Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 7. 11. 2011
Zprávy - obětování dětí v Africe
V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí
S odkazem na BBC píší o případech přinášení dětí jakožto obětí noviny Věsti 13. října. Vesnice kolem hlavního města Ugandy Kampala jsou zachváceny panikou - na mnoha místech jsou vyvěšeny plakáty vyzývající rodiče, aby ani na vteřinu nespouštěli své děti z očí. Školám a školkám je zakázáno vodit svěřence na procházky, rodiče vodí do těchto zařízení své děti osobně a už před závěrem výuky je očekávají u východu z budovy. V poslední době jsou v hlavním městě a jeho okolí stále častěji nacházena dětská tělíčka bez hlavy. Místní obyvatelé jsou si jisti, že je to dílo rukou šamanů, kteří dítě mučí a zabijí, aby je přinesli jako oběť dávným božstvům.
Má se zde totiž za to, že rituální zabití dítěte přinese úspěch a bohatství. A to je za současné ekonomické krize zvláště aktuální a žádoucí. Dle vyjádření policie se mnozí, kteří ztratí práci, snaží opatřit si bohatství starobylými způsoby. V posledních letech množství dětských obětí v zemi prudce roste. Podle oficiální statistiky bylo v roce 2006 jako oběť bohu úspěchu přineseno jedno dítě. V roce 2008 to bylo 25 případů, a v r. 2009 už 29 dětí. Jenže místní obyvatelé těmto oficiálním vládním údajům nevěří. Podle slov obyčejných obyvatel Ugandy byly za posledních pět let zabity stovky dětí a přibližně tisíc případů rituálních vražd není doposavad vyšetřeno.
Jak píší britští novináři, na tom, že vláda země kryje zločince, není nic divného. Za prvé, úroveň korupce rozšířené ve vládních strukturách dosáhla závratné výše, a za druhé, úředníci sami mohou objednávat provedení rituální vraždy za účelem dosažení vlastního úspěchu. Obětování dětí v Ugandě je výnosným obchodem. Šamani přijímají objednávky na vraždu dítěte a velice dobře na tom vydělávají.
Dopisovatelé BBC se seznámili s chlapcem jménem Alan, jemuž se podařilo přežít, když jen tak tak vyvázl z rukou šamana, který jej chtěl podřezat. Dítě leželo několik měsíců v kómatu a zůstaly mu hluboké jizvy na rukách a na hlavě.
Alanovi se podařilo rozpoznat člověka, který ho chtěl obětovat. Je to místní "lidový léčitel" Avali, jehož zná celá vesnice. Policie však rodičům vážně zraněného dítěte neuvěřila a jeho svědectví prohlásila za nepodložené. Britští novináři se tedy rozhodli tvrzení dítěte ověřit. Vydávali se za cizí byznysmeny, kteří si chtějí u Avala objednat rituální vraždu. Muž radostně souhlasil s tím, že vykoná pro své klienty tuto službu a za zabití dítěte si řekl pouze 300 dolarů. Dále jim dal na výběr, jakým způsobem se má vražda stát - navrhoval jim např. pohřbít dítě zaživa do země, nebo je rozsekat na kusy a jeho ostatky pohřbít na různých místech. Žurnalisté si rozhovor se šamanem skrytě nahrávali a záznam předali policii. Ta slíbila, že se tím bude zabývat.
(O démonické povaze šamanismu jsme zde nedávno psali).
Administrátor
--- 4. 11. 2011
Z církevního ústředí
Fotografie ze Dne vyhlášení Roku sv. Rostislava v Tachově
 |
| Příchod do pravoslavného chrámu sv. Marie Magdaleny v Tachově |
 |
| Kancléř Úřadu metropolitní rady o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar čte Poselství k vyhlášení Roku sv. knížete Rostislava |
 |
| Závěrečné požehnání metropolity Kryštofa a jeho promluva k právě vyhlášenému Roku sv. knížete Rostislava. Vlevo vedle něho místní duchovní správce o. mitr. prot. Milan Horvát. Vpravo kancléř o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar, proti němu o. archimandrita Sergij, o. mitr. prot. Jan Polanský z Plzně a o. mitr. prot. Mgr. Eugen Bakoš z Milířů |
Tachov
Dne 28. října, v den vzniku samostatného československého státu, navštívil západočeské příhraniční město Tachov Jeho Blaženost Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska. V místních chrámu sv. Marie Magdaleny a sv. Rostislava, který naše církev již 23 let používá, sloužil vladyka metropolita slavnostní archijerejskou liturgii, aby společně s 12ti duchovními a protodiakonem, oslavili v tomto barokním chrámu, jak státní svátek tak i sv. Rostislava, knížete velkomoravského.
Po vstupních modlitbách a poté, co hypodiákoni pomohli vladykovi obléci se do svátečních rouch, začala svatá liturgie v jazyce českém a církevněslovanském. Kromě místních věřících z Tachovska, připutovali i věřící z Plzně v čele s plzeňským arciděkanem prot. Janem Polanským a také věřící z Prahy a Mariánských Lázní. O malém vchodu vladyka metropolita vyznamenal nejprve o. prot. Milana za přínos pro rozvoj pravoslaví na Tachovsku a u příležitosti jeho 60tých narozenin právem nošení mitry. Načež vyznamenal též o. mitr. prot. Josefa Hauzara, kancléře pravoslavné církve v českých zemích, za dlouholetou činnost a obětavou práci pro rozkvět pravoslavné církve v západních Čechách, a za to, že před 23 lety právě v tomto kostele sloužil první pravoslavnou bohoslužbu, právem nošení druhého kříže s ozdobami.
Nechť Hospodin všechny ochraňuje po „Mnohá Léta !“
ústředí
Administrátor
--- 26. 10. 2011
Z církevního ústředí
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k roku svatého Rostislava
Důstojní otcové, bratři a sestry, vážení obyvatelé České republiky a Slovenské republiky,
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku chová v hluboké úctě památku svatého velkomoravského knížete Rostislava, který pozval v roce 862 na území našich dnešních států svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Vyhlašujeme proto nadcházející rok 2012, v němž před 1150 lety připutovalo Rostislavovo poselstvo do Konstantinopole a předalo byzantskému imperátoru Michalu lll. žádost o vyslání takových učitelů rokem svatého Rostislava. Pro tento Bohem požehnaný čin jsme knížete Rostislava svatořečili a vložili jeho památku do pravoslavného kalendária jednak na 5. červenec a zvláště na 28. říjen, kdy si připomínáme důležitý krok k obnovení politické samostatnosti našich národů.
Rok svatého Rostislava vyhlašujeme na období od jeho svátku 28.října 2011 do 28. října 2012. Obracíme se na naše duchovní a věřící, na všechny lidi dobré vůle v České republice a Slovenské republice, aby v tomto roce byli nápomocni v uspořádávání duchovních i kulturních událostí (bohoslužby, konference, výstavy a podobně), které by připomněly význam osobnosti svatého Rostislava.
Svatý kníže Rostislav zůstal v paměti pravoslavné církve jako moudrý vládce, který pochopil, že pravdy Boží je možné přijmout jen ve srozumitelné formě. Modlit se k Bohu má pak právo každý národ, každý člověk ve svém rodném jazyce. Do Konstantinopole se obrátil poté, když mu ze Západu nedokázali vyslat křesťanského misionáře, znalého jazyka našich slovanských předků. V hlavním městě východořímské říše - v Konstantinopoli byli na takovou misii připraveni patriarchou sv. Fótiem svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří znali staroslověnský jazyk, vytvořili pro něj písmo a přeložili do něj evangelium, bohoslužebné texty i základy římského práva. Jejich příchod na Velkou Moravu, prvého slovanského státu znamenalo naplnění Kristovy závěti, kterou dal svatým apoštolům a jejich pokračovatelům "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28, 19-20)
Velkým přáním sv. Rostislava bylo, aby sv. Cyril a Metoděj vybudovali pro naše předky na Velké Moravě samostatnou národní církev. Přesto že se toto Rostislavovo přání nesplnilo, stala se Cyrilometodějská misie duchovním i státotvorným základem pro všechny křesťany a vůbec všechny občany v České republice i Slovenské. Sv. Rostislav se stal vzorem opravdového a věrného křesťana i příkladem moudrého státníka, potvrdila to i jeho mučednická smrt za Krista a svůj slovanský národ. Sv. Rostislav jako zvěstovatel Kristova evangelia je dodnes duchovně přítomen odkazu misie sv. Cyrila a Metoděje, jejíž je naše pravoslavná církev věrnou pokračovatelkou.
Nechť všemohoucí Bůh žehná každé dobré iniciativě konané, aby byla více známá osobnost sv. Rostislava, jeho služba Kristovu evangeliu i lidu našich slovanských národů.
Kristus uprostřed nás!
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska
+ Ján
arcibiskup prešovský a Slovenska
+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský
+ Tichon,
biskup komárenský,
pomocný biskup
pro prešovskou eparchii
+ Juraj,
arcibiskup michalovsko-košický
+ Jáchym,
biskup hodonínský,
pomocný biskup
pro olomoucko-brněnskou eparchii
Administrátor
--- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby
17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské
Za onoho času ...
5,21 Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24 On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26 On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28 Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)
Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."
Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.
Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.
 |
To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.
Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.
Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.
Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.
Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.
Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.
Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.
A bude uzdraven člověk v tu hodinu.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 737 do č. 740)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.