1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 81 do č. 161

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 81 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2007
K rumunskému exorcismu

Rumunsko:
kněz exorcista,
jehož konání vedlo ke smrti mladé mnišky,
byl odsouzen na 14 let


Pravoslavný kněz, který zavinil smrt monašky v ženském monastýru na severu Rumunska, byl odsouzen ke 14 letům vězení. 23-letá Maričika Irina Korniči, kterou kněz Daniil Korožanu považoval za posedlou, zemřela na dehydrataci, vyčerpání a udušení v monastýru svaté Trojice ve vesnici Tanaču v červnu 2005. Mnišky ji podle instrukcí kněze mučily - držely ji přivázanou ke kříži v zavřené cele bez jídla a bez vody a do úst dívce vrazily roubík. Obyvatelky monastýru ji pak opustily na tři dny, a po té době ji našly mrtvou.

Vedle (bývalého) kněze Daniila soud uznal vinnými i čtyři monachyně, které na pokyn kněze dívku mučily. Jedna byla odsouzena k osmi a tři další k pěti letům vězení.

Kněz svoji vinu neuznal - má zato, že opravdu vyháněl z dívky démona. Při soudu bylo v sále i několik desítek přívrženců exorcisty, jehož Rumunská pravoslavná církev brzy po události zbavila kněžství.

(Blagovest info)

-------------------

Několik slov na okraj události, kterou tady v ČR nikdo raději nechce komentovat. Mimocírkevní veřejnost má tendenci považovat sám fakt konání exorcismu za skandální a středověký jev. A naše církevní veřejnost je - zdá se mi - také trochu zmatena tím, co se v Rumunsku v pravoslavném monastýru stalo. Proto tento příspěvek. Zvolil jsem formu nikoliv uceleného článku, ale spíše poznámek a zamyšlení připisovaných na okraj zprávy o té smutné události. Mám-li se pokusit o nějakou úvahu nad touto tragédií, pokusím se trochu osvětlit, co se vlastně stalo, a zařadit to do kontextu, ve kterém se to stalo.

V první řadě musíme uvést, že smrt mladé mnišky je hroznou událostí, k níž nemuselo dojít. Postup kněze (exorcisty) a dalších zúčastněných mnišek byl evidentně nezodpovědný, chybný a trestuhodný. Jejich zodpovědnost za smrt dívky je zřejmá.

Na druhé straně je potřeba uvést, že exorcismus (vymýtání démonů) je v pravoslavné církvi běžným jevem. Koná se za nejrůznějších situací, jeho zjednodušenou formu vykonává každý kněz, protože je např. standardní součástí každého pravoslavného křtu. Nicméně vymýtání démonů z dospělých pokřtěných lidí patří do rukou soudnému, zkušenému, k tomu povolanému knězi (bývá to pravidelně mnich) a řídí se jistými postupy.

Musíme tady rozhodně odmítnout názor, že exorcismus je fenoménem řadícím se někam do kategorie "středověkého tmářství"; právě v dnešní době je veliké množství posedlých lidí, kterým démoni způsobují nepředstavitelné utrpení, a jedině exorcismus (je-li správně prováděn) jim může opravdu účinně pomoci (posedlostí trpí často lidé, kteří přišli do kontaktu s drogami, magií, okultismem, věštěním, astrologií, psychotronikou, ženy po úmyslných potratech, sodomisté a další lidé, kteří se dopustili vážného hříchu).

Mějme na paměti, že posedlí lidé bez exorcismu v nejhorších případech mohou skončit na uzavřených odděleních psychiatrických ústavů, kde jsou dlouhodobě (často i doživotně) "léčeni" chemickým utlumením - nežijí, ale přežívají. V "lepších případech" může být jejich perspektivou: labilní osobnost, duševní poruchy, užívání antidepresiv nebo psychofarmak s nepříjemnými vedlejšími účinky, stálé vnitřní utrpení (a jsou případy, kdy to bohužel končí sebevraždou). A to nehovoříme o duchovních následcích neléčené posedlosti...

Podotkněme, že základní výbavou exorcisty musí být schopnost rozeznat psychickou nemoc od posedlosti. Duševně nemocné posíláme k odborným lékařům. Z povšechného popisu celé události, jak se v Rumunsku stala, se nemohu ubránit jistým pochybnostem, zdali byl onen kněz pro toto náročné duchovní dílo vybaven náležitými vědomostmi a schopnostmi.


Podle dostupných zpráv byla mniška mučena. Mučení rozhodně není v pravoslavné praxi součástí exorcismu. Používalo se jako součást pokání a vyhánění ďábla ve středověku na Západě. Není zcela jasné, čeho všeho se rumunské mnišky při "exorcismu" vlastně dopouštěly, ale nabízí se jako vysvětlení skutečnost, že Rumunsko bylo v minulých staletích pod silným vlivem západní církve (dodnes jsou na rumunském pravoslaví patrné různé cizorodé detaily, které sem pronikly ze západního křesťanství). Možná zde v nějakých odlehlých koutech země přežívají i některé prvky západní středověké exorcistní praxe. Těžko říci. Ta představa je však strašidelná...

Další absurdní krutostí byl roubík. Domnívám se, že každý, kdo někdy viděl, jak se projevuje posedlý člověk při exorcismu, chápe, že ústa musejí zůstat volná...

Mniška byla donucena, aby se podrobila exorcismu, tedy bylo od začátku použito násilí. Jakkoliv je určitá forma(!) násilí většinou v průběhu exorcismu potřebná (např. aby si člověk, z něhož vychází zlý duch, neublížil), je nepřípustné někoho, o kom se domnívám, že je posedlý, chytit, svázat a podrobovat nějakým obřadům.

S tím souvisí i další otřesný detail celé události: žena byla přivázána ke kříži a držena bez jídla a pití tři dny - v uzamčené cele - a to bez dohledu! To je zřejmě nejtěžší pochybení účastníků exorcismu. Nutno však opět osvětlit. Třídenní půst bez jídla i bez vody (tzv. "trimero") sám o sobě je v pravoslavné církvi běžnou záležitostí. Zrovna v tyto dny, na začátku velikého půstu, je zvykem první tři dny nic nejíst a nepít (není to povinnost, vykonává to každý dle svých možností), a proto se právě tento týden po celém světě zřejmě tisíce a tisíce pravoslavných křesťanů (zvláště mnichů) postily přesně tímto způsobem. Jenže k tomuto půstu nemůže být nikdo nucen a jsou k němu potřebné jisté psychické i tělesné předpoklady. Takový půst musí být spojen s modlitbou (čili člověk musí být ve stavu, kdy je schopen se modlit) a s duchovním vedením, jinak by mohl postníkovi ublížit (a to nejen tělesně nýbrž i duchovně). Nechat někde někoho zavřeného a svázaného, a držet ho tak tři dny bez jídla a pití není půstem ani duchovním očištěním, ale skutečnou vraždou.

Co je však to nejhorší - žena byla ponechána bez dohledu. Konání exorcismu vyžaduje neustálý dohled a případné poskytnutí pomoci. Toho si přece ten, kdo exorcismus řídí, musí být vědom.

Celé to neblahé provádění exorcismu v severním Rumunsku těžko dopodrobna rozebírat, protože nemáme detailní informace. Působí však dojmem odsouzeníhodného diletantismu a surovosti. Nebývá totiž vůbec zvykem vymýtat démony takto rychle a riskantně (i evangelium před tím varuje). Většinou se volí pomalejší proces, který trvá týdny, měsíce a déle, není tak nebezpečný a náročný, a hlavně skýtá záruky trvalého výsledku. V průběhu této doby je posedlý vyučován, je v rozhovoru se zkušeným zpovědníkem veden k tomu, aby sám našel příčiny své nemoci a dospěl k pokání; při tom je na posedlé působeno bohoslužbami, modlitbami, žehnáním, svatou vodou, svatými ostatky, čtením evangelia apod.

Vedle toho však musíme také zmínit odlišnou mentalitu Rumunů a jiné kulturní prostředí Rumunska, kde - zvláště na venkově či v horách - se žije způsobem, který je v některých ohledech pro Středoevropana těžko pochopitelný.



Zobrazit příspěvek č. 82 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2007
K Velikému půstu

Patriarcha Alexij II. - k začátku Velikého půstu



(Výběr z rozhovoru s moskevským patriarchou v "Ruských novinách")


Čtyřicetidenní půst a za ním následující strastný týden jsou ustanoveny svatou Církví k tomu, aby se každý křesťan očistil zdrženlivostí, modlitbou a pokáním, a získal možnost intenzivněji než obvykle vést zápas se svými hříšnými návyky a sklony k hříchu. Jedním z hlavních cílů Velkého půstu je pomoci nám dosáhnout duchovní střízlivosti.

("Střízlivost" je zde teologický svatootcovský termín. Nemá nic společného s alkoholem. Je to stav pravdivosti, zklidnění, očištění, soustředění; je to nepřítomnost klamu; viz dále slova patriarchy; pozn. překl.)

Střízlivost je ctnost pozorného vztahu k vlastnímu duchovnímu životu, opak rozptýlenosti (roztržitosti). Tato ctnost je nám zvláště nutně potřebná dnes, kdy naše společnost ztrácí mnohé ze své tradiční duchovní orientace, a to je zvláště nebezpečné, protože si toho často není vědoma. Každého z nás obklopuje mnoho nebezpečí, vnějších i vnitřních. Živelné katastrofy, terorismus, narkomanie, alkoholismus, a další druhy hříšné závislosti, které jsou nebezpečné jako pro člověka samotného tak i pro jeho okolí. Za těchto okolností je zvláště potřebné být pozorným ke svému duchovnímu životu.

... I pouhé dočasné sebeomezení, jak svědčí zkušenost Pravoslaví, působí na člověka blahodárným vlivem. ... Půst umožňuje soustředit se na modlitbu, prohloubit promýšlení duchovních věcí. Podle mého názoru nám právě toto soustředění schází a proto se nám nedaří zbavovat se hříšných návyků... Všude panuje duch rozptýlení, zábavy, pěstuje se úmyslná lehkomyslnost a povrchní přístup ke všemu - počínaje rodinou a výchovou dětí a konče náboženstvím...

... Bohužel té rozptýlenosti je kolem nás velice mnoho. V televizi i v rozhlase převládají zábavní pořady. A v oblasti tisku převládají otevřeně pohoršlivé. Neobvyklý je růst zábavního průmyslu, šíření kasin, zábavních klubů a podobných podniků. To vše působí na člověka a jeho duši rozkladným způsobem a umrtvuje ho duchovně.

... Za příčinu toho či onoho neštěstí (např. automobilových nehod) se označuje "lidský faktor". Takové jevy, jako opovrhování předpisy bezpečnosti silničního provozu, bezpečnostními předpisy v zaměstnání, nedbalost, ledabylost, lajdáctví apod. jsou z církevního pohledu dozajista hříchem. Vždyť přinášejí vážné nebezpečí nejenom těm, kdo jsou ovládáni těmito hříšnými vášněmi, ale též nevinným lidem včetně dětí. I to je jeden z tragických projevů duchovní rozptýlenosti (nepozornosti) a ochromení.

... Svatá Církev nám dává blahodatné duchovní prostředky jak pro diagnostiku svých duchovních nemocí, tak i pro jejich léčbu. Abychom se učili rozpoznávat své hříšné nemoci, měli bychom se všichni co nejčastěji obracet k Hospodinu slovy modlitby sv. Efréma Syrského (viz níže). Je jasné, že po rozpoznání svých hříšných vášní každý odpovědný křesťan musí vyvinout úsilí k jejich vykořenění.

Ve spásonosných dnech svaté Čtyřicátnice vám z celého srdce modlitebně přeji, abychom všichni hluboce přijali pozvání svaté Církve k nápravě života, důstojně a s duchovním užitkem prošli postním bojem a s radostí uvítali svatou Paschu, Světlé Vzkříšení Kristovo.

(Výběr z delšího článku)





Modlitba sv. Efréma Syrského - hlavní modlitba Velkého půstu

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.

Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.

Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahoslaven na věky věkův. Amen.


(Skládá se ze tří proseb. Po pronesení každé z nich se koná hluboká (zemní) poklona.)





Zobrazit příspěvek č. 83 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2007
K Velikému půstu

Půst posílá modlitbu na nebe, dává jí jakoby křídla
(Sv. Basil Veliký)

"Půstem pokořuji duši svou," praví žalmista David. Cílem každého křesťana je připravit svou duši pro věčnost, pro život s Hospodinem, proto se musíme snažit, abychom svoji duši učinili pokornou, utišili vášně - a ty je možno uhasit jen půstem a modlitbou. Pokora - to je to nejdůležitější pro spásu lidské duše, vše ostatní - askeze, půsty, modlitby, poklony - jsou prostředky, cesta, kterou se duše ubírá k pokoře.

Jsou takoví "asketové", kteří na sebe nakládají přísný půst, ale sami hoří vášněmi - hněvem a nenávistí k bližnímu. Takový půst není Bohu příjemný. Při půstu musí být zdrženlivost ve všem: jídle, činech, slovech, přáních... Co je to zdrženlivost v přáních? Člověk má rád maso, ale kvůli Pánu je vůbec nejí jako mniši. Jiný se rozhodne nikdy se nedívat na televizi... To všechno jsou asketické činy. V boji s vášněmi člověk se člověk stává trpělivým, získává silnou vůli a hlavně - pokoru.

Kvůli Bohu je možno konat jakoukoliv askezi: přestat kouřit, pít, přestat se rozčilovat. Hospodin za tuto askezi sešle člověku blahodať, naplní duši radostí a pokojem, odhaluje smysl života. Někteří mají zato, že takové skutky sebezapření je možno konat i bez Boha. To člověku říká jeho pýcha. Život však ukazuje něco jiného. Je známo mnoho případů, kdy člověk nemohl přestat pít, kouřit, klít, ač proti tomu dělal, co mohl. Spoléhal se na svou vůli, pomáhali mu přátelé a blízcí... Vše marno. Až poté, co se tento člověk obrátil k Bohu, Matce Boží, kál se, prosil o pomoc shůry, slíbil, že se napraví, Hospodin mu dal síly k zápasu a život člověka se změnil.

Půst léčí duši i tělo. Půst - to je stát na stráži, válka se zlými duchy, vášněmi. A když duši napadají démoni lenosti, zoufalství, stesku, hněvu, žárlivosti - chop se modlitby k Bohu, pros za síly k boji a své tělo připravuj půstem k bitvě. Obtížený voják nepřítele nepřemůže. Ke zdrženlivosti nás volá Církev, ke zdrženlivosti nás vybízí Hospodin.

(Z knihy "Do půstu")



Zobrazit příspěvek č. 84 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2007
Film




Tento film vyprávějící o pravoslavném monastýru vyvolal vroucí reakci u italských diváků na festivalu v Benátkách.

Jak vyprávěl herec Viktor Suchorukov (hrál roli představeného monastýru), Italové - katolíci plakali a po konci představení dlouho drželi Petra Mamonova, který hrál ve filmu hlavního hrdinu (starec Anatolij). Jedna dáma před ním dokonce padla na kolena...
Tento film zakončoval filmový festival, což zatím nebylo žádnému ruskému filmu dopřáno.
(Interfax)



Zobrazit příspěvek č. 85 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2007
Kalendář Velkého půstu

Aktualizovaný schematický kalendářní přehled letošního Velkého půstu:

Kalendář Velkého půstu (aktualizováno pro rok 2007)





Zobrazit příspěvek č. 86 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2007
K první neděli velkopostní

První neděle Velikého půstu je každoročně zasvěcena "Oslavě Pravoslaví" (nebo "Vítězství Pravoslaví"). Myslí se tím vítězství pravoslavné víry na všemi herezemi (bludy). Tento svátek byl původně oslavou vítězství pravoslavného křesťanství nad herezí ikonoborectví (právě v první neděli Velikého půstu r. 843 byly slavnostním průvodem vneseny ikony zpět do chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli).

Dnes se čtou z Evangelia slova Ježíše Krista o Nathanaelovi: "Hle, pravý Israelita, v němž není lsti." (Jan 1,47)

Tím se chce vyjádřit, že podstata církve je taková, že nesnese žádnou lest a klam. Proto se Církev sama ze své vlastní podstaty očišťuje od všech klamných lstivých učení - tj. herezí. Tento sebeočistný proces probíhá po celé dvě tisíciletí historie Církve, není řízen žádným člověkem ani žádným pozemským úřadem, ale děje se jaksi samovolně, je vyjádřením života Církve. Dalo by se říci, že je to jedna ze "životních funkcí" živého církevního organismu. Tento proces je důsledkem přebývání Ducha Svatého, který je Duchem Pravdy, v Církvi.

Této neděli se také říká "Neděle anathemy", protože v pravoslavné církvi se po celém světě koná zvláštní obřad, při kterém se usvědčují všelijaké hereze a vyslovuje se nad nimi anathema. Obřad se v plnosti koná v katedrálních chrámech (ve zkrácené podobě se může konat i v chrámech farních). Text přednáší protodiákon, "anathema" říkají (či opakují) přítomní pravoslavní biskupové. (Viz zde, jak se konal obřad anathemy v Rusku, kde mu byl přítomen a nadšeně jej zapsal Karel Havlíček Borovský).

"Anathema" znamená postavit něco (někoho) mimo Církev Kristovu. Ohlašuje se tím bez jakéhokoliv klamu a lsti, že dané učení či názor nemá nic společného s Církví a že Církev se od těch, kdo takovéto názory učí, distancuje a odděluje je od sebe.
Výklad slova anathema - viz náš slovníček.


Nyní zde ocitujeme současný seznam anathem, jak se čte v současnosti v tuto neděli v Moskvě.

Pravoslavná církev dnes, jako každoročně v tuto neděli, oznamuje před celým světem:

"Ty, kteří svůj rozum dali do služeb poslušnosti Božímu zjevení a kteří se pro ně v sebezapření namáhají, velebíme a chválíme. Ty, kteří se protiví pravdě a nekají se z toho před Hospodinem, jenž očekává jejich obrácení a lítost, ale nechtějí následovat svaté Písmo a Tradici prvotní Církve, - takové odlučujeme a vyslovujeme jim: anathema.

Těm, kteří odmítají existenci Boží a tvrdí, že tento svět vznikl sám od sebe a že se v něm všechno děje bez Boží prozřetelnosti a náhodně, - budiž jim anathema.

Těm, kteří říkají, že Bůh není Duch, ale hmota, anebo ho neuznávají za spravedlivého, milosrdného, moudrého, vševědoucího či říkají tomu podobná rouhání, - budiž jim anathema.

Osmělujícím se tvrdit, že Syn Boží není jednobytný s Otcem a není stejné cti jako Otec, a stejně tak i Duch Svatý; těm, kteří nevyznávají, že Otec, Syn i Duch Svatý jsou jeden Bůh, - budiž jim anathema.

Těm, kteří si dovolují říkat, že k našemu spasení a očištění od hříchů není nutný příchod Syna Božího v těle na svět, jeho dobrovolné utrpení, smrt a vzkříšení, - budiž jim anathema.

Těm, kteří neuznávají blahodať vykoupení, jež je hlásána v Evangeliu, jako jediný prostředek k našemu ospravedlnění před Bohem, - budiž jim anathema.

Osmělujícím se říkat, že Přečistá Panna Maria nebyla před porodem, při porodu i po porodu pannou, - budiž jim anathema.

Nevěřícím, že Svatý Duch dal moudrost prorokům a apoštolům, skrze ně nám zvěstoval pravou cestu ke spáse, dosvědčil ji zázraky, že (tentýž Duch Svatý) přebývá v srdcích věrných a pravých křesťanů a uvádí je do všeliké pravdy, - budiž anathema.

Těm, kteří odmítají nesmrtelnost duše, konec světa, budoucí soud a věčnou odplatu za ctnosti na nebesích, ale za hříchy odsouzení, - budiž anathema.

Těm, kteří zavrhují Tajiny (svátosti) svaté Církve Kristovy, - budiž anathema.

Těm, kteří odmítají sněmy svatých otců a jejich tradice, souhlasné s Božím zjevením, zbožně opatrované Pravoslavně-katolickou Církví, - budiž anathema."

Ze současného obřadu neděle Pravoslaví
Přeloženo z webu Moskevského patriarchátu pravoslavie.ru


P.S.
Pro současného člověka za západě je potřeba dodat, že anathema neznamená upalovat na hranici. Je to oddělování pravdy od nepravdy. Má-li být Církev příbytkem pravdy, pak musí dokázat označit, co pravda není. Je to nekončící usvědčování všech lstí a klamů, který se děl už ve starozákonní Církvi, pak jej v mnoha svých kázáních konal Ježíš Kristus (a to nezřídka dosti drsnými slovy, viz např.: "Běda vám..."), anathemu nadále vyslovovali ve své době svatí apoštolé (Galat 1,8-9) a následně i církevní otcové. Bez anathemy by se zatemnila pravda a bez pravdy není možná opravdová láska, jen lež a pokrytectví, nebo mělkost. Životem Církve však nejsou mělké kalné vody, ale slyší Kristovo: "Zajeď na hlubinu."

"Dnes často slýcháváme, že každou vírou je možno správně sloužit Bohu. Jako by pravda či lež byly Bohu stejně milé. Podle naší víry však nemůže žádná jiná víra než pravoslavná přivést člověka k dokonalosti" (z kázání na ruském pravoslavném rozhlasu Radoněž v tento den).

Jsou-li Češi ještě potomky Mistra Jana Husa, který dal vlastní život, aby se pravda nerozmělnila v kalnosti kompromisů, potom by právě neděle anathemy jim měla být někde v hloubi srdce blízká. Myslím, není bez významu, že sv. mučedník biskup Gorazd (veliký pravoslavný misionář, obnovitel české pravoslavné církve u nás, + 1942) obřad anathemy přeložil (obsahoval i zkrácené vyslovení anathemy) a učinil z něj zvláštní bohoslužbu pro památný den 6. července; takže pravoslavní Češi ji za první republiky konali na svátek Mistra Jana Husa. (Ve 2. vydání českého pravoslavného bohoslužebného sborníku z r. 1951 však nástupci biskupa Gorazda i takto zkrácenou anathemu z této bohoslužby vypustili.)

Náboženský magazín České televize byl tuto neděli zasvěcen ekumenismu a míru ve světě. O dosažení dohody, hledání kompromisu či nějakého amorfního slepence všech "duchovních nauk" se toho tam namluvilo mnoho. O hledání pravdy a usvědčení lži tam nebylo nic.
Zdalipak fasáda zdvořilých úsměvů náboženských představitelů či vyhledávání povrchních podobností mezi náboženstvími přinese bloudícímu světu mír? Asi těžko. Trvalý mír jistě není není dosažitelný tak mělkými metodami...



Zobrazit příspěvek č. 87 jednotlivě

jer. D. Dudáš --- 26. 2. 2007
ještě ke smutné události v Rumunsku

Předem se velmi omlouvám otci duchovnímu , ale musím reagovat na některé poznámky ohledně způsobu vymýtání v Rumunské církvi .Vše co o.Jan popsal ohledně této tragédie týkající se usmrcení mladé monašky zřejmě psychicky narušeným duchovním ... bych určitě podepsal .Dále bych se také podepsal pod další poznámky popisující exorcismus jako takový .Oč mi tedy jde ? Jen bych si dovolil některé náležitosti týkající se rumunské církve více osvětlit a pár vlastních slov doplnit.
Tak tedy skutečně jde o mimořádnou záležitost . Rumunské pravoslaví má několik monastýrských center , které se na tuto - zdůrazňuji duchovní nemoc - čím posedlost je a její léčbu ( tak jak o.Jan již popsal )specializují .
Tak tedy žádné vlivy západní církve a to absolutně žádné .Co se týká zmíněných detailů ze západu , nejvíce takto ovlivněnou církví je ruská pravoslavná církev .Římskokatolické praktiky prostě souvisejí s jinou věroukou ohledně posedlosti .Pokud by někdo tvrdil , že Rumunská církev převzala v této věci od západu jeho praktiky , tvrdil by zároveň , že byla přijata i teologie na které tyto praktiky stojí .V Pravoslaví to byla vždy nemoc , takto nemocní lidé jsou normálně do chrámu přivádění .Důležité je také zdůraznit, že po chrámu sami oni vždy touží .
Celou tagickou událost bych přiřadil ke stejné nechutnosti jako je třeba pedofilie apod. I tato se v církvi občas objevuje . Usmrcení člověka při exorcismu sice není tak časté , jako pedofilní chování duchovních , ale je tady .
Nelze z toho vyvozovat myšlenky o podobném chování v celé církvi .
Máme i my v našich eparchiích pražské a olomoucko-brněnské psychicky nerušené kněze , a cožpak jsme tedy všichni blázni ?





Zobrazit příspěvek č. 88 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2007
ještě ke smutné události v Rumunsku

Děkuji otci Davidovi za jeho doplnění.

Snad bych jen poznamenal, že jsem rozhodně nechtěl činit ze zmíněného tragického případu něco, co by mělo být pro Rumunskou pravoslavnou církev typické nebo v Rumunsku běžné. Proto jsem také uvedl, že Rumunská pravoslavná církev onoho kněze po té tragické události suspendovala.

Díky otci Davidovi za podtržení skutečnosti, že posedlost je duchovní nemoc, kterou lze léčit, a tak zbavit nemocného jeho utrpení.
Díky také za podotknutí, že posedlí touží po chrámu. To je důležité uvést. Oni tam sami přicházejí, protože cítí, že modlitba a bohoslužby, je to jediné, co jim může pomoci.

O žádném případu pedofilie v naší církvi nevím, a tak se k závěru příspěvku nemohu vyjádřit.



Zobrazit příspěvek č. 89 jednotlivě

Administrátor --- 28. 2. 2007
ještě ke smutné události v Rumunsku

Zrovna v této době byl v jednom pravoslavném časopisu uveřejněn článek zabývající se těmito smutnými problémy. Tento článek je psán mnichem, který žije v monastýru, kde se exorcismy zabývají. Autor v něm sděluje jejich poznatky a zkušenosti. Předkládám sem pár výňatků z tohoto článku:

V naší době epidemie posedlosti, jako i jiných nemocí, zaplavuje svět. Zdá se nám, že je to podobné jako před příchodem Spasitele do Israele před dvěma tisíci lety. ... Noviny i elektronické sdělovací prostředky ukazují na blízký příchod antikrista, a podle proroctví tedy i na blížící se druhý příchod Pána Ježíše Krista. Antikristovou gardou se nejspíš stanou legie posedlých lidí, většina z nichž ani netuší, že jsou nemocní. Zlá moc, která se v lidech skrývá, se už nedokáže tajit; z televizoru i rozhlasu démoni vyučují nepřístojnostem... V poslední době k nám do monastýru stále častěji přijíždějí křesťané zúčastnit se bohoslužby s vymítáním (běsů).

Exorcismus (vymítání démonů) je zvláštní bohoslužba, do níž jsou začleněny zvláštní modlitby proti zlým duchům. Tyto modlitby byly Bohem zjeveny v průběhu věků, sestavili je svatí otcové, asketové. Tyto modlitby jsou určeny pro lidi, v nichž se nachází a sídlí zlý duch, nebo démon. Těmito modlitbami jsou posedlí lidé osvobozováni od násilí, které na nich běsové páchají.

Člověk potřebuje exorcismus jedině tehdy, když z té či oné příčiny trpí - tělesně či duševně (např. nemocemi, duševními poruchami, viděními, přízraky apod.). Určit, jestli je potřeba exorcismus, může zkušený duchovní.

Zde jsou některé příklady případů posedlosti, jak je vyprávěli duchovní z Ukrajiny.

"Moje tělesná teplota byla stále velice nízká. Měla jsem podivná vidění. V očích se všechno zvětšovalo. Chodila jsem po lékařích. Jenže tomografy nevidí to, co je uvnitř mně ve skutečnosti. Pomohlo mi pouze vymítání. Jednou před zpovědí běs vyšel - ihned jsem pocítila úlevu."

"Nejdříve jsem si myslela, že je to běžná nemoc - případ pro medicínu. Až v církvi určili diagnózu. Hlas uvnitř mě začíná křičet, chci jej zadržet, ale nemohu. Je to cizí, zlá síla. Brání mi chodit do chrámu, zvláště k přijímání. Jakmile se začnu vypravovat, že půjdu na bohoslužbu, vždy pravidelně přijde sousedka nebo zazvoní telefon - v všechen čas je promarněn prázdnými rozhovory. Je mi 44 let; běs do mě vstoupil, když jsem byla dvouletá holčička. Musím se posílit ve víře, pak se uzdravím..."

"Jednou byl horký letní den; přišel za mnou kolega a rychle se napil ze sklenice, která stála na stole. Co to s ním udělalo! Okamžitě běžel k výlevce, vyplivnul vodu a mumlal: "To je ale hnus! Co to bylo?" Byla to svěcená voda."

Mimochodem ještě před revolucí (1917) na Ukrajině prováděli na psychiatrických klinikách neoklamatelný test. Před nemocného postavili deset sklenic s vodou - v devíti byla svěcená voda a v jedné voda obyčejná. Pacient o tom nevěděl. Když si nemocný člověk bral stále znovu a znovu jen tu obyčejnou vodu (jakoby mu to někdo oznámil), posílali jej ne k lékaři ale ke knězi na exorcismus.

"Při exorcismu se kněz přibližoval k sympatické plavovlasé dívce. Usmívala se. Jenže čím blíže k ní byl kříž, tím rychleji opadával úsměv. Tvář jí zrudla a začala na ní být patrná bolest. Zasténala a sesula se na podlahu." (Když kněz přichází, zdá se, že od něho vane nesnesitelný žár. Tak vysvětlují svůj stav nemocní.) Na tuto dívku přišel démon od předků. "Moje babička byla čarodějka, od ní to mám," říká. ... V této rodině pak pochopili, že hříchy rodičů se projevují na dětech (viz Exodus 20,5).

Hřích byť i jen jednoho z rodičů (zvláště smrtelný hřích) nutně snižuje společný pro celou rodinu potenciál nestvořené Božské energie (blahodati), zbavuje všechny ostatní členy rodiny blahodatné Boží ochrany před negativním působením démonických sil, což se v největší míře projevuje na dětech, protože jsou to nejslabší údové jednoho společného těla domácí církve - čili rodiny.

(Podobně to platí i v širším společenském měřítku. Rozmáhající se hřích, homosexualita apod. ovlivňuje nejen osoby, které se takovým hříchům oddávají, ale potažmo celou společnost; pozn. překl.)

Posedlost téměř vždy začíná obyčejnou nedbalostí, lhostejností. Lidé se nemodlí před jídlem, nečiní na sobě znamení kříže, nemodlí se ráno a večer... A běsové vstupují. Nejčastější příčinou posedlosti však bývá smrtelný hřích - v prvé řadě nevíra, rouhání, zabití (sem patří i potraty), nedbalost o spásu, zanedbávání účasti na bohoslužbách...

Je potřeba plnohodnotný pravoslavný život, v neděli a ve svátcích být na bohoslužbách, zachovávat půsty, modlitby ráno i večer, modlit se ke svatým ochráncům a andělům. Když naši rodní nechodí do chrámu a nevěří, musíme se modlit "za dva". Protože oni trpí kvůli své nevíře, ale neuvědomují si, proč trpí.

Lidé se utíkají k psychotronikům a léčitelům. Běsové někdy jakoby na čas poslechnou léčitele, aby tím u lidí vzbudili důvěru v něho. Stejně tak se běsové snaží vnukávat lidem víru v medicínu, v materialistickou vědu. Končí to však špatně. ...
Démon, to není pohádka. Je to temná inteligentní síla, která působí nakolik jí to Bůh dovolí. Dříve, v dávnověku démoni mluvili ze soch a model, nyní v souladu s dobou přijímají formy, které jsou blízké světonázoru současného člověka (např. se zjevují jako mimozemšťané - návštěvníci z vědecky pokročilých civilizací odněkud z vesmíru, kteří se rádi nechávají vidět, jak někde v parku v noci sbírají klacíčky apod.; pozn. překl.)

Exorcismus je potřeba dělat velice opatrně, po delším sledování nemocného a přesně podle modlitebního postupu sv. Basila Velikého.

Jeromonach Evtichij (Jordanville) (Pravoslavná Rus; USA)

----------------

P.S.
Exorcismus je vidět i v závěru nového ruského filmu z pravoslavného monastýru (viz zde).



Zobrazit příspěvek č. 90 jednotlivě

Administrátor --- 28. 2. 2007
K velikému půstu

Kdo uhasil oheň? Kdo zacpal tlamy divokých šelem? Půst, který vysvobodil mládence před spálením v peci, a proroka Daniele před sežráním lvy. Líbejme, bratří, tento půst.
(Z bohoslužby na čisté úterý)

Ubohý půst! Kolik musí snášet výčitek, hany, utrhání a pronásledování! A přesto z Boží milosti tu stále je. Jistě, a jak jinak? Má mocnou oporu. Pán Ježíš se postil. Apoštolé se postili - a to ne málo, ale jak praví o sobě ap. Pavel: "v půstech velikých" (2.Kor 11,27). Všichni svatí drželi přísné půsty. Kdybychom mohli prohlédnout příbytky ráje, nenalezli bychom tam snad nikoho, komu by byl půst cizí. Porušením půstu ztratili (naši prarodiče) ráj, a proto držení přísného půstu musí patřit mezi prostředky k navrácení ztraceného ráje. Naši Matku, Církev, bolí za nás srdce, cožpak je to macecha? Nakládala by na nás takové těžké břemeno, kdyby bylo zbytečné? Nelze jinak. Pokořme se. Všichni, kteří chtějí být spaseni, ať se pokoří... Kdo se vymlouvá z půstu, tomu není drahé spasení.
(Svt. Theofan Zatvornik)

Ti, kteří zavrhují půst a honí se za rozkošemi jako za blažeností, táhnou za sebou celý veliký roj rozličného zla, a navíc škodí svým vlastním tělům.
(Sv. Basil Veliký)

Kdo se upřímně a nepokrytecky postí, slouží tím Kristu. Již na zemi se připodobňuje andělům, líbí se prorokům, vstupuje do společenství s apoštoly. Prostřednictvím půstu, když dosáhne přerodu své přirozenosti, stává se z nespravedlivého spravedlivým, ze zlého dobrým, z nečistého zbožným. Takovým způsobem si osvojuje Krista, poklad života.
(Sv. Jan Zlatoústý)



Zobrazit příspěvek č. 91 jednotlivě

jer. D. Dudáš --- 28. 2. 2007
ještě k událostem v Rumunsku

Myslím , že k tomuto tématu lze říci ještě mnoho podstatného . Dovolím si tedy taky ještě něco doplnit .
V zásadě je třeba si uvědomit , že pravoslaví zná dva druhy posedlosti , ale jen jednu posedlost léčí .
Jde o dobrovolnou posedlost démonem a posedlost nedobrovolnou , proti své vůli .
Naše diagnóza této duchovní nemoci probíhá jen ve vztahu k člověku nedobrovolně posedlému .
Dále obecně existují různé projevy , druhy a stádia posedlosti .Okolnosti jsou různé , i démoni mají svoji hierarchii , člověk může být ovládán různými druhy a počtem běsů .
K projevům a stádiu se nebudu vyjadřovat , neboť je toho opravdu mnoho .
Dále je důležité uvést , že člověk nedobrovolně ovládaný démonem , jím nikdy a to zdůrazňuji , nikdy není ovládnut zcela .
Hospodin Bůh vždy takovému úplnému ovládnutí zabrání , člověk takto zasažený zlem s tím tedy může s Boží pomocí z vlastní vůle bojovat .
Posedlost se neprojevuje vždy a ve chvílích , kdy je člověk schopen normálně uvažovat , tak zatouží po chrámu . Proto je církev schopná určit , jestli onen postižený chce být léčen . Neděje se tak proti vůli pacienta , protože v momentech kdy není démonem ovládan , sám o pomoc prosí .
Sám jsem byl při mém studiu v Rumunsku přítomný několika podobných událostí . Tito lidé přichází do chrámu ,při počátečních stádiech posedlosti lidé vykřikují ohavnosti např. při čtení evengelia , žehnání křížem nebo znamením kříže rukou kněze , při příblížení ke svatým ostatkům . Při Svaté Tajině Proměňování omdlévají .
Viděl jsem jak jsou vedeni do chrámu , k divotvorným ikonám ... a při horkých srpnových teplotách z jejich úst vycházela bílá hustá pára a oni se dusili ....
Toto jsou ovšem projevy počáteční posedlosti .Neléčená posedlost je mnohem horší , raději se o tomto nebudu rozepisovat .
Dále je třeba si položit otázku , proč jsou projevy posedlosti tak časté v silně pravoslavných a katolických oblastech , zatímco nevěřící západ toto vlastně zná jen z hororových filmů .
Odpověď je následující , ďabel pracuje jen tam , kde ještě nejsou jeho lidé .Běsy nenávidí modlitby a věřící lid.Na západě církve už nejsou schopni rozpoznat co je psychická nemoc a co nemoc duchovní - posedlost . Takový to lidé jsou démonem ovládáni z vlastní vůle . Jsou i posedlí , kteří normálně v naší konzumní společnosti fungují a jsou jí považování za její běžný jev a součást .
Vždyť zatímco čarodějnictví v pravoslavných zemích stále nahání strach a jeho většinou primitivní projevy jsou zde stále aktuální .
Jako např. různé očarované předměty ,ve kterých se může ukrývat démon .( Víme , že když kněz světí dům , má se vše doma otevřít ...okna , skříňky atd . , právě kvůli ukrytí démona )
Různé kletby na domácích zvířatech ( kráva začne dávat např.modré mléko ), prokletí místa , svazování a dušení ve snech atd ..
Takové ženy většinou stojí u chrámových dveřích a proklínají každého člověka , který do chrámu vejde .
A jak je tomu u nás ? Čarodějnice jsou zde celebritami ,mají vlastní mediální show v televizi či rádiu . Očarované a démonické předměty si zde lidé sami kupují a doma vystavují .... Myslím , že to dává jasnou odpověď , jak se věci mají . Skutečnost je mnohem horší než si myslíme .Chtělo by se dokonce říci , že naopak vybočují ze společnosti ti , keří zůstávají věrní Kristu a posedlosti se brání ..........



Zobrazit příspěvek č. 92 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2007
K velikému půstu

"Není potřeba obávat se půstu," říká uralský starověrec Theodor. Přísné dny přicházejí, jistě. Leč právě v této době můžeme očistit své duše, dokázat svou lásku k Bohu. Nyní je půst zvláště přísný. Jen o víkendech je možno jíst olej a rybu budeme letos jíst jen jednou."

(Svátek Zvěstování přesv. Bohorodice, což je jeden ze dvou dní, o nichž je možno ve Velkém půstu jíst rybu - jenže jedině, když není zrovna Velký týden - letos vyšel právě na Velkou sobotu, takže - žádná ryba nebude... :-)

V postních dnech hoří na Theodorově božišti bezpřestání lampáda a neustále osvěcuje stezku pro naše duše ke Světlému Vzkříšení Kristovu.

V domě starověrce panuje duchovní atmosféra... Jaké těžkosti museli za Uralem překonávat v předválečných letech, aby se alespoň jednou v roce dostali na bohoslužby...

(Výběr z článku z ruských novin: Samarské starověří)



Zobrazit příspěvek č. 93 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2007

V nastupující dny svatého půstu dej do pořádku své záležitosti, smiř se s lidmi i s Bohem. Buď zkroušený a plač nad svou nehodností a svou záhubou. Tím si získáš odpuštění a získáš naději na spásu. „Srdcem zkroušeným a pokorným Bůh nepohrdne“, ale bez něho ti nepomohou žádné oběti a almužny.
Z dopisů Nikona (Voroběva)

Postíš se? Nasyť tedy hladové, napoj žíznící, navštiv nemocné a nezapomeň na vězněné. Utěšuj trápené a plačící; budiž milosrdný, mírný, dobrý, tichý, trpělivý, nevzpomínej na zlo, buď zbožný, pravdivý, velkomyslný, aby Bůh přijal i tvůj půst a daroval ti hojnost plodů pokání.
(Sv. Jan Zlatoústý)

Pravý půst je vzdálení se od zlých činů. Odpusť bližnímu urážky, promiň mu dluhy. „Neposťte se v soudech a hádkách.“ Nejíš maso, ale požíráš bratra. Zdržuješ se vína, ale nezdržíš se křivd. S jídlem čekáš až přijde večer, ale den trávíš na soudním dvoře...
(Sv. Basil Veliký)

Čím více je bohatství bez Boha, tím více je chudoby. Čím více je poznání bez Boha, tím větší je prázdnota v člověku. Jen Bůh činí člověka bohatým a moudrým, svět bez Boha však rodí chudáky a hlupáky.
Jsi-li bohatý, mysli na to, jak bys s důstojností mohl snášet chudobu. Zažíváš-li štěstí, mysli na to, jak bys s důstojností přečkal neštěstí. Když tě lidé chválí, mysli na to, jak bys s důstojností mohl strpět jejich pomluvy. A celý život mysli na to, abys s důstojností mohl přijmout smrt.
(svt. Nikolaj Velimirovič)



Zobrazit příspěvek č. 94 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2007
Z tisku


Papežský kazatel se vyjádřil o příchodu antikrista

Kazatel papeže, kardinál boloňský Jakomo Biffi, který v tomto roce káže římskému papeži Benediktu XVI. v době tradičních duchovních cvičení, prohlásil, že antikrist se objeví ve světě v podobě "pacifisty, ekologa a ekumenisty", sděluje Lenta.ru s odvoláním na noviny Times.

Tento prelát by byl podle některých zdrojů kandidátem na nového papeže nebýt jeho příliš vysokého věku (78 let). Byl totiž považován za hlavního dědice Jana Pavla II.

Kardinál se mnoho let zajímal o dílo ruského náboženského filosofa a mystika Vladimíra Solovjeva. S odvoláním na něho tvrdí papežův kazatel, že satan "sezve celosvětovou radu a bude žádat souhlas mezi představiteli všech náboženství".

Podle jeho slov "většina lidových mas půjde za antikristem s výjimkou malých skupinek katolíků, pravoslavných a protestantů, které budou bojovat proti narušování víry".

Kardinál má zato, že antikrist nemusí nutně přijít v podobě člověka - může se projevit tím, že "křesťanství se změní v pouhý soubor ideologických norem".



Zobrazit příspěvek č. 95 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2007
Neděle Velikého půstu


Druhá neděle Velkého půstu je podle pravoslavné tradice zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, který žil ve 14. století. V souladu s pravoslavnou vírou učil, že duchovní zápas v postu a modlitbě Hospodin dává věřícím blahodatné světlo, jakým zářil Pán při proměnění na hoře Tábor. Protože sv. Řehoř rozkryl učení síle půstu a modlitby, bylo ustanoveno konat jeho památku druhou neděli velkopostní.

Pravoslavné učení o nestvořených energiích a vysvětlení pojmu blahodať viz v našem slovníčku.

Jako každou velkopostní neděli slouží se dnes liturgie sv. Basila Velikého, která je starobylejší (a delší) než liturgie sv. Jana Zlatoústného, která se slouží ve všech případech, kdy není určeno konat liturgii Basilovu (liturgie sv. Basila se koná pouze ve stanovené dny a těch je v průběhu roku deset).



Zobrazit příspěvek č. 96 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 4. 3. 2007
Monastýr sv. Jiří Vítězného

Příslušné orgány Ruské pravoslavné církve a její berlínské eparchie zveřejnily záměr ruské církve vybudovat s Boží pomocí mužský monastýr sv.Georgije nedaleko města Templin severně od Berlína, který by se měl stát střediskem církevního života nejen Německa, ale celé střední Evropy. V současné době probíhají opravy obytných budov a řádné bohoslužby by měly být zahájeny "v nejbližší době". Podrobněji o tom a též o možnosti podpory tohoto díla na www.rokmp.de.



Zobrazit příspěvek č. 97 jednotlivě

Administrátor --- 5. 3. 2007
Neděle Velikého půstu

Bůh je světlo

O druhé neděli velkopostní konáme památku sv. Řehoře Palamy, archiepiskopa thessalonického. Církev k nám u příležitosti této památky promlouvá o tajemství světla, na němž musíme mít účast, chceme-li spatřit Vzkříšení Kristovo.
Sv. Řehoř Soluňský a teologické spory ve XIV. století, které jsou s jeho jménem spojeny, učí, že světlo Proměnění Kristova je světlo nestvořené, nikým neučiněné. Takto byla zavržena hereze západních teologů: pravoslavné učení upozorňuje na slovo Písma, že Bůh je světlo (Jan 1. kap.) (tedy světlo nestvořené stejně jako Bůh není stvořený). A když vyznáváme Boha Otce a Boha Syna, Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, věříme, že Bohem-Světlem bylo stvořeno jiné - stvořené - světlo, to o němž se vypráví v knize Genesis: "Pravil Bůh, nechť je světlo."

Tyto dogmatické otázky nebyly ve vztahu k životu církve čímsi odtažitým a neměly by být něčím odtažitým ani pro nás. Běda, jestli je bereme jako obyčejné teologické či vědecké názory, které nemají žádný vztah k našemu vlastnímu životu. To by znamenalo jen jedno - že světlo, jež nám Bůh zvěstuje, světlo, v něm není žádné tmy, zůstává pro nás neviditelné a my nad tím ani nenaříkáme s pokáním, že přebýváme ve tmě. Všechna neštěstí církve jsou nějak spojena s tím, že nějaká tajemství víry se stala pro křesťany odtažitými, přestala být živými aktuálními otázkami, v nichž se řeší náš osud; a křesťané tím ztratili hloubku víry, plnost křesťanského povolání, které máme v Církvi realizovat.

(Prot. Alexandr Šargunov, "Veliký půst")
Z pravoslavie.ru



Zobrazit příspěvek č. 98 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2007
K liturgii Velikého půstu

O LITURGII PŘEDEM POSVĚCENÝCH DARŮ

(Zvláštní velkopostní bohoslužba se svatým přijímáním)

Takto se jmenuje bohoslužba, při které se věřícím předkládají ke zbožnému poklonění a přijímání svaté Dary, které byly posvěceny dříve (většinou o předchozí neděli), na plné liturgii Basila Velikého nebo Jana Zlatoústého.

Konání plné liturgie, v rámci níž jsou posvěcovány Dary, bylo v dávné církvi provázeno společným stolováním, jemuž se říkalo "večeře lásky", což bylo pro křesťany slavnostním svátkem. Liturgii, při níž se konalo posvěcení Darů, nazývali dávní křesťané Paschou, protože se této bohoslužby účastnili s týmiž radostnými a vznešenými pocity jako při oslavě Paschy. Takovou slavnost považovala Církev za neodpovídající dnům pokání a přísného půstu Svaté čtyřicátnice, a proto stanovila (49. pravidlem Laodicejského sněmu, r. 343) nekonat plnou liturgii ve dny Čtyřicátnice, s výjimkou sobot a nedělí, kdy půst polevuje a křesťané mohou trávit tyto dny s větší slavnostností než všední dny velkopostní. Na druhé straně však měla církev na paměti zvyk dávných křesťanů přijímat co možná nejčastěji, a proto nechtěla křesťany zbavit Těla a Krve Kristových byť jen na průběh týdne, aby se tím neoslaboval duch věřících, kteří při umrtvování těla potřebovali posilovat se nebeským pokrmem. A proto stanovila, že se v průběhu postního týdne budou věřícím udělovat Dary dříve posvěcené. Rozdělování těchto Darů bylo samozřejmě spojeno s vhodnými modlitbami. V tomto obyčeji spočívá počátek liturgie předem posvěcených Darů. Nejdříve se konala jen podle ústního podání a ne všude stejně. Tak to bylo do časů sv. Řehoře Dvojeslova (tj. Dialoga), biskupa římského (+ 604), který shromáždil a sestavil písemně obřad této liturgie, a proto se stála známou pod jeho jménem. Definitivně ji schválil VI. všeobecný sněm kánonem 52. (r. 680) a stanovil konat ji ve všední dny čtyřicátnice.

(Kněz K. Subbotin, Rukověť k výuce Ústavy bohoslužeb pravoslavné církve)

Některé zvláštnosti této bohoslužby

Při liturgii předem posvěcených Darů čte žalmista ve středu chrámu dvě paremie (starozákonní čtení): jednu z knihy Stvoření (vypráví o stvoření světa, pádu Adama a Evy a nešťastných následcích) a druhou z přísloví Šalomounových.

Po první paremii kněz před prestolem drží v ruce kadidlo a svíci (stojící jinak před svatými Dary), obrací se k západu, žehná svící na způsob kříže lid a praví: "Světlo Kristovo osvěcuje všechny!"
Při tomto požehnání se všichni přítomní klaní až k zemi, čímž projevují svoji zbožnou úctu k předvěčnému Světlu (duchovnímu, nestvořenému), osvěcujícímu všechny končiny země.

Po ektenii se otevírá královská brána a místo Cherubínské písně se zpívá: "Nyní mocnosti nebeské neviditelně s námi konají službu. Neboť, vchází Král slávy; hle, tajemná žertva, vykonaná, nesena jest ve slávě. S vírou a láskou přistupme, abychom se stali účastníky života věčného. Allelujah."

Při zpěvu této písně jsou svaté Dary přenášeny z žertveníku na prestol, při čemž se všichni věřící skloní až k zemi a tím prokazují náležitou úctu Tělu a Krvi Kristovým. Toto přenášení se koná v mlčení - v chrámu je ticho, nikdo nic nezpívá (podle řecké tradice má při tom kněz přikrytou hlavu). Vzpomínání biskupů apod., které se koná při velkém vchodu na plné liturgii, se neděje, protože vše se už učinilo tenkrát.
Na konci liturgie mohou věřící přijímat svaté Kristovy Tajiny. Podle zvyku při této liturgii nepřijímají malé děti.

(Dle pravoslavie.ru)

(Tato liturgie je sestavena jako večerní bohoslužba; předpokládá se, že věřící se budou celý den postit, aby mohli odpoledne přijímat nalačno. Tam, kde to není možné, je dnes přijato, že se liturgie může konat i dopoledne; ještě v 19. století však nebylo dovoleno sloužit ji před polednem.)



Zobrazit příspěvek č. 99 jednotlivě

Administrátor --- 7. 3. 2007
Z internetu

Milý článek v Literárních novinách Nasvětlování kostelů považuji za vítězství antikristovo.



Zobrazit příspěvek č. 100 jednotlivě

Administrátor --- 7. 3. 2007
ještě ke smutné události v Rumunsku

Na www.pravoslavi.cz/filmy
Jsem umístil krátkou filmovou reportáž o exorcismu v Rusku (přiloženy jsou české titulky).



Zobrazit příspěvek č. 101 jednotlivě

Administrátor --- 7. 3. 2007
K Velikému půstu

V době Velikého půstu se mění veškeré uspořádání všednodenního života pravoslavného křesťana. Duch pokání, zpytování toho, co se děje uvnitř duše, vylučuje mnohé z toho, co neodpovídá světlému zármutku velkopostní doby.

Dříve se v pravoslavných zemích po celý Velký půst nekonaly žádné radovánky, bály, zábavy, setkání v salónech, byla zavřena divadla; na první týden velkého půstu i na strastný (pašiový) týden byla přerušena výuka na školách, byly uzavřeny všechny státní i církevní instituce (samozřejmě kromě chrámů). V průběhu celé doby velkopostní se nekonají svatby. Pro děti, které už byly ve věku, kdy začínají mít rozum, byly omezeny některé hry, což jim umožňovalo proniknout do atmosféry, která byla nepodobná jakékoliv jiné době církevního roku.

Podstatné změny nastávají v domácí i chrámové modlitbě. V chrámě je méně zpěvu, který ustupuje dlouhému čtení, všechno chrámové oblečení se vyměňuje za černé, v době bohoslužeb je příšeří, modlitby jsou provázeny zemními poklonami. Často zní zvláštní postní modlitba sv. Efréma Syrského.

V čistém týdnu v pondělí, úterý, středu a čtvrtek večer se koná předčítání Velikého kajícího kánonu sv. Andreje Krétského, ve kterém je celá lidská historie nahlížena prismatem hříchu, vášní a pokání lidské duše. Všechny postavy a události posvátné starozákonní i novozákonní historie symbolicky představují celou mnohotvárnost duchovního života člověka - od otročení hnusným vášním a porobení těla až po krásu pokání a královské svobody ducha, kterou mu Bůh daruje.

Ve všední dny Velkého půstu se nekoná svatá liturgie, hlavní křesťanská bohoslužba, při níž se chléb a víno působením blahodati Svatého Ducha proměňují na Tělo a Krev Kristovy. Ve středu a pátek se však koná "liturgie Předem posvěcených Darů" - zvláštní bohoslužba, při které věřící dostávají svaté přijímání z Darů, které byly posvěceny o předcházející neděli a uchovány jsou na svatém prestolu (oltáři).

Každou sobotu kromě první se konají zádušní bohoslužby. A každá neděle velkopostní má své zvláštní zasvěcení.



Zobrazit příspěvek č. 102 jednotlivě

Administrátor --- 8. 3. 2007


Římsko-katolická diecéze v Edmontu vypracovala pro své farnosti speciální instrukce, jak si počínat v případě epidemie ptačí chřipky. Mj. věří budou dostávat svaté přijímání výhradně způsobem kladení na ruce a nikoliv přímo do úst, jak je to tradiční. Zpovědnice (tj. zpovědní kabinky) musejí být po dobu epidemie mimo provoz a zpověď se bude konat tak, že zpovědník bude od kajícníka vzdálen nejméně 1 metr a oba musejí mít na tvářích masky - respirátory. V případě, že epidemie dosáhne hrozivých rozměrů, mohou být katolické chrámy uzavřeny z karanténních důvodů.

V instrukcích se dále uvádí spousta doporučení k boji proti šíření infekce v chrámech. Např. by neměly být používány talířky na dary věřících, ale speciální schránky s uzávěrem, které se budou otevírat až tři dny poté, co do nich byly vloženy peníze. Kněží, kteří budou sloužit mši, budou smět brát do rukou posvátné nádoby (např. kalich) pouze v chirurgických rukavicích (na jedno použití).

-----------

(Pravoslavná církev udržuje tradiční starokřesťanskou víru, že v chrámu a při svatém přijímání nebo při líbání ikon či kříže se žádná infekce nešíří. Tato křesťanská víra se zakládá na prostém faktu, že přečistými Tajinami Kristovými, tj. např. Tělem a Krví Páně, se nemůže přenášet žádná nečistota; vždyť svaté Tajiny to je oheň, který vše nečisté spaluje. Oprávněnost takové víry se již nesčetněkrát potvrdila mj. v dobách moru čili infekčních epidemií.)



Zobrazit příspěvek č. 103 jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2007
K Velkému půstu

3. neděle velkopostní – uctívání svatého Kříže
"Slovo o kříži je bláznovstvím pro ty, kteří jdou k záhubě, kdežto pro nás, spásu získávající, mocí Boží jest" (1Kor 1,18)

„Bez kříže nelze jít za Kristem, který sám nesl kříž. Všichni, kteří za ním kráčejí, bezpodmínečně nesou kříž. Kříž je srostlý s křesťanem. Kde je křesťan, tam je kříž. Kde není kříž, není křesťan. Raduj se, ty, na něhož doléhá kříž, protože to je znamení, že kráčíš za Kristem cestou spásy - do ráje. Trochu vytrp, a už už je konec - a odměna!“ (Z díla sv. Theofana Zatvornika)

Aby církev připomněla, že Pán přišel pozvat nikoliv spravedlivé, ale hříšníky k pokání, vynáší se dnes na střed chrámu svatý kříž. Dvakrát do roka se koná slavnostní vynášení svatého kříže z oltáře doprostřed chrámu: ve svátek Povýšení svatého Kříže (14. září) a pak dnes, v tuto velkopostní neděli.

Životodárný kříž je vynášen na jitřní bohoslužbě, klade se uprostřed chrámu, aby se mu věřící mohli poklonit. Podobně jako poutník unavený dlouhou cestou odpočívá pod rozložitým stromem, tak i my, uprostřed duchovní cesty k Pasše, ke Vzkříšení, nacházíme uprostřed tohoto putování do nebeského Jerusalema dřevo Kříže, abychom při něm načerpali posilu k další cestě.

Při klanění kříži zní hymnus: "Kříži tvému klaníme se, Vládce, svaté Vzkříšení tvoje slavíme."

"Třtinou kříže, kterou jsi jako do rudého inkoustu namočil do vlastní krve, Pane, podepsal jsi po způsobu králů opuštění hříchů našich," praví jeden z hymnů svátku.

Z kříže duchovně zní jako z neshořívajícího keře: "Kdo chceš jíti za mnou, zavrhni sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne." Co znamená zavrhnout sebe? Zavrhnout na sobě nejen to špatné, ale i to, co se nám zdá dobré. Jak svoje hříchy, tak i své spravedlnosti, své vášně i své zásluhy. Marnotratný nevěrný syn v Ježíšově podobenství, položil při svém návratu otci k nohám nejen své hříchy, ale i svou pýchu. Lituje své nevěry a zároveň se zříká i svého synovského postavení v domě otcově. Láska otcova mu dávno odpustila, ale aby se odpuštění mohlo dokonat, musel syn přijít s pokáním.

Návrat k otci - to znamená ukřižovat sám sebe (duchovně). Ukřižovány ať jsou naše hříchy i naše chlouba. Kříž ležící uprostřed chrámu nám to připomíná. Každý, kdo na něj při bohoslužbách hledí, ať chápe, že tento kříž je určen přímo jemu a nikomu jinému.

Dle pravoslavie.ru



Zobrazit příspěvek č. 104 jednotlivě

Administrátor --- 12. 3. 2007
Zprávy z tisku

Z hrobu bývalého jugoslávského prezidenta vyhnali zlé duchy
Nad hrobem bývalého prezidenta Slobodana Miloševiče byl vykonán obřad vyhánění zlých duchů. Bývalý aktivista opozičního hnutí Odpor a příbuzný ex-prezidenta, fotograf Miroslav Miloševič, přeskočil ohrádku kolem hrobu a zarazil do hlíny nad rakví hlohový kůl, jak to ve středověku činili nad hroby upírů. Původně měl v záměru provést tuto akci v den prvního výročí smrti exprezidenta, ale pak ji posunul kvůli jeho příznivcům, kteří se v tento den u hrobu scházeli.
(Lenta.ru AFP)

-----------

Májští kněží budou vyhánět zlé duchy ze starobylé svatyně Išimče poté, co ji navštíví G. Bush.
Kněží znovu vysvětí dávné obětiště v bývalém májském hlavním městě na západ od Guatemaly, když ji navštíví prezident USA George Bush v rámci svého latinskoamerického turné. "Když tento typ (člověka) ... provokující války bude chodit po našich posvátných místech, uráží májské lidi a jejich kulturu," prohlásil ředitel nevládní májské organizace.

Podle jeho slov "duchovní vůdcové májské komunity" rozhodli, že posvátné místo je nutno po návštěvě amerického prezidenta očistit, aby předkové mohli odpočívat v pokoji.

Išimče je první bodem návštěvy prezidenta USA na jeho cestě po zemích latinské Ameriky.

Cesta G. Bushe vyvolala protesty místního obyvatelstva. Prezident Venezuely Ugo Chaves nedávno prohlásil Bushe za "ďábla" a za "největšího vraha v historii".
(Intexfax religia)

-------------

Vláda Kosova povolila stavbu chrámu, který bude zasvěcen matce Tereze.
Prizrenský katolický biskup sdělil, že stavba bude započata díky organizaci "Církev v nouzi", která už 17 let podporuje katolíky v Kosovu a Albánii. Stavba má začít hned po velikonocích. Dále uvedl, že mnozí muslimové se tady dnes vracejí ke svým křesťanským kořenům. Z vesnic prý přijíždějí celé delegace s žádostí o křest.
Agentura Zenit



Zobrazit příspěvek č. 105 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2007
Jak se postit

Ve všedních dnech prvního týdne je půst obzvláště přísný. Podle strohých pravidel se v prvních pěti dnech postu jí jenom dvě jídla, jedno ve středu a druhé v pátek, v obou případech po liturgii předem posvěcených darů. Ve zbývajících třech dnech jsou tělesně silní vyzýváni k držení úplného postu, ti, kdož jej nemohou praktikovat, mohou jíst v úterý a ve čtvrtek (je-li to možné, nikoli v pondělí) a to večer po večerní, kdy si mohou vzít chleba a vodu, nebo snad čaj či ovocnou šťávu, nikoli však vařené jídlo. Musíme však zároveň dodat, že v dnešní praxi se obecně tato pravidla zmírňují.

Středeční a páteční jídlo je předepsáno jako xerofagie. Doslovně to znamená "suché jídlo". Ve striktním výkladu to znamená, že můžeme jíst pouze zeleninu vařenou ve vodě se solí a takové věci jako jsou ovoce, ořechy, chléb a med. V praxi se připouští ve dnech xerofagie i chobotnice a měkkýši, stejně jako margarin, řepkový nebo jiný rostlinný olej, nikoli však olivový. Následující druhy jídel jsou však vyloučeny:
(i) maso
(ii) živočišné produkty (sýr, mléko, máslo, vejce, sádlo, vypečený tuk)
(iii) ryby (tj. obratlovci)
(iv) olej (tj. olivový olej) a víno (tj. alkoholické nápoje)

Ve všedních dnech (pondělky až pátky) prvního, druhého, třetího, čtvrtého, pátého a šestého týdne se povoluje jíst jedenkrát denně a to odpoledne po večerní a pro toto jedno jídlo platí zachování xerofagie.

Pravidlo xerofágie se zmírňuje v následujících dnech:
(1) O sobotách a nedělích Velkého postu, s výjimkou Velké soboty. Mohou být podávána dvě jídla denně jako obyčejně, kolem poledne a večer. Může být víno a olivový olej, avšak maso, živočišné produkty a ryby jsou vyloučeny.
(2) Na svátek Zvěstování (25. března) a na Květnou neděli jsou povoleny ryby spolu s vínem a olejem, avšak maso a živočišné produkty povoleny nejsou. Jestliže svátek Zvěstování padne na jeden ze čtyř úvodních dnů Velkého postu, jsou povoleny víno a olej, ne však ryby.
(3) Víno a olej jsou povoleny v následujících dnech, padnou-li tyto na všední dny druhého, třetího, čtvrtého, pátého nebo šestého týdne:
První a Druhé nalezení hlavy sv. Jana Křtitele (24. února)
Svatých 40 mučedníků sebastijských (9. března)
Předsvátek Zvěstování (24. března)
Sbor sv. archanděla Gabriela (26. března)
Svátek místního chrámu nebo monastýru

(4) Víno a olej se rovněž připouští ve středu a čtvrtek pátého týdne, protože se koná bdění Velkého kánonu. Víno je dovoleno, podle některých autorit spolu s olejem, rovněž v pátek téhož týdne, protože se koná bdění se zpěvem Akafistu Přesvaté Bohorodice.

Vždy se mělo za to, že uvedená pravidla postění musí být zmírňována pro ty, kdož jsou staří nebo chatrného zdraví. V současné praxi je striktní přísnost zmírňována i pro zcela zdravé. ... Je třeba brát zřetel i na osobní podmínky, například na situaci pravoslavných izolovaně žijících spolu s nepravoslavnými, nebo na nutnost stravovat se v závodních nebo školních stravovnách. V případě nejistoty by každý měl hledat radu u svého duchovního otce. Vždy je důležité mít na paměti, že "nejsme pod zákonem, ale pod milostí" (Řím 6, 14), a že "litera zabíjí, ale Duch dává život" (2 Kor 3, 6). I když je třeba brát postní pravidla seriózně, nemají být vykládána s pedantickým legalismem, "neboť království Boží není v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, míru a radosti v Duchu svatém" (Řím 14, 17).

(Kallistos Ware: O významu Velkého postu)



Zobrazit příspěvek č. 106 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2007
K Velikému půstu

V půstu by se měl křesťan více než kdy jindy snažit, aby žil jako člověk. Jako člověk, který byl stvořen podle Božího obrazu.

Proto se snažíme nezávidět, nehněvat se, být soucitný, krotit vášně, být pánem svého těla. Jíst jen kolik člověk potřebuje k životu.

Pravoslavná asketika to je učení o správném lidském životě.

(Z myšlenek A. Osipova)



Zobrazit příspěvek č. 107 jednotlivě

Administrátor --- 14. 3. 2007
Diskuze v ruské církvi

Rozruch v Rusku

Vzrušenou diskusi v Ruské pravoslavné církvi a v celé ruské společnosti (na stránkách hlavních novin apod.) vyvolal apel biskupa Diomida, který se (spolu s kleriky a věřícími) obrátil k ruskému národu se svým provoláním. Vladyka Diomid v něm kritizuje ekumenismus, společné modlitby a budování nového společného náboženství, dále i duchovní kompromis církve se státní mocí, církevní schvalování personálních identifikačních kódů, spolupráce a uznávání globálních politických a mocenských struktur, uznávání společných duchovních a mravních hodnot, které by mělo Pravoslaví sdílet s ostatními náboženstvími atd.

Tento apel vladyky Diomida je v rámci zpravodajství k nahlédnutí i zde (v českém překladu).

V Rusku se církev i společnost rozděluje v názorech na tento apel.

Mluvčí Moskevského patriarchátu zatím jen kritizoval, že se vladyka Diomid se svým protestem obrátil k celému národu a nikoliv jen k biskupskému sboru, a dodal, že se apelem vladyky Diomida bude zabývat nejbližší zasedání synodu.

Liberální duchovenstvo (v čele např. s diákonem Kurajevem) projev kritizují a jeho argumentaci odmítají.
Jiní mají obavu, že biskup Diomid svým apelem může ohrozit blížící se konečné sjednocení Ruské zahraniční církve s Moskevským patriarchátem.

Řada dalších duchovních (včetně některých občanských sdružení a iniciativ pravoslavných věřících, např. "křesťanské obrození") s vl. Diomidem souhlasí a podporují je. (Např. představený známého moskevského chrámu na Bersenevke, igumen Kyril Sacharov, prohlásil: "Episkop Diomid řekl jen to, o čem mnozí mluví už dávno," a dále poradil lidem, aby si přečetli knížku učitele na Moskevském duchovním semináři J. Maximova: "Mohou křesťané i muslimové uctívat jednoho společného Boha?")

I odpůrci názorů biskupa Diomida však potvrzují, že se nejedná o rozkol, ale vyjádření přání sněmovně probírat problémy.

Apel vladyky Diomida byl přijat a chválen na shromáždění 1. března t.r., jehož se účastnili členové takových organizací jako Svato-sergijevský svaz ruského národa, Ruský všeobecně národní svaz, Svaz pravoslavných bratrstev, Svaz pravoslavných nositelů korouhví, Narodnostně-patriotská fronta "Paměť".

V Moskvě v Mezinárodním fondu slovanského písemnictví a kultury se konalo shromáždění svazu "Křesťanská obroda". Jak oznámila tisková služba svazu, nějvětší pozornost účastníci udělili apelu biskupa Diomida, které bylo jednomyslně podpořeno s menšími poznámkami ohledně státní moci (je potřeba podpořit vše pozitivní, co od vlády přijde).

Představitel Svazu ruského národa, generál Leonid Ivanov, sdílí postoj vladyky Diomida a prohlásil, že provokatéři jsou sami ti, kteří apel biskupa čukotského označují za provokaci. Za záruku přicházejícího obrození ruského národa považuje generál obrodu církevní: "Pravoslavná církev stejně jako celá naše společnosti prožívá těžké doby. Neosvobodila se ještě plně od tíživého protibožského dědictví minulé epochy..." V narážce na některé ruské biskupy generál hovoří o vyprazdňování smyslu pravoslavné věrouky, která podle něj "spočívá v povinnosti každého křesťana vést nesmiřitelnou válku proti zlu ve všech jeho podobách a profilech" (inu, generál se nezapře; pozn. red.). Generál Leonid Ivanov "naprosto a ve všem" podporuje vladyku Diomida, když hovoří a nedovolenosti "duchovního konsensu" s nepřátelskými ruskému duchu západními věroukami. Spolu s tím představitel Svazu ruského národa zdůrazňuje, že podpora široké církevní a národní veřejnosti, které se apelu vladyky Diomida dostalo, nesmí vést k církevnímu rozkolu.

Apelu vladyky Diomida si (v souvislosti s návštěvou V. Putina u papeže) všiml i český zpravodajský server Christnet.cz: "...Napětí mezi oběma větvemi křesťanství ale přesto trvá - ruský ortodoxní biskup vyvolal minulý měsíc vlnu kritiky, když obvinil církevní autority z hříchu kvůli tomu, že prohlubují vazby s katolíky." (To je až příliš zjednodušená charakteristika Diomidova apelu...)


Poznámka na závěr
Myslím, že výše uvedené je dostatečně přesvědčivým materiálem k vyvrácení výtek těch, kteří tvrdí, že v Ruské pravoslavné církvi neexistuje vnitřní dialog nebo že je to církev mrtvá zaměřená jen na "vykonávání obřadů". Jiní zase říkají, že pravoslavná církev je uzavřená do sebe a izolovaná od společnosti. Z výše uvedeného je snad dostatečně zřejmé, že církevní otázky jsou probírány na celospolečenské platformě, nejsou jen věcí duchovenstva, ale ujaly se jejich i různé občanské aktivity, píše se o nich v běžném celospolečenském tisku.



Zobrazit příspěvek č. 108 jednotlivě

Administrátor --- 14. 3. 2007
Kosovo

Pravoslavný biskup Kosova varuje před udělením nezávislosti této srbské provincii

"V průběhu několika minulých let postavili v tomto kraji představitelé radikálního islámu přibližně 400 mešit, a jejich ideologie se v ničem neodlišuje od ideologie Al-Kaidy," prohlásil biskup Artemije Raško-prizrenský ve Vídni, kde se v uplynulých dnech vedly rozhovory o nezávislosti Kosova.

(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 109 jednotlivě

Administrátor --- 15. 3. 2007
Zajímavý článek

Západ a jeho role při rozbití jugoslávské federace

http://www.blisty.cz/2007/3/15/art33343.html



Zobrazit příspěvek č. 110 jednotlivě

Administrátor --- 15. 3. 2007
Z tisku

Florida: aktivisté z hnutí za občanské svobody žádají odstranění symbolu Desatera Božích přikázání, protože jim vnucuje Boha.

Monument z černého kamene, který váží 6 tun a zobrazuje desky zákona (s vysekanými deseti Bohem danými přikázáními, byl umístěn vedle oblastního soudu ve státě Florida (USA). Kvůli tomu podal žalobu Americký svaz ochrany občanských práv. Svaz má zato, že památník porušuje ústavu Spojených států. Tímto způsobem prý stát vnucuje Američanům Boha, jehož mají uctívat.

Bude-li tato žaloba shledána opodstatněnou, budou se muset ze všech amerických soudů po celé zemi odstranit zobrazení symbolických desek Desatera, které doposavad byly považovány za symbol soudnictví.

Podobný proces byl už nedávnou kvůli obdobnému případu ve státě Texas. Vrchní soud však žalobu zamítl "ve prospěch Desatera".

(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 111 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2007
K liturgii předem posvěcených Darů

V prvokřesťanské církvi se půst označoval slovním termínem z vojenského slovníku, které znamenalo "držet plnou pohotovost", "připravenost bojovat".

Při půstu se často střetáváme tváří v tvář se zlem v celé jeho síle. Podobně jako Kristus se při čtyřicetidenním půstu utkal s ďáblem.

Lidem je tedy při půstu potřeba pomoci. Proto ta stará tradice posilňovat se svatými Dary v těch dnech, kdy je půst nejpřísnější - ve středu v pátek velkopostních týdnů. To je důvod vzniku liturgie předem posvěcených Darů.

Při této starobylé liturgii, která dýše prvokřesťanskou atmosférou, se koná tento hluboký obřad:
v průběhu čtení starého zákona postaví kněz zažehnutou svíci na oltář na evangeliář, aby se tím znázornilo, že celý starý Zákon nachází své naplnění v Kristově evangeliu.
Mezi oběma starozákonními čteními kněz žehná touto hořící svící věřící. Vezme svícen z evangeliáře, obrací se k západu a činí jím znamení kříže nad lidmi, kteří jsou při tom na kolenou a s hlavou skloněnou až k zemi. (Je to památka na doby, kdy se v tuto dobu připravovali katechumeni ke křtu a kněz je touto svící žehnal a duchovně osvěcoval.) Praví při tom: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“

Na plné liturgii je „velký vchod“, kde se přenáší chléb a víno na svatý prestol, obětí - celý svět je obětován Bohu. Symbolicky zobrazuje tento liturgický úkon Kristovu křížovou cestu na Golgotu, jeho ukřižování a smrt na kříži.
Na liturgii předem posvěcených Darů je však přenášeno už Tělo a Krev Kristovy - „velký vchod“ zde má tedy zcela jiný význam - není to oběť, je to tajemství přítomnosti Krista mezi jeho lidem, v Církvi. Přenášení předem posvěcených Darů se děje v hlubokém mlčení, věřící klečí v hluboké pokloně s hlavou u země.

Pro službu liturgie předem posvěcených Darů obléká kněz černá postní bohoslužebná roucha. I ostatní povlečení v chrámu je černé.



Zobrazit příspěvek č. 112 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2007
Z tisku

"Latina v církvi umírá, protože tento dávný jazyk už neznají ani mladí kněží ani biskupové," prohlašuje 68-letý římsko-katolický mnich R. Foster, který je hlavním latiníkem římských papežů už 38 let.

Podle jeho slov - jelikož budoucí kněze nevyučují v seminářích latině, nemohou si přečíst díla velkých západních teologů v originále. "Nemůžete pochopit sv. Augustina, čtete-li ho v angličtině. On totiž uvažoval latinsky. To je to samé, jako byste chtěli poslouchat Mozarta hraného hudebním automatem. "U nás v klášteře hovoříme mezi sebou latinsky jako před 45 lety. To že studenti dnes nerozumí latině však není jejich vina. ... Dnes se dokonce stává, že pošle-li papež latinský pozdrav nějakému kardinálovi, obrátí se na nás adresát s prosbou o překlad; tomu samozřejmě nevyhovíme."

Dokonce i bankomat, umístěný poblíž vchodu do kabinetu R. Fostera, je přeprogramován, takže může s klientem "hovořit" latinsky: "Inserito scidulam quaeso ut faciundum cognoscas rationem" (Vložte svou kartu pro ověření vašeho účtu).

(Daily Telegraph. Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 113 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2007
Z došlé pošty

Seznam poutí BPM na rok 2007

23. 4./6.5. - sv. Jiří Vítězný       -- 5.5. - sobota (Říp)
24.6./7.7. - sv. Ivan Český -- 30. 6. - sobota (Svatý Jan pod Skalou)
sv. Prokop Sázavský -- 11. 8. - sobota (Sázava)
13.8. - 19.8. - pouť na sv. horu Grabarku (Polsko)
16.9./29.9. - sv. Ludmila       29.9. - sobota (Tetín)
28.9./11.10. - sv. Václav -- 13.10. - sobota (Stará Boleslav)



Zobrazit příspěvek č. 114 jednotlivě

archimandrita Joakim --- 16. 3. 2007
doplnění k poutím

Chybí mi v tom seznamu každoroční moravské poutě, tradičně s účastí vladyky Metropolity, proto si je dovolím doplnit, snad se BPM nebude hněvat:

- 26.5.2007 (so) pouť do Mikulčic, svátek sv.Cyrila a Metoděje, v 11 hod Božská Liturgie

- 1.9.2007 (so) pouť do Monastýru sv.Gorazda v Hrubé Vrbce, svátek sv.Gorazda, v 10 hod Božská Liturgie, v předvečer svátku celonoční bdění



Zobrazit příspěvek č. 115 jednotlivě

jer. David D. --- 17. 3. 2007
Pravoslavné bohoslužby v Kladně !

Dovoluji si oznámit , že z iniciativy blaženého vladyky metropolity Kryštofa se připravují pravidelné pravoslavné bohoslužby v Kladně .
Přípravy jsou ve fázi organizování věřících a vyjednávání bohoslužebných prostor .Obracíme se tedy na naše duchovní děti všech národností v Kladně a okolí s touto radostnou zprávou a ujištěním , že Svatá Matka Církev na ně nazapomíná .
V případě zájmu kontaktujte o.D.Dudáše e-mail : ortodox.rokycany/zavinac/seznam.cz mob.777 223 812 nebo ústředí naší církve



Zobrazit příspěvek č. 116 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2007
Z výroků svatých Otců

Církevní tradice o znamení kříže

Zobrazuješ-li na sobě Kříž s velkou vírou, nedokáže se k tobě přiblížit ani jeden z nečistých duchů, protože vidí ten meč, který jim zasadil smrtelnou ránu.
sv. Jan Zlatoústý (V. stol.)

Když na sobě činíš znamení kříže, vzpomeň na veškerou moc kříže, na celé dílo naší spásy, a uhasíš tím svůj hněv a všechny ostatní vášně.
sv. Řehoř Teolog

Sv. Juliána chtěli nepřátelé zabít. Podplatili tedy jeho sluhu, aby mu přidal do nápoje jed. Sv. Julián se díky Božímu zjevení o jejich zlém úmyslu dozvěděl, pozval je k sobě a vzav kalich s otráveným nápojem, řekl: "Chcete zabít jedem poníženého Juliána; tak tedy já před vámi tento kalich vypiji." Třikrát požehnal kalich znamením kříže a vypil jej - zůstal bez úhony. Spiklenci litovali svého činu a prosili svatého muže o odpuštění; on jim odpustil.

Když sv. mučedník Hermus vyšel z rozpálené pece, do které ho mučitelé hodili, nezraněn, nechal místovládce zavolat kouzelníka a přikázal mu, aby Herma otrávil jedem. Hermus spolkl jed, když se před tím pomodlil a požehnal číši s jedem znamením kříže. Zůstal naživu.

Církev je rájem, neboť má uprostřed strom života - svatý kříž.
ct. Theodor Studita

Vše, co se nás týká, vykonává se skrze kříž. Ať už při našem znovuzrození (křest), nebo při nasycení tajemným pokrmem (svaté přijímání), či při kněžském svěcení, nebo při čemkoliv jiném - všude se setkáváme s tímto znamením vítězství.
sv. Jan Zlatoústý



Zobrazit příspěvek č. 117 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2007
K Velkému půstu

4. neděle velkopostní je zasvěcena sv. Janu Sinajskému


Sv. Jan žil v 6. - 7. století. Od svých 17 let jako mnich. Po dlouhém přebývání v pustině se stal igumenem Sinajského monastýru. Je o něm známo, že byl uměřeným v askezi, nesmiřitelný vůči vášním a veliký v pokání provázeném hlubokou zkroušeností a slzami. Často je nazýván podle svého díla pojednávající o duchovním výstupu člověka: "Žebř do ráje" - proto mu dáváme někdy příjmí "Žebríkovec" čili staroslověnsky "Lestvičnik" nebo řecky "Klimakos". Zemřel někdy kolem roku 606 ve věku 80 let.

V posvátných hymnech je sv. Jan nazýván „andělem v těle“.

Ilustrace: ikona ke knize „Žebř do ráje“

Postní zamyšlení

Člověk je bytost spojující svět duchovní se světem hmotným - je zároveň tělesný i duchovní. Přičemž tělesná složka má být podřízena duchovní a nikoliv duchovní složka být pod nadvládou tělesné. Úkolem člověka je totiž přivádět hmotný svět k Bohu, tělesné povznášet a pozdvihovat, hmatatelné produchovňovat. To se může dít pouze za předpokladu, že duchovní princip v člověku není zotročen tělesnými vášněmi. Celé poslání člověka je však zmařeno a uspořádání lidské bytosti je rozvráceno, není-li člověk svobodný, není-li pánem nad svým tělem - čili je-li vnitřní člověk spoután a zkroucen vášněmi. Takový zotročený tělesný člověk nemůže být šťastným, protože neplní úkol, pro který byl člověk stvořen.

Lidskou bytost Bůh při stvoření spojil z duchovní složky a tělesné. Tím se lišíme od andělů, kteří jsou bytostmi výhradně duchovními; tím se zároveň odlišujeme i od zvířat, která jsou stvořeními pouze tělesnými. Duchovní princip v člověku se projevuje mj. svědomím, schopností zvolit dobro a zavrhnout zlo a rozeznat je na morální úrovni (tj. nejen dle sobeckého prospěchu), nu a především schopností nadpřirozené víry - poznávat svého Stvořitele a sloužit mu. A projevuje se ještě něčím, co nezná žádné zvíře, touhou po andělském životě, zálibou ve vznešených věcech, potřebou povznášet se... (Např. vznik veškeré kultury je důsledkem duchovních projevů v člověku.)

Všimněte si, jak dnešní svět urputně útočí na naše smýšlení - všemožnými vědeckými filmy, slovy učenců, lékařů a badatelů, snaží se vnutit nám přesvědčení, že jsme jen jakýmisi vyvinutějšími zvířaty - a to se všemi důsledky. Je to kampaň řízená z nečistých duchovních sfér, která má v lidech potlačit vědomí lidské důstojnosti a jejich vznešeného povolání. Nepoužívá většinou vyložené lži, ale polopravdy (je to vlastně cosi jako hereze). Je to duchovní palba zacílená do nitra člověka, která svými otrávenými šípy umrtvuje lidské duše. Tato kampaň ospravedlňuje téměř veškerý tělesný poklesek, vyhledává a akcentuje vše, co spojuje lidskou tělesnost se zvířecím světem, a přehlíží duchovní princip v člověku nebo jej dezinterpretuje. A lidé odtržení od duchovního života tomu věří, věří všemu. Stačí, aby byl nějaký názor prohlášen z katedry za "vědecký" a tudíž vlastně pravdivý (nevadí, že tato hypotéza nesplňuje základní vědecká kritéria, mezi něž patří např. ověřitelný a zopakovatelný experiment), a naši inteligentní a vysoce vzdělaní současníci důvěřivě kývají hlavami. Věří, že život vznikl náhodnou chemickou reakcí, že se samovolně vyvíjí od jednoduchého ke složitému, že myšlenka vzniká v mozku člověka jako produkt chemického a elektrického procesu... Jen zkuste najít něco, čemu by dnešní člověk, v němž se snoubí naivita s pýchou, nebyl schopen uvěřit! Věří se v ufony a v co jen je libo.

Svatí otcové tomu říkají "tělesné uvažování". To je myšlení, které má člověk zotročený tělesnými vášněmi, s nimiž už nebojuje, ale akceptuje je. Z pohledu duchovního člověka je "tělesné myšlení" nahlíženo jako pomatenost. Bloudění myšlenek v duchovní tmě. Platí to i naopak - jak už psal apoštol Pavel - z pohledu tělesného uvažování je duchovní myšlení nepochopitelným... Zkuste slepému vysvětlit barvy - nepochopí to. Stačí však, je-li mu uzdraven zrak, a hned vidí sám, co je to zelená, modrá, červená..., a nepotřebuje už žádné výklady.

V člověku, jehož vnitřní uspořádání je porušeno a tělesné se vymklo kontrole a rozvířily se vášně, probíhá zápas mezi rozdrážděným sklonem k tělesnému (zvířecímu) a nevykořenitelnou touhou po duchovním (andělském); místo harmonického souladu máme v sobě vnitřní spor. Pak nás trápí neklid a vnitřní nespokojenost. Mnozí lidé se nechají snadno ovlivnit vnější světským propagandistickým tlakem a sladce se odevzdají tělesným vášním, což je dnes halasně ospravedlňováno jako "přirozené" a "neškodné". Je to příjemná cesta dolů. Nalézt dokonalé uspokojení v tělesné sféře je však nemožné. Naplnění a trvalé štěstí lze najít jen v uskutečnění smyslu lidské existence, tedy v konání toho, k čemu jsme byli stvořeni.

Křesťanství léčí člověka, obnovuje v něm původní duchovně-tělesné uspořádání. Jen, touží-li kdo ještě po duchovním uzdravení! Dnes to znamená postavit se téměř proti všemu, co zní kolem nás, co je uznáváno a co je už všeobecně přijímáno jako normální. Jenže jenom vnitřně duchovně uzdravený člověk může vykonávat poslání, které je mu Bohem určeno: spojovat tělesné s duchovním, přivádět sám sebe i celý hmotný svět k Bohu. V tom spočívá štěstí a radost člověka tady na zemi i jeho věčná spása.

Půst je jedním léků, které nám církev podává. Ve spojení s modlitbou půst léčí lidskou bytost tím, že za spolupůsobení vůle podřizuje její tělesnou sféru duchovnímu principu a pomáhá při obnovení původního vnitřního uspořádání člověka.



Zobrazit příspěvek č. 118 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2007
K velkému půstu

...Půst, tak jak se tradičně v církvi praktikoval, byl vždy obtížný, vždy obsahoval strázně. Mnoho z našich současníků si přeje postit se pro zdraví nebo krásu, aby ztratili váhu; nemohli bychom to my, křesťané, činit pro nebeské království? Proč je sebeodříkání s radostí přijímané předchozími generacemi pravoslavných dnes hodnoceno jejich potomky jako nesnesitelné břemeno? Svatý Serafim Sarovský byl jednou dotázán: proč se dnes, v minulosti tak hojné zázraky milosti, už nezjevují? Odpověděl na to: "Pouze jedna věc schází - pevné odhodlání."

Primárním cílem postu je učinit nás vnímavými k naší závislosti na Bohu. Jestliže se seriózně postíme od stravy - zvláště v počátečních dnech - znamená to jistou míru skutečného hladu, pociťování únavy a fyzického vyčerpání. Smysl toho je přivést nás, obrátit nás k pociťování vnitřní zlomenosti a kajícnosti, to jest přivádí nás to do stavu, kdy v plné síle zakusíme Kristovo ujištění: "Beze Mne nemůžete nic učiniti" (Jn 15, 5). Kdybychom si vždy dopřávali hojnost jídla a pití, snadněji by rostla přehnaná důvěra v naše vlastní schopnosti, nabývali bychom falešného pocitu autonomie a sebedostačitelnosti. Zachováváním fyzického postu krotíme toto hříšné sebeuspokojení. Zbavme se zdánlivého uspokojení farizeje, který se postil, to je pravda, ale ne v pravém duchu. Velkopostní zdrženlivost nám dává spásonosnou nespokojenost hříšného celníka (Lk 18, 10-13). Výsledkem hladu a únavy má být: učinit nás "chudým duchem", upozorňují nás totiž na naši bezmocnost a naši závislost na Boží pomoci.
(Kallistos Ware: O významu Velkého postu)



Zobrazit příspěvek č. 119 jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2007
Z tisku

Pláč svatých
- před tragédií na Kuzbasu začaly myrotočit v hornickém chrámu všechny ikony


Silný výbuch, který otřásl v pondělí ráno uhelným dolem na západě Sibiře nedaleko Novokuzněcka v Kemerovské oblasti, zabil podle posledních zpráv nejméně 97 horníků. V největším dole v oblasti bylo v době výbuchu přítomno 186 havířů.

Ve žhavém podzemí zůstaly na noc ještě desítky nezvěstných horníků. Modlila se za ně celá země.

Ve farním chrámu havířského městečka Novokuzněcko nedávno začaly náhle myrotočit všechny ikony. Z 16ti hlavních ikon byla nejvíce ze všech zalita krůpějemi myra stará ikona Zesnutí Matky Boží.

"Tato ikona začala myrotočit jako první," vypráví otec Viktor, představený chrámu. "Po ní ikona Serafíma Sarovského a další. Ikona Zesnutí myrotočila opravdu hojně."

Farníci chrámu byli zarmouceni - bylo jasné, že svatí oplakávají budoucí oběti. V tyto dny přicházeli mnozí havíři modlit se do chrámu i s celými rodinami...

Šachta "Uljanovská" byla uvedena do provozu v říjnu 2002 a pyšnila se současnými bezpečnostními technologiemi, jimiž byla vybavena.

V 10,19 hod. moskevského času nastal výbuch. Zřejmě explodovala směs metanu a uhelného prachu. Horníci, které se podařilo zachránit, byli strašně ohořelí - někteří měli kůži na obličeji zuhelnatělou.

V den výbuchu měli hlavní inženýr spolu se zástupci anglické firmy spouštět nové zařízení pro měření plynu. Sestoupili do šachty a prováděli měření. Pak nastal výbuch. Tisková služba však tvrdí, že to s tragédií nemůže mít nic společného.

Obsah plynu byl podle dispečerských záznamů v normě. Proč k explozi došlo, si zatím nikdo netroufá říci.

(Credo.ru)

P.S.
Podobně začaly náhle myrotočit ikony před havárií ponorky Kursk.

Myrotočení je zázračný jev, kdy z ikony (nebo např. z ostatků svatých) začne vytékat myro (vonný olej).



Zobrazit příspěvek č. 120 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2007
K velikému půstu

Z díla sv. Jana Sinajského

O hříchu pamatování na zlo

(Pamatování na zlo se myslí vzpomínání na zlo, které proti nám kdo kdy učinil; je to stálé oživování této vzpomínky v mysli.)

Svaté ctnosti jsou podobny Jákobovu žebříku; ale vášně jsou zbytečné a podobné okovům, které spadly z apoštola Petra. Ctnosti, které jsou spojeny jedna s druhou, vyvádějí do nebe toho, kdo si je zvolil. Avšak vášně - jedna rodí druhou, jedna se druhou posiluje, srážejí nás do propasti. ... Nerozumný hněv porodí vlastního syna - vášeň pamatování na zlo.

Pamatování na zlo je naplněno hněvem, opatrování hříchů, nenávist ke spravedlnosti, zhouba ctností, rez na duši, červ v mysli, zostuzení modlitby, přerušení mlčenlivosti, odcizení se lásce, hřeb zabitý do duše, nepříjemný pocit, bolest snoubící se s rozkoší, neustávající hřích, neusínající zločin, zloba nepřestávající.

Pamatování na zlo je temná a hnusná vášeň...
Jestli chceš vzpomínat na zlo, které ti někdo učinil, pamatuj na démony - chovej nepřátelství k nim a ke svému tělu neustále. Toto tělo je přítel nevděčný a lstivý - čím více mu sloužíme, tím více nám škodí.

Pamatování zlého je zlým vykladatelem Písma - výroky Ducha Svatého vysvětluje podle svého rozumu. Ať je zahanbeno modlitbou, darovanou Ježíšem, kterou se nemůžeme modlit spolu s Ním, když vzpomínáme na zlo.

Zdali ses dokonale zbavil od této hniloby, nepoznáš podle toho, že se pomodlíš za člověka, který tě urazil, anebo že se mu za jeho zlo odplatíš dárky či ho pozveš na jídlo. Poznáš to takto: doslechneš-li se, že upadl do nějakého poklesku duševního či tělesného, budeš se pro to soužit jako sám na sebou, a zapláčeš na ním.

Poustevník pamatující na zlo je jako zmije, která se skrývá v díře a v sobě nosí smrtonosný jed.

Vzpomínání na utrpení Kristovo léčí vášeň pamatování zlého, která je zahanbena Kristovou nehněvností. Do stromu, který je uvnitř shnilý, se dá červ; a v těch, kteří jsou navenek mírní a tiší, ale nejsou takoví ve skutečnosti, skrývá se vytrvalý hněv. Kdo ze sebe vyžene hněv, získá odpuštění hříchů, avšak kdo přilne k hněvu, připraví se o Boží milosrdenství.

Někteří na sebe vzali námahu a askezi, aby dosáhli odpuštění, ale člověk, který nevzpomíná na zlo, je předhoní. Odpusťte málo, a odpustí se vám mnohé (Luk 6,37).

Nevzpomínat na zlo (které mu někdo provedl) je znakem pravého pokání. Kdo v srdci udržuje pamatování zlého a myslí si, že se kaje, takový je podoben člověku, jemuž se ve spánku zdá, že běží.

Nikdo si nemysli, že tato vášeň není důležitá, neboť vkrádá se i do lidí duchovních.

(Z knihy „Žebř do ráje“)



Zobrazit příspěvek č. 121 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2007
Z výroků svatých otců

Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.

(Sv. Basil Veliký)



Zobrazit příspěvek č. 122 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
Pravoslavná spiritualita

O svatosti a o zázracích

Není svatosti, kde není pokory. To je zákon. Člověk nemůže mít žádnou skutečnou ctnost, jestli nemá křesťanskou pokoru. Ve skutečnosti však bývá všechno v nás otráveno ctižádostivostí, domýšlivostí...

Svatost se zakládá ze dvou stránek:
1.) vykořenění vášní, vítězství nad hříchem, kdy člověk panuje nad svými smysly, přáními a žádostmi - a nikoliv ony nad ním. To je první stupeň - vládnout nad vášněmi. Druhým stupněm je, když jsou vášně úplně vykořeněny. Mnozí svatí však napsali: O bezvášnivosti hovoří mnozí, ale dosahují toho jen jednotlivci. Snažme se alespoň, abychom s vášněmi vedli zápas.

2.) Druhou stránkou svatosti, bez níž ta první ztrácí veškerý svůj smysl (mylně se někteří domnívají, že bezvášnivost už je svatostí) - je sestoupení Ducha Svatého, který se usídlí v člověku. Jak pravil sv. Serafím Sarovský - získání Ducha Božího.
Ne každá bezvášnivost k sobě přitahuje Ducha Božího. Svatí píší dokonce o tom, že předčasná bezvášnivost je nebezpečná. Je totiž možné zvítězit nad všemi vášněmi - s výjimkou jediné: pýchy. Pýcha totiž může pohltit všechny ostatní vášně. Lze být bezvášnivým a lhostejným ke všemu, co s lidmi obvykle hýbe. Toho dosahovali nekřesťanští asketové - viz např. osm stupňů buddhistické cesty, na níž se dosahuje vysokého stupně bezvášnivosti, jenže zde jsou všechny vášně pohlceny namyšleností; takovéto bezvášnivosti dosáhli i někteří z těch (křesťanů), kteří se nacházeli v klamu (prelesti). Proto svatost není jenom bezvášnivostí, ale je to ta bezvášnivost, která je dosažena na základě poníženosti, pokory. A pokora k sobě přivábí Ducha Božího.

Co to znamená přebývání Ducha Božího v člověku, o tom je zbytečné hovořit. To lze postihnout pouze vlastní zkušeností. Něco o tom vyprávějí pateriky, životy svatých. Všechny vnější projevy jsou však nedostatečné k tomu, abychom mohli někoho považovat za svatého. Dnes nesmíme podle zázraků vyvozovat, že člověk, který zázrak vykonal, je svatý. Naopak - podle svatosti člověka posuzujeme, jestli je zázrak Božím dílem nebo ďábelským. V evangeliu Pán upozorňuje, že v posledních časech povstanou mnozí falešní kristové, lži-proroci (čili falešní svatí), budou dělat tolik zázraků, že by oklamali i vyvolené, kdyby to bylo možné. To je doba, ve které žijeme. Již dávní svatí upozorňovali, že mnozí, jejichž mysl je zatemněna, lidé nemorálního rozumu (vnitřně rozložení, nemravní) - jak píše ct. Kassian Říman - a dokonce ti, kteří se rouhají Kristu, při tom však vyhánějí démony a konají veliká znamení a zázraky. To je důležité vědět! Lidé si říkají: „Tady je zázrak, vše je tedy v pořádku, je to svatý člověk.“ Evangelium však varuje, svatí upozorňují: Buďte opatrní (a zvláště v naší době)!

Např. myrotočení. Ještě před naším letopočtem socha Apollona po celém povrchu ronila to, co by se dalo nazvat „myrem“ (umíme si představit, co to bylo za myro). Dnes mnohé katolické sochy těch světců, které naši pravoslavní svatí prohlašují za oklamané (tj. za lidi v démonickém klamu), vydávají např. myro. A my řekneme: „Ach, myro!“ A klaníme se před nimi. Jak jsme lehkověrní! Za čím se to ženeme? V naší době je potřeba vědět - ne podle takových jevů, které jsou nepochopitelné a nazýváme je zázraky, se má usuzovat o svatosti, ale přesně naopak - nutno zkoumat odkud zázraky přicházejí.

Svatost tedy poznáváme především podle pokory, ponížení, vědomí své bezmocnosti, hříšnosti. Bez poníženosti není žádná svatost. Svatí psali zajímavě o některých, kteří konali zázraky: „Protože tito neprošli cestou zápasu s hříchem, nemohou se ani nazývat svatými, i když činí zázraky.“

Nehoňme se za zázračnými muži! Je potřeba být opatrnými. Dej, Bože, abychom potkali ne svatého, ale prostě rozumného křesťana, který opravdu vidí svou nemoc, rozpoznává svůj hřích, pokořuje se, zná díla svatých otců, a může dát dobrou radu. Kdybychom takového člověka našli, to by v naší době bylo už velikou věcí.

(Poznámky z přednášky A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie)



Zobrazit příspěvek č. 123 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
K Velikému půstu

5. neděle velkopostní - sv. Marie Egyptské


Neděle o síle pokání

Sv. Marie Egyptská žila v mládí velice prostopášným životem, dalo by se říci: v krajních formách nemravnosti. V takovém životě nalezla zalíbení a oddávala se mu bez zábran. Stala se však v jejím životě zvláštní událost. Jednou se ocitla v davu lidí, kteří se ubírali do chrámu na svátek. Marie si řekla, že se tam tedy také podívá. Jenže před chrámem ji nějaká síla vystrčila mimo hlavní proud lidí, takže zatímco ostatní vcházeli dovnitř, ona zůstala venku. Mnohokrát se pokoušela zařadit se mezi vcházející lidi, vždy nakonec zůstala před chrámem. Ač se opakovaně snažila vmísit se mezi vstupující věřící, znovu a znovu ji neviditelná síla vytlačila z průvodu, a do chrámu se jí nepodařilo se dostat. Pochopila Marie, co to znamená - Bůh ji ve svém chrámu nechce, je Bohu odporná kvůli způsobu života, v jakém si libovala. Uvědomila si, že když se tady na zemi nemůže přiblížit k Božímu oltáři, jak by se mohla její duše po smrti přiblížit k Božímu trůnu? Jaký bude věčný úděl její duše, která je tak poskvrněna nemravností, že se Bohu hnusí?

Na tom místě a v ten den se Marie začala kát, začala litovat svého způsobu života a slíbila přesvaté Bohorodici svou nápravu. Nakonec se opět pokusila vstoupit do chrámu. Zařadila se do proudu věřících vstupujících dovnitř, a proud ji tam snadno a lehce vnesl. Poklonila se svátostem v chrámu a domů se již nikdy nevrátila. Vykonala, co slíbila. Odebrala se do pouště a ta se za ní zavřela. Desítky let tam žila v naprosté samotě a slzách kajícníka. Svedla tam nevylíčitelný zápas s démony, kteří nad ní měli kvůli jejím hříšným skutkům velkou moc. Odevzdala se však duchovnímu životu a askezi se stejnou horlivostí, s jakou se dříve oddávala hříchu a vášním.

O jejím osudu bychom nic nevěděli, kdyby ji Božím řízením v poušti na sklonku jejího pozemského života neobjevil mnich Zosima. Ten zapsal o ct. Marii své svědectví. Marie, která nakonec pochopila, že si Bůh přeje, aby památka na její životní příběh byla zde na zemi zachována k inspiraci a poučení dalších lidí, vypověděla Zosimovi celý svůj život. Zosima kromě toho vydal svědectví o tom, že Marie ho při jejich setkání v hloubi pouště oslovila jménem (ač se nikdy předtím neviděli), že se při modlitbě její chodidla vznesla nad zemský povrch, že kráčela suchou nohou po hladině řeky, že znala blízkou i vzdálenou budoucnost, že dosáhla duchovního stavu, kdy lidské tělo nepotřebuje pokrm a kdy příroda začne člověku sloužit jako kdysi v ráji. Jediným, co po něm sv. Marie žádala, byly svaté Tajiny - krátce po přijetí svatých Těla a Krve Kristových zemřela.

Život sv. Marie Egyptské je svědectvím o divotvorné síle pokání; o tom, že pokání má moc změnit člověka - a to hned na dvou rovinách. Jednak pokání může změnit úděl člověka (ať už na zemi nebo ve věčnosti), čili změnit už hotový Boží rozsudek (jak to víme z biblické knihy proroka Jonáše: město Ninive a jeho obyvatele už Bůh odsoudil za jejich špatnosti ke zkáze, ale oni - když se to od Jonáše dozvěděli - vykonali všichni takové pokání, že Bůh svůj rozsudek nad nimi zrušil; čteme o tom v paremiích při liturgii na Velkou sobotu). Člověk, který se pro hloubku svého pádu do nemravnosti učinil hodným Božího odsouzení, může až do poslední chvíle všechno změnit pokáním a odvrátit Boží trest, který má na něj dopadnout tady na zemi, ale hlavně až do poslední hodiny svého života může ještě změnit svůj věčný úděl. A na té druhé rovině vidíme, jak už zde na zemi pokání mění lidi padlé na samé dno hříchu v největší světce, kteří jsou od Boha obdařeni mimořádnými dary a mohou konat zázraky. Není takové nemoci a takového pádu, které by pokání nemohlo uzdravit a napravit.

Řekl bych, že poselství této velkopostní neděle by pro dnešní lidi mohlo být mimořádně inspirující.



Zobrazit příspěvek č. 124 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
K liturgickému období

Jak dlouhý je vlastně Velký půst?

V Konstantinopoli a na Východě obecně nebyly soboty, s výjimkou jediné Velké soboty, považovány za postní dny. Avšak při vypočítávání počtu čtyřiceti dnů bylo zvykem počítat kontinuálně a zahrnovat do počtu soboty a neděle. Čtyřicet dní tak začínalo prvním pondělím Velkého postu a končilo pátkem šestého týdne. Potom přicházela Lazarova sobota, Květná neděle a Strastný (pašijový) týden, který - ačkoli odlišen od čtyřiceti dní - byl považován za součást Velkého postu v širším slova smyslu. Tímto způsobem zahrnulo čtyřicet dní spolu s Velkým týdnem sedmitýdenní půst (resp. 48 dnů).

Na Západě začíná půst až ve středu čistého týdne (popeleční středa), takže od této středy ke Květné neděli je to přesně 40 dnů.

Křesťané na řeckém Východě počítali zpravidla čtyřicet dní kontinuálně, někdy se však přikláněli k tomu, že vynechávali ze součtu velkopostní soboty a neděle. Jestliže byl zahrnut i Velký týden, dávalo to dohromady sedm týdnů o pěti postních dnech počet třiceti pěti dní. Protože však je Velká sobota rovněž postním dnem, byla rovněž započítávána a tak činil celkový počet dní třicet šest.
... Západ před tím, než byly přidány čtyři dodatečné postní dny, měl rovněž třiceti šesti denní půst, i když se k tomuto počtu dospělo poněkud jiným způsobem výpočtu. Jak na Východě, tak na Západě byl tomuto počtu přisuzován symbolický smysl. Právě tak jako Izraelité odevzdávali Bohu desátek čili desetinu své úrody, křesťané věnují období postu Bohu jako desátek, desetinu roku. Část je obětována za celek: vracíme-li Bohu desetinu toho, co On daroval nám, svoláváme Jeho požehnání na zbývající a uznáváme tím, že všechna hmotná dobra a všechen čas jsou darem z Jeho rukou. Tento význam Velkého postu jako desátku či prvotiny roční úrody není v současném textu Triodu příliš zdůrazňován, je však zmíněn v synaxáři neděle Odpuštění.

(Kallistos Ware: O významu Velkého postu)



Zobrazit příspěvek č. 125 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2007
Z tisku

Filipínská katolická jeptiška zkouší zastavit globální potopu silou modlitby
"Globální potopo, přikazuji ti jménem Ježíšovým, zastav se!" s těmito slovy vystoupila ve filipínské televizi katolická jeptiška Rachel Reodika. Podle CathNews se také pomodlila, aby planetu "opustily" všechny přírodní katastrofy.
(Credo.ru)

Muslimští školáci v jedné ze škol na severovýchodě Nigérie 21. března ubili na smrt svou učitelku s obviněním, že "zneuctila Korán". Podle svědků učitelka, křesťanka, dohlížela na průběh zkoušek na střední škole, žáci ji napadli po zkoušce, když si na ní počíhali za školou, a tam ji zabili. Vraždu potvrdila místní policie.
V únoru r. 2006 bylo v sousedním státu zabito nejméně pět lidí a několik chrámů zapáleno muslimy, kteří byli rozhněváni na křesťanského učitele za to, že se pokoušel vzít jednomu školákovi Korán, protože jej četl ve vyučovací době. I toto bylo prohlášeno za "zneuctění Koránu".
(Blagovest info, Reuters)

Vladimír Putin navštívil v Římě papeže Benedikta. Při 40 min. dlouhém setkání hovořili německy a probírali mezinárodní situaci. Putin daroval papeži ikonu sv. Mikuláše a dvousvazkovou katolickou encyklopedii v ruštině. Dále předal papeži pozdravná slova od patriarchy Alexije. Papež daroval Putinovi obraz německého mistra z r. 1663: pohled na chrám sv. Pavla ve Vatikánu, jak nikdy nebyl dostavěn (kvůli nedostatku financí). Poté ruský prezident navštívil italského premiéra Romano Prodi.
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 126 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2007
Liturgika

Pro ty, kteří zajímají o liturgiku

Některé rozdíly mezi ruskou a řeckou bohoslužebnou praxí


Současný řecký typikon
Farní typikon neobsahuje monastýrskou praxi.
Nemá bdění.
Nedělní služba: čtení evangelia po 8. písni, a vypuštění hodinek.
Zpěv v chrámu se dovoluje pouze klerikům.
Narození ani Theofanie nemají Velké povečeří (jitřní s litijí na začátku).
Připadne-li svátek Zvěstování přesv. Bohorodice na Velký pátek nebo Velkou sobotu, přenáší na Paschu.
Není kolivo (na sobotu sv. Theodora).
Velká sobota - jitřní - po velkém slavosloví se odnáší pláštěnice do oltáře, kde už zůstane.
Na paschální jitřní: po "Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli" se čte evangelium 28. kap. Mat.; slovo Jana Zlatoústého se čte po zaambonové modlitbě po liturgii; evangelium paschální liturgie (obyčejně ve více jazycích) se čte až na večerní (na paschální neděli večer).
(Skaballanovič)

---------------

Praxe konání služby v neděli či ve svátek:
u Řeků je večerní bohoslužba v předvečer neděle či svátku, ráno se koná jitřní bohoslužba a po velkém slavosloví bez hodinek začíná liturgie.
Rusové - večer mají tzv. „všenoční bdění“ (večerní s jitřní dohromady; trvá jen 3 až 4 hodiny a nikoliv celou noc), následující den se čtou hodinky a pak je liturgie.

Obě praxe mají své pro i proti. Řecká je přirozenější - večerní bohoslužby se konají skutečně večer a jitřní se slouží ráno (to má něco do sebe, že?, pozn. překl.) Jenže na bohoslužby konané dle ruské praxe chodí více lidí - kvůli pravoslavné psychologii: nestojí za to chodit do chrámu na krátkou bohoslužbu - čím delší je bohoslužba tím více důvodů na ni jít (proto Řekové často nechodí na večerní, a proto Rusové chodí na všenoční více než na liturgii - navíc se jim líbí modlit se „na všenočním“ v šeru za svitu lampád a svící).
Nyní se to však otočilo u Rusů na západě - kvůli nepravoslavnému prostředí, ve kterém žijí, a pod vlivem falešné moderní duchovnosti, která soustřeďuje všechnu zbožnost jen k eucharistii. A tak už méně přicházejí na bdění a připravují se tím o veliké bohatství pravoslavné hymnografie, která je tak užitečná a prospěšná duši člověka!
U Řeků se bohužel málo čte žaltář (to se pochopitelně netýká Athosu). „Blažený muž“ (1. žalm), který je pro Rusy jedním ze slavnostních vrcholů všenočního bdění, úplně vypadl z bohoslužby - bez ohledu na předpisy všech dávných typikonů. Hodinky se (vyjma Velkého půstu) také nečtou.

Veliký půst samozřejmě zaujímá centrální místo v liturgickém roce jak u Řeků tak i u Rusů.

Modlitba „Pane a Vládce života mého...“, která je pro Rusy hlavním znakem Velkého půstu a vyjádřením velkopostní duchovnosti, je v Řecku téměř neznámá (duchovní ji tam čtou v souladu s dávným typikem tiše). Ruská praxe číst ji nahlas je novotou z 15. - 16. století.
Každý věřící Rus (i kdyby do chrámu chodil jen málo) zná tuto modlitbu - započetí a ukončení jejího čítávání mu ohraničuje velkopostní dobu. Rus stěží uvěří, že tato modlitba je většině řeckých věřících prakticky neznáma a že ji v řeckých chrámech v době velkopostní není slyšet. Zná ji tam pouze duchovenstvo, věřící vykonávají jen velké poklony, které ji doprovázejí a jsou pro ně charakteristickým rysem Velkého půstu.
Řecká praxe je správná a starobylá, avšak ruská praxe je vhodnější. Tiché čtení některých modliteb při liturgii může být užitečné v monastýrech, kde mniši znají obsah bohoslužeb, ale na farnostech vede k tomu, že tyto modlitby s jejich hlubokým obsahem upadají mezi veřícími do zapomenutí a lidé jsou tím duchovně ochuzeni.

Podobné lze říci o Velkém kánonu sv. Ondřeje Krétského. Je známý u Rusů, kteří hojně navštěvují jeho hlasité čtení v chrámu. Je pro ně jedním z ohnisek velkopostního kajícího stavu duše. U Řeků projde téměř nepozorovaně.
U Řeků je naopak nejoblíbenější a nejhojněji navštěvovaný Akathist: čtou jej nejen na jitřní 5. soboty, jak to předepisuje typik, ale ještě navíc - rozdělen na 4 části - je čten první 4 pátky na povečeří.
Paradoxně jsou zde symbolem Velkého půstu modlitby za katechumeny (Řekové je totiž v současnosti mají pouze na liturgii předem posvěcených Darů).

Liturgie předem posvěcených Darů má, jak se rozumí samo sebou, tentýž nenahraditelný význam pro prožívání Velkého půstu jak pro Řeky tak pro Rusy. Věřící tuto bohoslužbu milují a přicházejí na ni ve velkém množství - zvláště koná-li se večer. V Řecku slouží většinou večer (v Rusku se může konat i ráno; ještě v 19. století se však nesměla ani tady konat před polednem).
Ve vnějším provedením bohoslužby není významnějších odlišností. Rozdíly však panují v otázce - proměňuje se víno při liturgii předem posvěcených Darů v kalichu na krev Kristovu poté, co je do něho vložen proměněný svatý Beránek? Rusové (od dob Petra Mogily) striktně trvají na záporné odpovědi. Byzantští liturgisté od XI. století: při vložení části Těla Kristova do kalicha se víno mění na Krev Kristovu a to skrze dotyk s Kristovým Tělem. Oba názory mají svá zdůvodnění. Sněmovní rozhodnutí neexistuje. (Způsob odpovědi na tuto otázku má v některých ohledech své praktické důsledky pro sloužícího kněze i pro věřící.)

Ep. Vasilij Krivošein (výpisky a poznámky z delší stati, s nepatrnými doplňky)



Zobrazit příspěvek č. 127 jednotlivě

Administrátor --- 30. 3. 2007
K Velikému půstu

Blíží se konec Velkého půstu

Témata velkopostních nedělí - shrnutí

Dnes již tradiční a dlouho neměnné zasvěcení jednotlivých velkopostních nedělí nebylo v Církvi zavedeno najednou, ale vznikalo kdysi postupně pod inspirací Svatého Ducha. Zajímavá a nápadná je hluboká pedagogika, kterou můžeme pozorovat v návaznosti témat a památek, které se k jednotlivým nedělím Velkého půstu pojí.

Proto je vhodné s blížícím se závěrem letošního Velkého půstu zrekapitulovat tuto duchovní cestu, po které nás pravoslavné kalendárium každoročně ve svaté čtyřicátnici vede.

1. neděle Velkého půstu - vítězství Pravoslaví, nepřemožitelnost křesťanské orthodoxie, která svou vnitřní duchovní silou přemáhá všechny hereze a omyly. Na začátku velkopostní doby, která má pro nás být obdobím prohloubeného duchovního života, nám církev připomíná, že východiskem pro křesťanskou duchovnost je pravoslavná víra. Spiritualita to jsou žijící dogmata, žitá věrouka. Podle učení svatých otců - mimo správnou víru nemůže být správný duchovní život.

2. neděle Velkého půstu - sv. Řehoře Palamy. Tato neděle má vlastně dvě stránky. První navazuje na tématiku předchozí neděle, když je připomínán věroučný zápas sv. Řehoře Soluňského proti učení západního mnicha Varlaama. Tento zápas byl završen tím, že pravoslavná východní církev na sněmu zavrhla římskokatolické učení o stvořených energiích jako herezi. Druhá stránka tématu této neděle je popsána Řehořovým svědectvím o autentické duchovní zkušenosti Církve - o zření nestvořených duchovních energií, o blahodati, která očišťuje, osvěcuje, posvěcuje a zbožšťuje člověka, obnovuje v něm ztracenou Boží podobu, činí ho podobným Kristu. Touto stránkou přechází zasvěcení jednotlivých velkopostních nedělí k hlubokým duchovním tématům.

3. neděle Velkého půstu - svatého Kříže. Kříž je znamením naší spásy. V kontextu témat dvou předchozích nedělí, které se zabývaly autenticitou víry Církve čili pravostí věrouky, se tu naznačuje souvislost spásy člověka s pravostí jeho víry. Zároveň připomínka kříže poukazuje na spojitost posvěcujících blahodatných energií a duchovního života s nesením kříže. Není vzkříšení bez kříže. Není zbožštění bez ukřižování starého Adama, který hyne pro žádostivost klamných rozkoší tohoto světa. Centrem křesťanského náboženství je Kristova oběť. Kristus pro nás není jen učitel nebo prorok, ale především je Spasitel, který svým křížem a vzkříšením uzdravuje nemocného člověka, jehož přijal na sebe při svém vtělení a narození. Léčí naše lidství, které je nemocné tou nejhorší chorobou - smrtí.

4. neděle Velkého půstu - sv. Jana Sinajského. Sv. Jan, poustevník, asketa, učitel stezky duchovního vzestupu člověka, učitel vykořeňování vášní a vyhlazování hříchu. Téma už zcela zaměřené na niterný duchovní život, k němuž se od vyznávání pravoslavné víry přes nesení svého kříže musíme dobrat, aby naše víra přinesla duchovní plody. Křesťanství není ideologie ani pouhá filosofie - je to víra žitá praxí. Víra bez skutků je mrtvá, praví Písmo. Veškerá askeze však není cílem ale prostředkem k dosažení křesťanské dokonalosti v plnění přikázání, ve ctnostech, jejichž vrcholem je pokora dávající bohopoznání.

5. neděle Velkého půstu - sv. Marie Egyptské. O síle pokání, které proměňuje člověka pozemského na nebeského. Pokání je základem pravdivého duchovního života. Je to cíl, němuž nás vede pedagogika velkopostních nedělí: od pravoslavné víry, přes sebezapření a půst, k pokání. Pravoslavná věrouka bez pokání je farizejstvím. Půst bez pokání je jen tělesným cvičením. Sebezapření bez pokání je ďábelským skutkem (ani ďábel nic nejí a nepije) a pýchou, která požírá ostatní vášně, třeba až ke stavu zdánlivé svatosti. Jestli nás Velký půst nedovedl k pokání, nepřinesl nám žádný užitek.

6. neděle - Květná. Patří už ke strastnému týdnu, který je pokračováním půstu a vede už bezprostředně k Pasše - Vzkříšení Kristovu.

(Sestaveno dle zdrojů Ruské pravoslavné církve)



Zobrazit příspěvek č. 128 jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2007
K Velkému půstu

Květná neděle



Antonij Surožský napsal, že je to neděle, jejímž tématem je nedorozumění. Židé vítali Ježíše Krista vjíždějícího na oslátku do Jerusalema. O pár dní později křičeli židé před Pilátem: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ Proč takový obrat? Co se změnilo?

Když v den dnešního svátku židé vítají Ježíše Nazaretského s palmovými ratolestmi, oslavují jej jako Bohem slíbeného Mesiáše. Zpráva o vzkříšení Lazara se včera rozlétla jako blesk. Spolu s dalšími zázraky, které Ježíše vykonal dříve a pověsti o nich kolovaly po Izraeli, bylo vzkříšení čtyři dny mrtvého Lazara jasným důkazem, že zázračný muž z Nazareta je od dávna zaslíbený Mesiáš.

Jak uvítali židé svého Mesiáše? Tím, že ho provolávají za svého krále. A co od něho očekávají? Zaprvé - že vyžene Římany a zbaví židy jařma okupace. Zadruhé - že židy za pomoci Boží moci ustanoví za vládce nad světem a z Jerusalema budou kralovat celému lidstvu. Jinými slovy - od Mesiáše očekávali, že se svou Božskou mocí vstoupí do politiky - a to ve prospěch svého vyvoleného židovského národa.

A čeho se dočkali? Mesiáš nechce vstoupit do světské moci, naopak přichází, aby svůj lid z pod světského jha vyvedl: „Moje království není z tohoto světa.“

Židé jsou rozladěni, mnozí se cítí být zrazeni. Mesiáš, do něhož vkládali své tajné naděje, zklamal.

Hledíme-li sami na sebe -- nakolik je pro nás žádoucnější to, co je tělesné, než to, co je duchovní; nakolik dáváme své srdce do věcí světských ochotněji než do věcí nebeských; jak ochotně milujeme, co je dočasné, a málo milujeme, co je věčné; -- máme nějaké oprávnění k domněnce, že kdybychom byli na místě těch židů, o nichž vypráví evangelium, my bychom se zachovali jinak?



Zobrazit příspěvek č. 129 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2007
O Božích zjeveních

Sv. Grigorij Sinajský o zjeveních:
Lidé dostávají osm druhů zjevení, která jsou asketům dávána nepochybně od Boha:

- zbožná zjevení o Bohu Trojici
- o andělském světě
- o Boží moudrosti ve stvořeném světě
- o vtělení Boha a
- o všeobecném vzkříšení
- o strašném soudu a
- o věčných mukách
- o Božím Království

To jsou typy Božího zjevení. Jestli je nějakého zjevení tohoto typu, pak je to nejspíše zjevení od Boha. Tato zjevení totiž pozdvihují lidskou duši, pomáhají duši uskutečnit svůj úkol - věčný život s Bohem.

Ostatní druhy zjevení jsou nejisté - je potřeba zkoumat, jestli jsou od Boha.



Zobrazit příspěvek č. 130 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2007
Liturgika

Pro ty, kteří zajímají o liturgiku

Některé rozdíly mezi ruskou a řeckou bohoslužebnou praxí

Strastný týden je spolu s Paschou vrcholem liturgického roku.

U Řeků je hlavní událostí - zpěv Kassianovy stichiry „Žena do množství hříchů upadlá“ - je to všem známý hymnus (lidé si jej rádi zpívají sami, zmiňují jej noviny, když píší o strastných bohoslužbách); a dále průvod s pláštěnicí na Velký pátek večer (nejen kolem chrámu ale celé kilometry za doprovodu tisícovek věřících se svícemi; zpívají se pohřební písně).
(Vysvětlení: „pláštěnice“ - ikona mrtvého těla Páně, někdy skoro v životní velikosti, na plátně bez rámu - koná se s ní obřad Kristova snímání s kříže a pohřbu; v paschálním období je pak na prestolu (oltáři) a vykonává se na ní eucharistie.)

U Rusů Kassianova stichira, která je pro Řeky centrem strastného týdne, projde bez zvláštní pozornosti - jen jako jedna mnoha písní strastného týdne. Hlavní strastnou bohoslužbou je v Rusku velkopáteční jitřní se čtením 12 evangelií (trochu nelogicky se zde koná už na Velký čtvrtek večer, kdy by se měla spíše sloužit večerní liturgie sv. Basila na památku poslední večeře Páně, jenže tu Rusové konají už na Velký čtvrtek ráno). Dvanáctero strastných (pašijových) evagelijních čtení je v ruské zbožnosti jedna z nejmilovanějších a nejhojněji navštěvovaných bohoslužeb Velkého týdne.
Pro Řeky je centrem této bohoslužby, na který je soustředěna zbožnost věřících, vynášení kříže - kněz vynáší z oltáře na střed chrámu veliký kříž za zpěvu „Dnes zavěšen jest na dřevě...“; u Rusů vynášení kříže není - je to pozdější zavedení). Vrcholem pro Rusy pak je zpěv exapostilaria „Rozumného lotra...“ - chrámové sbory to zapějí na různé úchvatné nápěvy.
Hlavní událostí Velkého pátku je pro Rusy nikoliv pohřeb Kristův (večer), ale vynášení pláštěnice odpoledne (a Rusové s ní jen obcházejí chrám). Na tuto bohoslužbu přichází největší počet věřících a zanechává nejsilnější dojem z celého Strastného týdne.

Liturgie sv. Basila na Velkou sobotu: Řekové (mimo Athos) čtou místo 15 paremijí jen tři (dle typiku z r. 1838) (paremije - starozákonní biblické čtení).
Rusové zavedli geniální novotu (v 15. nebo 16. stol.): převlékání chrámu - uprostřed bohoslužby se mění barva všeho chrámového povlečení i bohoslužebných rouch sloužících kněží z černé na bílou, což dodává bohoslužbě na dramatičnosti; Řekové to neznají - od začátku liturgie jsou v bílém; bílá barva pro tuto bohoslužbu je dávným ustanovením, neboť na této bohoslužbě se kdysi hromadně křtilo (křty se konaly při čtení paremijí). Teologický význam převlékání chrámu z černé barvy na bílou je symbol Kristova sestoupení do pekla, předobraz vzkříšení a náznak kosmického vzkříšení. U Rusů se obyčej natolik vžil a působí tak samozřejmě, že by se Rus značně podivil, kdyby viděl, že u Řeků je to zcela neznámé.

Pascha - čtení Evangelia v několika jazycích (prolog Janova evangelia): u Rusů na paschální bohoslužbě, u Řeků až v neděli večer.
Ep. Vasilij Krivošein (výpisky a poznámky z delší stati, s nepatrnými doplňky)

--------------------------

Texty posvátných hymnů, o nichž je výše řeč:

Žena do množství hříchů upadlá, vycítila božství tvé a vzavši na sebe úkol myronosice, ó Pane, s pláčem tobě myro před pohřbením přináší.
„Běda mně,“ pravila, „neboť noc je pro mne ostnem nezřízené žádosti, a vášeň hříchu mračná jest a bez světla.
Přijmi prameny slz mých, ty, jenž v mračna přetvořuješ vodu moří.
Ke vzdechům srdce mého přikloň se, ty, jenž přiklonil jsi nebesa svým nevýslovných ponížením, abych zlíbala přečisté nohy tvé a otřela je vlasy svými.
Množství hříchů mých a propasti rozsudků tvých kdo vypoví, lékaři duší, Spasiteli můj?
Nezavrhuj služebnici svou, neboť u tebe jest milost nezměrná.“

(Zpívá se na Velkou středu na liturgii předem posvěcených Darů)

Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.

(Antifona 15. velkopáteční jitřní)

Rozumného lotra v jediné hodině učinil jsi hodným království svého,
i mne dřevem Kříže osvěť, Pane, a spasiž mne.

(Exapostilarij velkopáteční jitřní)

Obřad celé velkopáteční jitřní a večerní s vynášením pláštěnice - v českém překladu: v-patek-w.pdf



Zobrazit příspěvek č. 131 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2007
Píseň

Píseň archidiakona Romana

1

Pomodleme se, bratři, k Bohu,
odložme zármutky světské,
je čas vydat se na cestu
sbohem dát údolí pláče.

Přijali jsme těžké břímě,
vykročili na stezku úzkou,
opustili příbuzných plémě,
a získali otčinu jinou.

2

Nuž, na cestu, bratři, na cestu!
My těžkou vydali se stezkou,
ač před sebou velkou dálku,
a touha sednout a spočinout!,

ač tělo smrtelně znavené,
o kamení rozbité nohy,
ač za sebou málo teprve
a většina před námi leží;

3

přece volám vás na cestu,
je to náš osud zřejmý,
na tuto stezku vede nás Bůh,
jiné možnosti není,

z hříšného světa jsme vzati,
pozváni mít jinde podíl,
hosty zde být už nemáme síly,
je čas k návratu domů se vypravit.

4

Tady jsme pro všechny cizinci,
jsme poutníky na věčné pouti
a naší jedinou věčnou péčí
je - jít, jít a jenom jít;

možná se brzy rozbřeskne
nad cestou trudnou naší,
sílu nám dodává naděje,
ač zdá se, že sil už není.

5

Tak tedy vzhůru, rodní, na cestu!
Přešlapovat na místě nelze,
modleme se, bratři, k Bohu,
trošku se pobídněme;

za námahu budeme odměněni,
dosáhneme cesty cíle,
tam, bratři, je takové potěšení,
jaké zde nikdo nenalezne:

6

tam jsou modré řeky i hory,
tam křišťálové prýští prameny,
tam jsou, bratří, takové dálavy,
tam ráj pro ztrápenou duši;

k uvítaní nám Hospodář naproti vyjde
a do domu svého něžně uvede,
jako bratr kolem ramen obejme
a slzy jako matka jemně setře;

7

jak dobrý Vládce se postará
a jako sluha přinese vodu,
pokorně nám nohy omývá
od prachu cest, Kristus.


Poslechněte si originál písně - audio MP3: zde (1,4 M)



Zobrazit příspěvek č. 132 jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2007
K Velkému půstu

Velký čtvrtek
Každý pravoslavný křesťan má být v tento den v chrámu na liturgii a přijímat svaté Tajiny - Těla a Krve Kristovy. Vždyť je to den, kdy bylo ustanoveno svaté přijímání. Den poslední večeře Páně.

V tento den se při bohoslužbách připomínají důležité události v životě Ježíše Krista - kromě poslední večeře, na které byla ustanovena Tajina Eucharistie, a umývání nohou učedníkům (příklad pokory a lásky), dále modlitba v zahradě Getsemanské a zrada Jidášova.

V katedrálních chrámech umývá biskup nohy svým spolusloužícím; patriarchové dnes světí myro.

Dvě události: „Zvěstování přesv. Bohorodici a Tajemná večeře. Jak podivuhodně spolu obě souvisejí! Přijímáme pravé Tělo a Krev Kristovy - ty samé, které při vtělení Boží Syn přijal od neposkvrněného těla přečisté Panny Marie. Takže při vtělení, které se stalo při události Zvěstování archandělem Gabrielem přečisté Panně, je položen základ ke svaté Tajině Těla a Krve. Dnes by na to měli křesťané pamatovat, aby uctívali přesvatou Bohorodici jako svou pravou Matku; nejenom jako přímluvkyni, zastánkyni a ochránkyni, ale též jako živitelku všech. Děti se sytí mlékem své matky; my se sytíme Tělem a Krví Kristovými, které jsou od přesvaté Panny Bohorodice. Když se takto nasycujeme, v podstatě pijeme mléko z jejích prsou“ (sv. Theofan Zatvornik, myšlenky na Velký čtvrtek)


Velký pátek
Dvanáctero evangelijních čtení o utrpení Páně - čte je kněz uprostřed chrámu. Velkopáteční jitřní - dlouhá bohoslužba s krásnými a hlubokými duchovními hymny. Některé písně mají formu rozhovoru Spasitele se židy, kteří ho nenávidí.
„Církev je Tělo Kristovo, které je ukřižováváno za spasení těch, kteří ho křižují“ (patriarcha Alexij I.)
Věřící stojí se zapálenými svícemi a naslouchají.
Je dávným zvykem odnášet si tento oheň, který hořel v chrámu při čtení strastných evangelií (pašijí), domů. Pravoslavní si tímto ohněm zapalovali domácí lampádu, aby přechovávali doma částečku této blahodati; a někteří udržovali tento oheň doma v lampičce před ikonou po celý rok. Tak je v domácí církvi skrze tento oheň přítomna účast na tom, co se koná v chrámu, v církvi po celém světě.

Po jitřní se slouží bohoslužba královských hodinek, která pochází z 5. století. Na této bohoslužbě byl v Byzanci vždy přítomen císař, proto ten název. Čtou se při nich znovu evangelia popisující všechny události noci ze čtvrtka na pátek a celého pátku. Na rozdíl od jitřní bohoslužby, kdy se o událostech četlo v jejich chronologickém sledu, přičemž se střídaly úryvky z evangelií od různých evangelistů, tak při královských hodinkách se procházejí všechny tyto události čtyřikrát, pokaždé podle sepsání jednoho evangelisty.

V tento den se nekoná liturgie s eucharistií. Protože dnes Boží Syn sám sebe přináší v oběť na kříži. Po celý den je přísný půst. Zdravý člověk by neměl nic jíst ani pít.

Večerní bohoslužba Velkého pátku
Při ní se koná vynášení pláštěnice (pláštěnice je ikona mrtvého těla Kristova na plátně). Pláštěnici vynáší kněz z oltářní části na střed chrámu, kde ji klade na Boží hrob. Je to symbolický obřad pohřbu Páně. Na pláštěnici položí naprestolní evangelium a žehnací kříž. Zažehnou se svíce a položí se květiny. Kněz okuřuje Boží hrob kadidlem, klaní se třikrát do země a líbá Kristovo tělo v hrobě.
Kánon s pláčem přesvaté Bohorodice
Obsahuje bolestná slova, pláč, nářek a truchlení Panny Marie pod křížem a při pohřbu jejího syna. Tento dojemný kánon se čte bezprostředně po večerní, zatímco věřící přicházejí k pláštěnici poklonit se a políbit mrtvé tělo Ježíše Krista.

„(Při velkopátečních bohoslužbách) byli jsme osvíceni nazíráním veliké události. Vracejíce se domů, neseme si hluboké a spasitelné myšlenky a těmito myšlenkami udeřme na svá srdce. Vzpomínali jsme - a živě jsme viděli - čin Boží lásky, skutek, který není možno vypovědět, který přesahuje chápání. Na tuto lásku odpověděli mučedníci prolitím proudů své krve, kterou prolévali jako vodu; na tuto lásku odpověděli ctihodní poustevníci umrtvováním tělesných vášní a žádostí; na tuto lásku odvětili mnozí hříšníci proudem svých slzí, vzdechy z hloubi srdce, vyznáním svých hříchů, a načerpali z ní odpuštění svých hříchů; mnozí soužení bolestmi odpověděli na tuto lásku a ona rozpustila jejich trápení Boží útěchou. Odpovězme i my na tuto lásku...“ (sv. Ignatij Brjančaninov)



Zobrazit příspěvek č. 133 jednotlivě

Administrátor --- 7. 4. 2007
Fotografie




Noc - z Velkého pátku na Velkou sobotu.
Pravoslavná kaple s Božím hrobem.



Zobrazit příspěvek č. 134 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2007
Velká sobota

V chrámu Božího hrobu sestoupil svatý oheň

Věřící blahodatný oheň nepálí. Tento oheň si odnesou domů.

Dnes, na Velkou sobotu, se asi deset tisíc věřících stalo svědky zázraku sestoupení blahodatného ohně v chrámu Božího hrobu v Jerusalemě.

Svatý oheň se zázračným způsobem zapálil při modlitbě patriarchy jerusalemského Theofila.

Poutníci si "omývali" blahodatným ohněm tváře a hlavy, protože v prvé minuty oheň nepálí kůži a nespaluje vlasy.

Pozoruhodné je, že vědou neobjasněný zázrak sestoupení svatého ohně se děje pouze na pravoslavnou Paschu.

Dnes večer bude svatý oheň letecky dopraven do Moskvy, přinesen do chrámu Krista Spasitele k paschální bohoslužbě patriarchy Alexije. Výprava do Jerusalema za touto svátostí se konala v rámci mezinárodní akce "Žádejte o mír pro Jerusalem"; koná se s požehnáním patriarchy Alexije Moskevského už popáté.

Východní křesťané jsou přesvědčeni, že zázrak svatého ohně přesvědčivě svědčí o pravosti jejich víry, a to tím spíše, že po celou historii Církve nebylo ani jediné Paschy, kdy by se neobjevil blahodatný oheň

Televizní přenos zázračného sestoupení svatého ohně každoročně zprostředkovává ruská televize NTV spolu s fondem Ondřeje Prvozvaného a Radia Ruska

--------------

Fotografie a popisky dle newsru.com (rusky)

Článek o blahodatném ohni (v češtině):
Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě


-------------



Vstal z mrtvých Kristus,

smrtí smrt překonal

a jsoucím ve hrobech

život daroval.



Zobrazit příspěvek č. 135 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2007
Film o svatém ohni v Jerusalemě

Jeruzalém - Svaté světlo

TV Noe odvysílala dokument o letošním sestupování svatého ohně v Jerusalemě, který natočila Svatava Maria Kabošová. (Možná bude opakován.)

O filmu:

Působivý dokument režisérky Svatavy Marie Kabošové , v němž autorka vypráví o tom, jak sama navštívila v roce 2000 Jeruzalém a stala se svědkem sestoupení Svatého Světla. Tehdy ještě jako nepokřtěná – očima pohana prožila tuto zvláštní metafyzickou zkušenost. Zaznamenala také výpověď otce vladyky Amvrosie, arcibiskupa Jeruzalémského patriarchátu, který pozoruje sestupování Svatého Světla již od dětství a své poznatky více než 45 let zapisoval. Přidával je k záznamům o tomto Božím divu, který Řekové znají již od 4. století, od dob císařovny svaté Heleny. Od té doby se Boží div každý rok opakuje. V dokumentu znějí pravoslavné paschální modlitby – úryvky z bohoslužeb v řečtině i církevní slovanštině.

Kontexty

Poprvé popsal Světlo Řek Germidis, který jej pozoroval přímo u Božího hrobu ještě oné noci Vzkříšení. Známý jako autor biografie Piláta pontského, nevěřil, že by Kristus mohl být vzkříšen. Přesto mu zvědavost nedala. Vydal se však ze zvědavosti k jeho hrobu a události té noci popsal takto: Šli jsme velmi pomalu. Minuli nás vojáci, kteří spěchali na střídání stráže. Náhle se rozjasnilo. Zprvu jsme nechápali, odkud to světlo přichází. Vzápětí jsme uviděli, jak se k Zemi snáší oblak záře. Uviděli jsme v něm člověka. Celý jakoby zářil. Poté byl slyšet úder hromu. Stráž v úleku vyskočila a padla k zemi. Zprava po cestičce přicházela žena. Otevírá se! zakřičela. V té chvíli bylo již opravdu vidět, jak se obrovský kámen, přivalený k jeskyni, sám nadzvedá. Hrob se otevřel. Vyděsili jsme se. Pak světlo zmizelo. Dodali jsme si odvahu a přistoupili ke vchodu do jeskyně. Tehdy jsme uviděli, že tam už tělo pohřbeného neleží...

Nevysvětlitelný div sestupování Svatého Světla lze prožít na tomto místě každý rok o pravoslavných velikonocích. Jejich datum se podobně jako v době Ukřižování Spasitele a ve 4. století v době Vyzdvižení Svatého Kříže, počítají podle Juliánského kalendáře. Desítky tisíc poutníků z pravoslavných zemí i nevěřících zvědavých turistů prožívají, jak sestupuje blahodatný oheň, v řečtině To Agios Fos, čili Svaté Světlo. Podle pravoslavného juliánského kalendáře je Bílá sobota. Tisíce věřících i zvědavců od časného rána zaplňují chrám do posledního místečka. Další tisíce se tlačí před chrámem…



Zobrazit příspěvek č. 136 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2007
Pascha



Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!
Christos voskrese! Voistinu voskrese!

Ikona Vzkříšení (Kristus vyvádí z podsvětí padlého Adama, Evu a další spoutance)

----------------------

TV přenos pražských pravoslavných paschálních bohoslužeb

Záznam církevněslovanských bohoslužeb z chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a chrámu zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze. Setkáte se i s metropolitou autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Opakování 14.4.2007 21:25

na TV Noe (internetové vysílání)



Zobrazit příspěvek č. 137 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2007
Výstava ikon v Praze

Brzy bude končit výstava ikon

Ve výstavních prostorách při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze je možno ještě shlédnout výstavu pravoslavných ikon od současných ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava potrvá do neděle 15. 4. 2007.

Každý zájemce je srdečně zván!



Zobrazit příspěvek č. 138 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 11. 4. 2007
Vzpomínka

Hrst dojmů a vzpomínek na Paschu
(Žádná teologie :-)

Od půlnoci se slouží paschální bohoslužba. První hlouček lidí „zvenku“ přišel už po jedenácté (v minulém roce přišla řada lidí až po jedné hodině po půlnoci - u vědomí toho, že „to bude trvat do tří“ :-) Na mou lehce udivenou poznámku, že „začíná se až za hodinu“, odvětili „ale můžeme zůstat, že?“ Klanějí se Božímu hrobu... Čte se z knihy Skutků apoštolských.
O půlnoci začínáme. Už je skoro plno (kdyby tak každou neděli...) Zhasnutý chrám, osvětlený jen olejovými lampami před ikonami. Naprosté ticho. Pak tichý polohlasný zpěv: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši...“ se stále sílící intenzitou; přidávají se další a další hlasy.

„Ať povstane Bůh, a rozptýleni budou nepřátelé jeho... Jako pomíjí dým, tak ať pominou, jako rozplývá se vosk od ohně...“ (Zpívají se prastaré paschální hymny)

Kněz vychází s rozžehnutým trojsvíčníkem z oltáře, nese kadidlo, prochází kolem lidí, kteří si od něho zapalují svíčky a od nich zase další a další, a tak se koberec světel rozvine po celém setmělém chrámu. Na začátku tichý zpěv se postupně mění v bouři, kdy všichni zpívají z plna hrdla, co to dá: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal...“

„Jest vzkříšení den, osvětleme se lidé... Nyní vše naplněno jest světlem, nebe i země i podsvětí...“

Pocity? Směs radosti a něčeho nepopsatelného... Nebe není tak daleko.

„Dnes nastalo světu spasení, neboť vstal z mrtvých Kristus.“

Čte se poučné slovo Jana Zlatoústého z 5. století na svátek Paschy: „...Bohatí i chudí, společně jásejte; zdrženliví i nedbalí, ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůl je plný, požívejte všichni. Pokrm je připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty...“
Evangelium čteme ve třech jazycích: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. To bylo na počátku u Boha...“

„Pojďte ve slavný den vzkříšení a požívejme plodu nové révy, Boží radosti a království Kristova...“

Lidé namačkaní v chrámu, tělo na tělo, kam až oko dohlédne - všude zástupy. (Podle odhadů se do naší kaple ve druhém patře obytného domu v noci nahrnuly dvě až tři stovky lidí.) Za okny je temná noc. Chrám je zaplaven světélky lampiček a svící.

„Pojďme se světly vstříc Kristu, jenž vychází z hrobu jako ženich.“

Po třech hodinách se bohoslužba chýlí ke konci. Následuje svěcení svátečních pokrmů, které si lidi přinášejí v košících s sebou na paschální bohoslužbu. Kropí se svěcenou vodou; na konci jsou někteří z nás zpola mokří (vodou se nešetří). Lidé odcházejí šťastní, odnášejí si své košíčky. Někteří přešlapují na místě; vidno, že se jim z chrámu moc nechce...
Pak začíná hostina: sladké tvarohy, barvená vajíčka, saláty, salámy, mazance, olivy... Radostné besedování. Venku pomalu svítá.
Tohle ráno bývá vždy zvláštně tiché a jasné.

„Jest vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

-----------------

Každoročně mě na paschální neděli dopoledne trochu zaskočí zvláštní atmosféra v prázdném chrámu. Vzduch zde jako by byl zelektrizovaný, jakoby se v prostoru stále ještě chvěla modlitba paschální půlnoci. Ticho, klid, jas dne proudí okny dovnitř, a vše tady jakoby bylo nabito energií. Zdá se vám, že každá věc v kapli žije. Cítíte celé dějiny světa. Jakoby tu bylo neviditelně přítomno vše, co kdy na světě existovalo. Připadáte si jako v Noemově arše, která proplula celou historií Země a právě zakotvila v přítomné chvíli. Zvláštní zážitek. Opět a opět překvapí a zasáhne.

„Dnes nastala nám svatá Pascha... Pascha tajemná, Pascha velebná; Pascha, Kristus Vykupitel... Pascha veliká, jež nám otevírá bránu ráje...“


Kaple po paschální bohoslužbě, kdy se nechávají všechny vchody ikonostasu stále otevřené a na kříži není zobrazení Ukřižovaného.



Zobrazit příspěvek č. 139 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2007
Z došlé pošty

Proč všichni zdobíme vajíčka na Paschu?

Na Paschu je tradicí zdobit vajíčka různými barvami, ale ve hlavní místo uprostřed mnoha barevných vajec patří vajíčkům jasně červeným. Proč? Historie nám zachovala takovéto ústní podání. Po Vzkříšení Ježíše Krista se jeho učedníci rozešli do mnoha zemí a všude zvěstovali radostnou zvěst o tom, že se již více se nemusíme bát smrti. Zničil ji Kristus, jenž je Spasitelem světa. On vstal z mrtvých a vzkřísí rovněž každého, kdo v Něho uvěří a bude také milovat lidi, tak jako je miloval On.

Marie Magdalena se odvážila přijít s touto zvěstí až k samotnému císaři Tiberiovi. A protože k císaři není možné přijít jen tak bez dárku a Marie žádný neměla, přišla tedy s obyčejným slepičím vajíčkem. Ovšemže si vybrala vejce záměrně. Bylo přece vždycky symbolem života: "Pod skořápkou se nachází našim očím skrytý život, a ten se, až přijde jeho čas, vyprostí z vápníkového zajetí v podobě malinkého žlutého kuřátka.

Když však Marie začala hovořit k císaři Tiberiovi o tom, že také Ježíš Kristus se vyprostil ze smrtelných pout a vstal z mrtvých, tak se císař jenom zasmál: "To je stejně nemožné, jako kdyby se tvoje bílé vejce změnilo na červené." Tiberius ani nestihl dokončit větu, a vejce se stalo v rukou Marie Magdaleny zcela červeným.

Od těch časů na památku této události barvíme vajíčka, které symbolizují naši víru ve Vzkříšení Pána Ježíše Krista.

(Přeložil Daniel)



Zobrazit příspěvek č. 140 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2007
Neděle po Pasše, tzv. antipascha, Tomášova neděle

Tomášova neděle

Tomáš neuvěřil svým bratřím, apoštolům, kteří mu pravili po Vzkříšení Kristově: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš u toho nebyl, a když slyšel vyprávění ostatních učedníků, opáčil: „Jestli neuvidím rány od hřebů na jeho rukách a nevložím ruku do jeho (probodnutého) boku, neuvěřím.“ Když se Kristus opět zjevil svým učedníkům, byl Tomáš s nimi. Pán se k němu obrací a říká: „Tomáši, vlož sem svůj prst a pohlédni na mé ruce, vztáhni svou dlaň a vlož ji do mého boku a nebuď už nevěřící ale věřící.“

Čím si vlastně Tomáš zasloužil takový dar? Zdá se nám, že měl být spíše pokárán za svou nevíru, že? Místo toho se stává jediným člověkem, jemuž Pán dovolil, aby svou ruku vložil do jeho probodnutého boku.

O Tomášovi toho z evangelií moc nevíme, ale to málo, co víme, je důležité. Když se Kristus chystal vypravit za zemřelým Lazarem, zdálo se, že ho tam čeká od jeho nepřátel jistá smrt. Tomáš tenkrát s rozhodností řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať umřeme spolu s ním.“ Taková slova neuslyšíš často, a na taková slova nezapomenou ani lidé ani Bůh...

Slova: „Jestli neuvidím... neuvěřím,“ jsou stále někde ke slyšení. Pravidelně od lidí, kteří Boha nehledají, nehledají pravdu a rozhodně se nechystají s někým za někoho umírat. Takovým lidem se Bůh nezjevuje, aby nevyvolával v odpověď otevřené rouhání, kdy se někdo odvrací o nepochybné pravdy.

Tomášovi se Bůh zjevil, protože tento člověk byl hotov zemřít s Kristem a to dokonce ještě před tím, než bylo zjeveno vítězství nad smrtí. Už tehdy byl Tomáš ve svém srdci rozhodnut: Nebude-li Kristus s ním, není proč žít.

Proto ta zvláštní milost k Tomášovi, který nyní před sebou spatřil rány, ze kterých vyšla krev smývající hříchy lidí, a slyší povel, aby do těchto pramenů očištění lidstva zanořil svou dlaň. Tomáš pronesl to jediné, co na to lze říci: „Pán můj a Bůh můj.“

Následující slova Ježíšova zní trochu jako jemná výčitka: „Že jsi mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blaženi jsou ti, kteří neviděli a uvěřili.“ Je to však výčitka pro Tomáše, který je zcela pohlcen radostí, že vidí vzkříšeného toho Ježíše, bez kterého nechtěl žít? Nyní je připraven na všechna utrpení, jen aby mu dokázal svou lásku.

Slova o blaženství (nebo blahoslavenství, jak by se též dalo přeložit toto slovo evangelia) jsou určena nám, kteří jsme neviděli a jsme voláni k tomu, abychom uvěřili. Jsme voláni k tomu, abychom pochopili, že otázka víry či nevíry je otázkou života a smrti. Jsme voláni stát se blahoslavenými.

V čem spočívá to blahoslavenství, k němuž jsme povoláni? Setkat se s Kristem - nikoliv jako s důkazem naší víry, ale jako s dlouho toužebně očekávaným hostem, pro něhož se souží naše srdce a bez něhož nelze žít. To je blahoslavenství, jehož dosáhl nakonec i Tomáš a po něm všichni, kteří uvěřili, ač neviděli, a žijí v dobré naději na shledání.

---------------------------

Podle tradice později hlásal ap. Tomáš křesťanství v Indii, kde také mučednicky zemřel.

(Částečně dle pravoslavie.ru)



Zobrazit příspěvek č. 141 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
"Kdo má ženu, ať žije, jako by ji neměl" a "měli vše společné"

Jistě zajímavý, podnětný a obohacující počin viz na www.stalexis.ru. Obzvláště pro všechny, kteří se zajímají o mnišství, pro ty, kteří se domnívají, že prvokřesťanské ideály vymírají nebo již vymřely, že některé věci nelze ve světě a v rodině uskutečnit nebo pro ty, kteří vidí obnovu ruské církve po pádu komunismu jako spíše povrchní a módní záležitost.



Zobrazit příspěvek č. 142 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2007
Oprava

Správně by ta URL (z předešlého příspěvku) měla zřejmě být:

http://www.stalexis.orthodoxy.ru/



Zobrazit příspěvek č. 143 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
Oprava

Ano, jistě, omlouvám se účastníkům Ambonu.



Zobrazit příspěvek č. 144 jednotlivě

jerej Serafím T. --- 16. 4. 2007
Mikulčice

Pozvání


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 26. května 2007. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 11 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 10:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie vystoupí ve volném programu bulharský folklórní soubor, na místě bude k dispozici občerstvení ve stáncích. Pokud budete mít zájem o odpolední návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí (do 20. května) představenému monastýru ohledně přípravy pohoštění (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz).


Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E-mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)



Zobrazit příspěvek č. 145 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 4. 2007
Ekumenické zamyšlení

O mýtu společné ekumenické „biblické víry“

Stále se snažím najít něco, co mají všechny církve opravdu společné. Když hledím na duchovní nejrůznějších církví, jak někde na nějakém pódiu "vydávají svědectví světu" o společné víře, zkouším dopídit se někde, co bychom asi tak mohli mít v této oblasti skutečně společného, jenže všechny pokusy mi zatím vyznívají naprázdno.

Většinou se deklaruje, že máme společné jakési (většinou dosti vágně definované) základy křesťanské víry. Co to vlastně je? Pro pravoslavného křesťana je naprosto minimální pensum křesťanské věrouky obsaženo v niceo-cařihradském vyznání víry (Věřím v jednoho Boha...) A ten - jak známo - nemáme společný ani s katolíky (kteří jsou nám ze všech ostatních věrovyznání nejblíže) - viz problematika "filioque" a výklad článku o víře "v jednou svatou obecnou a apoštolskou církev".

Pokud si vymyslíme ještě stručnější "základ křesťanské víry" (což je nepřijatelné pro pravoslavného, který je vázán niceocařihradským vyznáním víry, jež podle kánonů svatých sněmů nesmí být měněno, nesmí být zkracováno, a nesmí být vymýšleno nové vyznání), pak stejně zjistíme, že se neshodneme na ničem podstatném - ani na víře v Trojici, kterou si každý v ekumeně vysvětluje po svém, ani na víře v Ježíše Krista, jehož osobu si tam také každý interpretuje, jak je mu libo...

K tomuto článku mne vlastně pohnulo vyjádření jednoho protestantského faráře na Britských listech. Jedná se víru v Bibli. Občas zaslechneme z ekumenických okruhů, že principem ekumenické jednoty by měla být Bible, biblická víra, Boží slovo atd. Nu, proč ne? Konec konců, protestantismus založil svoji existenci (při oddělení od Říma) na návratu k Bibli: "jenom Písmo" a nic než Písmo. Jenže jak vypadá víra protestantů v Bibli? Můžeme se s nimi sjednotit ve společném přijímání Božího slova?

V odpověď ocituji výše již zmíněné vyjádření evangelického faráře. Na otázku o potopě světa, kterou Bůh potrestal lidstvo, odvětil protestant: "Vaše otázka vychází z postulátu křesťansky fundamentalistické věrouky, kterou stejně jako Vy nesdílím. Ale vězte, že krom některých konzervativních křesťanských kruhů v USA (Kanadě?) takto formulovanou věrouku nesdílí žádný alespoň trochu vzdělaný věřící, natož pak theolog. Co se týče Noeho, je snad jasné, že se jedná o starověký mýtus, který se vyrovnává s podobnými mýty národů kolem starého Izraele. Mýty si nečiní nárok na "historickou pravdu"; chtějí (podobně jako to známe u pohádek) vyjádřit nějakou důležitou pravdu a příběh slouží jen jako kulisa. Nárok na doslovné čtení si nečinili ani tvůrci mýtů, ani jejich posluchači či tradenti. To jen nástupem racionalismu zmatená církev chtěla po pár století let v panicky hloupé touze zachránit obsah křesťanství (tedy to, co Vy správně nazýváte principy lidskosti) sebevražedným trváním na čtení biblických mýtů jako by to byla učebnice dějepisu. Dodnes to spoustě lidí straší v hlavě... Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak, než to chápeme - a můžeme chápat - my současní lidé a než to v otázce vyjadřujete Vy. Nestačí doslova přeložit z řečtiny - či spíše z aramejštiny určité pojmy, jak se mnohdy i v církvích namnoze děje. Klíčové pojmy křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd atd) znamenala pro pisatele a čtenáře Nového zákona zcela jiné skutečnosti, než si dnes představujeme my. Myslím, že mají pravdu theologové, kteří navrhují vzdát se alespoň na jednu generaci těchto termínů, abychom zapomněli na jejich vývojem pokroucený význam, a vrátili se k nim až posléze, či je nejlépe je nahradili termíny novými."

Tak tedy pěkně děkuji za takovou nabídku společného pojímání Bible. Na čem se mám shodovat s církví, jejíž duchovenstvo prohlašuje Boží slovo, které bylo s takovou pečlivostí opatrováno nesčíslnými generacemi jako nejvzácnější soubor lidského poznání a Božího zjevení, za "soubor mýtů" a otevřeně ho přirovnává k pohádkám? To budu dále raději patřit k těm "bláznům" o nichž hovoří ap. Pavel, v naději, že toto bláznovství je před Bohem moudrostí, narozdíl ode všech "chytráků tohoto světa". Jak bych se mohl shodnout na stejné biblické víře v Krista s těmi, pro něž je biblická zpráva o Ježíši z Nazareta pouhým "souborem krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů" a kteří navrhují vzdát se "alespoň na jednu generaci" "klíčových pojmů křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd. atd.)"? A jestliže se neshodneme ani na přijetí jasné biblické zprávy o Kristu, jak bychom se mohli shodnout na víře v Trojici?

Někdo možná namítne, že článek v Britských listech je projevem nějakého extrémisticky liberálně orientovaného duchovního či jakési krajní verze protestantismu. Možná u "tradičních" evangelíků najdeme vztah k Božímu slovu, který by byl blíže ke starokřesťanské tradici? Zapomeňme na to. Ocituji z knihy "Bojovníci a trpitelé" od Milana Balabána, která v sobě odráží stav oficiální evangelické biblistiky (jak je vyučována na jejich bohoslovecké fakultě): "Zdálo by se, že Abrahám, Izák a Jákob byly postavy historické. ... snažil se to dokázat A. Alt... Česká starozákonní škola (Daněk - Bič - Heller - Balabán - Prudký) pokládá "praotce" za postavy "typové": Abraham - víra, Jákob - láska, Izák - naděje. Moderní bádání Altovu hypotézu zcela opouští" (str. 23; kapitolu, která se rozprostírá na str. 22 a 23, by se zde hodilo ocitovat prakticky celou...)

Jinými slovy: Abrahám jako lidská osoba, jedinec, - nikdy nežil; Izák a Jákob jakbysmet. Relativně nejlépe dopadl na zdejší evangelické fakultě Mojžíš, ten prošel ohněm přísného prubířství evangelickou teologií s relativně vysokým skóre: pravděpodobnost, že někdo takový opravdu někdy žil, odhadují lídři evangelického bohosloví na 50 procent.

S pozoruhodnou knížkou se rozloučíme citátem výroku, nad nímž se pravoslavnému zatočí hlava: "...lze se domnívat, že Mojžíšův "bratr" Áron je personifikací schrány úmluvy s deskami dekalogu..." Asi by se dala v knížce najít ještě celá řada nevšedních myšlenek, já však už posloužit nemohu, protože jsem odpadl poté, co jsem se tam dočetl, že biblické spojování Mojžíšovy postavy s vydáním Zákona na hoře Sinaj a s putováním do Zaslíbené země, "má s historií pramálo společného", ba dokonce, že "Mojžíš nemá v událostech exodu a pobytu Sinajského původně žádné místo" (což prý není ještě ta nejradikálnější podoba evangelické teologie). Dále už jsem nečetl, za což se bratru Balabánovi omlouvám.

Co má takové pojetí Bible společného s pravoslavnou vírou? Vždyť naše pravoslavná tradice obsahuje řadu svědectví o tom, jak se křesťanům zjevili různí starozákonní lidé, postavy Starého zákona. V pateriku je např. popsáno zjevení Mojžíše, který objasnil asketovi v poušti určitá obtížná místa Pentateuchu. Nový zákon na řadě míst zmiňuje starozákonní historii s naprostou jistotou, že postavy Starého zákona jsou skuteční lidé.

Nechci nikomu vnucovat pravoslavnou víru nebo pravoslavný výklad Bible. Ať si každý věří, jak sám uzná za vhodné. Avšak (už jen z etických důvodů) bychom neměli před veřejností předstírat, že máme společnou víru či společné chápání Písma s těmi, kteří jsou od pravoslavné tradice na hony vzdáleni.

(Použité ilustrace - starobylé ikony:
nahoře - praotec Abraham; dole - Áron, první kněz)



Zobrazit příspěvek č. 146 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Nový pravoslavný film

Na adresu:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/
byl umístěn nový pravoslavný film s českými titulky.

Byla jsem hostem u smrti

Dva případy posmrtné zkušenosti.


Autentické vyprávění o dvou ženách, které se vrátily z onoho světa. Ruský domentární film.



Zobrazit příspěvek č. 147 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Proč je na světě zlo

Byla skupina lidí a ti si začali mezi sebou říkat: "Jak to, že je tolik zla na světě, války, vraždy, utrpení, slzy; proč jsou zabíjeny nevinné děti, starci, ženy? Zdá se, že žádné zlo nezpůsobili. Zač tolik utrpení? Co by to bylo pro Hospodina, kdyby svou mocnou pravicí zastavil takové velké zlo, které se na zemi děje?" A Bůh se jim zjevil a pravil: "Dal jsem vám přikázání - nezabíjej, nebudeš krást, křivě svědčit, smilnit. Jenže vy kradete, zabíjíte, smilníte; tím, že přestupujete můj zákon, hřešíte, a hřích rodí zlo. A zlo nyní naplnilo celý svět."
(Z vyprávění archim. Amvrosije z ženského monastýru Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu)



Zobrazit příspěvek č. 148 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2007
Z tisku

První kosmonaut: sv. Jurij (Gagarin) :-)

V Rusku zaznívá v některých tiskovinách nesmělý hlas navrhující svatořečení Jurije Gagarina. Zdá se to jako dosti podivný návrh, zvláště, když vzpomeneme jeho proslulý výrok po návratu z orbity: "Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl." Což se výborně hodilo do ateistické propagandy tehdejšího sovětského režimu.

Populární teolog, profesor Moskevské duchovní akademie, Alexej Osipov přirovnal Gagarinův výrok (používaje té samé materialistické logiky) k člověku, který přijde k moři, nabere si lžičku slané vody, prohlíží ji, a pak chodí a prohlašuje: "Žádné velryby v oceánu nejsou. Prohlížel jsem mořskou vodu, ale žádného kytovce jsem v ní nenalezl!"

Přívrženci zbožnosti sovětského kosmonauta však citují pololegendární zvěsti o tom, jak vystoupil před plénem jakéhosi sovětského sjezdu, kde tento národní hrdina, jemuž bylo "vše dovoleno", statečně nazval zboření chrámu Krista Spasitele barbarstvím a vyzval k obnovení velechrámu. Dále se tvrdí, že sovětská moc Gagarina odstranila, protože se vymkl její kontrole a málem začal s hlásáním náboženství.

Další zdroj gagarinovské legendy je spojen se zesnulou igumenií Serafímou (Černou), představenou obnoveného Novoděvičského monastýru. V padesátých letech, kdy byla tajnou mniškou, sloužila v tajných sovětských institucích pracujících na průzkumu vesmíru. Prý sama mátuška Serafíma projektovala Gagarinův skafandr a dokonce jej posvětila.

Ostatně posvěcování kosmických korábů není vynálezem naší doby. Už koncem sedmdesátých let kosmonaut Valerij Poljakov, hrdina Sovětského svazu, přivezl na oběžnou dráhu svěcenou vodu a vykropil nejen raketu, ale i celou orbitální kosmickou stanici. Z počtu kosmonautů, kteří se po letu do vesmíru obrátili na víru, jmenujme i Georgije Beregova.
(Credo.ru)

P.S.
K fotografii:
Když Gagarin 12. dubna 1961 uskutečnil jeden oblet Země, stal se z neznámého vojenského letce nejznámějším člověkem planety. O sedm let později (27. března 1968) přišel o život při běžném cvičném letu, když se jeho MiG-15UTI (vyrobený v Aeru Vodochody) v plné rychlosti zabořil do zmrzlé země nedaleko Moskvy. Podle nových předpokladů byla nehoda způsobena technickou závadou na stroji.

------------------------------

Katolická církev bude možná blahořečit samuraje

Beatifikaci 188 Japonců (ze 16.--17. stol.), mezi nimiž jsou i samurajové, oznámil kardinál Stefan Fumio Hamao, který říká, že prý šli na smrt nikoliv z politických důvodů, nikoliv kvůli tomu, že byli politickou opozicí, ale protože vyznávali křesťanskou víru.
Kardinál podtrhl, že nezvolili násilí, ale "vybrali si cestu pokojného protestu, což je důležité pro lidi žijící dnes". Japonci si při této beatifikaci prý budou moci uvědomit, že "právo na víru je základním lidským právem".
(Interfax-religia)

----------------------------

Člen Společenské komory, politolog Sergej Markov považuje sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se Zahraniční ruskou pravoslavnou církví (plánované na 17. května) za historickou událost a navrhuje prohlásit toto datum za národní svátek.

Vidí v tom mj. překonání národního rozkolu, neboť církev vždy hrála důležitou roli ve společensko-politickém životě země. "Dokonce i imperátor se nazýval "pravoslavným carem". Pod jeho žezlem se sjednotily mnohé pravoslavné národy: ruský, ukrajinský, běloruský, gruzínský, arménský, moldavský. Mířili k tomu Srbové, Bulhaři, Řekové a další národy Balkánského poloostrova," píše Markov.
(Interfax)

------------------------------

Muslimští teologové v Malajsii vydali fetvu, zakazující pravověrným dělat obchody nebo investovat po internetu. Nemuslimské investiční projekty předpokládají předem zafixovaný příjem, což je zakázáno zákony šaria. Investiční projekt založený na muslimských principech je dovolen. Pravidla islámského trhu zakazují získávat fixní procento z vloženého kapitálu a zakazují investovat do firem spojených s výrobou alkoholu, tabáku nebo do organizací spojených s hazardními hry.
(Agentura AP)

-------------------------------

Španělský biskup vyzval duchovní, aby skončili s praktikováním společné zpovědi a aby se oblékali, jak se náleží na kněze

V dopise adresovaném všem kněžím své diecéze vyzývá biskup tarazonský Demetrio Fernandes, aby vykonávali svátost zpovědi jedině při individuálním pokání z hříchů, a aby se oblékali, jak se na kněze sluší.
"Nikdy nepraktikujte kolektivní odpuštění hříchů," vyzývá biskup, "učte mládež, aby častěji přistupovala k této svátosti, neboť je to vzácný prostředek pro formování osobnosti a pro budování svědomí podle Božích zákonů a církevních pravidel. ...
Když hovoří o nutnosti oblékat se náležitým způsobem, biskup Fernandes poznamenal, že jeho připomínka má za cíl, pouze "připomenout každému z vás, co od vás církev očekává. Naše vnější podoba je ve mnohém těsně svázána s mnohými aspekty celého našeho kněžského života"... "Jak jsou lidé potěšeni, když mohou kněze snadno rozpoznat," podtrhl prelát. "Dnes se mnozí snaží vymazat v naší společnosti každou stopu Boží přítomnosti. Nehrajme s nimi tuto hru ani nepomáhejme jim v takovém "zastírání Boha"... Oblékejme se striktně a prostě a dávejme všem na vědomí, že jsme kněžími a že jsme jimi rádi."
(Agentura Agnus)



Zobrazit příspěvek č. 149 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2007
Neděle žen myronosic

3. neděle paschální (tj. 2. neděle po Pasše)
neděle žen „myronosic“


Myronosice čili ženy myro nesoucí
(Myro je vzácný vonný olej; byla to velice drahá, silně aromatická látka)


Dnes církev chválí lásku a obětavost žen, které doprovázely Krista při jeho putování a sloužily mu i po jeho smrti - při pohřbu. Nesly aromata, aby - jak jim velelo jejich srdce - posloužily Pánu a byly s ním i po jeho smrti, tedy tam - na konci všeho - ve chvíli, kdy lidský rozum už neviděl žádnou perspektivu.

Tato neděle je odpovědí všem, kteří říkají, že v Církvi jsou přehlíženy ženy či ženství. Tady jsou právě ženy ukazovány jako ztělesnění vlastností, které potřebujeme k životu v Kristu (nebo k následování Krista, jak raději říká Západ).

„Myronosice a apoštolé - obraz dvou stran našeho života: citu a rozumu. Bez citu není život životem. Bez rozumu je život slepý,“ říká sv. Theofan Zatvornik. Ukazuje nám, že do všeho, co ve svém církevním a potažmo duchovním životě činíme, musíme vložit také své srdce. Není-li v našich skutcích srdce, jsou mrtvé.

„Synu, dej mi své srdce!“ praví Bůh v Písmu.

Všimněme si, jak se církevní zbožnost vlastně podobá chování žen myronosic.
Je podobně „svatě nerozumná“ jako ony, které nerozumně pospíchají brzy ráno liduprázdnou krajinou k hrobu, i když dobře vědí, že hrob je uzavřen a s přetěžkým kamenem před vchodem si samy neporadí; ale přesto tam jdou. Je to věc srdce, nikoliv rozumu.

Pohleďme se, jak liturgicky, při paschálním bohoslužebném průvodu kolem chrámu, napodobujeme jejich svaté bláznovství: Jako drahocennost neseme vše, co nám zůstalo - zobrazení Páně, jeho kříž, na kterém odevzdal ducha, knihu s jeho slovy. To vše opatrujeme jako naše vzácné duchovní myro a s ním kráčíme ke hrobu. Vycházíme v noci z chrámu, abychom šli za Ježíšem až do konce. A jako myronosice se setkáváme s jeho Vzkříšením.

A toto „svaté bláznovství“ tvoří základ celého našeho církevního života.
Věřící chodí do chrámu, stavějí svíce, zbožně líbají ikony, klekají na kolena, modlí se - je to věc srdce. My to prostě musíme dělat. Ne proto, že by nás k tomu někdo nutil, nikoliv kvůli tomu, že bychom se jenom báli odsouzení na Božím soudu a pekla. My to musíme dělat, protože nás k tomu nutí srdce, láska. V křesťanském srdci se víra a láska spojují do jednoho ohně.

Zvláště naše doba, která se tak „vyznamenává“ náboženským skepticismem, bezvěrectvím, či dokonce naprostou tupou lhostejností k náboženství, nás vytrvale „rozumářsky upozorňuje“, že chodit do chrámu je ztráta času, který by se dal využít jinak a lépe (jak vlastně?)... Kdybychom byli na bohoslužbách jen kvůli rozumu, pak bychom asi pod takovou nepřátelskou palbou materialistického racionalismu nakonec přece jen zůstali doma nebo neděli využili k dalšímu vydělávání peněz.
Rozumní apoštolé zůstali zavřeni, protože se prostě docela rozumně (a dá se to snadno pochopit) báli. (Až vzkříšený Kristus a sestoupení Svatého Ducha zažehne jejich srdce.)

Jenže my, ve kterých už dnes Duch Svatý pracuje, musíme jít, chvátáme do chrámu, abychom se tam modlili, abychom se klaněli neviditelnému Bohu... Samé „nerozumné věci“, že? Jsme jako ty ženy, které nedokázala odradit žádná rozumná skepse: „Kdo nám asi odvalí ten veliký kámen od dveří hrobu?“ Napodobujeme ty ženy, neboť jako je táhlo jejich srdce k pochovanému Ježíšovu tělu, i nás srdce táhne do chrámu, na bohoslužby.
A právě jim, které šly učinit něco, co se zdálo být nesmyslné a nerozumné, byla jako prvním lidem na tomto světě zjevena pravda o vzkříšení, a jedné z nich se jako prvnímu člověku zjevil vzkříšený Pán.

Přišla neděle, tam a tam se bude sloužit Božská liturgie, tam sestoupí Bůh, tam Pán navštíví svůj lid - tam se bude konat Eucharistie. A u toho přece nemohu chybět.


Z nedělních hymnů:

Počestný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé,
plátnem čistým je ovinul
a pokryv je věcmi vonnými,
ve hrob nový je položil...

(Z troparu)

Stanul anděl u hrobu před ženami
a zvolal k myronosicím:
Pomazání mastí vonnou mrtvým náleží,
jak se však ukázalo, Kristu je porušení cizí...

(Z 2. troparu)

Myronosicím povelel jsi, aby se radovaly,
svým vzkříšením utišil jsi pláč pramatky Evy, Kriste Bože...

(Z kondaku)



Zobrazit příspěvek č. 150 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Dva masakry

Dva „civilizované“ masakry naší doby

Jeden probíhá na našich silnicích. Umírá zde tolik lidí, jakoby neustále probíhala krvavá válka.

Druhý probíhá ve skrytu, ve sterilních sálech nemocnic. Potraty a euthanasie.

Ve skutečnosti euthanasie už dávno probíhají, když moderní medicína prohlašuje lidi po mozkové smrti za mrtvé, ačkoliv jim bije srdce. Z hlediska biblického i duchovního je centrem lidské bytosti srdce nikoliv mozek.
Kvůli rozebírání těl umírajících na orgány pro potřeby transplantací, byla ustanovena tzv. „mozková smrt“ (kdy srdce bije, orgány „dárce“ jsou doposavad živé, a proto vhodné k odběru...) To jsou důvody proč v Řecké pravoslavné církvi teologové protestují proti zabíjení a rozebírání lidí, které považujeme za ještě živé.




Zobrazit příspěvek č. 151 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Výročí pontifikovo

K výročí papežova pontifikátu

Komentář z ruského tisku
(aneb civilní pohled z druhé strany)


Posel minulosti v zemi budoucnosti

Papež Benedikt XVI. je živou připomínkou, že konzervativní tradice minulosti se mohou stát náboženstvím budoucnosti.

Mnozí upřednostňují "nevšímat si" tohoto papeže, který "stojí ve stínu svého velikého předchůdce". Papež Benedikt usedl na trůn, který byl na celou generaci (ne-li na dvě) spojován výhradně s Janem Pavlem II. Volba 77-letého papeže proběhla dosti tiše, bez senzací a skandálů. Konkláve jej zvolilo na čtvrtý pokus (kdežto v minulosti bývalo i 30 hlasování), přičemž většina analytiků už za života Jana Pavla II. předpovídala, že dalším papežem bude německý kardinál, hlava kongregace pro nauku víry (klíčová složka katolické církve; dříve tzv. "svatá inkvizice").

Nový papež nevyhlásil žádné reformy, nepřipravil žádné kádrové zemětřesení, a vůbec poskytoval málo důvodů médiím, aby se zajímala o jeho osobu. Psychologický kontrast s jeho předchůdcem byl tak veliký, že papeže Jana Pavla II. začali někteří náhle vidět jako "šoumena", což za jeho života nikdy neřekli.

Pokusy nějak skandalizovat intronizaci Benedikta XVI. se nesetkaly s úspěchem. Byly často spojeny se snahou přivést tohoto papeže, představujícího křesťanský Západ, do konfliktu se světem islámu. Zpočátku si málokdo všiml, že ve své intronizační řeči, která již tradičně obsahovala znělé ekumenické noty, papež nevzpomenul -- mezi těmi všemi ostatními svými "bratry" -- na muslimy. Ty muslimy, které Jan Pavel II. všemožně velebil a ctil. Pak Benedikt XVI. v podstatě odmítl přijmout delegaci islámských teologů, byť s nimi nakonec přece pohovořil. To vše však bylo jaksi neurčité a nepřesvědčivé. "Poplašné zvěsti", že papež zastává islamofobii, se roznesly po proslovu papeže na jeho "rodné" univerzitě v Regensburgu, která se stala jedinou senzací jeho tichého dvouletého pontifikátu. Jenže dnes už následky tohoto projevu víceméně vyprchaly, papež se stokrát omluvil, a při své návštěvě v Turecku učinil tytéž poklony vůči islámské tradici, jako Jan Pavel II.

Pokusy skandalizovat Benedikta XVI., které se objevily nějakou dobu po jeho intronizaci, mají spíše konspirativní charakter. Jakýsi neznámý německý profesor se rozhodl vyhlásit, že předcházející papež byl otráven, aby byl uspíšen nástup Benediktův. A tak se začalo tvrdit, že nový papež je přívržencem Ameriky, která ztrácejíc kontrolu nad Evropou, snaží se ji dostat do konfliktu s islámem; a tento konflikt má přivést Evropu pod ochranu zaoceánského partnera, "světového četníka". Podle této zvěsti, měl prý Ratzinger učiněnu dohodu s Amerikou již dávno, leč Jan Pavel II. stále žil, pořád budoval nějaké "mosty", a mohlo by se stát, že stále stárnoucí kandidát na papeže vůbec nestihne stát se papežem... Každý nejspíš vidí, co vidět chce.

Posoudíme-li věc objektivně, pak je nepochybné, že pontifikát nového papeže oživil dřímající konzervativní síly v katolické církvi a kolem ní. Dosti orthodoxní názory Ratzingerovy byly i dříve všeobecně známy. Právě on byl autorem encykliky vydané Vatikánem k dvoutisíciletí křesťanství a obsahující zřejmé narážky na papežský primát a na "schismatičnost" těch východních i západních křesťanů, kteří tento primát neuznávají. V podobném duchu - univerzalní a absolutní pravdy - se nesla i mnohá teologická díla kardinála - dogmatika. A aby nikoho nenechal na pochybách, začal kardinál sloužit latinsky archaickou tridentskou mši (na 2. vatikánském koncilu skoro zakázanou) a vést rozhovory s "lefebristy", kteří se od Říma odklonili na protest proti modernismu a "herezi ekumenismu". Po intronizaci Benedikta XVI. se významná část lefebristů znovusjednotila s Římem.

Možná je to paradoxní, ale antiekumenické naladění Benedikta XVI. vedlo k oteplení ve vztazích Vatikánu s Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu), která se zapletla do ekumenismu za epochy Benediktem nemilovaného 2. vatikánského koncilu, a nyní na to raději příliš nevzpomíná, aby nedráždila konzervativní pravoslavné společenství. Otevřenost Jana Pavla II., jeho slovanská národnost, antikomunismus, jeho úsilí dostat se do Ruska a pobratřit se s ruskými bratry - to vše strašilo Ruskou církev... Benedikt XVI. ze své strany vyslal na Rus několik signálů o tom, že nehodlá pokračovat v "proselitismu na kanonickém území" Ruské pravoslavné církve, do Ruska se necpe a ekumenickým fanatismem se nevyznačuje. Moskva signály blahosklonně přijala, vyhlásila "oteplení vztahů", ale z obav před "neladem" v řadách svých oveček zatím ještě opakuje zaklínadla o nemožnosti setkání Alexije II. s papežem.

Na pozadí tohoto všeho je možno bez pochyb mluvit o jistém (nejspíše dočasném) opadnutí liberálních tendencí v životě a teologii katolické církve. Riskneme odhadnout, že kdyby byl současný konzervativní papež mladší, pak by vlivná liberální lobby vynaložila více sil, aby se nedovolila jeho zvolení na vatikánský trůn. Po bezuzdném liberalismu Jana Pavla II. nastoupila éra jakési syntézy, vybalancování mezi liberalismem a konzervatismem v katolické církvi.

Současný pontifikát je skutečně dočasný - takové jsou neúprosné zákony lidské přirozenosti. Jenže přes tuto "dočasnou" periodu budou do budoucnosti (tj. do křesťanství 21. století) přeneseny některé důležité prvky tradice a orthodoxie, které se nově zjevují západnímu světu; stává se z nich jakási móda, která však přináší okusit, že "dávno zapomenutá minulost", klenot velice jemné práce, je něčím krásným, unikátním a dobrým. Pro někoho to může být móda antikvariátů, kdy se relikty tradice zasazují do současného postmodernistického interiéru. Pro jiného to může být odpovědí na jeho tíhnutí ke svatosti a dokonalosti, což je vlastní každému člověku.

A to jsme ani nestihli zmínit, že v současném "konzervativním převratu" Benedikta XVI. je něco nadějného i pro pravoslavné tradicionalisty. Módní konservativismus papežův připravuje dobrou půdu pro hlásání neporušené staré svatootcovské tradice.

A. Soldatov
Credo.ru


P.S.
Co si budeme namlouvat. Morální vliv katolické církev je mocný a působí nepřímo i dovnitř pravoslavné církve. Zatímco perný modernismus Jana Pavla II. se odrážel i ve vnitřních tlacích v pravoslaví; tak konzervativní linie Benedikta XVI., která se stává celosvětovou módou, možná bude inspirovat i řadu pravoslavných a napomůže normalizaci vztahů mezi církvemi i v poměrů v církvi.
(Překladatel)




Zobrazit příspěvek č. 152 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2007
Z došlé pošty

Jako čtenář pravoslavného weblogu Ambon a jako pravoslavný křesťan by touto cestou chtěl (byť nejsem studovaným bohoslovcem), reagovat na příspěvek jer. Jana z Jihlavy O mýtu společné ekumenické „biblické víry".

Jeho reakce na moderní tendence (nejen) protestantské theologie směřující k "demytologizaci" Písma (viz např. R. Bultmann) je z hlediska pravoslavného čtenáře jasně pochopitelná a prožitá. Chtěl bych tímto jen doplnit mé osobní prožitky z uvažování nad problematikou "Zdnešnění" (vida, tento pojem nemusí být vlastní jen římským katolíkům): Pravoslaví se nemusí "modernizovat", nemusí se "přirovnávat k tomuto světu" (právě naopak!). Samozřejmě je nutné mít respekt k práci na poli věd, ale výsledky této práce jsou přece velmi relativní a časem proměnlivé! Zcela se přizpůsobovat dnešnímu světu z hlediska objednávky současných vědeckých poznatků a nepoznatků je trochu krátkozraké - natož je-li kvůli tomu měněna theologie a úplně relativizován odkaz Otců... Je-li s námi Slovo, tak je s námi stejně jako před 2000 lety a není nutné se před západním kultem rozumu stydět za způsob jeho literárního vyjádření. Vždyť k nám v takové formě přišlo. Proto můj postoj k západním teologiím zjednodušuji takto: Kdyby nebyly neustále hnány touhou po modernizaci před 1000 a 500 lety, nemusely by tuto touhu následovat i teď. Můj postoj zní "trpělivost". S tou můžeme životní vzepětí velkých duchů západního myšlení sledovat bez ukroucení hlavy, někdy snad s přitakáním.
Ondřej Malík

Ještě dodatek autora:
Bultmannovi dle mého šlo o "demytologizaci" osoby Krista (potažmo Nového zákona), která by umožnila jasnější pohled do hlubin tohoto poselství.



Zobrazit příspěvek č. 153 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Neděle o mrtvicí raněném

Neděle o uzdravení mrtvicí raněného

Čtení z Evangelia na tuto neděli:
Byla v Jeruzalémě u brány ovčí koupel, kteráž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší majíc.
Kdežto leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody.
Neboť anděl Páně jistým časem sestupoval na tu koupel, a hýbal s vodou. A kdo tam nejprve sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.
I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třicet let nemocen byl.
Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Odpověděl mu nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se pohne voda, uvrhl mne do rybníka, neboť než já tam přijdu, jiný přede mnou již tam vstoupí.
Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď.
A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil.

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Mrtvicí raněný člověk je tady mj. obrazem stavu lidské duše po pádu - čili naší duše. Podobně jako mrtvicí raněný sice žije, ale nemůže se hýbat nebo ovládat část těla, tak i duše člověka po pádu je jakoby ochrnulá - nežije, ale spíše živoří; její schopnosti, kterými ji kdysi nadal Stvořitel, jsou umrtveny...

Anděl zde v době před ukřižováním Krista jednou do ruka sestupoval do vodní nádrže vyhrazené na očišťování ovcí před jejich obětováním v chrámu. Volbou toho místa k uzdravování lidí se poukazuje na zvířecí stav lidí, do něhož je přivádí hřích; a právě tento žalostný duševní stav člověka je příčinou jeho nemocí a smrti.

Evangelijní příběh jde však ještě dál, než je pouhé připomenutí, kam přivedl člověka jeho pád do hříchu a do smrti.
Anděl nemohl uzdravit tohoto ochrnulého, neboť se kvůli své nepohyblivosti nemohl dostat k vodě naplněné silou andělskou, a získat tak vyléčení. Duši ochrnulé hříchem nemůže pomoci žádný anděl, protože vnitřní síly duše jsou rozloženy a člověk už není ve stavu, aby mohl přijmout takové uzdravení, které je mu podáváno jakoby zvenku.

Tímto pohledem na člověka se liší křesťanství od všech jiných náboženství: od buddhismu, hinduismu, islámu atd. A tím se také vysvětluje, proč tato náboženství nemohou člověku pomoci vyřešit jeho základní problém: smrt. Nejenže taková náboženství, která nejsou dědici Kristovy oběti, nemohou vyléčit člověka, protože nemají lék; ona nemohou ani diagnostikovat chorobu (tj. příčinu smrtelnosti a nevyhnutelného úmrtí každého člověka), a proto lék ani nehledají. V principu tedy považují nekřesťanská náboženství smrt za něco přirozeného a jsou tudíž pohroužená do sféry duchovně padlého světa. Kdežto křesťanství hledí na začátek historie světa, kdy Bůh stvořil člověka jako nesmrtelného, a smrt, které posléze první Adam propadl, je pro Adama a všechny jeho potomky tudíž něčím hluboce nepřirozeným.

Jediná možnost nápravy žalostného stavu člověka, který už nemá žádnou schopnost uzdravit se sám, je léčit ho jakoby zevnitř - a to je právě to, co přišel vykonat Kristus. Boží Syn "oblékne lidství", přijme všechny důsledky hříchu lidí, včetně smrti, a svou obětí na Kříži a vzkříšením obnoví lidství "zevnitř". Stane se novým Adamem, od něhož se odvíjí nové pokolení lidí, kteří nejsou už jen zrozeni ze svých pozemských rodičů, ale skrze Krista jsou zrozeni z Boha. Synové Boží.

Zatímco anděl v ovčí koupeli uzdravil jednoho člověka za rok, Spasitel se (jak poeticky pějí posvátné hymny) učinil pramenem koupele, ve které získávají věčný život všichni, kteří si to přejí (myslí se tím svatá Tajina křtu).

Anděl uzdravující skrze vodu byl předzvěstí křtu. A tak tam u té vodní nádrže kdysi v Jerusalemě, kde se Ježíš ujímá ochrnulého člověka, jemuž už ani žádný anděl nemůže pomoci, začíná probleskovat světlo nové éry lidských dějin, otevírají se brány kdysi uzavřeného ráje.

Z hymnické církevní poezie k tomuto dni:

Svou Božskou pomocí pozdvihni, ó Pane,
duši mou, krutě ochrnulou všemožnými hříchy a skutky nepatřičnými,
abych volal zachráněn k tobě, Slitovníče,
jenž jsi kdysi pozdvihl ochrnulého: „Sláva vládě tvé, Kriste!“




Zobrazit příspěvek č. 154 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Zamyšlení - rozum versus víra

Zamyšlení - rozum a víra

Rozum a víra
v tradici Západu a Východu


Západ hledá cestu, jak dál v řešení dilema „rozum versus víra“: aktualizovat středověkou syntézu (nová aliance) nebo jiskřící polarita?

Z pohledu pravoslaví to vypadá tak, že západní křesťanství (v oblasti církevního učení a duchovního života) po velkém rozkolu v průběhu druhého tisíciletí kolísá mezi racionalitou a sentimentalitou. Scholastická racionalisticko-právní teologie na jedné straně, na straně druhé specifická katolická mystika založená na sentimentalitě, emocionalitě, snění, představách, exaltované obrazotvornosti... Oba póly se zdají být neuspokojivé a prostor, který je jimi vymezen, jakbysmet. Čili ani syntéza ani jiskření mezi póly nic nového na tomto poli nenabídnou a patovou duchovní situaci Západu zřejmě neřeší.

V pravoslaví jsou jiné dva póly mezi nimiž se rozprostírá křesťanské myšlení a duchovní život. Je to apofatické a katafatické teologické pojetí.
Katafatická teologie se soustředí na vyslovení, čím Bůh jest. Je důležité používat i ubohou lidskou mluvu k popisu, čím Bůh je, abychom na to nakonec nezapomněli. Leč toto pojetí je zatíženo zřejmou nedokonalostí, protože - jak popsat nepopsatelného Boha? Každé určité vyjádření o Bohu je nedokonalé, nevýstižné, částečné, antropomorfní, a tudíž může někdy obsahovat jistou pachuť falešnosti.
Apofatická teologie se zaměřuje na vymezení, čím Bůh není. Dává prostor tajemství. Ve svých důsledcích vede k mlčení o Bohu. Její nedostatek je taktéž zřejmý. Skýtá málo prostoru ke svědectví o Bohu, k misii, k polemice s jinými vírami (a takovou polemiku považovala Církev od dob svatých apoštolů za potřebnou a Bohulibou); dává nám pramálo podkladů pro vytvoření kodifikovaného psaného církevního učení, které je mírou, kde ještě církev může být a kde už není, resp. měřítkem, kdo je pravoslavným a kdo heretikem (to jsou v jádru slova sv. Cyrila - Konstantina, který přišel se svým bratrem Metodějem na Velkou Moravu).

A tak teologie církevní nauky spíše konverguje ke katafatickému pojetí, kdežto v duchovním životě a autentické křesťanské mystice dominuje spíše apofatické pojetí teologie.
Pro oba póly je typické, že na žádné straně není přítomno ani jedno z obou pojetí v „čisté podobě“, ale vždy je nějak smíšeno či „naočkováno“ i tím opačným. Dále ještě podtrhněme, že na katafatické straně je racionalismu postavena pevná hranice, která nesmí být překročena (a právnické myšlení - tak oblíbené na středověkém Západě - je v oblasti Bohopoznání vyloučeno). Na apofatickém pólu se zase stojí na stráži před pokušením emocí, sentimentu a fantasijní představivosti.

Západní člověk by se mohl obávat: omezíme-li rozum a zavrhneme-li emoce, co nám pak vlastně zbude? Není to uříznutí hlavy a vytržení srdce? To je vážná otázka. Pravoslavní ji řeší z perspektivy svatootcovského učení a reálné zkušenosti asketů, poustevníků a vlastně celé Církve. Ocitáme se tím na tématickém území svatootcovské antropologie - čili toho křesťanského pohledu na člověka, jaký se zachoval už jenom v pravoslaví. Podle pravoslavné antropologie byl člověk po Adamově pádu úplně zkažen, stal se pokaženým do největších hlubin své bytosti. Samotný kořen lidského bytí je napaden hnilobou. Není na lidství místa ani oblasti, která by zůstala nedotčena hříchem a rozkladem. Pokažený je i lidský rozum a hlavně lidské srdce. Je-li rozum v takovém stavu, nemůže správně přemýšlet o Bohu. Je-li srdce v takovém stavu, nemůže Boha zrcadlit. Proto je základním východiskem pravoslavného duchovního života očištění lidského nitra od hříchu. (Je to obsáhlé téma, a proto na tomto místě nutně zjednodušujeme.) To znamená rozum vyprázdnit od zkaženého myšlení a srdce vyprázdnit od zkažených citů. Nástrojem duchovního díla je spolu s askezí vnitřní modlitba, která má naplnit rozum a sestoupit do srdce.
I z natolik zjednodušeného až schematického výkladu vidíme, že v pravoslavném duchovním životě nejde o to, abychom se připravili o hlavu i o srdce, ale abychom je v asketickém sebezapření očistili, aby mohly začít plnit svůj hlavní úkol - čili poznávat Boha.

Z toho všeho můžeme již snadno chápat, jak dalece je pravoslaví vzdáleno od západního uvažování a západní zbožnosti. Zatímco současný papež na své známé univerzitní přednášce (která tak nespravedlivě vyvolala před časem bouřlivou nevoli muslimů) hovoří o nutnosti nově sjednotit víru a rozum, pak pro pravoslavné je něco takového už v samém svém principu slepou uličkou, která nevede ke zbožnosti, ale k dalšímu bloudění. Neočištěný pokažený lidský rozum nelze s vírou nikdy sjednotit. A sjednotí-li se přec s vírou (jako ve středověku na západě), pak za jedině cenu pokažení víry se všemi hroznými důsledky - jimiž jsou hlavně poškození církevního učení a zbloudění duchovního života.
A druhotným důsledkem je posléze vzpoura takto zotročeného rozumu, který neprošel očištěním a prohlédnutím, ale byl nedobrovolně zakován do řetězů „svaté inkvizice“. Taková vzpoura nemůže vypadat jinak, než jako setřesení „církevních okovů“, zavržení víry či náboženství všeobecně; nebo je jejím výsledkem překování náboženství v neškodnou kulturní ozdobu osvícené civilizace, úctyhodnou oprašovanou památku na předky, nebo ve chvályhodný charitativní spolek, v němž pár idealistických nadšenců supluje výpadky v sociální politice státu.
To vše pod maskou triumfálního osvobození lidského ducha. Pro jakou svobodu? Pro zlostný ateismus, či ohlupující materialismus (či duchovně paralyzovaný agnosticismus). (Je špatným vtipem, kterým se ďábel vysmál popletenému lidstvu, když tento tragický triumf, který vyvedl lidi z jednoho temna, aby je uvrhl do druhého, byl nazván „osvícenstvím“.)

Otázka tedy nestojí, jestli je rozum slučitelný s vírou, ale spíše: „jaký rozum“ a nebo s „jakou vírou“.

Shrnuto:

Hříchem poškozený rozum nemůže chápat či posuzovat křesťanskou víru, protože skrze tuto víru Bůh zjevuje věčnou pravdu, a rozum poškozený hříchem není schopen tuto pravdu správně nazírat. Řešením však není podřídit rozum víře, jak to řešil Západ, nýbrž očištění rozumu tak, aby byl uzdraven a byl schopen nahlédnout pravdu, kterou víra zjevuje.

Dilema, ve kterém se křesťanský Západ od středověku potácí, je tedy vlastně umělé, resp. vzniklo za hranicemi autentického křesťanství. Řešení tohoto dilema je tudíž nadmíru prosté - návrat k původnímu křesťanství.



Zobrazit příspěvek č. 155 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2007
Poznámky z rozhlasového vysílání

Několik neuspořádaných poznámek z poslechu rozhlasu

Bůh přivedl na svět člověka jakožto věřící bytost. Od nejstarších archeologických památek nacházíme kultické předměty. Náboženstvím se člověk vždy odlišoval od zvířat.

-----------------

Sv. Jan Kronštadtský (na přelomu 19. a 20. stol.) říkal materialistickým geologům, kteří hlásali evoluci: „Vy více věříte bezduché zemi než Bohem inspirovanému prorokovi Mojžíšovi.“ Lidé dnes více věří faktům materialistické vědy než faktům uvedeným v Písmu svatém. (Proto jsou dnešní lidé tak snadno oklamatelní - věří prakticky čemukoliv.)
V kostech dinosaurů se zachovaly krvinky, což by bylo naprosto vyloučeno, kdyby žili tak dávno, jak tvrdí materialistická věda.

-----------------

Před revolucí v Rusku když někdo onemocněl, zavolali především kněze, aby nemocného zpovídal. Pak teprve volali lékaře. Tenkrát lidé ještě chápali, že nejprve je potřeba léčení ducha a pak teprve je možno uzdravit i tělo. Vždyť stav těla je často odrazem duchovního stavu člověka.

Dnes voláme hlavně lékaře či sanitku, a stává se, že člověk umírá bez pokání a poslední chvíle, kdy je ještě při vědomí, jsou promarněny. Jeden kněz, exorcista, vyprávěl, že démon, který opouštěl člověka a byl přinucen odpovídat knězi, řekl: to my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc.

(Z pořadu na rádiu Radoněž; Pravoslavná Rus)



Zobrazit příspěvek č. 156 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2007
Z tisku - o evoluci

Darwinova teorie podléhá stálé erozi. Po mnoha nedostatcích, na které bylo už dříve poukázáno, a původní evoluční teorie musela být "vyspravena", dnes je tu nová trhlina, která je pracně látána.

Viz video V čem se Darwin zmýlil:

Klasická evoluční teorie říká, že se druhy mohou vyvíjet. "Nová evoluční teorie" říká, že 99 procent druhů jsou evolučně zamrzlé... což znamená, že nemohou podléhat evoluci...

Celé video: http://video.respekt.cz/V-cem-se-Darwin-zmylil.html



Zobrazit příspěvek č. 157 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází

Tesknění po vůni starých pomalých dob

Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...

Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...


Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.

Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.

Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.

Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.

Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).

Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.

„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.

Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).

Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...

A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.

A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.

Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...

Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).

Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.

Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.

Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.

Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“



Zobrazit příspěvek č. 158 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2007
Neděle o setkání Ježíše se Samaritánkou

Neděle o Samaritánce

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

I přišel (Ježíš) k městu Samařskému, kteréž slove Sichar...
Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo již okolo šesté hodiny.
I přišla žena z Samaří čerpat vody. Kteréžto řekl Ježíš: Dej mi píti.
(Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů.)
I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Neboť neobcují Židé s Samaritány.)
Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo jest, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.
...
Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, žeť jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci.
Vy se modlíte, a nevíte, k čemu; my se pak modlíme, k čemuž víme, nebo spasení z Židů jest.
Ale přichází hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili k němu.
Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.
Dí jí Ježíš: Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.
...
Mezi tím pak prosili ho učedlníci, řkouce: Mistře, pojez.
A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jídlu, o kterém nevíte.
Učedlníci pak mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl něco k jídlu?
Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.
Však vy pravíte, že ještě čtyři měsíce jsou, a žně přijdou. Aj, pravím vám: Pozdvihněte očí vašich, a hleďte na krajiny, že se již bělejí ke žni.
Kdož pak žne, odplatu béře, a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby i ten, kdož rozsívá, spolu se radoval, i kdo žne.
Nebo i v tom pravé jest slovo, žeť jiný jest, jenž rozsívá, a jiný, kterýž žne.
Jáť jsem vás poslal žíti, o čemž jste vy nepracovali. Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli.
Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč ženy, svědčící: Že mi pověděl všecko, což jsem činila.
...

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

V ženě Samaritánce potkal Pán Ježíš člověka zralého pro Boží Království. Každý výrok této ženy, jak jej zaznamenal apoštol Jan (svědek tohoto rozhovoru), svědčil o její připravenosti a zralosti přijmout Krista.

Na místě ukázala, že očekává příchod Mesiáše a je hotova jej přijmout. A hned se také stává první zvěstovatelkou Pána Ježíše mezi Samaritány - chcete-li to tak říci - prvním apoštolem Samařských.

Je jako obilí dozrálé ke žni a ke shromáždění v Boží sýpce. A s ní řada dalších Samařanů, jak svědčí dnešní evangelium na konci, a po něm i Skutky apoštolské (8. kap.). Proto Pán Ježíš hovoří v závěru čtení o duchovní žni. Pro apoštoly muselo být překvapivé, že by právě mezi opovrhovanými Samaritány mohlo být něco, co by stálo za řeč. Kristus však už viděl svým duchovním zrakem, na kolika nečekaných místech světa čeká hojná duchovní úroda, že bude sklizena a shromážděna do Nebeského Království.

V Samaritánce našel Pán duši, která - ačkoliv ještě setrvávala v temnotě nepravé víry i nespravedlivého života (žila s mužem, který nebyl jejím manželem) - sotva se jí dotkl paprsek Kristova světla, tma v ní se okamžitě rozptýlila. Do této doby byla tato žena odcizena Bohu, v jediném okamžiku se Mu stala bližší než mnozí z těch, kteří ze zdáli být Božím lidem.

Učedníci přinesli Pánu Ježíši jídlo, aby se posílil, on však už nemyslel na tělesný pokrm; nasytil se rozhovorem se Samaritánkou, protože pravým pokrmem pro Jeho moudrost a dobrotu, to jsou otázky duše žíznící po pravdě. Žíznící po vodě živé.

Otázkou je, jak je to s naší zralostí a připraveností být sklizeni pro Nebeské Království. Ať si každý sám odpoví. A zdalipak jsme i my, kteří se nazýváme křesťany, pokrmem pro Dobrého Boha? Snad o nás Pán neříká: „Že jste vlažní, vyplivuji vás z úst“ (Zjevení 3,16).

Žena svým dalším životem ukázala, že se Ježíš nemýlil. Opravdu byla zralá pro Boží Království. Zanechala nezákonného života. Po Vzkříšení Kristově se stala křesťankou, přijala jméno Fótinie (Světlana) a nakonec svědčila o Kristu před samým císařem. Zemřela spolu s dalšími křesťankami mučednickou smrtí.

Dialog Samaritánky s Kristem je celý pozoruhodný. Pro tuto chvíli však k podrobnějšímu zamyšlení vybereme část, ve které spolu řeší, kde je to správné místo na modlitbu a službu Bohu. Starozákonní náboženství a podobně i některá další nekřesťanská náboženství (kupř. islám) kladou zásadní důraz na nějaké místo na Zemi, které je osou toho kterého náboženství. S tímto místem pak je pevně svázána představa o pravosti takového náboženství a zároveň je pro něj ohniskem bohoslužby, kněžstva apod. Takovéto náboženské koncepty bývají vždy důsledkem nepřítomnosti Svatého Ducha, resp. absence živé zkušenosti s blahodatí Svatého Ducha. Protože je pravá duchovní bohoslužba těmto lidem nepřístupná, uchylují se ke konceptu formálního pojetí náboženské příslušnosti, materializované duchovnosti (pozemské náboženské centrum) a zakletí náboženského života do souboru předpisů, jehož formální vyplnění je považováno za dostatečné pro uskutečnění daného druhu náboženské víry.

Mimochodem, tady leží jeden ze zásadních praktických rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Islám předkládá svým věřícím jasný (a celkem krátký) soupis konkrétních požadavků, a jsou to všechno vcelku dobře realizovatelné praktické věci a úkony, - a kdo si tento seznam poctivě plní, má jistotu, že je dobrým muslimem. To je pro řadu lidí (zvláště v dnešní době) velice lákavé. Naproti tomu v křesťanství, i kdyby ses „přetrhl“ a snažil ses ze všech sil vyplnit vše, co se křesťanu ukládá, stejně ti poté evangelium řekne: „Služebník neužitečný jsi.“ A navíc - většina křesťanských přikázání je vlastně neuskutečnitelná, tedy není téměř možné je dokonale splnit. Ta hlavní křesťanská přikázání a úkoly jsou totiž duchovní povahy a k jejich naplnění se lze jen přibližovat.
Věřící, který nemá trvající zkušenost s blahodatí Svatého Ducha, si neumí představit možnost, že by náboženství mohlo udržet jednotu víry i náboženské praxe i bez nějakého jednoho pozemského posvátného ústředí.

Ježíš tento „starozákonní“ náboženský koncept zřetelně uzavírá do minulosti; měl své oprávnění v době, před sestoupením Svatého Ducha, vody života. Vyhlašuje příchod nové duchovní éry: ani Jerusalem ani samařská hora Gerazim; už žádné nejposvátnější místo, žádné centrum. Nýbrž všude a kdekoliv, v duchu a v pravdě. Čili nikoliv jednou za rok, nebo na novoluní, nebo jednou do týdne, ale vždy (resp. stále) je potřeba Bohu sloužit neviditelnou duchovní bohoslužbou, která je čistá a bez jakéhokoliv klamu.

Námitka už leží na stole: proč tedy chodíme v neděli do chrámu? Odpověď je však prostá. Jednak nemáme nějaký jeden centrální chrám křesťanského náboženství, Chrám s velkým "CH", ale stavíme naše chrámy kdekoliv a libovolném množství, a bohoslužba je v každém z nich stejně svatá, takže nejsme vázáni na jedno pevně určené místo. A potom, duchovní život se nikdy nesmí omezit na pouhou návštěvu chrámu. Ke každému křesťanu se obrací výzva ap. Pavla v Bibli: „Modlete se neustále.“ Chrámová bohoslužba nás posiluje, léčí svatými Tajinami, povzbuzuje i vyučuje. Dává nám okusit realizovanou Církev - na daném místě a v daném čase je plnost Církve, s veškerými jejími dary, přítomna v bohoslužebném shromáždění, zvláště při konání Eucharistie, a nezáleží na tom, ve kterém chrámu se věřící shromáždí. Naše neviditelná bohoslužba, vnitřní duchovní zápas za dokonalost, však má trvat neustále. Cílem celého křesťanského života je sjednocení člověka s Bohem. A toto posvátné dílo není možno omezit jen na nedělní návštěvu chrámu.

Kristova slova o pravých modlitebnících, kteří se modlí k Otci v duchu a v pravdě, vylučují jakýkoliv koncept formální náboženské příslušnosti. Zatímco např. u židů stačí, aby ses narodil židovské matce, a tím je příslušnost k židovství dána, křesťanství naprosto odmítá, že by křesťanu stačila pouhá formální příslušnost k Církvi.

A co naše posvátná místa? Pravoslavní putují do chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Jiným duchovním „centrem“ pravoslaví je Svatá Hora Athos, nebo monastýr sv. Kateřiny na hoře Sinaj, pak to byla kdysi Konstantinopol (druhý Řím), či Moskva (tzv. třetí Řím) nebo Divějevo v Rusku... Jsou to všechno místa významná pro pravoslavné křesťanství, drahá křesťanskému srdci, jenže z těchto míst není Církev řízena či spravována, křesťanství zůstává s nimi anebo bez nich stále stejné, nic mu tato místa nepřidávají na jeho duchovní plnosti a jejich případná nedostupnost nebo neexistence nic z křesťanské plnosti neubírá.

Kristus svými slovy o pravých modlitebnících předznamenal katolicitu Církve. Pravou všeobecnost a sborovost. Katolicitu, která nemůže být ani římská ani cařihradská ani moskevská ani jinak omezená. Samotný pojem „katolicita“ (v původním významu toho slova) totiž vylučuje její vázání na jakékoliv pozemské ústředí, na nějaký úřad, či osobu.

Jak běžně říkají pravoslavní teologové, onen starozákonní koncept náboženství vázaného na jedno pozemské centrum je vlastní nejen starým židům či muslimům, ale bohužel zpětně široce pronikl i do západního křesťanství, zvláště v podobě učení o významu Říma, resp. papežství. Vyskytuje se to i v některých protestantských církvích a sektách.


Z bohoslužebné poezie:

Samaritánka, jež přišla ke studni, uzřela vírou, že jsi Pramen vody moudrosti;
hojně se jí napila a získala na věky nebeské království, povždy oslavovaná.

V polovině svátku napoj vodami zbožnosti mou žíznící duši,
vždyť jsi, Spasiteli, ke všem volal:
„Žízní-li kdo, ať ke mně jde a pije!“
Prameni života našeho, Kriste Bože, sláva tobě.

Když nadcházela polovina starozákonního svátku,
řekl jsi přítomným, Stvořiteli a Vládce všech, Kriste Bože:
„Pojďte a čerpejte vodu nesmrtelnosti!“


Použité ilustrace:
Nahoře: Jákobova studna je dnes v pravoslavném chrámu stojícím na tom místě.
Uprostřed: strážce studny, otec Filumenos, jehož na obrázku vidíte, byl před několika lety brutálně zabit sekyrou fanatickým židem. Dnes je považován za svatého mučedníka.
Dole: ikona sv. mučednice Fótinie (Světlany) Kartagenské (ikonu napsala Jana Baudišová)




Zobrazit příspěvek č. 159 jednotlivě

Administrátor --- 10. 5. 2007
Znamení doby: zohavují lidské ostatky a s úspěchem je vystavují

Výstava aranžovaných a vědecky znetvořených mrtvých lidských těl v pražské Lucerně

Kulturně-vědecká exhibice mrtvol dává okusit ducha posledních časů.

Jak vypadá rozřezaný člověk stažený z kůže?
Už od 5. května odpoví na tuhle otázku kontroverzní výstava
Bodies... The Exhibition v pražské Lucerně.
Díky speciální metodě uchovávání těl mrtvých lidí
budou návštěvníci moci vhlédnout do útrob člověka.
(Z českých novin)

Žijeme v době zlomu. Jedna za druhou, jsou prolamovány zásadní mravní a morální bariéry, které byly doposavad lidem vlastní.
Nyní jen došlo i na lidské ostatky. Nic více, nic méně. Jakoby někomu záleželo na tom, aby byly v lidské morálce a mravnosti prolomeny vskutku všechny bariéry. Aby neexistovala žádná tabu. Aby bylo vše dovoleno. Jako by někdo chtěl lidi změnit ve zvířata. To je totiž to, oč v tomto „osvobození člověka“ jde.

Při pohledu na lidská těla svlečená z kůže by se skoro chtělo říci: No, vlastně proč ne? Při masovém rozšíření necudnosti lidem přestane stačit pohled na lidské tělo bez šatů, chtějí vidět další stupeň nahoty: bez kůže. Stačí tomu dát „vědecký nátěr“ a hned je to společensky přijatelné.

Společnost je už připravena zřejmě na cokoliv (když se jí to správně podá). Máme-li vzít za reprezentativní internetový průzkum veřejného mínění prováděný na některých webových novinách: výstava mrtvých těl je pro 76% respondentů podnětná pro poznání lidského těla, naproti tomu neetickou degradaci lidské důstojnosti v ní spatřuje pouhých 23% (čili přes dvě třetiny účastníků hlasování ji přijímají kladně). Uvědomují si ty dvě třetiny, co to bude za svět, ve kterém bude člověk považován za pouhého živočicha a bude se s ním podle toho zacházet?

Za takové situace klesá naděje, že by se naše společnost mohla ubránit morálnímu propadání až na samotné živočišné dno lidství. Ani do očí bijící pokleslost a morbidnost se už nenazve pravým jménem, ale nanejvýše se i opravdová nechutnost označí gumově mnohoznačným pojmem „kontroverzní“. Jinak se však o výstavě preparovaných lidských těl, která k nám z Ameriky dorazila, používají slova jako: fenomenální, fascinující, kouzelné, podivuhodné, nádherné...

Jistě nás napadne: kdyby byla cílem celého toho podniku s „upravenými“ ostatky osvěta, kdyby opravdu chtěli ukázat, jak vypadá lidské tělo, jistě by bylo možno zhotovit dokonalé napodobeniny, modely, makety. To všechno by jistě mohlo uděláno tak dobře, že by to vypadalo jako skutečné lidské tělo (když už je tu ten požadavek naturalismu) a lidé by se mohli poučovat, jak „to v nás funguje“. Jenže... Jenže, kdyby to nebyly pravé lidské ostatky, pak by to nemělo tu správnou dráždivě perverzní přitažlivost, tu morbidní pachuť překračování hranic, které jsou položeny v lidské duši. Jak se ukazuje, tak právě tato morbidnost, skandálnost je to, co lidi na výstavu přitahuje a proč byly tyto exponáty vůbec pořízeny. Výstavu už v různých státech vidělo 16 milionů lidí a velký zájem se očekává i u nás (Praha má tu pochybnou čest, že je prvním městem z bývalého východního bloku Evropy, kam výstava zavítala); a protože peníze jsou v podobných podnicích vždy až na prvním místě, není od věci konstatovat, že při ceně vstupenky (cca 350 Kč na půl hodiny) je to vše i skvělý byznys.

Dvě spolu tančící mrtvoly - jedna „postava“ je kostra a při krouživém tanci se drží za ruce s druhou „postavou“, která je sestavena z obnažených svalů. Průvodce výstavy zaníceně informuje, že je to vlastně jeden člověk; vypreparovali z něho kosti a sestrojili z nich prvního tanečníka, který se drží za ruce s postavou ze svalů bez kostí; „takže ten člověk v podstatě tančí sám se sebou,“ dodává nadšeně průvodce. Asi nás napadne: Co tohle má společného s názorným výkladem funkce lidského těla? Jestli tento tančící „pár“ něco názorně vysvětluje, tak jen to, že osvěta je tady pouhou záminkou pro zvrhlost.

-------------------

Odepření pohřbu - to je nelidský jev, který bývá spojen s nejhoršími tragickými pády lidské civilizace.

Pokud platí, že všechno zlé je pro něco dobré, pak na této hrůzné výstavě můžeme jako pozitivní spatřovat to, že pro ty, kteří mají ještě oči k vidění, se stala skutečně nepřehlédnutelnou a burcující příležitostí uvědomit si, v jaké době žijeme a kam rychle směřujeme.

Neúcta naší „vyspělé civilizace“ ke stvoření: k přírodě, k mrtvým lidem, a k živým lidem. To je neúprosná spojitost.

Říká se, že antikristovou kulturou posledních dob lidstva bude zrůdný nevkus, nechutnost. Masová kultura této doby bude dobíjet poslední zbytky lidské vznešenosti. Lidská duše, která překročila všechny mravní hranice, která nemá žádná tabu, která popřela všechny morální bariéry, se začne rozkládat. A vnitřně rozložený člověk je snadno ovladatelný. Protože jediné, co si žádá (a na čem je chorobně závislý), je další a další dávka nemravnosti, pokleslosti či zvrhlosti.

Západ dal světu osvícenství a humanismus, humanismus dal světu „bezbožnost s lidskou tváří“, a bezbožnost přivede do světa peklo.

---------

Smrti se lze vysmívat buď z perspektivy vzkříšení nebo z pozice cynismu. V případě výstavy „Bodies“ asi první varianta nepřipadá v úvahu. Cynický člověk je vlastně uvnitř mrtvý - mrtvý se vysmívá smrti. To je jakési nové vyznění slov Ježíše Krista: nech mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (v tomto výroku nejde o pohřeb, ale sounáležitost - mrtví patří k mrtvým). Mrtvé lidi přitahují mrtvoly.
Lidé procházející se na výstavě mezi aranžovanými mrtvolami, které si zvědavě prohlížejí a obdivují, - zvláštní přízračný obraz, jako z pekla...

Zajímavou shodou je volba místa. Na tom místě, kde bylo před poslední velkou českou povodní za účasti prezidenta instalováno posměšné zobrazení sv. Václava, dnes je výstava zhanobených lidských těl. Jako by to o něčem svědčilo. Za rouháním Bohu následuje výsměch člověku. Ano, lidská vznešenost je neodlučně spojena s Boží svatostí; důstojnost člověka je přímo závislá na úctě lidí k Božímu majestátu.

Pozoruhodné je i načasování pražského otevření výstavy - právě v tyto dny výročí konce druhé světové války, nejhroznějšího tance smrti, jaký svět zažil.

Otevření této výstavy sám pro sebe považuji za součást triumfálního otevřeného nástupu toho ducha, který se dere do světa, aby definitivně udělal ze života na zemi peklo. Je duch nelidskosti, která se už nespokojuje s vnější devastací či likvidací člověka, ale chce zahubit lidskou duši.

--------------

P.S.
Občanem podaný podnět pro podezření, že instalace výstavy „Bodies“ porušuje náš zákon o pohřebnictví, policie smetla ze stolu s tím, že se prý nejedná o mrtvoly ale o exponáty...



Zobrazit příspěvek č. 160 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 10. 5. 2007
Zamyšlení - o emocích v modlitbě

Střízlivost v modlitbě a duchovním životě

Správný duchovní život bychom mohli přirovnat k uzounké stezce, která vede po horském hřebeni - na obou stranách se otevírají dvě hluboké propasti, hrozící pohřbít pokus věřícího o duchovní život.

Na jedné straně je nebezpečí suchého rozumu, který si činí nárok vše posoudit, aniž by v mysli bylo otevřeno duchovní zření, které dává lidskému myšlení schopnost nahlédnout i to, co není z tohoto materiálního světa.

Na straně druhé zeje propast sentimentu, emocí, rozjitřené fantazie. Pokud tyto city zapojíme do duchovního života nebo na nich dokonce stavíme svůj duchovní život, není taková duchovnost realistická, vlastně ani reálná, je pak buď výplodem naší fantazie nebo (v horším případě) je klamem, který před námi rozvíjejí démoni, tito zkušení scénáristi a režiséři.

Již se zde o „duchovní sentimentalitě“ píše v předchozím příspěvku (č. 154). Aby nedošlo k nedorozumění, raději podtrhnu, že řeč se tu nevede o emocích a citovém životě všeobecně, nýbrž o specifickém případu - spojování citovosti s modlitbou, kdy emoce jsou kladeny do základů duchovního života.
Co vlastně všechno patří do této kategorie, kterou trochu zjednodušeně nazývám „sentimentální zbožnost“? Především exaltované emoce - rozněcování vášnivých citů, a to i když jsou zdánlivě nasměrovány k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Panně Marii. Pěstování a stupňování touhy či stesku nebo rozněžnění - některé křesťanské meditace (katolické) jsou takto zaměřeny. Transpozicí těchto vášní z tělesné do duchovní sféry se mohou neuvěřitelným způsobem rozvinout, a oddá-li se tomu někdo cele (např. v mnišském prostředí) nabudou tyto vášně, které jsou ve svém kořeni vždy nečisté, takové síly, že se věřící dostane do úplného zajetí či pohlcení jimi. Nesmírným klamem je, pokládá-li se něco takového za pravý duchovní život.

Dále sem (do kategorie „sentimentu“) zařazujeme i obrazotvornost a fantazii zapojovanou do modlitby. Připomeňme některé (západní) návody k meditacím, při nichž si má věřící představovat(!), že vidí Krista ukřižovaného a sebe třeba jako jednu z postav pod křížem. Nebo představa objímání Kristových nohou, líbání jeho ran apod. Dalšími meditacemi je předepisováno představovat si, že cítím bolest ukřižovaného Krista, představovat si jeho lásku, prožívat jeho pocity atd. Podobné meditace se zapojením obrazotvorné části mysli mají i buddhisté a další nekřesťanská náboženství; říká se tomu většinou vizualizace. A tato cesta vede přímo do náruče běsů.

Pozoruhodné je, že věřící, který si zvykne na tento způsob duchovního života, začne brzy cítit „duchovní pomoc“, jež mu vychází vstříc, a meditace tohoto druhu mu skýtají více a více uspokojení, radosti a zážitků. Většinou si neuvědomí jejich tělesnou a psychickou povahu, ani si nevšimne, že místo vnitřního míru se jeho nitro rozpaluje zjemnělou smyslnou vášní. Po nějaké době mu začínají tyto vnitřní zážitky přinášet takovou rozkoš, která je nakonec nesrovnatelná s čímkoliv tělesným, a nedokáže už bez ní žít - upadá do zajetí. (Ještě další kapitolou na této cestě jsou pak tělesné projevy: stigmatizace či jiná tělesná hnutí a tělesné projevy vnitřní „duchovní“ rozkoše, o nichž svědčí katoličtí svatí.)

Pravoslavní starci, učitelé modlitby, naléhavě varují, před aktivováním obrazotvorné části mysli při modlitbě, a svým žákům výslovně přikazují: nic si nepředstavovat, nevěnovat žádnou pozornost jakémukoliv zážitku. Říkají kromě jiného, že i světlo, které člověk může v určité době po začátku vnitřního modlitebního úsilí uvidět v mysli, je tělesné povahy a nesmí se na něj brát jakýkoliv zřetel (se zřením tzv. „nestvořeného světla“ to nemá nic společného). Stejně tak je potřeba odmítat jakékoliv pocity při modlitbě, svaté myšlenky, které v době modlitby přicházejí, a stejně tak i nápady hodnotit své vjemy a pocity, - vše je klam: i pocity i jejich vyhodnocení.

Hlubokým pádem je, žádá-li si kdo duchovní zážitky. Vstupujeme-li do duchovního života s žádostivosti zážitků, jistě je dostaneme. Běsové na to čekají a úslužně nabídnou, po čem člověk touží. Ukážou peklo či ráj, co jen je libo. Takových „ochotných číšníků“ kolem nás neustále krouží celá mračna a všichni jsou dnem i nocí připraveni se svým: „Račte si přát?“
Tomuto jevu někdy říkáme „duchovní materialismus“. Myslím tím dnes běžný jev, kdy lidé projevují zájem o duchovní život, ale zapomenou na jeho prahu odložit své materialistické způsoby. Vstupují do duchovní sféry se svým konzumním smýšlením. Uchopují duchovní život čistě materialistickým způsobem.
Je naprostou nutností uklidnit při modlitbě své nitro, ztišit myšlenky, upokojit city, potlačit smyslové vjemy. Naladit nitro na nevzrušenost a cokoliv rozčeří hladinu mysli, máme považovat za projev démonů. Otcové učí, že i kdyby jakýkoliv anděl nebo samotný Kristus se nám zjevil při modlitbě, nemáme tomu věnovat pozornost. Pokora nás učí, že se máme považovat za nehodné jakéhokoliv pravého Božího zjevení.

Podle pravoslavné duchovní zkušenosti jediná skutečná cesta k Bohu vede skrze pokání. Skutečné pokání není nějaký chvilkový cit nebo stav, je to stálý způsob smýšlení o sobě. Teprve když člověk vnitřně pozná a prožije, že je nic, a vytrvá v tomto stavu mysli, začíná pravý duchovní život.
Samotná askeze bez pokání je k ničemu. Ba, co horší - je škodlivá; a čím přísnější, tím škodlivější.

Prof. A. Osipov říká: Plnění přikázání začíná pokorou. Všichni se nalézáme v nemocnici, praví křesťanství. Pozemský život, to je doba, která je nám dána, abychom poznali sami sebe a abychom se mohli léčit. Člověk začíná postupně vidět, že je skutečně chudý, nahý a žebrák. Spatření vlastní ničemnosti postupně pokořuje naši pýchu. To je proces, který jediný může zbavit člověka klamu - tj. obelstění, oklamání, ve kterém se nacházíme, domníváme-li se, že jsme spravedliví, že jsme dobří. Nikoliv náhodou říká sv. Simeon Nový Theolog, že celý lidský svět se nachází v hlubokém klamu. Pro člověka, který koná nesprávnou askezi, stává se askeze velice nebezpečnou - vzniká namyšlenost; je to hloupost, protože samotnou askezí se nikdo lepším nestane. Čistota duše je potřeba.

Ďábel se zjevil sv. Antoniovi a řekl mu: „Antonii, ty málo spíš, ale já vůbec nespím; ty málo jíš?, já však vůbec nejím; tím jsi mne nepřemohl, nýbrž pokorou.“ (Proč mu to vlastně ďábel říkal? Ať už ďábel hovoří pravdu či lež, jeho jediným cílem je vždy zahubit člověka. V případě sv. Antonína ho pokoušel uznáním své porážky - zkoušel, jestli se nebude pyšnit svou pokorou. Proto je nazýván „lstivým“...)
Veškerá askeze má vést k tomu, abych poznal, že jsem tak nemocným, že kvůli tomu přišel Kristus. A jestli On jako největší lékař přišel mne uzdravit, znamená to, že já jsem tím nejtěžším pacientem. Tohle je cesta, na které se člověk může stát křesťanem. A kým jsem byl doposavad, když ne křesťanem? Byl jsem věřícím. I běsové věří, a třesou se, ale zůstávají běsy. Křesťanem se stává pouze ten, kdo vidí, že potřebuje Krista. Kdo je Kristus? Spasitel. Kdo potřebuje Spasitele? Umírající. To je ten moment, kdy se člověku otevírá nesmírný prostor duchovního života.



Zobrazit příspěvek č. 161 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2007
Neděle o slepém: velice provokativní téma - o slepé učenosti

Poslední paschální neděle: neděle o slepém

Kráčeje kolem Ježíš, uzřel člověka slepého od narození.
I otázali se učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodičové jeho, že se slepý narodil?
Odpověděl Ježíš: Ani tento nezhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.
Já musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokud den jest. Přichází noc, kdyžto žádný nebude moci dělati.
Dokud jsem na světě, Světlo jsem světa.
To pověděv, plivnul na zemi a učinil bláto ze sliny, i pomazal tím blátem oči slepého.
A řekl jemu: Jdi, umyj se v rybníku Siloe, což se vykládá: Poslaný. A on šel a umyl se, i přišel, a viděl.
Sousedé pak a ti, kteříž jej prve vídali slepého, řekli: Je to ten, který sedával a žebral? ...
...Tedy přivedli toho, kterýž dříve byl slepý, k farizeům.
Byla pak sobota, když Ježíš učinil bláto a otevřel oči jeho.
I tázali se ho ... farizeové, jak se to stalo, že prozřel. On pak řekl jim: Bláto položil mi na oči, a umyl jsem se, i vidím.
Tedy někteří z farizeů řekli: Tento člověk není z Boha, neboť nezachovává sobotu. Jiní pravili: Kterak může člověk hříšný takové divy činiti? I byla hádka mezi nimi.
Tedy řekli opět slepému: Co ty o něm pravíš, že otevřel oči tvé? A on řekl: Že prorok jest.
I nevěřili Židé o něm, by slepý byl a prozřel...
... a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten hříšník jest.
I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, již nyní vidím.
I řekli jemu opět: Co učinil? Kterak otevřel oči tvé?
Odpověděl jim: Již jsem vám pověděl, a neslyšeli jste? Co opět chcete slyšeti? Zdaliž i vy chcete učedníci jeho býti?
I zlořečili jemu a řekli: Ty sám jsi učedníkem jeho, ale my jsme Mojžíšovi učedníci.
My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tamtom pak nevíme, odkud jest.
Odpověděl ten člověk a řekl jim: Toť jest jistě divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a on otevřel oči mé.
Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší, ale kdo by byl ctitel Boží a vůli jeho by činil, toho slyší.
Od věku není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého tak narozeného.
Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového učiniti.
Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi se celý v hříších narodil, a ty náš učíš? I vyhnali jej ven.
Uslyšel pak Ježíš, že jej vyhnali ven. A když jej nalezl, řekl jemu: Věříš-li ty v Syna Božího?
Odpověděl on a řekl: I kdo to jest, Pane, abych věřil v něho?
I řekl jemu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest.
A on řekl: Věřím, Pane, a klaněl se jemu.
I řekl jemu Ježíš: Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, jenž vidí, aby slepí byli.
(Jan 9,1-38)

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Evangelium této poslední paschální neděle nám ukazuje dva případy slepoty: slepotu člověka od narození nevidomého a slepotu vysoce vzdělaných a zbožných farizeů; slepotu tělesnou a slepotu duchovní.
Tělesná slepota je hrozná, nevidomý člověk je připraven o nejdůležitější z pěti smyslů; ještě horší je však slepota duchovní. Zatímco tělesná slepota brání nevidomému spatřit krásu tohoto pozemského světa, pak slepota duchovní znemožňuje člověku vidět Boha.
Zatímco slepotu tělesnou si člověk uvědomuje, tak slepotu duchovní si nepřizná.
Tělesná slepota pomine spolu s tímto krátce žijícím tělem. Duchovní slepota nepomine, ale člověk si ji odnáší na věčnost. Tělesnou slepotou jsme raněni nedobrovolně, a proto není stíhána žádnými duchovními následky; kdežto duchovní slepota - to je volba člověka, který se rozhodl zakrýt si oči, nevidět, odvrátit se... A za takové rozhodnutí (ostatně jako za každé své vědomé svobodné rozhodnutí) člověk nese odpovědnost a tudíž i následky.

Když Ježíš uzdravuje člověka, uzdravuje především jeho nitro. Zázrak tělesného uzdravení je viditelným průvodcem neviditelného zázraku uzdravení lidského nitra. Kde nejsou předpoklady k přijetí vnitřního léčení duše, nekoná Pán Ježíš ani viditelné zázraky (proto nepředváděl zázraky jako show pro nevěřící, a zároveň - proto je dnes méně zázraků než ve starých dobách).

Slepému od narození nejen navrátil zrak, ale uzdravil mu duši, takže slepec nejen uviděl tento svět, ale především rozpoznal, kdo je ten, který ho uzdravil, - čili uvěřil v Ježíše. Proto ho Pán uzdravil, aby slepý prozřel a uviděl Božího Syna. Kristus »osvítil jeho duchovní oči a on uviděl pravdu,« píše sv. Theofan Zatvornik a pokračuje: Bývalý slepý statečně vydává svědectví před učenými farizeji a »vyznává Ježíše jako proroka - čili Bohem poslaného. Nesporně pravdivý závěr. Leč knižní vzdělanost nechce vidět tuto pravdivost.« A tak ze sebe vzdělanci, učenci, profesoři a doktoři tehdejší doby učiní naprosté hlupáky (po kolikáté již?), a prostý věřící bez jakéhokoliv vzdělání je předčí nejen vírou ale i rozumem, když na jejich učenou tezi: „My víme, že ten člověk (co tě uzdravil) je hříšník,“ s převahou odvětí: „Vím to, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ »Logika vzdělanců (stejně tenkrát jako dnes) však bývá úporná a ve své sebedůvěře se nestydí postavit se přímo proti zjevné skutečnosti. Prostá víra tak získává převahu nad všemi vzdělanci a chytráky tohoto světa: „Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší... Kdyby on nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Zdálo by se, že nyní už nezbývá knižní učenosti, než aby se sklonila před sílou tohoto závěru. Jenže nikoliv - učenci ho vyhnali ven.« Když dojdou argumenty, používají vlivní tohoto světa sílu - vzdělanost nevzdělanost, věda nevěda (stejně tenkrát i dnes). Tyto úvahy uzavřel před stoletím sv. Theofan Zatvornik slovy: »Zkus dnes, dokázat pravdivost víry těm, kteří mají rozum rozložený úporností jejich bezvěrectví. Nevěřící všech dob - jsou lidi ze stejného těsta.«

Rozum neosvícený, bez duchovního zření, není schopen přijmout a uchopit ani ty nejjednodušší pravdy o Stvořiteli. Takový rozum je netoliko slepý ale v duchovních otázkách i neuvěřitelně hloupý. Vírou osvícený rozum pak získává převahu nad sebevzdělanějším rozumem, který je zatemněn nevírou.

A tak je tématem dnešní neděle: prostá moudrost víry versus učená slepota nevěry. Již apoštol Pavel se směje chytrákům tohoto světa a chválí skutečnou moudrost, kterou však tento svět považuje za bláznovství. Jestli to bylo i v minulosti téma provokativní, pak dnes to platí dvojnásob.

O starci Paisiovi z Athosu (+1994) se vypráví, že k němu jezdili profesoři teologie z Athén radit se o složitých otázkách, s nimiž si na univerzitě učenci nevěděli rady. Starec měl jen pár tříd základní školy, ale svým duchovním životem poznal Boha. Dovolil Kristu, aby uzdravil jeho duši, aby mohla prozřít, a viděl pak to, co profesorům zůstává skryto. Dnešní doba je bohatá na vzdělance, ale chudá na světce. Vzdělaných slepců máme přehršel - kam se jen podíváš; vidoucí svaté abys hledal jako jehlu v kupce sena.
Jak aktuální je dnešní evangelijní příběh i v obecné rovině! Žijeme v době triumfu lidské učenosti a zároveň i omračující duchovní slepoty.

Nelze se vyhnout jasné otázce: nejsou oni slepí učení farizeové předobrazem naší vědecko-technické civilizace, která je založena na učenosti, intelektu, omezeně se soustřeďuje jen na zkoumání materiální vrstvy stvoření?
Těžko se opravdu zbavit dojmu, že se naše civilizace žene po jakési cestě směřující „do horoucích pekel“, a vede ji pilná práce slepých vědců, kteří objevují a bádají a vynalézají, co jim stačí síly. Sami nevědí, k čemu jejich objevy nakonec budou sloužit, a i když to mohou uhádnout, práci stejně nezastaví. Bádání nezná meze, prakticky nikdo a nic je trvale neusměrňuje. A tak to vypadá, jako bychom všichni seděli na neřízené střele. Někam letíme a lze tušit, že to jednou někde musí narazit a vybuchnout. Mravenčí práce miliónů intelektuálů tu vytváří jakýsi nový svět, o němž si lze stěží činit nějaké iluze. Jako v mraveništi, kde se všichni horlivě a zároveň slepě snaží, vedeni pouhým instinktem, aniž by věděli, co či kdo je řídí.

Díky této slepotě okusila moderní doba největší hrůzy, jaké kdy lidstvo poznalo (Hirošimu, holocaust, hrůzy obou světových válek vedených moderními zbraněmi...); kvůli této naprosto neuvěřitelné slepotě stojí dnešní svět na prahu ekologické katastrofy, klimatických změn, hladu a žízně, stojí zde vyzbrojen nepředstavitelně ničivými zbraněmi a s entusiasmem se pouští do genetického inženýrství.
Proč se vlastně takhle „obouváme“ do naší drahé vědy a jejích pilných mravenečků? Sv. Kosma Aitolský, prorok, který už před řadou staletí přesně předpověděl technické vynálezy naší doby (automobily, letadla, ponorky, telefon a dal.), nazval tuto materialistickou vědu „zkaženou moudrostí“, kterou daruje lidem ďábel. Jednou z vlastností, která kráčí ruku v ruce s moderní vědou, je z toho důvodu pýcha („dáreček“, který ďábel nenápadně přibalí ke všem svým high-tech produktům), a tou je proniknuta naše moderní vyspělá doba (všiml si toho např. i Jan Werich - vzpomínáte na jeho úvahu nad pojmem středověk, který si současní lidé vymysleli, aby se mohli vyvyšovat nad své předky?) Nu, a pýcha a duchovní slepota to jsou prakticky synonyma.

Sem nás dovedly koleje, po nichž se před několika staletími rozjel vlak naší civilizace. A nedá mnoho práce představit si, kam tyto koleje dále míří...

Co můžeme udělat pro svět, který se řítí po těchto kolejích stále vpřed jako šílený a nechce vidět kam? Vést se vesele v tomto vlaku a nadšeně tleskat všem, kteří sedí na mašině a „šlapou na plyn“?, těšit se na další slibované technologické vymoženosti?
Vede nás slepá věda, ale motorem tohoto vlaku je hýčkaná lidská touha po pohodlí a opojení všemi těmi komplikovanými věcičkami a zařízeními, která nám „obohacují život“. Touhu po pohodlí moderní doba v přemíře uspokojuje svými nezbytnými zbytečnostmi, a zároveň vytváří ještě větší hlad po dalších příjemných marnostech všeho druhu. Tak světskost pohlcuje lidské duše.

Je jen jediná cesta pro křesťana jak zachraňovat svět. Ta vede skrze lidské nitro. Starec Paisij říká přibližně taková slova: „Naprav sám sebe, uzdrav svou duši, a napravíš a uzdravíš tím kousek světa.“ Je potřeba získat správného ducha k tomuto křesťanskému dílu, správnou duchovní orientaci. Zamilujme si prostý život. Opatřujme si jen nutné věci. Zbavme se obdivu k učené slepotě naší doby. Hlavně zavrhněme nekritické sympatie k moderním technologiím (ty technologie tu jsou, a tak ten, kdo chce či potřebuje, může je s uvážlivostí používat, to ještě nemusí být hřích; ale proč by je měl mít rád nebo je dokonce obdivovat?). Veliká duchovní osobnost pravoslavné církve, otec Serafím Rose, již někdy před 30 lety pravil: „Současné uchvácení lidí moderními technologiemi páchá na jejich duších stejné škody jako všechny dávné hereze.“ Proč? Nejspíše mj. proto, že skrze ně moderní osvícení lidé upisují svou duši klamu. Otec Serafím dále vysvětloval, že základem správného duchovního nasměrování je „nesvětskost“ křesťana. Nebýt z tohoto světa, jak to řekl o svých apoštolech Ježíš Kristus.

Nezesvětštělý křesťan, který byl Kristem uzdraven ze slepoty duše, je však dnes jevem už jen řídce se vyskytujícím. A přece - uzdravení člověka, aby viděl Boha a poznával ho, je hlavním důvodem existence Církve. Vše ostatní - sociální práce apod. - je důležité, leč druhotné. Kristus ustanovil Církev především proto, aby lidé měli kam přicházet a uzdravovat se pro věčný život.

Podivný způsob, jakým Kristus uzdravil slepého (slina, bláto, umývání), je úplně jiný postup, než jaký používal pro obvyklé léčení nemocných. Ostatně, hned na začátku Ježíš uvedl, že v tomto případě uzdravení jde o něco jiného než jindy. Je to jinotaj, kterým Ježíš předzvěstoval Církev. Nad tím slepým Pán symbolicky vykonává cosi podobeného stvoření člověka (slina z jeho úst smíšená s prachem země); a následné omytí vodou je pak předobrazem křtu. Říká se tím, že v Církvi se s člověkem děje něco zásadního, jakoby (v jistém slova smyslu) znovustvoření, znovunarození - počínaje křtem tento proces pokračuje celým křesťanským životem. Je to posvátný proces připomínající vývoj a utváření lidského plodu v lůně matky; při něm v nás totiž vzniká, vyvíjí se a rodí se nový člověk (jak píše Nikolaos Kabasilas), který bude žít v nebeském království.
To vše ale může být zmařeno či poškozeno, když člověka od tohoto posvátného duchovního procesu odtrhne světský život, zesvětštění, které je důsledkem vědeckého ducha namyšlené učenosti, panujícího nad naší dobou.

P.S.
Snad je to zřejmé, ale pro jistotu ještě doplním. Nejde tu o nějaký útok na vzdělanost či na lidské poznání samotné, ale o pýchu, která může být (a tak často bývá) s učeností spojena.
Nejedná se zde o útok proti vědě, ale o kritiku slepého bádání, které kvůli duchovně zatemnělému rozumu nezná hranice, nic pro ně není nedotknutelné, a nechápe souvislosti. Žádná z těch unikátních hrůz 20. století by se nemohla uskutečnit bez pracovité píle vědců, vynálezců a konstruktérů. Strašlivá totalita budoucnosti, kterou mnozí spatřují přicházet, bude stát na sofistikovaných technologiích.


Ilustrace - neklamní mudrcové této doby:
nahoře: athonský starec Simeon
dole: otec Serafím Rose


Bohoslužebný hymnus:

S osleplýma očima duše k tobě přicházím, Kriste,
jako ten od narození slepý, vzývám tě kajícně:
Ty jsi přejasné světlo
těch, kdo jsou ve tmě.

(Kondak)





Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 81 do č. 161)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz