1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 919 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?

Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev

Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).

Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.

Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?

Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).

Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)

Chceme vaše děti!

 
Nedávno jsme drželi palce prezidentu Zemanovi, který pořádně překvapil svou odvahou, s níž se vzepřel jmenování známého homosexuála profesorem. Všichni chápeme, že tu nejde o samotnou "sexuální orientaci" toho nemravného člověka, která je jeho soukromou věcí a pokud je tomuto "křesťanovi" lhostejný jeho věčný úděl, je to jen jeho věc. Tady se však jedná o skutečnost, že se jedná o propagátora homosexuality, který navíc nemá problém s urážlivým a nechutným veřejným vystupováním. On sám hovoří o vtipné ironii, někdo jiný to může vnímat jako hluboce pokleslé, vulgární a vkus urážející jednání, které má svými dopady destrukční vliv na společnost (demografická krize a šíření nemocí jsou jen jednou z mnoha rovin zkázonosného působení emancipace homosexuality).

Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.

Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.

* * *

Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.

Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.

To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.

Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.

Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.

Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.

Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.

Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).
A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.

Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!

* * *

Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:

Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)

Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)
Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...

Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?

* * *


Papež statečně vyrazil do boje proti homosexuálům a pedofilům ve Vatikánu. Po prvním střetu bylo jasné, kdo tam má navrch.

Západní společnost už určitě není bitevním polem, kde se vede válka čistoty a mravnosti proti zlu a nemravnosti; jedná se spíše už dobyté území (nechám na laskavém čtenáři, aby si sám domyslel, která ze stran toto území obsadila a připojila ke své državě). Specifickou oblastí, kde je ještě jakési válečné pole a vede se nějaký zápas, jsou církve. Západní církve už jsou v mohutné defenzivě. Protestanti už otevřeně homosexualitu schvalují (ve světle nových vědeckých poznatků jsme zjistili, že... bla bla bla). Římsko-katolická církev je v pozici zápasníka, který je už skoro na lopatkách, ale ještě se kroutí a pokouší se vysmeknout z drtícího sevření. Za zmínku stojí zpráva, že před mocí vatikánské homosexuální lobby kapituloval i papež Benedikt. Nu, a teď je na řadě pravoslavná církev, jakožto další "pán na holení".

Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.

Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."

Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.

Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:

»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)



Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?


















Zobrazit příspěvek č. 918 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť

Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému

Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.

Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.

Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.

Zde je pozvánka BPM v PDF.







Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz









Zobrazit příspěvek č. 917 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne

Nanebevstoupení Páně

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)

Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.

Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.

Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!

Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.

Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.

Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."

Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.

Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)

Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?












Zobrazit příspěvek č. 916 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2013
Krupobití v Rusku

V republice Adygea padaly kroupy větší než slepičí vejce

V Adygeje (jižní Rusko) bylo včera krupobití, které nepamatují ani starousedlíci. Těžké kusy ledu, větší než slepičí vejce, nepadaly s nebe dlouho, ale stačily napáchat značné škody. Poničeny byly tři tisíce hektarů polí, z nichž půl druhého tisíce bylo zničeno úplně. Kroupy probíjely střechy domů a rozbíjely okna. Živelní pohroma způsobila škodu, která byla odhadnuta na 111 milionů rublů.

Nejhorší krupobití za celou historii bylo v Rusku 25. července 1957, které trvalo hodinu. Rozměry kusů ledů dopadajících na zemi přiváděly lidi v úžas. Některé z nich vážily jeden a půl kilogramu.

Kp.ru











Zobrazit příspěvek č. 915 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2013
Protlačování homosexuality na západě a omezení její propagandy v Rusku

Jaro přichází z Kremlu, mráz z Paříže:

Stop podpoře homosexuální propagandy mezi nezletilými vs. nechutná homo propaganda v Česku.












Zobrazit příspěvek č. 914 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.














Zobrazit příspěvek č. 913 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."
















Zobrazit příspěvek č. 912 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon

Nové ikony a webové stránky ikonopisců

Vstal z mrtvých Kristus!

K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.

Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.

Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).

Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/

Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.


Jana Baudišová













Zobrazit příspěvek č. 911 jednotlivě

Administrátor --- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů

Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje

Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.

Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.

Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.

* * *

U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.

Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk

Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.

Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").

Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.

V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.

Brázda vyoraná v moravské zemi

V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.cz
Ale zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.

Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.

Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.

Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.

Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?

Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.

Pokračování příště













Zobrazit příspěvek č. 910 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.















Zobrazit příspěvek č. 909 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti

Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?

S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.

Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".

Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.

V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.

VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«

Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.

Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...

I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.

Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)

Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)

P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).

Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.



















Zobrazit příspěvek č. 908 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze

Výsledek volby pražského arcibiskupa

Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.

Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:

- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů

Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.

V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).

Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.









Zobrazit příspěvek č. 907 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi

Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni

Archim. M. Krupica s rytířským křížkem (na zelené stužce u krku) - zřejmě odznak příslušnosti ke katolickému rytířskému řádu.

Rytíři před ikonostasem pravoslavného chrámu v Litoměřicích, kde je archimandrita Marek Krupica farářem.

Při bohoslužbách s rytíři spoluslouží s nepravoslavnými duchovními a obléká k tomu pravoslavné liturgické roucho. Na oltáři leží meč.

Lazariánští rytíři při investituře v Ostrově. S řeckokatolickým biskupem je v pravoslavném posvátném rouchu před nepravoslavným chrámem někdo, kdo velice vypadá jako archimandrita Marek...

Nepravoslavný obřad v nepravoslavném chrámu. Na svících znaky rytířského řádu. Archim. Marek se v posvátném rouchu účastní obřadu.

Archimandrita Marek Krupica v epitrachilu při obřadu rytířského řádu (spolu s uniatským biskupem, nejvyšším duchovenským představeným řádu).

Byl do tohoto řádu, který je pochopitelně nepravoslavný, oficiálně přijat (povýšen do hodnosti v r. 2007; viz časopis Reunion 1/2007) a slouží rytířům jako jejich kaplan. S členy řádu slouží jejich bohoslužby v plné liturgické jednotě, jak je zjevno z toho, že se s nimi modlí při jejich obřadech oblečen v posvátná bohoslužebná roucha.

Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.

Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).

Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.

"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.

Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.

Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).

Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.

Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?

Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?

Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?

Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?

Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie


P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.
V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)

Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.

Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).














Zobrazit příspěvek č. 906 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě

Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem

Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.

Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.

Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)

Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.

Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.

* * *

Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.

Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.

Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.

* * *

Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)

Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *

A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *

Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).

Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).

* * *

Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.

Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.

Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.



Sv. Jan Křtitel: »Sekera je už přiložena ke kořeni.«

 


















Zobrazit příspěvek č. 905 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2013
K popaschálnímu svátku svatých mučedníků

Mč. Rafael, Nikolaos a Irena z ostrova Mytiliny

Nové video o posvátném poutním místě svatých mučedníků

Poetická filmová pohlednice z ostrova Mytiliny.


Všechny odkazy na naše stránky týkající se ostrova Mytiliny:

Nový článek o mučednících Rafaelovi, Nikolaovi a Ireně z ostrova Mytiliny.

Svatí mučedníci Rafael, Mikuláš a Irina z ostrova Mytiliny (starší článek s přiloženým videem starého filmu)

Zázračný reliéf archanděla Michaela (svátost v mytilinském monastýru svatých archandělů)

Anglicky psaný článek:
A Miracle of St. Raphael of Lesvos















Zobrazit příspěvek č. 904 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2013
Po Pasše

Vstal z mrtvých Kristus!

Pravoslavní křesťané včera oslavili největší svátek křesťanského kalendáře - svatou Paschu čili vzkříšení Kristovo. Letos bylo paschální počasí poněkud uplakané - jako by tím vyjadřovalo náladu mnohých věřících, jimž se zatím nevrátil jejich oblíbený pastýř.

Věřící proto sami zorganizovali řádnou petiční akci za návrat vladyky Kryštofa. Výtisky petice zaslal petiční výbor na pravoslavné farnosti v Čechách a na Moravě. Zároveň prosil předseda petičního výboru duchovní správce církevních obcí, aby dovolili svým věřícím vyjádřit se na toto téma. Údajně už jsou shromážděny vysoké tisíce podpisů.

Petice je k dispozici i na internetu. Připojit se k ní lze na adresách:

http://www.christofor.cz/dokumenty/petice

http://jednej.cz/petition.php?id=2262
(Zajímavá je tam diskuse pod peticí.)

Další materiály:
http://www.pravoslavnacirkev.info/
--------------

Po církvi se šíří dezinformace, že se vl. Kryštof prý už nemůže vrátit, protože dobrovolně abdikoval. Na toto téma se vyjádřil i známý ruský teolog otec Andrej Kurajev, který případ vl. Kryštofa sleduje (a zdá se mi, že doufá v jeho návrat). Uvedu sem překlad jeho vyjádření:
Návrat odstoupivšího představitele církve je v Pravoslaví zcela možný. V r. 1990 na několik měsíců odešel patriarcha Theoktist. 10. ledna (dva týdny po zastřelení Ceausesca) požádal na zasedání synodu o uvolnění na znamení svého pokání; pak odešel do monastýru v rumunském městečku Sinai. Avšak v dubnu na nátlak věřících synod odvolal své rozhodnutí (přijaté před tím ohledně uvolnění patriarchy) a požádal Theoktista, aby se vrátil. Revoluční tisk tenkrát obviňoval patriarchu Theoktista z toho, že nedokázal zachránit před zničením několik chrámů v centru Bukurešti, které byly zbořeny na příkaz Ceausesca.

V 17. - 19. stol. někteří konstantinopolští patriarchové nastupovali a odstupovali třikrát až čtyřikrát.
Otázka ohledně situace u nás tedy zní, zda náš synod vyslyší hlas zástupu svých věřících a požádá vladyku Kryštofa, aby zrušil svou abdikaci.













Zobrazit příspěvek č. 903 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 6 - velkopostní výzva

Otevřený list biskupům posvátného synodu a církvi

Naši církev zasáhl v letošním Velkém půstu vážný úder. Všichni čtenáři jistě vědí, co mám na mysli. Domnívám se, že celá tato kauza nese od samého svého vzniku, počáteční medializace, přes její průběh až doposavad jasné známky démonického působení. Dokonce i načasování celé kauzy přesně do velkopostní doby je toho výmluvným potvrzením. Pokud chceme následovat známou radu starce Paisije Svatohorce: "Na všechno hleďte duchovně," jistě tuto duchovní rovinu aktuálních církevních událostí snadno uvidíme. Jinými slovy: je to pokušení, které nás má prověřit. Zjevuje se tím, jak na tom duchovně jsme, jestli jsme opravdu křesťany a zdali se dokážeme démonickým zkouškám postavit duchovními zbraněmi. A od toho se odvíjí i jediný správný způsob řešení našeho aktuálního problému.

Hledě na celý vývoj událostí, jak se staly v posledním měsíci, dovoluji si pozvat všechny, jichž se tyto události přímo či jen okrajově dotkly, k všeobecnému vzájemnému odpuštění. Všichni víme o překotném vývoji událostí a o tlacích, pod nimiž se události děly. Blíží se týden vzpomínky utrpení Kristova, velkopáteční den Ukřižování Páně, kdy nás Spasitel smířil s Bohem (Řím 5,10). Což je možné, abychom se ve světle Kristova kříže nesmířili i my v církvi mezi sebou? Přece pro nás není vzpomínání na Kristovu spásu už jen nějakou hrou, která se hlubin našeho srdce nedotýká. Stále věřím, že nám paschální světlo Kristova vzkříšení dává sílu a inspiraci přemáhat v sobě lidskou slabost a naše vášně, abychom dokázali kráčet po nebeské cestě, kterou nám Pán Ježíš otevřel a na niž nás zve.

Proto prosím všechny, aby si druh s druhem odpustili a vrátili stav věcí a církevních záležitostí tam, kde byl před začátkem letošního Velkého půstu a vzplanutím oné kauzy. Prosím o to církevní orgány i jednotlivé osoby kvůli Kristu, který se za nás nechal ukřižovat. Prosím náš posvátný synod, aby byl naším duchovním vůdcem na této očistné cestě odpuštění a zajistil na úrovni naší nejvyšší kanonické církevní správy rychlý návrat věcí do původního stavu. Prosím metropolitního správce vladyku Simeona, aby inicioval zahájení procesů, které pokud možno do Paschy povedou k anulování všech právních a církevně-správních aktů provedených v souvislosti s touto kauzou, a stal se před církevním lidem garantem tohoto návratu. Posvátný synod má kanonické postavení v církevní správě, které je dostatečně silné, aby mohl tyto kroky učinit.

Všichni duchovní vědí, že vzájemné smíření je evangelijním předpokladem k přinášení eucharistické oběti. Vždyť Pán Ježíš pravil: "...nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar" (Mat 5,24). A tak budeme jistě všichni chtít přinést paschální oběť čistou a neposkvrněnou nesmiřitelností vůči někomu.

Jsem si jist, že obnovou původního stavu církevní správy se duchovně posuneme daleko vpřed. Každé překonané pokušení přece přináší pokrok na duchovní cestě a velké Boží dary. Z celého srdce jsem přesvědčen, že překonání současného hrozného pokušení nám přinese pomoc shůry a Boží zastání. Tam, kde je mezi lidmi odpuštění, milosrdenství a láska, je možno počítat s tím, že se Bůh sám do věci vloží a ujme se svého stádce. A tam lze očekávat zázraky.

Projevíme se tím jako skutečná Církev Kristova, která žije evangeliem, a Kristova přikázání lásky jsou pro ni základní normou ve spravování jejích záležitostí. Taková církev má duchovní perspektivu a opodstatnění své existence. Před národem se tím ukážeme jako pravá cyrilometodějská církev, v níž i dnes žije podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli, - tj. smíření, milosrdenství, láska a spása. To jsou přece projevy a dary pravé víry - čili svatého pravoslaví.

Opakuji, že stále věřím, že v naší místní církvi je ještě ta síla potřebná k překonání stávajícího pokušení. Věřím, že naše církev jako celek stále žije podle principu evangelia lásky. Nevím, co si počít, pokud by se ukázalo, že tato moje víra byla marná a že slova o lásce a odpuštění, která tak často citujeme v kázáních, jsou už jen jako dunění prázdného zvonu.

S apoštolem Pavlem si můžeme říkat:
"Kdybychom mluvili jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bychom neměli,
jsme jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybychom měli dar proroctví,
rozuměli všem tajemstvím a obsáhli všecko poznání,
ano kdybychom měli tak velikou víru, že bychom hory přenášeli,
ale lásku bychom neměli, nic nejsme.
A kdybychom rozdali všecko, co máme,
ano kdybychom vydali sami sebe k upálení,
ale lásku bychom neměli,
nic nám to neprospěje."
(1 Kor 13,1-3)


prot. Jan Baudiš














Zobrazit příspěvek č. 902 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2013
Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští

5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ

Evangelium podle Lukáše
7,36       Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním.
7,37       A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí,
7,38       poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.
7,39       Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!"
7,40       "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus.
7,41       "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát.
7,42       Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?"
7,43       "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
7,44       Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy.
7,45       Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy.
7,46       Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí.
7,47       Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."
7,48       Tehdy jí řekl: "Tvé hříchy jsou odpuštěny."
7,49       Ostatní hosté si mezi sebou začali říkat: "Kdo to vůbec je, že i hříchy odpouští?"
7,50       On ale té ženě řekl: "Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji."


Čtení dnešní neděle míří přímo k jádru křesťanské duchovnosti. K odpuštění hříchů a k lásce. Kdo nevidí své hříchy, může stokrát denně opakovat (jak ho to naučili): "Já hříšník," ale bude to jen hra. Hra na zbožnost, hra na křesťanství. Jeden z nejhorších klamů, kterým ďábel umrtvuje duši člověka, je předstírání zbožnosti nejen před lidmi ale před sebou samým. Takový stav je podle Otců prakticky neléčitelný, proto se ho střezme.

A když člověk nevidí své hříchy (nebo jen tak pár hříšků, aby se neřeklo), pak nepotřebuje mnoho odpuštění, a tudíž málo miluje. Spasí málo lásky člověka? K odpovědi stačí jen nahlédnout do evangelia, co Pán Ježíš pravil o těch kněžích a farizejích, jako byl Šimon, kteří málo milovali. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." "Celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského." A tím se tu asi nechce říci, že nejdříve celník a posléze za ním vejde i farizej. Spíše to znamená, že celník vejde, a pak se brána zavře, a ten kdo se loudal za celníkem, zůstane venku.

A jak se projevuje člověk, který nevidí své hříchy? Podle svatých Otců je tu jedno jasné a veřejně se projevující znamení. Souzení a odsuzování. Kdo je slepý vůči svým hříchům, vidí vždy překrásně hříchy ostatních a soudí je. Kdo však hledí na své hříchy, je slepý vůči hříchům bratra. Takový nemůže vůbec soudit. Je to tak prosté.

A kdo soudí druhé, sám upadá do jejich hříchů. To je nevyhnutelný proces probíhající dle duchovních zákonů. A další duchovní zákonitost tkví v tom, že zákony lásky jsou takovému křesťanu už zcela nepochopitelné. Jeho mysl i srdce jsou zatemněny. Vůbec nechápe, jak někdo může podle něčeho tak nepraktického a neperspektivního, jako jsou principy lásky, uvažovat.

Farizej Šimon při pohledu na tu ženu neviděl její lásku, ale její hříšnou minulost. Ježíš Kristus hleděl na tu samou ženu a viděl úplně jiný obraz než farizej. Když tu rozdílnost odlišných úhlů pohledu na tu samou realitu vyostříme ještě více, pak můžeme poukázat na rozdílnost pohledu ďábla od Božího pohledu. Démoni vidí jen lidské hříchy a všechno to, co je na duši hříšníka "jejich" - tj. démonického. Bůh i andělé si všímají především toho, co je na duši od Boha. Člověk, který vidí na svém bratru hlavně jeho chyby a hříchy, hledí očima ďábla. Ten, kdo pokrývá lidské chyby, má pohled božský. Oba tito lidé žijí sice ve stejné pozemské realitě, ale při tom jsou jejich duše ve dvou zcela rozdílných světech. První je už zde v pozemském životě duší v pekle, druhý už v nebi.

Podobnost mezi ďáblem a odsuzujícím člověkem jde však ještě dál. Oba maskují absenci lásky spravedlností. Ďábel uplatňuje své nároky, na které má dle formální spravedlnosti právo, a podobně i někteří lidé argumentují právem na spravedlivý soud nad tím, kdo chybuje. Nechápou, že jakou mírou měří, takovou jim bude měřeno. Soudí-li "spravedlivě" bratra, budou i oni sami spravedlivě odsouzeni. A to nejen na Božím soudu, ale většinou už zde na zemi. Lidé jim to časem vrátí. Nikdo není bez hříchu a nějaká záminka jak odsoudit toho, kdo sám dříve soudil, se vždycky najde. Naší nadějí na Božím soudu je, že se k nám Bůh nebude chovat podle spravedlnosti ale podle lásky. A pro pozemský život platí přesně to samé - budu-li se k lidem, v nichž jsem nenalezl zrovna zalíbení, chovat podle lásky, mohu i já dojít lásky od těch, jimž budou vadit moje hříchy a nedokonalosti. Sám však musím nejprve dát lidem příklad, aby mne mohli s láskou snášet, i když to pro ně nebude zrovna lehké.

A tak nitěmi lásky a milosrdenství tkáme nejen obraz svého věčného údělu, ale i svého pozemského osudu.















Zobrazit příspěvek č. 901 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 5

Vyjádření k omluvě žalobkyně a hlavního svědka v kauze proti pražskému arcibiskupovi

Prohlášení metropolitního správce,
arcibiskupa olomoucko-brněnského ThDr. Simeona
k přiznání sestry R.

19. dubna 2013

Přiznání paní R. ze lži a křivopřísežnictví ohledně jejího údajného milostného vztahu s vladykou Kryštofem je velikou úlevou pro celou Pravoslavnou církev a zvláště pro náš Posvátný synod, který se může brzy sejít a očistit vladyku Kryštofa z ošklivého nařčení. Nejradostnější však bude pro rodinu (manželů R.): vždyť k nevěře vlastně nedošlo, není důvod k rozvodu, manželé se jako křesťané smíří a obě děvčátka budou šťastně vyrůstat v plné rodině s maminkou i s tatínkem.

Metropolitní správce,
arcibiskup olomoucko-brněnský ThDr. Simeon



Toto prohlášení bylo nadiktováno metropolitním správcem arcibiskupem ThDr. Simeonem tiskovému tajemníkovi olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie Mgr. Romanu Jurigovi v poledne 19. dubna 2013 k bezodkladnému rozeslání na dostupné adresy v pravoslavné církvi.

(Jméno dotyčné paní R. bylo zkráceno redakcí Ambonu.
Omluvný dopis sestry R. má redakce Ambonu k dispozici, ale nehodí se ke zveřejnění s ohledem na pokojné ukončení celé kauzy.)
















Zobrazit příspěvek č. 900 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
K velkopostní době

Nová ikona sv. Jana Křtitele a postní modlitba


Nová ikona m. Jany Baudišové

Velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen.

Tuto modlitbu říkají pravoslavní křesťané v období Velkého půstu každý den (kromě sobot a nedělí). Zbývá jen přání, aby ji nejen vyslovovali, ale také poslouchali...












Zobrazit příspěvek č. 899 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 4 - bez komentáře

Dopis vladyky Joakima

Odstraněno na žádost vladyky Joakima

P.S. 19.4.2013

Vysvětlení redakce Ambonu: dopis vladyky Joakima byl určen jen moravským duchovním. Domníval jsem se, že je to dopis otevřený a jeho obsah je možné (a žádoucí) publikovat na Ambonu, protože tento dopis reagoval na předchozí příspěvek 898. Vladyka Joakim mne vzápětí upozornil, že jsem dal dopis na Ambon bez jeho svolení a žádal, abych jej odstranil. Což jsem bez prodlení učinil. Nechal jsem po něm výše uvedený vysvětlující záznam, aby si někdo nemyslel, že cenzuruji příspěvky vl. Joakima.

Tolik na vysvětlení, proč se příspěvek vl. Joakima objevil a zase zmizel s toliko krátkým zdůvodněním.

Vladykovi Joakimovi se administrátor Ambonu omlouvá za zveřejnění jeho dopisu bez jeho souhlasu.


















Zobrazit příspěvek č. 898 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 3

Rezignace metropolity Kryštofa

Pod tlakem událostí vyvolaných bulvárními médii vladyka Kryštof nabídl rezignaci ze všech svých funkcí a synod ostatních biskupů jeho rezignaci přijal.

Jako místo přebývání určil odstoupivší hlavě církve posvátný synod malý monastýr v Těšově v západních Čechách, kde už v neděli vladyka Kryštof sloužil první liturgii jako nový duchovní tohoto mnišského bratrstva.

Titul bývalé hlavy naší místní autokefální církve nyní zní: Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.














Zobrazit příspěvek č. 897 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 2

Tak ještě jednou na okraj kauzy žaloby na arcibiskupa

Navazuji na minulý příspěvek.

Nejdříve nějaké korektury.
Byl jsem upozorněn, že posvátný synod biskupů nemá jako důkazy k dispozici jen ony fotografie, které žalobci rozeslali po církvi (zmiňoval jsem se o nich v minulém příspěvku), ale řadu dalšího důkazního materiálu a různá svědectví. Věděl jsem původně jen o těch fotografiích a dále pak o svědectví osob, z nichž některé na mne nepůsobí zcela důvěryhodně. (Píšu to sem v rámci zachování objektivity jen kvůli tomu, že jsem se v předchozím příspěvku zmínil o těch fotografiích a mohlo to vyvolávat dojem, jako by synod jednal jen na základě nich.)

Také podotýkám, že si mé psaní nikdo neobjednal (připojil bych teď smajlíka, kdyby se nejednalo o tak vážné věci). Cílem mého psaní není dosáhnout žádného konkrétního definitivního řešení, které by odpovídalo mým představám (ani takové řešení neznám), ale ukázat i jiné pohledy na tuto kauzu. A nakonec ještě upřímně uvádím, že moje slova o "honu na osobu" byla namířena na obžalobu a kruhy kolem ní, nikoliv na biskupy synodu. Pokud by něco z toho, co píši o štvanici, padalo i na synod, bylo by to nespravedlivé. Vím, že se biskupové snaží najít moudré řešení a že jsou v tak nelehké situaci a pod takovými tlaky, že bych se nikdy nechtěl do podobné pozice a odpovědnosti dostat.

Stejně jako minule, tak i teď podtrhuji, že se rozhodně nechci stavět do role soudce ani obhájce, a zajímá mne právě ten pohled na celou kauzu, z něhož jsou vina či nevina irelevantní.

* * *

Dostávám dopisy; často se v nich mluví o církvi a o jejím očištění. Je to krásné svědectví o množství lidí, kterým na naší církvi opravdu záleží, trpí pro ni a bolestně se jich dotýká, když je zneucťována. My všichni, kteří naši církev milujeme z celého svého srdce, máme přirozený psychologický sklon k hněvu vůči tomu, kdo je v našich očích příčinou znevážení církve. Je to jakási psychologická zákonitost, a proto bychom si při veškeré té vnitřní bolesti měli uvědomit, že někdo této zákonitosti může využívat ke svým cílům. Je snadné manipulovat s církví pomocí jednoduché taktiky: stačí si najít někoho vhodného, kdo má nějaké hříchy, zveřejnit je, udělat tím církvi ostudu, a při tom upozorňovat: "To on za to může, že je teď církev v problémech." V nastalém zmatku názorů a uprostřed soptících vášní může tento kdosi bez obtíží a bez povšimnutí manévrovat a zařídit výsledek celé akce podle svého.

Proto je potřeba obezřetnosti a zachovávat duchovní střízlivost, když se chceme v této situaci lépe orientovat. Stará latinská fráze se při vyšetřování nejasné situace a hledání viníka ptá: "Cui bono?" (Komu to prospívá?) A hned může být jasno, kdo za tím vším stojí.

Při pozorování nastalé situace začínám mít jisté obavy, jestli jsme se kvůli upření pozornosti na to, co nám předhazuje obžaloba, a na svou bolest z ublížení církvi, nedostali do stavu jakéhosi zúženého vědomí (vzdáleně připomínající hypnózu). Stále se dnes mluví jen o církvi. To slovo je skloňováno ve všech tvarech a souvislostech. Na tom je jistě něco pěkného a chvályhodného. Jenže čím více se dnes mluví o církvi, tím méně se hovoří o Kristu. Ve všech těch rozborech, návrzích a analýzách, které jsem četl, je nápadná vysoká frekventovanost pojmu "církev", a téměř nulový výskyt jména našeho Pána. To je dost divné na to, že se jedná o církevní texty a řešení církevní situace. Vždyť přece jedině Kristus je klíčem k odemknutí této spletité situace. Jedině Kristus nás může zachránit. Řečeno slovy starce Paisije: "Nyní je potřeba, aby se sám Kristus do věci vložil." Nutně potřebujeme, aby se ukázal a zjevně se ujal své Církve.

Církev, jedině církev a zase církev. Zachránit církev, očistit církev, povznést církev, vytáhnout ji z bahna... To je motiv, který zaznívá snad pod vším, co se dnes vzrušeně vypouští do církevního vědomí. Dobře. Na to navazuje další teze - kvůli církvi musí být jedna osoba odstraněna. Černého Petra si vytáhl (a asi na tom už dříve pracoval) metropolita. Tak ať zaplatí! Ať zaplatí za sebe i za nás za všechny - protože i my jsme hříšníci a poskvrňujeme církev (byť k tomu nemáme ty úžasné možnosti a příležitosti jako hlava církve). Co je v nepořádku s touto logikou? Nějak mi to připomíná argumentaci několika lidí na nejvyšších místech v těch osudových předpaschálních dnech před dvěma tisíci lety, kdy se ostrým mečem dělila židovská společnost ve dví. Z nejvyšších pater židovské společnosti zaznělo od náboženských představitelů: "Bylo by lépe, aby jeden člověk zemřel za lid." (Kaifášova rada židům, Jan 18,14.) Byla to rada, která měla zachránit starozákonní církev. Místo toho přivedla ty, kteří přijali tuto argumentaci a připojili se k tomuto táboru, do naprosté zkázy. Chtěli zachránit Jerusalem, ale nezůstal tam kámen na kameni. Měla ochránit židy a místo toho je uvedla do záhuby a otroctví. Přečkali to jen ti, kdo Kaifášovu radu odmítali.

Jaký byl klíčový rozdíl mezi oběma skupinami? Pro jedny bylo prvořadé zachránit židovskou církev, pro druhé byl důležitější Kristus. Ti první zapomněli, že všechny tradice Otců a celá abrahamovská církev jsou bez Krista prázdné. Všechna jejich (i naše) ustanovení a vše posvátné pozemské mělo (má) svůj význam jedině ve vztahu ke Kristu. Ti první obětovali svého Mesiáše. Ti druzí celé to vzácné a jejich srdcím drahé starozákonní dědictví obětovali pro Krista, a dostali mnohem víc - novozákonní Církev. Místo Zákona obdrželi blahodať, místo kamenného chrámu získali mystické Tělo Kristovo, místo nedokonalého ospravedlnění dosáhli zbožštění.

Kristus nás učí, že před Bohem nejsou davy, ani spolky, ani organizace, ale jedině jednotlivci - konkrétní lidské osoby. Proto není v křesťanství přijato obětovat jednoho pro blaho všech. Může se k takové sebeoběti kdokoliv sám za sebe rozhodnout, ale nemůže být k tomu odsouzen. Dnes jsme v situaci, kdy řešíme dilema - na jedné straně zájmy celé církve, resp. zájmy našich věřících (jimž se nyní jejich okolí třeba i posmívá) - a na straně druhé je tu možnost hodit přes palubu jednoho člověka. Pozor však, aby o nás neplatilo přísloví: "Kvůli lesu nevidí stromy." Jakému řešení nás učí Evangelium? Hledejte, čtěte, pochopte.

* * *

Tyto řádky jsou psány člověkem, který má hlubokou nedůvěru k hlasu ulice. Skrze různá srocení, revoluce a skandování davu často jedná ďábel a případně i někdo jiný v pozadí, kdo tahá na nitky. V evangeliu slyšíme dav křičet: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho!" Církev má stále ve své posvátné paměti, jak jiný dav o pár let později občansky uvědoměle skandoval: "Křesťany lvům!" Skrze všelijaké lidové mítinky se často rozšiřovaly hereze (v souvislosti s ariánstvím o tom úsměvně píše sv. Řehoř). Základem úspěchu všech diktátorů byl podivuhodný "dar" - ovládat masy. V dnešní době sociálních sítí je zákulisním silám nevídaně usnadněna možnost dát masy do pohybu (do sféry pravoslaví naštěstí zatím toto používání sociálních sítí ještě neproniklo, nicméně v Rusku je patriarcha a církev obecně na internetu docela pod palbou). Zatímco pro věci zbožnosti a boje proti herezím je úspěch při zorganizování masové akce vždy událostí na hranici zázraku, neboť dosáhnout v takových věcech lidové jednomyslnosti bývá velice těžké, tak pokud jde o podněcování různých jiných davových pozdvižení, jde to skoro samo. Je jasné, jaký duchovní vliv zde působí - v prvním případě klade překážky, v druhém případě napomáhá. Proto nemám moc důvěry ve smrště e-mailových výzev, esemeskové bombardovací akce, žhavení telefonů.

Malá ilustrace k tomu. Je zajímavé, že Církev Kristova si pro sebe nevymyslela žádné zvláštní pojmenování. Použila pro svůj název běžně používané slovo "ekklisia". To slovo se tehdy používalo pro shromáždění. Řečtina však měla pro lidová shromáždění několik různých slov. Každé pro jiný typ shromáždění. Ekklisia bylo shromáždění, které nebylo davové, náhodné ani příležitostné. Mělo svůj řád a vážnost, bylo plánováno a byli na něj lidé zváni, ale bylo zároveň určeno pro široké vrstvy společnosti, nikoliv jen pro elitu. Naproti tomu se konaly i jiné masové akce, náhodné či příležitostné; účastnili se ti, kteří zrovna v tu chvíli byli shodou okolností na daném místě. V jiných případech se jednalo o zábavní akce. Nebo se jednalo o shromáždění za účelem nakupování, tedy tržiště. Pro tato shromáždění, která nejsou plánována a nemají žádný řád nebo je to jen zábava, má řečtina pojem "agora". Dříve se jako agora vnímaly různá pouliční představení, trhy či návštěva cirku, dnes nám hlas agory většinou reprezentují reportáže a zpravodajství a jiné pořady TV Nova (vždy je součástí reportáže také vox populi: "A co vy si o tom myslíte?")

Je hlas lidu hlasem Božím, jak se občas říká? V případě agory je takové tvrzení téměř rouháním.

Právě rozdíl mezi ekklisií a agorou je to, co mě zajímá ve zde probíraném kontextu. Křesťané by měli vždy žít a řešit své společné záležitosti na úrovni "ekklisia" a nikdy nesmí do našich církevních věcí vtrhnout "agora". Ekklisía přijímá rozhodnutí na řádně organizovaném shromáždění, kam jsou povoláni delegáti, vše je zarámováno modlitbou a v duchu vážnosti, zodpovědnosti a otevřenosti Duchu Svatému se zde hledá řešení. Hlas agory se vyjadřuje jinak. Když nesli nosítka s císařem po Římě, občas se nesený papaláš vyklonil a volal na přítomné občany, co si přejí od jeho vlády. Odpověď bývala prostá: "Chléb a hry!" Jinými slovy: plné břicho a pohled na krev. To je úroveň agory. A jakmile začne řídit (či jen ovlivňovat) vnitřní věci církve pokřik agory, pak už zbývá říci jen jediné: "Pán Bůh s námi!"

Vzpomínám si na jednoho starého duchovního, který dnes už neslouží. Zasedali jsme spolu před dávnými lety v eparchiální radě. Čas od času se nám na stůl dostal anonym, v němž nám nějaký "dobrák" radil, co bychom měli či neměli apod. Tento starý duchovní vždy trval na tom, aby se anonymy házely do koše, a nabádal nás: "Nedovolte, aby naši církev řídily anonymy." Dnes bych rád na jeho slova navázal a řekl: "Nedovolme, aby naši církev řídila bulvární média svými reportážemi! Buďme opatrní, aby pravoslavnou církev nezačaly řídily hlasy těch, kteří stojí mimo církev a nemají (a nemohou mít) našeho církevního ducha.

Prof. Alexij Osipov radí ve všech takových případech při posuzování návrhů a požadavků zkoumat především zdroj, z něhož vše vychází. Co je to za lidi? Jsou sami vzorem zbožnosti? Jakou mají mravnost a víru? Co víme o tom, jaké sledují cíle? Jak se projevují v jiných záležitostech? (V Rusku je navíc ještě nutno se tázat: Kdo je financuje?) Bodláčí nebude nikdy plodit hrozny. Pochybní lidé nepřinesou svou "pomocí" nikdy církvi dobro.
Řešme celou kauzu, ale nezávisle na cizích vlivech a s odmítnutím nehorázného tlaku, který vyvinula obžaloba. Možná by tomu napomohlo časové odsunutí řešení této kauzy třeba o půl roku. Byla by to doba pro modlitbu církve a k uklidnění vášní i zármutku. V současné situaci se totiž církevnímu vědomí asi nepodaří osvobodit se od toho nedobrého ducha, kterým je všechno kolem té kauzy proniknuto a který zužuje naše vnímaní a chápání. Jakmile nám někdo práská bičem nad hlavou (metaforicky řečeno) a volá: "Rychle rychle, není čas," je to důvod ke zpozornění a šlápnutí na brzdu. Takové naléhání přece není hlasem Svatého Ducha.


P.S.
Viděl jsem teď jeden anonymní e-mail, pod níž jsou "podepsáni" nějací nejmenovaní věřící, zaslaný biskupům synodu a vyjadřující jim plnou podporu. V celém tom neštěstí je i jedna úsměvná stránka. Autoři mailu dokonce (a zcela vážně) vyčítají metropolitovi i to, že před ním na Aljašce prý utekla medvědice. (Kromě toho mu vyčítají "nos mezi očima" - a to doslova; ano, nelíbí se jim, jaký má nos.)

Jeden z našich duchovních ohodnotil další obsah dopisu jako "žumpa" (obzvláště, že byl také určen reportérce z TV Nova) a zároveň si povšiml e-mailové adresy, z níž byl anonym odeslán. V adrese je trojmístné číslo, které tento kněz přepočítal na písmena a výsledkem bylo slovo: "had". Ne že bych se tu chtěl zabývat numerologií, ale je to zajímavé "kouzlo nechtěného".


















Zobrazit příspěvek č. 896 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů

Na okraj žaloby na pravoslavného arcibiskupa

Jak všichni čtenáři těchto řádků vědí, byla vznesena žaloba proti pražskému pravoslavnému arcibiskupu a hlavním bodem této žaloby je porušení mnišských slibů, tj. jeho údajné vztahy s nějakými ženami intimní povahy a existence dětí, které měly vzejít z těchto nezákonných vztahů. Jsou k tomu vydána různá prohlášení, byly publikovány reportáže televizního i novinového zpravodajství. Nevidím žádný důvod zde na těchto webových stránkách to vše opakovat, protože lze předpokládat všeobecnou známost těchto dokumentů. (Oficiálně vydané církevní materiály jsou na oficiálních webových stránkách.)

V církvi i mimo církev vzplanuly ohně spravedlivého hněvu a žádají si svou oběť. Uražení mravokárci v médiích teď jménem veřejnosti pobouřeně požadují zadostiučinění. Po církvi kolují otevřené dopisy s různými výzvami. Ze všech stran dnes slyšíme: "Hlavně ať se to nezamete pod koberec." Předmětem mého následujícího psaní však nebude vyjadřování ke skutkům arcibiskupa. Kdo byste očekával, že tu budu rozebírat jeho vinu či nevinu, nemusíte už číst dál, protože se k tomu nechystám. Nejsem k tomu ani způsobilý ani kompetentní a nikdo to ode mne snad neočekává. A dále - v kontextu úhlu pohledu, který bych rád nyní nabídl církevnímu vědomí k úvaze, jsou vina či nevina irelevantní. Může to někomu znít divně, ale v přístupu k vině se církevní myšlení diametrálně rozchází se světským. A to dokonce i u takové justiční instance, jakou je církevní soudnictví.

Umím si představit, jak někdo rozhořčeně zvolá: "Jakže? Což není úkolem církevního soudu vyhledávat provinilce, usvědčovat je, zajistit jejich spravedlivé potrestání?!" Odpověď je prostá: "Není." To je rozdíl mezi naším soudnictvím a inkvizicí. Každá církevní instituce (včetně té soudní) má jedinou prioritu - sloužit církevnímu životu. Jakmile začne církevní soudnictví hledat spravedlnost jen pro spravedlnost, opouští církevního ducha. Je to stejné jako v případě církevního teologického vzdělávání - pokud přestane být prvořadým úkolem teologické školy sloužit potřebám života církve a stane se něčím, co slouží samo sobě, pěstuje teologii pro teologii, stává se čímsi, co církvi spíše škodí. A tak bychom mohli probírat jednu církevní instituci za druhou. Každý orgán mystického těla Církve musí především sloužit životním zájmům celého těla.

Podstatou nekřesťanského pojetí spravedlnosti je odplata či msta. Provinil ses, musíš za to zaplatit. Vzorem křesťanské spravedlnosti je Kristus na kříži, čili láska a milosrdenství. Zrovna v tomto postním čase slýcháváme Boží hlas: "Milosrdenství chci a ne oběti." (Mat 9,13) Čili život církve se děje v duchu lásky a nikoliv zákona. Dokonce i soud nad provinilcem se musí dít v duchu lásky.

Základní křesťanskou myšlenkou při hledání spravedlnosti je vždy skutečnost, že pravý soud patří jedině Bohu: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím 12,19) Církevní soudnictví nepracuje tedy v duchu čištění církve od každého hříchu, ale zasahuje tam, kde je to už nutné pro církevní život. Soudy nesmějí pracovat na objednávku, ani v režii osobní msty nebo nenávisti, ani dle diktátu davu (agory). Jakýkoliv takový nátlak by měl být důvodem k zastavení celé kauzy, protože takové soudní řízení se vymyká církevnímu duchu, pro nějž je charakteristickým znamením hledání milosrdenství a působení lásky, která je Kristovou závětí církvi: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34)

Církev proto chránila lidi před mstivým soudem, před lynčem a davem žádajícím "spravedlnost". Vyhradila si k tomu např. právo azylu pro své chrámy a toto právo bylo v průběhu dějin většinou dodržováno. Křesťanský duch vždy chápal, že člověk nepotřebuje především spravedlnost, ale milosrdenství.
Z hodin církevního práva si pamatuji, že kdokoliv může podat svou stížnost či žalobu na jakéhokoliv duchovního. První vyšetřující instance pak zjišťuje, jestli se tímto podnětem budou další církevní orgány zabývat - tj. zdali mohlo dojít k porušení církevních pravidel, zda jsou přineseny hodnověrné relevantní důkazy, zda je od dané osoby možno přijmout stížnost na duchovního atd. Pokud ano, tak věc postoupí k projednávání soudu, resp. soudcům. A poté následuje další možný postup. Důležitým principem při tom je, že na každém stupni projednávání mají církevní orgány (resp. biskupové) možnost svémocně přerušit jednání a případ odložit. Je totiž možno přihlédnout k pokání, či předešlým zásluhám, nebo k potřebám církve apod. Vzpomínám si, jak nám otec Miroslav Mužík (dnes již zesnulý), který byl znalcem církevního práva a vyučoval nás tomuto předmětu na fakultě, opakovaně zdůrazňoval tuto možnost a považoval ji za důležitou součást církevně-soudního procesu. Viděl v tom dveře stále otevřené projevu milosrdenství nad provinilcem. Už z tohoto principu je zřejmé, že církevní soudnictví není slepý mechanismus na trestání hříšníků. Proto církevní soudy nemají ve znaku trestající Spravedlnost se zavázanýma očima (mimochodem, víte, že původně nebyly tyto zavázané oči atributem lhostejnosti k osobě souzeného, ale znamením bláznovství a manipulovatelnosti spravedlnosti?)
Samozřejmě, výjimkou z tohoto řádu, který je nastaven tak, aby napomáhal odklánět průběh spravedlnosti k milosrdenství, jsou dnes kauzy trestné podle občanských zákonů, mravní poklesky proti lidské přirozenosti, a potom případy herezí, které se v církvi projednávají podle úplně jiných principů.
Tolik tedy glosa o křesťanském chápání provinění a církevním pohledu na spravedlnost. Vždy, když se rozbouří církevní hladina a začnou se ozývat hlasy volající po trestu, je vhodné se začít tázat, jestli se nám někam nevytratila láska. Padne-li láska za oběť spravedlnosti, církvi to nemůže prospět. Je to skryté (či zjevné) vítězství zla.

* * *

A nyní k další pozoruhodné stránce celé kauzy

Byla vznesena žaloba proti představiteli církve. Obvinění se týkají mnišských slibů a žádostí žalobců (čili cílem kauzy) není nic menšího než odstranění arcibiskupa z církevní správy. Způsob vyjadřování žalobců je veřejný, žaloba byla medializována, do církve (i mimo ni) byly vypuštěny otevřené dopisy, jejichž autorství pochází z okruhu obžaloby.

Nejprve je potřeba opět podotknout, že každý má právo obrátit se na příslušné církevní orgány se stížností či pochybnostmi - i kdyby se týkaly samotného nejvyššího představitele církve. Na druhé straně církev má za dva tisíce let své existence bohaté zkušenosti s řešením svých vnitřních problémů. Zvláště má zkušenosti s působením hlavního nepřítele Církve, kterým je ďábel. Jeho hlavními zbraněmi je úskočnost a lstivost (2 Kor 2,11). Čili lež a klam. Často se vydává za anděla světla, aby zmátl nezkušené (2 Kor 11,14). Pod zdáním dobrých úmyslů a prospěšného díla může snadno skrze oklamané lidi vstupovat do církevních záležitostí a škodit církvi, či ji ochromit. Kvůli bohatým zkušenostem církve už v prvních křesťanských staletích byly na dávných posvátných sněmech přijaty určité principy řešení církevních problémů, procedurální mechanismy projednávání stížností na biskupy apod. Vše má jediný účel - ochránit církev před útoky duchovního nepřítele, který působí skrze lidský klam, závist, zlobu, zištnost, pomluvy, nenávist, vládychtivost a pýchu atd.

Pohlédneme-li do svého nitra, a bude-li to pohled dostatečně hluboký a upřímný, musíme si poctivě přiznat, že všechny tyto vlastnosti jsou v každém z nás (a nejvíce ve mně). Takže ďábel s námi nemá těžkou práci, když chce tyto vlastnosti zneužít ke svým cílům. Nelze se tedy divit, že se mu daří získávat lidi, kteří nejsou dost opatrní či zkušení v zápasu s vášněmi nebo na chvilku zapomenou na své vlastní hříchy. Potom jsme snadno strženi vášněmi k tomu, aby skrze nás nepřítel zaútočil na církev. Takové věci se děly od prvních let existence Církve, děly se po celou dobu její existence a není tedy divu, že se dějí i dnes (a nepochybně se budou dít i nadále, až do konce tohoto světa).

Aby církev, která se po celé dvě tisíciletí své existence nachází pod nepřetržitou duchovní palbou tohoto kalibru, mohla vůbec přežít a její soudnictví nebylo zneužíváno nepřítelem proti ní, musí respektovat věkovité a prověřené kanonické principy a hlavně se držet pravoslavného církevního ducha, a v jejich světle se orientovat v každé podobné kauze - tj. při žalobách, stížnostech, návrzích na sesazení církevních představitelů apod. Takové žaloby a stížnosti se mohou formálně zakládat na pravdě, ale při jejich přijímání k projednávání se hledí na osobu, která žalobu vznáší (platí pro případ církevních záležitostí, nikoliv pro jiné trestné činy). Ne od každého se přijímá žaloba. I z toho je patrné, že se cesty církevního soudu ubírají jinudy, než je pouhá světská honba za spravedlivým potrestáním, která může připomínat psy ženoucí se s vyceněnými zuby za kořistí. V církvi se nesmí dít nic podobného!

Připomeňme zároveň, že se v řečené kauze arcibiskupa nejedná o žádný skutek trestný podle občanského práva. Šetření takových zločinů se dnes pochopitelně přenechává občanským orgánům a dojde-li k usvědčení a odsouzení, církev z toho pro svůj vnitřní život vyvodí příslušná opatření (např. suspendaci odsouzeného). Zde se však jedná o obvinění ze skutků, které jsou předmětem výhradně církevního práva a zvyklostí, a tudíž se jedná o vnitřní církevní záležitost. V případě církevního soudního řízení je příslušnými soudními předpisy nařízena a vyžadována mlčenlivost a zachovávání tajemství o projednávaných věcech. Je to elementární etický princip (podobně jako zpovědní tajemství), na kterém církev trvá, když se jedná o lidské prohřešky. Medializace takové kauzy je totiž lidsky nedůstojná (a tudíž v necírkevním duchu, protože církev se vždy snaží chránit lidskou důstojnost - a to i v případě provinilců; vyplývá to z pravoslavné teologie, jež vidí v každé lidské osobě nesmrtelnou Bohem milovanou duši, resp. Boží obraz). A co více - skutečnost medializace obvinění z hříchu se nebezpečně blíží veřejnému zostuzování, pořádání štvanice na člověka. Způsob vyjadřování žalobců mi zavání slovním lynčem. A odtud už je jen krůček k fyzické insultaci (kterou ostatně žalobci otevřeně vyhrožují, nebude-li případ vyřešen k jejich spokojenosti).

Ano, biskup může být souzen a odsouzen. Leč musí se to dít v řádně vedeném procesu, při zachování lidské důstojnosti. Tomu, kdo se zveřejňováním své stížnosti snaží srotit zástup či podněcovat dav, resp. získat na svou stranu jakoukoliv k tomu ochotnou tlupu, by se měla připomenout Spasitelova slova určená davu, který třímal v rukou kameny na hříšnici: "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7)

Tak často zneužívané evangelijní pravidlo "oznam to církvi" (Mat 18,17) se v případě morálních poklesků aplikuje oznámením církevním orgánům, a rozhodně nikoliv ve smyslu široké medializace. Pouze v případě obvinění z hereze, je možno učinit danou kauzu předmětem celocírkevní diskuse, protože se nejedná o osobní záležitost žalované duchovní osoby, ale o otázky věrouky a tudíž možného ohrožení spásy věřících.

Vstupní bránou k přijetí stížnosti či žaloby je posouzení, zda splňuje kanonické předpoklady k zahájení projednávání, a zjištění, zda nejsou přítomny známky klevet, klamu, nedoložených nařčení, což vše bývá svědectvím démonického původu takové záležitosti. Nemám zde prostor na rozbor kanonických předpokladů přijetí stížnosti či žaloby na biskupa. Domnívám se, že k tomu, abychom si učinili jasný obrázek o skryté duchovní povaze celé současné záležitosti, stačí otevřít evangelium, které upozorňuje na jeden druh lidského chování prohlášený Pánem Ježíšem Kristem za jeden z nejhorších jevů, jež se mohou v lidském osudu vyskytnout (ještě tragičtější než násilná smrt). V tradičních překladech se pro to používá pojem "pohoršení" - čili svody, skandály. Vypuknutí skandálu totiž hubí nejen duši samotného jeho strůjce, ale i další duše, které svádí z cesty spásy. Pachatelé skandálu bývají přirovnáváni k Jidášovi. Strašné na tom je, že nečiní-li člověk, který má účast na skandálu, bez otálení pokání, zatvrzuje se rychle jeho srdce, a nemůže dojít spásy ani on sám, ani ti, které svedl.

Pachatelé skandálů většinou argumentují tím, že to nejsou oni, kdo je příčinou skandálu, ale je to ten hříšník, na jehož hříchy oni jen poukazují. Jenže údajné hříchy je potřeba nejprve prokázat u soudu; do té doby nutno hledět na obviněného jako na nevinného. A i kdyby byli zcela přesvědčeni o provinění hříšníka, vždy je příčinou skandálu ten, kdo odhalí hanbu bližního. A nedosti na tom, Písmo i pravoslavná asketická tradice svatých Otců nás učí hanbu člověka pokrývat a nikoliv odhalovat.

Křesťanský život je napodobováním Boha, a to především v lásce: "Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů." (1 Petrův 4,8)
Bible o pohoršení

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14,13)

Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení (v orig. pohoršení), ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: `Je mi to líto,´ musíš mu odpustit." (Luk 17,1-4)

(Z hlavních překladů správně překládají jen kraličtí; novodobé překlady překládají špatně - místo "pohoršení" mají "pokušení" - stačí se však podívat do řeckého, církevně-slovanského i ruského textu, a všude najdeme nikoliv "pokušení" ale "pohoršení", resp. svody, skandály; v hebr. smyčka; překážka na cestě, o kterou se zakopává. Dle Basila Velikého: to, co odvádí od pravdy a zbožnosti k odpadnutí nebo do omylu nebo napomáhá bezbožnosti nebo ztěžuje plnit Boží zákon.)
Ve světle toho, co praví Písmo o pohoršení, musíme v církvi zcela zavrhovat takové jednání, kdy někdo široce zveřejní (dokonce medializuje) nejen svou žalobu proti bratru a nařkne ho z hříchu, ale veřejně jedná s biskupem za použití nevhodných, arogantních slov (krajně ostrých, bez obyčejné lidské úcty a běžné zdvořilosti; je to tak pohrdavý a urážlivý způsob vystupování, že jej zde vůbec nemůžu citovat). Žalobci šokují stylem svého myšlení i chování, které není křesťanské a nepatří vůbec do církve. Píší o duchovním s neskrývanou drzostí, pohrdáním a zpupně, vlastně mu veřejně nadávají, a dokonce tvrdí takovou nehoráznost, že zveřejněním jejich žaloby je biskup už odsouzen. Posvátnému synodu kladou ultimatum a vyhrožují, co všechno provedou církvi za veřejné skandály, včetně fyzické insultace při bohoslužbě, pokud biskupové nesplní jejich požadavky.

Snad každý, kdo četl tyto materiály rozšířené žalobci po církvi, si musel položit otázku: "Smí se ustupovat takovému nátlaku? Je možné v církvi přistoupit na takový styl jednání? Je takové jednání obžaloby slučitelné s církevním duchem nebo je to dle všech těchto známek dílo nepřítele?" Drazí čtenáři, odpovězte si sami.

Za těchto okolností už nemá snad ani smysl rozebírat, že přiložené jakoby "důkazy" jsou fotografie, které nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu, není na nich zachyceno nic nedovoleného, všechny jsou pořízené ve veřejných prostorách. Nevím, jestli se arcibiskup dopustil něčeho z toho, z čeho je vinen. Uvědomuji si však, že podobným způsobem, jakým pracují tvůrci žaloby, o níž je tu řeč, je možno vyfabrikovat obvinění a "důkazy" proti každému a "usvědčit" kohokoliv z čehokoliv.

A tak by se někdo mohl tázat: "Nehrozí nám nebezpečí, že se v církvi může vytvořit nějaká klika, která bude odstraňovat (a potažmo dosazovat) jakéhokoliv biskupa se jí zamane?" Jak se ukazuje, odstavit biskupa by u nás už nemusel být žádný problém. A to dokonce ani tehdy, kdy je kvůli stabilitě církve ustanoven pro soud nad nejvyšším představitelem autokefální církve zcela zvláštní proces (soud před dvanácti biskupy).

V církvi se šíří myšlenka, že kvůli veřejnosti "musíme rychle něco udělat", tj. obviněného biskupa odstavit apod. Hlavně, aby viděli okolní pohané, materialisté či jinoslavní, že to "nezametáme pod koberec". Zdá se mi, že kdyby v církvi působily nějaké zákulisní síly skrývající své nečisté úmysly, pak by se snažily přesně takovou atmosféru vytvořit a hrozilo by nám teď, že církev bude jednat pod jejich taktovkou. Máme pocit, že jednáme pod tlakem veřejnosti a ve prospěch záchrany dobrého jména církve, ale ve skutečnosti můžeme být loutkami ovládanými kýmsi, kdo tuto scénu promyšleně naaranžoval... Nenechme se vmanévrovat do takové pozice.
Principy našeho duchovního života nás varují před pokušením nazývaným církevně slovansky jako "čelověkougodije" - tj. snaha zalíbit se lidem. Kdyby si nás svět zamiloval, byla by to pro nás dle evangelia ta nejhorší vizitka (svět miluje to, co je jeho; nás však Kristus vyvolil ze světa, a proto nás svět nemůže milovat, jako ani Krista nemiloval, ač ani Kristus ani pravoslavná církev nečiní světu nic špatného; to je základní evangelijní logika, kterou Pán Ježíš apoštolům vysvětlil /Jan 15,18-19/). Naším úkolem není líbit se okolním pohanům a ateistům, ale držet se praxe vedené dle našich církevních principů. A teprve pak můžeme být snad i něčím duchovně užiteční svému okolí.
A nyní se už chystám k závěru této skromné úvahy. Umím si představit, že s ní ne každý bude souhlasit. Prosím, chápejte tyto řádky jako soukromé názory nadhozené jen pro nahlédnutí toho rozměru současné kauzy, který doposavad zřejmě nebyl dostatečně promýšlen. Možná se mýlím a vidím nesprávně. Nikomu svoje mínění nevnucuji. Snad ale ještě může v naší církvi zaznít hlas nabádající ke střízlivému a nevzrušenému uvažování; vybízející, aby naše pozornost zůstala upřena na ducha křesťanské lásky a milosrdenství, a nepřenesla se cele k liteře zákona. Za hlasy volajícími: "Chceme spravedlnost a nic než spravedlnost," se může vplížit do církve ledacos. A tím se už dostávám ke shrnutí tohoto psaní.

Zdá se mi, že podporovat svou žalobu na biskupa pomocí medializace, jak jsme toho v těchto dnech svědky, znamená jednat s církví z pozice síly, podřizovat si ji a podrobovat osobnímu nátlaku. Zaveďme pro dnešní dobu, v níž vládnou média, jednu novou zásadu do církevního života, která bude stanovovat, že medializace bude pro stížnosti tohoto druhu chápána církví jako diskvalifikace podané žaloby a takové kauzy nebudou vůbec projednávány. Stejně jako bylo vždy etickou zásadou házet do koše nepodepsané "dobré rady", výhružky a "upozornění" (pouze totalitní režimy se zabývají anonymními udáními), tak se v době, do které jdeme, musíme naučit nenechat se vydírat medializací. Pokud bychom totiž přikývli na tento nátlakový způsob podávání stížností či žalob na duchovenstvo, mohla by se brzy stát naše církev "peleší lotrovskou", kde nebudou platit ani kánony ani evangelium lásky, ale estébácké praktiky a zákon džungle; budou nám vládnout zákulisní pakty svými intrikami za horlivé pomoci ke všemu ochotných bulvárních médií. Opravdu chceme vkročit na tuto cestu?


















Zobrazit příspěvek č. 895 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
Nové pravoslavné filmy

Sv. vladyka Nikolaj Almatský a Kazachstánský




Krátký filmový dokument o jednom „sergiánském“ biskupovi

Ruská pravoslavná církev uprostřed 20. století

Na stránce pravoslavných filmů

* * *

A dále tam nově je krásný film

Cestami vyhnaných otců

Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících. Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje.

Na této videostránce
















Zobrazit příspěvek č. 894 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
V Kosovu byl opět zhanoben pravoslavný hřbitov

V jižní části Kosovské Mitrovice obydlené Albánci bylo poškozeno 90% hrobů.

Na hřbitov musí doprovázet Srby policie. Dny zádušních vzpomínek dle pravoslavného kalendáře jsou jedinou dobou, kdy se Srbové mohou dostat ke svým hrobům v relativním bezpečí. Nedávnou sobotu (zádušní masopustní sobota) Srbové zjistili, že náhrobky jsou pobořené a náhrobní mramorové desky ukradené. Přítomný kněz řekl, že Albánci se snaží znesvětit každé místo, kde je kříž. Všechny kříže se snaží zlikvidovat. Srbové byly tímto vandalským aktem rouhání a poskvrnění pobouřeni. V severní části města, kde ještě žijí Srbové, nebyl poškozen ani jeden albánský hrob.

Sedmica.ru









Zobrazit příspěvek č. 893 jednotlivě

Administrátor --- 24. 3. 2013
Zatím to vypadá tak, že s papežem bude legrace

Operátor ústředny papeži: Jestli vy jste papež, tak já jsem Napoleon!

Neomylný papež měl nedorozumění s omylným operátorem:
- "Tady římský papež."
- "Aha, a já jsem Napoleon."

Co se stal František papežem, musí vatikánští úředníci pozměnit své představy o tom, co papež může a co by měl dělat. Po různých "vylomeninách" nového papeže, který si chodí či jezdí po Římě a po bohoslužbách bez ochranky, zdraví se s lidmi a nosí umělohmotné hodinky, si nyní úředníci musejí zvykat na daleko prostší chod vatikánské byrokracie a na neoficiální komunikaci. Zatím s tím však má Vatikán trochu problém.

19. března se jezuita František rozhodl zavolat svému starému příteli, vrchnímu veliteli jezuitského řádu. Použil k tomu telefon, jenže při tom opominul svého tajemníka. Jak píše "The Daily Mail", papež zvedl sluchátko a spojil s operátorem vatikánské telefonní ústředny, při čemž se představil: "Haló, tady římský papež."

Operátor Andreas, jak se zdá, ještě nikdy dříve neměl na telefonu žádného papeže. Ani ho nenapadlo, že by to mohl být skutečný papež a že by nepoužil služeb svého tajemníka. Proto Andreas odpověděl člověku na druhém konci drátu: "Tak římský papež? Ano? A já jsem Napoleon."

František však se ukázal jako dosti trpělivý papež, a tak se pokusil přesvědčit operátora, že to není žádný vtip a že "on-line" je skutečně reálný římský papež, jenž touží dovolat se veliteli jezuitů: "Ale já jsem skutečně římský papež František. Nerozčilujte se, prosím, Andreasi. Prostě mě spojte s generálem řádu, rád bych mu poděkoval za jeho dopis."

Operátor nakonec pochopil svou chybu, omluvil se a papež mohl promluvit s generálem. Znalci poměrů říkají, že takový telefonát od hlavy církve byl v Římě skutečně doposavad naprosto neobvyklou záležitostí. Zřejmě se tento styl stává novým standardem pro začínající pontifikát. Současný papež si prý nepřeje zbytečně kohokoliv obtěžovat svými žádostmi.

NEWSru.com, Daily com

------------------------

Druhou stránkou nového pontifikátu je mocná kritika namířená proti novému papeži ze strany katolických tradicionalistů. Ti si stěžují, že "pro papeže znamená liturgie méně než pro řadového ministranta". (Zdroj)
Dále dokonce zpochybňují jeho katolictví s poukazem na jeho svazky s argentinskými zednáři. Tyto kruhy jsou znepokojeny otázkou, zda současný papež opravdu nese celé "depositum fidei" (dědictví víry).

Katolickou církev tedy možná ještě čeká "spor o Františka". Někteří nevylučují, že by z toho mohl být vážný rozkol v církvi.














Zobrazit příspěvek č. 892 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2013
Co zde učiníme se svou duší?

NEDĚLE MASOPUSTNÍ; o strašném soudu

Ze čtení o soudu
...
25,41       Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42       Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43       byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
25,44       Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
25,45       On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
25,46       A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Z evangelia podle Matouše)

My všichni jsme dostali stejný dar. Je to největší ze všech možných darů - obdrželi jsme existenci a možnost přijít na tento svět a s použitím své plné svobody zaujmout vztah k Bohu a určit svou věčnost. Za tento dar však člověk nese odpovědnost. A tato odpovědnost se zúčtuje na posledním soudu.
Z dnešního čtení se dozvídáme:
1.) že základním principem, podle něhož se vše v důsledku poměřuje, je vztah člověka k Bohu. Jaký vztah člověk s Bohem navázal, taková pro něj bude věčnost. Buď to bude věčnost s Bohem, anebo věčnost v opozici vůči Bohu. Buď s anděly a svatými, anebo s ďáblem a jeho démony.
2.) principem tohoto vztahu k Bohu je láska. A láska k Bohu a bližnímu je jedna a ta samá láska. Co činíme nejmenšímu člověku, činíme Bohu. Kdo opravdu miluje Boha nemůže nemilovat člověka. Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka jehož vidíš? (1 Janův 4,20) Uskutečněním a prokazováním lásky, tj. oběti, se navazuje pouto s Bohem.
3.) Vztah k Bohu se často děje skrze takové skutky, o nichž zde v tomto životě netušíme, že jimi zaujímáme k Bohu vztah. Proto to překvapení těch spravedlivých i nespravedlivých v evangelijním úryvku této neděle.

A teď něco o tom, proč je naše duše ve stavu, kdy nechápeme tak prosté věci. A jaký vlastně význam má na soudu stav duše člověka?

Při soudu je stav lidské duše určujícím faktorem. O tom je vlastně celý soud - odhalí se tam, v jakém stavu je naše duše (a nejen duše, nýbrž celé naše lidství), resp. do jakého stavu jsme ji svým životem přivedli. Už zde na zemi můžeme podle určitých úkazů usuzovat, v jakém stavu se naše duše nalézá. Jeden z takových příznaků je rozebraný v dnešním evangeliu. Je to milosrdenství. Pokud se srdce člověka plní soucitem a cítíme lásku k lidem a při setkání s chudým člověkem jsme pohnuti milosrdenstvím, je to úkaz dobrý. Nechává-li nás neštěstí druhého člověka chladným, či nás dokonce přivádí k odsuzování ("může si za to sám, nemá být líný, nemá pít" atd.), nevypovídá to o našem vnitřním stavu nic moc nadějného.

Máme-li se však začít zabývat hlubším duchovním životem a začít aktivně měnit svůj vnitřní stav, je potřeba něco vědět o příčinách, proč jsme od své přirozenosti tak žalostně komponováni. Začít musíme u Adama (kde jinde?) Pohleďme tedy nejprve, do jakého stavu přivedl Adama jeho hřích. Co se s ním stalo, co se změnilo, jak se hřích projevil na jeho počínání? Vidíme to v Bibli - začal se chovat jako blázen. On Adam, který dříve dával zvířatům jména a měl pronikavé duchovní zření, je najednou natolik zatemněn na rozumu, že se schovává před Bohem. Pokouší se ukrýt před vševidoucím Hospodinem. Myšlení duše je jakoby přeprogramováno, je do ní vpraven nový vzorec chování.

Ještě horší však je, proč se schovává. Doposavad bylo pro něj dokonalou radostí být s Hospodinem. Nic nemohlo být větším štěstím, než Boží návštěva. A nyní? Už neběží Bohu vstříc, ale utíká před Bohem. To je zásadní změna, která nastala v jeho duši. Vše je v ní náhle jakoby vzhůru nohama.

A co je vůbec nejhorší - toto chování není projevem vůle. Adam už nemá své jednání plně pod kontrolou. Domnívám se, že je to spíše něco jako reflex. Člověk s tím nemůže nic dělat. Je to jako když mimovolně ucukneme rukou před plamenem, nebo uhneme před náhle zpozorovaným hozeným předmětem. Nepřemýšlíme nad tím, nerozhodujeme se, prostě v mžiku zareagujeme. Stejně tak mimovolně člověk od okamžiku prvního hříchu utíká před Bohem, ostýchá se, děsí se ho. A nikomu se nedařilo to změnit. Nikomu, až do příchodu Krista.

Tento stav, do něhož Adam - a potažmo každý člověk - upadl, má určující vliv na duši nejen za tohoto pozemského života, ale i v životě posmrtném. Jestliže tady (když je duše zatím v těle a má tudíž ještě vůli) člověk nemiluje Boha a nesnese jeho blízkost, jak to potom může dopadnout s duší po jejím rozloučení s tělem, až nebude už mít vůli a ztratí možnost byť se jen pokusit přemoci tento zkázonosný reflex. Zdá se z Adamova chování, že právě proto duše člověka, až se dostane na světlo a přiblíží se k Bohu, "reflexně" ucukne a utíká do temnoty - zachová se prostě jenom stejně, jako se Adam ukryl před Hospodinem v houštinách.

Není to věc výběru vůle, je to mimovolné chování od prvního hříchu zakódované v duši člověka. Jako když virus vypustí do napadené buňky svou zkaženou genetickou informaci, která přeprogramuje původní genetický program buňky, takže tato buňka začne pracovat dle instrukcí viru a to i sama proti sobě, takže se nakonec svou vlastní činností zničí. Tak nějak podobně vstoupil do naší duše virus hříchu. Ne nadarmo jej otcové nazývají infekcí, protože se vskutku projevuje podobně. Tato infekce duši přeprogramovala a ničí ji, rozkládá ji. V duši začínají pracovat procesy, které jsou pro ni zhoubné.

Tento stav nelze napravit žádnou satisfakcí, která by měla být přinesena hříchem uražené Boží spravedlnosti, jak to učí katolická teologie. Tady není prostor pro právní řešení, zde je potřeba lékaře a léčení. Když jsme nemocní, nejdeme k advokátovi, ani neposíláme k soudu žalobu proti bacilům, ani nepodáváme trestní oznámení na neznámého a velice maličkého leč zákeřného pachatele, který se ve mně usadil, ale jdeme k lékaři a užíváme léky.

Nenormální a nemocný stav lidské duše tedy musel být napraven léčením. A protože se jedná o tu nejhroznější nemoc, jakou lidstvo zná, musel přijít největší lékař - Boží Syn se vtělil. Nestačil na to žádný prorok ani svatý muž. Buddha byl na to krátký, Mohamed s tím nemohl nic dělat. Nestačil na to Mojžíš ani by s tím nic nepořídil Jan Křtitel, největší z lidí. Ti všichni jsou infikováni a sami potřebují lékaře. Proto přichází Kristus. Křesťanství je o léčení lidské duše, aby se uzdravila a opět mohla milovat Boha, k Bohu utíkat a kvůli Bohu ve jménu lásky k Němu zavrhnout vše, co je hříšné a co brání sjednocení s Bohem. Tuto léčbu provedl Boží Syn na svém lidství, jež přijal od Panny Marie.

Boží Syn při vtělení spojil svou lidskou duši, kterou přijal, se svým Božstvím, když v jedné boholidské Osobě bylo Božství a lidství. Duše se v jeho osobě ocitla v tak těsné blízkosti Božství, jako ještě lidská duše nikdy nebyla. Nemohla uhnout ani ucuknout, protože byla pevně spolu s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. A žár Božství ji přetavil do původního stavu; vypálil z ní její nemoc, jako se žhavým železem kdysi vypalovala infikovaná hnisající rána či jako se vypaluje plevelné trní na poli. Žádný virus ani bacil nevydrží Božský žár, když vstoupí energie blahodati do duše. Představme si starou pečeť z vosku, do níž byla dříve otisknuta písmena starého pečetidla; avšak přiložením horké nové pečeti na starý vosk se dřívější nápis rozplyne a do vosku se otisknou nová písmena. Tak podobně se lidská duše Kristova změnila jako v rozpálené peci sáláním Božských energií. Místo nemocné duše starého Adama je v Kristu znovustvořena duše nového Adama. Toto očištěné, osvícené a zbožštěné lidství nám Spasitel podává.

Toto nové lidství Kristovo získáváme v Církvi působením svatých Tajin a vůbec vším, co se v Církvi posvátného děje. Boží blahodať vyzařuje z veškerého posvátného církevního dění, ze všech bohoslužeb, modliteb, úkonů, symbolů, z každého požehnání a každého pokřižování. (Projevem uzdravující se duše, jež se otevírá Bohu, je např. touha po modlitbě a Eucharistii, a skutečnost, že nás přitahuje chrám a liturgie.) Tím vším přijímáme a za naší spolupráce v dílech ctností si osvojujeme Kristovo uzdravené lidství, které už před Bohem neutíká. Na Božím soudu lidská duše, proměněná v Církvi, přilne ke Kristu jako k Tomu, koho již dávno zná, koho si již dávno zamilovala a kdo je pro ni tím nejdražším, co kdy měla.

Takže suma sumárum - křtem a svatými Tajinami přijímáme každý do své osoby lidství nového Adama, lidství uzdravené a zbožštěné. Zaleží na způsobu našeho života, co s tímto lidstvím ve své osobě učiníme. Jestli v nás bude růst a rozkvétat, nebo zdali je budeme škrtit, dávit a zadupávat hříchy. Jak jsme si vedli, to bude vidět na soudu. Protože však v průběhu křesťanského života v nás dlouhou dobu (a většinou celý život) působí jak starý Adam tak i nový Adam, staré lidství se míchá s novým, náš stav zde zůstává smíšený a nejednoznačný, nezjevuje se nám Bůh hned tady v přímém zření plné své slávy, ale nechává nás, abychom jej zřeli skrze víru. Máme možnost přinášet mu svou lásku nepřímo - ukazovat rostoucí lásku k Němu milováním bližního - a On ji přijímá.

Není půst tou nejvhodnější dobou k tomu, abychom se na to všechno rozpomenuli?
















Zobrazit příspěvek č. 891 jednotlivě

Administrátor --- 14. 3. 2013
Mají papeže. Není to černoch

O novém římském papeži Františkovi

Doposavad nikdo z římských papežů si nevybral jméno František. Mezi papeži byl 23 Janů, 16 Řehořů a 16 Benediktů, ale nikdy František ani Jakub ani Ondřej, což jsou apoštolská jména.

Náměstek Boží pro římské katolíky byl zvolen; má 76 let. K Římanům se obrátil se slovy: "Dobrý večer." Pak zavtipkoval, že kardinálové hledali nového papeže až na konci světa (myslel Argentinu). Zdá se však, že důvodem této volby bylo, aby nový papež nebyl těsně napojen na intriky v římské kurii.

Proč nezvolili černocha? Podle analytiků by volba barevného papeže mohla vyvolat v Římské církvi rozkol. Buď jak buď, centrum katolicismu se přenáší z Evropy.

Také je nový papež titulován jako "papež chudých", což je rozhodně sympatičtější a hlavně křesťanštější než např. módní ekologický image. Je však zatím otázkou, jak se bude projevovat jeho jezuitství (s jezuity mají pravoslavní ty nejhorší historické zkušenosti; Češi ostatně taky).

------------------

Za papeže byl zvolen kardinál známý svou osobní skromností, doktrinální konzervativností a oddaný věcem sociální spravedlnosti. Vede zcela prostý způsob života, žije v maličkém bytě, který nepřipomíná arcibiskupský palác; odmítl osobní limuzínu s šoférem a přepravuje se hromadnou dopravou. Podle některých zpráv si sám připravuje pokrm.

Je zdatný teolog, distancoval se od "teologie osvobození" hned zpočátku kariéry. Zásadně stojí proti sňatkům homosexuálů a možnosti adopce dětí takovými lidmi. Hlasitě protestoval, když to Argentina legalizovala. Konstatuje však důležitost lidské úcty k těm, kteří jsou homosexuály. Známý je jeho projev soucitu v r. 2001 při návštěvě hospice, kde umyl a políbil nohy dvanácti nemocným chorobou AIDS.

Vytrvale hlásá soucit s chudými, avšak někteří mu vytýkají, že problémům sociální nespravedlnosti nepřikládá větší důraz. Místo zřetelného zformulování pozice v otázkách politické ekonomie, upřednostňuje důležitost duchovnosti a svatosti. Předpokládá totiž, že to přirozeným způsobem povede k většímu soucitu s utrpením chudých. Vyslovil však podporu sociálním programům a publikoval své pochybnosti o spravedlnosti politiky svobodného trhu.

Dle katolické encyklopedie

Takže to je z hlediska pravoslaví - na lidské rovině - docela sympatický portrét.

Mnozí pozorovatelé mají zato, že jeho kandidaturu podporuje liberální skupina v kardinálském kolegiu, která počítá s tím, že nezkušený latinsko-americký prelát bude schopen vést katolickou církev pouze za pomoci liberálů.

Na novém papeži je sympatické, že odmítl být jmenován "Františkem I.", ale chce být jen "František". Je to výraz něčeho zdravého a skromného v myšlení.

---------------

Na náměstí sv. Petra uspořádala při papežské volbě své obvyklé představení polonahá blondýnka z ukrajinského hnutí Femen. Na těle měla nápis: Pope no more! (Kříže tam mají kamenné, takže podříznout nejdou.) Ani Vatikán však nemá moc pochopení pro svobodné vyjadřování názorů prostřednictvím výtržností na posvátných místech, a tak byla aktivistka okamžitě zpacifikována.

Před tím toto hnutí pořádalo u Vatikánu protest proti tomu, že papeže volí jen muži; feministky žádaly, aby ženy byly svěceny a mohly se stát kardinálkami a papežkami. Kritizovaly, že církev nepoužívá "ženskou moudrost" na všech úrovních své správy. Už dříve na svatopetrském náměstí jejich kolegyně prováděly svlékací akce při nedělních papežských kázáních.
















Zobrazit příspěvek č. 890 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2013
My, marnotratní synové

NEDĚLE O MARNOTRATNÉM (nevěrném) SYNU

Čte se perikopa s Ježíšovým podobenstvím z evangelia podle Lukáše.

Syn z dnešního evangelia si vyžádal na otci svou část majetku (dědický podíl, na který měl nárok). Bylo pro něj důležitější svobodně disponovat byť jen s častí domácího jmění, než mít účast na celém jmění, ale podrobovat se kázni a řádu. Byl líný, nechtělo se mu pracovat na rodinném majetku, chtěl si užívat a utrácet. Byl neposlušný, jeden z rysů jeho počínání byla totiž vzpoura proti otci, boj za nezávislost a svobodu. Svobodu k čemu? Nu, jako vždy když lidé volají po svobodě, většinou je to svoboda k hříchu. Byl pyšný, protože se domníval, že rozumí životu, světu a nepotřebuje od nikoho žádné rady. Je lehkomyslný - nemyslí na budoucnost, chce si začít užívat tady a teď.

Není to dosti aktuální popis stavu člověka? Po dvou tisících letech je to s námi lidmi stále stejné.

Tím začíná celé to lidské neštěstí. Člověk se nespokojí s tím, co má, ale domáhá toho, co se domnívá, že mu patří. "Chci jen to, nač mám nárok," říká skromně. Stejně tak přistupujeme k Bohu - stále se domáháme svého práva a jsme si jisti, že máme právo na to, aby se nám dobře vedlo. Sice možná občas i připustíme, že jsme se dopustili také řady věcí, které jsou hříšné a za něž bychom zasluhovali spravedlivý trest, ale to nechceme mít na očích příliš často. Když lidé volají po spravedlnosti - pak tím vždy myslí něco dobrého pro sebe, a nebo alespoň pomstu.
Nepřejícnost, mstivost a závist. To je velké téma postihující významnou část toho, co se děje v neočištěné lidské duši. Je to zvláštní, člověk cítí v srdci jakési blaho, když se někomu druhému něco nedaří. Jak je to v jednom vtipu: "Povídej, člověka to vždycky potěší, když slyší o cizím neštěstí." A když můžeme sledovat, jak to schytá nějaký lotr, cítíme jakési zadostiučinění. Dostal, co mu patří. Kradl, zatímco já ne (protože já krást nemohl, neměl jsem příležitost), a teď si to pěkně odsedí. Lidé chtějí vidět exekuci, spravedlivý trest. Jak snadno se dav rozladí, když je mu tohle potěšení odepřeno.
Vzpomeňme na ty protesty, cloumající minulý měsíc s naším národem, když byla vyhlášena amnestie: Jakže?, darebáci nebudou nepotrestáni?! Jaká to nespravedlnost! Pryč s milostí! Fuj! Velezrada! Novináři se předháněli ve spravedlivém hněvu. Učitelé na školách sundávali ze stěn obrazy prezidenta, aby svým žáčkům ukázali, že na lidi musí bejt přísnost a nějakej prezident jim tuhle výuku nebude kazit. Poslanci či senátoři nebo kdo si odhlasovali, že dají prezidenta k soudu, protože je moc milostivý. Přičemž proti milosti vytáhli s obviněním z toho nejhoršího zločinu, jaký náš právní řád zná.
A když dojde trestu někdo, kdo provedl něco mně, jak je mi náhle blaze. Ten krásný pocit, že on pyká, mi dokáže vynahradit všechnu utrpěnou škodu. Spravedlnost je krásná věc. Samozřejmě, jen pokud nechytí při zlodějně mě. To je pak vrchol nespravedlnosti! No, řekněte sami, já ukradl půl miliónu, ale tuneláři padesát miliónů; oni zmizí někam za hranice, kdežto já jdu bručet. Je tohle nějaká spravedlnost?

Zajímavou ilustraci k ďábelskému pojetí spravedlnosti máme přímo z těchto dnů. Jakýsi Brit pracoval v charitativní organizaci tak usilovně, že se přepracoval a lékař mu předepsal dlouhou nemocenskou, aby si odpočinul. Při nemocenské však byl u moře a zachránil děti před žralokem. Snímky dokumentující jeho statečnost obletěly svět. Protože však tím porušil nemocenskou, charitativní organizace ho bez debat vyhodila z práce. Nedosti na tomto absurdním pojetí spravedlnosti, čeští čtenáři tomu ještě nasadili korunu. Na otázku, zda bylo správné vyhodit ho z práce, odpovědělo před 20.000 lidí a plné dvě třetiny z nich mají za to, že bylo správné, když jej charita za porušení nemocenské propustila ze zaměstnání. Celý článek
Vylíčené chování toho syna má archetypální význam. Je to obraz toho, jak se zachoval kdysi Adam, je to obraz toho, co máme všichni doposavad stále v sobě. Takhle se chováme i dnes, takoví jsme. "Dejte nám, co nám patří! Chceme spravedlnost! Chceme svobodu!" To je však ďábelská spravedlnost, protože kdybychom měli opravdu dostat jen to, co si zasluhujeme, pak nevyhnutelně skončíme v pekle. Naší jedinou nadějí na záchranu je, že se k nám Bůh NEbude chovat spravedlivě, že nedostaneme, co zasluhujeme. To je jediná cesta, po níž můžeme dojít spásy.

Smyslem života přece není nahromadit mnoho majetku a užít si co nejvíce slastí. Kdyby to tak bylo, pak je život krajně nespravedlivý, protože jeden se má dobře a druhý nikoliv, jeden je zdravý a další nemocný atd. Smysl lidského života tkví v tom, co je naprosto nezávislé na okolnostech, v nichž je nám dáno prožívat své životy. V každé situaci můžeme volit dobro a zavrhovat zlo. Tady se projevíme jako osobnosti. Ukážeme před Bohem, co pro sebe chceme na věčnosti. Uskutečníme tu pravou svobodu, která je jediná potřebná a kterou nám nikdo nemůže vzít. Svobodu rozhodnout se v zásadních otázkách věčnosti, určit, jakou věčnost pro sebe chceme, zvolit si dobro či zlo, světlo nebo tmu.

Jenže v lidech stále pracuje to dávné ďáblovo pokušení: "Budete jako bohové, znající dobro a zlo." Jeden ze způsobů, jak vyložit tento verš z knihy Genesis, výborně popisuje myšlení dnešních lidí, podle nichž je člověk mírou všech věcí, tedy hlavně dobra a zla. Čili podle tohoto způsobu uvažování je to člověk, kdo rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Vidíme toto myšlení všude kolem sebe - např. v pohrdání Božími přikázáními. Proč ještě považovat za zlo něco, o čem se dohodneme, že je to vlastně dobro? Činíme ze sebe bohy, kteří nejlépe všemu rozumějí a nepotřebují Stvořitele, aby jim říkal, co je dobré a co je zlé. Toto satanské myšlení, které bylo zaseto do myšlení prvních lidí a bohužel se v nich tato jedovatá bylina ujala, ovládá lidi čím dále tím více.
Obraťme ještě na chvilku pozornost k dávnému ráji, k počátku lidských dějin, když had pokoušel první lidi. "Budete jako bohové," v ústech hada a následně v našem pokaženém lidském myšlení znamená totéž, co "můžete být bohové bez Boha". A právě v nastupujícím půstu si můžeme vychutnat celou hořkost našeho "božství bez Boha". V půstu, kdy se pokoušíme bojovat proti vášním, nejlépe zjišťujeme, že nejsme schopni vykořenit a dokonale přemoci ani tu nejmenší vášničku! To jsme tedy opravdu "bohové"! K smíchu i k pláči. Bohové u jednoho koryta s vepři. Ďábel se směje našemu "božství" a chechtá se: "Tak podívejte na ty bohy, sražené k zemi, aby žrali prach."

Žádná jiná cesta k nápravě není, než zříci se tohoto scestného "božství bez Boha". Vrátit se Bohu, který je přirozeností všech věcí, jak praví svatý Palama. Plnit jeho přikázání, jimiž nám zjevuje, co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co člověku škodí a ničí jej. Snažit se upřímně uskutečnit evangelijní blahoslavenství. Tak se díky Kristu můžeme stát "bohy s Bohem". To je to jediné skutečné božství a to je pro nás připraveno v theosis, k níž nás zve Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením. To je božství, jehož nositelem se můžeme každý stát a z něhož má ďábel takovou hrůzu, že udělá všechno, co může, aby nás od této cesty odvedl.
Proč se nám nedaří náprava? Proč je tak těžké zříci se marnotratného syna v nás? Protože si stále ponecháváme staré uvažování. Ten způsob myšlení, který v nás zformoval had. Ještě jsme si toto smýšlení dostatečně nezhnusili, ještě jsme se dost dlouho svou myslí nežili s prasaty, neváleli v kalu a u koryta s boby. Ponecháváme si myšlení marnotratného syna a urputně se ho držíme. Ve své lehkomyslnosti nevidíme, že je potřeba myslet na budoucí život duše, která je věčná. Chceme jako ten nešťastný syn jen užívat si potěšení a to nejpozději hned. A co bude pak? To se uvidí, až to přijde. Nějak jsme žili teď, nějak budeme žít i potom. To je, panečku, přímo "esence moudrosti": nějak bylo, nějak bude. Až k takovéto "božské moudrosti" nás tahle cesta přivedla.

Předpokladem a průvodcem takového myšlení je samozřejmě démonická pýcha a sebedůvěra. Ale ta je tak samozřejmým znakem pro současné lidstvo, že ji už ani nevnímáme. Sebedůvěra však většinou učiní z člověka hlupáka. Sebedůvěra postaví člověka proti Bohu, proti církvi, proti posvátné tradici, proti radám starších, proti knězi, proti rodičům atd. Člověk tak snadno zapomene, že "moudrost tkví v množství rad", resp. v zapojení se do hierarchie, kde má každý své místo, a ve věrnosti tomu, do čeho jsme byli uvedeni těmi, co tu byli před námi a přes které k nám přišlo to, co odevzdal Pán Ježíš apoštolům. O tom píše ap. Pavel: "Opatruj, co ti bylo svěřeno." (1 Timoteovi 6,20) Jenže co děláme my? Křičíme: Já mám svůj rozum! Já vím! Poznal jsem! Studoval jsem! Přemýšlel jsem! Jsem někdo!... Takhle vznikly všechny hereze, když jeden člověk postavil své poznání a svůj rozum proti církvi, proti tradici, proti otcům. Takto vznikají všechny rozkoly. Tak se bouří mladí proti starým, děti proti rodičům atd. Tak je ze světa vyháněna nebeská hierarchie i řád blahodati a otevírají se brány pekelnému zmatku, démonické vzpouře, a za tím už sem pochoduje veškeré další zlo.

* * *

Kam přivedlo toto myšlení marnotratného syna a tedy lidstvo? K dobytčí stravě. Živí se tím, co žerou vepři. Je to podobenství zvířecího způsobu života, který je zúžen na jediné: uspokojování potřeb a vášní. A ten hlad, o němž se dále v podobenství mluví, je hladem lidské duše, zoufalou a hroznou prázdnotou, která zeje uvnitř duše vášnivého člověka.

Boby (čili lusky), sloužící jako žrádlo pro prasata, jsou obrazem vášní, jimiž se snaží nasytit a uspokojit lidská duše. Podobně jako tento "pokrm" má nejprve nasládlou chuť, která se však mění na drsnou a hořkou, tak i vášně po krátké slasti nechávají nitro člověka vydrancované, plné hořkosti.

* * *

Evangelijní parabola zjevuje i řešení pro ty, kteří ještě najdou dosti sil navrátit se s pokáním. Neospravedlňovat se, nesvádět vinu na jiné, ale přijmout odpovědnost za to, kam jsem se dostal, a s tím se vracet domů, do naší pravé vlasti, která není na tomto světě.

Znamená to: zlomit svou hrdost, sklonit se, zříci se hadova způsobu uvažování, pokořit se, prohlásit: "Jsem nula." Být připraven vstoupit do nebeské hierarchie, která začíná u nebeského Otce, vede přes anděly, duchovenskou hierarchii a mnichy, ke každému věřícímu, až k tomu poslednímu právě pokřtěnému nemluvňátku. Každý v ní má své místo, a na každé místo proudí přes všechna ta vlákna hojnost Boží blahodati. Není důležité, kde v této hierarchii jsem, důležité je být na určeném místě. Zdali blahodať do mého srdce proudí v hojnosti či sotva skane jen kapka, určuji sám svou pokorou. Zásadní význam pro zapojení do nebeské hierarchie má však, abychom ze sebe vypudili staré myšlení marnotratného syna a ustanovili v sobě nové myšlení kajícího syna, který se vrací k Otci bez požadavků, bez jakýchkoliv nároků, bez uplatňování práva či domáhání se svobody, ale je připraven (a touží po tom) zaujmout nejnižší místo v hierarchii Otcova domu.

Při každé liturgii a každým přijímáním svatých Tajin se upevňujeme v této hierarchii a obnovujeme své místo v ní. Neotálejme s návratem. Brána na cestě zpět nebude otevřena stále.

P.S.

Otcovo vlídné přijetí a jednotlivé úkony, jimiž vrací zbloudilému synu jeho postavení, jsou synaxářem vykládány symbolicky: obléknutí do nejlepšího oděvu je symbolem křtu, navléknutí prstenu na jeho ruku je zasnoubení Duchu a pečeť blahodati, a boty obuté na jeho nohy chrání člověka před žihadlem škorpióna, a ještě více - dávají mu možnost rozdrtit jedovatou žoužel podrážkou, aniž by ho při tom mohla zranit - tak má i pokřtěný člověk od Boha schopnost přemáhat vášně, odolávat hříchu a postavit se ďáblu. A hostinu, kterou vystrojil Otec zbloudilému lidstvu k návratu, vykládá synaxář jako oběť Kristovu a eucharistické stolování, které je předobrazem nekončící hostiny Božího Království.

Starší syn, který nedokáže pochopit otcovu shovívavost a nekonečnou trpělivost s tím, kdo jej zradil, to jsou andělé. Jejich údiv lze pochopit. Vždyť přece viděli, jak kvůli pýše sletěl Lucifer jako hvězda s nebe a třetina andělů s ním, ale člověka i po jeho hrozné zradě Bůh znovu přijímá a vrací mu původní postavení, ba ještě více. Zachvěla se nebesa, když se Bůh vtělil, otřásla se hrůzou, když byl ukřižován. Nechápou andělé, když člověk, jehož lidstvím se oděl Boží Syn, vystupuje na nebesa.
















Zobrazit příspěvek č. 889 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2013
Ankara: pravoslavní duchovní budou od tureckého státu dostávat plat

Turecký stát bude vyplácet mzdu duchovenstvu Konstantinopolského patriarchátu

Turecké ministerstvo vzdělání a náboženských věcí změnilo zákon ohledně řeckého pravoslavného duchovenstva. Nový zákon vstupuje v účinnost 1. března 2013.

Pravoslavné duchovenstvo na území Turecka podřízené konstantinopolskému patriarchovi bude od teďka materiálně vydržováno státem. Všichni kněží budou jmenováni na řecko-pravoslavné farnosti vedoucím referátu náboženských věcí Turecka v souhlasu s pětičlennou komisí, sestavenou z představitele tureckého ministerstva zahraničí, představitele ministerstva vnitra a třech pravoslavných teologů. V souvislosti s tímto rozhodnutím zaslaly turecké vládě některé řecké strany děkovné telegramy, např. "Nová demokracie", PASOK, "Nezávislí Řekové" a "Zlatá záře".

Agentura "Amen" však oznámila, že turecké ministerstvo zahraničí odmítlo informaci o přijetí nového zákona v Turecku ohledně jmenování kněží na pravoslavné farnosti v zemi.

Agentury: Romfea a Amen
Sdmica.ru













Zobrazit příspěvek č. 888 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2013
První přípravná neděle - dokončení

Ještě k NEDĚLI O CELNÉM A FARISEOVI

Dokončení minulého příspěvku

Farizej pro nás už dávno není jen konkrétní postavou z Ježíšova podobenství. Spíše než hovor o dávné židovské sektě farizeů se nám dnes jedná o typologické uchopení této persony. A kdo je tedy tímto farizejem? V jistém smyslu - my všichni. Tak hluboce je zkažená naše přirozenost, že vždy vidíme dobře hříchy ostatních a špatně hříchy své. Je to vlastně podivný jev, protože nejlépe bychom přece měli vidět to, co je blízko a co máme před očima neustále, že?

Běda nám, jestli nás naše zbožnost nepřivede k tomu, abychom dokázali z celé své duše zvolat: Bože, buď milostiv mně hříšnému!" K čemu je pak všechna ta námaha a půsty, když nás nepřivedou k pravému poznání - tj. k vidění hříchů svých, jichž je jako písku mořského. Tolik svatých Otců nám připomíná, že jedině zde a právě v tomto bodě začíná pravý křesťanský život. Vždyť kdo necítí svou nemoc, proč by volal lékaře?, čili - kdo nevidí své hříchy, k čemu pak potřebuje Krista?

* * *

Zajímavou otázkou je, proč se vlastně z člověka stává pokrytec. Někdo by hovořil o charakterových vlastnostech člověka, neupřímnosti, vypočítavosti, snaze se zalíbit, touze po slávě či uznání apod. Specifickým případem v současnosti bývají umělci a pak intelektuálové, kteří se podobají marnivým ženám shlížejícím se stále v zrcadle; podobně jako ony, někteří církevní intelektuálové stále obdivují svou vzdělanost, rádi a často ji "nenápadně" připomenou; ve svých projevech vzývají autory, o nichž sice vědí, že naprostá většina jejich posluchačů (nebo čtenářů) je nezná, ale krásně se tím dá ukázat na odiv, kolik toho vím a co vše jsem četl... Rádi o sobě trousí informace, jaké školy absolvovali nebo kde všude byli, co napsali, s kým se znají. Dávají si záležet na distingovaném vystupování. V církvi se někteří takoví projevují tím, že jakoby mimochodem prohodí něco o tom, jak se postí, či zmíní, že askeze či modlitba je pro ně samozřejmou či přirozenou součástí života. Snadno se urážejí. Bývají to estéti pózou i zkaženým myšlením. Kvůli zjemnělému prostředí naší civilizace je jich dnes tolik, že mohou vytvářet vlastní dekadentní subkulturu. Kdyby se dostali do rukou nějakému starci v Řecku, myslím, že by se především snažil vyhnat z nich zhoubnou myšlenku našeptávající: "Já přece někým jsem."

Dnešní farizeové nezřídka nesou nějaké znaky narcistní osobnosti (souvisí to možná se současnou krizí rodiny a nějakou poruchou role jednoho či obou rodičů; snad je maminka v raném dětství odměňovala svou láskou jen, když byli hodní). Existuje vtip, který je hezkou charakteristikou narcise. »Jeden slavný spisovatel si na večírku povídá se svým známým. Spisovatel se zaujetím říká, co všechno už napsal, jaké ceny za to dostal, co zrovna píše a co se chystá psát. Když už to tak trvá nějakou dobu, uvědomí si, že jeho známý se ještě nedostal ke slovu, protože stále mluví jen on sám o sobě. Aby tu nezdvořilost napravil, prohodí: "Pořád jsme mluvili jen o mně, pojďme si teď povídat i o tobě. Tak například - jak se ti líbila má poslední kniha?"« Narcise zajímá jen jeho vlastní osoba; druzí lidé pro něho mají význam jen ve vztahu k němu.
Jednou z nejvýraznějších zkušeností lidí, kteří se někdy ocitli v dobrém monastýru, bývá setkání s "normálními lidmi". Teprve tam si člověk uvědomí, jak jsme my, kteří málo či vůbec nebojujeme s vášněmi (hlavně s pýchou), hluboce nenormálními - chováme se jako blázni. Krásná bývá na mniších je jakási dětskost (mají v sobě něco z dítěte v době před tím, než se naučí změnit obličej, když na ně namíříte fotoaparát) a opravdu ohromující je ta jejich radostná upřímnost, která nespočívá v nezdvořilosti, ale očištění od své vlastní falše a předstírání, zvláště od předstírání zbožnosti. Oni si tam prostě na nic nehrají. A proto se nezlobí ani nezávidí. Člověk si tam tak říká: "Tady by se dalo žít..."

Na cestě duchovního života člověk postupně přijde na to, že je nula. Zatímco svět nám stále vnucuje, že musíme něco být, někým se stát, duchovní život mne přivede k poznání, že nejsem nic. To je velice osvobozující poznání! Když jsem nula, pak se už nemusím snažit vypadat jako bych byl osmička. Starec Pasij říkal, že přijde-li člověk na to, že je nula, dá Bůh před tu jeho nulu jedničku. A když přijdu na to, že jsem tři nuly, Bůh před ně zase dá tu svou jedničku. Záleží jen na nás, kolik nul ze sebe uděláme. Bůh před ně vždycky postaví tu jedničku. Čím více nul, tím větší bude výsledek, až přispěje Bůh svou jedničkou.

Domnívám se, že farizejské pokrytectví se v církvi objevuje všude tam, kde křesťan nemíří nejkratší možnou cestou "na hlubinu" duchovního zápasu. Jakmile křesťan, jenž při křtu položil ruku na pluh, přešlapuje, váhá, ohlíží se nazpět, vybírá si cesty oklikou, neodvratně do něj začne pronikat světský duch, jako voda prosakuje do rozpadající se bárky. A světský duch - to je pravý zdroj farizejského pokrytectví! Nikoliv jen povahové vlastnosti člověka a další podružné a druhotné jevy. Společným jmenovatelem a duchovní příčinou bludnosti farizejství je jedině lidské nitro naplňující se světským duchem.

* * *

V církevní tradici je celník z dnešního podobenství vyzdvihován jako učitel modlitby. Mnoho slov farizeje nedokázalo ani zlomek toho, co dokázalo pár slov celníka - otevřít nebe Božího slitování. Krátká celníkova modlitba: "Bože, budiž milostiv mně hříšnému," vstoupila do modlitebního života církve. Nikolaj Velimirovič vidí ve stručnosti této modlitby důkaz upřímnosti jeho pokání. Neboť mysl, sevřená hrůzou nad svými prohřešeními a lítostí nad nimi, není schopná dlouhých projevů a mnohých slov, ale omezí se jen na pár slov, jimiž se vyznává Bohu.

Shrnuto: výsledek modlitby je plně závislý na stavu srdce.

Dále sv. Nikolaj praví, že za pokáním a pozorností vstupují do duše všechny dary Svatého Ducha a učiní ji chrámem Božím. Pokání a pozornost jsou jako dvě křídla, na nichž modlitba stoupá vzhůru.

O kajícím duchu jsme se již zmínili dříve, nyní připomeňme v této souvislosti i pozornost, kterou musí být modlitba obdařena. Modlitba bez pozornosti je podle svt. Ignatije Brjančaninova spíše rouháním než modlitbou (myslí se tím stav, když se člověk už ani nesnaží o pozornost, ale je přesvědčen, že stačí modlitbu prostě "odříkat" - vyčityvať). To je v reálném církevním životě naše veliká bolest! Jak často se u nás setkáváme s drmolením modliteb a zvláště žalmů! Nebo ten rozšířený názor: máme-li k dispozici dvě a půl hodiny, tak raději rychle vykonáme tři bohoslužby (např. jitřní, liturgii a panychidu), než abychom sloužili jednu bohoslužbu, ale pomalu. Je pak otázkou, co přinese větší duchovní užitek?
Malé osobní svědectví. Vzpomínám si doposud - jako by to bylo včera - jak jsem se počátkem devadesátých let poprvé setkal s řeckým pravoslavím, resp. s byzantskou bohoslužbou. Byl to pro mne objev téměř stejného řádu jako nalezení samotného Pravoslaví. V osmdesátých letech se cestovat po světě moc nedalo, a tak jsem přišel v kontakt jen s bohoslužbou českou a ruskou. Obou bohoslužebných stylů si vážím, leč na obou je zřetelně patrné, že to už není ten prvotní zdroj. Oba vznikly tím, že někdo někam odněkud naši bohoslužbu přenesl, a tam pak byla nějak osvojena místními lidmi - při tomto procesu se pochopitelně mnohé z bohoslužby ztratilo či bylo nahrazeno místním způsobem uchopení. Při tom se projevovaly i vlivy, které jsou pravoslaví cizí (působení bývalého pohanství či západu). Původní správná pravoslavná víra v posvátný obřad byla při tomto přenosu někdy trošku deformována duchem, který není už tak vzdálen farizejskému uchopení zbožnosti (viz např. idea: tři spěšné bohoslužby jsou lepší než jedna pomalá - to by farizej z dnešního evangelia jistě bez zaváhání podepsal). Projevuje se to i atmosférou chvatnosti v modlitbě. A to bohužel i v chrámu v neděli - celý týden máme pro sebe, jedině neděli chce Bůh, abychom mu věnovali, a my s Ním i v tu neděli handrkujeme o každou minutu. Když se však otážeš: "Kam spěcháte?", lidé nevědí. Prostě chvátá se proto, aby to nebylo pomalé. Pomalé modlitbě se někteří věřící, ovlivněni působením světského ducha, brání podobně, jako se neduchovní lidé brání tichu. Při pomalé bohoslužbě se totiž člověk musí soustředit, ponořit svou duši do posvátné lázně liturgie, spojit svého ducha s duchem bohoslužby, jinak se to nedá vydržet. Když jsem na Svaté Hoře Athos slyšel byzantské bohoslužby, bylo to poprvé, co jsem byl na bohoslužbě, při níž se nespěchá, a s věřícími, kteří se nebojí, že "se to protáhne". Při těch pomalých táhlých řeckých zpěvech, které jsou ozvěnami věčnosti, jsem si uvědomil, že jsem vždy tušil, že někde v pravoslaví musí něco takového existovat, že to přece není možné, aby i zde bylo zapomenuto, že bohoslužba je modlitba a modlitba že v sobě má i jakousi meditativní rovinu, která dovolí lidské mysli spočinout v mlčícím zření, ve vnitřním tichu. U nás nebo v Rusku ti řeknou: "To je jen pro mnichy, to nám sem netahej." Jenže pak zjistíš, že mniši v monastýru slouží stejně rychle jako ve světě :-) V Řecku ani ve světských chrámech (a to dokonce ani dnes!) nezrychlují zpěv - spíše z bohoslužby vypustí nějakou ektenii a kázání přenesou na chvíli, kdy přijímá kněz, a nechají současné lidi třeba i sedět, když už nejsou schopni stát, ale toho byzantského kontemplativního ducha při bohoslužbách uchovávají.
***

Jak jsem již pravil, pokušení pýchy jsme vystaveni všichni. Každý se s ním musíme prát. Jak ale poznáme, kdy nás pýcha přemáhá? Co je tím "lakmusovým papírkem", jímž zjistíme, že něco s námi je moc špatně a že máme poslední možnost se vzchopit a nevyužijeme-li ji rychle, choroba se nás zmocní a bude už na všechno pozdě? Tím varovným příznakem je sebeospravedlňování. Jakmile zpozorujeme, že si omlouváme své nedostatky a pády, že si ospravedlňujeme, proč jsme se dopustili toho či onoho špatného, máme už poslední možnost k nápravě.

Nejhorší však beze sporu je ospravedlňovat si přesvědčení o své nadřazenosti, vyvolenosti či převaze - ať už kvůli svému vzdělání nebo schopnostem a obdarování. Ospravedlňovat si tento pocit, znamená propadnout pýše a stát se podobným ďáblu. Domnívám se, že i z takového stavu je možná záchrana - ovšem za předpokladu včasného léčení. Jakmile krátký čas na obrácení se k pokání mine bez užitku, pýcha pevně sroste s lidskou duší.

Sebeospravedlňování je jasnou indikací nepřítomnosti pokání. Je-li v našem myšlení duch pokání, pak mysl silou tohoto ducha odmítá a přirozeně odvrhuje sebeospravedlňující myšlenky. Pokud však takové myšlenky nacházejí v mé mysli příhodnou půdu ke svému růstu a příjemné prostředí k rozvíjení, je duch pokání pryč a kráčíme cestou, jež se brzy změní na cestu bez návratu.

Ať nás stále provází pravidlo duchovního života: "Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať." (Jakubův 4,6)














Zobrazit příspěvek č. 887 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2013
První přípravná neděle

NEDĚLE O CELNÉM A FARISEOVI

Evangelium podle Lukáše
18,10       "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11       Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12       Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
18,13       Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
18,14       Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Čtení před týdnem s podobenstvím o celníku a farizeovi je tématickou náplní první přípravné neděle před začátkem Velkého půstu. Do tohoto postního období, které je výjimečně důležité, jsme uváděni čtyřmi nedělemi, z nichž každá probírá některé z podstatných témat duchovního života. Máme si je připomenout, abychom velkopostní čas nepromrhali a vzácná příležitost pokročit na duchovní cestě nepřišla vniveč.

Vojáci, kteří se odebírají do války, se před bojem cvičí ve zbrani, učí se disciplíně a dalším stránkám bojové přípravy. A jak to souvisí s naší situací? O Velkém půstu se v posvátných hymnech praví, že je to válečné pole, "kolbiště", prostor a doba duchovního zápasu. A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se každému, kdo se pokusí postoupit v duchovním životě, postaví nepřátelské duchovní síly na odpor a zesílí boj proti němu, a zadruhé kvůli tomu, že velkopostní doba je "časem polnice", kdy jsme burcováni, abychom vytáhli do boje proti svým vášním a zaútočili na běsy, postavili se na rozhodný odpor pokušiteli. A tak se nás církevní tradice snaží vyzbrojit a vycvičit pro tento boj, abychom v něm mohli uspět.

Rok rychle uplyne a světské starosti nás pohlcují a matou, čili odvádějí od pozornosti na duchovní život. Velký půst je však církví ustanoven, abychom si řekli: "Kdy, když ne teď?" Toto je ta správná doba, abychom alespoň na těch pár týdnů odsunuli světské péče, zřekli se zábavy, vyhradili si čas na modlitbu, žili čistým životem, přesunuli těžiště své pozornosti od světského k nebeskému, od tělesného k duchovnímu, od dočasného k věčnému, a pokusili se získat duchovní zkušenost.

Toto vzácné údobí může však vyjít naprázdno a to dokonce i v tom případě, že se budeme upřímně snažit dodržet všechna postní pravidla. Veškeré asketické úsilí může být nejen zbytečné, nýbrž dokonce i duchovně škodlivé, když si neuvědomíme některé principy, na nichž spočívá smysluplnost askeze. Všechno tělesné cvičení, poklony, odpírání si pokrmů, ba dokonce i modlitba, - to vše se může stát jen prázdnou bublinou, vyprázdněnou formou, není-li to naplněno správným duchovním obsahem. A zbožnost, která se změní na bublinu, devastuje lidskou duši, - ba, dokonce se zdá, že ji může umrtvovat více nežli hřích! Taková "zbožnost" totiž uvrhne člověka do nejhorších duchovních stavů - především do pýchy. Pak se stane hrozná věc - místo toho, aby půst člověka přiblížil k Bohu, činí nás podobnými ďáblu. Ať se to nestane nikomu z nás!

A právě kvůli tomu, aby naše námaha vynaložená na zbožnost a naše postní úsilí mělo správný obsah, přivádí nás Církev k velkopostnímu boji skrze přípravné neděle a zároveň nás vede i nedělemi velkopostními, v nichž se probírají právě ta evangelijní témata, jež je nutno si osvojit, aby půst byl plodonosný. Všimněte si, že výše zmíněné vyzbrojování pro velkopostní zápas se neprovádí tím, že by nám v chrámu někdo předčítal seznamy jídel, které se v půstu jíst smějí, a další seznam toho, co se jíst nesmí, ani se neprobírá, kolik se má vykonat poklon a jak hlubokých. Tou výzbrojí, kterou nám Církev předává, jsou hluboká pravidla a zákonitosti duchovního života, jak je zvěstuje Pán Ježíš v Evangeliu. To jsou ty principy, které je nutno si osvojit, abychom správně bojovali. Bez této duchovní zbroje by byl zápas, do něhož se pouštíme, marný.

Farizej

První přípravná neděle ukazuje obraz dávného farizeje, jehož zbožnost neměla správný duchovní obsah, a proto byla nejen zbytečná ale i škodlivá. Z farizeje učinila jeho "zbožnost" duchovní obludu, strašidlo - výstavní exponát toho, co si z nás přeje učinit ďábel. Vidíme tu vykreslen obraz pýchy, nafoukanosti, povýšenosti, přezíravosti, pohrdání, falešného soucitu, spokojenosti se sebou samým... Hledíme na obraz lži, sebeklamu. Podstatou pýchy je totiž duchovní slepota - člověk nevidí svůj skutečný duchovní stav. Obelhává sebe a vlastně tím lže i Bohu. Dokonce i díkůvzdání, které taková nepravdivá duše přináší Hospodinu, je lží a vlastně rouháním.

O pýše víme z Evangelia i ze zkušenosti svatých Otců, že je to nejhorší vášeň, která naprosto zničí duchovní hodnotu všeho, co člověk činí dobrého. Je to navíc vášeň oslepující, protože pyšný nikdy nevidí svou pýchu. Je to vášeň uvádějící do duchovního klamu, neboť pyšný člověk sám sebe většinou vidí jako pokorného, svatého, zbožného, jako toho, kdo zasluhuje všechny Boží dary a přízeň. Především naplňuje pýcha člověka sebedůvěrou a vírou ve vlastní spravedlnost. Vrcholným stádiem pýchy je ztráta veškerých pochyb o tom, že cesta, kterou se ubírám, může být špatná a že se mohu ve svém úsudku mýlit. Takto rozrostlá duchovní nemoc je už prakticky neléčitelná. Veškerý duchovní život, víra a zbožnost takového člověka se mění na hru, kterou hraje jeho egoismus. Již tu není žádná upřímnost, vše jsou jen fantazie, klam, důvěra v sebe, a ve vlastní názor. Nic na tom nemění skutečnost, že takto oklamaný člověk dokládá své pokažené myšlení citacemi z Písma svatého nebo ze svatých Otců případně posvátných kánonů. Zneužít a vytrhnout z duchovního kontextu lze jakýkoliv biblický výrok. Někteří starci dokonce varují před tím, abychom se snažili pomoci takovým lidem, kteří došli až sem (používají v této souvislosti např. podobenství o "házení perel...")

Nesmíme zapomínat, že pýcha pokouší každého z nás a je nevyhnutelné neustále s ní bojovat, odhalovat ji a potírat. Jako univerzální lék doporučují otcové osvojit si správné duchovní uvažování, jemuž se naučíme ze svatootcovských modliteb. A na to navazuje další účinná zbraň spalující pýchu - ustanovit v sobě specifický druh smýšlení, jemuž se říká sebeodsuzování. Je to způsob uvažování, při němž člověk stále zamítá, hanobí, znevažuje, pošlapává, snižuje sám sebe, a zároveň si zcela zakazuje kritizovat či posuzovat druhé lidi. Z toho způsobu myšlení se stává prisma, jímž hledíme na sebe a na svět a hodnotíme sami sebe. Důležité je podotknout, že tento lék je tak účinný, že může být i nebezpečný pro toho, kdo by se jej pokoušel aplikovat mimo duchovní církevní praxi a bez provázanosti se svatými Tajinami. Člověk, který touto metodou vyhlazuje své ego, se musí často zpovídat (a správně zpovídat) a co nejčastěji přistupovat ke svatému přijímání. V opačném případě (zvláště není-li neustále dobře vyzpovídaný) mu tato duchovní praktika může psychicky ublížit. Určitou známkou správnosti provádění této duchovní praxe je vnitřní lehkost a zvláštní radost, která přichází, aniž by se o ni člověk snažil.

Pýchou pokouší ďábel každého z nás. Jistě mnozí zažili myšlenku, která se objevuje při modlitbě a kterou démon spouští do naší mysli jako udičku, čekaje, zdali "zabereme" na tuto návnadu a chytíme se. Ta myšlenka bývá přibližně tato: "Moje modlitba zaslouží odměnu."

* * *

Klam farizejů tkvěl ve úporné víře ve vnější zbožnost. Je to zúžené pojetí duchovního života. Uvěřili myšlence, že zalíbit se Bohu je možno skutky a úkony zbožnosti. Je pozoruhodné (a dodnes platné), že tento způsob myšlení vede lidi k touze - ba přímo nutkavé potřebě - oddělit se od "méně zbožných". Je to buď produkt sebedůvěry a spokojenosti se sebou samým, anebo naopak chce farizej demonstrovaným oddělením doplnit to, co mu schází k pocitu dokonalosti. Jsou to psychologicky vlastně dvě strany jedné mince. Buď jak buď si to většinou takto uvažující lidé dávají přímo do svého pojmenování či názvu své skupiny. Samotné slovo "farizej" totiž znamená oddělený, ve smyslu vydělený z prostředku ostatních. A skutečně se tak cítili. Dobře věděli, že pro naplnění Zákona Božího činí více než ostatní, více se snaží, a měli pocit, že si za to zaslouží nějakou odměnu. Bez uzardění zaujímali přední místa (s pocitem, že to tak má být, že je to přece přirozené a správné, že oni jakožto zbožní sedí v synagoze vpředu), přijímali chválu, úctu a pocty, demonstrovali svou zbožnost, když stávali na rozích, cinkajíce zvonečkem a velkolepě rozdávajíce almužny chudým, aby to všichni viděli. A aby bylo jasné, že jsou elita zbožnosti, a bylo to vždy všem zjevné, zvětšovali střapce na svých oděvech (židé měli povinnost nosit na oděvu střapce, které jim měly připomínat Boží zákony; farizeové měly ty střapce podstatně větší než ostatní židé, aby dali najevo, že si Božích ustanovení váží více).
Ani dnes to není o moc jiné. Zmiňme i situaci mezi pravoslavnými. Vnějškovost v duchovním životě, vedoucí k nutkavé touze po oddělení od méně pilných ve zbožnosti, trhá církev na kusy. Existují "horlivci" čili zélóti, kteří mají pocit, že naplňují kánony svatých Otců lépe než ti ostatní, - než ti, kteří činí nějaké kompromisy. A stejně jako tenkrát, cítí tito "jediní praví" nebo "skuteční pravoslavní" či "ostatek posledních věrných" neodolatelné nutkání se nějak oddělit, ohradit vůči všem těm celníkům. Je to stále ta samá historie od počátku křesťanství až po dnešek. Ne nadarmo varuje starokřesťanský spis Didaché (3. kap.): "Nebuď horlivcem (zélótes)."
Církev od samotného počátku dle příkladu Evangelia zdůrazňovala odmítnutí farizejského způsobu zbožnosti. V prvokřesťanském spisu Didaché (8. kap.) se odůvodňuje půst ve středu a v pátek poukázáním na farizeje, kteří se postí v pondělí a ve čtvrtek (tedy abychom nebyli jako pokrytci, tak se postíme v jiné dny). V komentáři jakýsi protestantský komentátor kritizuje takové odůvodnění postních dnů, neboť prý tu jde jen o odlišení se od židovstva. Jednak to není pravda, protože poukázání autora Didaché na farazeje mlčky předpokládá všeobecnou církevní znalost průběhu událostí pašiového týdne (tj. význam středy a pátku), a za druhé komentátorovy rozpaky prozrazují, jak je mu vzdálen onen autentický starokřesťanský duch rázně zavrhující vše, co byť jen letmo souvisí s farizejským pojetím zbožnosti. Je na tom patrné, jak dnešní protestantské teologii, která prakticky nezná půsty ani jiné skutky zbožnosti, uniká starokřesťanský důraz na správné chápání zbožných skutků ve smyslu - skutky jsou nutné, ale nesmí být prázdné, tj. jejich smysl není v nich samotných, ale v jejich duchovním obsahu.
I přes skutečnost nárůstu rozkolů si myslím, že jedině v Pravoslaví ještě plně žije syntéza dvou druhů apoštolských výroků: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Řím 3,28) "Člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista." (Gal 2,16) "Blahodatí (milostí) tedy jste spaseni skrze víru." (Ef 2,8) A druhý typ výroků: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad taková víra spasit?" (Jak 2,14) "Víra bez skutků jest mrtvá." (Jak 2,26) Víra a zbožné skutky jsou jako tělo a duše - zde na zemi nemůže být jedno bez druhého. Zbožné skutky bez víry jsou farizejským formalismem a mechanickým obřadnictvím (ex opere operato); víra bez skutků je protestantismem, který se přes opačný extrém přehoupnul prakticky do toho samého automatismu spásy jako římský katolicismus.
Aby církev podtrhla odstrašující příklad farizejského typu zbožnosti a připomenula, že samotné půsty prováděné bez pokání nic neznamenají, zrušila církevní tradice v týdnu po neděli celníka a farizeje půst ve středu a v pátek.

Celník

Naše podobenství však není jen o farizeji, ale je tu i druhá postava - celník čili publikán. Je ve všem opakem k farizeovi. Jestliže farizej měl mnoho zbožných skutků, celník nemá žádný. Zatímco první neměl zřejmě žádný hrozný hřích, který by se týkal jeho činů, celník měl takových bezpočet - ba dokonce na nich měl založeno své živobytí. Vždyť celníci byli kolaboranti s okupační mocí a své bohatství získávali krádeží, olupováním bližních. O to překvapivější musel pro Ježíšovy posluchače být závěr příběhu - zatímco zbožného farizeje Hospodin nepřijímá, toho darebáka celníka přijal a ospravedlnil.

Nebylo to poprvé ani naposled, co Spasitel uvedl své posluchače do rozpaků. Vždyť se tak často snažil vysvětlovat, že tento svět a Boží Království jsou vůči sobě jakoby zrcadlově obráceny. Co je tady cenné, tam nemá žádnou hodnotu; co je zde první, tam je poslední. A kdož se ponižuje, bude povýšen. Zatímco lidé tohoto světa si všímají především toho, co je vidět tělesnýma očima, z perspektivy Božího Království se hledí především na to, co je tady očím skryto.

Zbožnost farizeje ukazuje Pán Ježíš jako zbytečnou, prázdnou a hlavně nespojující s Bohem, ba naopak - protivící se Bohu. Hříchy celníka se kupodivu nestaví jako přehrada mezi něj a Boha, ale Hospodin tuto přehradu odstraňuje svým odpuštěním a celníka přijímá. Spasitel ukazuje, že to, co je pro Boha podstatné a co je určující pro vztah mezi člověkem a Bohem, není v prvé řadě to, co je vidět (tj. skutky a činy), ale stav srdce, tj. lidské nitro.

Vše, co kvůli Bohu činil farizej, znehodnotila jeho pýcha. Vše, co proti Bohu spáchal celník, Bůh odpustil kvůli jeho upřímnému pokání a potažmo pokoře. Toto vzácné duchovní poznání, které je v Evangeliu skryto, je první zbraní, kterou nám církev vkládá do rukou před vstupem do velkopostního boje. Všechny postní skutky a námaha odříkání nám nebudou k ničemu, když se nám stanou zdrojem pýchy nebo budou výrazem naší namyšlenosti. A čím přísnější a horlivější je takový nesprávný půst, tím více demoluje lidskou duši. Půst je duchovně užitečný jen v jediném případě - když je výrazem pokání a pokory. A je-li půst naplněn duchem pokory, pak je to mocný nástroj, který pomáhá posouvat člověka rychle vpřed na duchovní cestě. Na takový půst totiž Bůh člověku odpoví.

Dokončení zítra














Zobrazit příspěvek č. 886 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2013
Ze světa - Vatikán ve špatném světle

Římský papež odchází kvůli vatikánským gayům

Italské sdělovací prostředky: Benedikt XVI. se možná rozhodl vzdát se trůnu kvůli vydírání ze strany vatikánských homosexuálních duchovních. Tuto verzi přinášejí masmédia za základě závěrečné zprávy připravené kardinály v rámci vyšetřování skandálu "Vatileaks". Tiskový tajemník Vatikánu odmítl dohady tisku komentovat.

Odchod římského papeže Benedikta XVI. může být spojen s působením gay-lobby ve Vatikánu. Napovídá to výsledná zpráva kardinálů vyšetřující únik tajných dokumentů z vatikánské kanceláře. Podle novin La Reppubblica se představitel církve rozhodl opustit trůn už 17. prosince, v tentýž den, kdy mu byla doručena zpráva tří kardinálů vyšetřující kauzu Vatileaks.

V loňském květnu byl zadržen komorník papeže Paolo Gabriele a byl obviněn z krádeže a rozšiřování korespondence papeže, která ukázala Vatikán v nevýhodném světle. Mezi ukradenými dokumenty byly listiny označené jako "tajné" a "zničit". Nakonec se tato Benediktova korespondence stala předlohou pro knihu italského novináře G. Nucci "Jeho svatost: tajné dopisy Benedikta XVI."

Závěrečná zpráva komise tří kardinálů měla objem "dvou tří set stránkových dílů vázaných do rudé kůže". Nyní je chráněna v sejfu v osobních komnatách papeže a bude předána jeho nástupci. Ve dvou svazcích kardinálové popsali různé zájmové skupiny působící uvnitř Vatikánu, mj. skupinu některých vysoce postavených osob Vatikánu, jejíž členy "spojuje sexuální orientace".

Vyšetřovací komisi vedl španělský kardinál Julian Errans. Pomáhali mu: bývalý arcibiskup Palerma kardinál Salvatore di Georgi a kardinál ze Slovenska Josef Tomko. (Jména přepsána z fonetické podoby; pozn. překl.)

Podle informací italských masmédií Vatikánští gayové, o nichž se hovoří v závěrečné zprávě, byli "vystaveni vnějšímu tlaku" světských osob, které vydíráním nutily členy skupiny přijímat v různých otázkách rozhodnutí výhodné pro tyto osoby. Zdroj blízký kardinálské komisi okomentoval závěrečnou zprávu: "Vše se točí kolem nezachovávání šestého a sedmého přikázání." Sedmé přikázání zakazuje krást a šesté zakazuje smilstvo a defacto se u katolíků používá i jako zákaz homosexuálních aktů.

Kardinálové též poukázali na několik míst, kde se v Římě a okolí konaly schůzky. Mezi nimi je vila poblíž italského hlavního města, sauna na předměstí Říma, salón krásy v centru města a rezidence jednoho z provinciálních arcibiskupů.

Tiskový tajemník Vatikánu otec Federiko Lombardi tato fakta nehodnotil. "Ani kardinálská komise, ani já sám nemáme v úmyslu potvrzovat nebo vyvracet jakékoliv dohady ohledně této otázky. Každý má svou odpovědnost." Současný papež je prvním pontifikem za posledních sedm staletí, který předčasně opouští svůj úřad; oficiálně to odůvodnil úbytkem sil a pokročilým věkem (85), což mu brání nést břímě služby. Od chvíle, kdy oznámil svůj odchod, už dvakrát naznačil, že uvnitř Vatikánu se dějí machinace. Pravil, že různé zájmové skupiny "očerňují tvář církve" a předem upozornil na "skandály ve vedení (Vatikánu)".

Gazeta.ru
22. února 2013


P.S.
O den později vatikánský tiskový mluvčí všechny podobné úvahy rozhořčeně popřel. Označil je za "vyvolávání napětí ve společnosti, které je naprostým opakem stavu, který se nyní papež a církev před volbou papeže pokoušejí ve společnosti vytvořit". Lombardi to označil za "pomluvy a dezinformace".













Zobrazit příspěvek č. 885 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2013
Ze světa - Čeljabinsk

Metropolita čeljabinský Theofan navrhl postavit chrám na památku záchrany před meteoritem

Meteorit

Metropolita čeljabinský a zlatoústovský Theofan (RPC MP) navrhuje zachovat památku zázračné záchrany před meteoritem a vystavět na památku této události chrám, který bude zasvěcen Opětování Páně (tj. Setkání Pána se Simeonem), protože právě v den tohoto svátku nastal pád meteoritu. Mnozí věřící byli v okamžiku výbuchu v chrámech na bohoslužbách.

"Jsem velice rád, že společnost začíná chápat, že bez svátostí a pomoci Boží je těžko. Když nad námi vybuchl bolid, ukázalo nám to, jak křehký je tento svět a jak zranitelný je člověk. Pro mnohé to byla těžká zkouška, nicméně vidíme, že jsme milostí Boží unikli daleko větší možné tragédii. Je to pro nás znamení, že máme vést své životy dle Božích ustanovení. Naprosto souhlasím s gubernátorem, že 15. února se Čeljabinsk "podruhé narodil". Zamyslíme se s duchovenstvem, jak zachovat památku této události. Možná bychom mohli vystavět nový chrám a zasvětit jej tomuto svátku," prohlásil metropolita.

Připomeňme, že ráno 15. února nad územím Čeljabiské oblasti explodoval na nebi meteorit. NASA ohodnotilo sílu exploze nad Jižním Uralem na ekvivalent 500 kilotun, to je větší síla exploze než dvaceti hirošimských bomb (u nás se psalo: třicetkrát více; pozn. překl.). Rozměr tělesa byl 17 metrů a jeho hmotnost se odhaduje na 10 tisíc tun.

Do obydlených míst úlomky nedoletěly, ale rázová vlna rozbila okna v domech. Mnoho lidí utrpělo trauma. Na lékařskou pomoc se obrátilo 1.552 lidí, z toho 319 dětí. Hospitalizován byl 61 člověk. Předpokládaná hmotná škoda způsobená pádem meteoritu je 1 miliarda rublů.

Rosbalt, Uralpress












Zobrazit příspěvek č. 884 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2013
Nová politická strana v Rusku

Strana Desatera přikázání

Ustavující sjezd Ruské strany Desatera přikázání se konal v Moskvě minulou neděli 17. února. Zúčastnilo se 134 delegátů ze 45 subjektů Ruské federace, byli to křesťané různých konfesí, muslimové i židé.

"Doufám, že vaše činnost pomůže vrátit morální rozměr a Desatero přikázání do každodenní politické praxe a života naší společnosti. Věřím, že zůstanete věrni Božím přikázáním a dokážete sjednotit významné množství lidí," prohlásil na sjezdu představitel oddělení Moskevského patriarchátu pro vztahy církve a společnosti Vsevolod Čaplin.

Potěšilo jej, že strana se zakládá na Desateru, které je sdíleno různými náboženstvími a částečně i lidmi nevěřícími. Zdůraznil, že mravní normy jsou nezměnitelné, "nejsou vymyšleny lidmi a nejsou předmětem společenské dohody - jsou ustanoveny jednou a navždy".

"Potřebujeme skutečnou morální revoluci nebo kontrarevoluci. Mravní normy se musejí vrátit do politického i ekonomického života a do mezilidských vztahů," prohlásil otec Vsevolod Čaplin, představitel MP.

Představitel Duchovní správy muslimů evropské části Ruska Achmad Makarov prohlásil, že "dnes probíhá degradace mravnosti", svědectvím čehož je podle jeho názoru akce punkerek skupiny P. R. v Chrámu Krista Spasitele, která urazila nejen pravoslavné, ale "nás všechny". "Bohužel mnozí občané chápou pod "světským státem" projevy militantního sekularismu, který je nutně spojen s ničením tradičních kultur národů naší země. Samotné jedno náboženství na to nemůže adekvátně odpovědět," konstatoval Achmad Makarov.

Představitel Kongresu evropských náboženských spolků a organizací v Rusku rabín Zinovij Kogan sdělil, že jeho organizace bude spolupracovat se stranou Desatera, která dle názoru rabína, "se musí stát platformou pro dialog náboženství a pro to, aby se světští i bohabojní občané mohli cítit bezpečně".

Program strany stanoví, že hledí na Boží přikázání jako na základ své činnosti. Účastníci této politické organizace mají za cíl uvádět do života náboženské sociální učení a humanistické společenské ideály, napomáhat vyzdvižení čestných lidí do orgánů státní moci a místních samospráv, rozvíjet instituty občanské společnosti, formovat sociální a právní stát, bránit národní zájmy, bojovat s korupcí, vytvářet příznivé investiční prostředí.

Zdroj: New ru.com

P.S.
Zprávu o vzniku nové strany přinesl i server "Christnet". V duchu "nejlepších" českých novinářských zvyklostí si však realitu upravil podle svých záměrů. Zde je pár citací z jeho zprávy o vzniku strany Desatera:

"Do stranických řad prý budou mít dveře otevřené nejen stoupenci většinového pravoslaví, ale i muslimové a židé." Proč "prý"? Vždyť tam už příslušníci jiných křesťanských konfesí, jiných náboženství jsou, a to přímo mezi zakladateli. To však Christnet zamlčuje, a tak jako by se snažil vyvolat dojem, že je to jen pravoslavná akce. Za tímto účelem cituje pouze z vystoupení zástupce Moskevského patriarchátu; o vystoupení zástupců jiných náboženství ani muk. Co tím místní křesťanští manipulátoři sledují, je zjevné následující citace:

"PDZ ještě žádost o oficiální registraci nepodala, s podporou mocné pravoslavné církve ji ale podle analytiků nepochybně dostane. A to i navzdory skutečnosti, že nábožensky orientované politické strany ruské zákony výslovně zakazují." Tady už Christnet rozjíždí svou propagandu naplno. Program strany přece není náboženský, ale morální. Nebo si opravdu myslí, že zakládat mravní a morální hodnotový žebříček na Desateru už znamená "náboženskou orientaci"? Jak program upřesňuje, jedná se o morálku a "náboženské sociální učení" (čili ne věrouku!), a tudíž nikoliv o politickou činnost ve prospěch konkrétního náboženského vyznání, a už vůbec ne k jeho prosazení či vnucování! Hovoří-li demagogové z Christnetu o "podpoře mocné pravoslavné církve", která má nové straně údajně zajistit registraci, i kdyby to mělo být v rozporu se zákonem, snaží se nejspíš vsugerovat svým čtenářům myšlenku, že tato strana je propojená s Moskevským patriarchátem, resp. je jakousi jeho prodlouženou rukou a že Ruská pravoslavná církev se zřejmě skrze ni bude snažit působit v politice tak, jak jsou to zvyklí dělat katolíci.

Můžete se podívat na celý jejich článek














Zobrazit příspěvek č. 883 jednotlivě

Administrátor --- 18. 2. 2013
Zprávy z Turecka

Slavný monastýr Studion v Konstantinopoli (Istanbul) bude změněn na mešitu

Korespondent řecké agentury církevního zpravodajství sděluje, že známý historický pravoslavný monastýr (klášter) Studion bude vyňat ze správy tureckého ministerstva kultury a bude změněn z filiálky muzea "Agia Sofia" na fungující mešitu.

Starokřesťanský Studijský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, byl založen v Konstantinopoli uprostřed V. století patricijem Studiem. Monastýr hrál význačnou roli v historii byzantské kultury a duchovnosti. V druhé polovině VII. stol. a první pol. VIII. stol. se monastýr stal baštou ctitelů svatých ikon a střediskem zápasu proti herezi ikonoborectví.

Studijský monastýr by změněn osmanskými Turky na mešitu v r. 1486. Monastýr silně utrpěl požárem r. 1782, byl opraven v r. 1820, ale znovu byl vážně poškozen zemětřesením r. 1894. V r. 1908 se zřítila střecha chrámu. Až do současné doby budova nebyla restaurována a zůstává ve zruinovaném stavu.

Je jen málo monastýrů slavnějšího jména než Studion. Doposavad se podle tohoto monastýru nazývá jeden ze tří pravoslavných typikonů. Podle "studijského typikonu" se řídí řecké pravoslaví (typikon - bohoslužebný řád). Pozn. překl.

Sedmica.ru

* * *

Turecký parlament bude zkoumat využití konstantinopolského velechrámu Svaté Boží Moudrosti jako fungující mešity

Turecký parlament obdržel interpelaci, dle které zkoumá možnosti změnit chrám Boží Moudrosti (Agia Sofia) na fungující mešitu. Interpelace s požadavkem předpokládajícím vykonávání muslimských bohoslužeb v tomto chrámu byla zaslána do parlamentu soukromým tureckým občanem.

Celosvětové známý památník byzantské architektury (jeden z divů světa) byl postaven na místě, kde byl postaven v letech 324-337 za byzantského císaře Konstantina I. starší chrám Boží Moudrosti. Za císaře Justiniána zde byl vybudován současný velechrám, který byl vysvěcen r. 537.

Velechrám byl změněn na mešitu ihned po přepadení Konstantinopole v r. 1453. V r. 1935 dostal status muzea, v r. 1985 byl spolu s dalšími památkami historického centra Istanbulu zařazen do soupisu světového dědictví UNESCO.

Bylo oznámena, že parlamentní komise, která interpelaci obdržela, bude brát v úvahu názory různých organizací a institucí.

Pravoslavie.vu

* * *

V Turecku byla zabita 85letá arménská křesťanka, do těla jí vyřezali kříž

Tělo 85leté Arménky Marissy se sedmi ránami od nože a proříznutým hrdlem bylo objeveno v jejím bytě v Istanbulu 29. prosince 2012. Příbuzní zavražděné vypověděli, že do jejího těla bylo vyřezáno znamení kříže (resp. obraz Ukřižování).

Minulý týden přepadl neznámý muž v masce jinou starou Arménku před vchodem do jejího bytu. Udeřil ji pěstí do hlavy. Když upadla na zem, začal do ní kopat. Kvůli křiku ženy přiběhli sousedé a útočník utekl.

V posledních dvou měsících je to už páté přepadení starých arménských žen (jedna z nich přišla o oči). Všechny se staly v městské čtvrti Istanbulu Samatie, kde má domov asi 8 tisíc Arménů.

Není dosud jasné, jaký je důvod těchto útoků. Zda nenávist k Arménům či náhodná krádež. Starosta města Istanbul trvá na tom, že to jsou pouhé krádeže. "Bylo to přepadení za účelem krádeže, skutek nemá nic společného s rasismem. Buďte si jisti, že odhalíme pachatele. Můžete klidně spát," prohlásil starosta.

Pravoslavie.ru

P.S.
Arméni mají v paměti genocidu ze začátku 20. století, kdy Turci vyvraždili 1,2 miliónu Arménů. Tuto genocidu Turecko dodnes neuznalo a protestuje, kdykoliv se někde ve světě začne o této genocidě oficiálně hovořit. (Základní údaje)












Zobrazit příspěvek č. 882 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2013
36. neděle po 50nici

O tom, co je podstatné a co nikoliv

Evangelium podle Lukáše
11,37       Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu.
11,38       Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.
11,39       Pán mu na to řekl: "Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti.
11,40       Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?
11,41       Dejte chudým, co máte v mísách, a hle - všechno vám bude čisté!
11,42       Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.
11,43       Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.
11,44       Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby - lidé po nich chodí, ani to nevědí."

Toto téma vybral mezi nedělní evangelní čtení svatý vladyka Gorazd, protože byl prozíravým a zkušeným pastýřem. Jako pastýř si totiž uvědomoval důležitost dnešního úryvku z Evangelia, který upozorňuje na nebezpečí povrchnosti. Vladykovu zkušenost může zřejmě potvrdit většina duchovních pastýřů. Domnívám se, že většinu jejich práce a pastýřského úsilí tvoří boj s povrchností a vnějškovostí, které se neustále vkrádají jak do církevního života, tak i do osobních životů křesťanů. Povrchnost je jako virus, který nepozorovaně infikuje a posléze umrtví a zničí celé dříve krásné a žijící tělo. Sklouzne-li pozornost křesťana k povrchnosti, přesune-li se těžiště duchovního života k věcem vnějším, je to vskutku konec duchovního života. A tento konec je o to záludnější, že navenek můžeme vidět velkolepou fasádu, spoustu činů a projevů zbožnosti; ale za tím, za touto fasádou, nic není, je tam prázdno či - ještě hůře - působí tam duchovní klam.

Je to takové poslední a nejjemnější dílo našeho duchovního nepřítele a svůdce, s nímž se musí každý duchovní bojovník utkat a vlastně se s ním potýká po celý svůj život.

Dlouhou cestu musí urazit ten, kdo vyjde z materialistického duchovního prostředí a dobere se až k Pravoslaví. Vždyť nejprve musel projevit tolik duchovní inteligence, aby pochopil, že svět i život jsou stvořené, jsou něčím dílem, a zároveň potřeboval sesbírat tolik duchovních sil k tomu, aby se odhodlal vykročit na cestu duchovního poznání! Poté se vypořádal s úkolem překonat koncepty různých pohanských náboženství a filosofií, jako je např. východní koncept neosobního Boha (tj. že Bůh není osobou, ale něčím neosobním, např. silou, principem, zákonem nebo "čirou existencí"). Především se pak musel vypořádat s klamnou naukou, která se v té či oné podobě vyskytuje snad ve všech pohanských systémech: svět byl stvořen Božím nepřítelem (či z rozhodnutí nějakého podřízeného ducha nebo duchovního protipólu Božího dobra), lidské tělo je pouhým vězením pro ducha a lidská duše je v něm uvězněna za trest. Nahlédl-li člověk hloubku Boží dobroty a lásky, jejíž stopy jsou ve všem stvoření, pochopil, že vše, co bylo učiněno, bylo dobré a tato krása byla stvořena samotným nejvyšším Hospodinem, neboť krása a bytí mohou mít jen jeden zdroj. Tehdy se před hledajícím člověkem otevřel svět Božího zjevení lásky, svět křesťanství. Jenže v ten okamžik měl před sebou tisíce církví a sekt, a každá o sobě tvrdí, že je ta pravá! Protestanti mávají Biblí a každý jednotlivě volají, že oni jsou tou církví, o níž se tam píše. Katolíci hlásají, že bez neomylného papeže není pravé církve. Inu, každý může tvrdit cokoliv. Jak říká staré latinské přísloví: "Co chci, to hlásám." Otázkou není, co kdo o sobě tvrdí, ale jak to může dokázat. Dobral-li se náš poutník při hodnocení důkazů a dokladů i svědectví tak daleko, že v tom chaosu různých věr nalezl Pravoslaví, čekají na něj dvě zvláště jemné ďáblovy lsti: povrchnost a rozkol. Obě tyto lsti mají smrtící účinek na křesťanský život, je to duchovní jed. Do rozkolu upadají lidé trestuhodně neopatrní, či posedlí vášněmi, s nimiž špatně zápasí či je jejich boj pouze pokrytectvím, a tudíž dostávají, co si zasluhují, a ocitají se vlastním přičiněním v sektě vně Církve, ač jsou zdánlivě stále pravoslavní. S povrchností je to složitější, to je ta záludnější z obou lstí. A tak dnes budeme chvilku přemýšlet nad tímto nebezpečím, které hrozí znehodnotit celou tu dlouhou cestu podniknutou za duchovním životem a poznáním pravdy.

* * *

Každý pastýř musí věnovat nějaký čas a úsilí, aby vyučil ty, které duchovně vede, základním pravdám křesťanské víry, principům duchovního a církevního života. Má-li ten, kdo se chce učit, dobrou vůli, dříve či později si osvojí to, co je potřebné znát. Poté však pro pastýře nastává dlouhodobá a nekončící práce, aby přivedl své duchovní stádce k poznání vnitřních principů křesťanského života a získávání spásy. Snaží se je především ochránit před pádem do pokrytectví či vnějškovosti. Dovést své svěřence k tomu, aby pochopili, proč přišel Kristus, a aby uskutečnili ve svém nitru to, co je potřebné k vnitřnímu "srůstu" s Kristem. To dnes tvoří valnou část pastýřského díla kněze.

Řekl bych, že povrchnost může být v jistém smyslu zkázonosnější než všechny dávné hereze. Její působení vidíme na dávných farizejích a kněžích, o nichž se vypráví v Evangeliu. Hledíme-li na vnější stránku tehdejší zbožnosti, vidíme velkolepý obraz. Tolik bohoslužeb, tolik obětí, tolik zbožných skutků, tolik modliteb, takový průnik náboženských zásad do každodenního života lidí! To je naprosto nevídané. Ale jaký byl vnitřní obsah této zbožnosti? Vidíme, že v porovnání s tou vnější stránkou, byla ta vnitřní skutečně velice skromná, neřku-li ubohá. A čím vyšší postavení v náboženské hierarchii, tím méně nelicoměrné zbožnosti, resp. tím silněji ovládal srdce náboženských vůdců duch antikristův. Neplatilo to pro všechny, ale pro většinu zřejmě ano. Proto se k nim Pán Ježíš tak často hromadně obrací se slovy: "Běda vám...!"

A když si položíme otázku: "Kdo dal ukřižovat Ježíše Krista?" Odpovědí bude: "Zbožní lidé." Z hlediska vnější stránky zbožnosti bychom dokonce mohli říci: "Ti nejzbožnější, ti, kteří byli v očích lidí prvními ve zbožnosti." Asi chápeme, že se zde zřejmě nebude jednat o pravou zbožnost, ale spíše o "zbožnost", která je vlastně parodií. Nicméně tyto evangelijní události dobře ukazují, co se může s nitrem člověka stát. Tam je trůn, který nezůstává prázdný. Pokud se člověk spokojí jen s vnější stránkou zbožnosti a neusiluje o její proniknutí do nitra, nevpouští si ducha zbožnosti "pod kůži", pak nitro člověka zůstane prázdné - avšak nikoliv na dlouhou dobu. Brzy se v něm usadí duch úplně opačný, démonický duch nepřítele. A takový člověk se mění na skutečné strašidlo, obludu, která je ve stavu příšerného rozpolcení - někdo jiný se tu ukazuje lidským zrakům a někdo dočista odlišný se skrývá uvnitř této šelmy.

To platilo pro dávné farizeje, a úplně stejně se to vztahuje i na nás. Jak se praví: "Tím nejhorším úkazem, s nímž se na světě můžeme setkat, je křesťan, který žije, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel." Nic strašidelnějšího už na světě nepotkáš.

***

Skutečností, s níž se každý pastýř musí nějak potýkat, je, že nikoliv bezvýznamná část věřících žije právě v té povrchní zbožnosti, která se uskutečňuje jen ve formálních úkonech. A tak považují mnozí naší věřící za klíčově důležité právě ty nejméně podstatné prvky našeho církevního života. Intenzivně řeší, za koho a kam postavit svíčku, kolik poklon vykonat, kolik akathistů přečíst, jaký moleben nechat odsloužit. Musíme tudíž do nekonečna opakovat, že není důležité, kolik akathistů a modliteb se oddrmolí (neboť kritérium počtu je jako honba za splněním normy či plánu), jelikož kvantita nemůže v duchovním životě nikdy nahradit kvalitu (opak platí jen u darwinistů). Podstatné je v modlitbě soustředění na obsah. Jeden ruský duchovní se ve svém kázání tázal: "Proč by měl Bůh naslouchat tvé modlitbě, když ji neposloucháš ani ty?"
Mám pochopení pro ty, kteří v Rusku zápasí za zachování církevně-slovanského jazyka při bohoslužbách, ale nemám pochopení pro ty, kteří se nejsou schopni (a hlavně ochotni) modlit při liturgii, která se slouží v jiném jazyku, než na jaký jsou zvyklí. Cožpak jsou na bohoslužbě jen kvůli jazyku a ne kvůli setkání a sjednocování s Kristem? Při liturgii sloužené česky snad nepřichází Kristus?
Alexij Osipov připomíná výrok sv. Ignatije Brjančaninova, že modlitba bez pozornosti už není modlitbou, ale spíše rouháním. Má tím na mysli takový stav, při němž se už ani nesnažíme o pozornost, ale plně se spokojujeme s tím, že přečteme, co je předepsáno. Nehovoříme s nikým, nýbrž mluvíme do prázdna. Je to jako bychom byli pozváni k nějaké vysoce postavené osobě - např. k prezidentovi (v našich podmínkách) - a když nás uvedou k audienci, tak se obrátíme k prezidentu zády a začneme o něčem tlachat s jeho tajemníkem nebo sekretářkou, třeba o počasí. Představíme-li si takovou situaci, snadno odhadneme, jak asi taková audience dopadne. Leč ještě daleko horší je, obracíme-li k Bohu slovy modlitby, a při tom myslíme na věci nesouvisející, všední či dokonce daremné a hříšné.

Nikoliv nepodobné je, když se lidé zaměří jen na to, jak se přesně a správně přežehnávat znamením kříže, hlídají centimetry, nebo jak a kolikrát se klanět, ale vůbec se nezabývají úvahami o tom, že vnější zbožný úkon má být spojen s vnitřním stavem, měl by být jeho vyjádřením. Tělo přece zapojujeme do naší zbožnosti tím, že je sjednoceno s naší vnitřní bohoslužbou. A tak jsou věřící někdy překvapeni, že by je pokřižování mělo duchovně spojovat s Ukřižovaným, podle slov ap. Pavla: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zmařeno a my už hříchu neotročili." (Řím 6,6) "Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Galat 2,19) Svět je pro mne ukřižován a já světu. (Galat 6,14)

Kristus nás přišel změnit - a to se týká hlavně našeho nitra - srdce. V tom tkví naše příprava na věčnost. To vnější povrchní, to, jak jsme se zde tvářili, co jsme předstírali, jak jsme chtěli, aby nás viděli druzí lidé, to všechno zde v okamžiku smrti necháme. To je to, co umře. Dále bude žít právě to, co bylo ve skutečnosti uvnitř nás, co jsme tak pečlivě skrývali, co jsme nechtěli, aby se někdo dozvěděl, náš pravý obraz, o němž jsme nechtěli, aby nás takhle někdo poznal. Takovými opustíme naše tělo a takovými zůstaneme navěky. Proto je tak důležité nechat Krista, aby uzdravil naše hlubiny.

* * *

Zajímavě a hluboce o tom vypráví dnešní úryvek z listu apoštola Pavla:

»Bůh, bohatý v milosti, pro převelikou lásku svou, kterou si nás zamiloval, spoluoživil v Kristu i nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli hříchům. Blahodatí jste spaseni! V Kristu Ježíši a s Ním vás vzkřísil a spolu s Ním vás posadil na trůn na nebesích. A tím ukáže v budoucích věcích přehojné bohatství blahodati své skrze dobrotivost k nám v Kristu Ježíši. Neboť blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše, aby se nikdo nechlubil. Jeho dílo totiž jsme, stvořeni jsouce v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které nám Bůh připravil, abychom v nich chodili.« (Efez 2,4-10; překlad z CSL)

Klíčové věty: "Blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše." Žádný skutek, ani zbožný úkon nemá tu "magickou moc", aby nám dal spásu. Blahodárná duchovní síla, kterou mají všechny zbožné skutky, úkony nebo gesta, vyvěrá z toho, že jsou vyjádřením toho, co máme v nitru, čili naší víry a skrze tuto víru jsme blahodatí - Božím darem - spaseni pro věčný život v Kristu. Naše bohoslužby a duchovní úkony, obřady a činy, jsou těmi "dobrými skutky, k nimž jsme v Kristu Ježíši stvořeni, abychom je činili, a Bůh nám je připravil" jako naši cestu, po které máme kráčet. Jenže vyprázdníme-li tyto skutky a bohoslužby tím, že přestaneme vnímat jejich obsah a konáme je jen magicky (jako katolíci v duchu jejich dogmatu "ex opere operato"), potom se nám tato cesta, kterou nám Bůh určil a napnul ji jako most vedoucí ze země do nebe, rozpadne pod nohama.

Při křtu bylo do nás zaseto semeno nového lidství Kristova. Křtem a skrze víru jsme znovustvořeni v Kristu k tomu, abychom činili skutky podobné činům andělů, kteří vším, co činí, slouží Bohu. Tak i my máme veškerým svým konáním sloužit Bohu a zvláště při posvátných bohoslužbách spolusloužíme s anděly: "Cherubíny tajemně představujíce, všecky nyní světské odložme péče..." zpíváme na liturgii, ale činíme to?

Neustále přicházejí další a další svědectví různých návštěvníků našich bohoslužeb o duchovní síle, která zde sestupuje a často přímo ohromuje ty, kteří se s tím setkali poprvé, či duchovně utěšuje a nasycuje jejich srdce způsobem, který ještě nezažili. Jenže my jsme až příliš často otupení zvykem a už si dost dobře neuvědomujeme, co vlastně máme a co nám Bůh ve své dobrotivosti v Kristu Ježíši dává. Naši pozornost poznenáhlu přitáhnou vnější věci a vnímavost k vnitřnímu obsahu se nám vzdaluje.

* * *

Proces zpovrchnění křesťanství se však netýká jen jednotlivců, nýbrž i života celých církví. Jedna z "udiček", na které se církev snadno chytí a nechá se vytáhnout z hlubiny duchovního života na souš, je sociální činnost. Začalo to na západě protestantskými církvemi a postupně toto myšlení - být světu užitečný na poli sociálním - vstřebala i katolická církev. Nyní se to dere i do církve pravoslavné.
... V protestantismu se práce stává svobodnou činností, zaměřenou výhradně na uspokojování pozemských potřeb, neboť Kristus již vykoupil každého věřícího ze všech jeho hříchů a věřícímu se nyní hřích nepočítá jako hřích. Práce dostává pouze pozemskou hodnotu, vylučující jakýkoli eschatologický význam. Energie ducha, která byla u středověkého člověka vynakládána na askezi pro dosažení spásy, tak byla zcela osvobozena. Celý její náboženský pathos byl přenesen s nebe na zem, od cílů duchovních na aktuálně-praktické. Úkol Církve jakožto společenství věřících byl v podstatě odkloněn k sociální činnosti.

(V protestantismu) ... Kterákoli obvyklá práce, a tudíž sám pozemský život a všechny jeho hodnoty, dostávají pro věřícího v jistém smyslu náboženský charakter. Tak probíhá zjevný návrat k pohanství s jeho kultem všeho pozemského... Materialismus a ateismus byly logickými následky tohoto procesu. Protestantské církve se v podstatě mění na další dobročinný úřad ve státě... Kristova slova (o pozemských tělesných potřebách člověka): „Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a to všecko (co potřebujete k životu) bude vám přidáno“ (Mat 6,33); „toto měli jste činiti, a onoho neopouštěti“ (Mat 23,23) – čím dál více upadají v zapomnění.

(V pravoslaví) se sociální činností v Církvi mohou zabývat i takoví duchovní a laikové, o nichž Pán řekl: „přibližují se ke Mně lidé tito ústy svými a rty mne ctí; ale srdce jejich daleko jest ode Mne; a nadarmo Mne ctí, učíce učením a přikázáním lidským“ (Mat 15,8-9)... Není nutno hovořit o tom, že činnost takových služebníků, byť by oficiálně vycházela z nejvyšších církevních orgánů, nic církevního kromě formy obsahovat nebude a dobro nepřinese. Nad to se nezřídka podobní pracovníci stávají přímo pokušením pro ty, s nimiž přicházejí do styku, a mnohé odvracejí od Pravoslaví... Myšlenka, že se sociální služba Církve (jakož i ostatní druhy její činnosti) vždy uskutečňuje z vůle Ducha Svatého a nezávisí na duchovním stavu těch, kdo ji vykonávají, je hluboce mylná... Zůstanou-li křesťané, když přijali křest, v životě pohany, pak všechna jejich činnost bude proniknuta pohanským obsahem a ukáže se v konečném výsledku jako neplodná a dokonce škodlivá, byť by se uskutečňovala ve jménu Církve. Bůh totiž hledí na srdce člověka.

V současnosti svědčí charakter působení mnohých křesťanských církví, zvláště na Západě, o strmém úpadku jejich zájmu o duchovní život a katastrofální zálibě v takzvané horizontální, prostě řečeno: čistě světské, činnosti... Bezděky se vybavují slova A. S. Chomjakova: „Existuje jakási hluboká faleš ve spojení náboženství se vzrušenou sociální angažovaností... Když se církev zamíchá do pranice o housky a ústřice a začíná vystavovat na odiv svou větší či menší schopnost řešit otázky podobného druhu v úmyslu svědčit tím o přítomnosti Ducha Božího ve svém lůně, ztrácí všechna práva na důvěru lidí“.

Není pochyb o tom, že podobné zesvětštění současného křesťanství je povážlivým krokem na cestě k přijetí antikrista. Neboť tento lžispasitel řeší (či alespoň vytváří vizi řešení) všechny základní sociální a ostatní světové problémy. Takto se pro křesťany, kteří hledají materialistickou záchranu současného světa, stane očekávaným Kristem. Tak nepozorovaně, s Biblí v ruce, proběhne zřeknutí se Krista Spasitele. Svatý Ignatij ukazuje na hlavní příčinu odpadnutí křesťanů: „Kdo ve svém nitru nepřijal Království Boží, ten nepozná antikrista a dozajista se stane, aniž by si toho všiml, jeho přívržencem“. „…A proto pošle jim Bůh působení bludu, aby věřili lži“ (2 Sol 2,11).

Naše církev nejednou vystoupila s kritikou takzvané horizontality, tj. hypertrofie sociální aktivity (podle vyjádření E. Trubeckého „náboženského politikaření“) současných křesťanských církví, členů ekumenického hnutí. Zdůrazňovala, že základním cílem sociální služby Církve je právě snaha o duchovně-mravní ozdravení společnosti a ne o růst materiálního blahobytu. Ctihodný Izák Syrský psal: „Lidé si oškliví chudobu, ale Bohu je mnohem odpornější namyšlená duše a povýšený rozum. U lidí je v úctě bohatství, ale u Boha je hodná cti pokorná (ponížená) duše“. Pro svatou Církev vždy zůstanou směrodatná Kristova slova: „Protož pravím vám: nepečujte o duši svou, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž duše není více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?“ (Mat 6,25). (Výběr z přednášky A. Osipova: Skutky víry - teologické aspekty sociální služby Církve, kterou si můžete přečíst i v češtině.)
Aby nedošlo k omylu - v principu nelze nic namítat proti pomoci chudým, hladovým, nemocným atd. Vždyť se o tom hovoří přímo v Evangeliu! Jenže sociální angažmá církve nesmí být samoúčelnou a nouzovou náhradou její duchovní mise; musí vyvěrat z duchovního života církve a k němu se zpátky vracet - jinými slovy sloužit spáse člověka. Podle možností a sil se mu bez nějakého zvláštního programu věnuje každý, kdo se pokouší uskutečnit svaté Evangelium. Sociální službou se zabývají církve i jednotlivci - a je to zcela přirozený důsledek duchovního života a křesťanské víry. Jakmile se však těžiště církevního myšlení začne nenápadně přesouvat od modlitby, pokání, bohoslužby, půstu, očišťování srdce od vášní, směrem k jakékoliv vnější činnosti, včetně té sociální, je to past. Kristův apel: "Hledejte nejprve Boží království..." - to je dogma, které stále platí.
Podobnou pastí se může stát pro církev horoucí angažovanost v potratové problematice; nemluvě o scestném katolickém tažení proti antikoncepci. Dnes je zjevné, že nejčastější slova, která se skloňují v souvislosti s katolickou církví, nejsou už zdaleka jen Bůh či spása, ale spíše: potrat nebo kondom.

Jak vlastně vypadá situace katolické církve na západě? »V USA, v Německu a v Rakousku zuří ostrý boj v kněžstvu i mezi laickými věřícími mezi liberály a konzervativci. Liberálové chtějí v církvi určitou formu demokracie a jsou přesvědčeni, že by se měla církev především zabývat chudobou a vykořisťováním. Konzervativci podporují autokracii a jejich hlavním tématem jsou potraty. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že nekněžský stav projevuje vůči těmto sporům nezájem. V postojích katolíků a nekatolíků vůči potratům není v Británii v podstatě žádný rozdíl.« (Zdroj) Zpovrchnění života církve, v níž převládnou témata, jež nejsou z duchovního hlediska prioritou, vede k odtržení myšlení kléru od věřících. Klér se zabývá problémy, které věřící příliš nezajímají a před veřejností církev diskreditují, takže o ní přestává jevit zájem. A věřící se z církve potichu vytrácejí. Tvrzení, že naopak ve třetím světě katolická církev roste, je jen úhybným manévrem. Ve skutečnosti tam není zájem specificky o katolickou církev, ale o křesťanství obecně.
* * *

Jedním z ukazatelů, jak na tom lidé v církvi (ve farnosti, v monastýru, v rodině) jsou, co se týče otázky hloubky duchovního života, jsou spory a konflikty. Při vnějším pohledu na věci (ať už církevní, nebo světské) se vše dostává do sporu. Protože je dnes celá naše společnost zoufale povrchní, vidíme všude spory, nesoulad.

Stav celé společnosti kvůli vzrůstající povrchnosti a vnějškovosti (k nimž jsme naším způsobem vzdělání vlastně od dětství vychováváni a formováni) dospěl tak daleko, že se dostaly do sporu tři hlavní vůdčí síly světa: náboženství, filosofie a věda. Mnozí myslitelé si už ani neumějí představit nic jiného a připadá jim, že tento spor je vlastně nutný. Opak je pravdou - je hluboce nepřirozený. Když jde myšlení člověka pod povrch věcí, nachází jednotu a zjistí, že i ony tři síly lidského myšlení mohou být v jednotě, vzájemně se doplňovat. Nejmarkantněji je vidět současná ubohost lidského myšlení na vztahu k náboženství, které se dnes začalo chápat jako nevědecké, neosvěcující a uvádějící to temnoty. Nemusím zde snad dnes rozebírat, jak zoufale zatemnělý je to pohled. A stačilo by tak málo - snaha rozhrnout závěs, pohlédnout do nitra, uvidět vnitřní souvislosti a jednotu všeho se vším. Poznávání jednoty všeho stvoření by přineslo lidem sjednocení - ne takové sjednocení, jaké dává svět a jaké nabídne už brzy ohromenému lidstvu Antikrist, ale takové sjednocení, jaké dává Kristus, sjednocení jazyků ve Svatém Duchu.

O tom hrozném obrácení všeho naruby, o falešném poznání, které je klamem, a o sleposti člověka k duchovnímu poznání píše sv. Nikolaj Velimirovič: "První člověk neznal skoro nic, ale chápal všechno. Dnes lidé znají mnoho, ale chápou málo. Poslední člověk bude znát skoro všechno, jenže nic nebude chápat." A jinde se rozvíjí Pavlův výrok: "Protože lidé odmítli zdroj pravého poznání, vydá je Hospodin do moci lži, a tak budou lidé posledních dob věřit výmyslům v domnění, že je to prokázaná a nepochybná pravda." A takové falešné poznání, taková materialisticky zúžená věda je samozřejmě ve sporu s pravou vírou, s křesťanským zjevením.

* * *

Zmínili jsme sjednocení, které není ze světa, nýbrž je darem shůry, - sjednocení ve Svatém Duchu. To se děje v Církvi a získává se na poli spolupráce člověka s Bohem. Člověk musí vyvinout úsilí očistit své nitro. Často zde na toto klíčové téma pravoslavné spirituality hovoříme. Dnes přineseme zase jeden pohled, ukazující, jak lze vykročit na tuto cestu.

Starci říkají, že je potřeba v nitru zchudnout. Je to přesný opak toho, jak většina z nás žije - snažíme se mít co nejvíce, a to se týká nejen věcí, ale i toho, co zatěžuje duši - získat co nejvíce potěšení, slastí, slávy, moci, uctívání, vážnosti, chvály či zábavy. Jenže čím více toho všeho získáme, tím jsme uvnitř těžší, neklidnější, znepokojení, plni obav a napětí.

Jedna ruská monaška podotkla: "Když se člověk snaží, jen aby dostal od života vše, co mu může dát, mění se na zvíře." Cesta k polidštění člověka vede skrze postupné oprošťování se od všeho, co můžeme postrádat. Je zajímavé, že nakonec člověk zjistí, že může postrádat skoro vše, dokonce i to, co původně považoval za zcela nepostradatelné. A ještě zajímavější je, že čím více toho odloží, tím více cítí uvnitř radosti, protože začíná zakoušet svobodu. Když změníme ducha svého uvažování, zjistíme, že nepotřebujeme většinu věcí, po nichž jsme tak toužili a očekávali od nich trochu životního štěstí. Potřebujeme jen velice málo jídla a pár kousků oděvu. Můžeme pak udělat radost někomu, koho obdarujeme tím, co zrovna potřebuje. Nepotřebujeme chválu a uznání, natož slávu, ale potřebujeme potěšit a povzbudit druhého člověka dobrým slovem. Nepotřebujeme poučovat, ale zatoužíme stále se učit. Zjistíme, že se můžeme klidně obejít bez tělesné i psychické slasti, ale nikdy se nevzdáme touhy po nehynoucím společenství s Bohem, kterou do nás Stvořitel vložil. Jedině nasycení této touhy přinese pokoj naší duši, bez něhož nikdy nedojdeme štěstí.

Křesťanství jde opačnou cestou než tenhle svět trvale rostoucí spotřeby, která je jak černá díra - vše pohlcuje a nikdy nebude mít dost. My však máme kráčet cestou sebeomezení člověka, stezkou askeze, zdrženlivosti, dodržování přikázání. A vykročíme-li už jednou konečně, dají se věci do pohybu. Jak o tom píše sv. Maxim Vyznavač: "Za zdrženlivost je odměnou bezvášnivost; za víru obdržíme poznání. Z bezvášnivosti se pak rodí moudrost a z poznání se zrodí láska k Bohu."

Vnitřní zchudnutí přináší člověku jistou lehkost ducha, člověk zjistí, jak málo toho z tohoto světa vlastně chce. Je schopen podívat se na svět a lidské hemžení, jehož se dříve nadšeně účastnil, jaksi z nadhledu, nebo tak nějak z povzdálí a ze strany. Dříve byl tento stav charakteristickou vlastností stáří - říkalo se tomu moudrost. Kvůli tomu byli staří žádáni o radu. Moudrost totiž nejsou jen zkušenosti, ale také pohled z odstupu. Lépe se tak totiž dá pochopit, co jsou skutečné hodnoty. Dodnes vidíme toto postavení starců v monastýrech; ve světě se už schopnost hledat větší moudrost téměř ztratila. Vztah ke stáří, stárnutí a starým lidem je toho dokladem.

* * *

A tím se dostáváme k závěru našeho přemýšlení. Cestu, na niž jsme zváni, známe, ale váháme. Duch světa zmátl naše uvažování. Duchovní jed paralyzuje naši odvahu a rozhodnost k duchovnímu zápasu. Vytrvale si tedy připomínejme, jaké jsou naše hodnoty: svatá víra, na kterou jsme složili svou naději; posvátné bohoslužby, na nichž se každou neděli shromažďujeme, abychom vstoupili do jiného světa; svaté Tajiny, jimiž se sjednocujeme s Kristem a on nás léčí k věčnému životu.














Zobrazit příspěvek č. 881 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2013
Archijerejský sněm RPC

Episkopát Moskevského patriarchátu za právo lidí odmítnout elektronickou identifikaci

Archijerejové Ruské pravoslavné církve vystoupili s výzvou zajistit právo požívat sociálního zabezpečení bez elektronických dokumentů.

4. února probíhal v chrámu Krista Spasitele archijerejský sněm RPC. Mj. podpořil právo občanů odmítnout z jakýchkoliv důvodů technologie zpracování osobních údajů.

"Církev považuje za nepřípustné libovolné formy nátlaku na občany, aby používali elektronické identifikační zařízení, prostředky, které jsou součástí automatizovaného sběru dat a čehokoliv, co udává jakoukoliv osobní informaci," praví se v dokumentu schváleném na Sněmu. Dokument se jmenuje "Pozice církve v souvislosti s rozvojem technologií pro platby a pro zpracovávání osobních údajů."

Jak se v dokumentu poznamenává, použití identifikačního zařízení (karta, čip apod.) spolu se současnými technickými prostředky umožňuje realizovat "totální kontrolu člověka bez jeho souhlasu - sledovat jeho pohyb, nákupy, účty, jaké absolvuje lékařské procedury, jakou dostává sociální pomoc, další právně a společensky významné skutky a dokonce i osobní život".

Již nyní vyvolává obavy, co se děje při shromažďování a zpracování osobních údajů dětí, učících se ve všeobecně vzdělávacích institucích, protože shromažďování údajů se nezřídka děje nekontrolovaně a to i takových údajů, které jsou zjevně nepotřebné pro zajištění procesu výuky," prohlásil Sněm.

Podle slov biskupů Moskevského patriarchátu mnozí věřící vyjadřují nesouhlas s povinným přijetím identifikačního kódu a s tím, že se stává jejich nezměnitelným, doživotním i posmrtným atributem. Kromě toho vyvolává znepokojení "sílící tendence k rozšíření shromažďování biometrických údajů o člověku a dokonce objevování se implantovaných elektronických identifikačních zařízení".

Lidé - včetně pravoslavných - kteří si nepřejí vstoupit do nového identifikačního systému, často sdělují, že jsou "zbaveni lékařské pomoci, starobního důchodu a dalších příjmů, potvrzení invalidity a dalších úlev či výhod. Někdy nemohou manipulovat s majetkem, být přijati na školu nebo do zaměstnání, podnikat, hradit služby, získat cestovní doklady. Výsledkem je, že se vytvořila celá společenská vrstva lidí, vyvržených ze všech sfér společenského a státního života," píše se v dokumentu.

RPC je přesvědčena, že vzpomenuté technologie "nesmějí být bezalternativní a povinné". Těm, kdo odmítají tyto technologie přijmout, musí být nabídnuta alternativa - tj. použití tradičních metod identifikace osoby používaných dnes ve většině zemí, kde kanonicky působí Moskevský patriarchát.

"Realizace práva na přístup k sociálnímu zajištění bez elektronických dokumentů musí být zajištěna materiálními, technickými, organizačními a je-li nutno i právními garancemi. Církev má zato, že je nepřípustné, aby nějaký člověk byl nucen přijmout na své tělo jakékoliv viditelné i neviditelné identifikační značky; stejně tak je nepřípustná jakákoliv nucená implantace identifikačního mikro- či nano-elektronického zařízení do lidského těla," zdůraznil Sněm.

Episkopové Moskevského patriarchátu vedle toho uvádějí, že souhlas obyvatelstva k používání prostředků elektronických plateb musí být doprovázen povinným objasněním všech následků přijímaného rozhodnutí. Občanům, kteří si přejí používat tyto prostředky, je potřeba zajistit přístup k informaci o obsahu elektronického zápisu a možnost měnit její obsah. "Nutno garantovat, že tyto osobní informace neuniknou případně nebudou zneužita, a je-li to potřebné zvýšit odpovědnost za nakládání s nimi. Doklady vydávané státem nesmějí obsahovat informaci, jejíž podstata a účel nejsou jasné nebo jsou skrývané před majitelem dokladů. Dále nesmějí obsahovat symboly mající rouhavý či morálně pochybný charakter nebo urážejí city věřících," dodává sněm.

Interfax

P.S.
Ruská pravoslavná církev má - po téměř století trvajícím nepřátelství - v současnosti velice dobré vztahy s ruským státem. (V církvi, kde každá druhá nebo třetí rodina má ve svém příbuzenstvu mučedníka za víru, to někteří považují téměř za zázrak.) Díky těmto novým vztahům není tedy vyloučeno, že nejvyšší státní představitelé vyslyší tento hlas církve a upraví politiku státu v oblasti zavádění elektronických dokladů a identifikačních zařízení.













Zobrazit příspěvek č. 880 jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2013
Jiné je uvažování Boží a jiné je pokažené smýšlení lidské

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Evangelium podle Matouše
18,23       Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24       A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25       Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26       Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27       Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28       Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29       Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30       On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31       Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32       Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33       Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34       Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35       Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Mat 18,23-35

Toto nedělní čtení se nám podle našeho kalendária přesunulo na dnešní den z léta, protože bylo vynecháno kvůli svátku Proměnění Páně, jinak bychom v tomto paschálním roce o tuto perikopu přišli. A bylo by opravdu škoda, kdybychom v některém roce neslyšeli právě toto evangelium s podobenstvím o králi a jeho účtování se služebníky. Podobenství je to nesmírně bohaté na možnosti výkladu, lze z něho čerpat poučení na mnoha rovinách. Dnes bych se však rád pozastavil nad skutečností, že nás toto čtení uvádí do hlubokého tajemství. A nehovořím nyní o "tajemství" jen tak obrazně, ani nepoužívám toto slovo v laciném významu!

Odhalují se nám zde hned dvě zjevení. Jednak nám Pán Ježíš na chování krále ukazuje, jaký je Bůh. Když připustíme mírnou antromorfizaci, pak bychom mohli říci, že nám zjevuje tajemství Božího myšlení, tj. jak Bůh uvažuje. Na druhé straně nám ukazuje nejen, jak daleko jsme od tohoto způsobu smýšlení, jak mu nerozumíme, jak je nám cizí a nepochopitelné, ale i jak je naše pojetí spravedlnosti vzdáleno od Boží spravedlnosti. Na dnešním čtením vidíme, že mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží je rozdíl zcela zásadní.

Můžeme směle předpokládat, že člověk stvořený podle Božího obrazu a podoby měl původně právě takové uvažování, jaké nám ukazuje v Evangeliu Pán Ježíš. Vše změnil v jediném okamžiku hřích, pád člověka, který si od toho momentu osvojil myšlení hluboce nepřirozené, mohli bychom říci zvrácené, sobecké. To je právě to myšlení, která nám dnes připadá jako naprosto přirozené, správné a hlavně spravedlivé. A tímto způsobem myšlením jsme přímo posedlí a ovládaní.

Jaké je tedy to Boží myšlení, čili Boží spravedlnost? Pán Ježíš to demonstruje na chování onoho krále v dnešním podobenství. Služebník měl dluh (mimochodem, částka udávaná v tomto podobenství, je naprosto obludná, řekli bychom "astronomická"; nejspíš jde o nějakého správce, který dlouhodobě defraudoval svěřené jmění, ponechával si vybrané daně či něco podobného). Evangelium nám neříká, co si za ty peníze, které dlužil králi, pořídil, či jak s nimi naložil. Možná s nimi naložil dobře, možná zle. Třeba si za ně vystavěl honosné sídlo, nebo je rozházel nemravným životem, třeba z nich uhradil něco potřebného, nevíme. Buď jak buď, ten král se rozhodl, že mu dluh odpustí, což v praxi znamená, že tu útratu vezme za sebe, že sám ze svých prostředků zaplatí to, zač jeho služebník dlužnou částku utratil. Král si sice sám nic z toho neobjednal, nic nedostal, ale zaplatil cizí útratu. To znamená - bere jeho dluh na sebe. Z hlediska lidské tj. tzv. "přirozené" spravedlnosti, kde je tu nějaká spravedlnost? Není po ní ani památky, protože milostí krále končí veškerá tato malá mstivá spravedlnost.
Vidíme tady jasný obraz oběti Ježíše Krista na kříži, kdy Beránek Boží bere na sebe hřích světa, bere na sebe naše viny a "dluhy", a platí za ně sám, abychom mohli být vykoupeni, osvobozeni. To je konkrétním vyjádřením toho, co křesťané o Bohu vědí: "Bůh je láska." Nic takového není v žádném jiném náboženství. Tato nejvyšší pravda o Bohu je ve všech ostatních vírách skryta, resp. nebyla zjevena. V jiných vírách a religiích najdeme jen to základní povědomí o Bohu: je nejvyšší, je soudce, je spravedlivý. Ještě tak nejdál, kam se nekřesťanské náboženství může dobrat, je připustit, že se Bůh může smilovat. Jako soudce může udělit milost - to ho nic nestojí, a nepřestává kvůli tomu být spravedlivý. Ale že by Bůh byl láskou v samotné své podstatě? To je pro ostatní náboženství zcela absurdní. Buddhisté se tomu smějí; pro ně není žádného osobního Boha. Muslimy to dokonce rozhořčuje. Jak by pak mohl být spravedlivý? Je-li Bůh láska, znamená to totiž nejen, že se může smilovat, ale že se chce smilovat - a to nad každým, i nad hříšníkem, - a vlastně z toho vyplývá, že se musí smilovat, pokud mu to člověk dovolí. Plyne z toho, že musí všechny milovat stejně. Jenže kde je pak Boží hněv, jeho pomsta a rozlícení? A kde je peklo? Svatí Otcové na to odpovídají; už jsme zde nejednou citovali: Nikdo ať neříká o Bohu, že je spravedlivý! Vždyť my jsme svými hříchy propadli smrti, ale On dal za nás svého Syna. My pácháme nepravosti, ale On za ně umírá na kříži. Tak kde je tu nějaká spravedlnost?! Izák Syrský: "Nenazývej Boha spravedlivým soudcem, neboť jeho spravedlnost se neprojevuje nad tvými skutky! Jeho Syn nám zjevil, že On je především dobrý a dobrotivý." Kdyby se nad našimi skutky projevila jeho spravedlnost, byli bychom ihned v pekle.

Řehoř Nysský, jehož sedmý všeobecný sněm nazval "otcem otců" (neslýchaný titul!): "Není zbožné považovat Boží podstatu za podrobenou jakékoliv vášni, libosti nebo milosti či hněvu - proti tomu jistě nebude nic namítat nikdo dokonce ani z těch, kdo mají malé poznání pravdy o Bohu. Ač se (v Bibli) praví, že Bůh se raduje ze služebníků svých a zuřivě se hněvá na padlý lid, pak se smilovává a je slitovný, každým z takových výroků, jak myslím, nás všude přijaté slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich (lidských) vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti; aby ti, kteří mají sklon k hříchu, zdržovali se zla kvůli strachu před trestem; ti, kteří dříve byli strženi hříchem, nepropadali zoufalství a vraceli se (ke zbožnosti) skrze pokání, když vidí (Boží) milost." Zde je ukázáno, proč se Písmo svaté vyjadřuje tímto způsobem. Podle sv. Řehoře je to jasné i těm, kteří mají malé poznání o Bohu. Kolik je však dnes takových, kteří hněvivě proti tomu protestují: "V Bible je psáno, že Bůh trestá, Bůh se zlobí! Co je to za herezi, že Bůh je jen láska?!"

Jan Zlatoústý poskytuje objasnění, proč se v Bibli používají taková slova, jako hněv, trest apod. A to je světec, v jehož kázáních vidíme hromy a blesky: "Bůh vás potrestá!" O trestech najdete v jeho řečech, kolik chcete hrozeb, a jindy zase o přízni a milosti Boží k člověku. A co o tom píše jinde? "Když slyšíš slova zuřivost, prchlivost a hněv ve vztahu k Bohu, tak pod nimi nechápej nic lidského. Jsou to slova shovívavosti (jimiž se Bůh sklání k našemu stavu). Bohu je cizí cokoliv podobného. Mluví se tak kvůli tomu, aby byl vysvětlovaný předmět přiblížen k pochopení hrubším lidem." Jak jinak by mělo Písmo promlouvat k lidem necitelným a tvrdým?

Po tomto výňatku s přednášky prof. Osipova si připomeneme slova sv. Jana Zlatoústého, která čteme každoročně na Paschu: "... kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal, a tys´ svrženo ... a není nikoho v hrobě!" Někteří křesťané však stále věří více kvůli peklu než kvůli nebi. Stále v nich vládne staré uvažování mstivého pojetí spravedlnosti místo Bohomyslnosti a božského chápání spravedlnosti, která je láskou.
A nyní se můžeme vrátit zpět ke sledování naší roviny Ježíšova podobenství o vyúčtování. Jde nám o rozdíl mezi Božím myšlením a lidským pokaženým uvažováním. Říká se tu, že vzít na sebe vinu druhého člověka je něco naprosto přirozeného a je to jednání, které vyvěrá z lásky. Brát na sebe cizí vinu je součástí božského myšlení. Naproti tomu lidská - mstivá - spravedlnost je aktem sobectví, omezeného myšlení a hluboce nepřirozeným ba, zvráceným myšlením. Člověk uvažující v tomto pokaženém duchu o druhém člověku (většinou však ne sám o sobě) říká: "Provinil se, ať zaplatí. Ale já? Proč bych měl platit za někoho jiného? Vždyť on se provinil, ne já." Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy by nepřišel Ježíš Kristus, a my bychom stále byli uvězněni ve svých vinách. Tato lidská pokažená spravedlnost nejenže ve skutečnosti není vůbec spravedlivá, ale v posledku obvykle vede k tomu, že člověk nechce platit ani za své viny, a snaží se je "hodit" na někoho jiného: "Proč já bych měl platit za své viny, ať za mě zaplatí on." Takové myšlení je diktováno člověku jeho sobectvím.

Známe přesně okamžik, kdy toto myšlení lidi ovládlo. Je to popsáno v Bibli na místě, kde se píše, co následovalo po hříchu prvních lidí. Toto zvrácené nové uvažování je tam popsáno velice názorně. Hospodin si zavolal Adama a Evu k soudu. Proč si je zavolal a soudil? Přece proto, aby jim odpustil. Vždyť s vinou se nedá žít. Pro lidskou duši je naprosto nutné očistit se od viny. Jinak vina bolestivě deformuje lidské srdce až do úplné nenormality.

Jenže průběh soudu nad Adamem a Evou ukazuje, že hřích už stihl zkroutit lidskou duši a uzamknout jejich myšlení, a tito lidé už nejsou schopni přijmout odpuštění, protože si již neuvědomují, co se to vlastně stalo. Podobně jako ten služebník z dnešního evangelia - přijal sice odpuštění dluhu, ale jeho radost byla spíše triumfem sobectví - raduje se, že nemusí platit, že unikl trestu, že může dál žít, jak byl zvyklý, že vyhnul spravedlnosti a nemusí pykat za svůj hřích. Sobectví nedovoluje člověku, aby si hlouběji uvědomil, co se vlastně stalo, - a že někdo musel zaplatit za něj. Takže kvůli tomu, že obdržené odpuštění neproniklo hlouběji do jeho duše a do jeho myšlení, je schopen vzápětí chytnout svého spoluslužebníka za krk a řvát na něho: "Ihned mi zaplať, co jsi dlužen." (Jedná se nevýznamný obnos.) Má na to právo? Ano, z hlediska "lidské spravedlnosti" jistě ano. Dlužník si půjčil, věřitel má právo vymáhat vrácení dluhu. Jenže v tom zaujetí myšlenkami na svá práva, ho vůbec nenapadne, že by milost, jíž se mu právě dostalo, mohl poslat dál. Sám sice přijal odpuštění, ale nepřijal ten způsob božský myšlení, z něhož odpuštění vyvěralo; ponechal si staré lidské pokažené uvažování a posílá svého dlužníka pykat.

Projevuje tím to samé myšlení, které se objevilo u Adama a Evy. Na Hospodinovu otázku: "Nejedl jsi snad ze zakázaného stromu...?" Adam ukáže prstem na Evu a říká něco ve smyslu: "To ona za to může, ne já." Hospodin se obrací k Evě a ona vece: "To ne já, ale had to způsobil." To, co zde vidíme, je neschopnost lidí přijmout svou vinu a odpovědnost. Ba, ještě hůře. Úplně se z nich během chvilky vypařil jejich dřívější předchozí způsob myšlení, jímž byli obdařeni jako něčím, co je jim úplně přirozené, - uvažování Božské, jemuž byli naučeni od svého stvoření. Jednou krátkou větou: Vyprchala z nich láska.

Dovolme si nyní chvilku fabulovat nad biblickým textem. Představme si, jaké by to bylo, kdyby hřích neměl tyto zhoubné následky na lidské smýšlení. Rozhovor při soudu by pak mohl probíhat asi takto:
Hospodin: Adame, cos to udělal?
Adam: Promiň, otče. Nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl i Evu.
Eva: Ne, otče, je to všechno má vina.
A: Neposlouchej ji, já za to mohu.
E: Ale já jsem utrhla to jablko.
A: Kdybych byl pozornější, určitě by to neudělala.
E: Ne, je to můj hřích.
A: Můj hřích.
E: Otče, potrestej mne, jemu odpusť.
A: Ona si nezaslouží trest, všechno beru na sebe.
Kdyby se tenkrát odehrál ten rozhovor přibližně podobně tomuto, mohli jsme být v ráji doposavad.

A tak od dob Adama trpíme nemocí zvráceného způsobu myšlení, které stále klokotá v kruhu viny a trestu, hříchu a pykání za něj, mstivé spravedlnosti, která pochází od ďábla. Je zajímavé pozorovat průmět tohoto myšlení do učení všech náboženství. Ano, všechna jsou založena na tomto pokaženém myšlení, kromě křesťanství. Ve východních pohanských náboženstvích se kolem této slepé mstivé spravedlnosti rozvinulo svérázné učení, které ji povýšilo na posvátný zákon. Jedná se o tzv. "karmu" čili "karmický zákon", podle něhož vše se člověku vrací - dobro bude odměněno, zlo potrestáno. A jelikož je zjevné, že v rámci jednoho lidského života k naplnění této "spravedlnosti" většinou nedochází, bylo vymyšleno učení o "převtělování". Co si člověk nadrobil v jednom životě, bude muset v příštích životech pěkně sníst. Sice si nic nepamatuje z minulého života, neví, zač trpí, ale spravedlnost musí být, i kdyby její naplnění nedávalo žádný smysl.
Mimochodem, zde máme jeden z dokladů falešnosti učení o karmě (a potažmo o převtělování, protože učení o reinkarnaci je důsledkem učení o karmě a bez karmy je nemyslitelné). Princip karmického zákona na sobě nese výraznou pečeť právě toho pokaženého a nepřirozeného myšlení, které je odcizeno Bohu a před pádem bylo lidem cizí. Z toho je vidět, že karmický zákon není něco, co patří k vesmíru od jeho stvoření, ale že učení o karmě je ve skutečnosti produktem zkaženého lidského myšlení. Bůh je v pohanství součástí pokaženého kosmu; tam není místo pro milost založené na lásce. Tak je to zřetelně vidět z hlediska křesťanství, protože v Evangeliu je zjeveno, jak uvažuje Bůh. Křesťanství není uzamčeno do stvořeného kosmu, nepotřebuje karmu, protože má milost přicházející ze sféry, která je mimo stvoření.

Pro ilustraci - jeden příklad reinkarnačního a karmického učení ve východním pohanství najdeme Džátakách - to jsou příběhy o převtěleních Buddhy, o jeho minulých životech. Je tam 547 vyprávění - učedníci jdou s Buddhou a ptají, čím kdo byl v předešlých převtěleních. Jednou vidí opici, jak skáče ze stromu na strom a ptají se Gauthamy Buddhy: "Co je to za opici?" Buddha odpovídá: "Před mnoha milióny kalp (kalpa je cosi jako eón), kdy já už byl Buddhou, byla tato opice mnichem ze soudního kláštera. Šel jsem po cestě a musel přelézt nějaký plot a při tom jsem si roztrhl oděv. Tento mnich mě viděl a zasmál se. Nevěděl, že jsem Buddha. Ale za tento hřích, za to že se smál Buddhovi, se musí miliónkrát převtělit do vřeštící opice."
Naše tzv. "přirozené" myšlení je ďáblem zakováno do kruhu (obrázek hada požírajícího svůj vlastní ocas to dobře vystihuje), v němž věčně klokotá, chodí kolem dokola a stále znovu a znovu míjí východ ven. Myšlení zjevované v Evangeliu a odpuštění, jehož se nám v Kristu dostává, nás osvobozuje, propouští z vězení, ale my si ho ne a ne osvojit. Pro nás je totiž velice těžké změnit své myšlení, na které jsme zvyklí. A tak jsme stále jako ten služebník z našeho podobenství, který dostal odpuštění, ale přijal je pouze vnějškově, vnitřně si je neosvojil a uvažoval stále postaru a nakonec kvůli tomu sám skončil ve vězení. A tak je i naše mysl kvůli tomu, že si podržuje staré sobecké a nepřirozené uvažování, uvězněna ve svém malém peklíčku, kde se naše duše vaří v kotli, pod který si sami přikládáme. A při tom by stačilo tak málo - jen změnit své myšlení podle Evangelia!

Je to těžké, ale Bůh nám svou blahodatí spěje na pomoc. Jenže to má háček v tom, že blahodať působí vždy v duchu synergie - čili spolupráce s člověkem. Je tedy potřeba lidská snaha. Malé dítě, stojící na vyhlídce před nějakou ochrannou zídkou, nevidí přes ní a nemůže se kochat výhledem do krásy kraje. A tak zvedne ruce, otec je za ně uchopí, dítě zvedne a to pak uvidí všechnu tu krásu. A tak je potřeba, abychom i my nejprve zvedli ruce, a poté nás Bůh za ně uchopí a vytáhne nahoru, tj. k vyššímu myšlení. Zvednout ruce to v našem případě může znamenat pozdvihnutí dlaní k modlitbě, pohnout rukou ke znamení kříže, ale také napřáhnout ruku s almužnou či pomocí.

* * *

Změna uvažování, k níž nás Evangelium přivádí, jde skutečně do hloubky, zařezává se do největších hlubin lidské duše. Obrací člověku perspektivu. Věci kolem vidí člověk s proměněným myšlením naprosto jinak, než člověk se starým uvažováním. Jako příklad uvedu výrok jednoho z největších světců naší doby, otce Ioanna Krestjankina, který nedávno zemřel a má v pravoslavné církvi světeckou autoritu, kterou překonává sotva kdo ze světců 20. století.

V Rusku má pravoslavná církev školy, kde se vyučují dívky, aby se posléze staly zdravotními sestrami. Jednou přišli do lávry za otcem Ioannem dva kněží, kteří sloužili na takové škole, s otázkou - co považuje za nejdůležitější, aby se dívky pro své budoucí povolání na škole naučily. Otec Ioann se na pár vteřin zamyslel, a pak odvětil: "Aby dokázaly své pacienty dovést k tomu, že si zamilují svou nemoc."

Asi všichni chápeme, že něco takového můžeme hlásat jen uvnitř církve, mezi těmi, kdo jsou pokřtěni a jsou zasvěceni do tajemství milosti, mají zkušenost s působením blahodati. Kdybychom řekli to, co odpověděl otec Ioann, někde na veřejnosti, pomyslí si o nás lidé, že jsme se asi úplně zbláznili. Běžný člověk totiž chápe nemoc ve smyslu pokaženého myšlení, tj. jako nějakou spravedlnost, čili vlastně v karmickém smyslu: nemoc je odplata, trest. Ať už to budeme chápat na úrovni duchovní nebo na úrovni materiální (prochladnul jsi? proto jsi dostal chřipku; jedl jsi nezdravě?, onemocněl ti žaludek nebo játra; honil ses za světskými věcmi nebo jsi kouřil?, dostal jsi infarkt atd.)

Křesťan však chápe nemoc jako lekci, kterou Bůh dává, aby člověk něco pochopil nebo aby se očistil. Boží prozřetelnost dopouští nemoc na člověka, aby se zdokonalil. Starec Paisij pravil, že všechny ty desítky let mnišského života na Svaté Hoře Athos mu duchovně nedaly tolik, jako těch pár posledních let s rakovinou. Ti, co byli kolem Serafíma Rose v jeho posledních měsících, vyprávějí, co s ním učinila bolest rakoviny... Teprve v nemoci zjistil, jak daleko od Boha svým myšlením stále je, ale nakonec odcházel jako skutečně svatý muž.

Člověk sám se rozhodne, zda přijme svou nemoc jako dar od Boha, a nebo ji přijme jako trest a jeho myšlení zůstane uvězněno v kruhu hříchu a odplaty, viny a trestu.

* * *

A tím jsme se přiblížili k samotnému závěru a shrnutí našeho zamyšlení. Jeden ruský teolog ve své přednášce, kterou měl před širokou veřejností, prohlásil: "Mám pro vás nepříjemnou zprávu: vy všichni jste nesmrtelní; umřít se vám nepodaří." Proč to pro někoho může být zpráva nepříjemná? Inu, z jednoduché příčiny. Chce se tu totiž říci: "Se svým způsobem myšlení, do něhož jste svou duši uvedli a s nímž jste opustili toto tělo, budete pak žít věčně." To je vskutku nebezpečná možnost! Jaká to bude věčnost, jestliže moje uvažování zůstane navěky zakleto v nemocném stavu? Jestliže tím, že v tomto životě neodpustím, nenechám Krista, aby uzdravil moje myšlení odpuštěním? Jaké to bude utrpení na věčnosti, jestliže budu mít uvažování stažené obručí té pokažené lidské spravedlnosti, plno výčitek, hořkosti, obvinění, sebelítosti, nepřijetí, vzdoru, pýchy? Tímto stavem mysli si už zde na zemi vytváříme malé peklo ve svém srdci, ale po zesnutí se z něho může stát věčné peklo, skutečný žalář duše, z něhož duše už nenajde cestu ven. Nepodaří-li se jí to zde, kde má k tomu všechny možnosti a vnitřní síly i schopnosti, jak se jí to má povést tam, kde všechno toto ztratí oddělením od těla?

Nadějí však ještě pak zůstává Boží soud. Každý Boží soud je tu proto, aby se člověku dostalo odpuštění, aby nemusel dále nést svou vinu. Poslední nadějí je všeobecný, tzv. hrozný čili poslední soud, který bude na konci tohoto světa. Po smrti každého člověka duše prochází svým osobním soudem. Takovým Božím soudem je vlastně i každá svatá liturgie, kdy stojíme v chrámu před Boží tváří, a především svatá Tajina zpovědi. Je to příležitost obvinit se před Kristem, který naslouchá, usvědčit se a sám se odsoudit, a touto cestou od Něho přijmout rozhřešení. Každý z těchto soudů je vzácnou příležitostí očistit se od svých vin a přijmout odpuštění. Jen jestli člověk je ve stavu přijmout toto očištění, osvojit si je do nejhlubších vrstev své duše! Jen zdali ještě dokáže odpovědět na Boží lásku svou láskou.













Zobrazit příspěvek č. 879 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2013
Vrtěti psem. Post scriptum

Malé ohlédnutí za miniseriálem

Obdržel jsem nějaké reakce (kladné i záporné) na studii "Vrtěti psem". Záporné se týkaly většinou skutečnosti, že byla na Ambon vpuštěna politika. Tyto výhrady uznávám, chápu je a vlastně s nimi souhlasím. Snažím se dlouhodobě držet Ambon (i sebe) od politiky, jak to jen jde. Považuji politiku za věc nečistou, protože v ní silně pracují vášně. Konec konců jsem dlouho ignoroval i probíhající předvolební kampaň - až do té doby, než jsem si povšiml, že tady už nejde zdaleka jen o politiku, ale probíhá zde nějaký významný společensko-mentální jev. A právě tento fenomén jsem se snažil ve svém psaní sledovat. Konkrétní prvky kampaně a prezentace kandidátů byly pro mne jen jakýmisi kulisami, pozadím, na němž jsem se pokoušel ukázat, jak je možno se společností "cvičit" a jak snadno lze ovlivnit lidské masy. Pak jsem chtěl ještě zdokladovat, že velká část těch, které společnost považuje za svou elitu, je přes své vzdělání, intelekt a schopnosti stejně manipulovatelná jako prostý lid.

Jádrem mé studie měla být jakási přípravka na dobu příchodu toho největšího ze všech "cool sympaťáků" a zachránců lidskosti před zdivočelým lidstvem, Antikrista. Až přijde, ať nejsme zmateni, že především celebrity, herci, umělci, režiséři, novináři, akademici, učitelky - většina z nich bude obdivně volat: "Kdo je jako on? Kdo jiný sem přinese mír, pořádek, slušnost, řád? Podívejte se, jak je skvělý! Jak umí pěkně vystupovat, jak před ním blednou všichni jeho konkurenti." Nebude to zřejmě poprvé, co nevzdělaní zemití lidé z venkova budou mít více soudnosti a zdravého instinktu než městští lidé uvyklí žít své životy v jakémsi iluzorním pseudosvětě.

Pokud jde o osoby kandidátů, mohu zde prozradit (nevím, jestli to někoho zajímá), že můj hlas nedostal ani jeden z těch dvou. Nebylo tedy mým zájmem jakkoliv do politiky vstupovat nebo volbu ovlivňovat, a je to snad zřejmé i z toho, že jsem se na toto téma ozval až pár dnů poté, co bylo o výsledku rozhodnuto.

Dovoluji si vybídnout všechny, aby se zamysleli nad tím, jak se s vůlí a myšlením společnosti pracovalo - resp. jak jimi bylo manipulováno. Jsem hluboce přesvědčen, že se nám tyto poznatky budou ještě někdy moc hodit.

Nicméně chápu, že pro část čtenářů mohlo být otravné či dokonce znechucující setkat se na Ambonu s politickým tématem. Myslím, že je mohu uklidnit. Rozhodně to není žádný nový trend, ani se nechystám k žádnému pokračování rozebírání podobných témat. Jsem rád, že je to za námi, a chystám se Ambon (i sebe) nadále držet od světského ducha co nejdále.











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 879 do č. 919)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz