Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze
Výsledek volby pražského arcibiskupa
Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.
Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:
- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů
Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.
V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).
Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.
Administrátor
--- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi
Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.
Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).
Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.
"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.
Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.
Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).
Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.
Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?
Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?
Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?
Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?
Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie
P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)
Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.
Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).
Administrátor
--- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě
Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem
Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.
Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.
Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)
Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.
Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.
* * *
Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.
Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.
Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
* * *
Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *
A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *
Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).
Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).
* * *
Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.
Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.
 |
Administrátor
--- 8. 5. 2013
K popaschálnímu svátku svatých mučedníků
Mč. Rafael, Nikolaos a Irena z ostrova Mytiliny
Nové video o posvátném poutním místě svatých mučedníků
Poetická filmová pohlednice z ostrova Mytiliny.
Všechny odkazy na naše stránky týkající se ostrova Mytiliny:
Nový článek o mučednících Rafaelovi, Nikolaovi a Ireně z ostrova Mytiliny.
Svatí mučedníci Rafael, Mikuláš a Irina z ostrova Mytiliny (starší článek s přiloženým videem starého filmu)
Zázračný reliéf archanděla Michaela (svátost v mytilinském monastýru svatých archandělů)
Anglicky psaný článek:
A Miracle of St. Raphael of Lesvos
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 905 do č. 908)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.