1215


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 605: #

Administrátor --- 27. 1. 2010
Koláž úvah nad svátkem Zjevení Páně

Theofanie - Bogojavlenije

Video - fotogalerie - svátek Theofanie po celém světě (jde to dosti rychle za sebou, chcete-li si fotografie prohlédnout lépe, doporučuji klikat si na stopku - vlevo dole - nebo stačí kliknout do obrazu). Video ve vyšší kvalitě si můžete pustit na naší video-stránce věnované tomuto tématu.
(Možná zde berou svůj původ ty naše vltavské novoroční koupele otužilců.)
Adam byl zakladatelem lidské rodu (rusky: rodonačálnik). Kristus, druhý Adam, se stal zakladatelem rodu křesťanů. Proto se o nás často v modlitbách a bohoslužbách hovoří jako o "rodu křesťanů pravoslavných". Všichni jsme se na tento svět narodili jako součást rodu Adamova, což je rod nemocný smrtí, degenerovaný hříchem. Jako křesťané jsme se však narodili křtem, znovuzrozením, jímž jsme odděleni od zahnívajícího rodu Adamova a připojeni k novému rodu, očištěnému vodou a Duchem, omytého Kristovou krví, k rodu mířícímu nikoliv do hlíny, ale do věčného života.

V těchto souvislostech se stává zřejmým, proč Pán Ježíš zakázal apoštolům, aby sami sebe nazývali otci - tj. původci - příštího křesťanského pokolení (význam tkví v tom, že žádný člověk nemá být prohlašován za otce křesťanského náboženství a pokolení) (viz Matouš 23,8-10). Židé měli totiž ve zvyku nazývat první Bohem povolanou osobu, od níž se odvíjelo jejich náboženství a národ, otcem. I v evangeliích nalezneme často zmínky, že židé říkali: "Máme otce Abrahama," "jsme synové Abrahamovi". Spasitel si však přál, aby si křesťané uvědomovali, že narozdíl od Israele oni už nejsou pozemským rodem (ani národem), ale rodem duchovním, který nepochází od žádného člověka, ale jeho jediným Otcem je Bůh. Naším otcem není Petr ani Pavel ani Jakub či Jan. Židé jsou abrahamovským náboženstvím, ale křesťané nejsou náboženstvím petrovským či pavlovským ale kristovským - tj. božským.
(Nejedná se tu tedy o rozpor výše vzpomenutých slov Kristových s dávnou křesťanskou praxí titulovat duchovenstvo a mnišstvo: otče /srovn. např. 1.Kor 4,15/. Kněz je otcem jen v tom smyslu, že slouží znovuzrození lidí, leč není původcem tohoto znovuzrození; křtem, Tajinami i svým duchovním zápasem za svěřené ovečky je rodí v Kristu, obrozuje je ve jménu Kristově nikoliv ve jménu svém - původ každého křesťana tedy není od kněze ale přímo od Boha /viz Jan 1,12-13/. Duchovní, a tím méně mnich, by pak neměl tento titul užívat ve vztahu k vlastní osobě či podepisovat s ním /takový jev je vyloženě dekadentní/; je dobrým zvykem užívat jej jen při oslovení.)
Éra starozákonního náboženství spojená s pozemskou rodovostí či národem nebo etnikem se příchodem křesťanství uzavírá: v Kristu už ani Žid ani Řek ani Rus ani Číňan ani Němec (parafrázuji slavná slova ap. Pavla), ale něco úplně nového - lid Kristův, zástup pokřtěných to je duchovní rod, který do sebe vstřebá každé pozemské pokolení, každou národnost.

K tomu Kristus přišel, aby znovuzrodil člověka, aby založil tento nový, svatý a duchovní rod. Vše, co Boží Syn činil při svém dílu spásy člověka, bylo ke znovuzrození člověka: jeho vtělení i křest, jeho putování po Palestině, kázání a léčení nemocných, jeho utrpení, kříž, smrt i vzkříšení.

Zvláštní místo v díle znovuzrození lidstva má však událost křtu Ježíše Krista v Jordánu. Tento křest se stal základem našeho křtu, který je pro křesťana jeho osobním znovuzrozením. Křest, který Ježíš nepotřeboval, protože neměl hříchu, který by měl ze sebe smývat, se stal kvůli tomu, abychom my mohli dostat křest, který nutně potřebujeme k životu, k nekonečnému životu. Křest Páně je tedy vskutku výraznou součástí díla znovuzrození člověka. A podobně jako se na stvoření - zrození Adama na počátku podílela celá svatá Trojice, tak i při křtu Páně, prameni našich obrozujících křtů, zjevuje se Trojice. Už tím je tato událost tak významná (ani při narození Páně ani při ukřižování, dokonce ani při vzkříšení se Trojice nezjevila - při křtu v Jordánu však ano).

Otec v hlasu, Syn ve vodách, Duch v podobě holubice - to je zjevení Trojice při křtu Pána Ježíše v Jordánu. A to není jediné zjevení Trojice v tento den. Dnes Ježíš z Nazareta vystoupil z utajení, ukázal se jako očekávaný Mesiáš, začíná svou mesiášskou misi. Je sice Kristem od narození, ale ode dneška veřejně se nechává všemi, kdo mají oči k vidění, poznávat jako věky vytoužený a dávno zaslíbený Mesiáš, který měl přijít. V tomto zjevení svého Kristovství je další, jemně zahalené, zjevení Trojice.

Samotné slovo "Kristus" (hebr. Mesiáš) v sobě totiž obsahuje odkaz na Trojici. Vždyť to slovo znamená "pomazaný" (myslí se: svatým olejem). A kdo koho měl pomazat olejem? Otec pomazává Syna. A co se myslí tím svatým olejem, jímž Otec Syna pomazává? Tím olejem je blahodať Svatého Ducha. Tedy jakmile se řekne Kristus - Pomazaný, předpokládá se tím existence ne jednoho, ale tří: je tu pomazaný, dále ten, kdo pomazává, a nakonec ten, jímž je pomazáváno (resp. jehož olejem - darem, blahodatí - je pomazáváno). Zjevení Krista světu, čili Ježíše jako Mesiáše, je tedy už jen z titulu toho jména zjevením Trojice.





Posvěcení vody Kristem v Jordánu - to je začátek nové potopy, kterou bude lidstvo, a potažmo stvoření, omýváno od zla. Ďábel pláče, protože vidí vodu, v níž bude utopena jeho velká moc nad všemi lidmi. Je to předpověděné uvržení ohně na zemi, potopa ohněm - začíná Kristův "křest Duchem Svatým a ohněm", o němž hovoří Jan Křtitel (mysleme na to, že slovo "křest" znamená "ponoření" či "potopení", proto jsou slova o druhé potopě výstižnější, než by se snad na první pohled zdálo). A tato potopa duchovním ohněm je předzvěstí předpovězeného konce světa, kdy podle nějakého proroctví "bude hořet vzduch".

Zatímco ještě do dvacátého století mohli věřící jen krčit rameny nad proroctvím o vzplanutí vzduchu a přijímat je s důvěrou, avšak bez představy jak by se něco takového mohlo stát, dnes už víme, jak se něco takového může reálně přihodit (mimochodem, někdy před necelým půlstoletím /1961?/ prý málem omylem zapálili atmosféru planety Sověti, kteří při závodech ve zbrojení vyvinuli tak mocnou atomovou bombu /přes 100 megatun TNT/, jejíž exploze byla něčeho takového schopna; naštěstí byla prý tak obrovská, že byl problém s leteckou dopravou na místo výbuchu a další problémy by byly s jejím odpálením, tak ji předělali na bombu poloviční síly /i tak to byla nejstrašnější exploze v dějinách - tlaková vlna výbuchu byla měřitelná ještě při třetím oběhu kolem Země/; až později vědci vypočítali, že pokusný výbuch původně konstruované nestvůry by mohl zažehnout vzdušný obal země; ještě však nebyl čas konce, a tak Bůh tomu zabránil); jinou možností je prý přílet velkého tělesa z vesmíru atd... Necháme se překvapit.
Křest Páně neskončil vystoupením z vody - ale začal ve vodě a skončil až v hrobě. Začátek konání díla spásy je na Jordánu, a konec následuje po slovech: "Dokonáno jest," na kříži. Proto se při křtu každého věřícího trojitým ponořením pod vodu a vynořením z vody zobrazuje třídenní pohřbení Spasitele a jeho následné vzkříšení. Každý věřící je tím uveden a spojen s celým Kristovým dílem spásy - od jeho křtu, přes ukřižování až po vzkříšení. Konec konců je tu ještě jedna podobnost s Kristovým dílem, která se zrcadlí na životě každého křesťana: křesťanský život začíná křtem a přes celoživotní posvěcování svatými Tajinami a duchovním zápasem se naplňuje a uzavírá jeho křesťanská cesta až v hrobě, kdy se do hlíny zasévá tělo pomíjivé, aby z něho jako ze semínka vyrostlo to, co je zářící, slavné a nepomíjivé. Od křtu ke hrobu - to je ta část naší cesty, kterou máme plně ve svých rukách. Co s ní učiníme?




Svátky - to je zjevené Tajemství. Hlavním obsahem tajemství každého svátku je, že je nám Bůh tak blízko, dokonce ještě blíže, než předpokládáme. V Kristu jsme učiněni Božími příbuznými. Jsme s Kristem "srostlí", jak se říká při křtu (a v evangeliu: já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti).

Zjevení Páně jsou radostné a trochu extatické svátky - tedy alespoň v pravoslavných zemích a starých pravoslavných tradicích. Na Západě je slavnostnost a radostnost o poznání tlumenější. Naše západní netečnost k svátkům je znamením naší duchovní slabosti, připoutanosti ke světu materiálnímu. Je to jev typický pro moderní dobu a pro země s odumírající vírou, pro společenství s malátnou duchovností. Pravoslavná společenství jsou však v tomto světě zatím stále ještě jako ostrůvky něčeho neumdlévajícího - jako oázy uprostřed pouště. A nejvýrazněji je to patrné právě při náboženských svátcích. Vidíme to v pravoslavných zemích, kde ještě jsou nějaké plody dávné pravoslavné tradice. Na svátky se lidé v celých zástupech přímo "hrnou" do chrámů, které si před tím nádherně (a často i komplikovaně a pracně) vyzdobí, stojí dlouhé fronty, aby mohli políbit ikonu svátku nebo svaté ostatky, vydrží dlouhé sváteční bohoslužby, při svatém přijímání se vinou přes celý chrámu dlouhé řady věřících čekajících, až se dostanou ke kalichu, domů si pak šťastně odnášejí antidor, svatý olej, svěcenou vodu, posvěcená kvítka... V Rusku jsou lidé nadšeni, když jsou knězem řádně pokropeni svěcenou vodou (tj. jsou skoro promočeni). V Řecku a Bulharsku tam lidé rovnou skáčou do vody celí, aby hledali kříž, který tam kněz vhodil (v Bulharsku dokonce tančí v ledové posvěcené vodě). K posvěcení nosí chleby, z nichž se stavějí v chrámu (nebo před chrámem) hotové pyramidy. V Africe se při pravoslavných bohoslužbách lidé uzdravují z nejtěžších nemocí, s nimiž nic nesvedl ani hlavní krajový šaman ani jeho kolega v nemocnici; křty se tam konají po stovkách a tisícovkách v jezerech. Při pohledu na rozjařený modlící se zástup, chápete, že bohoslužba může být i dnes pro celé zástupy a národy srdeční záležitostí. Je tak osvěžující vidět ty zářící tváře věřících při svátečních bohoslužbách. To je ještě místy žijící dědictví dávné křesťanské slávy nebo její zrození na zcela nových místech.

Nedávno přivezli do Ruska z Athosu svaté ostatky - např. ruku sv. Marie Magdaleny (která si udržuje tělesnou teplotu). Ostatky putovaly z města do města. Lidé stáli frontu - na dešti, na mrazu, v noci - šest, někdy i deset či dvanáct hodin, aby mohli políbit tyto vzácné svátosti (to je možné snad jenom v Rusku). To je také duchovní svátek. (Mimochodem tyto athonské ostatky přivezli i na hrob F. M. Dostojevského.)



Řeka a řeč - zní to podobně. Obojí bylo Kristem osvobozeno: voda je posvěcována, i dar slova člověku je očištěním a posvěcením navrácen do původní svobody. I řeč - podobně jako říční proud - může plynout, i mluva je tokem slov. Tato podobnost nám zavdává důvod k zamyšlení nad jedním projevem posvěcení člověka.

Etymologicky samotný slovanský pojem "člověk" (čelověk) prý pochází od termínu "slovo".

V antickém světě otrok neměl právo svobodné řeči na veřejnosti, to bylo privilegium svobodných občanů. Tyto antické reálie se odrazily i v křesťanském myšlení jako privilegium křesťana, jemuž je udělen dar svobodně hovořit před Bohem, a tím tento specifický dar vstoupil do církevní řeči; v češtině se k jeho vyjádření nejlépe hodí termín "smělost" (staroslověnsky: derznovenije). Dar "smělé mluvy k Bohu" je dáván do souvislosti se svatostí, se stavem posvěcení. Před Bohem mají právo "směle hovořit" jen svatí.

V liturgických oslavách svatých se o tom hovoří snad v každé druhé stichiře: "Jelikož máš smělost před Bohem, přimlouvej se za nás..."; v liturgii před modlitbou Otčenáš prosí kněz za sebe i za věřící hlasitým zvoláním: "A učiň nás hodny, Vládce, abychom směle a bez odsouzení mohli vzývati tebe a říkati: Otče náš..." (Ve stávajícím českém překladu liturgie to není zcela správně, protože smělost je tam nahrazena pěkným leč trochu vzdáleným pojmem "důvěra"). Jedná se tu o svatou smělost nazývat Boha Otcem.
Ten, kdo se askezí zbavuje vášní a hříchů, získává tuto smělost. Kdo je svoboden od hříchu, má privilegium - smělost - svobodně mluvit k Bohu. Kdo je otrokem hříchu, tuto smělost nemá a nemůže mít - není tam to očištěné a jasné společenství člověka s Bohem. Jen ti, kteří ze sebe svrhli jho hříchu, vášní a pout padlé přirozenosti, zbavili se okovů otroka, osvojili si to, co Kristus přinesl člověku: dar přijetí za syna. Teprve člověk stavší se synem Božím, může se v plné hloubce i šířce tohoto vyjádření obracet k Bohu jako ke svému Otci. Bůh chce své děti mít za syny nikoliv za otroky. Ďábel - ten bere do otroctví, provádí neustálý nábor nových zájemců o otroctví; činí z lidí otroky, jeho lid je lid otroků. Bůh nikoliv - ten činí z lidí své syny, chce je mít svobodnými. Jak říká sv. Siluan Athonský: otrok nezůstane v domě na vždy, jedině syn zůstává na věky.

Kdo jste se setkali ve svém životě s blahodatným starcem, určitě si vzpomínáte, co na vás učinilo největší dojem, když jste viděli starce při modlitbě. Lidé, kteří pokročili v díle očištění srdce a osvobození od vášní a hříchů, totiž svým časem dostávají dar smělosti - to je jeden z velikých darů, které Bůh za asketické dílo člověku dává. Takoví lidé při modlitbě besedují s Bohem tváří v tvář, žádají, prosí tak, jako se dítě obrací na svou matku s nějakou prosbou. Vidět člověka s darem smělosti při modlitbě je samo o sobě nesmírně inspirující pro duchovní život.



Janův křest pokání. Není to svatá Tajina. V principu to byl starozákonní rituál. Zatímco voda omývala člověka, kajícník šeptal své hříchy křtiteli a ten při tom držel ruku na jeho hlavě.

Odpouštěl tento obřad hříchy? Ano, jistě. Stejně jako starozákonní oběti. Jaký by jinak byl jejich smysl? Bůh vždy odpouštěl hříchy, když se lidé káli, odpouštěl a odpouští všem - Izraelitům i pohanům (viz např. Ninivetské), pravoslavným i katolíkům i protestantům, křesťanům i nekřesťanům. Jenže dokonce ani Janův křest neléčil člověka; kajícník byl očištěn od hříchů (resp. od skvrny, kterou hřích způsobuje), ale jeho přirozenost byla stejně rozložená a slabá jako dříve. Nebyla zde žádná pomoc člověku, aby mohl bojovat s hříchem, nebylo zde vysvobození od moci hříchu. Kdežto svaté Tajiny léčí nitro člověka - to jsou plody Kristova díla spásy, které jsou uloženy v Církvi. Starozákonní obřady neléčí nemoc, jen tlumí její projevy, a připravují na příchod Krista (vlastně jsou všechny starozákonní bohoslužby v jistém slova smyslu trochu podobny tomu, čemu v Církvi říkáme katechumenát).

Co se však stalo, když do vody ke Křtiteli sestoupil vtělený Boží Syn, který křest nepotřeboval, leč přišel k Jordánu, aby posvětil vody? Duchovní světlo Božství prosvítilo tu vodu, která se dotýkala Jeho těla. Ne voda omývala jeho tělo, a On svým dotykem očišťoval vodu. Na místě, kde se to stalo, zůstala voda posvěcená po všechny následující časy. Dodnes bereme vodu z Jordánu a ona se nekazí. (Jordán má zvláštní blahodať - ve kteroukoliv roční dobu zde můžete nabrat vodu, a je-li čerpána s vírou, je posvěcená a nekazí se.)

Tomuto svátku říkáme také "Osvícení" - světlo Božství osvěcuje všechny a všechno. Světlo, které vzešlo světu při Narození Kristově, nyní dosáhlo zenitu, aby už nikdy nezapadlo (tak podobně to vysvětluje sv. Jan Zlatoústý).

Z praktického hlediska však název svátku "Osvícení" souvisí s dalším názvem "svátek světel". Obě pojmenování pocházejí od dávné praxe křtít v předvečer svátku katechumeny. (Mimochodem, modlitba velkého svěcení vody je velice podobná - téměř identická - modlitbě svěcení vody při křtu.) Křtu se někdy říká osvícení, protože to vystihuje podstatu křtu. A "svátek světel" zase v sobě zrcadlí pohled na novokřtěnce se zažehnutými křestními svícemi. Ostatně, na památku toho mají při svěcení vody věřící i dnes držet zapálené svíčky.




Praxe svěcení vody

Dříve se na Rusi chodilo "na Jordán". Kněz nesl na hlavě kříž. Kráčelo se průvodem z chrámu k řece či k jezeru. Bylo neuvěřitelné nadšení a vytržení lidu. Zvonily všechny zvony - až tři hodiny. Konalo se dle dochovaných záznamů nikoliv po liturgii ale před liturgií (po jitřní). Posvěcenou vodu nikdo nepil, jen si nabrali, pili ji až po liturgii.

Tyto svátky jsou proslulé mrazem. Říká se "Bogojavlenské mrazy" - to je proslulý pojem. Až minus padesát. Jsou místa v Rusku, kde se v některých letech vůbec nepodaří prosekat led.

Voda - velká hagiasma - se světí dvakrát: poprvé v předvečer, a pak v den svátku. Je to v obou případech stejná svátost. V předvečer se světí v chrámu, ráno v den svátku se chodí světit do přírody. O půlnoci svátku jsou podle zkušeností všechny vody na Zemi posvěcené - i z kohoutku doma teče svatá voda.

V Rusku se voda světí ponořováním kříže, který drží kněz obou v rukách, do vody. Zpívá při tom tropar: "Při křtu tvém v Jordáně..." V Řecku se kříž do vody vhazuje či ponořuje uvázaný na provázku (pokud se světí voda v přírodě). Vždy je to spojeno s různými lidovými tradicemi a národními či církevními zvyky. Např. v oblasti byzantského pravoslaví se po posvěcení vody vhazuje do řeky či do moře (co nejdále) ještě dřevěný kříž, za nímž se vrhají mladí muži a soutěží, kdo z nich dokáže kříž ve vodě najít. V Bulharsku se ve vodě provádí zvláštní tanec (Kalofer). (Viz to vše videostránce se záznamy z oslav Theofanie.)

Svěcená voda je velikou svátostí - lidé dostávají skrze tuto vodu veliké posvěcení. V evangeliu a bohoslužbách se používá zvláštní obrat "voda tekoucí do života věčného". Je to duchovní proud unášející člověka ven z tohoto světa. To znamená očišťující hříchy, léčící rány na srdci a nemoci duše, posvěcující, osvěcující vnitřní tmu - tím vším přenáší člověka k jinému životu - do duchovní existence. Je to duchovní řeka sestupují na tuto zemi, spojující se s pozemskými vodami a opět vystupující vzhůru. Archimadrit Platon (z MDA)

Světí se přirozenost (fysis) vody (u nás v českých překladech zajímavě leč z teologického hlediska asi nepřesně překládáno jako "živel vody"; u nás užitý pojem nevystihuje proměnu, která nastává v samotném nitru vodní materie). Tato voda poté dává všemu, čeho se dotkne, svatost, posvěcuje. Když ji člověk pije - posvěcuje duchovními energiemi, které na ni sestoupily při svěcení. Proto vydrží celý rok, aniž by se zkazila, aniž by se do ní přidávaly nějaké konzervanty, sůl apod. (Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý ve 4. století; mohu potvrdit, že to platí dodnes: měl jsem v oltáři demižony s deset let starou svěcenou vodou, která stále chutná jako čerstvá.) Jeden pravoslavný lékař nedávno prováděl zvláštní vědecké výzkumy a zjistil, že je schopen laboratorní technikou rozeznat svěcenou vodu od nesvěcené - na vzorcích svěcené vody pozoroval nějaké změny v molekulární struktuře a při krystalizaci.

Kněz chodí kropit domy věřících svěcenou vodou, ale se stejným účinkem si může touto vodou vykropit každý věřící svůj příbytek sám.

Podle ruské tradice se každý věřící má posvěcovat tím, že ráno nalačno pije trošku svěcené vody (a případně okusí kousíček prosfory; není to racionální teologie, patří to spíše do sféry intuitivní zbožnosti). Stačí si opatřit dvanáct lahví a naplnit si je při svátku na celý rok. Doma má každý věřící rodina zásobu do příštího svátku Zjevení Páně.





Na Ambonu o svátku Zjevení Páně v minulých letech viz příspěvky č. 295 a č. 495.

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz