Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 560: #
Administrátor
--- 17. 9. 2009
Stětí Jana Křtitele
Den památky stětí hlavy sv. Jana, Předchůdce a Křtitele Páně, největšího z proroků, je zvláštním dnem církevního roku.
Nejostudnější skvrnou lidské historie se stal tento den, v němž pod mečem kata padla svatá hlava Janova, největšího z těch, kdo se narodil z ženy (jak o něm pravil Pán náš, Ježíš Kristus). Jeho hlava byla přinesena na démonickou hostinu krále Heroda a byla odevzdána veselící se mladici, která ji odnesla své matce, učednici ďáblově - Herodiadě. Sám ďábel se potěšil, když viděl, jak tato jeho bídná žákyně se zlobným úsměvem probodla jehlicí jazyk useknuté hlavy sv. Jana... (svt. Luka Vojno-jasenecký)
V Evangeliu se o tom píše:
17 ... Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu.
Tento den, v němž se krutě vypořádali s prorokem, byl dnem velikého hříchu a velikého smutku.
18 Jan totiž říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"
19 Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
20 Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
21 Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
22 Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: "Požádej mě oč chceš, a já ti to dám."
23 Zavázal se jí přísahou: "O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království."
24 Ona vyšla a zeptala se matky: "Oč mám požádat?" Ta odpověděla: "O hlavu Jana Křtitele."
25 Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: "Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele."
26 Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
27 I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři
28 a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
29 Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
(Marek 6. kap.)
Herodiada nenáviděla Jana, protože usvědčoval její nezákonný poměr s Herodem. Hledala jakýkoliv způsob jak zahubit Jana Křtitele, a "běsnila", jak se o tom hovoří v církevních hymnech. Herodes Antipas (ustanovený Římany po smrti Heroda Velikého jako vládce nad Galileou) totiž zapudil svou zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a nezákonně spolužil s Herodiadou, ženou svého bratra Filipa (Luk 3,19-20).
Ve dni památky této události (11. září) se koná všenoční bdění, věřící tráví den v modlitbě a zvláště se snaží vyhnat ze svého srdce rozčilení a zlobu vůči bližnímu.
Král uspořádal hostinu u příležitosti svých narozenin (už samotný ten fakt nesvědčí o zbožnosti - narozeniny slavili jen pohané). Dcera Herodiady (Salome) předvedla při hostině tak nestydatý tanec, že se Herodovi zatmělo vědomí a byl připraven složit jí k nohám vše, oč by si řekla, - až do polovice jeho království! Jakékoliv přání bylo by jí splněno, téměř jakékoliv.
Věřící v tento den vylučují ze svých životů všechny hlasité zábavy; proto se v den památky Stětí Jana Křtitele nekonají svatby.
Co se týče osobních oslav, většinou pravoslavní křesťané dávají přednost vzpomínání svých jmenin, jimž se v církevní terminologii říká "den anděla", než narozeninám; v některých dobách bylo zvykem dávat dítěti jméno toho svatého, který měl dle církevního kalendáře památku právě v den, kdy se dítě narodilo; narozeniny tak byly tiše zahrnuty v oslavě "dne anděla".
Stoly se tenkrát v Herodově paláci prohýbaly pod vybranými pochoutkami, masnými jídly, poháry přetékaly vínem; zatemňoval se rozum hodovníků, když v tom prořízla hluk hostiny dívčí slova: "Dej mi na míse hlavu Jana Křtitele." Všichni strnuli a jejich oči se upřely na Heroda; rozhostilo se hrobové ticho.
Jako by to měl být hlavní chod podávaný na této démonické hostině - satanistické obětování největšího Božího proroka. Triumf oplzlosti, krutosti, zlomyslnosti a vzpoury proti Božím zákonům. Ten obludný satanský rozměr je dán hlavně tím, že všichni zúčastnění věřili v Boha a nepochybovali, že Jan je skutečným Božím prorokem. Proto jejich hanebný skutek byl skutečnou vzpourou proti samotnému Bohu. Evangelista zaznamenal, že Herodes ctil Jana jako muže svatého. Tedy ví, že dává připravit o život toho, koho k němu poslal Bůh. Přezírat či znectít Božího posla je vyjádřením nejvyššího pohrdání Bohem samotným; a co teprve říci o zabití! Dále to můžeme sledovat na jednání Herodiady, jež nejenže se mstí dokonce i useknuté hlavě (která, jak praví dávná tradice, ještě na míse naposledy promluvila a k hrůze všech znovu usvědčila nezákonný svazek Heroda s Herodiadou), ale u vědomí toho, že se jedná o svatého Božího muže, jehož popravu svými intrikami zařídila, obává se jeho vzkříšení. Chápe, že u Božího muže je možné cokoliv a Bůh může kvůli svému spravedlivému způsobit zázrak, a proto - aby Bohu zabránila(!) vzkřísit Jana Křtitele - odmítá komukoliv vydat jeho hlavu (co kdyby někdo spojil hlavu s tělem a Bůh pak Jana mohl vzkřísit)! Učedníci Janovi tedy mohli pohřbít jen bezhlavé tělo proroka, které se jim podařilo ukrást. Hlavu u sebe drží Herodiada a posléze ji nechá tajně "pohřbít" ve hnojišti (tím ji ve své pekelné zlobě ještě jednou znectí).
V Církvi je tento den dnem přísného půstu, nejí se maso, ani mléko ani ryby. Cílem tohoto jednodenního půstu je připomenout si, k jakým strašným koncům vede vášeň nezdrženlivosti.
"Nebuďme účastníky Herodova obžerství," napomíná Typikon (tj. bohoslužebná pravidla). "Jak bychom mohli uctít památku Stětí sv. Jana? Tím, že se najíme masa či jiných lahůdek? Jenže Křtitel žil v bezvodé suchopárné poušti - nepožíval ani chléb, neměl ani jiné obvyklé pokrmy. A co víno? Předchůdce Páně neokusil ani víno ani jiné světské nápoje. Stolem i ložem jeho byla země. Pojídal jenom kobylky (podle některých to byly lusky tzv. "svatojánského chleba", podle jiných to byl druh jedlých sarančat) a med divokých včel. Místo pozdvihování kalicha nabíral do hrstí vodu, která prýštila ze skály. Proto máme strávit tento den v půstu a v modlitbě."
Všichni napjatě čekají. Herodes se snaží svým umdleným rozumem přemýšlet. Jediné, co si v hlavě dokáže nějak srovnat, je primitivní sobecká myšlenka na "svou čest". Před očima mu plují vlnící se obrazy zvědavých tváří jeho hostů. Vyčkávají, jak se zachová. Hlavně si zachránit úctu přítomných. V sázce je královo slovo. Musí přece dodržet slib, ať už byl jakýkoliv a ať to znamená cokoliv. Ten vzrušující tanec si přece zaslouží odměnu. Je to smutné, že ta krasavice chce zrovna tohle, ale co se dá dělat?
Nezdrženlivost, plné břicho a víno v hlavě zatemňuje rozum na úroveň zvířecího. Všichni chápeme zdravým rozumem, že Herodes mohl snadno uniknout z léčky, kterou mu nastražila Herodiada skrze Salome. Za smilný tanec jí nerozumně nabídl cokoliv "až do polovice království". Když mu Salome předložila tu obludnou žádost o hlavu Křtitelovu, nechtěl ji odmítnout kvůli tomu slibu, aby se nezahanbil před přítomnými hodovníky. A tak, ač zarmoucen, nechal splnit její příšernou žádost. Vůbec ho nenapadlo, že lepší by bylo být snad zahanben před několika opilými hosty, než být zostuzen vraždou muže Božího na věky. Dal přednost pochybné úctě pár spolustolovníků, a ztratil jakékoliv zbytky cti před Bohem i před dějinami. Nechtěl se poskvrnit nedodržením slibu, ale stal se tím skvrnou na dějinách lidstva. Ušetřil si hanbu na hostině, jenže se stal pohanou celého lidského pokolení.
A kromě toho: kdyby mu jeho břichopasnost a smilná touha nezatemnila uvažování, jistě by ho napadlo, že může ještě se ctí odmítnout přednesený požadavek Salome prostými slovy: "Slíbil jsem ti cokoliv až do polovice království. Život tohoto proroka, je to přece svatý muž, mi je však dražší než polovina všeho mého majetku, proto nejsem svým slibem vázán zavraždit Božího proroka." To však Heroda zřejmě nenapadlo.Památka tohoto dne je velice silným impulzem pro věřící všech dob k nápravě života a ke zbožnosti a čistotě. Bohužel ne vždy bývá pochopena. Skutečný význam památky Stětí sv. Jana totiž bývá v lidové zbožnosti často nahrazen pověrami (to veliké množství těchto pověr kolem dne Janova stětí je sice nepřímým svědectvím o zvláštní duchovní síle této památky, avšak pověrečná "přikázání" jsou už jen velice matným a deformovaným odleskem této síly; zvláště Ukrajina, dříve Malorusko, je plná takové magie). Např. existuje pověra, že se v tento den nesmějí jíst pokrmy, které mají kulatý tvar, používat nástroje k sekání a řezání atd. atd., jinak - běda ti! Takové zákazy nemají žádné opodstatnění v církevní tradici a nemá jim být přikládána žádná váha.
Hlavu prorokovu zachrání žena správce domu krále Heroda, myronosice Jana (o ní zmínka v Luk 8,3), která věděla, kam Herodiada ctihodnou hlavu prorokovu zakopala; poté co hlavu vzala a uložila do nádoby, tajně ji pohřbila na Olivové hoře (byl tam pozemek patřící k Herodově majetku), kde ji o mnoho a mnoho let později najde zbožný křesťan při kopání základů pro stavbu chrámu, ale to už je zase jiný příběh.
Když k uchu krále dorazily zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, pospíchal Herodes s Herodiadou prověřit, zda je hlava Janova tam, kde ji zakopali. Protože ji tam nenalezli, domnívali se, že ten divotvorce Ježíš je vzkříšený prorok Jan, jehož nechali stít. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Mat 14,2). Po několika málo letech k němu poslal Pilát Ježíše Krista v okovech. Když se Herodes nedočkal od Pána Ježíše žádného zázraku ani žádné odpovědi na své otázky, vysmál se mu... A tím dovršil míru své bezbožnosti.(Luk 23,6-11) Nám však je zřejmé, proč Ježíš nepromluvil s Herodem, - o čem se bavit s tím, kdo u příležitosti svých narozenin a na žádost smilné tanečnice nechá popravit největšího z proroků?
Nad Herodem a jeho "manželkou" se ode dne ďábelské narozeninové hostiny vznášely chmury. Boží soud se nad všemi třemi aktéry příšerného hodokvasu naplnil už za jejich pozemského života. Když Salome přecházela v zimě řeku Sikoris, prolomil se pod ní led. Ledová kra ji sevřela kolem krku tak, že visela tělem ve vodě a s hlavou nad ledem. Podobně jako kdysi svými nožkami tančila po palácové podlaze, nyní v ledové vodě jakoby tančila, poskakovala, konajíc nohama bezmocné pohyby pod ledem. Tak tam visela do té doby, dokud se jí ostrý led nezařízl do hrdla a posléze neodřízl tělo od hlavy. Tak bídně byla ledovým břitem sťata a zahynula ta, která pronesla onu osudovou větu: "Chci, aby mi hned přinesli na míse hlavu Janovu..." Její tělo nikdy nenašli, ale hlavu Salome přinesli Herodovi a Herodiadě na podnose tak, jako jim kdysi přinesli hlavu Jana Křtitele. Arabský král Aretha v pomstě za zneuctění své dcery (kterou Herodes nezákonně zapudil) poslal na Heroda vojsko. Když Herodes utrpěl porážku, uvalil tím na sebe hněv římského císaře Gaia Kaliguly (37-41) a byl spolu s Herodiadou poslán k věznění do Gálie a pak do Španělska. Tam byli pohlceni, když se rozevřela země.
Podle jiné verze: Herodes a Herodiada ve vyhnanství hynou bídně hladem - po paláci s prohýbajícími se stoly bezbožné hostiny, jejímž hlavním chodem je hlava Božího proroka "servírovaná" na podnose, následuje bezdomoví, nuzota a hlad.--------------------------------
P.S.
(Otevřel se) jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
(Zjevení Janovo 9,2-3)
Myslím, že není potřeba zahrnovat mezi pověry jakousi staletími ověřenou církevní zkušenost, že den památky Stětí sv. Jana bývá někdy spojen s neštěstími a různými tresty, které jsou shůry uvaleny na nekající se hříšné lidi. Jako by v tento den, kdy se tenkrát stalo takové hrozné neštěstí zavraždění největšího muže Božího a zároveň tragédie tak hnusné vzpoury vůči Bohu, po všechny následující věky byla k zaslechnutí ozvěna této démonické vzpoury a zároveň ozvuk Božího trestu této vzpoury.
V tento den si připomínáme padlé ve všech válkách (a není jistě potřeba rozvádět, že válka bývá věřícími už dob Starého zákona vnímána jako Boží trest na nekající se hříšníky).
Je jistě pozoruhodné, že právě v den Stětí sv. Jana (11. září 2001) došlo k teroristickému útoku na "dvojčata" v New Yorku a zemřelo několik tisíc lidí (a není dosud uspokojivě vysvětleno, co vše - a kdo - za touto obludnou vraždou vlastně stojí). Cítíme, že v duchovním rozměru to byla rána shůry uštědřená nejbohatšímu a nejpyšnějšímu lidskému hnízdu celých dějin. Je pravděpodobné, že naše hříšná, Božími zákony pohrdající a bohatá civilizace (a potažmo celý svět) nebude po osudovém 11. září už nikdy taková, jako bývala. Kromě jiného i kvůli tomu, že tím začala jakási třetí světová válka, kterou USA vyhlásily proti terorismu s prohlášením, že ji povedou po celém světě, v rámci níž byl ze strany Ameriky "preventivně" přepaden Irák a které padlo na různých místech světa za oběť už nesmírné množství nevinných lidí (právě od newyorského neštěstí se odvíjí rychlé omezování lidských svobod v celém západním světě); a je zjevné, že tato válka proti imaginárnímu nepříteli už jen tak neskončí.
Právě v tento den byl loni dokončen ke spuštění LHC (obří podzemní urychlovač částic, CERN; na Ambonu něco o tom zde) - pýcha materialistické fyziky s jasným zadáním: objasnit vznik vesmíru; ano, nic menšího (to v jazyce materialistické vědy znamená - vyfabrikovat nějaké další "důkazy", že svět vznikl bez Boha). Tento "pekelný stroj" asi také nepřinese lidstvu nic dobrého (možná vynález nových částicových zbraní a otevření dalších pekelných bran).
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.