohatství zatvrzuje lidská srdce vůči utrpení bližních, je zřejmá, položíme-li si prostou otázku: kdo vede války, přepadává okolní národy, vyzbrojuje se na vojenská tažení? Chudí? V naprosté většině válečných útoků jsou vojáci hnáni do boje kvůli zájmům bohatých, kteří si chtějí udržet bohatství a násobit je. Kvůli touze mocných po ještě větší moci. Zní to snad nepříjemně proletářsky, těžko však (a to právě v naší době!) bude možno takové tvrzení vyvrátit.
Ze způsobu, jak se chová boháč v pekle, můžeme rozpoznat ještě další charakteristický jev. Boháčův způsob myšlení je stále zafixován v té podobě, jakou si utvořil při životě tady na zemi. Přesto, že je tam postaven tváří v tvář změněné situaci - vidí, jak je na tom on, i jak je na tom Lazar, - přesto i nadále uvažuje, jak byl zvyklý dříve. Chudí jsou přece podřízeni bohatým; ti, co nemají nic, slouží těm, co toho mají hodně. Není to jasné? Lazara boháč dokonce i v pekle pořád považuje za chudáka, který má bohatým (čili jemu) posluhovat. Chce, aby se Lazar spěšně dostavil k němu dolů, obskakoval ho tam v pekle a všemožně mu ulehčoval jeho trápení v plameni. Na Lazarův názor se netáže, nezajímá ho. Koho by také zajímalo, co si myslí nějaký žebrák?

A nedosti na tom - pozoruhodné je, že boháč, ač viděl, jak se věci vyvinuly, kam se to dostal, kam ho přivedl způsob jeho života, - přesto nepronese jediné slůvko pokání. Ani špitnutí. Lze se domnívat, že kdyby řekl: „Zhřešil jsem, proste za mne Boha, kaju se, je to jen má vina, nemám omluvu, všechno jsem pokazil, prosím Boha o odpuštění...“ v ten okamžik by byl z pekla venku. Jenže to právě ten boháč udělat nemůže. Jeho duševní stav, kterým za svého pozemského života zformoval svou duši a v němž duše okamžikem smrti „zatuhla“, mu to nedovolí.

Odpovídá to zcela tomu, co učí o posmrtném stavu duše pravoslavná tradice. Po smrti už člověk nemůže konat ani dobro ani zlo, a hlavně nemůže činit pokání. Kromě jiného i kvůli tomu, že jeho myšlení zůstane ztvárněno v té podobě, v jaké bylo v okamžiku, kdy se duše oddělila od těla. A proto tento okamžik určuje cestu, kterou se v posmrtném životě vydáme. Jak se praví: koho smrt zastihne v okamžiku pokání, jde do ráje; zastihne-li tě smrt ve chvíli pýchy, jako podrobeného hříchu či se srdcem ovládnutým vášní, nečekej už dále nic dobrého. Celá vezdejší naše pozemská existence, veškeré duchovní snahy, asketický zápas, prostě celý křesťanský život - to vše je příprava na okamžik smrti, ve kterém se jako v ohnisku soustředí vše dobré i zlé našeho života, a tím je zvolena následující cesta, na kterou se duše právě vydává.

Jak se píše v Didaché (prvokřesťanský spis, který měl kdysi na některých místech autoritu jako součást Bible): „Bděte nad svými životy. Vaše lampy ať neuhasínají a bedra vaše ať nejsou neopásána, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, v kterém náš Pán přijde. Často buďte shromážděni, hledajíce, co potřebují vaše duše. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku shledáni dokonalí.“ (16. kap.)

Ano, stav duše, který můžeme neustále tvárně měnit v tomto pozemském životě podle stavu naší mysli a následně srdce, ale který ztuhne jako beton při oddělení duše od těla, - to je právě ta propast, která mezi oběma místy záhrobního světa existuje a o níž se v evangeliu píše. Proto nemůže nikdo z ráje jít do pekla, protože ten, kdo za života poznal radost pokání, osvojil si kající stav srdce a uvažování a tento stav se mu smrtí stal definitivním, už se pak nemůže uvést do stavu nekajícnosti a „navštívit peklo“ (podobně jako andělé, kteří obstáli v Luciferově pokušení a nepadli spolu s ním s nebe, nyní už nemohou padnout). A naopak ten, kdo má mysl ztuhlou do podoby vášně, nekajícnosti a do křeče zloby, nemůže ji už zahřát pokáním, aby změkla a mohla přijmout jinou tvářnost; a tak zůstává trčet v pekle a nemůže je opustit, - je v něm držen a vězněn svým vlastním stavem duše. (Možná právě kvůli tomu, že v pekle ztuhne lidská duše jako led, nazývají někteří svatí Otcové peklo jako „ledové podsvětí“.)

Pozoruhodné je, že si boháč v pekle uvědomuje spásonosnou sílu pozemského pokání (vždyť chce, aby jeho bratři na zemi činili pokání, a tak se nedostali k němu do místa mučení), jenže sám pro sebe už tuto vědomost ani přání nemůže využít. Poznání o významu pokání už mu teď není nic platné. Pozor, abychom nedopadli stejně!, bude-li naše povědomost o pokání zde na zemi jen „akademická“, zůstane stejně teoretickou a bez reálné síly i po smrti.

To je rámcový princip, jímž se řídí putování duše po smrti těla. Osvětlením tohoto principu nám chce Pán ukázat, co musíme sami udělat pro svůj posmrtný věčný úděl, resp. ukazuje nám, že můžeme svou věčnou cestu zásadně ovlivnit, ba dokonce určit tím, jak vedeme svůj život, do čeho uvádíme svou mysl a kam přivedeme své srdce.
Nakolik však má církev zkušenost, pak víme, že tento princip není tím jediným, co utváří posmrtný osud duše. Působí zde další mocné vlivy. Duše, která po smrti těla prochází při svém putování přes démonická „stanoviště“, kde s ní běsové účtují a snaží se ji zadržet, má na pomoc svého anděla ochránce, který za ni bojuje, nakolik mu dal člověk svým životem - modlitbou, ctnostmi, dobrými skutky, - sílu a možnost. Velikou moc mají modlitby pozemské církve za zesnulého (zvláště modlitby při liturgii - viz něco o síle proskomidie v liturgii).
Tázal jsem se před časem v Rusku i v Řecku a na Athosu, jak se máme modlit za nepravoslavné zesnulé. Od ruských i řeckých mnichů přišla zcela shodná odpověď: na liturgii je vzpomínat nemůžeme, protože musíme respektovat jejich svobodu a to, že se za svého pozemského života z jakýchkoliv důvodů a okolností nepřipojili k pravoslavné církvi. Stejně tak nemůže kněz hlasitě pronášet jména nepravoslavných při našich bohoslužbách, neboť to je výsada vyhrazená jen pro pravoslavné křesťany. Máme se však za nepravoslavné modlit, a to při soukromých modlitbách, máme za ně konat Ježíšovu modlitbu, dávat almužny a v chrámu za ně zapalovat svíce. Starec Pasij Athonský byl známý tím, že zapaloval mnoho svící za nepokřtěné či nepravoslavné lidi.

Byla zde řeč o těch „kontrolních stanovištích“ - jsou to takové posmrtné checkpoints. Velmi nepříjemná realita. Kdo zná pravoslavné učení o posmrtném životě, ví, že je řeč o tzv. „vzdušných celnicích“ (mýtnicích). Vzdušných proto, že jsou kdesi v atmosféře Země. Celnice se jim říká pro jistou podobnost jejich funkce a toho, co se v nich děje, s pozemskými celnicemi, jimiž jsou přehrazeny cesty na hranicích mezi jednotlivými státy. Fyzičtí celníci na svých pozemských celnících zjišťují, zda nepřevážíte nějaké zboží, které patří do oblasti jejich zájmu, někdy vás dokonce mohou i prošacovat a prohledat váš povoz, a najdou-li takové zboží, pak musíte zaplatit clo. Podobně i na „vzdušných celnicích“ čekají démoni, zahradí duši cestu vzhůru a prohledávají ji, jestli v ní nenaleznou něco svého. Nic jim neunikne - zrentgenují a proskenují duši skrz na skrz. Není šance něco utajit. Pokud si duše nenese hřích či vášeň, pak prochází celnicí bez překážek a démoni nemají žádnou moc ji zadržet. Jestli však v sobě tají něco, co má k běsům vztah, tak je problém...

40 dnů trvá posmrtné putování duše, čtyřicátý den stane před Bohem - to je první soud, na kterém je duši určeno místo, kde setrvá do konce světa. Druhý soud bude na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých, a ten bude definitivní. Někteří (např. sv. Ignatij Brjančaninov) však říkají, že určité duše vůbec nedojdou na celnice, ale jdou hned po smrti do pekla. A naopak svatí, na nichž se za tohoto pozemského života uskutečnilo theosis (zbožštění), nejdou na celnice, ale vystupují ihned po smrti do nebe.

Tolik co nejstručněji o celnicích. Něco více a podrobněji o tom tu bude za pár dnů v dalším článku. Učení o celnicích není v Bibli, je to zjevení, které je součástí ústní tradice Církve. Není v žádném rozporu s biblickými zprávami o posmrtném soudu. Tyto podrobnosti byly zjeveny některým svatým a staly se součástí církevního učení. Nejdůležitější však je, že jsou součástí duchovní zkušenosti Církve.
Dostáváme se k závěrečným větám z tohoto evangelijního úryvku. Je to boháčova starostlivost o jeho bratry. Rád by poslal Lazara s úkolem zvěstovat jim, co je čeká při jejich způsobu života. Opět, stejně jako před tím, baví se jen s Abrahamem, jehož považuje za jakéhosi Lazarova nadřízeného, kdežto co si o tom myslí Lazar, ho nezajímá - boháč v něm vidí jen nástroj pro splnění zadaného úkolu. (Všímáte si, jak se celým příběhem táhne jako červená nit boháčova přezíravost k Lazarovi, jeho naprostý nezájem o něj, ba ještě více - povýšenost, autoritativnost, jako by Lazar nebyl ani člověk? Nevnímavost k jiné lidské osobě, bezsoucitnost a nezájem, to je zřejmě „jízdenka do pekla“...)

Skoro bychom si mohli říci, že to s boháčem přecejen není tak zlé. Myslí nejen na sebe, ale i na své bratry! Bravo! Jenže jeho slova jsou ve skutečnosti naplněna úplně jiným duchem, než je soucit. Boháč jimi vyjadřuje svou nenávist vůči Bohu. Pyšně demonstruje, že on má se svými bratry více soucitu než Bůh. Bůh totiž jeho bratry nemilosrdně nechává, aby se řítili do propasti, kdežto on se chce o své bratry láskyplně postarat. V jeho slovech zní pyšná vzpoura proti Bohu.
A ještě jeden osten proti Bohu je v jeho projevu skryt. Boháč v podtextu říká: „Kdyby tak za mnou Bůh poslal někoho ze záhrobí, když jsem ještě žil na zemi, pak bych se jistě napravil a nemusel jsem být tam, kde jsem! Vlastně za to může Bůh, kam jsem se dostal. Ach, ten Bůh! Grrr!“
Ať už jeho slova chápeme jako vzpouru či jako skrytou výčitku, je jejich obsahem všeliký možný duch, kromě ducha pokory a pokání.

Tento démonický duch, jímž jsou slova boháčova naplněna, je zřejmý z odpovědi Abrahamovy: Bůh se o tvoje bratry postaral, učinil pro ně, co jen bylo možno učinit (stejně jako pro tebe). Nic víc pro člověka nelze udělat... Ne proto, že by Bůh nechtěl, ale proto, že spásy člověk dosahuje nikoliv vnějšími efekty a skutky, ale vnitřním stavem duše, a ten má člověk ve svých rukou.
Vzpomeňme, co si řekli farizeové, když Kristus Pán vzkřísil Lazara, který se už čtyři dny rozkládal v hrobě: „Zabijme Ježíše i Lazara!“ Žádný zázrak nezmění uvažování tvrdého srdce spoutaného žádostivostí po moci, bohatství či rozkoších.

Vyprávěl mi jeden kněz, který chodil do věznice navštěvovat vězně, jak nejsmutnější na tomto druhu pastýřské práce bylo, že většina uvězněných, s nimiž se setkal, rozhodně odmítala vyměřený trest - tvrdili, že za to, co udělali, měli dostat nižší sazbu, měli nastudované všechny možné paragrafy a dokazovali, že jim soudce „napařil“ více, než měli dostat atd. Ten kněz si tam uvědomil, jak daleko je jejich vnitřní stav od pokání za zločin, který spáchali. Je to často bludný kruh: hříšný stav duše zatvrdí srdce člověka a dovede ho ke zločinu, za ním pak následuje trest, který člověk, jehož srdce je oslepeno hříchem, nepřijme, ale zatvrdí se, a tak je to stále horší a horší. Ti vězni byli vlastně ve dvojnásobném žaláři: do tělesného je na pár let zavřel stát a v duševním je držel hřích, a ten má tu moc je uvěznit na věky...

Co činit? Jak rozlousknout tuto tvrdou skořápku, kterou je obaleno naše srdce? Vždyť hrozí, že nás zničí a přivede do pekla! V jedné pohádce se zcela v souladu s křesťanskou duchovností praví, že viník, který pozná svou vinu, přestává být viníkem; a v prokletí zůstávají ti, kteří si myslí, že nejsou vinni, ale při tom jsou. V tom je skryta cesta k pokání - poznat svou provinění, přijmout odpovědnost za svou vinu, prohlásit se před Bohem viníkem a prosit za odpuštění. To je cesta do nebe.
Tady, na zemi, je ten jediný pravý čas k osvojení si pokory a pokání, tak aby vstoupily do srdce a byly pevně zabudovány do živých základů naší bytosti. Učíme se to při svaté Tajině pokání (zpovědi), kdy bereme vinu za vše, co se stalo, na sebe. Vzpomeňme na větu (je v ní citace apoštola Pavla), kterou společně pronášíme v chrámu před svatým přijímáním: „Věřím, Pane a vyznávám, že ty jsi vpravdě Kristus..., jenž jsi přišel na svět spasit hříšníky, z nichž první jsem já...“

--------------------------

Místo doslovu
Nemůžeme si nepovšimnout, jak Kristus mlčí o mravním stavu boháče. Nezmiňuje žádný určitý hřích, jehož by se měl boháč dopustit. Nižádné přestoupené přikázání. Ani slovo o vraždě, krádeži, cizoložství, podvodu, lhaní či nespravedlnosti apod. Je docela možné, že takoví boháči, o nichž Pán Ježíš hovoří, vypadají v lidských očích jako mravní, spravedliví ba snad i ctnostní (neřku-li svatí) lidé... Jak jen klamou lidské oči, jak málo toho vidí! Dotýkáme se citlivé a důležité otázky vztahu mravnosti a duchovnosti. Co člověka uvádí k pokání a k léčení duše? Mravnost nebo duchovnost? Samozřejmě, máme-li volit z těchto dvou, tak duchovnost. Jistěže, duchovnost nemůže být bez mravnosti. Jenže, mravnost se může bez duchovnosti docela dobře obejít. Každý opravdu duchovní člověk je zároveň i člověkem mravným. Avšak mnoho na pohled mravných lidí není vůbec duchovních. Vypadají skoro svatě, ale ve skutečnosti se pod nablýskanou fasádou mravnosti může skrývat hnojiště pýchy (která může mít podobu duchovní vznešenosti) či tvrdost srdce (která tak často vypadá jako spravedlnost). Takového člověka nazývá prof. A. Osipov „svatým satanem“.

V některém pateriku se vypráví, jak pochovávali jakéhosi archimandritu, který byl za svého života proslulý svým svatým životem. Vyprávělo se o něm mezi lidmi, že zázraky činil, že uzdravoval na smrt nemocné. Celé noci prostál v chrámu na modlitbách. Dokázal odpovědět na nesložitější teologické otázky, řešil nekomplikovanější životní situace, s nimiž se mu lidé svěřovali, žádajíce o radu. Celé město plakalo, když tento kněz zemřel. V tom městě žil také jiný starec, o jehož svatosti nikdo nevěděl. A ten se šel podívat na pohřeb archimandrity, a viděl veselící se běsy a démony, jak sedí na rakvi, kterou nesli truchlící lidé...
Pokušení vnějškovosti. Spoléhání na viditelné odznaky, na to, co je tělesné, smyslové, světské... Tento čistě světský způsob uvažování, kdy nespoléhá se na Boha, ale na člověka, nedoufá se v nebeské, ale ve světské, vytrvale proniká i do náboženství. Je to paralysa rozkládající náboženství na hnilobnou ideologii s čistě světskými zájmy. Světské spoléhání na moc, bohatství, vliv - je vidět na papežství i ve vztahu latiníků k papeži. Přesně s touhle smyslovostí se pral už apoštol Pavel, který v dnešní epištole píše:
»Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.«
Jedna ze zásadních odlišností křesťanství od židovství leží právě v tomto „přenosu vědomí“ - od pozemského a tělesného k nebeskému a duchovnímu. A je skutečně těžké v tomto způsobu uvažování svou mysl udržet. Starec Paisij Athonský stále znovu a znovu povzbuzoval lidi: „Hleďte na všechno duchovně!“ Pak jasně uvidíme odpověď na mnohé otázky, které jsou na úrovni tělesného myšlení nerozřešitelné. Jenže náš vnitřní stav je tak ubohý, že sotva se chvilku nehlídáme, už naše mysl sklouzává ke smyslovému smýšlení. Kdo se však vytrvale namáhá získat „duchovní mysl“, tomu ji Bůh dá - a nabízí nám ji při každém svatém přijímání.
Apoštol o tomto vnitřním stavu člověka píše v perikopě, která patří k dnešnímu evangeliu:
»Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.« (Galat 6,1-18)
Kříž Kristův je naším bohatstvím, jímž se chlubíme, naší silou, na kterou stále pamatujeme, naší mocí, o niž se opíráme. Čili nic z toho světa, nic z tohoto starého stvoření. Z duchovního hlediska je všechno staré stvoření shnilé uvnitř. Zraky naší mysli, touha našeho srdce se upírají k novému stvoření, které už skrytě vstupuje (a děje se uvnitř našich srdcí: „Království Boží je ve vás,“ praví Pán /Luk 17,21 původní znění/), a které přichází: „Hle, vše tvořím nové ... nové nebe a novou zemi“. (Apokalypsa 21,1 a 5)

Právě na tenhle pilíř křesťanské víry a duchovnosti rezignovali v Římě po velkém rozkolu (r. 1054): »Jakápak nová země a nové nebe? Tahle země pod tímhle nebem na věky! Tady musíme získat postavení a moc a bohatství. Tato země je naším „Božím královstvím“, které si vydobudeme. Tady budeme vládnout (é, vlastně chceme říci: sloužit). Pryč se směšnou prvokřesťanskou tradicí, podle které je biskup podřízen císaři a církev není z tohoto světa! My budeme vládnout světu, papež rozkazovat císařům.« (Je to vlastně jakási metamorfóza dávné hereze chiliasmu, co dalo tvář porozkolovému římskému smýšlení.) Lidské tělesné uvažování zvítězilo nad duchovním smýšlením. Jenže právě duchovní smýšlení je charakteristickým příznakem pravého křesťana. Ne bezdůvodně učí prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, že západní křesťanství je ve vnitřním svém principu návratem k židovství. Jak vysvětluje Dostojevskij, Řím odmítl nepohodlného Krista, který už židy tenkrát naštval svým vytrvalým: „Království mé není z toho světa“; následně se latiníci ztotožnili s pokleskem Petra varujícího Ježíše před ukřižováním: „To se ti, Pane, nesmí stát.“ Kristus Pán říká všem, kteří podléhají ďáblovu pokušení nabízejícímu všecka království světa, to samé, co tenkrát Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! ... Tvoje myšlení není od Boha, ale lidské jest.“ (Mat 16,23) Vždyť Pán sám toto pokušení světské moci na poušti rázně odmítl: „Odstup ode mne, satane!“ (Mat 4,10) Stejně jako tenkrát na poušti, tak i v dnešním evangelijním vyprávění vidíme, že spoléhání na bohatství a světské postavení je spojeno s peklem.
-------------------------------

P.S.
Boháč sice nehřešil aktivně, jeho hřích byl pasivní. Skutkovým hříchem boháče (čili projevem jeho vnitřního stavu) byla nevšímavost, nezájem. Buďme opatrní, abychom neuzavřeli svá srdce. Každý člověk má sice jiný temperament, jenže každý je zároveň Bohem volán, aby způsobem, který je jemu vlastní a přirozený otevřel své srdce pro lidi kolem. Nevšímavost a nezájem, tvrdé srdce může odpuzovat Boží blahodať i od takových lidí, kteří se v jiné oblasti zbožnosti dost snaží - postí se, modlí se, třeba i posílají své peníze někam do Afriky na léčení malárie, jenže jaksi nezaregistrovali, že nejbližší lidé (často to bývají příbuzní, rodičové, sousedi apod.) trpí osamělostí. Všiml jsem si, že Bůh neslyší modlitby těch, kteří mají chladné srdce ke svým rodičům nebo blízkým, nechávají je trpět, materiálně, morálně či citově strádat... Pak takoví křesťané přicházejí s nechápavostí: „Proč moje modlitby Bůh neslyší? Což nevidí, co potřebuji?, jak trpím, s jakými pokušeními zápasím?“ Tady bývá často klíč k rozřešení otázky, proč „zastydnul“ některým věřícím jejich duchovní vývoj... Snaží se, ale vyšší duchovní život, skutečně niterná zbožnost, zření blahodati, jim zůstává nepřístupno. Jestli se neslituješ nad svým bližním, ani Bůh se neslituje nad tebou. Nic, s čím začneš, ti Bůh nepožehná.





Zobrazit příspěvek č. 246 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2007
Z tisku - nucený konec pravoslavné TV v Palestině

Jediná pravoslavná televizní stanice v Palestině bude uzavřena.

A to kvůli neustálým hrozbám atentátem a kvůli špatné ekonomické situaci. "S velikou bolestí musím oznámit nucené uzavření televizní stanice »Narození« od 1. listopadu t.r. a to i přes její neocenitelnou službu pro Církev a pro existenci křesťanství ve Svaté Zemi," prohlásil její ředitel Samir Kumsih, který založil soukromý televizní kanál vysílající z Betléma v r. 1996. Přenosy vysílané z této televizní stanice byly hlasem křesťanství na Blízkém Východě, prostorem setkání mezi křesťany, židy a mohamedány. Televizní vysílání přenášelo křesťanské bohoslužby, vysílalo zpravodajství a dokonce i páteční muslimskou modlitbu. Tato stanice vždy odsuzovala násilí proti pokojným občanům a kvůli tomu trpěla nepřízní od palestinské vlády.
(Credo ru Zenit)


Zobrazit příspěvek č. 245 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - Bibli věří čím dál tím méně křesťanů

Jen 82 procent katolíků v USA věří, že biblickou zprávu o mučení, ukřižování a vzkříšení Krista je možno brát doslovně. Naproti tomu v doslovném chápání přijímá zprávu o vzkříšení Spasitele 98 procent amerických evangelikálních křesťanů. Celkově v opravdové Zmrtvýchvstání věří 75 procent Američanů.
Starozákonní biblické podání o proroku Danielovi, který přežil, poté co byl uvržen do jámy lvové, přijímá 65 procent všech dotázaných (a z katolíků pouze 51 procent).
Pouhých 46 procent katolíků věří, že ohledně Davida a Goliáše se vše stalo tak, jak to líčí Bible.
(EAI Credo ru)

P.S.
Konec konců, když nebudeme brát vážně biblickou zprávu o stvoření světa či o potopě, proč bychom měli brát vážně biblickou zprávu o Ukřižování a Vzkříšení Krista či o Sestoupení Svatého Ducha? Co když se to všechno apoštolům jen zdálo nebo se domluvili, ne?


Zobrazit příspěvek č. 244 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - umělá stigmata?

Udělal si otec Pio z Itálie stigmata chemikálií?

Padre Pio, nejoblíbenější z italských římskokatolických svatých, si způsobil stigmata chemikálií, tvrdí nová kniha italského historika Sergio Luccato: "L'altro Cristo. Padre Pio e l'Italia del Novecento", kde se vypráví o dokumentu, který byl nalezen ve Vatikánském archivu.

V dokumentu svědčí lékárnice Maria de Vito, pro kterou byl padre Pio idolem, že v r. 1919 nakoupil chemikálii (fenol?), údajně pro dezinfekci. "Padre Pio mě tajně pozval k sobě a žádal, abych o tom neříkala jeho bratřím. Předal mi prázdnou nádobu s otázkou, jestli mu do ní mohu opatřit čistou kyselinu karbolovou. Prosil ještě o nějaké léky."

Dokument se svědectvím byl předán Vatikánu jako důkaz, že si Pio udělal stigmata za pomoci kyseliny. Svatý trůn při procesu beatifikace toto svědectví ignoroval.

Padre Pio zemřel v r. 1968. Kanonizován byl v r. 2002. Výzkum veřejného mínění ukázal, že se k němu Italové modlí více než ke Kristu a k Panně Marii. V průběhu celého svého života, počínaje od r. 1911, demonstroval svá stigmata.

Katolická "liga proti pomluvám" prohlásila o historikovi, že Luccano je lhář a šiřitel "protikatolických klevet". Předseda ligy P. Siffi prohlásil: "Chtěli bychom připomenout panu Luccanovi, že podle katolického učení se princip neomylnosti Svatého trůnu vztahuje i na případy kanonizací... Radíme mu, aby své síly obrátil k lepšímu osvojení věrouky."

THE DAILY TELEGRAPH


Zobrazit příspěvek č. 243 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2007
Neděle o půdě

21. NEDĚLE PO 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, přineslo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.
12  A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, a ti kořenů nemají; oni na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, to jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, to jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Je jasné, že se zde hovoří o lidském srdci, o půdě lidského srdce, které může být tvrdé, nebo suché, nebo zarostlé plevelem a trním, anebo kypré pro Boží setbu. Z této zprávy přímo vyplývá, že nemáme všichni stejné srdce, nýbrž jsou rozdíly mezi lidmi. A dále: z připodobnění stavu srdce k půdě je zjevné, že jako zemědělec má možnost způsobilost půdy k pěstování rostlin kultivovat, tak i my máme ve svých rukách možnost něco se svým srdcem činit. Částečně můžeme stav svého srdce ovlivnit sami a ostatní je na Bohu, který na modlitbu člověka vyjme jeho srdce kamenné a dává mu srdce živé a měkké.

Toto Kristovo podobenství, přirovnávající srdce k půdě, není v principu paralelou úplně novou. Slyšíme v něm znít ozvěnu Božích slov, která zněla nad nově stvořeným člověkem v dobách na začátku dávného prvního světa. Adam tenkrát slyšel, že má zahradu ráje obdělávat a střežit. Tato biblická slova jsou vesměs vykládána jako podobenství o lidském srdci. Ráj srdce měl člověk obdělávat a opatrovat, aby setrval v dobru. Pod obděláváním ráje, aby byl plodonosný, se většinou chápe modlitba. Srdce má být obděláváno, modlitbou kypřeno, aby neztvrdlo a aby v jeho půdě klíčila semena Boží slova, která jsou tam shůry zasévána.

Takže téma dnešního evangelia se přímo dotýká otázky duchovního života člověka.

To je tak výživné téma, že je obtížné pojmout je - byť zběžně - do jednoho článku. Tak tedy alespoň pár sond a nakonec pak několik poznámek srovnávající odlišnosti západního křesťanství od Pravoslaví v ohledu duchovního života. A právě na tomto poli je těch odlišností nejvíce a jsou zásadní.

Půdu srdce je potřeba čistit od trní, které tam chce vyrůst a zadusit Boží slovo. Tím trním jsou vášně, jak vysvětluje Tradice v modlitbách před svatým přijímáním (9. píseň kánonu: „Nechť mi je jako oheň a světlo Tělo tvé a Krev přečistá, Spasiteli můj; ať sežehne, co je hříšné, vypálí trní vášní a celého mne osvěcuje...“ Viz PDF)

Tedy změna srdce je možná a nejen možná - ale nutná. Je to hlavní úkol křesťana. O tom je duchovní život. Sem má křesťan přesměrovat hlavní síly svého života. Není smutnější pohled než na křesťana, který duchovně nežije, ani se nepokouší vést duchovní zápas.

Podle učení otců, takovému člověku nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí, žádný svatý starec mu nemůže pomoci. Nepomohou mu ani svaté Tajiny. Nic nemůže pomoci tomu, kdo se nesnaží svým životem naplnit Evangelium, kdo ze svého srdce nečiní půdu úrodnou pro Boží slovo.

Základní praktický důsledek křesťanské víry, který by měli duchovní pastýři co nejčastěji připomínat dnešním lidem: Křesťan nemůže žít, jak žijí světští lidé. Život křesťana se nutně musí lišit od života jeho světských sousedů, přátel, příbuzných. To principiálně vyplývá z požadavků křesťanské víry, které se vtělují do praxe, a říká se tomu duchovní život. Křesťan, jehož život je v převážném svém způsobu shodný s životy nekřesťanů, snad ani není křesťanem. Máme svůj vlastní způsob života. A ten vytváří naši křesťanskou identitu. Víra není jen nějakou intimně vnitřní záležitostí, ale ožívá svými konkrétními vnějšími projevy. Ať už je to tak jasná věc, že křesťan nemůže být v neděli bez bohoslužby, nebo je to hledání, jak se vyrovnat s biblickým imperativem: „Modlete se neustále.“ (1. Tes 5,17; Luk 18,1) Sem patří tak samozřejmý souputník reálného duchovního života, jakým jsou půsty. A to nemluvím o vedení života dle Božích přikázání či o zdrženlivosti ve světských zábavách, které rozleptávají duši člověka. „Dej krev, a přijmi Ducha,“ vybízí asketická tradice křesťanství.

Do duchovního života dává člověk většinu své vnitřní energie. Zatímco světský člověk investuje svoji energii, čas, myšlenky a city do pozemského a do získávání světského, křesťan investuje, co jen může, do duchovního a do získávání nebeského.

Nejedná se tu o nějaký zbytečný maximalismus, nýbrž hovořím tím o samotné podstatě reálného křesťanského života. Ze všech náboženství, co jich je na tváři země, je to právě křesťanství, které si nejnaléhavěji žádá od člověka všechny jeho síly a nespokojuje se ani náznakem s pouhou formální příslušností či formálním prováděním předepsaných náboženských úkonů; je však nad slunce jasnější, že to, co bylo právě napsáno, platí dnes už jen pro křesťanství východní; tím se však neříká, že by všichni východní pravoslavní křesťané tento vpravdě evangelijní imperativ naplňovali ve svých životech, bohužel.
A to, co bylo napsáno předmětu, co něhož investujeme síly našich duší, není žádná drobnost a nemůže se to neprojevit na vnější tvářnosti lidského života. Duchovní život chce člověka celého, vede člověka, aby do něj vložil ne-li celý, pak opravdu značnou část kapitálu svých životních zdrojů. Živé křesťanství se pak viditelně projevuje na celkově prostší podobě křesťanova živobytí. Pravdivost evangelijního výroku „nemůžete sloužit Bohu a mamonu,“ vnímá duchovně žijící člověk přímo hmatatelně.

Obecně však vzato - to, že si náboženský život žádá, aby do něj člověk vkládal svou duši, není na světě žádnou novinkou a setkáme se s tím např. i u nekřesťanských náboženstvích. Je to přirozeným důsledkem duchovních potřeb lidské duše a její touhy po dokonalosti a po spojení s Bohem.

Jako ilustraci použijeme ohromující úkaz, který nastal v Evropě v 16. století a nad nímž nechápavě kroutili hlavou v Římě. Náhle, po reformaci, nastala v některých zemích (zvláště kalvínských) mocná exploze ekonomického rozvoje. Až do současnosti se o tomto historickém fenoménu debatuje a hledá se, jak odůvodnit tento hospodářský boom. "Víme přece, že náboženský život spotřebuje ohromné množství duševních sil. To je zcela jasné," říká profesor Osipov, "víra potřebuje sílu, pokud není čímsi abstraktním. Potřebuje úsilí (donutit se), pozornost, a to neustálou pozornost! A co se stalo v protestantismu? Vyřešili tam posvém tu nejzákladnější otázku, otázku spásy. Stačí jen uvěřit, a hotovo!, odpadají všechny starosti o askezi, a veškerý duchovní zápas a jakýkoliv praktický vnitřní duchovní život. Tím se osvobozují kolosální duševní síly, které dříve byly upnuty na náboženství. K čemu tyto síly nyní zaměřit? Spása je zabezpečena, tak čím se budeme zabývat...? Pozemským komfortem." Později se vydala po cestičce vyšlapané protestanty i římsko-katolická církev, nu a dnes po té samé cestě už cupitají i pravoslavné společnosti - sice ještě ve velikém odstupu od Západu, ale...

Duchovní život věřících občanů státu váže obrovské lidské i společenské zdroje. To je důvod, proč jsou země, jejichž obyvatelstvo je nábožensky aktivní, vždy z hlediska materiálního rozvoje zaostalejší. Zatímco zdrojem materiálního pokroku a ekonomického rozvoje jsou společnosti s náboženstvím utlumeným, které spíše konverguje k filosofii nebo prostě klade na své vyznavače jen formální požadavky, či státy prakticky materialistické. Žádný národ nemůže mít obojí - náboženství i vrcholnou materiální úroveň. (To v jádru platí i pro případ Ameriky, i když zde se projevily i jiné okolnosti - např. genetické zákony. Amerika, země „nedělního křesťanství“, se někdy prohlašuje za zemi, „která věří v Boha,“ čili za zemi náboženskou - jenže to většinou hlásají právě protestanti, kteří ztratili chápání skutečného rozměru pojmu „náboženství“ :-)

To samé vysvětloval sv. Siluan Athonský mnichovi, který na Athosu obdivoval dokonalost německého stroje na zpracovaní dřeva. V monastýru tenkrát začali s těžením dřeva z jejich lesa. Koupili parní stroj - pilu. Ekonom monastýru otec Therapont, ruský člověk, poté co stroj instalovali a spustili, spokojen s jeho funkcí začal vychvalovat německého ducha (stroj byl totiž německé výroby). Vyvyšoval Němce a při tom se s opovržením vyjádřil o ruské nevzdělanosti a neschopnosti. Otec Siluan, který ve svém volném čase chodil pomáhat s těžbou dřeva, mlčky naslouchal otci Therapontovi. Až večer, když zasedli za stůl povečeřet, otázal se ho: "Co ty myslíš, otče Theraponte, proč umějí Němci konstruovat stroje lépe než Rusové?" V odpověď začal otec Therapont opět vychvalovat Němce, že jsou schopnější, šikovnější, chytřejší, "zatímco my, Rusové, nejsme k ničemu". Otec Siluan nato: "Já si však myslím, že je tu úplně jiná příčina a ne neschopnost Rusů; myslím si totiž, že ruští lidé dávají nejlepší část své mysli, nejlepší své síly, Bohu, a málo přemýšlejí o pozemském. Kdyby se ruský národ, podobně jako jiné národy, obrátil plně k pozemskému a začal se zabývat pouze tímto, pak by je brzy dohonil, protože to není tak těžké, jako zabývat se duchovním."
Někteří s přítomných mnichů, kteří věděli, že není nic obtížnějšího než modlitba, s otcem Siluanem souhlasili.
„Na světě není nic těžšího, než modlitba,“ pravil jindy sv. Siluan.

Když jsme byli teďka v řeckém monastýru, vyprávěl nám jeden mnich příběh, který se stal na Athosu. Tam nyní probíhají stavební práce a přijíždějí tam dělníci z Ruska, Rumunska, Albánie atd. Jeden (snad to byl Albánec, nevím přesně) chodil po Athosu a hledal si práci. Při tom všude vyjadřoval své opovržení mnichy, kteří "nic nedělají, jen se modlí" atd. Dozvěděl se o tom jeden mnich z jakési kalivy a nechal si pro tohoto dělníka poslat a že prý má pro něj práci. Dělník přišel a mnich se ho ptá, kolik peněz bere za den práce. Dělník řekl tolik a tolik. Mnich mu říká, že mu to dá a že si ho najímá na práci. A tak si plácli. Dělník obhlíží chatrnou stavbu kalivy a přemýšlí, kde začít s prací. Mnich mu řekne, já jsem si tě najal a já určuji, co budeš dělat. Dělník říká, že dobře. Mnich praví: "Tady si sedni, tuhle máš komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) a tady budeš celý den říkat: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Dělník se ptá: "A to je všechno? Tohle je celá má práce?" Mnich nato: "Ano. Dej se do toho. Za tohle tě platím." Dělník se tedy spokojeně usadil na židli a začal s modlitbou. Za čtvrt hodiny se začal vrtět. Mnich se ho ptá, co se děje. "V práci musím mít přestávky. Potřebuju si zakouřit." Mnich na to odvětí: "Proč ne? Máš na pět minut pauzu. Běž si zapálit, a pak se vrať zase do práce." Dělník se vrátí za deset minut a dá se zase do modlitby. Za půl hodiny vstal a říká: "Otče, na tohle si najměte někoho jiného. To je pro mě moc těžké. Tuhle práci já dělat nemůžu." A odešel pryč. Prý pak s pomlouváním mnichů přestal.
---------------------------------

Vracíme se ke slovům dnešního evangelia. Když přemýšlíme nad všemi čtyřmi případy, které Kristus líčí (tvrdá půda, suchá půda, trnitá půda, kyprá půda), snadno pochopíme, že se nás týkají první tři. Vnitřní stav každého člověka před tím, než začne s duchovním životem, bývá vystižen právě prvními třemi případy stavu půdy. Případ čtvrtý popisuje stav, do něhož je potřeba srdce uvést. A to se činí namáhavou prací. Podobně jako rolník se namáhá, aby rozbil udusanou hlínu, vykopal z ní kameny a pak ji plel, vytrhával plevel a pálil trní, a teprve poté na takové půdě může něco vypěstovat a sklízet mnohonásobnou úrodu. Ta radostná hojná úroda je výstižným zobrazením hostiny Božího království, přijímání Boží blahodati.

Z toho všeho tedy vyplývá, že kvůli spáse, musíme něco učinit se svým srdcem. Spása vyžaduje úsilí. Evangelium praví: Království Boží se získává silou. Získávají je ti, kdo vyvíjejí úsilí. (Mat 11,12)

Vrátíme-li se ještě k těm prvním třem neblahým případům stavu půdy, můžeme v nich vidět tři stupně vzestupu k plodonosnému duchovnímu životu člověka.

1.) Půda je tvrdá. Zasévané semeno vůbec nevzešlo. Ptáci je sezobali. Boží setbu ihned vezme člověku z jeho tvrdého srdce ďábel. Zkazí Boží semeno, upraví podle lidských vášní, a vrací je lidstvu v podobě herezí a sekt. Konce takových lidí pak bývají horší než začátky.
To je první stupeň - boj člověka za víru.
2.) Semeno padne do kamenité půdy. Vzejde, ale protože pod tenkou vrstvou půdy je kámen, brzy zase uvadne, jelikož nad kamenem půda hned vyprahne. Začátek je nadějný, setba roste, ale pak nastoupí horko, tvrdý kámen brání kořenům proniknout hlouběji pro vláhu, rostlinka usychá. Povrchní víra neobstojí. Přijde zkouška a víra, která nepronikne hlouběji do srdce (nýbrž žije jen z mělkého prvotního nadšení), zvadne.
Na tomto stupni se vede boj za prohloubení víry, za osvojení víry v srdci, aby člověk byl schopen za víru trpět, přinášet pro ni oběti. Proto je v církvi zaveden určitý stupeň „povinné“ askeze (půsty apod.), aby se věřící učil krůček po krůčku něco pro víru obětovat - vzdát se masa v pátek, omezit svou vůli tam, kdy je v rozporu s Božím přikázáním, později pak třeba i poslechnout radu duchovního otce, aby se člověk naučil žít ne podle své vůle ale podle vůle Boží.
3.) Semeno padne na dobrou půdu, ale spolu s ním vzejde z ukrytých semen a kořínků plevel a trní, které rostou rychleji než dobrá setba a časem ji přerostou, zastíní a udusí.
Na tomto stupni se řeší úporné ďáblovo pokušení, které provází člověka v jeho duchovním životě a činí z něho tuhý boj až do konce. Když ďábel prohraje bitvu za víru a posléze věřící překoná i mělkost srdce, pak vytáhne své nejmocnější zbraně a pošle na člověka běsy „specialisty“ (jak říká athonský starec Josef Hesychasta). Začíná krvavý zápas s vytrháváním trní vášní z lidského srdce. Jsou to tři základní vášnivé touhy člověka: po tělesné a psychické rozkoši, po majetku a po moci. Z těchto tří základních vášní jsou spleteny jako bič na člověka všechny ostatní vášně (jak to píše sv. avva Dorotej). A až do konce života čeká člověka boj nejkrvavější: zápas s pýchou.
Člověče, až do své poslední vteřiny, boj se pýchy. Řekneš-li si: „Pýcha - to se mě už netýká,“ pak jsi zrovna prohrál. Prohledávej stále své srdce a rvi z jeho půdy plevel pýchy. Bolest vnitřního asketického zápasu proti vášním se člověku započítává jako mučednictví.

--------------------------

Jedno z hlavních sdělení dnešního evangelia tedy: stav našeho srdce a tím i stav duše (a potažmo věčný úděl duše) máme plně ve svých rukou. Stejně jako zemědělec ovlivňuje stav půdy, na které pěstuje to, co zaseje. Vybírá z hlíny kamení, zvyšuje úrodnost, oře, pleje, prsť kypří, vláčí, zavlažuje, aby setba nezaschla. To samé máme ve své moci činit s duchovní půdou našich srdcí. Tady není místo pro žádné augustinské předurčení.

Blaženého Augustina ctíme pro jeho svatý život, k němuž nakonec dospěl. V jeho učení je však veliké množství omylů a různých zcela ojedinělých názorů (např. jeho hrozné učení, že malé děti, které zemřou bez křtu, jdou do pekla, což je naštěstí mínění v pravoslavné tradici zcela osamocené). Západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) je však Augustinem výrazně ovlivněno. Celá podstata protestantismu je klíčově ovlivněna Augustinovým podivným názorem, že člověk je předurčen buď pro spásu nebo pro věčné zavržení. Z toho bezprostředně pramení myšlenka, že duchovní zápas za spásu nemá vlastně význam. To je zjevné z protestantského výkladu Pavlova termínu "ospravedlnění": Kristovým příchodem byla lidem udělena amnestie z jejich hříchů. Kristus za člověka vše udělal. Stačí, aby si to lidé uvědomili a uvěřili v Krista jakožto ve svého Spasitele. Nic víc není potřeba. To je platforma protestantské víry a teologie.

Názornou ukázkou tohoto protestantského postoje i v dnešní době jsou publikovaná kázání etablovaných protestantských pastorů. V jednom takovém kázání na Britských listech se hlásá národu: „... to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni…“ Je-li zde něco takového trvale hlásáno jakožto křesťanství, pak není divu, že se Západ dobrovolně propadl do praktického materialismu. Co s takovým odnáboženštěným "křesťanstvím", které nestojí už dokonce ani o síly člověka, nenechá věřícího, aby vyvinul vlastní úsilí o spásu, úplně opovrhuje vším, co člověk má a co může (a chce) Bohu přinést?
----------------------------

Formální plnění skutků zákona nemůže dát člověku žádnou spravedlnost před Bohem.

»...člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.« Píše se v dnešním čtení z Pavlových epištol.

Chraňme se všech druhů formálního náboženství, protože formalismus je ve skutečnosti maskovaná pýcha. Katolický formalismus věří v magickou moc papeže, který jako „náměstek Kristův“ zde zajišťuje svým věřícím spásu (ať už přímo nebo skrze očistec). Protestantismus umocnil formalismus na druhou tím, že samo biblické Pavlovo odmítnutí zákona učinil svým zákonem, a tak i samotný princip víry v Krista zformalizoval, takže podle nich pouhá neurčitá sama víra v Krista bez lidského přičinění automaticky zajišťuje spásu. Měl takové formální pojetí spásonosnosti křesťanské víry na mysli ap. Pavel, který pro víru „více než jiní se namáhal“? Kdyby byl apoštol Pavel protestantem, tak by nejspíš zůstal sedět někde v Damašku a věnoval se světskému životu - ovšem s vírou v Krista (a v neděli by zašel na shromáždění do místní sboru)!

»Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem...« píše dále Pavel v dnešní epištole.

Jak nekonečně daleko jsou tato slova od jakéhokoliv formálního pojetí náboženství! K čemu by se měl spoluukřižovat s Kristem římský katolík, když má jako „garanta spásy“ papeže? Proč by se měl spolukřižovávat s Kristem protestant, když přece sama jeho víra prý stačí ke spáse, neboť už samo ukřižování Kristovo stačilo k tomu, abychom všichni dostali amnestii ze všech svých hříchů? Jedině ten, kdo chápe spásu nejen jako dar ale též jako duchovní zápas, do něhož jsme polnicí Církve voláni, má důvod slyšet apoštola Pavla a dle jeho příkladu ho s nadějí následovat v jeho spoluukřižování se s Kristem. A jsem plně přesvědčen, že pouze takový „duchovní bojovník“, který má zkušenost se zápasem proti vášním a s Boží pomocí při tomto zápasu, může okusit, co znamenají následující slova v dnešním čtení z listu ap. Pavla Galatským: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“










Zobrazit příspěvek č. 242 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2007
Pozvánka na výstavu ikon

Srdečně Vás zveme na výstavu současné ikonopisné tvorby IKONY
do galerie "Ve Dvoře" na nám. Míru 664, Veselí nad Moravou.
Své práce zde představuje několik ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava probíhá pod záštitou Městského kulturního střediska ve Veselí nad Moravou.
Zahájení je 10.11. 2007 v 17:15 hod.
Hudební doprovod Martin Dohnal.
Výstava potrvá do 9. 12. 2007.

Zde je pozvánka v PDF:
vystava-ikony-07.pdf

Výstava se koná v rámci každoročního festivalu ruských filmů
ve Veselí nad Moravou.


Zobrazit příspěvek č. 241 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2007
Z tisku - ekumenismus bez ornátu

Ekumenická pouť na Říp

Na náš dotaz, na co se nejvíce v programu těší, odpověděl předseda ERC: „Na společenství s lidmi, na neformální atmosféru a společné modlitby, a také dobrou hudbu. Mám moc rád spirituály.“ Zdůraznil přitom, že představitelé církví nesmí mít ornát či talár a mají byt oblečeni jako obyčejní poutníci (outdoor).

(Christnet)

(Kde jsou ty časy, kdy lídři ekumenismu ujišťovali, že se žádná ze zúčastněných církví nemá kvůli ekumenismu zříkat čehokokoliv ze svých tradic a specifik... A že ekumenismus neznamená zestejnění :-)


Zobrazit příspěvek č. 240 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Z tisku

Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)


Zobrazit příspěvek č. 239 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha

20. neděle - o vzkříšení mládence

11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12  A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13  Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14  A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15  I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16  Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)

Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.

Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.

Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.

Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.
Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.

Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.

Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?

Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.

Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).

A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.

Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.

To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).

Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.

K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:

»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.

Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.

Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.






Zobrazit příspěvek č. 238 jednotlivě

Administrátor --- 22. 10. 2007
K návštěvě patriarchy na Západě

Rada Evropy nesdílí názor patriarchy Alexije o rozštěpu mezi lidskými právy a mravností, jak o tom nedávno patriarcha při své návštěvě Rady Evropy hovořil.
"Podle názoru Rady Evropy, rozštěp mezi právy člověka a mravností na kontinentu neexistuje. Naopak, náboženství sehrála značnou roli v obohacení naší kultury, díky čemuž byla vypracována lidská práva," prohlásila koordinátorka Rady Evropy pro mezikulturní dialog.
Patriarcha prohlásil, že existuje rozštěp, ne-li dokonce propast, mezi lidskými právy a mravností. Koordinátorka RE k tomu ještě uvedla: "Pro nás je logická linie - náboženství jako pramen kultury a kultura jako základ lidských práv. Je pro nás velice zajímavé, že patriarcha cítí nějaké pochybnosti v této věci."
Co se týče homosexuálů, jejichž propagační průvody patriarcha kritizoval, poznamenala koordinátorka, že "každý člověk má svobodu volby svého způsobu života své sexuální orientace," a dodala, že evropská konvence zakazuje jakoukoliv formu diskriminace.
(Credo ru)


P.S.
Tak nevím, jestli patriarcha nepřecenil možnost domluvit se se Západem ohledně mravnosti...



Zobrazit příspěvek č. 237 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě

Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)

Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.

Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.

Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.

Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.

Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".

Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.

Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.

Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.

Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.

Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)

A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.

Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.

Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)

Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.

Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.

Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)

Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.
---------------

Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:

Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)

Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.





Zobrazit příspěvek č. 236 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z díla svatých Otců

Duchovní poučení ctihodného Serafíma Sarovského



O Bohu



Bůh je oheň zahřívající a rozněcující srdce i útroby. A tak, jestliže pocítíme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, tehdy pozveme Pána a on přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou netoliko k němu, nýbrž i k bližnímu. A od tváře vroucnosti prchne chlad toho, jenž nenávidí dobro..

Otcové napsali, když se jich tázali: hledej Boha, avšak nezkoumej, kde žije.


Kde je Bůh, tam není zlo. Vše, co pochází od Boha je pokojné a užitečné a přivádí člověka k pokoře a sebeodsouzení.

Bůh nám zjevuje svou lidumilnost nikoli pouze tehdy, když činíme dobro, nýbrž i tehdy, když jej zarmucujeme a hněváme ho. S jakou trpělivostí snáší naše přestoupení! A když trestá, jak milosrdně trestá!

Nenazývej Boha spravedlivým, říká ctihodný Izák, neboť ve tvých skutcích není vidět jeho spravedlnosti. Jestliže ho David i nazýval spravedlivým, pak Syn jeho nám ukázal, že je nadto blahý a milostivý. Kde je jeho spravedlnost? Byli jsme hříšníky a Kristus za nás umřel (Izák Syrský, slovo 90.).

Nakolik se člověk zdokonaluje před Bohem, natolik jej následuje; v skutečném věku mu Bůh zjeví svou tvář. Neboť spravedliví dle té míry, dle jaké vstupují v zření Boha, vidí obraz jako v zrcadle a tam zří zjevení pravdy.

Neznáš-li Boha, není možné, aby se v tobě probudila láska k němu; a nemůžeš milovat Boha, neuvidíš-li ho. Vidění Boha bývá od jeho poznání; neboť zření Boha nepředchází jeho poznání.

O věcech Božích se nemá přemítat po jídle, neboť v naplněném břichu není zření tajemství Božích.

(Z došlé pošty: připravil jer. Antonij)






Zobrazit příspěvek č. 235 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z tisku

Jen 3 procenta Britů by očekávalo konec světa s modlitbou
Zajímavý průzkum veřejného mínění provedli v Británii
Iniciován byl filmem, v němž srážka Země s meteoritem představuje nebezpečí vyhynutí lidstva. Britů se dotazovali, čím by se zabývali, kdyby zbývalo posledních 60 minut do srážky s asteroidem.
54 % dotázaných uvedlo, že by poslední hodinu svého života strávili se svými blízkými a milovanými, ať už osobně nebo po telefonu.
13 % uvedlo, že by se smířili s nevyhnutelností smrti a osudovou hodinu by proseděli na nějakém příjemném místě s lahví dobrého šampusu.
9 % procent by se věnovalo sexu.
3 % by se modlila.
2 % by se vrhla na jídlo - zvláště na tučné a vysokokalorické.
(Credo.ru)

Tisková konference na téma "Theologie ve světských státech Evropy" organizovaná Svatotichonovskou humanistickou universitou, se konala 12.10.2007 v RIA Novosti. Při konferenci padla zajímavá otázka, jestli může být theologie považována za plnohodnotnou vědu i mimo rámec náboženství čí církve. Vždyť je jednak ostře určena konfesně, a pak ve značné míře podmíněna tím, co je osobní a vnitřní, čili subjektivní zkušeností, kdežto věda má za úkol objektivní poznání.
Němečtí profesoři jeden za druhým objasňovali, že teologie je vědou, protože má svou metodologii a svůj poznávací aparát.
(Credo.ru)

Katolický arcibiskup v USA podal přijímání skupině gayů, kteří se z legrace přestrojili za jeptišky. Stalo se v San Franciscu dle California Catholic Daily. Tito lidé jsou členy organizace "Sestry neohraničené tolerance", která se skládá z gayů a transvestitů. Mše se konala ve farnosti Nejsvětějšího Vykupitele. Farnosti i její pastor mají příznivý vztah k homosexuálům, kteří tvoří většinu této farnosti. Farnost se také zúčastnila průvodu homosexuálů v San Franciscu a "Sestrám neohraničené tolerance" dala k dispozici prostory k jakési hře, při níž se muži převlékali za ženy a dostávali jako ceny sexuální hračky a cédéčka s pornografií. Mnohé tradiční katolické organizace se však k "sestrám" stavějí krajně nepříznivě pro jejich antikřesťanskou činnost. "Sestry" působí pod heslem: "Jdi dál a hřeš ještě více."
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 234 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2007
Neděle o lásce

Neděle 19. - o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Ježíš:
31  A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete odměnu? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte odměnu? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte odměnu? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

O křesťanství se správně říká, že je to náboženství lásky. Někteří namítnou, že mnohokrát v dějinách to tak vůbec ale vůbec nevypadalo. Na to však pevně říkám: není-li v křesťanství láska, není to žádné křesťanství. Jestliže někteří říkají, že křesťané pořádali křížové výpravy, nebo násilné misie „mečem a křížem“, přepadali pokojné národy a páchali hrozné násilí, pak na to musíme jasně odvětit, že tito lidé nebyli žádnými křesťany, jen se za křesťany vydávali, pod křesťanskými zástavami skrývali své vlastní, zcela nekřesťanské, zájmy.

Ve skutečně křesťanském životě už tady na zemi člověk přechází od věcí pozemských k nebeským, od života přirozeného k nadpřirozenému. Této skutečnosti se dotýká Ježíš i ve slovech dnešního evangelia. Milovat toho, kdo tě miluje, je přirozené. To činí i hříšníci (kteří jsou zde uváděni, jako představitelé světské sféry, padlé lidské přirozenosti, neduchovního čili tělesného života života, což je úroveň existence, na které člověk není zásadně odlišným od zvířete, jak to asi reflektují darwinisté).
Milovat toho, kdo tě nenávidí, je však nadpřirozené. A to je přesně to, co po nás Ježíš chce. Na to, abychom zůstali trčet v porušené lidské přirozenosti, nemusel Kristu přicházet do toho světa. Spasitel nás přišel zachránit a do této jeho záchrany vstupujeme, když se svými skutky a svým způsobem života naprosto vědomě přenášíme ze sféry padlé přirozenosti (oko za oko...) na úroveň nadpřirozenou.

O tom, že se po nás žádá chovat nikoliv přirozeně nýbrž nadpřirozeně - a to ve všech svých skutcích, svědčí další slova evangelia, která hovoří o tak praktické světské záležitosti, jakou jsou finance. Resp. půjčky, úvěry. To, co dělají banky, které půjčují tomu, kdo jim to může zase vrátit (i s úroky), je přirozené (a když to vrátit nemůže, tak mu banka prodá třeba střechu nad hlavou, aby dostala své peníze zpět). Bůh nás však volá k něčemu zcela jinému, úplně bláznivému: půjčovat tomu, kdo mi nedává žádnou naději, že mi to zase vrátí (a půjčeného se nedomáhat zpět). Z hlediska pozemsko-bankovního je nejhorší investice, jakou mohou podniknout. Z hlediska duchovně-nebeského je to ta nejlepší investice, která se mi vrátí v sumě, která je na zemi nepředstavitelná: "Skládejte si poklad svůj na nebi," praví Pán Ježíš, "neboť kde je poklad váš, tam je i vaše srdce," - jinými slovy: máte-li poklad na nebi, přitáhne vás tento poklad k sobě a budete i vy na nebi. To je přece fakt dobrý byznys. Evangelium praví zcela prostě: Buďte dobrými obchodníky (jako ten s tou perlou Mat 13,45-46), za pozemské získávejte nebeské, za dočasné - věčné.

Církev vším, co koná, pomáhá lidem, aby přenesli své životy, skutky i svůj způsob myšlení z přirozené úrovně na nadpřirozenou. Evangelium vysvětluje, že k tomuto tajemnému přenosu člověka do nadpřirozeného života není potřeba žádný okultní obřad, ani jakási tajná starověká mystéria. Klíč k tomu máme ve svých rukou, děje se v to v našem každodenním životě.

Avšak zpět k dnešnímu tématu: láska.

V knize o Siluanu Athonském se podtrhuje skutečnost, že všichni lidé, co jich na tváři země je a kdy bylo, sdílejí jednu společnou lidskou podstatu (přirozenost). Lidství je jenom jedno, ale zde na zemi momentálně přebývá ve způsobě šesti miliard lidských osob. Protože máme všichni společnou podstatu, tj. samotný základ naší lidské existence, bylo by naprosto a zcela normální, aby se všichni lidé neohraničeně milovali, poznávali se jeden v druhém. Jelikož jsme svědky, že tomu tak evidentně není, nutno z toho vyvodit, že současný způsob lidského myšlení a cítění prodlévá ve stavu hluboké nenormality, slepoty a zabedněnosti. To je to, o čem hovoří svatí otcové jako o klamu (prelesti), kterým je svět zahalen. Celý svět, všichni lidé, leží v hlubokém klamu (píše např. sv. Simeon Nový Theolog před tisícovkou let). Tento klam se stal infekcí slepoty, kterou je dnes nakaženo to, čemu říkáme lidská přirozenost.

V závěru dnešního úryvku z evangelia vysvětluje Ježíš smysl toho, co po nás žádá. Máme být milosrdní, jakož i náš Otec nebeský milosrdný ke všem jest. Tedy máme se nadpřirozeným způsobem života stávat Bohu podobnými. Jedině tak může být světě více lásky. Láska je to, co přemáhá klam, který rozděluje lidské osoby od sebe. Předobrazem lásky a jednoty pro lidstvo, ve kterém jedno lidství přebývá v šesti miliardách osob, je Božská Trojice, ve které jedno Božství přebývá ve třech osobách. O vztazích mezi Osobami v Trojici toho mnoho nevíme, ale můžeme si být jisti, že přebývají v jednotě a lásce. A podle tohoto obrazu byl stvořen i člověk, lidstvo, které má přebývat v jednotě a lásce.

-----------------------------------

Známe trojí „proudění“ lásky:

1. láska Boha k lidem. Bez této lásky, která nám často připadá jaksi zcela samozřejmá, by nebylo našeho náboženství. Každá modlitba, kterou k Bohu vznášíme, je konána v naději, že ji Bůh ve své lásce přijme. Kdybychom si Boží láskou nemohli být jisti, pak by modlení nemělo žádný smysl. Byla by to spíše magie. Ano, magické praktiky a magie jako celek je vlastně rezignací na Boží lásku či dokonce odmítnutím milujícího Boha.

Mimochodem, na Západě se velice hluboce zakořenil filosofický názor uznávající, že Bůh existuje, ale zároveň hlásající, že Bůh své stvoření nemiluje, že jsme mu lhostejní (stvořil nás, ale už ho nezajímáme). Tato filosofie měla a má dosud nesmírný vliv na utváření západního myšlení a západních náboženství. Je to chladně racionalistické uznání, že svět nemohl povstat žádnou jinou cestou, než stvořitelským aktem Božím, ale zároveň se člověk tímto racionalistickým postojem zbavuje jakékoliv odpovědnosti před Bohem a ovšem také jakékoliv naděje. Tento názor dává člověku svobodu konat si, co chce, a také vytvářet si jakákoliv náboženství, provádět - co se mu zlíbí - s Božím zjevením, s Biblí apod. Snad vše, co je možno označit jako charakteristické rysy západního uvažování, se přímo či nepřímo zakládá na tomto zhoubném filosofickém názoru, který může zplodit jen dvě děti, které obě jsou ještě smrtonosnější, než je on sám: magii a konsumní materialismus.
Magii plodí proto, že náboženská povaha duše člověka touží po duchovním životě, a ztratí-li důvod obracet se k Bohu v naději na Boží odpověď, pak je jedinou alternativou: kouzelnictví, šamanismus, okultismus a magie (sami můžete vidět, jak rozšířené jsou všechny toto pokleslé duchovní praxe v západní sféře).
Nu, a potlačí-li člověk náboženskou povahu své duše, pak ho výše uvedená filosofie nutně dovede k materialismu: užij si, co můžeš, dokud jsi zde, protože zítra zemřeš. Už v antice přišli někteří hédonisté na to, že jedinou adekvátní odpovědí člověka, který takovou filosofii uvědoměle přijme a dovede do důsledků, může být jedině sebevražda.

Hédonismus učí: „Cokoli způsobí potěšení, je správné, cokoli způsobí utrpení, je špatné.“ Čili - nemůžeš-li si na světě užívat - ať už z důvodu špatného zdraví, nedostatku peněz či kvůli jiným okolnostem, nemá prý tvůj život žádný smysl... Ostatně, dokonalá slast vlastně stejně není možná, protože jsme kvůli tělu podrobeni utrpení, tak je prý lepší to tu zbytečně neprotahovat, odhodlat se netrpět a ukončit život hned. Ve starověku páchali návštěvníci přednášek alexandrijského učitele filosofie Hegesia z Kyrény sebevraždy přímo na jeho přednáškách (žil ve 3. stol. před Kristem; byl prý velice přesvědčivým řečníkem; po nějakém čase ho kdovíproč vyhnali z Alexandrie).
Byl to, myslím, Tolstoj, kdo ironicky ale trefně vystihnul, co bychom mohli říci, o lidském životě bez víry v milujícího Boha, těmito slovy: Po hloupém životě přijde hloupá smrt.
Dostojevskij se táže zbloudilého lidstva: „Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (F. Dostojevskij: Běsi)
Kdyby nás Bůh nemiloval, pak by nám vlastně mohlo být jedno, jestli existuje nebo nikoliv. Tak jako tak, byli bychom v tom tady sami.
Také se občas setkáváme s kuriosním názorem, že Bůh nás stvořil jako nějakou hříčku či pokus a nyní pobaveně sleduje, jak se pokus vyvíjí. Anebo že Bůh vstoupil do iluzorního světa, kde se nechal unést dokonalostí iluze, zapomněl na to, že je vlastně Bůh a nyní prožívá utrpení v miliardách lidských bytostí, které nevědí, že jsou vlastně Bůh; stačí jen, aby to pochopily...! (Poslední dva názory jsou blízké indickým filosofiím, které jsou na Západě populární.)
Co vše jen dokáží lidé vymyslet, když ztratí ze zřetele to hlavní, co o Bohu víme z Bible a z křesťanského zjevení: že Bůh je láska, stvořil svět z lásky, nepřestal lidi milovat ani po jejich pádu do hříchu. Pilířem křesťanské víry je zvěst o Boží lásce, kterou tiše čte kněz při každé liturgii při eucharistii: Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Příchod Božího Syna do tohoto světa, Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení - to je vedle stvoření člověka klíčový projev Boží lásky k člověku.
Hlavní projevy Boží lásky můžeme vidět soustředěny ve třech ohniscích: prvním aktem Boží lásky bylo stvoření (a udržování existence stvořeného). Druhým aktem je Kristova spása a sestoupení Ducha Svatého. Třetím bude všeobecné vzkříšení mrtvých, Boží soud, zničení hříchu, stvoření nového nebe a nové země: Boží Království.

Boží láska k člověku - tady a teď, hmatatelná, viditelná a zde mezi námi činná - je Církev - mystické Tělo Kristovo, v němž se děje záchrana hříšníků pro život věčný.

2. láska člověka k Bohu. Je odpovědí na Boží lásku. Jedině tehdy může člověk naplnit Boží vůli, když Boha miluje. Bůh z lásky stvořil člověka, aby se člověk mohl těšit a nasycovat touto láskou a jeho radost mohla dosáhnout dokonalostí tím, že na tuto přijímanou lásku odpoví svou láskou; tedy, že to, co od Boha přijímá, tak svobodně, bez donucení a celým svým srdcem Bohu zase vrací. V tomto tajemném konání má člověk dosahovat umění, stále se přibližovat dokonalosti. V tom tkví konečné a vrcholné štěstí člověka a smysluplnost jeho existence.

Láska Boha k člověku dává člověku možnost Boha poznávat. Boha lze poznat jenom skrze lásku. Vlastní bohopoznání se pak děje tím, že člověk miluje Boha. Bůh svou láskou otevírá dveře, člověk svou láskou těmito dveřmi vchází. Bůh svou láskou člověku dává, člověk svou láskou od Boha přijímá.

Ježíš pravil: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat... Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23).

Jestliže láska Boha k člověku dává našemu náboženství smysluplnost a reálnost, vytvářejíc samotný prostor pro křesťanské náboženství, pak láska člověka k Bohu je naším činným církevním životem. Cokoliv se v církvi koná bez lásky, koná se prázdně. Proč by se měl Bůh hlásit k formálním úkonům, které nejsou naplněny žádnou láskou, žádným pokáním - tj. žádným životem? To už pak bychom mohli zavést i tibetské „modlitební mlýnky“, se kterými stačí bezmyšlenkovitě točit a ony se modlí místo nás. Nic takového, duchovní život je záležitostí lidského srdce.

Od zformalisovaného latinského obřadnictví je pak už jen krůček k násilnému křtu či vynucenému sjednocení s latinskou církví (v tomto duchu bylo naloženo třeba se 4000 srbskými pravoslavnými obyvateli Chorvatska ve Stolackém okrese za 2. světové války, kde poté, co byly prý zachráněny duše prozelitů, čekala na "novokřtěnce" popravčí četa).

Dotkli jsme se dalšího podstatného rozdílu mezi pravoslavím a římským katolicismem, který akceptuje formální vykonávání církevních obřadů (což je zcela proti duchu učení svatých otců - sv. Cyril Alexandrijský píše, že může být případ, kdy kněz křtí, ale Duch Svatý při tom nekřtí.). Dokonce na to římská církev vymyslela svoji oficiální dogmatickou formuli: "ex opere operato" (tridentský koncil anathemuje každého, kdo takto nevěří). Jak dokazuje prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, toto katolické učení je z pravoslavného hlediska jakousi herezí. Řím z tohoto zformalizovaného pojetí církevních úkonů vyvodil i zcela absurdní závěry, jako např., že platně křesťansky pokřtít může člověka třeba i muslim nebo atheista :-) Tématu zcela rozdílného chápání Tajin či svátostí mezi pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem (zvláště latinské herezi tzv. "transubstanciace") bych se raději věnoval v jiném článku, protože je to velice zajímavé a u nás opomíjené téma, tak aby na to bylo více prostoru.
Jestli se člověk nenaučí v Církvi milovat, a svou lásku stále rozhojňovat, pak je v Církvi zbytečně. Vše, co v církvi děje, vypráví lidem o Bohu, je zjevením Boží lásky. Do chrámu a na bohoslužby lidé přicházejí, aby se do tohoto posvátného proudění Boží a lidské lásky nechali začlenit, spojili se s dýcháním Církve. Církev vdechuje Boží lásku a vydechuje modlitbu.

Jestli je cílem křesťanského života spása - věčný život, a ten spočívá v poznání Boha (Jan 17,3), pak to značí, že spása vyvěrá z lásky. Boha můžeme poznat, jedině když si ho zamilujeme. A poznání Boha dává člověku ještě hojnější lásku, a ta dává ještě větší bohopoznání atd. Není možné bez lásky poznat Boha. A není možné Boha poznat a nemilovat ho. Proto mají lidé vykřesat v sobě alespoň malou první jiskřičku lásky k Bohu, aby mohli přijít do chrámu na liturgii a srdcem se do ní zapojit, aby mohli oduševněle číst Bibli, se srdcem otevřeným pročítat co nejčastěji evangelium. A tak z liturgie a z evangelia (v tomto pořadí!) Boha trošku poznají. A jestli Boha trochu poznají, budou ho ještě více milovat. A tím ještě vzroste jejich bohopoznání. To je odpověď lidem na jejich stesky, že málo milují Boha.

Nic, co se v Církvi děje, nelze pochopit bez lásky. Boží zjevení - ať už z Bible nebo z posvátné tradice - může člověk správně kontemplovat jedině, má-li lásku. Všechna církevní pravidla, ustanovení, kánony, ústavy, typikony - to vše je tu proto, aby se v jednomyslnosti a v řádu mohlo dít mezi křesťany co nejvíce lásky. Tam, kde nejsou dodržována tato posvátná pravidla církevního života, přichází nepořádek, svévole, rozklad, hádky a spory - to je půda pro působení ďábla. A na druhé straně, ty skupinky, které ve zdánlivé snaze zachovat věrnost tradici používají kánony a pravidla k trhání církve, nepochopily, k čemu kánony jsou. Jdou přímo proti jejich duchu. Aplikují ustanovení církevní otců a sněmů bez lásky. Proto se k takovému jednání Bůh nehlásí.
3. láska k člověka k člověku. Je projevem a důkazem toho, že člověk opravdu miluje Boha. Z Písma víme, že není možno milovat Boha a nemilovat při tom člověka. Když nenávidíš člověka, kterého vidíš, jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš? (1. Jan 4,20) Tedy láskou k člověku vše začíná. To je klubíčko, z něhož se odvíjí láska člověka k Bohu, neboť Boha potkáváme a milujeme v bližním.

Sv. Theofan Zatvornik píše: »Je potřeba vstoupit do dokonalého soucitu s druhými lidmi, abychom jejich cítění plně přenesli na sebe a cítili to, co oni cítí. Pak nás povede srdce a řekne nám, co pro ně máme učinit. Jen se však zkus pěstovat soucit, a hned přichází egoismus, který tě vrátí k sobě a působí, že se stáváš uzavřeným sám do sebe. Pak pro druhého člověka nehneš ani prstem. Když Pán pravil: „Miluj bližního jako sebe samého,“ pak chtěl, aby místo nás stanul v našem nitru, tj. v srdci, bližní. Pokud tam stále bude stát jen naše „já“, jako doposavad, pak nečekej nic dobrého.«

--------------------

„Snadné je o lásce hovořit, není však lehké dosáhnout potřebnou míru lásky,“ napsal sv. Theofan Zatvornik.

Co je to vlastně ta láska? Skutečná láska. Nejde jen o vroucí cit. Není to pochopitelně ani nic tělesného. Co říká o lásce Bible?
O lásce Boha k člověku se praví, co jsme zmínili již výše: Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal...
O lásce k Bohu praví Ježíš: Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14,21-23)
O lásce mezi lidmi pravil Pán: Větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí život za přátele své. Společným jmenovatelem je oběť. Láska, to znamená pro Boha či pro člověka se obětovat a nic za to neočekávat.

Láska se projevuje obětí. Oběť je krví lásky - čili jejím životem. Je to to, co činí lásku skutečnou, živoucí. Chceš ukázat lásku? Obětuj se pro Boha. Nečiň, co se ti zlíbí nebo k čemu tě tlačí okolnosti, ale omez svou svobodu a dodržuj Boží přikázání. Chceš projevit lásku bližnímu? Přines pro něj nějakou oběť. Daruj mu část svého času, svých sil, svých peněz, své trpělivosti, své námahy, svého života.

Avva Agathon pravil: „Kdybych tak mohl nalézt někoho, kdo trpí malomocenstvím, a dát mu své tělo a vzít si od něho tělo jeho... To bych měl velikou radost, protože tohle by byla dokonalá láska.“

--------------------

Uzavřeme připomenutím čtení z apoštola (2. Kor 11,31 - 12,9), které tradice Církve spojuje s dnešní evangelijní perikopou:
»Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,
byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.«

Ap. Pavel v této epištole vzpomíná, jak byl pronásledován a (v 11. kapitole) na další útrapy, které podstupoval pro Krista. (Píše: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími...) Bezprostředně po této vzpomínce jakoby mimovolně a zdánlivě mimo kontext líčí, kterak byl „přenesen až do třetího nebe“. Co mají tato dvě témata společného? Jmenovatelem obojího je láska. Ap. Pavel velice miloval Krista, což ukázal obětí, kterou pro jeho jméno přinesl. Odpovědí byla Boží láska, která mu dala navštívit ještě za jeho pozemského života třetí nebe. Láska spojuje člověka s nebem, a nebe s člověkem.




Zobrazit příspěvek č. 233 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2007
Svědectví z Brna a fotogalerie

Ještě k myrotočivé ikoně

Minulý týden mi poslal také otec diákon z brněnské církevní obce svoje svědectví o myrotočení ikony, když byla na návštěvě v Brně.

-----------------

Na web jihlavské církevní obce jsem umístil fotogalerii z návštěvy ikony v Jihlavě.





Zobrazit příspěvek č. 232 jednotlivě

Administrátor --- 6. 10. 2007
Ještě k televiznímu zpravodajství o myrotočivé ikoně

Poznámka k podivné televizní reportáži

Ano (souhlasím s otcem Antoniem), páně Putnův závěr televizní reportáže byl skutečně otřesný. Plně potvrzuje pravidlo: alternativou důvěry je cynismus. Je tuze zarmucující vidět promlouvat z obrazovky TV k národu člověka, který není schopen vidět za tragédií havárie ruské ponorky ony zmařené životy... Projev žalu Matky Boží nad touto tragédií prohlašovat za "ruský nacionalismus" je politováníhodné. Od člověka, který se chce vyjadřovat k náboženským otázkám z jiné pozice, než jako marxistický politruk, bych očekával alespoň náznak vnímavosti či alespoň obyčejné lidské úcty...

Pokud si správně pamatuji, pravil M. Putna něco v tom smyslu, že dávat do souvislosti myrotočení ikony s havárií ponorky Kursk mu připadá jako ruský nacionalismus.

Chápu, že pro západního člověka není dnes samozřejmé želet nějakých zmařených životů někde v dálném moři kdesi na severu, když nám nedávno přímo před očima a "v přímém přenosu" proběhlo přepadení Srbska vojenskými silami NATO, kdy bylo za jeden jediný Velký Půst vyvražděno západními zbraněmi 2000 civilních Srbů, kteří se stali obětí amerických raket. A bylo nám vsugerováno, že je to správné, legální a akceptovatelné. Stejně tak máme denně na očích zprávy, jak pokračuje brutální přepadení Iráku ze strany USA, které Američané provedli protiprávně a navíc - jak se ukázalo - důvody, jimiž byl útok ospravedlňován, byly vykonstruované... Tam jsou lidé koseni denně po stovkách - a kdo se tím tady trápí...? Vědecko-technická civilizace odejmula lidem srdce.

Cynismus a tvrdost srdce či prázdnota v duši se staly jedním ze základních rysů naší postmoderní západní civilizace. Když byly nyní v létě ohromné požáry v Řecku, vše, oč se zajímaly naše sdělovací prostředky, byl osud českých rekreantů, situace v Olympii (kvůli její historii) a jestli požár neovlivnil prosperitu našich cestovních kanceláří. V boji proti ohni pomohlo Řecku hlavně Rusko (to však česká média zamlčela - omezila se na informaci o nějaké pomoci od EU). Občas se vyhlásí sbírka na pomoc postiženým nějakou přírodní katastrofou, spojí se to s televizní show, lidé pošlou ze svých mobilů DMS, a pak zájem zvadne. Obyčejní lidé se dnes každodenně dojímají spíše nad případem týrání zvířete, než by se trápili lítostí nad hromadnou tragédií, která se stala někde za hranicemi. A politikové to vědí. Proto se ani moc nerozpakují zahájit válku či genocidu, pokud se to bude odehrávat na jiném kontinentu.

Níže ukážeme, čeho všeho je nejmocnější a nejbohatší země světa dnes schopna kvůli ropě. Jakým právem? Právem silnějšího. (To je celý právní základ naší civilizace; vše ostatní je nadstavba, která může být kdykoliv odsunuta stranou, když to ten mocný považuje za potřebné.)

První válka v Perském zálivu:
Provedeno 110.000 náletů, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88.500 tun bomb – sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 – 200 tisíci, z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10.000 ze vzduchu zmasakrovaných iráckých vojáků, nacházejících se na ústupu na silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země (přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení).
Na následky uvalených sankcí zemřelo podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye na 1,5 miliónu Iráčanů. Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v jejich přímém či nepřímém důsledku 500 000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula za americkou vládu v publicistickém pořadu stanice CBS ‚60 Minutes‘ 12. května 1996 bývalá ministrině zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: „Celkově si myslíme, že to stálo za to.“ Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.

Vše nasvědčuje tomu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo výhodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud „nenastane“ pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku.
http://www.blisty.cz/art/13808.html

Irák 2003-2006:
Z nové studie, zveřejněné ve vědeckém lékařském časopise The Lancet, vyplývá, že v Iráku bylo usmrceno více než 650.000 lidí od americké invaze před třemi a půl lety. Tuto informaci přineslo jako svou první zprávu ve středu večer hlavní večerní zpravodajství rozhlasu BBC. Tento odhad, který vypracovali američtí vědci, představuje asi 2,25 procent celkové populace Iráku, tedy asi 15.000 mrtvých měsíčně, a je daleko vyšší než jiné dosavadní výpočty.
(Pozoruhodné je už to, že irácké oběti nikdo přesně nepočítá. Počítají se jen oběti na straně agresora.)

Irák 2007:
Slovenská armáda definitivně opustila Irák. Podle slovenského premiéra je vojenská operace Irácká trvalá svoboda v rozporu s mezinárodním právem. "Použití vojenské síly v Iráku vedlo k horší bezpečnostní situaci, než tam byla dříve," řekl.

Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:
- 43% Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.
- 70% Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.
- 70% iráckých dětí nechodí do školy. Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi.
- Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. ... jde o 50 tisíc žen.

Média uvádějí, že od americké invaze zahynulo asi 75 tisíc Iráčanů. Studie 13 zemí ovlivněných válkou však ukazuje, že více než 80% obětí válečného násilí zůstává médii a vládami nepovšimnuto. Podle dvou průzkumů a tří vědeckých analýz lze odhadnout, že v Iráku nebylo registrováno 70% až 95% všech násilných úmrtí.
- Úřední činitelé z města Nadžaf nedávno prohlásili, že jen v tomto městě pohřbili od začátku konfliktu na 40 tisíc neidentifikovaných těl.
- Irácký velvyslanec ve Spojených státech Samir Sumaida’ie prohlásil dne 5. září 2007, že v Iráku je 500 tisíc nových vdov.
Los Angeles Times publikovaly 14. září 2007 zprávu o průzkumu britské firmy Opinion Research Business (ORB), podle kterého na 22% iráckých domácností ztratilo svého člena kvůli násilnostem během okupace Iráku. Tento průzkum dochází k závěru, že následkem okupace Iráku zahynulo pravděpodobně na 1.220.580 Iráčanů. Jde přibližně o 4,5% irácké populace.
Les Roberts a Gilbert Burnham varují, že pokračující ignorování skutečného počtu iráckých obětí může do budoucna velmi neblahým způsobem ovlivnit postoj zemí Blízkého východu ke Spojeným státům.

Očekává se, že celkové náklady na irácké tažení přesáhnou 2.200 miliard dolarů.

George Bush a Tony Blair před invazí slibovali Iráku svobodu, demokracii a prosperitu. Místo toho je dnes Irák dějištěm mnohem větších násilností než za Saddáma Husajna. Miliony Iráčanů trpí nouzí a žijí v neustálém strachu o svůj život. Region Blízkého východu je výrazně destabilizován. Okolní země (Sýrie, Írán) horečnatě zbrojí pro případ, že by proti nim Spojené státy v rámci své „sebeobrany“ provedly „preventivní úder“, a mezinárodní terorismus je na vzestupu.
Někteří právníci - např. Robert Thompson - zastávají názor, že ve smyslu Norimberských principů jsou britský premiér Tony Blair, americký prezident George Bush a další členové americké administrativy podezřelí ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Výběr informací proveden z Britských listů. Viz např. tento tématický rozcestník:
http://www.blisty.cz/list.rb?id=4
A to vše se děje přímo před očima celé naší společnosti. Jistě, mediální zpravodajství jsou manipulována a zkreslována. Ale v hlavních obrysech každý může uvidět obrázek tohoto neštěstí, jestli ho ovšem vidět chce. Hlavním cenzorem a manipulátorem však není žádný mediální magnát, ale naše srdce, které je tvrdé vůči cizímu utrpení.

Tak toto jsou kulisy, před nimiž stojí pan Putna, na tváři mu pohrává úsměv a dává pláč Matky Boží nad zahynulými ruskými vojáky z ponorky Kursk do jakýchsi souvislostí s "projevy ruského nacionalismu". Tento pán však pouze následuje příkladu shora. Pro mocné představitele naší západní civilizace nemá lidský život jedince, který není příslušníkem USA nebo EU, zřejmě žádnou valnou hodnotu. Cizí mrtví se nepočítají.

Když nad nimi nepláčou mocní tohoto světa a často už ani občané jejich států, tak pláčí ikony. Často právě tehdy, když má tragicky někde umřít mnoho lidí. Plakaly před výbuchem atomové elektrárny v Černobylu. Plakaly když se NATO chystalo na zabíjení Srbů, plakaly i když následně brzy nato byl proveden útok na newyorská "dvojčata". Plakaly, když teroristé zabíjeli děti ve škole, nebo v ruském divadle, plakaly když umírali horníci zavalení v dole... Nepláče možná nad cizími mrtvými pan Putna, ale pláče jistě nad nimi Matka Boží. Je to pohřeb, jímž svatí vyprovázejí tyto zabité z tohoto světa. Plačící ikony, které roní slzy nad zabíjenými lidmi, nám dávají živoucí a hmatatelnou útěchu, že Kristus a jeho svatí mají jiné srdce než Bush a Albrightová, či p. Putna...

Ikony jsou zde, aby ukazovaly jinou realitu, než je tento svět, nebeskou. A to nejen obrazem, ale i svým pláčem. Jestli nad svým neštěstím nepláčí lidé, neznamená to ještě, že nad nimi nepláče nebe.

---------------------

(Připojen obrázek, který visí v archondariku jednoho řeckého monastýru. Je na něm symbolicky zobrazeno, jak technokratická civilizace rve člověku srdce z těla /vlevo/ - vojenský stroj lámající lidské tělo a zároveň z něho saje krev, zoufalství člověka bez srdce /vpravo/, militarizace, která se tváří jako mír /obrněná střílející "holubice" držící v pařátu "ratolest" s nábojemi - uprostřed/ a ruka vypadající jako žehnající, ale ve skutečnosti střílející a zabíjející, andělé plačící nad tím, co se člověku stalo /nahoře/. Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)





Zobrazit příspěvek č. 231 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 4. 10. 2007
K myrotočivé ikoně Obměkčení kamenných srdcí

Z Boží milosti jsem mohl s celou svou rodinou uctít tuto ikonu v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech dne 23.září t.r. Jako očitý svědek mohu potvrdit, že předsklení ikony se neustále rosilo svatým myrem. Ikonky přiložené na předsklení a odňaté po několika málo minutách měly na sobě zřetelné obtisky mastných krůpějí svatého myra. Měl jsem také to požehnání ukládat do oltáře Uspenského chrámu ochranný obal, v němž ikona přicestovala. Takže jsem se mohl vlastními prsty dotknout vnitřního sametového polstrování obalu nasáklého svatým myrem. Vůně byla silná, mírně odlišná od myra připravovaného Církví pro svaté myropomazání.

O to smutnější bylo shlédnout onoho dne reportáž v Událostech ČT1, hlavní zpravodajské relaci naší veřejno-právní televise. Hlavní myšlenkou této reportáže bylo, že "naše kamery slzy neviděly" a že ikona roní myro "prý". Vskutku něco velmi smutného, něco, čemu by se člověk nedivil, kdyby se psal rok 1977 nebo 1957. Bohužel, místo toho, aby veřejno-právní televise objektivně informovala o dění v zemi, je - zdá se - hlasatelem nejprimitivnějšího atheismu. Inu, jak je psáno: "i kdyby kdo vstal z mrtvých, neuvěří". A protože nelze očekávat, že by se nám ČT omluvila ani to, že by se její přístup k podobným věcem změnil, snad by bylo nejlepší kamerám, které nic nevidí a reportérům, kteří nic necítí, zapovědět vstup do našich chrámů (za účelem natáčení jakýchkoli reportáží). Není to přece první politováníhodná zkušenost Církve s ČT. Cynickým vrcholem pak bylo závěrečné "hodnocení" p.Putny, nutně urážející desetitisíce Rusů žijících v ČR (v tu chvíli jsem se opravdu styděl za svůj národ). Celá reportáž udělala ze všech svědků tohoto zjevného projevu Boží milosti hlupáky, kteří vidí jen to, co si přejí vidět. Snad jako pravoslavný kněz, očitý svědek a také mj. absolvent PřF UK mající zkušenost s prostředím základního vědeckého výzkumu v oblasti přírodních věd mohu prohlásit, že celá reportáž byla ostudně tendenční a zkreslující.


Zobrazit příspěvek č. 230 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Zázračná ikona v Jihlavě - P.S.

K návštěvě divotvorné ikony

Ještě jako ozvěnu za mým předchozím příspěvkem o návštěvě zázračné ikony v Jihlavě ocituji dopis jednoho našeho jihlavského pravoslavného křesťana:

Sláva Ježíši Kristu!
Přečetl jsem zrovna Váš krásný příspěvek o lásce Boží, která se projevila skrze ikonu Přesvaté Bohorodice.
Nevím, pod jakým dojmem se to stalo, ale já jsem nabyl pevné přesvědčení, že ikona myrotočila. Byl jsem ikonu uctívat dvakrát, a tak dobře vím, že jsem viděl, jak se na ikoně cosi lesklo. Mně se skutečně jevila tak, že myrotočí, i když to mohl být pozůstatek myra z Brna, nebo i z cesty. Navíc jsem z ikony cítil nesmírně silnou vůni, kterou mohlo vydávat jedině myro. A to ještě nemluvím, o tom jakou blahodať pociťovala většina z nás.
Pro mne ikona myrotočila a konala zázraky.
(Stejně tak i moje mátuška tvrdí, že ikona v Jihlavě myrotočila...)

----------------

Pro mne samotného byla moje osobní vnitřní zkušenost s blahodatným působením této svaté ikony, jak jsem se o tom minule zmínil, tím nejsilnějším "prožitkem", jaký lze přijmout a ještě pak být schopen vykonat bohoslužbu. (Snad to byl dotyk ruky přesvaté Bohorodice, co jsem v srdci dvakrát pocítil. Nevím. Scházejí slova. Nic ještě intenzivnějšího bych v tu chvíli už nejspíše nevydržel.) A tak jsem dalším jevům už nevěnoval takovou pozornost...

----------------

A ještě odkazy na dva články v novinách:
1.) http://www.jihlavske-listy.cz
2.) http://jihlavsky.denik.cz






Zobrazit příspěvek č. 229 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Inzerát (z došlé pošty)

Slava Kristu.
Milovani bratia, volam sa Martin Bankov a rad by som Vas poprosil o spropagovanie DVD Blahodarny ohen (-150,-Sk), DVD Putovanie po Sv. Zemi s meropolitom Krystofom (- 150,-Sk) a samolepku na auto "Orthodoxia svedci o pravde od roku 33" /viem ju vyrobit aj v cestine/ (po 60,-Sk). V prilohe Vam posielam vzor v pdf.
S pozdravom Bankov.
Veci viem dopravit cez otca do Olomouca na fakultu. Ak mate dosah aj na ine pravoslavne weby v ceskom jazyku, prosim zaslite im moju prosbu. Tiez viem zabezpecit obaly na modlitbove knihy s ikonou.
Este raz Vam dakujem.

Přílohy
1-samolepka.pdf
ohen-obal.pdf (velikost 1M)
putovanie.pdf (velikost 1M)

Pište na: martin_bankov72/zavináč/hotmail.com

(Z došlé pošty)




Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 229 do č. 269)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz