1439

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 923

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 25. 7. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (II.)

Jakou církevní hodnost měli svatí bratři? Kým byli?

Pokračování prvního dílu

Pak je v článku, s nímž polemizujeme, obligátní příspěvek do zašmodrchaného sporu o tom, jestli bratři byli či nebyli mnichy, což evokuje další spor, jestli byl Konstantin biskup nebo jen kněz atd. V těchto sporech se u nepravoslavných diskutujících většinou projevuje malá znalost východních reálií a pravoslavných principů mnišství či kněžství. K nim se řadí i autor článku, s nímž disputuji, když tvrdí, že Metoděj nebyl mnichem (aniž by toto tvrzení zdůvodnil). Podobně se diskutuje o mnišství Konstantinově a o jeho hierarchické hodnosti (vyskytuje se celé spektrum názorů: mnich bez hodnosti, kněz, biskup). Sebekriticky musíme však přiznat, že nedostatek chápání církevních reálií se objevuje i v pravoslavné církvi - např. v nedávno u nás vydané nové knížce se hlásá, že Konstantin nebyl biskupem, ač náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš už dávno přinesl argumenty, proč musel mít Konstantin biskupskou hodnost. Našim argumentům a důkazům, že Konstantin byl biskupem a Metoděj zřejmě jerodiákonem, se budeme věnovat níže. Zajímavější nyní bude použít tento nekonečný spor k obecnější úvaze, která by se dala shrnout do věty: "Chcete-li se něco dozvědět o svatých, zeptejte se jich." Čili dotkneme se toho, co je na světcích a jejich úloze v církevním životě tím jediným podstatným, - důvěrného vztahu k těmto Bohem oslaveným osobám, jimž byla dána možnost pomáhat nám svými přímluvami.

Nyní si dovolím na chviličku trochu odbočit od tématu. Krátce o poznávání pravdy. Se současnými lidmi probíhá zvláštní proces a to i v církvi. Podobně jako ze západního křesťanství postupně už skoro vyprchal onen dávný důvěrný vztah ke světcům, úcta k liturgii apod., tak - jak se mi zdá - nyní pomalu došlo i na nás a v každé nastupující pravoslavné generaci - jak se obávám - už nějaká další důležitá část duchovního dědictví schází (je to vidět v celém světě, i na Athosu, jak tvrdí Svatohorci). Ke světcům (a často i k teologii) přistupují poslední generace dosti světským způsobem. Vlastně přijímají metody a nástroje i způsob náhledu od světských učenců; kráčejí tak stejnou cestou, jakou se už dávno vydali nepravoslavní teologové (viz např. papeže Pia XII., který v r. 1950 uznal možnost, že se lidské tělo vyvinulo z živé hmoty, tj. opice; Jan Pavel II. prohlašuje evoluci za více než jen hypotézu). Je to taková "hra na historickou pravdu", která se jen málo liší od jiných "her na pravdu", např. na údajnou biologickou pravdu "nepochybně odhalenou" v 19. století fyziky, biology, později antropology; či později na "pravdu o náboženství" vyjevenou nejprve komunistickými (resp. marxistickými) historiky a dnes znovu vytahovanou a svůdně zabalenou dle poslední módy (viz např. Zeigeist atd.). Ve všech těchto "hrách" pravidla určuje jen jedna strana a mění si je průběžně podle svých potřeb.

Když byly na počátku 20. století propagovány vykopávky, které měly dokazovat darwinovskou evoluci, sv. Jan Kronštadtský (světec s duchovním zřením) se trpce usmíval nad těmi, kteří více věří tomu, co ze sebe vydává mrtvá hlína, než tomu, co říká živé Boží slovo. Podobně se můžeme stavět k těm, kteří věří tomu, jak pravoslavným duchem neosvícený lidský rozum vykládá dochované sporé historické památky. Pravda, která přichází materialistickou cestou, bývá často spíše lží než pravdou. Pro duchem pravoslavného člověka nese pravdu o světcích církevní tradice, která se utváří v důvěrném modlitebním vztahu se svatými. Něco je dáno historickou pamětí církve, ale především sami svatí o sobě zjevují, kdo jsou, jak žili atd. Zdrojem poznání světců je např. řeč, kterou k nám promlouvají životopisy svatých. Někdy je to jazyk symbolický či duchovní, vždy však vystihuje pravou realitu - tu skutečnost, která je ještě skutečnější než náš viditelný svět. Naše pravoslavná cesta k poznání pravdy vede přes Evangelium, církevní tradici a duchovní zkušenost (v tomto pořadí), tj. skrze očištění a následně osvícení srdce. A toto poznání se týká nejen duchovní oblasti ale i hmotné (fyzikální, astronomické, historické atd.).

O poznání z oblasti fyzikální a astronomické se hovoří v životopisu světce nedávné doby, sv. Siluana Athonského, který si přál pochopit, jak je uděláno Slunce, a uslyšel v duši odpověď: "Pokoř se, a budeš vědět nejen, jak je učiněno Slunce, ale poznáš i jeho Stvořitele". "Když v Duchu Svatém poznává duše Pána, pak z radosti zapomíná na celý svět a zanechává snahy o pozemské vědění" (O dvou způsobech poznání světa.) Příkladem svatých, o nichž něco víme jen z toho, co o sobě sami zjevili, jsou mučedníci Rafael, Nikolaos a Irina. Tito zapomenutí mučedníci se po půl tisíciletí od svého skonu začali zjevovat, označili místa, kde pak byly vykopány jejich svaté ostatky, a jsou to dnes svatí, kteří konají množství zázraků a patří k nejvzývanějším svatým v řecké církvi. (Více o nich u nás zde.)

Úvahy nad hierarchickou hodností sv. Konstantina nás tudíž mohou přivést k promyšlení našeho vztahu k církevní tradici a k prohloubení duchovního náhledu na historii církve i na světskou realitu.
* * *

Pravdu o sobě zjevují sv. Cyril a Metoděj např. skrze naši církevní tradici. Na starých ikonách je vidíme oba v biskupském rouchu. O této tradici nemáme důvod pochybovat, vždyť nikterak neprotiřečí zdravému rozumu, logické úvaze a pravoslavným reáliím, které nám říkají, že sv. Cyril - Konstantin měl jistě biskupskou hodnost, když připutoval na Moravu.
Ať nás nemate, že na většině ikon je Cyril v mnišském rouchu. Zobrazuje se totiž v tom stavu, v jakém zesnul, a tím byla velká schima. To pro něj znamenalo zříci se jak biskupské hodnosti tak i císařského pověření.
Kdyby Michael III. nevyhověl žádosti Rostislavově a neposlal mu biskupa, ale jen kněze, jistě by to ve svém dopise nějak zmínil a vysvětlil (kupř. by slíbil, že biskupa pošle později). Jen obtížně si lze představit, že místo žádaného biskupa posílá jen kněze, který nemá v otázkách budování církve prakticky žádné pravomoci, a přešel to v průvodním listu mlčením. To by byla nezdvořilost, která rozhodně odporuje byzantské etiketě.

Na wikipedii se dočtete v přepisu z pořadu "Toulky českou minulostí" toto zdůvodnění: "Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat." K první citované větě podotkněme, že je to tvrzení, které nemůže obstát, protože v Byzanci se nic nevědělo o tom, že by Morava patřila pod Řím; nevěděli o tom nic ani svatí bratři, jak se dozvídáme z jejich životů. Proto necítili žádnou potřebu jednat s franskými biskupy ani kontaktovat Řím a žádat schválení svého působení, což by v případě, že by Morava byla už v římské jurisdikci, museli jako kněží učinit, protože jinak by je zde nenechali misijně působit. Z tohoto důvodu je i druhá výše citovaná věta z hlediska církevně-kanonického nesmyslná. A dále, pro patriarchu sv. Fótia by bylo tak jako tak rozhodující pozvání místního vladaře a nikoliv nároky Říma. Morava byla považována za misijní území a Byzanc neuznávala žádnou univerzální římskou jurisdikci, jak jasně ukázala ve sporu o Bulharsko. Teprve později (po smrti Cyrila) vysvěcením Metoděje v Římě, zřízením panonské arcidiecéze a jeho vysláním na Moravu v hodnosti arcibiskupa moravského začíná tato země oficiálně náležet do římské jurisdikce.

* * *

Tak tedy - proč byl sv. Cyril, když přišel na Moravu, s nejvyšší pravděpodobností biskupem?

1.) Nejdříve vezměme v úvahu jeho vznešenou hodnost "filosofa", což znamenalo vysokou akademickou prestiž a v Byzanci by se snad dalo říci, že bylo i vyjádřením duchovní úrovně člověka a potažmo církevního postavení (pojem "sofia" měl význam nadsvětský, duchovní). A dále zmínka o jeho postřižení a vysvěcení a přidělení k chrámu by mohla být narážkou na jeho vysvěcení a ustanovení, protože biskup nemůže být vysvěcen, aniž by byl zároveň ustanoven ke konkrétnímu chrámu, kde má svůj stolec. (ŽK 4. kap.) Konstantinovi nejprve nabízeli bohatství a vznešenou nevěstu. Když zjistili, že po ničem z toho netouží, rozhodli se ho vysvětit, aby si ho udrželi. S ohledem na kanonické zvyklosti, není pravděpodobné, že by ho světili jen na kněze, protože na kněze bývá spíše zvykem světit buď ženaté muže nebo mnichy pro službu v monastýru. Jeho rozhodnutí nikdy se neoženit muselo být v kontextu snahy udržet jej ve světském prostředí chápáno spíše jako možnost vysvětit jej na biskupa. A dále, nemělo by valný smysl světit někoho na kněze kvůli jeho udržení při dvoře. Kněz totiž není vázán tak jako biskup. Kněz může snadno změnit farnost (stačí mu požehnání biskupa), kdežto kanonická pouta biskupa k jeho katedře jsou daleko silnější (o jeho odchodu či přemístění jedná obvykle synod biskupů či sněm). To byl také důvod, proč ho půl roku hledali, když záhy po vysvěcení odešel. Označení "kněžství" (staroslověnsky: popovstvo) ve zmínce ŽK o svěcení lze vztáhnout i k biskupské chirotonii. Úřední titul "knihovníka" udělený Konstantinovi obnášel zřejmě vykonávání funkce tajemníka patriarchy; hodnost kněze (presbytera) pro tuto funkci nedává smysl - buď by to měl být liturgických zvyklostí diákon nebo rovnou biskup. Nedodržení kanonického věku při tomto svěcení (Konstantinovi nebylo ještě 30 let) se vztahuje i na získání hodnosti kněžské (stejně tak je ale nízký věk - 23 až 24 let - podivný i pro získání vysoké funkce tajemníka patriarchy). Jednalo se tedy buď jak buď o svěcení výjimečné, dobře odůvodněné (svou roli nejspíše sehrál i původ a pokud je pravdivá řecká genealogická teorie, že Konstantin byl přes svou matku vnukem císaře Konstantina VI., pak by to mohlo pomoci vysvětlit svěcení v tak mladém věku; leč podobný rychlý vzestup po hierarchických stupních byl ve výjimečných případech v Byzanci možný, viz případ patriarchy Fótia).

Cyrilova práce pro církev, opakovaná misionářská činnost (vyslání samotným patriarchou a císařem /císařovnou/, díky čemuž byl takový misionář zároveň i vyslancem státu a patriarchátu) a jeho vysoká vzdělanost i známost, - to vše též hovoří pro to, že byl biskupem. K tomu přičtěme i pověst apoštolské svatosti (saracéni mu dali pít jed, jemu to však neublížilo). O mimořádné učenosti Konstantinově a jeho lingvistických schopnostech je zřejmě zbytečné zde psát; připomenu jen, že krátce před odchodem na Moravu rozluštil nápis na Šalomounově číši (ŽK 13. kap.). Jeho věhlas učence si můžeme snadno představit.

Odchod Konstantina do ústraní (rezignace na učitelský úřad) mohl souviset se státním převratem (r. 856). Kdyby byl pouhým učitelem, pak by se ho převrat netýkal. Pokud byl biskupem, musel se obávat, jaké následky by pro něj odstranění jeho dřívějších přátel a příznivců mohlo mít. Zřejmě kvůli tomu odchází a uchyluje se do monastýru. S tím by mohlo souviset i jeho zchudnutí před odchodem do monastického centra na Olymp za bratrem Metodějem. (ŽK 7. kap.)

Samo za sebe hovoří i jeho povolání k misii u Chazarů. Císař vyhledal Konstantina a řekl mu: "Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak se náleží." (ŽK 8. kap.) Po jeho kývnutí na přidělený úkol ho vypravil jako císařského vyslance. Z toho vyrozumíváme, že poté, co Chazaři požádali o vyslání učeného zvěstovatele křesťanské víry, císař neznal nikoho vhodnějšího než Konstantina. Další svědectví o známosti Konstantinově a o jeho schopnostech. Není pravděpodobné, že by taková významná osobnost v Byzanci měla hodnost kněžskou, jíž na společenské a církevní úrovni odpovídá spravovat farní církevní obec a sloužit bohoslužby pro své farníky.

Lidé, kteří se od mladí zasvětili službě církvi, teologii (což mělo v Byzanci zároveň společenský rozměr) a vědám, a vynikli v tom, osvědčili mimořádné schopnosti, vystupovali přirozeně v církvi na nejvyšší hierarchické stupně. (Biskupů bylo tenkrát více než dnes, eparchie byly malé a bylo jich mnoho.) Připočteme-li k tomu ještě známost a potažmo přirozenou autoritu ve společnosti i v církvi, není obtížné chápat, proč byly osoby takového formátu v Byzanci svěceny na biskupy (pokud pro to měly kanonickou způsobilost nebo tomu samy z nějakých důvodů nezabránily). Lze si tudíž obtížně představit, že Cyrilova hodnost "filosof" nebyla spojena s biskupskou hodností, zvláště když její získání nic v jeho pověsti či osobních záležitostech nebránilo a když to bylo pro jeho předpokládanou další misijní nebo pastýřskou resp. učitelskou činnost potřebné.

Ve 13. kap. ŽK je psáno o Konstantinově životě po návratu z misií (a před výpravou na Moravu): "Po návštěvě u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů." Někteří vidí ve zprávě, že byl "usazen při chrámu" narážku na episkopskou chirotonii a na přidělení katedry. Je to tedy druhé místo v jeho životopisu, v němž můžeme spatřovat ospravedlnění našeho názoru, že Konstantin přicházel na Moravu jako episkop. Předností tohoto data biskupského svěcení je především vyšší věk Konstantinův, což činí možnost episkopské chirotonie obecně uvěřitelnější.

Ale jsou zde důležitější důvody pro přesvědčení o našem názoru, než jsou vnitřní poměry v byzantské společnosti.

2.) Vypravit do daleké(!) země misionářskou družinu, která je financována a osobně vypravena samotným císařem(!) a je to odpověď na žádost místního zemského vládce, jenž výslovně žádá vyslání biskupa a potažmo vybudování místní církve, - to není představitelné, kdyby v jejím čele nestál biskup. To by byla pro knížete, který žádal "učitele a biskupa" spíše urážka (vlastně by to v rozporu s celou tradicí znamenalo, že Rostislavova žádost nebyla vyslyšena ani v Římě ani v Konstantinopoli). Kdyby císař s patriarchou nechtěli na Moravu poslat biskupa, pak by tam zřejmě neposlali nikoho. A kdyby tam chtěli vyslat Cyrila jen kvůli jeho lingvistickým schopnostem a Cyril nebyl z jakýchkoliv důvodů biskupem, pak by určitě připojili k výpravě někoho dalšího, kdo by biskupskou hodnost měl. Vždyť tato misie je výsledkem navázání vztahu dvou panovníků a je do ní patrně (alespoň částečně) vkládán i politický rozměr, proto by měl být církevní vyslanec císaře na patřičné hierarchické úrovni.

3.) Představme si, že by na takovou dalekou výpravu vyšel sv. Cyril v hodnosti kněze. Znamenalo by to, že je sem sice vyslán šířit a upevňovat víru, budovat místní církev, jenže při tom nemůže provádět elemetární součásti takového díla - tj. ani vysvětit nově postavený chrám či kapli (natož aby vysvětil další kněze). Kdyby zde byl jediným knězem (Metoděj byl zřejmě opravdu jen diákonem), pak v případě jeho nemoci (a o Cyrilovi bylo známo, že je subtilní tělesné konstituce), by se na Moravě ve slovanských chrámech prostě nekonaly liturgie! Jak by to asi působilo, vezmeme-li v úvahu převahu franského duchovenstva? To by tedy byla divná misie. A nebo to nahlédněme z hlediska prostorového - mělo by smysl pro misii v předpokládaném rámci celého Rostislavova území vyslat jediného kněze? I kdyby se Cyril těšil výbornému zdraví a byl plný sil, pak by to znamenalo, že každou neděli může být na Moravě pouze jediná slovanská bohoslužba (pravoslavní považují tzv. binaci, čili službu dvou či více liturgií v jednom dni jedním knězem a potažmo dvakrát či vícekrát denně přijímat Tělo a Krev Kristovy, za nehoráznost). A není to jen otázka nutnosti dalekého cestování na každou liturgii, ale též věc fyzické dostupnosti této Cyrilovy bohoslužby pro zástupy věřících shromážděných na místě samém. Na náměstích či stadionech se ještě nesloužilo, mikrofony a ozvučení neexistovalo, obrovské stavebně náročné katedrály zde ještě nestály, což znamená, že dostat se na doslech takové bohoslužby je možno jen pro velice omezený počet lidí. Jak by se mohl národ účastnit slovanských bohoslužeb a seznámit se s nimi a zamilovat si je, kdyby se zde konala v průběhu celé cyrilometodějské misie každou neděli na celém území jen jedna? Drtivé většiny lidu by se slovanská bohoslužba v praxi vůbec netýkala. Vše by bylo záležitostí jen knížete Rostislava a hloučku jeho dvořanstva. A takováto podivná elitářská misie že by mohla dosáhnout toho fenomenálního úspěchu, o němž víme? Vyloučeno.

Prolog cyrilometodějského hesla Wikipedie tvrdí, že sem na Rostislavovu žádost vyslali byzantský císař a konstantinopolský patriarcha dokonce jen jakéhosi prostého mnicha. Lze přijmout názor těch, kteří to hlásají, i kdyby současně prohlašovali, že Konstantin byl třeba i nejproslulejším učencem své doby? Tito lidé - jak se domnívám - nemají žádnou představu o pravoslavném církevním životě. Mnicha je možno vyslat na misii tam, kde ještě neznají Krista, aby tam hlásal evangelium a připravil půdu pro budování církve. Jenže na Moravě už křesťané byli; zde se jednalo právě o budování církve.

Kdyby na misii, která na základně pozvání místního vladaře pokládá základy místní církve, organizuje církevní život a buduje církevní strukturu, nebyl biskup, byla by to tak významná skutečnost, že by asi byla zmíněna nebo by se jinak výrazně(!) promítla do zpráv, které se nám dochovaly.

4.) Ale pojďme dál. Přesuneme se na závěr společné mise obou bratří na Moravě. Je možné si byť jen na okamžik představit, že by sv. Cyril a Metoděj odcestovali po úspěšné misii domů a zanechali Moravu na neurčitou dobu bez slovanských bohoslužeb - čili chrámy a církevní strukturu, kterou vybudovali, nechali bez jakékoliv kněžské pastýřské správy? A to za situace, kdy kolem kroužili závistiví a nepřátelští franští kněží a biskupové? To by bylo naprosto nezodpovědné chování, takto by se mohl chovat jen misionář, jemuž osud jeho nového stádce neleží na srdci. Takovou myšlenku lze připustit jen s největšími obtížemi. Kdyby zde byl jediným knězem Cyril a potřebovali odvést vybrané kandidáty domů k vysvěcení, nemohli by to učinit jinak, než tím způsobem, že by kněz Cyril zůstal na Moravě, kde by pokračoval ve službě, a Metoděj by s žáky putoval do Konstantinopole. Na Moravě by se konaly bohoslužby a nebyla přerušená misijní a pastýřská práce. A nebylo by v takovém případě praktičtější, aby napsali domů dopis s žádostí o vyslání nějakého biskupa na krátkodobou návštěvu za účelem vysvěcení adeptů kněžství? Poté by se mohli vracet domů spolu s tímto biskupem.

Shrnuto: když se oba Soluňané rozhodli k návratu a opouštějí Moravu, je naprosto jisté, že zde zanechávají fungující a dobře organizovaný duchovenský sbor slovanských kněží. Což znamená, že sv. Cyril musel být biskupem, aby je mohl v průběhu svého zdejšího působení vysvětit. (Myslím, že nikoho ani na okamžik nenapadne, že by slovanské kněze pro cyrilometodějskou církev mohli světit franští biskupové.)

5.) Určitým argumentem k zamyšlení je i skutečnost, že si Moravané při povstání (871) proti Frankům (po Rostislavově smrti, když Svatopluk byl zajat, v době nepřítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na Moravě) zvolili do čela povstání slovanského kněze Slavomíra. Kde se tu vzal, pokud ho nevysvětil Cyril?

6.) Berme v úvahu, že sv. Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu jistě sami. Stáli v čele celé misijní výpravy, která tu měla zakládat plně žijící místní církev. Určitě byli ve výpravě i stavitelé, ikonopisci, žalmisté a zpěváci, kovotepci a další lidé, kteří něco uměli a mohli zde Moravany naučit, co je pro církevní život zapotřebí. Putovali s nimi jistě i učitelé (těžko si představit, že by ve zdejších školách nesli celé břímě učitelské práce jen oba bratři) i opisovači knih. Byl zde pomocný personál, vezli chrámové vybavení, vzácná roucha, a tudíž byla součástí výpravy i nějaká ozbrojená družina. Opravdu si myslíte, že by v čele nákladné císařské výpravy stál kněz? A to výpravě právě z Byzance, kde bylo takové množství biskupů?

7.) Hlavním argumentem pro ty, kteří odmítají myšlenku Cyrilova biskupství, je skutečnost, že se vypravil se svými žáky do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni. To je působivý argument, ale má snadné a logické vysvětlení, jež neprořečí biskupství sv. Konstantina. Oba svatí bratři se po úspěšné misii vraceli domů. S návratem zpět na Moravu už nepočítali. Jejich úkolem bylo zajistit pokračování Moravské církve, kterou postupně opatřili vším potřebným. Zbývalo jen jediné - zajistit pro další rozvoj církve a pro trvání její samostatnosti, aby měla své vlastní biskupy. Kdyby po sobě zanechali vybudovanou církev bez biskupů, byla by s ohledem na okolnosti předem odsouzena ke zkáze; nikdo by nemohl světit další kněze, nové chrámy, vést církev; časem by spadla Frankům do klína. To si svatí bratři samozřejmě museli uvědomovat. I když byl sv. Cyril biskupem, vysvětit mohl jen kněze, ale nikdy ne dalšího biskupa, protože k vykonání biskupského svěcení jsou potřeba tři biskupové (v nouzi dva, ale v žádném případě nestačí jeden).

Takže cesta do Konstantinopole byla nejen návratem svatých bratří domů, ale současně i odvezením vybraných žáků k biskupskému svěcení, které nemohlo být na Moravě zajištěno. Skutečnost, že ve výpravě byli nejen kandidáti biskupského svěcení, ale i kandidáti kněžství, nás nemusí mást. Lze předpokládat, že jim byzantští misionáři chtěli dopřát v rámci přípravy k církevní činnosti návštěvu matky církve. Chtěli, aby co nejvíce duchovních, kteří budou na Moravě sloužit, vidělo Konstantinopol, bohoslužby v chrámu Boží Moudrosti, velkolepost plnosti tradiční církevní kultury, duchovní sílu tradiční křesťanské společnosti apod. Vždyť to pro ně bude pro celý jejich život inspirace a posila, kterou budou v našem prostředí tak nutně potřebovat (zvláště když už zde nebudou byzantští misionáři - zůstanou místo nich alespoň vlastní vzpomínky na Byzanc). Jako zkušení pastýři jim toto chtěli sv. Cyril s Metodějem dopřát. (Mimochodem, kdyby se tato misie konala v dnešní době, postupovalo by se podle stejných principů. Proto se vypravil vl. Gorazd se svými věřícími na pouť do Srbska, aby naši lidé viděli pravoslaví v síle, kterou zde na Moravě ještě nemohli nikde spatřit. Proto posílal své bohoslovce do Srbska studovat a nezřizoval zde narychlo a ukvapeně nějaké teologické učiliště pro přípravu duchovenstva.) To jsou tedy věrohodné důvody, proč vysvětil sv. Cyril na Moravě jen ty žáky, které už nutně potřeboval jako kněze pro své misijní dílo (a ty už zanechal na Moravě), a ostatní měl v plánu vzít k vysvěcení domů - ať už měli být biskupy nebo kněžími či diákony. V Benátkách se cíl i smysl cesty náhle změnil, ale to už je jiná věc.

Náš církevní historik prot. Pavel Aleš si nad těmi katolickými a protestantskými teoriemi, že sv. Cyril byl pouhým knězem, kladl otázku: Co zde tedy podle těchto teorií svatí bratři vlastně dělali? A když se probíráme tím, co by zde bez biskupa mohli činit, zdá se nám, jako by jim nepravoslavní historikové podsouvali, že zde dělali všechno možné, jen ne to, co tu opravdu konali.

Pokračování příště












Editovat příspěvek č. 922

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště
















Editovat příspěvek č. 921

Administrátor --- 14. 7. 2013
Ambon je osobním weblogem nikoliv oficiální stránkou církve

Prohlášení

Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.

Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.

prot. Jan Baudiš













Editovat příspěvek č. 920

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 920 do č. 923)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz