Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1152: #
Administrátor
--- 4. 4. 2017
Ke čtvrté velkopostní neděli: stupně cesty do ráje
Sv. Jan Sinajský a jeho Žebř duchovní
Sv. Jan Klimakos, igumen sinajského monastýru (7. století), zapsal na prosby mnichů svou asketickou zkušenost do knihy, která se nazývá Žebř (myslí se tím stupně výstupu do nebe). V jednotlivých kapitolách, které odpovídají každá jedné z příček tohoto žebře, se popisuje působení vášní a způsob, jak je přemoci, aby se mohlo stoupat výše. Každé kapitole odpovídá nějaká vášeň či jedno z témat duchovního boje. A protože potírání vášní a osvobozování se od nich je v pravoslavné církvi osou, kolem níž se točí vše, co vytváří reálný duchovní život, stala se tato kniha jakýmsi manuálem pravoslavné spirituality - resp. jejího praktického provádění.
Na pravoslavnou spiritualitu můžeme hledět z různých úhlů: teologicko-dogmatického (spiritualita jsou žitá dogmata víry), hesychasticko-palamistického (spiritualita je dílem zacíleným ke sjednocení celé lidské bytosti s Bohem), pastýřského (o smyslu a cíli pastýřova úsilí, kam vede ovečky a s jakými nástrahami se jeho ovce potýkají), srovnávacího (to je v naší době velice důležité: dobře chápat, čím se pravoslavná spiritualita odlišuje od západokřesťanských spiritualit či od spiritualit jiných náboženství) a třeba i kanonického (chyby ve spiritualitě vedou člověka do klamu a potažmo do protikanonické svévole, či rozkolů apod.). Kniha "Žebř duchovní" pojednává pravoslavnou spiritualitu na rovině praktické askeze.
Někdo, nadýmaje se pýchou začátečníka (ta ještě není tak hrozná, jako pýcha toho, kdo se do ní propadl poté, co měl už kus duchovní cesty za sebou), přeskočí první polovinu knihy a nalistuje si hned ty poslední kapitoly :-) Přece se nebude zdržovat nějakými trivialitami, že? Samozřejmě pak ani vzdáleně nepochopí, o čem se tu vede řeč, a tak knihu odloží. Když se k ní po letech vrátí, zjistí, že se nejspíš celý jeho život bude odehrávat - co se zápasu s vášněmi týče - někde v rámci kapitol probírajících takové primitivní vášně jako jsou: světské péče a tužby, neposlušnost, hněv, pomluvy, upovídanost, lhaní, lenost, břichopasnost, nečistota atd. Moderní asketa o sobě především zjistí, že hodně spí, je lakomý, krutý, strašpytel, zlý a hloupý nadutec. Taková je naše zbožnost. Můžeme při tom jen doufat, že pro spásu snad není podstatné dobrat se do stavu naprostého vítězství nad všemi vášněmi a dosáhnout stavu popisovaného v posledních kapitolách, ale vůbec s nějakým zápasem proti vášním zde alespoň začít.
Vždyť všechno naše vezdejší úsilí má hodnotu jen hromádky rezavých nicotností, jejichž význam pro věčný život tkví v tom, že nám za ně Pán chce dát zlato a poklady svého Království. Poznáme-li tu ubohost výsledků naší námahy, může nám to přinést to jediné, co je pro Pána cenné: pokoru. Otřese-li duší lítost nad svou neužitečností, přivede nás to snad k pokání. To jsou ty "dvě ruce" vztažené vzhůru, za něž nás může nebe uchopit a vytáhnout do ráje.
Dobrotivý Bůh se zalíbením hledí na zápas člověka (viz např. život sv. Antonia). Zdá se, že tento duchovní boj za očištění lidského srdce je z hlediska Boží prozřetelnosti důležitější než krásné vítězství, které někdy Pán chrabrému duchovnímu bojovníkovi dopřeje, jindy však nikoliv. Proč někomu není na této zemi dán vítězný věnec, ač se hodně a upřímně snažil? Spasitel, který vidí sklony našeho srdce i to, co my sami na sobě a na okolnostech nejsme schopni postřehnout, ve většině případů nechává odměnu za zápas na později - dává ji až v ráji. Především kvůli nebezpečí pýchy, která je schopna zmařit všechny výsledky zápasu a které se zde málokdo dokáže vyvarovat; a zvláště těžké to jistě mají ti, kteří významně uspějí v duchovním díle. I poustevníci, duchovní velikáni, utíkali z míst, kde byla lidmi odhalena výše jejich duchovního života a začali být oslavováni či uctíváni kvůli nadpřirozeným darům, jichž se jim od Boha dostalo.
Podotkněme, že bez osobního vedení dobrého a zkušeného starce je takřka nemožné vyhnout se pýše, když vás někdo pochválí za zbožnost (či vlastně i za cokoliv jiného).
* * *
O obsahu Janova díla si učiníme představu, když se seznámíme s názvy všech třiceti kapitol knihy: O zřeknutí se světského života. O náruživostech a jak odložit světské péče a tužby. O odchodu ze světa (do pustiny). O blahoslavené poslušnosti. O svědomitém a skutečném pokání. O pamatování na smrt. O radostném pláči. O nehněvnosti a mírnosti. O připomínání si, co nám kdo zlého provedl. O osočování a pomluvách. O mnohosloví a mlčenlivosti. O lži. O sklíčenosti a lenosti. O všemi milovaném a lstivém vládci - tj. břichu. O nepomíjející čistotě, kterou my, pomíjiví, získáváme námahou a potem. O zištnosti. O nezištnosti. O necitelnosti. O spánku, modlitbě a zpěvu žalmů s bratřími. O tělesném bdění - jak skrze ně dosahujeme duchovního a jak se má konat. O ustrašenosti, bázlivosti. O různých podobách ctižádosti. O hloupé pýše. O mírnosti, prostotě a nehněvnosti, které nemají přirozený původ, leč získávají se horlivostí a námahou. O zlu. O vykořeňování vášní a nejvyšší pokoře. O rozlišování myšlenek a odhalování vášní, o ctnostech. O posvátném mlčení duše i těla. O matce ctností, posvátné a blahoslavené modlitbě a o tom jak se jí účastníme myslí i tělem. O pozemském nebi čili o tom jak Bohu sloužíme bezvášnivostí a dokonalostí, o vzkříšení duše ještě před všeobecným vzkříšením. O svazku tří ctností: víře, naději a lásce.
Na základě hlubokých antropologicko-spirituálních znalostí sv. Jana Sinajského, který postřehl, jak spolu souvisejí různé vášně, vzniklo v církevní tradici zajímavé schéma. Na jediném obrazu (diagramu) jsou v tomto "grafikonu" zachyceny vazby mezi vášněmi a zároveň vůči nim namířené opačné ctnosti, jimiž potíráme tu či onu vášeň. Bádat v tomto grafikonu přináší člověku dvojí užitek: jednak si může uvědomit, jak v něm pracuje zákon hříchu a potažmo jak tento trnitý plevel vášní vytrhávat z duše i s jejich skrytými kořeny, jimiž jsou propojeny; to nám pomůže neplýtvat časem a námahou na boj proti jedné z nich, zatímco jinou necháváme bez povšimnutí; druhým efektem je uvědomění, že vášně v člověku působí podle jistých pravidel, jejichž poznávání nám může pomoci postupovat proti nim rozumně, komplexně a s převahou toho, kdo vidí protivníkovi "do karet", a současně pochopíme, jak jsme si všichni podobní ve svých nemocích a potýkáme se se stejnými vnitřními problémy.
(Kliknutím si jej můžete zvětšit; ještě větší obrázky - šíře: 2000 a 4600. Viz stránka pravoslavného downloadu.) |
Důležitým rozměrem Janova Žebře je rovina pravoslavné antropologie. Sv. Jan ve svém díle hledí na člověka, resp. na lidskou duši, jako na něco, co je nutno cílevědomě krok za krokem očišťovat, či - chcete-li to tak říci - jako na předmět kultivace. Ctihodný Sinaita vnímá jako nepopiratelnou skutečnost, že v lidské duši působí rozkladné síly, kterým je potřeba se postavit a silou vůle proti nim působit.
* * *
Dostáváme se k možná poněkud nečekaným souvislostem mezi tím, co se děje v duši člověka, a co se děje v celém vesmíru. Koho by tedy zajímala možná korelace mezi duchovním zápasem proti vášním a fyzikou, může číst dál a třeba bude překvapen.
Kde se vzaly ty neblahé rozkladné síly v lidské duši? O duchovních principech poškození lidské duše hříchem víme od svatých Otců a učení o pravoslavné spiritualitě. Ale jak by se to mohlo odrážet na fyzické povaze světa? Z našeho církevního učení víme, že člověk byl stvořen jako propojený s materiálním světem, do něhož skrze prvostvořeného Adama měly proudit blahodatné posvěcující energie od Boha. Tyto energie měly svět produchovňovat, aby došel spolu s Adamem a jeho tělem zbožštění. Když Adam padl a vstoupila do něj smrt, začal v jeho těle působit jiný zákon - Bible jej nazývá zákonem hříchu (Římanům 7,23). Ten způsobuje chátrání, stárnutí, nemoci a rozpad do prachu - tělo se navrací v zemi, z níž bylo na počátku vzato. Ten samý zákon vstoupil i do přírody (nejen živé ale i neživé) a stal se hlavním principem, jehož působení všude ve svém okolí pozorujeme. Říkáme mu entropie. Rozpad. Neuspořádanost. Neurčitost. (Čím vyšší entropie, tím menší uspořádanost.)
Vše kolem - je-li ponecháno samo sobě - se rozpadá, hnije, rozkládá. Děje se to v rámci makrosvěta i mikrosvěta. Ve vesmírných měřítkách celý kosmos spěje k vítězství entropie. Lakonicky řečeno ústy fyzika: "V přírodě všechny děje směřují do více a více neuspořádaného stavu." Fyzikové dobře vědí, že podle obecně uznávaných zákonů termodynamiky vesmír spěje k tzv. tepelné smrti. Entropie vesmíru (je-li ponechán sám sobě) může jedině narůstat. Chladná místa se ohřívají, horká místa chladnou - budoucností vesmíru je vyrovnání teplot, čemuž se říká "tepelná smrt". A to je konec.
Dotýkáme se velice zajímavé fyzikální zákonitosti (která je v podstatě druhem jakéhosi důkazu Boží existence). Znovu zopakujme: Fyzika spolu s matematikou prohlašují za nepopiratelné, že "celková entropie uzavřeného systému (je-li ponechán sám sobě) se nemůže nikdy zmenšit". Hledíme-li na vesmír jako na uzavřený systém, pak jeho neuspořádanost nutně musí jen narůstat a nikdy naopak. Jenže jak potom vysvětlit vznik života, který je z hlediska fyziky takovou mírou uspořádanosti (a tedy nízké entropie), že to nemá v neživé kosmické přírodě obdoby? Lze to vysvětlit jedině zásahem do vesmíru "odkudsi zvenku". A Kdo může zasahovat do času, prostoru a hmoty zvenku? Ten, kdo je mimo čas, prostor a hmotu.
I v našem nejbližším okolí vidíme působit všudypřítomnou entropii. Složité sloučeniny jsou nestabilní a rozkládají se na jednodušší a stabilnější nebo rovnou na jednotlivé prvky. Nejvýrazněji je to vidět na nejsložitějších organických molekulách nebo na organismech, které byly živé a nyní jsou už mrtvé. Všechna velesložitá uspořádanost živých těl (rostlinných nebo živočišných) se udržuje jen, dokud je organismus živ. Jakmile odumře, uschne, pojde, zdechne či zemře, opustí jej duch života, a tím okamžikem vítězí entropie nad životem. Tělo začne trouchnivět, tlít, rozpadat se.
Materialistická věda si s tímto obrázkem, který mají všichni neustále před očima, neví rady. Zákon entropie dobře zná. Ale co je to za sílu, která dokáže nad entropií vítězit, a která je tedy silnější než cokoliv z fyzikálního světa? Filosofickým jazykem byla tato síla pojmenována jako "teleonomie" (ten pojem hovoří o tom, že systémy v živé přírodě mají svůj cíl, k jehož dosažení jsou zaměřeny, ale můžeme tuto definici klidně rozšířit na veškerenstvo). Její působení vidíme při vzniku vesmíru, kdy byl nejuspořádanějším a jeho entropie byla na jeho počátku minimální (resp. krajně nízká). Dále můžeme pozorovat její působení při vzniku života (řečeno materialistickým slovníkem) - neživé atomy mrtvé materie se organizují, stávají se z nich vysoce uspořádané struktury a potažmo vysoce komplikovaná těla - v průběhu tohoto procesu entropie takového systému klesá. Působení teleonomie vidíme každý sám na sobě - naše vysoce organizovaná těla jsou složena z mrtvých atomů, které samy od sebe nemají žádnou schopnost se organizovat a vytvářet o mnoho řádů vyšší uspořádanost. A přesto se to děje, jenže pro každého jedince pouze dočasně. Po nějaké době se nad ním postupně ujímá vlády zákon rozkladu a svou silou vrátí každé tělo k původní neuspořádanosti - učiní z něj hromádku mrtvých prvků, atomů a více či méně jednoduchých molekul sloučenin. Je jasné, že v materiálním světě - v tom stavu, v jakém je, - je vládnoucí silou smrt, rozklad, entropie. Zatímco vznik, rození, teleonomie přicházejí z jiného - nemateriálního - světa. Přicházejí v podobě působení nadpřirozené síly, která je pro daný čas mocnější než jakýkoliv přírodní zákon.
Budeme-li hledět na člověka jako na mikrokosmos (jak už jsme o tom zde nedávno psali), pak vidíme, že i v něm působí dvě síly: rozkladná, a proti ní tvůrčí. Člověk svou vůlí napomáhá jedné či druhé. Rozkladná síla táhne člověka k rozpadu, připoutává ho k zemi (ve smyslu návratu do hlíny), brání vyšší integraci lidské bytosti. To jsou vášně. Pak je tu síla, která pochází od Ducha života a člověka kultivuje, pozdvihuje, povznáší k vyššímu řádu, vyvádí ho ven z porušeného řádu přírody, kde dominuje zákon hříchu (Římanům 8,2) a kde odplatou hříchu je smrt (Římanům 6,23).
A právě těmito dvěma silami se zabývá pravoslavná asketika. Každý, kdo používá svou vůli ke snaze přemoci v sobě zákon hříchu, tím vlastně spolupracuje na řešení problému celého vesmíru. Uzdravuje nejen sám sebe, ale podílí se na záchraně před zmarem alespoň něčeho z tohoto širého světa.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.