1435


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 410 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2008
Začátek konfliktu v Jižní Osetii a v Gruzii

Dle svědectví osetinské strany zemřeli staří obyvatelé vesnice v chrámu, když na vesnici zaútočila gruzínská vojska

V jihoosetinské vesnici Chetarugovo byl spálen chrám přesvaté Bohorodice z 10. století. Podle svědectví osetinského rozhlasu byly uvnitř chrámu nalezeny ostatky staříků.

8. srpna zahynuli při krutém přepadení všichni jihoosetinští vojáci chránící vesnici. V době boje se staří vesničané rozhodli ukrýt se v chrámu, jenže pak začaly střely dopadat i na budovu chrámu.

Gruzínští vojáci odvezli neznámo kam velkou skupinu mladých žen z vesnice Chetarugov. Jejich osud je neznámý. Jak dříve informovala agentura IA Regnum s odvoláním na očividce, gruzínští vojáci před tím zneuctili skupinu dívek. Při násilí ve vesnici rozmačkávali lidi pod pásy tanků. Zachránila se jen část obyvatel, kterým se podařilo utéci do lesa. Celá vesnice měla 170 domů.

Podle dřívějších zpráv zničili gruzínští vojáci kapli a pamětní hřbitov ve dvoře střední školy č. 5 v Cchinvali. Jak uvedl očividec Inal Puchajev, gruzínský tank se zcela úmyslně postavil proti škole, v jejímž dvoře jsou pochovány ostatky obránců Cchinvali z r. 1992, a zahájil palbu. "Tank svými střelami doslova přeoral zemi, rozmetal hroby, vyvrátil památné kameny a zničil kapli. Poté vše rozdrtil pod svými pásy," uvedl Inal Puchajev.

Credo.ru



Zobrazit příspěvek č. 409 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2008
Z tisku - konflikt v Jižní Osetii

Ve všech pravoslavných chrámech v Gruzii jsou slouženy pobožnosti za nastolení míru v Osetii.

Katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II. vyjádřil bolest nad válečnými událostmi, při nichž byla prolita krev. Jsou mrtví a ranění jak mezi vojáky tak i mezi civilním obyvatelstvem. Patriarcha vyzval farníky všech gruzínských chrámů, aby se modlili a četli žalmy za okamžité zastavení krveprolití a nastolení míru.

Katolikos Ilja II. vyzval jak gruzínskou vládu tak i osetinskou stranu a všechny, komu je cenný lidský život a pokojný rozvoj země, aby učinili vše k zastavení ozbrojeného konfliktu a problémy byly řešeny mírovou cestou. ... "Sjednocuje nás křesťanská víra. Musíme žít v pokoji, bez prolévání krve."

------------------

Patriarcha ruský Alexij II. vyzval znepřátelené strany, aby zastavily boje a vrátily se k rozhovorům.
"Nyní je na zemi Jižní Osetie prolévána krev a umírají lidé. Mé srdce se tím velice trápí. Mezi těmi, kdo proti sobě pozdvihli ruce, jsou pravoslavní křesťané. A co více, bojují proti sobě pravoslavné národy, které jsou Bohem povolány, aby žily ve vzájemném bratrství a lásce. ... Nedovolte další prolévání krve! Nedovolte, aby se konflikt mnohonásobně rozšířil! Projevte moudrost a usedněte za jednací stůl, kde se budou ctít tradice, názory a naděje gruzínského i osetinského národa. ... Ruská církev je připravena sjednotit své úsilí s Gruzínskou církví ve spolupůsobení pro dosažení míru." (Z prohlášení patriarchy Alexije II.)

(Pravoslavie.ru)



Zobrazit příspěvek č. 408 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2008
Z došlé pošty - nájezd barbarů na Horu sv. Klimenta

Předem připravené poníčení památného místa

Bez komentáře zasílám odkaz na zpravodajský záznam ČT Brno z 28.7.2008 o barbarském poničení akropole Hory sv. Klimenta v Chřibech. Dívejte se zde:

http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/UdRegBrno-280708.asx

Kliment



Zobrazit příspěvek č. 407 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2008
Vzkaz workoholikům: nepracujte :-)

3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? ...
Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6,24-26)
V tomto evangeliu nejde o to, že by Ježíš vyzýval lidi, aby nepracovali. Z poslední věty je zřejmé, že smysl jeho slov tkví ve snaze naučit lidi jinému myšlení, duchovnímu způsobu uvažování. (Jinému než mají pohané - dnes bychom místo slova "pohan" mohli dosadit terminus technicus "člověk světský", který může být docela dobře i formálně křesťanem, avšak nemá křesťanské duchovní myšlení).

Starec Paisij usilovně učil lidi: "Hleďte na všechno duchovně."

Paisij Svatohorec vyprávěl jednu historku, kterou se zde pokusím po paměti přetlumočit. Jednou cestoval ze Svaté Hory Athos do Soluně. Z přístavu do města je vezla nějaká dodávka; seděli na korbě, kde byly uloženy také nějaké přepravky a prázdné bedny. Jak automobil po silnici nadskakoval, tak ty prázdné bedýnky naskládané na sobě padaly na cestující. Bylo to velice nepohodlné cestování. Vezl se tam s nimi také nějaký světský člověk s fotoaparátem, který se neustále rozčiloval a vykřikoval: "Je to možný, tohleto?! To se nedá vydržet!" A zlostně odhazoval přepravky, které na něho stále padaly. A tak si svým vnitřním stavem ještě zhoršoval to utrpení cestování. Paisij se obrátil k jednomu mnichovi, který tam také seděl (byl chudák těmi bednami celý zavalený), a ptal se ho: "Jak se máš, otče?" A on mu s úsměvem odvětil: "Sláva Bohu, starče, v pekle je to horší." Ti dva se nacházeli ve zcela shodných podmínkách; pro prvního však byly příčinou ke zlosti, pro druhého pak k tomu, aby děkoval Bohu. Druhý se radoval z toho, že není v pekle, první zrovna v pekle byl a pukal zlobou. A přesto byli oba ve stejnou chvíli na stejném místě. Náš vnitřní stav je to, co určuje, zda jsme v ráji nebo v pekle. A duchovní vnitřní stav pramení z duchovního způsobu uvažování. Vždy je důvod se radovat a děkovat Bohu.

------------------------

Nedávno jsem slyšel na pravoslavném rádiu Radoněž vyprávět takovýto příběh ze současnosti. Jeden člověk měl autohavárii. Dostal se do nemocnice. Když čekal na operaci, seznámil se s křesťanem, který ležel na vedlejším lůžku. Od něho se dozvěděl o Evangeliu a spáse, kterou Pán přišel dát těm, kteří uvěří a dají se pokřtít. Nechal si zavolat kněze, byl tam na nemocničním lůžku pokřtěn a přijímal svaté Tajiny. Pak šel na operaci, při níž zemřel.

Je to dobrý konec nebo špatný? Z hlediska pozemského vidění by se mohlo zdát, že špatný: Bůh mu nepomohl a na následky havárie stejně umřel. Z hlediska věčnosti je to dobrý konec: přestože ten člověk vedl nedobrý život bez víry a nemohl by vstoupit do Božího království, Bůh mu dal možnost ještě těsně před koncem změnit směřování svého života, kát se, posvětit se a získat věčnou blaženost. Jaký jiný konec lidského života může být lepší?

Posuzujeme-li lidské životy, dobéřeme naprosto opačných hodnocení v závislosti na úhlu pohledu. Jiný je pohled z perspektivy pozemské dočasnosti a jiný z hlediska života věčného. Např. představme si bohatého člověka. Jsou takoví? Jistě. A navíc zcela zdravého a obdařeného dlouhým životem bez nemocí? I takoví existují. A když si k tomu přimyslíme spokojenou rodinu, pak má všechno: peníze, zdraví, spokojenost, dlouhý život se vším, co se mu zamane. Z hlediska pozemského je to ideál. "Co více by si kdo mohl přát?" může se někdo tázat. Jenže z hlediska věčnosti to může být prohra. Nemá-li Krista, nenaučí-li si dělit o své bohatství s potřebnými a přijmout strasti, aby se podobal Pánu v jeho utrpení, pak je takový všemi velebený život vlastně naprostým fiaskem, protože se vymknul základnímu smyslu tohoto krátkého lidského života - dosažení spásy, věčné blaženosti s Božím Synem a jeho svatými.

Pohleďme na životy svatých apoštolů. Z pozemského hlediska je to katastrofa. Po životě plném trápení, cestování z místa na místo, pronásledování, mučení je nakonec očekával krutá mučednická smrt (jen ap. Jan zemřel přirozenou smrtí, ale toho za jeho života "alespoň" vařili v oleji). Někdo by se mohl tázat: „Vždyť byli nejbližšími přáteli svého Boha! Proč jim nepomohl? Jak to, že je nechal takto trpět a hrozně skončit?“ Avšak my je nazýváme nejblaženějšími z lidí. Jak to? Protože byli nejbližšími přáteli našeho Boha. Jelikož svým životem osvědčili svou víru a své přátelství s Kristem. A protože svou smrtí se připodobnili Pánu svému a Pánu našemu, a proto jsou mu podobni i vzkříšením do věčného blaženého života v druhém narození.

Svět Božího Království a tento svět jsou jakoby zrcadlové světy. To, co má hodnotu a čest zde, nemá hodnotu a je bezectné tam. Za čím se lidé tohoto světa pachtí, je z hlediska věčnosti zbytečností, resp. škodlivé.

Z duchovního hlediska je největším štěstím, které nás v našem životě potkalo, že jsme se stali pravoslavnými křesťany. Byli jsme křtem omyti od hříchu a svatými Tajinami spojeni s Bohem. Co lepšího může člověka v životě potkat?

------------------------------

Tedy shrnuji (je to klíčově důležitá součást křesťanského způsobu uvažování - pro ta rekapitulace právě řečeného):

Ze světského hlediska je dobrý život takový, který je dlouhý; z duchovního hlediska nezáleží na délce pozemského života, ale na tom, co je po něm, čili - k čemu lidský život vede. Jestli máš svůj život dlouhý třeba dvě stě let, ale jen hromadíš hříchy a je takový život cestou do věčného pekla, pak je to život špatný. Takový život je neštěstím, i kdyby všem přátelům a známým připadal jako výhra v kole osudu. Jiný člověk zemře mladý, a všichni kolem hovoří o tragédii; jenže zemře-li mladík v posvěcení a získal-li svým životem spásu, pak je to život dobrý! Stane-li se pozemský život cestou k věčné blaženosti, pak je to dobrý život, bez ohledu na jeho délku, bídu či nemoci a všechny okolnosti, které tento život provázely. Starec Paisij Svatohorec upozorňuje, že za některými takovými "tragédiemi", při nichž jsou jejich svědci často v pokušení spílat Bohu, se ve skutečnosti skrývá milující Boží prozřetelnost, která čeká na dobrou chvíli a bere odsud člověka sice náhle leč v nejpříhodnějším čase - ve stavu pokání. Vždyť v okamžiku východu duše z těla rozhoduje momentální duchovní stav člověka o jeho budoucnosti.

--------------------------------

Co je víra? (O stupních lidské víry; dle prof. MDA diakona A. Kurajeva)

Prvním stupněm víry je přesvědčení - "za pravdu míti" - přijímat např. učení církve jako pravdu (tak bývá víra vysvětlována u katolíků). Rozum se skloní před autoritou církve (nebo Bible nebo biskupa apod.; "věříme kvůli autoritě" učí moderní katolický katechismus - není pak už podstatné, jestli je to kvůli autoritě Boha samého nebo autoritě papeže, který je Božím náměstkem...) Tento stupeň víry v Boha přivádí člověka k uznání Boží existence, k přesvědčení, že Bůh je. Taková víra sama o sobě rozhodně ještě nemá sílu spasit člověka. Je to víra buď formální nebo filosofická; buď jak buď, nebrání taková víra člověku rozumem uznávat veškerou věrouku a zároveň klidně hřešit. A navíc se snadno může překlopit ve víru slepou či fanatickou.) Uznávat Boha nestačí ke spáse (Bible ukazuje, že konec konců i ďábel věří v Boha, ale není mu jeho víra ke spáse).

Druhým stupněm víry je zapojení citu. Vložit do víry své srdce (myslíme nyní tím srdcem lidské cítění). Taková víra už není jen filosofickým přesvědčením ani formalismem. Vstupuje nejen do rozumu ale i do hlubších vrstev vnitřního života člověka. Je to vyšší stupeň víry než předchozí, leč ani taková víra nemá ještě sílu spasit člověka. (A navíc, je tu nebezpečí upadnutí do snění, či sentimentu.)

Třetím stupněm víry je věrnost. Kromě rozumu a citu je do víry zapojena i vůle - jenže nikoliv ve funkci jakéhosi "krotitele" rozumu (tak to chápe nový katolický katechismus: "Věřit je úkon rozumu, který z podnětu vůle, pohnuté Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou"). Na tomto stupni víry člověk posuzuje vše ve svém životě podle evangelia. Slovem Božím rozpoznává, co je dobré a co je zlé. Všechny své skutky a celý svůj život člověk poměřuje Božími přikázáními a ohodnocuje Evangeliem. Mění svůj život, který se stává pokáním - obrácením, návratem k Bohu. Člověk používá svou vůli ve shodě s Evangeliem. Víra pak zasahuje celý průřez všemi vrstvami vnitřního duchovního života věřícího člověka. Teprve tento stupeň víry v Boha přináší člověku spásu.

Jestli se křesťan všemi silami své duše poctivě snaží uvést Evangelium do svého života a činí to v Církvi a za spolupůsobení svatých Tajin, nemůže zbloudit. Žití celého Evangelia (tj. nikoliv jen toho, co se nám v něm zalíbilo) je cestou, která nás provede po tenkém hřebeni hory mezi propastmi vlevo i vpravo, vyvarujeme se formalismu i fanatismu, slepoty i sentimentálních iluzí...

A. Osipov vybízí: Zkus jeden jediný den naplňovat vše, co požaduje Evangelium. Zjistíš, že to nedokážeš. Jsi-li pozorný, snadno pochopíš, že nemůžeš jediným dnem projít bez špatné myšlenky. Nicméně je správné se o to vytrvale pokoušet - jednak se tak člověk polepšuje, ale hlavně se mu tím zjevuje jeho vlastní slabost, ničemnost a špatnost v celé té své obludné velikosti a hloubce zasahující samotné existenční kořeny člověka. (Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že "oni jsou v pořádku"; leč o nich spíše platí staré přísloví, že "za dobrým svědomím se většinou skrývá špatná paměť"). Poznání vlastní nedokonalosti a hříchů zbavuje člověka pýchy a otevírá mu bránu k pokání, a pokání otevře nitro člověka ke vstupu Boží blahodati a ta léčí a uzdravuje lidské srdce.
Zkušenost učí, že lidské uvažování, které se béře po výše vzpomenuté evangelijní uzounké horské stezce, se stává přímým, čistým, prostým a silným. Oko duše se stává ostré a pozorné.

O tom jinotajně vypráví začátek dnešní evangelijní perikopy:
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
(Matouš 6,22-23 v ekumenickém překladu)

V principu se v evangelijním úryvku praví toto:
"Jestli tvé oko bude čisté, pak celé tělo bude čisté..."
Sv. Theofan Zatvornik objasňuje: Okem se míní mysl, a tělem celé složení duše. Tudíž, je-li mysl prostá, je v duši světlo. Prostá mysl je např. taková, která bez pochybností přijímá Boží Slovo, vše, co se v něm píše a jak to tam je psáno.

Theofan přesně postihuje, v čem tkví test lidské mysli. Dnes mají lidé (mám na mysli věřící, o nevěřících je v této souvislosti zbytečno mluvit) problémy věřit Písmu. Tato smutná nedověra současných věřících je jedním z tragických znamení naší doby. Dokonce i "neomylný" papež prohlásil v někdy polovině devadesátých let, že "lidstvo možná pochazí z opic".

Věřící se dnes dělí na ty, kteří věří Bibli v doslovném výkladu, a ty, kteří vidí v Písmu spíše jen morální ponaučení než zprávu o konkrétních dějinných událostech (mezi skupinou "bílých" a "černých" je ještě celá škála názorových valérů šedi). Vedeme např. spory, jestli svět byl stvořen v šesti dnech, jak píše Bible, nebo zdali vznikl evolucí v průběhu miliard let; přeme se, zda byla potopa celosvětová nebo to spláchlo jen plácek, kde žil Noe a nějaká vlna ho vyšplouchla u Araratu, či zdali nebyla vůbec žádná potopa a zpráva v Bibli je jen opsanou starou bájí. Chodil Kristus po hladině jezera, nebo měl pod hladinou položené prkno (jak se to vyučuje na jedné moderní bohoslovecké fakultě)?
Ve skutečnosti se však za tímto problémem tají jiný, hlubší. Myslím si, že lidem, kteří věří v evoluci (lhostejno zda je to evoluce samovolná, ateistická, nebo evoluce pod Božím patronátem), tato jejich vědecká víra vzala prostotu srdce. Evangelium nabádá, abychom vše posuzovali podle ovoce, jaké to nese. Posvítíme-li si na celou záležitost tímto světlem, nemůžeme přehlédnout, že evoluční teorie byla jedním z nástrojů, kterým byla naše civilizace odtrhována od křesťanství, od živé víry a od důvěry v Bibli - od té prosté důvěry, která přinášela předchozím pokolením spásu (jakou spásu přinesla lidem materialistická věda?). Způsobuje-li něco lidem duchovní škodu, může to být dobré? A jestli něco není dobré, pak to není ani pravdivé...
Duchovní bída naší doby je v nezanedbatelné míře zapříčiněna tím, jak jsou už formovány děti. Celá současná výchova je od dětství zaměřena na to, aby lidská mysl byla odtržena od prostoty. Pokud bych měl vyjmenovat několik hlavních věcí, které dnes schází lidem nejvíce a které je odtrhují od skutečného duchovního života a bohopoznání, pak by mezi nimi někde na předním místě určitě byla prostota.

Prostá mysl má zvláštní sílu. Zatímco mysl zauzlovaná, zmatená, hnětoucí v sobě zašmodrchané myšlení, je slabá, zamlžená a otevřena vůči pokušením, tak proti tomu prostá mysl je vnitřně silná, pevná a křišťálově průzračná. Taková mysl má i divotvornou moc. Protože nám dnes scházejí lidé s takovou myslí, máme mezi námi málo duchovních lidí a divotvorců. V důsledku toho přemnoho současných věřících nemá vlastní bezprostřední zkušenost se zázraky a Božím působením, což spolu s jinými vnějšími vlivy oslabuje jejich duchovní život a činí je neschopnými dobrat se k většímu duchovnímu vypětí a vzepětí. Pak lidé buď ztrácejí větší či menší část své víry nebo sednou na lep klamným zázrakům a všelijakým zkaženým spiritualitám.

Samozřejmě, chápu, že vzdělání a vzdělanost jsou důležité a mají svoji hodnotu. Ostatně, církve byly vždy nositelkami vzdělanosti a poskytovaly vzdělání společnosti. Hodnota vzdělání však není nejvyšší hodnotou lidstva. A navíc - důležitý je duch, v němž se vzdělanost pěstuje. V duchu materialismu, atheismu či vzpoury proti Bohu se vzdělanost stává nástrojem zkázy lidstva a poškozuje či kazí lidskou duši. Dokud bylo na světě dosti duchovních lidí, kteří v sobě očistili Boží obraz a získali Boží podobu, měla společnost před očima příklady svatosti a těch skutečně nejvyšších hodnot, jichž může člověk dosáhnout. Takoví svatí lidé na sobě ukazovali, jak vypadá lidská mysl, která se stane Bohu podobnou. Prostá mysl zrcadlí Boha, o němž víme, že je prostý. Učiní-li kdo svou mysl prostou, otevře se v ní pramen obrovské duchovní síly. Tato síla vycházející z mysli svatých stává se mocnou inspirací - i vzdělanci vedle takových lidí přijdou na to, jak si nenechat hlavu zamotat mnohými vědomostmi a jak chabou hodnotou je všechna jejich učenost v porovnání s Bohem osvícenou myslí. Právě vzdělanec by měl mít dobrého starce; jedině tak se vyvaruje duchovní nemoci.

Na Svaté Hoře Athos i v jiných monastýrech se i dnes běžně setkáte s učenci, kteří mají diplomy několika universit světových jmen. Poté, co se seznámili s duchovním starcem v monastýru, pověsili svou vědeckou kariéru na hřebík, opustili svět a stali se mnichy. Osvítilo je poznání, že jedinou skutečně potřebnou universitou, jejíž diplom je pro ně žádoucí v životě získat, je monastýr.

Ve vyprávění o svatohorských starcích 20. století se píše o nejlepším učedníku svatého starce Sávy (+ 1908) otci Hilarionovi - zvláště je chválena jeho "prostota a dobrota", které způsobovaly, že vypadal, jako by přicházel "z andělského světa, světa duchovního plného blahodati".

»Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a všechno ostatní bude vám přidáno.«










Zobrazit příspěvek č. 406 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 28. 7. 2008
Kosovské dilema

ČT včera odvysílala dlouho očekávaný "komponovaný večer" na téma Kosovo. Osobně jsem čekal ještě horší výsledek. Odcházel jsem s upřímnou vděčností, že jsou v našem národě ještě lidé jako Václav Dvořák. Snad ještě není tak zle. Bylo mu vyčteno, že natočil agitku. Pomiňme, že oficiální snímky hovořily např. o Miloševičovi jako o "balkánském Hitlerovi" a za agitku považovány nebyly a nejsou. Pomiňme všechno to černobílé zpravodajství o bývalé Jugoslávii od začátku 90.let, v němž stáli na jedné straně bojovníci za demokracii v rámci EU a na straně druhé "srbští nacionalisté" (obránci územní celistvosti Jugoslávie). Připusťme, že skutečně šlo o agitku. I pak ovšem v rámci snahy ČT o objektivní vyvážené zpravodajství zůstaly nezodpovězeny základní otázky. Dovolím si některé na tomto místě uvést -

1)k čemu nám je OSN se svou RB a jejími rezolucemi, když některé státy mohou tyto rezoluce opakovaně, beztrestně a cynicky porušovat? Je nebo není rezoluce č.1244 platná? Ano nebo ne?

2)k čemu jsou nám dohody v rámci OBSE, když v případě Kosova byly zjevně porušeny? Znamená to do budoucna precedens pro jakoukoli secesi? Ano-ne?

3)Útočily síly NATO v roce 1999 na civilní objekty, zjevně v rozporu s ženevskými konvencemi? Ano nebo ne? Jaké k tomu měly důvody?

4)Použily síly NATO v roce 1999 v Srbsku zakázané typy zbraní? Jestliže ne, kde se tam vzaly? Rozsypal je tam Miloševič?

5)Jestliže je vyhlášení samostatného Kosova nikoli v rozporu, nýbrž v souladu s mezinárodním právem, jemnovitě s právem na sebeurčení, jak zaznělo v debatě, proč tedy ne samostatné Baskicko, Korsika, Québec? První námitkou bude, že většina populace těchto regionů nepodporuje separatisty. Pak se tedy nabízí příklad nejlepší - Kurdistán. Kurdové jsou největší národ světa bez vlastního státu. Je jich přibližně jako Poláků. O samostatnost usilují nejméně několik desetiletí. Trpěli od Turků i Arabů nesrovnatelně více než celé Kosovo. Jejich Kurdská strana pracujících je podobná UCK jako vejce vejci. Proč tedy Kosovo ano a Kurdistán ne?

Jako křesťana a pravoslavného duchovního mne ovšem zajímá ještě jedna otázka. Celý svět obletěly obrázky vypálených srbských pravoslavných chrámů, monastýrů, zničených hřbitovů. Prostřílené ikony, vyškrábané tváře světců. Mladého bojovníka proti Miloševičově diktatuře, který v rámci tohoto ušlechtilého boje (jehož konečnou stanicí je EU....)láme kříž na jednom z chrámů, viděli i včerejší diváci. Ptám se: proč nám ČT v rámci své snahy ukázat, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, nenabídla aspoň jeden obrázek vypálené mešity, rozstříleného minaretu, medresy? Nejsou takové záběry k disposici? Opravdu mne to velmi zajímá. Prosím - ukažte mi jednu Srby poškozenou islámskou svatyni na Kosovu! Aspoň jednu. Problém?

Když někdo nemá respekt k náboženskému přesvědčení druhého člověka, nemá už směrem k němu respekt v ničem. Při pohledu na mnichy, které musí ke studni doprovázet KFOR, si snad každý soudný člověk udělá obrázek sám.


Zobrazit příspěvek č. 405 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2008
Z došlé pošty - Kosovo v neděli 27. 7. na ČT 2

Zdravím,
chtěl bych upozornit na zítřejší vysílání programu ČT 2:

20:00
VEČER NA TÉMA... Kosovské dilema
Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
První část diskuse.

20:10

Uloupené Kosovo
Dokumentární film mapující složitou národnostní situaci v Srbsku v historické perspektivě. Režie V. Dvořák

21:05

Kosovo - černá díra Evropy
Most v Mitrovici jako symbol kosovsko-srbského problému aneb Vše, co jste chtěli vědět o Kosovu. Francouzský dokument

22:00

Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
Druhá část diskuse.

Radek H.




Zobrazit příspěvek č. 404 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Oprava

Opravení příspěvku o Janu Husovi (dříve č. 401)

Díval jsem se do pravoslavné Bible na znění paremije, která je v článku o Husovi citována, a zjistil jsem některé nepřesnosti stávajícího překladu. Proto jsem citované čtení z knihy Šalomounovy moudrosti upravil dle předlohy - výsledkem je, že text je k památce kostnických mučedníků ještě přiléhavější, než v tom nepřesném znění.

(Opravou znění došlo k přesunutí příspěvku, který má nyní číslo 403.)





Zobrazit příspěvek č. 403 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Mistr Jan a Jeroným - dva, politicky zcela nekorektní, pravoslavní svatí

Dnes (19./6. července ) je podle starého kalendáře svátek svatých mučedníků Jana a Jeronýma, kteří trpěli v Kostnici.

Cítíme srdcem, že v těchto synech českého národa se vtělila pravoslavná minulost Čechů a Moravanů. Z toho, co zde bylo katolíky násilím vymýceno, zadušeno a zašlapáno pod povrch, vyrazila mocná ratolest s netušenou silou.

Když je řeč o Husovi, vybaví se mnohým slůvko pravda. A s tou je dnes potíž. To je příliš náročné poselství tohoto mučedníka, jemuž dnes ztrácíme morální schopnost dostát, resp. porozumět, následovat či alespoň ocenit. Dokonce můžeme u dnešních křesťanů za jejich váhavými či neurčitými slovy o Husovi vytušit jakousi obavu, „jestli on to ten Hus s tou pravdou trochu nepřehnal“.



Jako glosu k letošní Husově památce použiji pár citací o pravdě z pořadu o prvním československém prezidentovi. Snad skutečnost, že se týkají světské a vážené osoby, učiní pro současníky zmínku o pravdě trošku stravitelnější.

Televizní „Sváteční slovo“ o pravdě

V pořadu Sváteční slovo někdy před rokem hovořil Mgr. Jiří Zajíc na téma: Masaryk a jeho vztah k pravdě. Hlavním tématem zamyšlení bylo srovnání s dnes převládající morálkou, podle níž „lhát je úplně normální“.

Cituji autorova slova o současném stavu společnosti:

Jedná se (dnes) o zásadní posun v hodnocení toho, zda vůbec má smysl pravdu hájit. Zatímco pro Masaryka a jeho dobu bylo samozřejmé, že ano - a to i s nasazením vlastního života. Pro dnešní dobu se takový postoj jeví jako naprosto směšné lpění na něčem, co vůbec takovou cenu nemá.

Důvodů této situace je více. Hlavní dva:
Předně je to přesvědčení, že hájení pravdy je zodpovědno v dějinách za ty nejstrašnější konflikty mezi lidmi ale i státy a národy. A tak rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití. Stručně řečeno: raději se budeme obelhávat, než abychom se hádali.
Tento první důvod spočívá na druhém, teoretickém - na domněnce, že vlastně žádná pravda, kterou by stálo za to hájit, neexistuje. Že každý má jen tu svou (malou pravdu), subjektivní mínění, které nemá právo nikomu jinému vnucovat, ale také se ho může kdykoliv vzdát, když je to pro něj výhodné.

Masaryk jako člověk praktický by se nás jistě zeptal, jak na takovém - z jeho hlediska naprosto mělkém základě - chceme budovat svůj život osobní a natož život veřejný. K našim problémům politickým by jen suše podotkl: „No bodejď, při vašich východiscích tomu ani jinak býti nemůže." A pak by možná dodal: „Tož, panečku, pravda to je tvrdý oříšek, ale srdce čisté a duch přímý nás spojují se skutečností. Na čem jiném chcete postavit život, který obstojí? Na lásce, ovšem. Ale láska, ta se raduje s pravdou."

Konec citátu.
Autorova slova: „rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití,“ jsou geniální zkratkou vystihující princip, na němž je (dle mého skromného mínění) založeno naše společenské myšlení ale i všelijaká ekumenická prohlášení či charty.

Poukázáním na Masaryka nejde jen o jeho osobu, ale spíše o vyzdvižení bolestného duchovního rozdílu mezi lidmi první republiky a současností. Málo si uvědomujeme, jak výrazná změna za to pouhé necelé století s naší společností nastala! (Mimochodem, i jeden současný politik si před nedávnem si napsal za své heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ a poznali jsme pak, co to bylo za pravdu a lásku, když ten samý politik nazval přepadení Jugoslávie a vraždění lidí „humanitárním bombardováním“ atd.) Zatímco tenkrát ještě bylo možno se všeobecně setkat s husovským zápalem za pravdu (či alespoň se sympatií k tomuto ideálu), tak v dnešní společnosti už většinou najdeš jen švejkovský výsměch pravdě a ideálům.

P.S.
Lze k tomu televiznímu svátečnímu slovu ještě něco dodat? Snad jen vyjádřit radost, že i v dnešní všudemělké ekumenické době může ještě zaznít takovéto slovo - byť z míst nečekaných. Proč nečekaných? Takové slovo by totiž mělo - ne znít, ale burácet - především z kazatelen všech církví, které se považují za křesťanské. Kdo jiný než ti, kteří byli povoláni nést slovo Kristovo, by měli dobře znát Evangelium pravící: „Pravda vás osvobodí.“

Do jaké plytkosti se západní církve dostaly, když jako nějaké proroky či duchovní osvoboditele vítají ve svých chrámech různé „svaté muže“ z dálného Východu, kteří na svých spanilých jízdách po křesťanském Západě proklamují synkretický duchovní koktejl (jakoby právě křesťanství nebylo od samého svého počátku překonáním této koktejlové duchovnosti). Jejich učení bývá za takových okolností směsí banálních výroků, svérázného filosofování či poloprázdných ponaučení, které by ve své většině prošuměly bez jakékoliv pozornosti, kdyby nebyly podpořeny exotickou šaramantností jejich autorů; anebo jsou to poučky, které více než náboženské poznání připomínají spíše citáty z učebnic psychologie.

A při tom by setkání s příslušníky jiných náboženství mohlo být v něčem přínosné a zajímavé! - Nebýt toho ducha synkretismu (vytváření společného slepence čehokoliv s čím-jen-je-libo), v němž se taková setkání dnes povinně nesou. Proč si nejít poslechnout, co si myslí třeba dalajlama? Proč však jít do křesťanského kostela poslechnout si názory dalajlamy?, a navíc když je tento synkretický dýchánek spojen se „společnou meditací“ - resp. modlitbou? Ke komu se mám společně s buddhistou modlit? K univerzální neosobní pravdě? Nebo k havlovskému „něčemu, co je nad námi“? Cožpak není celá Bible popřením lživé ideje neosobní univerzality? Budeme se snad jako Pilát tázat: „Co je pravda?“ (Místo: Kdo je Pravda?)
Žijeme v době, kdy už jen samotné slovo „pravda“ (zvláště ve spojení s náboženstvím) začíná působit na mnohé naše současníky dojmem čehosi nenávistného, škodlivého, štvavého, tmářského, odpudivého, násilnického - nebo alespoň nepraktického, čehosi, co jen komplikuje život. Řekni jen slova „pravé náboženství“, a většině našich spoluobčanů naskočí husí kůže; a na Západě?, tam se jim z takového sousloví rovnou udělá vyrážka.

Ekumenickému hnutí bych rád připomenul, že rezignujeme-li na pravdu, dostáváme se do situace, kdy už žádný dialog nemá cenu, neboť každý rozhovor na téma hledání pravdy se stává prázdným. Není pak totiž vlastně ani o čem se bavit.

Cožpak ani křesťané už nevědí, co Kristus praví v evangeliu? Čteme tam:
»Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;
a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.«
(Matouš 10,34-37)

Co je to za meč, který Spasitel přinesl do světa? Kontext slov jasně napovídá, že to není meč zabíjející ani válečný, ale meč rozdělení. Pravda lidi spojuje, pravda lidi rozděluje. Některé lidi Kristus spojuje v Církvi kolem jednoho kalicha. Jenže zároveň tím Bůh rozděluje lidi na ty, kteří jsou v Pravdě a v Církvi, a ty, kteří si zvolili něco jiného. Píše se, že dva budou spolu v práci - jeden bude vzat, druhý zanechán; dva budou spolu na loži - jeden bude vzat, druhý zanechán (Lukáš 17,34). Dokonce i ty nejužší lidské vazby neobstojí proti síle Boží pravdy.

-----------------------

P.P.S.
Sv. Jan Hus ani sv. Jeroným Pražský by se nemohli zapojit do žádného ekumenického hnutí, protože jejich život a duchovní zápas byly zacíleny ku Pravdě, nikoliv k povrchnímu usmíření každého s každým, všeho s čímkoliv. Jakoby lež bylo možno smířit s pravdou! Jakoby ten různorodý slepenec všech denominací a různých věr měl něco společného s vyznáváním jediné Pravdy!

Na Pravdě je nepohodlné to, že není „společensky nezávadná“. Vyznavač pravdy nemůže být „korektní“. Je to „potížista“. A třeba i buřič. Nemá bezhraničnou úctu k názorům jiných lidí. Nectí city druhých lidí natolik, aby je považoval za posvátné.

Morálním základem ekumenismu (v jeho současné podobě) je americký model politické korektnosti. Korektnost místo pravdy. Kdesi v průběhu ekumenického hnutí byla pravda ukradena a místo ní podstrčena korektnost. Za této situace řekla-li by jedna denominace druhé: „Ty se mýlíš,“ bylo to neslušné - společenské faux pas. Jediné, co morálně drží ekumenické hnutí pohromadě, je dohodnutá norma vzájemného chování: my všichni máme pravdu, žádná víra není lepší ani horší, nikdo nemá právo činit si nárok na výlučnost. Je to korektní, je to ekumenické, je to k ničemu.

Něco o tzv. korektnosti.
Korektní (ve smyslu toho pojmu, jak byl zaveden v USA ve druhé polovině 20. stol.) je nehovořit o takových rozdílech mezi lidmi, jimiž by byla některá skupina společnosti poškozena či znevýhodněna. Takže se taktně nehovoří o rozdílech mezi lidskými rasami, mezi mužem a ženou atd. Ba, je požadováno těmito rozdíly se vůbec nezabývat, vymazat je z lidského uvažování. Korektní tedy je nehovořit o rozdílech mezi náboženstvími (hlásat přednosti křesťanství, neřku-li dokonce pravoslaví, je vrcholem nekorektnosti!), nekritizovat homosexualitu, nevzpomínat etnický původ nikoho. Tomu se uzpůsobuje i mluva, kde jsou z hlediska korektnosti nežádoucí pojmy nahrazeny eufemismy: slepý - nevidomý, starý - senior (resp. dříve narozený), postižený či mrzák - osoba se sníženou schopností pohybu, tlustý - plnoštíhlý, homosexuálové - gayové, lesbičky, cikán - Róm, černoch - Afroameričan atd. Za politicky nekorektní je považována také přípona -ová ve vlastních jménech žen, protože její původní význam je přivlastňovací (-ova) a proto konzervuje podřízené postavení žen. (Dle Wikipedie aj.)

Kdo přišel s 'politickou korektností'? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že "vše je relativní". Původní a současní dodavatelé "politické korektnosti" nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že "Neexistuje jediná 'správná' odpověď; existují pouze různé odpovědi." Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost. Projevy 'politické korektnosti' můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe - od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách. (Zvedavec.org)
Dokonce i katolický politik, který byl hostem na letošní ekumenické bohoslužbě k památce Jana Husa v Betlémské kapli, hlasitě připomenul všem, že „Hus byl odvážný a pravdivý, a nebyl korektní“, což vyzdvihl jako následování hodnou vlastnost Husovu. Naše doba však dává přednost korektnosti před pravdou. Na úrovni náboženské je to překrásně vidět právě na ekumenickém hnutí, které je perfektně korektní, ale není pravdivé...

K tomu je zajímavá poznámka vladyky Ilariona z Moskevského patriarchátu, jak proběhla sdělovacími prostředky:

Politicky korektní křesťanství vymře
Ženeva. Nejvyšší představitel ruského pravoslaví v Rakousku, vídeňský biskup Hilarion Alfejev ostře kritizoval „politicky korektní křesťanství“ v souvislosti s návrhem anglikánského primase Rowana Williamse, který řekl, že „britské zákonodárství by mělo přijmout některé prvky islámského práva šaríja“. Biskup Alfejev řekl, že posláním představitelů křesťanských společenství nemůže být obrana práva šaríja, ani popularizace alternativních životních stylů či hodnot sekularizovaného světa. Naším posvátným posláním je hlásat to, co hlásal Kristus a co učili apoštolé.“ Biskup Hilarion to řekl na zasedání Světové rady církví v Ženevě. Pravoslavný biskup přísně zhodnotil „liberální“ a „politicky korektní“ křesťanství, jehož ideje se zrodily před několika desetiletími v protestantských a anglikánských církvích. Podle názoru biskupa Hilariona se propast mezi tradičním a liberálním křesťanstvím rozšířila do takové míry, že lze stěží mluvit o jediné morálce, kterou by hlásali všichni křesťané. „Politicky korektní křesťanství vymře a lze již pozorovat postupný rozpad liberálního křesťanství v důsledku nových morálních norem, které vyvolávají rozdělení a pohoršení v různých křesťanských společenstvích,“ řekl ruský pravoslavný biskup Hilarion na zasedání Světové rady církví v Ženevě.
(mig)
Radio Vaticana
----------------------

Myslím, že takovým barometrem ukazujícím stav duchovního klimatu (ve společnosti nebo v církvi) je právě schopnost daného společenství tolerovat pravdu - resp. hlásání nepohodlného názoru. Úmyslně mluvím o pouhé toleranci, protože nelze předpokládat, že by si celá lidská společnost mohla pravdu zamilovat. Dokud jsou ta nepříjemná individua, která nás obviňují, kárají či stavějí před nepříjemná srovnání, alespoň tolerována, pak duch společnosti - ať je jakkoliv nemocný - není ještě zcela padlý. Ztratí-li nějaká civilizace či církevní společenství schopnost tolerovat ten obtížný hmyz, který stále bzučí a otravuje s pravdou či se spravedlností, pak je Boží soud za dveřmi i s trestem.

Trestem na římskou církev, která oficiálně a konciliárně nechala zavraždit dva spravedlivé pravoslavné Čechy, byl nástup reformačního hnutí, které zasadilo této církvi takovou ránu, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval. Hlavním úkolem kostnického koncilu bylo obnovit jednotu západní církve a nastolit mír, a při tom tento koncil prolil spravedlivou krev. Bůh proto nedovolil naplnění záměru koncilních prelátů, ba, v konečném důsledku obrátil dílo koncilu v pravý opak - výsledkem byly války a definitivní rozbití jednoty západního křesťanstva na padrť.

Dále, klasickým příkladem výše řečeného jsou starozákonní proroci - není třeba to převypravovat, je toho plná Bible. Jiným příkladem je církevní unie s Římem v Byzanci, po níž pravoslavné císařství padlo do rukou Turků. Pozoruhodným příkladem je Varšava, kde se před druhou světovou válkou oficiální vedení města (tj. radní, což byli katolíci) rozhodlo zbořit krásný pravoslavný chrám, který tam uprostřed města stál - odůvodnili to absurdně, že se prý pravoslavná architektura nehodí do architektonického rázu města. Přešlo pár let, druhá světová válka, a nestála už ani Varšava - byla celá srovnána se zemí i se svým architektonickým rázem. Těžko se ubránit myšlence, že si Bůh řekl: „Město, do kterého se nehodí pravoslavný chrám, se nehodí zase Mně...“
Vývoj světa se ubírá směrem, o němž nelze pochybovat, že vede ke snižování této tolerance, která bude klesat postupně až k nule - před druhým příchodem Kristovým a zánikem tohoto světa, jak jej známe.

Než, zpět k našim národním mučedníkům.

Do služby ke svatým mučedníkům kostnickým bych navrhoval jako čtení z Písma např. tyto paremije:

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Lidé mají radost, když je chválen spravedlivý. Jeho památka je přec nesmrtelná:
je to známé Bohu i lidem; jeho duše je milá Pánu.
Mužové, milujte moudrost a zůstanete na živu! Žádejte ji a nabudete rozhledu.
Její začátek je láska a zachovávání Zákona. Važte si moudrosti, abyste na věky kralovali!
Sdělím vám to a nebudu skrývat před vámi tajemství Boha.
Vždyť on je vůdce moudrosti a učitel moudrých a rozumí každé myšlence a počinu;
moudrost naučí všemu myšlení. V ní je přece duch rozvážný a svatý,
zář stále jsoucího světla a odraz Boží dobroty. Ta vytváří Boží přátele a proroky.
Je krásnější než slunce a než všechny stvořené hvězdy, a třebaže přisouzena světlu, byla ještě dřív.
Ta zbavuje nemocí ty, kdo po ní touží, a vede na cestu spravedlnosti.
Dopřává jim, aby měli svatou mysl, chrání je od lovců a dává jim mohutný vzlet.
Aby všichni pochopili, že mocnější než všechno je zbožnost.
Zloba nikdy nepřemůže moudrost, ani nezapadne u soudu, aby neusvědčila zlé.

Smýšlejí nespravedlivě, kdo si řeknou:
"Způsobíme násilí spravedlivému, který je chudý a sláb, neušetříme vdovu ani starce,
ani se nezastydíme před šedinami vysokého stáří,
neboť síla se nám stane zákonem a spravedlností; co není silné, neshledáváme užitečným.
Chytneme (lstivě) spravedlivého, poněvadž nehodí se nám a staví se proti našim činům,
haní nás, že hřešíme proti Zákonu, a znectil nás svým pohrdáním naším učením.
Káže nám, abychom poznali Boha, a sebe nazývá služebníkem Páně.
Stal se nám usvědčením našich myšlenek, je nám zatěžko byť jen na něho pohledět,
protože jeho život není jako životy jiných a jeho cesty směřují jinam.
Jsme mu pro smích a vyhýbá se našim cestám jako nečistotě,
a prohlašuje za blaženou smrt, kterou skončí spravedliví. Chlubí se, že jeho otcem je Bůh.
Uvidíme tedy, jsou-li jeho slova pravdivá. Vyzkoušíme, jak to s ním dopadne.
Pokud je skutečným synem Božím, ochrání ho Bůh a vytrhne ho z rukou nepřátel.
Posměchem a trápením ho budeme mučit, abychom poznali jeho mírnost a vyzkoušeli, zda nebude spílat.
Odsoudíme ho k hanebné smrti, dostane se mu za jeho slova odplaty."
Takto uvažovali, ale zmýlili se, neboť je zaslepila jejich zloba,
nechápali Božích tajemství ani odměnu, v niž doufají svatí, ani poctu přisouzenou duším neposkvrněných.
Neboť Bůh činí člověka nesmrtelným a jako obraz podoby své ho stvořil.
(2,1 a 10-23; pravosl. znění)

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Duše spravedlivých jsou v ruce Boží a trápení se jich nedotkne.
Očím nerozumných se zdá, že umřeli, a jejich odchod se pokládá za trest;
když se odebrali od nás, považuje se to za jejich zničení; leč oni jsou v pokoji.
Ač přijmou před lidskýma očima utrpení,
jejich naděje je plna nesmrtelnosti.
I když byli poněkud potrestáni, dojdou velikého dobrodiní,
neboť Bůh je vyzkoušel a shledal, že jsou Ho hodni.
Zkouší je jako zlato v peci a přijme je jako úrodu obětovanou.
Zasvítí ve chvíli, kdy jsou požati, jako když rychle vzplane obětovaný snopek obilný.
Budou soudit národy a vládnout nad lidmi a Hospodin v nich bude kralovat na věky.
Ti, kdo v Něho doufají, poznají pravdu a přetrvají ti, kdož jsou v lásce Jemu věrní.
Neboť blahodať a milosrdenství jest v jeho svatých a navštívení v jeho vyvolených.
(3,1-10)
-----------------------

P.P.P.S
Pozoruhodná je ještě jedna rozdílnost našich časů od dob před necelým stoletím. Týká se tentokrát uvažování pravoslavných lidí. Tenkrát neměli se svatostí Jana Husa pravoslavní prakticky žádný problém: dokonce i řada pravoslavných biskupů té doby vyznávala svatost Jana Husa (známé je dílo slavného srbského kazatele a proroka sv. Nikolaje Velimiroviče: Svatý Jan Hus). Očekávalo se jeho svatořečení, jenže přišla válka. Dnes mají pravoslavní citelně vlažnější vztah k Husově památce (je to jistě dáno i všeobecně rozplizlými konturami křesťanské pravdy v křesťanstvu - pravoslavné nevyjímaje), leč někteří naši pravoslavní křesťané (a to i konzervativního zaměření) dokonce přijali názory římskokatolické církve o údajné heretičnosti Jana Husa!

Nejde mi tu o teologickou při nad Husovými názory (jsem přesvědčen, že mnohé jeho údajné „hereze“ jsou ve skutečnosti směřováním k Pravoslaví) - konec konců, pravoslavným křesťanem se z našeho hlediska nestal při psaní svých knih - to bylo období spíše ještě jeho hledání a bádání - ale při své mučednické smrti za Pravdu Kristovu. Do Pravoslavné církve vstoupil jako mučedník a to nikoliv s katolickým křtem, ale skrze krvavý křest na kostnické hranici - po vzoru dávných mučedníků - tedy křtem plně pravoslavným a svatým.

Mně se však nyní jedná spíše o jakousi slepotu srdce, která nám brání vidět to, co je vyloženo přímo před našima očima. Zde se skvěje jasná svatost a takové pravoslaví, jaké si jen můžeme přát, a my to nevidíme. Zde je prvokřesťanský vzor lásky ke Kristu a touhy po Pravdě Boží, která se nezastaví před svědectvím vlastní krví, a my váháme, jestli to náhodou nebyl heretik, který se obětoval jen z čirého fanatismu... Cožpak měl Jan Hus možnost poznat pravoslavnou církev a její učení, a zavrhl je snad?

Cožpak ani pravoslavnému už nic neříkají zázraky spojené s osobou Jana z Husi, jehož srdce se nedařilo na ohni kostnické hranice spálit, jehož světničky v Prachaticích se nedotkl požár, ačkoliv dům, kde světnička je, třikrát téměř shořel? Anebo láska českého národa, jehož kořeny jsou pravoslavné, k Husovi, kterého hned po jeho upálení veškeren lid prohlásil za svatého mučedníka a složil oslavné modlitební hymny k jeho uctívání a namaloval mu svaté obrazy (byl zobrazován se svatým Vavřincem nebo Janem Křtitelem nebo sv. Štěpánem); jeho dřevěný rodný dům v Husinci si Čechové ještě v 17. století prakticky rozebrali jako „svatý ostatek“ (čili v době pobělohorské se utíkali k Janu Husovi s vírou, že zachrání český národ před katolickou církví). Přímluvy a inspiraci Jana Husa vnímal svatý vladyka Gorazd (není snad obnova, resp. zmrtvýchvstání, české pravoslavné církve koncem 19. a zač. 20. století zázrak učiněný Janem Husem?). Cožpak o ničem nevypovídá, že následovníci Husovi navázali jednání s Konstantinopolí o církevním sjednocení? Jestli této řeči, která „tiše křičí“, už ani pravoslavný Čech nerozumí, kdo potom ještě?

Nebo Jeroným Pražský, který se na svých cestách stal pravoslavným křesťanem a byl popraven v Kostnici (upálen rok po Husovi) právě proto, že se nechtěl zříci svého pravoslaví. Jeho namáhavé hledání národních kořenů, k nimž je potřeba se vrátit, je shrnuto v jeho výroku: „Čechové pocházejí od Řeků!“ V Kostnici po něm chtěli především, aby pohanil východní křesťany - aby se zřekl své pravoslavnosti (tím by si možná zachránil život). Kvůli pravoslaví a ničemu jinému ho poslali hořet na hranici. Zářivý a plně pravoslavný úkaz našich národních dějin! Kdo najde nějaký argument proti jeho svatosti? Kdo by mohl oprávněně tvrdit, že tento křesťan není pravoslavným svatým?

Jsme bez srdce? Budeme ještě mlčet o našich svatých velikánech? A nebo budou svatost Jana Husa a Jeronýma Pražského provolávat kameny? (Lukáš 19,40)







Zobrazit příspěvek č. 402 jednotlivě

Administrátor --- 24. 7. 2008
Z tisku

Chrám sv. Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě byl zapsán na seznam sedmi divů Ruska.






Zobrazit příspěvek č. 401 jednotlivě

Administrátor --- 22. 7. 2008
Z tisku - peníze a církev

Příjmy Vatikánu

V roce 2007 vybrali katolíci celkem 79,8 milionu dolarů (asi 1,2 miliardy Kč), z toho v kostelích ve Spojených státech to bylo 18,7 milionu dolarů (asi 276 milionů Kč). Protože však hodnota dolaru vůči euru poklesla o 15 procent, papežský stát tak kvůli nevýhodnému měnovému kurzu přišel o 9,1 milionu eur (asi 213 milionů Kč) a ani anonymní dary od jednotlivců z USA ve výši 14,3 milionu dolarů nedokázaly této ztrátě zabránit.

Závěrečné výsledky vatikánského účetnictví za rok 2007 ukázaly, že příjmy nejmenšího státu světa s dvěma tisíci obyvatel dosáhly 236,7 milionu eur a výdaje 245,8 milionu eur.

Více






Zobrazit příspěvek č. 400 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
Z tisku

Jen za poslední tři roky vydělal římský papež na prodeji svých knih přibližně dva milióny Euro.

Knihy Benedikta XVI. jsou skutečnými bestsellery. Např. kniha Ježíš z Nazareta byla rozprodána v množství 2,5 milionu exemplářů. Nyní bude vydán třináctisvazkový komplet výběru z jeho díla.

(La Repubblica)







Zobrazit příspěvek č. 399 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
První a druhá neděle po Padesátnici

Ještě k Neděli všech svatých

O tomto svátku jsme tu již psali vloni. Památka všech svatých se koná jindy v západním křesťanstvu a úplně pak jindy v pravoslavné církvi. Zatímco na západě je z rozhodnutí Říma podzimním svátkem, jehož umístění v roce má souvislost s pohanstvím, tak v Pravoslaví je datum tohoto významného svátku zcela křesťanského původu a hlavně založeno na křesťanských principech. Koná se totiž první (a potažmo ještě druhou) neděli po Padesátnici či po svátku Svatodušním. Význam toho umístění je zcela průhledný - řečí, která je srozumitelná každému, se tím vysílá poselství, že svatost člověka je darem Ducha Svatého, resp. dílem Ducha Svatého. A nebo ještě jinak: že důvodem a smyslem sestoupení Ducha Svatého je, aby se lidé posvěcovali čili potažmo stávali svatými. A když k tomu ještě připomeneme, že sestoupením Svatého Ducha na apoštoly vznikla Církev, tak už máme hlavní ideu svátku všech svatých naprosto přehledně před očima: Církev zbudovaná a naplněná Duchem Svatým je tu proto, aby posvěcovala lidi, aby měl pozemšťan kam přijít stát se svatým, tj. tím, čím člověka Bůh chce mít.

Ještě k datu toho svátku na Západě. On prý sice navazuje na pokřesťanštění antické stavby, kterou na počest Augustovu postavil r. 27 př. Kr. Agrippa a která se jmenovala Pantheon podle soch všech bohů, v ní umístěných, leč původně byl také na jaře. Pantheon daroval císař Fokas papeži Bonifáci IV., který ji opravil a 13. května 609 zasvětil Panně Marii a všem svatým (svátek všech svatých světil tehdy Řím podle východosyrského data dne 13. května /dle sv. Efréma Syrského/; západosyrské a byzantské datování svátku bylo spojeno s první nedělí po Padesátnici). Protože však jarní poutě vedly k zásobovacím potížím v Římě, přenesl Řehoř IV. (827-844) svátek na 1. listopad, tedy na dobu po žních. Je však pochybné, že by listopadový datum byl vybrán náhodně - jen jako "nějaký den po žních", jelikož je to starobylé datum nečisté pohanské slavnosti ....

Viz např. Halloween 31. října. Původní název byl Hallowe'en zkratka z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer/vigilie/ první nešpory), Halloween je původně pohanským (keltským) svátkem Samhain - pohanský nový rok (konec pohanského léta). Můžete taky slyšet název předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých. Už rekvizity tohoto svátku jsou výmluvné: čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. A samozřejmě démoni či záhrobní bytosti zobrazované strašidlem z vydlabané dýně. (Dle Wikipedie) Satanisté vyhlásili tento den za svůj oficiální svátek. Více v našem článku Co je to vlastně Helowen.
Pravoslavný křesťan tak může nad umístěním svátku všech svatých v západní církvi jen krčit rameny a radovat se z toho, že pravoslavná církev zachovává původní a smysluplné datum tohoto svátku, neposkvrněné nějakými živými démonickými asociacemi.

------------

Existuje zajímavý názor, že svátek všech svatých se vztahuje nejen ke všem známým i neznámým svatým časů minulých a doby přítomné, ale i ke všem svatým budoucnosti. Má to své opodstatnění. Církev prostupuje do věčnosti a z hlediska věčnosti není důležité, ve které epoše žil (resp. bude žít) ten či onen svatý, - Kristus je alfa i omega, začátek i konec, a s Ním čili v Něm i všichni jeho svatí. Takže svátkem všech svatých uctíváme i ty svaté, kteří se ještě nenarodili, nebo světce, kteří sice již žijí, ale ještě se nestali svatými... Z hlediska věčnosti se můžeme ze své přítomnosti obracet jak k těm, kteří nás předešli, tak i k těm, kteří přijdou po nás.

Uctíváme tedy všechny svaté všech dob a míst. Co to znamená uctívat? Především: obracet se na ně v modlitbách. Spojovat se s nimi srdcem. Každý křesťan v Církvi, který vede nějaký zápas za očištění svého srdce, spojuje s do určité míry se všemi svatými. K úctě svatých náleží i víra, že Církev je společenstvím svatých a že se svatými se spojujeme při svaté Eucharistii.

Památka všech svatých posiluje věřící, kteří vidouce oblak tolika známých a neznámých svatých, nemají důvod propadat zoufalství nad svou spásou. Právě v den tohoto svátku mohou dobře pochopit, že záludná myšlenka: „Zbytečně se snažíš, zbytečný je tvůj život, spásy stejně nedosáhneš,“ je lživá. Živíš-li v sobě takové mínění, lžeš Bohu i sobě.

»Věz, že myšlenka od démonů je ta, která ti říká: "Nemáš se kam utéci, nemáš pokání a odpuštění nezískáš".« (Avva Isaiáš)
-----------------------

Listujeme-li zápisy s životopisy světců, uhlídáme, že jsou to lidé pocházející ze všech společenských tříd, ze všech lidských ras a společenských stavů; vzdělaní i nevzdělaní, urození i neurození, nad jiné krásní i nejopovrhovanější, silní i slabí atd. Jsou tam králové a císaři, jsou tam i žebráci.
Ukazuje nám to, že každý se může stát svatým a každý je povolán ke svatosti!
„Buďte svatí, jako já jsem!“ praví Bůh (Levit 11,44-45). Dosažení svatosti je naplním Boží vůle o člověku. Proto se posvěcujeme v Církvi, jsme křtěni, přijímáme svaté Tajiny, modlíme se, postíme se, plníme přikázání, konáme různou askezi..., abychom dosahovali svatosti - jinak řečeno - abychom se stávali připraveným příbytkem, v němž může sídlit Duch Svatý.

V západním křesťanstvu je rozšířen názor, že je možné být si prostě křesťanem a bez zvláštního zápasu dosáhnout spásy - čili být spasen pro samotnou příslušnost k církvi (je to možná projev dogmatu ex opere operato). A svatost že je cestou, na kterou se vydávají jen ti, které duchovní život nějak mimořádně zaujal; takoví nadšenci se tedy stávají svatými... Ideál svatosti je tam tedy něčím, co není potřebné ke spáse, čímsi "navíc". Takový přístup je v pravoslavné církvi naprosto nepřípustný a je zcela neslučitelný s pravoslavným učením, které je soustředěno ve výše vzpomenutém výroku Božím: „Buďte svatí, jako já jsem svatý,“ pocházejícím už z éry Starého zákona. Tehdy ještě toto přikázání nemohlo být plně uskutečněno, a přesto už je uloženo dávnému Božímu lidu. Až po příchodu Ježíše Krista byl zbudován příbytek svatosti, Církev, aby lidé mohli přicházet a nechávat se Bohem posvěcovat, stávat se svatými a dokonalými.
Svatost - to je podobnost Bohu. Stupeň duchovnosti člověka - to je stupeň jeho podobnosti Bohu. Podle svatootcovského učení, založeného na praktických zkušenostech, má řetězec první etapy duchovního života (očištění) následující články: poznat svou duchovní nemoc, z toho se rodí soucit s druhými lidmi, z čehož pochází pokora a ta je tím klíčem, který otvírá lidské srdce působení Boží blahodati (milosti). Očišťující působení blahodati, které doposavad mohlo omývat srdce jen zvenku, od tohoto okamžiku vstupuje dovnitř a koná dílo zevnitř lidského srdce. V dalších etapách duchovního života (osvícení a zbožštění) jsou také řetězce na sebe navazujících článků, ale ty jsou nepochopitelné tomu, kdo neprošel nejdříve etapou očištění (stejně jako jsou nepochopitelné stupně očišťování tomu, kdo ani nezačal s tímto dílem a kdo nemá srdce připravené svatým křtem; proto se o těchto věcech neříkalo kdekomu, aby bývalo to součástí křesťanského tajemství - při paměti na Kristovo poučení o perlách a sviních.)

Naší nejhroznější nemocí je to, že neznáme svou nemoc. Sv. Pimen Veliký: "Člověk je ten, kdo poznal sám sebe." Tato nemoc a hrozné nepoznání sebe sama se projevuje především "sebeospravedlňováním", omlouváním svých pádů a nedostatků. Sv. Simeon Nový Theolog vyřkl zlatou formuli tohoto duchovního léčení: "Pečlivé zachovávání Kristových přikázání naučí člověka poznat svou nemoc" (tj. zjevuje mu jeho nemoc, činí ji pro něho viditelnou). Srovnávejme sami sebe (své chování, skutky, myšlenky, přání) s tím, co je pro křesťana normou jednání a myšlení; touto normou je Evangelium, obraz Krista jako osoby, jako člověka i jeho učení, které zahrnuje celou tu normu zdravé lidskosti, která je nám v Kristu dána. Tedy jde o to, abych poznal, kdo ve skutečnosti jsem. To je reálný začátek duchovního života. Není možný duchovní život bez toho, aniž by se člověk donutil k plnění Kristových přikázání, protože bez toho není možné sebepoznání, a bez poznání svých nemocí nemohu ani myslet na jejich léčení.

Vydá-li se na tuto cestu, člověk snadno zjistí, že v podstatě není schopen splnit ani jedno přikázání tak, jak by bylo potřeba. Každé naplnění Božích přikázání, na něž se zmůžeme, je ve skutečnosti jen zkažením Božího přikázání, jeho karikaturou. Tato skutečnost je vyjádřena v základním svatooteckém výroku pravoslavné duchovnosti: "Svatí otcové oplakávali své ctnosti jako hříchy."
Zajímavý je psychologický rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. Pro katolíka znamená splnění přikázání: získat zásluhy. Každá ctnost, každý dobrý skutek je pro něj zásluhou. Jaký to rozdíl vůči pravoslaví, kde ti, kteří měli skutečný duchovní život a opravdové duchovní zření, oplakávali tyto své domnělé zásluhy! Vše lidské je otráveno ctibažností, vypočítavostí, pýchou, sebeúctou, zvědavostí a touhou po tom, co je nedůležité, místo aby usiloval o to, k čemu je člověk určen. Dokonce i naše ctnosti jsou otráveny jedem, který nás hubí. Nemá-li člověk správnou reflexi svých "ctností", mohou se stát prostředkem pro jeho ještě hlubší pád a hroznější záhubu. (Stává se, že ty nehroznější zločiny spáchali lidé, kteří - viděno lidskýma očima - patřili k nejctnostnějším. Vzpomínáte si, kdo ukřižoval Krista, kdo Ho soudil? Lidé, kteří na morální úrovni byli bezúhonní - plnili Zákon, přesně jak bylo stanoveno, - nekradli, neopíjeli se atd. Zdálo by se, že jsou čistí; jenže strašná pýcha se jich zmocnila uprostřed všech jejich ctností.)
Teprve při poznání své nemoci se rodí skutečné pokání. Vidí-li člověk nejen své hříchy ale i svou slabost, chápe, že každý hřích je nožem bolestně zaraženým do lidské duše a dokud ho nevytáhneš a nevyléčíš ránu, budeš trpět. Tady začíná pozorný duchovní život, nenávist k hříchu. (Posledních pět odstavců přeloženo z přednášky A. Osipova.)

--------------------------

Proč šli apoštolé za Ježíšem, když je povolal? Šli hned. V evangeliu na druhou neděli po Padesátnici (neděle všech svatých zemí našich) čteme, že na Ježíšovo slovo položili to, co měli zrovna v rukách, a kráčeli za Ním. Jak je to možné? Sv. Theofan Zatvornik vysvětluje, že tak učinili, protože šli za lepším. Svým srdcem poznali, že jsou voláni od horšího k lepšímu, a je přirozenou vlastností lidské duše, že touží po lepším. Tato vlastnost se však správně projevuje jen u duše prosté, jen taková pozná lepší od horšího a má vnitřní sílu zvolit si, co je pro ni lepší. Zmatená duše to nepozná a i kdyby to poznala, tak duše zapletená do všech těch zauzlin a promotanců světa a vášní nebude mít sílu uskutečnit volbu a vyvolit si to, co alespoň mlhavě rozpoznává jako lepší. Zmatení myšlenek a komplikovanost uvažování, které jsou do našich duší nasazovány od dětství a pod tlakem je do nás toto vnitřní rozladění pumpováno naším vzdělávacím systémem a vším dalším, co na nás nepřetržitě působí, má za následek, že lidská duše je jako roztříštěné zrcadlo - v mnoha střípcích se zrcadlí mnoho věcí, ale pořádně v nich nevidíme nic. Takový vnitřně roztříštěný člověk toho většinou spoustu ví, mnoho toho chce, neví však přesně, co si vybrat, kolísá, co je výhodné, váhá, co je správné a co nikoliv, vše posuzuje z tolika stran a hledisek, že nakonec k ničemu nedojde. Duše dnešních lidí jsou slabé a nemocné.

Teolog Alexij Osipov podotkl, že již před dvěma staletími si otcové všimli, že jejich současníci nejsou už schopni napodobit dávné příklady svatých. A dnešní lidé? Ti už jsou tak morálně slabí, že to, co se píše v životech svatých, jim připadá jako pohádky. Za ušlechtilými činy hledají dnešní historikové politické motivy, v hrdinství víry vidí fanatismus; za zázraky, které jsou pro skutečně věřícího člověka normální součástí jeho rozhledu a samozřejnou součástí světonázoru, dnešní materialismem deformovaný badatel spatřuje pouhou legendu, vyfabulovanou literární ozdobu příběhu či manipulaci se čtenářem. Současníci většinou už nejsou ani schopni věřit, že by takový život, jaký vedli svatí, byl možný a v lidských silách.
Jednou vyšel avva Zenon z kelie a zabloudil. Námaha ho vysílila až padl na zem. A hle, stojí u něho jinoch s chlebem a číší vody v rukou, řkoucí: »Vstaň a posilni se pokrmem a nápojem.« Avva se postavil, třikrát se pomodlil, a až poté přijal a okusil pokrm. Jinoch dí: »Následuj mne,« a v mžiku se starec ocitl v blízkosti své kelie. Starec jinochovi pravil: »Vejdi a pomodli se za nás.« Jinoch vešel a stal se neviditelným.

Na otázku bratra, jak žít, odpověděl: »Jez trávu, oblékej se do trávy, spi v trávě; a získej železné srdce.« (Avva Euprenios)

Jednou obvinili monacha z vraždy. Avva Daniel, který byl náhodou u toho, se otázal: »Kde je ten zabitý?« Přivedli ho na to místo a ukázali mu ho. Avva, stoje tam, pomodlil se a zavražděný vstal z mrtvých. Avva se ho zeptal: »Kdo tě zabil?« Nebožtík ukázal. Na to mu starec pravil: »Nyní spi do té doby, kdy tě vzkřísí Bůh.« Vzkříšený ulehl a stal se opět mrtvým.
Ano, lidstvo stárne, uvnitř něho se rozlézá jakýsi morální rozklad, vnitřní síly lidstva strmě upadají; jakoby probíhalo jakési zvetšení a drolení samotné lidské podstaty. Je možné, že v samotném genetickém kódu lidstva (či jinde) bylo už od dávného dávna určeno, jakého věku se má lidstvo dožít. A my žijeme v éře prohlubujícího se stáří či přestárlosti lidské rasy. Všichni lidé dohromady jsou cosi jako vetchý stařec, který se celý klepe, sotva se drží na nohou, je poloslepý, hluchý a ztrácí paměť. Prostě, člověčenstvo je v důchodu - nic už od něj nečekej, jen další chátrání.
Jednou přišli zloději krást k otci Evprenii; on jim pomáhal vynášet věci z kelie; zloději vzali vše a odešli; v kelii zůstala pouze starcova hůl; starec ji vzal a odnesl zlodějům. (Avva Euprenios)

»Tělesné zdraví nepřináší užitek - když se snažíš zachovat si je jen a jedině kvůli sobě samému, pak je takto zachráněné zdraví stavem Bohu nepřátelským.« (Z výroků otců v pateriku)
Uvažování, které měli dávní asketové, je dnes lidem už natolik cizím a vzdáleným, že nad některými citáty výroků svatých mají naši současníci (a dokonce i mnozí křesťané) dojem, že ti dávní otcové snad byli blázni. Co je však nejhorší? Dnes už vůbec nedokážeme pochopit natož uskutečnit tu známou základní tezi obsahující koncentrovanou definici správného duchovního života: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy."

V lidech poslední doby slábne onen vnitřní tonus - člověk vnitřně ochabuje. Každým rokem vidíme další a další projevy vnitřní vyčerpanosti lidstva, nebo civilizace. Jistě, projevuje se různým způsobem a v různé míře u jednotlivých národů. Žádný však není tohoto procesu ušetřen. Někde se projevuje zjemnělostí a mravní rozbředlostí, která ničí kompletně celého člověka - tedy nejen duchovně, ale i duševně i tělesně. Jestli o svatosti jsme výše psali, že je to získávání Boží podoby, pak o dnešním lidstvu bychom mohli opakovat slova světce: Jestli člověk svlékne se sebe obraz Boží, pak si nezachová ani podobu lidskou, ale stane se zvířetem.

I těm lidem, kteří se ještě brání duchu naší doby a jdou (jak se říká) proti proudu, bolestně chybí vnitřní pevnost, morálka, sebezapření a schopnost obětovat se. Zajímavě o tom píše A. Solženicyn.

Dokonce i o tak obyčejné věci, jakou je mnišství, se říká, že tato askeze není už dána naší době (řekl před stoletím snad sv. Ignatij Brjančaninov?) A při tom - kolik bylo v minulosti mnichů? Kdekdo byl mnichem! Monastýry byly nacpané černoříznými lidmi. Našla by se ještě dvě stě lety rodina, která by neměla někde v příbuzenstvu mnicha?
»Toužíš-li po spáse, konej vše, co k ní vede.« (Avva Isidor)
Proto dnešní člověk nedosahuje svatosti cestou askeze, poustevnictví apod. Proto dnešní křesťan nedělá zázraky, až se pomalu zapomíná na to, že věřící mohou konat veliké divy mocí Kristovou. Míjí pomalu doba jakýchkoliv vyšších forem duchovního života - lidé už na to nemají síly. Dnes začíná doba, kdy vrcholem zbožnosti je najít Církev a udržet se v ní. Nastává doba, kdy všechny síly věřícího člověka spotřebuje zápas za pouhé uchování víry. A blíží se doba, o níž se píše, že ke spáse bude Bůh žádat po křesťanu jediné - nepřijmout antikristovu pečeť. Poslední doby budou doby největších světců, neboť kvůli krajní morální slabosti lidí bude odmítnutí pečeti tak velikým skutkem, že v Božích očí předčí i zázraky dávných asketů, kteří křísili mrtvé, chodili po vodní hladině jako po souši, měnili slanou vodu na sladkou, četli v lidských myslích, hořeli při modlitbě jako plamen...

U dnešních lidí, kteří se odhodlají k zápasu, bývá až příliš často motorem k jejich askezi pýcha - zjevná či skrytá. To se vyskytovalo už v minulosti (viz jeden výrok z pateriku: "Naše ústa páchnou od postu; celé Písmo známe nazpaměť ... leč nemáme to, co od nás Bůh žádá - pokoru"), jenže tenkrát bylo i dost asketů, kteří vedli duchovní zápas kvůli lásce.
»Neuvěřitelná zloba nepřátel (démonů) je spojena s neuvěřitelnou záludností (lstivou zchytralou úskočností).« (Avva Isaiáš)
Jedno má však dnešní doba společné s dobami svatých otců. Dnes stejně jako tenkrát platí:

»Člověče, tví zlostní nepřátelé nikdy nespí, ve dne v noci se bez oddechu snaží o tvou záhubu; nebuď nedbalý.« (Avva Isaiáš)






Zobrazit příspěvek č. 398 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2008
Staví se nový pravoslavný chrám

V Krnově bude pravoslavný chrám. Kvůli Řekům

Krnov - V Krnově se bude stavět pravoslavný kostel, už delší dobu o to usiluje tamní početná řecká komunita i česká pravoslavná církev.

Podívejte se, jak bude chrám vypadat

Video na "aktualne.cz"






Zobrazit příspěvek č. 397 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2008
Z tisku - protesty proti konstantinopolskému patriarchovi

Pravoslavní Ukrajinci nazývají rozhodnutí Bartoloměje I. navštívit jejich zemi jako "bezprecedentní vtrhnutí" na kanonické území Ruské církve

Moskva. Představitelé pravoslavné společnosti na Ukrajině podrobili ostré kritice rozhodnutí konstantinopolského patriarchy navštívit slavnosti v Kijevě u příležitosti 1020. výročí pokřtění Rusi, což hodlá patriarcha Bartoloměj učinit i bez pozvání moskevského patriarchy Alexije II. a pravoslavného metropolity ukrajinského Vladimira.

"Takovou cestu vykonat bez pozvání moskevského patriarchy, jehož kanonickým územím Ukrajina je, musíme podle posvátných kánonů prohlásit za bezprecedentní vtrhnutí na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu," píše se v prohlášení Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny.

"Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa." Členové Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny nazývají předpokládanou návštěvu Bartoloměje za "nekanonickou a provokativní" a prohlašují, že se nebudou účastnit bohoslužeb konstantinopolského patriarchy, jestli na Ukrajinu přijede, ani si brát od něho požehnání.

"Konstantinopolský patriarcha musí každou vteřinu svého pobytu na Ukrajině chápat a vidět, že není na svém kanonickém území a že pravoslavný lid ví o jeho ambicích stát se "východním papežem" a o jeho zjevných dogmatických a kanonických přestupcích - spolusloužení s římským papežem, a o projevech jeho hierarchů, ve kterých je zamlžována pravoslavná věrouka," praví se v dokumentu.

Členové Svazu dále prohlašují, že v případě i nepatrného gesta či náznaku konstantinopolského patriarchy (vstříc) rozkolnické straně (má se na mysli rozkolná "pravoslavná" církev tzv. "patriarchy Filareta" čili pana Denisenka; pozn. překl.) a tím spíše v případě jeho setkání s nimi, pravoslavní zahájí "masové občanské protestní akce proti nezákonnému vtrhnutí Konstantinopolského patriarchátu na území Ruské pravoslavné církve".

"My pravoslavní křesťané očekáváme na Ukrajině našeho prvohierarchu, Jeho svatost patriarchu Alexije, a jenom jeho. Přijede-li Jeho svatost do země Kijevské Rusi, všichni uvidí, že ukrajinští věřící jsou s ním a jedině s ním," dodávají autoři dokumentu.

Dle zprávy Radia Radoněž převzaté z Interfax Religia

---------------

Dokonce i ruský pravoslavný liberální teolog, diákon Andrej Kurajev, prohlásil, že přijede-li konstantinopolský patriarcha na Ukrajinu opravdu bez pozvání Moskevského patriarchátu, "bude takový čin možno nazvat přímou fackou uštědřenou Ruské církvi".

Patriarcha Bartoloměj má přijet do Kijeva na osobní pozvání prezidenta V. Juščenka, který mu navrhl, aby "předsedal výše vzpomenutým oslavám". Konstantinopolský synod 23. června "ocenil pozvání od církve, státu i ukrajinského národa a s úctou k jejich cítění se rozhodl, že Církev Matka, která přivedla ukrajinský národ ke křtu, odpoví na toto pozvání a vypraví patriarší delegaci, kterou povede Jeho nejsvětější svatost (Bartoloměj)".
"Úmysl konstantinopolského patriarchy navštívit Ukrajinu bez domluvy s patriarchou Alexijem svědčí o tom, že naprosto ignoruje Ruskou církev," pronesl představený oddělení Moskevského patriarchátu pro spolupráci s ozbrojenými silami prot. Dimitrij Smirnov. "Vztah konstantinopolských patriarchů ke kánonům, k historii a k naší zemi je neomluvitelný... Vzniká pocit, že (Konstantinopol) naprosto ignoruje vše - jakoby nebyly kánony, nebyl ruský patriarcha, nebyla Ruská církev," zdůraznil otec Dimitrij, který se domnívá, že "pozvání patriarchy Bartoloměje na Ukrajinu je pokusem založit nezávislou na Moskvě pravoslavnou církev v této zemi... Je to jeden ze segmentů celosvětové globální politiky", která je namířena proti Rusku.

Dimitrij Smirnov připomněl výroky a činy některých představitelů Konstantinopole zacílených na podporu ukrajinských rozkolníků. Dále podotkl: "Americkému velvyslanci na Ukrajině bylo zakázáno navštěvovat chrámy Moskevského patriarchátu, což vypovídá o tom, že vláda USA zaujala k tomu všemu bezprostřední vztah. A která strana se těší jejím sympatiím je jasné," uvedl otec Dimitrij.

Ruský historik Nikolaj Lisovoj hodnotí plánovanou návštěvu konstantinopolského patriarchy církevně-státních oslav na Ukrajině bez pozvání ze strany patriarchy Alexije jako další nepřátelský aktem této církve směrem k Rusku. "Konstantinopolská církev od r. 1917 se po celou dobu snaží pracovat proti Rusku a proti Ruské pravoslavné církvi. Pracuje spolu s NATO na odtržení Ukrajiny od Ruska." Proto otázka návštěvy patriarchy Bartoloměje "není církevní ale politická"...

"Podle pravidel vzájemných vztahů místních pravoslavných církví může patriarcha jedné pravoslavné církve navštívit kanonické území jiné pravoslavné církve pouze na pozvání představitele této církve. Podobně to bylo i v r. 2000 v Betlémě, kam přijeli představitelé pravoslavných církví, "ale na pozvání patriarchy jerusalemského a celé Palestiny, a nikoliv prezidenta Izraele nebo palestinského vůdce Jásira Arafata (který se účastnil náboženského setkání v Betlémě, zasedal vedle církevních představitelů, přichystal pro ně recepci, avšak nezval ani nebyl organizátorem). Jak by tedy bylo možné, aby na pozvání V. Juščenka patriarchové přijížděli na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu! To by bylo stejné, jako by představitel tureckého státu pozval ruského patriarchu do Nikáje, kde se konal všeobecný sněm, a moskevský patriarcha by tam jel, aniž by si vyžádal povolení od místního patriarchy (v tomto případě konstantinopolského), jemuž je toto území podřízeno."

Historik je přesvědčen, že rozhodnutí konstantinopolského patriarchy přijet na Ukrajinu, a stejně tak i jeho pozvání od prezidenta Juščenka, "to je přímá cesta k rozbití církevní jednoty". Kdyby chtěl Juščenko navázat nějaké církevní vztahy třeba s Konstantinopolským patriarchátem, musel by především kontaktovat představitele Ruské církve, k níž Ukrajina kanonicky náleží. A toto neučinil.

Zprávy Rádia Radoněž






Zobrazit příspěvek č. 396 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2008
Dokumenty - Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve

Moskevský patriarchát vydal varování, že jednota pravoslavné církve je ohrožena

Z oficiálního dokumentu Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu

Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve MP - o jednotě Církve

(Výběr z publikovaného dokumentu)

»Hrozby církevní jednotě v současnosti existují i ... v životě světového Pravoslaví. Vycházejí především z neuvážených pokusů o revizi mnohasetletých pilířů, na nichž spočívají vzájemné vztahy uvnitř Církve ... Sněm (biskupů Moskevského patriarchátu) vyjadřuje hluboké znepokojení v souvislosti s tendencemi přehodnotit kanonické tradice, což se projevuje v některých projevech i činech představitelů svaté Konstantinopolské církve.

Tito hierarchové a teologové odvrhují 28. pravidlo IV. všeobecného sněmu tak, jak bylo vždy celou plností Pravoslavné církve totožně chápáno, a vyvíjejí novou eklesiologickou koncepci, která se stává útokem proti celopravoslavné jednotě. Podle této koncepce:

a) ke světovému Pravoslaví náleží jen taková místní církev, která setrvává ve společenství s Konstantinopolským trůnem;
b) Konstantinopolský patriarchát má výhradní právo církevní jurisdikce ve všech zemích, kde je pravoslavná diaspora;
c) v takových zemích jedině samotný Konstantinopolský patriarchát zastupuje před státem názory a zájmy všech místních pravoslavných církví;
d) jakýkoliv archijerej či klerik, vykonávající službu za hranicemi kanonického teritoria své místní církve, spadá pod církevní jurisdikci Konstantinopole, dokonce i když si to neuvědomuje, a tudíž může být přijat do této jurisdikce bez propustné listiny, když si to přeje (jak už se to stalo s bývalým episkopem sergievským Vasilijem);
e) Konstantinopolský patriarchát určuje zeměpisné hranice církví, a jestli se v dané otázce jeho názor neshoduje s názorem té či oné místní církve, může na území této církve ustanovit svou jurisdikci (jak se to stalo v Estonsku);
f) Konstantinopolský patriarchát jednostranně určuje, jaká místní církev může a která nemůže účastnit se v mezipravoslavných institucích.

Takový pohled Konstantinopolského patriarchátu na svá vlastní práva a pravomoci vstupuje do nepřekonatelného střetu s mnohasetletou kanonickou tradicí, na níž je založena existence Ruské pravoslavné církve i jiných místních církví, a také s reálnými pastýřskými úkoly při duchovní péči v diaspoře.

Máme zato, že výše uvedené otázky mohou být definitivně vyřešeny pouze na všeobecném sněmu pravoslavné církve. Náš sněm vyzývá posvátnou Konstantinopolskou církev, aby před všepravoslavným posouzením výše uvedených novot prokázala obezřetnost a zdržela se kroků, které by mohly roztrhat pravoslavnou jednotu. To se vztahuje zvláště na pokusy revize kanonických hranic místních pravoslavných církví.

Ze své strany vyjadřuje Ruská pravoslavná církev připravenost s veškerou horlivostí sloužit pravoslavné jednotě, spolupracovat při harmonizaci zájmů pravoslavných církví v diaspoře...

K rozdělením vede, když nějaká jednotlivá osoba či skupina osob vnucuje své soukromé mínění všem ostatním údům Církve... Touto cestou kráčeli všichni heretikové a rozkolníci, neboť se pyšně domnívali, že Duch Svatý hovoří jen jejich ústy a nikoliv skrze katolickou plnost Církve...

Jednota se také buduje díky podpoře církevního řádu. Jak učí ap. Pavel: "Všecko slušně a podle řádu ať se děje" (1Kor 14,40 - dle kral., nebo pravosl. znění; ekumenický překlad protestantsky mlhavě překládá "spořádaně" místo "dle řádu"). Proto jsou v Církvi hlavní směrnicí kánony...«

(Výňatek z delšího dokumentu; podepsán patriarcha Alexij a členové prezidia archijerejského sněmu)

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 395 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2008
Z došlé pošty - odkazy na české Řeky

Pravoslavný chrám v Krnově nabývá podoby

http://www.krnov.cz/_programs/Article.asp?aid=10158&mid=1&sid=105

Řecká obec Krnov
http://rokm.hyperlink.cz

Asociace řeckých obcí v ČR
http://www.arovcr.cz

Oslavy 60. výročí příchodu Řeků do Česka
http://www.vyroci60.estranky.cz



Zobrazit příspěvek č. 394 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2008
Z tisku - ekumenický patriarcha na ekumenické bohoslužbě

Nad návštěvou patriarchy Bartoloměje v Římě


Quo vadis, staroslavná Konstantinopolis?

Při papežské bohoslužbě, kterou strávili papež s patriarchou téměř celou společně v oltáři, pronesl patriarcha Bartoloměj kázání. Ze zprávy katolické agentury doslovně cituji:

»Nejprve papež uvedl homilii „milovaného bratra v Pánu“ Bartoloměje I., který ve své - o poznání kratší - promluvě poukázal na to, že liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den a že oba světci jsou ctěni na Východě prostřednictvím známé ikony, na níž jsou vyobrazeni v objetí nebo při výměně polibku, přičemž dodal:

„Právě tento polibek jsme přišli vyměnit spolu s Vámi, Svatosti, abychom podtrhli vroucí touhu v Kristu a lásku, které jedni ve vztahu ke druhým zakoušíme. Teologický dialog mezi našimi církvemi ve víře, pravdě a lásce, díky božskému přispění pokračuje i přes nemalé a přetrvávající obtíže, týkající se známých problémů. Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle. Víme, že tato touha je i Vaší touhou, a jsme si rovněž jisti tím, že Vaše Svatost, stejně tak jako Vaši spolupracovníci, nevynecháte ve svém nasazení nic, aby byla cesta dokonale vyrovnána a aby, dá-li Bůh, bylo dosaženo pozitivního dovršení prací tohoto dialogu.“

Bartoloměj I. pak přenechal slovo Benediktu XVI.«

radiovaticana.cz
Ruské noviny vedle toho přinesly zprávy z řeckých zdrojů, podle nichž se po společné bohoslužbě papež s patriarchou zavřeli do knihovny a o samotě jednali, co si počít s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu, která se prakticky přestává ekumenismu účastnit. Žádné veřejné stanovisko však nevydali.

-------------------------------

Patriarchova slova zní krásně. O lásce, o touze po jednotě. Dnes však mnozí pravoslavní křesťané přemýšlejí, co se skrývá za těmito slovy. Víme přece o ozbrojeném přepadení monastýru Esfygmen na Athosu provedeném kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice patriarchy Bartoloměje (viz příspěvek č. 392). Co asi člověka napadne v tomto světle nad větou patriarchy Konstantinopole:
"Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle," která nyní řekl na papežské bohoslužbě v Římě?
Jakými prostředky "budou překonávány obtíže a odstraňovány problémy"? Třeba se mýlím, ale působí to dojmem, že těmi neživotnými "obtížemi" a "problémy", které je potřeba odstranit z cesty ekumenismu, jsou ve skutečnosti míněni někteří živí lidé, jejich víra a svědomí... Dnes jsou "ke slávě Boží" odstraňováni protiekumeničtí mniši ze Svaté Hory Athos. Kdo bude k větší slávě Boží zítra odstraněn z cesty církevním politikům razícím ekumenickou ideologii?

Máme na paměti, jaká realita stojí za slovy, jimiž si patriarcha Bartoloměj pochvaluje, že "liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den". Čím byla tato povrchní jednota vykoupena? Bylo to drastické zavedení nového kalendáře, při němž byli (v dobách naší prvé republiky) v Řecku mučeni, pronásledováni, biti a šikanováni pravoslavní křesťané, kteří nechtěli nic jiného, než aby jim bylo dovoleno setrvat u svých věkovitých pravoslavných tradic. Někteří byli pro věrnost plnosti pravoslavné tradice zabiti. Od těch dob povstala v pravoslavné církvi dlouhá řada rozkolů a pravoslavná východní církev ztratila téměř dvoutisíciletou liturgickou jednotu. A dnes poukazuje cařihradský patriarcha na nový kalendář, jako by to bylo cosi na způsob důkazu lásky pravoslavného Východu k papežskému Západu. Kdo ví, zda se neblíží doba, kdy se budou mnozí pronásledovaní a trpící modlit: "Bože, ochraňuj nás před jejich láskou."
Politiky a tendencí konstantinopolského patriarchátu se už hrozí i v Moskvě. Na posledním archijerejském synodu Moskevského patriarchátu vyjádřili ruští biskupové své vážné obavy ze směřování Konstantinopole a oficiálně vydali už opravdu důrazné varování Konstantinopolskému patriarchátu, aby nepokračoval po cestě tímto směrem (komuniké ruských biskupů právě překládám).










Zobrazit příspěvek č. 393 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Cenzurovaný film Uloupené Kosovo

Film o Kosovu

Na stránce pravoslavi.cz/filmy je ke stažení:

Film připravovaný pro Českou televizi Uloupené Kosovo. Doporučujeme ke shlédnutí.

Hodinový dokument o historii a současnosti vyhánění Srbů a dalších
nealbánských etnik z jihosrbských provincií Kosovo a Metochie byl od
roku 2004 postupně natáčen Václavem Dvořákem jako autorský film. Je v
něm použito značné množství archivních filmových materiálů, která
občanskému sdružení Nezávislá média poskytla srbská veřejnoprávní
společnost Radio i Televizija Srbije (RTS).

Soubor s filmem si můžete stáhnout: Uloupene-Kosovo.avi (733 M)


Zobrazit příspěvek č. 392 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Ekumenismus dokáže ukázat zuby

Mniši monastýru Esfygmen opět v obležení kvůli nesouhlasu s ekumenismem

...Jsou posilovány ozbrojené složky shromažďované na Svaté Hoře Athos, aby podnikly útok na posvátný monastýr Esfygmen a jeho mnišské obyvatele vyhnaly ze Svaté Hory kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice konstantinopolského patriarchy Bartoloměje.

Policie už nyní blokuje všechny cesty vedoucí k monastýru. Kromě více než 200 policistů, kteří se účastní akce, se již více než týden stahují k monastýru další jednotky. Oficiálně se má zato, že pracují ve prospěch "paralelního společenství", které se podřizuje patriarchovi Bartoloměji a bylo uměle vytvořeno, aby obsadilo vyklizený monastýr.


Řecká vláda dovolila použití síly ve vnitřních církevních záležitostech, když selhal pokus donutit nepokořené mnichy, kteří se distancovali od patriarchy Bartoloměje kvůli jeho ekumenické politice, dobrovolně opustit monastýr v průběhu pětileté blokády. Po celou tuto doby byli mniši odříznuti od dodávek potravin, přístupu k bankovním účtům monastýru, lékařské pomoci apod. Současně byli podrobeni kampani sledování, stíhání a zastrašování. (V minulých letech už tragicky zemřel nějaký mnich v souvislosti s policejním obležením monastýru; pozn. překl.)

Přes soudy různých instancí činí vládní úředníci aktivní kroky, aby se pokusili zbavit monastýr prostředků na živobytí. Nedávno vysoce postavený vládní úředník V. Floridis napsal ve své zprávě řecké vládě, že esfygmenští mniši představují "národní hrozbu"; Floridis již od října 2006 hrozí "vážnými následky" všem, kteří se v Řecku pokoušeli zdvihnout hlas na obranu monastýru.

Nyní je monastýr v jurisdikci starostylní tzv. "Skutečně-pravoslavné církve Řecka" pod omoforem arcibiskupa Chrysostoma II. V monastýru je momentálně více než 100 mnichů.

Foto nahoře: Představený monastýru Metoděj a monastýrskými starci; dole pohled na monastýr.

Zdroj: Cerkovnoje vědomosti (s odkazem na zdroje na Svaté Hoře Athos)

Stručně dějiny monastýru.
P.S.

Připomínám, že brutální způsob jednání patriarchy Bartoloměje s opozičními athonskými mnichy protestujícími proti jeho ekumenismu ostře kritizují i západní pravoslavní biskupové v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu, např. známý vladyka Kallistos Ware (viz jeho článek Athos po deseti letech, kapitola "pronásledované menšiny").






Zobrazit příspěvek č. 391 jednotlivě

Administrátor --- 1. 7. 2008
Z tisku - skandál společného přijímání

Synod bude posuzovat jednání biskupa, který přijímal s uniaty

Incident nedávného společného přijímání metropolity Nikolaje Banatského na liturgii v řecko-katolickém chrámu bude posuzovat posvátný synod biskupů Rumunské pravoslavné církve. Sdělovací prostředky tlumočili prozatímní stanovisko biskupů, kteří označili tuto událost za "politováníhodnou".

Představený oddělení zahraničních věcí Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill, žádal ve svém dopise Rumunský patriarchát, aby "vysvětlil, jestli se opravdu stalo, že by hierarcha Rumunské pravoslavné církve měl svátostné společenství s osobami, které nepatří k pravoslavné církvi", a případně o sdělení, jaké je stanovisko rumunského patriarchy a posvátného synodu k této události.

(Pravoslavie.ru)




Zobrazit příspěvek č. 390 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2008
Letnice - svátek z Dvanáctera

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE
Seslání Svatého Ducha na apoštoly

Padesátý den po Vzkříšení Kristově byly židovské svátky letnic - na památku darování Desatera na Sinaji. Zároveň to byla židovská slavnost žní - právě sklizeň obilí v zaslíbené zemi byla totiž důkazem splnění slibu, který Hospodin dal svému lidu na Sinaji, že uvede Izraelity do této země (Levit 23,10-17; Num 28,6). Všichni apoštolé, spolu s Matkou Boží a dalšími učedníky, se tenkrát jednomyslně modlili v horní síni jednoho domu v Jerusalemě. O třetí hodině dne (tj. podle našeho počítání je to devátá hodina dopolední) náhle nastal hukot s nebe, jakoby od silného vichru, a naplnil celý dům. Objevily se ohnivé jazyky a spočinuly na každém z apoštolů, a ti byli naplněni Duchem Svatým a začali hovořit nebeským jazykem, který dříve neznali. Tak Svatý Duch sestoupil na apoštoly, jak jim zaslíbil Pán Ježíš dříve. Podobu ohně měl proto, aby to bylo znamením, že Duch Svatý může spalovat hříchy a očišťovat, osvěcovat a zahřívat lidské duše.

Tak tedy vznikla z apoštolů Církev Boží, jež bude naplněna Duchem Svatým až do druhého příchodu Páně. „Duch Svatý je v Církvi jako duše v těle,“ praví tradice. Dává Církvi život, vlastně činí Církev Církví. Blahodať Ducha přebývá dnes v Církvi neviditelně a uděluje se věřícím především ve svatých Tajinách (při křtu, myropomazání, eucharistii, zpovědi atd.). Od doby Padesátnice se začaly konat svaté Tajiny a jimi byla účast na daru Ducha Svatého udělována znovu a opět dalším a dalším věřícím. Proto Petr odpovídal lidem, kteří se při kázání apoštolů tázali, co mají dělat: „Kajte se a dejte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, pak i vy dostanete dar Svatého Ducha.“

Apoštoly Duch Svatý uschopnil hlásat Boží Království a mnoho lidí díky tomu uvěřilo a dalo se pokřtít. Ten den to bylo asi tři tisíce lidí. Jedině sestoupením Ducha Svatého lze odůvodnit, jak je možné, že se ti prostí galilejští rybáři stali zakladateli světového náboženství a jejich kázání je dodnes tou největší moudrostí, kterou lidstvo ve svých dějinách poznalo (vyznavači ostatních náboženství prominou).

Ježíš si nevybral ani univerzitní vzdělance (zákoníky či filosofy) ani z lidského hlediska moudré náboženské vůdce (velekněze, farizeje) ani politicky a vojensky mocné (Piláta & co.). Pán posbíral hrstku lidí, kteří byli nevzdělaní, bezvýznamní, chudí, bezmocní, a jim dal skrze Ducha Svatého moudrost, postavení a moc i vítězství, takže jsou to po Ježíši Kristu nejslavnější lidé našich dějin. Kristus Pán si vybral prosté a bezvýznamné, aby jednou pro vždy ukázal, že Církev je Boží dílo a nikoliv lidské. Známe jména řady učenců, víme o nich z jejich děl, na které sedá prach univerzitních knihoven; jména vladařů a vojevůdců známe ze žloutnoucích stránek podobně zaprášených svazků dějezpytu, o které se málokdo zajímá. Jak vzdáleny jsou nám tyto historicky a kdysi slavné osobnosti! Komu dnes vstupují do života? Naproti tomu svatí apoštolé jsou i po dvou tisíciletích hybnou součástí našich životů, jejich slova utvářejí naši víru a formují názory i kulturu, hovoříme s nimi v modlitbě a vnímáme jejich živoucí přítomnost v Církvi. Právě na tomto kontrastu můžeme sledovat jednu ze stránek díla Svatého Ducha.
Co není posvěceno sestoupením Svatého Ducha, zaniká, mizí, rozplývá se, ztrácí význam. Jen to, co je uchopeno blahodatí Ducha, přetrvá, stává se nezávislým na čase, získává pravý význam a původní prvopočáteční důstojnost. Pohané od dávna bolestně vnímali hrůzu pomíjivosti, v níž je ohnisko veškeré tragiky padlé lidské existence, leč nižádný člověk nebyl schopen tu strašlivou kletbu překonat. Faraoni zápasili s děsem, že i přes svoje „božství“ upadnou do zapomnění, stavbou pyramid, jiní mocnáři stavěli pamětní sloupy, tesali zápisy o svých skutcích do kamene - jen, aby alespoň prodloužili svou památku, a tím třebas jen pomyslně překonali svou smrt a vymanili se z všelidské kletby. Marné snahy. Tisíciletí se sunou po tváři Země a jako ledovec zahlazují všechny stopy po existenci dávných pokolení a jejich „velikánů“. Stejně neúčinné a zbytečné jako pyramidy u Nilu byly prázdné pohanské kulty a tajná mystéria, jimiž se lidé snažili zajistit si nesmrtelnost či něco podobného. Vládce smrti se jim chechtá.

Žádný člověk, ani mág, kouzelník, šaman, mudrc, prorok, - než jedině Stvořitel všeho mohl vyléčit tu smrtelnou ránu lidstva. Seslal Božského Ducha, aby otevřel průnik do věčnosti. Spojení s věčností se i zde na zemi projevuje vítězstvím nad časem, nad zánikem, zmarem a chaosem, nad bezútěšností dějin. Jak? Především existencí Církve založené na svatých apoštolech. Co se sjednotilo s Církví a potažmo se nechalo uchopit blahodatí Svatého Ducha, se už nepropadne do zapomnění, do zániku, rozkladu a smrti. Ale přechází ze smrti do života, ze zániku a rozpadu do nepomíjející existence, z časnosti do věčnosti. To, po čem bolestně a děsivě marně toužily všechny generace pohanů, dává se nyní zadarmo v Církvi.

Pohané si uvědomovali, že ten, na koho nikdo nepamatuje, přestal už existovat, a cítili tu strašlivou hrozbu pádu do nebytí a nicoty. Křesťan ví, že mu Církev dává podíl na své „nezapomenutelnosti“ - Bůh nikdy nezapomene na svou nevěstu, kterou je Církev (Zjev 19,7). A tak křesťan ví, že památka jeho už nikdy nezanikne. Bude navždy žít v Boží paměti jako ten, kdo se s Bohem v Církvi sjednotil, a nejen to - bude i v paměti Církve: vždy totiž bude přítomen a pamatován v modlitbách Církve, která se neustále modlí „za všechny v naději vzkříšení a života věčného zesnulé pravoslavné bratry naše...“

Možná právě toto vědomí vítězství křesťana nad zánikem a zapomněním stojí u kořene pravoslavného zvyku zpívat při zádušních obřadech nad zesnulým ta zvláštní slova: „Věčná paměť!“ Abychom si tím připomněli, že našim bratřím dal Bůh nepomíjejícnost a Boží Duch jim dal překonat starodávnou kletbu propadnutí se do zapomnění a neexistence. Památka všech věrných křesťanů je věčná, protože se sjednotili s Církví, která je příbytkem věčného Ducha, „spolubezpočátečného s Otcem“, a tudíž celá vstupuje do věčnosti.
Dnes dostává dar Ducha Svatého každý, kdo uvěří a dá se pokřtít, při svaté Tajině myropomazání, která se v pravoslavné církvi koná ihned po křtu. Kněz při konání Tajiny myropomazání činí svatým myrem znamení kříže na čele, očích, chřípích, ústech, uších, hrudi, dlaních a chodidlech a říká pokaždé: »Pečeť daru Ducha Svatého.« Proč na těchto místech? Duchovně zapečetěno (tj. chráněno před zlem a navráceno Bohu) je pomazáním blahodatí myšlení člověka, brány smyslů, srdce a veškeré konání. Myropomazání je pro nového věřícího jeho osobní Padesátnicí.

Tajinu myropomazání (západní terminologií bychom tomu říkali biřmování) vykonává v pravoslavné církvi každý kněz, leč svaté myro sám kněz nikdy nesvětí. To může učinit jen biskup , od něhož kněžstvo svaté myro dostává. (V současné pravoslavné praxi se myro vaří Velkém týdnu a na Velký čtvrtek je posvěcují jen patriarchové. Co se týče materiální stránky věci je příprava myra náročnou záležitostí, do olivového oleje se postupně zavařují předepsané vzácné vonné esence. Tím hlavním však je archijerejské posvěcení připraveného myra při liturgii sv. Basila na Velký čtvrtek.) Svěcením se myro stává „nositelem“ biskupské blahodati, tedy plnosti daru Svatého Ducha, který apoštolé udělovali pokřtěným brařím vzkládáním rukou, jak o tom svědčí Písmo (Skutky 8,17; 19,6; 2Timot 1,6). Je-li křtěnec pomazán svatým myrem, dostává se mu tím vložení rukou samotných svatých apoštolů, resp. udělení duchovního daru, který tím byl dáván a který doputoval od apoštolů skrze nepřerušenou apoštolskou posloupnost přes kanonické pravoslavné biskupy až do dnešní doby.
----------------------

Od dřevních časů se zachovává obyčej zdobit na svátek Padesátnice chrámy i příbytky zelenými haluzemi. Tento sváteční zvyk byl o letnicích možná zachováván už ve starozákonní církvi. Přešel sem zřejmě ze svátku slavnosti stánků, který slavili židé na podzim; obsahově byl částečně podobný letnicím. Jednak tím, že při obou svátcích se Bohu děkovalo za úrodu: při letnicích za polní úrodu (slavnost žně - prvních snopků), při slavnosti stánků za ovoce a víno, které sklidili, - proto se nazývala též „slavností sklizně“ (Exod 23,16). A dále se svátky vzájemně podobaly historickým obsahem: při letnicích se vzpomínalo, že padesátý den po východu Izraelitů z Egypta dostali Sinajskou smlouvu (tj. Starý zákon), a podobně při slavnosti stánků se vzpomínalo putování vyvoleného národa po poušti.

Ke slavnosti stánků. Zákon židům nařizoval po celých sedm dní svátku přebývat ve stanech (Levit 23,41-43); stavěli je z listnatých větví stromů (Neh 8,15) v zahradách, na plochých střechách domů nebo na ulicích (v pozdější době zákon obcházeli, zůstávali ve svých domech, které si však vyzdobili zelení, a otevírali dveře vedoucí na plochou střechu).

Po návratu z babylonského zajetí dochází k rozvíjení tohoto svátku, jak co do obsahu, tak co do obřadových zvyklostí; svátek získává nový rozměr - a to mesiánský. Sám Ježíš Kristus a po něm evangelisté na tento svátek a jeho obřady často poukazují a dávají jim význam předzvěsti nastupující éry Mesiáše.

Např. z jitra na svátek šel vylosovaný kněz k prameni Siloe nabrat vodu a odnášel ji v průvodu do chrámu, u oltáře smíchal vodu s vínem a obětoval. Obřad měl předpovídat blaho říše Vykupitelovy (tvrdí to židovská tradice: Berešit rabba 70a, i Gemara Jer. Sukka 5,5), což je doloženo i tím, že lid při tom zpíval 12. kap. proroka Isaiáše, kde se píše: „Čerpati budete vody s radostí ze studnice Spasitelovy.“ Na tento obřad naráží Spasitel, když volal k sobě všechny a sliboval jim bohatý pramen vody živé (Jan 7,37-39). Evangelista Jan tam zaznamenává i běžné označení sedmého dne tohoto svátku, kdy kněží obcházeli sedmkrát s obrovskými vrbovými ratolestmi obětní oltář na památku dobytí Jericha, jako „veliký den sváteční“ (Jan 7,37).
Není snad ani potřeba připomínat, že na tento obřad navazuje Pán Ježíš, když poslal slepého od narození k nádrži Siloe, aby se v ní umyl a prohlédl (Jan 9,1-7).
V evangeliu můžeme Ježíše Krista slyšet hovořit o vodě, jakožto podobenství Ducha Svatého, jak v době letnic tak i v době slavnosti stánků. I z toho je vidět, že obřad vody svátku slavnosti stánků se už v myslích lidí spojoval i se svátkem letnic.

Jiný pozdní obyčej tohoto svátku bylo konání posvátného tance na vnějším chrámovém nádvoří. Přední mužové drželi planoucí pochodně a prováděli náboženský tanec, při kterém stáli levité na stupních chrámových, hráli a zpívali. Za tímto účelem byly postaveny čtyři obrovské zlaté (pozlacené?) svícny, vysoké 22 metrů (to je sedm pater domu); každý měl čtyři lampy, z nichž každá pojala 60 litrů oleje; knoty byly ze starých kněžských rouch. Je možné, že právě pohled na tyto veliké svícny zavdal Spasiteli příležitost, aby se nazval pravým „světlem světa“ (Jan 8,12).

Když si zkusíme představit, jak vypadal tento posvátný tanec s pochodněmi a za takového monumentálního osvětlení, uznáme, že to musela být velkolepá podívaná. Ohně hořící v takové výšce musely být ohromné. Takové osvětlení posvátného obřadu muselo spolu s celým divadlem uvádět do vytržení. Vezmeme-li v úvahu postupné ideové i obřadové propojování slavnosti stánků s letnicemi, napadne nás, že Boží prozřetelností vznikl právě takový sváteční obyčej zažehnutí zářivých ohňů ve výšce, aby byl předobrazem pravých Letnic, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly s nebe v podobě ohnivých jazyků.

V době pozdní přidali rabíni ke svátku stánků ještě jeden den - byl to den „radosti ze zákona“ (další důkaz překrývání obsahu letnic a slavnosti stánků v povědomí židovstva).

Uzavřeme tento exkurs shrnutím, že v průběhu doby (a v době Ježíšově už to bylo výrazné) se obsah i některé obřadové a lidové prvky oslavy těchto dvou svátků stále více sbližovaly; až nakonec připomínala slavnost stánků jakési podzimní letnice (a nebo letnice připomínaly v době svatých apoštolů slavnost stánků?)
Jak se dostal obyčej se zelenými haluzemi do křesťanského svátku Padesátnice? Možnosti jsou dvě. Jednou je, že v době Kristově pokročila fúze dvou židovských svátků - letnic a slavnosti stánků - tak daleko, že se podzimní zvyk zdobit příbytky zelení dostal i do svátku letnic. Druhou možností je, že zabudování tohoto zvyku do křesťanské Padesátnice proběhlo až v křesťanské Církvi, a to hned v jejích počátcích; tehdy židokřesťané, mající z pozdně starozákonního prostředí povědomí o sblížení obsahu obou židovských svátků, sice přestali slavit slavnost stánků, ale protože se nechtěli vzdávat hezkého a již zlidovělého obyčeje se zelenými větvemi, prostě jej vstřebali do své křesťanské oslavy Letnic. (První možnost mi přijde pravděpodobnější.)

Tedy - obyčej svátečního zdobení příbytků zelenými ratolestmi stromů je starobylý a předkřesťanský. Není vyloučeno (a některé tradice to tvrdí), že byla takto upravena i horní síň na Sionu, kde Svatý Duch právě v tento svátek sestoupil na apoštoly. Každopádně, od apoštolské doby křesťané krášlí chrámy a příbytky zelení, ratolestmi a květy. Mj. připomínají takto ozdobené chrámy onu posvátnou doubravu, kde přijal patriarcha Abraham trojjediného Boha v podobě tří poutníků, jak se to dodnes zobrazuje na pravoslavných ikonách Trojice (nejznámější je ta od sv. Andreje Rubleva). Proto se (zvláště v řeckém světě) nejraději používají ratolesti dubu. Jinde však kromě olistěných větví používají i květiny, byliny, a někdy se rozprostře na podlahu chrámovou čerstvě posečená tráva. Kvůli tomu zelená barva začala symbolizovat Svatého Ducha a svatodušním svátkům se někdy říká „zelené svátky“.



Co je nejdůležitějším darem Svatého Ducha? Je to poznání Boha. To je cíl, k němuž míří smysl existence Církve. Poznat Boha - v dosažení Bohopoznání tkví spása člověka. Vysvětluje to Pán Ježíš, když se modlí k Otci za spásu lidí: „život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).

Poznat (v nejvnitřnějším smyslu toho slova) znamená sjednotit se. A sjednocení s Bohem - to je theosis - zbožštění. K tomu nás svaté Tajiny duchovně očišťují od hříchu, aby zrcadlo naší duše bylo otřeno od prachu a my v něm zahlédli Boha. Nevyhnutelným důsledkem Bohopoznání je láska k Bohu. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Jen ten, kdo Boha nezná, ho nemiluje. Každý, kdo opravdu miluje Boha, a miluje ho tak, že za Něho dává svůj život, musel Boha nejdříve poznat ve svém srdci.

Řetězec po sobě následujících stupňů, po nichž nás přivádějí svaté Tajiny k Bohu, tedy je: očištění od hříchu, poznání Boha, láska k Bohu. Odpovídají základním stupňům duchovního života: očištění, osvícení, zbožštění.
Kvůli tomu jsme v Církvi, kvůli tomu přicházíme do chrámu, kvůli tomu přijímáme svaté Tajiny, abychom touto úzkou stezkou vystupovali do Nebeského království. V ústrety nám na tuto cestu dobrotivý Bůh sesílá dar nejvzácnější, blahodať Ducha Svatého.

(Použito: Miklík - Biblická archeologie)






Zobrazit příspěvek č. 389 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 26. 6. 2008
Slavný monastýr v Platině v ohrožení

Jak dnes informovaly některé pravoslavné servery, slavný monastýr svatého Hermana Aljašského v Platině, Kalifornie, USA, je v přímém ohrožení velkým lesním požárem, který se rozšířil v této oblasti. Monastýr byl založen s požehnáním svatého Jana šanghajského a sanfranciského mladými přáteli a pozdějšími mnichy monastýru Serafímem (Rosem) a Hermanem (Podmošenským) v roce 1963. Zapsal se významným způsobem do dějin Pravoslaví 20.století především širokou literární a překladatelskou činností. Mnozí z nás mají knihy od St.Herman Press ve svých knihovnách, popř. vlastní nějaká čísla slavných časopisů "Russkij Palomnik" či "Orthodox Word". Před několika lety přešel monastýr do jurisdikce srbské církve. Podle posledních zpráv je tento "kultovní" americký monastýr bezprostředně ohrožen plameny, bratrstvo je bez výjimky evakuováno do Readingu a Alhambry, co bylo možno odvézt, bylo odvezeno. Otcové prosí o modlitby za záchranu monastýru.


Zobrazit příspěvek č. 388 jednotlivě

Administrátor --- 26. 6. 2008
Z došlé pošty - upozornění na článek

Dobrý den, zdraví Vás římský katolík Jan. Přátelsky upozorňuji, že v římskokatolickém časopise Světlo (konkrétně číslo 25/XVI. ročník - 22. června a 26 číslo - 29 června vychází na str. 4 vynikající článek o ruském pravoslavném mnichu otci Sampsonovi (Simeonovi), který prošel komunistickými gulagy a zemřel v pověti svatosti.

Časopis "Světlo lze dostat v obchodě "Matice Cyrilometodějské" na Dolním nám. v Olomouci i jinde.

Zdraví

Jan


Zobrazit příspěvek č. 387 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2008
Z tisku - bude "společná eucharistie"?

Perspektivy ekumenismu

"Uprostřed tohoto století budou křesťané všech vyznání přijímat z jednoho kalicha," říká generální tajemník Světové rady církví

Samuel Kobia, pastor metodistické církve z Keni, generální tajemník Světové rady církví, prohlásil ve vatikánských novinách "Osservatore Romano" před setkáním s papežem: "Doufám, že uprostřed 21. století dosáhne ekumenické hnutí takových výsledků, že křesťané na celém světě budou společně modlit se, sloužit a bez omezení se účastnit na stolu Páně v jakémkoliv chrámu bez ohledu na to, k jakému vyznání patří."

Kobio věří, že společné přijímání bude pro svět příkladem, který pomůže lidstvu překonat všechna rozdělení a žít v míru a souladu.
(Blahovest info)

---------------------------

Představitel ruského pravoslaví o společné modlitbě s křesťany jiných vyznání

Moskva. „Pro pravoslavné věřící je lepší nemodlit se společně s věřícími jiných denominací.“ Tento názor vyjádřil v rozhovoru pro ruský denník Nězavisimaja Gazeta představitel Moskevského patriarchátu Vsjevolod Čaplin. A dodává, že „v současnosti nikdo vážně nehovoří o znovu sjednocení.“ Navštěvovat protestantské nebo katolické kostely nebo modlit se před relikviemi, které za posvátné uznávají všichni křesťané, je - podle Vsjevoloda Čaplina, který podotýká, že jde o jeho osobní názor – sice přípustné, ale pravoslavným věřícím doporučuje vyhnout se veřejným i soukromým modlitbám společně s křesťany jiného vyznání.

Představitel Moskevského patriarchátu podotýká, že on sám se nikdy neúčastnil společných modliteb se zástupci jiných vyznání. Rovněž delegáti Ruské pravoslavné církve ve Světové radě církví, se podle Vsjevoloda Čaplina, nikdy nemodlí s ostatními. Pokud jde o mezi-konfesní dialog, má, podle něj, pouze organizovat společné působení v oblastech jako je ekologie, globalizace nebo mezinárodní konflikty.
(MaS)
Radio Vatican

----------------------------

Ruský pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev

Moskva. Eucharistická jednota mezi katolíky a pravoslavnými je spíše nereálná – domnívá se biskup Hilarion Alfiejev, představitel ruského pravoslaví při evropských strukturách. „Nemá smysl řešit problém plné sakramentální jednoty mezi katolíky a pravoslavnými. K rozdělení došlo před tisíci lety a léčení tak hluboké rány je prakticky v podstatě nemožné,“ uvedl pravoslavný biskup. To ovšem podle něj není na překážku spolupráce v obraně tradičních křesťanských hodnot. „I když se formálně nesjednotíme v jedné církvi, můžeme se naučit pracovat jako partneři, jako křesťané, kteří se neshoídnou v teologických otázkách, ale plně se shodují v morálních a sociálních otázkách,“ řekl pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev.
(job)
Radio Vatican








Zobrazit příspěvek č. 386 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
Lidi, kteří se bojí, lze snadno ovládat

Kdo nás stále straší

Vaclav Havel

„Pozor na Rusko (é, pardon, na Írán)!“
(V. Havel a spol. vysvětlují, proč potřebujeme americký radar a „deštník“ NATO.)










Zobrazit příspěvek č. 385 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
O proměňování pozemského na nebeské

K neděli o Samaritánce

Jedna z popaschálních nedělí je zasvěcena památce setkání Pána Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Už jsme se tady tomuto tématu před rokem věnovali.

Celé biblické čtení této neděle je zde.
Letos se zaměřím na jeden charakteristický rys rozmluvy Ježíše Krista s touto pozoruhodnou ženou. V tom dialogu je jistý (svým způsobem úsměvný) moment. Jakoby hra na přetahovanou. Zatímco Samaritánka stále obrací řeč k pozemskému, Ježíš vždy přijme téma, na který zapředla hovor, ale obrací je k nebeskému. A Samaritánka zase překlopí rovinu besedy k pozemské úrovni, a nato Ježíš, odpovídaje, opět převádí předmět debaty k rozměru duchovnímu.

- Pán Ježíš začíná prostě: „Dej mi pít.“
- Ona v zajetí tradičního nábožensko-národnostní rozkolu mezi židy a Samaritány: „Jak to, že chceš přijmout vodu od Samaritánky?“ (Židé se totiž Samaritánů štítili, kvůli jejich nekanonickému kultišti.)
- On se povznáší nad židovsko-samaritánský konflikt a začne hovořit o duchovní vodě Svatého Ducha: „Kdybys znala ten dar (tj. blahodať) Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“
- Ona zpět k pozemskému - hledí zkoumavě do studny: „Nemáš, čím bys vodu načerpal. Voda je hluboko.“
- Pán Ježíš však nechce probírat studnařství, ale promluvit o vodě věčného života: „Po téhle vodě opět vyprahneš a budeš mít zase žízeň. Po mé vodě bys už nežíznila.“
- Ona přemýšlí, že by to nebylo tak špatné, kdyby se zbavila té dřiny chodit sem stále čerpat: „Dej mi takovou vodu.“
- Kristus hodlá ukázat, že pro vodu věčného života musí člověk žít čistým životem, ale nechce ženu hned usvědčovat z nezákonného vztahu a hříchu; přeje si, aby se sama přiznala a kála se: „Zavolej mi svého muže.“
- Ona opatrně: „Nemám muže.“
- Ježíš tedy tne do živého: „Pět mužů jsi už měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“
- Samaritánka, vidouc, že se rozhovor vyvíjí nepříjemným směrem, rychle mění téma na oblíbenou spornou pseudoduchovní otázku: „Kde je správné se modlit? Na naší hoře nebo v Jerusalemě?“
- Ježíš však nehodlá vstupovat do náboženské ani národnostní řevnivosti a žárlivosti, převádí nastolené téma do duchovní roviny: „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci. Praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě.“
- Ona, nedočkavši se pražádného schválení jejich odbojářského samařského kultu (ačkoliv od židovského proroka, který se neštítí Samaritánky, něco takového už trošku očekávala), nespokojeně poznamená: „Vím, že přijde Mesiáš. A ten, až přijde, oznámí nám všecko.“
- Aby Ježíš ještě jednou (pokolikáté už?) obrátil její pohled od pozemského k duchovnímu, bere jí naději, že se Mesiáš přidá k jejich odboji, pěti slovy: „Ano, přijde. To jsem já.“

Než si to stačila Samaritánka srovnat v hlavě, přicházejí učedníci a mlčky hledí. Žena tam zapomene své vědro a zamyšleně odchází...

Pak začíná Ježíšův rozhovor s apoštoly. A nese se ve stejném schématu, jako beseda se samařskou ženou. Učedníci o pozemském, Kristus o nebeském.

- Oni mu přinášejí jídlo: „Sněz něco.“
- On: „Já mám pokrm, který neznáte.“
- Oni: „Copak mu sem někdo něco přinesl?“ (A podezřívavě hledí za odcházející Samaritánkou - přece by jejich mistr nevzal do úst něco od nečistého Samaritána?)
- On odtuší: „Mým pokrmem jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal.“ (Tj. plnit vůli Otce Nebeského.)

A pak promlouvá učedníkům o duchovní žni, při níž je shromažďováno nikoliv do pozemských sýpek ale do nebeských stodol. A hned na Samaritánech mohou apoštolé vidět, jak mnohý užitek přinesla slova zasetá při rozhovoru se Samaritánkou: „Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč té ženy... A když k němu přišli Samaritáni, prosili ho, aby s nimi zůstal. I pobyl tu po dva dni. A mnohem více jich uvěřilo pro řeč jeho.“ Srdce té samařské ženy se ukázalo být připravenou půdou pro Boží slovo, takže to, co bylo zaseto, přineslo užitek stonásobný.

----------------------

Kristus Pán dvakrát hovoří o těch nejnutnějších tělesných potřebách: o pití a o jídle, o vodě a o chlebu.
Ať už přijde řeč u studny na cokoliv z toho světa, Ježíš hned jakékoliv nastolené téma uchopí a pozdvihne do duchovního rozměru a hovoří o nadpozemském. Mluví-li se o vodě, Ježíš stočí hovor na duchovní vodu tekoucí do života věčného; mluví-li se o místu pro pravou modlitbu (hora Gerazim nebo Jerusalem?), Ježíš promlouvá o tom, že praví modlitebníci se modlí k Otci v duchu a v pravdě a kdekoliv. Na pobízení apoštolů, aby pojedl chléb, co nakoupili, odvětil, že má jiný způsob jak se nasytit, a tím je plnit vůli Otce. Ukazuje tím, že každá součást života křesťana se má překlápět z tělesné roviny do duchovní, z dočasné do věčné. Křesťan nežije jako pohani či nevěřící pro tento svět, pro tento život, pro službu svému tělu, ale každý jeho dech, každé sousto, každý doušek a každé slovo se mají měnit na modlitbu a na dílo duchovní. K tomu je potřeba mít mysl zbavenu světského myšlení a srdce očištěné od tělesných a psychických vášní. To je účel praktické křesťanské askeze.

Od dob Adamových má člověk zvláštní dar zcela nedozírného významu a síly: skrze svou čistou mysl přivádět pozemské do nebe; uvádět to, co je hmotné, do duchovního světa. Adam selhal a Ježíš Kristus, nový Adam, nás volá zpět k tomuto svatému dílu. Jenže nemůže pozdvihovat tento svět k Bohu člověk, jemuž se kvůli vášním v srdci a zmateně těkavé mysli svět změnil na svírající bažinu, do níž zabředává s každým hříšným hnutím hlouběji a hlouběji.

---------------------
Samaritánka, nosící jméno Fotina (Světlana), rychle dozrála pro sklizeň do obilnic nebeského království. Nechala svého manžela nemanžela, a stala se křesťankou, aby získala tu vodu života, po které už nepřichází žízeň a nemusí se pro ni chodit s vědrem a za poledního vedra někam ke studni. Se svým mladším synem Iosiem se usadila v Kartágu a hlásala tam evangelium (další sklizeň těch slov zasetých do ní Pánem u Jákobovy studny). Její starší syn Viktor statečně bojoval v římském vojsku proti barbarům, a za chrabrost byl povýšen na velitele. Na nabídku primátora města, kde žil, aby udával křesťany (za to měl dostávat jejich majetek), odvětil odmítavě. Na výzvu, aby svou matku a svého bratra přesvědčil, že nemají hlásat křesťanství otevřeně ale chovat svou víru v tajnosti, opáčil: Já sám chci být kazatelem křesťanství jako moje matka a bratr.

Když se to dozvěděl císař Neron, nechal je povolat k sobě na soud. Viktorovi se zjevil Ježíš Kristus a sám mu změnil jméno na Fotin, protože mnozí, kteří jím byli osvíceni, obrátili se k Pánu. Sv. Fotině zjevil Spasitel, že se blíží čas jejího mučednického zápasu, a tak se bývalá Samaritánka odebrala do Říma a připojila se tam k vyznavačům. Když se všichni před Neronem odmítli zříci Krista, nechal jim kladivem rozdrtit prsty na rukou. Při tomto mučení však vyznavači necítili žádnou bolest a ruce sv. Fotiny zůstaly neporušené. Běsnící Neron je postupně podrobil strašnému mučení, nechával je oslepovat, stahovat z nich kůži, bít biči, ukřižovat hlavou dolů; některým usekli nohy a hodili psům, Fotinu svrhli do studny. Nakonec je nechal stít.

O sv. Fótinii je známo, že plivla do tváře samotnému císaři Neronovi, když před něj byla po přestálém mučení předvedena. Tímto nonverbálním způsobem mu sdělila, co si o něm - jako o nepříteli křesťanů - myslí. I dnes je mnoho mocných tohoto světa, kteří by si zasloužili, aby jim křesťané plivli do obličeje.

Člověk se neubrání myšlence: K jakému dnešnímu vladaři by se dnes sv. Fotinie asi zachovala tak jako tenkrát k Neronovi? Napadá mne celosvětově oblíbený prezident Spojených států armagedonských Bush - toho ctí z celé planety kromě Američanů už snad jen Albánci (což jim však nebránilo šlohnout mu v rámci soudružského potřásání rukama z jeho vladařské paže hodinky), takže to asi není zcela originální nápad. Zcela jistě by si něco takového zasloužil smilník Clinton, který nechal zavraždit 2000 nevinných pravoslavných Srbů při bombardování Bělehradu a Srbska. Tito dva prezidenti jsou bezpochyby plnohodnotnými Nerony naší doby. Z našich domácích "Neronů" mně napadají naši vladaři: kníže Schwarzenberg, Topolánek a další členové vlády, kteří zvedli ruku k uznání ukradeného Kosova, a tím i k souhlasu s proléváním krve mých pravoslavných bratří; to jsou ti, kteří dnes kývají hlavami k znesvěcování či likvidaci našich chrámů.

Někomu to možná bude připadat jako trochu tvrdá řeč. Jenže jakou naši úctu si zaslouží vládcové, kteří nedodržují ani mezinárodní právo ani sliby ani co velí přirozená morálka?
------------------

Sv. Fotina se vysmála římskému císaři a jeho návrhům. Vlastně se tím vysmála celému hodnotovému systému tehdejšího pohansko-politického světa. Tomu, čemu se počestní římští občané klaněli, co pokládali za úctyhodné, co považovali za hodnotné, žádoucí a nutné, - všemu se svatá Fotina vysmála tak, jako se křesťanství směje tomuto světu a jeho pomíjivým hodnotám. Posmívali se tomuto padlému světu všichni mučedníci a s radostí volili smrt v tomto světě, aby získali život ve světě Božího Království, vysmáli se tomuto světu a jeho lákadlům mniši a poustevníci, když se s odporem odvraceli od všeho, co může tento svět nabídnout, a odcházeli do pouští nebo se zavírali v monastýrech, aby okusili pravou radost od Krista pravícího: „Ne jako svět já dávám.“

Ano, křesťanství je výsměchem světu, „který ve zlu leží“. Běda křesťanu, který se nechá unést klamnými hodnotami světa a nabídkami jeho temného pána. Pamatujeme, že není nic směšnějšího než to, čím se nás pokouší okouzlit padlý svět, a není nic smutnějšího, než křesťan, který žije a myslí jako lidé tomuto světu patřící.
Což není křesťan „občanem nebe“? Což o něm neplatí, co pravil Ježíš o apoštolech: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,14 a 16). Což není z toho světa Kristem vyvolen, což stále náleží tomuto světu? Což nebyl vykoupen pro život, ale stále dlí ve smrti? Cožpak byla marná smrt Ježíše Krista, který řekl: „až budu povýšen, všechny vás vytáhnu k sobě“?

Dnes se s oblibou říká, že „křesťan není ze světa, ale žije ve světě“. Je to pravda? Záleží na tom, jak si vykládáme tuto tezi. Samozřejmě, fyzicky zde stále přebýváme; v tomto smyslu žijeme ve světě. Leč nesdílíme jeho osudy, nevkládáme do něj své naděje a naše mysl i srdce s ním nejsou spojeny a nemají zde prodlévat. Myslí má být křesťan v nebi a srdcem u Krista. O tento vnitřní stav je potřeba stále vést duchovní zápas. Takže ani duchovně ani morálně nežije dokonalý křesťan ve světě.
K čemu je křesťan, který své naděje a touhy vkládá do svého pozemského života? Je vůbec křesťanem, kdo prakticky a reálným smýšlením neosvědčuje, že příští život má pro něj nesrovnatelně větší hodnotu, než tento život? Vím, že v každodenním životě svět člověka strhává a jeho mysl i srdce stále omotává lepkavou kouzelnou pavučinou svůdného klamu, zdánlivých nutností, žádoucích věcí a životních péčí. Nemnozí dokonale dosáhnou ideálu odevzdání - jako mučedníci nebo někteří mniši. Jenže přesto nesmíme nikdy rezignovat na zápas za dosahování křesťanské dokonalosti. Jakmile si křesťan začne omlouvat svůj světský způsob života a své světské smýšlení, tak prohrál. Prohrál svou „hru o věčnou spásu“, jak to praví v jednom příběhu z pateriku.

Poustevníci se učili zakotvit svou mysl v duchovním pokoji, aby jí bylo zcela lhostejné, zda hledí na zlato či na hlínu.
Tento svět je „rychle pomíjející“ (tento slovní obrat se užívá v Pateriku). Jeho hodnota a význam vezdejšího života tkví v tom, že zde lze získat věčný život. Právě tady je možno učinit zásadní rozhodnutí, jestli jsem Kristův nebo se prodám pánu světa. Právě zde je možno v pokušeních a zkouškách osvědčit svou víru a věrnost křesťanské naději.

Kristova cesta, pro kterou se křesťan rozhodl, když se dal pokřtít, je cestou kříže. Tedy je to úplně něco jiného, než to, co je v očích světa úspěch, prosperita, zdraví apod. Než, jak často se modlíme právě za tyto klamy: za úspěch, za kariéru, za to, aby se nám podařilo vydělat dost peněz, za to, abychom dostali to, po čem toužíme! Dobrý Bůh vidoucí, jak daleko se vzdálila naše cesta od cesty kříže, pak někdy nesplní naše modlitby a snaží se nám připomenout, že útrapy přicházejí proto, abychom se osvědčili jakožto ti, kteří nejsou z tohoto světa, kteří žijí pro jiné hodnoty, a vše, co tento svět nabízí, považují za smetí (jak píše ap. Pavel, a vyjadřuje to ještě znatelně tvrdším slovem).










Zobrazit příspěvek č. 384 jednotlivě

Administrátor --- 17. 6. 2008
Zprávy z tisku - islám na postupu

Islám předhonil římsko-katolickou církev

a stal se nejsilnějším samostatným náboženským vyznáním na světě (dle vatikánských novin L'Osservatore Romano). Monsignore Vittorio Formenti prohlásil: "Poprvé v historii už nejsme první, muslimové nás předhonili."

Není možná tak docela pravda, že je to "poprvé v historii" co vyznavačů papežského náboženství není nejvíce ze všech, - v době na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy se Římský patriarchát oddělil od čtyřech východních patriarchů a od celé pravoslavné katolické Církve, byla patrně stále ještě většina křesťanů na Východě, k němuž je nutno už počítat i Kyjevskou Rus atd. (pozn. překl.).
Podle jeho slov statistika za rok 2006 ukazuje, že katolíci tvoří 17,4 procenta obyvatelstva země, kdežto muslimové mají teďka 19,2 procenta.
Objasnění je prý prosté: Zatímco v muslimských rodinách mají, jak známo, hodně dětí - dnes, jako dříve. Křesťanské rodiny mají však naopak tendenci přivádět na svět stále méně a méně dětí.

Počet muslimů byl určen na základě údajů OSN. Všichni křesťané celkem (včetně katolíků, pravoslavných a protestantů) tvoří 33 procenta světové populace.

Dle slov Formentiho je baštou katolické církve Latinská Amerika. Na americkém kontinentu žije polovina všech katolíků. Dále poznamenal, že počet kněží stále klesá (v Rakousku bude prý už každý druhý kněz zahraničního původu, pozn. překl.) a stejně tak počet mnichů zaznamenává "strmý pokles".

Muslimsko-křesťanský dialog byl nyní trochu narušen napětím způsobeným tím, že papež Benedikt XVI. pokřtil muslimského novináře v Itálii Magdiho Allama. Tiskový tajemník Vatikánu prohlásil, že křest tohoto muslima v žádném případě není oficiálním vyjádřením papežova stanoviska k islámu. Největší evropská mešita je v Římu (postavena v r. 1995 za peníze hlavně ze Saudské Arábie, kde je momentálně vyznávání křesťanství zakázáno).
V povídce "Poslední vánoce" od populárního spisovatele V. M. Manfrediho se líčí budoucnost, v níž se islám stává dominantním náboženstvím v Itálii a papež je donucen opustit chrám sv. Petra, aby uvolnil místo imámovi.
(Credo.ru)





Uprostřed současného století bude počet praktikujících muslimů ve Velké Británii trojnásobně převyšovat počet křesťanů

Podle sociologického průzkumu tendencí náboženského vývoje bude k r. 2050 ve Veliké Británii více než 2.660.000 muslimů. Věřících všech křesťanských církví a vyznání ubývá. Dnes navštěvuje bohoslužby přibližně 4 miliony křesťanů, jenže v r. 2050 bude jejich počet necelých 900 tisíc. (Dle agentury EAI)

Podle všeho už v r. 2020 bude muset být uzavřeno 4 tisíce křesťanských chrámů.

Průzkumy ukázaly, že zatímco 63 procent muslimů si každodenně plní své náboženské povinnosti (stanovené modlitby), tak naproti tomu jen 6,3 procenta křesťanů chodí každý den do chrámu.
(Credo.ru)

P.S.
Nadšenci pro modernizaci a všelijaká "zesoučasnění" křesťanství z toho mohou vidět, kam tato cesta vede. Zatímco konzervativní islám je stále na postupu a jeho tradičnost (či "strnulost") mu v tom nejen nikterak nepřekáží, ale naopak spíše pomáhá, tak západní křesťané jsou posedlí scestnou ideou, že křesťanství (víra, obřady, obyčeje, bohoslužebný jazyk) musejí jít s dobou - tedy směrem od křesťanství. To je sebevražedná filosofie, která vede západní křesťanství přímo do hrobu. (Pozn. red.)

P.P.S.

Philip Heylen, náměstek primátora Antverp (Belgie), nabídl muslimům, aby si v uprázdněných křesťanských chrámech zřídili mešity. Nyní už je ve městě 36 mešit (většinou zřízených ve starších budovách). Křesťanských chrámů je ve městě 80. Katolíků je sice 75 procent, ale počet farníků klesá (je jich daleko méně než před 50 lety, jak přiznává vedení církve).

Podle slov Heylena by bylo rouhavé zřídit v nepoužívaných chrámech obchody, a představitelé islámské komunity prý přijali jeho nabídku blahosklonně.

Iniciativa usídlení muslimů v křesťanských chrámech pochází od katolíků. Už v r. 2006 byly v několika desítkách kostelů zřízeny útulky pro nelegální přistěhovalce, kterým hrozilo vysídlení.
(Pravoslavie.ru)






Zobrazit příspěvek č. 383 jednotlivě

Administrátor --- 16. 6. 2008
Symbol pravoslavné víry svatých Otců

7. NEDĚLE (po Pasše); památka svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)

Dílem svatých Otců prvního všeobecného sněmu v Nicei jsou především definice o Bohu Otci a Božím Synu v Symbolu víry, který dnes nazýváme „Niceo-cařihradským vyznáním víry“:

Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce. I v Ducha Svatého...

Uvádím zde tuto část Symbolu, jak ji dnes známe už v redakci Cařihradského sněmu (r. 381), který jemně redigoval a v další části doplnil dogmatické formulace (celé znění Symbolu zde).
Vzpomínka na svaté Otce prvního všeobecného sněmu (čili koncilu, jak říkají u nás ti, kteří se chtějí co nejvíce přiblížit či zalíbit latiníkům :-) nám připomíná, že vždy bylo potřeba vést zápas za zachování pravoslavné víry. Ve všech dobách bylo na autentickou víru útočeno, protože pravá víra obsahuje tajemství a není plně postižitelná rozumem. Skoro všichni heretikové - od dávných až po současné - se chytili do pasti svého rozumu a upravovali křesťanskou víru tak, aby byla lépe uchopitelná lidským rozumem.
Proti tomuto pokušení rozumu se postavil už Tertullian se svým slavným výrokem: „Credo quia absurdum est.“ (Věřím, protože je to absurdní.)

Racionalizace křesťanství - to je princip, na němž stojí většina herezí. V dobách druhého tisíciletí po Kristu až po současnost plují vlajkové lodi racionalizace víry po západo-křesťanských proudech. Tenkrát, ve čtvrtém století, kdy se konal 1. všeobecný sněm, to byla hereze zvaná po svém „hereziarchovi“ jako ariánství.

Ários propagoval myšlenku, že Syn Boží, který se vtělil jako Ježíš Kristus, není vlastně Bohem v plném významu toho slova, ale Božím stvořením - nejlepším, nejpřednějším a nejstarším tvorem Božím, leč přece jen pouhým tvorem učiněným někdy v čase. To byla úleva! Hned bylo tolik věcí snazších, hnedle se celé křesťanství lépe chápalo! Však měl Ários také se svým nápadem patřičný úspěch. Vyhlašoval se konec záhadného učení o nepostižitelné Boží Trojici. Bohem je jen Otec, kdežto o Synu se říkalo: „bylo, kdy nebyl“ a „byl stvořen z ničeho“ (tedy stejně jako ostatní stvoření). To, co ariáni nechápali, bylo, že konec učení o Trojici je zároveň koncem křesťanství - vždyť osou křesťanské víry je zjevení Boží Trojice. Jak praví sv. Theofan Zatvornik: „Ti, kteří nevyznávají přesvatou Trojici, nemohou mít podíl na spásonosném konání tří Božských Osob, a tudíž nemohou získat spásu.“

Dnes hlásají nepokryté ariánství např. jehovisté (ale i řada evangelíků má v podstatě ariánský pohled na osobu Ježíšovu, což bývá spolu s nestoriánstvím a ikonoborectvím nejčastější hereze protestantských církví).

Zajímavý je praktický projev racionalizovaného křesťanství ve společnosti. Křesťané, kteří se stali ariány, rychle zapomněli na základní rys křesťanské teologie: o Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví, - ve smyslu výroku sv. Řehoře Theologa: „jen čistý může uzřít Čistého“; teologizovat totiž můžeme podle světce jen tehdy, když je naše mysl svobodna materiálních dojmů a hnutí, kdy se nespojuje s nečistými pomíjivými obrazy. Jak víme, základním předpokladem autentické křesťanské teologie je mystické poznání Boha, čili osobní duchovní cesta po stupních očištění, osvícení a zbožštění. Rozšíření ariánské hereze mezi lidmi bylo doprovázeno proměnou křesťanského učení na ideologii. A toto ariánská ideologie se bleskovou rychlostí stala „majetkem všeho lidu“. Teologii vzala do svých rukou ulice. Takže lidé, kteří nejenže neměli vzdělání, ale hlavně neměli žádný osobní vhled do učení o Bohu a nikterak se nesnažili o dosažení svatosti, veřejně „teologizovali“ o nejvyšších Božských tajemstvích, celé dny tlachali o tom, že „bylo, když Syna nebylo“, a neužitečně žvaní o tom, o čem nic nevědí... Chceš si koupit jídlo a řeknou ti, že Syn není v ničem podoben Otci, v lázních si objednáváš koupel a oni nato, že Logos není od věčnosti. Na náměstích debatují ti, kteří byli ještě včera otroky, že Bůh nebyl vždy Otcem... Tak nějak to vypadalo v době ariánského moru (jak o tom podobnými slovy svědčí sv. Řehoř).

Připomíná to dnešní dobu, že? A zvláště mnohé ekumenické dialogy, kdy se někdy příliš lehkovážně hovoří o Božích a církevních věcech bez dostatečné úcty k tajemství a bez patřičného ohledu na mystickou tradici svatých Otců, kteří svatým životem dosáhli takové čistoty srdce, že bylo schopné zřít Boha a nahlížet některá tajemství, světským lidem zcela nedostupná a nepochopitelná. Nezapomínejme, že výsostnou půdou teologie nejsou univerzity (Bože, chraň!) ale poustevny, a skutečná řešení otázek církve a spásy člověka nejsou nalézána na konferencích, ale v dlouholetém mlčení, sebezapření a půstu. Bohužel, jak každý může vidět, ekumenické konference se hemží lidmi univerzitními. Proč se skuteční velikáni ducha (např. svatohorští starci, kteří čas od času konají přednášky a účastní se setkání i mimo Svatou Horu) mnohomluvným ekumenickým kruhům vyhýbají širokým obloukem? Lůnem rodícím teologii je ticho. Dle sv. Řehoře Theologa je teologizování bez askeze nesmyslné a prázdné sofistické mudrování je „technologií rouhání“.
Ariánství bylo tak lákavým pokušením pro lidským rozum, že neuvěřitelně rychle zaplevelilo tehdejší společnost. Někde ariánství zcela převládlo a pravoslavní se stali minoritou. Už v době Konstantinově neustálé spory a sváry o víru začaly ohrožovat klid ve státu, a tak císař svolal a financoval sněm biskupů, který měl potvrdit, co je víra původní a co je novota. S Áriem byli otcové na sněmu hotovi velice brzy. Prakticky bez problémů demaskovali jeho herezi a ariánské vyznání drtivá většina přítomných rozhořčeně odmítla. Jenže odmítnout ještě neznamená překonat a vyvrátit. Jak snadné bylo říci, že toto učení není křesťanstvím, tak naopak obtížné bylo slovně definovat, jak věří pravoslavní, a zvolit takovou formulaci, aby byla hrází proti ariánství. Otcové totiž nejdříve předkládali proti ariánskému učení různé citace z Písma, které svědčí o Trojici a o Božím Synu. Jenže ariáni je vždy přijali a vyložili překrouceně, aby neodporovaly jejich zvrácenému učení. Stejně tenkrát jako dnes totiž platí: Nestačí jen citovat Písmo svaté, je potřeba vyjádřit ducha Písma (stejný problém s rozdílným výkladem Písma máme i dnes, když polemizujeme s katolíky či protestanty; adventisté ti dokonce řeknou: Písmo svaté jasně praví, že po smrti není nic - žádný záhrobní život duše, a basta fidli).

Nakonec se podařilo sněmovním otcům nalézt slovo, které bylo pro ariány nepřijatelné: Syn je jednobytný s Otcem. Právě slovo „jednobytný“ (tj. homoúsios, jedné bytnosti, latiníci překládají přes latinu trochu filozoficky jako „stejné podstaty“, ale věcně vztato, i takový překlad je možný; v české pravoslavné církvi se namnoze ještě používá mylné - dobové ale dnes už stěží přijatelné - „jedné bytosti“) bylo tou hledanou perlou, která byla zasazena do duchovního klenotu Symbolu víry, jehož formulace jako přesně vybroušené diamanty usvědčují svým světlem zhoubné hereze.

A tak vznikla na tomto sněmu první část posvátného textu, jemuž říkáme „Symbol víry“ (resp. vyznání víry): Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele nebe a země...

V pravoslavné církvi je Niceo-cařihradský symbolion považován za jeden z nejposvátnějších textů. V Řecku, kde jsou bohoslužby dlouhé, a proto se při nich obyčejně sedí, je zvykem, že kdykoliv zazní v chrámu slova začátku symbolu víry: „Věřím...“ všichni okamžitě vstanou, a tím uctívají tento odkaz svatých otců a připojují se k jejich vyznávání víry. Každý pravoslavný křesťan má povinnost denně spolu s každodenními modlitbami recitovat i tento Symbol pravoslavné víry.

Vyznání víry je zařazeno skoro do všech bohoslužeb a především je však součástí Božské liturgie. Pozoruhodné je místo, do něhož byl v postupu liturgie text Symbolu zařazen. Stojí totiž před začátkem tzv. „eucharistického kánonu“ (to je sled modliteb, které se bezprostředně vztahují ke konání eucharistie a míří k epiklezi, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně). Připomeňme si v tuto chvíli, že k naší eucharistii mají přístup jedině pravoslavní křesťané, jedině ti mohou přijímat Svaté Dary a jedině oni se mohou aktivně a reálně eucharistického dění účastnit.

V dřívějších dobách museli před začátkem eucharistického kánonu všichni katechumeni (a pochopitelně i ti, kteří nebyli věrnými pravoslavnými křesťany) opustit liturgické shromáždění, kde zůstávali jen věřící, kteří už byli pokřtěni a mohli přijímat Tělo a Krev Krista Pána (výjimku tvořili kajícníci v závěrečných stupních pokání - nemohli sice ještě přistoupit k přijímání, ale protože měli už velkou část uloženého pokání vykonánu, bylo jim jako pravoslavným pokřtěným křesťanům dovoleno zůstávat na celou liturgii v chrámu). Památka na tyto starokřesťanské (a teologicky výmluvné) církevní praktiky se zachovala v textu liturgie dodnes. Tam, kde se slouží plné (nezkrácené) znění svaté liturgie, se ještě dnes krátce před Cherubínskou písní hlasitě volá: „Katechumeni, odejděte, katechumeni, vyjděte ven, nikdo, kdo není z počtu věrných, nezůstávej zde!“ (Tak se to provolává snad všude, kde se slouží staroslověnsky, a v řecké službě tam, kde je používán svatohorský typikon, resp. v monastýrech a nebo tam, kde je oslabena liturgická reforma z 19. století zkracující farní bohoslužby.) Po odchodu katechumenů a ostatních, kteří nesměli zůstat ve shromáždění při eucharistii, byly dveře chrámu uzavřeny a uzamčeny, aby nikdo zvenku nemohl narušit eucharistické shromáždění v této tajemné chvíli. V textu liturgie se zachovala památka i na toto uzavírání a zamykaní chrámových vrat. Právě před recitací Symbolu víry diákon volá: „Dvéře, dvéře!“ (Tj. aby chrámové dveře byly nyní uzavřeny.) Tato památka je dokonce i v české zkrácené liturgii (byť je v textu liturgie uvedena v závorkách, takže zřejmě ne každý kněz či diákon tato slova pronášejí.)

Dnes se sice chrámová vrata už neuzavírají a nepravoslavné hosté z liturgie většinou neodcházejí, ale duchovní realita zůstává stále stejná - kdo není věrný pravoslavný křesťan, nemá na konání eucharistie žádný podíl ani účastenství. Jakmile se začne sloužit eucharistický kánon, shromážděné společenství pravoslavných se duchovně uzavře a případní přítomní nepravoslavní či nevěřící zůstávají být jen vnějšími pozorovateli, jimž je vnitřní obsah toho, co se právě děje, zcela nepřístupný. Jsou zaznamenány případy, kdy se konání eucharistie stává pro nepravoslavné či nevěřící přítomné hosty v chrámu čímsi nepříjemným, co je nutí, aby sami opustili bohoslužbu a vyšli z chrámu ven, ačkoliv se jim první polovina liturgie líbila.
Skrze Symbol víry tedy vstupujeme do eucharistického kánonu (čtení Niceo-cařihradského vyznání víry je tak jakousi bránou k eucharistii - zvolání „dvéře, dvéře“ tím získává další, symbolickou rovinu výkladu), kam mají přístup jen věrní pravoslavní křesťané. Nuže, recitace Symbolu je vlastně takovou duchovní legitimací, kterou se prokazujeme před nebem i zemí, a která osvědčuje, že jsme pravoslavní. Stejně jako když vstupujeme do budovy, kam nemá přístup veřejnost, musíme se prokázat nějakou legitimací, která nám otevře přístup dovnitř, podobně i pronášení Symbolu víry je tím, co nám zjednává přístup do eucharistického shromáždění a co nás osvědčuje jako pravoslavné věřící.

V tomto světle je nutno odmítnout estétskou praktiku zpěvu Vyznání víry na různé umělecké melodie a v téměř operním provedení. Tímto liturgickým pokleskem nás obdařila církev ruská, kde se vzpomínaný nešvar zahnízdil jednoznačně pod západním vlivem. Bohužel pokušení nahradit obsah Vyznání víry estetickým prožitkem je tak silné, až prakticky není naděje, že by někdy mohl tento duchem nepravoslavný jev z Církve zcela vymizet. V řecké liturgii se Symbol víry (a stejně tak i modlitba Otče náš) zásadně recituje. Vzhledem k tomu, že se jinak při liturgii všechno zpívá, je to silný okamžik, když při bohoslužbě náhle umlkne jakýkoliv zpěv a nejváženější člen eucharistického shromáždění (nebo host) začne do nastalého ticha odříkávat posvátný svatootcovský text.
----------------------

Památka svatých otců prvního ekumenického sněmu nám připomíná, že za pravoslavnou víru byl vždy veden zápas. Dnes je toto vědomí trochu narušeno mýtem, který se silně zakořenil v našich myslích. Je to nerealistická báje o jednotném křesťanství v prvním tisíciletí. Tato idylická zbožná představa však neodpovídá historii. Realita je právě opačná - ve skutečnosti nebylo křesťanstvo nikdy jednotné. Vždy zde byli pravoslavní křesťané na jedné straně a na straně druhé zde byli ti, kteří se sice za křesťany prohlašovali, ale jejich víra a učení byly deformované.

Církev na tyto skupiny vždy poukazovala s upozorněním, že to, co ony prohlašují za křesťanství, neodpovídá autentické víře, tedy tomu, co odevzdal Ježíš Kristus apoštolům a apoštolé dál Církvi. Pro takto deformované, resp. upravené, učení hlásící se proklamativně ke křesťanství, ale stojící mimo jednotu Církve, se vžilo pojmenování „hereze“ (to slovo znamená něco ve smyslu: výběr, zkrácení), jímž se naznačovalo, že nejde o plné původní učení, nýbrž o nauku, která si z křesťanství vybrala jen něco. Hereze tedy označuje učení, které k původnímu křesťanství něco lidského přidalo (tzv. lidské vynálezy, jak tomu říkají západní kritici římské církve), nebo naopak z křesťanství něco ubralo.
Hereze jsou staré skoro jako křesťanství samo. Už svatí apoštolé ve svých listech varovali před takovými lidmi a skupinami, před falešným „poznáním“ (gnostiky) apod. Ariánství, s nímž zápasili Otcové na prvním všeobecném sněmu, bylo jen jednou z dlouhé řady herezí. Řada herezí předcházela a mnoho herezí následovalo (konec konců, proto se přece konaly sněmy - a že jich bylo!, - aby řešily problém nějaké hereze). Dnešní stav „rozděleného křesťanství“ tedy není žádnou dějinnou anomálií, není z hlediska historické cesty křesťanství ničím nenormálním.

Jsem hluboce přesvědčen, že tento stav nejednoty nelze překonat žádným organizovaným hnutím, ani vyjednáním o kompromisech, ale jen tím, že se rozdělení křesťané shromáždí kolem původního učení Církve, kolem pravdy - tj. kolem svatootcovského Symbolu víry. Niceocařihradské vyznání je pokojným způsobem zápasu proti herezím, jak nás naučili bojovat svatí Otcové, a tak bylo překonáváno rozdělení křesťanů v dobách všeobecných sněmů. Nic lepšího nikdo nevymyslí ani dnes. Je tady Niceocařihradský symbol víry jako přístav pro ty, kteří touží zakotvit v autentickém starokřesťanském učení a chtějí se radovat z víry, kterou svatí Otcové převzali od apoštolů Páně. To je jediná Bohem požehnaná církevní jednota. Vše ostatní jsou křivolaké uličky kompromisů, které před Hospodinem neobstojí, protože nejsou založeny na kameni víry apoštolské a na pravdě Boží.

Toť mocné poselství této neděle svatých Otců.









Zobrazit příspěvek č. 382 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Alespoň dodatečně vkládám příspěvěk z došlé pošty:

Zasílám odkaz na článek na našem webu ohledně oné veliké hanby, kterou cítíme po včerejší vraždě naší cti Vládou České republiky. (Pro objektivitu třeba dodat, že alespoň křesťanskodemokratičtí ministři pro zradu bratrského Srbska nehlasovali).

Kliment

http://www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.htm



Zobrazit příspěvek č. 381 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

24.5.2008

Podepsali jsme se pod krádež cizího území

Ivo Šebestík

Karl Popper byl toho mínění, že současnost je přese všechno lepší, než kterékoliv vývojové stádium lidstva v minulosti. Po materiální a technologické stránce nepochybně, dovolím si ale tvrdit, že v jednom ohledu se vývoj řítí dolů rychlosti padajícího kamene z vrcholu hory. Je to totální vítězství politického pragmatismu nad svědomím, odvahou, ctí a morálkou.

Politika vždy jednala nemorálně a pragmatismus porážel své rivaly v táboře cti. Nikdy v minulosti ale svět tak dokonale nepřijal filozofii, která omlouvá nečestné chování, neboť jednat čestně by se nevyplatilo. Zisk na straně nemorálnosti se stal univerzální omluvou a absolutním vysvětlením pro všechno. Tento enormní propad morálky je tak dokonalý, že ani poškozená strana nikomu nic vážně a dlouho nevyčítá, neboť zbabělost i sprostotu chápe jako legitimní postup a přirozenou daň prosperitě. Dokonce i poškozená strana nakonec přijme stejnou filozofii a zachová se v rozporu s vlastními právy jen proto, že to bude výhodnější, než kdyby na svých právech trvala.

Získávat výhody, úročit své jednání, těšit se přízni mocných, uvažovat ekonomicky a za všech okolností mít ze všeho zisk, bez ohledu na to, zda je to čisté nebo špinavé – to je zřejmě daň za technický a materiální pokrok a mustr pro každé politické i soukromé rozhodování. Nikdo se už ničemu nediví, nikdo nikomu v podstatě nic nemá za zlé. Vše se zdůvodňuje tím, že se to nezdůvodňuje. Nechává se to běžet. Nic se nevysvětluje, nemluví se o tom a jen se čeká, až utichne i těch pár hlasů, které se ještě ze setrvačné víry v tradiční hodnoty tu a tam někde ozvou. Svědomí se dnes léčí nevšímavostí. Zlo přestalo existovat tím, že jsme se jako lidstvo svěřili s důvěrou do jeho rukou a v této jeho náruči jsme tiše usnuli spravedlivým spánkem.

Je to absurdní, ale Srbům nakonec nezbude než spolknout urážku a ponížení, koexistovat, a dokonce spolupracovat s těmi, kteří zorganizovali a podpořili krádež jeho vlastního území, nebo alespoň k této krádeži přiložili zbabělý podpis spolupachatele. České uznání nezávislého Kosova není ničím jiným než písemným souhlasem se šikanou Srbů. Tak to cítí většina Srbů, bez ohledu na politickou příslušnost, a není to tajemstvím ani pro představitele těch států, které ji mají na svědomí. Srbové nám toto chování nějak zvlášť vyčítat nebudou, i když z diplomatické protokolární setrvačnosti odvolali velvyslance do Bělehradu. Znají své pappenheimské v Praze. Dobře je jim známo, že Praha se ani v nejmenším neodkloní od Washingtonu. Postupy Prahy kopírují strategii Washingtonu tak, že mezi obě linie by nikdo nevsunul ani rožek papíru. Tak hladce se Praha přitesala, ba jako diamant přibrousila ke svému novému Pánu. V Bělehradě nakonec už tradičně vědí, že Praha v každé době, byla, je a zřejmě i nadále bude příkladným spojencem, papežštějším než papež. Praha za každého uspořádání světa, sedí ve třídě v první řadě, utírá tabuli a nosí učiteli pero a inkoust. Vzpomeňme památná slova Jana Žižky z Trocnova: „Praha je…“

Jakým právem ale jedná vláda v rozporu s míněním obyvatel? Ať již jde o umístění radaru na českém území, nebo o uznání Kosova. Jak je možné, že v demokratické zemi může vláda přinutit národ, aby se stal spolupachatelem bezpráví? Jak se proti tomu může občan bránit? To máme všichni, kdo nesouhlasíme s uznáním nezávislého Kosova, psát do Bělehradu, že s tím nemáme nic společného a že za Topolánka, Vondru, Schwarzenberga, zpívající Parkanovou a další členy toho sboru neodpovídáme? Že to byl omyl, asi jako v Polsku s těmi dvojčaty, co jednomu německému časopisu tak připomínaly brambory, až to napsal a byla z toho ostuda? Ať nám to, proboha, Srbové odpustí!




Zobrazit příspěvek č. 380 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Výročí pádu Byzance

Dnes je den památky pádu Konstantinopole (a zabití posledního byzantského císaře Konstantina XI.; 1453).

V Řecku je to celonárodní den smutku a zádušních bohoslužeb. Vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Pravoslavní věřící přicházejí do chrámů, konají se panychidy za všechny, kteří byli Turky zabiti od pádu Cařihradu až po současnost - v Městě Konstantinově, v Malé Asii, na Kypru a dalších místech, která jsou při panychidách všechna jmenována, kde byli pravoslavní Řekové vražděni tureckými okupanty.

Jedné takové sborové panychidy jsem se v tento památný den zúčastnil. Byl to silný zážitek. Dotyk tisícileté historie. Sláva, nevýslovná tragédie i nezlomnost řeckého národa, jehož páteří je pravoslavná víra, - to vše bylo koncentrovaně přítomno v zádušní bohoslužbě, ve které se vroucnost a bolest srdce modlících mísí s nehybnou blaženou věčností.

Ten den jsou pořádány přednášky a debaty odborníků na toto téma. Řadu z nich přenáší televize. Je to živá věc hýbající cítěním řeckých lidí.

Letos je to 555 let.

Věčná paměť! Eonía i mními!



Připravujeme k tomuto výročí české titulky k novému ruskému filmu "Zánik impéria". Ruská stránka věnovaná tomuto výročí, z níž si můžete zajímavý film stáhnout v ruském (WMV; 103 Mb) či anglickém znění (WMV; 169 Mb); 71 min.





Zobrazit příspěvek č. 379 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Z tisku - výzkumy o působení modlitby

Otčenáš proti stafylokokovi

Působením modlitby na lidský organismus se začali vědci zabývat teprve nedávno. Dříve považovali drmolení popů za hlouposti. Avšak první získané vědecké údaje překvapily dokonce i zatvrzelé ateisty.

Bádání bylo prováděno na Gercogské univerzitě v Daremu (ve státě Severní Karolína, USA) v místní nemocnici. Vědci pozvali několik mnichů, jeptišek a kněží rozličných vyznání, aby se modlili za 700 pacientů        trpících nemocemi srdce. V průběhu několika dní pořizovali lékaři záznamy o stavu těchto nemocných, a když se experiment skončil, odevzdali sebraná data vědcům. Brzy sdělil prof. Mitchel Krushoff výsledky: u 500 pacientů se díky modlibám tempo uzdravení zvýšilo průměrně o 93 procent.

"Nevím, jak je to možné," uznává profesor. "Mohu jen předpokládat že na funkci srdce blahodárně působí soustředění na posvátná slova jak ze strany kněží tak ze strany nemocných. Vždyť člověk, za něhož se někdo modlí nebo který se sám modlí, je plně soustředěn na spojení s Nejvyšším, a to pravděpodobně vede k normalizaci mnohých procesů v organismu, které ještě musíme prozkoumat."

Později se zjistilo, že modlitba zabíjí škodlivé bakterie nejen v lidském organismu, ale i ve vodě. Peterburgská inženýrka elektrofyzička z laboratoře lékařsko-biologických technologií Angelina Malachovská, člen svazu "Pravoslavní ruští vědci", už deset let studuje vlastnosti - zdálo by se: nevědeckých - jevů, jako např. síla znamení kříže, Božího slova a léčivé vlastnosti svěcené vody. Říká o tom:

"Prověřovala jsem působení modlitby Otčenáš na pravoslavného znamení kříže na patogenní mikroorganismy. Pro výzkum byly odebrány vzorky vody z nejrůznějších zdrojů: studny, řek, jezer, v nichž byly přítomny střevní baktérie a zlatý stafylokok. Ukázalo se, že po přečtení modlitby Otčenáš a požehnání bakteriální kultury znamením kříže se množství škodlivých bakterií sníží téměř stonásobně.

"Budete-li jako děti..."

Skutečný objev dokazující sílu modlitby však učinil vedoucí laboratoře neuro-psychofyziologie Peterburgského psychoneurologického vědecko-výzkumného Bechterova institutu, prof. Valerij Slezin.

"Mnohým psychiatrům a neurologům je známý fenomén, z racionálního hlediska obtížně objasnitelný, kdy se po modlitbě dostavuje úleva při psychických poruchách, a nemocní považovaní za nevyléčitelné se po čase uzdravují. Už veliký ruský psychiatr Vladimír Bechterev říkal svým pacientům: tenhle ať užívá léky a pro tamtoho je lépe, aby šel ke knězi," uvedl doktor Slezin. Co přesně se děje s mozkem při modlitbě, ukázaly experimenty.

Pozvali jsme pravoslavné kněze, bohoslovce, katolické kněze i přívržence islámu, zenbuddhisty a indické mistry meditace. Požádali jsme je, aby se horlivě modlili. Zatímco zkoumaní lidé šeptali své modlitby, snímali jsme jim elektroencefalogram. Takže jsem pomocí přístrojů sledovali procesy, které se děly v jejich mozku. Ke svému překvapení zaregistrovali, co netušili.

"Dosud bylo obvyklé rozlišovat tři základní módy, v nichž mozek pracuje: rychlý sen, pomalý sen a bdění. Každému z těchto módů odpovídá určitý rytmus biotoku. V rámci experimentu bylo zjištěno, že při modlitbě se rytmus biotoku hlavního mozku zpomaluje do té míry, že je možné hovořit o existenci čtvrtého stavu vědomí - "modlitebního bdění". V tomto stavu je mozek prakticky vypnutý: je přerušena aktivní myšlenková činnost. Zdá se mi - ač to nemohu dokázat - že vědomí začíná existovat mimo tělo.

Na elektroencefalografu vypadal experiment následujícími způsobem," pokračuje vědec. "Při bdění kůra hlavního mozku dospělého člověka generuje alfa a beta rytmy biotoků s frekvencí od 8 do 30 Hz. Když se sledovaní pohroužili do modlitby, nastalo zpomalení rytmu biotoků až ke frekvenci pouhých 3 Hz. Tyto pomalé rytmy nesou název "delta rytmy" a byly zjištěny jen u kojenců do 2 - 3 měsíců.

U některých ze sledovaných ukázal encefalograf naprostou nepřítomnost alfa i beta rytmů, ukazoval pouze delta rytmy. Z pohledu neurofyziologie se modlící lidé jakoby vracejí do dětství. Přičemž tento neobvyklý neurofyziologický jev byl pozorován nezávisle na tom, jakou modlitbu zkoumaní lidé říkali: pravoslavnou, katolickou či muslimskou. Zřejmě nikoliv nadarmo se v Evangeliu píše: Nebudete-li jako děti..."

"Máme zato, že se při modlitbě ničí patologická spojení mezi neurony mozku, protože člověk přestává myslet na nemoc," uvedl dr. Slezin. "Po čase to vede k úplnému uzdravení smrtelně nemocných lidí. Vědě jsou známy případy vyléčení onkologických onemocnění, ale je potřeba pečlivěji je prostudovat. Je však potřeba věřit a modlit se doopravdy, ze srdce, jinak se léčebný efekt nedostaví.

(Credo.ru)




Zobrazit příspěvek č. 378 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Z tisku - chování amerických příslušníků mormonů

V Bulharsku se mormoni pokusili přerušit svatou liturgii

Stalo se to na svátek Nanebevstoupení Páně v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Burgasu, kde přišli do chrámu v průběhu svátečních bohoslužeb a pokoušeli se zde hlásat své učení. Tito američtí občané svou náboženskou agitací narušovali bohoslužbu a vadili přítomným pravoslavným křesťanům při modlitbě. Představený chrámu to považuje za akt náboženského nepřátelství a za porušení náboženských práv a svobod pravoslavných křesťanů. Dodal také, že to není poprvé, kdy si mormoni (tzv. "církev svatých Ježíše Krista posledních dnů") počínají tímto způsobem: na Květnou neděli jiní představitelé této sekty rozdávali své publikace pravoslavným, kteří čekali ve frontě na posvěcené ratolesti.

(Dle pravoslavie.ru)





Zobrazit příspěvek č. 377 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Opuštění Paschy

Konec čtyřicetidenní doby paschální

Paschalni bohosluzba
Paschalni bohosluzba
Kněz s křížem a se svící při paschální bohoslužbě

S trochou nostalgie jsme se ve středu rozloučili s letošní dobou paschální. Ve středu před Nanebevstoupením se totiž opakuje slavnostní paschální bohoslužba, naposledy se pak na konci 9. hodinky zazpívá radostné paschální: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal, a jsoucím ve hrobech život daroval,“ bratři se ještě jednou pozdraví paschálním pozdravem: „Vstal z mrtvých Kristus!“ „Vpravdě vstal z mrtvých!“ A - dá-li Bůh, abychom se ještě dožili, - tak možná zase za rok...

V řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce jsme viděli typikonální zvyk, který by si zasloužil, aby posloužil jako inspirace i pro naše prostředí. Podle svatohorského monastýru Simonos Petra zde mají neustále otevřené svaté dveře ikonostasu po celé paschální období (u nás je zvykem nechávat otevřené dveře ikonostasu jen od Paschy v průběhu světlého týdnu po Pasše, což v našem prostředí vlastně nedává moc smysl, protože přes týden se ve většině našich chrámů věřící nescházejí a bohoslužby se nekonají, takže svátečně otevřený ikonostas u nás skoro nikdo neuvidí - kromě andělů ovšem). Otevřený ikonostas značí otevřené nebe, a zůstává-li otevřen i mimo bohoslužby, vyjadřuje se tím mimořádnost svátečního paschálního období, kdy se nebeská brána otevírá, protože na Paschu Kristus svým Vzkříšením otevřel dříve zavřenou bránu ráje.

Popaschální doba trvající do svátku Nanebevstoupení Páně je památkou na čtyřicetidenní období, kdy vzkříšený Kristus chodil po této zemi a zjevoval se lidem.





Zobrazit příspěvek č. 376 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 22. 5. 2008
Kosovo

"Soužení budete mít ve světě, ale pamatujte, Já jsem přemohl svět". Pánové Swarzenberg, Vondra, Topolánek si stoupli do stejné řady jako Beran či Biľak. Zaznamenání hodná bezpáteřnost byla zahuštěna bolestným čecháčkovstvím, když naše vláda učinila tento krok tři měsíce poté - "hlavně ne ve svátek, aby se lid nebouřil". Dokonce něco tak závažného nekonsultovala ani s hlavou státu. Je to všechno tak ubohé, že to nemůže vzbuzovat nic jiného než nauzeu... Jen pevně věřím, že Srbsko odvolá svého velvyslance. Nic měkčího si ČR po včerejšku nezaslouží. Ostatně, stejně není suverénním státem, tak proč tu nějaké velvyslanectví vydržovat?


Zobrazit příspěvek č. 375 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2008
"I ty, Brute?" Češi zarazili Srbům dýku do zad.

ČR uznala samostatnost Kosova.

Co k tomu říci? Jestli dnes naše vláda uznala právo banditů uloupit zemi druhému státu a to uprostřed Evropy, pak tím zároveň uznala právoplatnost mezinárodně páchaného bezpráví.

Naše republika tím ztratila jakékoliv morální právo stěžovat si na Mnichov či na osmašedesátý rok...






Zobrazit příspěvek č. 374 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2008
Nenávist k Evangeliu Kristovu ve Svaté Zemi


Náboženská nesnášenlivost a praktiky středověké inkvizice se spojily v Izraeli.

Stovky knih Nového zákona byly spáleny u zdí synagogy v jednom izraelském městě za účasti vice-primátora

Na náměstí před synagogou v oblasti Neve Rabin v Or-Iegude (Izrael) byla rozdělána hranici ze stovek knih Nového zákona. Spálení "pobuřující literatury" bylo provedeno pod vedením vice-primátora Uzi Aarona a pomáhali mu studenti z místní náboženské školy (dle NEWSru.co.il s odkazem na noviny Maariv).

Dle slov vice-primátora, člena strany ŠAS, byl obřad spálení knih odpovědí na aktivitu misionářů, kteří rozdali stovky knih Nového zákona. Prý ho o to žádali občané, kteří si stěžovali na "nevítané hosty" a žádali ochranu před agresivní křesťanskou propagandou.

Minulý čtvrtek Aaron dorazil do oblasti, kde byli den před tím zpozorováni misionáři. Pomocí megafonu vyzýval obyvatele, aby odevzdali knihy, které dostali od křesťanů. Současně s tím obcházeli studenti náboženské školy byt po bytu a odebírali knihy, z nichž byla poté učiněna ohnivá hranice.

Aaron je s provedeným opatřením spokojen a má zato, že akce pálení knih, které odporují základním principům judaismu, proběhla úspěšně.

(Dle newru.co.il)





Zobrazit příspěvek č. 373 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Dopis srbského patriarchy Pavla

Svatý archijerejský synod
Srbské pravoslavné církve
Číslo 214/zap. 184
10. dubna 2008 v Bělehradě

Jeho Blaženosti
arcibiskupovi českých zemí a Slovenska
panu Christoforovi
Prešov


Vaše Blaženosti,

ve svých modlitbách Vám vyprošuji požehnaný velký půst a radostný svátek svatého Vzkříšení. Se zármutkem a bolestí Vás zároveň oficiálně informuji, že je porušením mezinárodního práva a spravedlnosti a také rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244/995, když dočasná albánská vláda v Kosovu a Metochiji, nezcizitelné části srbského státu, vyhlásila jednostranně nezávislost Kosova. Tento bezprecedentní mezinárodní akt uznaly některé státy ve světě, jako USA, Velká Británie, Německo, Francie, Maďarsko, Chorvatsko a další.

Jednostranný a protizákonný čin má katastrofální následky nejen pro Srbsko a srbskou pravoslavnou církev, ale i pro mír na Balkáně a v Evropě, jakož i pro všeobecný mezinárodní právní řád. Ohrožuje se jím život pravoslavného srbského obyvatelstva v Kosovu a Metochiji, život církve a jejích svatyň a znemožňuje navrácení statisíců pravoslavných Srbů vyhnaných od svých rodinných krbů, obzvláště po bombardování v roce 1999 a po albánském pogromu vykonaném 17. března 2004. Tehdy bylo zbořeno více než 35 pravoslavných chrámů, které se přidaly k již dříve Albánci zničeným 150 chrámům a monastýrům.

Informuji Vás jménem Svatého archijerejského synodu i jménem svým o tomto násilí na Boží a lidské spravedlnosti. Prosím o Vaše modlitby k Hospodinu, "který není v síle, ale v pravdě" (sv. Alexandr Něvský), aby se smiloval a ochránil svůj trpící národ. Zároveň si dovoluji poprosit Vás, abyste udělal všechno, co je ve Vaší moci, na mezinárodním fóru a u všech mezinárodních organizací pro ochranu mezinárodně uznaných práv Srbska a Srbské pravoslavné církve v Kosovu a Metochiji jako neoddělitelné části Srbska.

Zdravím Vaši Blaženost u příležitosti Vzkříšení Kristova radostným paschálním pozdravem
"Vstal z mrtvých Kristus!"
"Vpravdě vstal z mrtvých!"

S bratrským políbením v Kristu

Váš


arcibiskup pečský,
metropolita bělehradsko-karlovacký,
patriarcha srbský
Pavle


-----------------------------

Stručný životopis Jeho Blaženosti srbského patriarchy Pavla

Patriarcha Pavle se narodil ve Slavonii r. 1914. Teologii studoval v Sarajevu a Bělehradě. Během II. světové války žil v několika srbských monastýrech. V roce 1948 byl vysvěcen na diákona a roku 1954 na presbytera. Své studium uzavřel postgraduálním studiem na Teologické fakultě Athénské univerzity r. 1957.

Téhož roku přijal biskupskou chirotonii pro eparchii rašsko-prizrenskou, kterou spravoval do roku 1990. Celých 33 let jako archijerej pečoval o Kosovo a Metochiji. Staral se o vzdělávání kněžského dorostu, pomáhal při prvním vydání Nového zákona v srbštině, sám publikoval několik historických a bohosloveckých knižních prací. Zaslal též několik otevřených dopisů OSN v souvislosti s utlačováním Srbů v Kosovu a Metochiji. Za jeho vědeckou činnost mu Bělehradská teologická akademie v roce 1988 udělila čestný doktorát.

V roce 1990 byl ze tří kandidátů vylosován jako v pořadí 44. patriarcha Srbské pravoslavné církve. Na historický patriarší trůn v Péči však z politických důvodů slavnostně usedl až v roce 1994. Stal se významným prostředníkem při řešení několika tragických politických krizí v Jugoslávii. Vyznačuje se neobyčejnou pokorou a láskou i vstřícností ke každému člověku.

redakce










Zobrazit příspěvek č. 372 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2008
Neděle žen myro nesoucích

3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; svatých žen myronosic (Marie Magdaleny, Marie Jákobovy, Marie Kleopovy, Salomie — matky synů Zebedeových, Jany — ženy domovníka krále Heroda, Marty a Marie — sester spr. Lazara, Zuzany) a tajných učedníků Pána (spr. Josefa z Arimatie a Nikodéma)

Za onoho času...
Přišed Jozef z Arimatie, počestná osoba úřadní, kterýž také očekával království Božího, směle všel ku Pilátovi, a prosil za tělo Ježíšovo.
Pilát pak podivil se, že již umřel. A povolav setníka, otázal se ho, dávno-li umřel.
A dozvěděv se od setníka, dal tělo Jozefovi.
I koupiv plátna, a sňav ho (s kříže), obvinul v plátno, a položil do hrobu, kterýž byl vytesán z skály, a přivalil kámen ke dveřům hrobovým.
Ale Maria Magdaléna a Maria Jozesova dívaly se, kde byl položen.
A když pominula sobota, Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce, pomazaly Ježíše.
Protož velmi ráno v první [den] po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo.
I pravily vespolek: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?
(A vzhlédše, uzřely odvalený kámen.) Byl zajisté veliký velmi.
A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se.
On pak řekl jim: Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal (z mrtvých), neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.
Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee. Tam jej uzříte, jakž pověděl vám.
A vyšedše rychle, utekly od hrobu; nebo přišel na ně strach a hrůza. A aniž komu co řekly, nebo se bály.
(Marek 15,43 až 16,8)


Sv. Ignatij Brjančaninov se nade dnešním evangeliem věnuje jinotajné linii výkladu tohoto evangelijního příběhu: hrob - to je naše srdce, které bylo kdysi chrámem a stalo se hrobem. Skrze křest do hrobu našeho srdce vchází Kristus, aby v nás přebýval. (Chce i v nás vstát z mrtvých a nás spoluvzkřísit s sebou.)

Židovská pečeť na hrobě - to je snaha ďábla a všech běsů zabránit vzkříšení Krista v našem srdci.
Kámen přivalený ke dveřím hrobu, kámen veliký velmi - to je nemoc duše, která udržuje všechny ostatní naše duchovní nemoci. Tuto úhlavní nemoc nazývají svatí otcové "necitelností". Podle svatootcovského učení je to umrtvení duchovního vnímání, čili to je neviditelná smrt lidského ducha vůči k duchovním věcem, zatímco náš život se odehrává jen ve vztahu k materiálním předmětům.

Dlouhodobý nedbalý život uprostřed zábav, v neustálých dobrovolných hříších, spolu se zapomenutím na Boha, na věčnost, s opomíjením přikázání a Evangelia způsobí naprostou necitlivost ducha člověka k duchovnímu životu a umrtví ho na úrovni duchovní. Ačkoliv věčný duchovní svět existuje, pro takového člověka přestává existovat, protože všechny své síly nasměroval pouze k materiálnímu, dočasnému, marnému a hříšnému.

Když se duchovní necitlivost stane kvalitou duše, pak svět a jeho vládci pečetí kámen hrobový. Podstata této pečeti spočívá ve společenství s padlými duchy, v tom, že si lidských duch osvojí dojmy (otisky pečeti), jimiž na něho působí padlí duchové.

Ve slovech sv. Ignatije v ruštině zaznívá významná slovní hříčka: pečeť = pečať, dojem = vpečatlenije (otisk pečeti).
„Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobu?“ Otázka, kterou si kladou ženy cestou ke hrobu. Otázka naplněná starostlivostí, žalem a rozpaky. Pociťují to všechny duše, které se vydaly k Pánu, zanechaly služby světu a hříchu. Před jejich zraky se náhle bolestně odhaluje v celé své velikosti lidská nemoc necitelnosti podobně, jako myšlenka na kámen hrobový způsobovala obavy ženám myro nesoucím.

Podle poučení svatých otců je pro zničení kamenné necitelnosti nutný ze strany člověka neustálý boj za zbožný a pozorný život.

------------------------

Sv. Theofan Zatvornik si nad dnešním evangeliem všímá spíše příkladu, který dává praktická rovina tohoto biblického příběhu: ty ženy jsou neunavitelné, nemohou spát, před kuropěním spěchají k hrobu, ačkoliv nevědí, jak a jestli se do něj vůbec dostanou; pohání je láska, kterou přetéká jejich srdce; spěchají, aby poskytly poslední službu milovanému Pánu Ježíši - nesou drahocenné vonné myro používané v židovské tradici ku pomazání těl zesnulých. Apoštolé? Jsou zmateni, ustrašeni; Petr třikrát Pána zapřel a vyloučil se tím z kruhu Kristových učedníků; jsou schováni za zamčenými dveřmi, kvůli strachu ze židů; Božský Mesiáš je v hrobě - rozum nezvládne pochopit něco takového - jak se to mohlo stát?, proč se to muselo stát? „Myronosice a apoštolé - to je cit a rozum. Obojí je potřeba v duchovním životě člověka,“ dí sv. Theofan Zatvornik.

Kvůli rozumu Petr zapřel Krista. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí bylo přece zcela rozumné říci: „Neznám toho člověka.“ Jenže toto rozumné chování vyloučilo Petra z okruhu Ježíšových učedníků a apoštolů. Proto, jak dnes čteme v chrámu při bohoslužbě, praví anděl v Markově evangelijním vyprávění ženám myronosicím: „...povězte učedlníkům jeho i Petrovi...“

Je to Mar 16,7; pouze v kralickém nebo pravoslavném překladu, český ekumenický překlad je na tomto místě zfalšován a místo "i Petrovi" píše "zvláště Petrovi"; nejspíše je to důsledek přítomnosti římskokatolických členů v překladatelské komisi a bylo to provedeno s úmyslem vyzdvihnout osobu Petrovu. V řeckém originálu evangelia je uvedena spojka "kai", která znamená "a" nebo "i". (Spolu s řadou veršů posvátného biblického textu, které ekumenická překladatelská komise prostě vyškrtla z českého znění Písma, je to smutný stín na odborné i morální úrovni tohoto moderního biblického překladu.)
Petr totiž už nebyl v den vzkříšení Pána počítán v nebi mezi apoštoly. Vzkříšený Kristus ho později na břehu Genezaretského jezera trojím tázáním: "Miluješ mne?" přijímá opět mezi své apoštoly (Jan 21,14-19; nejde tedy o žádné udělení nějakého primátu, ale o Petrovo pokání a znovu přijetí do Dvanáctera). Svatootcovská tradice vykládá trojí Ježíšovu otázku, jestli ho Petr miluje, takto: Jako třikrát Petr zapřel Pána, tak musel třikrát vyznat svou lásku, aby byla smazána jeho hrozná zrada. Církevní tradice vypráví, jak nesmírně si Petr cenil odpuštění svého hříchu a jak hlubokým pokáním byla už navždy naplněna jeho duše: až do konce života měl oči neustále červené od častého pláče, kterým stále litoval svého jidášského skutku. Jinde se praví, že se apoštol Petr po celý zbytek života s úlekem budil nad každým jitrem při prvním zakokrhání kohouta, jestli snad znovu nezapřel Pána; trhla s ním pokaždé hrůza nad jeho skutkem, jehož se před tenkrát v pátek před úsvitem dopustil, a pak kohout zakokrhal.

Kvůli tomu, že se řídil rozumem a ztratil srdce, Petr zapřel. Proto je přijímán zpět do apoštolského povolání právě otázkou na lásku, právě vyznáváním lásky (a nikoliv rozumu) se mu otevírají zpět dveře pokání, jimiž je uváděn opět mezi přátele Kristovy. Tento příběh nám napovídá, že rozum bez srdce odvede člověka od Boha, protože na cestách víry v Boha a služby Bohu je vůdcem člověka právě srdce, jež je potřeba očišťovat, aby bylo vidoucím a správně zřelo Boží cesty.

Nejspíše je právě racionální princip naší (ne)osvícené civilizace tím, co odvedlo naši společnost od Boha. Jen rozumové je považováno za seriosní. Materialistická racionalistická věda, rozumářství vydávané za moudrost. A jako protiváha bezduchého racionalismu jsou člověku nabízeny padlé a nečisté stavy srdce. City plné vášní, místo lásky hříšná sexualita, sentiment místo soucitu, lidská msta místo Boží spravedlnosti a odpuštění, násilí místo úsilí a hrůza hororů místo bázně před Bohem, soudem a věčností. Rozumářské uchopení světa a nečisté emoce jako zábava: to jsou dva póly života současné lidské společnosti. Žijeme ve velice nezdravém duchovním klimatu, který odvádí lidstvo od plné reality do jakéhosi virtuálního světa. Duchovní sféra, která je podstatnou součástí existující skutečnosti, je pro společnost našich současníků buď (v lepším případě) čirou teorií, jež má pranepatrný vliv na jejich reálný život, nebo (a to spíše) mrtvou minulostí šerého dávnověku či iluzorními kejklemi současných šarlatánů. Realita se dnes v materialismem zvetšelých myslích lidí smrskla jen na hmotnou sféru a to ještě nesprávně pochopenou a zvráceně uchopenou. A vnitřní život lidí je zpitvořen a zkroucen sentimentem a vášněmi, proti nimž už nikdo uvnitř sebe nebojuje, do podoby svrasklé parodie duchovního života.

Duchovní život, k němuž volá všechny pravoslavná církev, je návratem člověka do plné reality, rozšířením vnímání, aby nebylo omezeno jen materiální rovinu stvoření, nýbrž otevřelo se i duchovní sféře. Zároveň duchovní život, je-li pod správným duchovním vedením, vyvede člověka z duchovních či pseudoduchovních klamů nečisté emocionálnosti, sentimentu a vášněmi poškozených stavů srdce.

Mohli bychom hlasem volajícím na poušti opakovat biblická slova: „Navraťte se, synové lidští!“ Bude to však ještě někdo slyšet? Má ještě kdo uši k slyšení?




Použitá ilustrace: ikona žen myronosic. Rumunsko, monastýr Sučevica






Zobrazit příspěvek č. 371 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Srbský plavec byl vyloučen z ME kvůli politice

21. března 2008

Zákaz politické agitace nebude platit jen na olympijských hrách v Pekingu, v praxi se projevil už na probíhajícím mistrovství Evropy plavců v Eindhovenu. Srb Milorad Čavič byl ze šampionátu vyloučen poté, co si přišel pro zlato za vítězství v závodu na 50 metrů motýlek v tričku s nápisem "Kosovo je Srbsko".

Disciplinární komise evropské federace LEN ho vyřadila z dalšího programu šampionátu s tím, že "jasnou politickou demonstrací" porušil její pravidla.

Srbský svaz byl navíc potrestán pokutou 7000 eur (asi 180 tisíc korun), okamžitě však informoval o tom, že se velmi pravděpodobně odvolá. "Pro dnešní závod už s tím těžko něco uděláme. Uvidíme, s čím LEN přijde, a velmi pravděpodobně se odvoláme. Vyloučit mistra Evropy je velmi vážná věc," řekl manažer srbské reprezentace Mladen Kapor.

Čavič měl dnes nastoupit do závodu na 100 metrů volný způsob a v sobotu plavat stometrovou trať motýlkem, na které v minulosti držel světový rekord v krátkém bazénu a patřil opět k favoritům.
V Srbsku vzbudilo rozhodnutí LEN velké rozhořčení. Ministryně sportu Sněžana Samaržičová označila podle agentury Tanjug verdikt za obrovskou nespravedlnost.

Třiatřicetiletý rodák z kalifornského Anaheimu prohlásil, že vyloučení se v jeho očích rovná trestu smrti. Prý se jen snažil vyslat pozitivní energii zemi, kterou reprezentuje. "Nechtěl jsem vyvolat žádný hněv ani vyprovokovat násilí. Země je rozervaná a mým cílem bylo ji povzbudit," řekl plavec, který žije na Floridě.

Bývalá srbská provincie Kosovo vyhlásila 17. února nezávislost, kterou už uznalo přes 30 zemí. Srbové se s tím odmítají smířit, nedávno s prohlášením, že Kosovo je srbské, vystoupil i hvězdný tenista Novak Djokovič.

"Tím, že jsem si vzal tohle triko, se na názoru USA, OSN ani Evropské unie nic nezmění. To už je hotová věc. Chtěl jsem jen povzbudit lidi," řekl Čavič agentuře AP.







Zobrazit příspěvek č. 370 jednotlivě

Administrátor --- 14. 5. 2008
Z došlé pošty - Zakázaný dokument České televize

Film o Kosovu, který vedení České televize nedovolilo odvysílat

Zde: http://www.youtube.com/watch?v=j-zyolKf-c4&NR=1 máte možnost zhlédnout dokumentární film „Uloupené Kosovo“ (je tam v šesti dílech). Původně byl připravován pro Českou televizi, proto odpovídající titulky apod. Některé záběry ovšem vyžadují jistou míru odolnosti.
Kliment







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 370 do č. 410)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz