1233

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 557: #

Administrátor --- 8. 9. 2009
Druhý velký srpnový svátek

Zesnutí přesvaté Bohorodice

Ikona: Uspenije (od Theofana Řeka)

Ikona svátku Zesnutí přesv. Bohorodice.
Na ikoně je duše Matky Boží zobrazena v podobě maličkého dítěte, smrt je totiž jako narození do nového života; proto bývá zvykem zpodobovat duši zesnulého jako novorozeně.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Tradiční církevní podání o okolnostech, které kdysi provázely událost zesnutí Matky Boží, zní dnešnímu světskému uchu tak fantasticky, že této tradici, kterou všechny předchozí generace bez pochyb přijímaly jako ověřenou pravdu, je dnes už jen málokdo schopen uvěřit. Protože jsme o tomto svátku zde ještě nepsali, budeme se po nejstručnějším popisu tajuplné události věnovat spíše jeho duchovní podstatě.

Tajemná událost, kterou svátek připomíná, má jako základní prvek skutečnost, že pro duši umírající své Matky si přišel sám Pán Ježíš Kristus. Viděli to svatí apoštolé, kteří byli zázračně shromážděni do Jerusalema, aby mohli být okamžiku zesnutí Panny Marie přítomni. A dále - po třech dnech od pochování přečistého těla Matky Boží, apoštolé otevřeli hrob, a zjistili, že tělo tam už není. Podle zjevení přesv. Bohorodice pochopili, že byla vzata z této země i se svým tělem.

Duchovní osa svátku je nadmíru dobře čitelná z troparu a kondaku:

Rodíc, panenství jsi zachovala,
při zesnutí svět jsi neopustila.
Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života,
přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

V přímluvách neusínající Bohorodici
a nezměnitelnou naději jakožto Zastánkyni
hrob ani umrtvení neudržely.
Neboť Matku Života do nebe převedl
Ten, kterýž se usídlil v lůně vždy panenském.


Říká se tu v podstatě: čistota překonává smrt a převádí ze smrti do života. Hřích, kterým vstoupila smrt do člověka, je totiž nečistotou. A tudíž nečistota jde "ruku v ruce" se záhubou a rozkladem. Bohorodice však díky své čistotě zůstala nepolapena smrtí a tlením. Hrob ani "mrtvost" nad ní neměly vládu a nemohly ji uvěznit ve své podsvětní "državě". Ujal se jí Ten, který se z ní narodil, - vtělený Bůh, a dal jí poté možnost působit v obou světech: nebeském i pozemském.

Co nás zaujme v první řadě - opět se zde ukazuje stará známá pravda, kterou křesťanství vyjevuje: hřích a vášně spojují člověka se smrtí.

A nyní - co se to děje s námi křesťany? Proč - ač jsme očištěni křtem a svatými Tajinami - znovu a znovu upadáme do vášní, nečistoty a hříchů? Z jedné strany nás účast na Kristově díle spásy zasnubuje životu a odtrhává od smrti, na straně druhé se znovu a znovu věnčíme s hříchem a bratříme se záhubou. Odpověď je skrytá v tom, o čem jsme zde minule již hovořili. Asketika to nazývá tělesné myšlení. To je cesta k nečistotě a tudíž i do smrti. Naopak duchovní způsob smýšlení vede člověka k čistotě a potažmo do života.

--------------------

Kdysi jsem si kladl otázku: proč liturgická církevní tradice předepisuje číst na svátky přesv. Bohorodice (skoro pokaždé) jedno a to samé evangelijní čtení (Luk 10,38–42): krátké vyprávění o návštěvě Pána Ježíše v Bethanii a tu příhodu s Marií a Martou. Vždyť to nijak nesouvisí s Pannou Marií! (Pozor, ta Marie, o níž se hovoří v tom příběhu z Bethanie, nebyla přesv. Bohorodicí; byla to sestra Marty a Lazara, jehož Kristus krátce před svým ukřižováním vzkřísil z mrtvých.) O Matce Boží se v tom úryvku vůbec nehovoří. Proč se raději nečte např. něco z prvních kapitol Lukášova evangelia (vyprávění o početí Spasitele, o návštěvě Marie u Alžběty), nebo jiné čtení, kde je řeč přímo o Ježíšově Matce? Tak jsem se kdysi tázal sám sebe. Až mi to jednou konečně došlo: příběh o Martě a Marii má na své symbolické rovině výklad, který ukazuje cestu k čistotě, cestu, kterou člověku otevírá svatootcovská pravoslavná asketika. A to už souvisí s přesv. Bohorodicí vskutku náramně.

V tom evangelijním příběhu se vypráví o tom, jak Ježíš přijde na návštěvu. S ním apoštolé, a možná se tam za nimi ještě nahrne i dost dalších lidí. Marta, paní domu, má spoustu práce, aby náležitě přijala vzácné a drahé hosty. Může se strhat, běhá sem a tam, chystá pohoštění, zařizuje, aby měli hosté pohodlí, - a v tom si všimne, že její sestra Marie, si sedla u nohou Ježíšových a jen poslouchá, co Pán Ježíš povídá. To Martu dohřálo. Jeden si tu může nohy uběhat, lítá jako blázen, snaží se, aby vše bylo, jak má být, a ona si tu sedí. A hned si to jde s ní vyřídit. Marie mlčí. Odpovídá za ni Ježíš. Na Martinu podrážděnou řeč, která se už ne tak docela pokorně obrací k Němu samotnému, mírně odpovídá ta klidná slova, nad nimiž člověku dodnes přeběhne mráz po zádech: "Marto, Marto, hodně se staráš, ale jen jednoho je ve skutečnosti zapotřebí." A ono jediné potřebné si vybrala Marie.

Marie a Marta zde vytvářejí podobenství - obraz ukazující dva způsoby uvažování. Marta je obrazem tělesného myšlení a Marie zde symbolizuje duchovní myšlení.

Musíme podotknout, že je to symbolický výklad té situace, jak se tenkrát odehrála v Bethanii. Na úrovni reality jsou Marta i Marie ctěny církví jako svaté ženy. Jenom na symbolické rovině výkladu této jedné konkrétní situace se stává chování postavy Marty předvedením tělesného myšlení, které připoutává srdce člověka k zemi a k pozemskému, a tím je znečišťuje a rozviřuje vášně; a naopak postava Marie ukazuje obraz duchovního myšlení, které se nenechává spoutat ničím relativním, světským, pozemským a tělesným, ale skrze duchovní způsob nahlížení na smysl života a na svět vidí věci úplně jinak než ten, kdo má myšlení tělesné.
Tím se říká, že všechny pozemské starosti a záležitosti nemají absolutní hodnotu, jsou relativní. Upínají se k tomu, oč budeme jednoho dne všichni připraveni.

Proto je v pravoslavné spiritualitě kladen takových důraz na zbavení se tělesného myšlení a touto cestou na získávání čistoty. Tělesné myšlení rozbíjí duši na tříšť; čistota ji však činí celistvou (výmluvný je už samotný základní pojem pro duchovní čistotu; církevně-slovanská terminologie zásadně odlišuje tělesnou vnější čistotu od vnitřní duchovní čistoty, které se zde říká "celomudrije", což znamená cosi jako zdravé, soustředěné, celostné uvažování; je to opak nemocného myšlení, které je roztěkané, zmatené, roztříštěné, povrchní.)

Tělesné uvažování, které je spoutáno pozemskými starostmi, péčemi, touhami, okolnostmi - a především vášněmi, znemožňuje lidskému myšlení stát se svobodným. "Tělesné myšlení" je vlastně synonymum pro zotročené myšlení. Jednotlivé vášně, starosti, touhy a péče se posléze mění na zvyky, a každý takový je pavučinovým vláknem omotávajícím lidskou mysl. Zdá se nám, že takové vlákno je přece tak tenké a můžeme je snadno přetrhnout, když budeme někdy chtít. Jenže z těch lepkavých vlákének se postupně spřádá velice pevná pavučina, z níž už není tak snadné se vymotat. Je tudíž potřeba hlídat každé takové jednotlivé vlákno a trhat je dokud je jen jediné, neotálet s tím, nebýt nedbalý.

Klíčem k nehynoucímu životu je čistota, a klíčem k čistotě je duchovní myšlení. Je příznačné, jaký důraz kladou starci na to, aby se lidé snažili zbavit tělesného myšlení. Jak často starec Paisios Svatohorec opakoval lidem, kteří za ním přišli s prosbou o radu v jejich životních svízelích: "Dívejte se na všechno duchovně." Jak často se stává, že stačí změnit způsob myšlení, úhel pohledu, přivést svou mysl na duchovní výšinu a hledět na život z nadhledu, z perspektivy věčnosti, a vše je náhle vidět úplně jinak, zdánlivě neřešitelné problémy mizí jak pára nad hrncem, rozplývají se úzkosti a stres. Zjišťujeme v tu chvíli, že dříve se naše myšlení motalo v kruhu a znovu a znovu míjelo bez povšimnutí cestu ven. To však není to nejdůležitější, co člověku duchovní myšlení přináší. Ještě větší význam má osvobození člověka pro službu Bohu. Zemí a světem zotročená mysl nemůže Bohu sloužit. To je dovoleno jen svobodné mysli, která je schopna postřehnout smysl života.

Tělesná mysl má jen zlomek schopností a mohutností, jimiž je obdařena mysl duchovní. Pro spásu člověka je primárně důležité, aby převedl své myšlení do duchovní oblasti. Pozdvihl se k vidění předmětů duchovních. Má to však jednu nepříjemnou stránku. Člověk, který otevřel svou mysl, začíná vidět to, co jiní nevidí, a chápat, co je pro jiné nepochopitelné. Pokusí-li se duchovní člověk vysvětlit něco z toho lidem, jejichž myšlení je zabetonováno v tělesném uvažování, tak se na něj dívají (v tom lepším případě) jako na blázna. Pro duchovního člověka je neviditelný duchovní svět stejně reálný jako hmotný svět, a v porovnání s hmotou jsou duchovní věci důležitější a hodnotnější. To připadá tělesně myslícím lidem jako šílenství. Dnes se navíc musí počítat s tím, že šamanství materialistické vědy pomalu přivádí společnost, která ve své většině ve vědu věří a vzývá vědu jako nejmocnější magii všech dob, ke stoupající agresivitě vůči těm, kteří myslí jinak.

Cesta duchovního myšlení a čistoty však byla vždy úzkou stezkou, kterou se kráčí nikoliv bez námahy a ne bez protivenství. Taková je v tomto padlém světě cesta ven ze smrti, k životu.

---------------------------

Dávná asketická zkušenost Církve vnímá Matku Boží jako dárkyni čistoty a zasvěcovatelku do umění vnitřní modlitby. Tomu, kdo sebere síly a vyprostí svou mysl z tělesného myšlení, je přesvatá Bohorodice mocnou pomocnicí na cestě očištění. To je zkušenost, kterou jedním hlasem potvrzují všichni svatí pravoslavní asketové.

Přesně tato reálná duchovní zkušenost s působením přesvaté Bohorodice se zrcadlí v závěrečných slovech troparu: "...přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše," a v úvodních slovech kondaku o Bohorodici, která v přímluvách neusíná a je nezměnitelnou nadějí jako Zastánkyně.

Majíce takové mocné zastání, neodkládejme již rozhodnutí, odrazme lodě svých životů od světských břehů, napněme plachtoví modlitby a vyrazme každý se svou lodičkou na široširý oceán duchovního myšlení hledat Boha. Vstříc setkání s Bohem.


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz