1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 844 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2012
Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Kněžský Služebník a zpěvník pro věřící

Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Dvě liturgické novinky v PDF:

Služebník liturgie sv. Jana Zlatoústého - vysázeno jako bilingue (církevně slovansky a česky)

Angelár - postup liturgie s notací, zpěvník pro věřící

Obojí na adrese:
pravoslavi.cz/liturgie









Zobrazit příspěvek č. 843 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2012
Z došlé pošty - upozornění na televizní pořad

Dokumentární film o sv. Lazarovi

Cyklus: Světci a svědci

Vzkříšený Lazar

Zde je link na pořad: www.ceskatelevize.cz

V pořadu jsou záběry z chrámu na Kypru v Larnace, kde jsou uloženy jeho svaté ostatky (je na nich vidět prýštící myro).

Pokud se vám pořad bude líbit, můžete o něm něco napsat do diskuse na webové stránce s filmem.

...............

O sv. Lazarovi tradice praví, že při svém pobývání v záhrobí viděl takové věci, že se po vzkříšení až do konce svého života už nikdy nezasmál. S jedinou výjimkou. Jednou viděl na tržišti, jak zloděj krade keramický džbán. Pobaveně na to poukázal slovy: "Hleďte, hlína krade hlínu!"









Zobrazit příspěvek č. 842 jednotlivě

Administrátor --- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2

Pokračování našeho hořce výživného tématu

Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.

Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."

Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.

Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?

Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.

To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.

Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).

Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?

* * *

Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.

Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.

Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.

Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.

* * *

V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.

Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.

Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"

* * *

Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.

Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.

A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.

* * *

Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."













Zobrazit příspěvek č. 841 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2012
Co nám chce Bůh zjevit?

Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek

Myslím, že bychom měli tento případ ještě chvíli promýšlet. Ne kvůli tomu, jestli dostaly ty nestoudné "dívenky" trest velký či malý, ale kvůli tomu, abychom přišli na to, jakou lekci nám tím vším Bůh chce dát. Vše se děje (nebo je dopuštěno) k naší spáse a nejhorší by bylo zůstávat v nevědomosti. Tak tedy jaké jsou souvislosti akce těch žen, které jakoby vyskočily z pekla a zplodily skutečně démonický tyátr v hlavním chrámu největší ze světových pravoslavných církví?

Tím hlavním duchovním kontextem samozřejmě nejsou ani prezidentské volby ani Putin. To vše jsou z duchovního pohledu jen záminky či příležitost. Jako skutečný kontext shledávám putování pásu přesvaté Bohorodice po Rusi. Všechno to démonické běsnění, které pak nastalo, by nám mělo ukázat, jakou duchovní sílu mělo přivezení této svátosti do Ruska a jak veliké požehnání z ní vycházelo. Starec Efrém, který relikvii do Ruska přivezl, za to tvrdě zaplatil uvězněním. V Rusku duchovní síla tak posvátné události rozhýbala všechnu běsovskou havěť, která rozbouřila národ a nakonec vyvolala tento útok na hlavní pravoslavnou svatyni (jiné drobnější útoky bezprostředně předcházely a další následují).

Je to pro nás viditelný projev skryté ale podivuhodné síly svatosti a svátosti, modlitby, relikvií a především církevního života. Každý projev života Církve má nesmírnou duchovní sílu. Když už si ani my tuto sílu neuvědomujeme tak zřetelně a bezprostředně, jak by se od nás všech čekalo, je nám tato síla zjevena nepřímo - skrze tu démonickou bouři. O americkém mnichu Serafimovi Rose se říká, že se v mládí přesvědčil o Bohu, když si jednoho dne uvědomil působení ďábla ve světě v nedávných dějinách; z této nabyté duchovní zkušenosti s ďáblem vyvodil prostou dedukcí něco podstatného o Bohu. A teď máme tuto možnost i my všichni.

* * *

Ano, myslím, že jedině démonickou inspirací lze vysvětlit, že takovou skandální událost, která je má nejen náboženský charakter, ale i rovinu společenskou, kulturní, morální, tolik lidí přijalo vlastně se sympatiemi. Kdyby se nejednalo o pravoslavný chrám, ale o chrám jiné církve nebo o mešitu či synagogu, jistě by bylo sympatizantů nepatrně. Už jsme zde psali, že podobná punková "performance" by byla trestná i ve většině jiných států. Tolerovaná či dokonce vstřícně přijímaná by nebyla nikde (tolerance se žádá jen po Rusku a po pravoslavných chrámech).

Ostatně jakási skupinka se pokoušela akci punkerek jen ve slabounkém odvaru napodobit v chrámu sv. Víta (oproti punkerkám se chovali relativně slušně, nelezli k oltáři, ale zůstali kdesi vzadu, nekřičeli nic sprostého ani rouhavého, prostě chovali se relativně "sametově"), a přesto je ochranka z chrámu vyprovodila. Žádná svoboda projevu se ani u nás v katolické katedrále nekoná.
* * *

Tak tedy tím dalším, co nám bylo zjeveno, je síla démonů a demonstrace, jak pevně drží ve svých pařátech značnou část národa a téměř celý západní svět i jeho masmédia. Ty nenormální sympatie bezvýhradně vyjadřované od politiků, novinářů a umělců jsou výmluvným svědectvím o povaze duchovní síly, s níž jsou v kontaktu. Vždyť normální by zrovna v takovém případě (bez ohledu na stát, kde se to stalo, i na dotčenou církev) bylo ostře odmítnout takové chování a zneuctění svatostánku. Ta morální i politická podpora je zrovna v případě tak skandálního chování jevem nenormálním, proto se přímo vnucuje potřeba vidět za tím působení nějaké duchovní síly.
Punkerky už jsou nominované na udělení různých uměleckých či společenských ocenění (např. poslanci Evropského parlamentu doporučili ocenění Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament, a další). Svůj obdiv jim vyjadřují celebrity. Asi nám nedá moc práce nahlédnout i za tímto jevem výrazné duchovní působení a potažmo dedukovat, pod jakou duchovní inspirací se celá tato společenská a politická rovina života Západu nachází. To je nesmírně důležitý úkaz.

Dokonce jsou nominovány na udělení Lutherovy ceny, proti čemuž však (marně) protestovali někteří teologové i další občané. Proti navržení hudebnic odsouzených ve vlasti za výtržnost v pravoslavném chrámu vystoupili evangeličtí teologové, podle nichž byl protest Rusek rouhačstvím, i někteří politici. Odpůrci nyní usilují o zrušení nominace, vedení města Wittenberg ale na svém rozhodnutí trvá. "Bylo by zničující, kdyby naše město opravdu nominovalo Pussy Riot a ony pak cenu vyhrály," citovala agentura Reuters Friedricha Schorlemmera, místního protestantského teologa a respektovaného obránce lidských práv v bývalém Východním Německu. "Lutherovo město by nemělo rouhání podporovat," dodal s tím, že problém má s texty písní mladých Rusek i samotným jménem jejich umělecké skupiny. Proti němu se postavil například vlivný deník Die Welt, který názory teologa Schorlemmera odsoudil. (Mimochodem, kromě čestného ocenění by punkerky získaly 10.000 eur.)

Amnesty International pokládá všechny tři aktivistky za vězně svědomí, odsouzené pouze za pokojné vyjádření svého přesvědčení. Dívky získaly podporu lidskoprávních organizací i mnoha světových umělců, například Stinga, "Madonny", Yoko Ono či Björk. Za propuštění ruských hudebnic se konaly happeningy, na sociálních sítích se šíří petice. Organizovány jsou koncerty a demonstrace.
Když si na základě toho všeho uvědomíme, že duchovní nepřítel ovládá právě ty společenské okruhy, které se honosí svou noblesou, úspěchem, bohatstvím, kariérou a jsou adorovány masami, pak dostává jeden výrok z evangelia pozoruhodný význam: "Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost." (Lukáš 16,15)

To jsou všechno zjevení bezesporu velice užitečná a předvádějí nám, jak důležité je pro náš duchovní život nemít s těmi oblastmi života naší civilizace nic společného, ba, držet si je co nejdál od těla a hledět na ně s nedůvěrou jako na to, co svírá ve spárech nepřítel naší spásy.

* * *

A nyní jiný pohled.

Ve vztahu k těm konkrétním ženščinám může církev jen vyjádřit nad nimi lítost. Světská moc ať činí, co má činit, a církvi nepřísluší do toho vstupovat. Ne nadarmo nosí meč, jak praví Písmo. Zkoumat, zda je zde důvod k trestu, je její práce. Nejde tu očividně o státní pronásledování nevinných. Církvi v takovém případě nepřísluší hodnotit, jestli je trest moc přísný nebo málo přísný či tak akorát. Prof. A. Osipov říká, že kdyby ty pachatelky vyjádřily před nějakým církevním představitelem lítost a slíbily, že už takové věci konat nebudou, pak by měl patriarcha morální a církevní právo žádat světskou moc o změkčení trestu (to bylo i v minulosti v Rusku zvláštním právem patriarchy žádat světského panovníka o snížení či prominutí trestu). Když se nekají, pak církev nemá právo nic v jejich prospěch činit; církev nemá konat nic pro člověka, který dává najevo, že si to nepřeje; stejně jako Bůh dává člověku právo odmítnout spásu, odmítnout nabídku věčného života, tak v této intenci se má chovat i církev.

Osipov dále dodává, že by církev měla z celé kauzy čerpat i nějakou sebereflexi - tj. uvědomit si to, co si má každý člověk a každou minutu svého života uvědomovat, že (řečeno slovy kajícího se lotra ukřižovaného po pravici Kristově): dostali jsme to, co zasluhujeme. Kdykoliv přišla v minulosti nějaká pohroma - mor, neúroda, požár, nájezd Mongolů či Tatarů nebo Turků, vždy o tom křesťané zapsali do svých kronik: v roce tom a tom, nás kvůli našim hříchům to a to postihlo.

Takže důvody pro církevní sebereflexi tu určitě jsou. I církev by měla tuto punkerskou pohromu přijmout jako Boží výzvu k pokání a zkoumat, co všechno děláme špatně.

Pokračování příště










Zobrazit příspěvek č. 840 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Je libo do Vaší knížky autogram, z něhož kape lidská krev?

Osoba označovaná jako "Balkánská řeznice" podepisovala v Praze svou knihu




Madeleine Albrightová v Praze: „Jste váleční zločinci"

23. 10. 2012 ve večerních hodinách proběhla v Paláci knih Luxor autogramiáda nové knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima". Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří připravili pro bývalou ministryni zahraničí USA plakáty s fotografiemi volně stažitelnými z internetu, předložili je paní Albrightové a slušně ji požádali o jejich podepsání, což okamžitě vyústilo v agresivní zásah ochranky.

Neschopnost adekvátně a důstojně reagovat na kritiku. Tak by se dala popsat reakce bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové poté, co jí členové sdružení předložili k podpisu plakáty s kolážemi fotografií kosovských telekomunikací, první dětské oběti tzv. humanitárního bombardování, tříleté Milice Rakić, srbských utečenců z Chorvatské Krajiny a militantních muslimských dobrovolníků v armádě Bosny a Hercegoviny. Madeleine Albrightová byla viditelně rozrušená, plakáty podepsat odmítla, na aktivisty volala: „Vy jste váleční zločinci!" a „Get out!" a nařídila jim okamžitě opustit prostor Paláce knih.

„Madeleine Albrightová ze své funkce ministryně zahraničí USA prosadila bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, podpořila džihád v Bosně v letech 1992-1995, manipulovala s fakty kolem Srebrenice a osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací. Měla by za svá politická rozhodnutí nést následky a přiznat zodpovědnost za krveprolití, která si vyžádala několik tisíc civilních obětí", vysvětluje jeden z účastníků a člen občanského sdružení Daniel Huba, proč přinesl na autogramiádu plakát k podpisu.

Poté, co byly Madeleine Albrightové předloženy připravené plakáty s fotografiemi, zasáhla ochranka knihkupectví Neoluxor a několik aktivistů bylo bezdůvodně fyzicky i verbálně napadeno. Ze strany organizátorů autogramiády padaly opakovaně výrazy jako „zku...vení bolševici", což někteří z aktivistů ze sdružení, které spojuje členy napříč politickými stranami a přesvědčením, považují za urážku a budou žádat omluvu.

Členové sdružení se poté dostavili na místní oddělení policie, kde popsali neadekvátní chování zaměstnanců knihkupectví Neoluxor. Policie nyní prověřuje, zda ze strany zaměstnanců knihkupectví nedošlo k překročení pravomocí a zda se svým agresivním zásahem nedopustili přestupku proti občanskému soužití nebo veřejnému pořádku.

Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu zásadně nesouhlasí s neprofesionálním přístupem ochranky Knihkupectví Neoluxor, který připomíná totalitní praktiky, odporuje zásadám demokratické diskuze a názorové plurality.

Tento text byl připojen k videu na Youtube


Jádro skupiny (protestující v Luxoru) tvořili čeští občané, kteří se před týdnem vrátili z poznávací cesty po Kosovu. Cílem cesty bylo umožnit zájemcům, kteří tam ještě nebyli, seznámit se na vlastní oči s tím, jak se tam žije nealbánským menšinám. Pro všechny účastníky zájezdu to byla naprosto otřesná zkušenost. Není pochyb o tom, že dnes na Kosovu dochází pod dohledem tzv. mezinárodního společenství k postupnému vymazávání a vyhlazování všeho, co nějak souvisí se srbskou kulturou a náboženstvím. Kosovo jako právní stát je čirá fikce. Jasným příkladem jsou majetková práva. Pro Nealbánce neplatí. Albánci si zabrali domy, byty, pole a lesy, které patřily Nealbáncům. Nikoho to nezajímá. Nealbánci jsou pod neustálým tlakem ze strany albánských extrémistů. Kosovská policie incidenty šetří a šetří, ale nic z toho. Druhým cílem cesty bylo předat humanitární pomoc v srbských enklávách. Byla to moje třetí cesta na Kosovo.

Výňatek ze souvisejícího článku na Britských listech, kde je též možno srovnat, jak o incidentu "informovaly" Lidové noviny.

-------

Zdá se, že na tom, co M. A. provedla Srbům a Kosovu, ještě i pěkně vydělává, viz zprávu z tisku:

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a další významní američtí politici skupují klíčové podniky v Kosovu. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.
Společnost Albright Capital Management, jejíž vlastníkem je Albrightová, se údajně s dalšími osmi společnostmi účastní privatizace kosovského Telekomu. Podle zákulisních informací je prý výběrové řízení ušité na míru právě firmě Albrightové, která se výrazně angažovala v řešení otázky nezávislosti Kosova.

Albrightová už loni vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) díky prodeji vlastnického podílu v telekomunikační firmě Ipko slovinskému Telekomu.

Podle chorvatského deníku je americký vliv v Kosovu obrovský už od roku 2000. Například generáln NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí.

Myslím, že o informaci není potřeba pochybovat, zvláště když tak nepříjemné zprávy přinesly (Lidovky)

-------

Žena, o níž je řeč, zřejmě uchystala světu nejednu krvavou lázeň.

Doporučuji Vaší pozornosti její vlastní slova, která po úvaze pronesla a otiskla. Asi si pamatujete, jak byly Irák uvaleny sankce pro údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, které tam prostě nebyly. Albright o tom sama napsala v knize Madam Secretary: When asked by (Leslie) Stahl, "We have heard thet half a milion childrren have died (as result of sanction). I mean, that´s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it?" Albright replied: "I think this is a very hard choice, but the price - we think the price is worth it."

Český překlad tohoto záznamu jejího interview s Leslie Stahlovou: "Slyšeli jsme, že kvůli sankcím zemřelo půl milionu dětí, to je více dětí než zemřelo v Hiroshimě. Stálo to za to?" Albrihtová odvětila: "Myslím, že to byla velmi těžká volba. Ale cena? Myslím, že to stálo za to."

(Mimochodem, Havel jí chtěl předat prezidentský úřad ČR.)

(Z přednášky dr. F. Koukolíka, neuropatologa)

--------

A ještě jeden výňatek:

... Vedle statisíců předčasně zemřelých iráckých dětí do pěti let věku, za jejichž smrt nese Albrightová neopomenutelný díl viny, by neměly chybět ostatní oběti zahraniční politiky USA, a to od ledna 1997 až do ledna 2001, kdy „Madla“ stála v jejím čele.

V druhé polovině 90.let vrcholila protipovstalecká kampaň turecké armády namířená proti kurdům ... Tato kampaň zahrnovala bombardování, rabování, masakry civilistů, znásilňování, plenění – to vše s vojenským tréninkem a diplomatickým krytím Clintonovy administrativy, která Ankaře posílala zbraně v hodnotě 800 milionů dolarů ročně ... Turecká armáda byla v té době až z 90% závislá na amerických zbraních ... Tři miliony Kurdů byly násilně vysídleny z domovů, až 4000 vesnic a osad bylo bombardováno, evakuováno a zničeno (sedminásobný počet vesnic, jež zničily srbské polovojenské oddíly a bombardování NATO v Kosovu – pozn. aut.) Oficiální zdroje uvádějí 30.000 usmrcených Kurdů ... v letech 1984 až 1999. Jiné prameny uvádějí 50 000 zabitých. Avšak většina zvěrstev, zmasakrovaných a vysídlených padá na vrub militaristickému entuziasmu Clintonovy vlády s Madeleine Albrightovou v popředí.

Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 až do hořkého konce podporovaly indonéská zvěrstva ve Východním Timoru, který již od roku 1975 přišel téměř o třetinu své populace v důsledku indonéské invaze, již Bílý dům posvětil a zásoboval zbraněmi. Ještě před masivním zářijovým útokem indonéských okupačních sil v roce 1999, který vypudil 85 % Východotimořanů z domovů, byly během osmi měsíců povražděny tisíce osob. Přestože se Madeleine Albrightová před tiskem a kamerami bila za práva Východotimořanů, indonéští katani během září toho roku zničili 70% země – předtím než Clintonova vláda indonéským generálům oznámila, že je „game over.“Ani kvůli Východotimořanům si Madeleine Albrightová nevysloužila ani nadávku, ačkoliv i v tomto případě šlo o skutečně barbarské zločiny. Avšak zde není výčet hrůz, jež má tato „dáma“ jako bývalá šéfka americké diplomacie na svědomí, u konce.
(Zdroj: Britské listy)



P.S.
Tak přeji všem, kteří si nechali "krvavou Madlou" podepsat její dojemnou knížku, krásné večery při čtení pod lampou a pak sladké sny...









Zobrazit příspěvek č. 839 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Nový překlad

O převtělování čili reinkarnaci

Na rozcestníku Alexej Ilijič Osipov nový text: O převtělování








Zobrazit příspěvek č. 838 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2012
Zprávy z církve

Volba nového pravoslavného biskupa na Slovensku v Prešově

Novým prešovským biskupem byl zvolen 34-letý jeromonach Rastislav, rodák ze Sniny. Celkem byli tři kandidáti. Pozvaných bylo 220 delegátů ze všech farností prešovské eparchie (z každé církevní obce duchovní a jeden laik). Voleb se zúčastnilo 192 delegátů. Ve třetím kole voleb zvolilo výše jmenovaného v tajném hlasování 83 % voličů.

Vysvěcení a intronizace má proběhnout 18. listopadu v Prešově.

Další odkazy:
Prešovská pravoslávna eparchia má nového biskupa (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava











Zobrazit příspěvek č. 837 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba

O modlitbě pro moderního člověka

Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby

Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.

Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).

Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)

Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.

Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.

Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.

* * *

V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?

Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).

* * *

Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.

Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.

Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.

Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).

Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)

Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.

* * *

"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.

Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.

Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).

Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).

Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.

Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.

Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.

Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).

V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).

* * *

Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)

Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).

Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.

Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.

* * *

Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...

Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.
















Zobrazit příspěvek č. 836 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2012
Pozvánka na výstavu

V Dolním Rakousku probíhá výstava o Byzanci

"Zlatá Byzanc a Orient", to je název výstavy, která se koná nedaleko českých hranic, na renesančním zámku Schallaburg v Dolním Rakousku. Výstava osvětluje na příkladech nádherných staveb a ikonopisného umění vysokou kulturní úroveň Konstantinopole, ale nechává návštěvníky nahlédnout i do všedního života Byzantinců.

Před renesančním zámkem čeká na návštěvníky funkční rekonstrukce byzantského stroje na řezání kamene poháněného vodou z první poloviny 7. století, jehož předloha byla nalezena v Efezu. Výchozím bodem výstavy je slavnostní sál zámku Schallaburg, přestavěný na byzantský korunní sál. Akustické zážitky zprostředkovávají při zvláštních příležitostech byzantské varhany, které byly zhotoveny přesně podle originálu.

V první části výstavy jsou představovány císařství, víra, armáda, zemědělství, řemesla a obchod. Druhá část výstavy je věnována kulturnímu vývoji Byzance, která dokázala plodně využít několik "renesancí" antického myšlenkového a uměleckého dědictví, aniž by utrpěla hloubka a plnost pravoslavné křesťanské teologie a církevního života.
"Zlatá Byzanc a Orient" je podle slov svých propagátorů výstavou pro celou rodinu. Krátké filmy, 3D rekonstrukce, interaktivní knihy, animace a audioprojekce přibližují historii Byzance doslova nadosah. Výstava je dvojjazyčná, informace jsou poskytovány v němčině a angličtině.

Výstava potrvá do 4. 11. 2012.
Zámek Schallaburg leží poblíž Melku, při cestě z Vídně do Salzburgu.
Více informací na www.schallaburg.at

Podle článku v časopisu Vysočinka
zpracovala Jana Baudišová












Zobrazit příspěvek č. 835 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Zpráva ze světa. Zedníci všech zemí spojte se!

Postavíme nový dům, tentokrát pořádně

"Bariéry, rozdělující východní a západní církev, budou překonány," prohlásil patriarcha Bartoloměj ve Vatikánu.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přibyl do Vatikánu na oslavu padesátiletí druhého vatikánského koncilu. 11. října vystoupil před synodem katolických biskupů.

"Naše přítomnost zde vyjadřuje a dokazuje naši věrnost společnému svědectví..." prohlásil na úvod. II. vatikánský sněm nazval "hranicí proměny" v historii církve. Dále mluvil o vývoji, dosaženém ve vztazích mezi pravoslavnými církvemi a katolickou církví za těch 50 let a při té příležitosti prohlásil: "Doufáme, že bariéry, rozdělující východní a západní církev budou překonány a nakonec bude zbudován nový dům, pevně založený na Ježíši Kristu - úhelném kameni, který učiní všechny jednotnými".

CatholicCulture.org

------

Pozn. překl.
Je to takové zvláštní stavbařské vyjádření, že? Budování či zdění nového domu, tentokrát ovšem pevně založeného na Ježíši Kristu. Jen bych se rád Jeho Všesvatosti a ekumenického patriarchy zdvořile otázal, zda to máme chápat tak, že to svatí apoštolé postavili tak špatně, abychom museli zdít nový dům. Nebo to pokazili až svatí Otcové? Anebo že by příčinou problémů z dosavadním domem pravoslavné církve byly všeobecné sněmy? Jen se ptám, protože to slyším poprvé, že bychom měli stavět zgruntu nový dům, lepší, než je ten původní. A co uděláme s tím starým? Většinou se staví nový příbytek, když je ten starý špatný. Takže bych čekal nějaké teologické zdůvodnění, co se při první stavbě nepovedlo... V naší církvi se až doposavad učilo, že je svatá, apoštolská, Kristova; očekával bych tedy, že není potřeba budovat nějakou jinou.









Zobrazit příspěvek č. 834 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Z došlé pošty

Svěcení základního kamene v Mukařově

Vážení bratři a sestry i všichni příznivci pravoslaví,

loni 14. října byla ustavena nová pravoslavná církevní obec v Mukařově u Říčan ve Středočeském kraji. Do její působnosti spadá oblast jihovýchodně od Prahy. Duchovním nové farnosti je otec Evžen Červinský.

Obec zatím využívá k bohoslužbám mukařovský chrám Nanebevzetí Panny Marie. Tento kostel, původně gotický, byl zapůjčen laskavostí katolické církve. Bohoslužby se konají každou neděli od 10:00 a ve svátky podle starého kalendáře. Nicméně církevní obec od počátku usiluje o vybudování vlastního, pravoslavného chrámu. S Boží pomocí její snaha dochází právě v těchto dnech naplnění.

V sobotu 17. listopadu 2012 slavnostně vysvěceny základy nového chrámu Všech svatých v Mukařově, a to za účasti Jeho Blaženosti vladyky metropolity Kryštofa. Na tuto radostnou událost všechny pravoslavné věřící srdečně zveme a prosíme vás, abyste ve svých modlitbách prosili všemohoucího Boha za zdárné završení stavby Jeho nového chrámu.

Stránky obce najdete zde (zatím v ruštině, česká verze bude následovat): pravmir.cz

E- mail: info(zavinac)pravmir.cz

GPS souřadnice chrámu Nanebevzetí P. Marie: 49°59'40.157"N, 14°44'27.795"E








Zobrazit příspěvek č. 833 jednotlivě

Administrátor --- 28. 9. 2012
Duchovní hudba

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Milí přátelé,
srdečně Vás zveme na třetí ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos.
Program najdete na zde.

Těšíme se, že se uvidíme na některém z koncertů!

Anna a Marios Christou










Zobrazit příspěvek č. 832 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2012
Otázky kolem ekumenismu

Navázání na dřívější článek o restitucích a ekumenismu

Můj nedávný příspěvek (č. 829) na téma restitucí, resp. ekumenismu, vzbudil malý ohlas, a tak si říkám, že by bylo dobré se k tématu ještě vrátit a osvětlit některé skutečnosti, z nichž jsem při psaní vycházel.

Tak tedy nejprve k tématu "hříchu rozdělené církve". O ní ekumenismus hlásá, že je to stav nepřirozený a že naší povinností je tento stav napravit. Nic takového jako "rozdělená Církev" však nemůže existovat. To by odporovalo naší víře, jak je definována v Niceocařihradském vyznání víry: "Věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Jak sami vidíte, jednota Církve je její charakteristickou vlastností, která je zmíněna jako první ze všech ostatních. Především je Církev "jedna" a až potom je "svatá, obecná a apoštolská". Kdybychom tedy připustili, že Církev je rozdělená, nejednotná, pak bychom tím vlastně říkali, že při každé liturgii vyznáváme víru v něco, co vůbec neexistuje. Potažmo bychom tím naznačovali, že Pán Ježíš chtěl založit takovou jednotnou Církev, ale nějak se mu to nepovedlo. A protože vznik Církve je součástí Spasitelova díla spásy člověka, pak bychom nezdar ve vzniku Církev vlastně mohli považovat za selhání celého díla spásy. Jinými slovy - Ježíš Kristus sice vykonal spásu člověka, ale není zde Církev, kde by mohli tuto spásu přijímat další lidé. Jistě všichni chápeme, že takové předpoklady jsou z hlediska Pravoslaví nepřijatelné.

Což si lze myslet, že Otec nevyslyšel modlitbu milovaného Božího Syna: "Za ně prosím, aby byli jedno jako my jsme jedno"? Tato modlitba Pána Ježíše se samozřejmě splnila. Ekumenismus má však nejspíše za to, že Bůh Otec nevyslyšel Pána Ježíše, a tak to musíme učinit za něj a splnit prosbu, kterou Pán Ježíš adresoval Otci. Pravoslavní však věří, že Božský Otec svého Syna vyslyšel a tuto jednotu Církvi daroval. Je to jednota, kterou sdíleli svatí apoštolé a kterou dodnes sdílí celá kanonická pravoslavná církev. Pokud někdo použije svou svobodu k tomu, aby tuto jednotu opustil, Bůh mu to dovolí (stejně jako dovolil Adamovi a Evě vzepřít se Jeho vůli a zvolit si smrt), ale ať si pak dotyčný nestěžuje, že stojí mimo jednotu Církve. V každé době křesťanských dějin zde byla "jedna, svatá obecná a apoštolská Církev", kterou všichni vyznáváme při každé liturgii v symbolu víry. Je na každém člověku, aby se rozhodl, zda chce stát mimo tuto jednotu, nebo jí být účasten.

Nadále tedy budeme vycházet z toho, že jedna, svatá obecná a apoštolská Církev zde existuje, a budeme ve shodě s tradicí trvat i na tom, že se podobně jako v apoštolské době i dnes primárně jedná o nějaké viditelné společenství, které má svou strukturu, své učení, hodnoty, svůj vnitřní život. Prof. Alexij Osipov sice učí, že hranice skutečné Církve jsou kdesi uvnitř pravoslavné církve, ale držme se prvoplánového pohledu na tuto otázku.
Jak se tedy teologicky vyrovnat s reálnou situací, že na světě existuje nepřeberné množství větších i docela miniaturních společenství, která vyznávají nějakou víru v Ježíše Krista? Vírou, praxí i tradicemi (mají-li nějaké) se dosti výrazně liší, ale drtivá většina z nich vetkla slovo "církev" do svého názvu. Asi těžko budeme tento chaotický stav nazývat z pravoslavného hlediska "rozdělenou Církví". Vždyť Církev je dílem Božím a Bůh netvoří chaos. Máme-li však ze zdvořilosti přijmout skutečnost, že všechna tato společenství se nazývají "církví", budeme mluvit o "rozdílných církvích".

Cosi jako "rozdílné církve" zde bylo vždy. Už v době svatých apoštolů zde byla na jedné straně apoštolská Církev a na straně druhé různá heretická či schismatická společenství, která se také hlásila ke Kristu, ale nebyla Církví. Buď vznikala samostatně nebo oddělením (odpadnutím) od jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Stejně tak tomu bylo v průběhu celého prvního tisíciletí po Kristu. Neustále zde jednak byla jedna, svatá, obecná a apoštolská pravoslavná Církev, a pak vedle ní různé další "církve" - např. heretiků ariánů, monofyzitů, ikonoborců atd. V některých dobách měly tyto heretické "církve" dokonce mohutnou početní převahu nad pravoslavnou církví a zdálo se, že budoucností křesťanství je např. ariánství (hereze, která považuje Krista, resp. Syna Božího, druhou Osobu Trojice, za Boží stvoření nikoliv za samotného Boha).

Na situaci druhého tisíciletí, kdy máme vedle pravoslavné církve ještě římsko-katolickou církev a protestantské církve, tedy není nic zvláštního a neobvyklého a dokonce ani nepřirozeného. Rozdělování se do různých stran totiž patří k poškozené lidské přirozenosti.

Překonat toto poškození není možno tím, že sjednotíme všechno se vším. Před tím varoval už ap. Pavel. Sjednotit je - z pravoslavného hlediska - možno se jenom v Kristu, který je "cesta, pravda a život". Není jiné cesty k jednotě, než rozpoznat, že Kristus je Pravda, a najít tuto pravdu v jeho jediné Církvi, tj. jedné z církví. Vždyť učí-li každá církev jinak v podstatných otázkách víry a praxe, pak jen jedna z těch, které mohou doložit svůj původ od apoštolů a nepřerušené pokračování v obou posledních tisíciletích, může být pravá. My pravoslavní věříme, že touto Církví je pravoslavná církev. Kvůli tomu jsme přece pravoslavní. Jestli je někdo pravoslavný jen z důvodu rodinné tradice nebo národní příslušnosti, pak je to smutná neznalost Pravoslaví a formalismus. Stejně tak, stane-li se kdo pravoslavným jen kvůli tomu, že mu více vyhovuje východní typ křesťanských obřadů, a nikoliv kvůli pravdě.
Před neuváženým sjednocováním, z něhož se učiní cíl nade všechny cíle, varuje apoštol Pavel: »Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. (2 Korintským 6,14-18)

Už slyším námitku, že tady se přece hovoří o pohanech, kdežto ekumenismu jde o sjednocení křesťanů. Jenže když přehlížíme odchylky od pravdy a od Božího zjevení, které se vytvářejí v nepravoslavných církvích, začneme postupně ztrácet ze zřetele i odchylky opravdu velké. Kdo není věrný v malém, bude nevěrným i ve velkých věcech (tak to vyplývá z evangelijního podobenství o hřivnách). "Malými kompromisy začíná velký pád," najdeme ve rčeních svatých Otců. A vidíme to dobře právě na současném ekumenismu. Veliká ekumenická shromáždění nejsou už dávno jen křesťanskou záležitostí, ale účastní se jich aktivně a plnoprávně svými obřady (a vzýváním démonů) i nekřesťanská náboženství a pohani (nejen židi, mohamedáni, hinduisté, buddhisté, ale i šamani australských domorodců, vědmy a kněžky staroegyptských kultů, indiáni atd.). A to za účasti a s požehnáním papeže. Existuje o tom celá řada dokumentárních filmů, kde je to vidět.
* * *

Napsala mi jedna čtenářka Ambonu:

V době, když jsem byla zarytá ateistka ... jsem skutečně říkávala, kdyby byl Bůh, byla by jedna církev. V mých očích bylo "tolik" církví skutečně pohoršením.

Tento poměrně častý názor mi připadá jako blízký argumentu, že kdyby existoval jeden Bůh, pak by na světě bylo jen jedno náboženství. Přece by Bůh nedopustil, aby k jeho uctívání vzniklo tolik vzájemně si protiřečících kultů a náboženství! Podobný názor nevěřících např. hlásá: "Jestli je Kristus Bůh, proč se nezjeví celému světu a nevystoupí z tribuny OSN?" Pak by přece bylo hned jasno, jestli je nebo není, a které náboženství a církev jsou pravé. Ať se tedy zjeví a zjedná pořádek v náboženské otázce!

Odpověď můžeme tušit ze samotného způsobu chování Ježíše Krista, který nikdy nedělal zázraky jen proto, aby přesvědčil nevěřící. Viz též Matouš 16,4 »(Ježíš pravil:) "Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel.« Ano, jedno jediné znamení - zázrak - dal Bůh všem (věřícím i nevěřícím všech dob), a tím je Kristovo vzkříšení třetího dne. To musí stačit každému, kdo má dobrou vůli uvěřit.

Domnívám se, že skutečnost, kdy je člověk postaven před úkol hledat v množství různých náboženství to pravé, a pak hledat mezi mnoha církvemi tu pravou, je v souladu s Boží vůlí. Při tomto hledání totiž musí člověk používat dary, které mu Bůh dal, musí vyvinout nějaké úsilí za poznání pravdy a překonat řadu vnějších i vnitřních překážek. Na tomto hledání člověk duchovně roste. Bůh tím obrací to zlé, co je součástí lidské poškozené přirozenosti a co způsobuje různá rozdělení, v dobro sloužící k morálnímu růstu. Podobně jako pokušení od ďábla, které je ve své podstatě zlé, Bůh obrací v dobro - a to dokonce do té míry, že pokušení od ďábla jsou nezbytnou součástí našeho dosahování spásy.

"Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých."
Viz o tom v příspěvku 786.

Ďáblovo zlo tedy Bůh obrací v dobro, a to dokonce v dobro tak veliké, že je za současných okolností člověku krajně potřebné; podobně i rozdělení církví je ve skutečnosti (vzhledem ke stavu lidské přirozenosti raněné hříchem) nezbytností a důležitou součástí našeho duchovního hledání a duchovního růstu.

Když lidé nemusí hledat a dostanou tu pravou církev "naservírovanou na stříbrném podnosu", pak si většinou neváží toho, co mají. Viz situaci v tradičně pravoslavných zemích, kde si většina pravoslavných křesťanů příliš necení toho, co získali, když se narodili v pravoslavné tradici. Berou to jako samozřejmost a spíše hledají na Pravoslaví kdejakou "veš" (jak se říká). Bůh je pak musí přivést k rozumu tím, že na ně pošle Tatary nebo Turky, katolíky, či Francouze nebo fašisty a po nich komunisty, a lidé pak musí za svou víru a tradice bojovat a uvědomí si jejich cenu.

Kdo má oči k vidění, vidí. Kdo chce zůstat slepý, nebude vidět ani to, co se mu děje přímo před očima. Přiznávám jednu dobrou stránku ekumenickému hnutí - a tou byla ve 20. století možnost, že se Západ dozvěděl o Pravoslaví. Ekumenismus tenkrát umožnil příchod a šíření informací. Tuto roli ekumenismus v ranných stádiích své existence víceméně plnil. Pak se však odklonil k jiným cílům, které u mnohých pravoslavných vzbuzují vážné pochybnosti. Dnes, v době informačních technologií, ztratila původní idea ekumenismu (informovat a přinášet poznání) úplně smysl. Takže zůstala jen ta politická rovina ekumenické činnosti; zůstalo jen to, co je nejpochybnější.

Setkání Pravoslaví se západními křesťanstvími přineslo jeden výsledek, který může každý objektivní pozorovatel vidět. Týká se těch rozdílů mezi Pravoslavím a "jinoslavím", o nichž bychom mohli hovořit jako o rozdílech podstatných či rozdělujících. Nikdo z nepravoslavných (resp. "heterodoxních") křesťanských teologů nebyl za celou tu dlouhou dobu schopen ani o jednom z těchto rozdílů dokázat, že Pravoslaví neudržuje původní víru, tradici, učení a praxi Církve. Lze tedy považovat za prokázané - a to nejen na pravoslavné půdě, ale na půdě vzájemné teologické konfrontace - že Pravoslaví je tou původní Církví, k níž by se v podstatných bodech víry, tradice a praxe měly vrátit všechny ty církve a církvičky, jež tvrdí, že se chtějí sjednotit na základě původního křesťanství.

* * *

Ekumenismus však - jak se mi zdá - už dávno není hledáním, která církev je ta pravá. Spíše je hledáním kompromisu, zvykáním na odchylky ve víře a v dogmatech, hledáním cesty, jak všechny odchylky ospravedlnit a všechny sjednotit, aniž by někdo se měl něčeho zříkat. Zároveň se čím dále tím zřetelněji objevuje očekávání nějakého nového zjevení, příchodu nové pravdy, na které se všichni sjednotí.

Dle Pravoslaví však plnost pravdy přišla se vtělením Ježíše Krista. Žádné další zjevení nějakých nových pravd už podle slov Pán Ježíše nebude. Samozřejmě kromě zjevení antikrista, jeho "pravdy" a jeho jednoty. Této jednoty dosáhne antikrist klamy a lstí, a bude to jednota velkolepá. Bude tu nové náboženství skládající se ze všech starých náboženství a sám antikrist se nakonec prohlásí bohem tohoto náboženství a vyznavači tohoto náboženství ho uctí jako svého boha. To vše přece víme z Evangelia, z listů ap. Pavla, ze Zjevení svatého Jana a z proroctví svatých Otců.

Pro nás je důsledkem pravdy jednota. Tuto jednotu dává pravoslavné církvi Duch Svatý neustále - už 2000 let. Vše, co je potřeba všem lidem k tomu, aby se sjednotili v Boží pravdě, tu už je dvě tisíciletí. Pán Ježíš a vlastně celý Nový zákon upozorňuje dlouho předem, že všechno ostatní, co přijde po Kristu se zjevením nových učení, je od antikrista.

Už jsou zde antikristovi proroci a otevřeně hlásají "nové vylití svatého ducha", které přinese novou pravdu a novou jednotu. Ekumenismus těmto prorokům připravil cestu. Toto "prorocké" volání po jednotě, které chce sjednotit nesjednotitelné, pravdu se lží, světlo s temnotou, jistě není od Boha. Duch Svatý byl už přece vylit v době apoštolské, jak to bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Jak může křesťan věřit na nějaké další vylití nějakého údajně "svatého" ducha, který má darovat jednotu? Jak může prosit o jednotu, kterou Bůh dávno dal? Neznamená to, že takový křesťan vlastně opovrhuje těmi dary, které Hospodin už daroval, a těší se na nějaké nové dary? Nevyužije přicházející antikrist právě toho, že křesťanstvo už dávno zavrhlo to, co Bůh věřícím daroval, a je celé natěšené na úžasné nové dary, které se jim antikrist obdařený silou satana chystá dát?









Zobrazit příspěvek č. 831 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2012
Duchovní hudba - Filokallia

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Sdružení Filokallia Vás zve také letos do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na krásné duchovní a hudební zážitky v rámci mezinárodního festivalu pravoslavné hudby "Archaion Kallos" 2012. Program koncertů a doprovodných akcí najdete na www.philokallia.com/.


Jana Baudišová










Zobrazit příspěvek č. 830 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Z Youtube - myrotočivost

Myrotočivé ikony v Srbsku











Zobrazit příspěvek č. 829 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Co je pohoršením světu?

Na okraj církevních restitucí

Už nějaký ten měsíc mně připadá dosti divné, že se církve (hlavně na úrovni jejich vedení) nikterak zvláště neznepokojují většinovým a aktivním nesouhlasem české veřejnosti s církevními restitucemi. Církev by pak sice byla finančně zabezpečená, ale oddělená od společnosti barikádou nenávisti a pohrdání. O tom už jsme psali. Dnes se chci na tento jev podívat v jiné souvislosti.

Na celé události se - jak se mi zdá - krutě ukazuje, jak pokrytecké jsou základy tzv. "ekumenismu". Při jeho zdůvodňování totiž stále dokola slýcháváme, že "rozdělení křesťanů je světu pohoršením", a proto musíme toto rozdělení urychleně překonat, a pak se celý svět konečně pohrne do sjednocené církve. To bude radosti. Řím na to sjednocování dokonce vydal encykliku "UT UNUM SINT". (Už se tolik nezdůrazňuje, že tato jednota je samozřejmě míněna pod papežským primátem, byť zřejmě nějak kosmeticky upraveným; zřetelně se to naznačuje v řečené encyklice hned ve 4. bodě).

Proč hovořím o ideologii ekumenismu jako o pokrytecké? Protože to, oč se opírá a čím se zdůvodňuje, ve skutečnosti - jak se dnes ukazuje - ekumenickým lídrům na srdci nikterak neleží. Řeč je o pohoršení. Odstraněním pohoršení je tedy navenek motivována ekumenická idea. Jenže skutečnost, že církevní restituce vyvolávají krajní(!) pohoršení světa, pohoršení nad chováním církví, ekumenisty kupodivu moc nevzrušuje (alespoň to tak vypadá). Proto tomuto proklamovanému zdůvodnění ekumenismu po událostech letošního roku asi nikdo soudný už příliš věřit nebude.

Spíše to s ekumenismem vypadá tak, jak se dalo tušit už dříve. Je to politika, nic víc. Církevní rovina globalizace. Globalizuje a sjednocuje se na úrovni politické, aby mohl svět mít jednoho vládce; na úrovni hospodářské, aby mohla být jeho ekonomika ovládaná z jednoho centra; na úrovni vojenské (NATO) i na úrovni náboženské (to je ekumenismus). Za tím vším stojí úsilí o sjednocení světa a totální centralizaci moci, až bude nakonec veškerá vláda politická, hospodářská, vojenská i náboženská v rukou jednoho jedince. To je předzvěděné v Písmu svatém, a tak nás to nemusí nikterak překvapovat.

Ohromující je průhlednost, s níž se to děje a s níž se ekumenismus vyprofiloval. Člověk by čekal, že se budou alespoň pokoušet předstírat, jak jim jde doopravdy jen o to, aby církve nikoho nepohoršovaly. Místo toho církve - před celým národem a bez obalu - trvají na restitucích a ignorují tak zjevně vyjadřované pohoršení čtyř pětin(!) národa. Tím jasně signalizují, že je nějaké pohoršení jakési lůzy vůbec nezajímá (pojem lůza byl z nejvyšších míst největší církve skutečně použit).

Tím církve hodily za hlavu všechny snahy předstírat, že ekumenismus má nějakou ušlechtilou ideovou základnu (tím však netvrdím, že by řada prostých lidí nevkládala do praktického ekumenismu upřímné naděje a neúčastnila se jej s nejšlechetnějšími pohnutkami; to se však zřejmě netýká ekumenických bossů). Nejde tu o to, aby církve nepohoršovaly, jde tu o politiku s těmi nejtemnějšími cíli, jaké si vůbec lze představit. Byl bych opravdu rád, pokud bych se mýlil.

Kdyby šlo v ekumenismu o odstranění pohoršení, pak by bylo každému ekumenickému grémiu zcela jasné, že rozdělení je na církvích tím poslední kazem na kráse, který svět pohoršuje. Co tedy opravdu pohoršuje? Co mnohé lidi patrně odhání od církve?

1.) Především necírkevní lidi pohoršuje minulost západní církve, od níž se stále nemá síly definitivně distancovat (spíše takové jevy, jako je inkvizice, křižácké výpravy, krvavé misie mečem a křížem, dobu temna, bagatelizuje, zastírá, překrucuje, schovává za dobový kontext apod.) Formálně pronesené omluvy (které papeže ostatně nic nestojí) nemohou zastřít skutečnost, že myšlení západní církve se v jádru nezměnilo.
2.) Druhá věc, která kriticky pohoršuje společnost, jsou mravnostní skandály duchovenstva (to není jen věc posledních deseti let, už celé století prosakují informace o tom, co se děje v klášterech a na farách; myslím, že není potřeba to více rozvádět). Pokusy z nejvyšších církevních míst skrývat tyto delikty a těžké hříchy duchovenstva ukazují, že západní církev nemá vnitřní morální síly vypořádat se s touto rakovinou na svém těle. Toto církevní tělo už není zdravé, nemá protilátky, a proto podléhá infekci hříchu a zločinu.
3.) A v naší zemi a v této době jsou posledním vážným skandálem restituce. Při sametové revoluci prohlašoval kardinál Tomášek, že církev nebude žádat navrácení bývalých majetků. Páter Václav Malý tenkrát veřejně hlásal o katolické církvi: "Chceme jen sloužit lidem." Pak byla veřejnost konfrontována s obratem církve o 180 stupňů: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno." Dále přišel absurdní spor o katedrálu, která byla z úst mluvčích západní církve prohlašována za bezmála "normální farní kostel". A letos došla dohřáté veřejnosti trpělivost.

Koho z našich spoluobčanů, kteří dnes demonstrují proti církvím, trápí nějaké rozdělení křesťanských denominací? Dávno si na to všichni zvykli. Těžko dnes někdo bude svůj odpor k církvím odůvodňovat tímto rozdělením, ale vždy vám vyjmenuje některý ze tří výše uvedených bodů (nejspíš všechny).

Navrhuji tedy upřít péči církví na to, abychom nepohoršovali svět našimi skandály. Měli bychom se zaměřit na tři zmíněné body a přestat sebe i jiné klamat ekumenickým fantazírování o tom, "abychom všichni jedno byli".

Zbavme se konečně absurdity ekumenismu, jehož potenciál se dávno vyčerpal (pokud někdy vůbec nějaký byl). Svět kolem nás zajímají na chování církví úplně jiné věci než bezobsažná ekumenická politika. A k tomu, abychom se k sobě chovali slušně a přátelsky, snad žádnou umělou ideologii nepotřebujeme; na to by nám mělo stačit Evangelium.











Zobrazit příspěvek č. 828 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Římskokatolická církev ztrácí poslední zbytky soudnosti

Katolický kněz a muslimský imám si v Rakousku vyměnili kazatelny

Vídeňský katolický kněz Martin Ruprecht a muslimský imám Chizir Uzuner se rozhodli "vyměnit si kazatelny", aby přednesli svá kázání posluchačům jiného náboženského společenství.

Ruprecht, který se zabývá otázkami vztahů s islámem v kurii vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna (viz o něm v přísp. č. 819), nabídl imámovi mešity města Bad-Feslau (Dolní Rakousko), aby 24. června v rámci bohoslužeb(!) přednesl své kázání jeho farníkům. Kněz na oplátku obdržel pozvání, aby se podělil o svou duchovní zkušenost s muslimy. Podobná "výměna kazatelen" už proběhla vloni.

sedmitza.ru

--------------

Žijeme ve světě, kde se šílenství stává normou, a kdo neblázní, je obviněn z toho, že je blázen, protože není jako ostatní. Tak to předpovídal jeden ze svatých pouštních otců prvních křesťanských staletí.

Katolická církev je už tohoto šílenství plná, staví všechno na hlavu. Nejdřív ji přestalo vadit, když křest katolíka provede třeba hinduista, pak se začalo hrát při mších na kytary, teď už muslim káže při katolické bohoslužbě, brzy bude šaman či nějaká čarodějnice podávat katolíkům v katedrálách přijímání... Aggiornamento musí být, i kdyby nás to mělo zničit, že?

Docela to zapadá i do obecného šílenství kolem "punkerského skandálu" v Rusku. Zakuklení šílenci vpadnou do katedrály, na nejposvátnějším místě provedou výtržnost, a všichni šílenci světa (tj. skoro celá západní civilizace) se postaví na jejich obranu. Vítejte v blázinci.

Duchovní chaos je stále na postupu. Sv. Gorazde, pomáhej nám!












Zobrazit příspěvek č. 827 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Sv. Gorazd - tropar a kondak s notací

Hymny k uctívání sv. Gorazda

K dispozici v PDF








Zobrazit příspěvek č. 826 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Svatý novomučedník Gorazd II. a jeho odkaz

K sedmdesátému výročí umučení světitele mučedníka Gorazda II.

Ve sv. Gorazdu II. má naše církev mimořádnou osobnost - a to jak v ohledu lidských kvalit, tak i jakožto světce, který se zaskvěl mnohonásobnou svatostí - různými formami světeckého života i mučednickým koncem své pozemské pouti. Světeckých osobností takového rozměru není mnoho v celé pravoslavné církvi a je takřka neuvěřitelné, že naše malá místní církev má jednu z nich!

Jedná-li se o svaté mučedníky, bývá zvykem hovořit především o okolnostech jejich martyria - čili svědectví o Kristu až k prolití vlastní krve. Tento závěr života svatého vladyky je však dobře znám a v těchto dnech se při všech příležitostech hovoří o tom, jak po vyzrazení útočiště, jež nalezli stateční vojáci zaútočivší na R. Heydricha v kryptě naší pravoslavné katedrály, vzal sv. Gorazd před úřady odpovědnost za celou věc na sebe a vydal svou osobu do rukou okupantům; přál si, aby byla ušetřena církev, resp. životy jeho duchovních oveček - kněžstva a věřících. Mučedník Gorazd se nepokusil zachránit si život skrýváním a útěkem (ač by to jistě mohlo mít naději na úspěch už kvůli jeho rozsáhlým místním i zahraničním kontaktům), ale dobrovolně se vydal jako oběť za svou církev. Už tento postoj, který ho přes výslechy spojené s mučením přivedl před popravčí četu, by samozřejmě stačil k tomu, abychom jej vzývali jako svatého mučedníka. V případě vladyky Gorazda je tento - z duchovního hlediska - slavný konec ovšem jen tečkou za jeho svatým těžkým (a duchovně neméně slavným) životem.

Stojí za poznámku jeho duševní pevnost, díky níž při mučení neprozradil své kontakty ani jiné údaje, které by vedly k zatčení a popravě dalších osob. Po válce vydali někteří lidé svědectví, že jim tím vladyka zachránil život. Nutno k tomu dodat, že tato pevnost až urputnost byla jednak charakterovou vlastností jeho osobnosti, ale bezesporu zde vidíme i výsledek jeho duchovního života, růstu ve víře a osobní askeze, jímž je mj. zocelené nitro, které se neděsí ničeho, co mohou člověku provést lidé, podle slov Pána Ježíše: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mat 10,28) Tělesné a psychické násilí, v nichž byli gestapáčtí vyšetřovatelé mistři, ani neodvratná blízkost popravy nedokázaly rozdrolit jeho duševní stav. Na tomto svědectví vidíme jednak osobní duchovní úroveň vladyky a zároveň i sílu, kterou dává člověku křesťanská víra a duchovní život.
Dnes tedy využijeme 70. výročí vladykova umučení k připomenutí nejen zesnutí ale především způsobu života našeho drahého světce. Nemůžeme však probrat mnohostranné projevy svatosti jeho života, askeze, modlitby, duchovního zření, milosrdenství, pravdivosti, pastýřství, statečnosti atd. Vybereme toliko několik črt z jeho duchovního díla a zápasu, který zde posledních dvacet let svého života vedl. To v praxi znamená upřít pohled na pouhých několik kamínků té rozsáhlé mozaiky velkolepého obrazu obnovování cyrilometodějské církve u nás v první polovině 20. století. Je to obraz toho, co se dělo před očima nedávno minulých generací, obraz velikého Boží díla, čili zázraku, který Bůh skrze vladyku Gorazda II. zde konal. Sám Gorazd II., první zdejší nástupce sv. Metoděje a jeho žáka Gorazda I. po tisíci letech, o tom prohlásil: "Obnova cyrilometodějské církve v našem národě je dílo Boží." Většina jeho současníků to však neviděla (podobně jako dnešní lidé nevidí ani dnes, co je dílo Boží; duchovní proces je pro ně nepostřehnutelný), a tak se nezapojila a nezvěčnila svou práci, své životy účastí na tomto Božím díle. Slepota je hrozná věc a způsobuje v každé době, že se člověk propadá do chaosu, výsledky jeho námahy zničí chaos a on sám místo toho, aby zbudoval něco, co přetrvá, jen utrácí svého ducha na to, aby živil chaos.

Útesem, který pevně čněl nad bouřící vzteklou hladinou chaosu společenského, náboženského i duchovního té doby, byl právě světitel mučedník Gorazd II. Odolal všem pokušením své doby. Jak o něm zpíváme v kondaku:

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý...


A tím se dostáváme k tomu - myslím - nejdůležitějšímu rysu osobnosti a díla vladyky Gorazda, o němž bych se rád zmínil v první řadě. Byla to schopnost odolávat duchu doby. Svést boj za poznanou pravdu bez ohledu, zda se tím zalíbí mocným či masám. Dokázal nepovolit a vzdorovat třeba i názorům celonárodně zbožňovaného prezidenta Masaryka, všem okolním církvím, rozkolům a duchovním a filosofickým proudům. Jak nelogický a nepřínosný či lichý musel zástupům připadat jeho vzdor moderním filosofickým proudům i tehdejšímu převládajícímu náboženskému očekávání! Jaké vnitřní duševní vypětí se za tímto pevným stáním za pravdu muselo skrývat. Kolik blesků zlosti a hněvu se do něj strefovalo, kolik nepochopení, křivých obvinění, různých zlomyslných podezření i vyslovených pomluv, lží i otevřeného výsměchu. Měl proti sobě Masaryka, všechny církve, mnohé úřady i tehdejší média, která ochotně nabízela své stránky pro každou pomluvu a útok na vladyku Gorazda, a když chtěl vladyka reagovat, uveřejnila jeho řádky jen formou placeného inzerátu, a na to neměl dost peněz.
V práci schiarchimandrity Cyrila se píše: "President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu." T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, naléhal na vladyku Gorazda, aby odešel ze srbské jurisdikce, pod kterou tenkrát pravoslavní Češi patřili (z historických důvodů); takový odchod by však byl vůči mateřské Srbské církvi nemorální a nekanonický; sv. Gorazd odmítl svévolně porušit kanonická pravidla pravoslavné církve a zříci se srbské jurisdikce." Proslulý je Masarykův autoritativně pronesený výrok: "Já nechápu, pánové, co tady s tím pravoslavím chcete." Takové vyjádření z takového místa tenkrát stačilo, aby se řada lidí zajímajících se o Pravoslaví všech podobných sympatií okamžitě zřekla. Kdo se tenkrát stal a zůstal pravoslavným, nesměl být žádný třasořitka.

Dále čteme v práci otce Cyrila: "Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné "iredenty (význam), bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).
Společným jmenovatelem všeho, co se nepřátelsky a zuřivě stavělo proti Gorazdu II., bylo to, čemu můžeme výstižně říkat "duch doby". Vžijme se na okamžik do obecného naladění společnosti, které tenkrát panovalo. Kamkoliv se člověk vůkol rozhlížel, všude to vypadalo, že vše staré končí a něco nového - kouzelně krásného a magicky přitažlivého - začíná. Rozpadlo se rakouské soustátí - "žalář národů" - vznikly nové republiky, nové společenské zřízení. Lidé okoušeli nebývalou svobodu - v osobním i společenskému životě, v politice i v umění. Skončila hrozná válka a zdálo se, že Evropě kynou blahobytná léta prosperity a krásného života. Rozhostila se dosud nepoznaná náboženská svoboda. Na každém kroku byl patrný explozivní vývoj věd a techniky, elektrifikace pronikla do posledních domácností a na nejodlehlejší místa, celý průřez společnosti byl zasažen nástupem strojů ulehčujících každodenní námahu, dřinu na polích, úklidové práce v domácnosti. Ženy získaly volební právo, dopravní stroje zmenšily svět, v novinách se neustále psalo o cizích zemích, a tak bychom mohli psát dlouho. Celkově vzato, pozornost lidí se odvrací od minulosti a obrací se k budoucnosti, od dřívější slávy k fantaziím, od kořenů k fata morganě vědecko-technického ráje na zemi.

V oblasti náboženství se to projevuje bujením nových duchovních proudů, vznikem nových církví a církviček. Všechno toto nové mělo jako společný rys oslabení křesťanských tradic a jejich nahrazení buď nekřesťanským mysticismem (např. okultismem, magií či hinduismem a pantheismem apod.) nebo důvěrou v moderní filosofie či neurčitou představou, že stará náboženství končí a místo nich přichází nějaké svobodné, krásné, moderní, nové náboženství, které do sebe vstřebá "to nejlepší" ze všech světových náboženství a zároveň všechny moderní vědecké poznatky i technické výdobytky. Na Bibli navazovaly nové duchovní proudy buď jen volně či skoro vůbec; v případě, že se tyto proudy prezentovaly jako křesťanské církve, tak se k Bibli samozřejmě hlásily, leč zacházely s ní velice svobodomyslně.
O Buddhovi se tenkrát začalo tvrdit, že se vyrovná Ježíši Kristu. (Z Gorazdova kázání na Zjevení Páně; 1929) Největší z nových církví postavila do jedné řady: Konfucia, Buddhu, Krista, Mohameda, Husa, Komenského...

Sv. Gorazd o tom povstalém chaosu kázal: "Evropa, ohniště světové kultury a civilizace, se nyní nachází v takovém nebezpečí, v jakém snad dosud nikdy nebyla." A nemyslí to jen politickém ale především v duchovním smyslu, což dokazují další slova: "Snad ještě nikdy nebyla v Evropě taková bezradnost jako nyní. To není už jen zmatení jazyků, nýbrž zmatení duchů. Vždyť ani členové téhož národa si nerozumějí. Nerozumějí si, protože není mezi nimi duchovní pojítko. Právem lze na nynější stav evropského lidstva aplikovat slova ap. Pavla, jimiž charakterizoval tehdejší společnost pohanskou: Není člověka, který by hledal Boha. Není člověka spravedlivého; není moudrého; všichni se odchýlili, stali se neužitečnými..." (Celý vladykou citovaný úryvek: Řím 3,10-17) (Z kázání v Praze, 1932) Je tu zároveň patrný vladykův prorocký duch.
A v této době zde vladyka Gorazd buduje pravoslavnou církev, která je ještě tradičnější než římsko-katolická, hlásí se k ještě hlubší tradici, zavrhuje "novodobé" západní tradice z druhého tisíciletí po Kristu, kanonicky se váže ke starobylým světovým církvím, které jsou tak vzdáleny od západního modernistického kvasu! A proti soudobému opojení elektřinou pravoslavní rozsvěcují svíčky. Používají vyšívaná bohoslužebná roucha (zatímco novodobá představa přeje pro osobu předsedající shromáždění spíše používání civilního obleku), klasické pozlacené kovové kalichy (tenkrát byly moderní církve okouzleny sklem a používaly tedy skleněné bohoslužebné nádoby) atd. A hlavně - pravoslaví "neosvobozovalo člověka" od desatera přikázání ani od základních křesťanských dogmat a morálky! Zkrátka nic nebylo u pravoslavných v souladu s tím, co se od nově vznikající církve očekávalo.

A tak se na Gorazdovu hlavu snášely neustávající obvinění (např. politického charakteru), podezření z protirepublikového zaměření české pravoslavné církve, urážky a výsměch. Z kazatelen nepravoslavných církví se hlásalo, že hlavou pravoslavné církve byl ruský car a teď je jí turecký sultán. Když pravoslavní křesťané konali průvod ulicemi některých měst (např. při slavnostním svěcení chrámu) měli nepravoslavní věřící od svých farářů přísné zákazy zúčastnit se této události a tito věřící byli tak vylekáni, že se ulice před kráčejícím průvodem jejich pravoslavných spoluobčanů vylidnily. Do pravoslavného chrámu měli nepravoslavní od svých kněží samozřejmě přísně zakázáno byť jen nahlédnout. O pravoslaví byly vypouštěny z některých církví všelijaké hanlivé přezdívky, např. "vousatá religie". V některých městech měli jinoslavní své horlivce na nejvyšších postech místních úřadů, a zde pak bylo velice těžké sehnat např. bohoslužebné prostory (v případě, že zde ještě nebyl pravoslavný chrám, bylo zvykem scházet se v neděli ke svaté liturgii např. ve škole nebo v jiných veřejných prostorách, pokud však jejich správcem nebyl např. horlivý katolík).
Otec prot. Leixner, český pravoslavný kněz, ve své osobní kronice zaznamenává, že učitelé na školách byli ze školského ústředí (ministerstvo kultury) nabádáni, aby vystupovali proti Pravoslaví. Když některý ředitel školy zapůjčil pravoslavné církvi třídu na konání nedělní bohoslužby, byl to čin veliké osobní statečnosti (většinou římští katolíci nebo příslušníci "Československé církve" ihned udali takového statečného ředitele na školský úřad a on se musel ze svého činu zodpovídat).
Stávalo se, že pravoslavná církev vyjednala se soukromým sedlákem koupi pozemku na venkově, ale majitel byl vzápětí tak vylekán hrozbami své církevní vrchnosti, že byl nucen svůj souhlas s prodejem odvolat. V Praze narazil vladyka Gorazd na takový urputný odpor, že už zdálo téměř nemožné, aby získal nějaký nepoužívaný kostel (dokonce se tenkrát mezi Pražany říkalo, že dříve tu budou mít mohamedáni mešitu, než pravoslavní Češi svůj chrám).

To byla situace morálně velice tíživá nejen pro vladyku Gorazda, ale i pro jeho duchovenstvo a věřící. Vladyka tedy nejenže sám musel celou tuto tíži ustát, ale ještě bylo potřeba neustále podepírat a povzbuzovat kněžstvo i umdlévající laiky. Vznikající česká pravoslavná církev zde tedy byla pod neustálou palbou ze všech stran. Světitel mučedník Gorazd o tom jednou použil biblický obrat: vypadalo to tu, jako když se obnovoval Jerusalem po návratu ze zajetí - bylo potřeba jednou rukou stavět a druhou se bránit.

Vladyka Gorazd musel čelit i jiným zkouškám, o nichž pravil, že snazší je vzorovat zjevným nepřátelům, než nést zklamání z některých (blízkých či pravoslavných) lidí a spolupracovníků. Toto břímě na něj dolehlo ihned na začátku jeho biskupského působení, když někteří vůdcové masového hnutí, které tenkrát putovalo od římské církve k pravoslaví, neodolali svým osobním ambicím a vábení ducha doby, zradili vladyku Gorazda a v době jeho nepřítomnosti ve vlasti odpadli od dříve přijatého věroučného základu hnutí a strhli s sebou do propasti i většinu z toho zástupu, který vedli. Jen hrstka jich zůstala stát při Gorazdovi a s těmi se vladyka pustil do Božího díla obnovy cyrilometodějské církve. Pak přicházejí jurisdikční spory, které zasazují další citelný úder tomuto svatému dílu. A další a další selhání osob, na něž vladyka Gorazd spoléhal...

* * *

Bojoval s ideovými proudy uvnitř církve, které se snažily relativizovat význam kanonické struktury a našeho začlenění do světové církve - čili našich kanonických vazeb na Srbskou pravoslavnou církev a skrze ni na celou Církev. Nejprve musel vyvracet nemorální nápady, že od Bělehradu dostane naše církev biskupské svěcení (čili tzv. apoštolskou posloupnost), ale dále si budeme vytvářet věrouku i církevní praxi bez ohledu na pravoslaví ve světě. (Jen na okraj: v ekumeně a nezřídka ani mezi pravoslavnými dodnes není vyjasněno, k čemu vlastně je apoštolská posloupnost, jak vzniká a udržuje se, a jaký je její vztah k pravověří, církevní jednotě atd.) Pak přišel další zápas - tentokrát za státní uznání církve a hmotné zajištění církevní správy - tj. za duchovenské platy; musel kvůli tomu v zahraničních archivech nastudovat a vědecky obhájit i před státními orgány, že z hlediska státního práva i kánonů zde srbská pravoslavná jurisdikce působí v souladu se zákonem a má právo na uznání státem. Před vladykovou právní expertizou nakonec kapituloval i Masaryk.
Světitel mučedník Gorazd se nechal poučit neúspěchem husitství. O mistru Janu Husovi učí, že chtěl u nás obnovit církev, kterou zde zasadili na základě apoštolském sv. Cyril a Metoděj. (Ze svatodušního kázání; Brno 1924) O husitech píše, že "Boží láska se k našim věřícím projevila i později ... v 13. až 15. století. Tehdy se u nás opět začaly ozývat motivy cyrilometodějské, motivy pravoslavné, a někteří naši křesťanští vůdcové obraceli své zraky k pravoslavné církvi. Bohužel však s činy dlouho otáleli, příliš dlouho uvažovali, takže doba navštívení Božího uplynula". (Z kázání "dvacet let práce"; Praha 1941) Z citovaných úryvků je zjevné, že husitství vnímal jako směřování k pravoslaví, ne k protestantismu. A také je vidět, že nechtěl opakovat chybu husitů a váhat či kolísat v tak důležité otázce, jakou je pevné kanonické napojení na světovou pravoslavnou církev. Žádné pouhé "ideové směřování" či sympatie nemohou tuto kanonickou vazbu nahradit. Stejně tak ji není možno suplovat příslušností k nekanonické či neprávoplatné jurisdikci nebo k rozkolu apod. Co se včas důkladně kanonicky nezakotví, bude vichrem dějin smeteno. Vždyť jedině z řádného kanonického spojení vyvěrá církevní plnost - tj. pouze řádný biskup, jehož jurisdikci není možno pravoslavně zpochybnit, kolem sebe vytváří místní církev - podle principu vyjádřeného prvokřesťanským otcem sv. Ignatijem Antiochijským: Kde je biskup, tam je obecná Církev. (Ignatios Smyrenským, PDF)
Nato musel Gorazd II. krotit nerozumné síly uvnitř samotného církevního společenství, které téměř ihned po kanonickém vzniku České pravoslavné církve a ustanovení její správy začaly snít o udělení autokefality - čili se dožadovat plné samostatnosti. Dnes nám přijdou takové nápady - vzhledem k počátečním vývojovým stádiím tehdejší církve - jako groteskní, ale v té tobě měly dost přívrženců a byly vyjadřovány se neumdlévající naléhavostí. Češi (ne všichni) byli od počátku posedlí jakousi obavou z plného pravoslaví a zároveň ovládáni myšlenkou, že jsou povoláni obdařit svět nějakou zcela novou podobou pravoslaví, kterou nebudou moci vytvořit, když jim bude "vnucováno" pravoslaví ruské či srbské nebo jiné. (To byla v obecnější podobě idea v českém prostředí zcela běžná - byl to jeden ze základních ideových nosníků novotářské Československé církve, která se cítila být zárodkem nové moderní světové církve, stejně tak se objevuje sen o novém světovém náboženství, které vzejde z Prahy, v prostředí Unitárie atd.) Ustát tyto tlaky na předčasnou samostatnost byl pro vladyku Gorazd úkol ze všech nejdelikátnější a dlouhodobý. Vždyť musel neustále trpělivě vysvětlovat pravoslavným Čechům, že získání autokefality nemůže být cíl sám pro sebe, protože naším cílem je prohlubovat pravoslavné uvědomění a budovat místní pravoslavnou církev, jak na úrovni infrastruktury (zakládání církevních obcí, stavba chrámů a far), tak v oblasti jejího bohoslužebného a duchovního života, aby k polovině 20. století už zmizely všechny významnější rozdíly začátečnického pravoslaví česko-moravského od pravoslaví obvyklého ve světě.
„Za dvacet let nebude smět naší církvi nikdo vytknout žádnou odlišnost od ostatních pravoslavných církví ani po stránce vnější ani po stránce vnitřní.“ Nebyl to malý cíl, který si svatý vladyka vytýčil tímto výrokem ... Leckdo by chápal uvedený výrok v úzce obřadním dosahu. Ve světcově pojetí však měl daleko širší význam. Vladyka totiž dobře věděl, co vše v sobě zahrnuje identita se světovým pravoslavím. Věděl, že pravoslaví neomezuje svou činnost jenom na péči o duchovní růst jednotlivce v nejužším náboženském smyslu, že usiluje o všestranný rozvoj celého těla církve jako živého jednotného celku. Pochopil - a chtěl k takovému poznání vést i nejmladší dorost své eparchie - že pravoslaví jako jediné ze všeho křesťanstva dokázalo promítnout theologickou pravdu o dvojí přirozenosti v Kristu do praktického každodenního života věřících. Proto jen pravoslaví má právo být národní církví, paladiem národa, protože souběžně s péčí o „každou duši křesťanů pravoslavných trpící a zarmoucenou, pomoci Boží a spasení žádající“ má na mysli i všestranný rozvoj věřícího národa jako celku, jeho cestu dějinami a jeho vztah k vlasti jako domovu rodiny národa. V tom všem měla být zajedno i jeho eparchie. (Celý odstavec je citací z úvodu článku »Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle«; autor: prot. ThDr. Miroslav Mužík (+2007); sborník Pastýř a martyr)
Sv. Gorazd kázal: "Pravoslaví znamená - jednotu ve víře, jednotu ve svatých Tajinách, jednotu v církevní řádu, ale samostatnost (každé místní církve) v (bohoslužebné) řeči a v národních zvycích." (Z kázání na 8. neděli po padesátnici) Musel tedy jako pastýř na jedné straně uvádět pravoslavné Čechy a Moravany krůček za krůčkem do Pravoslaví tak, aby chápali význam a duchovní obsah všeho, co je zaváděno, a mohli to přijmout za své. Na druhé straně musel dobře rozlišit, co je ve světovém Pravoslaví 1.) všeobecně závaznou věroukou a posvátnou tradicí, a co je 2.) tradicemi jednotlivých národů, neřku-li folklórem. Na postupném zavedení toho prvního pevně trval, protože věděl, že to je Boží zjevení a že ve vhodném čase zarezonuje i v srdcích místních lidí, takže to budou moci s radostí a láskou přijmout jako něco svého. Co se týče toho druhého, chápal vladyka, že každý národ si vytváří své vlastní místní obyčeje; podobně i místní pravoslaví si musí vytvořit ty své, případě něco převzít např. od Srbů, něco od Rusů, něco od Řeků atd. Tento proces je však potřeba ponechat vlastnímu vývoji a v počátečních fázích budování místní pravoslavné církve je nutno se infiltrace cizích obyčejů a folklóru programově bránit.

Dále se musel potýkat i s nesprávnými názory, které se objevovaly uprostřed pravoslavného společenství a pocházely právě od těch lidí, kteří neměli tu schopnost vzdorovat duchu doby, jakou měl vladyka Gorazd. Byly to např. modernistické názory, že církev je cosi jako zájmové společenské sdružení, náboženský spolek, kde je tím hlavním spolková činnost, pořádání různých veřejných akcí, vnitřní spolková činnost, různá zasedání apod. Abychom tyto názory pochopili, připomeňme si, že meziválečná doba byla přímo posedlá spolkařením. Ve společnosti vyrůstala nejrůznější zájmová sdružení jako "houby po dešti". Vznikaly spolky se zaměřením praktickým či ideovým. Nebylo nic divného, když jedna osoba byla členem několika spolků a téměř každý večer docházela na nějaké spolkařské zasedání. Konec konců, nebyla tenkrát ještě televize a navíc v tom zvláště městští lidé viděli možnost seberealizace po práci.

Ještě v roce 1939 musí vladyka pozdvihovat hlas: "Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor je v českém národě dosti běžný a je naprosto mylný a bludný. Spolky zakládají lidé, církev je zřízením Božím ... Příslušnost k církvi, práce v ním a hmotné podporování jejích účelů je pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí. Církevní společenství má každým z nás být pociťováno jako záchrana a kotva spásy."

Proti zálibě v modernosti a snivému vyhlížení "světlých zítřků" lidstva postavil světitel mučedník Gorazd návrat k náboženským kořenům našeho národa - k cyrilometodějství (s přihlédnutím k husitství). Opíral se při tom o svou zkušenost s naším národem, která mu dala nezdolné přesvědčení, že cyrilometodějské pravoslaví je zaseto hluboko do duše národa, že každý ho máme v sobě (dnes bychom obrazně řekli: geneticky zakódováno v DNA každé naší buňky). Tato jistota mu dodávala sílu. V jednom kázání přítomným Rusům připomíná: "Pravoslaví bylo u nás více než 600 let zničeno, zdeptáno a pomlouváno jako schisma a jako věc mrtvá a odsouzená na celém světě k zániku. Čeští křesťané se nesměli o pravoslaví nic dovědět, proto také nic z něho neznali. Neznali věrouku, neznali bohoslužby, neznali církevní zřízení a jen v hloubi duše pociťovali jakési sympatie k pravoslaví jako k něčemu velkému, krásnému, ale neznámému." (Jihlava; 1937)

A tato intuice se vladykovi potvrzovala jako duchovní realita v průběhu celé jeho práce misionáře - obnovitele. Proto může směle tvrdit: "Mé celkové zkušenosti nesvědčí o tom, že by se pravoslaví pro naše věřící nehodilo. Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách přítomni poprvé, se vyslovilo, že měli dojem, jako by při tom zde viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duších utajeno a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že vrací se k nim milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co tu viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje." (Z přednášky »O povaze pravoslavné církve«; Praha 1935)

Vladykovo přesvědčení, že národ má nejen právo, aby mu bylo vráceno pravoslavné dědictví cyrilometodějské, ale je pro něj životně důležité navrátit s k těmto duchovním kořenům, jde tak daleko, že je připraven bez kompromisů zvolat o těch, kteří "uplatňují jiné zásady než ty, jimiž se řídil sv. Cyril": "Místo Krista se slouží Antikristu!" (Praha, 1927)

* * *

Těchto několik kamínků z obrazu jsme vybrali na ilustraci schopnosti sv. Gorazda II. nepodlehnout duchu doby, ale naopak nesmiřitelně s ním zápolit a pevně kráčet cestou evangelia a posvátné pravoslavné církevní tradice. Nesnažil se přizpůsobit pravoslaví poblázněnému vkusu moderního člověka. Zdůrazňoval naopak, že pravoslaví je "něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský". Proti unavenému západnímu křesťanství stavěl pravoslaví naplněné "elánem prvokřesťanské doby".

Tak to bylo naše tentokrát dosti úzce zaměřené nahlédnutí svaté osobnosti Gorazdovy, leč použili jsme své skromné autorské možnosti, abychom přispěchali tímto článečkem uctít letošní 70. narozeniny našeho svatého vladyky - čili výročí jeho narození pro věčný život, jak je zvykem hovořit v pravoslaví o mučednictví. Snad se nám podařilo ukázat "délku i nádhernou strmost vykonané cesty", kterou tento duchovní bojovník za pouhých 21 let svého zápasu zdolal. (Citace dle již zmíněného článku prot. Miroslava Mužíka)

Necháme tudíž pro tentokrát stranou ostatní rozměry a rysy našeho světeckého velikána dvacátého století. Jsem si jist, že právě vladykova schopnost nepodlehnout duchu doby, nepřizpůsobovat se pomíjivému vkusu povrchních lidí, čímž jsme se pro tentokrát zabývali, je pro nás majákem, jehož světlo může pomoci našim duším a našemu myšlení zorientovat se v dnešní době a v duchovní bouři naší současnosti. Ve světle tohoto příkladu můžeme nalézt cestu, jak budovat současnou pravoslavnou církev, kterým směrem se ubírat, abychom dědictví sv. Gorazda nezradili a nesešli z cesty pravoslaví.





Citace jsou vesměs z knihy: Biskup Gorazd - z díla (připravené prot. Pavlem Alšem, Praha 1988). Některé citace z knihy: Pastýř a Martyr. Ikonografie světitele mučedníka Gorazda je k nahlédnutí v internetovém pravoslavném kalendárium k datu 4. září 2012 (resp. 2013; pro ostatní roky si upravte v adrese webu aktuální rok). Ikona sv. Gorazda ve vysokém rozlišení pro tisk ve velkém formátu je zde v PDF. Použity i citace z autorova dřívějšího článku Duchovní zápas sv. Gorazda II. se světem. Webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.




       








Zobrazit příspěvek č. 825 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Poslední křížové tažení na Východ?

Kulturní válka Západu proti Východu

Zdá se mi, že je skoro namístě tázat se, zda už nejsme v kulturní válce. Není to však zápolení jedné kultury s jinou. Je to válka, kterou vyhlásilo barbarství proti vyšší kultuře křesťanství. Útok hnusu na krásu. Morálního rozkladu na poslední hodnoty. Obluda, vynořivší se z močálu, se sápe na vše vznešené a nadpozemské. Od barbarství už nemůžeme očekávat, že bude mít pochopení pro vytříbenou kulturu, která je pozemským odrazem nebeského.

To vše je možno vidět za podporou, jíž se ze Západu dostává punkové skupině sprostého jména. Své ke svému, podobné k podobnému, vrána k vráně apod. Barbaři Západu dobře cítí tu duchovní spřízněnost s temným zjevem, který hrozí pohltit poslední hodnoty, jež tu ještě zůstaly. Útoku na duchovní kulturu, která je posvátným dědictvím starých dob, se dostalo od naší umírající západní civilizace hlasitého potlesku.

* * *

Křesťanské náboženství a kultura jsou spolu neodlučně spojeny. To, co dnes nazýváme kulturou, je bez křesťanství nemyslitelné v té podobě a v tom rozsahu, jaký z naší historie známe. Vím, že i některá z ostatních náboženství vytvářela a vytvářejí svou pozoruhodnou kulturu a pěstují vědy, jenže nic z toho nelze klást naroveň křesťanství a jeho kultuře. Ať jde o rozsah, hloubku, průnik do všech sfér života společnosti, sílu formovat lidské myšlení a cítění, a hlavně o plodnost lidského ducha pod vlivem křesťanské víry. I nekřesťanské národy mají impozantní kulturu a množství vynikajících uměleckých děl, ale zkuste srovnat jakoukoliv nekřesťanskou kulturu s křesťanskou sférou např. na poli literatury a ihned uzříte tu plodnost křesťanské civilizace, která přímo chrlila nejrůznější díla na všechna témata. Z východních monastýrů i západních klášterů vycházel veletok křesťanské písemnosti už před vznikem knihtisku (to zdaleka není jen opisování Bible a svatootcovských spisů, ale i nová tvorba - životy svatých, teologická díla, duchovní poezie atd.). Konec konců pojem "klášterní knihovny" je příslovečný pro sbírky tak obsáhlé, že dosud mnohé z nich není probádáno. Podobně bychom mohli hovořit o ostatních uměních a vědách. Je to obrovská síla křesťanské kultury, která pozdvihuje lidského ducha nad živočišnou sféru a činí ho účastným vyšší krásy a chápání vznešených předmětů. (Jak dobře vědí misionáři působící mezi pohany, některé naše pojmy, jež běžně používáme v myšlení i v obvyklé mluvě, vznikly působením křesťanství; mezi pohany se takové pojmy nevyskytují a jejich obsah není součástí myšlení tamních lidí.)

V archeologických vrstvách, které zafixovaly dávnou minulost, většinou snadno odlišíme příchod křesťanství na dané území a tím rozpoznáme dobu, kdy se tak stalo. Pozná se to mj. dle kulturní exploze, kterou sem křesťanství přineslo. Proč je křesťanství nositelem rozmachu kultury? Důvody bychom mohli uvést tři. Jednak je to blahodatného působení Svatého Ducha na duši člověka. Taková duše jako by rozkvetla, objevuje se v ní smysl pro krásu a vědy v daleko větší míře, než když se nalézala mimo křesťanský duchovní vliv. Druhým důvodem je nasměrování lidského myšlení od pozemského k nebeskému, což je pro křesťanství typické v míře s ostatními náboženstvími nesrovnatelné. A třetím prvkem, který hraje svou roli, je umravnění lidí, krocení vášní, které zotročují lidského ducha. Tedy křesťanské zkrocení toho, co připoutává duši k marnosti, k pozemskému a tělesnému. Tím se v lidském nitru uvolňují obrovské síly, které byly dříve poutány jen k naplnění tělesných choutek a dosažení duševního rozptýlení. Pak jsou tyto síly k dispozici a projevují se mj. právě pěstováním a zjemňováním kultury (není náhodné, že kultura a vzdělanost kvetly především v mnišském prostředí).
Dnes při definitivním odpadání Západu od křesťanství je lidský duch odtrháván od duchovního zdroje kultury a od její křesťanské inspirace, a zároveň se vnitřní síly Zápaďana opět stávají čím dále tím více spoutány tělesnými a psychickými vášněmi; takový člověk vynakládá své síly duševní i tělesné především na tělesné slasti a psychickou zábavu. Tím se vnitřně zatemňuje a vyšší kultura mizí z jeho duševního horizontu - takový člověk už ji prostě nevnímá, stává se k ní slepým. To poslední, co mu zůstalo v jeho zorném poli, jsou jen vnější obrysy dřívější vysoké kultury a na těch nevidí už nic přitažlivého; relativní úctyhodnost kulturní minulosti pasivně přiznává jen z civilizační setrvačnosti (pokud vůbec).
Letmým důkazem tohoto procesu úpadku kultury a glorifikace vášní či dokonce pudů budiž např. současné tažení proti monogamii. V novinách jsou současníci bombardováni články ospravedlňující lidské poklesky, pudy a skoro jakoukoliv nečistotu. Poslední z řady takových dekadentních výzev najdete v dnešním novinovém článku: "Podvádění je legitimní, skoncujme s monogamií, vyzývá sociolog", kde se dozvíte, že "monogamie je umělá sociální instituce, která chce omezit sexuální potěšení mužů i žen," a že zachovávání věrnosti jednomu partnerovi "nemá nic společného s biologickým nastavením lidí, je vymyšleným sociálním ideálem". Navíc je prý mýtický ideál věrnosti "zcela neracionální, protože se kvůli němu připravujeme o plnohodnotný a dlouhotrvající sexuální život;" autor vyjadřuje naději, že "lidstvo okovy jím tak nenáviděné monogamie rozbije". Je to ovšem jen jeden z dlouhé řady novinových článků současné doby. Proti monogamii samozřejmě bojují feministky. O novinářské propagaci homosexuality nyní raději ani nemluvit. To je nejen mravní, ale i kulturní pád do smradlavé bažiny biologické čili živočišné zvířeckosti. Bývá to - mimochodem - i konec civilizace, jak to známe z historie. Civilizace totiž potřebuje ke svému přežití schopnost morální tenze svých příslušníků.
Paradoxem je, že se na křesťanské dědictví vztekle vrhají nikoliv nějaké hordy ze stepí a pustin, ale právě Západ, který se jedině díky křesťanství stal tím, čím ještě donedávna byl - kulturní civilizací.

Západ jako celek už je ztracen, o jeho osudu je nejspíš rozhodnuto, ale na podobných případech, jako je punkerský skandál v Moskvě, se ukazuje, že i zde ještě zůstávají jednotlivci, kterým dá taková událost příležitost se projevit a zařadit na stranu kultury a křesťanství. V Rusku se vede zápas o národ. A na této události se tříbí společnost. Ukazuje se, že zdaleka ne každý je tam schopen stát za víru - velká část společnosti už má duši infikovanou tzv. "evropským duchem" (jak to nazývá starec Paisij Svatohorec), a nelze s ní zřejmě počítat. Na druhé straně ti, kteří jsou schopni "se obléci do zbroje víry" (přečtěte si Efez 6,11-17) a zmužile bránit své duchovní dědictví, budou tím dozajista duchovně posíleni a upevněni. A mnozí doposavad nerozhodní si budou muset vybrat, jaký postoj zaujmou. To je proces bezesporu důležitý pro budoucnost.

* * *

Snad i mnozí Rusové teď pochopí, co je to za "hodnoty", které jim Zapad tak agresivně vnucuje. Snad pochopí, že adorovaná svoboda všemu se vysmívat, cokoliv hanobit a poplivat, vychází přímo od běsů. Ne nadarmo obsahuje pravoslavná tradice jeden takový zvláštní pojem: "všemu se smějící peklo".

Je tohle opravdu svoboda? Spolu s Dostojevským se ptejme: "Je skutečnou svobodou rozmnožování lidských potřeb a vášní? Není to svoboda, ale nejhlubší otroctví." A právě to by si západní burani přáli zavést v Rusku, aby se jim konečně líbilo.

* * *

To, co tvrdím o válce proti kultuře, resp. o naprostém nechápání vyšší kultury, jež se typickému Zápaďanovi již vzdálila z jeho dohledu, je potvrzeno i hysterií, kterou barbaři na Západě rozpoutali kvůli soudu nad punkerkami. V principu je tato kampaň bezesporu odněkud vybuzená a řízená; nejspíš stejně jako celá ta akce punkerské skupiny, jak o tom svědčí spousta náznaků. Je jasné, že tyto zákulisní síly si sledují své vlastní cíle a k jejich dosažení jen cynicky používají zbarbarizované západní lidi i jejich pseudovůdce; ti všichni jim nevědomky slouží jako tzv. "užiteční idioti" křičící: "Svobodu pro punkerky!" (Což je za daných okolností téměř to samé jako římské: "Pryč s křesťanstvím! Chléb a hry!")

Ta hysterie lidí, kteří nic nechtějí vědět o souvislostech, je vskutku hloupá. Tak hloupá, že je to až zarážející. I to bude možná jeden z důvodů, proč Bůh dopouští takové události, - abychom si názorně uvědomili, kam už klesla taková masivní část západního lidu, k jaké slepotě, jak primitivní emoce ji řídí, a jak snadno ji lze v dnešním mediálním věku ohlupit a ovládat. Z toho bychom měli realisticky něco pochopit o stavu našeho světa.

* * *

Níže uvedu malý přehled zajímavých událostí a kauz. Boží prozřetelnost nechala totiž v nedávné době či dokonce v souběhu se soudem nad punkerkami proběhnout i některé jiné pozoruhodné soudní procesy a události, které jsou dosti podivné či významné pro porovnání. Kdokoliv si je může srovnat s kauzou punkerek. Někdo z toho může vydedukovat, že poprask kolem moskevského soudu je umělý, a tudíž je někým vyvolán a řízen. Většina našich spoluobčanů však asi nevidí nic, ač mají možnost srovnání přímo před očima. Proto je reakce mas na jiné - níže uvedené - skandální kauzy minimální nebo žádná (narozdíl od jejich rozhořčení nad Moskvou). Důvod je prostý - v ostatních případech totiž davy nejsou nikým excitovány. Zároveň se nám na té krátké řadě zcela aktuálních případů vyjevuje, že stav výkonu práva a spravedlnosti v Rusku nikterak nevybočuje z normy, v níž žijeme my. Proč tedy tolik povyku kvůli hanebným pukerkám? Odpověď jsme nabídli výše.

Takže nyní pár zajímavých aktualit ze světa výkonu práva a spravedlnosti.

1.) Nejdříve z našich "luhů a hájů". Soud a odsouzení Romana Smetany, který kreslil na předvolební plakáty politických stran zobrazeným politikům tykadla. K projevení politického názoru není v tomto případě (narozdíl od výtržnosti ruských punkerek) žádná svoboda dovolena. Pikantní na této kauze je, že soudkyně, která ho za to odsoudila, je nejbližší rodinnou příslušnicí vysokého činovníka údajně "poškozené" politické strany. Právě v těchto dnech soud zamítl stížnost a Smetana se musí vrátit do vězení odsedět si trest.

2.) Příkladů americké "demokracie" bychom mohli jmenovat spoustu. Věznění osob byť jen podezřelých z terorismu bez soudu v Guantánamu (toto nechvalně proslulé vězení vláda USA stále údajně ruší, ale pořád nějak není zrušeno), týrání, mučení a ponižování vězňů, tajné věznice a mučírny provozované americkou vládou po celém světě atd. atd. Špehování lidí, kontrola komunikace atd. Hon na Assangeho (zakladatele Wikileaks) za to, že zveřejnil fakta o popravách civilistů v Afghánstánu a Iráku armádou USA (byl vznesen politický požadavek odsoudit jej do doživotního vězení). Jsou USA tou pravou zemí, která by měla morální mandát někoho poučovat o nedotknutelnosti lidských práv?

Nyní však vyberu příklad z úplně jiné (a podstatně méně drastické oblasti). Americký soud za stažení 30 písniček z internetu odsoudil muže k zaplacení 13,4 miliónu korun (maximální pokuta mohla činit až 90 miliónů korun; přepočítáno z dolarů na naši měnu) (zdroj). Možná by tento odsouzenec s radostí vzal raději dva roky v nějaké ruské pracovní kolonii, než platit takovou pokutu. Třeba si teď říká: "Zlaté Rusko, kde pachatele veřejně páchaných obscéních zvěrstev nechávají bez trestu, a pak jim za znesvěcení hlavního chrámu dají jen dva roky někde ve vesnické kolonii."

3.) A opět od nás - provokatér Roman Týc šel na měsíc do vězení za to, že vyměnil sklíčka v semaforech. Bylo to sice prezentováno jako umění, ale soud tento výklad nepřesvědčil ani asi příliš nezaujal. Myslím, že se Týc pro příště poučí a až zase provede nějakou rošťárnu, bude to u soudu vydávat za politický protest, což mu v demokratické ČR bez pochyb zajistí beztrestnost. Nebo ne?

4.) Zhruba před třemi týdny umístil někdo do vchodu mešity ve francouzském Montaubanu dvě prasečí hlavy. Starosta města a téměř celý francouzský tisk tento incident odsoudili jako blasfemický a žádají jeho přísné potrestání. Proč titíž lidé a jejich tamtamy volají po osvobození násilně jednajících anarcho-feministek, ale protiislamistického „umělce“ nechávají na holičkách?

5.) »Spojené státy věznily sedm let kameramana televize Al Džazíra Sami al-Haje v táboře Guantánamo. Z ničeho ho neobvinily a vyslýchaly ho nikoliv o al Kajdě, ale o televizi Al Džazíra. Skoro žádné americké médium nenapsalo o tom, že jejich vláda vězní tohoto novináře. Totéž mlčení se v USA rozhostilo nad vězněním dalších muslimských novinářů v Americe za posledních deset let.« (Britské listy)

6.) Že i na jiných místech světa je relativně drobná urážka náboženského cítění "zcela nedemokraticky" považována za trestný čin, aniž by se nad tím Západ pohoršoval, je zřejmé i z této zprávy: »Kolombo - Soud na Srí Lance v úterý odsoudil tři francouzské turisty k šesti měsícům vězení s pětiletou podmínkou za urážku náboženského cítění buddhistů. Podnět ke stíhání muže a dvou žen zavdala fotografie jedné z obviněných, na které podle všeho líbala sochu Buddhy na rty. Muž, který obě Francouzky doprovázel, navíc napodobil pozici Buddhovy sochy, což buddhističtí věřící považují za urážlivé gesto. Úřady na podezřelé snímky upozornilo fotografické studio, kde si turisté nechali fotky vytisknout.« (Aktuálně)

7.) Opět si ze světa odskočíme domů a podíváme se na naše místní zákony. »Je politováníhodné, že lidé, kteří protestují proti odsouzení skupiny Pussy Riot na dva roky do vězení, nenahlédnou do Trestního zákoníku České republiky na § 358 a §356. Posuzovala by se snad činnost této skupiny u nás jinak? Nebo máme dvojí metr uplatňování zákona?
§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.
§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.
Názor, ať si každý již učiní sám.« (Britské listy)
8.) Na Slovensku by podle tamního expremiéra punkerky dostaly za takové chuligánství čtyřletý trest. "Punkerky z Pussy Riot mají štěstí, že nevystupovaly na Slovensku," píše Ján Čarnogurský na svém blogu. Podle něj by se ženy soudu za vystoupení v moskevském chrámu nevyhnuly, ani kdyby se scéna odehrála na Slovensku. Slovenský právník navíc upozorňuje na to, že na Slovensku by je stihl trest i za jejich účast na skupinovém sexu v moskevském biologickém muzeu. V Rusku tenhle prohřešek neřešili. Za hanobení víry by jim na Slovensku podle Čarnogurského hrozil trest dvou až pěti let vězení. "V praxi by dostaly asi tři roky," odhadoval verdikt soudu Čarnogurský na svém blogu. K trestu by ale ještě připočítal trest za orgie v muzeu, celkově by podle něj měly ve vězení strávit čtyři roky. (Zdroj)

9.) »Tři maskovaní sympatizanti ruské punkové skupiny Pussy Riot narušili v neděli dopoledne v Kolíně nad Rýnem v tamějším dómu bohoslužby. Světící biskup Heiner Koch zůstal při narušení bohoslužby stát u oltáře. Dva muži a žena v pestrých kostýmech byli za několik minut z katedrály vytlačeni. Kolínská policie uvedla, že proti demonstrantům bylo zahájeno trestní stíhání. Mohou být odsouzeni až na tři roky do vězení anebo dostat pokutu.« (Britské listy)

10.) V Rusku samotném se někteří diví nad nízkým trestem pro punkerky a porovnávají ho s nedávným případem, kdy mladíci pomalovali synagogu v Orenburgské oblasti svastikami a dostali za to 6 let v kolonii. Tentokrát však "liberální klika" prý dotlačila soud k příliš měkkému rozsudku (prohlášení vydavatele Lifenews a Izvestija ve vysílání MinaevLive). Kupodivu, západní demokracie nepřišly v případě zmíněného poskvrnění synanogy s žádným protestem proti tak přísnému trestu. Účastníci obvyklého talk show na MinaevLive se shodli, že punkerská skupina si na znesvěcení hlavní ruské katedrály buduje kariéru; manžel vůdkyně skupiny se teď stal v Rusku hudebním producentem č. 1.

11.) Z komentáře pod jedním novinovým článkem: "Kdyby tato "neviňátka" v jiném státě (v ČR, Británii, USA apod.) předvedla jen desetinu toho, čeho se dopustila doposud v Rusku, už by pravděpodobně nějaký ten pátek na svobodě vůbec nebyla."
"Kolik stoupenců Pussy Riot bylo nadšeno veřejnou sexuální orgií v moskevském muzeu r. 2008, které se účastnila silně těhotná Naděžda Tolokonniková v rámci skupiny Voina? Mělo to ilustrovat, jak jsou Rusové zneužíváni svou vládou. Voina předtím podpálila policejní auto (i s policistou, pozn. red.) a nakreslila obscénní obrázky na zvedací most v Petrohradě. Takové akce by vedly k zatčení všude..." (Britské listy)

12.) »Jak by asi reagovala Británie, kdyby Moskva, Singapur nebo Teherán protestovaly proti uvěznění demonstrantů od londýnského Cenotaphu?
... Postoj (zastrašit potenciální pachatele) motivoval před rokem britské soudce, aby odsoudili do vězení 1292 mladých lidí za to, že ukradli během srpnových nepokojů v anglických městech ze supermarketu láhev s vodou, tenisky anebo posílali po internetu idiotská povzbuzování k nepokojům. Soudci zničili život stovkám mladých lidí, stálo to obrovské peníze z kapes daňových poplatníků a obětem to nic nepřineslo. Nemám žádné sympatie ani pro tyto lidi, avšak, zase, zpolitizovaná reakce soudů na trestné činy byla zcela nepřiměřená.
O měsíc předtím odsoudil do vězení soud v Londýně mladého Charlieho Gilmoura, za to, že se pod vlivem drog pověsil na britskou vlajku vyvěšenou na londýnském Cenotaphu a hodil popelnicí na policejní auto. Soudce ho poslal za to na půldruhého roku do vězení, a tak pečlivě zlikvidoval jeho univerzitní kariéru. Zase, nemusíme mít pro Gilmoura žádné sympatie, víme ale, že to není mírný trest. Soudci dobře vědí, že sebekratší odsouzení do vězení je trest na doživotí.
Minulý týden se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je "silně znepokojeno" osudem ruské trojice Pussy Riot, která uspořádala a natočila obscénní PR akci.
Kázání, které dělají Británie a Amerika v této věci Rusku, je pokrytecké. Amerika a Británie odsoudily "nepřiměřené" ruské tresty pro Pussy Riot. Americká kritika přišla ze státu, který pravidelně odsuzuje občany za trestné činy spojené s drogami na 20, 30 či 40 let do vězení, vězní osoby podezřívané z terorismu v izolaci na dobu neurčitou a na doživotí odsuzuje i pachatele triviálních trestných činů, když se jich dopustili třikrát. Minulý týden oznámil americký vojenský soud, že zpravodajství ze soudu v zálivu Guantánamo s Khalidem Sheikem Mohammedem bude cenzurováno. Bylo zakázáno, aby se kdokoliv u soudu zmínil o tom, že byl Khalid ve vězení mučen, "protože by to ohrozilo bezpečnost státu". Zjevně to nemá nic společného s přiměřeným trestem ani se svobodou projevu.
Britský bezpečnostní establishment za vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna se snažil cenzurovat učebnice historie, v nichž hledal "navádění k terorismu". Zavedl soudní příkazy, uzavřené soudy a věznění na dlouhou dobu bez soudu. Učinil veřejné demonstrace bez povolení trestným činem a pronásleduje osoby, kteří vydají něco "nepřípustného" na Facebooku či Twitteru.
Kdyby nějaká rocková skupina napadla Westminsterské opatství v Londýně a před oltářem tam hrubě urazila nějakou náboženskou nebo etnickou menšinu, všichni víme, že by ministři důrazně požadovali její "exemplární potrestání" a soudci by je poslechli.« (Britské listy)

13.) »To, že my v Británii jsme "šokováni a zděšeni", že tyto tři ženy byly shledány vinnými "autoritativním režimem", je směšné.
Zrovna včera byl protivládní demonstrant v Bahrainu, víte, v té oáze demokracie na Blízkém východě, s níž se Británie bratří, protože Spojené státy to nařizují, odsouzen na tři roky do vězení za zorganizování protivládního protestu. Všiml si toho vůbec někdo v Británii?
V Americe byl odsouzen muž k více než deseti letům do vězení, protože podpálil automobil v prodejně automobilů, na protest proti pokračujícím ekologickým škodám, které ta vozidla způsobují. Hovoříme o tom? Vůbec ne. Ale kdyby se to stalo v Rusku!!
Je to odporné! Pošlete Pussy Riot do Saúdské Arábie, země přátelské Británii, ať tam udělají totéž v mešitě, anebo do Izraele, ať si tam zkusí na obranu občanských práv štěstí v synagoze a uvidíte, co se stane. Proč by měly mít feministky právo uřezat velký dřevěný kříž na Ukrajině, aniž by při tom projevovaly respekt náboženské víře (dovedete si představit, co by to vyvolalo v Británii, s její posedlostí s "předpisy ochraňujícími zdraví a bezpečnost občanů na veřejnosti"?) A taky poškodily strom! V Británii by byly zatčeny a odsouzeny za celou řadu trestných činů.
Nejsem nábožensky založený, ale takhle nenávistná kampaň proti náboženství, kterou Guardian hájí, je k zblití. Pussy riot v důsledku této kampaně, vytvořené médii a CIA, zbohatnou. Boj za podvracení prostřednictvím vulgarit není vždycky bojem za svobodu.
Pussy Riot dostaly polovinu trestu, jaký dostali Britové za to, že vytvořili internetové stránky, které parodovaly anglické nepokoje v ulicích loni v srpnu. Ti muži v Británii byli odsouzeni na ČTYŘI roky do vězení. Není pochyb, že kdyby někdo provedl něco podobného na oltáři ve Westminsterském opatství by vyvolal stejné rozhořčení a byl by potrestán ještě přísněji. Britský establishment nemůže kázat z morálních výšin. Státem podporovaná represe je tu stejně silná jako v Rusku či v Číně.
Podporuji právo lidí vyjadřovat své názory a pořádat politické protesty. Nemyslím si ale, že by mělo být lidem dovoleno znásilňovat druhé lidi anebo cynicky zneužívat pocitů druhých jako nástroj k vytváření publicity.
Informace v západních médiích o Pussy Riot byly velmi mlhavé a selektivní. Informace o tom, jak se Pussy Riot vysmívaly "plížení se a klanění" ortodoxních křesťanů byly jasně vynechány.
Také jsme se nedověděli nic o historii Pussy Riot, historii vypočítavých provokativních akcí, záměrně vymyšlených tak, aby byly co nejurážlivější. Například uspořádala Pussy Riot nahou orgii s těhotnými ženami ve veřejném muzeu. Nebo si žena sundala kalhotky a (něco veřejně prováděla mezi nohama) s mrtvolou kuřete v supermarketu. Při tomto nekrofilně bestiálním aktu měly ty ženy s sebou vlastní děti.
Museum a supermarket byly také natočeny a je to na internetu, pokud o tom někdo pochybuje.
Ty ženy věděly přesně, co v tom kostele dělají a jak to bude přijato. Věděly, že lidé budou hluboce zraněni, šokováni ...« (Britské listy)
Jsem si jist, že by se na internetu dalo sesbírat ještě daleko více příkladů pro srovnání s kauzou ruských punkerek, ale snad to stačilo...
* * *

Soud na punkerkami se odehrával téměř souběžně se soudem s Breivikem. Západu by právě při pohledu na strůjce tohoto masakru mohlo být jasné, jak nebezpečné mohou být pro společnost projevy krajního egoismu, zuřivosti, narcismu, vzpoury, bez ohledů na tradiční obecně lidské hodnoty. Bohužel udička s návnadou sladce vonící rusofobnímu Západu a dráždícího ho k posílení antiruské hysterie byla příliš lákavá, než aby po ní neskočil bez ohledu na jakékoliv souvislosti.

Pochybujete, že by mohl být Breivikův tak hrůzný čin duchovně nějak spřízněný s kauzou punkerek?

30.8.2012 - Moskva »Ruští kriminalisté pátrají po pachateli vraždy dvou žen, zřejmě matky a dcery, spáchané v Kazani. Vrah na místě činu zanechal krví psaný nápis: "Svobodu Pussy Riot!" Těla obou žen narozených v roce 1936 a 1974 byla pokryta bodnými a řeznými ranami a byla silně zmrzačena.« (Novinky)

18. června 2012 - Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vzkázal zadrženým punkerkám, že je obdivuje.





Předchozí příspěvek na toto téma: 823.















Zobrazit příspěvek č. 824 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2012
Krize v Řecku

Pomoc hladovějícím

Ruská pravoslavná církev provedla sbírku prostředků určených na pomoc hladovějícím v Řecku. Na účet Řeckého arcibiskupství převedla půl miliónu Euro. Zasláno bylo celkem 517.628 Euro. Tyto prostředky byly vybrány v Rusku dle požehnání patriarchy Kyrilla, aby pomohly nasytit ty, kteří ztratili práci a zůstali bez prostředků k existenci.

Připomeňme, že v Řecku pokračuje netěžší krize za poslední dobu. Podle posledních údajů řeckého státního statistického úřadu dosahuje míra nezaměstnanosti 26%. Mezi mládeží do 24 let je 50,8% nezaměstnaných. V rámci drastických úsporných opatření se řecký stát začal zříkat svých sociálních povinností, mj. zavírá domovy důchodců, snižuje penze a sociální dávky a zavádí nové daně. V červenci byla např. zavedena daň z nezaměstnanosti. Nyní je nezaměstnaný člověk povinen platit státu každoročně 300 Euro, a pokud vlastní příbytek, pak musí platit 620 Euro.

V takových podmínkách provádí Řecké arcibiskupství pravoslavné církve celostátní kampaň na sbírku prostředků a potravin pro chudé. Každý den rozdá jen Athénské arcibiskupství cca deset tisíc porcí jídla zdarma a k přípravě jedné porce je potřeba 0,95 Euro. Před krizí přicházeli pro bezplatné jídlo především utečenci z Afriky, Asie a zemí Blízkého Východu, dnes však podíl místních obyvatel, rodilých Řeků, dosáhl 60%. Většinou jsou to osamocení lidé důchodového věku. Pomoc hladovým je organizována i v ostatních eparchiích Řecké pravoslavné církve.

Diakonia.ru


Situace v Řecku (komentovaná fotogalerie)



Ještě před pár lety bylo těžké si představit, že byste uviděli žebrajícího Řeka. Dnes je to realita. Armáda hladových Řeků připravených o výdělek roste každým dnem. Situaci zostřuje stále početnější zástup nelegálních migrantů, běženců (např. z Iránu).
V Řecku se poprvé objevili lidé spící na ulicích - bezdomovci.

Před třiceti lety nikdo v Athénách nezamykal své domovní dveře. Dnes je situace úplně jiná. V zemi, jež se vždy vyznačovala svou pohostinností, se zdvihá vlna nevraživosti vůči cizincům, lidé jsou podrážděni.
Sociální napětí narůstá. Lidé protestují proti záměru ministerstva zkrátit pracovní dobu na pět hodin denně. Logika vlády je prostá - zkrácením pracovní doby zajistíme snížení mezd.

Pro mnohé lidi zůstává církev jedinou nadějí. Nedávno byl zavřen jeden z největších státních domovů důchodců. 800 starých lidí bylo ponecháno samo sobě. Část z nich vzala církev do svého chudobince.
Narozdíl od státu, který likviduje své sociální programy, církevní pomoc potřebným v Řecku nekončí. "Starost o bezdomovce, přestárlé, migranty a nejchudší lidi přehodil stát de facto na církev," říká Konstantin Dimtas, hlavní ředitel organizace Misie, která má na starost sociální službu Řecké pravoslavné církve.

Nejnaléhavějším úkolem, který dnes před Řeky stojí, je nasycení hladových. S tím má církev praktické zkušenosti. (Fotografie z jedné z farností, kde funguje dobročinná kuchyně.)
Jen v Athénách je více než 70 farností, kde každodenně bezplatně rozdávají teplé jídlo chudým. Hlavně se jedná o osamocené důchodce nebo Řeky v předpenzijním věku.

Rodinám s dětmi církev adresně zasílá potravinové balíčky. Rodiče nechtějí, aby se jejich děti dozvěděly, že přišli o práci.
Samostatnou kategorií jsou migranti z Afriky, asijských zemí a Blízkého Východu. Foto: hlavní výdejna jídla, kde 12 dobrovolníků stihne za dvě hodiny rozdělit 1,5 - 2 tisíce dvojitých porcí teplého jídla.

V Athénách církev rozdělí každodenně přibližně 12 tisíc porcí jídla. Po celé zemi církev rozdá asi 100 tisíc porcí.
"Každý týden zvyšujeme o stovku počet porcí vydávaných lidem," praví hlavní tajemník posvátného synodu Řecké pravoslavné církve, diavlijský biskup Gabriel. "Nevíme však, o kolik budeme muset navýšit množství porcí už v nejbližší době."

Každý dostává dvojitou porci - oběd a večeři.
Před krizí si pro bezplatné jídlo přicházeli hlavně migranti. Nyní tvoří 60% příchozích Řekové. Při tom však jen v průběhu roku 2011 přijelo do Řecka cca 1,3 miliónu migrantů.

Nelegální běženci z Afriky, Iránu, Iráku, Afghanistánu mají možnost přijít si sem pro pokrm. Je to pro ně otázka přežití.

Kvůli krizi přerušili téměř všichni stálí dárci a dobrodinci sponzorování církve. Přirozeně, snížily se i obvyklé příspěvky věřících. Řecká církev se však nevzdává.
Před několika týdny otevřelo Athénské pravoslavné arcibiskupství zvláštní obchod s potravinami - je to samoobsluha, kde si každý může vzít zcela bezplatně, co potřebuje.

Arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným posvěcuje dobročinnou samoobsluhu.
Všude (v chrámech, v obchodech i na athénských ulicích) se konají sbírky potravin pro hladovějící.

Na výzvu církve k pomoci odpověděli obyčejní obyvatelé Athén. Pro chudé shromáždili 35 tun potravin. Jak dlouho to však bude stačit?



miloserdie.ru/


Zpráva z tisku:
Merkelová tvrdí, že hodlá udržet Řecko v eurozóně, ačkoli v Německu roste netrpělivost kvůli neschopnosti Atén dodržet podmínky finanční pomoci, píše agentura Reuters. Volker Kauder, šéf frakce CDU/CSU kancléřky Merkelové Řekům vzkázal, že není možné znovu jednat o obsahu ani časovém harmonogramu řeckého plánu úspor. Taková byla jejich odpověď na žádost Řecka získat více času na zavedení dohodnutých reforem.

Novinky.cz

P.S.
O řecké krizi - jejích příčinách a okolnostech jsme psali v příspěvku č. 810.
















Zobrazit příspěvek č. 823 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2012
Opět ty ruské punkerky :-(

Tentokrát kritika na adresu našich masmédií

Už jsme o nešťastných punkerkách psali dříve (příspěvky 814, 791 či 778), ale v této kauze se odkrývá tolik jevů, důležitých pro chápání světa, v němž dnes žijeme, že má zřejmě smysl se k tématu vracet a nahlížet ho v různých souvislostech.
Vytrvale je nám vtloukáno do hlavy, že média jsou v demokratickém systému čímsi posvátným, že jsou "hlídacím psem demokracie", že nás prostě chrání před zvůlí státní moci. Myslím, že už hezky dlouhou dobu je namístě tázat se: "A kdo nás ochrání před zvůlí médií? Kdo je hlídá?" Jsou to právě média, která dnes slouží jakési moci, která stojí kdesi v pozadí. Novináři jsou vyškoleni, aby pracovali v rámci někým stanoveného způsobu interpretace reality či diskursu, a tento princip jejich práce je jim různými školeními a duchem profesního konsensu dnes tak hluboce vštípen, že je většinou ani nenapadne pokusit se z toho myšlenkového rámce nějak vymanit nebo se alespoň tázat, jak tento diskurs vlastně vzniká, kdo je jeho autorem, a jestli odpovídá realitě a mravnosti. Novináři naprogramovaní na tento způsob činnosti už pak sami aktivně generují jakousi virtuální realitu a spíše než demokracii vytvářejí a udržují zlou a prolhanou "démonokracii". V kauze ruských punkerek to vše vidíme fungovat v praxi.

A tak bohužel musíme stále poslouchat tyto novináře, jak národ ohlupují informací, že členky punkové skupiny byly uvězněny za happening, při němž dívenky zapěly v pravoslavném chrámu "punkovou modlitbu". Běžně se popisuje "prohřešek děvčat" např. takto: "... V únoru zazpívaly v chrámu Krista Spasitele píseň ´Bohorodičko, vyžeň Putina´." Server "Aktualne.cz" píše např.: "(Punkerky) moskevský soud poslal na dva roky do vězení za uměleckou performanci v pravoslavném chrámu, byly odsouzeny za "výtržnictví", jehož se měly dopustit svým tančením a politicky motivovaným zpěvem před oltářem." Nenazývat za žádnou cenu věci pravými jmény - na to snad mají novináři nějaké zvláštní kursy nebo jim do redakcí dochází nějaký novodobý politruk dělat o tom školení.

Nechal bych každého takového novináře, aby v tom svém příspěvku, co na dané téma zplodil, povinně ocitoval text té "modlitby", o níž média tvrdí, že zazněla v chrámu. Nevím sice, jestli by se podařilo v češtině vytvořit překlad znějící českému uchu s adekvátní vulgární brutalitou, myslím však, že kdyby tuto povinnost podávat plnou informaci čeští hlasatelé měli, pak by se ve svém zpravodajství raději tématu "punkové modlitby" obloukem vyhnuli.

Jenže pokud by to zdejší lidé mohli slyšet, hned by si jednak udělali obrázek o duševní úrovni těch děvčátek a zároveň by jim bylo jasné, že se text písně netýkal ani zdaleka jen Putina, a to by uškodilo záměru médií zmanipulovat konzumenta zpráv. Dokonce i český ateista by okamžitě pochopil, co se před ním fikaný novinář pokouší skrýt, - že to byl především útok na křesťanství, na církev a na věřící - a to útoky promyšleně provedený tak, aby byl co nejhulvátštější a nejurážlivější - a aby zasáhl co možná nejvíce lidí. Pro projev v katedrále byla předem zvolena taková slova, která se neříkají ani na ulici ani ve společnosti, natož v chrámu, kde i nevěřící návštěvník z úcty k místu ztiší hlas. Když bude dovoleno toto svobodně páchat v chrámech, bude v takové společnosti časem dovoleno cokoliv. (To věděli už bolševici.)

Leč zpátky k našemu tématu o západních představách, jak může také vypadat "umělecká performance" a co vše je - dle našich politiků, umělců, novinářů a známých osobností - možné páchat v chrámech (hulákat, "tančit" pohoršlivým křepčením, sprostě křičet, rouhat se). V pořadu Českého rozhlasu 6 (bývalá Svobodná Evropa) dokonce nějaká dobře naprogramovaná novinářka bez špetky pochybností či studu prohlásila, že moskevský chrám Krista Spasitele není žádným svatostánkem, protože tam chodí na bohoslužby i politici, o jejichž víře ona novinářka pochybuje, a chrám je tudíž prý symbolem falešnosti establishmentu. Tím asi chtěla doložit, že k žádnému znesvěcení nemohlo dojít, protože se nejedná o svatostánek. S tak ubohým názorem snad ani nemá smysl šířeji polemizovat, že? Do tohoto chrámu se chodí modlit tisíce obyčejných Rusů a je to pro ně posvátné místo drahé jejich srdcím. Jenže novinářka je naprogramována nevidět - vytěsnit to, co není v souladu s předepsaným diskursem, i kdyby se jí to dělo přímo před očima.
Mimochodem, téma naprogramovaného myšlení se objevuje i v jedné příhodě v evangeliu, kde se hovoří o uzdravení slepého a zároveň se odhaluje slepota těch, kteří o sobě tvrdí, že vidí. Jednalo se tenkrát o farizeje a židovské představitele, kteří byli duchovně slepí do té míry, že nechápali význam toho, co jim odehrálo přímo před očima, a tak prohlásili, že se to vůbec nestalo. (Jan 9,1-38)
Důležité také je důrazně usvědčit mediální falsifikaci reality. Snad všechna naše média replikovala zprávu: "Třem dopadeným členkám kapely, které v únoru před prezidentskými volbami u oltáře zpívaly "Bohorodičko, vyžeň Putina", hrozí až sedm let vězení." Samotná osa, kolem níž se točí veškeré masmediální zpravodajství o skandálu spáchaném punkerkami, je očividnou smyšlenkou. Hlavní tvrzení médií, že punkerky v chrámu zpívaly o politice, je totiž lež.

Všichni svědkové smutné události před soudem shodně potvrdili, že v průběhu celé doby svého vystoupení punkerky v chrámu hulákaly jen sprostá slova, rouhání a výzvu Panně Marii, aby se stala feministkou. Nikdo tam od nich nezaslechl nic politického. Křičely tam totiž jen tu část své skladby, kde jsou vulgarity a rouhání. O politice tam neřekly ni slova, a proto jejich vystoupení nemohlo mít žádný politický význam. Politický projev byl k tomuto chrámovému skandálu připojen až dodatečně a to v sestříhaném videoklipu, k němuž byla přimixována studiově natočená celá "píseň" obsahující i jakýsi politický názor. (Píseň tam už byla kompletní a nazpívaná podstatně kultivovanějším a klidnějším způsobem, než byl ten řev v chrámu, aby klip působil dojmem alespoň částečně zastírajícím pohoršlivost a skandálnost jejich chování, a zároveň udělil celé události onen kýžený politický kontext.) Tento videoklip byl vzápětí rozšířen po internetu a v něm použitá "protiputinovská píseň" je médii nepravdivě vydávána za obsah toho, co se dělo v katedrále. V chrámu to však ve skutečnosti nezaznělo. Se svobodou politického projevu tedy zákrok proti těm ženám nemá nic společného. To se však z médií nesmíte dozvědět.

Co z toho všeho vyvodit? Že mikrofony našich médií drží v rukách lidé s morálkou naprogramovaných robotů, bez vlastního svobodného myšlení, bez schopnosti sehnat si informace, udělat si vlastní názor a vidět realitu kolem sebe, a majitelé (či ředitelé a správci) médií je právě za takový způsob "informovaní" veřejnosti platí, a nic s tím nenaděláš. Nedovoláš se ani morálky ani žádné hlubší nezaujaté analýzy ani profesionální etiky. Základem etiky novinářské práce je přece dát slovo i druhé straně. Jak je tedy možné, že profesionálně připravovaný analytický pořad veřejnoprávního média nesplňuje toto hlavní kritérium objektivního informování i obyčejné slušnosti? Když se Český rozhlas hodlá věnovat analýze této události, mělo by přece být samozřejmé, že si pozve i někoho z pravoslavné církve; vždyť tam ti "analytici" stále mluvili o tom, co pravoslavná církev dělá, jaká je či není, co žádá, oč jí jde atd. Jenže správně naprogramovaný rozhlasový "analytik" necítí sebemenší potřebu kontaktovat subjekt, o němž veřejnost poučuje, ba ani o tomto subjektu něco nastudovat, nebo předtočit s ním nějaký vstup. Přemýšlivý konzument zpráv si podle toho může udělat obrázek o jakosti takového zpravodajství, o úrovni novinářů, které zrovna poslouchá nebo čte jejich článek. Zatím to vypadá tak, že etická úroveň našich masmédií je na úrovni chléva - a to ve všech jeho kanálech. A jaká pak může být kvalita informací a analýz, které k nám z takového redakčního chléva všemi těmi kanály tekou do našich domovů a do našich hlav? Místo odpovědi stačí jen poukázat na to, co většinou plave v kanálech...

Kéž by Bůh někam vyhnal takové novináře a zbavil nás takových médií. Třeba by pak bylo na světě o něco lépe.


















Zobrazit příspěvek č. 822 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Ještě k církevním restitucím

Proč by se mělo s řešením otázky financování církví čekat ještě dvacet let - právě dvacet let?

Jeden důvod jsem uvedl už ve svém návrhu ohledně této otázky (viz příspěvek č. 817). Doba uplynulých dvaceti let nebyla dobře využita, nevedla se veřejná diskuse, církve se chovaly k okolní společnosti nerozvážně (a zhusta i tak, že na nějaké veřejné mínění prostě "zvysoka kašlaly"). Vlastně nikdo nečekal, že by otázka finančního vyrovnání s církvemi by mohla takto otřást společností. Těch druhých dvacet let by církve mohly reflektovat zjevenou skutečnost, najít si ke společnosti lepší cestu a otázky finančního zajištění církví by se měly řešit jednak v rámci církví - celocírkevně, a v rámci společnosti - celospolečensky. Zatím se nedělo ani první ani druhé, "upeklo" to kabinetně pár lidí.

Ale je tu i další důvod pro dvacetiletý odklad. Letmo jsem minule zmínil, že církve nejsou na restituce morálně připraveny. Ony vlastně zatím nejsou vnitřně připraveny vůbec řešit otázku svého financování. Tato bolest vnitrocírkevního stavu je dána generačně. (Zdůrazňuji, že to podle mých informací platí pro všechny etablované církve bez výjimky.) Dokud budou v církvích uplatňovat svůj vliv generace, které vyrostly v komunismu, církve se nepohnou v řešení otázek své existence z místa. (Vím, že ve starších generacích existují jednotlivci, vzácné osobnosti - výjimky, o nichž tohle neplatí.)

Proč musel Mojžíš vodit Izraelity 40 let po poušti? Aby vymřela generace, která vyrostla a dospěla v egyptském otroctví a osvojila si už život pod faraónem. Tito lidé - jak se ukázalo při pochodu pouští - nebyli vnitřně způsobilí vstoupit do svobodné země, žít novým životem v Bohem zaslíbené zemi. Proč? Protože by si z ní udělali druhý Egypt. Někoho by si dosadili místo faraóna a zavedli by si tam podobný otrocký řád, jaký si osvojili v Egyptě. Ani morálně ani duchovně neznali nic než otročení. Jiný způsob života společnosti si neuměli ani představit a "starého psa novým kouskům nenaučíš", jak by se lidově dalo o těchto stárnoucích židech říci. Kosti všech těchto starších generací musely zůstat na poušti.

S církvemi je to podobné. Nejprve musí odejít naše generace, která vyrostla v bolševismu a má duši pokřivenou tímto režimem. Jestli člověk kolaboroval či odporoval, nemusí mít kupodivu vždy zásadní význam, protože lidskou duši deformuje jak zbabělost kolaborace, tak i hněv vzdoru; morální flexibilita může vyrůstat ze stejného egoismu jako agresivita vzpoury. A až bude církev přirozeným způsobem od nás očištěna, mohou další generace zařídit fungování církve v budoucnosti bez uvažování zatíženého zkušeností s totalitou.

A právě k tomu je žádoucích dalších dvaceti let, aby při řešení církevní otázky v tomto státu už uplynulo od pádu totality oněch potřebných čtyřicet let nutných ke generační obměně. Netvrdím samozřejmě, že každý mladý člověk je automaticky zdravou osobností, které je cizí ziskuchtivost, panovačnost, závist, bezohlednost, egoismus, patolízalství atd. Nicméně z nových generací bude možné morálně a duchovně zdravé osoby spíše vybrat, než z pokoleních nemocných infekcí totalitního morálního rozkladu.

* * *

Ta deformace myšlení, kterou způsobuje trauma minulosti, byla dobře vidět v těchto dnech při výročí invaze osmašedesátého roku. Lidé, kteří to prožili a jejich životy tím byly dramaticky zasaženy, naděje zhrzeny, očekávání pošlapána, utrpěli takové duševní trauma, že si to ten, kdo tyto události neprožil, vůbec nedokáže představit. A je vcelku přirozené, že pokud člověk neměl nějaký duchovní život, který byl pro něj důležitější než vše pozemské, či nějaký "náhradní život", kam by mohl uniknout od společenské reality ke svým zájmům, práci či umění, tak u něj toto trauma zůstalo neléčené a normalizačním režimem stále jitřené, a tudíž vlastně trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem po celý zbytek života.

Četl jsem řadu článků a osobních výpovědí k tomuto výročí. Pro ty, kteří to prožili a zasáhlo je to naplno, je typické, že tento problém řeší dodnes. Neustále naříkají, co nám to tenkrát "ti rusáci provedli", stále to rozebírají ze všech stran, zkoumají, jestli se nám Rusko už dostatečně omluvilo a jestli se to Putin náhodou nechystá udělat letos na podzim či nejpozději příští jaro znovu. Bývá to čtení smutné. Je vidět, že ani po tolika desetiletích se s tím nedokázali vyrovnat a nesou si tu bolavějící hnisavou ránu na svých duších do dnešních dnů; zřejmě až do smrti. Naproti tomu mládež vyrostlá ve svobodě vůbec nechápe, proč se má stále připomínat taková smutná ale nikterak drasticky tragická událost, jako tato "sametová okupace" či následná "komfortní totalita" ledniček plných masa, doba celonárodního chataření a chalupaření, levného benzínu, plného sociálního zabezpečení a mírných pracovních výkonů v zaměstnání... (Musím říci, že je mi z některých příslušníků obou skupin trochu úzko.)

I církve jsou postiženy traumaty a boulemi na duších. Řeší se, co kdo podepsal či nepodepsal, s kým spolupracoval a na koho kde co řekl, jsou tahanice kolem podzemní církve, tajných svěceních, o nichž slíbili rozhodnout do vánoc (bohužel neřekli, kterého roku), a k tomu to "pacem in terris", a pak tu jsou všelijaké seznamy a nějaké vágní omluvy a hlavně jsou zde tím vším deformované lidské duše, které se do toho kalu někdy nějak namočily. Skrze nemocné lidské osobnosti žije totalita v církvi i ve společnosti dál, a ještě dvacet let tomu tak bude. Od toho se v církvích odvíjí ta stále kvetoucí řevnivost, závist, nepřejícnost, podezřívavost či podlézavost, občas zatrpklost, podivínství nebo dosebezahleděná uzavřenost na farnosti a nezájem o církevní společenství, a jindy až téměř materialistická zištnost, prospěchářství a mocichtivost atd. To jsou běžné projevy nevyléčených osobností ve všech církvích.

Do tohoto kontextu je potřeba zasadit onu okřídlenou frázi "co bylo ukradeno, musí se vrátit". Je to výkřik komunismem pokřivených lidských duší, které se nedokážou vyrovnat s traumaty nedávné minulosti a narovnat vztahy s těmi, kteří ještě žijí, a tím vstoupit do svobody. Honba za jakousi vnější spravedlností skrze restituce tu může docela dobře být jen náhražkou vnitřní spravedlnosti vnitrocírkevního usmíření. Je totiž snazší vybojovat restituce než dosáhnout nastolení upřímných otevřených mezilidských vztahů v církvích. Cokoliv vnějšího je snazší než uvést pokání do lidských srdcí, a uzdravit tím ty nemocné osobnosti starých generací.

Jedním ze symptomů této nemoci bývá slepota. Člověk tehdy říká: "Vidím," leč ve skutečnosti je slepý. (Viz o tom Jan 9,39-41.) Představitelé katolíků a ekumeny hodlají zajistit budoucnost církví majetkem; myslí si, jak jsou prozíraví, ale nevidí, jak svou slepotou církvím ubližují.
* * *

Teprve až tu budou jen ti, kteří nad slovem "komunisti" akorát pokrčí rameny, bude možno smysluplně řešit církevní budoucnost. Oni ať se pak vyjádří na téma restitucí. Je dosti pravděpodobné, že ti, co přijdou po nás, budou krčit rameny nejen nad komunisty, ale stejně tak i nad možností nějakých restitucí. Nějaký kdysi ukradený majetek jim třeba bude zcela ukradený stejně jako celá bolševická totalita. Tak proč máme tyto příští generace zatížit tak strašným morálním dědictvím, jakým je současná podoba restitucí?

Víme přece všichni, že vydá-li stát církvím v restituci ty majetky, o nichž se hovoří, zůstane v národě pocit křivdy, znechucení a vzteku (ne nepodobný traumatu některých lidí z roku 68), a tito lidé budou žít do konce života s pocitem, že národ byl církvemi okraden. Odepře-li definitivně dnes stát církvím restituce, bude přežívat pocit křivdy v církvích, bude se tradovat, jak "nás" stát dvakrát okradl - nejprve při nástupu komunistů, pak při jejich odchodu. Bude tím postižena nová církevní generace a na uzdravení církví se bude muset čekat o to déle. Odloží-li se řešení této otázky, pak za dvacet let mohou noví lidé v církvích sami svobodně říci: My ty majetky nepotřebujeme. Církev pečuje o lidské duše - to je její bohatství. Proto se nemůže věnovat pozemskému hromadění jmění - nepodniká, neinvestuje. Církev nemůže být pozemským podnikem, protože je v samotné své podstatě alternativou k pozemskému.

* * *

Zatím však hrozí, že na nás církevní stařešinové naloží egyptské jho, které sami vlečou z komunismu. Na nás to naloží v podobě restituovaného majetku, kvůli němuž se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo.

Může se někdo hodnověrný zaručit, že všechno nedopadne, jak to hrozí? Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím.

Vidím v tomto národě proti sobě postaveny dvě síly: církve a zbytek společnosti. A obě strany jsou zabarikádované na svých pozicích a chtějí prosadit své požadavky silou. To je tak špatná situace, že odklad se zdá být jediným řešením. Jestli tohle není velký argument pro odročení pokračování sporu v restituční kauze "církve versus zbytek národa", tak už nevím, oč církvím i státu vlastně jde.













Zobrazit příspěvek č. 821 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Punkerky byly vypovězeny z Ruska

Vtip na aktuální téma

Putin píše Obamovi o punkerkách: "Když se vám Američanům ani těm třem našim ženským ruský režim nelíbí, vypověděl jsem je do USA."
Za půl roku píše Obama do Kremlu: "Punkerky vracíme a Putinovi se všichni Američani omlouvají."










Zobrazit příspěvek č. 820 jednotlivě

Administrátor --- 21. 8. 2012
Zpráva administrátora

Aktualizace archivu Ambonu

Jak většina čtenářů asi ví, jedna z možností přístupu do archivu Ambonu vede přes speciální stránku, na které jsou odkazy na starší články seřazeny podle témat. Je to zřejmě nejpohodlnější cesta jak se dostat k uveřejněným příspěvkům nebo jak mezi hledat.

V hlavičce hlavní stránky Ambonu je na pátém řádku shora vpravo titulek "Tematický přehled příspěvků Ambonu", který obsahuje odkaz (link) na tuto speciální stránku: Příspěvky na Ambonu podle témat.

Odkazy na dřívější články je tam však nutno doplňovat ručně - tj. čas od času, a to jsme v poslední době dost zanedbávali, takže odkazy na poslední příspěvky na tomto tématickém přehledu scházely. Nyní tedy informuji, že tato stránka archivu byla aktualizována, a zároveň slibuji, že se budu snažit více dbát na pravidelné doplňování linků. K tomu mi dopomáhej Bůh...

S horko-letním pozdravem

Administrátor



P.S.
Na stránce "tématického přehledu" je také prohledávání Ambonu pomocí Google a Morfea. Bohužel však obojí přestalo fungovat. Zatím to tam ještě necháváme (na památku). Potřebujete-li vyhledat výskyt nějakého slova v Ambonu, doporučuji jako nouzové řešení použít obvyklé rozhraní Google a napsat do vyhledávacího řádku slovo "Ambon" a pak slovo, které hledáte. Následně to většinou najde v archivu Ambonu kýžený výsledek.

Do budoucna plánujeme vybudování našeho vlastního fulltextového vyhledávače specializovaného na české pravoslavné stránky. Tam budou na výběr přepínače pro prohledávání Ambonu nebo celého českého pravoslavného internetu. Doufám, že to bude ještě letos.














Zobrazit příspěvek č. 819 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2012
Ze světa - tolerance homosexuality proniká do římskokatolické církve

„Takoví současní kardinálové“

Katolický vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn podpořil zvolení zjevného homosexuála do pastýřské farní rady.

Ještě ani nestihl odeznít názor vyjádřený kardinálem Karlo Mariem Martiniem, jímž uvedl svou knihu "Credere e conoscere" a týkal se možnosti státního uznání homosexuálních párů, pokud mají partneři stabilní vztah, a už se newsmakerem na toto téma stal další kardinál - známý vídeňský arcibiskup. Zatímco milánský arcibiskup, jezuita v důchodu, Martini se omezil jen na teoretické úvahy, tak dominikán Schönborn se odhodlal ke zcela praktickým krokům.

Pastýřská rada farnosti ve Stützenhofenu většinou hlasů zvolila do svého členstva otevřeného gaye Floriana Stangla. Představený farnosti se však obrátil na kardinála s žádostí, aby prohlásil tuto volbu za neplatnou. Chudák otec Gerhard byl zcela přesvědčen, že se hlava rakouské církve přikloní na jeho stranu, ale stalo se něco jiného. Kardinál si pozval Stangla i s jeho milencem (s nímž žije 26-letý Florian v registrovaném partnerství) k sobě na oběd, a poté sdělil tisku své dojmy. "Nyní už chápu, proč si ho farnost zvolila," uvedl purpurem se odívající biskup, "jeho osobnost působí silným dojmem a je to pokorný člověk velké víry." "Znám kánony, ale také vím, že Ježíš přišel pro člověka a ne kvůli kánonům. Mám zato, že tento mladík je na správném místě a proto souhlasím s jeho zvolením," prohlásil kardinál.

Nyní aby si zahanbený farář opatřit nové učebnice morální teologie nebo vyhledal rekvalifikační kurs. Rakouští katolíci jsou laureáti ceny pro nejprogresivnější katolickou církev, která už dokázala revidovat věkovité předsudky a zříci se diskriminace členů té nejbezmocnější a bezprávné části společnosti.

Presbuter.ru


P.S.
Od roku 1975 byl Schönborn profesorem na Universität Freiburg ve Švýcarsku, nejprve učil katolickou dogmatiku a později ještě teologii východních církví. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté i zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Zpráva je o to závažnější, že Schönborn byl v r. 2005 často uváděn mezi kardinály majícími šanci na zvolení papežem (tzv. papabile). Nejde tedy o žádnou marginální osobnost římskokatolické církve. Jeho názory bezesporu něco vypovídají o myšlenkovém světě římského křesťanství v západní Evropě. Vypadá to, že brzy se stanou římští katolíci další "duhovou církví".

Pro pravoslavné je to smutná zpráva. Znamená totiž hrozbu, že v tom brzy budeme sami. Čili že pravoslavná církev zůstane poslední duchovní křesťanskou silou, která bude mít k homosexualitě jednoznačné stanovisko a bude udržovat duchovní a mravní tradici, která sahá až k Mojžíšovu zákoníku a ještě hlouběji.

I toto je souvislost, kterou musíme brát v úvahu při dnešní hysterii kolem vystoupení a odsouzení ženské punkové skupiny v Rusku. Ta fóbie, cíleně vyvolávaná médii proti Rusku i proti Ruské pravoslavné církvi, nemůže nesouviset s tím, že západní církev opouštějí poslední pozůstatky starokřesťanské zbožnosti a mravnosti, a tak je u nás pochopitelná snaha nějak zdiskreditovat ty, kteří se ještě křesťanské morálky nevzdali.

(Životopisná data z Wikipedie)
















Zobrazit příspěvek č. 818 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2012
Podobenství o nesvětskosti duchovního života

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času...
14,22       ...přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
14,23       Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
14,24       Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
14,25       K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
14,26       Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
14,27       Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"
14,28       Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"
14,29       A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
14,30       Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
14,31       Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
14,32       Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."
14,34       Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.
(Z evangelia Matoušova 14. kap.)

Evangelium vykreslující Pána Ježíše kráčejícího po bouřlivých vodách mořských láká neodolatelně k jinotajnému výkladu. Je to takový magnet, že mu prostě nelze odolat.

Především to moře. V Písmu se vyskytuje jako symbol protibožského živlu. Jak výstižné! Jen si to představte: moře s nepobádanými temnými hlubinami, v nich se to hemží tvory zcela nepodobnými ničemu suchozemskému. Ty záhadní krutí tvorové v temnotách hlubin, obři či obludy s dlouhými slizkými chapadly, - jaký výstižnější obrázek démonického světa si račte ještě přát?

Věčně se převalující se masy vod, hlubinné proudy v kalné temnotě, na povrchu zmítající se hladina, marně se vzpínající k nebesům. Hrozivý hukot vln, řev burácejícího vlnobití připomínající někdy nářek, úpění. Děsivá možnost záplavy, pohlcení utonutí a záhuby! Nepostižitelný chaos, šero přecházející do temnot a neustálý neklid. Lze se divit, že je moře v Bibli symbolem tohoto světa? Nikoliv světa ve smyslu kosmos, který je Božím stvořením, ale světa ve smyslu světskost, stvoření poškozené lidským hříchem.

A co je typickou vlastností moře, která připomíná charakteristickou vlastnost světa? Neustávající duchamorný nepokoj. Mučivý stav bez odpočinutí. Trochu klidu tady není... Nestálost, kam se podíváš. Vznikající a záhy zase zanikající vlny. "Vše se mění," jak správně říkají buddhisté, aniž by však nabídli jiné východisko, než zničení lidské osoby v nirváně.

Ano, na tomto světě je zvláště dušehubný jeho neumdlévající neklid. Nenápadně, ale vytrvale ničí lidského ducha. Ničí a drolí tedy i to, co by mělo být nezničitelné (neberte to, prosím, dogmaticky). Rozkládá nás zevnitř. Trhá lidské nitro na cáry, kousek po kousku utrácíme svého ducha v marnosti.
Tento zhoubný rozklad, rakovina duše, je v pravoslavné spirituální terminologii zastoupen církevně-slovanským pojmem "tlenije", které se většinou překládá jako záhuba či nepřesně jako smrt (to pro nás není jedno a samé). Místy by však - zvláště ve vztahu k duši - měl být převáděn doslovněji jako "rozklad". Záhuba duše se totiž odvíjí od jejího rozkladu, který je opakem celistvosti. Rozklad duše je způsobován poskvrněním, naopak celistvost je synonymem pro uzdravení duše a pro čistotu. V 1. modlitbě před svatým přijímáním se hovoří o lidské "přirozenosti rozložené hříchem". V 3. modlitbě po svatém přijímání se též o rozkladu duše hovoří. Naše dosavadní překlady převádí - bez zřetele k nastíněným souvislostem - zmínku o "špatných slovech", která podle výroku Pána Ježíše Krista poskvrňují a tedy rozkládají duši, jako "dušehubná slova". V nových překladech bychom měli jít trošku do hloubky, a proto tam možná přímo hovořit o "slovech rozkládajících duši". (Evangelium vysvětluje, že slova mohou poskvrňovat člověka, viz Mat 15,11-20; ekumenický překlad i B21 místo "poskvrňuje" překládají nepřesně a bez pochopení duchovního významu výroku: "znesvěcuje" či dokonce "špiní".) O rozkladu duše čteme i u svatých Otců, např. sv. Řehoř Theolog praví: "Existuje jen jedna smrt, a to hřích, který je rozkladem duše."
Lidstvo cítí potřebu klidu odedávna. To nejhorší, co si lidé kdy uměli představit, nebylo žádné pozemské utrpení, ale věčný neklid po smrti - že by ani po smrti na věčnosti lidská duše nemohla dojít klidu a spočinutí. Proto se dodnes zesnulým přeje: pokoj, mír, odpočinutí. Píšeme to i na náhrobky: "Odpočívej v pokoji," nebo "se svatými upokoj."

Děsivá symbolika moře vyniká zvláště ve srovnání s tím, co lidé spatří, když pozvednou své zraky od vodních vln vzhůru. Vysoko nad věčně nespokojeným mořem kralují nebesa se všemi svými zástupy. Nad chaotickou neuspořádaností vln a proudů v hlubinách vidíme stát nebeský řád, důstojně a přesně se pohybující tělesa, jejichž dráhy jsou tak přesné, že jimi lidé měřili uplývající čas. Nebe, ať už na něm září Slunce nebo se skvějí hvězdy a Luna, symbolizuje mír (proti nepokojnosti lidského světa) a řád (proti chaosu lidských vášní, tužeb a názorů).

* * *

A nyní do takto vykresleného obrázku přidává evangelium postavu Ježíše Krista, kráčejícího pod nebem na hladině vody. Na rovině jinotajného výkladu - zpodobení Boha sestoupivšího s nebes k nám do světa, ale při tom světem nepohlceného. Je to Bůh, jenž je zde s námi ve světě, ale není ze světa. "Světlo ve tmě září, ale tma jej nepohltila," píše sv. apoštol Jan o Synu Božím. Dotýká se našeho hříšného světa, kráčí po něm, avšak svět nemůže uchvátit a zajmout, co není z něj.

Boží Syn nepřišel jen, aby se tu ukázal, nýbrž aby i nás povolal k tomu způsobu života a uvedl do vztahu ke světu, jaký ukazuje svým kráčením po vlnách a celým svým životem mezi námi. Povolává nás - jako Petra - abychom i my vykročili na hladinu - vymanili se z chaosu, kráčeli po hladině světa, čili byli ve světě, ale nebyli ze světa, protože Pán nás ze světa vyvolil. Napadá vás nějaký výstižnější obrázek podstaty křesťanského duchovního života?
Nesvětskost či nadsvětskost křesťanského života vysvětluje Spasitel před svým Ukřižováním apoštolům: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19) A dále o nich praví: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." (Jan 17,16) Pak se Ježíš Kristus modlí k Otci: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." (Jan 17,18)
* * *

Jenže někde je chyba. Něco nám brání, abychom kráčeli po bouřlivých vlnách světa, podobně jako Petr kráčel k Ježíši Kristu na jeho vybídnutí. Brání nám to samé, co posléze zradilo Petra, pod nímž se po pár krocích, učiněných na vlnách moře, náhle propadla hladina, hlubina ho začala pohlcovat a tonul. Tím, co zradilo jeho a zrazuje i nás, jsou pochybnosti, malověrnost. To je defekt, jímž je stižena naše zbožnost. Pochyby, vnitřní rozkolísanost, nejednoznačnost našeho myšlení, rozštěpená mysl, nedostatek odhodlání a nedůsledně - neřku-li dokonce povrchně - provedená volba, při níž jsme se obrátili k Bohu a zavrhli svět a vše, co je v něm. To vše láme naší zbožnosti křídla, aby nemohla vzlétnout.

Už ct. Serafím Sarovský ve své době tvrdil, že pokroku v našem duchovním životě brání především nedostatek rozhodnosti. Na všech, které ctíme jako svaté, vidíme jeden základní rys jejich myšlení i skutků - rozhodnost. Ježíš o nás řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Luk 9,62)

A nyní můžeme už přikročit k tomu hlavnímu, totiž k otázce: co je příčinou našich pochybností, nerozhodnosti, malověrnosti? Co nás tedy stahuje do světské hlubiny? Dnešní evangelní čtení dává na rovině námi sledovaného alegorického výkladu opravdu pozoruhodně přesnou a výstižnou odpověď. Je tam totiž jedna nenápadná zmínka v popisu Petra kráčejícího po vlnách. Co se přesně stalo v ten moment před tím, než se pod ním propadla hladina? "Vida vítr tuhý, lekl se" (přeloženo dle pravosl. znění). Náhle si všiml bouřícího vichru a zapochyboval. Vystrašil ho vítr, vzal mu víru.

Co v Písmo symbolizuje vítr, resp. v jakém kontextu se objevuje? O větru se říká, že vane; podobně vane i duch. Dokonce vítr (či dech) a duch mohou být synonyma (např. v žalmu 103/104,4 není zcela jasné, jestli poslem Hospodinovým je vanutí větru /čili "vichry" v některých překladech/, nebo duchové /kral. překl./). Pohyb vzduchu má tedy v biblické řeči i v duchovní realitě jakýsi duchovní význam. Buď dobrý (např. vichr při sestoupení Ducha Svatého) nebo špatný (Ježíš při bouři pohrozil větru, tj. zlým duchům, a byl náhle klid /Mat 8,26/; na některých ikonách zobrazujících tuto událost vidíme Ježíše, jak hrozí démonům a běsům, kteří jsou skryti v mracích a vytvářejí bouři).

Dnešní evangelium můžeme tedy vykládat jinotajným způsobem v tom smyslu, že příčina Petrova úleku a zapochybování je duchovního původu. S ohledem na výroky otců a starců můžeme jít ještě dál a tvrdit, že zde nejde jen o obecnou duchovní příčinu, ale zcela konkrétně o to, čemu říkáme "světský duch". Tzv. světský duch je popsán sv. Janem takto: "žádost těla a žádost očí a pýcha života", a charakteristické pro toto vše je, že to "není z Otce, ale jest ze světa" (1. Jan 2,16; jen kralický překlad zde správně reflektuje znění originálu).

Když je naše duše raněna malověrností, rozkolísaností, pochybnostmi v oblasti víry, a náš duchovní život je mátožný, je na místě co nejrychleji hledat příčinu, než duše na tuto ránu vykrvácí. Mockrát jsme četli u starců a církevní otců, že pochyby a nejistota ve víře jsou způsobeny světským duchem. To bývá v drtivé většině případů zdroj našich duchovních problémů a nedostatku odhodlání - jsme pod vlivem světského ducha. A "přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu. Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jak 4,4). Pochybovat můžeme a máme o všem - zvláště o sobě. Leč o třech věcech pochybovat nesmíme - a to o Bohu, o pravoslavné víře a o pravoslavné jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi.

* * *

Snažme se tedy mít pod kontrolou svůj vnitřní duchovní stav. Konec konců duchovní život je přece věcí ducha, jak už sám onen "terminus technicus" napovídá. Jakého jsme ducha, takové je naše myšlení a tedy náš vnitřní i vnější stav. Jako křesťané bychom se měli snažit, abychom nebyli dítky těla, jak nás k tomu vede světský duch, ale lidmi ducha.
Do jaké míry má stav ducha vliv na způsob našeho myšlení, je výborně patrné v dnešní době např. na vztahu k vědeckému poznání. Ještě nikdy totiž neměli lidé tolik důvodů věřit ve Stvořitele; soudobé vědy (astronomie, biologie, kvantová fyzika apod.) nám dávají tolik svědectví (a snad by se dalo říci - důkazů) o Stvořiteli, že se o tom lidstvu minulých staletí ani nesnilo. Ten, kdo je zbožného ducha, má v současnosti tolik nových důvodů a dokladů pro svou víru! Naopak ten, kdo nechce věřit a jeho duch je rozpoložen materialisticky, tak tohle vše - produkty těch samých vědeckých disciplín - používá jen jako důkazy, že Bůh neexistuje. Jak jsem pravil - vše je záležitostí ducha; veškeré naše myšlení, resp. způsob našeho uvažování, se formuje podle toho, jakého jsme ducha.
Tedy na konec, jak ovlivnit stav svého ducha? Jak v sobě posílit ducha víry? Co je k tomu potřeba? Vybereme tři důležité věci.

1.) Bránit vstupu světského ducha do nás. Ne vždy je to možné, ale nakolik to záleží na nás, měli bychom omezit pobyt v prostředí, kde kraluje světský duch, a seškrtit vstup světského ducha do svého příbytku, což je přece prostor, který bychom měli mít plně pod svou duchovní kontrolou. V praxi - např. kdo se kouká každý den pět hodin na televizi, asi těžko v sobě bude udržovat správného ducha. Co říci o domácnostech, kde televizi zapnou, když přijdou odpoledne z práce či ze školy, a vypínají ji, až když jde poslední člen domácnosti na kutě? Televizní kanál do každé domácnosti pumpuje světského ducha přímo pod tlakem. To je dnes jeden z největších nepřátelů duchovního života. Neposlouchejte každodenně kdejakou hloupost z rozhlasu. Nečtěte kdejaký škvár, bulvární tiskoviny atd. Vybírejte si zdroje informací.
Dnes je společnost přímo posedlá "právem na informace". Ve skutečnosti platí o většině věcí, o nichž jsme přívalově bez slitování informováni, že z hlediska spásy je lépe o nich nevědět. Jsou to jen šlehající plameny marnosti, poryvy světského ducha. Chraňte si své "právo nevědět", jak o tom pěkně mluví Solženicin (zde příspěvek č. 411).
 Pravoslavní křesťané mají ve zvyku mít doma na stěnách ikony, někteří zapalují lampádu či okuřují svůj příbytek kadidlem; tím napomáhají udržování křesťanského ducha.

2.) Prostý život. Je mocnou oporou správného naladění ducha. Znovu připomenu starce Pasije Svatohorce, jenž radil těm, kteří k němu přicházeli s prosbou o radu: "Zjednodušte si svůj život. Snažte se žít co nejprostším způsobem života." Nedávno jsem někde četl, že v průměru si lidé kupují nový mobilní telefon každý rok až dva (ročně se v naší desetimiliónové republice prodají tři milióny mobilů). Vzpomínám si, že se píše o starci Paisiovi, jak se zarmoutil, když viděl u mnichů na Svaté Hoře první mobily. Všechny tyhle chytré hračky a nejmodernější technologie k sobě vábí lidského ducha a rozptylují ho. Často vidím i u pravoslavných křesťanů, jakou zálibu mají v těchto nejmodernějších "strojcích"; bláhově se při tom domnívají, že to nemá nic společného s jejich duchovním životem. Serafím Rose někde píše v tom smyslu, že záliba současných lidí v moderních technologiích škodí jejich duším více než dávné hereze.

3.) Aktivně dbát na získávání správného ducha. Číst Písmo, poslouchat duchovní čtení nebo církevní hudbu atd. Pomodlit se každý den. Sem samozřejmě patří i dbát na to, abych se dostal co nejčastěji do chrámu. Jednou týdně na liturgii - to je minimum ze všech minim nejminimálnější, které nás ještě dokáže udržet na hladině. Chrám, v němž se slouží božská liturgie, je jako spásná archa na zmítajícím se moři života. Jedině zde je možno se zachránit pro věčný život, všechno ostatní spláchne duchovní potopa do hlubin moře.

V každé době je možno usilovat o nadsvětský život, učit se kráčet po hladině moře života a nepropadat se do něj. Ježíš Kristus nás k tomu zve, řka i nám - jako kdysi Petrovi: "Pojď!"


















Zobrazit příspěvek č. 817 jednotlivě

Administrátor --- 14. 8. 2012
Pochybuji o současných církevních restitucích

Dar z pekla?

Tímto bych rád vyjádřil svůj soukromý názor na tolik diskutovanou aktuální otázku. Předesílám, že se jedná o postoj osobní a že nezastupuji nikoho, než sám sebe. Hlavním bodem mého vystoupení je podivení nad tím, že se církve hrdě staví do zaslepeně tvrdošíjné opozice proti názoru zřetelně a naléhavě vyjadřovaném tak velkou částí naší společnosti. Už jsem slyšel heslo "církev vždy s národem", ale ještě jsem neslyšel, že by nějaká církev o sobě hlásala "církev národu navzdory".

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o tom, co je všeobecně známo. O průzkumech veřejného mínění (snad až 80% proti restitucím); o demonstracích (např. té dubnové nebo té na den Jana Husa), trestních oznámeních, peticích; o e-mailovém "bombardování" poslanců veřejností, o dopisech papeži (jeden jsme zde přetiskli); o mračnu nesčetných článků v novinách, blozích, diskusích, v nichž nikoliv novináři či politikové, ale příležitostně publikující intelektuálové i středně vzdělaní lidé vyjadřují argumenty proti restitucím, ať už na základě svého studia či životních zkušeností; o občanských i soukromých iniciativách... A jistě jsem na spoustu projevů zapomněl nebo jsou obecně zahrnuty pod zmíněné kategorie. Každopádně - nálada společnosti se blíží bodu varu, půda pod církvemi i politiky je horká. Na straně zástupců církví také roste nervozita, z jejich úst padají silná slova, výčitky a obvinění (zvláště nešťastný byl výrok o "lůze" od jednoho z nejvyšších církevních hierarchů). Předkládaných racionálních argumentů z jejich strany není mnoho, nejsou dobře používány a vykládány a nejsou ani dostatečně přesvědčivé. Na straně církví, jak se mi zdá, úplně schází sebereflexe čili uvědomění si, jak na ně společnost hledí, jaký obrázek o sobě ve vědomí společnosti vytvořily za posledních dvacet let. O tom, že by ze strany církví předcházelo restitucím nějaké dlouhodobé vysvětlování problematiky a skutečný dialog se společností, nemůže být ani řeči. To vše uklidnění rozbouřených vod jistě nenapomáhá.
Nepovažuji pro nás v tuto chvíli za podstatné, jsou-li církve formálně v právu či nikoliv, jestli jsou restituce spravedlivé nebo ne, zdali je rozsah restitucí v pořádku či není. Rozhodující je, že církve vstupují do konfliktu s velkou částí tohoto národa (a zdá se, že ta část je opravdu značná - zřejmě se jedná o dvě třetiny či dokonce tři čtvrtiny). A nemálo lidí s restitucemi nejen nesouhlasí, ale jsou jimi pohoršeni, rozzlobeni, ba rozzuřeni.
Četli signatáři restitučních dohod, co říká Pán Ježíš v evangeliu o těch, kteří způsobují pohoršení? (Viz ta slova o mlýnském kameni čili žernovu na krku: Luk 17,1-2 nebo Mat 18,6-7; jen na doplnění - v řeckém originálu evangelia: pohoršení = skandál.)
Chápal bych takovou pevnou neústupnost, kdyby se jednalo o otázky týkající se vyznávané víry, duchovního života a církevní praxe (např. obřadů, svátků, zvyků). V takových věcech si musí církev stát za svým učením a držet se posvátné tradice, a nesmí se ohlížet ani na názor mas ani na vůli panovníka ani na dobové okolnosti ani na nic podobného. Tak se chovali první křesťané, a stejně tak pravoslavní křesťané pod tureckým jařmem nebo v Rusku po revoluci.

Jenže dnes tu přece neběží o principiální otázky církevního učení a způsobu jejího vnitřního duchovního života! Jedná se o problematiku financování vnější církevní organizace, o společenské uplatnění církví a potažmo se řeší problém vztahu naší společnosti k církvím a naopak. V takové otázce postupovat bez ohledu na rezolutně vyjadřované mínění významné části společnosti je pro mne nepochopitelné.

Co potom mohou církve chtít učinit pro okolní společnost, jak se chtějí uplatnit v celospolečenském kontextu, jaký morální příklad mohou dávat nevěřícím, když se kvůli restitucím ocitnou v obecném opovržení? Ano, chápu, - postavení církve ve společnosti nezáleží vždy na vůli a jednání církve (nepřátelé křesťanství mohou rozšířit mezi lidmi různé pomluvy, a církev se kvůli tomu může být dehonestována, jenže to teď není náš případ). Nelze však pochopit, proč by se církev sama svým pochybným jednáním měla vylučovat ze společnosti a odsunovat se do morálního ghetta; co tím může získat?

Současný souhlas církví s restitucemi (či snad dokonce jejich ruka lačně se napřahující k nabízenému majetku) je zcela v rozporu s duchem evangelia i se zásadami prvotního křesťanství. Pán Ježíš přece pravil, že "nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Mat 6,24 nebo Luk 16,13-14) a že "máme především hledat Království Boží a spravedlnosti jeho" (Mat 6,25-34) a ne se honit za jměním. Církev sice vždy měla nějaký majetek, ale zachovávala si jistý odtažitý (a nedůvěřivý) vztah k penězům. Je známo, že církev nabízené dary vcelku běžně odmítala, když si nebyla jista buď čistým původem daru či mravními kvalitami dárce. Pokud dar pocházel z čistého zdroje, byl dobrovolný a poskytovaný s láskou, pak mohla být církev přesvědčena, že skrze toho dobrodince se Bůh sám stará o svou církev. Kdyby však měl dar způsobit veřejné kontroverze, skandál či pohoršení, byl by to spíše dar z pekla. Cožpak by Bůh způsobil církvi něco takového? Je proto nepředstavitelné, že by stará církev přijímala dary za cenu své společenské diskreditace.
Prof. Alexij Osipov (vyučující na Moskevské duchovní akademii) při svých přednáškách občas říká, že žijeme, jako kdyby Pán Ježíš řekl přesný opak toho, co je zapsáno v evangeliu. Jako by nás Kristus snad vybízel: "Starejte se především o to, co budete jísti a co budete píti a čím se budete odívati, a Království Boží vám k tomu bude přidáno." Až sem jsme to dopracovali. Jinými slovy - platí o nás to, co praví Pán: "Po tom všem se pohané shánějí."
Jak už jsem zde kdysi psal, dochází u nás nejen k odluce státu od církve, ale i k odluce církve od národa. Je možné, že brzy poznáme, co to znamená v praxi. Čas od času vyměňuji rozbité sklo na naší veřejné církevní vývěsce (katolíci si na tu svoji prozřetelně dali nerozbitné plexisklo). Snad ještě není na místě obava, že by mohly brzy hořet české fary, případně i chrámy. Doufám v to. Kdyby však - nedej, Bože! - došel vývoj, který právě startuje, tak daleko, pak by měli být na spáleniště povoláni církevní představitelé, kteří dali za církve svůj souhlas s restitucemi, a tam si mohou kleknout do doutnajícího popela a sypat si jej na hlavu...
Odmítám myšlenku, že za současný stav většinového společenského mínění ohledně církví může jen uplynulé půlstoletí komunistické totality. Je to spíše ovoce historické zkušenosti Čechů a Moravanů za posledních čtyři sta let. Toto ovoce dozrávalo již v době tzv. první republiky. Plná sklizňová zralost je pak záležitostí posledních dvaceti let, kdy bylo našemu národu, očekávajícímu od církví duchovní slovo, hlásáno "evangelium": pole, louky, les. Pak byla veřejnost převálcována sporem o katedrálu a nakonec se ukázalo, že klérus, od něhož se očekávalo, že ukáže mravně se potápějící křesťanské civilizaci světlo mravnosti, je sám takovému světlu na hony vzdálen. Tady hledejme pramen nedůvěry a nepřejícnosti veřejnosti, ne u komunistů. Nesouhlasím ani s povrchní argumentací levicových stran, které účelově využívají odporu veřejnosti k chystaným restitucím, rozdmychávají společenskou nenávist a závist a snaží se z dané situace lacině vydolovat růst preferencí od voličů uražených chováním církví; chování levice působí dojmem cynické žádostivosti politické moci. Stejně tak mi připadá jako nesmysl chtít v takové věci, jako jsou finanční výdaje státu, konat referendum (to bych já pak mohl požadovat referendum o výdajích na armádu, na Gripeny, na komerční sport atd.).
V dané situaci by, myslím, bylo pro církve i pro stát jediným slušným a čestným východiskem z rozbouřené situace, kdyby byly restituce staženy z programu a ve věci financování církví byl zatím zachováván status quo s tím, že k věci se stát spolu s církvemi vrátí za dvacet let. Věřím, že by s ohledem na takřka celospolečenskou nevoli nad jednáním vládnoucích stran a potažmo možný pád voličských preferencí nakonec i politické strany souhlasily. Mám zato, že by stát nakonec souhlasil i kvůli tomu, že nynější stav věcí budí dojem, jako by církevní restituce byly závěrečnou pomstou českého státu církvím, pomstou tak strašnou, že se ani komunistům nepodařilo za padesát let vymyslet tak zatraceně účinný způsob, jak přimět masivní většinu národa, aby se od církví znechuceně odvrátila.

Pokud by vznikla dohoda, že se rozchod státu a církví odkládá o dvacet let, pak by tato doba mohla být smysluplně využita k celospolečenské diskusi. Jsem si jist, že po počátečním vystřílení zlostné munice, by se debata v průběhu let zklidnila a došlo by na racionální zvažování argumentů všech stran. Všichni by byli dostatečně poučeni, jak se církevní otázky řešit nedají a že přípravu změny vztahu církví a státu není možno nechat jen na jednání nějaké komise, ale je nutno do toho neustále zapojovat veřejnost. Současná zkušenost s citlivostí církevní otázky by mohla být především pro církve výborným východiskem ke změně svého veřejného chování, k úplně jinému způsobu sebeprezentace a k hledání zásadní změny ve vztahu ke společnosti. Není od věci podotknout, že církve obecně nejsou v současnosti na restituce vůbec připraveny z hlediska svého vnitřního stavu (já samozřejmě vím, že všechny budou oficiálně tvrdit, jak báječně je u nich na ty pozemky a vydatný cash flow všechno přichystáno; baron Prášil by se mohl učit). Pokud by zkušenost posledních měsíců církve využily, mohla by být za dvacet let společenská situace kolem církevních restitucí úplně jiná.
K předem odhadnutelným námitkám vůči návrhu na dvacetiletý status quo bych alespoň ve zkratce poznamenal: nekontrolovatelného nárůstu počtu placeného duchovenstva není potřeba se obávat, protože už nyní panuje stop stav. Státní příspěvek na ostatní provoz církví je už tak seškrtaný, že nemá smyslu o něm vůbec mluvit. Celkově hrají současné státní výdaje na církve marginální (a dalo by se říci, že bezvýznamnou) roli ve státním rozpočtu, který masivně krvácí z úplně jiných ran. Co se týče blokovaných pozemků - je to sice bolestivá věc, ale když jsou blokované dvacet let, tak to už může vydržet dalších dvě desetiletí; nebo by se možná podařilo vymyslet jiné řešení. Předpokladem však je, že by se na principu dvacetiletého status quo shodly církve se všemi hlavními - vládními i opozičními - politickými silami v zemi.
Řekl bych, že teď je poslední chvíle, kdy církve mohou bez ztráty tváře vycouvat z této neblahé situace a domluvený restituční program s poukázáním na rozbouřenou náladu národa odmítnout. Nikdo by nevinil církve z obratu v chování; každý by to pochopil a uznal oprávněnost takového ústupu. Před národem by tím nesmírně mnoho získaly. Možná by právě tento krok mohl vést k opětnému získání srdce národa, jak jsme to zažili po "sametové revoluci". Všechen morální kredit, který církve prošustrovaly v různých skandálech, by mohly mít v jediném okamžiku zpět. Najdou k tomu ještě odvahu?

prot. Jan Baudiš
pravoslavný kněz














Zobrazit příspěvek č. 816 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Z došlé pošty - 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda

POZVÁNKA

Vaše Vysokopřeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 31.srpna - 1.září 2012. Při této příležitosti bude vysvěcen nový ikonostas v monastýrském chrámu, který je částečně dokončen. Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na zhotovení ikonostasu, budeme s Boží pomocí pokračovat v dalším rozšiřování ikon na něm.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 1. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: svěcení nového ikonostasu, Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Je možné přivést si i vlastní stany. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.

Na setkání se těší biskup Jáchym


---------------------------


Duchovní setkání pravoslavné
mládeže při příležitosti 70tého výročí
mučednické smrti sv. Gorazda
a jeho druhů
Praha,
neděle 2. – úterý 4. září 2012

Předběžný program:

Neděle: 18:00 hod. - sraz účastníků, uvítání Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, beseda, společný večer.

Pondělí: 8:00 hod. - sv. Liturgie v chrámu sv. Archanděla Michaela
Prohlídka Prahy (pravoslavné chrámy, pamětihodnosti)
18:00 hod. - přednáška o díle a odkazu sv. Gorazda

Úterý: 9:30 hod. - sv. Liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
14:45 hod. - panychida za duchovní otce v Kobylisích

Cena pobytu je 150 kč (6 €). Zájemci ať se přihlásí otci Metoději Koutovi na mail:
vit.kout/zavinac/seznam.cz nebo na tel. +420 773 660 205 nejpozději do 26. 8.

PDF pozvánka













Zobrazit příspěvek č. 815 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Požáry v Řecku

Lesní požáry na poloostrově Chalkidiki v Řecku překročily hranici Svaté Hory Athos

Požár na poloostrově Chalkidiki
Požár u Uranopolis
Bulharsko vyslalo hasiče, aby pomáhali chránit Svatou Horu Athos
Několik kilometrů široká fronta požáru vstoupila 9. srpna na území athonské "mnišské republiky". Již 8. srpna byli evakuováni turisté z pohraničního městečka Uranopolis, přes které proudí hlavní tok poutníků na Svatou Horu. Nyní už je v ohrožení první svatohorský skit, nacházející se jako první mnišské obydlí u hranic.

Požáry jsou hašeny pomocí tří požárnických letadel a čtyř vrtulníků. Situaci velice ztěžuje vysoká teplota vzduchu - přes 40 stupňů ve stínu.

(Z tisku)

-------------

Konečně dobré zprávy:

Silná búrka, ktorá bola v sobotu (11.8.), zachránila Svatou Horu Athos, a veľký požiar bol uhasený ....

V sobotu večer od 22:30 hod. dve hodiny „nebesia boli otvorené“ a silný dážď priniesol záchranu. Mnísi hovoria o "Božom zásahu", nakoľko niekoľko hodín predtým sa intenzívne modlili k Bohorodici, nesúci ikony a vzácne relikvie v modlitbe pred ohňom.

„Bohorodice urobila zázrak. Prosili sme za uhasenie požiaru, za zastavenie ničenia. Prosili sme a sme vďační,“ povedal mních Simeon z kláštora Chilandari.

...prebiehajú roztrúsené požiare v neprístupných miestach, ale odhaduje sa, že to bude čoskoro pod kontrolou.


Sláva Bohu!

(Z došlé pošty)












Zobrazit příspěvek č. 814 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2012
Ještě dva články k činu spáchanému ruskými satanistkami v chrámu Krista Spasitele

Popaschální prohlášení představitelů Ruské pravoslavné církve

Ruská pravoslavná církev, konajíc misii hlásání evangelia, projevuje aktivní pozici v mnohých problematických otázkách a účastní se řešení aktuálních sociálních otázek. Ať už je to pomoc tisícům lidí v době požárů v roce 2010, sbírka prostředků a věcí pro chudé občany, práce s dětmi a mládeží, nebo shromáždění stovek tisíců lidí ke svátosti pásu přesvaté Bohorodice. To vše ukazuje schopnost církve sjednocovat miliony lidí v modlitbě, dobrých skutcích, péči o budoucnost národa. Jenže - bohužel - ne u každého to vyvolává radost, ne všichni to akceptují.

Proticírkevní síly se obávají posilování Pravoslaví v zemi, děsí je obrození národního sebeuvědomění Rusů i masové národní iniciativy. Těchto nepřejícných lidí není mnoho, ale někteří z nich mají vliv a jsou připraveni použít své finanční, informační a administrativní zdroje na diskreditaci hierarchů a kleriků, pro vytváření rozkolů a oddělení lidí od chrámů.

K těmto proticírkevním silám se připojují ti, kteří vyzdvihují falešné hodnoty agresivního liberalismu, neboť církev neotřesitelně trvá na své pozici nepřijímání takových antikřesťanských jevů, jako je uznání stejnopohlavních svazků, svoboda uskutečňovat všechny touhy, nezkrotný konzum, propaganda všedovolenosti a smilstva. Útoky na církev jsou kromě toho výhodné pro ty, jejichž soukromé obchodní zájmy jsou narušeny programem výstavby nových chrámů v hustě osídlených regionech Moskvy a dalších velkých měst.

Střet církve s proticírkevními silami a jejich vzájemná opozice se stávají stále zjevnějšími a přiostřují se. Zvláště patrné se staly ataky v době kolem voleb, což svědčí o politickém rozměru činnosti těchto sil a jejich protiruském zaměření. Používány jsou různé prostředky, je tu dobře plánovaná diskreditační práce. Kleriky zatahují do provokací; biskupové a kněžstvo je v ohnisku neusínající pozornosti nespokojených, kteří vyhledávají sebemenší záminku, aby zneužili čehokoliv a vytvořili špinavý informační podvod.

V poslední době se stala řada aktů vandalismu a poskvrnění chrámů... (Nyní jsou zmíněny hlavní případy, o nichž jsme zde psali v příspěvku č. 778.)

Nemůže vyloučit nová halasná obvinění a projevy ze strany nepřátel víry. Nebezpečnost taktiky, která je proti církvi používaná, spočívá v tom, že podle pravidel manipulace se společenským míněním jsou lži doprovázeny předkládáním reálných faktů tak, aby se potlačovalo a bagatelizovalo to, co je pro manipulátora nevýhodné, publikují se cynická prohlášení vyvolávající hněv, strach, závist, nespokojenost, zlobu. Používají se všechny způsoby demagogie, část faktů se zamlčuje, falšuje se význam události, úmyslně jsou posluchači uváděni do omylu a používána je i lež.

V této situaci je důležité, abychom udrželi jednomyslnost, nenechali se přemoci lží, provokacemi, učili se kriticky hledět na pochybné informace o církvi, nepospíchali s reakcí a veřejnými soukromými prohlášeními. V každodenním církevním životě oponujme těm, kteří chovají k církvi nepřízeň.

Vše, co se dnes děje, není nic nového. V začátku 20. století povstávali nepřátelé Boha proti křesťanské víře, proti církvi, proti našim chrámům a svátostem. I tenkrát existovali mezi věřícími zrádci - tzv. "obnovlenci", kteří byli schopni nechat nepřátele rouhat se Božímu Jménu, svatým ikonám a chrámům, vydat patriarchu, biskupy, kněze, mnichy i světské křesťany, aby byli zatčeni a odvlečeni na záhubu. Tehdy však věřící lid obsadil Alexandro-něvskou lávru a ochránil ji před ozbrojenými bezbožníky, takže nebyla uzavřena a znesvěcena. Duchovenstvo i světští křesťané povstali i na obranu dalších chrámů. Tak mnozí z nich dosvědčili svou věrnost Kristu a jeho Církvi i tím, že padli rukou Božích nepřátel.

Přesně tak musíme i dnes chránit to, co nám bylo Bohem dáno a co je drahé našim srdcím. Nechť se věřící lid nenechá zmást slovy vyzývajícími k souhlasu s hříchem a nepravostí, slovy vyzývajícími odpustit těm, kdo nežádají odpuštění a prohlašují, že nepotřebují odpuštění. Pamatujeme, že nepřítomnost pokání může utvrdit hříšníka ve vědomí své vlastní spravedlnosti a podnítit jej k opakování hříšných činů.

.... Ve dny Velkého půstu jsme se obraceli ke všem, kteří nás slyší, s výzvou k pokání a změně života. Právě pokání otevírá bránu odpuštění. Pán i Církev jsou připraveny s radostí přijmout jakéhokoliv kajícího hříšníka. Těm, kdo trpí a klesá na mysli v souvislosti s proběhlými událostmi, připomínáme, slova samotného Pána Ježíše: "Ve světě soužení míti budete, leč odvahu! - Já jsem přemohl svět!" (Jan 16,33)

Jsme přesvědčeni, že ze současných zkoušek vyjde církev (podobně jako ve 20. století) posílena. Ani nová těžká doba ani "bezmocná smělost"* nás nerozdělí ani neoslabí, neboť je překonáme modlitbou a nadějí na všemohoucí Boží pomoc. Víme, že veškeré zlo a nespravedlnost budou přemoženy mocí Kříže a Vzkříšení Kristova.



Odstřelení starého chrámu Krista Spasitele v Moskvě.
Nadpis: "To se nesmí opakovat!"


* Z obecného troparu svatým mučedníkům: "...zničili bezmocnou smělost démonů..." (U nás se používá tropar jiný.)

--------------------------------

Výběr z prohlášení spisovatelů a publicistů na podporu trestního řízení proti skupině výtržnic

Jak známo, něco přes sto tzv. "kulturních činitelů", kteří se považují za jediný hlas ruského duchovního života, podepsalo provolání k Vrchnímu soudu s žádostí osvobození od trestní odpovědnosti tří posedlých chuligánek, které spáchaly akt výsměchu nad cítěním pravoslavných věřících v chrámu Krista Spasitele.

Ospravedlňovat výsměch náboženství, bez skrupulí se stavět za zločinné extrémistky, které úmyslně spáchaly dříve připravený akt zhanobení duchovní svatyně ruského Pravoslaví a ruského národa, - to mohou pouze cyničtí nekulturní činovníci, kteří nemají v duši ani lásku k Rusku ani úctu k jeho tisícileté historii.

Naše církev se opírá o pravoslavný národ a to, že se nějací činovníci nekulturnosti postavili proti národu ... hovoří o tom, že jsou cizí tradiční ruské kultuře. ... Jak je to typické, chtějí tlakem na státní orgány všech úrovní dosáhnout svých egoistických cílů.

Církev se nemůže vměšovat do práce soudu. Ale skutečné kulturní osobnosti, praví patrioti a pravoslavné společenství nemají morální právo mlčet a stavět se lhostejně k anticírkevní, antikřesťanské plánované provokaci. Jsme přesvědčeni, že extrémistky, které se dopustily uvědomělého pohanění pravoslavné víry, pravoslavné svatyně a cítění pravoslavných věřících, musejí nést trest odpovídající jejich činům.

Podepsáni spisovatelé, publicisté, historik, redaktoři, ředitel Institutu ruské civilizace, umělci...

Z materiálů přetištěných na rusimperia.info













Zobrazit příspěvek č. 813 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2012
Z došlé pošty

Hřbitov v Rumunsku - to by měla být památka UNESCO.

HrbitovRumunsko.pps











Zobrazit příspěvek č. 812 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2012
Z ústředí

Zemřel Ján, pravoslavný arcibiskup prešovský a Slovenska










Metropolita Kryštof k úmrtiu arcibiskupa Jána


S hlbokým zármutkom som sa dozvedel o úmrtí vladyku Jána, arcibiskupa prešovského a Slovenska počas mojej misijnej cesty na Aljaške.

Vyjadrujem úprimnú sústrasť duchovenstvu, veriacim Prešovskej pravoslávnej eparchie a Slovenska i všetkým členom pozostalej rodiny k úmrtiu dobrého pastiera a otca.

Láska k Bohu a človeku, ktorá je silnejšia ako smrť, bola hlavnou duchovnou zbraňou zosnulého. Táto láska bude stále prítomná všetkým, ktorí ho mali radi a modlitebne ho sprevádzajú na jeho ceste do večného života.
Víčnaja jemú pámjať!

Kryštof,
arcibiskup pražský,
metropolita Českých krajín a Slovenska

Bethel, Aljaška
3. augusta 2012       


Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...







Zobrazit příspěvek č. 811 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2012
Cyrilometodějství a husitství - dvě pravoslavné vzpomínky Čechů

Ohlédnutí za červencovými svátky svatých Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského

Husitství a cyrilometodějství - na těchto dvou fenoménech našich dějin je velice dobře vidět, že duchovní linii a vnitřní směřování českého národa nelze správně pochopit mimo rámec Pravoslaví. Díky sv. Cyrilu a Metoději se Pravoslaví stalo základním duchovním principem českého a moravského národa. Vše nepravoslavné, co se kdo pokouší zde zavádět, prosadit a stavět, není na těchto položených základech a nedojde Božího požehnání a tím pádem ani nevydrží.

Husitství v osobách svých mučednických otců - především Jana Husa a Jeronýma Pražského - bylo především úsilím budovat na těchto položených základech, a proto mělo tu nevídanou sílu. Ten výhon, který zde vyrašil z cyrilometodějských kořenů, měl takovou vitalitu a tato duchovní stavba, stavěná na skále Pravoslaví, byla tak mohutná, že Evropa musela spojit všechny své síly (vojenské i diplomatické), aby to, co zde rašilo, zadupala do země, a stavbu dokázala rozmetat. (Předpokladem úspěchu Západu byla i skutečnost, že pozdní husitství ztratilo svou původní duchovní orientaci; bohužel pád Konstantinopole znemožnil prakticky realizovat důsledky přijetí husitů do pravoslavné církve.)

Dodnes je antagonismus: "cyrilometodějství kontra Západ" nebo "husitství kontra Evropa", přítomný a jsou to ideje pro západního ducha tak nebezpečné, že neustále musejí být neutralizovány, což se v současné době děje primárně na poli ideovém čili formou vytváření klamného obrazu o těchto fenoménech.

Cyrilometodějství si dnes přivlastňují a před národem je prezentují ti, kteří byli odpůrci svatých bratří a kteří po jejich zesnutí vyhnali jejich žáky, jejich dílo zde celá staletí neúnavně zahlazovali a jejich odkaz z nejvyšších svých míst zakazovali. Dnes muzejně předvádějí cyrilometodějství jako nějakou vykopanou mumii, kterou každoročně vystaví národu. Není pak divu, že tento fenomén, jenž kdysi otřásl nejen místními národy, ale vlastně i celým slovanstvem (a lze říci, že i Evropou), v takto prezentované podobě málokoho vezme za srdce.

Mistra Jana Husa si zase přivlastnili ti, od nichž by se bez nejmenších pochybností sv. Jan co nejdůrazněji distancoval. Vždyť Jan Hus by se se svými názory nikdy nestal ničím, co by se podobalo protestantismu.

Na druhé straně musíme smířlivěji dodat, že se nelze divit ani římským katolíkům ani protestantům a celému jejich bloudění při hledání, jak uchopit tyto velikány našich dějin. Jak již bylo zmíněno výše, jejich učení, dílo a motivy nelze pochopit tomu, kdo není pravoslavný. Není to věc intelektuálních schopností ani vzdělanosti, ale duchovní spřízněnosti. Vždyť duch dává lidskému myšlení směr a formaci. Jakého jsi ducha, tak uvažuješ a chápeš. Jedině z pravoslavného úhlu pohledu se ony dva uzlové okamžiky českých dějin lidskému myšlení rozjasní a rozkryje se mu, oč se tu vlastně jednalo.

* * *

V tomto článku je však tématem především husitství, resp. světecká osoba Mistra Jana Husa. Při teologickém zpracovávání jeho myšlení, hledání a názorů nám tu bohužel nikdo nepomůže. Katolíci nechtějí a protestanti nemohou. Katolický teolog by snad mohl uzřít v Husově hledání cestu k nalezení víry, mravů a praxe prvotní církve, jenže Hus při tom musel nutně překročit novodobé římské přídavky k původní víře, a proto žádný katolický teolog nebude chtít jej sledovat; prostě se v tu chvíli zastaví na tom, že Hus byl heretik. Protestantský teolog už nemá schopnost chápat, oč se Husovi jednalo, a tak si z jeho postojů prostě jen vybere, co je pro protestantství použitelné, a zbytek odsune a pomine (takže se např. nebude zabývat tím, že Jan Hus byl vroucím ctitelem přesv. Bohorodice).

A co může vidět pravoslavný teolog, když hledí na Husovo hledání a víru? Stačí mu byť jen krátce pohledět, aby uzřel, že mnohé pravoslavné rysy jeho teologického myšlení přímo "bijí do očí". Dotkneme se několika takových a pokusíme se vybrat právě ty zásadní a zároveň ze strany Západu (katolíků i protestantů) zcela nepochopené a tudíž dezinterpretované. A nebudeme se vyhýbat ani Husovým omylům.

* * *

Pohled na eucharistii

Pro zkoumání Husova přístupu k eucharistii je charakteristické, že ho katolíci viní z nevíry v transsubstanciaci, kdežto někteří protestanti mají pocit, že v ni věřil až moc, a jiní protestanti mu zase podsouvají své vlastní pojetí eucharistie (v této věci není, jak jsem si všiml, mezi protestanty různých denominací shoda).

Jen pro osvěžení paměti dodejme, že římsko-katolická nauka o transsubstanciaci (kterou Hus v jednom dopise nepřímo prohlašuje za nebiblické "moderní učení", což je v husitském slovníku totéž co výmysl) se snaží vysvětlit proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy pomocí racionalistické aristotelské filosofie jako "změnu podstaty" chleba a vína. (Více o tom naši stať, viz odkaz níže.)
Určitý zmatek v interpretaci Husovy víry ohledně eucharistie je způsoben jeho ne zcela jasným vyjadřováním, resp. vyslovováním poněkud odlišných postojů v různých knihách. Tato mlhavost až jakási rozkolísanost je bezpochyby dokladem Husova hledání. Jeho zbožnost ho přivedla k nedůvěřivému a odtažitému vztahu vůči nové římskokatolické scholastické doktríně o transsubstanciaci, ale na straně druhé byl hluboce přesvědčen o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Západní myšlení neskýtalo svými racionalisticky filosofickými instrumenty, převzatými od Aristotela, možnost vyřešení tohoto problému.
Husovi bylo na této půdě svésti nerovný boj, který nemohl zdárně vybojovat, protože mu byly do rukou vloženy falešné zbraně takových pojmů jako "materiální" kontra "předpodstatněný" či dokonce "nadpodstatný" nebo "nemateriální chléb"; duchovní zamotanost scholastického fantazírování o eucharistii nemůže vyřešit ani operování s pojmy "participace, remanence, konsubstanciace" apod.
Ke cti a zbožnosti mistru Janu přičtěme, že nepovažoval své úvahy (které někteří vykládají jako umírněnou remanenční hypotézu) za nic definitivního a představoval si, že by se o tom mělo diskutovat na univerzitní půdě, a proto se snaží v kázáních zachovávat neutrální postoj a preferovat oficiální církevní nauku; jeho návrhy byly tedy hypotézou nabízenou k akademické diskusi - dnes bychom jeho návrhy považovali prostě za vybídnutí ke svobodné široké teologické debatě.

K Viklefovu učení o eucharistii Hus jasně v Kostnici prohlásil: "To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve." Viklef v 70. letech 14. stol. zavrhl učení o transsubstanciaci a postupně se přesunul k učení "remanenčnímu" (v krajní variaci to znamená, že chléb a víno na oltáři jsou jen památečním znakem, resp. znamením Těla a Krve Kristových, ale zůstávají plně pouhým chlebem a vínem); Hus však tvrdil, že tato nejradikálnější varianta remančního učení je Viklefovi připisována neoprávněně, a zcela rozhodně ji zavrhoval (dnes je to však běžné protestantské učení). Na kostnickém koncilu v dalších upřesňujících diskusích se Husovy názory spíše blíží učení o transsubstanciaci, avšak ne natolik, aby to koncilní preláty uspokojilo.

Na reálné Kristově přítomnosti v eucharistii Hus pevně trval. Z druhé strany odmítal arcibiskupův zákaz nazývat eucharistii chlebem s tím, že sám Kristus o sobě říká: "Já jsem chléb života" (Jan 6,48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v eucharistii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Toto hledání rovnováhy mezi skutečnou přítomností Krista a zároveň existencí eucharistického chleba či souběžnosti přítomnosti Kristovy s existencí chleba je přece plně pravoslavná tendence! (Je až neuvěřitelné, jak k tomu mohl dospět náš český myslitel, vyrostlý a působící jen v Čechách, a bohužel zasazený do duchovní svěrací kazajky západního myšlení.)

Na Husově příkladu je smutně patrné, že mimo pravoslavné svatootcovské učení, pravoslavnou spiritualitu a liturgii, nelze najít správné duchovní řešení otázky reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. (Pojednání o římskokatolické transsubstanciaci i o pravoslavném eucharistickém učení s poznámkou o Husovi viz v našem článku: Transsubstanciace. Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů.)

* * *

Další jeho názor: měl za to, že když duchovní učí v rozporu s Písmem, není potřeba ho poslouchat (co jsem si tak všiml v různých internetových konferencích, tak tímhle některým katolíkům Hus dodnes pije krev).

To je přece zcela pravoslavný postoj! Pravoslaví jde dokonce ještě dál a hlásá, že když biskup hlásá herezi nejen proti Písmu ale i proti dogmatům, tj. opakovaně a veřejně káže to, co už bylo v církvi probráno a odsouzeno (na sněmu nebo obecným souhlasem svatých Otců), je možné se od něj oddělit (a není k tomu potřeba žádný církevní soud či sněm; viz známý 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu). Čili nejen neposlouchat hierarchu v této věci, ale oddělit se od církevního společenství s ním. To by se mohlo týkat i toho, nač poukazoval Hus, např. svatokupectví, které svatí Otcové a kánony nazývají "jízdenkou do pekla" (ve světle kánonů svatých Otců je jasné, že ten, kdo koupil duchovenskou hodnost, žádnou ve skutečnosti nezískal a tudíž všechny bohoslužby, které koná, jsou neplatné, bez blahodati - proč tedy poslouchat kněze či biskupa, který si svou duchovenskou hodnost koupil?)

* * *

Hus mínil, že když je duchovní ve smrtelném hříchu, nevysluhuje platné svátosti.

Domnívám se, že tyto úvahy jsou vlastně zbožným hledáním nějakého rozumného řešení tehdejší zvrácené církevní praxe, která se tvářila, jako by osobní zbožnost duchovenstva neměla pro jejich službu v církvi vůbec žádný význam. Myslím, že Jan Hus prostě hledal východisko z magického a legalistického přístupu západní církve ke svátostem. Intuitivně cítil, že něco tak neživotného, formalistického až mechanického (jak to bylo vyjádřeno v římském dogmatu "ex opere operato") nemůže vyvěrat z evangelia (viz pravoslavná kritika tohoto západního dogmatu). Duch západního vysluhování svátostí Husa jistě iritoval, protože se na svátostné úkony pohlíželo jako na akt ve své podstatě jaksi magický, samozřejmý, což je pochopitelně úpadek zbožnosti. Chybou, které se zde Hus dopustil, bylo jeho zjevné přesvědčení, že i tak subtilní rys církevního života je možno a nutno kategorizovat a právnicky zpracovat, kvalifikovat, čili vymezit přesnou dělící čáru mezi "platností" a "neplatností". Toto jeho přesvědčení je součástí západního scholastického dědictví, jehož se nestihl za svého života úplně zbavit.

Tento - pro právnicky smýšlející teology - neuralgický bod církevního života totiž není jasně, kategoricky a s absolutní neomylností rozetnut ani v Pravoslaví. Ano, formálně (na úrovni právně-kanonické) se učí, že vše, co činí řádně vysvěcená a v kanonické struktuře církve řádně působící duchovní osoba je "platné" (resp. skutečné, působící, blahodatné). To je samozřejmě nutné hlásat, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu. Leč tato "platnost" se u nás neodvozuje od magické moci kněžského svěcení, ale od skutečnosti, že svaté Tajiny - ať už je koná jakákoliv kanonická duchovní osoba - se dějí v Církvi, jménem Církve a mocí Církve, resp. působením Ducha Svatého, který je duší Církve a On (nikoliv papež ani žádný biskup) je konečným garantem všeho, co se v Církvi koná pro spásu lidských duší.

Přesto (a nebo možná právě proto) se v praxi ponechává osobnímu mínění (tj. na rovině teologumenon) jistá volnost v názoru na tuto věc a víme, že i v rovině kanonické i v oblasti názorů svatých Otců existují výroky, které otevírají prostor pro jakousi opatrnost v přijímání bohoslužeb, které by snad byly provedeny mravně pochybnými duchovními. Na jedné straně tedy uznáváme, že všechny naše církevní kanonické bohoslužby, jsou v širším svém rozměru vždy konány ve jménu Církve tedy samotným Kristem (nejsou tedy v posledku konány ve jménu žádné smrtelné lidské osoby ani její osobní duchovní silou či pouhou úřední pravomocí), a proto je nezpochybňujeme. Na straně druhé však kněz, o němž by bylo známo, že jeho zbožnost ani vzdáleně neodpovídá tomu, co je od duchovního očekáváno, by asi neměl u věřících patřičnou důvěru. Lidé v církvi nejsou slepí a nikdo po pravoslavných věřících nežádá, aby věřili a důvěřovali slepě; při vstupu do chrámu odkládáme klobouk a nikoliv hlavu. Vždyť víme z posvátné tradice, že za jistých neblahých okolností se může "Utěšitel vzdálit služby" - tedy Duch Svatý může odejmout svou blahodať. Tato stránka církevního života se nevejde do žádné škatulky a nelze ji přesně definovat; bylo chybou, že se o to Hus pokoušel - nemohl uspět. Správně odmítl důsledky západního pojetí, ale bohužel si ponechal západní vadný způsob myšlení, který k tomuto úpadkovému pojetí církevního života římské katolíky přivedl.

To samozřejmě nikterak nemá vliv na náš postoj k Husově svatosti - není prvním ani posledním světcem, který se v něčem mýlil. Tuto svou chybu Hus více než dostatečně napravuje svou pokorou, s níž žádá, aby byl poučen a je ochoten přijmout náležité věrohodné vysvětlení celého problému, pokud by mu bylo podáno. (Kritériem věrohodnosti by samozřejmě bylo Písmo svaté a svatootcovská církevní tradice jakož i celocírkevní souhlas v této věci. Ani první ani druhé ani třetí nemohl západní koncil Husovi poskytnout.)
Husova vzpoura proti západokřesťanskému církevnímu legalismu je aktuální i dnes. Vždyť legalistické rysy jsou charakteristické pro učení všech(!) západních církví (katolické i protestantských, byť u každé jiným způsobem). Tento západní duch má navíc jakousi magickou přitažlivost a částečně pronikl i do myšlení některých světových pravoslavných církví (zvláště v době 18. a 19. století). Výmluvné je, že právě v tomto duchu se nesou i výhrady některých pravoslavných vůči Janu Husovi.
* * *

Kdo je hlavou Církve?

Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem je sbor kardinálů (viz starší katechismy). Husův důsledně christocentrický výklad pojetí Církve (na všech úrovních a ve všech rozměrech) je založen na tezi, že hlavou Církve je vždy a všude samotný Kristus. Na kterémkoliv místě je přítomna Církev, je vždy přítomna i její hlava - Kristus. Celek Církve je mystickým Tělem Kristovým, do něhož patří prostý věřící stejně jako biskupové a patriarchové; jedinou hlavou tohoto Těla je Kristus, a žádnou druhou (tzv. "viditelnou") hlavu Církev nepotřebuje, nemá a nesmí ji mít, protože taková hlava už ze své podstaty bude vždy mít antikristovskou povahu. To je pravoslavné učení o Církvi, k němuž Hus očividně mířil a vlastně se mu velice přiblížil.
Původní pravoslavné pojetí, že Kristus jako hlava Církve je vždy a všude reálně přítomen, vedlo protestanty k unáhlenému odmítnutí hierarchie jako něčeho nepotřebného, což je tragické nepochopení, protože Církev je na každém místě plně přítomna jen tam, kde je biskup (nebo kněz biskupem pověřený). Tak učilo křesťanství od samého počátku (viz např. sv. Ignatios Theoforos; výběr z jeho učení v PDF). Katolíci se starokřesťanskému chápání hierarchie sice poněkud přiblížili před půl stoletím na 2. vatikánském koncilu, ale jejich pokračující víra v "církevní dvouhlavost" odsunuje skutečnou hlavu Církve - Krista - pryč z pozemské církve, kamsi na nebesa, takže Husova kritika Římské církve stále platí.
* * *

Pohled na život církve i společnosti vyplývá z učení o spáse.

Hus bohužel neznal pravoslavnou asketiku, a tím ani pravoslavnou antropologii. To vše bylo na Západě v Husově době už dávno ztraceno. Bez znalosti principu stavu, do něhož se prvotní člověk pádem dostal a kterým je postiženo celé lidstvo, není možné vyvarovat se typicky západních pastí pro lidské uvažování. Např. v oblasti sociální jsou to přitažlivé utopické představy, jaké by to bylo, kdyby se celá společnost držela Božího zákona. V oblasti církevní a soteriologické je to např. učení o predestinaci. Nezná-li křesťanský myslitel učení svatých Otců o člověku, o pádu, o spáse, může se různým variantám ideje o predestinaci vyhnout asi jen dvěma způsoby.

První alternativou, která zbývá západnímu myšlení, je satisfakční učení římsko-katolické církve kalkulující se zásluhami Ježíše Krista a nadbytečnými zásluhami svatých; v tomto učení je zde na zemi hlavním zprostředkovatelem spásy (tj. hospodářem nad pokladnicí se spásonosnými zásluhami) papež. Takové myšlení v sobě vždy nese rysy jakéhosi "duchovního obchodu" (viz např. středověkou či současnou odpustkovou praxi, pojetí ctností a duchovního života), a tomu se odpůrci tohoto učení, jež vede mj. k mravnímu úpadku, chtěli vyhnout co nejširším obloukem. Druhou alternativou je tedy protestantské (luteránské) učení o ospravedlnění pouhou vírou dle teze: "Věřícímu se už hřích nepočítá za hřích."

Protestantství kalvinistické se však opírá přímo o učení predestinace: dobrý život křesťana mu nepřináší spásu, ale jen ukazuje, že takový křesťan je už ke spáse předurčen. Ať už však jde o protestantismus kalvínský či luterský, je neoddělitelný od zavrhování potřebnosti hierarchie (zvláště papeže) ke spáse, leč opírá se o prokazatelně mylný předpoklad, že prvotní církev až do 4. století neměla biskupy.

Hus se ve svém přemýšlení o společenství predestinovaných dostává k pohledu na církev, který není tak vzdálen Pravoslaví, jak by se někomu mohlo zdát. Vidí zde neviditelnou církev, v jejíž hlavě je jen a jen Kristus. Je to společenství všech spasených - minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A co se týče jeho názoru o těch, kteří jsou předzvěděni k zatracení - dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. To by bylo lze akceptovat. Zatracené křesťany Hus staví mimo pravou Církev. To by stále ještě odpovídalo pravoslavné eklesiologii, podle níž hřích odděluje člověka jakýmsi způsobem od Církve (proto se při rozřešení kněz modlí nad hříšníkem: "Navrať a spoj ho se svatou Církví svou"). Problém Husova učení je však v tom, že viditelnou církev příliš hluboce odřezává od neviditelné; domnívá se, že tato viditelná (institucionální) církev, vzhledem k tomu, že její součástí jsou i zatracení, nemůže být Církví v pravém slova smyslu, protože součástí Těla Kristova nemohou být zatracení.
Hus v této otázce bohužel nepřekonal vliv scholastického racionalismu, který chce mít ve všem jasno, neuznává tajemství a soudí ještě před soudem Kristovým, rozděluje lidi vlevo a vpravo ještě před tím, než Kristus přijde rozdělovat. Scholastická teologie se tím dostává do pozice toho, kdo říká Kristu, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat. Proto náš drahý mistr Jan neudělil při řešení této otázky patřičnou váhu evangelijnímu podobenství o poli, na němž vedle sebe v jedné společné půdě dohromady roste pšenice i koukol, a my nesmíme chtít vytrhávat koukol, ale musí se čekat na čas žní (tj. Božího soudu na konci světa), kdy teprve bude oddělena pšenice (tj. synové Božího království) od koukolu (tj. od synů zlého - ti, co v srdci přijali a dali růst zlé setbě nepřítele, ďábla). (Viz Mat 13,24-30)

Na Těle Kristově zde mohou mít účast všichni věřící - hříšníci i svatí. Tady na zemi probíhá v Církvi jakýsi tajemný čas, kdy nic ještě není definitivně určeno, nikdo ještě není definitivně ani spasen ani zatracen a až do poslední minuty svého života může každý člověk změnit svůj věčný úděl - spravedlivý může o všechny ctnosti přijít (např. tím, že ve chvilce smrti přijme pyšnou myšlenku) a hříšník může získat nebeské království (viz lotr ukřižovaný vpravo od Pána). Každý bude souzen podle toho, v jakém stavu ho zastihla smrt. Předjímat zde na tomto světě, jak to s kým skončí, nelze. Naše víra a Boží blahodať nás spojují s Církví, náš hřích nás zase odděluje, leč pokáním se vracíme - a jen sám Bůh ví, jak to s kým právě vypadá, kdo zrovna je od Církve oddělen a kdo je s Církví plně sjednocen, a zítra to může s každým být naopak. Zde na zemi můžeš mít účast na Těle Kristově, leč zemřeš-li v hříchu, jak to s tebou dopadne?

Tady je vše zahaleno tajemstvím, jasno bude až po posledním soudu. "Vždyť naše poznání je jen částečné ... až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1. Kor 13,9-12)

Vidíme, že z tohoto úhlu pohledu vypadají úvahy o tom, jak mohou mít účast na pozemské církvi ti, kteří jsou nakonec zatraceni, jako od základu mylné. Podobně mylná je i myšlenka, že pozemská církev není pravou Církví Kristovou.
Chápeme, že pohled na mravně se rozkládající západní církev Husovy doby, přiváděl západního člověka k uvažování o tom, kdo vlastně je ve skutečnosti v Církvi a kdo jen tak vypadá, jako by v Církvi byl. To samozřejmě mohlo vést domněnce, že viditelná církev nemůže nikdy být Církví v plném významu toho slova. Pohled na oficiálně církevně organizované svatokupectví, prodej odpustků, mnohoobročnictví, všeobecně rozšířené smilstvo a hamižnost duchovenstva a jeho výsměch mravním imperativům Desatera i evangelia, těžko mohl západního křesťana inspirovat k myšlence, že toto je ta církev, v níž mají všichni dosahovat posvěcení a spásy. Zatímco římská kurie žádala po křesťanech slepou víru ve spásonosnost takové církve, přirozený cit pro pravdu se tomu vzpíral. Kdyby znal Hus pravoslavné učení východních Otců o Církvi, pokání, spáse a o příčině zatracení, snad by se mu otevřel jiný pohled na tyto otázky.

Hus dobře chápal, že postavením papeže v čelo západní církve začala tragická éra světského panování církve. Avšak zdaleka ne ve všem se ztotožňoval s Viklefovými názory a nenabádal k odmítnutí duchovenstva a představitelů oficiální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s Božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Hus však zřejmě nedokázal odpovědět na otázku, jak může omylný a chybující člověk vlastním nedokonalým rozumem posoudit, zda jiný omylný a chybující člověk (hierarcha) žije v souladu s Božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. I tento nedostatek jinak správného Husova názoru je způsoben neznalostí jiné církve než latinské, která právě na tento slabý bod Husových úvah poukázala.

Mistr Jan netušil, že v životě pravoslavné církve je tato otázka vyřešena zcela přirozeným způsobem - všeobecnou harmonií různých prvků církevního života a myšlení - úctou k posvátné tradici, kanonickým uspořádáním a především blahodatným církevním prostředím, v němž vane a je stále vzýván Svatý Duch. Sám Kristus přece buduje a spravuje svou Církev, jak slíbil Petrovi. Problém, jehož nápravu Jan Hus hledal v prosívání duchovenstva, vznikl ve skutečnosti oddělením západní církve od Pravoslaví a následným zavedením nových učení, jiného myšlení, odlišné praxe, nového kanonického uspořádání a hlavně odstupováním blahodati Svatého Ducha, které vidíme probíhat po 11. století na západě úměrně tomu, jak se zde měnila víra i praxe církve. Skutečným řešením problémů tedy není husitské kádrování duchovenstva, ale je jedině návrat k původní církvi - ve víře i praxi - a opětovné sjednocení s Pravoslavím. Pak by se Kristus - jako jediná hlava Církve po zrušení hlavenství papežova - sám znovu ujal své navrátivší se kající církve a uzdravil její stav.

* * *

Plně pravoslavný je Husův i Viklefův názor o nadřazenosti světské moci nad církevní.

Vždyť i Ježíš Kristus byl poddaným římského císaře a nepoužil svou Božskou moc, aby se této pozemské vládě vzepřel. Stejně tak všichni apoštolé zůstávali poddáni světské moci. Apoštol Pavel odmítá jakoukoliv sociální revoluci, nabádá otroky, aby ctili své pány. Písmo na celé řadě míst nabádá ctít světskou moc a mít se na pozoru před jejím mečem. Poddanými císaře byli v prvním tisíciletí všichni biskupové, papežové i patriarchové. Je však jasné, že po velkém rozkolu na to nemohla nikdy přistoupit římsko-katolická církev, která měla právě nakročeno na reálnou světovládu a s ničím menším než "panování nad císaři země" se nemohla spokojit.

* * *

Myslím, že pravoslavný teolog může na některé Husovy omyly hledět s pochopením a vzít v úvahu kontext doby a dalších okolností. Otevřenost k Pravoslaví je tu více než zřejmá, a to, v čem se nestihl dobrat dostatečně daleko, možno klidně ohodnotit jako tzv. teologumenon (viz slovník). Obávám se, že by byl slepý takový pravoslavný teolog, který by po podrobnějším seznámení se všemi okolnostmi a rozměry Husova snažení a jeho svědectví (martyria) o Kristu, neviděl, že tento člověk prolévá svou krev na cestě k Pravoslaví a že jeho krev byla prolita kvůli tomu, že se vydal k Pravoslaví. Svědectvím, že koncilní preláti posílali člověka na smrt právě za to, že vyznával pravoslavnou víru, je případ Jeronýma Pražského, jehož nechali v Kostnici upálit rok po Husovi, a který se před tím stal na východě pravoslavným křesťanem a před koncilem se k tomu hlásil. Tak nebezpečné připadalo Pravoslaví tehdejší západní církvi.

* * *

Sv. vladyka Gorazd měl za to, že od dob cyrilometodějských zůstával český národ kdesi hluboko ve své duši pravoslavným - navenek se to mohlo projevovat různě: ať už to byla Sázavská lávra se spoustou monastýrů a pousteven kolem, nebo pravoslavní poustevníci po českých lesích a lidové bohoslužby na mýtinách v době mezi pádem Lávry do rukou latiníků a Karlem IV.; pak to vyvřelo na povrch husitstvím, utrakvisty a jejich hledáním církevního společenství s Konstantinopolí, Jednotou bratrskou, která je sice formálně už jinou konfesí, ale vznikla jako výraz právě té národní vzpomínky na Pravoslaví (proto najdete Jana Ámose Komenského na freskách pravoslavného katedrálního chrámu v Olomouci), sem jistě patří i národní obrození, zaujetí panslovanskými idejemi a vrcholem těchto snah je založení české pravoslavné církve, která vzniká ihned, jakmile je to umožněno společenskými okolnostmi.

P.S.
Když hledíme na hledání národních kořenů v 19. století, pak vidíme, že se opíralo o památku Mistra Jana Husa. Lze dokonce prohlásit, že přístup k samotným cyrilometodějským počátkům našich dějin se národu otevíral skrze památku Mistra Jana. Dokonce k tomu paradoxně přispěla i nevraživost katolíků vůči Husovi; proti rozmáhajícím se husovským oslavám (památeční zapalování hranic) bojovali vyzdvižením dříve potlačovaného cyrilometodějství (blízkost obou idejí katolíci zvýraznili - kouzlo nechtěného - umístěním svátku sv. Cyrila a Metoděje hned vedle dne památky upálení Mistra Jana Husa, takže nepravoslavné církve oslavují oba svátky hned po sobě, aby měla česká veřejnost tu návaznost a propojení pěkně před očima). České dějiny vyrůstají z cyrilometodějství a Hus je k českým dějinám klíčem. Oddělovat tedy v novodobých našich dějinách cyrilometodějství od památky kostnických mučedníků, to je jako odřezávat strom od kořenů. Je velikou otázkou, zda by tu dnes byla česká pravoslavná církev, kdyby nebylo svatých kostnických mučedníků Jeronýma a Jana.













Zobrazit příspěvek č. 810 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2012
O řecké krizi - některé souvislosti

Krize v Řecku - mýty a realita

Sdělovací prostředky věnují řecké krizi velkou pozornost. Ve většině publikovaných materiálů zní slova o "záchraně" a "pomoci" Řecku; zároveň obsahují obvinění vznášená proti této malé zemi, která je obžalována z "nezodpovědné politiky", jež údajně přivedla Evropu (či dokonce svět) na pokraj katastrofy. Pokusíme se oddělit pravdu o výmyslů a rozebrat vznášená obvinění.


Igumen monastýru Vatoped, starec Efrém

 
1. »Krize nemá jen materiální příčiny.«

To je nepochybný fakt. Není vůbec náhodné, že tato rána dopadla právě na zemi, v jejíž ústavě je zakotveno dominantní postavení pravoslavné církve a jejíž obyvatelstvo v naprosté své většině vyznává Pravoslaví. Řecko bylo "kostí v krku" evropským činovníkům, z nichž mnozí z vysokých postů hlasitě požadovali omezení vlivu Pravoslaví v Řecku, oddělení školství od církve, zajištění práv etnických, náboženských a sexuálních menšin.

Již drahně let vedou řecké i evropské sdělovací prostředky kampaň zacílenou na diskreditaci Řecké církve, obviňují ji z vyhýbání se placení daní a z morálního rozkladu duchovenstva. Došlo to až tak daleko, že významní řečtí i evropští politici přímo nazývají pravoslavnou církev bezmála hlavním viníkem evropské krize a požadují oddělení církve od státu.

V proticírkevní kampani byla použita kauza igumena monastýru Vatoped Efréma (u nás viz příspěvek 803) a dále i méně známé případy obvinění pravoslavných monastýrů ze zneužití finančních prostředků. Mnišství se stalo jedním z hlavních terčů masivní antipravoslavné propagandy.


Synod Řecké pravoslavné církve

 
2.) »Řecká církev neplatí daně.«

Tento mýtus vytrvale rozšiřují řečtí i evropští liberálové, kteří si usmysleli obrátit hněv lidu proti "hamižným církevníkům". Posvátný synod Řecké pravoslavné církve, aby smetl tyto domněnky, publikoval (22. února 2012) zvláštní prohlášení, v němž podrobně vyčíslil daňové platby, které církev hradí. Jejich součet činí za rok 2011 přes 12 miliónů Euro. (Viz u nás příspěvek 809.)

Ekonomická krize se stala krutou zkouškou pro pravoslavné duchovenstvo. Před šedesáti lety odevzdala Řecká církev státu významnou část svého majetku, především pozemky. Podle dohody se na oplátku za převzatý církevní majetek stát zavázal vyplácet duchovenstvu mzdy ze státního rozpočtu.

Nyní v rámci politiky striktních úspor stát nejenže krátí platy duchovním, ale dokonce snižuje i jejich počet. Podle nových zákonů může obdržet mzdu od státu pouze jeden nový duchovní místo deseti penzionovaných nebo zemřelých. Přímým důsledkem toho je bolestivý nedostatek farních kněží v odlehlých částech země.

Řecké farnosti a monastýry prokazují nejen duchovní, ale i ohromnou materiální pomoc lidem trpícím krizí. Zřízeny jsou stovky bezplatných jídelen, tisíce rodin dostávají peněžní podporu a potraviny zdarma.


Představitelé "trojky" mezinárodních věřitelů navštívili Athény

 
3.) »Řecko nic neprodukuje.«

Úroveň řecké produkce v posledních letech skutečně poklesla. Jenže byl to právě vstup této země do Evropské unie, co vytvořilo a stále vytváří překážky k rozvíjení možností výroby v Řecku. Před vstupem Řecka do EU Řekové exportovali zemědělské produkty, kdežto nyní je dovážejí. Dříve mělo Řecko několik cukrovarů a několik velkých textilních továren. Nyní nemá nic z toho. Předtím byly v zemi rozvinuté loděnice, nyní prakticky zmizely. Direktivy EU vedly ke snížení úrovně rybolovu, omezení vinařství a úpadku mnohých dalších forem zemědělské výroby.
Když vstoupilo Řecko do EU, muselo vykácet i stoleté olivovníkové háje, které byly považovány za národní bohatství. Řekové totiž kvůli vstupu do EU měli povinnost zajistit tímto aktem snížení produkce a potažmo skoro zrušení vývozu řeckého olivového oleje (který, mimochodem, kvalitou i chutí zřetelně překonává ty, které se dnes "smějí" dostávat na evropský trh z Itálie, Španělska apod.; tak vypadá vize volného trhu a svobodné tržní ekonomiky v EU). Byla to tenkrát úplná národní pohroma.

Vnucuje se myšlenka, že pro pravoslavné země platí už tisíc let ten samý princip - kdykoliv uvěřily Západu, byly oklamány. Současná situace Řeků je velice podobná historickým okolnostem při pádu Byzance resp. dobytí Konstantinopole Turky. Za pomoc si Západ nechal tenkrát od Byzance zaplatit vysokou cenu (hlavně unionizací), a pak stejně nechal Konstantinopol padnout (viz S. Runciman: Pád Cařihradu - zde a zde). (Pozn. překl.) K tomu ještě malé srovnání s naší aktuální situací dole pod článkem.
Vstupem do jednotné Evropy se Řekové zřekli samostatnosti země a začlenili se do celoevropského trhu práce. A tak Řekové budovali postindustriální ekonomiku, v níž dominuje sféra služeb, za což je evropští činovníci chválili a stavěli v rychlosti ekonomického růstu na třetí místo v EU hned po Irsku.

V důsledku této politiky vzrostl podíl sféry služeb v ekonomice země z 62% (1996) na 75% (2009), kdežto podíl průmyslu se významně zmenšil. Tenkrát tomu však nikdo nevěnoval pozornost, neboť úvěry zajišťovaly pro většinu obyvatelstva dostatečně vysokou úroveň příjmů.

Když bylo Řecko přijato do EU, dostalo za úkol změnit vlastnické vztahy a vlastnická práva, a dále privatizovat strategické podniky kontrolované doposavad řeckým státem.

V r. 1992 přijalo Řecko zákon o privatizaci, který se vztahoval na přibližně 700 podniků. K r. 2000 bylo zprivatizováno 27 největších podniků, mezi nimi 5 hlavních bank země. Podíl státu v Národní bance se tenkrát snížil na 50% a k r. 2010 na 33%. Hned po bankách byly prodány telekomunikační společnosti, strojírenské továrny a potravinářský průmysl. Dokonce i výroba slavného koňaku Metaxa se dostala pod britskou firmu Grand Metropolitan. Stát odešel z výdělečné námořní přepravy a začal rozprodávat námořní přístavy.

4.) »Řecko je chudá země.«

Ve skutečnosti Řecko oplývá bohatstvím pod povrchem (viz i nedávná zpráva v českém tisku), silnými průmyslovými jednotkami, rozvinutou námořní plavbou, ohromným potenciálem pro rozmach zemědělské výroby a turismu. V zemi je dost všeho, aby dokázala sama sebe nasytit a zabezpečit. Řecko je obdařeno značnými prozkoumanými zásobami užitečných hornin a nerostných surovin, které se doposavad netěžily kvůli tlaku EU a pro nepatriotskou politiku místních úřadů.


Míting v Athénách požadující rovnoprávnost imigrantů

 
5.) »Příčina řecké krize = obrovské množství (milión) státních zaměstnanců.«

Ve skutečnosti stojí Řecko až na 14. příčce mezi evropskými zeměmi ohledně počtu státních zaměstnanců v porovnání s celkovým počtem pracujících, což je zde 11,4%. Řecký ukazatel je mnohem nižší, než ukazatel země stojící na první příčce, tedy Švédska (30%) a nebo Dánska (29%); řecký ukazatel je dále znatelně nižší než francouzský (21,2%) a je daleko i od Velké Británie (17,8%). V současnosti je v zemi znát nedostatek personálu v nemocnicích a jiných sférách a odvětvích. Nedostává se kněží (kteří jsou v Řeku také státními zaměstnanci).

6.) »Řecko je zahlceno přílivem imigrantů.«

V rámci politiky EU přijala řecká vláda řadu liberálních zákonů, jichž využili cizinci z afrických a asiatských zemí k masové invazi do Řecka; většinou se jedná o muslimy). V Řecku tím vzrostla kriminalita, roste stínová ekonomika a korupce. Imigranti zasadili ničivý úder drobnému obchodu, protože narozdíl od řeckých podnikatelů neplatí žádné daně. Stovky milionů Euro jsou každoročně vyváženy ze země.


Muslimové se modlí v centru Athén

 
7.) »Ekonomiku Řecka fakticky ovládají jeho věřitelé.«

To je vskutku tak. Evropa otevřeně dává Řecku ultimata. Během okamžiku Řecko ztratilo téměř veškerou svou suverenitu a ocitlo se pod přísným dohledem "trojky" - Evropské centrální banky, Eurokomise a MMF. Tyto instituce nedopustily provedení referenda, v němž by Řekové mohli sami určit svůj vztah k ekonomickým opatřením státu, jež přivedou stovky tisíc lidí na hranici chudoby.

V současnosti evropští vládcové a masmédia vydírají řecké voliče hrozbou, že jestli nebudou při červnových volbách hlasovat, jak "je potřeba", (tj. nepodpoří ty, kteří přijali závazky a diktované podmínky), čeká Řecko "strašná a temná budoucnost".

Západ požaduje od Řecka nejen ekonomické ale i politické ústupky: zmenšit armádu, oddělit církev od státu, zajistit rovná práva imigrantům-jinověrcům.

Probíhá otevřená intervence do vnitřních záležitostí Řecka. Např. známý úředník EU nedávno "poradil" řecké vládě, aby vyloučila z voleb nacionalistickou stranu "Zlatá záře". Představitelé evropských vládních kruhů nejednou doporučovali Řecku, aby "přemýšlelo o prodeji několika řeckých ostrovů". Člen německé vládní koalice Scheffeler dokonce publikoval v časopise Bild článek s provoláním: "Řekové - bankrotáři, prodávejte ostrovy! A také Akropolis!"


Turecká vlajka nad Akropolí (provokace německých novin Frankfurter Allgemeine)

 
8.) »Evropa "zachrání" Řecko.«

Tato teze, kterou masmédia vnucují, je více než sporná. Podle slov novináře Michaila Leontieva Evropané "zadupávají Řecko do země..." V době začátku evropské dluhové krize, když se země EU rozhodly, že je ta správná chvíle Řecko zachránit, tvořil řecký dluh 112% HDP a to se považovalo za hrozivé číslo. Nyní v procesu "záchrany" vzrostlo toto číslo na 150% a další "zachraňování" tato procenta ještě zdvihne. Opatření ke krácení rozpočtu, k nimž Brusel Athény nutí a stanovuje je jako podmínku poskytnutí pomoci, principiálně podlamují další ekonomický růst země a vlastně likvidují jakékoliv další možnosti tohoto růstu. Zdroje k úhradě dluhu jsou ničeny, takže dluh musí nutně dále narůstat. (Zdroj)

Balíček pomoci Řecku ve skutečnosti neřeší jeho finanční problémy, ale konzervuje je. Dluh zůstane každopádně stejně příliš velikým (120% DPH v r. 2020), není možno jej uhradit a je prakticky nereálné ho obsluhovat. Řecko padá do finanční pasti, kdy bude nuceno pracovat jen na obsluhu tohoto dluhu, de facto bez možnosti zlepšení života svého lidu.

9.) »Evropa ve skutečnosti nepomáhá Řecku, ale sama sobě.«

Nabídnutá finanční pomoc pro Řecko nebude stačit, ale stačí Evropě k tomu, aby řecký dluh přestal být noční můrou pro evropské banky.


Angela Merkelová - zlý duch Řecka

 
10.) »Věřitelé nesou větší odpovědnost za situaci Řecka, než samotné Řecko.«

Do současného dluhu upadlo Řecko právě v důsledku plnění doporučení EU. V průběhu mnoha let mu vlastně nutili stále další a další půjčky.

Řecký problém stejně jako všechny ostatní "bubliny" a "díry" ve světové ekonomice, byl vytvořen především věřitelem a nikoliv dlužníkem. Řecký dluh ve vztahu k HDP před tím, než Řekům začali prokazovat pomoc, byl menší než americký (analogicky ve vztahu k HDP).

Už v r. 2009 nebyla platební neschopnost Řecka pro nikoho tajemstvím, ale "hodní strýčkové" z EU mu vnutili ještě 90 miliard eurokreditů. Vždyť každá poskytnutá půjčka slibuje ohromné finanční výhody. Řekové utráceli neúměrně ke svým prostředkům, ale ti, kteří je úvěrovali, dostávali procenta a vydělávali na tom.

11.) »Evropa využívá krize v Řecku pro své blaho.«

Dle výroku jednoho řeckého politika hrají evropští finančníci "pokr s lidskými životy". A tato hra je z hlediska finančního - jak nutno uznat - velice výhodná.

Nejvíce na této krizi vydělalo Německo. Tato země si může půjčovat prakticky bez úroků, a následně je s určenými úroky přepůjčit Řecku. Dle názoru předsedy řecké strany PASOK Evangelose Venizelose Germania mohlo Německo na podobných spekulacích vydělat za poslední dva roky přibližně 400 milionů Euro.
Nedávno prošla českým tiskem zpráva, že se němečtí občané bouří proti tomu, aby pomoc Řecku hradilo především Německo. Angela Merkelová je uklidňovala vysvětlením, že na pomoci Řecku Německo vydělává. (Pozn. překl.)

Slzy řeckého důchodce

 
12.) »Řekové jsou darmožrouti, kteří jako národ žijí z dotací na účet EU.«

To je jeden hlavních mýtů, které nám masmédia vnucují. Ve skutečnosti tkví paradox evropské pomoci v tom, že ani jediné Euro ze "strukturálních fondů" EU nelze utratit na zvýšení penzí nebo sociálních podpor. Zato je však možné je vynakládat na nikomu nepotřebné a nerentabilní objekty infrastruktury (např. gigantická letiště v malých městech nebo ohromné sportovní stavby). Takové dotace přirozeně nejsou výhodné pro lid, ale pro evropské i řecké činitele a finančníky.

Z toho je zřejmé, že výroky typu: "Pracovití Němci hradí výplaty Řekům," nejsou nic více než mýtus. Ani jediné procento z dotací EU nešlo do sociální sféry. Byly to investice do infrastruktury, které jsou výhodné v prvé řadě pro samotnou EU.

13.) »Řekům umazali polovinu dluhu.«

Ve skutečnosti jim nikdo žádné dluhy neodpustil. 27. října 2011 bylo dosaženo posledních dohod s EU o - zdánlivém - umazání 50% řeckých dluhů. Toto odepsání poloviny dluhu se však týkalo ne celého dluhu ale jen 50% z dluhu soukromým investorům. Německu, které si půjčuje na trzích peníze za úrok menší než 1,5% a dává Řecku na dluh s úrokem 3,5%, zůstává Řecko dlužno stejně jako dříve. Pověstní "soukromí investoři" to jsou především řecké banky, které se kvůli umazání poloviny dluhu ocitly na hranici kolapsu, a řecké penzijní fondy, které ztratí 50% svých aktiv. Takže takto vypadá ono "umazání poloviny dluhů".

14.) »Krize v Evropě vznikla kvůli Řecku.«

Ve skutečnosti by byla krize ať už s Řeckem nebo bez Řecka (což v interview pro Financial Times Deutschland otevřeně prohlásil bývalý německý ministr financí a nyní člen výkonného výboru Evropské centrální banky Jörg Asmussen).


Jörg Asmussen

 
Francie, Itálie, Portugalsko mají ještě větší vnější dluh a ekonomické těžkosti. Připomínáme čtenářům, že podle existující evropské dluhové normy nesmějí dluhy země převyšovat 60% jejího HDP. Žádný člen EU nesplňuje tuto normu a to včetně Německa, které teď obviňuje Řeky ze všech smrtelných hříchů.

Dnes se německé sdělovací prostředky zalykají nenávistí k Řekům, prohlašují je za darmošlapy, povaleče a lenochy. Jenže sami Němci (spolu s Francouzi) jsou světovými jedničkami v takových ukazatelích, jako je krátký pracovní týden, délka dovolené či počet svátků. Průměrná mzda v Řecku činí 750 Euro, zatímco v Německu je to 2,5 tisíce Euro.

Řeky, kteří každoročně pohostinně přijímají ve své zemi stovky tisíc evropských turistů, teď nazývají "prasaty, která prožrala půjčky", "profesionály na odpočinek" a "karnevalovým národem". A to přesto, že HDP Řecka v přepočtu na jednoho obyvatele je 42. ve světě a je jen o 9% menší, než průměrný HDP v EU. Tedy mnohem vyšší než v Maďarsku, Česku, Estonsku či Litvě, o nichž se v souvislosti s krizí nic neříká. Co je to jiného než "dvojí metr"?


Tele u newyorkské burzy

 
13.) »Současná krize je první vážnou krizí nové konzumní éry.«

O objektivních příčinách všeobecné krize se dobře hovoří v provolání k národu vydaném Řeckou pravoslavnou církví:

"Naše ekonomická krize je spojena s nerovnováhou mezi produkcí a spotřebou. Mezi pomalými tempy výroby, jichž se nám daří dosáhnout, a vysokou životní úrovní, na niž jsme si zvykli. Když spotřeba výrazně převyšuje produkci, vychyluje se ekonomická rovnováha na stranu schodku...

Disproporce mezi konzumem a výrobou není jen ekonomickou kategorií, ale především ukazatelem duchovního úpadku. Je to příznak morální krize, která zasáhla jak vládu tak i lid. Vláda nedokázala chovat se odpovědně k národu, nemohla či nechtěla hovořit k lidem jazykem pravdy, propagovala falešné ideály, napomáhala korupci. Jejím jediným cílem bylo udržení moci. V praxi vláda působila proti zásadním zájmům lidu i naší země.

Na druhé straně i my, řecký lid, jsme se chovali nezodpovědně. Zbožňovali jsme bohatství, hledali jen materiální dostatek a spokojený život. Nehnusili jsme si klam a nechali se snadno ulovit...

Podstata duchovní krize tkví v absenci smyslu života, kdy se člověk uzavírá v této ploché realitě se svými egocentrickými samolibými instinkty. To je přítomnost bez budoucnosti, bez ideálů a vize. Přítomnost odsouzená k nudě a monotónnosti. Lidský život se tím mění na dočasné mezidobí mezi dvěma událostmi: narozením a smrtí; je tu pak už jediná neznámá - kolik času mezi nimi uplyne." (Viz)


Mikis Teodorakis

 
15.) »Mezi Řeky převládají protizápadní nálady.«

To je pravda. Masové protesty Řeků v r. 1999 znemožnily vládě nabídnout řecké vojenské základny k použití při agresi NATO proti Jugoslávii. Řekové s jásotem vítali ruský mírový kontingent mířící do Kosova.

Ve volbách na jaře 2012 se více než 70% řeckého lidu vyjádřilo proti politice vlády, která svazuje Řekům ruce argumentem, že není jiného východu z dané situace než přijímat od Evropy její zlodějské půjčky.

Poslechněte si, co o situaci říká předseda Hnutí nezávislých občanů "Jiskra", významný řecký skladatel Mikis Teodorakis: "Navrhujeme domluvit se o půjčce s Ruskem nebo s Čínou. Úroky by byly nižší. Dále navrhujeme snížit výši dluhu cestou spolupráce s ruskými společnostmi, např. v rámci projektu ropovodu Burgas-Alexandropolis s cílem společného těžení nerostného bohatství naší země. Pod povrchem naší země jsou cenné suroviny a na šelfu jsou objevena ložiska ropy a plynu. Máme mnoho přístavů, které mohou být použity pro různé účely, včetně vojensko-opravářské základny (např. na Sirosu, kde dříve kotvily opravované sovětské křižníky). A co je nejdůležitější - věříme, že sblížení ruského a řeckého národa dá naší zemi svobodně vydechnout, neboť v současnosti jsme nuceni sklánět hlavu před zájmy a rozmary bohatých západních zemí." (Zdroj)

agionoros.ru



Protesty před řeckým parlamentem

 

Poznámka překladatele k úpadku řeckého zemědělství.

Položme si otázku: Je situace v ČR po dvaceti letech od pádu komunismu zas až tak odlišná od řecké? K nastínění možné odpovědi stačí skrze prosté číselné ukazatele pohlédnout na naše domácí zemědělství, resp. co z něj vývoj po revoluci (tzv. "transformace") a následný vstup do EU udělal. Už v průběhu 90. let klesla naše zemědělská produkce o 30 procent. Stejně tak klesl v témže období o třetinu počet osob zaměstnaných v zemědělství. Za první desetiletí 21. století klesl počet osob zaměstnaných v našem zemědělství opět o třetinu a očekává se, že v průběhu 2. desetiletí zase o třetinu klesne. Mimochodem, vzpomeňme, kolik u nás bylo cukrovarů (zatímco v roce 1990 fungovalo v Česku 56 cukrovarů, v roce 2002 jich bylo pouze 12 - kvůli koncentraci výroby v souvislosti se vstupem zahraničního kapitálu); dnes cukr dovážíme. V období od poloviny 90. let k druhé polovině prvního desetiletí 21. století se celková osázená plocha brambor zmenšila na třetinu. Naopak plocha pro pěstování technických plodin (kterých se nenajíš) se ztrojnásobila. Počet skotu byl zredukován na polovinu. Národní produkce potravin je uměle omezována kvótami, jejich překročení EU trestá. Kvóty pro ČR byly v rámci našeho vstupu do EU vyjednány na základě parametrů z dob hlubokého zemědělského úpadku v 90. let a pod brutálním tlakem "starých zemí" EU. Netřeba zdůrazňovat, že potravinová soběstačnost či dokonce schopnost exportu potravin je základní strategickou oporou národa.













Zobrazit příspěvek č. 809 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2012
Řecko: vyjádření k nesprávným ekonomickým informacím o pravoslavné církvi

Řecká pravoslavná církev se ohradila proti dezinformační kampani

Publikován byl otevřený dopis archiepiskopa athénského a celého Řecka Jeronýma adresovaný vládě Řecka a Evropskému soudu ohledně daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a platů jejího duchovenstva. Připojen je komentář zpravodajské činnosti mezinárodních masmédií.

Představitel Řecké pravoslavné církve praví, že nikdo z novinářů z celého světa, kteří psali o této problematice, nekontaktoval církev, aby osobně získal bezprostřední informace o otázce daňové povinnosti chrámů a monastýrů po celé zemi.

"V evropském tisku jsou opakovaně publikovány nesprávné informace o daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a o platech řeckého duchovenstva. Autoři těchto zpráv nerespektují jakékoliv etické normy, když se vůbec neobracejí na tiskovou službu církve, aby si ověřili informace, které publikují, a získali k nim komentář a případné doplnění. To nás nutí uchýlit se následujícímu vysvětlení, aby byla známa pravda.

1.) Daňová povinnost církve.
Poslední daňové úlevy pro pravoslavnou církev (a zároveň úlevy pro všechna náboženství v Řecku bez výjimky) byly zrušeny 23. dubna 2010 zákonem No 3842/2010. Od té doby musí všechny právnické osoby pravoslavné církve platit:
1.) daně z nemovitostí (jejich výše je trojnásobně vyšší než u společenských organizací v zemi);
2.) daně z pronájmu ve výši 20% z obdržené sumy (vyšší než odpovídající daň pronájmu nemovitostí u fyzických osob);
3.) dodatečná daň na příjmy z nemovitostí a z pronajímaných pozemků ve výši 3%;
4.) zálohová platba za daně pro příští rok ve výši 55% z částky výše vzpomenuté dodatkové daně;
5.) daň z dědictví a darů ve výši 0,5% jejich výše;
6.) výběr 2,4% z každého peněžního vkladu věřících pro pravoslavné chrámy za výkon bohoslužebných úkonů.

Kromě toho jsou výše vzpomenuté církevní právnické osoby povinny platit řecké vládě všechny daně, které přicházejí do poklady od soukromých daňových plátců při uzavírání smluv s třetími osobami (daň za pronajaté služby, DPH apod.)

Dle daňových zákonů jsou od daně z nemovitosti osvobozeny jen chrámy a budovy dobročinných ústavů všech konfesí bez výjimky.

Řecká církev - její metropolie, farnosti, monastýry a církevní fondy - zaplatily tímto způsobem za rok 2011 do státní poklady daně v celkové částce 12.284.139 Euro.

2.) Výplata duchovenstvu.
Platy duchovním hradí řecká vláda v souladu s povinnostmi, které na sebe v r. 1833 vzala v rámci dohody o vztazích mezi církví a státem. Podle této dohody přešlo 65% (tj. dvě třetiny) církevních nemovitostí na stát.

Od té doby přibližně 96% majetku, který církvi zůstal, také přešlo na stát - ať už jednostranným aktem (tj. v důsledku řady zákonů přijatých řeckou vládou) nebo jakožto dary, které církev přinášela. Hromadné odevzdávání církevních zemědělských statků se dělo s cílem prokázat pomoc běžencům z Malé Asie (r. 1922) a dále zemědělcům bez půdy po roce 1945. Kromě toho, nejvýznamnější společenské budovy hlavního řeckého města (korpus vědeckých ústavů, nemocnic atd.) byly postaveny na církevních pozemcích, které byly státu poskytnuty za tímto účelem bezplatně.

Dnes tvoří velkou část církevního majetku lesní pozemky, u nichž je řeckou ústavou zakázána jakákoliv změna režimu používání a vlastníka. Městské církevní pozemky mají nevýznamnou rozlohu a většina z nich byla státem prohlášena za místa společenského využití, a to opět bez odpovídající kompenzace pravoslavné církvi (s ohledem na nedostatek finančních zdrojů městských zastupitelství). Stojí za poznámku, že plat, který si vydělají diákoni a kněží pravoslavné církve, je regulovaný stejným zákonem, jako v případě ostatních státních činovníků, a duchovním jsou prováděny stejné škrty a krácení mezd či dodatečné daně, jako ostatním Řekům.

3. Příjmy církve.
Církevní příjmy plynou z pronájmů těch nemovitostí, které církvi ještě zůstaly, z dividend z akcií Národní banky a z dobrovolných vkladů věřících. Nutno podotknout, že od r. 2008 je výplata dividend akcionářům Řecké banky omezena zákonem, a současně i trh s nemovitostmi prochází hlubokou krizí. Bez ohledu na to, podpořila Řecká církev v říjnu 2010 řeckou ekonomiku, když se účastnila na navýšení základního kapitálu Národní řecké banky vkladem 27 milionů Euro (tyto peníze si církev musela vypůjčit). Dnes tyto akcie nevynášejí dividendy a při jejich prodeji mají téměř nulovou hodnotu. Nutno zdůraznit, že církev nemá v Řecku příjmy z komerčních podniků a podnikatelské činnosti obecně.

4.) Sociální služba církve.
Ode dne vytvoření současného řeckého státu až do současnosti - a zvláště v těchto dnech, kdy náš lid trpí, - připravily a uskutečnily naše eparchie, farnosti a církevní fondy veliké množství akcí a dobročinných iniciativ pro pomoc potřebným. Dnes Řecká církev zajišťuje existenci: 2325 sbírek na pomoc potřebným, 10 dětských jeslí, 10 dětských školek, 19 útulků pro staré v Athénském archiepiskopátu a dalších 66 v ostatních eparchiích, 13 zdravotních klinik pro osoby s chronickými nemocemi, 8 ústavů pro osoby ze zvláštními potřebami, 10 nemocnic a lékařských středisek, 7 středisek psychického zdraví a hospiců, 6 ubytoven pro bezdomovce, 1 ubytovnu pro příbuzné pacientů, 36 školních internátů a dětských domů, mnohých fondů určených pro problematiku ochrany dětí, 200 bezplatných jídelen (množství v nich podávaného jídla neustále narůstá), a dále sociálních prodejen, výdejních míst, kde se zdarma přidělují oděvy a obuv, a také studentských ubytoven.

Počet osob, jimž byla poskytnuta sociální podpora skrze církevní infrastrukturu (ubytování, stravování, lékařská pomoc), vzrostlo v r. 2011 na 5862. Kromě toho Řecká církev organizovala fungování 54 dětských ozdravných táborů, v nichž pobývá každý rok 15000 dětí. Posvátný synod také vytvořil speciální službu pro péči o imigranty a pro zajištění jim právní pomoci. Nakonec připočtěme, že pravoslavná církev každoročně prokazuje materiální pomoc chudým, zvláštními stipendii podporuje řecké i cizí studenty. Všechny ústavy pravoslavné církve vynaložily celkově za rok 2010 na dobročinnou a sociální práci 96 milionů 234 tisíc 510 Euro.

Přihlédněme i k tomu, že ve výše vzpomenuté částce není započítáno mnišské společenství Svaté Hory Athos, Krétská a Dodekanezská metropole, které nejsou v církevní jurisdikci Řecké církve, ale mají podle řeckých zákonů zvláštní status.

Situace dospěla podle našeho názoru až k tomu, že musíme tyto údaje publikovat. Je potřeba nazvat věci jejich pravými jmény a pohlédnout na ně ze správné perspektivy. Tím by se mělo ukončit nezodpovědné reprodukování mylných a stereotypních informací, které formují pokažený dojem o Řecké pravoslavné církvi. Vytváření takového špatného dojmu očividně odpovídá zájmům, které kdosi má a které nám nejsou zcela pochopitelné."

21. července 2012
www.agionoros.ru













Zobrazit příspěvek č. 808 jednotlivě

Administrátor --- 23. 7. 2012
Ze světa - chrám, který známe z ikon svatých Otců VII. sněmu, je už zase mešitou

Chrám Svaté Sofie v Nikáji, kde se konal sedmý všeobecný sněm, začal fungovat jako mešita


Jedna z ikon svatých Otců VII. všeobecného sněmu

 

Zde zasedali svatí Otcové

 
Historický chrám Svaté Sofie v Nikáji (Nicei), v současnosti Iznik, Turecko, kde se v r. 787 konal sedmý všeobecný sněm, začíná fungovat jako mešita, pro kterou je už určen muftí.

Poprvé byl tento chrám změněn na mešitu v r. 1331, když tuto maloasijskou oblast dobyli osmanští Turci. Mešitou zůstal chrám až do té doby, kdy do tohoto regionu přišla řecká armáda v rámci akcí konaných v Malé Asii po konci první světové války.

V r. 1922 chrám vyhořel a dlouhou dobu zůstával v ruinách. Pak byl obnoven, ale až doposavad nesloužil ani jako chrám ani jako mešita, ale bylo z něj muzeum.

Jak už bylo oznámeno dříve, nedávno přijala turecká vláda rozhodnutí zrušit muzeum v chrámu Svaté Sofie a odevzdal jej muslimské obci jako mešitu. Začátek konání islamistických modlitebních shromáždění ve starobylé křesťanské svatyni připadl na začátek muslimské postní doby Ramadán.

V době vlády římského císaře sv. Konstantina Velikého, v r. 325, se v Nikáji konal první všeobecný sněm. Na sněmu byl přijat tzv. Niceo-cařihradský symbol víry vyhlašující dogma o přesvaté Trojici a byla zde odsouzena hereze ariánství. Také byl na sněmu definován pro všechny křesťany společný termín oslavy Paschy Kristovy.

Chrám Svaté Sofie byl v Nikáji zbudován na příkaz byzantského císaře sv. Justiniána I. v šestém století. Právě v něm se shromáždil "druhý nicejský" sněm čili VII. všeobecný, na němž byla odsouzena hereze ikonoborectví.

Iznik je v současnosti tureckou metropolí Konstantinopolského patriarchátu a nominálním biskupstvím římskokatolické církve (tato katedra není od r. 1976 nikým obsazena).

Sdmica.ru, Romfea, 19. července












Zobrazit příspěvek č. 807 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2012
Z došlé pošty - debatní pořad ruské televize

O bohatých Rusech

Video dokument ukazující, jaké nesmírné bohatství dokázali někteří lidé nashromáždit a jak s ním nakládají. Na promítání dokumentárního filmu navazuje diskuse, jíž se účastní i známý moskevský kněz protojerej Dimitrij Smirnov.

Vše v ruštině

http://www.vesti.ru/only_video.html?vid=404357

(I bez znalosti ruštiny stojí za shlédnutí)









Zobrazit příspěvek č. 806 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2012
Ze světa

Athonští mniši na konferenci ve Výmaru odsoudili jednopohlavní sňatky a euthanasii

Svatohorští mniši a ostatní účastníci konference "Athos - jedinečné duchovní a kulturní dědictví současného světa" konané v německém Výmaru (Weimar) podrobili kritice stejnopohlavní (tj. homosexuální) sňatky, euthanasii, individualismus a snahu obohatit se na úkor druhých, což vede ke globální krizi. Prohlásili, že za pravou svobodu považují svobodu od hříchu.

Zakladatel a prezident světového společenského fóra "Dialog civilizací" Vladimir Jakunin na začátku diskuse o homosexuálních sňatcích spojil tuto otázku s problematikou "ekologie sociálního prostředí" a vybídl k řešení tohoto tématu na příštím zasedání, které se bude konat na půdě OSN.

"V OSN existují dokumenty, v nichž se píše, že sňatek to je spojení muže a ženy... Dnes se z nějakých důvodů zapomíná, že to bylo přijato světovým společenstvím. Adopce dětí v jednopohlavních svazcích je podle mého názoru znečišťováním sociálního ekologického prostředí," prohlásil Jakunin.

Představitel vedení OSN v právních otázkách prof. Spiridon Bazinas z Vídně souhlasil s Jakuninovým návrhem a poznamenal, že "je pokus odtrhnout křesťany od jejich kořenů" a "tato konference je o problému vzájemných vztahů lidských práv a náboženské tradice".

"Pravoslavná antropologie hlásá, že svět to je ikona Boží... Svoboda, právo bez odpovědnosti, to nejsou lidská práva. Nutno je stavět do kontextu vztahu člověka s Bohem, ne do kontextu individuality, ale spolužití," uvažuje Bazinas.

"Pravoslavným křesťanům je jasné, že dosáhnout zbožštění (tj. sjednocení s Bohem) skrze sňatek mezi lidmi stejného pohlaví není možné," uvedl představitel athonského monastýru Chilandar, jeromonach Dositej.

Podle jeho slov je homosexualita hříchem a porušením Boží vůle, která je ohledně této záležitosti zřetelně vyložena v Bibli, a proto stejnopohlavní svazky nejsou projevem svobody. "Není žádná svoboda bez podřízení se Bohu, protože pravá svoboda - to je osvobození od hříchu," objasňuje mnich.

Dále poznamenal, že rodinné problémy jsou dnes často spojeny s neposlušností vůči Bohu a manželu (manželce), s absencí askeze (přemáhání), která je pohybem vedoucím k Bohu. "Energie lásky dnešní lidé směřují k sobě a nikoliv k druhému člověku - převládá individualismus," konstatoval s lítostí mnich.

Jiný vyslanec Svaté Hory, jeromonach Avraamij z monastýru Simonos Petra, který přijel na Athos před 25 lety z Ruska, uvedl při rozhovoru s novináři, že chápe svobodu nikoliv jako libovůli ale jako osvobození od něčeho - od hříchu, od špatných vášní, od negativních životních postojů. Tuto svobodu nelze dle jeho slov dosáhnout demonstracemi za lidská práva ale "namáhavým úsilím za pokoření svých vášní".

Euthanasii jeromonach nazývá vraždou a sebevraždou. "Bůh dává člověku utrpení k očištění duše. Péče o nemocné nás činí čistšími. Sebevražda je jedním z nejhorších hříchů. Je smutné, že se něco takového legalizuje. Někomu se hodí, aby se nemuselo pečovat o nemocné. Jenže nás to mění ve zvířata," vyjadřuje své přesvědčení Svatohorec.

Globální ekonomickou krizi považuje za "uměle vyvolanou" a za spojenou opět s mravním stavem společnosti. "Všechno je to jen touha obohatit se na účet ostatních lidí," tvrdí mnich.

Fórum věnované Svaté Hoře se koná v Evropě už podruhé. První setkání představitel řady zemí k rokování o osudu Athosu se konalo před rokem v rakouském Salzburgu, kde bylo rozhodnuto svolávat podobné konference pravidelně. Je to spojeno s tím, že se v poslední době ve světě objevuje rostoucí napětí mezi sekulárním a náboženským světonázorem, jsou slyšet výzvy proměnit Athos ve výdělečnou turistickou zónu a udělit ženám právo navštěvovat Svatou Horu.

Konference ve Výmaru 23. - 26. června se zúčastnili politici, vědci, společenští i náboženští činitelé z Ruska, Řecka, Německa, Rakouska, Belgie, Itálie, Velké Británie, Ukrajiny, Srbska, Rumunska, Bulharska. Organizátory konference se stalo fórum "Dialog civilizací", mezinárodní společenství "Přátelé Athosu", Ruský pravoslavný církevní fond v Německu.

RIA Novosti









Zobrazit příspěvek č. 805 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2012
Ze světa

V Brazílii prudce klesá počet katolíků

V současnosti se už méně než dvě třetiny Brazilců identifikují jako katolíci. Zaznamenává se rekordní pád úpadek počtu příslušníků římskokatolické církve v největší katolické zemi světa. Svědčí o tom údaje ze sčítání lidu.

Nepatrně přes 64 % z všeho obyvatelstva Brazílie (191 milionů lidí) prohlásilo o sobě v nedávném sčítání lidu (r. 2010), že se hlásí ke katolické církvi.

V r. 2000, kdy se konalo předchozí sčítání, katolíci tvořili téměř 74 % obyvatelstva. Podle údajů z r. 1970 bylo katolíků skoro 92 %.

Na pozadí snižování počtu katolíků zde roste počet přívrženců různých protestantských denominací.

Sedmica.ru, AFP











Zobrazit příspěvek č. 804 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2012
Ze světa - kam vede ekumenismus

V jednom z německých luteránských chrámů vzdali chválu Alláhu

V chrámu evangelické farnosti v německém městě Alten oslavovali luteráni Padesátnici spolu s muslimy. Svátek Sestoupení Svatého Ducha zakončili společným zvoláním: "Allah akbar!"

Farní kněz Ditmar Kalebraier pozval skupinu muslimů, aby společně "netradičním způsobem" oslavili křesťanský svátek Padesátnice. Setkání se odehrálo po heslem: "Mír."

Sám pastor dovolil následovníkům Mohamedovým, aby tam hlásali své rituální rčení, což jako svůj vklad do oslavy Padesátnice učinil imám mešity Nachrodta a imám islámské jednoty Alteny tam přečetl súru z Koránu.

Další podrobnosti na Newru.com

-----------------

24. prosince roku 2011 v Melbourne v Austrálii pozval římskokatolický farář v neděli do kostela sv. Petra a Pavla skupinu hinduistů, aby tam se shromážděnými křesťany udělali "pobožnost" u příležitosti oslavy vánoc.

Vůdce hinduistické sekty tam před přítomnými nakonec hovořil o Kristu za pomoci citátů z Bhagavadgity a vysvětloval Kristovu osobu z pohledu jejich víry.

Kdo si chce zaplakat, může si pustit video

















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 804 do č. 844)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz