1441
Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 15. 12. 2015
O svatých andělích
Pravoslavná církev oslavuje sbor svatého archanděla Michaela a ostatních archandělů a všech beztělesných mocností
Tento svátek, slavený 8. listopadu, byl ustanoven ve IV. století na laodicejském sněmu. Otcové tam odmítli heretické uctívání andělů, jakožto tvůrců a vládců světa. Současně potvrdili jejich pravoslavné uctívání. Datum svátku je symbolické. Listopad byl podle starého počítání měsíců v průběhu roku v pořadí 9. měsícem (kdysi začínal rok březnem). Devítka nás odkazuje k andělům, protože ti se rozdělují na devatero kůrů čili sborů: nejvýše (a neblíže Bohu) stojí serafíni, cherubíni a trůnové, nejníže (a k lidem nejblíže) jsou archandělé a andělé. Osmý den měsíce poukazuje na budoucí shromáždění všech nebeských mocností, jak se to stane v den Strašného Božího soudu na konci pozemských dějin. Tento den, jakožto den Božího království, nazývají svatí Otcové "osmým dnem", neboť následuje po tomto eonu, který je založen na sedmidenním týdnu. Osmého dne, až tento svět s jeho sedmidenním týdnem pomine, "přijde Syn člověka ve slávě své a všichni svatí andělé s ním" (Mat 25,31).
Podle Bible jsou andělé stvořeni ještě před stvořením kosmu a lidí. Jsou tedy staršími bytostmi, než my, viděly vznik člověka a celou jeho historii. Obývají duchovní prostory, které jsou nepředstavitelně rozsáhlé. Činnost, pro kterou byli andělské mocnosti stvořeny a kterou se zabývají, je pro nás nepochopitelná. Jediné, co je možno o tom říci lidskou řečí, je, že byly Bohem učiněny, aby ho chválily a oslavovaly, aby byly jeho posly (slovo anděl znamená posel) a vykonávaly jeho vůli, kterou Hospodin zjevuje především jim, a skrze ně jsou postupně - přes jejich hierarchické řády - zasvěcováni a poučováni nižší a nižší. Skrze tuto nebeskou hierarchii sestupuje Boží světlo, což znamená život (Jan 1,4), do světa lidí, nad nimiž byly beztělesné mocnosti ustanoveny jako strážci a pomocníci.
Andělská hierarchie částečně prostupuje do církevní hierarchie (ilustrací budiž skutečnost, že Písmo svaté v knize Zjevení nazývá biskupa, který je ve funkci představitele místní církve, andělem, viz např. Zjev 2,1). Od andělů je osvěcováno vědomí církve; přijímá tím světlo pravdy a předává je všem, kteří jsou do této hierarchie začleněni a na ni napojeni. Podobně jako krev ze srdce se přes velké tepny a malé tepny a tepničky a kapiláry dostává i na nejvzdálenější konec každého údu těla, tak je to i s tělem Církve. O něm se říká, že Kristus je jeho hlavou a liturgie jeho srdcem. Vědomí Krista a světlo pravdy se z tohoto srdce dostává ke všem, kteří jsou na ně napojeni. Přes patriarchy k místním biskupům, kteří konají svaté Tajiny a světí kněze, až do každé sebemenší a nejvzdálenější obce, kde řádně ustanovený kněz napojený na svého eparchiálního biskupa slouží svatou Eucharistii a shromáždění věřící na ní přijímají účast.
Jako však úd, odseknutý od živého těla, hnije a rozpadá se, tak i ti, kteří se svou vzpourou či neposlušností oddělí od Těla Církve (ač mohli zůstat, kdyby měli pokoru), propadají tmě a klamu či sebeklamu. Kdo se vzdálí od světla, nemůže se už sám ubránit temnotě. Je hrozné pozorovat, jak s takovými lidmi děje něco podobného tomu, co se stalo s démony, když odpadli od nebeské hierarchie a byli svrženi. Už nevidí pravdu ani realitu, nechápou, co se s nimi stalo, ale vymýšlejí si své verze skutečnosti a připadají si jako nespravedlivě potrestaní. V církevní tradici jsou zaznamenány různé případy, kdy se někdo pokusil osvítit démony a přivést je k pokání. Jejich odpověď byla vždy stejná: "My jsme spravedliví! My se nepotřebujeme kát!" Skoro totéž uslyšíte od lidí odpadajících do rozkolů či hereze, akorát to neřeknou tak otevřeně. Avšak z jejich projevů vane ten samý sebeklam, ukřivděnost, pocit spravedlnosti a deformace reality, jaký v rozvinuté formě předvádějí démoni.
Proto jsou shromáždění rozkolníků v jistém slova smyslu shromážděními vedenými padlými anděly (ať už tím myslíme padlé biskupy či vzbouřené kněze nebo démony). Mají vždy stejné heslo: "My máme pravdu." Nevím, jestli je na světě ještě nějaké smutnější divadlo.
Pro nás, kteří se ještě s pomocí Boží držíme svých míst v nebesko-pozemské hierarchii, platí: Chraň nás Bůh od myšlenky, že my jsme ti spravedliví. Ať nás nikdy neovládne přesvědčení, že jsme neučinili žádnou chybu. Kdykoliv se může stát cokoliv, pokušení nás oklame, a padáme. Držme se tedy každý své přidělené služby na místě, které nám bylo svěřeno, a na nic jiného nepomýšlejme.
Církev by měla být místem, na němž je zřejmé, že je pokračováním nebeské hierarchie, - a to především tím, že zde její příslušníci přebývají ve vzájemné lásce. Podobně jako andělé by ani bratři a sestry v Kristu neměli mít žádné důvody k rozepřím. Proto máme dogmata víry, posvátné kánony, církevní tradici... Jenže proti tomu všemu se staví jeden velký nepřítel: lidská svévole.* * *
Někde jsem četl, že Lucifera urazilo, když se dozvěděl, že by měl sloužit člověku, kterého prohlásil za rozumem obdařené zvíře (odtud zřejmě pramení inspirace pro materialisty). On jako nejvyšší anděl by se měl starat o někoho, kdo má živočišné tělo!?
To samé pokušení útočí i na pozemskou hierarchii. I člověka tak snadno ovládne vzpurná myšlenka: Proč já bych se měl podřizovat biskupovi, který se mi nelíbí? Já přece nejsem jen tak někdo - já totiž vím, jak by se biskup měl chovat, jak by měl vést eparchii, jaké by měl mít místo v synodu atd.
Anděl ani člověk nesmí zapomenout, že je služebníkem a že jedině Bůh svou svrchovanou vůlí a prozřetelností rozhoduje, kde a pro koho se má tato služba konat. Ze služby pak vyplývá pokora. A pokora spojuje stvoření se Stvořitelem. Jedině pokora je tou silou, která udrží člověka v hierarchii, která nás sjednocuje s Bohem. To platí pro anděly i pro lidi úplně stejně.
* * *
V době po pádu Adama mají andělé zvláštní úkol: inspirovat lidi svou čistotou, pobízet je k mravnosti a upevňovat v nich odmítavé vnitřní rozpoložení vůči hříchu, tj. považovat hřích za ošklivost. Svou duchovní inspirací mohou beztělesné andělské mocnosti posilovat ty, kdo ještě zcela nepropadli nečistotě, budovat v nich odhodlání všemi silami se bránit pádu do mravního bahna a zachraňovat je před všeobecnou morální zkázou. Na druhé straně však z nich jejich ohnivá horlivost proti hříchu činí ty, kteří v rámci Boží vůle očišťují zemi od mravní zkaženosti a jejích nositelů. Výmluvný je příklad Sodomy, které tři andělé přinesli zkázu, ale z níž vyvedli spravedlivého Lota s jeho rodinou.
Kromě dohlížení na lidstvo a na "odvíjení jeho historie", aby se předčasně nezahubilo a dobro stále dostávalo možnost se uplatnit, můžeme tušit, že andělé byli před stvořením hmotného vesmíru ustanoveni z Boží prozřetelnosti jako jeho strážci. Pokud přijmeme názor, že na všechno je nutno dohlížet a vše ochraňovat před vlivem zlomyslných duchů, tak můžeme v beztělesných mocnostech spatřovat neusínající síly, které bdí nad celým vesmírem a nad celou tou kosmickou mechanikou, resp. fyzikou. Jistě jako věřící chápeme, že nic se neděje samo od sebe, ani na počátku své existence ani v jejím průběhu. Takže to, co náš materialismem zúžený pohled vidí jako působení fyzikálních zákonitostí, které stále vítězí nad chaosem, je ve skutečnosti dílo Bohem k tomu ustanovených rozumem obdařených sil.
V pozadí můžeme tušit práci inteligentních myslí čili duchů obdařených mocí zasahovat do hmotného světa, a tím držících toto stvoření ve stanoveném "řádu". (O jejich zásazích do hmotného světa viz ještě níže.) V knize Zjevení čteme, že jednou - až se čas naplní a pohár lidských nepravostí přeteče - budou andělé tento svět v souladu s Boží vůli ničit (např. Zjev 19,14), aby spolu s touto naší nemocnou a poškozenou realitou zaniklo i veškeré zlo. A nebe zmizí, jako když se svine svitek (Zj 6,14), a tento svět pomine, aby bylo učiněno "nové nebe a nová země" (Zj 21,1; 2 Petrův 3,10-13).Někdo si povšiml, že podle známých a materialistickou vědou uznávaných termodynamických zákonů by se vesmír nebo náš svět měl už dávno propadnout do entropie. Pokud do uzavřeného systému nezasahujeme zvenku, pak se rozkládá. Snadno se přesvědčíme, že tento fyzikální princip plně odpovídá realitě. Vždyť všude vidíme, jak se vše, co je ponecháno na pospas, rozpadá a rozkládá. Konec konců i "velký třesk", který prý stojí na počátku existence kosmu, je svého druhu výbuchem, a exploze vždy způsobuje rozbíjení věcí, zánik uspořádanosti a rozpad. Kdo kdy viděl nějakou explozi, která by sama od sebe způsobila vznik nějakého vyššího řádu. Těžko si představit, že by výbuchem něčeho jednoduchého vzniklo něco daleko složitějšího. Výbuchem bomby obyčejně nevznikne lokomotiva. Neexistuje žádný přírodní zákon, podle něhož by z ničeho mohlo vniknout něco, a to vzniklé "něco" by se samo uspořádalo do velesložitého systému makro- i mikro-kosmu. Pak by z neživého vznikla (i přes zákon entropie) úplně nová kvalita - život a z živého vznikla inteligence (a navíc, neurologové tvrdí, že z evolučního hlediska je inteligence od určitého stupně vývoje spíše nevýhodou, protože velký mozek je pro organismus energeticky příliš náročný). A to vše by se mělo dít jen působením slepých fyzikálních sil? Druhý termodynamický zákon formuluje všude kolem přítomný princip rozkladu. Ale kupodivu se to nestalo s vesmírem ani naším světem jako celkem. (Případná námitka - o nerovnoměrnosti entropie asi nebude dostatečná, protože uspořádanosti, řádu a organizovanosti je ve vesmíru tolik, že není představitelné, aby to bylo lze vyvážit opačnou kvalitou. A čím vyvážit vznik života a navíc rozumného?)
Nedávno jsem poslouchal nějakého fyzika, který uvažoval, co bychom asi viděli na obloze, kdyby se rozpínání vesmíru nezastavilo, ale naopak by rychlost tohoto rozpínání stoupala po hyperbole, což by znamenalo, že jednou dojde ke strmému a bleskovému nárůstu rychlosti, kterou se všechno vzdaluje od všeho. To by vedlo k naprostému přetrhání všech vazeb, rozpadu galaxií, soustav, až k roztrhání vazeb subatomárních částic v hmotě. Výsledkem by byla "tepelná smrt" vesmíru, který by se změnil na volně se pohybující elementární částice (současné fyzikální teorie a dlouhodobá astronomická pozorování nasvědčují tomu, že se situace vyvíjí právě po této dráze, a nikdo neví, v jakém bodě hyperboly zrovna jsme). Z pohledu pozemšťana by tento konec prý vypadal asi tak, jako by se obraz vesmíru na obloze roloval, až by to připomínalo zavinutí svitku krátce před tím, než by tento konec dorazil až k nám. Pohlédneme-li na ikonu anděla, jak sroloval nebesa s hvězdami, už víme, že k této duchovní realitě může být připojen zcela konkrétní a představitelný fyzikální úkaz. (Zajímavá podobnost fyziky s proroctvím. Nicméně, kdo ví, jak to všechno bude?)
Archanděl Michael má zvláštní postavení mezi anděly. Stojí v jistém smyslu nad všemi ostatními, jako vrchní vojevůdce vojsk beztělesných mocností. Pod jeho vedením byla s nebe svržena Jitřenka - čili bývalý první z andělů, Lucifer. Ve chvíli, kdy padala třetina andělů za Luciferem s nebe, zaznělo v duchovních prostorech, kde andělé žijí, Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Tato výzva ostatním andělům, aby odolali satanskému pokušení pýchy a pevně se drželi svého místa, které jim bylo Bohem určeno, vstoupila i do naší liturgie a provolává ji diákon po vyznávání Symbolu víry (v gorazdovském překladu je to přeloženo zbytečně mlhavě jako "Stůjmež důstojně"). Právě diákonovi, jehož služba v liturgickém dění bývá přirovnávána ke službě andělů, náleží, aby nás tímto michaelovským zvoláním duchovně upevnil k tomu, abychom se každý pevně drželi svého místa v pozemské církevní hierarchii, které nám bylo určeno. Tím máme odolávat pokušení pýchy (a potažmo hereze a rozkolu), které nás hrozí svrhnout do luciferského světa padlých duchů.
Jak bylo naznačeno, náš boj je (podobně jako boj andělů) duchovní, tj. vede se především ochranou mysli před pokušením a vášněmi. Stavem své mysli postupně měníme stav svého srdce, a dle stavu svého srdce každý svému Bohu a Pánu stojí jako jeho dobrý služebník, který je dobrého ducha, nebo jakožto špatný služebník před svým Pánem padá, odpadá nevěrným duchem od služby Jemu. Bohu, který je Duch, tedy sloužíme především jako duchové, tedy tím, jakého jsme ducha. Stále tu opakujeme jeden ze základních axiomů křesťanské spirituality (z myšlenek sv. Antonia): Přibližujeme se Bohu tím, že se stavem svého ducha stáváme podobnými Jemu, nebo se mu vzdalujeme tím, že se svým duchem stáváme podobnými démonům.
* * *
Přirozenost andělů je jiná než u lidí. Každý anděl má svou vlastní odlišnou přirozenost, a proto pád jednoho anděla je jen jeho záležitostí a netýká se ostatních andělů. Lidé sdílejí jednu společnou přirozenost, a proto pád jednoho jedince (Adama) měl vliv na veškeré lidstvo. Adam pádem porušil svou přirozenost, a tuto nemocnou lidskou přirozenost sdílíme i my všichni. Pád Adama byl však procesem, který ve svém průběhu mohl teoreticky být ještě zastaven pokáním (proto jej Bůh v ráji volá: "Adame, kde jsi?" Čili: "Podívej se, kam ses dostal, na jakou cestu ses to vydal, vrať se!")
Na druhé straně, andělovi k pádu stačí přijmout pyšnou myšlenku a v tom okamžiku je anděl znetvořen, padá a už pro něho není cesty zpět. Po překonání tohoto jednoho pokušení se však anděl dostává do stavu, z něhož už není možno padnout. Luciferovo pokušení tedy rozťalo jako mávnutí meče andělské sbory a oddělilo tam jedny od druhých, přičemž tím okamžikem bylo o obou skupinách už definitivně rozhodnuto. U lidí je to jinak. Celý jejich pozemský život je dobou, kdy se člověk tříbí a postupně se přiklání k jedné či druhé cestě. Toto tříbení se děje skrze mnohé zkoušky, pokušení, volby a rozhodnutí - dobrá i zlá.
Čím výše stojí andělé v nebeské hierarchii, tím méně se podobají člověku; jejich vzhled je nepochopitelný. Čím níže jsou v této hierarchii a blíže k lidem, tím člověkupodobnější bývá i jejich zjev, když je někomu dáno je spatřit (není to však pravidlem). Vnitřní stav andělů je zřejmý i na jejich vzezření, protože jsou to bytosti duchovní a jejich podoba je utvářena stavem jejich mysli. Proto se nebeští andělé zjevují jako krásné a zářivé bytosti, jejichž nádhera je úchvatná. Naopak démonické bytosti se ukazují v podobě děsivé - hnusné, polozvířecí, temné (někdy připomínají nějaké nestvůry, jindy hmyz). Říká se, že kdyby Bůh dovolil, aby se ve své pravé podobě zjevovaly lidem, mnoho z nás by z pouhého pohledu na ně hrůzou přišlo o rozum. Satan se sice může ukázat i v podobě zářivého anděla, ale je to jen klam, iluze, divadelní přetvářka, která není dokonalá a navíc ji neudrží dlouho (např. nevydrží znamení kříže či vzývání Ježíšova jména).
* * *
Nyní alespoň pár slov k nejznámějším andělským bytostem
Michael (to jméno znamená "Kdo je jako Bůh?") se zjevil např. Jozuovi, aby mu zvěstoval Boží vůli, že má obsadit Jericho (Joz 5,13-16). Sám archanděl potřel 185 tisíc vojáků asyrského krále Sennachirima (Sancheríba) (4. Král / 2. Král 19,35). Přičinil se o poražení bezbožného Antiochova vojevůdce Heliodora. Ochránil před plameny tři mládence, vhozené do pece ohnivé v Babylonu, v níž měli být upáleni za odmítnutí klanět se modle (Dan 3,12-26). Přenesl proroka Avakuma z Judeje do Babylonu, aby donesl pokrm Danielovi v jámě lvové. Zakázal ďáblu ukázat tělo zesnulého Mojžíše židům, protože by je zbožštili (Judův 1,9). V Athonském pateriku čteme, že zachránil dítě loupežníky vhozené s kamenem na krku do moře poblíž Svaté Hory Athos. I na Rusi se archanděl Michael už v dávných časech proslavil. Podle Volokolamského pateriku ochránil Velký Novgorod, aby nebyl dobyt Hagarény. Když bezbožný hagarénský car Batyj plenil a vypaloval Rusko, přišel k Novgorodu, který však Bůh a přečistá Bohorodice ochránili zjevením archanděla Michaela, a ten caru nedovolil táhnout na město. Když později v Kyjevě uviděl na stěnách chrámu veliký obraz archanděla, řekl svým knížatům, ukazuje prstem na obraz: "Tento mi zabránil v tažení proti Novgorodu." Církevní kalendář a hymnografie vzpomíná i další památky Michaelových zázraků. Proto jsou mu hojně zasvěcovány chrámy, monastýry a jeho jméno se uděluje při křtech.
Z Písma svatého je také znám archanděl Gabriel (to jméno znamená "Síla Boží"), který je hlasatelem a služebníkem Boží všemohoucnosti (Dan 8,16; Luk 1,26), a Rafael (Boží léčba), který je lékařem lidských nemocí (Tob 3,16; Tob 12,15). Dále jsou to pak Uriel (Oheň či záře Boží), který osvěcuje; Selafiel, přimlouvá se u Boha a povzbuzuje k modlitbám; Jehudiel, oslavující Boha, posiluje lidi pracující pro oslavu Boží a přimlouvá se, aby se jim dostalo odměny za námahu; Barachiel, rozdílející Boží požehnání k dobrým skutkům, vyprošující lidem Boží milosti; Jeremiel, povznáší lidi k Bohu.
* * *
V době novozákonní se k andělskému dílu připojily i přímluvy mnoha Kristových svatých, k nimž se nejčastěji obracíme s prosbami o jejich přímluvy u Boha. Církev však i dnes připomíná tajemnou existenci duchovních bytostí, svatých andělů, protože se i oni intenzivně účastní církevního života, shromažďují se v našich chrámech k liturgii, pomáhají duchovenstvu i věřícím na cestě k Bohu, ochraňují církev. Církev je místo, kde stojíme s anděly bok po boku před Bohem ve společném díle.
Vycházíme-li v této úvaze z "ikony církve", kterou vytváří před každou liturgií kněz na diskosu při proskomidii, tak vidíme, že Církev je společenství andělů a lidí kolem Pána. V něm stojí přesv. Bohorodice, devatero řádů andělských, všichni svatí i křesťané živí i zesnulí kolem Beránka Božího, Ježíše Krista.
Každý dobře víme, že máme svého anděla ochránce, který nás opatruje a zaštiťuje před úklady běsů. Svou zbožností, modlitbou a ctnostmi tohoto anděla posilujeme a dáváme mu možnost a sílu ještě mocněji o nás pečovat. Vážnými hříchy jej však zarmucujeme a odháníme od sebe (jak víme z řady zjevení).
Stanou-li se kvůli našim hříchům velké katastrofy, třeba pády letadel apod., objevují se krátce poté podivuhodná svědectví lidí, kteří měli např. zakoupenu letenku na tento let, ale vlivem neplánovaných okolností se do letadla nedostali, a to jim posléze zachránilo život. Možná jsou to případy, kdy zasáhl anděl ochránce - za předpokladu, že to byla Boží vůle a bylo z nějakého důvodu, který zná jen Boží prozřetelnost, důležité, aby tento člověk ještě zůstal zde v pozemském životě.Svého ochranného anděla mohou mít i celé rodiny, i celá města, nebo národy. Křesťanská tradice kladla vždy důraz na to, abychom o těchto ochráncích a pomocnících věděli, ctili je a spolupracovali s nimi. Vzýváme jejich sílu, klaníme se jim, ale pamatujeme, že i oni jsou Božím stvořením, jsou Jeho služebníky a plní Jeho vůli. A nezapomínáme, že se mohou rozhněvat a použít svou sílu proti těm, kdo se bouří proti Bohu, zneuctívají, co je svaté, rouhají se či bez okolků hřeší. Vždyť andělé planou duchovním ohněm horlivosti po Bohu, jehož ohnivě milují. Jsou vojáky v duchovní válce vedené proti všem, kdo se vzepřeli Bohem ustavené hierarchii a dali se do služeb vzpoury proti Stvořiteli. Mohou dokonce trestat nedbalé a hříšné či pyšné služebníky církevní. Protože se účastní svaté liturgie, můžeme mít za to, že i oni jsou příslušníky Kristovy Církve, která ostatně do sebe zahrnuje nejen lidi, ale zprostředkovaně všechno stvoření.
V našich životech i životě Církve patří pomoc či zjevní andělů k běžné každodenní zkušenosti. Andělé se projevují uspořádáváním různých záležitostí, aby sloužily k duchovnímu prospěchu; inspirují, vkládají do myslí lidí poznání, inspiraci a posilu, kněží by bez jejich pomoci nemohli sloužit. Jindy se zase nenápadně pohybují v církevními životě, konajíce nenápadně svou tajemnou misi. Už ap. Pavel píše, že při hostinách pořádaných pro poutníky mívají mnozí anděly za společníky u prostřeného stolu (Židům 13,2). Obraz starozákonní historie přípravy spásy i novozákonních dějin se bez andělů neobejde. Jsou zároveň tak mocní, že si to neumíme ani představit, a zároveň jsou služebníky. Apoštol píše: "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?" (Židům 1,4-14)
Andělé, fyzického těla nemajíce, nemohou vykonat svatou Eucharistii, ale jsou k ní přitahováni a považují ji za to největší, co se v tělesných i duchovních prostorech děje. Na místo, kde se božská liturgie děje, se andělé shromažďují v nesčetných zástupech. Chrám, který byl posvěcen a v němž se Eucharistie konala, není anděly už nikdy zapomenut a opuštěn. Dokonce i když z něj zůstaly již jen ruiny, andělé tam přebývají a svým vlastním způsobem tam pějí bohoslužby (jak už mnozí lidé v různých dobách a na různých místech byli svědky; dokonce i v Česku).
Zde na zemi o napodobení andělského způsobu života usilují mniši. Svou askezí a oddaností záležitostem duchovním a nebeským míří na místa, která se na nebesích v andělské hierarchii uvolnila pádem démonů. Dobří a horliví mniši jsou nám, světským křesťanům, příkladem, duchovním osvícením a přinášejí nám požehnání.
Lidé se stávají andělům podobnými v té míře, v jaké prohlédnou světský klam a odpoutají se od světského ducha. Překonají-li lpění na pomíjivých věcech a povznesou-li se nad svou dočasnost, může být život lidí vskutku andělský. Předpokladem však je, že tento život postoj není výrazem rezignace či otupělosti, ale je důsledkem ohně božské lásky, kterou ve spolupráci s pověcující blahodatí rozdmychá člověk ve svém srdci.
Na závěr připomeňme to hlavní, čím je potřeba začít, - že andělům se přibližujeme čistou myslí, očišťováním srdce a snahou o svatý život. Tím se s nimi stáváme duchovně spřízněnými. Vstupujeme do jejich myšlenkového světa. Proto nám Církev při liturgii stále připomíná Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Nedejme se zmítat vlnobitím vášní, nenechme hřích, aby nás odnesl kamsi, ať s naší duší necloumají vášnivé žádosti po klamných rozkoších a pomíjivých věcech tohoto světa. Pak můžeme anděly duchovně vnímat jako své společníky, mít v nich starší bratry a podivuhodné vůdce, zkušené rádce ve službě Stvořiteli.
P.S.
Podle jakési lidové (církví nedogmatizované) tradice anděl nosí od Boha duše nových lidí, kteří přicházejí na svět. Krásně zachytil tento názor Lermontov ve své básni Anděl (před pár lety jsem se pokusil o překlad, můžete si to přečíst na Ambonu zde). Ohledně věrohodnosti tohoto zbožného mínění bych však byl opatrný (připadá mi to spíše jako důsledek západního vlivu). Ale ta básnička je moc pěkná.
Knížku o andělech od Michala Dvořáčka si můžete přečíst zde
O zázračném reliéfu archanděla Michaela na ostrově Mitiliny.
Administrátor
--- 23. 11. 2015
Sibiřská stařenka žije dva týdny chůze od lidí
Zajímavá zprávička o stařence, která není na sibiřské samotě osamělá, ale je s ní Kristus
Uprostřed divočiny na ruské Sibiři žije už 70 let Agafja Lykovová. Její rodina tam kdysi prchla před stalinskými čistkami. Stařenka nemá auto ani kolo, do nejbližšího města to má dva týdny chůze. Sama si pěstuje mrkev nebo tuřín, odmítá používat cokoli s čárovým kódem. Britští filmaři teď o ní točí dokument.
Viz video vložené do novinového článku.
Administrátor
--- 17. 11. 2015
O posmrtném životě duše
Rodíme se sem k smrti; umíráme tu, abychom žili věčně
Je podzimní doba zádušních modliteb a to nás přivádí k úvahám o posmrtném životě. Vždyť co nás může více upozornit na naši vlastní smrtelnost, než odchod našich nejbližších, příbuzných či známých z této pozemské časnosti? Takže pojďme si připomenout několik nejdůležitějších skutečností, týkajících naší posmrtné perspektivy.
Pokusíme se zde v krátkosti zpracovat něco z toho, co o záhrobním údělu duše víme. Zároveň však pamatujme, že vždy, je-li řeč o duchovním životě, lidská slova selhávají a možnosti našeho vyjadřování jsou omezeny. Duchovní svět se navíc může jevit každému jinak - dle jeho osobních předpokladů.
Jeden ze základních poznatků, které máme o duchovním světě, by mohl být formulován: "Všechno je jinak." Tam vidíme záhrobí tak, jak bychom si je neuměli zde na světě ani představit. A uvidíme odtud i náš vezdejší svět - a opět - bude vyhlížet zcela jinak, než jak jsme jej vnímali zde. Co se nám zde dálo vzdálené, jeví se tam jako blízké; co jsme tady měli nadosah, může se nám najednou vzdalovat do nedostupna. Mnohé z toho, co jsme považovali za nedůležité, má najednou zásadní význam, a naopak - co jsme tady brali za prvořadé, tam budeme vnímat jako bezvýznamné.
* * *
Hovoříme-li o nesmrtelnosti duše a jejím záhrobním putování, měli bychom mít vždy alespoň mlhavou představu, co je to vlastně ta duše, o které se bavíme. Víme, že je to fenomén duchovní, resp. je to duchovní složka naší bytosti (pro jednoduchost teď nahlížíme na člověka jako bytost psychosomatickou - čili skládající se z duše a těla, a nebereme v úvahu hlubší náhled na složení člověka z těla, duše a ducha).
Lze říci, že existují tři druhy stvořených bytostí: jednak bytosti bez hmotného těla, tj. duchovní, čili andělé (stvořeni jako první dávno a dávno před člověkem); dále bytosti bez duše, čili jen tělesné, - to jsou zvířata (mají sice duši oživující, související s krví, ale nemají nesmrtelnou individuální duši v lidském slova smyslu); a jako poslední byla stvořena bytost lidská skládající se z hmotného těla (do jisté míry podobného zvířatům) a nesmrtelné duchovní duše (do jisté míry podobné andělům), čili bytost smíšená. Je to vrchol Božího stvoření. Člověk je bytostí žijící současně ve dvou světech a spojuje ve své osobě tyto dva světy - hmotu a ducha.
Člověk byl stvořen s perspektivou věčného života (tj. nejen s nesmrtelnou duší, ale i tělo bylo určeno k nesmrtelnosti). Leč byla to jen možnost, výchozí stav. O jeho dalším údělu nebylo při stvoření ještě rozhodnuto. Člověk sám se měl svou svobodnou volbou podílet na dalším vývoji a spolurozhodnout, zda tělo zůstane nesmrtelným či podlehne smrti. (Jinou volbou zase prošli andělé - třetina z nich padla a stala se démony, ostatní obstáli a tím přešli do stavu, z něhož už nemohou padnout.)
Jak víme (a nebudeme nyní tento příběh z úsvitu lidských dějin podrobně připomínat), první lidský pár ve zkoušce neobstál a celé lidské vnitřní uspořádání se tím narušilo. Člověk se stal smrtelným. To znamená, že jeho duše je infikována smrtelností, vždy do nějaké míry podléhá hříchům, tělo stárne a umírá, a nakonec člověk jako bytost složená rozpadá, tj. duše opouští tělo a toto tělo se kvalitativně vrátí na úroveň země, tleje, promění se v prach.
 |
Duše má podobu člověka. Sama sebe vidí, ale tělesné oči ji většinou spatřit nemohou. Díky ní máme jak za pozemského života tak v životě posmrtném účast na duchovním světě. Zákony, které tam platí, jsou morální povahy. Stejně jako naše tělo zde na zemi podléhá fyzikálním zákonům, tak duše je podrobena zákonům duchovního světa. Nemravné skutky duši ubližují a ničí ji, podobně jako např. pád z výšky poškozuje lidské tělo v tomto fyzickém světě. Hřích rozkládá duši podobně, jako smrt zde rozkládá hmotné živočišné tělo.
* * *
Vzhledem k tomu, že po oddělení duše od těla se duše ještě může vrátit zpět, je-li to Boží vůle, nahromadilo lidstvo obrovské množství praktických zkušeností, jak toto oddělení probíhá, co při něm děje, jak se člověk cítí. Mnohé z těchto zkušeností jsou iluze či dílo démonů, určené k oklamání lidí. Mnohé však nesou rysy opravdové záhrobní reality. My si z těchto zkušeností vybereme - jako pro nás důležitou - častou skutečnost, že si umírající člověk velice často toho okamžiku, kdy k oddělení dojde, ani nevšimne. Prostě najednou stojí vedle svého těla a hledí na ně. Poté, co už s ním není bytostně spojen, se mu jeví jako něco cizího, jako nějaká věc - často pohled na ně vyvolává nepříjemný dojem. Člověku nezřídka chvilku trvá, než vůbec pochopí, že ta cizí nepřitažlivá věc je jeho vlastní tělo. Sám člověk se v ten moment dosti často cítí dobře, může se pohybovat, všechno, co se kolem děje, slyší a vidí, vše z minulosti si jasně pamatuje a jeho myšlení je perfektní. S údivem zjišťuje, že ho přítomní lidé nevidí a neslyší. Přemýšlí nad tím a případně se pokouší objevit nějaký způsob, jak se s nimi dorozumět.
Když zde používáme pojem "člověk", tak již nemluvíme o těle, nýbrž výhradně o duši. Z toho je zjevné, že veškeré myšlení, paměť, vnímání, cítění atd., které máme za pozemského života a neztrácíme je v moment smrti, jsou vlastnosti duše a nikoliv těla (to už je přece mrtvé). Pokud bychom tedy měli hovořit o tom, co je to člověk, tak by se drtivá většina tohoto výčtu vztahovala k duši a jen krátký seznam lidských vlastností a součástí by se týkal těla.
Uvědomme si, že co bylo výše řečeno o východu duše z těla, platí pro okamžik samotného oddělení (čili pro moment smrti), které většinou probíhá náhle a téměř nepozorovaně. Něco úplně jiného však je, co smrti přechází - tj. umírání. Rychlé zeslábnutí pout mezi tělem a duší (a v důsledku toho krátký a relativně snadný proces umírání), není samozřejmostí. Jsou případy krutých předsmrtných stavů, kdy je duše trýznivě vyrvána z těla, když člověk dal ďáblu práva nad sebou a míra jeho špatností se naplnila. Chraň nás, Bože, před takovým závěrem pozemské cesty. Jsou tu pak i případy lidí, jejichž duše byla kvůli spoutanosti tělesnými vášněmi příliš pevně spojena s tělem, mohou umírat vleklou mučivou smrtí. Skrze hříšné vášně si duše vybudovala tak pevné svazky s tělem, že - ač se při vleklém umírání tělo už téměř rozpadá - stále žije. Tělesné funkce už uhasínají, některé části těla jsou již téměř mrtvé, ale duše se není schopna od těla oddělit a prožívá bolest jeho rozkladu. Takto bolestný odchod není trestem, ale následkem málo duchovního života a může pomoci očistit duši od vášní. V případě svatých lidí se může stát, že trýznivými bolestmi, jimiž jsou souženi, pomáhají tajemným způsobem jiným lidem. Spravedliví mívají většinou klidnou smrt. Někteří předem znají přesný okamžik, kdy se to stane, takže se mohou připravit. Záhrobní putování je však v každém případě cestou tajuplnou, temnou a nebezpečnou, takže je vhodné cítit před touto záhadou respekt. Dokonce i přesvatá Bohorodice prosila svého Syna, aby ji na této cestě opatroval.Shrneme-li si tuto část našeho zamyšlení, můžeme krátce konstatovat, že jak za pozemského života, tak v životě posmrtném, je to, co považujeme za náš psychický život, projevem duše. Tedy duševní život, kterým žijeme zde na zemi, pokračuje i po smrti těla nepřerušeně dál. Jinými slovy: náš pozemský život v oblasti psychiky je už zde duchovním životem, protože jeho předpokladem jsou schopnosti duše vnímat, cítit a myslet. Proto je posmrtný život neutěšený a bolestný pro ty, kteří se za svého tělesného života zabývali jen pozemskými či tělesnými předměty, jimž se duše po oddělení od těla vzdaluje a které se pro ni tím pádem stávají nedostupnými.
* * *
V posmrtném životě se duši otevře duchovní zření. Kromě pozemského světa začíná postupně vnímat i realitu duchovního světa, v němž se ocitla. Duchovní zření měla duše potenciálně i v době, kdy byla spojena s tělem, ale protože byla uvyklá přijímat vjemy a podněty především z tělesných receptorů, byla těmito silnými signály jakoby oslněna a zahlušena, takže neviděla a neslyšela nic jiného. Jako když na vás oslňuje silný reflektor, vidíte jen toto bodavé světlo a máte pocit, že jinak je kolem jen tma. Avšak poté, co zhasne, oči postupně uvyknou běžnému svitu a začnou vnímat svět kolem a mnoho věcí, které tam jsou. Tak i poté, co umře tělo, přestanou fungovat oči, nervy a mozek, duše už není zahlcena jejich produkcí, začne vnímat svými duchovními orgány.
Tam už nikdo není nevěřící; v záhrobním světě už jsou všichni věřícími, ale ne všem tu přináší víra spásu.
Duše se svým životem ocitne plně ve světě duchů, které začíná vidět. Kolem ní se začínají shromažďovat různé bytosti. Především ty, s nimiž (vědomě či nevědomky) navázala vztah už za svého pozemského života. Pokud sloužila démonům, pak je nyní uzří v jejich pravé hnusné podobě. Zajímavé je, že jakkoliv odporně a nepříjemně tyto bytosti na duši působí, stejně je následuje. Mezi nimiž je totiž pouto, které člověk sám ukoval svým způsobem života. Na ikonách se to symbolicky zobrazuje tak, že démoni táhnout hříšníky do pekla na řetězu.
Každý člověk má Bohem připravené své místo v ráji. V pekle nemá nikdo připravené místo, protože peklo bylo vytvořeno jen pro ďábla a jeho anděly. Jaká hrozná muka tady lidská duše cítí, když vidí, že jí bylo v ráji připraveno místo, a že Kristus pro ni učinil vše potřebné, aby mohla svůj rajský příbytek navěky obývat. Nikdo v pekle nebude mít výmluvu. Nikdo nemůže říci: "Kristus mně nepomohl, neměl mě rád, zavrhl mě." Každý tam bude vědět, že Pán vše učinil a použil všechny prostředky pro spásu každé duše. O všechny se postaral. Tyto hryzající myšlenky nazývá sv. Izák Syrský: bičování láskou. Při pohledu z pekla do ráje to jsou nejtrýznivější muka.
* * *
Proto starec Paisij tak často opakoval: „Nedávejte (svými hříchy) ďáblu právo nad sebou.“ Duše sama po smrti uvidí svůj uplynulý život, co všechno spáchala, jaké svazky navázala. Proto (jak praví Pán Ježíš) - zamilovala-li si více morální tmu než světlo a jestli byly její skutky zlé - sama půjde za démony do tmy, pryč od světla. Nebude při tom mít pocit křivdy, nebude si myslet, že je s ní zacházeno nespravedlivě, sama půjde tam, kam patří, - tj. za těmi, s nimiž si svými skutky a způsobem myšlení vytvořila duchovní příbuzenství. Kdo nenašel ve svém srdci pokoj za tohoto života, nenajde jej ani po smrti. Ti, jejichž srdce je zmítáno touhami, plány, žádostivostí, vzpourou, závistí, hněvem a v tomto stavu odejdou na věčnost, zůstanou v tomto stavu, který jim vytvoří jejich vlastní peklo a společenství s těmi, kdo trpí podobným stavem, a s démony, kteří neklid a nespokojenost v srdci podněcují.
Zatímco andělé jsou na ikonách zobrazováni seřazeni a každý na svém místě - jako součást Bohem ustanoveného řádu, démoni jsou zpodobeni v chaotické tlupě. Řád, poslušnost a podřízenost je jednou z vlastností Božího stvoření a charakteristickým rysem celého universa, které může trvat jen, zůstane-li v něm tento řád. Kdežto zmatek, svévole a chaos, který může vstupovat do lidských srdcí a do života společnosti už tady na zemi, se na věčnosti stává jednou z nejtrýznivějších vlastností démonického světa. Boží a andělský řád pokračuje na zemi v církvi, kde je jeho zachovávání lidmi jedním z projevů nebeských kvalit. Naopak vzpoura proti kanonické struktuře či dogmatickému řádu církve, neposlušnost, převraty, vytváření spikleneckých tlup - to vše je výmluvným svědectvím, že lidé nejsou morálně schopni být těmi kameny, z nichž je budována věž Církve, a že kvůli svým vlastnostem vypadávají z této stavby, a tak jsou odnášeni pryč a házeni do propasti, jak je to zjeveno v prorockém vidění jednoho prvokřesťanského otce.
Kdybychom si dokázali uvědomit vážnost těchto skutečností! Jenže každý z nás tvrdí: "Já si počínám správně. Tamten či onen ať se nad sebou zamyslí! Asi půjde do pekla."
Jiní lidé mudrují: "Vím, že to, co dělám, je sporné, ale teď je potřeba, abych takové věci dělal. Bohužel se musím k takovým skutkům uchylovat, nedá se nic dělat. Až dosáhnu, co mám v plánu, pak se vyzpovídám ze svých hříchů a vše bude dobré..." Jenže takové myšlení (připomínající středověkou odpustkovou praxi) už je samo svědectvím, že skutečného očišťujícího pokání takový člověk asi není schopen. Hřích už začal srůstat s lidskou duší, a veškerý duchovní život se tím mění na pouhou hru.
* * *
Vraťme se však zpět k původní úvaze o duši, která se právě oddělila od těla a vstoupila cele do světa duchů. Tento svět se před duší objeví, zaujme ji, přitáhne její pozornost. V důsledku toho získává nad duší vládu.
Dokud byla duše srostlá s tělem a žila s ním jeho pozemským životem, platily pro ni vždy do značné míry zákony tohoto světa - tj. např. fyzikální zákony, třeba gravitace. Až se duše ocitne bez těla, zapůsobí na ni v plné míře už jen zákony duchovního světa, protože onen svět je teď jediným prostorem jejího života. I tam existuje jakási duchovní obdoba gravitace, čili přitažlivosti. Vyjadřuje se to úslovím: své ke svému. To je jeden ze základních duchovních zákonů, který bychom měli dobře znát.
Pozemský život (ač nám to může při pohledu odsud připadat nepravděpodobné) může být z jisté perspektivy vnímán jako poměrně klidné údobí putování duše. Je to jakási rezervace pro duši, kde je do značné míry chráněna před zlými duchy, kteří sice mohou duši pokoušet, ale nemohou ji prostě bez okolků chytit, svázat a někam odvléci (ač i to je v tomto životě možné, ale nutný je k tomu dlouhodobý proces propadání hříchu, neustále doprovázený souhlasem lidské vůle ke hříchu a odporem k pokání). Duše je při svém pozemském období chráněna právě svým spojením s tělem, které patří do toho hmotného světa a pro duchovní démonické bytosti není za běžných okolností možné tohoto těla se plně zmocnit. A navíc, tělo se snadno unaví, zeslábne, musí odpočívat, spát a má další přirozené potřeby, takže nemůže hříchu holdovat neustále. Např. hřích přejídání či opilství je limitován přirozenými bariérami, resp. tělesnými možnostmi. A stejné je to s jinými hříchy. Tím vším člověk získává cenný čas a prostor pro svou volbu, jakou pro sebe chce věčnost. Využije-li tento čas na získání víry, k poznávání Boha, k vybudování spojení s Bohem a k pokání a zápasu za získání nějakých ctností, má naději na věčnou blaženost.
V duchovním světě, tj. mezi čistě duchovními bytostmi to takto nechodí. Tam stačil okamžik, kdy duši ovládlo pokušení, a už byl z anděla démon - a nenávratně. Satan přišel s pokušením, a která andělská duše je vpustila do sebe, okamžitě padla a možnost pokání v takovém případě není - démony pokušení v okamžiku proměnilo do takové míry, že se změnila jejich podoba i mysl, a pokání nejsou schopni. Ta okamžitá proměna je možná právě proto, že u andělů scházel ten "tlumič" či "nárazník" proti pokušením - tj. tělo, které vytváří jakousi setrvačnost nebo "těžkopádnost" (čili žádné pokušení ani morální pád není schopen úplně a okamžitě proměnit člověka na démonickou bytost).Podle kvality, které si duše v sobě vypěstovala při pozemském životě, ji přitahuje v duchovních světech místo, kde se shromažďují bytosti podobných kvalit. Čistota a ctnosti způsobí, že duše sama jde na místa Božího Království. Zlo a hřích v duši ji táhnou na místa, kde vládnou tyto kvality. To je zákonitost výše zmíněné "duchovní gravitace".
Jak se zdá, tak v duchovním světě nehraje rozlehlost těchto prostor žádný význam. Přemísťování tam probíhá prostým přáním. Duše, která žila ve hříchu a bez pokání, si přeje v tom pokračovat, a toto přání ji přemístí do pekla. I když tam trpí, je připoutána svými hříchy k tomuto místu. Duše, která si oblíbila nebeský život, si také přeje v tom pokračovat, a tato touha je vynese do nebe.
S tím souvisí i otázka vztahu. Vztahy a síla jejich pouta neslábnou smrtí. Není pro duši nic krásnějšího, než si v průběhu vezdejšího života vybudovat vztah lásky k Ježíši Kristu. Naopak hrozné je, když člověk zjistí, že si za svého života budovat a upevňoval vztah k démonům - ať už pácháním hříchů, nebo falešným náboženstvím, jehož "bůh" lživě slibuje svým služebníkům, že se o ně v záhrobí postará. Jak strašné musí být pro duši, když až tam (pozdě) zjistí, že byla obelhána.
Všechna lidmi vytvořená náboženství jsou vyjádřením touhy po Bohu. Jenže jsou vytvořena jako produkt lidského poznání, které je nedokonalé a zkreslené, protože je lidská přirozenost poškozena hříchem. A tak jsou i tato lidmi vymyšlená náboženství poškozena hříchem. To, co má být pravdivé, nemůže tudíž pocházet od člověka, nýbrž od Boha. Proto klade Pravoslaví takový důraz na zachovávání nepoškozeného a netknutého Boží zjevení. Pravoslaví se natolik odlišuje od všech ostatních konfesí, že je potřeba nazývat jej samostatným náboženstvím. Je to Bohem zjevené náboženství. Není vytvořeno člověkem.Při upevňování a posilování vztahu s Ježíšem Kristem má zvláštní místo přijímání svatých Tajin. Ony nás (a nejen duši, ale i tělo, tj. celého člověka) sjednocují s milovaným Ježíšem. Všechny Tajiny mají dvě stránky: tělesnou a duchovní, takže obě stránky lidské bytosti jsou jimi posvěcovány. Proto Ježíš Kristus klade jako podmínku spásy: křesťanskou evangelijní víru v Trojici a přijímání svatých Tajin (Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude odsouzen; Mar 16,16 - křest v tomto výroku zastupuje všechny svaté Tajiny Církve). Víra a Tajiny v nás vytvářejí jakési sourozenectví s Kristem, Bohočlověkem. Vždyť skrze Tajiny přijímáme z boholidské Osoby Spasitelovy jeho uzdravené lidství, lidství očištěné, osvícené a zbožštěné. Stáváme se lidmi stejného těla a stejné krve, jako On. Toto tělesně-duchovní příbuzenství projevuje stále svou sílu - v tomto životě i po něm.
* * *
V průběhu tří dnů po smrti duše obchází milovaná místa. Blažená duše, která si oblíbila místa duchovní a posvěcená, a po svém odchodu z těla navštíví chrám, nebo jerusalemské svatyně.
Duše, která ihned po smrti nejde ani do nebe ani do pekla, je ve stavu nejednoznačném. Tento stav je překonán při posmrtné zkoušce, které je takový člověk podroben. Je totiž potřebné, aby se vyjasnilo, co v lidské duši převládá. Je-li schopna přebývat v nebi. Nejsou-li její svazky z démonickým světem příliš silné.
V pravoslavné tradici nacházíme podání o záhrobním putování duše, které je zároveň prozatímním soudem nad touto duši. Výsledkem tohoto soudu je její dočasné umístění na místě, které odpovídá tomu, do jakého stavu duše sama sebe v dosavadním životě přivedla. Tento soud není aktem spravedlnosti, ale milosti. Jeho podstatou je pomoc duši - je-li schopna tuto pomoc přijmout a je-li to pro ni smysluplné. Boží láska k člověku způsobuje oslabení "gravitačního zákona" duchovního světa a vytváří pro duši možnost vymanit se z některých démonických okovů.
Pravoslavné podání o putování duše přes tzv. "celnice" existuje v několika variantách, odlišujících se v některých nepodstatných maličkostech. Princip tohoto soudu tkví v tom, že duše je na své cestě zastavována a démoni ji nutí zodpovídat se z hříchů, jichž se dopustila a k nimž ji tito démoni většinou sami svedli. Na každé celnici jsou tedy démoni určitého druhu vášně, resp. hříchu a zkoumají, zda s nimi duše má či nemá navázán vztah, resp. zda si duše v sobě nenese něco, co je jejich. Duše se buď ukáže jako prostá tohoto hříchu, nebo je jakožto provinilá zadržena a musí dokázat se tohoto hříšného "nádoru" zbavit. To je však možné jen v případě, že za svého života činila pokání z tohoto hříchu a že tedy hřích nemohl s duší srůst. Duši pomáhá její ochranný anděl, který je k ní připojen od okamžiku křtu (a podle jiných podání jí na pomoc přispívá ještě světec, jehož jméno přijal člověk při křtu). Takových "celnic" má duše na své cestě dvacet.
Jak učí naši Otcové, skutky lidí jsou většinou smíšené. Málokdo je úplně dobrý nebo zcela propadlý zlu. A protože je v našich duších dobro i zlo, potřebují duše pomoci, aby mohly "celnicemi" projít. Duše sama už je zbavena možnosti používat vůli. Avšak mohou jí pomoci modlitby nás, kteří ještě žijeme na zemi. Všichni - živí zde i ti, co pro tento svět zemřeli, - jsme přeci součástí jedné Církve, a jsme tedy spolu spojeni. To znamená, že si můžeme velice účinně pomáhat vzájemnou modlitbou. Je to jeden z hlavních skutků duchovního milosrdenství.Podle sv. Ignatije Brjančaninova je putování duše po celnicích důsledkem její přináležitosti k Církvi. Ostatních duší se možnost očistit se tímto způsobem netýká.
Můžeme tedy duši, putující záhrobím, pomoci, aby v ní převážilo dobro. Vždyť o to na celnicích a na dalších záhrobních místech jde - překonat nejednoznačný a smíšený stav duše, takže nakonec buď úplně propadne zlu, nebo v ní zvítězí dobro a zlo je z ní vyhlazeno.
Až do druhého příchodu Kristova, všeobecného zmrtvýchvstání a strašného soudu, může být věčný osud každé duše změněn. Naše modlitby ji spojují s vírou a životem celé Církve, s Kristem, který je hlavou Církve, přinášejí ji inspiraci pamatování na Boha a ducha pokání.
Administrátor
--- 11. 11. 2015
K dimitrijevské zádušní sobotě
O modlitbách za duše zesnulých křesťanů
V církvi jsou ustanoveny zvláštní doby ke konání zádušních obřadů. Dnem v týdnu, který je zvláště vydělen pro modlitby za zesnulé, je (skoro) každá sobota. Leč mezi sobotami v průběhu roku jsou některé z nich ještě ustanoveny jako zvláště významné zádušní soboty, kdy by se měli všichni pravoslavní shromažďovat v chrámech či na hřbitovech ke konání panychid se vzpomínáním jmen těch, kteří nás předešli na věčnost. Připomeňme hlavně sobotu masopustní, soboty před velkopostními nedělemi (kromě první a poslední), pak trojická sobota před svatodušními svátky a na podzim dimitrijevská sobota (a některé další dny).
Dimitrijevská zádušní sobota předchází památce sv. velkomučedníka Dimitria Soluňského. Byla ustanovena knížetem Dimitrijem Donským po vítězné bitvě na Kulikově poli (toto slavné vítězství získal 8. září 1380; do boje se vypravil po návštěvě Trojicko-sergijevského monastýru, kde mu ct. Sergij Radoněžský k boji za obranu vlasti požehnal a vyslal s ním do války dva své mnichy). Zpočátku se jednalo o modlitby za vojáky padlé v tomto boji (z bitevního pole se prý nevrátilo 250 tisíc vojáků). Rodin, které zůstaly bez muže, bylo tolik, že se tato zádušní sobota stala vskutku všeobecnou modlitební událostí. Postupně se tento den stal zádušní vzpomínkou nejen na padlé vojáky, ale na všechny zesnulé pravoslavné křesťany.
Sv. velkomučedník Dimitrij Soluňský byl nebeským ochráncem Dimitrije Donského, proto k vzpomínání padlých vojáků svého vojska vybral právě sobotu před svým "dnem anděla".
Z myšlenek sv. Ioanna Sanfranciského:
Svatý biskup připomíná, že pozemský život je přípravou na budoucí život a tato příprava končí tělesnou smrtí. "Člověku náleží jednou umřít, a pak je soud." (Žid 9,27)
Všech zájmů o pozemské věci člověk v okamžik smrti zanechá, tělo se začne rozpadat, aby jednou opět vstalo při všeobecném vzkříšení. Z různých zjevení zesnulých je nám umožněno částečně vědět, co se děje s duší, když vychází z těla. Jakmile přestává vidět prostřednictvím tělesných očí, otevírá se jí zření duchovní. Často se to stává umírajícím - tedy ještě před koncem tělesného života. Hledí na osoby, které jí obklopily, a dokonce s nimi hovoří. Vidí to, co nevidí ostatní přítomní lidé. Po odchodu z těla se duše ocitá mezi ostatními duchy, dobrými i zlými. Obvykle míří k těm, kteří jsou jí duchovně příbuzní. Pokud byla za svého přebývá v těle po vlivem některých z nich, zůstává na nich závislá i po opuštění těla - i kdyby jí při setkání připadali odporní.
V průběhu dvou dnů po odchodu z těla má duše relativní svobodu, může navštěvovat místa na zemi, které měla ráda, ale třetího dne se vydá do jiných prostorů. Na nadcházející cestě ji očekává setkání s pluky zlých duchů, kteří se budou snažit zastavit ji na jejím putování vzhůru tím, že ji budou usvědčovat z různých hříchů, k nimž ji sami svedli. Podle různých zjevení je takých závor (tzv. "celnic") dvacet a u každé z nich je duše zkoušena (dalo by se říci "testována") ohledně jiného druhu hříchu. Když jimi postupně projde, může pokračovat na své cestě. Neprojde-li, je ihned uvržena do plamene v propasti. Podle tradice je čtyřicátého dne zhodnocen tento proces a duše je dočasně umístěna na odpovídajícím místě. To je první soud. Až do všeobecného vzkříšení z mrtvých jsou některé duše na místech, kde požívají předjímku věčné radosti a blaženosti, kdežto jiné na místě strachu z věčných muk, které v plnosti začnou až po druhém soudu, jemuž se říká "strašný" (nebo "poslední"). Do té doby je ještě možno změnit stav duše, zvláště přinášením nekrvavých obětí (tj. vzpomínkou při Eucharistii na liturgii) a dále i jinými modlitbami.
* * *
Velkou duchovní sílu má modlitba při eucharistii (myslí se, vykrajovat za zesnulé částečky z prosfor při proskomidii) - viz vyprávění o zjevení Feodosije Černigovského při jeho svatořečení v r. 1896 (najde je tam v závěru článku).
* * *
Jak nesmírně užitečné jsou pro zesnulé naše modlitby! Ať už je to stavění svěc v chrámu, nebo vzpomínání jejich jmen při liturgii, panychidy, i domácí modlitby. Stejně tak poskytování almužny jménem zesnulého, přinášení darů do chrámu, podporování duchovenstva a církevního života, prostírání stolu pro chudé... Mnohá jsou zjevení zesnulých a další události potvrzující jakou dobročinností je pamatovat na zesnulé. Řada z nich zemřela sice s pokáním, ale nestihla je činným způsobem projevit ve svém životě. Takoví se skrze modlitby církve osvobozují od trápení a dosahují odpočinutí. Při každé liturgii jsou přinášeny modlitby za všechny od dávných věků zesnulé. U příležitosti svatodušních svátků se na kolenou modlíme mj. i za ty, kteří jsou uvězněni v podsvětí. Každý z nás, kdo si přeje projevit svou lásku k zesnulým a prokázat jim dobrý skutek a pomoc, může to nejlépe vykonat modlitbou za ně - zvláště když zajistí jejich vzpomínání při liturgii.
Podle lístečků (u nás na stránce downloadu) se zapsanými jmény jsou vykrajovány z prosfor částečky chleba a kladeny na diskos vedle chleba, který se při liturgii proměňuje na Tělo Kristovo. Tak jsou vzpomenutí zesnulí, skrze částečku za ně vykrojenou, účastni posvěcení a sestupování blahodati Svatého Ducha při Eucharistii. Na závěr kněz všechny tyto částečky vsype do kalicha s Kristovou Krví a modlí se při tom: "Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých, svou drahocennou Krví na přímluvy svatých svých." To jim přináší požehnání, nad které už zde na zemi nikdo nic více učinit nemůže. Zvláště v průběhu čtyřiceti dnů záhrobního putování duše velice potřebuje takovou pomoc. Proto je v církvi zvyk konat za právě zesnulého křesťana v tomto období každodenní liturgie (tzv. "sorokoust" se dnes většinou provádí tam, kde se každodenně slouží, např. v monastýrech). Duše pociťuje modlitby, které jsou za ni vznášeny k Bohu, je nesmírně vděčná těm, kdo se za ni modlí, a duchovně se jim přibližuje. O těch, kteří mají péči o ty, kteří se odebírají do jiného světa, platí: "Blahoslavení milostiví, neboť smilování dojdou." (Mat 5,7)
Mezi křesťany jsou i lidé, kteří sami sebe připravují o útěchu modlitby za zesnulé. Co je to za lidi? Nepochybně ti, kteří - ať už to o sobě vědí nebo nevědí - mají radši mudrování než víru.
Nechápeme, jak může modlitba působit na takovou vzdálenost - dokonce z jednoho světa na onen svět, z viditelného světa do neviditelného. Člověku, který pochybuje o možnosti modlit se za ty, kteří jsou už mimo náš svět, bych řekl: Jak rozumem pochopit modlitbu za toho, kdo žije s námi na této zemi? Zvláště není-li poblíž. Dvě duše jsou ještě za života obou lidí zde na zemi jako dva rozdílné a oddělené světy - každá duše má svou mysl, vůli, sklony, svobodu... A navíc jsou tyto vnitřní světy vzdáleny oddělením tělesným. Každá duše má přece své vlastní tělo. Tak jak to, že modlitba jedné duše může rozšířit svou působnost na druhou duši a na její vnitřní stav? Vždyť modlitbou můžeme být nápomocni druhému člověku, aby změnil své smýšlení, aby překonal své sklony a vášně, aby pocítil, co mu doposavad bylo nedostupné.
Podobně může působit modlitba i na duše zemřelých, může proniknout na onen svět. Působnost modlitby není ničím omezena - jedině Boží vůlí.
Aby člověk mohl vnímat působení modlitby, musí především věřit. Nestačí přemýšlet. Myšlenek je na světě dost, lidé nemají o myšlenky nouzi. Víry je však ve světě málo, snad ještě nikdy neměli lidé tolik víry, aby bylo možno tvrdit, že jí je nadbytek. Máme však na mysli víru zdravou, nikoliv pověrečnou ani magickou. Nemáme na mysli víru, která je nesprávným věroučeními odkloněna a je jako špatně zacílená střela, která míjí cíl. Taková víra nemůže plně sjednocovat s Bohem, protože Bůh je Pravda, a jedině víra, která zrcadlí pravdu, může s Bohem opravdu spojovat.
 |  |
| Úsměv z věčnosti. Starec Iosif z athonského monastýru Vatoped. Vlevo je tvář zesnulého, jak vyhlížela po smrti. Před pohřbem se na tváři nebožtíka objevil úsměv. (Vpravo) | |
Svt. Filaret připomíná, že už ve starozákonní době se vyskytovaly přimluvy za zemřelé. Juda Makabejský přinesl zádušní modlitbu za vojáky, kteří zemřeli v hříchu, když totiž vzali jako válečnou kořist i modlářské dary, jimiž si zbožný člověk nesměl poskvrnit ruce (2. Mak 12,39-46).
Už od prvokřesťanské éry nalezneme v prvních bohoslužbách (počínaje Jakubovou liturgií) modlitby za zesnulé. Tyto zádušní prosby byly vždy součástí všech našich bohoslužebných řádů. Není pochyb, že modlitby za duše zesnulých jsou apoštolskou tradicí.
Sv. Jan Zlatoústý praví: Odejde-li hříšný člověk, musíme mu pomáhat, jak jen je to možné - avšak to učiníme nikoliv slzami, ale modlitbami, almužnami a přinášením obětí. Není to žádný výmysl a není marné vzpomínat zesnulé při konání svatých Tajin, když i za ně prosíme Beránka obětovaného, který na sebe vzal hřích světa. Zesnulým je tím podávána útěcha.
Dále praví: Nebuďme leniví pomáhat těm, kteří odsud odešli, a přinášejme za ně modlitby. Vždyť pro všechny existuje očištění. Proto je možné jim obstarat odpuštění, které vyvěrá z obětních darů, jež jsou za ně přinášeny, a přichází od svatých, kteří jsou při liturgii vzpomínáni spolu s nimi.
Blažený Augustin praví: Nesmíme odmítat, že duše zesnulých dostávají potěchu za zbožnost ještě žijících bližních, když se za ně přináší (eucharistická) oběť Přímluvce (tj. velekněze, Krista), nebo se za ně poskytuje v chrámu almužna. K užitku je to však jen těm, kteří si za svého života zasloužili, aby jim takové skutky byly později k prospěchu.
Sv. Řehoř Dvojeslov uvádí pozoruhodnou zkušenost s působením modlitby a oltářní oběti za zesnulého. Stalo se to v jejich monastýru. Jeden bratr porušil slib nezištnosti. Pro výstrahu ostatním nebyl po smrti církevně pohřben a byl zbaven přímluvných modliteb na dobu třiceti dnů. Pak ze soucitu k jeho duši byla za něj po třicet dnů přinášena nekrvavá oběť (tj. byl vzpomínán při eucharistii) a konány zádušní modlitby. Poslední den se zesnulý ukázal ve vidění svému dosud živému rodnému bratru se slovy: „Doposud mi bylo zle, ale nyní už jsem spokojen, protože dnes jsem byl přijat do společenství (resp. dostalo se mi přijímání).“
Tolik případy uváděné svt. Filaretem Moskevským
 |
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1094 do č. 1097)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.