1443

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1152

Administrátor --- 4. 4. 2017
Ke čtvrté velkopostní neděli: stupně cesty do ráje

Sv. Jan Sinajský a jeho Žebř duchovní

Sv. Jan Klimakos, igumen sinajského monastýru (7. století), zapsal na prosby mnichů svou asketickou zkušenost do knihy, která se nazývá Žebř (myslí se tím stupně výstupu do nebe). V jednotlivých kapitolách, které odpovídají každá jedné z příček tohoto žebře, se popisuje působení vášní a způsob, jak je přemoci, aby se mohlo stoupat výše. Každé kapitole odpovídá nějaká vášeň či jedno z témat duchovního boje. A protože potírání vášní a osvobozování se od nich je v pravoslavné církvi osou, kolem níž se točí vše, co vytváří reálný duchovní život, stala se tato kniha jakýmsi manuálem pravoslavné spirituality - resp. jejího praktického provádění.

Na pravoslavnou spiritualitu můžeme hledět z různých úhlů: teologicko-dogmatického (spiritualita jsou žitá dogmata víry), hesychasticko-palamistického (spiritualita je dílem zacíleným ke sjednocení celé lidské bytosti s Bohem), pastýřského (o smyslu a cíli pastýřova úsilí, kam vede ovečky a s jakými nástrahami se jeho ovce potýkají), srovnávacího (to je v naší době velice důležité: dobře chápat, čím se pravoslavná spiritualita odlišuje od západokřesťanských spiritualit či od spiritualit jiných náboženství) a třeba i kanonického (chyby ve spiritualitě vedou člověka do klamu a potažmo do protikanonické svévole, či rozkolů apod.). Kniha "Žebř duchovní" pojednává pravoslavnou spiritualitu na rovině praktické askeze.

Někdo, nadýmaje se pýchou začátečníka (ta ještě není tak hrozná, jako pýcha toho, kdo se do ní propadl poté, co měl už kus duchovní cesty za sebou), přeskočí první polovinu knihy a nalistuje si hned ty poslední kapitoly :-) Přece se nebude zdržovat nějakými trivialitami, že? Samozřejmě pak ani vzdáleně nepochopí, o čem se tu vede řeč, a tak knihu odloží. Když se k ní po letech vrátí, zjistí, že se nejspíš celý jeho život bude odehrávat - co se zápasu s vášněmi týče - někde v rámci kapitol probírajících takové primitivní vášně jako jsou: světské péče a tužby, neposlušnost, hněv, pomluvy, upovídanost, lhaní, lenost, břichopasnost, nečistota atd. Moderní asketa o sobě především zjistí, že hodně spí, je lakomý, krutý, strašpytel, zlý a hloupý nadutec. Taková je naše zbožnost. Můžeme při tom jen doufat, že pro spásu snad není podstatné dobrat se do stavu naprostého vítězství nad všemi vášněmi a dosáhnout stavu popisovaného v posledních kapitolách, ale vůbec s nějakým zápasem proti vášním zde alespoň začít.

Vždyť všechno naše vezdejší úsilí má hodnotu jen hromádky rezavých nicotností, jejichž význam pro věčný život tkví v tom, že nám za ně Pán chce dát zlato a poklady svého Království. Poznáme-li tu ubohost výsledků naší námahy, může nám to přinést to jediné, co je pro Pána cenné: pokoru. Otřese-li duší lítost nad svou neužitečností, přivede nás to snad k pokání. To jsou ty "dvě ruce" vztažené vzhůru, za něž nás může nebe uchopit a vytáhnout do ráje.

Dobrotivý Bůh se zalíbením hledí na zápas člověka (viz např. život sv. Antonia). Zdá se, že tento duchovní boj za očištění lidského srdce je z hlediska Boží prozřetelnosti důležitější než krásné vítězství, které někdy Pán chrabrému duchovnímu bojovníkovi dopřeje, jindy však nikoliv. Proč někomu není na této zemi dán vítězný věnec, ač se hodně a upřímně snažil? Spasitel, který vidí sklony našeho srdce i to, co my sami na sobě a na okolnostech nejsme schopni postřehnout, ve většině případů nechává odměnu za zápas na později - dává ji až v ráji. Především kvůli nebezpečí pýchy, která je schopna zmařit všechny výsledky zápasu a které se zde málokdo dokáže vyvarovat; a zvláště těžké to jistě mají ti, kteří významně uspějí v duchovním díle. I poustevníci, duchovní velikáni, utíkali z míst, kde byla lidmi odhalena výše jejich duchovního života a začali být oslavováni či uctíváni kvůli nadpřirozeným darům, jichž se jim od Boha dostalo.

Podotkněme, že bez osobního vedení dobrého a zkušeného starce je takřka nemožné vyhnout se pýše, když vás někdo pochválí za zbožnost (či vlastně i za cokoliv jiného).

* * *

O obsahu Janova díla si učiníme představu, když se seznámíme s názvy všech třiceti kapitol knihy: O zřeknutí se světského života. O náruživostech a jak odložit světské péče a tužby. O odchodu ze světa (do pustiny). O blahoslavené poslušnosti. O svědomitém a skutečném pokání. O pamatování na smrt. O radostném pláči. O nehněvnosti a mírnosti. O připomínání si, co nám kdo zlého provedl. O osočování a pomluvách. O mnohosloví a mlčenlivosti. O lži. O sklíčenosti a lenosti. O všemi milovaném a lstivém vládci - tj. břichu. O nepomíjející čistotě, kterou my, pomíjiví, získáváme námahou a potem. O zištnosti. O nezištnosti. O necitelnosti. O spánku, modlitbě a zpěvu žalmů s bratřími. O tělesném bdění - jak skrze ně dosahujeme duchovního a jak se má konat. O ustrašenosti, bázlivosti. O různých podobách ctižádosti. O hloupé pýše. O mírnosti, prostotě a nehněvnosti, které nemají přirozený původ, leč získávají se horlivostí a námahou. O zlu. O vykořeňování vášní a nejvyšší pokoře. O rozlišování myšlenek a odhalování vášní, o ctnostech. O posvátném mlčení duše i těla. O matce ctností, posvátné a blahoslavené modlitbě a o tom jak se jí účastníme myslí i tělem. O pozemském nebi čili o tom jak Bohu sloužíme bezvášnivostí a dokonalostí, o vzkříšení duše ještě před všeobecným vzkříšením. O svazku tří ctností: víře, naději a lásce.

Na základě hlubokých antropologicko-spirituálních znalostí sv. Jana Sinajského, který postřehl, jak spolu souvisejí různé vášně, vzniklo v církevní tradici zajímavé schéma. Na jediném obrazu (diagramu) jsou v tomto "grafikonu" zachyceny vazby mezi vášněmi a zároveň vůči nim namířené opačné ctnosti, jimiž potíráme tu či onu vášeň. Bádat v tomto grafikonu přináší člověku dvojí užitek: jednak si může uvědomit, jak v něm pracuje zákon hříchu a potažmo jak tento trnitý plevel vášní vytrhávat z duše i s jejich skrytými kořeny, jimiž jsou propojeny; to nám pomůže neplýtvat časem a námahou na boj proti jedné z nich, zatímco jinou necháváme bez povšimnutí; druhým efektem je uvědomění, že vášně v člověku působí podle jistých pravidel, jejichž poznávání nám může pomoci postupovat proti nim rozumně, komplexně a s převahou toho, kdo vidí protivníkovi "do karet", a současně pochopíme, jak jsme si všichni podobní ve svých nemocích a potýkáme se se stejnými vnitřními problémy.


Grafikon boje proti vášním
(Kliknutím si jej můžete zvětšit; ještě větší obrázky - šíře: 2000 a 4600. Viz stránka pravoslavného downloadu.)


Důležitým rozměrem Janova Žebře je rovina pravoslavné antropologie. Sv. Jan ve svém díle hledí na člověka, resp. na lidskou duši, jako na něco, co je nutno cílevědomě krok za krokem očišťovat, či - chcete-li to tak říci - jako na předmět kultivace. Ctihodný Sinaita vnímá jako nepopiratelnou skutečnost, že v lidské duši působí rozkladné síly, kterým je potřeba se postavit a silou vůle proti nim působit.

* * *

Dostáváme se k možná poněkud nečekaným souvislostem mezi tím, co se děje v duši člověka, a co se děje v celém vesmíru. Koho by tedy zajímala možná korelace mezi duchovním zápasem proti vášním a fyzikou, může číst dál a třeba bude překvapen.

Kde se vzaly ty neblahé rozkladné síly v lidské duši? O duchovních principech poškození lidské duše hříchem víme od svatých Otců a učení o pravoslavné spiritualitě. Ale jak by se to mohlo odrážet na fyzické povaze světa? Z našeho církevního učení víme, že člověk byl stvořen jako propojený s materiálním světem, do něhož skrze prvostvořeného Adama měly proudit blahodatné posvěcující energie od Boha. Tyto energie měly svět produchovňovat, aby došel spolu s Adamem a jeho tělem zbožštění. Když Adam padl a vstoupila do něj smrt, začal v jeho těle působit jiný zákon - Bible jej nazývá zákonem hříchu (Římanům 7,23). Ten způsobuje chátrání, stárnutí, nemoci a rozpad do prachu - tělo se navrací v zemi, z níž bylo na počátku vzato. Ten samý zákon vstoupil i do přírody (nejen živé ale i neživé) a stal se hlavním principem, jehož působení všude ve svém okolí pozorujeme. Říkáme mu entropie. Rozpad. Neuspořádanost. Neurčitost. (Čím vyšší entropie, tím menší uspořádanost.)

Vše kolem - je-li ponecháno samo sobě - se rozpadá, hnije, rozkládá. Děje se to v rámci makrosvěta i mikrosvěta. Ve vesmírných měřítkách celý kosmos spěje k vítězství entropie. Lakonicky řečeno ústy fyzika: "V přírodě všechny děje směřují do více a více neuspořádaného stavu." Fyzikové dobře vědí, že podle obecně uznávaných zákonů termodynamiky vesmír spěje k tzv. tepelné smrti. Entropie vesmíru (je-li ponechán sám sobě) může jedině narůstat. Chladná místa se ohřívají, horká místa chladnou - budoucností vesmíru je vyrovnání teplot, čemuž se říká "tepelná smrt". A to je konec.

Dotýkáme se velice zajímavé fyzikální zákonitosti (která je v podstatě druhem jakéhosi důkazu Boží existence). Znovu zopakujme: Fyzika spolu s matematikou prohlašují za nepopiratelné, že "celková entropie uzavřeného systému (je-li ponechán sám sobě) se nemůže nikdy zmenšit". Hledíme-li na vesmír jako na uzavřený systém, pak jeho neuspořádanost nutně musí jen narůstat a nikdy naopak. Jenže jak potom vysvětlit vznik života, který je z hlediska fyziky takovou mírou uspořádanosti (a tedy nízké entropie), že to nemá v neživé kosmické přírodě obdoby? Lze to vysvětlit jedině zásahem do vesmíru "odkudsi zvenku". A Kdo může zasahovat do času, prostoru a hmoty zvenku? Ten, kdo je mimo čas, prostor a hmotu.

I v našem nejbližším okolí vidíme působit všudypřítomnou entropii. Složité sloučeniny jsou nestabilní a rozkládají se na jednodušší a stabilnější nebo rovnou na jednotlivé prvky. Nejvýrazněji je to vidět na nejsložitějších organických molekulách nebo na organismech, které byly živé a nyní jsou už mrtvé. Všechna velesložitá uspořádanost živých těl (rostlinných nebo živočišných) se udržuje jen, dokud je organismus živ. Jakmile odumře, uschne, pojde, zdechne či zemře, opustí jej duch života, a tím okamžikem vítězí entropie nad životem. Tělo začne trouchnivět, tlít, rozpadat se.

Materialistická věda si s tímto obrázkem, který mají všichni neustále před očima, neví rady. Zákon entropie dobře zná. Ale co je to za sílu, která dokáže nad entropií vítězit, a která je tedy silnější než cokoliv z fyzikálního světa? Filosofickým jazykem byla tato síla pojmenována jako "teleonomie" (ten pojem hovoří o tom, že systémy v živé přírodě mají svůj cíl, k jehož dosažení jsou zaměřeny, ale můžeme tuto definici klidně rozšířit na veškerenstvo). Její působení vidíme při vzniku vesmíru, kdy byl nejuspořádanějším a jeho entropie byla na jeho počátku minimální (resp. krajně nízká). Dále můžeme pozorovat její působení při vzniku života (řečeno materialistickým slovníkem) - neživé atomy mrtvé materie se organizují, stávají se z nich vysoce uspořádané struktury a potažmo vysoce komplikovaná těla - v průběhu tohoto procesu entropie takového systému klesá. Působení teleonomie vidíme každý sám na sobě - naše vysoce organizovaná těla jsou složena z mrtvých atomů, které samy od sebe nemají žádnou schopnost se organizovat a vytvářet o mnoho řádů vyšší uspořádanost. A přesto se to děje, jenže pro každého jedince pouze dočasně. Po nějaké době se nad ním postupně ujímá vlády zákon rozkladu a svou silou vrátí každé tělo k původní neuspořádanosti - učiní z něj hromádku mrtvých prvků, atomů a více či méně jednoduchých molekul sloučenin. Je jasné, že v materiálním světě - v tom stavu, v jakém je, - je vládnoucí silou smrt, rozklad, entropie. Zatímco vznik, rození, teleonomie přicházejí z jiného - nemateriálního - světa. Přicházejí v podobě působení nadpřirozené síly, která je pro daný čas mocnější než jakýkoliv přírodní zákon.

Budeme-li hledět na člověka jako na mikrokosmos (jak už jsme o tom zde nedávno psali), pak vidíme, že i v něm působí dvě síly: rozkladná, a proti ní tvůrčí. Člověk svou vůlí napomáhá jedné či druhé. Rozkladná síla táhne člověka k rozpadu, připoutává ho k zemi (ve smyslu návratu do hlíny), brání vyšší integraci lidské bytosti. To jsou vášně. Pak je tu síla, která pochází od Ducha života a člověka kultivuje, pozdvihuje, povznáší k vyššímu řádu, vyvádí ho ven z porušeného řádu přírody, kde dominuje zákon hříchu (Římanům 8,2) a kde odplatou hříchu je smrt (Římanům 6,23).

A právě těmito dvěma silami se zabývá pravoslavná asketika. Každý, kdo používá svou vůli ke snaze přemoci v sobě zákon hříchu, tím vlastně spolupracuje na řešení problému celého vesmíru. Uzdravuje nejen sám sebe, ale podílí se na záchraně před zmarem alespoň něčeho z tohoto širého světa.






Editovat příspěvek č. 1151

Administrátor --- 31. 3. 2017
4. neděle Velkého půstu

K této neděli velkopostní pár citátů z výroků ct. Jana Sinajského

Vybral jsem slova určená duchovním pastýřům a týkající se jednoho z důležitých aspektů jejich působení.

Jan Klimakos:

»Pravý pastýř je ten, kdo dokáže hynoucí duchovní ovce získat a napravit svou nehněvností, úsilím a modlitbou.«

»Duchovním lékařem se stal ten, kdo dokázal své tělo i duši osvobodit od veškeré nemoci a už nepotřebuje, aby ho léčili jiní.«

»Dobrý kormidelník zachrání loď; dobrý pastýř oživuje a uzdravuje churavějící ovce.«

»Vizitkou pravého pastýře je láska (k ovcím), protože z lásky se nechal ukřižovat Veliký Pastýř (Kristus).«

»Není pěkný pohled na lasičku, jak řádí mezi slepicemi. Ještě horší je však vidět hněvivého pastýře. Lasička totiž hubí jen slepice, kdežto (zlostný) duchovní rozčiluje a hubí lidské duše.«

»Nepatří se nechat lva pást ovce. Stejně tak ten, s kým ještě cloumají vášně, nemůže vést jiné vášnivé (lidi ke spáse).«

»Velkou hanbou je pro (duchovního) vůdce, když se modlí k Bohu, aby daroval tomu, koho tento pastýř vede, čeho sám ještě nedosáhl.«





Editovat příspěvek č. 1150

Administrátor --- 27. 3. 2017
Úvahy nad tématem druhé velkopostní neděle

K památce sv. Řehoře Palamy

Velký půst je doba, kdy jsou křesťané zvláště naléhavě Církví vybízeni, aby se očistili pokáním a zdrženlivostí, což v důsledku vede k posílení víry a prohloubení vnitřního duchovního života. Jinými slovy: jsou zváni, aby v nitru zakusili to, co je nehmatatelné, zaslechli hlas neslyšný, zřením srdce uviděli neviditelné. Aby učinili svou vlastní duchovní zkušenost.

Praktické pozorování církevního života nás snadno přesvědčí, jak málo máme této neklamné duchovní zkušenosti. Příslušnost k církvi se tak často děje jen v rovině formální, národnostní či folklórní. A nebo (a to je snad nejhorší) se duchovní zkušenost zaměňuje za duševní prožitky, emoce, přesvědčení (viz západní poučku: věřit znamená "za pravdu míti"), intelektuální poznatky a výkony.

Na intelektualismu ztroskotal heretik Origenes, který se přes veškerou svou učenost a nesmírné rozumové schopnosti provázené horlivostí pro křesťanství beznadějně zamotal do svých vývodů a upadl do pohanského mudrování. Jak o něm pravil nějaký poustevník: "Zaplul na hlubinu vědomostí a utopil se v ní."

Totéž platí o odpůrcích sv. Řehoře Palamy, kteří se opájeli "světskou moudrostí" a plni ducha západní scholastiky a rozumářského přístupu ke křesťanství, přestali chápat podstatu duchovního života - tj. živou zkušenost asketů s účastí člověka na Boží přirozenosti. Toto účastenství stvořeného člověka na nestvořeném Božství se pochopitelně nemůže dít přímo a bezprostředně, protože stvořené je v principu odděleno od Nestvořeného. Leč tato propast může být překlenuta blahodatí Ducha Svatého - působením Božím, tj. energiemi svatosti, světlem Božství. Blahodať je nestvořená stejně jako její Božský Původce, ale svým působením posvěcuje stvoření. Skrze ni se člověk může spojovat a sjednocovat s Bohem.

Řehořovo teologické zpracování prastaré církevní duchovní zkušenosti s blahodatí bylo nakonec přijato církví jako autentická formulace víry. Zkušenost a praxe hesychasmu je jím zpracována do teologického systému, jemuž říkáme na počest této vynikající osobnosti "palamismus". Téma Božské blahodati je připomínáno ve Velkém půstu, protože je široce propojeno s duchovním životem jednotlivce i církevní praxí všeobecně. (Stručný výklad tohoto slovního pojmu viz v našem slovníčku pravoslavné terminologie.)

Na farnostech, kde se používají bohoslužebné texty obsahující termín "blahodať" (který byl znovu uveden do češtiny na začátku 20. století pravoslavným překladem Nového Zákona), vědí všichni věřící, jak často se tento pojem opakuje a z toho mohou i bez jakéhokoliv teologického vzdělání tušit, jak zásadní úlohu má v Církvi to, co je tímto pojmem označeno. Na farnostech, kde je v textech bohoslužeb blahodať skryta pod širokým termínem "milost", který se zároveň - a přednostně - používá pro smilování, odpuštění, prominutí viny apod., jsou věřící o tuto zkušenost bohužel připraveni. O používání pojmu blahodať se píše něco zde.
Bez blahodati by byla z křesťanství jen filosofie, a z Církve by pak byl ústav pro pěstování dobrých mravů a kultury. Taková "církev" by byla pouze jedním ze spolků ve skupině obecně prospěšných společností a zájmových sdružení - např. zahrádkářů (podle slavného přirovnání Václava Klause). My, kteří máme osobní zkušenost s vnitřním životem Církve, víme, že důvodem, proč jsme křesťany, nejsou zajímavé filosoficko-teologické myšlenky církevního učení ani křesťanské umění, ale tajemství, které se s věřícími a praktikujícími lidmi v Církvi děje. Ten nevyjádřitelný vnitřní život církevního organismu, který do sebe vstřebává životy věřících a proměňuje je, z pozemského vyvádí ven a výše k nebeskému životu. To je dílo blahodati, která v Církvi pracuje.

Sv. Řehoř pravil: "Jako je duše v těle, tak je Duch Svatý v Církvi." Pokud o modlitbě hovoříme jako o duchovním dýchání (křesťana nebo církve), tak mystické Tělo Církve má také své srdce, a tím Eucharistie. Církev žije tepem tohoto srdce, a každá liturgie vhání životodárnou krev do tohoto Těla. Leč to vše by bylo mrtvé a tlející, kdyby zde nebyla ta duchovní síla, dávající život. Tělo člověka je živé, dokud je v něm duše; bez duše se rozkládá a mizí v prachu. Církev je živá a její organismus překonává všechny odstředivé síly a všechny rozkladné vlivy, dokud je v ní blahodať.

Všichni svatí hovořili o tomtéž. Všichni svatí mluvili o Svatém Duchu. Účast lidské duše na blahodati je nutná pro její nehynoucnost - tj. pro překonání rozkladných vášní, bez čehož není možná věčná blaženost. Blahodať vlévá Bůh lidem do srdce jako odpověď na jejich víru. Jenže je tu ještě jedna podmínka - je potřeba uvolnit v srdci místo pro blahodať. Kolik místa uvolníš, tolik blahodati dostaneš. Uděláš-li ve svém srdci trošku místa, Bůh ihned to místo zaplní troškou blahodati. Bude-li tam více místa, dá více blahodati. (Ze zkušenosti athonských starců) A jak uvolnit místo v srdci? Jeho očištěním. Očistíš-li svou duši, Bůh do ní vloží tolik blahodati, kolik se do ní vejde. Očišťování je hlavním dílem křesťana na prvním stupni duchovní školy (tam jsme všichni). Kromě zbavení se hříchu a stále opakovaným vyháněním vášní je však nutno osvobodit srdce od světského ducha.
Jak víme od některých starců či světců, v dějinách církve - zvláště v pravoslavných zemích - je mnoho případů mnichů, kteří žili v monastýrech, nehřešili, dokonce i vášně utišili, avšak mimořádnou blahodať nezískali. Žili monastýrským životem, chodili na bohoslužby, konali nějakou práci - avšak jejich srdce zůstalo přilepené k tomuto světu. Bůh jim za jejich víru a zbožný život jistě dal spásu v ráji, ale tu míru blahodati a útěchy, jaké může prožívat člověk už na tomto světě a v tomto těle, neobdrželi.

Církevní tradice (současná i starší) zná různá zjevení, která se týkají některých (i slavných) monastýrů naplněných v jisté době mnichy, ale skutečné mnichy tam přesv. Bohorodice spočítala na prstech.
Palamovo učení tkvělo v tom, že křesťanská mystika je součástí Božího úmyslu spásy. Bůh se stal skutečně viditelným, protože jeho království budoucího věku je už reálně před-přítomno v Církvi. Získávání blahodati není jen dílem mnišským, ale každý křesťan je povolán (a vlastně povinen) se o to dle svých možností snažit.

Palamismus je věda o skutečném společenství s Bohem. Hesychasmus (duchovní praxe vnitřního ticha a mlčení) je praktické uskutečňování tohoto společenství.

* * *

V přítomnosti blahodati spočívá vnitřní síla křesťanství, resp. duchovní mocnost Církve. Prakticky se poznává realisticky vedený duchovní život, vedoucí k přijímání blahodati do srdce, podle toho, jaký odpor či zlost vzbuzuje u démonů. Projevuje se to různými bouřemi v lidském nitru, pokušeními či odporem, jenž vůči nám projevují ti, kteří jsou ovládáni světským duchem či otevřeně slouží nečistým vášním. Nějaký teolog prohlásil: "Až nebude křesťanství nikomu vadit a dokonce ho začnou chválit a spravedlivě velebit, bude to jako »proslov nad rakví«. Pak už nastoupí vítězství hříchu a smrti."

O dobách, do kterých jdeme (vlastně už v nich jsme), kdy se všude kolem šíří království lži, klamu a duchovní slepoty, se říká: "Všichni máme být teologové. Ne v tom smyslu, že bychom znali mnohé o Bohu (ostatně, ďábel toho ví o Bohu více než všichni profesoři teologie dohromady) a věděli všechno o Kristu, ale tím způsobem, že budeme znát Krista. Pán pravil: Znám ty, kteří jsou moji, a ti, co jsou moji, znají mě. (Jan 10,14) Jak jinak lze poznat Boha, když ne skrze blahodať Svatého Ducha? Pravými teology se stáváme půstem a modlitbou. Taková teologie - to je pokračování modlitby: »Jsi-li teolog, pak máš čistou modlitbu; máš-li čistou modlitbu, tak jsi teolog«."


P.S.

Telegraficky o životě "kazatele blahodati":

1296 - narození
1341 - svatohorský tomos proti Varlámovi
1343 - Palama byl vsazen do žaláře
1344 - patriarcha vyloučil Palamu a všechny, kdo sdíleli jeho názory, z církve
1347 - Palama byl vysvěcen na arcibiskupa soluňského
1351 - sněm, na němž církev přijala a potvrdila učení sv. Řehoře Palamy
1359 - sv. Řehoř umírá

* * *

Zde je pár odkazů na naše články o Palamovi:
Život sv. Řehoře Palamy
Význam učení o nestvořených energiích

Zde na Ambonu:
Neděle o pravoslavné duchovnosti
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění

Viz též krátký film: O Svaté Hoře Athos - „Kde není nebe ani země“. Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců. Duchovní poselství současných starců . U nás ke shlédnutí s českými titulky na této adrese.








Editovat příspěvek č. 1149

Administrátor --- 13. 3. 2017
K první velkopostní neděli

Neděle pravoslaví

Máme za sebou druhý velkopostní týden, který začal nedělí svátku "Slavnost pravoslaví" (nebo Vítězství pravoslaví). Týden totiž podle východního názoru začíná nikoliv pondělím, nýbrž nedělí. Právě při této první neděli Velkého půstu (11. března 843) byla éra ikonoborectví definitivně ukončena a ikony byly slavnostním průvodem vneseny do Svaté Sofie - hlavního chrámu byzantského císařství. Něco o peripetiích, které kolem toho byly, se můžete dočíst v závěru příspěvku č. 422.

Dle slov historika popsal jeden z byzantských letopisců tyto události takovými slovy:

»Císařovna navrhla sv. patriarchovi Metoději, aby pozval a shromáždil všechny pravoslavné metropolity, arcibiskupy, igumeny, duchovní i laiky, aby o první velkopostní neděli přišli do Velkého chrámu Božího s uctívanými kříži a svatými ikonami. Když se shromáždilo nesčíslné množství lidu, přišel i sám císař Michal se svatou a pravoslavnou svou matkou Theodorou a s celými synklitem (rada, vláda, vrchnost)... Spolu se sv. patriarchou kráčeli z oltáře se svatými ikonami, uctívaným křížem, svatým evangeliem a ubírali s litijí (litanií) k bráně paláce... Po dlouhé modlitbě a lítostivého, kajícího a s pláčem volaného vzývání "Kyrie eleison" se navraceli do svatého chrámu, aby zde konali božskou tajemnou liturgii s velkou radostí a slavnostností. Takovým způsobem bylo obnoveno uctívání svatých ikon v Božím chrámu. Zbožní vládcové s nejdůstojnějším a svatým patriarchou Metodějem a ostatními metropolity a askety, kteří tenkrát byli, ustanovili - každoročně o první neděli Velkého půstu oslavovat ve Velkém Božím chrámu tento svatý a důstojný svátek, který je oslavován až doposavad. Současně byly ikony přineseny i do všech konstantinopolských chrámů.« (Kartašev: Všeobecné sněmy, 2004)


Ikona Svátku (Vítězství) pravoslaví: císařovna sv. Theodora a císař Michal III. (vlevo); konstantinopolský patriarcha Metoděj (vpravo). Byzanc 15. století.


Proč je učení o uctívání ikon nutnou součástí naší věrouky? Je za tím jen zbožná tradice, nebo má uctívání ikon nějaký duchovní rozměr, který z toho činí nevyhnutelně důležitou součást církevní víry a praxe - a hlavně procesu, kterým získáváme spásu, resp. osvojujeme si dar Boží udělený člověku Kristem? Proč církev nevyhlásila v duchu tolerance: ať si každý pravoslavný křesťan sám vybere, chce-li se klanět ikonám či nikoliv? Proč Otcové hlásají, že uctívání ikon není nějakou marginální tradicí a lidovým obyčejem, a dokonce - kdo odporuje uctívání ikon, není pravoslavným křesťanem? Na tyto otázky odpověděl už sv. Jan Damašský; pokusme se alespoň letmo k tomu něco poznamenat.

Ikonoborci argumentovali hlavně tím, že Bůh je nezobrazitelný - v duchu starozákonního zákazu zobrazovat Boha (hlavním smyslem zákazu bylo nebezpečí modlářství, jemuž Izraelci snadno podléhali). Křesťané však ikonami ctí Boží vtělení. Bůh sám dle svého vlastního rozhodnutí se rozhodl ke spojení s lidstvím, a toto sjednocení je takové povahy, že není možno v Kristově boholidské Osobě oddělovat lidství a Božství. Když oči lidí hleděly na Krista, viděly ne jeho lidskou přirozenost, ani jeho přirozenost Božskou, ale Osobu Bohočlověka, jehož lidství je nerozdílně a nesmíšeně sjednoceno s Božstvím. Nezobrazujeme Boží přirozenost ale boholidskou Osobu Ježíše Krista.

Podle své lidské přirozenosti má Kristus viditelnou a zobrazitelnou podobu, ale podle své Božské přirozenosti ji nemá a je nezobrazitelný. Božská přirozenost je pochopitelně nezobrazitelná, ale i lidská přirozenost je nezobrazitelná, protože každá přirozenost se projevuje jen skrze osobu. Lidství, s nímž se Bůh sám spojil a zbožštil ho, je poznáváno našima očima a našimi smysly v Osobě Kristově, a proto je nutné uctívat to, co oči apoštolů viděly a čeho se jejich ruce mohly dotknout. Vždyť tím ctíme Boží dílo ikonomie spásy a tuto spásu přijímáme.

Sv. Jan Damašský: »Spolu s Králem a Bohem uctívám purpur jeho těla. (Purpur ctím) ne jako oděv a ne jako čtvrtou osobu, ale jako sjednocený s Bohem, a přitom nezměněný. Uctívám (purpur) jako Toho, který ho korunoval, neboť přirozenost těla se nestala Božstvím, ale jako Slovo (Boží) se stalo tělem, zůstávaje čím bylo, tak se i tělo stalo Slovem, při čemž neztratilo to, co má...«

Neříkejme, že se uctívání a zobrazování Krista vztahuje jen k jeho lidství, a nikoliv k Božství. To by totiž znamenalo, že buď neuctíváme Krista jako Boha, nebo by to znamenalo postavit se proti chalkedonskému dogmatu (IV. všeobecný sněm) a oddělovat v Kristově boholidské Osobě to, co je Božské, od toho, co je lidské. Po této nesprávné myšlenkové cestě bychom se pak dostali k západní formulce: Božství v Kristu - to je to, co dělalo zázraky; lidství Kristovo - to je to, co trpělo na kříži. Je to sice lákavě srozumitelné, ale falešné. Stejně jako ve skutcích Pána Ježíše nemůžeme oddělovat jeho Božství a lidství, tak to nesmíme činit ani při uctívání ikon. Jinak by byly oprávněné výtky ikonoborců, kteří volali: Buď na ikonách zobrazujete Božství, ale to je nezobrazitelné a zakázané, nebo na ikonách zobrazujete lidství, ale uctívat samotné lidství je modlářství. Jenže na ikonách není zobrazena ani Božská přirozenost Spasitele, ani jeho pouhé lidství. Je tam zobrazena jeho boholidská Osoba - tedy to, co viděli Kristovi učedníci. Tam není jen nějaké tělo, nýbrž Kristovo tělo - Jeho bohonosná tělesnost. Je tam zobrazeno boholidské(!) tělo Kristovo, jehož ruce a nohy líbaly kající se ženy, když pomazávaly Pána vonným myrem a vzdávaly tím úctu Bohu, který jediný může odpouštět hříchy.

Co bylo našim očím Bohem ukázáno, můžeme i zobrazovat štětcem, mozaikou či rytinou. Bůh se oblékl do šatu našeho lidství, a tak jej zobrazujeme. A takové zobrazení je potřeba uctívat a jemu se klanět - ne jako by samotné zobrazení bylo božstvím (Bohu samotnému přinášíme jiný druh úcty než ikonám, to je důležité chápat). Skrze ikony se klaníme Božímu projevu. Přesněji: při uctívání ikon se neklaníme Božímu stvoření ani výtvoru lidských rukou, ale aktu Božího vtělení. Kdo odmítá úctu k ikonám, skrytě tím odmítá Boží vtělení.

Rozdílná úcta náleží Bohu a jiné je uctívání ikon. Úcta k Bohu má podobu služby. Ikonám nesmíme sloužit, protože sloužíme (ve smyslu uctívání) jen tomu, čemu jsme podrobeni, co nad námi vládne. Ikonám se klaníme jako posvěcené, bohonosné (sv. Maxim Vyznavač) hmotě, skrze niž ctíme Ježíše Krista. Boží vtělení způsobilo, že působením blahodati Svatého Ducha může být i hmota bohonosná.

»Ikona přestala být prostou připomínkou Božího Vtělení a proměnila se v cosi významnějšího. V jakési "pokračování" Božího Vtělení a dokonce je možno říci, že v jeho "ontologické zopakování". V ikoně je Boží vtělení věčnou skutečností, věčnou realitou. Není divu, že takovéto zcírkevnění dovolilo ikoně zaujmout místo v liturgického bohoslužebné sféře byzantské církve, kde mají svaté Tajiny a bohoslužba jediný cíl: překonat kategorie času, hmoty a prostoru a postavit věřícího tváří v tvář věčnému "dnes", "nyní".« (Sacharov: O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátu sv. Jana Damašského...)

Tento duchovní rozměr Vtělení je tak úžasný a nesmírný, že to slova nedostačují vyjádřit. Je v tom skryt příchod budoucího Božího království, které je už teď uchváceno do naší přítomné reality v církvi (jedna ze základních tezí učení sv. Řehoře Palamy). Boží Vtělení je zároveň aktem "druhého Stvoření" - vše se tvoří nové. První Adam "hliněný", druhý Adam člověk nebeský. To vše je obsaženo v církevním ustanovení o oprávněnosti a nutnosti uctívání ikon.

* * *

Pro nás však památka této neděle není jen historickou vzpomínkou, jak pominula ikonoborecká perioda dějin Byzance, ale zároveň svědectvím vnitřní duchovní síly Pravoslaví. Tato síla tkví v tom, že se k pravoslavné víře hlásí Bůh. Tím je zaručeno, že původní apoštolská víra nebude nikdy přemožena ani potřena. Může být světskými mocnosti na čas potlačena či uvězněna v katakombách, ale nakonec si jako ponorná řeka vždy najde cestu na povrch.

Kristova víra není ideologie. Může sice být zneužita a ideologizována ke světskému použití, ale taková víra tím vlastně přestává být křesťanskou vírou. Máme plnou důvěru v Boha, víra nepotřebuje být ochraňována zbraněmi před zánikem. Víra totiž zachraňuje nás, nikoliv my víru. Není na světě síla, která by vymítila naši víru. Ani stát, ani jiné náboženství ani žádná hereze. I to je poselství této neděle.

Krásně o tom píše sv. Nektários:

»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení! Celé generace žijící v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«

(Viz příspěvek č. 350)

* * *

Neděle Pravoslaví zahrnuje nejen obnovení uctívání ikon (tj. vítězství nad ikonoborectvím), ale zároveň obecně nepřemožitelnost původní víry. Týká se tedy vítězství všech dogmat a celé pravoslavné teologie nad herezemi, klamnými názory a lidskými filosofiemi. Oslavujeme nezměnitelné trvání všech pravd o Bohu, které nám byly skrze Bibli a apoštolskou tradici zjeveny. Zvláště máme na mysli učení o jednom Bohu přebývajícím ve třech Osobách - čili víru v přesvatou Trojici. Současně připomínáme naše pravoslavné učení o Bohočlověku, čili o plnosti Božství i plném lidství, které jsou spojeny v Osobě Spasitele, Pána Ježíše Krista. To jsou hlavní křesťanská dogmata. Není možné nezmínit i náš nejznámější dogmatický text, kterým je Symbol (čili Vyznání) víry přednášený při liturgii.

Křesťanskou víru zvěstuje Písmo svaté. Teologické obrysy křesťanské víry jsou načrtnuty dogmaty svatých Otců a sněmů. Tato teologie není schopna popsat vyčerpávajícím způsobem obsah naší víry, ale je důležitou směrovkou pro lidské myšlení. Ukazuje cestu našemu uvažování, aby se nezřítilo do lži či klamu.

* * *

Dodatek o Pravoslaví:

Život církve spočívá na čtyřech pilířích. Být pravoslavným totiž znamená:
- držet se pravoslavné věrouky (jejím pramenem je Písmo svaté a dogmata všeobecných sněmů);
- spravovat svůj život dle kánonů (tím se myslí církevní praxe a všeobecná pravidla křesťanské discipliny);
- pěstovat křesťanskou mravnost (tím se myslí nejen zachovávat přikázání, ale obecně snaha o čistotu);
- pravoslavný duchovní život - spiritualita (modlitba, svaté Tajiny, duchovní světonázor).

Naší snahou není pouhá formální příslušnost k pravoslavné církvi, ale život v pravoslavném duchu.

Není pravoslavného ducha, kdo:
- úmyslně a vytrvale odmítá některou část pravoslavné věrouky nebo si ji úmyslně mění;
- pácháním přestupků proti pravidlům církevní disciplíny vytrvale narušuje pokoj v církvi;
- páchá nemravné skutky a nekaje se (poskvrňuje špatnými skutky i slovy);
- drží se cizích duchovních praktik, kultů a obřadů; nemodlí se a nepostí se (i když by se postit mohl).

Ve skutečnosti jsou všechny čtyři pilíře spojeny stejnými základy a jednou korunou. Vzájemně spolu souvisí a podepírají jeden druhý. Vyznávání orthodoxie tedy souvisí i s orthopraxí, čistotou a duchovním životem. Církev ze své historické zkušenosti ví, že původci herezí bývali zároveň i nemorálními osobami.


P.S.
Další články na toto téma zde na Ambonu - viz např.: č. 614 nebo č. 86









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1149 do č. 1152)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz