1279


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1279 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2020
O posledním soudu

Neděle týden před začátkem Velkého půstu

Za téma této přípravné neděle zvolila církevní tradice Ježíšova slova o posledním (tzv. strašném) soudu (evangelium podle Matouše: 25,31-46). Je to zpráva o definitivním oddělení dobra od zla. Sklizni dobrého zrna a spálení plevele, jak to křesťané od nejstarších dob toužebně očekávají. Strašným nazýváme tento soud jednak kvůli jeho definitivnosti, kvůli hrůze hříšníků a dále kvůli nepředstavitelným rozměrům události, při níž stanou před Bohem všichni lidé všech dob. Skutky a pravý stav všech budou zjeveny před všemi. Jedni půjdou do věčného blaženého života v království Božím, druzí půjdou tam, kde kraluje ďábel a zlo, do pekla. Předesíláme, že peklo nebylo učiněno pro člověka, ale je příbytkem satana, démonů a těch, kteří se duchovně s nimi sjednotili.

Pán Ježíš nás chce touto zvěstí varovat před ledabylostí, povzbudit ke zpytování svědomí, přivést k tomu, abychom si dali do pořádku záležitosti svého duchovního stavu. A hlavně nás chce uvést na cestu pokání a nápravy. Připomíná se nám, že člověk je bytost podléhající soudu. Byl obdařen nesmírnými dary, především mu byl darován život, a byl stvořen dle Božího obrazu, a dostal něco vskutku božského - svobodu. Jenže to zároveň znamená, že se budeme zodpovídat, jak jsme s těmito dary nakládali, co jsme učinili se svým životem.

Na soud přijdou všichni, budou k tomu vzkříšeni z hrobů a obdařeni opět svými těly. Tam už nebude nikdo nevěřící. To je očekávání, které je věroučnou součástí církevního hlásání a vyznáváme je při každé liturgii na závěr Niceo-cařihradského symbolu víry. Všechny duše zemřelých budou oblečeny svými těly, ale tato těla budou produchovnělá, nesmrtelná a budou odrážet stav duše. Těla spravedlivých budou zářit a budou světlá, těla zlých budou tmavá. Se světlými těly se budou příslušné duše spojovat s radostí. S jakým odporem však budou muset zlé duše vstoupit do svých temných ohavných těl!

A pak už půjdou před Boží tváří a světlem z ní zářícím a všechny osvěcujícím každý ke svým, každý, kam patří, s čím se během života sám spojil. Své ke svému. Všichni už zde na zemi můžeme nahlédnout, kde jsme si učinili svůj domov, čím jsme si zvykli sytit svou duši, jaké duchovní prostředí nás následně přitahuje a kde tedy bude naše věčnost.

* * *

A nyní dobré zprávy. Boží Syn se vtělil, aby nikdo do pekla nemusel. Církev existuje, aby se mohl každý dozvědět jak žít, aby se to Bohu líbilo, a každý byl veden k upřímné víře. Vždyť bez víry není možné se líbit Bohu, jak praví Písmo (Židům 11,6). Skrze přikázání a evangelní zjevení ukázal Bůh, jak máme žít, abychom nebyli odsouzeni. „Kdo slyší Kristovo slovo a věří Tomu, který ho poslal (Otci), má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“ (Jan 5,24) Již tady, za svého pozemského života, máme v sobě odsoudit hřích, a za ty své hříchy, které při pokání sami odsoudíme, nás už nebude soudit Bůh, jak to učí svatí otcové.

„Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky?“ (Římanům 8,33-35)

Věřící nebude souzen, protože o něm je už rozhodnuto. Sám o sobě rozhodl svým životem, když si zamiloval Krista. Takový jde s radostí tam, kam jej Milovaný pošle. A protože ani peklo nedokáže nikoho oddělit od Kristovy lásky, není pro takového člověka žádné peklo.

„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39) Jak se zpívá: „Kriste, s tebou je i v pekle ráj!“ Tím se říká, že s Pánem Ježíšem po boku není žádné peklo.

Cílem křesťanského života je láska, milování Boha, a to znamená nebát se soudu. Láska vyžene strach, praví jeden z dávných otců v Pateriku. To pochopitelně neznamená lhostejnost k posledním věcem člověka a vůči konci světa a celého tohoto eonu! Je potřeba mít k této hrozné události respekt, ale nikoliv se jí děsit. Dávný spis z prvního křesťanského století vydává svědectví o bohoslužbách první církve. Krátce před závěrem liturgie bylo zvolání: „Maranatha, Pán nechť přijde!“ Přijď už, Pane Ježíši, přijď rychle! Neprodlévej.

Křesťané doby apoštolské toužebně vyhlíželi soud a příchod nového světa, eonu Božího Království. Jak nepochopitelně by jim asi zněly obavy dnešních křesťanů, kteří buď na konec světa nevěří, nebo jej odsunují kamsi za horizont svého života a zájmu, někam do vzdálené budoucnosti. Někteří křesťané dnes otevřeně řeknou: „Toho se, doufáme, nedožijeme my ani naše děti...“

* * *

Až přijde Pán podruhé, budou před jeho slávou vstávat všichni z hrobů. Světlo jeho tváře samo rozdělí černé kozly od bílých ovcí. Pán nám zjevuje kritérium, podle něhož se oddělí jedni od druhých. Tím, co zjeví, jestli je člověk spojen s Bohem nebo s ďáblem, je soucit. Jeden ze základních projevů lidství. Důsledek Božího obrazu v nás. Naopak vlastností zvráceného ducha ďáblova je krutost, úplný nezájem o blaho druhého.

Zdá se, že ďábel má možnost při lidském souhlasu skrze hřích nejen vstoupit do člověka, ale měnit pak jeho samotnou lidskou podstatu na něco nelidského - k obrazu svému. Taková démonická monstra pak chodí mezi námi a pravda o nich se stane zjevnou při Božím soudu. Zde mohou vypadat jako spořádaní občané, pořádku milovní lidé, ale dostanou-li se do vhodných podmínek, zachovají se hrůznou bezcitností. A nevratnost jejich proměny v cosi nelidského se projevuje především úporným obhajováním zrůdných skutků a naprosté neschopnosti pokání. Nikdo proti tomu není definitivně imunní, aby mohl být zcela bezstarostný.

Zvláštní příležitostí jsou pro takové osoby všechny totalitní režimy, které ukážou, kolik je v lidské společnosti takových lidí. Je neuvěřitelné, jaký počet oddaných služebníků si každá ideologická zvrácenost tak snadno povolává.

Dnes vzpomínáme na zavraždění kněze Josefa Toufara, jehož v r. 1950 umučila komunistická státní policie. Z dochovaných archiválií víme, s jakou brutalitou tam zacházeli s nevinnými lidmi. Hlavní vyšetřovatel, který Toufara mučil, byl na své chování hrdý a chlubil se tím. „Měl Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tloukl (obuškem) hlava nehlava“; „bil Toufara s rozkoší“; „celá exekuce trvala asi 3 hodiny, kdy (vyšetřovatel) pravděpodobně pro únavu fyzického týrání nechal,“ takový hrůzný obrázek podává dobová písemná zpráva od očividce (z archivů Stb). Pak pracoval na ministerstvu, kde mj. školil vyšetřovatele. Po více než deseti letech byl propuštěn, a po roce 1968 žádal rehabilitaci za své propuštění. Vše označil za „štvavou kampaň ... kterou utrpěl nesmírné morální a hmotné újmy“ a žádal vyplacení odchodného. Na tom je hrozné, že (jak svědčí současný badatel) ani jeden z příslušníků Stb před soudem svých činů nelitoval; komunističtí vyšetřovatelé se stavěli do role oběti. Ten, co mučil faráře Toufara, ještě těsně před svou smrtí, v roce 2018, nazýval Toufara zločincem, sám sebe považoval za vítěze, pochvaloval si vysoký důchod, tvrdil, že věrně sloužil straně a vládě, protože socialistickou společnost zbavoval těch ohavných flanďáků.

Když hledíme na jeho dobovou podobenku nebo na televizní záběry z roku 1998, vidíme normálně vypadajícího občana, od něhož bychom čekali obvyklé slušné vystupování. Až podoba při vzkříšení zjeví jeho skutečný duchovní stav.

Právě na těchto osobách vidíme tu ztrátu lidskosti, neschopnost soucitu a absenci pokání, které je podobně jako ďáblu těmto lidem nedostupné. Dokonce ani po dlouhých létech života nedosáhli žádné sebereflexe, nenacházíme u nich ani stín pochybností, jestli jednali stoprocentně správně, když se dopouštěli takových ukrutností. To je naše soudobá ilustrace k evangelnímu čtení o Božím soudu o nešťastnících, kteří nesoucitným jednáním vůči lidem zhřešili vůči samotnému Kristu.
* * *

Je tu jakási záhada. I svatí otcové se v určitých ohledech liší ve výkladu Božího soudu. Někteří toto téma vůbec nerozebírají a omezují se jen na tlumočení slov Evangelia. Jiní se pokouší alespoň částečně nahlédnout do tohoto tajemství a vykládat zvěst o posledním soudu v kontextu celého Nového zákona. Jiní jdou ještě dál a kladou si otázku, proč by Stvořitel, Bůh nezměrné lásky, dal život těm, o nich ve své prozřetelnosti předviděl, že budou kvůli nesprávnému životu navždy hořet v ohni spolu s ďáblem. Každopádně se všichni shodují v tom, že je potřeba s nejvyšší odpovědností využít svůj život, kát se ze svých hříchů, snažit se rozhojňovat svou lásku ke Kristu, abychom se na soudu nedočkali něčeho, co je tak hrozné, že není v našich schopnost si to zde vůbec představit.

Stačí si přečíst Evangelium, abychom se dozvěděli, co jsou to Kristova přikázání lásky. Jaký je ukazatel naší lásky? Kristus nám jej dal: „Jestli mne milujete, zachováváte má přikázání.“ (Jan 14,15) To je přikázání lásky k Bohu. Přikázání vzájemné lásky zní: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13,34) Buďme opatrní, co učiníme s dny, které jsou nám zde vyměřeny, protože „jeden je život a pak je soud“. (Židům 9,27)


P.S.
O posledním soudu učilo prvotní křesťanství v prvním století takto:
1. Bděte nad svým životem. Lampy vaše ať nezhasnou a bedra vaše ať jsou přepásána. Buďte připraveni. Nevíte totiž dne, v němž váš Pán přichází. 2. Často a ve velkém množství se shromažďujte a proste o to, co prospěje v budoucnu vašim duším. Nic vám totiž nepomůže doba vaší víry, nebudete-li dokonalými v čase posledním. 3. V posledních dnech totiž povstane mnoho falešných proroků a škůdců, ovce se obrátí k vlkům a láska se obrátí v nenávist. 4. Až se rozmnoží nepravost, budou se lidé navzájem nenávidět, pronásledovat a zrazovat. A tehdy se ten svůdce světa (Antikrist) zjeví jako syn Boží a bude činit divy a zázraky, země bude vydána v jeho ruce a bude páchat takové nepravosti, jaké se ještě nikdy nestaly. 5. Tehdy lidské pokolení bude přivedeno do očistného soudu, mnozí budou zahanbeni a zahynou. Kdo však vytrvají ve své víře, budou zachráněni od tohoto prokletí. 6. A tehdy se zjeví znamení pravdy; otevřené nebe, pak hlas polnice, za třetí vzkříšení z mrtvých. 7. Ne však všech, nýbrž, jak bylo řečeno: "Přijde Pán a všichni svatí s ním". 8. Tehdy spatří svět přicházet Pána z nadoblaků nebes. (Didaché)






Zobrazit příspěvek č. 1278 jednotlivě

Administrátor --- 19. 2. 2020
Neděle o marnotratném synu

Druhá přípravná neděle o cestě návratu skrze pokání

O druhé přípravné neděli k velkému půstu můžeme říci, že nám na pozadí jedné rodinné historie ukazuje něco charakteristického pro poměr mezi člověkem a Bohem. Jinotaj identity mladšího syna a otce je vcelku průhledný. Nikdo snad nebude rozporovat, že otcem je tu míněn sám Bůh; mladším synem může být Izrael nebo člověk obecně - čili lidstvo. Na jedné straně obrázku, vykresleném v Ježíšově vyprávění o poměru obou klíčových person, vidíme lidskou vzpouru, svévoli až drzost, na straně druhé pak velikou lásku, trpělivost a milosrdenství.

Jak pro téma minulé neděle, tak pro tuto neděli vybrala církevní tradice jedna z nejhlubších podobenství, která nám Kristus předkládá. Obě jsou hutná, pronikavá, zjevující hlubiny duchovního i morálního stavu člověka a principů, podle nichž jedná s člověkem Bůh. Vyprávění přednesené Ježíšem Kristem tuto neděli je navíc ještě hluboce dojemné a otřásá lidským srdcem.

Tím marnotratným synem je celé lidstvo, nebo dávný Adam či každý z nás osobně. Každopádně se nejen morálně ale hluboce a bytostně týká každého z nás. Začneme tedy s výkladem tohoto podobenství. Otec vše ustrojil tak, aby všichni společně v míru, hojnosti a šťastně přebývali v jeho domě. To byl původní plán. Mělo to být bezkonfliktní a krásné. Tohoto cíle se otec nevzdává, ani když mladší syn selže a odpadne. Otec má ještě plán "B" - obnovení vzájemného společenství a lásky skrze pokání.

Takže nyní tedy přistupme k objasnění některých jinotajů skrytých v našem podobenství. Mladší syn si vyžádal svůj podíl na rodinném majetku. Podle tehdejších zákonů mu náležela třetina (mladší syn míval nárok na třetinu, starší syn na dvě třetiny). Až potud v pořádku. Problém vykreslené situace tkví v tom, že dědictví se získává až po smrti otce. Když syn požaduje vyplacení dědictví ještě za otcova života, můžeme v tom cítit bezohlednost, urážku a drzost. Jako by mu říkal: "Vadí mi, že ještě žiješ! To, že jsi stále naživu, mi brání v rozletu. Ty žiješ - a já kvůli tomu nemám svobodu! Když tedy nechceš umřít, dej mi to, co mám po tvé smrti dostat!"

Jak hrozné myšlení! A jak výstižně to ilustruje chování lidstva! V tomto duchu jednal dávný Adam, když vzal vše, co od Stvořitele dostal, a vypravil se cestou pohrdnutí Bohem, neposlušnosti, vzpoury a svévole. Tak se zachoval starozákonní Izrael, který bral od Hospodina všechno dobro, kterým byl zahrnut, ale chodil za cizími bohy, na Hospodina nedbal, jak nad tím často lkají židovští proroci. A co naše křesťanská civilizace? Ta (zvláště v posledních dvou či třech staletích) reprízuje myšlení mladšího syna tak přesně, že už to více snad ani není možné. Celá naše moderní civilizace má filosofii svého uvažování založenou na idejích osvícenství, které se točí kolem přání, aby Boha nebylo. Friedrich Nietzsche to prohlásil zcela otevřeně: "Bůh je mrtev!" - Rozumějme: "Bůh je pro nás cosi mrtvého." To je přece paradigma naší postmoderní civilizace.

* * *

Kráčejme však dál na cestě Ježíšova vyprávění. Mladší syn odchází daleko od otce. Cílem je země, kam vliv otce nedosahuje. Rozhází v prostopášnostech své dědictví. Výklad je jasně patrný: Vzdaluje se od otce, aby se oddával hříchu. Aby páchal skutky, které jsou v domě otcově nepřípustné. To je jeho pojetí svobody. Opět lze vztáhnout na naši civilizaci, která volá: "Hlavně svobodu a dejte nám více svobody, neomezenou svobodu!" Málokdo si však klade otázku: "Svobodu k čemu? Svobodu k dobru, nebo svobodu k hříchu?" Nebudeme to dál rozvíjet, odpověď je nabíledni.

Když na něj dolehla bída a všechny ostatní okolnosti, uchytil se u jednoho podivného obyvatele té krajiny hříchu. Jeho totožnost není upřesněna, ale na jinotajné rovině výkladu je zřejmé, že se tu mluví o ďáblu. Ten hříšného člověka ponížil (žid pasoucí vepře je obrazem úplného morálně-náboženského dna) a lhostejně mořil hladem.

Tento biblický obraz najdeme moderně realizovaný v myšlení a životě vzpomínaného Nietzsche. Taková duchovní bída, morální zpustlost, nihilismus, změť idejí vysušující lidské nitro a ten hrozný konec na šílenství a paralýzu při pobytu v Turíně, kde je uloženo plátno svědčící o Kristu! Ano, dlouhodobě všemožně nemocný člověk se v r. 1889 v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji, později žil ve Výmaru, kde prodělal několik infarktů a v r. 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza, ale někteří o tom pochybují. "Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil." Jeho myšlenky se staly jedním ze zdrojů německého nacismu. A žijí ve svém duchu dodnes.
Vše, co nyní syn prožívá, je opakem otcova domu. Proč to otec dovolil? Proč svého syna pustil? Proč vyhověl jeho žádosti? Protože miluje. Láska touží, aby milovaný odpověděl svou láskou. Bůh nechce otroky, ale syny. Nikoho nedrží u sebe na řetězu, protože předpokladem lásky je svoboda. Loutka nemůže opravdově milovat.

Otec dal, co po něm syn chtěl, otec ho beze slova pustil. Chceš svobodu? Užij si ji. Jenže svoboda s sebou nese odpovědnost. Čili za nesprávné použití svobody člověk bude pykat. Ďábel dostane právo nad takovým člověkem. Jinými slovy: Za svou volbu musíš zaplatit. Všechno neštěstí bývá důsledkem svévole. Do 20. století vstoupilo lidstvo s moderní filosofií - což znamená s mravní uvolněností, bezbožností a bezmeznou důvěrou v sebe, ve svůj rozum a svou vědu a techniku. Výsledkem je takové krveprolití, jaké lidské dějiny ještě nepoznaly, - dvě světové války, mnoho občanských a lokálních krvavých konfliktů, genocid, gulagů a koncentračních táborů, jaderných výbuchů apod. A vždy se najde někdo, kdo reptá: "Proč to Bůh dovolil?"

Teď nás drtí ekologické problémy, dosud neznámé nemoci, chemické zamoření; brzy na nás dolehne hlad a nedostatek vody, čeká nás celosvětový elektronický čipový koncentrák a vzlet lidstva ke svobodě se změní na zápas za přežití... A lidé budou opět omílat ohranou písničku: "Kdyby byl Bůh, tak by to nedovolil."

Nejprve morálně, a pak i ekonomicky syn klesá rychlostí volného pádu. A navíc ho začíná mučit svědomí. Teprve až když se zřítí na úplné dno, začíná rozumně uvažovat. Pro mnoho lidí a pro celé lidstvo dohromady je to zřejmě jediný způsob, jak ocenit, co Bůh chce člověku dát.

My, lidé, když chceme někoho potrestat za zločin, tak ho zavřeme. Bůh, když chce "potrestat" člověka za hřích, tak jej pustí. Protože ten, koho pustíš, se spíše vrátí, než ten, kdo ti uteče z místa, které považuje za vězení.

* * *

Syn se pod tíhou situace a výčitek svědomí rozhoduje k návratu. Je to daleká cesta - stejně dlouhá jako ta vzdálenost, kterou vesele a bezstarostně urazil, když opouštěl otce na výpravě za hříchem. Pokání hříšníka má být úměrné rozsahu hříchů, jichž se dopouštěl. Závěr podobenství i lidského pokání je tak krásný, že si takovou útěchu snad ani nedokážeme představit. Otcovo odpuštění a přízeň překonává všechny synovy představy.

* * *

Je zde jedna palčivá otázka. Marnotratný syn vlastně ukazuje pozitivní scénář. Sebral zbývající sílu a morálně se vzchopil k návratu - tj. k pokání. Existují případy, kdy pokání už není možné? Hrozí tu možnost, že v některých případech je duše již natolik poškozená vášněmi, rozdrásaná démony a hnilobou hříchu, že se člověk kát nebude a vlastně už nemůže? O jednom z příkladů tohoto hrozného stavu se zmiňuje sám Pán Ježíš, když hovoří o "rouhání proti Duchu Svatému", které nemůže být nikdy odpuštěno. Matouš 12,31-32
Pomozme si ještě jedním příměrem. Všichni víme, jak bolestivé a životu nebezpečné jsou popáleniny. Zvláště ty rozsáhlé. Čas od času se něco takového přihodí při požáru, ve válce či autohavárii. Lékaři tvrdí, že jsou to ta nejbolestivější zranění. Zároveň mají takové tabulky, které dle zkušeností formulují vztah mezi plochou popálené kůže a šancemi na přežití. A tak vědí, že je-li spálena kůže do 30% plochy těla, pacient bude žít. Jestli utrpěl popáleniny na 60% těla, může to stále přežít. Kůže spálená v rozsahu 70 a více procent znamená většinou - konec. Většinou se tak rozsáhlé popáleniny nedají přežít - jedině Božím zázrakem. Lékaři pro to mají takovou chmurnou formuli: utrpěl zranění neslučitelná se životem.
S lidskou duší to může být podobné. Hřích ji zraňuje. Pokání ji ve spojení s Boží blahodatí léčí. Těch zranění však nesmí být moc. Je tu jakási pomyslná linie, kterou když svými hříchy překročíš, není návratu. Cesta zpět je ti uzavřena, podobně jako nemůže chodit ten, kdo přišel o nohy. Cestu nenajde ten, kdo je slepý. Prostě nevratné poškození některých životně důležitých duchovních orgánů lidské duše. Projeví se to tím, že člověk už nemá síly k pokání, není schopen pochopení svého žalostného stavu ani lítosti nad svými chybami. Všechnu sílu svého rozumu používá, aby si odůvodnil a obhájil svůj stav. Pokud v něm ještě zůstala nějaká víra v Boha, je obrácena jen k tomu, aby Bohu vyčítal, reptal a vztekal se na Něj. Je to duševní stav ďábla a jeho démonů. A to je stav padlých andělů, pro které už není cesty zpět.
Pro ilustraci tu máme opět výše vzpomenutého Nietzche, který propadl spasitelskému komplexu a nihilismu. Po „smrti Boha“ prý žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak ji hledal v antické tragedii. Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání. Konečný stav odpadnutí od Boha je buď propast nihilismu nebo démonická oslepující pýcha. Právě na osobnosti tohoto filosofa vidíme, že ne vždy je cesta zpět možná. Jeho tělesná slepota se rozšířila na slepotu duchovní.
To je jedna hrozba, kterou i v tak nadějném vyprávění můžeme vytušit. A je tu ještě jedna. Přijal by otec syna, kdyby po prvním návratu, sotva se zotavil, pobral zase nějaké to jmění a znovu utekl a posléze se znovu vrátil. Dejme tomu, že by ho opět přijal. A co když se bude to samé opakovat potřetí a počtvrté, a podesáté? Ježíšovo podobenství s takovou variantou nepočítá, ale zkusme si čistě teoreticky něco podobného představit. Můžeme se domnívat, že i přes nekonečné milosrdenství otce, by jednou mohl říci: A dost! Možná by otce předběhl starší syn a vracejícímu se mladšímu synu by dal holí "za vyučenou"... Jak říkám, je to čistě teoretická úvaha, ale měla by nás přimět k opravdovosti našeho pokání. Ve vztahu k Bohu nesmíme být lehkomyslní. Boží trpělivost nesmíme poplivat nějakou vychytralostí.

* * *

Otec čeká na naši nápravu - alespoň na nějakou lidskou snahu. Naše lehkomyslnost by znamenala, že zůstaneme vězet ve spárech ďábla a ten nás potrestá bez milosti (jak se někde píše).








Zobrazit příspěvek č. 1277 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2020
Neděle o celníku a farizeovi

První ze čtyř přípravných nedělí před Velkým půstem

Nedělní čtení: Luk 18,10-14

Blíží se Velký půst. Církevní tradice považuje velkopostní období za nejdůležitější období pravoslavného kalendáře. Je to totiž doba vyhrazená více než jiné duchovnímu životu, kde vše je v církevním životě zaměřeno, aby se křesťan posunul vpřed - blíž k Bohu, k životu v Kristu. Velký půst nemá být jen hladověním. Bez správného způsobu myšlení může být půst v lepším případě neužitečným a neúčinkujícím, v horším případě duchovně škodlivým. Jak nás učí naši svatí Otcové - nepřináší-li nám askeze rozhojnění pokory, pak je úplně k ničemu (sv. Izák Syrský). A dodejme, že askeze spojená s nesprávně nastaveným smýšlením, vede člověka k sebevědomí a k pýše - tedy úplně obráceným směrem. Čím horlivější je askeze ve spojení s nesprávným myšlením, tím rychleji nás vzdaluje od Boha do spárů temných duchovních sil.

V průběhu roku se učíme správnému myšlení ze svatootcovských jitřních a večerních modliteb, viz v češtině zde v PDF.
Velký duchovní užitek, který nám půst může přinést, se může snadno změnit na velkou duchovní škodu, kterou nám každá askeze může způsobit. Proto církev věnuje velkou pozornost, aby nás na tuto dobu askeze dobře připravila. Jednak se jedná o povzbuzení, abychom tuto vzácnou dobu využili a postní dny nám neprotekly mezi prsty; vždyť než se nadějeme, je tu Pascha. A pak, musíme si dobře uvědomit, že doba postní není jen jakousi výměnou jídelního lístku a přechodem na "duchovní menu", ale je obdobím kajícím.

Jistě všichni chápeme, že právě podobenství o celém a farizeovi je nejlepším z evangelních perikop ke správnému nastavení mysli pro Velký půst. Obrázek, který v krátkém příběhu Pán Ježíš vykreslil, ukazuje na dvou postavách, že to, co Bůh očekává od člověka, je pokání nikoliv domnělá spravedlnost. Každá naše "spravedlnost" je totiž nemocná a shnilá a nemůže nás sjednotit s Bohem. A oslepuje-li nás skutečnost, že nějaká přikázání a pravidla se nám podaří splnit, do té míry, že nevidíme své hříchy, pak je nám spíše škodlivá.

Rádi zapomínáme, že vše dobré, co se nám snad podaří učinit, je darem od Boha. (Starec Paisij o tom říkal, že vskutku naše je jen to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu.) Vzhledem k duchovní nemoci člověka nemáme žádné právo přičítat to svým silám či osobním schopnostem. "Beze mne nemůžete nic učiniti," pravil náš Pán.

* * *

Podobenství, nad kterým uvažujeme, ukazuje dva lidi v chrámu. Naše ikony symbolicky zobrazují, co Pán Ježíš říká, ale jeho posluchačům bylo jasné, že chrámové prostory byly vždy plné lidí. Nikdy by tam nemohly být ty dvě postavy našeho podobenství samy. Ve skutečnosti se na těch dvou osobách ukazuje rozdělení všech, kdo se účastní bohoslužby, na dva "tábory". Obě tyto skupiny jsou hříšníci, ale jedni se kají a druzí nikoliv. Často mají ti kající hříšníci lepší důvod k pokání - velikost svých hříchů. A ti nekající se hříšníci mají zase dobrý důvod ke spokojenosti se sebou - svou příkladnou zbožnost. A tak dochází k paradoxnímu jevu: velké hříchy lze hůře přehlédnout - ty se dají špatně ignorovat, a tak spíše přivedou hříšníka k pravdivé sebereflexi a potažmo k pokání, přivádějícímu k očištění. A naopak - mnohé dobré skutky, ctnosti (zvláště ty, za které nás někdo chválí, neřku-li obdivuje) stáhnou pozornost hříšníka na omámení svou kromobyčejnou zbožností, takže přestane své hříchy vidět. Každá naše zbožnost a spravedlnost je však nějak nakažená či poškozená - neomylným znamením je touha po uznání, ctižádostivá snaha být oslavován. Pak se i člověk, který se snad upřímně snaží o zbožnost, ale zapomene bojovat s pokušením pýchy, stává nekajícím se farizejem, jenž má sice nějaké formálně dobré skutky, ale absence pokory ho činí vzdáleným od Boha. Nejsou to krásné skutky, ale pokorný stav lidské duše, co do nás uvádí Boží blahodať, a tak nás spojuje se Stvořitelem.

Farizeové byli zvyklí přijímat za svou zbožnost od lidí pocty a chválu. Přední místa ve shromáždění, úctu na ulicích, když okázale rozdávali almužny. Za takové situace je pro lidskou slabost prakticky nemožné vyhnout se pýše. Proto byla modlitba farizeje spíše chlubením než prosbou. Jakákoliv pokora je za takových okolností jen dalším "zbožným divadlem", sebeklamem a iluzí. Hovoří o tom často i naše asketická tradice. Když se ptali jednoho svatého Otce, která ctnost je největší před Bohem, pak odvětil: "Ta, o které zde na zemi nikdo neví." Byla to často úcta a obdiv okolních lidí, co přimělo svaté Otce, aby se v noci sebrali a opustili svůj příbytek a odebrali se na neznámé místo. Nebo ze sebe dělali jurodivé. Chápali, že chvála časem rozleptá každé lidské srdce

* * *

V chrámu při bohoslužbě jako by probíhal soud. Evangelium nám ukazuje, že Kristus hodnotí modlitbu a vnitřní duchovní stav přítomných. Rozděluje přítomné jako pastýř dělí ovce od kozlů. A tím břitem, kterým se sami věřící oddělují od sebe, je právě kajícnost, vidění svých hříchů, pokání, život v pravdě. Jako jerusalemský chrám byl vždy plný, tak i naše chrámy jsou plny celníků a farizeů.

Zbožnost bez pokory je jen zdánlivá, protože nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něj. A protože je zdánlivá, iluzorní a povrchní, je ve svých důsledcích pokrytecká. Pán Ježíš nazývá náboženské lídry svého národa: "Pokrytci!" To jsou ti, kteří staví, co je druhořadé, nad to, co je podstatné. Činí ze zbožnosti divadlo. Milují slávu a obdiv. Nevcházejí do Božího Království a jiným v tom brání.

Konečným stádiem pokrytectví bývá předstíraná pokora. Bůh nás před ní chraň! Pokryteckou spravedlnost lze léčit, ale jak uzdravit lidskou duši z pokrytecké pokory? Jak ji poznáme? Svatootcovská tradice nám nabízí kritérium pravé pokory: "Skutečná pokora o sobě neví." Pokorný člověk si sám nepřipadá vůbec pokorný. Ani ho nenapadne, že by měl nějaké ctnosti. Na mysl mu nepřijde myšlenka, že by měl nějaký skutek, který by se Bohu líbil, ale při tom neztrácí naději, že bude jako poslední z lidí i on Boží láskou spasen. Svou mysl drží v pekle, ale nezoufá. "Věřte, bratři, že tam, kde je satan, budu i já," pravil jeden svatý.

Pokrytecký stav ducha souvisí s tělesným - živočišným a vášnivým stavem, který jsme Pánem voláni stále překonávat. Proti hrozbě klesnout k pouhé tělesnosti, nízkosti, k čemuž má naše lidská nestálost sklon, uvádějí otcové a s nimi ct. Paisij Veličkovský tři rady: držet své myšlenky v pamatování na Boha; držet své srdce na cestách přikázání Božích a držet duši u paty Kříže.

O pravé pokoře vydal své svědectví jeden ze starců, když pravil: Jestli dá Bůh a dostanu se do ráje, budu třikrát překvapen:
1.) jak to, že jsem se sem dostal i já;
2.) jak to, že jsou tu i ti, o nichž jsme rozhodně nepředpokládali, že je tu najdeme;
3.) jak to, že tu nejsou ti, o nichž jsme si mysleli, že tu určitě budou.

Náš duchovní život je jak na ostří nože - jako chůze po uzounké pěšince na horském hřebeni - po obou stranách propast. Vlevo je propast pokrytecké spravedlnosti, vpravo sráz pokrytecké pokory. A kolem hustá mlha klamů. Co nás zachrání před pádem? Pokání - brána pravé pokory.

P.S.
Jeden kněz se v tuto neděli obrátil k věřícím s pozdravem: Dnes mají svátek všichni farizeové a celníci. Tak, bratři, zdravím všechny - s naším dnem anděla!




Zobrazit příspěvek č. 1276 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2020
Svátek Zjevení Páně

Na svátek Zjevení se světí voda a někteří věřící se v ní koupou

Svátek s lednovou sváteční koupelí na řekách a jezerech v Rusku, na Ukrajině, v Srbsku. Některé snímky jsou pořízeny při teplotě vzduchu minus 10 stupňů či např. v Omsku ještě nižší...




Svěcení vody a oslavy svátku Zjevení na našich místních farnostech můžete shlédnout na webu Olomoucko-brněnské eparchie.

Fotografie z "bogojavlenských koupelí" v roce 2018 viz v příspěvcích: 1192 a 1194.

A článek o tomto svátku - viz příspěvek 1193.

Pokud máte nainstalovaný Flashplayer, může si pustit videa ze svěcení vod a svátečních koupelí v Řecku, ve Svaté Zemi a jinde ve světě na naší videostránce.




Zobrazit příspěvek č. 1275 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2020
Nový pravoslavný monastýr v Irsku

Sbírka na založení irského monastýru

Rumunská pravoslavná církev pořádá veřejnou sbírku na založení pravoslavného monastýru v Irsku. Jedná se o koupi nemovitosti, kde monastýr má být založen. Stránka sbírky je zde: https://www.gofundme.com/f/an-orthodox-monastery-in-ireland/ a o sbírku a komunikaci s přispěvateli se stará monaška sestra Iosifia. Na stránce sbírky sestra píše, kde se nachází pozemek, jakou má výměru, jaké jsou na něm budovy a kdo je stávající majitel. Rumunská pravoslavná církev v Irsku už podepsala kupní smlouvu a složila první splátku, proto majetek 17. 12. 2019 převzaly pro začátek dvě monašky a už se tam konají bohoslužby.

Zde je video, jak monastýr vypadá:



Zde je fotogalerie z monastýru: https://www.facebook.com/NepsisIreland/photos/pcb.2501888479936587/2501887999936635/?type=3&teater

Kampaň podpořil holiwoodský herec Jonathan Jackson.

Sestra Iosifia totiž píše, že by byli vděční nejen za finanční příspěvky, ale i za modlitby věřících a pomoc s informováním o kampani. Bylo by krásné, kdyby se společným úsilím pravoslavných z celého světa podařilo založit nový monastýr.






Zobrazit příspěvek č. 1274 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2020
Kalendář byl odeslán

Zpráva o zásilce

Dnes byl rozeslán jihlavský nástěnný kalendář. Pro jistotu doporučeně. Zdržení vzniklo v tiskárně.

Kdo jste měl kalendář objednaný a neobdržíte ho, dejte nám zprávu, abychom to prověřili.

Je také jako obvykle celý k dispozici v PDF ke stažení na kalendářní stránce https://pravoslav.or.cz/kalendarium/



Zobrazit příspěvek č. 1273 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2020
Nástěnný kalendář

Zpráva o chystaném rozesílání výtisků a návod pro majitele smartfounů

Jihlavský nástěnný kalendář (visací i diář) jsou v tisku. Rozesílat by se měl těm, kteří jej mají objednán, v pondělí (tj. poslední den starého roku dle juliánského kalendáře.) Je také jako obvykle celý k dispozici v PDF ke stažení na kalendářní stránce https://pravoslav.or.cz/kalendarium/.

Kdo si přejete mít ve smartphone (připojeném na internet) každodenně obnovovanou kalendářní informaci, pak si v mobilu otevřete v internetovém prohlížeči Chrome stránku https://www.kalendar.or.cz/day.pl a v menu vyberte příkaz "přidat na plochu". Tím se na ploše vytvoří zástupce, na který když klepnete, tak se v Chrome otevře vždy aktuální denní web s kalendářními údaji.

Jiná možnost je stáhnout si do mobilu některý z aktuálních PDF (najdete zde: https://pravoslav.or.cz/kalendarium/) a otevírat (či mít stále otevřené) vysázené kalendárium v PDF.







Zobrazit příspěvek č. 1272 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2020
Něco ke svátkům Narození Páně

Amazing grace




Zobrazit příspěvek č. 1271 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2019
Zesnul starec Efrém Filothejský a Arizonský

V Pánu skonal učedník sv. Josefa Hesychasty a obnovitel mnišství v Americe






Zobrazit příspěvek č. 1270 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2019
Dokumentární film o původu, životě a mučednictví princezny Orosie

Pořad České televize o mučednici Orosii pocházející z naší země

V rámci cyklu Cesty víry byl uveden 27. října t.r. na ČT2 filmový dokument zpracovávající historické záznamy o jejím původu, mládí, mučednické smrti a uctívání této osobnosti, která je tak drahá španělskému lidu a narodila se u nás.

Příběh velkomoravské princezny a patronky španělského města Jaca, která spojuje český a španělský lid. Režie J. K. Studničková a O. M. Schmidt

Orosia – neznámá česká světice

Dokument můžete shlédnout na webu Cest víry.

* * *

Text uvedený na webu ČT k pořadu:

Psal se rok 864, když se českému knížeti Mojslavovi narodila dcera Dobroslava. Brzy se však stala sirotkem a tak byla adoptována prvními českými křesťanskými panovníky – šlechtici, knížecími manželi Bořivojem a Ludmilou, prarodiči svatého Václava. Dobroslava se tak stává členkou českého vládnoucího rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje s moravským panovníkem Svatoplukem také příslušnicí velkomoravského královského dvora a princeznou.

Vzhledem k svému šlechtickému původu ji na přání samotného papeže Jana VIII. proto doporučil biskup Metoděj jako manželku pro syna španělského krále. A tak se asi v 16 letech vydává mladičká Dobroslava s velkým doprovodem do Španělska, aby se stala manželkou syna navarrského krále – Fortuny I. Cestou je však přepadena a zajata muslimskými Maury a když se odmítne stát ženou jejich velitele, je mučena a nakonec popravena. Její ostatky jsou dodnes uloženy ve španělském města Jaca.

Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa každého 25. června zbožně uctívají jako svatou Orosii ve svátek nazvaný „Fiesta Santa Orosia“. Je patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí a za svatou je uznávána jak katolickou, tak pravoslavnou církví. Je ochránkyní před kletbou a posedlostí a ochránkyní křesťanské víry. U nás sice její jméno upadlo v pozapomenutí, ale jen málokdo ví, že právě honosný průvod, odvážející tuto mladičkou šlechtičnu z Velké Moravy do daleké ciziny, možná připomíná lidový zvyk zvaný Jízda králů. Není totiž vyloučeno, že mladičký král v dívčím kroji představuje ve skutečnosti mladou dívku královské krve. Bílá růže v jejich ústech je, podobně jako lilie, symbolem panenství.

* * *

Mučednici Orosii je na Ambonu věnován příspěvek č. 1255, kde najdete i odkazy na některé články o ní publikované na našem webu.





Zobrazit příspěvek č. 1269 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2019
Ikonografická výstava v Praze

Ikony Makária Tauce

V pražském Muzeu Karlova mostu se 5.-21. listopadu 2019 koná výstava ikon Makária Tauce. Z textu uveřejněného Muzeem vybíráme:

Při příležitosti 30. výročí svatořečení sv. Anežky České římskokatolickou církví připravilo Muzeum Karlova mostu ve spolupráci s umělcem Makáriem Taucem, který vytvořil Anežčin kanonizační obraz, výstavu ikon z jeho ikonopisné dílny. Touto výstavou vyjádřilo Muzeum Karlova mostu společně s umělcem poctu osobnosti sv. Anežky České.

Na této jedinečné výstavě jsou prezentovány ikony z posledních let umělcovy tvorby, mezi nimiž je i kopie deskového obrazu Zbraslavské Madony a konvexní zrcadlo inspirované Janem van Eyck. Ikony zachycují scény ze života Ježíše Krista, Panny Marie a dalších světců. Kromě samotných ikon jsou vystavena i díla inspirovaná například uměním starých italských mistrů.

Cílem výstavy je prezentace a přiblížení křesťanského umění, které má v byzantské ikonografické tvorbě tradici již téměř 2000 let.

Makários Tauc se narodil v Praze roku 1957. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole byl v roce 1978 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a bezprostředně poté emigroval do Švédska, kde se pod vedením finského ikonopisce zabýval studiem tradiční ikonopisné techniky. Své znalosti prohloubil při studijních cestách do USA (ruský pravoslavný monastýr v Jordanville), Řecka (Svatá Hora Athos) a při návštěvách ikonopisných dílen dalších pravoslavných monastýrů. Od roku 1984 se věnuje výlučně zhotovování ikon. V roce 1985 se s rodinou přestěhoval do Wiesbadenu v Německu. Od té doby uspořádal velké množství výstav ikon v Německu, Švýcarsku a v České republice. Taucovy práce se nacházejí na nejrůznějších místech Evropy a USA. K významných objednavatelům jeho ikon patří římskokatoličtí, pravoslavní i protestantští křesťané.

Životopis br. Makária zde v PDF

Zdroj: http://www.muzeumkarlovamostu.cz/cz/aktuality/ikony-makaria-tauce

* * *

U příležitosti výstavy zde replikujeme jeden starší příspěvek uveřejněný kdysi na Ambonu:

Fresky od ikonografa Makária Tauce

Ikona Vzkříšení od českého ikonopisce Makária Tauce



(Fresková výzdoba chrámu sv. Jana Křtitele v Brühlu)


Když jsme si letos s bratrem Makáriem Taucem, naším krajanem, pravoslavným ikonopiscem, který žije od roku 1978 v zahraničí, navzájem přáli požehnané prožití Paschy Kristovy, obdrželi jsme od něj fotografii ikony Vzkříšení, která je součástí jeho výzdoby řeckého chrámu v německém Brühlu.

Makários Tauc se narodil v Praze v roce 1957. V roce 1978 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Brzy poté emigroval do Švédska a začal studovat ikonopisectví. Vydal se pak na studijní cesty do USA (kde pobýval v pravoslavném monastýru v Jordanville), do Řecka (na horu Athos a do dalších monastýrů). V roce 1985 našel spolu se svou rodinou nový domov v Německu. Od té doby zhotovil stovky ikon a uskutečnil řadu ikonopisných výstav; pracoval také na ikonostasech a freskových výzdobách chrámů.



Poslední desetiletí se věnuje freskové výzdobě řeckého ortodoxního chrámu v německém Brühlu, navštěvuje však i samotné Řecko, především Krétu. I zde se věnuje ikonopisectví.

Přejeme bratru Makáriovi hojnost Božího požehnání a inspirace v tvorbě ikon a také pevné zdraví.

prot. Jan a Jana Baudišovi

Kontakt na bratra Makária:
Makarios Tauc: makarios/zavinac/tauc.eu

Viz též příspěvek č. 1205









Zobrazit příspěvek č. 1268 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2019
Západočeský monastýr v Těšově

Videodokument z monastýru Proměnění Páně v Těšově

V dokumentu hovoří o mnišství i o budování a životě monastýru vladyka Kryštof





(Další filmy na stránce media.pravoslavi.cz)



Zobrazit příspěvek č. 1267 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2019
Osobní vzpomínka a zamyšlení nad svatořečením velkomoravského knížete

Úvaha nad letošním jubilejním výročím kanonizace sv. Rostislava

Po uplynutí čtvrtstoletí od svatořečení už můžeme provést jakousi reflexi toho viditelného rozměru projevů kanonizace provedené v roce 1994. Mohli bychom se zamýšlet nad pomocí sv. Rostislava jednotlivcům i církvi, nebo nad jeho vzrůstající oblibou u církevních lidí, nad udělováním jeho jména při křtech, či nad chrámy a ikonami, které mu byly v posledních letech zasvěceny. Z možných směrů, jimiž by se moje úvaha mohla ubírat, jsem si vybral jeden, který mi připadá zvláště výrazný a dobře sledovatelný.


Zajímavý doklad o šíření uctívání Rostislava po světě: novodobá freska na stěnách chrámu v Černé Hoře - svatý kníže Rostislav (chrám sv. Jovana Vladimíra v Bare)

 
Vzpomínám si na dobu před svatořečením, kdy jeho jméno (resp. osobnost) znali spíše jen teologové a historikové. Z laických věřících málokdo. Dnes asi budeme v naší církvi těžko hledat někoho, kdo by o sv. Rostislavovi nevěděl. A domnívám se, že nejen v pravoslavné církvi, ale široké známosti a uznání požívá tato osobnost (včetně jejího historického díla v kontextu cyrilometodějské misie) v celé naší společnosti. Skutečně, po svatořečení se záře památky svatého knížete nesla jako blesk. Pozoruhodné známosti a úcty dosáhla úcty ke sv. Rostislavovi i v zahraničí - ve všech slovanských pravoslavných církví je ctěna jeho památka, a dokonce i v Řecku vznikají jeho ikony.

Jak si to vysvětlit? V dobách první poloviny devadesátých let přece nebyl internet a o knížeti Rostislavovi se jen občas napsal článek v tehdejším církevním měsíčníku. Takové šíření uctívání moravského knížete - i bez mediální propagace - lze vysvětlit jen tím, že na vyhlášení svatosti Rostislav shůry odpověděl. Jinými slovy: že svatořečení bylo dáno Boží prozřetelností a na přání svatého Rostislava, který může mocněji a účinněji pomáhat naší maličké místní církvi, jsou-li jeho přímluvy vzývány. A víme všichni, že tuto pomoc opravdu potřebujeme.

* * *

Svatořečení knížete Rostislava je v naší církvi úkazem, který snad pohne s každým, kdo má oči k vidění a uši k slyšení. Je to zjevení onoho nadpřirozeného spojení pozemského s nebeským, které v církvi prožíváme. Je to úkaz harmonie a jednoty mezi církví pozemskou a nebeskou. Svět nebeských svatých vnukl pozemskému pravoslavnému společenství inspiraci a vzbudil vůli ke svatořečení, sv. Rostislav pak na vzdávání úcty a prosby o záštitu shůry odpověděl.

Všichni dostali důkaz, že kanonizace a vzývání svatosti není jakýmsi "úřednickým aktem" či "vyráběním svatých". Nejedná se o výsledek jakéhosi církevního soudu, kde vedou advocatus Dei kontra advocatus diaboli spor o zásluhy kandidáta svatořečení. Náš případ není mudrováním, jestli si dotyčný zaslouží či nezaslouží "poctu oltáře". Právě na našem svatém knížeti vidíme, že jeho svatořečení je projevem péče světců, které se dostává i naší církvi shůry.

Svatí jsou celocírkevně ctěni na základě zkušenosti církve. Církevní vědomí cítí působení jejich přímluv a vidí na jejich skutcích příklad, nebo svědectví prolitím vlastní krve, nebo posvěcení asketickou sebeobětí, či zbožné dílo takového rozměru, že to svědčí o vyvolenosti Bohem (to bývá případ zbožných panovníků - apoštolům rovných).

* * *

Rád bych věřil, že cestu k co nejmocnějšímu sestupování pomoci shůry otevře naše církev i mučedníkům Janu a Jeronýmovi, upáleným v Kostnici. Jejich památku ctil i sv. Gorazd, a za součást duchovního okruhu pravoslaví je považovali i Rusové v 19. a začátkem 20. století. Množství věřících, řada duchovních i někteří biskupové se už vyjádřili, že považují tyto osobnosti za naše místní svaté a že jejich přímluvy zde už dlouho působí.

K 500. výročí umučení Jana Husa vyšla ruská brožura, věnovaná nejen životu mistra Jana, ale i zbudování památníku na Staroměstském náměstí. K budování památníku se Rusové horlivě hlásili. »Posvátný synod Ruské pravoslavné církve rozhodl každoročně vzpomínat a oslavovat památku spravedlivého kněze Jana,« píše se v dobové brožurce.

Za svatého byl považován v Srbsku a stejně tak v Řecké pravoslavné církvi. Dávný ruský biskup Grigorij Camblak hned po smrti Husově neváhal nazvat jej svatým. Uctívání jeho vzoru a světectví v české zemi nikdy nezaniklo. A to i přes dlouhodobé potlačování jeho památky. Dnes víme, že zatímco mučedník Jan byl pokřtěn svou mučednickou krví, jeho druh Jeroným se za svého života zcela uvědoměle stal pravoslavným východním křesťanem a právě za to byl v Kostnici poslán do plamenů rok po Husovi. (Hus byl už byl dávno považován za svatého - viz o tom náš článek zde.)

A pak je tu moravská princezna mučednice Orosia, jejíž památka si v daleké cizině udržela světecké uctívání. Kéž bychom i my u nás ji začali uctívat, aby mohla odpovědět a pomáhat.

Vzhledem k tomu, jak živé, přítomné a stále inspirativní jsou osobnosti těchto duchovních velikánů a našich nebeských ochránců, věřím, že by se jejich uctívání rozneslo mezi našimi věřícími jako hrom, jako světlo blesku, podobně jako v případě knížete Rostislava.
P.S.
Stránka věnovaná článkům o mučednících Janu a Jeronýmovi
O mučednici Orosii si můžete u nás přečíst zde.






Zobrazit příspěvek č. 1266 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2019
25. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského

Právě uplynulo čtvrt století od kanonizace

Pro připomenutí této slavné události, která vstoupila do dějin místní církve, přinášíme výběr z dobových zpráv, jak prošly tehdejším pravoslavným i světským tiskem:

»Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku právě uskutečnila oficiální kanonisaci velkomoravského knížete Rostislava. Slavnostní kanonisace se konala dne 29. října 1994 v Prešově a dne 30. října téhož roku v pravoslavném chrámu svatého Václava v Brně.

Vždy, když se zamýšlíme nad východní misií svatého Cyrila a Metoděje na Velké Moravě, neměli bychom zapomínat na Duchem Svatým vedeného panovníka svatého Rostislava, jenž společně se svatými bratry stojí u počátku duchovního, kulturního i politického života slovanských národů. Právě osvícený kníže Rostislav pozval do země velkomoravské „episkopa i učitele.“ Svým, na svou dobu nesmírně osvíceným záměrem, kníže Rostislav inicioval vypravení vzdělaného „filosofa“ svatého Cyrila a schopného organisátora svatého Metoděje, vyslané byzantským císařem Michalem III. a učeným cařihradským patriarchou svatým Fotiem na území našich předků.

Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto. Žáci svatého Metoděje byli po smrti svého učitele vyhnáni a prodáni do otroctví. Boží prozřetelnost však zachránila jejich životy pro požehnanou apoštolskou práci mezi jižními a východními Slovany. Plány svatého knížete Rostislava umožnily ve středověku vznik vzkvétajících slovanských církví a kultur u Bulharů, Rusů a Srbů. Tím bylo jeho zbožné životní přání alespoň částečně naplněno.

Oficiální kanonisací svatého knížete mučedníka Rostislava Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku splácí tisíciletý dluh památce osvíceného panovníka, který stojí u počátku naší křesťanské duchovní kultury a naší národní nezávislosti.«

»Kanonisace velkomoravského knížete svatého Rostislava byla přijata jednomyslně a jako radostná samozřejmost všemi sesterskými slovanskými pravoslavnými církvemi, které poslaly jak do Prešova, tak do Brna své zástupce – biskupy. Byla slavnostně potvrzena konstantinopolským patriarším stolcem, který je prvním pravoslavným patriarším stolcem mezi rovnými autokefálními církevními stolci, v případě potřeby koordinujícím jejich společnou práci a postoje. Tím bylo jméno svatého Rostislava uvedeno rovněž do pravoslavného světa neslovanského, především řeckého, a tímto prostřednictvím i do prostředí celého pravoslavného východu i západu. Všichni tak vyjádřili své hluboké souznění a ztotožnění se s tímto aktem, který sice přišel až ve 20. století, když k tomu dozrál čas.«

Zdroj textu viz odkaz na konci příspěvku

* * *

Svatořečení bylo doprovázeno souhlasem a požehnáním Konstantinopolského patriarchátu. Zde je krátká citace z listiny patriaršího a synodálního tomosu:

»Bartolomeos, milostí Boží arcibiskup konstantinopolský, Nového Říma a ekumenický patriarcha

Výnos o uvedení do společenství světců velkého zvěstovatele víry knížete velkomoravského Rostislava. Dáváme na vědomí veřejnosti Církve podle její tradice zapsání výše zmíněného knížete moravského Rostislava mezi svaté Církve, aby požíval ode všech náležité úcty.

Tímto synodálním rozhodnutím ustanovujeme v Duchu Svatém, aby byl ode dneška až na věky výše jmenovaný kníže moravský Rostislav počítán mezi svaté Církve, ctěn věřícími a každý rok opěvován hymny dne 28. měsíce října. Jako doklad a potvrzení této skutečnosti slouží i tento patriarší a synodální akt, který jsme podepsali a uložili mezi kodexy naší svaté Kristovy veliké Církve a stejný akt beze změny jsme poslali vladykovi arcibiskupu pražskému a metropolitovi všech Českých zemí a Slovenska panu Doroteji, aby jej uložil do archivu své svaté pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku.«

Ke kanonizaci blahopřál patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij v listu adresovaném Jeho Blaženstvu Doroteji, arcibiskupu pražskému a metropolitovi Českých zemí a Slovenska.

Oba listy jsou zde

* * *

Z jiné zprávy o průběhu kanonizace:

»Brno – 30. října 1994 l.P.
Od samého rána se scházeli lidé v pravoslavném chrámu sv. Václava, kde vrcholily přípravy k liturgickému aktu kanonisace velkomoravského knížete. K chrámu se též sjížděly vozy mnoha zahraničních hostů. Fasáda samotného chrámu byla vyzdobena moravskými národními symboly. Když byla po deváté hodině zahájena slavnostní archijerejská svatá liturgie, venku mírně pršelo, takže část účastníků, kteří se již nevešli do přeplněného brněnského chrámu, musela stát v dešti… Liturgii sloužil Jeho Blaženstvo metropolita Dorotej spolu s mnohými biskupy zastupujícími okolní pravoslavné místní církve – cařihradskou, ruskou, polskou, srbskou, bulharskou a další; spolusloužili i vladyka Jan, zastupující slovenskou část naší místní církve, a moravský vladyka Kryštof.

Konkrétně, kromě našich biskupů v čele s metropolitou Dorotejem, se prešovské části slavnostního aktu zúčastnili rakouský a středoevropský metropolita konstantinopolského (cařihradského) patriarchátu Michail z Vídně, ruskou pravoslavnou církev representoval biskup Jevgenij Virijský – vikář moskevské patriarchie, za polskou autokefální církev byl přítomen arcibiskup lodžský a poznaňský Šimon.

Při průběhu Božské liturgie sloužilo několik duchovních jako zpovědníci velikému množství lidu a zástupy pak přistoupily ke svatému přijímání… Celá slavnostní svatá liturgie tím vyvrcholila a stala opravdu nezapomenutelným povznášejícím duchovním zážitkem. Druhým vrcholem bohoslužby bylo čtení kanonisačního dekretu a tomosu konstantinopolského patriarchátu, kterým byla liturgická úcta ke svatému Rostislavu uvedena do kalendářních seznamů svatých Božích všech místních pravoslavných církví po celém světě. Následovalo první modlitební vzývání svatého knížete Rostislava v Českých zemích.«

* * *

»Pravoslavná církev rozhodla, aby jeho svátkem byl 28. říjen, nikoliv proto, aby se ze světecké osobnosti vytvářelo nějaké politikum, ale s intencí, abychom se zamýšleli nad tím, že knížeti leželo na srdci blaho našich národů, jejich duchovní růst, samostatnost společenství a rozkvět. I dnes je důležité, abychom jako on dovedli podřizovat osobní zájmy službě celku, hledat to, co nás spojuje. Svatý Rostislav se nespokojoval v této službě s hodnotami jen hmotnými, byť byly sebelákavější. Věděl, že bez duchovních základů jsou tyto věci neplodné, někdy i škodlivé. Hledal pro osobní, národní a státní život takové vzory a učitele, kteří dovedou odhalovat nejen hluboké zdroje lidských zkušeností a dovedností, ale orientují k vyšším hodnotám pozemského a nadpozemského – k Božímu životu. Poznal hodnotu křesťanství a církve. Když nepochodil v Římě, obrátil se do Cařihradu. Rozhodoval se pro to nejlepší, nevedl výboje proti sousedům, toužil po míru a hájil jej i samostatnost svého státu a byl si jist, že nikoliv chvilkový politický a kulturní efekt, ale samostatná národní církev s vlastním bohoslužebným jazykem bude národu spolehlivou duchovní oporou.«

Použity zdroje:
Svatý kníže Rostislav
Velkomoravský kníže Rostislav svatým
Proč byl svatořečen kníže Rostislav?


Liturgická služba sv. Rostislavovi v PDF

Podrobnější zamyšlení nad životem a svatostí knížete Rostislava je zde v příspěvku č. 1182.









Zobrazit příspěvek č. 1265 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2019
Ke svatému Václavu

Jak kráčet cestou našeho svatého knížete

Oslavovali jsme svátek našeho svatého knížete Václava, jemuž je zasvěcena celá řada českých pravoslavných chrámů. Důvodem oblíbenosti toho světce je národní zkušenost, že podobně jako svatý lékař zůstává lékařem i po svém odchodu do nebe, tak i tento kníže byl nejen za svého pozemského života vladařem a ochráncem národa, ale i s nebes pečuje o něj dál a je patronem české země. Za svého pozemského života pečoval o rozvoj církve a otevíral lidu pramen spásy, a proto je navždy ochráncem Pravoslaví v našich zemích.

* * *

Život sv. Václava je i pro současné věřící zajímavým a inspirativním úkazem. Bylo mu dáno žít uprostřed nepochopení a ústrků, které vrcholily intrikami a úklady. Bez přihlédnutí k tomu nelze správně pochopit ani jeho mučednictví. Tomu krvavému svědectví o Kristu, totiž předcházelo jeho nekrvavé mučednictví, které podstupoval vlastně od mládí. Zamiloval si Krista a hledal jak se zalíbit především jemu.

Na své duchovní cestě k naplnění evangelijních blahoslavenství se však dostal do střetu s představami mnohých, kterým se vůbec nelíbily Václavovy křesťanské způsoby. Měli za to, že jeho milosrdenství se neslučuje s přísností či strach vzbuzující krutostí správného vladaře. Uskutečňování přikázání evangelia jim připadalo jako slabost či změkčilost. Zbožnost a záliba ve studiu Písma jim byla nesrozumitelná, protože u panovníka očekávali záliby sobě vlastní: zábavy, hostiny, lovy apod.

Dnes máme u politiků problémy s morálkou a mravností, ale tehdejší poloviční pohané či formální křesťané to považovali za normální a takový vládce by pro ně byl čitelný. Tak začali velmožové naříkat, že místo knížete mají na trůnu mnicha.

Došlo to tak daleko, že zakazovali duchovním osobám a učitelům Bible přístup k Václavovi. A tak se jeho zbožnost musela skrýt. Výuka se přesunula do nočních hodin. Dokonce se píše o tajném vchodu, který byl zřízen, aby se k němu duchovní a učitelé dostali. Všechny skutky, které Václav pro Krista konal, se musely skrývat pod pláštěm noci. Záznamy jeho života o tom vydávají dostatek informací.

To, co chci nyní zdůraznit, je skutečnost, že upřímná zbožnost přinášela Václavovi mnohá protivenství, příkoří a nepochopení. A to ač byl knížetem. Musel se utkat s odporem svých lidí, nenechat se jimi zviklat ani zastrašit, aby se mohl kráčet po úzké stezce evangelia. A to je rys jeho života, který je tak inspirativní pro současnost! Naše evropská společnost odpadá od křesťanství - zvláště rychle se vzdaluje od ducha evangelijní zbožnosti. Evangelium před nás klade jiné normy chování, jinou hierarchii hodnot a jiný pohled na svět, než má zesvětštělá materialistická civilizace. Zvláště pro mladé lidi je někdy těžké unést, že žijí vlastně ve dvou světech - v církvi a ve světské společnosti. Zjišťují, že není možné vyhovět požadavkům obou stran. Světští přátelé či spolužáci nezřídka s posměchem projevují své nepochopení a neúctu ke křesťanskému způsobu života a ke křesťanskému učení. Modlitba, život dle přikázání a čistota jsou jim v měkčím případě k smíchu a v horším se stávají terčem zloby.

A nejde jen o naši mládež. Pravoslavní křesťané každého věku nezřídka čelí na pracovišti, mezi známými nebo i v rodinách kvůli křesťanským způsobům nějakému druhu nepochopení, ponižování, znevažování, neúcty, ostrakizace. Na to všechno musí být každý z nás připraven. Jak praví Písmo: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.“ (2 Tim 3,12) A jinde píše sv. Pavel: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Korint 12,10)

Zbožnost znamená i dnes jít proti proudu, postavit se duchu světa, který v sobě vždy nosí nepřátelství vůči Bohu: „Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jakub 4,4). A postavit se, vzdorovat proudu, kterým je unášena většina společnosti, to znamená být jiný, což světský člověk možná bude formulovat jako být divný. To je kříž, který je na každého křesťana kladen. Jenže kvůli tomu se přece stáváme křesťany, abychom se zalíbili Pánu a nikoliv světu. Pán nás pochválí nebo pokárá, a světská sláva je jako polní tráva.

To byl společný jmenovatel Václavových skutků a ctností - touha líbit se Kristu. Bázeň Boží, která je vlastně formou milování Boha. Je to bázeň milujícího, který si vede opatrně tak, aby nermoutil milovanou osobu.

* * *

Známý herec Radovan Lukavský (+2008), který byl nejen pronikavým umělcem, ale i velkou lidskou osobností a hluboce věřícím člověkem, byl jednou pozván na nějakou konferenci mládeže. Z pódia se k davům shromážděných mladých lidí obrátil právě s tímto poselstvím: vzdorovat době. Zvláště v ohledu mravním. Postavit se proti nemravnosti současných zpustlých „mravů“, které jsou dnes široce chváleny a interpretovány jako tolerance. Proti nestydatosti se postavit osobní cudností. Svou řeč zakončil slovy: „Nestyďte se stydět.“

Starec Paisij (+1994) pravil, že dnes hřích přišel do módy. A pokračuje: „Nesmíme si brát za příklad nejhorší úpadkové jevy z různých historických epoch. Současní lidé holdující hříchu, když vidí, že někdo se nenechá vést duchem doby, nehřeší a má nějakou kapku zbožnosti, prohlašují takového za zaostalého. Takové lidi dráždí a pohoršuje, že někdo nehřeší. Hřích považují za pokrok. Kdyby tito v hříchu se utápějící lidé si alespoň přiznali, jak špatně na tom duchovně jsou, pak by se Bůh nad nimi smiloval. Jenže oni si omlouvají to, co omluvit nelze, a opěvují hřích. Hlásají, že mravnost je zastaralým přežitkem. A to je mj. hrozné rouhání Duchu Svatému. Jestliže však někdo i přesto, že žije ve světě, duchovně zápasí, chrání si svůj život v čistotě, má to velkou hodnotu. Takové lidi očekává velká odměna.“ (Paisij Svatohorec: S bolestí a láskou o současném člověku)

Vidíme, jak podobné jsou okolnosti našich životů tomu, v čem žil sv. Václav. Není potřeba nad tím lkát, protože vše se děje z Boží prozřetelnosti. Na svět jsme přišli, abychom provedli svou volbu. Součtem svých skutků ukazujeme Bohu, co pro sebe chceme na věčnosti. Nepříznivé okolnosti vedou křesťana k tomu, aby se projevil, aby se ukázal pravý stav jeho duše - jinými slovy: aby se vyslovil, co si opravdu přeje, po čem touží v nejhlubším jádru svého nitra. Když člověk pozná sám sebe, může konečně se stavem svého srdce něco udělat. A kromě toho, Bůh očekává méně od lidí žijících v dobách, které jsou nepříznivé pro zbožnost, než od těch, kteří své dny tráví uprostřed křesťanské společnosti. I jedny i druhé je připraven odměnit.

Nikdo si nevybíráme dobu, ve které žijeme. Vždy však lze obstát se ctí. To nás učí svatí.

P.S.
Život sv. Václava najdete na naší stránce.





Zobrazit příspěvek č. 1264 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2019
Na jihlavském pravoslavném webu jsou audiozáznamy

Nahrávky homilií

Protože poslouchat je snazší než číst, byla připravena na naší farní stránce pravoslavi.cz/jihlava sekce AUDIO s nahrávkami promluv z bohoslužeb. Jedná se o kázání na evangelijní témata, jak jsou určena liturgickým kalendářem.




Zobrazit příspěvek č. 1263 jednotlivě

Administrátor --- 24. 9. 2019
Článek o našem pravoslavném knězi

Vladimír Petřek: Statečný pravoslavný kaplan a vlastenec, který ukrýval atentátníky na Heydricha

Viz časopis Reflex




Předseda sboru starších církevní obce Jan Sonnevend, farář Jan Čikl, kaplan Vladimír Petřek a biskup Gorazd u stanného soudu v Petschkově paláci. 3. 9. 1942

(Z došlé pošty)





Zobrazit příspěvek č. 1262 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2019
Stětí Jana Křtitele

Hromosvod démonické zloby

Co se stalo tohoto tragického dne kalendáře, je v Bibli popsáno zde: Mar 6,14–30

Památeční den stětí Jana Předchůdce a Křtitele Páně je zvláštní tím, že při něm vzpomínáme událost nejen tragickou, ale vrcholně hroznou, ba dokonce obludnou. Je to nejen vražda Božího proroka, člověka spravedlivého, jehož Pán Ježíš označil za největšího z lidí, který přišel v síle Eliášově. Hrozné je na tom, že to spáchali lidé zhýralí, smilní, mravně padlí až na samé dno.

»Bídný Herod při oslavě narozenin splnil přísahu danou nemravné tanečnici, hlava Předchůdce byla sťata a jako jídlo nesena na míse přítomným. Ohavná hostina zrůdného průběhu plná vraždy! My však s důstojností uctíváme Křtitele jako nejlepšího, kdo se narodil z ženy, a jej velebíme.« (Stichira svátku)

Obludné a nestvůrné je, jakým způsobem a za jakých okolností to bylo provedeno. Zhýralý král z prokletého rodu bohapustě oslavuje své bídné narozeniny, které se stanou jevištěm a kultištěm běsnění jeho „manželky“, lépe řečeno cizoložnice spalované smilstvem a ostatními ďábelskými vášněmi, včetně žízně po krvi Božího anděla, který přichází z pouště a dovoluje si usvědčit jejich hřích. To jsou první dvě postavy na scéně. Třetí je dcera cizoložnice, dobrá žačka své temné matky; tančí nemravně hříšný tanec rozpalující tělesné vášně. Cizoložná „královna“ s hadím chladem využívá živočišné pudy, jimž podlehl její „královský choť“, aby nechala prolít krev Božího muže. Vrcholem toho hnusu je přinesení jeho useknuté hlavy přímo na hostinu, její nesení na míse určené pro nošení lahůdek na hodovní tabuli. Sťatá hlava je nesena do shromáždění velmožů jako jeden z chodů ďábelského hodokvasu, ba, spíše jako zlatý hřeb hostiny - tak to asi vnímala královna.

»Herodiada běsní, stále není spokojená, ne a ne se uklidnit,« zpívá o ní pravoslavná hymnografie a pokračuje: »Jaká to hrozná podívaná! Hostina plná krve!« »Jak zrůdný to tanec a zrůdná ta hostina! Křtitel je sťat a Herod je rozčílený.« »Herod oslavil neslušné narozeniny ohavnou hostinou. Ukájen ženským smilstvem a ponoukán bezbožnou ženskou bezhlavostí, sťal hlavu Předchůdce. Jaké to narozeniny s vraždou proroka a hostina plná krve!? My však se zbožnou moudrostí, ctí a radostí slavíme tento významný den stětí Předchůdce a prosíme jej za přímluvu u Trojice, aby nás zbavila chlípné bezbožnosti a spasila duše naše!« (Ze stichir svátku)

Chování a choutky „královny“ jsou obludně nelidské. Cítíme zde působit něco, co přesahuje přirozený lidský rámec. Je to spíše lidská oběť, satanismus ve své nejtemnější formě. Obětování největšího z lidí, Božího muže, anděla pouště - zuřivá vzpoura vůči samotnému Bohu. Na pozadí této scény můžeme zahlédnout nepříčetně zoufalý a vzteklý hněv démonických mocností. Při křtu Ježíše Krista v Jordáně, když Jan Křtitel posloužil Pánu v zahájení jeho spásonosného díla a zjevila se při tom celá Božská Trojice, poznaly síly zla, že jejich dosavadní plány se zhroutily. To, na čem usilovně pracovaly několik tisíc let, bylo zmařeno. Ve své snaze neuspěly. Co Bůh slíbil, splnil. Boží Syn se vtělil, přišel Mesiáš zvaný Kristus.

* * *

Zopakujme si pro vysvětlenou něco z biblické historie. Adam byl Bohem nadán schopností spravovat tento svět, který mu byl svěřen do péče. Co činil první člověk se svou myslí, dělo se i se světem (toto spojení zůstalo částečně zachováno - i dnes vidíme na stavu světa, v jakém stavu mají lidé duši; hříchy lidí se promítají do fyzické roviny v podobě morálky společnosti, přírodních pohrom, ekologie apod.; a naopak - na svatých vidíme už za jich pozemského života odlesky původního dávného ráje). Lidský hřích otevřel satanu dveře - přístup k ovládání světa, stal se z něho "kníže tohoto světa". Ďábel a jeho služební duchové začali po pádu Adama a Evy do hříchu považovat tento svět za svou državu. Učili lidi daremnostem a dávali jim poznání, které lidi morálně i duchovně poškozovalo. Andělé zla začali měnit Bohem stvořenou přirozenost lidí i zvířat (až k změně genetického kódu) podle démonického obrazu Lucifera. (Viz 6. kap. Genesis) Vcházeli k pozemským ženám (tím se myslí plození nebo nějaká genetická manipulace), brali si, jakou kdo z nich chtěl (tj. používali i násilí) a plodili zrůdy, nestvůry (podle některých překladů: obry) - tj. hybridy.

Temné síly chápou, že jim Bůh jejich hřích vzpoury nikdy neodpustí, protože zlo spojování s lidskými ženami konaly vědomě se zvrácenými úmysly a s předem promyšleným cílem bojovat proti Bohu. Sešly se prý na hoře Hermón, kam sestoupily a kde se vzájemně zavázaly přísahou. Hřích padlým andělům nevratně změnil jejich mysl a celou jejich bytost, a proto už nejsou schopni se kát. Jejich mysl zůstala zafixovaná ve stavu Luciferova pádu - jsou schopni jen pýchy, hněvu, vzteku, krutosti, nepokoje a vzpoury, naopak nejsou už způsobilí milosrdenství, klidu, lítosti, soucitu, kajícnosti. Posledně jmenované stavy mysli a srdce jsou jim nedostupné. Stejně tak se postupně mění člověk, který se pácháním hříchu naplňuje duchem Lucifera, stává se podobným jeho vzoru. Touto cestou se měla země stvořená pro člověka stát démonickým královstvím, odděleným od Boha, peklem, na které už Bůh neměl právo. Tak si chtěli satan se svými služebnými duchy zajistit únik před Božím soudem a zařídit si na zemi své doupě navěky. (Iz 14,11-17)

Proto se démoni za použití různých metod před potopou i po potopě snažili poškodit či spíše znetvořit lidskou přirozenost. Věděli o Hospodinově příslibu o příchodu Mesiáše. Měli představu, podaří-li se jim lidstvo poškodit přímo v jádru jeho lidství, nebude se moci Bůh vtělit. Lidství v samé své přirozenosti změněné a ve své genetické podstatě zkřížené s démony nebylo už nositelem Božího obrazu a proto nemohlo dosáhnout Boží podoby; bylo bezcenné, ba hůře, zlé (Gen 6,5-7). Izraelité měli i po potopě zakázáno s národy se zbytkem zvrácené přirozenosti mít cokoliv společného. Měli takové národy vybíjet, nesměli si brát jejich ženy (viz např. žádost Abrahamovu; Gen 24,1-26). Démonické bytosti naopak vyvíjely značné úsilí a násilí s cílem, aby zde nezůstalo nikoho, kdo by měl zachovanou svou přirozenost v takové čistotě, aby mohl přicházející Mesiáš od něj přijmout lidství - sice nemocné, ale stále ještě Bohem stvořené lidství.

Démoni pracovali na zničení lidství člověka - ať už skrze jejich ponoukání k hříchu a svévoli, nebo genetickými manipulacemi či démonickými pohanskými kulty. Jenže i Bůh pracoval. Spravedlivě omezil řádění temných sil - některé ztrestal žalářem, jiným zakázal vstupovat do světa v těle a přijímat fyzické tělo, jak to činili dávní padlí andělé, démoni, bohové pohanských kultů a učitelé starých civilizací (jednalo se hybridní démonicko-lidské bytosti, viz Gen 6,4). Věšinu hybridních "bohů" utopil potopou. A Bůh pracoval dále: zvolil si jednoho člověka, z jeho rodu pak vytvořil národ, z národa pak vybral jeden kmen a pokolení, zjevil mu pravé poznání a udělil zákon, a vše vedl tak, aby se mohla narodit Panna, z níž se narodí vtělený Bůh.

Kainovo potomstvo se po hříchu první vraždy stalo učitelem (pohanského) umění a zábavy, řemesel, věd, magie a lidské marnivosti; jedním z výsledků bylo násilí a války. (Gen 4,19-23) Pokolení hybrida Nimroda, lovce lidí, rozšířilo výstavbu měst (Gen 10,8-11). Tam se páchaly ohavnosti. Odtud vzešlo rozšíření národa Kenaanovců, jimž patřila Sodoma a Gomora. Tehdy lidé začali na popud Nimroda a jeho lidí budovat proti Bohu babylonskou věž (Gen 11,1-9), předchůdkyni pyramid, kterou zničil Bůh. Když se naplnila míra jejich nepravostí, nechával je Bůh pobít.
Ďábel slídil po Panně, z níž se měl narodit Immanuel (tj. s námi Bůh, čili Mesiáš) (Iz 7,14), ale nedokázal ji najít, jak učí svatí Otcové. Když se narodil Pán Ježíš, ďábel se skrze monstrum jménem Herodes pokusil jej zabít. A když veřejně vystoupil Jan Křtitel, v němž ďábel rozpoznal předpověděný hlas "volajícího na poušti", Předchůdce Pána, bylo už jisté, že plány sil zla se zhroutily. Spasitel se už narodil, dospěl a začal veřejně konat své dílo. Zloba ďábla byla pochopitelně nepředstavitelná, vztek všech zatracených padlých mocností byl jistě strašlivý.

Protože hříšní lidé už v sobě nosí démonického ducha vzpoury a nepřátelství s Bohem a tento duch utváří jejich myšlení a stav srdce, můžeme snadno pochopit, že se jejich jednání a rozpoložení obrátilo proti Spasiteli, resp. proti tomu, kdo je svědkem a průvodcem příchodu Kristova. Z tohoto úhlu pohledu vidíme příčinu běsnění „královny“ Herodiady, její mstivosti a bezbřehé zášti vůči sv. Janu. Svým chtíčem, touhou po moci, pýchou a vzpourou proti božím zákonům se duchovně spojila se světem démonů. Zloba démonů, žhnoucí proti Kristu, naplnila - díky duchovní spřízněnosti s nimi - i srdce této „královny“. Touží přímo se nasytit krví proroka, useknutá hlava je jejím duchovním pokrmem, proto ji nechá přinést na míse na hostinu jako lahůdku. Možná měla i ona už tak dalece poškozené své lidství, že byla spíše démonem než člověkem; to není podstatné.



Po definitivní prohře přišly temné síly s novým plánem. Jde jim o všechno. Proto budou bojovat až do posledního soudu. Dva příchody Kristovy jsou pro ně hrozné, ale zároveň v nich vidí dvě své naděje. Strategie je stále stejná - provést něco s lidskou duší, znetvořit lidskou přirozenost. V případě prvého příchodu Mesiáše bylo cílem, aby se Bůh nemohl vtělit. V druhém případě, aby Pán - až bude chtít přijít podruhé a ujmout se ostatku svého lidu - neměl pro koho sem přijít, a proto nemohl vykonat soud. A když démoni nemohou už sami poškozovat člověka a přírodu, mají možnost to naučit člověka. Podobně jako kdysi - dát mu poznání, které ho zničí. Pak se člověk vábený vášněmi a omámený „zkaženou moudrostí“, která je klamem antikristovým (viz proroctví sv. Kosmy Aitolského), sám odtrhne svým srdcem, myšlením a vnitřním stavem od Boha a od Spasitele. Lidi naplňuje toto poznání pýchou a sebedůvěrou.
Četl jsem citace výroků některých největších vědců, kteří svými objevy nějak zásadně posunuli vědu či technologie k překonání další hranice. Mnozí svědčili, že jim základní myšlenka byla vnuknuta, nepocházela z nich, ale přišla z „jiného zdroje“ např. ve spánku. Např. Mendělejevova periodická tabulka prvků, vynálezy Nikoly Tesly, jehož otec byl pravoslavným knězem a Nikolu proklel. Klíčové ideje „otců zakladatelů“ atomové a kvantové fyziky. Einsteinova teorie relativity. Atd. Všechny uvedené objevy jsou nejspíš pravdivými poznatky, ale jsou vytržené z kontextu. Jak praví sv. Basil Veliký: „Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.“ Takový pokrok (či spíše regres) odvléká lidi do tmy materialismu. (Na toto téma viz též příspěvek č. 1223)
Boží plány však démoni nejsou schopni brát v úvahu (jak praví sv. Paisij Svatohorec), jejich zničené myšlení jim nedovoluje přemýšlet nad Božími cestami. Bůh nedovolí, aby se země změnila v peklo, v doupě zlých duchů. Zároveň však mohou démoni naočkovat svým duchem mnoho lidí, kteří se tím odcizí Bohu. Mění se jim myšlení, takže nejsou schopni přijmout biblické zjevení pravdy, stávají neschopnými žít dle Božího zákona a ztrácejí sílu odolat hříchu. Takoví lidé nebudou chtít přijímat lék nesmrtelnosti, kterým je víra, pokání a svaté Tajiny Těla a Krve Krista. Hříchem a bezbřehým chtíčem se může mnoho lidí stát běsnící Herodiadou.

* * *

Co máme činit, abychom se vymkli z démonických strategií? Nenechat se odtrhnout od Boha novými „chytrými“ technologiemi, falešným poznáním, které vede k ospravedlňování hříchu, jenž se dnes stává módou. Démoni jsou dávní andělé, kteří byli u stvoření světa a mnoho vědí o jeho podstatě. Jenže to poznání, které dávají lidem, je částečné, vytržené z kontextu, proto je falešné. Člověk ve svém současném duchovním stavu není schopen toto poznání morálně unést, a tak to vše vede k duchovní destrukci jeho lidství i k narušení celého světa. Jediným způsobem, jak se člověk může ubránit démonickým klamům, je držet svůj život v rámci Božích zákonů a své srdce u evangelia a v lásce ke Kristu. Víra v Boží zjevení, duch pokání, láska ke Stvořiteli a Spasiteli nás drží v Církvi Kristově, kde jsme znovu a znovu obnovováni jeho Krví a spojujeme se s Ním všemi svatými Tajinami.




Zobrazit příspěvek č. 1261 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2019
Skryté výročí události, která je znamením, že čas se přiblížil

Před 100 lety vykonali stateční Řekové liturgii v konstantinopolském chrámu Svaté Boží Moudrosti





Brněnský farní web pravoslavbrno.cz




Zobrazit příspěvek č. 1260 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Dnes je den památky sv. Gorazda

Narozeniny mučedníka Gorazda pro věčný život

4. září 1942 byl umučen náš novodobý světec, jedna z nejvýznamnějších osobností tisíciletých dějin pravoslaví Čech a Moravy - světitel mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský. V roce 1921 byl vysvěcen v Bělehradě a stal se tak prvním českým a moravským pravoslavným biskupem od dob sv. Metoděje. Stanul v čele hnutí Čechů a Moravanů, potomků dávných husitů, hledajících cestu návratu k původnímu křesťanství. Hnutí vyústilo ve vznik místní eparchie, založené na konvertitech přestupujících do Pravoslaví z jiných církví. Jeho biskupské působení se vyznačovalo neuvěřitelnou pracovitostí, pastýřským darem, snášením útoků od nepřátel obnovy Pravoslaví i utrpení od těch svých lidí, kteří ho zklamali nebo si počínali nerozumně a pro vybudování zdejší pravoslavné církve kontraproduktivně. Mohli bychom hovořit o jeho učenosti, misijní moudrosti a intelektuálních schopnostech. Ale ještě důležitější je jeho nelicoměrná zbožnost, pokora, obětavost a pastýřská láska. Řečeno krátce - při všech světských starostech, což je břemeno, které biskupský úřad nutně tíží, vnímáme vladyku Gorazda jako svatého člověka. Vidíme v něm obraz svatosti nejen, co se týče způsobu jeho smrti, ale už před tím - ve způsobu jeho života a práce. (Něco o tom lze přečíst i v jednom z článků sborníku Pastýř a Martyr)

Nakonec si získal nejen hlubokou úctu svých věřících a nepředstíranou poslušnost většiny svého duchovenstva, ale i uznání svých odpůrců. Obdiv k této osobnosti naší církve žije doposavad.

Uveďme zde jeho vlastní slova o sobě samém (a jsou to proto slova vzácná, neboť nehovořil o sobě vladyka rád a často), která napsal jako poděkování k projevenému blahopřání k patnáctému výročí svého biskupského svěcení, kteréžto výročí sám ani neslavil, vzpomenul je ovšem jeho vděčný lid.

„Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi ...“
Svůj svatý život završil vladyka mučednickou smrtí. Nabídl se německým okupantům jako oběť za Českou pravoslavnou církev. Vydal se jim na mučení a na smrt - v naději, že budou ušetřeni pravoslavní bratři a sestry.
Předzvěst jeho mučednického života a mučednické smrti vidíme už při biskupském svěcení vl. Gorazda v Bělehradě:

„Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“, jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“. Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.“ (Viz článek v gorazdovském sborníku)
Takovou osobu, která v sobě spojuje duchovnost, zbožnost, pronikavý intelekt a znalosti, trpělivost i pastýřský vzor, nám posílá Bůh jednou za několik stovek let. V mezičasí musíme čerpat z toho, co nám zde tito velikáni po sobě zanechali.

* * *

Poslední ikona symbolicky zobrazující svatého mučedníka Gorazda - duchovní rozměr vrcholu jeho světeckého zápasu. Ukazuje jeho vítězství nad ďáblem, který vylezl z propasti a vzal na sebe podobu hitlerovského fašismu. Hada zabíjí sv. Gorazd křesťanskou vírou, duchovní zbraní (Efez 6,11-17), která je symbolicky zobrazena biskupskou berlou.





(Webová stránka věnovaná sv. Gorazdovi II.)



Zobrazit příspěvek č. 1259 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Svatá Sofie z Klisuri

Byla plná laskavosti, takže dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat!





(Zdroj: pravoslavbrno.cz)



Zobrazit příspěvek č. 1258 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2019
K Zesnutí přesv. Bohorodice

Největší bohorodičný svátek

K srpnovým svátkům jsme zde psali v příspěvku č. 1128.

Na brněnském webu je homilie Přesvatá Bohorodice je „nebeským oblakem“, který sesílá déšť, aby svlažil naše vyprahlé duše! (podle díla (†) archim. Georgia Grigoriatského)

A zde jsou na byzantské nápěvy slovansky zpívané hymny:




Zobrazit příspěvek č. 1257 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2019
Vykopávky z byzantského odobí

Objev přepisující dějiny? Chrám v Ašdod-Jamu se podle vědců vymyká znalostem o Byzantské říši

Objev, který může přepsat dějiny Byzance i křesťanské liturgiky. Mezinárodní tým vědců s česko-slovenskou účastí odkryl v izraelském pobřežním městě Ašdod-Jam pozůstatky chrámu, který se vymyká všemu, co o dané době i místě víme. Archeology navíc uchvátil svou výjimečnou zachovalostí.

Výzkum stále ještě probíhá, takže na předčasné závěry musíme být opatrní. Pokud se ale dosavadní pozorování potvrdí, změní se pohled na politiku Byzantské říše v šestém století.

Příspěvěk Daniela Mrázka na iRozhlas, kde si jej můžete přečíst nebo pustit jako audio





Zobrazit příspěvek č. 1256 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2019
Podobenství o cestě záhrobím

Tunel

S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora

Možná jste slyšeli o „tunelu“, který vidí někteří, když jsou na prahu smrti. Nevím, jestli doopravdy existuje, ale v Sofii máme jeho kopii. Zcela skutečnou. Formálně to má být podchod, ale ve skutečnosti je to tunel. Jeden jeho konec začíná, když necháte za zády prašné centrum města a dojdete na předposlední zastávku trolejbusu č. 9. Na jeho druhém konci je Centrální hřbitov. Ten tunel je na tak zapadlém místě, že byste do něj nikdy nevešli, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Předpokládám, že i s tím druhým „tunelem“ to lidé mají také tak…



Z mně neznámých důvodů na vstupu do tunelu ze strany centra města je tabule s nápisem „Celnice“. Někteří současní teologové popírají existenci takové duchovní celnice (neboli mytarstev, jestli tak tomu lépe rozumíte). Tady o tom nechci polemizovat, protože to není tématem tohoto textu. Omezím se jen na to, že kolem tunelu pobíhají toulaví psi. Nevím, kde se schovávají, ale objevují se ničeho nic a vrhají se na vás se štěkotem ze všech stran. Jednou jsem se jim bránil deštníkem. Jindy jsem zase musel utíkat před smečkou asi 200 metrů. Jen si představte kněze s vyhrnutou rjasou, za kterým běží několik psů, kteří štěkají jako šílení. Kněžský oděv nezachrání kněze před útoky „celníků“, ale jen je ještě víc vydráždí.

Procházel jsem tunelem, vedoucím k místu odpočinku zemřelých, už nejméně stokrát. A vracel jsem se stejnou cestou. Nejstarší skeptické rčení nevěřících je: „nikdo se odtamtud nevrátil, aby mohl vyprávět“. No, já jsem se vracel. Dokonce to dělám každých několik dní. Poslechněte si můj příběh…

Už při prvních krocích dolů po schodech vás ovane nesnesitelně dusivý smrad čpavku. Jeho zdroj se po léta usazoval na schodech, podlaze a zdech, a tím se tam vytvořila taková špinavě šedá vrstva. Tou musíte projít, ať se vám to líbí nebo ne. Nadechnete se hluboce čerstvého vzduchu a vnoříte se do tunelu. První věc, která vás v něm šokuje, je, jak je dlouhý, a zjištění, že zásoba vzduchu vám nevydrží až do jeho konce. Útěchu skýtá jedině to, že v dálce je vidět denní světlo. Nu, je tam i pár mihotavých lamp, ale jejich blikání spíše zesiluje strašidelný efekt.

V první třetině, když už vám došel vzduch, se dostáváte k obrovskému nápisu „SMRT“. Kdysi tam stálo „Smrt rudým“, ale ironie času to zařídila tak, že přesně na tom místě se omítka vydrolila a z „rudých“ zbylo jen pár písmen. Nedá se nic dělat – zemřou nejenom ti, které nenávidíme, nejenom ti, kteří si to podle nás zaslouží, ale i my samotní. Když napíšeme slovo „SMRT“, mluvíme jen sami o sobě, protože se s ní můžeme spojit pouze tím, že ji zakusíme osobně.

Jdete dál kupředu s tím, že do plic už jste vdechli zatuchlý vzduch. Denní světlo na druhém konci je ještě pořád daleko. Nyní situace kulminuje. Někdo nepříliš vzdělaný v cizích jazycích napsal anglicky „demons in my mind not sorry“. Předpokládám, že to má znamenat „démoni v mé mysli nelitují“. Nápis je nový – minulý týden tam ještě nebyl. Dokonce i já jsem se ho zalekl. To konstatování se objevilo přesně tam, kam patřilo. Zrychlil jsem krok, abych vyšel ven co nejdřív. Hřbitov byl přede mnou a utápěl se v zeleni. Vzal jsem si vodu z kavárny a odpočinul jsem si na lavici. Poté jsem se postaral o jednoho nebožtíka.

Pak jsem se vrátil do světa stejnou cestou. A znovu jsem prošel kolem démonského nápisu. Pomyslel jsem si, že démoni nikdy neříkají pravdu. Dokonce i teď, když vsugerovali někomu, aby napsal text na zeď, to udělali tak, aby to bylo s chybami. V daném případě se však nemohli udržet, aby se nepochlubili. Oni nebudou konat pokání. Nikdy! I kdyby se dělo - nevím co - nikdy se nebudou kát. Pán Ježíš Kristus přišel, aby nás vyzval k pokání. A tím způsobem, skrze svou blahodať, o které učí Církev, nás učinil podobné Jemu. A démoni nás chtějí udělat podobnými sobě – abychom nikdy a ničeho nelitovali. Abychom se nekáli až do pádu na úplné dno. A pak abychom se v tomto stavu ocitli u nápisu „Celnice“ a vstoupili do „tunelu“. Aby se tam na nás vrhly smečky. A protože nemáme omluvu, nebudeme mít kam utéct. A oni nás odvlečou s sebou.

Cestou zpět jsem si vzpomněl na jeden příběh, který vypráví svatý Amfilochij Ikonijský. Mluví v něm o svatém starci, který dosáhl takové bezvášnivosti, že mohl vidět anděly i démony. Ba něco víc, démoni se mu dokonce vyhýbali kvůli jeho svatosti. Jednou se ale jeden z démonů zjevil před svatým starcem v podobě člověka a začal se naoko hořce kát za své hříchy, nazývat sám sebe ne člověkem, ale démonem a prosit starce o přímluvu u Boha. Asketa slíbil, že se za něj pomodlí a řekl mu, aby se stavil znovu následujícího dne. Večer se starci zjevil anděl Páně a vysvětlil mu, že byl obelhán: „Ale netrap se tím. Boží úradek spásy vyžadoval, aby se tak stalo ve prospěch hříšníků - ať je ukázána nepopsatelná Boží lidumilnost. Ať je zjeveno, že Bůh nezavrhuje nikoho z těch, kdo ho žádají o pomoc, i kdyby to byl démon nebo samotný satan, nebo či jiný z jejich zhoubného rodu. A Boží prozřetelnost také chce, aby se odhalil nezměnitelně zoufalý stav démonů.“ Poté anděl zvěstoval Boží vůli, že pokud démon stráví tři roky pokáním s modlitbou: „Pane, smiluj se nade mnou, odedávna zlým a pomateným pokušitelem,“ Bůh mu odpustí a navrátí ho do předchozího andělského stavu. Boží posel dodal, že to démon nikdy nesplní. Nebude litovat, jak bylo napsáno i v našem tunelu.

Následujícího dne se démon zjevil znovu a starec mu sdělil, co mu bylo řečeno. Démon se mu začal vysmívat a řekl: „Kdybych se chtěl nazvat zatraceným a dávno zlým, pomateným pokušitelem, temným a prokletým, pak bych to udělal na samotném začátku. A hned bych se spasil. Ale abych se teď prohlásil za odedávna zlého? Ne! To je vyloučeno! Protože dnes jsem obklopen slávou. Všichni mi slouží, všichni se mě bojí a chvějí se přede mnou. Já, který panuji nad všemi hříšníky, abych se změnil v pokorně se kajícího nepotřebného služebníka?! Ne, starče! Tohle se nestane!“ A s těmito slovy démon zmizel s hrozným křikem.

Svatý Amfilochij vypráví ten příběh, aby nás přesvědčil o milosti a nekonečné dobrotě Pána, který je ochoten přijmout dokonce i ďábla. Je připraven vyzvat ho k pokání. Ale démon prostě nechce. I kdyby nás v životě potkalo cokoliv, sotva existuje mocnější pobídka, abychom si nezoufali, než je nekonečná láska Pána, který za nás dal ukřižovat. Zároveň je však jeho láska pádným usvědčením pro toho, kdo se nekaje. Protože mu nenechává omluvu. Co může říct na Božím soudu člověk, který byl celý život v Církvi, ve společenství lidí vykoupených Kristovou Krví, ale nekál se opravdově? Myslel si, že se mu spásy dostalo právem. Že Ježíš je povinen za mě umírat, a já mohu dělat, co se mi zachce. Lze přijímat plnými doušky slávu a marnost tohoto světa, a vzít si to s sebou do druhého světa?

Dnešní křesťané čím dál víc opovrhují pokáním. Považují ho za přežitek. Za něco, co patří minulosti. Co je středověkým rozmarem. Ale teď je jiná doba. Svět už se začíná podobat démonovi z příběhu sv. Amfilochije – mluví s předstíraným pokáním, které v nitru necítí. Prostě už uplynuly roky. Nezaseli jsme pokání hned na začátku a obklopili jsme se slávou tohoto světa. Už se nedokážeme nazvat zatracenými. A i kdybychom se o to pokusili, mnozí to děláme jenom ústy, ale už ne srdcem. A ještě hůř. Docházíme už tak daleko, že popíráme i samotný Boží soud. Myšlenka, že někdo o nás rozhodne jako Pán, je pro nás ďábelsky nesnesitelná. Jednou při jednom křtu mi nějaký děda přísně vyčinil, abych už nikdy nenazýval jeho vnučku „Boží služebnicí“. Prý není služebnice pro nikoho! Jak výmluvné, že?

Setkal jsem se s tím už tolikrát! Viděl jsem to v sobě i v ostatních. Viděl jsem to v lidech s rjasou i bez rjasy. Hleděl jsem na lidi nosící na prsou zlaté kříže ozdobené drahými kameny, na uznávané učitele zbožnosti a na vlídné církevní činitele – jak je drží ve spárech chmurné odhodlání, aby se nikdy, za nic na světě nekáli. Zeptáte se, jak se to pozná? Podle touhy po slávě tohoto světa. Podle činů, jimiž celou svou bytostí směřují za touto slávou a uznáním. Podle tyranie, která si chce splnit každé přání a požaduje, aby jí také ostatní prokazovali, co si zamane. A nežije už pro nic jiného. A když na ni přijde krize, naplní se sebelítostí. Kvílí jako hladové zvíře, kterému unikla kořist. To nejsou slzy pokání. To není to, co od nás Kristus očekává.

Kajícnost vypadá úplně jinak. Toužím o ní napsat. Tak, jak to dělají ostatní kazatelé, kteří osobně znali svaté. A vyprávějí o slzách svatého Paisije Svatohorce. O tom, jak nazýval sám sebe „prázdnou plechovkou, která se blýská na slunci“. O tom, jak se svatý Iakovos Tsalikis zpovídal vleže tváří k zemi. O tom, jak otec Kleopa nazýval sám sebe „padlým starcem“… A o radosti, která z toho plynula. O blaženém úsměvu, který přijde po slzách. O štěstí jen být v jejich blízkosti a dýchat jejich vzduch. Bohužel, nemám takové příběhy. Obviňují mne, že jsem ve svých slovech chmurný. A to je asi pravda. Ano, sloužím liturgie. Scházím se neustále s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. Mnozí z nich se opravdově kají. Ti jsou mou nadějí na přímluvu u Strašného soudu. A na to, že se svět ještě nezměnil v peklo. Jenže takoví lidé jsou dnes už raritou. Vidím to, co je krásné kolem mne, a to mě udržuje naživu. Raduji se z věcí, které mě činí šťastným. I přesto si nedovolím být slepým vůči bolesti, kterou si sami působíme. Vůči smrti, kterou vstřikujeme do sebe, do svých myslí. A také jsem nejspíš procházel podchodem už tak dlouho, že se nedokážu zbavit jeho působení. Cítím ho skoro na každém kroku.

Netíží mne moje služba. Tíží mne naše nekajícnost, která se nás zmocňuje, útočí odevšad a chce docílit to, aby se celý svět začal podobat podchodu. Celý svět spěje k tomu, aby lidé svých myslí vpustili démony a ničeho nelitovali. Co bych byl za kněze, kdyby mne to netížilo? Jediná smysluplná věc, o které musím psát, je nutnost pokání. Ono obsahuje v sobě Ráj. Proto, dřív než dojdeme k smradlavému čpavku a šedému „koberci“ z nečistot, zaplačme. Zanechme tento svět a jeho bohatství a hledejme budoucí slávu. Co budeme za lidi, jestli to neuděláme? Varuji – v „tunelu“ už bude pozdě.


Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva přeložila Nikoleta Zdražilová.
Originál článku viz outsideri.org/archives/3574.
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.

Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením. Další ilustrace pocházejí z internetových zdrojů. Freska zobrazující pátou celnici posmrtného putování duše pochází z Rilského monastýru.




Zobrazit příspěvek č. 1255 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2019
Mučednice Orosie

Moravská světice svědčila o Kristu prolitím své krve v dalekém Španělsku

Na západě už dávno uctívaná panna mučednice Orosie (Oresia, Eurosie) bude snad vzývaná i v našich zemích, jestli si bude přát. Její spojení s Velkou Moravou a se sv. Metodějem by mohlo zavdat příčinu, abychom jako dědicové Velké Moravy se zvláštní vroucností ctili její svatost. Zdá se, že v pravoslavné církvi nejsou žádné důvody proti uctívání její památky a neexistují námitky proti prosbám o její přímluvy u Božího trůnu.

V Jihlavě už pár let sv. Oresii v modlitbách soukromě vzpomínáme a čekáme, jestli odpoví. V poslední době se nám zdá, že si tato svatá panna mučednice našla další ctitele. Považujeme to za příznak její záštity shůry a za znamení, že si přeje být v naší zemi oslavována, aby nám mohla pomáhat.
Na website ORTHODOXIA.CZ - na rozcestník Svatí a jejich životy byly přidány dva články o sv. Oresii:
Mučednice Orosie (čili Eurosie, Dobroslava)
Zapomenutá moravská princezna svatá Orosie (historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice)




Zobrazit příspěvek č. 1254 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2019
Neděle všech svatých zemí našich

Druhá neděle po Padesátnici a první neděle po „všech svatých“

Neděle po všech svatých vznikla ve slovanském prostředí. Někteří svatí ruští biskupové v průběhu posledních staletí zaváděli a propagovali oslavu hromadné památky svatých své země, až se tento obyčej prosadil do slovanského pravoslavného kalendária. (Někde dokonce dvakrát ročně.)

Téma této neděle má více rozměrů, nejen oslavu místních svatých. Protože svatost svatých je dílem blahodati Svatého Ducha, je tato neděle svědectvím, že i na území, na kterém žijeme, se rozšířila plnost blahodati. Tisíciletá existence pravoslaví zde tedy není jen formální, či akademickou, nebo právní skutečností, ale především živou přítomností Těla Kristova - Církve, se všemi jejími dary v plné jejich síle. I u nás Kristus obdarovává svůj lid. I zde si Bůh povolával lidi ke spáse, i zde žili (a jistě i dnes žijí) ti, kteří na toto volání odpověděli celým srdcem.

Zkušenost pravoslavných věřících nás učí, že svatí svým duchovním dílem čili asketickým zápasem nebo mučednickou krví zvláštním způsobem posvěcují místo, kde žili nebo trpěli pro Krista. Jako by na tom místě zůstával neviditelný otisk jejich svatosti, který pohladí duši duchovní energií nebeského Království, inspiruje a posiluje. Na svých památečných místech jsou svatí zvláště blízko. Proto věřící konají poutě na taková místa, aby se tam modlili, vzývali a oslavovali světce. V širším rozměru se tato duchovní pečeť otiskuje na celou zemi, kde svatí žili, a na národ, s nímž byli spojeni. Někdy je ochrana přicházející od svatých shůry pro národ či místní církev věcí přežití. Myslím, že tyto souvislosti lidé podvědomě vnímají bez ohledu na víru. Viz např. úctu ke svatým Cyrilu a Metoději, která se v národě v tak nečekané mohutnosti obnovila v 19. století a v polovině 20. století se ze země dokonce vynořily základy cyrilometodějských chrámů. Ale především bych poukázal na vroucí vztah ke sv. Václavu, k němuž se celý národ utíkal (bez ohledu na víru či nevíru) v kritických dějinných okamžicích.

* * *

Z místních svatých, které hlavně uctíváme, jmenujme v prvé řadě sv. Cyrila a Metoděje (na webu), pak sv. Václava a Ludmilu (společný web). Pochopitelně musíme dodat jméno obnovitele pravoslavné církve sv. Gorazda II. (web) Velké úcty se mezi věřícími záhy po svatořečení (1994) dostalo svatému knížeti Rostislavovi (web). Dále nesmíme zapomenout na dva dávné svaté mnichy: Ivana Českého (web) a Prokopa, igumena Sázavské lávry (web). I přes různá nepochopení se šíří stará úcta k mučedníkům kostnickým: Janu a Jeronýmovi, kteří jsou dávno považováni za naše svaté (web). Za světce místní církve je považován i svt. Alexij Karpatský (web). Výčet našich svatých by nebyl úplný, kdybychom opominuli uctívání svatých „pětipočetníků“ - tj. pěti učedníků sv. Metoděje; z nich sv. Gorazdu I. je zasvěcena olomoucká pravoslavná katedrála. Nyní byl svatořečen moravský rodák kněz Stanislav umučený ustašovci (web a zde). Pomalu - samo od sebe - se šíří uctívání naší princezny svaté mučednice Oresie (Dobroslavy) (chystáme o ní pro náš web stručné pojednání). Neutuchá myšlenka na svatořečení archimandrity Andreje (Kolomackého). Souhrnná webová stránka s cestami na životopisy a modlitby k většině těchto svatých je zde.

* * *

Duchovní pole naší země je nakypřeno, tvrdá hrouda nevíry je zorána pluhem víry a připravená půda je oseta setbou Božího slova. Ve svých nejkrásnějších plodech vydává úrodu svatých, kteří se zde zaskvěli. Ale nejen to - projevem této setby jsou zástupy těch, kteří i přes nepřízeň okolností jsou přitahováni a oslovováni pravoslavným křesťanstvím, jeho liturgií a jeho spiritualitou.

Myslíme dnes na ty, kteří pracovali, namáhali a obětovali se v díle upevňování, budování a krášlení domu místní pravoslavné církve. Vzhlížíme k jejich svědectví. Jejich námahu a oběť si bereme za příklad, jejich láska ke Kristu nás inspiruje.

Také si připomínáme, že trvání a život pravoslavné církve není jen výsledkem lidského úsilí, ale pomocí shůry. Svatí se stále za tuto místní církev na nebesích přimlouvají, jako za své dědictví, opatrují ji a přispívají, aby nezanikla. Právě v existenci místního pravoslaví, které v průběhu národních dějin znovu a znovu povstává a trvá i přes nepříznivé zdejší okolnosti, můžeme vidět tu nepřekonatelnou moc přímluv našich svatých. Na toto jejich dílo musíme odpovědět jednak vděčností a hlavně vzýváním jejich památky, protože tím jim udělujeme ještě větší sílu a možnost naší církvi pomáhat.







Zobrazit příspěvek č. 1253 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2019
Seslání Svatého Ducha opakem zmatení jazyků u Babylonské věže

Ohnivé jazyky Ducha povolávají k věčnému sjednocení

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.
(Svatodušní kondak)

Palác Héroda, leží v ruinách
avšak jeskyně betlémského mládence zůstala dodnes.

Koruny císařů byly ztraceny
avšak kosti mučedníků se zachovaly.

Zlaté modly se rozpadly v nicotu,
ale okovy sv. Petra se schraňují jako svatyně.

Z velkolepých sídel pohanských králů se staly hromady kamenů a prachu,
jeskyně postníků se rozrostly ve velkolepé chrámy.

Jak silná, mocná a pevná, je pravda Boží,
jak halasná a pomíjející je nepravda a lež.
(Svt. Nikolaj Velimirović)
+
Dům bezbožných vyhlazen bude,
ale stánek upřímých bude vzkvétat.
Přísloví 14,11

(Zdroje: profil Pravoslavný křesťan na facebooku, Triod květný PDF)




Zobrazit příspěvek č. 1252 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2019
Pravdu vyznáváme a Ducha Pravdy dostáváme

O neděli 1. všeobecného sněmu a Svatodušních svátcích až k neděli všech svatých

Tyto tři neděle jdou v řadě za sebou; svým duchovním obsahem na sebe tak pozoruhodně navazují, jako by to byly tři klenoty jednoho náhrdelníku. Alespoň letmo pohlédněme do jejich lesku.

Neděle Otců 1. všeobecného sněmu nám připomíná, jak důležité je, aby duchovní i církevní život se děl v pravdě. Kvůli zachování pravdivé víry se sešli svatí Otcové na sněmu, aby s autoritou celocírkevního shromáždění potvrdili víru a pravdu o Boží Trojici, jak je podávána lidem v Písmu Svatém a jak ji předal Boží Syn svým apoštolům a ti zase církvi. Církevní vědomí pracuje a chrání víru s použitím jednoduché metody. Všechny nové názory, s nimiž lidé přicházejí, snažíce se "vylepšit" či vysvětlit víru, jsou podrobeny prostému testu: je tento názor v souladu s vírou svatých apoštolů?, věřila tak Církev od počátku?

Pán Ježíš zjevil lidem pravdu o Bohu - byť ji lidé nemohou rozumem pochopit. Přesto je potřebné tuto pravdu vyznávat, protože jedině pravdivá víra má spasitelnou moc. Jen ten člověk, který je nositelem pravdy o Bohu, může správně rozumět Evangeliu a dokáže přijmout Kristovu spásu, jak ho slyšíme pravícího: "Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

Pravda! Každý se jí dovolává! Tolik různých protiřečících si učení a názorů, a všechny o sobě tvrdí, že jsou pravdivé! Lidé jsou někdy právem znechuceni, podobně jako Pilát, když zaslechl z Ježíšových úst slovo "pravda", ztratil chuť dál diskutovat. Jenže nám nejde o takovou pravdu, která se používá k sebe prosazení, ke zdůvodnění vlastní nadřazenosti, či jako důvod ubližovat těm, kde ji nesdílí.

Pojem „pravda“ má v našem církevním a duchovním uvažování trochu jiný význam, než jak je toto slovo používáno ve světském kontextu. My ji vnímáme jako něco živého. Pravda spojuje s Bohem. Především slyšíme Pána Ježíše Krista pravícího: "Já jsem pravda." A nasloucháme mu dále, když hovoří o Duchu Svatém jako o "Duchu Pravdy". Být v pravdě znamená být s Bohem. Když přejeme našim zesnulým ráj a pokoj, říkáme o nich, že jsou "na pravdě Boží".

Otcové na sněmu sestavili krátký text, který je základem křesťanské věrouky a má sloužit jako břitva oddělující nové lidské názory a všelijaké výmysly od původní apoštolské víry. Tento text dodnes slouží jako měřítko pravdy, jak ji zjevil Pán Ježíš. Je to legitimace, kterou se prokazujeme před Bohem, když chceme stát před jeho tváří, i před lidmi, když se nás ptají, kdo jsme a jak věříme a smýšlíme o Bohu.

Skrze upřímné pronesení Niceocařihradského vyznání přistupujeme k křtu, protože pravoslavná víra uvádí věřícího k Tajinám a přivtěluje ho do mystického Těla Církve.

Tento text jako Niceocařihradské vyznání víry a slavnostně jej recitujeme při každé liturgii na začátku konání toho nejsvětějšího, co na zemi máme, tj. Eucharistie. Tím se identifikujeme jako ti, kteří nesou evangelijní víru. Používáme v tuto chvíli tento text jako legitimaci, průkaz pro své oprávnění mít na Eucharistii účast. Víra, kterou tím vyznáváme, nás spojuje s Bohem a účast na Tělu a Krvi Kristově je završením tohoto sjednocení. Tomuto textu se také říká "symbol", což znamená to, co spojuje. A spojuje nás hned na dvou rovinách. Víra obsažená v Symbolu nás spojuje s Bohem, a vyznávání Symbolu nás věřící spojuje vzájemně - společně vyznávaná víra spojuje lidi do Církve Kristovy.

Řecké "symbolon" je odvozeno od slovesa "sym-ballein", shrnovat, dávat dohromady a původně patrně znamenalo jakýsi průkaz totožnosti: dva přátelé nebo partneři rozlomili hliněný předmět a když jeden z nich potřeboval poslat třetí osobu k partnerovi, dal jí na cestu svoji polovinu. Když se obě přiložily k sobě, byla totožnost prokázána. V době před uzavíráním písemných smluv znamenal symbol v egyptském a helénistickém prostředí důkazní předmět pro uzavření smlouvy, pro identifikaci posla, přijetí peněz nebo zboží. V pozdější době byl nahrazen pečetí. Ve starověkém Řecku i Římě se jako symbola či tessarae označovaly různé odznaky a značky, které například znamenaly vojenskou hodnost, umožňovaly vstup do shromáždění, dávaly určité oprávnění apod.

Symbol je druh znaku, což je smysly vnímatelná skutečnost, která poukazuje na něco, co takto vnímatelné není. Asi nejčastějším symbolem je pak slovo odkazující k pojmu, představě či myšlence ... v křesťanství jsou jako symbol označována vyznání víry, tedy krédo (např. Symbolum apostolicum). Podle sv. Augustina je tento symbol „text, který obsahuje víru, přijatou společenstvím. Věřící křesťan je poznán podle svého vyznání jako podle jím daného znamení.“ Ve starověku měly místní církve své formule vyznání; přišel-li člen nějaké místní církve do jiné, podle jeho vyznání víry (symbolum) se dalo rozpoznat, zda patří k církvi vyznávající Krista. (Z wikipedie)
* * *

Téma neděle prvního všeobecného sněmu nám přirozené přechází do tématu následující neděle, která je zároveň velkým svátkem - vzpomínkou a oslavou Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly. Tenkrát, padesát dnů po Kristově vzkříšení, vznikla ze sboru apoštolů Církev Kristova. Pán seslal dle svého slibu na apoštoly shromážděné v Jerusalemě Ducha Pravdy, Utěšitele. Tento Duch, třetí Osoba Božské Trojice, přebývá v Církvi od té chvíle neustále a činí věřící účastnými plodů Kristova díla spásy - činí z nich jedno Kristovo Tělo. Duch Svatý uvádí lidi skrze jejich vyznávání pravdy do sjednocení s Pravdou.

A zase jsme u té pravdy. Nejedná se nám o pravdu filosofů, pravdu ve světských názorech, pravdu ve sporu. Jde nám o živou Pravdu, která je věčná, vysvobozující, krásná, inspirující, občerstvující lidská srdce, nepomíjivá, nesporná, spásonosná. Je to Pravda, před kterou umlká všechna světská výřečnost, mlčí všechno stvoření, jsou zničeny všechny námitky a každá vzpoura proti Bohu. Po takové pravdě žízní každá lidská duše a nic jiného než živoucí Pravda Boží nemůže lidskou duši opravdově uspokojit a nasytit. Není nic krásnějšího než blahodať Ducha Svatého, protože naplňuje lidské srdce účastí na věčné Pravdě, tj. činí nás součástí Těla Kristova.

Církev má v tento den svaté Padesátnice narozeniny. V den padesátý po Vzkříšení se Církev sestoupením Svatého Ducha narodila. Od těch dob přebývá v Těle Církve Duch Svatý jako duše v těle (sv. Řehoř Palama). Církev je mystické Tělo Kristovo (Efez 1,22-23), ve kterém je duše, žije. Kristus je hlavou Těla a Duch Svatý jeho srdcem. Krví jsou svaté Tajiny, jimiž jsou věřící jako buňky, orgány a údy tohoto tajemného těla napájeny, syceny a oživovány. Dechem tohoto těla je modlitba.

Silou Svatého Ducha překonává Církev vše, čím jí ďábel a lidé ubližují. Všechna pronásledování, vyhlazování, hereze i rozkoly. My ji svým egoismem a malostí stále zraňujeme, a jednou se za to budeme hluboce stydět a trpce litovat všeho, čeho se vůči Církvi myšlenkou, slovem i skutkem dopouštíme. Avšak ona stále obnovuje svou krásu a neporušenost. Díky tomu mohou ve všech dobách lidé přicházet a požívat z plodů Kristovy spásy.

V Církvi působí blahodať Svatého Ducha, tato duchovní energie a dar shůry, především, aby se lidé zdokonalovali ve víře a poznávání Boha a Pravdy, aby byli svatými Tajinami posvěcováni a proměňováni, a tak aby byly jejich duše uzdravovány pro schopnost věčného života v Boží blízkosti a k přijetí Pravdy. Kristus uzdravil nemocnou lidskou přirozenost a Duch Svatý nám toto uzdravení podává. Sbírá nás - jako se sklízí pšenice, která se za onoho času sklízela přibližně v době letnic. Zve nás k nasycení a vábí naše duše svým neskonalým půvabem. Shromažďuje nás do jedné Církve, kde se mnozí stávají jedním. Působením Ducha Pravdy je překonáváno vše, co nás rozděluje. A toto sjednocení je tím nejkrásnějším, čeho můžeme být účastni. Proto se o Církvi hovoří takovými vznešenými slovy, jako o "nevěstě Kristově".

Kdybychom si položili otázku: "Co je největším a nejkrásnějším Božím stvořením?" Někteří by možná řekli, že vesmír, jiní že andělé a další že člověk jako Boží obraz. Ale správná odpověď by zřejmě měla znít, že je to Církev. Celý vesmír, všechno živé i neživé stvoření bylo Bohem učiněno se zřetelem na Církev. Už před všemi věky měl Bůh na mysli Církev, nevěstu Božího Syna, jako cíl svého díla. A cílem a smyslem Církve je věčnost, pravda a blaženost.

* * *

Na svátky Padesátnice jsou všechny pravoslavné chrámy ozdobeny zelenými ratolestmi stromů. Kromě jiného to souvisí s tím, že Abrahama navštívila svatá Trojice v době, kdy přebýval v doubí Mamre (Gen 18,1-3). Tam pod větvemi dubů seděl Abraham, když k němu přišli tři andělé, s nimiž praotec hovořil v jednotném čísle. Jednalo se o zjevení obrazné, náznakové; dokonalé zjevení Trojice patří až do éry Nového zákona. Završením tohoto zjevení je právě sestoupení Svatého Ducha, kterým je lidem zjevena třetí Boží Osoba. Ta svým duchovním působením uvádí věřící do chápání smyslu Kristových slov, a tak předává Církvi pravdu o Bohu.

Tyto svátky Sestoupení Svatého Ducha jsou v tradiční reflexi Církve zároveň svátkem Svaté Trojice. Proto ty ratolesti v našich chrámech. Duch Svatý totiž potvrzuje pravdu Kristových slov o Bohu v Trojici. Duch Svatý dává blahodať očišťující, osvěcující a posvěcují lidské duše, která je obdařena duchovním zřením a nahlíží pravdu o Trojici. Duch Svatý, který dle evangelního zvěstování z Otce vychází a je Synem posílán a má plnou účast na Božském bytí, si nyní učinil příbytek mezi lidmi. Lidství vystoupilo v Kristově boholidské Osobě do společenství Trojice, a Trojice naopak přebývá skrze Ducha Svatého na zemi mezi lidmi. Tak je dokončeno otevření cesty návratu lidí k Bohu. Je to dílo celé Trojice. Duch Svatý zde na zemi utváří církev, zdobí ji jako nevěstu a vypravuje k svatbě. Syn svou nevěstu přijímá a raduje se z ní a přivádí k Otci.

Duch nás učí modlitbě, přimlouvá se za nás (Řím 8,26). On nás činí syny Otce nebeského. Církev to vnímá a Ducha Svatého stále vzývá. Každou modlitbu i pobožnost začínáme obracením se ke Svatému Duchu. Vše, co se v Církvi děje nadpřirozeného, je dílem blahodati Svatého Ducha.

Sv. Siluan Athonský pravil, že Bůh tak miluje člověka, že mu dává svého Ducha. O Duchu Svatém říkáme, že je to Boží láska. Jedním z projevů daru blahodati Ducha Svatého člověku je láska - tedy lidská oběť pro Boha, pro bližního, pro Církev. Při pohledu na lásku věřících k Církvi, vidíme působení blahodati na lidská srdce.

Bůh se odhaluje těm, kteří ho milují. Sám Bůh je sice nepostižitelný rozumem, avšak lze jej postřehnout zkušeností s Duchem Svatým. (sv. Řehoř Dvojeslov)

Svátek všech svatých - plody sestoupení Svatého Ducha

Vybereme tu dva z těchto plodů:

1.) zrození církve - z učedníků vytvořil Církev a tuto Církev Svatých Duch udržuje, požehnává, oživuje a stále buduje tím, že povolává nové a nové věřící. Tím je Kristovo díl spásy - očištění, osvícení, posvěcení a zbožštění člověka stále přítomné a nabízí se v Církvi všem pokolením. Duch oživuje, koná Svaté Tajiny - podává tak Kristovy léky, jimiž jsme uzdravováni pro život věčný.

2.) Naplňuje svými dary, blahodatí Ducha Svatého věřící, uděluje jim duchovní dary - povolává k víře, očišťuje naše duše, dává duchovní zření, abychom poznali Boha a byli tím spaseni. Inspiruje a posiluje k duchovnímu životu a zápasu proti duchu tohoto světa, který žije podle zákona hříchu. Dává duchovní zkušenost, spojuje a sjednocuje s Kristem.

Duch svatý zrodil Církev a rodí svaté. Z učedníků učinil Tělo Kristovo, z pohanů a nevěřících činí věřící. Z lhostejných činí hořící láskou, z nevědomých činí pravé mudrce, kteří znají smysl a cíl své existence i existence světa, kteří znají Boha a besedují s Ním jako s přítelem, jsou zasvěcováni do jeho úmyslů, plánů a prozřetelnosti.

Co může být pro člověka většího, než získat Svatého Ducha?

P.S.
Krátký dokumentární film s českými titulky s duchovním poselstvím svatohorských starců, kde je řeč i o blahodatném působení Svatého Ducha, můžete shlédnout na naší stránce s filmy.





Zobrazit příspěvek č. 1251 jednotlivě

Administrátor --- 13. 6. 2019
O pravoslavném Japonsku

Návštěva našeho pravoslavného křesťana v „Zemi vycházejícího slunce“

Článek br. Michala Dvořáčka z Brna





Naše video o japonském pravoslaví (s českými titulky)





(Další filmy na stránce media.pravoslavi.cz)





Zobrazit příspěvek č. 1250 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2019
Včelí lékárna

Polský dokumentární film o léčení včelími produkty







Zobrazit příspěvek č. 1249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 6. 2019
Neděle o uzdravení slepého

Dva druhy slepoty

Poslední neděle paschální doby přichází s tématem slepoty (čtení z Janova evangelia pro tuto neděli Jan 9,1-38). Toto téma - tak důležité v naší době - nám ukazuje dva druhy slepoty: tělesnou a duchovní. První je strašná, druhá je však ještě horší. Každá tělesná nemoc, i ta nejhroznější, může být uzdravena - když to nesvedou lékaři, může to dokázat Boží zázrak. I v případě nejtragičtějšího průběhu platí, že každá choroba má svůj konec, v případě nejsmutnějším končí nemoc spolu s koncem pozemského života.

Nemoci duchovní si člověk však odnáší z tohoto světa s sebou. Nezačne-li člověk proces uzdravování nemoci své duše zde, odchází s nemocnou duší na věčnost, a tím se tato choroba zvěčňuje. Oddělením duše od těla nemoc duše nejenže nezmizí, ale naopak začne působit naplno, bez jakéhokoliv utlumení tělem, v plné své síle. Proto je potřeba věnovat léčení své duše pozornost a dovolit Pánu Ježíši, aby moji duši uzdravil, dokud jsem zde a změna stavu duše, aby se líbila Bohu, je ještě možná. Jakékoliv řešení takového problému však začíná tím, že si nejprve musíme uvědomit svůj skutečný stav - čili zavolat lékaře. Po smrti těla je už na každou zásadní změnu pozdě - po oddělení duše od těla už se duše jen prohlubuje a upevňuje v tom stavu, ve kterém z těla odešla. Prostě pokračuje dál po cestě, kterou si zde vybrala.

Duchovní slepota je jedna z nejhorších nemocí lidské duše, protože člověk nevidí svůj stav. Nevidí ani známky své nemoci, nevidí duchovní nemocnici, kde se může uzdravit, nevidí lékaře, který mu může pomoci. Řekneme-li to samé jinými slovy: nevidí své hříchy nebo si je omlouvá; neocení církev, kde působí uzdravující blahodať Svatého Ducha; nevěří v Ježíše Krista, který je tím lékařem.

Doba, ve které žijeme, je dobou smrtícího duchovního moru čili epidemií slepoty duchovní. Především má na mysli materialismus. Lidé nehledí kolem sebe duchovními zraky, nevidí příčinu a následky, ale hledí materialisticky, proto nemohou nic pochopit a nemohou dosáhnout změny - vyjma změn k horšímu. Materialisté nevidí Boží dílo, a proto nemohou být Bohu vděčni. A od nevděku pochází skoro všechno zlo světa. A duchovně oslepený člověk to nevidí. Ct. Paisij Svatohorec pravil: „Dívejte se na všechno duchovně,“ - to je projev duchovního zření a života ve světle.

Je to až neuvěřitelný paradox - nikdy v dějinách nebylo v naší civilizaci tolik vzdělaných lidí. A navíc právě v poslední době má každý z nás přístup ke všem poznatkům, které lidstvo nahromadilo za celou dobu své existence. A přestože je tolik nesmírně učených lidí, kteří mají takové množství znalostí, - oni řeknou, že vše kolem nás vzniklo náhodou. Poznatky nejsou ještě moudrostí, ale mohou naopak vést k sebedůvěře a potažmo k bláznovství. Abychom nesoudili vědu nespravedlivě, dodejme, že jiní vědci byli právě svým bádáním přivedeni k víře a jsou každou neděli v chrámu.

Důsledky duchovní slepoty jsou tragické i pro každého jednotlivce - nevidí a nechápe totiž smysl svého života, respektive vidí jako cíl svého života smrt: "Člověče, užij si zde své dny, jednoho dne zemřeš a zmizíš v nebytí. Tvá cesta spěje do propasti neexistence. Nic, co zde učiníš, nemá žádný přesah přes hranici tvé smrti." Je snad větší tmy, než taková slepota? V minulých generacích, na které často hledíme s povýšeností (to jsou přece ti tmáři a nevzdělanci, co neměli ani internet), bylo většině jasné, že vše, co je kolem nás (vesmír, svět, život), má svůj smysl a musí mít svého Tvůrce; vše bylo vytvořeno s nějakým záměrem. Člověk tenkrát nemusel být žádný génius, aby chápal, že smyslem lidského života nemůže být smrt, ale je to zase jen život. Cílem ohraničeného pozemského života je život věčný.

* * *

V dnešním biblickém čtení nám evangelista staví před oči příběh, jeho hlavními aktéry jsou (kromě Pána Ježíše) nevzdělaný slepec, který ještě nikdy nespatřil světlo tohoto světa, a farizeové - vysoce vzdělaní, ale slepí duchovně. První slepec díky zázraku prozřel. Ti druzí - kvůli své úpornosti a sebedůvěře - slepými zůstali. Duchovní slepota je totiž (tenkrát stejně jako dnes) výsledkem lidského rozhodnutí. A takové rozhodnutí Bůh respektuje.

Jak jsou dnešní vzdělaní materialisté podobní tehdejším farizeům! Ta samá pýcha, sebedůvěra a - slepota. Tenkrát křičeli: "Ať Bůh neuzdravuje v sobotu! Nepotřebujeme Mesiáše, který dělá zázraky, kdy chce, protože to není součástí našich přikázání!" Dnes hlásají: "Ať Bůh není, protože není součástí našich rovnic a výpočtů! Nevidíme ho mikroskopem ani ho nemůžeme pozorovat našimi teleskopy. Není v našich zkumavkách, nemůžeme ho testovat, měřit a podrobit chemickým reakcím."

Hlavní a nejhorší druh duchovní slepoty je tedy materialistický světonázor. A dalším - asi neméně hrozným - druhem slepoty je lidská pýcha, sebedůvěra. Někdy kráčejí oba druhy slepoty ruku v ruce, jindy je slepotou pýchy postižen i člověk věřící, nábožensky pilně praktikující. Slepec v dnešním evangeliu je obrazem duchovně vidoucího. Má totiž poslušnost, snáší své ponížení, má poslušnost a pokoru - a to mu dává duchovní zření. Vidí to, co nevidí vzdělaní farizeové kvůli své zahleděnosti do sebe a ve svém egoismu, kvůli spoléhání na vlastní nedokonalý rozum a své chápání Božího zákona, které Bůh demaskuje jako bláznovství a hloupost. Bez duchovního zření je možno řídit se jen světlem fyzickým a nedokonalým světlem svého rozumu - a to je vždy bloudění. Bez pokory nevidí dokonce ani věřící nic - je v klamu.

* * *

A tím se dostáváme od materialistů k našemu duchovnímu životu, který bývá bohužel tak často zatemněn slepotou srdce. Podle svt. Ignatije Brjančaninova je základem vidoucího duchovního života: odkrývání myšlenek na zpovědi, pláč v srdci a z toho se rodící duchovní útěcha - tou dává Bůh znamení, že pokání je přijato.

Ct. Izák Poustevník pravil: Tři ctnosti osvěcují mysl člověka neustále světlem:
1.) nevidět nic špatného v žádném člověku;
2.) konat dobro těm, kteří nás urážejí;
3.) snášet utrpení bez reptání a odmítání.

Umění nevšímat si lidských špatností následně zrodí lásku. Konat dobro těm, co nám konají zlo, nám vnese do duše pokoj. Snášením utrpení, které je na nás dopuštěno, vzniká v srdci mírnost. To je život v duchovním světle.

Pouze když člověk získá vnitřní pokoj, tj. pokojný stav ducha, může osvítit mysl dalším lidem. Tomuto dílu napomáhá věnovat pozornost, na co hledíme. "Svícnem těla je oko." Když se člověk dívá zlým nebo chtivým okem na okolní svět, jeho mysl se rozkládá, jako když hnije, hyne. Opouští ji světlo, svědomí přestává správně radit. Pocity v srdci jsou infikovány hříchem. Příčinou takového zamlžení rozumu bývá vysoká sebedůvěra a následují chybné skutky.

Vidíme-li správně, všude kolem sebe nacházíme odlesky ráje. Světlo Kristovo naplňuje všechno pokojem a radostí. Pán vše naplňuje tajemstvím lásky, pečující Boží prozřetelnosti.


P.S.
Někdy bývají čtenáři evangelia zmateni otázkou učedníků ohledně toho slepce: "Pane, kdo zhřešil - on nebo jeho rodiče - že se narodil jako slepý?" Dokonce otázku, jestli před narozením zhřešil a v důsledku toho se narodil jako slepý, pokládají někteří za evangelijní důkaz reinkarnační teorie. Ve skutečnosti v době Kristově panoval v židovstvu rabínský názor, že už ve stádiu plodu má ještě nenarozený člověk všelijaké pocity a případně i vášně, a proto může zhřešit ještě před svým narozením (na podporu tohoto pohledu existují v Písmu určité náznaky - viz např. Jákob a Ezau; Gen 25,22-26).




Zobrazit příspěvek č. 1248 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2019
Nad tématem neděle o Samaritánce

Samaritánka Fótýnie vzor pro současné ženy

Téma popaschální neděle se čtením o Samaritánce se najde zde: Jan 4,5-42. Už jsme o ní psali v příspěvku č. 1167.

Z rozhovoru, který je zachycen v evangelním vyprávění, vidíme, že je to celkem rázná a energická žena, která rozhodně nepostrádá výmluvnost. Někteří by možná řekli, že má ostrý jazyk. A vášnivá je nejen v řeči, ale i v jiných ohledech. Když však potkala Pána a přesvědčila se, že je vskutku tím očekávaným Mesiášem, obrací se její energie jiným směrem.

Ježíš Kristus při rozhovorech s lidmi vždy měnil směr jejich uvažování a touhy. Nekáral a neproklínal, ale navazoval na to, o čem hovořili, vedl je od pozemského k nebeskému, od tělesného je přesměroval k duchovnímu. Vysvětloval, že své trápení vyřeší nikoliv pozemskými a tělesnými prostředky, ale tím, že ve svém srdci přejdou od horšího k lepšímu - tj. místo služby věcem dočasným se odevzdají službě tomu, co je věčné. Naučeni Ježíšem Kristem, stejným způsobem besedovali se svými návštěvníky i svatí otcové a starci - to podstata jejich rad a duchovního vedení.

To, co náš život potřebuje, je změnit téma. Jako se střelka kompasu točí na sever, tak i naše myšlení má stále směřovat ke Kristu. Pak je duše uspokojena a pociťujeme naději a radost.

6. tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" ...
10. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." ...
13. Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Janovo evangelium, 4. kap.)
Samaritánku Pán naučil, že člověk potřebuje především ukojit žízeň duchovní a nikoliv tělesnou. Šťastným ho nemůže učinit opětovné sycení hladu tělesných vášní po slastech, ale duchovní nasycení potřeb nesmrtelné lidské duše. Řečené nasycení a uspokojení věčné žízně může člověk dosáhnout zase jen tím, co je věčné. Touto věčnou živou vodou, oblažující a uspokojující lidskou duši, je blahodať Svatého Ducha. Kdo ji získá, už neprahne po ničem pozemském a tělesném.

Takovou vodu dává Spasitel těm, kteří v něho uvěřili, snaží se vést čistý život a slouží Bohu celým srdcem naplněným vodou blahodati Ducha a vyznáváním Krista, který je Pravda (Jan 14,6). Kdekoliv člověk je, kamkoliv přijde, může Bohu zbudovat oltář ve svém srdci. Na tomto oltáři přinášet Bohu příjemnou oběť tím, že bojuje proti svému egoismu a usiluje sloužit mu zachováváním jeho přikázání lásky. Voda života naplňující svlažující lidské srdce se projeví především touhou po čistotě, aby se mohlo zalíbit nebeskému ženichu - Kristu.
21. "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
23. přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
Tak to naučil Pán samařskou ženu a přesměroval její vášně a veškerou energii na cestu pravé zbožnosti. Samaritánka si toto poznání, jehož se jí od Pána Ježíše dostalo, nedokázala nechat jen pro sebe. Vrací se do města a zvěstuje lidem o svém setkání u Jákobovy studny.

Tím se z ní stává misionářka a zvěstování Pána pak zasvětí svůj další život - až k mučednické smrti. Pronásledování křesťanů za císaře Nerona ji zastihlo i s jejími dětmi v Kartágu, kde hlásala Krista. To se pochopitelně neutajilo, byla s dětmi zatčena a předvedena na soud. Na nabídku císaře zachránit si život a zříci se Pána Ježíše odpověděla tím, že císaři plivla do obličeje a jeho návrh jízlivě odmítla ironickou otázkou: "Jsem snad blázen?" Inu, statečná a energická žena. Hněv potupeného císaře neměl hranic. Její syny zmrzačili, dcery umučili a ji popravili takovým mučením, které raději nebudeme popisovat. A tak vzlétla Fótýnie i s celou svou rodinou do nebe přímo pod trůn Beránka. (Zjev 7,13-17)

* * *

Fótýnie se svou energičností, dnes bychom řekli emancipovaností, podobá mnoha současným ženám, které jsou v tomto duchu vychovávány. Před setkáním s Kristem se tato energičnost projevovala vášnivostí, vzpurností, jízlivostí, svévolí. Po setkání s Kristem si zamilovala Krista a vše ostatní se pro ni stalo druhořadým. Kéž by dnešní ženy našly cesty, jak přesměrovat svou duševní energii ke službě Bohu, a našly v tom smysl svého života. Vždyť jen se zřetelem na věčný život může člověk nahlédnout smysl života pozemského (jak to píše F. M. Dostojevský).




Zobrazit příspěvek č. 1247 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2019
O zázraku u Ovčí brány

Pane, uzdrav moji ochromenou duši

Úryvek z Janova evangelia, který se čte 4. neděli po Pasše, vykresluje našim duševním zrakům obrázek chromého člověka, který leží u jerusalemské nádrže, kde se každoročně stane zázrak. Na tuto vodu, ve které byla očišťována zvířátka přiváděná do starozákonního chrámu k obětování, sestupuje jednou do roka anděl. Nikdo přesně nevěděl, kdy se to stane, ale projev tohoto sestoupení byl zřetelný: hladina se bez viditelné příčiny mohutně pohnula; někteří říkají, že se začala hýbat, jako když jí míchá nějaký obrovský prst, jiní tvrdí, že se voda vzdula; nevíme. Každopádně to byl zázrak a voda pak byla naplněna uzdravující mocí, takže kdo první do ní sestoupil, byl okamžitě uzdraven, ať byl stižen jakoukoliv nemocí.

Ten chromý člověk ležel u té nádrže už 38 let. Tolikrát už viděl zázrak uzdravení. Nikdy se však tohoto zázraku nedostalo jemu, ale pokaždé jej předběhl ten, kdo měl zdravé alespoň nohy a stihl se do vody dostat dřív.

Tak blízko byl chromý u nebeského zázraku, a nebylo mu to nic platné. Ani všechen majetek, který vynaložil na lékaře, ani sám anděl - nic mu nepomohlo.

Slovy bohoslužby (z triodu, v českém vydání str. 21) volá ten nemocný: "Mé lože se mi stalo hrobem! K čemu je mi, co život nabízí? Bez užitku je mne pro zázračná Ovčí nádrž! K tobě se utíkám, Pane, Prameni uzdravení!"

Těch 38 let je svědectvím jednak o trpělivosti a víře. A také svědčí o samotě toho člověka: "Nemám nikoho..."

A do takto rozestavěných kulis příběhu vstupuje Pán Ježíš. Uzdravující voda Ovčí nádrže i sestupování anděla jsou tím odsunuty stranou. Ježíš Kristus sám je řešením všech potřeb člověka i každé lidské nouze, a to bez zázračných nádrží a andělů. Stačí mu k tomu pár slov. On je naším uzdravením tělesným ale hlavně duchovním.

To platilo tenkrát a platí to i dnes. Co je však od člověka potřeba? Pokání z hříchů.

Nemoc toho chromého byla zapříčiněna nějakým jeho vážným hříchem. Proto mu Pán po uzdravení káže: "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" To samé žádá i po nás. Přichází k nám, aby léčil naše duše "krutě ochrnuté mnohými hříchy". (Z triodu, kondak, v českém vydání str. 24) Aby je uzdravil pro život věčný."

Chromý člověk, uzdravený na břehu Ovčí koupele, je tedy obrazem každého z nás. Kromě Pána Ježíše nás nic a nikdo nemůže zbavit hříchů a pout, jimiž tato duchovní chromost svírá naši duši, takže se nemůže hýbat. Ježíš Kristus je také řešením naší samoty, neboť ten, kdo navázal vztah lásky s Pánem, už nic jiného nepotřebuje.

Kdo získal Krista, nemusí už nikdy bědovat, jak onen ochrnutý: "Nemám nikoho." Vždyť mu Pán velí: "Vstaň ze svého hrobu a pospíchej do Božího Království!"


P.S.
České překlady trodu a dalších: download.pravoslavi.cz






Zobrazit příspěvek č. 1246 jednotlivě

Administrátor --- 17. 5. 2019
Jak přemoci strach?

Neděle statečných žen

Úryvek evangelijního příběhu, který popisuje události před a po Ukřižování Páně, vykazuje jeden zvláštní rys. Ti, od nichž bychom čekali statečnost a připravenost, se třásli strachem. A ty, u kterých bychom přepokládali, že se budou raději držet stranou, vystupují nebojácně. Učedníci Kristovi, ač byli svým Mistrem a Pánem na vše připraveni, se skrývají. Ženy, které přišly z Galileje a posluhovaly Pánu a jeho apoštolům z vlastních prostředků (Luk 8,3), vidíme hrdinně hlásit se k odsouzenému a posléze popravenému Kristu, a to bez ohledu na jakékoliv nebezpečí, které jim vzhledem k jejich přirozené slabosti hrozilo. To naopak Petr se lekl, aby nebyl jakožto učedník "toho rouhače" zatčen, mučen a případně zabit; zapřel svého Mistra. (Mat 26,69-75; Luk 22,55-62) I ostatní učedníci se po zatčení Pána v zahradě rozprchli (Mat 26,56), děsili se, co s nimi teď bude.

Jediný učedník, apoštol Jan, stál při Pánu Ježíši i pod křížem spolu s ženami, aniž by se nechal přemoci strachem (Jan 19,25-27). Jen tajní učedníci Ježíšovi Josef z Arimatie a Nikodém, kteří se doposavad báli, co by si o nich židovská rada pomyslela, kdyby se přihlásili k "proroku z Nazareta", nyní odhodili obavy: Josef dokonce navštívil Piláta, krutovládce, který se s židy rozhodně nemazlil, a statečně požádal o tělo Ježíšovo. (Jan 19,38) Nikodém, který kvůli strachu ze židů navštívil kdysi Pána Ježíše v noci, nyní nakupuje, co je potřeba k pohřbu (vzhledem k množství, které udává Písmo: 100 liber = 75-100 kg, musel u místních obchodníků skoupit snad všechny jejich momentální zásoby vonných esencí a dopravit je k hrobu, možná je přivezl na nějakém vozíku). Společně s Josefem snímají tělo z kříže, zabalují je do koupeného plátna a pohřbívají je. (Jan 19,39-42) Josef dokonce dává k dispozici svůj hrob. (Mat 27,57-61) Představitelé židů, duchovně osleplí svou vzpourou proti Mesiáši, z obav, aby se Ježíš nedostal z hrobu, vyžádali si na Pilátovi stráž k hlídání hrobu. (Mat 27,62-66)

Jak je psáno, byl to nový hrob vytesaný do skály. Měl tedy nejspíš běžně používanou podobu - čili byla to jeskyně s jedním či několika kamennými loži, uzavíraná velkým kruhovým kamenem, který se valil ve žlábku vytesaném ve skále na prahu komory. Ve směru uzavírání hrobu měl žlábek mírný spád. Na konci své dráhy byl žlábek navíc prohloubený a uzavírací kámen zde zapadl a už se nemohl koulet ani tam ani zpět. Aby hrob byl uzavřen, k tomu stačil jeden muž. Avšak jen skupina silných mužů vybavených břevny jako pákami mohla kámen ve žlábku nadzdvihnout a posléze odvalit stranou. K ukradení těla by tedy byla potřeba celá výprava apoštolů. I kdyby stráž usnula (což by od ní bylo nadmíru nerozumné, protože na ně dohlížela kontrola, která jim zároveň vyplácela mzdu, a spící vojáci by se místo platu dočkali přísného trestu; navíc byli strážní pravidelně střídáni), zvuky případné skupiny otevírající hrob by vojáky probudily. Sami židé se tedy svou iniciativou nechat hlídat hrob vojáky postarali, abychom měli důkaz, že nebožtík nebyl odnesen, ale opravdu vstal z mrtvých.

Boží prozřetelnost vybrala pro pochování mrtvého Krista nový hrob, v němž "ještě nikdo nebyl pochován". To abychom měli důkaz, že z mrtvých vstal opravdu právě Ježíš, popravený "Král židů", a ne někdo jiný, kdo by tam byl pohřben už dříve.
A pak tu jsou ty ženy. Sotva minul svátek a povinný klid, už za šírání kráčejí spěšně k hrobu. (Mar 16,1-4) Absurdita této výpravy a odvážnost jejích aktérek je pozoruhodná. Ženy spěchají k hrobu pomazat tělo nebožtíkovo vonným olejem (čili myrem), ač vědí, že dovnitř se k tělu nedostanou, protože vchod je zavalen velkým kamenem. Přesto jdou. Také vědí, že zapečetěný hrob je hlídán vojáky. Tito strážní jsou hrubí lidé, pohani, brutální muži, jimž se nepříčilo žádné násilí. S nimi se budou muset ženy u hrobu setkat, a s budou tam nimi samy; široko daleko žádné jiné živé duše. Co se tam, kde není na dohled žádný svědek, může všechno přihodit? Co je tam čeká? Co všechno se jim může stát? Představa, že by jim snad strážní pomohli otevřít hrob, snad nikoho se zdravým rozumem ani nenapadla. Je tedy zřejmé, že ženy, chvátající k hrobu s drahými oleji, měly opravdu pádné důvody k značným obavám. Přesto šly.

O odvaze slabých

A nyní k hlavní otázce: jak to, že tyto ženy, které měly všechny rozumné a přirozené důvody k obavám, a jistě se bály, dokázaly překonat svůj strach? A proč nedokázali přemoci svůj strach učedníci, kterým Kristus prorokoval všechno, co se s ním stane - zatčení, odsouzení židy, soud před Pilátem, mučení a posměch, ukřižování, smrt, pohřeb a třetího dne vzkříšení? Muži by přece měli být spíše schopni přemoci svou ustrašenost či hrůzu. Místo toho se schovávají v nějakém domě za pevně uzavřenými dveřmi. (Jan 20,19)

Pán Ježíš vše, co se mu stane, apoštolům předem oznámil: ponížení, smrt a hrob, včetně svého konečného vítězství nad smrtí. Přesto apoštolé nedokázali zvítězit nad svým strachem. Odpověď na otázku, proč hrůza a zmatek přemohly jejich srdce, tkví v jejich způsobu myšlení, v jejich srdci.

Když je Spasitel připravoval na to, co mu má stát, nechtěli to slyšet. To, co je učil, se zcela příčilo jejich uvažování, tj. mesiánsko-židovské ideologii. (Mar 8,31-32)

I vyvolení apoštolové totiž podléhali dobovým fantastickým představám o příchodu Mesiáše. Tyto fantazie se zakládaly na neduchovních či materialistických výkladech Bible, na špatném výkladu starozákonních proroctví. Židé snili, jak je Mesiáš vyzdvihne nad ostatní národy, obdaří je nepřemožitelnou silou, učiní z nich vládce světa a ostatní národy srazí pod jejich nohy (vyžene Římany). Jak budou k nohám židů sneseny poklady pohanů, jak Bůh obdaruje svůj lid nadpřirozenou úrodou a hojností všeho. O duchovní povaze Mesiášova království nechtěli slyšet. Jejich pozornost byla upřena ke světskému nikoliv k duchovnímu. Mesiáš, který prohlásil: "Moje království není z tohoto světa," (Jan 18,36) je nezajímal. Vzkříšení Lazara, léčení ochrnutých, uzdravování slepých, byly pro židy jen takovou legitimací Mesiáše, ale v posledku se od něj očekávalo cosi jiného. A dar věčného života v nebeském království - to byla pro tehdejší židovstvo neuchopitelná fata morgána.

V evangeliu čteme, že tímto prismatem hleděli na Pána Ježíše i svatí apoštolé. Proto byl Petr a další ochotni chopit se zbraně a po Ježíšově boku bojovat ostřím meče proti jeho nepřátelům. (Mat 26,50-54) Proto se apoštolové při poslední večeři, kdy Pán mluví o svém zrádci, hádají, kdo z nich je největší (Luk 22,24). Pán Ježíš jde s apoštoly do Jerusalema a oznamuje jim, co ho tam čeká (Mat 20,18-28), a dva z nich se dožadují sedět po jeho pravici a levici - tj zaujmout nejvyšší místa ve vládě nad světem. Proto se apoštolové hádají o prvenství. Proto chce Filip, aby jim Ježíš ukázal Otce - tj. zjevil Boha (Hospodina přicházejícího bojovat za svůj vyvolený národ). (Jan 14,8-9)

Víra nebo filosofie

Víra apoštolů byla spíše ideologií než vírou. Ano, věřili, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Ano, měli ho rádi, ale jich láska byla nezralá. Více než víry a lásky v nich bylo ideologického přesvědčení. Když se jejich představy o příchodu Mesiášské doby rozpadly, a věci se ubíraly ne k moci a převzetí vlády nad světem, ale k ponížení a zmaru všech nadějí, apoštolové byli zmateni, jejich mysl se propadla do deprese a jejich srdce naplnil strach.

Myšlení těch žen, jejichž památku tuto neděli církev oslavuje, je úplně jiné. Ideologie světovlády a materialistické fantazírování o mesiášské éře jim byly vzdáleny. Motivem jejich pokorné služby Pánu Ježíši byla vděčnost Bohu, oddanost a láska. Netoužily soudit národy, ale sedět u nohou Ježíšových a naslouchat jeho slovům. Srdce naplněné láskou dokáže zvítězit nad strachem.

Myronosice sloužily Pánu za jeho života a na jejich lásce nic nezměnila ani Jeho smrt. Proto jdou, aby Ten, koho milují, byl řádně pohřben a dostalo se mu všeho, čeho má dle obyčejů jejich národa dostat každému nebožtíku. Jejich láska překonává všechny oprávněné obavy. Pro apoštoly znamená smrt Mesiáše prohru, zmar a zkázu jejich nadějí. Mrtvý Mesiáš není žádný mesiáš. Ve zmatku svého zideologizovaného myšlení nechápali, k čemu by lidem mohl být mrtvý Kristus? Proto se třesou strachy, schovávají se někde za zavřenými dveřmi.

A tím jsme se dobrali k jádru poselství této neděle zasvěcené památce žen myronosic. Ať si každý sám odpoví na otázku, do jaké míry je jeho příslušnost ke "křesťanskému náboženství" spíše ideologií či filosofií nebo prostě pouhým světonázorem. Rozdíl mezi uvažováním apoštolů a žen je tou břitvou, která odděluje víru od filosofie, Božské od pozemského. Rozdílnost těch dvou pohledů na Krista nám ukazuje skutečnou podstatu naší vlastní víry. Pán Ježíš nepřišel založit nový politický režim ani státní systém, ale přišel (kromě ostatních částí svého vykupitelského díla) navázat vztah lásky. Ať už rozumíme Boží vůli a jeho cestám, nebo nikoliv, Kristus chce, abychom mu otevřeli srdce. (Zjev 3,20) Chce, aby lidé milovali Boha, důvěřovali mu jako Tomu, kdo nikdy nezklame.

Až přijde další pronásledování, pak odpadnou především ti, jejichž víra je spíše ideologií. Vydrží ti, kteří od Boha neočekávají pozemské, ale nebeské. Ti, jejichž vztah s Kristem vytváří pouto lásky, která se neohlíží na nic dočasného a tělesného, ale touží jen být s Milovaným, ať se s ním děje cokoliv.


P.S.
Jak láska a vděčnost Kristu dává překonat všechna pronásledování a mučení, ukazuje příklad sv. mučedníka Polykarpa. Poslyšme slova, která řekl jako odmítnutí nabídky římského prokonzula na soudu. Kdyby prokonzulovu nabídku Polykarp přijal, zachránil by si život. "Pohleď na svůj věk," – řekl prokonzul, který ho začal přemlouvat, aby zapřel (Krista). Pohaň Krista...!" Polykarp odvětil: "Osmdesát šest roků Mu sloužím a On mi ničím neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě spasil?" (Ze života sv. muč Polykarpa; 2. století po Kristu)





Zobrazit příspěvek č. 1245 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2019
Radost na Paschu

Svátek Vzkříšení Kristova je důvodem k velkému veselí

Na paschální svátky je v Pravoslaví někde zvykem projevovat radost úplným blázněním. Tato svatá euforie může někomu na chladném Západě připadat snad až příliš exaltovaná, ale je-li důvodem Kristovo vítězství nad smrtí, tak proč se na tento svátek svátků neoddat bláznivému veselí? Bláznit pro Boha ostatně není nic nového (starozákonní éra i novozákonní doba to akceptovala).
























Zobrazit příspěvek č. 1244 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2019
Paschální radost

Jak se dokážou ve světě veselit z Vzkříšení Kristova

Řecko



(Rámus, který slyšíte, někde způsobují židlemi nebo jinak - je to ozvěna zemětřesení, které vyvolalo Kristovo Vzkříšení - rozlomení bran podsvětí.)


Ghana




Libanon



Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.





Zobrazit příspěvek č. 1243 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2019
Liturgie sv. Basila

Český překlad a bilingvní vydání Basilovy liturgie

Pro příznivce našich liturgických překladů oznamuji, že bylo asi po sedmi letech zrání uvolněno první vydání Basilovy liturgie. Podobně jako liturgii sv. Jana Zlatoústého jsme Basilovu liturgii zpracovali jako bilingue (církevně-slovanský a český text).

Sazba je vyexportovaná do PDF ve třech tiskových mutacích:
1.) celá knížka s vzestupným kladem stránek (A5) (můžete si sami při tisku poskládat brožuru nebo při tisku nastavit volbu zvětšení stránky dle formátu tiskové stránky a tisknout každou stránku na celou plochu A4);
2.) třísložková brožura (na každou stránku A4 se tisknou dvě stránky sazby A5; složky jsou po 44 stránkách A5);
3.) sedmisložková brožura (vše v jednom PDF souboru, každá složka má 20 stránek A5)

Formát zatím jen A5

Ke stažení na webu liturgií: pravoslavi.cz/liturgie

P.S.

Zároveň teď bylo na některých místech upraveno znění modliteb v liturgii sv. Jana Zlatoústého. Opravy jsou zaneseny do všech PDF mutací se sazbou Zlatoústovy liturgie: pravoslavi.cz/liturgie







Zobrazit příspěvek č. 1242 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2019
Kalendář

Dnes byl rozeslán jihlavský nástěnný kalendář

Kdo si objednal jeho dodání, měl by do dvou až tří dnů obdržet zásilku.

Pokud byste někdo kalendář nedostal, napište mi (mohl jsem při tom počtu vypravovaných zásilek na někoho nedopatřením zapomenout).

Web kalendářní edice s emailovou adresou



Zobrazit příspěvek č. 1241 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2019
Videoklip s vánoční písní

V tom znojemským kostele

Pravoslavný chrám ve Znojmě se stal hostitelem místního vánočního folklórního obyčeje. Tradičně se přichází v tomto vinařském srdci jižní Moravy do kostela zazpívat lidová píseň. Konec konců i koledy, které v chrámech zpíváme (ať už ty staročeské, uvedené v Gorazdově sborníku, či přinášené z pravoslavného východu), jsou spolu s jinými svátečními obyčeji svérázným folklórem.

Vzhledem k tomu, že moravský folklór si už v minulosti nejednou našel cestu do našich pravoslavných chrámů i liturgického života (a stejně tak i folklór ukrajinský, rumunský, bulharský, řecký adal.), je přiložený videoklip zajímavým misijním experimentem.





Zobrazit příspěvek č. 1240 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2019
Kalendář 2019


Kdo si přejete obdržet poštou nástěnný kalendář na rok 2019, objednávejte, prosím, na e-mailové adrese uvedené na webové stránce této kalendářní edice (viz dále).

Každoroční edice pravoslavného „Jihlavského kalendáře“ bude příští týden kompletně k dispozici v PDF na obvyklé adrese.

Jako vždy se sazba letošního kalendáře připravuje ve dvou mutacích - pro tisk nástěnného kalendáře a pro vytištění diáře - všechny informace jsou na výše uvedené stránce.

* * *

Zároveň je tam ke stažení PDF s letošním postním kalendářem (jednostránkový plakát A3), který nabídl veřejnosti k použití bratr Jáchym z Brna.

* * *

A jsou tam také PDF všech tří kombinací kalendářů připravených pro eparchiální kalendářní ročenku (knížka ve formátu A5).

* * *

Papírová verze Jihlavského kalendáře půjde koncem tohoto týdne do tisku. Těm, kteří ji mají objednanou, ji budeme rozesílat v dnech po svátku Narození Kristova dle juliánského kalendářního stylu (snad to pošta stihne doručit ještě v pátek).




Zobrazit příspěvek č. 1239 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2018
Pohlednice pravoslavných ikon

Nové pravoslavné ikony

Sada barevných tisků ikon pohlednicového formátu

Olomoucko-brněnská eparchie vydala tiskem dvacet druhů ikon s výkladovými popiskami na rubové straně. Ikony mají pohlednicový formát a jsou opatřeny oboustranně lesklým povrchem. K dostání jsou buď jednotlivě nebo v sadách.

Cena jednotlivé ikony: je 10,- Kč
(nebo 0,40 Euro)
Cena sady dvaceti ikon v přebalu: 160,- Kč
(nebo 6,20 Euro)


Ikony lze objednat na Úřadu eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, stejně jako dříve inzerované knihy. Úřad přijímá objednávky i ze Slovenské republiky.

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydaných ikonek.

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1279 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1239 do č. 1279)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz