Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 2. 3. 2009
Doba přípravy
K Velkému půstu
V pondělí 2. března je tzv. čisté pondělí, jímž začíná "čistý týden", kterým začíná v Církvi Velký půst. Pravoslavná církevní tradice důkladně připravuje své věrné na toto vzácné a důležité období, které nesmí být promrháno. Svatá čtyřicátnice je krátká, a mohla by nám uplynout jako voda mezi prsty. Proto Církev už čtyři týdny předem připravuje věřící na vstup do velikopostního období. Není to však jen příprava na změnu stravy (poslední přípravný týden - tzv. masopustní - se už nejí maso, ale zato se jedí mléčné výroby a vejce, a to i ve středu a v pátek); teprve po právě uplynulé syropustní neděli začíná půst. Hlavně nás Církev připravuje na svatý půst duchovním vedením, pastýřským uváděním do "radostného pláče" pokání. Kromě speciálních posvátných hymnů, které v době přípravy zpíváme při bohoslužbách se - a to především - jedná o výběr čtyř témat z Evangelia, čtyř evangelijních úryvků, které nám otevírají srdce k chápání Evangelia Kristova, resp. k uskutečnění prvních slov, jimiž Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!" (Mar 1,15) A kromě samotných vybraných výroků Pána Ježíše mohou napomoci srdce a mysli věřících otevírat církevní pastýři, kazatelé, protože prakticky jakákoliv promluva, která bude navázána na témata čtyř přípravných nedělí, jistě nějak připravuje duši k prospěšnému prožití Velkého půstu.
Sled přípravných nedělí je takovýto: neděle o celníku a farizeovi, neděle o marnotratném synu, neděle o strašném soudu (to je už masopustní neděle) a nakonec neděle syropustní o odpuštění (zároveň je tématem i Adamovo vyhnání z ráje). Témata prvních třech nedělí jsou založena na Kristových podobenstvích. Úvodu do pokání jsou zasvěcena především první dvě - patří dozajista k těm nejvýraznějším a nejsilnějším podobenstvím, jež Pán Ježíš vyprávěl. Nyní už pojďme zastavit se postupně u všech tří. (Nejprve však první dvě.)
Celník a fariseus
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Už jsme zde o tomto podobenství psali. Dnes tedy jenom připomeneme, že páteří tohoto podobenství je samo základní téma duchovního života: pýcha a pokora. Pýcha ničí a znehodnocuje vše, co člověk činí: ať už ve světském zaměstnání nebo v duchovním životě. Vše, čeho se dotkne pýcha, stává se duchovně poskvrněným a neužitečným, ba odporným Bohu.
Otcové na poušti, kteří si právě toto dobře uvědomovali, kvůli hrůze z pýchy načrtli zlaté pravidlo duchovního života: „svatí považovali dokonce i své ctnosti za hřích“. Všichni svatí kráčeli cestou pokory, a cestou nedůvěry v sebe sama. Proč taková nedůvěra k člověku? Lidské nitro je znetvořeno hříchem. Není ve stavu, v jakém Bůh člověka na počátku učinil. Sv. Basil Veliký pravil: "lidská přirozenost se (hříchem Adama) roztříštila na tisíc střepů."
Odtud ta svatootcovská nedůvěra k člověku, k jeho nitru, které je zasaženo pýchou. Otevřené duchovní zření dalo těmto otcům realistický a pravdivý náhled na člověka jako na bytost zcela zničenou pýchou a zpustošenou hříchem. Proto jedinému, čemu v člověku věřili, bylo pokání. Pokání je jediný pravdivý stav člověka, protože jedině opravdové pokání může člověka zbavit pýchy. Tohle pochopit má naprosto klíčový význam pro duchovní život člověka.
Jakýkoliv jiný duchovní život (např. buddhismu, šamanismu apod.) je jen klam a mam. Vše, co v takovém duchovním životě člověk poznává, je iluze - divadlo, které mu předvádějí démoni (a ti mu ukazují především to, co dovede člověka do duchovní zkázy). To není prázdné tvrzení, to lze dokázat. Není výjimkou, že se takový pohanský mystik dá pokřtít. A po křtu náhle ztratí všechny své dřívější mystické schopnosti, síly a zření. Proč asi? Podobným případem je, když se s pohanským mystikem setká skutečný svatý starec. Démoni utekou před starcem, a mystik je namydlený. Snad až tragikomický je obrázek ze soupeření Šimona mága s apoštolem Petrem. Šimon zrovna levitoval (resp. běsové ho nosili vzduchem), aby nalákal lidi na svá kouzla. Přišel tam ap. Petr, pohrozil běsům, ti utekli, pustili Šimona, který spadl na zem a šeredně se potloukl. Apod. Je toho popsáno spousta, nebudu tím čtenáře unavovat.
------------
Marnotratný syn
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Loňský rozbor tohoto evangelijního podobenství je tady. Podobenství se dotýká velikého tématu - jednoho z největších v lidských dějinách: tématu lidské svobody. Svoboda - to zní lidem skoro až posvátně. Svoboda, která není zakotvena v řádu stvoření, je však prokletím a zkázou.
Téma svobody stojí na samotném prahu lidských dějin, kdy Adam použil Bohem darovanou svobodu k tomu, aby se otočil ke svému Stvořiteli zády. Kvůli nesprávně použité svobodě je lidské nitro zmírající. Prof. A. Osipov používá pěkné podobenství o lidské svobodě, resp. o krátkozrakém použití svobody k "osvobození se" od Boha. Přirovnává Adama (resp. člověka obecně) k člověku, který je potápěčem; víte, jak dříve potápěči pracovali: měli kovovou přílbu s okénky, do té shůry vedla hadice přivádějící vzduch, a zatímco potápěč pracoval na mořském dně, tak na palubě lodi námořníci čerpali pumpou do hadice vzduch, aby měl potapěč co dýchat. A nyní si představme hloupého potápěče, který na mořském dně začne hudrovat, jak ho ta hadice omezuje, a že nemůže jít, kam by chtěl, a vytáhne nůž a odřízne tu hadici od sebe, aby se osvobodil. Ve jménu svobody! A teď si už může jít, kam chce. Tak něco podobného - avšak na duchovní úrovni - učinil člověk, když se osvobodil od Boha a od jeho přikázání: "Nejez z toho stromu!" Ať žije svoboda! A kromě toho: "Vítej, smrti!" Protože Bůh - to je věčný život. Svoboda od Boha znamená smrt.
Svobodu dal člověku Bůh, když tvořil - a vše bylo dobré. Tedy i svobodu má člověk užívat, aby dobro činil. Páše-li zlo, je to zneužití svobody, a právě to je hříchem.
Správné použití svobody předpokládá nejprve očistit své srdce. Nejprve očištění, pak osvícení a poznání svobody. Jen v tomto pořadí, nikdy naopak. Proto pravoslavná asketika nejenže varuje před používáním svobody, ale naopak omezuje všelijak svobodu člověka, aby ho očistila. Od toho se odvíjí veškerý křesťanský duchovní život (a zřejmě právě proto je dnes nepopulární).
Všimněte si, že vše je v Církvi proniknuto asketikou. Nejen církevní rok prošpikovaný stále nějakými půsty, objevuje se to i v církevním umění: ikonografii a chrámovém zpěvu. Osou obojího je asketické omezení umělce. Západní umění je naopak založeno na umělcově sebevyjádření (nedávno se dokonce papež ve Vatikánu omlouval umělcům za to, že je katolická církev kdysi omezovala); umění to zde znamená vyjádřit, jak já to cítím, jak já to vidím. Jenže celé toto "sebevyjádření" je jen ornamentálně zpracovaným lidským egoismem.
Uvažujeme nad pravoslavným pojetím svobody. Není to jen nějaká filosofická či teologická spekulace. Samotný reálný život vydává svědectví, jestli lidstvo umí používat svobodu. Celá historie lidstva ukazuje, že někde v lidstvu tkví jakási fatální chyba. Ať činí, co činí - stejně se nakonec všechno zvrtne ke zlému. Jak je to možné? Všichni chtějí štěstí: bezpečnost, spravedlnost, harmonii. Řekne někdo, že nechce štěstí? Leda blázen. Všichni ho chtějí! Co se však děje ve skutečnosti v celé lidské historii? Pravý opak.
Východ jde úplně jinou cestou. Omezuje umělce snad ve všem: předepsány jsou podoby zobrazovaných lidí, barva rouch, provedení do úplného detailu. Říká se tomu pravidlo - kánon. Malíř ikon je podroben tvrdé kázni, která postupně očišťuje jeho umělecký výraz. Až teprve na konci tohoto procesu ti nejlepší z nejlepších dokáží při splnění ikonografického kánonu vdechnout skrze ty nepatrné detaily, které jsou mu kánonem ponechány v jeho tvůrčích dispozicích, ikoně nadpřirozený život. Tak vznikají díla očištěná od egoismu, kdy ruka umělce je přetavena ohněm pokory na ruku inspirace Ducha Svatého. Tak přišla na svět ta největší ikonografická díla: např. Rublevova Trojice. Malíř, který není zkrocen kánonem, ale je zvyklý malovat si, jak se mu zachce, nikdy takových výšin nedosáhne.
Něco podobného platí pro církevní zpěv, který má stejně jako ikona zrcadlit věčnost. Dokonalý církevní zpěv je na světě jen jednoho druhu - a to je zpěv byzantský. (O tom je zbytečné vést spor.) V něm se spojila věkovitá kultura a filosofie antiky s křesťanskou duchovností. A ty věkovité kořeny jsou v něm znát, proto mu nemůže žádná jiná církevní kultura konkurovat. Nehledě na to, odmyslíme-li předkřesťanské kořeny, pak i samotné dva tisíce let dlouhé působení křesťanství, působení, které postupně vytvářelo a formovalo tuto hudební kulturu, až dospěla do dnešní podoby, nemá v celém světě obdoby. V Rusku byl před tisíciletím započat nadějný přenos byzantské kultury do slovanské polohy (tyto formy se nám dochovaly v dodnes používaném "znamenném razpěvu"), ale bohužel byl záhy přerušen vpádem západní kultury (zvláště italské) do Ruska, která byla z hlediska pravoslavné duchovnosti naprostou pohromou a zkázou (dnes se tomuto způsobu "pravoslavného" zpěvu říká na Rusi "partesný"). Z bohoslužeb se staly koncerty. Paradoxem je, že dnes je Západ přesvědčen, že právě taková díla jako je liturgie Čajkovského, či všenoční Bortňanského apod. jsou nějakým vrcholem Pravoslaví, pravý opak je pravdou. Nic proti těmto uměleckým dílům, jen že nepatří do chrámu ale do koncertního sálu, protože to není modlitba ale zábava.
Kolik je lidí, kteří dokáží žít tak, aby jejich život mohl plodit štěstí pro ně i pro jejich okolí? Sotva je někde pohromadě pár lidí, už je mezi nimi závist, nepřejícnost, loupež, svár, neústupnost, touha ovládat druhé, lačnost po majetku jiného člověka, neposlušnost, chtivost, konflikt a v posledku nezřídka i vražda. Ale každý při tom chce štěstí. Pohled na lidské dějiny vypadá jako pohled do blázince. Všichni se považují za chytré, vzdělané, inteligentní, rozumné. Jenže proč tedy chce člověk pro sebe urvat kousek štěstí (a "urvat" znamená většinou připravit o něco druhého člověka)? Proč se životy lidí i národů podobají bitce kolem jednoho společného koláče? Jestliže základním pravidlem, jak to chodí mezi lidmi, jest: "co chceš ty, chtějí i jiní", pak o vše, co je žádoucí, se vede boj; proč se tedy ve jménu štěstí lidé nezřeknou toho, po čem prahnou? Protože štěstí zaměnili za majetek, rozkoš a moc. A o ty je nutno svést boj, a kde se bojuje, tam není mír ani štěstí. A tak stále dokola. Zoufalým lpěním na majetku, rozkoši a moci se ničí jakýkoliv zárodek míru a harmonie. Nekonečný kruh. Lidstvo bychom mohli postihnout symbolem hada, který si žere vlastní ocas. A tohle že jsou rozumní lidé, když nedokážou rozlišit štěstí od majetku, rozkoše a moci, a rozetnout ten zacyklený kruh? Vidíme, že něco zkaženého je hluboko v člověku, co mu otravuje myšlení i srdce duchovním jedem, takže se tzv. "rozumný člověk" v praxi chová jako idiot.
Nalistujme v Bibli první stránky lidských dějin - hned po odchodu z ráje do "svobody". A co tam nalezneme? K čemu lidé použili svou svobodu? K vraždě. A kvůli čemu Kain vraždil? Kvůli závisti. Jenže proč záviděl? Že Bůh shlédl na Ábela? Což zároveň neřekl Kainovi, že i jeho přijme, bude-li činit dobro? Jenže závist už před tím sžírala jeho srdce. A co mu záviděl? Zemi? Všude kolem je jí plno. Záviděl Ábelovi jeho dobrotu.
Ve večerních modlitbách jsou velice hluboká slova, která postihují tu propast závisti, která v nás je. Těmi slovy činíme pokání z toho, že: "Spatřil jsem dobrotu jiného, a raněn v srdci jsem tím byl" (večerní modlitba k Duchu Svatému). Basil Veliký: "Žádná vášeň není zhoubnější než závist." Je to jediná vášeň, která nám nic nedává, ale jen všechno bere. Kdybychom sami nebyli takovými, mohli bychom hledět na člověka, jak nechává své srdce požírat závistí, a řekli bychom si: to je blázen, nikdo rozumný by se tak nechoval.
Celé lidské dějiny: to jsou války, vykořisťování, zotročování, nátlak a útlak, manipulace s lidmi atd. Všichni chtějí štěstí - ale jakou cestou ho chtějí dosáhnout? Krutou, sobeckou a kořistnickou. Je stydno hovořit o člověku. Máme tedy plnou svobodu: závidět si, olupovat se, zabíjet se... Máme plnou svobodu učinit si ze svých životů peklo. Je tohle to, co chceme?
Nikdo z nás není schopen změnit svůj stav svými vlastními silami. Změnil to Kristus. Na kříži a vzkříšením. Máme plnou svobodu zříci se pokažené lidské chtivosti, svobodu přijmout Krista, přijmout bezvášnivost, přijmout nebeské království.
(Příště o třetí přípravné neděli: O strašném soudu)
Administrátor
--- 25. 2. 2009
Vítání nového věku
Ateistická propaganda ve staré dobré Anglii
 |
Článek na Britských listech píše: »Začalo to ve Velké Británii. Ateisté si tam najali na autobusech velké reklamní plochy a se zjevnou opatrností na nich začali hlásat : „ Žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte si života. (There's probably no god. Now stop worrying and enjoy your life.)“ Se stejným reklamním textem se teď ozývají ateisté v Barceloně a obdobné akce jsou naplánovány v Itálii i v Kanadě.«
A dále se v článku zmiňuje zajímavá je souvislost:
Obama ve svém inauguračnímu projevu jako americký prezident řekl: „Jsme národem křesťanů a muslimů, židů a příslušníků hindského náboženství – i nevěřících.“ (We are a nation of Christians and Muslims, Jews and Hindus - and non-believers.)“ Je to prý poprvé, kdy se prezident USA obrací k Američanům jako k nevěřícím. (Jaký to rozdíl vůči Ronaldu Reaeganu, který při své první návštěvě v Sovětském svazu sebevědomě v projevu prohlásil, že je prezidentem národa, který věří v Boha! Něco podobného pak vmetl Rusům do tváře i Bush (starší). Úsloví "Bůh ochraňuj Ameriku", jímž se zaklínali američtí prezidenti vcelku pravidelně, zřejmě také zmizí v propadlišti dějin.
Těžko by před 20 lety koho napadlo, že Amerika a potažmo Západ půjdou tak podobnou cestou jako kdysi Sovětský svaz. Tedy k atheismu či (z hlediska praktických důsledků) k jeho bratru: agnosticismu. Ekonomové dokonce říkají, že i v ekonomické sféře procházejí USA tím, co mají Rusové dávno za sebou. Zatímco se však Rusové (alespoň z části) vracejí k Bohu, Američané vedou Západ opačným směrem.
Málokdo si uvědomuje, že cesta národa od Boha bývá pravidelně spojena s krvavou lázní. Co se totiž rozpoutá, když společnost začne demonstrovat, že odvrhla Boha? Už jednou to předvedla Francouzská revoluce. Pak bolševičtí Sověti se svými čekisty. Nyní se k tomu chystá Británie a Amerika? Že se v tak kulturně vyspělých státech nemůže žádné společenské krveprolití opakovat? Ale kdeže... Naopak, vše je k němu připraveno (stačí si uvědomit rostoucí počet zrůdných zločinů: vraždící školáci apod.) - čeká se jen, až padnou poslední zábrany.
Uvědomuje si vůbec někdo, že nárůst kriminality v posledních dvou desetiletí překonává všechny dřívější představy a vymyká se už lidskosti? Čteme o tom v novinách a je toho už tolik, že nás to namnoze nechává chladnými: další rozřezaná mrtvola, další odstřelovač zabíjející lidi na ulicích, při procházce v parku najde důchodce někde v křoví lidskou hlavu, další střelba na škole, další vraždění v dětských jeslích, další teroristický útok, další znásilnění spolužačky či dokonce učitelky, další krutá šikana, další lidojedství, další vražda stařenky, jeden spolužák druhému uřízne hlavu, sebevraždy po internetu v přímém přenosu, další homosexuální manifestace se zvrácenými maskami a maketami - lidé se dívají, a nic. Někde jsem kdysi četl, že když se v 19. století stala někde v nějaké gubernii carského Ruska vražda, tak tom psaly noviny v celém impériu, odsuzovaly takový hnusný a nevídaný čin... Dnes se "obyčejná vražda" do novin ani nedostane. Jak tenký je nátěr civilizovanosti na "obyčejných lidech" naší společnosti ukáže každá těžká společenská situace - např. přírodní katastrofa: jen vzpomeňme, co se dělo před pár lety v zatopeném New Orleans nebo při tzv. "velkém zatmění" v New Yorku někdy před 30 lety. V takových dobách a na takových místech bývá náboženská víra lidí to jediné, co brání naprostému morálnímu rozkladu člověka.----------------
Sledujeme nyní zvláštní společenský - či rovnou řekněme: civilizační, - proces, kdy společnost jako celek ztrácí poslední zábrany, jakýsi pud sebezáchovy. Je to rozklad civilizace na úrovni samotné její podstaty, soudržnosti a schopnosti prostého přetrvání - ba dokonce ochoty jejích členů k přetrvání společnosti.
Nejdříve se začalo dít míšení obyvatelstva, ras a národností. Západní společnost teď vypadá jako ta socha, o níž se hovoří v Bibli u proroka Daniele - její nohy (tj. to, na čem to vše drží) byly dílem ze železa a dílem z hlíny: "jako hlína nepřilne k železu, tak i lidé tohoto království nepřilnou k sobě vzájemně". A to bude konec takového království. A přesně to se stalo nejprve s Amerikou a nyní i s Evropou. Obyvatelstvo je tak promíšené, že není jednotné. Každá národnost má svou kuchyni, své kluby, svá gheta a celé městské čtvrti. Imigranti přicházejí na Západ za prací, ale západní kulturou, tradicemi i společenskými normami často pohrdají či jim zůstávají cizí a lhostejné. Na osudu těchto zemí jim v podstatě nezáleží. Dokonce i po několika generacích stále vyznávají, že jejich pravý domov je jinde. Ba, ani evropské národy se vzájemně zrovna nemilují a celá slavná EU je plná všelijakého vnitřního tření.
Taková společnost nemá jednotnou morálku a nemůže obstát ani před útoky vojenskými, ani před výzvami doby. A navíc, drolivá nesoudržnost západních společností začíná rozleptávat samotnou morální podstatu civilizace - jejíž příslušníci se stávají vnitřně nepevnými, závislými na komfortu, lhostejnými k symptomům blížící se katastrofy, sobeckými, ba zbaběle krutými a propadlými vášním, zábavě a zvrácenostem. To, co drží tuto západní civilizaci pohromadě, je účast na sladkém koláči, z něhož všichni, kteří zde žijí, jedí. Jakmile tento koláč euro-amerického bohatství zmizí, nebude žádný důvod ani k soudržnosti ani ke spořádanosti ani míru.
Zapomnělo se na základní pravidlo státnosti - tj. že stát se musí udržovat nějakou ideou, která bude stát lidem za to, aby za ni pokládali své životy, ocitne-li tento stát či tato idea v ohrožení. Touto ideou často bylo společné náboženství. Jinde to byla těžce vydobytá svoboda či nezávislost. Jinde to byly starobylé národní tradice, slavné dějiny, druhdy kult předků. Ničemu z toho se moderní západní člověk nechce klanět, před ničím takovým už necítí úctu a pokoru. Kdo dnes půjde (zadarmo) bojovat za něco takového, jako je Evropská unie, např. na nějakou ztracenou vartu někde v Afgánistánu? Američany probudil ze snu o občansky uvědomělém boji za "americký národ" někde v cizině - Vietnam. Po Vietnamu už žádný Američan nepůjde zadarmo bojovat za Ameriku kamsi na jiný kontinent. Celé vojenství západního světa stojí na žoldu; tedy nikoliv na ideálech ba dokonce už ani na iluzích, ale na realistickém pragmatickém žoldáctví. To mluví o morálnosti západních vojenských misí samo za sebe. Co je však nejdůležitější: vypovídá to morálním stavu Západu samotného.
Dnes žijeme v dobách, kdy Západ ztrácí poslední zbytky vnitřní ideové soudržnosti. Touto páteří euro-americké civilizace bylo vždy v dějinách křesťanství. Že Evropa už není křesťanskou ale postkřesťanskou, je zřejmé dávno a mluví se o tom otevřeně. (O USA se stále ještě tvrdí, že tam je věřících křesťanů většina, ale americké křesťanství je obecně v tak zesvětštělém stavu, že je to spíše pouhá nedělní formalita než způsob života a myšlení.) Ty autobusy však jako by symbolicky zpečeťovaly završení procesu uzavírání křesťanské kapitoly evropských dějin.
--------------------------
Jak by vlastně měli reagovat křesťané? Nemám na mysli jen ty nápisy na autobusech, ale spíše celou situaci současné západní společnosti. Co se autobusů týče, zareagovali někteří křesťané tím nejhloupějším způsobem: nechali na jiné autobusy vylepit plakát: „Bůh přece jenom jest.“ Jiní zase polemizovali s druhou větou bezbožecké kampaně a vytasili se s tvrzením, že přece křesťanství nebrání křesťanům, aby si (přiměřeně) užívali života. Nevím, nevím. Mám zato, že by křesťané měli reflektovat stav společnosti, rozpoznat znamení doby. Jaký má smysl zachraňovat společnost, která o to nestojí? Je to jako pokoušet se vytáhnout člověka, který propadá do bažiny, je tam už po krk, ale nadšeně volá, jak je to bahno krásné a příjemné a že nic nemůže být lepšího než se takhle nádherně propadat. Přišla doba, kdy by se křesťané měli pokusit zachránit sami sebe (jestli k tomu vůbec mají ještě morální a duchovní síly). Jeden křesťan, který se dokáže oddělit od prohnilé společnosti a udržet zdravý, mravní a duchovní křesťanský život, tím (paradoxně) udělá pro okolní společnost více než všichni křesťanští reklamní agenti s plamennými rozhlasovými a televizními kazateli dohromady.
Mimochodem - zajímavý detail o bezbožecké kampani na těch autobusech. Na stránkách o ateizačních akcích se objevují zmínky o Darwinovi (či dokonce přímo jeho fotografie). Znovu se potvrzuje, že darwinismus je ideologickou municí bojovného ateismu (dnes úplně stejně jako za bolševiků v Sovětském svazu). Dokážou v této duchovní válce obstát takoví křesťané, kteří zavrhli biblickou zprávu o původu světa a života, a přijali Darwinovu teorii o původu druhů?-----------------
Dejme na závěr ještě slovo autorovi článku:
»Londýnští ateisté ukázali ve své akci na to, že člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem, a Obama ukázal, že politikové alespoň po volbách se už nemusejí bát většiny věřících křesťanů. No, to je docela už úspěch, nebo ne?« píše se v citovaném článku na Britských listech. Americký prezident se už nemusí bát nikoho na zeměkouli a nyní se už nemusí bát ani Boha. To chtěl autor říci? Čím se liší všemocný bezbožný politik od takového Lenina? Co ještě tedy dokáže takového politika zastavit? Slova psaná na těch autobusech i teze autora článku v Britských listech mi trochu připomínají bolševickou agitku oslavující osvobození pracujících od kapitalistických vykořisťovatelů či vítající "světlé zítřky", z nichž tuhla v žilách krev.
Leč zpět k první polovině citované věty: "člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem". Táže-li se autor, jestli je to úspěch, pak se ve své krátkozrakosti zapomněl tázat: "úspěch pro koho?" Pro ďábla?, zcela bez pochyby.
Teprve až zhýčkaní Zápaďané zažijí, co je to peklo, a zažijí to ve své zemi, ve svých městech, a ve svých domech, teprve pak by měli psát o tom, jestli člověk má či nemá mít před peklem strach...
Na závěr tedy můžeme s kapkou ironie popřát Zápaďanům při jejich vítání pekelné svobody radostný pohled do nového roku prohlubující se krize ekonomické, společenské, klimatické i duchovní.
 |
Administrátor
--- 24. 2. 2009
Nový pravoslavný film
Cesty víry: Ostrov svatých
Kypr očima metropolity Kryštofa
Vysoká kvalita
Střední
Pro pomalý internet
Administrátor
--- 24. 2. 2009
Rusové postavili virtuální chrám ochránci Rusi
Největší osobností své historie si Rusové zvolili sv. Alexandra Něvského
Sv. Alexandr (narozen 30. května 1220) se zapsal to paměti národa jako panovník, který ubránil Rusko před katolíky a potažmo před pozápadněním. Tedy díky jemu je Rusko tím, čím je. I proto byl ve všech dobách Rusy milován jako veliký svatý a zároveň je jeho památka jeden z pilířů duchovní identity ruského národa (něco jako u nás sv. Václav).
Už jsme zde o sv. Alexandrovi něco psali (u příležitosti svátku sv. Václava - v článku č. 441.)Po upevnění západních hranic podařilo se sv. Alexandru zajistit Rus před mongolskými hordami na Východě a před Tatary. Do tmy pohanství nesl světlo Evangelia a pravoslavné kultury. Prorocky předpověděl velikou budoucí christianizaci pohanského Východu, v níž viděl historickou úlohu Ruska.
Sv. Alexandr by nebyl, tím kým je, kdyby motivem jeho života a činů byla jen politika nebo diplomacie. Alexandr bránil před Západem nejen vlast a svůj lid, ale především své pravoslavné náboženství. A světlo pravoslavného křesťanství nesl k pohanům dále na Východ. Jeho motivace tedy má svůj kořen v oblasti duchovní. A že se nejedná o pouhou "zbožnou spekulaci", dosvědčuje závěr jeho života, kdy si přeje před smrtí přijmout schimu - tedy umírá jako mnich (se jménem Alexij). Myslím, že právě proto je tak drahý srdci Rusů.
Nezetlelé ostatky sv. Alexandra byly odkryty podle zjevení před Kulikovskou bitvou v r. 1380, a tehdy začal být sv. Alexandr oslavován jako svatý.
Úspěšných panovníků mají Rusové ve svých dějinách dlouhou řadu. Oni však milují hrdiny ducha více než politiky a vojevůdce. Jako by si Rusové (dokonce i dnes) uvědomovali, že síla Ruska je v Pravoslaví, svatá Rus stojí či padá s drží-li svou duchovní sílu či ochabuje-li. Žádný politik ani vojevůdce ani ekonom nezachrání Rusko - to snad nikdy nebylo jasnější než dnes. Rusko drží Kristus a Rusy zachraňuje přesvatá Bohorodice (viz za druhé světové války).Proto je sv. Alexandrovi zasvěceno tolik chrámů v Rusku i jinde na východě. Mimochodem, sv. Alexandru Něvskému je zasvěcen i jeden z katedrálních chrámů naší autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: hlavní slovenská katedrála (tj. arcibiskupský chrám v Prešově). Také Sofie má patriarší chrám zasvěcený sv. Alexandru - je to vyjádření díků za osvobození.
---------
Za zamyšlení stojí, proč je sv. Alexandr tak populární v Rusku i dnes. Zdá se, že pro něho museli hlasovat i necírkevní lidé. Co tedy tolik Rusů přimělo, že si vzpomněli na sv. Alexandra, ochránce Rusi? Povšimněme si, že hlasování probíhala koncem roku 2008, kdy USA plánovaly vybudovat svůj raketový systém u nás a v Polsku (vcelku srozumitelně útočně namířený na Rusko; v době konfliktu v Osetii podepisovala americká ministryně /ta, co má ten přívětivý kukuč/ s polským prezidentem smlouvu o umístění raket, přičemž podotkla, že si na to připili gruzínským vínem; nu a Poláci, ti se nikdy ani nenamáhali tajit, že chtějí mít ty rakety právě proti Rusku a že nějaký Írán je jim vcelku ukradený). To je konstelace, za které se i obyčejní ruští občané museli zamyslet, co či kdo je může ochránit před hrozícím americkým útokem. Možná i pod vlivem této americké hrozby se Rusové znovu utekli o pomoc ke sv. Alexandru - a postavili mu další chrám - tentokrát jakýsi chrám virtuální ale přesto chrám národní úcty: v masovém hlasování ho zvolili za největší osobnost ruských dějin, a tedy nejoblíbenější historickou postavu Ruska - jinými slovy: tím z ruského národa, kdo je i dnes srdci Rusů nedražší.Češi si zvolili svou největší historickou osobností Karla IV. Bezesporu je to velikán naší historie. Zvolili jsme dějinnou postavu mocnáře, státníka, diplomata, který pro naši zemi, její úroveň, kulturu i mezinárodní postavení mnoho učinil. Jak už je však pro nás pragmatické Čechy typické, nese se i tato volba ve znamení jisté vnějškovosti, čili vybrali jsme osobnost činnou především politicky, panovnicky a kulturně. Češi si nezvolí světce, náboženského člověka, který je hrdinou ducha. Češi doufají v tento svět. Rus doufá v Boha.
Švejkovská česká povaha, která je v podstatě oproštěná od nějakých ideálů - ať už historických, či společenských, nebo filosofických, se projevila na hlasování o největším Čechovi zejména skrze postavu Járy Cimrmana. Viz citace z Wikipedie:
»V Česku se bezprecedentně objevilo velké množství hlasů pro nikdy neexistujícího českého génia Járu Cimrmana; dokonce je možné, že Cimrman mezi nominovanými vedl. Po konzultaci s BBC však Česká televize účast fiktivní postavy zakázala (a data o počtu hlasů nezveřejnila). Tím vyvolala mezi částí veřejnosti odpor; objevila se dokonce internetová petice požadující povolení Cimrmanovy účasti v soutěži. Za zmínku rozhodně stojí, že v britské anketě se do první stovky dostal král Artuš, jenž je současnou vědou považován za ryze fiktivní postavu.«
Co se týče náboženských a světeckých postav našich dějin - tedy velikánů ducha v českém národě - tak Janu Husovi Češi přisuzují sedmé místo. Skutečně stydím se na svůj národ, který svůj vztah ke sv. Václavu "ohodnotil" 17. místem (téměř stejným počtem hlasů jako dal Václavu Klausovi). Srdci Čecha je daleko dražší dokonce i Václav Havel či Karel Gott... To asi o Češích jako diagnóza stačí.
Zdroj Wikipedia
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 505 do č. 508)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.