1158


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1134:

Administrátor --- 10. 12. 2016
Stručně o dvou či třech složkách lidské bytosti

Čím je člověk? Z čeho se skládá lidská bytost?

Minule jsme si připomněli dávnou ideu - člověk jako mikrokosmos. Nyní na to navážeme dalšími úvahami o uspořádání lidské bytosti a o světě, do něhož je zasazena.

Řehoř Nysský používá schematické rozdělení úrovní existence v okolním světě i v člověku. Říká, že jednak existuje rovina „neživé existence“ (kameny, hlína), pak tu máme rovinu živých bytostí (rostliny), dále je tu úroveň cítících bytostí a nakonec úroveň rozumných bytostí. V člověku jsou všechny tyto úrovně obsaženy v překvapující harmonické jednotě. Jako by tím lidská bytost byla spojena se všemi těmito formami existence. Kdo je tedy člověk? Jaké je jeho vnitřní uspořádání - je to otázka nikoliv biologická, ani anatomická či psychologická, ale ontologická.

Pokud obrátíme pohled na uspořádání nitra člověka, není už model člověka jakožto mikrokosmu produktivní, a proto jej svatí otcové při řešení této oblasti otázek už nepoužívali. Spíše se obraceli k modelu dvou nebo tří součástí lidského upořádání. Jednak to je model dichotomický - lidská bytost se skládá z viditelné a neviditelné části (vše neviditelné se nazývá duší). A pak tu máme trichotomický model - to, co je na lidské bytosti neviditelné, se dělí na dvě části: duši, a pak to, co spojuje člověka s Bohem - duch.

I tyto ideje mají předkřesťanskou historii. U Démokrita se setkáváme s dichotomickým modelem. Později Platón a Sókratés byli myslitelé trichotomičtí. Svatí otcové tyto předkřesťanské modely pak tvůrčím způsobem pozměnili. Navíc v Bibli se setkávám s oběma koncepcemi. U apoštola Pavla je dichotomie (1.Kor 6,20) i trichotomie (1.Sol 5,23). Neviděl rozpor mezi prvním a druhým přístupem. Dnes se kolem toho vedou spory, vycházejí polemiky, kde se tvrdí, že jedno schéma je správné, druhé nesprávné atd. Je to však jen rozdíl v úhlu pohledu.

Nutno pro úplnost podotknout, že v Písmu (zvláště Starém Zákoně) se používá pojem duše a duch volněji - často je duše výraz pro "všechno živé tvorstvo". Na to navazuje způsob vyjadřování Nového Zákona (kde se pojem duševní, psychikos, prakticky kryje s tělesným; co je duševní je tak kladeno do protikladu s tím, co je duchovní). Zároveň však už Nový Zákon pečlivě rozlišuje tělesné a duchovní: „Slovo Boží ... ostřejší než dvousečný meč, proniká až tam, kde se dělí duše (čili tělesná sféra) a duch“ (Žid 4,12). „Psychický (duševní = tělesný) člověk neuznává věci Božího Ducha, jsou pro něj bláznovstvím“ (1Kor 2,10-14); „jsou to psychičtí lidé, kteří nemají ducha“ (Jud 19). V dalším průběhu novozákonní éry a ve svatootcovské teologii se právě toto pojetí duchovního a tělesného stalo "matečním roztokem", z něhož vykrystalizovaly tyto pojmy do pevnější formy s ustáleným obsahem v souladu s křesťanským zjevením a duchovní zkušeností Církve. To, co bylo dříve označováno pojmem "duševní" a překrývá se s "tělesným", je dnes předmětem psychologie. Co se týká nesmrtelné lidské duše, je obvykle zahrnováno do oblasti spirituální, čili duchovní.
* * *

V teologii platí, že se při výkladu používá jen takové množství kvalit, které je k němu nutně potřebné. A protože v duchovním životě častěji postačí rozlišovat v člověku to, co je viditelné (tělo), od toho, co je v lidské bytosti duchovní, vyjadřujeme se většinou dle dichotomického modelu: člověk je psychosomatická bytost skládající se z nesmrtelné duše a materiálního pozemského těla. Tělem je podobný bytostem z tohoto vezdejšího světa, duší je podoben duchovním bytostem - andělům.

Na ilustraci dichotomického modelu můžeme úvést výňatek z troparu zpívaného při bohoslužbách svatým mnichům: „...Skutky svými učil jsi přehlížeti, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné...“ (Z obecné mineje) Poznamenejme, že dichotomický úhlel pohledu je dosti oblíben askety, protože zřetelněji staví do protikladu hřích a nečistou vášeň na jedné straně vůči očistění a spáse lidské duše na straně druhé. Nebo jinak: vysokou hodnotu nesmrtelného života (tj. věcí duše) oproti bezcennosti toho, co zůstavá uzamčeno v oblasti pomíjivosti (tj. tělesné slasti či světská lákadla - sláva, bohatství a pýcha života).



Avva Sisoj před hrobkou Alexandra Makedonského (kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení). Převzato z webu Životy svatých.

 
Faktem, který nás přímo nutí rozlišovat tělesnou a duchovní stránku člověka, je fyzická smrt. Jakmile člověk umře, zůstane tu už jen tělo. Dokonce i materialistický člověk chápe, že tu něco podstatné schází. Už tu není člověk. Někdy to příbuzní a přátelé zesnulého zřetelně vidí - při pohledu na blízkého člověka, který je po smrti, rozpačitě říkají: To není on. Je to jeho tělo, ale on už zde není.

Trichotomický model potřebujeme, jakmile jsme v úvahách postaveni před nutnost odlišení duše a ducha. S takovými úvahami nás konfrontuje fakt „duchovní smrti“. Ap. Pavel píše: „Slovo Boží odděluje duši a ducha.“ S tím má zkušenost každý pastýř či misionář. Někdo se nad evangeliem zamyslí, jinému evangelijní dobrá zpráva neříká vůbec nic - takový člověk prostě nechápe, o čem je řeč. V lidské duši je nějaký orgán, který buď je aktivní či není, a ten odpovídá za schopnost člověka navazovat vztah s Bohem. A tím je duch v člověku.

* * *

Lidský duch dává mysli člověka nadsvětskou a nadtělesnou inteligenci - což je schopnost postřehnout Boha (nejprve z Jeho dřívějších skutků, později postřehovat Jeho průběžné působení). Jedinec může být obdařen různými druhy inteligence: matematickou, emoční, uměleckou, technickou, paměťovou, jazykovou atd. Jen jeden druh inteligence je však rozhodující pro věčný osud člověka - a to je duchovní inteligence. Ta není zacílena k pomíjivým věcem tohoto světa ani k dočasné tělesné existenci, ale do věčnosti. To, čeho si všímá z vezdejšího viditelného stvoření, je pro ni jen prostředníkem - podobně jako písmena používáme ne pro jejich tvar a podobu, ale pro sdělení myšlenek. Čili - z projevů Stvořitele se dozvídáme něco o Bohu.
Sejde-li však duchovní inteligence z cesty, vzniká jakási "duchovní pomatenost", které říkáme magie. Ji lze charakterizovat jako snahu zotročit to, co je věčné a duchovní, do služeb dočasnému a pro dosažení materiální či tělesné výhody. Je to nejhorší duchovní havárie, která může člověka potkat. Jsem přesvědčen, že ze všech náboženství jedině křesťanství cele míří k věčnosti, které říkáme Boží či nebeské království. Magie a křesťanství jsou přímo ve své podstatě neslučitelné.
Na začátku křesťanské cesty tudíž obvykle stojí aktivování duchovní inteligence, díky níž je člověk schopen postřehnout, že svět, vesmír, život a člověk má svého Stvořitele (proto se démoni tak snaží zastřít lidstvu pohled na tyto skutečnosti). Druhým stupněm pak je schopnost si povšimnout Stvořitelovy lásky a péče o stvoření a Jeho projevů v dějinách. Pak se lidskému zření otevře nitro Evangelia. To je projev toho, co spojuje člověka s Bohem, - ducha.

* * *

Zároveň připomeňme, že ani jedna z výše vzpomenutých dvou (nebo tří) složek lidské bytosti není sama o sobě v plné míře člověkem. Člověk je člověkem jen do té doby, dokud je sjednoceno tělo s duší (nad nebožtíky se modlíme za „duši zesnulého...“). Stejně jako tělo není samo o sobě člověkem, tak ani lidská duše bez těla není v plnosti člověkem. Plnost lidství je v harmonickém spojení všech složek člověka, kdy si tyto části vzájemně neodporují, ale jsou organicky blahodatně sjednoceny a pronikají se ve spolupráci, jsou správně hierarchicky uspořádány a zůstávají při tom odlišeny ve svých charakteristických vlastnostech.

Shrnuto: fakt, že jsme všichni podrobeni fyzické smrti, nás nutí přijmout existenci netělesné lidské stránky - tj. duše. Skutečnost, že duše člověka může být mrtvá pro vztah s Bohem, nás vede k uznání, že kromě duše je ve složení lidské bytosti ještě něco, co uskutečňuje spojení duše se Stvořitelem.

O duši praví sv. Efrém Syrský: "Lidská duše je Bohu milejší nade všechna stvoření." Připomeňme si výrok Pána Ježíše: "Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale duši své uškodil? Zač ji získá zpět?" (Tj. duše je cennější než celý svět. Proto se o ni vede taková válka.) Duši sice nevidíme, ale je poznávána svými projevy.

* * *

Proč má člověk tělo? Vždyť co je s tím starostí! Musí jíst, oblékat se, potřebuje ochranu. Není lépe beztělesným andělům?
Čeština bohužel není dostatečně teologicky kultivována, aby dokázala postihnout nuance, které bychom potřebovali. V řečtině „sóma“ znamená obecně viditelné přírodní tělo nebo dokonce i "tělo duchovní". Kdežto „sarx“ je termín pro tělo zachvácené hříchem (csl. "ploť" osciluje mezi oběma významy, ale spíše konverguje k "sarx"). Takže když hovoříme o těle, musíme v češtině nějak upřesnit, jaké tělo máme na mysli. Jestli tělo prvostvořené, jaké měl Adam před pádem, nebo tělo, které je výrazem pro porušenou lidskou existenci. Či jinak: zdali tělo, s nímž jsme se narodili (tj. tělo duševní, sóma psychikon), nebo tělo po vzkříšení (sóma pneumatikon).
Tělo - v obecném smyslu toho slova - tedy není nic zlého, ani handicap. Naopak - je to něco navíc, co nemají beztělesní andělští duchové (i když i jejich "beztělesnost" nemůžeme vykládat absolutně, ale musíme ji chápat v tom smyslu, že jejich domovinou není materiální svět). Tělo je velkolepý Boží dar, kterým Bůh završil své dílo stvoření.

Adam měl hned po stvoření reálné tělo. Není to nedokonalost, ale jedinečné obdarování. Člověk jako psychosomatická bytost je v celém Božím stvoření unikát. Tělo není vězení ani trest za hříchy (jak soudili někteří filosofové, gnostikové či Origenés). Adam měl tělo, aby se dotýkal materiálního světa, jinak by nebyl mikrokosmem a nechápal by bytosti, nad nimiž měl panovat. Musel být s materiálním stvořením srostlý přímo ve svém lidství. Jinak by nemohl plnit svůj zvláštní úkol - o všechny tyto tvory i neživé výtvory pečovat a panovat nad nimi. Přes jeho duši a posléze tělo měla přetékat do tvorstva posvěcující Boží energie. Když Adam propadl kvůli pádu utrpení, všechno stvoření trpí s ním. A když tvorstvo kvůli svému zmaru úpí, trpí tím i člověk. A v tomto žalostném stavu lidé drancují a bijí tvorstvo, a všechno stvoření a posléze celá planeta bude bít člověka.

Dnes je úloha dávného Adama splněna novým Adamem - Kristem. A vykonává ji zde Církev jakožto Kristovo Tělo, které je spojeno tvorstvem a zachraňuje ze stvoření vše, co k ní vzhlíží s nadějí. Především koná tuto službu díky udržování víry a životem ve víře, modlitbou a neustálou eucharistií, při které se znovu a znovu na zemi obnovuje čisté Tělo Kristovo - nového Adama - aby se dávalo za pokrm věřícím.

* * *

Analogicky to lze říci i o soudu nad lidmi. Kdyby se Boží Syn nestal jedním z nás, jak by mohl soudit člověka? Každý hříšník by mohl na soudu namítnout něco ve smyslu: "Bože, ty nevíš, co je to být člověkem. Ty nechápeš, co to znamená narodit se jako nemocný hříchem. Ty si neumíš představit, co to znamená nést na sobě nemocné a pokažené lidství. Jak mne tedy můžeš soudit na mé hříchy?"

Čteme: "Otec nesoudí nikoho, dal soud Synu" - protože Syn okusil naši pozemskou existenci a zná, co je to být člověkem, a proto před jeho soudem všichni zmlkneme.

Syn Boží přijal naše nemocné lidství se všemi důsledky: narození, hlad a žízeň, bolest, zármutek, nemoc, smrt, hrob... A tudíž nás bude soudit jako jeden z nás.
Mimochodem, to je jeden z důvodů, proč nemůže mít pravdu latinské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, podle něhož Spasitel přijal od přesv. Bohorodice sice lidství, ale předem očištěné, uzdravené a zbavené defektu, který mu způsobil praotec Adam. Kdyby tomu tak bylo, pak by nás Kristus - podle výše načrtnuté logiky - nemohl soudit. Více k pravoslavné kritice tohoto západní dogmatu zde.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz