Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby
17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské
Za onoho času ...
5,21 Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24 On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26 On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28 Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)
Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."
Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.
Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.
 |
To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.
Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.
Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.
Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.
Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.
Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.
Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.
A bude uzdraven člověk v tu hodinu.
Administrátor
--- 21. 10. 2011
Dnes byl svátek svatého vyznavače Alexije
Ctihodný Alexij Karpatský v Praze
V pátek 21. října 2011 si připomněli věřící chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech svátek ctihodného Alexije Karpatského, který byl před několika lety svatořečen v Monastýru svatého Nikolaje v Ize. Ctihodný Alexij se v roce 1925 zúčastnil svěcení chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech. V monastýru v Ize přijal do mnišského společenství našeho blahé paměti metropolitu Doroteje. Za svou věrnost pravoslaví byl světskými úřady šikanován a vězněn. Díky jeho obětavé a neúnavné pastýřské práci zvláště v době meziválečné ožila a upevnila se pravoslavná církev v tehdejší Podkarpatské Rusi.
Archijerejskou sv. liturgii sloužil vladyka metropolita Kryštof spolu s otci archimandritou Sergijem, místním duchovním správcem, archimandritou Kosmou, igumenem Monastýru sv. Prokopa v Sázavského v Mostě, archimandritou Serafímem, duchovním v Michalovcích a diákonem Vasilem Čerepkem, ředitelem Nedělní školy sv. Ludmily v Praze. Na přímluvy ctihodného Alexije upevni, Hospodine, naši svatou Kristovu pravoslavnou církev.
ústředí
Více o životě tohoto našeho světce si můžete přečíst zde.
Administrátor
--- 19. 10. 2011
Vysvěcení nového pravoslavného chrámu v Mostě
Rumunský dřevěný chrám sv. Valentina
Návštěva patriarchy Daniela
Nejvyšší představitel Rumunské pravoslavné církve patriarcha Daniel navštívil Prahu a Most ve dnech 8. až 10. října 2011. Cílem jeho návštěvy bylo svěcení nově postaveného chrámu Nanebevstoupení Páně a svatého Valentina s památníkem rumunským vojákům.
Svěcení vykonal spolu patriarchou Danielem metropolita Kryštof a další duchovní z Rumunska i České republiky. Po té byla sloužena první sv. archijerejská liturgie.
Po skončení bohoslužeb následovala oficiální část, která započala ve 12°° hod. před chrámem u nového památníku tisíců rumunských vojáků, kde byla po jeho posvěcení sloužena panychida za všechny, kteří padli na konci druhé světové války při osvobozování Československa. Celého programu se účastnila také delegace Rumunského státu v čele s velvyslankyní Rumunska v ČR Její Excelencí paní Andou Danielou Grigore-Gitman.
Chrám byl zbudován za spolupráce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Magistrátu města Most, Rumunské pravoslavné církve a Rumunského státu. Návštěva rumunského patriarchy byla státní událostí, neboť v Rumunsku se k pravoslavné církvi hlásí velká většina obyvatel.
* * *
Napsali o svěcení
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Pomník desítkám tisíců rumunských vojáků padlých na území Československa během druhé světové války byl v neděli vysvěcen v Mostě spolu s pravoslavným chrámem sv. Valentina. Dřevěný chrám stojí jen kousek od známého mosteckého přesunutého kostela, nebo chcete-li kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Dopoledne v půl deváté začalo svěcení chrámu. Provedl ho český metropolita Kryštof spolu se špičkami pravoslavné církve z Čech a Rumunska. Přišlo se podívat i několik desítek Mostečanů.
"V bojích v poslední části druhé světové války (prosinec 1944 - květen 1945) na českém a slovenském území položilo život, bylo zraněno nebo prohlášeno za nezvěstné 66.500 rumunských vojáků," říká tajemník pro vnější vztahy Pravoslavné církve Ondřej Chrást.
Velkou zásluhu na vzniku nového chrámu má Mostecký magistrát. Sám totiž pozemky ke stavbě chrámu Pravoslavné církvi nabídl.
„Tento chrám a památník před ním má být důstojným připomenutím rumunských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování ČSR,“ dodává Ondřej Chrást.
MOSTECKO
Nově vysvěcený pravoslavný kostel Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě je pátým svého druhu v Čechách. Připomenul to po slavnostním aktu při závěrečném setkání s novináři na hradě Hněvín metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof.
"Jeden je v Karlových Varech, druhý v Mariánských Lázních, další ve Františkových Lázních, čtvrtý nechal v Praze na Olšanech postavit první československý ministerský předseda Karel Kramář a pátý teď stojí v Mostě," informoval Kryštof.
Primátor města Mostu pan Ing. Vlastimil Vozka chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna, který je zároveň památníkem věnovaným padlým, nezvěstným a zraněným rumunským vojákům při osvobozování Československa na konci druhé světové války, nazval bájným Fénixem, který jakoby povstal z trosek a popela dvou pravoslavných mosteckých chrámů, které byly zbourány, aby ustoupily, společně s královským městem Most, těžbě hnědého uhlí.
Na otázku, proč je chrám postaven v tradičním transylvánském stylu a ne v nějakém moderním slohu, odpověděl patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel.
"Tento styl je velice rozšířený v Rumunsku, mistři tesaři, kteří jej stavěli, jsou zruční a nejsou příliš drazí," vysvětlil jeden z důvodů. Dalším pak byla skutečnost, že pravoslavní se spíše drží tradice, než nějakého moderního stylu.
ÚSTECKO
Déle než půlstoletí nevznikl v severních Čechách pravoslavný svatostánek. Ale v neděli vysvětili dřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě, na místě původního města. S výstavbou výrazně pomohlo Rumunsko, protože před chrámem vznikl i památník padlým Rumunům.
Kostel nejprve ráno vysvětili zástupci rumunské a české pravoslavné církve (na snímku metropolita Kryštof). Poté v kostele sloužili první svatou archijerejskou liturgii.
"Chrám je ústřední místo života pravoslavných věřících. Vznik nového je obrovský svátek. Ten v Mostě navíc stojí v místech, kde kdysi stávalo původní město Most, které zmizelo v dole. Je to vlastně první návrat života do starého Mostu," líčí Ondřej Chrást, tajemník Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Svěcení kostela, který pod mosteckým hradem Hněvín vybudovali mistři tesaři z rumunského kraje Maramureš, trvalo několik hodin a mělo přesný liturgický obsah a řád.
Představitel české pravoslavné církve vladyka Kryštof a rumunský patriarcha Daniel spolu s dalšími duchovními nejprve připravili prostor chrámu ke svěcení a podepisovala se světící listina. Jedna zůstane uložena ve svatém prestole, druhá poputuje do archivu Rumunské pravoslavné církve.
Za zvuku světících modliteb a písní začal obřad před vchodem do chrámu. V pravoslavné liturgii totiž chrám začíná existovat až po vysvěcení. Postupně se chrám obcházel proti směru hodinových ručiček a na každé světové straně se opakoval rituál, při němž církevní hiearchové speciální světící tyčí vytvářeli na stěnu symbolické tři křížky.
"Je to symbol Boží Trojice, který se objevuje i ve výzdobě kostela a památníku před ním," upozornil Josef Hauzar, kancléř pravoslavné církve. Uvnitř chrámu pokračoval obřad svatou archijerejskou litrurgi v oltáři u sv. prestolu.
Dřevěná stavba ve stylu transylvánské lidové gotiky, postavená tradičními postupy, vznikala v Mostě od loňska. Základní části vznikly v Rumunsku, na místě se ale dopracovávaly.
Kromě kostela vyroste ještě malý pravoslavný monastýr se zázemím pro poutníky a letní modlitebna.
Impulsem k výstavbě bylo i to, že v České republice chybí místo pro modlitbu za padlé pravoslavné Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci druhé světové války. Jejich památník v podobě dřevěného kříže stojí před chrámem.
* * *
Pro věřící v České republice je každá stavba pravoslavného chrámu anebo kaple malým svátkem. Pokud se něco takového děje, jedná se o událost pro místní nevelkou pravoslavnou církev vskutku památnou a taková událost si nepochybně zasluhuje být zaznamenána. To, jak pod rukama rumunských mistrů doslova před očima obyvatel Mostu vyrůstal jedinečný celodřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna se podařilo velmi pěkně zaznamenat reportéru MF Dnes Ondřeji Černému. S laskavým svolením redakce MF Dnes i s laskavým svolením autora přinášíme jak reportáž ze stavby, tak rozhovor s mistrem.
U Mostu vyrůstá dřevěná symfonie - pravoslavný chrám, jaké jsou mimo Rumunsko jen čtyři
Řidiče projíždějící kolem Mostu překvapuje vysoká dřevěná věž vyrůstající jakoby z lesíku u silnice. Ona věž je vysoká téměř třicet metrů a patří vznikajícímu pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna. Staví ho tu šest tesařů z rumunského městečka Brsana. Doslova sem přesunuli svou dílnu a budují tu tradičními postupy chrám, jakých je mimo Rumunsko jen několik. Stojí v Caracasu, Paříži, Chicagu a brzy i v Mostě. Sama stavba už ale přilákala stovky návštěvníků. Dřevěný chrám v transylvánském lidovém stylu totiž doslova září do daleka a vidět na vlastní oči, jak vznikají bez použití hřebíků a skob, jen z dubového, jedlového a smrkového dřeva jeho stěny a střecha, je fascinující zážitek.
"Jsme pyšní na to, že tu můžeme chrám stavět. Máme radost, že to lidi tolik zajímá," říká Ilie Ioan Benta, tesařský mistr, jehož firma chrám staví. Je to její osmadvacátý. Řemeslníci přivezli trámy, šindele a další dřevěné díly ve třech kamionech z Rumunska. V horském kraji Maramureš, odkud jsou, bylo uměním je vůbec naložit. Na místní silničky se totiž prakticky nevejdou a s průjezdem zatáček byl velký problém. "Mnoho lidí si myslí, že se tu chrám skládá už z hotových dílů. Tak to ale není. Prakticky vše se dodělává až tady. Dřevo se tu opracovává, tvaruje se, aby trámy zapadly do sebe. Tady vznikají i detaily výzdoby sloupů," upozornil zaměstnanec pravoslavné církve. Chrám se staví za každého počasí. Řemeslníci jsou na něm prakticky od chvil, kdy je na práci vidět až do setmění. A když se pokládala na loď chrámu věž, což se kvůli silnému větru příliš nedařilo, nechali si na práci posvítit světlomety aut přítomných novinářů. Poctivě se tu ale světí neděle. To je den volna. I když v úterý dopoledne silně pršelo, byli na věži dva tesaři a přitloukali šindele. Další jim pomáhal ze země vytahovat do výše prkna a potřebné nástroje. Ze střechy se občas ozval zvuk motorové pily. To když bylo nutné nějakou lať z konstrukce upravit. A pravidelně se ozýval zvuk kladiv zatloukajících hřebíky do šindelů. Byl to vůbec první kov, který se v konstrukci chrámu objevil. "Základní konstrukce je celá začepovaná bez kovových spojů. Trámy jsou do sebe navázány tak, že se nemají šanci hnout. Pomáhá i jejich váha," ukazoval na dřevěnou mozaiku na spojích trámů tesař Ioan Tibel.
Když přišel s nabídkou prohlídky práce pětadvacet metrů nad zemí, zvládnul jsem pouze první žebřík vedoucí do krovů originální stavby. Výš jsem si po trámech netroufal. Vidět z blízka dřevěné oblouky, uchycené krovy, nebo šindele z jejich "rubové" strany ale rozhodně stálo za to. Když jsme si, už zase venku prohlíželi vyřezávaný asi dvoumetrový sloup (jeden řemeslník na něm pracuje zhruba čtyři dny), všimli jsme si na několika místech konstrukce, že mezi trámy jsou i několikacentimetrové mezery. "To je záměr. Potřebujeme dát šanci materiálu, vždyť bude pracovat," naznačil tesařský mistr Benta. "Pracujeme s vyschlým i mokrým dřevem. Navzájem se dobře stahuje a tím stavbu zpevňuje," dodal s tím, že víc tajemství a pracovních postupů z něj nedostaneme. "Hlavní ingrediencí naší práce je úcta k tradici a láska k tomu, co děláme," vysvětlil. Podle něj se při práci na chrámech vždy stane nějaký zázrak. Třeba v Mostě to bylo při pokládání věže. Celý den ostře foukalo a práce se nedařila. Když už to vypadalo, že se bude muset usazení věže odložit, vítr ustal a vše se podařilo. Při jedné z předchozích staveb zas pořád pršelo. Ale jen za tmy, když se nestavělo. "To je krása a radost, kterou stavby chrámů přinášejí," svěřil se Benta.
Chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna bude na okraji Mostu stát během dvou týdnů. Pak se pojede do Rumunska pro okna, dveře a ikonostas. A také se bude rozhodovat o interiéru. Buď bude i uvnitř dřevěný s dřevěnou výzdobou nebo se stěny nahodí, vybílí a malby budou přímo na nich. Ještě do konce roku proběhne takzvané malé svěcení a začnou tu probíhat nedělní bohoslužby. Slavnostní otevření se chystá na jaro. A během následujících dvou let tu vyroste ještě letní kaple a malý monastýr se zázemím pro poutníky. Impulsem k výstavbě bylo například to, že v Česku chybí pietní místo pro padlé Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci II. světové války.
Až tu dřevěný chrám bude stát, možná kdekoho zarazí zvláštní nepoměr mezi jeho malou lodí a velmi vysokou věží. I to souvisí s tradicí transylvánského stavitelství, k němuž takové věže patří. "Čím vyšší je věž, tím je chrám krásnější," prozradil další tajemství tesařský mistr Benta.
* * *
ROZHOVOR SE STAVITELEM, MISTREM BENTOU
"Umění stavět chrámy se nedá prozradit, to se pouze dědí"
Tesařský mistr Ilie Ioan Benta a jeho dílna z rumunského městečka Brsana v kraji Maramureš mají za sebou stavbu sedmadvaceti dřevěných chrámů ve stylu transylvánské lidové gotiky. Většinu doma v Rumunsku. Jejich originální architektonický kousek ale slouží pravoslavným věřícím i v Chicagu a brzy bude i v Mostě.
"Ze dřeva umíme postavit prakticky cokoliv. Děláme pensiony, restaurace, domy. Ale chrám je vždycky něčím zvláštní a jedinečný. Je radost ho stavět a rozhodně to nejde bez lásky k tomuto řemeslu," líčí mistr Benta.
Jak jste se vlastně vy a vaši lidé k této práci dostali?
Je to tradiční záležitost, která k našemu kraji patří. Je to věc generací, které si předávají zkušenosti. Máme to zkrátka v sobě. Já sám jsem určitě třetí generace v naší rodině, která chrámy staví. A dřív to bylo nejspíš podobné, ale nikdy jsem se na to neptal.
A jak jste se to naučil? Máte nějakou školu nebo to je opravdu předávání řemesla z otce na syna?
Od mala jsem pracoval s tatínkem. Chodil jsem i do kurzů a školy. Ty ale pro tuto práci nejsou zas tak důležité. Opravdu nejvíc jsem se naučil od táty.
 |
Je to trochu jiné. Běžný tesař ale určitě neví, jak naše chrámy stavět. Tradice tu hraje opravdu velkou roli. U nás v Rumunsku je to ale jednoduché - pokud někdo chce udělat dřevěný chrám, jde za námi do Maramureše, protože tam najde lidi, kteří to umí.
A můžete prozradit nějaký speciální fígl nebo dovednost, kterou vy zvládáte a jiní tesaři ne? Máte nějaké speciální tajemství?
To vám opravdu neřeknu. Jsou věci, které nemůžete povědět, jsou to pracovní postupy a znalosti, které se dají jen zdědit a naučit se je můžete jen při vlastní práci.
Dobře, zkusme to jinak. Jak vlastně práce na výrobě chrámu začíná?
Je potřeba správně vybrat dřevo. Ideální je dub, ale jelikož stavba jen z něj by byla velmi drahá, používá se i smrk a jedle. A i kdyby někdo chtěl stavět jen z dubu, vhodných je jen velice málo. Když se dřevo správně vysuší, opracuje, namoří, vydrží stavba stovky let. Jen asi po šedesáti letech je potřeba vyměnit šindele. Myslím, že z nás, co v Mostě chrám stavíme, se ale té výměny už nikdo nedožije.
Takový výběr stromů si neumím moc představit. Zkuste ho prosím nějak přiblížit...
Třeba na šindele musí být hodně rovné dřevo bez kazů, sledují se letokruhy a další znaky. Člověk, který je vyrábí, je mistr svého oboru, sám chodí a vybírá si vzrostlé stromy, z nichž pak šindele ručně štípe.
Potřebujete na stavbu chrámu plány nebo to dokážete jen podle jednoduchého náčrtku?
Máme svého architekta, s ním na přípravě spolupracujeme. Rozumí tomu, jak chrámy stavíme. Důležitý je ale hlavně kvůli úřadům, protože stavby musí mít úřední povolení. Dokázali bychom ale jistě postavit chrám i bez návrhu. Vždyť ten se často mění podle toho, kolik je na stavbu peněz.
Myslíte, že vaše tesařské umění přetrvá ještě další generace? Máte své nástupce?
Stavět chrámy je u nás velmi respektované řemeslo. Lidé mají radost, že nové dřevěné chrámy stále vznikají. I proto jsou mladí, kteří se chtějí učit. Já jsem vzal do učení šest mladíků, jsou u mě od patnácti a věřím, že budou pokračovat. Mají k této práci úctu a dělají ji se stejnou láskou jako my starší.
MF DNES Severní Čechy
* * *
Slovo architektky Taťány Tzoumasové k nově svěcenému pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě
Rumunské pravoslavné dřevěné kostely z Maramureše - severní Transylvánie - jsou národní poklady a živé svědectví schopností a estetického cítění, vyjádření souladu a harmonie materiálu a duchovní potřeby rumunského lidu už od prvních století po příchodu křesťanství na území dnešního Rumunska. Nejstarší, které jsou dochované dodnes, byly vystavěny v XVI. století.
Přestože mají oproti prvním křesťanským kamenným bazilikám výrazně drobnější lidské měřítko, vytváří stejné intimní místo pro motlitbu - skromné jako vesnické stavení - a plně respektují proporce posvátné geometrie a jsou zdobené posvátnými symboly křesťanství, jak to známe z gotických a renesančních chrámů v Evropě.
Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě je syntézou vývoje typologie půdorysu dřevěného pravoslavného chrámu od XVI. století do století XVIII.
Liturgický prostor kostela je utvořen seřazením tradičních místností za sebou podél osy. Osa začíná u předsíně a končí v absidě oltáře.
Pridvor - zápraží chrámu s vyřezávanými sloupy nesoucími stříšku, která chrání vyřezávané vstupní dveře do chrámu, býval vybaven jednoduchými bočními lavicemi.
Pronaos - chrámová předsíň - vnitřní vstupní část - byl v pravoslavném chrámu tradičně užíván jako místo pro křtitelnici sloužící ke křtu novorozeňat. Časem se stal místem určeným ženám.
Od centrálního modlitebního prostoru chrámu - naosu - je vždy architektonicky oddělen vyřezávanými sloupy nebo příčkou s vyřezávanými vnitřními dveřmi. Tradice velí vždy tuto architektonickou formu oddělení bohatě řezbářsky vyzdobit, v našem případě překrásně vyřezávanými dubovými sloupy současně nesoucími věž.
Naos - centrální část určená dříve mužům symbolizuje zemi a celý vesmír. Má v čele ikonostas, podél bočních stěn lavice, které podle míry zdobení a poskytovaného pohodlí dříve oddělovaly věřící podle sociálního postavení. Boční absidy jsou odrazem vlivu zděných chrámových staveb na dřevěnou architekturu kostelů. Půdorys potom tvoří kříž.
Oltář - je oddělen od naosu velmi pečlivě a bohatě řezbářsky zdobeným ikonostasem a je umístěn v absidě. V oltáři se nachází obětní stůl - prestol, schránky se svatými ostatky, liturgické nádoby a jejich výšivkou zdobené pokrývky a kněžská a jáhenská roucha.
Věž mívala ve vývojové typologii různá umístění na podélné chrámové ose. V našem případě je věž vystavěna nad pronaosem a je nesena mohutnými trámy a dubovými sloupy s řezbářsky barokní torzurou zdobeným dříkem.
Dřevěné valené klenby nad chrámovou síní a absidou jsou užší než půdorysná šířka lodi a stejně jako boční absidy se objevily ve stavbách dřevěných kostelů později - až v XVIII. století.
Freska na dřevěné klenbě v absidě, na které je Bohorodice "platitera", je provedena tradičním způsobem na omítku. Vyřezávaný ikonostas z lipového dřeva je nádhernou ukázkou toho, že tradice rumunských řezbářů tvořících dřevěné krajky ještě nevymřela.
Dřevěné pravoslavné kostely se umisťují buď na vrcholku pahorku, na úpatí kopce či hory nebo na louce a bývají obehnány vysokým dřevěným plotem prolomeným monumentálně provedenými vyřezávanými dubovými bránami. Místo bývá ještě v dostatečné vzdálenosti osázeno stromy. Kolem kostela musí být vždy volný prostor, který je využíván při těch obřadech, kdy kostel duchovní a věřící obchází. Prostor kolem kostela bývá osázen květinami.
Dřevěná vyřezávaná brána a Troita (čti trojica) - to jsou základní prvky doplňující prostor kolem kostelů v Maramureši. V našem případě slouží překrásně vyřezávaná Troita se stříškami jako památník k umístění pamětní desky v rumunském a českém jazyce. Takovéto kamenné nebo dřevěné Trojice bývaly tradičně umísťovány na křižovatkách cest nebo hranicích pozemků - podobně jako u nás zděná a kamenná boží muka, kamenné křížky a sochy svatých. Kromě křesťanských symbolů najdeme na Trojici některé vyřezávané motivy jako například "sloup vedoucí do nebe", které pocházejí ještě z dob Dáků.
* * *
Video záznam mosteckého televizního vysílání - TV Most Expres
Zpravodajství v Mosteckých listech zde
Fotogalerie obrázků ze svěcení tady
Administrátor
--- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže
NEDĚLE PO POVÝŠENÍ
Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.
* * *
Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.
Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).
Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci. Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *
A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:
Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!
Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.
A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.
Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.
Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.
Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.
Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.
Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.
* * *
Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.
Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."
Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.
* * *
Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.
Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.
Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.
* * *
Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:
Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.
Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.
Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."
To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 734 do č. 737)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.