1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 935 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek

Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu

Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...

www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm









Zobrazit příspěvek č. 934 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 8. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (IV.)

Zamyšlení nad "lidskými právy". O volbě mezi cestou práva a cestou lásky

Součástí cyrilometodějství je spor mezi Východem a Západem, kulturní i náboženská srážka těchto dvou bloků. Proto není možné zabývat se cyrilometodějským tématem a vyškrtnout tento rozměr, resp. nezmínit se jak se cyrilometodějství v tomto ohledu promítá do dnešní situace - od oblasti společenské, přes politickou až k náboženské. Proto se v předchozím a tomto dílu pokoušeme stručně mapovat průmět cyrilometodějství do oblasti společensko-politické, čili do chápání občanských svobod a v tomto dílu i do tématu tzv. lidských práv.

Minule jsme uvažovali o západním pojetí svobody. Dnes tedy se zamyslíme nad fenoménem "lidských práv". Předesílám, že pokud vystupuji proti konceptu lidských práv, pak to rozhodně není proto, že bych měl něco proti zajištění lidské důstojnosti, ale kvůli svému přesvědčení, že tzv. "lidská práva" tuto důstojnost už ze samotného svého principu nejsou schopna zajistit, ba právě naopak - obracejí se v konečném důsledku proti ní.

Začneme úvahou o právu v církvi

Nejprve si musíme na příkladu církevního života, který je nám každému v nějaké míře známý, ozřejmit základní problematiku práva, jako takového, ve světle Evangelia. Teprve poté se pokusíme z takto ustanovené perspektivy pohledět na problematiku tzv. lidských práv.

Církev nehlásá práva ale lásku. Čili přichází k člověku s Kristovým Evangeliem, které je zároveň normou jejího života. Jak se však začala po prvních křesťanských staletích projevovat více a více neschopnost člověka unést mravní imperativ Evangelia a nést v srdci bezpodmínečnou lásku a zachovat čistou upřímnou víru, musela Církev na všeobecných sněmech formulovat dogmata a ustanovit posvátná pravidla církevního života. Byl to však již ústupek lidské slabosti, jinak by Církvi bývalo bylo stačilo jen jediné - Evangelium. Svatí apoštolé vystačili s Evangeliem, ústní tradicí a pár směrnicemi, které pod inspirací Svatého Ducha ustanovili jako návod pro praxi Církve v základních otázkách (vztah křesťanství k Mojžíšovu zákonu, svěcení biskupů apod.) Později však vidíme v Církvi přímo explozi kanonických pravidel, upravujících jednotlivé detaily církevní problematiky a vyjadřujících se k nejrůznějším odvětvím lidského života. Objevují se první dogmata. Co je příčinou tohoto jevu, na co tím Církev reaguje? Na ochladnutí ducha Evangelia v srdcích křesťanů, nárůst herezí, nekřesťanských jevů a hlavně úbytek lásky a rozbroje v církvích.

Pravidla definovaná posvátnou tradicí jsou tedy vlastně připojována k Evangeliu jako jeho nedokonalý výklad (alespoň tak vidí vznik posvátné tradice pravoslavná teologie). Proč jsou dogmata a kanonická pravidla výkladem nedokonalým? Protože každý výklad dokonalého Evangelia je nutně nedokonalý; slovy dogmat se upřesňují Spasitelova slova či výroky apoštolů, tedy zvěst Evangelia, která je však sama zjevená Bohem a tudíž dokonalá do takové míry, jak to jen mohou dovolit lidská slova. Proto další přeformulovávání, rozvádění a výklady už nutně nemohou dosáhnout dokonalosti Evangelia. Není divu, že se svatí otcové, kteří si toto nadmíru dobře uvědomovali, neradi pouštěli do takových formulací. Všechna dogmata vznikla nikoliv sama od sebe a jen sama pro sebe, ale jako reakce na nějakou herezi.

Jak míjela staletí a tisíciletí, lidé ještě více poklesli, takže už nestačila ani posvátná tradice; začaly se psát různé církevní ústavy, prováděcí předpisy, stanovy a úřední postupy apod. Dnes jsme již klesli spolu se světem tak hluboko, že církev prý chce sepisovat podle vzoru světských spolků a politických stran nějaký "etický kodex" či cosi podobného (alespoň jsem někde slyšel, že něco tak světského má být v církvi zavedeno). Každý stupeň na výše uvedeném stálém poklesu duchovní úrovně je výsledkem oslabení ducha Evangelia v životě křesťanů a Církve a svědectvím, že se křesťané už neumí domluvit v lásce a žít a jednat podle evangelijního pravidla lásky. A každé sestoupení o schůdek níže nutně tento pokles fixuje. Nedáme-li si pozor, mohlo by se nám někdy stát, že brzy budeme mluvit a přemýšlet ne o lásce, ale o "paragrafech církevního práva" a nakládat s nimi světským způsobem, tj. po vzoru světských advokátů v nich hledat mezery, vymýšlet kličky, abychom si mohli ospravedlnit, že konáme, co se nám zachce.

Tím vším chci říci jen to, že sám život Církev dokládá nepřímou úměru mezi stavem lásky a rozkvětem církevního práva. Čím méně lásky, tím více důrazu na kánony, pravidla, paragrafy, směrnice, stanovy, řády, normy, vyhlášky, ustanovení, nařízení, úřední pokyny... Ježíš Kristus vydal jedno jediné přikázání - o lásce. A my ho nedokážeme unést.
Všimněme si, jak málo křesťanů je schopno nahlížet např. na kánony jako na zákony lásky, které mají lásce sloužit, vytvářet pro ni v životě církve co nejlepší předpoklady a budovat pro ni nutnou mravní základnu. Vidíme přece, že láska je neodlučnou součástí vnitřní podstaty veškeré pravoslavné posvátné tradice. A vzorem této lásky je vždy láska, kterou ukazoval Pán Ježíš Kristus svou trpělivostí, milosrdenstvím, velkomyslností - a především sebeobětí. To je princip církevního života a nikoliv paragrafy. Novodobé církevní ústavy jsou už jen čistě právním dokumentem - byť samozřejmě může být užitečný a může upravovat církevní život, aby vhodně odpovídal místním poměrům. Jenže bez předcházející lásky je každá církevní ústava úplně k ničemu. Sám o sobě totiž žádný kánon ani ústava lásku nezpůsobí ani nezavedou, mohou ji pouze pomáhat realizovat. A jak přiblíží podstatu Evangelia křesťanům nějaký etický kodex, když se to už nedaří ani Matoušovi ani Markovi ani Lukášovi ani Janovi, o tom můžeme jen dumat.

Vidíme na našem Spasiteli, že neurgoval žádná práva ani pro sebe ani pro nikoho. Proč? Protože láska si nic neurguje. Právo a láska to jsou dva zcela odlišné módy myšlení. Buď se mysl přepne na první způsob nebo na druhý, ale nemůže myslet v obou úrovních najednou. A kromě toho - láska nemůže být vyjádřena žádným právem a už vůbec nemůže být žádným zákonem obsah lásky vyčerpán.

Cílem života Církve tedy nesmí být kánony apod., ale naplnění Kristova přikázání lásky. Práva nechme Západu, my hleďme na vše z perspektivy lásky. Zákony, ústavy a kodexy - tím vším žije světská sféra. Nelze se jí divit, protože svět nemá lásku, a tak jako korektiv života lidí musí nastoupit zákony. Církev dýchá a tepe uskutečňováním lásky. To je její dech a to je oživující krev, která tepe v jejích duchovních žilách. Jestli někdy někde přijde doba, že církev tam přestane všude a ve všem uskutečňovat lásku, pak je takové církevní tělo mrtvé, protože nedýchá a zastavilo se jeho srdce. Mám za to, že církev bez lásky je duchovně mrtvá, i kdyby jinak byla plně kanonická.
Teď nekážu proti posvátným kánonům, jako by nebyly důležité nebo se jimi mělo opovrhovat. Stavím se však důrazně proti tomu, když se kánony stávají samotným principem církevního života, protože pokud proniknou do vnitřní svatyně života církve, pak odsud nutně vytlačují lásku. Základní tři ctnosti jsou: víra, naděje a láska - a největší z nich je láska (1 Korint 13,13). To je ohnisko našeho úsilí v duchovním životě, nikoliv žádná formální pravidla - byť svatootcovská. Prvotní církev žila bez kánonů, bez církevních ústav i kodexů. A byl to život, jehož duchovní síla je Církev vzorem ve všech dobách.

Když převládne v církvi právní myšlení, má to podobné důsledky na víru (resp. věrouku) jako hereze, a ta pak postupně zničí i církevní spiritualitu. Doklad pro toto tvrzení vidíme např. na západním dogmatu "ex opere operato". Toto ryze západní dogma je projevem racionalisticky-právního ducha, který na Západě v teologii převládl. Zavedení tohoto nového dogmatu kromě toho, že vyjadřuje a fixuje Západní odchýlení od původní věrouky (jak dokazuje prof. Osipov), mělo také dopady na církevní zbožnost - a to v oblasti lidové zbožnosti, která se v reakci na neduchovní racionalismus teologů vychýlila do opačného extrému - k plytké emocionální, resp. sentimentální, zbožnosti prostého lidu. Polarizaci vyvolal tento dogmatický racionalismus i v mnišstvu - na jedné straně vidíme v druhém tisíciletí rozmach prakticky zaměřených řádů zabývajících se světskou činností, na straně druhé tam vznikají nové proudy kontemplativní, charakteristické snivou zbožností a pěstováním zbožných představ; a někdy se oba proudy splétají dohromady (jezuité).
Není divu, že právě v prostředí měnící se západní víry i duchovnosti (v posunu myšlení od uskutečňování Evangelia k upínání se na pozemský život a k jeho uspořádání) se rodí koncept lidských práv, jak to popisuje náš autor: »V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, již vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství ... křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. ... Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.« Vše ve jménu svobody, chápané ale nikoliv jako dar možnosti návratu k Bohu, nýbrž uchvácené jako zneužití Boží trpělivosti k pokračování po cestě Adamova pádu. To už není evangelijní pozvání ke svobodě od hříchu, ale výzva k osvobození se od Boha...

A tím plynule přecházíme k hlavnímu dnešnímu tématu:

Lidská práva

Ideologie tzv. "lidských práv" je prezentována a propagována jako vývoj k lepší budoucnosti (ach, to pokušení světlých zítřků!, všichni dříve narození mají trpké zkušenosti s tím, jakými cestami se mělo těchto utopických vizí dosáhnout). Nic proti uskutečňování dobra na zemi! Všichni budeme souhlasit, že ten, kdo škodí nějakému člověku či ho omezuje a omezuje jeho potenciál a škrtí jeho možnosti, páchá bezesporu zlo, které je nutno odsoudit a případně se proti němu i postavit a bojovat (křesťané nejsou pacifisté). Pácháním zla na bližním se slouží ďáblu. Samozřejmě všichni budeme souhlasit s tím, že je dobré, mohou-li lidské bytosti svůj pozemský život prožít s co největší lidskou důstojností. Otázkou je, jak to zajistit. Ježíš Kristus zve lidi k víře v Evangelium, k pokání a to je přivádí k uskutečňování lásky a potažmo dobra. Evangelium je pevným základem pro skutečné dobro pro všechny lidi, a nikdo doposavad nevymyslel nic vznešenějšího, lepšího, realističtějšího a životaschopnějšího. Program tzv. lidských práv si do svého základu vložil skryté heslo: "Jde to i bez Evangelia." Myslí se tím: "Bez Krista se lidstvo může docela dobře obejít." Skrytě se nám tu tvrdí, že vlastními silami se lidstvo vyvine k dobru a Boha k tomu nepotřebuje.

Veškerý vývoj lidské společnosti či člověka jako jedince, který nám slibuje jakýkoliv bezbožný koncept (ať už komunismus, či konzumismus, totalita nebo současný typ tzv. demokracie) je podle našeho názoru falší. Byl to snad Chomjakov, kdo řekl, že bez Boha se jakýkoliv progres člověka mění nevyhnutelně na regres - místo vývoje nastupuje nutný úpadek. Důkazů pro toto tvrzení kolem nás najdeme, kolik je libo.
Střet mezi cyrilometodějstvím a západnictvím, myslím, probíhá i na této rovině. Svatí bratři k nám přinesli spolu s Evangeliem i vývoj - čili růst společnosti, který se může dít na úrovni společenské, kulturní i politické, když si společnost vytkne za hlavní smysl a cíl svého života uskutečňování Evangelia čili Kristovy lásky. Západ (byť ještě formálně pravoslavný) už v té době v sobě nesl semena duchovní regrese - čili v jádru nekřesťanskou důvěru, že nějaké formality a světské páky (ať už je to vymezení tří liturgických jazyků, politické nebo dokonce i vojenské angažmá církve, světská moc církve, či právní osnova církevního života) mohou nahradit lásku a duchovní svobodu, kterou přináší Evangelium. Pozvání k vývoji a růstu, které k nám svatí bratři přinesli, tvrdě narazilo na problematický myšlenkový stav západního křesťanství, které se už tenkrát obracelo na cestu duchovního úpadku (bráno z hlediska Evangelia a původní křesťanské duchovnosti). Kromě toho narazila cyrilometodějská misie i na kulturně-civilizačně nevyvinutý stav západní společnosti (oč méně byla kulturní, tím byla sebevědomější), ale to už je jiná otázka.
* * *

O směřování Západu bylo rozhodnuto už v 9. - 11. století (u nás i ve světě). Západ v této době, tj. hned po překročení prahu skutečného rozmachu své christianizace, zapomněl na to, že se Kristus o člověka se světem nedělí a nelze tudíž sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. Z každé rozdvojenosti bude nakonec odpadnutí od toho lepšího a vyššího. Proto západní křesťanství postupně ztrácelo svůj původní duchovní obsah.

Vyprchání duchovního obsahu však pro Západ neznamenalo chřadnutí na poli misijní aktivity. Typicky západní sebedůvěra, projevující se přesvědčením, že Západ má morální povinnost vnutit svůj světonázor a způsob života celému okolnímu světu, zůstala. Všimněme si, že dávné křižácké či jezuitské misie západního křesťanství se dnes změnily na západní misii lidských práv a demokracie. Misijní prostředky se moc nezměnily - místo misie mečem a křížem máme tu dnes lidskoprávní misi bombami a Coca-colou. Dodnes nesnášenlivý a k jiným kulturám netolerantní západní duch se zformoval právě v době, kdy Západ špatně uchopil křesťanství (tj. někdy kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí). Slepá víra Zápaďanů v jejich civilizaci a v poslání ji šířit jakoby pro dobro celého lidstva způsobuje, že mnozí už dnes ani netuší, že Evangelium nabízí člověku něco daleko lepšího, než jsou osvícenské pilíře jejich společenského systému, včetně lidských práv. Místo dočasné důstojnosti nás Kristus totiž zve k důstojnosti věčné. Možnost spásy - to je přece vrchol lidské důstojnosti. Co většího kdo může člověku dát? Co většího může být člověka připraveno už zde v jeho pozemském životě, než uskutečňování Evangelia, šíření lásky, konání milosrdenství kvůli našemu Pánu, který je nevysychajícím pramenem inspirace k dobrotě v mezilidských vztazích? (A to nyní opomíjím duchovní cestu poznávání Boha a sjednocování se s Ním, na kterou Evangelium člověka uvádí.)

Je zajímavé, že našemu autorovi (hlásajícímu, že na pozadí římskokatolické církve »vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity«, nevadí skutečnost, že tato koncepce vznikla jako ateistický projekt, ani fakt, že vznikla jako součást vzpoury proti církvi (a proti Bohu).

Lidská práva jsou atropocentrickým konceptem, který je ve svém nejhlubším principu útokem proti Bohu (jakýkoliv antropocentrismus je dobře symbolizovatelný Babylonskou věží lidské pýchy). Každý, kdo se považuje za křesťana, by - myslím - měl cokoliv antropocentrického (člověkostředného) zavrhovat jako úpadek. Vše, o čem píše náš milý autor článku (viz citaci výše) o demokracii a lidských právech a čím se Západ tolik pyšní, vyrostlo na půdě odpadnutí Západu od Krista. Proto všechny tyto západní koncepce v sobě nesou ducha této apostase a jejich aplikace či adorace tuto apostasi jen více prohlubuje.
Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že idea důstojného lidského života, obrany našeho pozemského bytí před bezprávím apod. není sama o sobě jistě nic špatného. Vždyť pomoc člověku a jeho obrana je součástí křesťanského myšlení. Jenže mezi církevní úctou k člověku, jakožto Božímu obrazu, a ideou lidských práv panuje shoda čistě vnějškové podobnosti, duchovní náplní se dramaticky liší. Prosazování lidskoprávní doktríny se totiž postavilo do konfliktu s duchovními principy věčné lidské důstojnosti. Pozemské a dočasné se tu hájí na úkor duchovního a věčného, boj za pozemskou stránku lidství v tomto kontextu odvádí člověka od zápasu za spásu, a duch boje za pozemskou lidskou důstojnost se pak stává duchem antikřesťanským, potažmo antikristovským. Důležité je zde (ostatně jako všude jinde) správné pořadí věcí - udělujeme-li prioritu věcem záchrany člověka pro věčný život, je následně požehnané a správné starat se též o pozemskou stránku dočasného lidského života. A více než to! Milosrdenství a dobrota vůči bližním jsou projevy a znameními působení blahodati Ducha Svatého v člověku. Křesťanství přece hlásá péči o chudé a trpící, avšak klade důraz, aby v mysli a srdci křesťanů nepřevážilo cokoliv, co patří tomuto světu, nad získáváním nebeského království. Jasně to postihuje výrok Pána Ježíše: "Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (tj. pozemské tělesné potřeby) vám bude přidáno." (Matouš 6,33) Koncept lidských práv se však tváří, jako kdyby o žádném Božím království nikdy žádné řeči nebylo, nebo jako by bylo psáno: "Ať se lidé starají o pokrmy a oděvy, a Boží království jim k tomu bude přidáno."

Zde jsme deklarovanou důstojnost člověka zúžili jen na základní potřeby a svobody, ale koncept lidských práv jde daleko za ně - a jsou to věci někdy dosti sporné, přičemž rozdíl mezi právem a povinností může být dosti mlhavý (např. právo na vzdělání v praxi znamená povinnou školní docházku, která je svěřena státu a je možno skrze ni výchovu dětí zmanipulovat, jak bylo běžné za totality atd.) Dnes už lidská práva docházejí dokonce k relativizaci základní přirozené mravnosti - např. se hlásá "právo na výběr svého pohlaví" - a právo se rychle mění na ponoukání a úsilí zlomit přirozené zábrany - malé děti mají být ve školkách a školách vedeny k tomu, aby nepovažovaly své pohlaví za něco daného, ale chápaly pohlavní příslušnost jako věc volby.

Bez mravního základu Evangelia a ideje spásy resp. theosis člověka, se jakýkoliv zdánlivě lidumilný ateistický koncept mění dříve či později na dravou šelmu - viděli jsme to názorně na komunismu (94 miliónů mrtvých), vidíme to i dnes v lidsko-právním programu ospravedlňování a normalizace hříchu (po homosexuálech se podle stejného principu "vrozené sexuální orientace" už letos začali hlasitě dožadovat většího pochopení i pedofilové) až k nelidské juvenilní justici, která zabavuje rodičům jejich děti. Směřuje to k euthanasii a eugenice a ke zbavení přirozených práv - rodičů na své děti, lidí na ochranu života před zabitím, občanů na zákonně získaný majetek a samozřejmě na svobodu a soukromí. Už nyní slyšíme náznaky, že svoboda člověka musí být v moderní době nově definována (rozuměj: postupnou erozí omezena). To všechno je v konceptu tzv. lidských práv skrytě obsaženo od samotného jeho počátku.
* * *

Chápu, že pro Západ na cestě tohoto regresu už není cesty zpět. Na možnost celospolečenské změny nějakým protestem hledím skepticky. Stav lidí už dospěl příliš daleko. Naším cílem ostatně není revoluce nebo jiná společenská změna, ale Boží Království, které není z tohoto světa. I v této pozdní demokracii lze (zatím) žít a získávat spásu. To však neznamená, že budu tento společenský řád velebit - jak je zvykem - jako nejlepší ze všech možných režimů a vrchol k toho, co kdy na světě bylo. Je to antropocentrický bezbožný systém vytvořený k životu lidské společnosti bez Boha a k upevnění a šíření odpadnutí lidí od Boha. Snažme se zachránit sebe a ty, kteří jsou toho ještě schopni. K tomuto duchovnímu dílu musíme chápat, že duch vanoucí v těchto západních demokraciích strhává mocnou silou lidského ducha do materiální sféry, k pomíjivým klamům a marnostem. Výmluvné je, jak značná část společnosti zde každodenně utrácí svého ducha ve třech věcech, v nichž promarňuje svou duševní energii, kterou by člověk měl vkládat do duchovního života. Ty tři marnosti a klamy, jimiž zmíněný upír tzv. "demokracie" vysává člověka, jsou nekonečné seriály: zábavy, konzumovaného sportu a bezobsažného příběhu úpadkové politiky.

Nikdy nezapomínejme na to, co je to za ducha, který odvádí lidi od Evangelia a vleče jejich pozornost a naděje pryč. "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje," pravil Pán. Kdo programově rozptyluje kazí shromažďování lidí ke Kristu, stává tím nepřítelem Evangelia. A jak se jmenuje duch, který je Kristovým nepřítelem?
Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. (Matouš 12,30-31) Hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, protože o to člověk, který se toho dopouští, nestojí.
Touto marností je zřejmě většina společnosti stržena k tomu, aby si neuvědomovala pravou podstatu stavu, k němuž vývoj dospěl, a k tomu, aby udělala pro zachování životního stylu pohodlí a zábavy cokoliv (jako narkoman učiní cokoliv, aby získal svou dávku). Je nabíledni, že se blíží doba, kdy náš typ společenského uspořádání "ukáže zuby", kdy se technologie a veškerý vědecko-technický pokrok v jediném okamžiku změní z dobrého sluhy na zlého pána. Lidé z nějakých důvodů nevidí, že tento údajný "pokrok" není slučitelný se zachováním tisíciletého způsobu života lidstva, se zachováním způsobu myšlení a některých rysů lidské přirozenosti, včetně té biologické.

Mohu-li si dovolit malou prognózu, dovolím si zauvažovat, že brzy bude svoboda jedince nově vymezena s odvoláním na prospěch celku. Lidská práva budou vztažena nikoliv k lidské osobě, ale k obecné lidské mase - resp. k lidstvu. Hrozí, že s odvoláním na prospěch lidstva bude možné činit s lidmi cokoliv. To má samozřejmě zásadní vliv na duchovní stav a potažmo věčný úděl člověka. Míra odevzdanosti obyvatelstva těmto změnám lidství a uchvácení růžovou budoucností "dokonalého světa" je už dnes (a bude ještě více) přímo úměrná životní úrovni a stupni demokratizace každého jednotlivého národa.

V tomto světle se zdá, že čím povrchněji převzaly pravoslavné země »prvky současné podoby zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod« od Západu (jak o tom píše náš autor), tím lépe pro duchovní dílo spásy lidí, kteří tam žijí. A pozvání na cestu spásy - to je přece podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli. Vše ostatní je druhotné.

Dokončení příště












Zobrazit příspěvek č. 933 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 3. 9. 2013
O žebříku duchovního života

10. NEDĚLE PO 50nici; síla víry, modlitby a postu

17,14       Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:
17,15       "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
17,16       A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit."
17,17       Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!"
17,18       Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
17,19       Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
17,20       On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
17,21       Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.
17,22       Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí;
17,23       zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili.
(Evangelium podle Matouše)

Pán Ježíš Kristus říká, že i ty nejobtížnější duchovní skutky mohou být vykonány pomocí: víry, modlitby a půstu. Tento trojlístek tvoří trojpramenné lano, které je schopno vytáhnout kohokoliv ze země do nebe, i kdyby byl hříchy obtížen sebevíce. Tomu "lanu" jsme zvyklí říkat "duchovní život". Ačkoliv někomu může připadat jako něco mlhavého, v tomto světě bezvýznamného a bezmocného, má ve skutečnosti ohromnou sílu, která by mohla hory přenášet.

Co je cílem duchovního života? Odpověď pravoslavné svatootcovské teologie je prostá: podobnost Bohu. Obnovit v člověku ztracenou Boží podobu. Další otcové tomu říkali theosis. Synonymum pro to je - spása. Jen to, co se Bohu podobá, může s ním mít věčnou účast. Co se Bohu nepodobá, nemůže s ním mít nic společného ani v tomto životě ani v budoucím. A v čem se člověk může podobat Bohu? Jistě ne v jeho věčnosti (ve smyslu bezpočátečnosti) ani ne v jeho všemohoucnosti. Avšak i přesto vložil Bůh do lidské duše možnosti a schopnosti, jimiž se člověk Bohu podobat může. A to je především možnost a schopnost lásky. Jako Bůh dává svítit slunci na dobré i na zlé a stejně tak na všechny nechává padat déšť, tak se člověk musí snažit o lásku, vlídnost, trpělivost, shovívavost, snášenlivost a dobrotivost ke všem lidem, chce-li alespoň nepatrně uskutečňovat podobnost Bohu, k níž nás Pán Ježíš volá.

Láska je základní vlastností Boha, někteří dokonce říkají, že je jeho podstatou. Proto podobnost Bohu tkví v získání této vlastnosti. Láska je nejvyšší dokonalost a je to sjednocení všech ctností, jejich vrchol. Co je to láska, nelze dokonale vyjádřit, ale křesťanství dosti jasně praví, jak se tato láska získává. Cesta k získání lásky poměrně zřetelně ukazuje křesťanská specifika, která odlišují křesťanství od všech ostatních náboženství a duchovních směrů.

Nevěřte nikdy, že by člověk, který se nesnaží o lásku ke všem, mohl mít s Bohem společného něco více, než světští lidé a nevěřící. Dává-li člověk volný průchod svým vášním nelásky - tedy zrovna těm vášním, které přímo a bezprostředně znemožňují lásku - čili závisti, hněvu, zlosti, panovačnosti, pomstychtivosti, aroganci apod., pak je jeho duše Bohu naprosto odcizena. Srdce naplněné nějakou variantou zloby je spíše slují duchovního draka než příbytkem Ducha Svatého...

Cílem duchovního života proto musí být překonání toho, co se projevuje neláskou, abychom mohli mít naději na přebývání s Bohem v jeho Království.

* * *

O duchovním životě si mnozí zvykli uvažovat jako o čemsi nedefinovatelném, vnitřním, neurčitém, nepostižitelném. Je to pro ně cosi amorfního, co je jakéhosi snivého charakteru a odehrává se spíše jen v představách nebo je to jako oblak, který se neustále mění, rozplývá se a zase tvoří... To je pohled na duchovní život velice vzdálený od našeho pravoslavného myšlení, neboť máme od svatých Otců přesnou metodiku, jak vést toto neviditelné dílo; známe jeho stupně a projevy, víme naprosto přesně, čím je nutno začít, přes jaké stupně se kráčí a kam se chceme dostat, a jak se to vše konkrétně projevuje. O jednotlivých částech duchovního života zde hovoříme často, dnes bych se chtěl věnovat krátkému přehledu celého procesu a to nikoliv ve smyslu obecného rozdělení na očištění, osvícení a zbožštění, ale s poukázáním na zcela konkrétní schůdky, po nichž stoupáme, s objasněním jejich smyslu.

Tento stručný přehled milníků duchovní cesty začneme tím, čím musíme správné duchovní dílo začít. Je to nevyhnutelný základ, bez něhož by se celá zamýšlená stavba dříve či později zřítila, jakožto budova stavěná nikoliv na skále ale na písku. Tou skálou v základech budovy jsou Boží přikázání. To je naprosto nutný předpoklad k realisticky vedenému a tudíž skutečnému duchovnímu životu. Křesťan se musí snažit ze všech sil, aby plnil Boží přikázání a pokusil se uskutečnit ve svém životě Kristovo Evangelium (shrnuto je v devateru blahoslavenství). Toto úsilí je jedinou bránou na cestu očišťování - nemá tedy žádný smysl usilovat o očištění své duše, aniž by se člověk snažil plnit přikázání. Snaha uskutečnit Evangelium je zároveň hlavním kritériem, podle něhož možno usuzovat, zda je člověk vůbec křesťanem a patří-li do Církve. Myslíme to samozřejmě na duchovní rovině, nikoliv v oblasti formálně-právní, kde se vyhodnocuje skutečnost podle kanonických měřítek.

Plnění přikázání má však ještě jednu důležitou funkci v duchovním životě. Přináší člověku sebepoznání. Významnou součástí smyslu existence Božích přikázání je totiž zprostředkovat nám pochopení, že ani jedno z nich nemůžeme splnit. Při poctivé snaze naplnit přikázání a Evangelium zjišťujeme, že nic z toho, co na tomto poli činíme, není dokonalé. Každý náš tzv. "zbožný skutek" je poskvrněn pýchou, vypočítavostí, samolibostí, touhou po chvále nebo slávě atd.

Zlaté svatootcovské pravidlo říká, že svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy. Člověk blížící se k očištění má duchovní zření, jímž vidí, jak jsou všechny jeho zdánlivé ctnosti nakaženy infekcí hříchu; ano, každý plod našeho úsilí je červivý.
Někdo by si dnes mohl pomyslet, jaké je to depresivní učení a škarohlídský pohled na člověka. K tomu můžeme podotknout, že je to pohled hluboce realistický a pro úspěšné dílo duchovní proměny je naprosto nutné znát o sobě pravdu. Tato pravda vyvěrá mj. z nejhlubší praxe lidských velikánů, jimž říkáme svatí Otcové, a dále ze zkušeností s člověkem a z probádání lidského nitra, jak to prověřily generace křesťanských asketů, kteří se v rámci sebepoznání museli stát i psychology a zkušenými znalci zákonitostí našich vnitřních procesů, aby pak mohli vést nejen sebe, ale i další své žáky. A konečně dodejme, že v kontextu Kristova Evangelia a díla záchrany člověka pro nekonečný život a blaženost, není toto poznání lidského stavu nikterak depresivní. Kdo se do toho díla zatím nepustil, neumí si představit, jak je přijetí pravdy o sobě osvobozující, a naopak - jak zatěžující a spoutávající jsou iluze, které o sobě spřádáme a snažíme se jimi přikrášlit tušený nebo dokonce už částečně rozpoznaný neradostný vnitřní stav.
Je-li duchovní dílo úporné snahy o plnění přikázání úspěšné, tak nás jednak oddělí od nejhorších skutků, pádů a hříchů, a zároveň nám dá okusit naši nedokonalost, neschopnost dosáhnout vlastními silami úplné duševní čistoty. Tím se nám ukáže, jak jsme duchovně ranění a jak daleko jsme od Boha.

Sv. Simeon Nový Theolog o tom napsal: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc."

Shrnuto - cesta získávání lásky začíná sebepoznáním, jehož se dosahuje skrze pečlivé zachovávání přikázání a pokáním. To dává člověku možnost uvidět jak reálný stav sebe sama, tj. své vlastní osoby, tak i žalostný stav své přirozenosti, tj. toho, co společné všem lidem.

* * *

Z tohoto vnitřního stavu pak takřka samovolně přichází další stupínek duchovního života - a tím je pokání. Mám na mysli skutečné vnitřní pokání. Nejen takové pokání, které se snažíme v sobě vzbudit, když jdeme ke zpovědi, a za chvilku už na něj zapomeneme a uvažujeme zase stejně bezstarostně jako dříve. Skutečné vnitřní pokání je palčivou bolestí lidského nitra nad svým hříchem, nad stavem odpadnutí od Boha, nad astronomickou vzdáleností, která nás z naší viny odděluje od milovaného Pána. Je to jako rozjitřená rána, jako neutěšitelný bol, který pociťuje každý zamilovaný, kudy chodí, když je oddělen od milované bytosti.

Vnitřní pokání je děs nad tím, kým jsme se stali a co z nás učinil náš hřích. Je to stav, v němž by člověk udělal cokoliv, aby se od poskvrny hříchu očistil. Nic mu nepřipadá příliš obtížné, pokud by mohl mít naději, že se tím zbaví hříchu a uzdraví svou malomocnou duši. Křesťan vidí, jak ošklivým se učinil svými poklesky a pády, a běduje nad tím, že se takto zohavil a není tudíž dost krásným pro svého Milovaného.

Cítit svou ránu a hnisající nemoc, to však znamená nevnímat hřích ve smyslu juridickém (tj. jakožto přestoupení norem a pravidel), ale jako bolest, která opravdu bolí duši. Z toho stavu vzniká nenávist vůči hříchu. Člověk vnímá hřích jako hnus a odvrací se od něj. A tím se rodí svoboda od hříchu. To je velká věc, protože v tomto stádiu duchovního procesu se z otroka stává svobodný. Člověk už není podmaněn hříchem, ale vládne nad ním. Teprve v tuto chvíli se odřeknutí hříchu stává vlastností pevně zabudovanou do myšlení člověka. Doposavad byl boj proti hříchu věcí vůle (a tudíž byl více či méně narušován její kolísavostí), nyní už nitro člověka hřích nepožaduje, skoro jím není přitahován, a tudíž ho nepáchá.
V této fázi procesu duchovního života se prý začíná otevírat duchovní zření. Bůh dává člověku maličko nahlédnout jednak krásu prvostvořené lidské duše, ale zároveň i tu hrůzu znetvoření duše hříchem. Duchovní zření se dává maličko, jinak by člověka ničilo. Nepřipravený a duchovně slabý člověk by neunesl ani plné vidění krásy lidské duše, ani vidění celé ohavnosti hříchu.
* * *

Sebepoznání a pokání nás vedou dál. Dalším stupněm, na který se vystupuje z toho předchozího schodu, je pokora. Opět i zde hovořím o vnitřní pokoře. Nikoliv o tom, co mnozí za pokoru považují. V církvi je běžné, že všichni o sobě říkáme: "Já hříšný... Já nehodný... Já nejhorší ze všech lidí..." apod. Ano, tak nás to učí opakovat posvátná tradice, abychom si o sobě nemysleli, že jsme někdo. Má nás to pomaličku učit pokoře. Jenže to ještě není pokora samotná. Pronášet taková slova totiž ani zdaleka nemusí znamenat, že se s nimi plně a trvale identifikuji a že se stala principem mého myšlení a vstoupila do srdce. Někteří křesťané si někde osvojili tzv. "pokorné chování", okoukali chování mnichů či starců, a napodobují je, a myslí si, že tohle už je ta pokora. Hrají tím divadlo sobě i jiným. Skutečná pokora je stav, do něhož se přichází výše uvedeným procesem očišťování, sebepoznáním a pokáním. Lze bez nadsázky říci, že pravá pokora je projevem společenství s Bohem, neboť jen když člověk okusí blahodatné setkání s Bohem, pochopí celou svou bytostí, že "já jsem nic". To lze jistě chápat i na intelektuální úrovni či prožívat emocionálně, ale to je ještě na hony vzdáleno od poznání bytostného, které je darem a výsledkem dotyku Božího. Jenže neočištěné duše, která není naplněna pokáním, se Bůh nedotkne, protože taková duše od sebe odpuzuje Boží blahodať.

Vztah mezi sebepoznáním a pokorou vyjadřuje i výše vzpomenutý citát od sv. Simeona Nového Theologa: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc." A navážeme na to citací sv. Izáka Syrského: "Odměnu (dostává člověk od Boha) ne za ctnosti ani ne za námahu vynakládanou za získání ctností, ale za pokoru, která se z toho všeho rodí." Není-li tato pokora, jsou námaha a úsilí i ctnosti zatím zbytečné. Ani ctnosti či dobré skutky ani veškerá duchovní dovednosti získané cvičením tedy nejsou cílem duchovního života a nepřináší člověku spásu. To vše má pro naši spásu smysl jen tehdy, přinese-li nám to sebepoznání a pokoru. Tím se liší duchovní učení křesťanského života od nauk pohanských náboženství, jogínských praktik, různých meditačních škol apod.
V buddhismu se např. učí, že pomocí různých meditačních praxí či nějakým duchovním cvičením se mysl člověka zklidní a uvede se do určitého zvláštního stavu, a pak stačí udržovat ji v tomto stavu a ona se sama otevře "nejvyššímu poznání". O pokání či pokoře se tu žádná řeč nevede. Stačí jen cvičit meditaci. To je úplně jiná cesta než to, co učí Evangelium, a tudíž se lze domnívat, že vede úplně jinam, než vede naše cesta. Konec konců stačí si jen položit otázku: Komu se otevře meditací připravená mysl, když nebyla duše připravena pokáním a pokorou? Jakému duchu se otvírá duše, v níž je ještě pýcha? Aplikací duchovního principu "své ke svému, podobné k podobnému" si může každý odpovědět sám.
Pokora je jediný normální stav člověka, protože je to stav společenství s Bohem. Normalitu zde odvozujeme od stavu, do jakého Bůh stvořil člověka. Všechno ostatní jsou stavy hluboce nenormální, nemocné a vedoucí k záhubě. Stupeň normality je tudíž zároveň stupněm našeho společenství s Bohem.

* * *

V průběhu stoupání po duchovních stupních přichází jedno velice nebezpečné pokušení. Duchovní bojovník se musí utkat s myšlenkou, která jej bude chválit za jeho ctnosti a zvláště za pokoru. Ďábel má tisícileté zkušenosti s člověkem a samozřejmě velice dobře ví, že si křesťan při svém zápasu za dokonalost může uvědomovat své dobré skutky a vidět svůj duchovní pokrok a cestu, kterou urazil. A tak vyrukuje na člověka s tímto vážným pokušením, které hrozí znehodnotit vše, co bylo pro spásu doposavad vykonáno. Jak snadno lze přijmout myšlenku na všechny své zásluhy a samozřejmě i na ctnost pokory! A tím se dostáváme už jen krůček k situaci, v níž ďábel učiní z křesťana naprostého hlupáka, který je pyšný na svou pokoru. Jak z toho ven? Jak se vypořádat se všemi dosavadními úspěchy, a nepropadnout pýše?

Formule svatých Otců je prostá: "Pokora nikdy nevidí sama sebe" čili "pokorný člověk nevidí sám sebe jako pokorného", a proto se tím nemůže pyšnit. Kdo kráčí po správné stezce spásy, vidí jen své vlastní hříchy a nevidí žádný svůj úspěch. Vidím-li sám sebe jako pokorného, je to především jasný příznak absence pokory v mém srdci. Opravdu pokorný člověk vidí sám sebe jako pyšného, nafoukaného hříšníka, který ještě nic dobrého nevykonal, naopak ponořuje se stále hlouběji do bahna hříchů. To je vidění, které je dané otevřeným duchovním zřením, kdy asketa vidí svou očištěnou duši jakoby pod mikroskopem a každá sebemenší skvrnka se mu jeví jako cosi obludného. Má tudíž pocit, že nikdo na tom není tak hrozně jako on. To jen my duchovně slepí lidé hledíme na svou duši a domníváme se, že je celkem čistá; nu, nějaké to maličké smítko tam někde asi bude, to bychom byli ochotni připustit, ale taková drobnost není nic proti tomu, co vidím na duši bratra - tam je špíny!

Jakmile si všimnu své pokory, znamená to jediné, že nemám žádnou. Asi jsem duchovní cestu proběhl moc rychle, když mě to na téhle křižovatce poslalo špatným směrem. Takže se pěkně vrátím na začátek, k plnění přikázání, k sebepoznávání k pokání a nebudu daremně snít o tom, že jsem na vyšších stupních duchovního života. Uvidět svou pokoru je důvodem k hluboké lítosti nad svou pýchou.

* * *

Z pokory se pak rodí nejvyšší stav duchovního života člověka, a tím je láska. Skutečná láska je možná jen na půdě opravdové pokory. Opravdová láska bez pokory není možná. Prof. Alexij Osipov porovnává tuto lásku založenou na pokoře s tím, co předkládají jako koncept lásky ostatní náboženství, sekty, protestanti nebo římský katolicismus; tvrdí, že nikde jinde než v pravoslaví se nehlásá a nepraktikuje výše zmíněné svatootcovské pojetí lásky. Jinde totiž nejsou tyto předpoklady a toto chápání lásky: bez sebepoznání nemůže být pravdivé lásky. Dle míry pokory se dává člověku Boží Duch, tj. sám Bůh se dává člověku, Bůh, který je láska.

Jak posoudit, mám-li lásku? Začátek lásky tkví v dodržování Kristových přikázání. Ale pro tuto nejvyšší lásku platí jen jediné kritérium a tím je láska k nepřátelům. Nakolik se člověk snaží uskutečnit Kristovo přikázání lásky, v němž je obsaženo celé Evangelium, a snaží se v sobě vykřesat alespoň plamínek lásky vůči těm, kteří mu ubližují, urážejí ho, křivdí a škodí mu či pronásledují ho, natolik se mu daří uskutečnit Evangelium a natolik je křesťanem.

Lásky pak dosáhl, když jim ve svém nitru nejen dokáže žehnat a modlit se za ně, ale děkovat jim za to jak se k němu chovají. Proměna srdce darem lásky shůry se projevuje tím, že poté, co nám někdo ukřivdil či ublížil, už nás ani nenapadne myšlenka na odpor. V srdci se neobjeví žádná námitka ani nutkání se ospravedlnit, ba co více - člověk cítí s útokem proti sobě bezvýhradný souhlas. Okamžitě a bez přemýšlení uznává, že je opravdu tak špatný, za jakého jej prohlašují jeho nepřátelé, a že si zaslouží to, co mu provádějí, a dokonce - považuje to za dar od Boha. (To je však způsob myšlení, který je nám asi ještě velice vzdálen; světským lidem to dokonce může připadat jako šílenství.)

Resumé: Láska je stavem podobnosti Bohu. Cílem duchovního života. Nezískáme-li lásku, nedosáhli jsme v křesťanském životě ničeho.


(Sestaveno s volným použitím přednášky prof. Alexije Osipova)














Zobrazit příspěvek č. 932 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 8. 2013
O moři, lodi a jak se udržet na hladině a neutonout

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času Pán Ježíš
přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
14,23       Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám.
14,24       Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní.
14,25       Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině.
14,26       Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: "To je přízrak!"
14,27       "Vzchopte se, to jsem já!" promluvil na ně hned Ježíš. "Nebojte se."
14,28       "Pane, jestli jsi to ty," odpověděl mu Petr, "přikaž, ať k tobě přijdu po vodě."
14,29       "Pojď!" řekl mu. A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši.
14,30       Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. "Pane, zachraň mě!" vykřikl.
14,31       Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. "Proč jsi pochyboval, malověrný?" řekl mu.
14,32       Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: "Ty jsi opravdu Boží Syn!"
(Mat 14. kap.)

Krásné čtení z Evangelia. Tuto nedělní perikopu mám moc rád. I když popisuje - jeden z mnoha - konkrétní zázrak, který Pán Ježíš kdysi vykonal, když kráčel po rozbouřené mořské hladině, je to biblická pasáž, která přímo volá po tom, abychom ji vykládali v alegorické rovině, čili též jako jinotaj.

Jednak je tu to moře, které v symbolickém výkladu Písma znamená vždy svět. Nikoliv svět ve smyslu kosmos, ale svět jakožto světskost. Čili chaos, pomíjivost a cosi, co je v protikladu ke sféře Božské. Moře je toho výstižným obrazem. Věčně neklidné, něco, co je ve stálém a při tom marném pohybu. Kalný oceán ukrývající temné hlubiny, kam oko nedohlédne a kde žijí netvoři. Skryté proudy tmavých vodních mas člověku neustále hrozí záhubou. Jeho vlny se bouří a vzpínají proti nebesům, někdy s hlomozem vztekle běsní v marné snaze pohltit vše. To vše je tak přiléhavým podobenstvím světskosti, která svým chaosem nedá nikomu spočinout, udržuje vše, co se do světa ponoří, v neklidu, hrozí strhnout člověka do hlubin neustále pohyblivé marnosti a duchovně zahubit jeho srdce, které pak nemůže dojít pokoje. A pokoj - to je to necennější, co člověk může získat, - a zároveň - bez pokoje v srdci člověk nikdy nenajde štěstí a uspokojení čili vnitřní nasycení, po němž duše každého člověka prahne. Jedině nad mořem světskosti se lidská duše může nadechnout a pocítit pravý život; v nedýchatelnu světského moře duchovně toneme a dusíme se.

Pán Ježíš kráčející po vlnách - asi by nikdo nedokázal vykreslit výstižnější obrázek skutečnosti, že Kristus byl v tomto světě, ale při tom nebyl z toho světa. Jakoby kráčel po povrchu naší světskosti, sestoupil k nám, přijal vše, co máme my, kromě hříchu, ale neutopil se v tom, jako se topíme my. Nenechal se pohltit světským duchem a nám podává pomocnou ruku, jako tonoucímu Petrovi, aby nás rychle vytáhl z marnosti, chaosu a dočasných tužeb po slastech, bohatství a slávě.

Když Pán Ježíš dí apoštolům: "Pokoj vám!" uděluje jim tím to nejcennější, co je možno člověku dát. Neříká: "Bohatství vám!", či "Prospěch a úspěch!" nebo "Slávu vám!" a dokonce ani "Mnohá léta!" nebo "Pevné zdraví!" Spasitel, žehnaje lidem, hovoří o pokoji a myslí tím duchovní pokoj, pokoj v srdci. Církev to po Pánu Ježíši opakuje při každé bohoslužbě a předává tím stále dál a dál Kristův dar pokoje.


Církev jako loď. Na palubě jsou svatí apoštolé a církevní Otcové s přesv. Bohorodicí, loď vede Pán Ježíš a Duch Svatý vane do plachet.

 
Apoštolé v lodi. Na nejrůznějších ikonách bývá církev zpodobena jako loď s apoštoly, přesvatou Bohorodicí a svatými Otci. I toto podobenství je velice výstižné. Loď nese lidi na hladině, aby se neutopili. Díky korábům se člověk může pohybovat po moři, aniž by se do něj ponořil. V tomto jinotajném výkladu Evangelia je ukázáno, že Církev nás drží nad hladinou světa, dává nám schopnost, abychom podobně jako Pán byli ve světě, ale nebyli už ze světa. Díky Církvi tu jsme, ale neutápíme se v chaosu a marnosti. A na této lodi se mohou zachraňovat před zhoubou i všichni ostatní lidé, kteří tonou ve světskosti. Každý, kdo si to přeje, se může nechat vytáhnout Kristem z vody jako Petr a spolu s ním vstoupit do korábu Církve.

Apoštol Petr kráčející a posléze se topící. Slyšel jsem výklad, který v tom vidí předzvěst Petrova zapření, když později při zajetí a výslechu Kristově tento přední apoštol odpadne a ocitne se mimo kruh svatých apoštolů, mohli bychom v předjímce říci - mimo církev. Trojím vyznáním se bude na břehu Genezaretského jezera kát z trojího zapření, a bude tím přiveden vzkříšeným Kristem zpět do lodě Církve podobně, jako teď ho Kristus vytáhl z vody a uvedl ho zpět na loďku.

Mohli bychom v tom vidět i podobenství o křesťanu, který opustí církev zjevně nebo skrytě tím, že začne být ledabylý a neúčastní se církevního života. Zprvu se zdá, že se nic neděje, dokonce ani na jeho vnitřním životě to nemusí být hned patrné. Apoštol, opustiv loď, pár kroků ušel po vodě, ale pak si všiml vichru a bouře, lekl se, a v tom se hladina pod ním rozestoupila, on se propadl a začal tonout. Tak i pozornost křesťana, který se pevně nedrží Církve a jejího života, je dříve či později stržena jinam, odvedena od věcí věčných a rozptýlena vanutím světského ducha. Tento duchovní vichr zaujme člověka, přivábí jeho srdce, a pak přijdou pochybnosti o víře, a člověk se začne ponořovat do vln temného moře.

Petr zvolal k Ježíši o pomoc. Stejně tak i každý topící se v moři světa může zvolat v modlitbě a Pán k němu ihned vztahuje svou pravici. Jde jen o to, zda se člověk vůbec chce nechat vytáhnout, zdali se mu zmítající se moře světskosti nezalíbilo více, než duchovní sféra Božího pokoje a zda je schopen zavolat - resp. se pomodlit - dříve, než jeho duše ve světskosti utone, tj. než úplně ochrne její duchovní život a než se člověk stane mrtvým pro duchovní život i pro vše posvátné a Božské.

* * *

Krátká osobní poznámka na závěr. Toto nedělní čtení patří k těm, k nimž mám zvláštní vztah. Jsem člověk, jemuž spíše než rozjásaný optimismus je blízký pohled biblických proroků bědujících nad zkažeností lidí a nad tím, jak Boží lid opustil svou cestu; blížící se zkáza mi připadá jako něco, co je vidět takřka fyzicky (ale třeba se mýlím). Tato neděle je však chvílí, kdy se zachmuřená oblaka roztrhnou a na zemi dopadne z nejvyššího nebe jasný paprsek ničím nezkaleného světla radosti, že Církev pluje po vodách a nemůže ji potopit ani ta největší vlna. Vždyť ji drží nad vodou nikoliv vztlak, který počítáme dle Archimedova zákona, ale skutečnost, že s námi na korábu sedí Pán Ježíš Kristus, který poroučí vichrům a vládne nad všehomírem.

Předobrazem lodi Církve byl jiný koráb - archa Noemova, v níž se zachraňovali z lidského pokolení ti, kteří byli ještě schopni slyšet pozvání k záchraně před potopou. A nikoliv nepodobně se zachraňujeme i my na vodách světského moře. Možná nás nyní čeká bouře a archou to bude zmítat, ale zároveň nás očekává hora Ararat - hora Božího království, kam jednoho dne doplujeme.













Zobrazit příspěvek č. 931 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 8. 2013
Rok 1968 a demonstrace pěti lidí v Moskvě a kozáci u nás

Protiruská kampaň v Čechách opět našla polínko na svůj skomírající ohníček


Účastníci pietního aktu letošní vzpomínky na invazi pěti armád Varšavské smlouvy poblíž Českého rozhlasu (s tramvají č. 13)

 
Česká média se opět ztrapňují hloupě protiruskou propagandou. Dezinformaci o demonstraci deseti zatčených lidí na Rudém náměstí docela výstižně komentují Britské listy, kterým tímto děkuji, že nemusím o tom více psát. Dovolil jsem si sem přetáhnout jejich článek:

* * *

25.8.2013
Zkusili jste zorganizovat demonstraci u britské Dolní sněmovny?
Jan Čulík

Některá česká média dělají humbuk kolem toho, že skupince ruských demonstrantů bylo zabráněno demonstrovat na Rudém náměstí v Moskvě proti sovětské invazi.

Ne, že bych hájil Putina, ale zkuste demonstrovat u britské Dolní sněmovny. Platí zákon, že se tam nesmí demonstrovat do vzdálenosti osmi set metrů. Kdyby tam někdo rozvinul transparent a anglická policie ho zatkla, bude o tom psát IDnes jako o totalitních tendencích v Británii?

BBC: Pět aktivistů, demonstrujících před Dolní sněmovnou, bylo zatčeno
Literární noviny upozorňují, že se za sovětskou invazi r. 1968 omluvil r. 1993 Boris Jelcin:
„Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."

V březnu 2006 Vladimír Putin:
„Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je".

A 4. prosince 1989 představitelé všech pěti států, které provedly invazi:

„Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4. prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."
Viz Britské listy

* * *

Kromě onoho výše dotčeného mediálního serveru se snaživě projevili politicky uvědomělí soudruzi ze serverů: Novinky.cz: V Moskvě zatkli demonstranty proti okupaci ČSSR a samozřejmě Lidovky.cz: Ruští aktivisté se chtěli omluvit za invazi, během chvilky je zatkli. Přinášet takové zpravodajství bez zasazení sdělované informace do kontextu je hrubou manipulací se čtenáři. Doufejme, že novináři dostali za tento "výkon" alespoň o pár stovek přidáno na odměnách.

Co je účelem těchto dezinformací? Zřejmě nahánět Čechům strach z Ruska. Vnuknout jim myšlenku, že Rusko se za invazi neomluvilo a že se to může kdykoliv opakovat. Vlastně by nás ta vytrvalá (a překvapivě málo úspěšná) snaha vykřesat zde zášť vůči Rusku už neměla překvapovat. Víme přece, kdo vládne nad šířením informací a jaké má záměry. Přesto však stále nemohu uvyknout na to, že se toho u nás po roce 1989 tak málo změnilo v oblasti novinářské práce. Vyvolávání antipatií směrem k nějaké světové straně (na západ, na východ, na sever či na jih) pomocí zkreslených informací se tak podobá bolševickému Rudému právu - pamětníci mi možná dají za pravdu, že se dnes dělá "novinařina" podobně jako tenkrát. Je zvláštní, že česká média jsou za každého režimu spíše na straně potlačování svobody; když bylo více svobody na západě, psaly proti západu; teď, když je více svobody na východě, píší proti východu.

* * *


Při letošním pietním aktu před Českým rozhlasem (bývalého ministra zahraničí jistě znervózňují dva uniformovaní jedinci, kteří hrozí dobýt kótu s naším veřejno-právním médiem a vztyčit na ní svou zástavu; viz závěr článku).

 
Rusofóbie se v Česku otevřeně projevovala i ve vládních kruzích. Vzpomeňme na nedávný případ, kdy ministrině Parkanová znemožnila naší pravoslavné církvi uskutečnit projekt charitativního centra v Praze v Karlíně.

Další takovou temnou osobou u nás je Karel Schwarzenberg (účastník schůzek Bilderbergu nebo tzv. Trilaterární komise, pracujících pro nový světový řád, tj. pro rodící se antikristovskou světovládu a totalitu). Jako předseda rady pro národnostní menšiny se podílel na připravě a schválil materiál varující vládu České republiky, že "na českém území se začaly formovat z popudu ruské ambasády a Kremlu kozácké organizace". Podle vládní zprávy jde o „uniformované a ozbrojené oddíly, na zdánlivě historické tradici ruských kozáků“. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Sdružení tohoto druhu by mohly být jen k pousmání, kdyby nebyly přímo řízeny z Kremlu a nekladly by si za cíl prosazování své společenské autority a morálky, na základě vojenské disciplíny a velitelské podřízeností, s hlavními cíli proniknout do všech společenských a státních struktur,“ píšou ve své zprávě. Dokument také varuje před činností Koordinační rady při ruské ambasádě, která sdružuje třicítku menšinových organizací a jednotlivců. Společně s kozáckými spolky tato rada vyvíjí „činnost příslušníků cizí mocnosti ve prospěch cizí mocnosti“, upřesňuje zpráva. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách,“ stojí v šokující zprávě.

Tento skandální dokument vydává svědectví samozřejmě nikoliv o Rusech u nás, ale spíše o panu Schwarzenbergovi, a ukazuje, jak lidé z této skupiny uvažují. Nechtěl by pan exministr nejraději vztyčit někde na východ od nás znovu železnou oponu nebo tu zavést policejní stát (jako za starého Rakouska), kde by byli všichni (a zvláště Rusové) pod neustálým dozorem? Nebo je to jen další výraz současné euroamerické ideologie: každý, kdo nesdílí náš styl života, je nepřítel? Takový podezřívavý vztah k národnostním menšinám a vyvolávání fóbie z lidí, kteří patří jinému národu, odporuje všem idejím o svobodné pluralitní společnosti, k nimž se za jiných okolností lidé typu Schwarzenberga a Parkanové navenek hlásí. Je smutné, že máme (resp. doposavad jsme měli) ve vládě tak exemplární případy xenofobů. Dočkáme se, jak Schwarzenberg rozvine transparent: "Čechy Čechům?" resp. "Evropa Evropanům" nebo "Rusové, pryč z Evropy?" Občas si říkám, že je pro společnost lepší, když někteří lidé raději spí a nechávají zbytek lidí v tomto státě žít v pokoji.

Schwarzenberg si za obsahem zprávy zřejmě stojí a poukazuje na skutečnost, že příslušníci spolků vystupují v uniformách, což prý vzbuzuje pochybnosti. „Z první republiky máme špatné zkušenosti. Když menšinové spolky vystupují v uniformě a mají nacionalistické názory, aspoň se díváme se zájmem, co se bude dít. Nošení uniforem sice není nebezpečné, ale měli bychom si na to dávat pozor,“ dodal. Přirovnává snad bývalý ministr současná ruská sdružení k prvorepublikovým nacistickým organizacím, sudeťáckým spolkům, které se snažily odtrhnout část republiky? Nebo prohlašuje členy Sokola či katolického Orla za nacionalisty, na které si měla první republika dávat větší pozor?

Naštěstí vláda s Schwarzenbergem už padla a nová vláda přiznala blamáž, a varování, že se v ČR rozpínají ruští kozáci a že jsou zde pod taktovkou Moskvy „pátou kolonou“, zrušila. Tato fóbie z Ruska, z něhož naskakuje budovatelům nového světového řádu vyrážka, dává naději, že je na světě pravoslavný lid, který má od Boha sílu postavit se přicházejícímu antikristu.













Zobrazit příspěvek č. 930 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 22. 8. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (III.)

Rozdílný vztah ke svobodě v pravoslaví a na Západě

Pokračování druhého dílu

Zbývající část onoho západního článku o sv. Cyrilu a Metodějovi jsem se původně chystal komentovat jen krátce. V průběhu formulování tohoto komentáře jsem si však čím dále tím hlouběji uvědomoval, že náš autor má vlastně pravdu v tom, jak zdůraznil politicko-společenské souvislosti rozdílu mezi světem pravoslaví a světem západním (čili mezi duchovní sférou, do níž náleželi svatí bratři, a sférou západního papežství). Až se zdá, že jakékoliv pojednání o cyrilometodějské misii nebude úplné, pokud toto téma nezmíní - a to včetně jeho průmětu do naší konkrétní současnosti a nejbližší budoucnosti. A tak se mi nakonec to závěrečné komentování trochu rozšířilo, což znamená, že pro přehlednost musím díl, původně plánovaný jako závěrečný, rozdělit na tři kratší části. Tato první část se bude týkat idejí občanských svobod, další tzv. lidských práv; třetí část se bude věnovat tzv. caesaropapismu.
V článku, s nímž polemizujeme, nám zbývá k promyšlení autorovo pojednání o korelaci mezi politikou a náboženskými rozdíly Východu a Západu.

Náš milý autor píše: "Pravoslavné země mívají autoritativní režimy; prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. Na Západě na pozadí imperiální (římskokatolické) církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity." Katolíci a západní křesťané obecně se rádi hlásí k tomu, že v jejich vlivové sféře se zrodila demokracie a koncepce lidských práv. Pravoslavní jim tuto pochybnou čest rádi přenechávají. Na koncept lidských práv totiž lze hledět jako na ďáblem podstrčenou náhražku Evangelia. Po vítězství osvícenství a potažmo materialismu nastupuje koncept materiálně-právního zajištění těch zbytků lidské důstojnosti, které po odstoupení společnosti od Boha člověku ještě zůstaly. Důstojnost Božích synů vyměnil Západ za důstojnost polidštěné pracující opice, která se postupem času proměňuje na bavící se opici. Místo na nebeské upřel svůj pohled na pozemské. Zatímco perspektivou, kterou dává křesťanu Evangelium, je věčný život, tak perspektivou, kterou dává koncept lidských práv (uvnitř ateistický a materialistický), je věčná smrt (užij si zde, co můžeš, nakonec umřeš a to je tvůj definitivní konec).

„Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici Království Božího.“ (Sv. novomučedník Gorazd II.) Západ si vybral svobodu červů, pravoslaví se upíná k dědictví Božího Království. Zápaďan pragmaticky namítne: "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Jenže Evangelium se vyjadřuje ve smyslu - kdo se spokojí s pozemským, nejenže nezíská nebeské, ale přijde nakonec i o pozemské; kdo usiluje o nebeské, získá nádavkem i potřebné pozemské. Tušíme, že západní přízemní pragmatismus je neslučitelný s pravoslavným pohledem na lidský život prizmatem Evangelia.

* * *

Zamysleme se nyní alespoň letmo nad některými vymoženostmi Západu. Zvláště nad občanskými svobodami a lidskými právy. Troufám si tvrdit, že jsou-li ideje svobody a práv založeny na materialismu, pak jsou hned od svého kořene nezdravé a musí nutně chřadnout. A to raději nechci domýšlet úvahu, že pro člověka, který je od svého stvoření bytostí tělesnou i duchovní, je jakékoliv - na materialismu založené - pojetí svobody, pouhou iluzí svobody.

Na ideje svobody a práv bývá na Západě většinou nahlíženo v povrchním světle. Jako by svoboda byla sama konečnou hodnotou a na nic dalšího už by nebylo potřeba se tázat. Jenže hovoří-li se o svobodě, je nutno ihned spolu s tím uvést jednak míru této svobody, tedy čím je omezena a proč, kde přesně končí, a pak čeho se týká a k čemu ta svoboda má sloužit. Jinak je velebení svobody jen prázdnou proklamací.

Hovoří se tu např. o svobodě slova a projevu, o svobodě vyznání, svobodě pohybu atd. Jenže všechny tyhle svobody mají ve skutečnosti své pohyblivé mantinely (zkus dneska použít svobodu projevu např. k pochybnostem o holocaustu!, a se zlou se potážeš) a ty se pomalu leč neustále zužují, až se zdá, že cílem je podoba těsného koridoru. Jsou tu sice formulace "listiny základních práv a svobod", jenže ty je možné různě vykládat a ohýbat všelijakými dodatky a zákony. A jakmile je svoboda takto relativizovaná, není to už pevně stanovená konstanta, není to definovaná hodnota; jaký pak smysl má velebit ji? Vždyť i vězeň má spoustu svobod - může si např. vybrat, jestli bude chodit v cele sem a tam nebo bude sedět apod.

I dům George Orwealla byl obdařen sledovací kamerou. Velký bratr všechny sleduje. (Kamera tam prý dnes už není; obrázek však i tak symbolicky vyjadřuje skutečnost, že Británie dnes patří k zemím nejvíce prošpikovaným sledovacími kamerami.)

 
Dnes jsme svědky, jak je odsouzen americký voják (ač zřejmě duševně nemocný, zachoval se morálně zdravěji a lidštěji než stovky jiných), který poslechl hlas svědomí, když prozradil informace serveru Wikileaks materiály svědčící o stavu americké diplomacie, aby dle svých slov »odhalil „krvežíznivost“ panující v americké armádě a zároveň demaskoval to, co považoval za „diplomatickou licoměrnost“ Spojených států«. Tyto materály měly rozpoutat smysluplnou veřejnou debatu o dopadech války, zejména o vedení válečných operací americké armády v Iráku a Afghánistánu. »Jeho odhalení zahrnují zprávy o podmínkách vězněných osob ve válečné zóně a předtím nespatřené záběry novinářů a dalších civilistů, kteří byli zabiti při útoku americké helikoptéry. To jsou informace, jež by měly vždy podléhat veřejné kontrole. Americká vláda odmítá vyšetřovat důvěryhodná obvinění z mučení a z dalších zločinů podle mezinárodního práva, navzdory drtivým důkazům, že k nim dochází.« Přesto se rozhodla trestně stíhat toho, kdo tyto důkazy zveřejnil. (Více) Ve státě se "Sochou svobody" dostal bývalý voják Manning trest 35 let vězení za odhalení státních zločinů, zatímco pachatelé a jejich nadřízení zůstávají beztrestní. Místo aby se americký režim zastyděl, krutě potrestá dítě, jež zvolalo: "Král je nahý!" Třeba jednou budou o tomto vojákovi psát čítanky jako o morálním vzoru občanské statečnosti... (Možná by po něm mohli někde ve světě pojmenovat ulici; třeba tu, kde je americká ambasáda.) (Co se svět dozvěděl na Wikileaks o amerických brutálních (a nelidských) vojenských metodách, si můžete připomenout např. zde, zde, tajné video: vrtulník USA v Iráku rozstřílel hlouček civilistů /v tomto článku si můžete přečíst český překlad morálně otřesné konverzace posádky vrtulníku při zabíjení lidí/; krátké čtení je zde.) V jiné současné aféře bylo prozrazeno, že USA státně špiclují své i cizí občany v míře, o jaké se doposavad nikomu ani nesnilo. Je tohle svoboda? Jakou svobodu mají občané, kteří jsou špehováni a sledováni na každém kroku - od kamer na ulicích až po odposlech veškeré elektronické komunikace? Není to konec všech iluzí o západním vzoru lidské svobody? Slavné americké právní poradenské středisko Groklaw ukončilo činnost kvůli hrozbě špehování výzvědnou službou NSA, protože v situaci, kdy není zaručeno soukromí, nemůže pracovat. Hrozba špehování vede k tomu, že lidé se začnou sami cenzurovat (viz o tom zde). To je přece reálná totalita.
Noam Chomsky (1928; americký filosof a lingvista) říkal už před 20 lety o americké svobodě tisku asi toto: Skutečnou svobodu slova máte jen, pokud vás nikdo neposlouchá. Jakmile by vaše noviny či jiné svobodné médium získalo určitou větší sledovanost a tím pádem i vliv, ihned o tu svobodu přijdete. Samozřejmě provedou to naprosto demokratickými prostředky. Filosof Václav Bělohradský říká: "Žiju v privilegované společnosti univerzitního profesora, mám svobodu psát si, o čem chci. To je však zbytková svoboda z minulého století a tu nám určitě velmi brzy vezmou." Stav svobody se na Západě mění do podoby, kterou už formuloval nacistický filosof Heidegger (mimochodem, z jeho myšlenek hojně čerpal V. Havel): „Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda.“ Marxismus to učí docela jasně: "Svoboda je poznaná nutnost." (Tady vidíte příklad myšlení tzv. německé filosofie jako společný zdroj obou totalit 20. stol.) Jinými slovy - můžeš říkat, co chceš, ale musí to být v souladu s tím, co říkáme my.

„Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet” (George Orwell). To je jedna z možných definic svobody slova. Vidíme ihned, jak málo tolerance k této svobodě je ve společnosti. Svobodu nelze zaručit nebo vynutit žádným zákonem, ani režimem nebo doktrínou. (V. Bělohradský dí: "Svoboda přežije všechno, s výjimkou zákona na ochranu svobody.") Proč svobodu nelze zajistit žádným právem na svobodu? Jde totiž primárně o stav lidského nitra. Vnitřně nesvobodný člověk je nemocný a nikdy nebude chtít dát svobodu jiným, aby si dělali, říkali a psali, co chtějí. Vždy si najde nějaký "dobrý důvod" či si uzpůsobí nějaké zákony k tomu, aby svobodu omezil či rovnou nepřipustil. Většinou se používá nějaký veřejný zájem či jakási varianta "obecného blaha" k ospravedlnění cenzury, umlčování, k odůvodnění zákazu diskuse a vyjadřování názoru či hlásání přesvědčení.

Skutečné osvobození člověka musí vycházet z Evangelia a z očištěného lidského nitra. Duchovně pokročilí lidé jsou živým příkladem svobody. Jenže kráčet touto cestou znamená nejprve se trošku omezit, zkrátit svou vnější svobodu, a pak lze poznat svobodu vnitřní. Omezíme-li svou vnější svobodu tím, že se zřekneme hříchu a nemravnosti, očistíme tak své nitro a okusíme svobodu od hříchu. Pán Ježíš praví: "Kdo ztratí svůj život pro Mne (a pro Evangelium), ten jej získá." (Celý kontext viz Mat 10,38-39 a 16,24-26.) A podobně to platí o křesťanském pojetí svobody.

Kristus v Evangeliu promlouvá o svobodě výhradně na rovině duchovní, tj. svobodě od hříchu, od otroctví vášní. Tj. ve smyslu vysvobození od věčné smrti. Vstoupilo toto evangelijní pojetí svobody do ideologie či praxe západních demokracií? Ani v nejmenším. Autor zmíněného článku nemá tudíž vychvalování citované západní koncepce občanských svobod postaveno na základech Evangelia.

Také apoštolé ve svých listech neřešili společenské režimy ani problematiku občanských svobod, ale otázky spásy, věčného života. Učili nepřipoutávat se k tomu světu a k jeho politice. V době apoštolů panoval otrokářský režim - nic vzdálenějšího všeobecné občanské svobodě si už nelze představit; a přesto apoštol píše: "Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista." (Píše to opakovaně: Efez 6,5; Kol 3,22; Tit 2,9) Očekávání spásy vidí apoštol v protikladu ke všem světským vášním; žádné společenské postavení nebrání přijetí Boží blahodati, ale zaujetí světským a tělesným ji odhání. Pro křesťany je smysluplnost čehokoliv z tohoto světa (i svobody a práv) posuzována dle jediného měřítka - nakolik to pomáhá či překáží záchraně člověka pro věčný život.

Svoboda je z biblického hlediska Božím darem člověku. Tento dar můžeme využít k tomu, kvůli čemu nám byl dán, a rozhodnout se pro společenství s Bohem a věčnou blaženost. Můžeme však tento dar i zneužít, rozhodnout se pro zlo a činit skutky, které nás od Boha oddělují. Rozhodnutí a uplatnění svobody se ovšem děje v lidském nitru a nezávisle na vnějších okolnostech. S deklarací občanských svobod to nemá nic společného. V každém společenském režimu si zatím můžeme vybrat konat dobro či si zvolit zlo. A ze svých rozhodnutí se budeme před Dárcem svobody zodpovídat.

Západ na to však hledí z jiné stánky. Adoruje svobodu jako užitečnou a potřebnou pro život člověka a kultivaci či vývoj společnosti. Nuže, podívejme se na to z této perspektivy, a hned uvidíme jeden zásadní problém. Západ rád proklamuje heslo svobody, ale jen velice neochotně řeší otázku: "Svoboda k čemu?" Rozhlédneme-li se realisticky po praktickém společenském životě, nemůžeme přehlédnout, jak čím dále tím méně platí, že svoboda je tu pro rozvoj společnosti a růst jedince a že je tedy určená k využití tvořivých sil lidské duše. Dokonce se už začíná zdát taková odpověď ohledně účelu svobody v celospolečenském kontextu naivní, neřku-li směšná. Současnou odpověď na otázku "svoboda k čemu?" vidíme všude kolem sebe: "Svoboda k hříchu." To začíná být převládající obsah pojmu svoboda v západním společenském myšlení. Svobodu slova či svobodnou diskusi mnozí lidé rádi vymění za svobodu zábavy a svobodu uvolnit mravy.

Jak jsem zde psal už vícekrát dříve, Dostojevský již ve své době pravil, že západní zmnožování lidských potřeb a žádostí není svobodou, ale nejhlubším otroctvím.

Tím však nechci říci, že společenská svoboda není nic důležitého nebo že nemá žádnou hodnotu. Jedná se mi v tomto zamyšlení o účel této svobody (čili způsob využití) a o její původ (zdali vyvěrá z vnitřní svobody). I mně se pochopitelně líbí, že žiji v době a na místě, kde nejsem (zatím) pronásledován, mohu (zatím) publikovat, chodit, kam chci, poslouchat a číst, co chci atd. Prožil jsem určitou část svého dospělého života v komunistické totalitě, takže to pro mě není samozřejmost a dovedu to ocenit. Avšak právě to srovnání s totalitou mne přivádí k poznání, že ač vnější svoboda není špatná, tak - není-li provázena osvobozením vnitřním - mnoho neznamená a nepřináší ani jedinci ani společnost valný užitek, jen více komfortu a pohodlí; v horším případě mravní rozklad všechno zlo s tím spojené. Pohled na vnitřně nesvobodné lidi žijící v prostředí relativní vnější svobody je opravdu zarmucující.

* * *

Jak komplikované může být určení, co je svoboda, se ukazuje právě v těchto dnech na otázce emancipace a šíření homosexuality. Zatímco Západ vehementně vykročil na cestu normalizace homosexuality, a v oblasti právní kráčí ke zrovnoprávnění homosexuálních sňatků s manželstvím (a prohlašuje se to za svobodu a ochranu lidských práv), v Rusku naopak přijali zákon zakazující propagaci homosexuality. Který z těchto dvou postojů je z křesťanského hlediska svobodou? Domnívám se, že spíše než mravní úpadek je k pravé svobodě vždy blíže to, co napomáhá zachování mravnosti, tj. chrání před pádem do otroctví nemravnosti, vášní a hříchu. Takový řád přispívá k zachování vnitřní svobody a ta v autentickém křesťanském prostředí už sama sebou přinese i přiměřenou míru svobody vnější. Západní pojetí se sice tváří navenek jako svoboda, ale vede k vnitřnímu spoutání člověka hříchem. A v důsledku vnitřního zotročení nakonec lidé přijdou i o tu svobodu vnější.

A dále - mějme v patrnosti, že lidským právem je i právo na hřích a na ztrátu spásy čili právo na věčnou smrt. Ano, je právo vycházející z Bohem darované svobody. Právo každého rozhodnout o sobě a o svém věčném údělu musíme respektovat. Jenže máme respektovat i údajné právo strhnout za sebou do hříchu i další lidi, kteří jsouce svedeni či oklamáni, přijdou o věčný život? Nemáme i my právo bránit takovému útoku na spásu lidí?

Někdy to vypadá tak, že vnější a vnitřní svoboda stojí v jakémsi protikladu. Čím více vnější svobody, tím spíše má člověk sklon ke ztrátě vnitřní svobody. Nemocná lidská duše se nechá snadno svést k tomu, aby prodala duchovní svobodu za tělesnou čili duchovní výsady a pohodlí, podobně jako biblický Ezau prodal prvorozenectví za misku čočovice (viz Velký kánon sv. Ondřeje Krétského). Na znalosti této zákonitosti ostatně stojí ideje půstu - "co vezmeš tělu, tolik dáváš duši" (sv. Basil Veliký).

* * *

Nemoc a poškozenost našeho lidství už dávno předurčila lidstvu jeho neodvratný konec zde na Zemi. Jeho nástup je mj. otázkou lidských možností. Čím více možností dostanou lidé jako celek, tím výrazněji mohou projevit nemocný stav své duše a změní zemi v peklo. Občanské svobody, pokročilé technologie a jiné prostředky, jimiž může člověk materializovat nemocný stav svého nitra čili otiskovat nemoc své duše do stavu společnosti a okolního světa, to vše je zároveň urychlováním realizace nastávajícího konce. Vše zásadní o osudu tohoto světa je už předem dáno prvotním lidským hříchem. Dnes už se z mlhy budoucnosti vynořily nejen obrysy způsobu konce, ale prokresluje se čím dále tím více podrobností, jak to zřejmě bude probíhat a co se stane s lidstvem.

Jedinou nadějí je přechod z tohoto rychle hynoucího světa do Božího Království, který probíhá již dva tisíce let, a blíží se doba, kdy se dveře zavřou. Je potřeba využít všech sil, které nám ještě zbyly, a svým srdcem tam vstoupit, abychom nezůstali trčet na této potápějící se lodi. Zřejmě si málo uvědomujeme, že smyslem příchodu svatých Cyrila a Metoděje nebylo především dát Slovanům písmo, ale vybudovat zde i pro ně přechod z tohoto světa do Království Kristova, do nebeského Jerusalema.


P.S.
Právě v těchto dnech, kdy si společnost připomíná invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, se probírá v mnoha článcích a úvahách též rozdíl mezi komunistickou totalitou a západní svobodou. Chtěli jsme svobodu a byli násilím udrženi v totalitě. Na základě této smutné historické epizody se znovu a znovu utvrzuje báje o svobodném Západu a totalitním Východě, jak k tomu konverguje i autor článku, s nímž polemizujeme. Bohužel jen málo pisatelů různých úvah na toto téma má tu odvahu a poctivost nezavírat oči před faktem, že totalita má svůj zdroj na Západě, v západním ateistickém myšlení a v západních atropocentrických hodnotách. Všechny totality, které Evropa dvacátého století okusila, mají tento původ. Komunismus vychází z tzv. německé filosofie a jeho ideoví tvůrci nebyli Rusové, ale Marx, Engels atd. Do Ruska byl importován ze Západu jakožto válečná zbraň, která měla rozvrátit carské Rusko. Lenin vyslaný (německými magnáty a poradci císaře) v zapečetěném vagónu z Curychu byl čímsi jako později atomová bomba vypravená směrem na Japonsko. Ruská revoluce pak byla financovaná americkými bankami. To jsou kořeny událostí r. 1968. Dnes se Rusko této západní infekce částečně zbavuje a stává se svobodnějším prostorem než Západ. A co se týče té druhé totality - o původu fašismu ani není potřeba hovořit. A poslední totalita, která se právě rodí, bude otevřeně západní produkce a v západní režii.


Pokračování příště
















Zobrazit příspěvek č. 929 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 13. 8. 2013
Výzkum veřejného mínění naznačuje, že čas se blíží

Třetina Izraelců prohlásila, že si přeje obnovu dávného židovského velechrámu v Jerusalemě

Výsledky průzkumu veřejného mínění prováděného Společným fórem organizací Chrámové hory.

30% izraelských židů vystupuje ve prospěch výstavby "třetího chrámu" na Chrámové hoře v Jerusalemě. 45% je proti a 25% se nedokázalo k této otázce jednoznačně vyjádřit.

Podle slov iniciátorů průzkumu veřejného mínění svědčí jeho výsledky o postupném posilování názoru, že Chrámová hora je svatým a nejdůležitějším místem pro vyznavače judaismu. Posledních několik let je v národním, náboženském a ultraortodoxním sektoru izraelské společnosti patrná změna vztahu k Chrámové hoře. V současnosti existují desítky společenských hnutí, jejichž činnost je zacílena na zrušení status quo tohoto posvátného místa. Některé z nich organizují práce kultových předmětů, které byly používány v Chrámu v minulosti. Jiné zase provádějí aktivní přípravu k plnému obnovení Chrámu, včetně zajištění obnovy přinášení zvířecích obětí. Další se zabývají politickým lobbingem a zajištěním co největšího počtu židovských návštěvníků Chrámové hory.

Stále častěji zní v poslední době výzvy k zavedení novému režimu na Chrámové hoře. Mnohé organizace vyzývají vládu, aby dovolila židům modlit se zde, protože v současnosti je to zakázáno. Vysvětluje se to obavami vlády z mezináboženských střetů a vzplanutí násilí, vždyť toto místo je posvátné také pro muslimy, zde jsou kultovní stavby i pro islám - mešita Al Aksa a Skalní dóm. Přesto mnozí nábožensky založení židé mají zato, že stát je povinen přiřknout věřícím právo modliteb na hoře; podle výzkumu společenského mínění 70% věřících židů se vyslovilo pro a jen 22% to odmítlo. 48% respondentů souhlasilo, že je nutné zavést na Chrámové hoře nový režim.

Z nábožensky založených židů podporuje výstavbu chrámu 43%. Z prostředí ultraortodoxních a tzv. ultraorthodoxálních nacionalistů je to pouze 20%, kdežto z prostředí světských židů je to 31%. Celkem bylo dotázáno 523 izraelských židů.

Oficiální představitel fóra Ieguda Glik poznamenal, že tyto údaje značí, že "pokusy distancovat izraelský národ od jeho svatyně se zhroutily". "Státní orgány musí věnovat pozornost tomu, co říká národ, který požaduje zavedení státní suverenity na Chrámové hoře," zdůraznil Ieguda Glik.

P.S.
Pravoslavnému křesťanu asi není potřeba vysvětlovat, že postavení "třetího chrámu" je naplněním proroctví o příchodu Antikrista. Proroctví má tři body a obnovení chrámu by znamenalo splnění už druhého z nich.











Zobrazit příspěvek č. 928 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 9. 8. 2013
Slovo k situaci v naší církvi

O svobodě svědomí

Naše místní církev se vlivem posledních nedobrých událostí ocitla v situaci, kdy jsou její členové rozděleni na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Obě strany sporu jsou pevně přesvědčeny o správnosti svého postoje a o tom, že vedou spravedlivý boj za pravdu a dobro v církvi a že jen pokud zvítězí jejich myšlenka, tak bude pravdě a spravedlnosti učiněno zadost a v naší místní církvi opět zavládne pokoj, mír a jednota.

Je ovšem zřejmě potřeba položit si otázku, zda je možné tento pokojný stav naší církve zajistit vítězstvím jedné ze stran, když oba tábory jsou početné a jsou hluboce přesvědčené, že se zde působením druhé strany dějí rozbroje, nespravedlnost a úpadek.

Zdá se přitom, že v zápalu ostrého boje, kdy někteří již vystříleli tvrdou munici, mnozí zúčastnění zapomněli na jednu důležitou věc: že jsou křesťané a měli by se podle toho chovat.

Jenže, buď mírný, milosrdný, shovívavý a plný křesťanské lásky, když tě tvůj odpůrce pronásleduje, laje ti, nadává a obviňuje tě ze lži, pokrytectví, zištnosti, odhaluje všechny tvé spáchané hříchy a vyčítá ti i to, co ty sám považuješ za své dobré skutky! Mnohým se zdá být příliš těžké chovat se smířlivě a někteří dokonce řeknou, že by byli blázni, kdyby ustupovali svým nepřátelům.

Naše církev se tak stává místem, kde hrozí, že se vytratí nejen křesťanská láska, ale i obyčejná lidskost, nelítostný boj ztrácí lidský rozměr úcty k člověku.

Jsme v tomto stavu vydáni na posměch ďáblu a světu. Církevní život bez lásky, ale zato s velkou dávkou zášti, povýšenosti a nenávisti mezi jejími členy, i tak může vypadat „sůl, která ztratila svou slanost. A co se učiní s takovou solí? Vyhodí se ven a lidé po ní budou šlapat“ (Mat 5,13; Mar 9,50).

Pán Ježíš Kristus v evangeliu praví, že „zbuduje svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Nebuďme ale bezstarostní, protože se může stát, že vlivem svého smýšlení a chování ztratíme Boží blahodať a Bůh nepožehná tomu, co už není světlem světa, ale ostudou pravoslavných křesťanů.

Nedopusťme proto, aby ve světě bylo lépe než v církvi.

* * *

Jak ale z nastalé situace ven? Lidové přísloví říká: „Co se stalo, nemůže se odestát.“ Ano, princip kauzality, který na tomto světě platí, je neúprosný. Co je však ve světě nemožné, v Církvi možné je. Církev je místem duchovního zápasu. Tam, kde se děje duchovní zápas, Bůh pomáhá. Když se budeme snažit o smír, není možné, aby naše úsilí nepřineslo své plody. Když zapřeme sami sebe, pokoříme se, jak nás nabádá Pán, vzájemně si odpustíme a uznáme své chyby, stane se naše církev opět místem, kde se dá dýchat.

V první řadě bychom neměli pohlížet na své odpůrce výhradně jako na darebáky, lidi zištné, mravně zkažené a plné zla. Ctěme svobodu svědomí a lidskou důstojnost svých bratří a sester a svých duchovních synů a dcer. Nedémonizujme ty, kteří stojí na druhé straně barikády či prostě mají jen jiný názor, než my. Nemluvme o nich jako o lidech špatného charakteru, snažme se je lidsky pochopit. Zkusme vidět také jejich dobré stránky a upřímnost jejich srdce. Odpouštějme, mějme mezi sebou lásku. „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku.“ (Jan 13,35) Nezatvrzujme tedy svá srdce.

Vzpomínám si na seminární kapli naší prešovské bohoslovecké fakulty. Na oponě v královské bráně ikonostasu byl vytkaný nápis: "Nové přikázání vám dávám, abyste milovali druh druha" (Jan 13,34). Když uvažuji nad tím, proč náš spirituál vybral zrovna tuto biblickou citaci, představuji si, jak přemýšlel, která slova Pána Ježíše by měli mít bohoslovci a budoucí kněží stále před očima. Čtyři roky studia chodí bohoslovci každý den ráno a večer na bohoslužby do seminární kaple. Nápis, který tam je na ikonostasu, se jim nutně musí "vypálit" do paměti. Jsou to slova, která po dobu své duchovenské formace a teologické výuky budou vidět nesrovnatelně častěji, než cokoliv jiného. Otec spirituál si to dobře uvědomoval a chtěl tam umístit poselství, které si mají bohoslovci přinést na své farnosti a šířit je po církvi. Nechal tam vepsat to, co je nejen podstatou evangelia, ale zároveň i tím nejdůležitějším pro život církve. (Pozn. red.)
Nestali jsme se přece křesťany proto, abychom odsuzovali, trestali nebo nenáviděli, ale proto, abychom milovali Boha a své bližní.

Milujme své nepřátele, jak nás nabádá náš Spasitel. Není hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Když se mu chceme podobat, také upřímně odpouštějme těm, kteří se provinili, či nám ublížili, nebo se jen domníváme, že se tak stalo.

Neobelhávejme sami sebe a nespatřujme sami sebe jako dobré, ale buďme si vědomi, že jen Bůh je dobrý. Když se člověk má stát lepším, nesmí věřit svému vlastnímu úsudku, ale má se učit v církvi z evangelia, jak se věci mají a co je pravé dobro.

Dobrý člověk nesmí o sobě uvažovat jako o dobrém. Chceme-li se stát dobrými, vezměme si v tom za příklad svaté. Nebuďme pokrytci, kteří říkají „já hříšník“, ale přitom odsuzují druhé za jejich hříchy. „Hřích můj přede mnou je vždycky,“ modlíme se v žalmu. Nezapomínejme si brát příklad u svatých, kteří k sobě byli přísní, ale ke svým bližním byli shovívaví.

Nestyďme se omluvit se na přiznat své omyly a otevřít své srdce druhému člověku. Pokořujme se. Kdo se pokořuje, ten dostává od Boha velkou blahodať, útěchu a sladkou lásku do srdce. Vezměme si i zde příklad v životech svatých.

Zachovávejme presumpci neviny a nepovažujme za vinného toho, jemuž přečin nebyl dokázán. Buďme trpěliví a říkejme si: „Třeba se mýlím, třeba podezřívám nespravedlivě.“

* * *

Buďme milosrdní a Bůh se nad námi smiluje. Vždyť když se my nesmilujeme nad svým bližním, ani Bůh se nad námi nesmiluje. Spasitel nás nabádá: „Miluj bližního svého, jako sám sebe.“ (Mat 19,19)

Jak bychom mohli přijímat svatou eucharistii a zároveň v sobě nosit zahořklost, nepřízeň či zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím bratřím a sestrám, s nimiž se přijímáním stáváme vzájemně spojenými v jednom Těle Kristově? Bojují snad údy jednoho těla proti sobě? Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale mějme se přesto vzájemně rádi, i když každý máme své chyby. (Není-li křesťan smířen se svými bratry a v srdci nosí zášť, obvinění a výčitky, pak jej svaté příjímání nespojuje s Bohem, ale odděluje, a potažmo nesjednocuje s církví, ale vylučuje z ní; viz Mat 5,23-26; pozn. red.)

Čtěme v evangeliu pozorně podobenství masopustní neděle o strašném soudu, kde se hovoří o dobrých a špatných služebnících (Mat 25,31-46). Vše, co učiníme svému bližnímu, jako bychom učinili samotnému Spasiteli. Jak se zodpovíme na Božím soudu ze své tvrdosti, nesmiřitelnosti a sebeospravedlňování? To, co si obhajujeme před sebou a druhými zde na zemi, bude tam odhaleno samotným Bohem jako špatnost. A jak praví Písmo, tyto skutky na svém soudu Bůh nebude odpouštět. Zkusme domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Překonávejme pro to vše sami sebe. Nejednejme podle své (padlé) přirozenosti, ale snažme se sebezapřením a nesením kříže získávat nadzemské dary, jako je upřímné milosrdenství, odpouštění a milování nepřátel. Vždyť svatý apoštol Pavel říká, že víra bez skutků je mrtvá. Když se svými špatnými skutky umrtvíme již zde na zemi, jaká temnota nás bude čekat na onom světě?

Zdá se mi, že mnozí dnes chtějí „napravovat“ v církvi to, co je viditelné, ale možná jim uniká to, co je zde opravdu důležité, ale vidět není. „Jen jednoho je zapotřebí“ (Luk 10,42), říká Spasitel Martě a jindy na to navazuje takto: „Hledejte nejprve Království nebeské a to ostatní vám bude přidáno.“ (Luk 12,31)

* * *

Dnes se objevují výroky, že v církvi je potřeba udělat pořádek, vyčistit ji, napravit nepořádky atd. A hned tu jsou už stateční bojovníci, kteří jsou připraveni čistky provést. Možná si však nevzpomínají na Spasitelova slova, která zní takto: „Nechte obojí (pšenici i koukol) růst, ať spolu roste vše až do žně.“ Bohu patří žeň, (na soudu) jeho ženci zrno a plevy oddělí (Mat 13,26). A o samotném Spasiteli prorok praví: „Nalomenou třtinu nedolomí...“ (Iz 42,3; Mat 12,20). Když tak činí Spasitel, i my bychom se měli bát být radikálními v těchto věcech. Vždyť kdo z nás vidí do srdce druhého člověka a zná o něm skutečnou pravdu?

Činit spravedlnost je jeden z nejnáročnějších úkolů, které může člověk dostat. V církvi takové věci vyžadují mravní dokonalost, opravdové poznání své vlastní hříšnosti a hlubokou duchovní zkušenost s Božím milosrdenstvím.

Prosím (a věřím, že spolu s mnoha dalšími obyčejnými lidmi, řadovými členy naší církve) všechny zúčastněné, aby zapomněli na nepřátelství a podali si ruce ke smíru, takovému, jaký má v Církví být. Vždyť: „Jaká útěcha je tam, kde bratři žijí svorně“ (18. kathisma na liturgii předem posvěcených Darů).

Cesta sebezapření je náročná, ale když jsme se vydali po křesťanské cestě v pravoslavné církvi, musíme si být vědomi, že dostáváme více než světští lidé. Také se ale od nás více očekává.

Věřím, že Bůh nám v naší upřímné snaze pomůže.

Jana Baudišová













Zobrazit příspěvek č. 927 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 8. 2013
Z tisku - věda a náboženství

Celosvětově známý ateistický vědec: „Bůh existuje.“

Profesor filosofie Antony Flew veřejně prohlásil, že se mýlil, když odmítal existenci Boha, a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe.

Naprostým šokem pro vědecký svět se stalo vystoupení slavného profesora filosofie Antony Flew. Vědec, jemuž je dnes hodně přes 80 let, byl dlouhé roky jednou z opor tzv. "vědeckého ateismu". V průběhu řady desetiletí Flew vydával knihy a pořádal přednášky založené na tezi, že víra v Nejvyššího je neopodstatněná, píše minval.az s odkazem na portál "Meta".

Série nedávných vědeckých objevů donutila velkého obránce ateismu, aby změnil své názory. Flew veřejně prohlásil, že se mýlil a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe, ale byl očividně učiněn někým větším a mocnějším, než si můžeme představit.

Podle filosofových slov byl sám dříve - stejně jako ostatní ateisté - přesvědčen, že kdysi, někdy dávno, se prostě z mrtvé hmoty objevila první živá hmota. "Dnes už nemůžeme vymyslet konstrukci ateistické teorie vzniku života, ani si představit, jak by se tu sám objevil první organismus, který je schopen se rozmnožovat," praví Flew.

Dle vyjádření vědce současné údaje o stavbě molekuly DNK svědčí nezvratně o tom, že nemohla vzniknout sama od sebe, ale je někým navržena (připravena). Genetický kód a doslova encyklopedické objemy informací, které v sobě molekula obsahuje, nutí odmítnout možnost slepé náhody.

* * *

Britský fyzik Martin John Rees, který je laureátem Templtonské ceny letošního roku, má za to, že vesmír je velice složitá "věcička". Vědec, který má na kontě přes 500 vědeckých prací, obdržel 1,4 mil. dolarů za to, že dokázal existenci Stvořitele. A to i přes to, že sám fyzik je ateistou, dodává vydání Korespondentu.

Martin John Rees kromě jiného hlásá: "Věda a náboženství by neměly být nepřátelé."

* * *

"Dle prohlášení ředitele Mezinárodního institutu teoretické a aplikované fyziky, akademika RAEN Anatolije Akimova, je existence Boží dokázána vědeckými metodami," píše Interfax.

"Bůh je, a my můžeme sledovat projevy jeho vůle. To je názor mnoha vědců, kteří ve Stvořitele nejen věří, ale opírají se při tom o určité poznatky," uvedl v interwiev uveřejněném v pátek v novinách Moskevský komsomolec.

Při tom vědec poznamenal, že v minulých staletích nesmírně mnoho vědců - fyziků věřilo v Boha. A nejen to. Až do časů Isaaka Newtona neexistovalo rozdělování vědy a náboženství; vědou se zabývali kněží, protože byli nejvzdělanějšími lidmi. Sám Newton měl teologické vzdělání a často opakoval: "Zákony mechaniky odvozuji od Božích zákonů."

Když vědci vynalezli mikroskop a začali studovat, co se děje uvnitř buňky, byli omráčeni procesy rozdvojení a dělení chromozónů a ohromeně reagovali slovy: "Jak by něco takového mohlo být, kdyby to vše nebylo z prozřetelnosti Nejvyššího?!"

"Skutečně," dodal A. Akimov, "pokud bychom měli mluvit o tom, že se člověk objevil na Zemi jako výsledek evoluce, pak s přihlédnutím k frekvenci objevování mutací a k rychlosti biochemických procesů musíme konstatovat, že ke vzniku člověka z prvotních buněk by bylo zapotřebí mnohem více času, než je stáří veškerého kosmu."

minval.az











Zobrazit příspěvek č. 926 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 8. 2013
Reakce na nepravdivé citace rozesílané po církvi

Ke stížnosti podané na Ambon

Jedna osoba z Prahy (nebudu uvádět jméno, abych nejitřil atmosféru) na mě podala stížnost biskupovi, ve které se nepravdivě tvrdí, že jsem na Ambon napsal něco o "lžích několika jedinců, kteří zosnovali spiknutí proti vladykovi Kryštofovi za účelem, aby ovládli církev a dostali se tak k miliardě korun, které má církev získat od státu".

V průvodním textu své stížnosti cituje můj článek č. 921, v němž na žádost svého biskupa distancuji tento weblog od oficiálních publikací Pravoslavné církve v českých zemích:

Prohlášení
Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.
Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.
prot. Jan Baudiš
To je vše, nic víc jsem nepsal. Jenže tři věty mého textu (příspěvek č. 921 má pouhopouhé tři věty) jsou v citaci, jež je ke stížnosti přiložena, rozšířeny o celý další odstavec, který se zabývá jinými věcmi. Tento další připojený odstavec jsem nepsal a nejsem ani v žádném jiném smyslu jeho autorem. Každý se může na Ambonu přesvědčit, že nic o "lžích a miliardě" ve svém výše specifikovaném prohlášení nepíši. Ten, kdo obdržel e-mail s inkriminovaným obsahem a čte Ambon a má dobrou vůli i mysl, jistě potvrdí, že teze, které stížnost "cituje", tu nikdy ani na moment nebyly.

Navíc se k této absurdní stížnosti připojil i současný správce pražské eparchie. A použil stejnou formu hromadného emailu. Ani on si z nějakých mně neznámých důvodů neověřil, zda se stížnost zakládá na faktech. Dovolím si oběma těmto osobám připomenout, že takové chování je nejen neetické, ale především odporuje principům Kristova evangelia (např. Matouš 18,15).

Kontextem své stížnosti mne tyto osoby dokonce nějak dávají do souvislosti s tím, že prý komusi shořelo jakési auto apod. Není na čase se tázat, zda žijeme ještě ve stejném světě? Sdílíme ještě stejnou realitu, nebo už mají někteří svůj mikrosvět fantazií a klamných představ?

Svou stížnost prostřednictvím hromadných e-mailů ona nejmenovaná osoba rozšířila po církvi. Mně nyní chodí nevlídné e-maily z kroužku příznivců nového církevního vedení a sympatizantů současného správce eparchie. Sám pro sebe si z toho vyvozuji, že trpíme nedostatkem lidí s vnitřním pokojem a kritickým myšlením. Jinak by pisatelé těch e-mailů jistě dokázali zachovat klid a na tomto veřejně přístupném webu si nejprve ověřili, zda tu ona inkriminovaná "citace" opravdu je, než mi odeslali své obviňující a kárající (a někdy i sáhodlouhé) vzrušené elaboráty. Protože nevím, komu všemu ony osoby odeslaly svou vyfabrikovanou stížnost, reaguji takto veřejně.

Prosím všechny, aby nebouřili církev v této napjaté situaci tím, že místo faktů šíří očividné dezinformace, výmysly a nepravdivé citace. Případně nechť si ten, kdo někoho cituje, ověří, zda to dotyčný opravdu napsal.
P.S.
Když jsme onu na počátku zmíněnou osobu upozornili na to, že šíří klamné informace, reagovala lakonicky, že tedy mám "vše uvést do pořádku". Zvláštní, že?















Zobrazit příspěvek č. 925 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 31. 7. 2013
Papež se vyjádřil mimořádně vstřícně k homosexuálům

Zůstanou v tradičním odmítání homosexuality brzy pravoslavní osamoceni?

Z tiskových zpráv: "Papež František se na své zpáteční cestě z Brazílie nezvykle otevřeně a vstřícně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněží. Informovala o tom agentura AP. Jeho předchůdce Benedikt XVI. byl v této věci mnohem nesmlouvavější a zastával názor, že muži s homosexuální orientací by na kněžství aspirovat neměli. "Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?", řekl papež." "Není problém, když má někdo tuto orientaci. Všichni musíme být jako bratři. Problém je, když někdo lobuje - za homosexualitu." "Sklon k homosexualitě je daný (jinde překládají: vrozený)." "Papež také připomněl, že podle oficiálního stanoviska katolické církve není samotná homosexualita hřích, hříchem je pouze homosexuální styk."
Tato zpráva prošla českými i světovými médii (viz např. ČR nebo zde či tady). Ta slova římského papeže jsou samozřejmě volena tak, aby je bylo možno vykládat různě a dosti široce. Přesto je v nich dost nového. To, co v tomto papežském vyjádření bylo řečeno, a hlavně to, co řečeno nebylo, se zdá být jasným svědectvím, že se přístup papežské církve k homosexualitě mění.

Především se může zamlžovat význam papežova výroku poukazováním na to, že mluvil o homosexuálech, nikoliv o homosexualitě. Jenže nositeli homosexuality jsou právě homosexuálové. Nelze nikdy úplně oddělit jedno od druhého. I při veškeré snaze mít pochopení pro homosexuály, je nutno vždy současně uvést, že homosexualita se vymyká normě, a homosexuální praktiky jsou velkým hříchem kvůli tomu, že při nich dochází ke zvrácení lidské přirozenosti (viz oficiální pravoslavné stanovisko RPC a oficiální stanovisko místní pravoslavné církve). Jenže při odmítání homosexuálních praktik nelze zůstávat neutrálním či netečným vůči homosexualitě samotné. Je přece jasné, že k onomu hříchu zvrácenosti přivádí člověka právě homosexuální orientace (nebo pokušení a svedení těmi, kdo tuto orientaci mají a dávají jí průchod).

Papež sice ještě hlásá, že zmíněné praktiky jsou hříchem, ale už nehlásá, že původ těchto praktik - čili homosexualita - je mimo normu. Naopak začal papežský úřad nyní tvrdit, že to "není problém", že je vrozená, a zdůrazňuje, že to ještě není hřích. Odtud už je jen krok ke zpochybnění tradičního odsouzení těchto sexuálních praktik. Jestliže tyto praktiky pocházejí z něčeho, co "není problém", co je vrozené a ani není hříšné, proč to pak považovat za nenormální a proč pak takové praktiky vlastně odsuzovat?

Několikrát jsem tu už vyjadřoval obavy, že římskokatolická církev brzy podlehne náporu šířící se homofilie a výslovně či skrytě uzná homosexualitu jako součást normy. Blíží se tato doba?











Zobrazit příspěvek č. 924 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2013
Ze zaslané pošty

Studie na téma Cyrilova episkopství

Přišla mi zajímavá studie dokazující, že sv. Konstantin - Cyril byl biskupem. Nepochází sice od pravoslavného autora, přesto obsahuje řadu podnětů zajímavých i pro nás. (Příznivci Ambonu, který studii poslal, upřímně děkuji!)

Naleznete tam poměrně podrobný rozbor používání "pojmu" učitel v daném kontextu právě pro biskupy. A potom ještě spoustu dalších citací různých náznaků či dokladů, že Cyril musel být biskupem. Některá místa v textu studie bychom asi viděli trochu jinak než autor, ale nechávám to nyní stranou kvůli převládající přínosné badatelské práci. Snad toto dílo řecko-katolického autora otevře oči některým našim mladým pravoslavným autorům, pro něž už samotná pravoslavná tradice není dost věrohodným zdrojem.

Na závěr předběžně upozorňuji, že se jedná o vědeckou práci nikoliv o běžný web-logový článek, takže prosím p.t. čtenáře, aby odpustili, pokud pro některé z nich nebude toto pojednání v dostatečně čtivém slohu či se jim bude zdát dlouhé.

A nyní již odkaz na PDF se studií: Cyril_bol_episkopom.pdf











Zobrazit příspěvek č. 923 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 25. 7. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (II.)

Jakou církevní hodnost měli svatí bratři? Kým byli?

Pokračování prvního dílu

Pak je v článku, s nímž polemizujeme, obligátní příspěvek do zašmodrchaného sporu o tom, jestli bratři byli či nebyli mnichy, což evokuje další spor, jestli byl Konstantin biskup nebo jen kněz atd. V těchto sporech se u nepravoslavných diskutujících většinou projevuje malá znalost východních reálií a pravoslavných principů mnišství či kněžství. K nim se řadí i autor článku, s nímž disputuji, když tvrdí, že Metoděj nebyl mnichem (aniž by toto tvrzení zdůvodnil). Podobně se diskutuje o mnišství Konstantinově a o jeho hierarchické hodnosti (vyskytuje se celé spektrum názorů: mnich bez hodnosti, kněz, biskup). Sebekriticky musíme však přiznat, že nedostatek chápání církevních reálií se objevuje i v pravoslavné církvi - např. v nedávno u nás vydané nové knížce se hlásá, že Konstantin nebyl biskupem, ač náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš už dávno přinesl argumenty, proč musel mít Konstantin biskupskou hodnost. Našim argumentům a důkazům, že Konstantin byl biskupem a Metoděj zřejmě jerodiákonem, se budeme věnovat níže. Zajímavější nyní bude použít tento nekonečný spor k obecnější úvaze, která by se dala shrnout do věty: "Chcete-li se něco dozvědět o svatých, zeptejte se jich." Čili dotkneme se toho, co je na světcích a jejich úloze v církevním životě tím jediným podstatným, - důvěrného vztahu k těmto Bohem oslaveným osobám, jimž byla dána možnost pomáhat nám svými přímluvami.

Nyní si dovolím na chviličku trochu odbočit od tématu. Krátce o poznávání pravdy. Se současnými lidmi probíhá zvláštní proces a to i v církvi. Podobně jako ze západního křesťanství postupně už skoro vyprchal onen dávný důvěrný vztah ke světcům, úcta k liturgii apod., tak - jak se mi zdá - nyní pomalu došlo i na nás a v každé nastupující pravoslavné generaci - jak se obávám - už nějaká další důležitá část duchovního dědictví schází (je to vidět v celém světě, i na Athosu, jak tvrdí Svatohorci). Ke světcům (a často i k teologii) přistupují poslední generace dosti světským způsobem. Vlastně přijímají metody a nástroje i způsob náhledu od světských učenců; kráčejí tak stejnou cestou, jakou se už dávno vydali nepravoslavní teologové (viz např. papeže Pia XII., který v r. 1950 uznal možnost, že se lidské tělo vyvinulo z živé hmoty, tj. opice; Jan Pavel II. prohlašuje evoluci za více než jen hypotézu). Je to taková "hra na historickou pravdu", která se jen málo liší od jiných "her na pravdu", např. na údajnou biologickou pravdu "nepochybně odhalenou" v 19. století fyziky, biology, později antropology; či později na "pravdu o náboženství" vyjevenou nejprve komunistickými (resp. marxistickými) historiky a dnes znovu vytahovanou a svůdně zabalenou dle poslední módy (viz např. Zeigeist atd.). Ve všech těchto "hrách" pravidla určuje jen jedna strana a mění si je průběžně podle svých potřeb.

Když byly na počátku 20. století propagovány vykopávky, které měly dokazovat darwinovskou evoluci, sv. Jan Kronštadtský (světec s duchovním zřením) se trpce usmíval nad těmi, kteří více věří tomu, co ze sebe vydává mrtvá hlína, než tomu, co říká živé Boží slovo. Podobně se můžeme stavět k těm, kteří věří tomu, jak pravoslavným duchem neosvícený lidský rozum vykládá dochované sporé historické památky. Pravda, která přichází materialistickou cestou, bývá často spíše lží než pravdou. Pro duchem pravoslavného člověka nese pravdu o světcích církevní tradice, která se utváří v důvěrném modlitebním vztahu se svatými. Něco je dáno historickou pamětí církve, ale především sami svatí o sobě zjevují, kdo jsou, jak žili atd. Zdrojem poznání světců je např. řeč, kterou k nám promlouvají životopisy svatých. Někdy je to jazyk symbolický či duchovní, vždy však vystihuje pravou realitu - tu skutečnost, která je ještě skutečnější než náš viditelný svět. Naše pravoslavná cesta k poznání pravdy vede přes Evangelium, církevní tradici a duchovní zkušenost (v tomto pořadí), tj. skrze očištění a následně osvícení srdce. A toto poznání se týká nejen duchovní oblasti ale i hmotné (fyzikální, astronomické, historické atd.).

O poznání z oblasti fyzikální a astronomické se hovoří v životopisu světce nedávné doby, sv. Siluana Athonského, který si přál pochopit, jak je uděláno Slunce, a uslyšel v duši odpověď: "Pokoř se, a budeš vědět nejen, jak je učiněno Slunce, ale poznáš i jeho Stvořitele". "Když v Duchu Svatém poznává duše Pána, pak z radosti zapomíná na celý svět a zanechává snahy o pozemské vědění" (O dvou způsobech poznání světa.) Příkladem svatých, o nichž něco víme jen z toho, co o sobě sami zjevili, jsou mučedníci Rafael, Nikolaos a Irina. Tito zapomenutí mučedníci se po půl tisíciletí od svého skonu začali zjevovat, označili místa, kde pak byly vykopány jejich svaté ostatky, a jsou to dnes svatí, kteří konají množství zázraků a patří k nejvzývanějším svatým v řecké církvi. (Více o nich u nás zde.)

Úvahy nad hierarchickou hodností sv. Konstantina nás tudíž mohou přivést k promyšlení našeho vztahu k církevní tradici a k prohloubení duchovního náhledu na historii církve i na světskou realitu.
* * *

Pravdu o sobě zjevují sv. Cyril a Metoděj např. skrze naši církevní tradici. Na starých ikonách je vidíme oba v biskupském rouchu. O této tradici nemáme důvod pochybovat, vždyť nikterak neprotiřečí zdravému rozumu, logické úvaze a pravoslavným reáliím, které nám říkají, že sv. Cyril - Konstantin měl jistě biskupskou hodnost, když připutoval na Moravu.
Ať nás nemate, že na většině ikon je Cyril v mnišském rouchu. Zobrazuje se totiž v tom stavu, v jakém zesnul, a tím byla velká schima. To pro něj znamenalo zříci se jak biskupské hodnosti tak i císařského pověření.
Kdyby Michael III. nevyhověl žádosti Rostislavově a neposlal mu biskupa, ale jen kněze, jistě by to ve svém dopise nějak zmínil a vysvětlil (kupř. by slíbil, že biskupa pošle později). Jen obtížně si lze představit, že místo žádaného biskupa posílá jen kněze, který nemá v otázkách budování církve prakticky žádné pravomoci, a přešel to v průvodním listu mlčením. To by byla nezdvořilost, která rozhodně odporuje byzantské etiketě.

Na wikipedii se dočtete v přepisu z pořadu "Toulky českou minulostí" toto zdůvodnění: "Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat." K první citované větě podotkněme, že je to tvrzení, které nemůže obstát, protože v Byzanci se nic nevědělo o tom, že by Morava patřila pod Řím; nevěděli o tom nic ani svatí bratři, jak se dozvídáme z jejich životů. Proto necítili žádnou potřebu jednat s franskými biskupy ani kontaktovat Řím a žádat schválení svého působení, což by v případě, že by Morava byla už v římské jurisdikci, museli jako kněží učinit, protože jinak by je zde nenechali misijně působit. Z tohoto důvodu je i druhá výše citovaná věta z hlediska církevně-kanonického nesmyslná. A dále, pro patriarchu sv. Fótia by bylo tak jako tak rozhodující pozvání místního vladaře a nikoliv nároky Říma. Morava byla považována za misijní území a Byzanc neuznávala žádnou univerzální římskou jurisdikci, jak jasně ukázala ve sporu o Bulharsko. Teprve později (po smrti Cyrila) vysvěcením Metoděje v Římě, zřízením panonské arcidiecéze a jeho vysláním na Moravu v hodnosti arcibiskupa moravského začíná tato země oficiálně náležet do římské jurisdikce.

* * *

Tak tedy - proč byl sv. Cyril, když přišel na Moravu, s nejvyšší pravděpodobností biskupem?

1.) Nejdříve vezměme v úvahu jeho vznešenou hodnost "filosofa", což znamenalo vysokou akademickou prestiž a v Byzanci by se snad dalo říci, že bylo i vyjádřením duchovní úrovně člověka a potažmo církevního postavení (pojem "sofia" měl význam nadsvětský, duchovní). A dále zmínka o jeho postřižení a vysvěcení a přidělení k chrámu by mohla být narážkou na jeho vysvěcení a ustanovení, protože biskup nemůže být vysvěcen, aniž by byl zároveň ustanoven ke konkrétnímu chrámu, kde má svůj stolec. (ŽK 4. kap.) Konstantinovi nejprve nabízeli bohatství a vznešenou nevěstu. Když zjistili, že po ničem z toho netouží, rozhodli se ho vysvětit, aby si ho udrželi. S ohledem na kanonické zvyklosti, není pravděpodobné, že by ho světili jen na kněze, protože na kněze bývá spíše zvykem světit buď ženaté muže nebo mnichy pro službu v monastýru. Jeho rozhodnutí nikdy se neoženit muselo být v kontextu snahy udržet jej ve světském prostředí chápáno spíše jako možnost vysvětit jej na biskupa. A dále, nemělo by valný smysl světit někoho na kněze kvůli jeho udržení při dvoře. Kněz totiž není vázán tak jako biskup. Kněz může snadno změnit farnost (stačí mu požehnání biskupa), kdežto kanonická pouta biskupa k jeho katedře jsou daleko silnější (o jeho odchodu či přemístění jedná obvykle synod biskupů či sněm). To byl také důvod, proč ho půl roku hledali, když záhy po vysvěcení odešel. Označení "kněžství" (staroslověnsky: popovstvo) ve zmínce ŽK o svěcení lze vztáhnout i k biskupské chirotonii. Úřední titul "knihovníka" udělený Konstantinovi obnášel zřejmě vykonávání funkce tajemníka patriarchy; hodnost kněze (presbytera) pro tuto funkci nedává smysl - buď by to měl být liturgických zvyklostí diákon nebo rovnou biskup. Nedodržení kanonického věku při tomto svěcení (Konstantinovi nebylo ještě 30 let) se vztahuje i na získání hodnosti kněžské (stejně tak je ale nízký věk - 23 až 24 let - podivný i pro získání vysoké funkce tajemníka patriarchy). Jednalo se tedy buď jak buď o svěcení výjimečné, dobře odůvodněné (svou roli nejspíše sehrál i původ a pokud je pravdivá řecká genealogická teorie, že Konstantin byl přes svou matku vnukem císaře Konstantina VI., pak by to mohlo pomoci vysvětlit svěcení v tak mladém věku; leč podobný rychlý vzestup po hierarchických stupních byl ve výjimečných případech v Byzanci možný, viz případ patriarchy Fótia).

Cyrilova práce pro církev, opakovaná misionářská činnost (vyslání samotným patriarchou a císařem /císařovnou/, díky čemuž byl takový misionář zároveň i vyslancem státu a patriarchátu) a jeho vysoká vzdělanost i známost, - to vše též hovoří pro to, že byl biskupem. K tomu přičtěme i pověst apoštolské svatosti (saracéni mu dali pít jed, jemu to však neublížilo). O mimořádné učenosti Konstantinově a jeho lingvistických schopnostech je zřejmě zbytečné zde psát; připomenu jen, že krátce před odchodem na Moravu rozluštil nápis na Šalomounově číši (ŽK 13. kap.). Jeho věhlas učence si můžeme snadno představit.

Odchod Konstantina do ústraní (rezignace na učitelský úřad) mohl souviset se státním převratem (r. 856). Kdyby byl pouhým učitelem, pak by se ho převrat netýkal. Pokud byl biskupem, musel se obávat, jaké následky by pro něj odstranění jeho dřívějších přátel a příznivců mohlo mít. Zřejmě kvůli tomu odchází a uchyluje se do monastýru. S tím by mohlo souviset i jeho zchudnutí před odchodem do monastického centra na Olymp za bratrem Metodějem. (ŽK 7. kap.)

Samo za sebe hovoří i jeho povolání k misii u Chazarů. Císař vyhledal Konstantina a řekl mu: "Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak se náleží." (ŽK 8. kap.) Po jeho kývnutí na přidělený úkol ho vypravil jako císařského vyslance. Z toho vyrozumíváme, že poté, co Chazaři požádali o vyslání učeného zvěstovatele křesťanské víry, císař neznal nikoho vhodnějšího než Konstantina. Další svědectví o známosti Konstantinově a o jeho schopnostech. Není pravděpodobné, že by taková významná osobnost v Byzanci měla hodnost kněžskou, jíž na společenské a církevní úrovni odpovídá spravovat farní církevní obec a sloužit bohoslužby pro své farníky.

Lidé, kteří se od mladí zasvětili službě církvi, teologii (což mělo v Byzanci zároveň společenský rozměr) a vědám, a vynikli v tom, osvědčili mimořádné schopnosti, vystupovali přirozeně v církvi na nejvyšší hierarchické stupně. (Biskupů bylo tenkrát více než dnes, eparchie byly malé a bylo jich mnoho.) Připočteme-li k tomu ještě známost a potažmo přirozenou autoritu ve společnosti i v církvi, není obtížné chápat, proč byly osoby takového formátu v Byzanci svěceny na biskupy (pokud pro to měly kanonickou způsobilost nebo tomu samy z nějakých důvodů nezabránily). Lze si tudíž obtížně představit, že Cyrilova hodnost "filosof" nebyla spojena s biskupskou hodností, zvláště když její získání nic v jeho pověsti či osobních záležitostech nebránilo a když to bylo pro jeho předpokládanou další misijní nebo pastýřskou resp. učitelskou činnost potřebné.

Ve 13. kap. ŽK je psáno o Konstantinově životě po návratu z misií (a před výpravou na Moravu): "Po návštěvě u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů." Někteří vidí ve zprávě, že byl "usazen při chrámu" narážku na episkopskou chirotonii a na přidělení katedry. Je to tedy druhé místo v jeho životopisu, v němž můžeme spatřovat ospravedlnění našeho názoru, že Konstantin přicházel na Moravu jako episkop. Předností tohoto data biskupského svěcení je především vyšší věk Konstantinův, což činí možnost episkopské chirotonie obecně uvěřitelnější.

Ale jsou zde důležitější důvody pro přesvědčení o našem názoru, než jsou vnitřní poměry v byzantské společnosti.

2.) Vypravit do daleké(!) země misionářskou družinu, která je financována a osobně vypravena samotným císařem(!) a je to odpověď na žádost místního zemského vládce, jenž výslovně žádá vyslání biskupa a potažmo vybudování místní církve, - to není představitelné, kdyby v jejím čele nestál biskup. To by byla pro knížete, který žádal "učitele a biskupa" spíše urážka (vlastně by to v rozporu s celou tradicí znamenalo, že Rostislavova žádost nebyla vyslyšena ani v Římě ani v Konstantinopoli). Kdyby císař s patriarchou nechtěli na Moravu poslat biskupa, pak by tam zřejmě neposlali nikoho. A kdyby tam chtěli vyslat Cyrila jen kvůli jeho lingvistickým schopnostem a Cyril nebyl z jakýchkoliv důvodů biskupem, pak by určitě připojili k výpravě někoho dalšího, kdo by biskupskou hodnost měl. Vždyť tato misie je výsledkem navázání vztahu dvou panovníků a je do ní patrně (alespoň částečně) vkládán i politický rozměr, proto by měl být církevní vyslanec císaře na patřičné hierarchické úrovni.

3.) Představme si, že by na takovou dalekou výpravu vyšel sv. Cyril v hodnosti kněze. Znamenalo by to, že je sem sice vyslán šířit a upevňovat víru, budovat místní církev, jenže při tom nemůže provádět elemetární součásti takového díla - tj. ani vysvětit nově postavený chrám či kapli (natož aby vysvětil další kněze). Kdyby zde byl jediným knězem (Metoděj byl zřejmě opravdu jen diákonem), pak v případě jeho nemoci (a o Cyrilovi bylo známo, že je subtilní tělesné konstituce), by se na Moravě ve slovanských chrámech prostě nekonaly liturgie! Jak by to asi působilo, vezmeme-li v úvahu převahu franského duchovenstva? To by tedy byla divná misie. A nebo to nahlédněme z hlediska prostorového - mělo by smysl pro misii v předpokládaném rámci celého Rostislavova území vyslat jediného kněze? I kdyby se Cyril těšil výbornému zdraví a byl plný sil, pak by to znamenalo, že každou neděli může být na Moravě pouze jediná slovanská bohoslužba (pravoslavní považují tzv. binaci, čili službu dvou či více liturgií v jednom dni jedním knězem a potažmo dvakrát či vícekrát denně přijímat Tělo a Krev Kristovy, za nehoráznost). A není to jen otázka nutnosti dalekého cestování na každou liturgii, ale též věc fyzické dostupnosti této Cyrilovy bohoslužby pro zástupy věřících shromážděných na místě samém. Na náměstích či stadionech se ještě nesloužilo, mikrofony a ozvučení neexistovalo, obrovské stavebně náročné katedrály zde ještě nestály, což znamená, že dostat se na doslech takové bohoslužby je možno jen pro velice omezený počet lidí. Jak by se mohl národ účastnit slovanských bohoslužeb a seznámit se s nimi a zamilovat si je, kdyby se zde konala v průběhu celé cyrilometodějské misie každou neděli na celém území jen jedna? Drtivé většiny lidu by se slovanská bohoslužba v praxi vůbec netýkala. Vše by bylo záležitostí jen knížete Rostislava a hloučku jeho dvořanstva. A takováto podivná elitářská misie že by mohla dosáhnout toho fenomenálního úspěchu, o němž víme? Vyloučeno.

Prolog cyrilometodějského hesla Wikipedie tvrdí, že sem na Rostislavovu žádost vyslali byzantský císař a konstantinopolský patriarcha dokonce jen jakéhosi prostého mnicha. Lze přijmout názor těch, kteří to hlásají, i kdyby současně prohlašovali, že Konstantin byl třeba i nejproslulejším učencem své doby? Tito lidé - jak se domnívám - nemají žádnou představu o pravoslavném církevním životě. Mnicha je možno vyslat na misii tam, kde ještě neznají Krista, aby tam hlásal evangelium a připravil půdu pro budování církve. Jenže na Moravě už křesťané byli; zde se jednalo právě o budování církve.

Kdyby na misii, která na základně pozvání místního vladaře pokládá základy místní církve, organizuje církevní život a buduje církevní strukturu, nebyl biskup, byla by to tak významná skutečnost, že by asi byla zmíněna nebo by se jinak výrazně(!) promítla do zpráv, které se nám dochovaly.

4.) Ale pojďme dál. Přesuneme se na závěr společné mise obou bratří na Moravě. Je možné si byť jen na okamžik představit, že by sv. Cyril a Metoděj odcestovali po úspěšné misii domů a zanechali Moravu na neurčitou dobu bez slovanských bohoslužeb - čili chrámy a církevní strukturu, kterou vybudovali, nechali bez jakékoliv kněžské pastýřské správy? A to za situace, kdy kolem kroužili závistiví a nepřátelští franští kněží a biskupové? To by bylo naprosto nezodpovědné chování, takto by se mohl chovat jen misionář, jemuž osud jeho nového stádce neleží na srdci. Takovou myšlenku lze připustit jen s největšími obtížemi. Kdyby zde byl jediným knězem Cyril a potřebovali odvést vybrané kandidáty domů k vysvěcení, nemohli by to učinit jinak, než tím způsobem, že by kněz Cyril zůstal na Moravě, kde by pokračoval ve službě, a Metoděj by s žáky putoval do Konstantinopole. Na Moravě by se konaly bohoslužby a nebyla přerušená misijní a pastýřská práce. A nebylo by v takovém případě praktičtější, aby napsali domů dopis s žádostí o vyslání nějakého biskupa na krátkodobou návštěvu za účelem vysvěcení adeptů kněžství? Poté by se mohli vracet domů spolu s tímto biskupem.

Shrnuto: když se oba Soluňané rozhodli k návratu a opouštějí Moravu, je naprosto jisté, že zde zanechávají fungující a dobře organizovaný duchovenský sbor slovanských kněží. Což znamená, že sv. Cyril musel být biskupem, aby je mohl v průběhu svého zdejšího působení vysvětit. (Myslím, že nikoho ani na okamžik nenapadne, že by slovanské kněze pro cyrilometodějskou církev mohli světit franští biskupové.)

5.) Určitým argumentem k zamyšlení je i skutečnost, že si Moravané při povstání (871) proti Frankům (po Rostislavově smrti, když Svatopluk byl zajat, v době nepřítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na Moravě) zvolili do čela povstání slovanského kněze Slavomíra. Kde se tu vzal, pokud ho nevysvětil Cyril?

6.) Berme v úvahu, že sv. Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu jistě sami. Stáli v čele celé misijní výpravy, která tu měla zakládat plně žijící místní církev. Určitě byli ve výpravě i stavitelé, ikonopisci, žalmisté a zpěváci, kovotepci a další lidé, kteří něco uměli a mohli zde Moravany naučit, co je pro církevní život zapotřebí. Putovali s nimi jistě i učitelé (těžko si představit, že by ve zdejších školách nesli celé břímě učitelské práce jen oba bratři) i opisovači knih. Byl zde pomocný personál, vezli chrámové vybavení, vzácná roucha, a tudíž byla součástí výpravy i nějaká ozbrojená družina. Opravdu si myslíte, že by v čele nákladné císařské výpravy stál kněz? A to výpravě právě z Byzance, kde bylo takové množství biskupů?

7.) Hlavním argumentem pro ty, kteří odmítají myšlenku Cyrilova biskupství, je skutečnost, že se vypravil se svými žáky do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni. To je působivý argument, ale má snadné a logické vysvětlení, jež neprořečí biskupství sv. Konstantina. Oba svatí bratři se po úspěšné misii vraceli domů. S návratem zpět na Moravu už nepočítali. Jejich úkolem bylo zajistit pokračování Moravské církve, kterou postupně opatřili vším potřebným. Zbývalo jen jediné - zajistit pro další rozvoj církve a pro trvání její samostatnosti, aby měla své vlastní biskupy. Kdyby po sobě zanechali vybudovanou církev bez biskupů, byla by s ohledem na okolnosti předem odsouzena ke zkáze; nikdo by nemohl světit další kněze, nové chrámy, vést církev; časem by spadla Frankům do klína. To si svatí bratři samozřejmě museli uvědomovat. I když byl sv. Cyril biskupem, vysvětit mohl jen kněze, ale nikdy ne dalšího biskupa, protože k vykonání biskupského svěcení jsou potřeba tři biskupové (v nouzi dva, ale v žádném případě nestačí jeden).

Takže cesta do Konstantinopole byla nejen návratem svatých bratří domů, ale současně i odvezením vybraných žáků k biskupskému svěcení, které nemohlo být na Moravě zajištěno. Skutečnost, že ve výpravě byli nejen kandidáti biskupského svěcení, ale i kandidáti kněžství, nás nemusí mást. Lze předpokládat, že jim byzantští misionáři chtěli dopřát v rámci přípravy k církevní činnosti návštěvu matky církve. Chtěli, aby co nejvíce duchovních, kteří budou na Moravě sloužit, vidělo Konstantinopol, bohoslužby v chrámu Boží Moudrosti, velkolepost plnosti tradiční církevní kultury, duchovní sílu tradiční křesťanské společnosti apod. Vždyť to pro ně bude pro celý jejich život inspirace a posila, kterou budou v našem prostředí tak nutně potřebovat (zvláště když už zde nebudou byzantští misionáři - zůstanou místo nich alespoň vlastní vzpomínky na Byzanc). Jako zkušení pastýři jim toto chtěli sv. Cyril s Metodějem dopřát. (Mimochodem, kdyby se tato misie konala v dnešní době, postupovalo by se podle stejných principů. Proto se vypravil vl. Gorazd se svými věřícími na pouť do Srbska, aby naši lidé viděli pravoslaví v síle, kterou zde na Moravě ještě nemohli nikde spatřit. Proto posílal své bohoslovce do Srbska studovat a nezřizoval zde narychlo a ukvapeně nějaké teologické učiliště pro přípravu duchovenstva.) To jsou tedy věrohodné důvody, proč vysvětil sv. Cyril na Moravě jen ty žáky, které už nutně potřeboval jako kněze pro své misijní dílo (a ty už zanechal na Moravě), a ostatní měl v plánu vzít k vysvěcení domů - ať už měli být biskupy nebo kněžími či diákony. V Benátkách se cíl i smysl cesty náhle změnil, ale to už je jiná věc.

Náš církevní historik prot. Pavel Aleš si nad těmi katolickými a protestantskými teoriemi, že sv. Cyril byl pouhým knězem, kladl otázku: Co zde tedy podle těchto teorií svatí bratři vlastně dělali? A když se probíráme tím, co by zde bez biskupa mohli činit, zdá se nám, jako by jim nepravoslavní historikové podsouvali, že zde dělali všechno možné, jen ne to, co tu opravdu konali.

Pokračování příště











Zobrazit příspěvek č. 922 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště














Zobrazit příspěvek č. 921 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2013
Ambon je osobním weblogem nikoliv oficiální stránkou církve

Prohlášení

Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.

Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.

prot. Jan Baudiš












Zobrazit příspěvek č. 920 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."












Zobrazit příspěvek č. 919 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?

Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev

Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).

Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.

Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?

Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).

Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)

Chceme vaše děti!

 
Nedávno jsme drželi palce prezidentu Zemanovi, který pořádně překvapil svou odvahou, s níž se vzepřel jmenování známého homosexuála profesorem. Všichni chápeme, že tu nejde o samotnou "sexuální orientaci" toho nemravného člověka, která je jeho soukromou věcí a pokud je tomuto "křesťanovi" lhostejný jeho věčný úděl, je to jen jeho věc. Tady se však jedná o skutečnost, že se jedná o propagátora homosexuality, který navíc nemá problém s urážlivým a nechutným veřejným vystupováním. On sám hovoří o vtipné ironii, někdo jiný to může vnímat jako hluboce pokleslé, vulgární a vkus urážející jednání, které má svými dopady destrukční vliv na společnost (demografická krize a šíření nemocí jsou jen jednou z mnoha rovin zkázonosného působení emancipace homosexuality).

Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.

Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.

* * *

Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.

Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.

To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.

Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.

Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.

Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.

Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.

Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).
A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.

Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!

* * *

Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:

Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)

Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)
Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...

Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?

* * *


Papež statečně vyrazil do boje proti homosexuálům a pedofilům ve Vatikánu. Po prvním střetu bylo jasné, kdo tam má navrch.

Západní společnost už určitě není bitevním polem, kde se vede válka čistoty a mravnosti proti zlu a nemravnosti; jedná se spíše už dobyté území (nechám na laskavém čtenáři, aby si sám domyslel, která ze stran toto území obsadila a připojila ke své državě). Specifickou oblastí, kde je ještě jakési válečné pole a vede se nějaký zápas, jsou církve. Západní církve už jsou v mohutné defenzivě. Protestanti už otevřeně homosexualitu schvalují (ve světle nových vědeckých poznatků jsme zjistili, že... bla bla bla). Římsko-katolická církev je v pozici zápasníka, který je už skoro na lopatkách, ale ještě se kroutí a pokouší se vysmeknout z drtícího sevření. Za zmínku stojí zpráva, že před mocí vatikánské homosexuální lobby kapituloval i papež Benedikt. Nu, a teď je na řadě pravoslavná církev, jakožto další "pán na holení".

Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.

Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."

Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.

Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:

»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)



Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?

















Zobrazit příspěvek č. 918 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť

Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému

Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.

Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.

Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.

Zde je pozvánka BPM v PDF.







Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz








Zobrazit příspěvek č. 917 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne

Nanebevstoupení Páně

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)

Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.

Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.

Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!

Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.

Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.

Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."

Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.

Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)

Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?











Zobrazit příspěvek č. 916 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2013
Krupobití v Rusku

V republice Adygea padaly kroupy větší než slepičí vejce

V Adygeje (jižní Rusko) bylo včera krupobití, které nepamatují ani starousedlíci. Těžké kusy ledu, větší než slepičí vejce, nepadaly s nebe dlouho, ale stačily napáchat značné škody. Poničeny byly tři tisíce hektarů polí, z nichž půl druhého tisíce bylo zničeno úplně. Kroupy probíjely střechy domů a rozbíjely okna. Živelní pohroma způsobila škodu, která byla odhadnuta na 111 milionů rublů.

Nejhorší krupobití za celou historii bylo v Rusku 25. července 1957, které trvalo hodinu. Rozměry kusů ledů dopadajících na zemi přiváděly lidi v úžas. Některé z nich vážily jeden a půl kilogramu.

Kp.ru










Zobrazit příspěvek č. 915 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2013
Protlačování homosexuality na západě a omezení její propagandy v Rusku

Jaro přichází z Kremlu, mráz z Paříže:

Stop podpoře homosexuální propagandy mezi nezletilými vs. nechutná homo propaganda v Česku.











Zobrazit příspěvek č. 914 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.













Zobrazit příspěvek č. 913 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."















Zobrazit příspěvek č. 912 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon

Nové ikony a webové stránky ikonopisců

Vstal z mrtvých Kristus!

K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.

Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.

Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).

Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/

Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.


Jana Baudišová












Zobrazit příspěvek č. 911 jednotlivě

Administrátor --- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů

Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje

Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.

Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.

Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.

* * *

U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.

Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk

Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.

Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").

Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.

V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.

Brázda vyoraná v moravské zemi

V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.cz
Ale zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.

Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.

Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.

Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.

Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?

Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.

Pokračování příště












Zobrazit příspěvek č. 910 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.














Zobrazit příspěvek č. 909 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti

Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?

S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.

Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".

Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.

V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.

VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«

Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.

Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...

I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.

Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)

Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)

P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).

Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.


















Zobrazit příspěvek č. 908 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze

Výsledek volby pražského arcibiskupa

Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.

Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:

- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů

Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.

V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).

Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.








Zobrazit příspěvek č. 907 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi

Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni

Archim. M. Krupica s rytířským křížkem (na zelené stužce u krku) - zřejmě odznak příslušnosti ke katolickému rytířskému řádu.

Rytíři před ikonostasem pravoslavného chrámu v Litoměřicích, kde je archimandrita Marek Krupica farářem.

Při bohoslužbách s rytíři spoluslouží s nepravoslavnými duchovními a obléká k tomu pravoslavné liturgické roucho. Na oltáři leží meč.

Lazariánští rytíři při investituře v Ostrově. S řeckokatolickým biskupem je v pravoslavném posvátném rouchu před nepravoslavným chrámem někdo, kdo velice vypadá jako archimandrita Marek...

Nepravoslavný obřad v nepravoslavném chrámu. Na svících znaky rytířského řádu. Archim. Marek se v posvátném rouchu účastní obřadu.

Archimandrita Marek Krupica v epitrachilu při obřadu rytířského řádu (spolu s uniatským biskupem, nejvyšším duchovenským představeným řádu).

Byl do tohoto řádu, který je pochopitelně nepravoslavný, oficiálně přijat (povýšen do hodnosti v r. 2007; viz časopis Reunion 1/2007) a slouží rytířům jako jejich kaplan. S členy řádu slouží jejich bohoslužby v plné liturgické jednotě, jak je zjevno z toho, že se s nimi modlí při jejich obřadech oblečen v posvátná bohoslužebná roucha.

Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.

Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).

Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.

"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.

Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.

Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).

Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.

Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?

Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?

Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?

Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?

Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie

P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.
V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)

Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.

Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).













Zobrazit příspěvek č. 906 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě

Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem

Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.

Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.

Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)

Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.

Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.

* * *

Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.

Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.

Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.

* * *

Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)

Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *

A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *

Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).

Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).

* * *

Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.

Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.

Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.



Sv. Jan Křtitel: »Sekera je už přiložena ke kořeni.«

 

















Zobrazit příspěvek č. 905 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2013
K popaschálnímu svátku svatých mučedníků

Mč. Rafael, Nikolaos a Irena z ostrova Mytiliny

Nové video o posvátném poutním místě svatých mučedníků

Poetická filmová pohlednice z ostrova Mytiliny.


Všechny odkazy na naše stránky týkající se ostrova Mytiliny:

Nový článek o mučednících Rafaelovi, Nikolaovi a Ireně z ostrova Mytiliny.

Svatí mučedníci Rafael, Mikuláš a Irina z ostrova Mytiliny (starší článek s přiloženým videem starého filmu)

Zázračný reliéf archanděla Michaela (svátost v mytilinském monastýru svatých archandělů)

Anglicky psaný článek:
A Miracle of St. Raphael of Lesvos














Zobrazit příspěvek č. 904 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2013
Po Pasše

Vstal z mrtvých Kristus!

Pravoslavní křesťané včera oslavili největší svátek křesťanského kalendáře - svatou Paschu čili vzkříšení Kristovo. Letos bylo paschální počasí poněkud uplakané - jako by tím vyjadřovalo náladu mnohých věřících, jimž se zatím nevrátil jejich oblíbený pastýř.

Věřící proto sami zorganizovali řádnou petiční akci za návrat vladyky Kryštofa. Výtisky petice zaslal petiční výbor na pravoslavné farnosti v Čechách a na Moravě. Zároveň prosil předseda petičního výboru duchovní správce církevních obcí, aby dovolili svým věřícím vyjádřit se na toto téma. Údajně už jsou shromážděny vysoké tisíce podpisů.

Petice je k dispozici i na internetu. Připojit se k ní lze na adresách:

http://www.christofor.cz/dokumenty/petice

http://jednej.cz/petition.php?id=2262
(Zajímavá je tam diskuse pod peticí.)

Další materiály:
http://www.pravoslavnacirkev.info/
--------------

Po církvi se šíří dezinformace, že se vl. Kryštof prý už nemůže vrátit, protože dobrovolně abdikoval. Na toto téma se vyjádřil i známý ruský teolog otec Andrej Kurajev, který případ vl. Kryštofa sleduje (a zdá se mi, že doufá v jeho návrat). Uvedu sem překlad jeho vyjádření:
Návrat odstoupivšího představitele církve je v Pravoslaví zcela možný. V r. 1990 na několik měsíců odešel patriarcha Theoktist. 10. ledna (dva týdny po zastřelení Ceausesca) požádal na zasedání synodu o uvolnění na znamení svého pokání; pak odešel do monastýru v rumunském městečku Sinai. Avšak v dubnu na nátlak věřících synod odvolal své rozhodnutí (přijaté před tím ohledně uvolnění patriarchy) a požádal Theoktista, aby se vrátil. Revoluční tisk tenkrát obviňoval patriarchu Theoktista z toho, že nedokázal zachránit před zničením několik chrámů v centru Bukurešti, které byly zbořeny na příkaz Ceausesca.

V 17. - 19. stol. někteří konstantinopolští patriarchové nastupovali a odstupovali třikrát až čtyřikrát.
Otázka ohledně situace u nás tedy zní, zda náš synod vyslyší hlas zástupu svých věřících a požádá vladyku Kryštofa, aby zrušil svou abdikaci.












Zobrazit příspěvek č. 903 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 6 - velkopostní výzva

Otevřený list biskupům posvátného synodu a církvi

Naši církev zasáhl v letošním Velkém půstu vážný úder. Všichni čtenáři jistě vědí, co mám na mysli. Domnívám se, že celá tato kauza nese od samého svého vzniku, počáteční medializace, přes její průběh až doposavad jasné známky démonického působení. Dokonce i načasování celé kauzy přesně do velkopostní doby je toho výmluvným potvrzením. Pokud chceme následovat známou radu starce Paisije Svatohorce: "Na všechno hleďte duchovně," jistě tuto duchovní rovinu aktuálních církevních událostí snadno uvidíme. Jinými slovy: je to pokušení, které nás má prověřit. Zjevuje se tím, jak na tom duchovně jsme, jestli jsme opravdu křesťany a zdali se dokážeme démonickým zkouškám postavit duchovními zbraněmi. A od toho se odvíjí i jediný správný způsob řešení našeho aktuálního problému.

Hledě na celý vývoj událostí, jak se staly v posledním měsíci, dovoluji si pozvat všechny, jichž se tyto události přímo či jen okrajově dotkly, k všeobecnému vzájemnému odpuštění. Všichni víme o překotném vývoji událostí a o tlacích, pod nimiž se události děly. Blíží se týden vzpomínky utrpení Kristova, velkopáteční den Ukřižování Páně, kdy nás Spasitel smířil s Bohem (Řím 5,10). Což je možné, abychom se ve světle Kristova kříže nesmířili i my v církvi mezi sebou? Přece pro nás není vzpomínání na Kristovu spásu už jen nějakou hrou, která se hlubin našeho srdce nedotýká. Stále věřím, že nám paschální světlo Kristova vzkříšení dává sílu a inspiraci přemáhat v sobě lidskou slabost a naše vášně, abychom dokázali kráčet po nebeské cestě, kterou nám Pán Ježíš otevřel a na niž nás zve.

Proto prosím všechny, aby si druh s druhem odpustili a vrátili stav věcí a církevních záležitostí tam, kde byl před začátkem letošního Velkého půstu a vzplanutím oné kauzy. Prosím o to církevní orgány i jednotlivé osoby kvůli Kristu, který se za nás nechal ukřižovat. Prosím náš posvátný synod, aby byl naším duchovním vůdcem na této očistné cestě odpuštění a zajistil na úrovni naší nejvyšší kanonické církevní správy rychlý návrat věcí do původního stavu. Prosím metropolitního správce vladyku Simeona, aby inicioval zahájení procesů, které pokud možno do Paschy povedou k anulování všech právních a církevně-správních aktů provedených v souvislosti s touto kauzou, a stal se před církevním lidem garantem tohoto návratu. Posvátný synod má kanonické postavení v církevní správě, které je dostatečně silné, aby mohl tyto kroky učinit.

Všichni duchovní vědí, že vzájemné smíření je evangelijním předpokladem k přinášení eucharistické oběti. Vždyť Pán Ježíš pravil: "...nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar" (Mat 5,24). A tak budeme jistě všichni chtít přinést paschální oběť čistou a neposkvrněnou nesmiřitelností vůči někomu.

Jsem si jist, že obnovou původního stavu církevní správy se duchovně posuneme daleko vpřed. Každé překonané pokušení přece přináší pokrok na duchovní cestě a velké Boží dary. Z celého srdce jsem přesvědčen, že překonání současného hrozného pokušení nám přinese pomoc shůry a Boží zastání. Tam, kde je mezi lidmi odpuštění, milosrdenství a láska, je možno počítat s tím, že se Bůh sám do věci vloží a ujme se svého stádce. A tam lze očekávat zázraky.

Projevíme se tím jako skutečná Církev Kristova, která žije evangeliem, a Kristova přikázání lásky jsou pro ni základní normou ve spravování jejích záležitostí. Taková církev má duchovní perspektivu a opodstatnění své existence. Před národem se tím ukážeme jako pravá cyrilometodějská církev, v níž i dnes žije podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli, - tj. smíření, milosrdenství, láska a spása. To jsou přece projevy a dary pravé víry - čili svatého pravoslaví.

Opakuji, že stále věřím, že v naší místní církvi je ještě ta síla potřebná k překonání stávajícího pokušení. Věřím, že naše církev jako celek stále žije podle principu evangelia lásky. Nevím, co si počít, pokud by se ukázalo, že tato moje víra byla marná a že slova o lásce a odpuštění, která tak často citujeme v kázáních, jsou už jen jako dunění prázdného zvonu.

S apoštolem Pavlem si můžeme říkat:
"Kdybychom mluvili jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bychom neměli,
jsme jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybychom měli dar proroctví,
rozuměli všem tajemstvím a obsáhli všecko poznání,
ano kdybychom měli tak velikou víru, že bychom hory přenášeli,
ale lásku bychom neměli, nic nejsme.
A kdybychom rozdali všecko, co máme,
ano kdybychom vydali sami sebe k upálení,
ale lásku bychom neměli,
nic nám to neprospěje."
(1 Kor 13,1-3)


prot. Jan Baudiš













Zobrazit příspěvek č. 902 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2013
Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští

5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ

Evangelium podle Lukáše
7,36       Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním.
7,37       A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí,
7,38       poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.
7,39       Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!"
7,40       "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus.
7,41       "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát.
7,42       Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?"
7,43       "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
7,44       Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy.
7,45       Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy.
7,46       Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí.
7,47       Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."
7,48       Tehdy jí řekl: "Tvé hříchy jsou odpuštěny."
7,49       Ostatní hosté si mezi sebou začali říkat: "Kdo to vůbec je, že i hříchy odpouští?"
7,50       On ale té ženě řekl: "Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji."


Čtení dnešní neděle míří přímo k jádru křesťanské duchovnosti. K odpuštění hříchů a k lásce. Kdo nevidí své hříchy, může stokrát denně opakovat (jak ho to naučili): "Já hříšník," ale bude to jen hra. Hra na zbožnost, hra na křesťanství. Jeden z nejhorších klamů, kterým ďábel umrtvuje duši člověka, je předstírání zbožnosti nejen před lidmi ale před sebou samým. Takový stav je podle Otců prakticky neléčitelný, proto se ho střezme.

A když člověk nevidí své hříchy (nebo jen tak pár hříšků, aby se neřeklo), pak nepotřebuje mnoho odpuštění, a tudíž málo miluje. Spasí málo lásky člověka? K odpovědi stačí jen nahlédnout do evangelia, co Pán Ježíš pravil o těch kněžích a farizejích, jako byl Šimon, kteří málo milovali. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." "Celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského." A tím se tu asi nechce říci, že nejdříve celník a posléze za ním vejde i farizej. Spíše to znamená, že celník vejde, a pak se brána zavře, a ten kdo se loudal za celníkem, zůstane venku.

A jak se projevuje člověk, který nevidí své hříchy? Podle svatých Otců je tu jedno jasné a veřejně se projevující znamení. Souzení a odsuzování. Kdo je slepý vůči svým hříchům, vidí vždy překrásně hříchy ostatních a soudí je. Kdo však hledí na své hříchy, je slepý vůči hříchům bratra. Takový nemůže vůbec soudit. Je to tak prosté.

A kdo soudí druhé, sám upadá do jejich hříchů. To je nevyhnutelný proces probíhající dle duchovních zákonů. A další duchovní zákonitost tkví v tom, že zákony lásky jsou takovému křesťanu už zcela nepochopitelné. Jeho mysl i srdce jsou zatemněny. Vůbec nechápe, jak někdo může podle něčeho tak nepraktického a neperspektivního, jako jsou principy lásky, uvažovat.

Farizej Šimon při pohledu na tu ženu neviděl její lásku, ale její hříšnou minulost. Ježíš Kristus hleděl na tu samou ženu a viděl úplně jiný obraz než farizej. Když tu rozdílnost odlišných úhlů pohledu na tu samou realitu vyostříme ještě více, pak můžeme poukázat na rozdílnost pohledu ďábla od Božího pohledu. Démoni vidí jen lidské hříchy a všechno to, co je na duši hříšníka "jejich" - tj. démonického. Bůh i andělé si všímají především toho, co je na duši od Boha. Člověk, který vidí na svém bratru hlavně jeho chyby a hříchy, hledí očima ďábla. Ten, kdo pokrývá lidské chyby, má pohled božský. Oba tito lidé žijí sice ve stejné pozemské realitě, ale při tom jsou jejich duše ve dvou zcela rozdílných světech. První je už zde v pozemském životě duší v pekle, druhý už v nebi.

Podobnost mezi ďáblem a odsuzujícím člověkem jde však ještě dál. Oba maskují absenci lásky spravedlností. Ďábel uplatňuje své nároky, na které má dle formální spravedlnosti právo, a podobně i někteří lidé argumentují právem na spravedlivý soud nad tím, kdo chybuje. Nechápou, že jakou mírou měří, takovou jim bude měřeno. Soudí-li "spravedlivě" bratra, budou i oni sami spravedlivě odsouzeni. A to nejen na Božím soudu, ale většinou už zde na zemi. Lidé jim to časem vrátí. Nikdo není bez hříchu a nějaká záminka jak odsoudit toho, kdo sám dříve soudil, se vždycky najde. Naší nadějí na Božím soudu je, že se k nám Bůh nebude chovat podle spravedlnosti ale podle lásky. A pro pozemský život platí přesně to samé - budu-li se k lidem, v nichž jsem nenalezl zrovna zalíbení, chovat podle lásky, mohu i já dojít lásky od těch, jimž budou vadit moje hříchy a nedokonalosti. Sám však musím nejprve dát lidem příklad, aby mne mohli s láskou snášet, i když to pro ně nebude zrovna lehké.

A tak nitěmi lásky a milosrdenství tkáme nejen obraz svého věčného údělu, ale i svého pozemského osudu.














Zobrazit příspěvek č. 901 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 5

Vyjádření k omluvě žalobkyně a hlavního svědka v kauze proti pražskému arcibiskupovi

Prohlášení metropolitního správce,
arcibiskupa olomoucko-brněnského ThDr. Simeona
k přiznání sestry R.

19. dubna 2013

Přiznání paní R. ze lži a křivopřísežnictví ohledně jejího údajného milostného vztahu s vladykou Kryštofem je velikou úlevou pro celou Pravoslavnou církev a zvláště pro náš Posvátný synod, který se může brzy sejít a očistit vladyku Kryštofa z ošklivého nařčení. Nejradostnější však bude pro rodinu (manželů R.): vždyť k nevěře vlastně nedošlo, není důvod k rozvodu, manželé se jako křesťané smíří a obě děvčátka budou šťastně vyrůstat v plné rodině s maminkou i s tatínkem.

Metropolitní správce,
arcibiskup olomoucko-brněnský ThDr. Simeon


Toto prohlášení bylo nadiktováno metropolitním správcem arcibiskupem ThDr. Simeonem tiskovému tajemníkovi olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie Mgr. Romanu Jurigovi v poledne 19. dubna 2013 k bezodkladnému rozeslání na dostupné adresy v pravoslavné církvi.

(Jméno dotyčné paní R. bylo zkráceno redakcí Ambonu.
Omluvný dopis sestry R. má redakce Ambonu k dispozici, ale nehodí se ke zveřejnění s ohledem na pokojné ukončení celé kauzy.)















Zobrazit příspěvek č. 900 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
K velkopostní době

Nová ikona sv. Jana Křtitele a postní modlitba


Nová ikona m. Jany Baudišové

Velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen.

Tuto modlitbu říkají pravoslavní křesťané v období Velkého půstu každý den (kromě sobot a nedělí). Zbývá jen přání, aby ji nejen vyslovovali, ale také poslouchali...











Zobrazit příspěvek č. 899 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 4 - bez komentáře

Dopis vladyky Joakima

Odstraněno na žádost vladyky Joakima

P.S. 19.4.2013

Vysvětlení redakce Ambonu: dopis vladyky Joakima byl určen jen moravským duchovním. Domníval jsem se, že je to dopis otevřený a jeho obsah je možné (a žádoucí) publikovat na Ambonu, protože tento dopis reagoval na předchozí příspěvek 898. Vladyka Joakim mne vzápětí upozornil, že jsem dal dopis na Ambon bez jeho svolení a žádal, abych jej odstranil. Což jsem bez prodlení učinil. Nechal jsem po něm výše uvedený vysvětlující záznam, aby si někdo nemyslel, že cenzuruji příspěvky vl. Joakima.

Tolik na vysvětlení, proč se příspěvek vl. Joakima objevil a zase zmizel s toliko krátkým zdůvodněním.

Vladykovi Joakimovi se administrátor Ambonu omlouvá za zveřejnění jeho dopisu bez jeho souhlasu.

















Zobrazit příspěvek č. 898 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 3

Rezignace metropolity Kryštofa

Pod tlakem událostí vyvolaných bulvárními médii vladyka Kryštof nabídl rezignaci ze všech svých funkcí a synod ostatních biskupů jeho rezignaci přijal.

Jako místo přebývání určil odstoupivší hlavě církve posvátný synod malý monastýr v Těšově v západních Čechách, kde už v neděli vladyka Kryštof sloužil první liturgii jako nový duchovní tohoto mnišského bratrstva.

Titul bývalé hlavy naší místní autokefální církve nyní zní: Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.













Zobrazit příspěvek č. 897 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 2

Tak ještě jednou na okraj kauzy žaloby na arcibiskupa

Navazuji na minulý příspěvek.

Nejdříve nějaké korektury.
Byl jsem upozorněn, že posvátný synod biskupů nemá jako důkazy k dispozici jen ony fotografie, které žalobci rozeslali po církvi (zmiňoval jsem se o nich v minulém příspěvku), ale řadu dalšího důkazního materiálu a různá svědectví. Věděl jsem původně jen o těch fotografiích a dále pak o svědectví osob, z nichž některé na mne nepůsobí zcela důvěryhodně. (Píšu to sem v rámci zachování objektivity jen kvůli tomu, že jsem se v předchozím příspěvku zmínil o těch fotografiích a mohlo to vyvolávat dojem, jako by synod jednal jen na základě nich.)

Také podotýkám, že si mé psaní nikdo neobjednal (připojil bych teď smajlíka, kdyby se nejednalo o tak vážné věci). Cílem mého psaní není dosáhnout žádného konkrétního definitivního řešení, které by odpovídalo mým představám (ani takové řešení neznám), ale ukázat i jiné pohledy na tuto kauzu. A nakonec ještě upřímně uvádím, že moje slova o "honu na osobu" byla namířena na obžalobu a kruhy kolem ní, nikoliv na biskupy synodu. Pokud by něco z toho, co píši o štvanici, padalo i na synod, bylo by to nespravedlivé. Vím, že se biskupové snaží najít moudré řešení a že jsou v tak nelehké situaci a pod takovými tlaky, že bych se nikdy nechtěl do podobné pozice a odpovědnosti dostat.

Stejně jako minule, tak i teď podtrhuji, že se rozhodně nechci stavět do role soudce ani obhájce, a zajímá mne právě ten pohled na celou kauzu, z něhož jsou vina či nevina irelevantní.

* * *

Dostávám dopisy; často se v nich mluví o církvi a o jejím očištění. Je to krásné svědectví o množství lidí, kterým na naší církvi opravdu záleží, trpí pro ni a bolestně se jich dotýká, když je zneucťována. My všichni, kteří naši církev milujeme z celého svého srdce, máme přirozený psychologický sklon k hněvu vůči tomu, kdo je v našich očích příčinou znevážení církve. Je to jakási psychologická zákonitost, a proto bychom si při veškeré té vnitřní bolesti měli uvědomit, že někdo této zákonitosti může využívat ke svým cílům. Je snadné manipulovat s církví pomocí jednoduché taktiky: stačí si najít někoho vhodného, kdo má nějaké hříchy, zveřejnit je, udělat tím církvi ostudu, a při tom upozorňovat: "To on za to může, že je teď církev v problémech." V nastalém zmatku názorů a uprostřed soptících vášní může tento kdosi bez obtíží a bez povšimnutí manévrovat a zařídit výsledek celé akce podle svého.

Proto je potřeba obezřetnosti a zachovávat duchovní střízlivost, když se chceme v této situaci lépe orientovat. Stará latinská fráze se při vyšetřování nejasné situace a hledání viníka ptá: "Cui bono?" (Komu to prospívá?) A hned může být jasno, kdo za tím vším stojí.

Při pozorování nastalé situace začínám mít jisté obavy, jestli jsme se kvůli upření pozornosti na to, co nám předhazuje obžaloba, a na svou bolest z ublížení církvi, nedostali do stavu jakéhosi zúženého vědomí (vzdáleně připomínající hypnózu). Stále se dnes mluví jen o církvi. To slovo je skloňováno ve všech tvarech a souvislostech. Na tom je jistě něco pěkného a chvályhodného. Jenže čím více se dnes mluví o církvi, tím méně se hovoří o Kristu. Ve všech těch rozborech, návrzích a analýzách, které jsem četl, je nápadná vysoká frekventovanost pojmu "církev", a téměř nulový výskyt jména našeho Pána. To je dost divné na to, že se jedná o církevní texty a řešení církevní situace. Vždyť přece jedině Kristus je klíčem k odemknutí této spletité situace. Jedině Kristus nás může zachránit. Řečeno slovy starce Paisije: "Nyní je potřeba, aby se sám Kristus do věci vložil." Nutně potřebujeme, aby se ukázal a zjevně se ujal své Církve.

Církev, jedině církev a zase církev. Zachránit církev, očistit církev, povznést církev, vytáhnout ji z bahna... To je motiv, který zaznívá snad pod vším, co se dnes vzrušeně vypouští do církevního vědomí. Dobře. Na to navazuje další teze - kvůli církvi musí být jedna osoba odstraněna. Černého Petra si vytáhl (a asi na tom už dříve pracoval) metropolita. Tak ať zaplatí! Ať zaplatí za sebe i za nás za všechny - protože i my jsme hříšníci a poskvrňujeme církev (byť k tomu nemáme ty úžasné možnosti a příležitosti jako hlava církve). Co je v nepořádku s touto logikou? Nějak mi to připomíná argumentaci několika lidí na nejvyšších místech v těch osudových předpaschálních dnech před dvěma tisíci lety, kdy se ostrým mečem dělila židovská společnost ve dví. Z nejvyšších pater židovské společnosti zaznělo od náboženských představitelů: "Bylo by lépe, aby jeden člověk zemřel za lid." (Kaifášova rada židům, Jan 18,14.) Byla to rada, která měla zachránit starozákonní církev. Místo toho přivedla ty, kteří přijali tuto argumentaci a připojili se k tomuto táboru, do naprosté zkázy. Chtěli zachránit Jerusalem, ale nezůstal tam kámen na kameni. Měla ochránit židy a místo toho je uvedla do záhuby a otroctví. Přečkali to jen ti, kdo Kaifášovu radu odmítali.

Jaký byl klíčový rozdíl mezi oběma skupinami? Pro jedny bylo prvořadé zachránit židovskou církev, pro druhé byl důležitější Kristus. Ti první zapomněli, že všechny tradice Otců a celá abrahamovská církev jsou bez Krista prázdné. Všechna jejich (i naše) ustanovení a vše posvátné pozemské mělo (má) svůj význam jedině ve vztahu ke Kristu. Ti první obětovali svého Mesiáše. Ti druzí celé to vzácné a jejich srdcím drahé starozákonní dědictví obětovali pro Krista, a dostali mnohem víc - novozákonní Církev. Místo Zákona obdrželi blahodať, místo kamenného chrámu získali mystické Tělo Kristovo, místo nedokonalého ospravedlnění dosáhli zbožštění.

Kristus nás učí, že před Bohem nejsou davy, ani spolky, ani organizace, ale jedině jednotlivci - konkrétní lidské osoby. Proto není v křesťanství přijato obětovat jednoho pro blaho všech. Může se k takové sebeoběti kdokoliv sám za sebe rozhodnout, ale nemůže být k tomu odsouzen. Dnes jsme v situaci, kdy řešíme dilema - na jedné straně zájmy celé církve, resp. zájmy našich věřících (jimž se nyní jejich okolí třeba i posmívá) - a na straně druhé je tu možnost hodit přes palubu jednoho člověka. Pozor však, aby o nás neplatilo přísloví: "Kvůli lesu nevidí stromy." Jakému řešení nás učí Evangelium? Hledejte, čtěte, pochopte.

* * *

Tyto řádky jsou psány člověkem, který má hlubokou nedůvěru k hlasu ulice. Skrze různá srocení, revoluce a skandování davu často jedná ďábel a případně i někdo jiný v pozadí, kdo tahá na nitky. V evangeliu slyšíme dav křičet: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho!" Církev má stále ve své posvátné paměti, jak jiný dav o pár let později občansky uvědoměle skandoval: "Křesťany lvům!" Skrze všelijaké lidové mítinky se často rozšiřovaly hereze (v souvislosti s ariánstvím o tom úsměvně píše sv. Řehoř). Základem úspěchu všech diktátorů byl podivuhodný "dar" - ovládat masy. V dnešní době sociálních sítí je zákulisním silám nevídaně usnadněna možnost dát masy do pohybu (do sféry pravoslaví naštěstí zatím toto používání sociálních sítí ještě neproniklo, nicméně v Rusku je patriarcha a církev obecně na internetu docela pod palbou). Zatímco pro věci zbožnosti a boje proti herezím je úspěch při zorganizování masové akce vždy událostí na hranici zázraku, neboť dosáhnout v takových věcech lidové jednomyslnosti bývá velice těžké, tak pokud jde o podněcování různých jiných davových pozdvižení, jde to skoro samo. Je jasné, jaký duchovní vliv zde působí - v prvním případě klade překážky, v druhém případě napomáhá. Proto nemám moc důvěry ve smrště e-mailových výzev, esemeskové bombardovací akce, žhavení telefonů.

Malá ilustrace k tomu. Je zajímavé, že Církev Kristova si pro sebe nevymyslela žádné zvláštní pojmenování. Použila pro svůj název běžně používané slovo "ekklisia". To slovo se tehdy používalo pro shromáždění. Řečtina však měla pro lidová shromáždění několik různých slov. Každé pro jiný typ shromáždění. Ekklisia bylo shromáždění, které nebylo davové, náhodné ani příležitostné. Mělo svůj řád a vážnost, bylo plánováno a byli na něj lidé zváni, ale bylo zároveň určeno pro široké vrstvy společnosti, nikoliv jen pro elitu. Naproti tomu se konaly i jiné masové akce, náhodné či příležitostné; účastnili se ti, kteří zrovna v tu chvíli byli shodou okolností na daném místě. V jiných případech se jednalo o zábavní akce. Nebo se jednalo o shromáždění za účelem nakupování, tedy tržiště. Pro tato shromáždění, která nejsou plánována a nemají žádný řád nebo je to jen zábava, má řečtina pojem "agora". Dříve se jako agora vnímaly různá pouliční představení, trhy či návštěva cirku, dnes nám hlas agory většinou reprezentují reportáže a zpravodajství a jiné pořady TV Nova (vždy je součástí reportáže také vox populi: "A co vy si o tom myslíte?")

Je hlas lidu hlasem Božím, jak se občas říká? V případě agory je takové tvrzení téměř rouháním.

Právě rozdíl mezi ekklisií a agorou je to, co mě zajímá ve zde probíraném kontextu. Křesťané by měli vždy žít a řešit své společné záležitosti na úrovni "ekklisia" a nikdy nesmí do našich církevních věcí vtrhnout "agora". Ekklisía přijímá rozhodnutí na řádně organizovaném shromáždění, kam jsou povoláni delegáti, vše je zarámováno modlitbou a v duchu vážnosti, zodpovědnosti a otevřenosti Duchu Svatému se zde hledá řešení. Hlas agory se vyjadřuje jinak. Když nesli nosítka s císařem po Římě, občas se nesený papaláš vyklonil a volal na přítomné občany, co si přejí od jeho vlády. Odpověď bývala prostá: "Chléb a hry!" Jinými slovy: plné břicho a pohled na krev. To je úroveň agory. A jakmile začne řídit (či jen ovlivňovat) vnitřní věci církve pokřik agory, pak už zbývá říci jen jediné: "Pán Bůh s námi!"

Vzpomínám si na jednoho starého duchovního, který dnes už neslouží. Zasedali jsme spolu před dávnými lety v eparchiální radě. Čas od času se nám na stůl dostal anonym, v němž nám nějaký "dobrák" radil, co bychom měli či neměli apod. Tento starý duchovní vždy trval na tom, aby se anonymy házely do koše, a nabádal nás: "Nedovolte, aby naši církev řídily anonymy." Dnes bych rád na jeho slova navázal a řekl: "Nedovolme, aby naši církev řídila bulvární média svými reportážemi! Buďme opatrní, aby pravoslavnou církev nezačaly řídily hlasy těch, kteří stojí mimo církev a nemají (a nemohou mít) našeho církevního ducha.

Prof. Alexij Osipov radí ve všech takových případech při posuzování návrhů a požadavků zkoumat především zdroj, z něhož vše vychází. Co je to za lidi? Jsou sami vzorem zbožnosti? Jakou mají mravnost a víru? Co víme o tom, jaké sledují cíle? Jak se projevují v jiných záležitostech? (V Rusku je navíc ještě nutno se tázat: Kdo je financuje?) Bodláčí nebude nikdy plodit hrozny. Pochybní lidé nepřinesou svou "pomocí" nikdy církvi dobro.
Řešme celou kauzu, ale nezávisle na cizích vlivech a s odmítnutím nehorázného tlaku, který vyvinula obžaloba. Možná by tomu napomohlo časové odsunutí řešení této kauzy třeba o půl roku. Byla by to doba pro modlitbu církve a k uklidnění vášní i zármutku. V současné situaci se totiž církevnímu vědomí asi nepodaří osvobodit se od toho nedobrého ducha, kterým je všechno kolem té kauzy proniknuto a který zužuje naše vnímaní a chápání. Jakmile nám někdo práská bičem nad hlavou (metaforicky řečeno) a volá: "Rychle rychle, není čas," je to důvod ke zpozornění a šlápnutí na brzdu. Takové naléhání přece není hlasem Svatého Ducha.


P.S.
Viděl jsem teď jeden anonymní e-mail, pod níž jsou "podepsáni" nějací nejmenovaní věřící, zaslaný biskupům synodu a vyjadřující jim plnou podporu. V celém tom neštěstí je i jedna úsměvná stránka. Autoři mailu dokonce (a zcela vážně) vyčítají metropolitovi i to, že před ním na Aljašce prý utekla medvědice. (Kromě toho mu vyčítají "nos mezi očima" - a to doslova; ano, nelíbí se jim, jaký má nos.)

Jeden z našich duchovních ohodnotil další obsah dopisu jako "žumpa" (obzvláště, že byl také určen reportérce z TV Nova) a zároveň si povšiml e-mailové adresy, z níž byl anonym odeslán. V adrese je trojmístné číslo, které tento kněz přepočítal na písmena a výsledkem bylo slovo: "had". Ne že bych se tu chtěl zabývat numerologií, ale je to zajímavé "kouzlo nechtěného".
















Zobrazit příspěvek č. 896 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů

Na okraj žaloby na pravoslavného arcibiskupa

Jak všichni čtenáři těchto řádků vědí, byla vznesena žaloba proti pražskému pravoslavnému arcibiskupu a hlavním bodem této žaloby je porušení mnišských slibů, tj. jeho údajné vztahy s nějakými ženami intimní povahy a existence dětí, které měly vzejít z těchto nezákonných vztahů. Jsou k tomu vydána různá prohlášení, byly publikovány reportáže televizního i novinového zpravodajství. Nevidím žádný důvod zde na těchto webových stránkách to vše opakovat, protože lze předpokládat všeobecnou známost těchto dokumentů. (Oficiálně vydané církevní materiály jsou na oficiálních webových stránkách.)

V církvi i mimo církev vzplanuly ohně spravedlivého hněvu a žádají si svou oběť. Uražení mravokárci v médiích teď jménem veřejnosti pobouřeně požadují zadostiučinění. Po církvi kolují otevřené dopisy s různými výzvami. Ze všech stran dnes slyšíme: "Hlavně ať se to nezamete pod koberec." Předmětem mého následujícího psaní však nebude vyjadřování ke skutkům arcibiskupa. Kdo byste očekával, že tu budu rozebírat jeho vinu či nevinu, nemusíte už číst dál, protože se k tomu nechystám. Nejsem k tomu ani způsobilý ani kompetentní a nikdo to ode mne snad neočekává. A dále - v kontextu úhlu pohledu, který bych rád nyní nabídl církevnímu vědomí k úvaze, jsou vina či nevina irelevantní. Může to někomu znít divně, ale v přístupu k vině se církevní myšlení diametrálně rozchází se světským. A to dokonce i u takové justiční instance, jakou je církevní soudnictví.

Umím si představit, jak někdo rozhořčeně zvolá: "Jakže? Což není úkolem církevního soudu vyhledávat provinilce, usvědčovat je, zajistit jejich spravedlivé potrestání?!" Odpověď je prostá: "Není." To je rozdíl mezi naším soudnictvím a inkvizicí. Každá církevní instituce (včetně té soudní) má jedinou prioritu - sloužit církevnímu životu. Jakmile začne církevní soudnictví hledat spravedlnost jen pro spravedlnost, opouští církevního ducha. Je to stejné jako v případě církevního teologického vzdělávání - pokud přestane být prvořadým úkolem teologické školy sloužit potřebám života církve a stane se něčím, co slouží samo sobě, pěstuje teologii pro teologii, stává se čímsi, co církvi spíše škodí. A tak bychom mohli probírat jednu církevní instituci za druhou. Každý orgán mystického těla Církve musí především sloužit životním zájmům celého těla.

Podstatou nekřesťanského pojetí spravedlnosti je odplata či msta. Provinil ses, musíš za to zaplatit. Vzorem křesťanské spravedlnosti je Kristus na kříži, čili láska a milosrdenství. Zrovna v tomto postním čase slýcháváme Boží hlas: "Milosrdenství chci a ne oběti." (Mat 9,13) Čili život církve se děje v duchu lásky a nikoliv zákona. Dokonce i soud nad provinilcem se musí dít v duchu lásky.

Základní křesťanskou myšlenkou při hledání spravedlnosti je vždy skutečnost, že pravý soud patří jedině Bohu: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím 12,19) Církevní soudnictví nepracuje tedy v duchu čištění církve od každého hříchu, ale zasahuje tam, kde je to už nutné pro církevní život. Soudy nesmějí pracovat na objednávku, ani v režii osobní msty nebo nenávisti, ani dle diktátu davu (agory). Jakýkoliv takový nátlak by měl být důvodem k zastavení celé kauzy, protože takové soudní řízení se vymyká církevnímu duchu, pro nějž je charakteristickým znamením hledání milosrdenství a působení lásky, která je Kristovou závětí církvi: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34)

Církev proto chránila lidi před mstivým soudem, před lynčem a davem žádajícím "spravedlnost". Vyhradila si k tomu např. právo azylu pro své chrámy a toto právo bylo v průběhu dějin většinou dodržováno. Křesťanský duch vždy chápal, že člověk nepotřebuje především spravedlnost, ale milosrdenství.
Z hodin církevního práva si pamatuji, že kdokoliv může podat svou stížnost či žalobu na jakéhokoliv duchovního. První vyšetřující instance pak zjišťuje, jestli se tímto podnětem budou další církevní orgány zabývat - tj. zdali mohlo dojít k porušení církevních pravidel, zda jsou přineseny hodnověrné relevantní důkazy, zda je od dané osoby možno přijmout stížnost na duchovního atd. Pokud ano, tak věc postoupí k projednávání soudu, resp. soudcům. A poté následuje další možný postup. Důležitým principem při tom je, že na každém stupni projednávání mají církevní orgány (resp. biskupové) možnost svémocně přerušit jednání a případ odložit. Je totiž možno přihlédnout k pokání, či předešlým zásluhám, nebo k potřebám církve apod. Vzpomínám si, jak nám otec Miroslav Mužík (dnes již zesnulý), který byl znalcem církevního práva a vyučoval nás tomuto předmětu na fakultě, opakovaně zdůrazňoval tuto možnost a považoval ji za důležitou součást církevně-soudního procesu. Viděl v tom dveře stále otevřené projevu milosrdenství nad provinilcem. Už z tohoto principu je zřejmé, že církevní soudnictví není slepý mechanismus na trestání hříšníků. Proto církevní soudy nemají ve znaku trestající Spravedlnost se zavázanýma očima (mimochodem, víte, že původně nebyly tyto zavázané oči atributem lhostejnosti k osobě souzeného, ale znamením bláznovství a manipulovatelnosti spravedlnosti?)
Samozřejmě, výjimkou z tohoto řádu, který je nastaven tak, aby napomáhal odklánět průběh spravedlnosti k milosrdenství, jsou dnes kauzy trestné podle občanských zákonů, mravní poklesky proti lidské přirozenosti, a potom případy herezí, které se v církvi projednávají podle úplně jiných principů.
Tolik tedy glosa o křesťanském chápání provinění a církevním pohledu na spravedlnost. Vždy, když se rozbouří církevní hladina a začnou se ozývat hlasy volající po trestu, je vhodné se začít tázat, jestli se nám někam nevytratila láska. Padne-li láska za oběť spravedlnosti, církvi to nemůže prospět. Je to skryté (či zjevné) vítězství zla.

* * *

A nyní k další pozoruhodné stránce celé kauzy

Byla vznesena žaloba proti představiteli církve. Obvinění se týkají mnišských slibů a žádostí žalobců (čili cílem kauzy) není nic menšího než odstranění arcibiskupa z církevní správy. Způsob vyjadřování žalobců je veřejný, žaloba byla medializována, do církve (i mimo ni) byly vypuštěny otevřené dopisy, jejichž autorství pochází z okruhu obžaloby.

Nejprve je potřeba opět podotknout, že každý má právo obrátit se na příslušné církevní orgány se stížností či pochybnostmi - i kdyby se týkaly samotného nejvyššího představitele církve. Na druhé straně církev má za dva tisíce let své existence bohaté zkušenosti s řešením svých vnitřních problémů. Zvláště má zkušenosti s působením hlavního nepřítele Církve, kterým je ďábel. Jeho hlavními zbraněmi je úskočnost a lstivost (2 Kor 2,11). Čili lež a klam. Často se vydává za anděla světla, aby zmátl nezkušené (2 Kor 11,14). Pod zdáním dobrých úmyslů a prospěšného díla může snadno skrze oklamané lidi vstupovat do církevních záležitostí a škodit církvi, či ji ochromit. Kvůli bohatým zkušenostem církve už v prvních křesťanských staletích byly na dávných posvátných sněmech přijaty určité principy řešení církevních problémů, procedurální mechanismy projednávání stížností na biskupy apod. Vše má jediný účel - ochránit církev před útoky duchovního nepřítele, který působí skrze lidský klam, závist, zlobu, zištnost, pomluvy, nenávist, vládychtivost a pýchu atd.

Pohlédneme-li do svého nitra, a bude-li to pohled dostatečně hluboký a upřímný, musíme si poctivě přiznat, že všechny tyto vlastnosti jsou v každém z nás (a nejvíce ve mně). Takže ďábel s námi nemá těžkou práci, když chce tyto vlastnosti zneužít ke svým cílům. Nelze se tedy divit, že se mu daří získávat lidi, kteří nejsou dost opatrní či zkušení v zápasu s vášněmi nebo na chvilku zapomenou na své vlastní hříchy. Potom jsme snadno strženi vášněmi k tomu, aby skrze nás nepřítel zaútočil na církev. Takové věci se děly od prvních let existence Církve, děly se po celou dobu její existence a není tedy divu, že se dějí i dnes (a nepochybně se budou dít i nadále, až do konce tohoto světa).

Aby církev, která se po celé dvě tisíciletí své existence nachází pod nepřetržitou duchovní palbou tohoto kalibru, mohla vůbec přežít a její soudnictví nebylo zneužíváno nepřítelem proti ní, musí respektovat věkovité a prověřené kanonické principy a hlavně se držet pravoslavného církevního ducha, a v jejich světle se orientovat v každé podobné kauze - tj. při žalobách, stížnostech, návrzích na sesazení církevních představitelů apod. Takové žaloby a stížnosti se mohou formálně zakládat na pravdě, ale při jejich přijímání k projednávání se hledí na osobu, která žalobu vznáší (platí pro případ církevních záležitostí, nikoliv pro jiné trestné činy). Ne od každého se přijímá žaloba. I z toho je patrné, že se cesty církevního soudu ubírají jinudy, než je pouhá světská honba za spravedlivým potrestáním, která může připomínat psy ženoucí se s vyceněnými zuby za kořistí. V církvi se nesmí dít nic podobného!

Připomeňme zároveň, že se v řečené kauze arcibiskupa nejedná o žádný skutek trestný podle občanského práva. Šetření takových zločinů se dnes pochopitelně přenechává občanským orgánům a dojde-li k usvědčení a odsouzení, církev z toho pro svůj vnitřní život vyvodí příslušná opatření (např. suspendaci odsouzeného). Zde se však jedná o obvinění ze skutků, které jsou předmětem výhradně církevního práva a zvyklostí, a tudíž se jedná o vnitřní církevní záležitost. V případě církevního soudního řízení je příslušnými soudními předpisy nařízena a vyžadována mlčenlivost a zachovávání tajemství o projednávaných věcech. Je to elementární etický princip (podobně jako zpovědní tajemství), na kterém církev trvá, když se jedná o lidské prohřešky. Medializace takové kauzy je totiž lidsky nedůstojná (a tudíž v necírkevním duchu, protože církev se vždy snaží chránit lidskou důstojnost - a to i v případě provinilců; vyplývá to z pravoslavné teologie, jež vidí v každé lidské osobě nesmrtelnou Bohem milovanou duši, resp. Boží obraz). A co více - skutečnost medializace obvinění z hříchu se nebezpečně blíží veřejnému zostuzování, pořádání štvanice na člověka. Způsob vyjadřování žalobců mi zavání slovním lynčem. A odtud už je jen krůček k fyzické insultaci (kterou ostatně žalobci otevřeně vyhrožují, nebude-li případ vyřešen k jejich spokojenosti).

Ano, biskup může být souzen a odsouzen. Leč musí se to dít v řádně vedeném procesu, při zachování lidské důstojnosti. Tomu, kdo se zveřejňováním své stížnosti snaží srotit zástup či podněcovat dav, resp. získat na svou stranu jakoukoliv k tomu ochotnou tlupu, by se měla připomenout Spasitelova slova určená davu, který třímal v rukou kameny na hříšnici: "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7)

Tak často zneužívané evangelijní pravidlo "oznam to církvi" (Mat 18,17) se v případě morálních poklesků aplikuje oznámením církevním orgánům, a rozhodně nikoliv ve smyslu široké medializace. Pouze v případě obvinění z hereze, je možno učinit danou kauzu předmětem celocírkevní diskuse, protože se nejedná o osobní záležitost žalované duchovní osoby, ale o otázky věrouky a tudíž možného ohrožení spásy věřících.

Vstupní bránou k přijetí stížnosti či žaloby je posouzení, zda splňuje kanonické předpoklady k zahájení projednávání, a zjištění, zda nejsou přítomny známky klevet, klamu, nedoložených nařčení, což vše bývá svědectvím démonického původu takové záležitosti. Nemám zde prostor na rozbor kanonických předpokladů přijetí stížnosti či žaloby na biskupa. Domnívám se, že k tomu, abychom si učinili jasný obrázek o skryté duchovní povaze celé současné záležitosti, stačí otevřít evangelium, které upozorňuje na jeden druh lidského chování prohlášený Pánem Ježíšem Kristem za jeden z nejhorších jevů, jež se mohou v lidském osudu vyskytnout (ještě tragičtější než násilná smrt). V tradičních překladech se pro to používá pojem "pohoršení" - čili svody, skandály. Vypuknutí skandálu totiž hubí nejen duši samotného jeho strůjce, ale i další duše, které svádí z cesty spásy. Pachatelé skandálu bývají přirovnáváni k Jidášovi. Strašné na tom je, že nečiní-li člověk, který má účast na skandálu, bez otálení pokání, zatvrzuje se rychle jeho srdce, a nemůže dojít spásy ani on sám, ani ti, které svedl.

Pachatelé skandálů většinou argumentují tím, že to nejsou oni, kdo je příčinou skandálu, ale je to ten hříšník, na jehož hříchy oni jen poukazují. Jenže údajné hříchy je potřeba nejprve prokázat u soudu; do té doby nutno hledět na obviněného jako na nevinného. A i kdyby byli zcela přesvědčeni o provinění hříšníka, vždy je příčinou skandálu ten, kdo odhalí hanbu bližního. A nedosti na tom, Písmo i pravoslavná asketická tradice svatých Otců nás učí hanbu člověka pokrývat a nikoliv odhalovat.

Křesťanský život je napodobováním Boha, a to především v lásce: "Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů." (1 Petrův 4,8)
Bible o pohoršení

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14,13)

Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení (v orig. pohoršení), ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: `Je mi to líto,´ musíš mu odpustit." (Luk 17,1-4)

(Z hlavních překladů správně překládají jen kraličtí; novodobé překlady překládají špatně - místo "pohoršení" mají "pokušení" - stačí se však podívat do řeckého, církevně-slovanského i ruského textu, a všude najdeme nikoliv "pokušení" ale "pohoršení", resp. svody, skandály; v hebr. smyčka; překážka na cestě, o kterou se zakopává. Dle Basila Velikého: to, co odvádí od pravdy a zbožnosti k odpadnutí nebo do omylu nebo napomáhá bezbožnosti nebo ztěžuje plnit Boží zákon.)
Ve světle toho, co praví Písmo o pohoršení, musíme v církvi zcela zavrhovat takové jednání, kdy někdo široce zveřejní (dokonce medializuje) nejen svou žalobu proti bratru a nařkne ho z hříchu, ale veřejně jedná s biskupem za použití nevhodných, arogantních slov (krajně ostrých, bez obyčejné lidské úcty a běžné zdvořilosti; je to tak pohrdavý a urážlivý způsob vystupování, že jej zde vůbec nemůžu citovat). Žalobci šokují stylem svého myšlení i chování, které není křesťanské a nepatří vůbec do církve. Píší o duchovním s neskrývanou drzostí, pohrdáním a zpupně, vlastně mu veřejně nadávají, a dokonce tvrdí takovou nehoráznost, že zveřejněním jejich žaloby je biskup už odsouzen. Posvátnému synodu kladou ultimatum a vyhrožují, co všechno provedou církvi za veřejné skandály, včetně fyzické insultace při bohoslužbě, pokud biskupové nesplní jejich požadavky.

Snad každý, kdo četl tyto materiály rozšířené žalobci po církvi, si musel položit otázku: "Smí se ustupovat takovému nátlaku? Je možné v církvi přistoupit na takový styl jednání? Je takové jednání obžaloby slučitelné s církevním duchem nebo je to dle všech těchto známek dílo nepřítele?" Drazí čtenáři, odpovězte si sami.

Za těchto okolností už nemá snad ani smysl rozebírat, že přiložené jakoby "důkazy" jsou fotografie, které nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu, není na nich zachyceno nic nedovoleného, všechny jsou pořízené ve veřejných prostorách. Nevím, jestli se arcibiskup dopustil něčeho z toho, z čeho je vinen. Uvědomuji si však, že podobným způsobem, jakým pracují tvůrci žaloby, o níž je tu řeč, je možno vyfabrikovat obvinění a "důkazy" proti každému a "usvědčit" kohokoliv z čehokoliv.

A tak by se někdo mohl tázat: "Nehrozí nám nebezpečí, že se v církvi může vytvořit nějaká klika, která bude odstraňovat (a potažmo dosazovat) jakéhokoliv biskupa se jí zamane?" Jak se ukazuje, odstavit biskupa by u nás už nemusel být žádný problém. A to dokonce ani tehdy, kdy je kvůli stabilitě církve ustanoven pro soud nad nejvyšším představitelem autokefální církve zcela zvláštní proces (soud před dvanácti biskupy).

V církvi se šíří myšlenka, že kvůli veřejnosti "musíme rychle něco udělat", tj. obviněného biskupa odstavit apod. Hlavně, aby viděli okolní pohané, materialisté či jinoslavní, že to "nezametáme pod koberec". Zdá se mi, že kdyby v církvi působily nějaké zákulisní síly skrývající své nečisté úmysly, pak by se snažily přesně takovou atmosféru vytvořit a hrozilo by nám teď, že církev bude jednat pod jejich taktovkou. Máme pocit, že jednáme pod tlakem veřejnosti a ve prospěch záchrany dobrého jména církve, ale ve skutečnosti můžeme být loutkami ovládanými kýmsi, kdo tuto scénu promyšleně naaranžoval... Nenechme se vmanévrovat do takové pozice.
Principy našeho duchovního života nás varují před pokušením nazývaným církevně slovansky jako "čelověkougodije" - tj. snaha zalíbit se lidem. Kdyby si nás svět zamiloval, byla by to pro nás dle evangelia ta nejhorší vizitka (svět miluje to, co je jeho; nás však Kristus vyvolil ze světa, a proto nás svět nemůže milovat, jako ani Krista nemiloval, ač ani Kristus ani pravoslavná církev nečiní světu nic špatného; to je základní evangelijní logika, kterou Pán Ježíš apoštolům vysvětlil /Jan 15,18-19/). Naším úkolem není líbit se okolním pohanům a ateistům, ale držet se praxe vedené dle našich církevních principů. A teprve pak můžeme být snad i něčím duchovně užiteční svému okolí.
A nyní se už chystám k závěru této skromné úvahy. Umím si představit, že s ní ne každý bude souhlasit. Prosím, chápejte tyto řádky jako soukromé názory nadhozené jen pro nahlédnutí toho rozměru současné kauzy, který doposavad zřejmě nebyl dostatečně promýšlen. Možná se mýlím a vidím nesprávně. Nikomu svoje mínění nevnucuji. Snad ale ještě může v naší církvi zaznít hlas nabádající ke střízlivému a nevzrušenému uvažování; vybízející, aby naše pozornost zůstala upřena na ducha křesťanské lásky a milosrdenství, a nepřenesla se cele k liteře zákona. Za hlasy volajícími: "Chceme spravedlnost a nic než spravedlnost," se může vplížit do církve ledacos. A tím se už dostávám ke shrnutí tohoto psaní.

Zdá se mi, že podporovat svou žalobu na biskupa pomocí medializace, jak jsme toho v těchto dnech svědky, znamená jednat s církví z pozice síly, podřizovat si ji a podrobovat osobnímu nátlaku. Zaveďme pro dnešní dobu, v níž vládnou média, jednu novou zásadu do církevního života, která bude stanovovat, že medializace bude pro stížnosti tohoto druhu chápána církví jako diskvalifikace podané žaloby a takové kauzy nebudou vůbec projednávány. Stejně jako bylo vždy etickou zásadou házet do koše nepodepsané "dobré rady", výhružky a "upozornění" (pouze totalitní režimy se zabývají anonymními udáními), tak se v době, do které jdeme, musíme naučit nenechat se vydírat medializací. Pokud bychom totiž přikývli na tento nátlakový způsob podávání stížností či žalob na duchovenstvo, mohla by se brzy stát naše církev "peleší lotrovskou", kde nebudou platit ani kánony ani evangelium lásky, ale estébácké praktiky a zákon džungle; budou nám vládnout zákulisní pakty svými intrikami za horlivé pomoci ke všemu ochotných bulvárních médií. Opravdu chceme vkročit na tuto cestu?

















Zobrazit příspěvek č. 895 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
Nové pravoslavné filmy

Sv. vladyka Nikolaj Almatský a Kazachstánský




Krátký filmový dokument o jednom „sergiánském“ biskupovi

Ruská pravoslavná církev uprostřed 20. století

Na stránce pravoslavných filmů

* * *

A dále tam nově je krásný film

Cestami vyhnaných otců

Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících. Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje.

Na této videostránce

















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 895 do č. 935)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz