Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 2. 11. 2008
Západní pojetí demokracie - svoboda jen pro šíření rozvratu?
Nad dokumentem komise USA o náboženské svobodě v Rusku
Dokument opakovaně pretenduje na roli "pravdy a poslední instance", poznamenává předseda Oddělení pro vnější záležitosti Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill.
Američtí experti povrchně a s předsudky posuzují pravoslavný přístup k chápání lidských práv a k problematice vztahů církve a státu... Svůj dokument chápou jeho autoři nikoliv jako jejich názor, který jsme připraveni ctít, ale jako svého druhu rozsudek ve věcech náboženské svobody v Rusku.
Ruská pravoslavná církev je znepokojena "radikálně-liberálním výkladem koncepce lidských práv" a je připravena zasadit se o zastavení zneužívání lidských práv; takovéto zneužívání "snižuje lidskou důstojnost a vede k erozi tradičních etických norem".
Metropolita Kyrill připomenul, že demokracie jakožto "společenský mechanismus" dovoluje existenci rozličných hodnotových systémů a není identická s jakoukoliv konkrétní ideologií, vykonstruovanou na Západě bez účasti dalších civilizací a kultur.
"Zvláště proto nás udivuje, že někteří se považují za majitele pravdy a za poslední instanci," zdůraznil představitel Ruské pravoslavné církve.
Hnutí za podporu stejnopohlavních "manželství", narkomanie, prostituce, euthanasie, jak se dnes rozmohlo na Západě, není možno dle metropolity Kyrilla chápat jako "kriterium demokracie společnosti a už vůbec nelze nutit všechny, aby věřili v prospěšnost něčeho takového nebo že je to správné či eticky přijatelné".
"My jsme naopak přesvědčeni, že tyto jevy jsou hříšné a otevřeně to hlásáme. Avšak nevynášíme a neprovádíme rozsudky, čímž se lišíme od demokratických systémů některých (západních) států, kde žalářují pastory kázající, že homosexualita je hříchem," prohlásil metropolita Kyrill.
Interfax religia
-----------
Stejné síly (působící především- ze západní Evropy a USA) se snaží oslabit postavení pravoslavné církev v Řecku. Zesnulý charismatický arcibiskup Christodulos veřejně nazýval tyto zákulisní síly "satanskými pletichami".
Administrátor
--- 27. 10. 2008
Ukřižované Kosovo
Divna Ljubojevic: Raspeto Kosovo
Podívejte se, co dělají Albánci s pravoslavnými chrámy v Kosovu.
Autor plánu osamostatnění Kosova, Ahtissari, právě získal Nobelovu cenu míru.
Administrátor
--- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru
Volné pokračování příspěvku č. 435.
Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.
Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.
Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.
(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.
-----------------
 |
Ruský patriarcha Alexij II. |
Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.
Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".
Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.
I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".
V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.
Administrátor
--- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského
Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku
Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.
Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:
„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.
"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.
Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)
Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)
U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.
Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.
Nevadí, tak zkusme jiný námět.
Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.
Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).
-------------------------------------
Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.
Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.
V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.
V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.
A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).
------------------------------------
Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
 |
Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.
A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.
Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.
Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.
V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.
P.S.Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 435 do č. 438)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.