1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 785 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu

Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám

Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.

I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.

Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.

7. května, korespondent "IribNews"










Zobrazit příspěvek č. 784 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová









Zobrazit příspěvek č. 783 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2012
Ze světa - řecká vláda snižuje počty duchovních

Decimování pravoslavné církve v Řecku

V rámci škrtů v rozpočtu vláda Řecka snižuje platy duchovenstva Řecké pravoslavné církve a počet nových kněžských svěcení. Podle nového vládní výnosu má státní pravoslavná církev právo ustanovit jednoho nového duchovního pouze tehdy, když místo něj odejde do důchodu deset starých duchovních.

Před šedesáti lety odevzdala Řecká pravoslavná církev velkou část svého majetku (nemovitosti - pozemky) státu výměnou za příslib vyplácení duchovenského platu ze státního rozpočtu všem duchovním athénského arcibiskupství. V současnosti vláda krátí prostředky vyplácené církvi kvůli přijímaným ekonomickým opatřením.

Agentura Reuters dále sděluje, že "Athény budou financovat pouze jednoho nového kněze místo deseti zemřelých či odebravších se do důchodu, což způsobí nedostatek duchovních zvláště ve vzdálených farnostech - a to právě v době krize, kdy věřící nejvíce potřebují pomoc".

Výše platu duchovního má být snížena o 10 procent. Podle agentury Reuters byl v současnosti průměrný plat řeckého farního kněze 1 tisíc Euro měsíčně, přičemž státní plat pobírá něco přes 10.000 duchovních. Vláda tvrdí, že kvůli ekonomické krizi není schopna tento rozpočet dále pokrývat. Na celkovém snížení prostředků vyplácených ze státní pokladny duchovenstvu se bude dále podílet i postupné dramatické snížení počtu duchovních.

"Krize se dotkla nejen práce našich dobročinných organizací, ale je hrozbou samotné jejich existenci," prohlásil metropolita Sparty Eustatios.

(Ze sdělovacích prostředků: catholicculture.org reuters.com)









Zobrazit příspěvek č. 782 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2012
Zprávy ze světa - vztah Británie ke křesťanské symbolice je už horší než v zemích bývalé komunistické totality

Zákaz nošení křížků v Británii. Nezačíná v této zemi nová protináboženská totalita?

Křesťance z londýnského ruského chrámu zakázali nosit nátělní kříž v práci, byla nucena dát výpověď

Jedna z křesťanek farnosti katedrálního Uspenského chrámu v Londýně byla nucena podat výpověď ze zaměstnání poté, co jí zakázali na těle nosit křížek.

"Hovořil jsem v chrámu s ženou, kterou v zaměstnání nutili sundat křížek. Dala přednost výpovědi. Křížek, který nosila na těle, nebyl vidět! Žena prosila, aby jí křížek povolili a slíbila, že ho přilepí na tělo náplastí, aby náhodou nevyklouznul z pod šatů. Odpověď zněla: Ne, nyní je to zakázáno!" píše na svých stránkách kněz chrámu prot. Michail Dudko.

Podle jeho slov se postupu vlády proti zjevnému nošení křížů "místy chápe jako totální zákaz". Pro člověka s horší znalostí jazyka a britských reálií je praktické nemožné domoci se svých práv a svobod.

Podle zpráv má britská vláda v úmyslu u Evropského soudu pro lidská práva obhájit zákonnost zákazu nošení náprsních křížků na veřejnosti v celé zemi. Štrasburský soud prozkoumá žaloby na diskriminaci kvůli náboženské příslušnosti, které podali čtyři křesťané z Velké Británie, kteří prohráli soudní procesy u soudů britských.

Už dříve vyjádřila Ruská církev údiv nad shovívavostí britské vlády k jiné symbolice, např. k gay-symbolům, zatímco náprsní křížky jsou zakazovány. "V evropské společnosti zesilují tendence k potlačení lidských instinktů," prohlásil před novináři představitel synodálního informačního oddělení Vladimir Legoida a vyjádřil se, že nechápe, proč se ve Velké Británii veřejná demonstrace přináležitosti ke gay-kultuře považuje za normu, kdežto nošení náprsního křížku nikoliv. Dalším příkladem dvojích standardů britské vlády je podle V. Legondy vztah k sikhům, jimiž je oficiálně povoleno nosit turban (a to i v případě, že se jedná o londýnského policistu), který je jedním z náboženských symbolů sikhismu.

Mezi čtyřmi kauzami, které budou ve Štrasburku zkoumány, je žaloba Nadi Eveidy, kterou před několika lety dočasně uvolnili z práce v letecké společnosti "British Airways", když odmítla sundat maličký náprsní křížek, který nosila navrchu uniformy.

Druhým případem výpovědi za nošení křížku v pracovní době se stal nemocniční sestře Shirly Chaplin, která v nemocnici pracovala 30 let.

Další žalobu podala Lilian Leidel, spolupracovnice matričního úřadu londýnské čtvrti Ailington, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla registrovat občanský sňatek homosexuálů a byla za to podrobena disciplinárnímu řízení.

Obyvatel Bristolu Harry Makfarlein byl pracovníkem firmy, zabývající se diskrétním poradenstvím párům ohledně sexuálních problémů. Práce s homosexuálním párem u něj vyvolala problémy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Byl propuštěn.

interfax.by








Zobrazit příspěvek č. 781 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2012
Z došlé pošty

Pozvánka do Mikulčic

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského
si Vás dovolujeme pozvat na

bohoslužebné setkání
na památku příchodu svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje na Moravu

Areál Památníku Velké Moravy, Valy u Mikulčic
Sobota 26. května 2012

9,45 Slavnostní procesí od Památníku
10,00 Archijerejská svatá Liturgie



Pozvánka v PDF







Zobrazit příspěvek č. 780 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2012
Z tisku

V Řecku byla ukradena jedna z nejuctívanějších svátostí pravoslavného světa - ostatky velkomučednice Anastasie (nazývané: Uvolňující pouta).

Svaté ostatky byly ukradeny v noci z 22. na 23. dubna v monastýru z 9. století, který byl zbudován ke cti světice na poloostrově Chalkidiki. Zloději museli vylomit patero dveří, aby mohli odnést ostatky z monastýrského chrámu. Jedná se o uctívanou hlavu a nohu svaté Anastasie, uložené ve vzácných schránkách.

Metropolita miletský Apostol vydal prohlášení, v němž vyzývá lidi, kteří spáchali tento zločin, aby libovolným způsobem ostatky vrátili.

Sv. velkomučednice Anastasie žila koncem III. a začátkem IV. stol. Svou službou materiálně i duchovně pomáhala vězňům. Trpěla pod římským císařem Diokleciánem (284-305).

Credo










Zobrazit příspěvek č. 779 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!


Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Přednáška "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí" popisuje vrcholná období byzantské a ruské ikonografie. Ukazuje krásu starobylé ikony a její duchovní hloubku, která je obrazovým vyjádřením pravoslavné spirituality. Přednáška se dotýká byzantského předikonoboreckého umění a dále umění období makedonské epochy a paleologovského rozkvětu. V tématu ruské ikony si všímáme zvláště děl Theofana Řeka, Andreje Rubleva a mistra Dionisia. Pozornost je však věnována i počátkům křesťanského umění a není opomenuta ani současná řecká a ruská ikona jako návrat k nejlepším vzorům středověkého ikonopisectví. Přednáška má bohatý obrazový doprovod.

Jana Baudišová




Pozvánka v PDF











Zobrazit příspěvek č. 778 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Rusko na Tomášovu neděli 2012

Patriarcha Kyrill vyzval věřící ve všech ruských městech k modlitebnímu shromáždění na záštitu víry

Na pobožnosti u chrámu Krista Spasitele se shromáždilo přibližně 65.000 lidí



Moskva 22. dubna 2012, Tomášova neděle
V Moskvě se u chrámu Krista Spasitele konalo „modlitební stání na obranu víry, svátostí, církve a jejího dobrého jména“. Pobožnosti se zúčastnilo asi 65 tisíc věřících z Moskvy a různých oblastí Ruska.

Pobožnost, vedená patriarchou moskevským a celé Rusi Kyrillem, se konala před přinesenými poskvrněnými svátostmi - ikonami z Velikého Ustjuga, které byly poničeny rukou vandalů, a před křížem přivezeným z Nevinnomysska, dále před částečkou z řízy Páně a řízy Bohorodice.

* * *

V poslední době nastal celý řetězec aktů vandalismu a poskvrnění chrámů, počínaje 21. února rouháním v katedrálním chrámu Krista Spasitele (akce feministické punkové skupiny) v bezprostřední blízkosti oltáře, poblíž částeček řízy Páně a řízy přesv. Bohorodice a ostatků svatých.

6. března v chrámu sv. Prokopije ve Velkém Ustjugu muž sekyrou udeřil do 30 ikon, velice cenných duchovně, historicky i umělecky. 18. března byl chrám ct. Sergije Radoněžského poskvrněn rouhavými nápisy a výsměchem ctihodnému a oživujícímu Kříži (na akci se připravoval, koupil si na to novou sekeru). 20. března do chrámu Záštity přesv. Bohorodice v Nevinnomyssku vtrhl muž s loveckým nožem, ničil ikony, zabodával nůž do kříže, zbil kněze, vylomil svaté dveře (vykopnul dveře do oltáře) a poskvrnil oltář. A staly se i další případy útoku na chrámy a svátosti.

Současně vypukla v informačních prostředcích pomlouvačná kampaň útočící na představitele církve. To vše je součást jediné akce proti pravoslaví a proti Ruské pravoslavné církvi.

Při nedělní pobožnosti jsou přinášeny prosby za osvícení lidí zatemněných nevírou a zatvrzelostí a za posílení lidí v pravoslavné víře, za ukončení nenávisti, nepřátelství a křivd. Konaly se modlitby, aby zavládla láska v srdcích, byly odpuštěny hříchy, které vedou k hanění církve a znesvěcování chrámů.

Tato pobožnost byla jednou z největších podobných církevních akcí v novodobých dějinách Ruska, ale nikoliv první. Např. před deseti lety (v dubnu 2002) se ve třiceti ruských městech konalo modlitební stání proti duchovní expanzi Vatikánu (bezprostředním impulzem bylo ustanovení katolických diecézí na území Ruska). V prosinci téhož roku se před ministerstvem vzdělání v Moskvě konalo modlitební stání k podpoře zavedení "Základů pravoslavné kultury" do programu středních škol. Atd.

* * *

Na ochranu byly kolem chrámového prostranství postaveny kovové zábrany a vstup na shromáždění byl možný jen skrze bezpečnostní rámy odhalující přítomnost kovu. Pro věřící, kteří se nedostanou do blízkosti sloužících, byly instalovány veliké obrazovky a zvuková aparatura. Očekáváno bylo 40 tisíc věřících.

Patriarcha zdůraznil, že rouhavým vystoupením feministické punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele byly poskvrněny i největší svátosti, které se v chrámu nachází: část řízy Páně (chitón) a část řízy přesv. Bohorodice. Právě proto byly na Velké pondělí vyneseny tyto svátosti ke všeobecnému uctívání a neustálý přístup k nim byl umožněn až do dnes. Tuto neděli byly tyto svátosti vyneseny k uctívání při pobožnosti modlitebního stání.

Neděle po Pasše byla k celoruské pobožnosti vybrána proto, že je to neděle vzpomínky na nevěřícího Tomáše. Církev se chce při pobožnosti modlit za všechny, kteří pro sebe doposavad nenašli Krista.

* * *

Před začátkem pobožnosti byla z chrámu Krista Spasitele vynesena schránka se svátostmi (částečka řízy Páně s hřebem z Kříže) a též byly přineseny nedávno znesvěcené ikony a vandalem poničený kříž. Také zde byla Kazanská ikona Matky Boží, která byla prostřelena kulkami začátkem 20. let dvacátého století. V bohoslužebném průvodu byly tyto svátosti neseny kolem chrámu.

Pobožnosti se účastnilo mnoho lidí nejen z Moskvy ale i z dalších eparchií. Na konci se k věřícím obrátil patriarcha s těmito slovy:

"Zdravím vás se spásonosnou Paschou Boží. Vykonali jsme tuto slavnostní bohoslužbu, modlitební stání před Bohem, hledíce na ikony, které na sobě nesou znamení pohanění. Stojíme i před největšími svátostmi celého křesťanského světa - částí nesešívaného chitónu Spasitelova a hřebem, jímž byl přibit ke Kříži."

"Dávám pokyn, aby nikdy a za žádných okolností nebyly tyto ikony restaurovány. Ať znamení násilí, které jim bylo způsobeno, nám neustále připomínají neviditelnou válku, kterou má každý křesťan vést - v prvé řadě sám se sebou, se svými hříchy, - a upevňovat tak pokoj a pravdu Boží v obklopujícím nás světě. Vstal z mrtvých Kristus!" řekl po pobožnosti Jeho Svatost patriarcha Kyrill.

Na ukončení pobožnosti vyzval vladyka věřící, aby "jedněmi ústy a jedním srdcem" pronesli Vyznání víry (tj. text Niceocařihradského symbolu víry ze 4. století, který se recituje při každé liturgii; pozn. překl.).

Podobné pobožnosti se konaly ve stejnou dobu ve všech katedrálních chrámech Ruské pravoslavné církve na území Ruské federace.

* * *

Metropolita Ilarion uvedl v týdnu před modlitebním shromážděním: "V poslední době na nás zaútočila masivní informační kampaň, kterou spustilo smutně známé vystoupení několika osob v chrámu Krista Spasitele (ženská punková skupina; pozn. překl.) Pak začala být vytahována jakási další témata." Podle jeho mínění má posloupnost těchto událostí charakter objednané kampaně.

K tomu metropolita poznamenal, že minulé dny zřetelně ukázaly, jak lidé milují církev a důvěřují jí. Vždyť jen v samotné Moskvě se paschálních bohoslužeb zúčastnilo více než milion lidí.

Jak má církev odpovědět na kampaň, která byla proti ní rozpoutána? "Nebudeme se přece uchylovat k nějakému protiútoku. Nemá smysl snažit se vyjadřovat ke každé jednotlivé pomluvě této kampaně a ospravedlňovat se. My půjdeme do chrámu. V různých městech lidé přijdou do svých katedrálních chrámů a všichni společně se budeme k Pánu modlit za posílení víry a posílení církve..." odvětil vladyka Ilarion.

"Modlitební stání před Bohem nás má stmelit, abychom pocítili své společné přesvědčení a aby věřící ve víře nekolísali," doplnil ještě metropolita.

* * *

Dokumentární film k modlitebnímu stání v zaštitu víry (rusky)



Několik úryvků z rozhovorů ve filmu

Dokonce i ti, kteří neoplývají přílišnými sympatiemi k církvi, uznávají, že všechny vzpomenuté události, při nichž byly poskvrňovány chrámy, jsou součástí jediné kampaně vedené proti církvi. Zároveň vyslovují obavy, že je to pouze začátek.

Kněz Dmitrij Smirnov říká, že nesmíme dovolit opakovat sedmnáctý rok. V těchto akcích jde o to, aby byla podryta autorita církve před národem. Pachatelé těchto rouhavých skutků jsou ve skutečnosti revolucionáři. Každá revoluční ideologie je religiózní (tj. má vztah k náboženství; pozn. překl.).

Jiní však říkají, že prodloužení vazby pachatelkám punkové výtržnosti je výrazem bezradnosti. Nikdo neví, jak se vlastně zachovat.

Další říkají, že ty bláznivé feministky škodí církvi více za mřížemi než na svobodě.

Modlitební stání tuto neděli však zřetelně ukázalo, že v Rusku je veliká společenská síla, která se doposavad příliš neprojevovala. A že je nutno s ní počítat.

* * *

Pár slov na okraj

Pro akty znesvěcení, útoku na víru, výsměchu tomu, co je pro skutečně věřícího člověka tím nejcennějším, se dnes vžilo nic moc neříkající právní označení "urážka náboženských citů". U nás si lidé jen s obtížemi dokážou představit, jaký obsah ten právnický pojem vlastně má. Tím se vytváří jakási komunikační bariéra, kterou jsme odděleni od toho, co se v Rusku děje a co tam církev prožívá. Proto dokážu pochopit, že "akt urážky náboženských citů věřících" nechává Čecha vlažným, jelikož velká část české populace snad ani žádné náboženské cítění nemá, takže si jen obtížně dokáže představit, jak by mohlo být toto cítění uraženo.

Nedokážu však pochopit, že některým lidem u nás nedochází prostá souvislost: urážením náboženských citů se dávají do pohybu jisté věci, a nezůstane pak jen u náboženství. Vždyť ten, kdo nemá úctu k náboženské víře lidí a bezohledně útočí na to, co je jim svaté, tím dává najevo nejen svůj vztah vůči náboženství, ale především svou neúctu k věřícím lidem a potažmo prostě k ostatním lidem obecně. A nejde jen o samotného útočníka. Jeho činy spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, která se postupně dostane do stavu, kdy si lidé neváží jeden druhého, chovají se k sobě nepěkně, útočí na sebe. Končí to všeobecnou kriminalitou a "zdivočením" společnosti či dokonce občanskou válkou. A to je pěkně vyhlazená cesta pro nástup totalitních režimů, po nichž začnou lidé sami volat, neboť v takovém divokém prostředí už nemohou žít a zároveň chápou, že jinak než totalitou se situace již zvládnout nedá. Pod heslem svobody a liberálního (resp. relativizujícího) přístupu ke všem hodnotám se tu skrytě připravuje příchod "vlády pevné ruky", pod níž se po ztracené svobodě lidem snad ani nebude stýskat, neboť takového pojetí svobody budou už navždy přesyceni.

Celá tato smutná situace nevznikla najednou, z čista jasna. Ve skutečnosti se jedná o gradující proces. Za posledních deset let byla v Rusku zavražděna či brutálně napadena řada kněží. Je pouhou náhodnou shodou okolností, že souběžně v západním světě sílí militantní ateismus? Jeden z jeho zdrojů je ve Velké Británii, a tento oheň skutečné nenávisti vůči náboženství (nejen křesťanství ale veškerému náboženství) se šíří jako požár po celé západní civilizaci. Doprovázen je stále agresivnějším prosazováním Darwinovy teorie, materialistickými vědci dnes podporovanou vírou v mimozemské civilizace, vnucováním homosexuality jako normy, prováděním euthanasie apod. Neměli bychom současné události v Rusku nahlížet v těchto souvislostech? Může to být neorganizovaný a nikým neřízený samovolný proces nebo je to plánovitě prováděná kampaň?

* * *

Celá situace je o to horší, že věci náboženství jdou hlouběji do nitra člověka než např. národnost či filosofické přesvědčení nebo kulturní přináležitost člověka. Urážka náboženství zasahuje samé jádro lidství - tj. jeho pramen v duši, kořen člověka. Vždyť náboženství řeší otázku původu člověka - nejen původu člověka jakožto biologického druhu, ale původu, smyslu a určení každého lidského jedince: odkud přichází a kam jde.

Znesvěcení chrámu nějakým hulákáním, punkovou "hudbou", pohoršlivým tancem, nemravným chováním, parodováním náboženských projevů a rouhavými slovy je dnes některými lidmi bagatelizováno, prohlašováno za cosi bezvýznamného, za hloupost, nad níž je potřeba mávnout rukou. Zvláště když nedošlo k žádné materiální škodě (jako v případě punkových feministek). (Pro ilustraci sem vkládám - nerad - link alespoň na jednu fotografii z toho, co prováděly punkerky v patriarší katedrále, hlavním chrámu Ruské pravoslavné církve, co nejblíže nejsvětějšího místa chrámu. Není to pěkný pohled, ale pro ty, co na to mají žaludek, je to zde.)

Jenže kdyby věřící zůstali vlažní k těmto skandálním událostem, byli by pak ještě pravoslavnými křesťany? Zasloužili by si, aby se jich zastal Bůh? Kdyby se církev nepostavila proti světu, který "ve zlu leží" (1 Jan 5,19), na obranu toho, co je jí svaté, posvěcoval by ji nadále Bůh? Nepřišla by tím o své srdce? Církev nevede války, neorganizuje pozdvihování zbraní; bojuje proti zlu modlitbou a pozdvihuje svůj hlas, aby usvědčovala zlo, jak nás učí Písmo:
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by lahodili jejich sluchu“ (2Tim 4,2-3; pravosl. znění).
* * *

Pravoslavná církev je největší hodnotou ruského národa. Hlavní funkcí církve je, aby ukazovala lidem, co je dobro a co je zlo. A události posledního století (a konec konců i nejposlednější události) zřetelně ukazují, že bez církve lidé nejsou schopni sami rozlišit dobro od zla nebo jen nedokonale, a je možno je snadno zmást klamnými hodnotami či zlem maskovaným jako dobro. Jak dobře je to vidět právě na současných událostech kolem církve. Dnes máme před očima další pokus smazat rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem, ctností a hříchem. Děje se to buď relativizací hodnot, která se stává pro mnohé lidi přitažlivá tím, že ospravedlňuje lidské vášně a schvaluje hřích. Jindy se to děje formou jakéhosi "moderního umění", jehož cílem už není krása či povznesení člověka, ale pouhé - šokovat. A celý tento ponor do morálního, mravního i estetického bahna je zaštítěn heslem svobody.

Dalším vážným rozměrem toho rouhavého skutku je nemožnost jednou provedený strašný čin odčinit. Co se stane, nelze vrátit zpět. Žije to dál v paměti společnosti a jedná-li se o prolomení určitých hranic, pak vzniká velice nebezpečná situace pro celospolečenskou morálku.

Na církev hledí mnoho lidí, kteří ještě hledají, ještě se nerozhodli, nepřiklonili se zatím na žádnou stranu. Jaká bude reakce těchto lidí, když uvidí, že církev už není schopna (či ochotna) bránit své posvěcení, že věřící (ať už hierarchie nebo laikové) už nehájí své vlastní hodnoty? Povstat na záštitu své víry, ohradit se proti rouhání je přece základem našeho svědectví, a svědectví je základ misie. Jaké misijní dílo by mohla konat taková sama k sobě lhostejná církev, takoví vlažní věřící? Kristus v apokalypse neodsuzuje ani horké lidi ani studené, ale vlažné! "Že jsi vlažný, nesnesu tě..." praví Bůh (Zjev 3,16).

* * *

Jak pomoci těm konkrétním ženám, které nyní sedí ve vazbě a čekají na soud? Jako u každého jiného zločinu hraje nemalou roli, zda má provinilec nějaké pokání, zda cítí lítost nad svým skutkem. To má v této kauze zásadní význam kvůli vlivu jejich činu na společnost. Jenže punkerky žádnou lítost nad svým skutkem necítí.
Dobrým dojmem z morálního hlediska nepůsobí ani kalkul, který cítíme za konstrukcí jejich projektu. Vypadá to, že si řekly: "Kdyby nás někdo chtěl obvinit z útoku či zesměšňování prezidenta, řekneme, že to byla modlitba v chrámu a že se ve státě, kde je náboženská svoboda, můžeme modlit, za co chceme. A když nás obviní církev, pak řekneme, že to určitě není kvůli nějakému znesvěcení chrámu, ale kvůli tomu, že haníme Putina, a tím obviníme církev ze spojení s politikou. A my bude tvrdit, že to nebylo nic duchovního, ale umění."
Pravoslavný křesťan nemůže nad jejich myšlením necítit žal a ještě větší hoře pak cítíme nad jejich dalším životem, neboť není to nic pěkného žít celý život s takovým skutkem na svědomí. Z praktických zkušeností za celou dobu své existence církev ví, jak smutný osud nezřídka postihne ty, kteří dají podobnými skutky ďáblu taková práva nad sebou.

* * *

Kázání patriarchy Kyrilla při nedělní pobožnosti na obranu víry



Pár poznámek z ruského filmového dokumentu (viz první výše umístěný)

Citace z projevů různých osob

Ten den (výtržnost punkerek) vejde do ruské historie jako datum, kdy byl od svržení sovětské vlády poprvé vědomě znesvěcen chrám. A hned se od této události odvíjí řetězec dalších útoků na církev, resp. chrámové svátosti (ikony, kříž apod.) Lidé říkají církvi: "Odpusťte těm ženám, které se dopustily toho nerozumného skutku." A církev je samozřejmě připravena odpustit. Vždyť je to přikázání Spasitele. Jenže ty ženy nestojí o odpuštění. Ony požadují beztrestnost. Ty ženy a ti, kteří za nimi stojí, se snaží vyždímat z církve a ze společnosti svolení konat podobné činy i v budoucnosti. Chtějí jakýsi svérázný "odpustek", ale naše církev odpustky přece nevydává. V zemi, která prožila revoluci, je potřeba postavit účinnou ohradu, která by ji chránila před podobnými provokacemi a podobnými strašnými činy. Co to má být za ohradu? Toto řešení musí především najít společnost a stát. To nemůže hledat církev. Církev už své slovo řekla; dále musí promluvit společnost a stát, a ohodnotit to, co se stalo. Nás, církev mají tyto události přivést k většímu pokání a ke změně života. My v církvi máme nyní přemýšlet, jak každý z nás přispěl k těmto událostem, neboť: Pro hříchy naše to Bůh dopustil.

Co se to dnes děje? Jakoby někdo mávnul zlým kouzelným proutkem a náhle jsou podtínány kříže, seká se do ikon a dějí se další věci. A inteligence ihned povstane na obranu těchto rouhačů. Překročili jsme jakousi hranici. Z jedné strany je smutné a hořké, když na to musíme hledět, z druhé strany má naše generace to veliké štěstí uvědoměle vystoupit na obranu svátostí, víry, cti, hierarchie hodnot, kde krása není rovna ohavnosti, hřích není roven ctnosti, norma není rovna zvrácenosti. Máme před sebou volbu: s kým jsi?, se silami zla nebo silami dobra? Zlo se vždy maskuje jako dobro. Až v posledních dobách z toho zhoubného smíšení poklesků a ctností, všeho se vším, všech hodnot, kdy už nebudou žádné absolutní morální normy, se narodí kníže temnot. Dnes ještě vidíme svědectví, že Rusko je na správné cestě... Ti, co omlouvají skutek těch ubohých děvčat, nás dnes přesvědčují, že nic není svaté, vše je relativní ... že není žádná (absolutní) pravda. Pro ně možná není, protože urazit mohu jen to, co jest. Urazit mohu důstojnost, čest, čistotu, svatost. Tam, kde nic takového není, není možno to ani urazit. Takový svět oni chtějí. Všechny revoluce začínají výsměchem svatosti a pošlapáním velikých hodnot: cti, čistoty, lásky k vlasti. Před Velkou francouzskou revolucí, která krví z gilotin zalila Francii a poznamenala duši tohoto národa až do dnešních dnů, se půl století filosofové vysmívali právě takovým hodnotám jako: čest, čistota, láska; nemravnost byla v módě. Je štěstím, když můžeme vědomě vystoupit za hodnoty, které jsou nesporné.

Někdo nás chce uvrhnout zpět tam, kde jsme byli v nedávné historii. Do doby, kdy byla církev pronásledovaná, chrámy byly bořeny, svátosti znesvěcovány.

Člověk, který si pod oděvem přinesl do chrámu sekeru, začal sekat do ikon. Než přijela policie stihl poškodit třicet cenných ikon. Hloubka ran od sekery byla až tři centimetry. Dokonce i kovová ikona byla proseknuta naskrz. Je možné, že ten muž jen následoval příklad znesvěcení, který se před tím odehrál v chrámu Krista Spasitele. Jsou to projevy nemoci, kterou trpí naše společnost. Nebudeme-li si jich všímat, mohou se následky dotknout každého člověka.

Po přivezení pásu přesv. Bohorodice do Ruska začaly útoky na Ruskou pravoslavnou církev. Události kolem pásu Panny Marie ukázaly duchovní sílu ruského národa. Příčina současných útoků je nabíledni - Ruská pravoslavná církev je sjednocují silou národa. Ty nepříliš inteligentní dívky (členky punkové skupiny; pozn. překl.), které asi nechtěly nic jiného, než být slavné, někdo prostě zneužil, někdo velice inteligentní, někdo, komu velice překážíme. Kdo? Stačí se jen podívat, kdo útočí a kdo brání, a vše je jasné.

Bojujeme s hříchem a nikoliv s lidmi. Cílem modlitebního stání (tj. církevní akce na Tomášovu neděli; pozn. překl.) před Bohem není nic politického, ale sklonit Boží milost k Rusku a ke všem ostatním zemím.

Všichni se od dětství učíme, že nesmíme urážet lidi, jejich víru či národnost. Že je to hřích urážet jejich víru. Že se nesmíme vysmívat tomu, v co věří stovky milionů lidí! Jak tedy máme bránit to, co cítíme jako součást své duše? Tj. svou víru, svou církev. Pokud dopustíme, aby se křesťanské hodnoty naší společnosti rozdrolily a byly odplaveny, pak bude dlouho trvat, než je opět shromáždíme. Je velikou odpovědností církve, aby se těmto útokům důstojně postavila. Ve společnosti musí být načrtnuta jasná linie, za níž už nelze jít. Před touto hranicí si žijte, jak chcete. Ale co jde za ni, to nesmí být trpěno. Církev musí shromáždit svá dítka, aby společnost viděla, že je nás mnoho a že nedovolíme zbořit to, co celých tisíc let na Rusi budovaly generace našich otců, dědů a pradědů. Nepovolíme zpochybňovat cestu, kterou Rusko kráčí. Nesmíme (těmto destrukčním silám; pozn. překl.) odevzdat do rukou Ruskou pravoslavnou církev, nesmíme jim dát Rusko.

* * *

Závěrem

Důvody, kvůli nimž se v Rusku shromáždili věřící, jsou smutné a vzbuzují obavy. Ale každá mince má dvě strany. A na té druhé straně v tomto případě vidím desetitisíce a statisíce lidí, kteří mají rozhodnost, odvahu a morální sílu postavit se na obranu nesporných hodnot - své víry, svých tradic. A to mne naplňuje radostí. Je vidět, že jsou ještě místa ve světě, kde je síla, kde v lidech najdeš skutečně živého ducha. Na tom nic nezmění západní sdělovací prostředky, které patří do světa duchovně odumřelé západní civilizace a které se snaží vše relativizovat, zmanipulovat, odvádět pozornost k nepodstatným věcem.

Ani česká média nezklamala. Školu demagogie, lži a manipulace nejbrilantněji předvedla hlavní zpravodajská relace České televize: Události (viz reportáž pořadu Události ze dne 22. 4. 2012 zde). Reportáž o akci věřících na obranu víry a církve využila ČT v podstatě k tomu, aby se připojila k útočníkům.

Samotné útoky na církev redakce Událostí samozřejmě relativizovala; hovořila o nich zlehčujícím tónem jako o "údajných" útocích či použila obrat, že věřící se modlí za církev "podle nich" vystavenou útokům. Zároveň redakce Událostí sestříhala video-dokument z masové pobožnosti tak, aby byly odstraněny všechny záběry, na nichž lidé drží fotografie ze znesvěcených chrámů, zničených ikon či zdevastovaných chrámových interiérů. Samozřejmě, že ani slovem neinformuje své diváky byť o jediném z řady případů znesvěcených a poškozených chrámů, ač byly tyto případy v Rusku zveřejněny a v ruských dokumentech kolem nedělní akce byly opět připomenuty.

I kdyby hierarchové a věřící tisíckrát opakovali, že se nejedná o nějaký protiútok na nevěřící, Česká televize stejně pojmenuje svou zlomyslnou pseudoreportáž: "Protiútok Ruské pravoslavné církve". Inu, s některými lidmi se nedomluvíš.

Místo nezaujatého novinářského informování o nedělní události se Česká televize připojila ke kritikům církve a patriarchy Kyrilla, kteří zoufale hledají, co by kde našli proti nim. Jak snadno se z informační agentury u nás může stát ideologický aparát, že? A tak ČT připomene více méně legrační příhodu s patriaršími hodinkami či nejasný případ majetkového sporu o pozemek, který vede jeden monastýr s dětskou nemocnicí. Asi nás už příliš neudiví, že ČT líčí celou kauzu v duchu nejlepších leninských tradic tak, aby církev vypadala jako bestie, která brutálně vyhazuje nemocné děti na chodník. A všechny tyto mlhavé kauzy, kde nejsou divákovi předložena prakticky žádná fakta, jsou vydávány za nespornou pravdu, narozdíl od útoků na církev, o nichž televizní manipulátoři hovoří, jako by to nejspíš byla pouhá fikce či stihomam patriarchy a věřících. Jak podobné těm lžím, že církev není v Sovětském svazu nikterak pronásledována, které komunistická propaganda vytrubovala do světa v době stalinských represí...

Nikde v reportáži ČT neuslyšíte počet shromážděných věřících. Na začátku se hovoří o tisících, na konci opatrně o desítkách tisíc, ale konkrétní číslo se český posluchač nemá dozvědět. Stejně tak nebyl použit žádný záběr, na němž by bylo vidět celé to množství lidí (přestože jsou volně na internetu zveřejněny záběry z "ptačí perspektivy", na nichž jsou ukázány skutečné rozměry celé akce). V České televizi si dobře uvědomují, že kdyby referovali o skutečném rozměru nedělní církevní akce, vyzněla by celá jejich manipulace s divákem naprázdno. Troufám si pevně tvrdit, že tato reportáž televize, kterou si platíme, byla provedena v duchu nejhorších bolševických manipulací.

Nakonec reportér řekne pozoruhodná slova: "Patriarchovu výzvu uposlechly desetitisíce lidí. Pro církev je to v jejím konfliktu s liberály povzbudivý výsledek." Zajímavé je, že se český reportér chová přesně v souladu se slovy, která při kázání pronesl patriarcha Kyrill: "Chce se po nás, abychom rouhání, svatokrádež a výsměch svatým věcem, brali jako legitimní projev lidské svobody." Podobně i Česká televize učí náš národ, že projevy svatokrádeže, urážky víry, výtržnictví a zločinu máme brát prostě jako legitimní projevy liberalismu. Fyzické útoky na církev, urážení věřících a ničení chrámů není podle České televize dílem výtržníků či zločinců, ale dílem liberálů. Církev totiž netrpí útoky darebáků, kteří nemají úctu k ničemu, ale má jen konflikt s liberály. Mají-li takoví lidé, jako jsou reportéři České televize, v rukách informování našeho národa, můžeme se po nějakém čase této televizní relativizační kampaně dočkat v České republice třeba i masových výtržností, jakožto projevu liberálních postojů části společnosti, či dokonce občanské války, jako legitimního projevu svobodné vůle občanů.

Jediný případ znesvěcení chrámu, jehož se reportáž ČT dotkla, byla kauza punkových feministek. Na západě se z příslušnic punkové skupiny staly hrdinky nebo nevinné oběti nedemokratického režimu. Jsou publikovány jejich fotografie za mřížemi v soudní síni - z televizních zpravodajství jsou pečlivě vystříhány záběry, na nich se "oběti režimu" za mřížemi vesele a sebejistě smějí. Místo těchto odstraněných záběrů se tklivým hlasem oznamuje, že jsou to matky od dětí a že jim hrozí sedm let žaláře. O nich se však už dost hovořilo výše.

Kdo se chcete podívat, jak opravdu vypadala nedělní pobožnost u chrámu Krista Spasitele a co jí předcházelo, a porovnat si to s tím, jak manipuluje s Čechy za naše peníze naše veřejnoprávní televize, můžete se podívat:




Ze zdrojů:
pravoslavie.ru
patriarhia.ru
Ruská média












Zobrazit příspěvek č. 777 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!

Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Jana Baudišová

Pozvánka v PDF






Zobrazit příspěvek č. 776 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2012
Pascha Kristova




Vstal z mrtvých Kristus!



Pascha v monastýru Vatoped (Svatá Hora Athos)
















Vpravdě vstal z mrtvých!






















Zobrazit příspěvek č. 775 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2012
Dnes zavěšen je na dřevě

Ohlédnutí za Velkým pátkem



Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.






Zobrazit příspěvek č. 774 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2012
Pozvánka na výstavu

Výstava pravoslavných ikon

Dovolujeme si pozvat Vás na výstavu ikon současných ikonopisců,
žijících v Čechách a na Moravě:

PRAVOSLAVNÉ
IKONY

Ikony budou vystavovat mnišky Kateřina a Feličitás
z monastýru „Zesnutí přesvaté Bohorodice“ ve Vilémově,
Jana Baudišová, Cornel Teofil Pop, Jana Dorka Drdová,
Ludmila Juzová, Iveta Kadlecová, Sylva Novotná
a Lenka Vlková.

Výstava se uskuteční
v Ruském středisku vědy a kultury v Praze

Na Zátorce 1048/16, Praha 6-Bubeneč
(Od M Hradčanská do ul. Pod kaštany, poté odbočit druhou ul. vpravo).

Vernisáž bude dne 17. dubna v 17. 00 hod.

Výstava potrvá do 6. květ na 2012
Otevírací hodiny: Po-So 8-17 hod.

Pozvánka s dalšími podrobnostmi
v PDF







Zobrazit příspěvek č. 773 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2012
Hledáte, kde je nejbližší pravoslavný chrám?

Mapa ČR s vyznačenými pravoslavnými chrámy a kaplemi apod.

Slava Isusu Christu, otče,

... Keďže sám som istý čas pri rozhodovaní o mieste práce hľadal v blízkosti miest pravoslavný chrám, rozhodol som sa, že spravím takú menšiu pomôcku pre pravoslavných, ktorí sú v ČR noví, aby sa zorientovali. Vytvoril som na google mapách mapku pravoslavných chrámov.

Na stretnutí BPM som zistil, že takých ako ja bolo viacero, ktorý istý čas hľadali chrám vo svojom okolí, a pred sviatkom Paschy to bude teraz možno i aktuálne.

S pozdravom

Ľubomír Fedorko
Třebíč

P.S.
Zde je odkaz:

Mapa České republiky,
na níž jsou vyznačeny všechny pravoslavné chrámy, kaple, domy i monastýry na našem území.

Nebo zde.)


Zobrazit příspěvek č. 772 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2012
Protest proti církevním restitucím

Otevřený dopis papeži Benediktu XVI. ve věci restitucí církevního majetku

Svatý otče,

tímto otevřeným dopisem se na Vás obracíme jako na nejvyšší autoritu římskokatolické církve, vedeni svým svědomím a též citem pro minulost a její souvztažnost k budoucnosti. Jako občané České republiky chceme vyjádřit údiv nad společným záměrem římskokatolické církve a naší současné vlády převést značné nemovité majetky patřící českému státu do soukromého vlastnictví římskokatolické církve. Kromě těchto nemovitostí, jejichž cena je odhadnuta na 75 miliard korun českých, má ČR po třicet let splácet finanční úhradu, která s inflací může dosáhnout dalších 96 miliard korun českých. Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.

Vztah obyvatel Čech a Moravy vůči římskokatolické církvi prošel v průběhu staletí mnoha zvraty, které dramaticky ovlivnily naše dějiny. I dnešní občané České republiky stále nesou ve své historické paměti poselství Mistra Jana Husa, upřímného a statečného reformátora. Kazatele, který za svou oprávněnou kritiku pokleslých mravů a praktik římskokatolické církve neváhal zaplatit životem. Jím inspirovaní následovníci – kališníci – dokázali obhájit Mistrův odkaz i proti čtyřem křížovým výpravám a domohli se práva přijímat pod obojím způsobem. Teprve o dvě stě let později, po porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, nastoupila v našich zemích trestná vlna rekatolizace, elita protestantské šlechty a měšťanstva byla vyvražděna nebo donucena k exilu a jejich majetky byly převedeny pod novou římskokatolickou vrchnost. Vyhoštěnci v exilu a ani jejich potomci se nikdy nedočkali náhrady za své zabrané majetky. Až reformy habsburského císaře Josefa II. zrušily cenzuru knih a umožnily obyvatelům svobodnou volbu náboženství. Současně majetky, které držela římskokatolická církev, získaly veřejnoprávní charakter, takže církev s nimi už nemohla volně nakládat. Po založení demokratické Československé republiky se i správcovství římskokatolické církve umenšilo o rozsáhlé nemovitosti zabrané ve prospěch rolníků první pozemkovou reformou (v roce 1919) a posléze její revizí (v roce 1947).

Zakladatel Československé republiky Tomáš G. Masaryk byl humanistický myslitel, který se ve svém filozofickém díle i svými skutky přičiňoval o svobodu názorů a vyznání. Jako první evropský státník ústavně zrovnoprávnil i judaismus. Mravní odkaz Tomáše G. Masaryka a jím zdokumentovaný smysl českých dějin se staly tradicí, oporou a pojítkem i v dobách zlých. V letech nacistické okupace za Druhé světové války a později v období komunistické diktatury a během sovětské okupace byly Masarykovy demokratické ideály šířeny ilegálně a ovlivnily i další generace. Proto dnes působí tristně, když se česká vláda těmito odkazy slovně zaštiťuje, ale prakticky je popírá svými skutky. Chystaný zákon o převodu státních majetků do soukromého vlastnictví římskokatolických (a dalších církevních) subjektů nemá etické, historické a ani právní podklady a koliduje s Ústavou České republiky, neboť protežuje zájmy menšiny proti právům většinové společnosti.

Po pádu komunistického režimu měla římskokatolická církev veliké sympatie a počet věřících v naší zemi vzrostl. Brzy se však ukázalo, že tento morální kredit není podložen snahou církevních představitelů o obrodu duchovních hodnot a že jim jde především o získání majetků a tím i mocenského vlivu. Mnohaletý soudní spor o určení vlastníka korunovační katedrály Sv. Víta, který nakonec stát vyhrál, vnímala většina obyvatel jako snahu římskokatolických hodnostářů o přepisování a vyvlastňování českých dějin. Obdobně veřejnost vnímá i dnešní úsilí římskokatolické církve o „restituci“ majetků údajně ukradených v době komunistického režimu. Návrh zákona, který je dnes předložen ke schvalování Parlamentu ČR, však prolamuje rozhodné datum (25. únor 1948) a zahrnuje do převodu i rozsáhlé nemovitosti, které římskokatolické církvi odňal už Josef II. a následně pozemkové reformy z let 1919 a 1947. Pobouření obyvatel Čech a Moravy lze sledovat i statisticky, věřících rapidně ubývá a v současnosti je jich v celkové populaci méně než 10 %.

Duchovní obroda národa v tom smyslu, jak ji římskokatolická církev před více než dvaceti lety proklamovala, se tedy nesplnila. Naopak roste pohrdání vůči římskokatolické církvi a vůči jejím vrcholným hodnostářům měrou, která v moderních dějinách národa nemá obdoby.

Mohli bychom tuto situaci pokládat jen za „lokální“ záležitost, ale pohled do okolních zemí ukazuje, že je obecnější. Se smutkem si uvědomujeme, že skutečné křesťanské principy ve smyslu evangelií, ke kterým se Evropa dosud hlásí, se dnes stávají jen etiketou na prázdné láhvi, z které již živá voda zmizela. K čemu bude církvi bohatství, když ztrácí skutečnou autoritu? Čím chce inspirovat? Jak chce věřící pozvedávat na duchu, když i v kostelech káže o majetcích, které potřebuje, zatímco občané chudnou a státy jsou zadluženy?
Pod rouškou ekumeny navíc římskokatolická církev v Čechách korumpuje i malé církve a náboženské společnosti, když jim slibuje z budoucího zisku drobky. Většina obyvatel Čech a Moravy je však dnes bezkonfesní. A bude jich stále přibývat, neboť skutečná víra nepotřebuje prostředníka, je to dar, s kterým se nedá kupčit, protože sídlí v srdci a nikoliv v chrámech.

Češi a Moravané už kdysi prošli násilnou rekatolizací a nezlomilo je to. Smysl dějin národa nelze přepsat ani popřít, pokaždé se znovu vynoří, ozřejmí a utuží. Hrdost národa se nedá ukrást, tak jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. Ten výhledový předpoklad je mylný, neboť podle naší demokratické ústavy veškerá moc vychází z lidu, takže už zítra mohou předkladatelé zmíněného zákona stanout před soudem. Trestní oznámení na ně už podalo několik desítek občanů České republiky.

Omluvte tón tohoto dopisu. Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.

S pozdravem

Lenka Procházková (spisovatelka, novinářka)
Václav Dvořák (režisér - dokumentarista)
Mojmír Grygar (historik, bohemista)

14.3.2012 http://www.blisty.cz/art/62659.html






Zobrazit příspěvek č. 771 jednotlivě

Administrátor --- 27. 2. 2012
Liturgická brožura Gregorian

Postup a zpěvník pro velkopostní liturgii

Zpěvník liturgie předem posvěcených Darů, který jsme nazvali „Gregorian“. Obsahuje plné znění liturgie a notace.

Na pravoslavi.cz/download/








Zobrazit příspěvek č. 770 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2012
Pozvánka na přednášku

Prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Vážení,

po delší pauze vás sdružení DAMASKINOS zve na další akci

v úterý 28.2. v 18:30 v Rumunském kulturním institutu (Praha 2, Anglická 26).

Tématem večera bude IKONA a zazní dvě kratší přednášky:

1) Marina Luptáková - Teologie v barvách - o smyslu a významu ikony.
2) Michal Řoutil - Znovuobjevení ikony ve XX století.
V rámci večera proběhne také prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století" – viz http://www.pavelmervart.cz/pages/ikona.php

Těšíme se na setkání s vámi

Za sdružení DAMASKINOS

PhDr. Marios Christou, Ph.D

www.philokallia.com

tel.: 776 561 698

Nad Panenskou 592/10
Praha 6, Střešovice
169 00











Zobrazit příspěvek č. 769 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2012
Nová liturgická brožura a dva nové velkopostní zpěvy

I. díl triodu postního a něco nového pro liturgii předem posvěcených Darů

Hotovo je nové vydání prvního dílu triodu postního (oproti dřívějšímu vydání je provedeno mnoho změn a doplňků v obsahu i úpravě).

Díl I.: Od neděle celného a farizeje až k první neděli Velkého půstu. K dispozici v PDF:
www.pravoslavi.cz/download

Pro liturgii předem posvěcených Darů byly na český text adaptovány dvě starobylé melodie k hymnům: „Nechť vznáší se modlitba moje jako kadidlo...“ a „Nyní mocnosti nebeské“.

Noty jsou na www.pravoslavi.cz/download a instruktážní nahrávky na pravoslavi.cz/zpevnik.

P.S.
Brožura s postupem a notacemi pro liturgii předem posvěcených Darů se připravuje a měla by být před začátkem velkého půstu k dispozici.

Stejně tak by měl být letos včas uvolněn 2. díl triodu postního.









Zobrazit příspěvek č. 768 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2012
O duchovní astronomii, kalendáři a vánočním troparu

Podle tradičního pravoslavného kalendáře byly 7. ledna svátky Narození Kristova

Ohlédnutí za uplynulou sváteční dobou

V ten den slaví tyto svátky většina pravoslavných křesťanů ve světě, která liturgicky žije dle starého juliánského kalendáře. A podle tohoto starého kalendáře připadá den svátku Narození, což je 25. prosinec, na den, kdy máme na občanském kalendáři datum 7. leden. Sváteční doba, kterou právě procházíme, je každoročně příležitostí zamyslet se nejen nad samotnými svátky, ale i nad významem církevního kalendáře, resp. nad důvody, proč dnes udržovat něco tak archaického, jako je více než dva tisíce let starý juliánský kalendář.

Často se obecně tvrdí, že papežský gregoriánský kalendář je přesnější než starší juliánský. Zapomíná se však většinou rozvést, čehože se má ta vyšší přesnost vlastně týkat; co a vůči čemu vlastně poměřujeme. Matematický model gregoriánského kalendáře je přesnější vůči tzv. tropickému roku (je to perioda průchodu Slunce mezi body jarní a podzimní rovnodennosti), kdežto matematika juliánského kalendáře je přesnější vůči tzv. siderickému čili hvězdnému roku (je to doba jednoho oběhu Slunce v nebeské sféře mezi nepohyblivými hvězdami).

Tato vazba na rozdílné "druhy roku" má i svůj duchovní průmět. Gregoriánský kalendář je orientován na tropický rok, a je tím spojen spíše s pohanským uctíváním cyklů plodnosti přírody (návaznost na jarní a podzimní rovnodennost, setba a sklizeň, záplavy na Nilu apod.) Zatímco se tedy gregoriánský kalendář svou matematikou a duchem více obrací k zemi, juliánský kalendář naopak více odkazuje ke konstelaci hvězd a k nadzemskému dění. (Více o tom píšeme zde).
Proto juliánský kalendář odpovídá biblické zprávě o stvoření světa: "I učinil Bůh dvě světla veliká... a hvězdy, a postavil je Bůh na klenbě nebeské... a oddělil světlo od tmy..." (Genesis 1,14-19) Neorientuje se tedy jen na jedno z těchto "dvou velikých světel" (jak to činí kalendář gregoriánský), ale komplexněji na celou nebeskou mechaniku, jak nastíněna v citovaném biblickém verši. A právě tato duchovní "biblická astronomie" má pro náš bohoslužebný život hluboký symbolický význam.

A není to věc jenom Starého zákona! Vždyť i Nový zákon se ve svém samotném počátku taktéž dotýká astronomické otázky. Samotné Kristovo Narození je přece oznamováno astronomickým jevem - čili hvězdou, která přivedla perské mágy a mudrce do Betléma, kde se poklonili Božímu Dítěti. Tuto evangelijní zprávu vzpomíná na začátku každé liturgie kněz, když vždy při proskomidii (kdy připravuje chléb a víno k oběti), vzpomínaje Kristovo Narození, praví: "I přišedši hvězda, stanula nad místem, kdež bylo Dítě" (Mat 2,9). Dokonce i jedna liturgická pomůcka, příslušenství k bohoslužebným nádobám, se nazývá "hvězdice" a symbolicky představuje právě Betlémskou hvězdu. To napovídá, jaký význam přikládá církevní tradice tomuto "astronomickému detailu" evangelia.

Konec konců "duchovní astronomie" vstoupila i do křesťanského symbolického myšlení a do liturgie, o čemž nádherně vypovídá hlavní posvátný hymnus oslavy Narození Kristova - totiž sváteční tropar. Tento krátký oslavný zpěv se nese - od začátku až do konce - zcela v duchu astronomické symboliky. Proto bychom si jej měli ocitovat (znění tohoto překladu je oproti textu z Gorazdova sborníku trochu zpřesněno dle církevní slovanštiny):

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli,
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě.


Vánoční pravoslavná hymnografie se jenom hemží hvězdami a nebeskými světly; stále se tam hovoří o slunci a případně i o východu (ve smyslu vycházení nebeského tělesa nad horizont). Tím "Východem z výsosti" se myslí úsvit největšího nebeského světla, které přichází z místa za naším obzorem a zazářilo z duchovních výšin, tj. z výsosti.
Pro lepší srozumitelnost by mělo být do předposledního verše troparu asi doplněna nějaká objasňující slova, takže by pak mohl verš znít např.: "a znáti tebe, Východ duchovního Slunce z výsosti", pak bylo zcela jasné, o jaký "východ" se jedná. Jenže po stránce stylistické se takové doplnění moc nehodí, protože by se tam pak dvakrát hned za sebou opakovalo slovo "slunce", a tak bude zřejmě lepší nechat znění v dosavadní - trochu jinotajné - poloze a spoléhat se, že si i dnešní věřící domyslí, co se tím "východem z výsosti" míní (jako to bylo věřícím zřejmé kdysi).

Někteří přinášejí hypotézu, že se tím "východem" myslí ve Starém zákoně zmiňovaný "výhonek" čili "proutek", který nečekaně vyraší z pařezu - tam, kde už se zdálo, že nic vyrůst nemůže (Is 11,1). Tento výklad se však nezapadá do celkově výhradně astronomického kontextu troparu; právě užívané pojmosloví a kontext napovídají, že spíše se bude skutečně jednat o "východ" ve smyslu vzejití světla, úsvit.
Hymny k Narození Kristovu přirovnávají jeho Narození k vysvitnutí světla. Stejně tak se hovoří na mnohých místech naší bohoslužby o narození Krista z přesvaté Bohorodice - tento porod je symbolicky opěvován jako úsvit či vzejití nebo zazáření Slunce. A o tom, jak často je Kristus v církevním myšlením označován jako "Slunce spravedlnosti", snad ani není potřeba hovořit.

Dále tropar hovoří o úloze hvězdy, která přivedla perské mágy (a v jejich osobách i další pohany) ke Kristu. Není zřejmě náhodné, že hvězdy byly Bohem určeny jako proroci a nejrychlejší poslové zvěstující příchod Spasitele. K pohanům se tedy tato zpráva nedonesla žádnými lidskými prostředky, ale skrze nebeské konstelace, a tak se bleskurychle dostala k těm, kteří uměli tyto konstelace číst.

* * *

Kalendářní otázky samozřejmě nemají dogmatický význam, avšak církevní život se neodehrává jen na rovině věroučných pravd, ale je formován a budován i dalšími duchovními proudy. Skutečnost, že se přes všechny světské tlaky v pravoslavné církvi uchoval juliánský kalendář, o něčem vypovídá. Zřejmě tyto astronomické souvislosti - čili spojení biblické "duchovní astronomie" se starým kalendářem, který nejlépe ze všech reflektuje postavení hvězd, oslovují (třeba nevědomky) věřícího člověka, dotýkají se nějakých míst duše, které jsou pro duchovní život důležité.

Proto se drží juliánský kalendář zvláště tam, kde jsou hluboce zakořeněné tradice nebo se tam vede zvláště urputný zápas proti zesvětštění. Mám na mysli především Svatou Horu Athos a Jerusalemský patriarchát, a pak samozřejmě Ruskou pravoslavnou církev. Nakolik mám zprávy, tak v Řecké pravoslavné církvi (myslím tím kanonickou tzv. "státní" církev) jsou stále živěji probírány úvahy o návratu ke starému kalendáři (čili život společnosti a liturgický život církve podle "ruského modelu"). Není vyloučeno, že současný anticírkevní trend státu a médií (a případ uvězněného starce Efréma) by mohl tento proces návratu k tradicím ještě urychlit.

* * *

Kromě toho všeho má starý kalendář i významný spirituálně-sociální aspekt. A to právě dnes, kdy se stupňuje a zintenzivňuje manipulace prováděná se společností skrze média, internet atd.! Podobný význam, jaký má pro duchovní i duševní stav člověka nedívat se na televizi, má i život dle starého kalendáře, který v některých ohledech "odpojuje" člověka od antikřesťanské spolčenosti.

Volba kalendáře je tedy zároveň jakýmsi projevem, k jaké společnosti se hlásím, s kým duchovně žiji. Zdali jsou to pravoslavní křesťané v našich duchovních centrech: na Rusi, v Jerusalemě, na Svaté Hoře Athos, nebo zda je to tato odkřesťanštěná (a dnes už pomalu znovu polototalitní) materialistická společnost.

A nakonec ještě zmiňme probíhající dění, které všichni cítíme. V posledních několika málo letech vzrůstá tlak světské duchovní atmosféry. Roste nemravnost ve společnosti, agresivita a hněv lidí, povrchnost ve všech ohledech, a zesvětštění se tlačí do Církve. V tuto chvíli začínají mít povážlivý význam všechny (dříve snad nepodstatné) prasklinky a škvíry v duchovní hradbě, která odděluje Církev od světské sféry. Tlak na hradby zvnějšku stoupá a každou skulinou se dovnitř tlačí vnější duch. Náš starý církevní kalendář je jednou z opor, které nám pomáhají vzdorovat světskému tlaku.

* * *

A tím nás kalendářní otázka dovádí k jiné astronomii a jinému hvězdopravectví. Církevní kalendář pozvedá náš zrak k duchovnímu nebi a liturgickému životu, který je rytmem svátků a památek svatých, připomíná posvátné události a stále znovu a znovu obrací naši pozornost k milníkům dějin spásy a k těm velikánům, na nichž se už Kristovo blahodatné dílo uskutečnilo a dokonalo.

Kalendář, jenž v sobě zrcadlí dráhy nebeských těles a hvězdné konstelace, nás vede i v duchovním liturgickém životě. Propojuje hmotný vesmír s duchovním vesmírem. Uvádí nás od nebeské klenby pod nebe duchovní. Vytváří svého druhu most mezi fyzickým a spirituálním životem. Převádí nás tam, kde se už neřídíme podle hmotných hvězd a slunce. V této sféře našeho duchovního života je sluncem, které září na klenbě církevní, Spasitel (podobně jako na nás s klenby chrámové shlíží Kristus Pantokrátor), a našimi hvězdami, svítícími na duchovním nebi, jsou Boží svatí. Každý večer nám na večerní bohoslužbě vzejde nové souhvězdí duchovních hvězd, v jehož znamení se odehrává celý den až do příštího soumraku.

Rád vzpomínám, jak nám zesnulý otec Miroslav s oblibou říkával, že svatí, jejichž památku dnes slavíme, jsou delegáty vítězné nebeské církve, kteří byli za námi vysláni a mají toho dne na starosti pozemskou bojující církev.
Po tom výše zmíněném "kalendářním mostu" přecházíme od fyzického, přírodního k duchovnímu, ale i naopak - požehnání a světlo ze sféry duchovního života jde tímto mostem skrze nás do hmotného světa. Zní to někomu snad příliš nadneseně a nerealisticky, leč myslím, že celá řada pravoslavných věřících to ve svém osobním životě takto cítí. Ostatně, člověk je zcela unikátní bytostí stvořenou tak, aby přebývala současně ve dvou světech: materiálním i duchovním, a spojovala je svou aktivní činností. Toto spojování může samozřejmě probíhat na mnoha různých rovinách a polích. A není snad žádný důvod odmítat myšlenku, že církevní kalendář právě tomuto spojení na jedné z těch úrovních pomáhá.
Církev bude navždy pamatovat na svaté i na dny, kdy se uzavřel jejich pozemský tělesný život. Ten den má totiž jejich památka zvláštní sílu. Na jejich odchod z toho světa hledíme jako na narození pro život věčný. Výroční den jejich odchodu oslavujeme tudíž jakožto jejich duchovní narozeniny, a z druhé strany přicházejí toho dne tito svatí za námi, a tak se děje vzájemné setkání. Modlit se k jakémukoliv světci je samozřejmě možné v kterýkoliv den, leč se dnem jeho svátku to nelze srovnat - to v církvi každý ví.
V bohoslužbách jsou tento den jména dnes oslavovaných svatých vzývána, zpívají se jim tropary a kondaky, čtou se stichiry, jsou vzpomínáni v závěrečné modlitbě každé bohoslužby, čtou se jejich životy. Tím jsou tito nebeští vyslanci vítáni po celou noc i následující den při každé církevní službě, jsou osloveni a obracíme se k nim s prosbou o zprostředkování našich žádostí u Božího trůnu. Podobně jako Hospodin kdysi učinil Joba zprostředkovatelem pro jeho druhy a jen přes jeho přímluvu se nad nimi smiloval (Jób 42,7-9), tak i podnes má církev Bohem ustanovené zastánce - svaté muže a ženy.

Starec Paisij Svatohorec vypráví, jak se jednou na Athosu stěhoval do nového příbytku. Když chtěl pak sloužit svou každodenní bohoslužbu, měl své věci ještě v krabicích a nemohl najít brýle ani kalendář, a tak se velice rmoutil, že neví, který světec má toho dne památku a koho má oslavovat. V tu chvíli se mu zjevil jeden svatý a řekl mu, že je mučedník a jak se jmenuje a že dnes je jeho den. Starec Paisij mu zpaměti zazpíval tropar, kondak a stichiry. Druhý den při vybalování věcí našel kalendář i brýle, a tak se hned podíval, který svatý měl včera památku. Jméno mučedníka uvedené v kalendáři souhlasilo se jménem včerejšího návštěvníka.
Kvůli těmto našim hvězdným konstelacím světců, nebeským řádům a Bohem ustanovenému duchovnímu nebi je tak důležité zůstávat u původního starokřesťanského počítání dnů a let, udržovat beze změn tento starobylý kalendářní systém, který je jedním z vláken, jež nás spojují s nebeskou církví.

Tím, že se my lidé domluvíme a prohlásíme např. jaro za léto, se na astronomických skutečnostech nic nezmění. A nejde jen o astronomii, ale stejně objektivní je i neviditelná kalendářní realita. Kdybychom zrušili Bohem na počátku ustanovený (a skoro celým lidstvem vždy udržovaný) sedmidenní týden a zavedli např. desetidenní (jako za revoluce ve Francii), nic to nezmění na tom, že skutečný sedmidenní týdenní kruh bude dál pokračovat. Jak zde cyklus sedmi stvořitelských dnů běží od počátku světa, tak bude neviditelně běžet dál, i kdyby jej už skoro nikdo nectil, ale všichni počítali dny po desítkách. Když prohlásíme středu za neděli, tak kvůli tomu skutečná neděle nepřestane být nedělí, i když lidé v ten den budou mít na svých novotářských kalendářích středu.

Stejně jako lidé nemají moc hýbat planetami a souhvězdími ve vesmíru, tak nemají moc hýbat Stvořitelem danými dny v týdnu, a podobně nemají moc hýbat duchovním Kristovým Sluncem určujícím velké svátky a souhvězdími světců na klenbě našeho duchovního nebe. Kalendář církve vznikal celé věky jako zrcadlo odrážející skutečnosti duchovního nebe. Můžeme jej přijmout a zapojit svůj duchovní život do tohoto velikého systému, a pak budeme mít celý ten nesmírný duchovní řád ku pomoci. Můžeme jej samozřejmě i odmítat, ale to je asi tak vše, co proti němu můžeme dělat. Na hvězdy - fyzické i duchovní - nedosáhneme a jejich věkovité dráhy se nemění dle malicherných potřeb maličkého lidského mravenečka, který tu dnes je a zítra už tu není.











Zobrazit příspěvek č. 767 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2012
O demonstracích v Rusku

Z novoročního interview Jeho Svatosti patriarchy Kyrilla

- Dnes se události v politickém a veřejném životě dosti vyostřily, část našich spoluobčanů pokládá způsob, jakým byly prováděny poslední parlamentní volby, za nespravedlivé. Přes celou zemi se přehnala vlna protestů, ty nejpočetnější byly tady v Moskvě, kde se lidé shromáždili na Blatném náměstí a na třídě Sacharova. Vcelku to byli lidé zcela odlišných politických názorů, nicméně je spojovalo totéž téma - "Za řádné volby". Na konci roku, v době nejbouřlivějších shromáždění, jste v kázání vyzval k zachování harmonie a občanského míru. Teď jsou před námi snad ještě odpovědnější a důležitější prezidentské volby. Co byste řekl dnes těm, co jsou u moci, a těm, kteří protestují, jak najít vzájemné porozumění, jak možno protestovat, aniž by to bylo zhoubné a otřásat to základy našeho společného domova?

- Vaše poslední věta je velmi důležitá. Každý člověk ve svobodné společnosti by měl mít právo vyjádřit svůj názor, včetně nesouhlasu s činností mocenských orgánů. Pokud jsou lidé zbaveni tohoto práva, pak je to vnímáno jako omezování svobody a to je velmi bolestivé. Připomeňme si sovětskou dobu, kde takové právo neexistovalo. Bylo sice deklarováno na papíře, ve skutečnosti však neexistovalo.

V Novočerkassku vyšli tenkrát lidé do ulic, aby dali najevo, že se jim daří špatně, že jim zadržují platy a tak podobně. A co z toho bylo? Došlo ke krveprolití. Lidé neměli žádné takové právo, ale teď takové právo mají a samozřejmě je také používají. Pokud lidé cítí, že se děje nespravedlnost, podvod či manipulace, dávají najevo svůj názor a na tom není nic, co by otřásalo základy naší společnosti.

Pro církev je to velmi citlivá otázka, protože mezi našimi věřícími jsou jak ti, kteří protestovali na náměstí, tak i ti, proti nimž se tyto protesty konaly. Proto slovo církve nesmí být zpolitizované, nemůže být nevyvážené v základním smyslu tohoto slova. Nikoliv ve smyslu jakési falešné diplomatické rovnováhy, ale v tom smyslu, že slovo církve se musí přinášet pravdu, kterou přijmou všichni - jedni i druzí. Spravedlnost a pravda tkví v tom, že lež musí být vytlačována z našeho života, jak politického, hospodářského tak i společenského.

Dovolte mi však poukázat na jednu věc, která nemůže být lhostejnou nikomu z těch, kdo protestovali na náměstí. Jedná se o osobní život. Cožpak mezi demonstranty nebyl nikdo, kdo by nepodváděl svou ženu či svého muže, nevedl dvojí život, nepočínal si nepoctivě ve svém podnikání? Jestliže pácháme nespravedlnost ve svém vlastním životě - ve své rodině, v našem povolání, proč tedy se tak důrazně domáháme toho, aby byla zachovávána spravedlnost kdesi na "makro-úrovni"? Což na "mikro-úrovni" už spravedlnost není potřeba? Právě proto církev vyzývá k tomu, aby se na všech úrovních děla spravedlnost - na individuální, rodinné, na úrovni pracovního kolektivu, politických stran, na úrovni ekonomických korporací, ve vládě, na úrovni těch, kteří vedou naši zemi. Spravedlnost je nutnost. A když jsem mluvil o Boží spravedlnosti, měl na mysli život podle svědomí, protože konec konců pojem spravedlnosti - znamená prostě plnění Božích přikázání.

Takže první věc, kterou bych rád dnes všem řekl, je toto: Musíme se naučit žít dle Boží spravedlnosti, což znamená, že bychom neměli lhát jeden druhému.

Druhý bod je ten, o kterém jsem již mluvil: Pokud se něco děje, musí společnost mít právo vyjádřit svou nespokojenost. Jenže musí přitom být i určitá moudrost. Kdyby demonstrace před revolucí roku 1917 probíhaly jen formou pokojného protestu, a nenásledovala je krvavá revoluce a bratrovražedná válka, mělo by dnešní Rusko více než 300 milionů obyvatel a v ekonomickém rozvoji by bylo tam, kde jsou dnes například Spojené státy, anebo by dokonce tuto zemi předstihlo.

Nám se však nepodařilo zachovat rovnováhu a uchránit si moudrost. Zničili jsme naši zemi. A proč se to stalo? Právě proto, že protesty lidí, které byly celkem vzato spravedlivé, byly velmi velmi chytře zneužity těmi politickými sílami, které tehdy usilovaly o moc. Přitom radikální výměna vlády znamená vždy střídání elit. Vzpomeňme si na velkolepé výzvy našich demokratů na konci sovětské éry: Je třeba zničit nomenklaturu (tj. odstranit tzv. "staré struktury")! Je třeba zbavit se všech, kteří jezdí v černých Volhách.

- Nu, samozřejmě, vyměnit kulisy ...

- Ano, "výměna kulis" - tímto heslem byly mobilizovány tisíce lidí. A co se pak stalo? Moci se chopili ti, kteří seděli v černých Volhách si přesedli si do černých Mercedesů ...

- A nasadili si na ně modré blikací majáčky.

- ... Ano, nasadili si modré blikačky a rozdělili si zdroje této země. Nechci omlouvat to, co se stalo - prostě hovořím o tom, jak snadné je svést člověka. To samé, co se stalo v souvislosti s revolucí roku 1917. "Ukradni nakradené!" A co potom? Šli se vloupat do bytů, ničit statky, spálit naši zemi ... Kam se podělo to nakradené? Nová elita sice něco získala, avšak co lidé - začali pak žít skutečně lépe?

Cílem všeho by mělo být, aby skrze správně vyjádřené protesty došlo ke korekci politického kurzu. To je to nejdůležitější. Zůstane-li vláda necitlivá vůči vyjadřovaným protestům, je to velmi špatné znamení - znamení neschopnosti vlády sebekorekce. Vláda musí být schopna změn kursu a přijímat signály zvnějšku.

Nechci nikoho poučovat, jen říkám, jak sám pracuji. Vždy se snažím slyšet tyto signály - ať už přicházejí přes internet anebo prostřednictvím korespondence. A jak jste si možná povšimli, i v naší církevní správě dochází ke "korektuře kurzu", i když snad ne vždy dostatečné. Jsem si velmi dobře vědom toho, že jsme velmi daleko od dokonalosti, nicméně zpětná vazba v církvi existuje. Už proto, že kněží pravidelně zpovídají věřící.

patriarchia.ru

Překlad A.L.

* * *

V Ruské pravoslavné církvi existuje pluralita v názorech a postojích k současným demonstracím. Veřejně jsou vyjadřována různá stanoviska. Zatímco patriarcha Kyrill ve výše uvedených řádcích zaujímá vyvážený postoj k událostem, řada jiných ruských duchovních autorit se kloní spíše k vyloženě negativnímu stanovisku. Většinou se obávají destabilizace ruské společnosti a vyzývají Rusy, aby se spokojili s tím, co dnes mají. Poukazují hlavně na svobodu církve i společenského života a na zlepšující se materiální podmínky života v Rusku. Nebudou-li Rusové spokojeni s tím, co mají, může se snadno stát, že to bude mnohem horší.

Příznivý postoj k protestům jsem zaznamenal z řad nekanonických "pravoslavných" uskupení. To se však dalo čekat vzhledem k tomu, že řada z nich je financována ze Západu přes všelijaké nadace pro lidská práva, demokracii, kulturu apod. Je pozoruhodné, že to bývají ta samá ústa a ty samé weby, které nedávno kritizovaly návštěvu pásu přesv. Bohorodice v Rusku. (A je obecně známo, jak se ony "temné síly" skrze své lidi v Řecku teď pomstily starci Efrémovi z Vatopedu za to, že posvátný pás do Ruska přivezl.)

Z kanonické pravoslavné církve však většinou zaznívá nedůvěra k protestním akcím. Těm západním křesťanům, které překvapuje, že se Církev nepřipojuje k demonstracím za větší demokratizaci, připomínám, že postoj patriarchy i níže uvedených duchovních je zcela biblickým (a prvokřesťanským) přístupem ke společenskému zřízení (jistě všichni znají příslušná místa z evangelia a apoštolských listů; výjimku z tohoto principu povoluje posvátná tradice jen v případě, že je křesťanský národ násilím zbavován své křesťanské víry a církevního života). Uvedu zde nyní několik příkladů vyjádření známých církevních osob k současným událostem v Rusku.

Slyšel jsem dlouhé prohlášení starce Ilji (Nozdrina), který vyzývá pravoslavné věřící, aby se těchto mítingů a protestů nezúčastňovali. Jeho postoj k tomu všemu je velice ostře odmítavý. Má za to, že mítingy jsou vyprovokovány nepřáteli ruského národa, kteří chtějí v Rusku vyvolat zmatky a nepořádek, což bude vyhovovat těm, kteří tak nenávidí Rusko. Vyvolávání chaosu dává do souvislosti s vyvoláváním temných sil z propasti, jak to zažilo Rusko v r. 1917. Poukazuje i na negativní příklad tzv. oranžové revoluce na Ukrajině. I těmito pokusy o vyvolání nepokoje se radikální síly vlevo i vpravo usilují uchvátit vládu, z čehož budou mít prospěch zahraniční moci. Hovoří o tom, že na demonstracích jsou vidny projevy nenávisti k jejich vlasti. Připomíná, že pokojný život je možný pouze na duchovních principech, na základě pravoslavné víry a mravního obrození; pravoslavná víra už proměnila mnohé lidi jejich země. V Rusku dle jeho názoru nejsou takové poměry, aby bylo nutno se proti nim bouřit; lidé žijí klidně, nemusejí bát, kdy je přijde odvést NKVD. (Viz např. proslov starce šířený na YouTube.)

Známý teolog prof. Alexij Osipov (z Moskevské duchovní akademie) zdůrazňuje, že lidé mají právo zákonnými způsoby projevit svůj názor. Obává se však toho, že toto lidové hnutí bude zneužito a výsledkem bude sociální destabilizace a bouře, z nichž bude mít prospěch někdo jiný, než ruský národ. Pokazuje ruskou revoluci, kdy byly formálně spravedlivé a opodstatněné sociální protesty zneužity k převratu, který se obrátil proti lidem. Všímá si, že organizátoři protestů (všelijaké neziskové organizace) jsou různými způsoby napojeny na západní subjekty.

Následující projevy duchovních komentovaly jiný současný masový projev v Rusku - chuligánskou fašizující demonstraci s pogromem na moskevské Kavkazany (v prosinci 2010 na Maněžnoj ploščadi), kdy se míting zvrhl ve výtržnosti provázené mezietnickým násilím.

Jeden z oblíbených pravoslavných kazatelů prot. Dimitrij Smirnov reaguje na násilnosti na mítincích a přirovnává to, co se děje na demonstracích, k lavině, která bude mít tendenci strhávat další a další a narůstat. Je zajímavé, že se při demonstraci sjednotili (i jinak nesmiřitelní) fotbaloví fanatici proti "společnému nepříteli". Je potřeba pracovat s mládeží tak, aby se zastavil tento proces. Problémy v Rusku se musí řešit. Nepodaří-li se vyřešit je pokojnou cestou a tyto tendence budou narůstat, bude to mít nenapravitelné následky. Nedej, Bože, abychom uviděli ruskou vzpouru - nesmyslnou a nelítostnou. (Celé na You Tube)

Patriarcha Kyrill v jiném prohlášení hovoří o provokacích při demonstracích. "Tyto provokace hrají na velice citlivou národnostní notu s cílem vyvolat v Rusku nenávist mezi jednotlivými národnostmi. V dobách studené války říkali nepřátelé Sovětského svazu, že jeho Achilovou patou je jeho mnohonárodnost a právě to je páka, kterou je možno rozložit tento stát. A tak se také stalo. A stejnou páku používají některé síly i dnes. Nelze dovolit, aby se vrátil chaos začátku devadesátých let. Nelze dovolit politickou destabilizaci života společnosti. Mnozí už dnes asi nepamatují ta hrozná léta, jimiž trpěli lidé středního a staršího věku. Co všechno bychom tenkrát dali za to, aby už nastoupila stabilizace, skončil rozklad země, rozpad společenských vztahů! Jak jsme byli šťastni, když se objevily příznaky společenské stability na konci devadesátých let! Dnes jako by mnozí byli tím vším přesyceni a jsou připraveni znova bořit tuto zemi. Politická stabilita Ruska je podmínkou ke zlepšení našeho života. Žádného ekonomického prospěchu nedosáhneme, pokud si rozvrátíme svou vlastní zemi..." (Výňatek z projevu; celé na You Tube)

Krátce řečeno, církev varuje Rusy před krátkou pamětí.





Zobrazit příspěvek č. 766 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2012
Z církevního ústředí

Za propuštění z vězení otce Efrema ze Svaté hory Athos

Igumena ze svatohorského monastýru Vatoped otce Efrema zatkla řecká policie krátce po jeho návratu ze svaté Rusi. Vláda athoské monacké republiky totiž požehnala otci Efremovi, aby na žádost patriarchy moskevského Kirilla přivezl na svatou Rus pás přesvaté Bohorodice a umožnil tak, aby se mu poklonily tisíce pravoslavných věřících. Tato vzácná svatohorská relikvie je uložena právě v monastýru Vatoped. Otce Efrema policie nejen zatkla, ale též uvěznila ve vyšetřovací vazbě z důvodů dlouhotrvajícího majetkového sporu mezi monastýrem Vatoped a řeckým státem.

Zatknutí otce igumena Efrema způsobilo velké rozhořčení v celém pravoslavném světě. Všichni patriarchové a představitelé místních autokefálních církví, a mnoho dalších hierarchů a duchovních včetně našeho metropolity Kryštofa, se obrátili na kompetentní řecké úřady s prosbou, aby byl otec Efrem okamžitě propuštěn a vyšetřování se konalo podle platných právních norem na svobodě. Uvržení svatohorského igumena do vězení chápe celý pravoslavný svět jako zneuctění duchovního významu Svaté hory, jako nezávislého mnišského státu.

ústředí






Zobrazit příspěvek č. 765 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Jihlavský pravoslavný kalendář 2012

Každoroční edice liturgického kalendáře v mutaci: nástěnný a diář

Kalendář pro rok 2012 je už k dispozici v PDF na adrese:

pravoslav.or.cz/kalendarium/

Papírová verze se připravuje. Rozesílána bude příští týden.






Zobrazit příspěvek č. 764 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Ze světa - Řecká krize

Řecká ortodoxní církev k situaci v Řecku

11. 1. 2012

Řecká ortodoxní církev, ke které se hlásí většina řeckého obyvatelstva, reagovala na dramatickou krizi v Řecku velmi pozdě. Současná situace vede k diskusi o vztahu církve ke státu, mezitím však církev soustřeďuje veškerou svou energii na charitativní pomoc. Po ukončení synody Řecké ortodoxní církve bylo 7. října 2011 uveřejněno prohlášení ke krizi. Církev v něm poukazuje na nesnesitelné a těžké důsledky krize, které postihují většinu řeckých obyvatel a konstatuje, že obraz řeckého národa utrpěl mezi ostatními zeměmi Evropské unie značnou újmu. V tiskovém prohlášení se hovoří o hluboké morální a duchovní krizi západní společnosti, která vedly k finanční krizi a následně ke ztrátě některých lidských práv. Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti. V prohlášení se praví: „Jsme svědky bankrotu důstojnosti člověka a hodnot.“ Od státu požaduje, aby upustil od zdanění nejnižších mezd, dále aby se zaměřil především na snižování nezaměstnanosti a aby daňové příjmy používal spravedlivě. Vyzývá rovněž k důslednému odhalování korupce, daňových úniků a k lepší kontrole pohybu kapitálu.

Představitelé Řecké ortodoxní církve zaslali rovněž v říjnu loňského roku předsedovi Evropské komise José Manueli Barrosovi dopis, ve kterém vyjadřují své znepokojení nad současnou situací v zemi a únavou obyvatel země, které je již vyčerpáno nejenom finančně, ale i duševně. Dopis připomíná rovněž počátky vzniku evropské vize a přání vytvoření jednotné Evropy, která bude humánní, solidární a křesťanská. Dnes se však ke krizi finanční a ekonomické připojuje ještě krize věrohodnosti a důvěry v evropské instituce, které v očích evropské veřejnosti nehájí zájmy obyvatel Evropy a vedou je do beznaděje. Právě tento stav označuje řecká ortodoxní církev jako bankrot lidské důstojnosti a hodnot.

Řecká ortodoxní církev se v současné době ocitá rovněž ve finančních potížích. Je totiž finančně spojena se státem. V minulosti došlo ke značnému vyvlastnění církevního majetku, zejména půdy, a za toto vyvlastnění obdržela církev jen velmi malé finanční vyrovnání s tím, že platy duchovních, biskupů a dalších pracovníků církve bude hradit stát. Zato pomáhá Řecká ortodoxní církev zaplnit mezery ve fungování sociálního státu. Sociální charakter státu, který v Řecku proti ostatním evropským zemím fungoval málo, doplňuje síť různých charitativních organizací, domů pro osamělé a přestárlé občany, studentské domovy, pečovatelské služby, školy a školky. Protislužba státu za vyvlastnění ve formě převzetí plateb za církevní zaměstnance a duchovní ohrožuje nyní v době soustavných škrtů existenci těchto služeb. Vinou zadlužení se vyvíjí soustavný tlak na propouštění zaměstnanců a hledají se jakékoliv záminky ke krácení příspěvků vyplývajících z uzavřených smluv mezi státem a Řeckou ortodoxní církví. Navíc církev musí danit veškeré dary od věřících, a to až do výše 30%.

Přesto vznikají po celé zemi vývařovny, tzv. „Centra lásky“. V současnosti jich je 157 a vydávají denně 30 000 jídel. Diecéze v Aténách hlásila koncem roku 2010, že nestačí uspokojovat poptávku a musela navýšit počet denních dávek z 5000 na 10 000. Centra jsou navštěvována zejména staršími lidmi mezi padesáti a sedmdesáti lety, stále více lze však pozorovat, že si lidé odnášejí jídlo v kastrůlcích domů, aby se podělili s mladšími členy rodiny, kteří se za svou finanční situaci stydí.

Tak nějak vypadala situace v 30. letech v době Velké deprese. Nejsme od ní vůbec daleko a možná bude ještě déle trvající, a to díky souběhu mnoha dalších faktorů, které ve třicátých letech ještě na daném stupni společenského vývoje neexistovaly. V České republice není situace ještě tak dramatická, nelze ji však podceňovat. Vinou zkorumpované a neschopné politické elity se blížíme k Řecku poměrně rychlým tempem. Vláda se však nějaké kritiky ze strany českých církví obávat nemusí. Naopak: ještě nikdy nešly v médiích rozhovory s pražským arcibiskupem tolik na dračku, jako je tomu dnes. Náhlá popularita církve římsko-katolické v mainstreamových médiích však neznamená příklon ke katolicismu a duchovní proměnu českého národa. Je tu reálné nebezpečí, že bude mít efekt zcela opačný.

(Zdroj informací: Herder Korrespondenz 65 12/2011, Konstantinos Vliagkoftis, spolupracovník Metropolity Řecké ortodoxní církve v Německu.)

Zdroj: outsidermedia.cz











Zobrazit příspěvek č. 763 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Řekové Němcům: zaplaťte reparace

Prohlášení řeckého metropolity Nikolaose z Mesogaie

Situace v Řecku eskaluje, protestní akce nabírají na intenzitě, zatímco vláda se chystá hlasovat o nových škrtech již 23. října. Vlna stávek zastavila veřejnou dopravu, nepracují taxikáři, advokáti, učitelé, bankovní úředníci a celníci, takže od zítřka můžou přes hranice jen pěší turisté.

Ekologickou časovanou bombou jsou vršící se odpadky v Aténách, kde jsou protestujícími zablokovány přístupy ke skládkám. Zavřena jsou archeologická muzea a dokonce i Akropole ... do ulic vyjdou také novináři státních médií. Dva největší odborové svazy svolaly generální stávku na 19. října.

Vláda uvalila na řecký lid drakonické sociální škrty, propouštění a snižovaní platů státních zaměstnanců, důchodů a rapidní nárůst daní, aby vyšla vstříc požadavkům mezinárodní finanční pomoci. Budovy ministerstva vnitra a financí byly obsazeny demonstrujícími a samotní úředníci ministerstva financí chystají desetidenní výstražnou stávku. Řekové v těchto dnech přišli s novou protestní akcí, tentokráte před německou ambasádou v Aténách, píše na svých stránkách Gazeta wyborcza. Protestující hlásají, že kdyby Němci zaplatili reparace za druhou světovou válku, pokrylo by to všechny náklady současné krize.

* * *

V podmínkách všeobecné paniky a zmaru přišel se svým prohlášením metropolita Nikolaos z Mesogaie. Jeho provolání "Zpráva řeckému lidu" koluje celou jihovýchodní Evropou a stala se hymnem bídou zmítaných lidí, zdaleka nejen v Řecku. Krátký úryvek z tohoto textu:

„Někteří z nás zradili. Někteří rozhodovali o našich věcech s trestuhodnou neschopností. Někteří nás očernili v očích světa a hodili nás od chřtánu šelmy tohoto světa, buďto z hlouposti, nebo až z podezřelé vypočítavosti. Podívejte, kam jsme došli! V popel jsme obrátili své jmění a v nic svoji důstojnost. A navzdory tomu všemu nehledáme viníka.

Přišla hodina, aby ti, co rozhodují, viděli, co se děje u lidí doma, na ulici, v každodenním životě. Co se děje v našich duších. To jim nesdělí poradci. Lze se to dozvědět jedině od lidí. Nejde to jinak.

Chci říci těm, kteří nemohou zaplatit takzvaný „zvláštní příspěvek za nemovitost“, aby nepropadali zoufalství. Aby věděli, že my všichni pospolu stojíme na jejich straně a zvoláme najednou: „Nelze brát tomu, komu není dáno.“ Ať vědí, že nemáme. Nemůžeme. Došli jsme až na kraj.

Svatý Kosma Etolský prorokoval už před 250 lety, říkaje: „Uvalí na vás těžké a zničující daně, dokonce i na okna vaše, i slepičince zdaní, ale nebude to stačit.“ A doopravdy, nestačí. Neohýbejte hřbet před ekonomickým bankrotem. Vždyť už v něm jsme. Odmítněte bankrot důstojnosti, historie, antické hrdosti. Za to můžeme a musíme bojovat do poslední kapky krve. Dokonce i teď, v poslední chvilce.

Mesogaia a Lavreotiki je blahoslavený kraj, který donedávna vzkvétal bohatstvím a prosperitou. Ale v poslední době je stále více těch, kteří se v zoufalství obracejí k církvi a prosí o zastání a pomoc. Mnozí jsou sraženi na kolena. Nemohou nakrmit své děti. Ztratili naději. Žijí v děsivé současnosti a ve strachu z budoucnosti. Mají majetek, ale nemají peníze. Jak mají zaplatit? Vezmou jim střechu nad hlavou? Vypnou proud? Je možné zahalit do tmy Karateu a Lavrio, místo, kde se nachází největší elektrárna v naší zemi?

Ať se stane cokoli, bratří moji, chci, abyste věděli, že naše církev udělá vše, aby byla s vámi. Jestli jedinému z vás vypnou proud, my zhasneme ve všech chrámech. Svatby budeme oddávat se svícemi v rukou a s očima plnýma slz. V žádném případě nedopustíme, aby v okamžiku, kdy se domácnosti pohrouží do temnoty, naše chrámy zůstaly s rozžatými lustry.

Všichni společně jsme povinni tlačit na naše představitele více, než na ně tlačí jejích věřitelé. Protože naše potřeba přežít je důležitější, než jejich potřeba vlády nad námi. Protože naše důstojnost je nad veškerý zisk.“

Zdroj










Zobrazit příspěvek č. 762 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)







Zobrazit příspěvek č. 761 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém

Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"



Dobrý král Václav

1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.

2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“

3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.

4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“

5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.


Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)




Zobrazit příspěvek č. 760 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2012
Před Narozením Kristovým

Neděle svatých Praotců, neděle svatých Otců

Pro neděli před svátkem Narození je typické čtení rodopisu Ježíše Krista, tj. jmen tělesných předků Spasitele (začíná tím Matoušovo evangelium, Mat 1,1-25). Myslím, že jedním z důvodů, proč je tento kalendářní obyčej v Církvi ustanoven, je každoroční připomenutí věřícím, že Spasitel nespadnul do lidských dějin ani odkudsi z vesmíru ani nějakou náhodou. Ten dlouhý seznam jmen otců a praotců je jak komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) vedoucí od prvostvořeného Adama přes tisíciletí lidských dějin až do Betléma oné požehnané doby, od níž počítáme náš současný občanský letopočet. Jsou to jména těch, skrze něž Bůh připravoval spásu člověka. Ať už si to ti lidé uvědomovali či neuvědomovali, ať už byl způsob jejich života hoden tohoto vznešeného poslání či hoden nebyl, ať už jsou tito lidé důstojnými předky vtěleného Božího Syna či nejsou, bez ohledu na jejich lidské kvality a na to, jak se jim život povedl či nepovedl, Bůh je použil, pracoval s nimi v rozsáhlém plánu přípravy záchrany lidstva.

Když na ten seznam jmen, jímž začíná Matoušovo evangelium, hledíme z tohoto úhlu pohledu, vidíme v něm svědectví, že na příchodu Božího Syna Někdo pracoval. Je to Někdo, kdo má dobré úmysly s člověkem, kdo má plán, jak napravit, co první lidé pokazili, a kdo je - abych tak řekl - rozkročen nad lidskými dějinami a může svůj plán uskutečňovat v průběhu tisíciletí, jak míjejí lidská pokolení.

Vidíme, jak se Jeho dílo zcela vymyká lidským možnostem. A to především svými časovými rozměry. Člověk sám není schopen plánovat ani svůj vlastní krátký život, protože neví (a nemůže plně ovlivnit), co se s ním v průběhu života stane, jak se jeho život vyvine, kam ho jeho cesta zavede. Ba ani jeden jediný svůj rok člověk nemůže bezpečně naplánovat, neboť si nemůže být jist, co se s ním stane už za měsíc, zda bude ještě žít, zda ho nepotká nemoc, nehoda atd. A můžeme jít ještě dál - konec konců nemůžeme si se stoprocentní jistotou naplánovat ani týden, a vlastně ani hodinu svého života, neboť kdykoliv se s námi může stát něco, s čím jsme nepočítali, a to včetně nenadálé smrti nebo ochoření či jiných nepředvídaných okolností. Jak by tedy lidé mohli mít plán a uskutečňovat jej přes generace v průběhu celých věků?

Plánování vývoje lidstva a uskutečňovaní tohoto plánu napříč staletími - to je myšlenka, která fascinuje např. svobodné zednáře, jejichž bratrstvo se chce podobat Bohu, ba, antikristovsky konkurovat Jeho dílu. A tento pyšný záměr překonat omezení, které Bůh položil lidskému zlu a které tkví v omezení délky života člověka, přitahuje lidi ovládané pýchou k účasti na zednářském budování jejich stavby. Nicméně vidíme, jak žalostným napodobením Božího díla je upachtěná snaha zednářů, a navíc víme, že Bůh se jim směje a boří všechny stavby, které jsou založeny na lidské domýšlivosti a touze po velikosti (Babylonská věž); trosky pak andělé odklízejí do propasti spolu se vším, co se prostě nehodí jako materiál k budování věže spásy člověka (viz prvokřesťanské zjevení Hermovi).
Je tedy zřejmé, že seznam praotců a otců končící Narozením Ježíše Krista, je vlastně dokladem Boží práce, je to otisk Boží ruky v našich dějinách. Víme, že Bůh ihned po zradě Adama a Evy a po jejich odchodu z ráje začal připravovat nápravu. Jenže aby nezmařil lidskou vůli a neporušil lidskou svobodu, musel sám sestoupit mezi nás jako jeden z nás, a tady jako člověk napravit, co Adam jako člověk pokazil. A pro uskutečnění přípravy k tomuto dílu byla potřeba větší část dosavadních dějin lidstva. Bylo nutno dovést lidská pokolení až do takového stavu, kdy se mezi nimi nalezlo dost jedinců, kteří byli schopni uvěřit, přijmout dílo spásy, vstoupit do Církve a dosvědčit svou víru před světem.

A k tomu vedla opravdu dlouhá cesta. Bůh vybral jeden národ, navštěvoval jej, vyvedl z otroctví, dal mu Zákon, svěřil mu zaslíbenou zemi, chránil před nepřáteli, posílal mu proroky, ale také jej trestal za vzpurnost a vydával do zubů nepřátel, aby jej upevnil ve víře. Víru tohoto vyvoleného národa šířil i mezi pohany. Národ však stále kolísal, odpadal k mnohobožskému pohanství, a pak zase k formalismu... Přesto však rostla v lidstvu touha po jediném Bohu a zhnusení nad marností a daremností pohanských náboženství a jejich jalového modloslužebnictví. Tak nadešel čas, kdy na světě byl už malý ale dostatečný počet těch, kteří naplní Církev Kristovu a budou svědčit o Spasiteli a jeho Království pokoje - i prolitím své krve.

O tom, že Bůh zbytečně neprodléval a poslal Spasitele hned, jakmile to umožňoval stav přípravy lidstva, vydávají výmluvné svědectví dějiny prvotní Církve. Prakticky okamžitě poté, co Kristus uskutečnil dílo spásy a na apoštolech vybudoval Církev, postavily se všechny okolní síly tehdejší společnosti proti křesťanům. Začalo to nejukrutnější pronásledování vedené ze všech stran s jediným úmyslem - vyhladit křesťanství. Na Církev čekala tři staletí totální likvidace. Sami židé, vyvolený Boží lid(!) byl prvním lítým pronásledovatelem křesťanů a teprve po nich pohané. A uprostřed tohoto spalujícího ohně vidíme stát malé stádečko věřících. Kdyby Kristus přišel o sto let dříve, nebylo by bývalo bylo připraveno ještě ani to malé stádečko, které by mohlo vytvářet Církev. Teď už chápeme, co bylo obsahem té práce, kterou Bůh činil, aby připravil lidstvo na příchod Spasitele. Tato práce je v evangeliu stručně a symbolicky představena jako rodopis Ježíše Krista, seznam praotců a otců, leč ve skutečnosti je za tím mnohem a mnohem více.

Většina lidských dějin proběhla před příchodem Ježíše Krista a byla tedy zasvěcena Božímu plánu přípravy pro Narození Spasitele a pro jeho dílo spásy člověka. Dějiny po Kristu jsou už jen takovým "dovětkem" za historií lidstva. My sice sebevědomě vnímáme tzv. "dobu moderní" či "postmoderní", jako by to bylo centrum lidských dějin, ale to je zase jen ta lidská pýcha. Naše doba je v porovnání s lidskými dějinami jen nepodstatným mžikem. A svým způsobem života je naše století čímsi, co je naprosto nesourodé s celou lidskou minulostí; ano, posledních sto let je jakoby vykloubeno z dějin, je vlastně anomálií.
A nejde jen o způsob života, který je ovlivněn stroji a moderními technologiemi, jde také o množství zla, které poslední století přineslo na planetu a které je nesouměřitelné s čímkoliv v minulosti. Ještě nikdy netrpělo tolik lidí na světě hladem a nemocemi, ještě nikdy neumíralo tolik lidí ve válkách, jako v posledních sto letech. Kdyby nějaký člověk z doby před tisíciletími měl možnost uzřít průběh posledního století, byl by zděšen tímto peklem na zemi... Jenže moderní člověk to nevidí, je okouzlen svými hračkami.
Abychom se však vrátili k probíranému tématu. Bůh před příchodem Kristovým pracoval nad lidskými dějinami a nepřestal pracovat ani po Kristu. "Můj Otec stále pracuje, i já pracuji," pravil Pán Ježíš židům. Boží dílo lidské spásy se i nadále koná - a to v Církvi. Zde je nemocnice, kde se pracuje na uzdravení umírajících; zde je Boží laboratoř, kde se léčí a očištěním proměňují lidské duše. Zde sestupuje Božská blahodať, aby působila na člověka a posvěcovala jej. Zde při svatých liturgiích přichází sám Pán, aby sloužil člověku. Vždyť On praví každému: »Od nikoho nic nežádej, já budu pracovat. Vždyť jsem přišel, abych ti sloužil, nikoliv abych byl obsluhován« (viz Jan Zlatoústý, příspěvek č. 209).

Tentýž Bůh, který pracoval v době starozákonní, pracuje dodnes. Svědectvím jsou zástupy svatých a spasených, jimiž se plní nebe v posledních dvou tisíciletích. Kdybychom dnes chtěli napsat svědectví o Božím dílu nad dějinami - a to v průběhu éry po Narození Kristově, pak bychom místo seznamu otců a praotců vypsali seznam křesťanských svatých (každý pravoslavný kalendář je takovým dokladem). Ano, pro dobu novozákonní jsou knihy s životy svatých tím, čím byly pro dobu starozákonní rodopisy od Adama, zápisy o předpotopních i popotopních pokoleních, vyprávění o životech svatých patriarchů, králů a proroků, záznamy osudů izraelského národa - zapsaná i nezapsaná svědectví o Hospodinově díle s lidmi.

A svou blahodatí Bůh pracuje jak nad celými novozákonními pokoleními, tak i nad každým křesťanem zvlášť. Každý z nás by měl být schopen vydat své svědectví, jak Bůh vstoupil do jeho života a jak proměňuje jeho život a hlavně jeho nitro.
















Zobrazit příspěvek č. 759 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2012
Doporučujeme ke shlédnutí

Pozvánka na výstavu bulharských ikon v Praze


Bulharská ikona Zvěstování (z výstavy)

Na Pražském hradě je ještě do 31. 1. 2012 otevřena výstava "Klenoty bulharských ikon". Návštěvníka překvapí krásou a duchovní hloubkou vystavených ikon, zhotovených z velké části v byzantském stylu. Je zde ovšem zastoupen i pozdější styl ovlivněný barokem, ale i ten zaujme upřímností lidové zbožnosti, která se v něm odráží.

Výstavu najdete v Rožmberském paláci (jdeme-li od chrámu sv. Víta k Zámeckých schodům, je to po pravé straně pod odbočkou do Zlaté uličky. Ve dvoře pak doleva.)

Více informací najdete zde.








Zobrazit příspěvek č. 758 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2012
Z církevního ústředí

Naše Nedělní škola svaté kněžny Ludmily

Vám přeje všechno nejlepší v novém roce a krásné Vánoce.

Zároveň všechny dospělé i děti zveme na vánoční besídku (jolku)
do Zrcadlového sálu Ruského střediska vědy a kultury
v sobotu 7. ledna od 14°° hodin.
Středisko se nachází v ulici Na Zátorce 16 v Praze 6 - Bubenči.

Na programu setkání je úvodní pozdrav Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, divadlo, vystoupení dětí, promítnutí vánočního filmu. Na závěr všechny děti dostanou vánoční dárečky!

Kdo může pomoci s organizací setkání, prosím zavolejte na číslo: 00420 608 029 335






Zobrazit příspěvek č. 757 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2012
Omluva za výpadky služeb

Přemístění webů na nový server

V sobotu se všechny weby, které se nalézají v doménách: "or.cz", "pravoslavi.cz" a "orthodoxia.cz" stěhovaly na nový server (tj. nový stroj). Až do této chvíle se však nepodařilo obnovit plnou funkci webových stránek a skriptů. Zatím totiž stále ještě přetrvávají problémy, které vznikly přechodem na jiný stroj a hlavně do jiného softwarového prostředí. Jak jste si asi sami všimli, doposavad nebyla obnovena plná funkce všech zařízení, které na webech v těchto třech doménách pracovaly (týká se hlavně databázových aplikací).

Dnes, v neděli 1. ledna, by už měly fungovat obyčejné webové stránky a z církevních databázových skriptů byl již zprovozněn Ambon (jak je zřejmé z toho, že tuto zprávu čtete).

Bohužel se zatím nepodařilo zprovoznit ostatní databáze. Tj. zatím neběží církevní kalendář ani náš biblický web. Všude, kde byly na našich webových stránkách automaticky se aktualizující údaje církevního kalendáře, není v tuto chvíli nic. Stejně tak zatím nefungují tzv. "živé odkazy" na biblická čtení.

Tímto výpadkem jsou pochopitelně postiženy i všechny ostatní cizí církevní weby, které mají ve svém kódu implementovány skripty českého pravoslavného kalendária.

Takže vás, kteří máte na svých webech umístěny naše skripty pro zobrazování aktuálních dat českého církevního kalendáře, prosím o trpělivost. Na zprovoznění kalendářní (i biblické) internetové databáze se pracuje.

Odměnou by nám všem pak měla být rychlejší odezva kalendářního serveru a všech ostatních webů ve výše uvedených doménách (nový hardware, na který naše weby a databáze přemigrovaly, je mnohem a mnohem výkonnější než původní stroj).

S omluvou za potíže
a přáním požehnané sváteční doby
V Kristu

prot. Jan, Jihlava











Zobrazit příspěvek č. 756 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2011
Ohlédnutí za pohřbem

O duchu doby

Minulý týden jsme se mohli opět nadýchnout doušku totalitní atmosféry, která se paradoxně vrátila do naší kotliny u příležitosti smrti prvního prezidenta po pádu totality. Může to být dosti cenná zkušenost. Svědčí mj. o tom, jak snadno se současné společnosti může (vlastně kdykoliv) zmocnit duch totality a jak bezbranná většina společnosti vůči tomu je. Stačí nějaký vhodný impulz, který media využijí, zesílí a rozprostřou na lid.

V některých případech média zneužijí nějakého impulzu, který by sám o sobě mohl být neškodný, a sama se stávají iniciátory manipulace. To je ještě ta lepší varianta, protože alespoň víme "kdo za to může". V horším případě jsou sama média obětí silné (dojemné, dějinotvorné či euforické) události nebo podlehnou "charismatickému" vlivu silné osobnosti, a pak vykonávají jen roli aktivního zesilovače. Novináři sami pilně pracují (a domnívají se, že zcela svobodně a odpovědně) ve prospěch manipulace s lidmi. A lidé, kteří tomuto masovému vlivu podlehnou, si myslí, že všechno je tak, jak má být, že tento (duševní i duchovní) stav společnost je adekvátní aktuální společenské situaci.

Když zde hovoříme o duchu totality či duchu události, duchu ovládajícímu společnost apod., nemyslíme tím něco abstraktního, ale naopak cosi velice skutečného a výrazně se konkrétně projevujícího. Konec konců i Václav Havel rád hovořil o duchu a měl tím na mysli zcela konkrétní objektivní skutečnost.
Abychom mohli pokračovat, musíme si připomenout některé prvky křesťanského učení o člověku.

Křesťan poučený evangeliem ví od Ježíše Krista, že zdrojem duševního a myšlenkového života není hlava ale srdce. Ze srdce vycházejí všechny vášnivé (tj. vzrušené) myšlenky, touhy, vášně (Mar 7,18-23). V srdci se člověk rozhoduje; rozum poté už jen racionálně zdůvodní, podpoří a provede to, co se rozhodlo v srdci. Ze srdce dostává rozum zadání pro svou činnost, kterou poslušně provádí. Tento rys vnitřního ustrojení člověka nám Kristus v evangeliu nepřipomíná zbytečně. Ten, kdo chce dosáhnout nějakého stupně kontroly nad svým vnitřním životem, musí tyto principy dobře znát a postupně se naučit je pozorovat. (Už samotnou schopností sledovat to, co se děje v jeho nitru, dosahuje člověk překvapivé míry kontroly. Temné duchovní síly ovlivňující zvenku stav srdce, totiž nemohou naplno pracovat, když nemohou zůstat skryty.)

Tedy - kdo dosáhl kontroly nad srdcem člověka, získal tím značný stupeň moci nad celým člověkem - ať už je tím, kdo má tuto moc, daný člověk sám, nebo je to nějaká duchovní bytost (mám na mysli démona) nebo je to nějaká pozemská politická vláda atd. Tyto vědomosti a nějaký pokus o jejich praktickou reflexi patří k principům křesťanské duchovní praxe. Jenže netýkají se jen jednotlivé lidské osoby, ale mají svůj průmět i do studia chování celé společnosti. Jinými slovy - komu se podaří uchvátit nějaký stupeň kontroly nad srdcem lidí, z nichž se skládá společenská masa, dosahuje tím odpovídajícího stupně kontroly nad společností. Záludné na tom je, že tato moc nad lidmi je skrytá, lidé si ji neuvědomují a vůbec jim nepřijde na mysl, že jsou manipulování, protože mají dojem, že ke svým rozhodnutím dospěli svým vlastním uvažováním.

A nyní alespoň zběžně něco o světských důsledcích řečeného.

Tyto zákonitosti vyplývající z vnitřního ustrojení člověka jsou jistě známy i psychologii, a z ní pak pocházejí metody, jimiž běžně pracují média při manipulaci s diváky (posluchači, čtenáři). Jak se zdá, poměrně málo se využívá přímá lež, většinou se spíš dovedně pracuje s pravdivými či jednostrannými informacemi. To je ta vrchní vrstva mediální manipulace, která je dostatečně známá. Vypadá to tak, že pod ní je ještě hlubší vrstva, a ta pracuje nikoliv s rozumem a argumenty, ale se srdcem manipulovaných lidí. Např. skrze emoce (hněv, dojetí, sentimentální soucit, lítost, rozhořčení, nadšení); někdy však může působit samotné "hraní na city" průhledně až trapně. Efektivnější je jiný způsob, jak naklonit srdce lidí tam, kam je třeba. Pokusit se je přimět, aby si vytvořili osobní vztah (např. k oběti konfliktu, s níž diváky reportér seznámí; pochopitelně oběť musí patřit k té straně, kterou chce reportér ospravedlnit a glorifikovat).
To v praxi znamená seznámit diváky s konkrétní lidskou osobou a jejím pohnutým osudem. Kdybych byl redaktorem, který by chtěl zmanipulovat diváka, učinil bych asi toto. Vybral bych ke své reportáži určitého člověka (nejlépe ženu či dítě), náležející k té straně, k níž chci strhnout sympatie. Nechal bych ho učinit krátkou výpověď či bych mu položil jednu nebo dvě otázky. Nejlepší je, aby se jeho výpověď netýkala politiky, protože s tím už lze polemizovat. Stačí jen, aby promluvil o svém tragickém osudu, a při tom bych ukázal, co mu způsobily bomby či rakety létající z druhé strany. Žádné velké podrobnosti, jen předvést divákům jeho osobní neštěstí. Zdá se, že to úplně postačuje k tomu, aby k této osobě posluchači pocítili přirozený soucit a naopak zaujali postoj averze k tomu, kdo jí to způbil, tj. paušálně ke všem příslušníkům opačné strany (co na tom, že i na druhé straně jsou lidé nespravedlivě postižení raketami létajícími naopak ze strany, k níž patří mediálně předváděná oběť konfliktu?) Někdy se v rámci "objektivity" zařadí do reportáže i předvedení nějaké osoby z té druhé strany - to bývá většinou arogantní politik, voják, fanatik apod., nebo to může být civilista, ale toho už reportér nechá, aby řekl něco, s čím se dá nesouhlasit.

Když je tu zrovna zájem na převratu nějakého státu, u něhož si přejeme změnit vládu či společenské zřízení, pak média neustále informují o osudech aktérů opozice - bez ohledu na to, že tato opozice má nepatrný počet příznivců a že pronásledování opozičních lídrů má charakter tak krutých trestů jako např. desetidenní vězení za organizování nepovolené demonstrace apod. Nemluvě o tom, že média zásadně přehlížejí hospodářskou kriminální činnost těchto "nespravedlivě stíhaných". Tak mi to připadá.

Tento vyzkoušený postup vidíme ve zpravodajství zcela běžně. Kdyby byla televizní redakce objektivní, pak by vždy v průběhu používání těchto psychologicky ověřených postupů měl někde v rohu obrazovky blikat červený nápis: "Pozor, právě je s vámi manipulováno."
Jakmile je srdce nakloněno vybudovaným vztahem, přestává rozum fungovat nezávisle, ale už jen zdůvodňuje to, co si srdce přeje zdůvodnit; pracuje s dodanými informacemi tak, aby to bylo ve prospěch strany, k níž mám příznivý vztah. Dokonce je člověk schopen někdy zavrhnout i velice silné argumenty a důkazy, protože působí jen na rozum, kdežto srdce je silnější. Ten, kdo si přeje s lidmi manipulovat, se už pak nemusí o nic starat. Lidé sami přemýšlejí v rámci vloženého nastavení - vyhledávají si sami informace ve prospěch jednoho a bagatelizují či potlačují informace, jež jsou ve prospěch druhého. Myšlení pak funguje skoro jako počítač, do něhož je vložen software, který hardware (tj. rozum) už jen poslušně vykonává (to je, samozřejmě, jen přirovnání).

Prostou úvahou nahlédneme, že nejúčinnější vlády nad společností se dosahuje, když jsou zmanipulována i média. Tj. když samotní novináři nevědí, že jsou zmanipulováni a tuto manipulaci jen agilně (a v dobré víře) rozšiřují na společnost. Impulz, z něhož se stane software, podle něhož pracují novináři, může vzejít buď z nějaké působivé události nebo silné osobnosti (či z kombinace obojího).
Dvacáté století zná celou řadu ilustrací. Vzpomeňme třeba na Hitlera, který dokázal oslovit a uchvátit celý národ tím zvráceným impulzem, kterým jej masíroval. Zajímavá je proměna naší společnosti v době kolem začátku druhé světové války - zvláště změna myšlení tehdejších novinářů, kteří dokázali přenést svůj stav na společnost a vyvolat skutečnou společenskou agresi vůči těm, kteří si uchovali odstup a svobodu. O tomto mediálním honu na nepřizpůsobivé by mohl své vyprávět např. Karel Čapek, jehož tato společenská proměna dostala do hrobu. Podobně silnou událostí, která ovlivnila myšlení lidí, byl konec druhé světové války, euforie, osvobození atd. A můžeme jít dál - nerealistická antikomunistická hysterie v USA (tzv. mccarthismus; 14 miliónů lidí bylo prověřeno FBI; statisíce lidí muselo složit přísahu, že nejsou komunisty; do podezření a tím pádem i šikanování se dostal např. Charlie Chaplin, Albert Einstein a dal.; spousty lidí byly v USA postiženy celospolečenským opovržením, ztrátou zaměstnání, části platu atd.). Pozoruhodné je i nekritické opojení a důvěra, kterou většina společnosti na druhé straně železné opony vložila v komunistické ideje.
Minulý týden jsme právě u nás zažili něco, co nejspíš není tak vzdáleno od právě popisovaného. Z části je to působení události smrti prezidenta, z části je to výsledek práce médií a z další části je za tím i působení vlády, která pohřbu zesnulého bývalého státníka udělila nejvyšší stupeň pompy. K tomu je možno ještě připočíst ohlasy novinářů a státníků ze zahraničí, které dodaly českému člověku pocit světového uznání (s nerealistickým pěstováním národní sebedůvěry pracoval i Hitler; ten šel však ještě o hodně dál, až k sugesci národní vyvolenosti).

Značný vliv zde jistě sehrává skutečnost, že u tak necírkevního národa, jako jsme my, jsou tyto lidové státnické ceremoniály a jejich emocionální vrstva nepokrytou náhražkou církevního života. Účastníci velkolepých a masových pietních akcí prožívají jakýsi odlesk toho, co cítí náboženští lidé při duchovních slavnostech. Přiznávám se, že na mne působí právě tento "odlesk" jako nějaká žalostně neúplná náhražka. Narážel jsem na to na začátku předchozího článku:
"Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty."
Komentátoři často velebili "semknutí národa" či jeho sjednocení kolem Havlovy památky. Uznávám, že zážitek takové jednoty je silná zkušenost. Jenže takové sjednocení lidí samo o sobě ještě nemusí znamenat, že je to něco dobrého. Pomineme-li velkolepé sjednocení Němců před druhou světovou válkou a obrátíme-li se k Bibli, pak lze připomenout, co se píše o stavu lidí, který vyústil ve stavbu Babylonské věže: "Celá země byla jednotná v řeči i v činech" (Gen 11,1). Tou jednotou se nemyslí jen tehdejší společný jazyk, ale společné úmysly, dohoda, jednání. (Mohli bychom říci i - politická jednota. Ne nadarmo si dala Evropská unie do svého architektonického znaku právě Babylonskou věž. Viz příspěvek č. 529, kde je kromě obrázku dávné i současné věže také zamyšlení nad dvěma různými druhy sjednocení lidí.) Křesťan by měl chápat, že každá jiná jednota, která není založena na sjednocení v Kristu, je službou zlu.

Tím se pomalu dostáváme k tomu, před čím by nás měl zážitek minulého týdne a dusivý závan totality varovat. A to je očekávané sjednocení celého lidstva, sjednocení, které už kvasí a zdá se být téměř na dohled. Mám na mysli to, co očekávají křesťané a o čem hovoří naši dávní i nedávní proroci: příchod Antikrista. Zcela jistě bude pracovat i s prostředky, o nichž byla výše řeč. Bude jistě mistrně využívat vnitřního lidského ustrojení, a tudíž se bude snažit proniknout k srdci každého člověka. Bude používat média, která budou nevědomky zmanipulovaná tak, aby s nadšením šířila jeho duchovní vliv. A budou to činit v dobré víře, že je to v zájmu největšího blaha lidstva. Jeho mocný impuls bude zasahovat lidská srdce na všech úrovních - od emocionálního až po ten slovy nevyjádřitelný způsob. Bude používat své kouzlo (a to slovo používám v nejširším smyslu toho slova) k tomu, aby se dostal do lidských srdcí a lidé zmanipulovaní, očarovaní a oklamaní pocítili opojný prožitek jednoty. Lidé, povzneseni tímto falešným sjednocením, se pak snadno obrátí s nevýslovnou nenávistí vůči všem, kteří toto "krásné" dílo kazí svou nedůvěřivostí, vnitřní svobodou a jiným smýšlením.

Jak snadno se to vše může stát, o tom nás učí např. vzestup Hitlera k moci i události minulého týdne. A dnes by to Hitler měl daleko snazší. V době takové rozšířenosti a moci médií je možné provádět s lidmi věci, které byly před pouhým stoletím zcela nepředstavitelné. Právě události minulého týdne ukázaly, že s velkou částí společnosti nebude při jejím sjednocování žádný problém. Lidé už jsou připraveni myslet stejně a s radostí nechat svá srdce ovládnout impulzem dojemné události; bez odporu se nechají strhnout chováním druhých, které je mediálně představeno jako následování hodný příklad. A zvláště ochotně následují příkladu slavných (tj. v dnešní době hlavně herců apod.)

Jak je to možné, že jsou dnes lidé tak neuvěřitelně snadno ovladatelní? Asi je to kvůli tomu, že na jedné straně nemají žádnou kotvu, které by se mohli přidržet v tom dravém duchovním proudu, který zmítá společností (a dovolím si tvrdit, že jedinou takovou dostatečně stabilní oporou je evangelium a zakotvenost ve správně vedeném duchovním životě). Na druhé straně - způsob života, který lidé vedou, učinil jejich srdce zcela nechráněnými proti manipulaci zvnějšku, a navíc jsou už vychováni tak, aby nevěnovali této ústřední části své bytosti prakticky žádnou pozornost. Nemají tudíž ani síly ani schopnosti ani důvod nějak aktivně kontrolovat toto centrum svého vědomí. Nechají se snadno dojmout, snadno přesvědčit, snadno ovlivnit, snadno oklamat; rádi sní, jsou roztoužení, materialističtí, loví kolem sebe každý impulz, který jim dá nějaký prožitek. Těžko si představit lepší lidský materiál pro případného velkého masového manipulátora, než lidi, kteří jsou tak snadno ovladatelní svou závislostí na materiálním dostatku, zábavě, emocích...

A jestliže se dnes zdá, že místo pro takového manipulátora je už sice připravené, ale naštěstí prázdné, tak si uvědomme, že takováto místa nebývají uprázdněna dlouho.

+ + +

Názorná mediální ilustrace k výše popisovanému

Ocituji pár řádků současného novináře z Lidových novin, který opěvuje velkolepost pohřebního průvodu vinoucího se křivolakými pražskými uličkami k Hradu. Nekritizuji skutečnost, že se nějakému novináři průvod líbil ani že na něho zapůsobil povznášejícím dojmem. Spíše se pozastavuji nad pozměněnou myslí tohoto novináře, který je určitě inteligentním a vzdělaným člověkem. Ta proměna mysli, stržené duchem události, je tak výrazná, že se snad blíží stavu změněného vědomí vyvolaného opojením z halucinogenů. Používám výňatek z jeho článku jako ilustraci síly toho pseudoduchovního působení, o němž je řeč výše.

Za nejtypičtější rys myšlení toho novináře bych asi považoval ztrátu soudnosti. Jinak si neumím představit, že by vzdělaný inteligentní člověk napsal dobrovolně tak hloupě zidealizovaný popis jakékoliv masové akce. Čtenář nezasažený kouzlem události a uvažující svobodně si totiž nutně bude myslet, že si novinář dělá z pohřbu srandu a vypráví o něm s přemrštěnou (a vzhledem k tomu, že je to pohřeb, tak i trochu nevkusnou) ironií. Jenže po chvilce čtení pochopíme, že novinář to myslí smrtelně vážně. Nuže, již úryvek z jeho článku:
»[Havlova pohřbu se účastnili] lidé, o kterých jsem si skoro jistý, že nejenže nekradou, netunelují, nekorumpují a neprovádějí neplechu většího typu, ale ani neodhazují pet-lahve, natož pneumatiky podél cest, neničí zeleň a neplaší ptactvo a třídí odpad a přispívají drobným obnosem na charitu různého typu a jsou pro cyklistiku a poznávací a šetrnou turistiku a jsou tolerantní a bez předsudků různého druhu a zajímá je svět, k němuž jsou otevření a nebojí se ho, protože to, že jsou Češi (taky tam byli Slováci a jistě další, taky jsem si všiml velmi sympatické rodiny romské) neznamená nic jiného, než mají tuhle zemi rádi, ovšem neagresivním, otevřeným a vlídným způsobem, bez mindráků a paranoických představ, že tu zemi někdo ohrožuje, když tak jen zdejší obyvatelstvo a jeho jiní reprezentanti. A dále tvrdím, že se toho průvodu účastnily typově nejhezčí ženy a mladé ženy, které byly v těchto dnech v daném prostoru k zastižení ...« (Zde je ten výplod v celé své nádheře; a v podobném duchu - byť ne v takové intenzitě opojení - se nesla většina novinových komentářů.)
Výše citovanými jiskrně svazáckými řádky by mohl být v Rudém právu popisován moderní prvomájový průvod - za předpokladu, že by komunismus ještě nepadnul. Myslím však, že by to odpovědný redaktor Rudého práva nepustil do tisku, protože by se takovému článku smáli ve všech hospodách a chápali by jej jako otevřený výsměch socialistickému Svátku práce.
Vzpomínám si, jak jsme se kdysi posmívali politicko-společenským textům v komunistickém Rudém právu a všelijakým posměšným způsobem je upravovali, či je zábavně převyprávěli. Prováděli jsme to jako součást nutné psycho-hygieny a pro udržení duševního zdraví v období normalizace. S právě ocitovaným výlevem omámeného srdce politicky uvědomělého budovatele světlých zítřků kapitalismu v naší vzkvétající Evropě bychom mohli naložit podobně. Ta atmosféra pro tento druh psycho-hygieny tu zavanula z doby před dvěma desetiletím úplně samovolně.

Jak bychom dnes převyprávěli svazácký článek z Lidových novin? Člověk si nad ním představí průvod lidí - všichni s čestnými charakterně řezanými tvářemi (muži vypadali jako klon majora Zemana a doprovázeni byli "ženami za pultem"), většina z nich vedle sebe vede jízdní kolo, cestou po Malé Straně sbírají pet-lahve, pokud se někde povalují po ulicích města; průvod dává bedlivý pozor, aby šel jen po chodníku a nešlápnul nikde na trávník, či nevyplašil ptáčka sedícího na soše Karlova mostu; možná cestou stihnou protřídit nějaký odpad; průvod samozřejmě též rozdává štědré almužny žebrákům, kteří se sem sbíhají z celé Prahy... Zástup je plný krásných žen a lepých děv, na jejichž uvědomělých tvářích se zračí, že se věnují čtení celých knihoven kvalitní literatury (jak svazácký autor naznačuje později). Není pochyb, že Havlovy sebrané spisy znají všichni tito vzdělanci zpaměti.

Tento průvod elfů či lidí z vysněné budoucnosti nám kráčel Prahou s takovou pozitivní energií, až je možno mimoděk lehce se podivit, že nebožtík nevstal z mrtvých, když k němu takový průvod nekradoucích, neplechu netropících a pneumatiky podél cest neodhazujících a zeleň neničících svatých cyklistů dorazil. A nad hrobem státníka milovaného veškerým pracujícím lidem tito ekologičtí poutníci rozvinuli recyklovatelný transparent: "Evropané všech zemí, spojte se!"
+ + +

A na konec ještě pár slov k závěru týdne - k církevnímu pohřebnímu obřadu

Když se zástupy sejdou na církevní slavnost, je účel setkání přesně definován. Stejně, jako je naprosto zřejmé, v čím jménu se lidé shromáždili. Vše je přehledné, všichni vědí, jaký bude průběh a co se přesně zrovna děje, a prostor k manipulaci s davem je minimalizován. Pozornost lidí je obrácena nikoliv k člověku ani k ničemu pozemskému, ale výše - mimo tento svět. Pokud je shromáždění opravdu vedeno jako čistě duchovní a jsou používány tradiční postupy, pak je prostor ke klamání lidí velice omezený. Tím se mocně odlišují církevní obřady od ceremonií světských. A v tomto duchu jsem trošku doufal, že církevní pohřeb exprezidenta tak trochu zkoriguje a napraví tu opojnou pietní hysterii světského klanění památce zesnulého.

S jistou nadějí na ukončení několikadenní duchovně pokleslé nestřízlivosti tedy bylo lze očekávat církevní pohřeb v katedrále. Nebudu zde hodnotit přednesené jednotlivé projevy a kázání; k tomu se necítím povolán. Neodpustím však podivení, že v hlavní homilii nezaznělo prakticky nic o Kristu, o vykoupení člověka či o vzkříšení, což bývá středobodem křesťanských pohřebních kázání. Pohřeb prý sledovaly tři miliony lidí, mohly se dozvědět něco o jádru křesťanské víry.

Pár slovy bych se chtěl zmínit o celkovém vyznění církevního obřadu, resp. zádušní bohoslužby. Asi bychom se všichni teoreticky shodli, že křesťanství sluší pokora, skromnost - a pokud se v obřadech či chrámovém vybavení objevuje slavnostnost, honosnost či zlato, nesmí být předmětem této okázalé úcty nikdy člověk, ale jedině Bůh. Jsou-li v chrámu a navíc v rámci bohoslužby prokazovány pocty zacílené jen na člověka - lhostejno zda je to biskup, státník či boháč, živý nebo mrtvý - je v tom něco dekadentního až antikristovského, neboť pocta vzdávaná člověku se tím vlastně ubírá z úcty vzdávané Bohu. Ve smrti jsme si všichni rovni - boháč i chuďas, mocnář i bezdomovec - všichni jsme prohnilými hříšníky. Reflexe této skutečnosti je jednou ze základních myšlenek křesťanských pohřebních textů, a tudíž by to mělo při obřadu opakovaně zaznít. Křesťanská zádušní bohoslužba by rozhodně neměla být žádnou "poslední poctou" vzdávanou kvalitám, úspěchům či hodnostem zesnulého - ta patří ke světskému rozloučení, ale v chrámu nemá co dělat.

Nebylo zrovna příjemné sledovat, jak omamný duch, který zachvátil v minulém týdnu společnost, pronikl i do uvažování organizátorů a vykonavatelů křesťanské zádušní bohoslužby. A tak jsme se stali svědky, jak rakovinotvorný duch státní pompy vyrazil i zde svými zhoubnými metastasemi. Zádušní bohoslužba dostala ty nejvelkolepější kulisy, jaké si lze u nás představit. Do chrámu se k provedení skromné křesťanské zádušní modlitby za zesnulého hříšníka nastěhovala celá filharmonie, která pod vysokými klenbami burácela svým orchestrem. Z reakcí v médiích i na internetu je patrné, že pod dojmem toho národního pohnutí jen málokoho napadlo zamyslet se nad tím, jestli vůbec pohřeb (ex)prezidenta patří do katedrály a zdali je něco takového normální, adekvátní a nutné...

Jak poznamenali někteří komentátoři, ani Masaryk neměl pohřeb v katedrále (natož s filharmonií) - a to byl doposavad Masarykův pohřeb tím nejpompéznějším, co moderní české dějiny zažily. Posledním panovníkem, kterému se této pocty v roce 1875 dostalo, byl rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Když ani tak ctěné a národem téměř zbožňované osobě, jakou byl první prezident ČSR, tehdejší organizátoři neuspořádali takovou pompu jako Havlovi, je to zřejmě svědectví, že tenkrát byla společnost přece jen odolnější masové hysterii, než dnes. (Nebo je to tím, že nebyla televize?)

Zamýšlí se někdo křesťansky nad tím, že světské a duchovní se mají k sobě jako nepřímá úměra? Co je veliké ve světské sféře, bývá malé v duchovním světě. A naopak, co je velké duchovně, hledá si zde v materiálním světě skrýš, nenápadnost, skromnost a pokoru.

Cenným poznáním, které jsme v pátek mohli získat, byl úkaz prosté skutečnosti: když světský duch pronikne do myšlení církevních představitelů, pak to může duchovně vyprázdnit církevní obřady a deformovat samotné jádro církevního života. Kde pak mají lidé hledat tu nesvětskost, kterou Kristus udělil svým apoštolům? Kde se ještě naplňují Kristova slova, jimiž Spasitel navždy oddělil církev od světské politiky: "Mé Království není z tohoto světa"? (Jan 18,36)












Zobrazit příspěvek č. 755 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2011
Nechutná epizoda v betlémském chrámu

Vážný incident v chrámu Narození Páně v Betlémě

nastal 28. prosince mezi arménskými a pravoslavnými duchovními při každoročním generálním úklidu chrámového prostoru.

Podle zprávy Jerusalemského patriarchátu mniši bratrstva Svatého Hrobu šli do Betléma a začali s františkány a armény provádět generální úklid.

V basilice Narození Páně se provádí generální úklid jednou do roka krátce před pravoslavnými vánočními svátky a podílejí se na něm všechna křesťanská vyznání, která chrám užívají. Spoluužívání chrámu včetně jeho údržby a úklidu se řídí přesnými dvoustrannými dohodami, které jsou mezinárodně uznané a musejí být do detailu dodržované, aby byl zajištěn klid.

Když pravoslavní postavili žebřík a začali s úklidem, arméni neopustili chrám, jak je domluveno ve smlouvě. Pravoslavní okamžitě požádali o přítomnost policejní ochrany, ale arméni i tak zaútočili na pravoslavné duchovní provádějící úklid. Mnichovi Matoušovi zlomili dva prsty, diakon Athanasios byl zraněn na rameni a dále byli zraněni další tři kněží.

Pořádková policie vytvořila kordon mezi pravoslavnými a armény, a tak bylo zabráněno horším útokům. Nakonec byli arméni vyvedeni z chrámu a pravoslavní mohli pokračovat v úklidu. Jerusalemský patriarchát protestoval proti chování arménů a obvinil je z podněcování nepokojů a vytváření problémů.

(Romfea.gr adal.)







Zobrazit příspěvek č. 754 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2011
Zemřel symbol pádu totality

Václava Havla je mi upřímně líto

Začít vlastně musím omluvou. Především tím, že se zde budu dotýkat politiky, což je únavné a nečisté téma, jemuž se jinak snažím spíše vyhýbat. Jenže v případě hodnocení osoby, o níž bude řeč, jedná se o politiku spíše okrajově a druhotně; v prvé řadě je to úvaha nad mravností a morálkou ve veřejném životě, a to se našeho zájmu týká hluboce. Prosím, aby moje psaní nebylo vnímáno jako soud anebo politická opozice; je to skutečně jen moralizující přemýšlení nad jménem, které je bezesporu tím nejznámějším v našem společenském životě posledních dvaceti let. A jestli jsem při psaní k něčemu v opozici, tak je to způsob, jakým pracují s památkou pana Václava Havla naše média.

Bohužel v takovýchto článcích není moc prostoru na to, aby se rozvedlo, že předmětem zájmu je skutečný člověk, živá lidská duše, která má své sny, nedostatky, lásku, víru i hříchy (jako každá lidská duše). Ten, kdo přijal své vyzdvižení na podstavec moci, však při tom nutně musí počítat s tím, že přímo či nepřímo ovlivňuje zástupy, otiskuje svou pečeť (i se svými hříchy) na duše ostatních lidí, a nevyhne se přísnému (a možná i nespravedlivému) soudu, v němž názory jednotlivce jsou jen střípkem v mozaice. Kdo přijme moc, zříká se tím mnohého, co je dopřáno ostatním smrtelníkům, a dokonce i toho, nač mají právo obyčejní nebožtíci: "O mrtvých jen dobré." Mocné je potřeba v rámci národní psychohygieny propírat, soudit - i když je to někdy kruté. Jinak se nepohneme z místa. Jen totalitní systémy zakazují tento lidový svobodný soud nad mrtvými mocnáři, protože dobře tuší, že jen tak je možno systém zakonzervovat a udržovat "na věky".
Všechna kapitalistická média (sjednocená v jedné nerozborné frontě se vším pracujícím lidem v boji za mír, demokracii, svobodu a věčnou prosperitu) poklekla dnes před památkou velkého bojovníka a vůdce našich národů... Tak nějak by se dalo začít. Ve středověku by k němu dnešní redaktoři, kleče na kameni v žíněném šatu, volali devotně "ora pro nobis" (ostatně i dnes některé tituly freneticky volaly za Havlem: přimlouvej se za nás!) Komunisté oslavují. Houfy lidí stavějí svíčky. Lidé potřebují kladné hrdiny. To je dobře. Nic proti tomu. A nejlepší je vždy mrtvý kladný hrdina. Tak už to chodí. Touha po hrdinovi však získává tragický rys, když je hrdina vyroben médii, propagandou, politikou, manipulací apod. A tak se lidé (zmanipulovaní mediálně vytvořenou smuteční atmosférou celonárodní pietní úcty) klaní jen obrazu bez reálného obsahu.
Začínám mít obavy, aby to nakonec nepřerostlo v hysterii. Už pomalu začínají slovní útoky na všechny, kteří proti Havlovi snad něco mají; už se zdvihá nevole lidu proti zvoníkovi, který někde odmítl v neděli večer zvonit k uctění Havlovy památky, a případ zkoumají novináři; začíná zbožňování idolu jako po vítězství v hokeji; teď ještě rychle přejmenovat letiště, náměstí, ulice a nastavět sochy... Cenzoři v internetových diskusích mažou příspěvky, které nejsou v duchu státní piety. Vypadá to, že média opět za pomoci vybičovaných emocí vytvářejí umělý svět (skoro jako v Koreji). I Havlovi přátelé se začínají tázat, jestli by se mu tohle líbilo...
Do nekonečna opakované fráze typu: "Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti," jsou neuvěřitelné. Už jenom tím, co každý přece chápe, že o pádu komunismu v celé východní Evropě se nerozhodlo ani u Husáka na Hradě, ani u Havla na Hrádečku, ale úplně někde jinde (a rozhodně to nebylo v české kotlině). Ostatně řetězec rychlého sledu událostí zhroucení komunistických režimů vůbec nezačal v Československu (ale v Polsku - odbory Solidarita). A co se týče disidentského hnutí, to bylo v Polsku a Maďarsku dál a silnější, než v Československu. Mnoho náznaků svědčí, že šlo o zvnějšku řízený proces, který by neobešel bez souhlasu Gorbačova (W. Komárek píše o stavu před listopadem 1989: "věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.") O chystaném pádu komunismu věděli podle Havla StBáci už měsíce před tím, na předání moci se připravovali v Moskvě, kde slíbili pomoc ke klidnému průběhu.
A potom - kdyby Havel měl takovou obrovskou moc nad Evropou, jakou mu přisuzují jeho přátelé a zbožňovatelé, pak by měl i obrovskou odpovědnost a právem by mu bylo možno přiřknout i celou odpovědnost za všechny budovatelské evropské neúspěchy. A to si asi sotva kdo troufne.
Václav Havel určitě nebyl člověk zlý. Člověk by tedy chtěl nahlížet jeho památku i se všemi jejími nedostatky spíše jako nějaký dalajlamovský buddha velkého soucitu, než jako kritik. Jenže to nějak nedovolují česká servilní média, která mu u příležitosti jeho smrti modlářsky odlila zlatou sochu dokonalého světce demokracie a precizně retušují všechny lidské šrámy asi tak, jako ne zas tak dávno fotografové pečlivě retušovali portréty sovětských vůdců. Právě absencí jakékoliv zdravě kritické reflexe Havlova života se mu česká mainstreamová média nechtěně pomstila za všechnu tu (ne)morální faleš jeho prezidentování. Kouzlo nechtěného (absurdita jak z nějakého Havlova dramatu). To si snad ani nezasloužil. Zrovna on, který jako disident bojoval proti tomuto falšování reality i obrazu mocných, nyní posmrtně sklízí nekriticky servilní falšování svého vlastního portrétu. Ani jednu jedinou lidskou vrásku mu mediální vládcové nemilosrdně nepovolí.

Televizní hlasatelé oblečení do černého, truchlivé hlasy zpravodajů... Vsadím se, že v televizi řešili otázku, zda by celé studio zpravodajství neměli potáhnout černým flórem. Dokonce i Večerníček dětem zrušili (to nedělali ani komunisti při úmrtí státníka; jen místo rozjuchaného Krtečka zařadili Pohádky z mechu a kapradí). Podobně se ponořily do chmur i tváře českých deníků. Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty.
A k tomu ke všemu zrovna dostane infarkt korejský diktátor, a vedle bezchybného Havla nám korejský režim postavil před oči obrázek bezchybného Kim Čong-ila, pro něhož hystericky naříkají zástupy a televizní hlasatelce se třese hlas, když tu zprávu oznamuje. To je tak brutální souběh událostí, že by to žádný dramatik ani režisér nevymyslel. Zemřeli dva dokonalí bezchybní vůdcové vyfabrikovaní zručnými médii. Chudák Havel. Tohle mu snad nepřál ani největší jeho nepřítel.

Bezkonkurenčně nejstrašlivější mediální ukrutností bylo kontrastní srovnávání Havla s Kimem - tedy výčet rozdílů a navíc prováděný skutečně v duchu těch nejhorších komunistických tradic (např. ve stylu: zatímco se Kim Čong-il v soukromí svého paláce opíjel drahým koňakem, Havel seděl skromně v prosté světnici na Hrádečku a pilně pracoval na svých textech). Potřebuje Havel, aby byla jeho památka vyzdvižena srovnáváním s nejhorším komunistickým diktátorem? Je na tom pověst exprezidenta tak špatně, že musí být ke své glorifikaci postaven před to nejhorší morální pozadí, jaké je v dnešním světě k sehnání? Tohle mu snad novinářští tupohlavové dělat nemuseli. To je smutná morální tečka za Havlovým životem.
Pro jedny tedy symbol úspěšného člověka, který si splnil všechny své sny z mládí (tak se to psalo v některých nekrolozích). Jenže vše lze vidět ze dvou stran. A z té druhé strany můžeme vidět nešťastného člověka, jemuž jeho osud a hlavně morální závěr života nelze závidět.

+ + +

Prvním dějstvím jeho života, které zmíním, byl Havel disident. Odvážný člověk, který pro ideály, jimž věřil, byl ochoten něco vytrpět ale i obětovat svůj čas, pohodlí i kus zdraví. Chci věřit, že to tak bylo. Doba těžká, ale po mravní stránce zřejmě byla jeho zenitem.

Druhé dějství začíná slunným okamžikem Havlova života - jeho nástupu do vrcholné politiky, resp. prezidentského úřadu. Je to doba, kdy zažil lásku a zbožňování od skoro celého národa. Lidé si do něho promítli všechny pohádkové představy o moudrém a hodném králi. Jenže je to zároveň doba, která je jeho mravním soumrakem, protože všechny ty důvěřivé lidi, kteří k němu upnuli své naděje a otevírali mu svá srdce, kamkoliv přišel, oklamal. Jestliže platí masarykovské, že státy jsou udržovány idejemi, přítomnými v době jejich vzniku, pak obnovení svobodného státu je spojeno ne s pravdou a láskou (jak to Havel hlásal), ale se lží a klamem (a možná i s tou nenávistí). Současný morální profil státu (a potažmo národa) se zdá být výmluvným dokladem o těchto kamenech, které byly vloženy do jeho novodobých základů. A k tomu, že národ byl obelhán a okraden o své naděje, přispěl svým podílem i V. Havel.

Dědictvím jeho éry bude nadlouho národ, který už nevěří ničemu a kde si většina hledí svého (jak podobné stavu národa v době normalizace!) Na tom nic nemění ani těch deset tisíc lidí na jeho pohřbu. Jsou to nejspíš z části lidé, kteří ho vždy měli rádi a nikdy ho rádi mít nepřestali, z části pak lidé, kteří už zapomněli na reálie jeho prezidentování a rozvzpomenuli se na něho teď náhle a už jen mlhavě a jsou prostě dojati smrtí slavného člověka a strženi emocionálním nábojem společenské události a mezinárodního ohlasu cizích státníků; z velké části (podle svědectví skoro polovina) jsou to mladí lidé, kteří nezažili ani pád totality ani si nepamatují jeho prezidentování a Václav Havel pro ně není skutečný prezident a živý člověk, ale nerealistická legenda, vytvořená médii a učebnicemi, která jim byla předložena k uctění. To vše samozřejmě nic nemění na tom, že k tomuto truchlícímu zástupu je potřeba cítit respekt.

Z Václava Havla si jistá významná část společnosti udělala symbol konce totality a začátku nových poměrů. Kdo zažil totalitu, dobře si uvědomuje, že to není málo a že to nelze zlehčovat.
Odpusťte mi můj soukromý dojem, že v našem případě lidé vlastně dílem nevědomky a nepřiznaně pohřbívají své zklamané naděje nebo vyjadřují vděčnost za pád totality (v dobrém i ve zlém je potřeba najít si někoho, "kdo za to může"), demonstrují odpor k současné bezobsažné a sociálně kruté politice (od níž byl již důchodce Havel oddělen). Nemálo z nich se nejspíše prostě klaní symbolu (do něhož si každý sám vkládá svůj vlastní obsah). Tak to bývá u všech slavných jmen (od umělců a sportovců až k totalitním vládcům, Stalina nevyjímaje). S realistickou reflexí morálky, života a významu zesnulé osoby nemusejí mít tyto masové události nic společného. Viděno v tomto světle - liší se dnes truchlící Češi tak zásadně od těch lidí bědujících nad Kimovým skonem? (Pět milionů Korejců uctilo podle zpráv jeho památku, tj. každý pátý.)
Politické východisko Havlovy vazby na USA

Motivy Havlovy politické strategie - od samého počátku až do samé smrti - byly zřejmě předurčené jeho osobní zkušeností s komunismem, což je sice pochopitelné, ale kvůli tomu klam a manipulace ještě nepřestanou být lží a falší. Jeho naděje byly spojeny s Amerikou, které důvěřoval zcela a slepě. A stejně slepý byl jeho vztah k Rusku. Kdo zažil komunismus, dokáže to pochopit. Sovětská totalita (mj. stále pomlouvající vše západní a hlavně vše americké) dotlačila člověka, jenž se dostal do vzpoury vůči této totalitě, do této pozice. Člověk potřebuje nějaké východisko a naději, a na politické úrovni má přirozenou tendenci hledat je v úhlavním nepříteli svého utlačovatele. A tak jsme tenkrát všichni hleděli směrem na Západ "s růžovými brýlemi". A čím více člověk zakusil od komunistů na vlastní kůži, tím více miloval naději všech antikomunistů: bájné a mýtické svobodné USA. Jenže po pádu informačních bariér a zprůstupnění hranic někteří bývalí disidenti dokázali z toho snu vystřízlivět, kdežto jiní úporně snili dál.
Všichni jsme tu měli plné zuby komunistického totalitního "bezbožeckého náboženství", které na místo Boha postavilo modlu pokroku ke komunismu a jehož hlavním dogmatem byl třídní boj a tomu všemu se sloužilo přetvářkou. Jenže "náboženství mamonu" přicházející z USA bylo sice příjemnější na omak, ale jinak stejně bezbožné: místo Boha se uctívá modla člověka a peněz, místo evangelia jsou jako hlavní dogma lidská práva a slouží se tomu všemu "trhem bez přívlastků". A jak se nakonec ukazuje, je šíření této modlářské víry agresivnější a militantnější, než v případě jakékoliv jiné víry. Křesťan nemá potíže s rozeznáním falešnosti "kapitalistického náboženství", protože ví, že nelze sloužit Bohu i mamonu, ale člověk bez Krista může snadno morálně ztroskotat na útesu materiálního dostatku a zdánlivé svobody tohoto falešného náboženství. Zvláště, když se nechá na tento útes pasivně nahnat proudem jednoduchého odmítání "komunistického náboženství".
Za tímto morálním selháním, kdy si člověk zaclání oči před pravdou jen proto, že si zamiloval iluze, možná stál v Havlově případě i politický pragmatismus (tj. pochybná úvaha: nechceme-li patřit pod Rusko, musíme patřit pod USA, třetí cesty není), ale kvůli tomu nepřestává být zavrhování pravdy nemorální. Výrok sv. Jana Husa: "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy..." je břitvou oddělují morální od amorálního. Bez této břitvy zůstane člověk vždy pouhým otrokem svých předsudků a tím, kdo měří dvojím metrem.

Dvojí metr, resp. dvojí tvář - to byla rekvizita pro V. Havla zřejmě nejtypičtější. Také mu to bývá nejčastěji vytýkáno. Dvojí metr ohledně lidských práv, demokracie a hlavně mezinárodního práva - a to vždy podle zahraničních zájmů, které nepokrytě hájil (BL). V tom se bohužel v principu nelišil od komunistických ideologů, kteří prohlašovali bojovníky někde v Africe jednou za statečné partyzány vedoucí národně osvobozenecký boj, a podruhé za pár dní ti samí bojovníci, aniž by dělali něco jiného než před týdnem, byli v Rudém právu označeni za bandity a zločince (podle toho, jak se tito kmenoví válečníci zrovna stavěli k Sovětskému svazu). Havel si v podstatě ponechal účelovou nemravnou optiku Rudého práva, jen ji používal naopak. Americké války, intervence a dodávky zbraní byly pro Havla vždy spravedlivé.

Bývalý prezident sice kritizoval politiky, že v programech svých stran především myslí na ekonomické a až pak na kulturu (podle marxistické šablony: základna a nadstavba), jak se to naučili na komunistických školách, jenže i jeho myšlení bylo - jak se mi zdá - zdeformováno týmiž učiteli, novináři a ideology, jen se to projevovalo jinak (např. účelovým výkladem událostí ve světě a působení velmocí).
"Rozhodl se přidat k té sortě, které coby disident tak vehementně oponoval. Když se Havlovi připisuje zásluha za pomoc při integraci České republiky mezi západní země, měla by mu rovněž být dávána částečná vina za negativní důsledky, jež tato integrace s sebou přinesla. Mám tím na mysli zásadní civilizační problémy, jako je diktát mezinárodních bankéřů, globalizace korupce a "humanitární" bombardování zemí s režimy, které nehrají podle stejných pravidel jako Západ." (Zdroj)
Havel jako domácí politik

A Havlovo působení na domácí politické scéně? Ukázalo se, že obecné nadšení z pádu komunismu, osobní Havlovo charisma, krásně anarchistická "nepolitická politika" prováděná na nejvyšší úrovni, ba ani zkušenosti dramatika nestačí. Doba bezprostředně po odstranění Berlínské zdi dovolovala na chvíli "vznášet se v oblacích" ve svobodomyslném stylu: nevaž se - odvaž se. Jenže jak dlouho vystačíme s pouhou proklamací slušnosti a poctivosti, vysmíváním se standardním protokolům, ježděním po Hradě na koloběžkách, oblékáním svetru místo obleku, a s opojným ujížděním na optimistické vlně státního převratu a na pozitivní energii? Bez pevného mravního zázemí se páchá jeden kompromis za druhým, nelze nacházet správná řešení problémů, a tak to nakonec končí tvrdým dopadem na zemi, kde si mezitím pragmaticky přízemní červi nerušeně rozdělovali koryta, vykolíkovali sféry vlivu a domluvili svá pravidla hry, která nemají se slušností ani poctivostí (a konec konců ani pozitivní energií) nic společného.
Nepříjemným vedlejším důsledkem Havlovy demonstrace "nepolitické politiky" je možná i přispění ke "zklackovatění" politiky a politiků, kteří jakoby ztráceli zábrany - profesionální i lidské. Není vyloučeno, že právě Havlovo porevoluční pojetí prezidentského úřadu jako happeningu, žije v politice dodnes zdegenerováno např. do podoby neslušných gest, které na sebe ukazují poslanci a ministři ve sněmovně (a klidně i před TV kamerami). Dá se v tak neseriosním prostředí seriosně kolektivně pracovat?
Jeho přáteli a lidmi, kteří viděli jeho chování zblízka, jsou zaznamenány další případy mravních chyb v rovině osobní - nesplněné sliby (např. porušení politické dohody uzavřené s Dubčekem, viz např. BL), touha po moci a politická likvidace konkurentů (v politice i mezi disidenty; BL), zbabělost, neschopnost zastat se svým svědectvím člověka (Kavan), o němž věděl, že je veřejně hanebně pomlouván atd. Příznakem mravní velikosti, pokory a sebereflexe není ani jeho soudní žaloba proti autorům karikatur, na nichž byl nelichotivě zobrazen.

»Obecný a bezobsažně ušlechtilý slogan (pravda a láska atd.) měl zakrýt lehce nestydaté a zároveň dosti naivní pokusy o manipulaci politického života v prvních měsících po převratu. Pak přišel Klaus, měl v mnoha věcech proti Havlovi pravdu a navíc byl šikovnější manipulátor.« (B. Doležal) Chápeme, že spory mezi oběma lze vidět z více úhlů, ale pozorovatelé si všímají, že Havel svůj spor s Václavem Klausem neustále znovu rozehrává; ješitnost a touha po moci a slávě jsou zřejmě vlastní oběma.

»Václav Havel podnikl dva výrazné pokusy soustředit ve svých rukou nadměrnou moc. Po prvé hned po převratu, když se pokusil vytvořit politický systém, ve kterém by dominovala univerzální pastrana (Občanské fórum), zatímco ostatní strany měly být marginalizovány a postaveny na roveň extremistům. Během uskutečňování tohoto experimentu se vedení OF odtrhlo od své základny a zůstalo bezmocně viset na pupeční šňůře, která je spojovala s Hradem. Základny OF se zmocnil Václav Klaus a přetvořil ji v ODS.

Druhý pokus proběhl v roce 1997 a byl zjevně koncipován jako odveta za předchozí porážku. Havel využil toho, že koalice i největší vládní strana byly rozvráceny a vládní většina v parlamentě byla ve psí. Spojil se s disidenty v ODS a oběma menšími koaličními stranami. Vláda padla a v jeho režii pak vznikla vláda poloúřednická, ovšem jen s omezeným polem působnosti. Konec prezidentovu vlivu na exekutivu učinily volby v následujícím roce a vznik opoziční smlouvy, jakéhosi odborového sdružení dvou silných stran proti pokusům o eliminaci jejich vlivu na politické scéně.

Dá se říci, že v obou případech zvítězila demokracie, nebo jen to, že prezident, který nevynikal politickou obratností, neuspěl? Havlovi se ovšem podařilo udržet si vliv v Ústavním soudu, a také Senát zůstal jeho poslušným dítkem.« (Bohumil Doležal)

Opoziční smlouva byla po právu kritizovaná jako morální dno naší politiky - poslední schůdek nad návratem k totalitě. Lítým kritikem z pozice morálky byl samozřejmě i V. Havel. V principu s ním bylo lze souhlasit. Jenže »na opoziční smlouvě mají lví podíl i Havel a jeho tehdejší stoupenci, kteří Zemana a Klause svou indolencí a humpoláckými intrikami do "opoziční smlouvy" natlačili.« (Bohumil Doležal)
Další mravně pochybnou črtou na Havlově portrétu je restituce rodinného majetku.
Jednalo se totiž prý o majetky zabavené jeho (údajně kolaborantské) rodině ještě před r. 1948; a aby toho nebylo málo, pak svou část paláce Lucerna prý prodal za nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč společnosti, která už byla v té době silně zadlužena a hrozil jí krach (veřejně se to vědělo), a bývalý Havlův majetek je následně při likvidaci společnosti v dražbě prodán za reálnou cenu, která je o padesát milionů nižší a o tuto částku stát jakožto věřitel přišel... Na prezidenta pak může někdo hledět jako na někoho, komu prospělo tunelování českých bank a vydělal na tom pěknou sumu padesáti milionů. To je dost ošklivá kaňka na rouchu světového moralisty, který hlásá právní stát, respektování "ducha zákona" a káže globální odpovědnost. (Podrobnosti) Média se o to podivuhodně málo zajímala.
Havel sám se neobtěžoval nic moc vysvětlovat, takže se tím postavil do podivného světla, v němž je vidět jako ten, kdo podněcoval a posléze prováděl společenský převrat, z něhož mu následně kápnul vskutku značný majetkový prospěch - a to je scéna dost vzdálená od piedestalu vysoce mravní nezištnosti; přibližuje se spíše bažině dnešní zkorumpované politiky. Jenže bez vysoké mravnosti zůstává i to sebedovednější filosofování příliš mělkým - a to byl smutný rozměr osobnosti Havla jako morálního filosofa.

Havel a zahraničí

Havel z moci svého prezidentského postavení udělal vše proto, abychom stanuli na pozici nepřátel Ruska (tj. už ne Sovětského svazu, ale Ruska). Někteří politici alespoň předstírají, že by si přáli široké mezinárodní přátelství; Havel si na nic takového nikdy nehrál. Jeho zahraniční politika byla upřena na jediný cíl - abychom byli co nejsilnějšími řetězy provázáni se západními strukturami. A tuto politiku uskutečňoval za pomoci klamání národa, jemuž dlouho tajil své cíle. Dokonce lidu této země sliboval, že do žádného mocenského uskupení nepůjdeme. Nakonec však ignoroval přání většiny občanů po vojenské neutralitě, a stal se hlavním strůjcem a motorem ideje dovést nás pod "ochranný deštník NATO" (jak to stále opakoval v době, kdy se už tyto úmysly nedaly dále tajit) a rozhodně odmítal možnost, že by se o tom mělo konat referendum (možná byl zlomen svými západními sponzory; pravděpodobnější však je, že to celé prostě byla jeho taktika podobně, jako v případě jeho slibů, že zde nebude zaváděn typický západní kapitalismus - prostě národu lhal, aby ho dostal, kam chtěl). Tím nás zavlekl do přímé či nepřímé účasti na řadě válek, které (v některých případech v rozporu s mezinárodním právem) vedla Amerika na různých místech světa. Dokonce jsme hned po našem přijetím do NATO museli nechat létat přes náš vzdušný prostor stíhačky s bombami na Bělehrad.

Vraždění Srbů americkými raketami Havel výslovně a horlivě podporoval, jakož i celou nezákonnou válku NATO proti Srbsku. A v tomto osudovém bodu své státnické kariéry i mravního života nemá bohužel žádnou omluvu, a to ani omluvu z nevědomosti či omluvu poukazem na nevěrohodnost těch zpráv o konfliktu v bývalé Jugoslávii, které se naprosto liší od "americké verze". Dozvědět se pravdu (anebo přinejmenším zapochybovat o americké verzi a zaujmout zdrženlivější postoj) totiž mohl od svého přítele a spoludisidenta Jiřího Dientsbiera, bývalého ministra zahraničí (v letech 1998-2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko). Měl tudíž u sebe dokonale informovaný zdroj, jemuž mohl plně lidsky důvěřovat. Proto nemá pro svůj antisrbský fanatismus žádnou přijatelnou omluvu. V tomto případě nesahal Havel Klausovi morálně i mravně ani po kolena - to je potřeba vyřknout zcela jasně.

Nelze ani zapomenout, že se Havel svým vlivem a svou mírou odpovědnosti podílel na samotném vzniku války v Jugoslávii; a to tím, že jako hlava státu od začátku jednoznačně podporoval jednu stranu vznikajícího konfliktu (a to bývalé fašistické separatisty, kteří se právě bez obalu přihlásili ke své "slavné minulosti" genocidního vyhlazování Srbů) a ignoroval veškeré volání po spravedlnosti, které znělo ze strany druhé. Myslím, že právě schvalování vraždění Srbů, kteří byli dávnými přáteli Čechů, by mu tento národ neměl nikdy zapomenout.

Výrok o "humanitárním bombardování" sice Havel prý takto přesně jako sousloví nepoužil, ale z oněch vět, které tenkrát pronesl pro noviny, toto strašlivé nelidské vyjádření přímo vyplývá (viz).
»Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady, jež jmenují:
(a) Zločiny proti míru:
(i) Plánování, příprava, iniciace nebo vedení útočné války (war of aggression) …;
(b) Válečné zločiny:
Porušení práva nebo válečných zvyklostí, které zahrnují, ale nejsou omezeny na, vraždy, špatné zacházení nebo odvlečení do otroctví nebo k jakémukoli jinému účelu civilního obyvatelstva okupovaného území; vraždy nebo špatné zacházení válečných zajatců…« BL

Organizace Amnesty International označila noční útok (rakety NATO) na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů, za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření. (Viz o tom na wiki nebo u nás.)

Havlův postoj k Rusku i Srbsku je tak slepý, že pro něj asi těžko budeme hledat jiné odůvodnění než nenávist, kterou v sobě nedokázal nepřemoci. Ani pravda ani láska nezvítězila v Havlově srdci nad jeho nenávistí k východu. Svůj vztah ke komunistům a totalitě prostě jen slepě přenesl na Rusy a na všechny, co s nimi mají něco společného (tento jeho odkaz dodnes nesou Lidové noviny). Nelze to omlouvat, ale možno to pochopit. Přestálé utrpení v komunistickém vězení může zatemnit mysl člověka, není-li přemoženo odpuštěním a láskou, a k tomu v sobě Havel sílu nenašel. Já vím, není jediný, ale ani toto není žádné ospravedlnění. A tak se i jako politik ihned, automaticky a bez přemýšlení přidával na stranu každého nepřítele Rusů. Sjednocení na základě společně sdílené nenávisti. Zvláště tragikomickým případem byl v poslední době gruzínský samovládce, který zaútočil na svůj vlastní lid, a pak si v přímém televizním přenosu žvýká svou vlastní kravatu a samozřejmě byl hýčkaným hostem Havlovy každoročně aranžované divadelní scenérie Fóra 2000. Myšlení ve stylu "nepřítel Ruska je můj přítel" je trochu nedůstojné filosofa a hlavně je tak hluboce amorální, že až trapné.
Jak může taková osobnost, která ospravedlňuje přestupování mezinárodního práva a ignorování rezoluce OSN, přispět k budování právního státu a občanské společnosti kdekoliv ve světě? Katastrofou Havlova myšlení je skutečnost, že si tento rozpor snad ani neuvědomoval. Na jedné straně kritizuje (pozdě) české politiky, když nechtěli respektovat nález ústavního soudu, na straně druhé nechápe, že je takovému účelovému vztahu k právu sám na mezinárodní scéně naučil.

"A teď dumej o právu, Havlíčku Havle," zpívá J. Hutka (ovšem v jiném kontextu).

Popravdě řečeno, nejedná se tu jen o osobní problém V. Havla; spíše tato situace vypovídá o nějakém dosti vážném problému naší civilizace. Co si vlastně o nás(!) myslet, když prohlašujeme za "morální autoritu" člověka, který schvaluje porušování práva a zákonů a svým vlivem tyto zločiny zaštiťuje? Proč lidé, glorifikující památku Havlovu, tak ochotně zapomněli na to, že má (nepřímo) na svých rukách krev obětí NATO? A Havel není jediným takovým případem v současném světě - ještě hroznější je úkaz v současném Rusku, kde nikoliv bezvýznamný počet lidí dnes ospravedlňuje Stalina (protestovala proti tomu ostře i Ruská pravoslavná církev). V Německu natolik vzrostl počet těch, kteří se klaněli Hitlerovi, že musely být tyto tendence zakázány zákonem. A to vše se děje nikoliv v režii totalitních režimů, ale jako svobodné lidové hnutí! Lze v tom spatřovat velice příznivý signál pro všechny, kteří zneužívají svou moc k přímé či nepřímé účasti na prolévání krve; mohou si být jisti, že jim bude (dříve či později) odpuštěno a dojdou poct.

Havel mlčící

Právě on zaštítil (ať už výslovně či mlčením nebo nekonáním) iniciativy bezbřehé privatizace, a potažmo rozkradení a vytunelování státního hospodářství. Když národu v r. 1990 1. ledna oznamoval, že naše země nevzkvétá, nedodal: "A bude to teď ještě horší." Zatímco národ v roce 1989-90 nevěděl, že hospodářskou podstatou ekonomické transformace je přechod tvrdému kapitalismu (lidé totiž doufali, že půjdou zachovat některé blahodárné prvky socialismu, např. státní vlastnictví největších podniků, infrastruktury a energetiky), tak Havel všechny vědomě v tomto snu podporoval (sliboval např., že u nás nebude nezaměstnanost). Jak se sám přiznal v r. 2009, úmyslně tenkrát po revoluci nepoužíval slovo kapitalismus ("prostě jsem se mu vyhýbal," pravil nedávno o této době - viz televizní záznam debatního pořadu; moderátora Havlovo otevřené vyjádření tak šokovalo, že se ho na to pro jistotu zeptal znovu a Havel mu to zopakoval). To je dost podivné chování osoby, která je prohlašována za "morální autoritu".

Dokonce i západní politici se divili, že opakujeme chyby vývoje západu, a hovořili o tom s V. Havlem, - jak sám v poslední době uvedl. A uznal při tom, že se dopustil chyby, když nepoužíval své autority, vlivu a moci k tomu, aby aktivněji působil na stav, způsob a cíle tehdejší naší politiky. Z toho lze vytušit přiznání, že neplnil svou prezidentskou funkci, jak měl a mohl. Jenže "pozdě bycha honiti", jak se lidově říká. Budiž však Havlovi ke cti, že alespoň s takovým odstupem našel jistý stupeň odvahy si tuto nenapravitelnou chybu (a morální selhání) uvědomit a veřejně přiznat. To také není tak málo.

Tam, kde měl poctivě promluvit, mlčel. A tam, kde měl mlčet, mluvil velice nešťastně. Právě Havel stále na potkání opakoval: "Dříve jste mohli dělat jen to, co bylo povoleno. Nyní můžete dělat vše, co není zakázáno. Je svoboda!" A protože zákony k přechodu na tržní hospodářství a privatizaci majetku nebyly hotové, brali Havlova slova všichni zloději jako výzvu k takové rozkrádačce státního majetku, o jaké se jim v komunistické totalitě ani nesnilo. A tak se tu na základě Havlova morálního apelu páchalo vše, co nebylo výslovně zakázáno. Takhle se u nás budovaly ty úspěchy kapitalismu a podnikatelé s rychlými astronomickými zisky vyskakovali jako václavky po dešti (za vybudování českého kapitalismu Havel i Klaus následně sklízeli chválu po celém západním světě).
Ta chvála měla ostatně i své čistě materialistické pozadí. Pod záštitou V. Havla byl u nás zaveden "zlodějský kapitalismus" (pojem od Solženicyna) jelcinovského typu, jehož uměly (u nás i v Rusku) hbitě využít západní firmy, jimž Havel posloužil hned dvakrát - jednou u nás a po druhé tím, že moralisticky vyklidil naše hospodářské pozice v Rusku, které mrštně zaujaly společnosti se sídlem na západ od našich hranic. Vzpomeňte, jak si Západ pochvaloval opilce Jelcina, který přivedl ruskou ekonomiku na hranici kómatu; a jaká nenávist vyšlehla ze západu na východ v době nástupu Putina, který "nedemokraticky a totalitářsky" zarazil laciný výprodej přírodních zdrojů do rukou nejbohatších Američanů.

»Po pádu Sovětského svazu jistý Michal Chodorkovskij založil organizaci Open Russian Foundation, v jejichž řídící radě zasedli nikdo menší než Henry Kissinger a Jacob Rothschild. Cílem organizace bylo vytvořit z chaosu a bezvládí, které v Rusku po pádu režimu zavládlo, nový řád, který by umožnil přesunout nerostné zdroje a bohatství Ruska do rukou zahraničních korporací. Naštěstí se Putinovi podařilo zvrátit tento proces. Chodorkovskij bručí v sibiřském vězení a Rothschildovci v Londýně a v USA skřípají zuby. Samozřejmě tohle Putinovi odpustit nemohou.« (Zdroj)

Tady hledejme část inspirace k zahraniční Havlově politice vůči současnému ruskému režimu. (Mimochodem, i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku letos uznal, že Chodorkovskij není politickým vězněm.)

To jsou ty "přízemně materialistické" souvislosti, které je potřeba vidět za oblibou či neoblibou politiků vládnoucích na teritoriích, na něž si Západ zrovna brousí zuby. A Havel byl v Bílém domě hodně oblíbený. (Kongres USA mu tleskal vestoje. Jistě, působilo tu i dojetí z historické chvíle pádu komunismu a Havlovo osobité charisma. A navíc jakožto dramatik uměl pracovat s emocemi posluchačů. Ale stejně - kongresmani nejsou děti, jsou to těžce pragmatičtí týpkové s hodně ostrými lokty, a jestli někomu nadšeně tleskají vestoje, pak je poněkud obtížné se domnívat, že by to bylo jen kvůli tomu, že tak hluboké či dojemné myšlenky, které tam český prezident přednesl, ještě nikdy neslyšeli.)
Ale zpět do kotlinky našeho pidistátečku. Z pozice nejvyššího ústavního činitele měl Havel možnosti, které nevyužíval, aby umravňoval politický život, jenž se pod jeho patronátem zcela morálně rozložil na vládnutí zlodějů a tunelářů. Tak byla následně demoralizovaná celá země, čímž byla spáchána ještě daleko větší škoda, než jsou hospodářské ztráty.
Jsou povolanější kritikové "havlovského způsobu demokracie" (který se jeví poněkud nešťastným). A to mezi jeho přáteli a disidenty a vrstevníky. V této souvislosti prokládám tento článek citacemi z komentářů Bohumila Doležala (který jinde hezky vzpomíná na literární spolupráci s Havlem v šedesátých letech).

Přikládám i odkaz na text písně "Demokracie", kterou na toto téma napsal Karel Kryl (a ten je přece opravdovou legendou boje proti totalitě, ale nedočkal se takových poct, neboť mu scházela Havlova jistá mravní flexibilita, pročež ho Havel považoval pro dílo budování státu za nepoužitelného). U textu je rovnou i video (nemusíte text vůbec číst, můžete si ho rovnou poslechnout a podívat na se Kryla).

Kladu si otázku, zda Kryl touto jedinou písničkou neřekl k domácí situaci svým způsobem více, než Havel všemi svými proslovy za dvacet let. Havel prý už v disentu nesnášel vedle sebe lidi s větším talentem, než měl on, protože by mohli ohrozit jeho ústřední pozici. Zřejmě proto se osobně postaral, aby se Karel Kryl nedostal do žádné státní funkce (tak podle výpovědi přátel Karla Kryla o jeho jednání s Havlem po revoluci, když za ním Kryl přišel, aby nabídnul své služby do budování demokracie).
Havel nikdy konkrétně a adresně neukázal na příčiny a viníky. A jsou chvíle, kdy hlava státu musí takhle promluvit - usvědčovat a kárat vhod i nevhod - když je tím posledním, kdo může politiky umravnit z pozice autority. I kdyby pak musel odstoupit. Jinak není ani morální ani autoritou, ale je jako hadr na holi. Leč místo toho náš prezident filosofoval o národní "blbé náladě", které však byl spolupříčinou.

Směrem k zahraničí nemluvil o strašlivých důsledcích globalizace, v rámci níž kapitalistické nadnárodní korporace bezostyšně plundrují planetu a likvidují obyvatelstvo, nemluvil o imperiální a koloniální politice amerických firem, bank, fondů a rodových klanů, ani o agresivitě šíření amerického pojetí demokracie a "amerického způsobu života"; nepromluvil o hrůzných počtech obětí amerických dodávek zbraní (oběma znesvářeným stranám) a amerických bomb (podívejte se třeba na stránce o Jugoslávii na fotografie výsledku úmyslné střelby ze stíhačky NATO na civilisty). Jen papouškoval fráze americké diplomacie o zlých ošklivých diktátorech, které je potřeba zničit, aby svět mohl být konečně šťastný. Nikdy se nezmínil o majetkovém prospěchu, který z každé války měla Amerika (ať už Kosovu nebo v Iráku atd.), jen bájil o svobodě.
Ani po odchodu z úřadu se tento veliký obhájce lidských práv a bojovník za pravdu a lásku nikdy nezmínil o vyfabrikovaných důkazech, jejichž pravost byla zcela vyvrácena, ale které před tím ospravedlnily útok na Irák (101.000 mrtvých).
Jak zrádný je pojem svoboda!, když se neřekne svoboda pro koho a svoboda k čemu; např. svoboda pro kosovské drogové obchodníky uchvátit cizí zemi, chytat Srby, zabíjet je a prodávat jejich orgány; či svoboda pro nepředstavitelně bohaté zotročovat ty, kdo nemají nic; či svoboda pro mocné porušovat jakékoliv zákony a jednat jen ve jménu zájmů zisku; nebo svoboda pro tuneláře, kteří v české privatizaci koupí továrnu "za babku", když podplatili privatizačního úředníka, zakoupený prosperující podnik cíleně zbankrotují, rozprodají jej a pošlou na úřad práce stovky propuštěných lidí. A co svoboda médií ohlupovat, mravně rozkládat, dezinformovat? Tuto zrádnost svobody náš filosof neviděl (či nechtěl vidět). Občas sice disidentsky utrousil něco opatrně kritického, ale k tomu nemusel být prezidentem. Od nejvyššího ústavního činitele se přece jen čeká něco víc.

Je nepochopitelné zdravému rozumu, jak Havel do posledních chvil neohroženě, srdnatě a se vtyčeným prstem uraženého mravokárenství kritizoval politické poměry např. v Rusku, jimž se nenamáhal porozumět, a hleděl na ně jen kukátkem washingtonských zájmů, ale při tom nenašel odvahu analyzovat, kritizovat a napravovat domácí morální rozklad, který se kolem něj děl více než deset let - tento domácí puch, který mu zaváněl přímo pod nosem, odháněl filosofujícími traktáty. Kdy mu spadlo srdce do kalhot? Když přijal všechnu tu slávu, kterou mu Západ složil k nohám v letech 1989-92?

Možná dostal po roce 1989 prostě strach, aby si jednou nemusel smutně zazpívat písničku svého přítele J. Hutky:
Vždyť je to nerozum, zkusit se s mocným přít,
mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit,
a při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal,
stačilo pochopit, stranou bys nezůstal.
... Havlíčku, Havle...
Havel jako bojovník za lidská práva a za mír ve světě

Havel byl známý tím, že s nabroušeným kopím chrabře vytáhl proti mocným tohoto světa a za obranu demokracie a utlačovaných, ale vždy jen tehdy, když měl za zády Bílý dům (resp. když mohl být jist, že je to v zájmu jeho amerických protektorů). Velkou statečnost projevil svým postojem k mocné Číně, která je na druhém konci Zeměkoule. "Václav Havel z ideologických důvodů do Číny prostě nejezdil, přehlížel ji. Partnerem mu nebylo čínské komunistické vedení, ale dalajláma. Výsledkem byla jakási nerovnost: Česko na této politice tratilo, Havlova reputace rostla a Pekingu jeho gesto nepůsobilo žádné problémy. Taky těm, kterých se Havel chtěl zastat, příliš nepomohlo, síly ČR na to zjevně nestačily. Politika úplného přehlížení Číny nebyla příliš produktivní." (Bohumil Doležal) Stejně neohroženě bránil mír na blízkém Východě tím, že vždy bezvýhradně stál na straně všemi okolními národy utlačovaného Izraele. Mír zaváděný bombardováním hájil dvakrát i v Iráku a za mír bojoval Havel i v Čečensku.
Některé detaily o čečenských bojovnících za svobodu jsou však zřejmě pod Havlovu rozlišovací schopnost. Nebere v potaz hrůzné teroristické útoky čečenských separatistů (masakry ve škole v Beslanu a v moskevském divadle Dubrovka). Čečenský boj podporuje bez ohledu na zdokumentované případy způsobů boje čečenských válečníků (dostatečně známé jsou filmové záběry Čečenců, které si sami pořídili, jak zastřelí ruského civilistu na ulici jen proto, že je to Rus, jak nelidsky mučí zajaté ruské vojáky, nutí je k přestupu na islám či zaživa uříznou ruskému vojákovi hlavu). To však nebrání Havlovi postavit se jim morálně po boku.
Nobelovka za mír mu však nakonec vyklouzla (snad to nezní moc škodolibě) - inu, mír je někdy potvora.

Havel jako budovatel občanské společnosti se svobodou slova a právního státu

A když se národ vzepřel proti vybudování americké základny se součástí amerického raketového systému v Brdech, měl pro uvědomělý občanský názor Havel pramálo pochopení, ač jinak doposavad vybízel k občanské angažovanosti, aby se lidé domáhali svých práv.

Tu se opět vracíme k Havlově dvojímu metru a dvoutvářnosti. Svobodu projevu velebil jen do té míry, dokud nešlápla na kuří oko právě jemu (viz např. soudní kauzu karikatury), investigativní dohled novinářů nad politiky a právo veřejnosti na informace o státních činitelích uznával jen, pokud nějaký drzý novinář nechtěl dohlížet i na prezidenta nebo se nedožadoval informací o něm.
Na novinářský dotaz ohledně majetkových čachrů kolem Havlových restitucí, odpověděl Havlův věrný Špaček, že prezidenta tato otázka "neinspiruje k odpovědi"; hezké, že?, v tomhle duchu podle jeho vzoru argumentovali snad všichni naši politici, na něž se něco provalilo; zdroj).
Z médií si vybíral jen ta, která mu nekladla nepříjemné otázky (např. Českou televizi). Taková si zval k sobě na návštěvu (přece nebude On chodit někam do studia), usadil je do křesílek někde v salónku, kde padla na reportéry posvátná bázeň před majestátem nejvyššího státního představitele, takže je ani nenapadlo zeptat se na něco nevhodného, co by mohlo rozrušit Jeho Výsost, a jen mu uctivě přisluhovali při jeho filosofujících glosách. (To není špičkování proti Havlovi, který se konec konců jen choval dle své nátury dramatika a divadelníka, ale proti těm reportérům, kteří servilně zaujali takovéto role; současní mediální pracovníci mimochodem provádějí to samé uctívání Havla, i když je idol po smrti a nelze tedy říci, že by je k tomu nějak tlačil.)

Podobně dvojí metr měl i pro ideu právního státu. V kauze vzpoury v České televizi se Havel choval zcela v linii své dvojaké morálky. Vyhlášením podpory vzbouřencům, kteří ač nebyli v souladu "s literou zákona", počínali si v souladu "s duchem zákona", jak to Havel interpretoval, vlastně před národem řekl, že zákony se dodržovat nemusí. Legální Hodačova televize byla dle Havla sice dle "litery zákona" ale "v rozporu s jeho duchem" (pomohl si přirovnáním s rokem 1948, kdy se komunisté dostali k moci legálně, ale proti duchu ústavy).
I já jsem samozřejmě stál srdcem na straně vzbouřenců a "bobovizi" jsem zavrhoval, avšak stejně tak odmítám Havlovu argumentaci, která sice není nemravná, ale je hluboce nemorální a z postu hlavy státu demoralizuje národ. Smutně typické pro Havla je, že argumentovat ve prospěch "vzbouřenců" bylo možno i jinak, ale Havel bez skrupulí zvolil tento způsob, který se neohlíží na právo. Kdo pak mohl brát z jeho úst vážně volání po právním státu?
Pravdu a lásku nedokázal Havel přinést nejen do mezinárodních vztahů, kde si z něj velcí hráči udělali maskota, jehož přítomnost na konferencích jim dodávala jakýsi morální punc věrohodnosti, ale bohužel ani na domácí politickou scénu. Zvláště známá je jeho nenávist (a podle očividců je to silné slovo na místě) k V. Klausovi (Klaus byl pro Havla cosi jako Rusko). Havel prostě nebyl tou vysoce mravní osobností, která dokáže svými osobními kvalitami inspirovat, zvát k napodobení a přenášet je na lidi kolem sebe.

Na druhé straně i při vší kritice nutno uznat, že prostou lidskou slušností stál o patro výše, než proudily kalné vody české politiky.

A co říci o jeho údajně úspěšné roli při převádění národa od totality ke svobodě? Není to zas až tak slavný režijní počin. Jednak s národem nečestně manipuloval, jak bylo řečeno výše, a vysloveným neúspěchem jeho éry bylo rozbití Československa, čili rozpad státu, jehož byl prezidentem. Dlouhá řada komentárů tenkrát měla za to, že Havel jako prezident proti rozbití státu (čili toho dědictví, které dostal do správy a na něž přísahal) nedělal ani zdaleka tolik, co mohl a měl. Slováci Havla příliš nemilovali (dokonce po něm v Bratislavě házeli vajíčka), a tak byl možná docela rád, že se jich zbavil, - těžko co říci o všech jeho motivech, kvůli nimž při rozkládání státu zaujal pozici mrtvého brouka. Možná se bál, že by vypuklo násilí ze strany slovenských nacionalistů, kteří prý byli připraveni podnikat nějaké diverzní akce na Moravě, kdyby Praha bránila odtržení Slovenska.

Havel jako slavný filosof

To, že sklízel úspěch po celém světě, nebude zřejmě díky filosofické kvalitě jeho projevů, ale spíše proto, že jako figurka výborně zapadal to plánů architektů nového světového řádu, kteří ho s radostí ověnčili celosvětovou slávou k tomu, aby svou roli mohl vykonávat co nejefektivněji.

Celá malost Havla jako veřejné osobnosti i jako filosofa vynikne při srovnání s osobností skutečně velkého formátu, jakou byl např. A. Solženicyn, který se nedal koupit ani komunisty ani kapitalisty. A nezaštítil svou autoritou válečné zločiny. (A jeho knihy a projevy se dají číst.) Pokud někdo tvrdí, že Havel uskutečnil Solženicynovu výzvu: "Nežít ve lži," a myslí tím období po r. 1989, pak je to dost krutý vtip. Škoda, že se Havel nepokusil dostat do českého povědomí jiný Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti." Chcete-li vidět skutečnou svobodu veliké mysli, stačí si otevřít např. jeho harvardský projev, který se bude přetiskovat a číst i v době, až bude jméno Havel jen položkou na seznamu mrtvých prezidentů. (Ambon o tomto velikánovi.) Mimochodem, po bombardování Bělehradu přirovnal Solženicyn NATO k Hitlerovi.

O Solženicynovi jsem kdysi napsal: "Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly." V těch dvou větách je skryt i rozdíl mezi ním a Havlem, pro něhož platí jen ta první z nich. Proto zemřel s kufrem plným medailí a řádů.

Havel je sice opěvován jako ten, kdo "nás převedl do svobody". Jenže jak by mohl bázlivý služebník mocných klanů chápat, co to znamená svoboda? A když to sám nechápal, jak by mohl tento experiment dopadnout jinak, než jak u nás dopadl? Solženicyn píše: "Jestliže se ... budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení: Nač je stádům darů svobody? ... Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič."

Havel - důchodce

Myslím, že mu náš národ po přelomu tisíciletí po právu přičítal k tíži jeho spoluzodpovědnost za morální rozklad české politiky, za šíření nekritického amerikanofilství a slaboduché rusofobie (odmítal Rusko počítat do Evropy), jakož i za ospravedlňování nespravedlivých amerických válek, do nichž jsme byli (i díky Havlovi) zataženi. Když odešel z prezidentského úřadu, měla zřejmě většina národa za to, že tam byl až moc dlouho. O tom mimochodem velice výmluvně vypovídá i podpora veřejného mínění jeho úhlavnímu antipodu V. Klausovi, který rok po svém zvolení prezidentem dosáhl skoro takové důvěry, jakou měl Havel při svém nástupu do funkce v dobách prvotní euforie. O faktickém stavu jeho obliby v národě mlčky svědčí i osudy (resp. pády) politických stran, které Havel kdy veřejně před volbami podpořil svou přízní, a tím nad nimi vyřkl ortel záhuby; jeho politické "polibky smrti" jsou už příslovečné (naposled takto poslal do politického podzemí stranu zelených).

Po odchodu z úřadu Havel (sice správně, ale příliš pozdě) kritizuje režim, který pomáhal budovat a v jehož čele 13 let stál. Připomíná, že moc zde uchvátili bývalí komunisté a kvůli tomu se dílo budování demokracie nedaří. Jenže sám se velice zasloužil za to, že u nás neproběhla žádná politická očista společnosti (ve stylu alespoň nějaké slabší ozvěny poválečné německé denacifikace).
»...Havel a jeho lidé připustili, aby značná část archivů (spolupracovníků StB) byla zničena. Přímo pod nosem docela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci (případ Bartončík). Bylo jasné, že se s věcí musí něco dělat. Základem toho, co zbylo, byl tzv. registr svazků, pouhý seznam spolupracovníků komunistické politické policie. Jediné, na čem se shodlo skoro celé politické spektrum, bylo, že se tyto seznamy nesmí za žádnou cenu zveřejnit. Když takto vyřadili racionální řešení, začali vymýšlet iracionální. A jak už to bývá, většina seznamů se vzápětí dostala na veřejnost neoficiálně (Cibulkovy seznamy).« (B. Doležal)
Zveřejnění seznamů spolupracovníků StB Havel neúnavně kritizoval a jejich hodnověrnost vytrvale zpochybňoval (neslušné slovo, jímž ho za to v médiích označil jeho bývalý přítel, disident Cibulka, je dostatečně známo; naštěstí měl Havel tolik soudnosti, že Cibulku nezažaloval). Jiný klíč k politické očistě však Havel dodat neuměl a asi ani nechtěl. I to vypovídá o jeho slepotě k významu morálního stavu společnosti a mravnosti v ní.

+ + +

Třetí dějství na pódiu života stárnoucího dramatika, bylo pro něj zřejmě spíše bolestné. Nejen kvůli zdravotnímu stavu. Přinejmenším si musel alespoň částečně uvědomit, v jakém morálním marasmu je vláda této země, jaké morální škody byly napáchány na jejím obyvatelstvu. Jsem dále přesvědčen, že tak inteligentní člověk musel (po získání jistého odstupu od role prezidenta) alespoň mlhavě nazřít, že hrál roli, kterou si sám nenapsal. Na světě určitě žije pěkná řádka lidí, kteří jsou vzdělanější, moudřejší, silnější, odvážnější a pracovitější, než byl Václav Havel. Přesto nikdy nedostanou žádnou odměnu, ani se jim nedostane poct, řádů, medailí, čestných doktorátů, ani je nezvou na univerzity slavných jmen, ani je nezná půlka světa. Když svět složí někomu k nohám tolik chvály, uznání, slávy a jmění, pak to nebývá za jeho lidské kvality, ale za to, že služebník koná, co je od něj očekáváno a že dobře sehrál nějakou roli, která je důležitá pro někoho, kdo má tu moc tohle všechno svému oblíbenci dát za odměnu... Kdybys zachránil před smrtí miliardu lidí z třetího světa, určitě nebudeš tolik chválen a oceňován jako náš hrdina. Čím to, Havlíčku Havle?

+ + +

Havel je dnes mytologizován jako téměř bájeslovná bytost, která se čistá a neposkvrněná vynořila z močálu komunismu, aby převedla naši společnost z totality ke svobodě. Jenže se už neříká, že se mu ten převod nepovedl. (Hodnotit jako úspěch vše, co neskončí válkou a bratrovražedným krveprolitím, může být realistickým pohledem někde ve kmenových středoasijských republikách, ale v našich středoevropských podmínkách to asi není správné měřítko.) Neúspěch převodu do svobody je znát v tom, že dnes ani po dvaceti letech nežijeme v civilizované a slušné společnosti (jakou je např. Rakousko), ale v morálně rozvrácené kleptokracii, z níž je české obyvatelstvo frustrováno a morální zlepšení je v nedohlednu. Doufat, že náprava věcí nastane výměnou generací, není opodstatněné, protože nové generace vyrůstají v morálně pokřivené společenské konstelaci. Hospodářství je zruinované a zadlužené, politika plná korupce. Byl-li zde V. Havel 13 let v nejvyšší ústavní funkci, není možno mu nepřiřknout za tento stav vysokou míru spoluzodpovědnosti. A není to jen kvůli Havlově nepraktičnosti či politické nešikovnosti, ale především kvůli jeho mravní a morální nepevnosti. Tento obrovský neúspěch transformace společnosti samozřejmě není jen dílem V. Havla, ale je i jeho dílem.

Osobně si myslím, že Havel ne dosti hluboce chápal obsah těch slov, které si vepsal do znaku: pravda a láska. Používal je spíše jako líbivý slogan, proti němuž lze těžko co namítat (co můžeš mít proto lásce a pravdě, že?) Jenže pravda to souvisí s prorockou službou a vyžaduje naprostou morální pevnost. Tomu Havel nedostál. A láska to je hodnota související s obětí a s poznáním lidské duše (a Boha), a zakládá se na nekompromisní mravnosti; ani tomu obsahu se Havel ve svém veřejném životě nepřiblížil.

A máme na stole opět tu otázku, která nás zajímá a často ji zde řešíme. Oč opřít své uvažovaní, aby mohlo být zakotveno v pravdě a lásce. Solženicyn těsně před smrtí řekl: "Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka." Havlův osud je smutným dokladem dávné zkušenosti, že bez víry v Boha je člověk i se svými úvahami (ať už jsou jakkoliv sofistikované) jen popelem vířícím ve větru svých vášní a předsudků či plevou hnanou vichry světské marnosti kamsi... Má-li mít nějaké lidské snažení opravdovou hodnotu, musí být zacíleno do věčnosti, poměřovat se s věčnými hodnotami.

S každým dalším mravním pokleskem se mění a deformuje duše člověka. U Havla to byl proces probíhající celá devadesátá léta, leč osudovým zvratem bylo nejspíš bombardování Bělehradu. Mám dojem, že v té době přišel o své typické charisma a začal být lidem protivný. Právě před koncem milénia přišel o větší část těch zbytků přízně národa, jimiž byl před desetiletím zahrnut. Nakonec už byl Havel jako "tenhle Gorbačov, jehož znal celý Dlabačov", - více znám a uctíván za hranicemi, kde ho moc neznali a byl tam spíše symbolem čehosi, než doma, kde jsme ho znali. Takže v r. 2003 - "když jednou odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel..." jak se zpívá.

A co se týče jeho politického vidění světa? Jeho stále opakovaná dutě neškodná fráze o "globální odpovědnosti" nemá šanci dojít naplnění za současného mocenského systému, dokud nadnárodní korporace nebudou mít z odpovědného chování zisk, a to je takový protimluv, že to zřejmě znamená: nikdy. Leč třeba se vývoj bude ubírat jiným cestami. Na spadnutí je tu nová velká válka. Jestliže USA v osmdesátých letech "uzbrojili" Sovětský svaz, pak dnes Čína a spol. mohou snadno "uzbrojit" Evropu. A osud USA je velikou otázkou. Havel sám napsal: "Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily." Možná Havel zemřel právě včas, aby neviděl, jak se Evropa prostřednictvím vleklé všestranné krize ekonomiky i hodnot a mravního a morálního úpadku stává tím, čím byla kdysi, - západním poloostrovem Asie.

Asi se tento politik už nedokázal vymanit z politických kulis, které si na svém podiu vystavěl a zvyknul si na ně. Amerika - přítel a dobro. Rusko - nepřítel a zlo. Jednoduché vidění světa a uzavřená mysl jsou vždycky pokušením. To je kámen, který táhne mezinárodní vztahy ke dnu. Leč neumím si představit, že by při pohledu na vývoj světa nezačal nakonec alespoň tušit, že ta Amerika nebude tak jednoznačně kladným supermanem, který má jen ty neušlechtilejší cíle a je povolán zachránit svět pro svobodu a blaho (snad alespoň nová éra Wikileaks mu trošičku pootevřela oči). Ať už tušil či netušil, je to v obojím případě důvod k lítosti nad tímto člověkem, v němž bylo něco ušlechtilého, a který mohl vykonat něco opravdu dobrého a významného pro svět (byť by v takovém případě určitě nebyl ani z tisíciny tak slavný a známý), kdyby... Kdyby co? Co dává člověku světlo do mysli a vyvádí ji z temnoty nevědomosti, předsudků, podezíravosti, obojakosti, alibismu, licoměrnosti, naivity...? Sám člověk nemá sílu ani prostředky, aby sňal zatemňující závoj ze své mysli. Kdo to pro něj může udělat? Křesťan zná odpověď.

P.S.
Někteří kritikové vidí náznaky sebereflexe a sebeironie v jeho filmu Odcházení. Nevím, jestli to tak je. Rád bych věřil, že - v duchu přísloví "lépe pozdě, než nikdy" - si Havel nakonec uvědomil, co pomáhal provést s touto zemí. A rád bych věřil názoru autora kritiky, že se tímto filmem Havel národu hluboce omlouvá. Pokud to tak je, potom mu jako Čech sám za sebe odpouštím. Ale za ty tisíce zabitých, jejichž vyvražďování tak horlivě (ne)morálně zaštítil, mu odpustit nemohu. Za ně ať ho soudí Bůh.












Zobrazit příspěvek č. 753 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2011
Zpráva z církevního ústředí

Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích ke sčítání lidu, domů a bytů 2011

Dne 15. 12. 2011 zveřejnil Český statistický úřad předběžné výsledky sčítání lidu. Jedna z otázek, na kterou se stát občanů ptal, byla také nepovinná otázka náboženského vyznání.

Pravoslavná církev v českých zemích zde zaznamenala počet 20 628 věřících občanů (oproti 22 968 v minulém sčítání v roce 2001) a Ruská pravoslavná církev 5 844 věřících občanů (minule jako součást Pravoslavné církve v českých zemích). Nejvyšší představitel Pravoslavné církve v českých zemích metropolita Kryštof a vrchní představitel duchovního zastupitelství Ruské pravoslavné církve Nikolaj Liščeňuk (celý název registrace u Ministerstva kultury: „Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice“) svorně prohlašují, že v České republice existuje pouze jediná pravoslavná církev, a to autokefální Pravoslavná církev v českých zemích. Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve, tzv. podvorje, je kvůli nedokonalosti českého právního systému zaregistrováno u Ministerstva kultury jako samostatná církev, avšak kanonicky, tedy církevně, jsme všichni součástí jedné autokefální Pravoslavné církve v českých zemích, která je jednou ze 14 autokefálních církví světa. Proto pravoslavná církev považuje za relevantní údaj součet výše zmíněných čísel, tj. 26 472 věřících občanů, což je mírný nárůst oproti minulému sčítání lidu. Pravoslavná církev je církví multinárodnostní. Kromě Čechů, Slováků a Rusínů se k ní hlásí i mnohé další národnosti, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni, Řekové, Srbové, ale i Němci, Američané, Finové a mnozí další. Pravoslavná církev je však také církví národní a lidovou, československou, s kořeny v dobách svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jejichž dílo stálo v samotných kulturních a náboženských základech nejen našich, ale i ostatních slovanských národů.

Ostatní křesťanské církve celkově při sčítání lidu v roce 2011 zřejmě ztratily téměř 2/3 těch, kteří se k nim oficiálně hlásí, oproti roku 2001. Média se hned po zveřejnění těchto výsledků začala předhánět v komentování o tzv. „úpadku tradičních církví u nás“. V celkových komentářích se ale často opomíná fakt, že téměř 5 milionů lidí při sčítání 2011 kolonku náboženské vyznání vůbec nevyplnilo! Je to oproti roku 2001 nárůst o 4 milióny občanů, kteří nechtějí svou víru přiznávat před státem – tito lidé neuvedli, že jsou nevěřící – ale naopak, tito lidé chtějí zůstat vnitřně svobodní v tak zásadní otázce jejich života, jakou víra bezpochyby je. Touze po vnitřní svobodě v Kristu učí všechny křesťanské církve, včetně pravoslavné, a jsme rádi, že i občané v České republice tuto vnitřní svobodu hojně využili, velice si však vážíme také těch, kteří svou víru i před státem, přes deklarovanou dobrovolnost otázky, přiznali. Je třeba také poznamenat, že dobrovolnost této otázky byla ze strany státu i sčítacích komisařů významně zdůrazňována, proto celkové výsledky sčítání lidu v této otázce absolutně nevypovídají o reálném obrazu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska.

Křesťanské církve patří k základním pilířům naší evropské společnosti, přestože v její východní části byly desetiletí perzekvovány, či dokonce programově likvidovány. Rozhodnutí, že otázky ohledně náboženského vyznání jsou dobrovolné, a není tedy třeba je vyplňovat, jak bylo zdůrazňováno sčítacími komisaři, dokazuje skutečnost stálé přítomnosti ducha doby minulé, který je v naší společnosti stále živý. Etické a kulturní hodnoty, které křesťanské církve reprezentují a společnosti přinášejí, jsou nezávislé na politické moci a jsou věčné.







Zobrazit příspěvek č. 752 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2011
Z došlé pošty

Oprava pravoslavného kříže na místě cikánského tábora v Letech

Kříž umístěný na pietním území KP Lety byl zrenovován. Oprava kříže trvala necelý měsíc a na pietní území byl znovu umístěn 26.11.2011. Na žádost protojereje Davida Dudáše, tajemníka odb. Metr. rady Pravoslavné církve v Čes. zemích pro pastoraci Romů v ČR, byl kříž doplněn ještě o stříšku, která má dřevo ochránit před povětrnostními vlivy.

Pietní místo Lety





Zobrazit příspěvek č. 751 jednotlivě

Administrátor --- 13. 12. 2011
Nové fonty

Starořecké (byzantské) písmo pro české psaní

Jako malý vánoční dárek jsem přichystal dva počeštěné řecké církevní fonty. Jsou to truetypové unicode fonty do Windows. Po nainstalování s nimi můžete normálně psát např. ve Wordu. Jsou tam znaky pro češtinu i slovenštinu.

Je to vhodné na krátké ozdobné texty (např. pro PF apod.) K použití pro všechny lidi dobré vůle bez omezení :-)

Ke stažení na stránce pravoslavného downloadu








Zobrazit příspěvek č. 750 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2011
Pozvánka

VALNÉ SHROMÁŽDĚNÍ BPM V PRAZE - 16. - 18.12.2011



POZVÁNKA

Drazí otcové duchovní, bratři a sestry v Kristu!

Členové Bratrstva pravoslavné mládeže a jeho příznivci se každoročně setkávají na valném shromáždění. Je to pro nás příležitost, kdy se můžeme podělit se svou prací, kterou se snažíme v rámci života v Církvi vykonávat.
Proto srdečně zveme všechny členy Bratrstva a všechny mladé lidi na valné shromáždění, na kterém se mohou dozvědět o naší práci a aktivitách.

Valné shromáždění Bratrstva pravoslavné mládeže v České republice – SYNDESMOS se uskuteční ve dnech 16.–18. prosince 2011 v Praze. Hlavní bod setkání – volba nového vedení se bude konat v prostorách hotelu Icon V Jámě 6.
Program setkání:

PÁTEK

od 17:00        příjezd účastníků – ubytování, večeře, seznamování

SOBOTA

9:30        Archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově 9a
10:30        Zahájení valného shromáždění BPM v hotelu Icon
- přivítání hostů, volba zapisovatele
- promluvy hostů a přednesení zpráv o činnosti BPM (powerpointová prezentace)
13:00        Otázka změny stanov, volby
13:45        Oběd
14:15        Diskuse, ukončení a modlitba
14:30        Procházka pravoslavnou Prahou
17:00        Večerní bohoslužba v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
18:00–19:00 Večeře
19:30–20:00 Modlitby před svatým přijímáním
20:15 Společenské hry / pravoslavný film / volná zábava

NEDĚLE

8:00–12:00        Účast na nedělní svaté liturgii v některém z pražských chrámů podle vlastní volby
12:00–13:00 Oběd
13:00–14:00 Vyklizení společných ubytovacích prostor, ukončení setkání

Zájemci o setkání ať se prosím nahlásí mailem o. Metodějovi – vit.kout/zavinac/seznam.cz (773 660 205) nebo Martinu Létalovi – letalm/zavinac/seznam.cz (608 377 545) nejpozději do 14. 12. Poplatek za ubytování (včetně jídla) na jeden den činí 60 Kč, na oba dny 120 Kč.

Kristus uprostřed nás!
Ivo Vrobel
prezident Bratrstva pravoslavné mládeže






Pozvánka v PDF






Zobrazit příspěvek č. 749 jednotlivě

Administrátor --- 7. 12. 2011
Z došlé pošty: 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě a výstava »Carský dvůr«

Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku si Vás u příležitosti 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě (samostatnosti) Moskevským patriarchátem naší místní pravoslavné církvi dovoluje pozvat na slavnostní bohoslužbu, která se uskuteční ve čtvrtek 8. prosince 2011 v 9:00 hodin v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.



Božská archijerejská liturgie bude sloužena pod vedením Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, společně s Jeho Vysokopřeosvíceností vladykou Hilarionem, metropolitou volokolamským, a dalšími archijereji a duchovenstvem. Metropolita Hilarion volokolamský patří k prvohierarchům Ruské pravoslavné církve. Je předsedou odboru vnějších vztahů Moskevského patriarchátu a jeho úkolem je zastupovat moskevského patriarchu a celou církev navenek.

Chrám svatého Mikuláše byl v letech 1874-1945 místem modliteb pravoslavných věřících v Praze. Svatou liturgii Petra Iljiče Čajkovského, která zde poprvé zazněla před 125 lety pod taktovkou autora, zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.

Sváteční liturgie se koná také v den významné návštěvy prezidenta Ruské federace pana Dmitrie Anatoljeviče Medvěděva v České republice, metropolita Kryštof se společně s metropolitou Hilarionem na pozvání prezidenta ČR Václava Klause po bohoslužbě účastní slavnostního oběda na Pražském hradě a také, spolu s oběma prezidenty, otevření výstavy „Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Poklady moskevského Kremlu.“, kde také zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.

Slavnostní bohoslužba se koná ve spolupráci s Církví československou husitskou a účastní se jí také její vrcholní představitelé a další zástupci ekumeny a veřejného života.


Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti.












Zobrazit příspěvek č. 748 jednotlivě

Administrátor --- 7. 12. 2011
Ohlédnutí za nedávnou křesťanskou akcí

Ekumenický pořad České televize k 28. říjnu

Už měsíc mám v počítači jakési poznámky k výše uvedenému televizním pořadu a kladl jsem si otázku, má-li nějaký smysl "jít s tím ven". Vydání tohoto weblogového příspěvku ukazuje, jak jsem si nakonec odvětil. Za tu dobu, co píši na web, jsem sám sebe jaksi vmanévroval do role občasného (krajně kritického) komentátora televizních přenosů ze všelijakých ekumenických akcí. Není to úloha, která by mne kdovíjak bavila nebo naplňovala nějakým uspokojením, ale bylo by možná poněkud nečestné, kdybych ji zanedbal zrovna teď, kdy je (snad poprvé) co chválit. Mám na mysli ekumenický televizní pořad ke dni 28. října, který (jakožto státní svátek vzniku ČSR) měl báječné téma "svoboda".

Tak tedy, teď tu slíbenou chválu. Oceňuji zásadní scénáristickou a režijní proměnu, kterou křesťanský televizní pořad podstoupil. Jsem vděčen všem, kdo za to můžou, že pořad takového formátu, v jehož hlavičce jsou pojmy: křesťanský, ekumenický, aktuální, misijní atd., nebyl opět pojat jako režijně pasivní přenos z nějaké trapné společné bohoslužby. Místo toho se objevil komponovaný pořad s předtočenými vstupy, rozhovory se zástupci jednotlivých církví, diskusí apod. Této proměně formy upřímně tleskám, neboť je pro prezentaci křesťanství a církví bezpochyby efektivnější, než ty předchozí přenosy z podivně zamřelých shromáždění.

Jako hlavní přínos vidím otevření možnosti samostatných vyjádření jednotlivých církví. Každá církev ať dostává prostor oslovit, zvěstovat, inspirovat, poučit... Jestli má mít pojem "ekumenický" vůbec nějaký smysluplný obsah, tak by měl tkvít právě v tomto. Ať církve - jedna vedle druhé, společně v jednom pořadu, ale zároveň i každá sama za sebe - mohou po dvaceti letech tzv. "svobody" konečně promluvit.

Domnívám se, že konečně byl učiněn významný krok směrem k vytváření křesťanských pořadů (věnovaným k různým svátkům a dalším slavnostním příležitostem), které by mohly být pro veřejnost zajímavé a diváci se z nich mohou něco inspirativního dozvědět. Příjemně mne překvapilo, že pořad měl civilní atmosféru a jeho tvůrci se vyvarovali pokušení pseudoduchovní kompozice, pro kterou bývá typickým zjevem angažovaný herec, stojící prkenně s otevřenými deskami před mikrofonem a procítěně pronášejí jakési dojemné texty, zatímco v pozadí hraje někdo na flétnu (připomínalo mi to vždycky komunistické "nedělní chvilky poezie"). Řekl bych, že vybalancovat dramaturgické pojetí tak, aby se vyvarovalo atmosféře pompézní stafáže státního pohřbu na jedné straně a zároveň levně lidové uliční atmosféře na straně druhé, musí být docela kumšt. Mám za to, že tentokrát to byl krok správným směrem. Předpokládám, že budou tvůrci pořadu nad dalším vývojem přemýšlet, a držím jim palce, aby pokračovali ve zvoleném směru.

Formu tedy chválím. Rozpaky však přetrvávají nad obsahem - tj. nad tím, jak církve využily tuto příležitost. Než, byl bych tentokrát shovívavý, protože se jedná o první pořad tohoto typu a nikdo z vystupujících s ním neměl zkušenosti. Rád bych totiž věřil, že když se účinkující viděli v televizi a pochopili celkové vyznění pořadu, uvědomili si, jak by se dalo hlásat křesťanství lépe.

* * *

Samozřejmě základní mantinely krutě ohraničující prostor těch, kteří se vydají zabruslit si na tomto ledu, jsou dány samotným pojmem "ekumenismus, ekumenický -á, -é". Ekumenismus se v myslích mnohých povýšil na hodnotu nad všechny jiné hodnoty. Byť by to nikdo z ekumenistů takto jistě neřekl, v praxi se mnozí z nich podle toho chovají.

Ano, tohle je problém, s nímž si asi duše sevřená obručí ekumenismu těžko poradí. To bylo zvláště vidět, když bylo zvoleno zrovna takové téma jako "svoboda". Celkové vyznění ekumenického zhodnocení pojmu "svoboda" z hlediska křesťanství naprosto zkrachovalo. Nemálo mi to připomínalo atmosféru v dobách minulých, když se o svobodě psalo v Rudém právu.

Pojďme se na chviličku věnovat těmto charakteristickým rysům chování ekumenistů. Třeba nám to pomůže pohnout se v úvahách někam dál.

Jak jsem již zmínil, jedním z nejvýraznějších důkazů duchovní prázdnosti ekumenismu je skutečnost, že z něj byla učiněna jakási nepochybná hodnota sama pro sebe - vytoužený cíl. Občas čteme, že se tam či onde konala "ekumenická bohoslužba" - přičemž to první, co je o ní sdělováno, je, že byla ekumenická. Ekumenismus vytlačuje z našeho křesťanství jeho původní duchovní obsah a nahrazuje jej prázdnou bublinou na chvíli předstíraného mezicírkevního přátelství. Všimněte si, že když se někde ekumenicky káže křesťanství, tak už není prvořadé, jak se káže a o čem že se káže, ale že se ekumenicky káže. (Možná se mýlím, ale tak mi to připadá - myslím, že výjimky tu jen potvrzují pravidlo.)

Mám za to, že příčinou tristní úrovně ekumenických kázání není vždy nevýrazná úroveň kazatelů (jistě takoví nejsou zdaleka všichni), ale jakési duchovní působení, které na ekumenických akcích vane a zavírá kazatelům ústa. Takže když začnou hovořit, začnou se třást strachy, aby snad - nedej, Bože! - neřekli něco, co by nelíbilo ostatním farářům, a pak na vlastní duchovní obsah toho, co říkají, už vlastně nehledí. Výsledkem jsou řeči "neslané nemastné", které nikoho neosloví, protože jsou v podstatě o ničem.

Vím, že se v manuálech ekumenismu píše, že se žádný zúčastněný nemá zříkat ničeho z bohatství své tradice, naopak to má předkládat k obohacení ostatním. Jen to zkus! A se zlou se potážeš. Mám s tím své ne moc příjemné zkušenosti, a vzpomínám si, jak zlobně zaútočili ekumenisté na jednoho našeho staršího duchovního při jakémsi teologickém setkání pořádaném kdysi na hoře sv. Klimenta. A to si tam tento pravoslavný kněz (mimochodem dosti ekumenického ladění) dovolil jen velice korektně přednést něco o pravoslavném pohledu na cyrilometodějství. Kdo s touhle odvrácenou tváří ekumenismu někdy přišel do styku, dává si tam pozor na jazyk.
Možná je to právě ta atmosféra strachu, který vyvěrá z předstírání toho, jak se mají církve vespolek rády, co činí ekumenické projevy tak podobné pokryteckým projevům na soudružských schůzích v dobách ne tak dávno minulých. Stejně jako tenkrát ani dnes není kvalita toho, co se říká, tím hlavním. Za totality bylo nejdůležitější poklonit se v přednášeném projevu modle komunismu. A dnes na tom nejsme o moc lépe ani svobodněji - hlavní kvalitou ekumenických akcí je jejich ekumenismus, a ten je tím, co se tam uctívá především.

V praxi lze současný ekumenismus asi těžko nějak spojit s duchem svobody, možná proto bylo probírání tématu svobody na ekumenickém fóru tak zoufale neplodné.

* * *

Z toho všeho však můžeme vyvodit něco o směru, kterým by se mohlo vyvíjet scénáristické pojetí křesťanských "ekumenických" pořadů v televizi. Aby se mohly jednotlivé církve v rámci jednoho společného pořadu svobodně vyjádřit, bylo by nejspíš užitečné, kdyby hlavní osa pořadu opustila sledování jakési konkrétní ekumenické akce v nějakém studeném chrámu, jehož chlad dýchne i skrze obrazovku, a pojetí se posunulo spíše ke střihovému pořadu. Nechat vždy několik mluvčích z každé církve, aby se ve svém prostředí samostatně vyjádřili na předurčená témata, nebo s nimi domluvit, že budou na dané téma v neděli kázat, kázání natočit a nějakou část záznamu použít apod. Tak by církve mohly promluvit svobodně, aniž by byli jejich představitelé stísněni duchem ekumenických setkání, které mohou mít ke svobodnému projevu hodně daleko.

Jednotlivé příspěvky by mohly být propojeny živou společnou diskusí, vedenou nikoliv v klimaticky i akusticky nepříznivém kamenném prostředí, ale v útulném teple studia jednoduše zařízeném židlemi v kruhu, kde by se přednatočené příspěvky mohly stručně komentovat či doplnit. Jde jen o to, aby studiová diskuse nepřevážila nad tím, co je natočeno uvnitř jednotlivých církví. Pak by to asi přestávalo být zajímavé pro nejširší veřejnost.

Kdyby byl pořad pojat střihově a nikoliv jako přenos z konkrétní akce, vyznělo by to snad příznivěji mj. i kvůli tomu, že bychom na televizní obrazovce neviděli ty trapné rekvizity, k nimž se organizátoři rádi uchylují v neskutečně naivní snaze být "in" a "cool". Jenže používané rekvizity jsou "in" v prostředí základních škol prvního stupně, a nikoliv na shromáždění dospělých lidí. Asi za tímto jevem stojí dnešní křečovité zacílení skoro všeho, co se v západních církvích pořádá, na mládež (hlavně od 10 do 15 let). Pokud vím, i příslušníci západních církví si občas stěžují na zdětinšťování církevního života či na upření většiny pozornosti církevního vedení na mládež.

Jestli si někdo myslí, že dětem se to bude líbit a dospělí z toho budou mít zážitek roztomilosti, radosti či nevinnosti křesťanského života v církvi, tak moje zprávy od lidí vypovídají spíše o tom, že to působí neseriosně, povrchně a hloupě. Někdy to připomíná spíše záběry z psychiatrického oddělení, než záznam z vážně míněného náboženského shromáždění.

Kdyby rejstřík používaných rekvizit nespadal do kompetence církví ale televizních pracovníků, byla by tu jistá naděje, že pořad bude působit seriosně. Dramaturgie v televizi jistě bere v úvahu cílovou skupinu, pro kterou se pořad chystá, a jsou tam schopni dobře odlišit dětský pořad od pořadů pro dospělé. Církve toho evidentně schopny nejsou.

Jak se to konkrétně vztahuje na akci k 28. říjnu? Mám na mysli např. ty infantilní pestrobarevné balónky uvázané na nějaké, poněkud bizardní zobrazení kříže. Asi se tím chtělo říci, že modlitba vzlétne k Bohu jako balónek k nebi. Dojemné až k pláči. Opravdu si organizátoři myslí, že tohle osloví a přitáhne dospělého člověka? Je možné, aby někdo, komu je přes dvacet, začal při pohledu na balónky v kostele přemýšlet, že by se v takovém shromáždění mohly řešit problémy, které tíží jeho duši? Jak se asi pod pestrobarevnými balónky nazírá problém smyslu života a bolesti a neodvratnosti smrti? Možná však opravdu spějeme do doby, kdy se po zavedení "dětských mší" dočkáme "balónkových bohoslužeb" a kdo ví, čeho ještě.

* * *

Leč zpátky k úvahám o možné kompozici křesťanských pořadů. Upřímně by mě zajímalo, jestli by za výše zmíněných předpokladů režijního a scénáristického pojetí mohl vzniknout kvalitní křesťanský pořad, který by konečně dokázal oslovit veřejnost. I kdyby totiž televizní pracovníci vyšli církvím ve všem vstříc a připravili jim ideální půdu pro jejich vystoupení před národem, zůstává otázkou, zda by této možnosti církve dokázaly využít.

Začíná být totiž zřejmé, že současným zdejším církvím scházejí osobnosti, které bychom mohli charakterizovat jako "duchovní myslitelé". Vzdělanců s pěti tituly před jménem a stejnou řádkou zkratek za jménem máme až běda. Jsou zde historikové, filosofové, máme "kazatele alchymisty", kteří jsou zajímaví tím, že když promluví, vše obrátí naruby, a pak zase vrátí zpátky ale jinak. Moderní kazatel má už tolik vědomostí, že každé téma může nejprve rozložit na prvočinitele, a pak je opět poskládat zpět, takže nakonec nic není jisté. Klasický evangelík začíná každé druhé kázání plamennými oznámením přibližně v tom smyslu, že slova, jež se právě přečetla z evangelia, by skutečný Ježíš nikdy neřekl. Jenže lze tím vším učeným kazatelským eskamotérstvím přenést na někoho ducha evangelia?

* * *

A tím se už dostávám k úvaze nad tím, jak reálně probíhalo televizní křesťanské svědectví na tak skvělé téma, jakým je pro křesťanského kazatele: svoboda.

V některých vystoupeních bylo téma probíráno sice seriosně, ale trochu formalisticky - na rovině: svoboda a odpovědnost. Miloš Rejchrt uvedl, že se nám vytrácí dřívější chápání odpovědnosti - tj. vědomí, že se budeme ze všeho zodpovídat nějaké vyšší moci, tj. na Božím soudu. Bohužel tato myšlenka už nebyla dále rozvíjena. Pojem "svoboda" zde byl většinou uchopován jen v politickém a společenském či osobním smyslu. A to je hodně smutné zúžení takového klíčového pojmu křesťanského slovníku! Hlubší rozměr svobody (ve smyslu vnitřního osvobození od hříchu) letmo a ojediněle zmínil jen jeden z krajně protestantských (!) kazatelů.

* * *

Co mi tedy chybělo v projevech zástupců církví nejvíce? Základní křesťanská zvěst. Zvolené téma "svoboda" bylo lze využít k pokusu o stručné ale hluboké vysvětlení celého křesťanství. Jen málokteré téma by k tomu bylo vhodnější. Vždyť křesťanství je především o osvobození člověka. Co jiného je vlastně obsahem klíčového křesťanského pojmu "spása"? Kristus nás přišel zachránit od věčné záhuby, vysvobodit z otroctví, osvobodit od hříchu, neboť "kdo páchá hřích, otrokem hříchu jest".

Svoboda politická může být dobrá nebo nemusí (podle toho, k čemu se využije). Duševní (vnitřní) svoboda člověka je bezesporu důležitější než svoboda tělesná, neboť dává člověku nezávislost na vnějších okolnostech. Ale bez svobody člověka od hříchu jsou všechny předchozí úrovně svobody vlastně k ničemu. Kdo se nechá Kristem osvobodit hříchu a od pekelných pout, získává nádavkem i svobodu duševní, a tím pádem i nezávislost na svobodě tělesné a politické.

Zatímco svobodu politickou mohou pro sebe vydobýt lidé vlastními silami, a svobodu vnitřní může člověk částečně získat též vlastním přičiněním, tak svobodu od hříchu si nikdo sám dát nemůže. Vždyť každý, kdo se narodil do tohoto světa, je spoutancem vášní a tudíž i hříchu, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". Tuto svobodu zjednal lidem Kristus na kříži a toto osvobození podává všem lidem. A o způsobu, jak si toto osvobození přisvojit, jak vstoupit do svobody Božích dětí, pojednává celá svatootcovská asketika a spiritualita. Tam je přesné "know how", jak spolupracovat s Kristem na svém osvobození. Vždyť svobodu Bůh nedává člověku bez člověka, čili je nutná svobodná spolupráce hříšníka na tom, aby byl Boží blahodatí očištěn od hříchu a vyproštěn z pout smrti.

Ani svaté Tajiny - křest, přijímání atd. - nepůsobí mechanicky, ale jen na základě aktivní lidské spolupráce. Zatímco z pozemské matky jsme se narodili jako zotročení synové starého Adama, tak při křtu je do nás zaséváno seménko lidství nového Adama, lidství Kristova, lidství uzdraveného ke svobodě. A o toto seménko je potřeba se starat, aby nebylo zmařeno, zašlapáno, udušeno, ale aby z něho vyrostl strom spojující nebe se zemí a obyvatelé nebeští sídlili v jeho koruně. (Takovou hezky evangelijní poetikou by to šlo uzavřít.)
Nebo bylo lze téma svobody rozvíjet k pokárání nešvarného vývoje současné civilizace. Např. z následujícího úhlu pohledu.
Pro dnešní svět znamená svoboda především svobodu k hříchu. Vidíme, k čemu je dvacet let u nás používána politická svoboda. K výsměchu člověku, k ponížení člověka téměř na úroveň zvířete. K rozmnožení lidských potřeb, jimiž je více a více zotročován lidský duch. Neboť ten, kdo mnoho věcí potřebuje, je málo svobodný, narozdíl od toho, kdo málo potřebuje. Jenže celý současný tzv. "svobodný politický a ekonomický systém" stojí právě na nekončícím zotročování lidí. A tak to poslední, co může současná politika i ekonomika potřebovat, jsou vnitřně svobodní lidé.
A kdyby se do těch ničemníků, co činí úklady lidské svobodě, chtěl nějaký kazatel pořádně husovsky obout, mohl by pokračovat třeba tímto směrem:
Takže z nás před dvěma desetiletími sice sňali dřevěné jho politické totality, které svíralo lidské tělo, aby nás ujařmili ocelovým jhem, do něhož se snaží zakovat lidskou duši. K tomu potřebují, aby lidská duše byla neklidná, z čeho plyne její manipulovatelnost. Duši zneklidňují především vášně, a ty se snaží rozdmychávat v člověku ti, kteří ho touží ovládat - z duchovních sfér démoni, ze světské sféry architekti nového světového řádu. Klidná duše, osvobozená od vášní, je pro démony i světské mocnáře nedostupná. Nejefektivnějším nástrojem k rozdmychání vášní je komercionalizace všeho. Vše je oceněno, vše je na prodej, vše lze koupit, vše má svou peněžní cenu. Společenský režim, který nedrží splašeného koně komerce na uzdě, uvrhuje své lidi do otroctví duševního a tím pádem i duchovního.
A pokud by chtěl kazatel, aby mu už dali pokoj a příště ho nikam nezvali, mohl by to k radosti některých posluchačů mravokárensky uzavřít např. slovy:
Dalším zkázonosným aspektem současného světského pojetí svobody je lhostejnost k tomu, když je svoboda používána k poškozování, destrukci a záhubě lidských duší. Kdejaká zvrhlost a nemravnost se může v rámci této svobody volně propagovat a lákavě nabízet k vyzkoušení. Osvobozováním lidského ducha působí křesťanství přímo proti těmto politickým a společenským systémům. Proto je pravé křesťanství tak nebezpečné.

* * *

Tak to byl jen takový střídmý kaleidoskop úvah, který se může křesťanskému kazateli vytanout na mysli, když má pohovořit o svobodě. Samozřejmě se nejedná o žádný vyčerpávající přehled křesťanských pohledů na svobodu ani o jediné správné uchopení tohoto tématu. Svobodu lze nahlížet i z jiných biblických a svatootcovských hledisek. Čekal bych, že něco z takových témat tam někdo pozvedne a bude to ve své řeči opracovávat. Bohužel nic z těchto ani jiných autenticky křesťanských pohledů nebylo za celou dlouhou dobu trvání pořadu rozebíráno.

A teď se nám vrací otázka, zda lze někdy příště očekávat skutečně křesťanské kázání, či zdali už toho naše církve nejsou schopny. Nechám ji bez odpovědi a počkám si další ekumenický pořad České televize.


P.S.

Na samotný závěrečný okraj sem přeložím něco z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova. Uvedu jeho zážitek (z 80. let), který není tak nepodobný tomu, co jsem cítil nad českým ekumenickým rozjímáním o pojmu svoboda.

"Spása dnes"
bylo to téma celosvětové všekřesťanské konference (ještě za sovětské éry) a týká se nejdůležitější otázky našeho života. Shromáždili se tam ti, kteří věří v Krista jako v Boha a ve Spasitele, věří v Evangelium jako v knihu obsahující nadpřirozenou pravdu; věří, že smysl lidského života rozhodně nemůže být omezen rámcem několika desetiletí, v nichž se odehraje jednotlivý lidský život; věří ve věčný život. Z Ruské pravoslavné církve tenkrát jeli na konferenci do dalekého zahraničí dva představitelé: dnešní patriarcha Kyrill a dnes už zesnulý metropolita Antonij. Čekali jsme tenkrát netrpělivě, s jakými se vrátí výsledky. To, co nám pak vyprávěli, na nás zapůsobilo velice depresivním dojmem. Řekli nám, že na této konferenci hovořili o všem možném - o spáse od rasismu, od vykořisťování, od nemoci, od chudoby a hladu, od nespravedlnosti, od války... Leč jediné, o čem se nic neřeklo, byla ta spása, která je synonymem křesťanství, tedy spása člověka od toho, co nás především hubí, od hříchu. O tom ani slovo. A ještě k tomu - když se naši představitelé spolu s dalšími pravoslavnými delegáty z jiných zemí otázali, kdy už budeme hovořit o křesťanské spáse, tak na ně ostatní delegáti (z nepravoslavných církví) udiveně pohleděli jako na nějaké "živé fosílie" přežívající tu ještě z nějakého dávného pradávna: "Kde se tu vzali? Co je to za divné lidi? Copak skutečně nechápou, že veškerý smysl života, je právě v tomto pozemském životě a v ničem jiném?" Na této celosvětové konferenci se setkaly dva naprosto neslučitelné proudy života, dvojí neslučitelné chápání smyslu života - cíle člověka, podstaty života.











Zobrazit příspěvek č. 747 jednotlivě

Administrátor --- 1. 12. 2011
Ze světa - ukončení putování athonské bohorodičné svátosti po Rusi

Pás přesvaté Bohorodice opustil v pondělí Rusko


Starec Efrém z Vatopedu přináší relikvii do Moskvy
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

I v takovém počasí stáli lidé frontu, aby mohli uctít svátost
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

V noci. Počasí bylo někdy bez sněhu, jenže to zase mrzlo.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 




A takto to vypadalo v chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větším rozlišení)








Poslední den už zase bylo možno schránku políbit.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Rozloučení s relikvií
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


27. listopadu 2011 po božské liturgii přijal patriarcha Kyrill archimandritu Efréma a další mnichy z vatopedského monastýru, kteří přivezli do Ruska velikou svátost, uctívaný pás přesv. Bohorodice. "Líbajíce tento pás, modlíme se vroucně, aby nám Bůh daroval síly duševní i tělesné. Modlíme se též, aby tento pás, jenž byl poprvé vynesen z monastýru, aby navštívil Rusko v rozhodující chvíli jeho historie, přivedl ochranu přečisté Královny nebeské nad celou svatou Rus," pravil představitel Ruské církve.

"To, co se stalo v souvislosti s návštěvou této relikvie v naší zemi, ukazuje sílu Boží blahodati našemu národu, který do značné míry ještě zůstává v nevěře a stojí, ač je formálně pokřtěn, daleko od Církve. Ale když miliony lidí přišly za touto svátostí, vystály čtyřiadvacetihodinovou frontu na mraze a v dešti, pak se tím zjevuje síla svaté Rusi, kterou mnozí považovali za mrtvou a nenávratně ztracenou," zdůraznil vladyka.

"Těžké zkoušky 20. století nás připravily o mnohé z toho, co bylo sílou a slávou našeho národa. Ochabnul duch, degradovaly mnohé stánky našeho společenského života, už se jen matně projevuje talent ruského člověka a mnohým se zdálo, že z této oprátky, kterou nás hrozné tragédie 20. století upletly, se už nedostaneme. Avšak přinesení pásu přesv. Bohorodice náhle umožnilo uvidět to, co je možná v národním životě tím největším a nejdůležitějším. Mocnou, žhavou a upřímnou víru lidí. A dokud je živa tato víra, brány pekelné nás nepřemohou," vyjádřil své přesvědčení patriarcha Kyrill.

"Znovuzrozená duše, naplněná Božskou mocí je připravena k jakémukoliv zápasu. Bylo pro nás životně důležité, abychom spatřili to, nač jsme hleděli. Děkujeme Bohu za všechny ty lidi, jejichž víra a trpělivost byla korunována zázrakem dotyku svátosti. Věříme, že na upřímné a srdečné modlitby, vycházející z víry těch, kteří relikvii uctili, daruje Královna Nebeská to, oč je prošena. Prosíme, aby se dotykem přesvaté Bohorodice v zemi ruské ještě posílila pravoslavná víra, aby se stala hlavním motivem našich nejdůležitějších činů v osobním, rodinném a společenském životě. Uprosme přesvatou Bohorodici, aby sklonila svou milost k celé naší historické otčině a darovala nám všem, co je potřebné ke spáse a pro život věčný," uzavřel patriarcha moskevský a celé Rusi.

Mnozí lidé čekali ve frontě před pásem přesv. Bohorodice, aby pocítili jednotu.

V pondělí v 6,50 ráno 28. listopadu byla na letišti sloužena pobožnost před pásem přesv. Bohorodice (poslední na ruské zemi). Patnácti minutovou bohoslužbu vykonal patriarcha Kyrill. Představený vatopedského monastýru na Svaté Hoře Athon, kde je relikvie opatrována, poté prohlásil: "Stali jsme se svědky veliké víry ruského pravoslavného lidu."

Kromě Moskvy pobývala svátost v St. Peterburgu, Jekaterinburgu, Norilsku, Vladivostoku, Krasnojarsku, Tjumeni, Nižněm Novgorodu, Divějevu, Saransku, Samaře, Volgogradu, Rostově na Donu, Stavropoli a Kaliningradu. Čtyřicátý den svého putování po Rusi opouští drahocenný pás přesv. Bohorodice Rusko a vrací na Svatou Horu Athos.

V Moskvě relikvii uctilo více než 800 tisíc lidí a v celém Rusku to byly tři miliony věřících. Fronta lidí stojících před pásem přesv. Bohorodice se od začátku podobala obrovskému pásu. V neděli, poslední to den, kdy svátost pobývala v Moskvě, fronta začala opět narůstat. Co přimělo tisíce studentů, důchodců a množství další lidí nejrůznějšího stáří a povolání přijet sem z celého Ruska?

Na seznamu různých přání, které lidé přijížděli přednést přesv. Bohorodici u její svátosti, je na prvním místě zdraví blízkých. Uzdravení je pro poutníky stojící ve frontě "tématem dne". Přibližně každý třetí se modlí obecně za plnost zdraví a za duchovní očištění pro sebe a své nejbližší. Přibližně každý druhý bude u relikvie prosit za uzdravení konkrétní nemoci.

Unavení poutníci si ve frontě vyprávějí pověsti o zázracích. Támhle jedna babička zde hovoří o své známé, která byla uzdravena v okamžiku, kdy na uctívaný pás jenom pohlédla. Mladík v rybářském obleku vypráví, že jeho přítel, který svátost bohorodičného pásu uviděl, už pak nepotřeboval operaci. "Nejsou potřeba historky, já jsem živým příkladem skutečného uzdravení," tvrdí jeden duchovní z archandělské oblasti. "Přijel jsem, abych se zbavil bolestí v břichu. Před třemi dny jsem uctil svátost, a od té chvíle nic - žádná bolest."

Lidé se v průběhu čekání vzájemně seznamují. -- "Někteří jsou dnes v životě osamoceni, a tak jedou právě sem, aby prožili jednotu," tře si červené dlaně Naděžda z Brjansku. -- "A proč jste sem přijela vy?" -- "Poprosit Bohorodici za nás všechny. A aby přinesla všem mír..."

Mír v celém světě - to je druhá položka na "seznamu" toho, oč lidé chtějí požádat přesv. Bohorodici u jejího uctívaného pásu.

-- "Už jsem tu byl v úterý. Odstál jsem šest hodin, nevydržel jsem a odešel. Včera jsem odešel za dvě hodiny. Dnes jsem přišel znovu. Můj kmotr prosil, abych se pomodlil za jeho zdraví; už nevstane z lože. Vydržím až do konce!"

Když se tážu lidí, oč chtějí prosit, až na ně přijde řada, setkávám se i s těmi, kdo nevědí, proč tu vůbec jsou. Studentka Jevgenije praví, že slyšela, že mladí lidé mají uctít tuto svátost, ale sama neví proč. Nacházím i další, kteří na moji otázku krčí rameny. V mém průzkumu bylo, těch kteří podlehli společenské "horečce" a přijeli jen z pouhého zájmu, asi dvě procenta. Kolik z nich vydrží stát tolik hodin na mrazu jen kvůli prosté zvědavosti?

-- "Všichni mají něco, kvůli čemu sem přijeli, co je přimělo se sem vypravit, i kdyby to mělo být pouhopouhé přání dotknout se něčeho světlého," míní duchovní otec z tisíc kilometrů vzdáleného monastýru, který sem za touto relikvií přijel.

Ke svátosti vedou dvě fronty. Kromě té hlavní je tu ještě další - "dětská". Zde stojí ženy těhotné nebo s dětmi, invalidé a vážně nemocní. Za půl hodiny je každý, kdo čeká v "dětské frontě", v chrámu (jak vyzkoušeli novináři, kteří se do ní dostali, když se prokázali novinářským průkazem).

V samotném chrámu to pak jde velice rychle. U schránky s relikvií stojí chrámové služebnictvo a doslova tlačí věřící dopředu. Na dotknutí se svátosti je méně než vteřina - mnozí se však přesto pokoušejí políbit alespoň sloupy, na nichž schránka spočívá.

-- "Když jsem slyšela, že je možno se dostat k uctívanému pásu za hodinu, všeho jsem nechala a jela sem prosit za svou snachu. Už měla tři operace a lékaři nemohou pomoci..." vypráví žena, jak se z rozhlasu dozvěděla, že se jeden den na chvíli fronta výrazně zkrátila.
Návštěva relikvie v Moskvě v číslech:
V chrámu Krista Spasitele byla vatopedská svátost 10 dní.
Za tuto dobu jí sem přišlo uctít více než 800.000 lidí.
Ve frontách trávili lidé průměrně 23 hodin.
Poutníci z dalších měst sem přijeli 890ti autobusy .
Přistaveno sem po celé délce fronty bylo 580 toalet, 202 vyhřáté autobusy, 22 mobilní elektrogenerátory.
Dále: 132 stánky s pirohy, 17 polních kuchyní, 24 výdejní místa, kde zadarmo rozlévali horký čaj.
Zdarmo bylo poutníkům vydáno 101.000 porcí čaje a 88.000 porcí kaše.
Službu drželo 1120 strážníků a vojáků vnitřního vojska.
Službu zde držely 23 sanitky s lékařským osazenstvem, 4 dodatečné lékařské skupiny v autobusech a 3 skupiny psychologické pomoci sloužily u chrámu.
O lékařskou pomoc požádalo 1507 lidí a 105 z nich bylo hospitalizováno. Omrzlých ani zemřelých není.
Průměrná rychlost pohybu fronty byla 77 lidí za minutu.
(Údaje k 28. listopadu, 2 hod. ráno)

V celém Rusku přišlo uctít relikvii tři miliony lidí.

Dle agentury KP
Slova patriarchy Kyrilla:

"Žádnými lidskými argumenty, zvláště pokud vycházejí z potemnělého rozumu a z naší mravně pokažené přirozenosti, nelze objasnit to, co lidi tak silně přitahuje ke svátosti. Lze to objasnit jen poukazem na hlas lidského srdce. Srdce cítí, že tam, kde je svatost, je i Bůh."

"Kolik lidí obdrželo uzdravení! Neustále mi přicházejí zprávy o zázracích a podivuhodných úkazech, které se staly v době, kdy byl pás přesv. Bohorodice v naší zemi," uvedl patriarcha a hned připojil příklad: "Sloužil jsem v monastýru Početí přesv. Bohorodice a mátuška igumenie mi sdělila, že ráno přišla nějaká žena s žádostí, aby byla pokřtěna. Když jsem se otázal, proč tak naléhá, prostá odpověď zněla: »Postavila jsem do fronty k pásu přesv. Bohorodice a byla jsem těžce nemocná; dala jsem slib, že jestli pocítím uzdravení, dám se pokřtít. Nemoc zmizela.« Podobných případů je nesmírné množství! "

Když relikvii vyprovázel, poznamenal patriarcha, že svátost nás opouští "fyzicky", ale její příchod zůstane v srdci Rusů navěky. Není to náhoda, že tato svátost přišla do Ruska právě v této době - je to doba neklidu, doba, kdy ďábel zvláště pokouší lidi, kdy se stírají hranice mezi dobrem a zlem, kdy je snadné uvést lidi do masového zatemnění mysli. Právě v tento čas navštívila Nebeská Královna skrze svůj uctívaný pás zemi ruskou.

* * *

Moskvou putovaly zvěsti, že relikvie bude ve vrtulníku létat nad Moskvou. Ale to se neuskutečnilo.

Závěr pobytu a uctívání relikvie proběhl pokojně. Na katastrofické scénáře nedošlo. V neděli večer začalo věřících ubývat, horečka sama od sebe opadla. V jednu hodinu v noci začali za ubývajícími věřícími uzavírat zátarasy. Protože už večer začal proud věřících slábnout, rozhodli se duchovní v chrámu vrátit se k původní praxi a na poslední noc sundali schránku z "můstku"; přistupujícím věřícím bylo opět dovoleno svátost políbit.
Situace se v průběhu týdne v Moskvě vyvinula tak, že po počátečním obvyklém uctívání relikvie políbením bylo věřícím už umožňováno jen se svátosti dotknout na okamžik prsty, a protože bylo i poté potřeba co nejvíce urychlit průchod věřících chrámem, byla svátost vyzdvižena a uctívala se procházením pod ní.
O druhé hodině noční začali uzavírat přístup ke chrámu a po chvíli začali ruští duchovní spolu s Řeky sloužit slavnostní pobožnost, které se zúčastnilo několik stovek lidí. Na závěr pobožnosti vynesli schránku před chrám a v průvodu duchovenstva ji nesli do autobusu.

Relikvie měla být v chrámu přístupná podle původních plánů jen do nedělní večera, pak však bylo uzavření chrámu posunuto do nočních hodin a nakonec bylo uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele definitivně ukončeno až ve 4 hodiny ráno, kdy byl uctívaný pás přesv. Bohorodice přenesen do připraveného autobusu a na rozloučenou mu věřící, kteří zůstali v chrámu na pobožnost, mávali.

Na závěr pobytu svátosti v Rusku sloužil poslední pobožnost před pásem přesv. Bohorodice patriarcha Kyrill v pondělí ráno na letišti.

* * *

Ruské blogy se plní svědectvími lidí čekajících ve frontě. Popisují zajímavé události - těžko říci, co z toho je zázrak a co je prostě důsledek tak výjimečných okolností. Zajímavé je vyprávění o tom, jak lidem v zástupu zvonily telefony - jednomu za druhým - a ozývali se lidé, s nimiž už dávno nebylo žádného kontaktu. Blogger např. píše, o jednom muži, co stál poblíž, jemuž volal do fronty jeho nadřízený z práce a sdělil mu, že bylo rozhodnuto o jeho přeřazení na lepší práci. Řada lidí vypráví, jak s podivem konstatovali, že nejsou stáním ve frontě unaveni a cítí stále zvláštní radost a dojetí.

Každý to prožíval zřejmě podle naladění svého srdce. Někteří bloggeři zase mluví jen kriticky - o nedostatcích v organizaci, o počasí, o předbíhajících VIP osobách, které přijížděly ke chrámu v autech s "kmotrovskými" čísly na značkách. Pokušení byla veliká a podmínky tvrdé. Kdo chtěl Bohu děkovat, měl za co děkovat. Kdo chtěl kritizovat, měl námětů pro reptání a terčů, na něž se dala zacílit nespokojenost, také dost.
Někteří kritikové se neomezili jen na hudrování, že se prý svátost měla vystavit někde na okraji Moskvy, aby čekající věřící nepřekáželi v centru a nezpůsobovali dopravní zácpy. Padla obvinění z církevní podpory magie, pověr a středověkého tmářství. Nejkurióznějším z útočných novinových článků bylo obvinění zacílené na svatohorský monastýr Vatoped, který prý sleduje nějaké nekalé cíle, a dosti složitou úvahou se autor dobral k naprosto vážně míněnému "zjištění", že vatopedský monastýr vlastně prý způsobil ekonomický krach Řecka a může za evropskou krizi. Nakonec jsem se tam dočetl, že vatopedský útok na Euro prý může rozbít eurozónu. Inu.

Jiní zase hledají spojitost návštěvy relikvie v Rusku s blížícími se volbami. Jejich argumenty tak trochu vypadají, jako by si mysleli, že si přinesení svátosti z Vatopedu na Rus objednal Putin. Nicméně nedoložili žádné případy spojení jakékoliv politické agitace s uctíváním relikvie. Jméno současného premiéra nikdo neuvedl jako inciátora události ani ho nikterak jinak nepřipomenul.
Celá akce tedy měla i své kritiky. Ti, kteří se drželi racionálních argumentů, většinou poukazovali na to, že někteří přátelé a kmotři mocných vstupovali ke svátosti bez čekání - bočním vchodem do chrámu, který je určen pro VIP. Není to tedy žádný "tajný vchod" do chrámu nějakou utajenou podzemní chodbou, jak si představují někteří zahraniční novináři, ale vchod, který se u hlavního katedrálního chrámu Moskvy běžně používá např. pro prezidenta, členy vlády apod. Tentokrát však tímto vchodem zřejmě proudilo daleko více lidu, než bývá obvyklé. Na čekající lidi to nutně muselo působit deprimujícím dojmem, nicméně bude asi dosti těžké najít na světě zemi, kde bude prezident, vláda a celá "věrchuška" i jejich přátelé stát v podobné frontě s prostým lidem. Na druhé straně nutno připomenout, že stejně tak bez čekání měli vstup invalidé, nemocní, těhotné ženy a matky s maličkými dětmi.
Co se týče té věrchušky u relikvie. Prostá řečnická otázka: komu asi nadělila přesv. Bohorodice hojnější dary? VIPkám, kteří si sem odskočili od nějakého routu, nebo těm, kteří přinesli oběť namáhavého čekání? Ať si každý odpoví sám.
Kritikové vcelku shodně na jedné straně naříkají nad náročností "martyria" celodenního a celonočního čekání ve frontě, a na straně druhé nelibě poukazují na skutečnost, že po vystání této fronty na ně čekal jen rychlý průvod kolem relikvie (či pod ní), kde se nesměli zastavit, ani se nemohli v chrámu zúčastnit nějaké bohoslužby, a už byli tlačeni z chrámu zase ven. Jistě toto roztrpčení lze pochopit, stejně jako lze ale pochopit, že jakýmkoliv zdržováním věřících u relikvie, by se "průtok" chrámem zpomalil, což by ve výsledku znamenalo, že čekání ve frontě se protáhne z 24 hodin na 48 a množství čekajících lidí se vyhoupne ze 100 tisíců na 200 tisíc. Počet kolabujících lidí stoupne pětinásobně a situace v Moskvě překročí i to, co už bylo označeno za dopravní kolaps.

I přesto jsou tu však mnohá svědectví o silných vnitřních zážitcích, které měli lidé, když se dostali ke svátosti. Zdá se, že délka času stráveného u relikvie není podstatná. Člověk, který má srdce otevřené, může duchovní odpověď na uctění svátosti obdržet ihned; jiný se jí nedočká, ani kdyby tam čekal třeba půl dne. Uvědomme si, že uctívání relikvie není magie, jejíž "úspěšnost" závisí na řádném vykonání nějakého rituálu. Před drahocenným pásem přesv. Bohorodice lidé čekají, kvůli svému vztahu k Bohu a k Panně Marii, a ta hledí na stav srdce člověka, na jeho vnitřní očištění pokáním. A Bůh na její přímluvy uzdravuje dle své prozřetelnosti a s ohledem na to, co každému konkrétnímu člověku duchovně prospívá na jeho cestě ke spáse.
Česká media reagovala na to, že se v Rusku daly z náboženských důvodů do pohybu tři milióny lidí, tradičně - tj. téměř vůbec. To vcelku odpovídá pokračujícímu ateizačnímu programu, v němž byli bývalí komunističtí novináři vyškoleni a mnozí v něm pokračují i poté, co se z nich stali "kapitalističtí novináři". Pokud se v této době u nás o Rusku psalo, tak se donekonečna pitvalo, že někde prý na Putina někdo zapískal, zatímco jiní tvrdili, že pískal na někoho jiného. Inu, Češi... A jinak se v našich médiích únavně řeší skoro pořád jen domácí politika (což v praxi znamená: korupce, a pak ještě korupce, a nakonec - kdo by to řekl? - korupce). Opravdu dusná materialistická atmosféra naší země. Když jsme jako skot, který hledí jen k zemi (na materiální) a skoro nikdy nevzhlédne vzhůru (k duchovnímu), lze se pak divit, že naše společnost připomíná chlév? Současný inverzní smrad nad českou kotlinou není jen občasným meteorologickým úkazem. Poklička dusivého smradu konzumismu, který by potřeboval provětrat nějakým duchovním vichrem, je bohužel v našich hlavách i duších celoročně.

Česká televize přinesla nakonec jednu krátkou reportáž, která konec konců nebyla špatná (samozřejmě nebyla to ani ve stručnosti žádná hlubší sonda do celé události, to by asi cenzura či dramaturgie, nebo jak se tomu teď říká, u nich nespolkla, ale lze s povděkem kvitovat, že promluvili alespoň o tom povrchu). Nakonec položili obvyklou trochu hloupou ufonsky-novinářskou otázku (zda to všechno znamená, že se Rusové začali houfně vracet ke svým pravoslavným tradicím), na níž tam odpověděly dvě osoby, které Čecha uklidnily, že se není třeba bát, že by tato událost znamenala nějaké skutečné náboženského obrození. Leč i tak lze televizi poděkovat za jinak vcelku milé dvě minuty. Čestnou výjimkou v českém zpravodajském spektru byl server Christnet.cz, kde se objevily dva nebo tři články, které psal někdo, kdo už alespoň z části nahlédl obrovský rozsah a duchovní sílu toho, co se poslední týdny v Rusku dělo. Díky.
Obecně vzato, byla ve většině různých světských novinových komentářů tendence zploštit celou masovou událost jen na honbu lidí za senzací, resp. za zázrakem. Většinou takto soudili zřejmě lidé, kteří sami tu čtyřiadvacetihodinovou frontu nevystáli, a tudíž si nebyli schopni uvědomit, jak náročná cesta vede k této "senzaci". Fronta je sítem, které proseje lidi - ať už dopředu nebo při vlastním čekání. A obstojí především ti, kteří mají nějakou náboženskou víru a touhu, která míří výše, než jen k senzačnímu zážitku. Myslím, že bez víry a lásky se těch 24 hodin na mrazu, v dešti, ve větru prostě zvládnout nedalo. Když přemýšlím, jestli já sám bych byl schopen to vydržet, nejsem si jist.

Jeden televizní fejetonista přešel tyto úvahy prostým konstatováním: "Jestli lidé stojí v této frontě, tak to znamená, že od toho setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka."

* * *

A nakonec várka několika video reportáží:

Proslov archimandrity Efréma, igumena svatohorského monastýru Vatoped,
když byl uctívaný pás přesv. Bohorodice po putování Ruskem přivezen do Moskvy. (Řecko-rusky)



Mnoho zázraků se stalo před našimi zraky a uzdraveno bylo mnoho nemocí. Paní Natálie, která už neviděla na jedno oko, uvedla, že může poté, co uctila drahocenný pás, dokonce i číst. Metropolita Vladimir vyprávěl o divu, který se ukázal na fotografii. Vyfotografovali monastýr (v němž byl uctívaný pás) a na nebi se objevil světelný pás mezi oblaky podobný pásu přesv. Bohorodice. Jedna mátuška si stěžovala na bolesti v břichu a v zádech. Dali jí stužku posvěcenou na svátosti bohorodičného pásu. Poté - jak řekla - veškeré bolesti přestaly. Modlím se, aby Bohorodice poskytla všem toto duchovní navštívení, a posíleni tímto, abychom lépe dodržovali přikázání jejího Syna.
(FLV soubor uložený na našem serveru)

Fronta lidí čekajících, aby se mohli poklonit svátosti. (Reportáž)



(FLV soubor uložený na našem serveru)

Fejeton na okraj události (rusky)



Jestli lidé stojí ve frontě, tak to znamená, že od tohoto setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka. ... V současné Rusi je mnoho Rusí: bohatá, chudá, městská a venkovská, centrální i periferní, toužící po Evropě i snící o silném vůdci asijského typu... Tyto Rusi se vzájemně nesetkávají ani se vzájemně nevidí. Možná někteří moderní bohatí Rusové poprvé uviděli druhé Rusko, pravoslavné, připravené neúnavně stát ve frontě vedoucí ke chrámu, čekající nikoliv na poslední film či výstavu umění nebo předvádění čehosi nejnovějšího, ale na "jakousi relikvii". A nebyl to obraz žádné "temné Rusi", žádná exaltovanost, žádný průvod babek zamotaných do šátků, - lidé jako ostatní, jenom věřící. Takže ti, kteří akorát nadávají na ucpané ulice, se mohli setkat s něčím neznámým, s druhou částí Ruska.
(FLV soubor uložený na našem serveru)

Zpravodajská úvaha o frontě a o lidech, kteří se touží poklonit svátosti (rusky)



(FLV soubor uložený na našem serveru)

Poslední den uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele.
Lidí ubylo, schránku lze opět políbit. (Rusky)



(FLV soubor uložený na našem serveru)

Relikvie opouští Rusko a vrací se na Athon (rusky)



Ranní pobožnost na letišti na rozloučenou se svátostí pásu přesvaté Bohorodice (slouží patriarcha Kyrill). Ruské televizní zpravodajství.
(FLV soubor uložený na našem serveru)

Předchozí příspěvky věnované tomuto tématu: 746 a 744













Zobrazit příspěvek č. 746 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2011
Aktuální zprávy z Moskvy

Ve frontě, která vede ke svátosti pásu přesv. Bohorodice v Moskvě, už čeká sto tisíc věřících

Představitelé pravoslavné církve přiznali, že tak masový příliv věřících, přejících si uctít pás přesv. Bohorodice, neočekávali. Duchovenstvo nazývá příval lidí zázrakem. Dokonce i kritikové však uznávají, že se jedná o nejmasovější náboženskou akci za posledních sto let.

Souhrnný video sestřih o přivezení relikvie do Moskvy (rusky)



Nebo zde.

Aby se stotisícová fronta, dlouhá nyní pět kilometrů, pohybovala rychleji, byla schránka se svátostí postavena na "můstek", pod nímž věřící procházejí (dle pravoslavných obyčejů se někdy svátosti - divotvorné ikony či svaté ostatky, uctívají tím, že pod nimi věřící procházejí nebo si pod ně klekají). Zatímco dříve ke svátosti přistoupilo přibližně 40 lidí za minutu, nyní je jich 80.

Přístup k relikvii je po celých 24 hodin denně. Ukončení vystavení pásu přesv. Bohorodice v Moskvě bylo posunuto na pozdní nedělní večerní hodiny. Další prodloužení pobytu této svátosti v Rusku však prý nepřipadá v úvahu; termín jejího návratu na Svatou Horu Athos je pevně stanoven.


Věřící procházejí pod schránkou s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 


Od 19. listopadu přišlo v Moskvě do chrámu Krista Spasitele více než 400.000 lidí. Průměrná doba čekání ve frontě je 24 hodin. Nejdříve stálo ve frontě 25 tisíc lidí a fronta se táhla ulicemi Moskvy 5 kilometrů. Během dalších dnů se zástup čekajících lidí rozrostl asi třikrát až čtyřikrát. Podle údajů správy města bylo ve čtvrtek ve frontě až 100.000 věřících.

"Očekávali jsme nával věřících, ale ne v těchto rozměrech," přiznal prezident Fondu sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného (který zorganizoval přivezení svátosti do Ruska) Michal Jakušev. Městskou správu to překvapilo. Bylo nutné korigovat všechna opatření: zvýšit počet stánků s občerstvením, zajistit další autobusy, v nichž se mohou poutníci zahřát. Poblíž chrámu bylo v provozu 103 mobilních výdejen jídla a pití, včetně 16 polních kuchyní.

"Už mnohokrát do Moskvy přivezli pravoslavné svátosti, ale poprvé za sto let se shromáždil takový zástup. Určitě můžeme nazvat zázrakem, když se takový počet věřících sejde kolem chrámu Krista Spasitele. Myslím, že svým stáním na mrazu lidé chtějí přinést Bohu oběť," uvažuje vedoucí tiskové kanceláře patriarchy moskevského a celé Rusi Vladimir Vigiljanskij.

Ač má ruský národ za sebou 70 let krutě ateistického režimu, po událostech posledního týdne si už sotva kdo troufne nazvat Rusko nenáboženskou zemí.

Primátor Moskvy Sergej Sobjanin vyzval obyvatele, kteří touží poklonit se pásu přesv. Bohorodice, aby dobře uvážili své síly a možnosti, protože stát v chladném počasí desítky hodin je vážnou zátěží pro organismus a zdraví.
Četl jsem zápisky lidí, kteří stáli den i noc ve frontě. Situace na místě samém prý působí daleko tíživěji, než jak se zdá z televizních reportáží. Těžko si takový fyzický i psychický nápor představit. Organizace často vázla. Stejně tak podávání informací. Deprimujícím způsobem na čekající působilo, když se po dvanácti hodinách stání v chladném počasí, nepřiblížili k chrámu ani na poloviční vzdálenost. Teplota v noci klesala k minus deseti stupňům. Sice byla zdarma rozdávána kaše a čaj (někteří jej levně prodávali), ale jediné, co opravdu účinně pomáhalo, byly autobusy, v nichž se promrzlí, unavení a nejen tělesně ale i duševně vyčerpaní lidé mohli trochu zahřát. O pomoc se na lékaře obrátilo 788 lidí čekajících ve frontě ke chrámu, z toho 85 lidí bylo hospitalizováno (údaj ze čtvrtka). Místy hrozila kvůli nedostatkům v organizaci davová tlačenice. Psychicky unavené lidi dráždí, když vidí, že VIP, činovníci státní správy a jejich přátelé vstupují do chrámu mimo frontu bez čekání. Ke cti strážníků dohlížejících na pořádek ve frontě slouží skutečnost, že se je novináři (inkognito) pokoušeli podplatit, aby se dostali do chrámu bez čekání, a neuspěli.
Aby tlačenice trochu polevila, vydalo chrámové duchovenstvo prohlášení, v němž se připomíná těm, kteří se nedostanou k pásu přesvaté Bohorodice, že už dva roky je v chrámu Krista Spasitele část řízy přesvaté Bohorodice a všichni, kteří kdykoliv navštíví chrám, ji mohou bez překážek uctít.

A zde už jsou zprávy, jak vypadá situace po několika dnech (rusky)


Nebo zde.

Pátek

Primátor Moskvy vyjádřil své obavy nad situací ve městě. Horečnaté nadšení tisíců lidí, toužících se poklonit relikvii, začíná přerůstat všechny představy. Ve frontě se čeká už 24 - 26 hodin a zástup se rychle rozrůstá. (Podle posledních zpráv agentury KP se čekací doba vyšplhala na 36 hodin.) Policie začíná zkoumat varianty postupu pro případ, že věřící nebudou chtít dovolit, aby byla 27. listopadu svátost vynesena z chrámu a odvezena z Moskvy. Uvedla, že pořádkové síly nemají žádný adekvátní způsob k rozptýlení davu desítek či stovek tisíc lidí, kteří obsadili význačnou část centra Moskvy.

Kancelář Moskevského patriarchátu uznává, že neuvážili všechny "možné negativní následky", které by mohlo zorganizování masového uctívání athonské svátosti přinést. Zatím se pokoušeli odklonit alespoň část věřících do jiných chrámů, kde jsou též částečky z řízy nebo pásu přesv. Bohorodice. Doposavad však byly tyto pokusy neúspěšné. Situace ve městě začíná být žhavá. Uzavření ulic vedoucích ke chrámu vede ke kolapsu dopravy. Zácpy v centru jsou už celodenní. Situace s parkováním je v okruhu 5 km od chrámu policí označena jako katastrofální. V bezvýchodných situacích řidiči parkují auta všude, i na mostech, na chodnících i ve dvou řadách vedle sebe.

Zdroj: ruská média
Zprávy z předchozích dní viz v příspěvku č. 744





Zobrazit příspěvek č. 745 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami

Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu

Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?



V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.

Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.

Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.

Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)

Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."

Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.



Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.

Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.

Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 745 do č. 785)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz