Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 25. 8. 2009
Ze zahraničního tisku - návštěva ruské ženy u Řeků na Korfu
Eucharistie znamená díků činění. (Nedělní liturgie na ostrově Korfu)
"Orthodox? Rusko? Rozkolník, že?" Stařičký kněz pevně svírá kalich se svatým přijímáním a provrtává mne pohledem. K přijímání nás přišlo pět: maminka s dvěma dětmi a dva Rusové. Deset babiček a stejně tolik stařečků rozjařeně sledují náš dialog. Po chrámu se nese šepot: "Rusové, ó Rusové."
Maličká vesnička na hoře na ostrově Korfu v Jónském moři. Chrám sv. Theodora. Nedělní liturgie. Lidé se trousí beze spěchu, jak je pro pravoslavné obvyklé, bez fanatismu.
Všichni sedí. Ženy vlevo, muži vpravo. Je to samozřejmě pohodlné, ale nejsem zvyklá pokřižovat se vsedě. Trochu se mi klíží oči. Nejsem uvyklá ani tomu, že "Věřím" a "Otče náš" čte žalmista a nikoliv všechen lid. Lidé jen sotva slyšitelně šeptají slova modliteb, ale nic nezpívají, stejně jako u nás. Ó Řekové, naši učitelé. A oni si pamatují, že nás učili.
Klučina, sotva tak dvouletý či tříletý, vážně přechází před oltářem. Jeho děd zpívá v chóru. Čas od času bere dítko na ruce, nepřestávaje zpívat. Sestřička asi pětiletá líbá bratříčkovi ruku, tančí a políbí pokaždé všechny ikony. Všichni jsou v chrámu jako doma - jak děti, tak i mládež, i staříci.
"U vás se nesedí? Cožpak je u vás v chrámu tolik lidu, že musejí všichni stát namačkáni na sobě?" nechápavě se tážou Řekové směsí řečtiny a angličtiny. Všemu je rozumět, protože běžná řecká slova - to jsou naše církevní termíny.
"Do chrámu chodím každou neděli," odpovídá každý starý Řek či Řekyně, který se začíná blížit zemi. "Jsem pravoslavný," odpoví každý Řek. Všichni jsou pokřtěni a církevně oddáni. Všichni znají evangelium ze školy. Všichni dokážou číst starořecky. Všichni znají bohoslužbu. Všichni bědují, že mladí jsou bezbožníci. Náboženství je u nich státní a církev má právo hlasu při přijímání zákonů.
"My jsme totiž Řekové, pochopte, nejdeme tak přímou cestou jako Evropané," takto objasňují, proč krize, která nyní probíhá v Evropě, není i v Řecku.
"Jaký máte kalendář?" Doufají, že u nás je kalendář církevní i světský starý - juliánský. Mou odpovědí jsou rozčarováni.
"Ale církevní kalendář je dle starého stylu, že? U nás už začal půst, kdežto u vás až za dva týdny, - je to tak? My jsme změnili kalendář, všechno máme podle nového stylu..." Vrtí hlavami a doufají v Rusko.
Bohoslužba je řecky, ale vše je srozumitelné, když víš, jak je to církevně-slovansky. Ze všech žen já jediná mám na hlavě šátek. Stařenky jsou pečlivě načesány a způsobně oblečeny. Šátky jsou zde však zavrhovány.
Nejvíce mne v chrámu "uhodilo do očí", že hlavními jsou zde muži. Celý chór je mužský - je složen z horlivých farníků. Zpívají nikoliv našimi nápěvy, ale údernými basy. Možná ne tak přesně secvičeně, ale zato energicky. Muži v chrámu jsou důstojní, vážní, každý plní nějakou službu. Za stolkem, kde se kupují svíčky, není žádná stařenka, nejsou tu žádné ceníky. Přijdeš, vezmeš si svíčky, a dáváš minci - zaplatíš tolik, kolik ti svědomí říká.
Vesnička je stará 500 let. Olivovníky 800 let. Jako o něčem obyčejném vykládají, že Benátčané platili za každý zasazený strom zlaťák. Proto je na Korfu tolik olivových hájů a stromy jsou tak hustě nasázeny. Proto je z nich tolik výborného oleje. Vždyť za každý stromeček platili.
"Patriarcha Kyrill? Karašo!" kněz po bohoslužbě se nemůže nabažit radostí. Při jménu patriarchy prostě září. Vypočítává, kde sám byl, a kde byli jeho přátelé. Je přesvědčen, že Kyjev je stále v Rusku. Je tomu nějakých 1020 let, co podobný řecký kněz přišel do Kyjeva a vyprávěl knížeti Vladimirovi o strašnému soudu. To bylo ještě před tím, než se sázely olivovníky na Korfu.
Naděžda Kevorkova
Gazeta
Ilustrace - redakce Ambonu (z archivu)
Administrátor
--- 23. 8. 2009
Svátky duchovního světla a osvícení
Proměnění Páně. Ježíš Kristus na hoře Tábor
Za onoho času...
17,1 ... pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou soukromí,
17,2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo.
17,3 A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
17,4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
17,5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A aj, hlas z toho oblaku řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
17,6 To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
17,7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se.
17,8 Pozdvihše pak očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
17,9 Když pak sestupovali s té hory, přikázal jim Ježíš, řka: Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých.
(Evangelium podle Matouše)
Jak je všeobecně známo z výkladu svatých Otců, světlo vyzařující z postavy Spasitele je světlem Božství. Je to nestvořená energie Boží blahodati (milosti, chcete-li). Ježíš Kristus tu viditelně zjevuje, že není jen člověk, ale i Bůh. Vyjevuje svou Božskou slávu, své Božství. Už jsme o tom psali loni.
Nyní bych rád ubíral dnešní zamyšlení trošku jiným směrem. V posvátných hymnech tohoto svátku se praví, že Kristus svým proměněním na hoře Tábor ukázal krásu (resp. záři) a slávu původní lidské podoby. Touto božskou září blahodati byli obdařeni první lidé po svém stvoření.
Ano, první lidé svítili. A bylo to pro ně zcela přirozené. Stejně jako pro nás je přirozené, že svítí ve dne Slunce a v noci Luna, a máme pro to dokonce vědecké vysvětlení, tak bylo pro Adama a Evu samozřejmé, že vydávali záři.
Zatímco Kristus na Hoře zářil jako Slunce, které má světlo samo ze sebe, tak první lidé zářili jako Luna, která odráží světlo sluneční, ale sama své vlastní světlo nemá. (Nejde tu o kvantitu toho světla, ale jeho původ, resp. o princip této záře).
Když pak lidé přestoupili Boží přikázání, zahnali od sebe blahodať, projevilo se to ihned - tím, že zhasli. Jaký to byl pro ně šok, naznačují slova Bible, podle nichž náhle spatřili, že jsou nazí a skryli se. Styděli se za tu nevábnou proměnu své podoby - náhle byli tmaví, nesvítící...
Zatímco před hříchem byli "oděni světlem jako řízou" (variace na výrok žalmu 103./104.), po hříchu už nic takového nebylo, a proto se začali stydět. Tak to vykládá sv. Simeon Nový Theolog pravící: "Vysvlečen byl Adam z nepomíjejícího toho oděvu a slávy..."
Sv. Nil Athonský (Myrotočivý) přemýšlí: "Jak by mohl Adam hovořit se Stvořitelem, stvořivším blesky a zářivším s ničím nesrovnatelným světlem, kdyby sám (Adam) nebyl oblečen do světla?"
![]() |
Podle sv. Nila tedy nejen duše, ale i těla prvních lidí byla obdařena blahodatným darem a vyzařovala oslnivé duchovní světlo blahodati.
Ve stichirách (litijních a na stichovně) večerní bohoslužby svátku Proměnění se zpívá:----------------------
Na (horu Tábor) jsi vyvedl pouze tři vybrané učedníky: Petra, Jakuba a Jana, částečně skryl přijaté tělo a proměnil se před nimi, zjevil nádheru původní krásy...
Ten, který kdysi mluvil s Mojžíšem na Sinajské hoře v obrazech a řekl: "Já jsem, který jsem", přijal lidskou bytnost, a když se dnes proměnil před učedníky na táborské hoře, ukázal prvotní krásu (lidské) podoby.
Dnes Kristus na táborské hoře proměnil zatemnělou (zčernalou) Adamovu přirozenost.
Ve 3. písni kánonu sváteční jitřní bohoslužby se praví: "Celého Adama jsi oblékl, Kriste, proměnil a osvítil jsi zčernalou starou přirozenost."
Z toho vyplývá, že tato zčernalá (tmavá) přirozenost byla dříve světlá, svítící.
Část toho prvotního světla však lidem i po hříchu zbyla. Jakýsi odlesk. Zůstal v lidské mysli. Je to zářivá podstata lidské mysli. Narazí na ni ten, kdo se ponoří sám do sebe, obrátí se do svého nitra, k podstatě svého vědomí. (Nebudeme zde nyní rozebírat, jaká jsou v nitru člověka různá světla a že nesmíme přirozené světlo mysli zaměňovat s nadpřirozeným nestvořeným světlem.)
To je jeden z rozdílů, který stojí mezi člověkem a zvířetem. Zajímavé je, že tuto zkušenost s vnitřním světlem mysli v sobě odráží i lidová řeč. Jak často se říká, když někoho něco napadne nebo mu něco "dojde", že se mu "rozsvítilo".Čistý a ctnostný život posiluje toto světlo v člověku. Hřích a vášně je zhasínají. Úměrně síle toho vnitřního světla je člověk chápavý duchovním věcem. Vnímá např. sílu víry, význam pokání, má smysl pro pravdu, pro duchovní poznání a pro věčný život. To vše je člověku s vnitřním světlem přirozeně pochopitelné, ba, zcela zjevné, nepochybné. Naproti tomu - marně se to snaží vysvětlit vnitřně zatemnělému člověku, jehož mysl se nedostatkem vnitřního světla blíží zvířecí. Všechny tyto duchovní předměty pro něho budou znít jako pouhé fráze, nesmysly, "výmysly, jimiž se církev snaží oklamat své ovečky, aby je mohla ovládat"...
Existuje však jedna okolnost, která jakoby přebíjí tu rovnici: ctnost = světlo; hřích = tma. Jedna věc totiž způsobí, že se ctnostný věřící člověk zatemní, a naopak jedna jiná věc dokáže i velkému hříšníkovi "rozsvítit". Tou hrůznou věcí, která je schopna zmařit plody všech ctností a asketických snah, je pýcha. A naopak - pokora dokáže napravit to, co s lidskou myslí napáchal hřích. (Známe to z Evangelia - podobenství o celníku a farizeovi - hříšný a mravně povadlý lump se dostává k Bohu blíže, než ctnostný a v duchovní praxi pečlivý farizej. Pokora osvítila celníka, kdežto pýcha zatemnila mysl farizeje.)
----------------------
Bůh stvořil člověka jako světlonosnou osobu.
Osoba - to je tak uspořádané vědomí, jemuž je dáno vědět o sobě, uvědomovat si sebe - čili být nikoliv něčím ale někým. Lidská osoba je obrazem Boží Osoby, a proto je každá lidská osoba jedinečný dar Boží. V židovském, antickém a starokřesťanském chápání znamená osoba: mít tvář. V daru osoby je obsaženo žít ve vztahu; osoba je schopna zaujímat svobodný uvědomělý vztah k někomu. Ve starozákonním chápání je osoba název pro tu část člověka, kterou se obracíme k tomu, s kým hovoříme, - čili tvář.Hřích však znetvoří krásu osobního sebeuvědomění na temný egoismus. Egoismus je ďábelskou karikaturou osoby. Do tmy egoismu je potřeba vnášet světlo - pokáním a pokorou - a tím se očišťuje lidská osoba, její vědomí se opět naplňuje světlem a potažmo duchovním poznáním.
Svátky duchovního světla, jimiž je Proměnění Páně, jsou tudíž zároveň oslavou lidské osoby (tj. toho, že jsme stvořeni jakožto osoby, nikoliv jako nějaké neosobní bytí uvězněné v člověku, jak to hlásá buddhismus či hinduismus, které neuznávají lidskou osobu v našem smyslu toho slova; víru v osobu považují za mylnou, snovou či iluzorní; proklamovaným cílem duchovní praxe těchto náboženství je zničit vědomí osoby). Bůh si přeje mít nás blaženými osobami, ďábel z nás však činí sebetrýznící se egoisty.
Uvěznění lidské duše ve tmě - to je totiž trýzeň. Jedině uvedení do světla ji může učinit blaženou.
Překážkou tohoto procesu je mj. to, čemu se ve svatootcovské teologii říká "tělesné myšlení" (nebo světské uvažování - tak např. Paisij Svatohorec). To souvisí s působením vášní v člověku, které infikují srdce a kloní mysl k tělesnému uvažování, což je v niptické teologii vlastně synonymum pro veškerou lidskou špatnost. Tělesné myšlení je zdrojem všeho zla, které člověk páchá. Je to příčina sobectví, uskutečňování vášní (touhy po slasti, po bohatství a majetku a po slávě). A především - tělesný způsob uvažování činí lidi neschopnými pravdivé víry. Přibližuje je zvířatům. Tvorům bez tváře.
Tělesnému myšlení propadl Adam ihned po pádu (říká sv. Nil Myrotočivý). Tento pokažený neduchovní způsob myšlení nejenže je spojen s lidskou smrtí, ale navíc je spojen s nevírou. Dále tento způsob myšlení rodí lstivost a v posledku nerozum a bláznovství, z něhož se pak zatemněný člověk už není schopen vymanit. V pateriku je tělesné myšlení dáváno do souvislosti s démonickým klamem.
"Ti, kteří žijí podle těla, tělesně uvažují; a ti, kteří podle ducha, uvažují duchovně. Tělesné myšlení je smrt. Duchovní myšlení však je život a pokoj. Tělesné myšlení je totiž nepřátelstvím vůči Bohu, Božímu zákonu se nepodřizuje a nemůže podřizovat" (Řím 8,5-7; pravosl. znění), cituje ap. Pavla sv. Jan Zlatoústý.
(Připadá vám, že jste takové věci v Bibli ještě nečetli? Inu, není divu. Pro zajímavost, podívejte se, jak toto známé místo z listu apoštola Pavla, na které se odvolává tolik svatých Otců, předkládá ekumenický překlad; myslím, že by tento úryvek v ekumenickém překladu svatí Otcové vůbec nepoznali. Příčina je zřejmá - překladatelé neměli ani páru o svatootcovských výkladech Písma, o tom, jak Bibli četla celá Církev v prvních staletích, resp. prvním tisíciletí. To je problém našich českých biblických překladů, které odtrhávají české čtenáře Bible od svatootcovské starokřesťanské duchovnosti.)To není nepřátelství vůči tělu (zdůrazňuje sv. Jan Zlatoústý). Pokud zaujímá tělo místo (resp. význam), které je mu vyhrazeno, neděje se nic nevhodného. Když mu však povolíme cokoliv, překročí všechny hranice a povstane proti duši; pak začne vše hubit a ničit - ale nikoliv ze své podstaty, leč jako následek neuměřenosti a porušování řádu, které z toho pochází. Apoštol nehovoří o podstatě těla, ale o tělesném myšlení, to je potřeba zničit a myšlení napravit. Tělo samozřejmě nemá své vlastní myšlenky. Apoštol poukazuje na něco hlubšího - na zacílení myšlenek, jemuž dává jméno podle té horší (nižší) části člověka (tj. podle těla; pozn. překl.). Tělem se v důsledku myslí tělesný a světský způsob života, plný rozkoší a nespoutanosti, který činí celého člověka tělesným.
Když pak apoštol hovoří o "duchovním myšlení", přihlédněme k tomu, co sám píše v téže kapitole ve 27. verši: "Ten, kdo zkoumá (své) srdce, ví, jaké jsou myšlenky Ducha." Apoštol poukazuje na mnohá dobra, pocházející z duchovního uvažování pro tento i příští život. Tato dobra jsou opakem k tomu, co pochází z tělesného myšlení: oproti smrti - život; oproti nepřátelství vůči Bohu - pokoj. Apoštol svými slovy naznačuje, že nepřátelství k Bohu je horší než smrt. A proč se tělesné myšlení nemůže podrobit Božímu zákonu? Protože toto myšlení je zemské, hrubé, žádostivé toho, co náleží tělesnému životu a špatným skutkům. Jaká může být naděje na spásu, když se zlý člověk nedokáže stát dobrým? Zde se netvrdí, že by se zlý člověk nemohl stát dobrým (známe řadu takových příkladů), nýbrž to, že není možno zůstat pokleslým a zároveň se podrobovat Bohu. Zlý skutek se nemůže stát dobrým. Ten, kdo se změní, může se samozřejmě stát dobrým a začít Bohu sloužit.
To, co jsi nemohl činit, když jsi byl pod Zákonem (říká nám v podstatě apoštol), to můžeš dělat nyní - můžeš chodit přímo a spravedlivě, získáš-li pomoc od Ducha. Nestačí jen nechodit podle těla, ale je potřeba chodit podle Ducha, protože pro spásu je nutno nejen nečinit zlo, ale konat dobro. A to se stane, jestli duši poručíme Duchu a tělo přimějeme, aby znalo, kde je jeho místo. Tímto způsobem činíme tělo duchovním, podobně jako duši děláme tělesnou, když se odevzdáváme nedbalosti. Okřídlíme-li se Duchem, pak se i samo tělo stane duchovním. Neslužme břichu a zábavám, abychom se nevzdalovali od Ducha a nečinili dokonce i samu duši tělem (to samozřejmě neznamená, že bychom změnili její podstatu, ale hubíme její vznešenost). (Z myšlenek sv. Jana Zlatoústého; výklad listu ap. Pavla Římanům)
Encyklopedické definice praví, že "tělesné myšlení" je způsob uvažování, který vznikl ze stavu, do něhož se lidé dostali hříšným pádem. Je to porobenost vášněmi. Jeho důsledkem je zapomínání na Boha a na věčnost. Tato pozemská "moudrost" (je to opak duchovní moudrosti) je nepřátelstvím Bohu. Tělesné uvažování je smrtí duše - je to příznak toho, že duše umírá. Duchovní myšlení je však příznakem vzkříšení. Ti, kteří se oddávají tělesnému životu, mají tělesný způsob myšlení - nepamatují na věčný život a nezajímají se o něj. Pro mrtvé je přirozené, že nevnímají svou mrtvost; stejně tak je "tělesnému myšlení" vlastní, že nevnímá svou mrtvolnost. Proto necítí žádnou potřebu nechat se oživit. Kvůli falešnému chápání života zavrhlo a zavrhuje pravý Život - tj. Boha. Ty, kteří jsou zapečetěni "tělesným myšlením" a úporně se ho drží, jsou nevyléčitelně nemocní a Bůh je ponechává sobě samým, aby podlehli smrti, kterou si dobrovolně zvolili a dobrovolně se jí drží.Jaký význam má duchovní uvažování, naznačují i slova ct. Marka Askety: "Kdo opustí duchovní způsob přemýšlení, zakusí utrpení." To znamená, že naše duševní trápení (včetně sklíčenosti) vznikají z toho, že se nestaráme o získání duchovního chápání (tj. pojímání věcí) - nehledíme na události svého života duchovně. Ve všech událostech je potřeba hledat duchovní smysl toho, co se děje, - a pak chlad ztrácí sílu a sklíčenost odstupuje. Duchovnější člověk dokáže postřehnout příčinu, proč ho postihla sklíčenost. Kdo ještě nemá duchovní zkušenost, musí prostě vzpomenout na svaté Otce, kteří říkají, že za boj proti sklíčenosti a zoufalství dává Bůh největší koruny (tj. za vítězství dává největší odměnu). Kdo se i ve stavu momentálního morálního rozkladu donutí splnit to, co se líbí Bohu, ač se mu v tomto stavu nic takového činit nechce, o takovém platí slova Evangelia (Mat 11,12): "Ti, kteří vynakládají úsilí (tj. přinutí se), uchvacují Království nebeské." (Z knihy Besedy s kavkazským poustevníkem) Neduchovní uvažování však přivádí lidskou mysl buď do tuposti nebo do zoufalství.
Evangelium nás učí, že pádem lidé získali falešný rozum (dosl.: rozum, který si nezasluhuje takového názvu). Rozum naší padlé přirozenosti, i kdyby měl jakoukoliv hodnotu z hlediska přírody, i kdyby byl jakkoliv zdokonalen, vycvičen a vytříben učeností světa, zachovává si vlastnosti padlého rozumu a zůstává lži-rozumem. Nepři se ani nediskutuj s pochybnostmi, které rodí falešný rozum, mečem víry stínej hlavy těchto hadů, jakmile je vystrčí ze svého doupěte.
Mimochodem, obligátní poznámka: nepřipadají vám, že tyto výroky z pravoslavné Encyklopedie přesně postihují právě ten způsob myšlení, kterému dnes většina naší civilizace zcela podlehla? Míním tím hlavně omámení lidských rozumů tzv. "vědeckým myšlením", proti němuž už jen málokdo má morální síly se postavit.Kristovo učení stojí nad přirozeným, protože je Božské. Nerozumné pokusy objasnit nadpřirozené pomocí racionálního lidského mudrování se motají v kruhu a tento kruh obecného, obvyklého a přirozeného nemohou opustiti. (Právě vybrané citace z Encyklopedie jsou většinou z díla sv. Ignatije Brjančaninova, který své práce zakládal na spisech svatých Otců.)
V bohoslužbě ke cti sv. Sergije Radoněžského se výstižně pěje: "Uslyšev hlas evangelia, tělesné myšlení jsi opustil, otče, bohatství a slávu jsi za prach měl, vášně jsi přemohl, jako bys beztělesným byl, a hodným učiněn jsi oslavovat Boha spolu s anděly. Přijal jsi dar rozumu..." (Ikos kánonu; jitřní bohoslužba) "Když na tě sestoupilo Boží povolání, všechno tělesné myšlení jsi Duchu podrobil, posty a utrpením ses upevnil, a jako zlato tavením zkoušené jsi vypadal" (stichiry na Chvalte; jitřní).
Celý křesťanský život je vlastně neustálým léčením té strašné duševní nemoci člověka, která se nazývá "tělesné myšlení". Křesťanství bychom mohli v krátkosti charakterizovat jako uvádění člověka do světla. První křesťané měli zvláštní smysl pro symboliku světla. Sami sebe nazývali "syny světla a syny dne" (zachovalo se dodnes v liturgii sv. Basila: učiň nás syny světla a syny dne). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, aby se stali syny světla (Jan 12,36). V listech apoštola Pavla se často objevují podobné výzvy: "Odložme skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím 13,12); "žijte proto jako děti světla" (Efez 5,9). A tento vřelý vztah k symbolice světla pokračoval i nadále. Přesvatou Bohorodici nazývá jitřní bohoslužba Matkou Světla. Po svatém přijímání zpíváme svatodušní hymnus: "Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského..."

Podobná symbolika se stala pevnou součástí pravoslavného křtu - oblékání novokřtěnce do bílého roucha za zpěvu troparu: "Řízu dej mi světlou, ty, jenž se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš"; v křestním obřadu je voda křtu při jejím posvěcování nazývána "vodou osvícení ... prosvícením duše ... šatem neporušitelnosti (nehynoucnosti)", při myropomazání po křtu se zpívá: "Hospodin jest světlo mé..." a dále viz řadu dalších zmínek o světlu v modlitbách. Duchovní síla všech těchto symbolických úkonů a každého slova modlitby, z nichž se sestává pravoslavný obřad, se otiskují do duše pravoslavného křesťana, spoluutvářejí pak jeho život, a on je v sobě a na sobě ponese až za hranici smrti.
Dodnes je mnichům při postřižení na závěr oblékání do mnišských říz předáván kříž, komboskiny a speciální dlouhá mnišská svíce (kterou starec před odevzdáním novému mnichovi rozžehne). Stejně tak po křtu dostává novokřtěnec rozžatou svíci.
Veškerá symbolika a všechny pozemské jevy a obrazy světla nás odkazují k předobrazu toho všeho - k nestvořenému Světlu Božímu. Při večerní bohoslužbě, když se křesťané scházejí při zapadajícím slunci zpívat posvátné hymny, zaujímá centrální místo bohoslužby zvláštní modlitba: "Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého..." Krásný přírodní jev, poslední sluneční paprsky rudě šlehající na obzoru jsou hymnicky uchopeny jako ikona Božího světla. Podobné je to při slunce východu v jitřní bohoslužbě, kde kněz volá vstříc první slunečním paprskům modlitbu k Bohu: "Sláva tobě, který jsi nám zjevil světlo!" (A tím začíná jedna z nejslavnostnějších částí jitřní služby - slavosloví.) Jitro je zde použito jako obraz duchovního rozbřesku.V křesťanství je člověku Ježíšem Kristem otevřena cesta k získávání ztraceného světla. Kdybychom se měli křesťanský duchovní život pokusit shrnout do jednoho hesla, možná by mohlo znít: "Více světla." Se slovy "vzhůru ke světlu," prý zemřel sv. Řehoř Palama.
Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože,
a ukázal jsi učedníkům slávu svou nakolik ji snésti mohli.
Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo tvoje věčné.
Dárce světla, sláva tobě!
P. S.
Půst, kterým právě procházíme, působí (je-li správně prováděn) proti vášním, resp. proti poutům, jimiž vášně zotročují lidskou mysl. Tím pomáhá půst osvobodit mysl od tělesného myšlení. Následkem toho začíná člověk chápat význam pokání a čistoty. V důsledku pokání se v něm posiluje vnitřní světlo a člověku se otevře mysl duchovnímu poznání. To je cesta ke smyslu a cíli křesťanského života, tj. ke spojení a sjednocení s Bohem. Cesta do "království Božího, kde spravedliví budou zářit jako slunce" (Mat 13,43).
Administrátor
--- 17. 8. 2009
Další krok k obnovení židovského chrámu
V Izraeli poprvé po dvou tisícovkách let vybudován chrámový obětní oltář
V osadě Micpe Ierichon (poblíž Jerusalema) byl vzdělán oltář a poprvé v prošlých dvou tisících letech byla pronesena slova speciálního požehnání.
Oltář byl postaven z kamenů z Judské pouště, odebraných na místě, kam nevkročila lidská noha. V souladu s pokyny byly tyto kameny připraveny bez použití železa a slepeny zvláštním pojivem vytvořeným z písku nabraného v kráteru Ramon a asfaltu z Judské pouště. Tato "malta" odolává vysokým teplotám a neakumuluje teplo, což umožňuje udržovat tam neustálý oheň, jak to požaduje Tóra.
Oltář je vysoký 4 metry, délka i šířka je 6 metrů. Vytvořen byl spolupracovníky Chrámového institutu po vedením rabína Jehudy Glika. Vystavění oltáře se vztahuje k devátému dni měsíce Av (30. července), kdy byl podle židovské tradice zbořen první a druhý chrám.
Chrámový institut se zabývá obnovou vybavení a posvátných nádob, které se budou používat po vybudování třetího chrámu. Za 20 let existence Institutu se jeho spolupracovníkům podařilo připravit přibližně 70 součástí chrámové výbavy. Mimo jiné se podařilo opatřit zlatou harfu krále Davida, zlatý sedmisvíčník (daroval ho římský papež, nacházel se ve Vatikánském muzeu; pozn. překl.), zlatý kadidlový oltář, měděné umývadlo, zlatý stůl a roucho velekněze.
(Oltář je naplánováno převést na chrámovou horu.)
News ru . co. il (v ruštině)
Video (s ruským komentářem)
Administrátor
--- 13. 8. 2009
Slovo patriarchy k problematice autokefality Ukrajinské pravoslavné církve
K přechozím článkům týkajícím se návštěvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Rozebírali jsme zde minule otázku autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Jistě je zajímavé poslechnout si, co o tom říká sám patriarcha. Přeložil jsem sem výňatky z jeho promluv pronesených při jeho pastýřské návštěvě Ukrajiny.
Z promluvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině (za přítomnosti prezidenta Juščenka)
Sv. Vladimír svým velikým dílem - Křtem Rusi - připravil založení místní církve, která již existuje tisíc let. Tato církev, pane prezidente, existuje. Je to místní církev na Ukrajině. Kdyby zde nebyla, nebyla by ani Ukrajina. Na těle této církve se však ukázaly rány a ty je nutno léčit - modlitbou a promýšlením toho, co se stalo se všemi námi a co se děje. ... Stádcem církve jsou všichni pokřtění pravoslavní lidé - bez ohledu na jejich politickou orientaci.
Patriarcha moskevský a celé Rusi žije v Ruské federaci, ve městě Moskva. Leč je to patriarcha moskevský a celé Rusi. Při vytvoření Moskevského patriarchátu v tomosu, který byl podepsán konstantinopolským patriarchou a byl následně přijat všemi východními patriarchy, se praví: patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí. Až do zrušení patriarchátu za Petra Velikého se tak podepisovali moskevští patriarchové.
V tom není žádný imperialismus, žádné panovaní jedněch nad druhými. Je v tom jasná pravoslavná eklesiologie: patriarcha je otcem všem. Bez ohledu na to, jaké barvy je pas, který ten či onen člověk nosí v kapse. Bez ohledu na to, v jakém státu žijeme. Patriarcha je otcem všech, kteří patří k pravoslavné církvi a jsou součástí společné jurisdikce, v jejímž čele patriarcha stojí.
Z promluvy a následné diskuse v Kyjevsko-pečerské lávře
Není možno žádat a dosahovat jednoty a při tom trvat na vítězství svého vlastního osobního názoru. Tak to nechodí. To by měli pochopit všichni pravoslavní (hovořím i o těch, kdo jsou nyní v rozkolu). "Všechno nebo nic," to není církevní rozhovor. Říkají nám: "Buď autokefalita nebo nic." Čili: buď dostaneme autokefalitu nebo budeme v rozkolu. To není diskuse. Osobní názor, který sdílejí skupiny, jež se oddělily od kanonického Pravoslaví, nemůže být předkládán jako kategorická podmínka pro sjednocení všech pravoslavných. Metodou vedoucí k řešení je přece dosažení konsensu. To je jasné každému, kdo má jakoukoliv zkušenost s vedením rozhovorů a řešením konfliktů. ...
Zahlédl jsem některá ze slov na transparentech, jimiž mne vítaly opoziční politické skupiny (fotografie na Ambonu zde). Je překvapující, co všechno tam říkají o patriarchovi jen kvůli tomu, že má na věci jiný názor. A zároveň se obracejí k patriarchovi s žádostí: "Vyslyšte, prosíme, všechny naše požadavky, jestli je však nevyslyšíte, budeme dál o vás říkat, že jste takový a makový" (tj. "moskevský pop - kolonizátor"; pozn. překl.). Takhle se to přece nedělá. Celá tahle metoda, která je dnes předkládána pro vyléčení rozkolu, je v samotných základech nesmyslná.
Moje poselství ke všem pravoslavným tkví v následujícím: církev musí chápat, že je rodným domem pro všechny, levé i pravé, východní i západní, demokraty, komunisty, nacionalisty - pro všechny. Při své misii musí vycházet z toho, že je prostorem pro všechny, a na základě toho musí budovat svůj vztah ke světu. Dnes je idea autokefality radikálně zpolitizovaná a spojená s politickou volbou určitých skupin. Jak by do této reality mohly být zahrnuty životy všech pravoslavných, když mnoho z nich s touto politikou nesouhlasí?
To značí - je nutno sjednotit se kolem společné ideje. Jenže autokefalita touto všeobecnou idejí není. Ne kvůli tomu, že jsou za tím pletichy jakýchsi imperialistů v Moskvě (tuto hloupost často opakují sdělovací prostředky), nýbrž proto, že taková je naše historie. Kyjev je jižní metropolí ruského pravoslaví. Někdy nám jako příklad uvádějí jiné země: Česká republika s Slovensko mají autokefální církev; v Albánii je autokefální církev. Avšak ani České země ani Slovensko pro nikoho nebyly Jerusalémem ani Konstantinopolí. Ani Tirana nebyla pro nikoho duchovním centrem celé církve.
Kdežto Kyjev - to je náš Jerusalem i Konstantinopol, je to srdce našeho života! A kdybychom měli zavřít oči před tisíciletou historií a říci: "Nic strašného se neděje, Ukrajina je už dvanáct let samostatná, odřízneme ji," pak to bude nejen zapřením historie, ale hlavně zřeknutím se církevní Tradice.
Všechny radikální výzvy k autokefalitě jsou založeny výlučně na politických argumentech. Jeden z překvapujících naivních argumentů: "V suverénním státu musí být nezávislá církev." A proč? Ukažte mi jediný kánon (pravidlo církevního práva a posvátné tradice; pozn. překl.) ... Nikde není psáno, že v suverénním státu musí být suverénní církev.
A co se týče praxe. Místní církev - to je eparchie. Kde je biskup, tam je církev. A nad tím existují různé formy jednoty (eparchií). Zvláště ctihodnou formou sjednocení eparchií je patriarchát. Kdysi existovala pentarchie - pět patriarchátů. Nikdy nebyly patriarcháty ohraničeny státními hranicemi. Tak bylo dříve a tak je tomu i dnes. Jak známo, Moskevský patriarchát byl vytvořen po odpadnutí Říma a zaujal jeho místo v pentarchii. V tomosu, který byl vydán patriarchovi moskevskému, se prohlašovalo: "patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí" - tj. těch, které ležely na sever od Byzance. To nejsou pletichy Moskvy, to je eklesiologická sebereflexe pravoslavné církve. A dnes? Konstantinopolský patriarchát - to není jen Turecko ale mnohé státy světa. Alexandrijský patriarchát - to je celá Afrika. Antiochijský patriarchát - celý Střední východ. Jerusalemský patriarchát - Palestina, Izrael, Jordánsko.
Národní patriarcháty, spojené se státy, vznikly až 19. století (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko). Skutečnost, že se začaly objevovat národní patriarcháty, vedla ke svolání sněmu do Konstantinopole, který odsoudil entofiletismus. Odsouzeno bylo nikoliv, že se objevily tyto církve, nýbrž to, čím bylo jejich objevení provázeno - pokus těsně spojit církev se státem a národem, postavit proti sobě národní a univerzální rozměr (církve). Přesně to bylo odsouzeno pravoslavnou církví. V naší současné situaci, kdy se patriarcha moskevský, celé Rusi a všech severních zemí stará nejen o Ruskou Federaci, se odráží naše tradice. Tato tradice se může někomu líbit, jinému nikoliv; podobně jako se někomu líbí a jinému nelíbí sám fakt existence křesťanství. Je to však naše tradice, a každé porušení tradice je pro Církev velice bolestné. A každé porušení tradice vyvolává rozdělení.
Mám zato, že církev, která dnes na Ukrajině existuje, odpovídá reálným potřebám národa a země. Ukrajinská pravoslavná církev je samostatnou, jejím představitelem je metropolita Vladimir a posvátný synod, který bez jakéhokoliv vměšování z Moskvy řeší všechny otázky života církve. A naše jednota spočívá v tom, že chápeme sami sebe jako jednu velikou místní pravoslavnou církev, k níž náleží 80 procent pravoslavných věřících světa. ... Mnozí chápou význam jednotné Ruské církve pro všechny země a pro celý svět.
A ještě bych rád dodal: to nejhorší na nesprávném chápání současné situace církve na Ukrajině je používání politických frází a poltických přístupů. ... "Proč se musíme podřizovat patriarchovi v Moskvě?" volají ti, kteří sem zvou konstantinopolského patriarchu. ... Do tohoto chóru se přidávají nejen hlasy pravoslavných ale i řecko-katolíků, které ani na okamžik nenapadne pochybovat o nutnosti podřizovat se Římu. Nezdá se vám, že je tu jasný politický podtext?
Z promluvy ve Svatohorské uspenské lávře
Historie ukazuje, že za dva tisíce let existence křesťanství ještě ani jeden lidský sen, ani jedna politická či národní idea nebyla (zdárně) dosažena a uskutečněna prostřednictvím rozdělení Těla Kristova (tj. Církve). Kde vládne rozdělení, prolévá se krev, ztrácí se energie, přichází se o jednotu a partikulární se klade na místo celku, tam je ztracena schopnost dosahovat cíle, jichž má národ dosáhnout...
Před vámi, kteří jste silou své víry zachovali jednotu Církve zde na ukrajinské zemi, činím hlubokou poklonu a jako patriarcha vám jménem celé Ruské pravoslavné církve děkuji za statečné stání ve víře, za vaši věrnost Pánu a Spasiteli.
(Z oficiálního webu Moskevského patriarchátu)

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 550 do č. 553)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.