Ambon
Administrátor
--- 25. 2. 2009
Vítání nového věku
Ateistická propaganda ve staré dobré Anglii
 |
Článek na Britských listech píše: »Začalo to ve Velké Británii. Ateisté si tam najali na autobusech velké reklamní plochy a se zjevnou opatrností na nich začali hlásat : „ Žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte si života. (There's probably no god. Now stop worrying and enjoy your life.)“ Se stejným reklamním textem se teď ozývají ateisté v Barceloně a obdobné akce jsou naplánovány v Itálii i v Kanadě.«
A dále se v článku zmiňuje zajímavá je souvislost:
Obama ve svém inauguračnímu projevu jako americký prezident řekl: „Jsme národem křesťanů a muslimů, židů a příslušníků hindského náboženství – i nevěřících.“ (We are a nation of Christians and Muslims, Jews and Hindus - and non-believers.)“ Je to prý poprvé, kdy se prezident USA obrací k Američanům jako k nevěřícím. (Jaký to rozdíl vůči Ronaldu Reaeganu, který při své první návštěvě v Sovětském svazu sebevědomě v projevu prohlásil, že je prezidentem národa, který věří v Boha! Něco podobného pak vmetl Rusům do tváře i Bush (starší). Úsloví "Bůh ochraňuj Ameriku", jímž se zaklínali američtí prezidenti vcelku pravidelně, zřejmě také zmizí v propadlišti dějin.
Těžko by před 20 lety koho napadlo, že Amerika a potažmo Západ půjdou tak podobnou cestou jako kdysi Sovětský svaz. Tedy k atheismu či (z hlediska praktických důsledků) k jeho bratru: agnosticismu. Ekonomové dokonce říkají, že i v ekonomické sféře procházejí USA tím, co mají Rusové dávno za sebou. Zatímco se však Rusové (alespoň z části) vracejí k Bohu, Američané vedou Západ opačným směrem.
Málokdo si uvědomuje, že cesta národa od Boha bývá pravidelně spojena s krvavou lázní. Co se totiž rozpoutá, když společnost začne demonstrovat, že odvrhla Boha? Už jednou to předvedla Francouzská revoluce. Pak bolševičtí Sověti se svými čekisty. Nyní se k tomu chystá Británie a Amerika? Že se v tak kulturně vyspělých státech nemůže žádné společenské krveprolití opakovat? Ale kdeže... Naopak, vše je k němu připraveno (stačí si uvědomit rostoucí počet zrůdných zločinů: vraždící školáci apod.) - čeká se jen, až padnou poslední zábrany.
Uvědomuje si vůbec někdo, že nárůst kriminality v posledních dvou desetiletí překonává všechny dřívější představy a vymyká se už lidskosti? Čteme o tom v novinách a je toho už tolik, že nás to namnoze nechává chladnými: další rozřezaná mrtvola, další odstřelovač zabíjející lidi na ulicích, při procházce v parku najde důchodce někde v křoví lidskou hlavu, další střelba na škole, další vraždění v dětských jeslích, další teroristický útok, další znásilnění spolužačky či dokonce učitelky, další krutá šikana, další lidojedství, další vražda stařenky, jeden spolužák druhému uřízne hlavu, sebevraždy po internetu v přímém přenosu, další homosexuální manifestace se zvrácenými maskami a maketami - lidé se dívají, a nic. Někde jsem kdysi četl, že když se v 19. století stala někde v nějaké gubernii carského Ruska vražda, tak tom psaly noviny v celém impériu, odsuzovaly takový hnusný a nevídaný čin... Dnes se "obyčejná vražda" do novin ani nedostane. Jak tenký je nátěr civilizovanosti na "obyčejných lidech" naší společnosti ukáže každá těžká společenská situace - např. přírodní katastrofa: jen vzpomeňme, co se dělo před pár lety v zatopeném New Orleans nebo při tzv. "velkém zatmění" v New Yorku někdy před 30 lety. V takových dobách a na takových místech bývá náboženská víra lidí to jediné, co brání naprostému morálnímu rozkladu člověka.----------------
Sledujeme nyní zvláštní společenský - či rovnou řekněme: civilizační, - proces, kdy společnost jako celek ztrácí poslední zábrany, jakýsi pud sebezáchovy. Je to rozklad civilizace na úrovni samotné její podstaty, soudržnosti a schopnosti prostého přetrvání - ba dokonce ochoty jejích členů k přetrvání společnosti.
Nejdříve se začalo dít míšení obyvatelstva, ras a národností. Západní společnost teď vypadá jako ta socha, o níž se hovoří v Bibli u proroka Daniele - její nohy (tj. to, na čem to vše drží) byly dílem ze železa a dílem z hlíny: "jako hlína nepřilne k železu, tak i lidé tohoto království nepřilnou k sobě vzájemně". A to bude konec takového království. A přesně to se stalo nejprve s Amerikou a nyní i s Evropou. Obyvatelstvo je tak promíšené, že není jednotné. Každá národnost má svou kuchyni, své kluby, svá gheta a celé městské čtvrti. Imigranti přicházejí na Západ za prací, ale západní kulturou, tradicemi i společenskými normami často pohrdají či jim zůstávají cizí a lhostejné. Na osudu těchto zemí jim v podstatě nezáleží. Dokonce i po několika generacích stále vyznávají, že jejich pravý domov je jinde. Ba, ani evropské národy se vzájemně zrovna nemilují a celá slavná EU je plná všelijakého vnitřního tření.
Taková společnost nemá jednotnou morálku a nemůže obstát ani před útoky vojenskými, ani před výzvami doby. A navíc, drolivá nesoudržnost západních společností začíná rozleptávat samotnou morální podstatu civilizace - jejíž příslušníci se stávají vnitřně nepevnými, závislými na komfortu, lhostejnými k symptomům blížící se katastrofy, sobeckými, ba zbaběle krutými a propadlými vášním, zábavě a zvrácenostem. To, co drží tuto západní civilizaci pohromadě, je účast na sladkém koláči, z něhož všichni, kteří zde žijí, jedí. Jakmile tento koláč euro-amerického bohatství zmizí, nebude žádný důvod ani k soudržnosti ani ke spořádanosti ani míru.
Zapomnělo se na základní pravidlo státnosti - tj. že stát se musí udržovat nějakou ideou, která bude stát lidem za to, aby za ni pokládali své životy, ocitne-li tento stát či tato idea v ohrožení. Touto ideou často bylo společné náboženství. Jinde to byla těžce vydobytá svoboda či nezávislost. Jinde to byly starobylé národní tradice, slavné dějiny, druhdy kult předků. Ničemu z toho se moderní západní člověk nechce klanět, před ničím takovým už necítí úctu a pokoru. Kdo dnes půjde (zadarmo) bojovat za něco takového, jako je Evropská unie, např. na nějakou ztracenou vartu někde v Afgánistánu? Američany probudil ze snu o občansky uvědomělém boji za "americký národ" někde v cizině - Vietnam. Po Vietnamu už žádný Američan nepůjde zadarmo bojovat za Ameriku kamsi na jiný kontinent. Celé vojenství západního světa stojí na žoldu; tedy nikoliv na ideálech ba dokonce už ani na iluzích, ale na realistickém pragmatickém žoldáctví. To mluví o morálnosti západních vojenských misí samo za sebe. Co je však nejdůležitější: vypovídá to morálním stavu Západu samotného.
Dnes žijeme v dobách, kdy Západ ztrácí poslední zbytky vnitřní ideové soudržnosti. Touto páteří euro-americké civilizace bylo vždy v dějinách křesťanství. Že Evropa už není křesťanskou ale postkřesťanskou, je zřejmé dávno a mluví se o tom otevřeně. (O USA se stále ještě tvrdí, že tam je věřících křesťanů většina, ale americké křesťanství je obecně v tak zesvětštělém stavu, že je to spíše pouhá nedělní formalita než způsob života a myšlení.) Ty autobusy však jako by symbolicky zpečeťovaly završení procesu uzavírání křesťanské kapitoly evropských dějin.
--------------------------
Jak by vlastně měli reagovat křesťané? Nemám na mysli jen ty nápisy na autobusech, ale spíše celou situaci současné západní společnosti. Co se autobusů týče, zareagovali někteří křesťané tím nejhloupějším způsobem: nechali na jiné autobusy vylepit plakát: „Bůh přece jenom jest.“ Jiní zase polemizovali s druhou větou bezbožecké kampaně a vytasili se s tvrzením, že přece křesťanství nebrání křesťanům, aby si (přiměřeně) užívali života. Nevím, nevím. Mám zato, že by křesťané měli reflektovat stav společnosti, rozpoznat znamení doby. Jaký má smysl zachraňovat společnost, která o to nestojí? Je to jako pokoušet se vytáhnout člověka, který propadá do bažiny, je tam už po krk, ale nadšeně volá, jak je to bahno krásné a příjemné a že nic nemůže být lepšího než se takhle nádherně propadat. Přišla doba, kdy by se křesťané měli pokusit zachránit sami sebe (jestli k tomu vůbec mají ještě morální a duchovní síly). Jeden křesťan, který se dokáže oddělit od prohnilé společnosti a udržet zdravý, mravní a duchovní křesťanský život, tím (paradoxně) udělá pro okolní společnost více než všichni křesťanští reklamní agenti s plamennými rozhlasovými a televizními kazateli dohromady.
Mimochodem - zajímavý detail o bezbožecké kampani na těch autobusech. Na stránkách o ateizačních akcích se objevují zmínky o Darwinovi (či dokonce přímo jeho fotografie). Znovu se potvrzuje, že darwinismus je ideologickou municí bojovného ateismu (dnes úplně stejně jako za bolševiků v Sovětském svazu). Dokážou v této duchovní válce obstát takoví křesťané, kteří zavrhli biblickou zprávu o původu světa a života, a přijali Darwinovu teorii o původu druhů?-----------------
Dejme na závěr ještě slovo autorovi článku:
»Londýnští ateisté ukázali ve své akci na to, že člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem, a Obama ukázal, že politikové alespoň po volbách se už nemusejí bát většiny věřících křesťanů. No, to je docela už úspěch, nebo ne?« píše se v citovaném článku na Britských listech. Americký prezident se už nemusí bát nikoho na zeměkouli a nyní se už nemusí bát ani Boha. To chtěl autor říci? Čím se liší všemocný bezbožný politik od takového Lenina? Co ještě tedy dokáže takového politika zastavit? Slova psaná na těch autobusech i teze autora článku v Britských listech mi trochu připomínají bolševickou agitku oslavující osvobození pracujících od kapitalistických vykořisťovatelů či vítající "světlé zítřky", z nichž tuhla v žilách krev.
Leč zpět k první polovině citované věty: "člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem". Táže-li se autor, jestli je to úspěch, pak se ve své krátkozrakosti zapomněl tázat: "úspěch pro koho?" Pro ďábla?, zcela bez pochyby.
Teprve až zhýčkaní Zápaďané zažijí, co je to peklo, a zažijí to ve své zemi, ve svých městech, a ve svých domech, teprve pak by měli psát o tom, jestli člověk má či nemá mít před peklem strach...
Na závěr tedy můžeme s kapkou ironie popřát Zápaďanům při jejich vítání pekelné svobody radostný pohled do nového roku prohlubující se krize ekonomické, společenské, klimatické i duchovní.
 |
Administrátor
--- 24. 2. 2009
Nový pravoslavný film
Cesty víry: Ostrov svatých
Kypr očima metropolity Kryštofa
Vysoká kvalita
Střední
Pro pomalý internet
Administrátor
--- 24. 2. 2009
Rusové postavili virtuální chrám ochránci Rusi
Největší osobností své historie si Rusové zvolili sv. Alexandra Něvského
Sv. Alexandr (narozen 30. května 1220) se zapsal to paměti národa jako panovník, který ubránil Rusko před katolíky a potažmo před pozápadněním. Tedy díky jemu je Rusko tím, čím je. I proto byl ve všech dobách Rusy milován jako veliký svatý a zároveň je jeho památka jeden z pilířů duchovní identity ruského národa (něco jako u nás sv. Václav).
Už jsme zde o sv. Alexandrovi něco psali (u příležitosti svátku sv. Václava - v článku č. 441.)Po upevnění západních hranic podařilo se sv. Alexandru zajistit Rus před mongolskými hordami na Východě a před Tatary. Do tmy pohanství nesl světlo Evangelia a pravoslavné kultury. Prorocky předpověděl velikou budoucí christianizaci pohanského Východu, v níž viděl historickou úlohu Ruska.
Sv. Alexandr by nebyl, tím kým je, kdyby motivem jeho života a činů byla jen politika nebo diplomacie. Alexandr bránil před Západem nejen vlast a svůj lid, ale především své pravoslavné náboženství. A světlo pravoslavného křesťanství nesl k pohanům dále na Východ. Jeho motivace tedy má svůj kořen v oblasti duchovní. A že se nejedná o pouhou "zbožnou spekulaci", dosvědčuje závěr jeho života, kdy si přeje před smrtí přijmout schimu - tedy umírá jako mnich (se jménem Alexij). Myslím, že právě proto je tak drahý srdci Rusů.
Nezetlelé ostatky sv. Alexandra byly odkryty podle zjevení před Kulikovskou bitvou v r. 1380, a tehdy začal být sv. Alexandr oslavován jako svatý.
Úspěšných panovníků mají Rusové ve svých dějinách dlouhou řadu. Oni však milují hrdiny ducha více než politiky a vojevůdce. Jako by si Rusové (dokonce i dnes) uvědomovali, že síla Ruska je v Pravoslaví, svatá Rus stojí či padá s drží-li svou duchovní sílu či ochabuje-li. Žádný politik ani vojevůdce ani ekonom nezachrání Rusko - to snad nikdy nebylo jasnější než dnes. Rusko drží Kristus a Rusy zachraňuje přesvatá Bohorodice (viz za druhé světové války).Proto je sv. Alexandrovi zasvěceno tolik chrámů v Rusku i jinde na východě. Mimochodem, sv. Alexandru Něvskému je zasvěcen i jeden z katedrálních chrámů naší autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: hlavní slovenská katedrála (tj. arcibiskupský chrám v Prešově). Také Sofie má patriarší chrám zasvěcený sv. Alexandru - je to vyjádření díků za osvobození.
---------
Za zamyšlení stojí, proč je sv. Alexandr tak populární v Rusku i dnes. Zdá se, že pro něho museli hlasovat i necírkevní lidé. Co tedy tolik Rusů přimělo, že si vzpomněli na sv. Alexandra, ochránce Rusi? Povšimněme si, že hlasování probíhala koncem roku 2008, kdy USA plánovaly vybudovat svůj raketový systém u nás a v Polsku (vcelku srozumitelně útočně namířený na Rusko; v době konfliktu v Osetii podepisovala americká ministryně /ta, co má ten přívětivý kukuč/ s polským prezidentem smlouvu o umístění raket, přičemž podotkla, že si na to připili gruzínským vínem; nu a Poláci, ti se nikdy ani nenamáhali tajit, že chtějí mít ty rakety právě proti Rusku a že nějaký Írán je jim vcelku ukradený). To je konstelace, za které se i obyčejní ruští občané museli zamyslet, co či kdo je může ochránit před hrozícím americkým útokem. Možná i pod vlivem této americké hrozby se Rusové znovu utekli o pomoc ke sv. Alexandru - a postavili mu další chrám - tentokrát jakýsi chrám virtuální ale přesto chrám národní úcty: v masovém hlasování ho zvolili za největší osobnost ruských dějin, a tedy nejoblíbenější historickou postavu Ruska - jinými slovy: tím z ruského národa, kdo je i dnes srdci Rusů nedražší.Češi si zvolili svou největší historickou osobností Karla IV. Bezesporu je to velikán naší historie. Zvolili jsme dějinnou postavu mocnáře, státníka, diplomata, který pro naši zemi, její úroveň, kulturu i mezinárodní postavení mnoho učinil. Jak už je však pro nás pragmatické Čechy typické, nese se i tato volba ve znamení jisté vnějškovosti, čili vybrali jsme osobnost činnou především politicky, panovnicky a kulturně. Češi si nezvolí světce, náboženského člověka, který je hrdinou ducha. Češi doufají v tento svět. Rus doufá v Boha.
Švejkovská česká povaha, která je v podstatě oproštěná od nějakých ideálů - ať už historických, či společenských, nebo filosofických, se projevila na hlasování o největším Čechovi zejména skrze postavu Járy Cimrmana. Viz citace z Wikipedie:
»V Česku se bezprecedentně objevilo velké množství hlasů pro nikdy neexistujícího českého génia Járu Cimrmana; dokonce je možné, že Cimrman mezi nominovanými vedl. Po konzultaci s BBC však Česká televize účast fiktivní postavy zakázala (a data o počtu hlasů nezveřejnila). Tím vyvolala mezi částí veřejnosti odpor; objevila se dokonce internetová petice požadující povolení Cimrmanovy účasti v soutěži. Za zmínku rozhodně stojí, že v britské anketě se do první stovky dostal král Artuš, jenž je současnou vědou považován za ryze fiktivní postavu.«
Co se týče náboženských a světeckých postav našich dějin - tedy velikánů ducha v českém národě - tak Janu Husovi Češi přisuzují sedmé místo. Skutečně stydím se na svůj národ, který svůj vztah ke sv. Václavu "ohodnotil" 17. místem (téměř stejným počtem hlasů jako dal Václavu Klausovi). Srdci Čecha je daleko dražší dokonce i Václav Havel či Karel Gott... To asi o Češích jako diagnóza stačí.
Zdroj Wikipedia
Administrátor
--- 19. 2. 2009
Příběh s dobrým koncem
24. neděle. O vzkříšení dcery Jairovy.
Za onoho času...
41 ... přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala.
... přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té dívky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spí.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a vzav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)
Jsme všichni v našich končinách zvyklí, že příběhy mají mít dobrý konec. Zvláště u pohádek je to patrné.
Zlo bývá přemoženo, draku je useknuta hlava, kletba zlomena, dobro nakonec triumfuje. Chtělo by se trochu šprýmovně připomenout "klasiku": »Hloupý Honza přelstí všechny chytráky.« Ač to někdy může být v rozporu se životem, kde »chudák do ještě větší nouze přijde a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou«. Prostě, ať už je reálný život jakkoliv tvrdý, v pohádkách a příbězích jsou dobré konce nepsanou povinností.
Ani si už neuvědomujeme, že evropské kulturní klima, v němž považujeme dobrý konec za samozřejmý, bylo utvářeno křesťanským duchem. Vždyť právě proto Kristus přišel, aby lidský život mohl mít dobrý konec.
Bez Krista lze o dobrém konci hovořit jen stěží, protože koncem lidského života (bez naděje na nebeské království) je smrt - a to lze jen obtížně prohlašovat za dobrý konec. Je to zřetelně sledovatelné i na příbězích, bájích a pohádkách z pohanské oblasti - tam je špatný konec úplně běžnou záležitostí, a nikomu to tam nepřipadá jako něco nepatřičného, protože "život už přece je takový". Nadmíru výstižně to vystihuje "Cimrmanova" pohádka: "Kašpárkův hrobeček". Zkuste však číst našim dětem hrůzostrašné nekřesťanské pohádky, kde nakonec všichni pomřou a jen mrazivý vítr skučí mezi hroby...
Krásně je to vidět na antické kultuře - mám na mysli drama. Pokud byla divadelní hra opravdovým zrcadlem života a snažila se postihnout něco hlubšího z reality lidského osudu, pak to byla vždy tragédie. Ostatně, antická tragédie - to je přece pojem. Oproti tomu veselá komedie - co má komedie společného s lidským osudem (pokud ji nechápeme jako zlou ironii)? Nic. To bylo duchovní klima Řecka půl tisíce let před Kristem. A v dnešním odkřesťanštěném světě to není o moc jiné, snad jen s tím rozdílem, že zatímco dříve si lidé uvědomovali falešnost komedie a pravdivost tragédie, dnešní lidé se komediální falše drží zuby nehty, a dnes uváděné tragédie ztratily svou antickou hloubku a schopnost analýzy rozvratu lidského nitra, a změnily se na katastrofické vize, krváky či hororové fantasmagorie přímo inspirované z démonických světů.
Rozdíly stojí opravdu za povšimnutí. Dávná tragédie umísťovala smrt člověka většinou mimo scénu, referovali o ní na scéně jen poslové; dnešní tragédie-fraška se naopak na moment smrti zaměřuje /kvůli tomu na to přece diváci jdou, ne?/: z nebožáka létají kusy masa, vystřikuje krev, odpadávají údy, nebo ho rovnou nějaký zdatný Japonec rozkrájí jako salám. Antická tragédie se většinou odehrávala na jednom místě, aby přílišnými změnami prostředí nebylo rušeno soustředění na psychologický ponor do příčin konfliktu; tragickým hrdinům naší doby je většinou svět malý, a proto se nezřídka děj přesunuje i do vesmíru; v poslední době v současných smutnohrách dokonce není už ani čas spolehnutí, protože autoři neváhají používat všelijaké časové smyčky, případně děj vyprávějí pozpátku. Shrnuto: antické drama mělo střízlivou formu, aby vynikl hluboký obsah; smyslem tragických výplodů moderní kinematografie je forma, obsah více či méně citelně schází, takže nemá co vynikat. (Tragédií je tady ponejvíce samotný fakt, že něco takového bylo vůbec nafilmováno.)
Hrdinové dávných tragedií jsou vystaveni nějaké strašlivé krizi, která vede k utrpení a sebepoznání. Výsledkem je zjištění, že za všemi událostmi jsou jiné zákonitosti převyšující všechna lidská pravidla. Moderní tragédie je také většinou o nějaké krizi vedoucí k utrpení, tím ale podobnost s antickým dramatem končí. Pokud to totiž někdo přežije, tak jen proto, že on je prostě skvělý. Sebepoznání buď nejde do hloubky nebo ho vůbec nečekej, a nějaký přesah za naši realitu je buď nějakou duchařskou nechutností nebo technokratickou karikaturou filosofie či náboženství (viz např. Matrix).
Abychom však jen nekritizovali - alespoň na morální úrovni jsou některé nejlepší kusy současné tragédie ještě inspirativní (stále se najdou dramatičtí ušlechtilí hrdinové, jimiž dali jejich autoři statečnost, obětavost, smysl pro poctivost a pravdu, milosrdenství a odpuštění či velkorysost).
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků, a tím dosáhnout jejich katarze (očištění). (Divadelní hra plnila na jisté úrovni funkci náboženského obřadu - pro herce i diváky.) Pro antickou tragédii by se hodil slogan "poznej sám sebe" (jak jsi špatný, slabý; jediné, co člověka pozdvihuje je věrnost nejvyšší autoritě: vnitřnímu zákonu - i za cenu smrti). Řecké tragédie měly pět částí: expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení.
Skutečností však je, že antická tragédie působila na diváky své doby tak depresivním dojmem, že po jejím předvedení někdy následovala ještě kratší hra na nějaké humorné téma, aby byl zmírněn předchozí tíživý zážitek.
A nyní - proč to všechno vlastně vyprávím. Jak to souvisí s naším původním tématem a s křesťanstvím? Svět antické tragédie ukazuje svět bez Krista. Antická tragédie je hluboce pravdivá, nejen filosoficky ale vskutku i duchovně. Dávní autoři tragédií měli schopnost postihnout něco z hlubší vrstvy světa, historie a lidského osudu. Je to tak hluboká reflexe duchovního stavu člověka, že stojí skutečně na hranici náboženského proroctví (resp. zjevení).
Vážnost, která byla připisována divadelnímu představení tragédie, je znát i z některých pravidel, jimiž se uvedení hry řídilo: jednak herci mohli být jen muži (hráli i ženské role) - to je zvláštní podobnost s kněžstvím, že? A ještě jako ukázku zvláštní vážnosti, kterou dávní lidé přikládali představení tragédie: každá hra se mohla hrát jen jednou (výjimečně bylo povoleno sehrát opakování).
Tragédie opravdu postihovala hlubší zákonitosti a různé principy chování lidského nitra. Zabývala se totiž klíčovou otázkou lidské duše: vina a trest. Dodnes používají psychiatři k pojmenování některých duševních jevů (např. jednoho druhu komplexu) a k postižení některých procesů v duši jména antických hrdinů či pojmů antické psychologie (jež navazovala na antickou tragédii a ta zase na pohanské mýty). I dnes vědí psychologové, že příčinou duševní destabilizace bývá neřešená lidská vina; následují neuróza, deprese atd.
Jednou jsem se tázal jednoho pravoslavného psychologa, jak tato psychologická "klasika" podle jeho zkušeností funguje u pravoslavných křesťanů. On mi odvětil, že plně je možno vztahovat tyto psychologické zákonitosti jen na lidi mimo pravoslavnou církev. Podle jeho zkušeností v případě pravoslavných křesťanů do té míry, v jaké se věnují duchovnímu životu, přestávají platit poznatky psychologické vědy - včetně těch dávných hlubinně psychologických jevů, reflektovaných v antických tragédiích. (To platí i pro takové záležitosti jako kupř. tzv. eneagram.) Celá psychologie se totiž vztahuje ke "starému člověku" (resp. starému padlému Adamovi), který v nás po křtu umírá. Místo něho se v nás Božím působením rodí nový člověk, nebeský člověk, jehož myšlení a duše se řídí zákony blahodati.
Křesťanská víra, pokání, askeze, modlitba, svaté Tajiny - to vše mění člověka, a to do hloubky. Křesťanský duchovní život zasahuje nejhlubší hlubiny lidské duše, psychiky, včetně podvědomí. Dobře to v praxi poznává každý kajícník a každý duchovní otec, který vede lidské duše svatootcovskou cestou pokání. Když řeknete nevěřícímu psychiatrovi principy křesťanského pokání, jak je vykreslují svatí Otcové, tak vám řekne, že ten, kdo to bude provádět, musí se nevyhnutelně zbláznit. Zvláště vstávají nepravoslavným psychologům vlasy na hlavě hrůzou z pravoslavné kající praxe pěstování sebeodsuzování. A když mu ještě navrch řeknete, co prožíváte při pokání, jaké máte uvažování a co cítíte ve svém nitru, tak už vám rovnou určí diagnózu a možná hned začne předepisovat psychofarmaka, aby vás z toho dostal. (To si nevymýšlím; za těmito řádky je nejedna praktická zkušenost. Světský psycholog nemá zkušenosti s blahodatí a zákonitosti, jimiž se řídí život lidské duše, v níž pracuje blahodať, jsou zcela mimo obzor nevěřícího psychologa.) Křesťanství není filosofie ani hra. Je to opravdu jiný způsob život a zásadní změna proniká hluboko pod povrch lidského jednání a denního myšlení. Veliká je propast mezi myšlenkovým světem křesťanského života a světskou (pohanskou či agnostickou nebo materialistickou) sférou.
------------------------------
Dnešní psychologie vznikla (poměrně nedávno) z nauky jak vést duši, pocházející od dávných filosofů. A právě tam, kde se kořeny psychologie dotýkají filosofie, je z hlediska našeho náboženského zájmu pozoruhodné místo.
Mezi filosofií a náboženstvím (ve smyslu duchovního života) vede jemná hranice, které se přibližovali staří filosofové svým zájmem o duši zaměřeným prakticky a morálně (z psychagogie, vedení duše do světla pravdy, se zrodila dnešní psychologie). Sokrates definuje takto pojatou péči o duši jako "bdělou existenci" založenou na ustavičném zkoumání sama sebe i jiných. Přesně postihuje Sokrates onu zmíněnou hranici svým výrokem: "Život, který není postaven na kritickém sebezpytování, není hoden lidského žití" (Apol. 38a5) (konec konců, tento filosof bývá u nás považován za "křesťana před křesťanstvím"). Sokrates používal metodu kritického sebezpytování formou kritických otázek, což vede k radikální otevřenosti vůči pravdě. Proto je pravá filosofie prahem ke křesťanství, které je zjevením Pravdy. A proto je pravý filosof pro lidi lhostejné k pravdě stejně nesnesitelný jako pravý křesťan. Sokrates dováděl své současníky důsledností svých otázek k zoufalství či zuřivosti; stejně tak křesťané rozzuřili pohany svým tichým mravným životem a mlčenlivým lpěním na věrnosti Kristu. Nemusím jistě rozvádět, jak věrně se podobá Sokratův konec křesťanskému mučednictví. Za prakticky prováděnou filosofovu péči o duši ručí totiž pravý filosof (sokratovského typu) svým životem stejně, jako ručí svým životem křesťan za pravost své víry.
Mimochodem, možná by se právě dnešní křesťanstvo mělo u Sokrata co učit. Přinejmenším by si mohlo osvojit jeho metodu neúprosného a důsledného tázání - umění klást otázky a jít k podstatě. To je tak zajímavé téma, že se k němu tady určitě ještě někdy vrátím. Teď však ještě na chvilku zpět k naší původní úvaze.
---------------------------
Věnujme nyní pár řádků odrazu lidské (resp. antické) tragédie v evangeliu. Nemůže nezačít sledováním tragického vývoje událostí pozemského života samotného Ježíše Krista, který na sebe přijal lidskou přirozenost, lidský úděl a celou lidskou tragédii. Je to podivuhodné, leč i v pašiovém příběhu nalézáme základních pět stavebních prvků antické tragédie. Expozice k pašiím: poslední večeře. Kolize: Jidášův odchod z večeře. Krize: zrada, vydání do rukou pohanů, výslech, mučení, bičování. Peripetie: zpráva o propuštění jednoho vězně na paschální svátky. Katastrofa: propustili Barabáše, Krista ukřižovali. Smrt, uložení do hrobu. Tady lidská pozemská cesta obvykle končí. Jenže Pán k pochmurnému řetězu lidské tragédie připojil další článek: Vzkříšení. Přemožení smrti. A tímto novým koncem se nejen mění cíl, k němuž vede lidský osud, ale předchozí články osudového tragického řetězce ztrácejí svou nevyhnutelnost. Je možné ubírat se od samého počátku úplně jinou cestou, anebo již načatou tragickou cestu kdykoliv přerušit, vystoupit z ní: zvolit si Krista.
Je docela zajímavé v probíraných souvislostech povšimnout si ještě evangelijní postavy Jidáše - která jako když vystoupí z nějaké antické tragédie. A o tom je užitečné ztratit pár slov.
Mezi křesťanem a nekřesťanem je rozdíl, který je v evangeliu reprezentován rozdílem mezi Petrem a Jidášem. I Petr měl našlápnuto na cestu tragédie: zradil Krista (stejně jako Jidáš). Jenže zatímco Jidáš kráčel po cestě lidské přirozenosti bez Krista, tj. cestou antické tragédie, a prošel si ji krok za krokem celou, až do hořkého konce: přes krizi, peripetii, ke katastrofě, tak naopak Petr se po krizi (zapření Krista) vymanil z "vleku osudu" - z tohoto anticky osudového řetězce dalších nevyhnutelných kroků ho vyprostila láska k Ježíši Kristu a víra v Něho; lépe řečeno sám Kristus, který nás skrze naši lásku a víru vytrhává z osudové tragédie diktované pokaženou lidskou přirozeností. Jidáš neměl lásku a ztratil víru, a tak po krizi (zrada Krista) sice následovala peripetie, když poznal a vyznal, že zradil krev nevinnou a vrátil třicet stříbrných, ale protože neměl pokání, propadl zoufalství a po zdánlivém obratu k lepšímu následuje nevyhnutelná katastrofa - sebevražda. Petr po krizi "plakal hořce", ale neztratil lásku k Pánu Ježíši a kál se hluboce. Kristus proto mohl přetrhnout řetěz jednotlivých článků tragédie. Po krizi následovalo pokání a znovupřijetí; nekonala se žádná peripetie ani drtivý pád do katastrofy. A to přichází Ježíš Kristus nabídnout všem lidem.
Někdy začátkem devadesátých let byl v našich kinech uveden jeden z moderních velkofilmů o Ježíši Kristu. Doteď nemohu zapomenout, že v tom filmu nebylo Vzkříšení Páně; prostě to končilo Kristovou smrtí. Asi tím autoři vyjádřili západního ducha, jemuž je Vzkříšení neuchopitelné a svou pozornost upíná spíše ke kříži. Jako by se Západ nějak nemohl vymanit z dědictví antiky a potažmo antické tragédie a všech těch souvislostí, které byly načrtnuty výše. A nebo do antického dědictví znovu upadl za své postpravoslavné éry. (Mimochodem, není asi náhodné, že se na Západ, odpadlý od křesťanského pravoslaví, vrátila v dobách tzv. "renesance" antická inspirace v celé své slávě - včetně těch pohanských bájí a příběhů vymalovaných na stěnách a stropech rozkošných zámků západní "křesťanské" šlechty...)
----------------
Tak to tedy shrňme na závěr.
Svět bez Krista, lidský život bez Krista - to je antická tragédie se všemi jejími články. Závěrečná katastrofa je nevyhnutelná - každopádně totiž končí beznadějnou smrtí. A smrt bez spásy je tím nejhroznějším koncem, jaký může být člověku uchystán. Spasitel zve člověka k sobě, aby z jeho tragédie učinil příběh se šťastným koncem. A co je to ten "šťastný konec"? No přece dědictví království nebeského, spása - čili záchrana člověka pro věčnou blaženost. Umíte si někdo představit nějaký lepší konec?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 504 do č. 507)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.