1438

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 818

Administrátor --- 17. 8. 2012
Podobenství o nesvětskosti duchovního života

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času...
14,22       ...přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
14,23       Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
14,24       Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
14,25       K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
14,26       Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
14,27       Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"
14,28       Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"
14,29       A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
14,30       Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
14,31       Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
14,32       Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."
14,34       Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.
(Z evangelia Matoušova 14. kap.)

Evangelium vykreslující Pána Ježíše kráčejícího po bouřlivých vodách mořských láká neodolatelně k jinotajnému výkladu. Je to takový magnet, že mu prostě nelze odolat.

Především to moře. V Písmu se vyskytuje jako symbol protibožského živlu. Jak výstižné! Jen si to představte: moře s nepobádanými temnými hlubinami, v nich se to hemží tvory zcela nepodobnými ničemu suchozemskému. Ty záhadní krutí tvorové v temnotách hlubin, obři či obludy s dlouhými slizkými chapadly, - jaký výstižnější obrázek démonického světa si račte ještě přát?

Věčně se převalující se masy vod, hlubinné proudy v kalné temnotě, na povrchu zmítající se hladina, marně se vzpínající k nebesům. Hrozivý hukot vln, řev burácejícího vlnobití připomínající někdy nářek, úpění. Děsivá možnost záplavy, pohlcení utonutí a záhuby! Nepostižitelný chaos, šero přecházející do temnot a neustálý neklid. Lze se divit, že je moře v Bibli symbolem tohoto světa? Nikoliv světa ve smyslu kosmos, který je Božím stvořením, ale světa ve smyslu světskost, stvoření poškozené lidským hříchem.

A co je typickou vlastností moře, která připomíná charakteristickou vlastnost světa? Neustávající duchamorný nepokoj. Mučivý stav bez odpočinutí. Trochu klidu tady není... Nestálost, kam se podíváš. Vznikající a záhy zase zanikající vlny. "Vše se mění," jak správně říkají buddhisté, aniž by však nabídli jiné východisko, než zničení lidské osoby v nirváně.

Ano, na tomto světě je zvláště dušehubný jeho neumdlévající neklid. Nenápadně, ale vytrvale ničí lidského ducha. Ničí a drolí tedy i to, co by mělo být nezničitelné (neberte to, prosím, dogmaticky). Rozkládá nás zevnitř. Trhá lidské nitro na cáry, kousek po kousku utrácíme svého ducha v marnosti.
Tento zhoubný rozklad, rakovina duše, je v pravoslavné spirituální terminologii zastoupen církevně-slovanským pojmem "tlenije", které se většinou překládá jako záhuba či nepřesně jako smrt (to pro nás není jedno a samé). Místy by však - zvláště ve vztahu k duši - měl být převáděn doslovněji jako "rozklad". Záhuba duše se totiž odvíjí od jejího rozkladu, který je opakem celistvosti. Rozklad duše je způsobován poskvrněním, naopak celistvost je synonymem pro uzdravení duše a pro čistotu. V 1. modlitbě před svatým přijímáním se hovoří o lidské "přirozenosti rozložené hříchem". V 3. modlitbě po svatém přijímání se též o rozkladu duše hovoří. Naše dosavadní překlady převádí - bez zřetele k nastíněným souvislostem - zmínku o "špatných slovech", která podle výroku Pána Ježíše Krista poskvrňují a tedy rozkládají duši, jako "dušehubná slova". V nových překladech bychom měli jít trošku do hloubky, a proto tam možná přímo hovořit o "slovech rozkládajících duši". (Evangelium vysvětluje, že slova mohou poskvrňovat člověka, viz Mat 15,11-20; ekumenický překlad i B21 místo "poskvrňuje" překládají nepřesně a bez pochopení duchovního významu výroku: "znesvěcuje" či dokonce "špiní".) O rozkladu duše čteme i u svatých Otců, např. sv. Řehoř Theolog praví: "Existuje jen jedna smrt, a to hřích, který je rozkladem duše."
Lidstvo cítí potřebu klidu odedávna. To nejhorší, co si lidé kdy uměli představit, nebylo žádné pozemské utrpení, ale věčný neklid po smrti - že by ani po smrti na věčnosti lidská duše nemohla dojít klidu a spočinutí. Proto se dodnes zesnulým přeje: pokoj, mír, odpočinutí. Píšeme to i na náhrobky: "Odpočívej v pokoji," nebo "se svatými upokoj."

Děsivá symbolika moře vyniká zvláště ve srovnání s tím, co lidé spatří, když pozvednou své zraky od vodních vln vzhůru. Vysoko nad věčně nespokojeným mořem kralují nebesa se všemi svými zástupy. Nad chaotickou neuspořádaností vln a proudů v hlubinách vidíme stát nebeský řád, důstojně a přesně se pohybující tělesa, jejichž dráhy jsou tak přesné, že jimi lidé měřili uplývající čas. Nebe, ať už na něm září Slunce nebo se skvějí hvězdy a Luna, symbolizuje mír (proti nepokojnosti lidského světa) a řád (proti chaosu lidských vášní, tužeb a názorů).

* * *

A nyní do takto vykresleného obrázku přidává evangelium postavu Ježíše Krista, kráčejícího pod nebem na hladině vody. Na rovině jinotajného výkladu - zpodobení Boha sestoupivšího s nebes k nám do světa, ale při tom světem nepohlceného. Je to Bůh, jenž je zde s námi ve světě, ale není ze světa. "Světlo ve tmě září, ale tma jej nepohltila," píše sv. apoštol Jan o Synu Božím. Dotýká se našeho hříšného světa, kráčí po něm, avšak svět nemůže uchvátit a zajmout, co není z něj.

Boží Syn nepřišel jen, aby se tu ukázal, nýbrž aby i nás povolal k tomu způsobu života a uvedl do vztahu ke světu, jaký ukazuje svým kráčením po vlnách a celým svým životem mezi námi. Povolává nás - jako Petra - abychom i my vykročili na hladinu - vymanili se z chaosu, kráčeli po hladině světa, čili byli ve světě, ale nebyli ze světa, protože Pán nás ze světa vyvolil. Napadá vás nějaký výstižnější obrázek podstaty křesťanského duchovního života?
Nesvětskost či nadsvětskost křesťanského života vysvětluje Spasitel před svým Ukřižováním apoštolům: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19) A dále o nich praví: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." (Jan 17,16) Pak se Ježíš Kristus modlí k Otci: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." (Jan 17,18)
* * *

Jenže někde je chyba. Něco nám brání, abychom kráčeli po bouřlivých vlnách světa, podobně jako Petr kráčel k Ježíši Kristu na jeho vybídnutí. Brání nám to samé, co posléze zradilo Petra, pod nímž se po pár krocích, učiněných na vlnách moře, náhle propadla hladina, hlubina ho začala pohlcovat a tonul. Tím, co zradilo jeho a zrazuje i nás, jsou pochybnosti, malověrnost. To je defekt, jímž je stižena naše zbožnost. Pochyby, vnitřní rozkolísanost, nejednoznačnost našeho myšlení, rozštěpená mysl, nedostatek odhodlání a nedůsledně - neřku-li dokonce povrchně - provedená volba, při níž jsme se obrátili k Bohu a zavrhli svět a vše, co je v něm. To vše láme naší zbožnosti křídla, aby nemohla vzlétnout.

Už ct. Serafím Sarovský ve své době tvrdil, že pokroku v našem duchovním životě brání především nedostatek rozhodnosti. Na všech, které ctíme jako svaté, vidíme jeden základní rys jejich myšlení i skutků - rozhodnost. Ježíš o nás řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Luk 9,62)

A nyní můžeme už přikročit k tomu hlavnímu, totiž k otázce: co je příčinou našich pochybností, nerozhodnosti, malověrnosti? Co nás tedy stahuje do světské hlubiny? Dnešní evangelní čtení dává na rovině námi sledovaného alegorického výkladu opravdu pozoruhodně přesnou a výstižnou odpověď. Je tam totiž jedna nenápadná zmínka v popisu Petra kráčejícího po vlnách. Co se přesně stalo v ten moment před tím, než se pod ním propadla hladina? "Vida vítr tuhý, lekl se" (přeloženo dle pravosl. znění). Náhle si všiml bouřícího vichru a zapochyboval. Vystrašil ho vítr, vzal mu víru.

Co v Písmo symbolizuje vítr, resp. v jakém kontextu se objevuje? O větru se říká, že vane; podobně vane i duch. Dokonce vítr (či dech) a duch mohou být synonyma (např. v žalmu 103/104,4 není zcela jasné, jestli poslem Hospodinovým je vanutí větru /čili "vichry" v některých překladech/, nebo duchové /kral. překl./). Pohyb vzduchu má tedy v biblické řeči i v duchovní realitě jakýsi duchovní význam. Buď dobrý (např. vichr při sestoupení Ducha Svatého) nebo špatný (Ježíš při bouři pohrozil větru, tj. zlým duchům, a byl náhle klid /Mat 8,26/; na některých ikonách zobrazujících tuto událost vidíme Ježíše, jak hrozí démonům a běsům, kteří jsou skryti v mracích a vytvářejí bouři).

Dnešní evangelium můžeme tedy vykládat jinotajným způsobem v tom smyslu, že příčina Petrova úleku a zapochybování je duchovního původu. S ohledem na výroky otců a starců můžeme jít ještě dál a tvrdit, že zde nejde jen o obecnou duchovní příčinu, ale zcela konkrétně o to, čemu říkáme "světský duch". Tzv. světský duch je popsán sv. Janem takto: "žádost těla a žádost očí a pýcha života", a charakteristické pro toto vše je, že to "není z Otce, ale jest ze světa" (1. Jan 2,16; jen kralický překlad zde správně reflektuje znění originálu).

Když je naše duše raněna malověrností, rozkolísaností, pochybnostmi v oblasti víry, a náš duchovní život je mátožný, je na místě co nejrychleji hledat příčinu, než duše na tuto ránu vykrvácí. Mockrát jsme četli u starců a církevní otců, že pochyby a nejistota ve víře jsou způsobeny světským duchem. To bývá v drtivé většině případů zdroj našich duchovních problémů a nedostatku odhodlání - jsme pod vlivem světského ducha. A "přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu. Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jak 4,4). Pochybovat můžeme a máme o všem - zvláště o sobě. Leč o třech věcech pochybovat nesmíme - a to o Bohu, o pravoslavné víře a o pravoslavné jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi.

* * *

Snažme se tedy mít pod kontrolou svůj vnitřní duchovní stav. Konec konců duchovní život je přece věcí ducha, jak už sám onen "terminus technicus" napovídá. Jakého jsme ducha, takové je naše myšlení a tedy náš vnitřní i vnější stav. Jako křesťané bychom se měli snažit, abychom nebyli dítky těla, jak nás k tomu vede světský duch, ale lidmi ducha.
Do jaké míry má stav ducha vliv na způsob našeho myšlení, je výborně patrné v dnešní době např. na vztahu k vědeckému poznání. Ještě nikdy totiž neměli lidé tolik důvodů věřit ve Stvořitele; soudobé vědy (astronomie, biologie, kvantová fyzika apod.) nám dávají tolik svědectví (a snad by se dalo říci - důkazů) o Stvořiteli, že se o tom lidstvu minulých staletí ani nesnilo. Ten, kdo je zbožného ducha, má v současnosti tolik nových důvodů a dokladů pro svou víru! Naopak ten, kdo nechce věřit a jeho duch je rozpoložen materialisticky, tak tohle vše - produkty těch samých vědeckých disciplín - používá jen jako důkazy, že Bůh neexistuje. Jak jsem pravil - vše je záležitostí ducha; veškeré naše myšlení, resp. způsob našeho uvažování, se formuje podle toho, jakého jsme ducha.
Tedy na konec, jak ovlivnit stav svého ducha? Jak v sobě posílit ducha víry? Co je k tomu potřeba? Vybereme tři důležité věci.

1.) Bránit vstupu světského ducha do nás. Ne vždy je to možné, ale nakolik to záleží na nás, měli bychom omezit pobyt v prostředí, kde kraluje světský duch, a seškrtit vstup světského ducha do svého příbytku, což je přece prostor, který bychom měli mít plně pod svou duchovní kontrolou. V praxi - např. kdo se kouká každý den pět hodin na televizi, asi těžko v sobě bude udržovat správného ducha. Co říci o domácnostech, kde televizi zapnou, když přijdou odpoledne z práce či ze školy, a vypínají ji, až když jde poslední člen domácnosti na kutě? Televizní kanál do každé domácnosti pumpuje světského ducha přímo pod tlakem. To je dnes jeden z největších nepřátelů duchovního života. Neposlouchejte každodenně kdejakou hloupost z rozhlasu. Nečtěte kdejaký škvár, bulvární tiskoviny atd. Vybírejte si zdroje informací.
Dnes je společnost přímo posedlá "právem na informace". Ve skutečnosti platí o většině věcí, o nichž jsme přívalově bez slitování informováni, že z hlediska spásy je lépe o nich nevědět. Jsou to jen šlehající plameny marnosti, poryvy světského ducha. Chraňte si své "právo nevědět", jak o tom pěkně mluví Solženicin (zde příspěvek č. 411).
Pravoslavní křesťané mají ve zvyku mít doma na stěnách ikony, někteří zapalují lampádu či okuřují svůj příbytek kadidlem; tím napomáhají udržování křesťanského ducha.

2.) Prostý život. Je mocnou oporou správného naladění ducha. Znovu připomenu starce Pasije Svatohorce, jenž radil těm, kteří k němu přicházeli s prosbou o radu: "Zjednodušte si svůj život. Snažte se žít co nejprostším způsobem života." Nedávno jsem někde četl, že v průměru si lidé kupují nový mobilní telefon každý rok až dva (ročně se v naší desetimiliónové republice prodají tři milióny mobilů). Vzpomínám si, že se píše o starci Paisiovi, jak se zarmoutil, když viděl u mnichů na Svaté Hoře první mobily. Všechny tyhle chytré hračky a nejmodernější technologie k sobě vábí lidského ducha a rozptylují ho. Často vidím i u pravoslavných křesťanů, jakou zálibu mají v těchto nejmodernějších "strojcích"; bláhově se při tom domnívají, že to nemá nic společného s jejich duchovním životem. Serafím Rose někde píše v tom smyslu, že záliba současných lidí v moderních technologiích škodí jejich duším více než dávné hereze.

3.) Aktivně dbát na získávání správného ducha. Číst Písmo, poslouchat duchovní čtení nebo církevní hudbu atd. Pomodlit se každý den. Sem samozřejmě patří i dbát na to, abych se dostal co nejčastěji do chrámu. Jednou týdně na liturgii - to je minimum ze všech minim nejminimálnější, které nás ještě dokáže udržet na hladině. Chrám, v němž se slouží božská liturgie, je jako spásná archa na zmítajícím se moři života. Jedině zde je možno se zachránit pro věčný život, všechno ostatní spláchne duchovní potopa do hlubin moře.

V každé době je možno usilovat o nadsvětský život, učit se kráčet po hladině moře života a nepropadat se do něj. Ježíš Kristus nás k tomu zve, řka i nám - jako kdysi Petrovi: "Pojď!"



















Editovat příspěvek č. 817

Administrátor --- 14. 8. 2012
Pochybuji o současných církevních restitucích

Dar z pekla?

Tímto bych rád vyjádřil svůj soukromý názor na tolik diskutovanou aktuální otázku. Předesílám, že se jedná o postoj osobní a že nezastupuji nikoho, než sám sebe. Hlavním bodem mého vystoupení je podivení nad tím, že se církve hrdě staví do zaslepeně tvrdošíjné opozice proti názoru zřetelně a naléhavě vyjadřovaném tak velkou částí naší společnosti. Už jsem slyšel heslo "církev vždy s národem", ale ještě jsem neslyšel, že by nějaká církev o sobě hlásala "církev národu navzdory".

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o tom, co je všeobecně známo. O průzkumech veřejného mínění (snad až 80% proti restitucím); o demonstracích (např. té dubnové nebo té na den Jana Husa), trestních oznámeních, peticích; o e-mailovém "bombardování" poslanců veřejností, o dopisech papeži (jeden jsme zde přetiskli); o mračnu nesčetných článků v novinách, blozích, diskusích, v nichž nikoliv novináři či politikové, ale příležitostně publikující intelektuálové i středně vzdělaní lidé vyjadřují argumenty proti restitucím, ať už na základě svého studia či životních zkušeností; o občanských i soukromých iniciativách... A jistě jsem na spoustu projevů zapomněl nebo jsou obecně zahrnuty pod zmíněné kategorie. Každopádně - nálada společnosti se blíží bodu varu, půda pod církvemi i politiky je horká. Na straně zástupců církví také roste nervozita, z jejich úst padají silná slova, výčitky a obvinění (zvláště nešťastný byl výrok o "lůze" od jednoho z nejvyšších církevních hierarchů). Předkládaných racionálních argumentů z jejich strany není mnoho, nejsou dobře používány a vykládány a nejsou ani dostatečně přesvědčivé. Na straně církví, jak se mi zdá, úplně schází sebereflexe čili uvědomění si, jak na ně společnost hledí, jaký obrázek o sobě ve vědomí společnosti vytvořily za posledních dvacet let. O tom, že by ze strany církví předcházelo restitucím nějaké dlouhodobé vysvětlování problematiky a skutečný dialog se společností, nemůže být ani řeči. To vše uklidnění rozbouřených vod jistě nenapomáhá.
Nepovažuji pro nás v tuto chvíli za podstatné, jsou-li církve formálně v právu či nikoliv, jestli jsou restituce spravedlivé nebo ne, zdali je rozsah restitucí v pořádku či není. Rozhodující je, že církve vstupují do konfliktu s velkou částí tohoto národa (a zdá se, že ta část je opravdu značná - zřejmě se jedná o dvě třetiny či dokonce tři čtvrtiny). A nemálo lidí s restitucemi nejen nesouhlasí, ale jsou jimi pohoršeni, rozzlobeni, ba rozzuřeni.
Četli signatáři restitučních dohod, co říká Pán Ježíš v evangeliu o těch, kteří způsobují pohoršení? (Viz ta slova o mlýnském kameni čili žernovu na krku: Luk 17,1-2 nebo Mat 18,6-7; jen na doplnění - v řeckém originálu evangelia: pohoršení = skandál.)
Chápal bych takovou pevnou neústupnost, kdyby se jednalo o otázky týkající se vyznávané víry, duchovního života a církevní praxe (např. obřadů, svátků, zvyků). V takových věcech si musí církev stát za svým učením a držet se posvátné tradice, a nesmí se ohlížet ani na názor mas ani na vůli panovníka ani na dobové okolnosti ani na nic podobného. Tak se chovali první křesťané, a stejně tak pravoslavní křesťané pod tureckým jařmem nebo v Rusku po revoluci.

Jenže dnes tu přece neběží o principiální otázky církevního učení a způsobu jejího vnitřního duchovního života! Jedná se o problematiku financování vnější církevní organizace, o společenské uplatnění církví a potažmo se řeší problém vztahu naší společnosti k církvím a naopak. V takové otázce postupovat bez ohledu na rezolutně vyjadřované mínění významné části společnosti je pro mne nepochopitelné.

Co potom mohou církve chtít učinit pro okolní společnost, jak se chtějí uplatnit v celospolečenském kontextu, jaký morální příklad mohou dávat nevěřícím, když se kvůli restitucím ocitnou v obecném opovržení? Ano, chápu, - postavení církve ve společnosti nezáleží vždy na vůli a jednání církve (nepřátelé křesťanství mohou rozšířit mezi lidmi různé pomluvy, a církev se kvůli tomu může být dehonestována, jenže to teď není náš případ). Nelze však pochopit, proč by se církev sama svým pochybným jednáním měla vylučovat ze společnosti a odsunovat se do morálního ghetta; co tím může získat?

Současný souhlas církví s restitucemi (či snad dokonce jejich ruka lačně se napřahující k nabízenému majetku) je zcela v rozporu s duchem evangelia i se zásadami prvotního křesťanství. Pán Ježíš přece pravil, že "nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Mat 6,24 nebo Luk 16,13-14) a že "máme především hledat Království Boží a spravedlnosti jeho" (Mat 6,25-34) a ne se honit za jměním. Církev sice vždy měla nějaký majetek, ale zachovávala si jistý odtažitý (a nedůvěřivý) vztah k penězům. Je známo, že církev nabízené dary vcelku běžně odmítala, když si nebyla jista buď čistým původem daru či mravními kvalitami dárce. Pokud dar pocházel z čistého zdroje, byl dobrovolný a poskytovaný s láskou, pak mohla být církev přesvědčena, že skrze toho dobrodince se Bůh sám stará o svou církev. Kdyby však měl dar způsobit veřejné kontroverze, skandál či pohoršení, byl by to spíše dar z pekla. Cožpak by Bůh způsobil církvi něco takového? Je proto nepředstavitelné, že by stará církev přijímala dary za cenu své společenské diskreditace.
Prof. Alexij Osipov (vyučující na Moskevské duchovní akademii) při svých přednáškách občas říká, že žijeme, jako kdyby Pán Ježíš řekl přesný opak toho, co je zapsáno v evangeliu. Jako by nás Kristus snad vybízel: "Starejte se především o to, co budete jísti a co budete píti a čím se budete odívati, a Království Boží vám k tomu bude přidáno." Až sem jsme to dopracovali. Jinými slovy - platí o nás to, co praví Pán: "Po tom všem se pohané shánějí."
Jak už jsem zde kdysi psal, dochází u nás nejen k odluce státu od církve, ale i k odluce církve od národa. Je možné, že brzy poznáme, co to znamená v praxi. Čas od času vyměňuji rozbité sklo na naší veřejné církevní vývěsce (katolíci si na tu svoji prozřetelně dali nerozbitné plexisklo). Snad ještě není na místě obava, že by mohly brzy hořet české fary, případně i chrámy. Doufám v to. Kdyby však - nedej, Bože! - došel vývoj, který právě startuje, tak daleko, pak by měli být na spáleniště povoláni církevní představitelé, kteří dali za církve svůj souhlas s restitucemi, a tam si mohou kleknout do doutnajícího popela a sypat si jej na hlavu...
Odmítám myšlenku, že za současný stav většinového společenského mínění ohledně církví může jen uplynulé půlstoletí komunistické totality. Je to spíše ovoce historické zkušenosti Čechů a Moravanů za posledních čtyři sta let. Toto ovoce dozrávalo již v době tzv. první republiky. Plná sklizňová zralost je pak záležitostí posledních dvaceti let, kdy bylo našemu národu, očekávajícímu od církví duchovní slovo, hlásáno "evangelium": pole, louky, les. Pak byla veřejnost převálcována sporem o katedrálu a nakonec se ukázalo, že klérus, od něhož se očekávalo, že ukáže mravně se potápějící křesťanské civilizaci světlo mravnosti, je sám takovému světlu na hony vzdálen. Tady hledejme pramen nedůvěry a nepřejícnosti veřejnosti, ne u komunistů. Nesouhlasím ani s povrchní argumentací levicových stran, které účelově využívají odporu veřejnosti k chystaným restitucím, rozdmychávají společenskou nenávist a závist a snaží se z dané situace lacině vydolovat růst preferencí od voličů uražených chováním církví; chování levice působí dojmem cynické žádostivosti politické moci. Stejně tak mi připadá jako nesmysl chtít v takové věci, jako jsou finanční výdaje státu, konat referendum (to bych já pak mohl požadovat referendum o výdajích na armádu, na Gripeny, na komerční sport atd.).
V dané situaci by, myslím, bylo pro církve i pro stát jediným slušným a čestným východiskem z rozbouřené situace, kdyby byly restituce staženy z programu a ve věci financování církví byl zatím zachováván status quo s tím, že k věci se stát spolu s církvemi vrátí za dvacet let. Věřím, že by s ohledem na takřka celospolečenskou nevoli nad jednáním vládnoucích stran a potažmo možný pád voličských preferencí nakonec i politické strany souhlasily. Mám zato, že by stát nakonec souhlasil i kvůli tomu, že nynější stav věcí budí dojem, jako by církevní restituce byly závěrečnou pomstou českého státu církvím, pomstou tak strašnou, že se ani komunistům nepodařilo za padesát let vymyslet tak zatraceně účinný způsob, jak přimět masivní většinu národa, aby se od církví znechuceně odvrátila.

Pokud by vznikla dohoda, že se rozchod státu a církví odkládá o dvacet let, pak by tato doba mohla být smysluplně využita k celospolečenské diskusi. Jsem si jist, že po počátečním vystřílení zlostné munice, by se debata v průběhu let zklidnila a došlo by na racionální zvažování argumentů všech stran. Všichni by byli dostatečně poučeni, jak se církevní otázky řešit nedají a že přípravu změny vztahu církví a státu není možno nechat jen na jednání nějaké komise, ale je nutno do toho neustále zapojovat veřejnost. Současná zkušenost s citlivostí církevní otázky by mohla být především pro církve výborným východiskem ke změně svého veřejného chování, k úplně jinému způsobu sebeprezentace a k hledání zásadní změny ve vztahu ke společnosti. Není od věci podotknout, že církve obecně nejsou v současnosti na restituce vůbec připraveny z hlediska svého vnitřního stavu (já samozřejmě vím, že všechny budou oficiálně tvrdit, jak báječně je u nich na ty pozemky a vydatný cash flow všechno přichystáno; baron Prášil by se mohl učit). Pokud by zkušenost posledních měsíců církve využily, mohla by být za dvacet let společenská situace kolem církevních restitucí úplně jiná.
K předem odhadnutelným námitkám vůči návrhu na dvacetiletý status quo bych alespoň ve zkratce poznamenal: nekontrolovatelného nárůstu počtu placeného duchovenstva není potřeba se obávat, protože už nyní panuje stop stav. Státní příspěvek na ostatní provoz církví je už tak seškrtaný, že nemá smyslu o něm vůbec mluvit. Celkově hrají současné státní výdaje na církve marginální (a dalo by se říci, že bezvýznamnou) roli ve státním rozpočtu, který masivně krvácí z úplně jiných ran. Co se týče blokovaných pozemků - je to sice bolestivá věc, ale když jsou blokované dvacet let, tak to už může vydržet dalších dvě desetiletí; nebo by se možná podařilo vymyslet jiné řešení. Předpokladem však je, že by se na principu dvacetiletého status quo shodly církve se všemi hlavními - vládními i opozičními - politickými silami v zemi.
Řekl bych, že teď je poslední chvíle, kdy církve mohou bez ztráty tváře vycouvat z této neblahé situace a domluvený restituční program s poukázáním na rozbouřenou náladu národa odmítnout. Nikdo by nevinil církve z obratu v chování; každý by to pochopil a uznal oprávněnost takového ústupu. Před národem by tím nesmírně mnoho získaly. Možná by právě tento krok mohl vést k opětnému získání srdce národa, jak jsme to zažili po "sametové revoluci". Všechen morální kredit, který církve prošustrovaly v různých skandálech, by mohly mít v jediném okamžiku zpět. Najdou k tomu ještě odvahu?

prot. Jan Baudiš
pravoslavný kněz















Editovat příspěvek č. 816

Administrátor --- 13. 8. 2012
Z došlé pošty - 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda

POZVÁNKA

Vaše Vysokopřeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 31.srpna - 1.září 2012. Při této příležitosti bude vysvěcen nový ikonostas v monastýrském chrámu, který je částečně dokončen. Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na zhotovení ikonostasu, budeme s Boží pomocí pokračovat v dalším rozšiřování ikon na něm.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 1. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: svěcení nového ikonostasu, Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Je možné přivést si i vlastní stany. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.

Na setkání se těší biskup Jáchym


---------------------------


Duchovní setkání pravoslavné
mládeže při příležitosti 70tého výročí
mučednické smrti sv. Gorazda
a jeho druhů
Praha,
neděle 2. – úterý 4. září 2012

Předběžný program:

Neděle: 18:00 hod. - sraz účastníků, uvítání Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, beseda, společný večer.

Pondělí: 8:00 hod. - sv. Liturgie v chrámu sv. Archanděla Michaela
Prohlídka Prahy (pravoslavné chrámy, pamětihodnosti)
18:00 hod. - přednáška o díle a odkazu sv. Gorazda

Úterý: 9:30 hod. - sv. Liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
14:45 hod. - panychida za duchovní otce v Kobylisích

Cena pobytu je 150 kč (6 €). Zájemci ať se přihlásí otci Metoději Koutovi na mail:
vit.kout/zavinac/seznam.cz nebo na tel. +420 773 660 205 nejpozději do 26. 8.


PDF pozvánka














Editovat příspěvek č. 815

Administrátor --- 13. 8. 2012
Požáry v Řecku

Lesní požáry na poloostrově Chalkidiki v Řecku překročily hranici Svaté Hory Athos

Požár na poloostrově Chalkidiki
Požár u Uranopolis
Bulharsko vyslalo hasiče, aby pomáhali chránit Svatou Horu Athos
Několik kilometrů široká fronta požáru vstoupila 9. srpna na území athonské "mnišské republiky". Již 8. srpna byli evakuováni turisté z pohraničního městečka Uranopolis, přes které proudí hlavní tok poutníků na Svatou Horu. Nyní už je v ohrožení první svatohorský skit, nacházející se jako první mnišské obydlí u hranic.

Požáry jsou hašeny pomocí tří požárnických letadel a čtyř vrtulníků. Situaci velice ztěžuje vysoká teplota vzduchu - přes 40 stupňů ve stínu.

(Z tisku)

-------------

Konečně dobré zprávy:

Silná búrka, ktorá bola v sobotu (11.8.), zachránila Svatou Horu Athos, a veľký požiar bol uhasený ....

V sobotu večer od 22:30 hod. dve hodiny „nebesia boli otvorené“ a silný dážď priniesol záchranu. Mnísi hovoria o "Božom zásahu", nakoľko niekoľko hodín predtým sa intenzívne modlili k Bohorodici, nesúci ikony a vzácne relikvie v modlitbe pred ohňom.

„Bohorodice urobila zázrak. Prosili sme za uhasenie požiaru, za zastavenie ničenia. Prosili sme a sme vďační,“ povedal mních Simeon z kláštora Chilandari.

...prebiehajú roztrúsené požiare v neprístupných miestach, ale odhaduje sa, že to bude čoskoro pod kontrolou.


Sláva Bohu!

(Z došlé pošty)















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 815 do č. 818)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz