
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 309 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 3. 2. 2008
Hořká tragikomedie ČT pokračuje
V uplynulých dnech jsme marně čekali na obrázky pravoslavného chrámu v Událostech ČT. Dnes jsme se paradoxně dočkali, ovšem za okolností podivuhodných. (A zrovna se zde píše o náboženské negramotnosti...)
Reportáž Michala Kubala z Los Angeles - záběry buddhistického chrámu; M.K.: "Toto není Čína."; záběry v krojích oděných indiánů; M.K.: "Toto není Mexiko."; záběry ruského pravoslavného chrámu s pěti zlatými typickými "cibulemi", silueta, kterou zná snad i dítě z obal bonboniér (srdce pisatele těchto řádků na okamžik taje nadějí a radostí!); M.K.: "Toto není.. ARMÉNIE." (pisatel těchto řádků v beznaději klesá do židle).
Tak se ptám, přátelé: je to možné? Nebo to je nějaký vtip?
(O dvě minuty později dostal Michal Kubal prostor znovu, a to dokonce v živém vstupu. Důvod: v Hollywoodu stávkují scénaristé...)
Pomoc.
Zobrazit příspěvek č. 308 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 2. 2008
Ad: zpravodajství
Problém nedovzdělanosti a náboženské ignorance naší sekulární společnosti
![]() |
„Pokusy oddělit církev od státu - to jsou satanské pletichy,“ tvrdil právě zesnulý arcibiskup Christodulos (který velice pozdvihl společenskou prestiž církve a byl v Řecku nesmírně oblíbený). |
To je ten lidský a osobnostní rozměr, který našim redaktorům tak bolestně schází. Jejich pohled na svět je zúžený, chybí jim orientace v celé jedné široké sféře života společnosti a lidstva. Schází jim alespoň zběžné vzdělání (či primární přehled) v té obrovské části lidského vědění, myšlení a kultury, kterou je náboženství. Proto nemohou naše média správně porozumět a chápat dění ve světě, které je významným způsobem ovlivněno právě náboženstvími. Často až bezradnost zpravodajů čiší z mnoha reportáží z nábožensky aktivní společnosti.
Jedině naprostou náboženskou dezorientací zodpovědných televizních redaktorů si můžeme vysvětlit, když Česká televize na Vánoce nebo na Velikonoce v rámci svého náboženského vysílání pustí ty příšerné dokumentární filmy BBC, z nichž některé jsou z valné části protináboženskou propagandou.Z úst moderátorů zpravodajství jsme v posledním desetiletí už slyšeli takové nesmysly, že člověka jímá hrůza z pomyšlení, co by se asi dozvěděl, kdyby vedoucím redaktorům a dalším odpovědným pracovníkům médií položil ty nejjednodušší dotazy z oblasti základního přehledu v náboženských otázkách.
Jenže není to problém jen v médiích. Je to problém celospolečenský. Náboženský primitivismus je to první, na co narazíte, jakmile opustíte hranice církve a vstoupíte do nějaké debaty, jejíž účastníci zastupují celý průřez naší společnosti. Díky absenci základních náboženských vědomostí, které jsou nahrazeny pouhými předsudky, schází takovým lidem samotná ochota ke komunikaci. Primitivní agresivní protináboženské výpady dnešních "vzdělaných lidí" dávají alespoň vzdálenou ozvěnou pocítit, jaké to asi bylo, když se byzantští misionáři setkávali s barbary, kteří ničili a napadali vše neznámé.
Mimochodem hloupý sekularismus, to je pole, na němž se výborně daří sektám, které na takové půdě rostou jako houby po dešti. A bezesporu tento stav společnosti přispívá i k zájmu mladých lidí o drogy, jimiž někteří začínající narkomani prostě suplují duchovní život a náhražkově uspokojují náboženské potřeby své duše. Naše školy ani média totiž duchovně bloudícím lidem neumožnily, aby o této oblasti lidského nitra získali nějaké seriózní informace.Přesvědčili jsme se na vlastních zkušenostech, že náš školský aparát nechává děti a mládež projít celým vzdělávacím procesem, aniž by žáci a studenti po opuštění škol měli byť jen základní vědomosti o náboženství. Setkáváme se běžně s naprostým nezájmem škol o výuku náboženství (a to ještě v tom lepším případě, v horším případě narážíme na uvědomělý odpor učitelského sboru). Ředitelé a učitelé dosti často aktivně nechtějí, aby se děti či studenti něco dozvěděli o náboženství, o církvi či o spiritualitě. Tedy o tom, co patří k hlavním motivům utvářejím životy většiny lidí na této planetě! Jako by vědomosti o náboženství náležely jen věřícím lidem! Mít nějaké základní znalosti z oblasti náboženství bezpochyby patří k základům vzdělanosti ve společenských vědách. Nábožensky negramotný člověk je zároveň společensky nedovzdělaný. A pak se stává snadnou kořistí - předsudků, sekt, primitivních ideologií, konzumu, politických manipulací...
Zobrazit příspěvek č. 307 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 1. 2. 2008
ad: zpravodajství
Kolikrát jsme již učinili zkušenost, že zpravodajství jakéhokoli média (v ČR) není zpravodajstvím, ale talkshow konkrétního zpravodajského týmu? Zkrátka, těžko lze změnit, že konkrétní zpravodajství nakonec vytvoří konkrétní (a u nás zpravidla naprosto bezbožní) lidé, kteří tam dají prostě to, "co se jim zrovna zdá". Mechanismy nápravy jsou těžkopádné a neúčinné.
Tak jsme mohli včera večer sledovat reportáže o nových policejních uniformách nebo o sněhové kalamitě v Číně. Důležitější zprávy si snad už ani nelze představit. Že je pro českého žurnalistu zesnutí nejvyššího představitele řecké církve něco naprosto nedůležitého, s tím se lze silou vůle vyrovnávat, ale že se z našich sdělovacích prostředků (jakýchkoli, nakolik jsem byl schopen sledovat) náš občan nedozví nic o třídenním státním smutku jedné ze země EU?
Pro mne osobně má celá věc jednu opravdu pikantní pointu. Během onoho třídenního státního smutku v Řecku se mi podařilo v našem zpravodajství zachytit jedinou zprávu s náboženským obsahem - 60 let po smrti Mahátmy Gándího byl jeho popel rozptýlen do oceánu. V relativně obšírné zprávě jsme se dověděli, že šlo o tradiční hinduistický obřad, který vykonala dcera velkého politika. Nu, možná se dočkáme přímého přenosu z pohřbu dalajlámy...
A mimochodem: sledoval jsem hodinové klání dvou uchazečů o úřad hlavy státu. Pominu již obligátní "folklórní" vložku jednoho z nich, kterou bych shrnul (jako původním povoláním ekolog a klimatolog) slovy, že Země je placatá. Ještě více mne zaujalo, že ani jeden z kandidátů nezmínil ve spojitosti s úřadem, o který se uchází, osobnost sv. Václava.
Někdy jsme tak "křesťanská" země, až to bolí. Doslova. Nechci vyhrožovat vlastnímu národu, ale Boží mlýny melou. Celkové chování tohoto nešťastného odpadlého národa přinese plody. A nebudou sladké.
Zobrazit příspěvek č. 306 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 2. 2008
Veřejnoprávní ČT událost v Řecku ignorovala
Zpravodajství České televize opět zklamalo
Díval jsem se večer po pohřbu vladyky Christodula na hlavní zpravodajství ČT Události. Pak jsem přemýšlel, proč pohřbu hlavy Řecké církve nevěnovali redaktoři naší veřejno-právní televize ani 5ti vteřinový šot... Místo toho se opět do mrtě rozpitvávaly žabomyší války na domácí politické scéně, dlouze se spekulovalo, jak se vyvíjí volební klání kdesi za Atlantikem (včetně přímého přenosu z USA rovnou do vysílání Událostí, který přinesl úžasně zajímavé zpravodajství ze sázkařské kanceláře - jaké sázky lidé uzavírají na vítěze voleb atd.
Dokázal bych pochopit, že ateističtí pracovníci zpravodajství nepovažovali pohřeb hlavního církevního představitele nějakého evropského státu za událost, o níž by měli Češi být informováni. Větší obtíže mi činí chápat, že neudělí žádnou pozornost ani takovému evropskému pohřbu, který je na úrovni pohřbu prezidenta. Nedokážu si však srovnat v hlavě, že námi placené redakci zpravodajství ujde společenská událost takového formátu, při které v zemi EU vyjdou do ulic desetitisíce lidí. To považuji za fatální ignoranci hlavního redaktora a jeho týmu.
Raději ani snad nechci uvažovat o možnosti, že zodpovědný redaktor veřejno-právní TV je nějakého jiného náboženského vyznání a událost svědčící o životě pravoslavné církve v Evropě prostě zamlčel Čechům úmyslně. Než na takovou zlomyslnost raději budu věřit, že se jedná opět "jen" o hroznou ignoranci České televize.
Zobrazit příspěvek č. 305 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 1. 2008
Z tisku a z televizního přenosu
Pohřeb vladyky Christodula, arcibiskupa athénského a celého Řecka
Zádušní bohoslužby za arcibiskupa Christodula se konaly v katedrálním chrámu řeckého hlavního města dnes dopoledne. Arcibiskup zemřel na rakovinu 28. ledna 2008 ve věku 70 let. Jeho nástupce by měl být zvolen 7. února.
Na bohoslužbu se shromáždilo athénské duchovenstvo, biskupský sbor, řecká vláda včetně prezidenta, premiéra a vůdců politických stran.
Na pohřeb přijeli i představitelé dalších světových pravoslavných církví, patriarchové, metropolitové (zahlédl jsem tam i vladyku Kryštofa za naši církev; pozn. překl.). Bohoslužbu vedl patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Na byzantské nápěvy zpívali klerici řecké a konstantinopolské církve.
Ve svém proslovu označil patriarcha Bartoloměj vladyku Christodula za vynikajícího církevního činitele. Vyzdvihl jeho horlivost a elán v práci pro církev, blízkost mládeži, oddanost řeckému národu, veliký přínos pro společenskou a dobročinnou práci církve - nejenom v Řecku, ale všude, kde trpěli naši pravoslavní bratři: v Srbsku, v Rusku, Libanonu. Řecká církev se účastnila stavby nové školy v Beslanu (po teroristickém útoku r. 2004). Jeho trpělivost při snášení nemoci přirovnal patriarcha k biblickému Jobovi. "Trpělivost, důstojnost a víra tváří v tvář nemoci ukázaly příklad a rozechvěly lidi v celém řeckém světě." Patriarcha také připomenul, že konstantinopolský patriarchát se v řadě otázek s řeckým synodem arcibiskupa Christodula neshodoval. Avšak i přes tyto "srážky" měl, jak patriarcha vyjádřil svou naději, arcibiskup Christodulos "úctu a lásku ke konstantinopolské církvi".
Řecký ministr školství a náboženství ve svém projevu za celou vládu ocenil šíři sociálního působení zesnulého arcibiskupa: "spojil vnitřní obnovu církve s růstem její společenské role. Drogově závislí, běženci, ženy, na nichž bylo spácháno násilí, pracující matky, oběti organizovaného zločinu - to je jen několik příkladů sociálních kategorií, v nichž lidé na sobě pocítili jeho péči". Připomenul i širokou síť dětských školek, lékařských center a útulků, provozovaných řeckou církví. "Arcibiskup byl zastáncem silné a bojující církve. Dokázal přivést církev blíže k prostému člověku a jeho každodenním problémům," pravil představitel řecké vlády.
Tělo vladyky Christodula bylo po celý obřad i při převozu na hřbitov v odkryté rakvi, takže mu všichni mohli naposledy pohlédnout do tváře. Arcibiskup byl v rakvi oblečen do plných slavnostních bohoslužebných rouch, na hlavě měl biskupskou mitru, na prsou zlatý evangeliář a po straně biskupské žezlo.Arcibiskupa pohřbívali se týmiž poctami jako hlavu státu. (V Řecku je státní církev; pozn. překl.)
Po zádušních bohoslužbách v katedrále vynesli duchovní rakev před chrám, kde byla naložena na dělostřeleckou lafetu zapojenou za vojenské vozidlo. Smuteční průvod doprovázela čestná stráž a početná vojenská hlídka. Pohřební průvod kráčel za otevřenou rakví hlavními athénskými ulicemi (kde byl zastaven silniční provoz). V průběhu převozu se se zesnulým loučily desítky tisíc lidí. Byli to nejen Athéňané, ale i Řekové z celé země, kteří na pohřeb přijeli speciálně vypravenými autobusy.
"Museli jsme přijít. Byl to náš Christodulos. Nikdo jemu rovný asi v budoucnosti už nebude," říkala stará žena, která přijela do Athén na pohřeb. "Vrátil mládež do chrámů, a proto jsme zde," uvedl 25ti letý muž. Po stranách ulice stojící lidé zasypávali kolem převáženou rakev arcibiskupa květy růží a tleskali. Zvonily zvony okolních chrámů. Z vršku nad Athénami vypálila armáda čestných 21 ran z děla. Smuteční pochody hrál vojenský orchestr.Na hřbitově sloužil patriarcha Bartoloměj nad tělem zesnulého ještě krátkou panychidu. Mnozí nejbližší spolupracovníci arcibiskupa stojící u rakve hlasitě plakali. Po zpěvu "věčná paměť" na konci panychidy odňali vladykovi Christodulovi biskupské insignie: sejmuli mu mitru, odebrali panagie i archijerejskou berlu atd. Místo toho mu na hlavu vložili jen prostý mnišský klobouk (kamilavku) a do rakve vložili prostý evangeliář. Do země je tedy Christodulos ukládán jako prostý mnich. Poslední políbení zesnulého. Pak tělo pokryli pohřebním plátnem. Přiklopili víko rakve a za zpěvu radostného paschálního hymnu: "Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval," uložili rakev do hrobu.
Po celé cestě se k průvodu přidávali další a další lidé, takže procesí bylo delší než kilometr.
Tolik překlad z tiskové zprávy (maličko doplněný).
Měl jsem možnost sledovat přímý televizní přenos z pohřbu.
Byla to opravdu majestátní událost. Arcibiskup byl v rakvi uložen tak, že téměř poloseděl, takže ho mohl každý naposledy vidět.
Ihned po vynesení rakve z chrámu projevovali věřící úctu k zesnulému způsobem pro nás poněkud nezvyklým - bouřlivými ovacemi.
Pohřební průvod působil skutečně impozantním dojmem. V Athénách byl zastaven provoz. Procesí se ubíralo po prázdné osmiproudé athénské ulici, za rakví kráčelo duchovenstvo a za ním šly tisíce a tisíce lidí. Kamera sledující průvod z nadhledu, neviděla ani na dlouhé rovné silnici konec smutečního zástupu postupujícího po celé šíři silnice. Další lidé čekali po krajích ulice, až bude rakev vezena kolem nich, a házeli na tělo zesnulého květiny. Každou chvíli se rozezněla nová a nová bouře potlesku. Lapidární tisková zpráva: "arcibiskup byl mezi lidmi velice oblíben," dostala při pohledu na projevovanou úctu a lásku toho nedohledného zástupu nečekaný rozměr.
Při sledování této události mě nemohla nenapadnout otázka: Žije v naší vlasti dnes osobnost, která by byla takto milovaná, aby se s ní společnost loučila takovým velkolepým způsobem? Přišly by u nás dnes někomu na pohřeb desetitisíce Čechů?Arcibiskupu Christodulovi - věčná paměť!
Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...
Zobrazit příspěvek č. 304 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 1. 2008
Z tisku - nový japonský chrám a nová španělská hymna
V Tokiu vybudují ruský pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského.
Minulý týden začala jedna japonská stavební firma se stavbou.
Japonská autonomní pravoslavná církev byla založena v r. 1870 ruským misionářem sv. Nikolajem, který přišel do Japonska z rozhodnutí posvátného synodu Ruské pravoslavné církve. Přeložil do japonštiny Písmo svaté, bohoslužebné knihy a postavil v Tokiu chrám Vzkříšení. Dnes jsou zde tři pravoslavné eparchie (diecéze) a jeden monastýr.
Intexfax Religia
----
Nové znění španělské hymny byl zamítnut kvůli slovům "Buď pozdraveno, Španělsko" anebo "Miluj vlast".
Španělský olympijský výbor se distancoval od slov pro národní hymnu. Uvedená slova prý "vzbudila mnoho sporů a nakonec naprosté zamítnutí". Někteří Španělé prý v nich vidí návrat k éře generála Franka.
V současnosti je národní hymna beze slov.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 303 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2008
Aktualizace webu o Jugoslávii a Kosovu
Nový obsah webu o Jugoslávii
Obnovena byla nejen stránka Trpící Kosovo, ale i česká webová stránka
Tragické události v Jugoslávii (týká se bombardování Jugoslávie).
Zobrazit příspěvek č. 302 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2008
Z tisku - patriarcha Římu poděkoval za pozvání o odmítl
Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu prohlašuje, že návštěva patriarchy v Římě by byla předčasná.
Patriarcha Alexij II. odmítl pozvání papeže k návštěvě u příležitosti výročí zjevení Páně apoštolu Pavlovi.
"Protože pozvání nevyhnutelně nastoluje delikátní téma setkání papeže s ruským patriarchou, která ještě vyžaduje seriosní přípravu na obou stranách," sděluje kněz Igor Vyžanov, vedoucí tajemník pro mezikřesťanské vztahy.
Stejná pozvánka byla zaslána konstantinopolskému patriarchovi a představitelům ostatních místních pravoslavných církví.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 301 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 1. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
Poznámka k Výzvě k solidaritě s republikou Srbsko:
Vše, co je níže (tj. v textu "Výzvy"; pozn. admin.) napsáno je v podstatě pravda. Text, bohužel, neobsahuje zmínku o velkých srbských chybách ohledně Kosova , ke kterým došlo v relativně dlouhém čase před závěrem minulého století. Neobsahuje ani zřetelné upozornění na geopolitický vektor, jakožto kořen současné situace v Kosovu, neúprosně směřující přes EU do U.S.A. Přesto je tento text zcela hoden zřetele a taktéž obecné podpory. V Kosovu dnes nejde pouze o nacionálně-politický lokální problém, ale o strategicky nesmírně významnou část mozaiky „nového světového řádu“!!! Kosovo je zásadní křižovatkou evropského křesťanství. Jestli ho opustíme, deklarujeme tím vlastní rezignaci na pověření svědčit...
Kliment
Dům sv. Eliáše
768 04 Střílky
Zobrazit příspěvek č. 300 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 28. 1. 2008
Zesnul arcibiskup aténský Christodulos
Dnes časně ráno zesnul po dlouhém zápase s těžkou nemocí ve věku 69 let ve své rezidenci v aténské čtvrti Psychiko prvohierarcha řecké církve arcibiskup aténský a celého Řecka Christodulos. Věčná paměť!
Zobrazit příspěvek č. 299 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 1. 2008
Nový článek k problematice Kosova
Kosovo - výzva k solidaritě se Srbskem
Na českou stránku Trpící Kosovo (s novými příspěvky) umístěn odkaz na
VÝZVU K SOLIDARITĚ S REPUBLIKOU SRBSKO.
Zobrazit příspěvek č. 298 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 1. 2008
Návštěva v alma mater
Konstantinopolský patriarcha v Římě
Ekumenický patriarcha Bartoloměj přijede na návštěvu Vatikánu u příležitosti oslavení 90. výročí založení papežského východního institutu, který založil papež Benedikt XV. v říjnu 1917 a svěřil ho péči Jezuitů (dekretem motu proprio Orientalis catholici). Za celou historii vychoval papežský orientální institut přibližně 6.500 lidí, mezi nimi některé patriarchy, včetně Bartoloměje, který zde dosáhl hodnosti doktora teologie.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 297 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2008
Z tisku - pravoslavná církev se nezúčastní týdnu společných ekumenických modliteb
Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu odmítla účast na týdnu modliteb za jednotu křesťanů na Ukrajině.
Tato akce je organizována Světovou radou církví a konána ke dni obrácení apoštola Pavla, který připadá podle gregoriánského kalendáře na den 25. ledna. Akce se na Ukrajině zúčastní Kyjevský patriarchát (rozkolná "pravoslavná" církev), řecko-katolická církev, římsko-katolická církev, církev křesťanů evangelické víry a další denominace.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 296 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2008
Ke svěcení vody
Zázrak na Jordánu a fotografie z letošního svátku v brněnské farnosti
O zázraku na řece Jordán v r. 2006 viz zprávu v časopisu Dobrý pastýř č. 11 (duben 2006) PDF (str. 33).
Fotogalerie svěcení vody letos v Brně.
Zobrazit příspěvek č. 295 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 1. 2008
Svěcení vody
Svátek Bohozjevení, Křtu Pána Ježíše Krista v Jordánu
Za onoho času...
13 ... přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.
14 Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"
15 Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil.
16 Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.
17 A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
(Matouš 3. kapitola)
Tento svátek je památkou události, kdy Pán Ježíš přichází za Janem Křtitelem, sestupuje do vod Jordánu, aby byl od něho pokřtěn. A hned úvodem řekněme, že tento svátek není jen památkou, ale i zpřítomněním duchovní síly této události, takže ti, kteří jsou dnes při svěcení vody, jsou skrze to v síle Ducha Svatého přítomni u samotného křtu Ježíše Krista v Jordáně (snad právě proto se tradičně říká průvodu, kterým dnes vycházejí pravoslavní křesťané z každého pravoslavného chrámu do přírody k řece, jezeru nebo prameni posvětit vodu, "pouť na Jordán").
Obsahem tohoto svátku je jednak křest Páně, a zároveň ukázání se Ježíše Nazaretského jako Boha, jedné Osoby z Boží Trojice. Především však je obsahem svátku zjevení samotné Trojice, které se při křtu Ježíšově událo.
Otec, jehož nelze spatřit, se zjevil v hlasu, který zazněl nad vodami, Syn Boží, k němuž se Otec přihlásil, stál v jordánských proudech, Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak o tom svědčí zápis svatého evangelisty. Právě zjevení Otce a Ducha zjevilo Ježíše jako osobu Božího Syna. Proto tedy Zjevení celé přesvaté Trojice.
Z toho všeho můžeme dobře vyvodit, že se při Kristově sestoupení do vod Jordánu událo něco úplně jiného, než se dělo v jiných případech, kdy se Ježíš dotkl vody, nebo se umýval apod. Nikoliv, posvátná chvíle židovské rituální koupele, vykonávaná Božím prorokem (o němž praví Pán, že je největší z lidí; Mat 11,11; Luk 7,28), byla Boží prozřetelností vybrána k něčemu tajemnému. Kristus očistil vody.
K vysvětlení použijeme běžnou logiku, jak ji známe a uplatňujeme v každodenním životě. Při vzájemném dotyku dvou materií, čistší očišťuje tu méně čistou. Čistou vodu užíváme pro omývání špinavých rukou. Co se však stane, když se čistá voda setká s něčím, co je ještě čistší? Pak - logicky - voda nikoliv očisťuje, nýbrž je očisťována. To je v principu to, co se stalo, když do vody sestoupil Ježíš a projevil se v ní nejen jako člověk, leč jako Bůh. Stvořitel vody. Tehdy se voda při dotyku jeho boholidské Osoby očisťuje od poskvrny hříchem, jímž člověk duchovně znečistil všechno materiální stvoření.
Nikoliv nadarmo se čtou v předvečer svátku paremije z knihy Stvoření na první stránce, kde se popisuje stvoření světa. Voda se při kontaktu s Pánem Ježíšem stává takovou, jakou byla před pádem světa. (Ba ještě dále - někteří říkají, že se duchovně stává tou "prvotní materií", která byla na samém počátku, kdy "Duch Boží se vznášel nad vodami"; Gen 1,2). Skrze ni se můžeme dotknout nejstaršího světa, světa před pádem. Stává se původně čistou, duchovně jakoby právě stvořenou. (To je zřejmě důvod, proč se svěcená voda nekazí, i když je skladována v běžné sklenici za pokojové teploty po celý rok.) Tato voda má i další vlastnosti, jaké měla voda při stvoření světa: je léčivou, smývá nejen tělesnou nečistotu ale i duchovní poskvrnu, je to voda živá, má duchovní sílu stvoření, odpuzuje zlo, není uzavřena v tomto světě smrti, ale plyne z toho času a světa do života věčného (jak se to praví v modlitbách svěcení vody). Svou duchovní čistotou - tedy tím, že není vnitřně infikována zlem - má moc zlo zahánět; je to ostrá zbraň v duchovním boji a má sílu působit k navracení našeho poskvrněného světa do stavu neposkvrněnosti.
Z toho vše je zřejmé, že voda svěcená na svátek Bohozjevení je nejen vodou prvotního světa, materií přicházející k nám z nejstarší minulosti světa, ale zároveň něčím, co je nám podáváno z budoucnosti, navštívením Božího království. Je to dar přenášený do našeho času z dob, které v našem čase teprve přijdou, ale ve věčnosti je vše přítomné. Je to kousek příštího světa, o němž se praví, že po zničení tohoto našeho hříchem tlejícího světa Bůh "stvoří nové nebe a novou zemi" (Zjev 21,1 a 5), "kam nevejde už nic nečistého" (Zjev 21,27). Je to "voda živá", která v nebeském Jerusalemě bude téci z trůnu Božího a Beránkova (Zjev 22,1). Jak je to možné? Což nevíme, že Církev nepatří tomuto světu? Že je duchovní přítomností příštího Království v našem světě?
----------------------------
Při tomto svátku má Církev pradávný obyčej světit vodu.
Duchovní síla svátku a moc Církve se projevují tím, že při svěcení vody se voda pod rukama kněze mění na vodu duchovně identickou s tou vodou, která se dotýkala Ježíše Krista, když stál v Jordánu, a shůry zněl Otcův hlas a snášel Duch Svatý. Je to voda, které se právě stvořitelsky dotkla celá přesvatá Trojice Boží.
-----------------------------
Při křtu Páně zjeveno bylo lidem pravé náboženství, čili zjevena byla trojičnost Boží, která byla do těch dob lidem neznámá; zjevilo se tajemství o Bohu jediném ve třech Osobách, ukázáno bylo uctívání přesvaté Trojice (jak se to praví v troparu svátku).
Při křtu tvém v Jordáně, ó Pane,Posvátné bohoslužebné hymny praví o tomto svátku:
zjevila se Trojice, které se klaníme,
neb Otcův hlas svědectví vydal o tobě,
nazývaje tě milovaným Synem,
a Duch v podobě holubice
potvrdil pravdu tohoto slova.
Ó Kriste, jenž jsi se zjevil a svět osvítil,
sláva tobě!
(Tropar svátku)
Při pohroužení do vody Pán "posvětil podstatu vody" (viz stichiry na stichovně na 2.1.) a celou zemi (viz povečeří 5.1. nebo kánon na jitřní 2.1.)
Přítomností Božské síly v materii vody je (při křtu) naše rozložená a smrtelná přirozenost proměněna na nesmrtelnou. Křest skýtá blahodatné působení na celou dvojitou lidskou přirozenost: na duši i na tělo.
"Duchem nově tvoříš naše duše, vodou posvěcuješ tělo, ... abychom v sobě měli život věčný" (viz povečeří).
Podobně jako svěcením získáváme znovustvořenou vodu, tak je při křtu člověka v posvěcené vodě znovustvořena lidská duše (tak dle výkladu svátku v kalendáři Moskevského patriarchátu). Ano, tím jsme se plynule přesunuli k dalšímu tématu, jehož podstatou je událost svátku Bohozjevení: svatá Tajina křtu. Tajemství, jímž se věřící člověk stává křesťanem - člověkem Kristovým, občanem Božího království.
Křest Spasitele byl de-facto předobrazem a základem blahodatné Tajiny znovuzrození vodou a Duchem při křtu každého věřícího. Tady vidíme Pána jako Zakladatele nového, blahodatného Království, do něhož nelze vstoupit bez křtu, jak nás učí v evangeliu (Jan 3,5).
"Jestli kdo sestoupí se mnou a spolupohřben bude křtem, dostane se mu sladkosti slávy a vzkříšení - praví nyní Kristus" (viz povečeří v den 4.1.)
"Trojí ponoření do vody, jímž prochází každý věřící při křtu, zobrazuje Kristovu smrt, trojité vynoření se z vody zobrazuje účast na jeho třetího dne vzkříšení" (viz povečeří 5.1.)
------------------------------
V posvátných hymnech ke svátku Bohozjevení se často cituje proroctví žalmisty Davida, že Jordán zastaví svůj tok před tváří Páně. Jinde se praví, že při křtu Páně Jordán s leknutím "ucuknul" před Ježíšem, jeho proud se vrátil nazpět. "Jordán, když spatřil Vládce při křtu, rozdělil se a zastavil svůj proud," praví se ve stichirách při posvěcení vody.-----------------------------
A skutečně, víme z tradice i ze současnosti, že čas od času se opakuje tato podivuhodná věc jako při samotném křtu Pána Ježíše: při svěcení vody v Jordánu, řeka zastaví svoje přirozené proudění, by začne se vracet nazpět (naposledy se to stalo předloni, pokud vím; když jerusalemský patriarcha vhodil do vod Jordánu svatý kříž, řeka proudila nějakou dobu obráceně, jak viděli přítomní lidé a popisovaly sdělovací prostředky).
Ještě pár slov k historii tohoto svátku.
Začátek oslavy tohoto svátku se vztahuje k dobám apoštolským. Je vzpomínán už v "Apoštolských ustanoveních". Již ve druhém století je pak doložená oslava tohoto svátku spojená s celonočním bohoslužebným bděním (Kliment Alexandrijský). Ve třetím století sepisovali svatí Otcové k tomuto svátku své besedy. Na západě i východě se tento svátek slavil 6. ledna.
Spolu s událostí Ježíšova křtu se při svátku Zjevení Páně vzpomínaly i jiné události, při nichž se projevovalo Božství Ježíše Krista, zvláště:
1.) poklonění mágů narozenému Ježíšovi jako svědectví zjevení Krista pohanskému světu prostřednictvím hvězdy na východě (kvůli tomu se pak tento svátek začal na západě nazývat "svátek tří králů");
2.) projevení Božské moci Kristovy při jeho prvním zázraku při svatbě v Káně Galilejské;
3.) podobně (v africké církvi) zázrak, při němž Pán Ježíš nasytil 5000 lidí pěti chleby.
Zobrazit příspěvek č. 294 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2008
Z tisku - události na svátek Křtu Páně
Dvanáct tisíc Moskvanů se zúčastnilo tradičních koupelí na svátek Zjevení Páně (Bogojavlenije, Kreščenije Gospodně)
![]() |
![]() |
Na svátek Bogojavlenija (slavený podle juliánského kalendáře připadá na 19. ledna), kdy se světí voda, je v pravoslavné církvi zvykem vycházet průvodem z chrámu na zamrzlá jezera či řeky, kde je připraven v ledu vysekaný otvor, skrze který kněz posvětí vodu. V Rusku je zvykem, že i za největších mrazů mnozí pravoslavní křesťané poté naskáčou do této vody.V noci z 18. na 19. ledna se ponořilo do svěcené vody skoro 12 tisíc obyvatel hlavního města. Koupele se konaly na 37 místech v různých moskevských vodních nádržích. V centru Moskvy byly připraveny dřevěné nádrže, kde se po bohoslužbě k posvěcení vody mohli věřící vykoupat a poté se napít horkého čaje s medem.
(Credo.ru)
--------------
Výzkumy ruských vědců potvrdily, že v noci na 19. ledna voda získává neobvyklé vlastnosti.
Hovoří doktor technických věd Státního vědeckého centra Ruské Federace, Institut medicínsko-biologických problémů, Vladimir Cetlin: „Podivuhodné vlastnosti svěcené vody jsem objevil náhodou, když jsme prováděli výzkum pitné vody kosmonautů. Tehdy jsem zjistil abnormální změny elektrochemických vlastností vody nabrané v noci před svátkem Bohozjevení. Voda vysoké čistoty stojí u mě v laboratoři již tři roky, neměním ji. Tato (svěcená) voda se nekazí. Je zajímavé, že se výrazně liší molekulární vlastnosti vody nabrané při svátku Bohozjevení ve dne od téže vody v noci.“
Dále Dr. Cetlin vysvětluje, že narozdíl od vzorku normální vody, kterou má ve své laboratoři, tak Bogojavlenská voda abnormálně změnila při svátku Křtu Páně své elektrochemické vlastnosti (např. vodivost a molekulární aktivitu).
(Moskovskij komsomolec)
-------------
Voda v předvečer a noc svátku Křtu Páně, kdy se ve všech pravoslavných chrámech slouží všenoční bdění, jsou podle tradice všichni věřící kropeni svatou vodou. Tato svěcená voda se může dlouho uchovávat, zůstává stále čerstvá - dokonce i po několika letech. Má léčivé vlastnosti.
Již dávno lidé vědí, že voda, načerpaná z otvoru v ledu v noci na svátek Bohozjevení, má neobvyklé vlastnosti. Může doma stát celé roky a uchová si svou čerstvost. Léčí nemoci a zahojí rány.
Chemici v laboratořích, které kontrolují čistotu vody a průběžně odebírají vzorky vody ze všech zdrojů, vědí, že není možné si nevšimnout změny kvality vody v den svátku Křtu Páně. Ing. chemie Veronika Porunova říká: „Voda ihned po svátku Bohozjevení skutečně získala neobvyklé a pro ni necharakteristické vlastnosti, očistila se a ukazatele, které sledujeme, poklesly.“ (Posvěcení vody se šíří od řek a jezer, kde je voda svěcena, na všechnu vodu na zemi; pozn. red.)
Současná věda se zatím neúspěšně snaží vysvětlit jak to, že si svěcená voda zachovává čerstvost a průzračnost, nekazí se. Někteří mají za to, že je to fyzikální vliv z vesmíru, jiní hledají původ této anomálie v magnetickém poli země. Vedoucí inženýr Centra laboratorního výzkumu a technologických výzkumů Taťána Polikarpova říká: Voda, to je ta nejsložitější materie, která na Zemi je. Je to velice složité chemické spojení, protože v sobě může vše rozpustit.
O fenoménu Bogojavlenské vody už bylo napsáno hodně. Za tisíc let se nahromadily stovky zdokumentovaných případů zázračných uzdravení z nemocí díky oživující vodě. Každý může věřit či nevěřit. Avšak i vědci se shodují v jedné věci - v noci z 18. na 19. ledna voda záhadně mění své vlastnosti.
(GTRK Murman)
Zobrazit příspěvek č. 293 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 1. 2008
Z došlé pošty - starý kalendář ve Švýcarsku
Relikty juliánského kalendáře v Evropě:
Ve švýcarském kantonu Appenzell se dodnes zachoval lidový zvyk „starého Silvestra“.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
http://www.appenzell.ch/pages/kultur_brauchtum/silvesterchlausen/Zaslal otec Alexandr
http://www.hermanutz-online.de/alte-sylvester-appenzell/default.htm
Zobrazit příspěvek č. 292 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 1. 2008
Po svátcích Narození Páně
Mláďátka Betlémská
16 Herodes ... rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
17 Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
18 `Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.´
(Matouš 2. kap.)
14000 dětí z Betléma a širokého okolí bylo zabito, když se narodil Kristus - Mesiáš, prorokovaný král židů.
Sotva na svět přišel Kristus, hned ďábel přistavil jednoho ze svých lidí, aby se stal nástrojem jeho běsnění a vzteku, a tudíž ihned po narození Kristově na světě povstává i první předchůdce Antikrista. Takovým malým antikristem se stal král Herodes. Král nad kouskem země a z vůle Říma. Podle původu vůbec nemohl být uznáván Židy za krále. Budoval Jerusalem a chtěl se Židům zalíbit obnovením chrámu, ale zároveň jej poskvrnil pohanskými symboly, a tím urazil náboženské cítění Židů.
Jeho osobnost - to je karikatura - jako vše, co má ďábel ve své režii. A nelidskost. Herodes kvůli strachu, aby nepřišel o svůj vratký, nezákonný a poskvrněný trůn, nechal vyvraždit děti od dvouletých níže, i když musel vědět, že Kristu není ani rok. Nechal vraždit nejen v Betlémě, ale i širokém v okolí. Jen aby mu nový král neproklouznul. Tak byl závislý na svém postavení na své moci. Jako narkoman.
Herodes se přepočítal. Mezi zabitými dětmi nebylo Boží Dítě, jež považoval za svého soupeře. A správně! Jenže narozený Mesiáš nebyl jeho protivníkem na úrovni boje o pochybný Herodův trůn, ale na mnohem důležitější a vpravdě principiální rovině, tedy ve válce, která hýbe světem a celými jeho dějinami: v zápasu dobra a zla. Proto v Herodovi bojoval proti Božímu příchodu na svět sám ďábel (s Herodovým vědomým souhlasem se zlem). A bojuje svými obvyklými zbraněmi: vraždou, násilím a krutostí.
Hněvu Herodovu neunikl ani Simeon Bohopříjemce, který nedávno vzal v Jerusalemském chrámu Božské Dítě do náručí a zapěl při tom hymnus, který dodnes pravoslavná církev zpívá v závěru každé večerní bohoslužby: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé..." Simeon totiž poté neúnavně hlásal v Jerusalemě všem, že se narodil Mesiáš. Když svatý stařec zemřel, Herodes nedovolil, aby ho důstojně pohřbili. Dle povelu Heroda byl zabit sv. prorok a kněz Zachariáš; zabili ho přímo v Jerusalemském chrámu mezi žertveníkem a oltářem za to, že nechtěl prozradit, kde se skrývá další dítě, jež bylo řízením Božím uchráněno masakru neviňátek, tj. Zachariášův syn: Jan, budoucí Křtitel Páně.
Herodes byl člověk plný zloby a vzteku, takže byl mučením pro sebe samotného a hrůzou pro své okolí. Císař Oktavianus Augustus prohlásil, že by na dvoře Herodově dal přednost být spíše vepřem než královským synem. Měl tím na mysli skutečnost, že na židovském dvoře by se vepře, jako nečistého zvířete, ani nedotkli, kdežto ke svým synům byl Herodes nelítostný. Vraždil kvůli sebemenšímu podezření.
Zatímco postupně vyvraždil své syny, když se začal domnívat, že by mohli usilovat o jeho trůn, hýčkal své psy. V Římě prý o něm s úšklebkem říkali, že u Heroda je lépe být jeho psem nežli členem rodiny.
Mimochodem, nemocný vztah k okolním lidem kompenzovaný zvráceně přebujelou láskou k "domácím mazlíčkům", to je "herodovská nemoc" i naší doby (chování psů a koček v městských bytech kritizoval z těchto důvodů už sv. Jan Kronštadtský). A zřejmě nejen to. Patří do této diagnózy "herodiasmu" i zabíjení dětí při potratech?
Míra jeho zločinů byla příšerná. Zabil velekněze a zákoníky judejské, svého rodného bratra, sestru a jejího manžela, svou ženu a tři syny a dále i sedmdesát mudrců židovských, členů synedrionu.
Právě na pozadí neukojitelné žízně po slávě a po moci, která si vyžádala tolik zločinů, jichž se Herodes dopustil, spatřujeme vyvraždění děťátek Betlémských jako tu nejhanebnější obludnost spáchanou tímto předchůdcem apokalyptické šelmy. Jenže, kolik takových "herodů" znají lidské dějiny i naše současnost? Bohužel, mnoho... Takoví jsou vyškrtnuti z počtu lidí, nenaleznou-li pokání.
Brzy po té hrůze Herodes umírá. Stihla ho krutá choroba a hrůzná smrt. "Má je msta, já odplatím," praví Hospodin. Někdy se nám může stát, že Bůh prodlévá, nyní však trest přišel téměř vzápětí.
Nevinné zavražděné děti jsou vlastně prvními křesťanskými mučedníky. Vždyť trpěly kvůli Kristu. Jak neuvěřitelně krutý je tento svět, který "ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19)...! Jaká zloba zachvátila ďábla nad tím, že Kristus přichází zachránit člověka! Jaké zrůdné krveprolití ve svém bezmocném vzteku padlý Lucifer rozpoutává. Tato démonická zloba vůči Kristu, a následně vůči jeho mystickému Tělu, kterým je Církev, bude trvat do konce věků.
Zní to sice hrozně, ale jest pravdou, že právě události vraždění nemluvňátek jsou velikým svědectvím o významu příchodu Pána Ježíše do našeho světa. Srdce člověka, který miluje Boha, odpoví radostí, nadějí a vděčností. Svět (v duchovním významu toho slova) na to odpověděl příšerným prolitím dětské krve - čili běsněním pomatence.
A současnost? Pohleďme na řeky krve prolité ve 20. století - ještě žijí pamětníci obou světových válek. Vzpomeňme na vyhlazení civilních obyvatel (včetně dětí) dvou japonských měst atomovou bombou (vojenští představitelé státu, který se dopustil této hrůzy, jež dokonce překonává Heroda, dodnes svržení jaderných pum obhajují a schvalují). Když dnes vidíme Rusko ze všech stran rychle obkličované americkými raketovými základnami, nebo (nedávno) stíhačky, naložené raketami a bombami, létající nad našimi hlavami zabíjet pravoslavné křesťany v Bělehradě (2000 civilních obětí), říkáme si: "Co se změnilo od dob Heroda?"
Zobrazit příspěvek č. 291 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 1. 2008
Ad kalendář 2008
K novému kalendáři pro rok 2008
Na adrese:
www.pravoslav.or.cz/kalendarium
je už i zadní strana (tisk na karton) nového kalendáře (vnitřní strana: upravené poučení o půstech, vnější strana: pravidlo ct. Serafíma Sarovského).
Zobrazit příspěvek č. 290 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 1. 2008
Narození Páně
O vánočních svátcích, nad vánočními svátky.
Biblický výrok z prologu evangelia sv. Jana: Slovo se stalo tělem, znamená: Bůh Syn se stal člověkem, čili druhá Osoba Božské Trojice na sebe přijala celé naše lidství.
Obvykle o těchto svátcích rozebíráme skutečnost, jak se Bůh ponížil, když se narodil jako člověk. Letos bych však chtěl na událost Narození pohlédnout z opačného směru. Jak velikým a cenným je v Božích očích člověk, když se Bůh rozhodl, že se stane člověkem, aby člověka zachránil pro věčný život.
Podle pravoslavného názoru, je člověk stvořením, jehož cíl leží výše andělů. Je stvořen na Boží obraz a podobu.
Nejdříve musíme vysvětlit, proč se Bůh nikdy nevtělil do ničeho neživého ani do rostliny ani do zvířete. Především proto, že nic z toho není učiněno dle Božího obrazu a podoby, jako je učiněn člověk. Boží obraz zůstal v člověku uchován i po hříchu; jenže Boží podobu hříchem ztratil. Vtělení Božího Syna je tedy cestou, jak otevřít člověku cestu k opětovnému získání původní podoby. Ani do kamene ani do zvířete se Bůh nevtělil, protože by tím nespasil svět. Bylo potřeba uzdravit původce nákazy, z něhož se infekce hříchu rozšířila na všechno stvoření, - člověka.Bůh se tedy nemůže se narodit jako zvíře, ale může se vtělit do člověka. Základní tezí svátků Narození Páně je: Bůh se stal člověkem. Myslím, že tuto zásadní odlišnost člověka od zvířete je nutno právě v naší pokažené době důrazně připomínat. Lidem dnes lžiproroci materialistické vědy neúnavně vtloukají do hlavy: „Jste jen trochu lepší zvířata. Vyvinuli jste se z živočichů. Jste inteligentní opice - nic víc.“
Zkusme však tuto otázku odpovědět ještě jinak. Tedy znovu: Proč se Bůh nevtělil do skály či zvířete? Jistě, Bůh je svým Duchem přítomen ve všem stvoření: od kamene, přes květinu, až po živočišstvo. To vše je tedy svým způsobem živé, protože Duch Boží je Duchem života. Leč Boží vtělení je něco jiného než "pouhá" duchovní přítomnost, dávající existenci všemu, co jest.
Nemůže se do nich vtělit, protože v každém z nich už je - v plnosti té přítomnosti, která je kameni či zvířeti určena. Žádné neživé věci, ani rostlině ani živočichu, není dána možnost Boha odmítnout, Boha zapřít, prohlásit, že Bůh není nebo že ho v sobě nechce. V jistém smyslu však narušil Boží řád i v neživé nebo živočišné přírodě právě pád člověka. Nesprávný akt lidské vůle. Vše, co jest, je poskvrněno hříchem člověka. Po Adamově pádu všechno živé stvoření, včetně člověka, na biologické úrovni zmutovalo (jak píše V. Lossky). Bůh nicméně není vyhnán z hmotného světa, Boží přítomnost v materii pokračuje.
Jedině člověk má schopnost Boha poznávat a věřit v Něho, a svobodnou vůli Boha přijmout či odmítnout, a v posledku se s Ním ve svobodném aktu všech sil své bytosti spojit, sjednotit. A jestliže Adam kdysi dávno toto sjednocení svobodně odmítl, a tím zavřel celému lidstvu cestu ke spojení s Bohem, pak ze strany člověka nemůže tuto cestu opět otevřít už žádný člověk, syn starého Adama, než jedině Nový Adam - který je plným člověkem, ale není postižen kletbou nepřátelství vůči Bohu, kterou na sebe a své potomky uvalil starý Adam.
Proč se tedy Bůh vtělil do člověka, i když v něm už je - ostatně, jako ve všem a všude? Protože člověk, nadaný od Boha svobodnou vůlí, z části své bytosti Boha vyhnal - odstranil ho ze svého srdce, ze své mysli, ze své vůle. Přestal Boha milovat nade vše a oddaně ho poslouchat. Tento duchovní prostor v člověku je na tom hůře než kámen či rostlina. Ani kameny ani květiny totiž nevyhánějí Boha ze sebe, avšak duchovně nemocný člověk, nakažený Adamovou infekcí, to činí. Stéblo, spojující člověka s Bohem, Adam přetnul.K vyléčení této rány, která nezahojena krvácela hluboko v nitru všech lidí, nestačila taková duchovní přítomnost Boha v člověku, jakou je Bůh přítomen např. v kameni. Vtělením na sebe Bůh přijal všechny lidské vlastnosti - včetně svobody přijmout či odmítnout Boha. Vtělený Bůh a zároveň plný člověk, Ježíš Kristus, nezopakoval chybu Adama, ale tím, že jako člověk zachoval poslušnost Bohu až do smrti, uzdravil člověka zevnitř.
Bůh dal člověku svobodu volit či zavrhnout dobro, protože od něho očekával něco více, než jen slepou účast na dobru, které stvořil. Chce od něho, aby uvědoměle, svobodně a s vděčností přijímal svůj život a celý svět jako dary Boží lásky. Láska Boha k člověku je tak veliká, že Bůh člověka k ničemu nenutí. Ke stvoření člověka stačila jedna vůle (Boží), ke sjednocení člověka s Bohem jsou potřeba vůle dvě (Boží i lidská). (Dle V. Losského)
Po pádu Adamově a před příchodem Kristovým jakoby Bůh už nebyl v duchovním nitru člověka doma, zůstává jen latentně; jsou to jen chabé odlesky a zbytky toho, co bylo před Adamovým hříchem. Je to duchovní prostor lidské bytosti, nad kterým Bůh předal plnou vládu člověku, a ten svou moc použil, aby odtud Boha vystrnadil. (Námitka: vždyť byli i v době před příchodem Krista na světě zbožní lidé. Ano, jenže i v nich Bůh působil jakoby z vnějšku, nikoliv z nitra.) To se okamžitě projevuje na stavu lidstva - před potopou i po ní.
Když člověk už zakusil dost bolesti z prázdnoty ve svém nitru, uprostřed zimy lidských dějin, v nejhlubší noci lidského pádu, nastoupil čas, kdy je vše připraveno k tomu, aby se Hospodin mohl vrátit na tato pustá místa, do propasti, která zela v lidském srdci. Tato nejposvátnější místa stvoření se kdysi, po odchodu lidí z ráje, stala doupětem strašidel, údolím děsu a hrozným brlohem běsů. Boží oltář v člověku byl zpustošen. Při svém vtělení do člověka Bůh přichází, aby se na tato místa vrátil.
Smysl vtělení je tedy spojen s lidskou svobodou, vírou a cestou tvůrčího sjednocování se s Bohem. To jsou vlastnosti lidství a žijí v každé lidské osobě. Vtělení do věci či do zvířete, které není osobou, je absurdum.
Všichni víme, s jak vysokou frekvencí se setkáváme všude s narážkami na podobnost člověka a zvířete. Mimochodem - tak masivní proklamace evolučního materialismu je záležitostí posledních asi tak deseti let. Chcete-li se podívat na dokumentární film o přírodě, jde-li o nový film, pak nejfrekventovanější slovo komentáře je "evoluce". Taková mozková masáž nebyla ani za komunistů, kdy většinu z toho, na co se ještě dalo v TV dívat, tvořily právě přírodovědné filmy.Stojíme tváří v tvář masivnímu rozumářství, jemuž dal ďábel se souhlasem člověka takovou duchovní sílu, že v teorie a názory, které by lidé ještě před pár stovkami let považovali za naprostou šílenost, věří drtivá většina naší vzdělané společnosti jako v nezpochybnitelnou a bezpečně prokázanou pravdu. A tomuto bláznovství podřizují své uvažování.
Nejčastěji se však setkáváme s hledáním podobnosti člověka a zvířete tam, kde jde o to ospravedlnit lidské pudy a vášně, či lépe řečeno - osvobodit lidi ode všech morálních omezení a pout - ke svobodě bezuzdné živočišnosti či - lépe řečeno - do otroctví nejhrubších tělesných vášní.
Proto je tak hrozné, že dokonce i mnoho současných křesťanů ztrácí odvahu hájit křesťanskou a biblickou kosmologii a světonázor svatých Otců. Křesťan by se neměl nechat svést kouzlem nějaké rozumářské teorie, nýbrž by měl vždy a vše posuzovat podle ovoce, jaké to nese, jak nás učí Ježíš Kristus v evangeliu.
Tato doba je taková, že každého, kdo by ještě chtěl věřit v Bibli, prohlašuje za blázna a nepřítele pokroku, staví ho na pranýř všeobecného výsměchu a mrská ho bičem spleteným z fantaskních vědeckých teorií, které však často nesplňují základní a všeobecně uznávaná pravidla vědeckosti (např. ověřitelnost opakovatelným experimentem, vyvrácení protiargumentů či důstojné vyrovnání se s kritikou stejně vzdělaných kolegů).
Proč vlastně dávají démoni evoluční teorii takovou duchovní sílu, že lidé tváří v tvář tak nesmyslné hypotéze, která nedává smysluplnou odpověď na základní lidské otázky, přestávají přemýšlet? Strom poznáte po ovoci, praví evangelium. Domnívám se, že na dnešních lidech je to zřetelně vidět: vtlučete-li člověku, že se samovolně vyvinul z opice, ztratí pak jednak víru ve Stvořitele a potažmo ve Spasitele, a ztratí sebeúctu.
Z teologického hlediska vidíme, že za útokem materialismu vedeným proti biblické víře v zásadní odlišnost člověka od zvířete, je ještě něco hlubšího. Je to útok na podstatu lidské osoby. Je to snaha učinit z lidských osob pouhé stádo jedinců. To zásadní, čím se liší každý člověk od zvířete, je skutečnost, že je osobou (pojem "osoba" je ve vlastně souhrnem všeho, čím Bůh odlišil člověka od zvířete a v čem tkví Boží obraz v člověku). V materialistickém světonázoru se člověk stává pouhým jedincem, tj. jedním z mnoha, kusem ze stáda, a podle toho se s ním zachází. V pojmu "osoba" je obsažena veškerá vznešenost člověka. Za termínem "jedinec" se neskrývá nic.
Křesťanů, kteří se snaží smířit tento duchovní útok na Boží zjevení s Biblí, se můžeme otázat: Jestliže Bůh stvořil člověka ze zvířat, kdy se v člověku objevila duše? Přišla duše do vyvíjecího se zvířete náhle nebo po kouskách? Nebo jinak: Kdy se stalo zvíře tím, o čem se píše v Bibli, že je podle Božího obrazu a podoby? Co vlastně odlišuje člověka od zvířete? Nebo se stal zázrak a na jakési stádo opic někde v pravěké buši sestoupil Duch Svatý a změnil je na lidi? To jsou vážné otázky.Právě vánoční svátky nádherně ukazují zásadní odlišnost člověka od zvířat. Člověka na sebe oblékl Boží Syn. Svátky Narození Páně jsou silným pramenem, z něhož lidé mohou v každé (a zvláště současné) době načerpat ztracenou sebeúctu.
V případě těchto liberálních křesťanů, musíme dát zapravdu základní výtce, kterou nám činí muslimové: "Křesťanství jde s dobou; podbízí se lidem. (Liberální) křesťanství nezaručuje neměnnost, která je základní vlastností Božího zjevení." Ano, islamisté mají v tomto pravdu. Náboženství, které se mění podle doby, je vynálezem lidským, nikoliv darem Božím, to chápe každý a není k tomu potřeba žádné vysoké teologické vzdělání. Tato cesta je sice široká a pohodlná, ale vede křesťanství do hrobu.
Dotkli jsme se jednoho z důvodů, proč pro vzrůstající počet západních lidí ztrácí křesťanství přitažlivost a konvertují k islámu. Dnes se uprostřed naší materialistické civilizace objevují lidé, kteří si žádají opravdové náboženství, které je mj. konstantní. Je jakousi konstantou, o kterou se lidé mohou opřít, které se mohou zachytit a nebýt unášeni proudem času kdovíkam. U západního křesťanství zřetelně vidíme, jak se proměňuje v průběhu doby a zvláště v posledním století. A čím dále tím rychleji. Tam už žádnou konstantu nenajdeme. Dokonce i Bible, o které bychom předpokládali, že alespoň ona bude nějakým pevným záchytným bodem všeho křesťanstva, je vykládána nejrozličnějšími způsoby, překládána do našich jazyků nejroztodivnějšími metodami a v poslední době dokonce editována. Otevřeně se dnes už v západních církvích hovoří o potřebě změn v Bibli - čili o nutnosti vypustit z Bible některé pasáže (např. proti homosexualitě apod.). Takové křesťanství je možná přitažlivé pro duchovně povrchní lidi, kteří si slibují najít v církvích spíše sociální než náboženský rozměr (dobrou partu, společenství, různé vzrušující akce, pěknou muziku, sociální zázemí a kontakty atd.) Na tento proud zcela zřetelně vsadili katolíci, kteří se snaží představovat sami sebe jako "církev pro mladé" či jako "náboženství mládeže". Sociální, kulturní a intelektuální požadavky soudobé mládeže se staly hlavním formujícím vlivem vytvářejícím současnou podobu katolické církve a jejího života (dokonce i bohoslužeb).
Většinou se eufemisticky říká, že církve musejí jít z dobou. Tím se však jen na růžovo lakuje skutečnost, že západokřesťanské církve rezignovaly na věrnost původnímu křesťanskému podání a vsadily na styl neustálé proměny své nabídky dle dobových požadavků. A to přece není nic jiného než podbízivost... Kdybychom chtěli být trochu tvrdší, pak bychom docela dobře mohli rozhovořit o tom, že ta neustálá upocená snaha dokazovat světu, že i cosi takového jako církev může být společnosti nějak užitečné, vypadá z náboženského zorného úhlu prostě trapně. Náboženství nic nedokazuje, ale uctívá Boha, resp. spojuje člověka s Bohem. Nepotřebuje dokazovat, že je lidem k něčemu dobré, prostě tu je.
Uprostřed světa naplněného materialistickou propagandou, která se dobře stará, aby lidé co nejčastěji četli v novinách, kolik genetického kódu má člověk společného se šimpanzem nebo třeba s banánem, stojí Církev a zvěstuje, že člověk byl Bohem stvořen jako hotový a že Boží Syn se před pouhými dvěma tisíci let narodil jako člověk, aby tím spojil lidství s Bohem.
Člověk nebyl přiveden z nebytí v bytí, aby žil jako zvíře, ale ke společenství s Bohem. K tomu měl člověk některé vlastnosti společné s Bohem. Hříchem se však Adam a jeho potomstvo dostali do stavu, v němž většina lidských vlastností je odlišná od Boha. Nejmarkantnějším příkladem je smrtelnost. Boží Syn se rodí jako Syn člověka, aby tuto - od Boha odlišnou - vlastnost přijal na sebe a člověku tím dal nesmrtelnost, vlastnost patřící Bohu. Moderním jazykem řečeno: je to taková "výměna vlastností". Člověku se vrací to, co již kdysi měl (při své genesi byl člověk určen pro nesmrtelnost), zatímco Bůh přijímá to, co ještě nikdy neměl. Bere na sebe něco, co nestvořil, co je mu cizí. (»Bůh neučinil smrt« — říká kniha Moudrosti.) Nevídané, hrozné; leč pro nás šťastné.
Tedy závěrem
Bůh se stal člověkem. Když člověk na začátku starého věku hříchu opustil Boha, tak se Bůh vydal za ním. Celé lidské dějiny před Kristem, zvláště dějiny Božího lidu, jsou Boží laboratoří, ve které je připravován příchod Spasitele. Při Božím vtělení je ze strany Boha opět navázáno vše, co člověk zpřetrhal. Kristus vzal naše duše do své duše, přijal naše tělo a stal se naším příbuzným. Co může být většího? Poselství svátků Narození Kristova staví naléhavou otázku: Co na to řekneš? Jak odpovíš?
Zobrazit příspěvek č. 289 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 1. 2008
Z tisku - bohoslužby v Moskvě na svátek Narození Páně
Podle údajů Moskevského patriarchátu (MP) navštívil vánoční bohoslužby v Moskvě přibližně milión lidí
Zároveň MP zpochybnil statistiku návštěvnosti chrámů v hlavním městě, kterou uveřejnily organizace ochránců lidských práv. "Tyto počty jsou výrazně sníženy. Jsem pokaždé překvapen, odkud se takové cifry berou, a nechápu, s jakým cílem jsou zveřejňovány," prohlásil vedoucí tiskové služby Moskevského patriarchátu.
Zdroj z organizací ochránců lidských práv dříve sdělil agenturám, že vánoční bohoslužby v centru města navštívilo 57 tisíc Moskvanů. Později se tento údaj dostal do celkového součtu, podle něhož v zemi navštívilo vánoční bohoslužby 2,3 milionu věřících. "To je zcela absurdní údaj. Znamenalo by to, že v každém chrámu bylo průměrně sto lidí. Ve skutečnosti jsou chrámy na Paschu i na svátky Narození Páně naplněny tak, že se do nich nedostaneš," prohlásil vedoucí tiskové služby MP.
(Rádio Radoněž)
Zobrazit příspěvek č. 288 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 1. 2008
Nové kalendárium
Kalendář na rok 2008
Nový kalendář v PDF na www.pravoslav.or.cz/kalendarium.
Papírovou verzi pošlu těm, kteří ji maji objednanou, během týdne. (Doufám ;-)
Zobrazit příspěvek č. 287 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 12. 1. 2008
28.výročí zesnutí archim. Andreje (Kolomackého)
Pravoslavná církevní obec v Rumburku
zve srdečně i letos všechny duchovní a věřící
na slavnostní svatou liturgii u příležitosti
28.výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého).
Službu povede Jeho Blaženost + Kryštof,
arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.
Začátek v sobotu 16.února 2008 v 10.00 hod..
Otce duchovní prosím, aby vzali svá roucha zlaté barvy.
Zároveň prosím ty z vás, kteří nepojedou přímo s vladykou metropolitou, aby alespoň do předcházejícího čtvrtka dali libovolným způsobem vědět o svém příjezdu.
Děkuji za pochopení.
S přáním všeho dobrého a v očekávání společné modlitby za celou farnost
jer.Antonij Drda
Zobrazit příspěvek č. 286 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 1. 2008
Z tisku
Patriarcha Alexij II. vyzval zasvětit rok 2008 svatému Janu Kronštadtskému
Letos je to sto let od jeho zesnutí. Svatý Jan byl již za svého života objektem velkého uctívání od tzv. "joannitů", z nichž mnozí zahynuli v bolševických lágrech. Sv. Jan prorokoval Rusku zkázu, zřekne-li se cara. Za sovětské éry bylo proto jeho jméno skoro zakázáno. Přesto se mnozí odvážili přicházet k monastýru na řece Karpovka v St. Peterburgu, aby se tam poklonili památce budoucího svatého před výklenkem, kde se periodicky objevoval sotva znatelný obraz postavy nějakého starce oblečeného v bohoslužebném rouchu s kalichem. Často sem byly kladeny čerstvé květiny. Jeho ostatky se podařilo najít až těsně před jeho svatořečením na místním sněmu Moskevského patriarchátu v r. 1990 (Ruská zahraniční církev ho kanonizovala už v r. 1964). Následně začala obnova monastýru na Karpovce.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 285 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 1. 2008
Z tisku - betlémské jesle
Jesle Ježíše Krista, které jsou přechovávány v římské bazilice Santa Maria Madjore, se začínají rozpadat.
Veliká křesťanská svátost, desky z javorového dřeva, z nichž byly podle tradice zhotoveny jesle, do kterých byl položen Ježíš Kristus, se začínají rozpadat. Sdělil to křesťanům kostelník baziliky. Již v prošlém roce byl zaznamenán zhoršující se stav této uctívané relikvie.
Bez ohledu na tato zjištění byla kolébka i nadále uchovávána v pozlacené schránce, kde už byla dlouho. Až letos se experti rozhodli restaurovat památku.
Podle tradice byly javorové desky nalezeny ve Svaté zemi v 1. století., ve 4. nebo 5. století byly převezeny do Říma.
RIA Novosti; Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 284 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 1. 2008
Z tisku - pozdrav do Ruska
Papež pozdravil pravoslavné "starostylníky" s Narozením Kristovým
Všechny, kteří slaví tento svátek podle juliánského kalendáře, pozdravuje papež Benedikt XVI. Pontifikus zdůraznil, že liturgická různorodost svědčí o mnohotvářnosti světové církve a její služby pro rozšíření evangelia Kristova.
Papež se k věřícím obrátil z okna svého kabinetu obráceným na zaplněné náměstí sv. Petra. Diplomatickými kanály poslal osobní pozdrav ruskému patriarchovi.
(Angelus Domini)
Zobrazit příspěvek č. 283 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 1. 2008
Z tisku - církev proti vánočním pověrám
Pravoslavná církev vyzývá nevěnovat se "vánočnímu" hadačství a věštění
Běloruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu důrazně vyzývá nevěnovat se o Vánocích věštění a lidovým hadačstvím, protože takové věci jsou těžkým hříchem a vyvoláváním běsů.
Podle lidových pověr jsou svátky Narození Kristova příhodným časem pro všechny druhy čarování. Křesťanská církev něco takového kategoricky odmítá a připomíná, že všechny druhy věštění a čarování jsou již od starozákonních dob považovány za hřích. "Následky takového čarování jsou zhoubné nejen pro duše i těla, ale i pro společnost jako celek. ... Církev něco takového v principu odmítá. ... Hvězda, která se zjevila při Narození Páně, je projevem Boží energie a zrušila veškerou astrologii..."
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 282 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 1. 2008
Z tisku - nový chrám v Čechách
Chrám piva v Žatci
V malém městečku nedaleko Prahy bude brzy neobvyklá zajímavost. V průmyslové zóně tam bude postaven chrám piva, jehož dominantou bude místo kostelní věže čtyřicetimetrový "pivní maják" viditelný ze všech míst města. Při komplexu bude stát i malý pivovar s restaurací, kde se bude čepovat místní pivo.
(Credo.ru MIGnews.com)
(O České republice píší v pravoslavných zemích církevní média jen málokdy. Ale když už se o nás něco do těchto informačních zdrojů dostane, tak to většinou stojí za to; pozn. překl.)
Zobrazit příspěvek č. 281 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 1. 2008
Tropar svátku
Narození Kristovo

neboť ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!
(Tropar svátku Narození Páně)
Panna dnes Nadpřirozeného rodí,
a země skýtá Nedostupnému jeskyni.
Andělé s pastýři Ho oslavují
a mudrci spolu s hvězdou putují.
Neboť se pro nás narodilo
Děťátko malé, předvěčný Bůh.
(Kondak svátku Narození Páně)
Další posvátné hymny ke svátku Narození Páně v PDF
Zobrazit příspěvek č. 280 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 1. 2008
Neděle svatých Otců
Neděle před Narozením Kristovým
1 Kniha rodu Ježíše Krista syna Davidova, syna Abrahamova.
2 Abraham zplodil Izáka. Izák pak zplodil Jákoba. Jákob zplodil Judu a bratří jeho.
3 Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar. Fáres pak zplodil Ezroma. Ezrom zplodil Arama.
4 Aram pak zplodil Aminadaba. Aminadab pak zplodil Názona. Názon zplodil Salmona.
5 Salmon zplodil Bóza z Raab. A Bóz zplodil Obéda z Rut. Obéd pak zplodil Jesse.
6 Jesse zplodil Davida krále. David pak král zplodil Šalomouna, z té, kteráž někdy byla žena Uriášova.
7 Šalomoun zplodil Roboáma. Roboám zplodil Abiáše. Abiáš zplodil Azu.
8 Aza zplodil Jozafata. Jozafat zplodil Joráma. Jorám zplodil Oziáše.
9 Oziáš pak zplodil Joátama. Joátam pak zplodil Achasa. Achas zplodil Ezechiáše.
10 Ezechiáš pak zplodil Manasesa. A Manases zplodil Amona. Amon pak zplodil Joziáše.
11 Joziáš pak zplodil Jekoniáše a bratří jeho v zajetí Babylonském.
12 A po zajetí Babylonském Jekoniáš zplodil Salatiele. Salatiel pak zplodil Zorobábele.
13 A Zorobábel zplodil Abiuda. Abiud pak zplodil Eliachima. Eliachim zplodil Azora.
14 Azor potom zplodil Sádocha. Sádoch zplodil Achima. Achim pak zplodil Eliuda.
15 Eliud zplodil Eleazara. Eleazar zplodil Mátana. Mátan zplodil Jákoba.
16 Jákob pak zplodil Jozefa, muže Marie, z nížto narodil se JEŽÍŠ, jenž slove Kristus.
17 A tak všech rodů od Abrahama až do Davida bylo rodů čtrnácte. A od Davida až do zajetí Babylonského rodů čtrnácte. A od zajetí Babylonského až do Krista rodů čtrnácte.
18 Jezukristovo pak narození takto se stalo: Když matka jeho Maria snoubena byla Jozefovi, prve než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého.
19 Ale Jozef muž její spravedlivý jsa, a nechtěv jí v lehkost uvésti, chtěl ji tajně propustiti.
20 Když pak on o tom přemyšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest.
21 Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.
22 Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího:
23 Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.
24 Procítiv pak Jozef ze sna, učinil, jakož mu přikázal anděl Páně, a přijal manželku svou.
25 Ale nepoznal jí, až i porodila Syna svého prvorozeného, a nazvala jméno jeho Ježíš.
(Matouš 1. kapitola)
Poslední neděli před svátkem Narození Páně se ve všech pravoslavných chrámech čte první kapitola z Matoušova evangelia, kde je vypsána ta dlouhá řada jmen - tělesných předků Spasitelových.
Je to rodokmen Božích vyvolenců, který patří celému lidstvu a potažmo každému z nás. Poslední neděli před svátky Narození Kristova je každý zván aby v nové síle uvědomil lidskou důstojnost. Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a ke své podobě, člověk byl učiněn ke společenství s Bohem - to je cíl a smysl lidské existence - kvůli tomu jsme byli povoláni nebytí v bytí. Nyní jsme dokonce příbuznými s Bohem samotným. Jsme v jeho rodě, jsme v jeho pokolení, jeho lid. Každý z nás se narodil, aby byl králem, aby náležel královském rodu Kristovu.
V postní době před svátkem Narození měl každý z nás nově pochopit svou hříšnost, svoje odpadnutí od Boha, protože Bůh nepřichází spasit spravedlivé ale hříšníky. Tím, že se Bůh stal člověkem, a jeho síla a láska je nepřemožitelná a nic pro Něho není nemožným, pozdvihuje ty, kteří upadli do démonského zajetí. Uvádí je k důstojnosti, kterou člověku dává blahodať.
Dnešní rodopis ukazuje, že Ježíš Kristus nevpadl do dějin lidského pokolení jako meteor. Jeho narození není náhodné, je to prozřetelná Boží milost. Ježíš Kristus je tím, jehož předkové jsou plně lidští. Jeho příchod byl připravován v průběhu všech věků, dokud nepřišla plnost času a dokud se v lidských generacích nenalezla bytost tak čistá, která by se mohla stát příbytkem Božím, do něhož se schoulí předvěčný Bůh, jemuž celý vesmír slouží za podnoží jeho nohou. Přesvatá Panna Marie.
V západních „biblických filmech“ je většinou ukazována postava Panny Marie jakožto co nejobyčejnější dívka. Jenže takových „obyčejných děvčat“ jsou plné lidské dějiny. Jestliže Panna Marie byla vyvolena, aby se stala Boží Matkou, tak asi zase tak obyčejná nebyla, že?
Rodopis Ježíše Krista byl v evangeliích zaznamenán a je slavnostně předčítán při bohoslužbách, abychom si připomínali, že celá historie vyvoleného Božího národa (a vlastně celá historie lidstva od pádu Adama) - a zvláště ode dne, kdy Bůh povolává Abrahama, - je zacílena právě k narození Božího Syna.
Ze samotného rodopisu lze vyvodit, že to není v plném slova smyslu rodokmen Ježíšův. Vždyť soupis předků v této knize rodu vede k Josefovi a Josef nebyl tělesným otcem Ježíšovým, jak se zřetelně píše v evangeliu hned po výčtu jmen předků. Josef však přijal Ježíše za svého syna (což bylo ve starozákonní době důležitější než fyzické otcovství; viz něco podobného např. Mat 22,24) a především - Pán přijímá Josefa a všechny lidi, jejichž jména jsou v knize rodu uvedena, za své předky.
V tom tkví veliká úloha Josefova. Tím, že uposlechl Boží pokyn a přijal těhotnou Marii i dítě, které se z ní narodilo, za své, umožnil Pánu Ježíši, aby On pak přijal za své všechny předky Josefovy a potažmo přijal za své příbuzné všechno lidstvo, které celé pochází z jedněch rodičů.
Ani my nejsme krevními tělesnými potomky Pána Ježíše. Přesto nás nazývá svými příbuznými a svými dětmi. Jsme adoptováni darem Jeho blahodati. Narozením Kristovým jsme všichni vstoupili do příbuzenství s Bohem.
Jména v rodopisu jsou svědectvím, že se Kristus rozhodl přijmout všechny předky spravedlivého Josefa, čili ty, z nichž se nenarodil, leč které pozdvihuje do hodnosti svých předků, předků Mesiáše. V rodokmenu se setkáváme se jmény nejdůstojnějších svatých lidí, kteří ze všeho nejvíce milovali Boha a dobro. Takovými byli Abraham, Isák, Jákob a dal. Jsou tam i jména lidí, o nichž není nic známo. Nezůstavili v historii žádnou zřetelnou stopu - dobrou ani špatnou. Těch je většina. Lidské dějiny jsou plné takových lidí. O celé řadě zde uvedených neznámých lidí nám svaté Písmo neříká nic - kromě jmen.
Ohromující je, že se v rodokmenu Spasitelově setkáváme se jmény lidí, kteří spáchali nejhanebnější těžké hříchy: smilstvo, vraždu a modlářství. Protože však Bůh byl jedinou nadějí a smyslem života, pokračovali - i přes své hříchy - na cestě k Bohu; padali a pokáním zase vstávali - a s nimi kráčíme k Bohu my všichni. A tak začíná Matoušovo evangelium, hned v úvodních slovech rodopisu, jako dobrá zpráva pro všechny lidi. Bůh, který se stal člověkem, i takové hříšníky přijímá jako své příbuzné. Ať pocházíš z jakéhokoliv prostředí a s jakýmikoliv hříchy. Všechny, bez výjimky, Kristus přijímá. Víme přece, že se Kristus nazývá „synem Davidovým“; a to nejen pro Davidovu lásku k Bohu, nejen kvůli jeho mírnosti, leč i proto, že se David nevyvaroval vážných hříchů.
Hoře nám bylo by, kdyby do seznamu předků Kristových započteni byli pouze lidé, jimiž ve víře a čistotě nic nelze vytknout, kdyby náš Bůh byl pouze Bohem Abrahama, Isáka a Jákoba. Cítili bychom pak, že jeho život není naším životem. Avšak není tomu tak! Máme velikou naději.
Před Narozením Páně nám církev o Kristu tak dobře připomíná: byl tělem z našeho těla, byl z nás, bere na sebe hříchy svých předků i hříchy naše. Se slzami lásky a vděčnosti přibližujeme se k prameni naší radosti. Čteme dějiny mužů a žen vypsanou v Bibli a nacházíme v ní svůj vlastní život. Jsou to dějiny popisující, jak je člověk Bohem přijímán za syna, dějiny odpuštění člověku.
Připravit se na svátky Narození Kristova to značí připravit se na přijetí daru od Boha - jeho lásky, jeho odpuštění, jeho příbuzenství. Připravit se na Toho, jehož žádný člověk neodstrašuje, žádný hřích neodpuzuje, žádný hříšník není tak hrozný, aby nad ním „zlomil hůl“. Když přišel do světa, vzal na sebe osudy všech lidí, hříchy všech lidí, život a smrt všech lidí.
Přinesme právě narozenému Božskému Dítěti zlato, kadidlo a myro, jak nás církev vybízí v bohoslužebných hymnech, čili naši víru, naději a lásku. A naše díky a chválu za všechny, s nimiž se rozhodl přebývat ve věčném příbuzenství.
(Přeloženo dle promluvy Alexandra Šargunova)
Zobrazit příspěvek č. 279 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 1. 2008
Neděle o deseti
29. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení desíti, z nichž jen jeden díky vzdal
11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."
(Lukáš 17)
Někteří vidí v dnešním čtení jinotajné poukázání na zákon desetiny.
Po přečtení tohoto evangelia bych mohl začít např. takhle: Mám pro vás dvě zprávy. (Znáte, jak se to tak obvykle říká.) Jedna je dobrá a jedna špatná. Tak kterou chcete dřív? Začneme nejdříve tou špatnou, abychom skončili optimisticky.
Tedy špatná zpráva:
Jen desetina těch, kteří se dozví o Bohu, uvěří ve svém srdci a stane se křesťany a dá se pokřtít. Jen desetina z křesťanů bude spasena. V tomto smyslu hovořil i sv. Jan Zlatoústý, který jednou prý pronesl před zcela zaplněným chrámem v Konstantinopoli: „Jen desetina z vás bude spasena, ostatní budou potravou peklu.“ Můžete si o tom myslet, co chcete, ale zároveň mějte na paměti, že sv. Jan Zlatoústý nebyl nějaký fanatický sektář, ale byl to člověk, který měl duchovní poznání a zjevení od Boha. Takže je potřeba být opatrný a nemyslet si „ani náhodou“, že by pouhá příslušnost k Církvi, ba ani navštěvování chrámu samo o sobě, dávalo nám jistotu spásy. Ostatně, farizeové bývali v chrámu „pečení vaření", a přesto na nich Pán Ježíš nenechal „nit suchou“. Co k tomu dodat? Lásky a pokání je potřeba.
K tomuto výkladu nás mj. opravňují nějaké náznaky prosvítající mezi řádky dnešního evangelia. Ti malomocní lidé k Ježíši nevolají: „Uzdrav nás!“ ale „smiluj se!“ V tom někteří otcové spatřují znamení jejich slabé víry. Ze stejné důvodu ti malomocní nazývají Krista Pána pouhým „učitelem". Proto je Pán neuzdravuje přímo a hned, ale posílá je ke knězi - což je ve starém zákoně obvyklá procedura. A jestli malomocenství je v alegorické rovině výkladu evangelia obrazem duše rozkládající se hříchem, pak se zde hovoří o těch hříšnících, kteří jsou nejen obtíženi přestupky, ale už dokonce i skomírá jejich víra. Pouze jeden z deseti takových lidí opravdu uvěří, a skrze pokání se vrátí k Bohu a vzdá mu díky.
Než, opusťme alegorickou jinotajnou rovinu výkladu Písma a zkusme trochu promyslet tu rovinu praktickou, dějovou; zjistíme pak, že se před námi vynořila zajímavá otázka. Jak vlastně asi uvažovalo těch devět, když po cestě za kněžími zjistili, že jsou „z čista jasna“ zbaveni malomocenství? Proč se u-všech-všudy nevrátili hned zpět k Ježíši, aby to s ním třeba ještě nějak probrali? A proč se vrátil zrovna ten, který byl Samaritán. Ti, co se nevrátili, považovali za důležitější navštívit chrám a ukázat se kněžím, jak předepisovaly starozákonní rituální předpisy, aby mohli být prohlášeni za očištěné a skrz naskrz zdravé. Je to vlastně tuze zajímavá situace. Malomocný se setká s Ježíšem, ten ho pošle do chrámu, ale po cestě malomocný zjistí, že je nepochybným zázrakem Ježíšovým uzdraven. Co teď? Lépe řečeno: „Kam teď?“ Pochopili, že se v Ježíšovi Nazaretském setkali se svým Bohem? Anebo si pomysleli, že je Bůh uzdravil prostě proto, protože jdou do chrámu? Či si snad řekli: „To je, panečku, náhoda. Jdeme si takhle tudy po cestě a ejhle - jsme zdrávi“ (takhle by asi uvažovali mnozí dnešní lidé). Co tedy teďka udělat? Vrátit se a poděkovat nebo nechat Ježíše Ježíšem a raději učinit zadost rituálnímu předpisu? (Dnešní člověk by zřejmě neudělal ani jedno ani druhé, ale šel by to někam oslavit.)
Za celou touhle situací je skryt spor, který je řešen v Písmu svatém Nového zákona mnohokrát. Střet dvou velikých duchovních etap, či přechod přes zásadní dějinný duchovní zlom. Příchod něčeho, co náboženské dějiny lidstva doposavad neznaly: éry blahodati, náboženství milosti. Místo zákona blahodať, místo hrozícího trestu zvěstovaná milost. Kristus přichází, aby mj. převedl lidi ze sféry litery do sféry Ducha.
Těch uzdravených devět zarmoutilo Pána Ježíše, protože tito lidé nepochopili, že se před chvílí setkali s živým Bohem a že celá chrámová a obřadová struktura je jen stínem toho, co mělo přijít, co židé očekávali a s čím se oni tady právě setkali tváří v tvář. K čemu ještě chodit do kamenného chrámu, když mohou vrátit k Ježíši a dotknout se živého Boha? Proč pospíchat za něčím, co už skončilo, když mohou být u toho, co právě začíná?
To je velice vážné napomenutí i pro nás pravoslavné. Jak často se setkáváme s tím, že lidé chápou duchovní poklad Pravoslaví nikoliv jako něco, co osvobozuje, nýbrž s tím nakládají jako s něčím, co svazuje. Z lodě, po které se máme plavit do Božího Království, někteří učinili břemeno, které táhnou na hřbetě. Neseme pak to, co má nést nás. Farizejství je pokušením v každé době. Všechno, z čeho se skládá pravoslavné učení, tradice, zvyklosti, je tu k osvobození člověka nikoliv k jeho spoutání. Není člověk pro sobotu, ale sobota pro člověka, učí Pán Ježíš (Mar 2,27). Loď je nutná, ale je tu pro nás, aby nás nesla. Zavrhni loď, a nikam se nedostaneš. Nalož si loď na záda, a utopí tě.
A ještě jedna otázka:
V chaosu současného pokročilého duchovního soumraku se ani pravoslavní nevyhnou celkovému duchovnímu zmatení, které zachvátilo lidstvo. Dvacáté století je stoletím sporů v pravoslavné církvi; to nemá cenu skrývat. My pravoslavní, nenacházíme stejný názor na význam různých prvků posvátné tradice. I výklad učení není zcela jednotný. Někteří chápou pravoslavné obřady až magickým způsobem, jiní by nad nimi bezmála mávli rukou. Posvátná pravidla, čili kánony, jsou předmětem nekonečných a nesmiřitelných diskusí. Jedni vnášejí chaos do církevního života jejich porušováním či obcházením (jak to podobně říká náš řecký starec Chrysostomos), jiní jsou do kánonů zapleteni jak do pavučiny a nakládají s nimi jako s bezduchou literou.
Dnes se i nám, pravoslavným, často stává, že zjišťujeme, že k pravoslaví nenacházíme klíč. A proto jsou pak v církvi spory. Tím klíčem je pravoslavná duchovnost, jak je žita na místech ověřených tradicí. Dokonce i taková neduchovní doba, jakou byl závěr dvacátého století, má své duchovní velikány, autentické nositele pravoslavné duchovnosti - např. svatohorské starce athonské, ruské starce adal. Ti nás uvádějí do ducha evangelia a do dědictví svatých otců. Jedině duchovní napojení na tyto živé duchovní sloupy, které i dnes ještě stojí a nějaké budou stát až do konce světa, dá člověku duchovní orientaci a naučí ho, jak se plavit touto lodí Pravoslaví do Božího království.
Proč se vrátil právě ten Samaritán? Samaritáni měli vlastní chrám, který byl v opozici vůči chrámu jerusalemskému. Dalo by se říci, že to byla nepravá církev, vzdorocírkev - takový „synod v opozici“ či protestanti - marně o sobě prohlašující, že právě oni jsou tou pravou církví. Proklamace to byla tváří v tvář Jerusalemu vcelku komická. Přesto, právě on se vrátil. Možná, sám tušil, že samařská církev není tak docela tím, čím se snažila být, a proto bylo pro něho snazší zanechat cesty za svým knězem a vrátit se k Ježíši.
Ukazuje se tu něco podobného jako v tom příběhu s celníkem a farizejem v chrámu. Právě ti, kteří jsou podle všech platných principů, pravidel a regulí zavrženi, nacházejí někdy velice rychlou „zkratku“ k Bohu. Jako ten lotr ukřižovaný po pravici. Pravoslavná tradice o něm s úsměvem říká, že to byl nejobratnější zloděj, který byl tak šikovný a dokázal hbitě využít každé příležitosti k obohacení, že ještě v poslední chvíli získal celé nebeské bohatství a jako první ze všech lidí vstoupil do ráje (to je prostě neslýchané :-)
Tady zas máme opovrženíhodného Samaritána, příslušníka nepravé církve, a on si klidně potěší Pána více než devět zbožných židů spěchajících do chrámu. No, řekněte sami: je to možný, tohle to?
---------------------------------------
A teď ta dobrá zpráva:
Zákon desetiny nejspíš funguje i jiným způsobem, než o kterém jsme hovořili doposavad.
Podle starobylé víry, která se opírá o jeden příběh ze starého světa, má deset spravedlivých od Boha moc zachránit celý svět. (Tak věří i mniši na Athosu.) Známe jistě všichni ten výše zmíněný starobylý příběh o tom, jak Abraham smlouval s Hospodinem, kolik spravedlivých je potřeba na záchranu Sodomy a Gomory, a postupně s orientální výřečností snižoval ten počet, až skončili na desíti. Desítka lidí mohla zachránit všechny ostatní. (Gen 18,20-33)
Dodnes u židů je potřeba k modlitbě alespoň deseti lidí, kteří mohou zastupovat při bohoslužbě celou obec. Toto starobylé uvažování v duchovnější podobě přešlo i do křesťanské církve. Křesťané, kteří nemohou přijít na liturgii (např. kvůli nemoci), jsou na ní duchovně přítomni a mají na ní účast. A tak ti, kteří společně v chrámu slouží liturgii, zastupují tam vždy všechny věrné křesťany toho místa. A možná ještě více.
Anebo ještě jinak.
Abraham dobře věděl, že spravedlivý může zachránit mnoho nespravedlivců. Abraham to pokládá jasný zákon, jehož porušení je hotov vyčísti Bohu jako bezpráví. U vědomí této duchovní zákonitosti připomíná Bohu počet spravedlivců, který považuje za dostatečný k záchraně všech ostatních. Podivuje se na tím, že by Hospodin chtěl zničil město, kdyby v něm bylo padesát spravedlivců. Jestliže opravdu předpokládá, že k záchraně desítky lidí stačí, když je mezi nimi jeden spravedlivý, pak by to znamenalo, že v Sodomě žilo 500 mužů (to je na starověk počet vcelku přiměřený).
Hospodin Abrahamovu řeč akceptoval a souhlasí.
K tomu bezpráví, které je Abraham připraven Hospodinu vyčítat. Nejde tu jistě jen o bezpráví v tom smyslu, kdyby při potrestání hříšníků současně s nimi tělesně zahynuli spravedliví. Abraham zřejmě nemá na mysli, že by spravedliví chránili před Božím trestem hříšníky svou přítomností mezi nimi jako „živé lidské štíty“. Můžeme to předpokládat ze dvou důvodů. Jednak Bible nikdy neřeší jen tělesné blaho člověka, ale zjevně nebo skrytě pojednává o životě duchovním a o účasti na věčné blaženosti. A pak - z jiných míst Písma svatého víme, že před Bohem nikdo není tak spravedlivý, aby pro své „zásluhy“ měl právo nebýt počítán mezi hříšníky („... což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ Job 9,2) Jediným spravedlivým bez hříchu, který zemřel nespravedlivě, byl Ježíš Kristus.
V takovém případě by to znamenalo, že Abraham považuje za hotovou věc, že každému spravedlivému Bůh dává moc, aby jen svou zbožností - bez jakéhokoliv dalšího skutku - zachránil devět dalších lidí. (Konec konců i v knize Jób čteme, že Bůh dává Jóbovi milost odvrátit trest od tří Jóbových přátel; 42,7-9. Podobně i Mojžíš zastavil Boží hněv proti lidu Izraele. Je to odlesk moci Kristovy.)
Pokud by tam těch obyvatel bylo ještě více, pak by to znamenalo, že Bůh skrze každého spravedlivého ušetří ještě více nespravedlivých. A to není vůbec vyloučeno s ohledem na to, jak shovívavě Hospodin přistupuje na Abrahamovo „smlouvání“, při němž se postupně snižuje počet potřebný k záchraně všech. Bůh ho posléze zastaví až na minimálním požadavku desítky spravedlivých.
A když v tomto světle hledíme na těch našich deset z dnešního evangelia, pak je možné, že ten jediný, který se vrátil, zachránil v nějakém smyslu těch devět, kteří nic nepochopili...
Nechci se zde pouštět do nějakých výpočetních spekulací o počtu spasených nebo počtu spravedlivých. Rád bych naznačil něco jiného. Každý z nás, kteří věříme a víra a duchovní život jsou pro nás něčím jiným, než formalitou či magií, máme od Boha svěřeno něco velikého: pomáhat svou zbožností ostatním lidem. Možná, máme v rukách daleko více, než vůbec tušíme.
Konejme duchovní zápas s vědomím, že nebojujeme jen za sebe, ale jsou nás „zavěšeni“ i další (třeba ti, kteří se ne vlastní vinou vůbec o Pravoslaví nedozvěděli; třeba ti, kteří tak dlouho odkládali sjednocení s Církvi, až je překvapila smrt; třeba ti, kteří ne a ne se rozhodnout; třeba ti, kteří ve svém životě pokazili vše, co se jen pokazit dalo, a jsme jakýmsi tajemným řízením Božího milosrdenství právě my jejich poslední nadějí...). Možná, že právě taková myšlenka nám dá další sílu k duchovnímu zápasu ve chvíli, kdy je to tak těžké, že bychom to nejraději vzdali.
P.S.
Mimochodem, prosím o modlitbu za jistého zesnulého Chasána (není pokřtěn).
Zobrazit příspěvek č. 278 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 12. 2007
Z článku k vánoční době
Pravoslavné Vánoce, církevní obyčeje a lidové zvyky
Pro pravoslavnou církev, čili východní křesťanství, mají vánoční svátky v principu stejný obsah jako pro křesťany západní. Je to svátek narození našeho Spasitele Ježíše Krista v Betlémě. Svátky jsou to svou atmosférou i duchovní náplní radostné - vždyť se narodil Spasitel lidského rodu!
Podobně jako na Západě se i pravoslavní připravují půstem k oslavě připomínky této dva tisíce let staré (a přesto vždy aktuální) události. Říkáme mu půst Filipovský (v lidové řeči na východním Slovensku a Zakarpatí: "filipovka") a nebo u východních Slovanů "Roždestvenskij post" (čili v překladu: půst k Narození Kristovu). Jak název napovídá, začíná tento půst den po svátku sv. apoštola Filipa 28. listopadu. Tento půst není příliš přísný: jedí se totiž při něm ryby (kromě střed a pátků), takže zakázáno je maso, mléko i mléčné výroby a vejce. Půst trvá až do samotného svátku Narození Kristova.
Pro západního člověka je asi nejvýraznější odlišností pravoslavných vánočních svátků od svátků západních doba jejich oslavy. Většina pravoslavných křesťanů ve světě totiž stále zachovává starobylý juliánský kalendář, který je o 13 dní posunutý oproti našemu občanskému kalendáři. Pro běžné používání se totiž ve společnosti prosadil papežem zavedený kalendář, tzv. gregoriánský, - ten však považují pravoslavní za nedokonalý a nevhodný pro liturgické používání. Takže pravoslavné Vánoce připadají na den, kdy je na našem občanském kalendáři 7. leden.A tím se dostáváme ke způsobu oslavy svátků Narození Ježíše Krista v pravoslavné církvi. Na Východě je tato oslava znatelně hlouběji spojena s modlitbou. Vánoce jsou zde široce propojeny se svátečními bohoslužbami, kterých je tu více než na Západě a jsou podstatně delší. Pravoslavné liturgikon předepisuje pro chrámovou oslavu svátku řadu různorodých bohoslužeb, obsahujících veliké množství zvláštních svátečních hymnů, sestavených svatými uplynulých věků. Jestli v obecnosti platí pro církevní svátky v pravoslavných zemích, že kdo chce, může je prakticky celé prožít v chrámu, kde se stále děje něco nového a slouží se nejrůznější sváteční obřady, pak pro tak veliké svátky, jako jsou např. Vánoce, to platí dvojnásob.
Tento časový posun skýtá v dnešní společnosti mnohé výhody. V neposlední řadě je oddělení oslavy těchto svátků od celospolečenského shonu, zmatku a stresů. Oslavu vánočních svátků je možno rozdělit a část, která je spíše společenského charakteru, absolvovat spolu s nepravoslavným okolím, kdežto část duchovní modlitebně v klidu a tichu oslavit 7. ledna. V prvním lednovém týdnu se naši nepravoslavní spoluobčané teprve postupně vzpamatovávají z novoročního bujarého veselí, a v této poklidné době může pravoslavný křesťan meditativně duchovně hledět na rodícího se Krista Pána a oslavovat jeho narození ve svém srdci.
Některé sváteční bohoslužby jsou však nejdůležitější a zúčastňuje se jich většina věřících. Připadá-li štědrý den (předvečer svátku) na všední den, pak se koná nejstarobylejší z běžně používaných bohoslužeb - liturgie sv. Basila Velikého (žil ve 4. století), která se slouží jen desetkrát do roka. Touto bohoslužbou, před kterou je předepsán celodenní nejpřísnější půst (nesmí se nic jíst ani pít), začíná svátek Narození Kristova. Tam, kde se koná tato bohoslužba podle starobylé tradice až večer, to znamená strávit Štědrý den v nejpřísnějším půstu. Vlastní den svátku začíná jitřní bohoslužbou, po níž následuje Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého se svatým přijímáním. Po všechny sváteční dny se koná ráno liturgie s přijímáním, a večer pak kratší bohoslužba s obětováním kadidla. V pravoslavných monastýrech i na některých farnostech v pravoslavných zemích se koná ještě celá řada zvláštních svátečních obřadů (např. všenoční bdění, žehnání chleba, vína, oleje a pšenice, dále průvody atd.), jichž se přichází účastnit množství pravoslavných věřících.
V chrámu je uprostřed umístěna sváteční ikona, zobrazující Narození Kristovo, hojně ozdobená květinami. V pravoslavných zemích neznají betlem, ale u nás někteří pravoslavní do svých chrámů klasický český betlem umísťují. Podobně akceptovali čeští pravoslavní křesťané stromeček s dárky. Ozdobený vánoční stromeček s rozsvícenými svíčkami je pozoruhodně výstižný obraz biblického stromu života, od něhož byli duchovní prarodičové lidstva Adama a Eva vyhnáni a k němuž nám příchod Spasitele znovu otevírá přístup.
Stejně běžné je, že v českých pravoslavných chrámech zpívají i české koledy. V pravoslavných zemích lidé pějí mnoho zbožných vánočních písní. Na některých místech zlidověly i některé nejslavnostnější sváteční liturgické modlitební hymny, které se pak zpívají nejen v chrámu při bohoslužbách, nýbrž i v domácnostech a při společných setkáních apod. Stejně tak analogicky k českým lidovým tradicím existuje v pravoslavných zemích nepřeberné bohatství různých lidových obyčejů, zvyklostí a rodinných obřadů.
Sváteční hostina měla původně symbolický význam - mělo se okusit ze všech plodů země (stolování tedy mělo náboženský, rituální charakter). Na Ukrajině se dodržuje zvyk dvanácti (někde devíti) chodů pokrmů.
Koledování, které se zachovalo i u nás, je starobylým biblickým zvykem - původně bylo určeno pro chudé, aby v tyto sváteční dny nikdo netrpěl nouzí. Dnešním lidem koledníci připomínají, že se o své bohatství mají dělit s těmi, kdo trpí nedostatkem.
Po celé sváteční období Narození Kristova trvající deset dnů není žádný půst (ani ve středu a v pátek) a věřící se vzájemně zdraví svátečním pozdravem: "Kristus se rodí," na který se odpovídá: "Oslavujte ho!"
Dárky, které si místní pravoslavní dávají ve stejnou dobu jako okolní společnost, se však v pravoslavných zemích (např. v Rusku či v Řecku) rozdělují až v předvečer Nového roku. Tomuto dni se v Řecku říká "Den sv. Basila". V předvečer tohoto dne se opět zpívají koledy jako na svátek Narození Kristova.
Po vánocích tedy řecké děti netrpělivě očekávají Nový rok (Protohronia), protože tehdy jim sv. Basil bude dávat dárky. (Sv. Basil Veliký, agios Vasilios, arcibiskup Kesareje Kappadokijské, + 379; svátek má právě 1. ledna.) Dárky zde udílí sv. Basil, který je pro Řeky tím, kdo je santa Klaus (čili sv. Mikuláš) pro západní svět.
Řekové chápou Nový rok jako šťastnou událost, a proto mají obyčej zkoušet v tento den štěstí ve hře. Státní loterie zvyšuje výhry. Lidé hrají všemožné stolní hry na všech místech - po kavárnách, klubech i v domech po celé zemi. Doma se hrají hry už v předvečer Nového roku a čeká se při tom na přelom roku. Sázky je však zvykem držet nízko, protože se jedná o přátelskou zábavu a ten, kdo prohraje, není smutný.
Další řeckou zvláštností je novoroční koláč (Vasilopita) se zlatou mincí. Pečení Vasilopity je jedním z mála pravěkých obyčejů, které ještě přežily do současnosti. Kdysi byly připravovány sladkosti a koláče s mincí uvnitř při svátcích Kronia (od pohanského boha Kronos /Chronos/, který byl v Řecku uctíván) a při římských saturnáliích. Koláč s utajenou mincí se slavnostně krájel a rozdával přítomným. Ten, kdo dostal kousek koláče, v němž byla mince, měl být největším šťastlivcem ze všech přítomných. Pravoslavná tradice kombinuje tento zvyk s Novoročním koláčem. V novoroční noc se všichni shromáždí, aby společně čekali, až bude na samém začátku nového roku krájena Vasilopita. Když přijde čas, otec rodiny začíná se slavnostním obřadem krájení koláče. První kousek je pro Krista, druhý pro dům a ostatní kousky pro každého z přítomných. Ten, kdo dostane kousek s mincí, bude šťastlivcem roku!
Svátky vánoční se bezprostředně spojují s dalším velikým svátkem (v pravoslavných zemích s celonárodní účastí): Zjevení Páně, při němž se oslavuje křest Pána Ježíše v řece Jordán. Podle juliánského kalendáře je to 19. ledna. Svátku se krátce říká Zjevení (Epifanie) nebo "fota" (světla).
První oslava se děje v chrámu v předvečer svátku, kdy se zde světí voda. Pak kněz obchází domy věřících, chodí od domu k domu s křížem a svazkem vonných bylin. Projde každým bytem a vonnou ratolestí kropí dům svěcenou vodou, čímž žehná všechny prostory příbytku. Starým zvykem v Řecku je připravovat na předvečer svátku tzv. "kolivo" (vařená pšenice s kroupami či hrachem). Kolivo v tento den jedli nejen lidé, ale dávali jej jíst i svým zvířatům a věřili, že tím získají dobré zdraví a štěstí pro své domovy.
Největší oslava se však koná v samotný den svátku Zjevení. Utvoří se dlouhý průvod, který se ubírá tam, kde je poblíž v kraji nějaká voda: řeka, moře, jezero či vodní nádrž. V čele průvodu jsou neseny ikony cherubínů, následuje kněz oděný do nejkrásnějších svátečních bohoslužebných rouch, pak kráčejí důležité osobnosti a za nimi všichni ostatní lidé. Ve větších městech je procesí složitě připravováno, doprovázeno hudbou a vojenskou čestnou stráží. Na konci ceremonie kněz po modlitbách vhazuje kříž do řeky (či do moře) a tím žehná vodu. A pak - všichni, kdo si troufnou (většinou mladíci), skáčou do vody, která je obvykle ledová, a soutěží, kdo první na dně najde kříž a vrátí jej knězi. Tomu, kdo kříž vynese zpět nad hladinu, se dostane zdraví a štěstí na celý rok!
V Rusku tomuto svátku říkají Bogojavlenije a za účelem svěcení vody vyřežou otvor v ledu a hned po posvěcení vody do ní mnozí naskáčou, ač tam bývají v tuto dobu třeskuté mrazy. Zde posvěcenou vodu si pak věřící odnášejí domů. Po celý rok vydrží tato svěcená voda zázrakem čerstvá i bez jakékoliv konzervace.
Přes veškerou svátečnost a košatost pravoslavných oslav svátků Narození Kristova je nutno uvést, že zatímco na Západě jsou Vánoce hlavními křesťanskými svátky roku, tak v Pravoslaví jsou tyto svátky svým významem a slavnostností až druhé v pořadí; nejdůležitějším svátkem roku je pro pravoslavné křesťany totiž bezesporu Pascha - čili Velikonoce.
(Z článku určeného pro noviny)
Zobrazit příspěvek č. 277 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Na jakých principech se sjednocuje Evropa?
Schengen: dnes se lidé radují, zítra budou možná plakat.
Dnes se s mediální pompou ruší naše státní hranice.
Lidé se radují, že se Evropa sjednocuje a že budou moci pohodlně cestovat, protože se ruší hraniční kontroly.
Jak nás informují média: někde prskaly o půlnoci ohňostroje a konají se lidové veselice. Na vybraných hraničních přechodech odstraňovali hraniční závory přední politici. Ministři vnitra vlastnoručně řežou ruční pilou hraniční závoru. Státníci drží proslovy na hraniční čáře.
Podle Merkelové je zrušení hranic dobré hlavně pro děti, které to budou brát jako samozřejmost, zatímco starší generace o tom je snily. "Přeji všem zemím, aby mohly zažít podobný den, jaký nyní zažíváme my. (...) Jsem hrdý," řekl Topolánek. "Byli jsme rozděleni železnou oponou, nyní máme celou Evropu sjednocenou kolem hodnot demokracie a míru," poznamenal Barroso. Připomněl, že Evropa je "konstrukce pro lidi, kteří mohou nyní snadno cestovat od Portugalska po Tallinn".
Největší rozšíření schengenského prostoru v historii symbolicky ukončí období rozdělení Evropy na Východ a Západ. Volný pohyb po Evropě byl před osmnácti a více lety snem Čechů a zůstával jím i po pádu komunismu a vstupu ČR do Evropské unie.
Celý obsah Schengenské smlouvy však politici úzkostlivě tají.
Nikdo lidem neřekne, čím za tuto "svobodu" budou muset zaplatit. A že zaplatit budou muset tvrdě. Její součástí jsou totiž i základní pilíře architektury centrální kontroly všech občanů...
Svatohorští starci a mniši ve svém prohlášení z devadesátých let označili Schengenskou smlouvu za "nelidskou". Něco o tom jsme psali už před lety zde.
Zobrazit příspěvek č. 276 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
vazeni pratele,
minuly tyden vydal brevnovsky benediktinsky klaster v edici pietas benedictina prvni svazek "instituci" jana cassiana zvaneho na vychode riman. cassianus patri ke klasice staroveke krestanske literatury a jsme radi, ze ho muzeme nabidnout v uplnem ceskem prekladu. po tomo svazku (a) vyjde pristi rok svazek (b), s kterym budou tvorit nedilny celek.
nize uvadim text z nasich internetovych stranek, pripadne se lze podivat primo na ne: http://www.brevnov.cz/CS/knihovna/018.php.
s pozdravenim a pranim pokoje
ondrej koupil
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
Název Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
ISBN 978-80-86882-07-9
Rok vydání 2007
Počet stran 136
Cena 220 Kč
- edice Pietas benedictina, sešit 14. Fundamentální dílo západního mnišství v překladu kolektivu překladatelů (Zdeněk Žalud, Jan Zdichynec, Josef Šimandl, Monika Recinová, Edita Mendelová, Jaroslav Lorman, Ondřej Koupil). Český překlad spisu De institutis coenobiorum bude zpřístupněn ve dvou svazcích. V roce 2007 vycházejí ve svazku označeném (a) první čtyři knihy – o mnišském oděvu a liturgii a klíčová kniha čtvrtá, shrnující spiritualitu mnišského života. V tomto prvním svazku je obsažena také předmluva o Cassianově životě a jeho názorech ve Zvycích a lécích. Jan Cassianus, který se seznámil s mnišstvím v Betlémě a hlavně v křesťanském Egyptě, předal ve svých spisech psaných v první polovině 5. století v gallské Massilii (dnešní Marseille ve Francii) základy východní mnišské nauky Západu. Jeho dílo významně ovlivnilo západní křesťanskou spiritualitu. Další svazek se zbylými osmi knihami o osmi základních neřestech bychom chtěli připravit v roce 2008. Budou v něm i rejstříky k oběma svazkům a seznamy zkratek a literatury.
Zobrazit příspěvek č. 275 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 12. 2007
Z tisku - ruský patriarcha Alexij II.
Osobnost roku v Rusku
Ruský pravoslavný patriarcha Alexij II. popáté obdržel ocenění "osobnost roku", kterou uděluje biografický institut.
Patriarcha při převzetí ceny zdůraznil, že ji chápe jako ocenění pravoslavné církve, která vždy byla se svým národem - v dobách radosti i neštěstí.
Zobrazit příspěvek č. 274 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života
28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha
35 Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38 Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39 Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42 Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)
Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:
1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.
2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.
3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.
Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.
Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.
Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.
Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.
Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.
-------------------------------
Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“
--------------------------------
Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.
Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.
Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.
Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.
Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).
Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.
Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“
Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.
Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.
K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)
Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).
„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)
Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.
Tak asi tolik dnes o duchovním životě.
Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:
V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.
Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.
Zobrazit příspěvek č. 273 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Zajímavý článek z tisku - sešle Bůh na lidi další katastrofu?
Neopakuje se historie? Nejsme v situaci předpotopního a babylonského lidstva?
Životní energie lidí začala jaksi vyprchávat. A začalo to právě v době, kdy lidé zdánlivě dosáhli maximální vlády nad materiálním světem.
Existuje názor, že scénáře rozvoje lidstva, základní archetypy civilizace, jsou popsány v Bibli.
Podle něho lidstvo přežilo dvě archetypální katastrofy: světová potopa, zboření babylonské věže.
V prvém případě bylo z tváře země smyto vše živé. V talmudu (traktát Sanhedrin, 108a) se praví: „Předpotopní pokolení zpychlo, protože se jim žilo příliš dobře.“ Výsledek byl, že lidstvo začalo považovat za normu porušování všech Božích přikázání - v prvé řadě sexuálních, přičemž nejen zrušili pojem "protipřirozený", nýbrž učinili z toho, co je proti přirozenosti, novou normu. „Pokolení potopy bylo smyto ze země zvláště poté, co začali sňatky uzavírat muži s muži a se zvířaty“ (Berešit Raba 26:5). V současné společnosti je první část toho už plně uskutečněna.
Pak následovalo zvrácení všech společenských norem a nakonec neskrývaná loupež, uzákoněné přisvojování si cizího majetku (vidíme těchto jevů kolem sebe málo?) Do této chvíle Bůh ještě odkládal potrestání, ale jakmile nastalo loupení, rozsudek „byl vynesen k vykonání“ (traktát Sanhedrin, 108a). Krajně se rozšířila sociální nerovnost, a ti, kteří stáli na vrcholu společenského žebříčku, začali ignorovat úplně všechny zákony. „A viděli synové velikých dcery lidské, že jsou krásné, a brali si ženy, jaké si zvolili (podle svého úsudku)“ (Gen 6,2) - čili bez ohledu na to, jestli ta žena, která se jim zalíbila, chce či nikoliv.
Následující verše Písma vyprávějí o odplatě za to: „I uviděl Hospodin, že veliké je zlo člověka na zemi, a že veškeré myšlení srdce člověka má zalíbení ve zlu a to v každý čas. I zalitoval Hospodin, že učinil člověka na Zemi, a trápil se v srdci svém. A pravil Hospodin: Vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, ze Země, od člověka až k dobytku, až k hadům a ptákům nebeským, neboť lituji, že jsem je stvořil.“
Podobnost se současným kultem homosexuality a se zasahováním státu do soukromých životů jsou očividné. Je možné, že když Bible hovoří o "vodách potopy", nemyslí tím obyčejné "aš-dva-o", ale je to alegorické pojmenování složitějších procesů.
Pokolení babylonské věže šláplo na trochu jiné "hrábě". Krádeže se tam nevyskytovaly - naopak byla tam vzácná sociální jednota. "A byl na celé zemi jeden jazyk a jedna slova" (Gen 11,1). Jenže pak: "I řekli si (vzájemně): pojďme, postavme sobě město a věž, jejíž vrchol (hlava) bude až v nebi, a učiníme si jméno" (Gen 11,4).
"Budování věže do nebe" - alegorické popsání situace, kdy lidé měli zato, že plně pochopili Plán světa, a proto mohou sami stanovovat zákony jeho fungování (Midraš Tanchuma cha-kodem a Sanhedrim, 109). Současné pokusy s korekcí dědičnosti (genetické inženýrství) a další genetické "kousky" se tomu podobají jako vejce vejci. Midraš praví, že lidé se rozhodli "vzepnout se až k nebi a začít válku proti Bohu" (Midraš Tanchuma, kap. Noe, 18), rozhodli se zabít Ho a stanout na Jeho místě - čili plně proniknout do zákonů stvoření světa a začít je sami korigovat. (Výstižněji postihnout aspirace moderní materialistické vědy snad už nelze; pozn. překl.)
Mimochodem, Všemohoucí, jak praví Midraš, se dokonce rozhodl nahrát jim. Midraš píše alegoricky (Tanchuma cha-kodem), že lidé "vypouštěli střely na nebe", aby "zabili Boha". Tyto střely padaly zpět na zem "zkrvavené" - čili zdálo se jim, že vlády nad světem je plně dosaženo, že "Bůh je mrtev"... Všemohoucí dal člověku možnost narušit Božské hranice, ustanovit řád světa dle svého úsudku. Tyto uměle vytvořené hranice však neobstály.
(Také vás napadlo, že lidé začali před půlstoletím vypouštět rakety, aby dokázali, že na nebi žádný Bůh není? Dnes jsou tyto rakety nosiče jaderných hlavic; pozn. překl.)
Dle Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 272 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 12. 2007
O duchovním zápasu
27. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení ženy v den sváteční
Za onoho času Pán Ježíš
Téma této neděle se zjeví ve spojení našeho evangelia s epištolním čtením, které je k němu připojeno.
10 Učil v jedné škole jejich v den sváteční.
11 A hle, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla zkroucena, a nijak se nemohla napřímit.
12 A uzřev ji Ježíš, zavolal jí k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci své.
13 I vložil na ni ruce, a ihned narovnala se, a velebila Boha.
14 Tedy představený synagogy odpověděv, hněvaje se proto, že v den sváteční uzdravoval Ježíš, řekl k zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží pracovat; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.
15 I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti?
16 Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z pout v den sváteční?
17 A když on to pověděl, zastyděli se všickni protivníci jeho, ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.
(Luk 13. kap.)
10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
Tedy na jedné straně je tu obraz ženy zkroucené satanem (a mějme na paměti, že na jinotajné rovině čtení evangelia se tu hovoří o lidské duši zkroucené v ďáblových pařátech), a na straně druhé jsou tu slova apoštola Pavla: Naše bojování není proti tomuto světu, ale proti mocnostem zla podnebeským. (Podle starého názoru je atmosférický obal země (ovzduší) místem působení a přebývání démonů.)
11 Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14 Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17 Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
18 V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
(Efezským 6)
Čili naším dnešním tématem je osvobození člověka od ďábla, boj proti ďáblu.
Je to jedno ze základních témat křesťanství. Dnes už o něm skoro neuslyšíte (a když tak spíše v souvislostech s fanatismem nějakých sekt), protože duchovnost na západě etablovaných křesťanských církví se smrskla na filantropii a mravnost. To je velký ďáblův úspěch.
Dnešní západní křesťané nechtějí o ďáblu slyšet, protože je to téma konfliktní. (Zjemnělí lidé, zhýčkaní svou vyumělkovanou civilizací, nemají rádi konflikty - tedy alespoň ne ty, které se jich přímo dotýkají.) Samotné slovo "satan" je v naší slušné a seriózní společnosti skoro tabu. Zkuste si představit např. stálou rubriku v nějakém oficiálním církevním periodiku, která by se jmenovala: "Boj proti ďáblu" a nebo "Jak se bránit satanu" :-) To by na většinu pobožných spořádaných křesťanů nepůsobilo seriózním dojmem, hned by takovou redakci obvinili z fundamentalismu (což se dnes stává zaklínadlem proti všem, kteří chtějí brát vážně nějakou tradici).
Pohlédneme-li však na křesťanství právě z tohoto úhlu pohledu, uvidíme, že jako křesťané jsme vojáky v neviditelné bitvě, která zuří kolem nás a její bitevní pole se nachází v našich srdcích.
Těm, kterým připadá, že ďábel je pouze nějaká hypotetická bytost a že je to spíše jen nepřítomnost dobra, připomeňme, čeho bylo lidstvo svědky ve dvacátém století. Kdo však nevidí a vidět nechce, ten bude tvrdit, že ďábel neexistuje i tváří v tvář Hirošimě, koncentračním táborům, leninismu, stalinismu a holocaustu, genocidám, dvěma světovým válkám...
A při tom téma uvědomělého zápasu s ďáblem provází křesťana od prvních okamžiků jeho křesťanské existence.
Stát se křesťanem je spojeno s vypovězením poslušnosti ďáblu či lépe řečeno s vyhlášením války. Ba, dokonce je to jeden z prvních úkonů, které člověk jako křesťan učiní. Při pravoslavném křtu je na to zvláštní obřad, kdy křtěnec (za nemluvně to činí kmotr) se otáčí na prahu chrámu k západu, vztahuje ruce vzhůru v odmítavém gestu a řekne, že se odříká ďábla, a pro jistotu to opakuje třikrát. A pak udělá ještě něco, čím to zpečetí, - na ďábla plivne. Starci říkají, že ďábel, který je tam vždy přítomen, tuhle urážku tomu člověku nikdy nezapomene. Tím člověk vyhlásil satanu válku na život a na smrt, která už nikdy nemůže skončit žádným příměřím.
V dnešní "osvícené" době mají někteří zato, že by se taková nemoderní součást křtu měla vypustit, ba, že vlastně není potřeba. Jenže duchovně sahá právě tato součást křtu do nejstarších křesťanských dob, je svázána s prvokřesťanským myšlením a spiritualitou prvního a druhého století. Tenkrát si křesťané ještě dobře uvědomovali, že žádný mír na zemi není možný, že křesťanství má dvě stránky: z jedné strany je náboženstvím pokoje (a to jak vnitřního pokoje, tak i pokoje s ostatními lidmi, nakolik to záleží na křesťanu), jenže s druhé stránky je "válečným náboženstvím", protože se křesťan prosekává do Božího království ve skutečně krvavé řeži s pokušeními - království Boží násilím se získává, jak praví Evangelium.
Právě první křesťané si toto tak dobře uvědomovali a otevřeně se prohlašovali za "milites Christi" - vojáky Kristovy. Nechápali to však ve smyslu "křížových výprav", jak to zvráceně uchopil o tisíc let později Západ, ale jako boj proti ďáblu nikoliv proti lidem.
Prvokřesťanští mučedníci hleděli na své mučednictví jako na boj s ďáblem, na boj, který jim přinese sladké vítězství - čili Boží Království.
---------------------
Biskup Ignatios Antiochijský (Theoforos) píše ze své deportace do Říma, kde ho za to, že je křesťanem, čekalo předhození dravým šelmám v koloseu pro zábavu Římanů: »Ze Sýrie až do Říma zápasím s šelmami, na zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením, ale proto ještě nejsem ospravedlněn. Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mne neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, jichž se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. ... Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezání, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať si na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.« Toto psal sv. mučedník biskup Ignatios do Říma.
(Mimochodem, z listu /v kontextu ostatních jeho listů/ je zřejmé, že biskup Ignatios ani neznal jméno římského biskupa - to jen tak na dokreslení poměrů v prvotní církvi, co se týče údajné autority římského papeže po celé církvi).
Když dějepisec líčí boj prvních mučedníků píše:
»...Blandina byla tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry.«
Hovoříme-li tentokrát o duchovním zápasu, nemůžeme obejít téma různých pokušení, jimiž se duchovní voják prosekává k vítězství. Nejdříve musíme o pokušeních říci, že jejich otcem je ďábel, kterého Hospodin prohlásil za lháře a vraha (Jan 8,44); ďábel lže, aby zahubil, a skutečně hubí ty, kteří uvěří v jeho lež; satan - to je duch lži, a proto dokonce i sama pravda, vyslovená jím, se ve skutečnosti nakonec ukáže jako lest působící tím, že se podobá pravdě (archim. Rafael Karelin). Sv. Kyprian píše, že ďábel nemůže nelhat, protože on sám je "odvěkou lží". V evangeliu na příkladu pokušení Páně na poušti vidíme, že satan je zkušený "teolog", který při svém pokoušení cituje Bibli (Matouš 4,6). Slova, která prorok a žalmista David nazval světlem na cestě pozemského života (Ž 118/119,105), se v ústech ďábla obracejí ve smrtící past (archim. Rafael, citováno z knihy Pád pyšných, která je v češtině v PDF).
Pokušení mají většinou určitou posloupnost. Jakési stupně. Tedy: jiná jsou pokušení, jimiž ďábel začíná, a jiná jsou ty, která na nás zkouší, když byla ta předchozí odražena. Jinými slovy - dle starce Josefa Hesychasty - na začátečníky posílá ďábel démony začátečníků, na zkušené pak démony specialisty.
Ďábel pokouší zleva, láká ke hříchům tím nejlstivějším způsobem; a pak i zprava - skrze falešné ctnosti, v jejichž základu leží pýcha a důvěra v sebe.
Prvním pokušením jsou myšlenky, které zpochybňují víru v existenci Boha Stvořitele a ve Spasitele. (Pozor, většinou ďábel neútočí na různé amorfní víry: "v něco, co je nad námi", "v cosi, co nás přesahuje", "ve vyšší smysl všeho" nebo "že něco po smrti musí být" /jistěže; proč ne?, třeba peklo/.) Podlehnout tomuto pokušení znamená ztratit víru. Tím končí duchovní život dříve, než začal. Jasná věc - jdeme dál.
Dalším pokušením bývá myšlenka, že není nutný mravný život. V tuto chvíli se ďábel už příliš nepokouší zpochybňovat Boží existenci či Spásu Kristovu. Spíše se snaží zasévat myšlenky, že není potřeba duchovní zápas nebo že Církev neučí správně, že její učení je jen pro lidi duchovně nedokonalé, prosté - "kdežto já mám přece vyšší poznání, takže nepotřebuji např. půst, protože chápu jeho duchovní význam, a proto se postím na vyšší duchovní úrovni, a jíst mohu, co chci". Nebo že "Desatero je jen pro lidi neduchovní, takže se mě netýká" atd. Patří sem i pokušení tzv. sedmi smrtelných hříchů. (Problémy na tomto stupni má kupodivu hodně vegetariánů.) Podlehnutí znamená pád do pýchy, namyšlenosti, či smyslnosti a rozdrážděnosti, a tím končí reálný duchovní život, který je nahrazen sněním či klamem.
Přicházejí-li myšlenky mravně nečisté, mějme na paměti, že ďábel chce svést člověka ke hříchu, a pak jej uvrhnout do zoufalství. Podlehnutí se projevuje ztrátou křestní blahodati, což se projeví především tím, že si svůj hřích začne omlouvat. Bez blahodati totiž schází schopnost pokání. Následuje zoufalství či odpadnutí od praktické víry.
Další kategorií pokušení je touha po bohatství, moci a zábavě. Záludně nebezpečná bývá myšlenka, že naplňování těchto tužeb lze spojit s duchovním životem. Nebudu zde unavovat dokazováním mylnosti takových předpokladů. Často o tom hovoříme na jiných místech.
Svéráznou kategorií tohoto stupně pokušení je touha po nadpřirozených zážitcích. Koketováním s tímto typem pokušení vzniká pošetilá praxe, typická pro naši dobu, které říkáme "duchovní materialismus". Duchovní život se mění na konzumaci zážitků. Je to úplné převrácení samotného principu spirituality, která má převádět od tělesného k duchovnímu, od smyslového k nebeskému. Jestli se duchovní praxe změní na nástroj toho, proti čemu měla bojovat, k čemu je? (Více o tom ještě níže v kategorii "materializace duchovního života".)
Proseká-li duchovní bojovník ve své bitvě jakž takž touto první frontou duchovních nepřátel, čeká ho už skutečně perný zápas s pokročilejší sortou pokušitelů.
Na dalším stupni se objevuje sebedůvěra, víra ve vlastní názor. Často jsou takoví spokojeni sami se sebou z důvodu překonání smyslového pokušení, osvobození se od ziskuchtivosti apod. Neuvědomují si, že dokonalost není zdrženlivost od všech špatností, ale očištění mysli (sv. Makarios, Filokalia). Podlehnutí na této úrovni, se projevuje tím, že si člověk nedá poradit, dělá si, co chce, tudíž není možné duchovní vedení takového člověka. Pokud hledá radu, není už schopen jí uposlechnout. Takový člověk nemá dobrou zpověď. O takových praví Filokalie, že ztratili rozum (resp. rozlišování). "Komu není rady, tomu není pomoci," jak se říká. Podlehnutí pokušení sebedůvěry se projevuje klamem, prelestí. Takový jde pak od hříchu ke hříchu, a nakonec upadne i do těch hříchů, o nichž si myslil, že se jemu přihodit nemohou. Tak se mu ďábel vysměje a zostudí ho na tomto světě i na Božím soudu.
Dále pak ďábel do mysli zasévá myšlenky snažící se oddělit člověka od účasti na reálném životě Církve, přetrhnout napojení jeho srdce na církevní život. Děje se to často pokušením, které vnukává člověku nespokojenost s podobou církevního života, výhrady k nějakým praktickým záležitostem církevní praxe, vůči osobě kněze, nespokojenosti s bohoslužebným jazykem, s místními zvyklostmi apod. U mnichů se na tomto stupni se objevuje nedůvěra ke starci, v jeho rady a duchovní vedení. Běžné je na tomto stupni, že člověk zápasí s myšlenkou, že hierarchové propadli herezi, světová pravoslavná církev, že je heretická nebo nekanonická, a že je potřeba odejít někam do "čisté církve", kde se jakoby uchovává neporušené učení a dodržují se tam všechny kánony atd. Podlehnutí se projevuje pádem do klamu, do hříchu, do slepoty či úplným odpadnutím od víry.
Sv. Kyprian Kartagenský o tomto pokušení píše, že satan skrze rozkol "odchytává lidi ze samotné Církve, a když už se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli". A rozkolníci sebe stále nazývají křesťany, "bloudíce ve tmách, myslí, že chodí ve světle".
Místo toho předchozího nebo paralelně s tím nám ďábel vsouvá do hlavy myšlenky náboženské horlivosti. Věřící si pak samovolně zpřísňuje půsty, koná nějaké dlouhé modlitby, je ovládnut požadavkem církevní přísnosti apod. Ďábel tak vede ty, kteří se tomu poddají, do pýchy, klamu a iluzorního světa. Z církevní tradice víme, že ďábel často pomáhá horlivcům při jejich mimořádných "asketických výkonech"; takový člověk si pak připadá jako veliký světec. (To je důvod proč duchovní otcové dnešním duchovně neduživým lidem nepovolují přísnou askezi, ale trvají na praktikování ikonomie, čili úlev.)
Jeden z optinských starců viděl duchovním zřením, jak ženu, která vstávala bez požehnání svého duchovního otce po nocích k modlitbám a o své vlastní vůli konala množství poklon, sám ďábel v podobě anděla budil a pobízel ji k takové modlitbě. Jiní viděli, jak náboženské úkony takového svéhlavého člověka nestoupají k Bohu, ale přijímá je ďábel a povzbuzuje nešťastníka k dalším modlitbám a posiluje ho v askezi...
Askeze konaná v obelstění nejenže nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něho. Půsty a bdění konané oklamaným člověkem jsou ďáblu směšné, protože on sám nic nejí ani nikdy nespí.
Co se týče různých praktických úkonů, které tvoří základ církevního a duchovního života a do nichž vkládáme naděje, pak nás mohou i velice poškodit, i přesto, že jsou to zbožné a dobré věci. Stane se to, když tyto dobré skutky jsou vykonávány pouze vnějškově, přičemž srdce poslouchá jen samo sebe a plní vůli pokušitele. A ten pak nejen, že nepřekáží takovéto "zbožnosti", ale ještě takovému člověku s radostí pomáhá a vybízí ho k tělesné zbožnosti, která se zaměřuje jen na kvantitu. Ti, kteří se dají takto oklamat, pociťují jisté duchovní uspokojení a zdokonalení, přičemž dojdou do takové namyšlenosti, až se vidí na stupni andělském. V některých případech dokonce cítí jakoby přítomnost Boží. Začínají vidět jakési vyšší předměty a smýšlí o sobě, že dosáhli nebeského světa nebo že jsou vytrženi do nebe.
Na scestí přivádí člověka i pokušení ztělesňování či materializace duchovního života. Sem patří i vizualizace, různé meditace s představami či city, např. prožívání Kristova utrpení, či různých andělských pocitů, přijímání daru vidin (např. nahlížení do očistce) atd. To vše není realita, nýbrž součást ďáblova klamu.
Podle jejich chování však můžeme rozpoznat, jak daleko jsou od skutečné dokonalosti ti, kteří se "zdokonalují" tímto způsobem. Tito asketové si většinou přejí, aby si jich jiní vážili a ctili je. Rádi se řídí svou vůlí a prosazují svá rozhodnutí. Své nedostatky téměř nevidí, ale velice pozorně si všímají a rozebírají slova a skutky jiných. Když někdo v jejich přítomnosti pochválí druhého člověka, vzbudí to v nich nelibost, bolest v srdci, až někdy i nepřátelství. Bůh chce takové lidi přivést k poznání sebe samých a přivést je na pravou cestu, a proto na ně dopouští utrpení, choroby a pronásledování. Zapomínají na příklad Kristův, který sám sebe snížil nejvíce ze všech lidí. Své nepřátele nepovažují za prostředky Boží milosti, které nám vlastně pomáhají ke spáse. Takoví lidé jsou ve velikém nebezpečí, protože jejich vnitřní zření (oko mysli) mají kvůli hříchu znečištěné a proto je zření nesprávné. Nekriticky hledí na sebe. Začínají odsuzovat druhé. Napravit se mohou jen s Boží pomocí. Spíše dojde k dobru hříšník, který otevřeně vyzná své hříchy, než ten, který své hříchy skrývá pod ctnostmi, které všichni vidí. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Zajímavé je, že těm, kteří této pokažené duchovnosti propadli, nepřináší svobodu ale právě naopak - stávají se na těchto prožitcích zcela závislí (je to jak droga); tvrdí o nich, že jsou krásnější než všechny slasti tohoto světa, které pak pro takové lidi už není problém odvrhnout, aniž by k tomu bylo potřeba zvláštního sebezapření; všechny dosavadní vášnivé slasti jsou totiž nahrazeny zcela novou rozkoší - sv. Ignatij Brjančaninov ji označuje za "zjemnělé smilstvo v nevěstinci padlých duchů"; a ještě to okolí považuje za svatost. (Slyšel jsem člověka provozujícího tuto duchovní praxi, který se otevřeně svěřil, že je to mnohem lepší než sex.) Tyto "duchovní vášně" a jejich tělesné projevy přinášejí různé tělesné slastné extáze (Tereza z Avily prohlásila po tomto duchovním spojení s "kristem", že se stal jejím ženichem) nebo způsobují stigmatizaci či vidiny "na přání" (Ignác Loyoly prý říkal, že může nahlížet do pekla či do ráje, kdykoliv chce), nebo "nebeské pocity" apod. Tato domnělá svatost je ve skutečnosti jen ďáblem spředenou iluzí, jak fundovaně na základě rozboru dle svatootcovské tradice prokázal již v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov.
Na dalším stupni přicházejí zjevení a vidiny. To nejsou halucinace. Mniši vidí ženy či hrozivá zvířata nebo peníze či někoho, kdo se jim klaní a vychvaluje je. Nebo obrovské postavy vysoké jako dům. Nechá-li se člověk oklamat, jsou schopny člověku tělesně ublížit (to je možná mj. případ Františka z Assisi). Podlehnout pokušení může znamenat i duševní či tělesné poškození. Někteří pak zůstali ochrnutí či zešíleli. Řada z těch, co padli na tomto stupni, brzy poté zemřela.
Ďábel se někdy zjevuje člověku v podobě anděla, učí ho různým dovednostem. Charakteristickou vlastností těchto zjevení je, že mnicha vždy nabádá, aby o těchto návštěvách nikomu neříkal. V člověku tím ďábel vzbuzuje pýchu a neochvějnou sebedůvěru, nakonec ho přivádí k tomu, aby se mu poklonil, čímž se snaží člověka duchovně a často i tělesně zahubit. (O tom se mnohokrát píše v životech svatých a v různých patericích.)
Jednoho mnicha na Athosu začal po nocích navštěvovat démon v podobě zářící světelné bytosti. Řekl mu, že je lepším mnichem než ostatní a že jeho starec to nechápe, a tudíž se Bůh rozhodl poslat jeho, nebeského anděla, aby se ujal jeho duchovního vedení. Začal ho zasvěcovat do všelijakých duchovních tajemství. Samozřejmě ho především upozornil, že tuto noční výuku nesmí nikomu prozradit, jinak nebude moci přicházet ho vyučovat. K tomu použil i citace svatých Otců, podle nichž je odhalení ctnosti vlastně hříchem. Kromě jiného ho nabádal, aby přestal na sobě činit znamení kříže, protože to je jen pro nedokonalé. Tak to šlo nějakou dobu. Starci neunikla změna v chování tohoto mnicha, ale protože on sám vše zapíral, nechtěl ho nutit. Po jisté době mu démon při své noční návštěvě oznámil, že již natolik pokročil, že je připraven na nejvyšší zasvěcení a Bůh ho uznal hodným, aby se jako jediný z celé Svaté Hory mohl poklonit samotnému Kristu. Vyvedl ho na horu - tam nešťastný mnich spatřil jakési prostranství plné jasu a andělů, a v nějaké vzdálenosti před sebou viděl trůn, na němž seděla oslnivě zářící bytost, které se všichni kolem klaněli. Jeho učitel ho vybídl: "Nyní běž a pokloň se svému Pánu, a pak obdržíš přímo od něho nejvyšší zasvěcení." V tu dobu se za mnicha v slzách modlil jeho starec. Mnich se už radostně chystal vykročit, ale pak - díky modlitbám starce - si vzpomněl na to, že když se klaníme Kristu, vždy při tom na sobě činíme znamení kříže, a zapomněl na chvíli, co ho učil démon. Pokřižoval se tedy - a v ten okamžik celé zářivé zjevení zmizelo, a náhle uviděl, že stojí na samém kraji útesu, kam ho démon dovedl, a kdyby udělal jediný krok k trůnu, zřítil by se z výšky do propasti a zabil by se. Takové zasvěcení mu ďábel chystal. (Převyprávěno dle životů athonských poustevníků)
Na těchto vyšších stupních přichází i pokušení nadpřirozených schopností. Prorokování, čtení myšlenek, jasnovidnost, vnášení se ve vzduchu atd. Zkušený starec dobře rozpozná, jestli jsou to dary od Boha či klamání ďábla. Podlehnutí může skončit buď posedlostí či vážnou duševní poruchou nebo dokonce smrtí.
Na každém stupni je možno napravit svůj pád pokáním. Avšak lhůta, kterou člověk má k pokání, se dramaticky zkracuje na vyšších stupních. Zatímco při podlehnutí ďáblovu pokušení na nejnižším stupni má člověk čas na pokání prakticky až do konce života (ba dokonce, v některých případech Bůh prodlužuje člověku život, aby dostal příležitost konat pokání, a tím mu nabízí možnost neztratit spásu). Na posledním stupni je lhůta na pokání jen velice krátká (bývají to jen dny a někdy ani to ne).
--------------------------
Už jsme řekli, proti komu vedeme boj, nyní je nutno říci, za co vedeme zápas: za křesťanskou dokonalost (jak učí sv. Nikodim). Tedy zápas není jen nějaká zbytečná lapálie, ale něco se při něm s námi děje - jakýsi užitečný proces. Je to spolupráce s Bohem, který nás chce uzdravit a na jeho blahodať mi odpovídáme zápasem s pokušením, a tím si jeho dary spásy osvojujeme.
Proto sv. Antonios Veliký pravil: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vstoupit do království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen."
Všechny církevní úkony (půsty, bdění, poklony, askeze, poustevnictví; dlouhé modlitby, stání na bohoslužbách; říkání Ježíšovy modlitby v osamění atd.) nás přivádějí ke křesťanské dokonalosti, ale netvoří podstatu dokonalosti. Dávají nám energii k zápasu proti vlastní hříšnosti a vedou nás k rozhodnému odporu proti pokušením, která k nám přicházejí od třech nepřátel: pokušitele, světa a do jisté míry i těla. Tak člověk stále více miluje Boha a ne sebe.------------------------------
Cílem duchovního života, jehož je tento zápas součástí, je sjednocení s Bohem. K tomu je potřebné vyznat se Bohu z celého srdce, že je dobrý a všemohoucí, a zároveň si uvědomit vlastní bídnost a náklonnost k jakémukoliv druhu zla. Pro lásku k Bohu je nevyhnutelné, abychom se v srdci zřekli vlastní vůle a pokorně se podřídili Boží vůli, a tak se projeví Boží sláva (1Kor 10,31). Všechnu práci činíme proto, abychom se Bohu zalíbili. Proto je potřeba nevšímat si vlastní vůle, protivit se zlu a nutit se ke konání ctností. Zápas s vlastní vůlí je velice těžký, a odměnu vítěze získají jen ti, kteří se horlivě snaží.
Tento zápas je nejtěžším bojem ze všech, protože bojujete sami se sebou. Jestli zvítězíte nad vlastními vášněmi, hříšnými touhami a pokaženou vůlí, Bůh bude mít z toho mnohem větší radost, než z přísného půstu mnohých asketů, kteří umrtvili svá těla životem na poušti.
Dokonce i kdybyste vykoupili za své peníze z otroctví stovky otroků a darovali jste jim svobodu, nebude vám to stačit ke spáse, protože sami jste zůstali v otroctví svých vlastních vášní. Nejdůležitější ze všeho je všímat si svých vášní, jimž nemíme dát svobodu působit v nás. To je důležitější než se namáhat pro blaho jiných lidí a dávat jim dary.
Pokud jste už pochopili, v čem spočívá křesťanská dokonalost, je naprosto nutné bezustání zápasit se sebou, a budete po ní neustále toužit a zvítězíte-li, budete odměněni. V srdci však musíte mít čtyři duchovní pomůcky:
a) nikdy a v ničem nedoufat v sebe
b) vždy z celého srdce plně důvěřovat jedině Bohu
c) neustále se zdokonalovat
d) neustále se modlit. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Podotýkám, že právě tady je ten citlivý bod, jímž se křesťanský duchovní život zcela zásadně a principiálně rozchází s duchovním životem buddhismu, jógy, zenu atd. Když se přijdete nechat poučit o duchovním životě k buddhistovi či jogínovi, jedna z prvních věcí, které uslyšíte, je: a) nesmíš ničeho litovat (tj. žádné pokání) a b) věř v sebe. (Takové rady se krásně poslouchají, že?) Buddhismus a hinduismus zakládají svou duchovnost na názoru, že člověk je v základě dobrý, svatý a božský - jenom na to nějakým nedopatřením zapomněl a cílem duchovní praxe je, aby se na to rozpomenul (anebo je jeho nevědomost zapříčiněna vnějšími okolnostmi, které brání, aby se projevilo jeho "božské já"). Křesťanství oproti tomu zakládá svůj duchovní život na nepříjemné pravdě, že člověk je ve stavu hlubokého vnitřního poškození, smrtelné nemoci a sám svými vlastními silami se nemůže uzdravit. Prvním cílem křesťanského duchovního života je, aby člověk poznal svou nemoc - nazřel jak hluboké je jeho vnitřní poškození, že samotný kořen lidství je v něm přeseknut a rozkládá se hříchem; pak může začít léčení.
V řecké Filokalii se někde píše, že často se stávají dobrými mnichy bývalí lupiči a vojáci, protože kvůli své minulosti se dobře vyznají v každé špatnosti a lsti i taktice. A tak mohou snadno prohlédnout lstivost ďábla a jeho úklady. Takový bývalý lotr má "v krvi" nedůvěru k neznámým návštěvám. Nikdy se necítí být v bezpečí a nikdy není sám s sebou spokojený. Ví, že nepřítel ho může přepadnout zcela nečekaně. Zná, jak se kladou léčky, jak napadnout svou kořist zezadu, a nečiní mu tudíž problém předpokládat, že stejně tak si počíná ďábel v boji proti němu. Zkušený může být poražen zkušeným.
Jak by to bylo krásné, kdyby křesťanství bylo náboženstvím tichých pokojných meditací. Jak by to však bylo v takovém případě hluboce nepravdivé náboženství! Nereflektovalo by totiž duchovní stav světa, kam sestoupil ďábel plný zuřivosti, věda, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12,12). "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2Tim 3,12). To platí na duchovní i tělesné rovině.Jak píše apoštol o naší době: Lidé uvěří bájím, seženou si na to učitele; nesnesou zdravé učení. (2 Tim 4,3-4)
Jaký to rozdíl např. od buddhismu, kde meditace plynou v tichém sladkém snění (pardon: vizualizacích)... Jenže buddhismus není (přísně vzato) ani náboženstvím, je to metoda - technika, praktika. To je asi důvod, proč má buddhismus nyní takový ohlas na Západě. Tito lidé totiž vlastně nechtějí náboženství, chtějí duchovní zážitky anebo vyřešit své psychické problémy. A na to stačí jen fungující metoda.
Někdy se říká, že 21. století bude dobou náboženství, ale neorganizovaných. Tj. náboženství bez církví. To je nesmysl. Přichází nikoliv doba náboženství, ale doba pověr, duchovních metod dávajících zážitek, éra magie a okultismu či snění. S náboženstvím to nemá nic společného; natož se zdravou vírou! Proto se "lidé budoucnosti" stávají snadnou kořistí sekt, komercionalizované magie, kupují si drahá cédéčka s "hudbou" či spíše zvuky new-age či domorodé animistické "etno", platí za kurzy holotropního dýchání, či šamanismu a čarodějnictví, nebo sypou peníze do kapes orientálním guruům.
Jogín Rajneesh, zvaný Osho, v USA měl sedm rollsroyců v nejdražší variantě v sedmi různých barevných odstínech, na každý den v týdnu jiný, nechal se jimi každodenně přemísťovat ze svého příbytku do asi 100 metrů vzdáleného ášramu, a to vše před zraky zfanatizovaných Američanů, kteří se předháněli, kdo mu dřív odevzdá svůj majetek, aby mohl v ášramu bydlet a poslouchat mistra na slovo. Součástí jeho "duchovního vedení" bylo např.: Chovejte se jako zvířata, dejte průchod svým živočišným vášním, odhoďte zábrany, řechtejte se bezdůvodně každý den deset minut...Známá moudrost klasika praví: "Z těch, kteří ztratí zdravou náboženskou víru, se nestanou lidé, kteří by už nevěřili ničemu, nýbrž lidé, kteří pak věří čemukoliv." To platí pro dnešního odnáboženštěného západního člověka stoprocentně. Říká se, že tento člověk je skeptikem - on je však skeptický jen vůči autentickému Božímu zjevení. Ve všech jiných ohledech věří všemu: od průhledně manipulativní reklamy na cokoliv, přes bláboly a sliby politiků, kterým korupce kouká z očí, až po pseudovědecké hypotézy či blouznění všelijakých pomatenců...
Oproti tomu křesťanství to je duchovní zápas do krve. Bitevním polem je vaše srdce. Po nějaké době z vašeho ega nezbude skoro nic. Démoni si v této řeži vezmou své. Člověka, který se do toho pustí, to postupně semele a bere mu vše, na čem lpí, jedno po druhém. V plné míře do toho jdou mniši. Za nimi kulhají v tomto duchovním procesu ti, co žijí ve světě, každý jak umí a jak může. Jedno se však žádá po všech, aby v této bitvě čestně padli. Pak se vynoří na druhém konci ve slávě. Někdo ještě za svého pozemského života (to jsou pak ti, kteří mohou zkušeně a s jistotou vést druhé, protože už žijí současně ve světě tělesném i duchovním), jiní to spojí se svým tělesným odchodem. V tom je opravdovost křesťanského života, že se jde až na dřeň, že si člověk pustí křesťanství pod kůži a dá se do boje, celým svým srdcem. Křesťan nebojuje proti druhým, ale proti sobě - proti zlým sklonům, myšlenkám.
Sv. avva Antonín Veliký: "Toto je největší dílo člověka - odhalit své chyby před sebou a před tváří Boží, a do posledního dechu být připraven na pokušení."
---------------------------
Ještě krátce k té duchovní zbroji, o níž se píše v epištole. Podrobný výklad si necháme na příště, nyní však zdůrazníme hlavní poselství tohoto čtení: v našem boji nejsme ponecháni bez výzbroje. Duchovní voják se do bitvy ozbrojí, jak to popisuje ap. Pavel.
Ta slova z dnešní epištoly nesmíme brát jako nějaké odtažité fantazírování. Ap. Pavel byl praktik, nebyl to zasněný poeta, který by si liboval v abstraktních obrazech či květnatých od života odtržených přirovnáních. Kdepak. Ten Pavlům popis duchovní zbroje je velice přiléhavý. To, o čem se tam píše, jsou opravdu zbraně, a zbraně nejsou proto, aby byly nějakým vystaveným exponátem, ale jsou určeny pro boj.
Např. "štít víry": víru nechápe ap. Pavel jako individuální přesvědčení, či jako "něco za pravdu míti", ale jako spojení lidského srdce s Bohem, které člověka objektivně chrání před ďáblem tím, že mu skýtá ochranu shůry. Je to skutečný štít před hrudí chránící proti střelám zacíleným do mysli a srdce člověka, jimiž ďábel chce otrávit mysl zvrácenými myšlenkami a spálit srdce temným ohněm nečistých pokušení (připomeňme, že podle slov Ježíšových myšlenky vycházejí ze srdce /Mat 15,19/).
Přilbice spasení. Přilba chrání hlavu. Hlava je místem myšlení. Myšlenka na spásu chrání myšlení proti pronikání cizích vnuknutí.
Meč Ducha. Mečem se zabíjejí nepřátelé. Slovo Boží je pro démony smrtonosné. Uvádí člověka do pravdy, kdežto svět démonů je světem klamu, iluze a lži, a tento jejich svět se hroutí a řítí do prachu, když se člověk chopí Božího slova. ("Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" /Židům 4,12/.)
To je tedy zbroj, kterou nám Bůh dává jako jeho vojákům. A jak naznačuje poslední věta dnešního čtení: útokem, kterým se vojáci vrhají do boje, je neustálá modlitba v Duchu Svatém.
Zobrazit příspěvek č. 271 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 12. 2007
Dávat Bohu to nejlepší
Čas od času jsou v naší pravoslavné veřejnosti probírány otázky týkající se vhodnosti či nevhodnosti toho kterého vína ku sloužení Božské liturgie, potřebě užívat v chrámech svíce z čistého vosku popř. živé květy a nikoli umělé. Osobně jsem se ale nesetkal s otázkou jakosti surovin používaných k přípravě prosfor. Samozřejmě všichni víme, že prosfory lze připravovat výhradně z čisté pšeničné mouky. Jakost mouky ale může být, ačkoli nad tím asi málokdy přemýšlíme, velmi rozdílná. Obecně a krátce vzato, jakost mouky je přímo úměrná především tvrdosti zrna výchozí obiloviny (a pak samozřejmě záleží na způsobu mletí aj.). Mouka se kromě druhu obiloviny a způsobu mletí liší např. obsahem lepku, sacharidů nebo popelovin.
Takže v rámci tohoto možná neobvyklého a pro někoho snad i úsměvného příspěvku chci upozornit na to, že v rámci ČR působí stavovská komora "Svaz mlýnů", která mj. vydává svůj vlastní časopis a také každoročně uděluje ceny pro "mouku roku". To by nás, kteří připravujeme pravidelně prosfory, mohlo zajímat. V posledních 10ti letech celkem pětkrát získal toto ocenění v oboru pšeničných mouk mlýn Perner Svijany, který také získal se svou vysokojakostní moukou několik zahraničních cen. Bohužel, věc má háček v tom, že mlýn nezásobuje maloobchodní síť. Nejmenší dostupné balení je 15 kg a jedinou možností, jak je získat, je osobní převzetí ve skladu.
Přes tuto nepříznivou okolnost jsem v rámci skromného úsilí o zvýšení liturgické kultury u nás a v rámci nemilosrdného boje proti sloužení na nejrůznějších "Husarech", "Sklepmistrech" či "Klášterních svících" odhodlán se do Svijan u Turnova příležitostně vydat. Pokud byste tedy kdokoli z duchovních projevil zájem a nepřipadalo by Vám toto úsilí malicherné, ozvěte se do Rumburku a já na Vás budu při nákupu rád pamatovat. Požehnané postní dny.
Zobrazit příspěvek č. 270 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha
Sláva Ježíši Kristu!
Důstojní otcové, bratři a sestry,
s pomocí Boží jsme vydali v nevelkém nákladu překlad knížky sv. Mikuláše Kabasily "Výklad božské liturgie". Nabízíme ji za výrobní cenu 64,- Kč + poštovné. Knížka má formát A5, 66 stran. Překlad je z ruštiny s přihlédnutím k řeckému originálu.
Jiri Preucil
JPreucil/zavinac/seznam.cz
Zobrazit příspěvek č. 269 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?
Pravoslavná tradice a očistec
V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?
Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.
-------------------
Wikipedie:----------------
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.
Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.
Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.
Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).
S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)
Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")
... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:
1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.
2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.
3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.
4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.
5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.
(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?
Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.
Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.
Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...
Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.
Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.
Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.
P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 269 do č. 309)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.