Ambon
Zobrazení příspěvku č. 484: #
Administrátor
--- 26. 1. 2009
K čemu dnes připomínat osmý den Ježíšův?
Obřezání Páně
»I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.
A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé než se v životě počalo.«
(Luk 2,20-21)
»Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.«
(Kol 2,8-12)
Proč si Církev vlastně připomíná tento detail ze života Krista, který je v Lukášově evangeliu zmíněn v jediném verši: „osmého dne byl obřezán“? Byl na něm naplněn zákon Mojžíšův. Byl vykonán obřad, který dnes v Církvi nekonáme; je to totiž něco, co patří Starému zákonu, éře předkřesťanské, čili zákonu předobraznému, jenž byl naplněn Ježíšem Kristem. Mohli bychom tedy očekávat, že církev přejde tento detail ze života právě narozeného Ježíše mlčením, resp. bez zvláštní pozornosti. Leč pravý opak je pravdou - církev z této drobné události učinila svátek (byť to není velký svátek z Dvanáctera, ale přesto je jeden z větších svátků). Prvním důvodem je, abychom se při tom podivili pokoře, kterou nám Spasitel ukázal a dal jako vzor. On - Zákonodárce - se podřizuje svému vlastnímu zákonu. Vždyť je to tělený Boží Syn, který tisíce let před svým vtělením dal Mojžíšovi na Sinaji svatý Zákon. Nyní se sám narodil, aby se podřídil nejen slabosti lidské přirozenosti, ale i vlastnímu zákonu, který pro svůj lid před tisíciletími vydal.
Souvisí i to s pravoslavným učením hlásajícím, že jakmile se druhá Osoba Božské Trojice narodila jako člověk, v tu chvíli už nebylo cesty zpět (připomínám, že je to výlučně pravoslavné učení; římsko-katolická církev učí zcela odlišně). Od svého Narození už musel Bohočlověk jednou okusit smrti. Jestliže jednou přijal lidské smrtelné tělo, pak musel umřít - a kvůli tomu přece toto tělo přijal, aby v něm za nás umřel. A přijal-li náš lidský úděl, přijímá i zákon a obyčeje svého lidu. Vše, co Kristus přijal, tím uzdravuje, zbožšťuje, posvěcuje, pozdvihuje a produchovňuje. Člověka uzdravuje od smrti. A obřízku přijal na své božské tělo, aby ji produchovnil a předobrazný starozákonní obyčej dovedl k jeho cíli - čili aby nám předal nový zákon pravé obřízky duchovní.
Židé obřezávali své tělo, aby nosili na těle znamení, že nepatří tělu a jeho vášním, ale Hospodinu Bohu. Obřezání znamenalo, že muž nesmí sloužit vášni, ale skrze plnění Zákona sloužit Bohu. Naše křesťanská obřízka je neviditelná a duchovní, děje se ve svatém křtu; je odložením celého starého člověka a narozením pro nový duchovní život. Naplňujeme ji tím, že bojujeme proti vášním a dosahujeme duchovního života v Kristu. Odřezáváme se od smrtelného, abychom byli připočteni k nesmrtelným. Při obřízce bylo udělováno jméno člověku, i my při křtu dostáváme nové jméno (většinou podle některého ze svatých); především ale získáváme jméno Kristovo - „člověk Kristův“ - tj. křesťan.
------------------------
Je tu však ještě jeden důvod, proč si vytrvale připomínat obřízku malého dítěte Ježíše. Spolu se zprávou o Kristově Narození a spolu s Lukášovou zprávou (Luk 2,40-52) o události, která se stala, když bylo Pánu Ježíši 12 let (a toto čtení je připojeno ke čtení svátku Obřezání Páně), je to pevná hráz bránící orthodoxii proti všem, kteří přicházejí s názorem, že Kristus nepřišel v těle, nebo jakýmkoliv způsobem Kristovu tělesnost oslabují. A že takových falešných učitelů bylo a je (a bude) přehršel! Falešné učení o Spasiteli, který je tak Božský a tak duchovní, že by přece nemohl nosit obyčejné lidské tělo, je totiž tak vábivé a jeho zjemnělá pseudoduchovnost tak přitažlivá, že si ve všech dobách nacházelo mnoho a mnoho stoupenců.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích...
Různé heretické názory (klamné filosofování a bájení) se objevily ihned po vzniku křesťanství. Už apoštol Jan s nimi polemizuje např. slovy: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2.Jn 1,7). Byly to např. skupiny tzv. gnostiků, které apoštol prohlašuje za nositele falešného poznání. Vyskytovaly názory, že Kristus ve skutečnosti netrpěl na kříži - že to byl jen klam, přelud, který se apoštolům zdál; vždyť přece prý není možné, aby se Božímu Synu stalo něco tak ohavného. Není nutno dopodrobna rozvádět herezi pátého století - monofyzitství. Různé klony této hereze hlásaly hrubší či jemnější útok na lidství Kristovo; buď je odmítaly nebo zlehčovaly. Byť třeba nepopíraly tělesné narození Páně, ani jeho tělesné ukřižování, učily však o Ježíšově lidství např., že se rozpustilo v jeho Božství jako kapka vody v oceánu.
Dodnes se jisté zjemnělé formy monofyzitismu drží tzv. dochalcedonské církve, jak se ukázalo při ekumenickém dialogu s nimi. Tyto církve jsou potomky těch skupin, které se oddělily od Církve z důvodů odmítnutí závěrů IV. všeobecného sněmu (konal se v Chalcedonu v r. 451); tento sněm v opozici vůči herezi tzv. monofyzitů formuloval slavné christologické dogma - tj. vyjádřil dávnou víru v boholidství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a Božská přirozenost s lidskou jsou v jeho Osobě spojeny nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neodlišitelně. Dokonce i po 1500 let zástupcové Dochalcedonců striktně odmítají svatootcovské pravoslavné christologické formulace a jsou ochotni přijmout jen nově sestavená vyhlášení o Kristu, formulovaná na sporných bodech mlhavě - čili tak, aby se dala vyložit jak pravoslavně tak i "dochalcedonsky" - sem až dobral se ekumenický dialog... (Proto Moskva odmítla výzvu považovat tento dialog za "úspěšně završený" a synod se rozhodl pokračovat dál v tomto dialogu na bilaterální úrovni.) (Koho by problematika chalcedonského dogmatu zajímala v širších souvislostech, může si o tom přečíst něco u Vladimira Losského.)
Připomenu v této souvislosti také debatu apoštola Pavla na Areopágu, kde vzdělaným Athéňanům vykládal křesťanskou víru v Krista (Skutky 17,18-34). Obyvatelé města zřejmě projevili nelíčený zájem; když se však Pavel dobral ke Vzkříšení Kristově, stalo se něco pozoruhodného - dosud naslouchající filosofové se zvedli a odešli. „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Čili ti méně zdvořilí se mu vysmáli, ti zdvořilejší se omluvili, ale (skoro) všichni svorně odešli. Je na místě tázat se: proč? Vždyť Řekové byli zvyklí na své pohanské náboženství - a všichni alespoň zběžně známe starořecké báje a mýty.
Celé svazky jsou plné neuvěřitelných bájení, co všechno řečtí bohové natropili! Co jen se na Olympu všechno dělo! Jsou to neskutečné historky a nejfantastičtější příběhy. A tohle filosofům nevadilo, to klidně poslouchali a někdy s těmito bájemi pracovali při svém filosofování. Tyto báje byly součástí antického divadla, které se těšilo veliké vážnosti, pozornosti a popularitě. Tak proč vzdělancům na Areopágu najednou tak vadilo Pavlovo vyprávění o Vzkříšení? Inu, odpověď je prostá. O olympských bozích a jejich fantastických kouscích všichni věděli, že se jedná o mýty. A mýtus to není reálná historie a nesnaží se být skutečnou historií! Mýtus se odehrává v neurčitém dávnověku a neřeší své přesné zařazení do konkrétní historie (bylo, nebylo, dávno tomu, žil, byl jeden...) Mýtus má na základě smyšleného či bájeslovného příběhu vyprávět o nějakých skrytých principech, či vypovídat o tom, co se tají v hlubinách lidské duše, nebo podávat mravní ponaučení, sociálně vychovávat apod. Mýtus je postaven mimo dějiny, nikoliv do nich, má být nadčasový.
V podstatě by řečtí Heléni mohli v křesťanství vidět celou mytologickou kolekci, perfektně navazující na jejich původní bájesloví, leč přizpůsobenou nové době. „Jenže ten podivný židovský zvěstovatel nového boha trvá na tom, že se to všechno opravdu stalo a ještě ke všemu jen před pár lety a pár dní cesty směrem na východ. To se přece nedá poslouchat,“ asi něco v tom smyslu si zřejmě mysleli athénští vzdělanci, když kvapně opouštěli Areopág.
Jenže když Pavel svědčil o Vzkříšení Kristově, podával jim to jako pravdivou reálnou událost - přesně lokalizovanou v čase i v prostoru - místo: Jerusalem, čas: za římského protektora Pontia Piláta, všichni účastníci děje: konkrétní (a možná vzdělancům známé) nedávno činné postavy, apoštolé ještě žijí atd. Pavel nedal Athéňanům žádnou šanci, aby si jeho zprávu o Kristu vyložili a přebrali jako další z mnoha mýtů o dalším z mnoha bohů, jejichž oltáře tam měli. A právě toto pro ně bylo nestravitelné.
Jiná věc by byla, kdyby jim apoštol Pavel podával křesťanství jako další mýtus - pak by nadšení Athéňanů jistě nebralo konce. Není nejmenších pochyb, že by se jim "mýtus o Kristu" přenáramně zamlouval. Jen považte: "narozen z Panny" - nádhera (něco podobného už v některých mýtech měli, ale ne tak pěkně - s betlémskou stájí, s jesličkami, drsnými pastýři a honosnými mágy nesoucími podle hvězdy svůj poklad právě narozenému nebeskému Králi); a dále - byv ihned po narození pronásledován démonickým Herodem, musel narozený Bůh utíkat do skvělou historií opředeného Egypta k pyramidám - unikl tím zavraždění (to jako mýtus nemá chybu - opět: jakési předobrazy už v nějakých starých mýtech někde byly, ale ne tak pěkné); ukřižování (i to by se dalo mytologicky nějak zpracovat a zařadit; řecká mytologie je plná trpících bohů, kletbou stižených polobohů či různých havárií v olympské společnosti); a konečně vzkříšení a nanebevstoupení - to by jako mýtus byl po Řeky zlatý hřeb všeho - smrtí raněný, leč nesmrtelný bůh sestoupí do mýtického podsvětí, hádu, vypořádá se s převozníkem Charónem, přeskočí hroznou podzemní řeku Styx, vyvrátí brány podsvětí, slavně vyjde ven a vzduchem letí zpět na nebe. Jasná jednička mezi všemi mýty. (A dvanáct apoštolů by mohlo Řekům pěkně připomínat dvanáct olympských bohů.)
A nyní - proč se o tom rozepisuji tak podrobně. Pokušení mytologizovat křesťanství není omezeno na Pavlovu dobu, ale je přítomno ve všech dobách - tu naši nevyjímaje. A nemíním tím útoky na křesťanství z bašty ateistů! Kdepak. Mám na mysli (stejně jako výše citovaný ap. Jan) způsob víry těch, kteří sami sebe nazývají křesťany a svou mytologizovanou víru prohlašují za křesťanství. Vzpomeňme si, co jsme tu psali (v příspěvku č. 145) o současné evangelické biblické teologii, jak se vyučuje na tradiční protestantské teologické fakultě: celosvětová potopa - nesmysl, Noe - báje, kterou dnes přece už nikdo nemůže brát vážně, Abrahám - nikdy nežil, Izák, Jákob - jakbysmet, Mojžíš - pravděpodobnost, že někdo takový opravdu žil 1:1, leč zapomeňte na to, že by vyvedl Izraelity z Egypta. A co se učí např. o Ježíšových zázracích na Husově fakultě? Kristovo kráčení po vodě - měl tam těsně pod hladinou prkno atd. Oficiální kazatel tradiční evangelické církve (a senátor v parlamentu) publikuje své kázání, kde srovnává evangelium s pohádkami (tak, kterou si dnes dáme?, o Sněhurce, o zlatých vlasech děda vševěda nebo tu o Kristu?) (A raději si odpustím probírání všech senzačních "objevů", kterým tolik lidí opravdu věří, hlásajících, že Ježíš měl údajně sestoupit s kříže, oženit se s Marií Magdalénou, odejít pak někam do Indie atd.) Prof. Alexij Osipov vypráví, jak slyšel západního učitele teologie - novozákonního profesora z Anglie - tvrdit, že Kristus ve skutečnosti nevstal z mrtvých (v západních církvích se místy, a často právě u teologů, setkáte už s úplnou ztrátou křesťanské víry; vše je chápáno jako pouhý mýtus - až sem se dostává západní bohosloví ve své samolibosti a sebedůvěře). Nejde mi tu o útok na jinak věřící. Jen tím chci ilustrovat, že mytologizace křesťanství i dnes kvete ve všech barvách.
Cituji evangelického kněze: „Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak...“ (jak jsme o tom psali v již právě připomenutém příspěvku č. 145).
Nu, a tak se obloukem po tom všem vracím k původnímu tématu: svátku Obřezání Páně. Připomínka svědectví evangelisty Lukáše o tomto trochu krvavém tělesném rituálu vykonaném na osmidenním Ježíši je tu proto, aby nikdo nikdy v dějinách nemohl tvrdit, že Kristovo tělesné narození je mýtus, a dovolávat se při tom Písma svatého (což by mohl, kdyby evangelisté o Narození Páně i Obřezání mlčeli nebo by církev jejich svědectví ignorovala).
---------------------
Připomenu ještě pár slovy, jak důležité je z hlediska křesťanské víry vtělení Kristovo - tedy tělesné narození Božího Syna. Podívejme se na to nikoliv prismatem křesťanského dogmatu (jak jsme to činili někdy minule), ale spíše z hlediska jednoho z rozměrů naší spirituality.
Hříchem prvotních lidí nastalo v jejich nitru a potažmo i ve vnějším světě zvláštní roztržení: začali jsme rozlišovat "přirozené" od "nadpřirozeného". To v ráji nebylo. Bůh byl Adamovi všechno a ve všem. Na tomto roztržení přirozeného od nadpřirozeného je založeno veškeré pohanské náboženství, které se snaží různými praktikami, magií nebo kulty či oběťmi, překlenout toto roztržení a dosáhnout původní jednoty, což je ve sféře pohanství samozřejmě nemožné, a nebo alespoň obnovit tuto jednotu napnutím nějakého mikroskopického kouzelného vlákna mezi oběma břehy, - a získat tím něco ve svůj prospěch. Předkřesťanské židovství se už pod Boží pedagogikou naučilo uvažovat jinak - Boha nalézalo židovstvo ve své historii, čili vidělo Hospodinovo působení na svých vlastních dějinách. A zásadní průlom přineslo Narození Kristovo, jelikož vtělením Božího Syna bylo v Kristově boholidské Osobě obnoveno sjednocení Božského a lidského, duchovního a tělesného, nebeského s pozemským, věčného s časným a nadpřirozeného s přirozeným. Tato jednota byla znovu nastolena v Novém Adamu, v Kristu Pánu, a vstupuje do ní každý, kdo se v Církvi sjednocuje s Kristem. Ve skrytu už zde nyní existuje nový svět. Nebeský Jerusalem, kde bude opět Bůh všechno ve všem.
Několik biblických citací:Myslím, že stojí za povšimnutí způsob používání slova "nadpřirozený" v Pravoslaví (zvláště v bohoslužebných či teologických textech). Slovo samotné je sice stále ještě užíváno, ale v poněkud odlišném významu, než v mimokřesťanské sféře, a i tak je používáno pozoruhodně zřídka (člověk přicházející z pohanství by očekával, že se to v duchovních křesťanských textech bude "nadpřirozeností" jen hemžit, že? Leč zkuste se zaposlouchat nebo začíst do bohoslužebných hymnů či svatootcovských textů - jak často se tam setkáte s termínem "nadpřirozený"? Budete mít možná malý problém ho tam vůbec najít. Poradím, že se vyskytuje např. v souvislosti s mateřstvím Panny Marie).
(Otec) podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)
...až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě... A nyní ... oblecte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele; potom (už je) všechno a ve všech Kristus. (Kol 3,4-11)
Plnost sama se rozhodla v něm (v Kristu) přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,19-20)
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1Kor 15,28)
Skutečnost, že v Církvi již tady v tomto světě utlumujeme rozdělování přirozeného od nadpřirozeného, vidíme dobře na Eucharistii, o níž věříme, že je to chléb, který nepřestal být chlebem, ale stal se Tělem Kristovým (viz např. text liturgie, kde je předepsáno diákonovi říci o Tělu Kristovu: „Rozdrob, vladyko, svatý chléb;“ čili Tělo Kristovo nazývá znění liturgie i nadále svatým chlebem). Materie se spojuje s Duchem.
Je zajímavé, že římsko-katolická teologie už tohoto křesťanského ducha neudržela a po rozkolu v éře scholastiky změnila svůj pohled na Eucharistii. Nevydržela nést ten křesťanský nadhled nad rozlišováním mezi přirozeným a nadpřirozeným, a klesá poněkud zpět do pohanství, - zavedla učení o transsubstanciaci. Toto učení převzala dílem z pohanské filosofie (od Aristotela) a dílem zřejmě i od alchymistů, a přestala věřit, že chléb po proměnění při liturgii zůstává v plné míře chlebem. Místo toho učí římská teologie, že ta část chleba, která se stala Tělem Kristovým, přestala být v důsledku toho chlebem. Transsubstanciace - změna podstaty; podle této filosofie se duchovní proměnou hostie změní podstata mešního chleba na podstatu Těla Kristova, a tím pádem přestane mít hostie podstatu chleba (zachová si nadále jen jeho vnější viditelnou formu), což však následně znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. To je skutečně skličující ústup od křesťanské víry a spirituality. Je to vyklizení pozic vznešené křesťanské spirituality, která zří v Církvi sestupující nebeský Jerusalem, vnímá svou zkušeností produchovňování hmoty - počínající od materie svatých Tajin a pokračující stále dál. Nemůže nezarmoutit takový ústup do pohanství a do racionalistické nekřesťanské filosofie či snad až do magie (viz ta podobnost s alchymistickou transmutací prvků).Skrze Eucharistii hledí pravoslavný křesťan na svět, na člověka, na život a jeho smysl. Přivtělen do Těla Kristova sám ve svém osobním uvažování přestává již roztrhávat přirozené od nadpřirozeného - vidí přicházející nebeské království v moci a síle, začíná spatřovat Boha všude a ve všem, až je celý jeho život svátostí. Proto není naše víra závislá na zázracích, proto nemáme žádné pozemské posvěcující centrum. Z hlediska Božího Království, které se zpřítomňuje všude, kde se slouží eucharistie a kde lidé překonávají vášně a hříchy, a posvěcují se, je jakákoliv světská centralizace kamenem uvázaným na krku těla Církve, mlýnským žernovem, který ji stáhne do hlubin bouřlivě se zmítajícího moře světskosti.
Tedy závěrem:
Vše, co jsme psali o křesťanské zkušenosti přicházejícího Království, v jediném okamžiku zmizí, dáme-li ve své víře a ve svém srdci místo mytologizaci křesťanství, která zpochybňuje tělesnost Spasitele či něco z tělesné stránky díla Ježíše Krista. Kdyby nebylo pravdou, že se Kristus narodil z Panny, že byl obřezán, že byl pokřtěn v Jordáně, že chodil po hladině mořské, že rozmnožil chleby, že léčil nevyléčitelné a křísil mrtvé, že byl ukřižován, opravdu zemřel a vstal pak z mrtvých, že procházel zavřenými dveřmi a vznášel se ve vzduchu a byl vzat do nebe..., jestli něco z toho není pravda, tak potom rovnou můžeme být pohany, protože by nebylo překonáno to roztržení, které natropil Adamův hřích, tedy nebyl spojen člověk s Bohem, věčnost je stále nedostupná a ráj zavřený. Ano, mytologizované křesťanství, které se stalo pouhou užitečnou pohádkou, nebo mravním ponaučením, či společensky užitečnou ideologií, je jen přemaskovaným pohanstvím, které nepřeklenulo propast mezi přirozeným a nadpřirozeným. To by pak znamenalo, že my jsme na zemi a Bůh na nebi a mezi námi nekonečno.
Proti této pohanské tragédii postavila Církev zvěst o tělesném Narození v Betlémě a připomínku té drobné evangelijní zprávičky o obřezání Ježíšova těla osmý den.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.