1415

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.


Editovat příspěvek č. 799

Administrátor --- 20. 6. 2012
Zprávy ze světa - nečekané odhalení příčin krachu ekumenického dialogu

Kardinál Koch tvrdí, že příčinou neúspěchu pravoslavno-katolického dialogu byl německý původ bývalého patriarchy Alexije II.

Vatikán. Kardinál Kurt Koch je prezidentem papežské rady pro jednotu křesťanů. Nedávno se opět dotkl tématu vzájemných vztahů mezi pravoslavnou církví a katolicismem. Má za to, že dialog mezi pravoslavím a katolickou církví byl přetržen v r. 2000 v souvislosti s tím, že Moskevský patriarchát poukázal na problém uniatství a proselytismu. "Je potřeba také říci, že vztahy mezi Janem Pavlem II. a Alexijem II. nebyly nejlepší." Kardinál vidí příčinu problémů těchto vztahů v německém původu rodiny Alexije II., který kvůli tomu prý stále "musel dokazovat, že je Rusem", a tím se objasňuje to "napětí vůči papeži, který pocházel z Polska".

Opravdu pozoruhodná ideová konstrukce vatikánského ekumenisty. Hodno povšimnutí na těchto větách však je, že celých deset let Vatikán oficiálně tvrdil, že vztahy jsou dobré, dialog zdárně pokračuje apod. Teď se najednou dozvídáme přímo od prezidenta ekumenistů, že dialog odumřel už před více než deseti lety a vzájemné vztahy - řečeno diplomatickým jazykem - "nebyly nejlepší" (což přeloženo do normální řeči znamená, že byly na bodě mrazu). Podobně pozoruhodné je i navrhované vysvětlení, "kdo za to může". No, přece vatikánský ekumenický boss nepřizná, že tyto mrazivé vztahy jsou výsledkem arogance a pokrytectví Jana Pavla II., který byl sice skvělým šoumenem a uměl to s masmédii, ale s kvalitami jeho lidské stránky měli pravoslavní na východě ty nejtrpčí zkušenosti. (Pozn. překl.)
"Současná situace je jiná," ubezpečuje prelát. "Naštěstí Benedikt XVI. hned na počátku svého pontifikátu v dubnu 2005 podpořil obnovení dialogu ... Současný patriarcha Kyrill znal kardinála Ratzingera mnohem dříve, než se stal papežem, a mají dobré vzájemné vztahy."

"Dialog s pravoslavnými církvemi není blokován, ale potýkáme se s otázkou o primátu papeže. Po setkání mezinárodní smíšené komise pro teologický dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví v Ravenně (2007) jsme si mysleli, že už jsme překonali překážky. Katolíci i pravoslavní byli blízko ke konsensu. Jenže v březnu r. 2011 moskevský patriarcha pravil, že ravenský dokument nikdy neuznával," běduje kardinál Koch.

"Je tudíž potřeba čekat na budoucí všepravoslavný církevní sněm, jehož výsledky budou pro budoucnost ekumenismu zásadní," zakončil představitel papežské rady pro jednotu křesťanů.

Sedmitza ru
K ravenskému dokumentu jsme zde už něco poznamenávali v příspěvcích: Šifra z Ravenny a Reakce na Šifru z Ravenny. A co se týče toho výroku kardinála Kocha o podpoře čerstvého papeže Benedikta ekumenismu, viz článek Ekumenismus - znovu a jinak?











Editovat příspěvek č. 798

Administrátor --- 18. 6. 2012
Nový článek

Překlad přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání (o poznávání světa a Boha)

Na website orthodoxia.cz










Editovat příspěvek č. 797

Administrátor --- 18. 6. 2012
Definitivní přechod na novou adresu

Jak už dlouho upozorňuji, byla ZRUŠENA stará adresa prvního místního pravoslavného website:

www.pravoslav.gts.cz < -- Tato adresa tedy už NEPLATÍ.

Zastaralá adresa nedávno definitivně přestala fungovat. Server s weby a soubory však samozřejmě existuje dál a je přístupný přes novou adresu.

Jedná se tedy jen o změnu adresy, neboť stejný web a stejné soubory jsou nyní k dispozici na adrese www.orthodoxia.cz

(Kdo nemáte rádi tři w na začátku adresy, můžete tuto adresu klidně používat i bez nich, tj. jen: orthodoxia.cz)

Všechny cesty ke všem souborům jsou stále stejné, jen je potřeba vyměnit v internetové adrese písmena "pravoslav.gts" za "orthodoxia".

Prosím, všechny, kteří uvádějí na svých stránkách adresu na náš web, aby vyměnili starou adresu za novou (tj. místo "pravoslav.gts.cz" tam napsali "orthodoxia.cz").ň

Všem, kdo na nás uvádějí odkazy, děkujeme.









Editovat příspěvek č. 796

Administrátor --- 15. 6. 2012
Ze světa - napětí v Rusku graduje

Protojerej Vsevolod Čaplin vyzval věřící, aby bránili své náboženské principy třeba i silou

Ruská pravoslavná církev odmítá princip "neodporovat zlu násilím", ale vyzývá své věřící, aby bránili své křesťanské principy i za použití potřebné síly. Mluvčí Moskevského patriarchátu otec Vsevolod Čaplin dále prohlásil:

"Nyní je nutno učinit vše, aby už nikdy nezískali moc nad národem a jeho vírou revolucionáři a uzurpátoři. Musíme umět bránit své chrámy, víru a vlast. Pravoslavným křesťanům nepřísluší zaujímat v tomto boji postoj nešťastné a ponížené oběti, k čemuž je tlačí současná masová kultura... Proti zlu je nutno se postavit i silou," cituje Interfax slova prot. Vsevoloda Čaplina (předsedy synodálního odboru RPC pro vztah mezi církví a společností).

Jako příklad uvádí otec Vsevolod události, které se staly před 90 lety v městě Šuja v Ivanovské oblasti, kdy se několik obyvatel města pokoušelo silou zabránit zkonfiskování chrámových cenností.

Takové křesťanství považuje otec Vsevolod za správné. "Křesťanství to není muzikál Andrewa Lloyda Webbera ani Bulgakovův román. Křesťanství to je Evangelium, blahověrný kníže Alexandr Něvský, světitel Filaret Moskevský, spravedlivý Jan Kronštadtský, sv. patriarcha Tichon, který uvalil anathemu na pronásledovatele církve. S takovým křesťanstvím má Rusko budoucnost," uvažuje kněz.

Už dříve otec Čaplin, který je jedním z oficiálních představitelů RPC, vyzval odmítnout ideje humanismu (tj. antikřesťanské tzv. "osvícenské" ideje; a dále radil otec Vsevolod nepodřizovat se diktátu tzv. "politické korektnosti"; pozn. překl.). Radil věřícím, aby neuznávali světské zákony a hodnoty, které odporují pravoslavnému náboženskému přesvědčení.

Ruský tisk (Interfax, Polit-sovět)



P.S.

Otec Vsevolod je v ruské veřejnosti znám poněkud ostřejšími výroky, v některých případech lze hovořit snad až o kontroverzních prohlášeních. Na druhé straně princip použití síly při obraně před hrůzami masového krveprolití a hlavně při obraně víry národa je znám z církevní historie a schvalován posvátnou církevní tradicí; je též obsažen i v otázce, kterou si ohledně začátků bolševické revoluce kladl Alexandr Solženicyn: „Mohlo by k hrůzám stalinské diktatury dojít, kdyby každý člověk v každém domě popadl sekyru a touto sekyrou ubil prvního čekistu?“















Editovat příspěvek č. 795

Administrátor --- 14. 6. 2012
Parlamentní listy - článek otce Augustina o našich mučednících

M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní

V hluboké úctě si tentokráte připomínáme 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho spolupracovníků. Jelikož se jedná o významné jubileum, je zapotřebí se opětovně zmíniti nejen o tomto bohabojném arcipastýři, ale i o protopresbyteru Václavu Čiklovi, presbyteru Vladimíru Petř(e)kovi a pražském předsedovi rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje Janu Sonnevendovi.



(Foto z článku v Parlamentních listech)












Editovat příspěvek č. 794

Administrátor --- 9. 6. 2012
Animovaný krátký film o sv. Gorazdovi

Ke smutnému výročí heydrichiády - krátká video etuda



K našemu překvapení jsme na internetu před časem objevili krátký animovaný film (vypadá to jako školní úloha na FAMU) o svatém vladykovi Gorazdovi v souvislosti s atentátem na Heydricha. Autora filmu se nám nepodařilo zjistit. Tak zde toto sympatické dílko, vyprávějící v symbolické zkratce, co se tenkrát stalo, k výročí těchto pohnutých událostí předkládám ke shlédnutí.












Editovat příspěvek č. 793

Administrátor --- 9. 6. 2012
Otcové - strážci a pastýři Církve; o duchovním otcovství

7. NEDĚLE (PO PASŠE); svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu

Tato neděle je dle pravoslavného kalendária zasvěcena památce svatých Otců prvního všeobecného sněmu, který se v r. 325 sešel v Nikáji. Na tomto sněmu (neboli "koncilu", jak se říká latinsky) církev řešila nepokoj v Církvi, v níž se tenkrát šířilo cizí nové učení, které měnilo křesťanskou víru přímo v jejím kořeni - tj. měnilo pohled na Božství Kristovo. Takto pozměněné víře říkáme hereze (význam slova viz náš slovníček). Nepokoje a různohlasí kolem křesťanství však nebyly už tenkrát ničím novým. Bohužel. Patří neoddělitelně k církevnímu životu, z něhož se neustále jako z veliké skály oddrolují úlomky. Blesky podnebeské vzpoury démonů proti Bohu odsekávají tyto fragmenty církevního života či zlomky církevních struktur nebo vytrhávají i jednotlivé věřící.

Sv. Kyprian Kartagenský píše: „Ďábel vynalezl hereze a rozkoly, aby svrhnul víru, rozvrátil pravdu, roztrhal jednotu.“ Ježíš Kristus zjevil apoštolům, že satan žádal Boha, aby je mohl rozsévat jako pšenici (Luk 22,31) – tj. rozdělovat jeden od druhého, rozptýlit do všech stran, jako na humně rozhazují vymlácené zrní, aby vítr odnesl plevy. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Satanovu plánu svrhnout pravdu, rozvrátit pravdu a roztrhat jednotu, aby nic z toho nezbylo, se postavili do cesty svatí Otcové a nejmocnější jejich zbraní byl právě všeobecný sněm. A tak jsou křesťanské dějiny prvního tisíciletí dějinami zápasu Církve se všemi možnými herezemi, tj. dějinami všeobecných sněmů.

* * *

Na počtu Otců shromážděných r. 325 nás zarazí shoda s 318 abrahamovskými bojovníky (Gen 14,14). Jako by tato biblická událost byla jakýmsi předobrazem prvního všeobecného sněmu (a potažmo i všech ostatních). Bitva Abrahamovců, kterou osvobodili Lota a lid jeho ze zajetí, může skutečně být symbolem boje Otců za osvobození církve z herezí.

První sněm svolal císař Konstantin, který je spolu se svou matkou Helenou oslavován jako svatý, protože byl Božím vyvolencem. Jemu byla v Boží prozřetelnosti přisouzena úloha zastavit krvavé pronásledování křesťanství a stát se ochráncem církví Božích, pečovatelem o budování církevní struktury i budovatelem chrámů a podporovatelem rozmachu církevního života. A tuto úlohu Konstantin vědomě přijal. Zpětně vidíme, že to byla po přesv. Bohorodici, Janu Křtiteli a svatých apoštolech zřejmě nejvýznamnější úloha člověka v lidské historii. Vždyť zde začíná rozkvět Církve, éra svatých Otců a všeobecných sněmů - nejslavnější éra křesťanských dějin.

Ne každému Bůh ve své prozřetelnosti dovolí, aby mohl učinil něco pro Něho či pro Jeho Církev, a jen několika lidem Bůh umožnil, aby směli učinit pro Církev cosi vskutku významného. Žilo přemnoho těch, kteří by rádi něco takového vykonali, ale Bůh to od nich nepřijal. Dovolil jim, aby pro sebe získali spásu, obdaroval je všemi svými spásonosnými dary, ale od nich samotných nepřijal žádný jejich dar - kromě pokání (to přijme Bůh od každého člověka). Dokonce ani touhu po mučednictví, tj. nabízený dar oběti života jako svědectví o Kristu, Bůh nepřijal od každého, kdo mu tuto oběť nabízel. Někdy proto, že neuznal tuto osobu hodnou té cti, aby mohla přinést dar nejvyšší, a volal ji spíše k nápravě víry a k pokání (případ slavného Origena), jindy proto, že měl s člověkem jiné záměry (např. případ ct. Antonia Velikého, který se okatě nabízel pronásledovatelům víry, a když ho nechtěli zatknout, ať dělal, co dělal, aby na sebe nepřátele upozornil, vrátil se nakonec do pouště).

Podobně ani církev nepřijímala dary od každého, ale jen od osob počestných, zbožných. V případě darů nabízených od hříšníků či heretiků, církev peníze nepřijímala, případně je vrátila. Na jedné straně si tímto - Boha napodobujícím - chováním církev chránila své posvěcení, na straně druhé tím vyjadřovala, že možnost pomoci církvi je výsada. V konečném důsledku je právě dárce tím, kdo je obdarován. (Jak vzdálené je takové uvažování dnešní praxi!)
Mimochodem, právě na podobném myšlenkovém principu, jaký jsme zmínili u císaře Konstantina, byli svatořečeni i panovníci jiných zemí, kteří pokřtili svůj lid. Např. sv. Vladimír nebo u nás sv. Rostislav Moravský. Byli to lidé zvláště Bohem vyvolení, vybraní ke splnění apoštolského úkolu - tj. jejich dílem bylo přivést ke Kristu nejen sebe, ale zástupy, resp. celý národ (právě pro apoštolský dosah jejich díla jsou tito panovníci tradičně titulováni v pravoslavných kalendářích jako "apoštolům rovní", čili jako velicí misionáři).

Úmysl sv. Rostislava přivést Moravany do pravoslavné církve a vybudovat zde samostatnou církevní strukturu byl v Byzanci právě takto pochopen. Proto odpověď cařihradského pravoslavného patriarchy sv. Fótia na Rostislavovu žádost o vyslání misionářů končí tím, že Rostislava přirovnává k "velkému císaři Konstantinovi" (můžete si o tom přečíst u nás zde).

Podle starodávné víry - splní-li takový Boží vyvolenec úlohu, jež mu byla prozřetelností určena, přivede tím ke spáse nejen sebe, ale i nesčetné další lidské duše a přijme za to odměnu v nebeském království, tj. je připočten ke svatým, neboť není možné, aby ten, kdo za sebou přivede zástup svatých a spasených, sám nestál v čele nich.

Západ, který Rostislavově iniciativě z politických důvodů "házel klacky pod nohy" (jemně řečeno, neboť v praxi se jednalo o vojenské tažení proti němu), vidí dodnes v Rostislavově christianizaci Moravy a v následné cyrilometodějské evangelizaci jen čistě politickou záležitost (jak se lidově říká: podle sebe soudím tebe), a myšlence na svatost moravského knížete se urputně brání - viz o tom např. zde).
Leč zpět k císaři Konstantinovi. Sněm svolal, protože ho jakožto příznivce církve trápila její nejednota a vnitřní rozepře. A také jako vladař pečoval o vnitřní mír ve své říši. Ti, kteří ve svolání sněmu císařem vidí zasahování světské moci do věcí víry, zapomínají, že zajištění sněmu je finančně velice nákladná záležitost a někdo to prostě musel platit. Církev zdecimovaná třemi staletími pronásledování by na to prostředky rozhodně neměla. Nezapomínejme, že na tomto sněmu se shromáždili ještě ti biskupové, kteří na svém těle nesli jizvy po přetrpěných mučeních, někteří byli mučiteli zohaveni či následkem utrpení chromí. Nosili na sobě pravé jizvy (stigmata) Pána Ježíše Krista, jako apoštol Pavel.
Otcové se shromáždili na sněmu v duchu slov sv. apoštola Pavla, která jsme slyšeli v dnešním biblickém úryvku. Je tam varování, že se do církevního stádce vetřou draví vlci, kteří budou ovečky rozhánět. Stádce, aby mohlo obstát, potřebuje pastýře. A těmito Duchem Svatým ustanovenými pastýři, kteří mají pečovat o církev, jsou duchovní otcové a zvláště nejpřednější z nich, jimž říkáme svatí Otcové.

Otcové v církvích především střeží nedotknutelnost víry a neporušenost jednoty. Právě proti čistotě víry a jednotě církevní se soustředí nejzuřivější útok z démonických duchovních sfér a právě pod touto temnou inspirací konají ty nešťastné osoby, jež se svou činností stávají "dravými vlky rozhánějícími stádce". Ať už to jsou dávní či současní heretici, rozkolníci, všelijaké synody v opozici, pseudopravoslavní supertradicionalisti, nebo naopak modernisti, novátoři a rušitelé kánonů atd. Smysl a důsledek jejich smrtonosného díla je vždy stejný - rozehnat stádce, lapat ovce, unášet je z ovčince do temné noci. Bohužel, draví vlci provázejí dějinnou pouť Církev Kristovy od samotného počátku a víme, že ji budou provázet až do samotného jejího konce, kdy přijde nejhltavější a geniální Dravec, nejlstivější Šelma a nejpřitažlivější a nejlíbeznější Podvodník, jemuž všichni ostatní heretici a rozkolníci sloužili jen jako nemotorní a hloupí předchůdci.

Sv. Kyprian Kartagenský píše, že po příchodu Krista na zemi ďábel „spatřil modly opuštěné a své příbytky a obětiště zpustlé“; a tak se utekl k nejjemnějšímu zlu a lstivosti, k novému klamu: „obelstít neostražité samotným jménem křesťan“. Dávná lež – to je pohanské mnohobožství, kdy padlí andělé pod podobou bohů přijímali služby a klanění lidí, které oklamali. „Nový podvod“ – to jsou hereze, rozkoly, kdy ďábel k sobě táhne lidi hrou na zbožnost. Rozkoly jsou založeny na ctižádosti, na tom, že se někdo postaví do opozice vůči Církvi. V rozkolu se Pravoslaví změní na divadlo. Rozkolníci zde slibují to nejčistší a nejduchovnější Pravoslaví, které „je opatrováno pouze u nich“. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže)
Připomínám, že podle pravoslavné tradice není zásadní rozdíl mezi herezí a rozkolem. Sv. Kyprian staví herezi a rozkol k sobě (na roveň) – jako stejný hřích odpadnutí od Boha, což má nevyhnutelný konec – věčnou záhubu. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže) Hereze totiž nemůže být bez rozkolu, a pád do rozkolu bývá výrazem změn ve víře.

Často to i sami rozkolníci mimoděk přiznávají. V posledních letech už i v našich končinách působí vlci z pseudopravoslavného řeckého tzv. "synodu v opozici", jejichž časopis se mi jednou dostal do rukou. Tam se uvádí, že se tito lidé, naši bývalí bratři, oddělují od místní pravoslavné církve "z důvodu víry". Takový výrok lze chápat jen dvěma způsoby: buď tím obviňují naši církev, že není pravoslavná ale heretická; to však oni sami popírají a podobná obvinění nevznášejí (asi by také bylo dosti složité, resp. nemožné, něco takového hodnověrně prokázat na úrovni seriozní pravoslavné teologie); a nebo je možno jejich zmíněné odůvodnění rozkolu chápat už jen jediným způsobem - mimoděk (či Božím řízením) se tím přiznávají k tomu, že jejich víra je odlišná od pravoslavné, čili je heretická.
Tam, kde je poškozena víra různými novotami či dodatky, a tam, kde je církevní život vytržen z jednoty obecné pravoslavné církve, tam se nevyhnutelně hroutí duchovní život příslušníků takového společenství. Alexij Osipov poznamenává, že všechny hereze a rozkoly jsou (díváme-li se na věc na rovině lidského myšlení) pokusem opravit křesťanství. Někteří lidé totiž touží být křesťany, hlásí se ke Kristu, ale nedokáží se srovnat s učením Spasitele a svatých apoštolů. Tito lidé většinou nedokáží přijmout, že uvnitř křesťanské víry, v jádru Evangelia, je tajemství. Křesťanství jakožto Bohem zjevená Pravda a vlastně jako zjevení samotného Boha, je lidskému rozumu ne zcela postižitelné. Ano, část křesťanské víry můžeme rozumem postihnout, můžeme jí vysvětlovat, racionálně zpracovávat. Leč vždy je to jen její část. V křesťanství je duchovní jádro, které je nevýslovné. Můžeme kolem těchto tajemství svým uvažováním kroužit, alespoň přibližně - nakolik to lidská řeč dovoluje - formulovat jejich obrysy, a tak vznikla dogmata pravoslavné víry jakožto dílo svatých Otců. (Význam slova "dogma" viz náš slovníček.)


Otcové prvního všeobecného sněmu s listinou symbolu pravoslavné víry

V pravoslavné teologii jsou dvě vzájemně se protínající osy, kolem nichž se točí naše úvahy o Bohu. A tyto osy či principy je naprosto nutno udržovat v rovnováze, jinak se teologie hroutí. Je to jednak princip apofatický (negativní, popírající, záporný; cesta mlčení o Bohu), který úzkostlivě respektuje Boží nepopsatelnost, a proto se o Bohu, který přesahuje všechny lidské pojmy, vyjadřuje jen v negativních formulacích - říká tedy jen, čím Bůh není (není smrtelný, není omezený, není uvězněn v čase ani v prostoru, nemá počátek, nemá konec atd.) Druhému principu se říká katafatický (pozitivní, souhlasný, potvrzující; cesta mluvení o Bohu), a ten se snaží pozitivně vyjádřit, čím Bůh je, neboť jinak bychom o Bohu vůbec nemohli mluvit ani ho zvěstovat (Bůh je milosrdný, je dobrý, je nejvyšší, je láska, světlo, je lidumil, je pravdivým). Když převládne v teologickém myšlení druhý princip, stává se teologie formalistickou, juridickou a neduchovní. Převládne-li princip prvý, propadá se teologie do mysticismu, snění, představ či dokonce do pověrečnosti. Dosáhnout oné nutné rovnováhy v teologickém uvažování mohli svatí Otcové díky své duchovní zkušenosti. Tato velejemná vyváženost je zachycena v krystalických formulacích pravoslavných dogmat, z nichž hlavní je dílem prvního a druhého všeobecného sněmu. Je to symbol pravoslavné víry, který čteme jako posvátný text při každé liturgii (a dále např. při každém křtu). (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)
Otcové si byli vědomi, že lidské tvrzení nikdy neobsáhne hloubku a nevyčerpá plnost - např. svatý Hilarios vyznává: „Zlovolnost heretiků a nositelů pohoršení nás nutí dělat věci nedovolené, slézat vrcholky nepřístupné, mluvit o předmětech nevyslovitelných a pouštět se do výkladů zakázaných ... a uplatnit své ubohé slovo k vysvětlení tajemství, jichž nelze vyjádřiti. Blud jiných nás nutí pouštět se do nebezpečného vysvětlování tajemství lidským jazykem, tajemství, která náležela uzavřít do zbožnosti svých duší.“ Svatý Jan Zlatoústý později prohlásil, že jenom pro naši slabost jsme obdrželi Evangelium, neboť sám Kristův příchod by měl stačit k tomu, aby žádného člověka nenechal lhostejným a určil jeho život jednou pro vždy. Tuto službu naší slabosti mají i ikony a obřad.
Sv. Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Sv. Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, ale slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v mlčení všech smyslů, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, tehdy se děje bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechny smysly, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny a duše je očištěna. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha. (Citace z přednášky A. Osipova)
Hereze začíná obvykle tam, kde se mnohomluvní lidé snaží vytlačit tajemství ven z obsahu víry a uvolněný prostor nahradit svými výmysly a představami, které jsou produktem pokaženého lidského srdce. Gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe."

Proti snaze heretiků se Církev nesnažila postihnout tajemství, ale zbožnými formulacemi (dogmaty) zamezit nesprávnému výkladu těchto tajemství, resp. postavit hráz snahám o jejich ničení.

* * *

Moderním lidem se při použití takových pojmů, jako "svatí Otcové" či "posvátné sněmy" nebo dokonce "dogmata", rozhostí v nitru rozpoložení, které většinou není žádnému takovému tradičnímu pojmu příliš příznivé, či jim snad až naskočí "husí kůže". Obraz, jenž jim vytane na mysli, většinou odpovídá jakémusi soudně strohému zasedání ne moc příjemných lidí kdesi pod klenutým stropem kolem stolu, kde v učených, nesrozumitelných, neřku-li hnidopišských disputacích formulují jakési teze, které nevypadají ani zajímavě ani užitečně pro život současného křesťana; nicméně je respektujeme, protože to po nás církevní vrchnost žádá. Máme však pocit, že se nás to nikterak zvlášť netýká, že?

To je veliké a smutné nerozumění. To, co formulovali Otcové na sněmech, se nás každého hluboce týká, protože dogmata víry mají (ač to není na první pohled patrné) zásadní určující vliv na osobní duchovní život křesťanů i celé církve. Příkladem budiž vývoj na Západě po oddělení Římského patriarchátu (při tzv. velkém schismatu v r. 1054), kdy se vydal se svou cestou a zavedl nová dogmata do učení západního křesťanství; duchovní život se tam v pouhých několika staletích změnil k nepoznání, je už o něčem jiném, je to zcela jiná tónina (více o tom u nás ve stati prof. A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost.) Alexij Osipov, který se zabývá zkoumáním této problematiky, praví při jedné své přednášce, že v průběhu bádání dospěl k názoru, že neexistuje ani jedna křesťanská pravda, která by na Západě nebyla pokažena. A kde se mění věrouka, tam se nevyhnutelně mění i spiritualita (podle úsloví: spiritualita je žitá dogmatika).

Věroučné pravdy se vtělují skrze modlitbu a duchovní život, formují náš život, ožívají a stávají se dechem naší mysli. A tím se dostáváme ke klíčovému: Vše, o čem se v dogmatech hovoří, je církví prožíváno, - ve víře, v modlitbě a v srdcích křesťanů. A tím se v nás rodí bohopoznání. Víra, která bloudí po stezkách fantazií a filosofií, nemůže k pravdivému poznání Boha přivést nikoho.

Svatí Otcové pro nás nejsou jen učenci a už vůbec to nejsou suchopární knihomolové, trávící své dny v šerých knihovnách mezi zaprášenými svazky a svitky. Především jsou to duchovní osobnosti. Měli vlastní duchovní zkušenost ověřenou následnictvím v tradici křesťanského bohopoznání. Svatí Otcové jsou lidé, kterým se Bůh zjevil. To je zdroj, z něhož plynula jejich schopnost formulovat víru, vytvářet dogmata, chránit pastýřsky pravoslavnou víru.

Mnozí se o to v průběhu dějin pokoušeli. Kdokoliv může přijít s jakoukoliv tezí o víře a spiritualitě. Vstoupí-li jeho teze do církevního života, začne-li se o ní v církvi hovořit, musí být dříve či později podrobena soudu církve. Buď se to stane dřív (to bývá, jedná-li se o názory, které vzbouří hladinu církevního vědomí), a pak je posuzována na sněmu a srovnávána s ověřenou duchovní zkušeností pocházející od apoštolů, jejich nástupců a ostatních svatých; nebo se to stane později a takový názor, který neupadne v zapomnění, je podrobován postupnému a neúprosnému soudu celé církve - v dílech teologů, v kázání pastýřů, v církevních diskusích. Může probíhat po několik generací a je při tom sledováno, jaké plody dlouhodobě(!) strom tohoto učení nese. Vždyť nemůže nést dobrý strom špatné ovoce, a špatný strom nemůže rodit ovoce dobré! Takovému soudu bylo podrobeno i učení svatých.

Učení, které protiřečí buď Písmu svatému nebo duchovní zkušenosti a tradici Církve, je zavrženo. To bývá osud názorů těch osob, které nemají dosti hlubokou či pravou duchovní zkušenost. Ač mohly být tyto názory ve své době velice populární a zdálo se, že přinášejí církvi prospěch, často je následující pravoslavná pokolení nahlédla jako odchylná od pravdy.

* * *

Svatí Otcové požívají v pravoslavné církvi nesmírné úcty. Dobře si uvědomujeme jejich úlohu jak po stránce teologické (věroučné formulace), tak po stránce pastýřské (ochrana církve a víry před vlky) a na konec - ale ne v poslední řadě - po stránce spirituální, neboť jsou to "mužové Boží", velicí svatí, přímluvci pod Božím trůnem za všechny pravoslavné církve. V řeckém pravoslaví se tato úcta projevuje jedním zcela konkrétním liturgickým detailem - každá bohoslužba začíná a končí požehnáním kněze: "Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi a spasiž nás!" Tímto vzýváním svatých Otců v řecké bohoslužbě vše začíná a končí. Zaznívá v tomto obyčeji vědomí, jak jsou pro Církev důležití tito svatí pastýři, a zároveň je to výzvou pokračovat v jejich díle, navázat na ně, nezradit nikdy jejich odkaz. Pěstování modlitební vzpomínky na svaté Otce a vnímání jejich stálé přítomnosti v Církvi nás vede k tomu, abychom horlili pro zachovávání kontinuity církevního života, víry, myšlení a praxe, abychom odmítali novoty a různá osobní pojetí, s nimiž neustále někdo přichází. Tím napodobujeme příklad svatých Otců, protože oni sami jako praví pastýři touto cestou kontinuity a věrnosti odkazu apoštolů neochvějně kráčeli.

Jeden z rozdílů mezi svatým Otcem a heretikem tkví právě v tom, že ten první udržuje kontinuitu a je strážcem dědictví, kdežto ten druhý trhá vlákno, odděluje se, přichází s něčím, co pro současníky sice vypadá zajímavě a lákavě, filosoficky neotřele či prakticky potřebně, jenže ve skutečnosti tím nebuduje, ale boří. A nemusí se vždy prvoplánově jednat o věci víry. Bořit zavedené pravoslavné tradice, brojit proti tomu, co je na daném místě již zbudováno pravoslavného, vždy zavání herezí. Navazovat je potřeba, ne bořit, byť by to měli aktivisté dobře zdůvodněno potřebami nové doby apod.
Jedním z důvodů zvláštní přitažlivosti herezí pro lidi je skutečnost, že vychází vstříc vášním - především pýše člověka. A neopomeňme dodat, že v každé herezi a rozkolu působí temná energie nečistého ducha, tj. ďábla. Ten je schopen obdařit herezi či rozkol zvláštním kouzlem, které magicky přitahuje duchovně nezkušené věřící. (Obrovskou a pro světské lidi neodolatelnou magickou přitažlivost bude mít podle starce Lavrentije onen blížící se Svůdce, jemuž ďábel v posledním boji dá všechnu svou moc. Pouhý pohled na něj bude okouzlující, a ty, kteří v sobě nebudou mít blahodať Ducha Svatého, odzbrojí okamžitě. Svatý starec Lavrentij pravil: "Blahoslavený, třikrát blažený je ten, kdo nikdy nepohlédne na Bohu ohavnou tvář antikristovu a ani po tom nezatouží. Kdo se na něj bude dívat a poslouchat jeho rouhavou řeč a sliby pozemských blah, bude oklamán a půjde mu vstříc s poklonami.")

Rozkol je hříchem proti Duchu Svatému, jak je zřejmé z evangelia, a podle toho učí i současní starci. Jasnozřivý starec Lavrentij Černigovský prorokoval budoucí rozkol na Ukrajině (zřejmě měl na mysli Filaretovce) a nabádal Ukrajince, aby vždy za všech okolností zůstali v jednotě s Moskevským patriarchátem; tento známý blahodatný starec dokonce prohlásil, že rozkolníci nedostanou od Boha příležitost k pokání.
Svatí Otcové v Církvi žijí. Projevuje se to mj. i tím, že jejich dogmata jsou vyznávána, jejich kánony a pravidly se řídí život církve, jejich díla jsou čtena, životy a výroky studovány, památky sněmů, na nichž se shromažďovali, jsou v kalendáři, jména těchto svatých udělujeme svým dětem. Dokonce bývá někdy pravoslavná církev charakterizována jako "církev sedmi všeobecných sněmů" (narozdíl o latiníků, kteří kromě těchto sněmů ctí ještě řadu dalších svých koncilů, a narozdíl od protestantů, kteří tyto sněmy neuznávají; sami sice občas konají nějaké sjezdy, ale na nich o žádné kontinuitě s prvokřesťanskou církví nemůže být ani řeči).

A tak i my jsme ti, kdo jsou jimi pastýřsky vedeni a duchovenstvo na jejich pastýřské vedení při svém díle navazuje. A přes současné občasné kolísání některých, které je dáno sílícími poryvy světského ducha současnosti, se v celkovém průřezu církevního života snažíme zachovat svatootcovské dědictví a návaznost. Snažíme se dnešní duchovní stádce chránit před vlky, před těmi, kdo chtějí rvát a trhat víru a jednotu církve - tu jednotu, jež bývá přirovnávána ke shora utkanému a nesešívanému chitónu Páně.
Např. sv. Kyprian používá jako příklad jednoty Církve chitón Páně, který „nebyl rozdělen a roztrhán, ale byl dán celý tomu, komu určil los“. „Chitón byl beze švů, ale celý tkaný svrchu“ (Jan 19,23). Svatý vidí pod slovy „tkaný svrchu“ jednotu Církve sestupující s Nebe od Boha Otce, proto nemohl být chitón roztrhán lidmi a „jednou pro vždy si udržel svou pevnou a nerozdělitelnou celistvost“. Sv. Kyprian zde potvrzuje, že jednota a nezměnitelnost Církve jsou dány Bohem jednou provždy. Je to dar shůry, dar Boha své Církvi. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Téma chitónu Pána Ježíše je neodlučně spjato s nedělí svatých Otců. Synaxář podává svědectví (objevuje se i na některých ikonách tohoto sněmu; viz na začátku článku) o alexandrijském patriarchu Petrovi, který uviděl na oltáři Krista v podobě dítěte, jež bylo oblečeno do potrhaného chitónu. Když se ho patriarcha otázal: "Spasiteli, kdo potrhal tvůj chitón?" obdržel hořkou odpověď, že to spáchal heretik Árius. Toto vidění se stalo, protože konstantinopolský patriarcha Alexandr pochyboval, zda je možno sloužit liturgii a přijímat s Áriem, i když tento heretik přinesl pokání (jež se však později ukázalo pokryteckým).

Příklad nesmiřitelného postoje Otců prvního všeobecného sněmu k herezi, která nesmí být míchána s pravdou, se stal pro celou budoucnost církve vzorem vztahu ke všem dalším herezím a lžiučením.
Ač naše síly přirozeně slábnou, přece i dnes není ještě tento šat jednoty, do něhož byl v onom zjevení oděn Pán Ježíš, zcela rozerván dravými šelmami. Každý biskup, každý kněz má Bohem svěřenu pastýřskou povinnost dle svých sil a schopností chránit své stádce z jedné strany před novotami, novými pravidly a zvyky, modernistickými deformacemi víry a praxe církevní a ze strany druhé před rozkolníky a falešnými bratry či pseudopravoslavnými vlky. Nevím, jestli byla někdy v dějinách pastýřsky složitější situace, než je dnes. Hereze útočí z obou stran. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že dnešnímu pastýři nestačí jedna hůl, ale měl by mít dvě - do každé ruky jednu, aby mohl zahánět vlky útočící z obou stran. Jsem však přesvědčen, že nám svatí Otcové shůry pomáhají.

Dnes, kdy bouře sílí a celý svět začíná být zachvácen nepřátelstvím vůči Pravdě, více než kdy jindy platí, co pravil apoštol Pavel (v dnešním čtení, Skut 20,31): Bděte!

* * *

Dalším tématem, jehož se při památce svatých Otců průběžně dotýkáme, je nejosobnější podoba pastýřství, které říkáme duchovní otcovství. Ukazuje se z církevní tradice i současné zkušenosti, že řádný duchovní život není prakticky možný bez duchovního otcovství. Otcové v církvi totiž kromě pastýřství ve smyslu střežení a pěstování nauky Církve, dogmat, kánonů a pravidel či tradic konají ještě další pastýřské služby. V první řadě bychom zmínili mystagogii - uvádějí svěřené lidi do tajinného života Těla Kristova. Jednak katechezí, poučováním a povzbuzováním, a pak i tím, že je všemi dostupnými způsoby přivádějí k Tajinám - tím, že obřady svatých Tajin slouží, zvou k účasti na nich a vysvětlují jejich smysl, důležitost pro křesťanský život a nenahraditelnost pro spásu. Uvádějí tím do tajinného blahodatného sjednocení člověka s Bohem, našich těl s Krví Kristovou. Tomu se říká "mystagogie" a je to součást duchovního otcovství.

Teologicky se mystagogický charakter duchovenského díla postihuje rčením, že všechno pastýřské působení církve směřuje jedním směrem - a to k účasti na svatých Tajinách, zvláště na středobodu všech Tajin, k němuž se všechny ostatní Tajiny vztahují, a tím je Božská Eucharistie - přijímání Těla a Krve Kristových.
Duchovní otcovství tedy nesmí spočívat jen v tom, že si kněz či mnich napíše před jméno jako titul: "otec". Mimochodem, to už samo o sobě asi není zcela správné. Vzpomínám se, jak mne vladyka Dorotej, blahé paměti, jako novokněze poučil, že si nemám psát před jméno "otec", jako by to byl nějaký duchovenský titul. Říkal, že biskup si také nepíše před jméno "vladyka". Otec či vladyka jsou oslovení, neboť je zvykem používat tato slova, když o vladykovi či knězi hovoříme nebo se k němu obracíme, ale sám sebe by - podle zesnulého vladyky Doroteje - neměl nikdo nazývat "otcem".
Dále musíme zmínit duchovní otcovství ve smyslu vedení (doprovázení) na duchovní cestě. Nemálo věřících se domnívá, že toto vedení tkví hlavně v tom, že když se potřebuji s něčím poradit, přijdu za svých duchovním otcem, sdělím mu svůj problém, on mi na to řekne, co si o tom myslí, nebo co ví, nebo co mu o tom zjeví Bůh - prostě dá nějakou radu, která může být dobrá nebo také ne atd. To je však jen jedna z řady stránek duchovního otcovství a kupodivu ne ta podstatná. Duchovní otcové mohou být i mladí a nemusejí mít dost zkušeností, znalostí, a třeba nedokážou poradit. A co když duchovní otec nemá svou vlastní osobní zkušenost s problém, s nímž se na něj obrací jeho duchovní dítko, ani ze studia nemá žádné povědomí o této stránce lidského života? Pak také asi nebude schopen poradit. Tím však jeho službě duchovního otcovství nic fatálního nehrozí.

Jádro duchovního otcovství totiž spočívá v tom, že každý křesťan musí mít někoho, svého duchovního otce, který o něm ví, který ho přijal za své duchovní dítko, který se za něj modlí. A to nejdůležitější - co nehlouběji navazuje na Evangelium a co Ježíš Kristus ukázal jako pravé pastýřství - je, že váš duchovní otec za vás trpí. Trápí se nad vámi. Ležíte mu na srdci. Nosí vás ve své duši. V každém takovém otcovství, je přítomen odlesk toho, co se říká o starcích, kteří berou duši svého učedníka do své duše. Duchovní otec vám přeje ten nejlepší duchovní růst, trpí vašimi hříchy a nedostatky. Toto utrpení, které duchovní otec přináší na oltáři svého srdce, je tou nejlepší modlitbou za člověka. Tato modlitba nejrychleji stoupá k Bohu. Zdá se, že tato bolest v srdci, sténání za trpící lidskou duši, dává modlitbě křídla. Kvůli bolesti v srdci duchovního otce se Bůh smiluje nad jeho duchovním dítkem.
Máme k tomu mnohá vyjádření duchovní autorit. Za všechny alespoň letmo připomenu zde oblíbeného starce Paisije Svatohorce. Když se ho lidé tázali - jak se mám modlit za člověka, abych mu pomohl?, odpovídal starec Paisiji ve smyslu: Musíš za něj také trošku trpět. Musíš za toho člověka přinést trochu bolesti ve svém srdci. Tím mu nejlépe pomůžeš. Personálu nemocnice, sestrám a lékařům, radil Paisij, aby za své pacienty přinášeli Bohu bol v srdci: "Když skutečně v duši trpí za nemocné, tak je to tím nejlepším lékem ze všech léků, jež jim podávají." Kněžím radil, aby při proskomidii, když se modlí za věřící a vyřezávají za ně částečky z prosfor, nad každým jménem trošku potrpěli, zasténali nad člověkem, a tím přinesli Bohu spolu s každou částečkou trochu bolesti ve svém nitru. (Jak vzdálená je tato rada od naší formalistické praxe, kdy se preferuje kvantita a před každou liturgií kněz v rychlosti vyjme stovky částeček a předrmolí ty stovky či tisíce jmen, hlavně aby vše bylo odříkáno, jak se patří.) Připomeňme maminku blaž. Augustina, který se dal v mládí na špatnou cestu a jeho maminka Monika mnoho plakala v modlitbách za jeho obrácení k Bohu; jeden biskup jí pravil: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz." Kristus, než vykonal svůj největší zázrak - vzkříšení Lazara, který už čtyři dny tlel v hrobě, tak "zastonal v srdci" a poté zvolal: "Lazare, pojď ven!"
Pastýři církevní vidí jednotlivé křesťany, znají ze zpovědí jejich bolesti, hříchy a nedostatky, vědí o bolestech celé církve, a tak se nemohou vyhnout vědomosti o trápeních a problémech, a každý z nich tím - více či méně a svým způsobem - trpí. Trpět církví a nést tuto bolest je jejich veliká služba a zároveň oběť i modlitba.
Proto je tak velikým hříchem, když někdo zarmoutí kněze (je to hřích proti přikázání z desatera o úctě k rodičům). Tento hřích se objevuje ve většině tzv. zpovědních zrcadel, jejichž pročítáním se kajícník připravuje ke zpovědi. Duchovním je potřeba ulehčovat jejich břemeno, které nesou za svěřené stádce, resp. za církevní společenství. Nakládá-li jim některý věřící zbytečné další bolesti a trápení, ať už svou lehkomyslností, nebo neposlušností, nezodpovědností, či pýchou a pohrdáním, je to hřích, pro který jim Bůh odepře požehnání. Při pohledu na takové vidíš jakési zatemnění v jejich nitru, smutek, zmatek, námahu, tíži a zápas, který musejí podstupovat při obyčejné bohoslužbě (někdy je to patrné na jejich tváři i hlase). Jak praví mnich Mojžíš v knize "Agripnie na Agion Óros": "Kněze chrání Bůh, a proto je potřeba být (ve vztahu k nim) opatrný." A ovšemže platí i opak - vidíme, jak Bůh zřetelně žehná těm, kteří pomáhají duchovním při jejich službě, poslouchají je, ulehčují jim jejich dílo, jsou jim nápomocni. Život takových lidí jakoby se naplňoval světlem, jejich bohoslužba je většinou poznačena jakousi sluneční lehkostí.

Vidí-li igumen monastýru na nějakém mnichu tesklivost, ví, že v jeho duchovním životě něco není v pořádku - buď je to kvůli hříchu nebo neposlušnosti.
Vidíte, jak odlišné jsou principy duchovní služby od světských zvyklostí. Ve světě je vnitřní trápení záležitostí pro psychiatra; důležitý je vnější výkon, produkce a měřitelný efekt. V duchovní sféře je vnější viditelná stránka zcela druhořadá či dokonce bezvýznamná; to, oč zde běží, jsou věci vnitřní. Viděno z této perspektivy, musíme si dávat pozor, aby se naše zbožnost a bohoslužba nepřeklopily do čistě světských vnějších dimenzí, kde je důležitý "správně provedený úkon" a nikoliv stav lidského srdce. (Kolikrát na to myslím, když vidím různé letáčky z východu, kde je nakresleno, jak správně činit znamení kříže, a naznačuje se, že s tím stojí a padá veškerá zbožnost, leč ani slovo o vnitřním stavu člověka a co se tam v srdci má dít, když se pokřižuje.) Jak říká Alexij Osipov o bohoslužbě u nich v akademii: "Kněz slouží, studenti zpívají, profesoři jsou přítomni... A je tu někdo, kdo se modlí?"

Zásadní odlišnost zvyklostí světa od praxe duchovního vedení je vidět i na následujícím. Ve světě, když něco provedeš, tak tě za trest zavřou. V církvi, když tě tvůj duchovní otec musí potrestat, protože to už jinak nejde dál, tak tě pustí. Pustí tě ze svých rukou. Dá ti plnou svobodu: Tak si jdi, kam chceš, a dělej si, co je ti libo. Máš svůj rozum, čiň si tedy, co umíš.

Takže to byla snad až trochu intimní stránka tématu, které tato neděle svou památkou svatých Otců otevírá. V Řecké církvi se dosud udržuje starobylá praxe duchovního vedení a dbá se, aby každý křesťan měl jednoho svého duchovního otce, za nímž jezdí ke zpovědi a vede svůj duchovní život dle jeho pokynů. Tento otec o něm ví, modlí se za něj a přináší za něj ve svém srdci oběť. Všechny ostatní praxe duchovního vedení již nejsou (a nemohou být) dokonalé a jsou nutně poznamenány jistým stupněm formalismu.

Služba duchovního otcovství je těžká, je to nesení kříže, jsou za tím slyšet slova apoštola Pavla: "Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galat 6,1-2) Je to služba, kterou všichni nutně potřebujeme, aby pro nás někdo konal.

Jsme děti Boží. Nás všechny duchovně porodil Bůh, jak se píše v prologu Janova evangelia: "Těm, kteří (Krista) přijali, dal moc být Božími dětmi - těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou." (Jan 1,12-13; pravosl. překl.) Avšak to rození Bůh činí skrze duchovní otce: "I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, nemáte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zrodil v Kristu Ježíši" (1 Kor 4,15). Podobně nás i naši duchovní otcové s bolestí rodí pro život věčný. Jak praví ap. Pavel: "Synáčkové moji, znovu vás v bolestech rodím, dokud se ve vás nezpodobí Kristus." (Galat 4,19)


P.S.
Podrobněji o celé problematice rozkolu je pojednáno ve výborné ruské knížce od známého starce Rafaela (Karelina), kterou jsme přeložili do češtiny: Pád pyšných - na pravoslavi.cz/download v PDF.



(Příspěvek byl ode dne prvního vložení několikrát doplňován.)













Editovat příspěvek č. 792

Administrátor --- 1. 6. 2012
Znamení doby - inflace slov

Vyhláška o prodeji zelí













Editovat příspěvek č. 791

Administrátor --- 31. 5. 2012
Komentář ke svobodě "umělců" znesvěcovat chrámy

Západní křesťanský svět morálně podporuje ruské satanisty

Komentář ke zdejším ozvěnám událostí kolem ženské satanistické kapely, jejíž jméno nechci ani zmiňovat, ale je všeobecně známa svým rouhavým vystoupením v chrámu Krista Spasitele (už jsme o tom zde psali v příspěvku 778). Zarmucující pro nás je, že podporu punkerkám vyjadřují čeští západní křesťané (inu, ekumenismus). S lítostí musím říci, že je to sice rmutné, leč nikoliv překvapivé. Je to totiž plně v kontextu dlouhodobého trendu. Mám dojem, že vztah západních křesťanů k ruskému pravoslaví v podstatě kopíruje nevraživou politiku Západu vůči Rusku.

Protože však "vše zlé bývá k něčemu dobré", i tyto ozvěny nám mohou posloužit jako jakési zrcadlo pravdy. Právě v takových tragických situacích se totiž ukazuje, kdo je přítel. Hlupáky je možno oklamat medovými řečmi z tribuny Ekumenické rady církví, ale břitvou, která zřetelně a velejemně oddělí pokrytce od upřímných, je biblický výrok starce Simeona, kterým se obracel k přesv. Bohorodici: "Tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,35) Právě tehdy, když tě něco (někdo) zasáhne do srdce, vyjevuje se pravé smýšlení okolních lidí. Kéž by si pravoslavní křesťané vzali tuto lekci k srdci a nenechali ze sebe nadále činit hlupce, slepě věřící všem sladce znějícím ekumenickým proklamacím.

A nyní už konkrétně k té místní široké frontě podpory, které se zde zdvihla na záštitu ruských satanistů (mimochodem, není to zajímavé, že se tolik západních křesťanů neštítí morálně podpořit třeba i skutečně ďábelské rejdy, pokud jsou namířeny proti ruskému pravoslaví?) To první, co asi muselo místního i ruského pravoslavného křesťana zarazit, byl převládající první komentář, kterým západní křesťanská grémia i média reflektovala znesvěcení hlavního ruského pravoslavného chrámu. A tím prvním komentářem bylo výmluvné - ticho. Tato prvotní reakce na duchovní tragédii byla sice nonverbální, ale přesto hlasitá jako hrom. Druhou reakcí západních křesťanů bylo pak už jen nekonečné replikování falešných zpráv, které všechny vyznívaly jediným způsobem: za svobodu projevu chce Ruská církev trestat; patriarcha žádá, aby ty chudinky dívenky byly poslány na sedm let za mříže jen za to, že se modlily proti Putinovi; za umění se už v Rusku zase má zavírat za mříže apod. Prostě samé lži, falše a klamy.

Nejvtipnější v této protiruské a protipravoslavné propagandě jsou Lidové noviny, které melou něco v tom smyslu, že církev se brání neškodným jurodivým, kteří "zdánlivým pohoršlivým rouháním poukazují na vyprázdnění »řádné« zbožnosti." Ony satanistky jsou podle těchto novinářů jen tím, kdo "nastavuje zrcadlo církevníkům i carům".

Pokud bychom připustili, že pro světská média mohlo být obtížné získat si objektivní informace o celé události, pak však nikdo soudný nemůže připustit, že by to mohlo být sebeméně obtížné pro vedení západních církví, ekumenická grémia a západokřesťanská média. Lidé na těchto místech si mohli opatřit relevantních informací, kolik by chtěli, - kdyby chtěli.

Než postoupíme dále, vysvětlím, proč tuto ženskou skupinu a její akci otevřeně prohlašuji za satanistickou. Činím tak bez přehánění, a to na základě rozhovoru, který s oněmi punkerkami natočila ruská televize a v něm demonstrovaly, že jejich čin měl duchovní rozměr - a to útok nejen na Církev, ale i na svatost chrámu. Nejednalo se jim tedy jen o politiku či o vzpouru proti církevní organizaci nebo proti osobě patriarchy či proti duchovenstvu. Jim se skutečně jednalo o pokus poskvrnit Církev. Ženy vysvětlovaly, že si chrám Krista Spasitele vybraly, protože je to hlavní chrám celé Ruské církve. Místo na ambonu před ikonostasem obsadily při své akci prý proto, že právě na tomto místě stává při liturgii sám patriarcha, a tudíž toto místo považovaly za nejsvětější. Právě toto svaté místo se tedy snažily poskvrnit svým rouhavým vystoupením (jímž se vymívaly modlitbě, používaly gesta zesměšňující bohoslužebné úkony, nemluvě o vulgárním způsobu slovního projevu i o druhu použité "hudby"; jistý problém při psaní o takové duchovní tragédii tkví v tom, že na křesťanských stránkách nemůžeme takový satanistický počin prezentovat detailnějším popisem: ať už jde o překlad jména skupiny nebo text písně, kterou tam ty ženy pokřikovaly atd.). Úmysl poskvrnit svaté místo je přece tím, kvůli čemu do toho či onoho chrámu občas vlezou zrovna satanisté.

Zajímavá byla i poznámka autora televizní reportáže, který později vzpomínal na rozhovor s hlavní protagonistkou celé akce a zmínil se o jejích očích - doslova řekl, že to byly oči, jaké vídáme u posedlých lidí. (Musím říci, že i bez jeho dodatku k reportáži jsem při sledování záznamu rozhovoru cítil vyzařovat z této ženy něco opravdu velice nepříjemného; chovala se arogantně, sebejistě, pyšně a ty zlé záblesky kolem očí nebylo možno přehlédnout; ale to je, samozřejmě, jen můj subjektivní dojem.)
Morální podpora, které se akci satanistek dostává ze západu, nás může přivádět k úvahám nad různými aspekty jejich zločinu: nejen duchovním a církevním, ale i občansko-právním či společenském. Nejprve uveďme pár základních faktů: 1.) i podle občanského zákoníku je jejich vystoupení kriminálním činem (je to evidentní výtržnost, přidržíme-li se pro tentokrát nenáboženského slovníku); 2.) spáchání toho činu a jeho přesná podoba nejsou předmětem žádných pochybností - vše je několikanásobně zdokumentováno a samy aktérky svůj čin ani jeho podobu nepopírají - naopak, pyšně se k němu hlásí. Ohledně skutkové podstaty nejsou tedy žádné pochybnosti. Podstata činu zde netkví v politickém rozměru jejich činu (protest proti Putinovi), ale ve znesvěcení chrámu, to je z výroků satanistek zřejmé. Máme tudíž všechny důvody se domnívat, že se jim jednalo právě o útok na chrám a potažmo na víru či náboženství, kdežto politický rozměr byl pro ně druhořadý. Proto si nevybraly pro svou veřejnou "perfomanci" žádné náměstí ani jiné místo, ale právě katedrální chrám, a proto při tom parodovaly modlitbu.

Chrám není žádná "země nikoho", ale je to majetek konkrétní právnické osoby (církevní organizace), která má právo určovat, co se tam dít může a co se tam dít nemůže. A uskutečňování tohoto práva by mělo být v právní společnosti vymahatelné. Stejně tak vykonávají svá vlastnická práva i jiné církve ve svých chrámech. Jenže uplatní-li Ruská církev svá práva nad svým katedrálním chrámem a žádá-li, aby bylo zabráněno jeho zneužívání k akcím, které jsou nekonečně vzdáleny tomu, k čemu je chrám určen, tak někteří západní křesťané křičí, že je pošlapávána svoboda punkerek.

Nemá asi valný smysl sáhodlouze rozebírat skutečnost, že na shromáždění o letošní Tomášově neděli dalo v Moskvě šedesát tisíc věřících najevo, že uplatňují své morální právo na tento chrám a žádají, aby nebyl znesvěcován. Na společenské rovině je tedy věc postavena tak, zda bude respektováno právo těchto věřících na svůj chrám a jeho ochranu, či zda se dá průchod "právu" satanistů tento chrám znesvěcovat.
Myslím, že pokud by někdo provedl stejnou performanci v synagoze, byl by bez dlouhých řečí obviněn z antisemitismu, extrémismu, společensky vysoce nebezpečného chování, a následně by šel za katr na dosti dlouhou dobu. A nikdo by o tom nediskutoval, žádné noviny by si netroufaly takový rozsudek zpochybnit. Kdyby to provedl v mešitě, postarali by se o jeho patřičné potrestání sami příslušníci náboženské komunity, a policie i média by raději odvrátily své zraky někam jinam.
Je otázka, co bude následovat, jestli budou ty satanistky bez jakéhokoliv odsouzení propuštěny a jejich příkladu budou následovat další živly. Mohlo by to dopadnout tak, že si pravoslavní při farnostech vytvoří jakousi "domobranu", aby uhájili své chrámy, a vezmou tak svou ochranu do vlastních rukou. V Rusku je k tomu mezi masami pravoslavných křesťanů sil dost, a co se týče morálního odhodlání, není k tomu daleko...

* * *

Zajímavé by nepochybně bylo sledovat, co by se asi dělo, kdyby se něco podobného stalo za Havlovy vlády v České republice. Jakási skupina "svobodných umělců" by vtrhla do chrámu sv. Víta, a tam by před pozvanými zástupci médií a všemi turisty a návštěvníky i věřícími začali někde v kněžišti provádět "punkovou modlitbu" plnou vulgárních výrazů a gest, a v textu této "písně" by žádali Boha a sv. Víta, aby Čechy už konečně zbavil Václava Havla. Docela dobře si můžeme představit, co by následovalo. V Lidových novinách by se psalo o nechutném incidentu, kardinál Vlk by žádal vyšetřování a spustil by kampaň, že církev je u nás už opět pronásledovaná, policie by přišla s obviněním ze zneuctění státních symbolů a hlavy státu, a Havel by filosofoval, že svoboda musí mít své hranice, a podal by na "umělce" žalobu za urážku na cti (jak to udělal i kvůli daleko nevinnějšímu žertíku, který si na jeho účet ztropila jakási reklama na boty). Jak by se asi v takovém případě zachovala ta dnešní "kulturní fronta" (Plastic people a spol.), která nyní - v rámci obhajoby svobody projevu v Rusku - organizuje akce na morální podporu ruských satanistek? Dokážete si představit, že by se Plastic people zastali svých "uměleckých" kolegů, kteří by provedli "punkovou modlitbu" proti Havlovi?

Reakce sympatizující s punkerkami se většinou odvíjejí od skutečnosti, že ta "punková modlitba" byla namířena proti Putinovi. A tomu, kdo je proti Putinovi, má být přece dovoleno vše. Na tomto primitivním základě se odehrává myšlení naprosté většiny sympatizantů se satanistkami. Pozoruhodné jsou zvláště informační zplodiny, jimiž otravují vzduch společnosti již zmíněné Lidové noviny. Mám pocit, že tam najdeme zřejmě samotné dno, kam až může lidská zlomyslnost a omezenost klesnout, - dokonce se v naposled uveřejněném článku dočteme, že ty satanistky jsou vlastně svaté(!) jurodivé(!), a že jim bude jednou postaven chrám. Jejich čin prý "vstoupí do tradice svaté jurodivosti". A že sám patriarcha, "stejný starý kágébák jako Putin" (ano, tak píší současné LN), žádá pro tyto ženščiny sedm let vězení, zatímco "občanská veřejnost ... žádá jejich propuštění". Autor článku v LN nejenže vůbec nechápe, v čem tkví jurodivost a vysvětluje si ji s typicky západní povrchností jako pouhé provokatérství, ale navíc lže o patriarchovi a s typicky komunistickou nemravností vytváří propagandistický obraz o "občanské veřejnosti", která jakoby v jednom šiku všech pracujících stojí proti patriarchovi (chtělo by se něco jedovatě podotknout o české "občanské veřejnosti" a jejím vztahu ke katolické církvi - v tomto případě by to bylo o skutečné situaci v zemi).
Těch šedesát tisíc lidí v Moskvě, kteří se postavili za pravoslavnou církev, za patriarchu a demonstrovali proti znesvěcování chrámů, (a další tisíce lidí shromážděné na Tomášovu neděli v dalších městech; viz příspěvek 778) jsou pro autora toho paskvilu v Lidových novinách zřejmě méně než vzduch. Tyto lidi nepovažuje za "občanskou společnost", protože jsou to pravoslavní křesťané...
Mimochodem, to, jak píší LN o patriarchu Kyrillovi (jako o "kágébákovi"), je na morální úrovni spodiny internetových diskusních příspěvků, v nichž se např. píše o papeži Benediktovi, že je to bývalý fašista a nacista (kvůli tomu, že měl údajně kdysi snad cosi společného s organizací Hitlerova mládež). Člověk nevěří vlastním očím, jaké výrazivo jsou dnešní Lidovky schopny použít a co otisknou o nejvyšším představiteli církve, k němuž se katolická církev ekumenicky líše. Rétoriku tohoto druhu jsem viděl v protektorátních novinách fašistických a v Rudém právu z padesátých let. Zdá se mi, že tímto způsobem psaly Lidové noviny v době fašismu právě před 70 lety (v podobném tónu mimochodem psali kolaborující novináři po atentátu na Heydricha o vladykovi Gorazdovi, v jehož katedrále našli čeští vojáci úkryt, když byli odmítnuti katolickou církví).

* * *

Na celém tom spektru reakcí sympatizujících s punkovými satanistkami není hlavním problémem, že tragičnost znesvěcení chrámu nechápou ateisté. Zvláště znepokojivé je, že už to nechápe zřejmě ani leckterý český katolík. Ale věřím, že se časem dočkáme změny. Zatím se tito západní křesťané chovají podle zásady "z cizího krev neteče". Možná přijde doba (a třeba už není tak daleko), kdy vtrhnou do českých katolických kostelů antikatoličtí aktivisté rozčílení církevními restitucemi štědře vyplácenými v době krize. A předvedou tam na katolických oltářích nějakou tu "punkovou modlitbu". Inu, jak se říká, "příklady táhnou". A třeba se od těch ruských punkerek někdo v Čechách něčemu přiučí. Není vyloučeno, že různí punkový zakuklenci vpadnou do katolických chrámů, vyskočí na oltář, kde budou křepčit a modlit se třeba za to, aby Bůh zbavil Čechy Vlka a Duky. Nic pěkného, že? Nicméně nejméně polovina české veřejnosti bude punkerům nadšeně tleskat a říkat prelátům katolické církve: "Ale pánové, proč se rozčilujete? To je přece svoboda uměleckého projevu. A konec konců to byla modlitba, a ta přece do chrámu patří." Nepřál bych to nikomu, ale jistě nelze vyloučit, že se toho brzy dočkáme i u nás; a když tak nalézám na Christnetu či v Lidových novinách i jinde ty sympatie k punkerkám (někde jen probleskují "mezi řádky", jinde jde o výslovnou morální podporu), nemám daleko k myšlence, že by taková "punková modlitba" v chrámu svatého Víta mohla být pro některé české katolíky docela užitečnou lekcí. Myslím, že česká občanská veřejnost bude v naprosté většině na straně každé svobody uměleckého a modlitebního projevu, který někdo předvede proti katolické církvi. Pak bychom viděli, zdali by se Lidové noviny a Christnet i v takovém případě postavily na stráž svobody a hlasitě požadovaly pro hanobitele českých katolických chrámů beztrestnost.


P.S.
Zde je jiný případ "svobody v pravoslavném chrámu". Tentokrát z Kosova.
(A opět s tichým souhlasem ze strany západních politiků i západních církví.)














Editovat příspěvek č. 790

Administrátor --- 29. 5. 2012
Ze světa - koptský papež

Na papežský trůn koptské (dochalcedonské) církve kandiduje 14 uchazečů

Papež Šenuda

Představitel koptských křesťanů

Zesnulý papež Šenuda

Očekává se, že volby nového koptského papeže se budou konat v září. Koptové za hranicemi Egypta (zvláště v USA, Kanadě i Evropě) budou mít na volby papeže silný vliv.

Posledním papežem byl zesnulý Šenuda III., jemuž navrhovali, aby nechal upravit řád papežské volby, který ve své současné podobě pochází z r. 1957. Papež to odmítl, protože měl obavy, že navrhované úpravy by mohly vést k upřednostnění jednoho člověka. Očekává se však, že nový papež bude muset úpravy provést.

Podle stávajícího řádu nastane při volbách moment pravdy, když dítě se zavázanýma očima vyjme z urny jednu ze tří kartiček, které tam byly vloženy a jsou na nich jména tří kandidátů. Jednou z navrhovaných oprav je, aby tam byla vkládána ještě čtvrtá, čistá kartička jako možná odpověď od Boha, že nepotvrzuje ani jednoho ze tří kandidátů.

Pravoslavie i mir
P.S.
Dochalcedonské církve odmítly přijmout formulace o boholidství Ježíše Krista, které byly celocírkevně přijaty na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu (r. 451). Důvodem byla jejich víra, která byla postižena herezí monofyzitismu (tato hereze v různých svých podobách a odstínech útočila na pravoslavnou víru v 5. a 6. století; hereze oslabuje starobylé učení o plnosti lidství v osobě Kristově; hrubě zjednodušeně řečeno hlásá, že Pán Ježíše byl mnohem více Bohem než člověkem či dokonce, že jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo že se rozplynulo v Božství jako kapka v moři apod.). V průběhu následujícího tisíciletí se víra dochalcedonců pomalu blížila k pravoslavné víře; vznikla dokonce teorie, že oddělení těchto monofyzitských církví bylo tenkrát výsledkem pouhého nedorozumění či jazykových problémů nebo omylů v překladu formulací. V posledních desetiletích s nimi byl veden ze strany pravoslavné církve teologický dialog, v němž došlo k jistému sblížení pohledů, nicméně pravoslavné formulace víry i přes všechna objasňování a diskuse nakonec dochalcedonci odmítli podepsat. Nakonec byly vypracovány formulace kompromisní, po jejichž přijetí (přibližně před deseti lety) došlo v pravoslavném světě k rozdělení názorů na výsledek tohoto dialogu. Zatímco konstantinopolský patriarchát považuje dialog za úspěšný, uznává pravoslavnost dochalcedonských církví a navazuje s nimi církevní společenství, tak naopak Moskevský patriarchát odmítl přijmout takovou interpretaci výsledku dialogu, dochalcedonské církve nepovažuje za pravoslavné a rozhodl se pokračovat s nimi v partikulárním teologickém dialogu, pokud o něj budou mít dochalcedonci zájem.

Afričtí patriarchové (pravoslavní i monofyzitští) od dávných dob používají titul "papež".










Editovat příspěvek č. 789

Administrátor --- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.

Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:

Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil."  To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem.  Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.  To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele -  pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)

(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)

On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)

Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.

Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).

Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)

* * *

Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.

Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)

Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.

Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?

Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.

Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

* * *

Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?  Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.  Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.  Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...

Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)

* * *

Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.

Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"

Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.












Editovat příspěvek č. 788

Administrátor --- 22. 5. 2012
Ze světa

Posvěcen největší chrám na Kypru

Nikosie. 5. května archiepiskop kyperský Chrysostom II. vykonal posvěcení chrámu svaté Sofie, který byl vybudován v nikosijské čtvrti Strovolos. Je to největší chrám na Kypru. Jeho délka je 60 m, šíře 30 m, výška 30 m. Pod budovou jsou tři podzemní chrámy a v jednom z nich je vybudováno baptisterium. Chrám vykazuje podobnosti s chrámem svaté Sofie v Konstantinopoli.

Agentura Amen
Sedmica ru







Editovat příspěvek č. 787

Administrátor --- 21. 5. 2012
Ze světa - další konflikt mezi Fanarem a Athénami

Řečtí hierarchové jsou pobouřeni zasahováním patriarchy Bartoloměje do vnitřních věcí Řecké pravoslavné církve

Athény. 2. května se konalo zasedání posvátného synodu Řecké pravoslavné církve. Bouřlivou reakci členů synodu vyvolal dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, v němž vyzval jednomyslně odsoudit skutky metropolitů Řecké církve, kteří vystupují proti mezikonfesnímu a mezináboženskému dialogu a obviňují Fanar z "ekumenické hereze". Bezprotředním důvodem pro zaslání patriarchova dopisu se stala anathema, kterou na ekumenisty uvalil v neděli Oslavy pravoslaví metropolita Serafim z Pirea.

Rozpaky členů synodu vyvolal zvláště nekompromisně direktivní tón dopisu, který opravňuje hovořit o zasahování jedné místní pravoslavné církve do vnitřních záležitostí jiné místní církve (světová pravoslavná církev je tvořena kanonickým společenstvím jednotlivých tzv. místních církví; podle posvátných církevních pravidel se nesmí představitel jedné samostatné pravoslavné církve míchat do vnitřních věcí jiné samostatné církve; pravoslavná církev nezná žádnou papežskou pravomoc, která by byla vyvýšena nad všemi místními církvemi, takovou pravomoc má jen všeobecný sněm; pozn. překl.)

Pozice metropolity Serafima byla řeckým synodem označena za "extrémní", bylo však poukázáno na to, že to, co se děje ve Fanaru, často vyvolává pokušení mezi pravoslavnými věřícími. Jako příklad bylo poukázáno na chování jednoho katolíka v chrámu sv. Jiří ve Fanaru v den Paschy - mnohokrát vcházel a vycházel z oltářního prostoru. (Do oltáře mají dle tradice přístup jen pravoslavní duchovní a pravoslavní přisluhující; pokud představený chrámu dovoluje jinověrci opakovaně vcházet do oltáře a vycházet z něj, což se nutně děje na očích všech přítomných, může to vyvolávat dojem, že takový představený už nerozlišuje mezi pravoslavnými a jinověrci, resp. považuje jinověrce za kanonického příslušníka stejné církve, v jaké jsou pravoslavní; pozn. překl. na vysvětlenou.)

"Chyby se dějí na obou stranách," prohlásil jeden ze synodálních metropolitů v interview pro agenturu Romfea.

Po dlouhé diskusi přijali členové synodu rozhodnutí sestavit pro patriarchu Bartoloměje odpověď, v níž bude řečeno, že Řecká pravoslavná církev je věrná rozumnému dialogu s druhými konfesemi a politice smíření.

Dále byl na zasedání synodu zkoumán protest čtyř metropolitů z Frakie proti dodatku k zákonu, podle něhož dostává muslimská menšina ve Frakii slevu 20 procent při placení pokut. Synod poslal ministerstvu dopis s výzvou, aby se mezi občany řecké republiky nečinil rozdíl dle národnostní či náboženské příslušnosti.

Sedmica ru










Editovat příspěvek č. 786

Administrátor --- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ

Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha

Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:

"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.

Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.

A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).

Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
 * * *

Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.

V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)

Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."

Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.

Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.

V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.

Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.

Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.

Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.


Symbolický obraz - běsové střílejí na mnicha šípy pokušení (freska v rumunském monastýru).

 
Alexij Osipov cituje ze svatootcovské literatury nečekaný výrok: "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých." Jak je něco takového možno říci? Bude se nám nejspíš zdát, že by se tam mělo psát: "Kdyby nebylo Boha, kdyby nebylo andělů, kdyby nebylo Církve..." pak bychom to chápali, ale "kdyby nebylo démonů"? Na začátku pateriku se dokonce píše: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). Jak to pochopit?

Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".

Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.

Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).

Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."
Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.

* * *

A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.

My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.

Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.
Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.

* * *

P.S.

Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.

Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".

"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)











Editovat příspěvek č. 785

Administrátor --- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu

Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám

Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.

I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.

Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.

7. května, korespondent "IribNews"










Editovat příspěvek č. 784

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová









Editovat příspěvek č. 783

Administrátor --- 9. 5. 2012
Ze světa - řecká vláda snižuje počty duchovních

Decimování pravoslavné církve v Řecku

V rámci škrtů v rozpočtu vláda Řecka snižuje platy duchovenstva Řecké pravoslavné církve a počet nových kněžských svěcení. Podle nového vládní výnosu má státní pravoslavná církev právo ustanovit jednoho nového duchovního pouze tehdy, když místo něj odejde do důchodu deset starých duchovních.

Před šedesáti lety odevzdala Řecká pravoslavná církev velkou část svého majetku (nemovitosti - pozemky) státu výměnou za příslib vyplácení duchovenského platu ze státního rozpočtu všem duchovním athénského arcibiskupství. V současnosti vláda krátí prostředky vyplácené církvi kvůli přijímaným ekonomickým opatřením.

Agentura Reuters dále sděluje, že "Athény budou financovat pouze jednoho nového kněze místo deseti zemřelých či odebravších se do důchodu, což způsobí nedostatek duchovních zvláště ve vzdálených farnostech - a to právě v době krize, kdy věřící nejvíce potřebují pomoc".

Výše platu duchovního má být snížena o 10 procent. Podle agentury Reuters byl v současnosti průměrný plat řeckého farního kněze 1 tisíc Euro měsíčně, přičemž státní plat pobírá něco přes 10.000 duchovních. Vláda tvrdí, že kvůli ekonomické krizi není schopna tento rozpočet dále pokrývat. Na celkovém snížení prostředků vyplácených ze státní pokladny duchovenstvu se bude dále podílet i postupné dramatické snížení počtu duchovních.

"Krize se dotkla nejen práce našich dobročinných organizací, ale je hrozbou samotné jejich existenci," prohlásil metropolita Sparty Eustatios.

(Ze sdělovacích prostředků: catholicculture.org reuters.com)









Editovat příspěvek č. 782

Administrátor --- 7. 5. 2012
Zprávy ze světa - vztah Británie ke křesťanské symbolice je už horší než v zemích bývalé komunistické totality

Zákaz nošení křížků v Británii. Nezačíná v této zemi nová protináboženská totalita?

Křesťance z londýnského ruského chrámu zakázali nosit nátělní kříž v práci, byla nucena dát výpověď

Jedna z křesťanek farnosti katedrálního Uspenského chrámu v Londýně byla nucena podat výpověď ze zaměstnání poté, co jí zakázali na těle nosit křížek.

"Hovořil jsem v chrámu s ženou, kterou v zaměstnání nutili sundat křížek. Dala přednost výpovědi. Křížek, který nosila na těle, nebyl vidět! Žena prosila, aby jí křížek povolili a slíbila, že ho přilepí na tělo náplastí, aby náhodou nevyklouznul z pod šatů. Odpověď zněla: Ne, nyní je to zakázáno!" píše na svých stránkách kněz chrámu prot. Michail Dudko.

Podle jeho slov se postupu vlády proti zjevnému nošení křížů "místy chápe jako totální zákaz". Pro člověka s horší znalostí jazyka a britských reálií je praktické nemožné domoci se svých práv a svobod.

Podle zpráv má britská vláda v úmyslu u Evropského soudu pro lidská práva obhájit zákonnost zákazu nošení náprsních křížků na veřejnosti v celé zemi. Štrasburský soud prozkoumá žaloby na diskriminaci kvůli náboženské příslušnosti, které podali čtyři křesťané z Velké Británie, kteří prohráli soudní procesy u soudů britských.

Už dříve vyjádřila Ruská církev údiv nad shovívavostí britské vlády k jiné symbolice, např. k gay-symbolům, zatímco náprsní křížky jsou zakazovány. "V evropské společnosti zesilují tendence k potlačení lidských instinktů," prohlásil před novináři představitel synodálního informačního oddělení Vladimir Legoida a vyjádřil se, že nechápe, proč se ve Velké Británii veřejná demonstrace přináležitosti ke gay-kultuře považuje za normu, kdežto nošení náprsního křížku nikoliv. Dalším příkladem dvojích standardů britské vlády je podle V. Legondy vztah k sikhům, jimiž je oficiálně povoleno nosit turban (a to i v případě, že se jedná o londýnského policistu), který je jedním z náboženských symbolů sikhismu.

Mezi čtyřmi kauzami, které budou ve Štrasburku zkoumány, je žaloba Nadi Eveidy, kterou před několika lety dočasně uvolnili z práce v letecké společnosti "British Airways", když odmítla sundat maličký náprsní křížek, který nosila navrchu uniformy.

Druhým případem výpovědi za nošení křížku v pracovní době se stal nemocniční sestře Shirly Chaplin, která v nemocnici pracovala 30 let.

Další žalobu podala Lilian Leidel, spolupracovnice matričního úřadu londýnské čtvrti Ailington, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla registrovat občanský sňatek homosexuálů a byla za to podrobena disciplinárnímu řízení.

Obyvatel Bristolu Harry Makfarlein byl pracovníkem firmy, zabývající se diskrétním poradenstvím párům ohledně sexuálních problémů. Práce s homosexuálním párem u něj vyvolala problémy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Byl propuštěn.

interfax.by








Editovat příspěvek č. 781

Administrátor --- 4. 5. 2012
Z došlé pošty

Pozvánka do Mikulčic

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského
si Vás dovolujeme pozvat na

bohoslužebné setkání
na památku příchodu svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje na Moravu

Areál Památníku Velké Moravy, Valy u Mikulčic
Sobota 26. května 2012

9,45 Slavnostní procesí od Památníku
10,00 Archijerejská svatá Liturgie



Pozvánka v PDF







Editovat příspěvek č. 780

Administrátor --- 2. 5. 2012
Z tisku

V Řecku byla ukradena jedna z nejuctívanějších svátostí pravoslavného světa - ostatky velkomučednice Anastasie (nazývané: Uvolňující pouta).

Svaté ostatky byly ukradeny v noci z 22. na 23. dubna v monastýru z 9. století, který byl zbudován ke cti světice na poloostrově Chalkidiki. Zloději museli vylomit patero dveří, aby mohli odnést ostatky z monastýrského chrámu. Jedná se o uctívanou hlavu a nohu svaté Anastasie, uložené ve vzácných schránkách.

Metropolita miletský Apostol vydal prohlášení, v němž vyzývá lidi, kteří spáchali tento zločin, aby libovolným způsobem ostatky vrátili.

Sv. velkomučednice Anastasie žila koncem III. a začátkem IV. stol. Svou službou materiálně i duchovně pomáhala vězňům. Trpěla pod římským císařem Diokleciánem (284-305).

Credo










Editovat příspěvek č. 779

Administrátor --- 25. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!


Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Přednáška "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí" popisuje vrcholná období byzantské a ruské ikonografie. Ukazuje krásu starobylé ikony a její duchovní hloubku, která je obrazovým vyjádřením pravoslavné spirituality. Přednáška se dotýká byzantského předikonoboreckého umění a dále umění období makedonské epochy a paleologovského rozkvětu. V tématu ruské ikony si všímáme zvláště děl Theofana Řeka, Andreje Rubleva a mistra Dionisia. Pozornost je však věnována i počátkům křesťanského umění a není opomenuta ani současná řecká a ruská ikona jako návrat k nejlepším vzorům středověkého ikonopisectví. Přednáška má bohatý obrazový doprovod.

Jana Baudišová




Pozvánka v PDF











Editovat příspěvek č. 778

Administrátor --- 24. 4. 2012
Rusko na Tomášovu neděli 2012

Patriarcha Kyrill vyzval věřící ve všech ruských městech k modlitebnímu shromáždění na záštitu víry

Na pobožnosti u chrámu Krista Spasitele se shromáždilo přibližně 65.000 lidí



Moskva 22. dubna 2012, Tomášova neděle
V Moskvě se u chrámu Krista Spasitele konalo „modlitební stání na obranu víry, svátostí, církve a jejího dobrého jména“. Pobožnosti se zúčastnilo asi 65 tisíc věřících z Moskvy a různých oblastí Ruska.

Pobožnost, vedená patriarchou moskevským a celé Rusi Kyrillem, se konala před přinesenými poskvrněnými svátostmi - ikonami z Velikého Ustjuga, které byly poničeny rukou vandalů, a před křížem přivezeným z Nevinnomysska, dále před částečkou z řízy Páně a řízy Bohorodice.

* * *

V poslední době nastal celý řetězec aktů vandalismu a poskvrnění chrámů, počínaje 21. února rouháním v katedrálním chrámu Krista Spasitele (akce feministické punkové skupiny) v bezprostřední blízkosti oltáře, poblíž částeček řízy Páně a řízy přesv. Bohorodice a ostatků svatých.

6. března v chrámu sv. Prokopije ve Velkém Ustjugu muž sekyrou udeřil do 30 ikon, velice cenných duchovně, historicky i umělecky. 18. března byl chrám ct. Sergije Radoněžského poskvrněn rouhavými nápisy a výsměchem ctihodnému a oživujícímu Kříži (na akci se připravoval, koupil si na to novou sekeru). 20. března do chrámu Záštity přesv. Bohorodice v Nevinnomyssku vtrhl muž s loveckým nožem, ničil ikony, zabodával nůž do kříže, zbil kněze, vylomil svaté dveře (vykopnul dveře do oltáře) a poskvrnil oltář. A staly se i další případy útoku na chrámy a svátosti.

Současně vypukla v informačních prostředcích pomlouvačná kampaň útočící na představitele církve. To vše je součást jediné akce proti pravoslaví a proti Ruské pravoslavné církvi.

Při nedělní pobožnosti jsou přinášeny prosby za osvícení lidí zatemněných nevírou a zatvrzelostí a za posílení lidí v pravoslavné víře, za ukončení nenávisti, nepřátelství a křivd. Konaly se modlitby, aby zavládla láska v srdcích, byly odpuštěny hříchy, které vedou k hanění církve a znesvěcování chrámů.

Tato pobožnost byla jednou z největších podobných církevních akcí v novodobých dějinách Ruska, ale nikoliv první. Např. před deseti lety (v dubnu 2002) se ve třiceti ruských městech konalo modlitební stání proti duchovní expanzi Vatikánu (bezprostředním impulzem bylo ustanovení katolických diecézí na území Ruska). V prosinci téhož roku se před ministerstvem vzdělání v Moskvě konalo modlitební stání k podpoře zavedení "Základů pravoslavné kultury" do programu středních škol. Atd.

* * *

Na ochranu byly kolem chrámového prostranství postaveny kovové zábrany a vstup na shromáždění byl možný jen skrze bezpečnostní rámy odhalující přítomnost kovu. Pro věřící, kteří se nedostanou do blízkosti sloužících, byly instalovány veliké obrazovky a zvuková aparatura. Očekáváno bylo 40 tisíc věřících.

Patriarcha zdůraznil, že rouhavým vystoupením feministické punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele byly poskvrněny i největší svátosti, které se v chrámu nachází: část řízy Páně (chitón) a část řízy přesv. Bohorodice. Právě proto byly na Velké pondělí vyneseny tyto svátosti ke všeobecnému uctívání a neustálý přístup k nim byl umožněn až do dnes. Tuto neděli byly tyto svátosti vyneseny k uctívání při pobožnosti modlitebního stání.

Neděle po Pasše byla k celoruské pobožnosti vybrána proto, že je to neděle vzpomínky na nevěřícího Tomáše. Církev se chce při pobožnosti modlit za všechny, kteří pro sebe doposavad nenašli Krista.

* * *

Před začátkem pobožnosti byla z chrámu Krista Spasitele vynesena schránka se svátostmi (částečka řízy Páně s hřebem z Kříže) a též byly přineseny nedávno znesvěcené ikony a vandalem poničený kříž. Také zde byla Kazanská ikona Matky Boží, která byla prostřelena kulkami začátkem 20. let dvacátého století. V bohoslužebném průvodu byly tyto svátosti neseny kolem chrámu.

Pobožnosti se účastnilo mnoho lidí nejen z Moskvy ale i z dalších eparchií. Na konci se k věřícím obrátil patriarcha s těmito slovy:

"Zdravím vás se spásonosnou Paschou Boží. Vykonali jsme tuto slavnostní bohoslužbu, modlitební stání před Bohem, hledíce na ikony, které na sobě nesou znamení pohanění. Stojíme i před největšími svátostmi celého křesťanského světa - částí nesešívaného chitónu Spasitelova a hřebem, jímž byl přibit ke Kříži."

"Dávám pokyn, aby nikdy a za žádných okolností nebyly tyto ikony restaurovány. Ať znamení násilí, které jim bylo způsobeno, nám neustále připomínají neviditelnou válku, kterou má každý křesťan vést - v prvé řadě sám se sebou, se svými hříchy, - a upevňovat tak pokoj a pravdu Boží v obklopujícím nás světě. Vstal z mrtvých Kristus!" řekl po pobožnosti Jeho Svatost patriarcha Kyrill.

Na ukončení pobožnosti vyzval vladyka věřící, aby "jedněmi ústy a jedním srdcem" pronesli Vyznání víry (tj. text Niceocařihradského symbolu víry ze 4. století, který se recituje při každé liturgii; pozn. překl.).

Podobné pobožnosti se konaly ve stejnou dobu ve všech katedrálních chrámech Ruské pravoslavné církve na území Ruské federace.

* * *

Metropolita Ilarion uvedl v týdnu před modlitebním shromážděním: "V poslední době na nás zaútočila masivní informační kampaň, kterou spustilo smutně známé vystoupení několika osob v chrámu Krista Spasitele (ženská punková skupina; pozn. překl.) Pak začala být vytahována jakási další témata." Podle jeho mínění má posloupnost těchto událostí charakter objednané kampaně.

K tomu metropolita poznamenal, že minulé dny zřetelně ukázaly, jak lidé milují církev a důvěřují jí. Vždyť jen v samotné Moskvě se paschálních bohoslužeb zúčastnilo více než milion lidí.

Jak má církev odpovědět na kampaň, která byla proti ní rozpoutána? "Nebudeme se přece uchylovat k nějakému protiútoku. Nemá smysl snažit se vyjadřovat ke každé jednotlivé pomluvě této kampaně a ospravedlňovat se. My půjdeme do chrámu. V různých městech lidé přijdou do svých katedrálních chrámů a všichni společně se budeme k Pánu modlit za posílení víry a posílení církve..." odvětil vladyka Ilarion.

"Modlitební stání před Bohem nás má stmelit, abychom pocítili své společné přesvědčení a aby věřící ve víře nekolísali," doplnil ještě metropolita.

* * *

Dokumentární film k modlitebnímu stání v zaštitu víry (rusky)



Několik úryvků z rozhovorů ve filmu

Dokonce i ti, kteří neoplývají přílišnými sympatiemi k církvi, uznávají, že všechny vzpomenuté události, při nichž byly poskvrňovány chrámy, jsou součástí jediné kampaně vedené proti církvi. Zároveň vyslovují obavy, že je to pouze začátek.

Kněz Dmitrij Smirnov říká, že nesmíme dovolit opakovat sedmnáctý rok. V těchto akcích jde o to, aby byla podryta autorita církve před národem. Pachatelé těchto rouhavých skutků jsou ve skutečnosti revolucionáři. Každá revoluční ideologie je religiózní (tj. má vztah k náboženství; pozn. překl.).

Jiní však říkají, že prodloužení vazby pachatelkám punkové výtržnosti je výrazem bezradnosti. Nikdo neví, jak se vlastně zachovat.

Další říkají, že ty bláznivé feministky škodí církvi více za mřížemi než na svobodě.

Modlitební stání tuto neděli však zřetelně ukázalo, že v Rusku je veliká společenská síla, která se doposavad příliš neprojevovala. A že je nutno s ní počítat.

* * *

Pár slov na okraj

Pro akty znesvěcení, útoku na víru, výsměchu tomu, co je pro skutečně věřícího člověka tím nejcennějším, se dnes vžilo nic moc neříkající právní označení "urážka náboženských citů". U nás si lidé jen s obtížemi dokážou představit, jaký obsah ten právnický pojem vlastně má. Tím se vytváří jakási komunikační bariéra, kterou jsme odděleni od toho, co se v Rusku děje a co tam církev prožívá. Proto dokážu pochopit, že "akt urážky náboženských citů věřících" nechává Čecha vlažným, jelikož velká část české populace snad ani žádné náboženské cítění nemá, takže si jen obtížně dokáže představit, jak by mohlo být toto cítění uraženo.

Nedokážu však pochopit, že některým lidem u nás nedochází prostá souvislost: urážením náboženských citů se dávají do pohybu jisté věci, a nezůstane pak jen u náboženství. Vždyť ten, kdo nemá úctu k náboženské víře lidí a bezohledně útočí na to, co je jim svaté, tím dává najevo nejen svůj vztah vůči náboženství, ale především svou neúctu k věřícím lidem a potažmo prostě k ostatním lidem obecně. A nejde jen o samotného útočníka. Jeho činy spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, která se postupně dostane do stavu, kdy si lidé neváží jeden druhého, chovají se k sobě nepěkně, útočí na sebe. Končí to všeobecnou kriminalitou a "zdivočením" společnosti či dokonce občanskou válkou. A to je pěkně vyhlazená cesta pro nástup totalitních režimů, po nichž začnou lidé sami volat, neboť v takovém divokém prostředí už nemohou žít a zároveň chápou, že jinak než totalitou se situace již zvládnout nedá. Pod heslem svobody a liberálního (resp. relativizujícího) přístupu ke všem hodnotám se tu skrytě připravuje příchod "vlády pevné ruky", pod níž se po ztracené svobodě lidem snad ani nebude stýskat, neboť takového pojetí svobody budou už navždy přesyceni.

Celá tato smutná situace nevznikla najednou, z čista jasna. Ve skutečnosti se jedná o gradující proces. Za posledních deset let byla v Rusku zavražděna či brutálně napadena řada kněží. Je pouhou náhodnou shodou okolností, že souběžně v západním světě sílí militantní ateismus? Jeden z jeho zdrojů je ve Velké Británii, a tento oheň skutečné nenávisti vůči náboženství (nejen křesťanství ale veškerému náboženství) se šíří jako požár po celé západní civilizaci. Doprovázen je stále agresivnějším prosazováním Darwinovy teorie, materialistickými vědci dnes podporovanou vírou v mimozemské civilizace, vnucováním homosexuality jako normy, prováděním euthanasie apod. Neměli bychom současné události v Rusku nahlížet v těchto souvislostech? Může to být neorganizovaný a nikým neřízený samovolný proces nebo je to plánovitě prováděná kampaň?

* * *

Celá situace je o to horší, že věci náboženství jdou hlouběji do nitra člověka než např. národnost či filosofické přesvědčení nebo kulturní přináležitost člověka. Urážka náboženství zasahuje samé jádro lidství - tj. jeho pramen v duši, kořen člověka. Vždyť náboženství řeší otázku původu člověka - nejen původu člověka jakožto biologického druhu, ale původu, smyslu a určení každého lidského jedince: odkud přichází a kam jde.

Znesvěcení chrámu nějakým hulákáním, punkovou "hudbou", pohoršlivým tancem, nemravným chováním, parodováním náboženských projevů a rouhavými slovy je dnes některými lidmi bagatelizováno, prohlašováno za cosi bezvýznamného, za hloupost, nad níž je potřeba mávnout rukou. Zvláště když nedošlo k žádné materiální škodě (jako v případě punkových feministek). (Pro ilustraci sem vkládám - nerad - link alespoň na jednu fotografii z toho, co prováděly punkerky v patriarší katedrále, hlavním chrámu Ruské pravoslavné církve, co nejblíže nejsvětějšího místa chrámu. Není to pěkný pohled, ale pro ty, co na to mají žaludek, je to zde.)

Jenže kdyby věřící zůstali vlažní k těmto skandálním událostem, byli by pak ještě pravoslavnými křesťany? Zasloužili by si, aby se jich zastal Bůh? Kdyby se církev nepostavila proti světu, který "ve zlu leží" (1 Jan 5,19), na obranu toho, co je jí svaté, posvěcoval by ji nadále Bůh? Nepřišla by tím o své srdce? Církev nevede války, neorganizuje pozdvihování zbraní; bojuje proti zlu modlitbou a pozdvihuje svůj hlas, aby usvědčovala zlo, jak nás učí Písmo:
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by lahodili jejich sluchu“ (2Tim 4,2-3; pravosl. znění).
* * *

Pravoslavná církev je největší hodnotou ruského národa. Hlavní funkcí církve je, aby ukazovala lidem, co je dobro a co je zlo. A události posledního století (a konec konců i nejposlednější události) zřetelně ukazují, že bez církve lidé nejsou schopni sami rozlišit dobro od zla nebo jen nedokonale, a je možno je snadno zmást klamnými hodnotami či zlem maskovaným jako dobro. Jak dobře je to vidět právě na současných událostech kolem církve. Dnes máme před očima další pokus smazat rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem, ctností a hříchem. Děje se to buď relativizací hodnot, která se stává pro mnohé lidi přitažlivá tím, že ospravedlňuje lidské vášně a schvaluje hřích. Jindy se to děje formou jakéhosi "moderního umění", jehož cílem už není krása či povznesení člověka, ale pouhé - šokovat. A celý tento ponor do morálního, mravního i estetického bahna je zaštítěn heslem svobody.

Dalším vážným rozměrem toho rouhavého skutku je nemožnost jednou provedený strašný čin odčinit. Co se stane, nelze vrátit zpět. Žije to dál v paměti společnosti a jedná-li se o prolomení určitých hranic, pak vzniká velice nebezpečná situace pro celospolečenskou morálku.

Na církev hledí mnoho lidí, kteří ještě hledají, ještě se nerozhodli, nepřiklonili se zatím na žádnou stranu. Jaká bude reakce těchto lidí, když uvidí, že církev už není schopna (či ochotna) bránit své posvěcení, že věřící (ať už hierarchie nebo laikové) už nehájí své vlastní hodnoty? Povstat na záštitu své víry, ohradit se proti rouhání je přece základem našeho svědectví, a svědectví je základ misie. Jaké misijní dílo by mohla konat taková sama k sobě lhostejná církev, takoví vlažní věřící? Kristus v apokalypse neodsuzuje ani horké lidi ani studené, ale vlažné! "Že jsi vlažný, nesnesu tě..." praví Bůh (Zjev 3,16).

* * *

Jak pomoci těm konkrétním ženám, které nyní sedí ve vazbě a čekají na soud? Jako u každého jiného zločinu hraje nemalou roli, zda má provinilec nějaké pokání, zda cítí lítost nad svým skutkem. To má v této kauze zásadní význam kvůli vlivu jejich činu na společnost. Jenže punkerky žádnou lítost nad svým skutkem necítí.
Dobrým dojmem z morálního hlediska nepůsobí ani kalkul, který cítíme za konstrukcí jejich projektu. Vypadá to, že si řekly: "Kdyby nás někdo chtěl obvinit z útoku či zesměšňování prezidenta, řekneme, že to byla modlitba v chrámu a že se ve státě, kde je náboženská svoboda, můžeme modlit, za co chceme. A když nás obviní církev, pak řekneme, že to určitě není kvůli nějakému znesvěcení chrámu, ale kvůli tomu, že haníme Putina, a tím obviníme církev ze spojení s politikou. A my bude tvrdit, že to nebylo nic duchovního, ale umění."
Pravoslavný křesťan nemůže nad jejich myšlením necítit žal a ještě větší hoře pak cítíme nad jejich dalším životem, neboť není to nic pěkného žít celý život s takovým skutkem na svědomí. Z praktických zkušeností za celou dobu své existence církev ví, jak smutný osud nezřídka postihne ty, kteří dají podobnými skutky ďáblu taková práva nad sebou.

* * *

Kázání patriarchy Kyrilla při nedělní pobožnosti na obranu víry



Pár poznámek z ruského filmového dokumentu (viz první výše umístěný)

Citace z projevů různých osob

Ten den (výtržnost punkerek) vejde do ruské historie jako datum, kdy byl od svržení sovětské vlády poprvé vědomě znesvěcen chrám. A hned se od této události odvíjí řetězec dalších útoků na církev, resp. chrámové svátosti (ikony, kříž apod.) Lidé říkají církvi: "Odpusťte těm ženám, které se dopustily toho nerozumného skutku." A církev je samozřejmě připravena odpustit. Vždyť je to přikázání Spasitele. Jenže ty ženy nestojí o odpuštění. Ony požadují beztrestnost. Ty ženy a ti, kteří za nimi stojí, se snaží vyždímat z církve a ze společnosti svolení konat podobné činy i v budoucnosti. Chtějí jakýsi svérázný "odpustek", ale naše církev odpustky přece nevydává. V zemi, která prožila revoluci, je potřeba postavit účinnou ohradu, která by ji chránila před podobnými provokacemi a podobnými strašnými činy. Co to má být za ohradu? Toto řešení musí především najít společnost a stát. To nemůže hledat církev. Církev už své slovo řekla; dále musí promluvit společnost a stát, a ohodnotit to, co se stalo. Nás, církev mají tyto události přivést k většímu pokání a ke změně života. My v církvi máme nyní přemýšlet, jak každý z nás přispěl k těmto událostem, neboť: Pro hříchy naše to Bůh dopustil.

Co se to dnes děje? Jakoby někdo mávnul zlým kouzelným proutkem a náhle jsou podtínány kříže, seká se do ikon a dějí se další věci. A inteligence ihned povstane na obranu těchto rouhačů. Překročili jsme jakousi hranici. Z jedné strany je smutné a hořké, když na to musíme hledět, z druhé strany má naše generace to veliké štěstí uvědoměle vystoupit na obranu svátostí, víry, cti, hierarchie hodnot, kde krása není rovna ohavnosti, hřích není roven ctnosti, norma není rovna zvrácenosti. Máme před sebou volbu: s kým jsi?, se silami zla nebo silami dobra? Zlo se vždy maskuje jako dobro. Až v posledních dobách z toho zhoubného smíšení poklesků a ctností, všeho se vším, všech hodnot, kdy už nebudou žádné absolutní morální normy, se narodí kníže temnot. Dnes ještě vidíme svědectví, že Rusko je na správné cestě... Ti, co omlouvají skutek těch ubohých děvčat, nás dnes přesvědčují, že nic není svaté, vše je relativní ... že není žádná (absolutní) pravda. Pro ně možná není, protože urazit mohu jen to, co jest. Urazit mohu důstojnost, čest, čistotu, svatost. Tam, kde nic takového není, není možno to ani urazit. Takový svět oni chtějí. Všechny revoluce začínají výsměchem svatosti a pošlapáním velikých hodnot: cti, čistoty, lásky k vlasti. Před Velkou francouzskou revolucí, která krví z gilotin zalila Francii a poznamenala duši tohoto národa až do dnešních dnů, se půl století filosofové vysmívali právě takovým hodnotám jako: čest, čistota, láska; nemravnost byla v módě. Je štěstím, když můžeme vědomě vystoupit za hodnoty, které jsou nesporné.

Někdo nás chce uvrhnout zpět tam, kde jsme byli v nedávné historii. Do doby, kdy byla církev pronásledovaná, chrámy byly bořeny, svátosti znesvěcovány.

Člověk, který si pod oděvem přinesl do chrámu sekeru, začal sekat do ikon. Než přijela policie stihl poškodit třicet cenných ikon. Hloubka ran od sekery byla až tři centimetry. Dokonce i kovová ikona byla proseknuta naskrz. Je možné, že ten muž jen následoval příklad znesvěcení, který se před tím odehrál v chrámu Krista Spasitele. Jsou to projevy nemoci, kterou trpí naše společnost. Nebudeme-li si jich všímat, mohou se následky dotknout každého člověka.

Po přivezení pásu přesv. Bohorodice do Ruska začaly útoky na Ruskou pravoslavnou církev. Události kolem pásu Panny Marie ukázaly duchovní sílu ruského národa. Příčina současných útoků je nabíledni - Ruská pravoslavná církev je sjednocují silou národa. Ty nepříliš inteligentní dívky (členky punkové skupiny; pozn. překl.), které asi nechtěly nic jiného, než být slavné, někdo prostě zneužil, někdo velice inteligentní, někdo, komu velice překážíme. Kdo? Stačí se jen podívat, kdo útočí a kdo brání, a vše je jasné.

Bojujeme s hříchem a nikoliv s lidmi. Cílem modlitebního stání (tj. církevní akce na Tomášovu neděli; pozn. překl.) před Bohem není nic politického, ale sklonit Boží milost k Rusku a ke všem ostatním zemím.

Všichni se od dětství učíme, že nesmíme urážet lidi, jejich víru či národnost. Že je to hřích urážet jejich víru. Že se nesmíme vysmívat tomu, v co věří stovky milionů lidí! Jak tedy máme bránit to, co cítíme jako součást své duše? Tj. svou víru, svou církev. Pokud dopustíme, aby se křesťanské hodnoty naší společnosti rozdrolily a byly odplaveny, pak bude dlouho trvat, než je opět shromáždíme. Je velikou odpovědností církve, aby se těmto útokům důstojně postavila. Ve společnosti musí být načrtnuta jasná linie, za níž už nelze jít. Před touto hranicí si žijte, jak chcete. Ale co jde za ni, to nesmí být trpěno. Církev musí shromáždit svá dítka, aby společnost viděla, že je nás mnoho a že nedovolíme zbořit to, co celých tisíc let na Rusi budovaly generace našich otců, dědů a pradědů. Nepovolíme zpochybňovat cestu, kterou Rusko kráčí. Nesmíme (těmto destrukčním silám; pozn. překl.) odevzdat do rukou Ruskou pravoslavnou církev, nesmíme jim dát Rusko.

* * *

Závěrem

Důvody, kvůli nimž se v Rusku shromáždili věřící, jsou smutné a vzbuzují obavy. Ale každá mince má dvě strany. A na té druhé straně v tomto případě vidím desetitisíce a statisíce lidí, kteří mají rozhodnost, odvahu a morální sílu postavit se na obranu nesporných hodnot - své víry, svých tradic. A to mne naplňuje radostí. Je vidět, že jsou ještě místa ve světě, kde je síla, kde v lidech najdeš skutečně živého ducha. Na tom nic nezmění západní sdělovací prostředky, které patří do světa duchovně odumřelé západní civilizace a které se snaží vše relativizovat, zmanipulovat, odvádět pozornost k nepodstatným věcem.

Ani česká média nezklamala. Školu demagogie, lži a manipulace nejbrilantněji předvedla hlavní zpravodajská relace České televize: Události (viz reportáž pořadu Události ze dne 22. 4. 2012 zde). Reportáž o akci věřících na obranu víry a církve využila ČT v podstatě k tomu, aby se připojila k útočníkům.

Samotné útoky na církev redakce Událostí samozřejmě relativizovala; hovořila o nich zlehčujícím tónem jako o "údajných" útocích či použila obrat, že věřící se modlí za církev "podle nich" vystavenou útokům. Zároveň redakce Událostí sestříhala video-dokument z masové pobožnosti tak, aby byly odstraněny všechny záběry, na nichž lidé drží fotografie ze znesvěcených chrámů, zničených ikon či zdevastovaných chrámových interiérů. Samozřejmě, že ani slovem neinformuje své diváky byť o jediném z řady případů znesvěcených a poškozených chrámů, ač byly tyto případy v Rusku zveřejněny a v ruských dokumentech kolem nedělní akce byly opět připomenuty.

I kdyby hierarchové a věřící tisíckrát opakovali, že se nejedná o nějaký protiútok na nevěřící, Česká televize stejně pojmenuje svou zlomyslnou pseudoreportáž: "Protiútok Ruské pravoslavné církve". Inu, s některými lidmi se nedomluvíš.

Místo nezaujatého novinářského informování o nedělní události se Česká televize připojila ke kritikům církve a patriarchy Kyrilla, kteří zoufale hledají, co by kde našli proti nim. Jak snadno se z informační agentury u nás může stát ideologický aparát, že? A tak ČT připomene více méně legrační příhodu s patriaršími hodinkami či nejasný případ majetkového sporu o pozemek, který vede jeden monastýr s dětskou nemocnicí. Asi nás už příliš neudiví, že ČT líčí celou kauzu v duchu nejlepších leninských tradic tak, aby církev vypadala jako bestie, která brutálně vyhazuje nemocné děti na chodník. A všechny tyto mlhavé kauzy, kde nejsou divákovi předložena prakticky žádná fakta, jsou vydávány za nespornou pravdu, narozdíl od útoků na církev, o nichž televizní manipulátoři hovoří, jako by to nejspíš byla pouhá fikce či stihomam patriarchy a věřících. Jak podobné těm lžím, že církev není v Sovětském svazu nikterak pronásledována, které komunistická propaganda vytrubovala do světa v době stalinských represí...

Nikde v reportáži ČT neuslyšíte počet shromážděných věřících. Na začátku se hovoří o tisících, na konci opatrně o desítkách tisíc, ale konkrétní číslo se český posluchač nemá dozvědět. Stejně tak nebyl použit žádný záběr, na němž by bylo vidět celé to množství lidí (přestože jsou volně na internetu zveřejněny záběry z "ptačí perspektivy", na nichž jsou ukázány skutečné rozměry celé akce). V České televizi si dobře uvědomují, že kdyby referovali o skutečném rozměru nedělní církevní akce, vyzněla by celá jejich manipulace s divákem naprázdno. Troufám si pevně tvrdit, že tato reportáž televize, kterou si platíme, byla provedena v duchu nejhorších bolševických manipulací.

Nakonec reportér řekne pozoruhodná slova: "Patriarchovu výzvu uposlechly desetitisíce lidí. Pro církev je to v jejím konfliktu s liberály povzbudivý výsledek." Zajímavé je, že se český reportér chová přesně v souladu se slovy, která při kázání pronesl patriarcha Kyrill: "Chce se po nás, abychom rouhání, svatokrádež a výsměch svatým věcem, brali jako legitimní projev lidské svobody." Podobně i Česká televize učí náš národ, že projevy svatokrádeže, urážky víry, výtržnictví a zločinu máme brát prostě jako legitimní projevy liberalismu. Fyzické útoky na církev, urážení věřících a ničení chrámů není podle České televize dílem výtržníků či zločinců, ale dílem liberálů. Církev totiž netrpí útoky darebáků, kteří nemají úctu k ničemu, ale má jen konflikt s liberály. Mají-li takoví lidé, jako jsou reportéři České televize, v rukách informování našeho národa, můžeme se po nějakém čase této televizní relativizační kampaně dočkat v České republice třeba i masových výtržností, jakožto projevu liberálních postojů části společnosti, či dokonce občanské války, jako legitimního projevu svobodné vůle občanů.

Jediný případ znesvěcení chrámu, jehož se reportáž ČT dotkla, byla kauza punkových feministek. Na západě se z příslušnic punkové skupiny staly hrdinky nebo nevinné oběti nedemokratického režimu. Jsou publikovány jejich fotografie za mřížemi v soudní síni - z televizních zpravodajství jsou pečlivě vystříhány záběry, na nich se "oběti režimu" za mřížemi vesele a sebejistě smějí. Místo těchto odstraněných záběrů se tklivým hlasem oznamuje, že jsou to matky od dětí a že jim hrozí sedm let žaláře. O nich se však už dost hovořilo výše.

Kdo se chcete podívat, jak opravdu vypadala nedělní pobožnost u chrámu Krista Spasitele a co jí předcházelo, a porovnat si to s tím, jak manipuluje s Čechy za naše peníze naše veřejnoprávní televize, můžete se podívat:




Ze zdrojů:
pravoslavie.ru
patriarhia.ru
Ruská média












Editovat příspěvek č. 777

Administrátor --- 24. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!

Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Jana Baudišová

Pozvánka v PDF






Editovat příspěvek č. 776

Administrátor --- 20. 4. 2012
Pascha Kristova




Vstal z mrtvých Kristus!



Pascha v monastýru Vatoped (Svatá Hora Athos)
















Vpravdě vstal z mrtvých!






















Editovat příspěvek č. 775

Administrátor --- 17. 4. 2012
Dnes zavěšen je na dřevě

Ohlédnutí za Velkým pátkem



Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.






Editovat příspěvek č. 774

Administrátor --- 10. 4. 2012
Pozvánka na výstavu

Výstava pravoslavných ikon

Dovolujeme si pozvat Vás na výstavu ikon současných ikonopisců,
žijících v Čechách a na Moravě:

PRAVOSLAVNÉ
IKONY

Ikony budou vystavovat mnišky Kateřina a Feličitás
z monastýru „Zesnutí přesvaté Bohorodice“ ve Vilémově,
Jana Baudišová, Cornel Teofil Pop, Jana Dorka Drdová,
Ludmila Juzová, Iveta Kadlecová, Sylva Novotná
a Lenka Vlková.

Výstava se uskuteční
v Ruském středisku vědy a kultury v Praze

Na Zátorce 1048/16, Praha 6-Bubeneč
(Od M Hradčanská do ul. Pod kaštany, poté odbočit druhou ul. vpravo).

Vernisáž bude dne 17. dubna v 17. 00 hod.

Výstava potrvá do 6. květ na 2012
Otevírací hodiny: Po-So 8-17 hod.

Pozvánka s dalšími podrobnostmi
v PDF







Editovat příspěvek č. 773

Administrátor --- 8. 4. 2012
Hledáte, kde je nejbližší pravoslavný chrám?

Mapa ČR s vyznačenými pravoslavnými chrámy a kaplemi apod.

Slava Isusu Christu, otče,

... Keďže sám som istý čas pri rozhodovaní o mieste práce hľadal v blízkosti miest pravoslavný chrám, rozhodol som sa, že spravím takú menšiu pomôcku pre pravoslavných, ktorí sú v ČR noví, aby sa zorientovali. Vytvoril som na google mapách mapku pravoslavných chrámov.

Na stretnutí BPM som zistil, že takých ako ja bolo viacero, ktorý istý čas hľadali chrám vo svojom okolí, a pred sviatkom Paschy to bude teraz možno i aktuálne.

S pozdravom

Ľubomír Fedorko
Třebíč

P.S.
Zde je odkaz:

Mapa České republiky,
na níž jsou vyznačeny všechny pravoslavné chrámy, kaple, domy i monastýry na našem území.

Nebo zde.)


Editovat příspěvek č. 772

Administrátor --- 16. 3. 2012
Protest proti církevním restitucím

Otevřený dopis papeži Benediktu XVI. ve věci restitucí církevního majetku

Svatý otče,

tímto otevřeným dopisem se na Vás obracíme jako na nejvyšší autoritu římskokatolické církve, vedeni svým svědomím a též citem pro minulost a její souvztažnost k budoucnosti. Jako občané České republiky chceme vyjádřit údiv nad společným záměrem římskokatolické církve a naší současné vlády převést značné nemovité majetky patřící českému státu do soukromého vlastnictví římskokatolické církve. Kromě těchto nemovitostí, jejichž cena je odhadnuta na 75 miliard korun českých, má ČR po třicet let splácet finanční úhradu, která s inflací může dosáhnout dalších 96 miliard korun českých. Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.

Vztah obyvatel Čech a Moravy vůči římskokatolické církvi prošel v průběhu staletí mnoha zvraty, které dramaticky ovlivnily naše dějiny. I dnešní občané České republiky stále nesou ve své historické paměti poselství Mistra Jana Husa, upřímného a statečného reformátora. Kazatele, který za svou oprávněnou kritiku pokleslých mravů a praktik římskokatolické církve neváhal zaplatit životem. Jím inspirovaní následovníci – kališníci – dokázali obhájit Mistrův odkaz i proti čtyřem křížovým výpravám a domohli se práva přijímat pod obojím způsobem. Teprve o dvě stě let později, po porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, nastoupila v našich zemích trestná vlna rekatolizace, elita protestantské šlechty a měšťanstva byla vyvražděna nebo donucena k exilu a jejich majetky byly převedeny pod novou římskokatolickou vrchnost. Vyhoštěnci v exilu a ani jejich potomci se nikdy nedočkali náhrady za své zabrané majetky. Až reformy habsburského císaře Josefa II. zrušily cenzuru knih a umožnily obyvatelům svobodnou volbu náboženství. Současně majetky, které držela římskokatolická církev, získaly veřejnoprávní charakter, takže církev s nimi už nemohla volně nakládat. Po založení demokratické Československé republiky se i správcovství římskokatolické církve umenšilo o rozsáhlé nemovitosti zabrané ve prospěch rolníků první pozemkovou reformou (v roce 1919) a posléze její revizí (v roce 1947).

Zakladatel Československé republiky Tomáš G. Masaryk byl humanistický myslitel, který se ve svém filozofickém díle i svými skutky přičiňoval o svobodu názorů a vyznání. Jako první evropský státník ústavně zrovnoprávnil i judaismus. Mravní odkaz Tomáše G. Masaryka a jím zdokumentovaný smysl českých dějin se staly tradicí, oporou a pojítkem i v dobách zlých. V letech nacistické okupace za Druhé světové války a později v období komunistické diktatury a během sovětské okupace byly Masarykovy demokratické ideály šířeny ilegálně a ovlivnily i další generace. Proto dnes působí tristně, když se česká vláda těmito odkazy slovně zaštiťuje, ale prakticky je popírá svými skutky. Chystaný zákon o převodu státních majetků do soukromého vlastnictví římskokatolických (a dalších církevních) subjektů nemá etické, historické a ani právní podklady a koliduje s Ústavou České republiky, neboť protežuje zájmy menšiny proti právům většinové společnosti.

Po pádu komunistického režimu měla římskokatolická církev veliké sympatie a počet věřících v naší zemi vzrostl. Brzy se však ukázalo, že tento morální kredit není podložen snahou církevních představitelů o obrodu duchovních hodnot a že jim jde především o získání majetků a tím i mocenského vlivu. Mnohaletý soudní spor o určení vlastníka korunovační katedrály Sv. Víta, který nakonec stát vyhrál, vnímala většina obyvatel jako snahu římskokatolických hodnostářů o přepisování a vyvlastňování českých dějin. Obdobně veřejnost vnímá i dnešní úsilí římskokatolické církve o „restituci“ majetků údajně ukradených v době komunistického režimu. Návrh zákona, který je dnes předložen ke schvalování Parlamentu ČR, však prolamuje rozhodné datum (25. únor 1948) a zahrnuje do převodu i rozsáhlé nemovitosti, které římskokatolické církvi odňal už Josef II. a následně pozemkové reformy z let 1919 a 1947. Pobouření obyvatel Čech a Moravy lze sledovat i statisticky, věřících rapidně ubývá a v současnosti je jich v celkové populaci méně než 10 %.

Duchovní obroda národa v tom smyslu, jak ji římskokatolická církev před více než dvaceti lety proklamovala, se tedy nesplnila. Naopak roste pohrdání vůči římskokatolické církvi a vůči jejím vrcholným hodnostářům měrou, která v moderních dějinách národa nemá obdoby.

Mohli bychom tuto situaci pokládat jen za „lokální“ záležitost, ale pohled do okolních zemí ukazuje, že je obecnější. Se smutkem si uvědomujeme, že skutečné křesťanské principy ve smyslu evangelií, ke kterým se Evropa dosud hlásí, se dnes stávají jen etiketou na prázdné láhvi, z které již živá voda zmizela. K čemu bude církvi bohatství, když ztrácí skutečnou autoritu? Čím chce inspirovat? Jak chce věřící pozvedávat na duchu, když i v kostelech káže o majetcích, které potřebuje, zatímco občané chudnou a státy jsou zadluženy?
Pod rouškou ekumeny navíc římskokatolická církev v Čechách korumpuje i malé církve a náboženské společnosti, když jim slibuje z budoucího zisku drobky. Většina obyvatel Čech a Moravy je však dnes bezkonfesní. A bude jich stále přibývat, neboť skutečná víra nepotřebuje prostředníka, je to dar, s kterým se nedá kupčit, protože sídlí v srdci a nikoliv v chrámech.

Češi a Moravané už kdysi prošli násilnou rekatolizací a nezlomilo je to. Smysl dějin národa nelze přepsat ani popřít, pokaždé se znovu vynoří, ozřejmí a utuží. Hrdost národa se nedá ukrást, tak jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. Ten výhledový předpoklad je mylný, neboť podle naší demokratické ústavy veškerá moc vychází z lidu, takže už zítra mohou předkladatelé zmíněného zákona stanout před soudem. Trestní oznámení na ně už podalo několik desítek občanů České republiky.

Omluvte tón tohoto dopisu. Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.

S pozdravem

Lenka Procházková (spisovatelka, novinářka)
Václav Dvořák (režisér - dokumentarista)
Mojmír Grygar (historik, bohemista)

14.3.2012 http://www.blisty.cz/art/62659.html






Editovat příspěvek č. 771

Administrátor --- 27. 2. 2012
Liturgická brožura Gregorian

Postup a zpěvník pro velkopostní liturgii

Zpěvník liturgie předem posvěcených Darů, který jsme nazvali „Gregorian“. Obsahuje plné znění liturgie a notace.

Na pravoslavi.cz/download/








Editovat příspěvek č. 770

Administrátor --- 22. 2. 2012
Pozvánka na přednášku

Prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Vážení,

po delší pauze vás sdružení DAMASKINOS zve na další akci

v úterý 28.2. v 18:30 v Rumunském kulturním institutu (Praha 2, Anglická 26).

Tématem večera bude IKONA a zazní dvě kratší přednášky:

1) Marina Luptáková - Teologie v barvách - o smyslu a významu ikony.
2) Michal Řoutil - Znovuobjevení ikony ve XX století.
V rámci večera proběhne také prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století" – viz http://www.pavelmervart.cz/pages/ikona.php

Těšíme se na setkání s vámi

Za sdružení DAMASKINOS

PhDr. Marios Christou, Ph.D

www.philokallia.com

tel.: 776 561 698

Nad Panenskou 592/10
Praha 6, Střešovice
169 00











Editovat příspěvek č. 769

Administrátor --- 17. 2. 2012
Nová liturgická brožura a dva nové velkopostní zpěvy

I. díl triodu postního a něco nového pro liturgii předem posvěcených Darů

Hotovo je nové vydání prvního dílu triodu postního (oproti dřívějšímu vydání je provedeno mnoho změn a doplňků v obsahu i úpravě).

Díl I.: Od neděle celného a farizeje až k první neděli Velkého půstu. K dispozici v PDF:
www.pravoslavi.cz/download

Pro liturgii předem posvěcených Darů byly na český text adaptovány dvě starobylé melodie k hymnům: „Nechť vznáší se modlitba moje jako kadidlo...“ a „Nyní mocnosti nebeské“.

Noty jsou na www.pravoslavi.cz/download a instruktážní nahrávky na pravoslavi.cz/zpevnik.

P.S.
Brožura s postupem a notacemi pro liturgii předem posvěcených Darů se připravuje a měla by být před začátkem velkého půstu k dispozici.

Stejně tak by měl být letos včas uvolněn 2. díl triodu postního.









Editovat příspěvek č. 768

Administrátor --- 24. 1. 2012
O duchovní astronomii, kalendáři a vánočním troparu

Podle tradičního pravoslavného kalendáře byly 7. ledna svátky Narození Kristova

Ohlédnutí za uplynulou sváteční dobou

V ten den slaví tyto svátky většina pravoslavných křesťanů ve světě, která liturgicky žije dle starého juliánského kalendáře. A podle tohoto starého kalendáře připadá den svátku Narození, což je 25. prosinec, na den, kdy máme na občanském kalendáři datum 7. leden. Sváteční doba, kterou právě procházíme, je každoročně příležitostí zamyslet se nejen nad samotnými svátky, ale i nad významem církevního kalendáře, resp. nad důvody, proč dnes udržovat něco tak archaického, jako je více než dva tisíce let starý juliánský kalendář.

Často se obecně tvrdí, že papežský gregoriánský kalendář je přesnější než starší juliánský. Zapomíná se však většinou rozvést, čehože se má ta vyšší přesnost vlastně týkat; co a vůči čemu vlastně poměřujeme. Matematický model gregoriánského kalendáře je přesnější vůči tzv. tropickému roku (je to perioda průchodu Slunce mezi body jarní a podzimní rovnodennosti), kdežto matematika juliánského kalendáře je přesnější vůči tzv. siderickému čili hvězdnému roku (je to doba jednoho oběhu Slunce v nebeské sféře mezi nepohyblivými hvězdami).

Tato vazba na rozdílné "druhy roku" má i svůj duchovní průmět. Gregoriánský kalendář je orientován na tropický rok, a je tím spojen spíše s pohanským uctíváním cyklů plodnosti přírody (návaznost na jarní a podzimní rovnodennost, setba a sklizeň, záplavy na Nilu apod.) Zatímco se tedy gregoriánský kalendář svou matematikou a duchem více obrací k zemi, juliánský kalendář naopak více odkazuje ke konstelaci hvězd a k nadzemskému dění. (Více o tom píšeme zde).
Proto juliánský kalendář odpovídá biblické zprávě o stvoření světa: "I učinil Bůh dvě světla veliká... a hvězdy, a postavil je Bůh na klenbě nebeské... a oddělil světlo od tmy..." (Genesis 1,14-19) Neorientuje se tedy jen na jedno z těchto "dvou velikých světel" (jak to činí kalendář gregoriánský), ale komplexněji na celou nebeskou mechaniku, jak nastíněna v citovaném biblickém verši. A právě tato duchovní "biblická astronomie" má pro náš bohoslužebný život hluboký symbolický význam.

A není to věc jenom Starého zákona! Vždyť i Nový zákon se ve svém samotném počátku taktéž dotýká astronomické otázky. Samotné Kristovo Narození je přece oznamováno astronomickým jevem - čili hvězdou, která přivedla perské mágy a mudrce do Betléma, kde se poklonili Božímu Dítěti. Tuto evangelijní zprávu vzpomíná na začátku každé liturgie kněz, když vždy při proskomidii (kdy připravuje chléb a víno k oběti), vzpomínaje Kristovo Narození, praví: "I přišedši hvězda, stanula nad místem, kdež bylo Dítě" (Mat 2,9). Dokonce i jedna liturgická pomůcka, příslušenství k bohoslužebným nádobám, se nazývá "hvězdice" a symbolicky představuje právě Betlémskou hvězdu. To napovídá, jaký význam přikládá církevní tradice tomuto "astronomickému detailu" evangelia.

Konec konců "duchovní astronomie" vstoupila i do křesťanského symbolického myšlení a do liturgie, o čemž nádherně vypovídá hlavní posvátný hymnus oslavy Narození Kristova - totiž sváteční tropar. Tento krátký oslavný zpěv se nese - od začátku až do konce - zcela v duchu astronomické symboliky. Proto bychom si jej měli ocitovat (znění tohoto překladu je oproti textu z Gorazdova sborníku trochu zpřesněno dle církevní slovanštiny):

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli,
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě.


Vánoční pravoslavná hymnografie se jenom hemží hvězdami a nebeskými světly; stále se tam hovoří o slunci a případně i o východu (ve smyslu vycházení nebeského tělesa nad horizont). Tím "Východem z výsosti" se myslí úsvit největšího nebeského světla, které přichází z místa za naším obzorem a zazářilo z duchovních výšin, tj. z výsosti.
Pro lepší srozumitelnost by mělo být do předposledního verše troparu asi doplněna nějaká objasňující slova, takže by pak mohl verš znít např.: "a znáti tebe, Východ duchovního Slunce z výsosti", pak bylo zcela jasné, o jaký "východ" se jedná. Jenže po stránce stylistické se takové doplnění moc nehodí, protože by se tam pak dvakrát hned za sebou opakovalo slovo "slunce", a tak bude zřejmě lepší nechat znění v dosavadní - trochu jinotajné - poloze a spoléhat se, že si i dnešní věřící domyslí, co se tím "východem z výsosti" míní (jako to bylo věřícím zřejmé kdysi).

Někteří přinášejí hypotézu, že se tím "východem" myslí ve Starém zákoně zmiňovaný "výhonek" čili "proutek", který nečekaně vyraší z pařezu - tam, kde už se zdálo, že nic vyrůst nemůže (Is 11,1). Tento výklad se však nezapadá do celkově výhradně astronomického kontextu troparu; právě užívané pojmosloví a kontext napovídají, že spíše se bude skutečně jednat o "východ" ve smyslu vzejití světla, úsvit.
Hymny k Narození Kristovu přirovnávají jeho Narození k vysvitnutí světla. Stejně tak se hovoří na mnohých místech naší bohoslužby o narození Krista z přesvaté Bohorodice - tento porod je symbolicky opěvován jako úsvit či vzejití nebo zazáření Slunce. A o tom, jak často je Kristus v církevním myšlením označován jako "Slunce spravedlnosti", snad ani není potřeba hovořit.

Dále tropar hovoří o úloze hvězdy, která přivedla perské mágy (a v jejich osobách i další pohany) ke Kristu. Není zřejmě náhodné, že hvězdy byly Bohem určeny jako proroci a nejrychlejší poslové zvěstující příchod Spasitele. K pohanům se tedy tato zpráva nedonesla žádnými lidskými prostředky, ale skrze nebeské konstelace, a tak se bleskurychle dostala k těm, kteří uměli tyto konstelace číst.

* * *

Kalendářní otázky samozřejmě nemají dogmatický význam, avšak církevní život se neodehrává jen na rovině věroučných pravd, ale je formován a budován i dalšími duchovními proudy. Skutečnost, že se přes všechny světské tlaky v pravoslavné církvi uchoval juliánský kalendář, o něčem vypovídá. Zřejmě tyto astronomické souvislosti - čili spojení biblické "duchovní astronomie" se starým kalendářem, který nejlépe ze všech reflektuje postavení hvězd, oslovují (třeba nevědomky) věřícího člověka, dotýkají se nějakých míst duše, které jsou pro duchovní život důležité.

Proto se drží juliánský kalendář zvláště tam, kde jsou hluboce zakořeněné tradice nebo se tam vede zvláště urputný zápas proti zesvětštění. Mám na mysli především Svatou Horu Athos a Jerusalemský patriarchát, a pak samozřejmě Ruskou pravoslavnou církev. Nakolik mám zprávy, tak v Řecké pravoslavné církvi (myslím tím kanonickou tzv. "státní" církev) jsou stále živěji probírány úvahy o návratu ke starému kalendáři (čili život společnosti a liturgický život církve podle "ruského modelu"). Není vyloučeno, že současný anticírkevní trend státu a médií (a případ uvězněného starce Efréma) by mohl tento proces návratu k tradicím ještě urychlit.

* * *

Kromě toho všeho má starý kalendář i významný spirituálně-sociální aspekt. A to právě dnes, kdy se stupňuje a zintenzivňuje manipulace prováděná se společností skrze média, internet atd.! Podobný význam, jaký má pro duchovní i duševní stav člověka nedívat se na televizi, má i život dle starého kalendáře, který v některých ohledech "odpojuje" člověka od antikřesťanské spolčenosti.

Volba kalendáře je tedy zároveň jakýmsi projevem, k jaké společnosti se hlásím, s kým duchovně žiji. Zdali jsou to pravoslavní křesťané v našich duchovních centrech: na Rusi, v Jerusalemě, na Svaté Hoře Athos, nebo zda je to tato odkřesťanštěná (a dnes už pomalu znovu polototalitní) materialistická společnost.

A nakonec ještě zmiňme probíhající dění, které všichni cítíme. V posledních několika málo letech vzrůstá tlak světské duchovní atmosféry. Roste nemravnost ve společnosti, agresivita a hněv lidí, povrchnost ve všech ohledech, a zesvětštění se tlačí do Církve. V tuto chvíli začínají mít povážlivý význam všechny (dříve snad nepodstatné) prasklinky a škvíry v duchovní hradbě, která odděluje Církev od světské sféry. Tlak na hradby zvnějšku stoupá a každou skulinou se dovnitř tlačí vnější duch. Náš starý církevní kalendář je jednou z opor, které nám pomáhají vzdorovat světskému tlaku.

* * *

A tím nás kalendářní otázka dovádí k jiné astronomii a jinému hvězdopravectví. Církevní kalendář pozvedá náš zrak k duchovnímu nebi a liturgickému životu, který je rytmem svátků a památek svatých, připomíná posvátné události a stále znovu a znovu obrací naši pozornost k milníkům dějin spásy a k těm velikánům, na nichž se už Kristovo blahodatné dílo uskutečnilo a dokonalo.

Kalendář, jenž v sobě zrcadlí dráhy nebeských těles a hvězdné konstelace, nás vede i v duchovním liturgickém životě. Propojuje hmotný vesmír s duchovním vesmírem. Uvádí nás od nebeské klenby pod nebe duchovní. Vytváří svého druhu most mezi fyzickým a spirituálním životem. Převádí nás tam, kde se už neřídíme podle hmotných hvězd a slunce. V této sféře našeho duchovního života je sluncem, které září na klenbě církevní, Spasitel (podobně jako na nás s klenby chrámové shlíží Kristus Pantokrátor), a našimi hvězdami, svítícími na duchovním nebi, jsou Boží svatí. Každý večer nám na večerní bohoslužbě vzejde nové souhvězdí duchovních hvězd, v jehož znamení se odehrává celý den až do příštího soumraku.

Rád vzpomínám, jak nám zesnulý otec Miroslav s oblibou říkával, že svatí, jejichž památku dnes slavíme, jsou delegáty vítězné nebeské církve, kteří byli za námi vysláni a mají toho dne na starosti pozemskou bojující církev.
Po tom výše zmíněném "kalendářním mostu" přecházíme od fyzického, přírodního k duchovnímu, ale i naopak - požehnání a světlo ze sféry duchovního života jde tímto mostem skrze nás do hmotného světa. Zní to někomu snad příliš nadneseně a nerealisticky, leč myslím, že celá řada pravoslavných věřících to ve svém osobním životě takto cítí. Ostatně, člověk je zcela unikátní bytostí stvořenou tak, aby přebývala současně ve dvou světech: materiálním i duchovním, a spojovala je svou aktivní činností. Toto spojování může samozřejmě probíhat na mnoha různých rovinách a polích. A není snad žádný důvod odmítat myšlenku, že církevní kalendář právě tomuto spojení na jedné z těch úrovních pomáhá.
Církev bude navždy pamatovat na svaté i na dny, kdy se uzavřel jejich pozemský tělesný život. Ten den má totiž jejich památka zvláštní sílu. Na jejich odchod z toho světa hledíme jako na narození pro život věčný. Výroční den jejich odchodu oslavujeme tudíž jakožto jejich duchovní narozeniny, a z druhé strany přicházejí toho dne tito svatí za námi, a tak se děje vzájemné setkání. Modlit se k jakémukoliv světci je samozřejmě možné v kterýkoliv den, leč se dnem jeho svátku to nelze srovnat - to v církvi každý ví.
V bohoslužbách jsou tento den jména dnes oslavovaných svatých vzývána, zpívají se jim tropary a kondaky, čtou se stichiry, jsou vzpomínáni v závěrečné modlitbě každé bohoslužby, čtou se jejich životy. Tím jsou tito nebeští vyslanci vítáni po celou noc i následující den při každé církevní službě, jsou osloveni a obracíme se k nim s prosbou o zprostředkování našich žádostí u Božího trůnu. Podobně jako Hospodin kdysi učinil Joba zprostředkovatelem pro jeho druhy a jen přes jeho přímluvu se nad nimi smiloval (Jób 42,7-9), tak i podnes má církev Bohem ustanovené zastánce - svaté muže a ženy.

Starec Paisij Svatohorec vypráví, jak se jednou na Athosu stěhoval do nového příbytku. Když chtěl pak sloužit svou každodenní bohoslužbu, měl své věci ještě v krabicích a nemohl najít brýle ani kalendář, a tak se velice rmoutil, že neví, který světec má toho dne památku a koho má oslavovat. V tu chvíli se mu zjevil jeden svatý a řekl mu, že je mučedník a jak se jmenuje a že dnes je jeho den. Starec Paisij mu zpaměti zazpíval tropar, kondak a stichiry. Druhý den při vybalování věcí našel kalendář i brýle, a tak se hned podíval, který svatý měl včera památku. Jméno mučedníka uvedené v kalendáři souhlasilo se jménem včerejšího návštěvníka.
Kvůli těmto našim hvězdným konstelacím světců, nebeským řádům a Bohem ustanovenému duchovnímu nebi je tak důležité zůstávat u původního starokřesťanského počítání dnů a let, udržovat beze změn tento starobylý kalendářní systém, který je jedním z vláken, jež nás spojují s nebeskou církví.

Tím, že se my lidé domluvíme a prohlásíme např. jaro za léto, se na astronomických skutečnostech nic nezmění. A nejde jen o astronomii, ale stejně objektivní je i neviditelná kalendářní realita. Kdybychom zrušili Bohem na počátku ustanovený (a skoro celým lidstvem vždy udržovaný) sedmidenní týden a zavedli např. desetidenní (jako za revoluce ve Francii), nic to nezmění na tom, že skutečný sedmidenní týdenní kruh bude dál pokračovat. Jak zde cyklus sedmi stvořitelských dnů běží od počátku světa, tak bude neviditelně běžet dál, i kdyby jej už skoro nikdo nectil, ale všichni počítali dny po desítkách. Když prohlásíme středu za neděli, tak kvůli tomu skutečná neděle nepřestane být nedělí, i když lidé v ten den budou mít na svých novotářských kalendářích středu.

Stejně jako lidé nemají moc hýbat planetami a souhvězdími ve vesmíru, tak nemají moc hýbat Stvořitelem danými dny v týdnu, a podobně nemají moc hýbat duchovním Kristovým Sluncem určujícím velké svátky a souhvězdími světců na klenbě našeho duchovního nebe. Kalendář církve vznikal celé věky jako zrcadlo odrážející skutečnosti duchovního nebe. Můžeme jej přijmout a zapojit svůj duchovní život do tohoto velikého systému, a pak budeme mít celý ten nesmírný duchovní řád ku pomoci. Můžeme jej samozřejmě i odmítat, ale to je asi tak vše, co proti němu můžeme dělat. Na hvězdy - fyzické i duchovní - nedosáhneme a jejich věkovité dráhy se nemění dle malicherných potřeb maličkého lidského mravenečka, který tu dnes je a zítra už tu není.











Editovat příspěvek č. 767

Administrátor --- 23. 1. 2012
O demonstracích v Rusku

Z novoročního interview Jeho Svatosti patriarchy Kyrilla

- Dnes se události v politickém a veřejném životě dosti vyostřily, část našich spoluobčanů pokládá způsob, jakým byly prováděny poslední parlamentní volby, za nespravedlivé. Přes celou zemi se přehnala vlna protestů, ty nejpočetnější byly tady v Moskvě, kde se lidé shromáždili na Blatném náměstí a na třídě Sacharova. Vcelku to byli lidé zcela odlišných politických názorů, nicméně je spojovalo totéž téma - "Za řádné volby". Na konci roku, v době nejbouřlivějších shromáždění, jste v kázání vyzval k zachování harmonie a občanského míru. Teď jsou před námi snad ještě odpovědnější a důležitější prezidentské volby. Co byste řekl dnes těm, co jsou u moci, a těm, kteří protestují, jak najít vzájemné porozumění, jak možno protestovat, aniž by to bylo zhoubné a otřásat to základy našeho společného domova?

- Vaše poslední věta je velmi důležitá. Každý člověk ve svobodné společnosti by měl mít právo vyjádřit svůj názor, včetně nesouhlasu s činností mocenských orgánů. Pokud jsou lidé zbaveni tohoto práva, pak je to vnímáno jako omezování svobody a to je velmi bolestivé. Připomeňme si sovětskou dobu, kde takové právo neexistovalo. Bylo sice deklarováno na papíře, ve skutečnosti však neexistovalo.

V Novočerkassku vyšli tenkrát lidé do ulic, aby dali najevo, že se jim daří špatně, že jim zadržují platy a tak podobně. A co z toho bylo? Došlo ke krveprolití. Lidé neměli žádné takové právo, ale teď takové právo mají a samozřejmě je také používají. Pokud lidé cítí, že se děje nespravedlnost, podvod či manipulace, dávají najevo svůj názor a na tom není nic, co by otřásalo základy naší společnosti.

Pro církev je to velmi citlivá otázka, protože mezi našimi věřícími jsou jak ti, kteří protestovali na náměstí, tak i ti, proti nimž se tyto protesty konaly. Proto slovo církve nesmí být zpolitizované, nemůže být nevyvážené v základním smyslu tohoto slova. Nikoliv ve smyslu jakési falešné diplomatické rovnováhy, ale v tom smyslu, že slovo církve se musí přinášet pravdu, kterou přijmou všichni - jedni i druzí. Spravedlnost a pravda tkví v tom, že lež musí být vytlačována z našeho života, jak politického, hospodářského tak i společenského.

Dovolte mi však poukázat na jednu věc, která nemůže být lhostejnou nikomu z těch, kdo protestovali na náměstí. Jedná se o osobní život. Cožpak mezi demonstranty nebyl nikdo, kdo by nepodváděl svou ženu či svého muže, nevedl dvojí život, nepočínal si nepoctivě ve svém podnikání? Jestliže pácháme nespravedlnost ve svém vlastním životě - ve své rodině, v našem povolání, proč tedy se tak důrazně domáháme toho, aby byla zachovávána spravedlnost kdesi na "makro-úrovni"? Což na "mikro-úrovni" už spravedlnost není potřeba? Právě proto církev vyzývá k tomu, aby se na všech úrovních děla spravedlnost - na individuální, rodinné, na úrovni pracovního kolektivu, politických stran, na úrovni ekonomických korporací, ve vládě, na úrovni těch, kteří vedou naši zemi. Spravedlnost je nutnost. A když jsem mluvil o Boží spravedlnosti, měl na mysli život podle svědomí, protože konec konců pojem spravedlnosti - znamená prostě plnění Božích přikázání.

Takže první věc, kterou bych rád dnes všem řekl, je toto: Musíme se naučit žít dle Boží spravedlnosti, což znamená, že bychom neměli lhát jeden druhému.

Druhý bod je ten, o kterém jsem již mluvil: Pokud se něco děje, musí společnost mít právo vyjádřit svou nespokojenost. Jenže musí přitom být i určitá moudrost. Kdyby demonstrace před revolucí roku 1917 probíhaly jen formou pokojného protestu, a nenásledovala je krvavá revoluce a bratrovražedná válka, mělo by dnešní Rusko více než 300 milionů obyvatel a v ekonomickém rozvoji by bylo tam, kde jsou dnes například Spojené státy, anebo by dokonce tuto zemi předstihlo.

Nám se však nepodařilo zachovat rovnováhu a uchránit si moudrost. Zničili jsme naši zemi. A proč se to stalo? Právě proto, že protesty lidí, které byly celkem vzato spravedlivé, byly velmi velmi chytře zneužity těmi politickými sílami, které tehdy usilovaly o moc. Přitom radikální výměna vlády znamená vždy střídání elit. Vzpomeňme si na velkolepé výzvy našich demokratů na konci sovětské éry: Je třeba zničit nomenklaturu (tj. odstranit tzv. "staré struktury")! Je třeba zbavit se všech, kteří jezdí v černých Volhách.

- Nu, samozřejmě, vyměnit kulisy ...

- Ano, "výměna kulis" - tímto heslem byly mobilizovány tisíce lidí. A co se pak stalo? Moci se chopili ti, kteří seděli v černých Volhách si přesedli si do černých Mercedesů ...

- A nasadili si na ně modré blikací majáčky.

- ... Ano, nasadili si modré blikačky a rozdělili si zdroje této země. Nechci omlouvat to, co se stalo - prostě hovořím o tom, jak snadné je svést člověka. To samé, co se stalo v souvislosti s revolucí roku 1917. "Ukradni nakradené!" A co potom? Šli se vloupat do bytů, ničit statky, spálit naši zemi ... Kam se podělo to nakradené? Nová elita sice něco získala, avšak co lidé - začali pak žít skutečně lépe?

Cílem všeho by mělo být, aby skrze správně vyjádřené protesty došlo ke korekci politického kurzu. To je to nejdůležitější. Zůstane-li vláda necitlivá vůči vyjadřovaným protestům, je to velmi špatné znamení - znamení neschopnosti vlády sebekorekce. Vláda musí být schopna změn kursu a přijímat signály zvnějšku.

Nechci nikoho poučovat, jen říkám, jak sám pracuji. Vždy se snažím slyšet tyto signály - ať už přicházejí přes internet anebo prostřednictvím korespondence. A jak jste si možná povšimli, i v naší církevní správě dochází ke "korektuře kurzu", i když snad ne vždy dostatečné. Jsem si velmi dobře vědom toho, že jsme velmi daleko od dokonalosti, nicméně zpětná vazba v církvi existuje. Už proto, že kněží pravidelně zpovídají věřící.

patriarchia.ru

Překlad A.L.

* * *

V Ruské pravoslavné církvi existuje pluralita v názorech a postojích k současným demonstracím. Veřejně jsou vyjadřována různá stanoviska. Zatímco patriarcha Kyrill ve výše uvedených řádcích zaujímá vyvážený postoj k událostem, řada jiných ruských duchovních autorit se kloní spíše k vyloženě negativnímu stanovisku. Většinou se obávají destabilizace ruské společnosti a vyzývají Rusy, aby se spokojili s tím, co dnes mají. Poukazují hlavně na svobodu církve i společenského života a na zlepšující se materiální podmínky života v Rusku. Nebudou-li Rusové spokojeni s tím, co mají, může se snadno stát, že to bude mnohem horší.

Příznivý postoj k protestům jsem zaznamenal z řad nekanonických "pravoslavných" uskupení. To se však dalo čekat vzhledem k tomu, že řada z nich je financována ze Západu přes všelijaké nadace pro lidská práva, demokracii, kulturu apod. Je pozoruhodné, že to bývají ta samá ústa a ty samé weby, které nedávno kritizovaly návštěvu pásu přesv. Bohorodice v Rusku. (A je obecně známo, jak se ony "temné síly" skrze své lidi v Řecku teď pomstily starci Efrémovi z Vatopedu za to, že posvátný pás do Ruska přivezl.)

Z kanonické pravoslavné církve však většinou zaznívá nedůvěra k protestním akcím. Těm západním křesťanům, které překvapuje, že se Církev nepřipojuje k demonstracím za větší demokratizaci, připomínám, že postoj patriarchy i níže uvedených duchovních je zcela biblickým (a prvokřesťanským) přístupem ke společenskému zřízení (jistě všichni znají příslušná místa z evangelia a apoštolských listů; výjimku z tohoto principu povoluje posvátná tradice jen v případě, že je křesťanský národ násilím zbavován své křesťanské víry a církevního života). Uvedu zde nyní několik příkladů vyjádření známých církevních osob k současným událostem v Rusku.

Slyšel jsem dlouhé prohlášení starce Ilji (Nozdrina), který vyzývá pravoslavné věřící, aby se těchto mítingů a protestů nezúčastňovali. Jeho postoj k tomu všemu je velice ostře odmítavý. Má za to, že mítingy jsou vyprovokovány nepřáteli ruského národa, kteří chtějí v Rusku vyvolat zmatky a nepořádek, což bude vyhovovat těm, kteří tak nenávidí Rusko. Vyvolávání chaosu dává do souvislosti s vyvoláváním temných sil z propasti, jak to zažilo Rusko v r. 1917. Poukazuje i na negativní příklad tzv. oranžové revoluce na Ukrajině. I těmito pokusy o vyvolání nepokoje se radikální síly vlevo i vpravo usilují uchvátit vládu, z čehož budou mít prospěch zahraniční moci. Hovoří o tom, že na demonstracích jsou vidny projevy nenávisti k jejich vlasti. Připomíná, že pokojný život je možný pouze na duchovních principech, na základě pravoslavné víry a mravního obrození; pravoslavná víra už proměnila mnohé lidi jejich země. V Rusku dle jeho názoru nejsou takové poměry, aby bylo nutno se proti nim bouřit; lidé žijí klidně, nemusejí bát, kdy je přijde odvést NKVD. (Viz např. proslov starce šířený na YouTube.)

Známý teolog prof. Alexij Osipov (z Moskevské duchovní akademie) zdůrazňuje, že lidé mají právo zákonnými způsoby projevit svůj názor. Obává se však toho, že toto lidové hnutí bude zneužito a výsledkem bude sociální destabilizace a bouře, z nichž bude mít prospěch někdo jiný, než ruský národ. Pokazuje ruskou revoluci, kdy byly formálně spravedlivé a opodstatněné sociální protesty zneužity k převratu, který se obrátil proti lidem. Všímá si, že organizátoři protestů (všelijaké neziskové organizace) jsou různými způsoby napojeny na západní subjekty.

Následující projevy duchovních komentovaly jiný současný masový projev v Rusku - chuligánskou fašizující demonstraci s pogromem na moskevské Kavkazany (v prosinci 2010 na Maněžnoj ploščadi), kdy se míting zvrhl ve výtržnosti provázené mezietnickým násilím.

Jeden z oblíbených pravoslavných kazatelů prot. Dimitrij Smirnov reaguje na násilnosti na mítincích a přirovnává to, co se děje na demonstracích, k lavině, která bude mít tendenci strhávat další a další a narůstat. Je zajímavé, že se při demonstraci sjednotili (i jinak nesmiřitelní) fotbaloví fanatici proti "společnému nepříteli". Je potřeba pracovat s mládeží tak, aby se zastavil tento proces. Problémy v Rusku se musí řešit. Nepodaří-li se vyřešit je pokojnou cestou a tyto tendence budou narůstat, bude to mít nenapravitelné následky. Nedej, Bože, abychom uviděli ruskou vzpouru - nesmyslnou a nelítostnou. (Celé na You Tube)

Patriarcha Kyrill v jiném prohlášení hovoří o provokacích při demonstracích. "Tyto provokace hrají na velice citlivou národnostní notu s cílem vyvolat v Rusku nenávist mezi jednotlivými národnostmi. V dobách studené války říkali nepřátelé Sovětského svazu, že jeho Achilovou patou je jeho mnohonárodnost a právě to je páka, kterou je možno rozložit tento stát. A tak se také stalo. A stejnou páku používají některé síly i dnes. Nelze dovolit, aby se vrátil chaos začátku devadesátých let. Nelze dovolit politickou destabilizaci života společnosti. Mnozí už dnes asi nepamatují ta hrozná léta, jimiž trpěli lidé středního a staršího věku. Co všechno bychom tenkrát dali za to, aby už nastoupila stabilizace, skončil rozklad země, rozpad společenských vztahů! Jak jsme byli šťastni, když se objevily příznaky společenské stability na konci devadesátých let! Dnes jako by mnozí byli tím vším přesyceni a jsou připraveni znova bořit tuto zemi. Politická stabilita Ruska je podmínkou ke zlepšení našeho života. Žádného ekonomického prospěchu nedosáhneme, pokud si rozvrátíme svou vlastní zemi..." (Výňatek z projevu; celé na You Tube)

Krátce řečeno, církev varuje Rusy před krátkou pamětí.





Editovat příspěvek č. 766

Administrátor --- 16. 1. 2012
Z církevního ústředí

Za propuštění z vězení otce Efrema ze Svaté hory Athos

Igumena ze svatohorského monastýru Vatoped otce Efrema zatkla řecká policie krátce po jeho návratu ze svaté Rusi. Vláda athoské monacké republiky totiž požehnala otci Efremovi, aby na žádost patriarchy moskevského Kirilla přivezl na svatou Rus pás přesvaté Bohorodice a umožnil tak, aby se mu poklonily tisíce pravoslavných věřících. Tato vzácná svatohorská relikvie je uložena právě v monastýru Vatoped. Otce Efrema policie nejen zatkla, ale též uvěznila ve vyšetřovací vazbě z důvodů dlouhotrvajícího majetkového sporu mezi monastýrem Vatoped a řeckým státem.

Zatknutí otce igumena Efrema způsobilo velké rozhořčení v celém pravoslavném světě. Všichni patriarchové a představitelé místních autokefálních církví, a mnoho dalších hierarchů a duchovních včetně našeho metropolity Kryštofa, se obrátili na kompetentní řecké úřady s prosbou, aby byl otec Efrem okamžitě propuštěn a vyšetřování se konalo podle platných právních norem na svobodě. Uvržení svatohorského igumena do vězení chápe celý pravoslavný svět jako zneuctění duchovního významu Svaté hory, jako nezávislého mnišského státu.

ústředí






Editovat příspěvek č. 765

Administrátor --- 13. 1. 2012
Jihlavský pravoslavný kalendář 2012

Každoroční edice liturgického kalendáře v mutaci: nástěnný a diář

Kalendář pro rok 2012 je už k dispozici v PDF na adrese:

pravoslav.or.cz/kalendarium/

Papírová verze se připravuje. Rozesílána bude příští týden.






Editovat příspěvek č. 764

Administrátor --- 13. 1. 2012
Ze světa - Řecká krize

Řecká ortodoxní církev k situaci v Řecku

11. 1. 2012

Řecká ortodoxní církev, ke které se hlásí většina řeckého obyvatelstva, reagovala na dramatickou krizi v Řecku velmi pozdě. Současná situace vede k diskusi o vztahu církve ke státu, mezitím však církev soustřeďuje veškerou svou energii na charitativní pomoc. Po ukončení synody Řecké ortodoxní církve bylo 7. října 2011 uveřejněno prohlášení ke krizi. Církev v něm poukazuje na nesnesitelné a těžké důsledky krize, které postihují většinu řeckých obyvatel a konstatuje, že obraz řeckého národa utrpěl mezi ostatními zeměmi Evropské unie značnou újmu. V tiskovém prohlášení se hovoří o hluboké morální a duchovní krizi západní společnosti, která vedly k finanční krizi a následně ke ztrátě některých lidských práv. Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti. V prohlášení se praví: „Jsme svědky bankrotu důstojnosti člověka a hodnot.“ Od státu požaduje, aby upustil od zdanění nejnižších mezd, dále aby se zaměřil především na snižování nezaměstnanosti a aby daňové příjmy používal spravedlivě. Vyzývá rovněž k důslednému odhalování korupce, daňových úniků a k lepší kontrole pohybu kapitálu.

Představitelé Řecké ortodoxní církve zaslali rovněž v říjnu loňského roku předsedovi Evropské komise José Manueli Barrosovi dopis, ve kterém vyjadřují své znepokojení nad současnou situací v zemi a únavou obyvatel země, které je již vyčerpáno nejenom finančně, ale i duševně. Dopis připomíná rovněž počátky vzniku evropské vize a přání vytvoření jednotné Evropy, která bude humánní, solidární a křesťanská. Dnes se však ke krizi finanční a ekonomické připojuje ještě krize věrohodnosti a důvěry v evropské instituce, které v očích evropské veřejnosti nehájí zájmy obyvatel Evropy a vedou je do beznaděje. Právě tento stav označuje řecká ortodoxní církev jako bankrot lidské důstojnosti a hodnot.

Řecká ortodoxní církev se v současné době ocitá rovněž ve finančních potížích. Je totiž finančně spojena se státem. V minulosti došlo ke značnému vyvlastnění církevního majetku, zejména půdy, a za toto vyvlastnění obdržela církev jen velmi malé finanční vyrovnání s tím, že platy duchovních, biskupů a dalších pracovníků církve bude hradit stát. Zato pomáhá Řecká ortodoxní církev zaplnit mezery ve fungování sociálního státu. Sociální charakter státu, který v Řecku proti ostatním evropským zemím fungoval málo, doplňuje síť různých charitativních organizací, domů pro osamělé a přestárlé občany, studentské domovy, pečovatelské služby, školy a školky. Protislužba státu za vyvlastnění ve formě převzetí plateb za církevní zaměstnance a duchovní ohrožuje nyní v době soustavných škrtů existenci těchto služeb. Vinou zadlužení se vyvíjí soustavný tlak na propouštění zaměstnanců a hledají se jakékoliv záminky ke krácení příspěvků vyplývajících z uzavřených smluv mezi státem a Řeckou ortodoxní církví. Navíc církev musí danit veškeré dary od věřících, a to až do výše 30%.

Přesto vznikají po celé zemi vývařovny, tzv. „Centra lásky“. V současnosti jich je 157 a vydávají denně 30 000 jídel. Diecéze v Aténách hlásila koncem roku 2010, že nestačí uspokojovat poptávku a musela navýšit počet denních dávek z 5000 na 10 000. Centra jsou navštěvována zejména staršími lidmi mezi padesáti a sedmdesáti lety, stále více lze však pozorovat, že si lidé odnášejí jídlo v kastrůlcích domů, aby se podělili s mladšími členy rodiny, kteří se za svou finanční situaci stydí.

Tak nějak vypadala situace v 30. letech v době Velké deprese. Nejsme od ní vůbec daleko a možná bude ještě déle trvající, a to díky souběhu mnoha dalších faktorů, které ve třicátých letech ještě na daném stupni společenského vývoje neexistovaly. V České republice není situace ještě tak dramatická, nelze ji však podceňovat. Vinou zkorumpované a neschopné politické elity se blížíme k Řecku poměrně rychlým tempem. Vláda se však nějaké kritiky ze strany českých církví obávat nemusí. Naopak: ještě nikdy nešly v médiích rozhovory s pražským arcibiskupem tolik na dračku, jako je tomu dnes. Náhlá popularita církve římsko-katolické v mainstreamových médiích však neznamená příklon ke katolicismu a duchovní proměnu českého národa. Je tu reálné nebezpečí, že bude mít efekt zcela opačný.

(Zdroj informací: Herder Korrespondenz 65 12/2011, Konstantinos Vliagkoftis, spolupracovník Metropolity Řecké ortodoxní církve v Německu.)

Zdroj: outsidermedia.cz











Editovat příspěvek č. 763

Administrátor --- 10. 1. 2012
Řekové Němcům: zaplaťte reparace

Prohlášení řeckého metropolity Nikolaose z Mesogaie

Situace v Řecku eskaluje, protestní akce nabírají na intenzitě, zatímco vláda se chystá hlasovat o nových škrtech již 23. října. Vlna stávek zastavila veřejnou dopravu, nepracují taxikáři, advokáti, učitelé, bankovní úředníci a celníci, takže od zítřka můžou přes hranice jen pěší turisté.

Ekologickou časovanou bombou jsou vršící se odpadky v Aténách, kde jsou protestujícími zablokovány přístupy ke skládkám. Zavřena jsou archeologická muzea a dokonce i Akropole ... do ulic vyjdou také novináři státních médií. Dva největší odborové svazy svolaly generální stávku na 19. října.

Vláda uvalila na řecký lid drakonické sociální škrty, propouštění a snižovaní platů státních zaměstnanců, důchodů a rapidní nárůst daní, aby vyšla vstříc požadavkům mezinárodní finanční pomoci. Budovy ministerstva vnitra a financí byly obsazeny demonstrujícími a samotní úředníci ministerstva financí chystají desetidenní výstražnou stávku. Řekové v těchto dnech přišli s novou protestní akcí, tentokráte před německou ambasádou v Aténách, píše na svých stránkách Gazeta wyborcza. Protestující hlásají, že kdyby Němci zaplatili reparace za druhou světovou válku, pokrylo by to všechny náklady současné krize.

* * *

V podmínkách všeobecné paniky a zmaru přišel se svým prohlášením metropolita Nikolaos z Mesogaie. Jeho provolání "Zpráva řeckému lidu" koluje celou jihovýchodní Evropou a stala se hymnem bídou zmítaných lidí, zdaleka nejen v Řecku. Krátký úryvek z tohoto textu:

„Někteří z nás zradili. Někteří rozhodovali o našich věcech s trestuhodnou neschopností. Někteří nás očernili v očích světa a hodili nás od chřtánu šelmy tohoto světa, buďto z hlouposti, nebo až z podezřelé vypočítavosti. Podívejte, kam jsme došli! V popel jsme obrátili své jmění a v nic svoji důstojnost. A navzdory tomu všemu nehledáme viníka.

Přišla hodina, aby ti, co rozhodují, viděli, co se děje u lidí doma, na ulici, v každodenním životě. Co se děje v našich duších. To jim nesdělí poradci. Lze se to dozvědět jedině od lidí. Nejde to jinak.

Chci říci těm, kteří nemohou zaplatit takzvaný „zvláštní příspěvek za nemovitost“, aby nepropadali zoufalství. Aby věděli, že my všichni pospolu stojíme na jejich straně a zvoláme najednou: „Nelze brát tomu, komu není dáno.“ Ať vědí, že nemáme. Nemůžeme. Došli jsme až na kraj.

Svatý Kosma Etolský prorokoval už před 250 lety, říkaje: „Uvalí na vás těžké a zničující daně, dokonce i na okna vaše, i slepičince zdaní, ale nebude to stačit.“ A doopravdy, nestačí. Neohýbejte hřbet před ekonomickým bankrotem. Vždyť už v něm jsme. Odmítněte bankrot důstojnosti, historie, antické hrdosti. Za to můžeme a musíme bojovat do poslední kapky krve. Dokonce i teď, v poslední chvilce.

Mesogaia a Lavreotiki je blahoslavený kraj, který donedávna vzkvétal bohatstvím a prosperitou. Ale v poslední době je stále více těch, kteří se v zoufalství obracejí k církvi a prosí o zastání a pomoc. Mnozí jsou sraženi na kolena. Nemohou nakrmit své děti. Ztratili naději. Žijí v děsivé současnosti a ve strachu z budoucnosti. Mají majetek, ale nemají peníze. Jak mají zaplatit? Vezmou jim střechu nad hlavou? Vypnou proud? Je možné zahalit do tmy Karateu a Lavrio, místo, kde se nachází největší elektrárna v naší zemi?

Ať se stane cokoli, bratří moji, chci, abyste věděli, že naše církev udělá vše, aby byla s vámi. Jestli jedinému z vás vypnou proud, my zhasneme ve všech chrámech. Svatby budeme oddávat se svícemi v rukou a s očima plnýma slz. V žádném případě nedopustíme, aby v okamžiku, kdy se domácnosti pohrouží do temnoty, naše chrámy zůstaly s rozžatými lustry.

Všichni společně jsme povinni tlačit na naše představitele více, než na ně tlačí jejích věřitelé. Protože naše potřeba přežít je důležitější, než jejich potřeba vlády nad námi. Protože naše důstojnost je nad veškerý zisk.“

Zdroj










Editovat příspěvek č. 762

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)







Editovat příspěvek č. 761

Administrátor --- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém

Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"



Dobrý král Václav

1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.

2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“

3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.

4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“

5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.


Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)




Editovat příspěvek č. 760

Administrátor --- 6. 1. 2012
Před Narozením Kristovým

Neděle svatých Praotců, neděle svatých Otců

Pro neděli před svátkem Narození je typické čtení rodopisu Ježíše Krista, tj. jmen tělesných předků Spasitele (začíná tím Matoušovo evangelium, Mat 1,1-25). Myslím, že jedním z důvodů, proč je tento kalendářní obyčej v Církvi ustanoven, je každoroční připomenutí věřícím, že Spasitel nespadnul do lidských dějin ani odkudsi z vesmíru ani nějakou náhodou. Ten dlouhý seznam jmen otců a praotců je jak komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) vedoucí od prvostvořeného Adama přes tisíciletí lidských dějin až do Betléma oné požehnané doby, od níž počítáme náš současný občanský letopočet. Jsou to jména těch, skrze něž Bůh připravoval spásu člověka. Ať už si to ti lidé uvědomovali či neuvědomovali, ať už byl způsob jejich života hoden tohoto vznešeného poslání či hoden nebyl, ať už jsou tito lidé důstojnými předky vtěleného Božího Syna či nejsou, bez ohledu na jejich lidské kvality a na to, jak se jim život povedl či nepovedl, Bůh je použil, pracoval s nimi v rozsáhlém plánu přípravy záchrany lidstva.

Když na ten seznam jmen, jímž začíná Matoušovo evangelium, hledíme z tohoto úhlu pohledu, vidíme v něm svědectví, že na příchodu Božího Syna Někdo pracoval. Je to Někdo, kdo má dobré úmysly s člověkem, kdo má plán, jak napravit, co první lidé pokazili, a kdo je - abych tak řekl - rozkročen nad lidskými dějinami a může svůj plán uskutečňovat v průběhu tisíciletí, jak míjejí lidská pokolení.

Vidíme, jak se Jeho dílo zcela vymyká lidským možnostem. A to především svými časovými rozměry. Člověk sám není schopen plánovat ani svůj vlastní krátký život, protože neví (a nemůže plně ovlivnit), co se s ním v průběhu života stane, jak se jeho život vyvine, kam ho jeho cesta zavede. Ba ani jeden jediný svůj rok člověk nemůže bezpečně naplánovat, neboť si nemůže být jist, co se s ním stane už za měsíc, zda bude ještě žít, zda ho nepotká nemoc, nehoda atd. A můžeme jít ještě dál - konec konců nemůžeme si se stoprocentní jistotou naplánovat ani týden, a vlastně ani hodinu svého života, neboť kdykoliv se s námi může stát něco, s čím jsme nepočítali, a to včetně nenadálé smrti nebo ochoření či jiných nepředvídaných okolností. Jak by tedy lidé mohli mít plán a uskutečňovat jej přes generace v průběhu celých věků?

Plánování vývoje lidstva a uskutečňovaní tohoto plánu napříč staletími - to je myšlenka, která fascinuje např. svobodné zednáře, jejichž bratrstvo se chce podobat Bohu, ba, antikristovsky konkurovat Jeho dílu. A tento pyšný záměr překonat omezení, které Bůh položil lidskému zlu a které tkví v omezení délky života člověka, přitahuje lidi ovládané pýchou k účasti na zednářském budování jejich stavby. Nicméně vidíme, jak žalostným napodobením Božího díla je upachtěná snaha zednářů, a navíc víme, že Bůh se jim směje a boří všechny stavby, které jsou založeny na lidské domýšlivosti a touze po velikosti (Babylonská věž); trosky pak andělé odklízejí do propasti spolu se vším, co se prostě nehodí jako materiál k budování věže spásy člověka (viz prvokřesťanské zjevení Hermovi).
Je tedy zřejmé, že seznam praotců a otců končící Narozením Ježíše Krista, je vlastně dokladem Boží práce, je to otisk Boží ruky v našich dějinách. Víme, že Bůh ihned po zradě Adama a Evy a po jejich odchodu z ráje začal připravovat nápravu. Jenže aby nezmařil lidskou vůli a neporušil lidskou svobodu, musel sám sestoupit mezi nás jako jeden z nás, a tady jako člověk napravit, co Adam jako člověk pokazil. A pro uskutečnění přípravy k tomuto dílu byla potřeba větší část dosavadních dějin lidstva. Bylo nutno dovést lidská pokolení až do takového stavu, kdy se mezi nimi nalezlo dost jedinců, kteří byli schopni uvěřit, přijmout dílo spásy, vstoupit do Církve a dosvědčit svou víru před světem.

A k tomu vedla opravdu dlouhá cesta. Bůh vybral jeden národ, navštěvoval jej, vyvedl z otroctví, dal mu Zákon, svěřil mu zaslíbenou zemi, chránil před nepřáteli, posílal mu proroky, ale také jej trestal za vzpurnost a vydával do zubů nepřátel, aby jej upevnil ve víře. Víru tohoto vyvoleného národa šířil i mezi pohany. Národ však stále kolísal, odpadal k mnohobožskému pohanství, a pak zase k formalismu... Přesto však rostla v lidstvu touha po jediném Bohu a zhnusení nad marností a daremností pohanských náboženství a jejich jalového modloslužebnictví. Tak nadešel čas, kdy na světě byl už malý ale dostatečný počet těch, kteří naplní Církev Kristovu a budou svědčit o Spasiteli a jeho Království pokoje - i prolitím své krve.

O tom, že Bůh zbytečně neprodléval a poslal Spasitele hned, jakmile to umožňoval stav přípravy lidstva, vydávají výmluvné svědectví dějiny prvotní Církve. Prakticky okamžitě poté, co Kristus uskutečnil dílo spásy a na apoštolech vybudoval Církev, postavily se všechny okolní síly tehdejší společnosti proti křesťanům. Začalo to nejukrutnější pronásledování vedené ze všech stran s jediným úmyslem - vyhladit křesťanství. Na Církev čekala tři staletí totální likvidace. Sami židé, vyvolený Boží lid(!) byl prvním lítým pronásledovatelem křesťanů a teprve po nich pohané. A uprostřed tohoto spalujícího ohně vidíme stát malé stádečko věřících. Kdyby Kristus přišel o sto let dříve, nebylo by bývalo bylo připraveno ještě ani to malé stádečko, které by mohlo vytvářet Církev. Teď už chápeme, co bylo obsahem té práce, kterou Bůh činil, aby připravil lidstvo na příchod Spasitele. Tato práce je v evangeliu stručně a symbolicky představena jako rodopis Ježíše Krista, seznam praotců a otců, leč ve skutečnosti je za tím mnohem a mnohem více.

Většina lidských dějin proběhla před příchodem Ježíše Krista a byla tedy zasvěcena Božímu plánu přípravy pro Narození Spasitele a pro jeho dílo spásy člověka. Dějiny po Kristu jsou už jen takovým "dovětkem" za historií lidstva. My sice sebevědomě vnímáme tzv. "dobu moderní" či "postmoderní", jako by to bylo centrum lidských dějin, ale to je zase jen ta lidská pýcha. Naše doba je v porovnání s lidskými dějinami jen nepodstatným mžikem. A svým způsobem života je naše století čímsi, co je naprosto nesourodé s celou lidskou minulostí; ano, posledních sto let je jakoby vykloubeno z dějin, je vlastně anomálií.
A nejde jen o způsob života, který je ovlivněn stroji a moderními technologiemi, jde také o množství zla, které poslední století přineslo na planetu a které je nesouměřitelné s čímkoliv v minulosti. Ještě nikdy netrpělo tolik lidí na světě hladem a nemocemi, ještě nikdy neumíralo tolik lidí ve válkách, jako v posledních sto letech. Kdyby nějaký člověk z doby před tisíciletími měl možnost uzřít průběh posledního století, byl by zděšen tímto peklem na zemi... Jenže moderní člověk to nevidí, je okouzlen svými hračkami.
Abychom se však vrátili k probíranému tématu. Bůh před příchodem Kristovým pracoval nad lidskými dějinami a nepřestal pracovat ani po Kristu. "Můj Otec stále pracuje, i já pracuji," pravil Pán Ježíš židům. Boží dílo lidské spásy se i nadále koná - a to v Církvi. Zde je nemocnice, kde se pracuje na uzdravení umírajících; zde je Boží laboratoř, kde se léčí a očištěním proměňují lidské duše. Zde sestupuje Božská blahodať, aby působila na člověka a posvěcovala jej. Zde při svatých liturgiích přichází sám Pán, aby sloužil člověku. Vždyť On praví každému: »Od nikoho nic nežádej, já budu pracovat. Vždyť jsem přišel, abych ti sloužil, nikoliv abych byl obsluhován« (viz Jan Zlatoústý, příspěvek č. 209).

Tentýž Bůh, který pracoval v době starozákonní, pracuje dodnes. Svědectvím jsou zástupy svatých a spasených, jimiž se plní nebe v posledních dvou tisíciletích. Kdybychom dnes chtěli napsat svědectví o Božím dílu nad dějinami - a to v průběhu éry po Narození Kristově, pak bychom místo seznamu otců a praotců vypsali seznam křesťanských svatých (každý pravoslavný kalendář je takovým dokladem). Ano, pro dobu novozákonní jsou knihy s životy svatých tím, čím byly pro dobu starozákonní rodopisy od Adama, zápisy o předpotopních i popotopních pokoleních, vyprávění o životech svatých patriarchů, králů a proroků, záznamy osudů izraelského národa - zapsaná i nezapsaná svědectví o Hospodinově díle s lidmi.

A svou blahodatí Bůh pracuje jak nad celými novozákonními pokoleními, tak i nad každým křesťanem zvlášť. Každý z nás by měl být schopen vydat své svědectví, jak Bůh vstoupil do jeho života a jak proměňuje jeho život a hlavně jeho nitro.
















Editovat příspěvek č. 759

Administrátor --- 4. 1. 2012
Doporučujeme ke shlédnutí

Pozvánka na výstavu bulharských ikon v Praze


Bulharská ikona Zvěstování (z výstavy)

Na Pražském hradě je ještě do 31. 1. 2012 otevřena výstava "Klenoty bulharských ikon". Návštěvníka překvapí krásou a duchovní hloubkou vystavených ikon, zhotovených z velké části v byzantském stylu. Je zde ovšem zastoupen i pozdější styl ovlivněný barokem, ale i ten zaujme upřímností lidové zbožnosti, která se v něm odráží.

Výstavu najdete v Rožmberském paláci (jdeme-li od chrámu sv. Víta k Zámeckých schodům, je to po pravé straně pod odbočkou do Zlaté uličky. Ve dvoře pak doleva.)

Více informací najdete zde.










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 759 do č. 799)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz