1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 718:

Administrátor --- 11. 7. 2011
O ekumenicky prázdné bohoslužbě 6. července i o všeličem jiném

Ukradení svatí

Když se Ježíš díval na zástupy, bylo mu jich líto,
protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Tehdy řekl svým učedníkům:
"Žeň je veliká, ale dělníků málo.
Proste Pána žně,
ať vyšle dělníky na svou žeň."
(Mat 9,36-38)


Představuji si návštěvníka z dalekých cizích zemí, z jiné kultury, jak přijede na návštěvu do Čech a dozví se, že 6. července je tu veliký svátek, a při památce jedné z největších duchovních osobností celých našich dějin se shromáždí nejvyšší představitelé všech místních duchovních společností a celé toto jejich shromáždění bude přenášet televize, takže bude možné je sledovat v každé domácnosti. Co by asi očekával tento návštěvník? Předpokládám, že by si řekl: "Pane jo. Taková událost. Sejdou se tu všichni duchovní vůdcové Čechů, bude zasedat jejich rada moudrých. Pronesou své slovo národu, aby věděl kudy kam, co dělat, jak si počínat a aby měl po celý rok nad čím přemýšlet. To bude něco!" Pak napjatě usedne před obrazovku, shlédne ten samý televizní přenos, co jsem shlédl já, a nebude chápat, co vlastně chtěli duchovní vůdcové národu tak zásadního sdělit, a potažmo - co je to u všech všudy za duchovní vůdce. Vlastně možná začne chápat - např. proč jsou Čechové nejateističtějším národem. Uvidí totiž na vlastní oči, o čem hovoří Pán Ježíš Kristus litující zástupy, které bloudí "jako ovce bez pastýře". Ubohý lide český!
O žádných jiných dnech a událostech v roce není tak zřetelně k vidění, proč jsme nejateističtějším národem Evropy, jako při dvou státních svátcích: Cyrila a Metoděje, a pak Mistra Jana Husa. Při ostatních svátcích se totiž duchovní prázdnota zdejších církví nějak skryje za duchovní obsah takových svátků, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Jenže v tyto dva červencové dny se nemilosrdně ukazuje, že církve při pokusu prezentovat před národem své křesťanství vlastně "vaří z vody" a nemají, co by srozumitelného a zároveň inspirativního řekly. A tak lze dobře nahlédnout, jaké jsou příčiny zdejšího ateismu. Jistě tedy není vinou bloudícího národa, kam jej jeho pastýři dovedli. Bývá to vždy přímý důsledek stavu církve (to samé platí mimochodem o revoluci v Rusku, kde v předních řadách čekistů stáli bývalí seminaristé). Resp. především červivý plod zchátralého stavu převládajícího počtu církevních představených, duchovenstva, mnišstva atd. v celém posledním půltisíciletí. Jestli tady, v duchovenstvu, není dostatek osobností, které jsou duchonosné, pravdivé a charismatické, kde už je pak hledat? Lze se tudíž divit, že se život i svědectví církví propadají do formalismu, který nakonec nikdo nepotřebuje?

Při letošní sváteční bohoslužbě v Betlémské kapli vylosovaný kazatel (předpokládám, že dobrovolně by to tento dobrý člověk nevzal) na začátku svého proslovu vyslovil obavu, že nedokáže už říci nic nového, což posléze svou promluvou potvrdil. Když už si tedy vytáhl kratší sirku, mluvil, jak uměl, o "zkušenosti s Ježíšem", kterou je potřeba šířit, ale "nějak se nám to nedaří". (Deset bodů za upřímnost.) Protože jinak už do televizních kamer neřekl českému a moravskému národu nic podstatného, zastavím se při tom, jak "se nám to nedaří". Upřímnost za upřímnost. Tedy upřímně řečeno - není divu. Ten duch, který vane při těchto slavnostních bohoslužbách, je tak prázdný a vyčpělý, takže si těžko představit, že by mohl někoho oslovit. Bývají to slova bez zápalu, bez obsahu, tisíckrát přežvýkaná sousta, z nichž už bylo dávno vymačkáno vše, co v nich snad někdy dávno bylo. Škoda. Kdy už jindy a jak efektivněji oslovit národ, než u příležitosti státního svátku a sváteční bohoslužby přenášené masmédii? Podaří-li promarnit takovou příležitost k misii, jako jinou šanci by si církve ještě měly přát?

A protože lze předpokládat, že homiletický výkon dnešního svátečního kazatele je vzdálen od kázání mistra Jana nejspíše přibližně stejně (tj. nekonečně), jako ohnivé biče šlehající z úst ostatních kazatelů tzv. "husitské církve", neúnavně pranýřujících všechno to současné zlo, neřádstvo a morální i mravní úpadek, lze z toho vyvodit, že podobně budou i za 10 (20, 30...) let konstatovat jeho nástupci to samé: "Nějak se nám to nedaří." (Budou-li ovšem stejně upřímní, jako ten dnešní.)
Ještě jedna pozoruhodnost mne v kázání zaujala. Známé rozdělení na církev bojující a církev vítěznou, bylo obohaceno ještě o "církev spící". Nemohu se zbavit myšlenky, že lepší prezentaci této "církve spící", než toto ekumenické shromáždění, bychom asi těžko hledali.
Co mi v té dech beroucí ohnivosti husitské řeči, která sálala žárem Ducha Svatého, až jsem měl před monitorem ožehlé obočí a vlasy se mi z těch plamenů kroutily do kudrlin, chybělo nejvíce?

Nikde ani slovo o tom, že Hus byl především bojovníkem; vedl boj za pravdu. Válčil proti lži v církvi i lži ve společnosti. A v této svaté válce položil svůj život a tím přemohl své nepřátele (jak se to zpívá v hymnech k uctívání mučedníků). Což to není stále aktuální poselství? Všude kolem nás houstne tma lži. Naše civilizace se propadá do morální i mravní krize, jenže preláty to nevzrušuje. Sociální nerovnost se v průběhu posledních dvaceti let po celém světě změnila na sociální nesouměřitelnost, nikdy ještě nebylo tolik hladových a nikdy nebyli bohatí tak nepředstavitelně zazobaní a nikdy neodírali své bližní tak bezostyšně, a církev má zašitá ústa. Vláda země je v rukách zkorumpovaných lhářů, pletichářů, podvodníků, darmožroutů, budižkničemů, vyčůraných rádců a všelijakých kujónů, mamonářů, šmelinářů a zlodějů, kteří si už dvacet let rozebírají tuto zemi a prachsprostě obírají její dělný lid, nestydí se uvalovat nové a nové daně a dávky a odvody a splátky a reformy - a církvím je to šumafuk. Státní byro jim zacpalo ústa příslibem jakéhosi pohádkového bohatství, z něhož nakonec stejně dostanou jen ohlodané kosti.

Církve stále dumají, jak být lidu téhle země užitečné. A co takhle zastat se ho proti vrchnosti? Ukazovat na prolhanost politiků tak jako Hus poukázal na nemravnost svatokupectví a jako Jan Milíč z Kroměříže dokázal císaři Karlu IV. (a to byl král, ba dokonce markrabě) do tváře vmést: "Ty jsi ten velký Antikrist!" (Pak si to však odseděl; ale brzy ho pustili.)
Milíč dále psal, jak poznat antikrista: „Kdo je Antikrist?“ -- „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“ ... "(Antikrist) je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd." Takových Milíčů bychom dnes potřebovali alespoň deset, že? Asi by se jim však i dnes vedlo stejně zle, jako Janu z Kroměříže (tedy hlavně od dnešních ekumenicky vyčpělých církví; podobně jako na Jana Milíče žalovalo hlavně nemravné pražské kněžstvo).

Jestli např. podle utiskování chudých, následné lichvy, zlých obchodů, lží a lživých přísah se poznává antikrist, resp. působení jeho vojska, tak tu máme antikristů a jeho vojska plnou vládu, sněmovnu a stranické sekretariáty. S antikristem a jeho vojskem je v důsledku vládní politiky zapletena nejspíš dobrá třetina podnikatelů, finančníci, spekulanti a mnozí obchodníci (tzv. byznysmeni) a top-manažeři. O tom se Janu Milíčovi ani nesnilo, kolik bude mít království české jednou antikristů. To je, panečku, prostoru pro šťavnatá kázání a církevní usvědčování vší téhle holoty! A kazatelé by pak neměli nouzi o posluchače - stejně jako Jan Milíč musel kázat pětkrát denně, aby se dostalo na všechny, kteří toužili mu naslouchat. Nevím, nevím, jestli bude o některém z těch, co kdy mluvili v novodobé Betlémské kapli, psát někdo to, co kdysi napsal o Janu Milíči jeho současník: "naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti...")
Co tedy stát se hlasem těch, co jsou utiskováni daněmi a reformami, prožíráním státního majetku nenažranými politiky a s nimi spřáhnutými "podnikateli", antisociální politikou, úpadkem zdravotnictví? To by se náš skeptický národ podivil, kdyby z kazatelny Betlémské kaple zaznělo kázání, které by probíralo jméno za jménem, jednoho antikrista (chtěl jsem říci: poslance) za druhým, členy vlády, které není nic svaté, a předsedy parlamentních stran, které mají dávno smlouvu s ďáblem, a posvítilo si na jejich bezbožné skutky, ukázalo jejich dílo ve světle evangelia! Představte si biskupy církví, jak práskají bičem slova Božího nad těmi našimi zatracenými politiky! To by byla vskutku autentické navázání na husovskou tradici. Pak by i mnozí ateisti zapřemýšleli, co je to vlastně zač, tohleto evangelium. Jenže to dřív bude v létě dva měsíce sněžit, než by něco takového zaznělo po Bílé Hoře v Čechách, neřku-li v Betlémské kapli. Vždyť neutralizace církví je jedním ze základních kamenů budované babylonské věže Nového světového řádu; a jak tato neutralizace v praxi vypadá, nám církve předvádějí kupř. každoročně 6. července. (Kdyby to, co se děje v Betlémské kapli, opravdu bylo evangelijní solí země, pak by televizní přenosy z Betléma byly nejspíš rychle zrušeny. Samozřejmě, bez jakékoliv cenzury. Prostě se musí šetřit, takový výjezd přenosového vozu něco stojí. To by však nevadilo; spousty lidí by taková kázání samy distribuovaly po internetu, na discích atd.)
Pro jistotu a pro méně chápavé dodávám, že kritizovat ty lumpy, co nám dneska vládnou, v žádném případě neznamená vstupovat do politiky. Církev nesmí vstupovat do parlamentu ani zakládat své politické strany. Chcete-li někoho vytáhnout z bažiny, musíte zůstat na pevné půdě.

Pravoslavní by si mohli vzít příklad z nedávno zesnulého athénského arcibiskupa Christodula, který jakožto nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve vytáhl do boje proti řecké vládě i proti Bruselu i proti konstantinopolskému patriarchátu. Řekové ho milovali. Chrámy, z nichž před nástupem vladyky Christodula ubývali věřící, se opět zaplnily - a hlavně mladými lidmi. Vrátil církevnímu životu jiskru, svolal je do boje proti světským pletichám a satanským piklím vládních papalášů. Lidé si uvědomili, že v tom nejsou sami, že mají opět duchovního vůdce. Církev se znovu stala hlavní hybnou silou národa. Když tento arcibiskup zemřel, plakalo celé Řecko. Získal si respekt i těch, s nimiž vedl svůj boj. U nás byl podobně charismatickou osobností sv. vladyka Gorazd. Kdyby měla církev více takových planoucích pochodní víry, byla by vůdčí silou ve společnosti a měla by i dnes masy aktivních věřících. (A nemuseli bychom v televizi poslouchat kňourání kněží: "Nejde nám to...")

O osobnosti a pohřbu archiepiskopa Christodula jsme zde psali v příspěvku č. 305 o jeho osobnosti v č. 313 a Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula v č. 317.
Avšak zpět mezi falešně "středověké" fresky Betlémské kaple. Když se dnešní kazatel obracel k všem před ním sedícím církevním zástupcům a představitelům, pronesl sice zajímavý dvousmyslný výrok o tom, že naše studna (a tím myslel zdejší křesťanské církve) by potřebovala vyčistit (aby dávala kvalitnější vodu, která se dá pít), leč bohužel jej ani nenapadlo, aby se jich přímo a husovsky otázal: "Co vlastně děláte?" Jaký zápas, milí preláti, vedete? Za co jako biskupové pokládáte své životy? Nu ano, to jsou palčivé otázky. Zač vlastně dnes církve bojují, kromě vlastního přežití? Mají ještě schopnost inspirovat okolní společnost duchem evangelia? Jak komunikují se společností a co jí nabízejí? Jsou schopny ukazovat tu jedinou cestu ven ze současné krize - cestu k řešení krize mravní, morální, krize hodnot, krizi vize budoucnosti a krize smysluplnosti existence civilizace? Umějí vůbec ještě něco jiného, než do omrzení poukazovat na křesťanské kořeny evropské civilizace, které už dnes téměř nikoho nezajímají a nedostaly se přes všechnu upocenou snahu ani do evropské ústavy? Dokážou tito lidé navrhnout alternativu proti dnešní brutální komercionalizaci, která lidem láme páteř a úplně deformuje myšlení mladých lidí? Mají církve vůbec nějaké nápady, návrhy jak a kudy ven z marasmu, do něhož naše civilizace zabředla? Znají vůbec samy takovou cestu, aby ji mohly ukazovat? Kráčí samy po této cestě, aby jejich hlas byl přesvědčivý? Co vlastně církve předvádějí naší společnosti svým vlastním životem? Je to podívaná, v níž by mohl někdo vidět světlo tomuto světu? ("Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a oslaví Otce nebeského;" Mat 5,16.)

Spíše to vypadá tak, že jsou to v církvích jen jednotlivci, kteří ještě dělají něco, co je inspirativní pro širší společenský okruh (díky Bohu za ně; zvláště když to v řadě případů konají proti nevoli, jež se vůči nim obrací v církvi samotné). Chci si vážit a ocenit všechno dobré, co s takovou námahou činí všichni ti bezejmenní kněží a laikové, kteří ještě dělají svědomitě své dílo v upřímné víře v Pána a v opozici vůči světu, jenž "ve zlu leží" (1 Jan 5,19). Jenže jak to tak z globálního pohledu vypadá, tak církve jako celek zřejmě nenabízejí nic (nebo katastrofálně málo), co by mohlo společnost zaujmout (jinak by nebyla dle průzkumu veřejného mínění prestiž církevního povolání na úrovni uklizečky). Tváří v tvář těmto skutečnostem se však církve dnes ekumenicky jen vzájemně chválí, plácají se po zádech v naivní představě, že budou-li svorně držet při sobě, ustojí všechno a hlavně přežijí tím svůj smrtelný pád do charitou maskované bezvýznamnosti.

Zmínili jsme se o možné společenské úloze církve, o její aktivitě na úrovni duševní, morální. Leč to podstatné, čím mají církve žít a co mají skýtat svému okolí, tkví v oblasti mravní a duchovní. A tam je ta naše bída ještě větší. A je to ještě horší tím, že to není kvůli nezájmu společnosti, ale čistě a jenom kvůli neschopnosti církví hlásat křesťanství v celé jeho hloubce.

Lidé ve společnosti potřebují duchovnost a zoufale ji hledají. Vidíme to na prudkém vzestupu pohanských kultů a východních náboženství na Západě na zájmu o všechnu možnou magii a okultní vědy. Když jim přestalo dávat duchovnost západní křesťanství, budou tuto ztracenou perlu hledat třeba ve hnojišti. A jakou duchovnost jim nabídlo toto ekumenické shromáždění v Betlémské kapli? Obávám se, že žádnou.

Trapné začlenění všech těch církevních představitelů do trapné Farského liturgie jen podtrhlo duchovní prázdnotu shromáždění. Už se zřejmě ani nepředpokládá, že by někdo z přítomných byl schopen říci něco inspirativního či podstatného. Jak jinak vysvětlit, že přítomní (kromě jednoho vylosovaného nešťastníka) nedostávají prostor pro oslovení veřejnosti? Jakou část národa asi zaujala ta podivně secesní liturgie, která není ani starobylá ani současná? Opravdu jsou organizátoři tohoto svátku tak odtrženi od reality, že si myslí, že úspěšně osloví český národ, když mu přečtou úryvek z apoštola, úryvek z evangelia, zazpívají pár písniček a zarecitují modlitbičku? To by pak už byl vskutku psycho-patologický formalismus. Církve v ekumeně stále opakují, že se "nesmíme uzavírat před světem do gheta". Jenže to, co bylo letos k vidění v Betlémské kapli, je to skutečné gheto, ekumenisti zabarikádování do svého bizardního světa za pevnými hradbami jejich scestné ideologie. Gheto pro vnější svět nepřátelského a neupřímného prostředí, kde se sladkými hlasy opakují stále ty samé sentence, jimž se už nedá věřit. Komu by se chtělo do takového vězení ducha?

Co takhle místo té divné liturgie dát prostor všem představitelům všech církví, aby národ oslovili svým kázáním, poselstvím a pastýřskou radou? Nemohu samozřejmě zaručit míru úspěšnosti, ale jsem si naprosto jist, že by to byla stokrát efektivnější evangelizace než to, co tam předváděli dnes. Jenže - stáli by ti preláti vůbec o to? Nejsou vlastně spokojeni s tím, že si tam odsedí farského liturgii (jednou do roka se dá vydržet všechno), nechají si nafilmovat účast a případně pronesou nějakou nijakou zdravici? Tyhle události, kde si preláti příjemně posedí a jsou sami se sebou spokojení, mi připomínají pastýře, kteří dřepí v teple u ohně, v klidu hrají v karty, zatímco za jejich zády vlci tiše hodují na ovečkách.

Odtud se odvíjí stálá aktuálnost Husovy kritiky západního křesťanstva, kritiky, která dnes není v církvích o nic více v oblibě, než v době Husově u prelátů v Kostnici. Je to kritika ztráty duchovnosti kvůli převládajícímu formalismu, ztráty čistoty kvůli zesvětštělosti, ztráty víry kvůli vnitřnímu materialismu církevníků. I dnes lze - stejně jako v době Husově - pranýřovat smilnící duchovenstvo, jen s tím rozdílem, že místo prostitutek zaujala pedofilie (či možno toto smilstvo chápat duchovně, apokalypticky, jakožto nevěra nevěsty zasnoubené nebeskému ženichovi, páchaná církevníky zaplétajícími se s tímto světem, s jeho mocí a bohatstvím, místo, aby sloužili jen Pánu a jen jemu byli oddáni). I dnes tu máme vypasené středověké řeholnictvo - jak podobné dnešní církvi, která zde celé desetiletí opakovala jako mamonářskou mantru: "pole, louky, les," občas tento růženec chamtivosti proložila desátkem: "katedrála".
Tři slova opakovali tzv. "křesťanští politici" s vytrvalostí tibetského modlitebního mlýnku; ne, nebyla to jména osob přesvaté Trojice, bylo to: "naše", "ukradeno" a "vrátit". Dodnes nechápu, proč se církve hned po revoluci rychle nedohodly a neřekly státu: "Nechte si všechna ta pole, louky a lesy, pomozte nám opravit zdevastované budovy a podle jasně stanovených pravidel dávejte duchovenstvu střízlivý plat." Stát by tím ušetřil a církve by získaly před národem trochu prestiže. Jenže z naší strany tu je zaslepující vidina mamonu. A z druhé strany politici jednají jako věrný servis zednářským elitám, které dobře vědí, že zásadní součástí plánu na důstojný pohřeb církví je jejich odluka od státu; a také vědí, jak snadno si lze církve koupit, aby za pěkný peníz souhlasily i s tím, co je pro jejich poslání nevýhodné.
Kam se z dnešního křesťanství poděla prvokřesťanská čistota, oběť a upřímná zbožnost? Jedině tímto duchovním zápalem oslovili první křesťané pohany a jedině tímto zápalem je přece možno osvítit dnešní agnostiky, materialisty, okultisty, jogíny, buddhisty atd. Je tu ještě někdo, kdo ukáže bloudícímu češstvu autentický křesťanský duchovní život a prostou víru v Trojici a Bohočlověka, život prvotní jerusalemské obce, starokřesťanskou bohoslužbu, původní spiritualitu, jak ji zachovaly zápisy o pouštních Otcích? Nebo se opravdu propadneme do novotářského pseudokřesťanství, které má vymyšlené nové liturgie (lhostejno zda Karlem Farským nebo druhým vatikánským koncilem), a buď nemá žádná dogmata nebo naopak spousty nevábných dogmat o papežství, odpustcích, očistci, a dává na výběr mezi klamným duchovním životem ignáciovského snění nebo letničním alelujáctvím? To je ve skutečnosti situace, v níž stojíme. To je výzva k husovskému zápasu za křesťanskou autenticitu, ona polnice, která nás burcuje do boje. Nepotřebujeme mír se světem, ale válku proti zesvětštění duchovních, proti nemravnosti v kněžstvu, proti zneduchovění církví současným "aggior-dementnem" (jak tomu přezdívají někteří katolíci). Boj za návrat posvátna do českého křesťanství. Aby Češi přišli do chrámu i ve dne, nejen v noci (když se pořádá tzv. "noc kostelů").
Dnes jsem byl na procházce po jednom maličkém městečku a tu vidím, že je otevřený místní farní katolický kostel, který byl přede mnou doposavad vždy zavřený. Takže jsem uvítal možnost podívat se dovnitř. Hned na prahu vidím, že kostel je otevřený v tuto hodinu mimo bohoslužby kvůli probíhající opravě. Opravovaly se zřejmě omítky a některé části dřevěného vybavení. Všude v chrámu prach, na podlaze hromádky sutě a pilin. To je samozřejmě v pořádku - nic proti opravě. Kostelní lavice byly přikryty zelenými plachtami. Na jedné, která zůstala poodkrytá, vypovídala tlustá vrstva prachu, jak se v chrámu při opravách prášilo. O to více překvapilo, že jediné, co nebylo přikryto, byl hlavní barokní oltář. Uprostřed veliká olejomalba světce, kolem sochy andělů. Pod oltářní mensou bylo okénko, za nímž se matně rýsovala silueta ležící postavy - vypadalo to jako ostatky světce - ať už symbolické nebo skutečné. Skutečným šokem pak bylo, když při pohledu zblízka na samotnou oltářní desku bylo ke spatření, že se na ní válely nějaké hadry používané při stavebních pracích, uprostřed pilin, hoblin a všelijakého nedefinovatelného smetí tam byly odloženy nějaké nástroje (snad pilka, kleště apod.) na práci se dřevem. Vedle oltáře byl podstavec stejně vysoký jako oltářní deska, který napovídal, že jako druhý bod pro položení prkna sloužil právě oltář... Úcta k oltáři nejen na nule, ale spíše kdesi v záporných číslech. Zde kvetlo aggiornamento všemi barvami duhy.
Můžeme tedy shrnout, co nejbolestněji absentovalo v celé té zemdlené betlémské bohoslužbě, kromě toho, že tu scházela právě ta jiskra, která přeskakuje mezi biblickými řádky a která může zažehnout lidské srdce? Je až s podivem, že je možno hodinu hovořit o Husovi a téměř se ani nezmínit o hlavním tématu, kterým se Hus zabýval a kvůli kterému ho poslali do ohně, - totiž o jeho kritice církve. Možná se tomuto tématu vyhýbají sváteční betlémští kazatelé jako čert kříži, protože by bylo okamžitě celému národu jasné, že naprostá většina toho, co Hus na církvi pranýřoval, je na těle církve v nějaké podobě dodnes, a ne jenom v římsko-katolické církvi, protože tato rakovina úspěšně metastasovala i do církví protestantských. Tam na sebe vzala jiné projevy, ale nemoc je vlastně táž (a je jasné, že přes ekumenismus, modernismus a povrchnost pomalu proniká i do Pravoslaví). Všechny tyto neduhy mají společného jmenovatele: zesvětštění, Biblí tak ostře odsuzované přátelství se světem. Koho by mohl vytáhnout z hlubiny ten, kdo se v ní sám topí? Myslím, že to národ podvědomě cítí, a proto nevěří církvím a jejím kazatelům, kteří dokáží tak uhlazeně a tak dlouho mluvit, aniž by řekli něco podstatného.

Nu, a co jinak viděly stěny Betlémské kaple letošního 6. července?

Kouzelná byla kněžka Lada, která hovořila o odpuštění hříchů a o pokání líbezným hláskem a roztomilým úsměvem televizní hlasatelky zvoucí děti na večerníčka. Pak voskové figuriny uhlazených prelátů. Zdvořilé úsměvy, decentní chování. K tomu stepilé dívky zpívající "liturgické zpěvy" vsedě, nožku přes nožku... Atmosféra proslovů i celé události kdesi mezi schůzí nějaké strany, mauzoleem a papalášským kladením věnce ke hrobu neznámého vojína. Strnule úsměvavé masky obracející se k okolní společnosti s mrazivým pozváním: "Pojďte mezi nás."

Když církve kradou svaté, není pak divu, že jsou takové církve lidu ukradené.

A všechny tyto každoroční slavnostní události pořádá církev, která si Husa sice přivlastnila do svého názvu, ale jinak nemá s Husem vůbec nic společného (to není věc názoru, to je objektivní faktum, protože vznikla až začátkem 20. stol.). Její kněžky by Hus bičem slova zřejmě vypráskal z chrámu, věren tomu, co o vedení bohoslužeb ženami píše Bible. A její eucharistii, kterou na závěr památečného shromáždění v Betlémské kapli tato církev pořádá, by Hus zcela jistě vůbec nepřijal do úst, protože to nebyl žádný protestantský reformátor, za něhož jej protestanti lživě vydávají, ale tradiční křesťan (tradičnější než všichni tři papežové jeho doby dohromady) znající, co je to apoštolská posloupnost a kánony svatých Otců, a že bez zákonné posloupnosti není žádné kněžstvo. Všude dnes samá povrchnost, licoměrnost a klam - a tím se pompézně oslavuje památka našeho bojovníka za pravdu.

Cožpak nechápou, že k osvojení dědictví velikána nestačí dát si jeho jméno do názvu? Proč se alespoň na duševní úrovni (když už je ta duchovní mimo jejich obzor) nesnaží nějak napodobit Husův boj a nepranýřují nešvary a zlořády našeho světa u nás či za hranicemi, padni komu padni? Je zlou ironií, že právě církev, která si dala Husa do jména, je ze všech tou bezkonkurenčně nejkonformnější, nejflexibilnější a nejloajálnější všem režimům. A z událostí docela nedávných: kde byla pravda pro toto "husitské" duchovenstvo, když v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN začalo NATO bombardovat civilní pravoslavné obyvatelstvo v Bělehradě? Všichni tihle unylí "husiti" ani nekníkli. Kde byla Boží pravda pro všechny preláty dojímající se pod klenbami Betléma nad "velkým reformátorem", když rozesmátý Clinton (viděl jsem v TV, jak se při tom smál) nechal střílet na pravoslavné křesťany rakety s nápisy "Velikonoční pozdrav"? Kde je ta jejich ekumenická láska, když jsou zabíjeni pravoslavní bratři? Kdo slyšel jejich hlasité protesty, když Albánci v Kosovu (většinou za pasivního "dozoru" mezinárodních sil KFOR) znesvěcovali pravoslavné svatyně a likvidovali křesťanské památky světového významu (dokumenty o tom)? Dá to někdy dost práce zacpávat si oči před pravdou, když ji máte přímo před očima. Ale že měla celá ekumena tenkrát vskutku plné ruce práce, co?

Všude je dnes jen klam, loupež a pokrytectví. Kde je hledání historické pravdy, když katolický církevní historik smete se stolu všechna fakta o účasti římsko-katolického duchovenstva a mnišstva na genocidě Srbů ve fašistickém Chorvatsku za druhé světové války, a jednoho z hlavních vrahů pravoslavných křesťanů, biskupa Stepanice, papež blahořečí? Kde je hledání historické pravdy, když současný mluvčí římsko-katolické církve se vyjádří na kameru v tom smyslu: Hus byl zabit, ale i husité zabili spoustu lidí...? Jako by husitská vojska byla vedena Janem Husem a ne Žižkou a jako by tito husité neodpovídali svými vojenskými akcemi na řádění západních křižáků. Všichni stále překrucují, co se překroutit dá, pravda dostává i dnes na frak. Mám dojem, že dnes stejně jako tenkrát mají pravdu nejraději, když hoří na hranici s nějakým kacířem. Tohle budou členové té historické komise pro zkoumání odkazu Mistra Jana Husa? Tak to se máme nač těšit.

Svaté Cyrila a Metoděje oslavuje v den, který nemá s cyrilometodějstvím nic společného, na mýticky vymyšleném Velehradě církev, s jejímiž pilátníky tito svatí zápasili a která jejich žáky odsud brutálně vyhnala a pak cyrilometodějství a slovanskou bohoslužbu dlouho vyhlazovala, jak jen mohla. Jak jsem již pravil: Všude samý klam. Husův boj za pravdu oslavují samozvaní "husiti" celou tou iluzionistickou stínohrou na pravdu ve falešné Betlémské kapli, ryzost cyrilometodějství se slaví překroucením dějin na nepravém Velehradě v uměle vyfabrikovaném svátečním datu. To je ta "loupež století", krádež svatých, o níž píši. Což to není podvod, když si přivlastňuji ty, s nimiž mne nespojuje historické dědictví, a dokonce se vydávám za následníka těch, jejichž odkaz vůbec nenaplňuji? To je neustálé a opakované pohřbívání svatých.

Ano, i tak by někdo mohl hledět na události v betlémské kapli - jako na každoroční upalování Mistra Jana Husa. Místo koncilních prelátů přikládají na hranici preláti církve tzv. "husitské" své duchamorné projevy, aby na ní spálili pravdu o Janu Husovi na popel. Tak to jsou naše červencové národní svátky. Na Velehradě si papisti každoročně vyženou Cyrila a Metoděje, a den nato se v TV dává letošní grilování odkazu Husova. Vždyť čím jiným je takové výroční flexibilní ohýbání a přetvarovávání (vskutku: re-formace) tohoto našeho posvátného dědictví?

KdEž jsú Boží bojovníci?

--------------
P.S.
Možná je to všechno zákonitý proces. Podobně jako při prvním příchodu Kristově selhalo starozákonní duchovenstvo, tak před druhým příchodem selže duchovenstvo novozákonní. Pak je ovšem moje lamentování zhola zbytečné. Přesto by se však nemělo umlkat. Aby nemuselo volat kamení...















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz