1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 947 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2013
Z došlé pošty - oficiální sdělení nejvyššího představitele místní pravoslavné církve

Druhý pastýřský list metropolitního správce v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona

SlMEON
(ThDr. Radivoj JakovIjevič)
ARCIBISKUP OLOMOUCKO-BRNĚNSKÉ PRAVOSLAVNÉ EPARCHIE
Masarykova 17, 779 00 OLOMOUC
Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Před týdnem jsem vám napsal první pastýřský list o tom, proč byla neúspěšná volba pražského biskupa 19.10.2013. Podle mnohých ohlasů soudím, že jste mi porozuměli a většinou se mnou souhlasili. V závěru jsem připomněl svá slova z konce zmíněného eparchiálního shromáždění, že do 30 dnů lze svolat nové eparchiální shromáždění, které by už pražského biskupa zvolilo. Dokonce jsem ve svém listu slíbil, že bych se toho mohl ujmout, pokud by mi nebyly kladeny překážky, a zdůraznil jsem, že jde o klíčový moment, protože bez pražského biskupa nemůžeme volit metropolitu a krize by pokračovala. V závěru jsem napsal, že jsem si jist, že by volba vyšla, pokud by se ustoupilo od snah ji zmanipulovat.

Když jsem říkal „do 30 dnů“, měl jsem na mysli jako den eparchiálního shromáždění sobotu 16. listopadu 2013. Zatím už polovina lhůty uplynulo, aniž by se projevily nějaké známky přípravy, a členové eparchiální rady, kteří se tohoto ústavního kroku domáhají, jsou vedením eparchie prý odmítáni. Proč? Je to strach ze zbytečných vydání a námahy, kdyby biskup zase zůstal nezvolen? Zraje snad snaha prosadit nezvolitelné kandidáty jiným způsobem? Myslím, že jsme zajedno v tom, že je nutno mít pražského biskupa co nejdříve a že by se jím měl stát ústavní cestou - volbou eparchiálním shromážděním, a samozřejmě, bez jakéhokoliv pokusu o manipulaci.

Eparchiální rada pražské eparchie se před 19. říjnem pečlivě zabývala shromažďováním kandidátů, shromáždila jich 12. Jsou to tato jména:
1. otec Rapcun,
2. biskup Jáchym,
3. arcibiskup Juraj,
4. arcibiskup Simeon,
5. arch. Marek Krupica,
6. igumen Izajáš Slaninka,
7. igumen Onufrij,
8. monach Joanikij,
9. igumen Michal Dandár,
10. emeritní metropolita Kryštof,
11. profesor Georgios Kountouris,
12. otec Hadrava.
Kandidáti 2.,5. a 7.kandidaturu odmítli, z dalších pak kandidátu č. 10. posvátným synodem nebyla přiznána kanonická způsobilost již dříve a u kandidátů 1. a 3. byla zpochybněna kanonická způsobilost na samém eparchiálním shromáždění. Přinejmenším však zbývajících šest může posloužit jako kandidáti pro příští eparchiální shromáždění. Je prvořadým úkolem eparchiální rady připravit životopisy zbylých kandidátů, případně dalších, kteří by byli dodatečně přihlášeni, a zaslat je členům posvátného synodu, aby rozhodli o jejich kanonické způsobilosti a své stanovisko písemně sdělili včas eparchiální radě. Na splnění tohoto úkolu členové eparchiální rady ani nepotřebují, aby byli svoláváni a zasedali. Mohou se o něj podělit mezi sebou, případně přizvat k němu další slušné lidi, kterým osud církve leží na srdci.

Pokud by životopisy kandidátů dostali předem všichni členové eparchiálního shromáždění, mohlo by být představování kandidátů na tomto shromáždění velmi krátké. Omezilo by se na odpovědi kandidátů na případné dotazy voličů. Představuji si, že sama volba by se konala tajným hlasováním ve více kolech. V prvním jednom nebo dvou kolech by se volilo mezi všemi kandidáty. Do dalšího kola, pokud by dosud žádný kandidát nezískal dvoutřetinovou většinu všech hlasů, by postoupila polovina kandidátů, ti s vyšším počtem hlasů. Pokud by ani z těch nikdo nezískal dvě třetiny hlasů následovalo by další kolo, kde by soutěžili již jen dva kandidáti, kteří získali nejvyšší počet hlasů. Pokud by v něm žádný nezískal dvě třetiny hlasů, toto kolo by se jednou nebo dvakrát opakovalo. Kdyby ani pak nikdo z obou nezískal dvě třetiny hlasů, bylo by přiznáno vítězství kandidátovi s prostou většinou, jako tomu bylo při volbě minulého pražského biskupa v Teplicích v roce 2000. Byl tehdy brán v úvahu neklid mezi věřícími, způsobený dlouhým bezvládím.

Eparchiální shromáždění pražské eparchie také volí pomocné biskupy své eparchie.
O tom, že početná a rozlehlá pražská eparchie by měla mít jednoho nebo dva pomocné biskupy, se již mnoho hovořilo při různých setkáních. Žádá si to stále větší účast biskupů na mezinárodních církevních i jiných schůzích. Ušetřilo by naší církvi čas, peníze a energii, kdyby se k tomuto účelu využilo stávajícího shromáždění a nesvolávalo se nové. Za kandidáty by posloužili zbylí kandidáti, kteří neuspěli ve volbě za pražského biskupa. Zde upozorňuji, že bratr Kountouris byl už zvolen pomocným biskupem pražské eparchie (biskupem Žateckým) v roce 1995 a stačilo ho jen vysvětit, ale zasáhly zde tehdy politické vlivy. Pokud by nebyl zvolen pražským biskupem, mohl by přijmout příslušná svěcení a ujmout se úřadu jako pomocný biskup pražské eparchie.

Nakonec se ještě vracím k bodu, který v srdcích některých našich věřících vzbudil rozpaky. Mám na mysli přítomnost a projev pařížského metropolity Emanuele z cařihradského patriarchátu na eparchiálním shromáždění v Praze 19.11.2013. Zdálo se jim nemístné, aby představitel jiné autokefální církve zasahoval, byť jen slovy, do vnitřních záležitostí naší církve. Tyto rozpaky pramení z nedostatečné znalosti struktury pravoslavné církve a jejího vnitřního propojení. Jako jednotícím článkem katolíků je papež, kterého všichni katolíci na slovo poslouchají a kdekoliv mezi katolíky dojde k nějakému problému, zasáhne papež a jeho rozhodnutí je katolíkům zákonem, tak v pravoslavné církvi tímto jednotícím článkem je obsah svátých kánonů, právních usnesení pravoslavných sněmů a otců. Ty jsou závazným zákoníkem všech pravoslavných autokefálních církví, a kde se poruší, poruší se i jednota církve a tehdy celá církev je připravena pomoci tuto ránu zacelit. Křehké demokratické zřízení pravoslavné církve založené na lásce a porozumění snadno může být narušeno zvláště v době, kdy odchází nejvyšší představitel autokefální církve a volí se jeho nástupce. Může nastat patová situace, ze které není jiné východisko, než pomoc bratrských pravoslavných církví.

Taková situace nastala v naší církvi po abdikaci vladyky Kryštofa. Když byl volen a jmenován správce eparchie, došlo jaksi automaticky k posunu pravomocí biskupských na kněze, čehož následky všichni bolestně pociťovali, aniž pochopili příčinu. Stal jsem se metropolitním správcem, tedy hlavou naší autokefální církve, ale s velmi omezenou pravomocí. Snažil jsem se přesvědčit ty, kdo mne omezovali, co a proč není v pořádku, ti však církevní právo většinou nestudovali a církevní řád si přizpůsobili podle svého (církevní právo se studuje v nejvyšších ročnících bohosloví; pokud se studium nedokončí, doplatí na to především znalost církevních pravidel). V této bezvýchodné situaci jsem učinil jediné možné, obrátil se o pomoc k ekumenickému patriarchátu a jeho prostřednictvím vlastně k celé pravoslavné církvi. Proto se na zasedání posvátného synodu a eparchiálního shromáždění objevil pařížský metropolita Emanuel s posláním pozorovatele, ale, bude-li třeba a bude-li ekumenický stolec požádán, přislíbil i pomoc intensivnější. Má právo vybavit své delegáty i pravomocí poradce i člena posvátného synodu s právem hlasu a poslat jich trpící církvi tolik, kolik bude třeba. Vzpomínám si, že krátce po svém vysvěcení na biskupa jsem zastupoval našeho metropolitu Doroteje v Sofii. V Bulharské církvi vznikl rozkol a patriarcha Maxim požádal ekumenického patriarchu o pomoc. Na jeho vyzvání přijely hlavy snad všech autokefálních církví a po třech dnech jednání rozkol byl v míru a lásce ukončen.

V závěru svého listu se obracím k vám, všem věřícím naší pravoslavné církve, zvláště v postižené eparchii: nepodceňujte, ale ani nepřeceňujte nebezpečí, které naší církvi hrozí. Nejdříve se říkalo: „Odešel vladyka, zvolíme si jiného a vše bude jako dříve, teď jsou na řadě důležitější věci: cyrilometodějské oslavy, pouť do Mikulčic, návštěva ekumenického patriarchy… pak bude léto, věřící budou na dovolené, volba počká, mediální tlak je velmi nepříjemný, ale nakonec je to omrzí.“ Dnes víme, že je situace mnohem vážnější, že šlo o posílení moci kněží v církvi, ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby. S druhé strany však víme, že církev patří Kristu, že on je jejím Pánem a že ji může zachránit, činí to však spolu se svým lidem, který mu věří, doufá v něho a miluje jeho církev. Není teď čas sedět u počítačů, pohoršovat se a přemýšlet, jak z trpící a pomlouvané církve utéci, ale soustředit se na modlitbu a požadovat od sebe i od svých kněží důslednou mravnost a věrnost Kristu a nebát se za něj bojovat, „a před nepřáteli neutíkejte!“

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

P.S. Prosím, aby tento pastýřský list byl přečten v chrámě po nedělních bohoslužbách

Olomouc 8.listopadu 2013







Zobrazit příspěvek č. 946 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 11. 2013
Ze světa: Srbsko bez Kosova

Srbský patriarcha: lépe je nám zůstat bez Evropy, než bez Kosova

Představitel Srbské pravoslavné církve opět zdůraznil, že Srbsko se nemůže zříci Kosova. Podle názoru patriarchy, je-li cenou vstupu do Evropy zřeknutí se Kosova, pak je pro Srbsko lepší zůstat bez Evropy.

"Jestli je cenou vstupu do Evropy oddělení Kosova, pak bychom měli Evropu "s díky" odmítnout. Bude lépe, když zůstaneme sami bez Evropy, pokud je to nutné, ale s naším Kosovem," prohlásil patriarcha Irenej u příležitosti audience účastníků mezinárodní panevropské konference zasvěcené lidským právům a náboženské svobodě, sděluje agentura Tanjug.

Patriarcha ještě podtrhl, že mezinárodní společenství musí najít řešení a zajistit srbským utečencům možnost návratu do Kosova a Metochie.

Bělehrad, 10. listopadu 2013
Pravoslavie.ru













Zobrazit příspěvek č. 945 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 11. 2013
Od cyrilometodějské misie k autokefalitě a jejímu významu

Na okraj svátku knížete Rostislava

Asi už není potřeba rozvádět, že sv. kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu byzantské věrozvěsty a stal se tak iniciátorem cyrilometodějské misie. Právě on stojí na počátku toho, z čeho dodnes čerpají všichni pravoslavní Slované. Žádostí o biskupa a učitele a následným přijetím sv. Cyrila a Metoděje a vytvořením podmínek k jejich práci, se stal velkomoravský kníže apoštolůmrovným otcem veškerého slovanského Pravoslaví.

Tentokrát však budeme naše úvahy odvíjet od skutečnosti, že se Byzanc ujala této úlohy a ujala se tím duchovní péče o vzdálenou zemi, která byla za okruhem jejího bezprostředního zájmu. Dnešní historikové si s touto skutečností často nevědí rady a fantazírují, jaké dalekosáhlé politické zájmy tím byzantský císař s konstantinopolským patriarchou asi mohli sledovat. Člověk nemající pravoslavného ducha asi nepochopí, jak je to možné, že křesťanské myšlení prodchnuté Evangeliem může mít zájem o spásu neznámých lidí sídlících kdesi daleko na severu. Zato my pravoslavní to snad ještě chápeme a dokážeme ocenit křesťanský skutek lásky, jímž se vyznamenali všichni, kteří se na cyrilometodějské misii nějak podíleli.

Celá misie je projevem ducha pravoslavné katolicity, která se projevuje mj. tím, že křesťané mají zájem jeden o druhého, církevní obce jedna o druhou, eparchie jedna o druhou a jedna autokefální církev o druhou a všichni dohromady projevují péči, aby se spása Kristova dostala i tam, kde ještě není, a tak mohlo co nejvíce lidí získat účast na tom, co jinak než skrze Církev získat nelze.

Apoštol Pavel vyjadřuje ducha pravoslavné katolicity (církevně slovansky: sobornosti) a z ní vyplývajícího vzájemného zájmu a neodlučného vzájemného propojení v Církvi nadmíru výstižným podobenstvím:

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
13  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
14  Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.
15  Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla.
16  A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla.
17  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich?
18  Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.
19  Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?
20  Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.
21  Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!"
22  A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,
23  a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme,
24  jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,
25  aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.
26  Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.
27  Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
(1 Korintským 12. kap.)
Pravoslavná katolicita je projevem a důsledkem působení Ducha Svatého. Myslím, že vždy, když se z církevního života ztrácí zájem o bratra, trpělivost či soucit, je na místě vidět v tom nějaké oslabení působení Boží blahodati a měla by se zkoumat příčina - tj. hledat, co činíme špatně. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celé obce nebo místní církve.

Když se potkáte s blahodatným starcem, jednou z prvních věcí, jichž si můžete všimnout a pocítit je, je zájem o člověka. Nepředstíraný zájem o vás. Neomezí se na zdvořilostní formality, ale vidíte na něm, že mu ležíte na srdci. Tak se projevuje Boží blahodať posvěcující a proměňující lidské myšlení a cítění.

Toto blahodatí požehnané uvažování se pak promítá do celého života Církve. Jednak jako apoštolská láska, s níž se vypravují další a další křesťané na misie, aby přinesli spásu těm, kteří o to budou stát. Další projev této pravoslavné katolicity se ukazuje v praktickém církevním životě. Křesťané si pomáhají a mají o sebe zájem, cítí sounáležitost a vzájemné spojení. Představitelé místních pravoslavných církví se vzájemně navštěvují, církve si pomáhají a vzájemně na sebe dohlížejí - tj. nechovají se jako izolované ostrovy, ale projevují o sebe zájem a péči.

* * *

Někdo by si mohl říci: "Jak o sebe mohou pečovat či na sebe vzájemně dohlížet, když jsou jednotlivé místní církve autokefální, tj. mají plnou samostatnost ve svých vnitřních správních věcech?" Odpověď je prostá: "Autokefalitu či jakýkoliv druh samostatnosti je nutno chápat a vykládat jedině ve světle pravoslavné katolicity." Katolicita, jakožto jedna z primárních vlastností Církve, je nadřazena autokefalitě. V Symbolu víry vyznáváme: "Věřím v jednu svatou, obecnou (tj. katolickou) Církev..." Nic se tam nepraví o tom, že bychom věřili v řadu místních autokefálních církví.

Především na sebe musejí místní církve dohlížet v těch základních rovinách, v nichž se děje jednota světové pravoslavné církve, tj. v oblasti dodržování neporušené pravoslavné víry, oblasti liturgie a Tajin a v neposlední řadě v oblasti dodržování kanonických principů a křesťanských mravů, jak jsou zakotveny v Písmu svatém. V těchto zásadních věcech neexistuje žádná místní samostatnost a nezávislost! Pokud by si některá místní církev např. chtěla ustanovit biskupy, kteří nesplňují kanonické podmínky, pak musí některá jiná místní církev (nebo více církví) reagovat. To je povinnost, od níž se odvíjí udržení jednoty světového pravoslaví. Vždyť ten, kdo chce provést narušení kánonů, útočí tím na jednotu a pokoj Církve. Ti, kteří se proti tomu všemi dostupnými prostředky postaví a případně i jakýmkoliv způsobem intervenují, chrání tím církevní jednotu. Takoví nejsou narušiteli ale ochránci pravoslavné katolicity.

Uvědomme si, že každý pravoslavný biskup musí mít kanonické předpoklady k tomu, aby mohl být uznáván celou světovou pravoslavnou církví; na druhé straně - každého kanonicky způsobilého a řádného biskupa musí uznávat všichni biskupové po celém světě. To je naprosto neodlučná vlastnost celocírkevní jednoty. Co by se stalo, kdyby si nějaká místní autokefální církev ustanovila biskupa, který není kanonicky způsobilý být biskupem? V důsledku by to znamenalo zahájení procesu, který by mohl vést až k vyloučení této církve z celocírkevní pravoslavné jednoty.
Na duchovní úrovni by však takto nekanonický akt mohl někdo chápat jako zpochybnění účasti na jednotě Církve už v okamžiku jeho provedení. Takové pochybnosti o věrohodné pravosti (čili o skutečné pravoslavnosti) jakékoliv místní církve pak vedou nezřídka k rozkolu. Proto je potřeba opatrnosti.
* * *

Problémy s nesprávným chápáním samostatnosti bývají typickým jevem pro nezralá církevní společenství. Musel se s nimi potýkat i svatý vladyka Gorazd hned od počátku pravoslavného hnutí u nás. Tenkrát přicházeli někteří pomýlení lidé s názorem, že Srbská církev by nám bez okolků měla dát apoštolskou posloupnost (tj. vysvětit kandidáty na biskupství, aniž by zkoumala, zda kanonicky vyhovují či nikoliv) a více do místních záležitostí nestrkat nos. Tak si to představoval pan Farský a řada dalších, kteří později zradili pravoslavnou orientaci a vytvořili si extrémně protestantskou tzv. "Církev československou". Sv. Gorazd musel bojovat jako lev a znovu a znovu dokazovat, že takové představy nemají nic společného s autentickou starokřesťanskou praxí, a navíc že jsou neetické, nemorální a snad i nemravné. Není přece slušné žádat Matku Církev v neurvalém stylu: "Dej nám svěcení a o víc se nestarej!"

Když se tyto problémy vyřešily odchodem protestantsky smýšlejících lidí z pravoslavného společenství, přišlo toto pokušení v další variantě, byť jemnější. Pravoslavní křesťané sice už pochopili, že nejprve musí zdejší pravoslavné společenství projít stádiem ustanovení místní církve a následně procesem duchovního vývoje a budování, bohužel však i nadále musel sv. Gorazd vynakládat nemálo sil, aby tlumil a odrážel vytrvalá volání po spěšném udělení plné církevní samostatnosti. Někteří duchovní i mnozí věřící trpěli představou, že všechny církevní problémy se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, když místní pravoslavná církev co nejdříve získá autokefalitu.
S podobným uvažováním jsme se před pár lety setkali na velkém západoevropském církevním shromáždění ve Francii, kde jsme byli hosty. Základním motivem bylo volání po autokefalitě. Zažili jsme mezi tamními pravoslavnými hodně pěkného a inspirativního, ale ten duch naléhavě (a skoro bych řekl až agresivně) se dožadující naprostého církevního osamostatnění byl zarážející a mně osobně i trochu nepříjemný. Zvláště poté, co mezi všemi vystupujícími opájejícími se vizí autokefality vystoupil i nějaký anglický archimandrita, který pokojně a důstojně vyjádřil opačný názor, a sklidil za to od většiny přítomných delegátů nejen bouři nevole, ale přímo hněvu a předseda dosti brutálně omezil jeho vystoupení. Bylo jasné, že jiné názory na užitečnost autokefality se na tomto velikém církevním shromáždění nerespektují ani netolerují.
Sen některých místních pravoslavných o autokefalitě se posléze naplnil v roce 1951 resp. v r. 1998. Otázku, co dobrého to naší církvi přineslo a jestli je na autokefalitu zralá, ponechávám pro tuto chvíli stranou.

Jen bych podotkl, že autokefalita není nic samospasitelného a je užitečná do té míry, do jaké umožňuje hojnější využití potenciálu zbožnosti na daném místě. Slabý skomírající stromek potřebuje oporu, aby ho vítr nevykořenil; silnému stromu však opora překáží v růstu. Když místní církev kypí duchovním životem a nese hojné plody zbožnosti, pak může být kontraproduktivní, když je do jejích správních záležitostí zasahováno zdálky a zvenku. Pokud je místní církev přesvědčivě upevněna v pravoslaví ve všech jeho aspektech a nejenže nepotřebuje podpírat zvenku, ale naopak je schopna pomáhat dalším a upevňovat ostatní venku ve víře a kanonickém budování, je autokefalita na místě jako prostředek, skrze který může být místní církev více užitečná celému Tělu Církve. Ruská církev čekala na plnou samostatnost půl tisíciletí.

* * *

V těchto dnech se setkávám v naší církvi s jevy, které mě přivedly k těmto úvahám o obsahu autokefality. Jak se mi dnes zdá, tak protestantské pojetí autokefality (ve smyslu: "budeme si tady dělat, co chceme") nezmizelo z církevního myšlení, když se udělením autokefality naplnil sen, který cloumal s naší církví v době meziválečné. I dnes zde vane v mnoha myslích duch velice podobný tomu, s nímž musel tenkrát zápasit svatý vladyka mučedník. Dokonce teď byla sepsána i jakási petice dožadující se, aby se nám do záležitostí naší autokefální církve žádná jiná církev nevměšovala (signatářům při tom nevadí, že jejich požadavky protiřečí dikci tomosu o udělení autokefality, který naše církev v r. 1998 přijala a biskupové podepsali). To znamená jediné - stále trvající nevyzrálost místní církve k cítění pravoslavné katolicity. Prostě jsme ještě nedorostli k hlubšímu pochopení jednoty Církve. "Jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev" sice vyznáváme ústy i písmem, ale něco podstatného z významu této posvátné formulace nám doposavad uniká.

Popisovaný duchovní nedostatek se projevuje v mnoha rovinách církevního života a zřejmě se podílí i na vleklých problémech, s nimiž se potýkáme v tomto roce. Asi bychom si měli intenzivněji uvědomovat a hlouběji promýšlet, že na všech úrovních církevního života (od rodinného, přes farní a eparchiální, až k celocírkevnímu a mezinárodnímu) je osvojení si ducha katolicity (círk. slov. "sobornosti") jádrem schopnosti vytvářet církevní společenství, čili obecenství lásky, které je uspořádáno dle vzoru přesvaté Boží Trojice - Církev je v jistém smyslu ikonou Trojice. Tři Osoby jsou jedním Bohem, aniž by se z jedné strany narušovala jejich individualita a osobnostní charakteristika, a z druhé strany se nenarušuje ani jejich jednota, resp. jednobytnost. Podobně mají jednotlivé místní autokefální církve plnou samostatnost ve svých správních záležitostech, ale na druhé straně tato samostatnost či individualita nesmí být nikdy na úkor jednoty. To platí pro rodinu, farnost, eparchii, církev i pro celou světovou Církev.

Co je tím tmelem, který způsobuje jednotu v mnohosti? Shůry je to blahodať Svatého Ducha a od lidí je to schopnost sebezapření a lásky. A jak konkrétně se vlastně má na lidské úrovni projevovat ta jednota v lásce? Uvnitř místní církve stejně jako navenek: zájmem, soucitem, spolutrpěním, úctou, mírností, vzájemným přijetím, laskavostí, čitelností svých postojů a záměrů, neintrikováním, nepovyšováním se, schopností si naslouchat a domluvit se, pravdivostí a mravností, a tak bychom mohli pokračovat... Prostě tímto a mnohým dalším, co nám dnes v církevním životě na všech stranách tak bolestně schází.

* * *

To, co k nám na Moravu na Rostislavovo pozvání před tisíciletím vstoupilo, není jen výprava nějakých Byzantinců, ani pokus o rozšíření politické sféry jednoho impéria. Jedná se především o příchod "jedné svaté, obecné a apoštolské Církve". Moravané tím byli zahrnuti do jednoty Kristova mystického Těla. To je podstatné, ostatní je druhotné. Svátek svatého knížete Rostislava a potažmo byzantské misie nás přivedl k otázkám celocírkevní jednoty, která není jen slovem na papíře, ale tím, co cítíme přinejmenším při každé liturgii, která činí z malého shromáždění věřících na daném místě přítomný projev katolicity celé Církve, která je rozprostřena téměř po veškerém světě a ve všech dobách. Je to příchod Boha za účasti všech svatých i celého stvoření, všech křesťanů živých i zesnulých (a dokonce v Kristu, který je alfa i omega všeho a stojí v čase i nad časem, je nadčasovou přítomností i těch, kteří ještě přijdou).

Snad to jednou pochopíme nejen rozumem ale trošku i srdcem, a nebudeme svou omezeností bránit tomu, aby se tyto nejpodivuhodnější věci naplňovaly i v našem času a prostoru, nakolik je to možné.













Zobrazit příspěvek č. 944 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 10. 2013
Ze světa - video

Archanděl Michael pláče na Rhodu

Zazračná myrotečivá ikona. 26. října 2013










Zobrazit příspěvek č. 943 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z došlé pošty

K Pánu odešel nejstarší pravoslavný presbyter

11. října, den před svými 87. narozeninami, zemřel nejstarší kněz naší církve otec Jan Křivka. Duchovním byl od roku 1949.

Věčná paměť!

Televizní pořad o prot. Janu Křivkovi Nevyzpytatelné křivky života















Zobrazit příspěvek č. 942 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z dopisu Bratrstva pravoslavné mládeže - sbírka

Prosba o podporu žalmisty Samwela Akena z Tanzánie,

který by rád studoval teologii na pravoslavném semináři v Nairobi. K tomu je potřeba asi 60.000 Kč. Se Samwelem se seznámil jeden mládežník při své cestě po Tanzánii v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Paraskevy. Misie mezi domorodým obyvatelstvem je poměrně úspěšná, ale ekonomická situace je velmi zlá, proto často jen pár korun může měnit lidské osudy.

Pro další informace klikněte níže na obrázek.




Další podrobnosti a stav sbírky viz na webových stránkách Bratrstva













Zobrazit příspěvek č. 941 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 10. 2013
Usmrcování pacientů na postupu

Počet případů euthanasie v Nizozemsku stoupl o 13 procent

Holanďané si „dobrou smrt“ uzákonili v roce 2002. Řadu let po jejím povolení počet případů klesal. V roce 2006 přišel zlom a od té doby jejich počet strmě roste.


Plakát z nacistického Německa propagující euthanasii: „Náklady na geneticky defektní osoby přijdou společnost na 60 000 říšských marek. Soukmenovci, to jsou vaše peníze.“

 
Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.

Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.

. . .

Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami. Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).

Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé.

Celý článek zde

* * *

Před delším časem jsem četl článek od zdravotníka, který se zamýšlel praktickým prováděním eutanazie - jak by asi mohlo vypadat v našich konkrétních podmínkách, kdyby byla eutanazie povolena. Věděl z praxe, jak to chodí v nemocnicích, když se jedná o umírání, a jak neurčitě a falešně se v ordinacích obvykle mluví s pacienty v terminálním stádiu. Např.: "Tak, dědo, a teď vás odvezou do hospice a dál vás budou léčit tam," a děda si myslí, že jede na doléčení někam do lázní, nikdo mu neřekne, že do hospice jede umřít. Nebo se používají cizí slova, kterým lidé nerozumějí, bojí se však zeptat: "Babi, chemoterapii máte za sebou a teď nasadíme paliativní léčbu," babička těžko pochopí, že to znamená, že léčba nádoru byla neúspěšná a nyní jí budou v průběhu umírání už jen tišit bolesti.

Autor článku znal ze své praxe řadu případů, kdy děti a vnukové neměli zájem, aby se nemocná maminka (babička) vrátila z nemocnice (komu to nepřipadá pravděpodobné, ať si uvědomí, že dnes už přesáhl počet případů pohřbů bez obřadu, tj. bez zájmu příbuzných, třetinu a podle některých zdrojů prý dosahuje skoro poloviny). Pro takové potomky pak nemusí být takový morální problém snažit se přesvědčit lékaře, že v zájmu zabránění nevýslovnému utrpení je eutanázie zcela na místě. A protože lékaři jsou jen slabými lidmi, může se potomkům podařit dosáhnout kýženého výsledku (opravdu věříme, že mezi lékaři nejsou takoví, jejichž odborný názor je dostatečně flexibilní, když mezi zvažovanými argumenty je i patřičně naditá obálka?) A zmanipulovat starého člověka, aby si kvůli svým milujícím dětičkám nechal udělat tu "eutázii", také nemusí být tak těžké, zvláště pokud si už není schopen uvědomit, oč přesně při tomto "léčebném zákroku" jde (lékaři přece provádějí jen léčebné zákroky, že?). Vždyť starší generace prožila aktivní část života v době, kdy lékaři ještě veřejně nepoužívali takové podivné formule jako např. "vést léčbu ke smrti pacienta" (citované vyjádření můžete od některých lékařů zaslechnout).

Znamená to snad, že je už úplně senilním či nepříčetným takový člověk, který si není schopen si srovnat v hlavě, že se dostaví do ordinace, kde mu lékaři odborně provedou "přerušení života"? Nikoliv. Člověk, který vyrostl a prožil život ve společnosti, kde bylo normou práce zdravotníků chránit život, může být ještě mentálně svěží a vést smysluplný život, jen už nemusí být schopen chápat, že na doktory si musí teď dávat pozor, aby ho nezabili.

Nelze se přece divit, že babička zvyklá důvěřovat lékařům netuší nic zlého, když si ji ten hodný pan doktor pozve do ordinace a s autoritou "bílého pláště" jí oznámí, že jí chtějí pomoci od utrpení a ukončit její nemoc. Pak ještě něco dost složitého chvilku říká, kolem stojí její dětičky a vnoučkové a povzbudivě se na ni usmívají. Pak se jí doktor zeptá, jestli rozuměla a jestli souhlasí; všichni na ni kývnou a ona jim přece nechce dělat problémy, když ví, že by po ní nechtěli nic zlého. A tak jí dá doktor podepsat nějaký papír, že byla poučena a že svobodně souhlasí při plném vědomí a že je to její nezvratné přání a pevná vůle atd. Nakonec jí řeknou: "Tak, paní Nováková, a zítra v 11 hod. přijďte do vedlejší ordinace a tam vám provedou tu eutanázii." Babička je šťastná, že udělala všem takovou radost a doufá, že jí ta "eutázie" pomůže.

Tak uvažoval o nebezpečí zavedení eutanázie onen zdravotník, jehož jméno si nepamatuji. Posuďte však sami - je tak nepravděpodobné, co říká? Lze něco více či méně podobného naprosto vyloučit?

* * *

Eutanazii v Belgii schválili v roce 2002, stala se tak druhou zemí po Nizozemsku, kde je tento způsob odchodu ze života legální. Uplatňuje se v případech, kdy je jasné, že přání zemřít je nezpochybnitelné a že pacient trpí nesnesitelnými bolestmi. Vždy ale závisí na úsudku lékaře.

Zákon o eutanazii schválili vládnoucí socialisté. Nyní se vychází vstříc i pacientům s Alzheimerovou nemocí a smí se uplatnit i u dětí.

Podle posledních údajů z roku 2011 byla v zemi uplatněna eutanasie u 1133 lidí. Většina z nich měla rakovinu.

* * *

V Česku je eutanazie zakázaná, přesto se skrytě provádí

Oficiálně je u nás eutanazie zakázaná. Přesto se provádí. "Říká se tomu divoká eutanazie a znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného," uvedl lékař Zdeněk Kalvach. Jeden z mála, kteří otevřeně přiznávají, že i u nás se eutanazie takto tiše praktikuje.

Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.

Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.

Celý článek

P.S.
V jedné internetové diskusi uvedla zdravotní sestra, že odešla z nemocnice, protože nechtěla provádět eutanázie, k nimž ji lékaři nutili (např. předepsáním smrtelných dávek léků, které měla pacientovi injekčně aplikovat).

* * *

Ze snahy zabránit nevýslovnému utrpení nevyléčitelně nemocných by se mohlo snadno stát cosi jako poprava smrtící injekcí. Jako by nemoc byla trestným činem. Pacient je v takovém případě trestán za neschopnost uzdravit se, trestá se bez soudu, trestá se komisionálně provedeným usmrcením. Jak zabránit tomu, aby se z legalizované eutanazie nestal trest smrti, páchaný na těch, kteří se nejsou schopni bránit? Kdo či co zabrání šíření poprav v našich nemocnicích, až bude něco takového legalizováno, když se tomu nedá stoprocentně zabránit ani dnes, kdy je to (ještě) nelegální?

Z našeho křesťanského hlediska vidíme eutanazii jako neúctu k Bohem darovanému životu. Průvodním jevem prosazování legalizace eutanazie je úbytek lásky. Lidé se nemilují - dokonce už ani v rodinách. Žijeme v době, pro niž je charakteristickým znakem právě tento hrůzný proces mizení lásky ze společnosti - tj. z lidských srdcí a vzájemných vztahů. O kolik jsme bohatší, chytřejší a technologicky vyspělejší, o to jsme vzdálenější pokoji, prostotě a především lásce. Z perspektivy evangelia je jasná souvislost - rozmáhající se hřích ničí v lidech schopnost lásky. Naplňuje se, co pravil Spasitel o poslední době: "Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých." (Mat 24,12)













Zobrazit příspěvek č. 940 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 7. 10. 2013
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů

Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu

Patriarcha Bartoloměj na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Arcibiskup Simeon na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Niš (Srbsko) - Nejvyšší představitelé pravoslavné církve se v neděli 6. října t.r. shromáždili v srbském městě Niš, aby oslavili 1700. výročí Milánského ediktu, kterým svatý císař Konstantin v římské říši zastavil pronásledování křesťanství a postavil je na roveň ostatním povoleným náboženstvím. Edikt byl vydán roku 313.

* * *

Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.

Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".

Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.

O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.

Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.

Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.

* * *

Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.

Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.

Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet













Zobrazit příspěvek č. 939 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 1. 10. 2013
Příklad života naší první světice

Svatá Ludmila Česká

Svatá Ludmila byla v mládí pohankou. Křesťanství přijala od svatého Metoděje. Nadšením ze svatého Evangelia, které přijala ve východním a pravoslavném podání, se rozhořelo její srdce a tento krásný plamen už nikdy neuhasl. Podporovala šíření křesťanské víry, budování chrámů, zaopatření církve a duchovenstva. Při tom všem naplnila základní normy a projevy pravoslavné víry - modlitbou, askezí, milosrdenstvím, soucitem a péčí o nemocné a osamělé. Nakonec ji Bůh učinil hodnou, aby svou smrtí dosáhla vrcholu křesťanské ctnosti - uskutečnila to nejvíc, co může člověk z lásky k Ježíši pro Boha učinit - dát svůj život, prolít svou krev na svědectví o své víře, lásce a naději. Většího milování už nikdo nemá! (Jak praví Kristus o prolití vlastní krve; Jan 15,13.) To znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti, odvahy k oběti.

To, co je pro nás dnes zásadní na životě svaté Ludmily, však nejsou ani tak samotné ctnosti, ale okolnosti, ve kterých jich dosahovala. Nic z toho, co jako křesťanská kněžna i jako prostá osoba činila, nešlo hladce. Její život byl krvavým úsilím, s nímž se probíjela proti proudu. K tomu nestačí jen víra, ale nutné je skrze pokání dosáhnout hlubšího poznání, jemuž říkáme láska. Víra samotná - bez lásky - je fanatismus. Fanatik nikdy nedosáhne žádného duchovního úspěchu ani pro sebe ani pro ostatní. Fanatik ve jménu své víry dokáže jen bořit a prosazovat sebe, ale láska buduje. Tím se liší pravoslavný duch od ducha sekty.

Když jsem před bohoslužbou přemýšlel, jakými slovy v kázání stručně charakterizovat její život, vybavila se mi slova, která napsal o jiném světci zesnulý otec Miroslav Mužík (otče, teď bychom Tě potřebovali; scházíš nám tu!). Když psal článek o svatém vladykovi Gorazdovi, vložil do závěru slova o "délce i nádherné strmosti vykonané cesty". To jsou slova, jež se stejně dobře hodí i pro krystalické shrnutí života sv. Ludmily. Cesta naší první světice je pozoruhodná právě tou délkou - čili obrovskou vzdáleností, kterou za svého života urazila - od bahna primitivního pohanství až po vzlet k tomu nejvyššímu "podvigu" čili hrdinskému skutku - mučednictví. A nadšení, s nímž si osvojila snad všechny křesťanské ctnosti, aby se tu zaskvěla víra zábleskem živého světla, to je právě ta nádherná strmost jejího vzestupu.

* * *

Příklad života sv. Ludmily je dnes aktuálnější než v minulých dobách. Vždyť žijeme v podobném duchovním prostředí jako ona. Odpovídáme na podobné výzvy. Tenkrát byl temný český močál pohanství ozářen světlem křesťanské víry. Není snad současná česká kotlina podobně temnou smradlavou duchovní bažinou? A o kolik jsou dnešní lidé vzdělanější a používají sofistikovanější zařízení, o to méně mají duchovní inteligence, a pokud vůbec mají nějaký uvědomělý duchovní život, bývá někdy snad ještě primitivnější než to, čím žili dávní pohané - např. ti Pšované, z nichž pocházela naše první svatá kněžna.

V tomto prostředí i my musíme ukázat schopnost "nádherné strmosti" naší duchovní cesty, jinak nás tato temná bažina vtáhne do svých hlubin. Právě u nás je opět potřeba dát do křesťanského života všechny síly a odhodlat se k duchovnímu vzletu nad smradlavé mlžné chuchvalce přízemního konzumismu, cynického agnosticismu, pragmatického materialismu či militantního ateismu nebo naprosté lhostejnosti a kultivace skepse a všeho tohoto duchovního zápachu.

To je velký rozdíl od situace, která (alespoň ještě částečně) panuje v tradičních pravoslavných zemích, kde k dosažení spásy při troše štěstí stačí "plout po proudu". Ten proud, který vytváří významná část společnosti, tam totiž stále ještě - byť líně - teče správným směrem. Je snadné vypravit se v neděli a na svátek do chrámu, když tam jde většina spoluobčanů či alespoň mnoho mých známých. Není tak těžké se postit ve svaté čtyřicátnici, když se postí tolik lidí kolem mně. A tak spolu se všemi mohu i já bez větší námahy plout a dojít nějakého požehnaní. Druhou stránkou mince však je, že nic nenutí věřící většinových tradičních církví, aby se hlouběji vzdělávali ve víře a propracovávali se k intenzivnějšímu a uvědomělejšímu duchovnímu životu. A tak jejich nábožnosti nezřídka hrozí, že sklouzne k folklóru, zvyku a formalismu.

U nás je to jiné v tom, že ten společenský proud teče obráceným směrem - tj. od Krista, od spásy. A ten, kdo chce něčeho dosáhnout v duchovním životě, se musí (podobně jako sv. Ludmila) drát proti proudu. A nestačí malé úsilí, ale potřebné je vyvinout velkou námahu, jinak se našinec tady nikam duchovně nedostane. Jako názorný příklad si můžete představit loďku ve velké řece. Chcete-li se doplavit na nějaké místo, které je na vyšším toku řeky, musíte pořádně veslovat proti směru plynutí vodního toku a bude to pěkná dřina. Budete-li veslovat málo či lenivě nebo nedbale, pak bude výsledek takový, že budete vůči břehu stále na stejném místě. A nebudete-li veslovat vůbec, proud vás bude unášet stále dál a dál od vytouženého místa...

Takže tady žijeme na místech, kde do křesťanského života musíme dát všechno, jinak v duchovním životě neuspějeme. V zemi už tak vzdálené křesťanství nestačí kráčet pomalu, musíme ke Kristu utíkat, abychom se vůbec někam dostali. U nás se nelze spokojit vynaložením jen odměřeného množství sil, které by snad jinde stačily na pomalý vzestup; zde je potřeba usilovat právě o tu "nádhernou strmost" vzletu, jinak se od lepkavého bahna člověk vůbec neodlepí. Snažme se podobat stoupajícímu orlu, abychom nezůstali podobni slepici, která jen mává křídly a hlučně pobíhá po blátivém dvorku.

Příklad života svaté Ludmily je po tom uplynulém tisíciletí i dnes tak nádherně inspirativní, že snad nemůže pravoslavného člověka nechat chladným. Máme-li jako svou první svou světici právě takovou skvoucí osobnost, jak bychom ji mohli nenásledovat či se alespoň nepokusit napodobit její zápal a čistý oheň, kterým hořela pro uskutečnění Evangelia ve svém životě.


O svaté Ludmile:
krátce o životě
modlitební služba, z níž se též zrcadlí život a ctnost sv. Ludmily (PDF)















Zobrazit příspěvek č. 938 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění

Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.

"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."

Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.

"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.

Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.

"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."

"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.

Itar-tass, pravoslavie.ru













Zobrazit příspěvek č. 937 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)

Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře

V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.

Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).

Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.

* * *

Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.

Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)

Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.

Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.

Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *

Co je to vlastně caesaropapismus?

Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:

Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.

Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).

Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.

Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.

* * *

Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.

Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?

* * *

A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.

Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.

Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.

Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *

Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?

Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.

Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.

Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.

* * *

Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.

Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."



P. S.

Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)

Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)














Zobrazit příspěvek č. 936 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 9. 2013
V čem tkví české pravoslaví?

Ke svátku sv. Gorazda


Jediní, s kým sv. Gorazd nediskutoval, byli nepřátelé Krista, služebníci satanovi.

 
Tak jsme letos opět oslavili podzimní svátek našeho novodobého biskupa a mučedníka, sv. Gorazda II. Před svátkem jsem přemýšlel, jaký rys jeho památky či jeho odkazu vybrat pro kázání a sem na Ambon pro zamyšlení. V průběhu minulých dvou desetiletí jsem se pokusil prostudovat vše dostupné o této naší světecké osobnosti a jejím díle, a tak bych se rád tentokrát se svými čtenáři podělil o úvahu nad Gorazdovým hledáním cesty pro církevní život našeho národa.

Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.
Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.

Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.

Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).

Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)

Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.
Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.

* * *

Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)

Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.

Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!

Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.

* * *

Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.

Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.

Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.

Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.

I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.

* * *

Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení

Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.

* * *

Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.

Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.

Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.

Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.

Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.

Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.

* * *

Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)
To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.

* * *

Závěrem

Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.

Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.
Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.














Zobrazit příspěvek č. 935 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek

Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu

Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...

www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm









Zobrazit příspěvek č. 934 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 8. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (IV.)

Zamyšlení nad "lidskými právy". O volbě mezi cestou práva a cestou lásky

Součástí cyrilometodějství je spor mezi Východem a Západem, kulturní i náboženská srážka těchto dvou bloků. Proto není možné zabývat se cyrilometodějským tématem a vyškrtnout tento rozměr, resp. nezmínit se jak se cyrilometodějství v tomto ohledu promítá do dnešní situace - od oblasti společenské, přes politickou až k náboženské. Proto se v předchozím a tomto dílu pokoušeme stručně mapovat průmět cyrilometodějství do oblasti společensko-politické, čili do chápání občanských svobod a v tomto dílu i do tématu tzv. lidských práv.

Minule jsme uvažovali o západním pojetí svobody. Dnes tedy se zamyslíme nad fenoménem "lidských práv". Předesílám, že pokud vystupuji proti konceptu lidských práv, pak to rozhodně není proto, že bych měl něco proti zajištění lidské důstojnosti, ale kvůli svému přesvědčení, že tzv. "lidská práva" tuto důstojnost už ze samotného svého principu nejsou schopna zajistit, ba právě naopak - obracejí se v konečném důsledku proti ní.

Začneme úvahou o právu v církvi

Nejprve si musíme na příkladu církevního života, který je nám každému v nějaké míře známý, ozřejmit základní problematiku práva, jako takového, ve světle Evangelia. Teprve poté se pokusíme z takto ustanovené perspektivy pohledět na problematiku tzv. lidských práv.

Církev nehlásá práva ale lásku. Čili přichází k člověku s Kristovým Evangeliem, které je zároveň normou jejího života. Jak se však začala po prvních křesťanských staletích projevovat více a více neschopnost člověka unést mravní imperativ Evangelia a nést v srdci bezpodmínečnou lásku a zachovat čistou upřímnou víru, musela Církev na všeobecných sněmech formulovat dogmata a ustanovit posvátná pravidla církevního života. Byl to však již ústupek lidské slabosti, jinak by Církvi bývalo bylo stačilo jen jediné - Evangelium. Svatí apoštolé vystačili s Evangeliem, ústní tradicí a pár směrnicemi, které pod inspirací Svatého Ducha ustanovili jako návod pro praxi Církve v základních otázkách (vztah křesťanství k Mojžíšovu zákonu, svěcení biskupů apod.) Později však vidíme v Církvi přímo explozi kanonických pravidel, upravujících jednotlivé detaily církevní problematiky a vyjadřujících se k nejrůznějším odvětvím lidského života. Objevují se první dogmata. Co je příčinou tohoto jevu, na co tím Církev reaguje? Na ochladnutí ducha Evangelia v srdcích křesťanů, nárůst herezí, nekřesťanských jevů a hlavně úbytek lásky a rozbroje v církvích.

Pravidla definovaná posvátnou tradicí jsou tedy vlastně připojována k Evangeliu jako jeho nedokonalý výklad (alespoň tak vidí vznik posvátné tradice pravoslavná teologie). Proč jsou dogmata a kanonická pravidla výkladem nedokonalým? Protože každý výklad dokonalého Evangelia je nutně nedokonalý; slovy dogmat se upřesňují Spasitelova slova či výroky apoštolů, tedy zvěst Evangelia, která je však sama zjevená Bohem a tudíž dokonalá do takové míry, jak to jen mohou dovolit lidská slova. Proto další přeformulovávání, rozvádění a výklady už nutně nemohou dosáhnout dokonalosti Evangelia. Není divu, že se svatí otcové, kteří si toto nadmíru dobře uvědomovali, neradi pouštěli do takových formulací. Všechna dogmata vznikla nikoliv sama od sebe a jen sama pro sebe, ale jako reakce na nějakou herezi.

Jak míjela staletí a tisíciletí, lidé ještě více poklesli, takže už nestačila ani posvátná tradice; začaly se psát různé církevní ústavy, prováděcí předpisy, stanovy a úřední postupy apod. Dnes jsme již klesli spolu se světem tak hluboko, že církev prý chce sepisovat podle vzoru světských spolků a politických stran nějaký "etický kodex" či cosi podobného (alespoň jsem někde slyšel, že něco tak světského má být v církvi zavedeno). Každý stupeň na výše uvedeném stálém poklesu duchovní úrovně je výsledkem oslabení ducha Evangelia v životě křesťanů a Církve a svědectvím, že se křesťané už neumí domluvit v lásce a žít a jednat podle evangelijního pravidla lásky. A každé sestoupení o schůdek níže nutně tento pokles fixuje. Nedáme-li si pozor, mohlo by se nám někdy stát, že brzy budeme mluvit a přemýšlet ne o lásce, ale o "paragrafech církevního práva" a nakládat s nimi světským způsobem, tj. po vzoru světských advokátů v nich hledat mezery, vymýšlet kličky, abychom si mohli ospravedlnit, že konáme, co se nám zachce.

Tím vším chci říci jen to, že sám život Církev dokládá nepřímou úměru mezi stavem lásky a rozkvětem církevního práva. Čím méně lásky, tím více důrazu na kánony, pravidla, paragrafy, směrnice, stanovy, řády, normy, vyhlášky, ustanovení, nařízení, úřední pokyny... Ježíš Kristus vydal jedno jediné přikázání - o lásce. A my ho nedokážeme unést.
Všimněme si, jak málo křesťanů je schopno nahlížet např. na kánony jako na zákony lásky, které mají lásce sloužit, vytvářet pro ni v životě církve co nejlepší předpoklady a budovat pro ni nutnou mravní základnu. Vidíme přece, že láska je neodlučnou součástí vnitřní podstaty veškeré pravoslavné posvátné tradice. A vzorem této lásky je vždy láska, kterou ukazoval Pán Ježíš Kristus svou trpělivostí, milosrdenstvím, velkomyslností - a především sebeobětí. To je princip církevního života a nikoliv paragrafy. Novodobé církevní ústavy jsou už jen čistě právním dokumentem - byť samozřejmě může být užitečný a může upravovat církevní život, aby vhodně odpovídal místním poměrům. Jenže bez předcházející lásky je každá církevní ústava úplně k ničemu. Sám o sobě totiž žádný kánon ani ústava lásku nezpůsobí ani nezavedou, mohou ji pouze pomáhat realizovat. A jak přiblíží podstatu Evangelia křesťanům nějaký etický kodex, když se to už nedaří ani Matoušovi ani Markovi ani Lukášovi ani Janovi, o tom můžeme jen dumat.

Vidíme na našem Spasiteli, že neurgoval žádná práva ani pro sebe ani pro nikoho. Proč? Protože láska si nic neurguje. Právo a láska to jsou dva zcela odlišné módy myšlení. Buď se mysl přepne na první způsob nebo na druhý, ale nemůže myslet v obou úrovních najednou. A kromě toho - láska nemůže být vyjádřena žádným právem a už vůbec nemůže být žádným zákonem obsah lásky vyčerpán.

Cílem života Církve tedy nesmí být kánony apod., ale naplnění Kristova přikázání lásky. Práva nechme Západu, my hleďme na vše z perspektivy lásky. Zákony, ústavy a kodexy - tím vším žije světská sféra. Nelze se jí divit, protože svět nemá lásku, a tak jako korektiv života lidí musí nastoupit zákony. Církev dýchá a tepe uskutečňováním lásky. To je její dech a to je oživující krev, která tepe v jejích duchovních žilách. Jestli někdy někde přijde doba, že církev tam přestane všude a ve všem uskutečňovat lásku, pak je takové církevní tělo mrtvé, protože nedýchá a zastavilo se jeho srdce. Mám za to, že církev bez lásky je duchovně mrtvá, i kdyby jinak byla plně kanonická.
Teď nekážu proti posvátným kánonům, jako by nebyly důležité nebo se jimi mělo opovrhovat. Stavím se však důrazně proti tomu, když se kánony stávají samotným principem církevního života, protože pokud proniknou do vnitřní svatyně života církve, pak odsud nutně vytlačují lásku. Základní tři ctnosti jsou: víra, naděje a láska - a největší z nich je láska (1 Korint 13,13). To je ohnisko našeho úsilí v duchovním životě, nikoliv žádná formální pravidla - byť svatootcovská. Prvotní církev žila bez kánonů, bez církevních ústav i kodexů. A byl to život, jehož duchovní síla je Církev vzorem ve všech dobách.

Když převládne v církvi právní myšlení, má to podobné důsledky na víru (resp. věrouku) jako hereze, a ta pak postupně zničí i církevní spiritualitu. Doklad pro toto tvrzení vidíme např. na západním dogmatu "ex opere operato". Toto ryze západní dogma je projevem racionalisticky-právního ducha, který na Západě v teologii převládl. Zavedení tohoto nového dogmatu kromě toho, že vyjadřuje a fixuje Západní odchýlení od původní věrouky (jak dokazuje prof. Osipov), mělo také dopady na církevní zbožnost - a to v oblasti lidové zbožnosti, která se v reakci na neduchovní racionalismus teologů vychýlila do opačného extrému - k plytké emocionální, resp. sentimentální, zbožnosti prostého lidu. Polarizaci vyvolal tento dogmatický racionalismus i v mnišstvu - na jedné straně vidíme v druhém tisíciletí rozmach prakticky zaměřených řádů zabývajících se světskou činností, na straně druhé tam vznikají nové proudy kontemplativní, charakteristické snivou zbožností a pěstováním zbožných představ; a někdy se oba proudy splétají dohromady (jezuité).
Není divu, že právě v prostředí měnící se západní víry i duchovnosti (v posunu myšlení od uskutečňování Evangelia k upínání se na pozemský život a k jeho uspořádání) se rodí koncept lidských práv, jak to popisuje náš autor: »V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, již vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství ... křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. ... Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.« Vše ve jménu svobody, chápané ale nikoliv jako dar možnosti návratu k Bohu, nýbrž uchvácené jako zneužití Boží trpělivosti k pokračování po cestě Adamova pádu. To už není evangelijní pozvání ke svobodě od hříchu, ale výzva k osvobození se od Boha...

A tím plynule přecházíme k hlavnímu dnešnímu tématu:

Lidská práva

Ideologie tzv. "lidských práv" je prezentována a propagována jako vývoj k lepší budoucnosti (ach, to pokušení světlých zítřků!, všichni dříve narození mají trpké zkušenosti s tím, jakými cestami se mělo těchto utopických vizí dosáhnout). Nic proti uskutečňování dobra na zemi! Všichni budeme souhlasit, že ten, kdo škodí nějakému člověku či ho omezuje a omezuje jeho potenciál a škrtí jeho možnosti, páchá bezesporu zlo, které je nutno odsoudit a případně se proti němu i postavit a bojovat (křesťané nejsou pacifisté). Pácháním zla na bližním se slouží ďáblu. Samozřejmě všichni budeme souhlasit s tím, že je dobré, mohou-li lidské bytosti svůj pozemský život prožít s co největší lidskou důstojností. Otázkou je, jak to zajistit. Ježíš Kristus zve lidi k víře v Evangelium, k pokání a to je přivádí k uskutečňování lásky a potažmo dobra. Evangelium je pevným základem pro skutečné dobro pro všechny lidi, a nikdo doposavad nevymyslel nic vznešenějšího, lepšího, realističtějšího a životaschopnějšího. Program tzv. lidských práv si do svého základu vložil skryté heslo: "Jde to i bez Evangelia." Myslí se tím: "Bez Krista se lidstvo může docela dobře obejít." Skrytě se nám tu tvrdí, že vlastními silami se lidstvo vyvine k dobru a Boha k tomu nepotřebuje.

Veškerý vývoj lidské společnosti či člověka jako jedince, který nám slibuje jakýkoliv bezbožný koncept (ať už komunismus, či konzumismus, totalita nebo současný typ tzv. demokracie) je podle našeho názoru falší. Byl to snad Chomjakov, kdo řekl, že bez Boha se jakýkoliv progres člověka mění nevyhnutelně na regres - místo vývoje nastupuje nutný úpadek. Důkazů pro toto tvrzení kolem nás najdeme, kolik je libo.
Střet mezi cyrilometodějstvím a západnictvím, myslím, probíhá i na této rovině. Svatí bratři k nám přinesli spolu s Evangeliem i vývoj - čili růst společnosti, který se může dít na úrovni společenské, kulturní i politické, když si společnost vytkne za hlavní smysl a cíl svého života uskutečňování Evangelia čili Kristovy lásky. Západ (byť ještě formálně pravoslavný) už v té době v sobě nesl semena duchovní regrese - čili v jádru nekřesťanskou důvěru, že nějaké formality a světské páky (ať už je to vymezení tří liturgických jazyků, politické nebo dokonce i vojenské angažmá církve, světská moc církve, či právní osnova církevního života) mohou nahradit lásku a duchovní svobodu, kterou přináší Evangelium. Pozvání k vývoji a růstu, které k nám svatí bratři přinesli, tvrdě narazilo na problematický myšlenkový stav západního křesťanství, které se už tenkrát obracelo na cestu duchovního úpadku (bráno z hlediska Evangelia a původní křesťanské duchovnosti). Kromě toho narazila cyrilometodějská misie i na kulturně-civilizačně nevyvinutý stav západní společnosti (oč méně byla kulturní, tím byla sebevědomější), ale to už je jiná otázka.
* * *

O směřování Západu bylo rozhodnuto už v 9. - 11. století (u nás i ve světě). Západ v této době, tj. hned po překročení prahu skutečného rozmachu své christianizace, zapomněl na to, že se Kristus o člověka se světem nedělí a nelze tudíž sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. Z každé rozdvojenosti bude nakonec odpadnutí od toho lepšího a vyššího. Proto západní křesťanství postupně ztrácelo svůj původní duchovní obsah.

Vyprchání duchovního obsahu však pro Západ neznamenalo chřadnutí na poli misijní aktivity. Typicky západní sebedůvěra, projevující se přesvědčením, že Západ má morální povinnost vnutit svůj světonázor a způsob života celému okolnímu světu, zůstala. Všimněme si, že dávné křižácké či jezuitské misie západního křesťanství se dnes změnily na západní misii lidských práv a demokracie. Misijní prostředky se moc nezměnily - místo misie mečem a křížem máme tu dnes lidskoprávní misi bombami a Coca-colou. Dodnes nesnášenlivý a k jiným kulturám netolerantní západní duch se zformoval právě v době, kdy Západ špatně uchopil křesťanství (tj. někdy kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí). Slepá víra Zápaďanů v jejich civilizaci a v poslání ji šířit jakoby pro dobro celého lidstva způsobuje, že mnozí už dnes ani netuší, že Evangelium nabízí člověku něco daleko lepšího, než jsou osvícenské pilíře jejich společenského systému, včetně lidských práv. Místo dočasné důstojnosti nás Kristus totiž zve k důstojnosti věčné. Možnost spásy - to je přece vrchol lidské důstojnosti. Co většího kdo může člověku dát? Co většího může být člověka připraveno už zde v jeho pozemském životě, než uskutečňování Evangelia, šíření lásky, konání milosrdenství kvůli našemu Pánu, který je nevysychajícím pramenem inspirace k dobrotě v mezilidských vztazích? (A to nyní opomíjím duchovní cestu poznávání Boha a sjednocování se s Ním, na kterou Evangelium člověka uvádí.)

Je zajímavé, že našemu autorovi (hlásajícímu, že na pozadí římskokatolické církve »vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity«, nevadí skutečnost, že tato koncepce vznikla jako ateistický projekt, ani fakt, že vznikla jako součást vzpoury proti církvi (a proti Bohu).

Lidská práva jsou atropocentrickým konceptem, který je ve svém nejhlubším principu útokem proti Bohu (jakýkoliv antropocentrismus je dobře symbolizovatelný Babylonskou věží lidské pýchy). Každý, kdo se považuje za křesťana, by - myslím - měl cokoliv antropocentrického (člověkostředného) zavrhovat jako úpadek. Vše, o čem píše náš milý autor článku (viz citaci výše) o demokracii a lidských právech a čím se Západ tolik pyšní, vyrostlo na půdě odpadnutí Západu od Krista. Proto všechny tyto západní koncepce v sobě nesou ducha této apostase a jejich aplikace či adorace tuto apostasi jen více prohlubuje.
Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že idea důstojného lidského života, obrany našeho pozemského bytí před bezprávím apod. není sama o sobě jistě nic špatného. Vždyť pomoc člověku a jeho obrana je součástí křesťanského myšlení. Jenže mezi církevní úctou k člověku, jakožto Božímu obrazu, a ideou lidských práv panuje shoda čistě vnějškové podobnosti, duchovní náplní se dramaticky liší. Prosazování lidskoprávní doktríny se totiž postavilo do konfliktu s duchovními principy věčné lidské důstojnosti. Pozemské a dočasné se tu hájí na úkor duchovního a věčného, boj za pozemskou stránku lidství v tomto kontextu odvádí člověka od zápasu za spásu, a duch boje za pozemskou lidskou důstojnost se pak stává duchem antikřesťanským, potažmo antikristovským. Důležité je zde (ostatně jako všude jinde) správné pořadí věcí - udělujeme-li prioritu věcem záchrany člověka pro věčný život, je následně požehnané a správné starat se též o pozemskou stránku dočasného lidského života. A více než to! Milosrdenství a dobrota vůči bližním jsou projevy a znameními působení blahodati Ducha Svatého v člověku. Křesťanství přece hlásá péči o chudé a trpící, avšak klade důraz, aby v mysli a srdci křesťanů nepřevážilo cokoliv, co patří tomuto světu, nad získáváním nebeského království. Jasně to postihuje výrok Pána Ježíše: "Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (tj. pozemské tělesné potřeby) vám bude přidáno." (Matouš 6,33) Koncept lidských práv se však tváří, jako kdyby o žádném Božím království nikdy žádné řeči nebylo, nebo jako by bylo psáno: "Ať se lidé starají o pokrmy a oděvy, a Boží království jim k tomu bude přidáno."

Zde jsme deklarovanou důstojnost člověka zúžili jen na základní potřeby a svobody, ale koncept lidských práv jde daleko za ně - a jsou to věci někdy dosti sporné, přičemž rozdíl mezi právem a povinností může být dosti mlhavý (např. právo na vzdělání v praxi znamená povinnou školní docházku, která je svěřena státu a je možno skrze ni výchovu dětí zmanipulovat, jak bylo běžné za totality atd.) Dnes už lidská práva docházejí dokonce k relativizaci základní přirozené mravnosti - např. se hlásá "právo na výběr svého pohlaví" - a právo se rychle mění na ponoukání a úsilí zlomit přirozené zábrany - malé děti mají být ve školkách a školách vedeny k tomu, aby nepovažovaly své pohlaví za něco daného, ale chápaly pohlavní příslušnost jako věc volby.

Bez mravního základu Evangelia a ideje spásy resp. theosis člověka, se jakýkoliv zdánlivě lidumilný ateistický koncept mění dříve či později na dravou šelmu - viděli jsme to názorně na komunismu (94 miliónů mrtvých), vidíme to i dnes v lidsko-právním programu ospravedlňování a normalizace hříchu (po homosexuálech se podle stejného principu "vrozené sexuální orientace" už letos začali hlasitě dožadovat většího pochopení i pedofilové) až k nelidské juvenilní justici, která zabavuje rodičům jejich děti. Směřuje to k euthanasii a eugenice a ke zbavení přirozených práv - rodičů na své děti, lidí na ochranu života před zabitím, občanů na zákonně získaný majetek a samozřejmě na svobodu a soukromí. Už nyní slyšíme náznaky, že svoboda člověka musí být v moderní době nově definována (rozuměj: postupnou erozí omezena). To všechno je v konceptu tzv. lidských práv skrytě obsaženo od samotného jeho počátku.
* * *

Chápu, že pro Západ na cestě tohoto regresu už není cesty zpět. Na možnost celospolečenské změny nějakým protestem hledím skepticky. Stav lidí už dospěl příliš daleko. Naším cílem ostatně není revoluce nebo jiná společenská změna, ale Boží Království, které není z tohoto světa. I v této pozdní demokracii lze (zatím) žít a získávat spásu. To však neznamená, že budu tento společenský řád velebit - jak je zvykem - jako nejlepší ze všech možných režimů a vrchol k toho, co kdy na světě bylo. Je to antropocentrický bezbožný systém vytvořený k životu lidské společnosti bez Boha a k upevnění a šíření odpadnutí lidí od Boha. Snažme se zachránit sebe a ty, kteří jsou toho ještě schopni. K tomuto duchovnímu dílu musíme chápat, že duch vanoucí v těchto západních demokraciích strhává mocnou silou lidského ducha do materiální sféry, k pomíjivým klamům a marnostem. Výmluvné je, jak značná část společnosti zde každodenně utrácí svého ducha ve třech věcech, v nichž promarňuje svou duševní energii, kterou by člověk měl vkládat do duchovního života. Ty tři marnosti a klamy, jimiž zmíněný upír tzv. "demokracie" vysává člověka, jsou nekonečné seriály: zábavy, konzumovaného sportu a bezobsažného příběhu úpadkové politiky.

Nikdy nezapomínejme na to, co je to za ducha, který odvádí lidi od Evangelia a vleče jejich pozornost a naděje pryč. "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje," pravil Pán. Kdo programově rozptyluje kazí shromažďování lidí ke Kristu, stává tím nepřítelem Evangelia. A jak se jmenuje duch, který je Kristovým nepřítelem?
Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. (Matouš 12,30-31) Hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, protože o to člověk, který se toho dopouští, nestojí.
Touto marností je zřejmě většina společnosti stržena k tomu, aby si neuvědomovala pravou podstatu stavu, k němuž vývoj dospěl, a k tomu, aby udělala pro zachování životního stylu pohodlí a zábavy cokoliv (jako narkoman učiní cokoliv, aby získal svou dávku). Je nabíledni, že se blíží doba, kdy náš typ společenského uspořádání "ukáže zuby", kdy se technologie a veškerý vědecko-technický pokrok v jediném okamžiku změní z dobrého sluhy na zlého pána. Lidé z nějakých důvodů nevidí, že tento údajný "pokrok" není slučitelný se zachováním tisíciletého způsobu života lidstva, se zachováním způsobu myšlení a některých rysů lidské přirozenosti, včetně té biologické.

Mohu-li si dovolit malou prognózu, dovolím si zauvažovat, že brzy bude svoboda jedince nově vymezena s odvoláním na prospěch celku. Lidská práva budou vztažena nikoliv k lidské osobě, ale k obecné lidské mase - resp. k lidstvu. Hrozí, že s odvoláním na prospěch lidstva bude možné činit s lidmi cokoliv. To má samozřejmě zásadní vliv na duchovní stav a potažmo věčný úděl člověka. Míra odevzdanosti obyvatelstva těmto změnám lidství a uchvácení růžovou budoucností "dokonalého světa" je už dnes (a bude ještě více) přímo úměrná životní úrovni a stupni demokratizace každého jednotlivého národa.

V tomto světle se zdá, že čím povrchněji převzaly pravoslavné země »prvky současné podoby zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod« od Západu (jak o tom píše náš autor), tím lépe pro duchovní dílo spásy lidí, kteří tam žijí. A pozvání na cestu spásy - to je přece podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli. Vše ostatní je druhotné.

Dokončení příště












Zobrazit příspěvek č. 933 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 3. 9. 2013
O žebříku duchovního života

10. NEDĚLE PO 50nici; síla víry, modlitby a postu

17,14       Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:
17,15       "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
17,16       A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit."
17,17       Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!"
17,18       Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
17,19       Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
17,20       On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
17,21       Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.
17,22       Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí;
17,23       zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili.
(Evangelium podle Matouše)

Pán Ježíš Kristus říká, že i ty nejobtížnější duchovní skutky mohou být vykonány pomocí: víry, modlitby a půstu. Tento trojlístek tvoří trojpramenné lano, které je schopno vytáhnout kohokoliv ze země do nebe, i kdyby byl hříchy obtížen sebevíce. Tomu "lanu" jsme zvyklí říkat "duchovní život". Ačkoliv někomu může připadat jako něco mlhavého, v tomto světě bezvýznamného a bezmocného, má ve skutečnosti ohromnou sílu, která by mohla hory přenášet.

Co je cílem duchovního života? Odpověď pravoslavné svatootcovské teologie je prostá: podobnost Bohu. Obnovit v člověku ztracenou Boží podobu. Další otcové tomu říkali theosis. Synonymum pro to je - spása. Jen to, co se Bohu podobá, může s ním mít věčnou účast. Co se Bohu nepodobá, nemůže s ním mít nic společného ani v tomto životě ani v budoucím. A v čem se člověk může podobat Bohu? Jistě ne v jeho věčnosti (ve smyslu bezpočátečnosti) ani ne v jeho všemohoucnosti. Avšak i přesto vložil Bůh do lidské duše možnosti a schopnosti, jimiž se člověk Bohu podobat může. A to je především možnost a schopnost lásky. Jako Bůh dává svítit slunci na dobré i na zlé a stejně tak na všechny nechává padat déšť, tak se člověk musí snažit o lásku, vlídnost, trpělivost, shovívavost, snášenlivost a dobrotivost ke všem lidem, chce-li alespoň nepatrně uskutečňovat podobnost Bohu, k níž nás Pán Ježíš volá.

Láska je základní vlastností Boha, někteří dokonce říkají, že je jeho podstatou. Proto podobnost Bohu tkví v získání této vlastnosti. Láska je nejvyšší dokonalost a je to sjednocení všech ctností, jejich vrchol. Co je to láska, nelze dokonale vyjádřit, ale křesťanství dosti jasně praví, jak se tato láska získává. Cesta k získání lásky poměrně zřetelně ukazuje křesťanská specifika, která odlišují křesťanství od všech ostatních náboženství a duchovních směrů.

Nevěřte nikdy, že by člověk, který se nesnaží o lásku ke všem, mohl mít s Bohem společného něco více, než světští lidé a nevěřící. Dává-li člověk volný průchod svým vášním nelásky - tedy zrovna těm vášním, které přímo a bezprostředně znemožňují lásku - čili závisti, hněvu, zlosti, panovačnosti, pomstychtivosti, aroganci apod., pak je jeho duše Bohu naprosto odcizena. Srdce naplněné nějakou variantou zloby je spíše slují duchovního draka než příbytkem Ducha Svatého...

Cílem duchovního života proto musí být překonání toho, co se projevuje neláskou, abychom mohli mít naději na přebývání s Bohem v jeho Království.

* * *

O duchovním životě si mnozí zvykli uvažovat jako o čemsi nedefinovatelném, vnitřním, neurčitém, nepostižitelném. Je to pro ně cosi amorfního, co je jakéhosi snivého charakteru a odehrává se spíše jen v představách nebo je to jako oblak, který se neustále mění, rozplývá se a zase tvoří... To je pohled na duchovní život velice vzdálený od našeho pravoslavného myšlení, neboť máme od svatých Otců přesnou metodiku, jak vést toto neviditelné dílo; známe jeho stupně a projevy, víme naprosto přesně, čím je nutno začít, přes jaké stupně se kráčí a kam se chceme dostat, a jak se to vše konkrétně projevuje. O jednotlivých částech duchovního života zde hovoříme často, dnes bych se chtěl věnovat krátkému přehledu celého procesu a to nikoliv ve smyslu obecného rozdělení na očištění, osvícení a zbožštění, ale s poukázáním na zcela konkrétní schůdky, po nichž stoupáme, s objasněním jejich smyslu.

Tento stručný přehled milníků duchovní cesty začneme tím, čím musíme správné duchovní dílo začít. Je to nevyhnutelný základ, bez něhož by se celá zamýšlená stavba dříve či později zřítila, jakožto budova stavěná nikoliv na skále ale na písku. Tou skálou v základech budovy jsou Boží přikázání. To je naprosto nutný předpoklad k realisticky vedenému a tudíž skutečnému duchovnímu životu. Křesťan se musí snažit ze všech sil, aby plnil Boží přikázání a pokusil se uskutečnit ve svém životě Kristovo Evangelium (shrnuto je v devateru blahoslavenství). Toto úsilí je jedinou bránou na cestu očišťování - nemá tedy žádný smysl usilovat o očištění své duše, aniž by se člověk snažil plnit přikázání. Snaha uskutečnit Evangelium je zároveň hlavním kritériem, podle něhož možno usuzovat, zda je člověk vůbec křesťanem a patří-li do Církve. Myslíme to samozřejmě na duchovní rovině, nikoliv v oblasti formálně-právní, kde se vyhodnocuje skutečnost podle kanonických měřítek.

Plnění přikázání má však ještě jednu důležitou funkci v duchovním životě. Přináší člověku sebepoznání. Významnou součástí smyslu existence Božích přikázání je totiž zprostředkovat nám pochopení, že ani jedno z nich nemůžeme splnit. Při poctivé snaze naplnit přikázání a Evangelium zjišťujeme, že nic z toho, co na tomto poli činíme, není dokonalé. Každý náš tzv. "zbožný skutek" je poskvrněn pýchou, vypočítavostí, samolibostí, touhou po chvále nebo slávě atd.

Zlaté svatootcovské pravidlo říká, že svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy. Člověk blížící se k očištění má duchovní zření, jímž vidí, jak jsou všechny jeho zdánlivé ctnosti nakaženy infekcí hříchu; ano, každý plod našeho úsilí je červivý.
Někdo by si dnes mohl pomyslet, jaké je to depresivní učení a škarohlídský pohled na člověka. K tomu můžeme podotknout, že je to pohled hluboce realistický a pro úspěšné dílo duchovní proměny je naprosto nutné znát o sobě pravdu. Tato pravda vyvěrá mj. z nejhlubší praxe lidských velikánů, jimž říkáme svatí Otcové, a dále ze zkušeností s člověkem a z probádání lidského nitra, jak to prověřily generace křesťanských asketů, kteří se v rámci sebepoznání museli stát i psychology a zkušenými znalci zákonitostí našich vnitřních procesů, aby pak mohli vést nejen sebe, ale i další své žáky. A konečně dodejme, že v kontextu Kristova Evangelia a díla záchrany člověka pro nekonečný život a blaženost, není toto poznání lidského stavu nikterak depresivní. Kdo se do toho díla zatím nepustil, neumí si představit, jak je přijetí pravdy o sobě osvobozující, a naopak - jak zatěžující a spoutávající jsou iluze, které o sobě spřádáme a snažíme se jimi přikrášlit tušený nebo dokonce už částečně rozpoznaný neradostný vnitřní stav.
Je-li duchovní dílo úporné snahy o plnění přikázání úspěšné, tak nás jednak oddělí od nejhorších skutků, pádů a hříchů, a zároveň nám dá okusit naši nedokonalost, neschopnost dosáhnout vlastními silami úplné duševní čistoty. Tím se nám ukáže, jak jsme duchovně ranění a jak daleko jsme od Boha.

Sv. Simeon Nový Theolog o tom napsal: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc."

Shrnuto - cesta získávání lásky začíná sebepoznáním, jehož se dosahuje skrze pečlivé zachovávání přikázání a pokáním. To dává člověku možnost uvidět jak reálný stav sebe sama, tj. své vlastní osoby, tak i žalostný stav své přirozenosti, tj. toho, co společné všem lidem.

* * *

Z tohoto vnitřního stavu pak takřka samovolně přichází další stupínek duchovního života - a tím je pokání. Mám na mysli skutečné vnitřní pokání. Nejen takové pokání, které se snažíme v sobě vzbudit, když jdeme ke zpovědi, a za chvilku už na něj zapomeneme a uvažujeme zase stejně bezstarostně jako dříve. Skutečné vnitřní pokání je palčivou bolestí lidského nitra nad svým hříchem, nad stavem odpadnutí od Boha, nad astronomickou vzdáleností, která nás z naší viny odděluje od milovaného Pána. Je to jako rozjitřená rána, jako neutěšitelný bol, který pociťuje každý zamilovaný, kudy chodí, když je oddělen od milované bytosti.

Vnitřní pokání je děs nad tím, kým jsme se stali a co z nás učinil náš hřích. Je to stav, v němž by člověk udělal cokoliv, aby se od poskvrny hříchu očistil. Nic mu nepřipadá příliš obtížné, pokud by mohl mít naději, že se tím zbaví hříchu a uzdraví svou malomocnou duši. Křesťan vidí, jak ošklivým se učinil svými poklesky a pády, a běduje nad tím, že se takto zohavil a není tudíž dost krásným pro svého Milovaného.

Cítit svou ránu a hnisající nemoc, to však znamená nevnímat hřích ve smyslu juridickém (tj. jakožto přestoupení norem a pravidel), ale jako bolest, která opravdu bolí duši. Z toho stavu vzniká nenávist vůči hříchu. Člověk vnímá hřích jako hnus a odvrací se od něj. A tím se rodí svoboda od hříchu. To je velká věc, protože v tomto stádiu duchovního procesu se z otroka stává svobodný. Člověk už není podmaněn hříchem, ale vládne nad ním. Teprve v tuto chvíli se odřeknutí hříchu stává vlastností pevně zabudovanou do myšlení člověka. Doposavad byl boj proti hříchu věcí vůle (a tudíž byl více či méně narušován její kolísavostí), nyní už nitro člověka hřích nepožaduje, skoro jím není přitahován, a tudíž ho nepáchá.
V této fázi procesu duchovního života se prý začíná otevírat duchovní zření. Bůh dává člověku maličko nahlédnout jednak krásu prvostvořené lidské duše, ale zároveň i tu hrůzu znetvoření duše hříchem. Duchovní zření se dává maličko, jinak by člověka ničilo. Nepřipravený a duchovně slabý člověk by neunesl ani plné vidění krásy lidské duše, ani vidění celé ohavnosti hříchu.
* * *

Sebepoznání a pokání nás vedou dál. Dalším stupněm, na který se vystupuje z toho předchozího schodu, je pokora. Opět i zde hovořím o vnitřní pokoře. Nikoliv o tom, co mnozí za pokoru považují. V církvi je běžné, že všichni o sobě říkáme: "Já hříšný... Já nehodný... Já nejhorší ze všech lidí..." apod. Ano, tak nás to učí opakovat posvátná tradice, abychom si o sobě nemysleli, že jsme někdo. Má nás to pomaličku učit pokoře. Jenže to ještě není pokora samotná. Pronášet taková slova totiž ani zdaleka nemusí znamenat, že se s nimi plně a trvale identifikuji a že se stala principem mého myšlení a vstoupila do srdce. Někteří křesťané si někde osvojili tzv. "pokorné chování", okoukali chování mnichů či starců, a napodobují je, a myslí si, že tohle už je ta pokora. Hrají tím divadlo sobě i jiným. Skutečná pokora je stav, do něhož se přichází výše uvedeným procesem očišťování, sebepoznáním a pokáním. Lze bez nadsázky říci, že pravá pokora je projevem společenství s Bohem, neboť jen když člověk okusí blahodatné setkání s Bohem, pochopí celou svou bytostí, že "já jsem nic". To lze jistě chápat i na intelektuální úrovni či prožívat emocionálně, ale to je ještě na hony vzdáleno od poznání bytostného, které je darem a výsledkem dotyku Božího. Jenže neočištěné duše, která není naplněna pokáním, se Bůh nedotkne, protože taková duše od sebe odpuzuje Boží blahodať.

Vztah mezi sebepoznáním a pokorou vyjadřuje i výše vzpomenutý citát od sv. Simeona Nového Theologa: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc." A navážeme na to citací sv. Izáka Syrského: "Odměnu (dostává člověk od Boha) ne za ctnosti ani ne za námahu vynakládanou za získání ctností, ale za pokoru, která se z toho všeho rodí." Není-li tato pokora, jsou námaha a úsilí i ctnosti zatím zbytečné. Ani ctnosti či dobré skutky ani veškerá duchovní dovednosti získané cvičením tedy nejsou cílem duchovního života a nepřináší člověku spásu. To vše má pro naši spásu smysl jen tehdy, přinese-li nám to sebepoznání a pokoru. Tím se liší duchovní učení křesťanského života od nauk pohanských náboženství, jogínských praktik, různých meditačních škol apod.
V buddhismu se např. učí, že pomocí různých meditačních praxí či nějakým duchovním cvičením se mysl člověka zklidní a uvede se do určitého zvláštního stavu, a pak stačí udržovat ji v tomto stavu a ona se sama otevře "nejvyššímu poznání". O pokání či pokoře se tu žádná řeč nevede. Stačí jen cvičit meditaci. To je úplně jiná cesta než to, co učí Evangelium, a tudíž se lze domnívat, že vede úplně jinam, než vede naše cesta. Konec konců stačí si jen položit otázku: Komu se otevře meditací připravená mysl, když nebyla duše připravena pokáním a pokorou? Jakému duchu se otvírá duše, v níž je ještě pýcha? Aplikací duchovního principu "své ke svému, podobné k podobnému" si může každý odpovědět sám.
Pokora je jediný normální stav člověka, protože je to stav společenství s Bohem. Normalitu zde odvozujeme od stavu, do jakého Bůh stvořil člověka. Všechno ostatní jsou stavy hluboce nenormální, nemocné a vedoucí k záhubě. Stupeň normality je tudíž zároveň stupněm našeho společenství s Bohem.

* * *

V průběhu stoupání po duchovních stupních přichází jedno velice nebezpečné pokušení. Duchovní bojovník se musí utkat s myšlenkou, která jej bude chválit za jeho ctnosti a zvláště za pokoru. Ďábel má tisícileté zkušenosti s člověkem a samozřejmě velice dobře ví, že si křesťan při svém zápasu za dokonalost může uvědomovat své dobré skutky a vidět svůj duchovní pokrok a cestu, kterou urazil. A tak vyrukuje na člověka s tímto vážným pokušením, které hrozí znehodnotit vše, co bylo pro spásu doposavad vykonáno. Jak snadno lze přijmout myšlenku na všechny své zásluhy a samozřejmě i na ctnost pokory! A tím se dostáváme už jen krůček k situaci, v níž ďábel učiní z křesťana naprostého hlupáka, který je pyšný na svou pokoru. Jak z toho ven? Jak se vypořádat se všemi dosavadními úspěchy, a nepropadnout pýše?

Formule svatých Otců je prostá: "Pokora nikdy nevidí sama sebe" čili "pokorný člověk nevidí sám sebe jako pokorného", a proto se tím nemůže pyšnit. Kdo kráčí po správné stezce spásy, vidí jen své vlastní hříchy a nevidí žádný svůj úspěch. Vidím-li sám sebe jako pokorného, je to především jasný příznak absence pokory v mém srdci. Opravdu pokorný člověk vidí sám sebe jako pyšného, nafoukaného hříšníka, který ještě nic dobrého nevykonal, naopak ponořuje se stále hlouběji do bahna hříchů. To je vidění, které je dané otevřeným duchovním zřením, kdy asketa vidí svou očištěnou duši jakoby pod mikroskopem a každá sebemenší skvrnka se mu jeví jako cosi obludného. Má tudíž pocit, že nikdo na tom není tak hrozně jako on. To jen my duchovně slepí lidé hledíme na svou duši a domníváme se, že je celkem čistá; nu, nějaké to maličké smítko tam někde asi bude, to bychom byli ochotni připustit, ale taková drobnost není nic proti tomu, co vidím na duši bratra - tam je špíny!

Jakmile si všimnu své pokory, znamená to jediné, že nemám žádnou. Asi jsem duchovní cestu proběhl moc rychle, když mě to na téhle křižovatce poslalo špatným směrem. Takže se pěkně vrátím na začátek, k plnění přikázání, k sebepoznávání k pokání a nebudu daremně snít o tom, že jsem na vyšších stupních duchovního života. Uvidět svou pokoru je důvodem k hluboké lítosti nad svou pýchou.

* * *

Z pokory se pak rodí nejvyšší stav duchovního života člověka, a tím je láska. Skutečná láska je možná jen na půdě opravdové pokory. Opravdová láska bez pokory není možná. Prof. Alexij Osipov porovnává tuto lásku založenou na pokoře s tím, co předkládají jako koncept lásky ostatní náboženství, sekty, protestanti nebo římský katolicismus; tvrdí, že nikde jinde než v pravoslaví se nehlásá a nepraktikuje výše zmíněné svatootcovské pojetí lásky. Jinde totiž nejsou tyto předpoklady a toto chápání lásky: bez sebepoznání nemůže být pravdivé lásky. Dle míry pokory se dává člověku Boží Duch, tj. sám Bůh se dává člověku, Bůh, který je láska.

Jak posoudit, mám-li lásku? Začátek lásky tkví v dodržování Kristových přikázání. Ale pro tuto nejvyšší lásku platí jen jediné kritérium a tím je láska k nepřátelům. Nakolik se člověk snaží uskutečnit Kristovo přikázání lásky, v němž je obsaženo celé Evangelium, a snaží se v sobě vykřesat alespoň plamínek lásky vůči těm, kteří mu ubližují, urážejí ho, křivdí a škodí mu či pronásledují ho, natolik se mu daří uskutečnit Evangelium a natolik je křesťanem.

Lásky pak dosáhl, když jim ve svém nitru nejen dokáže žehnat a modlit se za ně, ale děkovat jim za to jak se k němu chovají. Proměna srdce darem lásky shůry se projevuje tím, že poté, co nám někdo ukřivdil či ublížil, už nás ani nenapadne myšlenka na odpor. V srdci se neobjeví žádná námitka ani nutkání se ospravedlnit, ba co více - člověk cítí s útokem proti sobě bezvýhradný souhlas. Okamžitě a bez přemýšlení uznává, že je opravdu tak špatný, za jakého jej prohlašují jeho nepřátelé, a že si zaslouží to, co mu provádějí, a dokonce - považuje to za dar od Boha. (To je však způsob myšlení, který je nám asi ještě velice vzdálen; světským lidem to dokonce může připadat jako šílenství.)

Resumé: Láska je stavem podobnosti Bohu. Cílem duchovního života. Nezískáme-li lásku, nedosáhli jsme v křesťanském životě ničeho.


(Sestaveno s volným použitím přednášky prof. Alexije Osipova)














Zobrazit příspěvek č. 932 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 8. 2013
O moři, lodi a jak se udržet na hladině a neutonout

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času Pán Ježíš
přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
14,23       Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám.
14,24       Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní.
14,25       Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině.
14,26       Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: "To je přízrak!"
14,27       "Vzchopte se, to jsem já!" promluvil na ně hned Ježíš. "Nebojte se."
14,28       "Pane, jestli jsi to ty," odpověděl mu Petr, "přikaž, ať k tobě přijdu po vodě."
14,29       "Pojď!" řekl mu. A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši.
14,30       Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. "Pane, zachraň mě!" vykřikl.
14,31       Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. "Proč jsi pochyboval, malověrný?" řekl mu.
14,32       Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: "Ty jsi opravdu Boží Syn!"
(Mat 14. kap.)

Krásné čtení z Evangelia. Tuto nedělní perikopu mám moc rád. I když popisuje - jeden z mnoha - konkrétní zázrak, který Pán Ježíš kdysi vykonal, když kráčel po rozbouřené mořské hladině, je to biblická pasáž, která přímo volá po tom, abychom ji vykládali v alegorické rovině, čili též jako jinotaj.

Jednak je tu to moře, které v symbolickém výkladu Písma znamená vždy svět. Nikoliv svět ve smyslu kosmos, ale svět jakožto světskost. Čili chaos, pomíjivost a cosi, co je v protikladu ke sféře Božské. Moře je toho výstižným obrazem. Věčně neklidné, něco, co je ve stálém a při tom marném pohybu. Kalný oceán ukrývající temné hlubiny, kam oko nedohlédne a kde žijí netvoři. Skryté proudy tmavých vodních mas člověku neustále hrozí záhubou. Jeho vlny se bouří a vzpínají proti nebesům, někdy s hlomozem vztekle běsní v marné snaze pohltit vše. To vše je tak přiléhavým podobenstvím světskosti, která svým chaosem nedá nikomu spočinout, udržuje vše, co se do světa ponoří, v neklidu, hrozí strhnout člověka do hlubin neustále pohyblivé marnosti a duchovně zahubit jeho srdce, které pak nemůže dojít pokoje. A pokoj - to je to necennější, co člověk může získat, - a zároveň - bez pokoje v srdci člověk nikdy nenajde štěstí a uspokojení čili vnitřní nasycení, po němž duše každého člověka prahne. Jedině nad mořem světskosti se lidská duše může nadechnout a pocítit pravý život; v nedýchatelnu světského moře duchovně toneme a dusíme se.

Pán Ježíš kráčející po vlnách - asi by nikdo nedokázal vykreslit výstižnější obrázek skutečnosti, že Kristus byl v tomto světě, ale při tom nebyl z toho světa. Jakoby kráčel po povrchu naší světskosti, sestoupil k nám, přijal vše, co máme my, kromě hříchu, ale neutopil se v tom, jako se topíme my. Nenechal se pohltit světským duchem a nám podává pomocnou ruku, jako tonoucímu Petrovi, aby nás rychle vytáhl z marnosti, chaosu a dočasných tužeb po slastech, bohatství a slávě.

Když Pán Ježíš dí apoštolům: "Pokoj vám!" uděluje jim tím to nejcennější, co je možno člověku dát. Neříká: "Bohatství vám!", či "Prospěch a úspěch!" nebo "Slávu vám!" a dokonce ani "Mnohá léta!" nebo "Pevné zdraví!" Spasitel, žehnaje lidem, hovoří o pokoji a myslí tím duchovní pokoj, pokoj v srdci. Církev to po Pánu Ježíši opakuje při každé bohoslužbě a předává tím stále dál a dál Kristův dar pokoje.


Církev jako loď. Na palubě jsou svatí apoštolé a církevní Otcové s přesv. Bohorodicí, loď vede Pán Ježíš a Duch Svatý vane do plachet.

 
Apoštolé v lodi. Na nejrůznějších ikonách bývá církev zpodobena jako loď s apoštoly, přesvatou Bohorodicí a svatými Otci. I toto podobenství je velice výstižné. Loď nese lidi na hladině, aby se neutopili. Díky korábům se člověk může pohybovat po moři, aniž by se do něj ponořil. V tomto jinotajném výkladu Evangelia je ukázáno, že Církev nás drží nad hladinou světa, dává nám schopnost, abychom podobně jako Pán byli ve světě, ale nebyli už ze světa. Díky Církvi tu jsme, ale neutápíme se v chaosu a marnosti. A na této lodi se mohou zachraňovat před zhoubou i všichni ostatní lidé, kteří tonou ve světskosti. Každý, kdo si to přeje, se může nechat vytáhnout Kristem z vody jako Petr a spolu s ním vstoupit do korábu Církve.

Apoštol Petr kráčející a posléze se topící. Slyšel jsem výklad, který v tom vidí předzvěst Petrova zapření, když později při zajetí a výslechu Kristově tento přední apoštol odpadne a ocitne se mimo kruh svatých apoštolů, mohli bychom v předjímce říci - mimo církev. Trojím vyznáním se bude na břehu Genezaretského jezera kát z trojího zapření, a bude tím přiveden vzkříšeným Kristem zpět do lodě Církve podobně, jako teď ho Kristus vytáhl z vody a uvedl ho zpět na loďku.

Mohli bychom v tom vidět i podobenství o křesťanu, který opustí církev zjevně nebo skrytě tím, že začne být ledabylý a neúčastní se církevního života. Zprvu se zdá, že se nic neděje, dokonce ani na jeho vnitřním životě to nemusí být hned patrné. Apoštol, opustiv loď, pár kroků ušel po vodě, ale pak si všiml vichru a bouře, lekl se, a v tom se hladina pod ním rozestoupila, on se propadl a začal tonout. Tak i pozornost křesťana, který se pevně nedrží Církve a jejího života, je dříve či později stržena jinam, odvedena od věcí věčných a rozptýlena vanutím světského ducha. Tento duchovní vichr zaujme člověka, přivábí jeho srdce, a pak přijdou pochybnosti o víře, a člověk se začne ponořovat do vln temného moře.

Petr zvolal k Ježíši o pomoc. Stejně tak i každý topící se v moři světa může zvolat v modlitbě a Pán k němu ihned vztahuje svou pravici. Jde jen o to, zda se člověk vůbec chce nechat vytáhnout, zdali se mu zmítající se moře světskosti nezalíbilo více, než duchovní sféra Božího pokoje a zda je schopen zavolat - resp. se pomodlit - dříve, než jeho duše ve světskosti utone, tj. než úplně ochrne její duchovní život a než se člověk stane mrtvým pro duchovní život i pro vše posvátné a Božské.

* * *

Krátká osobní poznámka na závěr. Toto nedělní čtení patří k těm, k nimž mám zvláštní vztah. Jsem člověk, jemuž spíše než rozjásaný optimismus je blízký pohled biblických proroků bědujících nad zkažeností lidí a nad tím, jak Boží lid opustil svou cestu; blížící se zkáza mi připadá jako něco, co je vidět takřka fyzicky (ale třeba se mýlím). Tato neděle je však chvílí, kdy se zachmuřená oblaka roztrhnou a na zemi dopadne z nejvyššího nebe jasný paprsek ničím nezkaleného světla radosti, že Církev pluje po vodách a nemůže ji potopit ani ta největší vlna. Vždyť ji drží nad vodou nikoliv vztlak, který počítáme dle Archimedova zákona, ale skutečnost, že s námi na korábu sedí Pán Ježíš Kristus, který poroučí vichrům a vládne nad všehomírem.

Předobrazem lodi Církve byl jiný koráb - archa Noemova, v níž se zachraňovali z lidského pokolení ti, kteří byli ještě schopni slyšet pozvání k záchraně před potopou. A nikoliv nepodobně se zachraňujeme i my na vodách světského moře. Možná nás nyní čeká bouře a archou to bude zmítat, ale zároveň nás očekává hora Ararat - hora Božího království, kam jednoho dne doplujeme.













Zobrazit příspěvek č. 931 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 8. 2013
Rok 1968 a demonstrace pěti lidí v Moskvě a kozáci u nás

Protiruská kampaň v Čechách opět našla polínko na svůj skomírající ohníček


Účastníci pietního aktu letošní vzpomínky na invazi pěti armád Varšavské smlouvy poblíž Českého rozhlasu (s tramvají č. 13)

 
Česká média se opět ztrapňují hloupě protiruskou propagandou. Dezinformaci o demonstraci deseti zatčených lidí na Rudém náměstí docela výstižně komentují Britské listy, kterým tímto děkuji, že nemusím o tom více psát. Dovolil jsem si sem přetáhnout jejich článek:

* * *

25.8.2013
Zkusili jste zorganizovat demonstraci u britské Dolní sněmovny?
Jan Čulík

Některá česká média dělají humbuk kolem toho, že skupince ruských demonstrantů bylo zabráněno demonstrovat na Rudém náměstí v Moskvě proti sovětské invazi.

Ne, že bych hájil Putina, ale zkuste demonstrovat u britské Dolní sněmovny. Platí zákon, že se tam nesmí demonstrovat do vzdálenosti osmi set metrů. Kdyby tam někdo rozvinul transparent a anglická policie ho zatkla, bude o tom psát IDnes jako o totalitních tendencích v Británii?

BBC: Pět aktivistů, demonstrujících před Dolní sněmovnou, bylo zatčeno
Literární noviny upozorňují, že se za sovětskou invazi r. 1968 omluvil r. 1993 Boris Jelcin:
„Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."

V březnu 2006 Vladimír Putin:
„Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je".

A 4. prosince 1989 představitelé všech pěti států, které provedly invazi:

„Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4. prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."
Viz Britské listy

* * *

Kromě onoho výše dotčeného mediálního serveru se snaživě projevili politicky uvědomělí soudruzi ze serverů: Novinky.cz: V Moskvě zatkli demonstranty proti okupaci ČSSR a samozřejmě Lidovky.cz: Ruští aktivisté se chtěli omluvit za invazi, během chvilky je zatkli. Přinášet takové zpravodajství bez zasazení sdělované informace do kontextu je hrubou manipulací se čtenáři. Doufejme, že novináři dostali za tento "výkon" alespoň o pár stovek přidáno na odměnách.

Co je účelem těchto dezinformací? Zřejmě nahánět Čechům strach z Ruska. Vnuknout jim myšlenku, že Rusko se za invazi neomluvilo a že se to může kdykoliv opakovat. Vlastně by nás ta vytrvalá (a překvapivě málo úspěšná) snaha vykřesat zde zášť vůči Rusku už neměla překvapovat. Víme přece, kdo vládne nad šířením informací a jaké má záměry. Přesto však stále nemohu uvyknout na to, že se toho u nás po roce 1989 tak málo změnilo v oblasti novinářské práce. Vyvolávání antipatií směrem k nějaké světové straně (na západ, na východ, na sever či na jih) pomocí zkreslených informací se tak podobá bolševickému Rudému právu - pamětníci mi možná dají za pravdu, že se dnes dělá "novinařina" podobně jako tenkrát. Je zvláštní, že česká média jsou za každého režimu spíše na straně potlačování svobody; když bylo více svobody na západě, psaly proti západu; teď, když je více svobody na východě, píší proti východu.

* * *


Při letošním pietním aktu před Českým rozhlasem (bývalého ministra zahraničí jistě znervózňují dva uniformovaní jedinci, kteří hrozí dobýt kótu s naším veřejno-právním médiem a vztyčit na ní svou zástavu; viz závěr článku).

 
Rusofóbie se v Česku otevřeně projevovala i ve vládních kruzích. Vzpomeňme na nedávný případ, kdy ministrině Parkanová znemožnila naší pravoslavné církvi uskutečnit projekt charitativního centra v Praze v Karlíně.

Další takovou temnou osobou u nás je Karel Schwarzenberg (účastník schůzek Bilderbergu nebo tzv. Trilaterární komise, pracujících pro nový světový řád, tj. pro rodící se antikristovskou světovládu a totalitu). Jako předseda rady pro národnostní menšiny se podílel na připravě a schválil materiál varující vládu České republiky, že "na českém území se začaly formovat z popudu ruské ambasády a Kremlu kozácké organizace". Podle vládní zprávy jde o „uniformované a ozbrojené oddíly, na zdánlivě historické tradici ruských kozáků“. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Sdružení tohoto druhu by mohly být jen k pousmání, kdyby nebyly přímo řízeny z Kremlu a nekladly by si za cíl prosazování své společenské autority a morálky, na základě vojenské disciplíny a velitelské podřízeností, s hlavními cíli proniknout do všech společenských a státních struktur,“ píšou ve své zprávě. Dokument také varuje před činností Koordinační rady při ruské ambasádě, která sdružuje třicítku menšinových organizací a jednotlivců. Společně s kozáckými spolky tato rada vyvíjí „činnost příslušníků cizí mocnosti ve prospěch cizí mocnosti“, upřesňuje zpráva. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách,“ stojí v šokující zprávě.

Tento skandální dokument vydává svědectví samozřejmě nikoliv o Rusech u nás, ale spíše o panu Schwarzenbergovi, a ukazuje, jak lidé z této skupiny uvažují. Nechtěl by pan exministr nejraději vztyčit někde na východ od nás znovu železnou oponu nebo tu zavést policejní stát (jako za starého Rakouska), kde by byli všichni (a zvláště Rusové) pod neustálým dozorem? Nebo je to jen další výraz současné euroamerické ideologie: každý, kdo nesdílí náš styl života, je nepřítel? Takový podezřívavý vztah k národnostním menšinám a vyvolávání fóbie z lidí, kteří patří jinému národu, odporuje všem idejím o svobodné pluralitní společnosti, k nimž se za jiných okolností lidé typu Schwarzenberga a Parkanové navenek hlásí. Je smutné, že máme (resp. doposavad jsme měli) ve vládě tak exemplární případy xenofobů. Dočkáme se, jak Schwarzenberg rozvine transparent: "Čechy Čechům?" resp. "Evropa Evropanům" nebo "Rusové, pryč z Evropy?" Občas si říkám, že je pro společnost lepší, když někteří lidé raději spí a nechávají zbytek lidí v tomto státě žít v pokoji.

Schwarzenberg si za obsahem zprávy zřejmě stojí a poukazuje na skutečnost, že příslušníci spolků vystupují v uniformách, což prý vzbuzuje pochybnosti. „Z první republiky máme špatné zkušenosti. Když menšinové spolky vystupují v uniformě a mají nacionalistické názory, aspoň se díváme se zájmem, co se bude dít. Nošení uniforem sice není nebezpečné, ale měli bychom si na to dávat pozor,“ dodal. Přirovnává snad bývalý ministr současná ruská sdružení k prvorepublikovým nacistickým organizacím, sudeťáckým spolkům, které se snažily odtrhnout část republiky? Nebo prohlašuje členy Sokola či katolického Orla za nacionalisty, na které si měla první republika dávat větší pozor?

Naštěstí vláda s Schwarzenbergem už padla a nová vláda přiznala blamáž, a varování, že se v ČR rozpínají ruští kozáci a že jsou zde pod taktovkou Moskvy „pátou kolonou“, zrušila. Tato fóbie z Ruska, z něhož naskakuje budovatelům nového světového řádu vyrážka, dává naději, že je na světě pravoslavný lid, který má od Boha sílu postavit se přicházejícímu antikristu.













Zobrazit příspěvek č. 930 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 22. 8. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (III.)

Rozdílný vztah ke svobodě v pravoslaví a na Západě

Pokračování druhého dílu

Zbývající část onoho západního článku o sv. Cyrilu a Metodějovi jsem se původně chystal komentovat jen krátce. V průběhu formulování tohoto komentáře jsem si však čím dále tím hlouběji uvědomoval, že náš autor má vlastně pravdu v tom, jak zdůraznil politicko-společenské souvislosti rozdílu mezi světem pravoslaví a světem západním (čili mezi duchovní sférou, do níž náleželi svatí bratři, a sférou západního papežství). Až se zdá, že jakékoliv pojednání o cyrilometodějské misii nebude úplné, pokud toto téma nezmíní - a to včetně jeho průmětu do naší konkrétní současnosti a nejbližší budoucnosti. A tak se mi nakonec to závěrečné komentování trochu rozšířilo, což znamená, že pro přehlednost musím díl, původně plánovaný jako závěrečný, rozdělit na tři kratší části. Tato první část se bude týkat idejí občanských svobod, další tzv. lidských práv; třetí část se bude věnovat tzv. caesaropapismu.
V článku, s nímž polemizujeme, nám zbývá k promyšlení autorovo pojednání o korelaci mezi politikou a náboženskými rozdíly Východu a Západu.

Náš milý autor píše: "Pravoslavné země mívají autoritativní režimy; prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. Na Západě na pozadí imperiální (římskokatolické) církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity." Katolíci a západní křesťané obecně se rádi hlásí k tomu, že v jejich vlivové sféře se zrodila demokracie a koncepce lidských práv. Pravoslavní jim tuto pochybnou čest rádi přenechávají. Na koncept lidských práv totiž lze hledět jako na ďáblem podstrčenou náhražku Evangelia. Po vítězství osvícenství a potažmo materialismu nastupuje koncept materiálně-právního zajištění těch zbytků lidské důstojnosti, které po odstoupení společnosti od Boha člověku ještě zůstaly. Důstojnost Božích synů vyměnil Západ za důstojnost polidštěné pracující opice, která se postupem času proměňuje na bavící se opici. Místo na nebeské upřel svůj pohled na pozemské. Zatímco perspektivou, kterou dává křesťanu Evangelium, je věčný život, tak perspektivou, kterou dává koncept lidských práv (uvnitř ateistický a materialistický), je věčná smrt (užij si zde, co můžeš, nakonec umřeš a to je tvůj definitivní konec).

„Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici Království Božího.“ (Sv. novomučedník Gorazd II.) Západ si vybral svobodu červů, pravoslaví se upíná k dědictví Božího Království. Zápaďan pragmaticky namítne: "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Jenže Evangelium se vyjadřuje ve smyslu - kdo se spokojí s pozemským, nejenže nezíská nebeské, ale přijde nakonec i o pozemské; kdo usiluje o nebeské, získá nádavkem i potřebné pozemské. Tušíme, že západní přízemní pragmatismus je neslučitelný s pravoslavným pohledem na lidský život prizmatem Evangelia.

* * *

Zamysleme se nyní alespoň letmo nad některými vymoženostmi Západu. Zvláště nad občanskými svobodami a lidskými právy. Troufám si tvrdit, že jsou-li ideje svobody a práv založeny na materialismu, pak jsou hned od svého kořene nezdravé a musí nutně chřadnout. A to raději nechci domýšlet úvahu, že pro člověka, který je od svého stvoření bytostí tělesnou i duchovní, je jakékoliv - na materialismu založené - pojetí svobody, pouhou iluzí svobody.

Na ideje svobody a práv bývá na Západě většinou nahlíženo v povrchním světle. Jako by svoboda byla sama konečnou hodnotou a na nic dalšího už by nebylo potřeba se tázat. Jenže hovoří-li se o svobodě, je nutno ihned spolu s tím uvést jednak míru této svobody, tedy čím je omezena a proč, kde přesně končí, a pak čeho se týká a k čemu ta svoboda má sloužit. Jinak je velebení svobody jen prázdnou proklamací.

Hovoří se tu např. o svobodě slova a projevu, o svobodě vyznání, svobodě pohybu atd. Jenže všechny tyhle svobody mají ve skutečnosti své pohyblivé mantinely (zkus dneska použít svobodu projevu např. k pochybnostem o holocaustu!, a se zlou se potážeš) a ty se pomalu leč neustále zužují, až se zdá, že cílem je podoba těsného koridoru. Jsou tu sice formulace "listiny základních práv a svobod", jenže ty je možné různě vykládat a ohýbat všelijakými dodatky a zákony. A jakmile je svoboda takto relativizovaná, není to už pevně stanovená konstanta, není to definovaná hodnota; jaký pak smysl má velebit ji? Vždyť i vězeň má spoustu svobod - může si např. vybrat, jestli bude chodit v cele sem a tam nebo bude sedět apod.

I dům George Orwealla byl obdařen sledovací kamerou. Velký bratr všechny sleduje. (Kamera tam prý dnes už není; obrázek však i tak symbolicky vyjadřuje skutečnost, že Británie dnes patří k zemím nejvíce prošpikovaným sledovacími kamerami.)

 
Dnes jsme svědky, jak je odsouzen americký voják (ač zřejmě duševně nemocný, zachoval se morálně zdravěji a lidštěji než stovky jiných), který poslechl hlas svědomí, když prozradil informace serveru Wikileaks materiály svědčící o stavu americké diplomacie, aby dle svých slov »odhalil „krvežíznivost“ panující v americké armádě a zároveň demaskoval to, co považoval za „diplomatickou licoměrnost“ Spojených států«. Tyto materály měly rozpoutat smysluplnou veřejnou debatu o dopadech války, zejména o vedení válečných operací americké armády v Iráku a Afghánistánu. »Jeho odhalení zahrnují zprávy o podmínkách vězněných osob ve válečné zóně a předtím nespatřené záběry novinářů a dalších civilistů, kteří byli zabiti při útoku americké helikoptéry. To jsou informace, jež by měly vždy podléhat veřejné kontrole. Americká vláda odmítá vyšetřovat důvěryhodná obvinění z mučení a z dalších zločinů podle mezinárodního práva, navzdory drtivým důkazům, že k nim dochází.« Přesto se rozhodla trestně stíhat toho, kdo tyto důkazy zveřejnil. (Více) Ve státě se "Sochou svobody" dostal bývalý voják Manning trest 35 let vězení za odhalení státních zločinů, zatímco pachatelé a jejich nadřízení zůstávají beztrestní. Místo aby se americký režim zastyděl, krutě potrestá dítě, jež zvolalo: "Král je nahý!" Třeba jednou budou o tomto vojákovi psát čítanky jako o morálním vzoru občanské statečnosti... (Možná by po něm mohli někde ve světě pojmenovat ulici; třeba tu, kde je americká ambasáda.) (Co se svět dozvěděl na Wikileaks o amerických brutálních (a nelidských) vojenských metodách, si můžete připomenout např. zde, zde, tajné video: vrtulník USA v Iráku rozstřílel hlouček civilistů /v tomto článku si můžete přečíst český překlad morálně otřesné konverzace posádky vrtulníku při zabíjení lidí/; krátké čtení je zde.) V jiné současné aféře bylo prozrazeno, že USA státně špiclují své i cizí občany v míře, o jaké se doposavad nikomu ani nesnilo. Je tohle svoboda? Jakou svobodu mají občané, kteří jsou špehováni a sledováni na každém kroku - od kamer na ulicích až po odposlech veškeré elektronické komunikace? Není to konec všech iluzí o západním vzoru lidské svobody? Slavné americké právní poradenské středisko Groklaw ukončilo činnost kvůli hrozbě špehování výzvědnou službou NSA, protože v situaci, kdy není zaručeno soukromí, nemůže pracovat. Hrozba špehování vede k tomu, že lidé se začnou sami cenzurovat (viz o tom zde). To je přece reálná totalita.
Noam Chomsky (1928; americký filosof a lingvista) říkal už před 20 lety o americké svobodě tisku asi toto: Skutečnou svobodu slova máte jen, pokud vás nikdo neposlouchá. Jakmile by vaše noviny či jiné svobodné médium získalo určitou větší sledovanost a tím pádem i vliv, ihned o tu svobodu přijdete. Samozřejmě provedou to naprosto demokratickými prostředky. Filosof Václav Bělohradský říká: "Žiju v privilegované společnosti univerzitního profesora, mám svobodu psát si, o čem chci. To je však zbytková svoboda z minulého století a tu nám určitě velmi brzy vezmou." Stav svobody se na Západě mění do podoby, kterou už formuloval nacistický filosof Heidegger (mimochodem, z jeho myšlenek hojně čerpal V. Havel): „Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda.“ Marxismus to učí docela jasně: "Svoboda je poznaná nutnost." (Tady vidíte příklad myšlení tzv. německé filosofie jako společný zdroj obou totalit 20. stol.) Jinými slovy - můžeš říkat, co chceš, ale musí to být v souladu s tím, co říkáme my.

„Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet” (George Orwell). To je jedna z možných definic svobody slova. Vidíme ihned, jak málo tolerance k této svobodě je ve společnosti. Svobodu nelze zaručit nebo vynutit žádným zákonem, ani režimem nebo doktrínou. (V. Bělohradský dí: "Svoboda přežije všechno, s výjimkou zákona na ochranu svobody.") Proč svobodu nelze zajistit žádným právem na svobodu? Jde totiž primárně o stav lidského nitra. Vnitřně nesvobodný člověk je nemocný a nikdy nebude chtít dát svobodu jiným, aby si dělali, říkali a psali, co chtějí. Vždy si najde nějaký "dobrý důvod" či si uzpůsobí nějaké zákony k tomu, aby svobodu omezil či rovnou nepřipustil. Většinou se používá nějaký veřejný zájem či jakási varianta "obecného blaha" k ospravedlnění cenzury, umlčování, k odůvodnění zákazu diskuse a vyjadřování názoru či hlásání přesvědčení.

Skutečné osvobození člověka musí vycházet z Evangelia a z očištěného lidského nitra. Duchovně pokročilí lidé jsou živým příkladem svobody. Jenže kráčet touto cestou znamená nejprve se trošku omezit, zkrátit svou vnější svobodu, a pak lze poznat svobodu vnitřní. Omezíme-li svou vnější svobodu tím, že se zřekneme hříchu a nemravnosti, očistíme tak své nitro a okusíme svobodu od hříchu. Pán Ježíš praví: "Kdo ztratí svůj život pro Mne (a pro Evangelium), ten jej získá." (Celý kontext viz Mat 10,38-39 a 16,24-26.) A podobně to platí o křesťanském pojetí svobody.

Kristus v Evangeliu promlouvá o svobodě výhradně na rovině duchovní, tj. svobodě od hříchu, od otroctví vášní. Tj. ve smyslu vysvobození od věčné smrti. Vstoupilo toto evangelijní pojetí svobody do ideologie či praxe západních demokracií? Ani v nejmenším. Autor zmíněného článku nemá tudíž vychvalování citované západní koncepce občanských svobod postaveno na základech Evangelia.

Také apoštolé ve svých listech neřešili společenské režimy ani problematiku občanských svobod, ale otázky spásy, věčného života. Učili nepřipoutávat se k tomu světu a k jeho politice. V době apoštolů panoval otrokářský režim - nic vzdálenějšího všeobecné občanské svobodě si už nelze představit; a přesto apoštol píše: "Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista." (Píše to opakovaně: Efez 6,5; Kol 3,22; Tit 2,9) Očekávání spásy vidí apoštol v protikladu ke všem světským vášním; žádné společenské postavení nebrání přijetí Boží blahodati, ale zaujetí světským a tělesným ji odhání. Pro křesťany je smysluplnost čehokoliv z tohoto světa (i svobody a práv) posuzována dle jediného měřítka - nakolik to pomáhá či překáží záchraně člověka pro věčný život.

Svoboda je z biblického hlediska Božím darem člověku. Tento dar můžeme využít k tomu, kvůli čemu nám byl dán, a rozhodnout se pro společenství s Bohem a věčnou blaženost. Můžeme však tento dar i zneužít, rozhodnout se pro zlo a činit skutky, které nás od Boha oddělují. Rozhodnutí a uplatnění svobody se ovšem děje v lidském nitru a nezávisle na vnějších okolnostech. S deklarací občanských svobod to nemá nic společného. V každém společenském režimu si zatím můžeme vybrat konat dobro či si zvolit zlo. A ze svých rozhodnutí se budeme před Dárcem svobody zodpovídat.

Západ na to však hledí z jiné stánky. Adoruje svobodu jako užitečnou a potřebnou pro život člověka a kultivaci či vývoj společnosti. Nuže, podívejme se na to z této perspektivy, a hned uvidíme jeden zásadní problém. Západ rád proklamuje heslo svobody, ale jen velice neochotně řeší otázku: "Svoboda k čemu?" Rozhlédneme-li se realisticky po praktickém společenském životě, nemůžeme přehlédnout, jak čím dále tím méně platí, že svoboda je tu pro rozvoj společnosti a růst jedince a že je tedy určená k využití tvořivých sil lidské duše. Dokonce se už začíná zdát taková odpověď ohledně účelu svobody v celospolečenském kontextu naivní, neřku-li směšná. Současnou odpověď na otázku "svoboda k čemu?" vidíme všude kolem sebe: "Svoboda k hříchu." To začíná být převládající obsah pojmu svoboda v západním společenském myšlení. Svobodu slova či svobodnou diskusi mnozí lidé rádi vymění za svobodu zábavy a svobodu uvolnit mravy.

Jak jsem zde psal už vícekrát dříve, Dostojevský již ve své době pravil, že západní zmnožování lidských potřeb a žádostí není svobodou, ale nejhlubším otroctvím.

Tím však nechci říci, že společenská svoboda není nic důležitého nebo že nemá žádnou hodnotu. Jedná se mi v tomto zamyšlení o účel této svobody (čili způsob využití) a o její původ (zdali vyvěrá z vnitřní svobody). I mně se pochopitelně líbí, že žiji v době a na místě, kde nejsem (zatím) pronásledován, mohu (zatím) publikovat, chodit, kam chci, poslouchat a číst, co chci atd. Prožil jsem určitou část svého dospělého života v komunistické totalitě, takže to pro mě není samozřejmost a dovedu to ocenit. Avšak právě to srovnání s totalitou mne přivádí k poznání, že ač vnější svoboda není špatná, tak - není-li provázena osvobozením vnitřním - mnoho neznamená a nepřináší ani jedinci ani společnost valný užitek, jen více komfortu a pohodlí; v horším případě mravní rozklad všechno zlo s tím spojené. Pohled na vnitřně nesvobodné lidi žijící v prostředí relativní vnější svobody je opravdu zarmucující.

* * *

Jak komplikované může být určení, co je svoboda, se ukazuje právě v těchto dnech na otázce emancipace a šíření homosexuality. Zatímco Západ vehementně vykročil na cestu normalizace homosexuality, a v oblasti právní kráčí ke zrovnoprávnění homosexuálních sňatků s manželstvím (a prohlašuje se to za svobodu a ochranu lidských práv), v Rusku naopak přijali zákon zakazující propagaci homosexuality. Který z těchto dvou postojů je z křesťanského hlediska svobodou? Domnívám se, že spíše než mravní úpadek je k pravé svobodě vždy blíže to, co napomáhá zachování mravnosti, tj. chrání před pádem do otroctví nemravnosti, vášní a hříchu. Takový řád přispívá k zachování vnitřní svobody a ta v autentickém křesťanském prostředí už sama sebou přinese i přiměřenou míru svobody vnější. Západní pojetí se sice tváří navenek jako svoboda, ale vede k vnitřnímu spoutání člověka hříchem. A v důsledku vnitřního zotročení nakonec lidé přijdou i o tu svobodu vnější.

A dále - mějme v patrnosti, že lidským právem je i právo na hřích a na ztrátu spásy čili právo na věčnou smrt. Ano, je právo vycházející z Bohem darované svobody. Právo každého rozhodnout o sobě a o svém věčném údělu musíme respektovat. Jenže máme respektovat i údajné právo strhnout za sebou do hříchu i další lidi, kteří jsouce svedeni či oklamáni, přijdou o věčný život? Nemáme i my právo bránit takovému útoku na spásu lidí?

Někdy to vypadá tak, že vnější a vnitřní svoboda stojí v jakémsi protikladu. Čím více vnější svobody, tím spíše má člověk sklon ke ztrátě vnitřní svobody. Nemocná lidská duše se nechá snadno svést k tomu, aby prodala duchovní svobodu za tělesnou čili duchovní výsady a pohodlí, podobně jako biblický Ezau prodal prvorozenectví za misku čočovice (viz Velký kánon sv. Ondřeje Krétského). Na znalosti této zákonitosti ostatně stojí ideje půstu - "co vezmeš tělu, tolik dáváš duši" (sv. Basil Veliký).

* * *

Nemoc a poškozenost našeho lidství už dávno předurčila lidstvu jeho neodvratný konec zde na Zemi. Jeho nástup je mj. otázkou lidských možností. Čím více možností dostanou lidé jako celek, tím výrazněji mohou projevit nemocný stav své duše a změní zemi v peklo. Občanské svobody, pokročilé technologie a jiné prostředky, jimiž může člověk materializovat nemocný stav svého nitra čili otiskovat nemoc své duše do stavu společnosti a okolního světa, to vše je zároveň urychlováním realizace nastávajícího konce. Vše zásadní o osudu tohoto světa je už předem dáno prvotním lidským hříchem. Dnes už se z mlhy budoucnosti vynořily nejen obrysy způsobu konce, ale prokresluje se čím dále tím více podrobností, jak to zřejmě bude probíhat a co se stane s lidstvem.

Jedinou nadějí je přechod z tohoto rychle hynoucího světa do Božího Království, který probíhá již dva tisíce let, a blíží se doba, kdy se dveře zavřou. Je potřeba využít všech sil, které nám ještě zbyly, a svým srdcem tam vstoupit, abychom nezůstali trčet na této potápějící se lodi. Zřejmě si málo uvědomujeme, že smyslem příchodu svatých Cyrila a Metoděje nebylo především dát Slovanům písmo, ale vybudovat zde i pro ně přechod z tohoto světa do Království Kristova, do nebeského Jerusalema.


P.S.
Právě v těchto dnech, kdy si společnost připomíná invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, se probírá v mnoha článcích a úvahách též rozdíl mezi komunistickou totalitou a západní svobodou. Chtěli jsme svobodu a byli násilím udrženi v totalitě. Na základě této smutné historické epizody se znovu a znovu utvrzuje báje o svobodném Západu a totalitním Východě, jak k tomu konverguje i autor článku, s nímž polemizujeme. Bohužel jen málo pisatelů různých úvah na toto téma má tu odvahu a poctivost nezavírat oči před faktem, že totalita má svůj zdroj na Západě, v západním ateistickém myšlení a v západních atropocentrických hodnotách. Všechny totality, které Evropa dvacátého století okusila, mají tento původ. Komunismus vychází z tzv. německé filosofie a jeho ideoví tvůrci nebyli Rusové, ale Marx, Engels atd. Do Ruska byl importován ze Západu jakožto válečná zbraň, která měla rozvrátit carské Rusko. Lenin vyslaný (německými magnáty a poradci císaře) v zapečetěném vagónu z Curychu byl čímsi jako později atomová bomba vypravená směrem na Japonsko. Ruská revoluce pak byla financovaná americkými bankami. To jsou kořeny událostí r. 1968. Dnes se Rusko této západní infekce částečně zbavuje a stává se svobodnějším prostorem než Západ. A co se týče té druhé totality - o původu fašismu ani není potřeba hovořit. A poslední totalita, která se právě rodí, bude otevřeně západní produkce a v západní režii.


Pokračování příště
















Zobrazit příspěvek č. 929 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 13. 8. 2013
Výzkum veřejného mínění naznačuje, že čas se blíží

Třetina Izraelců prohlásila, že si přeje obnovu dávného židovského velechrámu v Jerusalemě

Výsledky průzkumu veřejného mínění prováděného Společným fórem organizací Chrámové hory.

30% izraelských židů vystupuje ve prospěch výstavby "třetího chrámu" na Chrámové hoře v Jerusalemě. 45% je proti a 25% se nedokázalo k této otázce jednoznačně vyjádřit.

Podle slov iniciátorů průzkumu veřejného mínění svědčí jeho výsledky o postupném posilování názoru, že Chrámová hora je svatým a nejdůležitějším místem pro vyznavače judaismu. Posledních několik let je v národním, náboženském a ultraortodoxním sektoru izraelské společnosti patrná změna vztahu k Chrámové hoře. V současnosti existují desítky společenských hnutí, jejichž činnost je zacílena na zrušení status quo tohoto posvátného místa. Některé z nich organizují práce kultových předmětů, které byly používány v Chrámu v minulosti. Jiné zase provádějí aktivní přípravu k plnému obnovení Chrámu, včetně zajištění obnovy přinášení zvířecích obětí. Další se zabývají politickým lobbingem a zajištěním co největšího počtu židovských návštěvníků Chrámové hory.

Stále častěji zní v poslední době výzvy k zavedení novému režimu na Chrámové hoře. Mnohé organizace vyzývají vládu, aby dovolila židům modlit se zde, protože v současnosti je to zakázáno. Vysvětluje se to obavami vlády z mezináboženských střetů a vzplanutí násilí, vždyť toto místo je posvátné také pro muslimy, zde jsou kultovní stavby i pro islám - mešita Al Aksa a Skalní dóm. Přesto mnozí nábožensky založení židé mají zato, že stát je povinen přiřknout věřícím právo modliteb na hoře; podle výzkumu společenského mínění 70% věřících židů se vyslovilo pro a jen 22% to odmítlo. 48% respondentů souhlasilo, že je nutné zavést na Chrámové hoře nový režim.

Z nábožensky založených židů podporuje výstavbu chrámu 43%. Z prostředí ultraortodoxních a tzv. ultraorthodoxálních nacionalistů je to pouze 20%, kdežto z prostředí světských židů je to 31%. Celkem bylo dotázáno 523 izraelských židů.

Oficiální představitel fóra Ieguda Glik poznamenal, že tyto údaje značí, že "pokusy distancovat izraelský národ od jeho svatyně se zhroutily". "Státní orgány musí věnovat pozornost tomu, co říká národ, který požaduje zavedení státní suverenity na Chrámové hoře," zdůraznil Ieguda Glik.

P.S.
Pravoslavnému křesťanu asi není potřeba vysvětlovat, že postavení "třetího chrámu" je naplněním proroctví o příchodu Antikrista. Proroctví má tři body a obnovení chrámu by znamenalo splnění už druhého z nich.











Zobrazit příspěvek č. 928 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 9. 8. 2013
Slovo k situaci v naší církvi

O svobodě svědomí

Naše místní církev se vlivem posledních nedobrých událostí ocitla v situaci, kdy jsou její členové rozděleni na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Obě strany sporu jsou pevně přesvědčeny o správnosti svého postoje a o tom, že vedou spravedlivý boj za pravdu a dobro v církvi a že jen pokud zvítězí jejich myšlenka, tak bude pravdě a spravedlnosti učiněno zadost a v naší místní církvi opět zavládne pokoj, mír a jednota.

Je ovšem zřejmě potřeba položit si otázku, zda je možné tento pokojný stav naší církve zajistit vítězstvím jedné ze stran, když oba tábory jsou početné a jsou hluboce přesvědčené, že se zde působením druhé strany dějí rozbroje, nespravedlnost a úpadek.

Zdá se přitom, že v zápalu ostrého boje, kdy někteří již vystříleli tvrdou munici, mnozí zúčastnění zapomněli na jednu důležitou věc: že jsou křesťané a měli by se podle toho chovat.

Jenže, buď mírný, milosrdný, shovívavý a plný křesťanské lásky, když tě tvůj odpůrce pronásleduje, laje ti, nadává a obviňuje tě ze lži, pokrytectví, zištnosti, odhaluje všechny tvé spáchané hříchy a vyčítá ti i to, co ty sám považuješ za své dobré skutky! Mnohým se zdá být příliš těžké chovat se smířlivě a někteří dokonce řeknou, že by byli blázni, kdyby ustupovali svým nepřátelům.

Naše církev se tak stává místem, kde hrozí, že se vytratí nejen křesťanská láska, ale i obyčejná lidskost, nelítostný boj ztrácí lidský rozměr úcty k člověku.

Jsme v tomto stavu vydáni na posměch ďáblu a světu. Církevní život bez lásky, ale zato s velkou dávkou zášti, povýšenosti a nenávisti mezi jejími členy, i tak může vypadat „sůl, která ztratila svou slanost. A co se učiní s takovou solí? Vyhodí se ven a lidé po ní budou šlapat“ (Mat 5,13; Mar 9,50).

Pán Ježíš Kristus v evangeliu praví, že „zbuduje svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Nebuďme ale bezstarostní, protože se může stát, že vlivem svého smýšlení a chování ztratíme Boží blahodať a Bůh nepožehná tomu, co už není světlem světa, ale ostudou pravoslavných křesťanů.

Nedopusťme proto, aby ve světě bylo lépe než v církvi.

* * *

Jak ale z nastalé situace ven? Lidové přísloví říká: „Co se stalo, nemůže se odestát.“ Ano, princip kauzality, který na tomto světě platí, je neúprosný. Co je však ve světě nemožné, v Církvi možné je. Církev je místem duchovního zápasu. Tam, kde se děje duchovní zápas, Bůh pomáhá. Když se budeme snažit o smír, není možné, aby naše úsilí nepřineslo své plody. Když zapřeme sami sebe, pokoříme se, jak nás nabádá Pán, vzájemně si odpustíme a uznáme své chyby, stane se naše církev opět místem, kde se dá dýchat.

V první řadě bychom neměli pohlížet na své odpůrce výhradně jako na darebáky, lidi zištné, mravně zkažené a plné zla. Ctěme svobodu svědomí a lidskou důstojnost svých bratří a sester a svých duchovních synů a dcer. Nedémonizujme ty, kteří stojí na druhé straně barikády či prostě mají jen jiný názor, než my. Nemluvme o nich jako o lidech špatného charakteru, snažme se je lidsky pochopit. Zkusme vidět také jejich dobré stránky a upřímnost jejich srdce. Odpouštějme, mějme mezi sebou lásku. „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku.“ (Jan 13,35) Nezatvrzujme tedy svá srdce.

Vzpomínám si na seminární kapli naší prešovské bohoslovecké fakulty. Na oponě v královské bráně ikonostasu byl vytkaný nápis: "Nové přikázání vám dávám, abyste milovali druh druha" (Jan 13,34). Když uvažuji nad tím, proč náš spirituál vybral zrovna tuto biblickou citaci, představuji si, jak přemýšlel, která slova Pána Ježíše by měli mít bohoslovci a budoucí kněží stále před očima. Čtyři roky studia chodí bohoslovci každý den ráno a večer na bohoslužby do seminární kaple. Nápis, který tam je na ikonostasu, se jim nutně musí "vypálit" do paměti. Jsou to slova, která po dobu své duchovenské formace a teologické výuky budou vidět nesrovnatelně častěji, než cokoliv jiného. Otec spirituál si to dobře uvědomoval a chtěl tam umístit poselství, které si mají bohoslovci přinést na své farnosti a šířit je po církvi. Nechal tam vepsat to, co je nejen podstatou evangelia, ale zároveň i tím nejdůležitějším pro život církve. (Pozn. red.)
Nestali jsme se přece křesťany proto, abychom odsuzovali, trestali nebo nenáviděli, ale proto, abychom milovali Boha a své bližní.

Milujme své nepřátele, jak nás nabádá náš Spasitel. Není hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Když se mu chceme podobat, také upřímně odpouštějme těm, kteří se provinili, či nám ublížili, nebo se jen domníváme, že se tak stalo.

Neobelhávejme sami sebe a nespatřujme sami sebe jako dobré, ale buďme si vědomi, že jen Bůh je dobrý. Když se člověk má stát lepším, nesmí věřit svému vlastnímu úsudku, ale má se učit v církvi z evangelia, jak se věci mají a co je pravé dobro.

Dobrý člověk nesmí o sobě uvažovat jako o dobrém. Chceme-li se stát dobrými, vezměme si v tom za příklad svaté. Nebuďme pokrytci, kteří říkají „já hříšník“, ale přitom odsuzují druhé za jejich hříchy. „Hřích můj přede mnou je vždycky,“ modlíme se v žalmu. Nezapomínejme si brát příklad u svatých, kteří k sobě byli přísní, ale ke svým bližním byli shovívaví.

Nestyďme se omluvit se na přiznat své omyly a otevřít své srdce druhému člověku. Pokořujme se. Kdo se pokořuje, ten dostává od Boha velkou blahodať, útěchu a sladkou lásku do srdce. Vezměme si i zde příklad v životech svatých.

Zachovávejme presumpci neviny a nepovažujme za vinného toho, jemuž přečin nebyl dokázán. Buďme trpěliví a říkejme si: „Třeba se mýlím, třeba podezřívám nespravedlivě.“

* * *

Buďme milosrdní a Bůh se nad námi smiluje. Vždyť když se my nesmilujeme nad svým bližním, ani Bůh se nad námi nesmiluje. Spasitel nás nabádá: „Miluj bližního svého, jako sám sebe.“ (Mat 19,19)

Jak bychom mohli přijímat svatou eucharistii a zároveň v sobě nosit zahořklost, nepřízeň či zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím bratřím a sestrám, s nimiž se přijímáním stáváme vzájemně spojenými v jednom Těle Kristově? Bojují snad údy jednoho těla proti sobě? Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale mějme se přesto vzájemně rádi, i když každý máme své chyby. (Není-li křesťan smířen se svými bratry a v srdci nosí zášť, obvinění a výčitky, pak jej svaté příjímání nespojuje s Bohem, ale odděluje, a potažmo nesjednocuje s církví, ale vylučuje z ní; viz Mat 5,23-26; pozn. red.)

Čtěme v evangeliu pozorně podobenství masopustní neděle o strašném soudu, kde se hovoří o dobrých a špatných služebnících (Mat 25,31-46). Vše, co učiníme svému bližnímu, jako bychom učinili samotnému Spasiteli. Jak se zodpovíme na Božím soudu ze své tvrdosti, nesmiřitelnosti a sebeospravedlňování? To, co si obhajujeme před sebou a druhými zde na zemi, bude tam odhaleno samotným Bohem jako špatnost. A jak praví Písmo, tyto skutky na svém soudu Bůh nebude odpouštět. Zkusme domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Překonávejme pro to vše sami sebe. Nejednejme podle své (padlé) přirozenosti, ale snažme se sebezapřením a nesením kříže získávat nadzemské dary, jako je upřímné milosrdenství, odpouštění a milování nepřátel. Vždyť svatý apoštol Pavel říká, že víra bez skutků je mrtvá. Když se svými špatnými skutky umrtvíme již zde na zemi, jaká temnota nás bude čekat na onom světě?

Zdá se mi, že mnozí dnes chtějí „napravovat“ v církvi to, co je viditelné, ale možná jim uniká to, co je zde opravdu důležité, ale vidět není. „Jen jednoho je zapotřebí“ (Luk 10,42), říká Spasitel Martě a jindy na to navazuje takto: „Hledejte nejprve Království nebeské a to ostatní vám bude přidáno.“ (Luk 12,31)

* * *

Dnes se objevují výroky, že v církvi je potřeba udělat pořádek, vyčistit ji, napravit nepořádky atd. A hned tu jsou už stateční bojovníci, kteří jsou připraveni čistky provést. Možná si však nevzpomínají na Spasitelova slova, která zní takto: „Nechte obojí (pšenici i koukol) růst, ať spolu roste vše až do žně.“ Bohu patří žeň, (na soudu) jeho ženci zrno a plevy oddělí (Mat 13,26). A o samotném Spasiteli prorok praví: „Nalomenou třtinu nedolomí...“ (Iz 42,3; Mat 12,20). Když tak činí Spasitel, i my bychom se měli bát být radikálními v těchto věcech. Vždyť kdo z nás vidí do srdce druhého člověka a zná o něm skutečnou pravdu?

Činit spravedlnost je jeden z nejnáročnějších úkolů, které může člověk dostat. V církvi takové věci vyžadují mravní dokonalost, opravdové poznání své vlastní hříšnosti a hlubokou duchovní zkušenost s Božím milosrdenstvím.

Prosím (a věřím, že spolu s mnoha dalšími obyčejnými lidmi, řadovými členy naší církve) všechny zúčastněné, aby zapomněli na nepřátelství a podali si ruce ke smíru, takovému, jaký má v Církví být. Vždyť: „Jaká útěcha je tam, kde bratři žijí svorně“ (18. kathisma na liturgii předem posvěcených Darů).

Cesta sebezapření je náročná, ale když jsme se vydali po křesťanské cestě v pravoslavné církvi, musíme si být vědomi, že dostáváme více než světští lidé. Také se ale od nás více očekává.

Věřím, že Bůh nám v naší upřímné snaze pomůže.

Jana Baudišová













Zobrazit příspěvek č. 927 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 8. 2013
Z tisku - věda a náboženství

Celosvětově známý ateistický vědec: „Bůh existuje.“

Profesor filosofie Antony Flew veřejně prohlásil, že se mýlil, když odmítal existenci Boha, a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe.

Naprostým šokem pro vědecký svět se stalo vystoupení slavného profesora filosofie Antony Flew. Vědec, jemuž je dnes hodně přes 80 let, byl dlouhé roky jednou z opor tzv. "vědeckého ateismu". V průběhu řady desetiletí Flew vydával knihy a pořádal přednášky založené na tezi, že víra v Nejvyššího je neopodstatněná, píše minval.az s odkazem na portál "Meta".

Série nedávných vědeckých objevů donutila velkého obránce ateismu, aby změnil své názory. Flew veřejně prohlásil, že se mýlil a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe, ale byl očividně učiněn někým větším a mocnějším, než si můžeme představit.

Podle filosofových slov byl sám dříve - stejně jako ostatní ateisté - přesvědčen, že kdysi, někdy dávno, se prostě z mrtvé hmoty objevila první živá hmota. "Dnes už nemůžeme vymyslet konstrukci ateistické teorie vzniku života, ani si představit, jak by se tu sám objevil první organismus, který je schopen se rozmnožovat," praví Flew.

Dle vyjádření vědce současné údaje o stavbě molekuly DNK svědčí nezvratně o tom, že nemohla vzniknout sama od sebe, ale je někým navržena (připravena). Genetický kód a doslova encyklopedické objemy informací, které v sobě molekula obsahuje, nutí odmítnout možnost slepé náhody.

* * *

Britský fyzik Martin John Rees, který je laureátem Templtonské ceny letošního roku, má za to, že vesmír je velice složitá "věcička". Vědec, který má na kontě přes 500 vědeckých prací, obdržel 1,4 mil. dolarů za to, že dokázal existenci Stvořitele. A to i přes to, že sám fyzik je ateistou, dodává vydání Korespondentu.

Martin John Rees kromě jiného hlásá: "Věda a náboženství by neměly být nepřátelé."

* * *

"Dle prohlášení ředitele Mezinárodního institutu teoretické a aplikované fyziky, akademika RAEN Anatolije Akimova, je existence Boží dokázána vědeckými metodami," píše Interfax.

"Bůh je, a my můžeme sledovat projevy jeho vůle. To je názor mnoha vědců, kteří ve Stvořitele nejen věří, ale opírají se při tom o určité poznatky," uvedl v interwiev uveřejněném v pátek v novinách Moskevský komsomolec.

Při tom vědec poznamenal, že v minulých staletích nesmírně mnoho vědců - fyziků věřilo v Boha. A nejen to. Až do časů Isaaka Newtona neexistovalo rozdělování vědy a náboženství; vědou se zabývali kněží, protože byli nejvzdělanějšími lidmi. Sám Newton měl teologické vzdělání a často opakoval: "Zákony mechaniky odvozuji od Božích zákonů."

Když vědci vynalezli mikroskop a začali studovat, co se děje uvnitř buňky, byli omráčeni procesy rozdvojení a dělení chromozónů a ohromeně reagovali slovy: "Jak by něco takového mohlo být, kdyby to vše nebylo z prozřetelnosti Nejvyššího?!"

"Skutečně," dodal A. Akimov, "pokud bychom měli mluvit o tom, že se člověk objevil na Zemi jako výsledek evoluce, pak s přihlédnutím k frekvenci objevování mutací a k rychlosti biochemických procesů musíme konstatovat, že ke vzniku člověka z prvotních buněk by bylo zapotřebí mnohem více času, než je stáří veškerého kosmu."

minval.az











Zobrazit příspěvek č. 926 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 8. 2013
Reakce na nepravdivé citace rozesílané po církvi

Ke stížnosti podané na Ambon

Jedna osoba z Prahy (nebudu uvádět jméno, abych nejitřil atmosféru) na mě podala stížnost biskupovi, ve které se nepravdivě tvrdí, že jsem na Ambon napsal něco o "lžích několika jedinců, kteří zosnovali spiknutí proti vladykovi Kryštofovi za účelem, aby ovládli církev a dostali se tak k miliardě korun, které má církev získat od státu".

V průvodním textu své stížnosti cituje můj článek č. 921, v němž na žádost svého biskupa distancuji tento weblog od oficiálních publikací Pravoslavné církve v českých zemích:

Prohlášení
Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.
Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.
prot. Jan Baudiš
To je vše, nic víc jsem nepsal. Jenže tři věty mého textu (příspěvek č. 921 má pouhopouhé tři věty) jsou v citaci, jež je ke stížnosti přiložena, rozšířeny o celý další odstavec, který se zabývá jinými věcmi. Tento další připojený odstavec jsem nepsal a nejsem ani v žádném jiném smyslu jeho autorem. Každý se může na Ambonu přesvědčit, že nic o "lžích a miliardě" ve svém výše specifikovaném prohlášení nepíši. Ten, kdo obdržel e-mail s inkriminovaným obsahem a čte Ambon a má dobrou vůli i mysl, jistě potvrdí, že teze, které stížnost "cituje", tu nikdy ani na moment nebyly.

Navíc se k této absurdní stížnosti připojil i současný správce pražské eparchie. A použil stejnou formu hromadného emailu. Ani on si z nějakých mně neznámých důvodů neověřil, zda se stížnost zakládá na faktech. Dovolím si oběma těmto osobám připomenout, že takové chování je nejen neetické, ale především odporuje principům Kristova evangelia (např. Matouš 18,15).

Kontextem své stížnosti mne tyto osoby dokonce nějak dávají do souvislosti s tím, že prý komusi shořelo jakési auto apod. Není na čase se tázat, zda žijeme ještě ve stejném světě? Sdílíme ještě stejnou realitu, nebo už mají někteří svůj mikrosvět fantazií a klamných představ?

Svou stížnost prostřednictvím hromadných e-mailů ona nejmenovaná osoba rozšířila po církvi. Mně nyní chodí nevlídné e-maily z kroužku příznivců nového církevního vedení a sympatizantů současného správce eparchie. Sám pro sebe si z toho vyvozuji, že trpíme nedostatkem lidí s vnitřním pokojem a kritickým myšlením. Jinak by pisatelé těch e-mailů jistě dokázali zachovat klid a na tomto veřejně přístupném webu si nejprve ověřili, zda tu ona inkriminovaná "citace" opravdu je, než mi odeslali své obviňující a kárající (a někdy i sáhodlouhé) vzrušené elaboráty. Protože nevím, komu všemu ony osoby odeslaly svou vyfabrikovanou stížnost, reaguji takto veřejně.

Prosím všechny, aby nebouřili církev v této napjaté situaci tím, že místo faktů šíří očividné dezinformace, výmysly a nepravdivé citace. Případně nechť si ten, kdo někoho cituje, ověří, zda to dotyčný opravdu napsal.
P.S.
Když jsme onu na počátku zmíněnou osobu upozornili na to, že šíří klamné informace, reagovala lakonicky, že tedy mám "vše uvést do pořádku". Zvláštní, že?















Zobrazit příspěvek č. 925 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 31. 7. 2013
Papež se vyjádřil mimořádně vstřícně k homosexuálům

Zůstanou v tradičním odmítání homosexuality brzy pravoslavní osamoceni?

Z tiskových zpráv: "Papež František se na své zpáteční cestě z Brazílie nezvykle otevřeně a vstřícně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněží. Informovala o tom agentura AP. Jeho předchůdce Benedikt XVI. byl v této věci mnohem nesmlouvavější a zastával názor, že muži s homosexuální orientací by na kněžství aspirovat neměli. "Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?", řekl papež." "Není problém, když má někdo tuto orientaci. Všichni musíme být jako bratři. Problém je, když někdo lobuje - za homosexualitu." "Sklon k homosexualitě je daný (jinde překládají: vrozený)." "Papež také připomněl, že podle oficiálního stanoviska katolické církve není samotná homosexualita hřích, hříchem je pouze homosexuální styk."
Tato zpráva prošla českými i světovými médii (viz např. ČR nebo zde či tady). Ta slova římského papeže jsou samozřejmě volena tak, aby je bylo možno vykládat různě a dosti široce. Přesto je v nich dost nového. To, co v tomto papežském vyjádření bylo řečeno, a hlavně to, co řečeno nebylo, se zdá být jasným svědectvím, že se přístup papežské církve k homosexualitě mění.

Především se může zamlžovat význam papežova výroku poukazováním na to, že mluvil o homosexuálech, nikoliv o homosexualitě. Jenže nositeli homosexuality jsou právě homosexuálové. Nelze nikdy úplně oddělit jedno od druhého. I při veškeré snaze mít pochopení pro homosexuály, je nutno vždy současně uvést, že homosexualita se vymyká normě, a homosexuální praktiky jsou velkým hříchem kvůli tomu, že při nich dochází ke zvrácení lidské přirozenosti (viz oficiální pravoslavné stanovisko RPC a oficiální stanovisko místní pravoslavné církve). Jenže při odmítání homosexuálních praktik nelze zůstávat neutrálním či netečným vůči homosexualitě samotné. Je přece jasné, že k onomu hříchu zvrácenosti přivádí člověka právě homosexuální orientace (nebo pokušení a svedení těmi, kdo tuto orientaci mají a dávají jí průchod).

Papež sice ještě hlásá, že zmíněné praktiky jsou hříchem, ale už nehlásá, že původ těchto praktik - čili homosexualita - je mimo normu. Naopak začal papežský úřad nyní tvrdit, že to "není problém", že je vrozená, a zdůrazňuje, že to ještě není hřích. Odtud už je jen krok ke zpochybnění tradičního odsouzení těchto sexuálních praktik. Jestliže tyto praktiky pocházejí z něčeho, co "není problém", co je vrozené a ani není hříšné, proč to pak považovat za nenormální a proč pak takové praktiky vlastně odsuzovat?

Několikrát jsem tu už vyjadřoval obavy, že římskokatolická církev brzy podlehne náporu šířící se homofilie a výslovně či skrytě uzná homosexualitu jako součást normy. Blíží se tato doba?











Zobrazit příspěvek č. 924 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2013
Ze zaslané pošty

Studie na téma Cyrilova episkopství

Přišla mi zajímavá studie dokazující, že sv. Konstantin - Cyril byl biskupem. Nepochází sice od pravoslavného autora, přesto obsahuje řadu podnětů zajímavých i pro nás. (Příznivci Ambonu, který studii poslal, upřímně děkuji!)

Naleznete tam poměrně podrobný rozbor používání "pojmu" učitel v daném kontextu právě pro biskupy. A potom ještě spoustu dalších citací různých náznaků či dokladů, že Cyril musel být biskupem. Některá místa v textu studie bychom asi viděli trochu jinak než autor, ale nechávám to nyní stranou kvůli převládající přínosné badatelské práci. Snad toto dílo řecko-katolického autora otevře oči některým našim mladým pravoslavným autorům, pro něž už samotná pravoslavná tradice není dost věrohodným zdrojem.

Na závěr předběžně upozorňuji, že se jedná o vědeckou práci nikoliv o běžný web-logový článek, takže prosím p.t. čtenáře, aby odpustili, pokud pro některé z nich nebude toto pojednání v dostatečně čtivém slohu či se jim bude zdát dlouhé.

A nyní již odkaz na PDF se studií: Cyril_bol_episkopom.pdf











Zobrazit příspěvek č. 923 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 25. 7. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (II.)

Jakou církevní hodnost měli svatí bratři? Kým byli?

Pokračování prvního dílu

Pak je v článku, s nímž polemizujeme, obligátní příspěvek do zašmodrchaného sporu o tom, jestli bratři byli či nebyli mnichy, což evokuje další spor, jestli byl Konstantin biskup nebo jen kněz atd. V těchto sporech se u nepravoslavných diskutujících většinou projevuje malá znalost východních reálií a pravoslavných principů mnišství či kněžství. K nim se řadí i autor článku, s nímž disputuji, když tvrdí, že Metoděj nebyl mnichem (aniž by toto tvrzení zdůvodnil). Podobně se diskutuje o mnišství Konstantinově a o jeho hierarchické hodnosti (vyskytuje se celé spektrum názorů: mnich bez hodnosti, kněz, biskup). Sebekriticky musíme však přiznat, že nedostatek chápání církevních reálií se objevuje i v pravoslavné církvi - např. v nedávno u nás vydané nové knížce se hlásá, že Konstantin nebyl biskupem, ač náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš už dávno přinesl argumenty, proč musel mít Konstantin biskupskou hodnost. Našim argumentům a důkazům, že Konstantin byl biskupem a Metoděj zřejmě jerodiákonem, se budeme věnovat níže. Zajímavější nyní bude použít tento nekonečný spor k obecnější úvaze, která by se dala shrnout do věty: "Chcete-li se něco dozvědět o svatých, zeptejte se jich." Čili dotkneme se toho, co je na světcích a jejich úloze v církevním životě tím jediným podstatným, - důvěrného vztahu k těmto Bohem oslaveným osobám, jimž byla dána možnost pomáhat nám svými přímluvami.

Nyní si dovolím na chviličku trochu odbočit od tématu. Krátce o poznávání pravdy. Se současnými lidmi probíhá zvláštní proces a to i v církvi. Podobně jako ze západního křesťanství postupně už skoro vyprchal onen dávný důvěrný vztah ke světcům, úcta k liturgii apod., tak - jak se mi zdá - nyní pomalu došlo i na nás a v každé nastupující pravoslavné generaci - jak se obávám - už nějaká další důležitá část duchovního dědictví schází (je to vidět v celém světě, i na Athosu, jak tvrdí Svatohorci). Ke světcům (a často i k teologii) přistupují poslední generace dosti světským způsobem. Vlastně přijímají metody a nástroje i způsob náhledu od světských učenců; kráčejí tak stejnou cestou, jakou se už dávno vydali nepravoslavní teologové (viz např. papeže Pia XII., který v r. 1950 uznal možnost, že se lidské tělo vyvinulo z živé hmoty, tj. opice; Jan Pavel II. prohlašuje evoluci za více než jen hypotézu). Je to taková "hra na historickou pravdu", která se jen málo liší od jiných "her na pravdu", např. na údajnou biologickou pravdu "nepochybně odhalenou" v 19. století fyziky, biology, později antropology; či později na "pravdu o náboženství" vyjevenou nejprve komunistickými (resp. marxistickými) historiky a dnes znovu vytahovanou a svůdně zabalenou dle poslední módy (viz např. Zeigeist atd.). Ve všech těchto "hrách" pravidla určuje jen jedna strana a mění si je průběžně podle svých potřeb.

Když byly na počátku 20. století propagovány vykopávky, které měly dokazovat darwinovskou evoluci, sv. Jan Kronštadtský (světec s duchovním zřením) se trpce usmíval nad těmi, kteří více věří tomu, co ze sebe vydává mrtvá hlína, než tomu, co říká živé Boží slovo. Podobně se můžeme stavět k těm, kteří věří tomu, jak pravoslavným duchem neosvícený lidský rozum vykládá dochované sporé historické památky. Pravda, která přichází materialistickou cestou, bývá často spíše lží než pravdou. Pro duchem pravoslavného člověka nese pravdu o světcích církevní tradice, která se utváří v důvěrném modlitebním vztahu se svatými. Něco je dáno historickou pamětí církve, ale především sami svatí o sobě zjevují, kdo jsou, jak žili atd. Zdrojem poznání světců je např. řeč, kterou k nám promlouvají životopisy svatých. Někdy je to jazyk symbolický či duchovní, vždy však vystihuje pravou realitu - tu skutečnost, která je ještě skutečnější než náš viditelný svět. Naše pravoslavná cesta k poznání pravdy vede přes Evangelium, církevní tradici a duchovní zkušenost (v tomto pořadí), tj. skrze očištění a následně osvícení srdce. A toto poznání se týká nejen duchovní oblasti ale i hmotné (fyzikální, astronomické, historické atd.).

O poznání z oblasti fyzikální a astronomické se hovoří v životopisu světce nedávné doby, sv. Siluana Athonského, který si přál pochopit, jak je uděláno Slunce, a uslyšel v duši odpověď: "Pokoř se, a budeš vědět nejen, jak je učiněno Slunce, ale poznáš i jeho Stvořitele". "Když v Duchu Svatém poznává duše Pána, pak z radosti zapomíná na celý svět a zanechává snahy o pozemské vědění" (O dvou způsobech poznání světa.) Příkladem svatých, o nichž něco víme jen z toho, co o sobě sami zjevili, jsou mučedníci Rafael, Nikolaos a Irina. Tito zapomenutí mučedníci se po půl tisíciletí od svého skonu začali zjevovat, označili místa, kde pak byly vykopány jejich svaté ostatky, a jsou to dnes svatí, kteří konají množství zázraků a patří k nejvzývanějším svatým v řecké církvi. (Více o nich u nás zde.)

Úvahy nad hierarchickou hodností sv. Konstantina nás tudíž mohou přivést k promyšlení našeho vztahu k církevní tradici a k prohloubení duchovního náhledu na historii církve i na světskou realitu.
* * *

Pravdu o sobě zjevují sv. Cyril a Metoděj např. skrze naši církevní tradici. Na starých ikonách je vidíme oba v biskupském rouchu. O této tradici nemáme důvod pochybovat, vždyť nikterak neprotiřečí zdravému rozumu, logické úvaze a pravoslavným reáliím, které nám říkají, že sv. Cyril - Konstantin měl jistě biskupskou hodnost, když připutoval na Moravu.
Ať nás nemate, že na většině ikon je Cyril v mnišském rouchu. Zobrazuje se totiž v tom stavu, v jakém zesnul, a tím byla velká schima. To pro něj znamenalo zříci se jak biskupské hodnosti tak i císařského pověření.
Kdyby Michael III. nevyhověl žádosti Rostislavově a neposlal mu biskupa, ale jen kněze, jistě by to ve svém dopise nějak zmínil a vysvětlil (kupř. by slíbil, že biskupa pošle později). Jen obtížně si lze představit, že místo žádaného biskupa posílá jen kněze, který nemá v otázkách budování církve prakticky žádné pravomoci, a přešel to v průvodním listu mlčením. To by byla nezdvořilost, která rozhodně odporuje byzantské etiketě.

Na wikipedii se dočtete v přepisu z pořadu "Toulky českou minulostí" toto zdůvodnění: "Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat." K první citované větě podotkněme, že je to tvrzení, které nemůže obstát, protože v Byzanci se nic nevědělo o tom, že by Morava patřila pod Řím; nevěděli o tom nic ani svatí bratři, jak se dozvídáme z jejich životů. Proto necítili žádnou potřebu jednat s franskými biskupy ani kontaktovat Řím a žádat schválení svého působení, což by v případě, že by Morava byla už v římské jurisdikci, museli jako kněží učinit, protože jinak by je zde nenechali misijně působit. Z tohoto důvodu je i druhá výše citovaná věta z hlediska církevně-kanonického nesmyslná. A dále, pro patriarchu sv. Fótia by bylo tak jako tak rozhodující pozvání místního vladaře a nikoliv nároky Říma. Morava byla považována za misijní území a Byzanc neuznávala žádnou univerzální římskou jurisdikci, jak jasně ukázala ve sporu o Bulharsko. Teprve později (po smrti Cyrila) vysvěcením Metoděje v Římě, zřízením panonské arcidiecéze a jeho vysláním na Moravu v hodnosti arcibiskupa moravského začíná tato země oficiálně náležet do římské jurisdikce.

* * *

Tak tedy - proč byl sv. Cyril, když přišel na Moravu, s nejvyšší pravděpodobností biskupem?

1.) Nejdříve vezměme v úvahu jeho vznešenou hodnost "filosofa", což znamenalo vysokou akademickou prestiž a v Byzanci by se snad dalo říci, že bylo i vyjádřením duchovní úrovně člověka a potažmo církevního postavení (pojem "sofia" měl význam nadsvětský, duchovní). A dále zmínka o jeho postřižení a vysvěcení a přidělení k chrámu by mohla být narážkou na jeho vysvěcení a ustanovení, protože biskup nemůže být vysvěcen, aniž by byl zároveň ustanoven ke konkrétnímu chrámu, kde má svůj stolec. (ŽK 4. kap.) Konstantinovi nejprve nabízeli bohatství a vznešenou nevěstu. Když zjistili, že po ničem z toho netouží, rozhodli se ho vysvětit, aby si ho udrželi. S ohledem na kanonické zvyklosti, není pravděpodobné, že by ho světili jen na kněze, protože na kněze bývá spíše zvykem světit buď ženaté muže nebo mnichy pro službu v monastýru. Jeho rozhodnutí nikdy se neoženit muselo být v kontextu snahy udržet jej ve světském prostředí chápáno spíše jako možnost vysvětit jej na biskupa. A dále, nemělo by valný smysl světit někoho na kněze kvůli jeho udržení při dvoře. Kněz totiž není vázán tak jako biskup. Kněz může snadno změnit farnost (stačí mu požehnání biskupa), kdežto kanonická pouta biskupa k jeho katedře jsou daleko silnější (o jeho odchodu či přemístění jedná obvykle synod biskupů či sněm). To byl také důvod, proč ho půl roku hledali, když záhy po vysvěcení odešel. Označení "kněžství" (staroslověnsky: popovstvo) ve zmínce ŽK o svěcení lze vztáhnout i k biskupské chirotonii. Úřední titul "knihovníka" udělený Konstantinovi obnášel zřejmě vykonávání funkce tajemníka patriarchy; hodnost kněze (presbytera) pro tuto funkci nedává smysl - buď by to měl být liturgických zvyklostí diákon nebo rovnou biskup. Nedodržení kanonického věku při tomto svěcení (Konstantinovi nebylo ještě 30 let) se vztahuje i na získání hodnosti kněžské (stejně tak je ale nízký věk - 23 až 24 let - podivný i pro získání vysoké funkce tajemníka patriarchy). Jednalo se tedy buď jak buď o svěcení výjimečné, dobře odůvodněné (svou roli nejspíše sehrál i původ a pokud je pravdivá řecká genealogická teorie, že Konstantin byl přes svou matku vnukem císaře Konstantina VI., pak by to mohlo pomoci vysvětlit svěcení v tak mladém věku; leč podobný rychlý vzestup po hierarchických stupních byl ve výjimečných případech v Byzanci možný, viz případ patriarchy Fótia).

Cyrilova práce pro církev, opakovaná misionářská činnost (vyslání samotným patriarchou a císařem /císařovnou/, díky čemuž byl takový misionář zároveň i vyslancem státu a patriarchátu) a jeho vysoká vzdělanost i známost, - to vše též hovoří pro to, že byl biskupem. K tomu přičtěme i pověst apoštolské svatosti (saracéni mu dali pít jed, jemu to však neublížilo). O mimořádné učenosti Konstantinově a jeho lingvistických schopnostech je zřejmě zbytečné zde psát; připomenu jen, že krátce před odchodem na Moravu rozluštil nápis na Šalomounově číši (ŽK 13. kap.). Jeho věhlas učence si můžeme snadno představit.

Odchod Konstantina do ústraní (rezignace na učitelský úřad) mohl souviset se státním převratem (r. 856). Kdyby byl pouhým učitelem, pak by se ho převrat netýkal. Pokud byl biskupem, musel se obávat, jaké následky by pro něj odstranění jeho dřívějších přátel a příznivců mohlo mít. Zřejmě kvůli tomu odchází a uchyluje se do monastýru. S tím by mohlo souviset i jeho zchudnutí před odchodem do monastického centra na Olymp za bratrem Metodějem. (ŽK 7. kap.)

Samo za sebe hovoří i jeho povolání k misii u Chazarů. Císař vyhledal Konstantina a řekl mu: "Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak se náleží." (ŽK 8. kap.) Po jeho kývnutí na přidělený úkol ho vypravil jako císařského vyslance. Z toho vyrozumíváme, že poté, co Chazaři požádali o vyslání učeného zvěstovatele křesťanské víry, císař neznal nikoho vhodnějšího než Konstantina. Další svědectví o známosti Konstantinově a o jeho schopnostech. Není pravděpodobné, že by taková významná osobnost v Byzanci měla hodnost kněžskou, jíž na společenské a církevní úrovni odpovídá spravovat farní církevní obec a sloužit bohoslužby pro své farníky.

Lidé, kteří se od mladí zasvětili službě církvi, teologii (což mělo v Byzanci zároveň společenský rozměr) a vědám, a vynikli v tom, osvědčili mimořádné schopnosti, vystupovali přirozeně v církvi na nejvyšší hierarchické stupně. (Biskupů bylo tenkrát více než dnes, eparchie byly malé a bylo jich mnoho.) Připočteme-li k tomu ještě známost a potažmo přirozenou autoritu ve společnosti i v církvi, není obtížné chápat, proč byly osoby takového formátu v Byzanci svěceny na biskupy (pokud pro to měly kanonickou způsobilost nebo tomu samy z nějakých důvodů nezabránily). Lze si tudíž obtížně představit, že Cyrilova hodnost "filosof" nebyla spojena s biskupskou hodností, zvláště když její získání nic v jeho pověsti či osobních záležitostech nebránilo a když to bylo pro jeho předpokládanou další misijní nebo pastýřskou resp. učitelskou činnost potřebné.

Ve 13. kap. ŽK je psáno o Konstantinově životě po návratu z misií (a před výpravou na Moravu): "Po návštěvě u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů." Někteří vidí ve zprávě, že byl "usazen při chrámu" narážku na episkopskou chirotonii a na přidělení katedry. Je to tedy druhé místo v jeho životopisu, v němž můžeme spatřovat ospravedlnění našeho názoru, že Konstantin přicházel na Moravu jako episkop. Předností tohoto data biskupského svěcení je především vyšší věk Konstantinův, což činí možnost episkopské chirotonie obecně uvěřitelnější.

Ale jsou zde důležitější důvody pro přesvědčení o našem názoru, než jsou vnitřní poměry v byzantské společnosti.

2.) Vypravit do daleké(!) země misionářskou družinu, která je financována a osobně vypravena samotným císařem(!) a je to odpověď na žádost místního zemského vládce, jenž výslovně žádá vyslání biskupa a potažmo vybudování místní církve, - to není představitelné, kdyby v jejím čele nestál biskup. To by byla pro knížete, který žádal "učitele a biskupa" spíše urážka (vlastně by to v rozporu s celou tradicí znamenalo, že Rostislavova žádost nebyla vyslyšena ani v Římě ani v Konstantinopoli). Kdyby císař s patriarchou nechtěli na Moravu poslat biskupa, pak by tam zřejmě neposlali nikoho. A kdyby tam chtěli vyslat Cyrila jen kvůli jeho lingvistickým schopnostem a Cyril nebyl z jakýchkoliv důvodů biskupem, pak by určitě připojili k výpravě někoho dalšího, kdo by biskupskou hodnost měl. Vždyť tato misie je výsledkem navázání vztahu dvou panovníků a je do ní patrně (alespoň částečně) vkládán i politický rozměr, proto by měl být církevní vyslanec císaře na patřičné hierarchické úrovni.

3.) Představme si, že by na takovou dalekou výpravu vyšel sv. Cyril v hodnosti kněze. Znamenalo by to, že je sem sice vyslán šířit a upevňovat víru, budovat místní církev, jenže při tom nemůže provádět elemetární součásti takového díla - tj. ani vysvětit nově postavený chrám či kapli (natož aby vysvětil další kněze). Kdyby zde byl jediným knězem (Metoděj byl zřejmě opravdu jen diákonem), pak v případě jeho nemoci (a o Cyrilovi bylo známo, že je subtilní tělesné konstituce), by se na Moravě ve slovanských chrámech prostě nekonaly liturgie! Jak by to asi působilo, vezmeme-li v úvahu převahu franského duchovenstva? To by tedy byla divná misie. A nebo to nahlédněme z hlediska prostorového - mělo by smysl pro misii v předpokládaném rámci celého Rostislavova území vyslat jediného kněze? I kdyby se Cyril těšil výbornému zdraví a byl plný sil, pak by to znamenalo, že každou neděli může být na Moravě pouze jediná slovanská bohoslužba (pravoslavní považují tzv. binaci, čili službu dvou či více liturgií v jednom dni jedním knězem a potažmo dvakrát či vícekrát denně přijímat Tělo a Krev Kristovy, za nehoráznost). A není to jen otázka nutnosti dalekého cestování na každou liturgii, ale též věc fyzické dostupnosti této Cyrilovy bohoslužby pro zástupy věřících shromážděných na místě samém. Na náměstích či stadionech se ještě nesloužilo, mikrofony a ozvučení neexistovalo, obrovské stavebně náročné katedrály zde ještě nestály, což znamená, že dostat se na doslech takové bohoslužby je možno jen pro velice omezený počet lidí. Jak by se mohl národ účastnit slovanských bohoslužeb a seznámit se s nimi a zamilovat si je, kdyby se zde konala v průběhu celé cyrilometodějské misie každou neděli na celém území jen jedna? Drtivé většiny lidu by se slovanská bohoslužba v praxi vůbec netýkala. Vše by bylo záležitostí jen knížete Rostislava a hloučku jeho dvořanstva. A takováto podivná elitářská misie že by mohla dosáhnout toho fenomenálního úspěchu, o němž víme? Vyloučeno.

Prolog cyrilometodějského hesla Wikipedie tvrdí, že sem na Rostislavovu žádost vyslali byzantský císař a konstantinopolský patriarcha dokonce jen jakéhosi prostého mnicha. Lze přijmout názor těch, kteří to hlásají, i kdyby současně prohlašovali, že Konstantin byl třeba i nejproslulejším učencem své doby? Tito lidé - jak se domnívám - nemají žádnou představu o pravoslavném církevním životě. Mnicha je možno vyslat na misii tam, kde ještě neznají Krista, aby tam hlásal evangelium a připravil půdu pro budování církve. Jenže na Moravě už křesťané byli; zde se jednalo právě o budování církve.

Kdyby na misii, která na základně pozvání místního vladaře pokládá základy místní církve, organizuje církevní život a buduje církevní strukturu, nebyl biskup, byla by to tak významná skutečnost, že by asi byla zmíněna nebo by se jinak výrazně(!) promítla do zpráv, které se nám dochovaly.

4.) Ale pojďme dál. Přesuneme se na závěr společné mise obou bratří na Moravě. Je možné si byť jen na okamžik představit, že by sv. Cyril a Metoděj odcestovali po úspěšné misii domů a zanechali Moravu na neurčitou dobu bez slovanských bohoslužeb - čili chrámy a církevní strukturu, kterou vybudovali, nechali bez jakékoliv kněžské pastýřské správy? A to za situace, kdy kolem kroužili závistiví a nepřátelští franští kněží a biskupové? To by bylo naprosto nezodpovědné chování, takto by se mohl chovat jen misionář, jemuž osud jeho nového stádce neleží na srdci. Takovou myšlenku lze připustit jen s největšími obtížemi. Kdyby zde byl jediným knězem Cyril a potřebovali odvést vybrané kandidáty domů k vysvěcení, nemohli by to učinit jinak, než tím způsobem, že by kněz Cyril zůstal na Moravě, kde by pokračoval ve službě, a Metoděj by s žáky putoval do Konstantinopole. Na Moravě by se konaly bohoslužby a nebyla přerušená misijní a pastýřská práce. A nebylo by v takovém případě praktičtější, aby napsali domů dopis s žádostí o vyslání nějakého biskupa na krátkodobou návštěvu za účelem vysvěcení adeptů kněžství? Poté by se mohli vracet domů spolu s tímto biskupem.

Shrnuto: když se oba Soluňané rozhodli k návratu a opouštějí Moravu, je naprosto jisté, že zde zanechávají fungující a dobře organizovaný duchovenský sbor slovanských kněží. Což znamená, že sv. Cyril musel být biskupem, aby je mohl v průběhu svého zdejšího působení vysvětit. (Myslím, že nikoho ani na okamžik nenapadne, že by slovanské kněze pro cyrilometodějskou církev mohli světit franští biskupové.)

5.) Určitým argumentem k zamyšlení je i skutečnost, že si Moravané při povstání (871) proti Frankům (po Rostislavově smrti, když Svatopluk byl zajat, v době nepřítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na Moravě) zvolili do čela povstání slovanského kněze Slavomíra. Kde se tu vzal, pokud ho nevysvětil Cyril?

6.) Berme v úvahu, že sv. Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu jistě sami. Stáli v čele celé misijní výpravy, která tu měla zakládat plně žijící místní církev. Určitě byli ve výpravě i stavitelé, ikonopisci, žalmisté a zpěváci, kovotepci a další lidé, kteří něco uměli a mohli zde Moravany naučit, co je pro církevní život zapotřebí. Putovali s nimi jistě i učitelé (těžko si představit, že by ve zdejších školách nesli celé břímě učitelské práce jen oba bratři) i opisovači knih. Byl zde pomocný personál, vezli chrámové vybavení, vzácná roucha, a tudíž byla součástí výpravy i nějaká ozbrojená družina. Opravdu si myslíte, že by v čele nákladné císařské výpravy stál kněz? A to výpravě právě z Byzance, kde bylo takové množství biskupů?

7.) Hlavním argumentem pro ty, kteří odmítají myšlenku Cyrilova biskupství, je skutečnost, že se vypravil se svými žáky do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni. To je působivý argument, ale má snadné a logické vysvětlení, jež neprořečí biskupství sv. Konstantina. Oba svatí bratři se po úspěšné misii vraceli domů. S návratem zpět na Moravu už nepočítali. Jejich úkolem bylo zajistit pokračování Moravské církve, kterou postupně opatřili vším potřebným. Zbývalo jen jediné - zajistit pro další rozvoj církve a pro trvání její samostatnosti, aby měla své vlastní biskupy. Kdyby po sobě zanechali vybudovanou církev bez biskupů, byla by s ohledem na okolnosti předem odsouzena ke zkáze; nikdo by nemohl světit další kněze, nové chrámy, vést církev; časem by spadla Frankům do klína. To si svatí bratři samozřejmě museli uvědomovat. I když byl sv. Cyril biskupem, vysvětit mohl jen kněze, ale nikdy ne dalšího biskupa, protože k vykonání biskupského svěcení jsou potřeba tři biskupové (v nouzi dva, ale v žádném případě nestačí jeden).

Takže cesta do Konstantinopole byla nejen návratem svatých bratří domů, ale současně i odvezením vybraných žáků k biskupskému svěcení, které nemohlo být na Moravě zajištěno. Skutečnost, že ve výpravě byli nejen kandidáti biskupského svěcení, ale i kandidáti kněžství, nás nemusí mást. Lze předpokládat, že jim byzantští misionáři chtěli dopřát v rámci přípravy k církevní činnosti návštěvu matky církve. Chtěli, aby co nejvíce duchovních, kteří budou na Moravě sloužit, vidělo Konstantinopol, bohoslužby v chrámu Boží Moudrosti, velkolepost plnosti tradiční církevní kultury, duchovní sílu tradiční křesťanské společnosti apod. Vždyť to pro ně bude pro celý jejich život inspirace a posila, kterou budou v našem prostředí tak nutně potřebovat (zvláště když už zde nebudou byzantští misionáři - zůstanou místo nich alespoň vlastní vzpomínky na Byzanc). Jako zkušení pastýři jim toto chtěli sv. Cyril s Metodějem dopřát. (Mimochodem, kdyby se tato misie konala v dnešní době, postupovalo by se podle stejných principů. Proto se vypravil vl. Gorazd se svými věřícími na pouť do Srbska, aby naši lidé viděli pravoslaví v síle, kterou zde na Moravě ještě nemohli nikde spatřit. Proto posílal své bohoslovce do Srbska studovat a nezřizoval zde narychlo a ukvapeně nějaké teologické učiliště pro přípravu duchovenstva.) To jsou tedy věrohodné důvody, proč vysvětil sv. Cyril na Moravě jen ty žáky, které už nutně potřeboval jako kněze pro své misijní dílo (a ty už zanechal na Moravě), a ostatní měl v plánu vzít k vysvěcení domů - ať už měli být biskupy nebo kněžími či diákony. V Benátkách se cíl i smysl cesty náhle změnil, ale to už je jiná věc.

Náš církevní historik prot. Pavel Aleš si nad těmi katolickými a protestantskými teoriemi, že sv. Cyril byl pouhým knězem, kladl otázku: Co zde tedy podle těchto teorií svatí bratři vlastně dělali? A když se probíráme tím, co by zde bez biskupa mohli činit, zdá se nám, jako by jim nepravoslavní historikové podsouvali, že zde dělali všechno možné, jen ne to, co tu opravdu konali.

Pokračování příště











Zobrazit příspěvek č. 922 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště














Zobrazit příspěvek č. 921 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2013
Ambon je osobním weblogem nikoliv oficiální stránkou církve

Prohlášení

Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.

Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.

prot. Jan Baudiš












Zobrazit příspěvek č. 920 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."












Zobrazit příspěvek č. 919 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?

Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev

Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).

Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.

Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?

Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).

Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)

Chceme vaše děti!

 
Nedávno jsme drželi palce prezidentu Zemanovi, který pořádně překvapil svou odvahou, s níž se vzepřel jmenování známého homosexuála profesorem. Všichni chápeme, že tu nejde o samotnou "sexuální orientaci" toho nemravného člověka, která je jeho soukromou věcí a pokud je tomuto "křesťanovi" lhostejný jeho věčný úděl, je to jen jeho věc. Tady se však jedná o skutečnost, že se jedná o propagátora homosexuality, který navíc nemá problém s urážlivým a nechutným veřejným vystupováním. On sám hovoří o vtipné ironii, někdo jiný to může vnímat jako hluboce pokleslé, vulgární a vkus urážející jednání, které má svými dopady destrukční vliv na společnost (demografická krize a šíření nemocí jsou jen jednou z mnoha rovin zkázonosného působení emancipace homosexuality).

Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.

Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.

* * *

Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.

Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.

To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.

Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.

Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.

Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.

Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.

Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).
A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.

Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!

* * *

Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:

Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)

Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)
Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...

Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?

* * *


Papež statečně vyrazil do boje proti homosexuálům a pedofilům ve Vatikánu. Po prvním střetu bylo jasné, kdo tam má navrch.

Západní společnost už určitě není bitevním polem, kde se vede válka čistoty a mravnosti proti zlu a nemravnosti; jedná se spíše už dobyté území (nechám na laskavém čtenáři, aby si sám domyslel, která ze stran toto území obsadila a připojila ke své državě). Specifickou oblastí, kde je ještě jakési válečné pole a vede se nějaký zápas, jsou církve. Západní církve už jsou v mohutné defenzivě. Protestanti už otevřeně homosexualitu schvalují (ve světle nových vědeckých poznatků jsme zjistili, že... bla bla bla). Římsko-katolická církev je v pozici zápasníka, který je už skoro na lopatkách, ale ještě se kroutí a pokouší se vysmeknout z drtícího sevření. Za zmínku stojí zpráva, že před mocí vatikánské homosexuální lobby kapituloval i papež Benedikt. Nu, a teď je na řadě pravoslavná církev, jakožto další "pán na holení".

Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.

Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."

Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.

Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:

»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)



Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?

















Zobrazit příspěvek č. 918 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť

Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému

Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.

Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.

Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.

Zde je pozvánka BPM v PDF.







Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz








Zobrazit příspěvek č. 917 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne

Nanebevstoupení Páně

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)

Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.

Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.

Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!

Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.

Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.

Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."

Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.

Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)

Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?











Zobrazit příspěvek č. 916 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2013
Krupobití v Rusku

V republice Adygea padaly kroupy větší než slepičí vejce

V Adygeje (jižní Rusko) bylo včera krupobití, které nepamatují ani starousedlíci. Těžké kusy ledu, větší než slepičí vejce, nepadaly s nebe dlouho, ale stačily napáchat značné škody. Poničeny byly tři tisíce hektarů polí, z nichž půl druhého tisíce bylo zničeno úplně. Kroupy probíjely střechy domů a rozbíjely okna. Živelní pohroma způsobila škodu, která byla odhadnuta na 111 milionů rublů.

Nejhorší krupobití za celou historii bylo v Rusku 25. července 1957, které trvalo hodinu. Rozměry kusů ledů dopadajících na zemi přiváděly lidi v úžas. Některé z nich vážily jeden a půl kilogramu.

Kp.ru










Zobrazit příspěvek č. 915 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2013
Protlačování homosexuality na západě a omezení její propagandy v Rusku

Jaro přichází z Kremlu, mráz z Paříže:

Stop podpoře homosexuální propagandy mezi nezletilými vs. nechutná homo propaganda v Česku.











Zobrazit příspěvek č. 914 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.













Zobrazit příspěvek č. 913 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."















Zobrazit příspěvek č. 912 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon

Nové ikony a webové stránky ikonopisců

Vstal z mrtvých Kristus!

K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.

Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.

Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).

Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/

Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.


Jana Baudišová












Zobrazit příspěvek č. 911 jednotlivě

Administrátor --- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů

Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje

Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.

Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.

Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.

* * *

U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.

Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk

Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.

Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").

Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.

V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.

Brázda vyoraná v moravské zemi

V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.cz
Ale zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.

Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.

Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.

Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.

Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?

Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.

Pokračování příště












Zobrazit příspěvek č. 910 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.














Zobrazit příspěvek č. 909 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti

Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?

S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.

Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".

Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.

V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.

VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«

Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.

Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...

I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.

Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)

Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)

P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).

Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.


















Zobrazit příspěvek č. 908 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze

Výsledek volby pražského arcibiskupa

Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.

Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:

- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů

Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.

V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).

Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.








Zobrazit příspěvek č. 907 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi

Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni

Archim. M. Krupica s rytířským křížkem (na zelené stužce u krku) - zřejmě odznak příslušnosti ke katolickému rytířskému řádu.

Rytíři před ikonostasem pravoslavného chrámu v Litoměřicích, kde je archimandrita Marek Krupica farářem.

Při bohoslužbách s rytíři spoluslouží s nepravoslavnými duchovními a obléká k tomu pravoslavné liturgické roucho. Na oltáři leží meč.

Lazariánští rytíři při investituře v Ostrově. S řeckokatolickým biskupem je v pravoslavném posvátném rouchu před nepravoslavným chrámem někdo, kdo velice vypadá jako archimandrita Marek...

Nepravoslavný obřad v nepravoslavném chrámu. Na svících znaky rytířského řádu. Archim. Marek se v posvátném rouchu účastní obřadu.

Archimandrita Marek Krupica v epitrachilu při obřadu rytířského řádu (spolu s uniatským biskupem, nejvyšším duchovenským představeným řádu).

Byl do tohoto řádu, který je pochopitelně nepravoslavný, oficiálně přijat (povýšen do hodnosti v r. 2007; viz časopis Reunion 1/2007) a slouží rytířům jako jejich kaplan. S členy řádu slouží jejich bohoslužby v plné liturgické jednotě, jak je zjevno z toho, že se s nimi modlí při jejich obřadech oblečen v posvátná bohoslužebná roucha.

Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.

Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).

Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.

"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.

Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.

Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).

Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.

Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?

Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?

Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?

Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?

Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie

P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.
V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)

Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.

Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 907 do č. 947)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz