Ambon
Administrátor
--- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry
Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu
Aktualizováno
Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.
Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.
Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.
Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.
Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.
* * *
Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili
Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).
Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)
Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.
* * *
Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.
* * *
Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?
V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.
S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.
Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).
Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)
Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.
Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.
Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.
* * *
Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.
Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.
Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *
Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.
Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.
Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.
Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.
Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.
* * *
 |
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejskéhoTento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
* * *
Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.
Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.
„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.
Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.
Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.
* * *
Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.
Momentka ze sněmu
V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)
Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.
* * *
I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.
Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.
(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)
Administrátor
--- 30. 5. 2022
Rozpaky nad sněmovním dokumentem UPC
K prohlášení sněmu Ukrajinské pravoslavné církve
Aktualizováno
27. května 2022 vydal své prohlášení sněm Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jehož konání si vynutila ruská agrese vedená proti ukrajinskému lidu. Sněm měl vyvodit závěry ze skutečnosti, že ruská armáda s požehnáním Moskevského patriarchátu zabíjí věřící Ukrajinské pravoslavné církve. Zdá se však, že struktura této církve není schopna vyvodit takové závěry, které by svědčily o tom, že církevní hierarchie stojí za svými věřícími. Text sněmovního prohlášení vypadá jako polovičaté lavírování a nelze než nad ním pociťovat jisté rozpaky. (Číst můžete v ruštině zde.)
Na jedné straně bychom asi měli cítit radost, že tito zatvrzelí lidé dospěli alespoň k takové reflexi reality, aby se nějak (možná polovičatě možná jen nějakým bezvýznamným formalismem) distancovali od Moskvy. To platí v případě, že je jejich prohlášení je vůbec čestné a upřímné. Je tomu tak? Nevím. Do srdce jim nevidím. Avšak nějaké pochybnosti se objevují. Na straně druhé je totiž v sněmovním textu patrný duch kalkulu, a jeho upřímnosti se tedy těžko věří.
Nenašel jsem tam ani náznak pokání či lítosti, že třicet let prosazovali na Ukrajině moskevskou politiku, upevňovali závislost na Moskvě (tuto závislost nazývali "kanonicitou"), a otevírali nepříteli ukrajinského národa vrátka dovnitř, aby mohl škodit. Ani náznak reflexe, že se svou politikou podíleli na přípravě této ničivé a krvavé války, a vlastně jsou za ni trošku spoluzodpovědní.
Vypadá to, že jen bezprostředně hrozící zánik této církevní struktury je donutil jednat. Nikoliv svědomí, ale existenční hrozba je motorem, který pohnul tyto lidi k nějaké akci. Nelze však vyloučit, že celý sněm byl jen divadlem a jeho rozhodnutí bylo přijato s předběžným souhlasem Moskvy (která teď na oko protestuje, a pak jim velkoryse daruje to, co už dávno mají).
V textu asi nejen já vidím, že stále mají imperiálního moskevského ducha, který chce vidět všechny kolem na kolenou. Tito lidé se toho nejspíš už nezbaví, protože jsou utvrzeni v mesiášsky nadřazeném vidění světa. Obávám se, že jedině generační obměna může vyřešit palčivý problém světového pravoslaví, kterým je agresivní Ruská pravoslavná církev a její vazalové v celém postkomunistickém bloku. (Viz současné radostné řešení rozkolu v Makedonii, k němuž se z iniciativy Ekumenického patriarchátu dospělo. Dříve neřešitelný problém, nyní jsou všichni spokojeni. Kromě Moskvy, která hned, jakmile začal Ekumenický patriarchát pracovat na překonání rozkolu, spustila válečnou kampaň.)
Nenašel jsem v dokumentu nic, co by znělo tak rozhodně a upřímně, aby to už nebylo možno vzít zpět. Nic, co by se dalo vyložit jako jednoznačný rázný krok nějakým novým směrem. Jsou tam stále otevřená příslovečná „zadní vrátka“, aby se dalo kdykoliv vyhlásit: „Tímto dokumentem jsme nic zásadního nehodlali měnit.“
Uvědomí si metropolita Onufrij, který se celá léta pevně drží linie agresivní moskevské propagandy a burcuje svůj lid k věrnosti Moskvě, kam vlastně svěřené stádce vedl? Zatímco dříve se dalo jeho chování vysvětlit tím, že je jen hlásnou troubou p. Kyrilla na Ukrajině, teď už toto "ospravedlnění" nemá. Sice stále mluví o pokání, pokoře a smíření, ale myslí při tom zřejmě jen pokání a pokoru druhých, ne vlastní, jak se ukazuje ve světle jeho chování posledních dnů, což značně ubírá jeho kázání na věrohodnosti.
V situaci hrozícího masového odlivu věřících doma i v zahraničí je ten duch diktátu ve sněmovním prohlášení projevem duchovní slepoty (a to ještě vyhrožují všem okolním církvím zakládáním svých ukrajinských farností na cizích kanonických územích). Proto bych nečekal, že právě tito účastníci sněmu přinesou změnu či duchovní obrodu.
Stává se, že když nejednáme my, jedná za nás někdo jiný. Možná se o všechno postará zásah ukrajinského státu, který tuto zatvrzele proruskou strukturu prostě zruší. To je běžný státní postup, který praktikuje i náš stát a podobně i stát ruský. U nás státní správa také nedovoluje působení církví, které jsou nepřátelské našemu státu nebo jejich učení obsahuje něco, co se příčí naší legislativě. V Rusku jsou podobně zakázány různé protestantské církve a sekty, např. Svědkové Jehovovi. Takže ať si v případě protiukrajinského vystupování UPC nikdo v Rusku nehraje na západní svobodu vyznání a pokrytecky nevzývá chartu lidských práv, které Rusko stejně neuznává. Moskevský patriarchát nedodržuje ani své vlastní směrnice a zásady, které si sám napsal a schválil (např. bez skrupulí teď porušuje tzv. sociální koncepci, kterou schválil sněm RPC v r. 2000).
Trapně a nabubřele působí od sněmu UPC obviňování Konstantinopole, když při tom právě Ekumenický patriarchát i přes hrozby Moskvy zachránil tolik Ukrajinců z rozkolu, do něhož je Rusové zatlačili. Tito lidé, kteří dávno odhadli, jak na tom Moskva je v oblasti morálky, mravnosti i křesťanství, byli odsouzeni Moskvou, aby žili a umírali ve schismatu. A to prostě proto, že tito Ukrajinci pravoslavně věřící, kteří netouží stát mimo jednotu Církve, odmítají přistoupit na diktát pomatené ideologie „ruského světa“. Jakoby ruská církev už zapomněla na hlavní smysl existence Církve - otevírat dveře do Království Božího a ne před lidmi bránu Království farizejsky zavírat. (Matouš 23,13)
Ekumenickým patriarchátem byli ruskou církví persekvovaní Ukrajinci navráceni do jednoty s Církví. A teď místo uznání, že proklestili cestu, po níž budou jednou muset jít i další, dříve promoskevští pravoslavní Ukrajinci, je trapně a nepravoslavně zpochybňována jejich apoštolská posloupnost a kdesi cosi. Používáme vůbec termín „apoštolská posloupnost“ ve stejném slova smyslu? Vždyť apoštolská posloupnost není magickým předáváním nějakých zázračných schopností, ale je to součást a projev církevní jednoty. Mimo Církev není žádná apoštolská posloupnost (uznávání apoštolské posloupnosti katolíků je teologický lapsus vzniklý průnikem scholastického myšlení a vlivu cizích dogmat do naší teologie), v Církvi zase není možné být bez apoštolské posloupnosti. Vše, co je součástí Církve, má Církví určený svůj status.Mimochodem, hledíme-li na věc jen z kanonicko-právního hlediska, pak lze vážně zpochybnit i apoštolskou posloupnost Moskevského patriarchátu, a to hned v několika historických ohledech, dávných i nedávných, např. poukazem na absolutní nekanoničnost synodální epochy a na pochybnost biskupských ustanovení v církvi, jejíž episkopát dobrovolně a dlouhá staletí žije bez kanonické hlavy a pod řízením světské moci (a není to ospravedlnitelné žádným poukazem na válečný stav, přírodní pohromu, revoluci apod.), či poukažme na kanonickou neplatnost sergiánství, a raději neřešíme neplatnost biskupských ustanovení provedených dle vůle či přímým zásahem bolševické světské moci atd. atd.) - uznání apoštolské posloupnosti Moskvy stojí na použití značné míry ikonomie a především na uznání ze strany světového Pravoslaví, které artikuluje všeobecný sněm nebo ekumenický patriarcha následovaný souhlasem ostatních místních církví.
* * *
Navíc jsou v církevní praxi vnímány jakési rozdíly mezi autokefalitou starých patriarchátů a autokefálními právy nových autokefálních církví (z druhého tisíciletí), které ještě nemají tu historickou zkušenost ani dávné tradice a moudrost. (Jak to ostatně už dlouho předvádí Ruská pravoslavná církev, která ač trpí svými vážnými problémy a její historie kráčí nezřídka velice pochybnými cestami, vysmívá se starobylým církvím a chvástá se při tom svou početností, jakoby kvantita se nějakým zázrakem měnila samovolně na kvalitu.) Není divu, že vadné pojetí autokefality zaznívá i ve sněmovním textu UPC, o němž zde píšeme.
Nad sněmovním textem se vznášejí otazníky ohledně morálního myšlení signatářů. Jsou to lidé, kteří jsou otevření k diskusi a k hledání východiska? Nebo jen taktizují či hledají způsoby jak prosadit svůj (z našeho hlediska sporný) názor. Já čtu v tom textu spíše svědectví o jejich úporném setrvání na chybné cestě, o zavírání očí nad tím, kam je tato cesta přivedla. Nikomu to vnucuji, ale čtu tam spíš o jejich pohledu na okolí z perspektivy nesnášenlivosti a pýchy. S takto zatvrzelými dušemi, které budou do posledního dechu jen klást další a další požadavky, ale nikdy se nebudou kát za vlastní chyby, bude ještě těžká debata.
Je možno věřit, že by opravdu nechápali, v jaké jsou situaci? Od Moskvy musí pryč a na Konstantinopol útočí. Pokud v tajnosti nejednali s Konstantinopolí a nemají vyjednaný budoucí statut, sami by nakráčeli do pozice rozkolníků. Nevěřím, že by si to neuvědomovali. Nebo je celý sněm jen taktický manévr k oklamání svých vlastních věřících a ukrajinské státní správy a ve skutečnosti s oddělením od Moskvy nepočítají? Jinou možností výkladu sněmovního usnesení je pokus ovládnout autokefální PCU - sjednotit se a ovládnout zevnitř.
Pokud je odchod od Moskvy jen divadlo, jak to text usnesení může naznačovat, pak jediné, co jim poněkud narušuje toto pletichaření, je ukrajinský stát, který už asi církev napojenou na Moskvu tolerovat nebude a dříve či později se dozví pravdu, jaký je nový kanonický status UPC a jaký je reálný nový vztah k Moskvě. Vzhledem k tomu, že v usnesení sněmu naprosto schází cokoliv, co by překračovalo meze původní loutkové nezávislosti (a tímto pokrokem by mohlo být jedině artikulované vystoupení z kanonického svazku RPC a obrácení na Ekumenický patriarchát, do jehož jurisdikce Kyjev od počátku svých dějin patří), přikláním se zatím k tomu, že sněm byl jen kosmetická záležitost či divadlo.
Před závěrem tohoto psaní bych rád doplnil, že si lze představit, pod jakým tlakem ze všech možných stran biskupové UPC jsou. A když byli navíc vychováni a myšlenkově zformováni tak, aby byli plně přesvědčeni, že jediným kanonickým stavem pro ně může být jen moskevská jurisdikce a všechny okolní církve včetně starých patriarchátů jsou v porovnání s Moskvou něco podřadného. Všichni, kdo byli pod vlivem Ruska, jsou nejméně třicet let masírováni moskevskou podvratnou propagandou zpochybňující či zostuzující Konstantinopol (viz Rusy používaný název „Turecký patriarcha“, či Moskvou používané hanlivé označení konstantinopolských biskupů za „fanarioty“ podle tureckého jména istanbulské čtvrti Fanar) a představující Ekumenický patriarchát jako málo pravoslavný či rovnou heretický. Rusové si ve své žárlivosti a závisti vůči civilizovanějším křesťanům počínají tak neomaleně, že neváhají ve snaze pohanit Řeky používat i turecké jho (čerpám i z článků na oficiálních webech MP). Tím se nyní ocitli tito ukrajinští promoskevští hierarchové v mentálně komplikované situaci. To na ně při hledání pravdy klade vysoké morální nároky, kterým opravdu není tak jednoduché dostát.
Možná je to jen opatrný začátek velkého procesu - ve smyslu něco začít, ale v ničem neustupovat, tj. nabídnout naději pro očekávání obou stran. Zatím na mě text prohlášení působí jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - čili zachránit si kůži, aby proruští diverzanti udrželi ukrajinský církevní majetek i svou organizační strukturu a při tom mohli tito duchovní dál skrytě působit jako pátá kolona Moskvy. Ale rád se nechám překvapit, když se ukáže, že všechno je jinak.
Administrátor
--- 27. 5. 2022
Antropoid aktuální i dnes
Nad výročím atentátu na Heydricha
Někteří moji bratři mě viní, že se tu „zabývám politikou“ a tvrdí, že „politika do církve nepatří“. Ano, lze s tím do jisté míry souhlasit (i když v době Byzance se řada svatých angažovala v politice). Souhlasím, že církev v současném státoprávním uspořádání by neměla vstupovat do voleb, ani jakkoliv ovlivňovat politický boj či podporovat některého politika a vlastně se vyjadřovat směrem ke světskému parlamentnímu, zastupitelskému politikaření a sporům politiků atd. Dějí se však události, které jsou sice součástí politického života světa, ale jsou natolik vážného charakteru, že mlčet k nim a zůstat alibisticky stranou je bezesporu hříchem. Míním takové krajní a vyhrocené události, při kterých je prolévána krev nevinných, resp. nezúčastněných lidí, skutky válečné agrese či terorismu, hromadné páchání nelidských ukrutností.Nemám v úmyslu se tu hájit, píši, abych připomněl, že církev a její duchovenstvo má morální povinnost vystoupit na obranu morálních hodnot a mravních principů. Je to součást pastýřského působení církve. Svatí otcové psali chvály na ctnosti, aby lidé mohli uzřít světlo pravdy, čistoty, lásky a milosrdenství. K tomu patří i jistá podoba mravokárenství, tj. označit hřích a poukázat na zlo. Dle evangelijních poučeních poukazovali na špatnost hříchu a odpornost nemravnosti. Takže kárat člověka páchajícího nějaké hrozné věci a hlasitě pranýřovat velké a veřejné zlo patří do popisu práce každého kněze.
Právě v těchto dnech byly v naší společnosti vzpomínány události atentátu na Heydricha. Vzpomínáme nejen na vojáky, kteří položili své životy, na svaté novomučeníky a na všechny účastníky odboje, ale i na ty, kteří odboj podporovali svou angažovaností, drobnou pomocí, nevyzrazením toho, co se třeba náhodou dozvěděli apod. Ti všichni se duchem semknuli, aby se postavili proti té Hitlerově „speciální vojenské operaci“, jak Putin nazývá okupaci cizího území, zavádění své nadvlády a vnucování své pomatené a bezbožné ideologie (jak podobné Hitlerově expanzi a jeho ideologii třetí říše a předurčení arijské rasy, že?).
Co vlastně říci těm, kteří dnes kritizují, že se někteří věřící a duchovní z naší církve alespoň hlasem či písmem ozvali proti ruské agresi? Uvědomují si, že kritizují svatého vladyku Gorazda a sbor svatých novomučedníků? Ti všichni zřetelně odsoudili hitlerovský nacismus ještě před vypuknutím války. Vladyka Gorazd psal teologické rozbory nacismu, kritizoval a varoval, morálně povzbuzoval k boji proti zlu z Německa, někteří jeho kněží a věřící se později účastnili odbojové činnosti. Česká pravoslavná církev se pod vedením svého biskupa postavila proti Hitlerově „speciální vojenské operaci“. Kdo si troufne tyto pravoslavné Čechy za boj proti Hitlerovi odsuzovat, že tím vstoupili do politiky? Zatímco Rusko si s Hitlerem dělilo Polsko a poté v Rusku kolaboroval s bolševiky metropolita Sergij a po něm další a další biskupové, příslušníci KGB, u nás vladyka Gorazd raději podstoupil mučednickou smrt, než aby kolaborací s nacisty získával výhody pro sebe a svou církev.
Domnívám se, že dnes na východě povstalo podobné zlo, jako byl před necelým stoletím Hitler na západě. U nás to rozdělilo lid na ty, kdo po vzoru svatého Gorazda pozvedají alespoň hlas proti ruskému nacismu, a na ty, kteří „apoliticky“ pomáhají tomuto zlu, aby se bez odporu šířilo. A pak je tu třetí nejsmutnější skupina - uvědomělí služebníci zla, kteří Putina podporují z přesvědčení. I Hitlera obdivovali, ospravedlňovali a podporovali mnozí pomatenci, nezávisle na inteligenci či vzdělání - od prostých dělníku až po ty nejučenější intelektuály. Vypadá to tak, že Putina také podporují lidé, kteří si nechali vymýt mozek konspiračními teoriemi či nějakým jiným bláznovstvím nebo nemají vnitřní oporu v křesťanství. Evangelium a Boží přikázání poskytují našemu myšlení jakýsi metr, kterým poměřujeme události a vše, co se kolem děje, a tím ihned můžeme získat moudrost poznání, co je dobré a co je špatné.
Jak vidíte, hovoříme zde nikoliv o politice, ale o křesťanství. Není to o kritice či nenávisti vůči nějakému národu, ale o morálce a mravnosti. Nejde zde o odsuzování lidí, ale o jejich zavrženíhodné skutky.
Z ohlasů naštěstí vidím, že stále je mnoho těch, kteří se drží křesťanských zásad a mají evangeliem formované myšlení, aby se dokázali zastat utiskovaných, zabíjených, hladových, pronásledovaných i těch, z nichž ruští barbaři udělali vdovy a sirotky.
 |
a stráví zbytek svého života s jediným, který mu zůstal (toto činí z lidských bytostí Putin a jeho armáda) |
Administrátor
--- 23. 5. 2022
Umění interpretace a teorie byzantské hudby
Workshop Byzantské hudby
SOBOTA 28. KVĚTNA 2022
Od 9:00 do 16:00 hod.
Událost pořádá Philokallia ensemble - Filokallia, o.s.
Trvání: 7 h
Workshop Byzantské hudby
Umění interpretace a teorie byzantské hudby
Datum: 28. 5. 2022
dopoledne: 9:00 – 12:00
odpoledne: 14:00 – 16:00
Obsah workshopu:
9:00 – 12:00 interaktivní přednáška
Přednáška seznámí účastníky se základními aspekty byzantské hudby, tj. s byzantskou neumatickou notací, teorií, intonací i dějinami, a uvede je do problematiky její historicky poučené interpretace. Po stručném úvodu se soustředíme na tzv. byzantskou ars novu, tedy hudbu 14. stol., která je známá také jako kalofonie. Součástí interaktivní přednášky bude poslech a zpěv vybraných hudebních ukázek.
14:00 – 16:00 workshop, praktická část, sborový zpěv
Nastudování skladeb z pera nejdůležitějších skladatelů tzv. byzantské ars novy (sv. Jan Koukouzelis, 14. stol. aj.) založené na získaných poznatcích.
V rámci dobrovolného programu se následující den (tj. v neděli 29. 5. 2022) mohou účastníci workshopu zúčastnit nedělní bohoslužby v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli (9:00 – 11:30) a případně zazpívat nastudované skladby. Po bohoslužbě bude následovat volná diskuze s lektorem v kavárně v blízkosti kostela.
Lektor: Marios Christou
Vstupní požadavky: nejsou, ale zkušenost se sborovým zpěvem a základy hudební teorie jsou výhodou.
Místo konání: HAMU, Malostranské náměstí 13, Praha 1 (učebna č. 2020)
Cena: 500 Kč (platba na místě v hotovosti nebo převodem na účet 1837930183/0800 s poznámkou „workshop a jméno účastníka“, např. „ workshop – Jan Novák“)
Kapacita: 20 míst
Své místo můžete rezervovat na info/zavinac/philokallia.com (doporučeno!)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1352 do č. 1355)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.