Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 3. 3. 2010
Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj
Ekumenický patriarcha se narodil 29. února a přišel kvůli tomu o své 70. narozeniny
Patriarcha Bartoloměj I. z formálního hlediska nemůže oslavit své 70. jubileum. Narodil v přestupném roce 1940 a to právě 29. února, a takové datum v kalendáři na rok 2010 schází. Bude-li patriarcha žít ještě dalších 10 let, bude moci slavit své osmdesátiny ve správný den. Rok 2020 bude totiž přestupný.
Bez ohledu na tento technický problém zaslali mnozí náboženští představitelé patriarchovi své pozdravy k životnímu jubileu (mezi nimi i papež římský Benedikt, který ve svém telegramu vyjádřil naději, že "Duch Boží bude i nadále osvěcovat a vést nás na naší cestě k plné jednotě, kterou uložil Kristus svým učedníkům").
Patriarcha Bartoloměj je absolventem bohoslovecké školy na ostrově Chalki. Po službě v turecké armádě pokračoval v dalším vzdělávání v oblasti církevního práva ve Švýcarsku a na univerzitě v Mnichově. Stal se doktorem Papežského východního institutu v Římě. Biskupem je od r. 1973. 22. října 1991 byl zvolen za 232. patriarchu Konstantinopolské církve. Titulován je: Bartoloměj I. - Jeho nejsvětější svatost, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a patriarcha celého světa.
Za léta svého patriarchátu se Bartoloměj I. projevil jako aktivní ochránce životního prostředí, za což dostal přízvisko "zelený patriarcha". V době jeho patriarchátu se však také vyostřily vztahy Konstantinopolské církve s Ruskou, mj. i kvůli jurisdikčním sporům ohledně Estonska a Velké Británie, a též kvůli tomu, že přijal pod svůj omofor řadu ukrajinských biskupů - tzv. autokefalistů - v diaspoře.
Současný představitel Konstantinopole je znám jako aktivní účastník ekumenického hnutí. Ve svém posledním okružním poselství k neděli Pravoslaví se opět vyjádřil pro účast pravoslavné církve v ekumenickém hnutí.
Patriarcha stojí také za vyhnáním mnichů ze skitu proroka Eliáše na Athosu, které bylo navíc provedeno dosti brutálním způsobem (tento akt kritizoval např. i na Západě známý biskup v konstantinopolské jurisdikci Kallistos Ware). Nyní se podobným způsobem (zatím bezúspěšně) pokouší vystrnadit protiekumenické mnichy ze svatohorského monastýru Esfygmenu, kteří byli už několikrát v obklíčení policií; na esfygmenský monastýr je prý dlouhodobě uvalena všestranná blokáda zásobování: elektřinou, potravinami, léky... Avšak postoje tamních mnichů si postupně získávají sympatie v pravoslavném světě, a tak se daří dostávat potřebné zásoby na Athos do monastýru ilegálně. (Pozn. překl.)
(Dle Blagovest info a Credo ru)
--------------------------------
Výše zmíněná encyklika ekumenického patriarchy k neděli Pravoslaví si našla bohaté odezvy v ekumenickém tisku. Např. jsem zachytil tuto:
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vydal u příležitosti Neděle ortodoxie encykliku, v níž prohlásil, že křesťané nesmí zůstat lhostejní k otázkám ekumenické jednoty. Informují o tom internetové stránky Světové rady církví (World Council of Churches, WCC).
„Pro Boha není možné trápit se kvůli jednotě Jeho učedníků, pro nás je nemožné zůstat lhostejnými vůči jednotě všech křesťanů,“ píše patriarcha Bartoloměj I. v encyklice.
Dále se v ní postavil proti „fanatickým“ výzvám „určitých kruhů, které sami sebe exkluzivně označují za horlivce a ochránce ortodoxie“, a kteří odmítají teologický dialog s jinými pravoslavnými církvemi a ekumenické kontakty s ostatními křesťany.
„Blahosklonně označují jakýkoliv pokus o znovusjednocení rozdělených křesťanů a o obnovení jejich jednoty jako údajnou „panherezi ekumenismu“, aniž by podali sebemenší důkaz toho, že by pravoslavná církev kontaktem s jinými církvemi opustila nebo popřela doktríny ekumenických koncilů nebo církevních otců,“ stojí v listě.
---------------------------
K tomu si v rámci diskusního prostoru v církvi dovolím pár poznámek. Mám dojem (třeba se však mýlím), že pod těmi "fanatickými výzvami určitých okruhů" se myslí řecká iniciativa, o níž jsme zde již informovali v příspěvku č. 534.
Na řeckém webu už podepsalo 20.000 pravoslavných křesťanů (v tom je už sedm biskupů a dlouhá řada archimandritů, igumenů, špičkových teologů, starců a dalších duchovních) prohlášení nesouhlasu s tím, jak je prováděna ekumenická politika. V Řecku i v Rusku jsou tištěny celé knihy rozebírající ekumenismus a poukazující na sporné momenty, které se v rámci ekumenických kontaktů a dialogu někdy dějí. Nejsou to žádné vágní proklamace, ale citáty posvátných kánonů a svatých Otců exaktně doložené výhrady ilustrované konkrétními událostmi a skutky, které se v rámci ekumenického hnutí staly.
Jestli tomu správně rozumím, tak mnoha věřícím se zdá, že ze strany ekumenického patriarchátu se dostává převeliké podpory dialogu s jinými křesťany, ale pramálo podpory dialogu o ekumenismu uvnitř pravoslavné církve. Proto roste v pravoslavné církvi nespokojenost a napětí.
Při mé poslední návštěvě v Řecku mi mniši se zármutkem a velikým znepokojením ukazovali tištěné materiály (publikované v běžných řeckých médiích), kde je např. zpráva o setkání patriarchy Bartoloměje s šéfem národní (turecké) pobočky Coca-cola, který je muslim a jemuž daroval patriarcha jako "malý ale důležitý dárek" knihu Koránu, a citována jsou tam slova patriarchy o tom, že Korán je "svatá kniha".
A tak se někteří s bolestí táží: Což křesťané nejsou náboženství jediné svaté knihy - tj. Bible? Což islám neprohlašuje Ježíše z Nazareta za pouhého proroka? Což to není, řekněme: zvláštní, když z rukou pravoslavného biskupa někdo přijímá jako svatou knihu něco jiného než Evangelium? A navíc - pro Řeky, kteří žili půl tisíciletí pod tureckým jařmem, jsou taková slova jejich duchovního vůdce skutečně traumatickým zážitkem (u nás je článek, jak se Turkové vypořádávali s řeckými křesťany).
Citace z internetu: The link below is to the second half of the speech the Patriarch gave to the Coca Cola folks and to his personal friend and supporter, Mouchtar Kent – the president of the Coca Cola company. At the 3:50 point, the Patriarch gives his muslim friend a “small but important” gift: “the holy Koran”.
A aby toho nebylo na ty Řeky v Řecku málo, tak se patriarcha před tím, jak se zdá, ještě identifikoval s Turky a přihlásil se k oslavě jejich národního svátku, což je pro Turky den vyhnání Řeků z Malé Asie. (To je událost, která je dodnes v Řecku vzpomínána se smutkem jako národní katastrofa: v r. 1923 bylo Turky z Malé Asie vyhnáno 1,5 milionu etnických Řeků; 250 – 300 tisíc lidí vyvražděno.)
http://www.youtube.com/watch?v=-9f_4jPvGEA nebo ke stáhnutí zde.
Citace z internetu: This is the earlier part of the speech, in which the Patriarch identifies himself as a Turk, celebrates the national holiday which the Turks were celebrating that day – the removal of the Greeks from Asia Minor:
Při návštěvě New Yorku měl patriarcha Bartoloměj ještě pozoruhodné vystoupení pro židy přímo v jejich synagoze, které raději nechám bez komentáře. Kdo chce, ať se na část podívá: http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (28. 10. 2009)
http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (29. 10. 2009)
http://bekkos.wordpress.com/2009/12/07/ohio-lecture/
---------------------
Zpět však k našemu komentovanému ekumenickému článku. Patriarcha Bartoloměj dále praví:
„Pravda se nebojí dialogu, protože dialog pravdu neohrožuje. Jestliže se dnes všichni snaží odstranit rozdíly prostřednictvím dialogu, ortodoxní církev nemůže prosazovat intoleranci a extremismus.“
-----------------------
V Řecku mi mniši sdělili, že podle článků v pravoslavném tisku žádal patriarcha Bartoloměj Řeckou církev, aby biskupové a duchovní, kteří podepsali nesouhlas s ekumenismem, byli potrestáni. Řecká církev to odmítla s odůvodněním, že není přece možné bránit diskusi v církvi.
Vnucuje se otázka, proč Konstantinopol silově prosazuje dialog s jinoslavnými na úkor dialogu uvnitř církve. Bránit myslícím lidem vyjadřovat vlastní názory přece jenom zvyšuje napětí v církvi. Prohlašovat ty, kteří nesouhlasí a uvádějí argumenty ze spisů svatých Otců a posvátných kánonů, jednoduše za "fundamentalisty" se může přece stát opravdu cestou k radikalizaci vnitrocírkevní situace.
Nic proti rozhovoru s jinoslavnými. Kritika ekumenismu se však netýká samotného dialogu, ale jevů, které se na tento dialog nabalují. Účast papeže na liturgiích v Konstantinopoli - a recipročně účast patriarchy v mši v Římě (to není žádný dialog, ale divadlo), spolu s podivnými demonstracemi jakési částečné jednoty (společné žehnání obou nejvyšších představitelů, spoluúčast na první části bohoslužby - tzv. liturgie katechumenů čili bohoslužby slova, dokonce společná recitace Symbolu víry apod.) To může docela dobře působit na diváky těchto představení jako cesta ke smazávání věroučných rozdílů namísto jejich řešení. A to se vymyká samotné podstatě teologického dialogu, který má přece problémy odhalit, objasnit a hledat řešení, nikoliv je zastírat.
Tedy shrnuto: pravoslavní "fundamentalisté" neprotestují proti dialogu, jak se možná mylně domnívá ekumenický patriarchát. Nespokojenost se týká dvou jiných věcí:
1.) dialog se zužuje na několik vybraných osob, postup a mezivýsledky nejsou dostatečně celocírkevně prezentovány (buď nejsou uveřejněny v plnosti nebo jsou rovnou utajeny), a tak je z účasti na dialogu vyloučena většina duchovenstva a prakticky všichni věřící, jimž jest jen trpně čekati, jak to dopadne; církevní lid se nemůže k věci vyslovit, diskutovat atd. Teologický dialog se tím děje odděleně od církve. Kde zůstaly teze o církevním lidu, královském kněžstvu atd.? Kde jsou vyjádření starců, duchovních vůdců, lidí s pokročilou duchovní zkušeností? Nejsou oficiálně publikována. To je naše libri prohibiti - zakázaná literatura dnešní svobodné doby. Proč nevede Konstantinopol - pokud možno veřejnou - diskusi s pádnými argumenty mnichů - kolektivními stanovisky zástupců monastýrů ze Svaté Hory Athos? Dusná atmosféra v církvi kolem ekumenismu hovoří sama za sebe, že něco není v pořádku kolem způsobu vedení dialogu. Může to pak působit dojmem kabinetní politiky či dokonce zákulisních piklů; šušká se něco o svobodných zednářích. Samozřejmě s tím lidé mohou vyjádřit nesouhlas, což se ostatně právě děje...
2.) Dialog se opouští a je nahrazován gesty a projevy, které neodpovídají realitě. Cařihradem nemilovaní "fundamentalisté" tedy nejsou proti dialogu, ale naopak pro dialog.
Sumasumárum: nevím, jak kdo, ale já slyším z táboru "fundamentalistů" opravdu naléhavé volání po dialogu (a nikoliv proti dialogu). A hned dvojnásobné. Jednak, aby se zůstalo při dialogu s jinoslavnými. A pak (a to hlavně) po dialogu vnitrocírkevním. Jenže - co se týče toho druhého - k tomu musejí být dva.
------------------------
Na encykliku patriarchy Bartoloměje reagoval generální sekretář WCC Rev. Dr. Olav Fykse Tveit. Ocenil ji jako „závazek k dialogu a jednotě církví, daný i přes silný tlak fundamentalistických kruhů ortodoxních věřících.“
To už opravdu nechávám bez komentáře. Ze zdvořilosti k cizí osobě mimo církev.
Administrátor
--- 1. 3. 2010
Účast katolických duchovních na politické agitaci při ukrajinských volbách
Zahraniční novináři se obrátili na Vatikán s dotazem na účast jeho podřízených v agitaci za Timošenkovou
Zahraniční novináři z katolických zemí zaslali papeži římskému dotaz ohledně účasti představitelů římsko-katolické církve v tzv. "modlitbě za Ukrajinu", k níž je sezvala před druhým kolem prezidentských voleb do centra Kyjeva premiérka Julie Timošenko.
Na tiskové konferenci v Kyjevě to oznámil náměstek tajemníka Sovbez Ukrajiny Dimitrij Vydrin.
"Žurnalisté z katolických zemí se už obrátili na Vatikán s dotazem, zda měli podřízení papeže požehnání účastnit se politického procesu," uvedl Vydrin. Podle jeho slov západní novináři byli rozpačití z nabídky akreditovat se na bohoslužbu "Modlitba za Ukrajinu". Tázali se: "Jak je možné se akreditovat na bohoslužbu? Nebo tomu špatně rozumíme?"
Podle Vydrinova názoru si náboženská vyznání, která vyslala své představitele na politickou akci Timošenkové, citelně pošramotila reputaci.
Novyj region 2. Credo.ru
Administrátor
--- 27. 2. 2010
Minulý papež praktikoval sebemrskání
Římský papež Jan Pavel II. se bičoval páskem od kalhot
Papež Jan Pavel II. praktikoval sebebičování a používal k němu kalhotový řemen. Zvěsti o sebetrýznění ex-pontifika se šířily už dříve; nyní však byly potvrzeny knihou monsignora Slavomira Odera.
"Mnozí, kteří byli papeži blízko, nejedenkrát slyšeli, jak se Karol Wojtyla bičuje. V jeho šatníku byl mezi církevními oděvy zavěšen speciální řemen od kalhot, který si s sebou bral pokaždé, když odcestoval do své tradiční letní rezidence v Castel Gandolfo," píše Odera.
Slavomir Odera nyní dle zadání Vatikánu zkoumá život Jana Pavla II., aby mohl předložit fakta pro jeho svatořečení v římsko-katolické církvi.
The Telegraph. Gazeta.ru
Administrátor
--- 27. 2. 2010
Slavnost Pravoslaví
Neděle vítězství orthodoxní víry. Svátek dogmat ve východní církvi
Za onoho času...
... se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
1,44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
1,45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
1,46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
1,47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti."
1,48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
1,49 "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
1,50 Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."
1,51 A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka."
(Z Evangelia podle Jana)
Nuže, Velký půst postoupil už o jeden týden a my v neděli opět po roce slyšíme evangelní čtení o Natanaelovi - "Izraelitovi, v němž není lsti". Natanael jako by zde byl podobenstvím pravoslavné věrouky, v níž - řízením Božím - není nic zlého, nepravdivého ani klamného. Povolávání prvních apoštolů, jak to popisuje evangelista Jan, je historickým bodem, z něhož se souká celý obsah učení Církve. Vždyť základním rysem celého pravoslavného církevního učení, všech dogmat a pravidel, je jejich apoštolský původ. Jen odtud čerpá naše víra své oprávnění - svým původem od apoštolů, kteří byli vyučeni samotným Božím Synem. Odtud považujeme obsah naší víry za původu Božského nikoliv lidského. Proto pro víru někteří z nás prolili svou krev, proto ji střežíme před změnami a zároveň vyvyšujeme jako svěřený Božský klenot.
 |
Neděle Pravoslaví je svátek, který je ustanoven na památku vítězství pravoslavné víry nad herezí ikonoborectví a potažmo nad všemi jinými herezemi. Ikonoborectví bylo definitivně přemoženo v době byzantské císařovny Theodory a konstantinopolského patriarchy Metoděje Vyznavače. Theodora po smrti svého manžela, císaře Theofila (829-42), který byl ikonoborcem, nechala propustit všechny uvězněné kvůli ikonám a všem ctitelům ikon zajistila bezpečí; několik zbožných asketů povolala konat modlitby za spásu svého muže. Nový patriarcha Metoděj shromáždil duchovenstvo a věřící do velkého chrámu ke všenočnímu bdění za pokoj duše císaře Theofila; konali to celý první týden Velkého půstu. V pátek ráno se císařovně zdál podivuhodný sen oznamující Boží smilování nad zesnulým císařem. Zároveň zmizelo jeho jméno z listiny se seznamem heretiků, který sepsal Metoděj a uložil pod oltář. Císařovna pak svolala na první neděli Velkého půstu, 11. března 843, slavnostní shromáždění, a ve velkém průvodu se svícemi, ikonami a kříži byly svaté ikony opět vneseny do chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, že se od této doby bude tato slavnost konat každoročně, aby se křesťané napříště vyvarovali pádu do hereze. |
Pravá víra rozdmychává v srdcích lidí lásku k Bohu, a pro tuto lásku - nikoliv kvůli strachu (např. z pekla), nikoliv pro sliby (např. nebeské odměny) - se lidé namáhají, postí, modlí a vedou svůj duchovní zápas za dosažení dokonalosti.S ideologiemi má Západ bohaté (a špatné) zkušenosti. Vlajková loď ideologie vždy pluje na řece lidské krve. A čím lidumilněji či vznešeněji se ideologie tváří, tím krvavější se většinou nakonec stává. Jednou z vlastností typických pro ideologie je, že žádná z nich není pravda, spravedlnost ani láska (není divu - ideologie jsou vynálezem lidským, a proto se v nich odráží všechna ta bída lidského nitra zasaženého hříchem). Lidé to už někdy cítí, a proto vcelku rozumně relativizují všechny ideologie.
A pokud pravidla víry vnímají jako jednu z ideologií, pak celkem logicky relativizují i každou víru a náboženství - a nesnášejí, když některé z nich o sobě hlásá, že je pravé - to jediné pravé.
Kde však západní církev učinila tu chybu, že se její věrouka začala překlápět do ideologie? Částečně je na vině typická západní vnějškovost. Jenže proč pronikla do církve v takové míře, až ovládla její způsob myšlení? Důvod není tak těžké najít - na Západě došlo k opuštění východního (a posléze byzantského) schématu vztahu mezi církevní a světskou mocí, podle něhož je církev podřízena moci státní (neboť duchovenstvo i věřící jsou občany impéria a podřízeni císaři), což je ve své podstatě prvokřesťanský princip uspořádání horizontály církevního života v tomto světě. Ano, Řím zavrhl to, co se dnes v západním křesťanstvu s odporem nazývá "byzantský caesaropapismus", a to mu zasadilo duchovní smrtelnou ránu. Žízeň po světské moci proměnila dogmata svaté víry na papistickou ideologii, a tím vymezila rámec pro vývoj Západu v druhém tisíciletí - vše, co se zde dělo, bylo s dotvořením papismu (viz "Dictatus papae" v době papeže Řehoře VII. /+ 1085/) vlastně nevyhnutelným následkem vykročení církve tímto směrem.
Zideologizováním a racionalizací víry nabral dřívější západní sklon k vnějškovosti docela nový rozměr a dynamiku. Jedním z výsledů je "zbožštění" vědeckého a technického pokroku (toho pokroku, o němž poznamenal spisovatel Chesterton, že je "matkou problémů" :-) Ruku v ruce s tím kráčí další důsledek - bouřlivý hospodářský vývoj, orientace života společnosti i jednotlivce na výkon a prosperitu. V osobním životě začala být užitečnost člověka měřena tím, kolik toho za svůj život vyprodukoval. To se do té míry stalo součástí západního způsobu myšlení, že i člověk sám posuzuje svůj život (a třeba i proběhlý den) tím, "kolik toho stihl udělat". To je naprosto antiduchovní materialistický pohled na člověka a na smysl života. Tento progres přinesl ve 20. století zvláštní degenerované plody v jakémsi zvratu do zdánlivého opaku: měříme hodnotu lidského života (a třeba i jediného dne) tím, kolik toho člověk stihl spotřebovat - konzumem je měřen lidský život a v konzumu (hmotného i nehmotného: např. jídla a zábavy či rozkoší) je hledána smysluplnost života. Nešťastný Západe! (A nešťastný Východe, který místy tak ochotně přijímáš zkaženého západního ducha!)
Kvůli propadu do vnějškovosti je dnes zideologizovaná církev na Západě vnímána jako nevěrohodná. O samotnou podstatu smyslu existence církve už Západ převážně nejeví zájem. Od církve se žádá již jen to, aby byla nějak společensky užitečná - sociální aktivity, charita, ekologie atd. Tragikomické na tom je, že se tím po církvi žádá obdoba právě té vnějškovosti, která ji kdysi přivedla k úpadku. Podstatou života církve je víra a modlitba. Teprve z těchto kořenů může (ve větší či menší míře - dle okolností) vyrůstat nějaká sociální prospěšnost či charita apod. Západní církve si viditelně nechávají sekulární společností vnutit sociálně-charitativní sebereflexi - začínají si zvykat, že víra a modlitba západní společnost nezajímají, a tak se začínají (dokonce nejen navenek ale i uvnitř) prezentovat spíše jako sociálně charitativní spolek. To není cesta ven z toho duchovního marasmu, v němž se západ i s jeho církvemi utápí. To je spíše definitivní zpečetění osudu západního křesťanství. Stará arogantní pyšná vnějškovost jen plodí novou vnějškovost, tentokrát s vlídnější tváří.------------------------
Leč nechme Západ a zpět k našemu tématu: neděle Pravoslaví ve východní církvi. Pravoslavná církev nikdy nerozhodovala, kdo se stane králem či císařem, a tak neměla zapotřebí přetvářet svatootcovskou víru pro ideologické potřeby vlády nad světem. Proto pro nás zůstává naše pravoslavná víra "jediná svatá a pravá", aniž by to mělo v sobě nějaký agresivní či arogantní podtón, aniž by v pozadí řinčely útočné zbraně a pochodovali rytíři dobývat pod znamením kříže nová území.
Čím je pro pravoslavné křesťany - jak současnosti tak minulosti - jediná svatá a pravá víra? Na víru (a mám na mysli nyní konkrétně věrouku či přímo řečeno: dogmata) hledíme vždy a zásadně jedině ve spojitosti s duchovním životem. Věrouka a duchovnost jsou dvě strany jedné mince - a tou je bohopoznání. Dogmata vyjadřující původní apoštolskou víru jsou natolik těsně spojena s duchovním životem Církve, že můžeme klidně prohlásit: změnil-li by se duchovní život pravoslavných křesťanů, naruší se dříve či později i věrouka. A naopak: změní-li se dogmata či pozmění-li se věrouka církve, bude to mít nevyhnutelně za následek proměnu duchovního života církve. Opustí-li se apoštolská autenticita na jedné straně, nelze žádným způsobem zabránit témuž na straně druhé. A v důsledku je tím zničeno pravdivé bohopoznání, které je zásadním smyslem existence Církve. Vždyť pravdivé poznání Boha je vlastně synonymem pro spásu člověka (Pán Ježíš pravil: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha." Jan 17,3). Falešné bohopoznání není už žádným bohopoznáním. Proto je fatálním způsobem ohrožena spása tam, kde jsou poškozena dogmata či deformován duchovní život církve.
Dogma nepožaduje po člověku vzdát se myšlení. Naopak, pravé dogma je výzvou k myšlení. Vždyť celá lidská bytost - i rozum - si má osvojit víru Kristovu. Rozum sice nemůže pochopit vše, ale to neznamená, že víra znamená odložit jej. Naopak - teprve víra dává lidskému rozumu a uvažování dimenze důstojné člověka. Myslet o tomto světě může na nějaké úrovni i zvíře. Ale myslet o Bohu může jen člověk. Pravá víra rozum očišťuje, povznáší a nikoliv ničí. (Jen falešné dogma, nauky vymyšlené lidmi, klamné víry ničí člověka, který se jim otevře, - omezují jeho myšlení, vedou ho k zaslepenému fantatismu, zatemňují mu srdce.)---------------------
Dogma - to je k nezměnitelnosti zapečetěné dědictví svatých apoštolů - odkaz jejich víry, kterou přijali od vtěleného Boha. Proto můžeme říci, že pravé dogma je Božím zjevením. Totéž lze vlastně říci o křesťanství - resp. o křesťanské víře založené na pravých (čili původních) dogmatech. Starec Chrysostomos v řeckém monastýru sv. Nikodima jednou říkal, že je vlastně chybou hovořit o křesťanství jako o náboženství. My bychom měli považovat křesťanství nikoliv za jedno z náboženství, nýbrž za Boží zjevení. A to hned z několika důvodů (dovolím si přidat k jerondovým slovům): jednak kvůli původu křesťanství, které pochází z Božího zjevení lidem skrze příchod Pána Ježíše Krista; dále kvůli tomu, že skrze křesťanství, resp. Církev - mystické Tělo Kristovo, se Bůh stále zjevuje světu, a nakonec proto, že křesťanskou vírou a duchovním životem se zjevuje Bůh osobně každému, kdo se béře touto úzkou cestou.
Světitel Ignatij Brjančaninov píše: »Pravoslaví - to je pravé bohopoznání a pravá bohoúcta. Pravoslaví je uctívání Boha duchem (neklamný duchovní život) a pravdou (pravdivá dogmata církve). Pravoslaví je oslavením Boha pravdivým jeho poznáním a uctíváním. Pravoslaví je, když Bůh oslaví člověka, pravého svého služebníka, tím, že mu dá blahodať Nejsvětějšího Ducha. Duch je slávou křesťanů (Jan 7,39). Kde není Ducha, tam není Pravoslaví. Není Pravoslaví v učeních a mudrováních lidských, v nichž panuje falešné poznání - plod pádu. Pravoslaví - to je učení Svatého Ducha, které bylo dáno lidem ke spáse. Kde není Pravoslaví, tam není spasení. ... «
---------------------
Tato neděle je slavností. Někde se v tento den konají slavnostní průvody kolem chrámu - věřící berou chrámové ikony, vynášejí je z chrámu a kráčejí s nimi pod širým nebem, aby je nakonec zase vnesli do chrámu - jako tenkrát v r. 843 v Konstantinopoli. V pravoslavné typikonu je tato neděle označena jako významný svátek (sice to není svátek z dvanáctera největších, ale je hned na stupínku pod nimi). Je to duchovní slavnost a radost nad tím, že Bůh pečuje o Církev, chrání ji a udržuje. Je to jeho dílo, nikoliv lidské, že až do dnešních dob nám zůstala zachována původní víra, neporušená dogmata dávných svatých sněmů a potažmo autentická křesťanská spiritualita. Jak slíbil Pán Petrovi o Církvi: "Brány pekelné ji nepřemohou" (Mat 16,18). Pevnost tohoto slibu, stojícího na skále víry, cítíme v dnešní den a radujeme se, neboť - jak se zpívalo v čistém (1. velkopostním) týdnu každý večer starozákonní zvolání (ve Velkém povečeří po čtení kánonu sv. Ondřeje Krétského): "S námi Bůh, pochopte národové... Neboť s námi jest Bůh!" To je přece důvod k radosti a k duchovní oslavě.
Radujme se tedy - vždyť v „jedné svaté apoštolské Církvi“, mystickém Tělu Kristově, děje se stále to, o čem hovořil Pán Ježíš v závěru dnešního evangelia: „...uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Podle slibu daného Petrovi budou až do konce světa mít kam přicházet ti lidé, kteří touží poznat Boha. Zbavit se dráždivých mýtů, sladkých fantazií, zbožných představ, racionálních filosofií, a pravdivě poznat Boha, jaký opravdu jest. Boha, jak se lidem zjevuje skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém.
P.S.
Dnešní svátek má dva názvy. Kromě "slavnosti Pravoslaví" se mu též říká "neděle anathemy". Vedle pravých dogmat a autentického křesťanského Bohem zjeveného učení jsou na světě i učení klamná a vymyšlená lidmi. Nad nimi Církev vyhlašuje anathemu - tj. odmítnutí. Dává tím na vědomí, že tato učení nejsou autorizovaná Církví a že je Církev nepovažuje za pravá, resp. za součást Božího zjevení apoštolům a skrze apoštoly národům. Pro podrobnější vysvětlení se ještě jednou obrátíme ke svt. Ignatiovi. Zde jsou výňatky z jeho díla:
Dnes Církev hlasitě vypočítá různá cizí učení, která vynalezl ďábel a která jsou vyjádřením (jeho) nepřátelství vůči Bohu. Tyto nauky útočí na naši spásu a zbavují nás jí... Církev je usvědčuje, aby nás ochránila, a ty, kteří jimi byli oklamáni, zve povstat ze záhuby. Tato učení předává anathemě i s těmi, kteří se jich úporně přidržují. Anathema znamená odloučení, zavržení. Když Církev uvaluje na nějaké učení anathemu, znamená to, že tato nauka v sobě obsahuje rouhání proti Svatému Duchu. Kvůli spáse musí být takové učení zavrženo a odděleno, jako jed musí být oddělen od pokrmu. Význam anathemy tkví v duchovním církevním léčení nemoci lidského ducha, která způsobuje věčnou smrt.Jak se vyvarovat "tělesného uvažování"? Odpověď je prostá: Tím, že máme "duchovní uvažování". A jak získat "duchovní uvažování"? Pokáním. Kající myšlení je jediným pravým základem "duchovního smýšlení". Pro inspiraci k získání "duchovního uvažování" je důležité číst modlitby svatých otců - číst je pozorně a promýšlet, co se tam říká a jak se to říká. Svatí Otcové, poustevníci žijící na pouštích, kteří dosáhli vysokých úrovní duchovního života a bohozření, otiskli do těchto modliteb duchovní stav své mysli - svůj způsob myšlení - své zření Boha. Je v nich tedy obsaženo právě to "duchovní smýšlení", o němž je řeč. Všimněte si, že hlavním a mohutně převládajícím tónem těchto modliteb je kajícnost, vnímání vlastní nehodnosti a sebeodsuzování. To je klíč k duchovnímu zření. Bez nich nemá modlitba sílu ani křídla (a Ježíšova modlitba není vůbec myslitelná bez tohoto základu). Potřebujeme si osvojit tento způsob myšlení a sebereflexe, aby se stal i naším způsobem myšlení. Proto čteme tyto modlitby - a zvláště klenot mezi nimi: kánon sv. Ondřeje Krétského. Není divu, že církevní tradice ustanovila čtení tohoto kánonu - po částech - pro první čtyři dny prvního týdne Velkého půstu. Nelze si představit lepší liturgický úvod do tohoto období, kdy se má člověk duchově obrodit, přemoci starého člověka v sobě, zlomit způsob myšlení, který patří starému Adamu a hříchu, tj. "tělesné uvažování". Právě tento kánon je potřeba si pročítat a snažit se v něm obsažený způsob myšlení a pohledu na sebe, na svět i na smysl života přijmout za vlastní.
Smrt způsobují taková lidská učení, v nichž jsou obsaženy názory pocházející z falešného poznání, z tzv. "tělesného uvažování", které je společným dědictvím padlých duchů a lidí, nebo jsou tyto názory přimíchány do Bohem zjeveného učení o Bohu. Jsou-li lidské názory včleněny do učení křesťanské víry, nazývá se to herezí. Apoštol zahrnuje do počtu skutků tělesných i hereze (Gal 5,20; v západních překladech je však seznam vyčíslených hříchů všelijak pozměněn; místo herezí jsou tam "sekty"). Patří ke skutkům tělesným kvůli svému původu - tělesnému uvažování, které je smrtící a je nepřátelstvím vůči Bohu a zákonu Božímu se nepodřizuje, ani nemůže (Řím 8,6-7.
V českých Biblích tu větu (Řím 8,6), dobře známou všem asketům všech dob: "Tělesné myšlení je smrt, ale duchovní myšlení je život a pokoj," vůbec nenajdete. Bohužel jen jedna z verzí kralického překladu uvádí v listu Římanům správně "tělesné myšlení" (ostatní kralické verze a ekumenický překlad podávají tuto část učení ap. Pavla naprosto zcestně: buď místo "tělesné uvažování" je "opatrnost" nebo - ekum. překl. - "sobectví" apod.). Bible 21 se také přiblížila: hovoří o "tělesném smýšlení", jenže (stejně jako zmíněná nejlepší verze kralické bible) místo "duchovní myšlení" uvádí "myšlení Ducha" (Svatého), což je omyl. Ani s 8. veršem: "Proto ti, kteří žijí dle těla, se nemohou líbit Bohu," si čeští překladatelé nevěděli rady; ekum. překl. mluví (opět naprosto zcestně) o "těch, kteří žijí jen z vlastních sil", kraličtí zase o "těch, kteří jsou v těle", což je také omyl, stejně jako podobné vyjádření Bible 21 o "těch, kteří žijí v těle". To jsou momenty, kdy je zřetelně a bolestně patrné, jak nepravoslavný křesťan, protože není srostlý s apoštolskou a svatootcovskou tradicí Církve, nemůže porozumět Písmu jako celku a neodkrývá se mu plný význam biblického učení.Svt. Ignatij dále píše: Hereze odcizují lidského ducha Bohu a sjednocují ho s duchem ďábla kvůli jeho hlavnímu hříchu - rouhání Bohu. Hereze uvrhují člověka do otroctví vášní, protože zůstal opuštěn Bohem, jakožto ponechaný vlastní své padlé přirozenosti (viz dále Řím 1,21-28). (Je zajímavé, že původcové dávných velkých herezí měli všichni mravní problémy: Apollinarios měl smilný vztah, Eutychos by nesmírně zotročen vášní lásky k penězům, Arius byl nemravný až do neuvěřitelného stupně - když jeho píseň, Taliu, začali číst na prvním nikájském sněmu, otcové si zacpávali uši a odmítali poslouchat ty hanebnosti, které by člověku zbožnému nikdy ani nepřišly na mysl; Talia byla spálena; zůstalo nám jen historické svědectví, že toto "dílo" dýchalo nepřirozenou mravní zvrhlostí. Talii jsou podobna některá díla novějších původců herezí: strašná rouhání jsou v nich spojena s vyjádřením hrozné a nelidské zvrhlosti. Tomu, kdo je čte, stává se očividným spojení ducha těchto heretických vůdců s duchem ďáblovým.
Hereze jako produkt tělesného uvažování jsou vynalezeny padlými duchy. Běsové upadli do tělesného uvažování daleko hlouběji než lidé, kteří stále ještě mají možnost přecházet od tělesného myšlení k duchovnímu. Padlí duchové tuto možnost nemají. Lidé nejsou podrobeni tak silnému vlivu tělesného uvažování, protože v nich přirozené dobro nebylo pádem zničeno, jak je tomu u duchů. V lidech je dobro smíšeno se zlem a není tudíž vyhlazeno. V padlém duchu vládne a působí jedině zlo. Tělesné uvažování dosáhlo ve světě padlých duchů těch největších možných rozměrů, plně se rozvinulo - hlavním jejich hříchem je nepříčetná nenávist vůči Bohu, vyjadřující se strašným a neustálým výsměchem. Pokoru před Bohem, která je přirozená všemu stvoření, převrátili v nepřestávající opozici, odporování a nesmiřitelné nepřátelství. Proto je jejich rána věčné smrti nevyléčitelná. Podstatou jejich hříchu je pýcha. ... Padlí duchové se snaží zavléci člověka do všech možných vášní a hříchů - zvláště do pýchy, z níž roste nepřátelství vůči Bohu a rouhání. A rouhání je podstatou každé hereze, která je strašnou zbraní v rukách duchů. Křesťanství lze nenápadně zaměnit za rouhavé učení, jež je následně možno ozdobit krásnými jmény jako něco očištěného, pravého, obnoveného... Tolik výpisky z díla svt. Ignatije Brjančaninova.
O neděli anathemy se čtením zamítnutí heretických učení, jak se koná v současnosti v Rusku, jsme zde psali v příspěvku č. 86 a č. 350
P.S.
Svatootcovské modlitby, které jsou součástí denní modlitby církve, najdete v PDF (na stránce pravoslavného downloadu naleznete sazbu upravenou pro tisk brožury a další věci)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 614 do č. 617)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.