1444
Ambon
Administrátor
--- 2. 6. 2009
Po smrti se každému zjeví pravda: pravda o Bohu a pravda o člověku
K neděli o Samaritánce
Po neděli o mrtvicí raněném následuje neděle o Samaritánce. Zamyšlení nad tím, co se sběhlo tenkrát v Samaří u studnice Jákobovy, bylo na Ambonu už loni. Pro dnešek bych se rád pozastavil nad slovy Pána Ježíše, že praví uctívači Boha budou se mu klanět v Duchu a v Pravdě. Spasitel zde průhledně vzpomíná Božskou Trojici. Duchem je míněn Duch Svatý, Pravdou míní Kristus sám sebe (vzpomínáte, jak jindy sám o sobě pravil: "Já jsem pravda..." Jan 14,6). Praví ctitelé Boží tedy uctívají Boha v Trojici: klaní se Otci skrze Ducha Svatého a Božího Syna. Jak se praví u dávných Otců: Sláva Otci, skrze Syna, v Duchu Svatém.
Rád bych však dnes stočil cestičky svých úvah trochu jiným směrem. Upnu své myšlenky na slovo "pravda" (ať mi to všichni prominou), které je spojeno s pravou zbožností. Leč vykládal bych je nyní nikoliv v hypostatickém významu ale v obvyklejším jeho rozměru. Budu se snažit navázat na minulé výklady a rozklady, kde jsme již hovořili o významu pravdy pro duchovní život. A připomenouti si dovolím z nich zvláště ty punkty, kdy jsem minule hovořil o tom, že naprosto klíčový význam pro zbožnost a pro pravý duchovní život má, aby člověk poznal pravdu o sobě samém.
Připomenu (pro jistotu) ještě jednou, že základním významem křesťanského zjevení je dát člověku poznat pravdu o Bohu a pravdu o člověku. Ať mi někdo řekne, co by mohlo být pro spásu člověka důležitější! Anebo naopak - ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak by bylo možno dosáhnout spásy a sjednocení s Bohem bez toho, aniž by člověk byl uveden do pravdy o Bohu a pravdy o člověku. Ani láska není důležitější, protože bez poznání pravdy je láska falešná či plochá (jak naznačuje prof. Osipov v přednášce o nepravoslavné duchovnosti, kterou jsem přiložil k minulému příspěvku.)Dnes však půjdeme po této cestě ještě dál. Hlavně budeme rozvíjet význam poznání pravdy o člověku. Povíme si něco o tom, jak je poznání této pravdy důležité z hlediska posmrtného života člověka - resp. z hlediska soudu, kterým duše prochází po svém oddělení od těla.
A ještě citát slova Páně napovídající, že pravda je klíčem ke spáse: "A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí" (Jan 8,32).
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
V současném našem duchovním stavu pádu a hříchu nám však tyto síly (zvrácené směrem dolů) ničí a plení duši, ubíjejí a svrhávají ji do prachu, do tělesnosti, do rozkladu, do smrti. Z původního dávného stavu, kdy byly tyto síly obráceny vzhůru a táhly duši nahoru, však zůstala zachována jedna jejich vlastnost, která dnes dává vášním jejich strašlivou destrukční sílu ničit a trýznit duši do nekonečna. Touto vlastností je neukojitelnost vášní. Kdysi, před hříchem, se člověk nikdy nemohl nabažit společenství s Bohem a nebeského života, a nekonečný Bůh a neohraničený nebeský život mohli stále a stále duši uspokojovat, ona se jimi mohla stále sytit, aniž by se jich někdy mohla přesytit. Úplně jiné to však je, když se duše otevřela tělesnosti a pozemskosti a rozvířily se v ní vášně. Omezené lidské tělo a tento konečný smyslový svět nikdy nemohou uspokojit duši a nasytit její touhu. Proto se právě ta původní neukojitelnost vášní stává člověku největší trýzní. Boháč nikdy nebude mít dost majetku. Čím více peněz má, tím více je neklidný a buď touží po dalším jmění nebo se trápí přemýšlením, jak nepřijít o to, co už si nasyslil. Rozkošník nikdy nebude definitivně uspokojen. Hněv se nikdy nevybouří, ale vždy znovu vzplane - nějaká příčina se pokaždé najde. A že by někdo jen tak sám od sebe bez práce nad sebou zanechal závisti? A tak bychom mohli pokračovat dále a dále.
Dokud jsou vášně zakořeněné v duši člověka, pak nikdy nebude mít klid. Ani zde ani po smrti. Nyní už můžete sami uhodnout, do jakého stavu se dostane vášnivá lidská duše poté, co opustí tělo. Smrtí vášně nezmizí. Právě naopak. Co asi začnou tyto vášně činit s duší člověka? Jakou hroznou silou je náhle lidská duše zmítána? Situaci vášnivé duše po smrti těla kriticky zhoršují dva faktory. Oba mají původ ve ztrátě těla. Oddělení duše od těla se totiž projeví hned dvěma katastrofálními důsledky.
a) Prakticky všechny vášně se zcela nebo částečně realizují skrze tělo, či ve smyslovém světě. Samozřejmě, nejnázorněji to vidíme u vášní tělesných: rozkošnictví, opilství, břichopasnosti, či v touze člověka po majetku. Pro ně je tělo naprosto nutné. I ostatní vášně se však více či méně uskutečňují skrze smyslový svět. Okamžikem smrti však duše, navyklá na seberealizaci ve vášních, o tělo a přístup do smyslového světa přišla. Duchovnímu životu nepřivykla, ten jí zůstal nejen cizí a nepoznaný ale potažmo i nedostupný. Dveře k němu jsou zavřeny. A ze smyslového světa pozemského byla duše smrtí vyrvána. Tam už také nemůže. Jenže odchodem z těla se duše ve svém nitru, návycích, vnitřním zformování a uspořádání nezmění. Jak žila duše za svého života v těle, tak chce žít i nadále. Nic jiného nezná, nic jiného neumí. To jediné, čím ve svém tělesném životě vášnivý člověk naplňoval a živil svou duši, bylo ukojování vášní. V tom tkvěl život duše vášnivého člověka. A nyní je toto vše pro tuto duši mrtvé. Se smrtí těla pro ni umírá celý její svět. Nesmrtelná duše zažívá smrt. Ano, říkali jsme, že vášně jsou v principu neukojitelné. Jenže nyní duše přišla i to zdánlivé, klamné a chvilkové ukojování vášní. Nemá nic. Touha a žádostivost zůstala, ale uspokojení je - i v té nejmenší míře - už odepřeno. Trýzní se palčivou touhou, kterou už nikdy nebude moci naplnit - ani zdánlivě, ani na chvilku.
b) A dále - a to je ještě horší - zde v tomto těle člověka před plným působením vášní na jeho duši chrání jakási tělesná slabost. Dokud je duše v těle, nikdy ji nemohou vášně opanovat zcela - takže ani neustále ani v plné síle. Slabost a křehkost těla tomu brání. Např. jakkoliv je touha člověka po nějaké vášni silná, tento člověk musí také někdy spát, a to je chvíle, kdy od mučivé vášně duše odpočine. Jakkoliv je silná jeho vášeň pro dobré jídlo, i když by chtěl stále pokračovat v jejím uspokojování (předpokládejme, že má tu možnost a hodovní stoly se stále prohýbají), tak bude po nějakém čase už tak přejedený, že se již nemůže na ty lahůdky ani podívat. A vášeň se utlumuje (alespoň dokud mu nevytráví). Stejně tak se to má s opilstvím, se sexem i s jinými tělesnými vášněmi. Dokonce i v případě duševních vášní jako je hněv, prahnutí po moci a slávě - čas od času na ně (dokonce i člověk zcela ovládnutý těmito touhami) zapomene, něčím se odreaguje a nemyslí na ně. Jenže tento "ochranný tlumící polštář" tělesné slabosti, nesoustředěnosti, rozptýlenosti, smrtí zmizí. Po smrti je duše dokonale bdělá, neusíná, - a vášeň, která se za života těla v duši zakořenila a rozvinula, a duše na ni uvykla a přijala ji jakoby za svou součást, může se zmocnit duše naplno. Tam pak už není kam zalézt, kam se schovat, kam uhnout. Vášeň se v duši rozvine v maximální síle a bez úlevy.
Dalším tlumícím jevem, který působí za našeho života na duševní stav, je zapomnětlivost. Jednotlivé vášně, hněv, závist a další - prožíváme vždy po nějaký čas, a pak zapomínáme a prožité přechází do podvědomí. Jak říkají otcové: Zapomnětlivost je velkým nepřítelem našeho spasení. Proto církev upozorňuje a vyzývá k pokání; s koncem života se totiž rozpadá naše tělo, které příjemně skrývalo v podvědomí všechen ten hnůj, který se tam pomalu vrstvil v průběhu životaběhu, a všechno(!) co je přikryto a uchovává se v člověku kdesi v temných hlubinách, se vyjevuje před očima duše. Vášně začínají působit v té míře, v jaké jsme je pěstovali a zalévali. Jaké to bude strašlivé překvapení až uzřím pravdu o sobě! Začnou muka.
My tady zemi snadno zapomínáme. Zezelenal jsem závistí, ale pak jsem zapomněl. Jenže vášeň zůstala. Tělesné vášně ve tvém nitru skrytě přetrvávají. Tělo pak už nemáš, ale vášně v duši zůstaly. A to je problém.
Psychologové a psychiatři vědí, co je to podvědomí a co vše se tam může skrývat. A jakou sílu mají tyto dávno zapomenuté prožitky nenápadně (nebo i výrazně) ovlivňovat naše vědomí. A hlavně ty hrůzy, které se tam skrývají. Nevyřešené problémy, zážitky, s nimiž se člověk nevyrovnal, ale jen je odsunul, a především hříchy, z nichž se člověk neočistil pokáním (a proto ho svědomí hlasitě či tiše usvědčuje - ať už si je uvědomuje či nikoliv). To vše žije v člověku dál, leč skrytě. Psychologové vědí, že nic jen tak samo od sebe z lidské duše nezmizí, ale kdesi se to v člověku schovává. Tyto zapomenuté problémy někdy dokáží z hlubokého sklepení podvědomí tak mocně ovlivňovat psychický stav člověka, že musí dokonce vyhledat lékařskou pomoc. A když mají tyto stíny neviditelné ze stavu denního vědomí takovou moc nad stavem duše ještě za života, co asi dokáží učinit s duší po smrti?Tuto pravdu o vášních zvěstuje lidem asketické učení pravoslavné církve. Proto církev neustále lidi před vášněmi tolik varuje. Proto neúnavně vyzývá k jejich vykořeňování a odstraňování z duše. Proto se snaží lidi přimět k asketickému životu, který člověka osvobozuje od vášní. Proto postní pravidla církve. Pracujte na očišťování své duše, na změně svého nitra. Kontrolujte obsah své mysli. Nedopouštějte, aby se vaše mysl naplňovala čímkoliv, co vás prostě jen tak napadne, nedávejte špatným myšlenkám svou duševní energii, nedovolujte, aby se ze špatného myšlení nestal zvyk, nenechte v duši rozvinout vášně.
A hlavně, kvůli tomu všemu církev neúnavně vybízí lidi k pokání, aby se očišťovali od hříchů. Pokání totiž působí opačnou silou. Omývá poskvrnu hříchu. Brání vášním, aby se zakořeňovaly v duši, nedovolí, aby vášně srostly s lidským srdcem. Oslabuje jejich působení.
V duši křesťana v průběhu jeho života tedy působí dvě duševní síly: jednou jsou vášně a druhou je pokání. Tyto síly proti sobě zápolí. Smrt a to, co následuje bezprostředně po ní, ukážou, do jakého stavu dospěl vzájemný zápas těchto sil. Duchovní stav člověka v okamžiku smrti má nedozírné důsledky pro další život duše po smrti.
Jakým způsobem se zhodnotí, kam až dospěl zápas člověka proti vášni, či naopak do jaké míry se vášním podařilo opanovat duši? Zkusím se zde nad tím trochu zamyslet. Třeba se to bude někomu hodit.Abychom mohli toto téma dále rozvíjet, musíme odkázat na pravoslavné učení o tzv. "celnicích" (staroslovansky: mytarstva, čili jakési přechody, jimiž musí duše po smrti procházet). Není to tak docela nepodobné tomu, co se děje na hranicích mezi státy, kde mají svou strážnou budku celníci, kteří prošacují poutníka, hledajíce, zdali snad u sebe nemá něco, co je předmětem jejich zájmu. Podobně i duši na její cestě zastavují démoni, temní celníci, na jednotlivých přechodech a zkoumají, jestli v duši není něco, co je předmětem jejich zájmu. Zdá se, že jsou běsové rozděleni do jednotlivých rezortů, a to podle jednotlivých vášní. Každá vášeň má své běsy, které se snaží právě tu svou vášeň v člověku rozdmychávat, hledají, zdali najdou v lidské duši předpoklady k rozvinutí vášně a jestli tam najdou napnuté strunky svých vášní, a pokud ano, tedy na ně pidlají jak na bendžo své démonické akordy.
Učení o posmrtných "celnicích" se zakládá především na zjevení sv. Theodory. Leč existence a struktura celnic byla odkryta i jiným svatým. Je to tradiční učení pravoslavné církve. Dnes se někteří snaží toto zjevení zpochybňovat a poukazovat na to, že nebylo Církví nikdy dogmatizováno; to však nic neznamená - dogmatizovat toto učení nebylo potřeba, protože až do současnosti proti němu nikdo nevystupoval; ve skutečnosti je učení o "celnicích" pevnou součástí pravoslavné tradice (jak hlásá např. i prof. Osipov). Starci i ve 20. století, kterým byly zjeveny posmrtné věci člověka a kteří viděli, kde se člověk nachází po smrti, považují "celnice" za nepochybnou záležitost. Např. starec Lavrentij Černigovský sdělil jedné své věřící, kde je duše jejího otce: "... otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy."A jak zkoumají tito neblazí "celníci" duši na její posmrtné cestě? Tak tedy, co jsou to vlastně ty "celnice", na nichž je duše zastavena a "proclívána"?
Démoni na celnicích nečiní vlastně nic jiného, než činí za života člověka, kdy se svými pokušeními snaží rozjitřit v něm vášeň, rozdmychat její temný plamen. Za tělesného života člověka mu do hlavy vsouvali myšlenky, resp. podněty, a čekali, jestli duše odpoví a začne-li rozvíjet myšlenku, přidá-li pak ještě emoci a vykreslí-li v obrazotvorné části mysli příslušné obrazy, představy a fantasie. Tak se líhne z tohoto dračího vejce činná vášeň. Následně i po smrti na celnici je to vlastně podobné - duši jsou tam představovány klamné obrazy té či oné vášně. Démoni vykreslí dokonalou projekci obrazů vášní (a s potěšením určitě použijí právě ty obrazy, které si mysl zvykla za života sama vytvářet a jimi vnitřně vášeň uspokojovat). A čekají, jestli duše - k jejich radosti - na tyto klamy odpoví, či zdali - k jejich zlosti - zůstane lhostejná a nemůže být na celnici zadržena.
Takže na každé celnici běsové před duši postaví iluzi té vášně, která k té či oné celnici náleží. Např. na celnici jídla, pití a hrubých smyslových požitků se duše labužníka setká s nejvěrnějšími obrazy nejoblíbenějších pokrmů, s jejich vůní a chutí. Po obrazech hostin a nejlepších pochoutek přijdou jiné smyslové obrazy. Nemusím zde jistě rozvádět, co asi na příslušné celnici uvidí smilník a rozkošník. Na celnici vášně zištnosti, lakomství a touhy po penězích duše může uvidět např. hromady zlata, peněz a všeho jiného možného jmění, samozřejmě především to, které ji za života zvláště přitahovalo a po němž žíznila. Na celnici ctibažnosti a touhy po slávě se mohou ukázat démoni v podobě lidí, kteří se před duší klaní, obdivují ji, chválí za krásu, moudrost, umění, tleskají či pochlebují, či mohou ji velebit za jiné domnělé schopnosti.
Na všech celnicích - je jich přibližně 20 - jde jen o jedno: pokud duše na simulaci předmětu vášně odpoví, získávají démoni právo duši zadržet, a případně ji skrze tuto vášeň vláčet, kam je jim libo. Nejde při tom vlastně tak docela o násilí; oni skrze nevykořeněné vášně, které si člověk v duši sám zasadil, vypěstoval a hýčkal, uvedou duši do takového stavu, který odpovídá peklu. Rozdmychaná vášeň, která nemůže být ukojena, přičemž člověk je touto vášní spoután a nemůže se od ní osvobodit, protože je přirostlá k jeho duši, to je přece peklo. A démoni jen "topí pod kotli", v nichž se duše smaží, - tj. rozdmychávají temný oheň vášně v každé duši, a tím i její nekončící muka.
Jak je snadno patrno, tak tento mučivý plamen nemá nic společného o tzv. "očistcovým plamenem", o němž mylně učí římskokatolická církev hlásající, že církev existuje ve třech stavech: na zemi, v očistci a v nebi (katol. katech. 954). O očistci doslova tvrdí katolický katechismus, že si zde někteří "odpykávají své viny" (1475). Katolický katechismus učí: "Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni ... jsou po své smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, nutné ke vstupu do nebeské radosti" (1030).Takže na každé celnici duše prožívá ty stavy vášní, jimiž je nakažena a které nevykořenila. Jestli byl člověk nedbalý a nepoznal pravdu o sobě za svého pozemského života, pozná tuto pravdu (a může to být děsivé překvapení) právě na celnicích jednotlivých vášní. K poznání každé vášně tam dochází tváří v tvář této vášni. Na jedné straně se zjeví Boží pravda. Dochází k hrůze z odpovědnosti, jestli duše ustojí tuto vášeň a neupadne-li do ní a obrátí-li se k Bohu. Před tváří zjevivší se pravdy a před tváří činné vášně. Všichni víme, co je to aktivní vášeň, když vítězí. Jestliže člověk vášni propadl za života, tak propadá i zde. Pokud však bojoval a kál se, pak má i na celnici dosti sil, odtrhnout se od vábivých klamů a opustit tuto vášeň. Duše, která propadla, začne touto vášní trpět, je mučena touto vášní. Proto církev s takovou naléhavostí a důrazem a láskou každého volá: Dávej zde na sebe pozor, kaj se dokud není pozdě, omývej duši pokáním.
Jenže plamen vášní nikoho neočišťuje. Ten, kdo hoří v tomto plameni, se tím přece nestává lepším. Jsou to muka a nadějí hříšníka není vypršení jakési lhůty očišťovací, kterou až si odtrpí a hříchy si "odpyká", bude propuštěn a dostane se do nebe. Nadějí v tomto utrpení jsou modlitby Církve, které přináší Církev na zádušních bohoslužbách, konají se při liturgii např. na proskomidii a při velkém vchodu; jsou to modlitby křesťanů, které vznášejí za zesnulé, když za ně v chrámu stavějí svíce, nebo když se modlí při svých každodenním domácích modlitbách.
Toto nemá s očistcem, ani odbývání si nějakého trestu za hříchy, ani přinášení zadostiučinění za hříchy, jak učí římskokatolická církev ve své báji o očistci. (Opakovaně to zdůrazňuji, protože někteří povrchně usuzují, že "celnice" jsou pravoslavnou obdobou očistce, a že tedy pravoslavná církev má jakoby podobný náhled na záhrobní úděl duše jako římsko-katolické učení.
Římská teologie se se zvláštní zálibou velice podrobně - a lze říci: v právnickém duchu - zabývá tresty za hřích. Rozděluje tresty na věčné a časné; věčné zbavují člověka společenství s Bohem a činí ho neschopným dosáhnout věčného života - to je věčný trest. Všední hříchy jsou očišťovány mj. i v očistci a "očišťování (myslí se v očistci) zbavuje (člověka) tak zvaného "časného trestu" za hřích" (katolický katechismus: 1472). Dále katolický katechismus radí, že "křesťan se má snažit přijímat časné tresty za hřích jako milost" (1473). Nauka o očistci je pak dále prorostlá s jiným učení a to o odpustcích a o tzv. pokladu církve (nadbytečné zásluhy Krista a svatých, který může církev otevřít křesťanu /ať už na zemi nebo v očistci/, aby mu byly odpuštěny nějaké časné hříchy. Viz něco o tom v katol. katech. 1478, 1779 a 1498.) To je úplně jiné pojetí a jiný duch než v Pravoslaví.
Pravoslavné učení má zcela odlišné pojetí trestu, než římská církev. Trestem dle nás není kárný výkon Boží spravedlnosti, ani přinášení zadostiučinění Bohu, ale vstupem do pravdy o sobě; vzpomeňme na sv. Antonína Velikého: Bůh se na nikoho nehněvá, nemiluje svaté více než hříšníky. Muka - to je uvedení do pravdy takové duše, která se za svého života spojila se lží a klamem. (Toto trápení není žádnou milostí.) Svým životem zde každý sám rozhoduje, co mu přinese chvíle smrti, až bude zvednuta opona a bude zjevena plná pravda: o Bohu i o člověku. Dle způsobu života tady na zemi bude pro jednu duši zjevení pravdy o ní i o Bohu radostí, pro jinou však hrůzou.
Je-li duše zastavena na nějaké celnici, a po nějakou dobu nepokračuje dále, ani se nepropadá dolů (jak se o tom hovoří v některých zjeveních), pak to není kvůli tomu, že by se na té celnici očišťovala, ale je to proto, že se za tuto duši někdo modlí. Před pádem ji zachraňují modlitby přinášené za duši na zemi. (Podle některých zjevení se zdá, že je možno vymodlit dokonce i duši z pekla - opět však platí - není to kvůli tomu, že si duše už něco odpykala, nebo vypršela nějaká lhůta; je to jen díky modlitbám zde na zemi.) V modlitbách se sjednocujeme s touto trpící duší, a tím ji můžeme duchovně obdarovat. Svými dobrými skutky doplnit to, čeho se jí nedostává, svou askezí a svatostí jí dát orientaci, je-li zmatena, a vyvést ji z kalné mlhy vášní k poznání Krista. Skrze naše modlitby s k duším v záhrobí přibližuje Pán. (Nemusím jistě unavovat rozváděním, čím se působení těchto zádušních modliteb odlišuje od učení o odpustcích. Nevěříme v žádné pokladnice nadbytečných či nespotřebovaných zásluh.)
Na závěr tohoto oddílu:
Je-li duše zadržena na celnici, ale nepropadne-li, znamená to, že je v ní alespoň jiskra pravdy a pokání, a že se za ni někdo modlí. Nadějí všech pravoslavných křesťanů jsou modlitby Církve, které za všechny zesnulé bratry a sestry každodenně přináší. Jenže jak může být zadržená duše osvobozena? Nejedná se tu přece jen o nějaké dodatečné očištění? Jak jsme již pravili, plamen vášně nemá žádnou schopnost očišťovat duši. Takže osvobozena může být jenom tím, že je démonům vzata možnost duši pokoušet a rozněcovat v ní ten temný plamen. A tuhle moc nemá dokonce ani anděl, ale má ji Církev, mystické Tělo Krista, který přemohl ďábla. Přímluvy svatých a modlitby živých na zemi přinášejí duši na pomoc tuto sílu Církve, k níž se duše za života přivtělila. Církev je společenství, z něhož nikdo svou smrtí neodchází. Posvěcení, jehož dosahují věřící zde na zemi, se může přenášet i přes hranici smrti na duše zesnulých.
--------------------------------------
Nuže, závěrem:
"Na zemi jsme proto, abychom složili zkoušky, a pak jdeme dál" (pravil starec Paisij). Závěrečná zkouška, na které se vyjeví, jak jsme zvládli školu života, je na celnicích. Tváří v tvář každé vášni duše opravdu skládá jakousi zkoušku. Padá ta duše, která není schopna odtrhnout se od působení vášně. Je to konfrontace duše s pravdou. Tam se dozvíš, kým opravdu jsi, jaká je tvá duše. Tam se zjeví, zda je člověk plně pokořen svou vášní, nebo je-li schopen se od ní odtrhnout. Není-li schopen, pak hrozí, že se tato muka vášně stanou trvalým stavem lidské duše.
Na každé celnici může tedy proběhnout s lidskou duší trojí věc. Buď duše zůstane k vášni, která ji tam pokouší, zcela lhostejná a prochází dál. Celnice nemá sílu ji zadržet. To je nejlepší výsledek. Nejhorší výsledek je, když duše na pokušení vášně odpoví celou svou silou, naplní se touto vášní. Pak se propadá a jde tam, kde je domov této vášně. Nu a pak je něco mezi tím. Duše na vášeň odpoví. Ale zároveň bojuje. Vášeň v ní nezapustila pevné kořeny, protože se duše za života kála a s vášní bojovala. Na celnici je duše zadržena, nemůže dál, ale zároveň se nepropadla, protože není plně sjednocena s vášní. Za takovéto uvízlé duše se církev modlí. To jsou duše, ve kterých zůstává stále něco dobrého, je tam stále naděje, že nakonec ten zápas ustojí.
Modlitbou můžeme pomoci duši, pokud v ní hoří alespoň malinký plamínek pravdy. Do vášně mohla duše padnout kvůli slabosti. Pak je možno pomoci.
Soud nad lidskou duší je jistě daleko složitější záležitost, do níž zasahuje mnoho faktorů a dalších vlivů, než jen vášně a hříchy. Projevují se zde modlitby Církve, jak jsme se již zmínili. Působí milosrdenství Boží, pokud je k němu duše otevřená. Veliký význam pro duši má každé přijímání svatých Tajin, jimiž se duše za života v těle léčila a napravovala svůj vnitřní stav.
Anděl ochránce pomáhá duši v tomto zápasu. Posiluje ji tím, že jí osvěcuje vírou v té síle, kterou si duše za života osvojila. V tomto hrozném stavu rozkolísanosti a otřesů z probouzených vášní ji anděl upevňuje a uklidňuje tím, že proti svodům vášnivých klamů staví podávání inspirace svatého klidu a míru - v té míře, nakolik se duše dokázala tomuto svatému světu Božího pokoje otevírat ještě za svého života v těle. Každý okamžik zde na zemi, kdy duše prožila nadpozemský mír a blahodatný klid, který člověk může pocítit např. při bohoslužbě, při modlitbě, při přijímání svatých Tajin, zde - ve stavu zkoušky ohněm vášní - duši pomáhá překonat toto kritické pokušení. Anděl ochránce má totiž možnost všechno to nebeské, co duše prožila za svého života, nyní v duši opět vzbudit, připomenout, a tím duši pomoci najít ve zmatku pokušení správnou orientaci vzhůru.
Na tomto místě se dotýkáme jednoho z mnoha významů bohoslužeb pro duši člověka. Při bohoslužbách se může věřící setkat tady na zemi s nebeskou energií, nadýchnout duchovního vanutí, získat zkušenost s nebeským stavem. K tomu je důležité, aby bohoslužba měla určitou základní úroveň svého provedení a nebyla příliš krátká (nejlépe to splňují bohoslužby, jak je slouží Řekové). Pravoslavné bohoslužby se nesou v duchu pokoje, plynou v nevzrušenosti, jisté monotónnosti, ale energicky a nikoliv mdle. To vše uklidňuje nitro člověka rozbouřené světským a tělesným vlnobitím. Bohoslužby jsou jako pokojný přístav pro lodičku duše zmítanou na neklidném moři. Právě ten klid (světskému člověku bude připadat jako jistá jednotvárnost) bohoslužeb učí duši spočinout v nebeském "činném klidu a bdělém odpočinku" a dává mu zkušenost nebeského díla - kdy je duchovní prací bdělost, soustředění a patření vzhůru. Proto je - právě s ohledem na posmrtný život, a právě v dnešní době roztěkanosti a všudypřítomného neklidu - nutné co nejčastěji se bohoslužeb zúčastňovat, aby se duše učila tomuto stavu a mohla se na něj rozvzpomenout, až kolem ní budou vířit démonické klamy svádějící duši do zmatku vášní.Dále anděl přináší duši na pomoc energii dobrých skutků, které člověk za života vykonal. Ano, tady se projeví obrovská síla lidských skutků, o nichž se píše v Bibli - skutky jdou po smrti s námi (Zjevení Janovo 14,13).
Nesmírný význam lidských skutků nám zde na zemi zůstává vždy alespoň částečně skryt. Čím je dána tato jejich hodnota a na čem se zakládá přesah, který mají lidské skutky z toho hmatatelného světa do duchovní dimenze? (A zvláště to platí o dobrých lidských dílech.) Je to zřejmě dáno mravní hodnotou lidského skutku. Pokud člověk je schopen konat nezištně, bez očekávání odměny, ani kvůli strachu z trestu, pak má takový skutek absolutní hodnotu. My tady na zemi můžeme konat mravně hodnotné akty, protože jsme svobodni. Nevidíme zde ani nebe ani peklo; ani Boha ani temné síly. Proto jsme svobodni. Jestli chceme, konáme dobro, chceme-li činíme zlo; a obojí děláme, aniž by nás strašil reálný pohled do pekla, kam vede cesta ze zlých skutků, či lákal ráj, kam člověka povznášejí dobré skutky. Tam, po smrti, už je vše zjeveno. Tam už není nikdo nevěřící. Peklo i ráj tam každý vidí tak, jako na zemi vidíme krajinu, stromy, řeky, nebe, hvězdy. Tam už není svoboda rozhodování v tom smyslu jako tady na zemi. Děs pekla a krása ráje tam už nedovolují tu plnou mravní svobodu rozhodovat se o svých skutcích bez jakéhokoliv ovlivnění. Peklo je strašné a z démonů jde taková hrůza, že ten, komu se zde na zemi z nějakého důvodu mohou zjevit v plné své podobě, se z toho většinou pomátne na rozumu. Pro toho, kdo to vidí, neexistuje už žádné svobodné rozhodování, jestli k nim chce či nikoliv.
I zde na zemi samozřejmě můžeme věřit v nebe a věřit, že je i peklo. Ale je to "jen" víra. Dokud jsme v těle, tak jsme od těchto duchovních skutečností jakoby za záclonou. A to nám dává svobodu rozhodovat se bez nátlaku. A to potažmo dává našim skutkům (a zvláště těm dobrým, nezištným a zbožným) nepředstavitelnou váhu a dosah. Sloužit neviditelnému Bohu, aniž by k tomu člověka donutil děs z pohledu na ďábla, aniž by člověk viděl blaha, která Bůh připravil těm, kteří ho milují, to je síla, která prolamuje nebesa. Před tím se sklánějí i nebeské mocnosti. "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili," pravil Pán Tomášovi.
(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
Administrátor
--- 30. 5. 2009
Jedinečná událost, navštívení vzácných svatých ostatků
Drahocenná schránka s ostatky sv. Alexandra Něvského navštívila řadu míst v českých zemích a na Slovensku
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větší velikosti)
Administrátor
--- 26. 5. 2009
Z došlé pošty - významná událost, navštívení vzácných svatých ostatků
Alexandr Něvský v Praze
Poprvé v historii novodobého Českého státu připutují ostatky svatého knížete Alexandra Něvského do Prahy a dalších míst České republiky. Přiveze je zvláštní komise vedená biskupem Alexandrem z Moskvy. Ostatky jsou uloženy v nádherné, umělecky a velmi draze vyzdobené schránce spolu s ikonou světce. Speciální letadlo s ostatky přistane ve středu 27. 5. dopoledne v Brně, kde budou vystaveny k uctění veřejnosti v místní pravoslavné katedrále svatého Václava na Špilberku do odpoledních hodin. Poté budou přivezeny do Prahy do chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice na Albertově, kde se budou téhož dne od 18°° hodin konat slavnostní bohoslužby.
Ve čtvrtek 28. 5., kdy pravoslavní křesťané slaví Nanebevstoupení Páně, budou ostatky vystaveny v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. 9a v Praze 2 od 9°° do 14°° hodin. Téhož dne bude v tomto chrámu také vystavena divotvorná ikona přesvaté Bohorodice "Obměkčení kamenných srdcí". Na tento den zároveň připadá III. výročí intronizace metropolity českých zemí a Slovenska vladyky Kryštofa.
Ostatky sv. Alexandra Něvského dále poputují do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice Na Olšanech, kde budou k uctění od 14.30 hod. do uzavření chrámu. Další den 29. 5. budou ostatky převezeny do chrámu sv. Jiří Vítězného, který se nalézá na teritoriu Ruského velvyslanectví v Praze. A následující den budou k uctění v chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech od 9°° hodin do uzavření chrámu.
Svatý Alexandr Něvský se narodil 30. května 1219 v Pereslave-Zalesskom, jako syn velkého vladimírského knížete Jaroslava Vsevolodoviče. V roce 1236 se stal knížetem v Novgorode. Po vítězství nad Švédy na řece Něvě 15. července 1240 byl nazván Něvský. Svatý Alexandr Něvský je největším osobností Ruského národa, zároveň je také příkladem křesťanské zbožnosti, oddanosti Bohu a obětavé služby člověku. Velmi se podobá svatému českému knížeti Václavu.
Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích
----------------
Na weblogu Ambon jsme o osobnosti sv. Alexandra nedávno psali v příspěvku č. 505.
Administrátor
--- 22. 5. 2009
Problematika nemoci člověka - část 2.
4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném - pokračování
Pokračování předchozí kapitoly
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma, které souvisí s jinotajným (alegorickým) výkladem evangelia o uzdravení mrtvicí raněného muže u ovčí koupele Bethesdy.
Stav toho nemocného je obvykle vykládán jako obraz obecného stavu duše člověka (tedy stavu lidství, tj. nejde zde jen o toho nemocného u koupele, ale o stav duše, s jakým se všichni lidé rodí na tento svět). Již jsme zde o něčem podobném několikrát psali. Zvěst o tom, jaká je pravda o stavu lidské duše, patří k základním pilířům křesťanského zjevení. Je to bod, v němž se křesťanství zásadně rozchází se všemi nekřesťanskými náboženstvími. A zároveň možno si povšimnout, že se zde Pravoslaví rozchází i nepravoslavnými vyznáními, protože jak do římského katolicismu tak do všech větví a větviček protestantismu už pronikly podstatné prvky nekřesťanských náboženství, jak jsme již o tom zde psali (proto nemají ani protestanti ani katolíci žádný zvláštní problém účastnit se sbližování světových religií a vytváření jednoho společného "náboženství budoucnosti"). Dlužno však podotknout, že tento rozklad křesťanského zjevení již místy vstupuje i do Pravoslaví... (O tom více níže.)
Tedy k tomu stavu lidské duše po pádu prvních lidí do hříchu. Výstižným podobenstvím tohoto stavu je smutný stav člověka po celkové mrtvici. Takový člověk na první pohled nevypadá zle. Má všechny údy. Může mít dobrou barvu. Dýchá, žije. Avšak jakmile se měl hýbat, v tu chvíli se teprve děsivě odhaluje, jak na tom ve skutečnosti je. Nemůže se pohnout. Nemůže chodit. Někdy ani nemůže hovořit. Tedy sice nikoliv na první ale až na druhý pohled uvidíme celou hrůzu této nemoci. S lidskou duší to není nepodobné. Na první pohled se mohlo zdát, že to není zas až tak špatné. Teprve při podrobnějším nahlížení na svou duši a porovnání sebe se vzorem lidskosti, který ukázal Ježíš Kristus, spatříme celou tu hloubku pádu člověka, vidíme propastný rozdíl, hledíme, jak nesmírně jsme vzdálili kvůli hříchu.
Nahlédneme-li do vlastního nitra (či rozhlédneme-li se po světě), s bolestí si uvědomujeme tu neschopnost lidské duše setrvat v dobru. Všichni chtějí dobro, všichni touží po míru a po štěstí, ale tak či onak konají pravý opak. Každý chce spokojenost pro všechny, ale při tom jsme všichni v celém průřezu svého srdce i mysli zasaženi egoismem, který spokojenost a pokoj znemožňuje. Základní vlastnosti a schopnosti lidské duše, které ji spojovaly s Bohem, s pramenem míru a štěstí, jsou ochromeny. Síly, jimiž se lidská duše pohybovala na cestě dobra, jsou ochrnulé, a lidská duše je téměř bezmocně vláčena silami zla po cestách vášní a hříchu.
------------------------------
Dnes už jenom Pravoslaví udržuje základní povědomí o této pravdě a pěstuje ho ve své spiritualitě. Pravoslavná duchovnost je založena na pokoře, skutečné pokoře, skrze niž člověk nejen rozumem uznává, ale sám svou vnitřní zkušeností vidí, že v něm není nic, co by nebylo nakaženo hříchem, že neučinil nic opravdu cele dobrého, že nemá nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou samým. Jaký to rozdíl např. od katolických "svatých", tedy od římskokatolických mystiků (na nichž je postavená novodobá duchovnost této západní církve), z jejichž výroků čiší tolik pýchy a spokojenosti s sebou, resp. tolik démonických klamů (např. František z Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Avily). Zatímco pravoslavný, který je napojen na duchovnost svatých pouštních Otců prvního tisíciletí, to zřetelně vidí, katolík, který je omámen duchovností Západu druhého tisíciletí, tu nadutost západních "svatých" a jejich oklamání už není schopen spatřit.---------------------------------
Jsou dvě věci, které dnes v naší době a v naší společnosti musí pochopit ten, komu se má otevřít chápání Pravoslaví. Jednou z těchto dvou věcí je pravoslavné učení o člověku. Druhou věcí, která s tím jde ruku v ruce, pak je pochopit, čím se Pravoslaví liší od ostatních věrovyznání a náboženství. Žijeme v době informací a na místě, které je křižovatkou kultur, vlivů, názorů, učení, idejí. Člověk žijící tady a dnes je zahlcen tolika různými názory na náboženství a duchovní život, že má-li vstoupit do pravoslavného duchovního života, musí nejprve začít dobře chápat, v čem je tu rozdíl; jinak nemůže pokročit ani jeden krok správným směrem po pravoslavné duchovní cestě.Musím zde tudíž o těchto věcech něco napsat, aby zde byly informace, jak odlišit Pravoslaví od jiných věr, a jak rozeznat klamnou duchovnost od skutečného duchovního života přinášejícího pravdivé Bohopoznání. Vyberu sem něco z přednášky prof. A. Osipova o římskokatolické duchovnosti, jak se jeví z pravoslavného pohledu a jak dopadne při srovnání s autentickou křesťanskou spiritualitou, kterou představují např. pouštní Otcové (3. až 6. století). Podívejme se na moderní západní spiritualitu - resp. na její projevy u těch osob, které jsou jejími všeobecně uznávanými a oficiálně schválenými a tím verifikovanými vzory.
Bylo by pochopitelně zhola zbytečné vykládat o pokažené západní spiritualitě někomu, kdo žije třeba na Sibiři nebo v Tibetu a kdo v životě nepřišel do styku se západokřesťanským vlivem. Na takových místech je nutno vysvětlovat odlišnost křesťanství od šamanismu, uctívání démonů, představ o znovuzrozování atd. V Evropě se však ani ateista nemůže vyhnout duchovnímu působení pokaženého křesťanství - je to zakleto v západní kultuře, společenské morálce (např. rasismus je typickým zplozencem západního křesťanství), ve státních ideologiích (demokracie i fašismus; dokonce marxismus-leninismus není v jádru ničím ruským, ale je profesionálními filosofy vykládán jako součást tzv. "německé filosofie"), v životní filosofii západních lidí (expansionismus je následkem starozákonních prvků proniklých do myšlení římské církve; konsumismus je důsledkem vlivu západní sentimentální duchovnosti, která se honí za prožitky a zážitky) a v celém západním myšlení, jehož vlivu se žádný příslušník západoevropské civilizace nemůže vyhnout.
František z Assisi prohlásil, že si přeje stejně trpět jako trpěl Kristus. A že si přeje pocítit veškerou tu lásku, kterou cítil Kristus. Kromě toho uvedl, že se cítí být už zcela proměněn v Krista. Před smrtí vyjádřil svou spokojenost nad tím, že vyplnil vše, co měl vyplnit. Ani náznak vnímání vlastní hříšnosti! To je úplný opak toho smýšlení, které vidíme u vzorů autentické křesťanské spirituality, pouštních otců, kteří přes všechny zázraky, které vykonali, až do své poslední chvíle hovořili o sobě jako o hříšném člověku, který ještě potřebuje pokání. František se modlí, aby mu Pán dal prožívat veškerou lásku, kterou měl Kristus, a zjevně vůbec nechápe základní křesťanskou pravdu, že právě hřích nám brání milovat Boha.
Jiný zajímavý rys Františkovy spirituality: nemůžeme nepřipomenout, že byl prvním, u koho se objevila tzv. "stigmata". Žádný svatý prvního tisíciletí netrpěl ničím podobným. Katolický autor knihy o Františkovi tvrdí, že byl větším svatým než sv. Antonín Veliký. Nad tím asi každý pravoslavný jen zakroutí hlavou. Pokud by však tento spisovatel hlásal, že František je otcem římskokatolické spirituality, pak bychom jistě nemohli nesouhlasit. Stigmata vznikají silným roznícením duševní obrazotvornosti, a nesprávnou orientaci zbožnosti na akcentaci Kristova lidství. Mezi výše uvedenými znepokojivými rysy Františkova duchovního života jsou dva jevy typické pro chybnou římskokatolickou spiritualitu.
Nejprve k té druhé: připomeňme si západní zobrazování Krista na kříži - muže zkrouceného bolestí s výrazem strašlivého utrpení. Snad u každého kláštera a mnoha kostelíků a v interiéru snad většiny západních chrámů se vyskytuje tzv. "křížová cesta". Jednotlivá zastavení se týkají zvláště pohnutých pašijových výjevů. Dle výkladu západních autorů je smyslem zpodobení křížové cesty vzbudit v křesťanech spolutrpění s mučeným Kristem. Místo úsilí na vykořenění hříchu se přenáší na Západě akcent jinam. A na toto spoluprožívání Kristova mučení se tam hledí jako na askezi, na duchovní zápas, který produchovňuje člověka, činí ho vyšším, povzneseným, duchovnějším, osvěcuje ho a činí svatým!
Už samo soustředění většiny zbožné pozornosti na Velký pátek, který na Západě až do druhého Vatikánského koncilu zastiňoval Paschu, Vzkříšení, je typickým projevem této duchovnosti po oddělení od pravoslavného Východu. Cožpak Kristus nepřemohl smrt, nepřekonal všechno svoje utrpení svým Vzkříšením?, což neodešel i se svým lidstvím na nebesa právě kvůli tomu, aby soustrast s jeho zmučeným lidstvím nezastiňovala jeho Vzkříšení? Veškeré smrtelné a hříchem raněné lidství, které Kristus přijal při svém narození, tedy lidství Kristovo před Paschou bylo Vzkříšením proměněno, a tedy toto "staré lidství" nemá být adorováno - než jedině ve světle Vzkříšení - a to nikoliv kvůli spolutrpění ale kvůli vděčnosti.
Jenže celá křesťanská duchovnost je na Západě nahrazena tím, čemu svatí Otcové říkají "duševnost" - což znamená sentimentalitu a prožitky. Varují před duševností, protože ta neřeší základní problém člověka, jímž je uzdravení od hříchu. Navíc tato duševnost, je-li mylně považována za duchovnost, spojuje člověka s démony.
A co se týče prvně zmíněné obrazotvornosti spojované na Západě s mystikou? Mnohokrát jsme již zde připomínali, že je cokoliv takového přísně zakazováno všemi mistry autentické křesťanské duchovnosti, protože zapojí-li se bazírování na obrazotvorných fantaziích do duchovního života, nelze se už pak vyvarovat klamu (oklamání démony). Tuto prvokřesťanskou moudrost udržují i dnes všichni pravoslavní duchovní učitelé. Právě na představách a obrazotvornosti je založena veškerá mystika dalšího pilíře moderní západní spirituality, Ignáce z Loyoly. A právě jeho mystika je dodnes neodlučnou součástí základů duchovnosti římsko-katolické církve. Duchovní exercicie, sestavené Ignácem, se i dnes hojně používají jako duchovní cvičení pro západní duchovní i laiky. Všimněme si, jak často se v nich používá pokyn: "Představuj si..." Člověk si má představit - jako by to viděl před svýma očima -, jak se předvěčná Trojice rozhoduje spasit člověka. Celé dějiny a všechny události naší spásy si má věřící v rámci těchto cvičení představovat ve své fantasii jako obrazy. Do nejmenších detailů. Má si dokonce vysnít, jaký byl výraz obličeje Panny Marie při zvěstování. Má se v duchu dotýkat i čichat... A co je nejhorší - je dále veden, aby se v těchto fantazijních obrazech emocionálně angažoval, prožíval je. Hrůza! To je zaručená vstupenka do světa démonických klamů.
Nu a další opora nové západní duchovnosti? Tereza z Avily, kterou papež Pavel VI. vyhlásil za učitelku církve! O Kristu hovořila jako o "svém pánu a manželovi" (a toho manžela myslela doslova). Při svých duchovních zážitcích prožívala tělesné slasti a zřejmě i sexuální vzrušení. (Propadla jevu, který je dobře znám v oblasti nečisté démonické duchovnosti. Posedlá roztoužená žena prožívá sexuální spojení s démonem zvaným "inkubus"; je to mnohokrát doloženo z různých pramenů a dob, takže není potřeba o možnosti něčeho takového pochybovat.) Taková nemravnost je vydávána za svatost a předkládána jako vzor. Náboženství je v tomto pojetí představováno jako nekonečný milostný flirt. Erotická spiritualita. Není divu, že Západ zpracovaný katolickou "duchovností" projevuje dnes takové nadšení pro tzv. "východní tantrické nauky".
To je současná římskokatolická spiritualita: zbožňované vášně (místo umrtvování nečistých vášní jsou tyto zjemňovány a prohlašovány za něco svatého), fantasie a běsovské klamy, uctívání ještě neproměněného lidství Kristova, pýcha a přehlížení svých hříchů. V důsledku toho pocit bohorovnosti.
Moderní západní spiritualita se zakládá na třech typech pokažené mystiky: 1.) spolutrpění (názorně ilustruje František); 2.) "manželství s bohem" (Terezie z Ávily, tzv. "učitelka církve"); 3.) představivost (fantasie, snění) (Ignác z Loyoly).
Pravoslavní svatí (starší i nedávné doby) demaskují stav osob, reprezentujících západní duchovnost, jako stav démonického klamu. V tomto stavu nesprávného duchovního zápasu všechny síly, které římský katolík vkládá do askeze, jen posilují oklamání. Na vzorech moderní západní spirituality jsou patrné známky stavu rozpálených vášní, zjitřené obrazotvornosti, démonických vidění, ctibažnosti, snění a v posledku i nemravnosti a fanatismu.
A jiná varianta západní duchovnosti - protestantská duchovnost? Zatímco římští katolíci pokazili základní pilíře křesťanské duchovnosti, tak u protestantů tyto pilíře už dočista chybějí. Oni nic nevědí o očišťování od vášní, neuznávají neustávající modlitbu. A vidění vlastních hříchů? Když se to nenaučili od katolíků, od nichž se oddělili, kde o tom měli dozvědět? V důsledku toho není možná ani skutečná pokora ani pravá křesťanská láska. Jejich duchovnost se scvrkla na obecně křesťanskou, či spíše všeobecně lidskou, mravnost.
Základní ideje Evangelia jsou tam už zcela zapomenuty: Blahoslavení čistého srdce. Jak mohou protestanti pochopit, co je to čistota srdce, když neví nic o boji s vášněmi a o bezvášnivosti?
A tzv. "charismatické proudy" v evangelických církvích? Už delší dobu se po celém pravoslavném světě otevřeně odmítá tento novodobý jev, jako stav evidentní posedlosti duchem, který je všechno možné, jen ne svatý.
Koho by zajímala celá přednáška A. Osipova na toto téma, tak český překlad podstatné části audio záznamu přednášky je zde. (Doporučuji k nahlédnutí.)Katolická mystika je ve své podstatě tím pokušením, které Paisij Svatohorec nazývá "cucáním bonbónku": "když máš stále otevřenou pusu, ďábel přichází a dává ti do pusy bonbónek a ty ho pak cucáš; cítíš jeho chuť, a později je už pro tebe těžké jej vyplivnout." Čili démoni vsouvají člověku, který má hlavu otevřenou fantaziím, do mysli myšlenky a představy a člověk je v mysli rozvíjí a čerpá z toho jakousi slast. Mysl se tím poskvrňuje a zatemňuje.
A důležité varování. Na formě "obrazotvorné zbožnosti" se věřící může stát tak závislým jako na droze. Zbožné představy se pro něho stávají takovou rozkoší, že se cele oddává jejich iluzornímu světu, a není už posléze schopen se jich vlastní vůlí vzdát. Je neuvěřitelné, jak se člověk může stát závislým na fantasijních představách; a na zbožných představách se může stát závislým desetinásobně a to kvůli zcela mimořádné jemné rozkoši, kterou ďábel dává člověku propadlému zbožnému snění a "rozjímání". Je to hrozná past nastražená na každého, kdo se pustí do duchovního života.
Klamná duchovnost, která nejde k cíli křesťanství, ale bloudí, je zároveň zdrojem fanatismu, který byl tak typickým jevem pro římskokatolickou církev v průběhu druhého tisíciletí po Kristu. O tom však někdy jindy.
Máme-li zde v Evropě udržet a dále předávat autentické křesťanské učení o člověku, jak se ho dotýká jinotajný výklad našeho evangelijního čtení, nutno jasně chápat a předávat vědomost o zásadním rozchodu západního křesťanství s prvokřesťanskou spiritualitou. Jinak budeme my i ti, které vedeme, hledět na křesťanský duchovní život zašpiněnými brýlemi západních omylů a klamů, a nepochopíme podstatu ani význam Kristovy terapie člověka.
A nyní se už vraťme k našem původnímu tématu. Je ještě o čem hovořit.
Evangelium o Bethesdě totiž na své jinotajné rovině zjevuje i další skutečnosti týkající se nitra člověka. Ten náš nemocný přebýval u vody, kde sestupovala andělská uzdravující síla. Byl kousíček od této božské síly a přesto nebyl s to na ni dosáhnout. Jen pár kroků vzdálenosti, leč jeho tělesné ochromení učinilo z těchto několika kroků vzdálenost mezi nebem a zemí. Tak blízko, a přece tak daleko. I to je výstižné podobenství o vnitřním stavu člověka. V souladu se svatootcovským trichotomickým náhledem na niterné ustrojení lidské vidíme uprostřed člověka Božího ducha, Božskou jiskru, jak o tom hovoří sv. Řehoř. Jenže hřích obrátil lidskou duši "vzhůru nohama". Odvrátil ji od napojení na ducha a přivrátil ji k tělu, a tím se rozvířily nečisté vášně (původně to byly dobré síly v duši). Vůči duchu se lidská duše uzavírá a otevírá se tělu a naplňuje se jeho energií. Tím bylo přerušeno oživující proudění energie od Boha, která má skrze lidského ducha napájet lidskou duši, a přes ni lidské tělo. Přerušením (nebo seškrcením) tohoto duchovního toku, se stalo lidské tělo smrtelným, strádajícím nemocemi a lidská duše zmírající a duchovně vysychající. Přímo ve svém středu, uprostřed svého nitra má člověk oživující Božskou sílu, jenže je mu nedostupná. Tak blízko, a přece tak daleko. Kvůli pokaženému vnitřnímu lidskému uspořádání, kvůli mrtvici duše, se k ní člověk nemůže dostat. Síly duše jsou totiž ochromeny, orgány duše ochrnuty.
K tomu člověku u Bethesdy přišel Ježíš Kristus, a pak už chorý nepotřeboval andělskou vodu. To je vskutku výstižný obrázek podstaty křesťanství: k nemocnému lidstvu, které kvůli ochrnutí duše není schopno si samo pomoci, přichází Spasitel a dává mu to uzdravení, na které člověk sám vlastními silami už není schopen dosáhnout.
----------------------------
Když mám úkol někomu vyložit křesťanství, vždy začínám od křesťanského pohledu na člověka. Teprve objasní-li se člověku stav, v jakém je jeho lidství, stává se jasným, k čemu vlastně potřebujeme Kristovo díla spásy, resp. Ježíše Krista samotného. Skrze pravoslavnou antropologii lze najít klíč k pochopení christologie. Zároveň pak začíná být zřejmé, čím se - tam, v hlubině - liší křesťanství od pohanství, a není pak ani nutno podrobně bod za bodem rozebírat neslučitelnost křesťanství se všemi nekřesťanskými náboženstvími, co jich po světě je.
Kdyby byl člověk vnitřně zdráv, pak by mu vskutku stačilo ke spáse plnit Boží přikázání a vést dobrý život, a tím se stát dokonalým. Takovému člověku by mělo ke spáse dostačovat pečlivé plnění náboženských předpisů a obřadů starozákonního náboženství. Jenže nestačilo. Pohledu do starozákonní předkřesťanské éry se zřetelně odkrývá, jak lidé zůstávali i po celých tisíciletích působnosti Starého zákona zoufale nezměněni, jak tvrdost jejich srdcí přetrvávala, ba spíše se zhoršovala: vyvolený národ zabíjel proroky, které k němu Hospodin posílal, a nakonec židé zcela propadli hrubě materialistickému výkladu Božího zaslíbení a zavraždili svého vlastního Mesiáše i přesto, že se všemi svými zázraky a mocnými skutky prokázal jako Boží Syn, jenže jim nezapadal do jejich představ o židovské světovládě. Duchovní záchrana je záležitostí lidského nitra, a na ně mělo starozákonní náboženství jen nepatrný vliv - narozdíl od křesťanství (jako důkaz řečeného stačí poukázání na ty nepřeberné zástupy svatých, které křesťanství dalo světu). Člověku tedy ke spáse nestačí žádný duchovní učitel, žádný prorok. Potřebuje Spasitele. Toho, kdo provede tak hluboký zásah do člověka, uzdravení v samotném kořeni lidství, že to už není jen náprava, ale spíše znovustvoření člověka. Proto je křest nazýván znovuzrozením.
Někomu se možná zdá, že o tom zde píši dosti často a že snad až zbytečně zdůrazňuji tu špatnost, která je v člověku. Nebylo by lepší hledět na člověka spíše z té lepší stránky? To by bylo jako říci těžce nemocnému člověku: "Nu, všechno zlé je jistě i pro něco dobré, dívej se na to pozitivně." Co je lepší: klamat ho falešnými nadějemi (neboj, nic to není, zítra ti už bude lépe), a nebo mu tvrdě leč pravdivě říci: "Máš smrtelnou chorobu, ale neboj se, jsou na to léky, můžeš se uzdravit, když podstoupíš léčbu"?-----------------------------
Zvěst o nemoci člověka patří k tomu klíčovému, co křesťanství přináší: pravdu o člověku. Křesťanství je pravda o Bohu a pravda o člověku.
Já vím, poslouchá se to těžko. Proto mají takový úspěch východní pohanská náboženství se svým kázáním a božské podstatě člověka. Když vidím, jak lidé stále obtížněji nesou křesťanské zjevení Pravdy a jak je pro ně stále těžší vyrovnat se s pravdou o člověku, napadá mne, jak by asi vypadalo křesťanství budoucnosti, kdyby měl tento způsob světa trvat ještě nějakých tisíc let. Možná by se utvořily jakési dvě vrstvy křesťanství. Jedna verze by byla veřejná - to by bylo prakticky pohanství (resp. jakési pohanství jednoho boha), v němž by byl Ježíš jen jakousi ozdobou a mravní autoritou, zázračným mužem a velkým učitelem (třeba podobně jako už dnes pro muslimy). Druhá verze křesťanství, která by udržovala původní křesťanské zjevení, by se zřejmě musela stát jakýmsi tajným učením, o němž se na veřejnosti nemluví a které se nehlásá lidem bez dlouhodobé důkladné přípravy. Zřejmě by byla tato katakombní "tajná verze" pronásledovaná, či alespoň potlačovaná, a její vyznavači by museli své náboženské přesvědčení skrývat. Asi by toto křesťanství začalo být osočováno jako nějaká depresivní nauka, jako něco, co bere lidem radost ze života, možná by se něj svalovala všechna možná neštěstí, společenské krize, války a kdesicosi.
Když už jsem se zmínil o tom, v čem vidím klíč k pochopení křesťanství (tj. v antropologii a potažmo v odlišnosti Pravoslaví ode všech jiných věr, vyznání a náboženství), rád bych to nyní ještě maličko rozvinul a dodal, že v naší synkretismem zasažené době je pro zdárný vstup do oblasti křesťanského myšlení důležité uvědomit si, kde vede hranice mezi křesťanstvím a magií. Zatímco křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá," (a jak se modlíme, tak i myslíme a učíme a věříme) , tak naproti tomu magicky uvažující člověk si modlí: "Buď vůle má." Základní rozdělení těchto dvou sfér si každý věřící musí ujasnit při svém vstupu do oblasti duchovního života. Detailní uskutečnění a hledání, kudy přesně ta dělící čára vede a co konkrétně je na jaké straně této hranice, se odehrává v průběhu celého křesťanova života. Jistě každý, kdo přišel někdy do kontaktu s pravoslavným učením o duchovním životě, ví, že jeho základem je odsekávání vlastní vůle. Hledání, nalézání a uskutečňování Boží vůle je středobodem křesťanské duchovní praxe. "Ne má vůle, ale tvá se staň," naučil pro všechny časy Ježíš Kristus myslet své učedníky.
Pravoslavný křesťan nerozlišuje bílou a černou magii, ale "hází to vše do jednoho pytle" jako duchovní nečistotu, protože všechna magie - byť prováděná i s dobrými úmysly - je vnitřně infikována egoismem a zakládá se na nepřijímání vůle Boží.
To se vztahuje i na téma léčení nemocí. Křesťanu není zakázáno užívat hmotné léky (jak bylinky tak i chemická léčiva nebo chirurgické zákroky), ale především má hledat Boží vůli o sobě a podřizovat se jí. To vyjadřuje především tím, že sice přijímá léky, ale vkládá svou naději především do duchovní léčby. Jak jsme už psali minule: léčí se svatými Tajinami, odstraňováním hříchu a vášní, což jsou prameny nemocí. V oblasti léčení nemocí se princip odseknutí vlastní vůle a podřízení Boží vůli projevuje mj. tím, že křesťan má striktně zakázáno přijímat jakoukoliv duchovní léčbu z nekřesťanské, resp. necírkevní oblasti či od necírkevních osob (tím je určen vztah pravoslaví k alternativní medicíně). To tedy v praxi znamená, že přijímá duchovní léky jen od pravoslavných duchovních, kteří mu podávají svaté Tajiny, nebo z pramene léčivého působení pravoslavných starců, kteří jsou skutečně ověřenými starci - v duchovním významu toho slova (tj. jsou to osoby v církvi dlouhodobě známé svým zbožným životem a častou účastí na svatých Tajinách, ví se o nich, že ovoce jejich duchovního díla je dlouhodobě blahodárné a pomáhá lidem ke spáse, a jsou uznáváni duchovenstvem). K takovým starcům je možno jít se poradit, vyzpovídat se, přijmout požehnání a jejich modlitbu za zdraví. Z praxe víme, že starci neléčí nějakou kosmickou energií jako psychotronikové ani se jejich léčení nepodobá tomu, co konají všelijací mágové. Starec se pomodlí a požehná. To bývá vše. A je-li to Boží vůle, tak člověk odchází zdravý nebo se uzdraví v brzké době. Samostatnou kapitolou je uzdravující Boží působení na svatých místech, resp. u svatých ostatků či k divotvorných ikon. U ostatků sv. Rafafela, Nikolaose a Iríny, na místě jejich umučení (ostrov Mitiliny) je u zdi hromada berlí, které tam zanechali uzdravení lidé (čtení o životě těchto svatých, kteří jsou dnes v Řecku jedni z nejuctívanějších; nyní tam bylo přidáno i video o nalezení jejich ostatků, o celé té historii a chrámu na místě, kde byly nalezeny jejich svaté ostatky; jsou tam vidět i berle, které tam odkládají vyléčení lidé.).
Jasnou řečí nás musí varovat, žádá-li si léčitel či duchovní učitel za svou péči peníze. Kde se duchovno kupuje, tam se pravidelně děje dílo ďáblovo. Pravý blahodatný starec nikdy nepřijímá peníze. Bible nás učí: "Nelze zároveň sloužit Bohu i mamonu" (Mat 6,24). A dále je znám biblický pokyn pravým Božím poslům: "Darmo jste dostali, darmo dávejte"(Mat 10,8). Pravoslavná církevní tradice zná svaté léčitele, a pojem "léčitel" v tomto případě vždy ještě spojuje s jiným slovem: nezištník. Všichni tito svatí lékaři duší i těl, uzdravovali jedině zadarmo. Nikdy se neodvážili vzít peněžní odměnu, protože by to bylo prodávání Božího daru; tomuto hříchu (jednomu z nejstrašnějších) se říká "simonie" (od kouzelníka Šimona, mága, který si chtěl koupit duchovní dar od apoštolů).Bohužel, na některých místech pronikají i do pravoslaví (mám na mysli jeho laickou rovinu) pověry, čáry a magické uvažování. Dlouhodobě (už celá staletí) je tím známa především maloruská oblast Ruské pravoslavné církve - čili dnešní Ukrajina. Již z církevních knih vydávaných za cara nacházíme v poznámkách pro kněze výzvy, aby nepodporovali tu či onu maloruskou pověru. Dnes obecně však jsou pověry spíše upevňovány, protože se z nich stal folklór, který je v současnosti všude ceněn jako součást identity každého národa (pod stejným folklórním a národnostním pláštíkem je obnovováno průhledně démonické šamanství místy na Sibiři, kde místní "obrozenci" před deseti lety vytáhli z místních muzeí všelijaké magické předměty a v den nějakého pohanského svátku obnovili starou "kmenovou tradici" uctívání "ducha povětří"; druhého dne přišel uragán). S různými ukrajinskými pověrami se jako kněz setkávám poměrně často; pokouším se to věřícím vymluvit, ale zatím většinou marně. Nedávno zde byli lidé z Ukrajiny kvůli křtu - chtěli pokřtít docela maličké dítě. Říkám jim, že není-li děťátko nemocné, je zvykem křtít až po uplynutí 40 dní po porodu (zároveň se koná očišťovací obřad nad maminkou, aby mohla zase chodit do chrámu). Oni odporují a že chtějí dítě pokřtít hned, protože s ním odjíždějí na Ukrajinu, a bojí se, že jim ho tam někdo "uhrane" (je to docela zajímavé uvažování: v ateistickém Česku se cítí být v bezpečí, ale v duchovní džungli na Ukrajině hrozí taková nebezpečí, že si tam nikdo netroufne nechat dítě nepokřtěné). Snažím se vysvětlit, že se jako křesťané nesmějí nechat řídit pověrami a magií. Stačí vykonáme-li modlitbu po narození dítěte a modlitbu udělení jména. Oni trvají na tom, že dítě musím ihned pokřtít. Říkám jim, že ne a basta fidli. Dítě chrání Bůh, a žádné pověry a podléhání magii podporovat nebudu. Tak si nechali dítě pokřtít u jiného kněze. Jindy mne zase někdo z Ukrajiny hodlal vyučovat magii prováděné nějakým čarováním s otčenášem. Hrůza. A podobných pověrečných či magických praktik tam mezi lidmi žije spousta. Případem na celou kapitolu by mohly být celé houfy různých lidových čarodějnic (tam se jim říká "bábky"), které tam věřící lid v hojnosti navštěvuje. Doma má "bábka" svíčky, ikony a všelijaký církevní inventář, ale provozuje magii. Říká pravoslavné modlitby, ale k nim přidává všelijaké mumlání různých magických formulí, aby "to lépe fungovalo". Vysledoval jsem, že prakticky všichni Ukrajinci, kteří přicházejí s nějakým vážným duchovním problémem, byli v dětství odvedeni rodiči k "bábce", aby je "vyléčila". Po návštěvě "bábky" se nemoc skutečně jakoby ztratila. Po čase se však vždy ozve znovu, a v daleko větší síle. Často se projevuje duševními poruchami, mučivými nočními můrami a děsy; přicházejí různá a hrůzná zjevení, a někdy to končí alkoholismem či drogami nebo ještě hůře. Měl jsem zde před časem jednoho ukrajinského muže, který s sebou při své návštěvě stále škubal, všelijak se kroutil. V noci se probouzel zpocený hrůzou. Když už nemohl dál, začal chodit po lékařích, skončil na psychiatrii, bere hromadu léků, a není to nic platné. Tak přišel za knězem. Jen ho spatřil zdálky dvaceti metrů, ovládla ho náhle taková nenávist a zloba, že se zapotácel a jen s obtížemi mohl jít dál. To, co činí na Ukrajině "bábky", u nás provozuji psychotronikové, okultisté, věštci a léčitelé. (Něco o tom je v článku O škole psychoenergetiky Dr. A. D. K.)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 522 do č. 525)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.