Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 195 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 7. 2007
6. neděle - uzdravení ochrnulého
6. neděle: o mrtvicí raněném
Čtení z Evangelia:
A vstoupiv (Ježíš) na loď, přeplavil se, a přišel do města svého.
A aj, přinesli mu mrtvicí raněného poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí mrtvicí poraženému: „Doufej, synu, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.“
A aj, někteří ze zákoníků řekli sami v sobě: „Tento se rouhá.“
A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: »Proč vy myslíte zlé věci v srdcích vašich?
Neboť co jest snazší, říci: „Odpouštějí se tobě hříchové?“ a nebo říci: „Vstaň a choď?“
Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy,« tedy dí šlakem poraženému: „Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého.“
Tedy vstal a odšel do domu svého.
A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.
(Matouš 9,1-8)
Dnešní čtení vykládáme nejen jako popis jedné události, jak se stala tenkrát před dvěma tisíci lety, nýbrž spatřujeme v těchto řádcích (v souladu se svatými Otci) i jinotajný význam. Symbolickým jazykem se zde hovoří o Církvi. A o tom budeme nyní vyprávět.
Jak víme z pravoslavného obřadu svaté Tajiny pokání (tj. zpovědi), církev je duchovní léčebnice. Doslova přeloženo: nemocnice. A nemocnice to je místo, kam přicházejí nemocní a nikoliv zdraví. Posláním nemocnice je léčit, dávat zdraví, zachraňovat život. A to je přesně to, co se děje v církvi. Jak říká současný pravoslavný myslitel biskup Hierotheos Vlachos, křesťanství nemůžeme správně pochopit, nemáme-li na zřeteli jeho terapeutický význam. Ano, křesťanský život - to je terapie člověka, léčení umírajícího člověka, aby byl schopen věčného života. A Církev je místo, kde se toto léčení děje, a kam Bůh vložil léčebné prostředky k uzdravování lidí.
Mrtvicí raněný člověk z dnešního evangelia - to je obraz hříšného lidství, člověka nemocného, s duší ochrnutou hříchy. Je to obraz lidského stavu, v jakém se člověk rodí do tohoto světa. Každý člověk - v tom duchovním stavu, v jakém se narodí ze své maminky, - je těžce nemocný, smrtelně nemocný, má tu nejhorší chorobu, jakou si lze představit, - je infikován smrtí. Tudíž již od svého narození spěje ke smrti, vlastně umírá.
Do tohoto bídného stavu přivedli lidství naši dávní prarodičové, o nichž se vypráví na prvních stránkách Bible. Bůh původně stvořil člověka jako bytost nesmrtelnou, přebývající v ráji nepomíjivé rozkoše. Pak se to nějak zvrtlo, člověk to uchopil po svém, k Bohu se otočil zády, a dopadli jsme tak, jak jsme dopadli. Lidské dějiny se naplnily násilím, zabíjením, nemocemi - smrtí. Ať už starobou, nebo mečem či nemocí - nakonec člověk vždycky zemře. V jeho duši je totiž zaseto „semeno smrtelného rozkladu“, jak se říká v pravoslavných modlitbách.
Lidská duše ztratila většinu svých schopností, jimiž byla na začátku nadána, které měla používat ke spojování člověka s Bohem, ke spravování veškerého stvořeného materiálního světa, který měl být člověkem "obděláván" a přiváděn k Bohu. Dnes se lidé rodí do tohoto světa s duší, která má tyto dávné schopnosti atrofované, ochrnulé - prostě nefunkční. Porovnáváme-li duši prvních lidí se stavem duše současníka, je to, jako bychom srovnávali člověka zdravého, plného sil a svižnosti, s pacientem ochrnulým po většině těla po mozkové příhodě.
Duše dnešních lidí jsou ochrnulé, nemohou se hýbat a sloužit Bohu. Tento tristní lidský stav se napravuje v Církvi, kde lidé nacházejí terapii a postupně se zde obnovují v duši alespoň ty nejdůležitější její schopnosti, bez nichž není možný věčný blažený život.
Duše člověka neléčeného, nepokřtěného a neuzdraveného vírou, duchovním životem, svatými Tajinami, jedním slovem - spojením se s Kristem, je v duchovním světě podobna člověku svázanému na rukou i na nohou, slepému a hluchému. Jak píše Nikolaos Kabasilas: taková duše nemůže mít účast na ráji, i kdyby neměla osobní hříchy, protože nemá vyvinuty duchovní smysly, aby viděla krásu ráje, slyšela Boží slova, je jako ochrnulá a nemůže se ve svobodě ráje pohybovat.Smysl Kristova příchodu spočívá v uzdravení člověka, pro které Kristus zřídil duchovní nemocnici, Církev, do níž vložil duchovní léky. Vlastní uzdravení člověka se děje sjednocením s Kristem. Svatí mučedníci se s Kristem spojili prolitím své krve. Lidé žijící v církvi se s Kristem spojují svatými Tajinami: křtem, myropomazáním, svatým přijímáním Těla a Krve Kristových... U mučedníků i lidí v církvi je však podmínkou, nutnou pro toto spojení, - víra. Bez víry není nic platné ani mučednictví, ani přijímání svatých Tajin.
A nyní již přímo k nedělnímu čtení:
Obraz lidí přinášejících tohoto nemocného v dnešním evangelijním čtení - to je obraz Církve, její víry, jejích modliteb. Církev se ujímá nemocného člověka a přináší ho ke Kristu, který kvůli víře Církve, vyléčí nemocného - odpuštěním hříchů. Odpuštěny jsou ti hříchy, tvá duše se zase může pohnout - může sloužit Bohu.
Je zajímavým detailem dnešního evangelia, že Kristus viděl nikoliv víru nemocného, ale „víru jejich“ - těch, kteří ho přinesli. A kvůli jejich víře ho uzdravil. A že měli víru! V Lukášově evangeliu se dokonce praví, že udělali ve střeše díru a spustili lože s nemocným k Ježíšovi, když se k němu nemohli dostat kvůli tlačenici té spousty lidí kolem. Takovou lásku měli ke svému nemocnému druhovi. Láska dala jejich víře smělost. A smělá víra má sílu k čemukoliv.
A aj, muži nesli na loži člověka, kterýž byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj.Zůstaneme-li ještě při jinotajném, alegorickém výkladu, pak můžeme říci o lůžku, na kterém ho s vírou přinesli, i o provazech, na nichž s vírou spouštěli toho nemocného ke Kristu, - to jsou svaté Tajiny (svátosti); a v těch reptajících a nespokojených učencích můžeme vidět prskající démony, kteří také - vědí všechno, ale nechápou nic; znají celou Bibli, ale Boží láska jej jim nepochopitelná.
A nenalezše, kterou stranou by jej vnesli, kvůli zástupu, vstoupili na dům, a skrze podlahu spustili jej s ložem uprostřed před Ježíše.
Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.
(Lukáš 5,18-20)
Dalším důležitým rysem našeho evangelia je svornost těch, kteří přinášejí nemocného. Jeden člověk by na to sílu neměl. Je tu předznamenána sborovost Církve: "Kde jsou dva nebo tři v mém jménu..."
Lidé spouštějící společně lože s nemocným Ježíšovi k nohám - to je obraz síly, kterou mají lidé, když spolupracují v lásce.
Takže evangelium, nad nímž právě hloubáme, je vyprávěním o Církvi. Podtrhuje vzájemnou lásku lidí, lásku, která dává víře tak důležitou smělost (v liturgických modlitbách se prosba o smělost často vyskytuje; v českém překladu je však toto slovo poněkud nepřesně převedeno jako "důvěra").
I úryvek z apoštolského listu, který církevní tradice vybrala k našemu evangelijnímu čtení, napovídá, že tématem této neděle je vyprávění o životě Církve.
Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás....To jsou krásná slova, že?
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, buďte laskaví druh k druhu.
V horlivosti neochabujte, duchem hořte, Hospodinu služte,
útěchu mějte v naději, v soužení mějte trpělivost a v modlitbě buďte ustaviční.
(Římanům 12,6-14)
Všechny dary, jimiž jsou lidé obdařeni, mají spolupracovat a vytvářet kompaktní Tělo Kristovo.
Onemocní-li některý orgán zdravého těla, rychle se opět uzdraví. Podobně i lidé - jsou-li sjednoceni láskou, mají neomezenou moc pomáhat jeden druhému. Všechno závisí na všech.
Až uděláme vše, co závisí na nás, vykonáme každý svou službu, položíme k nohám Ježíšovým nemoci svých bližních bez odsuzování, můžeme mít naději, že Boží Duch přijde jako oživující a vdechne život našemu společenství. Pak bude On léčit naše nemocné a doplňovat, čeho se nedostává.
Zobrazit příspěvek č. 194 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 7. 2007
Odhodlání církví k Pravdě (ad Jan Hus)
Skutečně nejde jen o (naše místní) odhodlání křesťanských církví nalézt pravdivý obraz Jana Husa, ale obecně o odhodlání křesťanských společenství především v západním světě svědčit o Pravdě a Evangeliu (to se vztahuje i k příspěvku o ekumenismu jakožto politicko-sentimentální náhražce Evangelia). Proč vlastně mladí lidé ve vyspělém světě nepřicházejí ke křesťanské víře (alespoň ne tolik, kolik bychom si přáli)? Proč byla generace 60.let tak okouzlena buddhismem, Maharishim, proč se mluvilo o "orientalisaci Západu", proč jsou dodnes (komerčně) úspěšní lidé jako Šri Činmoj? Proč se 70.lety nastalo znovuzrození kultu pohanských božstev? Proč Sex Pistols zpívali I am Antichrist? Nebylo to snad založeno na identifikaci tehdejší bristké společnosti s křesťanstvím? Proč o pár let později Dead Kennedys umístili na obal své desky obraz ukřižovaného Krista na dolarové bankovce? Ne snad proto, že by křesťanství v USA bylo vlastně jedním velkým byznysem? Proč i dnes u nás lidé hledají duchovnost u kdejakého šíleného šarlatána, proč se daří různým alternativním léčitelům, jak je možné, že lidé chodí na přednášky o amuletech, síle kamenů, menhirech, astrálních světech? Proč nám (vysokoškolsky vzdělaní) "vesmírní lidé" s vážnou tváří vyprávějí o tom, jak Aštar a spol. již evakuovali ze Země vrabce? Proč rockové kapely plní statisícové stadiony, zatímco křesťanské chrámy zejí prázdnotou? Zkrátka: proč má zkroucený jogín nebo léčitel s kyvadélkem takový úspěch, kdežto křesťané, snad s výjimkou radikálních amerických sekt, vypadají vedle toho všeho vyčpěle, nemístně, trapně? Jistě, důvodů může být a je mnoho. Co ale považuji za nesporné je skutečnost, že jedním z nich je to, že se z života obzvláště tzv. tradičních církví vytratila prvokřesťanská opravdovost, odvážné hlásání Pravdy, stání si za svým názorem třeba až k mučednické smrti, prostě - dodržování základních pravidel křesťanského života bez ohledu na okolnosti. Místo toho: beztvará ekumenická kaše, konference, "projekty" a v neděli "zajít" do kostela. U nás v Čechách, kde to má vlivem historických tragédií křesťanství dvojnásob těžké, vyvstávají tyto věci v hrůzných karikaturách - velehradských koncertech "dobré vůle", husovských konferencích, na kterých o Husa vůbec nejde apod. Koho můžeme oslovit? Vážná otázka. Ale jedno je jisté - lidé z nás, křesťanů, potřebují cítit "něco jiného". Budeme-li jako z modelíny, tu hot, tu čehí, pak nás opravdu nikdo nerozezná od politické strany nebo nějaké nadace. Po světě chodí spousta lidí s opravdovou touhou po ideálech. Do jaké míry mohou dnešní církve tuto touhu uspokojit? Z vlastní zkušeností vím, že prakticky každý člověk, který nezná Boha, hluboce, někdy až zoufale žízní. Umíme mu dát vodu života? Taktéž z vlastní zkušenosti vím, že často zoufale ne. A co se stane se solí, která pozbyla chuti, to všichni víme... Hospodi, pomiluj.
Zobrazit příspěvek č. 193 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 7. 2007
Rázný dokument z Vatikánu
Ekumenismus - znovu a jinak?
Vatikán dnes vydal dokument, v němž označil katolickou církev za "jedinou skutečnou Kristovu církev". Podle světových agentur tak fakticky upřel protestantům právo nazývat svá společenství církvemi. Agentura AFP podotýká, že vatikánské kruhy bezpochyby zavdaly podnět k široké polemice s ostatními křesťanskými vyznáními. Dokument zdůrazňuje jedinečnost a přednost katolické církve.
V uplynulých čtyřech dnech jde již o druhý významný text potvrzující katolické tradice - v sobotu vydal Vatikán dekret obnovující latinskou mši vedle liturgie v národních jazycích.
Šestnáctistránkový spis papežské Kongregace pro nauku víry tak potvrdil teze obsažené v kontroverzním textu nazvaném Dominus Jesus (Pán Ježíš) z 5. září 2000, který rovněž vyvolal v křesťanském světě vlnu nesouhlasu. I na dnešní text se ozvaly první odmítavé reakce, například německé evangelické církve.
"Kristus vybudoval na zemi jedinou církev, která je v plnosti představována pouze katolickou církví," praví se v prohlášení, "ostatní církve - pravoslavná a protestantské nemohou aspirovat na toto postavení." Vatikán uznává, že v ostatních křesťanských církvích, zvláště v pravoslavné, "jsou přítomny částečky svatosti a pravdy". Avšak mají vážné "chyby" (vady) - především to, že se nepodřizují římskému papeži.
Dokument tvrdí, že křesťanská společenství, která neuznávají papeže, se nemohou odvolávat na to, že jejich církevní činitelé jsou následníky apoštolů. Potvrzuje, že nynější ekumenická angažovanost katolické církve neznamená, že by se tato církev "zřekla přesvědčení, že je jedinou opravdovou církví Kristovou".
Text ale ujišťuje, že dialog s dalšími křesťanskými vírami zůstává "jednou z priorit katolické církve". Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965, v tomto smyslu "nechtěl změnit a ani nezměnil předcházející doktrínu církve", zdůrazňuje nynější dokument. Současně přitom odsuzuje "mylné interpretace" tohoto koncilu. Deklarace Dominus Jesus upozornila, že z hlediska katolické doktríny pouze katolická církev "disponuje plností prostředků požehnání".
Prohlášení obsahuje i obvinění těch duchovních, kteří interpretují závěry 2. vatikánského koncilu jako "uznání možnosti existence Kristovy Církve nejen v katolicismu, ale i v dalších křesťanských konfesích". "Omyly" tohoto typu Vatikán charakterizuje jako "chybné" a "neopodstatněné".
(Christnet a credo.ru 10. 7. 2007)
Pro ekumenické nadšence je to studená sprcha.
Není to však tak špatné, jak to může někomu na první pohled připadat. V podstatě se tím vracejí mezicírkevní vztahy, reflexe a sebereflexe církví do normálu. Předchozích několik desetiletí bylo vykolejeno klauniádou (pro pravoslavné na východě dosti krutou) polského papeže. Pokud jsi ještě před pěti lety někde řekl: "Prosím vás, jaké sjednocování?, vždyť římsko-katolická církev má stále ve své oficiální věrouce, že je jedinou skutečnou církví a kdo neuzná papežskou neomylnost, není podle ní pravým křesťanem; a tuto věrouku prostě nemůže jen tak opustit; jenom teď, na chvíli, o některých věcech mlčí," tak se na tebe všichni dívali jako na blázna, škarohlída, někoho, kdo stále chce vytahovat jakési středověké tmářství, které je přece už za námi. Evangelíkům už se chvěly ruce nedočkavostí, kdy budou přijímat v katolických kostelech, aniž by se museli sklonit před dogmatem papežské neomylnosti; některé pravoslavné zase příjemně lechtaly papežské výroky o dvou plících, jimiž musí církev plně dýchat, jinak není zdravá atd.
Jediný, kdo zůstal v obraze - jak se zdá -, byli anglikáni, kteří si bez ohledu na krásné výhledy jednoty s papežem dál kráčeli svou vlastní cestou - směrem ke svěcení žen do biskupské hodnosti a posléze k biskupskému svěcení homosexuálů, kteří se veřejně hlásí ke svým homosexuálním praktikám. V podstatě lze říci, že právě anglikáni na počátku nového tisíciletí udělili skomírajícímu ekumenismu, v té podobě jak jsme ho znali z uplynulých desetiletí, "ránu z milosti". Každému přece muselo být jasné, že biskupské svěcení žen a dokonce homosexuální biskupové definitivně zavřeli dveře k byť jen hypotetickému sjednocení všech křesťanských církví. V tradičních církvích nikoho ani nenapadne, že by se mohli sjednotit s církví, která světí ženy na biskupky, nebo dokonce vysvětí na biskupa toho, kdo ani neskrývá svoje homosexuální chování.
Po cestě anglikánů k New Age už s entuziasmem vykročily některé evangelické církve svým vyhlášením souhlasu s homosexualitou a s církevními "sňatky" homosexuálů. Tento kurs ihned radikálně odmítla Ruská pravoslavná církev (český překlad oficiálního stanoviska Moskevského patriarchátu: Církev nemůže schválit zvrácení lidské přirozenosti, kde se mj. píše: "Kvůli nastalé situaci je Ruská pravoslavná Církev nucena pozastavit práci společné koordinační komise a zmrazit své vztahy s Episkopální církví v USA."). A Vatikán tedy zareagoval dnes.
Návrat Vatikánu k poctivému hlásání svého vlastního učení, je zřejmě mj. důsledkem i tohoto ztroskotání vratké lodičky ekumenismu, kterou anglikáni poslali ke dnu.
Nu, tak jsme dnes zase v normálu, kdy se můžeme začít klidně a bez afektů spolu bavit. Všelijaké iluzijní obrazy vykouzlené papežem Janem Pavlem II. o sjednocení, které má nastat již co nevidět, zmizely - jako ve vzduchu lasery vykreslená show, když někdo vypne elektriku. (Mimochodem, pamatujete na výroky Jana Pavla II. z první poloviny 90. let, které naznačovaly, že se počítá se sjednocením pravoslaví s Římem k jubileu r. 2000?) Ve Vatikánu současný střízlivý papež otočil ekumenickým vypínačem, velkolepě nasvícené pódium zhaslo, a my si zase po spoustě let můžeme realisticky popovídat o tom, co nás rozděluje, a jaká by z toho mohla vést cesta ven. Vztahy mezi církvemi se mohou opět zakládat na realitě a nikoliv na snech (které pro svou lživost občas připomínaly spíše noční můru).
Otevírá se tím cesta k novému ekumenismu, který nebude blouznit o fiktivní jednotě všech, "kdo věří v Krista" a definitivně se rozloučí s heretickou "teorií větví" (tuto ekumenickou teologii důrazně odmítl i moskevský pravoslavný patriarchát; český překlad oficiálního dokumentu RPC: Základní principy vztahu Ruské pravoslavné církve k jinoslavným - bod 2,5.)
P.S.
Nezapomínejme ani na to, že sebereflexe katolické církve jako "jediné skutečné Kristovy Církve" se ve své podstatě zakládá na autentické starokřesťanské eklesiologii (uznávající pouze jedinou Církev, která dle samého svého principu nemůže být rozdělena, jelikož její charakteristickou vlastností je eucharistická jednota a jednota víry i učení; cokoliv stojí mimo tuto jednotu - vyjma některých nouzových a specifických situací - je touto eklesiologií stavěno mimo Církev Kristovu). Z hlediska pravoslaví sice Řím na sebe tuto eklesiologii vztahuje neoprávněně, ale v tuto chvíli můžeme kladně hodnotit samotný fakt, že se Řím k této původní křesťanské eklesiologii znovu otevřeně přihlásil a máme tedy vůbec o čem spolu jednat. Neboť oboustranné vyznávání původního učení o Církvi vytváří předpoklad pro nalezení společné řeči. Papež Benedikt tím tedy učinil další krůček Vatikánu směrem k pravoslaví.
O směřování papeže Benedikta viz i dřívější příspěvek na Ambonu:
K výročí papežova pontifikátu Posel minulosti v zemi budoucnosti.
Zobrazit příspěvek č. 192 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 7. 2007
Ohlédnutí za svátkem mistra Jana Husa
Ještě ke svátku mistra Jana Husa
 Ilustrace: co by asi s Husem udělala dnešní doba? (Z kroniky Oldřicha z Richentalu) |
Snad žádná postava českých dějin není přijímána tak rozporuplně jako Hus.
Vyposlechl jsem si i různá kázání... A viděl televizní záběry z různých shromáždění k poctě mistra Jana. Některé byly dojemné. Rozporuplný pocit však zůstává. Připadalo mi, jakoby tam čeští křesťané tiše říkali: "Nevíme, co si s Husem počít... Máme Husa rádi, ale nevíme, jak jeho odkaz dnes uchopit."
U některých televizních kázání jsem si kladl otázku: „Může tohle oslovit dnešní český národ?“ Odpovědí byly rozpaky. Jenže jak aktualizovat památku svatého mučedníka? Jak dnes tlumočit jeho odkaz?
Co by asi hlásal sv. Jan Hus dnes? Jednoduchá otázka, že? Myslím, že pravdě dnes není přáno o moc více, než v jeho době, takže by jistě bylo mnohé co k pranýřování, k inspirativní kritice, k napravování. Když obrátíme zraky k církvím - unikla by některá z nich Husově kárání? Domnívám se, že ani jediná. (Proto se ani jediná církev neodváží upřímně hledat odpověď na otázku položenou na začátku tohoto odstavce...)
Tady se dostáváme k neuralgickému bodu dnešního pojetí husitství, pojetí jaksi odvařeného, vyschlého. Jestliže se dnešní církve shodnou na ekumenicky společné oslavě Husa, či alespoň na jakési společné úctě k němu, pak se tím vlastně vzdávají toho, co bylo duchem Husova zápasu. Boje za pravdu. A tím se Husově odkazu ulomí hrot, obrousí hrany. Zbude vysušená mumie, která nikoho neurazí a k ničemu neinspiruje. Je to pak jen neškodný památník, k němuž se přijdeme jednou do roka poklonit.
Na společném ekumenickém shromáždění, které je přece založeno na vzájemné úctě a lásce (alespoň tam, na pódiu), totiž dosti dobře není možno vznést vzájemnou kritiku, ačkoliv si můžeme být jisti, že mistr Jan by podrobil kritice mnohé na stavu a praxi současných církví. Jsem osobně přesvědčen, že by uplynulých dvacet let neúnavně kritizoval např. dvojtvářnou politiku papeže Jana Pavla II. Neumím si představit, že by Jan Hus nechal v tichosti projít skutečnost, že některé evangelické církve akceptují homosexualitu (víme, jak důrazně ji zatracuje Starý i Nový zákon), a evangeličtí faráři dokonce hlasují v senátu pro přijetí zákona o registrovaném partnerství! A tak by se dalo mluvit dlouho. Jenže, copak jsou společné ekumenické mítinky a ta různá setkání prostorem k něčemu takovému?
A jak by takový ctitel Boží pravdy a hledač jejího přesného teologického vyjádření asi hleděl na to, že se k jeho úctě scházejí na jednom shromáždění nejrůznější církve, z nichž každá věří úplně jinak? Jedni uctívají Matku Boží, druzí to radikálně odmítají; jedni se klanějí ikonám, další to prohlašují za modloslužbu; tenhle věří v proměnu chleba a vína při eucharistii a ten, co stojí vedle něho, nevěří v nic takového, jeden trvá na apoštolské posloupnosti, druhý to prohlašuje za zbytečnost, na jedné straně stojí ti, kteří vyznávají sedm svátostí, naproti nim ti, kteří uznávají jenom dvě; jedni prohlašují Boží milost za stvořenou, druzí za nestvořenou, třetím je to jedno; neshodnou se ani na pár slovech vyznání víry z prvního tisíciletí ani na tom, jestli knězem (či biskupem) může být žena či nikoliv (dnes se už dokonce nedohodneme ani na tom, jestli je možné, aby veřejný homosexuál byl povýšen do biskupské služby); jedni věří v očistec a praktikují odpustky, druzí nevěří v očistec a odmítají odpustky, a třetí tam trvají na tom, že po smrti není nic (některé evangelické církve); tito vykládají Písmo tak, tamti úplně jinak... Jak se asi na takové shromáždění dívá mistr Jan? Kde je na těchto shromážděních Husova touha po jedné křesťanské pravdě, pravdivé víře jasně teologicky formulované, po pravdivém církevním životě, po biblicky pravdivých skutcích a mravech, za což neváhal položit život? To jsou otázky hodné odpovědi.
A jestli ani mezi sebou nehledáme pravdu, jak můžeme nést úctu k pravdě do okolní společnosti a národu? To je asi důvod, proč nám národ nevěří... A hledá, jak si Husovu památku uchopit po svém - a bez církví.
Ve světě vládne duch pragmatismu, který - jak se mi zdá - vstupuje i do církví. Pozoruji, jak se církevních projevech pomalu přestává apelovat na to, co je v člověku ušlechtilé, na lidské ideály. V církevním životě jako začínala vládnout skepse, rezignace na povznesení člověka. Idealismus, pro který by právě na poli náboženském mělo být největší pochopení a největší podpora, je v církvích někdy snad až vysmíván.A při tom právě naší současnosti tak bolestně schází poctivé hledání pravdy! Všude - ve společenském životě, v mezilidských vztazích, v politice, v kultuře, a hlavně - v náboženství (vždyť náboženství, které neusiluje především o pravdu, plodí bigotní pokrytectví, formálnost nebo agnosticismus či ateismus).
A církve mlčí... (Konec konců, mají všechny dost vnitřních problémů.) Jenže, i kdyby nemlčely, věřil by jim někdo, pokud by v prvé řadě nepozdvihly pravdu ve svém vlastním středu?
Zobrazit příspěvek č. 191 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 7. 2007
Státní svátek mistra Jana Husa
Sv. mistr Jan Hus
Hledej pravdu.
Slyš pravdu.
Uč se pravdě.
Miluj pravdu.
Prav pravdu.
Drž pravdu.
Braň pravdu.
Až do smrti.
Narodil se pro věčný život upálením 6. července 1415 (tenkrát podle juliánského kalendáře; čili podle současného občanského kalendáře je to vlastně 19. červenec). (Sněm, který Husa odsoudil a nechal upálit, uctívá římsko-katolická církev dodnes jako svatý všeobecný sněm /tzv. „16. ekumenický koncil“ v Kostnici/.)
Petr z Mladoňovic: O umučení m. Jana Husa
JEZU KRISTE, ŠTĚDRÝ KNĚŽE
(Autor: Jan Hus)
2. Ty jsi v světě bydlil s námi, / tvé tělo trpělo rány /
za nás, za hříšné křest'any / z tvé milosti.
3. Tys ráčil v nás přebývati, / chléb vezdejší chtěls náš býti, /
chtě nás tudy obživiti / z tvé milosti.
4. Ó tvá dobroto důstojná, / ó k nám milosti přehojná! /
Dáváš nám bohatství mnohá / z své milosti.
5. Dals krev z těla vycediti, / daváš v užitku ji píti, /
chtě nás tudy obživiti / z své milosti.
6. Věrně se nám ve všem dáváš, / milostí k nám svou plapoláš, /
sobě nás tak za vzácné máš, / z své milosti.
7. Ráčils nás sám zastoupiti, / život svůj pronaložiti, /
tak věčnou smrt zahladiti / z své milosti.
8. Draze's jistě nás vykoupil, / pro nás mra, svou duši pustil, /
a tak nám věrně posloužil / z své milosti.
9. Ó tvá milosti, k nám silná, / ach běda, kdož tebe nedbá, /
než jinam o milost běhá / z své slepoty.
10. Ó křest'ané, z bludu vstaňme, / dary dobré nám poznejme, /
k Synu Božímu chvátejme, / k té milosti.
11. Kriste, pro nás umučený, / zsinalý a zohavený, /
nám vždy milý bud' a ctěný / z své milosti.
12. Chvalme Ježíše milého, / pro nás zde potupeného, /
život věčný máme z něho / z též milosti.
13. Jím zlého budem zbaveni, / ve všech ctnostech rozhojněni, /
v život věčný uvedeni / z též milosti.
14. Budiž chvála Bohu, Otci / i Synu jeho též moci, /
Duchu jeho rovné moci / z též milosti.
15. Jakož byla od věčnosti, / budiž na věky v radosti /
mezi námi bez žalosti / z té milosti.
(Jistebnický kancionál, 1420)
---------------
Co učil mistr Jan?
Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je bible. (To je shrnutí části jeho tezí z jeho spisu O církvi.)
Mistra Jana Husa uctíváme jako pravoslavného světce, protože se dle svých možností snažil poznat autentické křesťanství, které žije v Pravoslaví, a nakolik mohl za daných okolností poznat křesťanskou pravdu, vyznával ji; při tom žádal o poučení, jestliže se v něčem mýlí. Toužil z celé své duše po autentické Kristově Církvi, kterou je pravoslavná církev. Pro tuto původní křesťanskou Církev položil život, odvolav se ke Kristu. K uznávání jeho svatosti mučedníka nepotřebujeme, aby byl pravoslavně pokřtěn a byl svatými Tajinami přivtělen do pravoslavné církve. Jeho smrt za Pravdu - za Krista - se mu stala pravým křtem ve vlastní krvi, jak to spatřujeme u smrti řady dávných svatých mučedníků, kteří zemřeli kvůli svému vyznání Krista, aniž by byli ještě v Církvi pokřtěni. Jejich znalost křesťanské víry v mnoha takových případech musela být jen velice zběžná, přesto z lásky k Bohu a pro svou touhu po Kristu položili za Něho život, a tím se stala jejich víra dokonalou. O takových mučednících, kteří se nespojili svatými Tajinami s Kristem za svého života, ale sjednotili se s Kristem až svou smrtí, říkáme, že jsou pokřtěni vlastní krví. Tak hledíme i na sv. Jana Husa, který se sice za svého života nesjednotil s pravoslavnou církví a jeho poznání pravoslavné věrouky nebylo zřejmě dokonalé, ale vytrpěl mučednickou smrt protože vyzýval a požadoval zachovávat křesťanství neporušené - bez římských novotvarů na těle Církve.
Prohlášen za svatého byl českými křesťany ihned po svém umučení.
Úvaha o otázce svatosti obou kostnických mučedníků (svatých Jana i Jeronýma).
Dnes je na sebeobětování se pro nějakou ideu nahlíženo většinou jako na fanatismus či fundamentalismus. Přesto není ušlechtilejší lidský skutek než obětovat svůj život za poznanou pravdu či za spravedlnost. Takový čin v sobě přece obsahuje něco kristovského...
Ctitelem mistra Jana Husa byl sv. mučedník biskup Gorazd (+1942), který o něm napsal tato slova: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“
Pravoslavný arcibiskup Kryštof uvedl o svatosti Husově v pořadu Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007:
»Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.«
Zobrazit příspěvek č. 190 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 7. 2007
Státní svátek slovanských věrozvěstů
Ach, můj milý deníčku,
ve čtvrtek bylo škaredě, byl státní svátek sv. Cyrila a Metoděje, tak jsem sednul k televizi a že se podívám, jak se „státně oslavují“ naši svatí věrozvěsti.
Česká státní televize v podstatě nabídla jen přenos katolické poutní bohoslužby z Velehradu. Zástupy prelátů, krojovaní moravští domorodci, politikové, herci, potlesk, když zaznělo něco zvláště úderného...
Jsem asi trochu zaujatý, protože atmosféru oficiálních masových shromážděních jsem nikdy neměl moc rád. Katolíci to milují... Ještěže tam neměli mávátka. Nebýt už křesťanem, tak kvůli takovýmto projevům křesťanství bych se vyznavačem tohoto náboženství jistě nestal.
Vážím si lidí, kteří z upřímného srdce podstupují námahu cesty ke cti svatých. Na tvářích mnoha poutníků byla vidět opravdová láska k památce cyrilometodějské a náboženské zanícení. Tváře prelátů byly profesionální, z nich nic nepřečteš.
Za jeden z nejsmutnějších projevů lidských mi připadá pokrytectví. A jak mám ohodnotit, když se k památce sv. Cyrila a Metoděje s takovou bohorovnou samozřejmostí hlásí právě římská hierarchie - dědicové a následníci těch, kteří svaté soluňské bratry pronásledovali, jejich žáky vyhnali („nahé a za mrazu“ jak se píše), jejich dílo tisíc let likvidovali a památku na ně zahlazovali? Nevím, co si myslet, když se tito preláti bez uzardění přihlásili k jejich dílu, aniž by cítili potřebu říci (obyčejně lidsky sebekriticky) něco ve smyslu: „Tisíc let jsme význam cyrilometodějství nechápali, teď už jsme to už pochopili; kéž nám Bůh odpustí všechno, co jsme proti cyrilometodějskému odkazu celou tu dlouhou řadu staletí podnikali.“
Jeden by tak nějak očekával, že budou cítit jakousi potřebu vyrovnat se s historií. No, nemají. Co se dá dělat...
Takhle, místo radosti nad tím, že sv. Cyril a Metoděj mají další ctitele, přicházejí mi na mysl (při pohledu na katolické hodnostáře na Velehradě) spíše Kristova slova o starozákonních židech, kteří hubili proroky, a pak jim stavěli pomníky. (Matouš 23,29, Lukáš 11,47-49)
Např. kardinál pravil: "Popírat křesťanské kořeny našeho národa, státu, kultury v té nejstarší době může jedině člověk, který nemá ani trochu dobré vůle anebo je kulturně slepý… Rádi přicházíme na Velehrad a jsme nesmírně hrdí na to, co křesťanství pro náš národ znamenalo a jak poznamenalo naše dějiny. A chceme zde, u kolébky našeho křesťanství, společně se všemi poutníky děkovat Bohu za své hluboké náboženské a kulturní kořeny."
Krásně řečeno. Jenomže se pan kardinál zapomněl nějak vypořádat se skutečností, že právě římsko-katolická církev, resp. její hierarchie, k níž patří, byla tím prvním, kdo zde tyto východo-křesťanské kořeny našeho národa, státu a kultury, vytrvale popíral... Vskutku nevím, jak si mám v hlavě srovnat, že tu děkuje Bohu "za své hluboké náboženské a kulturní kořeny" biskup církve, která se po celé jedno tisíciletí snažila všemi svými silami a možnostmi právě tyto kořeny vytrhat, zadusit - prostě zničit, aby po nich nezůstalo vůbec nic.
A jestliže se to jejím představitelům a jejich služebníkům ani za tisíc let (po kteroužto dobu často měla tato církev k dispozici pro své záměry veškerou světskou moc), proti všemu lidskému očekávání a logice nepodařilo, pak je to skutečný zázrak vykonaný sv. Cyrilem a Metodějem. Zázrak, jímž se svatí soluňští bratři postavili proti latinské církvi, jako se již za svého života zde stavěli proti jejímu úpadku.
 Ilustrace: zaujme římskokatolické pojetí? (Foto z Banské Bystrice) |
Na rok přesně 1100 let po příchodu našich svatých věrozvěstů na Moravu pochopila římsko-katolická církev význam srozumitelného jazyka pro bohoslužbu, a na druhém vatikánském koncilu povolila používání národních jazyků v kostelech (uvědomuje si dnešní mladý katolík, že ještě před necelým půlstoletím, v době života jeho rodičů, se nesmělo v českém katolickém kostele sloužit česky?)
To, co zatím římsko-katolická církev stále nepochopila, jak se mi zdá, je význam pravdy. Proto není schopna ocenit to hlavní, s čím přišli svatí bratři přišli na Moravu, - přinesli sem pravdu; tedy nikoliv politiku, cizí vliv, nikoliv křesťanství deformované nýbrž pravdivé. To byl hlavní rozdíl od západních misionářů.
Stále se připomíná jen jejich srozumitelnost (tj. používání slovanského jazyka pro bohoslužbu) - viz Vlkovo kázání. Katolík však zřejmě dodnes nemá klíč k nazření, že příčinou fenomenálního misijního úspěchu byla především křesťanská autenticita, s níž k nám svatí bratři z Byzance přišli. Srdce Moravanů se otevřela Kristově pravdě nikoliv jen slovanské bohoslužbě. Omezovat se na připomínku používání srozumitelné řeči je značným zploštěním cyrilometodějského odkazu. Takto deformované cyrilometodějství jen sotva může oslovit národ a dnešní lidi. Katolická církev si sice každoročně svolá všechny své věrné, uspořádá na Velehradě svoji výroční show, televize to odvysílá, - a tím to zvadne. Cyrilometodějství se v podání největší místní církve stalo nakonzervovaným oprašovaným skanzenem.
Jestliže se někdo sice navenek hlásí ke svatým bratřím ze Soluně, ale zároveň používá páteřní křesťanský věroučný text znetvořený papežskou redakcí, pak duchovně přece nemá s dědictvím cyrilometodějským nic společného. Vždyť Cyril s Metodějem sem přinesli křesťanství uznávající autoritu všeobecných sněmů, jejichž odkazem je neporušený symbol víry.
Většina lidí u nás se sice nevyzná theologii a nechápe význam (a důsledky) slov dodatečně vsunutých papežem do znění vyznání víry, nechápe, jakou duchovní katastrofou bylo zavedení nově vymyšlených dogmat, ale lidé spolehlivě cítí toho ducha neupřímnosti, který z římsko-katolických prelátů vane. To je ten duch nepravdy, který jim brání vrátit se k víře sv. Cyrila a Metoděje. To je ten zatuchlý duch lži a přetvářky a touhy po moci, který u nás diskredituje křesťanství. To i prostí lidé bezpečně vyciťují. Proto má tak velká část našeho národa odpor ke křesťanství, které většina Čechů zná jen v jeho římsko-katolické podobě.
A v tomhle falešnému duchu se tam preláti modlí za jednotu víry všech křesťanů. Velkými písmeny si napíší na transparent Kristova slova vytržená z kontextu: „Aby všichni jedno byli.“ Komentátor hovoří o potřebě sjednocení pravoslavných s Římem. Jak si toto sjednocení představují? Na ruský pravoslavný nápěv tam zpívali symbol víry. To je tak povrchní, až to bolí. Text symbolu víry mají sice pokažený, ale zazpívají si ho na pravoslavnou melodii. To jsou představy katolíků o sjednocení pravoslaví s Římem?
A k tomu zazpívají „Hospodi, pomiluj“ při ektenii místo svého obvyklého „Pane, smiluj se“, a prostý krojovaný lid přináší „pravou pravoslavnou ikonu“ Panny Marie, před kterou se katolický prelát ani nepokloní (jestli jsem si správně všiml).
Kardinál Vlk také zdůraznil "hluboký ekumenický ráz" misie svatých věrozvěstů, a dal tím pojmu "ekumenický" zcela nový - a to pozoruhodný - význam. Víme totiž, jak drsně kritizovali sv. Cyrila a Metoděj všechna ta kacířství, která zde latinští misionáři rozšířili. Dokonce neváhali otevřeně prohlásit za herezi i oficiálně na západě šířený názor, že konat liturgii je možno jen ve třech jazycích. Jestli budeme ekumenismus pojímat jako nekompromisní cyrilometodějské usvědčení heterodoxie, tak proč ne?Korunu všemu nasadili, když zde na Moravě konali preláti celou druhou polovinu bohoslužby v latině, s níž svatí solunští bratři s takovou námahou zápasili. Není tajemstvím, že sv. Cyril zemřel v Římě jako vyznavač Pravoslaví právě kvůli naprostému vyčerpání ze zlobných útoků papežských latiníků, kteří úporně bojovali proti používání slovanského jazyka při bohoslužbách a trvali na povinné latině (domnívali se totiž, stejně jako dnešní katolíci, že misijní úspěch sv. Cyrila, na který tak žárlili, je zapříčiněn jen tím slovanským jazykem při bohoslužbách). Dnes se papežští latiníci modlí ve státní svátek Cyrila a Metoděje před celým národem latinsky za jednotu všech křesťanů...
Což si tito preláti opravdu myslí, že si dnešní člověk neuvědomí, jak hrubě neomalené je manifestačně sloužit latinsky právě na tento svátek? Že je to vlastně urážka památky sv. Cyrila a Metoděje a potažmo i našeho národa?
Při takových chvílích u televize si člověk začíná chápat, proč je náš národ nejateističtějším národem v Evropě... A při pozorování těch latinských prelátů na Velehradě, kteří představují zdejší nejpočetnější církev, lze se obávat, že nejateističtějším i nadále zůstane.
Nu a na závěr toho všeho si papežův vyslanec ještě posteskl, že římsko-katolická církev má vztahy s českým státem stále jen na úrovni ostatních církví, a že má stále jen tytéž možnosti a svobody, jako všichni ostatní, a že za takovýchhle podmínek přece nemůže pořádně sloužit atd.
Nechci radit, ale možná by neškodilo méně touhy po moci, méně pompy, ale trošičku toho pokání...
Můj milý deníčku, tak takhle oslavil národ státní památku sv. Cyrila a Metoděje, ke kterým se denně modlíme. Děkuji Bohu, že pravoslavná církev slaví jejich svátek jindy...
Zobrazit příspěvek č. 189 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 7. 2007
5. neděle - o Gergezenských
5. neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Biblické čtení:
18 Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu.
19 A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.
20 I dí mu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
21 Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi nejprve odejíti a pochovati otce mého.
22 Ale Ježíš řekl jemu: Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.
23 A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho.
28 A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobu vyšlí, ukrutní náramně, takže kvůli nim nikdo nemohl tou cestou choditi.
29 A aj, vykřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, než nastal čas, trápiti nás.
30 A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se.
31 Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Poněvadž nás vymítáš, dopustiž nám vejíti do toho stáda vepřů.
32 I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i utonuli ve vodách.
33 Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících.
34 A aj, všecko město vyšlo na cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.
(Matouš 8. kapitola)
Sv. Theofan Zatvornik k dnešnímu čtení z Evangelia poznamenává o těch Gergezenských (nebo Gadarenských - dle toho, podle jakého města té krajiny je nazýváme):
Nevidno žádné nepřátelství ke Kristu, nevidno však ani víry; jenom strach, který na ně padl - jdi si kam chceš, ale hlavně někam pryč od nás. Viděli zkázu stáda vepřů. Obávali se o svůj majetek. Říkali si: „Jestli tu tenhle prorok zůstane, kdoví jaké ještě škody nám tu natropí.“
Je to obraz lidí, kteří v pokoji žijí se svým jměním. Takovým lidem nic nechybí, nic nepotřebují. Nemají rádi změny, není jim příjemné, když se začne dít něco, nač nejsou zvyklí. Bojí se každého nového kroku.
Vyhýbají se všem situacím, které by je stavěly před vidění Božího působení. Schovávají se za svou nevědomost o Bohu, jen aby mohli žít postaru. Takových lidí je!, kteří se bojí číst Evangelium, svaté otce, zavést rozhovor na duchovní téma, protože cítí, že by to mohlo zneklidnit jejich svědomí, které by je pak mohlo ponoukat něčeho zanechat a s jiným začít.
------------
Gergezenští pohani jsou obrazem lidí, jejichž srdce je spoutáno majetkem. Smutný pohled. Říkají si mezi sebou: „Kdo ví, co se ještě stane, jakou další ztrátu ještě utrpíme, jestli tenhle prorok z Nazareta od nás ihned neodejde.“
Evangelijní úryvek nás učí, že kdo chce řešit svůj věčný osud, nemůže současně chtít řešit své majetkové poměry. Od života s Kristem nikdo nemá očekávat žádný materiální prospěch: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“
Pro duchovní život je potřeba rozhodné oddělení se od duchovně mrtvé sféry tělesného uspokojení: „Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.“
Když pozorujeme, jak se nám duchovní život nedaří, vybavují se slova sv. Serafima Sarovského, který na otázku, co dnešním (tj. tehdejším) lidem schází v jejich duchovním životě, odvětil: „Rozhodnost.“ Ano, odhodlání, pevné rozhodnutí - to je to, co nás dělí od dávných otců pouště. Pro svou rozviklanost a kolísavost, s níž kráčíme po duchovní cestě, jsou dnešní váhaví a nejistí lidé duchovně o tolik slabší než křesťanské pokolení prvního tisíciletí.
Bůh chce navštívit každého člověka a řešit jeho osud a věčný úděl. Jen svobodný člověk je schopen ho přijmout. Kdo má duši spoutanou vášněmi, bojí se, že ho život s Kristem připraví o mnohá potěšení, na které je zvyklý a která potřebuje ke svému životu (jež považuje za relativně šťastný), a tak prosí Krista: „Nepleť se mi do života. Jsem spokojen. Nepotřebuji tě.“ V apokalypse mu praví Pán:
„Říkáš si: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ (Zjevení 3,17-18)
Nyní se dostáváme k poněkud obtížnějšímu místu dnešního evangelijního čtení. Kristus Pán dovolil běsům vstoupit do stáda vepřů, a to stádo se následně zřítilo do moře a utonulo. Víme, že v Písmu svatém není nic zbytečného, nic náhodou, nic, co by nemělo svůj význam. Pán Ježíš, cokoliv činil, cokoliv ukazoval, vše mělo svůj význam. Dokonce i když nechal projevit se démony, vždy se tím mělo něco zjevit, nebo udělit poučení. Kdyby to nemělo mít užitek pro lidi, nedopustil by Ježíš běsům žádného projevu (jak se také někdy dělo). Jestliže tedy povolil Ježíš běsům, aby učinili, co učinili s tím stádem, má to být pro nás jakýmsi poučením, má se tím člověku zjevit nějaká pravda.--------
Podle starokřesťanské tradice je vepř (dle Starého zákona nečisté zvíře) obrazem neduchovního stavu lidské duše, která je spoutána živočišnými vášněmi, má zálibu v nečistotě, je potřísněna temným kalem hříchu. Není-li lidská duše omyta křtem, naplněna světlem blahodati a osvobozena od pout hříchu a vášní, hrozí jí (poté co opustí tělo) smutný osud, o němž vypráví obraz toho stáda vepřů, jehož se zmocnili běsové a které se poté zřítilo do propasti a tam zahynulo. A co lze říci o posmrtném údělu duší těch, kteří vědomě odmítli Krista - s plným uvědoměním si jeho Božství, jak to učinili Gergezenští? ...
Podle avvy Dorotheje existují tři vášně, ze kterých pochází každý hřích. Zároveň jsou to tři důvody, kvůli nimž člověk odmítne Krista.
Ve staroslověnštině jsou to tři "S":
- srebroljubije - touha po penězích, jmění
- slastoljubije - touha po rozkoši: tělesné i duševní; po vzrušení, zábavě
- slavoljubije - touha po slávě, úctě; po moci; ctižádostivost.
Ve evangeliu jsou tyto tři důvody, pro něž někteří zavrhnou Krista, vykresleny na konkrétních případech:
1.) Gadarenští odmítli Krista kvůli tomu, že byli připoutáni ke svému majetku (připoutanost k majetku je v evangeliu "mezi řádky" prohlašována za něco nečistého už tou skutečností, že tímto majetkem jsou zde prasata - nečisté zvíře, které židé vůbec nechovali; dokonce i Egypťané se jich štítili); jiný případ této vášně najedeme v podobenství o pozvaných na hostinu, které jinotajně vypráví o pozvání na duchovní hostinu nebeského království, - někteří pozvaní odmítli přijít - kvůli péči o majetek, o své obchody (Matouš 22. kap. a Lukáš 14,18-19). A konečně, dalším evangelijním příkladem je Jidáš, kterého jeho touha po penězích dovedla až ke zradě a nakonec k sebevraždě. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království“ (Lukáš 18,25).
2.) Příkladem spoutanosti lidské duše slastmi budiž mj. hodující boháč v podobenství o chudém Lazaru (Lukáš 16,19-31). Dalším příkladem je jiná výmluva jednoho z těch, kdo byl pozván na hostinu (viz předchozí bod) a jehož důvodem k odmítnutí pozvání je touha po rozkoši: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“ (Lukáš 14,20)
3.) Příkladem té nejzáludnější ze tří základních vášní - touhy po slávě, ctibažnosti - jsou farizeové a velekněží. Ti odmítli Krista, protože ohrožoval jejich postavení v národě a usvědčoval je z neznalosti, nechápavosti atd.
Najdeš vzácně lidi, kteří se vzdají jmění (konec konců, majetek je břemeno); dalších pár lidí se dokáže ovládnout a zkrotit svoji touhu po rozkoši, slasti z jídla, zábavě (např. kvůli kariéře), ale kdo se opravdově vzdá touhy po moci, uznání a úctě?Kdo je opravdu svobodný? Ten, kdo skutečně z hloubi duše pohrdá majetkem a učinil se chudým; kdo si oškliví tělesné slasti a realizuje se v sebezapření, prostotě a čistotě; kdo nelicoměrně touží být posledním, nejmenším a nejopovrhovanějším ze všech lidí. Žádné vnější okolnosti mu pak nemohou vzít svobodu. To je šťastný člověk.
Jak člověk stárne, ochabuje v něm touha po tělesných slastech (nakonec je rád, že se může ještě trochu hýbat), slábne v něm i žádostivost majetku (začne chápat, že si to do hrobu nevezme), ale až do poslední minuty svého života touží po moci, po vládě, po tom, aby mu byla vzdávána úcta, po lichotkách, po uznání, po chvále, po obdivu... (Příkladem za všechny jsou někteří politikové.) Této poslední vášně se dokonale zbaví jen nemnozí.
Všimněme si, že přesně na likvidaci těchto tří základních vášní jsou zaměřeny mnišské sliby. Proti touze po majetku je postaven slib chudoby. Proti touze po rozkoši je postaven slib čistoty. A na vládychtivost je zacílen slib poslušnosti. Proto se o mnišství říká, že osvobozuje člověka. A proto lze právě mezi mnichy najít ty nejsvobodnější lidi na planetě.
Pravoslavná spiritualita nabízí jednoduchý test stavu duchovnosti, pomocí něhož si každý může sám zjistit, jak na tom je (dnešní doba má v oblibě různé dotazníkové testy, které nabízejí lepší sebepoznání; tak tady je jeden takový, byť vystačí s jedinou otázkou). Co pocítíš v duši bezprostředně poté, když tě kdosi urazí, poníží, zneváží, osočí? Znechucení nebo radost? Odpor nebo přijetí? Přirozenou reakcí lidské duše je odmítnout nespravedlivou urážku, bránit se, obhájit se. Nadpřirozeným darem svobody však je - přijetí a radost.První dvě vášně dokážou zkrotit či uspat i nekřesťanští asketové. Třetí vášeň, a hlavně pýchu, která ze ctibažnosti pochází, nedokáže nekřesťanský asketa přemoci (ti, kteří mají pravoslavnou duchovní zkušenost, snadno dobře rozpoznají zjevné či maskované projevy pýchy u „svatých mužů“ buddhismu, hinduismu adal.) Další věcí pak je vášně nejen uspat (což je jen částečné vítězství), ale vykořenit. To mimo křesťanskou sféru není možné u žádné vášně, protože dílo vnitřního očištění, přebudování a proměny člověka může vykonat jen blahodať Kristova, resp. sjednocení s Kristem.
Jednomu mnichovi na Athosu kdosi hrubě vynadal, zcela neprávem; mnich se nehájil, poděkoval mu; a ještě dlouho se těšil tou vnitřní radostí, kterou v něm taková nespravedlnost vyvolala. Duchovním lidem je normální považovat ty, kteří se k nim zachovají nepěkně, za své dobrodince. Pro světského člověka to může být nepochopitelné, ale duchovní lidé nemusejí přemáhat zlobu, zlost, hněv, protože ve svobodné duši tyto ohně nehoří.
Zobrazit příspěvek č. 188 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 2. 7. 2007
Panychida v Jindřichovicích
Panychida v Jindřichovicích
 |
 |
Dne 28.června 2007, v den památky srbských mučedníků a před nedělí výročí Kosovské bitvy, vykonali pravoslavní pouť do Jindřichovic v Krušných horách.
Na tomto místě byl na začátku I.světové války zřízen zajatecký tábor, v němž v letech 1914-18 zahynulo na nemoci, vyčerpání, hlad či kruté zacházení téměř 9 tisíc převážně srbských vojáků. Péčí karlovarských věřících srbského původu byla v 90.letech obnovena nejenom tradice pouti na toto místo, ale také zde stojící mauzoleum, do něhož byly r.1931 umístěny ostatky 7100 srbských a 189 ruských zajatců. I letos zde byla za účasti představitelů Srbska a Ruska sloužena zaupokojná svatá liturgie důstojnými otci Srbljanem Jablanovičem, Vladimírem Kulakovem, Ernestem Rapcunem a Evženem Červinským.
Pravoslavná církev vždy zvláštním způsobem pamatovala na ty, kteří položili život při obraně vlasti. Poutníka tedy neudiví vzácná duchovní atmosféra tohoto místa prodchnutá zvláštní naléhavostí. Navíc tito vojáci nebojovali pouze za svoji vlast, ale za důstojné postavení všech slovanských národů, včetně našeho. I jejich oběť jistě přispěla k tomu, že zde jako národ smíme hovořit svým vlastním jazykem a spravovat své veřejné věci nikoli pod cizím jhem. Návštěvu vzácného místa mohu toliko doporučit (je přístupno i mimo 28.červen, klíče jsou přímo u pověřené osoby ve vsi).
Děkuji všem, kteří se o toto místo s pietou starají. Věčná paměť!
Ilustrace:
Nahoře - vchod do mauzolea (které je v podzemí)
Dole - interiér mausolea (ostuária) s ostatky 7100 srbských a 189 ruských vojínů.
Zobrazit příspěvek č. 187 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 6. 2007
Liturgika - řecká a slovanská bohoslužba - 3
Pro zájemce o liturgiku
Rozdíly mezi řeckou a ruskou bohoslužbou
3. díl - tentokrát hlavně o službě Božské liturgie
V řeckém typikonu byla provedena menší liturgická reforma v r. 1838 (Svatá Hora Athos tuto konstantinopolskou reformu nepřijala a drží se až doposavad starších typikonů). Reforma spočívá mj. v níže uvedených změnách:
Na začátku liturgie - žalmy 102. (Dobrořeč, duše má, Hospodinu) a 145. (Chval, duše má, Hospodina) a následné devatero blahoslavenství reforma zaměnila za antifony (všednodenní), aby se zkrátila liturgie. Rusové i nadále zpívají každou neděli dva výše vzpomenuté žalmy a blahoslavenství (nahrazují je antifonami jen ve svátky nebo naopak ve všední dny, jak to dle starého typikonu má být). Tato změna u Řeků je politováníhodným ochuzením liturgie.
V Gorazdově sborníku nejsou tyto antifony, které se podle našeho typikonu mají zpívat, slouží-li se liturgie ve všední den. Můžete se na jejich české znění podívat (v PDF, otočte si pak stránku s antifonami do správné polohy: ctrl shift plus) a nebo si je poslechnout (amatérská instruktážní nahrávka českého znění na východoslovenský nápěv v MP3: první, druhá a třetí) (Pozn. překl.)Dále byly u Řeků reformou vypuštěny modlitby za katechumeny (zůstaly zachovány jen v liturgii předem posvěcených Darů, která se slouží ve Velkém půstu). I to je citelná škoda. Stává se pak nepochopitelným, proč se první část liturgie stále ještě nazývá „liturgií katechumenů“. (Na Athosu však i nadále konají modlitby za katechumeny po celý rok.)
Další rozdíly při liturgii:Pro Řeky je důležitý velký vchod a pronášené modlitební vzpomínání jmen archijerejů, dobrodinců apod. Kdežto pro Rusy je důležitější zpěv Cherubínské písně, při níž Rusové rádi klečí (klečet v neděli však není správné; a klečet při Cherubikonu by se vlastně vůbec nemělo, protože přenášené svaté Dary ještě nejsou posvěcené). Řekové při Cherubikonu sedí (ve stasidiích kolem stěn chrámu) a na velký vchod stojí se skloněnou hlavou a předkloní i celý trup (vzdávají tím úctu nikoliv přenášeným darům samotným, ale velkému vchodu a jeho významu a symbolice).
Cherubikon byl zaveden v Konstantinopoli až v 11. stol., aby se zaplnilo ticho při přípravě velkého vchodu a vzpomínání živých a mrtvých. Její zavedení bylo tehdy kritizováno jako podivná novota. Dnes někteří vnímají Cherubínskou píseň jako „mystický a hluboký“ střed liturgie, a to na úkor eucharistického kánonu.
Rusové po Cherubínské písni na velký vchod přestanou klečet a volně stojí. Někteří z nich však naopak činí velkou poklonu. Někteří v minulosti věřili, že při velkém vchodu jsou už přenášeny proměněné Dary, což je hereze, která byla odsouzena v Moskvě v XVII. stol.
V poslední době se v Rusku provádí osvěta a vysvětluje se věřícím, že se při Cherubínské písni a při velkém vchodu nemá klečet - a to zvláště v neděli (dary přenášené při velkém vchodu nejsou při liturgii sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého ještě posvěceny).
„Elaion eirinis, thysian aineseos“ (transliterace řeckého textu).
„Olej pokoje, oběť chvály“ (v řecké liturgii) čili „milost pokoje, oběť chvály“ (ve slovanské liturgii). U Řeků se tedy nakonec zachovalo (zřejmě prvotní) biblické „olej“ /elaion/, leč milost /eleos/ se u nich objevovalo také, Nikolaos Kabasilas to zná (a vykládá toto místo liturgie biblickým výrokem: „Milosrdenství chci a ne oběti“), ale neudrželo se zde. Ve slovanském překladu však zvítězila spirituálnější verze znění: milost. Tato „evoluce“ doslovného biblického textu k symbolické podobě proběhla nikoliv při převodu do slovanského jazyka, ale již kdysi u Řeků.
Po ohlasu kněze: „Díky vzdávejme Hospodinu“ (vztahuje se k Ježíši Kristu) následuje odpověď: „Důstojno a spravedlivo jest!“ (v Řecku zapěje žalmista). U Rusů s dodatkem: „klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné“ (tento dodatek sice poněkud mění smysl tohoto bodu liturgie, protože se tím odpověď na výzvu k díkům Spasiteli zaměňuje za učení o uctívání Trojice, ale kontextem to navazuje na tichou modlitbu kněze, která sem patří). U Řeků tento dodatek není; vyskytoval se místy, ale neudržel se; duchovní tudíž nemají však dostatek času přečíst následující tichou modlitbu, takže slouží-li jen jeden kněz, vzniká tomto místě pauza ve zpěvu věřících (musí se čekat, až kněz dočte dlouhou tichou modlitbu), slouží-li více presbyterů, pak druhý sloužící duchovní hned po dokončení zpěvu této věty spěchá s dalším zvoláním v postupu liturgie (Vítěznou píseň...), kdežto první kněz zatím dočítá tichou modlitbu - tento řecký obyčej je z hlediska liturgického možno hodnotit jako poklesek). Výše zmíněná vsuvka se v Rusku tak ujala, aby se v bohoslužbě předešlo pauzám, které pravoslavní nemají rádi.
Podobně jako v předchozím případě - slovanská verze není něčím vymyšleným (ani chybným nebo nesprávně přeloženým), ale je jednou z řeckých variant, která se v době překladu liturgie do slovanského jazyka vyskytovala v řeckých rukopisech, ale neudržela se v Řecku do současnosti.
Zvláštnost eucharistického kánonu v liturgii sv. Jana Zlatoústého spočívá v interpolaci v textu epikleze (tj. zbožná vsuvka do modliteb proměňování svatých Darů - tři tropary k Ježíši Kristu, vzaté z šesté hodinky: „Hospodine, jenž jsi v třetí hodinu...“, spolu se dvěma verši z 50. žalmu ke Svatému Duchu: „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože...“ a „Nezamítej mne od tváře své...“). Tato interpolace (stejně jako předchozí případy) je velice stará a objevuje se v některých řeckých rukopisech z XI. století, rozšířena je hlavně mezi Rusy. Její význam je podtržen pozdvihováním rukou a vroucností, kterou zde duchovní do opakování tohoto troparu vkládají.V liturgii sv. Jana Zlatoústého tato vsuvka ničemu nevadí, snad jen může někomu připadat, že poněkud narušuje svou dramatičností celistvost eucharistického kánonu; u Řeků není.
Jenže se u Rusů dostala z liturgie sv. Jana Zlatoústého i do liturgie sv. Basila, ve které přerušuje větu a narušuje tak samotnou návaznost modliteb epiklese; použití této interpolace v liturgii sv. Basila Velikého nenachází ani jednu oporu ve starých řeckých rukopisech liturgie sv. Basila Velikého. Tento novodobý liturgický problém, který po zásluze vyvolává kritiku ruských teologů, je nutno řešit. Bohužel v Rusku nebyla zmíněná vsuvka dosud z liturgie sv. Basila odstraněna jednak kvůli strachu ze starověrců, dále z obavy před obviněním z "obnovlenectví".)
V liturgii sv. Basila však byla učiněna ještě jedna interpolace, která je stejně vážným nedopatřením, jako případ zmíněný výše; jedná se o větu používanou při proměňování chleba a vína - mechanicky převzatou z liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Proměniv je Duchem svým svatým.“ V řeckém znění je tato věta chybou i z hlediska gramatiky. Navíc je v liturgii sv. Basila tato vsuvka nadbytečná, protože v předchozí modlitbě už bylo v této liturgii obsaženo vzývání Svatého Ducha s prosbou o jeho sestoupení i o proměnění svatých Darů (kdežto v liturgii sv. Jana Zlatoústého je v předcházející modlitbě prosba jen o sestoupení Svatého Ducha, a proto je tam pak ještě i ten dodatek: „Proměniv je...“) Tento dodatek do liturgie sv. Basila Velikého by vytvářel liturgickou nehoráznost čtyř požehnání svatých Darů (místo tradicí ustanovených tří požehnání svatých Darů při jejich proměňování), a proto abychom se tomu vyhnuli, tak proti tradici vynecháváme třetí požehnání (které se má konat při slovech: „Vylitou za život světa“) a přenášíme ho na slova vsuvky: „Proměniv je...“Dříve se sloužila liturgie sv. Basila každý svátek, kdežto liturgie sv. Jana Zlatoústého byla vnímána jako liturgie všednodenní. Pak se začalo prosazovat sloužení liturgie sv. Jana i ve svátky (protože je kratší). Ustanovení, že liturgie sv. Basila se slouží jen 10 x v roce, nebylo pro omezení této liturgie, ale naopak, aby bylo zachráněno její konání.
(Tuto vsuvku v liturgii sv. Basila nenalezneme ve starých vydáních a kritizoval ji už sv. Nikodim Svatohorec ve výkladu k 19. pravidlu Laodicejského sněmu /Pidalion/: „Vždy když kněží slouží liturgii sv. Basila Velikého, nechť neříkají v okamžiku proměnění a posvěcení svatých Tajin slova: »Proměniv je Duchem svým svatým«, protože je to dodatek kohosi nevzdělaného a opovážlivého, který aby se ukázal jako protivník latiníků, převzal tyto slova z liturgie sv. Jana Zlatoústého a vsunul je do Basilovy liturgie“; pozn. překl.)
Při veškeré kritice těchto interpolací, je však nutno dodat, že samy o sobě nejsou lživé nebo heretické.
(prof. N.D. Uspenskij: O službě dvou liturgií; vsuvka překladatele)
V Rusku sice panují obavy z jakékoliv změny v liturgickém životě (proto se zatím váhá s opravou zmíněných dvou vsuvek v epiklesi liturgie sv. Basila), ale přesto - dvě novoty byly zavedeny i v Ruské církvi: častější svaté přijímání (do revoluce obvykle jen jednou za rok) a lidový zpěv při bohoslužbách (zvláště symbolu víry a Otčenáše; Řekové tyto dva posvátné texty nikdy nezpívají, ale čte je buď nejstarší nesloužící či nejctihodnější osoba ve shromáždění; tato krásná starobylá praxe začíná být vytlačována jinou - zvláště u Řeků na Západě - tyto modlitby čte dítě (chlapec či děvče), anebo se tam už nečtou, ale zpívají všemi přítomnými společně - tento obyčej je přijat ze západní praxe a je charakteristický pro ekumenická shromáždění, leč pravoslavnému duchu je cizí).
Zvolání před svatým přijímáním, kterým duchovní zve věřící ke kalichu Páně: „S bázní Boží (s láskou) a u víře přistupte.“ Krásný dodatek u současných Řeků „s láskou“ byl zaveden v 18. stol na Athosu přívrženci častého přijímání - Kollivades (přívržencem tohoto hnutí byl např. ct. Nikodim Svatohorec; mj. zásadně trvali na dávné liturgické praxi nekonat zádušní bohoslužby v neděli - od toho to jejich pojmenování). Od nich se dostal do typikonu z r. 1838, ale nikdy nepronikl do Ruska. Duchu liturgie sv. Jana Zlatoústého, která podtrhuje spíše procítění bázně před velikým Tajemstvím Eucharistie, odpovídá lépe pouhé: „S bázní Boží a u víře...“
Na druhé straně - ruská praxe předepisující laikům líbat po přijímání kalich (resp. jeho podstavec) nebyla nikdy přijata řeckou lidovou zbožností - Řekům se zdá, že si tím laikové přisvojují něco, co náleží jen duchovenstvu (dotýkat se posvátných nádob).
Novota, která se místy objevuje u Řeků pod vlivem hnutí Zoí: anaforu a posvěcování Darů koná duchovenstvo na kolenou - je to však mnohými rozhořčeně odmítáno a každopádně je to proti kánonům (I. všeobecný sněm kategoricky zakazuje klekat ve specifikovaná sváteční období) a proti tradici (svatí Otcové takto nesloužili). (Modlit se na kolenou mimo přesně specifikované případy, kdy typikon předepisuje sklánět kolena, bývá ostře kritizováno jako důsledek nepravoslavného západního vlivu; pozn. překl.)Otázka proskomidie (obřad přípravy chleba a vína pro konání eucharistie). Řecká proskomidie se liší od ruské v celé řadě detailů. Je tu rozdíl v počtu používaných prosfor (jedna, pět, sedm - u staroobřadců). Nejvýraznější rozdíl je vzpomínání „svatých andělů a archandělů Gabriela a Michaela a všech nadnebeských beztělesných mocností“ nad první z devatera vykrajovaných částeček z prosfory v Řecku, kdežto Rusové anděly nevzpomínají a hned první částečku berou na památku sv. Jana Křtitele (Řekové vzpomínají sv. Jana Předchůdce spolu s proroky). Otázka má teologickou podstatu - mají-li být andělé vzpomínáni v souvislosti s Eucharistií - čili má vykoupení a spása Krví Kristovou a jeho oběť na kříži vztah pouze k lidskému pokolení, anebo zahrnuje i anděly a má význam kosmický? Je svatá Tajina Těla a Krve Kristových, svatá Eucharistie, určena i andělům, kteří nemají tělo? A nakonec - rozšířil se hříšný pád člověka i na anděly, takže i oni potřebují vykoupení? To jsou otázky, které před nás staví eucharistické vzpomínání andělů. (Obě varianty praxe proskomidie mají své zdůvodnění.)
Další novota řeckého hnutí Zoí - místo: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás,“ říkají přívrženci tohoto hnutí: „... pros za nás“ - zjevně pod protestantským vlivem. (V řecké tradici se zpívá v závěru ektenie: „Přesvatá Bohorodice...“ v ruské tradici to vůbec není.) Tato nedobrá inovace je v Řecku dosti rozšířena, ale je zcela odmítnuta na Athosu jako zmenšování úcty k Matce Boží.
To samé platí o přenosu svátku Zvěstování (dle typiku z r. 1838 připadne-li na Velký pátek či na Velkou sobotu - přesouvá se na Paschu), který je považován za hlavu naší spásy a považuje za nepřenositelný.
Některé staré řecké rukopisy se seznamem a řádem vzpomínání svatých ještě z byzantské éry vzpomínají anděly, jiné nikoliv. Řešením této otázky se zatím ani jediná z místních pravoslavných církví oficiálně nezabývala. Ruská praxe vyjadřuje spíše antropocentrické pojetí spásy, kdežto řecká zdůrazňuje její kosmický aspekt (ve stejném duchu jsou některé rozdíly mezi řeckou a ruskou variantou jitřní bohoslužby).------
(Skrytě a v tichosti však pamatování na anděly obsahuje i ruská praxe - částeček vykrajovaných z prosfory na památku svatých je totiž vždy devět (tři trojice), a ve slovanských učebnicích liturgiky se běžně píše, že toto devatero částic zobrazuje devět řádů andělských; pozn. překl.)
Řecký archijerej se před velkým vchodem klaní lidu, prosí za odpuštění, a pak žehná. Ruský biskup ne - to prý náleží knězi.
Řečtí biskupové (i kněží) však nikdy nedávají požehnání mimo liturgii, jen vztáhnou ruku k políbení. Žehnání považují za akt liturgický, nevhodný mimo chrám. Rusové se shromažďují u východu z chrámu pro archijerejské požehnání. U Řeků zase sám biskup rozdává antidor.
Řekové (tedy - ti zbožní) jdou na liturgii vždy nalačno - ať už budou přijímat či nikoliv. Rusové mají zato, že se před bohoslužbou mohou nasnídat (pokud se nechystají ke svatému přijímání), aby měli více sil, a pak si na bohoslužbách berou antidor, což athonští monaši považují za nezbožné (správně by se měl i antidor přijímat pouze nalačno).
(výpisky a poznámky z delší stati, volně přeloženo s malými doplňky)
Dodatek překladatele:Dalších drobných rozdílů je opravdu mnoho. Nutno též zmínit, že u Řeků existuje mnoho variant liturgické praxe, které se od sebe jemně odlišují (v porovnání s tím je naše chápání liturgiky poněkud uniformní).
Na některých místech při velkém vchodu nevzpomínají celou tu řadu biskupů, kněžstva, zakladatelů apod., modlí se jen stručně a obecně, kráčejí s kalichem a diskosem poměrně rychle a nezastavují se.
Po „svaté svatým“ (před svatým přijímáním) někde vsouvají prosbu, kterou známe z večerní: „Upevni, Bože, svatou pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany na věky věkův.“
Důsledně se zde mnozí duchovní stavějí proti snad nevykořenitelnému zvyku líbat ikony po svatém přijímání. Kdo má v sobě pravé Tělo a skutečnou Krev Kristovu, nemůže se přece klanět před vnějším zobrazením Kristovým!
Na první prosbu ektenie po svatém přijímání (Povznesme se, přijavše Božské, svaté... důstojně děkujme Hospodinu) odpovídají: „Sláva tobě, Pane, sláva tobě!“ (V naší praxi se odpovídá obvyklé „Hospodi, pomiluj“, což zjevně nezapadá do kontextu.)
Po modlitbě za biskupy (Nejprve rozpomeň se ... a řádně hlásající slovo pravdy tvé) u nás odpovídají věřící: „I na všechny“, což je lepší než u Řeků, kde se odpovídá pouhé „Kyrie, eleison“ (následující požehnání tam koná kněz nikoliv rukou ale naprestolním křížem).
Další charakteristickou událostí pro řeckou liturgii je žehnání antidoru - chleba, který se rozdává v chrámu jako požehnání (není to svaté přijímání) - Řekové přinášejí ošatku s chleby do oltáře po epiklezi, a kněz žehná chleby nad proměněnými Dary (tj. nad Tělem a Krví Kristovými).
Vchod s kadidlem na večerní je u Řeků monumentální; zúčastňují se ho všichni přítomní kněží (i nesloužící), vycházejí na střed chrámu, kde stojí duchovní vedle sebe a hlasitě zpívají „Světlo tiché“ a pak hned první z nich říká začátek prokimenu; v průběhu zpěvu prokimenu vcházejí kněží do oltáře a zde před prestolem říká představený závěr prokimenu (první polovinu prvního verše).
Samostatnou kapitolou by mohlo být okuřování diákona v řeckém chrámu. Je tak složité a byzantsky slavnostní, že se to úplně vymyká všemu, co na toto téma můžeme vidět ve slovanském světě. :-)
Další kapitolka by se mohla jmenovat: řecká litije (resp. žehnání pěti chlebů, oleje a vína) (je to vlastně taková ekologická bohoslužba). Místo malých symbolických chlebíčků a maličkých nádobek s olejem a vínem, jak to známe, přinesou Řekové doprostřed chrámu stůl, na němž je navršena pyramida z bochníků, a pak ještě další stůl plný lahví oleje a vína (pořídil jsem foto).
Kázání bývá v Řecku před svatým přijímáním věřících (tj. když přijímají kněží). Nakolik jsem mohl vidět, či se kdy doslechnout, tak kázání zde nebývá krátké.
Zajímavý je rozdíl při biskupském svěcení. V řecké církvi se doposavad zachovává stará praxe (která se u nás konala až do poloviny 17. století), kdy se svěcení biskupa podobá svěcení diakonskému či presbyterskému (kněžskému) tím, že obsahuje "zasnoubení s církví"; to se vyjadřuje trojitým obcházením svěceného duchovního kolem prestolu (oltáře), což je projevem toho, že se dotyčný stává služebníkem oltáře.
Rozdíly jsou i při pohřbu biskupa.
(Tolik tedy k milovanému tématu některých pravoslavných liturgistů)
Zobrazit příspěvek č. 186 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 6. 2007
Pozvánka na výstavu ikon
Výstava současných pravoslavných ikon
28. června se ve 20 hod. koná vernisáž výstavy pravoslavných ikon na Zámku ve Žďáru nad Sázavou - galerie Kinských.
Výstava potrvá do 30. září 2007.
Všichni zájemci jsou srdečně zváni.
Za pravoslavné ikonopisce,
jejichž práce jsou zde vystavovány,
Jana Baudišová
Zobrazit příspěvek č. 185 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 6. 2007
4. neděle - o setníkovi
4. po Padesátnici: neděle o víře setníkově
„Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest,
sestupující od tebe, Otce světel“ (Jak 1,17).
Taktéž i každé vylití osvícení, kterým jsme blahodatně zkrápěni od Původce všeho
- Boha Otce, které jako sjednocující síla nás opět pozdvihuje a činí nás prostými,
vyvádí nás ke sjednocení s Otcem, jenž všechny přitahuje k sobě, a k Boží prostotě.
Neboť vše je „z Něho a k Němu“, jak praví svaté slovo (Řím 11,36).
(Dionysios Areopagita: O nebeské hierarchii)
Úryvek z evangelia na tuto neděli:5 A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prosil ho,
6 řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě.
7 I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8 A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9 Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, avšak dím-li tomuto: Jdi, tedy jde, a jinému: Přijď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní.
10 Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11 Pravím pak vám, že přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12 Ale synové království vyvrženi budou do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13 I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8,5-13)
Jedním z témat, která zaznívají ve čtení z evangelia na tuto neděli, je: hierarchie. Setník, který přichází s tichou prosbou o pomoc pro svého sluhu, nahlíží na celou situaci způsobem hierarchickým. U vojáka je to vlastně pohled vcelku přirozený. Voják vidí svoji službu a svoji úlohu začleněnu do hierarchické struktury armády. Má své nadřízené čili velení, má své podřízené, kteří musejí vykonávat jeho rozkazy. Tento vojenský pohled na život však aplikuje nečekaně bystře a hlubokomyslně na celou vnitřní strukturu světa, na postavení člověka v něm, a skrze prisma hierarchického pohledu nahlíží i Boží moc - resp. všemohoucnost. Na vrcholu této hierarchie duchovního i materiálního světa spatřuje Ježíše Nazaretského, jehož jediné slovo stačí, aby se mohlo stát cokoliv. Velitel se přece nemusí sám obtěžovat, stačí, aby vydal příslušné rozkazy, a co povelí, to se taky stane, - to je přece jasná věc. A Ježíše poslouchá celé stvoření, a tak může rozkázat cokoliv (např. aby se uzdravil nevyléčitelně nemocný člověk; někteří si myslí, že se jednalo o tetanus). Ježíš Kristus ho chválí za jeho víru, která mu dala takové zření, a plní jeho prosbu.
Setníkova víra je hlubokým vhledem do duchovního uspořádání světa, do jeho fungování, a nazření výsostného Božího postavení, kterému se vše podřizuje, vše ho poslouchá.
Svět je ustrojen hierarchicky, a tak nic nemůže neposlechnout Boha - Stvořitele, nic se nemůže vymknout této posvátné hierarchii, která je vetknuta do základů světa, či snad lépe řečeno - která tvoří pilíře existujícího veškerenstva. Cokoliv, co je vytrženo (nebo se chce vytrhnout) z této hierarchie, se neodvratně začíná propadat do nicoty nebytí, podléhá zmaru, je podrobeno rozkladu a smrti.
Tento pohled na Boha a na svět i na rozumné bytosti, byl velice blízký prvotním křesťanům. Jim bylo hierarchické pojetí veškerého fungování stvořeného jsoucna vlastní - podobně jako tomu setníkovi. Spatřovali tuto hierarchii např. i v andělském světě. V prvních staletích po Kristu byl ve společnosti rozšířen názor, že Boží světlo je odráženo dolů přes jednotlivé andělské úrovně, až nakonec na člověka (adaptaci toho starověkého názoru vidíme např. i ve známém křesťanském svatootcovském výroku: světlem pro mnichy jsou andělé, světlem pro lidi jsou mniši).
Podle sv. Dionysia Areopagity, významného křesťanského myslitele, Božská Trojice udílí nižším jsoucnům dary dobroty a zbožštění. Dobro je projev stvořitelské aktivity Nejvyššího. Kvůli dobru jsou povolána nižší jsoucna k existenci. Dobro je tedy konstrukcí této duchovní hierarchie. Na všech jejích úrovních je rozdílen dar dobra. Převedeno Dionysiovo učení do současného jazyka, mohlo by se říci: Skrze tuto centralizovanou strukturu jsou distribuovány dary Boží dobroty do všeho stvoření, ke všemu tvorstvu.Již apoštolští otcové viděli v církevní hierarchii obraz nebeské hierarchie. Vůbec - církevní hierarchie a struktura měla pro myšlení a srdce prvotních křesťanů, starověkých lidí, hlubší význam, než má pro nás dnes, kdy ji pojímáme více úřednicky, právně a racionálně. V dílech prvokřesťanských Otců najdeme na toto téma krásná podobenství - např.: biskup jako Kristus a kněží jako apoštolé apod.
Spása člověka - to je přijetí daru zbožštění a tím účast na Božství. Dar zbožštění obsahuje blahodať očištění, osvícení a přivedení k dokonalosti. Tyto blahodatné dary (charismata) jsou předávány a přijímány skrze hierarchii nebeskou i pozemskou - čili skrze andělský a církevní hierarchický řád, který je založen na principu Boží vlády. Díky fungování této hierarchie, která je celá projevem Boží lidumilnosti a Jeho neustálé péče o dobro lidí, může člověk získat Boží podobu, a dosáhnout tak svého zbožštění a mít účast na Bohu.
Každý hierarchický stupeň těch, kdo obklopují Boha, se totiž Bohu podobá více, než stupeň, který je od Něho dále, a ti, kdo jsou blíže světlu Pravdy, jsou jím také více osvěcováni a předávají je dále ve větší míře. Tuto blízkost však nechápej prostorově, ale jako způsobilost přijímat božské věci.
„Ve svém prvopočátečním ustanovení je naše posvátná (církevní kněžská) hierarchie vybudována dle podoby nadzemských (andělských) kůrů,“ píše Dionysios Areopagita ve svém díle o nebeské hierarchii a dále vysvětluje, že nehmotné řády jsou nám ukazovány hmotnými obrazy, podobenstvími, abychom se od posvátných zpodobení povznesli k tomu, co představují - co je prosté (nesložené) a co nemá žádný smysly vnímatelný obraz.
„Všechna díla nebeských bytostí nám jsou přístupná skrze symboly,“ a tak se naše zření otevírá horním nebeským řádům. ... Nemůžeme totiž bezprostředně zřít věci duchovní, ale potřebujeme vhodné pomůcky náležející naší přirozenosti, které by pro nás srozumitelně ukazovaly to, co je nezobrazitelné a nadpřirozené. Svaté Písmo vhodně skrývá posvátnou tajemnou pravdu o nadsvětských rozumných bytostech za neprůhledné posvátné závěsy, aby bylo toto tajemství učiněno nedostupným pro lidi tělesné; vždyť ne všichni lidé jsou zasvěceni do tajemství a „ne všichni mají poznání“, jak praví Písmo (1. Kor 8,7). Tolik Dionysios Areopagitský. (Když se tu hovoří o symbolech, nezapomínejme na hloubku symboliky, protože symbol je výkladem nevyčerpatelný.)
Dnešní člověk je v tomto ohledu myšlení vykořeněného a největší hodnotou se pro něho stává nezávislost, nebo alespoň zdání nezávislosti (ve skutečnosti jsme však na civilizaci závislejší než lidé kdykoliv v minulosti). Starověký člověk - i světský - si však dobře uvědomoval nutnost hierarchie jako takové, a jak je důležité, aby člověk uvědoměle zaujal své místo v nějaké hierarchii. Ať už to byla hierarchie vojenská (pro vojáky z povolání) nebo státní, nebo rodinná (i ta je dnes rozvrácena), či duchovní a církevní. Mít v hierarchii přiznáno své místo bylo vnímáno jako důležitější než výše postavení v ní. V rámci hierarchie sice člověk musí plnit svoje pověření, úkol nebo povel, ale na druhé straně se mu dostává ochrany, zastání, pomoci apod. To lidé oceňovali.
Připomeňme pro ilustraci dávnou orientální praxi uvádět nejen své jméno, ale k tomu - čí jsem syn (ben nebo bin). Někdy se uvádí nejen jméno otce, ale i čí on byl syn, a ten zase čí byl syn, a tak je ve jménu obsažen takřka celý rodokmen. Hierarchie původu byla (a někde v orientě či v Africe ještě je) pro lidi zkrátka cosi velice důležitého (leč důsledkem jsou jména neprakticky dlouhá - ačkoliv - na důležité věci si lidé uměli udělat čas).Pro nás je v tuto chvíli předmětem pozornosti hierarchie duchovní a církevní. Současný člověk k ní hledá vztah s jistými obtížemi. Pro starověkého člověka však bylo zařazení do nějaké duchovní hierarchie (bez rozdílu náboženství) naprostou nutností. Dnes si může kdokoliv vymyslet jakoukoliv duchovní fantasmagorii, začít ji hlásat, a má jistotu, že se bez pochyb najde dost lidí, kteří mu uvěří. Dříve by se takového "učitele" jeho posluchači ihned dotazovali: "A čí jsi žák?, kdo byl tvým učitelem?" A novopečený učitel by musel doložit, že je žákem tohoto, a ten zase byl žákem tamtoho, a tak dále, až by se v této posloupnosti dobral k nějaké všeobecně uznávané osobnosti. Pak by ho někdo bral vážně. (Anebo by mohl tvrdit, že má své učení přímo od Boha, který se mu zjevil, jenže potom by záleželo na tom, jaké zázraky by vykonal, nebo jak jinak by přesvědčil své posluchače, aby mu absenci věrohodné posloupnosti prominuli. Dnes jsou lidé v duchovních věcech tak důvěřiví, nezkušení a lehkomyslní zároveň, že může přijít kdokoliv, tvrdit cokoliv, dokazovat to nepotřebuje, prokazovat svou posloupnost také nemusí, ale vypadá-li zajímavě, či znějí-li jeho slova sluchu posluchačů libě, věří mu ihned všechno a svěřují své duše do jeho rukou.)
Zajímavým způsobem se výše vzpomenuté starověké uvažování zobrazilo na situaci kolem působení Pána Ježíše. Farizeové a duchovní předáci židovstva říkali (přesně ve výše popsaném duchu): "My jsme Mojžíšovi učedníci, kdežto o tomto (tj. o Ježíši Nazaretském) nevíme, odkud je." To by za jiných okolností mohl být zdravý duchovní postoj. Kdyby neviděli veliké skutky Ježíšovy, bylo by jejich smýšlení oprávněné, ale protože viděli, a neuvěřili, nemají omluvu. Mojžíš na Krista ukazuje; odmítnutím Ježíše Nazaretského, který se očividně prokázal - nejen slovy ale i skutky - jako Kristus, se tedy farizeové zpronevěřili svému učiteli Mojžíšovi, a přestali být jeho pravými učedníky.
Dávné pojetí duchovní hierarchie a posloupnosti vstoupilo i do praxe církve, jejíž putování dějinami je od počátku spojeno s udržováním apoštolské posloupnosti, díky níž může každý pravý kněz odvodit svoje následnictví a duchovní pověření od svatých apoštolů. Hierarchická posloupnost, která se odvíjí od Ježíše Krista, přes apoštoly, svaté Otce a pak celými dějinami Církve, nese v sobě blahodatné pověření k posvátným úkonům (tj. povolání konat to, čím Kristus pověřil apoštoly: svaté Tajiny; v liturgii sv. Basila se praví, že Kristus ustanovil pastýře církve, aby "sloužili oltáři") a zároveň předávání neporušeného učení, pravé víry od apoštolů do každé doby. Tyto dvě církvetvorné složky má apoštolská posloupnost. "Všude tam, kde jsou věřící s řádně ustanoveným hierarchou a věroukou neporušenou od dob svatých apoštolů, tam je všeobecná církev" (dogmatická theologie). Kněžství hierarchů pramení z kněžství Kristova, proto zde musí být konkrétní doložitelné spojení.Takovou posloupnost má jedině pravoslavná církev, protože v rozkolu či v herezi apoštolské pověření zaniká (viz např. kánon Basilův 1.) Kde není apoštolská posloupnost nebo je narušena nebo je nevěrohodná, resp. nekanonická, není svěcení kněžstva, není eucharistie ani ostatních svatých Tajin, není ničeho, protože takoví věřící nejsou reálně začleněni do pravé hierarchie, jejíž hlavou je Kristus, lépe řečeno: skrze Krista - Bůh Otec. Tato hierarchie začíná nad dějinami, ve věčnosti, v době Ježíše Krista sestupuje na zemi a do lidských dějin, aby se skrze ni lidé spojovali s věčností a byli vyváděni z této světské časnosti.
Všimněme si, že Kristus v celém svém pozemském díle, napojoval učedníky - budovanou Církev - na věčnou hierarchii, a zakládal hierarchické církevní uspořádání, v němž se bude dít spása lidí. V Evangeliu nacházíme tolik zmínek: "Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal" (Mat 10,40; Jan 13,20). Udělil jim moc (pověření) vymítat zlé duchy, léčit nemoci (Mat 10,1). Pravil: "Jděte, kažte... uzdravujte" (Mat 10,6 a 8), "posílám vás" (Mat 10,16). Posílal je dva a dva (Mar 6,7). Jindy pravil: "Jako mne poslal Otec, já posílám vás," a při tom na ně dechl se slovy: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20,21-22). Hierarchický princip církve zní dokonce i ve slovech Kristových: Mne pronásledovali, i vás pronásledovati budou (Jan 15,20) apod.
Syna Božího poslal Bůh Otec. Apoštoly poslal Pán Ježíš. Apoštolé poslali své nástupce. Jsouce zařazeni do této hierarchie, tedy ani my nejsme svévolníky, o kterých by platil Boží odsudek: "Já jsem je neposlal, oni sami běželi, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují" (Jeremiáš 23,21), jak to platí o těch, kteří se vymkli stanovené hierarchii. Leč my jsme poslaní, pověření - k nám přes neporušenou a nepochybnou apoštolskou posloupnost promluvil Hospodin.
O těch "neposlaných", jimž nepřísluší kněžský hierarchický stupeň osvěcování, a přesto si takoví přisvojují kněžské pravomoci, uvažuje sv. Dionysios, když píše o jednom takovém, takto: "...myslí si, že může oklamat toho, kterého nepravdivě nazývá Otcem, a v Kristově jménu se opovažuje pronášet svá nečistá rouhání, která rozhodně nemohu nazvat modlitbou, nad božskými symboly. Takový člověk není knězem, nýbrž zlovolným podvodníkem, jenž klame sám sebe, a vlkem, jenž se obléká do roucha beránčího, aby mohl škodit Božímu lidu." "Jestliže je kněžský hierarchický stupeň osvěcovatelský, pak ten, kdo neosvěcuje, a ještě méně ten, kdo osvícen není, do kněžského řádu nikterak nepatří a kněžská moc mu nepřísluší." (Dionysios Areopagita, 8. list)
Duchovní hierarchie pro nás není pouhé zákonické formální ustanovení. Je totiž především mystickou zkušeností církve. Lid církevní vnímá, že po této hierarchii se Bůh sklání k člověku a naopak - člověk po této hierarchii vystupuje ke sjednocení s Bohem a při poznávání Boha proniká postupně hierarchií jednotlivých závojů, jimiž je Bůh zahalen, přiměřeně našim možnostem. Smyslem a účelem hierarchie tedy je obousměrně spojovat horní s dolním, nebeské s pozemským, božské s lidským.
Duchovní hierarchie, do níž jsme křtem zasazeni, po nás žádá plnit Boží přikázání, vést život dle církevních pravidel. Na druhé straně nás účast v této hierarchii (nezávisle na místě, které v ní zastáváme) uvádí dle našich možností do pokoje a souladu s ostatními bratřími (který je zpodobením nebeské harmonie), staví nás nejen pod poslušnost, ale i pod Boží ochranu, činí nás spoluslužebníky nebeských mocností, zařazuje nás do Božího díla, a tím dává životu člověka vyšší smysl. A především skrze ni dostáváme blahodať Ducha Svatého, Božské světlo a dar spásy. V této hierarchii Bůh zvláště pečuje o každého svého vojína, který mu slouží: posílá anděla ochránce, jehož k nám připojuje v okamžik křtu, nebeské vojsko bojuje na naší straně a my bok po boku vedle blažených mocností proti silám tmy a proti hříchu. "Neboť není naše bojování proti lidem ale proti podnebeským silám zla" (Efez 6,12).
Jestli je pravdivé, jak říkají latiníci: "třetí možnost není"; pak jsme v principu každý začleněn (vědomě či nevědomky) v jedné z jediných dvou možných duchovních hierarchií: buď v Boží nebo v ďáblově. O pár řádků v evangeliu výše, před naším nedělním čtením, praví Ježíš tato znepokojivá slova:Apoštol v úryvku na tuto neděli praví, že jsou jen dvě služby a každý člověk má místo v jedné z nich. Buď je ve službě hříchu, a jako odměnu za svou službu dostane smrt. Či vstoupí do služby Boží, a obdrží život:
"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale jen ten, kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďábly nevymítali, a v tvém jménu zdali jsme divy mnohé nečinili? A tehdy jim vyznám: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti."
"Vysvobozeni jsouce pak od hříchu, učiněni jste služebníky spravedlnosti... Neboť když jste (ještě) byli služebníky hříchu, odcizeni jste byli spravedlnosti. Jaký jste pak užitek měli tehdy z dřívějších vašich skutků, za něž se nyní stydíte? Konec zajisté těch věcí jest smrt. Nyní však vysvobozeni jsouce od hříchu a podmaněni do služby Bohu, máte užitek váš ku posvěcení, cíl pak život věčný. Neboť odplatou hříchu jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem."
---------------------------------------
Ještě pár slov k tomu projevu oné nadčasové hierarchie, jímž je kněžská hierarchie církevní (biskupové, kněží, diakoni atd.), která se za každého času uskutečňuje v právě existující církevní struktuře. Skrze ni jsou křesťané napojováni na hierarchii věčnou a na světovou Církev a naddějinné Tělo Kristovo. Hierarchové jsou hierarchy, protože jsou součástí oné velké duchovní hierarchie, a my jsme v ní skrze ně.
"Svatý princip uspořádání posvátných věcí stanovuje, že jedni se účastní božských věcí tak, že je přijímají, kdežto jiní, tedy ti, kdo jsou blíže oltáři, je rozdělují. Neboť ti, kdo symbolicky řečeno stojí kolem Božího oltáře a zřetelně vidí a slyší Božské věci, které se jim odhalují, napodobují dobro, když vycházejí zpoza božských závěsů a vyjevují svaté věci níže postaveným mnichům, svatému lidu a očišťovaným řádům podle jejich důstojenství." (Dionysios Areopagita)
Jak bylo již zmíněno, všeobecné chápání významu a smyslu hierarchie je ve většině současných západních lidí rozvráceno, a tak dnes ve vědomí věřících (a nezřídka i duchovenstva) převládá spíše formalizované (úřednické) pojetí pohledu i na hierarchickou strukturu existující v daném čase v Církvi. To se projevuje chřadnutím církevního života na jedné straně, a různými rozkoly a plně dobrovolnými odděleními od Církve na straně druhé. Jak o tom pravil starec Paisij Athonský: nemoc je na obou stranách.
Na západě se však toto zformalizované pojetí už dávno zabydlelo dokonale. Církev tam začala být chápána jako armáda, ve které slouží vojáci z povolání (kněží) a vedena je generálem (papežem); projevy tohoto učení o církvi najdeme na západě takřka na každém kroku.
V naší teologické učebnici dogmatiky se píše, že "hierarchie je především služba podle daru Boží blahodati a řádu Církve". Postavení biskupa vyplývá z jeho služby. Každý pravoslavný biskup je nástupcem apoštolů.
Domnívám se, že opravdové hierarchické vedení církve není o rozkazech, ale o předsednictví v lásce; není o velení, ale o následování osobního příkladu; není jen o úřední podřízenosti a nadřízenosti, ale o předávání pravého učení, jímž jsou ovce pastýřem napájeni jako vodou živou; jestli má být celý vnitřní život Církve v duchu lásky, tak hierachie musí být předáváním duchovního světla. A za světlem jdou ti, kteří jsou vedeni, rádi. Pastýř a generál jsou dvě zcela různá povolání.
Právě uvedené říká Dionysios Areopagita asi tak, že kněží jsou v církevní hierarchii řádem osvěcujícím - jejich posláním je osvětlovat níže postavené řády, čili zprostředkovat jim světlo pravdivého poznání o Bohu. Nejdříve však kněz sám musí být osvícen. K tomu je potřeba, aby se člověk otevřel Božské pravdě, obrátil se ke světlu, upřel svůj pohled k prameni této pravdy, kterou je Bůh; to je jediná činnost, která je od člověka požadována.
Dionysios odsuzuje polemiku kvůli její neúčinnosti a tudíž pro její zbytečnost; vede jen k nekončícím sporům; ve skutečnosti se totiž vůbec nedotýká toho, co skutečně jest, tedy pravdy. Pravda si vystačí sama, potvrzuje se sama ze sebe, má moc samu sebe ochránit, neboť při pouhém kontaktu s ní je každé mylné mínění usvědčeno ze svého omylu.
(Nespecifikované citace z dogmatiky:
I. Belejkanič, Pravoslavné dogmatické bohosloví, PBF v Prešově, 1996)
Myšlenky Dionysia Areopagity čerpány z:
O nebeské hierarchii (rusky), Sankt Petěrburg 1995
Listy o mystické theologii (česky), Ikumeni 2005 (včetně úvodní studie od M. Koudelky)
Použité ilustrace:
Ikona setníka Longina
Ikona zobrazující přesvatou Bohorodici v hierarchii ikonomie spásy
Zobrazit příspěvek č. 184 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 6. 2007
Reportáž o sjednocení RPC
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Na stránce pravoslavných filmů byla zpřístupněna:
Televizní reportáž o sjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve. Rusko se definitivně rozloučilo s tragickou minulostí. Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu se sjednotila s Ruskou zahraniční pravoslavnou církví:
Reportáž z chrámu Krista Spasitele, dne 17. května 2007 (6:40 min.) (S českými titulky)
V současnosti chystáme ještě české titulky k delšímu dokumentárnímu filmu o historickém vzniku právě překonaného rozdělení Ruské pravoslavné církve.
----------------------
Titulky k reportáži
V chrámu Krista Spasitele byl dnes podepsán akt o kanonické jednotě mezi Ruskou pravoslavnou církví ve vlasti a v zahraničí.
Svoje podpisy na dokument dali patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. a nejvyšší představitel Ruské zahraniční církve metropolita Lávr. Obřad proběhl symbolicky na svátek Nanebevstoupení Páně, který dnes pravoslavní slaví.
Po slavnostní události začala prvá společná bohoslužba představitelů obou církví. Proč byla Ruská církev rozdělena a o historické události sjednocení, vypráví korespondent NTV Vladimir Kondratěv.
Místo tradičního náboženství se za Sovětského svazu objevilo nové božstvo, a dlouhá fronta lidí stála před Leninovým mauzoleem.
Vše se však vrací do svých kolejí. Dnes již od samého jitra trpělivě čekal zástup (přesněji řečeno dva: hostů a novinářů) nehledě na mírný déšť, aby se dostal na slavnost církve. Vstup je volný pro všechny. Jenom pro vzácné hosty (jen ze zahraničí přijelo asi 700 lidí) byly vytištěny pozvánky - vstupenky.
Zahraniční církev byla vytvořena jako alternativa mateřské církve, která se dostala pod vládu bolševiků - bezbožníků. Vyvrcholením pronásledování, vedené sovětskou vládou, bylo zboření chrámu Krista Spasitele, který byl ruskou národní svatyní.
Obnovení tohoto chrámu, v němž dnes probíhá sjednocení - to je jasné svědectví ukončení pronásledování církve. A přítomnost prezidenta země, který významně přispěl ke smíření, vyjadřuje definitivní rozchod Ruska se svou tragickou minulostí.
Jako první přichází vladyka Lávr metropolita Východoamerický a Newyorkský, nejvyšší představitel Zahraniční církve, který překonal úporný odpor dřívějšího vedení, které si nepřálo jakékoliv kontakty s Moskevským patriarchátem. Lávra vítají zvonem, který byl zvláště pro něho zhotoven. Patriarchu vítají tradičně pěti zvony.
Duchovenstvo obou církví v plném bílém bohoslužebném odění vchází do oltáře otevřeným královskými vraty pro tuto příležitost otevřenými.
To se obvykle dělá jen na Paschu. Ústupek od pravidel byl učiněn na prosbu zahraničních Rusů, kteří si přáli vidět prvé svaté přijímání obou hierarchů ze společného kalicha.
Po první modlitbě začíná za přítomnosti prezidenta oznámení usnesení obou biskupských synodů potvrdit akt o kanonické jednotě.
Akt o kanonickém společenství. Za prvé: Ruská zahraniční pravoslavná církev existuje jako neodlučitelná a samosprávná část místní Ruské pravoslavné církve. Zahraniční církev si zachová svou nezávislost v administrativních a hospodářských otázkách. Sama si bude ustanovovat kněžstvo, spravovat své farnosti, zachová si práva na majetek. Avšak v duchovních ohledech se podřizuje moskevskému patriarchovi.
Alexej II. a metropolita Lávr vycházejí na ambon a podepisují dlouho očekávaný dokument. "Kristus uprostřed nás." "Jest i bude."
Pod klenbami chrámu zní mnoholetí všem přítomným biskupům a další mnoholetí Bohem chráněnému Rusku.
Patriarcha Alexij II. se obrátil k přítomným se svým arcipastýřským proslovem:
"Radost osvěcuje naše srdce. Stala se historická událost, na kterou se čekalo dlouhé roky."
Metropolita Lávr vyslovil přání, aby bratrské svazky už nikdy více nebyly roztrženy: "V tento sváteční den slyšíme pozdravení od Pána, který vystoupil na nebe, a daroval nám radost jednoty a žehná nám svým pokojem."
Patriarcha poděkoval Vladimiru Putinovi za jeho spolupůsobení při sjednocení církve: "Srdečně vám děkujeme, že jste se zúčastnil této historické události. Máme na paměti vaše setkání v New Yorku s metropolitou Lávrem a členy archijerejského sněmu Zahraniční církve. Spatřili ve vás člověka odevzdaného Rusku a pravoslavného křesťana."
V. Putin: "Pochopili jsme, že rozkvět národa a rozvoj Ruska nejsou možné bez opory, která je v historické a duchovní zkušenosti našeho národa. Dobře si uvědomujeme a oceňujeme sílu působení pastýřského slova,
které sjednocuje ruský národ. A proto obnovení jednoty církve slouží našim společným cílům. Upřímně zdravím vás i nás všechny u příležitosti této skutečně významné a památné události."
Dnes se poprvé za 90 let nespolečenství konala první společná liturgie - hlavní křesťanská bohoslužba. Tíživé dědictví 20. století zůstalo v minulosti a Ruská církev ve vlasti i v zahraničí se stala jednou rodinou.
Kněží v různých zemích i prostí farníci nazývají sjednocení církví největší a epochální událostí nejen pro věřící, ale pro celé Rusko, pro všechny Rusy lhostejno, kde žijí.
N. Michalkov: "Myslím si, že reálně oceníme to, co se stalo, až tehdy, kdy budeme potřebovat tuto jednotu v nějaké (nedej, Bože) těžké chvíli."
Elena Beljaeva: "Je to největší událost, pro nás, kteří žijeme za hranicemi, jsme ruští pravoslavní křesťané, věříme v ruskou kulturu a ruský národ, ruskou víru. A nyní jsme se stali jedním tělem, jelikož jsme byli odloučeni jenom administrativně z politických důvodů. Pro mne je to událost mimořádné důležitosti."
Olga Afanaseva: "Je to veliká politická událost. Ohromná mystická, posvátná událost, protože ruský národ v Rusku žije, a myslím, že po tomto sjednocení nastane i nějaké posílení rozkvětu Ruska."
Sergej Kuznecov: "Deset let jsme k tomu spěli. Ještě před deseti lety nebylo možné představit si takový zázrak. Je to veliký zázrak, který pochopíme a uvědomíme si jej až za mnoho let."
Zobrazit příspěvek č. 183 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 6. 2007
BPM
Sláva Ježíši Kristu!
V sobotu 30.6. se koná pouť ke sv. Ivanovi do Svatého Jana pod Skalou.
Liturgie začne v 11 hodin.
Pěšky ze Srbska půjde s poutníky o. Patrik Ludvík.
Přijede vlakem v 9:12 (vlak vyjíždí z Prahy hl. n. v 8:26).
Pro ty, kteří tento vlak nestihnou (což je možné i u o. Patrika, bude-li mít vlak z České Třebové zpoždění) je další možnost jet z Prahy z hl. n. v 8:56, příjezd do Srbska v 9:42 - to ovšem přijdete do Sv. Jana těsně před liturgií.
Chtěla bych pěší poutníky požádat, zda by se mohli vzájemně domluvit, kdo vezme procesní kříž a kdo ikonu, aby mohlo procesí proběhnout jak má :-)
Zobrazit příspěvek č. 182 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 6. 2007
A. Osipov: o svobodě
A. Osipov: O svobodě člověka
Pár vět z Bible:
...i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. ... svévolně se ženou za poskvrňujícími vášněmi a pohrdají každou autoritou. Jsou to drzí opovážlivci; nechvějí se před nadpozemskými mocnostmi a rouhají se jim. ... Je jim požitkem vyhledávat i ve dne rozkoš; poskvrnění a hanební oddávají se prostopášnosti, když s vámi hodují. Oči mají plné cizoložství a nepřestávají hřešit, svádějí nepevné duše, srdce mají vycvičené v hrabivosti; jsou to synové prokletí. ... Takoví lidé jsou jako prameny bez vody, mračna hnaná bouří; je pro ně připravena nejčernější tma. Řeční prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze života v klamu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno.
(2. list Petrův; z 2. kap.)
Můžeme být i otrokem svobody, nebo služebníkem Božím. Skutečně je možno stát se otrokem zlých vášní, žádostí. Tím začíná neštěstí člověka. „Co člověk zaseje, to sklidí.“
Chápání svobody se nakonec soustředí na otázku dobra. Vždyť to, co člověk hledá, je dobro, blaho. Ve svobodě je spatřována jedna z prvních nutných věcí k dosažení dobra - blaha. Co je to tedy dobro a blaho? Z pohanského pohledu: chléb a hry. A víme, k čemu to vede. Z křesťanského pohledu: dobrem je to, co člověka připodobňuje k Bohu.
Dobrem jsou Boží přikázání - nikoliv ve smyslu předpisů, ale jakožto vlastnosti zdravého člověka.
S tím koncem konců souhlasí na elementární rovině všichni. Není žádné vlády a žádného státu, kde by nebyla zakázána vražda, krádež, násilí... To se všude zakazuje. Tedy všichni chápou, že toto není dobro.
Omyl však spočívá v tom, že se sice zakazují tyto nejhrubší projevy zla, ale zcela se opomíjí pohled na to, co je v člověku rodí. Proč to člověk dělá? O tom se nepřemýšlí.
Pohleďte na současnou kulturu. Co se tam děje. Vraždy, násilí, nemravnost, hrozné scény. Hvězdy popmusic za sebou táhnou masy lidí. Naplňují největší stadióny svými koncerty. A společnost to hýčká a pěstuje. A co je ještě horší: prohlašuje se to za kulturu, a dokonce se z toho stává jakási duchovnost.
To je ohromující slepota. Svět nechápe, že policejním potíráním zločinnosti se jen zastřihují výhonky, přičemž však společnost hojně zalévá a hnojí kořeny tohoto stromu zla. Jak je možné hnojit a zalévat kořeny a nedívat se na větve stromu?
Podle avvy Dorotheje se považuje: ctižádost, zištnost, rozkošnictví, za modly. Nechápeme, že tyto modly, které jsou pěstovány a kultivovány, nemohou neporodit jakýkoliv zločin.
Pouze dvěma způsoby je možno zvítězit nad zločinem. Buď tím, který nabízí křesťanství (jež lidi obrací k vnitřnímu člověku a vede je ke správnému životu, k cestě Kristově). A nebo je tu druhá cesta: krajní disciplina, totalitní režim, aby se nikdo neodvážil spáchat zločin; tím se dosáhne kolosální discipliny - za cenu naprostého otroctví. To je cesta Antikrista.
Současná „křesťanská“ civilizace na Západě i na Východě s ohromující smířlivostí hlásá a pěstuje svobodu tělesnou, svobodu žádostivosti; a při tom takřka dokonale ignoruje svobodu lidské duše. Veškerá pozornost je nyní obrácena na tělo. Otevřeně vyhlásila svobodu vášní, s rozhodností zavrhuje ideu křesťanské lásky. Tato civilizace stále očividněji vede své národy do kolapsu, do smrti.
Pramenem všech současných krizí (včetně ekologické) je absolutizovaná vnější svoboda, ze které se zcela vytratil pojem hříchu. Tady se rodí svévole a ty nejnelítostnější vztahy ke všemu: k jinému člověku, k dalším národům, k okolnímu prostředí, k přírodě. Je odmítnutím přirozeného zákona a mravních principů. V konečném důsledku je to svoboda typu „vše je dovoleno“. A taková svoboda dovede lidi k absolutnímu otroctví.
Mimochodem: tuto svobodu jsou lidi schopni prodat za trochu komfortu. Jeden současný spisovatel praví: Všude po světě umírá svoboda; politická, ekonomická i osobní. Žít bez svobody je lehčí. Stále více lidí je ochotno vzdát se své svobody výměnou za pohodlný a klidný život. Když není svoboda, není třeba dělat žádná rozhodnutí. Lidé mají menší odpovědnost.
A skutečně. Mnoho lidí hledá toho, kdo by za ně přijal odpovědnost a činil za ně rozhodnutí. Stačí pohlédnout na sekty - na čem jsou založeny? Přesně na tomto: vůdce sekty za lidi rozhoduje.
Tento odklon od svobody je zcela zákonitý. Lidské vášně, když získají svobodu, plně zotročují člověka. Vášnivý člověk je zotročen. A kdo je to ten zotročený?: rozkošník (tj. závislý na rozkoších), egoistický člověk. A ten, kdo touží po rozkoších, velice snadno prodá i svoje prvorozenství za čočkovou polévku. Vidíme to všude.
Sv. Jan Teolog (apoštol) prorokuje toto všeobecné dobrovolné otroctví: „A pokloní se mu všichni, kteří žijí na zemi a jejichž jména nejsou zapsána v knize života.“
Známý rusky myslitel Ivan Oksakov, když hodnotil vývoj Evropy, psal ve své době prorocky: „Vývoj, který odmítá Boha a Krista, se na konec stane úpadkem. Taková civilizace skončí zdivočením, svoboda bude završena despotismem a otroctvím. Svlékne-li ze sebe člověk Boží obraz, nevyhnutelně se sebe svlékne o obraz člověka (a již k tomu dochází) a stane se zvířetem.“ Současnost potvrzuje pravdivost jeho slov.
Co říci, pokud se už svoboda vztahuje i na satanismus?, na satanismus, který otevřeně prohlašuje, že principem jeho víry je konání zla. A přesto je povoleným náboženstvím. Došli jsme až k šílenství.Pochopme, že vnější svoboda nemůže být hodnotou jen pro sebe samu. Není cílem. Z pohledu pravoslavného člověka je jen jednou z možných (ale nikoliv nutných) podmínek k dosažení hlavního cíle křesťanského života: duchovní svobody. A tyto vnější svobody musejí být vždy omezené, aby mohly být skutečně užitečné. Konec konců dobře víme, že tyto vnější svobody nikdy a nikde nejsou neohraničené.
Princip, který panuje v současném světě: „svoboda pro svobodu“ (čili převaha svobody nad všemi ostatními hodnotami lidské osobnosti a především převaha nad láskou) je svého druhu drogou, která hubí stále větší množství lidí.
„Svoboda jen pro svobodu“ je narkotikum. Bez duchovně-mravního kriteria není žádná reálná možnost správně řešit otázku vnější svobody. Tj. jaká má být a do jaké míry je přijímat. Tímto křesťanským kriteriem je: primát lásky, obětavé lásky, převažující nad všemi ostatními hodnotami lidského života.
Proto pouze v lásce je možná optimální realizace všech těch práv, která jsou nutná pro lidskou společnost.
Berďájev se naprosto mýlil, když vyhlásil primát svobody nad životem, nad existencí. Hovoří se tu o hlavní náboženské pravdě: „Já jsem jsoucí,“ pravil Bůh. Prohlášení prvotnosti svobody v této sféře není nic jiného, než primátem svobody nad nejvyšší vlastností Toho, kdo je Jsoucí. Nad láskou.Poznámky z přednášky prof. A. Osipova
V tom je největší a osudný omyl Berďájeva
Právě proto se Berďájev stal pro západního člověka představitelem pravoslaví, ideologem, géniem. Západního člověka zaujala právě svoboda. Západ naprosto nechápe právě ty pravoslavné principy, o nichž byla řeč výše. Proti současné veliké propagandě západních idejí je potřeba postavit velikou ideu lásky, která je nade vším. Pouze v lásce je skutečná svoboda. Bez lásky není svoboda.
(z pravoslavného vysílání Rozhlasu Radoněž)
P.S.
Z podobných důvodů, jako byl Západem oblíben myslitel Berďájev, stal se zde dnes oblíbeným Alexandr Meň (v jehož filosofii svoboda hraje klíčovou roli), který pro Západ stal „symbolem pravoslaví“... (A ze stejných důvodů má na Západě takový úspěch buddhismus, který hovoří o svobodě, ale odmítá pojem hříchu, zvěstuje radost a zavrhuje pokání.)
Zobrazit příspěvek č. 181 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 6. 2007
Z tisku
Dva gruzínští pravoslavní duchovní byli surově zbiti v Turecku
Kněží přijeli do Turecka jako součást skupiny turistů. Jejich vztah k církvi prozrazovaly náprsní kříže, které měli zavěšeny na krku. Oba muži byli zrovna nakupovat, když k nim přistoupili tři muži a zbili je. Jejich surovostem učinil přítrž až příjezd policie. Zraněné muže dopravili do nemocnice, odkud byli dopraveni do vlasti. Útočníci, kteří zůstali na svobodě, vypověděli, že se rozhodli zaútočit, protože se domnívali, že křesťané přijeli do Turecka za účelem proselitismu.
(Blahovest Info, Millinet)
Ekumenický patriarcha žádá uznání občanských práv křesťanů v Turecku
Patriarcha Bartolomeos I. požaduje, aby křesťané měli stejná práva jako muslimové.
Koncem minulého týdne vyzval patriarcha tureckou vládu, aby uznala náboženské menšiny. „Žádáme nejen svobodu, abychom mohli oslavovat naši víru v našich chrámech, ale přiznání všech občanských práv - stejných jakých požívají naši muslimští spoluobčané v Turecku.“
Turecko zase požaduje, aby konstantinopolský patriarcha byl tureckého původu.
(Agnus, AsiaNews)
V Indii byly uvězněny čtyři tisíce účastníků pokojné demonstrace za ochranu křesťanů
Více než 4000 demonstrantů bylo uvězněno, když konali pochod ulicemi hlavního města Indie a žádali vládu, aby přerušila mlčení o násilnostech proti křesťanům. Na demonstraci před parlament přišlo asi 5000 lidí. Řečníci žádali ochranu lidské důstojnosti a ústavních práv křesťanů.
Policie potvrdila uvěznění 4000 lidí. Brzy poté však byli propuštěni.
Generální tajemník Celoindické křesťanské rady prohlásil: „Poprvé od r. 1997 bylo uvězněno takové množství lidí. Bylo neuvěřitelné vidět katolické jeptišky, protestantské pastory, občanské představitele a další osoby, jak v policejních celách zpívají křesťanské písně.“
(Agnus, AsiaNews)
Zobrazit příspěvek č. 180 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 6. 2007
3. neděle po Padesátnici
3. neděle po Padesátnici: netrapte se světskými věcmi
Ze čtení evangelia:
22 Svíce těla jest oko; jestliže oko tvé prosté bude, všecko tělo tvé světlé bude.
23 Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude. Proto jestliže světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, co pak sama tma, jaká bude?
24 Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho se bude držet, a druhým pohrdne. Nemůžete Bohu sloužiti i mamonu.
25 Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?
26 Hleďte na ptactvo nebeské, že nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, avšak Otec váš nebeský krmí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?
...
31 Nepečujte tedy, říkajíce: Co budeme jísti? anebo: Co budeme píti? anebo: Čím se budeme odívati?
32 Nebo toho všeho pohané hledají. Ví zajisté Otec váš nebeský, že to vše potřebujete.
33 Ale hledejte vy nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.
(Matoušovo evangelium, 6. kapitola)
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
Evangelium čtené v pravoslavných chrámech o této neděli by bylo lze stručně charakterizovat jako výzvu k duchovnímu životu a duchovnímu smýšlení. Celá 6. kapitola Matoušova evangelia hovoří o osvobození srdce člověka, což je nezbytnou a základní podmínkou pro reálný duchovní život. Jenom člověk svobodného srdce může sloužit Bohu. Kdo je otrokem tohoto světa, slouží „mamonu“ (to je zde zástupný pojem pro vše světské, pomíjivé, k čemu se upíná nezdravá lidská žádostivost) a nikoliv Bohu. „Duchovní život“ otroků světa je pouhým zdáním, iluzí.
Tvrdá je tato pravda, kterou Ježíš říká bez podobenství, bez obalu a bez jakéhokoliv změkčení: nelze dvěma pánům sloužit. Nemůžeš sloužit zároveň Bohu i mamonu.
Pro dnešní západní lidi je tato pravda těžko snesitelná. Stává se, že když o tomto principu křesťanství vyprávíme běžnému člověku z našeho světa, tak se otočí a jde pryč. Vždyť současný svět nám toho tolik nabízí: pohodlí, luxus, stále komfortnější bydlení, krásné oblečení, lákavé pokrmy a cizokrajné nápoje, mnoho žádoucího zboží, stále dokonalejší automobily, exotické dovolené, vydělávat více a více peněz, výdělek výhodně investovat a rozmnožovat, postupovat po kariérním a společenském žebříku; mít více všeho, užít si nejlepší zábavu... (Znáte to z reklam - to je samé: „více“ a „déle“, a „vy za to stojíte“, „dopřejte si“, nebo „pro bohatší život“, „dejte si to nejlepší“, a „ještě svěžejší“ a „nová chuť“, ale „původní receptura“, a při tom se to už vůbec nedá jíst, jak uměle to chutná; vše musí být čistoskvoucí a dezinfikované, jinak to není doopravdy čisté, takže jsou pak lidé kvůli té sterilní čistotě stále nemocní a z těch hromad jídla navíc ještě tlustí, a tak jsou pro ně tady všelijaké předražené lékárenské preparáty a tělocvičné náčiní, na němž si mohou vychutnat ten úžasný zážitek, dřít se a při tom nepracovat, šlapat a nikam při tom nejet; a pro seniory máme tak silné vitamíny, že se smrti už nemusíte bát; „užij si“, „dej si“, „kup a vyhraj“, „to musíte mít“ „neváhejte“, jinak už nikdy v životě nebudete šťastní... A jestli vaší kočce nedopřejete naše drahé žrádlo umleté z nejlepších australských myší, tak vám vypelichá a pojde, a sousedovi ne. Blázinec.) Tohle je jedna z tváří našeho dnešního světa. A jestli přece jen někdy zemřete, což je však nepravděpodobné, poslouží vaše orgány dalším, aby si to tu užívali ještě o trochu déle. „Krásné je žít“, jenže co když se nějak vytratí celkový smysl toho všeho...?Ve světle křesťanství vidíme teď naši skutečnou pozici - stojíme před volbou. Použijeme svou svobodu, kterou Bůh každému člověku dává a o kterou nás žádná doba, žádné místo, žádná situace nemohou připravit, - a uskutečníme svůj výběr, zvolíme si. Takovýchto voleb vykonáme ve svém životě bezpočet. Někdy jsou to drobnosti, jindy jsou to zásadní rozhodnutí. Všechny tyto volby, které jsme již uskutečnili, které právě konáme i ty které ještě provedeme, mají svůj význam. Z nich se totiž skládá jedna veliká volba, kterou každý člověk celým svým životem provede, - je to volba jeho věčného údělu.
Svobodu, kterou nám Bůh dal, používáme celý život. Každý může ve všech situacích lidského života uskutečňovat základní výběr: zvolit dobro a zavrhnout zlo. V tom je lidská velikost. Tuto svobodu nám dal Bůh a nikdo nás o ni nemůže připravit. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, a svoboda by přece neměla smysl, kdyby ji nebylo možno realizovat, čili kdyby člověk neměl možnost volby. Proto již od samotného začátku existence člověka na zemi, byl Adam postaven před volbu: Bůh anebo něco jiného...? Dobro nebo zlo?Jeden typ volby, který opakujeme v mnoha různých okolnostech a životních pozicích, je volba: sloužit Bohu či mamonu? Udržet srdce svobodné pro službu Bohu, nebo je nechat uvíznout v pastích světa a ve všech těch propletencích nekončící žádostivosti a zauzlinách nikdy neukojitelného chtíče?
Pouhá formální příslušnost k Církvi není nic platná pro spásu, jelikož ta přichází skrze duchovní život. Spása - to je poznat Boha, s Bohem sám sebe spojit. A to není možné pro člověka, který je srdce spoutaného světskostí.
Co je to vlastně duchovní život? Pro jedny odříkávání modliteb, pro druhé výšiny hesychasmu. Ti první často nepostihují to, co je pro duchovní život zásadní - jeho niternost a zároveň jeho „bojovost“ (je to zápas - žádné sladké rozjímání a už vůbec ne pouhé drmolení svatých textů). Ti druzí zase často ani nevědí, o čem vlastně mluví (to dnes platí pro většinu případů, kdy můžete někde slyšet někoho „zasvěceného“, jak „vysvětluje“ hesychasmus).Slova Kristova o „prostém“, resp. čistém, oku vykládá sv. Theofan Zatvornik jako slova o čisté mysli. A tělem se tu podle sv. Theofana míní celý obsah lidské duše, vše, z čeho se duše skládá. Tudíž - je-li mysl čistá, prostá, pak je v duši světlo. Pokud je mysl zlá, špatná, je následně duše potemněná, tmavá.
Zeptáme-li se těch, kdo jsou povoláni a opravdu kvalifikováni podat smysluplnou odpověď, starců, pak většinou řeknou, že základem duchovního života je zápas s myšlenkami. To je klíč k nefantazijnímu a realistickému duchovnímu životu. Vyhánět ze své mysli všechny zlé, pyšné, chtivé, závistivé a jiné myšlenky. Neustále. Čistit svou mysl a potažmo své srdce.
Je to neviditelné. Nikdo vám nevidí do hlavy, takže nikdo neví, jestli to děláte, nebo jestli si povolujete mučivě, dráždivě či slastně rozvíjet myšlenky, jaké vám jsou do mysli zasévány. Nikdo o tom neví. Nikdo vás nepochválí. Avšak budete-li to činit, časem vás začne navštěvovat pokoj, který není z toho světa, a který tento svět dát nemůže.
Starec Paisij Athonský říkal: Dnešní lidé mohou mít vše, - kromě dobrých myšlenek. A jindy radil: Učiňte ze svých hlav továrnu na dobré myšlenky. V praxi však jsme my, světští neduchovní lidé, nemocní duší i tělem od špatných myšlenek. (Ze světských lidí to skoro nikdo neprozradí, ale ve skutečnosti je právě vnitřní pokoj to, po čem lidé prahnou nejvíce, ale čeho mají nejméně a nikde to není k mání /ani v Americe/.)
Vnějšími předpoklady tohoto vnitřního duchovního života je život podle Božích přikázání a další náležitosti křesťanského života, které jsou všeobecně známé.
A dále vysvětluje svatý zatvornik: Prostá mysl je taková, která přijímá vše, co je napsáno v Písmu svatém, a tak, jak je to tam napsáno, a je bez pochybování přesvědčena, že vše je vskutku tak, jak je to v Písmu zapsáno. Nemá v sobě žádné důvtipné výmysly, chytračení, kolísání, váhání. Zlá mysl je taková, která přistupuje k Písmu svatému se lstí, chytráckým zkoumáním s cílem usvědčit je. Taková mysl nemůže věřit upřímně, ale podrobuje Boží slovo svému uvažování. Přistupuje k němu ne jako učedník, ale jako soudce a kritik, který se chce dozvědět, co Bible praví, aby se jí pak mohl vysmát anebo povýšeně pronést: „Ano, tohle není špatné.“ ... Z toho pak je jen kolísání, nepochopení, otázky bez odpovědí; nic pro něho není na svém místě, chodí ve tmě, jen po hmatu. Čistá mysl vidí vše jasně, každá věc má pro ni svůj určitý charakter, určený Božím slovem, vše je u takového člověka na svém místě a on přesně ví, jaký má k čemu udržovat vztah, kráčí po zjevných stezkách...
Tolik sv. Theofan. Současnému myšlení naší civilizace, které - co se týče podobných otázek - už přijalo jako hotovou věc, že nikdy nic není jasné, a jestli je něco jasné, tak je to podezřelé (a vypadá to na fundamentalismus), bude asi dnešní úvaha Thefana Zatvornika znít nelibě. Dopišme tedy ještě připomenutí, že i on chápe výše citované evangelium v souvislosti s vnitřním duchovním životem člověka a s vírou, která začíná důvěrou. Ano, křesťanská víra v Boha pochází od důvěry v Boží slovo - Bibli. A plná víra stojí na plné důvěře...
Zobrazit příspěvek č. 179 jednotlivě
archimandrita Joakim
--- 16. 6. 2007
Pozvánka na pouť do Hrubé Vrbky
Pozvání
Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007 (na sobotu 8. září je naplánován vyučovací den na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci, proto jsme zvolili dřívější termín konání pouti).
Program bohoslužeb:
V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění
V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie
Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.
Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.
Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby i literaturu (70 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).
Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry
Zobrazit příspěvek č. 178 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 6. 2007
Putování do Chotouně
V Chotouni u pramene
Neděle svatých země české mne inspirovala vypravit se zase po nějakém čase k pramenu sv. Prokopa do Chotouně. Uvítala mne liduprázdná náves s vysokými stromy. Pramen byl na svém místě. Políbil jsem starý otář-prestol, který je nad pramenem vybudován a usedl jsem k prameni. Napil se vody; byla opravdu lahodná. Mohutná lípa, která pramen střeží, na mne z koruny vydechla jemnou líbeznou vůni a listí zašeptalo nějakou na zemi už neznámou řečí... Bylo tam krásně.
Pramen vyvedl anděl při Prokopově narození. Dodnes dává neobyčejně dobrou a silnou vodu, pro kterou si sem jezdí lidé z okolí (jak jsem sám mohl vidět). Kéž jim všem sv. Prokop požehná.
Pramen sice vyvěrá pod oltářem, ale vyveden je asi 1,5 m před něj, kde je možné si vodu nabrat. I v tom letošním suchu prýští voda stejně jako dřív.
Seděl jsem tam a modlil se u té vody ke svatému Prokopu. Zabroukal jsem tropar o „vyvoleném divotvorci a obdivuhodném postníkovi“ a prosil ho, aby nás, české pravoslavné, učinil služebníky pravdy, jakým byl on sám. Aby nám pomohl správně se zorientovat v téhle době lži, klamu a zmatení. Aby lidem pomohl mezi kalnými vodami z různých duchovní proudů, ve kterých se míchá všechno s čímkoliv, najít pramen vody čisté a živé.
Vzpomínám si, jak jsme sem jednou přijeli vykonat bohoslužbu (to už je více než před deseti roky). Bylo nás pár lidí. Sloužil jsem na tom kamenném oltáři božskou liturgii. Lidé zpívali, jejich modlitby se nesly po té tiché návsi. Na oltáři tenkrát nebyla socha. Po liturgii kolem šla jakási babička, zdálo se, že je potěšena tím naší modlením; jen zalitovala, že tam zrovna není ta socha a oltář se jí zdál bez ní takový prázdný. Prý je socha zrovna restaurována... Otázal jsem se, co je to za sochu. „No tam je přece ten čert,“ spráskla ruce babička nad mou nevědomostí. Zdvořile jsem mlčel, ale v duchu jsem děkoval Bohu, že sochu odvezli a že jsme mohli sloužit na oltáři bez čerta.
Dnes už tam ta socha je, takže se můžete podívat, jak je to s tím čertem. Nu, není to tak zlé, jak jsem se původně obával. Přece jenom tam dominuje sv. Prokop... Stejně je však zajímavé, že to, co lidem utkví v paměti nejvíce, je ten čert dole...
Za úvahu stojí i to, jak vděčně je tradován obrázek Prokopa orajícího s čertem. Kdo však přemýšlí nad tím, že sv. Prokop nalezl pravdu a svědčil o ní svým životem? Pravda dneska lidi zkrátka „moc nebere“.
Udělal jsem pár fotek a došel jsem si do auta pro psací nádobíčko, sedl si tam vedle pramene pod starou moudrou lípu a napsal tyhle řádky. Ve stínu lípy. Ptáčkové zpívají nádherně, vyzpěvují své melodické ornamenty, voda v prameni tiše zurčí... Je to útěcha sem doputovat. Sv. Prokope, pros Boha za nás!
---------------
P.S.
Zřejmě aby se potvrdila slova, která jsem zrovna dopsal, přišel po chvíli nějaký školní výlet: děti asi tak ze druhé třídy s třemi učitelkami. Drobotina se vrhla k prameni, učitelky udělily pár rámcových pokynů, poté usedly opodál pod strom a zapálily si. Jeden klučina přišel po pár minutách ke mně a ptá se mně, proč mám takové vousy, že prý vypadám jako skřítek. Namítl jsem, že skřítkové jsou přece malí. Klučina to uznal: „Tak jste velký skřet“ - řekl laskavě. Tak, a mám to. Pak se tázal, co tam dělám. Odvětil jsem, že tady píšu něco o tom prameni, a řekl jsem mu pár slov o sv. Prokopu; při tom mi nahlídl do toho, co jsem napsal: „Tam je něco o čertovi!“ - vyjekl nadšeně. Tak jsem chtě-nechtě musel vyprávět historku, jak Prokop oral s čertem. Ach jo.
Nato se přitočily další děti: „Máte tam nějaké hry?“ - ukazovaly na notebook. Odtušil jsem, že „hry tam nemám“, v důsledku čehož zájem školáků o skřítka hlídajícího svatou studánku silně poklesl.
Loučím se dětmi a pomalu se ubírám pryč. Jdu kolem pokuřujících učitelek, které neslyšely, o čem jsem se s dětmi bavil, a jedna z nich se mne přísným tónem pedagoga táže, co tady dělám a co tu hledám, a že prý je to jen obyčejná voda, co tuhle teče. Ten tón jejího hlasu ve mně vzbudil pocit, že jsem někde na stupínku, před tabulí, a je mi asi tak deset. „Je to místo spojené se svatým Prokopem,“ vyhrknul jsem a očekával klasifikační ortel. Učitelka nad očekávání spokojeně přikývla, a pak se už normálním tónem zeptala, jestli nevím, zda sv. Prokop oral s čertem od Sázavy k Chotouni, či z Chotouně na Sázavu. Nevěděl jsem. (Zkusil jsem první variantu, ale bylo na mně vidět, že jen hádám.) Budu si muset doplnit vzdělání. Asi bych to měl za pět, jenže to nevěděla ani samotná paní učitelka, tak mi to zřejmě protentokrát prošlo.
Zobrazit příspěvek č. 177 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 6. 2007
O společných meditacích, ekumenismu a bombardování
Nad jedním televizním pořadem z cyklu „Cesty víry“
Meditace s dalajlamou 25.2.2007
„Svatý muž“ letěl tisíce kilometrů z Indie, aby zde z kazatelny katolického chrámu nejsvětějšího Salvátora před shomážděným davem Středoevropanů a před televizními kamerami zvěstoval tento pozoruhodný fakt: "Duchovní bratři a sestry. Chtěl bych se s vámi podělit o trochu zkušenosti s hodnotami duchovních zážitků, které jen ztěží najdete v každodenním životě. Přistoupíte-li k životu s důvěrou a přesvědčením a necháte-li v sobě rozvinout potvrzení vaší náboženské víry, může vám to také někdy přinést těžkosti." Toť vše. Tak to bylo odvysíláno Českou televizí. (Díky za radu z dalekého Tibetu; to by nás v křesťanském chrámu nad životy svatých mučedníků snad ani nenapadlo... :-)
Člověka by si tak nejprve pomyslel, že si z nás asi někdo dělá blázny. A nebo nás na dalekém Východě považují za úplné děti, s nimiž je nutno hovořit takovýmto způsobem? Konec konců - když se rozhlédneme po naší západní civilizaci - můžeme skutečně jako pomatení či duchovně retardovaní vypadat...
Další perla, kterou dalajlama pronesl později (opět v plné citaci): "Teď si položme otázku: proč existuje takové množství různých náboženství? Je to nutné? Věřím, že ano. Protože v lidském pokolení je tolik duchovních dispozic, že jedno náboženství, jedna filosofie, prostě nestačí." V tomto pojetí je vlastně kladeno rovnítko mezi náboženství a filosofii. A dále - dalajlama zde jinými slovy říká, že pravda není nic objetivního, ale je subjektivní - je výsledkem okolností - lidských sklonů, resp. dispozic. Je relativní. Kdyby měl být mezináboženský dialog skutečně smysluplný, musel by se na tomto prvním bodě pozastavit a začít se věnovat právě tomuto problému. Vždyť křesťanství, které hovoří o zjevené pravdě, pravdě, která je Božská, je úplně opačného názoru. Jenže - a to je fatální problém a poklesek ekumenismu - dialog se přes tento "kámen úrazu" mlčky přenese, jakoby ve věci přístupu k pravdě a pojetí pravdy panovala naprostá shoda. Dialog následně sice "zdárně pokračuje", ale je celý od samotného svého počátku založen buď na lži nebo pokleslé praktice: "nebudeme-li o problému hovořit - není žádný problém".
Jakou hodnotu za těchto okolností může mít nějaká "společná meditace". Není to spíše "společný klam" (tzv. "prelesť")? Vždyť meditace není synonymem pro pravdu, ani pro Boha. Meditace může bloudit různými stezkami. Ani ustanovení společného předmětu - tématu meditace nestačí. Bláhové je domluvit se, že budeme meditovat na téma "pravda" nebo "nejvyšší pravda". Když se nedomluvíme slovy ani na rámci, v němž by se někde tato společná pravda měla nacházet, jak bychom k ní mohli kráčet společnou meditací? Místo společné pravdy tu máme "společné meditativní bloudění".
"Společné meditace, hm, v tom - v chrámu sv. Víta, považuji za něco velice důležitého," poznamenal Václav Havel a vysvětlil, v čem ta důležitost spočívá: M. Albrightová (která - mimochodem - byla viněna ze spoluodpovědnosti za nesmyslné bombardování Bělehradu, pro které se i veřejně angažovala, kde americké rakety zbytečně zabily 2000 lidí) se při společné meditaci rozplakala, protože ji dojala schopnost představitelů mnoha náboženství a kultur být spolu a mluvit podobně. V této Havlově poznámce je obsažena celá plytkost ekumenismu: My si s dojetím popláčeme nad divadlem sjednocování světa, ale zároveň neváháme zabíjet ty, kteří mají jinou kulturu, než my, jiné náboženství, jinak uvažují, nebo mají jinou politiku, jiné zájmy, jiné obchody... Dojímáme se nad tím, co se děje pod naší taktovkou, ale běda těm, kterým se pod ni nechce. Tohle ekumenismus neřeší; ani nemůže, protože je jedním z nástrojů globalizace.
Ale vraťme se k televiznímu pořadu.
Když s v r. 2006 dalajlama setkal s Václavem Havlem, učinil mu takovýto zajímavý návrh: V Praze by se v dohledné době mělo konat významné shromáždění osobností s mezinárodní duchovní autoritou, které by se mělo pokusit zeslabit napětí a nedůvěru mezi muslimy a západním světem.
"Jakmile se emoce vymknou kontrole, všechno je možné. Situace je docela vážná. Metoda jak tomu zabránit? Nejen politickým tlakem, ale i jiným způsobem. Mezi muslimským světem a světem Západu existují dnes výrazné překážky. Ty podle mého názoru musejí být odstraněny. Jak? Nastolit více osobních kontaktů, více setkávání. Tato snaha se nám určitě vyplatí." Tak pravil dalajlama. Hlubiny Tibeťanových rad necháme bez komentáře, že? Když se to vezme kolem a kolem, něco tu říkat musí, když už mu zaplatili letenku...
Podle mého soukromého názoru daleko zajímavěji tam hovořili někteří Zápaďané:
E. Wiesel: "Celý život bojuji s nesnášenlivostí. Toleranci bych raději nahradil respektem. Respektuji ty, kteří se mnou nesouhlasí. I dnes žijí na Západě i Východě lidé, kteří se vzájemně respektují. ... Kdykoliv se náboženství stane extrémním, stane se i fanatickým. Fanatismus je z definice popřením jazyka; nasilí se pak samo stává jazykem."
J. Rupnik: "Na Západě jsme přesvědčeni, že lidská práva je univerzální pojem, že je to jakýsi náš dar lidstvu, a že my první jsme tuto myšlenku formulovali, ale že je to myšlenka univerzální, ale že ji sdílejí nebo mohli sdílet, měli by ji sdílet i jinde na světě. Samozřejmě však, jakmile přicházíme ke konkrétnímu uplatňování této myšlenky, a nebo někdy k jejímu prosazování metodami, které nejsou vždy mírumilovné, pak zjišťujeme, že vznikají reakce nebo odpor nebo jiné chápání lidských práv."
B. Geremek: "Když jsem navštívil Čínu, snažil jsem se nastolit otázku lidských práv... Odpověď z úst oficiálních čínských představitelů byla: Koncept lidských práv je pojmem po výtce evropským a nás příliš nezajímá. My máme Konfucia. To je jiná dimenze myšlení o světě a o člověku..."
To je zajímavá poznámka, stojí za to, se u ní trochu zastavit.
Je pravda, že koncept lidských práv je typickou evropskou tradicí. Je tomu tak kvůli tomu, že vychází z evangelia. Jenže slovo "vychází" musíme na tomto místě chápat doslovně, v jeho přesném významu. Tedy lidská práva jsou důsledkem toho, že evropská civilizace vyšla z evangelia - resp. opustila evangelium. Koncept lidských práv je vlastně světskou materialistickou náhražkou evangelia. Evropa si nechala vzít evangelium, a místo něho byla Evropanům podstrčena lidská práva.
Evangelium samo dává člověku nejvyšší důstojnost, jaká jen může být. Je to důstojnost lidí jakožto Božích synů, důstojnost člověka, který byl stvořen podle obrazu Božího, vznešenost člověka, jehož Kristus učinil dědicem nebeského království. Celá tato důstojnost a vznešenost byla v naší euroamerické civilizaci lidem uloupena, a aby si toho lidé obraní o svoje královské dědictví nevšimli, byla jim podstrčena laciná náhražka - „lidská práva“. Koncept lidských práv je karikaturou evangelia...
Ale zpět k televiznímu záznamu události.
Je zajímavé, že na podobných fórech patří proslovy náboženských představitelů (bez rozdílů náboženství) většinou k těm povrchnějším... Francouzský katolický biskup: "Mám to štěstí žít v diecézi ve francouzském okrese, kde spolu žijí muslimové, židé, buddhisté a křesťané různých vyznání... Nutí nás to neuzavírat se do sebe. Rád se stýkám s těmi lidmi, kteří mají pevnou víru, ale zároveň přijímají dialog... Jsem zván do sousední mešity pohovořit o Abrahamovi, rabíni vyučují naše věřící Starému zákonu. Nyní máme s rabíny sérii výměnných přednášek a byli jsme spolu v Osvětimi. Přátelím se lidmi, kteří stavějí největší evropskou pagodu, má být nad městem, zvykli jsme si setkávat se ... Příliš nevěřím, že bychom byli schopni něco společně vybudovat, kdyby se každý nesnažil hledat svoji pravdu."
Následovala společná meditace.
Nakonec symbolické společné zapalování svícnu, jak bývá už omšelým obřadním zvykem při podobných příležitostech. Na můj vkus dosti laciné... Ale jakási americká politička si prý při tom hezky poplakala.
Zobrazit příspěvek č. 176 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 6. 2007
Neděle všech místních svatých
Neděle všech svatých, kteří se zaskvěli v zemích našich
Minulou neděli celá Církev oslavovala památku všech svatých ze všech dob. Dnes konáme ještě zvláštní vzpomínání svatých, kteří zazářili v naší zemi.
„Sláva, čest a pokoj každému, kdo činí dobro!“ (hlásá dnešní epištola).
Jako pravá láska k celému lidstvu začíná od lásky k rodným, tak pravé uctívání všech svatých není možné, aniž by se v prvé řadě ctila paměť místních svatých.
Můžeme navštěvovat místa jejich mučednictví či duchovního zápasu a askeze, která jsou dosavad navštěvována jejich duchem. Můžeme se modlit u jejich ostatků, které byly oslaveny mnohými zázraky. Možno pohledět na předměty, které byly posvěceny jejich dotykem, čerpat vodu u jejich studánek (u jeskyně poustevníka sv. Ivana Českého, a v Chotouni je pramen, který vyvedl anděl, když se narodil sv. Prokop Sázavský).
Mezi našimi místními svatými je i biskup mučedník, který činil to, co svatí biskupové činí: „Shromažďoval lid kolem Krista... kolem spásonosné pravoslavné víry, bez níž nemožno zdědit Království nebeské“ (tak o svatých biskupech: Pravoslavnyj kalendar Ruské pravoslavné církve, Moskva).
Svatí se snažili sloužit pouze Bohu a Bůh dal, že tím sloužili celému národu. Toužili namáhat se jen pro Boží království, ale Hospodin skrze ně prokazoval dobro i ve sféře pozemské. Působil skrze ně věčný zákon Kristův: „Hledejte především Království Boží a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mat 6,33).
Všichni tito svatí byli pozemšťané jako my. Všichni se zpočátku zabývali stejnými pozemskými skutky, jako my se zabýváme. Kde se v nich vzalo to, kvůli čemu je nyní oslavujeme? Každý z nich se jednou setkal s Kristem a Pán ho povolal - stejně jako apoštoly, bývalé rybáře: „Pojď za mnou,“ a oni v tu chvíli odložili sítě a následovali Ho. (Jak to čteme v dnešním nedělním evangeliu.)
Proč šli apoštolé tak ochotně a rychle? (Táže se sv. Theofan Zatvornik a hned odpovídá:) Protože uviděli něco lepšího. To je zákon zasazený do naší duše - když pozná a okusí lepší, odvrací se od toho, co je horší, a zavrhuje to. Děje se tady to, o čem Pán vypráví v podobenství o poli a drahocenné perle. Tímto pokladem a perlou je víra v Pána a společenství s ním skrze víru. Hned při křtu se stáváme majiteli tohoto pole, ve kterém je zakopán takový poklad. Proč si vlastně tak málo ceníme takového pokladu, a nízko jej oceňujíce, promrháváme jej za nicotnosti? Protože jsme nebyli uvedeni k okušení toho pokladu a tudíž zůstává cizím našemu srdci. Srdce tedy stále nezná tu perlu - to nejlepší, co jest, a kvůli čemu stojí zato odvrátit se a zavrhnout vše ostatní. Srdce člověka pak zná jen to, co z nedobrého je méně nedobré a co pak naopak je více nedobré či nejhorší; a na tom buduje svůj názor. To je příčina, kvůli níž někteří pozvaní Pánem jdou, kdežto jiní pozvaní utíkají pryč.
Když vidíme kolem sebe naše zdejší svaté, kteří žili na stejném místě jako my, chodili po stejné půdě, bydleli v našich končinách (a někteří žili i v blízké době a za podobné společenské situace) jako my - jakou máme před nimi omluvu, že nežijeme takovým zbožným životem jako oni, že nekráčíme po cestě svatosti jako oni?
---------------
Naši místní pravoslavní svatí
Místní pravoslavná církev dnes oficiálně ctí jako své svaté:
sv. Cyrila a Metoděje, v nichž nám darovala Byzanc to nejcennější, co nám mohla dát.
A pět jejich žáků: Klimenta, Angelára, Gorazda, Nauma, Sávu, kteří byli po zesnutí sv. Metoděje z iniciativy římského episkopátu vyhnáni z Velké Moravy a rozšířili působení moravské byzantské mise na balkánské národy.
Sv. Rostislava, knížete velkomoravského, který byl iniciátorem cyrilometodějské mise, čímž proti sobě obrátil hněv papeže (Mikuláše I., který požehnal vojenské výpravě proti sv. Rostislavovi a proti cyrilometodějské misi); kvůli zlobě latinského duchovenstva nakonec zemřel oslepen v německém vězení.
Dále: sv. Václava a Ludmilu, knížata a mučedníky, jejichž úcta měla takovou duchovní sílu, že pronikla daleko na východ - na Kyjevskou Rus a do Moskvy. Sv. Ludmila, pokřtěná sv. Metodějem, a její vnuk, sv. Václav, jehož duchovně vychovala, dali svá srdce byzantsko-slovanskému křesťanství.
Sv. Ivana Českého, poustevníka, a sv. Prokopa, igumena monastýru sázavského, který náležel k východní pravoslavné sféře slovanského křesťanství.
Sv. mučedníka Jana Husa, kterého jeho cesta za původním nepokaženým křesťanstvím vyvedla z římské církve a byl pokřtěn vlastní krví jako mučedník za autentickou církev - čili pro Pravoslaví. (Úvaha z poloviny 90. let, kdy se řešil postoj naší pravoslavné církve k jejich svatosti.)
Sv. mučedníka Jeronýma Pražského; sjednotil se na východě s Pravoslavím a podstoupil pro pravoslavné křesťanství mučednickou smrt na hranici v Kostnici rok po mistru Janu Husovi.
Sv. biskupa mučedníka Gorazda (zdejší světec 20. století, který obnovil cyrilometodějské církev u nás a stal se tak vlastně prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech).
Sv. vyznavače Alexije Karpatského, který pro vyznávání Pravoslaví a svoji pastýřskou službu trpěl od římsko-katolické státní správy (zdejší světec 20. století).
Bohoslužebné hymny na tuto neděli:
Tropar (hlas 8.):
Naše země přinášejí ti, Hospodine,
jako zralý plod tvé spasitelné setby
všechny svaté, kteří zde zazářili.
Na jejich přímluvy zachovej, Mnohomilostivý,
skrze Bohorodici Církev i otčinu naši v hlubokém míru.
Kondak (hlas 3.):
Dnes přichází do chrámu sbor svatých,
kteří se zalíbili Bohu v zemi naší;
přispívají nám svou pomocí,
neviditelně se za nás modlí k Bohu.
Andělé s nimi slavosloví přinášejí
a všichni svatí Kristovy Církve s nimi konají slavnost;
vždyť všichni společně
prosí za nás předvěčného Boha.
Zobrazit příspěvek č. 175 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 6. 2007
V sobotu zesnul nejstarší duchovní celé Církve
V sobotu zesnul v San Franciscu ve věku 111 let prot. Ilija Ven, pravděpodobně nejstarší duchovní v celém pravoslavném světě. O.Ilija byl knězem čínského původu. Věčná paměť!
(www.pravoslavie.ru)
Zobrazit příspěvek č. 174 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 6. 2007
Zprávy z tisku - reality show
„Idea holandské reality-show, ve které smrtelně nemocná žena vybírá, kdo ze tří možných příjemců dostane její ledviny, nemá z morálního úhlu pohledu žádné ospravedlnění,“ říká profesor Moskevské duchovní akademie, diákon Andrej Kurajev.
„Člověka, který má být dárcem, odsuzujeme k tomu, aby rozhodoval o osudu dalších lidí - a to o jejich životě či smrti. Tedy mj. klademe na dárce nejvyšší odpovědnost. Zdá se mi, že není lidské takto zacházet se smrtelně nemocným člověkem.“
Podle scénáře této reality-show, která začíná být vysílána v Holandsku v tento pátek, bude žena - dárce studovat životopisy účastníků konkursu na její orgány a jejich osobní údaje. Bude hovořit s jejich přáteli a příbuznými. Diváci tohoto show mohou ženě posílat vzkazy s radami a doporučeními.
Otec Andrej mj. poukázal na zjevně nezdravý charakter konkurenčního zápasu, který vznikne mezi účastníky a potenciálními příjemci orgánů. „Tito nemocní lidé budou přivedeni do situace, kdy v nich vnikne řevnivost a vzájemná zloba. „Běda těm, kteří prohrají v tomto konkurenčním boji, možná zemřou,“ uvedl pracovník agentury reality-show.
Lze však předpokládat vysokou sledovanost tohoto show. „Smutná zkušenost poslední doby nás učí, že vše, co se odklání od tradiční morálky, se dosti rychle stává normou,“ poznamenal diákon Andrej Kurajev.
(Intexfax)
Zobrazit příspěvek č. 173 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 6. 2007
Další americké základny budou v Rumunsku
Starověrci se obávají, že zůstanou bez rybolovu
Poslanec rumunského parlamentu vypráví, proč bojuje proti otevření vojenských základen USA v Rumunsku
V interview „Čas pro novinky“ uvedl poslanec rumunského parlamentu Miron Ignat, proč vystupuje proti budování amerických vojenských základen na území Rumunska. Ignat zastupuje v parlamentu společenství Lipovanů, což je etnická skupina ruských staroobřadců, která (v 18. stol.) našla útočiště na okrajích ottomanské říše. Podle tradice bydleli v lipových domech - od toho jejich název. V současnosti je jich 37 tisíc (bylo jich asi 100 tis.) Žijí soudržně v deltě Dunaje.
Ignat byl 2. května 2007 jediným, kdo hlasoval proti rozmístění základen USA na rumunském území. Říká: „Rumunsko je člen NATO, bylo by tedy logické, kdyby zde byly základny NATO, na kterých by sloužili ne jenom Američané, ale Italové, Slováci, Bulhaři i rumunští vojáci... a EU může mít po letech i své ozbrojené síly...“
„Pobýval jsem v lipovanských vesnicích v dunajské deltě - v Žurilovce a Sariku, a zde je rybolov hlavním zdrojem příjmů. Vesnička Žurilovka je vzdálena 5 km od cvičiště Babadar, což je jedna z budoucích základen USA. Vesnice Sarik je vzdálena 7 km. Lidé se na mne obraceli s dotazy: »Co bude s tím cvičištěm? Když tam jsou manévry rumunské armády a střílí se ze zbraní těžkého kalibru, třesou se nám nejen okna ale i stěny domů. Co bude s našimi domy za pět let? Když probíhají cvičení, máme zakázán rybolov. Někdy sedíme doma celý týden. Kdo nám uhradí ztrátu, až tu budou Američané?«“ vypráví Ignat a dodává:
„Již dva Rumuni byli na rumunském území zabiti Američany z neopatrnosti. Tito vojáci nebyli nikterak potrestáni. V tichosti je vrátili do vlasti. A o smrti obyvatele Konstancie při cvičení Američanů na vojenské letecké základně, kterou Rumunsko přenechalo americkým vojskům na začátku kampaně v Afghanistánu a Iráku, nepadlo v tisku ani jediné slovo.“
(Bukurešť, „Čas na novinky“, 4.6.2007)
---------------------------------------
Malé zamyšlení
Takže další vojenská základna, další stíhačky, další rakety, další radary, další jaderný arsenál, další napětí, další frustrace těch, proti nimž jsou tyto rakety instalovány, další zloba v odpověď na další povýšeneckou aroganci...
Myslím si, že se Američané málo snaží porozumět světu. Vypadá to tak, že jsou tak zaujati svým způsobem života a obdivují se už jen sami sobě, až zcela přijali myšlenku, že jejich způsob života je to nejlepší pro všechny lidi na světě. Je to svého druhu nábožná víra - víra v Ameriku, uctívání Ameriky. Alespoň to působí takovým dojmem. Věří v americkou demokracii, americký sen, americký fotbal, americkou ekonomiku, americké hamburgery, vědu a NASA, dolar, auta, zábavu, - a zbraně. A že nemohou pro lidstvo udělat nic lepšího, než šířit americký způsob života po celé planetě, třeba i za pomoci násilí, až bude všude jen mír - „americký mír“ (není to nic nového - z dějin už známe tzv. „římský mír“, který svého času zahrnoval celý známý svět; do té doby, než se některé ty pacifikované nárůdky nedaly do pohybu a při tom - jakoby mimochodem - se vrhly na vnitřně se už rozkládající imperiální „věčné roma-polis“ a oškubaly ho jako slepici).
Mohl bych podepsat výrok L. Vaculíka o Americe: „Cítím povinnost předpokládat, že tam jsou i nějaké ctnosti a kultura.“ Doufám v to. I když - z dálky to tak dosti často nevypadá. A z takového Iráku nebo Bělehradu už vůbec ne. A v amerických ilegálních vězeních pro „podezřelé z terorismu“ tomu zřejmě věří sotvakdo.
Ameriko, Ameriko. Kdysi slavná, kdysi nadějí mnohých... Nyní, když se proti tobě obrací zloba celých mas jinak smýšlejících lidí a pronárodů, ty se ani nesnažíš porozumět jejich důvodům, obavám a argumentům. Ve své zahleděnosti do sebe se domníváš, že tě před touto zlobou prostě ochrání tvé sofistikované zbraně, kterými se snažíš pokrýt planetu.
Jak už kdosi nedávno napsal, existuje něco jako „moc bezmocných“ či válka bezbranných. Dalekonosnými raketami můžeš zvítězit jen nad tím, kdo má také podobné rakety a spoléhá na ně. Sebedokonalejší jaderný arsenál ti však není nic platný, když staneš proti mase lidí, kteří žádné rakety a radary nemají a tudíž na nic takového nespoléhají. Ale mají odhodlání. A s radostí obětují své vlastní životy. Pospíchají umřít v boji za svou věc. To jsou jejich zbraně. A tyto jejich zbraně jsou smrtonosnější než jakákoliv tvoje balistická raketa s jadernými hlavicemi. A právě tyto jejich zbraně pak většinou zcela scházejí v arsenálu těch, kdo mají jen ty své milované rakety.
Ty spoléháš na své rakety a nikoliv na své lidi, před kterými se musí tvůj prezident schovávat. Kdyby se neschovával, nepřežil by uprostřed svého vlastního lidu ani týden. Žádná osoba po celém světě se nemusí tak nákladně ukrývat - za nejlepší ochranku, za neprůstřelná skla, za kordony policie, za agenty FBI a CIA a za všelijaké tajné vykoumané metody...
Jak pošetilé je doufat, že tě ochrání, když budeš vzbuzovat strach. Každý tyran byl dříve či později smeten. Není lepšího důvodu k nenávisti než strach. Nebylo by lepší snažit se, aby tě všichni milovali?
Ameriko, pyšný ostrove blahobytu, který tyješ z celého světa. Všichni tě opustí, až uhodí tvoje hodina. Což nechápeš, kam kráčíš? Do nebes se povznášíš, ale co když budeš svržena? Vzpamatuj se; možná je ještě čas... Dnes už tě bije voda, vzduch, země i oheň, jimiž jsi pohrdala. Zítra tě mohou trhat na kusy ti, které přezíráš.
Připomenu ti jedno staré proroctví z Bible:
Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. ...
Nuže tedy, užijme (si) zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být (pro nás) bez užitku."
...
Hospodin se jim vysměje.
A budou zneuctěnou mrtvolou, navěky pohrdáni i mezi mrtvými. Neboť on je srazí po hlavě, že ani nehlesnou, vyvrátí je do základů a až do konce zůstanou úhorem, ocitnou se v mukách a jejich památka zanikne.
Při zúčtování svých hříchů přijdou zlomeni strachem, a jejich nepravosti je usvědčí tváří v tvář.
...
(Hospodin) vezme plnou zbroj svého rozhorlení a ozbrojí tvorstvo k odvetě proti nepřátelům.
Naostří pak náhlý hněv do kopí a (přírodní) svět spolu s Ním bude bojovat proti nerozumným lidem.
Půjdou přesně šípy blesků a jako z dobře ohnutého luku poletí z oblaků na cíle své.
Krupobití bude jako palba kamenů, plná hněvu, a padnou pod tím města, vzedme se nevolí proti nim mořská voda; proudy je pak zatopí prudce.
Proti nim povstane silný vítr a rozfouká je jako smršť; a zpustoší nepravost celou (jejich) zemi. Zločinnost vyvrátí trůny mocných. Slyšte tedy, králové, a mějte rozum! Poučte se, soudcové končin země! Slyšte, kdo ovládáte davy a jste pyšni na řady národů! Neboť vláda je vám dána od Hospodina a vaše moc od Nejvyššího!
...
Vždyť moc vám byla dána od Hospodina a vládu vám svěřil Nejvyšší. On si ověří vaše skutky a přezkouší záměry.
Měli jste sloužit jeho království, ale nebyli jste správnými soudci, Zákon jste nezachovávali a nejednali jste podle Boží vůle.
Děsivě a rychle na vás přijde: přísný soud stihne předáky.
Nepatrnému se dostane milosrdenství, zato mocní budou tvrdě pohnáni k odpovědnosti.
Neboť Vladař všech neustoupí před nikým, nedá se ovlivnit žádnou veličinou; vždyť on učinil malého i velkého a o všechny stejně pečuje.
Mocné však čeká přísný výslech.
Vám tedy, vládcové, platí má slova, abyste se naučili moudrosti a nepadli.
(Výběr z Knihy moudrosti Šalomounovy; korigováno podle církevně slovanského znění)
Zobrazit příspěvek č. 172 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 6. 2007
Neděle všech svatých
Neděle všech svatých
První neděle po Padesátnici je pravidelně zasvěcena památce všech svatých. Proč je v pravoslavné tradici svátek všech svatých tak těsně spojován se svatodušními svátky? Možná ke stálé připomínce, že Duch Svatý sestoupil, aby posvěcoval lidi, aby je uváděl ke smyslu jejich existence. Ano, svatost (nic menšího než svatost) je cílem lidského života, jeho smyslem; je důvodem, proč jsme byli posláni na svět.
V hebrejském významu pojmu „svatý“ zaznívá slovo „vydělený“, „oddělený“, „vyjmutý“. Myslí se tím - co je svaté, je odděleno od světského; vyňato z pomíjivosti k nepomíjivosti. Mohli bychom tedy vyvodit, že první krok našemu posvěcení musíme učinit sami - oddělit se od marnosti a zasvětit se věcem nehynoucím. Jen na nás zaleží, jestli svou duši, své myšlenky a srdce upíšeme rychle pomíjejícím klamům, či je zasvětíme neproměnné realitě duchovních hodnot. Buď bude naše srdce umírat spolu s pomíjejícím, nebo bude žít naplněno věčným.
Dílo svatosti a posvěcení člověka je výsledkem naší spolupráce s Bohem. Učiníme-li první krok k Němu, on k nám deset. Člověk se zasvěcuje a Duch Svatý ho posvěcuje.
Sv. Theofan Zatvornik: „Všichni svatí byli učiněni a jsou činěni svatými blahodatí Svatého Ducha. Blahodať (milost) Svatého Ducha způsobuje, že člověk přináší Bohu pokání (člověk, který se zbavil blahodati, se nemůže kát, a tím je mu uzavřen duchovní život; pozn.), blahodať dává člověku odpuštění hříchů; blahodať nás uvádí do zápasu s vášněmi a žádostmi a korunuje tento boj čistotou a bezvášnivostí. A takovým způsobem se zde objevuje nové stvoření, které je hodno „nového nebe a nové země“ (Zjev 21,1). Snažme se kráčet ve stopách svatých. Evangelium učí, že je k tomu potřeba nebojácného vyznávání víry v Ježíše Krista a že láska k němu nám má být nadevše; máme vzít kříž sebezapření a v srdci se zřeknout všeho pozemského. Je čas začít.“
V dnešní době je zde na Západě lidový pohled na svatost už natolik pokažen, že můžeme občas zaslechnout, jak si lidé ospravedlňují nějaký svůj poklesek slovy: „No co, nejsem přece svatý, jsem normální člověk.“ Tragické nedorozumění! Právě svatost je přece normální stav člověka (chápeme-li jako normu lidský stav, ve kterém a pro který ho Bůh stvořil). Hřích a vášně jsou přímo ve svém kořeni čímsi zcela nenormálním, co člověka ničí, zotročuje, rozkládá a deptá. Jenom takový člověk, který se dotkne svatosti, může alespoň rámcově pochopit, co je to svoboda, a poznat skutečné štěstí.----------------------------
V tento den čteme při liturgii z Písma z listu ap. Pavla:
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář.
Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.
Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno,
neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(Židům 11,33- 12,2)
Pro svět je život a zápas svatých nepostižitelným tajemstvím. Svět nechápe, když slyší o lidech, kteří „zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení... bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ Svět se táže: „K čemu je to dobré? Proč takový fanatismus?“
Ano, je tu jakési tajemství svatých, které když s nimi nesdílíš, nemůžeš pochopit tu udivující pevnost a věrnost. Evangelium dává několika slovy k tomuto tajemství klíč:
Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jeho před Otcem svým, jenž jest v nebesích.
Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.
Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti tchyni její.
A nepřátelé člověka budou domácí jeho.
Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.
A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden.
... kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.
(Matouš 10,32-39)
Tohle je to tajemství. Totiž ti, které jmenujeme svatými, přijali Ježíše Krista nikoliv jako „ideál“ či jako „princip“ nebo jako „energii“ ale jako živoucí „Osobu“. Zvolili si ho, zamilovali si ho a nebáli se to učinit ani ve společnosti, pro kterou je Kristus buď nikým nebo čímsi mlhavým a neurčitým. A kdyby jim kdokoliv pravil: „Vyber si, buď já nebo Kristus,“ bez váhání by zvolili Krista. I tváří v tvář nebezpečí smrti. A proto je Kristus vybral a vyvolil před Otcem nebeským. A všichni svatí budou jednou soudit svět. (1.Kor 6,2)
Připadá vám taková volba jako fanatismus? Pokud ano, pak jen připomeneme, že tedy vnímáte i svaté apoštoly jako fanatiky, a nejen je, ale i samotného Pána Ježíše. Jistě, pro humanistickou a osvícenskou civilizaci, která do středu všeho staví člověka a nikoliv Boha, bude každé opravdové náboženství a jeho projevy čímsi podivným, nebezpečným, nevyzpytatelným, ba fanatickým (dnes se vžilo používat pro podobné „odporné jevy“ terminus technicus fundamentalismus). Stačí však pohlédnout na dějiny 20. století, abychom se přesvědčili, co všechno je schopno přivést do světa nové osvícenské náboženství uctívající nesvatého člověka.-----------------------------
V církevním kalendáři je každý den ozdoben památkou řady světců a světic Božích. Zdaleka však tam nejsou zapsáni všichni. Mějme na paměti, že o nesmírném množství (o většině) svatých nevíme. Kolik jich jen žilo na pouštích či v horách, utajeno v odlehlých jeskyních a na jiných nepřístupných místech. Jen některé poustevníky, kteří by jinak odešli z toho světa, aniž by o nich kdo věděl, Bůh ve své péči o nás zjevil (např. sv. Marii Egyptskou, o které jsme zde psali ve Velkém půstu, či Onufria Velikého); jejich životy jsou nám tak dány k poučení a inspiraci. V naprosté většině podobných případů, však Hospodin vyslyšel modlitby těchto eremitů, a nechal je žít a zemřít v nepoznání a utajení.
A kolik prvokřesťanských mučedníků svatě skonalo, když dosvědčilo víru v Krista prolitím své krve! Většinu z nich neznáme jménem (viz památka uvedená v kalendáři u jednoho dne: „Otec se synem ukřižovaní“) nebo o nich ani nevíme! A nejedná se zdaleka jen o mučedníky prvních třech staletí po Kristu! Mnoho mučedníků se narodilo pro věčný život při útocích Peršanů nebo v době ikonoborectví. Na Svaté hoře Athos se řada mnichů raději stala mučedníky, než aby přijala brutálně vnucovanou unii s římským papežem. Další armáda mučedníků svědčila v dobách tureckého jha na Balkáně (za všechny ty zástupy křesťanů nabodnutých na kůl, sťatých a umučených s důmyslnou krutostí zde připomeňme slavné mučedníky sv. Rafaela, Nikolaje a Irínu, kteří dnes konají hojné zázraky a uzdravení). A kdo by mohl spočítat svaté mučedníky, kteří oslavili Boha prolitím své krve v Rusku za bolševiků a komunistů?
Nu, a konečně - kolik prostých křesťanů tiše žilo a skončilo svou pozemskou pouť ve svatosti a jejich duše se zařadily do počtu svatých u Božího trůnu...
Církev si ostatně neklade za cíl zařadit do kalendáře všechny svaté křesťany. Vybírá jen některé památky těch svatých, kteří se zvláště proslavili, jejichž pověst svatosti se Božím řízením po Církvi nad jiné rozšířila, konají podivuhodné zázraky, jejich život poučuje a inspiruje.
A tak, aby se jednou do roka uctila památka skutečně všech našich svatých - známých i neznámých - je tu den svátku všech svatých.
Sv. Theofan Zatvornik to shrnuje: „...protože bylo mnoho neznámých Božích bojovníků, aby nezůstali bez úcty, ustanovila svatá Církev den, kdy oslavuje všechny, kteří po všechny věky sloužili Bohu, aby nezůstal žádný svatý, který není oslavován.“
Církev nezná západní obyčej, kdy proces svatořečení prochází různými stupni, až to připomíná nějaký úřední postup; ani nezná uctívání povolené jednou do roka a na jednom místě; ani nepoužíváme západní zvyk, který svatořečení pojímá jako podivný soudní proces, ve kterém advokát Boží a advokát ďáblův shromažďují protiargumenty... To vše je poklesle lidské pojetí svatosti. Svatořečení v Církvi není lidské dílo, ale Boží. Sám světec oznámí Církvi, že z Boží prozřetelnosti má být jeho památka oslavena na zemi. Většinou slavnost kanonizace už jen reflektuje duchovní situaci v Církvi, když se rozmůže úcta k některému zesnulém pravoslavnému křesťanu a trvá i přes generace, dějí se zázraky a věřící se k tomuto svatému dlouhodobě modlí.Od teďka budou všechny neděle po celý rok počítány podle svého pořadí od Padesátnice. Celý kalendářní rok (až do příštího Velkopostního období) je tím vztahován k uplynulým Svatodušním svátkům. Výstižné vyjádření významu události sestoupení Svatého Ducha na Církev!
Když se s aktem svatořečení otálí, pak si jej prostě vynutí věřící, jako jsme to mohli sledovat před několika lety v případě kanonizace posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny, mučedníků. Uctívali je už prakticky všichni ruští věřící, jejich ikony byly všude, bohoslužby k nim se tiskly a rozšiřovaly. Pověsti o zázracích vykonaných carem mučedníkem byly známy po celé zemi. A to vše ještě před oficiální kanonizací. Za této situace se posvátný synod ruských biskupů rozhodl předložit návrh na svatořečení sněmu, který se konal v r. 2000, a posléze vykonat slavnostní kanonizaci, po níž celá církev volala. Bylo tenkrát svatořečeno celkem 1154 nových svatých (z toho 1090 novomučedníků a vyznavačů ruských, kteří trpěli ve 20. století).
K modlitbě není potřeba oficiální kanonizace. Konec konců kanonizace jako taková je vlastně dosti novodobá záležitost. Dříve byl hrob, na němž se začaly dít zázraky a lidé se uzdravovali, po nějakém čase prostě otevřen, ostatky světce zkoumány a případně vyzdviženy (pokud se ukázaly jako zázračné); následně se přenesly do chrámu s modlitební oslavou jako svaté ostatky a předložily k uctívání. Prvotním důvodem pro translaci ostatků byly tedy zázraky na hrobě. V principu byl za svatého považován každý mučedník, který trpěl za pravoslavnou víru. V Byzanci byl prý za svatého považován každý biskup, který zemřel na své katedře. V době prvokřesťanské byl nazýván svatým každý věrný křesťan už za svého života (to se dodnes udrželo v textu svaté liturgie).
O uctívání a liturgickém používání ostatků mučedníků jsou zprávy již z dob prvokřesťanských (viz zvyk konat Eucharistii na hrobech mučedníků, z čehož se vyvinula církevní praxe, která požaduje, aby v každém oltáři byla v prestolu či v antiminsu uložena částečka ostatků některého mučedníka, a bez těchto ostatků není dovoleno sloužit Eucharistii; o prvokřesťanské úctě k ostatkům viz např. Život sv. Polykarpa, učedníka apoštola Jana.)
Ilustrace: Vladimirská ikona Matky Boží,
jejíž svátek letos v neděli Všech svatých v Rusku též oslavují
Církev tvá, Kriste, Bože náš, krášlí se krví mučedníků celého světa,
jako by se nachem přioděla, a šarlatem purpurovým ozdobena
jejich ústy volá k tobě: Sešli lidem svým hojná slitování.
Na zemi žijícím uděl pokoj a duším našim milost velikou.
(Z bohoslužebných hymnů zpívaných v pravoslavných chrámech o této neděli)
Zobrazit příspěvek č. 171 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 6. 2007
Jerusalem - reportáž o sestoupení svatého ohně
Vzpomínka na letošní Paschu
O sestoupení blahodatného ohně v Jerusalemě
Ještě na samotný závěr paschálního období jsme uveřejnili dvě ruské televizní reportáže z Jerusalema. (S českými titulky)
www.pravoslavi.cz/filmy
Zobrazit příspěvek č. 170 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 31. 5. 2007
Neděle svatých otců I. všeobecného sněmu
Neděle před letnicemi je vždy zasvěcena památce 318 svatých bohonosných otců I. všeobecného sněmu (r. 325 v Nikáji)
Vyberu sem několik tezí z dlouhé promluvy starce archimandrity Chrysostoma, jak zazněly v tuto neděli v řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce.
Na začátku kázání přečetl žalmista před zaplněným chrámem ustanovení svatých Otců I. všeobecného sněmu s výkladem těchto kánonů od sv. Nikodima (klasická kniha výkladů svatých kánonů: Pidalion).
V kázání starec připomenul, že Pidalion je po Písmu svatém druhá nejdůležitější církevní kniha. Jeden z hierarchů měl dokonce takový osobní názor, že by kánony měly ležet na svatém prestolu spolu s evangeliem.
Kánony - to je výklad evangelia, jak ho vykládá Bohem inspirovaný život Církve, praxe církevní.
Kdyby se dodržovaly kánony, nebyl v Církvi žádný problém. Jenže my se často stavíme ke kánonům podobně jako se občané staví ke státním zákonům. Čili porušujeme je nebo hledáme, jak je obejít.
Zobrazit příspěvek č. 169 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 30. 5. 2007
Ikonografie Padesátnice
Výklad tradiční ikony svátku svaté Padesátnice
Samostatná ikona svátku vznikla v 5. stol. Zobrazuje sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly v podobě ohnivých jazyků.
Původně byla ikona Padesátnice spojena se zobrazením Nanebevstoupení Kristova.
Ikonografická kompozice pro ikonu Padesátnice vznikla z kompozice „učitelství Kristovo“ (z 1. pol. VII. století). Památky svědčí o tom, že tato ikona „učitelství Kristova“ postupuje své místo ikonám „učitelství Svatého Ducha“ - což bylo vyjadřováno obrazem prázdného trůnu uprostřed svatých apoštolů (Svatý Duch neviditelně sedí na trůnu uprostřed Církve).
Do kompozice ikony svátku bylo později zahrnuto zobrazení národů po stranách: na jedné straně byl Izrael a na druhé straně pohanské národy.
Postavy zpodobující Izrael byly ve vrcholné době Byzance zahrazeny postavou byzantského císaře, která vyjadřovala nový Izrael - pravoslavné křesťanství. Po pádu Byzance, kdy pravoslavné křesťanství pokračovalo v existenci bez byzantské říše, byla tato postava císaře transformována v postavu starce - nazývaného kosmos - která si ponechala císařská roucha. V rukou drží šátek se svitky s apoštolskými listy. Tím je vyjádřeno, že svět přijal apoštolskou zvěst.
A tak dnes vidíme v centru spodní části ikony, mezi apoštoly, postavu s korunou, oblečenou do císařských rouch - je to alegorické zobrazení světa (kosmos), který přijal evangelium.
Jana Baudišová
Novodobá ikona ze Svaté Hory Athos, monastýr sv. Dionisia.
Ikona u předchozího příspěvku pochází od Theofana z Kréty (16. století), jehož díla jsou považována za jedna z vrcholných děl postbyzantské ikonografie (dnes na Svaté Hoře Athos, monastýr Stavronikita) (omluvte kvalitu barevného podání).
Zobrazit příspěvek č. 168 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 5. 2007
Svátek Padesátnice
Padesátnice - Svatodušní svátky - den Svaté Trojice
Církev světí tyto svátky na památku podivuhodné události, která je popsána v Bibli:
A když přišel den padesátý, byli všickni spolu na jednom místě.
I stal se rychle zvuk s nebe, jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli.
I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto posadil se na každém z nich.
I naplněni jsou všickni Duchem Svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim promlouvati.
Byli pak v Jeruzalémě přebývající Židé, muži nábožní, ze všelikého národu, kterýž pod nebem jest.
A když se stal ten hlas, sešlo se množství a užasli nad tím, že je slyšel jeden každý, jak mluví přirozeným jazykem jeho.
I děsili se všickni a divili se, řkouce jedni k druhým: Aj, zdaliž nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští?
A jak to, že je slyšíme každý z nás mluviti jazykem naším rodným?
Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii,
V Frygii a v Pamfylii, v Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané, Židé, i nově na víru obrácení,
Kretští i Arabští, slyšíme je, jak mluví jazyky našimi veliké věci Boží.
I děsili se všickni a divili se, jeden k druhému řkouce: I což toto bude? ...
A stoje Petr s jedenácti, pozdvihl hlasu svého: ... totoť jest, což jest předpověděno skrze proroka Joele:
A budeť v posledních dnech, (dí Bůh,) vyleji z Ducha mého na všeliké tělo, a prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše, a mládenci vaši vidění vídati budou, a starci vaši sny míti budou.
A zajisté na služebníky své a na služebnice své v těch dnech vyliji z Ducha mého, a budou prorokovati. ...
Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a dejte se každý pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého. ...
a napomínal je, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého.
(Skutky 2,1-40)
Trochu teologie:
Kristus svým dílem spásy člověka (narozením, ukřižováním, smrtí, vzkříšením, nanebevstoupením) ve své boholidské Osobě spojil lidství s Božstvím. Lidství, které bylo prvním Adamem Bohu odcizeno, druhý Adam - Kristus - s Bohem tímto opět spojil. K tomuto uzdravenému lidství se člověk připojuje křtem, když přestává být synem první Adama, ale je přijat za syna druhého Adama, je adoptován jako Boží syn. Zatímco lidství starozákonní (a nekřesťanské) nemůže přijmout Ducha Svatého, pak na uzdravené očištěné, Bohu navrácené lidství je 10 dnů po Nanebevstoupení Páně seslán Duch Svatý, třetí Osoba Boží Trojice. Křesťanský život je vlastně život v Duchu Svatém, který dává člověku své dary: dar nadpřirozené lásky, dar moudrosti a prohlédnutí klamu, dar poznání Boha a poznání svých hříchů a své nemoci, dar pravé modlitby.
Svědectví o činnosti Ducha Svatého v církvi lze nalézt v duchovním životě křesťanů. Zvláště na místech, kde je duchovní život zvláště intenzivní (monastýry) je působení a dílo Svatého Ducha zjevně patrné.
Dar Ducha Svatého je křesťanu udělován při svaté Tajině myropomazání (koná se bezprostředně po křtu) a udržuje se modlitbou. Z trojice „očištění, osvícení a zbožštění“, ze které je spředen duchovní život a budování spásy člověka, se tady hovoří o osvícení.
Sv. Siluan Athonský: jedna věc je v Boha věřit, jinou věcí je Boha znát.
Naznačuje tím, že nestačí v Boha slepě věřit, ale je potřeba Boha poznávat. Věřit v Boha lze i mimo Církev, ale poznávat ho je možno jenom v Církvi, jedině tady jsou blahodatné prostředky Ducha Svatého k poznání Boha. Máme na mysli poznání Boha - nikoliv jen knižní, ale především vlastní vnitřní zkušeností.
---------------
Ovoce Ducha Svatého vyčíslil ap. Pavel: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost (mírnost) a sebeovládání (střídmost). (Galat 5,22-23)
Vybereme sem ještě některé konkrétní projevy Ducha Svatého:
Touha po Bohu, po věčném životě a blaženosti. Kdykoliv se v tobě rozhoří touha po modlitbě, po čistotě a očištění od hříchů, není to z lidské přirozenosti, ale je to okamžik, kdy se Duch Svatý dotkl tvé duše.
Modlitba ve správném duchu - není to jen čtení něčeho, co sestavili jiní, nebo formální odříkávání otčenáše, ale navázání duchovního spojení (starec Paisij Athonský, který byl za války u armády spojařem a ve svých poučeních často používal obrazy z své spojařské praxe, by řekl, že je to navázání kontaktu, což znamená naladit svou duši jako vysílačku na správnou vlnu, aby spojení mohlo vzniknout a být udržováno). Pak vnímáš slova modliteb svatých otců jako svá vlastní slova, ztotožňuješ se s touto starobylou modlitbou, která se tím stává tvým rozhovorem s Bohem. V tomto duchovním rozpoložení vnímáš, že Bůh ji slyší. A dospěješ-li ještě dál, můžeš ve svém nitru slyšet i Boží odpověď.
Duch Svatý v nás hledá dobrou vůli. Je potřeba mu vyjít vstříc, proto se postíme a konáme všelikou askezi. Vykročujeme na setkání s Ním modlitbou. Pak vyjde naproti naší snaze a očišťuje naše srdce, aby vidělo Boha. A naučí nás pravé modlitbě, kterou pozdvihne a posvětí. Jestli se však člověk nesnaží a nemodlí se, pak mu nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí.
Nu, a na závěr si necháváme dar nejpodivuhodnější: Duch Svatý je dárcem svatosti, která je naplněním cíle člověka, dalo by se říci: plností lidství (chápeme-li lidství v tom smyslu, v jakém je Bůh na začátku stvořil). Svatost jako společenství a sjednocení s Bohem je účelem, pro který byl člověk přiveden z nebytí v bytí. Sv. Siluan Athonský rozvíjí velice hlubokou myšlenku: u svatých lidí poznáváme Ducha Svatého, na svatých lidech je patrno dílo Boží s člověkem; při společenství se svatými - v modlitbě ke svatým - začínáme chápat, jak velice Bůh miluje člověka, že mu dal Ducha Svatého.
Svátek Padesátnice, Sestoupení Svatého Ducha, jsou vlastně takové „narozeniny Církve“, říkáme s úsměvem. V den padesátý totiž vznikla Církev. Před sestoupením Svatého Ducha tu byl sbor svatých apoštolů a učedníků Kristových. Sestoupením Svatého Ducha na ně se z nich stala Církev. Duch Svatý sestoupil, aby už neodešel. Přebývá v Církvi neustále (je sice přítomen všude a ve všem, vane, kam chce, ale v Církvi je přítomen zvláštním způsobem, kterým jinde není, protože jenom na lidech očištěných křtem může v plnosti konat své dílo). To on koná vše posvátné, co se v Církvi děje. Proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev Kristovy. V jeho síle uděluje kněz požehnání, jeho mocí koná všechny svaté Tajiny (křest, myropomazání, rozhřešení hříchů, sňatek, svěcení oleje...) V Duchu Svatém se v Církvi udržuje apoštolská posloupnost kněžská. Skrze Ducha Svatého jsme jedno Tělo s Kristem. Duch Svatý koná v Církvi to, co se jinde dít nemůže, - proměnu člověka, rodí v nás nového člověka, který bude žít věčně.Když dnes vyznáváme svatou Trojici, říkáme: „Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu“. Kdysi se na některých místech říkalo: „Sláva Otci, skrze Syna v Duchu Svatém“. Taková je naše duchovní cesta: v Duchu Svatém uvidět a poznat Krista - tudy ke Kristu, a k Otci pak skrze Krista, který pravil: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,7-9; viz také: Jan 6,40)
Církev plná Ducha Svatého a pravdy byla zde na zemi vybudována, aby lidé měli kam přicházet a získávat spásu - poznání Boha. Je to místo, hora nad tímto světem, kde se sjednocujeme s Bohem. To je první a hlavní smysl existence Církve - spojovat lidi s Bohem. (Občas jako bychom na to zapomínali, majíce na paměti především charitativní sociální církevní činnost v současnosti, či kulturní a vzdělávací význam církve - to zvláště v minulosti.)
Už nezbývá prostor k rozvíjení toho, že díky Duchu Svatému máme Bibli - svatá Písma, i posvátnou Tradici. Pod jeho působením se utváří církevní praxe, byla dána pravidla svatých otců a sněmů. O tom více třeba někdy příště.
-------------------
Dávným liturgickým obyčejem pravoslavné církve je nečíst v době od Paschy do Padesátnice modlitbu k Duchu Svatému. Vyjadřuje se tím padesátidenní očekávání apoštolů na seslání Svatého Ducha, jak jim slíbil Pán Ježíš. Na svátky svatodušní se po této době poprvé říká modlitba oslovující Svatého Ducha, kterou se v ostatní době roku začínají všechny společné i soukromé modlitby a obřady pravoslavné církve. Modlitba zní:Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ;
poklade blaha a dárce života, přijď a usídliž se v nás,
a očistiž nás ode veškeré skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.
Zobrazit příspěvek č. 167 jednotlivě
archimandrita Joakim
--- 19. 5. 2007
Pouť do Mikulčic
Pozvání
S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic - Valů, které se uskuteční v sobotu 26. května 2007. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 11 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 10:45 hod.
Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.
Po skončení svaté Liturgie vystoupí ve volném programu bulharský folklórní soubor, na místě bude k dispozici občerstvení ve stáncích. Pokud budete mít zájem o odpolední návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí (do 20. května) představenému monastýru ohledně přípravy pohoštění (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz).
Měly by být vypraveny autobusy pro poutníky z Prahy i z Olomouce.
Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812)
Zobrazit příspěvek č. 166 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 17. 5. 2007
Dá-li Bůh, tak za týden nashledanou.
Zobrazit příspěvek č. 165 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 17. 5. 2007
Nanebevstoupení
Dnes je svátek Nabevstoupení Páně
...byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."
Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma...
(Skutky 1,9 a dal.)
Po čtyřiceti dnech, kdy se vzkříšený Kristus zjevoval na zemi, odchází zvláštním způsobem z této země - vznesl se vzhůru. Místo něj má po zemi a lidskými dějinami putovat jeho „mystické tělo“ - Církev, plná Ducha Svatého a Pravdy.
Když se Pán Ježíš před zraky shromážděných svých učedníků vznesl na nebe, ukazuje se tím, že lidství, které na sebe Syn Boží přijal, je vynášeno k Bohu. Lidem je otevřena cesta do nebe. Ježíš Kristus ji otevřel a zve na ni všechny lidi.
Křesťan je člověk k nebi hledící. Žije pro nebe. A vyhlíží druhý příchod „toho Ježíše“, o němž je psáno: „...znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
V Jerusalemě je jedno zvláštní místo: kousek skály, na kterém stál Ježíš, než se vznesl vzhůru. Je to poslední místo, jehož se dotklo tělo Páně. Zůstal tam doposavad patrný otisk lidské nohy.
Je to vlastně místo, které v jistém slova smyslu spojuje nebe se zemí.
Dnes je schováno za zdí, která je vybudována kolem něj. Majitelem toho místa je muslim. Nedovoluje se, aby tam byla umístěna ikona. Ale smějí se tam zapalovat svíčky. Za přístup k tomuto posvátnému kousku povrchu zemského zaplatíte jeden dolar.
Myslím, že osud tohoto mimořádného pozemského místečka je výstižnou ikonou duchovní situace našeho světa.
Monašky z jerusalemského monastýru sv. Marie z Magdaly na hoře Olivetské se každoročně na svátek Nanebevstoupení snaží vykonat bohoslužebný průvod k místu, kde se noha Ježíšova odpoutala od země. V některých letech se to podaří, jindy nikoliv, protože někdo tuto bohoslužbu zakáže či ji znemožní uskutečnit. Mnišky prý hodnotí uplynulý rok (jestli byl dobrý či špatný) vždy podle toho, jestli se jim pouť podaří či nezdaří vykonat.
Zobrazit příspěvek č. 164 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 5. 2007
Zázrak v Ufě
V chrámu v Ufě se na skle před ikonou objevila tvář světce
Několik dní po Pasše představený chrámu Povýšení svatého kříže v Ufě začal čistit skla před ikonami na ikonostasu. Za rok se na sklech nahromadilo dosti tmavého prachu, jenom zobrazení ap. Jakuba Alfeova bylo téměř bez čisté. Otec Roman se podíval pozorněji a žasnul: na skle byl jasně viditelný obraz světce.
Sklo je umístěno dosti daleko od ikony, takže o přímý otisk se jednat nemohlo. A ještě k tomu - zobrazení se ukázalo jako černobílé, jakoby negativ ikony, která sama je barevná.
Sklo vystavili v chrámu, takže si je může každý prohlédnout. V chrámu vykonali bohoslužby ke sv. Jakubovi.
Komentář odborníka
Galina Čikiševa, kandidát chemických věd:
Kdyby obraz byl neostrý, mlhavý, dalo by se předpokládat, že molekuly barvy účinkem změn teploty kondensovaly. Jelikož je však obraz zřetelný a ostrý, nemůže věda tento úkaz zatím objasnit.
KP Ufa
Zobrazit příspěvek č. 163 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 5. 2007
Z tisku
Sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve a Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se snaží zabránit západní politické síly
O účasti některých politických sil a bývalých agentů tajných služeb na pokusech zvrátit proces znovusjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve promluvil v New Yorku tajemník komise Ruské zahraniční pravoslavné církve prot. Alexandr Lebedev z Los Angeles.
"Na Západě existují velice vlivné síly, které nemají absolutně žádný zájem na obrození historického Ruska, které je samozřejmě spojeno s obrozením historického církevního života v Rusku. A tak jsou znepokojeny tím, že sjednocení obou církví poslouží posílení Ruska.
Nemohu nevidět, že někteří z těch, kteří ostře vystupují proti procesu sjednocení, jsou lidé s necírkevní minulostí. Jeden byl plukovníkem KGB a druhý 30 let sloužil v americké rozvědce. Tito lidé náhle vstoupili na církevní pole a vyzývají lidi, aby je následovali" (tj. odmítli sjednocení).
Itar-tass
---------------------
Představitel litevské římsko-katolické církve, kardinál Janis Pujats označil homosexualitu za "úplnou zvrácenost v sexuálním chování" a za "nepřirozenou formu prostituce". Ve svém otevřeném dopise žádal vládu, aby chránila "hodnoty tradiční rodiny před neřestí homosexuálů".
Dále vyzývá vládu, aby zastavila "akci iniciovanou ze zahraničí, při které se hrstka lidí s pochybnou morálkou pokouší donutit vládu, aby přijala jejich zvrácené názory." "Ani jeden mezinárodní dokument o lidských právech nehodnotí homosexualitu jako příznak menšiny, kterou je nutno chránit." Průvod homosexuálů označil za "skutečně militantní útok proti národní morálce, náboženství a tradiční hodnoty" a dodal, že "lidé to nebudou sledovat mlčky". O možnosti uzavírání stejnopohlavních manželství žádá kardinál vyhlášení referenda.
Credo.ru
------------------------
Vedoucí religionostiky Institutu filosofie Národní akademie Ukrajiny, Anatolij Kolodnyj, vyzval pohnat biskupy Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu před soud, aby se zodpovídali za "antiukrajinskou propagandu".
Zároveň má hlavní religionista zato, že narozdíl od Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu ostatní církve,-- např. Ukrajinská pravoslavná církev Kijevského patriarchátu (která není nikde v pravoslavném světě uznávána) a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (rovněž pravoslavnými neuznávaná) a dále řecko-katolická církev, římsko-katolická církev a protestantské církve, -- "všemožně napomáhají duchovnímu obrození a nastolení národního státu na Ukrajině".
NEWSru.com
Zobrazit příspěvek č. 162 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 15. 5. 2007
Včely teď potřebují zvětšit úly
Byl jsem dnes u včel, vlastně „ve včelách“, jak říkají lidé od fochu (tedy včelaři).
Úly v tuto dobu vydechují sytou vůni medu a včelí čeledi pracující „na plné obrátky“ vydávají monumentální hučení. Je to tak mohutný proces, že ta vůně je cítit ve vzduchu už několik metrů od úlů. Vůně je tak hutná, až mám pocit, že by se snad dala kousat a jíst.
Úly jsou plné jarního medu, musím je rozšiřovat, aby včely měly dost prostoru a nerojily se. Stejně se rojí. To letošní horké jaro dělá své. Bude letos spousta rojů. Jako před dvěma lety. To už je jasné. Dnešní metody včelaření rojení spíše potlačují. Vyrojené včelstvo totiž moc užitku nepřinese a chytat roje - to už není zrovna oblíbený sport.
Jednou jsem sundával roj usazený ve městě na vysokánském stromě mezi činžovními domy (samozřejmě, seděl si až úplně nahoře; přece si ty včely nevyberou místo někde dole, když se mohou usadit ve výši druhého či třetího patra). Přijeli hasiči, vytáhli vysouvací žebřík, a potom žebříku jsem lezl vzhůru a vzhůru. Teda, zážitek nic moc. Nahoře ten žebř rozhodně neoplývá žádnou velkou stabilitou, různě se kymácí do stran, ruce máte plné včelařského nádobíčka a ještě se držet... Už bych to nerad někdy absolvoval. Ale roj jsem chytil sklepnutím do bedýnky, a šťastně se vrátil na zemi (díky Bohu!).
Jsou-li včely mírné a počasí příznivé, tak je pohled do otevřeného úlu skutečně mystický. Uvnitř naplno pracujícího úlu je zvláštní silný vzduch (prý léčí astma), včely pracují, staví plásty, ukládají do nich med, jinde do nich královna klade vajíčka (v tuto dobu až 2000 denně - ano, ty nuly jsou tam správně), mladušky se pilně starají o plod, krmí mladé larvičky, které rostou a rostou. Po deseti dnech včely plástovou buňku s larvičkou uzavřou voskovým víčkem, a uvnitř se pak stane něco tajemného. Biologie tomu říká „proměna dokonalá“. V larvě se všechny její vnitřní orgány rozpustí až na buněčnou kaši, uprostřed níž se náhle vytvoří zárodečné terče a kolem nich se začnou sbírat buňky a postupně tak vzniknou úplně nové vnitřní orgány dospělce. V kritickou chvíli, kdy jsou staré orgány rozpuštěné a nové ještě nevznikly, zatřesete-li plástem, tak larvy nacházející se přesně v tomto stádiu zahynou.
Fascinující je pohled do úlu s tak vysoce organizovaným životem, kde každý přesně ví, co má dělat, a těch 40 - 60.000 včel (opět - ty nuly jsou správně), které jsou v každém včelstvu na vrcholu jeho rozvoje kolem letního slunovratu, jsou v dokonalém souladu. Celé to hemžící se včelí město, kypící životem a budováním, řídí královna svou vůní.
Kdo se jednou podívá do živého úlu, nediví se, že život včel vždy inspiroval filosofy i teology - viděli ve včelstvu obraz dokonalé harmonické společnosti nebo podobenství církve, příklad souladu, spolupráce, obětavosti, pracovitosti atd.
Všechny včely v jednom úle jsou dcerami jedné včelí královny, která je jedinou matkou celé té čeládky. Takže včelstvo má vlastnosti, které včely, dcery, zdědily po své matce - královně.
Jednou, před pár lety, jsem byl ve včelí stanici na jižní Moravě kupovat včelí královny (správně by se mělo říkat: včelí matky, ale nějak to není ono). (Prodávají se vyšlechtěné na sníženou bodavost, nerojivost, dobrý medný výnos apod. Když se to nedělá genetickou manipulací, ale více méně přirozenými metodami, tak proč ne?) Ve včelíně plném bzukotu seděl tamní včelmistr u stolu, chytal královny žijící v malinkých chovných úlcích, dával jim drobné barevné značky na záda a vpouštěl je do transportních klícek. Vypadal jako prototyp indického jogína: hubený, dlouhý, i ve tváři měl jakýsi indický výraz. Seděl tam jen v krátkých kalhotách, do půli těla nahý; připadal mi jako takový moravský Mahátma Gándhí. Přátelsky nás pozdravil a po chvíli mlčení se mě zvědavě otázal, jaké mám povolání. Řekl jsem, že jsem kněz (s očekáváním co asi bude dál). „Myslel jsem si to,“ zamumlal polohlasně mahátma, vlastně včelmistr. Na můj tázavý pohled, odvětil něco ve smyslu, že včelaření souvisí s duchovním povoláním. „Třeba je to náhoda,“ pokrčil jsem rameny. „Kdepak,“ odtušil s vědoucím úsměvem. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Bylo to zajímavé setkání. Budu tam zase někdy muset zajet...
Mezi zdejšími duchovními znám ještě jednoho kolegu - včelaře. Když s ním o včelách hovoříš, vidíš, že je má rád. Takže je to jistě dobrý včelař. Když děláš něco s láskou, má taková práce vždycky smysl. Je to dílo tvoření. Je potřeba povzbuzovat lidi, aby dávali své srdce do toho, co dělají. V dnešní technické době to není tak samozřejmé.
Jeden náš kněz, který měl před tím, než se dal pravoslavně pokřtít, psychotronické schopnosti, mi vyprávěl, jak tenkrát navštívil jakési muzeum dávných zemědělských nástrojů. Vzal do rukou dřevěnou rukověť vystaveného starého pluhu či ruchadla, a pocítil zřetelně tu lásku, kterou měl kdysi ten oráč, který s tím nástrojem oral; hlubokou lásku k zemi, již obdělával, uspokojení z práce, kterou vykonával. Potraviny, vypěstované na takovém poli a s tak láskyplnou péčí, byly léčivé. Dnes zorá pole traktor. A je to.
Občas, když je příležitost, chodím k úlům v noci. Z úlů se line mnohohlasé bzučení, vrnění, nevyzpytatelné hučení. Když je bezvětří, můžeš cítit, jak z úlu vychází jemný proud teplého aromatického vzduchu. Skoro to vypadá, jako by v každé té dřevěné krabici byl schoulený nějaký zadumaný tvor, který tam přemýšlivě vrní a vydechuje teplou vlhkou vůni.
Dvě dnešní fotografie:
Nahoře: oule plné včel (není to sice vidět, ale snad mi věříte)
Dole: pohled zblízka přímo do česna úlu (nevčelařovi silně nedoporučuji, aby se o takové blízké setkání pokoušel na vlastní oči a kůži)
Zobrazit příspěvek č. 161 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 5. 2007
Neděle o slepém: velice provokativní téma - o slepé učenosti
Poslední paschální neděle: neděle o slepém
Kráčeje kolem Ježíš, uzřel člověka slepého od narození.
I otázali se učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodičové jeho, že se slepý narodil?
Odpověděl Ježíš: Ani tento nezhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.
Já musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokud den jest. Přichází noc, kdyžto žádný nebude moci dělati.
Dokud jsem na světě, Světlo jsem světa.
To pověděv, plivnul na zemi a učinil bláto ze sliny, i pomazal tím blátem oči slepého.
A řekl jemu: Jdi, umyj se v rybníku Siloe, což se vykládá: Poslaný. A on šel a umyl se, i přišel, a viděl.
Sousedé pak a ti, kteříž jej prve vídali slepého, řekli: Je to ten, který sedával a žebral? ...
...Tedy přivedli toho, kterýž dříve byl slepý, k farizeům.
Byla pak sobota, když Ježíš učinil bláto a otevřel oči jeho.
I tázali se ho ... farizeové, jak se to stalo, že prozřel. On pak řekl jim: Bláto položil mi na oči, a umyl jsem se, i vidím.
Tedy někteří z farizeů řekli: Tento člověk není z Boha, neboť nezachovává sobotu. Jiní pravili: Kterak může člověk hříšný takové divy činiti? I byla hádka mezi nimi.
Tedy řekli opět slepému: Co ty o něm pravíš, že otevřel oči tvé? A on řekl: Že prorok jest.
I nevěřili Židé o něm, by slepý byl a prozřel...
... a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten hříšník jest.
I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, již nyní vidím.
I řekli jemu opět: Co učinil? Kterak otevřel oči tvé?
Odpověděl jim: Již jsem vám pověděl, a neslyšeli jste? Co opět chcete slyšeti? Zdaliž i vy chcete učedníci jeho býti?
I zlořečili jemu a řekli: Ty sám jsi učedníkem jeho, ale my jsme Mojžíšovi učedníci.
My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tamtom pak nevíme, odkud jest.
Odpověděl ten člověk a řekl jim: Toť jest jistě divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a on otevřel oči mé.
Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší, ale kdo by byl ctitel Boží a vůli jeho by činil, toho slyší.
Od věku není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého tak narozeného.
Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového učiniti.
Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi se celý v hříších narodil, a ty náš učíš? I vyhnali jej ven.
Uslyšel pak Ježíš, že jej vyhnali ven. A když jej nalezl, řekl jemu: Věříš-li ty v Syna Božího?
Odpověděl on a řekl: I kdo to jest, Pane, abych věřil v něho?
I řekl jemu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest.
A on řekl: Věřím, Pane, a klaněl se jemu.
I řekl jemu Ježíš: Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, jenž vidí, aby slepí byli.
(Jan 9,1-38)
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
Evangelium této poslední paschální neděle nám ukazuje dva případy slepoty: slepotu člověka od narození nevidomého a slepotu vysoce vzdělaných a zbožných farizeů; slepotu tělesnou a slepotu duchovní.
Tělesná slepota je hrozná, nevidomý člověk je připraven o nejdůležitější z pěti smyslů; ještě horší je však slepota duchovní. Zatímco tělesná slepota brání nevidomému spatřit krásu tohoto pozemského světa, pak slepota duchovní znemožňuje člověku vidět Boha.
Zatímco slepotu tělesnou si člověk uvědomuje, tak slepotu duchovní si nepřizná.
Tělesná slepota pomine spolu s tímto krátce žijícím tělem. Duchovní slepota nepomine, ale člověk si ji odnáší na věčnost. Tělesnou slepotou jsme raněni nedobrovolně, a proto není stíhána žádnými duchovními následky; kdežto duchovní slepota - to je volba člověka, který se rozhodl zakrýt si oči, nevidět, odvrátit se... A za takové rozhodnutí (ostatně jako za každé své vědomé svobodné rozhodnutí) člověk nese odpovědnost a tudíž i následky.
Když Ježíš uzdravuje člověka, uzdravuje především jeho nitro. Zázrak tělesného uzdravení je viditelným průvodcem neviditelného zázraku uzdravení lidského nitra. Kde nejsou předpoklady k přijetí vnitřního léčení duše, nekoná Pán Ježíš ani viditelné zázraky (proto nepředváděl zázraky jako show pro nevěřící, a zároveň - proto je dnes méně zázraků než ve starých dobách).
Slepému od narození nejen navrátil zrak, ale uzdravil mu duši, takže slepec nejen uviděl tento svět, ale především rozpoznal, kdo je ten, který ho uzdravil, - čili uvěřil v Ježíše. Proto ho Pán uzdravil, aby slepý prozřel a uviděl Božího Syna. Kristus »osvítil jeho duchovní oči a on uviděl pravdu,« píše sv. Theofan Zatvornik a pokračuje: Bývalý slepý statečně vydává svědectví před učenými farizeji a »vyznává Ježíše jako proroka - čili Bohem poslaného. Nesporně pravdivý závěr. Leč knižní vzdělanost nechce vidět tuto pravdivost.« A tak ze sebe vzdělanci, učenci, profesoři a doktoři tehdejší doby učiní naprosté hlupáky (po kolikáté již?), a prostý věřící bez jakéhokoliv vzdělání je předčí nejen vírou ale i rozumem, když na jejich učenou tezi: „My víme, že ten člověk (co tě uzdravil) je hříšník,“ s převahou odvětí: „Vím to, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ »Logika vzdělanců (stejně tenkrát jako dnes) však bývá úporná a ve své sebedůvěře se nestydí postavit se přímo proti zjevné skutečnosti. Prostá víra tak získává převahu nad všemi vzdělanci a chytráky tohoto světa: „Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší... Kdyby on nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Zdálo by se, že nyní už nezbývá knižní učenosti, než aby se sklonila před sílou tohoto závěru. Jenže nikoliv - učenci ho vyhnali ven.« Když dojdou argumenty, používají vlivní tohoto světa sílu - vzdělanost nevzdělanost, věda nevěda (stejně tenkrát i dnes). Tyto úvahy uzavřel před stoletím sv. Theofan Zatvornik slovy: »Zkus dnes, dokázat pravdivost víry těm, kteří mají rozum rozložený úporností jejich bezvěrectví. Nevěřící všech dob - jsou lidi ze stejného těsta.«
Rozum neosvícený, bez duchovního zření, není schopen přijmout a uchopit ani ty nejjednodušší pravdy o Stvořiteli. Takový rozum je netoliko slepý ale v duchovních otázkách i neuvěřitelně hloupý. Vírou osvícený rozum pak získává převahu nad sebevzdělanějším rozumem, který je zatemněn nevírou.
A tak je tématem dnešní neděle: prostá moudrost víry versus učená slepota nevěry. Již apoštol Pavel se směje chytrákům tohoto světa a chválí skutečnou moudrost, kterou však tento svět považuje za bláznovství. Jestli to bylo i v minulosti téma provokativní, pak dnes to platí dvojnásob.
O starci Paisiovi z Athosu (+1994) se vypráví, že k němu jezdili profesoři teologie z Athén radit se o složitých otázkách, s nimiž si na univerzitě učenci nevěděli rady. Starec měl jen pár tříd základní školy, ale svým duchovním životem poznal Boha. Dovolil Kristu, aby uzdravil jeho duši, aby mohla prozřít, a viděl pak to, co profesorům zůstává skryto. Dnešní doba je bohatá na vzdělance, ale chudá na světce. Vzdělaných slepců máme přehršel - kam se jen podíváš; vidoucí svaté abys hledal jako jehlu v kupce sena.
Jak aktuální je dnešní evangelijní příběh i v obecné rovině! Žijeme v době triumfu lidské učenosti a zároveň i omračující duchovní slepoty.
Nelze se vyhnout jasné otázce: nejsou oni slepí učení farizeové předobrazem naší vědecko-technické civilizace, která je založena na učenosti, intelektu, omezeně se soustřeďuje jen na zkoumání materiální vrstvy stvoření?
Těžko se opravdu zbavit dojmu, že se naše civilizace žene po jakési cestě směřující „do horoucích pekel“, a vede ji pilná práce slepých vědců, kteří objevují a bádají a vynalézají, co jim stačí síly. Sami nevědí, k čemu jejich objevy nakonec budou sloužit, a i když to mohou uhádnout, práci stejně nezastaví. Bádání nezná meze, prakticky nikdo a nic je trvale neusměrňuje. A tak to vypadá, jako bychom všichni seděli na neřízené střele. Někam letíme a lze tušit, že to jednou někde musí narazit a vybuchnout. Mravenčí práce miliónů intelektuálů tu vytváří jakýsi nový svět, o němž si lze stěží činit nějaké iluze. Jako v mraveništi, kde se všichni horlivě a zároveň slepě snaží, vedeni pouhým instinktem, aniž by věděli, co či kdo je řídí.
Díky této slepotě okusila moderní doba největší hrůzy, jaké kdy lidstvo poznalo (Hirošimu, holocaust, hrůzy obou světových válek vedených moderními zbraněmi...); kvůli této naprosto neuvěřitelné slepotě stojí dnešní svět na prahu ekologické katastrofy, klimatických změn, hladu a žízně, stojí zde vyzbrojen nepředstavitelně ničivými zbraněmi a s entusiasmem se pouští do genetického inženýrství.Proč se vlastně takhle „obouváme“ do naší drahé vědy a jejích pilných mravenečků? Sv. Kosma Aitolský, prorok, který už před řadou staletí přesně předpověděl technické vynálezy naší doby (automobily, letadla, ponorky, telefon a dal.), nazval tuto materialistickou vědu „zkaženou moudrostí“, kterou daruje lidem ďábel. Jednou z vlastností, která kráčí ruku v ruce s moderní vědou, je z toho důvodu pýcha („dáreček“, který ďábel nenápadně přibalí ke všem svým high-tech produktům), a tou je proniknuta naše moderní vyspělá doba (všiml si toho např. i Jan Werich - vzpomínáte na jeho úvahu nad pojmem středověk, který si současní lidé vymysleli, aby se mohli vyvyšovat nad své předky?) Nu, a pýcha a duchovní slepota to jsou prakticky synonyma.
Sem nás dovedly koleje, po nichž se před několika staletími rozjel vlak naší civilizace. A nedá mnoho práce představit si, kam tyto koleje dále míří...
Co můžeme udělat pro svět, který se řítí po těchto kolejích stále vpřed jako šílený a nechce vidět kam? Vést se vesele v tomto vlaku a nadšeně tleskat všem, kteří sedí na mašině a „šlapou na plyn“?, těšit se na další slibované technologické vymoženosti?
Vede nás slepá věda, ale motorem tohoto vlaku je hýčkaná lidská touha po pohodlí a opojení všemi těmi komplikovanými věcičkami a zařízeními, která nám „obohacují život“. Touhu po pohodlí moderní doba v přemíře uspokojuje svými nezbytnými zbytečnostmi, a zároveň vytváří ještě větší hlad po dalších příjemných marnostech všeho druhu. Tak světskost pohlcuje lidské duše.
Je jen jediná cesta pro křesťana jak zachraňovat svět. Ta vede skrze lidské nitro. Starec Paisij říká přibližně taková slova: „Naprav sám sebe, uzdrav svou duši, a napravíš a uzdravíš tím kousek světa.“ Je potřeba získat správného ducha k tomuto křesťanskému dílu, správnou duchovní orientaci. Zamilujme si prostý život. Opatřujme si jen nutné věci. Zbavme se obdivu k učené slepotě naší doby. Hlavně zavrhněme nekritické sympatie k moderním technologiím (ty technologie tu jsou, a tak ten, kdo chce či potřebuje, může je s uvážlivostí používat, to ještě nemusí být hřích; ale proč by je měl mít rád nebo je dokonce obdivovat?). Veliká duchovní osobnost pravoslavné církve, otec Serafím Rose, již někdy před 30 lety pravil: „Současné uchvácení lidí moderními technologiemi páchá na jejich duších stejné škody jako všechny dávné hereze.“ Proč? Nejspíše mj. proto, že skrze ně moderní osvícení lidé upisují svou duši klamu. Otec Serafím dále vysvětloval, že základem správného duchovního nasměrování je „nesvětskost“ křesťana. Nebýt z tohoto světa, jak to řekl o svých apoštolech Ježíš Kristus.Nezesvětštělý křesťan, který byl Kristem uzdraven ze slepoty duše, je však dnes jevem už jen řídce se vyskytujícím. A přece - uzdravení člověka, aby viděl Boha a poznával ho, je hlavním důvodem existence Církve. Vše ostatní - sociální práce apod. - je důležité, leč druhotné. Kristus ustanovil Církev především proto, aby lidé měli kam přicházet a uzdravovat se pro věčný život.
Podivný způsob, jakým Kristus uzdravil slepého (slina, bláto, umývání), je úplně jiný postup, než jaký používal pro obvyklé léčení nemocných. Ostatně, hned na začátku Ježíš uvedl, že v tomto případě uzdravení jde o něco jiného než jindy. Je to jinotaj, kterým Ježíš předzvěstoval Církev. Nad tím slepým Pán symbolicky vykonává cosi podobeného stvoření člověka (slina z jeho úst smíšená s prachem země); a následné omytí vodou je pak předobrazem křtu. Říká se tím, že v Církvi se s člověkem děje něco zásadního, jakoby (v jistém slova smyslu) znovustvoření, znovunarození - počínaje křtem tento proces pokračuje celým křesťanským životem. Je to posvátný proces připomínající vývoj a utváření lidského plodu v lůně matky; při něm v nás totiž vzniká, vyvíjí se a rodí se nový člověk (jak píše Nikolaos Kabasilas), který bude žít v nebeském království.To vše ale může být zmařeno či poškozeno, když člověka od tohoto posvátného duchovního procesu odtrhne světský život, zesvětštění, které je důsledkem vědeckého ducha namyšlené učenosti, panujícího nad naší dobou.
P.S.
Snad je to zřejmé, ale pro jistotu ještě doplním. Nejde tu o nějaký útok na vzdělanost či na lidské poznání samotné, ale o pýchu, která může být (a tak často bývá) s učeností spojena.
Nejedná se zde o útok proti vědě, ale o kritiku slepého bádání, které kvůli duchovně zatemnělému rozumu nezná hranice, nic pro ně není nedotknutelné, a nechápe souvislosti. Žádná z těch unikátních hrůz 20. století by se nemohla uskutečnit bez pracovité píle vědců, vynálezců a konstruktérů. Strašlivá totalita budoucnosti, kterou mnozí spatřují přicházet, bude stát na sofistikovaných technologiích.
Ilustrace - neklamní mudrcové této doby:
nahoře: athonský starec Simeon
dole: otec Serafím Rose
Bohoslužebný hymnus:
S osleplýma očima duše k tobě přicházím, Kriste,
jako ten od narození slepý, vzývám tě kajícně:
Ty jsi přejasné světlo
těch, kdo jsou ve tmě.
(Kondak)
Zobrazit příspěvek č. 160 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 10. 5. 2007
Zamyšlení - o emocích v modlitbě
Střízlivost v modlitbě a duchovním životě
Správný duchovní život bychom mohli přirovnat k uzounké stezce, která vede po horském hřebeni - na obou stranách se otevírají dvě hluboké propasti, hrozící pohřbít pokus věřícího o duchovní život.
Na jedné straně je nebezpečí suchého rozumu, který si činí nárok vše posoudit, aniž by v mysli bylo otevřeno duchovní zření, které dává lidskému myšlení schopnost nahlédnout i to, co není z tohoto materiálního světa.
Na straně druhé zeje propast sentimentu, emocí, rozjitřené fantazie. Pokud tyto city zapojíme do duchovního života nebo na nich dokonce stavíme svůj duchovní život, není taková duchovnost realistická, vlastně ani reálná, je pak buď výplodem naší fantazie nebo (v horším případě) je klamem, který před námi rozvíjejí démoni, tito zkušení scénáristi a režiséři.
Již se zde o „duchovní sentimentalitě“ píše v předchozím příspěvku (č. 154). Aby nedošlo k nedorozumění, raději podtrhnu, že řeč se tu nevede o emocích a citovém životě všeobecně, nýbrž o specifickém případu - spojování citovosti s modlitbou, kdy emoce jsou kladeny do základů duchovního života.
Co vlastně všechno patří do této kategorie, kterou trochu zjednodušeně nazývám „sentimentální zbožnost“? Především exaltované emoce - rozněcování vášnivých citů, a to i když jsou zdánlivě nasměrovány k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Panně Marii. Pěstování a stupňování touhy či stesku nebo rozněžnění - některé křesťanské meditace (katolické) jsou takto zaměřeny. Transpozicí těchto vášní z tělesné do duchovní sféry se mohou neuvěřitelným způsobem rozvinout, a oddá-li se tomu někdo cele (např. v mnišském prostředí) nabudou tyto vášně, které jsou ve svém kořeni vždy nečisté, takové síly, že se věřící dostane do úplného zajetí či pohlcení jimi. Nesmírným klamem je, pokládá-li se něco takového za pravý duchovní život.
Dále sem (do kategorie „sentimentu“) zařazujeme i obrazotvornost a fantazii zapojovanou do modlitby. Připomeňme některé (západní) návody k meditacím, při nichž si má věřící představovat(!), že vidí Krista ukřižovaného a sebe třeba jako jednu z postav pod křížem. Nebo představa objímání Kristových nohou, líbání jeho ran apod. Dalšími meditacemi je předepisováno představovat si, že cítím bolest ukřižovaného Krista, představovat si jeho lásku, prožívat jeho pocity atd. Podobné meditace se zapojením obrazotvorné části mysli mají i buddhisté a další nekřesťanská náboženství; říká se tomu většinou vizualizace. A tato cesta vede přímo do náruče běsů.
Pozoruhodné je, že věřící, který si zvykne na tento způsob duchovního života, začne brzy cítit „duchovní pomoc“, jež mu vychází vstříc, a meditace tohoto druhu mu skýtají více a více uspokojení, radosti a zážitků. Většinou si neuvědomí jejich tělesnou a psychickou povahu, ani si nevšimne, že místo vnitřního míru se jeho nitro rozpaluje zjemnělou smyslnou vášní. Po nějaké době mu začínají tyto vnitřní zážitky přinášet takovou rozkoš, která je nakonec nesrovnatelná s čímkoliv tělesným, a nedokáže už bez ní žít - upadá do zajetí. (Ještě další kapitolou na této cestě jsou pak tělesné projevy: stigmatizace či jiná tělesná hnutí a tělesné projevy vnitřní „duchovní“ rozkoše, o nichž svědčí katoličtí svatí.)
Pravoslavní starci, učitelé modlitby, naléhavě varují, před aktivováním obrazotvorné části mysli při modlitbě, a svým žákům výslovně přikazují: nic si nepředstavovat, nevěnovat žádnou pozornost jakémukoliv zážitku. Říkají kromě jiného, že i světlo, které člověk může v určité době po začátku vnitřního modlitebního úsilí uvidět v mysli, je tělesné povahy a nesmí se na něj brát jakýkoliv zřetel (se zřením tzv. „nestvořeného světla“ to nemá nic společného). Stejně tak je potřeba odmítat jakékoliv pocity při modlitbě, svaté myšlenky, které v době modlitby přicházejí, a stejně tak i nápady hodnotit své vjemy a pocity, - vše je klam: i pocity i jejich vyhodnocení.
Hlubokým pádem je, žádá-li si kdo duchovní zážitky. Vstupujeme-li do duchovního života s žádostivosti zážitků, jistě je dostaneme. Běsové na to čekají a úslužně nabídnou, po čem člověk touží. Ukážou peklo či ráj, co jen je libo. Takových „ochotných číšníků“ kolem nás neustále krouží celá mračna a všichni jsou dnem i nocí připraveni se svým: „Račte si přát?“
Je naprostou nutností uklidnit při modlitbě své nitro, ztišit myšlenky, upokojit city, potlačit smyslové vjemy. Naladit nitro na nevzrušenost a cokoliv rozčeří hladinu mysli, máme považovat za projev démonů. Otcové učí, že i kdyby jakýkoliv anděl nebo samotný Kristus se nám zjevil při modlitbě, nemáme tomu věnovat pozornost. Pokora nás učí, že se máme považovat za nehodné jakéhokoliv pravého Božího zjevení.
Tomuto jevu někdy říkáme „duchovní materialismus“. Myslím tím dnes běžný jev, kdy lidé projevují zájem o duchovní život, ale zapomenou na jeho prahu odložit své materialistické způsoby. Vstupují do duchovní sféry se svým konzumním smýšlením. Uchopují duchovní život čistě materialistickým způsobem.
Podle pravoslavné duchovní zkušenosti jediná skutečná cesta k Bohu vede skrze pokání. Skutečné pokání není nějaký chvilkový cit nebo stav, je to stálý způsob smýšlení o sobě. Teprve když člověk vnitřně pozná a prožije, že je nic, a vytrvá v tomto stavu mysli, začíná pravý duchovní život.
Samotná askeze bez pokání je k ničemu. Ba, co horší - je škodlivá; a čím přísnější, tím škodlivější.
Prof. A. Osipov říká: Plnění přikázání začíná pokorou. Všichni se nalézáme v nemocnici, praví křesťanství. Pozemský život, to je doba, která je nám dána, abychom poznali sami sebe a abychom se mohli léčit. Člověk začíná postupně vidět, že je skutečně chudý, nahý a žebrák. Spatření vlastní ničemnosti postupně pokořuje naši pýchu. To je proces, který jediný může zbavit člověka klamu - tj. obelstění, oklamání, ve kterém se nacházíme, domníváme-li se, že jsme spravedliví, že jsme dobří. Nikoliv náhodou říká sv. Simeon Nový Theolog, že celý lidský svět se nachází v hlubokém klamu. Pro člověka, který koná nesprávnou askezi, stává se askeze velice nebezpečnou - vzniká namyšlenost; je to hloupost, protože samotnou askezí se nikdo lepším nestane. Čistota duše je potřeba.
Ďábel se zjevil sv. Antoniovi a řekl mu: „Antonii, ty málo spíš, ale já vůbec nespím; ty málo jíš?, já však vůbec nejím; tím jsi mne nepřemohl, nýbrž pokorou.“ (Proč mu to vlastně ďábel říkal? Ať už ďábel hovoří pravdu či lež, jeho jediným cílem je vždy zahubit člověka. V případě sv. Antonína ho pokoušel uznáním své porážky - zkoušel, jestli se nebude pyšnit svou pokorou. Proto je nazýván „lstivým“...)Veškerá askeze má vést k tomu, abych poznal, že jsem tak nemocným, že kvůli tomu přišel Kristus. A jestli On jako největší lékař přišel mne uzdravit, znamená to, že já jsem tím nejtěžším pacientem. Tohle je cesta, na které se člověk může stát křesťanem. A kým jsem byl doposavad, když ne křesťanem? Byl jsem věřícím. I běsové věří, a třesou se, ale zůstávají běsy. Křesťanem se stává pouze ten, kdo vidí, že potřebuje Krista. Kdo je Kristus? Spasitel. Kdo potřebuje Spasitele? Umírající. To je ten moment, kdy se člověku otevírá nesmírný prostor duchovního života.
Zobrazit příspěvek č. 159 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 5. 2007
Znamení doby: zohavují lidské ostatky a s úspěchem je vystavují
Výstava aranžovaných a vědecky znetvořených mrtvých lidských těl v pražské Lucerně
Kulturně-vědecká exhibice mrtvol dává okusit ducha posledních časů.
Jak vypadá rozřezaný člověk stažený z kůže?
Už od 5. května odpoví na tuhle otázku kontroverzní výstava
Bodies... The Exhibition v pražské Lucerně.
Díky speciální metodě uchovávání těl mrtvých lidí
budou návštěvníci moci vhlédnout do útrob člověka.
(Z českých novin)
Žijeme v době zlomu. Jedna za druhou, jsou prolamovány zásadní mravní a morální bariéry, které byly doposavad lidem vlastní.
Nyní jen došlo i na lidské ostatky. Nic více, nic méně. Jakoby někomu záleželo na tom, aby byly v lidské morálce a mravnosti prolomeny vskutku všechny bariéry. Aby neexistovala žádná tabu. Aby bylo vše dovoleno. Jako by někdo chtěl lidi změnit ve zvířata. To je totiž to, oč v tomto „osvobození člověka“ jde.
Při pohledu na lidská těla svlečená z kůže by se skoro chtělo říci: No, vlastně proč ne? Při masovém rozšíření necudnosti lidem přestane stačit pohled na lidské tělo bez šatů, chtějí vidět další stupeň nahoty: bez kůže. Stačí tomu dát „vědecký nátěr“ a hned je to společensky přijatelné.
Společnost je už připravena zřejmě na cokoliv (když se jí to správně podá). Máme-li vzít za reprezentativní internetový průzkum veřejného mínění prováděný na některých webových novinách: výstava mrtvých těl je pro 76% respondentů podnětná pro poznání lidského těla, naproti tomu neetickou degradaci lidské důstojnosti v ní spatřuje pouhých 23% (čili přes dvě třetiny účastníků hlasování ji přijímají kladně). Uvědomují si ty dvě třetiny, co to bude za svět, ve kterém bude člověk považován za pouhého živočicha a bude se s ním podle toho zacházet?
Za takové situace klesá naděje, že by se naše společnost mohla ubránit morálnímu propadání až na samotné živočišné dno lidství. Ani do očí bijící pokleslost a morbidnost se už nenazve pravým jménem, ale nanejvýše se i opravdová nechutnost označí gumově mnohoznačným pojmem „kontroverzní“. Jinak se však o výstavě preparovaných lidských těl, která k nám z Ameriky dorazila, používají slova jako: fenomenální, fascinující, kouzelné, podivuhodné, nádherné...
Jistě nás napadne: kdyby byla cílem celého toho podniku s „upravenými“ ostatky osvěta, kdyby opravdu chtěli ukázat, jak vypadá lidské tělo, jistě by bylo možno zhotovit dokonalé napodobeniny, modely, makety. To všechno by jistě mohlo uděláno tak dobře, že by to vypadalo jako skutečné lidské tělo (když už je tu ten požadavek naturalismu) a lidé by se mohli poučovat, jak „to v nás funguje“. Jenže... Jenže, kdyby to nebyly pravé lidské ostatky, pak by to nemělo tu správnou dráždivě perverzní přitažlivost, tu morbidní pachuť překračování hranic, které jsou položeny v lidské duši. Jak se ukazuje, tak právě tato morbidnost, skandálnost je to, co lidi na výstavu přitahuje a proč byly tyto exponáty vůbec pořízeny. Výstavu už v různých státech vidělo 16 milionů lidí a velký zájem se očekává i u nás (Praha má tu pochybnou čest, že je prvním městem z bývalého východního bloku Evropy, kam výstava zavítala); a protože peníze jsou v podobných podnicích vždy až na prvním místě, není od věci konstatovat, že při ceně vstupenky (cca 350 Kč na půl hodiny) je to vše i skvělý byznys.
Dvě spolu tančící mrtvoly - jedna „postava“ je kostra a při krouživém tanci se drží za ruce s druhou „postavou“, která je sestavena z obnažených svalů. Průvodce výstavy zaníceně informuje, že je to vlastně jeden člověk; vypreparovali z něho kosti a sestrojili z nich prvního tanečníka, který se drží za ruce s postavou ze svalů bez kostí; „takže ten člověk v podstatě tančí sám se sebou,“ dodává nadšeně průvodce. Asi nás napadne: Co tohle má společného s názorným výkladem funkce lidského těla? Jestli tento tančící „pár“ něco názorně vysvětluje, tak jen to, že osvěta je tady pouhou záminkou pro zvrhlost.
-------------------
Odepření pohřbu - to je nelidský jev, který bývá spojen s nejhoršími tragickými pády lidské civilizace.
Pokud platí, že všechno zlé je pro něco dobré, pak na této hrůzné výstavě můžeme jako pozitivní spatřovat to, že pro ty, kteří mají ještě oči k vidění, se stala skutečně nepřehlédnutelnou a burcující příležitostí uvědomit si, v jaké době žijeme a kam rychle směřujeme.
Neúcta naší „vyspělé civilizace“ ke stvoření: k přírodě, k mrtvým lidem, a k živým lidem. To je neúprosná spojitost.
Říká se, že antikristovou kulturou posledních dob lidstva bude zrůdný nevkus, nechutnost. Masová kultura této doby bude dobíjet poslední zbytky lidské vznešenosti. Lidská duše, která překročila všechny mravní hranice, která nemá žádná tabu, která popřela všechny morální bariéry, se začne rozkládat. A vnitřně rozložený člověk je snadno ovladatelný. Protože jediné, co si žádá (a na čem je chorobně závislý), je další a další dávka nemravnosti, pokleslosti či zvrhlosti.
Západ dal světu osvícenství a humanismus, humanismus dal světu „bezbožnost s lidskou tváří“, a bezbožnost přivede do světa peklo.
---------
Smrti se lze vysmívat buď z perspektivy vzkříšení nebo z pozice cynismu. V případě výstavy „Bodies“ asi první varianta nepřipadá v úvahu. Cynický člověk je vlastně uvnitř mrtvý - mrtvý se vysmívá smrti. To je jakési nové vyznění slov Ježíše Krista: nech mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (v tomto výroku nejde o pohřeb, ale sounáležitost - mrtví patří k mrtvým). Mrtvé lidi přitahují mrtvoly.
Lidé procházející se na výstavě mezi aranžovanými mrtvolami, které si zvědavě prohlížejí a obdivují, - zvláštní přízračný obraz, jako z pekla...
Zajímavou shodou je volba místa. Na tom místě, kde bylo před poslední velkou českou povodní za účasti prezidenta instalováno posměšné zobrazení sv. Václava, dnes je výstava zhanobených lidských těl. Jako by to o něčem svědčilo. Za rouháním Bohu následuje výsměch člověku. Ano, lidská vznešenost je neodlučně spojena s Boží svatostí; důstojnost člověka je přímo závislá na úctě lidí k Božímu majestátu.
Pozoruhodné je i načasování pražského otevření výstavy - právě v tyto dny výročí konce druhé světové války, nejhroznějšího tance smrti, jaký svět zažil.
Otevření této výstavy sám pro sebe považuji za součást triumfálního otevřeného nástupu toho ducha, který se dere do světa, aby definitivně udělal ze života na zemi peklo. Je duch nelidskosti, která se už nespokojuje s vnější devastací či likvidací člověka, ale chce zahubit lidskou duši.
--------------
P.S.
Občanem podaný podnět pro podezření, že instalace výstavy „Bodies“ porušuje náš zákon o pohřebnictví, policie smetla ze stolu s tím, že se prý nejedná o mrtvoly ale o exponáty...
Zobrazit příspěvek č. 158 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 5. 2007
Neděle o setkání Ježíše se Samaritánkou
Neděle o Samaritánce
Čtení z Evangelia na tuto neděli:
I přišel (Ježíš) k městu Samařskému, kteréž slove Sichar...
Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo již okolo šesté hodiny.
I přišla žena z Samaří čerpat vody. Kteréžto řekl Ježíš: Dej mi píti.
(Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů.)
I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Neboť neobcují Židé s Samaritány.)
Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo jest, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.
...
Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, žeť jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci.
Vy se modlíte, a nevíte, k čemu; my se pak modlíme, k čemuž víme, nebo spasení z Židů jest.
Ale přichází hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili k němu.
Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.
Dí jí Ježíš: Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.
...
Mezi tím pak prosili ho učedlníci, řkouce: Mistře, pojez.
A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jídlu, o kterém nevíte.
Učedlníci pak mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl něco k jídlu?
Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.
Však vy pravíte, že ještě čtyři měsíce jsou, a žně přijdou. Aj, pravím vám: Pozdvihněte očí vašich, a hleďte na krajiny, že se již bělejí ke žni.
Kdož pak žne, odplatu béře, a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby i ten, kdož rozsívá, spolu se radoval, i kdo žne.
Nebo i v tom pravé jest slovo, žeť jiný jest, jenž rozsívá, a jiný, kterýž žne.
Jáť jsem vás poslal žíti, o čemž jste vy nepracovali. Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli.
Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč ženy, svědčící: Že mi pověděl všecko, což jsem činila.
...
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
V ženě Samaritánce potkal Pán Ježíš člověka zralého pro Boží Království. Každý výrok této ženy, jak jej zaznamenal apoštol Jan (svědek tohoto rozhovoru), svědčil o její připravenosti a zralosti přijmout Krista.
Na místě ukázala, že očekává příchod Mesiáše a je hotova jej přijmout. A hned se také stává první zvěstovatelkou Pána Ježíše mezi Samaritány - chcete-li to tak říci - prvním apoštolem Samařských.
Je jako obilí dozrálé ke žni a ke shromáždění v Boží sýpce. A s ní řada dalších Samařanů, jak svědčí dnešní evangelium na konci, a po něm i Skutky apoštolské (8. kap.). Proto Pán Ježíš hovoří v závěru čtení o duchovní žni. Pro apoštoly muselo být překvapivé, že by právě mezi opovrhovanými Samaritány mohlo být něco, co by stálo za řeč. Kristus však už viděl svým duchovním zrakem, na kolika nečekaných místech světa čeká hojná duchovní úroda, že bude sklizena a shromážděna do Nebeského Království.
V Samaritánce našel Pán duši, která - ačkoliv ještě setrvávala v temnotě nepravé víry i nespravedlivého života (žila s mužem, který nebyl jejím manželem) - sotva se jí dotkl paprsek Kristova světla, tma v ní se okamžitě rozptýlila. Do této doby byla tato žena odcizena Bohu, v jediném okamžiku se Mu stala bližší než mnozí z těch, kteří ze zdáli být Božím lidem.
Učedníci přinesli Pánu Ježíši jídlo, aby se posílil, on však už nemyslel na tělesný pokrm; nasytil se rozhovorem se Samaritánkou, protože pravým pokrmem pro Jeho moudrost a dobrotu, to jsou otázky duše žíznící po pravdě. Žíznící po vodě živé.
Otázkou je, jak je to s naší zralostí a připraveností být sklizeni pro Nebeské Království. Ať si každý sám odpoví. A zdalipak jsme i my, kteří se nazýváme křesťany, pokrmem pro Dobrého Boha? Snad o nás Pán neříká: „Že jste vlažní, vyplivuji vás z úst“ (Zjevení 3,16).
Žena svým dalším životem ukázala, že se Ježíš nemýlil. Opravdu byla zralá pro Boží Království. Zanechala nezákonného života. Po Vzkříšení Kristově se stala křesťankou, přijala jméno Fótinie (Světlana) a nakonec svědčila o Kristu před samým císařem. Zemřela spolu s dalšími křesťankami mučednickou smrtí.
Dialog Samaritánky s Kristem je celý pozoruhodný. Pro tuto chvíli však k podrobnějšímu zamyšlení vybereme část, ve které spolu řeší, kde je to správné místo na modlitbu a službu Bohu. Starozákonní náboženství a podobně i některá další nekřesťanská náboženství (kupř. islám) kladou zásadní důraz na nějaké místo na Zemi, které je osou toho kterého náboženství. S tímto místem pak je pevně svázána představa o pravosti takového náboženství a zároveň je pro něj ohniskem bohoslužby, kněžstva apod. Takovéto náboženské koncepty bývají vždy důsledkem nepřítomnosti Svatého Ducha, resp. absence živé zkušenosti s blahodatí Svatého Ducha. Protože je pravá duchovní bohoslužba těmto lidem nepřístupná, uchylují se ke konceptu formálního pojetí náboženské příslušnosti, materializované duchovnosti (pozemské náboženské centrum) a zakletí náboženského života do souboru předpisů, jehož formální vyplnění je považováno za dostatečné pro uskutečnění daného druhu náboženské víry.
Mimochodem, tady leží jeden ze zásadních praktických rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Islám předkládá svým věřícím jasný (a celkem krátký) soupis konkrétních požadavků, a jsou to všechno vcelku dobře realizovatelné praktické věci a úkony, - a kdo si tento seznam poctivě plní, má jistotu, že je dobrým muslimem. To je pro řadu lidí (zvláště v dnešní době) velice lákavé. Naproti tomu v křesťanství, i kdyby ses „přetrhl“ a snažil ses ze všech sil vyplnit vše, co se křesťanu ukládá, stejně ti poté evangelium řekne: „Služebník neužitečný jsi.“ A navíc - většina křesťanských přikázání je vlastně neuskutečnitelná, tedy není téměř možné je dokonale splnit. Ta hlavní křesťanská přikázání a úkoly jsou totiž duchovní povahy a k jejich naplnění se lze jen přibližovat.Věřící, který nemá trvající zkušenost s blahodatí Svatého Ducha, si neumí představit možnost, že by náboženství mohlo udržet jednotu víry i náboženské praxe i bez nějakého jednoho pozemského posvátného ústředí.
Ježíš tento „starozákonní“ náboženský koncept zřetelně uzavírá do minulosti; měl své oprávnění v době, před sestoupením Svatého Ducha, vody života. Vyhlašuje příchod nové duchovní éry: ani Jerusalem ani samařská hora Gerazim; už žádné nejposvátnější místo, žádné centrum. Nýbrž všude a kdekoliv, v duchu a v pravdě. Čili nikoliv jednou za rok, nebo na novoluní, nebo jednou do týdne, ale vždy (resp. stále) je potřeba Bohu sloužit neviditelnou duchovní bohoslužbou, která je čistá a bez jakéhokoliv klamu.
Námitka už leží na stole: proč tedy chodíme v neděli do chrámu? Odpověď je však prostá. Jednak nemáme nějaký jeden centrální chrám křesťanského náboženství, Chrám s velkým "CH", ale stavíme naše chrámy kdekoliv a libovolném množství, a bohoslužba je v každém z nich stejně svatá, takže nejsme vázáni na jedno pevně určené místo. A potom, duchovní život se nikdy nesmí omezit na pouhou návštěvu chrámu. Ke každému křesťanu se obrací výzva ap. Pavla v Bibli: „Modlete se neustále.“ Chrámová bohoslužba nás posiluje, léčí svatými Tajinami, povzbuzuje i vyučuje. Dává nám okusit realizovanou Církev - na daném místě a v daném čase je plnost Církve, s veškerými jejími dary, přítomna v bohoslužebném shromáždění, zvláště při konání Eucharistie, a nezáleží na tom, ve kterém chrámu se věřící shromáždí. Naše neviditelná bohoslužba, vnitřní duchovní zápas za dokonalost, však má trvat neustále. Cílem celého křesťanského života je sjednocení člověka s Bohem. A toto posvátné dílo není možno omezit jen na nedělní návštěvu chrámu.
Kristova slova o pravých modlitebnících, kteří se modlí k Otci v duchu a v pravdě, vylučují jakýkoliv koncept formální náboženské příslušnosti. Zatímco např. u židů stačí, aby ses narodil židovské matce, a tím je příslušnost k židovství dána, křesťanství naprosto odmítá, že by křesťanu stačila pouhá formální příslušnost k Církvi.
A co naše posvátná místa? Pravoslavní putují do chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Jiným duchovním „centrem“ pravoslaví je Svatá Hora Athos, nebo monastýr sv. Kateřiny na hoře Sinaj, pak to byla kdysi Konstantinopol (druhý Řím), či Moskva (tzv. třetí Řím) nebo Divějevo v Rusku... Jsou to všechno místa významná pro pravoslavné křesťanství, drahá křesťanskému srdci, jenže z těchto míst není Církev řízena či spravována, křesťanství zůstává s nimi anebo bez nich stále stejné, nic mu tato místa nepřidávají na jeho duchovní plnosti a jejich případná nedostupnost nebo neexistence nic z křesťanské plnosti neubírá.
Kristus svými slovy o pravých modlitebnících předznamenal katolicitu Církve. Pravou všeobecnost a sborovost. Katolicitu, která nemůže být ani římská ani cařihradská ani moskevská ani jinak omezená. Samotný pojem „katolicita“ (v původním významu toho slova) totiž vylučuje její vázání na jakékoliv pozemské ústředí, na nějaký úřad, či osobu.
Jak běžně říkají pravoslavní teologové, onen starozákonní koncept náboženství vázaného na jedno pozemské centrum je vlastní nejen starým židům či muslimům, ale bohužel zpětně široce pronikl i do západního křesťanství, zvláště v podobě učení o významu Říma, resp. papežství. Vyskytuje se to i v některých protestantských církvích a sektách.
Z bohoslužebné poezie:Samaritánka, jež přišla ke studni, uzřela vírou, že jsi Pramen vody moudrosti;
hojně se jí napila a získala na věky nebeské království, povždy oslavovaná.
V polovině svátku napoj vodami zbožnosti mou žíznící duši,
vždyť jsi, Spasiteli, ke všem volal:
„Žízní-li kdo, ať ke mně jde a pije!“
Prameni života našeho, Kriste Bože, sláva tobě.
Když nadcházela polovina starozákonního svátku,
řekl jsi přítomným, Stvořiteli a Vládce všech, Kriste Bože:
„Pojďte a čerpejte vodu nesmrtelnosti!“
Použité ilustrace:
Nahoře: Jákobova studna je dnes v pravoslavném chrámu stojícím na tom místě.
Uprostřed: strážce studny, otec Filumenos, jehož na obrázku vidíte, byl před několika lety brutálně zabit sekyrou fanatickým židem. Dnes je považován za svatého mučedníka.
Dole: ikona sv. mučednice Fótinie (Světlany) Kartagenské (ikonu napsala Jana Baudišová)
Zobrazit příspěvek č. 157 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází
Tesknění po vůni starých pomalých dob
Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...
Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...
Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.
Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.
Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.
Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.
Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).
Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.
„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.
Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).
Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.
A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.
Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...
Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).
Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.
Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.
Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“
Zobrazit příspěvek č. 156 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 5. 2007
Z tisku - o evoluci
Darwinova teorie podléhá stálé erozi. Po mnoha nedostatcích, na které bylo už dříve poukázáno, a původní evoluční teorie musela být "vyspravena", dnes je tu nová trhlina, která je pracně látána.
Viz video V čem se Darwin zmýlil:
Klasická evoluční teorie říká, že se druhy mohou vyvíjet. "Nová evoluční teorie" říká, že 99 procent druhů jsou evolučně zamrzlé... což znamená, že nemohou podléhat evoluci...
Celé video: http://video.respekt.cz/V-cem-se-Darwin-zmylil.html
Zobrazit příspěvek č. 155 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 5. 2007
Poznámky z rozhlasového vysílání
Několik neuspořádaných poznámek z poslechu rozhlasu
Bůh přivedl na svět člověka jakožto věřící bytost. Od nejstarších archeologických památek nacházíme kultické předměty. Náboženstvím se člověk vždy odlišoval od zvířat.
-----------------
Sv. Jan Kronštadtský (na přelomu 19. a 20. stol.) říkal materialistickým geologům, kteří hlásali evoluci: „Vy více věříte bezduché zemi než Bohem inspirovanému prorokovi Mojžíšovi.“ Lidé dnes více věří faktům materialistické vědy než faktům uvedeným v Písmu svatém. (Proto jsou dnešní lidé tak snadno oklamatelní - věří prakticky čemukoliv.)
V kostech dinosaurů se zachovaly krvinky, což by bylo naprosto vyloučeno, kdyby žili tak dávno, jak tvrdí materialistická věda.
-----------------
Před revolucí v Rusku když někdo onemocněl, zavolali především kněze, aby nemocného zpovídal. Pak teprve volali lékaře. Tenkrát lidé ještě chápali, že nejprve je potřeba léčení ducha a pak teprve je možno uzdravit i tělo. Vždyť stav těla je často odrazem duchovního stavu člověka.
Dnes voláme hlavně lékaře či sanitku, a stává se, že člověk umírá bez pokání a poslední chvíle, kdy je ještě při vědomí, jsou promarněny. Jeden kněz, exorcista, vyprávěl, že démon, který opouštěl člověka a byl přinucen odpovídat knězi, řekl: to my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc.
(Z pořadu na rádiu Radoněž; Pravoslavná Rus)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 155 do č. 195)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.