1369


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1077: #

Administrátor --- 10. 7. 2015
Pravoslavným národem kanonizovaní mučedníci Jan a Jeroným

Příspěvek ke svatosti našich kostnických mučedníků

Nyní navážeme na náš náčrt duchovního pohledu na dějiny a kritiku tzv. "historické pravdy", jak to bylo nastíněno v příspěvku č. 1073


Jan Hus (obraz ze 16. stol.)

 
Popsaný duchovně-církevní náhled na realitu má tu neocenitelnou výhodu, že se vyvarujeme běžných chyb, jimiž je zatíženo hodnocení historiků, opírajících se jen o svůj rozum (či ideologickou objednávku nebo dobové paradigma), své úvahy a své historické zdroje. V případě Jana Husa např. lze ze vzdálenosti více než půl tisíciletí jen obtížně porozumět všem motivům jeho chování v dané společenské situaci (zvláště když byla tak komplikovaná). Proč káral církevní hodnostáře a papeže, ale ne krále? Možných odpovědí je celá řada a jejich věrohodnost bude pro každého, kdo o tom přemýšlí, spíše výsledkem osobních sympatií či nesympatií vůči husitství, než výsledkem nějakého objektivního historického svědectví.

Když jakýkoliv teolog či církevní otec vypustí do církevního vědomí své názory, pak (zaujmou-li tyto názory církev) začnou být postupně církví zpracovávány - zvláště po smrti autora začne probíhat neúprosný a nemilosrdný, nikým neovlivnitelný dlouhodobý soud církve nad těmito myšlenkami. Podobné je to, ukáže-li někdo v církvi výrazný příklad svého života a způsobu myšlení a konání. Církev se začne s tímto obrazem, který svým životem výrazný člověk načrtnul, vyrovnávat, hodnotit jej a prověřovat, zda odpovídá evangeliu. Nakonec jsou církví takové názory, resp. životní příklad, buď přijaty nebo odmítnuty, či je použita jen nějaká část z nich k dalšímu rozvoji církevní teologie nebo k inspiraci. Zvláště to můžeme sledovat na tom, jak církev zpracovává životy svatých - po jejich smrti začne o jejich příkladu vyprávět, začne se rozvíjet duchovní pohled na jeho skutky, lidé začínají světce vzývat. Církev jednak tříbí zprávy svědků, čeká na odpověď svatých na modlitby či zkoumá jejich mučednictví. Nad jejich památkou probíhá Duchem Svatým vedený a nikým neovlivnitelný soud církve. A navíc zde spolupůsobí i sám světec (je-li opravdu svatý), který (je-li to Boží vůle) sám na zemi proslaví svou památku k užitku křesťanů.

Výsledkem jsou buď zázračné projevy svatosti, ověřitelné její plody sloužící k užitku křesťanů či ve prospěch církve, nebo stálé šíření světecké slávy či skutečnost, že se památka dotyčné osoby přetrvá přes mnohá staletí a tisíciletí. Tím nemáme na mysli památku přetrvávající věky z praktických, politických, vzdělanostních, kulturních, či uměleckých příčin - tedy jako památka např. vojevůdce nebo myslitele či umělce nebo krále. Máme na mysli trvání památky z důvodů duchovních a mravních, tj. jakožto ozdobenou svatozáří, jakožto památku, která v srdcích lidí žije, inspiruje a duchovně povznáší. Je to památka toho, kdo na zemi stále působí a koná duchovní dílo.

A je tu ovšemže možný i jiný výsledek zmíněného dějinného soudu. Památka prostě v tichosti zanikne, jak odcházejí ti, kteří dotyčnou osobu znali.

Ovocem svatosti Jana Husa je především upevnění směru národního vývoje směrem k dávno zde zasetým pravdám evangelia a inspirace k rozvoji husitského hnutí a k vytříbení jeho orientace na pravoslaví, což se projevilo jednáním s Konstantinopolí. A tato inspirace nejen k mravním hodnotám, ale k hledání a nalézání pravoslaví, se projevuje i po staletích - tj. v 19. a 20. století. A mohla by konat ve větší míře své dílo i dnes, kdybychom ji dokázali vroucněji uchopit.

Na Janu Husovi (podobně jako na sv. Cyrilu a Metoději a některých dalších svatých) je zajímavé právě to přetrvávání památky, ačkoliv zde působila dlouhodobá snaha ji vykořenit. V reflexi Husových současníků i dalších generací je Hus "hodnotový maják". Zdá se mi, že jeho současníci to uměli posoudit lépe než my. Některým dnešním badatelům připadá, že z naší pozice to přes propast poloviny tisíciletí vidíme lépe, než oni, a že jeho světecká památka neodpovídá historické realitě. I kdyby měli pravdu, je to vlastně jejich svědectví o zázraku - jak jinak totiž nazvat skutečnost, že národ sám v průběhu století vybudoval a udržel světecký obraz Jana Husa, i kdyby byl tak odlišný od "historické skutečnosti"! To by se dalo pochopit u těch, jejichž památka nějak koresponduje se světským duchem, čili ještě tak u vítězů, dobyvatelů, slavných vynálezců a dalších symbolů úspěchu (tyto památky mohou stále přitahovat další a další generace a dávat jim příjemný pocit účasti na úspěchu a slávě králů a vítězů); ale u mučedníka, který - viděno světským pohledem - vlastně svůj boj prohrál?

Hus se stal v myšlení národa a v průběhu celých generací doslova ikonou mravnosti, povznesení od pozemského k nebeskému, smysluplnosti boje za čistotu církevního života atd. Za tak mocně inspirující památkou, která jde proti duchu světa, musí být velice silná duchovní realita. Samotné Husovo literární dílo, detaily jeho konkrétních teologických myšlenek jsou v tomto procesu druhořadé. Víc než teologické zhodnocení jeho spisů má význam, jak Husovo vystupování zapůsobilo na současníky, jakým směrem je obracelo, co ve společnosti probouzelo, k čemu inspirovalo. A jak působí v dalším průběhu času. Důležité tedy ke zhodnocení Husa je, kterým směrem kráčel jeho duchovní zápas - proti světskému duchu a za obnovení skutečného křesťanství, které není z tohoto světa. Podstatné a nosné je jeho mučednictví za pravdu evangelia, umučení, které ukazuje, že duch světa ho nenáviděl, protože Hus nepatřil tomuto světu: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15,19).

Patřit Kristu a nepatřit světu - to je to, co odděluje člověka od ducha světa a toto oddělení znamená (dle hebr. významu toho slova) svatost. Život a smýšlení dle pravdy evangelia způsobuje, že člověk patří Kristu a ne světu. Pod pojmem "pravda evangelia" si nesmíme představovat pouhý systém dogmat (který byl v římsko-katolické církvi Husovy doby již dosti daleko od autenticky prvokřesťanské víry), ale i spiritualitu, a v neposlední řadě křesťanskou mravnost, k níž je volána především církevní hierarchie, která má pastýřsky ukazovat vzor - ve smyslu snahy a pokání. "Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré," opakuje diákon výzvu evangelia (Mat 5,16) před každou liturgií. "Oči jsou spolehlivější než uši," upozorňuje prorok.

* * *

V Čechách trvá již od husitských dob tradice svatosti Jana a Jeronýma. Není to uměle vytvořená legenda ani ideologická korouhev (tu si z Husa udělala svého času komunistická ideologie, ale to s naším tématem nemá nic společného). Nejedná se zorganizovaný jev, který měl svůj předem stanovený scénář, dle něhož mělo být dosaženo zcela světských cílů či udržení lidu v poslušnosti církevní organizaci. Není to podvodně podnícené náboženské vzrušení doložené jen falešnými zázraky, jak jsme tomu svědky v případě památky určitých jiných osob vystavovaných lidu k uctívání. V případě mučedníků Jana a Jeronýma vidíme opravdovou lásku národa, spontánní uctívání a zbožné velebení jejich památky, jak to známe z případů prvokřesťanských svatých. To je skutečná tradice svatosti.

Tato tradice se začíná odvíjet od pevnosti a trvání na Kristově pravdě, které na obou kostnických mučednících nalézáme. Vlastní tradice uctívání jejich svatosti začíná po jejich mučednictví, když je prohlásil za svaté český národ, který by z 80 procent kališnický a toto směřování a tato víra byla v Konstantinopoli při oficiálním jednání s husity uznána za pravoslavnou. Mistři Jan Hus a Jeroným Pražský byli tedy svatořečeni českým národem v době, kdy byl pravoslavný. Důkazem, že toto svatořečení koresponduje s duchovní realitou, je skutečnost, že jejich památka nebyla - ani po skoro tři sta letech jejího zákazu a nemožnosti být propagována - zapomenuta, udržela se při síle a oba mučedníci jsou stále v českém národě považováni za svaté jeho ochránce. A to právě těmi, kteří se zde hlásí k pravoslaví. To je přec duchovní důkaz jejich napojení na pravoslaví!

* * *

Za zásadní pokládám, že záhy po oslabení rekatolizační "normalizace", při návratu Čechů do pravoslaví a při obnovování pravoslavné církve u nás deklarovali naši předchůdci jednak svou návaznost na cyrilometodějství a současně s tím na Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ať už to bylo v 19. století či začátkem 20. století, hlásili se naši lidé, směřující do pravoslaví, k odkazu sv. Cyrila a Metoděje a spolu s tím k Janu Husovi. (Je z toho patrné, že u nás stále - přes generace - žije shůry inspirovaná myšlenka o pokračování cyrilometodějství v husitství.) Toto přetrvávající nevyhladitelné vnímání svatosti věrozvěstů i Husa je charakterickým rysem "třetí pravoslavné vlny" našeho národa. Domnívám se, že oddělovat se od tohoto zbožného cítění, které je evidentně spjato s pravoslavným směřováním, by znamenalo oddělovat se od pravoslavné stránky našich národních dějin a tím vlastně od tohoto národa, protože pravoslaví se mu stalo jakožto jeho prvotní víra páteří. Pokud bychom se vydali touto cestou, stali bychom se zde církví bez domovského práva, církvi imigrantů, duchovním ghetem.

Sv. Cyril a Metoděj a mistři Jan Hus a Jeroným Pražský - svatosti těchto čtyřech osob se dovolával proud lidí navracející se do pravoslaví a pod záštitou těchto čtyř se tento návrat odehrával. Duchovní zření příslušníků tohoto proudu lidí a jejich vnímání duchovní reality, které se udrželo přes mnoho generací před nimi i po nich, je pro nás jasným znamením.
Pokud někdo vyčítá světeckému obrazu Jana Husa, že neodpovídá "historické realitě", můžeme takový argument odmítnout nejen poukazem na spornost momentálního obrazu "historické reality", ale především protiargumentem, že něco podobného bychom mohli vyčítat památce snad všech svatých. Prakticky o každém světci lze na této rovině vést spor. A pokud to koresponduje momentální ideologickou situací ve společnosti či nějakému napětí mezi církvemi, pak se takové spory také vedou. Vezměme si příklad sv. Fótia, který k nám jakožto patriarcha vyslal sv. Cyrila a Metoděje; jeho obraz je z hlediska římsko-katolické úplně jiný, než z hlediska pravoslavné, - a čeho se odpůrci jeho svatosti dovolávají?, - údajné historické pravdy. Není to tak dávno, co se vedly podobné spory o sv. Cyrila a Metoděje, a vlastně se vedou dodnes - i v současných římsko-katolických studiích běžně čteme, že tito svatí věrozvěsti patří spíše do sféry katolické než pravoslavné. A dodnes se neumíme dohodnout, zda byl sv. Cyril biskupem nebo nikoliv. A čeho se nejméně jedna strana sporu vždy dovolává? - historické pravdy. Shoda nepanuje ani v náhledu na sv. Václava a sv. Ludmilu. A to nemluvím o sv. Rostislavovi, jehož svatost ze strany římsko-katolických historiků vytrvale odmítaná.

Podstatná pro život církve a duchovní život křesťanů není však žádná údajná "historická pravda", ale církevní reflexe památky světce. Řeknu-li to lidově: "Mně může být úplně jedno, když nejučenější historikové tvrdí, že např. sv. Jiří nikdy nežil. Pro mě má význam, že se v církvi sv. Jiří zjevuje a na jeho přímluvy se dějí zázraky a po jeho vzývání přichází shůry pomoc."
* * *

Důležité je připomenout, že Jana Husa vnímáme jako mučedníka. Nepodrobujeme tedy jeho teologické názory takovému zkoumání, jako bychom jej chtěli svatořečit ve sboru svatých Otců a biskupů - čili církevních učitelů. Jeho učení nikdo neklade za měřítko orthodoxie - stejné je tomu i v případě jiných pravoslavných svatých, jejichž díla a názory obsahovaly omyly nebo na některé otázky odpovídaly mlhavě. Hledíme na základní linii jeho víry a duchovního, která mířila k v podstatě k pravoslaví - tj. k očistě západní církve od toho, co tam bylo zkaženého či nepůvodního (neřku-li heretického). A právě sledování této linie jej přivedlo k upálení na hranici. Strom se pozná po ovoci a o pravoslavném duchu Husova směřování vydávají svědectví především jeho následovníci, kteří pokračovali po Husově cestě a byli v Konstantinopoli uznáni za pravoslavné.

Podobně jako svatá Tajina křtu smývá vše, co jí v životě křtěnce předcházelo, a podle pravoslavných kánonů život křesťana před křtem nepodléhá šetření, tak je tomu i se křtem svatosti - tj. s mučednickým křtem vlastní krví. Omyly a případná selhání jsou očištěny křtem mučednictví. Např. mučedník Jeroným Pražský se v jedné chvíli v Kostnici nechal zviklat a odvolal. Posléze své odvolání zrušil a vrátil se na cestu mučednictví, které z něj smylo veškeré jeho předchozí zakolísání a selhání.

(Příště "Význam Jana Husa")














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz