
Archiv Ambonu
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
(okno s nejnovějšími příspěvky)
Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).
Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Příspěvky na Ambonu:
Zobrazit příspěvek č. 197 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 7. 2007
7. neděle - o němotě
7. neděle - uzdravení dvou slepých a němého posedlého
Evangelní čtení:
A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův.
V tomto úryvku zaznívá řada témat, nad nimiž je vhodné přemýšlet: víra a vytrvalost těch slepců, kteří ač neviděli, přesto uvěřili. A jejich víra je dokladem toho, že sic tělesně nevidomí, viděli duchovně a rozpoznali v Ježíšovi Nazaretském Mesiáše (Syna Davidova). A zření duchovní jim při setkání s Kristem přineslo i otevření jejich očí tělesných. Jedni nevidoucí se uzdravili, druzí - duchovně slepí - slepými zůstali: farizeové. Co jim bylo platné, že očima hleděli, když ve skutečnosti nic neviděli? Ježíš Kristus obchází všecka města i městečka, učí v synagogách, káže evangelium království, uzdravuje jakoukoliv nemoc a všechny neduhy lidí, všichni se diví, že nikdy nikdo nic podobného neviděl v Izraeli, leč farizej reptá nakvašeně: „To všechno dělá mocí ďábla.“ Tak kdo je tu vlastně slepý?
A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane.
Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podle víry vaší staniž se vám.
I otevříny jsou oči jejich. Zapověděl jim pak tuze Ježíš, řka: Hleďte, ať nižádný o tom nezví.
Ale oni vyšedše, rozhlásali jej po vší té zemi.
A když oni vycházeli, aj, přivedli mu člověka němého, majícího ďábelství.
A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý. I divili se zástupové, řkouce: Že nikdy se nic takového neukázalo v lidu Izraelském.
Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly.
I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu.
(Matouš 9,27-35)
Někdo hledí, ale nevidí. Není nevidomý, ale přesto je slepý.
Jiní mluví, ale nehovoří. Takže jsou vlastně němí.
A o tom bych nyní rád „ztratil pár slov“. Vybral jsem si k dnešnímu zamyšlení toho posedlého němého, z něhož Pán Ježíš vyhnal běsa a on prohovořil.
Lidská schopnost mluvit je jednou z podobností člověka Bohu. Jako Bůh má slovo a slovem stvořil svět, tak i člověku je dán dar slova, a lidské slovo má nesmírnou moc.
Těm lidem, kteří to dovolí, bere závistivý ďábel tuto schopnost - činí je němými. To neznamená vždy jen to, že člověk nehovoří. Být němým v duchovním slova smyslu také znamená, že jen blábolí. Může toho namluvit, až běda! Jenže říká věci, které nejsou rozumné, nemají hodnotu, či jsou vysloveně zlé. Dnes můžeme kolem sebe slyšet slov! Všude se toho napovídá! Chrlení slov je jednou z hrozných nemocí naší doby. Lidi stále něco brebentí, tiskárny nestíhají potiskovat stovky tun papíru každý den samými slovy. Dnes bylo pro produkci slov vytvořeno celé jedno (skvěle prosperující) průmyslové odvětví: mediální průmysl. Otevřete si libovolné noviny - a jejda!, co tam je jenom písmen! Ani je nespočítáš. Leč nic rozumného se tam asi nedočteš. Pustíš si rozhlas, televizi - buď se tam hraje hloupá hudba nebo tam stále někdo něco vykládá, nemá to většinou hlavu ani patu, není to k ničemu, je to jalové prázdnosloví... Z toho, co se dnes hlásá a tiskne, zítra jsou nesmysly.
Mít lidský dar slova - znamená schopnost vyslovit se. Tvořit slovem. Bůh tvořil svým slovem, a „bylo to dobré“ (jak se píše v Písmu v knize Stvoření). Být němý znamená být zbaven této převzácné schopnosti nebo se jí vzdát. Tudíž to nemusí znamenat nemluvit. Kolik toho dnešní lidé napovídají!, - ale nic při tom neřeknou. Když se hodně mluví, ztrácejí slova sílu, stávají se hlukovým balastem, pouhým zvukem. Náš svět je chorý němotou.
Příkladem tohoto druhu němoty jsou i farizeové, o nichž je v dnešním evangeliu zpráva: Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly. Tato jejich němota je ještě běsovštější, než v případě toho němého člověka, o němž všichni věděli, že je posedlý.
V drtivé většině případů, kdy lidé mluví, bylo by lépe, kdyby místo toho mlčeli.
Athonský mnich napsal: „Moudrý mnoho nemluví. Hodně mluví člověk zakomplexovaný, poškozený, rozpolcený... Moudrý se nestará, co o něm říkají jiní...“
Mudrc toho moc neřekne, ale když něco řekne, stojí to za to. A jsou to pak slova, která mohou změnit mnohé. Svatí mniši toho většinou řekli málo, ale jejich slovo mělo pak takovou sílu, že bylo schopno uzdravit těžce nemocné, ba vzkřísit mrtvé. Když sv. Sisoj přišel k mrtvému ležícímu člověku, o němž mu neřekli, že už zemřel, pravil mu: „Vstávej, nelež tady,“ nato mrtvý ožil, vstal a odešel.
Prototypem hovořícího člověka je Ježíš Kristus: I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. Řekl nemocnému: „Buď zdravým!“ A on se uzdravil. Tomu panečku říkám řeč...
Hodnotné slovo, které je vyřčeno či napsáno, lze poslouchat nebo číst ještě po staletích. Snažme, aby mělo nějakou hodnotu, co říkáme. Nevypouštějme slova bezmyšlenkovitě. Hluku je na světě už dost. Jestli platí, že budeme souzeni za každé prázdné slovo, jak dopadne současné užvaněné lidstvo? Jak by současní lidé jen potřebovali, aby z nich Bůh vyhnal běsy - uzdravil je z jejich němoty!
V knize Job je popsána situace, která je nám dnes už tak vzdálená... Vidno až příliš zjevně, že není z našeho ale ze starého světa. Když za Jobem přišli jeho přátelé, "seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova... potom otevřev Job ústa svá, řekl..." Inu, nepospíchali. Dnes se za týden v médiích protřese skrz naskrz několik kauz. Některé během týdne zaniknou, nové se objeví. Na konci týdne si už nikdo nepamatuje, co se na televizních obrazovkách probíralo a o čem se tisklo, když týden začínal. Co tenkrát řekl Job, však víme dodnes.
Mnich Mojžíš z Athosu říká: „Musíme mluvit co nejméně a co nejtišším hlasem.“ Pak nás bude slyšet. Pak si možná porozumíme.
Nad médii vládne podivné očarování, působí tu nějaká síla, která dává život těm nesmyslům; je to duchovní síla, co okouzlí lidi, kteří to pak čtou, poslouchají, sledují v jakémsi napjatém uchvácení, aniž by si uvědomili, že ta slova jsou prázdná. Něco dává této prázdnotě moc a přitažlivost.
Jsou to však jen vypouštěné bublinky, kterým se jednu vteřinu podivuješ a druhou vteřinu už neexistují. Zkuste si nahrát běžné televizní zprávy celé na kazetu a pustit si je za rok; člověka překvapí, jak prázdně a dutě ty věty znějí. Vezměte si rok staré noviny a zkuste si je přečíst. Nejde jen o to, že zprávy nejsou o aktuálních událostech. Jde o to, že časový odstup strhne to podivné kouzlo, které na novinách lpí, ale vydrží jen pár dní.
V dnešní době je pokrok v duchovním životě spojen se dovedností udržet si média co nejdále od duše.
Praktickou zkušenost s demaskováním fata morgany vykouzlované médii mají mniši, kteří díky svému usebranému životu mohou tuto činnost ďábla nahlížet - přímo mu vidí do kuchyně, kde míchá svůj mam a klam. Bohužel světští lidé tomu nevěří a marní své životy ve sladkém opojení servírovaných nereálných událostí.
Mnich Mojžíš na Athosu píše: „Zprávy, které přicházejí z venku, jsou tak tesklivé. Tyto světské zvěsti však nejsou hodny lidské důstojnosti, spíše jsou podvodným předkládáním znovu a znovu ohřívané polévky.“
Je velkým omylem domnívat se, že média nás informují o lidech a jejich životě. Jak už říkal sv. Siluan, když na Athosu hovořil s jedním mnichem, jestli je či není správné číst noviny: "Noviny neinformují o lidech, ale o událostech, a i to nevěrně." Kdo někdy poznal, co to znamená člověk, ten vidí, že televizní zpravodajství jsou liduprázdná. Nevystupují tam lidé, ale figury. A to je jakýsi rozdíl...
Ďábel je schopen vytvářet takováto kouzla, jimiž opřádá lidská srdce, ale nemá sílu je udržovat v průběhu času. Kdo tuhle zákonitost duchovního života zná, velice mu pomůže v boji s ďáblovými klamy. Zapůsobí-li v duši člověka vášeň, touha, intenzivní přání něco udělat, bývá nejlepším řešením neudělat nic. Když najednou chceš něco mít, koupit si věc, o které jsi zrovna slyšel nebo ji někde spatřil, postačí obvykle, když hraješ o čas. Protahuj rozhodnutí, odsouvej je. Říkej si, za týden se rozhodnu, jestli si to koupím. V naprosté většině případů po nějaké době zjistíš, že o tu věc nijak zvlášť nestojíš a že ji vlastně nepotřebuješ a že se ti ani moc nelíbí atd. Běsovské kouzlo se v průběhu krátké doby zhroutí jako domeček z karet, jak se říká. Na druhé straně o tomhle dobře vědí manažeři všech těch telešopingů - proto to jejich zoufalé zaúpění na závěr reklamy: „Volejte ihned!“Oč ďáblu jde? Proč to dělá? Mediální svět s jeho kouzlem a zábavou rozptyluje člověka (zábavě se často říká "rozptýlení"). Ve stavu rozptýlenosti ztrácí lidská duše integritu, rozpadá se, je kouskována, fragmentována. Je to duševní stav vykořeněnosti, který se velice podobá stavu, do něhož se lidská duše dostane hříchem. (Možná, že k vnitřní devastaci člověka už není potřeba hřích - stačí když se člověk dobře baví a stráví v zábavě co největší část života - jako boháč v Kristově podobenství z Lukášova evangelia.) Zábava pak působí hned dvojím tragickým účinkem: jednak sama devastuje duši člověka a navíc odvádí člověka od procesu duchovního zušlechťování, které je vlastním smyslem pozemského života lidského (místo toho, aby životní situace člověk v sobě zpracovával, vyrovnával se s nimi, řešil je, tak se od nich prostě odreaguje, snaží se zapomenout, odsunout, rozptýlit, nic neřešit; natož pak aby se někdy dostal k tomu nejobtížnějšímu, nejjemnějšímu a zároveň nejvznešenějšímu úkolu, který před nás staví naše lidství, - řešit otázku svého věčného osudu).
Lidé s trochou duchovní zkušenosti počítají s velikou mocí tohoto kouzla, ale zároveň vědí, že jeho intenzita rychle opadne. Proto nic nedělají rychle - na základě okamžitého rozhodnutí nebo momentálního nápadu. Takhle může člověk získat hodně svobody.
Jeden člověk mi vyprávěl, jak to chodilo v monastýru, kde žil. Když někoho napadlo něco, co by se mělo udělat, starec většinou neřekl ani ano ani ne, zpravidla pravil: „Počkáme a uvidíme. Bůh ukáže.“
Posedlost běsem mediální zábavy se stává dnes běžnou už dokonce i u dětí. Starec Paisij Athonský (+1994), který měl dar duchovního zření a viděl Boží blahodať a vídával nezřídka i běsy, vyprávěl, že často viděl "televizního běsa" i na ještě docela malých dětech.Jakýsi mnich z lávry sv. Athanasia řekl: „Kvůli hloupostem ztrácíme ráj.“
Opakem stavu hříchu je čistota, a stavu rozptýlení (zábavy) je vnitřní celistvost. V křesťanském duchovním slovníku jsou slova čistota a celistvost mysli synonyma! Lépe řečeno je to jedno slovo (ve staroslověnštině: celomudrije). Poskvrnění lidské duše hříchem znamená, že jsme uvnitř ve stavu rozdělenosti, rozdrobenosti. Naopak - správným duchovním životem se v člověku buduje sjednocení vnitřních sil duše a mysli, celistvost, nerozdělenost.
Němota tedy souvisí se stavem vnitřní ne-čistoty, poskvrnění, rozkladu. Právě tak, jak je to vyjádřeno v dnešním evangeliu - s opanováním lidského nitra démony. Ježíš Kristus může uzdravit člověka, vyhnat z něj toho běsa, zahojit - zcelit - jeho duši, učinit ji sjednocenou, celistvou, nerozdělenou, a tím ji očistit. Takový člověk - s uzdravenou a očištěnou duší - opět promluví.
Zobrazit příspěvek č. 198 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 7. 2007
Česká televize o monastýru
Pořad České televize: Na cestě po Dolňácku a Horňácku
(odvysílán 16. 7. 2007 - 21:00 - ČT1)
Je tam hezká pasáž o monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce
Můžete si jej pustit po internetu na adrese:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.07.2007/207562260130002-21:00-1-na-ceste-po-dolnacku-a-hornacku-dolnacko-a-hornacko.html
Pro pomalé připojení:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.07.2007/207562260130002-21:00-1-na-ceste-po-dolnacku-a-hornacku-dolnacko-a-hornacko.html?streamtype=WL
(Pasáž o monastýru začíná na 22,17 min pořadu.)
Zobrazit příspěvek č. 199 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 7. 2007
Věčná paměť!
V pondělí 23. července v 16 hod. zemřel otec prot. Miroslav Mužík, bývalý pravoslavný farář v Třebíči.
Prosím o modlitby.
Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...
--------------------
Pohřeb se koná v sobotu. Od 10 hod. v pravoslavném chrámu v Třebíči začíná archijerejská svatá liturgie.
Zobrazit příspěvek č. 200 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 7. 2007
Zázrak rozmnožení pěti chlebů
8. neděle - nasycení pěti tisíců
A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich.
A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Rozpusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.
Ježíš pak řekl jim: Není potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.
A oni řkou jemu: Nemáme zde, než pět chlebů a dvě ryby.
Kterýžto dí jim: Přineste mi je sem.
A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dal učedlníkům chleby, a učedlníci zástupům.
I jedli všickni a nasyceni jsou. I sebrali pozůstalých drobtů, dvanácte košů plných.
Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.
A ihned přinutil učedlníky své, aby vstoupili na lodí a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
(Matouš 14,14-22)
Obraz, vykresleným tímto evangelijním čtením, je - podobně jako mnohá další - podobenstvím Církve.
Lidé přišli za Ježíšem na místo pusté. Pojem poušť docela dobře vyjadřuje, jak se dívají na církev lidé světští, pro které je církev místem bez smyslové potravy - bez zábavy, rozkoší, bez ukojení lidské chtivosti a žádostivosti... A vskutku, církev je něco vzdáleného od světa, který je symbolicky představován těmi městečky, do nichž nechce Pán Ježíš posílat lidi pro pokrm.
Jenže tady na poušti jsou lidé uzdravováni, hlásá pravda, a především je to místo, kde se člověk setkává s Bohem. Jako v chrámu. S Bohem se můžeš v jistém slova smyslu setkat kdekoliv. Doma, v přírodě, v práci... Je všudypřítomný, takže proč za ním někam chodit? Protože na některých místech je přítomen nejen tak jako u tebe doma nebo v lese, ale přebývá zde ještě jiným, zvláštním způsobem, kterým jinde přítomen není. Tady se slitovává na těmi, kdo sem přicházejí, jak se o tom vypráví v dnešním evangeliu.
Apoštolům dává Pán Ježíš povel, aby nasytili ty, kteří za ním přišli. Proč říká tu divnou větu: „Není jim třeba nikam chodit, dejte vy jim najíst“? Musel přece vědět, že nemají jídlo pro tisíce lidí. Věděl to, ale chtěl slyšet od apoštolů přiznání bezmocnosti. Věděl, co přijde za chvíli, a chtěl, aby si apoštolé pamatovali, že sami od sebe nebyli schopni nic učinit. Aby si nikdy nepřipisovali žádnou zásluhu.
Apoštolé tedy smutně konstatují, že k dispozici je jen pět chlebů a dvě ryby. To by nestačilo, ani kdyby měl dostat každý přítomný člověk byť jen jediný malilinký drobeček chleba...
Od dávna je toto pětichlebí s dvěma rybami zobrazováno (např. na stěnách domů či chrámů) jako symbol Krista (asi že pět chlebů jako pět smyslů ukazuje na tělo, čili vtělení Božího Syna, a dvě ryby na boholidství). Takže apoštolé mají „jenom“ Krista - a jakkoliv to může někomu připadat jako něco malého, bezvýznamného, ve skutečnosti nasytí všechny a ještě zbude. Obraz to Boží lásky, která připadá světu jako cosi nepraktického a bezmocného, leč ona se stále rozdílí, všechny zahrne, obdaruje, a nakonec ještě zbude mnohem více, než bylo na počátku; a všichni zachráněni jsou.Není potřeba, aby lidé odcházeli z Církve do světa. Svět není k ničemu potřeba, jedná-li se o duchovní záchranu člověka. Vše, co je ke spáse nutné, dává Kristus nikoliv svět. Není užitečné krmit se světskou marností, která hubí duši člověka.
Apoštolé přinesou těch pár chlebů, a pokorně přijmou z jeho rukou to, co posvětil svou modlitbou a požehnáním, a začínají rozdávat lidu. Podobá se to zázraku proměny vody na víno v Káně Galilejské, kdy Kristus požehnal vodu a povelel nést ji na hostinu.
Zázrak se děje zvláštním způsobem. Ani nezahřmí, aby se tuhle na trávníku náhle s oslnivým zábleskem ukázala hromada chlebů. Ani se s nebe nesnáší obrovský pecen ozdobený duhou jako Saturn prstencem. Andělé se taky neukázali... Vlastně se neděje nic, co by upoutalo pozornost, jenom ten lámaný chleba nějak divně neubývá... Chod této události zcela zapadá do způsobu celého Kristova pozemského působení. I ty největší zázraky se dějí s neuvěřitelným nedostatkem smyslu pro efekt, úplně bez jakékoliv pompy - dnes by si filmaři mohli postesknout: ten člověk neměl smysl pro režii (to se pak špatně zfilmovává; ostatně většina režisérů si s evangeliem nevěděla moc rady). Člověk by si nad evangeliem skoro až posteskl: „Kdybych já tak uměl dělat to, co činil Ježíš, to by všichni koukali, jak by se to dalo skvěle provést - půlka zeměkoule by to viděla, když já bych dělal zázrak. Všichni by mě obdivovali, všichni by se mě báli.“ Ani jedno ani druhé si však Kristus nepřeje.Ihned po tomto večerním zázraku Kristus donutil apoštoly, aby odpluli pryč, a se zástupy že se rozloučí on sám. Bylo zřejmé, že by lidé po takovém velikém zázraku začali apoštoly uctívat. Při takovém počtu lidí by vznikla nezvládnutelná situace. A tím by bylo zmařeno to, kvůli čemu byl zázrak vykonán - aby lidé děkovali Bohu. Apoštolé, biskupové, kněží - to jsou jen služebníci. Nesmějí jako pastýři vést věřící k sobě, ale k Bohu. (To bývá základní pastýřská chyba, které se duchovní pastýř může dopustit - byť s dobrým úmyslem. O tom však příště.)
To, čeho se Ježíš obával, se poté i stalo. Popisuje to evangelium Janovo. Zástupové vzrušení zázrakem chtěli chytit Pána Ježíše a prohlásit ho za krále. On jim však unikl a ztratil se jejich očím v houstnoucí tmě.
Lidé zůstali sami a mohli přemýšlet, jak moc Bůh miluje člověka. Hojí mu nemoci a teď ho dokonce i nasytí, když má v pustině hlad. Každého jednotlivého člověka Bůh miluje a cítí jeho bolesti, strádání a nedostatek. A jestli Bůh miluje člověka, je zřejmé, že svou láskou vstupuje do našich životů. My sice často hudrujeme, protože nechápeme, proč se to či ono v našem životě děje. Máme své představy o tom, co je pro nás dobré.
Jsme začasté jako ten naštvaný prorok Jonáš, který na otázku, kterou ho Bůh chtěl přivést k rozumu: „Je tohle dobré?“ odseknul: „Ano, je to dobré!“ Na Jonáše Bůh pustil sluneční žár, aby Jonáš něco pochopil, takže mu bylo hrozné vedro a on byl znechucený, nechtěl nic chápat, a proto se jeho duše zatměla hněvem. Na nás Bůh dopouští všelijaké těžkosti, stává se, že nic nedaří, ze všech stran přicházejí špatné zvěsti, jedna věc se pokazí a druhá se poláme, jeden nás opustí a tamten zradí, vše, oč se pokoušíme, je „z bláta do louže“, jak se říká... Lamentujeme: „Kde je ten Bůh...?“ Starec Paisij Athonský říká, že máme na všechno hledět duchovně. I to, co se našemu omezenému pohledu jeví jako nezdar, může být velikým Božím darem. Jen to pochopit. Není asi nic prospěšnějšího, než když je zraněn náš egoismus. A není nic méně příjemného, než můj zraněný egoismus.
My sledujeme své zájmy s ohledem na to, jak se máme dnes, a snad ještě jsme schopni myslet na to, co s námi bude zítra. Jenže Bůh sleduje, co s námi bude za tisíc let, jak na tom budeme ve věčnosti. A podle této moudrosti (a netřeba mnoho přemáhání k uznání, že je to moudré) ovlivňuje okolnosti, mezi nimiž je nám dáno utvářet své životy.
Významný současný myslitel Ruské pravoslavné církve prof. Alexej Osipov říká, že Boží prozřetelnost působí v našich životech v naprostém souladu s naším skutečným duchovním stavem - Bůh neustále kolem nás vytváří nejpříhodnější podmínky pro to, aby člověk nejlépe poznával sám sebe. Tak se projevuje Boží láska v našich životech. Poznat sám sebe je velkou moudrostí, kdo ji opravdově dosáhl, může poznat Boha. A poznat Boha to je předpoklad spásy. Tímto způsobem se Bůh v souladu s naší svobodnou vůlí projevuje v našich životech a stále znovu a znovu zkouší dovést nás ke spáse.
A ještě dále. To, co se kolem nás děje, jak se k nám chovají naši bližní, je věrným zrcadlem našeho nitra. Nadáváme, bědujeme, hudrujeme, stěžujeme si, běsníme, poukazujeme, soudíme a odsuzujeme, sebe obhajujeme, druhé kritizujeme, obviňujeme, skřípeme zuby, trýzníme se, zoufáme si... - a to vše nad tím, jak se k nám zachoval ten či onen zloduch, nevděčník, egoista, lump, nafoukanec, hlupák, dareba, vyžírka, lhář, protiva - jedním slovem: „můj bližní“. Místo toho, aby se ke mně choval pěkně, trpělivě, shovívavě, přehlížel moje chyby, chválil mne, ctil mne, sloužil mi - jak si to bezesporu zasluhuji, tak mi provede tohle! Zrádce jeden! No počkej! Jenže všichni ti „bídáci“ kolem nás nám prokazují tu nejlepší službu, jsou to Boží vyslanci, jejichž chování nám jako věrné zrcadlo ukazuje to, co sami nevidíme, - jaký je skutečný stav mojí duše. Lidé však málokdy milují zrcadlo, které jim ukazuje nepěkné věci, a jaký bývá osud posla špatných zpráv? A navíc ty situace, do kterých nás přivádějí ti darebáci (tj. bližní), většinou nezvládneme příliš důstojně a s láskou ustát, a tak je další důvod ztrestat ty mizery, kvůli nimž máme na triku další hřích. Já ti ukážu, co je to láska! Do konce života na to nezapomeneš!Tam v pustině na trávě lidé poznali Boha při zázraku rozmnožení chlebů. My poznáváme Boha z jeho lásky, s níž nám vstupuje do života, aby z nás vykřesal něco ušlechtilého, aby náš život byl více než jen egoismus, to telátko naše zlaté milované, pečlivě oprašované a oddaně uctívané.
Vnitřní ustrojení světa je takové, že do okolí se obtiskuje stav našeho nitra. V dobrém i ve zlém. V malém i velkém. Poblíž příbytku svatých lidí vás zmije neuštkne, když na něj šlápnete. Je krátkozraké považovat nadcházející ekologickou katastrofu za důsledek průmyslu; žádné kjótské dohody stav zeměkoule nevyřeší, protože pochmurný stav naší planety je v prvé řadě důsledkem duchovního zatmění v duších lidí. Starec Paisij Athonský stále opakoval, že klíč k řešení problémů, jež tě obklopují, je ve tvé duši.
Zázrak rozmnožení chlebů je od nejstarších dob považován za předobraz eucharistie. Mimochodem, proto používáme pro eucharistickou službu pět chlebů (pět prosfor nebo jednu pětinásobnou). Dvě ryby jsou dvě tekutiny vlévané do kalicha pro eucharistii: víno a voda.
Dodnes je to v našich chrámech vlastně stejný obrázek jako tenkrát. Lidé přinesou chleba, kněží ho na svatém prestolu odevzdávají Kristu, a přijímají z jeho rukou to, co požehnal, proměnil, rozmnožil. Přejeme si přijímat chléb nebeský, a tak přinášíme žalostnou jeho napodobeninu - prosforu - čili pozemský chléb s důvěrou v zázrak.
A tak církev stále činí totéž, láme chléb na oltáři, rozděluje Krista - nasycuje všechny. Zázrak rozmnožení chlebů a nasycení se děje stále. K ilustrování tohoto spojení eucharistie se zázrakem rozmnožení chlebů v pustině připomeneme pozoruhodnou modlitbu, kterou kněz říká při lámání proměněného chleba, tj. těla Kristova: „Drobí a rozděluje se Beránek Boží, který se drobí a nedělí, povždy se požívá a nikdy neubývá, ale přijímající nasycuje.“
Chléb, který se nám vrací od Krista zpět, není proměněn kvantitativně nýbrž kvalitativně. Množství zůstává, ale chléb je už něčím jiným. Tajina, kterou se pravoslavní nepokoušejí vysvětlovat žádnou lidskou rozumovou spekulací - nepoužíváme teorie o transsubstanciaci, konsubstanciaci, transsignifikaci, ani o remanenci apod., do nichž se beznadějně zapletlo západní křesťanstvo pod vlivem scholastiky římských latiníků. Boží působení je lidskému rozumu nepostižitelné a svaté Tajiny se vymykají jakékoliv teoretické spekulaci; ostatně proto je křesťané od počátku nazývali Tajinami, tj. tajemství, mysteria. Pravoslaví prostě trvá na tom, že tento chléb se stal "pravým tělem Kristovým" a nic více nevysvětluje.
Je to jev, který občas někteří mohou sami vidět duchovním zřením (stejně kdysi jako dnes; zrovna před několika dny mi vyprávěl jeden pravoslavný křesťan, jak jakýsi jeho známý - pohan - při náhodné návštěvě pravoslavné bohoslužby měl vidění a spatřil, že eucharistie je skutečné tělo a skutečná krev, a byl z toho v šoku).A tělo Kristovo přijímáme ke sjednocení s Kristem - na odpuštění hříchů a k životu věčnému.
Sám Pán Ježíš vztahuje zázrak rozmnožení chlebů k eucharistii - čili nikoliv jen k tělesnému nýbrž k duchovnímu nasycení člověka. V 6. kapitole Janova evangelia, kde se taktéž popisuje tento zázrak, čteme, co následovalo později. Lidem, kteří pátrali, kam se Ježíš poděl, odpověděl Ježíš: „Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne protože jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Usilujte ne o pokrm, kterýž je pomíjející, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, který Syn člověka dá vám.“
Použijeme-li ještě jednou obraz pustiny, kde dal lidem Kristus nasycení, jako podobenství, pak můžeme vyvodit, že eucharistií dává Bůh lidem nasycení na duchovní poušti tohoto světa, kde jinou potravu pro své duše nezískáme než tuto od Ježíše Krista. A co to znamená: nasycení duše? To je život pro svou duši. Jako tělo nemůže žít bez stravy, tak ani duše nemůže žít věčným blaženým životem, není-li nasycena Kristem.
Stejně jako zázrak rozmnožení chlebů vykonal Ježíš Kristus, aby lidé poznali Boha, i eucharistii konáme proto, abychom poznali Boha a spojili se s ním - duchovně i tělesně (svatým Přijímáním). Proto se při každé Božské liturgii řeší osud každého člověka, a potažmo celého světa.
---------------
Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.
Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.
Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia;
tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.
Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.
Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
(1. Korintským 1,10-18)
Čtení z epištoly ap. Pavla, které kalendář vždy k tomuto evangeliu přiřazuje, tím taktéž vypovídá, že zázrak rozmnožení chlebů je tajemství, které tradice otců vztahuje na církev. Ap. Pavel zde píše o jedné z principiálních vlastností církve: jednotě a svornosti.
Dále apoštol zdůrazňuje to samé, kvůli čemu Pán Ježíš donutil apoštoly opustit místo, kde se před 5000 muži stal velký div. Nikoliv v člověka věříme, ale v Boha; nikoliv v Pavla, Petra aj. jsme pokřtěni, nýbrž v Krista. Nejsme petrovci či pavlovci, ale křesťané (to slovo ve skutečnosti doslovně znamená "kristovci"). Slova: „Já jsem Pavlův, já zas Petrův...“ zní jako rachot hroutícího se domu. Proto nemá Církev žádné pozemské ústředí, žádného člověka za svou nejvyšší hlavu, žádný centrální nejvyšší správní úřad. Pryč s tímto ustavičným pokušením! Neuctíváme apoštoly ani jejich nástupce jako neomylné bohy. Pozemsky uvažující člověk nepochopí, že by celosvětová církev mohla být bez nějakého ústředního vedení; bude to považovat za bláznovství. Toto je přesně to bláznovství, které je u Boha moudrostí, jak jinde píše svatý apoštol. Jenom ten, kdo jde ke spáse, zná, že mocí Boží je kříž, a nikoliv cokoliv lidského. Ne skrze lidskou velikost a vyvýšenost se děje Boží síla, ale v lidské poníženosti, nepatrnosti, bezmocnosti a nemoci.
Lidé mají stále pokušení ve své pýše zřizovat nějaká centra své moci a slávy. Už ve starém světě se lidé rozhodli učinit si jméno a stavěli Babylonskou věž (víme, jak se to Bohu líbilo). Pak si vybudovali Řím - nejdříve pohanský, pak křesťanský, a nakonec směs obojího. Dnes si lidé chtějí učinit jméno bruselským Babylonem... A kam to povede, k čemu to míří, všichni pravoslavní vědí. Lidská záliba v moci nezná hranic. Na první pohled to často nevypadá tak špatně: musíme se zorganizovat, sešikovat pod jedním velením, abychom mohli učinit mnoho dobrého. To zní rozumně, že? Jenže je to pouhá lidská moudrost, která je Bohu bláznovstvím; celé evangelium a všechny epištoly svatých apoštolů vypovídají o tom, že Bůh není na straně těch, kdo se tady učiní mocnými, ale sestupuje k těm, kteří zde na zemi žádnou moc nemají. Celou Biblí starého i nového Zákona se táhne jako červená nit tato Boží logika - slabé, ne-mocné, bezvýznamné si Bůh vybírá, aby konal své dílo, právě ty roztroušené shromažďuje. Jak jsme říkali výše: co je světské, je nepotřebné tam, kde jde o věci věčné.Člověk je bytost poškozená v samotném kořeni a získá-li moc, nebývá použitelný k žádnému skutečnému dobru. Proto Bůh volá člověka na poušť - ke spolupráci na uzdravení a k nasycení. Hospodin po nás nechce, abychom šikovali armády, shromažďovali bohatství (pryč s ním) či získávali moc a politický vliv (chraň nás před tím Bůh), ale abychom konali eucharistii. Abychom vyšli z Egypta na poušť sloužit Bohu.
Pojď za Kristem na místo pusté a nic si s sebou neber. On se o všechno postará. Vyjdi ze světa a pojď na Božskou liturgii. Kristus říká: „Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil. Já budu pracovat, ne ty. Já jsem tvůj přítel, tvé ruce i nohy, hlava, bratr i sestra, matka; všechno jsem já. Chci jen, abys byl můj přítel a miloval mne“ (Jan Zlatoústý).
Zobrazit příspěvek č. 201 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 30. 7. 2007
Věčná paměť!
![]() Otec Miroslav, kolem r. 2000; větší foto |
Prosím všechny o modlitby.
Pohřeb otce Miroslava se konal v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Ludmily. Od 10 hod. začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu v chrámu. Po 12 hod. bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hod. konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.
Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš z Řimic na Hané. Bohoslužbu vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Chrám byl zaplněn věřícími (někteří museli stát venku). Zesnulý byl na bohoslužbách v otevřené rakvi. Z ostatků vyzařoval pokoj.
Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého...
---------------
Otec Miroslav se narodil 5. října 1921. Tedy pár dnů po vysvěcení prvního českého pravoslavného biskupa od doby cyrilometodějské, sv. mučedníka Gorazda (+1942). Byl tedy otec Miroslav stejně stár jako trvá novodobá dějinná pouť české pravoslavné církve.
Znal jsem ho jako milovníka pravoslavné církve, víry a tradice. Nám, mladým duchovním, kladl opakovaně na srdce: „Zamilujte si pravoslavné tradice; milujte vše, co je pravoslavné“ (tato jeho slova mi pevně uvízla v paměti).
Knězem byl 55 let... Měl výjimečnou lásku k bohoslužbám. Byl vlídným a obětavým pastýřem. Jeho trpělivé a láskyplné duchovní vedení nás opustilo bez náhrady. Dlouhou dobu byl eparchiálním zpovědníkem.
Kromě jiného byl znalcem církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal do češtiny. Spolu jsme překládali obřad pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad modliteb večerních a jitřních. Zřejmě posledním jeho překladem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté Tajiny pomazání olejem. Společně s mátuškou Dariou sepsali před 13 lety krásný článek jako vzpomínku na stavitele chrámů, archimandritu Andreje Kolomackého, kterým obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost naší církevní historie. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk.
Jeho speciální zálibou byla historie tzv. Remešského evangelia. V průběhu celé té doby, co jsem otce Miroslava znal, často jsem slýchal, jak všem, kteří projevili zájem, zaníceně vysvětloval dějinné peripetie tohoto podivuhodného „úkazu“ v českých i světových dějinách.
Díky jakémusi řízení shůry jsem přibližně měsíc před jeho zesnutím zpracoval krátké podání historie tohoto evagelijního textu psaného rukou sv. Prokopa, o jejíž známost se právě otec Miroslav u nás postaral, a umístil jsem o tom stručný článek na pravoslavné internetové stránky (jako součást života sv. Prokopa). Nenapadlo mne v tu chvíli, že za čtyřicet dní nebude tento neúnavný šiřitel památky osudů Remešského evangeliáře už mezi živými na této zemi.
Narodil se v den památky svatých athonských mučedníků z monastýru Zograf, kteří na svůj štít víry napsali: „Pravoslaví nebo smrt“ (v r. 1275). Zemřel v předvečer „vzpomínky divu velikomučednice Euthimie Všechvalné, kterým bylo upevněno Pravoslaví“ (stalo se v r. 451) (s ikonou zobrazující tuto událost byl v sobotu pochován). Jsem přesvědčen, že jeho život se nesl v duchu souznění s těmito dvěma svátky, jimiž byl symbolicky ohraničen jeho život.
Otec Miroslav měl charakter, který výstižně vyjadřovalo jeho jméno. Často jsem slyšel vyprávět ty, kteří ho znali velice dlouho, že se kolem něho vždy šířila zvláštní atmosféra pokoje a míru, která smiřovala lidi.
Znal jsem otce Miroslava bezmála dvacet let. To je smutně krátká doba, protože bych si přál mít tu možnost znát se s ním a sloužit s ním v církvi podstatně déle. Leč i já mohu podepsat zkušenost mých starších oltářních spolubratří, svědčících o ušlechtile nakažlivém duchovním pokoji, který z otce Miroslava vyzařoval, kamkoliv přišel.
Dobrý boj bojoval. (2Tim 4,7)
Kéž mu dá Bůh věčné odpočinutí a nekonečnou blaženost tam, kde září světlo tváře Kristovy.
Zobrazit příspěvek č. 202 jednotlivě
jer. Jan z Jihlavy
--- 31. 7. 2007
Nové články na pravoslavném internetu
Na památku otce Miroslava jsem umístil na pravoslavný web dva články z jeho autorské dílny:
»Boj výborný bojoval« Vzpomínka na otce Vsěvoloda Kolomackého - archimandritu Andreje.
Zikkurat. Průvodce Velkým půstem.
Zobrazit příspěvek č. 203 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 8. 2007
9. neděle - o pastýřství
9. neděle - Kristus kráčí po moři
Čtení z evangelia na tuto neděli:
Ježíš přinutil učedlníky své, aby vstoupili na loď a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
A propustiv zástupy, vystoupil na horu v soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam.
Loď pak již byla uprostřed moře, zmítající se vlnami, neboť vítr fičel proti nim.
Při čtvrtém pak bdění nočním bral se k nim Ježíš, jda po moři.
A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zděsili se, řkouce: „Příšera to jest." A strachem křičeli.
Ale ihned Ježíš promluvil k nim, řka: „Doufejte, já to jsem, nebojte se."
I odpověděv Petr, řekl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, abych k tobě přišel po vodě."
A on řekl: „Pojď." A vystoupiv Petr z lodě, kráčel po vodě, aby přišel k Ježíšovi.
Ale vida vítr tuhý, bál se. A počav tonouti, vykřikl: „Pane, pomoz mi."
A ihned Ježíš vztáhl ruku, chytl ho a řekl jemu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?"
A jakmile vstoupili do lodi, přestal vítr.
Ti pak, kteříž na lodi byli, přistoupivše, klaněli se jemu, řkouce: „Jistě Syn Boží jsi."
A přeplavivše se, přišli do země Genezaretské.
(Matouš 14,22-34)
V dnešním evangeliu zaznívají pro kazatele Božího slova tři důležité motivy:
1.) Víra v Krista. Je silou, která přemáhá cokoliv náležející tomuto světu. Zní to trochu fádně, ba snad i jako fráze. Ale jen do té chvíle, kdy se setkáme s reálným projevem této síly. Všechny živly světa, přírodní zákony, nepohnutelné principy hmoty, - to vše náhle ztratí svou převahu, hutnost a pevnost pod dotykem víry. Fyzikální zákony, které se zdají tak absolutní a nepřestupné, ba pilířem jsoucna, v jediný okamžik změknou jako vosk. Celý svět pevných hmotných forem, který se zdá být tak solidní, se před sílou vírou stává měkkým jako dětská plastelína, která je v rukou prváka snadno tvárná; tak i svět se všemi jeho zákony se může měnit, když se do něj otiskuje víra jako pečetidlo do horkého vosku. Egyptští poustevníci chodili po hladině Nilu z jednoho břehu na druhý, jak potřebovali, měnili slanou vodu na sladkou, když měli žízeň, stromy jim rodily plody každý měsíc; asketové i dnes chodí vzduchem... Stačí mít víru v Krista a dát jí vše; a ona dá všechno tobě. S Bohem se nesmlouvá. Dej vše a dostaneš vše. Dej půl a nedostaneš nic.
2.) Moře je v jinotajném jazyce Písma svatého obrazem protibožského živlu. Mnohokrát se v tomto smyslu o moři v Bibli píše (např. v žalmech: pozdvihují vodní proudy vlny své, avšak nad sílu vln mořských mnohem silnější jest Hospodin). Nejedná se tu o však jen o vodu v oceánech, ale je zde míněno lidstvo odpadlé od Boha. Proto se v apokalypse praví o nebeském Jerusalemu, že "nevstoupí tam nic nečistého" a "moře už tam nebude". Obraz "apoštola, kráčejícího díky víře a povelu Kristově po hladině bouřícího moře", vypráví o tom, že církev není ze světa, netone ve světě, neponořuje se do něj; kráčí na jeho hladině a vytahuje ven z vody ty z tonoucích, kteří volají o pomoc. Výklad Matoušem vykresleného obrazu apoštola Petra, který kvůli pochybnostem a kolísání ve víře začal tonout, je zřejmý - ztrácíš-li víru, necháš-li své srdce kolísat, začneš se propadat do toho světa. Zůstane-li ti však alespoň trochu víry k modlitbě, Pán ti pomůže, nenechá tě utonout.
3.) Pán vztáhl ruku k tonoucímu, který prosí o pomoc. To je obraz pastýře, který zachraňuje své milované ovečky, i když se dostaly do potíží svou vlastní vinou. Pro Boha není důležitá vina (v tom se liší víra Pravoslaví od římského katolicismu, který zdůrazňuje Boží odplatu a nutný trest za vinu; tento nutný věčný trest od nás dle katolické teologie odvrátil Ježíš Kristus tím, že svou smrtí na kříži přinesl zadostiučinění Boží spravedlivé žádosti po trestu a věčném zatracení, jichž se dožadovala hříchem člověka uražená Boží spravedlnost; ne, takhle nevěříme). Vina není důležitá pro Boha, ale pro nás, protože nás hřích poškozuje, nikoliv Boha. Pravoslaví odmítá západní právnické pojetí spásy, scholasticky racionalistické pojetí Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je tajemství vyjádřené slovy Písma, výrokem Hospodinovým: „Smiluji se, nad kým se smiluji" (Exod 33,19).
Nitrem Boží spravedlnosti je láska a milosrdenství. Jak říká jeden svatý otec (cituji přibližně): Nikdo ať neříká, že je Bůh spravedlivý! Vždyť my jsme ho zradili, a on dal za nás svého Syna; my jsme propadli smrti, a Kristus kvůli nám zemřel; my jsme byli nevěrní, a Boží Syn byl místo nás věrným až k smrti; my jsme se provinili, a on vzal naši vinu na sebe; zasloužili jsme si peklo, a on nám dává ráj. Tak kde je tu jaká spravedlnost?
Ve skutečnosti je jen jediná věc, která zavře člověku přístup k Božímu milosrdenství a odpuštění. A tou je lidská nekajícnost. Člověk má svobodu odmítnout Boží lásku. Proti nabídce věčné blaženosti může každý říci tu strašlivou větu: „Ale já nechci." A před touto lidskou svobodou se zastaví i Boží láska. Proto ne všichni budou spaseni, jak vysvětluje sv. Siluan Athonský.
Kristovo pastýřství je předobrazem pro pastýřské působení církve. Principy Kristova pastýřství se musejí řídit všichni církevní pastýři. Jejich poslání je především založeno na dvou principech: přivádět lidi k pokání a současně ctít lidskou svobodu. A nad tím bych se chtěl teďka chvilku zamýšlet.
Pastýřství
Podle vladyky Hierothea z Nafpaktu by zpovědník měl přivést člověka k tomu, aby rozpoznal svou nemoc, a následně pastýř musí dokázat přivést svou ovečku k "sebeodsouzení" - k tomu, že nebude vinu za svůj stav svalovat na nikoho jiného a hlavně ne na okolnosti, ale sám sebe prohlásí za viníka, na sebe podá před Bohem žalobu, vykoná nemilosrdný soud nad sebou a odsoudí se. To je začátek uzdravení, neboť od tohoto okamžiku začíná působit blahodať (Boží milost) v tomto člověku a uzdravovat ho. Svatí otcové říkají, že jestli sami sebe odsoudíme tady na zemi, pak nás neodsoudí Bůh. Budeme-li však tady na zemi sami k sobě shovívaví a omlouvat své poklesky, pak budeme tam (tj. na strašném Božímu soudu) odsouzeni bez milosti.
Světským lidem to zní jako šílenství. Vždyť do ordinací psychiatrů proudí zástupy lidí v depresích, zoufalství, se sklonem k sebevraždě, hroutících se pod tíhou svého života. A psychiatři se jim snaží vsugerovat: jsi skvělý; problémy, co máš, nejsou tvojí vinou; neodsuzuj se, nic si nevyčítej, věř v sebe atd. Psychiatr totiž není kněz a jeho pacienti nejsou (většinou) věřící (jinak by raději šli na zpověď než k psychiatrovi), takže tam nepůsobí blahodať. Lidé navštěvující psychiatra sice často sami sebe odsuzují, ale místo naděje upadají do zoufalství, a nic jim nemůže trvale pomoci. Sebeodsouzení ze zoufalství není pokání. Lékař jim předepíše válium nebo je pošle na nějakou psychoterapii či s nimi provádí hypnózu a sugesci, a tak se všichni zúčastnění snaží, aby ten svůj život nějak přežili.
Poznat svou nemoc, neodpustit si lacině, ale odsoudit svůj hřích - to je duchovní úkol, před který je křesťan postaven. A k tomu potřebuje duchovní vedení. K tomu zpovědník je. Jestli se mu nepovede toto duchovní vedení vykonávat, pak mu nepomůže žádný nátlak, příkazy, řetězy, kánony či inkvizice. Celé toto léčení se může povést, jen spolupracuje-li svobodná vůle věřícího. Zpovědník je podle Hierothea duchovní therapeut, který provází či vede člověka po této cestě duchovní léčby, ale sám člověka neléčí, jen ho vede po třech stupních duchovní léčby: 1.) poznat svůj hřích, 2.) obvinit se a soudit jej, a 3.) nakonec sám sebe za něj odsoudit.
Je to chůze po ostří nože. Jsou tu dvě duchovní propasti, mezi nimiž vede pravdivá duchovní cesta. Jednou propastí je zoufalství a druhou je lhostejnost. Ďábel se snaží dostat nás do jedné z těchto pastí. Většina lidí se nechá zlákat lhostejností vůči své duchovní nemoci, nedokonalosti a hříchu. A ten, kdo spatří svou nemoc, toho se snaží ďábel přivést k zoufalství. Stezka, která vede mezi oběma propastmi jako horský hřeben ostrý jako břitva, se jmenuje střízlivá naděje. Je to stezka pokání - protože pokání je sebeodsouzení spojené s nadějí. A v tom je úkol pastýře (ještě jednou to zopakujme), aby vedl své svěřené duše touto cestou a provedl je mezi oběma propastmi.
Alexej Osipov učí, že největší nemocí dnešních lidí je, že nevidí své porušení, ránu na své duši, svou smrtelnou nemoc. Jsem poškozený člověk, jsem otrokem vášní. Dokonce i mysl je otrokem mých přání, mého těla. Středobodem pravoslavné léčby člověka je právě toto uvidět.
Na tomto stupni se člověku začíná otevírat poznání. Tento první stupeň však sám o sobě není dostatečný. Je důležitý jako začátek, jako jediná pravdivá brána ke skutečnému duchovnímu životu.
Řehoř Palama říká, že (až) sebeobvinění je vždy spojeno s pokorou. Jinými slovy - na tomto druhém stupni začne být odstraňována pýcha. Alexej Osipov říká, že pokora se ve mně nenarodí, jestliže nespatřím své nemoci. Pokora - to znamená poznat, kdo ve skutečnosti jsem. Hříchem nemocný člověk, v němž není nic dobrého a zdravého.
Toto sebeobvinění je duchovním břemenem, které když je umístěno nad duší, mačká, tiskne a vymačkává ven zdravé víno, které těší lidské srdce, což je náš vnitřní člověk. Lítost je takovým vínem. Sebeobvinění spolu se smutkem, který ho charakterizuje, také vytlačuje vášně a plní srdce blaženou radostí (Řehoř Palama). Proto se musíme vždy sami odsuzovat a kritizovat, abychom se pomocí rozvážně zvolené poníženosti ochránili hříchů (Jan Sinajský, Žebř).
Hierotheos píše: Ve stručnosti můžeme tvrdit, že léčba člověka je ve skutečnosti očišťování duchovního zření, srdce a obrazu, obnovení obrazu k jeho původní kráse, a ještě něco navíc: společenství člověka s Bohem. Když se stává chrámem Svatého Ducha, říkáme, že se léčba podařila. Ti, kteří byli vyléčeni, jsou Božími svatými.
---------
A na závěr něco z pastýřské praxe. Šedivá je teorie, ale barevný život...
Dnes běžně slýcháváme mnohé lidi, jak říkají: "Já církev nepotřebuji," anebo přesněji: "Já nepotřebuji žádného prostředníka ke svému vztahu s Bohem". Při duchovním rozhovoru však pravidelně zjistíš, že takový člověk ve skutečnosti ani Boha nepotřebuje. Sám sobě je takový člověk nejvyšší autoritou. Svoje mínění uctívá jako Boží zjevení. Tím je však uzavřen do sebe, žije jako ve vejci - jako ptáče, které se nikdy nevylíhne, aby vzlétlo k nebi, jak někde píše starec Paisij Athonský. Podobně jako to ptáče musí projevit odvahu, rozklovat skořápku, aby se dostalo ven, tak i člověk musí ukázat jistou odvahu, aby prokloval skořápku svého egoismu, aby se otevřel, nechal do sebe sáhnout ruku lékaře, a mohl být léčen. Neboť léčení, to je to, oč se v křesťanství jedná. Jestli nebudeme chápat svaté Tajiny a vše, co se nám v Církvi podává (obřady, požehnání, svěcení, kázání, ikony, ostatky a další svátosti), jako léky, které jsou nám Bohem dávány k uzdravování naší nemocné přirozenosti, pak nutně upadáme do pokaženého vnímání Církve a jejího bohoslužebného i duchovního života, jako by to byla nějaká magie, čarování, kouzla.
Duchovní otec je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kdyby nebyl potřeba prostředník, pak by Bůh neustanovil Církev a její hierarchii. Vskutku se lze domnívat, že Boží lid izraelský nepotřeboval Mojžíše, který je vyvedl z Egypta a vedl do zaslíbené země? A kněz koná přesně to samé.
Je však potřeba zamyslet se nad tím, co to znamená prostředník. Není to ten, co stojí mezi mnou a Bohem jako hradba. Je spíše něco jako ikona, skrze níž uctíváme předobraz. Líbáme ikonu, ale klaníme se při tom Bohu. Ikona nám umožňuje Boha tělesně uctívat a dává nám tělesně Boha poznat (nakolik je to možné). Kněžství je něco podobného. Cílem úsilí kněze není přivést lidi k sobě, ale dovést je k Bohu a sám při tom jakoby zmizet.
Pastýř, duchovní otec, zpovědník, má nad lidmi v církvi velikou moc. Je-li zkušený a má-li za sebou už nějakou duchovní zkušenost, poznal-li sám sebe, může lidem hodně pomoci. Fatální havárie pastýřského vedení je, vede-li pastýř své stádce sám k sobě (při tom si může myslet on i ovečky, že vede k Bohu), a drží je pod sebou jako na řetězu. Je-li to člověk nezkušený, plný obvyklého egoismu a ješitnosti, jak je to typické pro každou neočištěnou duši, pak může být plné používání svěřené pastýřské moci zhoubné pro duchovní život duchovních ovcí (získá-li neočištěná duše vládu, moc nad lidmi a začne-li si libovat v jejím používání, nečekej nic dobrého; ruské přísloví říká: "Chceš-li poznat člověka, dej mu moc." Kdo byl někdy na vojně, ví, o čem jde řeč).
Typickým projevem nemocného duchovního vedení bývá provádění jisté formy nátlaku, rozkazů či duchovního nebo psychického násilí, k němuž se takoví duchovní otcové rádi uchylují (ačkoliv je tu potřeba vzít v úvahu i národní mentalitu).
Na druhé straně však musíme odlišovat případy, kdy duchovní otec (třeba i nezkušený) použije svou pastýřskou moc k tomu, aby zakázal věřícímu vykonat zjevný hřích, což je bezesporu správné.
A navíc, i takový pastýř, který ještě nestihl získat hlubší duchovní zkušenost, nemusí být svým egoismem v každém případě oklamán, tj. může mít duchovní soudnost. A ta mu dá rozpoznat, že by neměl používat při vedení svých svěřených duší nátlak, nenutit nikoho, aby vykonal něco, co pastýř považuje za dobro; jen nanejvýš opatrně radit, ale nechávat věřícím svobodu, jestli rad uposlechnou či nikoliv. Pak může i nezkušený pastýř pomáhat lidem a vyhne se páchání zbytečných škod na věřících i na církevním životě. (Znovu však zdůrazňuji, že toto varovaní před nátlakem se netýká situací, kdy je nutno zabránit spáchání těžkého hříchu!)
Věřící by neměli váhat změnit zpovědníka, domnívají-li se, že jsou při duchovním vedení manipulováni, či jsou-li donucováni ke konání něčeho, s čím nesouhlasí. Je potřeba si uvědomit, jak málo je dnes zkušených duchovních vůdců (natož starců) a v jaké zmatené době žijeme. Toto zmatení se nevyhýbá ani věřícím ani vůči němu nejsou imunní kněží. "Starcování" může být velkým pokušením; "mlado-starci", jimž nebylo ještě ani padesát let, rostou dnes po celém světě jako houby po dešti. Prokazovat slepě naprostou poslušnost takovým "bloudícím pastýřům" je bláznovství. (Viz něco o tom: O nebezpečí poslušnosti)
Tito duchovní otcové si neuvědomují, že násilím nelze vyléčit lidskou duši. Pomocí nátlaku je možné v člověku nějaký hřích či vášeň nanejvýš uspat. On spí, leč zůstává. Člověk vypadá jako vyléčený, ale infekce se jen zapouzdřila a jednou se projeví. Léčení se nezdařilo, terapie byla jen klamem. Dá-li zpovědník člověku svobodu neposlechnout a on ji použije, pak i kdyby opustil svého zpovědníka, má stále možnost se svou nemocí bojovat, uvidět ji, najít ji, vyléčit se.
Dnešní lidé jsou duchovně už natolik slabí, že není možné používat k jejich duchovnímu vedení ani plné epithimie ukládané posvátnými kánony, ani silné tzv. "hořké" duchovní léky, jak jsou popisovány v dílech dávných svatých otců. A pastýř si musí uvědomovat, že i on je synem tohoto duchovně zdevastovaného pokolení a že se mu nedostává toho, co dávní otcové vyžadují na duchovním vůdci.
Nejsmutnějším úkazem pak bývá, když duchovní používá svou moc, kterou nad církví od Boha má, aby uskutečňoval svoje zbožné představy. Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. (Mat 15,14) Ani Bůh s námi neuskutečňuje své krásné cíle proti naší vůli, ale dává nám svobodu. A nechává nám ji, i když jsme ji použili k tomu, abychom se od Boha odvrátili. Posláním kněze není realizovat si s lidmi své zbožné představy o církvi a církevním životě, ale vést je, aby sami poznali svou nemoc a sami v sobě odsoudili svůj hřích. Kdo nedává lidem svobodu, ten nemiluje. A pastýřství bez lásky je jen manipulací.
Strašné je, když se někdo nezkušený prohlásí za duchovního starce, aniž by při tom měl realistickou duchovní zkušenost, sebepoznání a Boží zjevení. Na druhé straně, nalezneme-li pravého zkušeného starce, který nejprve uzdravil sám sebe, a podřídíme-li se mu, je to největší a nejužitečnější věc, kterou můžeme ve svém životě učinit, a nesmíme při tom brát ohled na nic, co by nám v tom chtělo bránit. O starcích se vyprávějí podivuhodné historky, jak čtou myšlenky, konají různé zázraky apod. To však není to nejdůležitější. Starec je především tím, kdo dokáže sáhnout svému učedníkovi do srdce a učinit tam tu duchovní operaci... Takový skutečně zachraňuje.
Jednou jsem se tázal člověka, který žil několik let v monastýru pod vedením skutečně zkušeného starce, jestli ví o tom, že by starec někdy někomu něco přikazoval v duchovním životě. Odpověď zněla stručně: „Nikdy." Tajemství starcovského vedení zřejmě spočívá v tom, že na jedné straně dává svobodu, na straně druhé dává okusit, co člověku přinese, když uposlechne rady. Řekne ti, co máš dělat, a sám ukazuje příklad. Zahrne tě takovou láskou, že ti slova jeho rad připadají jako sladký med a nepřeješ si nic jiného než jim naslouchat a uskutečnit je. (A čím se to liší od falešného starcovství? Vždyť kouzlo, kterým působí ďábel skrze své "starce", by se vlastně dalo popsat podobnými slovy.) Na starci vidíš, že jestli tě přijme na zpověď, tak to znamená, že je připraven za tebe bojovat, trpět za tebe, umírat za tebe, a nic za to od tebe neočekává. Dokonce ani vděk. To je láska. V tom asi bude spočívat to tajemství pravých starců.
Může však zahubit či těžce ublížit ten, kdo si na duchovního starce jen hraje a o něco takového se pokusí na tom, kdo se mu nerozumě podřídí. Stejným nebezpečím jsou různí sektářští či schismatičtí "starci", kteří tě nepovedou nikam jinam než tam, kde jsou sami: do hereze, rozkolu či sekty. Rozpoznat falešného starce není úplně snadné, protože jsou to osoby s nacvičeným způsobem patřičného "duchovního" chování, zbožných ušlechtilých mravů, umějí mluvit, vědí, jak prokládat řeč průpovídkami o své "nehodnosti", a tak hrát pokoru. Žije-li kdo v pravoslavném mnišském prostředí, snadno to po čase pochytí. Ignatij Brjančaninov někde píše o těch, kteří této své hře už sami uvěřili, - takovým prakticky není pomoci. Nikdy nepodceňujme vliv těchto lidí a nezapomínejme, že ďábel ve své touze zahubit člověka, propůjčuje falešným starcům duchovní sílu, kouzlo, ke svedení a oklamání lidí.
O tom, že starci nikoho k ničemu nenutí, svědčí jedno mnišské přísloví, které o radách starců říká:
V Řecku je blahodárným zvykem, že povolení zpovídat a duchovně vést věřící, nemají zdaleka všichni kněží, ale titul zpovědníka "duchovní otec" uděluje biskup jen některým kněžím, kteří jsou známi svou duchovní zkušeností a dlouhodobě dobrými plody své duchovenské činnosti. Nelze tím sice vyloučit selhání některého zpovědníka či duchovní havárie, ale významně to omezuje jejich výskyt. V Rusku i u nás je duchovním otcem čili zpovědníkem se stává při vysvěcení automaticky každý kněz. Je mi upřímně líto řeckých zpovědníků, kteří musejí stále jen zpovídat a zpovídat, jelikož jich není mnoho a věřících je spousta, ale řecké církvi to přináší velkou duchovní pomoc. U nás je tato praxe nerealizovatelná, ale i naši zpovědníci si z ní mohou vzít poučení, a duchovně vést věřící s vědomím svého omezeného duchovního poznání a své nedokonalé schopnosti rozeznat, co je prospěšné a kdy už by mohli svým věřícím škodit, a být tedy opatrní.
„Skrze první slovo starce hovoří Bůh; skrze druhé slovo hovoří starec; skrze třetí slovo mluví ďábel." Výklad toho přísloví je asi takový: Řekneš-li starci svůj problém, starec se modlí a čeká, co mu Bůh sdělí, pak ti odpoví přímo a na rovinu, co bys měl činit jak si počínat - to je to první slovo, skrze něž k tobě prohovořil Bůh. Jsou však lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, co slyšeli, ukazují vlastně, že moc nevěří, že skrze starce k nim mluví Bůh, mají pocit, že jim starec asi špatně rozuměl, že mu to musí svou záležitost nějak podrobněji vysvětlit, a tak starec vidí, že tito lidé nemají dost víry a síly, aby přijali Boží slovo, a tak jim ze soucitu dá nějakou mírnější radu - to je to druhé slovo, které už není od Boha ale od člověka. Nu, a jsou lidé, kterým ani lidská starcova shovívavost a jeho soucit s jejich slabostí nestačí a začnou znovu něco namítat a vysvětlovat, mají pocit, že starec je asi dost nechápavý, protože stále od starce neslyšeli tu radu, kterou si přáli slyšet, takoví se totiž chtějí řídit podle svého vlastního úsudku, mají pro sebe své vlastní rady, a od starce vlastně jen chtějí, aby jejich nemocné uvažování schválil; takovým lidem starec řekne: „Tak si dělej, co chceš." To je to třetí slovo starce, skrze které mluví ďábel.
Z výše řečeného plyne, že ne vše, co zpovědník svému věřícímu požehná, je Boží vůle a je to nejsprávnější, co má člověk činit. I zpovědník, který není starcem, může vidět na věřícím, že není schopen vykonat Boží vůli, která je v některých případech tak zjevná, že zpovědník nemusí mít žádné mimořádné zjevení od Boha k tomu, aby ji viděl. Vidí-li však zpovědník u svého věřícího slabost a neschopnost vyplnit Boží vůli, pak mu požehná nějaký kompromis, udělí mu tzv. ikonomii, dá mu možnost, aby jednal na úrovni, na které ho drží jeho slabost či nedostatek odhodlání. Zpovědník při tom doufá, že i takový věřící postupně duchovně zesílí a povyroste, aby byl schopen Boží vůli slyšet, a že se jednou pokusí podle ní žít.
Zobrazit příspěvek č. 204 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 8. 2007
Patriarcha Theoktist zesnul
Zemřel rumunský patriarcha Theoktist
Zesnul v pondělí 30. července ve věku 92 let na srdeční infarkt, který nastal kvůli komplikacím po operaci v bukurešťské nemocnici, kterou podstoupil den před tím.
Jeho život (v krátkém přehledu):
Patriarcha se narodil 7. února 1915 a byl pokřtěn se jménem Theodor (Arepaschu). Studoval v letech 1932-1940 na vyšším bohosloveckém semináři. 6. 8. 1935 se stal mnichem a přijal jméno Theoktist. 1937 - jerodiakonem. 1940-44 - studium na bohoslovecké fakultě v Bukurešti. Pracoval v kanceláři patriarchy Nikona. 1945 - kněžské svěcení, jmenován biskupským vikářem v Moldavské eparchii. 1946-1950 - slouží v katedrálním chrámu Moldavské eparchie, je náměstkem monastýrů, povýšen do hodnosti archimandrity. 1946-47 - vzdělává se na fakultě literatury a filologie. 28. 2. 1950 - biskupské svěcení na episkopa botošanského, vikářem patriarchy. Stává se členem synodu Rumunské pravoslavné církve. 1950-54 - rektorem Bohosloveckého institutu Bukurešťské university. 1963 - kongres pravoslavných biskupů Ameriky zvolil Theoktista za biskupa Detroitského. Povýšen na arcibiskupa. 1977 - archijerejský sbor ho zvolil metropolitou moldavským a sučavským. 9. 11. 1986 - archijerejský sbor ho prohlásil na patriarchu. V r. 1990 se rozhodl odejít do důchodu, ale po několika týdnech přebývání v monastýru změnil své rozhodnutí a opět stanul v čele církve. Na jeho pozvání navštívil v r. 1999 papež Jan Pavel II. poprvé v historii Rumunsko. Krátce před svým zesnutím kritizoval patriarcha nový vatikánský dokument, který prohlašuje římsko-katolickou církev za "jedinou pravou" mezi ostatními křesťanskými církvemi. Patriarcha prohlásil, že něco takového "Boha netěší" a že po takovém "hrubém prohlášení" bude pro pravoslavné "obtížné najít způsob jak pokračovat v dialogu s katolickou církví".
Pohřeb bude v pátek 3. srpna. Pochován bude v patriarší bukurešťské katedrále vedle svého předchůdce patriarchy Justiniána. Do katedrály nyní přichází množství lidí uctít ostatky zesnulého. Rumunská vláda vyhlásila pátek dnem státního smutku.
Náměstkem patriarchy je jmenován vladyka metropolita Daniíl Moldavský a Bukovinský. Patriarší trůn bude osiřelý (přesněji se říká: ovdovělý) 41 dnů po zesnutí patriarchy, kdy se podle pravoslavné tradice konají za zesnulého zádušní modlitby, a poté bude vykonána volba nového patriarchy. Podle rumunské církevní ústavy nesmí náměstek kandidovat na nového patriarchu, leč synod se rozhodl učinit pro vladyku Daniíla výjimku - jestli se vl. Daniíl rozhodne kandidovat při volbě nového patriarchy, náměstkem se stane metropolita Nikolaj Banatský.
-----------
Minulý týden byl tento nejstarší ze všech představitelů světových autokefálních pravoslavných církví na návštěvě České republiky a světil (14. 7. 2007) v Mostě základní kámen chrámu sv. mučedníka Valentýna (chrám bude zvláštním místem uctění památky padlých rumunských vojáků - osvoboditelů Československa). (Přiložená fotografie je z této události.)
Jeden z kněží, kteří se zúčastnili, mi napsal takový pěkný zážitek - poslední požehnání od vladyky Theoktista:
V sobotu jsme byli v Mostě na svěcení nového chrámu ... podařilo se nám vzít požehnání od patriarchy. Když mi ho dal, sevřel pevně mé ruce a vydal se stařeckým krokem kupředu. Vůbec se mě nechtěl pustit, byl jsem úplně na rozpacích... Ale bylo to hřejivé...
Věčná paměť!
------------
Informace
Credo.ru
Historie Rumunské pravoslavné církve
Založena kázáním apoštola Ondřeje, který přinesl evangelium do "skiti minor" (tj. na území mezi Černým mořem a Dunajem, na jihovýchodě Rumunska). 25. dubna 1885 se stala Rumunská pravoslavná církev autokefální a 25. února 1925 se stala patriarchátem (intronizace prvního rumunského patriarchy Mirona se účastnil představitel Ruské zahraniční církve metropolita Antonij).
Podle posledních statistických údajů žije v Rumunsku 21.794.792 obyvatel, z nichž 86,7 % se prohlašuje za pravoslavné křesťany.
Organizace Rumunské pravoslavné církve
Nejvyšším vůdčím orgánem církve, který rozhoduje věci věrouky a kanonické, je posvátný synod biskupů, který se skládá ze všech biskupů, kteří jsou ve funkci.
Ústředním správním orgánem církve, který rozhoduje věci administrativní a ekonomické je "Církevní národní shromáždění, které je sestaveno z členů posvátného synodu a třech zástupců za každou eparchii (jeden klerik a dva laikové) volených každé čtyři roky místními eparchiálními shromážděními.
Nejvyšším administrativním orgánem je "Církevně-národní rada", kterou vytvářejí tři klerikové a šest laiků volení "Církevním národním shromážděním" na čtyři roky.
Rumunská pravoslavná církev má 6 metropolií, které obsahují eparchie skládající se z celkem 11.146 farností. V církvi slouží 14.035 kněží a diakonů a má 15.116 chrámů a kaplí. Pro rumunskou diasporu je vytvořeno šest eparchií v zahraničí, z nichž dvě biskupství jsou v Evropě a jedno arcibiskupství je v Americe. Církev má 631 monastýrů a skitů, v nichž žije 8.059 monachů a monašek. Dále má 37 duchovních seminářů (středoškolské vzdělání), 12 bohosloveckých fakult, které jsou součástí státního vzdělávacího systému; učí se na nich 10.898 studentů ve 4 specializacích: pastýřská teologie, didaktická teologie, sociální teologie, církevní umění. Pracuje zde 10.428 vyučujících.
Sociální služba, sociální ústavy:
91 pro děti, 32 pro staré lidi, 92 jídelen pro chudé, 37 diagnostických a léčebných středisek, 23 center pro pomoc rodinám v těžkostech. Průběžná sociální pomoc církve pro 270 tisíc lidí. Pomoc při přírodních katastrofách na místě. Dále se pravoslavná církev účastní na státních programech: prevence chudoby, prevence násilí v rodinách, prevence obchodu s lidmi, prevence narkomanie, prevence šíření HIV /AIDS, realizace sociální reintegrace adal.
Zdroj: http://www.patriarhia.ro/Site/Stiri/2006/075.html
Zobrazit příspěvek č. 205 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 3. 8. 2007
Zesnul prot. Jiří Minčič
Včera zesnul prot. Jiří Minčič, někdejší duchovní správce ve Frýdlantu a dalších církevních obcích. Prosím o Vaše modlitby. Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého.
Zobrazit příspěvek č. 206 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 5. 8. 2007
Vzpomínka na o.Jiřího Minčiče
Nemohu napsat řádný životopis, protože neznám potřebné údaje. Spoustu věcí jsem se ani nikdy nedozvěděl. Poznal jsem o.Jiřího pozdě, až v polovině 90.let, nejprve jako laik a posléze i jako žalmista a diákon v pravoslavné církevní obci v Rumburku. Tu otec Jiří administroval od r. 1981, po zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého) v r. 1980 a krátkém období různých prozatímních řešení. Administroval ji až do r. 1998.
Jeho služba v Rumburku byla vlastně ze světského pohledu zhola šílená. Když jsem do chrámu na Strážném vrchu přišel poprvé, byli tam dva věřící. A protože nevládli zpěvem, otec sám sloužil, zpíval, připravoval si kadidlo… Každý kněz ví, co taková služba znamená.
Otec Jiří nikdy neměl auto a tak do Rumburku jezdil vlaky. Zvláště po r. 1989 to bylo velmi nesnadné. Cesta z Frýdlantu do Rumburku, z jednoho výběžku do druhého, trvala 5,5 hodiny. Otec vstával ve tři hodiny ráno. Kolem půl deváté byl na vršku. Nesloužil pouze liturgii, jak jsme my dnes namnoze zvyklí. Pomodlil se i hodinky a jitřní. Tak služba vzala bezmála 4 hodiny. Obzvláště v zimě to bylo něco velmi krutého (chrám nikdy neměl žádné topení), dodnes s tím všichni přítomní mají co dělat. Služba byla nekonečná a při pohledu na křehké polobotky otce Jiřího, které nosil bez ohledu na roční dobu, mi bývalo ještě hůře. Nikdy nic nevynechal, nezkrátil.
Vzpomínám si, jak vždy pečlivě dbal, aby ani drobeček z prosfor nezůstal, nepřišel vniveč, nebyl vyhozen.
Po liturgii, kterou konal zásadně církevně-slovansky a dle starého kalendáře, vždy jedl rybičky s cibulí a chlebem. Nikdy nejedl nic jiného, alespoň ne v Rumburku. Starosta chrámu br. Jiří Pazderník mu vždy rybičky otevřel. Bylo to až rituální. Možná to byl i rituál. Všechno bylo stejné jako minulou sobotu nebo neděli, i způsob, jakým br.Jiří otevíral konzervu…
Kolem druhé hodiny jel otci vlak. Doma býval kolem osmé hodiny večer. Tento podvig konal i jako pokročilý sedmdesátník po infarktu. Léky jako srdcař nikdy nebral v eucharistickém půstu. Jeho „barevná svačina“, která skutečně budila velký respekt, přišla na řadu vždy až před rybičkami.
Těžce otec nesl smrt své mátušky. Když tehdy sloužil, plakal, a s ním celý chrám. Moc lidí tam pravda nebylo, ale plakali všichni. Stejně těžce nesl zoufalé rozkrádání chrámu v 90.letech. Jeho jedinou zbraní bylo kropítko a svěcená voda. Obcházel s pláčem chrám a znovu a znovu jej zkrápěl.
Předal mi mnoho vzácných vzpomínek na o.Andreje.
Mnoho věcí je dnes jakoby lepších než tehdy, alespoň si to myslíme, ale při pohledu zpátky zmizelo i něco, co nemáme a neumíme. S otcem Jiřím někdy nebylo snadné vyjít. On i my jsme měli své nedostatky, představy, důrazy. Dělily nás poctivé dvě generace, jiný národnostní původ, jiné vychování (rodiče otce Jiřího se v meziválečném období dobrovolně vrátili z Unie do Pravoslaví). Naše soužití nebylo bez nedorozumění. Před jedním jsme se ale vždy skláněli, tehdy jako dnes, a já jsem si jist, že Hospodin to nemůže přehlédnout – byla to až nadpřirozená oddanost kněžské službě. Horlivost, která nepřekvapí u nově rukopoloženého mladého kněze, ale vzbuzuje údiv a úctu 50 let po chirotonii. Pro otce Jiřího se kněžství nikdy nestalo řemeslem, byl „neoddělitelný“ od oltáře. Snad i proto si jej Hospodin povolal k sobě v den památky sv. proroka Elijáše. Věčná paměť!
Pohřeb o.Jiřího se koná ve frýdlantském chrámu sv. Marie z Magdaly ve čtvrtek 9.8. v 13.30 hod.
Zobrazit příspěvek č. 207 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 8. 2007
Neděle o náměsíčném
10. neděle: síla víry, modlitby a půstu
A když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk jeden, a poklekl před ním na kolena,
a řekl: Pane, smiluj se nad synem mým, nebo náměsíčník jest, a bídně se trápí. Často zajisté padá do ohně a častokrát do vody.
I přivedl jsem ho učedlníkům tvým, ale nemohli ho uzdraviti.
Odpovídaje pak Ježíš, řekl: Ó národe nevěrný a převrácený, dokud budu s vámi? Jak dlouho vás trpěti budu? Přiveďte jej sem ke mně.
I pohrozil jemu Ježíš. I vyšlo od něho ďábelství a uzdraven jest mládenec v tu hodinu.
Tedy přistoupivše učedlníci k Ježíšovi soukromí, řekli jemu: Proč jsme my ho nemohli vyhnat?
Řekl jim Ježíš: Pro nevíru vaši. Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru, jako jest zrno horčičné, řeknete hoře této: Jdi odsud tam, a půjde, a nebude vám nic nemožného.
Toto pak pokolení (tj. tento druh démonů) nevychází, jedině skrze modlitbu a půst.
A když byli v Galileji, řekl jim Ježíš: Syn člověka bude zrazen v ruce lidí bezbožných.
A zabijí jej, ale třetího dne z mrtvých vstane. I zarmoutili se náramně.
(Matouš 17,14-23)
Víra, modlitba a půst - to jsou tři pilíře duchovního života. O nich je tato neděle. Chybí-li jeden z nich, není duchovní život. Půst bez víry je jen hladovkou či hladováním, které žádný prospěch duši člověka nepřinese; modlitba bez víry je absurdum nebo magie či divadlo.
Víra - bez víry není možné se líbit Bohu, praví apoštol v Bibli (Žid 11,6). Vírou se odlišuje člověk od zvířete. Nikoliv rozumem - i zvíře má rozum. Na úrovni rozumu se od zvířete odlišujeme jen kvantitativně - čili máme toho rozumu (většinou) trochu více než kupříkladu opice. Jestli položíme tu - dnes už trochu drzou - otázku: "Čím se člověk odlišuje od zvířete?" pak theologickou odpovědí je: duší - člověk má nesmrtelnou duši. Jenže - co to znamená?, či lépe: jak se projevuje tato duše, resp. její přítomnost v člověku? Jednak svědomím, pak schopností hledat a zvolit dobro a zavrhnout zlo (bez ohledu na vlastní sobecké zájmy - ať už osobní nebo rodinné), a v neposlední řadě (či spíše: hlavně) vírou, tedy schopností poznávat svého Stvořitele, milovat ho a sloužit mu. Vše ostatní, co je spojováno výlučně s člověkem: soucit, láska, krása, kultura atd., nějakým způsobem vyvěrá z těch tří předchozích klíčových projevů přítomnosti lidské duše.
Když se rozhlédneme kolem sebe, v jakém stavu je naše společnost... Nelze nevidět, jak dalece se už podařilo odlidštit lidstvo. Současné rozšíření atheismu, agnosticismu, materialismu, je unikátní historickou anomálií. Nikdy v dějinách nebyla taková část společnosti duchovně umrtvená. Na víru můžeme hledět jako na jednu z vlastností lidské mysli, kterou je každý obdařen (oblíbená výmluva, že víra je dar, který se někomu nedostává, a tím se jaksi ospravedlňuje jeho nevíra, je ve své podstatě obviněním Boha, že tohoto člověka "ošidil" o kus jeho lidství, což je absurdní). Tuto vlastnost však můžeme nechat zakrnět, atrofovat, když ji nepoužíváme. Poznávat Stvořitele je jakýmsi druhem inteligence, kterou řada příslušníků naší "osvícené" intelektuální civilizace nechává ležet ladem.
Víra žije modlitbou. Je to projev víry. Víra bez projevu je mrtvá. O modlitbě se říká, že to je dýchání duše. Podobně jako tělo bez dechu je mrtvé nebo v hlubokém bezvědomí a blízko smrti, tak i duše bez modlitby je polomrtvá. Jestli skrze víru se nám Stvořitel dává poznat, tak modlitba je odpovědí na toto poznání.
Jenže nevíře se lepí na paty zlo. Není-li tu víra v Boha, pak zlo nemá hranic. A zlo může změnit svět na peklo. A už to přichází. To není jen nárůst kriminality a války či katastrofy. Mění se něco v samotné podstatě lidské společnosti. Už se to jednou stalo. Vypráví o tom Bible, když poznamenává o předpotopním lidstvu: "Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka ... každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Genesis 6. kap.) To byl důvod ke zničení starého světa. Od dávna víme, že se to bude opakovat. A ze stejného důvodu. Jen to nebude povodní: "příště ne voda, tentokrát vzplane vzduch..."
Nezapomínejme, že člověk je bytostí náležející dvěma světům: materiálnímu a duchovnímu. Bez víry však zůstává vězet pouze v materiálním a nemůže plnit úkol, pro který byl stvořen, - spojovat sféru hmoty se sférou duchovní. Takto uvízlý jedinec je duchovním ztroskotancem, který zůstal trčet v pasti hmoty. Zemřít ve stavu této duchovní havárie je velice nebezpečné.
Půst - v těchto souvislostech je nutno půst chápat v širším slova smyslu, nejen jako omezení potravy. Půst v nejširším významu toho slova znamená zdržet se zlého, nečinit, co Bůh zakazuje, omezit sám sebe, ohraničit své jednání podle Božích přikázání. Spolu s modlitbou dává půst víře život. Je to vtělení víry do života - do našich skutků, do způsobu našeho živo-bytí. Půst tedy činí náš život Bohu příjemný, spojuje naši pozemskou existenci s Bohem, činí nás - nejen duši, ale celou naši vezdejší existenci - přijatelnými u Boha.
-------------------
Když se apoštolé rozpačitě tázali Ježíše, proč nemohli vymítnout toho démona oni sami, slyšeli stručnou odpověď: "Kvůli vaší nevíře." Jak je to možné? Ano jistě, víme, že útočit proti démonům bez víry v Krista je běsům pro smích. Takové nekřesťanské vymítání bývá jen hrou, kterou s "vymítačem" někdy démoni hrají pro pobavení nebo jako součást své strategie. Jenže to asi nebude tento případ. Vždyť apoštolé jistě měli víru. Jenže té jejich víře něco scházelo k tomu, aby měla takovou sílu, která by donutila démona prchat pryč. Ježíš Kristus vysvětluje, co schází víře jeho učedníků k tomu, aby jejich víra měla sílu, které se ďábel bojí. Modlitba a půst. Víra bez těchto dvou nemá žádnou sílu. Je to jen teorie. Není to spojení s Bohem.
Avšak ani to ještě není plně uspokojivá odpověď. Apoštolé se určitě modlili. Tím si můžeme být jisti; stejně jako tím, že se postili (i když měli kvůli postní praxi jakési mrzutosti s farizeji, ale to je jiná otázka). Asi ta jejich modlitba a půst nebyly takové, jaké měl na mysli Pán Ježíš. Cítíme, že nyní musíme trochu do hloubky. Jaké jsou vlastně kořeny modlitby a půstu?
Máme-li jít skutečně do hloubky a dobrat se významu a dosahu slov Ježíšových, pronesených o modlitbě a půstu, nemůžeme se vyhnout tématu hesychasmu - duchovní praxi, která je jádrem křesťanské spirituality.
V hesychasmu je půst spojen s vnitřním duchovním zápasem proti myšlenkám. Je to zřeknutí se představ a myšlenek v době modlitby a boj s nečistými myšlenkami neustále - nepřetržitá kontrola nad stavem a obsahem mysli. Tato neviditelná vnitřní válka je nepředstavitelně obtížná. Půst (vnitřní askeze) a modlitba jsou vlastně spojeny do jednoho. Postupně, za cenu krvavého úsilí lze získat zkušenost a schopnost sledovat procesy v mysli a zákonitosti fungování mysli, které jsou pro světského člověka nepostižitelné a zcela unikají jeho pozornosti. Území, jehož malou část psychologie tápavě probádává a toporně zpracovává a klasifikuje jako vědomí, podvědomí a nevědomí, se stává dobře osvětleným pracovištěm pro každodenní vědomou těžkou práci. Duchovním zápasem vypěstovaná postřehovací schopnost a vyostřené duchovní zření (starec Paisij je přirovnával k mikroskopu, jímž vidíme mikroba obyčejným očím neviditelného) dává úplně jiný vhled do své vlastní mysli, která se postupně stane důvěrně známým prostorem, probádaným kosmem, v němž všechny děje a pohyby mají své zákonitosti. Takto hesychasta vidí přicházet myšlenku ještě dříve, než vstoupí do prostoru mysli; hledí na ni, jak proniká do mysli a sleduje proces, při němž přirozené síly mysli obracejí jedna za druhou k podnětu, který se vkradl dovnitř, dávají původně beztvaré myšlence podobu, emoci a objem (myšlenka roste a zaplní mysl). Do tohoto procesu může člověk na jakémkoliv jeho stupni zasáhnout svou vůlí. Ten, kdo to dokáže a začne toto dílo provádět a zastavovat myšlenky v jejich počátku (ba, dokonce ještě před tím, než vůbec vstoupí do mysli), získá duchovní sílu, před kterou se démoni třesou a neodvažují se k takovému člověku vůbec přiblížit. Všechno to podrobně popisuje jeden z velikých duchovních učitelů naší doby, athonský starec Efrém z Filotheu.Sv. Theofan Zatvornik píše, že okolní vzduch kolem nás je přímo nabit démony, nesčíslné množství jich je kolem nás. Jenže nemohou nic učinit proti tomu, kdo má kolem sebe hradbu modlitby a půstu. Pod půstem chápe všestrannou zdrženlivost, pod modlitbou - všestranné společenství s Bohem. To první je vnějším štítem, to druhé obrací proti nepřátelům ohnivou zbraň. Postníka a modlitebníka běsové cítí zdáli, a prchají od něho, kam se dá. Vědí, že jinak dostanou bolestný zásah. Můžeme říci, že tam, kde není půst a modlitba, tam je běs? Ano, můžeme. Běsové, kteří vstoupí do člověka, někdy tají, že našli nový příbytek, skrývají se, a potichu učí svého hospodáře všemu zlu a vyhýbat se jakémukoliv dobru. Tento jejich "hospodář" je přesvědčen, že vše činí sám od sebe, kdežto ve skutečnosti jen plní vůli svého nepřítele. Chop se modlitby a půstu - a nepřítel odejde, ale někde vpovzdálí bude číhat a čekat na svou příležitost k návratu; a skutečně se vrátí, jakmile zanecháš modlitby a půstu.
Čistá mysl představuje pro démony strašlivou moc, které nerozumějí, je jim nepostižitelná, je pro ně nedotknutelná, a spaluje je duchovním ohněm. Čistá mysl vidí ďáblu až do jeho kuchyně, ale sama je zrakům ďábla neproniknutelně uzavřená, neprohlédnutelná; rozprostírá se přes všechny duchovní sféry, zahrnuje i démonickou sféru, ale není zde poskvrněna; je inertní ke každému návrhu ďábla a průchozí pro všechny střely démonů, které v ní nenacházejí, do čeho by se zabodly.
Jakéhosi starce se ptali jeho učedníci: "Proč před tebou démoni prchají?" On jim odvětil: "Nikdy si nedovoluji přijmout nečistou myšlenku."
Mysl udržovaná v čistotě, mysl, do níž není vpuštěna žádná poskvrňující myšlenka, má duchovní sílu, která je pro nás nepředstavitelná. Tam, na konci všeho, kde křesťan vstupuje do záře všech věcí, kde není nic než Bůh, je spojen každý s duchovními silami (stejně strašnými jako něžnými), jimiž byl na počátku utvořen tento svět, to jsou Boží energie lásky. V tu chvíli setkání člověk umře, a přece žije dál z Boží milosti. Okusí smrt, ale Bůh ho (většinou) nechává ještě nějakou dobu existovat na tomto světě. To je vrchol růstu v půstu, zdrženlivosti, při které se člověk na konci zříká i svého života, když se setká s Bohem. Každý člověk má v sobě tyto schopnosti, každého zve pravoslavná spiritualita na tuto skrytou stezku - skrytou proto, že vede uvnitř lidské duše a nelze mluvit o podrobnostech její cesty, protože jsou zkrátka nevypravitelné. Není tak důležité, kam až se po této cestě v tomhle životě dostaneme; podstatné je rozhodnout se, využít tento svůj život k tomu, abychom vykročili.
---------------
Vlastností čisté mysli je upřímnost. Je to přímost myšlení i vztahů s druhými - přímost, která nezarmucuje, neobviňuje, není neomalená a nepře se. Je krásné setkání s člověkem, který má tuto přímost. Přímý člověk dokáže naplnit tvé srdce extatickou radostí.
»Starec, který nevyšel nikdy ven, mu samozřejmě pozorně naslouchal a zanechal jeden úsměv na konec, který znamenal mnoho, stejně jako pokývnutí hlavou... Je velkou věcí toto mlčení starců, vyčkávání, vážnost a používání jen toho, co je nezbytné. ... Navštívil jsem ho pouze několikrát, proto, abych ho neobtěžoval. Nikdy mne nenechal odejít neklidného. Nedopustil, abych se před ním styděl, že jsem tak hříšný... Několikrát si sedl vedle mě, jako bych byl někdo. Nechal mě, abych pocítil, že jsme všichni jedno, velmi hříšní lidé, což častokrát bývá dobré, protože kvůli tomu můžeme být více soucitní, více odpouštět a snadněji milovat. Mluvil více svým příkladem a světlem svého pokoje než slovy. Netrápil se a nic ho neunavovalo, vždyť budoucí blaženost pomáhá již nyní. Mluvil se všemi stejně - s nejbližším přítelem i nejvzdálenějším cizincem, jak říká jeden z dávnověkých avvů. On byl jedním z těch několika málo, kteří ještě žijí proto, abychom hluboce poděkovali jejich Bohu.« (Z knihy svatohorského mnicha Mojžíše: Agripnie na Agion Óros)
Ne všichni démoni mají stejnou sílu. Starec Josef Hesychasta vysvětluje, že na začátečníka pošle ďábel démona začátečníka, na zkušeného přijde vyškolený démon "vzdělanec". Apoštolé se v dnešním evangelijním čtení zřejmě poprvé střetli s démonem "specialistou". A tak po jednotlivých krocích získávali duchovní zkušenost.
Stejnou cestou postupného růstu kráčí každý křesťan. Máme příklad svatých apoštolů, kteří ze své původní nedověry vyrostli až k radostnému kráčení Kristovou cestou kříže a všechny na tuto cestu zvali. Sv. Pavel píše v dnešním čtením z knihy epištol:
"Jsme jako odsouzenci na smrt, učiněni jsme divadlem tomuto světu, i andělům, i lidem. My blázni pro Krista... jsme slabí... beze cti... trpíme hladem a žízní a nemáme čím se odívat, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li proklínáni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme modlitbou. Až dosud jsme jako smetí světa, jako povrhel, všemi deptaní." (1.Kor 4,9-15)To je půst! Půst jakožto setřesení vlády světa se sebe. To je modlitba! Modlitba jako úplné zasvěcení se Bohu. To je víra! Víra, která může učinit cokoliv. S takovou vírou se mohli apoštolé vypravit proti "světavládcům temnot věku tohoto, proti podnebeským duchům zla" (Efez 6,12), když se přestali opírat o všechno, k čemu mají přístup běsové.
Z Bible víme, co mohou běsové učinit s tím, kdo je světským a tělesným a při tom se odvažuje vystoupit proti nim - v Efezu se někteří židovští zaklínači pokoušeli vyhánět démony se slovy: "Zaklínáme vás Ježíšem, jehož hlásá Pavel!" Zlý duch však odvětil: "Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale vy jste kdo?" A vrhl se na ně ten posedlý a strašně je zřídil, takže nakonec nazí utekli z toho domu. (Skutkové19,13-16)
A tak i my někdy pozdvihneme ruku, abychom znamením kříže odvrátili běsovský útok, jenže běsové hučí: "Znám Ježíše, vím, co je to kříž, ale kdo jsi ty?" A mají pravdu. Podívejme se na náš půst. Můžeš se spokojit s vodou a chlebem jednou denně? (A těch málo, kteří se o to pokusí, pravidelně upadají do takové pýchy a sebevědomí, že místo bojovníka proti ďáblu tu náhle máme jeho sluhu.) Bojíš se, je ti líto svého těla. Při tom nám uniká poznání, že více než hladovějící a zmírající tělo potřebuje jídlo, naše duše zoufale touží po pokrmu nebeském, duchovním.
Kolik péče dnešní lidé věnují svému tělu! Trápí se nad tím, jestli dostává vše, co potřebuje, jestli mu neschází nějaký vitamín. Vraštíme čelo obavou, zda dáváme tělu každý den miligram jakéhosi stopového prvku. Staráme se, abychom byli dosti krásní a stále mladí. Lidé na sebe patlají všemožné krémy, aby neměli vrásky. Nakupují zázračné preparáty, aby umřeli s mladou vizáží. Umývají se všelijakými sofistikovanými gely a bublinkami. Sprayují se voňavkami a deodoranty, aby nesmrděli. Kdo se stará o duši?, koho zajímá, jestli není svrasklá, zapáchající, ošklivá, hnijící, zubožená...? A přitom duše, to je to jediné, co nám po odchodu z toho těla zůstane. A na věčnosti budeme s duší v takovém stavu, do jakého jsme ji v tomhle krátkém pozemském životě uvedli.
A jaká může být naše modlitba, když naše naděje není v Bohu, ale doufáme v břicho, ve zdraví těla, v mladistvou tvářičku a v deodorant? Jaký je náš duchovní život, když jsme naučili čerpat radost pouze z tělesného uspokojení?
Proto je dnes tolik posedlých (připomeňme, že v psychiatrických léčebnách, které dnes praskají ve švech, je podle zkušeností většina lidí posedlých, jen menšina má skutečnou mozkovou nemoc; a to většina posedlých trpí svým postižení, aniž by opustila běžný život). A proto je tak málo těch, kteří mohou posedlost opravdu vyléčit a démona prohnat. A při tom - ve skutečnosti - všichni křesťané jsou povoláni vítězit nad běsy! Apoštol to napsal zřetelně, jak jsme to dnes v chrámu četli: "Napodobujte mě, jako já Krista."
Naše neštěstí spočívá v nedostatku živoucích příkladů. Apoštolé měli jako živý příklad Krista, před prvními křesťany byl živý příklad apoštolů, další křesťané měli za příklad svaté Otce, a pak mnišské starce, kteří léčí slovem a uzdravují lidské duše... Dnes je starců málo. Mnoho křesťanů - a dokonce i kněží - se nikdy v životě se starcem nesetká. Bez živé inspirace je těžko se světem a jeho temnou duchovní vládou bojovat. Bloudíme pak bez příkladu a musíme se spokojit jen s knihami. A číst tyto knihy, ve kterých najdeš inspirativní příklady víry, modlitby a půstu, znamená pro nás naučit se cizí jazyk některé země s pravoslavnou tradicí (v praxi hlavně ruština a řečtina). V češtině je takových knih málo. Jenže dokonce i naši pravoslavní lidé dají raději přednost praktickému světskému využití nabytých jazykových znalostí a učí se německy, anglicky apod. Tyto jazyky jsou však z hlediska duchovního života téměř k ničemu.Slova apoštolova však nepohnutě platí: "Napodobujte mne." Mnich Mojžíš z Athosu píše: "Vyhledávejme věci, které nám pomáhají." Pátrejme po všem, co nám pomáhá v duchovním životě, co nás inspiruje k modlitbě a dává sílu k půstu. Co nás duchovně odděluje od tohoto světa, který "ve zlu leží", jak píše sv. apoštol Jan (Víme, že z Boha jsme, ale svět všechen ve zlu leží. /1. Jan 5,19/). Kdykoliv pocítíme v srdci jemnost, teplo a touhu k modlitbě, je to dotyk shůry. Nesmíme takovou příležitost nikdy promarnit.
Něco z pateriků a dávných letopisů o víře:
Avva Thort byl těžce nemocný, a přesto se zdráhal přijímat léky. Říkal: "Jestli je Bohu příjemné, abych žil, ví jistě, jak to zařídit. Jestli mu to není příjemné, tak k čemu je mi žít?"
Avva Koprios požehnal zemědělcům, kteří měli neúrodná pole, písek na pěstování obilí. Řekl jim: "Jestli máte víru, tak vám tento pouštní písek dá úrodu." Na jeho požehnání začali vozit požehnaný písek na svá pole a zaseli do něho obilí. Obilí pěstované na těchto polích s navezeným pískem vyrostlo; tato pole se stala nejúrodnějšími v Egyptě.
V Egyptě řádil krutý mor. Jeden židovský lékař z města Misir rozšířil zvěst, že příčinou toho neštěstí jsou křesťané, protože ponořují do vody kříž a to způsobuje tuto strašnou nemoc. Tato pomluva se dostala až k sultánovi. I když to byl muslim, vážil se představitele křesťanů, patriarchy Joakima, pro jeho ctnosti a moudrost. Proto takové pomluvě nevěnoval pozornost. Žid se však nevzdal a vedl své intriky přes vrchního vezíra, jemuž se posléze podařilo přimět sultána k tomu, aby přes svou úctu k patriarchovi předvolal ho k vrchnímu soudu (do divanu), kde měl osobně podat vysvětlení k rozšířeným klevetám. Patriarcha se dostavil na soud a sultán s ním vedl dlouhou diskusi o víře; když však viděl, že patriarcha jasnými doklady ospravedlnil křesťanskou víru a vyvracel islám, přikázal sultán, aby dokázal pravdivost evangelijních slov tím, že přesune na jiné místo horu, která se poblíž města Misir tyčila. Patriarchova víra nebyla otřesena. Vyprosil si několik dní k modlitbě, kdy se spolu s křesťany půstem, bděním a modlitbou snažili vyprosit Boží smilování. Prosili, aby je Bůh nezahanbil před nevěřícími, aby nebylo posmíváno jeho svaté jméno. V určený čas před shromážděním množství lidí rozkázal patriarcha ve jménu Kristově hoře, aby se pohnula ze svého místa a přemístila se jinam. Hora se otřásla v základech a opustila své místo. Zastavila se nakonec na vzývání téhož jména Kristova. Až doposavad se nazývá turecky Dur-dago, což znamená "hora, která se pohnula" (dosl.: "vstaň, horo; pohni se, horo"). Tento zázrak ohromil nevěřící. Nepřátelé Kristova kříže, nevědouce, jak otřást mocí Kristovy víry, připravili smrtelný jed a přesvědčili vládce, aby přikázal patriarchovi vypít jej, protože Kristus - jak říkali - praví v evangeliu: "Kdyby jste něco smrtelného vypili, neuškodí vám to..." (Mar 16,18) Sultán souhlasil a přikázal podat patriarchovi jed. Patriarcha pln víry požehnal kalich s jedem znamením kříže a vypil ho. Nadarmo čekali na jeho smrt. Patriarcha zůstal zcela zdráv. Pak tuto číši vypláchnul vodou a požádal, aby tuto vodu vypil žid. Nebylo možno odmítnout. Sám sultán ho donutil vodu vypít. Poté, co to žid učinil, ihned zemřel. Tyto zázraky sultána tak ohromily, že přikázal okamžitě popravit vezíra, a na ostatní židy uvalil daně, za něž byly vybudovány vodovody z Nilu do Misiru. Svatého patriarchu Joakima obdařil poctami.
(Athonský paterik; na tuto událost vzpomíná i ruský poutník Trifon Korobejnikov, který přebýval na Východě v r. 1583, viz "Putování kupce Trifona Korobejnikova po svatých místech Východu", St. Petěrb. 1841.)
Zobrazit příspěvek č. 208 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 8. 2007
Nový film
Na adrese:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/
Athos - 1000 let jako jeden den.
Dokumentární film o Svaté Hoře Athos. Německy s českými titulky.
Zobrazit příspěvek č. 209 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 8. 2007
Co ještě chceš?
Poučení svatého Jana Zlatoústého
Varianty obrázku ve větší velikosti: 700 (165k), 1000 (302k), 2000 (937 k)
Zobrazit příspěvek č. 210 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 8. 2007
Z tisku - statistika o Ruské církvi
Počty chrámů a monastýrů v Rusku
Za posledních 20 let se počet pravoslavných chrámů v Rusku zečtyřnásobil a počet monastýrů zvýšil čtyřicetkrát
Ve svém rozhovoru patriarcha Alexij II. cituje statistiku, podle které se v roce 1986 v zemi nacházelo 6800 pravoslavných chrámů, a dnes je jich více než 27 000. Monastýrů bylo tehdy v Rusku pouze 18, a dnes je jich 680. Počty duchovních se samozřejmě zvýšily v podobném poměru. Jen v Moskvě slouží 1700 kněží a diákonů. Na otázku, kolik pravoslavných křesťanů žije v Rusku, patriarcha odpověděl, že přesné číslo není známo. Při posledním sčítání lidu otázka o náboženské příslušnosti chyběla. Pokud si ovšem při odhadu vezmeme na pomoc výsledky sociologických průzkumů, vychází nám okolo 60-70% ze 140 miliónů obyvatel Ruska. Podle odhadů pravoslavné církve je pokřtěno asi 80% obyvatel. Patriarcha dodal, že pro dotvoření úplného obrázku o počtu pravoslavných věřících bychom měli připočítat i desítky miliónů pravoslavných obyvatel Ukrajiny, Běloruska, Moldávie, obyvatel centrálních oblastí Asie a dalších bývalých sovětských republik.
Zdroj: www.pravoslavie.ru
www.pravoslavbrno.cz
Zobrazit příspěvek č. 211 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 8. 2007
Neděle o spravedlnosti
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
A tady je to evangelijní čtení:
23 Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl vyúčtování činit se služebníky svými.
24 A když počal účtovat, přiveden mu byl jeden, který byl dlužen deset tisíc hřiven.
25 A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a (z toho) zaplatit.
26 Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
27 I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.
28 Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto denárů, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.
29 Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
30 On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.
31 Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.
32 Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, neboť jsi mne prosil.
33 Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?
34 I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.
35 Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
(Matouš 18. kap.)
Výklad tohoto podobenství je v hlavních rysech naprosto jasný a přehledný. Málokteré Ježíšovo podobenství je tak přímočaré a má tak zřejmý výklad. Jeho snadná čitelnost je však v příkrém kontrastu s převratností a závažností toho, co nám tu Kristus sděluje.
Uvádí nás do tajemství Boží myšlenky. Vysvětluje nám, jak se Bůh rozhoduje. To je velká věc. Kristus nás nechce nechat v nevědomosti o principech Božího rozsuzování. Jsme uváděni do největšího a niterného tajemství Božího úradku (lze-li to tak říci). Bez vnitřní proměny je však tento způsob uvažování člověku nepochopitelný. Temným mocnostem je uzavřen zcela.
Toto podobenství bychom si mohli rozdělit na tři obrazy - tři scény. A u každé z nich vyvodit poučení, které nám chce Ježíš Kristus tímto příběhem odevzdat.
---------------
1.
Ten král tu zobrazuje Boha. Jeho služebníci - to jsou lidé. Těmto služebníkům, lépe řečeno správcům, je něco svěřeno, a jednou bude hodnoceno, jak si při správě počínali; tedy - bude se účtovat. Tak je uspořádána úvodní scéna, na které se příběh Ježíšova podobenství rozehrává. Vedle krále nyní do obrazu přichází další persóna - první dlužník, nepoctivý správce (podle formulace textu to vypadá, že už byl dříve zatčen, jeho nepoctivost je zřejmá, a nyní je přiveden před krále k soudu).
Dluh prvního služebníka vůči králi byl astronomický (nejspíš se jednalo nějakého podřízeného lokálního správce, který dlouhodobě defraudoval velký svěřený majetek nebo neodváděl vybrané daně apod.). Pro srovnání - celoroční příjem královského dvora Herodova byl 900 hřiven. V podobenství se vypráví o 10.000 hřivnách. Číslo 10.000 bylo největší v praxi používané číslo. Zdá se tedy, že Ježíš chtěl uváděnou výší dluhu, jak ji vykreslil v tomto podobenství, spíše naznačit, že se jedná o něco, co se vymyká naši pozemským zkušenostem a možnostem úhrady.Jak je z podobenství zjevné, hovoří se tu jinotajnou ale průhlednou řečí o naší vině před Bohem. My si svou vinu, kterou před Bohem neseme, neuvědomujeme, nebo alespoň ne v plné její obludné velikosti. Jak často slýchává kněz od lidí: "Nu což, jsem člověk hříšný, to uznávám, ale nikoho jsem nezabil, nekradu, v manželství jsem věrný, vedu spořádaný život..." (Podivuhodný je člověk - dokonce i při vyznávání vlastních hříchů dokáže sám sebe pochválit.) Lidé v podtextu říkají: "Mám sice nějaké ty šrámy na kráse, ale v podstatě jsem celkem dobrý člověk, - jsem prostě celkem v pořádku (jsou i horší)." Ježíš nám tu vykresluje zcela jiný obrázek - ukazuje, jak vidět naše duchovní situace z Boží perspektivy. A jak ji budeme jednou vidět i my, až staneme na soudu.
Nyní musíme trochu nahlédnout už do druhé scény.
Zde je řeč o tom druhém dluhu. Dluhu, který má druhý služebník vůči tomu prvnímu. Je to dluh mezi dvěma kolegy; s touto úvěrovou záležitostí král nemá nic společného. Zvolena je výše 100 denárů. Denár to je mzda dělníka za den práce. Jedná se tedy o sumu, kterou vydělá dělník za 100 dní. Není to zanedbatelný obnos. Příjem obyčejného člověka za třetinu roku... V běžném životě docela velké peníze. Jenže v porovnání s prvním dluhem je to naprostá prkotina. Tato výše je totiž uhraditelná a to je její zásadní odlišnost od výše onoho prvního dluhu.
Tady máme první poučení z tohoto Ježíšova podobenství. Nesrovnatelnost výší obou dluhů. Nic z toho, čeho se proti nám mohou okolní lidé dopustit, co mohou mít lidé mezi sebou, nelze ani vzdáleně srovnávat s tím, co znamená náš vlastní hřích před Bohem. Když Ježíš vykreslil tuto situaci, věděl velice dobře, co všechno lidé mohou vůči sobě páchat. Jaké hrozné věci si lidé mohou navzájem provést. A přesto trvá na svém. Proti nesmírnosti viny, jakou máme všichni před Bohem, je vše, co mohou mít lidé proti sobě, prominutelné.
-------------
2.
Situace prvního dlužníka byla hrozná. Hrozila mu naprostá morální likvidace, a to i celé jeho rodině. Slyšel svůj ortel: prodat do otroctví. Všem zúčastněným muselo být jasné, že prodáním služebníka a jeho rodiny by se umořil jen maličký, nepatrný, zlomek jeho dluhu. Rozhodnutí o prodání do otroctví je tedy spíše výrazem hněvu krále než jeho touhy domoci se financí, o něž byl nepoctivým správcem připraven.
Špatný služebník se poníží, padne na kolena a prosí. Tu se stane něco, co nikdo nečekal a v co nemohl doufat ani ten darebný služebník. Králi se tohoto mizery zželí a celý ten fantastický dluh mu prostě odpustí.
Jak krásně muselo být prvnímu dlužníku, když odcházel od krále. Úplně se vznášel. Špatné svědomí nebo předtucha krutého trestu, jež mu jistě ležely na srdci jako těžký balvan už dlouhou dobu, - vše bylo pryč. Taková lehkost na duši! Slunce pro něho opět svítilo! Jako by se znovu narodil.
Jenže, co se nestane. Mezi dvořany náhle zahlédne jiného služebníka, kolegu, který mu už dlouho dluží pěkně zakulacenou sumičku a nemá se k tomu, aby ji vrátil. Lehkost, kterou až doposavad cítil duši, je náhle ta tam. Slunce sice svítí dál, ale v duši je náhle dusno a temno. Hrdlo se sevře zlostí. Támhle je ten darebák! A tváří se, že mě neviděl. No počkej, bídáku! Teď mi neunikneš! A už ho drží za krk a syčí na něj: "Dej sem, co mi dlužíš!"
A tu se zopakuje ta samá scéna, co už tu byla před deseti minutami. Dlužník padne na kolena a prosí svého věřitele. Jenže herecké obsazení této scény je nyní jiné. Bývalý dlužník je na místě, kde byl minule král. A konec scény je opačný. Dlužník nedostane milost a jde do vězení. (Bylo zvykem, že dluh za vězně mohla zaplatit jeho rodina či příbuzní.)
Když před ním padne jeho kolega na kolena a prosí o posečkání s úhradou, může se první služebník rozvzpomenout, že pár minutami to byl on, kdo takhle na kolenou prosil odklad splacení svého dluhu. Jenže si nevzpomene... Proč?Tady je druhé poučení, které Pán Ježíš chce předat. Týká se temnot v mysli člověka. Její nespolehlivosti. Podivných zvratů, jimž naše mysl podléhá. Každý to jistě známe z vlastní zkušenosti: v jednu chvíli může být v nitru člověka nebe, a o pár chvil později je v naší mysl peklo. Jak snadno se v nás láska může změnit na nenávist. Ještě před chvilkou se srdce zahřálo soucitem, nyní je ledově chladné.
Je to podivná a hrozná vlastnost pokažené lidské mysli. Jde o projev hluboké rány, kterou v sobě všichni nosíme. Odtud se rodí všechny lidské zrady a jidášské skutky. Nemilosrdnost a přezíravost vůči nouzi druhého člověka, s nímž sdílíme jedno společné lidství. Krutá lhostejnost, či sobecká zištnost. Je to jakási mlha, kterou kolem nás ďábel může vytvořit kvůli nečistotě v našich srdcích. Nic pak není vidět jasně. A nejen to, vše může vypadat zcela opačně; dobro se tehdy jeví jako zlo a zlo jako ušlechtilost či dokonce zbožnost. Jak často dějiny viděly zabíjení nevinných svatých mučedníků lidmi, kteří se domnívali, že tím Bohu slouží anebo že jednají pro blaho společnosti či státu? A nemusí jít jen o zabíjení. Tento klam, který zamlží mysl člověka, působí kolem nás všech v našich běžných životech.
Viděl jsem to už tolikrát - na sobě i na druhých. Setkáváme se s tím mj. u různých sekt a církevních rozkolů (lidem zvenku je jasně viditelné, že myšlení příslušníků sekty či rozkolu bloudí v mlze, že tato sekta je totalitní a tenhle rozkol obskurní, a že to vše stojí jen na principu pýchy; avšak jen málokdy to dokáže prohlédnout ten, kdo se nalézá uvnitř a je pod vlivem toho démonického klamu).Jsou lidé, kteří na milosrdenství odpoví nepřátelstvím. Při setkání se zbožností v některých lidech vzniká hněv. A tak by se dalo psát dlouho. Je to stále jedna a ta samá vlastnost zkažené lidské mysli. Když se upřímně podíváme na vlastní život, zjistíme, že její projev v nějaké podobě objevíme i sami u sebe. Často nerozumíme po nějakém čase svému vlastnímu jednání. Podlehneme-li "dojmu okamžiku" či vlivu duchovně nemocného člověka nebo zkažené duchovnosti nějaké skupinky, můžeme napáchat neuvěřitelné škody - v prvé řadě ublížíme sami sobě. Proto je důležité znát sebe, vědět o této vlastnosti své mysli a mít ji v patrnosti.
Tohoto stavu se týká i dnešní evangelium. Lidská mysl dokáže být naprosto neuvěřitelně obojaká. Jsme-li přistiženi při nějakém deliktu, přestupku nebo i pouhém poklesku či jen při nezdaru, býváme plně přesvědčeni, že kvůli všelijakým okolnostem máme právo na největší milosrdenství, shovívavost, toleranci či pochopení. Zcela jinak uvažujeme, jsou-li okolnosti pro nás zrovna příznivé, viníkem či nezdárníkem se ukazuje být někdo jiný, kdežto my jsme tak říkajíc "na koni". Tehdy jsme si většinou zcela jisti, že právo a spravedlnost jsou nadevše, že viník musí být náležitě potrestán a na tom, kdo se proti nám čehosi dopustil nebo nemá v pořádku své povinnosti vůči nám, by měla být vykonána spravedlnost a žádné velké milosrdenství není na místě...
S touto obojakostí naší mysli dokáže zručně pracovat ďábel. Rozehrává právě tuto hru o spravedlnosti a milosti, ale vždy tak, aby to vedlo k naší záhubě. Využívá tím přesně toho, že naše poškozená mysl nestojí pevně, ale boří se a propadá do bažiny dvojznačností a dvojakostí.
Kromě falešné mezilidské spravedlnosti nám ďábel předkládá mstivé pojetí Boží spravedlnosti: nejprve lstivě, když lidi svádí ke hříchu, připomíná jim Boží milosrdenství; a svede-li skutečně nešťastníka ke hříchu, pak mu hned poté zpodobuje Boha jako přísného soudce, jemuž je slepá spravedlnost pevným a nejvyšším zákonem. Tak chce ďábel završit své dílo záhuby člověka - uvést ho do zoufalství. Svést někoho ke hříchu je pro ďábla jen polovina práce. Neboť člověk sice může zhřešit, jenže co když se pak začne kát?, a - co čert nechce - nakonec se ještě napravit? A veškerá námaha se svedením hříšníka je v tahu. Avšak člověk, kterého se podaří ještě naplnit zoufalstvím, ten se už (nejspíš) kát nebude. Zoufalství se zdánlivě podobá pokání - obojí obsahuje lítost. Proč tedy pokání člověka zachraňuje, kdežto zoufalství ho zahubí? V tom druhém totiž schází naděje.Říká se, že rozum bez víry je pletichář. Vidíme, jak do tohoto močálu zapadlo myšlení farizeů, kteří říkali: "Dokaž, že jsi Boží Syn, udělej znamení, pak ti uvěříme." Jenže nad zjevnými zázraky, které Pán vykonal, odfrkli: "Mocí ďábla to činí." Takovým lidem není pomoci. V jejich mysli už není nic pevného, oč by se mohlo opřít zdravé uvažování a víra. Vše je tam beztvaré, mlhavé, všechno může znamenat cokoliv. To je mysl, nad kterou získaly plnou moc vášně. Takový vše vysvětluje, hodnotí a chápe už jen podle svých vášní, které uchvátí totální kontrolu nad rozpoložením jeho srdce. Dokud se ještě srdce do této bažiny nepropadne zcela, může člověku pomoci, nechá-li si poradit od někoho, kdo není pod tímto běsovským vlivem. Proto se démoni snaží oddělit takto pokoušené lidi ode všech, kteří by jim mohli pomoci: od jejich duchovních otců, od kmotrů, od rodičů, od křesťanských bratří, od církve. S těmito jevy se setkáváme u sekt i různých rozkolných skupinek.
Svatí Otcové říkají: nedůvěřujte svým myšlenkám. Stále si říkej: třeba se mýlím. Pochybovat nemáme jen o dvou: o Bohu a o pravoslavné víře. O svých názorech bychom měli stále pochybovat a hledat pro sebe radu. Písmo říká: Moudrost spočívá v množství rad.
Dnešní evangelijní podobenství ukazuje, k čemu může zavést člověka jeho vlastní mysl a její špatné sklony.
---------
3.
Třetí a závěrečná scéna Ježíšova podobenství. Spoluslužebníci, kteří viděli do nebe volající nespravedlnost, která se stala před jejich očima, šli a oznámili to králi. A tehdy král ruší svoje prominutí dluhu, odvolává svou milost a uplatňuje spravedlnost. Právě tu spravedlnost, které holdoval tento služebník, když se jednalo o jeho "klienta". Naším vztahem a chováním k lidem si sami definujeme, jak na soudu Bůh bude jednat s námi. Viníky jsme všichni. Dluh je astronomický, nesplatitelný, odsuzující na věky. Měl jsi milosrdenství k bližním?, dostane se ti milosti od Boha na soudu. Ctil jsi spravedlnost "oko za oko"?, stejné spravedlnosti se ti dostane i ve tvé kauze na posledním soudu. To je poselství tohoto podobenství.
Svatí otcové říkají: skrze bližního získáváme peklo nebo ráj.
A teď se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: proč Bůh takto jedná?, proč se nesmiluje i nad nespravedlivým služebníkem?, proč nebere člověka zkrátka takového, jakým je?, proč nedá milost tomu, kdo sám není milostivý?, proč po nás vlastně žádá něco tak krajně obtížného, jako je odpouštění našim viníkům?
Víme, jak těžké je odpouštět. A zvláště těžké je odpouštět těm, kteří nám hodně ublížili, a nejtěžší je, když nám ublížili úmyslně, a nekají se z toho, nelitují toho... Představme si současnou situaci na Balkáně. To je pár hodin cesty jihovýchodně. Tam si bývalí sousedé, kteří vedle sebe padesát let žili v míru, náhle začali vyvražďovat rodiny. Do jejich myslí padla mlha a náhle byli přesvědčeni, že právě toto musejí udělat. To jsou těžké situace k usmíření. Lidé často říkají: "Já bych rád odpustil, ale nemohu, nejde to. Jak po mně Bůh něco takového může žádat?" Co na to říci? Jsou tu Kristova slova v evangeliu, toto podobenství a věta v Otčenáši: "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim". Uvědomme si, že jestli neodpustíme, tak se vůbec nemůžeme modlit k našemu Bohu, protože v této základní křesťanské modlitbě, bez níž se neobejde žádná bohoslužba ani soukromá modlitba, Bohu lžeme.Ale ještě jednou zpět k té otázce - proč to po nás Bůh vlastně chce? Proč nás v rámci své lásky k člověku nemůže přijmout takovými, jací jsme? Na tuto otázku existují dvě odpovědi, které reprezentují dvojí pojetí Boží spásy.
Jenže evangelium člověku nemůže pomoci, dokud nepozná svou vlastní duchovní nemoc. Svou zoufalou situaci. Pak s pomocí Boží blahodati snad dokáže i odpustit. Místo starého tvrdého může Bůh dát člověku nové srdce. A o to při vzájemném odpuštění jde.
První, o které se domnívám, že je mylná, má zato, že Ježíš ustanovil požadavek odpustit bližnímu jako nějaké další přikázání (přídavek do kodexu), které žádá splnit, aby byl s námi spokojen. (Většinou se to neřekne takto přímo, ale v podstatě se hovoří právě o tom.) Prof. Alexej Osipov říká, že celé západní křesťanství stojí více na starozákonních principech než novozákonních, že Západ se vnitřně navrátil ke Starému zákonu (zákonictví má vždy svou přitažlivost, stejně jako jednoduchost islámu). Je to racionální, scholastické či ritualistické pojetí, které vidí Boží spravedlnost jako soubor zákonů a rozkazů, jež je nutno vyplnit, a tím si splnit stanovené podmínky ke spáse. A protože ten první soubor příkazů a zákonů (desatero i evangelijní přikázání) vlastně nikdo není schopen splnit, tak byl z Kristova učení a jeho díla spásy učiněn jakýsi druhý soubor přikázání vtělený do rituálních pravidel, tentokrát církevních (snadno vyplnitelných bez bolestivé vnitřní proměny člověka), jejichž vykonávání umožní člověku obejít ten první (nesplnitelný) soubor zákonů. Takovým způsobem je na západě chápáno např. pokání a rozhřešení (nazývané podle 2. Kor 5,20 jako "svátost smíření", ale pojímané spíše jako rituální skutek smiřující člověka s Bohem, resp. usmiřující rozhněvaného a "hříchem uraženého" Boha, neboť přinášené pokání je tu vykládáno jako "zadostiučinění" křesťana či "odpykání" hříchů - již pouhé tyto pojmy uváděné v této větě v uvozovkách, citované z moderního katolického katechismu, výmluvně svědčí o betonově právnickém základu tohoto západního pojetí). Stejné zákonické pojetí Boží spravedlnosti a spásy člověka v principu převzali od katolíků i protestanti. Akorát s tím rozdílem, že si pro sebe vyhlásili amnestii. Zákon trvá, ale za jeho porušení nejsme trestáni a byla vyhlášena svoboda: "věřícímu se hřích nepočítá za hřích," jak říkají (absurdní uchopení výroku 2. Kor 5,19). Tedy zákonictví zůstává, ale je už bezzubé.Existuje však i jiné pojetí, které vnímá odpuštění hříchů, jehož se nám od Boha dostává, jako blahodať (tj. v pravoslavné terminologii posvěcující působení energie Ducha Svatého). Jinými slovy - jedná se o léčení nemocné lidské duše. Duše toto léčení buď přijme, a pak se uzdravuje a svůj vyléčený stav předává dále, nebo toto léčení nepřijme, a potom se i nadále chová jako nemocná, zkažená.
Jednou z příčin západního starozákonictví je prvoplánové chápání v evangeliu použitého slova "odpuštění", které v řečtině znamená i "upuštění od stíhání, od vymáhání" apod., to navazuje na Starý zákon, který používá hebrejské slovo s významem "zahladit" (tj. vymazat vyrytý dlužní zápis). (Avšak už i ve Starém zákoně začíná místy probleskovat spojitost odpuštění s uzdravením, např. Žalm 103,3 nebo Sirach 27,30-28,7.) Nevýstižnost slova "odpuštění" s problematickým významem "upuštění od stíhání" si uvědomil již apoštol Pavel, který raději než pojem "odpuštění" upřednostnil termín "ospravedlnění" nebo "očištění" (např. Řím 5,18). Námitky samozřejmě nejsou proti samotnému připodobnění odpuštění hříchů k prominutí dluhu, nýbrž proti povrchnímu chápání tohoto podobenství, které nejde do hloubky, ale zůstává na rovině právní. (To samé platí o termínu "smlouva", který v novozákonním kontextu není možné vykládat v rovině suchého práva.)
Je zajímavé, že evangelíci oproti Ježíšovu příkazu odpouštět si vzájemně bez jakéhokoliv omezení, omezují vzájemné odpouštění podmínkou přítomnosti ochoty k pokání, což v principu úplně umrtvuje tento křesťanský princip (zavádí se tím institut zkoumání, je-li dost ochoty a je-li pokání dostatečné, abych mohl poskytnout odpuštění, nebo není-li pokání úměrné a nemusím-li tudy odpustit svému viníkovi... To už je skoro jako u katolíků, kteří zkoumají, zda je lítost dokonalá či nedokonalá a vyvozují z toho, jakou sílu taková lítost má atd.)
Ten první soud nad dlužníkem a odpuštění, jehož se dlužníkovi dostalo (jak o tom vypráví naše dnešní evangelium), - to je příchod Kristův, který vyléčil lidskou přirozenost. A účastníky uzdraveného lidství se stáváme vírou, křtem, pokáním, svatými Tajinami (Tělo a Krev Kristova "na odpuštění hříchů a k životu věčnému"). Nejde tu o zákon, právní plnění smlouvy ani o formalistický ritualismus, jde o léčení člověka, který se v Církvi krůček po krůčku stává uzdraveným člověkem, jak do něho vstupuje a postupně v něm převládá Kristem uzdravené nové lidství. Až nakonec platí to, co pravil apoštol Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus."
Znovu se tu dostáváme k důrazu, který klade vladyka Hierotheos (viz minule): kdo nechápe křesťanství jako terapii, léčení smrtelně nemocného člověka, ten nemůže správně pochopit evangelium ani křesťanství. (A nejedná se "jen" o uzdravení duchovní, ale i o vyléčení těla - viz Jakub 5,15.)
Tuto léčbu člověk buď přijme nebo odmítne, jak se o tom vypráví v dnešním podobenství. První dlužník sice formálně přijal odpuštění hříchů, toto přijetí však bylo jen vnějškové. Dar odpuštění nebyl osvojen, čili léčba nepronikla do hloubky. Uvnitř zůstal stejným darebákem, jakým byl před tím, když defraudoval svěřené jmění. A to se při jeho setkání s druhým dlužníkem pouze projevilo, nic víc.
Jako tečka za podobenstvím jsou Kristova slova o tom, že má-li Boží odpuštění trvat, je to podmíněno tím, že ze srdce odpustíme svým viníkům. Slova "ze srdce" vylučují jakékoliv zákonické pojetí této "podmínky", a ukazují na nutnost uzdravení lidského srdce. "Podmínka" je v uvozovkách, protože se tu nejedná o žádný právnický termín. Vidno, kdo si vnitřně neosvojil Boží odpuštění, nenechal Boží blahodatí vyléčit svou duši, ten vlastně Boží opuštění nepřijal, a proto se na konci ukáže jako zbavený Boží milosti. Odpuštění mu bylo Bohem podáno, on je vzal, ale nepřijal - zahodil je. Znamením přijetí blahodati a uzdravujícího odpuštění do svého nitra, je pak to, že člověk toto odpuštění posílá dál, předává dalším lidem, uděluje pokoj. Chová se podobně jako Bůh, tím pádem - chová se zdravě.
Druhá "návštěva" prvního služebníka u krále - to je poslední soud. Tam budou odděleni ti, kteří si Kristovu spásu vnitřně osvojili, od těch, kteří ji přijali jen formálně a navenek. Barometrem ukazujícím naše vnitřní klima jsou naše skutky k bližním. Ten ukazuje, jsme-li vnitřně příbuznými s Kristem, nebo zdali jsme mu v duši odcizeni.Je-li naše mysl zkažená, pak je pokažené i pojetí lidské spravedlnosti. Třetím poučením z našeho podobenství je, že se Bůh od této lidské spravedlnosti distancuje. Chce se k nám chovat zcela nespravedlivě - tj. rozhodl se odpustit nám celou naši vinu. Zřekl se potrestání člověka. Ba, ještě více - místo trestu ho ještě obdaroval. Cítí nad člověkem soucit. To se nevejde do žádného paragrafu právních kodexů a žádné tabulky lidského zákonictví. Takže tématem této neděle je vlastně "výprask lidské spravedlnosti", jestli to smíme takto lidově formulovat.
Jestliže člověk nepřijme blahodať, zůstává trčet ve sféře Starého zákona, ve sféře zákona. Je to neuzdravená lidská přirozenost, oddělená krátce po stvoření člověka (tou politováníhodnou událostí u stromu poznání) od Boha, a oddělená i od Krista. A nemocná lidská mysl učiní z Božího zákona bezduché zákonictví. Zákonictví je zcela ve službách lidské nemoci, tj. nechápe Boží zákon jako prostředek k usvědčení mé lidské nemoci a potažmo k pokání, ale uchopí jej jako klacek pro mstu, nástroj egoismu. Lidská spravedlnost nebývá založena na Božím zákoně, ale na zákonictví.
---------
Apoštol Pavel píše v úryvku z epištoly, který připadá na tuto neděli:
Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? ... ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?
Tato slova platí stejně o lidech jako o Bohu. I Kristus zaséval v naději na sklizeň. Bůh pracoval na spáse člověka, aby lidé přinášeli plody tohoto díla.
Bůh poslal Ježíše Krista. Dal svého Syna. Celý dluh nám odpustil. Při křtu se nám odpouštějí hříchy, při každé svaté Tajině pokání a při každém svatém přijímání znovu a znovu s námi Bůh zachází dle milosti a nikoliv dle spravedlnosti. Připadá to nám, křesťanům, tak samozřejmé, že? Skoro by se chtělo říci: "Co je na tom zvláštního? Zhřeším-li, jdu ke zpovědi, dostanu rozhřešení..." Možná, že podobně i tomu prvnímu služebníkovi po krátké době, co odešel od krále, najednou začala připadat skutečnost, že už nemá ten hrozný dluh, jaksi samozřejmá. Na dar si rychle zvykáme. A jakoby platila jakási zvrácená úměra: čím větší dar, tím rychleji nám zevšední a stává se pro nás tak samozřejmý, až to může přerůst v drzost do očí bijící. A přece! Bůh nám v tichosti, bez halasu a reklamy, dává dar, který nemá obdoby. Odpuštění hříchů. A co za to žádá? Abychom jednali stejně.
Podle některých výkladů jsou těmi "spolusloužícími", kteří oznámili králi, jak první služebník zacházel se svým spoluslužebníkem, míněni andělé. Andělé hledí na naše jednání. Je pro ně nesnesitelné vidět, jak setba, kterou Pán Ježíš zasel do lidských srdcí, nepřináší žádný plod.
-----------
Takže závěrem tohoto veledůležitého evangelijního úryvku ještě dodejme místo shrnutí:
Sám člověk rozhodne o tom, jestli bude souzen podle milosti nebo podle naší lidské pokažené spravedlnosti. A volbu provede tím, jak sám posuzuje bližní. Sám člověk si vybere, co pro sebe chce, čeho si od Boha žádá. Jestli milosti či trestající spravedlnosti a odplaty.
Celý náš život je Boží prozřetelností utvářen tak, abychom právě tuto volbu měli stále před sebou. Abychom ji mohli znovu a znovu uskutečňovat. Bohužel, začasté si špatně uvědomujeme, že každá naše volba je sledována a zaznamenána. Zapisuje se na desku srdce. Jednou bude podtrženo a sečteno. Jinými slovy: bude zjeven stav našeho srdce. A podle výsledku bude s námi zacházeno. Byl jsi milostivý? Dostane se ti milosti. Byl jsi nemilosrdný? Dostane se ti spravedlnosti. Tvé spravedlnosti. Budeš souzen spravedlivě a bez milosti. Vždyť sis v tomto životě přece zamiloval nemilosrdnou spravedlnost, nebo ne? Tvé srdce tě usvědčí.
Způsobem chování k bližním již zde vykonáváme soud nad sebou samým. Milostí k bližnímu dáváme milost i sobě. Spravedlností k bližnímu i sebe stavíme pod spravedlnost. Buďme opatrní. Se spravedlností si nelze zahrávat. Kdo s mečem zachází, mečem také schází.
Alexej Osipov při svých přednáškách nabádá, abychom vedli své životy z perspektivy věčnosti. To znamená uskutečňovat lásku. Je to většinou těžké, ale právě tohle je naše práce.
Zobrazit příspěvek č. 212 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 8. 2007
Ikona přesv. Bohorodice v Byzanci
Kult ikony Hodigitria
Uctívání této ikony zaznamenalo vrchol v době vlády císařské dynastie Paleologovců. Ceremoniář Porfyrogeneta (r. 944-959) nám o tom podává živý obraz. Každou středu se dostávalo Hodigitrii zvláštní pocty a při zahájení měsíce zasvěceného Panně Marii (uprostřed srpna na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice) předsedal slavnosti císař osobně. Mezi početnými poutníky, kteří se zúčastnili této slavnosti, se kolem r. 1350 nacházel i Stefan Novgorodský. Zanechal popis slavnostního průvodu s ikonou. Tato ikona byla podle svědectví španělského cestovatele Pera Tafura namalovaná na kameni. Se svým rámem a podstavcem vážila několik metrických centů. Podivuhodná věc, která se odehrávala před očima davu, byla Stefanem z Novgorodu takto podrobně popsána:
„Tento obraz je velice velký, bohatě ozdobený, a zpěváci před ním nádherně pějí... Je kladen na ramena jediného muže a on roztáhne ruce jako by byl ukřižovaný. Před obrazem drží dva diakoni liturgické vějíře a další archu. A hle! Překvapující pohled. Tři muži kladou (tuto těžkou) ikonu na ramena jediného muže, a on díky Boží milosti kráčí lehce.“
Za dynastie Paleologů se ikona Hodigitria stala palladiem Byzantské říše.
Ilustrace: ikonografický typ Hodigitrie (z webové stránky ikon Jany Baudišové);
kliknutím na ikonu si ji zobrazíte ve větší velikosti.
Zobrazit příspěvek č. 213 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 8. 2007
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění
Svátek Proměnění Páně
Církev při slavení tohoto svátku vzpomíná událost, která je popsána v evangeliu následujícími slovy:
1 A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou samotné,
2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
3 A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: "Pane, dobré jest nám tady býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."
5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A tu, zazněl hlas z oblaku řkoucí: "Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte."
6 To uslyševše učedlníci, padli na tváře své a báli se velmi.
7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: "Vstaňte, nebojte se."
8 A pozdvihše očí svých, nikoho neviděli, než samého Ježíše.
9 Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, řka: "Nikomu nevypravujte tohoto vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."
(Matouš 17. kap.)
Tento svátek nazýváme letní paschou, protože podobně jako Pascha se při něm zjevuje Božství Ježíše Krista.
Z kázání sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, na tento svátek:

Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Amen pravím vám: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém. (Mat 16,27-28)
Světlo Proměnění tedy nazval Ježíš šest dní před touto událostí: "slávou Otcovou" a "svým Královstvím" (Božím královstvím přicházejícím v síle /Mar 9,1/). Evangelista Lukáš však píše, že osmého dne stalo se Proměnění. Proč?
Na hoře Proměnění jich bylo osm, jenže vidět jich bylo pouze šest (tři apoštolé, Ježíš a dva proroci). Spolu s Boží Synem však byli přítomni ještě další dva: Otec, který se zjevil skrze hlas, a Duch Svatý, který se zjevil světlem v oblaku. Na toto tajemství poukazuje svaté Písmo skrze různost zpráv obou evangelistů.
A kromě toho Lukáš na rozdíl od Matouše započítává den, v němž Pán řekl citovaná slova, a také den Proměnění na hoře. A navíc: Lukášova slova napovídají, že světlo Proměnění se vztahuje k "tajemství osmého dne", což je v biblickém jazyku symbol Božího království příštího věku, které už nyní přichází v síle a které se zjeví, až zhyne tento svět stvořený v šesti dnech. Ježíš předpověděl sílu Božího Ducha, skrze niž se zjevuje Boží Království již dnes těm, kteří jsou toho hodni: "Jsou někteří ze stojících zde, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí přicházet Boží Království v síle" (Mar 9,1). Král všech je přítomen všude, a všude je i jeho království. Příchod tohoto království se tedy netýká přechodu z jednoho místa na druhé, ale jeho zjevení silou Svatého Ducha.
Z jedné strany Bůh sestupuje se své výšiny dolů k lidem, z druhé strany lidi vyvádí na horu z hlubin ponížení, kterému podlehla lidská přirozenost.
Takže světlo Proměnění nevzniká, nemizí, nepodléhá omezení smyslů. Bylo sice na krátkou dobu vidět tělesnýma očima na vrcholku hory, avšak apoštolé pro tu chvíli přešli od těla k duchu, jejich smysly se změnily působením Svatého Ducha, a takovým způsobem uzřeli tři učedníci nevypravitelné světlo. Ti, kteří nerozumí tomuto tajemství (tj. římští katolíci), si vymysleli, že apoštolé viděli světlo Proměnění skrze schopnosti svých smyslů a dalšími stvořenými lidskými schopnostmi, a tím se tito lidé pokoušejí stáhnout do sféry stvoření nejen toto Světlo, Boží Slávu a Království, ale i Sílu Božího Ducha, skrze kterou se zjevují Božská tajemství těm, kteří jsou toho hodni. Nejspíš tito nenaslouchají slovům ap. Pavla: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na srdce nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však Bůh zjevil svým Duchem: Duch totiž vše zpytuje, i hlubiny Boží" (1. Kor 2,9-10).
Dodnes odmítají římští katolíci pravoslavné dogma o nestvořených Božích energiích Ducha Svatého. Vyznávají jiné dogma, které definuje Boží energie jako stvořené, což bylo v pravoslavné církvi na slavných konstantinopolských sněmech (jejichž ustanovení je dnes po celé církvi neoficiálně přiřknuta autorita 9. všeobecného sněmu; 1341-1351) zavrženo jako hereze. (Pozn. překl.)Většinou se Pán Ježíš modlil o samotě. Tentokrát však s sebou bere tři své učedníky a při modlitbě se před jejich očima proměnil. "Co značí »proměnil«?" táže se sv. Jan Zlatoústý a odpovídá: "Zjevil jim něco ze svého Božství - tolik, co jen mohli pojmout, a ukázal Boha, který v něm přebýval." Matouš píše, že jeho tvář zářila jako slunce. To však neznamená, že se jednalo o smyslové světlo (ať je nám vzdálena slepota těch, kteří si nedokáží představit nic vyššího než to, co je vnímáno smysly!) Evangelista si přeje ukázat, že Ježíš Kristus je - pro duchovně živé a zřící duchem - to samé, co slunce pro ty, kteří žijí v těle a zří tělesně. Ti, kteří jsou obdarováni Božími dary, jiné světlo pro poznávání Boha nepotřebují.
Toto tajemné a nevypravitelné světlo zazářilo při modlitbě. Tím je ukázáno, že rodičem tohoto blaženého vidění je modlitba. Blesk tohoto světla vycházel a ukazoval se při sjednocení mysli s Bohem. Toto vše se dává i všem, kteří se neustále cvičí v duchovním zápase ctností a modlitby a při tom upínají svou mysl k Bohu. Zření pravé krásy je vlastní pouze člověku očištěné mysli. Kdo v soustředění zří toto světlo, stává se účastným této záře; na jeho tváři je podepsán žhavý paprsek - proto od rozhovoru s Bohem zářila Mojžíšovi tvář. Víte přece, že Mojžíš se proměnil, když vystoupil na horu a uviděl tam Boží slávu. Leč Mojžíš sám sebe neproměnil, ale byl proměněn, kdežto Pán Ježíš Kristus měl toto světlo sám ze sebe. Ježíš nepotřeboval modlitbu, aby jeho tělo zazářilo Božským světlem. Ukázal tím však, odkud toto světlo pochází. Je psáno, že svatí "budou zářit jako slunce" (Mat 13,43), což znamená, že budou cele proniknuti Božím světlem a v něm uvidí Krista, který nevýslovně Božsky září, a tato záře, která vychází z Boží přirozenosti, se ukázala na hoře Tábor. Jeho tělo svítilo, protože je v Kristově Boholidské Osobě spojeno s jeho Božstvím.
Věříme, že světlo, které se ukázalo při Proměnění, bylo právě tím světlem, které bylo v něm skryto pod rouškou těla, tedy světlo Božské přirozenosti, a proto nestvořené a Božské. Kristus se neproměnil na hoře Tábor na něco jiného, nepřijal něco, co před tím neměl, ale pouze ukázal učedníkům to, co již měl, tím, že jim otevřel oči a učinil je ze slepců vidoucími. Doposavad totiž viděli jen přirozeně, ale byli slepými vůči tomuto Božímu světlu.
Tedy, toto světlo není světlem, které vnímáme tělesnými smysly. Silou Svatého Ducha byli apoštolové změněni a tímto způsobem uviděli Proměnu, která se však nestala na hoře Tábor, ale nastala hned, kdy Boží Slovo (tj. druhá Osoba Boží Trojice) spojilo se s naší pomíjejícností. Proto Panna Marie, která Krista počala a porodila, poznala, že její dítě je vtělený Bůh, a stařec Simeon to poznal, jak jen vzal Dítě do náručí, i stará prorokyně Anna to poznala, když mu vyšla naproti. Vždyť Božská síla prosvítala z něho (přes jeho tělo) jako přes skleněný obal a její záři viděli ti, kteří měli čisté srdce.
A proč si Pán před Proměněním na hoře vybral hlavní z apoštolů a vyvedl je s sebou na horu Tábor? Jistě pro to, aby jim ukázal něco velikého a tajemného. Co by však bylo velikého a tajemného na tom, kdyby jim ukázal jen obyčejné světlo, které mohli běžně vnímat nejen tito vybraní ale všichni apoštolé? Proč by potřebovali, aby jejich zření bylo proměněno silou Svatého Ducha, kdyby to bylo světlo, které běžně vnímáme smysly? Jak by bylo možno představit Slávu a Království Otce i Ducha Svatého v nějakém hmotném světle? Což snad v podobné (hmotné, stvořené) Slávě a Království přijde Kristus i na konci věku, kdy už nebude potřeba ani vzduch ani prostor ani nic podobného, ale "Bůh bude vším ve všech"? (1. Kor 15,28) Tehdy tedy Bůh bude nahrazovat všechno pro všechny.
I evangelista Jan, poučený Božím zjevením, zřetelně praví, že budoucí věčné město nebude potřebovat slunce ani měsíc, aby v něm svítily: Neboť Boží sláva je bude osvěcovat a zdrojem světla tam bude Beránek (Zjevení 21,23). Není snad jasné, že poukazuje na téhož Ježíše, který se proměnil na hoře Tábor a jehož tělo zářilo jako slunce a který ukázal slávu Božství těm, kteří s ním vystoupili na horu? O obyvatelích tohoto města stejným způsobem hovoří: "Nebudou potřebovat světlo svíce ani světlo slunce, neboť Pán Bůh osvěcuje je", "a noc tam nebude" (Zjev 22,5). Tážeme se: je nějaké jiné světlo, u něhož "není změny ani stínu proměny"? (Jakub 1,17) Co je to za světlo neproměnné a nezapadající, kdyby to nebylo světlo Božství?
A dále: Mojžíš a Eliáš (zvláště první, který mohl být přítomen jen duchem a nikoliv tělesně) - jakým hmotným světlem mohli být osvětlováni, zviditelněni a poznáváni? Vždyť se o nich píše: "Ukázali se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jerusalemě" (Lukáš 9,31). Jak by mohli apoštolé poznat ty, které doposavad nikdy neviděli, když ne v tajemné síle Božské světla, které otevřelo jejich duchovní oči?
Nebudeme už unavovat vaši pozornost dalším výkladem slov Evangelia. Věřme tak, jak nás naučili ti, kteří byli osvíceni samotným Kristem, neboť jen oni jediní to znají dobře. My chápejme tajemství Proměnění Páně podle jejich naučení a sami usilujme o osvícení tímto světlem. Rozněcujeme v sobě lásku a úsilí k nevadnoucí Slávě a Kráse. Duchovní oči očišťujme od pozemských myšlenek a odvracejme se od tlejících a rychle pomíjejících rozkoší a nádher, které zatemňují oděv duše a uvrhují do ohně pekla a do tmy vnější, od nichž kéž se osvobodíme osvícením a poznáním nehmotného a vždy jsoucího světla proměněného na Táboře Spasitele našeho, ke slávě Jeho, a předvěčného Otce Jeho, i Životodárného Ducha, jichž jediné je Světlo, jediné Božství a Sláva i Království i Síla, nyní i vždycky, a na věky věkův. Amen.
(Místy trochu zkráceno)
Tímto kázáním sv. Řehoř Palama hájí tradiční křesťanské učení proti názorům římských katolíků, kteří tato svá novoučení degradující nestvořené Boží světlo prohlásili za dogma. O životě sv. Řehoře a jeho sporech s latiníky. Řehoř Palama bránil starokřesťanskou duchovní praxi hesychasmus, která byla v Církvi praktikována od nejstarších dob; zvláštního rozšíření dosáhla na Východě (pouštní otcové), známa byla i na Západě, kde však byla po velkém rozkolu (1054) zapomenuta; v pravoslavné církvi je hojně rozšířena doposavad (viz např. sv. Serafím Sarovský a mniši na Svaté Hoře Athos.(Ilustrace: ikona Proměnění Páně - 18. století, Moskva)
Zobrazit příspěvek č. 214 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 8. 2007
O bohatém mladíkovi, kapitalistické tržní ekonomice a dokonalosti
12. NEDĚLE; o zlé moci bohatství
16 A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?
17 A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, zachovávej přikázání.
18 Dí jemu: Kterých? A Ježíš řekl mu: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví,
19 Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
20 Dí jemu mládenec: Všeho toho zachovával jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává?
21 Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej majetek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.
22 Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa; neboť měl majetku mnoho.
23 Tedy Ježíš řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského.
24 A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vejíti do království Božího.
25 A uslyševše to učedlníci jeho, i užasli velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti?
26 A pohleděv na ně Ježíš, řekl jim: U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.
(Matouš 19. kap.)
Za lapidárním Matoušovým vylíčením schůzky a krátkého rozhovoru se skrývá mnohé.
Ježíš viděl, že dotaz mladíka není hledáním člověka, který se trápí svou hříšností a morální slabostí ve svém úsilí o získání svatosti; spíše je dotaz člověka, kterého neuspokojili ostatní učitelé a jejich pokyny ohledně zbožnosti a mravnosti. Proto se k mladíkovi chová poněkud chladně a odpovídá stručně. Kdesi v podtónech jeho řeči však můžeme zaslechnout skryté sympatie. Asi ve své předvídavosti již vidí, jaký konec mladíkovo hledání jednou vezme.
Když Kristus jakoby odmítá mladíkovo oslovení "dobrý", ve skutečnosti toto oslovení přijímá a spojuje ho se svým Božstvím. Činí to jemně a téměř neznatelně pro okolní lid. A zároveň trochu kárá mladíka, který toto oslovení použil jen jako zdvořilostní frázi, aniž by věřil, že ten, ke komu se obrací, je Bůh.
Rozhovor běží dál už skutečně stručně - až příkře. "Co mám dělat?" "Zachovávej přikázání." "Jaká?" "Tohle a toto a tamto." (To by se dalo telegrafovat.)
Kristova odpověď mladíka asi zaskočila. Nenapadlo ho, že mu Ježíš na jeho hlubokomyslnou otázku odpoví prostým vyjmenováním těch "obyčejných přikázání", která tak dobře zná od dětství. Pán Ježíš to jistě věděl, ale chtěl tím mladíkovi taktně naznačit, že přikázání sice formálně zná a dodržuje od mládí, ale ve skutečnosti je vůbec nezná. Neví nic o jejich vnitřní síle, o moci přikázání zachránit člověka a uvést ho do souladu s Boží vůlí a přeseknout zplanělou lidskou vůli, neví nic o jejich skutečném obsahu, který tkví v tom, aby člověk se stal Božím dítětem a Jeho služebníkem a vymanil se z otročení tomuto světu, jeho vášním, jeho bohatství, jeho pomíjivosti, - aby nebyl již dítětem těla ale ducha.
Proto ho Boží přikázání neuspokojovala, proto stále bloudil v hledání, jak získat věčný život. Jenže zatímco on očekává, že mu Ježíš řekne nějaké krásné vznešené nové přikázání, či dá nějakou tajemnou "duchovní radu" (nebo alespoň řekne něco na způsob blahoslavenství na hoře), místo toho vyslechne nudný přehled starých přikázání. Prorok z Nazaretu mu řekne, že má plnit to, co dávno plní; říká mu, co zná v Izraeli každé dítě. "Je to vůbec prorok?" dumá možná mladík. "Škoda cesty a času..."
"To přece dávno dodržuju," řekne nahlas a neskrývá své zklamání nad Ježíšovou odpovědí. Konec konců, není to žádný žebrák nebo rybář z Galileje; on je někdo. Může si dovolit ukázat jistou převahu a nenechat se tak snadno odbýt.
Možná odtušil: "To všechno, samozřejmě, zachovávám, kam mi jen paměť sahá..." tak trochu i proto, aby se pochlubil. Vypadá to, že ho ovládala sebedůvěra, lehkomyslnost a slepota vůči vlastním hříchům. Možná jeho slova: "Tak co mi ještě schází?" jsou tak trochu i drzou výzvou ve smyslu: "Tak teď se ukaž, proroku, zkus na mě najít skvrnu, já totiž mám svoje povinnosti v pořádku; jen to zkus mne z něčeho usvědčit." Snad proto nechápal, že stojí před Tím, kdo nejen ukazuje cestu k věčnému životu, nýbrž kdo může dát věčný život. A možná, že věčný život pro něho nebyl něčím tak dobrým, blaženým, aby byl připraven kvůli němu vzdát se blah, která nabízí tento dočasný tělesný život (tedy, zvláště tomu, kdo je bohatý)...V tu chvíli však nabírá vývoj tohoto setkání nový směr. Nečekaný obrat. Najednou ten "nudný prorok" řekne něco, co se zabodne mladíkovi do duše jako žhavý hřeb. Větu, jež ho bude od té chvíle pálit v nitru a nedá mu pokoj. "Chceš-li být dokonalý," to zní dobře, no konečně!, teď přijde něco duchovního: "rozdej co máš..." Ztuhnul. Svět se kolem zatočil. Pár vteřin se nemohl pohnout. Nezmůže se na slovo. Smutně a tiše odchází.
"... bohatý nesnadno vejde do království nebeského," říká za ním Ježíš a říká to s laskavostí (a opět zaslechneme pod těmito slovy jakési sympatie a soucit), protože ve skutečnosti tím chce citlivě říci, že bohatý nemůže vejít do království. To je zřejmé z přirovnání, které hned uvede: Spíše velbloud projde uchem jehly... A nejde tu o samotné množství majetku, ale o stav lidského srdce.
Podobenství o velbloudovi a uchu jehly zní sice srozumitelně ale přesto dosti divně (proč zrovna velbloud?, a proč ne slon?), jelikož Kristova podobenství používají vždy obrazy a situace dobře známé z běžného života. Vysvětlení podávají některé staré rukopisy, které místo "velblouda" píší poněkud srozumitelněji o "lodním lanu", což však není rozpor mezi evangelijními rukopisy, protože lodní lana se zhotovovala z velbloudí srsti a v lidové mluvě se těmto lanům běžně říkalo "velbloud". V tomto světle dostává toto podobenství znaky společné pro všechna Kristova podobenství - stává se z něj obrázek ze života: jako je nemožné protáhnout kotevní lano uchem jehly místo niti, tak se i bohatý nemůže protáhnout úzkými dveřmi do nebeského království.Sv. Jan Zlatoústý říká, že "Kristus nekritizuje bohatství, ale vášeň člověka k bohatství (touhu po bohatství). A jestli je pro bohatého těžko vejít do království nebeského, co říci o těch, kteří jsou spoutáni vášní sexu?" Problém není v bohatství samotném ale ve vztahu bohatých lidí ke Kristu a k evangeliu. Dokonalost a potažmo spása člověka je zřetelně vystižena v devateru blahoslavenstvích, mezi nimiž také je: "Blahoslavení chudí duchem (tj. jejichž duch není spoután a obtížen bohatstvím), neboť jejich jest království nebeské."
--------------
Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít. Teoreticky jsou sice i dnes případy bohatých lidí, kteří nejsou ke svému bohatství v srdci připoutáni, ale v praxi se s tím asi nesetkáme. Je to dáno tím, že bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno.
Slyšel jsem jednoho skutečně špičkového řemeslníka (myslím, že to byl kovář) vyprávět: "Na řemesle nezbohatneš. Z řemesla můžeš slušně žít, ale nezbohatneš. Bohatne se z handlu."----------------
Je dnes téměř vyloučeno, aby někdo zbohatl poctivou prací, řemeslem apod. Z duchovního hlediska nezáleží tolik na tom, jestli je ta či ona loupež v současnosti považována za legální, resp. jsou druhy loupeže, které už jsou tak všeobecně rozšířené, že jsou bez ohledu na přirozenou morálku považovány za zákonné získávání peněz. Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi. Biblí mnohokrát odsouzené "odírání chudých" je základem, na němž je postavena vysoká životní úroveň západní civilizace.
Loupež se může ubírat všelijakými cestičkami.
Drancování přírodních zdrojů a plýtvání jimi - což to není loupež? A krade-li přebujelý průmysl lidem čistý vzduch a vodu, ticho venku, krásnou krajinu - jakým slovem to nazvat? A jak pojmenovat působení mediálního průmyslu, který lidem ukradl blahodárné ticho pod jejich střechami a duševní svobodu tím, že jim znásilňuje ducha hloupou zábavou, reklamou, rozněcováním tělesných vášní? Je to loupež. Tohle všechno se děje kvůli jedinému - pro peníze. Na vysávání přírodních zdrojů, na nadvýrobě bezohledné k životnímu prostředí, na mediálním průmyslu, na reklamách, na rozněcování tělesných vášní v lidech, - na tom všem někteří lidé pohádkově vydělávají.
Loupeží je, není-li výrobci či pěstiteli zaplacena přiměřená výrobní cena za jeho produkt, což je případ všeho, co se dováží ze zemí třetího světa (olupováni jsou producenti). Loupeží je, je-li prodáváno něco za mnohem vyšší cenu, než jaká je cena nákladů na pořízení věci (použitý materiál a práci) a její dopravení atd. (olupováni jsou spotřebitelé). Loupeží je přijímat očividně neúměrně vysoký plat, ať už jde o vrcholový management nebo politiky apod., protože o tyto peníze byl připraven někdo, komu morálně patří. Loupeží jsou zisky mediální průmyslu, show byznysu, různých popstars, zbožňovaných sportovců apod., protože jsou založeny na oškubání ohlupovaných a zmanipulovaných lidí a na rozněcování vášní, které devastují lidskou duši.
Všichni zřejmě cítíme, že právě takové loupeže jsou pevně zabudovány do principů tzv. "tržní ekonomiky".
Těmto bohatým lidem ve skutečnosti není co závidět. Nejsou to svobodní lidé (a nevěřím, že mohou být trvale šťastní). Ďábel jim nedovolí získat takové majetky, aniž by se "nenamočili" do zotročující vášně či přímo do hříchu.
Celý současný západní ekonomický systém - tak velebený a vychvalovaný (kým asi?) jako cosi dokonalého - je v samotných principech svého fungování založen na špatných lidských vlastnostech: touhy po zisku (zištnosti), lakotě, závisti, mamonářství, lstivosti, nemilosrdenství, přezíravosti vůči utrpení atd. - tyto zlé vášně jsou motorem západní ekonomiky. Bez nich by se tržní mechanismy a ekonomická prosperita Západu zhroutily. Zkuste si představit tržní hospodářství ve společnosti svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem.
Celá tzv. "hospodářská soutěž" je založena na lidské závisti. Zkuste si ji představit ve společnosti lidí, kteří nechtějí soutěžit, ale chtějí si zadarmo pomáhat. A jestli v něčem soutěží, tak v tom, kdo toho spotřebuje nejméně, nebo se předstihují v nezištnosti...
Nechci zde lákat k nějakým utopickým společenským režimům, ale odhalovat, na čem spočívá náš společensko-ekonomický model. Tento svět a tato civilizace není společností svatých lidí a hřích v lidských srdcích nedovolí v současném světě fungování žádného principiálně dobrého společenského režimu. To je jasné. Takže na jedné straně - nepodléhejme propagandě politické levice, na straně druhé - nežijme v iluzi, že současný model fungování naší civilizace je založen na principech dobra. Uvědomme si, že život společnosti je pouhým zrcadlením stavu lidského nitra, které je po pádu člověka pokaženo hříchem. Na určitou změnu společnosti k lepšímu je naděje, pokud církev ukazuje společnosti příklad svatosti, pokud dokáží křesťané svým životem inspirovat své okolí, být solí země, stát se kvasem, který vše prokvasí. Nechám na každém, aby sám posoudil, jestli to dnes církev u nás činí...
Mám zato, že bez lakoty a loupeže se dnes takřka nelze dobrat bohatství. Proto prakticky není možné, aby srdce bohatého člověka nebylo k bohatství vášnivě připoutáno, jelikož právě vášně stojí za získáním bohatství.
Ve starém světě bylo ještě možno stát se bohatým čestnými způsoby - pracovitostí, dovedností ve svém řemesle, hojnou úrodou, prozíravým hospodařením. Proto bylo bohatství považováno za Boží dar a požehnání shůry. A lidé, kteří si jím nenechali spoutat srdce, chápali své jmění nikoliv jaké něco výlučně svého, ale - podobně jako Job - jako Bohem udělenou výsadu rozdávat. Takový poctivý bohatý člověk se o své bohatství chce dělit.
Paisios Athonský trefně poznamenává, že Bůh nám dal dost pokrmů, abychom mohli živit hladové, ale my to nechápeme - místo obdarovávání chudých si jdeme koupit větší ledničku, abychom měli kam tu horu jídla uskladnit a nezkazilo se nám to. To platí nejen pro jednotlivce, ale pro ducha celé západní civilizace, která vede život v neustálé hostině a zbytek světa nechává umírat hlady. Proto je bohatství Západu prokleté.
Pro srdce spoutané bohatstvím je jeho ztráta jako smrt. Podobně to platí o všech hlavních vášních, které zotročují lidské srdce. Zříci se jich, přemoci je, - to je proces, při němž si člověk projde "malou smrtí". Jeho stará existence končí v hrobě, ve tmě. Jen přes hrob však vede cesta ke vzkříšení. Na druhé straně se takový asketa vynoří jako svobodný člověk, vzkříšený k novému životu. Dokonalost - tak to Pán Ježíš nazývá. Už tady na zemi se narodit k novému životu.
Jeden z hlavních rysů křesťanského ducha je vystižen Kristovými slovy: "Nejste z tohoto světa. Já jsem vás ze světa vyvolil. Svět vás bude nenávidět. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho." Na jiném místě praví Bible, že "tělesný způsob života je nepřátelstvím vůči Bohu" (Řím 8,7-8). "Tělesným myšlením" či tělesným způsobem života je míněn život dle vášní, ovládaný vášněmi, tedy podrobený světské sféře.
Kristus nás volá k dokonalosti, čili abychom zemřeli světu, zemřeli vášním, došli vzkříšení - a začali s tím hned teď.
Dokonalost? - každý po ní touží. Stejně jako každý touží někde hluboko v sobě po svatosti a čistotě. (Světští lidé to většinou nepřiznají; bojí se, jestli nebudou vypadat směšně.) A touží po svobodě. Je tak divné, že všechny ty tři věci jsou vlastně jedním? Božím Královstvím.Tímto procesem nelze úspěšně projít bez Boží pomoci. Nestačí jen se prostě zřeknout vášně bohatství s důvěrou pouze ve vlastní síly, bez modlitby a živé víry v Boží pomoc; na místo jedné vášně mohou nastoupit vášně jiné, subtilnější. A tak vznikne nekončící proces, který dříve či později přesáhne síly a schopnosti člověka, a ten pak dokonalosti nedosáhne. Nekonečný příběh. Při očišťování od vášní má zcela rozhodující váhu Boží zásah. Vše, co člověk učiní proto, aby se líbil Bohu, má sice jen nepatrnou sílu, ale není to nevýznamné. Je to jako spouštěcí mechanismus, který umožní pracovat jiným silám, jejichž moc je člověku nedohlédnutelná. Důležité tedy je, aby se boj proti vášním děl v duchu lásky k Bohu a touhy po jeho království. Umřít je v lidských silách, ale vzkříšení dokáže učinit jen Bůh.
O tom vypráví poslední věta dnešního čtení: U lidí je to nemožné, ale je to možné pro Boha.
-------------------
Ten mladík odchází zarmoucen. Přikázání zachovával, ale k dokonalosti neměl odhodlání. Základ byl položen, ke stavbě do výšky však scházela odvaha. Říká se, že správný duchovní život dříve či později přivede člověka do bodu, kdy stojí před dveřmi, za nimiž pokračuje cesta k dokonalosti. Jenže jsou dveře do hrobu. Musí se čehosi vzdát, něčeho, na čem lpí lidské srdce. Co je mu tak drahé, a co mu při tom brání vzlétnout. Je to skutečně jako "malá smrt" - krok do prázdna. Bez záruky.
Ten mladík si po svém odchodu od Ježíše nejspíš musel říkat: "To je šílenství. Přece se nemohu vzdát všeho majetku, nikomu jsem to neukradl, je to poctivé jmění. Nemá právo to po mně žádat. Jak bych potom žil? A když to udělám, co pak? Nebudu si do konce života rvát vlasy, že jsem se tak nerozumně a zbytečně ožebračil? Takové věci se přece nedělají. To po mně nikdo nemůže chtít. Není nic špatného mít poctivé peníze. Kdo mi pak co dá? ... Jenže, může mě teď ještě můj majetek potěšit? Kam se poděla ta radost, kterou mi mé bohatství až doposavad přinášelo?"
Jednou, po Kristově vzkříšení, přijdou za tímto mladíkem Ježíšovi učedníci a řeknou mu to, co píše apoštol v dnešní epištole; že "Mesiáš zemřel za naše hříchy" a že "byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých", a že "se zjevil" svým učedníkům a naplnil je silou a radostí. Mladík je už dávno přesvědčen, že spasit ho nemůže ani jeho bohatství, ale ani žádná zákonická spravedlivost; i on se chytne ruky vzkříšeného Pána, která je k němu vztažena, a půjde za ním. "Bohu je přece všechno možné..."
P.S.
Podle církevní tradice ten mladík po nějaké době Ježíšova pokynu uposlechl. Nevydržel to. Musel to udělat. Rozdal svůj majetek a stal se křesťanem. Pochopil, že by už nikdy v životě nebyl šťastný, kdyby to neučinil. Kdo jednou zahlédl cestu k dokonalosti, ale nevstoupí na ni a vrátí se k tomuto světu, ztratí obojí: dokonalost i tento svět. Nic z toho světa už není schopno uspokojit takového člověka. Bídný je úděl takových lidí: o pozemskou radost přišli a nebeskou nezískali. To ten mladík už dobře chápe.
Ani my - bohatí majetkem, vášněmi, tělesnými a duševními rozkošemi, se srdcem zamotaným do spletitostí tohoto světa - zřejmě nejsme schopni uposlechnout Kristovo volání hned. Jednou to však budeme muset učinit, jinak náš duchovní život nebude mít vývoj. Jak říkají mniši na Svaté Hoře - tam je symbolem cíle duchovního života vrcholek hory Athos - není tak důležité, jestli v tomto životě člověk dojde až na samý tento nejvyšší vrchol, podstatné je rozhodnout se a vykročit na tu strastiplnou úzkou cestu nahoru.
Zobrazit příspěvek č. 215 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 8. 2007
Pozvánka na svátek sv. Gorazda
Pozvání
Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007.
Program bohoslužeb:
V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění
V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie
Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.
Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.
Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby, ikony i literaturu (80 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).
Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry
Zobrazit příspěvek č. 216 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 8. 2007
Z tisku
Ikona s ekologickými motivy
V ukrajinské řecko-katolické církvi v Talinu posvětili ikonu „Bohorodice Trojruké“, ochránkyně Estonska. V interview oznámil předseda Kongresu Ukrajinců Estonska, že je to prvá ikona v Estonsku, která je vyjádřením péče o ekologii.
Ikona „Trojručice“ je totiž ochránkyní všech nevinně napadených, ale za takové je prý možno považovat nejen lidi, ale i všechno Boží stvoření: zvířata, rostliny, vzduch, vodu. V našem chrámu se každý den modlíme za životní prostředí. Muzeum přírody Estonska pro nás vypracovalo seznam zvířat, ptáků, rostlin, jejichž existence je ohrožena.
Kolem zobrazení Matky Boží jsou na okrajích ikony malé výjevy na ekologická témata.
Konají se zde pobožnosti za záchranu přírody.
(Blagovest Info)
Zobrazit příspěvek č. 217 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 8. 2007
Z tisku
Skupina kanadských katolíků horuje pro návrat k "rouchu Adamovu"
Tato skupina, která praktikuje tzv. "naturismus", doufá změnit vztah společnosti k pohledu na nahého člověka a tvrdí, že odhalená přirozenost zrcadlí velkolepost člověka jako Božího stvoření. "Bible není proti nahotě, ale proti hříchu," tvrdí člen Federace naturistů v novinách Ottawa Citizen. Dále tvrdí, že jsou daleko blíže k Bohem stvořeným tvorům přírodního světa, když nejsou nuceni neustálému umělému nošení oděvu. Přívrženci nahoty považují za "velice pozitivní" jev "návratu rajské zahrady", který se v jejich očích děje všude tam, kde není nutno nosit šaty. Festival zbožných naturistů byl zahájen 16. srpna ve vesnici jižně od Montrealu.
Intexfax religia
Zobrazit příspěvek č. 218 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 9. 2007
O slepotě nájemníků a o prelesti čili duchovním klamu
13. neděle; o zhoubě nepoctivých vinařů
Úryvek z evangelia připadající na neděli tohoto čísla:
33 Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vzdělal vinici, a opletl ji plotem, a vykopal v ní lis, a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odešel pryč přes pole.
34 A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali užitky její.
35 Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36 Opět poslal jiných služebníků více nežli prve. I učinili jim též.
37 Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38 Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a připadne nám dědictví jeho.
39 I chytivše ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.
40 Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41 Řekli jemu: Zlé zle zatratí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu užitek časy svými.
42 Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelnou? Ode Pána stalo se toto, a jest to divné před očima našima.
(Matouš 21,33-42)
Co je to za podivné jednání těch vinařů z Ježíšova podobenství? Nejprve bychom asi hovořili o do očí bijící drzosti. Pak si ale uvědomíme, že takovéto chování nelze vysvětlit jen obyčejnou drzostí. Jedná se o jakési vnitřní zatmění těch vinařů - nájemníků vinice.
Nejdříve si však něco řekněme o reáliích tohoto podobenství. Zřízení a zařízení vinice je popisováno obyčejně, jak to bylo zvykem v Ježíšově době. Vinice musela být obkroužena plotem - většinou z trní (ani ne tolik kvůli lidem ale hlavně kvůli zvěři; lišky dokázaly natropit na vinici velké škody; kolemjdoucím bylo dovoleno vzít si, kolik potřebovali, aby uhasili žízeň, nesměli však nic odnášet; viz Deut 23,24) anebo byla kolem ní zídka. Běžnou součástí vinice byl lis (dvě nádrže v zemi vytesané ze skály - v jedné se hrozny drtily a lisovaly; mošt pak stékal do druhé nádrže), a stejně tak obvyklou byla malá stavba, v níž se mohl personál ukrýt před nepohodou a z jejíž ploché střechy bylo možno vinici obhlédnout a kontrolovat. Všechno to byly běžné věci.
Majitel toto všechno nechal zřídit a vinice pronajal nájemníkům. Opět běžná praxe. Pronájem za užívání vinice býval stanoven v podobě odváděného podílu z výnosu. Vybírání nájemného (čili stanoveného podílu z plodů) "ve stanovený čas" znamenalo platit v naturáliích každý pátý rok (podle Levit 19,23-25). Tudíž po uplynutí pěti let poslal majitel svého služebníka, aby od vinařů vybral letošní sklizeň. Až dosud stále normálka. Tu náhle poklidný ráz vyprávění skončí, jako když utne. Dále už není normální vůbec nic.
Pro dnešní čtení platí něco podobného, co pro řadu dalších. Abychom mohli rozkrýt sílu Ježíšových podobenství a najít jejich poselství, zapomeňme na chvilku na to, že jsou to jen podobenství, představme si, že se jedná o líčení skutečné situace; - ať nám před naším vnitřním zrakem ožije, jakoby se vše, o čem Pán Ježíš vypráví, stalo.Z vyprávění můžeme vyvodit, že majitelem vinice byl bohatý člověk. A nejen bohatý, byl to člověk vznešený, mocný, zřejmě nějaký místní vládce či správce. Každopádně měl moc a prostředky k potrestání zločinců. Toho si museli být ti nájemci vědomi. Jak to, že jim toto vědomí nebránilo domnívat se, že by jim vinice mohla připadnout, že by se z nájemců mohli stát majitelé? Jak to, že vůbec mohli doufat, že jim jejich zločin (krádež nemovitosti i s inventářem) projde? Vždyť je nemohlo ani na okamžik napadnout, že by majitel neměl možnost domoci se svého práva a zjednat si spravedlnost.
Odpověď je dvojí: jednak se vinaři mohli domnívat, že majitel, který odcestoval, se už nevrátí (třeba doufali, že se mu stala nějaká nehoda, nebo se opájeli bláhovou nadějí, že na svůj majetek zapomněl apod.) Druhou možností odpovědi je, že spoléhali na jeho dobrotu. Majitel vinice musel být znám jako dobrotivý člověk, trpělivý, milosrdný a odpouštějící; a oni se třeba rozhodli této jeho vlastnosti zneužít.
Dělníci na vinici pochopitelně pracovali. Snášeli horko dne a postupně si vinici, do které investovali svou dřinu, oblíbili. Majitele před očima neměli (kdo ví, jestli ještě žije?). Viděli jen sebe a vinici. A tak prostě začali pomalu zapomínat na to, že vinice někomu patří a nejsou to oni. Je to psychologický proces. Známe to všichni ze své zkušenosti. Když máme dlouhou dobu půjčenou nějakou věc, kterou často používáme, zvykneme si na ni, a její vrácení majiteli vnímáme jako ztrátu - skoro jako bychom tím přišli o vlastní majetek. Tento psychologický proces se však odehrává nejen v rozměrech jedné lidské osoby, ale též v rozměrech národa, ba, vlastně i lidstva.
To je zřejmě první napomenutí, které nám Spasitel chce předat dnešním podobenstvím. Na tomto světě nejsme jako jeho majitelé, ale jako nájemci, který jej mají dočasně svěřen a mají odvádět majiteli jakýsi užitek z toho, že tu mohou být.
Prvoplánově měl Spasitel na mysli izraelský národ, jemuž byla Hospodinem propůjčena zaslíbená země, ve které směli židé přebývat a Bůh je zde opatroval; a tím nájmem, který od nich Bůh očekával, že dostane, byla zbožnost - chtěl, aby Izraelité byli jeho lidem a on byl jejich Bohem. Žádal od nich, aby ho ctili spravedlivým životem, aby "milovali Boha svého, bližního svého jako sebe samého". Takové bylo stanoveno "nájemné". (Přirovnávat Izrael k vinici bylo ostatně ve staré židovské literatuře běžné; od časů proroka Isaiáše se réva stala symbolem vyvoleného národa, v Jerusalemském chrámu připomínal tuto skutečnost velký zlatý hrozen.) Těmi zbitými a zabitými služebníky byli při tomto výkladu míněni proroci, které Hospodin za svým nevěrným lidem hojně posílal. Synem pak nemůže být míněn nikdo jiný než Mesiáš - Ježíš.
To samé však přeneseně platí i pro nás, křesťany, kteří jsme dnes Božím lidem, Novým Izraelem. Byla nám svěřena Církev, která není naše a nemůžeme si s ní dělat, co se nám zlíbí. (Prakticky veškeré úpadkové církevní jevy jsou důsledkem lidské zapomnětlivosti, tj. nějak se nám vytratí z vědomí myšlenka, že církev není naším majetkem a že budou potrestáni vinaři, kteří s ní nakládají, jako by byla jejich.) V Církvi se o nás Bůh stará - veškeré dobro, pomoc shůry, útěcha, posila, požehnání, Bohopoznání a hlavně spása - to vše je Božím darem. A za to Bůh žádá po lidech, aby měli lásku k sobě, bázeň Boží, a užívali všech těch darů ke spáse a k dobru na zemi. Jenže lidé až příliš často činí z církve zbraň, kterou užívají při boji ve jménu svého sobectví, činí ji nástrojem svého egoismu a k dosažení sebeuspokojení a malicherných cílů.
Na nejobecnější rovině platí podobenství o vinici pro celé lidstvo. Vinice je svěřený svět. Náš život na této zemi je jen "pronájmem", za který máme vyměřeno "nájemné": znát svého Stvořitele a ctít svého Dobrodince. A není tu jistě potřeba rozvíjet, že chování lidí a jejich zacházení s tímto světem připomíná ty zločinné vinaře vskutku velice nápadně.
-------------------------------
Jestliže se vinaři chlácholili příjemnou myšlenkou, že se majiteli stalo něco zlého (na cestách se stávají různé věci, a což teprv kdesi v cizině!), tak je z tohoto šťastného snu probudili poslové majitele, kteří přišli vybrat nájem za užívání vinice. Od této chvíle již první varianta uvažování vinařů nepřipadá do úvahy; je jasné, že zločinci chladně kalkulují s dobrotou majitele.
Střední pasáž podobenství se rozběhne po dvou souběžných liniích.
Na jedné straně vidíme naprosto neuvěřitelnou a nepochopitelnou laskavost, dobrotu a trpělivost majitele vinice. Pán Ježíš ve svém líčení překračuje všechny racionální hranice, překonává veškeré představy jakékoliv lidské dobroty. Pán posílá první služebníky. Po tom, jak neuctivě se k nim (a potažmo i k němu, majiteli a vládci) vinaři zachovali, pošle další své vyslance. Nakonec na místo, kde je prolévána krev, posílá svého syna. (Posluchači Ježíšovi museli nevěřícně kroutit hlavou.)
Na druhé straně hledíme na stejně tak neuvěřitelnou a nepochopitelnou slepotu a zločinnost vinařů. (Reakcí na Kristova slova musely být stejně nechápavé pohledy jeho posluchačů, jako když se jednalo o chování majitele.) Původní pošetilé snění o tichém přivlastnění si vinice se mění na zuřivou nenávist k majiteli, který má tu drzost být stále naživu a dokonce vznášet nárok na to, co mu náleží. To je prostě nesnesitelné. Touha "osvobodit se" od majitele, který vybudoval a zařídil vše, co tam mají a užívají, se mění na zlost, která zatemní lidskou mysl, takže se stane slepou. Pak už vinaři nevidí své podřízené postavení, nevidí šílenství touhy, která je žene, a učiní to, o čem by muselo být každému jen trochu rozumnému člověku jasné, že je to konec nejen jejich loupeživým nadějím, ale i konec jich samotných. Uvidí přicházet syna. A protože si celou dobu tak utkvěle přáli smrt původního majitele vinice, nenapadne je nyní nic jiného než, že skutečně zemřel a že teďka přichází dědic, aby se ujal svého dědictví. Přání se stalo otcem myšlenky, jak se říká.
Objevuje se podobný motiv jako v podobenství neděle o dlužníkovi, kterému byl odpuštěn ohromný dluh. Zatemnění mysli. To je druhý motiv tohoto podobenství.
Hovoří se zde o zmatení lidského ducha (tj. v tomto kontextu: stavu duše).
Zloba a chtivost zatmí myšlení. Vinaři nejenže zapomněli na to, kdo je majitelem vinice (že je to mocný člověk). Jejich chtivost a zloba dokonce vyženou strach. Nebojí se už ani pána, ba, ani zákonů své země.
O temné propasti v lidské mysli
Lidé - když jde o jejich mysl - činí si jisté starosti, jestli jsou dost chytří (případně si přejí být inteligentnějšími a vzdělanějšími), obávají se většinou ztráty IQ či paměti, bojí se demence nebo ztráty duševního zdraví, trápí-li je deprese apod. Někteří lidé jsou schopni se strachovat, zda jim ufoni nevymazali paměť... Málokdo se však obává ztráty soudnosti. S lidskou myslí se může stát podivná věc, kdy je veškeré myšlení chybně nasměrováno a všechny síly duše upřeny na klamný cíl. V terminologii pravoslavné spirituality se tomu říká "prelesť" (ve staroslověnštině) čili oklamání (myslí se duchovní klam, tj. stav, kdy je člověk obelstěn ďáblem). Toho je potřeba se bát, protože ďábel je obratný. Má s lidmi (jejichž vnitřní dispozice se víceméně nemění) zkušenost trvající celou řadu tisíciletí. A středobodem jeho snahy je dostat člověka právě do stavu "prelesti" čili klamu. A to je přesně ten stav, v němž se nacházeli zlí vinaři.
Základní vlastností klamu je jeho neviditelnost pro toho, kdo je oklamán. Takový člověk si může počínat úplně šíleně, všichni kolem to vidí, ale on sám si připadá jako moudrý nebo pokorný či zbožný, prozíravý, chytrý apod. Kdyby se někdo otázal těch vinařů, poté co zabili první i druhé poslané služebníky, jestli si připadají jako zločinci a jestli by se neměli kát, zřejmě by naprosto sebevědomě odvětili, že oni nic odsouzeníhodného nedělají, a jistě by přednesli řadu důvodů, jimiž by se snažili ospravedlnit, co napáchali, jakoby to bylo jednání rozumné či dokonce spravedlivé. Možná by řekli: "Na našem místě by takhle jednal každý," nebo "Koukejte na tamtoho, co ten dělá," a nebo "Říká se mezi lidmi, že ten majitel vinice také nejednal vždycky "v rukavičkách" se svými služebníky"... Ve stavu prelesti začínají všechny síly mysli pracovat na plné obrátky ale zvráceným směrem.
Na začátku prelesti vinařů byla touha po majetku. Na začátku prelesti bývá většinou nějaká vášeň, touha po moci, po jmění, pýcha, sebedůvěra. Tak se ďábel pokouší přivést do stavu klamu každého z nás. A klam vede do hříchu - stavu realizovaného odcizení člověka Bohu.
»Každý bývá pokoušen, svou žádostí je vlečen a klamán. Potom žádost počavši, porodí hřích. A vykonaný hřích zplodí smrt.« (Jakub 1,14-15; pravosl. znění)
Základní pomocí, která člověka chrání proti prelesti, je rada nebo duchovní vedení. Důležité pro každého, kdo se snaží o duchovní život, tedy je, aby si nechal poradit. Aby se radil. Platí to pro každého křesťana. Ďábel dokáže oklamat mysl člověka, ale tento klam bude odhalen, když má člověk dobrou zpověď. Kněz - zpovědník se sice jako člověk může mýlit, to však nic nemění na tom, že zpověď a hledání rad je mocnou hradbou proti prelesti, jak ví církev ze své přebohaté zkušenosti. Proto ďábel většinou zdůrazňuje těm, které klame: "Nikomu o tom neříkej."----------------------
Další hradbou, která do jisté míry brání člověka před tímto klamem, je stanovený řád věcí. To jsou zákony občanské či církevní, pravidla mravnosti, církevní struktura apod. Když člověk dovolí, aby v něm vášeň či nečistá touha začaly růst a začala vznikat prelesť, narazí dříve či později na tuto hradbu (v církvi to často bývají kánony), o kterou se buď zastaví nebo tuto hradbu člověk překročí - tj. přestoupí kánony, nebo občanské zákony - čili dá se na zločinnou cestu. Pak už je klam obtížně zastavitelný, protože se pevně stává součástí vnitřního světa člověka a působí svou vlastní silou a silou skutků, které člověk napáchal, když tento klam zafixoval...
Touha vinařů po vlastnictví vinice postupně ovládla jejich srdce. Začali žít v klamu. Ve zvrácené naději, že majitel už nežije nebo zapomněl apod. Mohli se ještě vzpamatovat a vrátit se do reality, když přišli první služebníci pro nájemné. Jenže v tu chvíli vinaři překročili hranici, přestoupili zákon a spáchali první zločin. Pak už byla cesta zpět stále obtížnější.
Takže, čím uzavřeme toto povídání? Jak to shrneme?
V tomto podobenství je Bůh ukazován jako majitel vinice. Nevěrní lidé - to jsou ti vinaři.
Trpělivost pána vinice je nepochopitelná. Stále očekává, že se v nevěrnících probudí svědomí. Nakonec pověří svého syna. Doufá (a je přesvědčen - jinak by svého syna neposílal), že "zastydí se před synem mým". Syn je stejného ducha s otcem - poslušně jde tam, kde už nejednou byla prolita krev.
Veliká a všechno naše chápání překračující je trpělivost pána vinice. Ale není nekonečná. Když se definitivně ukáže, že svědomí zločinců je mrtvé, končí trpělivost pána. Nenechá, aby jejich zlo triumfovalo. Jejich další existence nemá smysl. Život, který se definitivně propadl do zla, bude ukončen. "Zlí budou zle zahubeni a vinice bude předána jiným."
O tom je epilog tohoto podobenství: o soudu. Zlo není ponecháno bez hranic, ale je mu učiněn konec. A to je přece dobrá zpráva, nebo ne?
V prvém plánu se Kristovo vyprávění vztahuje na starozákonní židovský národ a v době novozákonní na Církev. V druhém plánu se pak hovoří o celém lidstvu, které můžeme z jistého úhlu pohledu vidět jako bandu nevděčníků, kteří si přivlastnili tento svět a dávno přestali (jako celek) uznávat Toho, kdo tento svět učinil, vybudoval, zařídil a uvedl nás sem jako nájemníky.Mimoděk čtenáře tohoto podobenství napadne: Jaký krásný život by mohli mít ti vinaři! Vinici dostali kompletně zařízenou, stačilo ji jen udržovat a z toho, co vinice urodila, odvádět nájem. Kdyby uznávali svou podřízenost a udrželi si vědomí, že vinice je majetkem někoho jiného, pak by v běžných každodenních záležitostech byli svými vlastními pány. Nikdo nad nimi nedozíral, pán byl dobrotivý a neustanovil žádného biřice, nikdo tam nad nimi nepráskal "otrokářským bičem", majitel se neukazoval - čili jim do práce nemluvil. Kdyby byl nějaký problém, mohli se spolehnout na proslulou laskavost majitele. Před případnými nepřáteli by byli ochráněni, protože majitelem vinice byl mocný člověk či vladař. Co více si mohli přát? Jenže přáli si ještě více - chtěli mít vše. I za cenu zločinu.
Těmi prvními a druhými služebníky jsou starozákonní proroci, pokud vztahujeme toto podobenství v tom nejužším jeho smyslu na tehdejší židovstvo. Avšak (v širším výkladu podobenství) jsou jimi i mnozí křesťanští svatí. V životech mnoha a mnoha svatých se setkáváme s pronásledováním; a nejen ze strany nevěřících (jak je tomu v případech prvokřesťanských mučedníků), ale i ze strany samotných křesťanů. Mohli bychom připomenout život jednoho z nejslavnějších světců - sv. Jana Zlatoústého a životy dalších velikých světců pronásledovaných ze strany heretiků: např. ariánů či ikonoborců, nebo zástupy křesťanů umučených římskými katolíky (např. mniši na Svaté Hoře Athos); nebo vzpomeňme křesťany pronásledované ve vlastní Církvi: např. sv. Maxim Řek, který trpěl v ruském carském vězení, nebo sv. Nektarios Aiginský či nedávno sv. Joann Sanfranciský atd. atd. Příchodem syna je pak v této rovině výkladu druhý příchod Kristův.
Podobně jako na počátku všeho. Nejvyššímu andělu, Lucifer čili Světlonoš se jmenoval, nestačilo, že je největší mezi všemi Božími služebníky, on chtěl sám být Nejvyšším. Chtěl být Bohem. A proto sletěl s nebe jako blesk, jak je psáno.
To je i dnes ďáblova inspirace - vnukává lidem, aby jim nestačilo, co mají, a to i tehdy, když toho mají opravdu hodně. A čím více toho, člověk má, tím více ještě chce. Až nakonec chce mít vše. A tak dokoná svou zkázu. To je pro ďábla uspokojením - když člověk napodobí jeho pád.
Jeden z kralujících klamů rozprostírajících se nad naší "vyspělou" civilizací. Zdá se, že lidé jsou dnes upřímně přesvědčeni, že na tomto světě jsou proto, aby se dobře bavili. Jako by se smysluplnost života měřila tím, kolik toho člověk za život spotřebuje; jinými slovy: tvůj život má smysl tehdy, pokud se ti podaří zde sníst co nejvíce jídla (a co nejlepšího), spotřebovat co nejvíce energií, opatřit si co nejvíce věcí a užít si co nejvíce potěšení, rozkoší a zábavy. Konzum zábavy a požitků je výstižně symbolizován obrazem hada zakousnutého do vlastního ocasu - požírajícího sama sebe. Nikdy není dost, žádné množství nestačí. Až k sebezničení.
Někteří duchovní starci říkají, že tam, kde je ještě naděje na probuzení svědomí, Bůh sesílá na takto smýšlející lidi nějaké neštěstí, nemoc či jinou pohromu, aby je vytrhl z toho smrtonosného snu.
A neděje se to jen na úrovni životů jednotlivců, ale i širších měřítkách. Konec konců, ekologická katastrofa, která nevyhnutelně přijde kvůli drancování a zneužívání přírodních zdrojů, je takovým globálním posledním zatřesením celým lidstvem, aby se vzpamatoval, kdo je toho ještě schopen.Naše současná civilizace se svým duchovním stavem začíná nápadně podobat těm vinařům, s nimiž už nic neotřese. Postupně dospíváme do stavu, který se již blíží stavu předpotopního lidstva, když každý výplod jejich mysli byl už jen zlý (sobecký, bezbožný, vášnivý).
»Civilizační jednání... démonicky pohlcuje věčný osud člověka a slouží jako náhražka za život ducha. Povahu démonické zábavy vyjádřil břitce Nietzsche, když přišel s otázkou, proč by vůbec někdo měl žít v trapném stavu nedostatku boží lásky a milosti. "Využijte milost k tomu, abyste milovali sami sebe," znělo jako řešeni, "a nebudete nadále potřebovat vašeho Boha, a budete si moci přehrát celé drama pádu a vykoupení sami v sobě."« (Eric Voegelin)Uzavřený kruh hltavosti, žravosti a poživačnosti, učí rozetnout duchovní tradice církve půstem, askezí, sebeomezením, osvobozením se od závislosti na vášni konzumu. Pak se lidské srdce může přeladit na "jinou frekvenci" (jak to říká starec Paisij).
Když lidé přestali uznávat práva Stvořitele a ctít jeho vlastnictví, jímž je tento svět, bude nevyhnutelným důsledkem popření práv občanských. Když přestaneme uznávat, že Bohu patří tento svět, proč bychom ctili majetková práva svého bližního? Proto je zločinnost souputníkem agnosticismu a atheismu. Krutost a kriminalita se za poslední léta začaly šířit po celé západní civilizaci neuvěřitelnou rychlostí. Je to jedna z morových ran přelomu tisíciletí. Infekce lidských myslí virem duchovního zatmnění, zloby a egoismu v jejich nejukrutnějších mutacích.
Naprosto fantastický nárůst kriminality vidíme všude kolem. Např. loupeživost. Krade se prostě vše. Kabely, okapy a poklopy od kanálů počínaje, přes auta a vybavení soukromých bytů, až k celým firmám, bankám, fondům či přírodním zdrojům. Policie i politikové jsou bezmocní (a to v tom lepším případě, v horším případě v kriminalitě sami jedou). Vymýšlejí se stále dokonalejší zabezpečovací systémy. Než řidič nastoupí do svého auta a odjede s ním, musí odemknout či odblokovat celou řadu sofistikovaných zařízení, jimiž je jeho auto chráněno, jinak je do týdne bez něj (alarm, zámky na dveřích, zámek řadící páky, zámek volantu, páka na volantu či na pedálu, zámek zapalování a imobilizér s čipem v klíčku od zapalování) - a stejně nevíš, jestli to auto příště ještě bude tam, kde jsi ho nechal (dnes už si boháči nechávají své "plechové miláčky" sledovat satelitem). Dveře od běžných bytů v paneláku připomínají vstup do trezoru někde v bance (standardem jsou nejméně dva zámky nebo uzamykací zařízení na zvláštní klíček ovládající mechanismus se závorami, které se zasunou na veřejí na osmi místech po obvodu, dveře jsou pancéřované a kovová futra vylitá betonem).
A co je nejhorší? Že se současným stavem věcí se lidé rychle smířili jako s něčím bezmála normálním. Vlastně ho už akceptovali.
Vzpomínka na dobu před 30 lety, kdy se v Řecku ještě nezamykaly dveře od bytů ani od aut, zní dnes jako neuvěřitelná pohádka...
Zobrazit příspěvek č. 219 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 2. 9. 2007
Pravoslavné svátky ve Svaté zemi
Zvláště milovníky liturgiky popř. Svaté země jako takové potěší hezká fotogalerie na www.christian-feast.com. Několik set snímků z obřadu umývání nohou na Velký čtvrtek, Křížové cesty na Velký pátek, vynášení plaštěnice přímo na Golgotě, sestoupení Svatého ohně, paschální liturgie ve Svatém Hrobě, Padesátnice na sv. Sionu, Nanebevstoupení na Olivové hoře, Theofanie na Jordánu, Proměnění na Táboru, Narození v Betlémě, Zvěstování v Nazaretu, Zesnutí Bohorodice v Getsemanech. Pěkné, doporučuji.
Zobrazit příspěvek č. 220 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 9. 2007
Svátek sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského
Dnes je svátek sv. mučedníka biskupa Gorazda, který byl tohoto dne umučen německými nacisty v r. 1942.
Jeho život je životem svatého křesťanského pravoslavného biskupa a posléze i mučedníka. Šířil a upevňoval zde autentickou křesťanskou víru, zápasil s herezemi a usvědčoval je slovem i písmem. Po chmurném tisíciletí, kdy byl lid této země připraven o pravoslavné křesťanství, přinesl na Moravu opět "světlé slunné dědictví cyrilometodějské". Jako Gorazd II. stal se prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech (nepočítáme-li osobnost Gorazda I., jehož sám Metoděj požehnal jako svého nástupce, ale nikdy se nemohl ujmout církevní správy, byv spolu s ostatními čtyřmi předními žáky Metodějovými vyhnán z Moravy intrikami papežského duchovenstva - především proto, že neústupně hájili pravoslavnou víru Metodějovu proti nastupujícím latinským herezím).
Sv. Gorazd II., ač nemocný a poloslepý, vykonal za 20 let svého působení neuvěřitelné duchovní dílo. Kdo se trošičku podrobněji seznámil se situací, ve které mu bylo dáno působit, s nepříznivými okolnostmi, s tlakem, jemuž byl vystaven, nemůže nevidět za vladykovým životem Boží konání. Je to něco tak velikého, že my, dnešní pravoslavní křesťané, vlastně ani nedohlédneme všechny rozměry jeho života a díla; a - to je můj osobní pocit - nevíme si s odkazem sv. Gorazda jaksi rady. Prostě se to vymyká našemu chápání. (To je však jev, s nímž se setkáváme i u řady dalších světců.)
----------
K tomuto dni otevíráme veřejný odkaz na jedno z klíčových literárních děl našeho svatého vladyky: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (je to jedna z populárně-naučných knih sv. Gorazda) - v elektronické podobě.
Zobrazit příspěvek č. 221 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 9. 2007
Z tisku
„Pro křesťanství není v Mongolsku místo," pravil dalajlama
Dalajlama pronesl kritiku na adresu křesťanských misionářů působících v Mongolsku a dalších asijských zemích.
Představitel tibetských buddhistů pronesl v německém rozhlase ARD: Není správné vzdalovat lidi od jejich kulturního dědictví. Lepší a nadějnější je ponechat je jejich vlastní tradici. Byl jsem nedávno v Mongolsku (a to samé se děje, jak jsem slyšel, v Tibetu) a potkal tam křesťanské misionáře. Řekl jsem jim přímo do tváře: "Toto je buddhistická země a ne místo pro konverzi." Zde na západě často říkám na svých přednáškách: Vy máte židovsko-křesťanskou tradici. Je pro vás lepší, abyste v ní setrvali. Tak míní 14. dalajlama Tenzin Gjamtso, pozemské vtělení Buddhy Avalokitešvary...
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 222 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 9. 2007
O hostině a pozvaných
14. neděle: O Králově hostině a svatebním šatu
Za onoho času:
Odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:
2 Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svatbu synu svému.
3 I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svatbu; a oni nechtěli přijíti.
4 Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Hle, hostinu svou připravil jsem, volové moji a vykrmený dobytek zabit jest, a všecko hotovo. Pojďte na svatbu.
5 Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém.
6 Jiní pak zajavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali.
7 A uslyšev to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil.
8 Tedy řekl služebníkům svým: Svatba zajisté hotova jest, ale ti, kteří pozváni byli, nebyli hodni.
9 Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zvěte na svatbu.
10 I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svatba hodovníky.
11 Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svatebním.
12 I řekl jemu: Příteli, kterak ty jsi sem všel, nemaje roucha svatebního? A on oněměl.
13 Tedy řekl král služebníkům: Svažte ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrhněte jej do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
14 Neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
(Matouš 22,1-14)
Podobenství začíná vykreslením obrázku pozvaných, kteří nechtějí přijít na královskou hostinu. Podrobněji než Matouš popisuje tuto scénu evangelista Lukáš, ten se totiž precizněji zmiňuje o důvodech, které ti pozvaní uvádějí: "První řekl: pole jsem koupil a musím jít, abych je shlédnul, prosím, omluv mne. Druhý řekl: patero volské spřežení jsem koupil a jdu, abych je vyzkoušel, prosím, omluv mne. A další řekl: právě jsem se oženil, a proto nemohu přijít." (Luk 14,18-20)
Je zajímavé, že z hlediska starého Zákona a tehdejších zvyklostí byly omluvy oprávněné, tj. z formálního hlediska plně zasluhující uznání takového důvodu a přijetí omluvy. Tehdejší posluchači Ježíšova podobenství zřejmě při výčtu uváděných příčin, proč se nemohou hosté zúčastnit, chápavě kývali hlavami a mysleli nejspíš něco ve smyslu: "To je přece jasné, že se nemůže zúčastnit, když má takovéhle vážné důvody," muselo pro ně být poněkud překvapující, když z Ježíšova vyprávění vysvítalo, že jejich chování není vypravěčem schvalováno! Přitom takové krásné omluvy měli!, a takové dobré důvody k odmítnutí pozvánky!, na takové jasně neodkladné povinnosti se přece ti pozvaní odvolávali!
Ježíš tu nechce říci, že původně pozvaní nebyli nakonec hodni hostiny, protože by to byli lemplové, či neuctivci. Chce říci, že nebyli hodni, protože nerozpoznali, co je důležitější a co méně důležité, nechopili, co je podstatné, neporozuměli, co jediné je pro člověka potřebné.
Na pomoc si vezmeme evangelní líčení návštěvy Pána Ježíše v Bethanii u dvou sester: Marie a Marty. Marta si mohla nohy uběhat, aby takovou vzácnou návštěvu důstojně ve svém domě pohostila. No považte: Slavný Ježíš se svými učedníky! "Lítala" sem a tam, nosila na stůl, zařizovala, co bylo potřeba pro pohodlí hostů; sotva dechu popadala. Její sestra Marie si sedla k nohám Ježíšovým a jen poslouchala jeho slova. To Martu dohřálo. Po nějaké chvíli už byla tak vytočená Mariinou laxností k hostitelským povinnostem, že explodovala. Jeden se tu může strhat, honí se jako blázen, a ona si sedne a nedělá nic! Obrací se na Ježíše s výčitkou (a za tónem jejích slov můžeme cítit, že rozhodně není "v pohodě"): "Pane, copak tě to nezajímá, že má sestra nechala mne na všechno samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Zdálo by se, že Ježíš uzná, že to od Marie nebylo k Martě tak úplně fér, a že ji pokárá (alespoň trošku) a pošle ji do práce. Ježíš však - jako obvykle - zklamal všechna očekávání. Jemně ale důrazně napomíná Martu: "Marto, Marto, pečlivá jsi a o všechno se chceš postarat. Ale jen jednoho je zapotřebí. Maria si dobře zvolila; to, co si vybrala, o to nebude připravena" ("zatímco všechny tvé starosti a shon a námaha patří tomuto světu a jednou se s tím vším budeš muset rozloučit a o vše, co jsi tady zařídila, přijdeš," mohl by Ježíš ještě dodat, ale nedodal.) (Luk 10,38-42)
Král tedy hledá své hosty jinde. Hledá mezi těmi, kteří jsou chudí, a nejsou tolik připoutáni k tomu světu. Bohatí totiž mají spoustu povinností; musejí se přece řádně starat o to, co mají.
Nyní, jako obvykle, věnujme pozornost několika reáliím, které jsou potřebné k pochopení další části Ježíšova podobenství.
Král přichází mezi stolovníky. Tj. přichází poté, co jsou už shromážděni pozvaní. Při slavnostní hostinách v Orientě přicházel někdy hostitel až během stolování; někdy čekal, až se hosté shromáždí, a pak teprve do hodovní síně vstupoval. To je případ situace líčené v tomto podobenství. A v tom vidí, že jeden z hostí nemá svatební šat. Klade mu vyčítavou ale laskavou otázku, proč tomu tak je. Dává mu příležitost vše ještě objasnit, omluvit se, přednést nějaké přijatelné vysvětlení. Host však nemá - a nemůže mít - odpověď. Mlčí, protože jakékoliv vysvětlení je marné, zbytečné. A tehdy král zavolá sloužící a nařídi jim, aby neuctivého hosta svázali a vyhodili z rozzářené slavnostní síně do tmy venku.
Naší reakcí na takové vyprávění bude možná rozhořčení nad takovou příkrostí, ba, zdá se, že i nespravedlností. Ihned nás napadne otázka: Jak by mohli mít slavnostní oblečení ti, kdo byli nalezeni na rozcestí silnic (podle Lukáše zval námezdní dělníky, kteří čekali na náměstích, jestli si je někdo najme, ty, kteří žebrali na ulicích, ty, kteří byli na cestách a mezi ploty; prostě byli to tuláci, homeless či lidé "on the road")?! Proč je tam tedy zve, když mu přece musí být jasné, že nemají co na sebe?
Odpovědí je dávný běžný zvyk, který se vztahuje k situaci popisované Ježíšovým podobenstvím. Velmož pořádající slavnost zasílal pozvaným hostům jako pozvánku slavnostní šat. Tenkrát lidé zde nechodili v germánských kabátcích a kalhotách, ale užívalo jiné odění, jednodušší, skládající se ze dvou částí (pro muže i ženy v principu podobné, pro ženy však zdobnější a volnější).
Spodním šatem byla úzká dlouhá říza s krátkými či dlouhými rukávy - tunika (chitón). Kdo měl na sobě jen tuniku, nazýval se někdy nahý. Přes ni se volně přehazovalo svrchní roucho (/h/imátion, pallium), které bylo vlastně jen velkým čtyřhranným kusem látky, buď uprostřed s otvorem na hlavu (tak u Židů), nebo složeným a sepnutým na rameni ozdobnou sponou a volně splývající po druhé straně těla (tak u Římanů). Židé měli Mojžíšovým zákonem (Deut 22,12) uloženo mít na rozích pláště střapce (farizeové si střapce nad obyčej zvětšovali, protože přece byli zbožnější než jiní židé, a bylo tudíž potřeba dát to patřičně najevo); právě tohoto střapce na Ježíšově rouchu se dotkla žena krvotoká, aby byla uzdravena (Mat 9,20), a právě podle střapců poznala Samaritánka židovský původ Ježíšův u studnice Jákobovy. Bohatí lidé měli právě hlavně toto svrchní roucho honosné - tj. ze vzácně utkané látky nebo barvené drahým barvivem apod. (Mimochodem, dát někomu roucho bylo považováno za projev lásky a přátelství.) Svátečně odění hosté mívali obyčejně roucho bílé a rádi je skrápěli voňavkami.Právě toto svrchní roucho zasílal (propůjčoval) velmož hostům jako pozvánku na svou hostinu. Co mohlo znamenat, přijal-li pozvaný host zaslané roucho, a pak se dostavil na hostinu bez něho? Výmluva, že neměl, čím by se svátečně oděl, padá. V našem případě to mohlo znamenat jen jediné: pozvaný člověk to drahé roucho nejspíš prodal či vyšmelil (prostě ho cestou někomu "střelil"); říkal si při tom zřejmě: hostů tam bude mnoho, ztratím se někde mezi nimi, nikdo si mne tam nevšimne - hodovní roucho jsem výhodně prodal a teď ještě půjdu dobře se najíst, dnes mám, panečku, povedený den. Byl to chytrý člověk, obchodně zdatný, mistr výhodného byznysu, protřelý a zřejmě se vyznal v tlačenici, jak se říká. Jenže dneska se přepočítal. Jeho nepoctivost se provalila, tentokrát mu to neprošlo...
----------------------------
Pomalu se propracováváme k jinotajnému výkladu dnešního podobenství.
V králi vidíme samotného Pána. Hospodin je zde nahlížen jako ten, kdo přiděluje "roucho spasení a přiodívá nás pláštěm spravedlnosti" (tato věta zní při pravoslavném obřadu křtu, kdy po vystoupení z křestní vody je křtěnec oblékán do nové bílé křestní košile). Tento šat je však nejen znamením příslušnosti k obci spasených ale podmínkou pro získávání spásy v duchovním boji.
Hostina je společenstvím vyvolených, spasených. Tj. ne všech povolaných. Tato znepokojivá skutečnost se objevuje v celé dlouhé řadě jiných Kristových podobenství (např. o deseti pannách /Mat 25,1-13/, o zavřených dveřích /Luk 13,24-30/, o strašném soudu /Mat 25,31-46/, o těch, kteří se hlásí k Ježíši, ale nejsou jeho: "prorokovali jsme ve jménu tvém, démony jsme ve tvém jmému vymítali," řeknou Pánu na soudu někteří, jenže uslyší v odpověď: "jděte ode mne, neznám vás." /Mat 7,22-23/)
Pozvání k Ježíšovu stolu ještě není zárukou pro vstup do Božího království. Ne každý, kdo přijme evangelijní pozvání, dojde spásy. Je to nepříjemná myšlenka, natolik nepříjemná, že z moderního křesťanství je prakticky vytěsněna někam do sféry pouhé teoretické možnosti, o níž se v praxi vlastně už ani příliš neuvažuje. Nejmodernější evangelické proudy dokonce přišly s ideou, že "peklo sice existuje, ale je prázdné" (svérázný způsob jak se vyrovnat s Biblí, ale při tom se nemuset zneklidňovat otravným "církevním strašením peklem").
Mimochodem, všímáte si, jak už je dnes obtížně společensky průchodné hlásat tu část křesťanské zvěsti, která varuje, že ne všichni budou spaseni? Zní to našim současníkům jako fanatismus (nebo alespoň fundamentalismus). Dnešní lidé chtějí slyšet, že spaseni budou všichni (samozřejmě bez ohledu na vyznávané náboženství), - snad vyjma několika zvláště odporných individuí (masových vrahů, teroristů, nenapravitelných zločinců). Oblíbenou lidovou teologií je hlubokomyslná idea, že "po smrti je nebe" - tak nějak automaticky. Herci nevynechají prakticky žádnou příležitost, když zemře nějaký jejich kolega, ke hlásání jakéhosi svérázného evangelia o "hereckém nebi", o němž můžeme slyšet ve sdělovacích prostředcích každou chvíli.Chtě - nechtě, musíme připustit, že kdo chce být s Králem u jednoho stolu, musí toho být hoden. Hodnými toho nás může učinit jedině Bůh, a protože Bůh trvá na spolupráci člověka v díle spasení, učiní jej hodným na základě lidské snahy. To nelze obejít, ošvindlovat, či po česku "ošvejkovat".
Dnešní čtení je nepříjemným žihadlem obráceným proti jakémukoliv křesťanskému formalismu. Skrytě ale naléhavě vysvětluje, že momentem konverze a přijetím křtu zápas za spásu nekončí, ale začíná!
Zde se Pravoslaví na hony rozchází s ryze západním pojetím spásy, s nímž se setkáte u moderních protestantských sekt, které hlásají: "Jakmile jsi uvěřil a dal ses pokřtít, jsi spasen." Hotovo. Takto uvažující lidé se tě klidně zeptají: "Už jsi spasen?" No, nevím...---------------------------------
Tedy už k vlastnímu výkladu základních stavebních kamenů podobenství:
Králem je míněn Bůh. Hostinou je nebeské království. Těmi původně pozvanými jsou v prvoplánovém výkladu židé, kteří sice měli Mojžíšovým zákonem stanovené dobré důvody odmítnout pozvání, jenže tím paradoxně ztrácejí to, k čemu je starý Zákon chtěl dovést, - nebeskou hostinu Mesiáše, kterou především pro ně uchystal. Tragické nepochopení. Měli Mojžíše a proroky, a přesto nepochopili, o čem k nim Mojžíš a proroci vlastně hovořili. A tak zve Pán na hostinu pohany. V podobenství jsou židé líčeni jako lidé řádní a zámožní. Pohané jsou zobrazeni jako tuláci, chudáci, bezdomovci a všeliká verbež. A přesto právě oni jsou těmi, kteří jsou přivedeni do hodovní síně.
V druhém plánu výkladu vidíme v těch prvních, jež odmítli, každého, kdo kvůli čemukoliv pozemskému odmítá pozvání do nebe. Odmítá nebo odkládá. Pozvánka je časově omezená. Na hostinu se musí jít hned. V těch druhých, v té chamradi, co se potuluje někde v bezdomoví, vidíme ty, kteří z pozemské perspektivy sice nevypadají příliš nadějně, ani důstojně, ani vzdělaně, ani zbožně, ani jako řádní občané, avšak jdou.
Záhuba těch pozvaných, kteří odmítli přijít, je nejen proroctvím o zkáze židovského národa, ale především jinotajným sdělením o věčném údělu těch, kteří opovrhli tak slavným pozváním kvůli nějakým pozemským záležitostem.
Tím svatebním šatem, který je pozvánkou na slavnost nebeského království, je blahodať, do níž jsou zahaleni lidé při křtu a při ostatních svatých Tajinách. Lidé, kteří mají dar duchovního zření, vidí, jak při křtu sestupuje na křtěnce světlo, které jej zahaluje. Zřít je možno toto blahodatné světlo i při konání Eucharistie; jsou jím posvěcováni a haleni ti, kdo přijímají svaté Tajiny.
Tato zkušenost církve se promítla i do církevní tradice, tj. např. do obřadu křtu. Ihned po vystoupení z vody je křtěnec oblékán do nového bílého roucha (tzv. křestní košile), aby se tím viditelně vyjádřilo, co se v tu chvíli stalo neviditelně. Podobně se o duchovním čistém šatu hovoří několikrát v modlitbách posvátného obřadu křtu. Hovoří-li se o sněhobílém křestním odění z vody a Ducha, vyjadřuje se spojitost tohoto blahodatného obleku se světlem na Proměnění Kristova na svaté hoře Tábor, kdy jeho oděv stal se běloskvoucí a zářící.
Před křtem se věřící modlí za adepta křtu: "Aby zachoval řízu křestní a zasnoubení Duchu bez poskvrny a zneuctění..." Při svěcení křestní vody se kněz modlí, aby se voda stala "šatem neporušitelnosti". Po křtu je křtěnec oblékán do nové bílé košile se slovy kněze: Obléká se služebník Boží... v řízu spravedlnosti..." a při tom se zpívá tropar: "Řízu dej mi světlou, ty jenže se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš" (návaznost tohoto hymnu na Kristovo proměnění na hoře Tábor je zřejmá). Po křtu, při obřadu smývání svatého myra (v rámci obřadů osmého dne, dnes spolu s postřižinami), se kněz modlí za křtěnce k Bohu: "Ochraňuj neporušitelné odění, ve které byl oblečen, bez poskvrny a zneuctění..." Na jiném místě postřižin se zřetelně hovoří o tom, že křestní odění je obléknutí se blahodatí (milostí) - čili samotným Kristem, když kněz o křtěnci v modlitbě ke Kristu praví: "Oděl se v tebe, Krista Boha našeho..."O tom, že takový výklad onoho "svatebního šatu" odpovídá výkladu svatooteckému, svědčí dnešní epištola, kterou církevní tradice spojuje s naší evangelijní perikopou. Z epištoly vybírám hlavně tato slova:
Celý motiv dnešního evangelijního podobenství vstoupil dále např. do modliteb před svatým přijímáním, kdy říkají věřící kajícně: "Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají svatí tví? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očistiž, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi Lidumil."
Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a kterýž pomazal nás, Bůh jest.
Kterýž i zapečetil nás, a vložil zasnoubení Ducha Svatého v srdce naše.
Vypráví se zde opět o zasnoubení Duchu Svatému stejně jako v křestních modlitbách. Vložení zásnubního daru do srdce člověka. Čili dostáváme nějaké obdarování od Boha, na které musíme odpovědět - a to především věrností. Od nevěsty, která se zasnoubila, očekává ženich především věrnost a krásu. Ženichem našich duší je Kristus a duše křesťana je mu zasnoubena, v očekávání svatby, o které se vypráví na posledních stránkách Bible.
Leč zpátky k blahodatnému rouchu. Nikolaos Kabasilas hovoří o tom, že zde na této zemi v tomto pozemském životě je vhodný čas na přichystání oděvu a dalších náležitostí pro Boží Království. Bez nich bude lidská duše (i kdyby neměla hříchy a bylo jí tudíž dovoleno vstoupit do nebe) jako svázaná, slepá a hluchá ležet v rajském sadu. Čili nebude mít schopnost vnímat krásu ráje, mít účast na jeho blaženosti.
O těch, kteří jsou oděni rouchem bílým, vypráví se na řadě míst ve Zjevení svatého Jana (3,4-5, 4,4, 6,11, 7,14 atd.) Na zemi i na nebi je tím vyjadřováno oblečení v blahodati (milosti) Ducha Svatého.
Bez tohoto roucha je člověk - viděno z duchovní perspektivy - nahý. V Apokalypse se píše: "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (Zjevení 3,17-18)
O tento blahodatný "světelný oděv" člověk přichází hříchem. Někteří lidé uvěří, dají pokřtít, ale po nějakém čase pohasne první zápal. Svými hříchy, nedbalostí a nekajícností zašmelí své svatební roucho, vyhandlují je za tělesné rozkoše a krátká malá potěšení tohoto pomíjivého světa. Podobně jako ten nezdárný host v dnešním evangeliu: chtěli by mít obojí. Pozemské hříchy i nebeské království. To však Kristus odmítá.
Jak strašné je vstoupit již do samé hodovní síně nebeského království, a být z ní posléze vyvrhnut...
--------------------
P.S.
Zde, v západní civilizaci, se mezi křesťany můžeme setkat s různými pojetími víry a spásy.
Někteří mají zato, že Kristus zemřel za všechny lidi a stačí jen věřit, a hotovo. Tak věří protestanti. Kromě víry není z lidské strany prý žádáno nic; nic, co by člověk mohl vykonat, není potřebné pro spásu. Jestli hřešíš či nehřešíš, není podstatné, protože věříš-li, budeš spasen - hříchy nehříchy. Jak říkají protestanti: "Věřícímu se hřích nepočítá za hřích."
Cítíme za tímto způsobem myšlení a učení blaž. Augustina s jeho názory o předurčení (predestinaci) člověka: jsi-li určen Bohem ke spáse, dělej si, co chceš, stejně nakonec dojdeš k víře a k pokání a budeš spasen; nejsi-li předem vyvolen ke spáse, nebudeš spasen, ani kdyby ses "přetrhl" - odpadneš od víry, upadneš do hříchů apod. (Právě tento a další podobné mylné názory Augustinovy jsou důvodem, proč není v pravoslavné církvi označován jako svatý, ale jeho jméno píšeme s titulem "blažený".)
Za protestantským pojetím spásy a víry stojí poněkud abstraktní pojetí víry jakožto vnitřního přesvědčení či naděje, která se může i nemusí promítat do způsobu života člověka, protože "spaseni jsme jen milostí a nikoliv skutky" (jak zní základní krédo protestantismu). Těmto lidem namítá sv. Jakub ve své epištole: "Víra bez skutků je mrtvá." Čili taková víra, která se nevtěluje do celého života člověka, není vlastně vírou a nemá spasitelnou moc. Zbožné skutky a plnění přikázání samy o sobě vskutku nemají moc zachránit člověka, jenže bez nich víra nežije. Člověka zachraňuje opravdu jen víra, ale víra živá.
Římský-katolicismus upadl do opačného extrému než protestanti. Těžiště jeho naděje se příliš přeneslo od víry ke skutkům - resp. k "zásluhám". Čili do římské víry se vkradla nesprávná myšlenka, že spásu si člověk může vysloužit. Někdo spásu zasluhuje a jiný nezasluhuje. Od takové myšlenky je už jen krok k hledání "kvantitativní podmínky spásy": čili kolik zásluh člověk vlastně potřebuje získat ke svému spasení. A hned dalším krokem v tomto racionalisticky obchodním uvažování už je idea, na níž bylo v latinské církvi vystavěno dogma o odpustcích: co když někdo má více zásluh, než potřeboval ke své spáse - čili více zásluh než spotřeboval ke svému spasení?; a kde pak jsou ty nespotřebované zásluhy a kdo s nimi hospodaří? Odpověď je propojena s dogmatem o papežství: jsou v jakési pokladnici a hospodaří s nimi papež (kdo jiný, že?) Ve středověku se z toho na Západě vyvozovaly dosti naturalistické (až hokynářské) závěry, dnešní katolicismus se pokouší o zjemnění pohledu na tuto problematiku; princip je však pro římskou církev dogmaticky stanoven, a není už podstatné, jestli se odpustky prodávají za peníze (určené buď na křížovou výpravu nebo třeba na boj proti kolegovi papeži, jsou-li tu zrovna papežové dva) nebo se udělují za nějaký vykonaný skutek (např. doputovat někam, dostavit se na audienci na svatopetrské náměstí apod.)
V Pravoslaví se klade zvláštní důraz na to, aby teologické myšlení a potažmo duchovní život prošel středem mezi oběma jámami a vyhnul se pádu do jedné z nich. Na jedné straně je zcela odmítáno učení o zásluhách a o odpustcích. Člověk si spásu nemůže nikterak zasloužit. Žádné množství dobrých skutků nestačí k tomu, aby člověk byl hoden nebeského království. Služebníci nehodní jsme neustále. Vždy jsme spaseni jen a jen Boží blahodatí (milostí), která je Boží odpovědí na naši víru člověka v Krista. Jenže víra nemá spasitelnou sílu, jestli neproniká celé lidské myšlení a život. Takže - na druhé straně - jsou důrazně připomínána slova ap. Jakuba: "Víra bez skutků je mrtvá."
Luther kvůli této Jakubově tezi prohlásil jeho epištolu za "slaměnou" (tj. vnitřně prázdnou) a vyškrtl ji z biblického souboru. Dnešní protestanti už sice Jakubovu epištolu čtou a pokoušejí se nějak uchopit i citovanou tezi, ale kvůli principiálním nesouladu Jakubova výroku se samotnou osou protestantského myšlení vyznívá tato snaha bohužel trochu uměle či povrchně.
Zobrazit příspěvek č. 223 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 9. 2007
Pauza
Tak za 14 dní nashledanou!
Zobrazit příspěvek č. 224 jednotlivě
Petr Baudią
--- 19. 9. 2007
Zázračná ikona přesvaté Bohorodice v českých zemích a na Slovensku
S požehnáním Jeho Svatosti Alexije II, patriarchy moskevského a celé Rusi, bude na 9 dní 22.9. - 1.10. 2007 Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku zapůjčena zázračná ikona přesvaté Bohorodice Obměkčení kamenných srdcí (v římskokatolické tradici Panna Maria Sedmibolestná). Tato ikona, ačkoliv jde jen o papírový tisk - kopii originálu, začala nejprve ronit slzy myra a později také krvavé slzy. Ikona roní slzy téměř neustále a byla Moskevským patriarchátem uznána za divotvornou. Putovala až dosud po Ruské federaci a při modlitbách před touto ikonou se již událo mnoho zázračných uzdravení i obrácení.
Program pouti zázračné ikony Obměkčení kamenných srdcí
So 22. září ve 20.45 - uvítání zázračné ikony na letišti v Praze - Ruzyni
21.00 - vnesení ikony do chrámu sv. Mikuláše v Praze - Bubenči, Roosveltova 29
Modlitba k přesvaté Bohorodici
Ne 23. září v 7.30 - vnesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, Olšanské hřbitovy, Praha 3, metro A - Želivského
8.00 Ranní sv. liturgie
9.20 Modlitba k přesvaté Bohorodici
10.00 Archijerejská sv. liturgie
Ikona bude v chrámu až do St 26.září - chrám bude otevřen denně od 10.00 do 16.00 hodin
V podvečerních hodinách bude dále putovat:
Po 24. září - 17.30 - 19.00 bude zázračná ikona v chrámu sv. Anny v Plzni.
Čt 27. září - přenesení ikony do chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech
10.00 archijerejská sv. liturgie
Pá 28. září - přenesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze
So 29. září - vnesení ikony do chrámu Záštity přesvaté Bohorodice v Košicích, SR
archijerejská sv. liturgie s chirotonií nového biskupa michalovské eparchie
Ne 30. září - vnesení ikony do chrámu sv. Václava v Brně, Gorazdova 8
Po 1. října v 9.00 - vnesení ikony do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, Resslova 9a, Praha 2, Nové Město
archijerejská sv. liturgie v řečtině s doxologií
(program se ještě dolaďuje, možná bude putovat i do Tábora, Jihlavy)
Zobrazit příspěvek č. 225 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 9. 2007
Zázračná myrotočivá ikona v České republice
OBMĚKČENÍ KAMENNÝCH SRDCÍ
Na ikoně "Obměkčení kamenných srdcí" je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči - bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce.
O jednom z nejstarších vyobrazení této ikony v Rusku se traduje pověst, podle níž se obraz nacházel ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslova ve Vologodské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři nebyli schopni mu pomoci. Když se začal modlit k Matce Boží, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodičky ve zvonici a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu - a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.
Ikona, která bude s požehnáním moskevského patriarchátu zapůjčena a doufáme, že s pomocí Boží také doputuje do České republiky, je pouhou litografickou kopií originálu (tj. tiskem na papíře).
V novodobé historii Ruska, na počátku 21.století však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelákovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslaví znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony! Poté, co se tvářích Matky Boží, poprvé objevily slzy myra, začali ikonu podrobně sledovat. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy, a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy - a krev bylo možné spolu s myrem sbírat . Od té doby nepřetržitě roní myro i krvavé slzy.
Tuto ikonu známe zejména prostřednictvím mnoha televizních a dokumentárních pořadů, v nichž se autoři opakovaně přesvědčili o Božím zázraku. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony, každá začala také nádherně vonět. I nově přinesené - které byly na určitou dobu v blízkosti ikony Obměkčení kamenných srdcí.
Ikona Obměkčení kamenných srdcí byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusku.
Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností a církví, které vytýkají nám pravoslavným, že se klaníme obrazům, což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví, začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje, a kdo skrze ni promlouvá. To, že nyní roní slzy "pouhá" tištěná ikona je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží.
Všude, kde se ikona nacházela, se v její blízkosti stalo mnoho zázračných uzdravení. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen s bolestmi fyzickými, ale i s řešením svízelné osobní situace. V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh: jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve, když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle jako se objevil.
Ikona zapůsobila na jednoho ruského investora natolik, že se rozhodl pro ni na okraji Moskvy postavit zvláštní chrám a rodině, ve které se tento zázrak udál zajistil důstojné bydlení v nově zbudovaném domku vedle chrámu, s možností starat se o chrám a stále sloužit Bohu. Tady se nyní ikona nachází, pokud neputuje.
Ti, kteří ikonu doprovázej, popisují vážné nástrahy a pokušení na cestách. Když byla ikona například vezena do města Rylsk, zastavila matka představená auto a požádala sestru, aby si sedla za ni na zadní sedadlo. Po několika dalších minutách jízdy obrovský kmen stromu udeřil do čelního skla na místě, kde před tím seděla sestra. Děkujme tedy Pánu, že nám, žijícím v ČR se jako prvním ze zemí EU otevírá možnost setkat se s tímto Božím divem a Boží Matkou prostřednictvím této vzácné ikony. Modleme se za našeho metropolitu, vladyku Kryštofa a o. Alexije a všechny, kdo spolu s nimi ikonu převezou do Prahy a budou s ní potom putovat v České republice a na Moravě.
Kéž Přesvatá Bohorodice obměkčí naše kamenná srdce!
(Z došlé pošty)
Zobrazit příspěvek č. 226 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 9. 2007
K dnešnímu svátku Povýšení svatého kříže
Tropar svatému Kříži
Spasiž, Pane, lid svůj,
požehnej dědictví svému,
vítězství daruj nad nepřáteli
křesťanům pravoslavným,
a ochraňuj věrné své,
křížem svým.
(Hlas 1., samohl.)
Kondak svatému Kříži
Jenž povznesl ses, Kriste, Bože,
na kříži dobrovolně,
obdaruj slitováním svým nový lid svůj
nazývající se jménem tvým.
Mocí svou zvítězit nad nepřáteli mu dej,
radost pravoslavným křesťanům daruj,
kteří třímají jako pomoc od tebe
zbraň pokoje, nepřemožitelné vítězství.
(Hlas 4.)
Zobrazit příspěvek č. 227 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 10. 2007
Zpráva BPM
Sláva Ježíši Kristu!
Dovolujeme si Vám oznámit, že pouť Bratrstva pravoslavné mládeže ke sv. Václavovi do Staré Boleslavi dne 13. 10. je zrušena.
(Z došlé pošty)
Bližší informace budou jistě na stránkách BPM:
http://www.bpm-cz.info
Zobrazit příspěvek č. 228 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 10. 2007
Neděle 18. a návštěva zázračné ikony
V neděli u nás byla divotvorná ikona
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
V evangeliu se praví, že ze srdce vycházejí všechny zlé myšlenky a vůbec veškeré zlo, které lidé přivádějí do světa. Otcové říkají, že všechna lidská neštěstí mají počátek v nemoci lidského srdce. Právě lidské srdce je potřeba léčit především. Léčit od zloby, pýchy, závisti, mstivosti, nemilosrdenství, chtivosti... Prostě od vášní. Je-li uzdraveno srdce, je léčen celý člověk.
Této ikoně se říká "Obměkčení kamenných srdcí", protože právě skrze tuto ikonu uvádí přesvatá Bohorodice do lidských srdcí Boží léčivou sílu, pod jejímž působením tvrdá lidská srdce tají. Mnohým lidem zprostředkovala tato ikona dotyk přesvaté Bohorodice. Proto je považována za ikonu divotvornou. A mohu tuto pověst podpořit připojením svého skromného svědectví.
Podivuhodným zázrakem je už to, kolik tato ikona shromáždila k sobě lidí všude, kam přijde. I u nás se sešlo tolik lidu, kolik náš domovní chrám patrně nepamatuje za celou svou historii. Ještě několika násobně více než na Paschu. To překonalo veškerou naši představivost...
Pro ty, co to u nás znají: domovní chrám byl zcela naplněn (dalo by se říci "našlapán" lidmi) i chrámová předsíň, lidé zaplnili schodiště až do přízemí (chrám je ve druhém patře), pak od schodů stáli přes průchod v přízemí ven před dům, a před domem se vinula fronta lidí po chodníku skoro až někam k autobusové zastávce... Ikona měla přicestovat ve 14 hodin, někteří lidé čekali před domem už od půl druhé, a pak jsme oznámili, že příjezd ikony bude mít hodinu zpoždění. Přesto lidé trpělivě čekali...Zázraky nečiní Bůh pro senzaci, ale aby chytil člověka za srdce. Lidská srdce bývají většinou bohužel lapena tímto pozemským světem, jeho klamy a pomíjivostí. Bůh si přeje, aby naše srdce bylo uloveno pro život věčný, pro nebeskou nepomíjející blaženost. Apoštolu Petrovi řekl: "Budeš lovit lidi" (jako jsi dříve chytal do sítí ryby) - dnes jsme to zrovna četli při liturgii. Člověk, jehož srdce bylo uloveno pro Boha, zapomene na zázrak a jde za Kristem. Po ničem jiném už netouží než po Ježíši Kristu.
Ve vyprávění dnešního evangelia apoštol Petr s hrůzou klečel uprostřed té hromady ryb, kterou nečekaně vytáhli z jezera při zázračném rybolovu, který měl být dle všech rybářských pravidel a zkušeností celých generací - na tomto místě a v tuto dobu - zcela neúspěšný. Na Ježíšův pokyn - sice bez valného nadšení (škoda práce!) ale přece - spustili sítě. Tolik ryb dosud nikdy neulovili. Na to neměli své rybolovné zařízení ani dimenzováno: sítě se jim trhaly pod tím množstvím vodní havěti, jejich lodě se skoro potápěly. To se vymykalo všemu, co znali. Padl na ně strach: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk," řekl Petr, kleče mezi rybami. Pak zanechali na tom břehu ten obrovský úlovek svému osudu, nechali ryby rybami a šli za Ježíšem.
Je to zvláštní, že právě na tuto neděli připadlo toto evangelium. Připadá mi to, jakoby ta ruská ikona byla Pánem Ježíšem poslaná "lovit lidi" podobně jako tenkrát Petr. Kam přijde, tam si nashromáždí kolem sebe více lidí, než na tom místě kdy kdo viděl. Lidé se modlí, uctívají ikonu a dotýká se jich Boží blahodať. Na rozdíl od ryby, která se nemůže rozhodovat, jestli se nechá chytit do sítě nebo ne, tak v případě člověka záleží na jeho volbě, jestli se rozhodne pro Krista. Jestli dovolí, aby jeho srdce bylo uloveno pro věčné Boží Království. Tato divotvorná ikona Bohorodice prošla naší zemí a shromáždila lidi do Božích chrámů, jako síť, která projde mořem a zahrne do sebe hejno ryb. Záleží nyní na každém člověku, jak sám za sebe odpoví, jakou volbu provede: bude uloven pro nesmrtelnost nebo skočí zpátky do temných hlubin moře?
Na některých místech v České republice ikona myrotočila. Např. při všenočním bdění v Praze Dejvicích. Když jsem ikonu převzal od jejího majitele před naším domem do rukou a nesl ji do chrámu, byla ještě všude celá mokrá od myra. U nás jsem prýštění myra neviděl. Z ikony vycházela duchovní síla a její zázračnost byla zřetelně vnímatelná. (Dvakrát se dotkla mého srdce.)--------------------
A aby toho všeho nebylo málo, tak zrovna tento den k nám dorazila - s dvacetiletým zpožděním - pohlednice z Athosu s obrázkem Yverského monastýru a nejznámější svatohohorské ikony Bohorodice: Yverské Matky Boží (na rubu je vyprávění o zázraku, který Matka Boží vykonala v Yvironu). Tuto pohlednici poslal nějaký mnich z Athosu téměř před dvaceti lety pro jihlavskou církevní obec (jak je na rubu pohlednice napsáno); cestou se kdesi zdržela a (aniž by to někdo organizoval) byla doručena na svou adresu právě v den návštěvy zázračné ikony Bohorodice "Obměkčení kamenných srdcí"...
P.S.
Televizní zpravodajství o příjezdu ikony z Ruska do Prahy:
1.) http://www.nova.cz/tvarchiv/?238d=23.09.2007&238m=p&238p=TNOVINY&238v=116283
2.) http://www.nova.cz/zpravy/?83c=%7Ezajim%7E&83e=DO20047&ex20047=video-obraz-svate-roni-zive-slzy
---------------------
Dva články v novinách - naskenované:
Mladá Fronta Dnes
Jihlavské listy
Zobrazit příspěvek č. 229 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 10. 2007
Inzerát (z došlé pošty)
Slava Kristu.
Milovani bratia, volam sa Martin Bankov a rad by som Vas poprosil o spropagovanie DVD Blahodarny ohen (-150,-Sk), DVD Putovanie po Sv. Zemi s meropolitom Krystofom (- 150,-Sk) a samolepku na auto "Orthodoxia svedci o pravde od roku 33" /viem ju vyrobit aj v cestine/ (po 60,-Sk). V prilohe Vam posielam vzor v pdf.
S pozdravom Bankov.
Veci viem dopravit cez otca do Olomouca na fakultu. Ak mate dosah aj na ine pravoslavne weby v ceskom jazyku, prosim zaslite im moju prosbu. Tiez viem zabezpecit obaly na modlitbove knihy s ikonou.
Este raz Vam dakujem.
Přílohy
1-samolepka.pdf
ohen-obal.pdf (velikost 1M)
putovanie.pdf (velikost 1M)
Pište na: martin_bankov72/zavináč/hotmail.com
(Z došlé pošty)
Zobrazit příspěvek č. 230 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 10. 2007
Zázračná ikona v Jihlavě - P.S.
K návštěvě divotvorné ikony
Ještě jako ozvěnu za mým předchozím příspěvkem o návštěvě zázračné ikony v Jihlavě ocituji dopis jednoho našeho jihlavského pravoslavného křesťana:
Sláva Ježíši Kristu!(Stejně tak i moje mátuška tvrdí, že ikona v Jihlavě myrotočila...)
Přečetl jsem zrovna Váš krásný příspěvek o lásce Boží, která se projevila skrze ikonu Přesvaté Bohorodice.
Nevím, pod jakým dojmem se to stalo, ale já jsem nabyl pevné přesvědčení, že ikona myrotočila. Byl jsem ikonu uctívat dvakrát, a tak dobře vím, že jsem viděl, jak se na ikoně cosi lesklo. Mně se skutečně jevila tak, že myrotočí, i když to mohl být pozůstatek myra z Brna, nebo i z cesty. Navíc jsem z ikony cítil nesmírně silnou vůni, kterou mohlo vydávat jedině myro. A to ještě nemluvím, o tom jakou blahodať pociťovala většina z nás.
Pro mne ikona myrotočila a konala zázraky.
----------------
Pro mne samotného byla moje osobní vnitřní zkušenost s blahodatným působením této svaté ikony, jak jsem se o tom minule zmínil, tím nejsilnějším "prožitkem", jaký lze přijmout a ještě pak být schopen vykonat bohoslužbu. (Snad to byl dotyk ruky přesvaté Bohorodice, co jsem v srdci dvakrát pocítil. Nevím. Scházejí slova. Nic ještě intenzivnějšího bych v tu chvíli už nejspíše nevydržel.) A tak jsem dalším jevům už nevěnoval takovou pozornost...
----------------
A ještě odkazy na dva články v novinách:
1.) http://www.jihlavske-listy.cz
2.) http://jihlavsky.denik.cz
Zobrazit příspěvek č. 231 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 4. 10. 2007
K myrotočivé ikoně Obměkčení kamenných srdcí
Z Boží milosti jsem mohl s celou svou rodinou uctít tuto ikonu v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech dne 23.září t.r. Jako očitý svědek mohu potvrdit, že předsklení ikony se neustále rosilo svatým myrem. Ikonky přiložené na předsklení a odňaté po několika málo minutách měly na sobě zřetelné obtisky mastných krůpějí svatého myra. Měl jsem také to požehnání ukládat do oltáře Uspenského chrámu ochranný obal, v němž ikona přicestovala. Takže jsem se mohl vlastními prsty dotknout vnitřního sametového polstrování obalu nasáklého svatým myrem. Vůně byla silná, mírně odlišná od myra připravovaného Církví pro svaté myropomazání.
O to smutnější bylo shlédnout onoho dne reportáž v Událostech ČT1, hlavní zpravodajské relaci naší veřejno-právní televise. Hlavní myšlenkou této reportáže bylo, že "naše kamery slzy neviděly" a že ikona roní myro "prý". Vskutku něco velmi smutného, něco, čemu by se člověk nedivil, kdyby se psal rok 1977 nebo 1957. Bohužel, místo toho, aby veřejno-právní televise objektivně informovala o dění v zemi, je - zdá se - hlasatelem nejprimitivnějšího atheismu. Inu, jak je psáno: "i kdyby kdo vstal z mrtvých, neuvěří". A protože nelze očekávat, že by se nám ČT omluvila ani to, že by se její přístup k podobným věcem změnil, snad by bylo nejlepší kamerám, které nic nevidí a reportérům, kteří nic necítí, zapovědět vstup do našich chrámů (za účelem natáčení jakýchkoli reportáží). Není to přece první politováníhodná zkušenost Církve s ČT. Cynickým vrcholem pak bylo závěrečné "hodnocení" p.Putny, nutně urážející desetitisíce Rusů žijících v ČR (v tu chvíli jsem se opravdu styděl za svůj národ). Celá reportáž udělala ze všech svědků tohoto zjevného projevu Boží milosti hlupáky, kteří vidí jen to, co si přejí vidět. Snad jako pravoslavný kněz, očitý svědek a také mj. absolvent PřF UK mající zkušenost s prostředím základního vědeckého výzkumu v oblasti přírodních věd mohu prohlásit, že celá reportáž byla ostudně tendenční a zkreslující.
Zobrazit příspěvek č. 232 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 10. 2007
Ještě k televiznímu zpravodajství o myrotočivé ikoně
Poznámka k podivné televizní reportáži
Ano (souhlasím s otcem Antoniem), páně Putnův závěr televizní reportáže byl skutečně otřesný. Plně potvrzuje pravidlo: alternativou důvěry je cynismus. Je tuze zarmucující vidět promlouvat z obrazovky TV k národu člověka, který není schopen vidět za tragédií havárie ruské ponorky ony zmařené životy... Projev žalu Matky Boží nad touto tragédií prohlašovat za "ruský nacionalismus" je politováníhodné. Od člověka, který se chce vyjadřovat k náboženským otázkám z jiné pozice, než jako marxistický politruk, bych očekával alespoň náznak vnímavosti či alespoň obyčejné lidské úcty...
Pokud si správně pamatuji, pravil M. Putna něco v tom smyslu, že dávat do souvislosti myrotočení ikony s havárií ponorky Kursk mu připadá jako ruský nacionalismus.
Chápu, že pro západního člověka není dnes samozřejmé želet nějakých zmařených životů někde v dálném moři kdesi na severu, když nám nedávno přímo před očima a "v přímém přenosu" proběhlo přepadení Srbska vojenskými silami NATO, kdy bylo za jeden jediný Velký Půst vyvražděno západními zbraněmi 2000 civilních Srbů, kteří se stali obětí amerických raket. A bylo nám vsugerováno, že je to správné, legální a akceptovatelné. Stejně tak máme denně na očích zprávy, jak pokračuje brutální přepadení Iráku ze strany USA, které Američané provedli protiprávně a navíc - jak se ukázalo - důvody, jimiž byl útok ospravedlňován, byly vykonstruované... Tam jsou lidé koseni denně po stovkách - a kdo se tím tady trápí...? Vědecko-technická civilizace odejmula lidem srdce.
Cynismus a tvrdost srdce či prázdnota v duši se staly jedním ze základních rysů naší postmoderní západní civilizace. Když byly nyní v létě ohromné požáry v Řecku, vše, oč se zajímaly naše sdělovací prostředky, byl osud českých rekreantů, situace v Olympii (kvůli její historii) a jestli požár neovlivnil prosperitu našich cestovních kanceláří. V boji proti ohni pomohlo Řecku hlavně Rusko (to však česká média zamlčela - omezila se na informaci o nějaké pomoci od EU). Občas se vyhlásí sbírka na pomoc postiženým nějakou přírodní katastrofou, spojí se to s televizní show, lidé pošlou ze svých mobilů DMS, a pak zájem zvadne. Obyčejní lidé se dnes každodenně dojímají spíše nad případem týrání zvířete, než by se trápili lítostí nad hromadnou tragédií, která se stala někde za hranicemi. A politikové to vědí. Proto se ani moc nerozpakují zahájit válku či genocidu, pokud se to bude odehrávat na jiném kontinentu.
Níže ukážeme, čeho všeho je nejmocnější a nejbohatší země světa dnes schopna kvůli ropě. Jakým právem? Právem silnějšího. (To je celý právní základ naší civilizace; vše ostatní je nadstavba, která může být kdykoliv odsunuta stranou, když to ten mocný považuje za potřebné.)
První válka v Perském zálivu:
A to vše se děje přímo před očima celé naší společnosti. Jistě, mediální zpravodajství jsou manipulována a zkreslována. Ale v hlavních obrysech každý může uvidět obrázek tohoto neštěstí, jestli ho ovšem vidět chce. Hlavním cenzorem a manipulátorem však není žádný mediální magnát, ale naše srdce, které je tvrdé vůči cizímu utrpení.
Provedeno 110.000 náletů, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88.500 tun bomb – sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 – 200 tisíci, z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10.000 ze vzduchu zmasakrovaných iráckých vojáků, nacházejících se na ústupu na silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země (přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení).
Na následky uvalených sankcí zemřelo podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye na 1,5 miliónu Iráčanů. Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v jejich přímém či nepřímém důsledku 500 000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula za americkou vládu v publicistickém pořadu stanice CBS ‚60 Minutes‘ 12. května 1996 bývalá ministrině zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: „Celkově si myslíme, že to stálo za to.“ Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.
Vše nasvědčuje tomu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo výhodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud „nenastane“ pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku.
http://www.blisty.cz/art/13808.html
Irák 2003-2006:
Z nové studie, zveřejněné ve vědeckém lékařském časopise The Lancet, vyplývá, že v Iráku bylo usmrceno více než 650.000 lidí od americké invaze před třemi a půl lety. Tuto informaci přineslo jako svou první zprávu ve středu večer hlavní večerní zpravodajství rozhlasu BBC. Tento odhad, který vypracovali američtí vědci, představuje asi 2,25 procent celkové populace Iráku, tedy asi 15.000 mrtvých měsíčně, a je daleko vyšší než jiné dosavadní výpočty.
(Pozoruhodné je už to, že irácké oběti nikdo přesně nepočítá. Počítají se jen oběti na straně agresora.)
Irák 2007:
Slovenská armáda definitivně opustila Irák. Podle slovenského premiéra je vojenská operace Irácká trvalá svoboda v rozporu s mezinárodním právem. "Použití vojenské síly v Iráku vedlo k horší bezpečnostní situaci, než tam byla dříve," řekl.
Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:
- 43% Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.
- 70% Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.
- 70% iráckých dětí nechodí do školy. Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi.
- Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. ... jde o 50 tisíc žen.
Média uvádějí, že od americké invaze zahynulo asi 75 tisíc Iráčanů. Studie 13 zemí ovlivněných válkou však ukazuje, že více než 80% obětí válečného násilí zůstává médii a vládami nepovšimnuto. Podle dvou průzkumů a tří vědeckých analýz lze odhadnout, že v Iráku nebylo registrováno 70% až 95% všech násilných úmrtí.
- Úřední činitelé z města Nadžaf nedávno prohlásili, že jen v tomto městě pohřbili od začátku konfliktu na 40 tisíc neidentifikovaných těl.
- Irácký velvyslanec ve Spojených státech Samir Sumaida’ie prohlásil dne 5. září 2007, že v Iráku je 500 tisíc nových vdov.
Los Angeles Times publikovaly 14. září 2007 zprávu o průzkumu britské firmy Opinion Research Business (ORB), podle kterého na 22% iráckých domácností ztratilo svého člena kvůli násilnostem během okupace Iráku. Tento průzkum dochází k závěru, že následkem okupace Iráku zahynulo pravděpodobně na 1.220.580 Iráčanů. Jde přibližně o 4,5% irácké populace.
Les Roberts a Gilbert Burnham varují, že pokračující ignorování skutečného počtu iráckých obětí může do budoucna velmi neblahým způsobem ovlivnit postoj zemí Blízkého východu ke Spojeným státům.
Očekává se, že celkové náklady na irácké tažení přesáhnou 2.200 miliard dolarů.
George Bush a Tony Blair před invazí slibovali Iráku svobodu, demokracii a prosperitu. Místo toho je dnes Irák dějištěm mnohem větších násilností než za Saddáma Husajna. Miliony Iráčanů trpí nouzí a žijí v neustálém strachu o svůj život. Region Blízkého východu je výrazně destabilizován. Okolní země (Sýrie, Írán) horečnatě zbrojí pro případ, že by proti nim Spojené státy v rámci své „sebeobrany“ provedly „preventivní úder“, a mezinárodní terorismus je na vzestupu.
Někteří právníci - např. Robert Thompson - zastávají názor, že ve smyslu Norimberských principů jsou britský premiér Tony Blair, americký prezident George Bush a další členové americké administrativy podezřelí ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Výběr informací proveden z Britských listů. Viz např. tento tématický rozcestník:
http://www.blisty.cz/list.rb?id=4
Tak toto jsou kulisy, před nimiž stojí pan Putna, na tváři mu pohrává úsměv a dává pláč Matky Boží nad zahynulými ruskými vojáky z ponorky Kursk do jakýchsi souvislostí s "projevy ruského nacionalismu". Tento pán však pouze následuje příkladu shora. Pro mocné představitele naší západní civilizace nemá lidský život jedince, který není příslušníkem USA nebo EU, zřejmě žádnou valnou hodnotu. Cizí mrtví se nepočítají.
Když nad nimi nepláčou mocní tohoto světa a často už ani občané jejich států, tak pláčí ikony. Často právě tehdy, když má tragicky někde umřít mnoho lidí. Plakaly před výbuchem atomové elektrárny v Černobylu. Plakaly když se NATO chystalo na zabíjení Srbů, plakaly i když následně brzy nato byl proveden útok na newyorská "dvojčata". Plakaly, když teroristé zabíjeli děti ve škole, nebo v ruském divadle, plakaly když umírali horníci zavalení v dole... Nepláče možná nad cizími mrtvými pan Putna, ale pláče jistě nad nimi Matka Boží. Je to pohřeb, jímž svatí vyprovázejí tyto zabité z tohoto světa. Plačící ikony, které roní slzy nad zabíjenými lidmi, nám dávají živoucí a hmatatelnou útěchu, že Kristus a jeho svatí mají jiné srdce než Bush a Albrightová, či p. Putna...
Ikony jsou zde, aby ukazovaly jinou realitu, než je tento svět, nebeskou. A to nejen obrazem, ale i svým pláčem. Jestli nad svým neštěstím nepláčí lidé, neznamená to ještě, že nad nimi nepláče nebe.
---------------------
(Připojen obrázek, který visí v archondariku jednoho řeckého monastýru. Je na něm symbolicky zobrazeno, jak technokratická civilizace rve člověku srdce z těla /vlevo/ - vojenský stroj lámající lidské tělo a zároveň z něho saje krev, zoufalství člověka bez srdce /vpravo/, militarizace, která se tváří jako mír /obrněná střílející "holubice" držící v pařátu "ratolest" s nábojemi - uprostřed/ a ruka vypadající jako žehnající, ale ve skutečnosti střílející a zabíjející, andělé plačící nad tím, co se člověku stalo /nahoře/. Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)
Zobrazit příspěvek č. 233 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 10. 2007
Svědectví z Brna a fotogalerie
Ještě k myrotočivé ikoně
Minulý týden mi poslal také otec diákon z brněnské církevní obce svoje svědectví o myrotočení ikony, když byla na návštěvě v Brně.
-----------------
Na web jihlavské církevní obce jsem umístil fotogalerii z návštěvy ikony v Jihlavě.
Zobrazit příspěvek č. 234 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 10. 2007
Neděle o lásce
Neděle 19. - o lásce k nepřátelům
Za onoho času pravil Ježíš:
31 A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32 Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete odměnu? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33 A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte odměnu? Však i hříšníci totéž činí.
34 A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte odměnu? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35 Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36 Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)
O křesťanství se správně říká, že je to náboženství lásky. Někteří namítnou, že mnohokrát v dějinách to tak vůbec ale vůbec nevypadalo. Na to však pevně říkám: není-li v křesťanství láska, není to žádné křesťanství. Jestliže někteří říkají, že křesťané pořádali křížové výpravy, nebo násilné misie „mečem a křížem“, přepadali pokojné národy a páchali hrozné násilí, pak na to musíme jasně odvětit, že tito lidé nebyli žádnými křesťany, jen se za křesťany vydávali, pod křesťanskými zástavami skrývali své vlastní, zcela nekřesťanské, zájmy.
Ve skutečně křesťanském životě už tady na zemi člověk přechází od věcí pozemských k nebeským, od života přirozeného k nadpřirozenému. Této skutečnosti se dotýká Ježíš i ve slovech dnešního evangelia. Milovat toho, kdo tě miluje, je přirozené. To činí i hříšníci (kteří jsou zde uváděni, jako představitelé světské sféry, padlé lidské přirozenosti, neduchovního čili tělesného života života, což je úroveň existence, na které člověk není zásadně odlišným od zvířete, jak to asi reflektují darwinisté).
Milovat toho, kdo tě nenávidí, je však nadpřirozené. A to je přesně to, co po nás Ježíš chce. Na to, abychom zůstali trčet v porušené lidské přirozenosti, nemusel Kristu přicházet do toho světa. Spasitel nás přišel zachránit a do této jeho záchrany vstupujeme, když se svými skutky a svým způsobem života naprosto vědomě přenášíme ze sféry padlé přirozenosti (oko za oko...) na úroveň nadpřirozenou.
O tom, že se po nás žádá chovat nikoliv přirozeně nýbrž nadpřirozeně - a to ve všech svých skutcích, svědčí další slova evangelia, která hovoří o tak praktické světské záležitosti, jakou jsou finance. Resp. půjčky, úvěry. To, co dělají banky, které půjčují tomu, kdo jim to může zase vrátit (i s úroky), je přirozené (a když to vrátit nemůže, tak mu banka prodá třeba střechu nad hlavou, aby dostala své peníze zpět). Bůh nás však volá k něčemu zcela jinému, úplně bláznivému: půjčovat tomu, kdo mi nedává žádnou naději, že mi to zase vrátí (a půjčeného se nedomáhat zpět). Z hlediska pozemsko-bankovního je nejhorší investice, jakou mohou podniknout. Z hlediska duchovně-nebeského je to ta nejlepší investice, která se mi vrátí v sumě, která je na zemi nepředstavitelná: "Skládejte si poklad svůj na nebi," praví Pán Ježíš, "neboť kde je poklad váš, tam je i vaše srdce," - jinými slovy: máte-li poklad na nebi, přitáhne vás tento poklad k sobě a budete i vy na nebi. To je přece fakt dobrý byznys. Evangelium praví zcela prostě: Buďte dobrými obchodníky (jako ten s tou perlou Mat 13,45-46), za pozemské získávejte nebeské, za dočasné - věčné.
Církev vším, co koná, pomáhá lidem, aby přenesli své životy, skutky i svůj způsob myšlení z přirozené úrovně na nadpřirozenou. Evangelium vysvětluje, že k tomuto tajemnému přenosu člověka do nadpřirozeného života není potřeba žádný okultní obřad, ani jakási tajná starověká mystéria. Klíč k tomu máme ve svých rukou, děje se v to v našem každodenním životě.
Avšak zpět k dnešnímu tématu: láska.
V knize o Siluanu Athonském se podtrhuje skutečnost, že všichni lidé, co jich na tváři země je a kdy bylo, sdílejí jednu společnou lidskou podstatu (přirozenost). Lidství je jenom jedno, ale zde na zemi momentálně přebývá ve způsobě šesti miliard lidských osob. Protože máme všichni společnou podstatu, tj. samotný základ naší lidské existence, bylo by naprosto a zcela normální, aby se všichni lidé neohraničeně milovali, poznávali se jeden v druhém. Jelikož jsme svědky, že tomu tak evidentně není, nutno z toho vyvodit, že současný způsob lidského myšlení a cítění prodlévá ve stavu hluboké nenormality, slepoty a zabedněnosti. To je to, o čem hovoří svatí otcové jako o klamu (prelesti), kterým je svět zahalen. Celý svět, všichni lidé, leží v hlubokém klamu (píše např. sv. Simeon Nový Theolog před tisícovkou let). Tento klam se stal infekcí slepoty, kterou je dnes nakaženo to, čemu říkáme lidská přirozenost.
V závěru dnešního úryvku z evangelia vysvětluje Ježíš smysl toho, co po nás žádá. Máme být milosrdní, jakož i náš Otec nebeský milosrdný ke všem jest. Tedy máme se nadpřirozeným způsobem života stávat Bohu podobnými. Jedině tak může být světě více lásky. Láska je to, co přemáhá klam, který rozděluje lidské osoby od sebe. Předobrazem lásky a jednoty pro lidstvo, ve kterém jedno lidství přebývá v šesti miliardách osob, je Božská Trojice, ve které jedno Božství přebývá ve třech osobách. O vztazích mezi Osobami v Trojici toho mnoho nevíme, ale můžeme si být jisti, že přebývají v jednotě a lásce. A podle tohoto obrazu byl stvořen i člověk, lidstvo, které má přebývat v jednotě a lásce.
-----------------------------------
Známe trojí „proudění“ lásky:
1. láska Boha k lidem. Bez této lásky, která nám často připadá jaksi zcela samozřejmá, by nebylo našeho náboženství. Každá modlitba, kterou k Bohu vznášíme, je konána v naději, že ji Bůh ve své lásce přijme. Kdybychom si Boží láskou nemohli být jisti, pak by modlení nemělo žádný smysl. Byla by to spíše magie. Ano, magické praktiky a magie jako celek je vlastně rezignací na Boží lásku či dokonce odmítnutím milujícího Boha.
Mimochodem, na Západě se velice hluboce zakořenil filosofický názor uznávající, že Bůh existuje, ale zároveň hlásající, že Bůh své stvoření nemiluje, že jsme mu lhostejní (stvořil nás, ale už ho nezajímáme). Tato filosofie měla a má dosud nesmírný vliv na utváření západního myšlení a západních náboženství. Je to chladně racionalistické uznání, že svět nemohl povstat žádnou jinou cestou, než stvořitelským aktem Božím, ale zároveň se člověk tímto racionalistickým postojem zbavuje jakékoliv odpovědnosti před Bohem a ovšem také jakékoliv naděje. Tento názor dává člověku svobodu konat si, co chce, a také vytvářet si jakákoliv náboženství, provádět - co se mu zlíbí - s Božím zjevením, s Biblí apod. Snad vše, co je možno označit jako charakteristické rysy západního uvažování, se přímo či nepřímo zakládá na tomto zhoubném filosofickém názoru, který může zplodit jen dvě děti, které obě jsou ještě smrtonosnější, než je on sám: magii a konsumní materialismus.
Hlavní projevy Boží lásky můžeme vidět soustředěny ve třech ohniscích: prvním aktem Boží lásky bylo stvoření (a udržování existence stvořeného). Druhým aktem je Kristova spása a sestoupení Ducha Svatého. Třetím bude všeobecné vzkříšení mrtvých, Boží soud, zničení hříchu, stvoření nového nebe a nové země: Boží Království.
Magii plodí proto, že náboženská povaha duše člověka touží po duchovním životě, a ztratí-li důvod obracet se k Bohu v naději na Boží odpověď, pak je jedinou alternativou: kouzelnictví, šamanismus, okultismus a magie (sami můžete vidět, jak rozšířené jsou všechny toto pokleslé duchovní praxe v západní sféře).
Nu, a potlačí-li člověk náboženskou povahu své duše, pak ho výše uvedená filosofie nutně dovede k materialismu: užij si, co můžeš, dokud jsi zde, protože zítra zemřeš. Už v antice přišli někteří hédonisté na to, že jedinou adekvátní odpovědí člověka, který takovou filosofii uvědoměle přijme a dovede do důsledků, může být jedině sebevražda.
Hédonismus učí: „Cokoli způsobí potěšení, je správné, cokoli způsobí utrpení, je špatné.“ Čili - nemůžeš-li si na světě užívat - ať už z důvodu špatného zdraví, nedostatku peněz či kvůli jiným okolnostem, nemá prý tvůj život žádný smysl... Ostatně, dokonalá slast vlastně stejně není možná, protože jsme kvůli tělu podrobeni utrpení, tak je prý lepší to tu zbytečně neprotahovat, odhodlat se netrpět a ukončit život hned. Ve starověku páchali návštěvníci přednášek alexandrijského učitele filosofie Hegesia z Kyrény sebevraždy přímo na jeho přednáškách (žil ve 3. stol. před Kristem; byl prý velice přesvědčivým řečníkem; po nějakém čase ho kdovíproč vyhnali z Alexandrie).
Kdyby nás Bůh nemiloval, pak by nám vlastně mohlo být jedno, jestli existuje nebo nikoliv. Tak jako tak, byli bychom v tom tady sami.
Byl to, myslím, Tolstoj, kdo ironicky ale trefně vystihnul, co bychom mohli říci, o lidském životě bez víry v milujícího Boha, těmito slovy: Po hloupém životě přijde hloupá smrt.
Dostojevskij se táže zbloudilého lidstva: „Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (F. Dostojevskij: Běsi)
Také se občas setkáváme s kuriosním názorem, že Bůh nás stvořil jako nějakou hříčku či pokus a nyní pobaveně sleduje, jak se pokus vyvíjí. Anebo že Bůh vstoupil do iluzorního světa, kde se nechal unést dokonalostí iluze, zapomněl na to, že je vlastně Bůh a nyní prožívá utrpení v miliardách lidských bytostí, které nevědí, že jsou vlastně Bůh; stačí jen, aby to pochopily...! (Poslední dva názory jsou blízké indickým filosofiím, které jsou na Západě populární.)
Co vše jen dokáží lidé vymyslet, když ztratí ze zřetele to hlavní, co o Bohu víme z Bible a z křesťanského zjevení: že Bůh je láska, stvořil svět z lásky, nepřestal lidi milovat ani po jejich pádu do hříchu. Pilířem křesťanské víry je zvěst o Boží lásce, kterou tiše čte kněz při každé liturgii při eucharistii: Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Příchod Božího Syna do tohoto světa, Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení - to je vedle stvoření člověka klíčový projev Boží lásky k člověku.
Boží láska k člověku - tady a teď, hmatatelná, viditelná a zde mezi námi činná - je Církev - mystické Tělo Kristovo, v němž se děje záchrana hříšníků pro život věčný.
2. láska člověka k Bohu. Je odpovědí na Boží lásku. Jedině tehdy může člověk naplnit Boží vůli, když Boha miluje. Bůh z lásky stvořil člověka, aby se člověk mohl těšit a nasycovat touto láskou a jeho radost mohla dosáhnout dokonalostí tím, že na tuto přijímanou lásku odpoví svou láskou; tedy, že to, co od Boha přijímá, tak svobodně, bez donucení a celým svým srdcem Bohu zase vrací. V tomto tajemném konání má člověk dosahovat umění, stále se přibližovat dokonalosti. V tom tkví konečné a vrcholné štěstí člověka a smysluplnost jeho existence.
Láska Boha k člověku dává člověku možnost Boha poznávat. Boha lze poznat jenom skrze lásku. Vlastní bohopoznání se pak děje tím, že člověk miluje Boha. Bůh svou láskou otevírá dveře, člověk svou láskou těmito dveřmi vchází. Bůh svou láskou člověku dává, člověk svou láskou od Boha přijímá.
Ježíš pravil: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat... Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23).
Jestliže láska Boha k člověku dává našemu náboženství smysluplnost a reálnost, vytvářejíc samotný prostor pro křesťanské náboženství, pak láska člověka k Bohu je naším činným církevním životem. Cokoliv se v církvi koná bez lásky, koná se prázdně. Proč by se měl Bůh hlásit k formálním úkonům, které nejsou naplněny žádnou láskou, žádným pokáním - tj. žádným životem? To už pak bychom mohli zavést i tibetské „modlitební mlýnky“, se kterými stačí bezmyšlenkovitě točit a ony se modlí místo nás. Nic takového, duchovní život je záležitostí lidského srdce.
Od zformalisovaného latinského obřadnictví je pak už jen krůček k násilnému křtu či vynucenému sjednocení s latinskou církví (v tomto duchu bylo naloženo třeba se 4000 srbskými pravoslavnými obyvateli Chorvatska ve Stolackém okrese za 2. světové války, kde poté, co byly prý zachráněny duše prozelitů, čekala na "novokřtěnce" popravčí četa).
Jestli se člověk nenaučí v Církvi milovat, a svou lásku stále rozhojňovat, pak je v Církvi zbytečně. Vše, co v církvi děje, vypráví lidem o Bohu, je zjevením Boží lásky. Do chrámu a na bohoslužby lidé přicházejí, aby se do tohoto posvátného proudění Boží a lidské lásky nechali začlenit, spojili se s dýcháním Církve. Církev vdechuje Boží lásku a vydechuje modlitbu.
Dotkli jsme se dalšího podstatného rozdílu mezi pravoslavím a římským katolicismem, který akceptuje formální vykonávání církevních obřadů (což je zcela proti duchu učení svatých otců - sv. Cyril Alexandrijský píše, že může být případ, kdy kněz křtí, ale Duch Svatý při tom nekřtí.). Dokonce na to římská církev vymyslela svoji oficiální dogmatickou formuli: "ex opere operato" (tridentský koncil anathemuje každého, kdo takto nevěří). Jak dokazuje prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, toto katolické učení je z pravoslavného hlediska jakousi herezí. Řím z tohoto zformalizovaného pojetí církevních úkonů vyvodil i zcela absurdní závěry, jako např., že platně křesťansky pokřtít může člověka třeba i muslim nebo atheista :-) Tématu zcela rozdílného chápání Tajin či svátostí mezi pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem (zvláště latinské herezi tzv. "transubstanciace") bych se raději věnoval v jiném článku, protože je to velice zajímavé a u nás opomíjené téma, tak aby na to bylo více prostoru.
Jestli je cílem křesťanského života spása - věčný život, a ten spočívá v poznání Boha (Jan 17,3), pak to značí, že spása vyvěrá z lásky. Boha můžeme poznat, jedině když si ho zamilujeme. A poznání Boha dává člověku ještě hojnější lásku, a ta dává ještě větší bohopoznání atd. Není možné bez lásky poznat Boha. A není možné Boha poznat a nemilovat ho. Proto mají lidé vykřesat v sobě alespoň malou první jiskřičku lásky k Bohu, aby mohli přijít do chrámu na liturgii a srdcem se do ní zapojit, aby mohli oduševněle číst Bibli, se srdcem otevřeným pročítat co nejčastěji evangelium. A tak z liturgie a z evangelia (v tomto pořadí!) Boha trošku poznají. A jestli Boha trochu poznají, budou ho ještě více milovat. A tím ještě vzroste jejich bohopoznání. To je odpověď lidem na jejich stesky, že málo milují Boha.
Nic, co se v Církvi děje, nelze pochopit bez lásky. Boží zjevení - ať už z Bible nebo z posvátné tradice - může člověk správně kontemplovat jedině, má-li lásku. Všechna církevní pravidla, ustanovení, kánony, ústavy, typikony - to vše je tu proto, aby se v jednomyslnosti a v řádu mohlo dít mezi křesťany co nejvíce lásky. Tam, kde nejsou dodržována tato posvátná pravidla církevního života, přichází nepořádek, svévole, rozklad, hádky a spory - to je půda pro působení ďábla. A na druhé straně, ty skupinky, které ve zdánlivé snaze zachovat věrnost tradici používají kánony a pravidla k trhání církve, nepochopily, k čemu kánony jsou. Jdou přímo proti jejich duchu. Aplikují ustanovení církevní otců a sněmů bez lásky. Proto se k takovému jednání Bůh nehlásí.3. láska k člověka k člověku. Je projevem a důkazem toho, že člověk opravdu miluje Boha. Z Písma víme, že není možno milovat Boha a nemilovat při tom člověka. Když nenávidíš člověka, kterého vidíš, jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš? (1. Jan 4,20) Tedy láskou k člověku vše začíná. To je klubíčko, z něhož se odvíjí láska člověka k Bohu, neboť Boha potkáváme a milujeme v bližním.
Sv. Theofan Zatvornik píše: »Je potřeba vstoupit do dokonalého soucitu s druhými lidmi, abychom jejich cítění plně přenesli na sebe a cítili to, co oni cítí. Pak nás povede srdce a řekne nám, co pro ně máme učinit. Jen se však zkus pěstovat soucit, a hned přichází egoismus, který tě vrátí k sobě a působí, že se stáváš uzavřeným sám do sebe. Pak pro druhého člověka nehneš ani prstem. Když Pán pravil: „Miluj bližního jako sebe samého,“ pak chtěl, aby místo nás stanul v našem nitru, tj. v srdci, bližní. Pokud tam stále bude stát jen naše „já“, jako doposavad, pak nečekej nic dobrého.«
--------------------
„Snadné je o lásce hovořit, není však lehké dosáhnout potřebnou míru lásky,“ napsal sv. Theofan Zatvornik.
Co je to vlastně ta láska? Skutečná láska. Nejde jen o vroucí cit. Není to pochopitelně ani nic tělesného. Co říká o lásce Bible?
O lásce Boha k člověku se praví, co jsme zmínili již výše: Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal...
O lásce k Bohu praví Ježíš: Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14,21-23)
O lásce mezi lidmi pravil Pán: Větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí život za přátele své. Společným jmenovatelem je oběť. Láska, to znamená pro Boha či pro člověka se obětovat a nic za to neočekávat.
Láska se projevuje obětí. Oběť je krví lásky - čili jejím životem. Je to to, co činí lásku skutečnou, živoucí. Chceš ukázat lásku? Obětuj se pro Boha. Nečiň, co se ti zlíbí nebo k čemu tě tlačí okolnosti, ale omez svou svobodu a dodržuj Boží přikázání. Chceš projevit lásku bližnímu? Přines pro něj nějakou oběť. Daruj mu část svého času, svých sil, svých peněz, své trpělivosti, své námahy, svého života.
Avva Agathon pravil: „Kdybych tak mohl nalézt někoho, kdo trpí malomocenstvím, a dát mu své tělo a vzít si od něho tělo jeho... To bych měl velikou radost, protože tohle by byla dokonalá láska.“
--------------------
Uzavřeme připomenutím čtení z apoštola (2. Kor 11,31 - 12,9), které tradice Církve spojuje s dnešní evangelijní perikopou:
»Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,
byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.«
Ap. Pavel v této epištole vzpomíná, jak byl pronásledován a (v 11. kapitole) na další útrapy, které podstupoval pro Krista. (Píše: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími...) Bezprostředně po této vzpomínce jakoby mimovolně a zdánlivě mimo kontext líčí, kterak byl „přenesen až do třetího nebe“. Co mají tato dvě témata společného? Jmenovatelem obojího je láska. Ap. Pavel velice miloval Krista, což ukázal obětí, kterou pro jeho jméno přinesl. Odpovědí byla Boží láska, která mu dala navštívit ještě za jeho pozemského života třetí nebe. Láska spojuje člověka s nebem, a nebe s člověkem.
Zobrazit příspěvek č. 235 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 10. 2007
Z tisku
Jen 3 procenta Britů by očekávalo konec světa s modlitbou
Zajímavý průzkum veřejného mínění provedli v Británii
Iniciován byl filmem, v němž srážka Země s meteoritem představuje nebezpečí vyhynutí lidstva. Britů se dotazovali, čím by se zabývali, kdyby zbývalo posledních 60 minut do srážky s asteroidem.
54 % dotázaných uvedlo, že by poslední hodinu svého života strávili se svými blízkými a milovanými, ať už osobně nebo po telefonu.
13 % uvedlo, že by se smířili s nevyhnutelností smrti a osudovou hodinu by proseděli na nějakém příjemném místě s lahví dobrého šampusu.
9 % procent by se věnovalo sexu.
3 % by se modlila.
2 % by se vrhla na jídlo - zvláště na tučné a vysokokalorické.
(Credo.ru)
Tisková konference na téma "Theologie ve světských státech Evropy" organizovaná Svatotichonovskou humanistickou universitou, se konala 12.10.2007 v RIA Novosti. Při konferenci padla zajímavá otázka, jestli může být theologie považována za plnohodnotnou vědu i mimo rámec náboženství čí církve. Vždyť je jednak ostře určena konfesně, a pak ve značné míře podmíněna tím, co je osobní a vnitřní, čili subjektivní zkušeností, kdežto věda má za úkol objektivní poznání.
Němečtí profesoři jeden za druhým objasňovali, že teologie je vědou, protože má svou metodologii a svůj poznávací aparát.
(Credo.ru)
Katolický arcibiskup v USA podal přijímání skupině gayů, kteří se z legrace přestrojili za jeptišky. Stalo se v San Franciscu dle California Catholic Daily. Tito lidé jsou členy organizace "Sestry neohraničené tolerance", která se skládá z gayů a transvestitů. Mše se konala ve farnosti Nejsvětějšího Vykupitele. Farnosti i její pastor mají příznivý vztah k homosexuálům, kteří tvoří většinu této farnosti. Farnost se také zúčastnila průvodu homosexuálů v San Franciscu a "Sestrám neohraničené tolerance" dala k dispozici prostory k jakési hře, při níž se muži převlékali za ženy a dostávali jako ceny sexuální hračky a cédéčka s pornografií. Mnohé tradiční katolické organizace se však k "sestrám" stavějí krajně nepříznivě pro jejich antikřesťanskou činnost. "Sestry" působí pod heslem: "Jdi dál a hřeš ještě více."
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 236 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 10. 2007
Z díla svatých Otců
Duchovní poučení ctihodného Serafíma Sarovského
O Bohu
Bůh je oheň zahřívající a rozněcující srdce i útroby. A tak, jestliže pocítíme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, tehdy pozveme Pána a on přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou netoliko k němu, nýbrž i k bližnímu. A od tváře vroucnosti prchne chlad toho, jenž nenávidí dobro..
Kde je Bůh, tam není zlo. Vše, co pochází od Boha je pokojné a užitečné a přivádí člověka k pokoře a sebeodsouzení.
Bůh nám zjevuje svou lidumilnost nikoli pouze tehdy, když činíme dobro, nýbrž i tehdy, když jej zarmucujeme a hněváme ho. S jakou trpělivostí snáší naše přestoupení! A když trestá, jak milosrdně trestá!
Nenazývej Boha spravedlivým, říká ctihodný Izák, neboť ve tvých skutcích není vidět jeho spravedlnosti. Jestliže ho David i nazýval spravedlivým, pak Syn jeho nám ukázal, že je nadto blahý a milostivý. Kde je jeho spravedlnost? Byli jsme hříšníky a Kristus za nás umřel (Izák Syrský, slovo 90.).
Nakolik se člověk zdokonaluje před Bohem, natolik jej následuje; v skutečném věku mu Bůh zjeví svou tvář. Neboť spravedliví dle té míry, dle jaké vstupují v zření Boha, vidí obraz jako v zrcadle a tam zří zjevení pravdy.
Neznáš-li Boha, není možné, aby se v tobě probudila láska k němu; a nemůžeš milovat Boha, neuvidíš-li ho. Vidění Boha bývá od jeho poznání; neboť zření Boha nepředchází jeho poznání.
O věcech Božích se nemá přemítat po jídle, neboť v naplněném břichu není zření tajemství Božích.
(Z došlé pošty: připravil jer. Antonij)
Zobrazit příspěvek č. 237 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě
Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)
Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.
Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.
Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.
Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.
Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".
Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.
Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.
Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.
Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.
Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)
A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.
Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.
Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)
Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.
Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.
Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)
Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.---------------
Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:
Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)
Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.
Zobrazit příspěvek č. 238 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 10. 2007
K návštěvě patriarchy na Západě
Rada Evropy nesdílí názor patriarchy Alexije o rozštěpu mezi lidskými právy a mravností, jak o tom nedávno patriarcha při své návštěvě Rady Evropy hovořil.
"Podle názoru Rady Evropy, rozštěp mezi právy člověka a mravností na kontinentu neexistuje. Naopak, náboženství sehrála značnou roli v obohacení naší kultury, díky čemuž byla vypracována lidská práva," prohlásila koordinátorka Rady Evropy pro mezikulturní dialog.
Patriarcha prohlásil, že existuje rozštěp, ne-li dokonce propast, mezi lidskými právy a mravností. Koordinátorka RE k tomu ještě uvedla: "Pro nás je logická linie - náboženství jako pramen kultury a kultura jako základ lidských práv. Je pro nás velice zajímavé, že patriarcha cítí nějaké pochybnosti v této věci."
Co se týče homosexuálů, jejichž propagační průvody patriarcha kritizoval, poznamenala koordinátorka, že "každý člověk má svobodu volby svého způsobu života své sexuální orientace," a dodala, že evropská konvence zakazuje jakoukoliv formu diskriminace.
(Credo ru)
P.S.
Tak nevím, jestli patriarcha nepřecenil možnost domluvit se se Západem ohledně mravnosti...
Zobrazit příspěvek č. 239 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha
20. neděle - o vzkříšení mládence
11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12 A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13 Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14 A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15 I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16 Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)
Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.
Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.
Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.
Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.
Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.
Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?
Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.
Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).
A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.
Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.
To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).
Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.
K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:
»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.
Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.
Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
Zobrazit příspěvek č. 240 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 10. 2007
Z tisku
Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)
Zobrazit příspěvek č. 241 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 10. 2007
Z tisku - ekumenismus bez ornátu
Ekumenická pouť na Říp
Na náš dotaz, na co se nejvíce v programu těší, odpověděl předseda ERC: „Na společenství s lidmi, na neformální atmosféru a společné modlitby, a také dobrou hudbu. Mám moc rád spirituály.“ Zdůraznil přitom, že představitelé církví nesmí mít ornát či talár a mají byt oblečeni jako obyčejní poutníci (outdoor).
(Christnet)
(Kde jsou ty časy, kdy lídři ekumenismu ujišťovali, že se žádná ze zúčastněných církví nemá kvůli ekumenismu zříkat čehokokoliv ze svých tradic a specifik... A že ekumenismus neznamená zestejnění :-)
Zobrazit příspěvek č. 242 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 10. 2007
Pozvánka na výstavu ikon
do galerie "Ve Dvoře" na nám. Míru 664, Veselí nad Moravou.
Své práce zde představuje několik ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava probíhá pod záštitou Městského kulturního střediska ve Veselí nad Moravou.
Zahájení je 10.11. 2007 v 17:15 hod.
Hudební doprovod Martin Dohnal.
Výstava potrvá do 9. 12. 2007.
Zde je pozvánka v PDF:
vystava-ikony-07.pdf
Výstava se koná v rámci každoročního festivalu ruských filmů
ve Veselí nad Moravou.
Zobrazit příspěvek č. 243 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 10. 2007
Neděle o půdě
21. NEDĚLE PO 50nici; o rozsévači a rozličné půdě
Čtení z Evangelia na tuto neděli:
5 Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6 A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7 Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8 A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, přineslo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9 I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?
10 A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11 Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.
12 A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13 Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, a ti kořenů nemají; oni na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14 Kteréž pak mezi trní padlo, to jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15 Ale kteréž padlo v zemi dobrou, to jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)
Je jasné, že se zde hovoří o lidském srdci, o půdě lidského srdce, které může být tvrdé, nebo suché, nebo zarostlé plevelem a trním, anebo kypré pro Boží setbu. Z této zprávy přímo vyplývá, že nemáme všichni stejné srdce, nýbrž jsou rozdíly mezi lidmi. A dále: z připodobnění stavu srdce k půdě je zjevné, že jako zemědělec má možnost způsobilost půdy k pěstování rostlin kultivovat, tak i my máme ve svých rukách možnost něco se svým srdcem činit. Částečně můžeme stav svého srdce ovlivnit sami a ostatní je na Bohu, který na modlitbu člověka vyjme jeho srdce kamenné a dává mu srdce živé a měkké.
Toto Kristovo podobenství, přirovnávající srdce k půdě, není v principu paralelou úplně novou. Slyšíme v něm znít ozvěnu Božích slov, která zněla nad nově stvořeným člověkem v dobách na začátku dávného prvního světa. Adam tenkrát slyšel, že má zahradu ráje obdělávat a střežit. Tato biblická slova jsou vesměs vykládána jako podobenství o lidském srdci. Ráj srdce měl člověk obdělávat a opatrovat, aby setrval v dobru. Pod obděláváním ráje, aby byl plodonosný, se většinou chápe modlitba. Srdce má být obděláváno, modlitbou kypřeno, aby neztvrdlo a aby v jeho půdě klíčila semena Boží slova, která jsou tam shůry zasévána.
Takže téma dnešního evangelia se přímo dotýká otázky duchovního života člověka.
To je tak výživné téma, že je obtížné pojmout je - byť zběžně - do jednoho článku. Tak tedy alespoň pár sond a nakonec pak několik poznámek srovnávající odlišnosti západního křesťanství od Pravoslaví v ohledu duchovního života. A právě na tomto poli je těch odlišností nejvíce a jsou zásadní.
Půdu srdce je potřeba čistit od trní, které tam chce vyrůst a zadusit Boží slovo. Tím trním jsou vášně, jak vysvětluje Tradice v modlitbách před svatým přijímáním (9. píseň kánonu: „Nechť mi je jako oheň a světlo Tělo tvé a Krev přečistá, Spasiteli můj; ať sežehne, co je hříšné, vypálí trní vášní a celého mne osvěcuje...“ Viz PDF)
Tedy změna srdce je možná a nejen možná - ale nutná. Je to hlavní úkol křesťana. O tom je duchovní život. Sem má křesťan přesměrovat hlavní síly svého života. Není smutnější pohled než na křesťana, který duchovně nežije, ani se nepokouší vést duchovní zápas.
Podle učení otců, takovému člověku nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí, žádný svatý starec mu nemůže pomoci. Nepomohou mu ani svaté Tajiny. Nic nemůže pomoci tomu, kdo se nesnaží svým životem naplnit Evangelium, kdo ze svého srdce nečiní půdu úrodnou pro Boží slovo.
Základní praktický důsledek křesťanské víry, který by měli duchovní pastýři co nejčastěji připomínat dnešním lidem: Křesťan nemůže žít, jak žijí světští lidé. Život křesťana se nutně musí lišit od života jeho světských sousedů, přátel, příbuzných. To principiálně vyplývá z požadavků křesťanské víry, které se vtělují do praxe, a říká se tomu duchovní život. Křesťan, jehož život je v převážném svém způsobu shodný s životy nekřesťanů, snad ani není křesťanem. Máme svůj vlastní způsob života. A ten vytváří naši křesťanskou identitu. Víra není jen nějakou intimně vnitřní záležitostí, ale ožívá svými konkrétními vnějšími projevy. Ať už je to tak jasná věc, že křesťan nemůže být v neděli bez bohoslužby, nebo je to hledání, jak se vyrovnat s biblickým imperativem: „Modlete se neustále.“ (1. Tes 5,17; Luk 18,1) Sem patří tak samozřejmý souputník reálného duchovního života, jakým jsou půsty. A to nemluvím o vedení života dle Božích přikázání či o zdrženlivosti ve světských zábavách, které rozleptávají duši člověka. „Dej krev, a přijmi Ducha,“ vybízí asketická tradice křesťanství.
Do duchovního života dává člověk většinu své vnitřní energie. Zatímco světský člověk investuje svoji energii, čas, myšlenky a city do pozemského a do získávání světského, křesťan investuje, co jen může, do duchovního a do získávání nebeského.
Nejedná se tu o nějaký zbytečný maximalismus, nýbrž hovořím tím o samotné podstatě reálného křesťanského života. Ze všech náboženství, co jich je na tváři země, je to právě křesťanství, které si nejnaléhavěji žádá od člověka všechny jeho síly a nespokojuje se ani náznakem s pouhou formální příslušností či formálním prováděním předepsaných náboženských úkonů; je však nad slunce jasnější, že to, co bylo právě napsáno, platí dnes už jen pro křesťanství východní; tím se však neříká, že by všichni východní pravoslavní křesťané tento vpravdě evangelijní imperativ naplňovali ve svých životech, bohužel.
A to, co bylo napsáno předmětu, co něhož investujeme síly našich duší, není žádná drobnost a nemůže se to neprojevit na vnější tvářnosti lidského života. Duchovní život chce člověka celého, vede člověka, aby do něj vložil ne-li celý, pak opravdu značnou část kapitálu svých životních zdrojů. Živé křesťanství se pak viditelně projevuje na celkově prostší podobě křesťanova živobytí. Pravdivost evangelijního výroku „nemůžete sloužit Bohu a mamonu,“ vnímá duchovně žijící člověk přímo hmatatelně.
Obecně však vzato - to, že si náboženský život žádá, aby do něj člověk vkládal svou duši, není na světě žádnou novinkou a setkáme se s tím např. i u nekřesťanských náboženstvích. Je to přirozeným důsledkem duchovních potřeb lidské duše a její touhy po dokonalosti a po spojení s Bohem.---------------------------------
Jako ilustraci použijeme ohromující úkaz, který nastal v Evropě v 16. století a nad nímž nechápavě kroutili hlavou v Římě. Náhle, po reformaci, nastala v některých zemích (zvláště kalvínských) mocná exploze ekonomického rozvoje. Až do současnosti se o tomto historickém fenoménu debatuje a hledá se, jak odůvodnit tento hospodářský boom. "Víme přece, že náboženský život spotřebuje ohromné množství duševních sil. To je zcela jasné," říká profesor Osipov, "víra potřebuje sílu, pokud není čímsi abstraktním. Potřebuje úsilí (donutit se), pozornost, a to neustálou pozornost! A co se stalo v protestantismu? Vyřešili tam posvém tu nejzákladnější otázku, otázku spásy. Stačí jen uvěřit, a hotovo!, odpadají všechny starosti o askezi, a veškerý duchovní zápas a jakýkoliv praktický vnitřní duchovní život. Tím se osvobozují kolosální duševní síly, které dříve byly upnuty na náboženství. K čemu tyto síly nyní zaměřit? Spása je zabezpečena, tak čím se budeme zabývat...? Pozemským komfortem." Později se vydala po cestičce vyšlapané protestanty i římsko-katolická církev, nu a dnes po té samé cestě už cupitají i pravoslavné společnosti - sice ještě ve velikém odstupu od Západu, ale...
Duchovní život věřících občanů státu váže obrovské lidské i společenské zdroje. To je důvod, proč jsou země, jejichž obyvatelstvo je nábožensky aktivní, vždy z hlediska materiálního rozvoje zaostalejší. Zatímco zdrojem materiálního pokroku a ekonomického rozvoje jsou společnosti s náboženstvím utlumeným, které spíše konverguje k filosofii nebo prostě klade na své vyznavače jen formální požadavky, či státy prakticky materialistické. Žádný národ nemůže mít obojí - náboženství i vrcholnou materiální úroveň. (To v jádru platí i pro případ Ameriky, i když zde se projevily i jiné okolnosti - např. genetické zákony. Amerika, země „nedělního křesťanství“, se někdy prohlašuje za zemi, „která věří v Boha,“ čili za zemi náboženskou - jenže to většinou hlásají právě protestanti, kteří ztratili chápání skutečného rozměru pojmu „náboženství“ :-)
To samé vysvětloval sv. Siluan Athonský mnichovi, který na Athosu obdivoval dokonalost německého stroje na zpracovaní dřeva. V monastýru tenkrát začali s těžením dřeva z jejich lesa. Koupili parní stroj - pilu. Ekonom monastýru otec Therapont, ruský člověk, poté co stroj instalovali a spustili, spokojen s jeho funkcí začal vychvalovat německého ducha (stroj byl totiž německé výroby). Vyvyšoval Němce a při tom se s opovržením vyjádřil o ruské nevzdělanosti a neschopnosti. Otec Siluan, který ve svém volném čase chodil pomáhat s těžbou dřeva, mlčky naslouchal otci Therapontovi. Až večer, když zasedli za stůl povečeřet, otázal se ho: "Co ty myslíš, otče Theraponte, proč umějí Němci konstruovat stroje lépe než Rusové?" V odpověď začal otec Therapont opět vychvalovat Němce, že jsou schopnější, šikovnější, chytřejší, "zatímco my, Rusové, nejsme k ničemu". Otec Siluan nato: "Já si však myslím, že je tu úplně jiná příčina a ne neschopnost Rusů; myslím si totiž, že ruští lidé dávají nejlepší část své mysli, nejlepší své síly, Bohu, a málo přemýšlejí o pozemském. Kdyby se ruský národ, podobně jako jiné národy, obrátil plně k pozemskému a začal se zabývat pouze tímto, pak by je brzy dohonil, protože to není tak těžké, jako zabývat se duchovním."
Někteří s přítomných mnichů, kteří věděli, že není nic obtížnějšího než modlitba, s otcem Siluanem souhlasili.
„Na světě není nic těžšího, než modlitba,“ pravil jindy sv. Siluan.
Když jsme byli teďka v řeckém monastýru, vyprávěl nám jeden mnich příběh, který se stal na Athosu. Tam nyní probíhají stavební práce a přijíždějí tam dělníci z Ruska, Rumunska, Albánie atd. Jeden (snad to byl Albánec, nevím přesně) chodil po Athosu a hledal si práci. Při tom všude vyjadřoval své opovržení mnichy, kteří "nic nedělají, jen se modlí" atd. Dozvěděl se o tom jeden mnich z jakési kalivy a nechal si pro tohoto dělníka poslat a že prý má pro něj práci. Dělník přišel a mnich se ho ptá, kolik peněz bere za den práce. Dělník řekl tolik a tolik. Mnich mu říká, že mu to dá a že si ho najímá na práci. A tak si plácli. Dělník obhlíží chatrnou stavbu kalivy a přemýšlí, kde začít s prací. Mnich mu řekne, já jsem si tě najal a já určuji, co budeš dělat. Dělník říká, že dobře. Mnich praví: "Tady si sedni, tuhle máš komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) a tady budeš celý den říkat: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Dělník se ptá: "A to je všechno? Tohle je celá má práce?" Mnich nato: "Ano. Dej se do toho. Za tohle tě platím." Dělník se tedy spokojeně usadil na židli a začal s modlitbou. Za čtvrt hodiny se začal vrtět. Mnich se ho ptá, co se děje. "V práci musím mít přestávky. Potřebuju si zakouřit." Mnich na to odvětí: "Proč ne? Máš na pět minut pauzu. Běž si zapálit, a pak se vrať zase do práce." Dělník se vrátí za deset minut a dá se zase do modlitby. Za půl hodiny vstal a říká: "Otče, na tohle si najměte někoho jiného. To je pro mě moc těžké. Tuhle práci já dělat nemůžu." A odešel pryč. Prý pak s pomlouváním mnichů přestal.
Vracíme se ke slovům dnešního evangelia. Když přemýšlíme nad všemi čtyřmi případy, které Kristus líčí (tvrdá půda, suchá půda, trnitá půda, kyprá půda), snadno pochopíme, že se nás týkají první tři. Vnitřní stav každého člověka před tím, než začne s duchovním životem, bývá vystižen právě prvními třemi případy stavu půdy. Případ čtvrtý popisuje stav, do něhož je potřeba srdce uvést. A to se činí namáhavou prací. Podobně jako rolník se namáhá, aby rozbil udusanou hlínu, vykopal z ní kameny a pak ji plel, vytrhával plevel a pálil trní, a teprve poté na takové půdě může něco vypěstovat a sklízet mnohonásobnou úrodu. Ta radostná hojná úroda je výstižným zobrazením hostiny Božího království, přijímání Boží blahodati.
Z toho všeho tedy vyplývá, že kvůli spáse, musíme něco učinit se svým srdcem. Spása vyžaduje úsilí. Evangelium praví: Království Boží se získává silou. Získávají je ti, kdo vyvíjejí úsilí. (Mat 11,12)
Vrátíme-li se ještě k těm prvním třem neblahým případům stavu půdy, můžeme v nich vidět tři stupně vzestupu k plodonosnému duchovnímu životu člověka.
1.) Půda je tvrdá. Zasévané semeno vůbec nevzešlo. Ptáci je sezobali. Boží setbu ihned vezme člověku z jeho tvrdého srdce ďábel. Zkazí Boží semeno, upraví podle lidských vášní, a vrací je lidstvu v podobě herezí a sekt. Konce takových lidí pak bývají horší než začátky.
To je první stupeň - boj člověka za víru.
2.) Semeno padne do kamenité půdy. Vzejde, ale protože pod tenkou vrstvou půdy je kámen, brzy zase uvadne, jelikož nad kamenem půda hned vyprahne. Začátek je nadějný, setba roste, ale pak nastoupí horko, tvrdý kámen brání kořenům proniknout hlouběji pro vláhu, rostlinka usychá. Povrchní víra neobstojí. Přijde zkouška a víra, která nepronikne hlouběji do srdce (nýbrž žije jen z mělkého prvotního nadšení), zvadne.
Na tomto stupni se vede boj za prohloubení víry, za osvojení víry v srdci, aby člověk byl schopen za víru trpět, přinášet pro ni oběti. Proto je v církvi zaveden určitý stupeň „povinné“ askeze (půsty apod.), aby se věřící učil krůček po krůčku něco pro víru obětovat - vzdát se masa v pátek, omezit svou vůli tam, kdy je v rozporu s Božím přikázáním, později pak třeba i poslechnout radu duchovního otce, aby se člověk naučil žít ne podle své vůle ale podle vůle Boží.
3.) Semeno padne na dobrou půdu, ale spolu s ním vzejde z ukrytých semen a kořínků plevel a trní, které rostou rychleji než dobrá setba a časem ji přerostou, zastíní a udusí.
Na tomto stupni se řeší úporné ďáblovo pokušení, které provází člověka v jeho duchovním životě a činí z něho tuhý boj až do konce. Když ďábel prohraje bitvu za víru a posléze věřící překoná i mělkost srdce, pak vytáhne své nejmocnější zbraně a pošle na člověka běsy „specialisty“ (jak říká athonský starec Josef Hesychasta). Začíná krvavý zápas s vytrháváním trní vášní z lidského srdce. Jsou to tři základní vášnivé touhy člověka: po tělesné a psychické rozkoši, po majetku a po moci. Z těchto tří základních vášní jsou spleteny jako bič na člověka všechny ostatní vášně (jak to píše sv. avva Dorotej). A až do konce života čeká člověka boj nejkrvavější: zápas s pýchou.
Člověče, až do své poslední vteřiny, boj se pýchy. Řekneš-li si: „Pýcha - to se mě už netýká,“ pak jsi zrovna prohrál. Prohledávej stále své srdce a rvi z jeho půdy plevel pýchy. Bolest vnitřního asketického zápasu proti vášním se člověku započítává jako mučednictví.
--------------------------
Jedno z hlavních sdělení dnešního evangelia tedy: stav našeho srdce a tím i stav duše (a potažmo věčný úděl duše) máme plně ve svých rukou. Stejně jako zemědělec ovlivňuje stav půdy, na které pěstuje to, co zaseje. Vybírá z hlíny kamení, zvyšuje úrodnost, oře, pleje, prsť kypří, vláčí, zavlažuje, aby setba nezaschla. To samé máme ve své moci činit s duchovní půdou našich srdcí. Tady není místo pro žádné augustinské předurčení.
Blaženého Augustina ctíme pro jeho svatý život, k němuž nakonec dospěl. V jeho učení je však veliké množství omylů a různých zcela ojedinělých názorů (např. jeho hrozné učení, že malé děti, které zemřou bez křtu, jdou do pekla, což je naštěstí mínění v pravoslavné tradici zcela osamocené). Západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) je však Augustinem výrazně ovlivněno. Celá podstata protestantismu je klíčově ovlivněna Augustinovým podivným názorem, že člověk je předurčen buď pro spásu nebo pro věčné zavržení. Z toho bezprostředně pramení myšlenka, že duchovní zápas za spásu nemá vlastně význam. To je zjevné z protestantského výkladu Pavlova termínu "ospravedlnění": Kristovým příchodem byla lidem udělena amnestie z jejich hříchů. Kristus za člověka vše udělal. Stačí, aby si to lidé uvědomili a uvěřili v Krista jakožto ve svého Spasitele. Nic víc není potřeba. To je platforma protestantské víry a teologie.
Názornou ukázkou tohoto protestantského postoje i v dnešní době jsou publikovaná kázání etablovaných protestantských pastorů. V jednom takovém kázání na Britských listech se hlásá národu: „... to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni…“ Je-li zde něco takového trvale hlásáno jakožto křesťanství, pak není divu, že se Západ dobrovolně propadl do praktického materialismu. Co s takovým odnáboženštěným "křesťanstvím", které nestojí už dokonce ani o síly člověka, nenechá věřícího, aby vyvinul vlastní úsilí o spásu, úplně opovrhuje vším, co člověk má a co může (a chce) Bohu přinést?----------------------------
Formální plnění skutků zákona nemůže dát člověku žádnou spravedlnost před Bohem.
»...člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.« Píše se v dnešním čtení z Pavlových epištol.
Chraňme se všech druhů formálního náboženství, protože formalismus je ve skutečnosti maskovaná pýcha. Katolický formalismus věří v magickou moc papeže, který jako „náměstek Kristův“ zde zajišťuje svým věřícím spásu (ať už přímo nebo skrze očistec). Protestantismus umocnil formalismus na druhou tím, že samo biblické Pavlovo odmítnutí zákona učinil svým zákonem, a tak i samotný princip víry v Krista zformalizoval, takže podle nich pouhá neurčitá sama víra v Krista bez lidského přičinění automaticky zajišťuje spásu. Měl takové formální pojetí spásonosnosti křesťanské víry na mysli ap. Pavel, který pro víru „více než jiní se namáhal“? Kdyby byl apoštol Pavel protestantem, tak by nejspíš zůstal sedět někde v Damašku a věnoval se světskému životu - ovšem s vírou v Krista (a v neděli by zašel na shromáždění do místní sboru)!
»Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem...« píše dále Pavel v dnešní epištole.
Jak nekonečně daleko jsou tato slova od jakéhokoliv formálního pojetí náboženství! K čemu by se měl spoluukřižovat s Kristem římský katolík, když má jako „garanta spásy“ papeže? Proč by se měl spolukřižovávat s Kristem protestant, když přece sama jeho víra prý stačí ke spáse, neboť už samo ukřižování Kristovo stačilo k tomu, abychom všichni dostali amnestii ze všech svých hříchů? Jedině ten, kdo chápe spásu nejen jako dar ale též jako duchovní zápas, do něhož jsme polnicí Církve voláni, má důvod slyšet apoštola Pavla a dle jeho příkladu ho s nadějí následovat v jeho spoluukřižování se s Kristem. A jsem plně přesvědčen, že pouze takový „duchovní bojovník“, který má zkušenost se zápasem proti vášním a s Boží pomocí při tomto zápasu, může okusit, co znamenají následující slova v dnešním čtení z listu ap. Pavla Galatským: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
Zobrazit příspěvek č. 244 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 10. 2007
Z tisku - umělá stigmata?
Udělal si otec Pio z Itálie stigmata chemikálií?
Padre Pio, nejoblíbenější z italských římskokatolických svatých, si způsobil stigmata chemikálií, tvrdí nová kniha italského historika Sergio Luccato: "L'altro Cristo. Padre Pio e l'Italia del Novecento", kde se vypráví o dokumentu, který byl nalezen ve Vatikánském archivu.
V dokumentu svědčí lékárnice Maria de Vito, pro kterou byl padre Pio idolem, že v r. 1919 nakoupil chemikálii (fenol?), údajně pro dezinfekci. "Padre Pio mě tajně pozval k sobě a žádal, abych o tom neříkala jeho bratřím. Předal mi prázdnou nádobu s otázkou, jestli mu do ní mohu opatřit čistou kyselinu karbolovou. Prosil ještě o nějaké léky."
Dokument se svědectvím byl předán Vatikánu jako důkaz, že si Pio udělal stigmata za pomoci kyseliny. Svatý trůn při procesu beatifikace toto svědectví ignoroval.
Padre Pio zemřel v r. 1968. Kanonizován byl v r. 2002. Výzkum veřejného mínění ukázal, že se k němu Italové modlí více než ke Kristu a k Panně Marii. V průběhu celého svého života, počínaje od r. 1911, demonstroval svá stigmata.
Katolická "liga proti pomluvám" prohlásila o historikovi, že Luccano je lhář a šiřitel "protikatolických klevet". Předseda ligy P. Siffi prohlásil: "Chtěli bychom připomenout panu Luccanovi, že podle katolického učení se princip neomylnosti Svatého trůnu vztahuje i na případy kanonizací... Radíme mu, aby své síly obrátil k lepšímu osvojení věrouky."
THE DAILY TELEGRAPH
Zobrazit příspěvek č. 245 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 10. 2007
Z tisku - Bibli věří čím dál tím méně křesťanů
Jen 82 procent katolíků v USA věří, že biblickou zprávu o mučení, ukřižování a vzkříšení Krista je možno brát doslovně. Naproti tomu v doslovném chápání přijímá zprávu o vzkříšení Spasitele 98 procent amerických evangelikálních křesťanů. Celkově v opravdové Zmrtvýchvstání věří 75 procent Američanů.
Starozákonní biblické podání o proroku Danielovi, který přežil, poté co byl uvržen do jámy lvové, přijímá 65 procent všech dotázaných (a z katolíků pouze 51 procent).
Pouhých 46 procent katolíků věří, že ohledně Davida a Goliáše se vše stalo tak, jak to líčí Bible.
(EAI Credo ru)
P.S.
Konec konců, když nebudeme brát vážně biblickou zprávu o stvoření světa či o potopě, proč bychom měli brát vážně biblickou zprávu o Ukřižování a Vzkříšení Krista či o Sestoupení Svatého Ducha? Co když se to všechno apoštolům jen zdálo nebo se domluvili, ne?
Zobrazit příspěvek č. 246 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 11. 2007
Z tisku - nucený konec pravoslavné TV v Palestině
Jediná pravoslavná televizní stanice v Palestině bude uzavřena.
A to kvůli neustálým hrozbám atentátem a kvůli špatné ekonomické situaci. "S velikou bolestí musím oznámit nucené uzavření televizní stanice »Narození« od 1. listopadu t.r. a to i přes její neocenitelnou službu pro Církev a pro existenci křesťanství ve Svaté Zemi," prohlásil její ředitel Samir Kumsih, který založil soukromý televizní kanál vysílající z Betléma v r. 1996. Přenosy vysílané z této televizní stanice byly hlasem křesťanství na Blízkém Východě, prostorem setkání mezi křesťany, židy a mohamedány. Televizní vysílání přenášelo křesťanské bohoslužby, vysílalo zpravodajství a dokonce i páteční muslimskou modlitbu. Tato stanice vždy odsuzovala násilí proti pokojným občanům a kvůli tomu trpěla nepřízní od palestinské vlády.
(Credo ru Zenit)
Zobrazit příspěvek č. 247 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 11. 2007
Neděle o záhrobním životě, o pekle a o bohatství
22. neděle: o boháči a chudém Lazaru
Za onoho času pravil Ježíš:
19 Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně.
20 A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21 Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22 I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben byl.
23 Potom v pekle pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dáli, a Lazara na klíně jeho.
24 I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25 I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, kdežto Lazar ty zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26 A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27 I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28 Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29 I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30 A on řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31 I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)
Dnešní neděle je věnována tématu záhrobního života. Ježíš Kristus nás nechtěl nechat v nevědomosti v tak důležité oblasti lidské existence, a tak věnoval posmrtnému údělu duše celé toto vyprávění.
Ze slov Ježíše Krista můžeme vyrozumět celou řadu vědomostí o záhrobním světě.
Za prvé: posmrtná existence lidské duše oddělené od těla je podle slov Spasitelových samozřejmostí.
Dále: duše je po oddělení od těla ve stavu vnímavém, cítí utrpení a bolest a může cítit i blaženost.
A potom: existují dvě různá místa, kam se po smrti může duše dostat: jedno je místo blaženosti se svatými (náruč Abrahamova), druhé je místo utrpení a mučení, plamene a žáru (takže žádné třetí místo, žádný očistec).
A nakonec: tato dvě místa jsou od sebe oddělena, není možno je opustit a nelze přecházet z jednoho do druhého.
Kristova slova, která zní v pravoslavných chrámech o této neděli, jsou výmluvným svědectvím o posmrtném životě duše. Zdálo by se to jaksi samosebou, že věřící, který svou víru opírá o Bibli, věří v posmrtný život, ale bohužel ani na tak samozřejmém prvku křesťanské víry se neshodne se všemi, kteří o sobě prohlašují, že ctí Bibli. Mám na paměti jednu svoji zkušenost, kterou jsem učinil někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na přednášce „Církve adventistů sedmého dne“. Přišla řeč i na posmrtný život a mluvčí Adventistů tam prohlásil větu, která se mi vryla do paměti, takže ji mohu ocitovat dodnes: „Přátelé, Písmo svaté říká jasně, že po smrti není nic.“ Načež tam ten člověk na podporu svého tvrzení přednesl pár citátů ze žalmů, které byly zjevně vytržené z biblického kontextu... Nejdříve jsem si myslel, že je to jen osobní názor tohoto adventistického kazatele, který má třeba nějak blízko k jehovistům (konec konců, sekty mají k sobě blízko), ale později jsem se z nějakých brožurek přesvědčil, že toto Adventisté opravdu učí. Co na to říci, když přijdou věřící, kteří popírají tak samozřejmou a základní součást náboženství, jakou je víra v posmrtný život?Dále z evangelia vyrozumíváme to, co nám připadá jako samozřejmé, ne tak však tehdy posluchačům Kristovým: po smrti může být všechno jinak, než je tady na tomto světě. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že pozemské bohatství je výrazem Božího požehnání a vyvolení. Přes tuto mlhavou představu učil Pán Ježíš svým dnešním poučením jediný rázný škrt. Je až nápadné, s jakou blíže nic neosvětlující samozřejmostí hovoří Pán o tom, že boháč šel po smrti do pekla, a chudý Lazar do ráje. Skutečně, „spíše projede velbloud uchem jehly, nežli bohatý...“
Opět malá poznámka k podobě dnešního ekumenismu: uvědomují si kněží a věřící z tradičních církví, kteří stojí někde na pódiu při společných modlitbách s Adventisty, že tam demonstrují modlitební jednotu s těmi, kteří nevěří ani v posmrtný život duše? (Nemluvě o tom, že odmítají světit den Zmrtvýchvstání Páně, neděli.) Teď je čas dušiček (pravoslavní mají zádušní Dimitrijevskou sobotu); všichni tradiční křesťané se hromadně modlí na hřbitovech i ve svých chrámech za duše zesnulých; jak lze pak jít na ekumenickou bohoslužbu sjednocovat se s těmi, kteří tvrdí, že „po smrti není nic“, to mi tedy není jasné.
Vysvětlení hledejme ve stavu srdce. Bohatství má jednu děsivou schopnost: zatvrdit lidské srdce, oslepit je, učinit hluchým k druhým lidem. Bohatý člověk je jako to Mrtvé moře, do něhož voda jen přitéká, ale nic z něj neodtéká, a proto je mrtvé - nic v něm nemůže žít. Boháč jen bere a nic nevydává. (Není nápadné, jak se naše euro-americká civilizace podobá tomu boháči?)
Skutečnost, že bohatství zatvrzuje lidská srdce vůči utrpení bližních, je zřejmá, položíme-li si prostou otázku: kdo vede války, přepadává okolní národy, vyzbrojuje se na vojenská tažení? Chudí? V naprosté většině válečných útoků jsou vojáci hnáni do boje kvůli zájmům bohatých, kteří si chtějí udržet bohatství a násobit je. Kvůli touze mocných po ještě větší moci. Zní to snad nepříjemně proletářsky, těžko však (a to právě v naší době!) bude možno takové tvrzení vyvrátit.Ze způsobu, jak se chová boháč v pekle, můžeme rozpoznat ještě další charakteristický jev. Boháčův způsob myšlení je stále zafixován v té podobě, jakou si utvořil při životě tady na zemi. Přesto, že je tam postaven tváří v tvář změněné situaci - vidí, jak je na tom on, i jak je na tom Lazar, - přesto i nadále uvažuje, jak byl zvyklý dříve. Chudí jsou přece podřízeni bohatým; ti, co nemají nic, slouží těm, co toho mají hodně. Není to jasné? Lazara boháč dokonce i v pekle pořád považuje za chudáka, který má bohatým (čili jemu) posluhovat. Chce, aby se Lazar spěšně dostavil k němu dolů, obskakoval ho tam v pekle a všemožně mu ulehčoval jeho trápení v plameni. Na Lazarův názor se netáže, nezajímá ho. Koho by také zajímalo, co si myslí nějaký žebrák?
A nedosti na tom - pozoruhodné je, že boháč, ač viděl, jak se věci vyvinuly, kam se to dostal, kam ho přivedl způsob jeho života, - přesto nepronese jediné slůvko pokání. Ani špitnutí. Lze se domnívat, že kdyby řekl: „Zhřešil jsem, proste za mne Boha, kaju se, je to jen má vina, nemám omluvu, všechno jsem pokazil, prosím Boha o odpuštění...“ v ten okamžik by byl z pekla venku. Jenže to právě ten boháč udělat nemůže. Jeho duševní stav, kterým za svého pozemského života zformoval svou duši a v němž duše okamžikem smrti „zatuhla“, mu to nedovolí.
Odpovídá to zcela tomu, co učí o posmrtném stavu duše pravoslavná tradice. Po smrti už člověk nemůže konat ani dobro ani zlo, a hlavně nemůže činit pokání. Kromě jiného i kvůli tomu, že jeho myšlení zůstane ztvárněno v té podobě, v jaké bylo v okamžiku, kdy se duše oddělila od těla. A proto tento okamžik určuje cestu, kterou se v posmrtném životě vydáme. Jak se praví: koho smrt zastihne v okamžiku pokání, jde do ráje; zastihne-li tě smrt ve chvíli pýchy, jako podrobeného hříchu či se srdcem ovládnutým vášní, nečekej už dále nic dobrého. Celá vezdejší naše pozemská existence, veškeré duchovní snahy, asketický zápas, prostě celý křesťanský život - to vše je příprava na okamžik smrti, ve kterém se jako v ohnisku soustředí vše dobré i zlé našeho života, a tím je zvolena následující cesta, na kterou se duše právě vydává.
Jak se píše v Didaché (prvokřesťanský spis, který měl kdysi na některých místech autoritu jako součást Bible): „Bděte nad svými životy. Vaše lampy ať neuhasínají a bedra vaše ať nejsou neopásána, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, v kterém náš Pán přijde. Často buďte shromážděni, hledajíce, co potřebují vaše duše. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku shledáni dokonalí.“ (16. kap.)
Ano, stav duše, který můžeme neustále tvárně měnit v tomto pozemském životě podle stavu naší mysli a následně srdce, ale který ztuhne jako beton při oddělení duše od těla, - to je právě ta propast, která mezi oběma místy záhrobního světa existuje a o níž se v evangeliu píše. Proto nemůže nikdo z ráje jít do pekla, protože ten, kdo za života poznal radost pokání, osvojil si kající stav srdce a uvažování a tento stav se mu smrtí stal definitivním, už se pak nemůže uvést do stavu nekajícnosti a „navštívit peklo“ (podobně jako andělé, kteří obstáli v Luciferově pokušení a nepadli spolu s ním s nebe, nyní už nemohou padnout). A naopak ten, kdo má mysl ztuhlou do podoby vášně, nekajícnosti a do křeče zloby, nemůže ji už zahřát pokáním, aby změkla a mohla přijmout jinou tvářnost; a tak zůstává trčet v pekle a nemůže je opustit, - je v něm držen a vězněn svým vlastním stavem duše. (Možná právě kvůli tomu, že v pekle ztuhne lidská duše jako led, nazývají někteří svatí Otcové peklo jako „ledové podsvětí“.)
Pozoruhodné je, že si boháč v pekle uvědomuje spásonosnou sílu pozemského pokání (vždyť chce, aby jeho bratři na zemi činili pokání, a tak se nedostali k němu do místa mučení), jenže sám pro sebe už tuto vědomost ani přání nemůže využít. Poznání o významu pokání už mu teď není nic platné. Pozor, abychom nedopadli stejně!, bude-li naše povědomost o pokání zde na zemi jen „akademická“, zůstane stejně teoretickou a bez reálné síly i po smrti.
To je rámcový princip, jímž se řídí putování duše po smrti těla. Osvětlením tohoto principu nám chce Pán ukázat, co musíme sami udělat pro svůj posmrtný věčný úděl, resp. ukazuje nám, že můžeme svou věčnou cestu zásadně ovlivnit, ba dokonce určit tím, jak vedeme svůj život, do čeho uvádíme svou mysl a kam přivedeme své srdce.
Nakolik však má církev zkušenost, pak víme, že tento princip není tím jediným, co utváří posmrtný osud duše. Působí zde další mocné vlivy. Duše, která po smrti těla prochází při svém putování přes démonická „stanoviště“, kde s ní běsové účtují a snaží se ji zadržet, má na pomoc svého anděla ochránce, který za ni bojuje, nakolik mu dal člověk svým životem - modlitbou, ctnostmi, dobrými skutky, - sílu a možnost. Velikou moc mají modlitby pozemské církve za zesnulého (zvláště modlitby při liturgii - viz něco o síle proskomidie v liturgii).
Tázal jsem se před časem v Rusku i v Řecku a na Athosu, jak se máme modlit za nepravoslavné zesnulé. Od ruských i řeckých mnichů přišla zcela shodná odpověď: na liturgii je vzpomínat nemůžeme, protože musíme respektovat jejich svobodu a to, že se za svého pozemského života z jakýchkoliv důvodů a okolností nepřipojili k pravoslavné církvi. Stejně tak nemůže kněz hlasitě pronášet jména nepravoslavných při našich bohoslužbách, neboť to je výsada vyhrazená jen pro pravoslavné křesťany. Máme se však za nepravoslavné modlit, a to při soukromých modlitbách, máme za ně konat Ježíšovu modlitbu, dávat almužny a v chrámu za ně zapalovat svíce. Starec Pasij Athonský byl známý tím, že zapaloval mnoho svící za nepokřtěné či nepravoslavné lidi.
Byla zde řeč o těch „kontrolních stanovištích“ - jsou to takové posmrtné checkpoints. Velmi nepříjemná realita. Kdo zná pravoslavné učení o posmrtném životě, ví, že je řeč o tzv. „vzdušných celnicích“ (mýtnicích). Vzdušných proto, že jsou kdesi v atmosféře Země. Celnice se jim říká pro jistou podobnost jejich funkce a toho, co se v nich děje, s pozemskými celnicemi, jimiž jsou přehrazeny cesty na hranicích mezi jednotlivými státy. Fyzičtí celníci na svých pozemských celnících zjišťují, zda nepřevážíte nějaké zboží, které patří do oblasti jejich zájmu, někdy vás dokonce mohou i prošacovat a prohledat váš povoz, a najdou-li takové zboží, pak musíte zaplatit clo. Podobně i na „vzdušných celnicích“ čekají démoni, zahradí duši cestu vzhůru a prohledávají ji, jestli v ní nenaleznou něco svého. Nic jim neunikne - zrentgenují a proskenují duši skrz na skrz. Není šance něco utajit. Pokud si duše nenese hřích či vášeň, pak prochází celnicí bez překážek a démoni nemají žádnou moc ji zadržet. Jestli však v sobě tají něco, co má k běsům vztah, tak je problém...Dostáváme se k závěrečným větám z tohoto evangelijního úryvku. Je to boháčova starostlivost o jeho bratry. Rád by poslal Lazara s úkolem zvěstovat jim, co je čeká při jejich způsobu života. Opět, stejně jako před tím, baví se jen s Abrahamem, jehož považuje za jakéhosi Lazarova nadřízeného, kdežto co si o tom myslí Lazar, ho nezajímá - boháč v něm vidí jen nástroj pro splnění zadaného úkolu. (Všímáte si, jak se celým příběhem táhne jako červená nit boháčova přezíravost k Lazarovi, jeho naprostý nezájem o něj, ba ještě více - povýšenost, autoritativnost, jako by Lazar nebyl ani člověk? Nevnímavost k jiné lidské osobě, bezsoucitnost a nezájem, to je zřejmě „jízdenka do pekla“...)
40 dnů trvá posmrtné putování duše, čtyřicátý den stane před Bohem - to je první soud, na kterém je duši určeno místo, kde setrvá do konce světa. Druhý soud bude na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých, a ten bude definitivní. Někteří (např. sv. Ignatij Brjančaninov) však říkají, že určité duše vůbec nedojdou na celnice, ale jdou hned po smrti do pekla. A naopak svatí, na nichž se za tohoto pozemského života uskutečnilo theosis (zbožštění), nejdou na celnice, ale vystupují ihned po smrti do nebe.
Tolik co nejstručněji o celnicích. Něco více a podrobněji o tom tu bude za pár dnů v dalším článku. Učení o celnicích není v Bibli, je to zjevení, které je součástí ústní tradice Církve. Není v žádném rozporu s biblickými zprávami o posmrtném soudu. Tyto podrobnosti byly zjeveny některým svatým a staly se součástí církevního učení. Nejdůležitější však je, že jsou součástí duchovní zkušenosti Církve.
Skoro bychom si mohli říci, že to s boháčem přecejen není tak zlé. Myslí nejen na sebe, ale i na své bratry! Bravo! Jenže jeho slova jsou ve skutečnosti naplněna úplně jiným duchem, než je soucit. Boháč jimi vyjadřuje svou nenávist vůči Bohu. Pyšně demonstruje, že on má se svými bratry více soucitu než Bůh. Bůh totiž jeho bratry nemilosrdně nechává, aby se řítili do propasti, kdežto on se chce o své bratry láskyplně postarat. V jeho slovech zní pyšná vzpoura proti Bohu.
A ještě jeden osten proti Bohu je v jeho projevu skryt. Boháč v podtextu říká: „Kdyby tak za mnou Bůh poslal někoho ze záhrobí, když jsem ještě žil na zemi, pak bych se jistě napravil a nemusel jsem být tam, kde jsem! Vlastně za to může Bůh, kam jsem se dostal. Ach, ten Bůh! Grrr!“
Ať už jeho slova chápeme jako vzpouru či jako skrytou výčitku, je jejich obsahem všeliký možný duch, kromě ducha pokory a pokání.
Tento démonický duch, jímž jsou slova boháčova naplněna, je zřejmý z odpovědi Abrahamovy: Bůh se o tvoje bratry postaral, učinil pro ně, co jen bylo možno učinit (stejně jako pro tebe). Nic víc pro člověka nelze udělat... Ne proto, že by Bůh nechtěl, ale proto, že spásy člověk dosahuje nikoliv vnějšími efekty a skutky, ale vnitřním stavem duše, a ten má člověk ve svých rukou.
Vzpomeňme, co si řekli farizeové, když Kristus Pán vzkřísil Lazara, který se už čtyři dny rozkládal v hrobě: „Zabijme Ježíše i Lazara!“ Žádný zázrak nezmění uvažování tvrdého srdce spoutaného žádostivostí po moci, bohatství či rozkoších.
Vyprávěl mi jeden kněz, který chodil do věznice navštěvovat vězně, jak nejsmutnější na tomto druhu pastýřské práce bylo, že většina uvězněných, s nimiž se setkal, rozhodně odmítala vyměřený trest - tvrdili, že za to, co udělali, měli dostat nižší sazbu, měli nastudované všechny možné paragrafy a dokazovali, že jim soudce „napařil“ více, než měli dostat atd. Ten kněz si tam uvědomil, jak daleko je jejich vnitřní stav od pokání za zločin, který spáchali. Je to často bludný kruh: hříšný stav duše zatvrdí srdce člověka a dovede ho ke zločinu, za ním pak následuje trest, který člověk, jehož srdce je oslepeno hříchem, nepřijme, ale zatvrdí se, a tak je to stále horší a horší. Ti vězni byli vlastně ve dvojnásobném žaláři: do tělesného je na pár let zavřel stát a v duševním je držel hřích, a ten má tu moc je uvěznit na věky...Tady, na zemi, je ten jediný pravý čas k osvojení si pokory a pokání, tak aby vstoupily do srdce a byly pevně zabudovány do živých základů naší bytosti. Učíme se to při svaté Tajině pokání (zpovědi), kdy bereme vinu za vše, co se stalo, na sebe. Vzpomeňme na větu (je v ní citace apoštola Pavla), kterou společně pronášíme v chrámu před svatým přijímáním: „Věřím, Pane a vyznávám, že ty jsi vpravdě Kristus..., jenž jsi přišel na svět spasit hříšníky, z nichž první jsem já...“
Co činit? Jak rozlousknout tuto tvrdou skořápku, kterou je obaleno naše srdce? Vždyť hrozí, že nás zničí a přivede do pekla! V jedné pohádce se zcela v souladu s křesťanskou duchovností praví, že viník, který pozná svou vinu, přestává být viníkem; a v prokletí zůstávají ti, kteří si myslí, že nejsou vinni, ale při tom jsou. V tom je skryta cesta k pokání - poznat svou provinění, přijmout odpovědnost za svou vinu, prohlásit se před Bohem viníkem a prosit za odpuštění. To je cesta do nebe.
--------------------------
Místo doslovu
Nemůžeme si nepovšimnout, jak Kristus mlčí o mravním stavu boháče. Nezmiňuje žádný určitý hřích, jehož by se měl boháč dopustit. Nižádné přestoupené přikázání. Ani slovo o vraždě, krádeži, cizoložství, podvodu, lhaní či nespravedlnosti apod. Je docela možné, že takoví boháči, o nichž Pán Ježíš hovoří, vypadají v lidských očích jako mravní, spravedliví ba snad i ctnostní (neřku-li svatí) lidé... Jak jen klamou lidské oči, jak málo toho vidí! Dotýkáme se citlivé a důležité otázky vztahu mravnosti a duchovnosti. Co člověka uvádí k pokání a k léčení duše? Mravnost nebo duchovnost? Samozřejmě, máme-li volit z těchto dvou, tak duchovnost. Jistěže, duchovnost nemůže být bez mravnosti. Jenže, mravnost se může bez duchovnosti docela dobře obejít. Každý opravdu duchovní člověk je zároveň i člověkem mravným. Avšak mnoho na pohled mravných lidí není vůbec duchovních. Vypadají skoro svatě, ale ve skutečnosti se pod nablýskanou fasádou mravnosti může skrývat hnojiště pýchy (která může mít podobu duchovní vznešenosti) či tvrdost srdce (která tak často vypadá jako spravedlnost). Takového člověka nazývá prof. A. Osipov „svatým satanem“.
V některém pateriku se vypráví, jak pochovávali jakéhosi archimandritu, který byl za svého života proslulý svým svatým životem. Vyprávělo se o něm mezi lidmi, že zázraky činil, že uzdravoval na smrt nemocné. Celé noci prostál v chrámu na modlitbách. Dokázal odpovědět na nesložitější teologické otázky, řešil nekomplikovanější životní situace, s nimiž se mu lidé svěřovali, žádajíce o radu. Celé město plakalo, když tento kněz zemřel. V tom městě žil také jiný starec, o jehož svatosti nikdo nevěděl. A ten se šel podívat na pohřeb archimandrity, a viděl veselící se běsy a démony, jak sedí na rakvi, kterou nesli truchlící lidé...Pokušení vnějškovosti. Spoléhání na viditelné odznaky, na to, co je tělesné, smyslové, světské... Tento čistě světský způsob uvažování, kdy nespoléhá se na Boha, ale na člověka, nedoufá se v nebeské, ale ve světské, vytrvale proniká i do náboženství. Je to paralysa rozkládající náboženství na hnilobnou ideologii s čistě světskými zájmy. Světské spoléhání na moc, bohatství, vliv - je vidět na papežství i ve vztahu latiníků k papeži. Přesně s touhle smyslovostí se pral už apoštol Pavel, který v dnešní epištole píše:
»Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.«
Jedna ze zásadních odlišností křesťanství od židovství leží právě v tomto „přenosu vědomí“ - od pozemského a tělesného k nebeskému a duchovnímu. A je skutečně těžké v tomto způsobu uvažování svou mysl udržet. Starec Paisij Athonský stále znovu a znovu povzbuzoval lidi: „Hleďte na všechno duchovně!“ Pak jasně uvidíme odpověď na mnohé otázky, které jsou na úrovni tělesného myšlení nerozřešitelné. Jenže náš vnitřní stav je tak ubohý, že sotva se chvilku nehlídáme, už naše mysl sklouzává ke smyslovému smýšlení. Kdo se však vytrvale namáhá získat „duchovní mysl“, tomu ji Bůh dá - a nabízí nám ji při každém svatém přijímání.
Apoštol o tomto vnitřním stavu člověka píše v perikopě, která patří k dnešnímu evangeliu:
»Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.« (Galat 6,1-18)
Kříž Kristův je naším bohatstvím, jímž se chlubíme, naší silou, na kterou stále pamatujeme, naší mocí, o niž se opíráme. Čili nic z toho světa, nic z tohoto starého stvoření. Z duchovního hlediska je všechno staré stvoření shnilé uvnitř. Zraky naší mysli, touha našeho srdce se upírají k novému stvoření, které už skrytě vstupuje (a děje se uvnitř našich srdcí: „Království Boží je ve vás,“ praví Pán /Luk 17,21 původní znění/), a které přichází: „Hle, vše tvořím nové ... nové nebe a novou zemi“. (Apokalypsa 21,1 a 5)
Právě na tenhle pilíř křesťanské víry a duchovnosti rezignovali v Římě po velkém rozkolu (r. 1054): »Jakápak nová země a nové nebe? Tahle země pod tímhle nebem na věky! Tady musíme získat postavení a moc a bohatství. Tato země je naším „Božím královstvím“, které si vydobudeme. Tady budeme vládnout (é, vlastně chceme říci: sloužit). Pryč se směšnou prvokřesťanskou tradicí, podle které je biskup podřízen císaři a církev není z tohoto světa! My budeme vládnout světu, papež rozkazovat císařům.« (Je to vlastně jakási metamorfóza dávné hereze chiliasmu, co dalo tvář porozkolovému římskému smýšlení.) Lidské tělesné uvažování zvítězilo nad duchovním smýšlením. Jenže právě duchovní smýšlení je charakteristickým příznakem pravého křesťana. Ne bezdůvodně učí prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, že západní křesťanství je ve vnitřním svém principu návratem k židovství. Jak vysvětluje Dostojevskij, Řím odmítl nepohodlného Krista, který už židy tenkrát naštval svým vytrvalým: „Království mé není z toho světa“; následně se latiníci ztotožnili s pokleskem Petra varujícího Ježíše před ukřižováním: „To se ti, Pane, nesmí stát.“ Kristus Pán říká všem, kteří podléhají ďáblovu pokušení nabízejícímu všecka království světa, to samé, co tenkrát Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! ... Tvoje myšlení není od Boha, ale lidské jest.“ (Mat 16,23) Vždyť Pán sám toto pokušení světské moci na poušti rázně odmítl: „Odstup ode mne, satane!“ (Mat 4,10) Stejně jako tenkrát na poušti, tak i v dnešním evangelijním vyprávění vidíme, že spoléhání na bohatství a světské postavení je spojeno s peklem.-------------------------------
P.S.
Boháč sice nehřešil aktivně, jeho hřích byl pasivní. Skutkovým hříchem boháče (čili projevem jeho vnitřního stavu) byla nevšímavost, nezájem. Buďme opatrní, abychom neuzavřeli svá srdce. Každý člověk má sice jiný temperament, jenže každý je zároveň Bohem volán, aby způsobem, který je jemu vlastní a přirozený otevřel své srdce pro lidi kolem. Nevšímavost a nezájem, tvrdé srdce může odpuzovat Boží blahodať i od takových lidí, kteří se v jiné oblasti zbožnosti dost snaží - postí se, modlí se, třeba i posílají své peníze někam do Afriky na léčení malárie, jenže jaksi nezaregistrovali, že nejbližší lidé (často to bývají příbuzní, rodičové, sousedi apod.) trpí osamělostí. Všiml jsem si, že Bůh neslyší modlitby těch, kteří mají chladné srdce ke svým rodičům nebo blízkým, nechávají je trpět, materiálně, morálně či citově strádat... Pak takoví křesťané přicházejí s nechápavostí: „Proč moje modlitby Bůh neslyší? Což nevidí, co potřebuji?, jak trpím, s jakými pokušeními zápasím?“ Tady bývá často klíč k rozřešení otázky, proč „zastydnul“ některým věřícím jejich duchovní vývoj... Snaží se, ale vyšší duchovní život, skutečně niterná zbožnost, zření blahodati, jim zůstává nepřístupno. Jestli se neslituješ nad svým bližním, ani Bůh se neslituje nad tebou. Nic, s čím začneš, ti Bůh nepožehná.
Zobrazit příspěvek č. 248 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 11. 2007
Z došlé pošty: pozvánka na seminář
Seminář Poznání, pokání, smíření a odpuštění
se bude konat ve dnech 16. a 17. listopadu 2007 v prostorách Gorazdova cyrilometodějského střediska duchovních setkání a monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle.
Seminář je pořádán občanským sdružením Pravoslavná akademie Vilémov a klade si za cíl zahájit proces odpovědného se vyrovnávání s některými okolnostmi fungování církve ve formálně ateistické společnosti v letech 1948 - 1989. Jmenovitě s okolnostmi dobrovolné či nedobrovolné spolupráce některých duchovních s opresivními strukturami totalitní moci před listopadem 1989.
V České republice i v několika dalších postsocialistických zemích bylo učiněno již několik pokusů zahájit proces vyrovnávání se se skutečností dobrovolné či nedobrovolné spolupráce duchovních a pracovníků církve se složkami Státní tajné policie či KGB, Stasi, Securitate, SB i dalších tajných služeb v jiných postkomunistických zemích.
Cílem semináře, který připravujeme však není ani vynášet konečné soudy (soud zajisté patří Bohu) a ani rehabilitovat ty, kdo se kvůli osobním výhodám a možnostem, či z pochopitelného lidského strachu z výše uvedenými mocenskými strukturami zapletli.
Cílem semináře je hlavně a především se v procesu poznání a pokání pokusit obnovovat důvěru v církvi a ve společnosti tam, kde byla tato vystavena doposud překvapivě málo popsaným a neidentifikovaným tlakům a manipulacím ze strany moci. Těmito tlaky zůstala důvěra nezřídka zraněna až do našich dní.
V neposlední řadě je cílem semináře poznání struktur, které prostřednictvím výhod a příležitostí u jedněch, či pod pohrůžkou násilí a ztráty státních souhlasů u jiných, usilovali o omezení, ovládnutí a podřízení si církevního života.
Abychom se dokázali vyhnout tlakům současnosti i budoucím výzvám, je zajisté potřebné toto období dějin poznat a poučit se z minulých pochybení a omylů - již také proto, aby se tyto v budoucnosti nemuseli opakovat.
Seminář je pořádán se souhlasem a požehnáním J. B. metropolity pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštofa a se souhlasem a požehnáním J. V. biskupa olomoucko- brněnského Simeona. Všichni, koho problematika zajímá, či se jej týká jsou na seminář srdečně zváni.
Úvodní přednáška a program všech bohoslužeb bude otevřen pro nejširší veřejnost. Pracovní část semináře v pátek od 16:30 je otevřena pro všechny duchovní a věřící pravoslavné církve.
Bližší informace o programu a organizaci:
Roman Juriga (ředitel o. s. Pravoslavná akademie Vilémov)
Přihlásit na seminář se můžete E- mailem na adrese orthodoxa/zavináč/quick.cz,
anebo faxem na č.: 585349005,
adresa: Pravoslavná akademie Vilémov, Vilémov u Litovle 135, 783 23
další informace na tel. č. 776394637
Zobrazit příspěvek č. 249 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 11. 2007
Novinka na www.pravoslavi.cz/filmy
Nový pravoslavný film s českými titulky
Obnovení jednoty Ruské církve
Sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční pravoslavné církve.
Dokumentární film Moskevského patriarchátu)
Historie rozdělení i sjednocení.
www.pravoslavi.cz/filmy
Zobrazit příspěvek č. 250 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 11. 2007
Z došlé pošty - zajímavý odkaz
Drsný článek o poměrech v českých léčebných ústavech dlouhodobě nemocných (LDN).
(Tolerujte, prosím, jazyk autora a vyjadřovací rejstřík současné mládeže (odchované počítačovými hrami) a soustřeďte se na obsahové jádro článku.)
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082901
Pozoruhodná je zvláště druhá část článku. Alarmující je v tomto kontextu možnost legalizace euthanasie (viz poslední odstavec).
Zobrazit příspěvek č. 251 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 11. 2007
Ještě k euthanasii
Pár výňatků z diskusního příspěvku na internetu
(Článek souvisí s poměry na LDN, na který je odkaz v předchozím článku)
Odmítám ji jako princip, bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to 24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá, tak je to stáří a smrt. ... Ano, volání po euthanasii je výsledkem pokračujícího kultu mládí.
Současná tendence je, vážně nemocné a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání. Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev různých snah o "modernizaci společnosti".
Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně selhává i v jiných méně závažných ohledech? Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka. Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. ... věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a také do ní) může mluvit. ... Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné, aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou pacientku do hospice se slovy "nějakou dobu si tam poležíte", až na místě zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. ... Oblíbenou větou českých nemocnic by se pak mohlo stát - tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset vám na ambulanci uděláme tu eutanázii...
Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní, progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro vždy v podtextu končí "...jednou to bude dobré i pro vás!"
Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon. V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a umírají lidé. I to o něčem vypovídá.
V internetovém hlasování z 858 lidí -
pro euthanasii: 531,
proti euthanasii: 283
nevědělo: 44
Doporučuji přečíst celý článek:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082707
Zobrazit příspěvek č. 252 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 11. 2007
K tématu posmrtného putování duše
Alexij Osipov: O posmrtném osudu člověka
Co se děje od 9. do 40. dne po smrti
Devátého dne po smrti duše stane před Bohem. Podobně i v den čtyřicátý. Co se děje mezi tím? Duše putuje po tzv. "celnicích".
Součástí pravoslavné tradice je učení o tzv. "vzdušných celnicích" - to jsou jakési duchovní přechody, jimiž musí duše po smrti těla projít a které jsou lokalizovány kdesi v zemské atmosféře. Toto učení pochází z řady zjevení, jichž se dostalo pravoslavným svatým. Na každé celnici je duše "proclívána" - jsou tam běsové, kteří se snaží duši zadržet v jejím vzestupu k nebi. Prohledávají ji, jestli najdou v duši něco svého. Pokud se běsům podaří duši definitivně zadržet, strhnou ji do podsvětí. Projde-li duše nakonec všemi celnicemi, může přijít do ráje. (Pozn. překl.)
Na celnicích stane lidská duše tváří v tvář různým vášním. I ty celnice jsou nazývány podle jmen různých vášní. Každá celnice je jakousi třídou hříchů, nějakého druhu vášní. Každý hřích má mnoho variant. Např. krádeže - je velice různorodé, může se páchat řadou způsobů. Každá celnice - to je jedna z hlavních vášní. A zde také stojí démoni těchto vášní.
Když čteme asketickou literaturu, vidíme tam např. takováto pojmenování: démon lži, démon smilstva, démon pýchy. Můj osobní názor je, že duchové (jichž je dle učení církve nesčíslné množství) jsou nazýváni "služebnými duchy", protože stojí níže než člověk a jsou ve srovnání s člověkem omezeni. Mnozí z těchto duchů mají jen jedinou "funkci" - jsou omezeni pouze na jedinou vlastnost z těch všech, které má člověk (ať už je dobrá či zkažená). Proto je běs lži. Žádná vášeň neexistuje abstraktně. Kontakt s vášní dostává člověka do styku s těmi duchy vášní.
Člověk na celnici uvidí tyto duchy - v celé jejich ošklivosti a odpornosti, což v ten moment vyvolá hrůzu. Duše stane přímo před nimi. A v tu chvíli se stane něco velice důležitého. Duše stane před vášní a může být touto vášní stržena, protože duše uvidí něco, co je jí vlastní, čím žila za svého pozemského života, čím se živila, po čem toužila, s čím nejen nebojovala, ale naopak to pěstovala. Pak se duše přirozeně spojuje s tímto démonickým duchem. A tak se to postupně děje se všemi druhy vášní (a různých celnicích). Většinou se hovoří o počtu dvaceti celnic - druhů vášní.
První z nich je něco tak obyčejného, jako "prázdnosloví". Proč o tom vůbec mluvit? Už dávno si lidé správně uvědomili, že lenivost je matka všech poklesků. A nečinnost se projevuje především v prázdnomluvnosti. Lidé žvaní a žvaní, tlachají, povídají, probírají novinky... Zahálka rodí všechny hříchy, z ní vyrůstají prohnilé sloupy, na nichž stojí prohnilý život. Život je krátký, a všichni by jej chtěli správně využít, ale při tom promrhávají svůj čas do všech stran. Zahálka je matečný roztok, v němž rostou krystaly všech ostatních vášní.
Co se děje na celnicích? Duše se s hrůzou dotýká odporných příšer. Je to příjemné? Samozřejmě, že ne! Hnusem se otřásá. Proč se tedy duše s těmito duchy spojuje? Zdá se, že by to mělo být naopak. Zajímavé.
Sv. Theofan Zatvornik ve výkladu na 80. verš 118. žalmu (budiž moje srdce neposkvrněné, v zákoně tvém ať nejsem zahanben). Tato doba "nezahanbenosti" je čas po smrti. Ať se rozumářům zdá učení o celnicích příliš divoké, přesto se jim nevyhnou. Co hledají tito celníci (tj. běsi) v těch, kteří procházejí jejich celnicí? Nějaké zboží? Vášně. Kdo má srdce neposkvrněné, vášním odcizené, u takového celníci nenajdou nic takového, k čemu by se mohli upnout. Naopak - ctnosti, s nimiž se v duši setkají, budou tyto démony ochromovat, jako střely na ně vypálené. Sv. Theofan formuloval takovouto myšlenku: Celnice jsou něčím strašným, jenže je možné, že démoni místo hrůzy ukazují jen klam; u všech druhů vášní klamou, podvádějí, vábí, svádějí, a duši procházející celnicemi ukazují jeden klam za druhým. Čili nikoliv hrůzy, ale svádějící klamy. Když srdce v průběhu pozemského života vyhání vášně a místo nich nasazuje vášním opačné ctnosti, pak po smrti duše, která nemá žádnou sympatii k tomu, co jí ukazují, projde kolem bez zájmu, ať už ji tam běsové svádějí přeludem jakýmkoliv. Duše se od toho naopak odvrací s odporem. Jenže když je srdce neočištěné, pak se duše sama vrhne na takovou vášeň, která ji naplní největší sympatií. Démoni si ji berou jako její přátelé, a pak už vědí, co s ní.
To značí: je velice pochybné, že by nebyla na celnicích zahanbena duše, ve které ještě zůstala spřízněnost (sympatie) k předmětům jakýchkoliv vášní. Hanba duše tkví v tom, že ona sama se vrhá do pekla - čili k vášni.
Jak to probíhá? Proč se tam duše vrhá? Není to jen proto, že nachází v pekle něco sobě spřízněného. I když i to je velice důležité. Je tu ještě něco. Termín "vrhá se" musíme opravit. Se smrtí těla je člověku odejmuta vůle, a pak duše pozná, jakou vášní je zotročena. Znáte i zde na zemi člověka bez vůle? Jistě. Řekněte náruživému kuřákovi: "Nech už toho!" Všechno chápe, jak je to škodlivé, kolik to stojí peněz atd. Avšak přesto není schopen učinit pevné rozhodnutí. Jedlíkovi řekneme: "Jez méně! Jsi tlustý. Vypadáš hrozně. Vždyť se ničíš." On však nemá vůli. Nejenže to neudělá, dokonce ani není schopen rozhodnout se.
Igumen Arsenij podle učení otců říká: Po smrti těla duše zotročená ohyzdnými vášněmi ztratí vůli. Tam už nemůže učinit žádné rozhodnutí. Všichni přece víme, že tam nemůže duše už konat ani dobro ani zlo. Proč? Protože vykonat dobro nebo spáchat zlo je aktem vůle. Proto nám všichni otcové tvrdí, že po smrti už se člověk nemůže kát. Pokání je totiž mocný akt. Je to akt rozhodnosti zavrhnout zlo a přijmout dobro. Jenže po smrti už žádná rozhodnost není. Člověk je připraven o svou vůli.
Tam se tedy děje přirozené sjednocení s těmito duchy vášní. Termín "vrhá se" do pekla ukazuje, co se děje s duší. Jak se to děje? Ne tak, že tam jde podle své vůle, že si tuto cestu vybere, nýbrž proto, že se podobné spojuje s podobným. Sjednocuje se - jako voda s vodou. Vášnivá duše, duše nakažená nějakou vášní, přirozeně se sjednocuje s duchy těchto vášní.
Sv. Antonín Veliký píše: Bůh je dobrý, bez vášně a beze změny. Uznáváme-li požehnanou pravdou to, že Bůh se nemění, pak jsme však na rozpacích nad tím, že se nad dobrými raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, ukazuje se jim jako milostivý. Na to je potřeba říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, neboť radost i hněv jsou vášně. Není správné se domnívat, že by Bohu bylo dobře či špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý, a jenom dobré činí. Škodí někomu? Nikomu neškodí. Zůstává stále stejný.
Avšak my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem. Protože se mu stáváme podobnými. A stáváme-li se zlými, pak se od Boha oddělujeme, protože s ním nemáme nic společného. Když žijeme ctnostně, jsme u Boha. Konáme-li zlo, stáváme se odvrženými od Něho. To však neznamená, že by se na nás hněval, ale že naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás svítil. Místo toho nás spojují s démony mučiteli.
Čili - Bůh nás nezavrhuje, nýbrž naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás zářil, a sjednocují nás s běsy mučícími. Jestli jsme modlitbami a dobrými skutky dosáhli rozhřešení hříchů, neznamená to, že jsme potěšili Boha a změnili jeho názor, ale že jsme prostřednictvím těchto skutků a našeho obrácení k Bohu vyléčili zlo, které v nás bylo, a opět se činíme schopnými okusit Boží blahodať. Pravíme-li tudíž, že Bůh se odvrací od zlých, je totéž co říci: Slunce se skrylo před těmi, kdo ztratili zrak. Slova o trestu a odměnách jsou antropomorfismy, které používáme.
Tedy - duše se nerozhoduje pro peklo, tam už je ve stavu bez vlastní vůle, ale prostě se spolu sjednocuje to, co je si vzájemně podobno. Je to zcela přirozené sjednocení. Proběhne - dá-li se to tak říci - automaticky, protože schází vůle. Osoba je zbavena vůle, a proto nemůže učinit rozhodnutí. Bez vůle není možné pokání.
40. den se před Bohem koná závěrečná bilance pozemského života člověka. Je to první soud, který definitivně ukončuje celý náš pozemský život. Ukázalo-li se, že duše je zajatcem duchů zla, pak zůstane s nimi. Nemůže se jim vyrvat. Nemá schopnost se rozhodnout. Cítí, má vědomí, trpí, ale nemá už vůli. Proto nemá možnost se vysvobodit.
Druhý soud čeká člověka na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých.
Tato studie se zaměřuje pouze na jeden úhel pohledu na posmrtné putování duše; nezahrnuje všechny faktory, které ovlivňují osud lidské osoby po odchodu duše z těla.
Tento překlad je přílohou k tématu neděle o boháči a Lazaru
Zobrazit příspěvek č. 253 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 11. 2007
Z tisku - starý kalendář v Rusku
Poslanci Ruské Dumy jednali o přechodu Ruska zpět na juliánský kalendář. Návrh podali dva nezávislí poslanci s odůvodněním, že se tímto způsobem Rusko vrátí ke svým pramenům a obnoví kulturní tradici.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 254 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 11. 2007
Neděle o legii běsů, okultismu a slepotě
23. neděle: o vyhnání legie duchů zlých
26 I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobech.
28 Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29 Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech střežen, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30 I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legie. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32 Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dovolil do nich vejíti. I dopustil jim.
33 I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34 A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsích.
35 I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36 A vypravovali jim také ti, kteříž viděli, kterak byl zdravým učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním mohl zůstat. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39 Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odešel, a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.
(Lukáš 8. kapitola)
Jen tak mimochodem, místo úvodu.
Toto evangelium je vlastně exorcismus. Jeho čtením se ďáblu připomíná jeho bezmoc před Ježíšem Kristem. Ne nadarmo připomínka tohoto evangelia vstoupila do exorcistních modliteb, které se čtou před každým pravoslavným křtem a v nichž kněz volá na ďábla: »Vyjdi (z toho člověka, který se hotoví ke svatému křtu) a poznej svou moc nicotnou, marnou a klamnou, jež nemá vládu ani nad vepři - vzpomeň si na Toho, kdo ti podle tvé prosby poručil vstoupit do stáda vepřů.« Možná právě to je důvod, proč se vyprávění na toto téma jako jediné v průběhu liturgického roku vyskytuje dvakrát (v podání dvou evangelistů).
Nyní však už k vlastnímu ději našeho vyprávění.
Nejprve pár vět o tom posedlém. Existují důvody k domněnce, že to byl člen jakési sekty, která se v té době na těchto místech vyskytovala, a která se zabývala okultismem. O příslušnících této sekty je známo, že vstupovali do hrobů, kde zřejmě vzývali duchy mrtvých. Myši pro ně byly "posvátným" pokrmem. Takovým nečistým náboženstvím se člověk otevírá démonickému světu, takže celá legie běsů může vstoupit a usídlit se nešťastníkovi, který se něčemu podobnému oddává.
Nejspíše právě o nich se praví ve Starém zákoně: »Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. ... "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou", je výrok Hospodinův.« (Isaiáš 65,3-5 a 66,17)
Na případu člověka, o němž se vypráví v úryvku evangelia, vidíme, k čemu okultismus vede - k posedlosti. Sice ne u každého okultisty dostoupí posedlost takové míry, aby se stal příbytkem tisícovky běsů, ale souvislost každé podoby okultismu s démony je nepochybná. (Pojem legie znamenal několik tisíc; v případě vojska čítala legie v různých dobách od 3000 přes 4500 až do 6120 vojáků.)
Dalším zajímavým místem našeho evangelijního úryvku je dialog Krista Pána s démony. Abychom tomu mohli porozumět, uvědomme si, že Ježíš nikdy nic nečiní zbytečně. V jiných případech ďáblu neumožňuje žádný slovní projev a nevede s ním žádný diskuse, o ničem nesmlouvá a žádné prosby ani žádosti běsů nepřijímá (klasický způsob zacházení s běsem je vyjádřen v Kristově obvyklém příkazu: „Umlkni a vyjdi“). Když Pán už těmto běsům dovolil něco, po čem toužili, tak to bylo jen proto, aby to přineslo přihlížejícím lidem (a nám) nějaký užitek, čili aby tím byla lidem zjevena nějaká pravda - konkrétně: co s člověkem, který je v jejich moci, udělají démoni po smrti. Zde, v tomto pozemském životě, nemají běsové nikdy nad člověkem neomezenou moc, tady má člověk vždy alespoň nějaké zbytky své vůle. Po smrti však...
Právě na tom stádu vepřů lidé mohli na vlastní oči spatřit, co jsou běsové zač. Hrůzný pohled. Jakmile běsové vstoupili do vepřů, ihned ta prasata zdivočela, splašila se a hnala po srázu dolů, aby dole v jezeře našla svou smrt. Na těch zvířatech, která nemají vůli ani rozum ani žádnou možnost bránit se duchovnímu násilí běsů, demonstrovali démoni mimovolně jakého jsou ducha: divokosti, zuřivosti a záhuby. Je zajímavé, že chování vepřů ukázalo, jak jsou běsové posedlí touhou zahubit toho, do něhož vstoupí, a to i když je to proti jejich zájmu (přece prosili Ježíše, aby jim nepřikazoval jít do pekla, ale dovolil jim ubytovat se alespoň v těch zvířatech). Jsou jako nádor, který zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.
Přecházíme k dalšímu obrazu dnešního vyprávění. Přicházejí Gadarenští. Pohané. Je jasné, že to nejsou Izraelité. To můžeme snadno uhádnout už z toho, že tam bylo to stádo vepřů (Izraelité prasata nechovali a nejedli je, protože jejich maso Mojžíšův zákon zakazují jíst jako nečisté). Zřejmě právě jich se nějak dotýkají slova citovaná výše z proroka Isaiáše. Posedlý, jehož Pán Ježíš osvobodil, byl jen krajním případem toho, s čím měli co do činění obyvatelé toho místa.
»Hle, je to přede mnou zapsáno: "Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin"; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. "Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška."« (Is 65,6-7) »Obsadí (jejich místo) moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. ... pro můj lid, který se mne bude dotazovat.« (Is 65,9-10)
Poslední věta může být narážkou na okultismus zdejších obyvatel, na které se Hospodin už chystá, aby je vyhladil, a na jejich místo chce uvést ty, kteří nikoliv duchů mrtvých (čili ve skutečnosti démonů), ale pravého Boha se budou dotazovat.
Zvláštním způsobem se slova proroka Isaiáše naplnila příchodem Kristovým do těchto krajin. Všichni obyvatelé se dozvěděli o zázraku, který tam Pán Ježíš učinil. A jaká by jejich reakce? Prosili ho, aby odešel z jejich kraje: »Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.« (Is 66,3) Svou prosbou k Božímu Synu, aby odešel od nich, provedli volbu svého osudu. Vypadá to, že právě o nich Isaiáš dále pronesl výrok Hospodinův:
»...vás jsem určil pro meč, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.« (Is 65,12)
V první židovské válce (pouhá tři desetiletí po ukřižování Kristově; tj. v letech 66-70) se soud nad tímto místem a jeho obyvateli naplnil - město bylo dobyto Vespasianem, obyvatelstvo vyhubeno a město spáleno. Na tom místě jsou dnes horké sirné lázně.
Úděl těch, o nichž je výše řeč, po posledním soudu popisuje Isaiáš ve Starém zákoně těmito slovy: »...spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.« (Is 66,24)
Starec Paisij Athonský často opakoval lidem: „Nedávejte ďáblu práva nad sebou.“ Ďábel nemůže s námi činit nic, k čemu bychom mu sami nedali právo svými špatnými skutky, nevěrou, heresemi, hříchy, duchovní nečistotou atd.
Klíčový význam pro spásu člověka má druh náboženství, které vyznává: »Blahodatí tedy jste spaseni skrze víru,« píše se v dnešním úryvku z listu sv. apoštola Pavla Efezským. »Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Blahodatí jste spaseni!« (Efezským 2. kap.)
Ještě se vrátíme k obrazu Gadarenských, kteří poté, co uviděli dříve krutě posedlého člověka náhle zdravého a co si vyslechli svědectví očividců (pasáků vepřů, kteří to vše viděli), prosili Ježíše Krista, aby rychle odešel někam pryč. Měli patrně strach, aby jim nezpůsobil další škodu. „Teď jsme přišli o takové krásné stádo našich čuníků, kdo ví, co přijde na řadu příště, jakou neplechu nám tady ten Boží člověk ještě může natropit...“ tak podobně asi uvažovali ti nešťastní lidé, kteří nerozpoznali čas navštívení svého. Nepochopili, že Hospodin jim ve své dobrotě dává snad poslední příležitost, aby se vyhnuli zkáze, kterou na sebe svým způsobem života navlékli.
»Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil,« píše apoštolská perikopa připojená k dnešnímu evangeliu.
Pohled na lidi, kteří dávají přednost pozemskému před nebeským, ukoptěnému majetku před Božím navštívením, je vždy k pláči. Snad jen jedno může být ještě smutnější: když se třesou o svůj nicotný majetek dokonce i ti, kterým se Bůh právě zjevil ve své síle a slávě.
Pán Ježíš se nevnucuje. Ani nevyhrožuje. To, co tam vykonal, je výmluvným svědectvím, které může pochopit každý, kdo má ještě oči k vidění a uši k slyšení. Co má však ukazovat a říkat těm, kteří nevidí a neslyší? Ve své dobrotě a trpělivosti jim tam však nechává toho bývalého posedlého, který by sice nejraději odcestoval spolu s Ním, ale Kristus Pán z něj učinil svého apoštola a posílá ho za těmito lidmi, aby dostali ještě jednu možnost k prozření, až budou znovu a znovu poslouchat jeho zvěstování, jak Bůh navštívil jejich místo: „Vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh.“ „I odešel (ten člověk), a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.“ A slova pověřeného mají vždy zvláštní sílu. Třeba alespoň někteří Gadarenští ještě procitnou, povstanou ze svého smrtícího spánku, aby jim zazářil Kristus.
Smyslem existence člověka na zemi není tento pozemský život, ale to, co následuje po něm. Tento pozemský život má však podstatný význam: provádíme zde volbu celého dalšího způsobu naší existence. Srovnání záhrobního s pozemským je jednoznačně vykresleno zde:
Když se sv. Serafíma Sarovského otázal učedník, jaká je blaženost duše po smrti, odvětil mu svatý: »Kdybys to nyní jen na okamžik zažil, souhlasil bys strávit celý svůj pozemský život v nějaké jámě, kde by červi požírali tvoje tělo, jen abys tuto blaženost získal.«
»Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.« (Efezským 5,14-17)
Jen na okraj: zajímavé je, že běsové nemají zájem vstoupit do těch Gadarenských, kteří u toho byli. Jako určité vysvětlení by mohla posloužit úvaha, že tito nešťastní lidé už žijí v režii ďábla. Pohany, ateisty, materialisty má ďábel tak jako tak v hrsti. Buď člověk slouží Bohu nebo démonu. Třetí možnost neexistuje. Není možné nesloužit nikomu.
Poslední obrázek. Vyléčený člověk nemá nejmenší chuť zůstávat se svým lidem. Jistě v této chvíli vnímá duchovní nečistotu, do které se jeho spoluobčané propadli. Právě sedí Ježíšovi u nohou. Ještě se bojí legie běsů, drží se Ježíše a ví, že jen u jeho nohou je bezpečné místo. Pro nás je takové místo a čas, kdy se uchylujeme k Ježíšovi, k jeho nohám, Božská liturgie. Pravoslavný křesťan nemůže žít bez liturgie. Při ní opouštíme tento svět a vstupujeme do světa příštího, kam nevchází nic nečistého (jak se praví v Apokalypse). Ano, Kristus je tu s námi neustále, dotýkáme se ho vždy, když se modlíme, ale při liturgii jsme s Ním a on s námi způsobem jedinečným, který je tak intenzivní a těsný (ba, skutečně nejtěsnější - když se s Ním sjednocujeme při svatém přijímání), že nic většího na tomto světě už být nemůže. Dokonce i lidé, ve kterých hoří oheň theosis, pospíchají na liturgii. To je náš vezdejší ráj, zahrada se stromem života, a eucharistické Dary jsou jeho oživující plody. Starec Chrysostomos říká, že liturgie je nenahraditelná a pokouší-li se ji někdo nahradit vnitřní modlitbou, pak je nejspíš v klamu.
Jaká je tedy úloha vnitřní modlitby? Vnitřní modlitbou vlastně pokračujeme v liturgii. To je ta „liturgie po liturgii“. Když spojujeme svou vnitřní modlitbu s poslední liturgií, pak vlastně rozprostíráme Božskou liturgii na celý týden, jako bychom jej celý zahalili do poslední nedělní svaté liturgie, do této nejhlubší bohoslužby, kdy se pokaždé znovu a znovu naplňuje proroctví: Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem, rozbiji si mezi nimi stan - budu přebývat uprostřed nich. (Viz Apokalypsa)
Zobrazit příspěvek č. 255 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 11. 2007
Pozůstalost
Báseň vojáka
Poslyš, Bože, ještě ani jednou v životě
jsem s tebou nehovořil, ale dnes
tě chci pozdravit.
Víš, ... od dětských let mi stále říkali,
že nejsi ... A já hlupák
tomu uvěřil.
Nikdy jsem si nevšiml, že vše je tvé stvoření,
až dnes v noci jsem hleděl
z kráteru po granátu
na hvězdné nebe, které bylo nade mnou;
náhle jsem pochopil,
když jsem se kochal tím jiskřením,
jak krutý může být klam.
Nevím, Bože, vztáhneš ke mně svou ruku?
Stačí, když ti řeknu, a ty se mě ujmeš?
Není podivné, že uprostřed úděsného pekla
se mi náhle zjevilo světlo a já tě spatřil?
Kromě tohoto už nemám, co bych pověděl.
Pouze to, jak jsem rád, že jsem tě poznal.
O půlnoci jdeme do útoku,
já se však neděsím: ty na nás hledíš.
Signál... Nu což, musím jít...
Bylo mi s tebou dobře ... Ještě chci říct,
že - jak jistě víš - bitva bude zlá
a možná, že k tobě v noci přijdu.
A tak, ač jsem do této doby nebyl tvým přítelem,
dovolíš mi vstoupit, když přijdu?
Nu ... Zdá se, že pláču. Bože můj, ty vidíš,
co se se mnou stalo, že jsem nyní prozřel.
Opusť, můj Bože, ... jdu ... a vrátím se jen stěží.
Jak podivné ... Nyní se totiž smrti nebojím.
Alexandr Zacena
(zabitý v bitvě r. 1944)
(Český překlad z ruštiny jsem nalezl v zápiscích po jednom příteli, který už také umřel pro tento svět...)
Zobrazit příspěvek č. 256 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 11. 2007
Knížka s postními recepty
Knížka s recepty postních jídel
V roce 2003 vyšla knížka Postní pokrmy, kterou sestavily mátušky Anna Podracká a Jana Baudišová. Je v ní mnoho praktických rad a receptů na přípravu postních jídel. Tato knížka je ještě k dostání. Má 253 stran a její cena je jen 160 Kč + poštovné. Zájemci si o ní mohou psát mát. Baudišové na na internetovou adresu jana.baudisova/zavinac/pravoslavi.cz
Zobrazit příspěvek č. 257 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 11. 2007
O síle vyznávání Krista
24. neděle: o vzkříšení dcery Jairovy
41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl představeným synagogy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby vešel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.
43 Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti (kterážto byla na lékaře vynaložila všechen majetek, a od žádného nemohla uzdravena býti),
44 Přistoupivši zezadu, dotkla se lemu roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
45 I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotkl? A když všichni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotkl?
46 I řekl Ježíš: Dotkl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že ze mne vyšla síla.
47 A vidouci žena, že se to neutají, třesouci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a jak byla hned uzdravena.
48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdi u pokoji.
49 A když on ještě mluvil, přišel jeden od představeného synagogy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdráva bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti nikomu než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spíť.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že byla umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim rozkázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)
Evangeliu popisujícímu události, o nichž tam právě čteme, porozumíme, čteme-li je srdcem a nahlížíme v nich zjevení Boží dobroty a lidumilnosti. Ježíš Kristus je uzdravením všech, kteří to potřebují.
Ta žena v zástupu zjevuje jednu důležitou duchovní skutečnost. Boží Syn se otevírá člověku do té míry, že si z něj můžeme nabírat záchranu jako vodu ze studny. Je nevysychajícím pramenem vydávajícím uzdravení, jak o tom zpívají posvátné bohoslužebné hymny. Je to zjevení dokonalé lásky, která už nic nečeká na oplátku - vydává sama sebe. Kristus Pán se učinil prostředkem spásy, lékem proti nemoci smrti. Jakoby se někdo z lásky k nám proměnil na věc, která se nám nabízí k použití. „Sám sebe zmařil...“ říká Písmo.
Jestliže následně zahajuje Pán Ježíš jakési vyšetřování: „Kdo se mne to dotkl?“ není to skutečné pátrání. On samozřejmě dobře ví, kdo to byl. Ve skutečnosti to naoko činí, protože chce dát té ženě ještě mnohem víc, než zatím dostala. Něco, co si sama nemůže vzít, protože neví, oč by měla ještě žádat. Chce jí dát nejen uzdravení těla, ale uzdravení duše (k tomu vždy míří všechna zázračná uzdravení, která Pán učinil; Ježíš nepřišel zachraňovat lidem jejich smrtelná těla, ale jejich nesmrtelné duše). Chce ji znovustvořit jako nejen zdravou ale především nesmrtelnou, ale k tomu potřebuje její souhlas a ještě něco. Ženě chce Ježíš dát možnost, aby veřejně vyznala Krista, protože právě tím léčí svou duši, k níž se po tomto zjevném vyznáním začíná zjevně hlásit Hospodin Bůh (viz citaci Matouše níže). K vyznání však musela ta žena vzbudit odvahu, protože jako krvácející byla považována dle Mojžíšova zákona a v tehdejší izraelské společnosti za nečistou. Nesměla se nikoho dotýkat. Mohli by ji za to ukamenovat.
„Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, toho vyznám i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Matouš 10,32-34) Vyznávat Pána Ježíše je tímto mečem, který rozděluje lidi, a tato sečná rána probíhající lidstvem jde až do věčnosti a rozdělí lidi i na posledním soudu. Nic nepomůže uzdravení těla, když na Božím soudu budeš mezi zavrženými.
Zajímavá souvislosti zaznívá v podtextu. Ženě nemůže pomoci žádná věda, žádné lidské umění, dovednost, rozum - prostě nic pozemského. To, na co nestačí žádné lidské vědění ani cokoliv, co se dá pořídit za peníze, vyléčí pak jeden dotyk střapce na dolním lemu Ježíšova roucha. Pro učence a vědce všeho druhu je to poněkud nepříjemná situace. Tak k čemu je tedy vlastně všechna ta věda? Když je někdo opravdu vážně nemocen, tak mu žádné lidské umění stejně nepomůže. A jestli se lékaři naučí léčit jednu těžkou nemoc, pak se dvě nové ještě těžší a nebezpečnější ihned objeví. Je lidská racionalistická věda věrohodná? Objevila principy hygieny, jak předcházet moru, ale vymyslela chemické, atomové, biologické zbraně. Dala pohodlí, jenže při tom otrávila životní prostředí. Ulehčuje život? Nebo komplikuje? Každý ať sám přemýšlí. Nás však nyní zajímá především duchovní rovina a na té pozorujeme, že věda dnes dává lidem falešnou naději. Tváří se, že vyřeší všechny problémy (ve skutečnosti více problémů nadělá než řeší - nadcházející ekologická katastrofa je jedním z příkladů). Klame lidstvo zdánlivými jistotami a pravdami, a nepozorovaně mu bere schopnost spoléhat se na Boha a spatřovat Boha. A pak nám Bůh nepomáhá. Dříve lidem stačilo pomazat se obyčejným olejem z lampády, co hoří v chrámu před ikonou, a uzdravovali se (ještě v 19. století léčili mniši na Athosu mnoho nemocí olejem od ikony nebo od svatých ostatků). Dnes nám nezabírá už ani penicilin, protože bakterie jsou tak „vyšlechtěné“ pouhým půl stoletím používání antibiotik, že na ně přestávají tyto (dříve „zázračné“) léky účinkovat. (A kromě toho, máme v lampádě místo oleje žárovku.)
Teďka nám v monastýru vyprávěli, jak nedávno u nich byla žena s pokročilou rakovinou. Už jí nedávali naději. Navštívila monastýr, modlila se na bohoslužbách, líbala ostatky sv. Serafíma Sarovského. Pak se vrátila do nemocnice. Lékaři tam na marně hledali, kam se poděl její nádor. Inu, byla to věřící žena, jako ta z dnešního evangelia: „Víra tvá tě uzdravila.“ Vrátila se do monastýru poděkovat.
Některé záznamy o divech z dávných dob už jsou z dnešního pohledu tak neuvěřitelné, že nám to připadá jako pohádka. Přeložím sem něco z Athonského pateriku, o jehož hodnověrnosti a spolehlivosti bude asi sotva kdo pochybovat:
»Když byl dostavěn a náležitě vyzdoben chrám ... pozvali biskupa, aby jej vysvětil. Při svěcení, když světitel pronesl slova: „Ve jménu svatých čtyřiceti mučedníků,“ stal se zázrak! Dole, u podnoží žertveníku, vyrostla veliká rostlina, „houba“ se stvoly a hlavami, které se podobaly jablkům a bylo jich čtyřicet stejně jako svatých mučedníků. Tato houba se zdvihala vzhůru, obvíjela se kolem prestolu. Za takový slavný zázrak všichni chválili Boha a jeho čtyřicet mučedníků. Všichni nemocní, kteří v monastýru byli, se uzdravili, když okusili z této rostliny. Zpráva o tomto zázraku se rozšířila po celém světě. Nemocní, kteří přicházeli pro uzdravení, je obdrželi, a ti, kteří se nemohli dostavit, posílali dary do monastýru a ten jim poslal část z této Bohem darované rostliny; když snědli tuto částečku, uzdravili se. Kvůli množství lidu byla celá rostlina během roku rozebrána; avšak ke cti a slávě čtyřiceti mučedníků tato rostlina opět vyrůstala devátého dne měsíce března, kdy Církev slaví jejich svátek. Zázrak této blahodatné rostliny převyšoval zázrak bravného rybníka (v Jerusalemě viz Jan 5,2-4); tam voda uzdravovala jen jednoho člověka, který do ní první vkročil, kdežto tato rostlina uzdravovala všechny a všude, stačilo jen z ní kousek pojíst. ... Ďábla však rmoutilo hledět na takový zázrak, začal pletichařit, dokud nebyl uskutečněn jeho záměr. Dovedl bídné mnichy, aby se sjednotili s duchoborci, kvůli nimž zázrak přestal.« (Konec vyprávění, jak skončil zázračný jev v monastýru Ksiropotamu, když se tamní mniši sjednotili s papežskými latiníky, něco o tom zde. Přeloženo z Athonského pateriku, II. díl; ruské vydání 1897, str. 244.)
A není to jen v dávných dobách. I v dnešní době se dějí podobné věci. Za všechny takové případy můžeme poukázat na skutečně zvláštní zázrak, který se stal nedávno. Pozoruhodný je i záznam jednoho lékaře, který popisuje svoji vlastní zkušenost se svou nemocí.
Někomu by se mohlo zdát, že všechno tohle povídání míří k inkvizičnímu volání: „Zakázat vědu!“ To však není pravoslavný postoj. V pravoslavné duchovní sféře církev nepersekuovala vědce, nikomu nezakazovala bádání, neproklínala badatele ani neupalovala astronomy. Kdyby Galileo žil na Východě, nikdo by ho nenutil odvolávat jeho učení a poznatky. To vše jsou problémy římské církve, které zde nebudeme řešit. Pravoslaví nevidí problém v samotném bádání, spíše je problémem, k čemu jsou pak poznatky využívány (zneužívány). A dále je z hlediska pravoslaví palčivou otázkou dneška: kde stanovit hranice - tj. kam až jít při bádání (to je aktuální otázka vědecké etiky: genetického inženýrství a zasahování do samotné podstaty života či hmoty). Není žádný důvod omezovat zkoumání vesmíru, ale jak se stavět k těm oblastem vědy, kde soudobá úroveň vybádaných poznatků ohrožuje život na Zemi?
Vědecko-technický pokrok dal obrovskou moc menšině lidstva nad většinou. Stále se zmenšující skupina lidí používá vědu k tomu, aby uvrhla zbytek lidstva do bídy, hladu a nemocí. Zlomek tohoto neštěstí pak věda s velikou pompou a náklady napravuje. Člověku se srdcem narušeným hříchem a s pokaženým uvažováním dává věda naprosto neuvěřitelnou moc nad lidmi i nad planetou a nyní už i nad atomární podstatou hmoty a genetickou podstatou života.
Nic nemůže Bohu zabránit v jeho konání a jeho uzdravujícím působení na člověka. Nic - kromě toho člověka samotného, a to když na Boha nespoléhá, ale doufá v něco či někoho jiného. To je jedna z příčin, proč je dnes méně zázraků než v dobách minulých. Dříve lidé věděli, že jsou nejméně tři neštěstí, před nimiž je může zachránit jedině Bůh: nemoc, válka a živelná pohroma. Tyto tři věci skýtaly mocný důvod k modlitbě. Dnešní západní lidi si na všechna tři neštěstí nalezli falešnou naději, na kterou už spoléhají více než na Boha: proti nemoci mají zdravotnictví, proti válkám politické smlouvy a proti katastrofám pojišťovny. Víme sice, že i přes všechnu zdravotní péči jednou umřeme, a že politické smlouvy se nedodržují a pojišťovny nedokáží zabránit žádné katastrofě, ale přesto žijeme v klamné neartikulované naději, že Boha nepotřebujeme, protože se o sebe dokážeme postarat sami.
A navíc - v posledním desetiletí proběhla další koncentrace moci a bohatství; nikdy v dějinách neměla tak malá skupinka lidí ve svých rukách tolik bohatství a moci. Ta skupinka se stále zmenšuje a nevyhnutelně to spěje k tomu, že v centru a ohnisku celosvětové moci stane jeden člověk...
Ano, věda prodlužuje lidem život. Průměrná délka života se zvyšuje. To je veliký argument ve prospěch vědy. Všimněte si, že pozornost se nenápadně přenesla od otázky smysluplnosti a duchovní kvality života k otázce délky života. Lidé prožívají své životy v hotovém pekle obrovských měst, kde roztáčejí kolo stresu vydělávání více a více peněz na drahé nezbytnosti i vyslovené zbytečnosti, a těší se na dovolenou a případně na důchod. Jenže sociologové už dost vážně hovoří, že dlouhé stáří začíná být také problém, protože lidé, kteří neuměli smysluplně žít svůj produktivní život, nenaučí se to většinou ani ve stáří. Tak tráví zástupy důchodců své krátící se dny u televize a v osamělosti (jejich děti přece nemají čas, protože musejí vydělávat peníze, jak je to naučili svým příkladem jejich rodiče). Jinou "radostnou" vyhlídkou na dlouhé stáří je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, demence apod. (O těchto nemocích se začíná hovořit jako o epidemii naší doby, protože se tyto dříve vzácné choroby lavinovitě šíří, a nikdo neví proč.)
Zpět k našemu tématu vyznávání Krista před lidmi. „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,“ praví svatý apoštol (Řím 10,10).
Za malou holčičku, dceru Jairovu, pronáší toto veřejné vyznání se Kristu (na samotném začátku dnešního evangelia) sám její otec. A také to neměl jednoduché. Představte si - představený synagogy! To není bezvýznamný úřad, a tady se Jairus klaní před nějakým putujícím kazatelem, kterých se potulovaly po Izraeli stovky. A pověst tohoto je dosti nevalná - šušká se o něm, že nedodržuje Mojžíšův zákon, a farizeové na něj mají pifku! A to je velice nedobré vysvědčení. Za takovým člověkem se vypravit a veřejně před ním padnout do prachu, to chce od každého, kdo má nějaké společenské postavení a považuje si je, pořádnou odvahu či zoufalství, jemuž je už všechno jedno... Jairus vsadil všechno na jednu kartu. Cesta zpátky už nebyla. A aby těch běd nebylo málo - Jairus se nejdříve veřejně odepsal, vede si proroka s rozporuplnou pověstí do svého domu i s celým houfem jeho Galilejčanů (co si tak o nich asi mohli myslet počestní Izraelité?), a v tom mu přijde zpráva: „Dcera ti už umřela.“ Před farizeji se Jairus znemožnil, a nebylo to k ničemu. Propadla se mu půda pod nohama. Jeho milovaná dcerka je mrtvá. Neumíme si představit, co v ten moment prožíval. V tu chvíli však Pán Ježíš okamžitě zasahuje svými slovy: „Nezoufej, jenom věř a zdráva bude.“ Už jen tato rychlá slova, která nedovolila Jairovi, aby se pomátl zoufalstvím, nám nedovolují nevidět velikost Kristovy lásky, která ke každému, kdo se plně spolehne na Boha, spěchá, aby předešla jakékoliv zlo.
Tedy toto veřejné vyznání je společným jmenovatelem obou zázraků (a nejen jich; vzpomeňme kolikrát se Pán Ježíš ptal těch, kdo k němu přišli s prosbou o uzdravení: „A věříte, že to mohu učinit?“ Vždy chtěl nejprve slyšet toto vyznání, aby neuzdravoval jen tělo, ale aby se skrze toto vyznání týkalo uzdravení i lidské duše.
Proč jsou vlastně potřeba slova a ještě ke všemu pronesená nikoliv o samotě nýbrž před dalším člověkem či dokonce lidmi? Vždyť Bůh přece „zkoumá srdce i ledví“, jak se píše, nic, co je skryté v lidském nitru, mu není tajné. Jenže myšlenky se střídají v lidské mysli často bez naší vůle, většinou není potřeba na ně vynakládat větší úsilí. Stejně tak i něco samovolně či mimoděk zašeptat či říci sám pro sebe v samotě. Avšak pronést něco před ostatními lidmi, to už není jen tak. K tomu je potřeba jakýsi akt vůle. Takové slovo, které slyší svědkové, má své následky; co bylo jednou vysloveno nelze vzít zpět. A týká-li se slovo něčeho, co nás převyšuje, ba dokonce našeho Stvořitele, pak cítíme, že za takové slovo se stavíme celou vahou své bytosti. Něco se v nás musí stát, abychom se hlasitě před druhým člověkem (zvláště je-li to cizí člověk) nebo lidmi vyznali Bohu. Ten vliv takových slov působí na celou naši osobu a zároveň je něčím, co je velice cenné u Boha. Proto Kristus vyžadoval od lidí toto vyznání, proto připisuje tak zásadní význam skutečnosti, jestli vyznáme či zapřeme Krista.
Starec Paisij Athonský vypráví o tom, jak ho jednou navštívil mladý člověk, který byl tělesně postižený, ale Paisij na něm viděl zřetelně, že jeho obličej září Boží blahodatí. Hned k němu šel a ptal se ho: „Co jsi dělal? Jak žiješ?“ On říkal, že nic zvláštního nedělá a že v jeho životě není nic neobvyklého. Paisij nato: „Ty něco zvláštního musíš konat, já na tobě vidím neobvyklou hojnost blahodati. Co se stalo v tvé minulosti?“ Poté mu mladík vyprávěl, že před lety, když byl ještě dítětem, stal se jednou svědkem, jak se nějací lidé rouhali Bohu. Tenkrát k nim přistoupil a začal je kárat a napomínat. Ti lidé ho napadli a zbili ho tak hrozně, že už zůstal trvale tělesně postiženým. Paisij se ho otázal: „Litoval jsi toho, že jsi to učinil?“ Ten mladý člověk odvětil: „Nikdy,“ a vysvětlil, že od té doby cítí ve svém srdci takové blaho, jaké do toho okamžiku nepoznal. Maně si vzpomeneme na slova staročeské husitské písně: „Kristus vám za škody stojí...“
Církev vtělila toto poznání právě do obřadu křtu, kdy se křtěnec (nebo za dětského křtěnce kmotr - podobně jako Jairus za svou dceru) hlasitě odříká ďábla (dokonce na něj plivne), a pak hlasitě vyznává svou víru v Krista a v Boží Trojici, a stvrdí ji dalším tělesným úkonem - hlubokou poklonou. A dále se tentýž moment oživujícího vyznávání se Kristu objevuje ve zpovědi, která je (jak víme ze svatootcovské tradice) druhým křtem, druhou křtitelnicí; i tady je klíčovým prvkem zpovědi to, že kajícník pozdvihne svůj hlas a vyznává své hříchy a svou prosbu o jejich odpuštění. Proto je nesprávné, když kajícník používá všelijaké naučené formule k vyznání své hříšnosti, místo toho, aby nechal upřímně promluvit své srdce.
Už asi chápeme, proč prvotní Církev tak vážně a nekompromisně hleděla na hřích zapření Krista. Když někdo zapřel Krista - i když byl k tomu donucen pohany - bylo to považováno za nejhroznější hřích, za odpadnutí od Církve a ztrátu naděje na spásu. Když se někteří tito odpadlíci chtěli později vrátit do Církve, rozhořel se spor, jestli vůbec mohou být takoví přijati zpět. Má Církev přijmout jejich kajícnost a mají být po deseti či dvaceti letech horlivého pokání či alespoň na smrtelné posteli opět přijati mezi věrné a být učiněni hodnými svatého přijímání? V Církvi se vyskytoval jak názor smířlivý, tak i lidé, kteří byli rozhodnými odpůrci znovupřijímání odpadlíků. Nakonec zvítězila shovívavost a odpadlíkům bylo dovoleno přinášet pokání a po ukončení uložené lhůty kajícnosti směli opět přijímat svaté Tajiny.
Jak říká jeden otec: „Jsme jako vojáci na frontě, kdy v jediný okamžik můžeme všechno získat anebo všechno ztratit.“ Rozpozná-li křesťan okamžik, kdy může uplatnit své odhodlání a odvahu a uskutečnit své vyznání, a učiní-li to, pak může v jediném okamžiku získat tolik blahodati jako poustevník za desítky let těžké askeze, půstů a modliteb.
Při vyznání použije člověk svou svobodu, a to je v očích Božích velice cenné. Bůh opatruje lidskou svobodu jako ten nejvzácnější princip člověka. Proto Kristus Pán nepůsobil na lidi žádným nátlakem, k ničemu je nenutil, nesnažil vyvolat dojem velkolepými zázraky; naopak uchvacoval lidské duše svou pokorou, a tím ji přivádí ke své lásce (schiarchim. Sofronij).
Vyznání Jaira i krvácející ženy byla „plná víry, naděje a oddanosti“ - taková vzhůru jako šíp vystřelená slova (či lépe řečeno: stav srdce, který se za nimi skrývá) „Bůh nikdy nepřeslechne“, říká sv. Theofan Zatvornik. Tento stav srdce potřebujeme, aby naši modlitbu Bůh vyslyšel. Proč? Hospodin si přeje nejen vyslyšet modlitby, ale především uzdravit duši modlícího se člověka, a to může učinit jen, když se člověk spojí s Bohem právě takovým stavem srdce, jaký byl výše popsán. „Jak se dobrat takové modlitby?“ táže se sv. Theofan, „namáhej se a dobereš se jí. Všechna modlitební pravidla (svatootcovské modliby) mají jediný účel - povznést modlitebníka na tuto úroveň modlitby, a všichni, kteří rozumě jdou tímto směrem, dosáhnou cíle.“
Tedy závěrem:
Smyslem každého Ježíšova zázraku a uzdravení bylo léčit člověka pro život věčný. Léčba je to zásadní a dotýká se těla i celé lidské duše. Zasahuje samotný kořen lidství. Kristus Pán „stvořil jednoho nového člověka, a tak přinesl pokoj“, praví se v dnešním čtením z listu apoštola Pavla. My všichni, kteří jsme pokřtěni, jsme byli znovustvořeni; a to se zpřítomňuje při každé svaté Tajině. Všichni jsme spojeni do jednoho Těla - Církve - skrze Krista „máme přístup v jednom Duchu k Otci“.
Léčebnicí, v níž jsme uzdravováni k nesmrtelnosti, je Církev. Církev není jen místem léčením, ona sama už je lékem. Jak nám vzkazuje ap. Pavel: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Jak se bytostně a stále hlouběji a vnitřněji sjednocujeme s Církví, tím dále a dále pokračuje naše budování - stáváme se nehynoucím příbytkem Božím. To je to uzdravení, které si pro nás Bůh přeje.
Zobrazit příspěvek č. 258 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 11. 2007
Z došlé pošty - prohlášení
Důstojní otcové, bratři a sestry,
po naší Církvi se ze Slovenska rozšířil anonymní dopis nazvaný "1. hrubovŕbska iniciatíva", pod nímž figuruje jméno mé i mnohých dalších duchovních a věřících, samozřejmě podepsaných pouze strojově. Jelikož se na mě mnozí obrací s dotazy ohledně autorství, prohlašuji tímto, že s tímto nemám nic společného ani já, ani nikdo z našeho monastýru v Hrubé Vrbce. Jedná se o provokaci a je
zjevné, že autor není pravoslavného vyznání.
archimandrita Jáchym,
představený Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce
Zobrazit příspěvek č. 259 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 11. 2007
Černý humor: Český vzkaz Rusku
Odvetné opatření
Češi jsou připraveni adekvátně odpovědět na hrozbu Putina, který chce na Českou republiku zaměřit své jaderné rakety kvůli instalaci amerického radaru.
Češi vzkazují Ruské Federaci: Jestli zaměříte své zbraně na Brdy, jsme připraveni bombardovat Karlovy Vary!
Zobrazit příspěvek č. 260 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 11. 2007
Z tisku - náboženská situace na Ukrajině
Každý rok je registrována na Ukrajině tisícovka náboženských organizací
Dle informace náměstka předsedy národní rady pro věci národností a náboženství Nikolaje Novičenko se každoročně registruje přibližně tisíc náboženských organizací a společností. Za léta nezávislosti Ukrajiny se množství náboženských organizací zvýšilo 2,6 krát a nyní je zde 33,4 tisíc organizací.
Jedním z důvodů je obnovení řecko-katolické církve a legalizace protestantských společností. Pravoslavné organizace na území Ukrajiny zatím převládají a tvoří 52 procent z celého počtu náboženských organizací.
69 procent nábož. organizací nemá vlastní prostory, kde by mohly vykonávat své obřady. Polovina těch prostor (budov, sálů apod.), které jsou náboženskými organizacemi používány, nejsou speciálními prostory, ale jsou pouze adaptovány pro tento účel. Většina církevních staveb byla již státem vrácena k církevnímu používání; zůstává však ještě 316 takových budov, které jsou v držení státu, mají být prý státem brzy navráceny svému účelu.
RISU Credo ru
Na západní Ukrajině je počet pravoslavných a protestantských církevních obcí už téměř stejné.
"Ve třech oblastech je to už "fifty-fifty", prohlásil Nikolaj Novičenko z národní rady pro věci národností a náboženství, "a to Volyňská, Rovenská a Černovická oblast. Především se jedná o baptisty a letniční."
UA Credo ru
Protestanti se v Minsku „množí jako koťata“, prohlásil státní úředník v Bělorusku.
Těmito slovy se dle slov pastora G. Kernožilického vyjádřila vedoucí Oddělení pro věci náboženství minského gorispolkomu Alla Rjabiceva, když obec Křesťanů víry evangelikální "Boží církev" žádala pozemek na stavbu své kultovní budovy.
Credo ru
Zobrazit příspěvek č. 261 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 11. 2007
Z došlé pošty - nový slovenský web
Nase Michalovecka eparchie konecne spustila sve www stranky. Mimo aktualniho schematismu a informaci o zivote eparchie na nich najdete i eparchialni mesicnik Pramen ve formatu pdf:
www.mpe.orthodox.sk
Juraj, biskup michalovsky
Zobrazit příspěvek č. 262 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 11. 2007
Ze světa - muslimové a Putin
Ruští muslimové vytvořili hnutí na podporu Putina. Rozhodlo o tom pracovní zasedání Rady muftí, jejíž představitel vyzval muslimy k účasti na volbách. Kromě toho se Rada obrátila s výzvou k imámům mešit, aby i oni podporovali účast na volbách.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 263 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 11. 2007
Co se děje kolem nás
Dvojí metr na dva satanismy v Čechách
Podle novinové zprávy při domovní prohlídce u nějakého satanisty v západních Čechách našla policie v jeho bytě lidské kosti. Měl je umístěné ve vitrínách. Muž, který odmítá sdělit, jak k těmto kostem přišel, je obviněn z hanobení lidských ostatků. (Z vlastní zkušenosti však vím, že v tom kraji, o který s jedná, bylo dříve možno najít staré lidské kosti z erozí otevřených středověkých masových hrobů volně v krajině. Kdysi jsem tam poblíž bydlel.)
Čím se vlastně principiálně liší tento případ od výstavy Bodies? I tam i tady jsou vystaveny lidské ostatky. Navíc v případě výstavy Bodies jsou lidské ostatky porcovány, je z nich stahována kůže atd. Ostatky jsou aranžovány do poloh, které nejsou pro tělesné pozůstatky lidských osob příliš důstojné: nebožtíci "mažou" karty, vesele skotačí... Čili žádná pieta ani ohledy k zesnulým. (Psal jsem zde o tom už dříve.)
Když však šlo o výstavu Bodies, tak policie trestní oznámení podané proti této výstavě odložila s odůvodněním, že "se nejedná o ostatky ale o exponáty". Stará lebka a kosti umístěné ve vitríně v bytě muže ze západních Čech tedy jsou ostatky, a to, co je ve vitrínách výstavy Bodies, nejsou lidské ostatky.
Ne, že bych se chtěl nějak zastávat satanistů, ale není to od policie tak trochu dvojí metr?
Zobrazit příspěvek č. 264 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 11. 2007
Na olympiádě v Číně bude zakázána Bible
Na olympijských hrách v Číně bude v olympijské vesničce úředně zakázáno: nadávky, kouření, alkohol a - čtení Bible.
(Credo.ru)
Zobrazit příspěvek č. 265 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 11. 2007
O lásce Samaritána, o lásce v církvi
25. NEDĚLE PO 50nici; o milosrdném Samaritánu
Za onoho času ...
25 jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž oloupivše jej a zranivše, odešli, položivého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, šel dál.
32 Též i Levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na zvíře své, vezl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, který upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)
Začínáme hned tou nejdůležitější otázkou, fundamentální (neřku-li fundamentalistickou): jak dosáhnout spásy? Krátce a jasně, bez složitých umělých myšlenkových systémů. Co mám dělat, abych byl spasen?
Zákoník se lstivě táže Pána Ježíše na složitou otázku a už se v duchu třese nedočkavostí, až mu ten prorok z Nazareta nějak odpoví, a on pak zkušeně vybere něco ze spletitých formulí a biblických předpisů, které se tak snadno dají všelijak poskládat a otáčet, a toho, kdo není sběhlý a školený v knižní moudrosti, je možno tak snadno zamotat do této sítě, až si začne protiřečit a už se z toho nevymotá...
Pro Ježíše by bylo snadné vstoupit do této spleti biblických výroků a utopit v nich právě toho nafoukaného zákoníka (vzpomeňme na polemiku, jestli je Mesiáš syn Davidův), ale jemu nejde o triumf; jeho jednání se nese jinými motivy - láskou. Takže vůbec nepřistupuje na tuto hru, vzdá se svého jistého vítězství v odborné biblistické disputaci, a kormidluje tuto debatu tak, aby z ní mohl vzejít nějaký duchovní užitek pro zákoníka i pro přihlížející.
Odpoví protiotázkou: Co ti říká Bible? (Jsi přece zákoník, takže to pro tebe není těžká otázka.) Zákoník nemá na vybranou, musí odvětit, a protože neví, jak se debata vyvrbí, nechce riskovat a tudíž odvětí stručně, fundamentálně a - správně. Ježíš naoko ukončuje debatu: „To čiň a spasen budeš.“
Sv. Theofan Zatvornik podtrhuje první Ježíšovu odpověď a vidí v ní návod - kam se máme obrátit při pátrání po řešení našich problémů, kde máme hledat odpovědi na otázky. V Božím slově - resp. v Evangeliu. Shoduje se v tom snad se všemi svatými otci - v životě křesťana není nic důležitějšího, než se snažit uskutečnit evangelium. V myšlení, citech i skutcích. Pak se v něm shromažďuje světlé poznání o všem, co je v něm, co je kolem i co je nad ním. V důsledku toho se mu stává jasným, jak se má zachovat ve všech životních situacích. Když navléká Boží přikázání a církevní pravidla jako perly na nit svědomí, a to mu následně zcela přesně a jasně ukazuje, jak postupovat, aby se to líbilo Bohu.Zákoník je však v situaci, kdy to nemůže vzdát. A Pán Ježíš to dobře ví. Proto bude ochotně pokračovat v diskusi.
Učenec se tedy vzmůže a chabě se pokouší vrátit úder: "A kdo je to ten bližní? A co to znamená milovat bližního jako sebe samotného?" Uvnitř už začíná chápat, že jeho úmysl mu nevyšel. Režii rozhovoru má prorok z Nazareta pevně ve svých rukou. Tomu se nelze vzepřít.
Za slovy zákoníka však můžeme intuitivně zaslechnout ještě něco více než jen pokus neodejít s ostudou; zdá se mi, že někde mezi jeho slovy začíná probleskovat právě probuzený upřímný zájem. Chystal slovní přestřelku s potulným kazatelem, ale setkal se něčím, co nečekal - s duchovní mocností; a co více - toto něco nesmírného se dotklo jeho duše a on nečekaně pocítil, že lze slovům zákona rozumět zevnitř. A co ještě více, pocítil, že tato mocnost se k němu sklání s laskavostí, a na jeho směšné tajtrdlíkování s citáty Zákona hledí bez zloby, ba přehlíží je, protože hledí přímo do středu jeho bytosti s láskou, o jaké doposavad nic nevěděl.
Vždyť narazil na někoho, kdo nejen zná literu, ale je nositelem ducha Zákona, je samotným Zákonodárcem. A toho, kdo není úplně vyschlého srdce, takové setkání vždycky hluboce zraní v srdci šťastnou bolestí. Zdá se mi, že Ježíšova dlouhá odpověď je reakcí právě na ten probuzený zájem.
A Pán Ježíš se rozhovořil. Vypráví o milosrdenství, vykresluje podobu lásky. Líčí nadpozemskou starostlivost o toho, kdo není přítelem a od koho by se při setkání za jiných okolností nadál jen opovržení. Je potřeba vysvětlovat, že v osobě toho nečistého cizince ze Samaří máme spatřovat samotného Ježíše?
Prvotní církev tuto evangelijní perikopu milovala. Bylo to jedno z nejoblíbenějších čtení. Dávalo lidem inspiraci ke vzájemné lásce, ale především jim zjevovalo velkorysost a hloubku Boží lásky k člověku, které se nikdo neoškliví, a její dojemnou až drobnohlednou pečlivost...
Zákoník začíná chápat, že žádná knižní moudrost ani žádné paragrafy zákona a pravidel mu nedají do dědictví věčný život. Ježíš mu právě vzal všechno, co si myslel, že má. Leč přesto mu svítá, že na tuto schůzku přišel chudý a odchází z ní bohatý.
Různé starokřesťanské výklady tohoto čtení necháme třeba na příští léta. Letos si všimneme prvoplánového Ježíšova výkladu, kdo je bližní a co je to láska.Když Samaritán spatřil toho oloupeného a polomrtvého člověka, jaká myšlenka mu asi prolétla hlavou? Např. si mohl v duchu říci, kdyby se toto stalo mně, co bych potřeboval od kolemjdoucích lidí? Potřeboval bych takového dobrodince a zachránce, jenž by se mě ujal, zachránil mi život, ošetřil mi rány, dopravil mně někam pod střechu a do tepla, kde se budu moci uzdravit; a jelikož jsem oloupený o svůj majetek, potřeboval bych, aby to léčení někdo zaplatil. Ten Samaritán se rozhodl, že se tomuto chudákovi stane právě takovým zachráncem, jakého nyní ten nebožák tak nutně potřebuje. Rozhodl se, že pro něj zadarmo učiní přesně to, co by on sám od někoho potřeboval, kdyby se ocitl na místě toho oloupeného a zraněného.
Takto Ježíš vysvětluje, co to znamená být bližním, co to znamená milovat někoho jako sebe samého. Postarat se o něj jako se starám sám o sebe, dát mu to, co sám potřebuji, nebo co bych potřeboval, kdybych byl na jeho místě.
A stejně jako pro sebe činím takové věci, aniž by mi za to někdo platil, tak i pro druhého to udělat, a nic za to od něho neočekávat...
Milosrdenství má velikou moc. V pateriku se vypráví takovýto příběh. Jakýsi člověk, jmenoval se Zenon, při nějaké příležitosti urazil dceru jedné vdovy. Ta vdova pak vytrvale chodila do chrámu a prosila přesvatou Bohorodici, aby se jí zastala a tomu Zenonovi odplatila. Když to tak trvalo nějakou dobu, stalo se, že jí přesvatá Bohorodice z ikony odpověděla: "Věř mi, že už několikrát jsem chtěla Zenona potrestat, ale jeho ruce mne svazují." Ten Zenon byl velice milosrdný člověk a svýma rukama prokazoval mnoho pomoci chudým.---------------------
Ve starém vyprávění o dávných otcích se píše o sv. Efrémovi, který žil v přísné askezi, ale když nastal krutý hlad v Edesse, zželelo se mu obyvatel umírajících hladem a vypravil se do města. Přišel tam k bohatým občanům a řekl jim: "Jak to, že nemáte trochu soucitu s umírajícími lidmi a své bohatství si doma kupíte jako hnůj k odsouzení svých duší?" Oni si vymysleli jako hodnověrnou odpověď: "Nemáme nikoho důvěryhodného, komu bychom mohli svěřit rozdělování chleba hladovým, protože všichni se tady zabývají překupnictvím." Ctnostný Efrém nato: "Tak teďka budu spolu s vámi pečovat o chudé já." Vzal si jejich peníze, přichystal dům s různými odděleními, umístil do nich tři sta lůžek, pečoval o nemocné a krmil hladové, pohřbíval zesnulé, a docházel za těmi, kdo měli naději přežít doma. Krátce: všem, kdo se k němu utíkali, poskytoval každodenně útočiště a dával jim potraviny z toho, co dostal. Minul rok a v kraji nastala doba dostatku, pak se všichni vrátili do svých domovů. Tento slávyhodný muž už zde neměl práci, a tak se i on vrátil zpět do své kelie a za měsíc poté zemřel, a zdědil blaženou zemi pokojných. Po veškeré jeho askezi a životním dílu mu Bůh svěřil ještě tuto službu, aby mohl získat nejslavnější korunu za svou mírnost a pokojnost.
Kněz a levita zde symbolizují náboženství, které je uzavřeno do svých rituálů, předpisů a pravidel a zapomnělo na podstatu toho všeho, kterou je láska. To není pro nás ani dnes mrtvé pokušení. I v současnosti jsou lidé, kteří nechápou smysl tradic, obřadů, posvátných kánonů, svatootcovských pravidel a zvyklostí Církve; v důsledku toho pak ve snaze zachovat tato pravidla postupují přímo proti jejich duchu a účelu. Nesmí nám nikdy uniknout, že principem všeho tohoto posvátného dědictví je láska v Církvi. Z jedné strany: porušují-li se tato pravidla, narušuje se tím láska v církvi. Z druhé strany: používají-li kánony proti lásce uprostřed pravoslavných bratří, pak se obracejí proti samotnému smyslu jejich existence.
V odpověď na nevídaný liberalismus, který se objevil začátkem 20. století, upadli někteří do klamu, v němž se chovají, jako by byly některé problematické jevy tohoto století už sněmovně odsouzenými herezemi, a používají kánony formulované na adresu heretiků proti svým pravoslavným bratrům, rozbíjejí jimi církevní společenství. Při tom tito duchovně oklamaní lidé používají tyto kánony "samozřejmě" bez jakékoliv obvyklé ikonomie (čili dočasného změkčení), kterou v minulosti Církev uplatňovala dokonce i v případech, kdy se jednalo o skutečně nepochybné heretiky. Např. vůči římským křesťanům uplatňovala Církev na různých místech a v různých situacích v různé míře princip ikonomie ještě po dobu několika set let po sněmu, který byl svolán z iniciativy sv. Fótia a na němž byly římské novoty (ať se týkaly víry či v církevní praxe) odsouzeny jako heretické. (Pravoslavná východní praxe ve vztahu k římskému západu v době po sv. Fótiovi /to je ten konstantinopolský patriarcha, jenž k nám vyslal sv. Cyrila a Metoděje/ je u nás málo známou kapitolou církevních dějin a ještě čeká na překlad nějaké historické studie do češtiny. Mohu doporučit známou knihu „Věřím v jeden křest“ od profesora athénské university G. Metallina, která se vyskytuje i u nás v ruském a anglickém překladu; úryvek z knihy v češtině.)Vezmeme-li v úvahu, že v osobě Samaritána Ježíš vykreslil sám sebe, snadno pochopíme, že ten případ kněze a levity má (zároveň s výše uvedeným) ukázat skutečnost, že žádné náboženství ani kult, stojící mimo víru v Ježíše Krista, nemohou člověku opravdově pomoci. Někteří vidí v knězi a levitovi zástupný symbol starozákonního náboženství, avšak stejně tak (ba, spíše ještě více) mohou představovat jakékoliv jiné nekřesťanské náboženství. Víra bez Krista a náboženství bez křesťanské víry mohou člověka utěšovat, poskytnout mu psychickou oporu, řešit jeho sociální problémy, ale nemohou vyléčit hlavní lidskou nemoc, kterou je rozklad lidského nitra a potažmo smrt.
-----------------------
Dárcem a zdrojem lásky je Bůh. Hospodin dává svou lásku člověku a člověk na ni odpovídá. Lidská láska tedy nepochází z člověka, není přirozenou lidskou vlastností, která by byla člověku vlastní. Lidská láska je odpovědí na Boží lásku. Stejně jako svítit není přirozenou vlastností Luny, která pouze odráží sluneční světlo. Ačkoliv platí, že přirozené pro člověka je milovat, není schopnost vytvářet lásku součástí lidské přirozenosti. Láska je stejně jako Boží blahodať darem shůry. Přirozeným stavem člověka, jak byl stvořen, je lásce se otevírat, přijímat ji a odpovědět na ni - to jednak znamená lásku vracet zpět Bohu, aby člověk dostal nazpět ještě větší hojnost lásky, a potom to znamená o tuto lásku se dělit s ostatními lidmi, s nimiž sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Lásku od Boha přijímáme jakožto lidské osoby a tím láskou napájíme i samotnou lidskou přirozenost (podstatu) a tím se přes každou milující osobu stává této lásky účastným celé lidstvo. Lidskou přirozenost nemá nikdo jen sám pro sebe, ale sdílíme ji všichni lidé dohromady. Všechny lidské osoby sdílejí jednu společnou lidskou přirozenost (podstatu). Každý, kdo se otevře Boží lásce a nechá ji vstoupit do své osoby a naplňuje se jí v dialogu lásky s Bohem, takový ve své lidské osobě (skrze svou osobu) touto láskou ovlivňuje stav i samotné lidské přirozenosti a tím pracuje pro celé lidstvo. Proto Paisij Athonský říká těm, kdo chtějí pomoci lidstvu: „Naprav sám sebe.“
Nejvyšší a nejmocnější projev Boží lásky k člověku je příchod Kristův a jeho spasitelné dílo. Otevřít a odpovědět na tuto lásku tedy znamená uvěřit v Krista a vstoupit do života v Kristu. Pak každý takový člověk pokračuje a naplňuje to, k čemu Pán Ježíš otevřel cestu: spásou každé lidské osoby se děje zbožšťování lidské přirozenosti, čili naplňování celému lidstvu společné lidské podstaty Božími energiemi. Toto posvátné dílo se děje v Kristu, v Jeho mystickém těle, kterým je Církev. To je hora, kde se setkává člověk s Bohem. Zde sestupují Božské energie Ducha Svatého a podávají se lidem - a to skrze vše, co se v Církvi děje: každou modlitbou, každým pokřižováním, posvátným obřadem, požehnáním, skrze uctívání ikon a svatých ostatků a především a nejmocněji ve svatých Tajinách (mysteriích).
Motiv žehnání celému světu se objevuje zřetelně v pravoslavných obřadech, např. v litiji a při žehnání pěti chlebů, oleje a vína, ale osobitě při konání každé eucharistie. V liturgii sv. Jana Zlatoústého kněz před proměnou svatých Darů pozdvihuje chléb a víno v obětním gestu a zvolá: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno;“ po proměnění svatých Darů pak říká: „Ještě přinášíme tobě tuto liturgickou službu za celý svět, za svatou obecnou a apoštolskou církev...“Znamením, že je člověk tohoto posvátného dění spásy lidské osoby a požehnání celého světa účasten, je právě láska čili touha obětovat se. Vyznávání věrouky a dodržování kánonů tvoří základ duchovního života, ale není to ještě duchovním životem samotným (stejně, jako základy domu ještě nejsou domem; viz Kristovo podobenství o domě na skále). Mít lásku - to pečeť stvrzující, že člověk opravdu věří, opravdu duchovně žije, že je opravdu v Církvi.
----------------------
Odbočíme, abychom se zase vrátili:
Prof. Alexej Osipov se dotýká řešení ožehavé otázky, kterou nikdy není možno se stoprocentní jistotou zodpovědět, ale přesto neustále s jakousi naléhavostí vybízí k hledání odpovědi: Kde je pravá skutečná církev? Resp. kdo je skutečně v Církvi? Čili kdo bude spasen? A. Osipov se táže: Kryjí se hranice této skutečné Církve Kristovy s hranicemi tzv. kanonické církve? (Kanonickou církví máme na mysli reálnou jednotnou církevní organizaci spočívající na základech kánonů svatých otců; v této církvi je každý, kdo je řádně pokřtěn pravoslavným knězem, který je v kanonické jednotě s kanonickým biskupem uznávaným světovou pravoslavnou církví. Nebereme nyní v potaz výjimky pro mimořádné situace, např. v době válek nebo v Rusku po revoluci apod.) Na takto položenou otázku odpovídá Osipov: Bezpochyby nikoliv. Kanonická struktura církev je nutná a závazná, ale skutečná Církev se zcela jistě nekryje s hranicemi této viditelné církevní organizace, nýbrž existuje někde uvnitř těchto hranic. Kde přesně na tom území vytyčeném hranicemi kanonické církve se vyskytuje pravá Církev Krista - to je tajemství. Můžeme se však alespoň přibližně orientovat podle znamení, jimiž se pravá Církev projevuje. Jak píše veliký ruský myslitel 19. století A. S. Chomjakov, jedním ze znamení pravé Církve je právě láska. Kde se neděje láska mezi bratřími, tam není Církev - kánony nekánony. Člověk může souhlasit se všemi pravoslavnými dogmaty, účastnit se všech církevních služeb, ale nemá-li lásku, nic mu to neprospěje (parafrázujeme slavný výrok apoštola Pavla).
Západní křesťanství ztratilo zkušenost přesného povědomí o tom, čemu se v pravoslavné duchovnosti říká láska. Za lásku lze pochopitelně prohlašovat či považovat ledacos; i v západních církvích se o lásce mnoho hovoří, jenže vnímání obsahu toho pojmu je tam už zamlžené. V terminologii pravoslavné spirituality se však s tímto pojmem zachází opatrně; není to nic mlhavého, není to pouhé prožívání krásných emocí. Význam toho pojmu není tak vzdálen obsahu termínu blahodať (milost) - je to také dar. Nejlépe se Boží dar lásky lidem vysvětluje na konkrétním projevu tohoto daru, jak se viditelně a neustále děje v Církvi.
Znamením, že západní křesťanství ztratilo smysl pro to, čemu v pravoslavném křesťanství říkáme láska, je neschopnost Západu za celých tisíc let vyřešit základní církevní otázku: jak spojit jednotu a svobodu. Obojí církev potřebuje: první je nutnou známkou Církve a druhé je nutným znamením křesťanství. Bez reálné a zjevné jednoty nelze vyznávat svatootcovskou víru v Církev: „Věřím ... v jednu(!) svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ Bez svobody nelze mluvit o skutečném křesťanství - vždyť Kristus nás přišel uvést do svobody Božích dětí, přinesl lidem pravou svobodu. Řím potlačil svobodu křesťanů ve prospěch jednoty. Protestantismus pak v reakci na to pozdvihl korouhev svobody na úkor jednoty. Obojí je tragický omyl.
»Ve věcech víry je vynucená svoboda lží a vynucená poslušnost smrt.« (A. S. Chomjakov)
Řešení, které reálně žije a projevuje se v pravoslavné církvi, formuloval na základě učení svatých otců A. S. Chomjakov: »Jednota a svoboda se v Církvi spojují na principu zákona lásky.«
Co to znamená? Nejdříve musíme nakousnout jiný problém - autorita v Církvi. Je tu např. otázka: Je biskup autoritou? A nebo ještě vyostřeněji: Je Kristus autoritou? Řím odpoví: „Ano. Kristus je autorita. Papež je autoritou.“ Je to typicky západní přístup. Autorita totiž znamená vládu, moc. V západním pojetí církve je vláda a moc potřebná - a to i v církvi. Podle Říma není bez jednotné vlády ani jednoty. A proto je dle tohoto pojetí církve nutný papež - jednotná celocírkevní hlava, vláda čili autorita. A tento logický řetězec vede nutně a neodvratně k tomu strašnému rouhání: papež hlavou pozemské církve místo Krista. Zbytečné je už pak poukazovat na to, že církev by třeba mohla mít dvě hlavy: nebeskou a pozemskou, nu a to nebeské hlavenství přece Kristu nikdo nebere, papež je "jen" pozemskou hlavou (čili jak pichlavě píše o Římu Dostojevskij: ať si Kristus pěkně zůstává hlavou církve na nebi, tady na zemi ho však nepotřebujeme).»Svoboda věřícího člověka je zachována v církvi pravoslavné, protože v ní, v Církvi, člověk nalézá sebe sama, avšak nikoliv v bezbrannosti svého duchovního osamocení, nýbrž v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry, se svým Spasitelem... Očištěn je člověk neporazitelnou silou vzájemné lásky křesťanů v Ježíši Kristu, neboť tato láska jest Duch Boží.« (A. S. Chomjakov)
Autorita Říma, která pro sebe požaduje slepou poslušnost, je ztělesněna obvyklým výrokem, kterým končí v římsko-katolické církvi každý problém: „Řím promluvil, věc je skončena.“ Krása! To je naprostá rezignace na hlavenství, sílu a význam lásky v Církvi. Stejně jako papež (náměstek Kristův) nahrazuje v pozemské církvi Krista, tak autorita zde nahrazuje lásku.Pravoslavná víra tento logický řetězec, který vede až k rouhání papismu, vůbec nepřijímá od samotného jeho počátku. Čili podle skvělé úvahy Chomjakova na úvodní otázku odpovídá: Ne. Kristus není autorita. Biskup není autorita. Proč? Protože autorita vylučuje lásku. Autorita znamená vládnout a nikoliv milovat. Kristus nepřišel, aby vládnul. Sám jasně praví, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel tedy, aby se stal autoritou, aby se ujal vlády. Odmítl všechny pokusy postavit jej na trůn. „Mé království není z tohoto světa!“ Pán Ježíš přišel, aby ho lidé milovali, aby z nich učinil nikoliv poddané, ani své podřízené, ale své přátele. Petra, který zradil Pána, se Ježíš ptal, když ho přijímal zpět mezi své apoštoly: „Petře, miluješ mne?“ Všimněte si, nepoložil mu otázku: „Petře, budeš mne už od teďka poslouchat? Budeš plnit moje příkazy?“ Nic takového! Chce jeho lásku, ne poslušnost. Nedává mu žádný primát, ale přijímá ho zpět tam, kde byl a odkud svou zradou odpadl: do lásky, aby znovu mohl být spolu s ostatními apoštoly pastýřem (ne drábem, vynucujícím si bičem autority poslušnost, ale pást Kristovou berlou lásky). Nic, co není vykonáno z lásky, nemá pro Boha hodnotu.
A tak stále platí slova apoštola: „...jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Galat 4,29 a 5,1)
A jestli Kristus Pán pro nás není autoritou, ale milovaným přítelem, jak bychom i v celé struktuře církve neměli napodobovat a zobrazovat tento princip lásky?! Proto biskup není ve skutečnosti vládcem (ač se mu říká vladyko, kteréžto oslovení však není v pravoslaví spojováno s podřízeností vládci ale s důvěrou k otci), proto není pro nás autoritou, jelikož láska vylučuje autoritu. Pochopitelně, toto uspořádání církve je ideálem, a nezřídka jsou realita a ideál dvě různé věci. Avšak ideál, ač se nekryje s realitou, má svou sílu, inspirativnost. Ideál je nesmírně důležitý. Zjevuje dokonalost a ukazuje cestu, po které je potřeba se ubírat. Když se skutečný život církve vzdaluje od jeho ideálu, je to jako když napínáte pružinu, čili nějaká neviditelná síla začíná působit tím silněji, čím dále jste od tohoto ideálu, a nutí vás vrátit se zpět, táhne vás k návratu; anebo - když neústupně prosadíte svou lidskou pokaženou vůli či rezignujete na ideál - tato pružina prostě praskne... Začíná zjevné či skryté odpadnutí nebo rozkol či herese.
Zde je skryta jedna z řady možných odpovědí na dotěrnou otázku: Proč Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení 40 dní chodil po zemi, ukazoval se učedníkům a hovořil s nimi, tady nezůstal? Představme si, že by zmrtvýchvstalý nesmrtelný Kristus stále žil na zemi - až do konce světa. Usadil by se třeba v Římě, nebo v Moskvě, či v Jerusalemě nebo - co já vím - např. v Liberci; a nebo by mohl putovat. Každý rok sídlit v jiné zemi. Řídil by svou církev, chodili bychom se s ním radit, pořádal by audience, odpovídal by na otázky, vykládal by Bibli, konal zázraky, na každý Nový rok by žehnal vesmíru. V Církvi by nebyly spory, tolik věcí by bylo jednodušších. Odpadla by problematika papežství, herezí, rozkolů. Tak proč vlastně odcházel? Čtyřicátého dne vystoupil na nebesa, a konec... No, řekněte sami - není to škoda?
Existují různá teologická i biblická řešení této otázky, která pro tuto chvíli pomineme. Alexej Osipov si všímá jedné z možných odpovědí: Kdyby neodešel, stal by se pro Církev autoritou. Věřící by se mu chodili klanět. Kdežto on si přál, aby ho lidé milovali, a kvůli tomu se musel tělesně vzdálit. Deset dní po jeho odchodu sestoupil Duch Svatý, který dal lidem schopnost Boha poznávat a jeho lásku uskutečňovat. Duch Svatý, poklad všeho dobra a dárce života, je projevem nekonečné Boží lásky k člověku.
Apoštol o tom hovoří v dnešním čtení: »Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.« (Efez 4,2-6)
»Základní princip církve spočívá nikoliv v poslušnosti vnější vládě, ale ve sborovosti. Sborovost (katolicita) - to je svobodná jednota pilířů církve ve věci společného chápání pravdy a společně jimi vedené snahy o spasení, je to jednota založená na jednomyslné lásce ke Kristu a Boží spravedlnosti... Křesťanství není nic jiného než svoboda v Kristu.« (A. S. Chomjakov)
Ano, sborovost (tj. opravdová katolicita založená nikoliv na papeži ani na Římu, ale na reálné přítomnosti Ducha Svatého) je viditelným a dotýkatelným vyjádřením lásky Boha k člověku a lidské svobodné odpovědi na ni.
Nyní už je zřejmé, jak se v pravoslavné církvi spojuje jednota a svoboda na principu zákona lásky. Bratrská láska, při které se bratři jeden za druhého obětují a nic za to nečekají, vytváří pouto jednoty a zároveň i prostor svobody. Tuto lásku dává Bůh, a člověk v Církvi se této lásce otevírá a odpovídá na ni. Nechává se touto láskou proměnit a stává se tak požehnáním celému světu. Předpokladem pro přijetí této lásky je mít účastenství na kanonické Církvi, protože blahodať svatých Tajin odemyká lidské srdce, aby přijalo světlo Boží lásky. Mějme však na paměti, že veškerá věrouka a pravidla svatých otců vedou člověka k této lásce, uschopňují ho k jejímu osvojení, uvádějí ho na cestu pravdy a života - leč vykročit po této cestě musí člověk sám svým rozhodnutím a sebezapřením - to za něj žádné dogma ani žádný kánon nevykonají.
Závěrečná slova patří opět velikému ruskému mysliteli Chomjakovovi:
»Kdo miluje Boží pravdu a nalézá ji v Kristu a jeho Církvi, přijímá ji svobodně a radostně. A takto se rodí jednota. Bůh je svoboda pro všechny čisté bytosti; je zákonem jen pro člověka neobrozeného; je nevyhnutelností jen pro démony.«
Zobrazit příspěvek č. 266 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 11. 2007
Ekumenický dialog pokračuje
Šifra z Ravenny
Před týdnem prošly skrze média všelijaké zprávy o tajemném ekumenickém dokumentu z Ravenny
Bohužel onen přelomový text stále nebyl publikován v plném znění (nebo se mi ho alespoň nepodařilo sehnat) a zprávy, které se víří kolem, většinou nemají hlavu ani patu. Z valné části je vypouštějí katolické agentury a mají podivně euforický až triumfální charakter, což nepůsobí příliš seriosním dojmem. Zatím se tedy k celé té italské záhadě, o které vypouští Vatikán různé zakódované depeše, stavím asi tak jako k "šifře mistra Leonarda".
Vítězství římsko-katolické církve. A nebo: Pravoslavné církve se po tisíci letech marného rozkolu sklonily před římským papežem. Tak nějak vyznívají novinové titulky a rozhlasové zprávy.
Podle novin La Republica ravennský dokument "konečně a definitivně ustanovil prvenství římského pontifika, a tím otevřel cestu ke sjednocení pravoslavných s katolíky". (To se tam opravdu píše :-)
Ekumenický dialog byl z pravoslavné strany přerušen na deset let (kvůli pokrytectví Jana Pavla II.). Nyní je očividně potřeba nějaká "bomba", aby se obnovil vychladlý zájem. Při obnovení dialogu v r. 2006 se pravilo, že mají "následovníci Kristovi co nejrychleji opět vydat prohlášení o víře, lásce a naději". Proto se zřejmě vypouštějí tyto bubliny. Takový mám z toho pocit. Nicméně se nechejme překvapit, s co tam ta smíšená komise "upekla". Pokud by to bylo opravdu tak, jak to katolíci s fanfárami dali do headnews, tak to v pravoslavném světě nemá sebemenší šanci na přijetí.
Vzpomeňme jen na masové demonstrace v řeckých Athénách, do nichž před pár lety vyšly statisíce Řeků s protestem proti návštěvě papeže v Řecku, přičemž jsem tam letos na podzim slyšel, že mnozí v Řecké církvi spatřují v letošních požárech na Peloponesu Boží trest za nedávné setkání athénského arcibiskupa s papežem v Konstatninopoli, a očekávají ještě další čtyři rány. Srbové, kterým před osmi lety padaly s výslovným papežovým požehnáním na hlavu bomby, by také zřejmě neutíkali klanět se Božímu náměstku. Ukrajinským pravoslavným zrovna nedávno skončilo peklo s unií, takže tam papeži asi také pšenka nepokvete. No, a o Rusech, kteří se 15 let bránili návštěvě papeže "zuby - nehty" a neustále protestují proti katolickém proselytismu, snad ani není potřeba mluvit. Zbývají už jen Rumuni... A Istanbul. A západní pravoslavní - jenže to jsou většinou původem Rusové a Řekové - ti chtějí mít dobré vztahy s okolím, ale na sjednocení nepůjdou; už jen kvůli tomu, že by je jejich příbuzní doma "odepsali". Jak Řekové tak Rusové totiž spojují svou národnost s pravoslavím.
--------------------------
Protože na odtajnění toho "zveřejněného" dokumentu to zatím moc nevypadá, shrňme si, co zatím o tom tajuplném pergamenu víme. Čili, co nám o něm naservírovala média.
Typickou mediální bublinu vypustily katolické agentury, když prohlásily za průlomový krok k jednotě to, co jim v Ravenně pravoslavní řekli a co ví každý bohoslovec, který absolvoval alespoň první ročník nějakého pravoslavného semináře: římský papež požíval v církvi prvního tisíciletí čestného primátu. (Podle 3. kánonu II. všeobecného sněmu z r. 381)
Christnet: "Katolíci a pravoslavní se poprvé shodli na primátu papeže mezi biskupy."
Tomu se říká mediální mlýnek na maso. Hovoří se o prvenství papeže, ale nezmíní se, co je to za prvenství (jestli čestné nebo mocenské); navíc se opomine dodat, že se řeč se vede o situaci prvního tisíciletí po Kristu a rozhodně nikoliv o dnešní hlavě katolické církve. Dokonale prohnětena je tato směsice v poslední větě. Zatímco v předchozím textu se hovoří o primátu čestném, v závěru je pod primátem míněn primát mocenský. A pochopitelně se cudně přejde i skutečnost, že předpokladem byť jen čestného primátu papeže v pravoslavné církvi, je jeho pravoslavná víra (tj. uznání čestného primátu současného papeže by musel předcházet jeho návrat k pravoslavné víře - čili zrušení prakticky všech dogmat zavedených v římsko-katolické církvi v průběhu druhého tisíciletí: papežská neomylnost a mocenský primát, odpustky, očistec, neposkvrněné početí, učení o stvořených energiích, o transubstanciaci atd. atd.)
Za první krok k jednotě křesťanských věřících označil Vatikán dohodu, k níž dospěli experti katolické a ortodoxní církve ohledně definice papežského úřadu. Společný dokument, který byl dnes současně zveřejněn ve Vatikánu, v Istanbulu, v Aténách a na Kypru, přiznává papeži prvenství před ostatními biskupy a patriarchy, napsala agentura AFP.
Dokument, na němž se po týdenním jednání v severoitalské Ravenně dohodli, výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve dle kanonického řádu nad biskupy a patriarchy z dalších tradičních sídel biskupů, a to včetně Istanbulu, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským.
V neposlední řadě je potřeba podtrhnout, že je skandální tvrdit o pravoslavných, že podepsali dokument, který "výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve". O hlavě katolíků víme všichni, že se považuje za mocenskou hlavu světové církve. Pokud by to tak opravdu v Ravenně dohodli, pak by tito pravoslavní delegáti museli být považovány za odpadlíky od Pravoslaví a za uniaty. Neboť pravoslavná církev nezná žádnou jinou hlavu světové církve, než je Kristus. Právě prohlašování římského papeže za "pozemskou hlavu církve" je podle pravoslavného učení o církvi rouháním Bohu a protiřečením Bibli, jež zná jedinou hlavu Církve - a tou je Pán Ježíš (viz Efez 1,20-22; 4,15; 5,23; Kolos 1,18; 2,10). Prohlašuje-li se papež za hlavu Církve, je to vzpoura proti skutečné hlavě: Kristu, který je reálnou hlavou Církve na nebi i na zemi. Současné římsko-katolické učení o hlavenství papeže je podle tradičního učení pravoslavných otců a teologů jednou z nejhroznějších zrad, které lidstvo kdy proti Bohu spáchalo. Jsou tři nejhlubší pády v dějinách lidstva, píše sv. Justin Popovič: pád Adamův, pád Jidášův a pád papežův.
Rád bych věřil, že všechno toto je jen nedorozumění vzniklé nekompetentností novinářů a pracovníků v médiích. Vzniká tu však i tak jedna palčivá otázka. Jestli nejsme schopni vysvětlit novinářské veřejnosti tak jednoduchou věc, jako je rozdíl mezi čestným a mocenským primátem (nebo jestli veřejnost už dnes není schopna chápat ani tak elementární teologický problém), jak to asi bude vypadat, až přijde řeč na cokoliv složitějšího a subtilnějšího?
Rádio Vatikán: "Pravoslavní poprvé zmínili primát římského biskupa"
Pozoruhodné je, když předseda papežské rady referuje: "pravoslavné církve nám poprvé řekly ano, existuje všeobecná rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita, synodalita a autorita..." Od tak postaveného teologa bych očekával, že se alespoň jednou větou zmíní, co se tou autoritou vlastně míní, jinak je to jen "kalení vody". Je to čestné postavení? (Pak ale proč to nazývat autoritou?) Nebo je s tím spojena nějaká vláda, moc apod. (Pokud by to pravoslavní delegáti podepsali, nemohl by to pravoslavný křesťan přijmout, chce-li zůstat pravoslavným - čili zachovat si víru v hlavenství Kristovo.) Anebo se postupuje způsobem, kdy obě strany podepíší něco, co si každá z nich vykládá po svém, a obě jsou spokojeny?
Takový výrok bych čekal od člověka, který o pravoslaví neví skoro nic. Snad v každé pravoslavné učebnici církevních dějin, církevního práva, dogmatiky apod., je uvedeno, že pravoslavná církev uznává, že v prvním tisíciletí měl římský patriarcha v církvi čestný primát. Stejně tak by se podobná formulace jistě našla v mnohých pravoslavných katechismech.
Učiněn byl první důležitý krok. Vedoucí katolické delegace kard. Walter Kasper, předseda zmíněné papežské rady komentuje pro Vatikánský rozhlas výsledky jednání z Ravenny:
„Setkali jsme se s pravoslavnými církvemi v Ravenně ve dnech 8. až 14.října, projednali jsme a vypracovali dokument o eklesiologických a kanonických důsledcích svátostné povahy církve: církevní společenství, konciliarity a autorita. Dokument hovoří o napětí mezi autoritou a konciliaritou či synodalitou na místní čili diecézní úrovni, i na rovině regionální a všeobecné. Důležitým je krokem je to, že pravoslavné církve nám poprvé řekli ano, existuje všeobecná (tj. světová) rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita (katolicita, sborovost), synodalita a autorita a to znamená, že existuje také nějaký Primát. Podle praxe starověké církve je prvním biskupem biskup římský. O tom není pochyb. Nemluvili jsme však o tom, jaká jsou privilegia římského biskupa, jenom jsme s ohledem na další diskusi poukázali na tuto praxi. Tento dokument tedy představuje první krůček a jako takový dává naději. Jeho důležitost však netřeba přeceňovat.“
Nuž, zpět však k tomu, co víme o svitku z Ravenny.
Zajímavý komentář k němu poskytl ekumenický patriarcha Bartoloměj:
To je pozoruhodný komentář ravennského dialogu. Mnohé napovídá. Proplétají se v něm dvě linie. Jedna je bezproblémově tradičně pravoslavná - prvenství Říma, jak bylo v prvním tisíciletí uznáváno, nebylo právní, ale čestné, v lásce, nemá nic společného s žádným božským právem uděleným ap. Petrovi... Ta druhá linie je trochu záhadná a zaznívají v ní nejasné tóny - o nutnosti, aby Církev měla hlavu a koordinační centrum (k čemu?, není celé druhé tisíciletí dějin pravoslavné církve důkazem, že církev narozdíl od světských organizací žádné koordinační centrum nepotřebuje?, a jak vypadala ta "koordinace" v prvním tisíciletí? - vždyť papežové byli všeobecnými sněmy usvědčováni z herezí, nebo jejich připomínky či direktivy byly na sněmech svobodně přepracovány, různé "soudní výnosy" Říma nebyly na Východě brány v úvahu; v prvním tisíciletí většina křesťanstva - a ta byla tehdy právě na Východě - Řím k církevnímu života nikterak nepotřebovala. Poměry v prvotní církvi můžeme dobře sledovat na myšlení a dopisech sv. Kypriana Kartagenského, který odsuzuje rozkolníky, kteří se odvážili apelovat "na katedru sv. Petra", jak se papež sám sebe pokoušel představovat; "Máme se držet jednoty všeobecné církve," píše Kyprian papežovi, "protože všichni biskupové jsou si rovni." Přítel sv. Kypriana, Firmilian, nazval papeže Štěpána Jidášem a dále o píše papeži, že je horší než všichni heretikové a že jesli někoho vyloučil z církve, tak tím vylučuje jen sám sebe. Podobně byli i nadále na Východě odsuzováni ti, kteří se pokoušeli využít papežských nároků na moc nad církví pro svůj vlastní prospěch, a hledali podporu v Římě). Jestli se dnes naznačuje, že by pravoslavní mohli začít uznávat nějakou "moc" papeže, pak to bude znít uchu většiny pravoslavných křesťanů dost divně. Nu a poslední věta, že jsme připraveni přijmout takové hlavenství, jaké bylo v prvním tisíciletí, zní sice na první poslech bezproblémově, jenže jestli se taková věta pronese a neutrousí se ani slovo o zásadní podmínce, kterou je pravoslavnost takového papeže, pak člověku naskočí z takového výroku husí kůže. (Je však možné, že tato věta byla vytržena z kontextu delšího patrirarchova projevu.)
»My všichni pravoslavní... jsme přesvědčeni o tom, že v prvém tisíciletí existence církve ... bylo uznáváno prvenství biskupa Říma, papeže. Avšak bylo to prvenství čestné, v lásce, nebylo právním hlavenstvím. Jinými slovy, podle naší teologie toto prvenství bylo v lidském pořádku ustanoveno kvůli nutnosti pro Církev mít hlavu a koordinační centrum. Toto prvenství se nevztahuje k žádnému božskému právu, které dal Kristus apoštolu Petrovi a bylo následně odevzdáno všem římským biskupům. Takové chápání prvenství římského biskupa Východ nikdy nesdílel. V současnosti vedeme dialog... o tom, jaké je místo římského papeže v celocírkevní struktuře, jaká je jeho role, moc a zplnomocnění. My pravoslavní křesťané jsme připraveni přijmout prvenství Říma v takové podobě, jak bylo vykládáno a uplatňováno ... v prvém tisíciletí.«
Na závěr patriarcha dodal, že v prvém tisíciletí byla konstantinopolská katedra druhá v pořadí cti po Římu. Po rozkolu (čili odchodu Říma) přešlo prvenství na Konstantinopol. "Ekumenickému patriarchovi nebude za těžko uznat opět prvenství římské katedry a zaujmout opět druhé místo, jaké měl před rozkolem," prohlásil patriarcha.
Zásadní otázkou však bude, jak se k tomu celému návrhu obnovování církevní struktury z prvního tisíciletí postaví Rusko. Mohlo by totiž - a zcela oprávněně - namítnout, že tato dávná struktura už vůbec není aktuální. Význam konstantinopolské katedry se opíral o skutečnost, že Konstantinopol se ve 4. století stala císařským městem a centrem Byzantské říše (čili ekumeny = civilizovaného světa), jak to jasně formuluje a vysvětluje příslušný kánon (3. z II. všeob. sněmu, a ještě lépe 28. kánon IV. všeob. sněmu, který však v Římě stejně neuznávají). Ani ostatní historické katedry (Alexandrie a Antiochie) už dnes nemají ani zlomek toho významu, co měly v prvním tisíciletí. Pět tehdejších patriarchátů (čtyři na Východě a jeden na Západě) zahrnovalo tenkrát většinu křesťanstva; dnes čtyři východní patriarcháty zahrnují jen zlomek současného pravoslavného křesťanstva. Takže jaký je vlastně důvod obnovovat tuto strukturu, která tenkrát vznikla z čistě praktických a technických pohnutek, a neměla nikdy žádné duchovní opodstatnění? Bude to Moskva uznávat? Není snad dnes Moskva centrem pravoslavného světa co do početnosti? Může pohotově vytáhnout následnictví ruských carů po Byzanci, po jejímž pádu převzala její dědictví. Může se vytasit se svou (dnes již patinou tradice ozdobenou) proklamací "Moskva jako třetí Řím". Důvodem proč Moskevský patriarchát doposavad neaspiroval na přední postavení cti, je jenom ten, že současné pořadí je nepohnutou tradicí zachovávanou po celé poslední tisíciletí. A takové tradice je v pravoslaví zvykem ctít. Mám však pocit, že jestli se jednou sáhne na tuto starobylou strukturu pořadí cti jednotlivých patriarších kateder a začne se diskutovat nějaká změna (např. znovu uvedení Říma do této struktury), tak z ní nezůstane kámen na kameni. Moskva odsune Konstantinopol za sebe; Alexandrie a Antiochie budou odsunuty někam hodně daleko dozadu. V první pětce se objeví Rumunsko, Bulharsko, Srbsko (a jestli získá řádná kanonická církev na Ukrajině od Moskvy autokefalitu, tak se někam na přední místa v pořadí významu jistě zařadí i ona).
--------------------------
"Tajný dokument z Ravenny" píší ruské sdělovací prostředky
--------------------------
"Papež první hierarcha, Řím hlavní trůn, Římská církev vládne v lásce," se prý píše ve společném dokumentu pravoslavné a katolické církve, který definitivně a bez dalších řečí stanovuje hlavenství římského pontifika a otevírá cestu ke sjednocení... (Tohle v Rusku otisknout je jako šťourat do vosího hnízda :-)
Je to prý "cestovní mapa" sestávající se ze 46 bodů, které ukazují problémy, jež je potřeba překonat. V ekumenické cestovní mapě se prý píše, že církevní sněmy jsou "hlavním nástrojem", kterým se vyjadřuje jednota Církve. Jeden z fragmentů textu hlásá: "První nemůže činit nic bez souhlasu všech."
Metropolita Athanasios, představitel řecké pravoslavné církve v EU:
Není to juridický dokument, je to text ke studiu pro církve. V žádném případě nelze činit z Říma absolutní centrum správy, které všechny povede.
--------------------------
Ruská pravoslavná církev vznáší námitky proti dokumentu z Ravenny
---------------------------
Moskva. Po zveřejnění závěrečného dokumentu z jednání smíšené katolicko-pravoslavné teologické komise v Ravenně jej ruský pravoslavný biskup Hilarion otevřeně kritizoval prostřednictvím agentury Interfax, když řekl, že „dokument obsahuje řadu pochybných závěrů a tvrzení, které se neshodují s historickými pravdami. Jak se zdá – řekl biskup Hilarion, který jednání v Ravenně hned po zahájení opustil – „ocitli jsme se v jakési pasti. Římští katolíci se snaží dát výraz eklesiologickému modelu ekumenické církve tak, aby se role „prvního biskupa“ co nejvíce blížila té, kterou má papež v moderní římsko-katolické církvi. Konstantinopolský patriarchát se bude snažit připsat „prvnímu v biskupské hierarchii“ taková práva, která nyní nemá“. V každém případě však – dodal ruský pravoslavný biskup Hilarion - bude závěrečný dokument zkoumán odborníky na kanonické právo a potom posuzován posvátným synodem ruské pravoslavné církve.
(radiovaticana.cz)
Pomocník tajemníka Papežské rady není udiven postojem Ruské pravoslavné církve:
---------------------------
"Je to pouze jejich úhel pohledu." Pozici Moskevského patriarchátu vůči dokumentu z Ravenny se nediví. "Problém spočívá v tom," připomenul, "že oni opustili zasedání a neúčastnili se přijetí dokumentu. Je úkolem pravoslavné strany, aby obnovila plnost svého zastoupení." Proto bylo možno předpokládat, že Moskevský patriarchát oznámí svůj nesouhlas a nutnost "studovat detailně text". "Jak by bylo možno slyšet blahopřejný hlas Moskvy, když tam scházeli její představitelé?" poznamenává mons. Fontino.
Nuže, čím to uzavřít?
Jsme už trochu zvyklí na to, že katolické agentury pravidelně matou veřejnost různými nepřesnými zprávami a formulacemi (obvyklé je např. prohlašovat konstantinopolského patriarchu za "duchovního vůdce pravoslavných" nebo za "nejvyššího představitele pravoslavné církve" apod.) Jenže současná "průlomová zpráva" vzbuzuje dojem úmyslné manipulace. Je to o to podivnější, že všechny ty nehorázné mediální formulace vyznívající, jakoby pravoslavní uznali papežský primát (v jeho současné podobě), z katolické strany na Západě nikdo nedementuje...
Působí to dojmem, že v dnešní době krize ekumenismu někdo někde rozhodl, že setkání v Ravenně bude "průlomové", i kdyby se tam nedohodlo třeba vůbec nic. Ještě však ve hře zůstává možnost, že tam se domluvilo něco, o čem se mlčí, a provalí se to až po nějakém čase (resp. budou nám to dávkovat po kouskách)... :-)
Jakýmsi zásahem Boží prozřetelnosti zůstala Ruská pravoslavná církev ušetřena této mediální ostudy, neboť delegáti Ruského pravoslaví opustili zasedání v Ravenně hned na jeho počátku (kvůli konfliktu s Konstantinopolí). Takže západní média nemohou o Moskevském patriarchátu vytrubovat, že Moskva přijala římského papeže za svou neomylnou hlavu.
Zdroje zpráv:
Agnuz a Zenit. Radiovaticana. Credo.ru. Christnet.
Zobrazit příspěvek č. 267 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 12. 2007
Z došlé pošty. Ad - Ravenna
Reakce na Šifru z Ravenny
Rozhodl jsem se Vám napsat nějaké poznámky ohledně Ravenny. Onen dokument mám stažený ze stránek Rumunského patriarchátu a budu ho ještě studovat. Nicméně, je pravdou , že ono prvenství Říma je v dokumentu skutečně jasně formulováno v prvním tisicíletí, jasně je také řečeno, že neplatí po rozdělení církve. Jak to okomentoval zástupce rumunské církve.... byl první, když byl ještě pravoslavný.
Záhadou je, jak je toto prvenství definováno, neboť zde není ona tradiční naše formulace "první mezi rovnými", ale mluví se o protosovi nad patriarchy.
Každopádně to mám v ruce jen jeden den ... ještě jsem neměl čas to pečlivě prostudovat, obsah přesahuje 6 stránek A4, formulace, i když znám rumunštinu velmi dobře, jsou tam prapodivné.
Také jsem četl rozhovor s vladykou Hilarionem a je jasné, že záměr Konstantinopole byl od začátku jasný ... nepřipustit tam účast Moskvy, protože kdyby tam zástupci ruské církve zůstali, objednávka Říma by nebyla naplněna. K čemu opakovat fráze, které církev zná již 2000 let? No aby si to západ mohl interpretovat po svém, jak jste již připomenul.
Vladyka Hilarion totiž nabídl Konstantinopolcům ať tam Estonci zůstanou, avšak jako součást konstantinopolské delegace - a oni to odmítli, protože věděli, že zas Rusové to nespolknou.
Další otázkou je, proč nevystoupili pravoslavní a neřekli ... jak se věci mají ... proč se brání až po medializaci a útokům bulváru?
Proč naše místní církve , když tiskové středisko ČBK vydalo prohlášení se svou verzí, proč jsme také nezareagovali? Nikdo jiný to za nás neudělá. Naopak uniati hned vydali svůj komentář, že prý pravoslavní konečně pochopili to, co oni už dávno vědí.....
Celé je to podivné, možná ani tak ne obsah dokumentu, ten nepřináší zásadní průlom, pod to by se nepodepsali .... ale ta kampaň kolem dává jasný signál, že je to vítěství Říma. Které má ovšem nemalou trhlinu, skuteční vůdcové pravoslaví se toho neúčastnili!
Otec David D.
Zobrazit příspěvek č. 268 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 12. 2007
Neděle o tom, co je skutečným bohatstvím a co jen zdánlivým
26. NEDĚLE PO 50nici; o tom, kdo hromadí pozemské poklady a není bohat v Bohu
Pověděl jim Pán také i toto podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.
17 I přemýšlel sám v sobě, řka: Co učiním, když nemám, kde bych shromáždil úrodu svou?
18 I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své a větších nadělám, a tu shromáždím všecky své úrody i zásoby své.
19 A dím duši své: Duše, máš mnoho majetku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, buď veselé mysli.
20 I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci vyžádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?
21 Tak je to s každým, kdo sobě shromažďuje, a není bohatý v Bohu.
(Luk 12,16–21)
Ten „šťastlivec“ udělal dvě chyby. Jednak nemyslel na Boha a na věčnost, a pak nemyslel na bližní. Nenaplnil ani přikázání o lásce k Bohu ani to o milování bližního svého jako sebe samého.
Proč se náš nešťastný zbohatlík prohřešil proti přikázání lásky k člověku?
Nemyslel na bližního. Vůbec ho nenapadlo, že ta nenadále hojná úroda není určena pro něho. Že by se měl o své nadbytky rozdělit s těmi, kdo mají nouzi. Pak by přece nepotřeboval zvětšovat své stodoly! Naplní si ty, které už má, a co bude přebývat, může rozdat. Jenže navyklý způsob uvažování, zdeformovaný touhou po majetku, zabránil, aby ho něco takového vůbec napadlo.
A dle čeho usuzujeme, že nemyslel na Boha? Jeho mysl byla zcela uchvácena myšlenkou na náhlé zbohatnutí, ani ho v té radosti nenapadlo, jak dočasné je naše přebývání zde. Způsob uvažování těch, kteří milují Boha, nejlépe vidíme na příkladech svatých - těm jsou zisk či ztráta téměř lhostejné. Rozhodně nevidí v takových věcech důvod k trápení či k radosti. Radují se ze společenství s Bohem a trápí se nad tím, že Boha málo milují. Bůh je pro ně důvodem k radosti i pláči zároveň. Říká se, že tento vnitřní stav nemůže pochopit nikdo, kdo s ním nemá vlastní zkušenost. Z hlediska člověka, který poznal Boha, je bohatým ten, kdo má Krista, a chudým je ten, kdo Krista nemiluje nade vše.
Není důležité, jestli jsi bohatý či chudý, silný nebo slabý, zdravý či nemocný, intelektuál či negramotný, krásný či nepěkný, chytrý či prostý... Podstatné je, zdali jsi ve svém životě získal Krista. Jestli se ti to podařilo, pak nejen, že jsi nežil nadarmo, ale svůj život jsi naplnil vrchovatě. Pokud jsi však Krista nezískal, pak i kdybys měl všechny poklady světa a užil sis rozkoší, jaké jen může dát tento život, není to k ničemu, protože jednou tento život nevyhnutelně skončí... A jaký smysl má to, co nenávratně pomíjí? A jakou hodnotu?
Ke křesťanské dokonalosti pospíchají ti, kteří se stávají mnichy. Mniši jsou dle Otců světlem světu. Proč? V čem mnišství spočívá? Základním kamenem mnišství je odseknout zcela svou vůli, pak se jeho srdce stává zrcadlem, které odráží Boží světlo a vyzařuje je do světa. Takovému člověku už nezáleží na svém vlastním názoru. Mnich v sobě upevnil myšlenku, že je zcela bezvýznamným a posledním ze všech. („Jsem nula,“ řekl jeden mnich na Athosu, když ho žádali o požehnání.) Proto má každý mnich svého starce, jehož přesně ve všem poslouchá - nic nečiní dle vlastní vůle. (To je jediné reálné mnišství, vše ostatní je pouhá fantazie a hra. Říká se, že nejsou dobří a špatní mniši, jsou jen mniši, kteří prospívají v poslušnosti, a mniši, jejichž poslušnost je jen zdáním. Jak praví starec: Kdo poslouchá sám sebe, je mnichem jen svým oblečením.) Mniši, kteří pokročí na duchovní cestě, se dostanou až tak daleko, že jim nezáleží ani na vlastním životě.
Odpovězme si na otázku: „Co je pro světské lidi na bohatství tak přitažlivého?“ Nejspíše to, že veliký majetek dává svému vlastníku hodně možností - je svobodný, může dělat, co chce (alespoň zdánlivě). A co dává člověku Kristus? Že může vše. Všechno je možné pro toho, kdo má Krista. Jeho možnosti jsou téměř neohraničené a jeho svoboda je taková, že není ničím omezován - ani smrtí. A při tom nemá žádný majetek. Tak kdo je tu ve skutečnosti bohatým?
Setkání s mnichem může jako doušek pramenité vody za horkého dne. Člověk pochopí, že tenhle, který nemá na tomto světě nic, žádný vlastní majetek, je ve skutečnosti boháčem. Má Krista a má svobodu. Tomu, kdo se osvobodil od vášní, dává víra v Krista královskou hodnost.
V životě jednoho athonského starce se popisuje, jak vážně onemocněl (nevzpomínám si již přesně, snad dostal tuberkolosu). Nemoc byla již tak vážná, že přivolaný lékař nedával prakticky už naděje. Do nemocnice mnich nechtěl, tak mu lékař předepsal, že se nesmí už postit, ale má jíst alespoň vejce a pít dost mléka, aby tělo oslabované nemocí nabralo sílu. Když lékař odešel, mnich se otázal svého starce, jestli by mu požehnal, aby zdvojnásobil svůj půst. Říkal: Jestli je to Boží vůle, abych zemřel, k čemu bych se měl léčit? Starec nakonec požehnal a mnich, který se již dříve přísně postil, zesílil půst. Když po nějakém čase lékař opět přišel a viděl uzdraveného mnicha, velice se podivoval takovému zlepšení a prohodil: „To je snad zázrak; je to jistě důsledek dodržování mých pokynů.“ Jenom mnich a jeho starec věděli, jaká je skutečnost, a na lékařova slova se usmáli.
Co je to za lidi, kteří jsou bohatí tímto bohatstvím, o němž svět nemá ani tušení? Jak uvažují? Co jimi vnitřně hýbe?
Vzpomínám si na vyprávění o jednom svatohorském starci. Byl to prostý člověk. Známo o něm bylo, že jeho myšlenky byly takřka neustále zaujaty buď přemítáním o spáse nebo o přesvaté Bohorodici. Když ho někdo náhodou potkal na pěšinkách, jimiž je Athos protkán, tak se mohl spolehnout, že místo pozdravu tento starec zvolá: „Co myslíš, bratře, budeme spaseni?“ Byl tím už pověstný... Četl jsem vyprávění o mnichovi, který jakmile usnul a přestal se kontrolovat, začal pokaždé hlasitě křičet: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ takže to bylo slyšet i přes zeď a ostatní mniši nemohli spát. Jiný mnich zemřel při autonehodě v Soluni; v nemocnici dělali pitvu a lékař zjistil, že zesnulý má na srdci napsáno: „Ježíši, má lásko.“
Starec Paisij Athonský někdy zřel Boží světlo; když jednou vytržení skončilo a vyšel před svou poustevnu, ptal se svého učedníka, proč je všude takové šero. Učedník na něho překvapeně pohlédnul - bylo poledne jasného letního dne... Tento starec jednou řekl, že nejvděčnější je Bohu za rakovinu (kterou koncem života krutě trpěl a na kterou posléze zemřel). A ještě dodal, že celá ta desetiletí předchozí askeze na Athosu mu duchovně nedala tolik, jako rok s rakovinou.
-----------------------
Své nemoci byl vděčný, protože ho duchovně obohatila; skutečnost, že na tuto nemoc zemřel, byla pro Paisije bezvýznamá - smrt pro něj nic neznamenala. Ap. Pavel napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filip 1,21).
Mnich Mojžíš Svatohorec píše ve své knížce o mnišském životě na Athosu: »...otec Charalampos z monastýru Dionýsiu říkal: „Nakolik se přibližuješ ke světlu, jsi jím více osvětlován, nakolik se vzdaluješ, tím více jsi v temnotě.“ „Přijdeš-li o svoji nemoc, tak jsi prohrál,“ říkal jeden starec svému poslušníku s láskyplnou samozřejmostí. „Nemáš nic jiného, čím by ses chválil. Ona tě spasí.“ Starec byl velmi potěšen, když mu jeden mnich sděloval, že má velkou radost ze své nemoci.« (Tohle světský člověk asi nepochopí... Moderní letniční křesťané ti dokonce budou tvrdit, že Bůh chce, abys byl zdravý - jenže co potom apoštol Pavel, který třikrát Boha prosil, aby od něho vzal jeho těžkou nemoc, ale Bůh to výslovně odmítl? "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla;" viz 2. Kor 12,9.)
Opakem těchto svobodných lidí, jimž je lhostejná ztráta stejně jako zisk, jsou lidé prahnoucí po zbohatnutí. Není snad potřeba vysvětlovat, jak zoufale nesvobodní jsou takoví lidé, že jsou to otroci, které má ďábel na řetězu. Takoví neúnavně hledají výnosné ale snadné podnikání či lukrativní meziobchod nebo neúnavně sázejí v loteriích či ve všelijakých sázkových "fortunách". Ďábel se jim směje do obličeje krutým šklebem, když tito nešťastníci, kteří tak žízní po zbohatnutí, nastrkají to málo peněz, které mají, do kapsy majitelům všech těch loterií a "výherních automatů" (spíše by se měl říkat "proherních" automatů, protože tu nejsou proto, aby na nich lidé vyhrávali, nýbrž aby u nich lidé prohrávali; kdosi mi vyprávěl, že program /software/ těchto herních strojů je velice sofistikovaný a je sestaven tak, aby hráče nechal zpočátku několikrát snadno vyhrát, tím ho navnadil, a pak se tento stroj přepne do režimu, v němž už je šance na výhru nepatrná...)
A co se stane, když čas od času - v několika převzácných případech - někdo skutečně vyhraje velikou sumu? Jsou takové peníze opravdu zadarmo? Nebo se i za takovou „výhru“ něčím tvrdě platí? Jestli byl takový člověk už před tím otrokem své touhy po bohatství, pak ho po zbohatnutí tato vášeň posedne ještě větší měrou. Začne se trápit: „Co s tím bohatstvím udělám?“ Přesně jako boháč z dnešního evangelia. Jsou lidé, kteří vyhráli v loterii veliké peníze, a ocitli se kvůli tomu v péči psychiatrů (a není to prý u „šťastných výherců“ tak neobvyklé).
-----------------------
Touha po majetku, která našeho „šťastného výherce“ přivedla do sázkové kanceláře, nedovolí mu svobodně nakládat s výhrou. Nedovolí mu těmi penězi přispět na nějakou dobrou věc, a tak se mu jeho bohatství stává břemenem, které na svém hřbetě ponese jako balvan, leč nikdy nenajde odvahu se tohoto břemene zbavit. (Jsou pochopitelně i výjimky, leč bývají to opravdu jen výjimky.)
Vše, co máme: tělesný život, zdraví, svěžest mládí, důstojné stáří, střední věk plný sil, práce, postavení, rozum, city - to vše nám může být vzato v jediném okamžiku. Zdá to být příliš pesimistické? Ne, je to realita. To se běžně děje kolem nás.
O jaké tedy bohatství usilujeme především? Co potřebujeme, abychom se osvobodili? Obohatit se Kristem. To je bohatství, kterým se budeme těšit na věky. O všechno ostatní přijdeme okamžikem své smrti.
Sem patří otázka, jestli je víra v Krista nutná pro spásu člověka. Uvedu zde vyprávění starce Chrysostoma z řeckého monastýru sv. Nikodima Svatohorce, jak bylo pro nás s požehnáním starce zapsáno.
Na přímou otázku, zda budou spaseni ti, kteří nejsou pokřtěni, odpověděl igumen monastýru sv. Nikodima takto: »Jednou jsem navštívil jeskyně poustevníků na Svaté Hoře Athos a setkal se tam s jedním asketou, s nímž jsem si sedl, abych se ho otázal na některé věci; mj. i na to, jestli budou spaseni ti, kdož nejsou pokřtěni. On mi odvětil: „Řeknu ti, mé dítě, co se jednou stalo v Malé Asii. Žil tam jakýsi Turek, který velmi miloval křesťany. Nesmírně pomohl církvi. Také jeden monastýr pomáhal postavit. Kde se vyskytl někdo chudý, tam běžel, aby mu pomohl. Avšak, přestože to byl velice dobrý člověk - lepší než mnozí křesťané - nebyl pokřtěn a neodhodlal se ke křtu. Stále to odkládal na později. Jednou však zemřel. A umřel, aniž by se stihl nechat pokřtít. Igumen monastýru, který tento Turek pomáhal postavit, tím byl velice zarmoucen. Trápil se, protože ten člověk odešel ze života dříve, než byl pokřtěn. Vždyť byl tento člověk (jmenoval se Chasán) tak dobrý! Proto byl igumen velice smutný; jednoho dne však k němu přišel anděl a říká mu: "Chceš se podívat, kde se nalézá Chasán?" "Ano," odvětil igumen. Anděl ho tedy vzal a společně stoupali, stoupali stále vzhůru... až dorazili k přenádhernému chrámu. Uvnitř vše zářilo. Odevšad bylo slyšet zpěvy... Igumen tím byl udiven. Jakmile vstoupil do tohoto překrásného chrámu, tak na Chasána zapomněl... Zapomněl na všechno. Nechtěl odtud odejít. Po nějaké době však k němu přistoupil anděl a říká mu: "Nuže, jdeme." Poté, co odešli, otázal se ho anděl: "Viděl jsi Chasána?" Tehdy si na něho igumen vzpomněl a řekl: "Ne, nezahlédl jsem ho!" "Neviděl jsi ho?" táže se anděl. "Nikoliv, neviděl," opět pravil igumen. "Vrátíme se tedy zpět, abys ho spatřil," pronesl anděl. Když se vrátili, uviděli: tam před chrámem, na schodech, naproti světlu, byl slepý pes, který seděl, jako by se ohříval na slunci. A tehdy pravil anděl igumenovi: "To je Chasánova duše. Nechápe, kde je, nic nevidí, nic neslyší, - leč není v pekelném ohni!" uzavřel anděl.“ „Stejné to je,“ řekl na závěr svého vyprávění asketa, „i s dušemi heretiků, jestli to jsou dobří lidé. Nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje.“«Svaté Tajiny jsou klíčem do nebeského království. Nežijme křesťanský život nadarmo. Žijme své životy před tváří věčnosti. Pro spásu by měl být člověk schopen (a ochoten) udělat cokoliv.
Jsou dva typy lidí: jedni smrtí bohatnou, jiní smrtí zchudnou. Otázka tedy nestojí: „Kdy odejdeme na věčnost?“ nýbrž „S čím, v jakém stavu? Duchovně chudí či bohatí? Co si poneseme ve svém srdci.“ Žádnou stodolu plnou zrna si s sebou nepotáhneme. Ani zlaťáky ani akcie, ba dokonce ani sbírku vzácných uměleckých předmětů.
Často slyšíme lidi hovořit o konci světa. Někdo se těší, že už bude brzy a že to možná zažije. Jiný se toho děsí a doufá, že se toho nedožije a že to bude až někdy za stovky tisíc let (tedy v jakési bezpečné vzdálenosti, která dovoluje, abychom si s tím vůbec nelámali hlavu). Ve skutečnosti však každý člověk zažije konec světa. Pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi, je koncem světa jeho vlastní smrt. Při odloučení duše od těla, kdy tělo propadne tlení, se pro nás hroutí celý svět, ztrácí význam vše, co jsme zde získali, po čem jsme tu toužili, čím jsme se trápili, - vše je najednou pryč, je pro nás zmařeno, celá naše minulost se změní na sen někoho, kdo se právě probudil.Jako epilog čtení na tuto neděli z apoštolských epištol:
Někteří dokonce říkají, že události popsané v biblické Apokalypse jako proroctví o průběhu konce tohoto světa, každý z nás nějakým způsobem sám „soukromě “ zažije při své vlastní smrti. Lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se ještě zpět do života tady, se nezřídka vracejí s povznášejícím či dokonce radostným zážitkem. (Vyjma sebevrahů - ti, pokud se ještě vrátí, vyprávějí, že to, co prožili „tam“, bylo strašné hned od počátku oddělení duše od těla.)
Nedejme se zmást příjemnými zážitky popisovanými v knihách typu „Život po životě“. Ti, o nichž se tam píše, nebyli v záhrobí dosti dlouho, aby mohli zažít celý posmrtný proces. Duši je po opuštění těla obvykle nejprve ukazováno nebe (není-li putování duše zvláštním řízením vedeno jinak) - a to právě v době, při níž je většina navrátilců poslána zpět, teprve pak je jí ukazováno peklo, a posléze od devátého do čtyřicátého dne se děje putování po démonických „celnicích“, a o tom se už v takových knihách, jako jsou ty od dr. Moodyho, nedočtete.
Víte zajisté o tom, že žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, (jenž jest modloslužebník,) nemá dědictví v království Kristově a Božím.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. ...
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
(Efez 5,5 a 9 –19)
Zobrazit příspěvek č. 269 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?
Pravoslavná tradice a očistec
V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?
Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.
-------------------
Wikipedie:----------------
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.
Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.
Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.
Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).
S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)
Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")
... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:
1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.
2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.
3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.
4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.
5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.
(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?
Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.
Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.
Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...
Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.
Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.
Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.
P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?
Zobrazit příspěvek č. 270 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha
Sláva Ježíši Kristu!
Důstojní otcové, bratři a sestry,
s pomocí Boží jsme vydali v nevelkém nákladu překlad knížky sv. Mikuláše Kabasily "Výklad božské liturgie". Nabízíme ji za výrobní cenu 64,- Kč + poštovné. Knížka má formát A5, 66 stran. Překlad je z ruštiny s přihlédnutím k řeckému originálu.
Jiri Preucil
JPreucil/zavinac/seznam.cz
Zobrazit příspěvek č. 271 jednotlivě
jer. Antonij z Rumburku
--- 11. 12. 2007
Dávat Bohu to nejlepší
Čas od času jsou v naší pravoslavné veřejnosti probírány otázky týkající se vhodnosti či nevhodnosti toho kterého vína ku sloužení Božské liturgie, potřebě užívat v chrámech svíce z čistého vosku popř. živé květy a nikoli umělé. Osobně jsem se ale nesetkal s otázkou jakosti surovin používaných k přípravě prosfor. Samozřejmě všichni víme, že prosfory lze připravovat výhradně z čisté pšeničné mouky. Jakost mouky ale může být, ačkoli nad tím asi málokdy přemýšlíme, velmi rozdílná. Obecně a krátce vzato, jakost mouky je přímo úměrná především tvrdosti zrna výchozí obiloviny (a pak samozřejmě záleží na způsobu mletí aj.). Mouka se kromě druhu obiloviny a způsobu mletí liší např. obsahem lepku, sacharidů nebo popelovin.
Takže v rámci tohoto možná neobvyklého a pro někoho snad i úsměvného příspěvku chci upozornit na to, že v rámci ČR působí stavovská komora "Svaz mlýnů", která mj. vydává svůj vlastní časopis a také každoročně uděluje ceny pro "mouku roku". To by nás, kteří připravujeme pravidelně prosfory, mohlo zajímat. V posledních 10ti letech celkem pětkrát získal toto ocenění v oboru pšeničných mouk mlýn Perner Svijany, který také získal se svou vysokojakostní moukou několik zahraničních cen. Bohužel, věc má háček v tom, že mlýn nezásobuje maloobchodní síť. Nejmenší dostupné balení je 15 kg a jedinou možností, jak je získat, je osobní převzetí ve skladu.
Přes tuto nepříznivou okolnost jsem v rámci skromného úsilí o zvýšení liturgické kultury u nás a v rámci nemilosrdného boje proti sloužení na nejrůznějších "Husarech", "Sklepmistrech" či "Klášterních svících" odhodlán se do Svijan u Turnova příležitostně vydat. Pokud byste tedy kdokoli z duchovních projevil zájem a nepřipadalo by Vám toto úsilí malicherné, ozvěte se do Rumburku a já na Vás budu při nákupu rád pamatovat. Požehnané postní dny.
Zobrazit příspěvek č. 272 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 12. 2007
O duchovním zápasu
27. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení ženy v den sváteční
Za onoho času Pán Ježíš
Téma této neděle se zjeví ve spojení našeho evangelia s epištolním čtením, které je k němu připojeno.
10 Učil v jedné škole jejich v den sváteční.
11 A hle, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla zkroucena, a nijak se nemohla napřímit.
12 A uzřev ji Ježíš, zavolal jí k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci své.
13 I vložil na ni ruce, a ihned narovnala se, a velebila Boha.
14 Tedy představený synagogy odpověděv, hněvaje se proto, že v den sváteční uzdravoval Ježíš, řekl k zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží pracovat; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.
15 I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti?
16 Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z pout v den sváteční?
17 A když on to pověděl, zastyděli se všickni protivníci jeho, ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.
(Luk 13. kap.)
10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
Tedy na jedné straně je tu obraz ženy zkroucené satanem (a mějme na paměti, že na jinotajné rovině čtení evangelia se tu hovoří o lidské duši zkroucené v ďáblových pařátech), a na straně druhé jsou tu slova apoštola Pavla: Naše bojování není proti tomuto světu, ale proti mocnostem zla podnebeským. (Podle starého názoru je atmosférický obal země (ovzduší) místem působení a přebývání démonů.)
11 Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14 Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17 Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
18 V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
(Efezským 6)
Čili naším dnešním tématem je osvobození člověka od ďábla, boj proti ďáblu.
Je to jedno ze základních témat křesťanství. Dnes už o něm skoro neuslyšíte (a když tak spíše v souvislostech s fanatismem nějakých sekt), protože duchovnost na západě etablovaných křesťanských církví se smrskla na filantropii a mravnost. To je velký ďáblův úspěch.
Dnešní západní křesťané nechtějí o ďáblu slyšet, protože je to téma konfliktní. (Zjemnělí lidé, zhýčkaní svou vyumělkovanou civilizací, nemají rádi konflikty - tedy alespoň ne ty, které se jich přímo dotýkají.) Samotné slovo "satan" je v naší slušné a seriózní společnosti skoro tabu. Zkuste si představit např. stálou rubriku v nějakém oficiálním církevním periodiku, která by se jmenovala: "Boj proti ďáblu" a nebo "Jak se bránit satanu" :-) To by na většinu pobožných spořádaných křesťanů nepůsobilo seriózním dojmem, hned by takovou redakci obvinili z fundamentalismu (což se dnes stává zaklínadlem proti všem, kteří chtějí brát vážně nějakou tradici).
Pohlédneme-li však na křesťanství právě z tohoto úhlu pohledu, uvidíme, že jako křesťané jsme vojáky v neviditelné bitvě, která zuří kolem nás a její bitevní pole se nachází v našich srdcích.
Těm, kterým připadá, že ďábel je pouze nějaká hypotetická bytost a že je to spíše jen nepřítomnost dobra, připomeňme, čeho bylo lidstvo svědky ve dvacátém století. Kdo však nevidí a vidět nechce, ten bude tvrdit, že ďábel neexistuje i tváří v tvář Hirošimě, koncentračním táborům, leninismu, stalinismu a holocaustu, genocidám, dvěma světovým válkám...
A při tom téma uvědomělého zápasu s ďáblem provází křesťana od prvních okamžiků jeho křesťanské existence.
Stát se křesťanem je spojeno s vypovězením poslušnosti ďáblu či lépe řečeno s vyhlášením války. Ba, dokonce je to jeden z prvních úkonů, které člověk jako křesťan učiní. Při pravoslavném křtu je na to zvláštní obřad, kdy křtěnec (za nemluvně to činí kmotr) se otáčí na prahu chrámu k západu, vztahuje ruce vzhůru v odmítavém gestu a řekne, že se odříká ďábla, a pro jistotu to opakuje třikrát. A pak udělá ještě něco, čím to zpečetí, - na ďábla plivne. Starci říkají, že ďábel, který je tam vždy přítomen, tuhle urážku tomu člověku nikdy nezapomene. Tím člověk vyhlásil satanu válku na život a na smrt, která už nikdy nemůže skončit žádným příměřím.
V dnešní "osvícené" době mají někteří zato, že by se taková nemoderní součást křtu měla vypustit, ba, že vlastně není potřeba. Jenže duchovně sahá právě tato součást křtu do nejstarších křesťanských dob, je svázána s prvokřesťanským myšlením a spiritualitou prvního a druhého století. Tenkrát si křesťané ještě dobře uvědomovali, že žádný mír na zemi není možný, že křesťanství má dvě stránky: z jedné strany je náboženstvím pokoje (a to jak vnitřního pokoje, tak i pokoje s ostatními lidmi, nakolik to záleží na křesťanu), jenže s druhé stránky je "válečným náboženstvím", protože se křesťan prosekává do Božího království ve skutečně krvavé řeži s pokušeními - království Boží násilím se získává, jak praví Evangelium.
Právě první křesťané si toto tak dobře uvědomovali a otevřeně se prohlašovali za "milites Christi" - vojáky Kristovy. Nechápali to však ve smyslu "křížových výprav", jak to zvráceně uchopil o tisíc let později Západ, ale jako boj proti ďáblu nikoliv proti lidem.
Prvokřesťanští mučedníci hleděli na své mučednictví jako na boj s ďáblem, na boj, který jim přinese sladké vítězství - čili Boží Království.
---------------------
Biskup Ignatios Antiochijský (Theoforos) píše ze své deportace do Říma, kde ho za to, že je křesťanem, čekalo předhození dravým šelmám v koloseu pro zábavu Římanů: »Ze Sýrie až do Říma zápasím s šelmami, na zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením, ale proto ještě nejsem ospravedlněn. Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mne neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, jichž se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. ... Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezání, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať si na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.« Toto psal sv. mučedník biskup Ignatios do Říma.
(Mimochodem, z listu /v kontextu ostatních jeho listů/ je zřejmé, že biskup Ignatios ani neznal jméno římského biskupa - to jen tak na dokreslení poměrů v prvotní církvi, co se týče údajné autority římského papeže po celé církvi).
Když dějepisec líčí boj prvních mučedníků píše:
»...Blandina byla tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry.«
Hovoříme-li tentokrát o duchovním zápasu, nemůžeme obejít téma různých pokušení, jimiž se duchovní voják prosekává k vítězství. Nejdříve musíme o pokušeních říci, že jejich otcem je ďábel, kterého Hospodin prohlásil za lháře a vraha (Jan 8,44); ďábel lže, aby zahubil, a skutečně hubí ty, kteří uvěří v jeho lež; satan - to je duch lži, a proto dokonce i sama pravda, vyslovená jím, se ve skutečnosti nakonec ukáže jako lest působící tím, že se podobá pravdě (archim. Rafael Karelin). Sv. Kyprian píše, že ďábel nemůže nelhat, protože on sám je "odvěkou lží". V evangeliu na příkladu pokušení Páně na poušti vidíme, že satan je zkušený "teolog", který při svém pokoušení cituje Bibli (Matouš 4,6). Slova, která prorok a žalmista David nazval světlem na cestě pozemského života (Ž 118/119,105), se v ústech ďábla obracejí ve smrtící past (archim. Rafael, citováno z knihy Pád pyšných, která je v češtině v PDF).
Pokušení mají většinou určitou posloupnost. Jakési stupně. Tedy: jiná jsou pokušení, jimiž ďábel začíná, a jiná jsou ty, která na nás zkouší, když byla ta předchozí odražena. Jinými slovy - dle starce Josefa Hesychasty - na začátečníky posílá ďábel démony začátečníků, na zkušené pak démony specialisty.
Ďábel pokouší zleva, láká ke hříchům tím nejlstivějším způsobem; a pak i zprava - skrze falešné ctnosti, v jejichž základu leží pýcha a důvěra v sebe.
Prvním pokušením jsou myšlenky, které zpochybňují víru v existenci Boha Stvořitele a ve Spasitele. (Pozor, většinou ďábel neútočí na různé amorfní víry: "v něco, co je nad námi", "v cosi, co nás přesahuje", "ve vyšší smysl všeho" nebo "že něco po smrti musí být" /jistěže; proč ne?, třeba peklo/.) Podlehnout tomuto pokušení znamená ztratit víru. Tím končí duchovní život dříve, než začal. Jasná věc - jdeme dál.
Dalším pokušením bývá myšlenka, že není nutný mravný život. V tuto chvíli se ďábel už příliš nepokouší zpochybňovat Boží existenci či Spásu Kristovu. Spíše se snaží zasévat myšlenky, že není potřeba duchovní zápas nebo že Církev neučí správně, že její učení je jen pro lidi duchovně nedokonalé, prosté - "kdežto já mám přece vyšší poznání, takže nepotřebuji např. půst, protože chápu jeho duchovní význam, a proto se postím na vyšší duchovní úrovni, a jíst mohu, co chci". Nebo že "Desatero je jen pro lidi neduchovní, takže se mě netýká" atd. Patří sem i pokušení tzv. sedmi smrtelných hříchů. (Problémy na tomto stupni má kupodivu hodně vegetariánů.) Podlehnutí znamená pád do pýchy, namyšlenosti, či smyslnosti a rozdrážděnosti, a tím končí reálný duchovní život, který je nahrazen sněním či klamem.
Přicházejí-li myšlenky mravně nečisté, mějme na paměti, že ďábel chce svést člověka ke hříchu, a pak jej uvrhnout do zoufalství. Podlehnutí se projevuje ztrátou křestní blahodati, což se projeví především tím, že si svůj hřích začne omlouvat. Bez blahodati totiž schází schopnost pokání. Následuje zoufalství či odpadnutí od praktické víry.
Další kategorií pokušení je touha po bohatství, moci a zábavě. Záludně nebezpečná bývá myšlenka, že naplňování těchto tužeb lze spojit s duchovním životem. Nebudu zde unavovat dokazováním mylnosti takových předpokladů. Často o tom hovoříme na jiných místech.
Svéráznou kategorií tohoto stupně pokušení je touha po nadpřirozených zážitcích. Koketováním s tímto typem pokušení vzniká pošetilá praxe, typická pro naši dobu, které říkáme "duchovní materialismus". Duchovní život se mění na konzumaci zážitků. Je to úplné převrácení samotného principu spirituality, která má převádět od tělesného k duchovnímu, od smyslového k nebeskému. Jestli se duchovní praxe změní na nástroj toho, proti čemu měla bojovat, k čemu je? (Více o tom ještě níže v kategorii "materializace duchovního života".)
Proseká-li duchovní bojovník ve své bitvě jakž takž touto první frontou duchovních nepřátel, čeká ho už skutečně perný zápas s pokročilejší sortou pokušitelů.
Na dalším stupni se objevuje sebedůvěra, víra ve vlastní názor. Často jsou takoví spokojeni sami se sebou z důvodu překonání smyslového pokušení, osvobození se od ziskuchtivosti apod. Neuvědomují si, že dokonalost není zdrženlivost od všech špatností, ale očištění mysli (sv. Makarios, Filokalia). Podlehnutí na této úrovni, se projevuje tím, že si člověk nedá poradit, dělá si, co chce, tudíž není možné duchovní vedení takového člověka. Pokud hledá radu, není už schopen jí uposlechnout. Takový člověk nemá dobrou zpověď. O takových praví Filokalie, že ztratili rozum (resp. rozlišování). "Komu není rady, tomu není pomoci," jak se říká. Podlehnutí pokušení sebedůvěry se projevuje klamem, prelestí. Takový jde pak od hříchu ke hříchu, a nakonec upadne i do těch hříchů, o nichž si myslil, že se jemu přihodit nemohou. Tak se mu ďábel vysměje a zostudí ho na tomto světě i na Božím soudu.
Dále pak ďábel do mysli zasévá myšlenky snažící se oddělit člověka od účasti na reálném životě Církve, přetrhnout napojení jeho srdce na církevní život. Děje se to často pokušením, které vnukává člověku nespokojenost s podobou církevního života, výhrady k nějakým praktickým záležitostem církevní praxe, vůči osobě kněze, nespokojenosti s bohoslužebným jazykem, s místními zvyklostmi apod. U mnichů se na tomto stupni se objevuje nedůvěra ke starci, v jeho rady a duchovní vedení. Běžné je na tomto stupni, že člověk zápasí s myšlenkou, že hierarchové propadli herezi, světová pravoslavná církev, že je heretická nebo nekanonická, a že je potřeba odejít někam do "čisté církve", kde se jakoby uchovává neporušené učení a dodržují se tam všechny kánony atd. Podlehnutí se projevuje pádem do klamu, do hříchu, do slepoty či úplným odpadnutím od víry.
Sv. Kyprian Kartagenský o tomto pokušení píše, že satan skrze rozkol "odchytává lidi ze samotné Církve, a když už se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli". A rozkolníci sebe stále nazývají křesťany, "bloudíce ve tmách, myslí, že chodí ve světle".
Místo toho předchozího nebo paralelně s tím nám ďábel vsouvá do hlavy myšlenky náboženské horlivosti. Věřící si pak samovolně zpřísňuje půsty, koná nějaké dlouhé modlitby, je ovládnut požadavkem církevní přísnosti apod. Ďábel tak vede ty, kteří se tomu poddají, do pýchy, klamu a iluzorního světa. Z církevní tradice víme, že ďábel často pomáhá horlivcům při jejich mimořádných "asketických výkonech"; takový člověk si pak připadá jako veliký světec. (To je důvod proč duchovní otcové dnešním duchovně neduživým lidem nepovolují přísnou askezi, ale trvají na praktikování ikonomie, čili úlev.)
Jeden z optinských starců viděl duchovním zřením, jak ženu, která vstávala bez požehnání svého duchovního otce po nocích k modlitbám a o své vlastní vůli konala množství poklon, sám ďábel v podobě anděla budil a pobízel ji k takové modlitbě. Jiní viděli, jak náboženské úkony takového svéhlavého člověka nestoupají k Bohu, ale přijímá je ďábel a povzbuzuje nešťastníka k dalším modlitbám a posiluje ho v askezi...
Askeze konaná v obelstění nejenže nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něho. Půsty a bdění konané oklamaným člověkem jsou ďáblu směšné, protože on sám nic nejí ani nikdy nespí.
Co se týče různých praktických úkonů, které tvoří základ církevního a duchovního života a do nichž vkládáme naděje, pak nás mohou i velice poškodit, i přesto, že jsou to zbožné a dobré věci. Stane se to, když tyto dobré skutky jsou vykonávány pouze vnějškově, přičemž srdce poslouchá jen samo sebe a plní vůli pokušitele. A ten pak nejen, že nepřekáží takovéto "zbožnosti", ale ještě takovému člověku s radostí pomáhá a vybízí ho k tělesné zbožnosti, která se zaměřuje jen na kvantitu. Ti, kteří se dají takto oklamat, pociťují jisté duchovní uspokojení a zdokonalení, přičemž dojdou do takové namyšlenosti, až se vidí na stupni andělském. V některých případech dokonce cítí jakoby přítomnost Boží. Začínají vidět jakési vyšší předměty a smýšlí o sobě, že dosáhli nebeského světa nebo že jsou vytrženi do nebe.
Na scestí přivádí člověka i pokušení ztělesňování či materializace duchovního života. Sem patří i vizualizace, různé meditace s představami či city, např. prožívání Kristova utrpení, či různých andělských pocitů, přijímání daru vidin (např. nahlížení do očistce) atd. To vše není realita, nýbrž součást ďáblova klamu.
Podle jejich chování však můžeme rozpoznat, jak daleko jsou od skutečné dokonalosti ti, kteří se "zdokonalují" tímto způsobem. Tito asketové si většinou přejí, aby si jich jiní vážili a ctili je. Rádi se řídí svou vůlí a prosazují svá rozhodnutí. Své nedostatky téměř nevidí, ale velice pozorně si všímají a rozebírají slova a skutky jiných. Když někdo v jejich přítomnosti pochválí druhého člověka, vzbudí to v nich nelibost, bolest v srdci, až někdy i nepřátelství. Bůh chce takové lidi přivést k poznání sebe samých a přivést je na pravou cestu, a proto na ně dopouští utrpení, choroby a pronásledování. Zapomínají na příklad Kristův, který sám sebe snížil nejvíce ze všech lidí. Své nepřátele nepovažují za prostředky Boží milosti, které nám vlastně pomáhají ke spáse. Takoví lidé jsou ve velikém nebezpečí, protože jejich vnitřní zření (oko mysli) mají kvůli hříchu znečištěné a proto je zření nesprávné. Nekriticky hledí na sebe. Začínají odsuzovat druhé. Napravit se mohou jen s Boží pomocí. Spíše dojde k dobru hříšník, který otevřeně vyzná své hříchy, než ten, který své hříchy skrývá pod ctnostmi, které všichni vidí. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Zajímavé je, že těm, kteří této pokažené duchovnosti propadli, nepřináší svobodu ale právě naopak - stávají se na těchto prožitcích zcela závislí (je to jak droga); tvrdí o nich, že jsou krásnější než všechny slasti tohoto světa, které pak pro takové lidi už není problém odvrhnout, aniž by k tomu bylo potřeba zvláštního sebezapření; všechny dosavadní vášnivé slasti jsou totiž nahrazeny zcela novou rozkoší - sv. Ignatij Brjančaninov ji označuje za "zjemnělé smilstvo v nevěstinci padlých duchů"; a ještě to okolí považuje za svatost. (Slyšel jsem člověka provozujícího tuto duchovní praxi, který se otevřeně svěřil, že je to mnohem lepší než sex.) Tyto "duchovní vášně" a jejich tělesné projevy přinášejí různé tělesné slastné extáze (Tereza z Avily prohlásila po tomto duchovním spojení s "kristem", že se stal jejím ženichem) nebo způsobují stigmatizaci či vidiny "na přání" (Ignác Loyoly prý říkal, že může nahlížet do pekla či do ráje, kdykoliv chce), nebo "nebeské pocity" apod. Tato domnělá svatost je ve skutečnosti jen ďáblem spředenou iluzí, jak fundovaně na základě rozboru dle svatootcovské tradice prokázal již v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov.
Na dalším stupni přicházejí zjevení a vidiny. To nejsou halucinace. Mniši vidí ženy či hrozivá zvířata nebo peníze či někoho, kdo se jim klaní a vychvaluje je. Nebo obrovské postavy vysoké jako dům. Nechá-li se člověk oklamat, jsou schopny člověku tělesně ublížit (to je možná mj. případ Františka z Assisi). Podlehnout pokušení může znamenat i duševní či tělesné poškození. Někteří pak zůstali ochrnutí či zešíleli. Řada z těch, co padli na tomto stupni, brzy poté zemřela.
Ďábel se někdy zjevuje člověku v podobě anděla, učí ho různým dovednostem. Charakteristickou vlastností těchto zjevení je, že mnicha vždy nabádá, aby o těchto návštěvách nikomu neříkal. V člověku tím ďábel vzbuzuje pýchu a neochvějnou sebedůvěru, nakonec ho přivádí k tomu, aby se mu poklonil, čímž se snaží člověka duchovně a často i tělesně zahubit. (O tom se mnohokrát píše v životech svatých a v různých patericích.)
Jednoho mnicha na Athosu začal po nocích navštěvovat démon v podobě zářící světelné bytosti. Řekl mu, že je lepším mnichem než ostatní a že jeho starec to nechápe, a tudíž se Bůh rozhodl poslat jeho, nebeského anděla, aby se ujal jeho duchovního vedení. Začal ho zasvěcovat do všelijakých duchovních tajemství. Samozřejmě ho především upozornil, že tuto noční výuku nesmí nikomu prozradit, jinak nebude moci přicházet ho vyučovat. K tomu použil i citace svatých Otců, podle nichž je odhalení ctnosti vlastně hříchem. Kromě jiného ho nabádal, aby přestal na sobě činit znamení kříže, protože to je jen pro nedokonalé. Tak to šlo nějakou dobu. Starci neunikla změna v chování tohoto mnicha, ale protože on sám vše zapíral, nechtěl ho nutit. Po jisté době mu démon při své noční návštěvě oznámil, že již natolik pokročil, že je připraven na nejvyšší zasvěcení a Bůh ho uznal hodným, aby se jako jediný z celé Svaté Hory mohl poklonit samotnému Kristu. Vyvedl ho na horu - tam nešťastný mnich spatřil jakési prostranství plné jasu a andělů, a v nějaké vzdálenosti před sebou viděl trůn, na němž seděla oslnivě zářící bytost, které se všichni kolem klaněli. Jeho učitel ho vybídl: "Nyní běž a pokloň se svému Pánu, a pak obdržíš přímo od něho nejvyšší zasvěcení." V tu dobu se za mnicha v slzách modlil jeho starec. Mnich se už radostně chystal vykročit, ale pak - díky modlitbám starce - si vzpomněl na to, že když se klaníme Kristu, vždy při tom na sobě činíme znamení kříže, a zapomněl na chvíli, co ho učil démon. Pokřižoval se tedy - a v ten okamžik celé zářivé zjevení zmizelo, a náhle uviděl, že stojí na samém kraji útesu, kam ho démon dovedl, a kdyby udělal jediný krok k trůnu, zřítil by se z výšky do propasti a zabil by se. Takové zasvěcení mu ďábel chystal. (Převyprávěno dle životů athonských poustevníků)
Na těchto vyšších stupních přichází i pokušení nadpřirozených schopností. Prorokování, čtení myšlenek, jasnovidnost, vnášení se ve vzduchu atd. Zkušený starec dobře rozpozná, jestli jsou to dary od Boha či klamání ďábla. Podlehnutí může skončit buď posedlostí či vážnou duševní poruchou nebo dokonce smrtí.
Na každém stupni je možno napravit svůj pád pokáním. Avšak lhůta, kterou člověk má k pokání, se dramaticky zkracuje na vyšších stupních. Zatímco při podlehnutí ďáblovu pokušení na nejnižším stupni má člověk čas na pokání prakticky až do konce života (ba dokonce, v některých případech Bůh prodlužuje člověku život, aby dostal příležitost konat pokání, a tím mu nabízí možnost neztratit spásu). Na posledním stupni je lhůta na pokání jen velice krátká (bývají to jen dny a někdy ani to ne).
--------------------------
Už jsme řekli, proti komu vedeme boj, nyní je nutno říci, za co vedeme zápas: za křesťanskou dokonalost (jak učí sv. Nikodim). Tedy zápas není jen nějaká zbytečná lapálie, ale něco se při něm s námi děje - jakýsi užitečný proces. Je to spolupráce s Bohem, který nás chce uzdravit a na jeho blahodať mi odpovídáme zápasem s pokušením, a tím si jeho dary spásy osvojujeme.
Proto sv. Antonios Veliký pravil: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vstoupit do království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen."
Všechny církevní úkony (půsty, bdění, poklony, askeze, poustevnictví; dlouhé modlitby, stání na bohoslužbách; říkání Ježíšovy modlitby v osamění atd.) nás přivádějí ke křesťanské dokonalosti, ale netvoří podstatu dokonalosti. Dávají nám energii k zápasu proti vlastní hříšnosti a vedou nás k rozhodnému odporu proti pokušením, která k nám přicházejí od třech nepřátel: pokušitele, světa a do jisté míry i těla. Tak člověk stále více miluje Boha a ne sebe.------------------------------
Cílem duchovního života, jehož je tento zápas součástí, je sjednocení s Bohem. K tomu je potřebné vyznat se Bohu z celého srdce, že je dobrý a všemohoucí, a zároveň si uvědomit vlastní bídnost a náklonnost k jakémukoliv druhu zla. Pro lásku k Bohu je nevyhnutelné, abychom se v srdci zřekli vlastní vůle a pokorně se podřídili Boží vůli, a tak se projeví Boží sláva (1Kor 10,31). Všechnu práci činíme proto, abychom se Bohu zalíbili. Proto je potřeba nevšímat si vlastní vůle, protivit se zlu a nutit se ke konání ctností. Zápas s vlastní vůlí je velice těžký, a odměnu vítěze získají jen ti, kteří se horlivě snaží.
Tento zápas je nejtěžším bojem ze všech, protože bojujete sami se sebou. Jestli zvítězíte nad vlastními vášněmi, hříšnými touhami a pokaženou vůlí, Bůh bude mít z toho mnohem větší radost, než z přísného půstu mnohých asketů, kteří umrtvili svá těla životem na poušti.
Dokonce i kdybyste vykoupili za své peníze z otroctví stovky otroků a darovali jste jim svobodu, nebude vám to stačit ke spáse, protože sami jste zůstali v otroctví svých vlastních vášní. Nejdůležitější ze všeho je všímat si svých vášní, jimž nemíme dát svobodu působit v nás. To je důležitější než se namáhat pro blaho jiných lidí a dávat jim dary.
Pokud jste už pochopili, v čem spočívá křesťanská dokonalost, je naprosto nutné bezustání zápasit se sebou, a budete po ní neustále toužit a zvítězíte-li, budete odměněni. V srdci však musíte mít čtyři duchovní pomůcky:
a) nikdy a v ničem nedoufat v sebe
b) vždy z celého srdce plně důvěřovat jedině Bohu
c) neustále se zdokonalovat
d) neustále se modlit. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Podotýkám, že právě tady je ten citlivý bod, jímž se křesťanský duchovní život zcela zásadně a principiálně rozchází s duchovním životem buddhismu, jógy, zenu atd. Když se přijdete nechat poučit o duchovním životě k buddhistovi či jogínovi, jedna z prvních věcí, které uslyšíte, je: a) nesmíš ničeho litovat (tj. žádné pokání) a b) věř v sebe. (Takové rady se krásně poslouchají, že?) Buddhismus a hinduismus zakládají svou duchovnost na názoru, že člověk je v základě dobrý, svatý a božský - jenom na to nějakým nedopatřením zapomněl a cílem duchovní praxe je, aby se na to rozpomenul (anebo je jeho nevědomost zapříčiněna vnějšími okolnostmi, které brání, aby se projevilo jeho "božské já"). Křesťanství oproti tomu zakládá svůj duchovní život na nepříjemné pravdě, že člověk je ve stavu hlubokého vnitřního poškození, smrtelné nemoci a sám svými vlastními silami se nemůže uzdravit. Prvním cílem křesťanského duchovního života je, aby člověk poznal svou nemoc - nazřel jak hluboké je jeho vnitřní poškození, že samotný kořen lidství je v něm přeseknut a rozkládá se hříchem; pak může začít léčení.
V řecké Filokalii se někde píše, že často se stávají dobrými mnichy bývalí lupiči a vojáci, protože kvůli své minulosti se dobře vyznají v každé špatnosti a lsti i taktice. A tak mohou snadno prohlédnout lstivost ďábla a jeho úklady. Takový bývalý lotr má "v krvi" nedůvěru k neznámým návštěvám. Nikdy se necítí být v bezpečí a nikdy není sám s sebou spokojený. Ví, že nepřítel ho může přepadnout zcela nečekaně. Zná, jak se kladou léčky, jak napadnout svou kořist zezadu, a nečiní mu tudíž problém předpokládat, že stejně tak si počíná ďábel v boji proti němu. Zkušený může být poražen zkušeným.
Jak by to bylo krásné, kdyby křesťanství bylo náboženstvím tichých pokojných meditací. Jak by to však bylo v takovém případě hluboce nepravdivé náboženství! Nereflektovalo by totiž duchovní stav světa, kam sestoupil ďábel plný zuřivosti, věda, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12,12). "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2Tim 3,12). To platí na duchovní i tělesné rovině.Jak píše apoštol o naší době: Lidé uvěří bájím, seženou si na to učitele; nesnesou zdravé učení. (2 Tim 4,3-4)
Jaký to rozdíl např. od buddhismu, kde meditace plynou v tichém sladkém snění (pardon: vizualizacích)... Jenže buddhismus není (přísně vzato) ani náboženstvím, je to metoda - technika, praktika. To je asi důvod, proč má buddhismus nyní takový ohlas na Západě. Tito lidé totiž vlastně nechtějí náboženství, chtějí duchovní zážitky anebo vyřešit své psychické problémy. A na to stačí jen fungující metoda.
Někdy se říká, že 21. století bude dobou náboženství, ale neorganizovaných. Tj. náboženství bez církví. To je nesmysl. Přichází nikoliv doba náboženství, ale doba pověr, duchovních metod dávajících zážitek, éra magie a okultismu či snění. S náboženstvím to nemá nic společného; natož se zdravou vírou! Proto se "lidé budoucnosti" stávají snadnou kořistí sekt, komercionalizované magie, kupují si drahá cédéčka s "hudbou" či spíše zvuky new-age či domorodé animistické "etno", platí za kurzy holotropního dýchání, či šamanismu a čarodějnictví, nebo sypou peníze do kapes orientálním guruům.
Jogín Rajneesh, zvaný Osho, v USA měl sedm rollsroyců v nejdražší variantě v sedmi různých barevných odstínech, na každý den v týdnu jiný, nechal se jimi každodenně přemísťovat ze svého příbytku do asi 100 metrů vzdáleného ášramu, a to vše před zraky zfanatizovaných Američanů, kteří se předháněli, kdo mu dřív odevzdá svůj majetek, aby mohl v ášramu bydlet a poslouchat mistra na slovo. Součástí jeho "duchovního vedení" bylo např.: Chovejte se jako zvířata, dejte průchod svým živočišným vášním, odhoďte zábrany, řechtejte se bezdůvodně každý den deset minut...Známá moudrost klasika praví: "Z těch, kteří ztratí zdravou náboženskou víru, se nestanou lidé, kteří by už nevěřili ničemu, nýbrž lidé, kteří pak věří čemukoliv." To platí pro dnešního odnáboženštěného západního člověka stoprocentně. Říká se, že tento člověk je skeptikem - on je však skeptický jen vůči autentickému Božímu zjevení. Ve všech jiných ohledech věří všemu: od průhledně manipulativní reklamy na cokoliv, přes bláboly a sliby politiků, kterým korupce kouká z očí, až po pseudovědecké hypotézy či blouznění všelijakých pomatenců...
Oproti tomu křesťanství to je duchovní zápas do krve. Bitevním polem je vaše srdce. Po nějaké době z vašeho ega nezbude skoro nic. Démoni si v této řeži vezmou své. Člověka, který se do toho pustí, to postupně semele a bere mu vše, na čem lpí, jedno po druhém. V plné míře do toho jdou mniši. Za nimi kulhají v tomto duchovním procesu ti, co žijí ve světě, každý jak umí a jak může. Jedno se však žádá po všech, aby v této bitvě čestně padli. Pak se vynoří na druhém konci ve slávě. Někdo ještě za svého pozemského života (to jsou pak ti, kteří mohou zkušeně a s jistotou vést druhé, protože už žijí současně ve světě tělesném i duchovním), jiní to spojí se svým tělesným odchodem. V tom je opravdovost křesťanského života, že se jde až na dřeň, že si člověk pustí křesťanství pod kůži a dá se do boje, celým svým srdcem. Křesťan nebojuje proti druhým, ale proti sobě - proti zlým sklonům, myšlenkám.
Sv. avva Antonín Veliký: "Toto je největší dílo člověka - odhalit své chyby před sebou a před tváří Boží, a do posledního dechu být připraven na pokušení."
---------------------------
Ještě krátce k té duchovní zbroji, o níž se píše v epištole. Podrobný výklad si necháme na příště, nyní však zdůrazníme hlavní poselství tohoto čtení: v našem boji nejsme ponecháni bez výzbroje. Duchovní voják se do bitvy ozbrojí, jak to popisuje ap. Pavel.
Ta slova z dnešní epištoly nesmíme brát jako nějaké odtažité fantazírování. Ap. Pavel byl praktik, nebyl to zasněný poeta, který by si liboval v abstraktních obrazech či květnatých od života odtržených přirovnáních. Kdepak. Ten Pavlům popis duchovní zbroje je velice přiléhavý. To, o čem se tam píše, jsou opravdu zbraně, a zbraně nejsou proto, aby byly nějakým vystaveným exponátem, ale jsou určeny pro boj.
Např. "štít víry": víru nechápe ap. Pavel jako individuální přesvědčení, či jako "něco za pravdu míti", ale jako spojení lidského srdce s Bohem, které člověka objektivně chrání před ďáblem tím, že mu skýtá ochranu shůry. Je to skutečný štít před hrudí chránící proti střelám zacíleným do mysli a srdce člověka, jimiž ďábel chce otrávit mysl zvrácenými myšlenkami a spálit srdce temným ohněm nečistých pokušení (připomeňme, že podle slov Ježíšových myšlenky vycházejí ze srdce /Mat 15,19/).
Přilbice spasení. Přilba chrání hlavu. Hlava je místem myšlení. Myšlenka na spásu chrání myšlení proti pronikání cizích vnuknutí.
Meč Ducha. Mečem se zabíjejí nepřátelé. Slovo Boží je pro démony smrtonosné. Uvádí člověka do pravdy, kdežto svět démonů je světem klamu, iluze a lži, a tento jejich svět se hroutí a řítí do prachu, když se člověk chopí Božího slova. ("Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" /Židům 4,12/.)
To je tedy zbroj, kterou nám Bůh dává jako jeho vojákům. A jak naznačuje poslední věta dnešního čtení: útokem, kterým se vojáci vrhají do boje, je neustálá modlitba v Duchu Svatém.
Zobrazit příspěvek č. 273 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Zajímavý článek z tisku - sešle Bůh na lidi další katastrofu?
Neopakuje se historie? Nejsme v situaci předpotopního a babylonského lidstva?
Životní energie lidí začala jaksi vyprchávat. A začalo to právě v době, kdy lidé zdánlivě dosáhli maximální vlády nad materiálním světem.
Existuje názor, že scénáře rozvoje lidstva, základní archetypy civilizace, jsou popsány v Bibli.
Podle něho lidstvo přežilo dvě archetypální katastrofy: světová potopa, zboření babylonské věže.
V prvém případě bylo z tváře země smyto vše živé. V talmudu (traktát Sanhedrin, 108a) se praví: „Předpotopní pokolení zpychlo, protože se jim žilo příliš dobře.“ Výsledek byl, že lidstvo začalo považovat za normu porušování všech Božích přikázání - v prvé řadě sexuálních, přičemž nejen zrušili pojem "protipřirozený", nýbrž učinili z toho, co je proti přirozenosti, novou normu. „Pokolení potopy bylo smyto ze země zvláště poté, co začali sňatky uzavírat muži s muži a se zvířaty“ (Berešit Raba 26:5). V současné společnosti je první část toho už plně uskutečněna.
Pak následovalo zvrácení všech společenských norem a nakonec neskrývaná loupež, uzákoněné přisvojování si cizího majetku (vidíme těchto jevů kolem sebe málo?) Do této chvíle Bůh ještě odkládal potrestání, ale jakmile nastalo loupení, rozsudek „byl vynesen k vykonání“ (traktát Sanhedrin, 108a). Krajně se rozšířila sociální nerovnost, a ti, kteří stáli na vrcholu společenského žebříčku, začali ignorovat úplně všechny zákony. „A viděli synové velikých dcery lidské, že jsou krásné, a brali si ženy, jaké si zvolili (podle svého úsudku)“ (Gen 6,2) - čili bez ohledu na to, jestli ta žena, která se jim zalíbila, chce či nikoliv.
Následující verše Písma vyprávějí o odplatě za to: „I uviděl Hospodin, že veliké je zlo člověka na zemi, a že veškeré myšlení srdce člověka má zalíbení ve zlu a to v každý čas. I zalitoval Hospodin, že učinil člověka na Zemi, a trápil se v srdci svém. A pravil Hospodin: Vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, ze Země, od člověka až k dobytku, až k hadům a ptákům nebeským, neboť lituji, že jsem je stvořil.“
Podobnost se současným kultem homosexuality a se zasahováním státu do soukromých životů jsou očividné. Je možné, že když Bible hovoří o "vodách potopy", nemyslí tím obyčejné "aš-dva-o", ale je to alegorické pojmenování složitějších procesů.
Pokolení babylonské věže šláplo na trochu jiné "hrábě". Krádeže se tam nevyskytovaly - naopak byla tam vzácná sociální jednota. "A byl na celé zemi jeden jazyk a jedna slova" (Gen 11,1). Jenže pak: "I řekli si (vzájemně): pojďme, postavme sobě město a věž, jejíž vrchol (hlava) bude až v nebi, a učiníme si jméno" (Gen 11,4).
"Budování věže do nebe" - alegorické popsání situace, kdy lidé měli zato, že plně pochopili Plán světa, a proto mohou sami stanovovat zákony jeho fungování (Midraš Tanchuma cha-kodem a Sanhedrim, 109). Současné pokusy s korekcí dědičnosti (genetické inženýrství) a další genetické "kousky" se tomu podobají jako vejce vejci. Midraš praví, že lidé se rozhodli "vzepnout se až k nebi a začít válku proti Bohu" (Midraš Tanchuma, kap. Noe, 18), rozhodli se zabít Ho a stanout na Jeho místě - čili plně proniknout do zákonů stvoření světa a začít je sami korigovat. (Výstižněji postihnout aspirace moderní materialistické vědy snad už nelze; pozn. překl.)
Mimochodem, Všemohoucí, jak praví Midraš, se dokonce rozhodl nahrát jim. Midraš píše alegoricky (Tanchuma cha-kodem), že lidé "vypouštěli střely na nebe", aby "zabili Boha". Tyto střely padaly zpět na zem "zkrvavené" - čili zdálo se jim, že vlády nad světem je plně dosaženo, že "Bůh je mrtev"... Všemohoucí dal člověku možnost narušit Božské hranice, ustanovit řád světa dle svého úsudku. Tyto uměle vytvořené hranice však neobstály.
(Také vás napadlo, že lidé začali před půlstoletím vypouštět rakety, aby dokázali, že na nebi žádný Bůh není? Dnes jsou tyto rakety nosiče jaderných hlavic; pozn. překl.)
Dle Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 274 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života
28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha
35 Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38 Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39 Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42 Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)
Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:
1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.
2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.
3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.
Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.
Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.
Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.
Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.
Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.
-------------------------------
Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“
--------------------------------
Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.
Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.
Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.
Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.
Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).
Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.
Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“
Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.
Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.
K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)
Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).
„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)
Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.
Tak asi tolik dnes o duchovním životě.
Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:
V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.
Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.
Zobrazit příspěvek č. 275 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 12. 2007
Z tisku - ruský patriarcha Alexij II.
Osobnost roku v Rusku
Ruský pravoslavný patriarcha Alexij II. popáté obdržel ocenění "osobnost roku", kterou uděluje biografický institut.
Patriarcha při převzetí ceny zdůraznil, že ji chápe jako ocenění pravoslavné církve, která vždy byla se svým národem - v dobách radosti i neštěstí.
Zobrazit příspěvek č. 276 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
vazeni pratele,
minuly tyden vydal brevnovsky benediktinsky klaster v edici pietas benedictina prvni svazek "instituci" jana cassiana zvaneho na vychode riman. cassianus patri ke klasice staroveke krestanske literatury a jsme radi, ze ho muzeme nabidnout v uplnem ceskem prekladu. po tomo svazku (a) vyjde pristi rok svazek (b), s kterym budou tvorit nedilny celek.
nize uvadim text z nasich internetovych stranek, pripadne se lze podivat primo na ne: http://www.brevnov.cz/CS/knihovna/018.php.
s pozdravenim a pranim pokoje
ondrej koupil
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
Název Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
ISBN 978-80-86882-07-9
Rok vydání 2007
Počet stran 136
Cena 220 Kč
- edice Pietas benedictina, sešit 14. Fundamentální dílo západního mnišství v překladu kolektivu překladatelů (Zdeněk Žalud, Jan Zdichynec, Josef Šimandl, Monika Recinová, Edita Mendelová, Jaroslav Lorman, Ondřej Koupil). Český překlad spisu De institutis coenobiorum bude zpřístupněn ve dvou svazcích. V roce 2007 vycházejí ve svazku označeném (a) první čtyři knihy – o mnišském oděvu a liturgii a klíčová kniha čtvrtá, shrnující spiritualitu mnišského života. V tomto prvním svazku je obsažena také předmluva o Cassianově životě a jeho názorech ve Zvycích a lécích. Jan Cassianus, který se seznámil s mnišstvím v Betlémě a hlavně v křesťanském Egyptě, předal ve svých spisech psaných v první polovině 5. století v gallské Massilii (dnešní Marseille ve Francii) základy východní mnišské nauky Západu. Jeho dílo významně ovlivnilo západní křesťanskou spiritualitu. Další svazek se zbylými osmi knihami o osmi základních neřestech bychom chtěli připravit v roce 2008. Budou v něm i rejstříky k oběma svazkům a seznamy zkratek a literatury.
Zobrazit příspěvek č. 277 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Na jakých principech se sjednocuje Evropa?
Schengen: dnes se lidé radují, zítra budou možná plakat.
Dnes se s mediální pompou ruší naše státní hranice.
Lidé se radují, že se Evropa sjednocuje a že budou moci pohodlně cestovat, protože se ruší hraniční kontroly.
Jak nás informují média: někde prskaly o půlnoci ohňostroje a konají se lidové veselice. Na vybraných hraničních přechodech odstraňovali hraniční závory přední politici. Ministři vnitra vlastnoručně řežou ruční pilou hraniční závoru. Státníci drží proslovy na hraniční čáře.
Podle Merkelové je zrušení hranic dobré hlavně pro děti, které to budou brát jako samozřejmost, zatímco starší generace o tom je snily. "Přeji všem zemím, aby mohly zažít podobný den, jaký nyní zažíváme my. (...) Jsem hrdý," řekl Topolánek. "Byli jsme rozděleni železnou oponou, nyní máme celou Evropu sjednocenou kolem hodnot demokracie a míru," poznamenal Barroso. Připomněl, že Evropa je "konstrukce pro lidi, kteří mohou nyní snadno cestovat od Portugalska po Tallinn".
Největší rozšíření schengenského prostoru v historii symbolicky ukončí období rozdělení Evropy na Východ a Západ. Volný pohyb po Evropě byl před osmnácti a více lety snem Čechů a zůstával jím i po pádu komunismu a vstupu ČR do Evropské unie.
Celý obsah Schengenské smlouvy však politici úzkostlivě tají.
Nikdo lidem neřekne, čím za tuto "svobodu" budou muset zaplatit. A že zaplatit budou muset tvrdě. Její součástí jsou totiž i základní pilíře architektury centrální kontroly všech občanů...
Svatohorští starci a mniši ve svém prohlášení z devadesátých let označili Schengenskou smlouvu za "nelidskou". Něco o tom jsme psali už před lety zde.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 197 do č. 277)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.