1438
Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 29. 1. 2013
Jakou lekci nám udělily prezidentské volby?
Vrtěti psem I.
Protože pes je chytřejší než ocas.
Kdyby byl chytřejší ocas,
vrtěl by ocas psem."
(Ze známého filmu o amerických volbách)
 |
Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité.Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.
Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.
Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet
Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?
Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.
 |
Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).
"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.
"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".
Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.
J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."
 |
Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.
Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.
"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)
Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)
 |
Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)
Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.
Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."
 |
Ukázka propagandy, která se učí od toho, co se již osvědčilo. Co na tom, že se to osvědčilo bolševikům? Karlovi to dobře poslouží i dnes. Na volebním klip TOP 09 je Schwarzenberg kormidelníkem, který volá „jdeme do toho, je nás víc, než si myslíte“. To je převzetí motivu ze slavného stalinského plakátu, na němž je Stalin vyobrazen jako kormidelník, který vede stranu sovětů od vítězství k vítězství (viz obrázek). Ve stejném videu je použitý i bolševický motiv vymetání nekalých živlů (kapitalistů, bankéřů, kněží) koštětem. Na sovětských plakátech vždy zametá Lenin, ve volebním klipu TOP 09 vymetají námořníci admirála Schwarzenberga rudé a oranžové krysy z podpalubí. Fungovalo to skvěle tehdy i nyní. (Studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová) |
Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta
Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)
Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.
Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.
Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.
Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.
Urozenost místo názoru čili absence argumentů
Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".
Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.
Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).
Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.
Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.
Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.
Pokračování zítra
Administrátor
--- 22. 1. 2013
Bohozjevení - z kázání otce Rafaela
Promluva ke svátku Zjevení Páně
Bůh se zjevuje! Zjevuje se všem, kteří vynakládají námahu na pokání. Takoví - dá-li Bůh své požehnání - sklidí ovoce své duchovní práce, plody poznání Boha. V dnešní době je však už málo těch, kteří vyvíjejí tuto požehnanou námahu a duchovní práci. Žijeme v době, která se blíží všeobecné duchovní smrti.
Bůh se zjevuje, a to tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Zjevuje se nejen lidem, ale i andělům. Proto je dnešní svátek též jejich svátkem. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku je jejich slavosloví - jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv - ještě mocnější. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze Něhož i oni získali svou existenci.
Narozdíl od nich jsme však my lidé jakoby umrtvení. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo a udělil je i nám, jenže my nereagujeme. Jak se tedy v den dnešního svátku zachováme? Budeme se nezměrně radovat? Nebo spíše budeme raději věnovat svou pozornost svým přátelům, příbuzným, a věnovat se světským hostinám či zábavám? V případě nepokřtěných není divu, chápou svátky čistě tělesným způsobem. Ale co ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu svaté Trojice, avšak nejsou dnes v chrámech Božích, aby se i oni ukázali před Bohem jako duchovně živí, aby ukázali, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se "v Krista oblékli" svatým křtem? Kde jsou? Proč sem dnes nepřišli, aby svědčili před nebem i před lidmi, před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i Svatému Duchu? Vždyť jak by bylo lze nalézt Boha mimo Něj samotného? On sám je přece zde - s námi na zemi - přítomen jako pravoslavná církev.
Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je neustále trvající Bohozjevení.
Pro naše svaté však Bůh nebyl jen na zemi s nimi, ale vnímali, že přebývá i v jejich nitru. Myslíme teď např. na svaté otce, v jejichž srdci se usídlil Bůh.
Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Boží Slovo se stalo tělem a rozbilo si mezi námi svůj stan (praví doslovně svatopisec). Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. Svatá Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý - žije v srdci člověka. A to je neustále možné v pravoslavné církvi pro každého věřícího.
Proč se tedy v našich srdcích neděje to, co vidíme u svatých otců? Protože jsme zatím nepochopili, co je to Církev. Nerozpoznali jsme v ní Boha sestoupivšího na zemi, nepoznali jsme v ní přesvatou Trojici, která se skrze Církev může usídlit v srdci člověka. A proto o nás možno říci, že Církev vlastně neznáme, zatím jsme ji vůbec nepoznali. A jestliže jsme nepoznali ji, pak to znamená, že jsme nepoznali ani Boha. Protože nevidíme-li v pravoslavné církvi Syna Božího, Jeho mystické Tělo, jímž Církev je, nechápeme ani Církev ani jsme nepoznali Boha.
U některých, kdo to poznali a ctili, se usídlil Bůh také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh vstoupil do jejich srdce. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Pak uvidíme v Církvi podobu a vyjádření slávy Otcovy, onu pečeť jednoty:
„Otče Pána našeho Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naděje naší, jenž jest obraz dobroty tvé, nesoucího na sobě pečeť stejné podoby s tebou. On v sobě ukazuje tebe, Otce. On jest Slovo živé, Bůh pravý, předvěčná moudrost, život, posvěcení, moc, světlo pravé. Skrze něho zjevil se Duch Svatý, Duch pravdy, dar synovství, zasnoubení budoucímu dědictví, počátek věčných blah, síla oživující, pramen posvěcení, z něhož všechno rozumné a duchovní stvoření se posilňujíc, před tebou se klaní a k tobě ustavičnou vysílá chvalořeč, neboť všechno slouží tobě ... Když se pak čas naplnil, mluvil jsi k nám (Otče nebeský) skrze samého Syna svého, jímž i věky jsi učinil. On je zářením tvé slávy i zobrazením tvé osoby a udržuje vše hlasem moci své. Nepovažoval za uchvácení rovným býti tobě, Bohu a Otci, avšak Bůh jsa předvěčný, na zemi se ukázal a s lidmi žil; a z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.“ (Z anafory liturgie sv. Basila)Pokud vidíme Církev jako Slovo Boží, vidíme-li v ní jednorozeného Syna, pak přijímáme s vírou křest a Svatého Ducha. A v Duchu Svatém začneme v hloubi své bytosti prožívat nejen, že Církev je Tělo Boží a že Církev je samotný Bůh sestoupivší na zem, nýbrž i další veliké tajemství. Je to něco tak velikého, že se toho sami svatí otcové až poněkud lekali. Svatý vladyka Nikolaj o tom v jedné modlitbě hovoří. Když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, zjistil, že Bůh dlí v nejhlubších úkrytech jeho srdce. Zděsil se nad tím, neboť pochopil, koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který ten zážitek možná popsal nejvýstižněji, i když málokdo tomu dnes rozumí; svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu. Viděl sám sebe jako součást Boží.
Jestliže tedy církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a neprožíváme Církev Boží jako to, čím vskutku je, nepochopíme dnešní svátek. Kdo nevidí Církev jako Boha, resp. jako Tělo Boží, nemůže vpravdě slavit svátek Zjevení Páně. A protože je dnes mezi námi tak málo správného chápání Církve, je potažmo tak málo radosti, povznesení, duchovní útěchy z dnešního svátku. Bůh se zjevil, odkryl, ukázal a jako takový je v Církvi stále přítomen, jenže my, členové Církve, ji prožíváme chybným způsobem. Ukazujeme tím svou slepotu a duchovní nevědomost.
A nepoznáváme-li správně Církev, nemůžeme poznat ani sami sebe. Nevíme, co jsme. Nechápeme do hloubky, že jsme děti Boží, součásti jeho Těla. Tím se ukazuje nepříjemná pravda o nás - jako lid Boží jsme v hlubokém kómatu. Necháváme se klamat ďáblem a ponoukat démony k tomu, že vystupujeme proti Církvi. Urážíme ji, povyšujeme se nad ní; začali jsme na ni křičet a mračit se na ni. Nevraživě se tváříme na její duchovenstvo a zlobíme se na kněžstvo. Dokonce opovrhujeme tím nejdražším pro Církev i pro lidi, a to posvátným mnišstvím. Když lidé vidí mnicha, už nejsou schopni postřehnout duchovní světlo, které z něj vychází. V knězi už nevidí dary, které jsou skrze něj lidem udělovány; jsou to taková obdarování, jež si nelze mimo Církev ani představit. Kněžstvo nám přece skýtá perspektivy a možnosti, o nichž se mimo Církev nikomu ani nezdá.
* * *
Tím jsem neměl na mysli světské snění, které je hrou fantazie. Snění mysli, která je ovládána světským duchem, je duchovní nemocí - jsou to jen poryvy fantazií. Mysl, která v sobě nezrcadlí Boha v Trojici, ale je matná, zkalená a zmatená světskými péčemi a vášněmi, nevyhnutelně propadá fantazírování, tj. přeludům. Každý pohyb takové nemocné mysli je jen nerealistickým sněním. A když v tak nemocném vnitřním duchovním prostředí žijeme trvale, jsme uvězněni v tomto vysněném neskutečném prostoru jako v duchovním žaláři. Pak už mysl odtržená od reality touží jen po dalším a dalším snění a chce se bavit novými a novými výmysly. Proto lidé v dnešní nemocné době propadají závislosti na zábavě, na románech, filmových příbězích, televizních seriálech, videohrách či virtuálním světě vykouzleném počítačem.
Tato duchovní nemoc dnešní doby zplodila moderní umění, které je odděleno od Církve a neslouží ani duchovnímu povznesení ani mravnímu zdokonalení ani čemukoliv jinému užitečnému, ale jen bohapusté zábavě. Tato duchovní nemoc zplodila současnou materialistickou vědu, která se odtrhla od požehnaní a od božského pramene poznání a moudrosti. Je to všechno virtuální svět fantazie a magie.
Současná generace v tomto duchovně nenormálním prostředí musí vyrůstat a žít. Dnešní křesťané jsou od mládí obklopeni nemocnými lidmi, kteří uvažují nepřirozeně a jejichž myšlení je ponořeno do démonických klamů. V takovém prostředí si každý musí svou víru těžce vybojovat a celý život namáhavě obhajovat. Přesto se však člověk i dnes může - sice s velkou námahou, leč přece, - pozdvihnout, prohlédnout všudypřítomný klam; může se probrat z kómatu, obživnout a získávat plnou účast na Bohu skrze přivtělení do Kristova mystického Těla, jímž je Církev.
Nikdy se to však člověku nepodaří, dokud spoléhá jen na světlo Slunce nebo na světlo svého intelektu, které patří do sféry padlé a oklamané lidské přirozenosti. Obě tato světla mohou dát mnoho, ale nikdy ne dost, aby to stačilo k záchraně duše. Ve světle z těchto dvou zdrojů nikdy nemůžeme spatřit plnou pravdu ani plnost poznání. V takovém světle nikdy nepoznáme sami sebe a nepoznáme, zda žijeme v pravdě. Obě tato světla jsou totiž jen skomírající lampičkou, šerem, v němž nic není vidět jasně. Bohužel většina současníků spoléhá právě jen na tyto dva zdroje světla.
Proto svatí otcové z dob, kdy se pravda žila a kdy se uskutečňovala v lidských životech, velicí monaši dávných časů, hledící v Duchu Svatém do budoucnosti - na naši současnost, plakali a naříkali. Uzřeli totiž náš svět - viděli jej ponořený do hluboké temnoty; zahlédli i nás - lidi prodlévající v šeru odklonu daleko od Boha. Žijeme v příšeří odpadnutí od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Náš svět, jak ho viděli dávní svatí, je zotročen obrovitou lží, chycen do sítě lsti gigantických rozměrů.
Jeden ze současných otců používá podobenství o trávě, která svými lístky dokáže prorazit betonový či asfaltový povrch vozovky. Jsou to jen ojedinělá stébla a drobné zelené lístečky, které betonem prorostou, ale vždy se pár takových stvolů najde. Pouze v Církvi Boží se setkáváme s takovýmito zelenajícími se lístky, které vyrostly dokonce i uprostřed široširého betonu. Naše církevní shromáždění, ty hrstky věrných, kteří chápou, proč jsou křesťany a proč jsou dnes v chrámu, to jsou živá stébla trávy, které prorazila asfaltem či betonem na povrch, ze tmy ke slunci. Prorazila betonem všeobecné nevědomosti, našla si průchod skrze všude kolem se rozprostírající asfaltový příkrov nepřátelství vůči Bohu. Tito lidé žijí a přišli do chrámu, prodrali se skrze všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky a stojí zde před zjeveným Bohem. Tím se projevili, ukázali, že mají poznání i moudrost a že mají v duších ještě jiné světlo, než to, které přichází ze Slunce nebo z lidského intelektu. To znamená, že mají v sobě život. Ne jenom ten biologický či intelektuální, ale především život duchovní, věčný, nesmrtelný.
Dávní otcové to všechno předzvěděli. Pravili, že Bůh se zjevil všem, ale jen málo lidí jej bude oslavovat a přihlásí se k němu. Většina zůstane oddělena. V našich posledních časech má být nesmírně těžko křesťanskému pokolení, protože je mu dáno žít v podivném prostředí (nazýváme je jemně jako „podivné“). Otcové předpovídali, že tolik věcí bude převráceno, lež a klam se neuvěřitelně rozšíří, zesílí a budou veřejně uznávané, propagované a vnucované. Pravili, že už s mateřským mlékem budou lidé těchto dob sát tuto všeobecnou lež. Žít v takových dobách, žít v pravdě, kterou Bůh zjevuje, bude těžké. Tyto generace budou velice slabé. Nebudou schopny činit nic z velkých skutků víry, které se konaly dříve. Ke spáse však bude těmto lidem stačit jen, aby vydrželi v Církvi, snášeli pokušení, která je obklopují a která otřásají jejich životy. Víc od nich Bůh nebude žádat. Překonají-li onen strašlivý tlak všeobecné apostase a zachovají-li vyznávání zjeveného Boha - Otce i Syna i Svatého Ducha - bude jim to stačit ke spáse. Po těchto lidech už se nepožaduje nic z toho, čím se zaskvěli duchovní velikáni minulosti, nic z askeze a duchovního hrdinství, jež byly běžné v předchozích generacích. Budou považováni za stejné vítěze, jako byli dávní asketové, když se jim podaří překonat síly, které rvou lidské duše z Církve, a být hluchými k vábivým naukám všech těch falešných proroků, čarodějů, mágů a svůdců, kteří odvádějí společenské masy k modloslužebnictví, lákají je na kouzla magie, technologií a vědy a vedou k uctívání démonů. Kdo však obstojí za těchto okolností a udrží se v Církvi? Kdo dokáže v dobách, které přijdou, pokřižovat se a vzývat Boží jméno a jména svatých a andělů? Jen ten, kdo si už dříve osvojil blahodať Svatého Ducha, upevnil se ve zbožnosti a duchovním smýšlení.
* * *
Ať v nás nezůstane žádná roztržitost, světské zmatení, nevěra či pochybnost, když duchovně hledíme v tento svátek na Boha, který se zjevuje. Ať se celá naše bytost pohne směrem k Němu. Hleďme, stojí před námi jako člověk a skrze něho a kvůli němu slyšíme i Otcův hlas pravící: „Toto je Syn můj milovaný.“ Bratři a sestry, váháme - bohužel - je to jako když stojíme na rozcestí, přešlapujeme a přemýšlíme, jakou cestou se dát. Otálíme s vykročením, jsou na nás vidět pochybnosti. Ten, kdo nepochybuje, totiž vypadá jinak než my. A Boží Syn se nám stále znovu a znovu zjevuje, ukazuje se nám každý rok na svátek Zjevení, jak stojí ve vlnách Jordánu. Každý rok dostáváme tuto lekci. Bohu není zatěžko udělat si čas a trpělivě nám opakovat stále to samé.
Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, jehož jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, dnes je v Jordáně a Jan ho zvěstuje. Veliký Jan Křtitel a velice vystrašený Jan! Sv. Jan se skutečně zděsil, neboť věděl, kdo je Pán. Znal, že je to sám Bůh v těle. Pouze Jan o tom věděl, neboť Ho zvěstoval a připravoval Mu cestu. Viděl v tom pokorném člověku (podle našeho měřítka to byl mladý člověk, který měl právě třicet let a ve všem byl podoben nám) Beránka Božího, jenž na sebe bere hřích světa.
Z jeho Božství přijímáme my všichni, získáváme tak blahodatí účast na Bohu. Nikde jinde než v Církvi nemůžeme ničeho podobného dosáhnout. Proto je tak důležité být součástí pravoslavné církve, mít podíl na její jednotě. Lidem odchovaným světským myšlením je nepříjemné, když se hovoří o „kanonické církvi“ a vidí v tom nějakou právní normu, čili cosi neduchovního. Ve skutečnosti se pod pojmem „kanonická církev“ myslí jednota Těla Kristova. Jenom v této jednotě se můžeme stát jedním s Ježíšem Kristem. Nemůžeš se přece sjednotit s Kristem, když stojíš mimo Něj. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a Svatého Ducha. Buď je člověk v plné jednotě, nebo stojí vně Těla Kristova. I kdyby to bylo jen o milimetr vedle, je to stále mimo. Proto nepřijímáme žádné rozkoly. I jeden milimetr může být nekonečnou vzdáleností od Božího Těla. Plná jednota je předpokladem Bohem ustanoveného přebývání v Bohu.
Dávejme pozor, abychom slyšeli Otcův hlas, který dnes zní nad vodami. Je to zázrak, že se země nerozsypala při hřmění tohoto hlasu. Jen díky jeho lásce a milosti nám uši neshořely a ušní bubínky nepopraskaly. Jen díky Boží trpělivosti s člověkem, která se zjevila v Kristu, zní tento hlas tak, že ho můžeme snést.
Když padají a vybuchují bomby, třeseme se hrůzou. Když hromy hřmí, máme strach. Jenže když zní hlas nebeského Otce, zíváme, a když je hlásáno slovo Boží, usínáme. A dnes jsme slyšeli slovo samotného Boha Otce, který i dnes skrze ústa sloužícího duchovenstva zahřměl ve všech našich chrámech: „Toto je Syn můj milovaný, v něm je mé vyvolení.“ Tato slova řeší všechny naše problémy, vyhání všechny pochyby. To, co řekl o svém Synu, se vztahuje i na jeho mystické Tělo, čili na Církev: „Toto je Církev moje milovaná.“ Pravoslavná, apoštolská. Není uzavřená, ale otevírá se všem. „Avšak mimo ni mne neuvidíte.“ Jak praví svatý mučedník Kyprián Kartagenský: „Komu Církev není Matkou, tomu ani Bůh není Otcem.“ (PDF plakátek) Hle, jak velká čest pro nás, jaké požehnání máme v Církvi! Vždyť Otcova láska a Jeho vyvolení se vztahují nejen na Jeho Syna, ale i na Církev. Všichni, kdo jsou její součástí, se tím stávají Božími milovanými a vyvolenými.
A dále čteme, že se otevírají nebesa. Komu se otevírají? Jak připomíná sv. Řehoř Palama ve svém kázání na tento svátek, nebesa se otevřela Pánu Ježíši Kristu. Z náruče Otcovy sestupuje Duch Svatý, jenž z Otce vychází a na Synu spočívá. Nevychází ze Syna, jak tvrdí proti učení Církve ti, kteří při svém rozumování smrtelně uklouzli a dodnes letí ze srázu, aby se na konci svého pádu roztříštili kvůli svým herezím. Takoví se nikdy nepoučí. Oni i s těmi, kteří jim uvěřili, se poznávat Boha už nenaučí. Výjimky se dějí jen mimořádně zvláštním Božím řízením. Většinou je to však s nimi spíše naopak - pronásledují ty, kteří jsou ještě nositeli pravé víry. Tedy nositele pravého světla, čili nositele samotného Pána.
* * *
Bratři a sestry, v naší Církvi je Duch Svatý a nebesa jsou zde stále otevřená. Od historické události Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, což se stalo padesátého dne po Vzkříšení Kristově, se v pravoslavné církvi nebesa nikdy nezavírají. Zavřou se až v den strašného soudu. Tehdy se uzavře brána a již nebude moci vstoupit, kdo doposavad nevešel skrze pravoslavnou církev mezi vyvolené Boží. Tím chodníkem, jímž kráčíme ze země na nebe, jsou svaté Tajiny. Tato stezka vede přes celý podnebeský prostor, kde jsou mnohé nástrahy, a kdo odbočí a sejde z tohoto chodníku vedoucího vzduchem vzhůru, padá dolů, jak to vidíme symbolicky zobrazeno na některých ikonách.
Slyšeli jste dnes, že se při božské liturgii místo obvyklé Trojsvaté písně zpívá hymnus, který Církev pěje při svatém křtu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ Tato sváteční změna v liturgii je vzpomínkou na staré doby, kdy se v den Zjevení Páně konaly společné křty. Tento krásný biblický hymnus má i nám připomínat, že jsme se při svém křtu oblékli v Krista! A že se i pro nás otevřela nebesa a zůstávají nám otevřená po celý pozemský život - nepromarněme toto pozvání!
V Církvi dostáváme od Boha síly a inspiraci k životu podle Boží vůle. Neříkejme, že nemáme síly ke zbožnému životu! Síly nám dá Boží blahodať. To, co nám ve skutečnosti schází, je dobrá vůle konat zbožné skutky. Spíše se nám chce páchat všeliký hřích, než se namáhat pro dobro. Přejeme si závidět, přít se, lhát, krást, smilnit či se dopouštět jiných hrozných věcí. Občas dokonce prosíme Boha o pomoc, když toužíme provádět něco, co je ve skutečnosti dle vůle ďábla. Vyučme se proto nejprve, co si vlastně máme přát a oč usilovat. A to nás učí Boží Syn a Duch Svatý v Církvi. Ježíš Kristus nás nikdy nevede k ničemu, co není v souladu s vůlí Jeho Otce. Duch Svatý v nás nikdy nepodněcuje žádnou myšlenku ani pohnutku, která není dle přání Otce. Nikdy nám Bůh, bratři a setry, nepomůže v konání zla. Nikdy! Zpytujme své úmysly a přání, abychom zjistili, zda se jedná o zbožnost, které nás naučila Církev, nebo zdali pocházejí od nepřítele.
Jako pravoslavní křesťané věříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i Svatého Ducha. Věříme, že spásonosným způsobem přebývá a spočívá v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Jen zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Tady žijeme podle Jeho vůle ponoukáni silou Ducha Svatého. A nebesa jsou nám otevřená. Proto křesťané, jak o nich kdysi říkali, „žijí na zemi, chodí po zemi, ale jejich mysl a srdce jsou na nebesích“. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné pohádky. To je naše církevní realita. Realita tohoto svátku. Odpoutejme se tedy srdcem od země, rozkladu a záhuby, od všeho pomíjejícího, co jednou každopádně pomine! Poutejme se k věčnosti, k nepomíjejícímu světu, k Tomu, kdo je pravdivý a svatý. A to je Bůh náš, přítomný v Církvi, rozdílející se lidem ve svaté tajině přijímání. Ano, takovým podivuhodným způsobem - svou Krví a Tělem se nám Bůh dává jako pokrm ke sjednocení s Ním. Vezmi, jez a pij! Oblékl ses v Něho - jez Jeho Tělo a napoj se Jeho Krví, a to je vše, čeho je ti zapotřebí. Život v Bohu je všechno, co ve skutečnosti potřebujeme. Žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, pak můžeme do hloubi svých duší prožívat naše bohoslužebná shromáždění. To je tak krásný pocit, že se nemůže poměřovat s žádným jiným dobrým pocitem. Takto zde a v čase vykročíme na cestu vzhůru vedoucí do věčnosti. Bránou je Církev naše svatá, která je „sloupem i upevněním pravdy“ a v níž jsou nebesa otevřena; tudy se vine stezka do království nebeského, království světla. A v záři tohoto světla nechť oslavujeme jediného pravého Boha, zjeveného v Trojici a oslavovaného Církví Kristovou už zde na zemi. Bůh se nám zjevuje!
Připraveno na základě „Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011“ od jeromonacha Rafailo Boljevič (upraveno, místy zkráceno a jinde mírně rozšířeno dle jiných zdrojů). (Převyprávěno dle původního překladu, který podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM; výchozí český překlad je na www.pravoslavi-strilky.cz)
Administrátor
--- 16. 1. 2013
Pravoslavný kalendář na rok 2013
O pravoslavném kalendáři na internetu
Dnes v poledne byly rozposlány výtisky Nástěnného kalendáře. Pokud by někdo, kdo měl objednáno, v příštích dnech neobdržel zásilku, prosím, napište (třeba na adresu Ambonu) a bude zjednána náprava. Ohledně některých objednávek, které byly učiněny pro loňský kalendář, máme pochybnosti, zda měly charakter trvalé objednávky nebo jen objednávky pro jeden kalendář pouze na minulý rok (v takových případech už letos nebyl kalendář zaslán). Vytištěno je však pár kusů letošního kalendáře navíc, takže můžeme zaslat těm, kdo si to případně budou přát.
Dekujeme všem objednavatelům za zájem o naše kalendárium.
* * *
Pro Vaši informaci: elektronické kalendárium, které je z adresy kalendar.or.cz distribuováno internetem na další webové stránky, vzniká tak, že jsou ze sazby pro papírovou verzi kalendáře vyexportovány zdrojové soubory s pevnými svátky a paschálií, upravené pro aktuální rok, a tyto soubory jsou posléze importovány do programu obsluhujícího internetový elektronický kalendář.
Návod a podmínky k tomu, jak mít na Vaší webové stránce zobrazeny každodenně aktualizované kalendářní údaje z našeho kalendářní serveru, jsou v kapitole Pro pravoslavné webmastery.
PDF výstup sazby (pro vytištění papírové verze) si můžete každoročně stáhnout z webu na adrese pravoslav.or.cz/kalendarium. Jsou tam stejné PDF soubory, z nichž tiskneme kalendáře pro objednavatele.
Nyní je tam nově umístěno vysvětlení ohledně "konstrukce" paschálního kruhu kalendáře s odpovědí na otázku, proč se v posledním čtvrtletí někdy liší nedělní evangelijní čtení podle našeho kalendáře od čtení podle kalendáře např. ruského.
Administrátor
--- 14. 1. 2013
Záhrobní zážitky
Pořad o stavu blízkém smrti
K tématu zmíněnému v příspěvku č. 870 jsem náhodou našel televizní počeštěný dokumentární pořad s několika podobnými případy. Je to možná zajímavé na podívání, nicméně nutno nezapomínat na to, že se jedná o zkušenosti, které zůstávají jen na povrchu, nejdou do hloubky. Tyto duše se v posmrtném putování nedostaly tak daleko, aby poznaly, co se s duší děje, zůstane-li v posmrtném stavu definitivně, tj. už bez možnosti návratu do těla. Proto tito lidé většinou nemají zkušenost soudu adal. Podle naší tradice probíhá 40 dní po smrti zvláštní proces putování duše, přičemž soud začíná devátého dne poté, co se duše rozloučila s tělem. Proto s tím nemohou mít zkušenost ti, kteří byli mimo tělo jen chvilku. Některé části z toho, co se jim zjevilo, mohou dokonce být démonickým klamem. Poznání o tom, co vskutku následuje po smrti - a to nejen při samotném umírání či krátce po něm, ale dlouhodobě, zjevuje Bůh jen v některých speciálních případech.
Koho by to zajímalo, odkazuji na pravoslavné zdroje: Zázrak vzkříšení Klaudije Ustjužaninové z Barnaulu v roce 1964 nebo na dokumentární film Návštěva u smrti (na stránce s filmem si můžete přepnout na nižší kvalitu obrazu, pokud by to bylo potřeba) a nebo Podivuhodné vidění monachyně Eupraxie.
A zde je ten počeštěný televizní dokument:
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 872 do č. 875)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.