1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 818: #

Administrátor --- 17. 8. 2012
Podobenství o nesvětskosti duchovního života

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času...
14,22       ...přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
14,23       Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
14,24       Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
14,25       K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
14,26       Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
14,27       Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"
14,28       Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"
14,29       A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
14,30       Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
14,31       Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
14,32       Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."
14,34       Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.
(Z evangelia Matoušova 14. kap.)

Evangelium vykreslující Pána Ježíše kráčejícího po bouřlivých vodách mořských láká neodolatelně k jinotajnému výkladu. Je to takový magnet, že mu prostě nelze odolat.

Především to moře. V Písmu se vyskytuje jako symbol protibožského živlu. Jak výstižné! Jen si to představte: moře s nepobádanými temnými hlubinami, v nich se to hemží tvory zcela nepodobnými ničemu suchozemskému. Ty záhadní krutí tvorové v temnotách hlubin, obři či obludy s dlouhými slizkými chapadly, - jaký výstižnější obrázek démonického světa si račte ještě přát?

Věčně se převalující se masy vod, hlubinné proudy v kalné temnotě, na povrchu zmítající se hladina, marně se vzpínající k nebesům. Hrozivý hukot vln, řev burácejícího vlnobití připomínající někdy nářek, úpění. Děsivá možnost záplavy, pohlcení utonutí a záhuby! Nepostižitelný chaos, šero přecházející do temnot a neustálý neklid. Lze se divit, že je moře v Bibli symbolem tohoto světa? Nikoliv světa ve smyslu kosmos, který je Božím stvořením, ale světa ve smyslu světskost, stvoření poškozené lidským hříchem.

A co je typickou vlastností moře, která připomíná charakteristickou vlastnost světa? Neustávající duchamorný nepokoj. Mučivý stav bez odpočinutí. Trochu klidu tady není... Nestálost, kam se podíváš. Vznikající a záhy zase zanikající vlny. "Vše se mění," jak správně říkají buddhisté, aniž by však nabídli jiné východisko, než zničení lidské osoby v nirváně.

Ano, na tomto světě je zvláště dušehubný jeho neumdlévající neklid. Nenápadně, ale vytrvale ničí lidského ducha. Ničí a drolí tedy i to, co by mělo být nezničitelné (neberte to, prosím, dogmaticky). Rozkládá nás zevnitř. Trhá lidské nitro na cáry, kousek po kousku utrácíme svého ducha v marnosti.
Tento zhoubný rozklad, rakovina duše, je v pravoslavné spirituální terminologii zastoupen církevně-slovanským pojmem "tlenije", které se většinou překládá jako záhuba či nepřesně jako smrt (to pro nás není jedno a samé). Místy by však - zvláště ve vztahu k duši - měl být převáděn doslovněji jako "rozklad". Záhuba duše se totiž odvíjí od jejího rozkladu, který je opakem celistvosti. Rozklad duše je způsobován poskvrněním, naopak celistvost je synonymem pro uzdravení duše a pro čistotu. V 1. modlitbě před svatým přijímáním se hovoří o lidské "přirozenosti rozložené hříchem". V 3. modlitbě po svatém přijímání se též o rozkladu duše hovoří. Naše dosavadní překlady převádí - bez zřetele k nastíněným souvislostem - zmínku o "špatných slovech", která podle výroku Pána Ježíše Krista poskvrňují a tedy rozkládají duši, jako "dušehubná slova". V nových překladech bychom měli jít trošku do hloubky, a proto tam možná přímo hovořit o "slovech rozkládajících duši". (Evangelium vysvětluje, že slova mohou poskvrňovat člověka, viz Mat 15,11-20; ekumenický překlad i B21 místo "poskvrňuje" překládají nepřesně a bez pochopení duchovního významu výroku: "znesvěcuje" či dokonce "špiní".) O rozkladu duše čteme i u svatých Otců, např. sv. Řehoř Theolog praví: "Existuje jen jedna smrt, a to hřích, který je rozkladem duše."
Lidstvo cítí potřebu klidu odedávna. To nejhorší, co si lidé kdy uměli představit, nebylo žádné pozemské utrpení, ale věčný neklid po smrti - že by ani po smrti na věčnosti lidská duše nemohla dojít klidu a spočinutí. Proto se dodnes zesnulým přeje: pokoj, mír, odpočinutí. Píšeme to i na náhrobky: "Odpočívej v pokoji," nebo "se svatými upokoj."

Děsivá symbolika moře vyniká zvláště ve srovnání s tím, co lidé spatří, když pozvednou své zraky od vodních vln vzhůru. Vysoko nad věčně nespokojeným mořem kralují nebesa se všemi svými zástupy. Nad chaotickou neuspořádaností vln a proudů v hlubinách vidíme stát nebeský řád, důstojně a přesně se pohybující tělesa, jejichž dráhy jsou tak přesné, že jimi lidé měřili uplývající čas. Nebe, ať už na něm září Slunce nebo se skvějí hvězdy a Luna, symbolizuje mír (proti nepokojnosti lidského světa) a řád (proti chaosu lidských vášní, tužeb a názorů).

* * *

A nyní do takto vykresleného obrázku přidává evangelium postavu Ježíše Krista, kráčejícího pod nebem na hladině vody. Na rovině jinotajného výkladu - zpodobení Boha sestoupivšího s nebes k nám do světa, ale při tom světem nepohlceného. Je to Bůh, jenž je zde s námi ve světě, ale není ze světa. "Světlo ve tmě září, ale tma jej nepohltila," píše sv. apoštol Jan o Synu Božím. Dotýká se našeho hříšného světa, kráčí po něm, avšak svět nemůže uchvátit a zajmout, co není z něj.

Boží Syn nepřišel jen, aby se tu ukázal, nýbrž aby i nás povolal k tomu způsobu života a uvedl do vztahu ke světu, jaký ukazuje svým kráčením po vlnách a celým svým životem mezi námi. Povolává nás - jako Petra - abychom i my vykročili na hladinu - vymanili se z chaosu, kráčeli po hladině světa, čili byli ve světě, ale nebyli ze světa, protože Pán nás ze světa vyvolil. Napadá vás nějaký výstižnější obrázek podstaty křesťanského duchovního života?
Nesvětskost či nadsvětskost křesťanského života vysvětluje Spasitel před svým Ukřižováním apoštolům: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19) A dále o nich praví: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." (Jan 17,16) Pak se Ježíš Kristus modlí k Otci: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." (Jan 17,18)
* * *

Jenže někde je chyba. Něco nám brání, abychom kráčeli po bouřlivých vlnách světa, podobně jako Petr kráčel k Ježíši Kristu na jeho vybídnutí. Brání nám to samé, co posléze zradilo Petra, pod nímž se po pár krocích, učiněných na vlnách moře, náhle propadla hladina, hlubina ho začala pohlcovat a tonul. Tím, co zradilo jeho a zrazuje i nás, jsou pochybnosti, malověrnost. To je defekt, jímž je stižena naše zbožnost. Pochyby, vnitřní rozkolísanost, nejednoznačnost našeho myšlení, rozštěpená mysl, nedostatek odhodlání a nedůsledně - neřku-li dokonce povrchně - provedená volba, při níž jsme se obrátili k Bohu a zavrhli svět a vše, co je v něm. To vše láme naší zbožnosti křídla, aby nemohla vzlétnout.

Už ct. Serafím Sarovský ve své době tvrdil, že pokroku v našem duchovním životě brání především nedostatek rozhodnosti. Na všech, které ctíme jako svaté, vidíme jeden základní rys jejich myšlení i skutků - rozhodnost. Ježíš o nás řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Luk 9,62)

A nyní můžeme už přikročit k tomu hlavnímu, totiž k otázce: co je příčinou našich pochybností, nerozhodnosti, malověrnosti? Co nás tedy stahuje do světské hlubiny? Dnešní evangelní čtení dává na rovině námi sledovaného alegorického výkladu opravdu pozoruhodně přesnou a výstižnou odpověď. Je tam totiž jedna nenápadná zmínka v popisu Petra kráčejícího po vlnách. Co se přesně stalo v ten moment před tím, než se pod ním propadla hladina? "Vida vítr tuhý, lekl se" (přeloženo dle pravosl. znění). Náhle si všiml bouřícího vichru a zapochyboval. Vystrašil ho vítr, vzal mu víru.

Co v Písmo symbolizuje vítr, resp. v jakém kontextu se objevuje? O větru se říká, že vane; podobně vane i duch. Dokonce vítr (či dech) a duch mohou být synonyma (např. v žalmu 103/104,4 není zcela jasné, jestli poslem Hospodinovým je vanutí větru /čili "vichry" v některých překladech/, nebo duchové /kral. překl./). Pohyb vzduchu má tedy v biblické řeči i v duchovní realitě jakýsi duchovní význam. Buď dobrý (např. vichr při sestoupení Ducha Svatého) nebo špatný (Ježíš při bouři pohrozil větru, tj. zlým duchům, a byl náhle klid /Mat 8,26/; na některých ikonách zobrazujících tuto událost vidíme Ježíše, jak hrozí démonům a běsům, kteří jsou skryti v mracích a vytvářejí bouři).

Dnešní evangelium můžeme tedy vykládat jinotajným způsobem v tom smyslu, že příčina Petrova úleku a zapochybování je duchovního původu. S ohledem na výroky otců a starců můžeme jít ještě dál a tvrdit, že zde nejde jen o obecnou duchovní příčinu, ale zcela konkrétně o to, čemu říkáme "světský duch". Tzv. světský duch je popsán sv. Janem takto: "žádost těla a žádost očí a pýcha života", a charakteristické pro toto vše je, že to "není z Otce, ale jest ze světa" (1. Jan 2,16; jen kralický překlad zde správně reflektuje znění originálu).

Když je naše duše raněna malověrností, rozkolísaností, pochybnostmi v oblasti víry, a náš duchovní život je mátožný, je na místě co nejrychleji hledat příčinu, než duše na tuto ránu vykrvácí. Mockrát jsme četli u starců a církevní otců, že pochyby a nejistota ve víře jsou způsobeny světským duchem. To bývá v drtivé většině případů zdroj našich duchovních problémů a nedostatku odhodlání - jsme pod vlivem světského ducha. A "přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu. Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jak 4,4). Pochybovat můžeme a máme o všem - zvláště o sobě. Leč o třech věcech pochybovat nesmíme - a to o Bohu, o pravoslavné víře a o pravoslavné jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi.

* * *

Snažme se tedy mít pod kontrolou svůj vnitřní duchovní stav. Konec konců duchovní život je přece věcí ducha, jak už sám onen "terminus technicus" napovídá. Jakého jsme ducha, takové je naše myšlení a tedy náš vnitřní i vnější stav. Jako křesťané bychom se měli snažit, abychom nebyli dítky těla, jak nás k tomu vede světský duch, ale lidmi ducha.
Do jaké míry má stav ducha vliv na způsob našeho myšlení, je výborně patrné v dnešní době např. na vztahu k vědeckému poznání. Ještě nikdy totiž neměli lidé tolik důvodů věřit ve Stvořitele; soudobé vědy (astronomie, biologie, kvantová fyzika apod.) nám dávají tolik svědectví (a snad by se dalo říci - důkazů) o Stvořiteli, že se o tom lidstvu minulých staletí ani nesnilo. Ten, kdo je zbožného ducha, má v současnosti tolik nových důvodů a dokladů pro svou víru! Naopak ten, kdo nechce věřit a jeho duch je rozpoložen materialisticky, tak tohle vše - produkty těch samých vědeckých disciplín - používá jen jako důkazy, že Bůh neexistuje. Jak jsem pravil - vše je záležitostí ducha; veškeré naše myšlení, resp. způsob našeho uvažování, se formuje podle toho, jakého jsme ducha.
Tedy na konec, jak ovlivnit stav svého ducha? Jak v sobě posílit ducha víry? Co je k tomu potřeba? Vybereme tři důležité věci.

1.) Bránit vstupu světského ducha do nás. Ne vždy je to možné, ale nakolik to záleží na nás, měli bychom omezit pobyt v prostředí, kde kraluje světský duch, a seškrtit vstup světského ducha do svého příbytku, což je přece prostor, který bychom měli mít plně pod svou duchovní kontrolou. V praxi - např. kdo se kouká každý den pět hodin na televizi, asi těžko v sobě bude udržovat správného ducha. Co říci o domácnostech, kde televizi zapnou, když přijdou odpoledne z práce či ze školy, a vypínají ji, až když jde poslední člen domácnosti na kutě? Televizní kanál do každé domácnosti pumpuje světského ducha přímo pod tlakem. To je dnes jeden z největších nepřátelů duchovního života. Neposlouchejte každodenně kdejakou hloupost z rozhlasu. Nečtěte kdejaký škvár, bulvární tiskoviny atd. Vybírejte si zdroje informací.
Dnes je společnost přímo posedlá "právem na informace". Ve skutečnosti platí o většině věcí, o nichž jsme přívalově bez slitování informováni, že z hlediska spásy je lépe o nich nevědět. Jsou to jen šlehající plameny marnosti, poryvy světského ducha. Chraňte si své "právo nevědět", jak o tom pěkně mluví Solženicin (zde příspěvek č. 411).
Pravoslavní křesťané mají ve zvyku mít doma na stěnách ikony, někteří zapalují lampádu či okuřují svůj příbytek kadidlem; tím napomáhají udržování křesťanského ducha.

2.) Prostý život. Je mocnou oporou správného naladění ducha. Znovu připomenu starce Pasije Svatohorce, jenž radil těm, kteří k němu přicházeli s prosbou o radu: "Zjednodušte si svůj život. Snažte se žít co nejprostším způsobem života." Nedávno jsem někde četl, že v průměru si lidé kupují nový mobilní telefon každý rok až dva (ročně se v naší desetimiliónové republice prodají tři milióny mobilů). Vzpomínám si, že se píše o starci Paisiovi, jak se zarmoutil, když viděl u mnichů na Svaté Hoře první mobily. Všechny tyhle chytré hračky a nejmodernější technologie k sobě vábí lidského ducha a rozptylují ho. Často vidím i u pravoslavných křesťanů, jakou zálibu mají v těchto nejmodernějších "strojcích"; bláhově se při tom domnívají, že to nemá nic společného s jejich duchovním životem. Serafím Rose někde píše v tom smyslu, že záliba současných lidí v moderních technologiích škodí jejich duším více než dávné hereze.

3.) Aktivně dbát na získávání správného ducha. Číst Písmo, poslouchat duchovní čtení nebo církevní hudbu atd. Pomodlit se každý den. Sem samozřejmě patří i dbát na to, abych se dostal co nejčastěji do chrámu. Jednou týdně na liturgii - to je minimum ze všech minim nejminimálnější, které nás ještě dokáže udržet na hladině. Chrám, v němž se slouží božská liturgie, je jako spásná archa na zmítajícím se moři života. Jedině zde je možno se zachránit pro věčný život, všechno ostatní spláchne duchovní potopa do hlubin moře.

V každé době je možno usilovat o nadsvětský život, učit se kráčet po hladině moře života a nepropadat se do něj. Ježíš Kristus nás k tomu zve, řka i nám - jako kdysi Petrovi: "Pojď!"
























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz