1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 240 do č. 320

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 240 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Z tisku

Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)


Zobrazit příspěvek č. 241 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2007
Z tisku - ekumenismus bez ornátu

Ekumenická pouť na Říp

Na náš dotaz, na co se nejvíce v programu těší, odpověděl předseda ERC: „Na společenství s lidmi, na neformální atmosféru a společné modlitby, a také dobrou hudbu. Mám moc rád spirituály.“ Zdůraznil přitom, že představitelé církví nesmí mít ornát či talár a mají byt oblečeni jako obyčejní poutníci (outdoor).

(Christnet)

(Kde jsou ty časy, kdy lídři ekumenismu ujišťovali, že se žádná ze zúčastněných církví nemá kvůli ekumenismu zříkat čehokokoliv ze svých tradic a specifik... A že ekumenismus neznamená zestejnění :-)


Zobrazit příspěvek č. 242 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2007
Pozvánka na výstavu ikon

Srdečně Vás zveme na výstavu současné ikonopisné tvorby IKONY
do galerie "Ve Dvoře" na nám. Míru 664, Veselí nad Moravou.
Své práce zde představuje několik ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava probíhá pod záštitou Městského kulturního střediska ve Veselí nad Moravou.
Zahájení je 10.11. 2007 v 17:15 hod.
Hudební doprovod Martin Dohnal.
Výstava potrvá do 9. 12. 2007.

Zde je pozvánka v PDF:
vystava-ikony-07.pdf

Výstava se koná v rámci každoročního festivalu ruských filmů
ve Veselí nad Moravou.


Zobrazit příspěvek č. 243 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2007
Neděle o půdě

21. NEDĚLE PO 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, přineslo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.
12  A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, a ti kořenů nemají; oni na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, to jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, to jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Je jasné, že se zde hovoří o lidském srdci, o půdě lidského srdce, které může být tvrdé, nebo suché, nebo zarostlé plevelem a trním, anebo kypré pro Boží setbu. Z této zprávy přímo vyplývá, že nemáme všichni stejné srdce, nýbrž jsou rozdíly mezi lidmi. A dále: z připodobnění stavu srdce k půdě je zjevné, že jako zemědělec má možnost způsobilost půdy k pěstování rostlin kultivovat, tak i my máme ve svých rukách možnost něco se svým srdcem činit. Částečně můžeme stav svého srdce ovlivnit sami a ostatní je na Bohu, který na modlitbu člověka vyjme jeho srdce kamenné a dává mu srdce živé a měkké.

Toto Kristovo podobenství, přirovnávající srdce k půdě, není v principu paralelou úplně novou. Slyšíme v něm znít ozvěnu Božích slov, která zněla nad nově stvořeným člověkem v dobách na začátku dávného prvního světa. Adam tenkrát slyšel, že má zahradu ráje obdělávat a střežit. Tato biblická slova jsou vesměs vykládána jako podobenství o lidském srdci. Ráj srdce měl člověk obdělávat a opatrovat, aby setrval v dobru. Pod obděláváním ráje, aby byl plodonosný, se většinou chápe modlitba. Srdce má být obděláváno, modlitbou kypřeno, aby neztvrdlo a aby v jeho půdě klíčila semena Boží slova, která jsou tam shůry zasévána.

Takže téma dnešního evangelia se přímo dotýká otázky duchovního života člověka.

To je tak výživné téma, že je obtížné pojmout je - byť zběžně - do jednoho článku. Tak tedy alespoň pár sond a nakonec pak několik poznámek srovnávající odlišnosti západního křesťanství od Pravoslaví v ohledu duchovního života. A právě na tomto poli je těch odlišností nejvíce a jsou zásadní.

Půdu srdce je potřeba čistit od trní, které tam chce vyrůst a zadusit Boží slovo. Tím trním jsou vášně, jak vysvětluje Tradice v modlitbách před svatým přijímáním (9. píseň kánonu: „Nechť mi je jako oheň a světlo Tělo tvé a Krev přečistá, Spasiteli můj; ať sežehne, co je hříšné, vypálí trní vášní a celého mne osvěcuje...“ Viz PDF)

Tedy změna srdce je možná a nejen možná - ale nutná. Je to hlavní úkol křesťana. O tom je duchovní život. Sem má křesťan přesměrovat hlavní síly svého života. Není smutnější pohled než na křesťana, který duchovně nežije, ani se nepokouší vést duchovní zápas.

Podle učení otců, takovému člověku nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí, žádný svatý starec mu nemůže pomoci. Nepomohou mu ani svaté Tajiny. Nic nemůže pomoci tomu, kdo se nesnaží svým životem naplnit Evangelium, kdo ze svého srdce nečiní půdu úrodnou pro Boží slovo.

Základní praktický důsledek křesťanské víry, který by měli duchovní pastýři co nejčastěji připomínat dnešním lidem: Křesťan nemůže žít, jak žijí světští lidé. Život křesťana se nutně musí lišit od života jeho světských sousedů, přátel, příbuzných. To principiálně vyplývá z požadavků křesťanské víry, které se vtělují do praxe, a říká se tomu duchovní život. Křesťan, jehož život je v převážném svém způsobu shodný s životy nekřesťanů, snad ani není křesťanem. Máme svůj vlastní způsob života. A ten vytváří naši křesťanskou identitu. Víra není jen nějakou intimně vnitřní záležitostí, ale ožívá svými konkrétními vnějšími projevy. Ať už je to tak jasná věc, že křesťan nemůže být v neděli bez bohoslužby, nebo je to hledání, jak se vyrovnat s biblickým imperativem: „Modlete se neustále.“ (1. Tes 5,17; Luk 18,1) Sem patří tak samozřejmý souputník reálného duchovního života, jakým jsou půsty. A to nemluvím o vedení života dle Božích přikázání či o zdrženlivosti ve světských zábavách, které rozleptávají duši člověka. „Dej krev, a přijmi Ducha,“ vybízí asketická tradice křesťanství.

Do duchovního života dává člověk většinu své vnitřní energie. Zatímco světský člověk investuje svoji energii, čas, myšlenky a city do pozemského a do získávání světského, křesťan investuje, co jen může, do duchovního a do získávání nebeského.

Nejedná se tu o nějaký zbytečný maximalismus, nýbrž hovořím tím o samotné podstatě reálného křesťanského života. Ze všech náboženství, co jich je na tváři země, je to právě křesťanství, které si nejnaléhavěji žádá od člověka všechny jeho síly a nespokojuje se ani náznakem s pouhou formální příslušností či formálním prováděním předepsaných náboženských úkonů; je však nad slunce jasnější, že to, co bylo právě napsáno, platí dnes už jen pro křesťanství východní; tím se však neříká, že by všichni východní pravoslavní křesťané tento vpravdě evangelijní imperativ naplňovali ve svých životech, bohužel.
A to, co bylo napsáno předmětu, co něhož investujeme síly našich duší, není žádná drobnost a nemůže se to neprojevit na vnější tvářnosti lidského života. Duchovní život chce člověka celého, vede člověka, aby do něj vložil ne-li celý, pak opravdu značnou část kapitálu svých životních zdrojů. Živé křesťanství se pak viditelně projevuje na celkově prostší podobě křesťanova živobytí. Pravdivost evangelijního výroku „nemůžete sloužit Bohu a mamonu,“ vnímá duchovně žijící člověk přímo hmatatelně.

Obecně však vzato - to, že si náboženský život žádá, aby do něj člověk vkládal svou duši, není na světě žádnou novinkou a setkáme se s tím např. i u nekřesťanských náboženstvích. Je to přirozeným důsledkem duchovních potřeb lidské duše a její touhy po dokonalosti a po spojení s Bohem.

Jako ilustraci použijeme ohromující úkaz, který nastal v Evropě v 16. století a nad nímž nechápavě kroutili hlavou v Římě. Náhle, po reformaci, nastala v některých zemích (zvláště kalvínských) mocná exploze ekonomického rozvoje. Až do současnosti se o tomto historickém fenoménu debatuje a hledá se, jak odůvodnit tento hospodářský boom. "Víme přece, že náboženský život spotřebuje ohromné množství duševních sil. To je zcela jasné," říká profesor Osipov, "víra potřebuje sílu, pokud není čímsi abstraktním. Potřebuje úsilí (donutit se), pozornost, a to neustálou pozornost! A co se stalo v protestantismu? Vyřešili tam posvém tu nejzákladnější otázku, otázku spásy. Stačí jen uvěřit, a hotovo!, odpadají všechny starosti o askezi, a veškerý duchovní zápas a jakýkoliv praktický vnitřní duchovní život. Tím se osvobozují kolosální duševní síly, které dříve byly upnuty na náboženství. K čemu tyto síly nyní zaměřit? Spása je zabezpečena, tak čím se budeme zabývat...? Pozemským komfortem." Později se vydala po cestičce vyšlapané protestanty i římsko-katolická církev, nu a dnes po té samé cestě už cupitají i pravoslavné společnosti - sice ještě ve velikém odstupu od Západu, ale...

Duchovní život věřících občanů státu váže obrovské lidské i společenské zdroje. To je důvod, proč jsou země, jejichž obyvatelstvo je nábožensky aktivní, vždy z hlediska materiálního rozvoje zaostalejší. Zatímco zdrojem materiálního pokroku a ekonomického rozvoje jsou společnosti s náboženstvím utlumeným, které spíše konverguje k filosofii nebo prostě klade na své vyznavače jen formální požadavky, či státy prakticky materialistické. Žádný národ nemůže mít obojí - náboženství i vrcholnou materiální úroveň. (To v jádru platí i pro případ Ameriky, i když zde se projevily i jiné okolnosti - např. genetické zákony. Amerika, země „nedělního křesťanství“, se někdy prohlašuje za zemi, „která věří v Boha,“ čili za zemi náboženskou - jenže to většinou hlásají právě protestanti, kteří ztratili chápání skutečného rozměru pojmu „náboženství“ :-)

To samé vysvětloval sv. Siluan Athonský mnichovi, který na Athosu obdivoval dokonalost německého stroje na zpracovaní dřeva. V monastýru tenkrát začali s těžením dřeva z jejich lesa. Koupili parní stroj - pilu. Ekonom monastýru otec Therapont, ruský člověk, poté co stroj instalovali a spustili, spokojen s jeho funkcí začal vychvalovat německého ducha (stroj byl totiž německé výroby). Vyvyšoval Němce a při tom se s opovržením vyjádřil o ruské nevzdělanosti a neschopnosti. Otec Siluan, který ve svém volném čase chodil pomáhat s těžbou dřeva, mlčky naslouchal otci Therapontovi. Až večer, když zasedli za stůl povečeřet, otázal se ho: "Co ty myslíš, otče Theraponte, proč umějí Němci konstruovat stroje lépe než Rusové?" V odpověď začal otec Therapont opět vychvalovat Němce, že jsou schopnější, šikovnější, chytřejší, "zatímco my, Rusové, nejsme k ničemu". Otec Siluan nato: "Já si však myslím, že je tu úplně jiná příčina a ne neschopnost Rusů; myslím si totiž, že ruští lidé dávají nejlepší část své mysli, nejlepší své síly, Bohu, a málo přemýšlejí o pozemském. Kdyby se ruský národ, podobně jako jiné národy, obrátil plně k pozemskému a začal se zabývat pouze tímto, pak by je brzy dohonil, protože to není tak těžké, jako zabývat se duchovním."
Někteří s přítomných mnichů, kteří věděli, že není nic obtížnějšího než modlitba, s otcem Siluanem souhlasili.
„Na světě není nic těžšího, než modlitba,“ pravil jindy sv. Siluan.

Když jsme byli teďka v řeckém monastýru, vyprávěl nám jeden mnich příběh, který se stal na Athosu. Tam nyní probíhají stavební práce a přijíždějí tam dělníci z Ruska, Rumunska, Albánie atd. Jeden (snad to byl Albánec, nevím přesně) chodil po Athosu a hledal si práci. Při tom všude vyjadřoval své opovržení mnichy, kteří "nic nedělají, jen se modlí" atd. Dozvěděl se o tom jeden mnich z jakési kalivy a nechal si pro tohoto dělníka poslat a že prý má pro něj práci. Dělník přišel a mnich se ho ptá, kolik peněz bere za den práce. Dělník řekl tolik a tolik. Mnich mu říká, že mu to dá a že si ho najímá na práci. A tak si plácli. Dělník obhlíží chatrnou stavbu kalivy a přemýšlí, kde začít s prací. Mnich mu řekne, já jsem si tě najal a já určuji, co budeš dělat. Dělník říká, že dobře. Mnich praví: "Tady si sedni, tuhle máš komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) a tady budeš celý den říkat: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Dělník se ptá: "A to je všechno? Tohle je celá má práce?" Mnich nato: "Ano. Dej se do toho. Za tohle tě platím." Dělník se tedy spokojeně usadil na židli a začal s modlitbou. Za čtvrt hodiny se začal vrtět. Mnich se ho ptá, co se děje. "V práci musím mít přestávky. Potřebuju si zakouřit." Mnich na to odvětí: "Proč ne? Máš na pět minut pauzu. Běž si zapálit, a pak se vrať zase do práce." Dělník se vrátí za deset minut a dá se zase do modlitby. Za půl hodiny vstal a říká: "Otče, na tohle si najměte někoho jiného. To je pro mě moc těžké. Tuhle práci já dělat nemůžu." A odešel pryč. Prý pak s pomlouváním mnichů přestal.
---------------------------------

Vracíme se ke slovům dnešního evangelia. Když přemýšlíme nad všemi čtyřmi případy, které Kristus líčí (tvrdá půda, suchá půda, trnitá půda, kyprá půda), snadno pochopíme, že se nás týkají první tři. Vnitřní stav každého člověka před tím, než začne s duchovním životem, bývá vystižen právě prvními třemi případy stavu půdy. Případ čtvrtý popisuje stav, do něhož je potřeba srdce uvést. A to se činí namáhavou prací. Podobně jako rolník se namáhá, aby rozbil udusanou hlínu, vykopal z ní kameny a pak ji plel, vytrhával plevel a pálil trní, a teprve poté na takové půdě může něco vypěstovat a sklízet mnohonásobnou úrodu. Ta radostná hojná úroda je výstižným zobrazením hostiny Božího království, přijímání Boží blahodati.

Z toho všeho tedy vyplývá, že kvůli spáse, musíme něco učinit se svým srdcem. Spása vyžaduje úsilí. Evangelium praví: Království Boží se získává silou. Získávají je ti, kdo vyvíjejí úsilí. (Mat 11,12)

Vrátíme-li se ještě k těm prvním třem neblahým případům stavu půdy, můžeme v nich vidět tři stupně vzestupu k plodonosnému duchovnímu životu člověka.

1.) Půda je tvrdá. Zasévané semeno vůbec nevzešlo. Ptáci je sezobali. Boží setbu ihned vezme člověku z jeho tvrdého srdce ďábel. Zkazí Boží semeno, upraví podle lidských vášní, a vrací je lidstvu v podobě herezí a sekt. Konce takových lidí pak bývají horší než začátky.
To je první stupeň - boj člověka za víru.
2.) Semeno padne do kamenité půdy. Vzejde, ale protože pod tenkou vrstvou půdy je kámen, brzy zase uvadne, jelikož nad kamenem půda hned vyprahne. Začátek je nadějný, setba roste, ale pak nastoupí horko, tvrdý kámen brání kořenům proniknout hlouběji pro vláhu, rostlinka usychá. Povrchní víra neobstojí. Přijde zkouška a víra, která nepronikne hlouběji do srdce (nýbrž žije jen z mělkého prvotního nadšení), zvadne.
Na tomto stupni se vede boj za prohloubení víry, za osvojení víry v srdci, aby člověk byl schopen za víru trpět, přinášet pro ni oběti. Proto je v církvi zaveden určitý stupeň „povinné“ askeze (půsty apod.), aby se věřící učil krůček po krůčku něco pro víru obětovat - vzdát se masa v pátek, omezit svou vůli tam, kdy je v rozporu s Božím přikázáním, později pak třeba i poslechnout radu duchovního otce, aby se člověk naučil žít ne podle své vůle ale podle vůle Boží.
3.) Semeno padne na dobrou půdu, ale spolu s ním vzejde z ukrytých semen a kořínků plevel a trní, které rostou rychleji než dobrá setba a časem ji přerostou, zastíní a udusí.
Na tomto stupni se řeší úporné ďáblovo pokušení, které provází člověka v jeho duchovním životě a činí z něho tuhý boj až do konce. Když ďábel prohraje bitvu za víru a posléze věřící překoná i mělkost srdce, pak vytáhne své nejmocnější zbraně a pošle na člověka běsy „specialisty“ (jak říká athonský starec Josef Hesychasta). Začíná krvavý zápas s vytrháváním trní vášní z lidského srdce. Jsou to tři základní vášnivé touhy člověka: po tělesné a psychické rozkoši, po majetku a po moci. Z těchto tří základních vášní jsou spleteny jako bič na člověka všechny ostatní vášně (jak to píše sv. avva Dorotej). A až do konce života čeká člověka boj nejkrvavější: zápas s pýchou.
Člověče, až do své poslední vteřiny, boj se pýchy. Řekneš-li si: „Pýcha - to se mě už netýká,“ pak jsi zrovna prohrál. Prohledávej stále své srdce a rvi z jeho půdy plevel pýchy. Bolest vnitřního asketického zápasu proti vášním se člověku započítává jako mučednictví.

--------------------------

Jedno z hlavních sdělení dnešního evangelia tedy: stav našeho srdce a tím i stav duše (a potažmo věčný úděl duše) máme plně ve svých rukou. Stejně jako zemědělec ovlivňuje stav půdy, na které pěstuje to, co zaseje. Vybírá z hlíny kamení, zvyšuje úrodnost, oře, pleje, prsť kypří, vláčí, zavlažuje, aby setba nezaschla. To samé máme ve své moci činit s duchovní půdou našich srdcí. Tady není místo pro žádné augustinské předurčení.

Blaženého Augustina ctíme pro jeho svatý život, k němuž nakonec dospěl. V jeho učení je však veliké množství omylů a různých zcela ojedinělých názorů (např. jeho hrozné učení, že malé děti, které zemřou bez křtu, jdou do pekla, což je naštěstí mínění v pravoslavné tradici zcela osamocené). Západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) je však Augustinem výrazně ovlivněno. Celá podstata protestantismu je klíčově ovlivněna Augustinovým podivným názorem, že člověk je předurčen buď pro spásu nebo pro věčné zavržení. Z toho bezprostředně pramení myšlenka, že duchovní zápas za spásu nemá vlastně význam. To je zjevné z protestantského výkladu Pavlova termínu "ospravedlnění": Kristovým příchodem byla lidem udělena amnestie z jejich hříchů. Kristus za člověka vše udělal. Stačí, aby si to lidé uvědomili a uvěřili v Krista jakožto ve svého Spasitele. Nic víc není potřeba. To je platforma protestantské víry a teologie.

Názornou ukázkou tohoto protestantského postoje i v dnešní době jsou publikovaná kázání etablovaných protestantských pastorů. V jednom takovém kázání na Britských listech se hlásá národu: „... to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni…“ Je-li zde něco takového trvale hlásáno jakožto křesťanství, pak není divu, že se Západ dobrovolně propadl do praktického materialismu. Co s takovým odnáboženštěným "křesťanstvím", které nestojí už dokonce ani o síly člověka, nenechá věřícího, aby vyvinul vlastní úsilí o spásu, úplně opovrhuje vším, co člověk má a co může (a chce) Bohu přinést?
----------------------------

Formální plnění skutků zákona nemůže dát člověku žádnou spravedlnost před Bohem.

»...člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.« Píše se v dnešním čtení z Pavlových epištol.

Chraňme se všech druhů formálního náboženství, protože formalismus je ve skutečnosti maskovaná pýcha. Katolický formalismus věří v magickou moc papeže, který jako „náměstek Kristův“ zde zajišťuje svým věřícím spásu (ať už přímo nebo skrze očistec). Protestantismus umocnil formalismus na druhou tím, že samo biblické Pavlovo odmítnutí zákona učinil svým zákonem, a tak i samotný princip víry v Krista zformalizoval, takže podle nich pouhá neurčitá sama víra v Krista bez lidského přičinění automaticky zajišťuje spásu. Měl takové formální pojetí spásonosnosti křesťanské víry na mysli ap. Pavel, který pro víru „více než jiní se namáhal“? Kdyby byl apoštol Pavel protestantem, tak by nejspíš zůstal sedět někde v Damašku a věnoval se světskému životu - ovšem s vírou v Krista (a v neděli by zašel na shromáždění do místní sboru)!

»Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem...« píše dále Pavel v dnešní epištole.

Jak nekonečně daleko jsou tato slova od jakéhokoliv formálního pojetí náboženství! K čemu by se měl spoluukřižovat s Kristem římský katolík, když má jako „garanta spásy“ papeže? Proč by se měl spolukřižovávat s Kristem protestant, když přece sama jeho víra prý stačí ke spáse, neboť už samo ukřižování Kristovo stačilo k tomu, abychom všichni dostali amnestii ze všech svých hříchů? Jedině ten, kdo chápe spásu nejen jako dar ale též jako duchovní zápas, do něhož jsme polnicí Církve voláni, má důvod slyšet apoštola Pavla a dle jeho příkladu ho s nadějí následovat v jeho spoluukřižování se s Kristem. A jsem plně přesvědčen, že pouze takový „duchovní bojovník“, který má zkušenost se zápasem proti vášním a s Boží pomocí při tomto zápasu, může okusit, co znamenají následující slova v dnešním čtení z listu ap. Pavla Galatským: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“










Zobrazit příspěvek č. 244 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - umělá stigmata?

Udělal si otec Pio z Itálie stigmata chemikálií?

Padre Pio, nejoblíbenější z italských římskokatolických svatých, si způsobil stigmata chemikálií, tvrdí nová kniha italského historika Sergio Luccato: "L'altro Cristo. Padre Pio e l'Italia del Novecento", kde se vypráví o dokumentu, který byl nalezen ve Vatikánském archivu.

V dokumentu svědčí lékárnice Maria de Vito, pro kterou byl padre Pio idolem, že v r. 1919 nakoupil chemikálii (fenol?), údajně pro dezinfekci. "Padre Pio mě tajně pozval k sobě a žádal, abych o tom neříkala jeho bratřím. Předal mi prázdnou nádobu s otázkou, jestli mu do ní mohu opatřit čistou kyselinu karbolovou. Prosil ještě o nějaké léky."

Dokument se svědectvím byl předán Vatikánu jako důkaz, že si Pio udělal stigmata za pomoci kyseliny. Svatý trůn při procesu beatifikace toto svědectví ignoroval.

Padre Pio zemřel v r. 1968. Kanonizován byl v r. 2002. Výzkum veřejného mínění ukázal, že se k němu Italové modlí více než ke Kristu a k Panně Marii. V průběhu celého svého života, počínaje od r. 1911, demonstroval svá stigmata.

Katolická "liga proti pomluvám" prohlásila o historikovi, že Luccano je lhář a šiřitel "protikatolických klevet". Předseda ligy P. Siffi prohlásil: "Chtěli bychom připomenout panu Luccanovi, že podle katolického učení se princip neomylnosti Svatého trůnu vztahuje i na případy kanonizací... Radíme mu, aby své síly obrátil k lepšímu osvojení věrouky."

THE DAILY TELEGRAPH


Zobrazit příspěvek č. 245 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2007
Z tisku - Bibli věří čím dál tím méně křesťanů

Jen 82 procent katolíků v USA věří, že biblickou zprávu o mučení, ukřižování a vzkříšení Krista je možno brát doslovně. Naproti tomu v doslovném chápání přijímá zprávu o vzkříšení Spasitele 98 procent amerických evangelikálních křesťanů. Celkově v opravdové Zmrtvýchvstání věří 75 procent Američanů.
Starozákonní biblické podání o proroku Danielovi, který přežil, poté co byl uvržen do jámy lvové, přijímá 65 procent všech dotázaných (a z katolíků pouze 51 procent).
Pouhých 46 procent katolíků věří, že ohledně Davida a Goliáše se vše stalo tak, jak to líčí Bible.
(EAI Credo ru)

P.S.
Konec konců, když nebudeme brát vážně biblickou zprávu o stvoření světa či o potopě, proč bychom měli brát vážně biblickou zprávu o Ukřižování a Vzkříšení Krista či o Sestoupení Svatého Ducha? Co když se to všechno apoštolům jen zdálo nebo se domluvili, ne?


Zobrazit příspěvek č. 246 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2007
Z tisku - nucený konec pravoslavné TV v Palestině

Jediná pravoslavná televizní stanice v Palestině bude uzavřena.

A to kvůli neustálým hrozbám atentátem a kvůli špatné ekonomické situaci. "S velikou bolestí musím oznámit nucené uzavření televizní stanice »Narození« od 1. listopadu t.r. a to i přes její neocenitelnou službu pro Církev a pro existenci křesťanství ve Svaté Zemi," prohlásil její ředitel Samir Kumsih, který založil soukromý televizní kanál vysílající z Betléma v r. 1996. Přenosy vysílané z této televizní stanice byly hlasem křesťanství na Blízkém Východě, prostorem setkání mezi křesťany, židy a mohamedány. Televizní vysílání přenášelo křesťanské bohoslužby, vysílalo zpravodajství a dokonce i páteční muslimskou modlitbu. Tato stanice vždy odsuzovala násilí proti pokojným občanům a kvůli tomu trpěla nepřízní od palestinské vlády.
(Credo ru Zenit)


Zobrazit příspěvek č. 247 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2007
Neděle o záhrobním životě, o pekle a o bohatství

22. neděle: o boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben byl.
23  Potom v pekle pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dáli, a Lazara na klíně jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, kdežto Lazar ty zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Dnešní neděle je věnována tématu záhrobního života. Ježíš Kristus nás nechtěl nechat v nevědomosti v tak důležité oblasti lidské existence, a tak věnoval posmrtnému údělu duše celé toto vyprávění.

Ze slov Ježíše Krista můžeme vyrozumět celou řadu vědomostí o záhrobním světě.
Za prvé: posmrtná existence lidské duše oddělené od těla je podle slov Spasitelových samozřejmostí.
Dále: duše je po oddělení od těla ve stavu vnímavém, cítí utrpení a bolest a může cítit i blaženost.
A potom: existují dvě různá místa, kam se po smrti může duše dostat: jedno je místo blaženosti se svatými (náruč Abrahamova), druhé je místo utrpení a mučení, plamene a žáru (takže žádné třetí místo, žádný očistec).
A nakonec: tato dvě místa jsou od sebe oddělena, není možno je opustit a nelze přecházet z jednoho do druhého.

Kristova slova, která zní v pravoslavných chrámech o této neděli, jsou výmluvným svědectvím o posmrtném životě duše. Zdálo by se to jaksi samosebou, že věřící, který svou víru opírá o Bibli, věří v posmrtný život, ale bohužel ani na tak samozřejmém prvku křesťanské víry se neshodne se všemi, kteří o sobě prohlašují, že ctí Bibli. Mám na paměti jednu svoji zkušenost, kterou jsem učinil někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na přednášce „Církve adventistů sedmého dne“. Přišla řeč i na posmrtný život a mluvčí Adventistů tam prohlásil větu, která se mi vryla do paměti, takže ji mohu ocitovat dodnes: „Přátelé, Písmo svaté říká jasně, že po smrti není nic.“ Načež tam ten člověk na podporu svého tvrzení přednesl pár citátů ze žalmů, které byly zjevně vytržené z biblického kontextu... Nejdříve jsem si myslel, že je to jen osobní názor tohoto adventistického kazatele, který má třeba nějak blízko k jehovistům (konec konců, sekty mají k sobě blízko), ale později jsem se z nějakých brožurek přesvědčil, že toto Adventisté opravdu učí. Co na to říci, když přijdou věřící, kteří popírají tak samozřejmou a základní součást náboženství, jakou je víra v posmrtný život?

Opět malá poznámka k podobě dnešního ekumenismu: uvědomují si kněží a věřící z tradičních církví, kteří stojí někde na pódiu při společných modlitbách s Adventisty, že tam demonstrují modlitební jednotu s těmi, kteří nevěří ani v posmrtný život duše? (Nemluvě o tom, že odmítají světit den Zmrtvýchvstání Páně, neděli.) Teď je čas dušiček (pravoslavní mají zádušní Dimitrijevskou sobotu); všichni tradiční křesťané se hromadně modlí na hřbitovech i ve svých chrámech za duše zesnulých; jak lze pak jít na ekumenickou bohoslužbu sjednocovat se s těmi, kteří tvrdí, že „po smrti není nic“, to mi tedy není jasné.
Dále z evangelia vyrozumíváme to, co nám připadá jako samozřejmé, ne tak však tehdy posluchačům Kristovým: po smrti může být všechno jinak, než je tady na tomto světě. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že pozemské bohatství je výrazem Božího požehnání a vyvolení. Přes tuto mlhavou představu učil Pán Ježíš svým dnešním poučením jediný rázný škrt. Je až nápadné, s jakou blíže nic neosvětlující samozřejmostí hovoří Pán o tom, že boháč šel po smrti do pekla, a chudý Lazar do ráje. Skutečně, „spíše projede velbloud uchem jehly, nežli bohatý...“

Vysvětlení hledejme ve stavu srdce. Bohatství má jednu děsivou schopnost: zatvrdit lidské srdce, oslepit je, učinit hluchým k druhým lidem. Bohatý člověk je jako to Mrtvé moře, do něhož voda jen přitéká, ale nic z něj neodtéká, a proto je mrtvé - nic v něm nemůže žít. Boháč jen bere a nic nevydává. (Není nápadné, jak se naše euro-americká civilizace podobá tomu boháči?)

Skutečnost, že bohatství zatvrzuje lidská srdce vůči utrpení bližních, je zřejmá, položíme-li si prostou otázku: kdo vede války, přepadává okolní národy, vyzbrojuje se na vojenská tažení? Chudí? V naprosté většině válečných útoků jsou vojáci hnáni do boje kvůli zájmům bohatých, kteří si chtějí udržet bohatství a násobit je. Kvůli touze mocných po ještě větší moci. Zní to snad nepříjemně proletářsky, těžko však (a to právě v naší době!) bude možno takové tvrzení vyvrátit.
Ze způsobu, jak se chová boháč v pekle, můžeme rozpoznat ještě další charakteristický jev. Boháčův způsob myšlení je stále zafixován v té podobě, jakou si utvořil při životě tady na zemi. Přesto, že je tam postaven tváří v tvář změněné situaci - vidí, jak je na tom on, i jak je na tom Lazar, - přesto i nadále uvažuje, jak byl zvyklý dříve. Chudí jsou přece podřízeni bohatým; ti, co nemají nic, slouží těm, co toho mají hodně. Není to jasné? Lazara boháč dokonce i v pekle pořád považuje za chudáka, který má bohatým (čili jemu) posluhovat. Chce, aby se Lazar spěšně dostavil k němu dolů, obskakoval ho tam v pekle a všemožně mu ulehčoval jeho trápení v plameni. Na Lazarův názor se netáže, nezajímá ho. Koho by také zajímalo, co si myslí nějaký žebrák?

A nedosti na tom - pozoruhodné je, že boháč, ač viděl, jak se věci vyvinuly, kam se to dostal, kam ho přivedl způsob jeho života, - přesto nepronese jediné slůvko pokání. Ani špitnutí. Lze se domnívat, že kdyby řekl: „Zhřešil jsem, proste za mne Boha, kaju se, je to jen má vina, nemám omluvu, všechno jsem pokazil, prosím Boha o odpuštění...“ v ten okamžik by byl z pekla venku. Jenže to právě ten boháč udělat nemůže. Jeho duševní stav, kterým za svého pozemského života zformoval svou duši a v němž duše okamžikem smrti „zatuhla“, mu to nedovolí.

Odpovídá to zcela tomu, co učí o posmrtném stavu duše pravoslavná tradice. Po smrti už člověk nemůže konat ani dobro ani zlo, a hlavně nemůže činit pokání. Kromě jiného i kvůli tomu, že jeho myšlení zůstane ztvárněno v té podobě, v jaké bylo v okamžiku, kdy se duše oddělila od těla. A proto tento okamžik určuje cestu, kterou se v posmrtném životě vydáme. Jak se praví: koho smrt zastihne v okamžiku pokání, jde do ráje; zastihne-li tě smrt ve chvíli pýchy, jako podrobeného hříchu či se srdcem ovládnutým vášní, nečekej už dále nic dobrého. Celá vezdejší naše pozemská existence, veškeré duchovní snahy, asketický zápas, prostě celý křesťanský život - to vše je příprava na okamžik smrti, ve kterém se jako v ohnisku soustředí vše dobré i zlé našeho života, a tím je zvolena následující cesta, na kterou se duše právě vydává.

Jak se píše v Didaché (prvokřesťanský spis, který měl kdysi na některých místech autoritu jako součást Bible): „Bděte nad svými životy. Vaše lampy ať neuhasínají a bedra vaše ať nejsou neopásána, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, v kterém náš Pán přijde. Často buďte shromážděni, hledajíce, co potřebují vaše duše. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku shledáni dokonalí.“ (16. kap.)

Ano, stav duše, který můžeme neustále tvárně měnit v tomto pozemském životě podle stavu naší mysli a následně srdce, ale který ztuhne jako beton při oddělení duše od těla, - to je právě ta propast, která mezi oběma místy záhrobního světa existuje a o níž se v evangeliu píše. Proto nemůže nikdo z ráje jít do pekla, protože ten, kdo za života poznal radost pokání, osvojil si kající stav srdce a uvažování a tento stav se mu smrtí stal definitivním, už se pak nemůže uvést do stavu nekajícnosti a „navštívit peklo“ (podobně jako andělé, kteří obstáli v Luciferově pokušení a nepadli spolu s ním s nebe, nyní už nemohou padnout). A naopak ten, kdo má mysl ztuhlou do podoby vášně, nekajícnosti a do křeče zloby, nemůže ji už zahřát pokáním, aby změkla a mohla přijmout jinou tvářnost; a tak zůstává trčet v pekle a nemůže je opustit, - je v něm držen a vězněn svým vlastním stavem duše. (Možná právě kvůli tomu, že v pekle ztuhne lidská duše jako led, nazývají někteří svatí Otcové peklo jako „ledové podsvětí“.)

Pozoruhodné je, že si boháč v pekle uvědomuje spásonosnou sílu pozemského pokání (vždyť chce, aby jeho bratři na zemi činili pokání, a tak se nedostali k němu do místa mučení), jenže sám pro sebe už tuto vědomost ani přání nemůže využít. Poznání o významu pokání už mu teď není nic platné. Pozor, abychom nedopadli stejně!, bude-li naše povědomost o pokání zde na zemi jen „akademická“, zůstane stejně teoretickou a bez reálné síly i po smrti.

To je rámcový princip, jímž se řídí putování duše po smrti těla. Osvětlením tohoto principu nám chce Pán ukázat, co musíme sami udělat pro svůj posmrtný věčný úděl, resp. ukazuje nám, že můžeme svou věčnou cestu zásadně ovlivnit, ba dokonce určit tím, jak vedeme svůj život, do čeho uvádíme svou mysl a kam přivedeme své srdce.
Nakolik však má církev zkušenost, pak víme, že tento princip není tím jediným, co utváří posmrtný osud duše. Působí zde další mocné vlivy. Duše, která po smrti těla prochází při svém putování přes démonická „stanoviště“, kde s ní běsové účtují a snaží se ji zadržet, má na pomoc svého anděla ochránce, který za ni bojuje, nakolik mu dal člověk svým životem - modlitbou, ctnostmi, dobrými skutky, - sílu a možnost. Velikou moc mají modlitby pozemské církve za zesnulého (zvláště modlitby při liturgii - viz něco o síle proskomidie v liturgii).
Tázal jsem se před časem v Rusku i v Řecku a na Athosu, jak se máme modlit za nepravoslavné zesnulé. Od ruských i řeckých mnichů přišla zcela shodná odpověď: na liturgii je vzpomínat nemůžeme, protože musíme respektovat jejich svobodu a to, že se za svého pozemského života z jakýchkoliv důvodů a okolností nepřipojili k pravoslavné církvi. Stejně tak nemůže kněz hlasitě pronášet jména nepravoslavných při našich bohoslužbách, neboť to je výsada vyhrazená jen pro pravoslavné křesťany. Máme se však za nepravoslavné modlit, a to při soukromých modlitbách, máme za ně konat Ježíšovu modlitbu, dávat almužny a v chrámu za ně zapalovat svíce. Starec Pasij Athonský byl známý tím, že zapaloval mnoho svící za nepokřtěné či nepravoslavné lidi.

Byla zde řeč o těch „kontrolních stanovištích“ - jsou to takové posmrtné checkpoints. Velmi nepříjemná realita. Kdo zná pravoslavné učení o posmrtném životě, ví, že je řeč o tzv. „vzdušných celnicích“ (mýtnicích). Vzdušných proto, že jsou kdesi v atmosféře Země. Celnice se jim říká pro jistou podobnost jejich funkce a toho, co se v nich děje, s pozemskými celnicemi, jimiž jsou přehrazeny cesty na hranicích mezi jednotlivými státy. Fyzičtí celníci na svých pozemských celnících zjišťují, zda nepřevážíte nějaké zboží, které patří do oblasti jejich zájmu, někdy vás dokonce mohou i prošacovat a prohledat váš povoz, a najdou-li takové zboží, pak musíte zaplatit clo. Podobně i na „vzdušných celnicích“ čekají démoni, zahradí duši cestu vzhůru a prohledávají ji, jestli v ní nenaleznou něco svého. Nic jim neunikne - zrentgenují a proskenují duši skrz na skrz. Není šance něco utajit. Pokud si duše nenese hřích či vášeň, pak prochází celnicí bez překážek a démoni nemají žádnou moc ji zadržet. Jestli však v sobě tají něco, co má k běsům vztah, tak je problém...

40 dnů trvá posmrtné putování duše, čtyřicátý den stane před Bohem - to je první soud, na kterém je duši určeno místo, kde setrvá do konce světa. Druhý soud bude na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých, a ten bude definitivní. Někteří (např. sv. Ignatij Brjančaninov) však říkají, že určité duše vůbec nedojdou na celnice, ale jdou hned po smrti do pekla. A naopak svatí, na nichž se za tohoto pozemského života uskutečnilo theosis (zbožštění), nejdou na celnice, ale vystupují ihned po smrti do nebe.

Tolik co nejstručněji o celnicích. Něco více a podrobněji o tom tu bude za pár dnů v dalším článku. Učení o celnicích není v Bibli, je to zjevení, které je součástí ústní tradice Církve. Není v žádném rozporu s biblickými zprávami o posmrtném soudu. Tyto podrobnosti byly zjeveny některým svatým a staly se součástí církevního učení. Nejdůležitější však je, že jsou součástí duchovní zkušenosti Církve.
Dostáváme se k závěrečným větám z tohoto evangelijního úryvku. Je to boháčova starostlivost o jeho bratry. Rád by poslal Lazara s úkolem zvěstovat jim, co je čeká při jejich způsobu života. Opět, stejně jako před tím, baví se jen s Abrahamem, jehož považuje za jakéhosi Lazarova nadřízeného, kdežto co si o tom myslí Lazar, ho nezajímá - boháč v něm vidí jen nástroj pro splnění zadaného úkolu. (Všímáte si, jak se celým příběhem táhne jako červená nit boháčova přezíravost k Lazarovi, jeho naprostý nezájem o něj, ba ještě více - povýšenost, autoritativnost, jako by Lazar nebyl ani člověk? Nevnímavost k jiné lidské osobě, bezsoucitnost a nezájem, to je zřejmě „jízdenka do pekla“...)

Skoro bychom si mohli říci, že to s boháčem přecejen není tak zlé. Myslí nejen na sebe, ale i na své bratry! Bravo! Jenže jeho slova jsou ve skutečnosti naplněna úplně jiným duchem, než je soucit. Boháč jimi vyjadřuje svou nenávist vůči Bohu. Pyšně demonstruje, že on má se svými bratry více soucitu než Bůh. Bůh totiž jeho bratry nemilosrdně nechává, aby se řítili do propasti, kdežto on se chce o své bratry láskyplně postarat. V jeho slovech zní pyšná vzpoura proti Bohu.
A ještě jeden osten proti Bohu je v jeho projevu skryt. Boháč v podtextu říká: „Kdyby tak za mnou Bůh poslal někoho ze záhrobí, když jsem ještě žil na zemi, pak bych se jistě napravil a nemusel jsem být tam, kde jsem! Vlastně za to může Bůh, kam jsem se dostal. Ach, ten Bůh! Grrr!“
Ať už jeho slova chápeme jako vzpouru či jako skrytou výčitku, je jejich obsahem všeliký možný duch, kromě ducha pokory a pokání.

Tento démonický duch, jímž jsou slova boháčova naplněna, je zřejmý z odpovědi Abrahamovy: Bůh se o tvoje bratry postaral, učinil pro ně, co jen bylo možno učinit (stejně jako pro tebe). Nic víc pro člověka nelze udělat... Ne proto, že by Bůh nechtěl, ale proto, že spásy člověk dosahuje nikoliv vnějšími efekty a skutky, ale vnitřním stavem duše, a ten má člověk ve svých rukou.
Vzpomeňme, co si řekli farizeové, když Kristus Pán vzkřísil Lazara, který se už čtyři dny rozkládal v hrobě: „Zabijme Ježíše i Lazara!“ Žádný zázrak nezmění uvažování tvrdého srdce spoutaného žádostivostí po moci, bohatství či rozkoších.

Vyprávěl mi jeden kněz, který chodil do věznice navštěvovat vězně, jak nejsmutnější na tomto druhu pastýřské práce bylo, že většina uvězněných, s nimiž se setkal, rozhodně odmítala vyměřený trest - tvrdili, že za to, co udělali, měli dostat nižší sazbu, měli nastudované všechny možné paragrafy a dokazovali, že jim soudce „napařil“ více, než měli dostat atd. Ten kněz si tam uvědomil, jak daleko je jejich vnitřní stav od pokání za zločin, který spáchali. Je to často bludný kruh: hříšný stav duše zatvrdí srdce člověka a dovede ho ke zločinu, za ním pak následuje trest, který člověk, jehož srdce je oslepeno hříchem, nepřijme, ale zatvrdí se, a tak je to stále horší a horší. Ti vězni byli vlastně ve dvojnásobném žaláři: do tělesného je na pár let zavřel stát a v duševním je držel hřích, a ten má tu moc je uvěznit na věky...

Co činit? Jak rozlousknout tuto tvrdou skořápku, kterou je obaleno naše srdce? Vždyť hrozí, že nás zničí a přivede do pekla! V jedné pohádce se zcela v souladu s křesťanskou duchovností praví, že viník, který pozná svou vinu, přestává být viníkem; a v prokletí zůstávají ti, kteří si myslí, že nejsou vinni, ale při tom jsou. V tom je skryta cesta k pokání - poznat svou provinění, přijmout odpovědnost za svou vinu, prohlásit se před Bohem viníkem a prosit za odpuštění. To je cesta do nebe.
Tady, na zemi, je ten jediný pravý čas k osvojení si pokory a pokání, tak aby vstoupily do srdce a byly pevně zabudovány do živých základů naší bytosti. Učíme se to při svaté Tajině pokání (zpovědi), kdy bereme vinu za vše, co se stalo, na sebe. Vzpomeňme na větu (je v ní citace apoštola Pavla), kterou společně pronášíme v chrámu před svatým přijímáním: „Věřím, Pane a vyznávám, že ty jsi vpravdě Kristus..., jenž jsi přišel na svět spasit hříšníky, z nichž první jsem já...“

--------------------------

Místo doslovu
Nemůžeme si nepovšimnout, jak Kristus mlčí o mravním stavu boháče. Nezmiňuje žádný určitý hřích, jehož by se měl boháč dopustit. Nižádné přestoupené přikázání. Ani slovo o vraždě, krádeži, cizoložství, podvodu, lhaní či nespravedlnosti apod. Je docela možné, že takoví boháči, o nichž Pán Ježíš hovoří, vypadají v lidských očích jako mravní, spravedliví ba snad i ctnostní (neřku-li svatí) lidé... Jak jen klamou lidské oči, jak málo toho vidí! Dotýkáme se citlivé a důležité otázky vztahu mravnosti a duchovnosti. Co člověka uvádí k pokání a k léčení duše? Mravnost nebo duchovnost? Samozřejmě, máme-li volit z těchto dvou, tak duchovnost. Jistěže, duchovnost nemůže být bez mravnosti. Jenže, mravnost se může bez duchovnosti docela dobře obejít. Každý opravdu duchovní člověk je zároveň i člověkem mravným. Avšak mnoho na pohled mravných lidí není vůbec duchovních. Vypadají skoro svatě, ale ve skutečnosti se pod nablýskanou fasádou mravnosti může skrývat hnojiště pýchy (která může mít podobu duchovní vznešenosti) či tvrdost srdce (která tak často vypadá jako spravedlnost). Takového člověka nazývá prof. A. Osipov „svatým satanem“.

V některém pateriku se vypráví, jak pochovávali jakéhosi archimandritu, který byl za svého života proslulý svým svatým životem. Vyprávělo se o něm mezi lidmi, že zázraky činil, že uzdravoval na smrt nemocné. Celé noci prostál v chrámu na modlitbách. Dokázal odpovědět na nesložitější teologické otázky, řešil nekomplikovanější životní situace, s nimiž se mu lidé svěřovali, žádajíce o radu. Celé město plakalo, když tento kněz zemřel. V tom městě žil také jiný starec, o jehož svatosti nikdo nevěděl. A ten se šel podívat na pohřeb archimandrity, a viděl veselící se běsy a démony, jak sedí na rakvi, kterou nesli truchlící lidé...
Pokušení vnějškovosti. Spoléhání na viditelné odznaky, na to, co je tělesné, smyslové, světské... Tento čistě světský způsob uvažování, kdy nespoléhá se na Boha, ale na člověka, nedoufá se v nebeské, ale ve světské, vytrvale proniká i do náboženství. Je to paralysa rozkládající náboženství na hnilobnou ideologii s čistě světskými zájmy. Světské spoléhání na moc, bohatství, vliv - je vidět na papežství i ve vztahu latiníků k papeži. Přesně s touhle smyslovostí se pral už apoštol Pavel, který v dnešní epištole píše:
»Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.«
Jedna ze zásadních odlišností křesťanství od židovství leží právě v tomto „přenosu vědomí“ - od pozemského a tělesného k nebeskému a duchovnímu. A je skutečně těžké v tomto způsobu uvažování svou mysl udržet. Starec Paisij Athonský stále znovu a znovu povzbuzoval lidi: „Hleďte na všechno duchovně!“ Pak jasně uvidíme odpověď na mnohé otázky, které jsou na úrovni tělesného myšlení nerozřešitelné. Jenže náš vnitřní stav je tak ubohý, že sotva se chvilku nehlídáme, už naše mysl sklouzává ke smyslovému smýšlení. Kdo se však vytrvale namáhá získat „duchovní mysl“, tomu ji Bůh dá - a nabízí nám ji při každém svatém přijímání.
Apoštol o tomto vnitřním stavu člověka píše v perikopě, která patří k dnešnímu evangeliu:
»Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.« (Galat 6,1-18)
Kříž Kristův je naším bohatstvím, jímž se chlubíme, naší silou, na kterou stále pamatujeme, naší mocí, o niž se opíráme. Čili nic z toho světa, nic z tohoto starého stvoření. Z duchovního hlediska je všechno staré stvoření shnilé uvnitř. Zraky naší mysli, touha našeho srdce se upírají k novému stvoření, které už skrytě vstupuje (a děje se uvnitř našich srdcí: „Království Boží je ve vás,“ praví Pán /Luk 17,21 původní znění/), a které přichází: „Hle, vše tvořím nové ... nové nebe a novou zemi“. (Apokalypsa 21,1 a 5)

Právě na tenhle pilíř křesťanské víry a duchovnosti rezignovali v Římě po velkém rozkolu (r. 1054): »Jakápak nová země a nové nebe? Tahle země pod tímhle nebem na věky! Tady musíme získat postavení a moc a bohatství. Tato země je naším „Božím královstvím“, které si vydobudeme. Tady budeme vládnout (é, vlastně chceme říci: sloužit). Pryč se směšnou prvokřesťanskou tradicí, podle které je biskup podřízen císaři a církev není z tohoto světa! My budeme vládnout světu, papež rozkazovat císařům.« (Je to vlastně jakási metamorfóza dávné hereze chiliasmu, co dalo tvář porozkolovému římskému smýšlení.) Lidské tělesné uvažování zvítězilo nad duchovním smýšlením. Jenže právě duchovní smýšlení je charakteristickým příznakem pravého křesťana. Ne bezdůvodně učí prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, že západní křesťanství je ve vnitřním svém principu návratem k židovství. Jak vysvětluje Dostojevskij, Řím odmítl nepohodlného Krista, který už židy tenkrát naštval svým vytrvalým: „Království mé není z toho světa“; následně se latiníci ztotožnili s pokleskem Petra varujícího Ježíše před ukřižováním: „To se ti, Pane, nesmí stát.“ Kristus Pán říká všem, kteří podléhají ďáblovu pokušení nabízejícímu všecka království světa, to samé, co tenkrát Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! ... Tvoje myšlení není od Boha, ale lidské jest.“ (Mat 16,23) Vždyť Pán sám toto pokušení světské moci na poušti rázně odmítl: „Odstup ode mne, satane!“ (Mat 4,10) Stejně jako tenkrát na poušti, tak i v dnešním evangelijním vyprávění vidíme, že spoléhání na bohatství a světské postavení je spojeno s peklem.
-------------------------------

P.S.
Boháč sice nehřešil aktivně, jeho hřích byl pasivní. Skutkovým hříchem boháče (čili projevem jeho vnitřního stavu) byla nevšímavost, nezájem. Buďme opatrní, abychom neuzavřeli svá srdce. Každý člověk má sice jiný temperament, jenže každý je zároveň Bohem volán, aby způsobem, který je jemu vlastní a přirozený otevřel své srdce pro lidi kolem. Nevšímavost a nezájem, tvrdé srdce může odpuzovat Boží blahodať i od takových lidí, kteří se v jiné oblasti zbožnosti dost snaží - postí se, modlí se, třeba i posílají své peníze někam do Afriky na léčení malárie, jenže jaksi nezaregistrovali, že nejbližší lidé (často to bývají příbuzní, rodičové, sousedi apod.) trpí osamělostí. Všiml jsem si, že Bůh neslyší modlitby těch, kteří mají chladné srdce ke svým rodičům nebo blízkým, nechávají je trpět, materiálně, morálně či citově strádat... Pak takoví křesťané přicházejí s nechápavostí: „Proč moje modlitby Bůh neslyší? Což nevidí, co potřebuji?, jak trpím, s jakými pokušeními zápasím?“ Tady bývá často klíč k rozřešení otázky, proč „zastydnul“ některým věřícím jejich duchovní vývoj... Snaží se, ale vyšší duchovní život, skutečně niterná zbožnost, zření blahodati, jim zůstává nepřístupno. Jestli se neslituješ nad svým bližním, ani Bůh se neslituje nad tebou. Nic, s čím začneš, ti Bůh nepožehná.





Zobrazit příspěvek č. 248 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Z došlé pošty: pozvánka na seminář

Seminář Poznání, pokání, smíření a odpuštění

se bude konat ve dnech 16. a 17. listopadu 2007 v prostorách Gorazdova cyrilometodějského střediska duchovních setkání a monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle.

Seminář je pořádán občanským sdružením Pravoslavná akademie Vilémov a klade si za cíl zahájit proces odpovědného se vyrovnávání s některými okolnostmi fungování církve ve formálně ateistické společnosti v letech 1948 - 1989. Jmenovitě s okolnostmi dobrovolné či nedobrovolné spolupráce některých duchovních s opresivními strukturami totalitní moci před listopadem 1989.

V České republice i v několika dalších postsocialistických zemích bylo učiněno již několik pokusů zahájit proces vyrovnávání se se skutečností dobrovolné či nedobrovolné spolupráce duchovních a pracovníků církve se složkami Státní tajné policie či KGB, Stasi, Securitate, SB i dalších tajných služeb v jiných postkomunistických zemích.

Cílem semináře, který připravujeme však není ani vynášet konečné soudy (soud zajisté patří Bohu) a ani rehabilitovat ty, kdo se kvůli osobním výhodám a možnostem, či z pochopitelného lidského strachu z výše uvedenými mocenskými strukturami zapletli.

Cílem semináře je hlavně a především se v procesu poznání a pokání pokusit obnovovat důvěru v církvi a ve společnosti tam, kde byla tato vystavena doposud překvapivě málo popsaným a neidentifikovaným tlakům a manipulacím ze strany moci. Těmito tlaky zůstala důvěra nezřídka zraněna až do našich dní.

V neposlední řadě je cílem semináře poznání struktur, které prostřednictvím výhod a příležitostí u jedněch, či pod pohrůžkou násilí a ztráty státních souhlasů u jiných, usilovali o omezení, ovládnutí a podřízení si církevního života.

Abychom se dokázali vyhnout tlakům současnosti i budoucím výzvám, je zajisté potřebné toto období dějin poznat a poučit se z minulých pochybení a omylů - již také proto, aby se tyto v budoucnosti nemuseli opakovat.

Seminář je pořádán se souhlasem a požehnáním J. B. metropolity pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštofa a se souhlasem a požehnáním J. V. biskupa olomoucko- brněnského Simeona. Všichni, koho problematika zajímá, či se jej týká jsou na seminář srdečně zváni.

Úvodní přednáška a program všech bohoslužeb bude otevřen pro nejširší veřejnost. Pracovní část semináře v pátek od 16:30 je otevřena pro všechny duchovní a věřící pravoslavné církve.


Bližší informace o programu a organizaci:
Roman Juriga (ředitel o. s. Pravoslavná akademie Vilémov)
              
Přihlásit na seminář se můžete E- mailem na adrese orthodoxa/zavináč/quick.cz,
anebo faxem na č.: 585349005,
adresa: Pravoslavná akademie Vilémov, Vilémov u Litovle 135, 783 23
další informace na tel. č. 776394637


Zobrazit příspěvek č. 249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2007
Novinka na www.pravoslavi.cz/filmy

Nový pravoslavný film s českými titulky

Obnovení jednoty Ruské církve
Sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční pravoslavné církve.
Dokumentární film Moskevského patriarchátu)

Historie rozdělení i sjednocení.

www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 250 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Z došlé pošty - zajímavý odkaz

Drsný článek o poměrech v českých léčebných ústavech dlouhodobě nemocných (LDN).

(Tolerujte, prosím, jazyk autora a vyjadřovací rejstřík současné mládeže (odchované počítačovými hrami) a soustřeďte se na obsahové jádro článku.)

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082901

Pozoruhodná je zvláště druhá část článku. Alarmující je v tomto kontextu možnost legalizace euthanasie (viz poslední odstavec).




Zobrazit příspěvek č. 251 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2007
Ještě k euthanasii

Pár výňatků z diskusního příspěvku na internetu

(Článek souvisí s poměry na LDN, na který je odkaz v předchozím článku)

Odmítám ji jako princip, bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to 24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá, tak je to stáří a smrt. ... Ano, volání po euthanasii je výsledkem pokračujícího kultu mládí.

Současná tendence je, vážně nemocné a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání. Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev různých snah o "modernizaci společnosti".

Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně selhává i v jiných méně závažných ohledech? Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka. Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. ... věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a také do ní) může mluvit. ... Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné, aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou pacientku do hospice se slovy "nějakou dobu si tam poležíte", až na místě zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. ... Oblíbenou větou českých nemocnic by se pak mohlo stát - tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset vám na ambulanci uděláme tu eutanázii...

Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní, progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro vždy v podtextu končí "...jednou to bude dobré i pro vás!"

Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon. V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a umírají lidé. I to o něčem vypovídá.

V internetovém hlasování z 858 lidí -
pro euthanasii: 531,
proti euthanasii: 283
nevědělo: 44

Doporučuji přečíst celý článek:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007082707


Zobrazit příspěvek č. 252 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2007
K tématu posmrtného putování duše

Alexij Osipov: O posmrtném osudu člověka

Co se děje od 9. do 40. dne po smrti

Devátého dne po smrti duše stane před Bohem. Podobně i v den čtyřicátý. Co se děje mezi tím? Duše putuje po tzv. "celnicích".

Součástí pravoslavné tradice je učení o tzv. "vzdušných celnicích" - to jsou jakési duchovní přechody, jimiž musí duše po smrti těla projít a které jsou lokalizovány kdesi v zemské atmosféře. Toto učení pochází z řady zjevení, jichž se dostalo pravoslavným svatým. Na každé celnici je duše "proclívána" - jsou tam běsové, kteří se snaží duši zadržet v jejím vzestupu k nebi. Prohledávají ji, jestli najdou v duši něco svého. Pokud se běsům podaří duši definitivně zadržet, strhnou ji do podsvětí. Projde-li duše nakonec všemi celnicemi, může přijít do ráje. (Pozn. překl.)


Na celnicích stane lidská duše tváří v tvář různým vášním. I ty celnice jsou nazývány podle jmen různých vášní. Každá celnice je jakousi třídou hříchů, nějakého druhu vášní. Každý hřích má mnoho variant. Např. krádeže - je velice různorodé, může se páchat řadou způsobů. Každá celnice - to je jedna z hlavních vášní. A zde také stojí démoni těchto vášní.

Když čteme asketickou literaturu, vidíme tam např. takováto pojmenování: démon lži, démon smilstva, démon pýchy. Můj osobní názor je, že duchové (jichž je dle učení církve nesčíslné množství) jsou nazýváni "služebnými duchy", protože stojí níže než člověk a jsou ve srovnání s člověkem omezeni. Mnozí z těchto duchů mají jen jedinou "funkci" - jsou omezeni pouze na jedinou vlastnost z těch všech, které má člověk (ať už je dobrá či zkažená). Proto je běs lži. Žádná vášeň neexistuje abstraktně. Kontakt s vášní dostává člověka do styku s těmi duchy vášní.

Člověk na celnici uvidí tyto duchy - v celé jejich ošklivosti a odpornosti, což v ten moment vyvolá hrůzu. Duše stane přímo před nimi. A v tu chvíli se stane něco velice důležitého. Duše stane před vášní a může být touto vášní stržena, protože duše uvidí něco, co je jí vlastní, čím žila za svého pozemského života, čím se živila, po čem toužila, s čím nejen nebojovala, ale naopak to pěstovala. Pak se duše přirozeně spojuje s tímto démonickým duchem. A tak se to postupně děje se všemi druhy vášní (a různých celnicích). Většinou se hovoří o počtu dvaceti celnic - druhů vášní.

První z nich je něco tak obyčejného, jako "prázdnosloví". Proč o tom vůbec mluvit? Už dávno si lidé správně uvědomili, že lenivost je matka všech poklesků. A nečinnost se projevuje především v prázdnomluvnosti. Lidé žvaní a žvaní, tlachají, povídají, probírají novinky... Zahálka rodí všechny hříchy, z ní vyrůstají prohnilé sloupy, na nichž stojí prohnilý život. Život je krátký, a všichni by jej chtěli správně využít, ale při tom promrhávají svůj čas do všech stran. Zahálka je matečný roztok, v němž rostou krystaly všech ostatních vášní.

Co se děje na celnicích? Duše se s hrůzou dotýká odporných příšer. Je to příjemné? Samozřejmě, že ne! Hnusem se otřásá. Proč se tedy duše s těmito duchy spojuje? Zdá se, že by to mělo být naopak. Zajímavé.

Sv. Theofan Zatvornik ve výkladu na 80. verš 118. žalmu (budiž moje srdce neposkvrněné, v zákoně tvém ať nejsem zahanben). Tato doba "nezahanbenosti" je čas po smrti. Ať se rozumářům zdá učení o celnicích příliš divoké, přesto se jim nevyhnou. Co hledají tito celníci (tj. běsi) v těch, kteří procházejí jejich celnicí? Nějaké zboží? Vášně. Kdo má srdce neposkvrněné, vášním odcizené, u takového celníci nenajdou nic takového, k čemu by se mohli upnout. Naopak - ctnosti, s nimiž se v duši setkají, budou tyto démony ochromovat, jako střely na ně vypálené. Sv. Theofan formuloval takovouto myšlenku: Celnice jsou něčím strašným, jenže je možné, že démoni místo hrůzy ukazují jen klam; u všech druhů vášní klamou, podvádějí, vábí, svádějí, a duši procházející celnicemi ukazují jeden klam za druhým. Čili nikoliv hrůzy, ale svádějící klamy. Když srdce v průběhu pozemského života vyhání vášně a místo nich nasazuje vášním opačné ctnosti, pak po smrti duše, která nemá žádnou sympatii k tomu, co jí ukazují, projde kolem bez zájmu, ať už ji tam běsové svádějí přeludem jakýmkoliv. Duše se od toho naopak odvrací s odporem. Jenže když je srdce neočištěné, pak se duše sama vrhne na takovou vášeň, která ji naplní největší sympatií. Démoni si ji berou jako její přátelé, a pak už vědí, co s ní.

To značí: je velice pochybné, že by nebyla na celnicích zahanbena duše, ve které ještě zůstala spřízněnost (sympatie) k předmětům jakýchkoliv vášní. Hanba duše tkví v tom, že ona sama se vrhá do pekla - čili k vášni.

Jak to probíhá? Proč se tam duše vrhá? Není to jen proto, že nachází v pekle něco sobě spřízněného. I když i to je velice důležité. Je tu ještě něco. Termín "vrhá se" musíme opravit. Se smrtí těla je člověku odejmuta vůle, a pak duše pozná, jakou vášní je zotročena. Znáte i zde na zemi člověka bez vůle? Jistě. Řekněte náruživému kuřákovi: "Nech už toho!" Všechno chápe, jak je to škodlivé, kolik to stojí peněz atd. Avšak přesto není schopen učinit pevné rozhodnutí. Jedlíkovi řekneme: "Jez méně! Jsi tlustý. Vypadáš hrozně. Vždyť se ničíš." On však nemá vůli. Nejenže to neudělá, dokonce ani není schopen rozhodnout se.
Igumen Arsenij podle učení otců říká: Po smrti těla duše zotročená ohyzdnými vášněmi ztratí vůli. Tam už nemůže učinit žádné rozhodnutí. Všichni přece víme, že tam nemůže duše už konat ani dobro ani zlo. Proč? Protože vykonat dobro nebo spáchat zlo je aktem vůle. Proto nám všichni otcové tvrdí, že po smrti už se člověk nemůže kát. Pokání je totiž mocný akt. Je to akt rozhodnosti zavrhnout zlo a přijmout dobro. Jenže po smrti už žádná rozhodnost není. Člověk je připraven o svou vůli.

Tam se tedy děje přirozené sjednocení s těmito duchy vášní. Termín "vrhá se" do pekla ukazuje, co se děje s duší. Jak se to děje? Ne tak, že tam jde podle své vůle, že si tuto cestu vybere, nýbrž proto, že se podobné spojuje s podobným. Sjednocuje se - jako voda s vodou. Vášnivá duše, duše nakažená nějakou vášní, přirozeně se sjednocuje s duchy těchto vášní.

Sv. Antonín Veliký píše: Bůh je dobrý, bez vášně a beze změny. Uznáváme-li požehnanou pravdou to, že Bůh se nemění, pak jsme však na rozpacích nad tím, že se nad dobrými raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, ukazuje se jim jako milostivý. Na to je potřeba říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, neboť radost i hněv jsou vášně. Není správné se domnívat, že by Bohu bylo dobře či špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý, a jenom dobré činí. Škodí někomu? Nikomu neškodí. Zůstává stále stejný.
Avšak my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem. Protože se mu stáváme podobnými. A stáváme-li se zlými, pak se od Boha oddělujeme, protože s ním nemáme nic společného. Když žijeme ctnostně, jsme u Boha. Konáme-li zlo, stáváme se odvrženými od Něho. To však neznamená, že by se na nás hněval, ale že naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás svítil. Místo toho nás spojují s démony mučiteli.

Čili - Bůh nás nezavrhuje, nýbrž naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás zářil, a sjednocují nás s běsy mučícími. Jestli jsme modlitbami a dobrými skutky dosáhli rozhřešení hříchů, neznamená to, že jsme potěšili Boha a změnili jeho názor, ale že jsme prostřednictvím těchto skutků a našeho obrácení k Bohu vyléčili zlo, které v nás bylo, a opět se činíme schopnými okusit Boží blahodať. Pravíme-li tudíž, že Bůh se odvrací od zlých, je totéž co říci: Slunce se skrylo před těmi, kdo ztratili zrak. Slova o trestu a odměnách jsou antropomorfismy, které používáme.

Tedy - duše se nerozhoduje pro peklo, tam už je ve stavu bez vlastní vůle, ale prostě se spolu sjednocuje to, co je si vzájemně podobno. Je to zcela přirozené sjednocení. Proběhne - dá-li se to tak říci - automaticky, protože schází vůle. Osoba je zbavena vůle, a proto nemůže učinit rozhodnutí. Bez vůle není možné pokání.

40. den se před Bohem koná závěrečná bilance pozemského života člověka. Je to první soud, který definitivně ukončuje celý náš pozemský život. Ukázalo-li se, že duše je zajatcem duchů zla, pak zůstane s nimi. Nemůže se jim vyrvat. Nemá schopnost se rozhodnout. Cítí, má vědomí, trpí, ale nemá už vůli. Proto nemá možnost se vysvobodit.

Druhý soud čeká člověka na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých.

Tato studie se zaměřuje pouze na jeden úhel pohledu na posmrtné putování duše; nezahrnuje všechny faktory, které ovlivňují osud lidské osoby po odchodu duše z těla.

Tento překlad je přílohou k tématu neděle o boháči a Lazaru



Zobrazit příspěvek č. 253 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2007
Z tisku - starý kalendář v Rusku

Poslanci Ruské Dumy jednali o přechodu Ruska zpět na juliánský kalendář. Návrh podali dva nezávislí poslanci s odůvodněním, že se tímto způsobem Rusko vrátí ke svým pramenům a obnoví kulturní tradici.

(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 254 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2007
Neděle o legii běsů, okultismu a slepotě

23. neděle: o vyhnání legie duchů zlých

26  I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27  A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobech.
28  Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29  Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech střežen, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30  I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legie. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31  Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32  Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dovolil do nich vejíti. I dopustil jim.
33  I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34  A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsích.
35  I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36  A vypravovali jim také ti, kteříž viděli, kterak byl zdravým učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37  I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38  Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním mohl zůstat. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39  Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odešel, a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.
(Lukáš 8. kapitola)

Jen tak mimochodem, místo úvodu.
Toto evangelium je vlastně exorcismus. Jeho čtením se ďáblu připomíná jeho bezmoc před Ježíšem Kristem. Ne nadarmo připomínka tohoto evangelia vstoupila do exorcistních modliteb, které se čtou před každým pravoslavným křtem a v nichž kněz volá na ďábla: »Vyjdi (z toho člověka, který se hotoví ke svatému křtu) a poznej svou moc nicotnou, marnou a klamnou, jež nemá vládu ani nad vepři - vzpomeň si na Toho, kdo ti podle tvé prosby poručil vstoupit do stáda vepřů.« Možná právě to je důvod, proč se vyprávění na toto téma jako jediné v průběhu liturgického roku vyskytuje dvakrát (v podání dvou evangelistů).

Nyní však už k vlastnímu ději našeho vyprávění.
Nejprve pár vět o tom posedlém. Existují důvody k domněnce, že to byl člen jakési sekty, která se v té době na těchto místech vyskytovala, a která se zabývala okultismem. O příslušnících této sekty je známo, že vstupovali do hrobů, kde zřejmě vzývali duchy mrtvých. Myši pro ně byly "posvátným" pokrmem. Takovým nečistým náboženstvím se člověk otevírá démonickému světu, takže celá legie běsů může vstoupit a usídlit se nešťastníkovi, který se něčemu podobnému oddává.
Nejspíše právě o nich se praví ve Starém zákoně: »Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. ...  "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou", je výrok Hospodinův.« (Isaiáš 65,3-5 a 66,17)
Na případu člověka, o němž se vypráví v úryvku evangelia, vidíme, k čemu okultismus vede - k posedlosti. Sice ne u každého okultisty dostoupí posedlost takové míry, aby se stal příbytkem tisícovky běsů, ale souvislost každé podoby okultismu s démony je nepochybná. (Pojem legie znamenal několik tisíc; v případě vojska čítala legie v různých dobách od 3000 přes 4500 až do 6120 vojáků.)

Dalším zajímavým místem našeho evangelijního úryvku je dialog Krista Pána s démony. Abychom tomu mohli porozumět, uvědomme si, že Ježíš nikdy nic nečiní zbytečně. V jiných případech ďáblu neumožňuje žádný slovní projev a nevede s ním žádný diskuse, o ničem nesmlouvá a žádné prosby ani žádosti běsů nepřijímá (klasický způsob zacházení s běsem je vyjádřen v Kristově obvyklém příkazu: „Umlkni a vyjdi“). Když Pán už těmto běsům dovolil něco, po čem toužili, tak to bylo jen proto, aby to přineslo přihlížejícím lidem (a nám) nějaký užitek, čili aby tím byla lidem zjevena nějaká pravda - konkrétně: co s člověkem, který je v jejich moci, udělají démoni po smrti. Zde, v tomto pozemském životě, nemají běsové nikdy nad člověkem neomezenou moc, tady má člověk vždy alespoň nějaké zbytky své vůle. Po smrti však...

Právě na tom stádu vepřů lidé mohli na vlastní oči spatřit, co jsou běsové zač. Hrůzný pohled. Jakmile běsové vstoupili do vepřů, ihned ta prasata zdivočela, splašila se a hnala po srázu dolů, aby dole v jezeře našla svou smrt. Na těch zvířatech, která nemají vůli ani rozum ani žádnou možnost bránit se duchovnímu násilí běsů, demonstrovali démoni mimovolně jakého jsou ducha: divokosti, zuřivosti a záhuby. Je zajímavé, že chování vepřů ukázalo, jak jsou běsové posedlí touhou zahubit toho, do něhož vstoupí, a to i když je to proti jejich zájmu (přece prosili Ježíše, aby jim nepřikazoval jít do pekla, ale dovolil jim ubytovat se alespoň v těch zvířatech). Jsou jako nádor, který zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.

Přecházíme k dalšímu obrazu dnešního vyprávění. Přicházejí Gadarenští. Pohané. Je jasné, že to nejsou Izraelité. To můžeme snadno uhádnout už z toho, že tam bylo to stádo vepřů (Izraelité prasata nechovali a nejedli je, protože jejich maso Mojžíšův zákon zakazují jíst jako nečisté). Zřejmě právě jich se nějak dotýkají slova citovaná výše z proroka Isaiáše. Posedlý, jehož Pán Ježíš osvobodil, byl jen krajním případem toho, s čím měli co do činění obyvatelé toho místa.

»Hle, je to přede mnou zapsáno: "Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin"; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. "Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška."« (Is 65,6-7) »Obsadí (jejich místo) moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. ... pro můj lid, který se mne bude dotazovat.« (Is 65,9-10)

Poslední věta může být narážkou na okultismus zdejších obyvatel, na které se Hospodin už chystá, aby je vyhladil, a na jejich místo chce uvést ty, kteří nikoliv duchů mrtvých (čili ve skutečnosti démonů), ale pravého Boha se budou dotazovat.
Zvláštním způsobem se slova proroka Isaiáše naplnila příchodem Kristovým do těchto krajin. Všichni obyvatelé se dozvěděli o zázraku, který tam Pán Ježíš učinil. A jaká by jejich reakce? Prosili ho, aby odešel z jejich kraje: »Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.« (Is 66,3) Svou prosbou k Božímu Synu, aby odešel od nich, provedli volbu svého osudu. Vypadá to, že právě o nich Isaiáš dále pronesl výrok Hospodinův:

»...vás jsem určil pro meč, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.« (Is 65,12)
V první židovské válce (pouhá tři desetiletí po ukřižování Kristově; tj. v letech 66-70) se soud nad tímto místem a jeho obyvateli naplnil - město bylo dobyto Vespasianem, obyvatelstvo vyhubeno a město spáleno. Na tom místě jsou dnes horké sirné lázně.

Úděl těch, o nichž je výše řeč, po posledním soudu popisuje Isaiáš ve Starém zákoně těmito slovy: »...spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.« (Is 66,24)

Starec Paisij Athonský často opakoval lidem: „Nedávejte ďáblu práva nad sebou.“ Ďábel nemůže s námi činit nic, k čemu bychom mu sami nedali právo svými špatnými skutky, nevěrou, heresemi, hříchy, duchovní nečistotou atd.

Klíčový význam pro spásu člověka má druh náboženství, které vyznává: »Blahodatí tedy jste spaseni skrze víru,« píše se v dnešním úryvku z listu sv. apoštola Pavla Efezským. »Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Blahodatí jste spaseni!« (Efezským 2. kap.)

Ještě se vrátíme k obrazu Gadarenských, kteří poté, co uviděli dříve krutě posedlého člověka náhle zdravého a co si vyslechli svědectví očividců (pasáků vepřů, kteří to vše viděli), prosili Ježíše Krista, aby rychle odešel někam pryč. Měli patrně strach, aby jim nezpůsobil další škodu. „Teď jsme přišli o takové krásné stádo našich čuníků, kdo ví, co přijde na řadu příště, jakou neplechu nám tady ten Boží člověk ještě může natropit...“ tak podobně asi uvažovali ti nešťastní lidé, kteří nerozpoznali čas navštívení svého. Nepochopili, že Hospodin jim ve své dobrotě dává snad poslední příležitost, aby se vyhnuli zkáze, kterou na sebe svým způsobem života navlékli.

»Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil,« píše apoštolská perikopa připojená k dnešnímu evangeliu.

Pohled na lidi, kteří dávají přednost pozemskému před nebeským, ukoptěnému majetku před Božím navštívením, je vždy k pláči. Snad jen jedno může být ještě smutnější: když se třesou o svůj nicotný majetek dokonce i ti, kterým se Bůh právě zjevil ve své síle a slávě.

Smyslem existence člověka na zemi není tento pozemský život, ale to, co následuje po něm. Tento pozemský život má však podstatný význam: provádíme zde volbu celého dalšího způsobu naší existence. Srovnání záhrobního s pozemským je jednoznačně vykresleno zde:
Když se sv. Serafíma Sarovského otázal učedník, jaká je blaženost duše po smrti, odvětil mu svatý: »Kdybys to nyní jen na okamžik zažil, souhlasil bys strávit celý svůj pozemský život v nějaké jámě, kde by červi požírali tvoje tělo, jen abys tuto blaženost získal.«
Pán Ježíš se nevnucuje. Ani nevyhrožuje. To, co tam vykonal, je výmluvným svědectvím, které může pochopit každý, kdo má ještě oči k vidění a uši k slyšení. Co má však ukazovat a říkat těm, kteří nevidí a neslyší? Ve své dobrotě a trpělivosti jim tam však nechává toho bývalého posedlého, který by sice nejraději odcestoval spolu s Ním, ale Kristus Pán z něj učinil svého apoštola a posílá ho za těmito lidmi, aby dostali ještě jednu možnost k prozření, až budou znovu a znovu poslouchat jeho zvěstování, jak Bůh navštívil jejich místo: „Vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh.“ „I odešel (ten člověk), a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.“ A slova pověřeného mají vždy zvláštní sílu. Třeba alespoň někteří Gadarenští ještě procitnou, povstanou ze svého smrtícího spánku, aby jim zazářil Kristus.

»Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.« (Efezským 5,14-17)

Jen na okraj: zajímavé je, že běsové nemají zájem vstoupit do těch Gadarenských, kteří u toho byli. Jako určité vysvětlení by mohla posloužit úvaha, že tito nešťastní lidé už žijí v režii ďábla. Pohany, ateisty, materialisty má ďábel tak jako tak v hrsti. Buď člověk slouží Bohu nebo démonu. Třetí možnost neexistuje. Není možné nesloužit nikomu.
Poslední obrázek. Vyléčený člověk nemá nejmenší chuť zůstávat se svým lidem. Jistě v této chvíli vnímá duchovní nečistotu, do které se jeho spoluobčané propadli. Právě sedí Ježíšovi u nohou. Ještě se bojí legie běsů, drží se Ježíše a ví, že jen u jeho nohou je bezpečné místo. Pro nás je takové místo a čas, kdy se uchylujeme k Ježíšovi, k jeho nohám, Božská liturgie. Pravoslavný křesťan nemůže žít bez liturgie. Při ní opouštíme tento svět a vstupujeme do světa příštího, kam nevchází nic nečistého (jak se praví v Apokalypse). Ano, Kristus je tu s námi neustále, dotýkáme se ho vždy, když se modlíme, ale při liturgii jsme s Ním a on s námi způsobem jedinečným, který je tak intenzivní a těsný (ba, skutečně nejtěsnější - když se s Ním sjednocujeme při svatém přijímání), že nic většího na tomto světě už být nemůže. Dokonce i lidé, ve kterých hoří oheň theosis, pospíchají na liturgii. To je náš vezdejší ráj, zahrada se stromem života, a eucharistické Dary jsou jeho oživující plody. Starec Chrysostomos říká, že liturgie je nenahraditelná a pokouší-li se ji někdo nahradit vnitřní modlitbou, pak je nejspíš v klamu.

Jaká je tedy úloha vnitřní modlitby? Vnitřní modlitbou vlastně pokračujeme v liturgii. To je ta „liturgie po liturgii“. Když spojujeme svou vnitřní modlitbu s poslední liturgií, pak vlastně rozprostíráme Božskou liturgii na celý týden, jako bychom jej celý zahalili do poslední nedělní svaté liturgie, do této nejhlubší bohoslužby, kdy se pokaždé znovu a znovu naplňuje proroctví: Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem, rozbiji si mezi nimi stan - budu přebývat uprostřed nich. (Viz Apokalypsa)








Zobrazit příspěvek č. 255 jednotlivě

Administrátor --- 15. 11. 2007
Pozůstalost

Báseň vojáka

Poslyš, Bože, ještě ani jednou v životě
jsem s tebou nehovořil, ale dnes
tě chci pozdravit.

Víš, ... od dětských let mi stále říkali,
že nejsi ... A já hlupák
tomu uvěřil.

Nikdy jsem si nevšiml, že vše je tvé stvoření,
až dnes v noci jsem hleděl
z kráteru po granátu
na hvězdné nebe, které bylo nade mnou;
náhle jsem pochopil,
když jsem se kochal tím jiskřením,
jak krutý může být klam.

Nevím, Bože, vztáhneš ke mně svou ruku?
Stačí, když ti řeknu, a ty se mě ujmeš?
Není podivné, že uprostřed úděsného pekla
se mi náhle zjevilo světlo a já tě spatřil?

Kromě tohoto už nemám, co bych pověděl.
Pouze to, jak jsem rád, že jsem tě poznal.
O půlnoci jdeme do útoku,
já se však neděsím: ty na nás hledíš.

Signál... Nu což, musím jít...
Bylo mi s tebou dobře ... Ještě chci říct,
že - jak jistě víš - bitva bude zlá
a možná, že k tobě v noci přijdu.

A tak, ač jsem do této doby nebyl tvým přítelem,
dovolíš mi vstoupit, když přijdu?
Nu ... Zdá se, že pláču. Bože můj, ty vidíš,
co se se mnou stalo, že jsem nyní prozřel.

Opusť, můj Bože, ... jdu ... a vrátím se jen stěží.
Jak podivné ... Nyní se totiž smrti nebojím.


Alexandr Zacena
(zabitý v bitvě r. 1944)

(Český překlad z ruštiny jsem nalezl v zápiscích po jednom příteli, který už také umřel pro tento svět...)


Zobrazit příspěvek č. 256 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2007
Knížka s postními recepty

Knížka s recepty postních jídel

V roce 2003 vyšla knížka Postní pokrmy, kterou sestavily mátušky Anna Podracká a Jana Baudišová. Je v ní mnoho praktických rad a receptů na přípravu postních jídel. Tato knížka je ještě k dostání. Má 253 stran a její cena je jen 160 Kč + poštovné. Zájemci si o ní mohou psát mát. Baudišové na na internetovou adresu jana.baudisova/zavinac/pravoslavi.cz


Zobrazit příspěvek č. 257 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2007
O síle vyznávání Krista

24. neděle: o vzkříšení dcery Jairovy

41  A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl představeným synagogy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby vešel do domu jeho.
42  Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.
43  Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti (kterážto byla na lékaře vynaložila všechen majetek, a od žádného nemohla uzdravena býti),
44  Přistoupivši zezadu, dotkla se lemu roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
45  I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotkl? A když všichni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotkl?
46  I řekl Ježíš: Dotkl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že ze mne vyšla síla.
47  A vidouci žena, že se to neutají, třesouci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a jak byla hned uzdravena.
48  A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdi u pokoji.
49  A když on ještě mluvil, přišel jeden od představeného synagogy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50  Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdráva bude.
51  A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti nikomu než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.
52  Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spíť.
53  I posmívali se jemu, vědouce, že byla umřela.
54  On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55  I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56  I divili se náramně rodičové její. A on jim rozkázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)

Evangeliu popisujícímu události, o nichž tam právě čteme, porozumíme, čteme-li je srdcem a nahlížíme v nich zjevení Boží dobroty a lidumilnosti. Ježíš Kristus je uzdravením všech, kteří to potřebují.

Ta žena v zástupu zjevuje jednu důležitou duchovní skutečnost. Boží Syn se otevírá člověku do té míry, že si z něj můžeme nabírat záchranu jako vodu ze studny. Je nevysychajícím pramenem vydávajícím uzdravení, jak o tom zpívají posvátné bohoslužebné hymny. Je to zjevení dokonalé lásky, která už nic nečeká na oplátku - vydává sama sebe. Kristus Pán se učinil prostředkem spásy, lékem proti nemoci smrti. Jakoby se někdo z lásky k nám proměnil na věc, která se nám nabízí k použití. „Sám sebe zmařil...“ říká Písmo.

Jestliže následně zahajuje Pán Ježíš jakési vyšetřování: „Kdo se mne to dotkl?“ není to skutečné pátrání. On samozřejmě dobře ví, kdo to byl. Ve skutečnosti to naoko činí, protože chce dát té ženě ještě mnohem víc, než zatím dostala. Něco, co si sama nemůže vzít, protože neví, oč by měla ještě žádat. Chce jí dát nejen uzdravení těla, ale uzdravení duše (k tomu vždy míří všechna zázračná uzdravení, která Pán učinil; Ježíš nepřišel zachraňovat lidem jejich smrtelná těla, ale jejich nesmrtelné duše). Chce ji znovustvořit jako nejen zdravou ale především nesmrtelnou, ale k tomu potřebuje její souhlas a ještě něco. Ženě chce Ježíš dát možnost, aby veřejně vyznala Krista, protože právě tím léčí svou duši, k níž se po tomto zjevném vyznáním začíná zjevně hlásit Hospodin Bůh (viz citaci Matouše níže). K vyznání však musela ta žena vzbudit odvahu, protože jako krvácející byla považována dle Mojžíšova zákona a v tehdejší izraelské společnosti za nečistou. Nesměla se nikoho dotýkat. Mohli by ji za to ukamenovat.

„Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, toho vyznám i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Matouš 10,32-34) Vyznávat Pána Ježíše je tímto mečem, který rozděluje lidi, a tato sečná rána probíhající lidstvem jde až do věčnosti a rozdělí lidi i na posledním soudu. Nic nepomůže uzdravení těla, když na Božím soudu budeš mezi zavrženými.

Zajímavá souvislosti zaznívá v podtextu. Ženě nemůže pomoci žádná věda, žádné lidské umění, dovednost, rozum - prostě nic pozemského. To, na co nestačí žádné lidské vědění ani cokoliv, co se dá pořídit za peníze, vyléčí pak jeden dotyk střapce na dolním lemu Ježíšova roucha. Pro učence a vědce všeho druhu je to poněkud nepříjemná situace. Tak k čemu je tedy vlastně všechna ta věda? Když je někdo opravdu vážně nemocen, tak mu žádné lidské umění stejně nepomůže. A jestli se lékaři naučí léčit jednu těžkou nemoc, pak se dvě nové ještě těžší a nebezpečnější ihned objeví. Je lidská racionalistická věda věrohodná? Objevila principy hygieny, jak předcházet moru, ale vymyslela chemické, atomové, biologické zbraně. Dala pohodlí, jenže při tom otrávila životní prostředí. Ulehčuje život? Nebo komplikuje? Každý ať sám přemýšlí. Nás však nyní zajímá především duchovní rovina a na té pozorujeme, že věda dnes dává lidem falešnou naději. Tváří se, že vyřeší všechny problémy (ve skutečnosti více problémů nadělá než řeší - nadcházející ekologická katastrofa je jedním z příkladů). Klame lidstvo zdánlivými jistotami a pravdami, a nepozorovaně mu bere schopnost spoléhat se na Boha a spatřovat Boha. A pak nám Bůh nepomáhá. Dříve lidem stačilo pomazat se obyčejným olejem z lampády, co hoří v chrámu před ikonou, a uzdravovali se (ještě v 19. století léčili mniši na Athosu mnoho nemocí olejem od ikony nebo od svatých ostatků). Dnes nám nezabírá už ani penicilin, protože bakterie jsou tak „vyšlechtěné“ pouhým půl stoletím používání antibiotik, že na ně přestávají tyto (dříve „zázračné“) léky účinkovat. (A kromě toho, máme v lampádě místo oleje žárovku.)

Některé záznamy o divech z dávných dob už jsou z dnešního pohledu tak neuvěřitelné, že nám to připadá jako pohádka. Přeložím sem něco z Athonského pateriku, o jehož hodnověrnosti a spolehlivosti bude asi sotva kdo pochybovat:
»Když byl dostavěn a náležitě vyzdoben chrám ... pozvali biskupa, aby jej vysvětil. Při svěcení, když světitel pronesl slova: „Ve jménu svatých čtyřiceti mučedníků,“ stal se zázrak! Dole, u podnoží žertveníku, vyrostla veliká rostlina, „houba“ se stvoly a hlavami, které se podobaly jablkům a bylo jich čtyřicet stejně jako svatých mučedníků. Tato houba se zdvihala vzhůru, obvíjela se kolem prestolu. Za takový slavný zázrak všichni chválili Boha a jeho čtyřicet mučedníků. Všichni nemocní, kteří v monastýru byli, se uzdravili, když okusili z této rostliny. Zpráva o tomto zázraku se rozšířila po celém světě. Nemocní, kteří přicházeli pro uzdravení, je obdrželi, a ti, kteří se nemohli dostavit, posílali dary do monastýru a ten jim poslal část z této Bohem darované rostliny; když snědli tuto částečku, uzdravili se. Kvůli množství lidu byla celá rostlina během roku rozebrána; avšak ke cti a slávě čtyřiceti mučedníků tato rostlina opět vyrůstala devátého dne měsíce března, kdy Církev slaví jejich svátek. Zázrak této blahodatné rostliny převyšoval zázrak bravného rybníka (v Jerusalemě viz Jan 5,2-4); tam voda uzdravovala jen jednoho člověka, který do ní první vkročil, kdežto tato rostlina uzdravovala všechny a všude, stačilo jen z ní kousek pojíst. ... Ďábla však rmoutilo hledět na takový zázrak, začal pletichařit, dokud nebyl uskutečněn jeho záměr. Dovedl bídné mnichy, aby se sjednotili s duchoborci, kvůli nimž zázrak přestal.« (Konec vyprávění, jak skončil zázračný jev v monastýru Ksiropotamu, když se tamní mniši sjednotili s papežskými latiníky, něco o tom zde. Přeloženo z Athonského pateriku, II. díl; ruské vydání 1897, str. 244.)

A není to jen v dávných dobách. I v dnešní době se dějí podobné věci. Za všechny takové případy můžeme poukázat na skutečně zvláštní zázrak, který se stal nedávno. Pozoruhodný je i záznam jednoho lékaře, který popisuje svoji vlastní zkušenost se svou nemocí.

Někomu by se mohlo zdát, že všechno tohle povídání míří k inkvizičnímu volání: „Zakázat vědu!“ To však není pravoslavný postoj. V pravoslavné duchovní sféře církev nepersekuovala vědce, nikomu nezakazovala bádání, neproklínala badatele ani neupalovala astronomy. Kdyby Galileo žil na Východě, nikdo by ho nenutil odvolávat jeho učení a poznatky. To vše jsou problémy římské církve, které zde nebudeme řešit. Pravoslaví nevidí problém v samotném bádání, spíše je problémem, k čemu jsou pak poznatky využívány (zneužívány). A dále je z hlediska pravoslaví palčivou otázkou dneška: kde stanovit hranice - tj. kam až jít při bádání (to je aktuální otázka vědecké etiky: genetického inženýrství a zasahování do samotné podstaty života či hmoty). Není žádný důvod omezovat zkoumání vesmíru, ale jak se stavět k těm oblastem vědy, kde soudobá úroveň vybádaných poznatků ohrožuje život na Zemi?

Vědecko-technický pokrok dal obrovskou moc menšině lidstva nad většinou. Stále se zmenšující skupina lidí používá vědu k tomu, aby uvrhla zbytek lidstva do bídy, hladu a nemocí. Zlomek tohoto neštěstí pak věda s velikou pompou a náklady napravuje. Člověku se srdcem narušeným hříchem a s pokaženým uvažováním dává věda naprosto neuvěřitelnou moc nad lidmi i nad planetou a nyní už i nad atomární podstatou hmoty a genetickou podstatou života.
A navíc - v posledním desetiletí proběhla další koncentrace moci a bohatství; nikdy v dějinách neměla tak malá skupinka lidí ve svých rukách tolik bohatství a moci. Ta skupinka se stále zmenšuje a nevyhnutelně to spěje k tomu, že v centru a ohnisku celosvětové moci stane jeden člověk...
Nic nemůže Bohu zabránit v jeho konání a jeho uzdravujícím působení na člověka. Nic - kromě toho člověka samotného, a to když na Boha nespoléhá, ale doufá v něco či někoho jiného. To je jedna z příčin, proč je dnes méně zázraků než v dobách minulých. Dříve lidé věděli, že jsou nejméně tři neštěstí, před nimiž je může zachránit jedině Bůh: nemoc, válka a živelná pohroma. Tyto tři věci skýtaly mocný důvod k modlitbě. Dnešní západní lidi si na všechna tři neštěstí nalezli falešnou naději, na kterou už spoléhají více než na Boha: proti nemoci mají zdravotnictví, proti válkám politické smlouvy a proti katastrofám pojišťovny. Víme sice, že i přes všechnu zdravotní péči jednou umřeme, a že politické smlouvy se nedodržují a pojišťovny nedokáží zabránit žádné katastrofě, ale přesto žijeme v klamné neartikulované naději, že Boha nepotřebujeme, protože se o sebe dokážeme postarat sami.
Teďka nám v monastýru vyprávěli, jak nedávno u nich byla žena s pokročilou rakovinou. Už jí nedávali naději. Navštívila monastýr, modlila se na bohoslužbách, líbala ostatky sv. Serafíma Sarovského. Pak se vrátila do nemocnice. Lékaři tam na marně hledali, kam se poděl její nádor. Inu, byla to věřící žena, jako ta z dnešního evangelia: „Víra tvá tě uzdravila.“ Vrátila se do monastýru poděkovat.

Ano, věda prodlužuje lidem život. Průměrná délka života se zvyšuje. To je veliký argument ve prospěch vědy. Všimněte si, že pozornost se nenápadně přenesla od otázky smysluplnosti a duchovní kvality života k otázce délky života. Lidé prožívají své životy v hotovém pekle obrovských měst, kde roztáčejí kolo stresu vydělávání více a více peněz na drahé nezbytnosti i vyslovené zbytečnosti, a těší se na dovolenou a případně na důchod. Jenže sociologové už dost vážně hovoří, že dlouhé stáří začíná být také problém, protože lidé, kteří neuměli smysluplně žít svůj produktivní život, nenaučí se to většinou ani ve stáří. Tak tráví zástupy důchodců své krátící se dny u televize a v osamělosti (jejich děti přece nemají čas, protože musejí vydělávat peníze, jak je to naučili svým příkladem jejich rodiče). Jinou "radostnou" vyhlídkou na dlouhé stáří je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, demence apod. (O těchto nemocích se začíná hovořit jako o epidemii naší doby, protože se tyto dříve vzácné choroby lavinovitě šíří, a nikdo neví proč.)
Zpět k našemu tématu vyznávání Krista před lidmi. „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,“ praví svatý apoštol (Řím 10,10).

Za malou holčičku, dceru Jairovu, pronáší toto veřejné vyznání se Kristu (na samotném začátku dnešního evangelia) sám její otec. A také to neměl jednoduché. Představte si - představený synagogy! To není bezvýznamný úřad, a tady se Jairus klaní před nějakým putujícím kazatelem, kterých se potulovaly po Izraeli stovky. A pověst tohoto je dosti nevalná - šušká se o něm, že nedodržuje Mojžíšův zákon, a farizeové na něj mají pifku! A to je velice nedobré vysvědčení. Za takovým člověkem se vypravit a veřejně před ním padnout do prachu, to chce od každého, kdo má nějaké společenské postavení a považuje si je, pořádnou odvahu či zoufalství, jemuž je už všechno jedno... Jairus vsadil všechno na jednu kartu. Cesta zpátky už nebyla. A aby těch běd nebylo málo - Jairus se nejdříve veřejně odepsal, vede si proroka s rozporuplnou pověstí do svého domu i s celým houfem jeho Galilejčanů (co si tak o nich asi mohli myslet počestní Izraelité?), a v tom mu přijde zpráva: „Dcera ti už umřela.“ Před farizeji se Jairus znemožnil, a nebylo to k ničemu. Propadla se mu půda pod nohama. Jeho milovaná dcerka je mrtvá. Neumíme si představit, co v ten moment prožíval. V tu chvíli však Pán Ježíš okamžitě zasahuje svými slovy: „Nezoufej, jenom věř a zdráva bude.“ Už jen tato rychlá slova, která nedovolila Jairovi, aby se pomátl zoufalstvím, nám nedovolují nevidět velikost Kristovy lásky, která ke každému, kdo se plně spolehne na Boha, spěchá, aby předešla jakékoliv zlo.

Tedy toto veřejné vyznání je společným jmenovatelem obou zázraků (a nejen jich; vzpomeňme kolikrát se Pán Ježíš ptal těch, kdo k němu přišli s prosbou o uzdravení: „A věříte, že to mohu učinit?“ Vždy chtěl nejprve slyšet toto vyznání, aby neuzdravoval jen tělo, ale aby se skrze toto vyznání týkalo uzdravení i lidské duše.

Proč jsou vlastně potřeba slova a ještě ke všemu pronesená nikoliv o samotě nýbrž před dalším člověkem či dokonce lidmi? Vždyť Bůh přece „zkoumá srdce i ledví“, jak se píše, nic, co je skryté v lidském nitru, mu není tajné. Jenže myšlenky se střídají v lidské mysli často bez naší vůle, většinou není potřeba na ně vynakládat větší úsilí. Stejně tak i něco samovolně či mimoděk zašeptat či říci sám pro sebe v samotě. Avšak pronést něco před ostatními lidmi, to už není jen tak. K tomu je potřeba jakýsi akt vůle. Takové slovo, které slyší svědkové, má své následky; co bylo jednou vysloveno nelze vzít zpět. A týká-li se slovo něčeho, co nás převyšuje, ba dokonce našeho Stvořitele, pak cítíme, že za takové slovo se stavíme celou vahou své bytosti. Něco se v nás musí stát, abychom se hlasitě před druhým člověkem (zvláště je-li to cizí člověk) nebo lidmi vyznali Bohu. Ten vliv takových slov působí na celou naši osobu a zároveň je něčím, co je velice cenné u Boha. Proto Kristus vyžadoval od lidí toto vyznání, proto připisuje tak zásadní význam skutečnosti, jestli vyznáme či zapřeme Krista.

Církev vtělila toto poznání právě do obřadu křtu, kdy se křtěnec (nebo za dětského křtěnce kmotr - podobně jako Jairus za svou dceru) hlasitě odříká ďábla (dokonce na něj plivne), a pak hlasitě vyznává svou víru v Krista a v Boží Trojici, a stvrdí ji dalším tělesným úkonem - hlubokou poklonou. A dále se tentýž moment oživujícího vyznávání se Kristu objevuje ve zpovědi, která je (jak víme ze svatootcovské tradice) druhým křtem, druhou křtitelnicí; i tady je klíčovým prvkem zpovědi to, že kajícník pozdvihne svůj hlas a vyznává své hříchy a svou prosbu o jejich odpuštění. Proto je nesprávné, když kajícník používá všelijaké naučené formule k vyznání své hříšnosti, místo toho, aby nechal upřímně promluvit své srdce.

Už asi chápeme, proč prvotní Církev tak vážně a nekompromisně hleděla na hřích zapření Krista. Když někdo zapřel Krista - i když byl k tomu donucen pohany - bylo to považováno za nejhroznější hřích, za odpadnutí od Církve a ztrátu naděje na spásu. Když se někteří tito odpadlíci chtěli později vrátit do Církve, rozhořel se spor, jestli vůbec mohou být takoví přijati zpět. Má Církev přijmout jejich kajícnost a mají být po deseti či dvaceti letech horlivého pokání či alespoň na smrtelné posteli opět přijati mezi věrné a být učiněni hodnými svatého přijímání? V Církvi se vyskytoval jak názor smířlivý, tak i lidé, kteří byli rozhodnými odpůrci znovupřijímání odpadlíků. Nakonec zvítězila shovívavost a odpadlíkům bylo dovoleno přinášet pokání a po ukončení uložené lhůty kajícnosti směli opět přijímat svaté Tajiny.
Starec Paisij Athonský vypráví o tom, jak ho jednou navštívil mladý člověk, který byl tělesně postižený, ale Paisij na něm viděl zřetelně, že jeho obličej září Boží blahodatí. Hned k němu šel a ptal se ho: „Co jsi dělal? Jak žiješ?“ On říkal, že nic zvláštního nedělá a že v jeho životě není nic neobvyklého. Paisij nato: „Ty něco zvláštního musíš konat, já na tobě vidím neobvyklou hojnost blahodati. Co se stalo v tvé minulosti?“ Poté mu mladík vyprávěl, že před lety, když byl ještě dítětem, stal se jednou svědkem, jak se nějací lidé rouhali Bohu. Tenkrát k nim přistoupil a začal je kárat a napomínat. Ti lidé ho napadli a zbili ho tak hrozně, že už zůstal trvale tělesně postiženým. Paisij se ho otázal: „Litoval jsi toho, že jsi to učinil?“ Ten mladý člověk odvětil: „Nikdy,“ a vysvětlil, že od té doby cítí ve svém srdci takové blaho, jaké do toho okamžiku nepoznal. Maně si vzpomeneme na slova staročeské husitské písně: „Kristus vám za škody stojí...“

Jak říká jeden otec: „Jsme jako vojáci na frontě, kdy v jediný okamžik můžeme všechno získat anebo všechno ztratit.“ Rozpozná-li křesťan okamžik, kdy může uplatnit své odhodlání a odvahu a uskutečnit své vyznání, a učiní-li to, pak může v jediném okamžiku získat tolik blahodati jako poustevník za desítky let těžké askeze, půstů a modliteb.

Při vyznání použije člověk svou svobodu, a to je v očích Božích velice cenné. Bůh opatruje lidskou svobodu jako ten nejvzácnější princip člověka. Proto Kristus Pán nepůsobil na lidi žádným nátlakem, k ničemu je nenutil, nesnažil vyvolat dojem velkolepými zázraky; naopak uchvacoval lidské duše svou pokorou, a tím ji přivádí ke své lásce (schiarchim. Sofronij).

Vyznání Jaira i krvácející ženy byla „plná víry, naděje a oddanosti“ - taková vzhůru jako šíp vystřelená slova (či lépe řečeno: stav srdce, který se za nimi skrývá) „Bůh nikdy nepřeslechne“, říká sv. Theofan Zatvornik. Tento stav srdce potřebujeme, aby naši modlitbu Bůh vyslyšel. Proč? Hospodin si přeje nejen vyslyšet modlitby, ale především uzdravit duši modlícího se člověka, a to může učinit jen, když se člověk spojí s Bohem právě takovým stavem srdce, jaký byl výše popsán. „Jak se dobrat takové modlitby?“ táže se sv. Theofan, „namáhej se a dobereš se jí. Všechna modlitební pravidla (svatootcovské modliby) mají jediný účel - povznést modlitebníka na tuto úroveň modlitby, a všichni, kteří rozumě jdou tímto směrem, dosáhnou cíle.“

Tedy závěrem:
Smyslem každého Ježíšova zázraku a uzdravení bylo léčit člověka pro život věčný. Léčba je to zásadní a dotýká se těla i celé lidské duše. Zasahuje samotný kořen lidství. Kristus Pán „stvořil jednoho nového člověka, a tak přinesl pokoj“, praví se v dnešním čtením z listu apoštola Pavla. My všichni, kteří jsme pokřtěni, jsme byli znovustvořeni; a to se zpřítomňuje při každé svaté Tajině. Všichni jsme spojeni do jednoho Těla - Církve - skrze Krista „máme přístup v jednom Duchu k Otci“.

Léčebnicí, v níž jsme uzdravováni k nesmrtelnosti, je Církev. Církev není jen místem léčením, ona sama už je lékem. Jak nám vzkazuje ap. Pavel: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Jak se bytostně a stále hlouběji a vnitřněji sjednocujeme s Církví, tím dále a dále pokračuje naše budování - stáváme se nehynoucím příbytkem Božím. To je to uzdravení, které si pro nás Bůh přeje.



Zobrazit příspěvek č. 258 jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2007
Z došlé pošty - prohlášení

Důstojní otcové, bratři a sestry,
po naší Církvi se ze Slovenska rozšířil anonymní dopis nazvaný "1. hrubovŕbska iniciatíva", pod nímž figuruje jméno mé i mnohých dalších duchovních a věřících, samozřejmě podepsaných pouze strojově. Jelikož se na mě mnozí obrací s dotazy ohledně autorství, prohlašuji tímto, že s tímto nemám nic společného ani já, ani nikdo z našeho monastýru v Hrubé Vrbce. Jedná se o provokaci a je
zjevné, že autor není pravoslavného vyznání.

archimandrita Jáchym,
představený Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce


Zobrazit příspěvek č. 259 jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2007
Černý humor: Český vzkaz Rusku

Odvetné opatření

Češi jsou připraveni adekvátně odpovědět na hrozbu Putina, který chce na Českou republiku zaměřit své jaderné rakety kvůli instalaci amerického radaru.
Češi vzkazují Ruské Federaci: Jestli zaměříte své zbraně na Brdy, jsme připraveni bombardovat Karlovy Vary!



Zobrazit příspěvek č. 260 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2007
Z tisku - náboženská situace na Ukrajině

Každý rok je registrována na Ukrajině tisícovka náboženských organizací
Dle informace náměstka předsedy národní rady pro věci národností a náboženství Nikolaje Novičenko se každoročně registruje přibližně tisíc náboženských organizací a společností. Za léta nezávislosti Ukrajiny se množství náboženských organizací zvýšilo 2,6 krát a nyní je zde 33,4 tisíc organizací.
Jedním z důvodů je obnovení řecko-katolické církve a legalizace protestantských společností. Pravoslavné organizace na území Ukrajiny zatím převládají a tvoří 52 procent z celého počtu náboženských organizací.
69 procent nábož. organizací nemá vlastní prostory, kde by mohly vykonávat své obřady. Polovina těch prostor (budov, sálů apod.), které jsou náboženskými organizacemi používány, nejsou speciálními prostory, ale jsou pouze adaptovány pro tento účel. Většina církevních staveb byla již státem vrácena k církevnímu používání; zůstává však ještě 316 takových budov, které jsou v držení státu, mají být prý státem brzy navráceny svému účelu.
RISU Credo ru

Na západní Ukrajině je počet pravoslavných a protestantských církevních obcí už téměř stejné.
"Ve třech oblastech je to už "fifty-fifty", prohlásil Nikolaj Novičenko z národní rady pro věci národností a náboženství, "a to Volyňská, Rovenská a Černovická oblast. Především se jedná o baptisty a letniční."
UA Credo ru

Protestanti se v Minsku „množí jako koťata“, prohlásil státní úředník v Bělorusku.
Těmito slovy se dle slov pastora G. Kernožilického vyjádřila vedoucí Oddělení pro věci náboženství minského gorispolkomu Alla Rjabiceva, když obec Křesťanů víry evangelikální "Boží církev" žádala pozemek na stavbu své kultovní budovy.
Credo ru


Zobrazit příspěvek č. 261 jednotlivě

Administrátor --- 23. 11. 2007
Z došlé pošty - nový slovenský web

Nase Michalovecka eparchie konecne spustila sve www stranky. Mimo aktualniho schematismu a informaci o zivote eparchie na nich najdete i eparchialni mesicnik Pramen ve formatu pdf:

www.mpe.orthodox.sk

Juraj, biskup michalovsky


Zobrazit příspěvek č. 262 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Ze světa - muslimové a Putin

Ruští muslimové vytvořili hnutí na podporu Putina. Rozhodlo o tom pracovní zasedání Rady muftí, jejíž představitel vyzval muslimy k účasti na volbách. Kromě toho se Rada obrátila s výzvou k imámům mešit, aby i oni podporovali účast na volbách.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 263 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Co se děje kolem nás

Dvojí metr na dva satanismy v Čechách
Podle novinové zprávy při domovní prohlídce u nějakého satanisty v západních Čechách našla policie v jeho bytě lidské kosti. Měl je umístěné ve vitrínách. Muž, který odmítá sdělit, jak k těmto kostem přišel, je obviněn z hanobení lidských ostatků. (Z vlastní zkušenosti však vím, že v tom kraji, o který s jedná, bylo dříve možno najít staré lidské kosti z erozí otevřených středověkých masových hrobů volně v krajině. Kdysi jsem tam poblíž bydlel.)

Čím se vlastně principiálně liší tento případ od výstavy Bodies? I tam i tady jsou vystaveny lidské ostatky. Navíc v případě výstavy Bodies jsou lidské ostatky porcovány, je z nich stahována kůže atd. Ostatky jsou aranžovány do poloh, které nejsou pro tělesné pozůstatky lidských osob příliš důstojné: nebožtíci "mažou" karty, vesele skotačí... Čili žádná pieta ani ohledy k zesnulým. (Psal jsem zde o tom už dříve.)

Když však šlo o výstavu Bodies, tak policie trestní oznámení podané proti této výstavě odložila s odůvodněním, že "se nejedná o ostatky ale o exponáty". Stará lebka a kosti umístěné ve vitríně v bytě muže ze západních Čech tedy jsou ostatky, a to, co je ve vitrínách výstavy Bodies, nejsou lidské ostatky.
Ne, že bych se chtěl nějak zastávat satanistů, ale není to od policie tak trochu dvojí metr?



Zobrazit příspěvek č. 264 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2007
Na olympiádě v Číně bude zakázána Bible

Na olympijských hrách v Číně bude v olympijské vesničce úředně zakázáno: nadávky, kouření, alkohol a - čtení Bible.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 265 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
O lásce Samaritána, o lásce v církvi

25. NEDĚLE PO 50nici; o milosrdném Samaritánu

Za onoho času ...
25  jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž oloupivše jej a zranivše, odešli, položivého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, šel dál.
32  Též i Levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na zvíře své, vezl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, který upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Začínáme hned tou nejdůležitější otázkou, fundamentální (neřku-li fundamentalistickou): jak dosáhnout spásy? Krátce a jasně, bez složitých umělých myšlenkových systémů. Co mám dělat, abych byl spasen?

Zákoník se lstivě táže Pána Ježíše na složitou otázku a už se v duchu třese nedočkavostí, až mu ten prorok z Nazareta nějak odpoví, a on pak zkušeně vybere něco ze spletitých formulí a biblických předpisů, které se tak snadno dají všelijak poskládat a otáčet, a toho, kdo není sběhlý a školený v knižní moudrosti, je možno tak snadno zamotat do této sítě, až si začne protiřečit a už se z toho nevymotá...

Pro Ježíše by bylo snadné vstoupit do této spleti biblických výroků a utopit v nich právě toho nafoukaného zákoníka (vzpomeňme na polemiku, jestli je Mesiáš syn Davidův), ale jemu nejde o triumf; jeho jednání se nese jinými motivy - láskou. Takže vůbec nepřistupuje na tuto hru, vzdá se svého jistého vítězství v odborné biblistické disputaci, a kormidluje tuto debatu tak, aby z ní mohl vzejít nějaký duchovní užitek pro zákoníka i pro přihlížející.

Odpoví protiotázkou: Co ti říká Bible? (Jsi přece zákoník, takže to pro tebe není těžká otázka.) Zákoník nemá na vybranou, musí odvětit, a protože neví, jak se debata vyvrbí, nechce riskovat a tudíž odvětí stručně, fundamentálně a - správně. Ježíš naoko ukončuje debatu: „To čiň a spasen budeš.“

Sv. Theofan Zatvornik podtrhuje první Ježíšovu odpověď a vidí v ní návod - kam se máme obrátit při pátrání po řešení našich problémů, kde máme hledat odpovědi na otázky. V Božím slově - resp. v Evangeliu. Shoduje se v tom snad se všemi svatými otci - v životě křesťana není nic důležitějšího, než se snažit uskutečnit evangelium. V myšlení, citech i skutcích. Pak se v něm shromažďuje světlé poznání o všem, co je v něm, co je kolem i co je nad ním. V důsledku toho se mu stává jasným, jak se má zachovat ve všech životních situacích. Když navléká Boží přikázání a církevní pravidla jako perly na nit svědomí, a to mu následně zcela přesně a jasně ukazuje, jak postupovat, aby se to líbilo Bohu.
Zákoník je však v situaci, kdy to nemůže vzdát. A Pán Ježíš to dobře ví. Proto bude ochotně pokračovat v diskusi.
Učenec se tedy vzmůže a chabě se pokouší vrátit úder: "A kdo je to ten bližní? A co to znamená milovat bližního jako sebe samotného?" Uvnitř už začíná chápat, že jeho úmysl mu nevyšel. Režii rozhovoru má prorok z Nazareta pevně ve svých rukou. Tomu se nelze vzepřít.
Za slovy zákoníka však můžeme intuitivně zaslechnout ještě něco více než jen pokus neodejít s ostudou; zdá se mi, že někde mezi jeho slovy začíná probleskovat právě probuzený upřímný zájem. Chystal slovní přestřelku s potulným kazatelem, ale setkal se něčím, co nečekal - s duchovní mocností; a co více - toto něco nesmírného se dotklo jeho duše a on nečekaně pocítil, že lze slovům zákona rozumět zevnitř. A co ještě více, pocítil, že tato mocnost se k němu sklání s laskavostí, a na jeho směšné tajtrdlíkování s citáty Zákona hledí bez zloby, ba přehlíží je, protože hledí přímo do středu jeho bytosti s láskou, o jaké doposavad nic nevěděl.
Vždyť narazil na někoho, kdo nejen zná literu, ale je nositelem ducha Zákona, je samotným Zákonodárcem. A toho, kdo není úplně vyschlého srdce, takové setkání vždycky hluboce zraní v srdci šťastnou bolestí. Zdá se mi, že Ježíšova dlouhá odpověď je reakcí právě na ten probuzený zájem.

A Pán Ježíš se rozhovořil. Vypráví o milosrdenství, vykresluje podobu lásky. Líčí nadpozemskou starostlivost o toho, kdo není přítelem a od koho by se při setkání za jiných okolností nadál jen opovržení. Je potřeba vysvětlovat, že v osobě toho nečistého cizince ze Samaří máme spatřovat samotného Ježíše?
Prvotní církev tuto evangelijní perikopu milovala. Bylo to jedno z nejoblíbenějších čtení. Dávalo lidem inspiraci ke vzájemné lásce, ale především jim zjevovalo velkorysost a hloubku Boží lásky k člověku, které se nikdo neoškliví, a její dojemnou až drobnohlednou pečlivost...

Zákoník začíná chápat, že žádná knižní moudrost ani žádné paragrafy zákona a pravidel mu nedají do dědictví věčný život. Ježíš mu právě vzal všechno, co si myslel, že má. Leč přesto mu svítá, že na tuto schůzku přišel chudý a odchází z ní bohatý.

Různé starokřesťanské výklady tohoto čtení necháme třeba na příští léta. Letos si všimneme prvoplánového Ježíšova výkladu, kdo je bližní a co je to láska.
Když Samaritán spatřil toho oloupeného a polomrtvého člověka, jaká myšlenka mu asi prolétla hlavou? Např. si mohl v duchu říci, kdyby se toto stalo mně, co bych potřeboval od kolemjdoucích lidí? Potřeboval bych takového dobrodince a zachránce, jenž by se mě ujal, zachránil mi život, ošetřil mi rány, dopravil mně někam pod střechu a do tepla, kde se budu moci uzdravit; a jelikož jsem oloupený o svůj majetek, potřeboval bych, aby to léčení někdo zaplatil. Ten Samaritán se rozhodl, že se tomuto chudákovi stane právě takovým zachráncem, jakého nyní ten nebožák tak nutně potřebuje. Rozhodl se, že pro něj zadarmo učiní přesně to, co by on sám od někoho potřeboval, kdyby se ocitl na místě toho oloupeného a zraněného.
Takto Ježíš vysvětluje, co to znamená být bližním, co to znamená milovat někoho jako sebe samého. Postarat se o něj jako se starám sám o sebe, dát mu to, co sám potřebuji, nebo co bych potřeboval, kdybych byl na jeho místě.
A stejně jako pro sebe činím takové věci, aniž by mi za to někdo platil, tak i pro druhého to udělat, a nic za to od něho neočekávat...

Milosrdenství má velikou moc. V pateriku se vypráví takovýto příběh. Jakýsi člověk, jmenoval se Zenon, při nějaké příležitosti urazil dceru jedné vdovy. Ta vdova pak vytrvale chodila do chrámu a prosila přesvatou Bohorodici, aby se jí zastala a tomu Zenonovi odplatila. Když to tak trvalo nějakou dobu, stalo se, že jí přesvatá Bohorodice z ikony odpověděla: "Věř mi, že už několikrát jsem chtěla Zenona potrestat, ale jeho ruce mne svazují." Ten Zenon byl velice milosrdný člověk a svýma rukama prokazoval mnoho pomoci chudým.

Ve starém vyprávění o dávných otcích se píše o sv. Efrémovi, který žil v přísné askezi, ale když nastal krutý hlad v Edesse, zželelo se mu obyvatel umírajících hladem a vypravil se do města. Přišel tam k bohatým občanům a řekl jim: "Jak to, že nemáte trochu soucitu s umírajícími lidmi a své bohatství si doma kupíte jako hnůj k odsouzení svých duší?" Oni si vymysleli jako hodnověrnou odpověď: "Nemáme nikoho důvěryhodného, komu bychom mohli svěřit rozdělování chleba hladovým, protože všichni se tady zabývají překupnictvím." Ctnostný Efrém nato: "Tak teďka budu spolu s vámi pečovat o chudé já." Vzal si jejich peníze, přichystal dům s různými odděleními, umístil do nich tři sta lůžek, pečoval o nemocné a krmil hladové, pohřbíval zesnulé, a docházel za těmi, kdo měli naději přežít doma. Krátce: všem, kdo se k němu utíkali, poskytoval každodenně útočiště a dával jim potraviny z toho, co dostal. Minul rok a v kraji nastala doba dostatku, pak se všichni vrátili do svých domovů. Tento slávyhodný muž už zde neměl práci, a tak se i on vrátil zpět do své kelie a za měsíc poté zemřel, a zdědil blaženou zemi pokojných. Po veškeré jeho askezi a životním dílu mu Bůh svěřil ještě tuto službu, aby mohl získat nejslavnější korunu za svou mírnost a pokojnost.
---------------------

Kněz a levita zde symbolizují náboženství, které je uzavřeno do svých rituálů, předpisů a pravidel a zapomnělo na podstatu toho všeho, kterou je láska. To není pro nás ani dnes mrtvé pokušení. I v současnosti jsou lidé, kteří nechápou smysl tradic, obřadů, posvátných kánonů, svatootcovských pravidel a zvyklostí Církve; v důsledku toho pak ve snaze zachovat tato pravidla postupují přímo proti jejich duchu a účelu. Nesmí nám nikdy uniknout, že principem všeho tohoto posvátného dědictví je láska v Církvi. Z jedné strany: porušují-li se tato pravidla, narušuje se tím láska v církvi. Z druhé strany: používají-li kánony proti lásce uprostřed pravoslavných bratří, pak se obracejí proti samotnému smyslu jejich existence.

V odpověď na nevídaný liberalismus, který se objevil začátkem 20. století, upadli někteří do klamu, v němž se chovají, jako by byly některé problematické jevy tohoto století už sněmovně odsouzenými herezemi, a používají kánony formulované na adresu heretiků proti svým pravoslavným bratrům, rozbíjejí jimi církevní společenství. Při tom tito duchovně oklamaní lidé používají tyto kánony "samozřejmě" bez jakékoliv obvyklé ikonomie (čili dočasného změkčení), kterou v minulosti Církev uplatňovala dokonce i v případech, kdy se jednalo o skutečně nepochybné heretiky. Např. vůči římským křesťanům uplatňovala Církev na různých místech a v různých situacích v různé míře princip ikonomie ještě po dobu několika set let po sněmu, který byl svolán z iniciativy sv. Fótia a na němž byly římské novoty (ať se týkaly víry či v církevní praxe) odsouzeny jako heretické. (Pravoslavná východní praxe ve vztahu k římskému západu v době po sv. Fótiovi /to je ten konstantinopolský patriarcha, jenž k nám vyslal sv. Cyrila a Metoděje/ je u nás málo známou kapitolou církevních dějin a ještě čeká na překlad nějaké historické studie do češtiny. Mohu doporučit známou knihu „Věřím v jeden křest“ od profesora athénské university G. Metallina, která se vyskytuje i u nás v ruském a anglickém překladu; úryvek z knihy v češtině.)
Vezmeme-li v úvahu, že v osobě Samaritána Ježíš vykreslil sám sebe, snadno pochopíme, že ten případ kněze a levity má (zároveň s výše uvedeným) ukázat skutečnost, že žádné náboženství ani kult, stojící mimo víru v Ježíše Krista, nemohou člověku opravdově pomoci. Někteří vidí v knězi a levitovi zástupný symbol starozákonního náboženství, avšak stejně tak (ba, spíše ještě více) mohou představovat jakékoliv jiné nekřesťanské náboženství. Víra bez Krista a náboženství bez křesťanské víry mohou člověka utěšovat, poskytnout mu psychickou oporu, řešit jeho sociální problémy, ale nemohou vyléčit hlavní lidskou nemoc, kterou je rozklad lidského nitra a potažmo smrt.

-----------------------

Dárcem a zdrojem lásky je Bůh. Hospodin dává svou lásku člověku a člověk na ni odpovídá. Lidská láska tedy nepochází z člověka, není přirozenou lidskou vlastností, která by byla člověku vlastní. Lidská láska je odpovědí na Boží lásku. Stejně jako svítit není přirozenou vlastností Luny, která pouze odráží sluneční světlo. Ačkoliv platí, že přirozené pro člověka je milovat, není schopnost vytvářet lásku součástí lidské přirozenosti. Láska je stejně jako Boží blahodať darem shůry. Přirozeným stavem člověka, jak byl stvořen, je lásce se otevírat, přijímat ji a odpovědět na ni - to jednak znamená lásku vracet zpět Bohu, aby člověk dostal nazpět ještě větší hojnost lásky, a potom to znamená o tuto lásku se dělit s ostatními lidmi, s nimiž sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Lásku od Boha přijímáme jakožto lidské osoby a tím láskou napájíme i samotnou lidskou přirozenost (podstatu) a tím se přes každou milující osobu stává této lásky účastným celé lidstvo. Lidskou přirozenost nemá nikdo jen sám pro sebe, ale sdílíme ji všichni lidé dohromady. Všechny lidské osoby sdílejí jednu společnou lidskou přirozenost (podstatu). Každý, kdo se otevře Boží lásce a nechá ji vstoupit do své osoby a naplňuje se jí v dialogu lásky s Bohem, takový ve své lidské osobě (skrze svou osobu) touto láskou ovlivňuje stav i samotné lidské přirozenosti a tím pracuje pro celé lidstvo. Proto Paisij Athonský říká těm, kdo chtějí pomoci lidstvu: „Naprav sám sebe.“

Nejvyšší a nejmocnější projev Boží lásky k člověku je příchod Kristův a jeho spasitelné dílo. Otevřít a odpovědět na tuto lásku tedy znamená uvěřit v Krista a vstoupit do života v Kristu. Pak každý takový člověk pokračuje a naplňuje to, k čemu Pán Ježíš otevřel cestu: spásou každé lidské osoby se děje zbožšťování lidské přirozenosti, čili naplňování celému lidstvu společné lidské podstaty Božími energiemi. Toto posvátné dílo se děje v Kristu, v Jeho mystickém těle, kterým je Církev. To je hora, kde se setkává člověk s Bohem. Zde sestupují Božské energie Ducha Svatého a podávají se lidem - a to skrze vše, co se v Církvi děje: každou modlitbou, každým pokřižováním, posvátným obřadem, požehnáním, skrze uctívání ikon a svatých ostatků a především a nejmocněji ve svatých Tajinách (mysteriích).

Motiv žehnání celému světu se objevuje zřetelně v pravoslavných obřadech, např. v litiji a při žehnání pěti chlebů, oleje a vína, ale osobitě při konání každé eucharistie. V liturgii sv. Jana Zlatoústého kněz před proměnou svatých Darů pozdvihuje chléb a víno v obětním gestu a zvolá: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno;“ po proměnění svatých Darů pak říká: „Ještě přinášíme tobě tuto liturgickou službu za celý svět, za svatou obecnou a apoštolskou církev...“
Znamením, že je člověk tohoto posvátného dění spásy lidské osoby a požehnání celého světa účasten, je právě láska čili touha obětovat se. Vyznávání věrouky a dodržování kánonů tvoří základ duchovního života, ale není to ještě duchovním životem samotným (stejně, jako základy domu ještě nejsou domem; viz Kristovo podobenství o domě na skále). Mít lásku - to pečeť stvrzující, že člověk opravdu věří, opravdu duchovně žije, že je opravdu v Církvi.

----------------------

Odbočíme, abychom se zase vrátili:
Prof. Alexej Osipov se dotýká řešení ožehavé otázky, kterou nikdy není možno se stoprocentní jistotou zodpovědět, ale přesto neustále s jakousi naléhavostí vybízí k hledání odpovědi: Kde je pravá skutečná církev? Resp. kdo je skutečně v Církvi? Čili kdo bude spasen? A. Osipov se táže: Kryjí se hranice této skutečné Církve Kristovy s hranicemi tzv. kanonické církve? (Kanonickou církví máme na mysli reálnou jednotnou církevní organizaci spočívající na základech kánonů svatých otců; v této církvi je každý, kdo je řádně pokřtěn pravoslavným knězem, který je v kanonické jednotě s kanonickým biskupem uznávaným světovou pravoslavnou církví. Nebereme nyní v potaz výjimky pro mimořádné situace, např. v době válek nebo v Rusku po revoluci apod.) Na takto položenou otázku odpovídá Osipov: Bezpochyby nikoliv. Kanonická struktura církev je nutná a závazná, ale skutečná Církev se zcela jistě nekryje s hranicemi této viditelné církevní organizace, nýbrž existuje někde uvnitř těchto hranic. Kde přesně na tom území vytyčeném hranicemi kanonické církve se vyskytuje pravá Církev Krista - to je tajemství. Můžeme se však alespoň přibližně orientovat podle znamení, jimiž se pravá Církev projevuje. Jak píše veliký ruský myslitel 19. století A. S. Chomjakov, jedním ze znamení pravé Církve je právě láska. Kde se neděje láska mezi bratřími, tam není Církev - kánony nekánony. Člověk může souhlasit se všemi pravoslavnými dogmaty, účastnit se všech církevních služeb, ale nemá-li lásku, nic mu to neprospěje (parafrázujeme slavný výrok apoštola Pavla).

Západní křesťanství ztratilo zkušenost přesného povědomí o tom, čemu se v pravoslavné duchovnosti říká láska. Za lásku lze pochopitelně prohlašovat či považovat ledacos; i v západních církvích se o lásce mnoho hovoří, jenže vnímání obsahu toho pojmu je tam už zamlžené. V terminologii pravoslavné spirituality se však s tímto pojmem zachází opatrně; není to nic mlhavého, není to pouhé prožívání krásných emocí. Význam toho pojmu není tak vzdálen obsahu termínu blahodať (milost) - je to také dar. Nejlépe se Boží dar lásky lidem vysvětluje na konkrétním projevu tohoto daru, jak se viditelně a neustále děje v Církvi.

Znamením, že západní křesťanství ztratilo smysl pro to, čemu v pravoslavném křesťanství říkáme láska, je neschopnost Západu za celých tisíc let vyřešit základní církevní otázku: jak spojit jednotu a svobodu. Obojí církev potřebuje: první je nutnou známkou Církve a druhé je nutným znamením křesťanství. Bez reálné a zjevné jednoty nelze vyznávat svatootcovskou víru v Církev: „Věřím ... v jednu(!) svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ Bez svobody nelze mluvit o skutečném křesťanství - vždyť Kristus nás přišel uvést do svobody Božích dětí, přinesl lidem pravou svobodu. Řím potlačil svobodu křesťanů ve prospěch jednoty. Protestantismus pak v reakci na to pozdvihl korouhev svobody na úkor jednoty. Obojí je tragický omyl.

»Ve věcech víry je vynucená svoboda lží a vynucená poslušnost smrt.« (A. S. Chomjakov)

Řešení, které reálně žije a projevuje se v pravoslavné církvi, formuloval na základě učení svatých otců A. S. Chomjakov: »Jednota a svoboda se v Církvi spojují na principu zákona lásky.«

Co to znamená? Nejdříve musíme nakousnout jiný problém - autorita v Církvi. Je tu např. otázka: Je biskup autoritou? A nebo ještě vyostřeněji: Je Kristus autoritou? Řím odpoví: „Ano. Kristus je autorita. Papež je autoritou.“ Je to typicky západní přístup. Autorita totiž znamená vládu, moc. V západním pojetí církve je vláda a moc potřebná - a to i v církvi. Podle Říma není bez jednotné vlády ani jednoty. A proto je dle tohoto pojetí církve nutný papež - jednotná celocírkevní hlava, vláda čili autorita. A tento logický řetězec vede nutně a neodvratně k tomu strašnému rouhání: papež hlavou pozemské církve místo Krista. Zbytečné je už pak poukazovat na to, že církev by třeba mohla mít dvě hlavy: nebeskou a pozemskou, nu a to nebeské hlavenství přece Kristu nikdo nebere, papež je "jen" pozemskou hlavou (čili jak pichlavě píše o Římu Dostojevskij: ať si Kristus pěkně zůstává hlavou církve na nebi, tady na zemi ho však nepotřebujeme).

Autorita Říma, která pro sebe požaduje slepou poslušnost, je ztělesněna obvyklým výrokem, kterým končí v římsko-katolické církvi každý problém: „Řím promluvil, věc je skončena.“ Krása! To je naprostá rezignace na hlavenství, sílu a význam lásky v Církvi. Stejně jako papež (náměstek Kristův) nahrazuje v pozemské církvi Krista, tak autorita zde nahrazuje lásku.
A tak stále platí slova apoštola: „...jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Galat 4,29 a 5,1)
Pravoslavná víra tento logický řetězec, který vede až k rouhání papismu, vůbec nepřijímá od samotného jeho počátku. Čili podle skvělé úvahy Chomjakova na úvodní otázku odpovídá: Ne. Kristus není autorita. Biskup není autorita. Proč? Protože autorita vylučuje lásku. Autorita znamená vládnout a nikoliv milovat. Kristus nepřišel, aby vládnul. Sám jasně praví, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel tedy, aby se stal autoritou, aby se ujal vlády. Odmítl všechny pokusy postavit jej na trůn. „Mé království není z tohoto světa!“ Pán Ježíš přišel, aby ho lidé milovali, aby z nich učinil nikoliv poddané, ani své podřízené, ale své přátele. Petra, který zradil Pána, se Ježíš ptal, když ho přijímal zpět mezi své apoštoly: „Petře, miluješ mne?“ Všimněte si, nepoložil mu otázku: „Petře, budeš mne už od teďka poslouchat? Budeš plnit moje příkazy?“ Nic takového! Chce jeho lásku, ne poslušnost. Nedává mu žádný primát, ale přijímá ho zpět tam, kde byl a odkud svou zradou odpadl: do lásky, aby znovu mohl být spolu s ostatními apoštoly pastýřem (ne drábem, vynucujícím si bičem autority poslušnost, ale pást Kristovou berlou lásky). Nic, co není vykonáno z lásky, nemá pro Boha hodnotu.

A jestli Kristus Pán pro nás není autoritou, ale milovaným přítelem, jak bychom i v celé struktuře církve neměli napodobovat a zobrazovat tento princip lásky?! Proto biskup není ve skutečnosti vládcem (ač se mu říká vladyko, kteréžto oslovení však není v pravoslaví spojováno s podřízeností vládci ale s důvěrou k otci), proto není pro nás autoritou, jelikož láska vylučuje autoritu. Pochopitelně, toto uspořádání církve je ideálem, a nezřídka jsou realita a ideál dvě různé věci. Avšak ideál, ač se nekryje s realitou, má svou sílu, inspirativnost. Ideál je nesmírně důležitý. Zjevuje dokonalost a ukazuje cestu, po které je potřeba se ubírat. Když se skutečný život církve vzdaluje od jeho ideálu, je to jako když napínáte pružinu, čili nějaká neviditelná síla začíná působit tím silněji, čím dále jste od tohoto ideálu, a nutí vás vrátit se zpět, táhne vás k návratu; anebo - když neústupně prosadíte svou lidskou pokaženou vůli či rezignujete na ideál - tato pružina prostě praskne... Začíná zjevné či skryté odpadnutí nebo rozkol či herese.

Zde je skryta jedna z řady možných odpovědí na dotěrnou otázku: Proč Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení 40 dní chodil po zemi, ukazoval se učedníkům a hovořil s nimi, tady nezůstal? Představme si, že by zmrtvýchvstalý nesmrtelný Kristus stále žil na zemi - až do konce světa. Usadil by se třeba v Římě, nebo v Moskvě, či v Jerusalemě nebo - co já vím - např. v Liberci; a nebo by mohl putovat. Každý rok sídlit v jiné zemi. Řídil by svou církev, chodili bychom se s ním radit, pořádal by audience, odpovídal by na otázky, vykládal by Bibli, konal zázraky, na každý Nový rok by žehnal vesmíru. V Církvi by nebyly spory, tolik věcí by bylo jednodušších. Odpadla by problematika papežství, herezí, rozkolů. Tak proč vlastně odcházel? Čtyřicátého dne vystoupil na nebesa, a konec... No, řekněte sami - není to škoda?
Existují různá teologická i biblická řešení této otázky, která pro tuto chvíli pomineme. Alexej Osipov si všímá jedné z možných odpovědí: Kdyby neodešel, stal by se pro Církev autoritou. Věřící by se mu chodili klanět. Kdežto on si přál, aby ho lidé milovali, a kvůli tomu se musel tělesně vzdálit. Deset dní po jeho odchodu sestoupil Duch Svatý, který dal lidem schopnost Boha poznávat a jeho lásku uskutečňovat. Duch Svatý, poklad všeho dobra a dárce života, je projevem nekonečné Boží lásky k člověku.
»Svoboda věřícího člověka je zachována v církvi pravoslavné, protože v ní, v Církvi, člověk nalézá sebe sama, avšak nikoliv v bezbrannosti svého duchovního osamocení, nýbrž v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry, se svým Spasitelem... Očištěn je člověk neporazitelnou silou vzájemné lásky křesťanů v Ježíši Kristu, neboť tato láska jest Duch Boží.« (A. S. Chomjakov)

Apoštol o tom hovoří v dnešním čtení: »Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.« (Efez 4,2-6)

»Základní princip církve spočívá nikoliv v poslušnosti vnější vládě, ale ve sborovosti. Sborovost (katolicita) - to je svobodná jednota pilířů církve ve věci společného chápání pravdy a společně jimi vedené snahy o spasení, je to jednota založená na jednomyslné lásce ke Kristu a Boží spravedlnosti... Křesťanství není nic jiného než svoboda v Kristu.« (A. S. Chomjakov)
Ano, sborovost (tj. opravdová katolicita založená nikoliv na papeži ani na Římu, ale na reálné přítomnosti Ducha Svatého) je viditelným a dotýkatelným vyjádřením lásky Boha k člověku a lidské svobodné odpovědi na ni.

Nyní už je zřejmé, jak se v pravoslavné církvi spojuje jednota a svoboda na principu zákona lásky. Bratrská láska, při které se bratři jeden za druhého obětují a nic za to nečekají, vytváří pouto jednoty a zároveň i prostor svobody. Tuto lásku dává Bůh, a člověk v Církvi se této lásce otevírá a odpovídá na ni. Nechává se touto láskou proměnit a stává se tak požehnáním celému světu. Předpokladem pro přijetí této lásky je mít účastenství na kanonické Církvi, protože blahodať svatých Tajin odemyká lidské srdce, aby přijalo světlo Boží lásky. Mějme však na paměti, že veškerá věrouka a pravidla svatých otců vedou člověka k této lásce, uschopňují ho k jejímu osvojení, uvádějí ho na cestu pravdy a života - leč vykročit po této cestě musí člověk sám svým rozhodnutím a sebezapřením - to za něj žádné dogma ani žádný kánon nevykonají.

Závěrečná slova patří opět velikému ruskému mysliteli Chomjakovovi:
»Kdo miluje Boží pravdu a nalézá ji v Kristu a jeho Církvi, přijímá ji svobodně a radostně. A takto se rodí jednota. Bůh je svoboda pro všechny čisté bytosti; je zákonem jen pro člověka neobrozeného; je nevyhnutelností jen pro démony.«











Zobrazit příspěvek č. 266 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
Ekumenický dialog pokračuje

Šifra z Ravenny

Před týdnem prošly skrze média všelijaké zprávy o tajemném ekumenickém dokumentu z Ravenny

Bohužel onen přelomový text stále nebyl publikován v plném znění (nebo se mi ho alespoň nepodařilo sehnat) a zprávy, které se víří kolem, většinou nemají hlavu ani patu. Z valné části je vypouštějí katolické agentury a mají podivně euforický až triumfální charakter, což nepůsobí příliš seriosním dojmem. Zatím se tedy k celé té italské záhadě, o které vypouští Vatikán různé zakódované depeše, stavím asi tak jako k "šifře mistra Leonarda".

Vítězství římsko-katolické církve. A nebo: Pravoslavné církve se po tisíci letech marného rozkolu sklonily před římským papežem. Tak nějak vyznívají novinové titulky a rozhlasové zprávy.

Podle novin La Republica ravennský dokument "konečně a definitivně ustanovil prvenství římského pontifika, a tím otevřel cestu ke sjednocení pravoslavných s katolíky". (To se tam opravdu píše :-)
Ekumenický dialog byl z pravoslavné strany přerušen na deset let (kvůli pokrytectví Jana Pavla II.). Nyní je očividně potřeba nějaká "bomba", aby se obnovil vychladlý zájem. Při obnovení dialogu v r. 2006 se pravilo, že mají "následovníci Kristovi co nejrychleji opět vydat prohlášení o víře, lásce a naději". Proto se zřejmě vypouštějí tyto bubliny. Takový mám z toho pocit. Nicméně se nechejme překvapit, s co tam ta smíšená komise "upekla". Pokud by to bylo opravdu tak, jak to katolíci s fanfárami dali do headnews, tak to v pravoslavném světě nemá sebemenší šanci na přijetí.

Vzpomeňme jen na masové demonstrace v řeckých Athénách, do nichž před pár lety vyšly statisíce Řeků s protestem proti návštěvě papeže v Řecku, přičemž jsem tam letos na podzim slyšel, že mnozí v Řecké církvi spatřují v letošních požárech na Peloponesu Boží trest za nedávné setkání athénského arcibiskupa s papežem v Konstatninopoli, a očekávají ještě další čtyři rány. Srbové, kterým před osmi lety padaly s výslovným papežovým požehnáním na hlavu bomby, by také zřejmě neutíkali klanět se Božímu náměstku. Ukrajinským pravoslavným zrovna nedávno skončilo peklo s unií, takže tam papeži asi také pšenka nepokvete. No, a o Rusech, kteří se 15 let bránili návštěvě papeže "zuby - nehty" a neustále protestují proti katolickém proselytismu, snad ani není potřeba mluvit. Zbývají už jen Rumuni... A Istanbul. A západní pravoslavní - jenže to jsou většinou původem Rusové a Řekové - ti chtějí mít dobré vztahy s okolím, ale na sjednocení nepůjdou; už jen kvůli tomu, že by je jejich příbuzní doma "odepsali". Jak Řekové tak Rusové totiž spojují svou národnost s pravoslavím.

--------------------------

Protože na odtajnění toho "zveřejněného" dokumentu to zatím moc nevypadá, shrňme si, co zatím o tom tajuplném pergamenu víme. Čili, co nám o něm naservírovala média.

Typickou mediální bublinu vypustily katolické agentury, když prohlásily za průlomový krok k jednotě to, co jim v Ravenně pravoslavní řekli a co ví každý bohoslovec, který absolvoval alespoň první ročník nějakého pravoslavného semináře: římský papež požíval v církvi prvního tisíciletí čestného primátu. (Podle 3. kánonu II. všeobecného sněmu z r. 381)

Christnet: "Katolíci a pravoslavní se poprvé shodli na primátu papeže mezi biskupy."
Za první krok k jednotě křesťanských věřících označil Vatikán dohodu, k níž dospěli experti katolické a ortodoxní církve ohledně definice papežského úřadu. Společný dokument, který byl dnes současně zveřejněn ve Vatikánu, v Istanbulu, v Aténách a na Kypru, přiznává papeži prvenství před ostatními biskupy a patriarchy, napsala agentura AFP.
Dokument, na němž se po týdenním jednání v severoitalské Ravenně dohodli, výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve dle kanonického řádu nad biskupy a patriarchy z dalších tradičních sídel biskupů, a to včetně Istanbulu, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským.
 Tomu se říká mediální mlýnek na maso. Hovoří se o prvenství papeže, ale nezmíní se, co je to za prvenství (jestli čestné nebo mocenské); navíc se opomine dodat, že se řeč se vede o situaci prvního tisíciletí po Kristu a rozhodně nikoliv o dnešní hlavě katolické církve. Dokonale prohnětena je tato směsice v poslední větě. Zatímco v předchozím textu se hovoří o primátu čestném, v závěru je pod primátem míněn primát mocenský. A pochopitelně se cudně přejde i skutečnost, že předpokladem byť jen čestného primátu papeže v pravoslavné církvi, je jeho pravoslavná víra (tj. uznání čestného primátu současného papeže by musel předcházet jeho návrat k pravoslavné víře - čili zrušení prakticky všech dogmat zavedených v římsko-katolické církvi v průběhu druhého tisíciletí: papežská neomylnost a mocenský primát, odpustky, očistec, neposkvrněné početí, učení o stvořených energiích, o transubstanciaci atd. atd.)

V neposlední řadě je potřeba podtrhnout, že je skandální tvrdit o pravoslavných, že podepsali dokument, který "výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve". O hlavě katolíků víme všichni, že se považuje za mocenskou hlavu světové církve. Pokud by to tak opravdu v Ravenně dohodli, pak by tito pravoslavní delegáti museli být považovány za odpadlíky od Pravoslaví a za uniaty. Neboť pravoslavná církev nezná žádnou jinou hlavu světové církve, než je Kristus. Právě prohlašování římského papeže za "pozemskou hlavu církve" je podle pravoslavného učení o církvi rouháním Bohu a protiřečením Bibli, jež zná jedinou hlavu Církve - a tou je Pán Ježíš (viz Efez 1,20-22; 4,15; 5,23; Kolos 1,18; 2,10). Prohlašuje-li se papež za hlavu Církve, je to vzpoura proti skutečné hlavě: Kristu, který je reálnou hlavou Církve na nebi i na zemi. Současné římsko-katolické učení o hlavenství papeže je podle tradičního učení pravoslavných otců a teologů jednou z nejhroznějších zrad, které lidstvo kdy proti Bohu spáchalo. Jsou tři nejhlubší pády v dějinách lidstva, píše sv. Justin Popovič: pád Adamův, pád Jidášův a pád papežův.

Rád bych věřil, že všechno toto je jen nedorozumění vzniklé nekompetentností novinářů a pracovníků v médiích. Vzniká tu však i tak jedna palčivá otázka. Jestli nejsme schopni vysvětlit novinářské veřejnosti tak jednoduchou věc, jako je rozdíl mezi čestným a mocenským primátem (nebo jestli veřejnost už dnes není schopna chápat ani tak elementární teologický problém), jak to asi bude vypadat, až přijde řeč na cokoliv složitějšího a subtilnějšího?

Rádio Vatikán: "Pravoslavní poprvé zmínili primát římského biskupa"
Takový výrok bych čekal od člověka, který o pravoslaví neví skoro nic. Snad v každé pravoslavné učebnici církevních dějin, církevního práva, dogmatiky apod., je uvedeno, že pravoslavná církev uznává, že v prvním tisíciletí měl římský patriarcha v církvi čestný primát. Stejně tak by se podobná formulace jistě našla v mnohých pravoslavných katechismech.

Učiněn byl první důležitý krok. Vedoucí katolické delegace kard. Walter Kasper, předseda zmíněné papežské rady komentuje pro Vatikánský rozhlas výsledky jednání z Ravenny:
„Setkali jsme se s pravoslavnými církvemi v Ravenně ve dnech 8. až 14.října, projednali jsme a vypracovali dokument o eklesiologických a kanonických důsledcích svátostné povahy církve: církevní společenství, konciliarity a autorita. Dokument hovoří o napětí mezi autoritou a konciliaritou či synodalitou na místní čili diecézní úrovni, i na rovině regionální a všeobecné. Důležitým je krokem je to, že pravoslavné církve nám poprvé řekli ano, existuje všeobecná (tj. světová) rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita (katolicita, sborovost), synodalita a autorita a to znamená, že existuje také nějaký Primát. Podle praxe starověké církve je prvním biskupem biskup římský. O tom není pochyb. Nemluvili jsme však o tom, jaká jsou privilegia římského biskupa, jenom jsme s ohledem na další diskusi poukázali na tuto praxi. Tento dokument tedy představuje první krůček a jako takový dává naději. Jeho důležitost však netřeba přeceňovat.“
Pozoruhodné je, když předseda papežské rady referuje: "pravoslavné církve nám poprvé řekly ano, existuje všeobecná rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita, synodalita a autorita..." Od tak postaveného teologa bych očekával, že se alespoň jednou větou zmíní, co se tou autoritou vlastně míní, jinak je to jen "kalení vody". Je to čestné postavení? (Pak ale proč to nazývat autoritou?) Nebo je s tím spojena nějaká vláda, moc apod. (Pokud by to pravoslavní delegáti podepsali, nemohl by to pravoslavný křesťan přijmout, chce-li zůstat pravoslavným - čili zachovat si víru v hlavenství Kristovo.) Anebo se postupuje způsobem, kdy obě strany podepíší něco, co si každá z nich vykládá po svém, a obě jsou spokojeny?

Nuž, zpět však k tomu, co víme o svitku z Ravenny.

Zajímavý komentář k němu poskytl ekumenický patriarcha Bartoloměj:
»My všichni pravoslavní... jsme přesvědčeni o tom, že v prvém tisíciletí existence církve ... bylo uznáváno prvenství biskupa Říma, papeže. Avšak bylo to prvenství čestné, v lásce, nebylo právním hlavenstvím. Jinými slovy, podle naší teologie toto prvenství bylo v lidském pořádku ustanoveno kvůli nutnosti pro Církev mít hlavu a koordinační centrum. Toto prvenství se nevztahuje k žádnému božskému právu, které dal Kristus apoštolu Petrovi a bylo následně odevzdáno všem římským biskupům. Takové chápání prvenství římského biskupa Východ nikdy nesdílel. V současnosti vedeme dialog... o tom, jaké je místo římského papeže v celocírkevní struktuře, jaká je jeho role, moc a zplnomocnění. My pravoslavní křesťané jsme připraveni přijmout prvenství Říma v takové podobě, jak bylo vykládáno a uplatňováno ... v prvém tisíciletí.«
To je pozoruhodný komentář ravennského dialogu. Mnohé napovídá. Proplétají se v něm dvě linie. Jedna je bezproblémově tradičně pravoslavná - prvenství Říma, jak bylo v prvním tisíciletí uznáváno, nebylo právní, ale čestné, v lásce, nemá nic společného s žádným božským právem uděleným ap. Petrovi... Ta druhá linie je trochu záhadná a zaznívají v ní nejasné tóny - o nutnosti, aby Církev měla hlavu a koordinační centrum (k čemu?, není celé druhé tisíciletí dějin pravoslavné církve důkazem, že církev narozdíl od světských organizací žádné koordinační centrum nepotřebuje?, a jak vypadala ta "koordinace" v prvním tisíciletí? - vždyť papežové byli všeobecnými sněmy usvědčováni z herezí, nebo jejich připomínky či direktivy byly na sněmech svobodně přepracovány, různé "soudní výnosy" Říma nebyly na Východě brány v úvahu; v prvním tisíciletí většina křesťanstva - a ta byla tehdy právě na Východě - Řím k církevnímu života nikterak nepotřebovala. Poměry v prvotní církvi můžeme dobře sledovat na myšlení a dopisech sv. Kypriana Kartagenského, který odsuzuje rozkolníky, kteří se odvážili apelovat "na katedru sv. Petra", jak se papež sám sebe pokoušel představovat; "Máme se držet jednoty všeobecné církve," píše Kyprian papežovi, "protože všichni biskupové jsou si rovni." Přítel sv. Kypriana, Firmilian, nazval papeže Štěpána Jidášem a dále o píše papeži, že je horší než všichni heretikové a že jesli někoho vyloučil z církve, tak tím vylučuje jen sám sebe. Podobně byli i nadále na Východě odsuzováni ti, kteří se pokoušeli využít papežských nároků na moc nad církví pro svůj vlastní prospěch, a hledali podporu v Římě). Jestli se dnes naznačuje, že by pravoslavní mohli začít uznávat nějakou "moc" papeže, pak to bude znít uchu většiny pravoslavných křesťanů dost divně. Nu a poslední věta, že jsme připraveni přijmout takové hlavenství, jaké bylo v prvním tisíciletí, zní sice na první poslech bezproblémově, jenže jestli se taková věta pronese a neutrousí se ani slovo o zásadní podmínce, kterou je pravoslavnost takového papeže, pak člověku naskočí z takového výroku husí kůže. (Je však možné, že tato věta byla vytržena z kontextu delšího patrirarchova projevu.)

Na závěr patriarcha dodal, že v prvém tisíciletí byla konstantinopolská katedra druhá v pořadí cti po Římu. Po rozkolu (čili odchodu Říma) přešlo prvenství na Konstantinopol. "Ekumenickému patriarchovi nebude za těžko uznat opět prvenství římské katedry a zaujmout opět druhé místo, jaké měl před rozkolem," prohlásil patriarcha.
Zásadní otázkou však bude, jak se k tomu celému návrhu obnovování církevní struktury z prvního tisíciletí postaví Rusko. Mohlo by totiž - a zcela oprávněně - namítnout, že tato dávná struktura už vůbec není aktuální. Význam konstantinopolské katedry se opíral o skutečnost, že Konstantinopol se ve 4. století stala císařským městem a centrem Byzantské říše (čili ekumeny = civilizovaného světa), jak to jasně formuluje a vysvětluje příslušný kánon (3. z II. všeob. sněmu, a ještě lépe 28. kánon IV. všeob. sněmu, který však v Římě stejně neuznávají). Ani ostatní historické katedry (Alexandrie a Antiochie) už dnes nemají ani zlomek toho významu, co měly v prvním tisíciletí. Pět tehdejších patriarchátů (čtyři na Východě a jeden na Západě) zahrnovalo tenkrát většinu křesťanstva; dnes čtyři východní patriarcháty zahrnují jen zlomek současného pravoslavného křesťanstva. Takže jaký je vlastně důvod obnovovat tuto strukturu, která tenkrát vznikla z čistě praktických a technických pohnutek, a neměla nikdy žádné duchovní opodstatnění? Bude to Moskva uznávat? Není snad dnes Moskva centrem pravoslavného světa co do početnosti? Může pohotově vytáhnout následnictví ruských carů po Byzanci, po jejímž pádu převzala její dědictví. Může se vytasit se svou (dnes již patinou tradice ozdobenou) proklamací "Moskva jako třetí Řím". Důvodem proč Moskevský patriarchát doposavad neaspiroval na přední postavení cti, je jenom ten, že současné pořadí je nepohnutou tradicí zachovávanou po celé poslední tisíciletí. A takové tradice je v pravoslaví zvykem ctít. Mám však pocit, že jestli se jednou sáhne na tuto starobylou strukturu pořadí cti jednotlivých patriarších kateder a začne se diskutovat nějaká změna (např. znovu uvedení Říma do této struktury), tak z ní nezůstane kámen na kameni. Moskva odsune Konstantinopol za sebe; Alexandrie a Antiochie budou odsunuty někam hodně daleko dozadu. V první pětce se objeví Rumunsko, Bulharsko, Srbsko (a jestli získá řádná kanonická církev na Ukrajině od Moskvy autokefalitu, tak se někam na přední místa v pořadí významu jistě zařadí i ona).

--------------------------

"Tajný dokument z Ravenny" píší ruské sdělovací prostředky
"Papež první hierarcha, Řím hlavní trůn, Římská církev vládne v lásce," se prý píše ve společném dokumentu pravoslavné a katolické církve, který definitivně a bez dalších řečí stanovuje hlavenství římského pontifika a otevírá cestu ke sjednocení... (Tohle v Rusku otisknout je jako šťourat do vosího hnízda :-)

Je to prý "cestovní mapa" sestávající se ze 46 bodů, které ukazují problémy, jež je potřeba překonat. V ekumenické cestovní mapě se prý píše, že církevní sněmy jsou "hlavním nástrojem", kterým se vyjadřuje jednota Církve. Jeden z fragmentů textu hlásá: "První nemůže činit nic bez souhlasu všech."
--------------------------

Metropolita Athanasios, představitel řecké pravoslavné církve v EU:
Není to juridický dokument, je to text ke studiu pro církve. V žádném případě nelze činit z Říma absolutní centrum správy, které všechny povede.

--------------------------

Ruská pravoslavná církev vznáší námitky proti dokumentu z Ravenny
Moskva. Po zveřejnění závěrečného dokumentu z jednání smíšené katolicko-pravoslavné teologické komise v Ravenně jej ruský pravoslavný biskup Hilarion otevřeně kritizoval prostřednictvím agentury Interfax, když řekl, že „dokument obsahuje řadu pochybných závěrů a tvrzení, které se neshodují s historickými pravdami. Jak se zdá – řekl biskup Hilarion, který jednání v Ravenně hned po zahájení opustil – „ocitli jsme se v jakési pasti. Římští katolíci se snaží dát výraz eklesiologickému modelu ekumenické církve tak, aby se role „prvního biskupa“ co nejvíce blížila té, kterou má papež v moderní římsko-katolické církvi. Konstantinopolský patriarchát se bude snažit připsat „prvnímu v biskupské hierarchii“ taková práva, která nyní nemá“. V každém případě však – dodal ruský pravoslavný biskup Hilarion - bude závěrečný dokument zkoumán odborníky na kanonické právo a potom posuzován posvátným synodem ruské pravoslavné církve.
(radiovaticana.cz)
---------------------------

Pomocník tajemníka Papežské rady není udiven postojem Ruské pravoslavné církve:
"Je to pouze jejich úhel pohledu." Pozici Moskevského patriarchátu vůči dokumentu z Ravenny se nediví. "Problém spočívá v tom," připomenul, "že oni opustili zasedání a neúčastnili se přijetí dokumentu. Je úkolem pravoslavné strany, aby obnovila plnost svého zastoupení." Proto bylo možno předpokládat, že Moskevský patriarchát oznámí svůj nesouhlas a nutnost "studovat detailně text". "Jak by bylo možno slyšet blahopřejný hlas Moskvy, když tam scházeli její představitelé?" poznamenává mons. Fontino.
---------------------------

Nuže, čím to uzavřít?
Jsme už trochu zvyklí na to, že katolické agentury pravidelně matou veřejnost různými nepřesnými zprávami a formulacemi (obvyklé je např. prohlašovat konstantinopolského patriarchu za "duchovního vůdce pravoslavných" nebo za "nejvyššího představitele pravoslavné církve" apod.) Jenže současná "průlomová zpráva" vzbuzuje dojem úmyslné manipulace. Je to o to podivnější, že všechny ty nehorázné mediální formulace vyznívající, jakoby pravoslavní uznali papežský primát (v jeho současné podobě), z katolické strany na Západě nikdo nedementuje...

Působí to dojmem, že v dnešní době krize ekumenismu někdo někde rozhodl, že setkání v Ravenně bude "průlomové", i kdyby se tam nedohodlo třeba vůbec nic. Ještě však ve hře zůstává možnost, že tam se domluvilo něco, o čem se mlčí, a provalí se to až po nějakém čase (resp. budou nám to dávkovat po kouskách)... :-)

Jakýmsi zásahem Boží prozřetelnosti zůstala Ruská pravoslavná církev ušetřena této mediální ostudy, neboť delegáti Ruského pravoslaví opustili zasedání v Ravenně hned na jeho počátku (kvůli konfliktu s Konstantinopolí). Takže západní média nemohou o Moskevském patriarchátu vytrubovat, že Moskva přijala římského papeže za svou neomylnou hlavu.


Zdroje zpráv:
Agnuz a Zenit. Radiovaticana. Credo.ru. Christnet.







Zobrazit příspěvek č. 267 jednotlivě

Administrátor --- 3. 12. 2007
Z došlé pošty. Ad - Ravenna

Reakce na Šifru z Ravenny

Rozhodl jsem se Vám napsat nějaké poznámky ohledně Ravenny. Onen dokument mám stažený ze stránek Rumunského patriarchátu a budu ho ještě studovat. Nicméně, je pravdou , že ono prvenství Říma je v dokumentu skutečně jasně formulováno v prvním tisicíletí, jasně je také řečeno, že neplatí po rozdělení církve. Jak to okomentoval zástupce rumunské církve.... byl první, když byl ještě pravoslavný.

Záhadou je, jak je toto prvenství definováno, neboť zde není ona tradiční naše formulace "první mezi rovnými", ale mluví se o protosovi nad patriarchy.

Každopádně to mám v ruce jen jeden den ... ještě jsem neměl čas to pečlivě prostudovat, obsah přesahuje 6 stránek A4, formulace, i když znám rumunštinu velmi dobře, jsou tam prapodivné.

Také jsem četl rozhovor s vladykou Hilarionem a je jasné, že záměr Konstantinopole byl od začátku jasný ... nepřipustit tam účast Moskvy, protože kdyby tam zástupci ruské církve zůstali, objednávka Říma by nebyla naplněna. K čemu opakovat fráze, které církev zná již 2000 let? No aby si to západ mohl interpretovat po svém, jak jste již připomenul.

Vladyka Hilarion totiž nabídl Konstantinopolcům ať tam Estonci zůstanou, avšak jako součást konstantinopolské delegace - a oni to odmítli, protože věděli, že zas Rusové to nespolknou.

Další otázkou je, proč nevystoupili pravoslavní a neřekli ... jak se věci mají ... proč se brání až po medializaci a útokům bulváru?

Proč naše místní církve , když tiskové středisko ČBK vydalo prohlášení se svou verzí, proč jsme také nezareagovali? Nikdo jiný to za nás neudělá. Naopak uniati hned vydali svůj komentář, že prý pravoslavní konečně pochopili to, co oni už dávno vědí.....

Celé je to podivné, možná ani tak ne obsah dokumentu, ten nepřináší zásadní průlom, pod to by se nepodepsali .... ale ta kampaň kolem dává jasný signál, že je to vítěství Říma. Které má ovšem nemalou trhlinu, skuteční vůdcové pravoslaví se toho neúčastnili!

Otec David D.





Zobrazit příspěvek č. 268 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2007
Neděle o tom, co je skutečným bohatstvím a co jen zdánlivým

26. NEDĚLE PO 50nici; o tom, kdo hromadí pozemské poklady a není bohat v Bohu

Pověděl jim Pán také i toto podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.
17  I přemýšlel sám v sobě, řka: Co učiním, když nemám, kde bych shromáždil úrodu svou?
18  I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své a větších nadělám, a tu shromáždím všecky své úrody i zásoby své.
19  A dím duši své: Duše, máš mnoho majetku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, buď veselé mysli.
20  I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci vyžádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?
21  Tak je to s každým, kdo sobě shromažďuje, a není bohatý v Bohu.
(Luk 12,16–21)

Ten „šťastlivec“ udělal dvě chyby. Jednak nemyslel na Boha a na věčnost, a pak nemyslel na bližní. Nenaplnil ani přikázání o lásce k Bohu ani to o milování bližního svého jako sebe samého.

Proč se náš nešťastný zbohatlík prohřešil proti přikázání lásky k člověku?
Nemyslel na bližního. Vůbec ho nenapadlo, že ta nenadále hojná úroda není určena pro něho. Že by se měl o své nadbytky rozdělit s těmi, kdo mají nouzi. Pak by přece nepotřeboval zvětšovat své stodoly! Naplní si ty, které už má, a co bude přebývat, může rozdat. Jenže navyklý způsob uvažování, zdeformovaný touhou po majetku, zabránil, aby ho něco takového vůbec napadlo.

A dle čeho usuzujeme, že nemyslel na Boha? Jeho mysl byla zcela uchvácena myšlenkou na náhlé zbohatnutí, ani ho v té radosti nenapadlo, jak dočasné je naše přebývání zde. Způsob uvažování těch, kteří milují Boha, nejlépe vidíme na příkladech svatých - těm jsou zisk či ztráta téměř lhostejné. Rozhodně nevidí v takových věcech důvod k trápení či k radosti. Radují se ze společenství s Bohem a trápí se nad tím, že Boha málo milují. Bůh je pro ně důvodem k radosti i pláči zároveň. Říká se, že tento vnitřní stav nemůže pochopit nikdo, kdo s ním nemá vlastní zkušenost. Z hlediska člověka, který poznal Boha, je bohatým ten, kdo má Krista, a chudým je ten, kdo Krista nemiluje nade vše.

Není důležité, jestli jsi bohatý či chudý, silný nebo slabý, zdravý či nemocný, intelektuál či negramotný, krásný či nepěkný, chytrý či prostý... Podstatné je, zdali jsi ve svém životě získal Krista. Jestli se ti to podařilo, pak nejen, že jsi nežil nadarmo, ale svůj život jsi naplnil vrchovatě. Pokud jsi však Krista nezískal, pak i kdybys měl všechny poklady světa a užil sis rozkoší, jaké jen může dát tento život, není to k ničemu, protože jednou tento život nevyhnutelně skončí... A jaký smysl má to, co nenávratně pomíjí? A jakou hodnotu?

Ke křesťanské dokonalosti pospíchají ti, kteří se stávají mnichy. Mniši jsou dle Otců světlem světu. Proč? V čem mnišství spočívá? Základním kamenem mnišství je odseknout zcela svou vůli, pak se jeho srdce stává zrcadlem, které odráží Boží světlo a vyzařuje je do světa. Takovému člověku už nezáleží na svém vlastním názoru. Mnich v sobě upevnil myšlenku, že je zcela bezvýznamným a posledním ze všech. („Jsem nula,“ řekl jeden mnich na Athosu, když ho žádali o požehnání.) Proto má každý mnich svého starce, jehož přesně ve všem poslouchá - nic nečiní dle vlastní vůle. (To je jediné reálné mnišství, vše ostatní je pouhá fantazie a hra. Říká se, že nejsou dobří a špatní mniši, jsou jen mniši, kteří prospívají v poslušnosti, a mniši, jejichž poslušnost je jen zdáním. Jak praví starec: Kdo poslouchá sám sebe, je mnichem jen svým oblečením.) Mniši, kteří pokročí na duchovní cestě, se dostanou až tak daleko, že jim nezáleží ani na vlastním životě.

Setkání s mnichem může jako doušek pramenité vody za horkého dne. Člověk pochopí, že tenhle, který nemá na tomto světě nic, žádný vlastní majetek, je ve skutečnosti boháčem. Má Krista a má svobodu. Tomu, kdo se osvobodil od vášní, dává víra v Krista královskou hodnost.
Odpovězme si na otázku: „Co je pro světské lidi na bohatství tak přitažlivého?“ Nejspíše to, že veliký majetek dává svému vlastníku hodně možností - je svobodný, může dělat, co chce (alespoň zdánlivě). A co dává člověku Kristus? Že může vše. Všechno je možné pro toho, kdo má Krista. Jeho možnosti jsou téměř neohraničené a jeho svoboda je taková, že není ničím omezován - ani smrtí. A při tom nemá žádný majetek. Tak kdo je tu ve skutečnosti bohatým?

V životě jednoho athonského starce se popisuje, jak vážně onemocněl (nevzpomínám si již přesně, snad dostal tuberkolosu). Nemoc byla již tak vážná, že přivolaný lékař nedával prakticky už naděje. Do nemocnice mnich nechtěl, tak mu lékař předepsal, že se nesmí už postit, ale má jíst alespoň vejce a pít dost mléka, aby tělo oslabované nemocí nabralo sílu. Když lékař odešel, mnich se otázal svého starce, jestli by mu požehnal, aby zdvojnásobil svůj půst. Říkal: Jestli je to Boží vůle, abych zemřel, k čemu bych se měl léčit? Starec nakonec požehnal a mnich, který se již dříve přísně postil, zesílil půst. Když po nějakém čase lékař opět přišel a viděl uzdraveného mnicha, velice se podivoval takovému zlepšení a prohodil: „To je snad zázrak; je to jistě důsledek dodržování mých pokynů.“ Jenom mnich a jeho starec věděli, jaká je skutečnost, a na lékařova slova se usmáli.
Co je to za lidi, kteří jsou bohatí tímto bohatstvím, o němž svět nemá ani tušení? Jak uvažují? Co jimi vnitřně hýbe?

Vzpomínám si na vyprávění o jednom svatohorském starci. Byl to prostý člověk. Známo o něm bylo, že jeho myšlenky byly takřka neustále zaujaty buď přemítáním o spáse nebo o přesvaté Bohorodici. Když ho někdo náhodou potkal na pěšinkách, jimiž je Athos protkán, tak se mohl spolehnout, že místo pozdravu tento starec zvolá: „Co myslíš, bratře, budeme spaseni?“ Byl tím už pověstný... Četl jsem vyprávění o mnichovi, který jakmile usnul a přestal se kontrolovat, začal pokaždé hlasitě křičet: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ takže to bylo slyšet i přes zeď a ostatní mniši nemohli spát. Jiný mnich zemřel při autonehodě v Soluni; v nemocnici dělali pitvu a lékař zjistil, že zesnulý má na srdci napsáno: „Ježíši, má lásko.“

Starec Paisij Athonský někdy zřel Boží světlo; když jednou vytržení skončilo a vyšel před svou poustevnu, ptal se svého učedníka, proč je všude takové šero. Učedník na něho překvapeně pohlédnul - bylo poledne jasného letního dne... Tento starec jednou řekl, že nejvděčnější je Bohu za rakovinu (kterou koncem života krutě trpěl a na kterou posléze zemřel). A ještě dodal, že celá ta desetiletí předchozí askeze na Athosu mu duchovně nedala tolik, jako rok s rakovinou.
Své nemoci byl vděčný, protože ho duchovně obohatila; skutečnost, že na tuto nemoc zemřel, byla pro Paisije bezvýznamá - smrt pro něj nic neznamenala. Ap. Pavel napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filip 1,21).

Mnich Mojžíš Svatohorec píše ve své knížce o mnišském životě na Athosu: »...otec Charalampos z monastýru Dionýsiu říkal: „Nakolik se přibližuješ ke světlu, jsi jím více osvětlován, nakolik se vzdaluješ, tím více jsi v temnotě.“ „Přijdeš-li o svoji nemoc, tak jsi prohrál,“ říkal jeden starec svému poslušníku s láskyplnou samozřejmostí. „Nemáš nic jiného, čím by ses chválil. Ona tě spasí.“ Starec byl velmi potěšen, když mu jeden mnich sděloval, že má velkou radost ze své nemoci.« (Tohle světský člověk asi nepochopí... Moderní letniční křesťané ti dokonce budou tvrdit, že Bůh chce, abys byl zdravý - jenže co potom apoštol Pavel, který třikrát Boha prosil, aby od něho vzal jeho těžkou nemoc, ale Bůh to výslovně odmítl? "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla;" viz 2. Kor 12,9.)
-----------------------

Opakem těchto svobodných lidí, jimž je lhostejná ztráta stejně jako zisk, jsou lidé prahnoucí po zbohatnutí. Není snad potřeba vysvětlovat, jak zoufale nesvobodní jsou takoví lidé, že jsou to otroci, které má ďábel na řetězu. Takoví neúnavně hledají výnosné ale snadné podnikání či lukrativní meziobchod nebo neúnavně sázejí v loteriích či ve všelijakých sázkových "fortunách". Ďábel se jim směje do obličeje krutým šklebem, když tito nešťastníci, kteří tak žízní po zbohatnutí, nastrkají to málo peněz, které mají, do kapsy majitelům všech těch loterií a "výherních automatů" (spíše by se měl říkat "proherních" automatů, protože tu nejsou proto, aby na nich lidé vyhrávali, nýbrž aby u nich lidé prohrávali; kdosi mi vyprávěl, že program /software/ těchto herních strojů je velice sofistikovaný a je sestaven tak, aby hráče nechal zpočátku několikrát snadno vyhrát, tím ho navnadil, a pak se tento stroj přepne do režimu, v němž už je šance na výhru nepatrná...)

A co se stane, když čas od času - v několika převzácných případech - někdo skutečně vyhraje velikou sumu? Jsou takové peníze opravdu zadarmo? Nebo se i za takovou „výhru“ něčím tvrdě platí? Jestli byl takový člověk už před tím otrokem své touhy po bohatství, pak ho po zbohatnutí tato vášeň posedne ještě větší měrou. Začne se trápit: „Co s tím bohatstvím udělám?“ Přesně jako boháč z dnešního evangelia. Jsou lidé, kteří vyhráli v loterii veliké peníze, a ocitli se kvůli tomu v péči psychiatrů (a není to prý u „šťastných výherců“ tak neobvyklé).

Touha po majetku, která našeho „šťastného výherce“ přivedla do sázkové kanceláře, nedovolí mu svobodně nakládat s výhrou. Nedovolí mu těmi penězi přispět na nějakou dobrou věc, a tak se mu jeho bohatství stává břemenem, které na svém hřbetě ponese jako balvan, leč nikdy nenajde odvahu se tohoto břemene zbavit. (Jsou pochopitelně i výjimky, leč bývají to opravdu jen výjimky.)
-----------------------

Vše, co máme: tělesný život, zdraví, svěžest mládí, důstojné stáří, střední věk plný sil, práce, postavení, rozum, city - to vše nám může být vzato v jediném okamžiku. Zdá to být příliš pesimistické? Ne, je to realita. To se běžně děje kolem nás.

O jaké tedy bohatství usilujeme především? Co potřebujeme, abychom se osvobodili? Obohatit se Kristem. To je bohatství, kterým se budeme těšit na věky. O všechno ostatní přijdeme okamžikem své smrti.

Sem patří otázka, jestli je víra v Krista nutná pro spásu člověka. Uvedu zde vyprávění starce Chrysostoma z řeckého monastýru sv. Nikodima Svatohorce, jak bylo pro nás s požehnáním starce zapsáno.

Na přímou otázku, zda budou spaseni ti, kteří nejsou pokřtěni, odpověděl igumen monastýru sv. Nikodima takto: »Jednou jsem navštívil jeskyně poustevníků na Svaté Hoře Athos a setkal se tam s jedním asketou, s nímž jsem si sedl, abych se ho otázal na některé věci; mj. i na to, jestli budou spaseni ti, kdož nejsou pokřtěni. On mi odvětil: „Řeknu ti, mé dítě, co se jednou stalo v Malé Asii. Žil tam jakýsi Turek, který velmi miloval křesťany. Nesmírně pomohl církvi. Také jeden monastýr pomáhal postavit. Kde se vyskytl někdo chudý, tam běžel, aby mu pomohl. Avšak, přestože to byl velice dobrý člověk - lepší než mnozí křesťané - nebyl pokřtěn a neodhodlal se ke křtu. Stále to odkládal na později. Jednou však zemřel. A umřel, aniž by se stihl nechat pokřtít. Igumen monastýru, který tento Turek pomáhal postavit, tím byl velice zarmoucen. Trápil se, protože ten člověk odešel ze života dříve, než byl pokřtěn. Vždyť byl tento člověk (jmenoval se Chasán) tak dobrý! Proto byl igumen velice smutný; jednoho dne však k němu přišel anděl a říká mu: "Chceš se podívat, kde se nalézá Chasán?" "Ano," odvětil igumen. Anděl ho tedy vzal a společně stoupali, stoupali stále vzhůru... až dorazili k přenádhernému chrámu. Uvnitř vše zářilo. Odevšad bylo slyšet zpěvy... Igumen tím byl udiven. Jakmile vstoupil do tohoto překrásného chrámu, tak na Chasána zapomněl... Zapomněl na všechno. Nechtěl odtud odejít. Po nějaké době však k němu přistoupil anděl a říká mu: "Nuže, jdeme." Poté, co odešli, otázal se ho anděl: "Viděl jsi Chasána?" Tehdy si na něho igumen vzpomněl a řekl: "Ne, nezahlédl jsem ho!" "Neviděl jsi ho?" táže se anděl. "Nikoliv, neviděl," opět pravil igumen. "Vrátíme se tedy zpět, abys ho spatřil," pronesl anděl. Když se vrátili, uviděli: tam před chrámem, na schodech, naproti světlu, byl slepý pes, který seděl, jako by se ohříval na slunci. A tehdy pravil anděl igumenovi: "To je Chasánova duše. Nechápe, kde je, nic nevidí, nic neslyší, - leč není v pekelném ohni!" uzavřel anděl.“ „Stejné to je,“ řekl na závěr svého vyprávění asketa, „i s dušemi heretiků, jestli to jsou dobří lidé. Nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje.“«
Svaté Tajiny jsou klíčem do nebeského království. Nežijme křesťanský život nadarmo. Žijme své životy před tváří věčnosti. Pro spásu by měl být člověk schopen (a ochoten) udělat cokoliv.

Jsou dva typy lidí: jedni smrtí bohatnou, jiní smrtí zchudnou. Otázka tedy nestojí: „Kdy odejdeme na věčnost?“ nýbrž „S čím, v jakém stavu? Duchovně chudí či bohatí? Co si poneseme ve svém srdci.“ Žádnou stodolu plnou zrna si s sebou nepotáhneme. Ani zlaťáky ani akcie, ba dokonce ani sbírku vzácných uměleckých předmětů.

Často slyšíme lidi hovořit o konci světa. Někdo se těší, že už bude brzy a že to možná zažije. Jiný se toho děsí a doufá, že se toho nedožije a že to bude až někdy za stovky tisíc let (tedy v jakési bezpečné vzdálenosti, která dovoluje, abychom si s tím vůbec nelámali hlavu). Ve skutečnosti však každý člověk zažije konec světa. Pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi, je koncem světa jeho vlastní smrt. Při odloučení duše od těla, kdy tělo propadne tlení, se pro nás hroutí celý svět, ztrácí význam vše, co jsme zde získali, po čem jsme tu toužili, čím jsme se trápili, - vše je najednou pryč, je pro nás zmařeno, celá naše minulost se změní na sen někoho, kdo se právě probudil.
Někteří dokonce říkají, že události popsané v biblické Apokalypse jako proroctví o průběhu konce tohoto světa, každý z nás nějakým způsobem sám „soukromě “ zažije při své vlastní smrti. Lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se ještě zpět do života tady, se nezřídka vracejí s povznášejícím či dokonce radostným zážitkem. (Vyjma sebevrahů - ti, pokud se ještě vrátí, vyprávějí, že to, co prožili „tam“, bylo strašné hned od počátku oddělení duše od těla.)
Nedejme se zmást příjemnými zážitky popisovanými v knihách typu „Život po životě“. Ti, o nichž se tam píše, nebyli v záhrobí dosti dlouho, aby mohli zažít celý posmrtný proces. Duši je po opuštění těla obvykle nejprve ukazováno nebe (není-li putování duše zvláštním řízením vedeno jinak) - a to právě v době, při níž je většina navrátilců poslána zpět, teprve pak je jí ukazováno peklo, a posléze od devátého do čtyřicátého dne se děje putování po démonických „celnicích“, a o tom se už v takových knihách, jako jsou ty od dr. Moodyho, nedočtete.
Jako epilog čtení na tuto neděli z apoštolských epištol:
Víte zajisté o tom, že žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, (jenž jest modloslužebník,) nemá dědictví v království Kristově a Božím.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. ...
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
(Efez 5,5 a 9 –19)





Zobrazit příspěvek č. 269 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?

Pravoslavná tradice a očistec

V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?

Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.

-------------------

Wikipedie:
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.

Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.

Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.

Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).

S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)

Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")

... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
----------------

Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:

1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.

2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.

3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.

4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.

5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.

(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)
Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?

Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.

Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.

Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...

Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.

Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.

Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.

P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?





Zobrazit příspěvek č. 270 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha

Sláva Ježíši Kristu!
Důstojní otcové, bratři a sestry,
s pomocí Boží jsme vydali v nevelkém nákladu překlad knížky sv. Mikuláše Kabasily "Výklad božské liturgie". Nabízíme ji za výrobní cenu 64,- Kč + poštovné. Knížka má formát A5, 66 stran. Překlad je z ruštiny s přihlédnutím k řeckému originálu.

Jiri Preucil
JPreucil/zavinac/seznam.cz



Zobrazit příspěvek č. 271 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 11. 12. 2007
Dávat Bohu to nejlepší

Čas od času jsou v naší pravoslavné veřejnosti probírány otázky týkající se vhodnosti či nevhodnosti toho kterého vína ku sloužení Božské liturgie, potřebě užívat v chrámech svíce z čistého vosku popř. živé květy a nikoli umělé. Osobně jsem se ale nesetkal s otázkou jakosti surovin používaných k přípravě prosfor. Samozřejmě všichni víme, že prosfory lze připravovat výhradně z čisté pšeničné mouky. Jakost mouky ale může být, ačkoli nad tím asi málokdy přemýšlíme, velmi rozdílná. Obecně a krátce vzato, jakost mouky je přímo úměrná především tvrdosti zrna výchozí obiloviny (a pak samozřejmě záleží na způsobu mletí aj.). Mouka se kromě druhu obiloviny a způsobu mletí liší např. obsahem lepku, sacharidů nebo popelovin.
Takže v rámci tohoto možná neobvyklého a pro někoho snad i úsměvného příspěvku chci upozornit na to, že v rámci ČR působí stavovská komora "Svaz mlýnů", která mj. vydává svůj vlastní časopis a také každoročně uděluje ceny pro "mouku roku". To by nás, kteří připravujeme pravidelně prosfory, mohlo zajímat. V posledních 10ti letech celkem pětkrát získal toto ocenění v oboru pšeničných mouk mlýn Perner Svijany, který také získal se svou vysokojakostní moukou několik zahraničních cen. Bohužel, věc má háček v tom, že mlýn nezásobuje maloobchodní síť. Nejmenší dostupné balení je 15 kg a jedinou možností, jak je získat, je osobní převzetí ve skladu.
Přes tuto nepříznivou okolnost jsem v rámci skromného úsilí o zvýšení liturgické kultury u nás a v rámci nemilosrdného boje proti sloužení na nejrůznějších "Husarech", "Sklepmistrech" či "Klášterních svících" odhodlán se do Svijan u Turnova příležitostně vydat. Pokud byste tedy kdokoli z duchovních projevil zájem a nepřipadalo by Vám toto úsilí malicherné, ozvěte se do Rumburku a já na Vás budu při nákupu rád pamatovat. Požehnané postní dny.


Zobrazit příspěvek č. 272 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2007
O duchovním zápasu

27. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení ženy v den sváteční

Za onoho času Pán Ježíš
10  Učil v jedné škole jejich v den sváteční.
11  A hle, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla zkroucena, a nijak se nemohla napřímit.
12  A uzřev ji Ježíš, zavolal jí k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci své.
13  I vložil na ni ruce, a ihned narovnala se, a velebila Boha.
14  Tedy představený synagogy odpověděv, hněvaje se proto, že v den sváteční uzdravoval Ježíš, řekl k zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží pracovat; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.
15  I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti?
16  Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z pout v den sváteční?
17  A když on to pověděl, zastyděli se všickni protivníci jeho, ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.
(Luk 13. kap.)
Téma této neděle se zjeví ve spojení našeho evangelia s epištolním čtením, které je k němu připojeno.

10  A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
11  Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12  Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
13  Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14  Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17  Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
18  V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
(Efezským 6)
Tedy na jedné straně je tu obraz ženy zkroucené satanem (a mějme na paměti, že na jinotajné rovině čtení evangelia se tu hovoří o lidské duši zkroucené v ďáblových pařátech), a na straně druhé jsou tu slova apoštola Pavla: Naše bojování není proti tomuto světu, ale proti mocnostem zla podnebeským. (Podle starého názoru je atmosférický obal země (ovzduší) místem působení a přebývání démonů.)
Čili naším dnešním tématem je osvobození člověka od ďábla, boj proti ďáblu.

Je to jedno ze základních témat křesťanství. Dnes už o něm skoro neuslyšíte (a když tak spíše v souvislostech s fanatismem nějakých sekt), protože duchovnost na západě etablovaných křesťanských církví se smrskla na filantropii a mravnost. To je velký ďáblův úspěch.

Dnešní západní křesťané nechtějí o ďáblu slyšet, protože je to téma konfliktní. (Zjemnělí lidé, zhýčkaní svou vyumělkovanou civilizací, nemají rádi konflikty - tedy alespoň ne ty, které se jich přímo dotýkají.) Samotné slovo "satan" je v naší slušné a seriózní společnosti skoro tabu. Zkuste si představit např. stálou rubriku v nějakém oficiálním církevním periodiku, která by se jmenovala: "Boj proti ďáblu" a nebo "Jak se bránit satanu" :-) To by na většinu pobožných spořádaných křesťanů nepůsobilo seriózním dojmem, hned by takovou redakci obvinili z fundamentalismu (což se dnes stává zaklínadlem proti všem, kteří chtějí brát vážně nějakou tradici).

Pohlédneme-li však na křesťanství právě z tohoto úhlu pohledu, uvidíme, že jako křesťané jsme vojáky v neviditelné bitvě, která zuří kolem nás a její bitevní pole se nachází v našich srdcích.

Těm, kterým připadá, že ďábel je pouze nějaká hypotetická bytost a že je to spíše jen nepřítomnost dobra, připomeňme, čeho bylo lidstvo svědky ve dvacátém století. Kdo však nevidí a vidět nechce, ten bude tvrdit, že ďábel neexistuje i tváří v tvář Hirošimě, koncentračním táborům, leninismu, stalinismu a holocaustu, genocidám, dvěma světovým válkám...
A při tom téma uvědomělého zápasu s ďáblem provází křesťana od prvních okamžiků jeho křesťanské existence.
Stát se křesťanem je spojeno s vypovězením poslušnosti ďáblu či lépe řečeno s vyhlášením války. Ba, dokonce je to jeden z prvních úkonů, které člověk jako křesťan učiní. Při pravoslavném křtu je na to zvláštní obřad, kdy křtěnec (za nemluvně to činí kmotr) se otáčí na prahu chrámu k západu, vztahuje ruce vzhůru v odmítavém gestu a řekne, že se odříká ďábla, a pro jistotu to opakuje třikrát. A pak udělá ještě něco, čím to zpečetí, - na ďábla plivne. Starci říkají, že ďábel, který je tam vždy přítomen, tuhle urážku tomu člověku nikdy nezapomene. Tím člověk vyhlásil satanu válku na život a na smrt, která už nikdy nemůže skončit žádným příměřím.

V dnešní "osvícené" době mají někteří zato, že by se taková nemoderní součást křtu měla vypustit, ba, že vlastně není potřeba. Jenže duchovně sahá právě tato součást křtu do nejstarších křesťanských dob, je svázána s prvokřesťanským myšlením a spiritualitou prvního a druhého století. Tenkrát si křesťané ještě dobře uvědomovali, že žádný mír na zemi není možný, že křesťanství má dvě stránky: z jedné strany je náboženstvím pokoje (a to jak vnitřního pokoje, tak i pokoje s ostatními lidmi, nakolik to záleží na křesťanu), jenže s druhé stránky je "válečným náboženstvím", protože se křesťan prosekává do Božího království ve skutečně krvavé řeži s pokušeními - království Boží násilím se získává, jak praví Evangelium.
Právě první křesťané si toto tak dobře uvědomovali a otevřeně se prohlašovali za "milites Christi" - vojáky Kristovy. Nechápali to však ve smyslu "křížových výprav", jak to zvráceně uchopil o tisíc let později Západ, ale jako boj proti ďáblu nikoliv proti lidem.

Prvokřesťanští mučedníci hleděli na své mučednictví jako na boj s ďáblem, na boj, který jim přinese sladké vítězství - čili Boží Království.
Biskup Ignatios Antiochijský (Theoforos) píše ze své deportace do Říma, kde ho za to, že je křesťanem, čekalo předhození dravým šelmám v koloseu pro zábavu Římanů: »Ze Sýrie až do Říma zápasím s šelmami, na zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením, ale proto ještě nejsem ospravedlněn. Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mne neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, jichž se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. ... Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezání, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať si na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.« Toto psal sv. mučedník biskup Ignatios do Říma.

(Mimochodem, z listu /v kontextu ostatních jeho listů/ je zřejmé, že biskup Ignatios ani neznal jméno římského biskupa - to jen tak na dokreslení poměrů v prvotní církvi, co se týče údajné autority římského papeže po celé církvi).
Když dějepisec líčí boj prvních mučedníků píše:
»...Blandina byla tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry.«
---------------------

Hovoříme-li tentokrát o duchovním zápasu, nemůžeme obejít téma různých pokušení, jimiž se duchovní voják prosekává k vítězství. Nejdříve musíme o pokušeních říci, že jejich otcem je ďábel, kterého Hospodin prohlásil za lháře a vraha (Jan 8,44); ďábel lže, aby zahubil, a skutečně hubí ty, kteří uvěří v jeho lež; satan - to je duch lži, a proto dokonce i sama pravda, vyslovená jím, se ve skutečnosti nakonec ukáže jako lest působící tím, že se podobá pravdě (archim. Rafael Karelin). Sv. Kyprian píše, že ďábel nemůže nelhat, protože on sám je "odvěkou lží". V evangeliu na příkladu pokušení Páně na poušti vidíme, že satan je zkušený "teolog", který při svém pokoušení cituje Bibli (Matouš 4,6). Slova, která prorok a žalmista David nazval světlem na cestě pozemského života (Ž 118/119,105), se v ústech ďábla obracejí ve smrtící past (archim. Rafael, citováno z knihy Pád pyšných, která je v češtině v PDF).
Pokušení mají většinou určitou posloupnost. Jakési stupně. Tedy: jiná jsou pokušení, jimiž ďábel začíná, a jiná jsou ty, která na nás zkouší, když byla ta předchozí odražena. Jinými slovy - dle starce Josefa Hesychasty - na začátečníky posílá ďábel démony začátečníků, na zkušené pak démony specialisty.
Ďábel pokouší zleva, láká ke hříchům tím nejlstivějším způsobem; a pak i zprava - skrze falešné ctnosti, v jejichž základu leží pýcha a důvěra v sebe.

Prvním pokušením jsou myšlenky, které zpochybňují víru v existenci Boha Stvořitele a ve Spasitele. (Pozor, většinou ďábel neútočí na různé amorfní víry: "v něco, co je nad námi", "v cosi, co nás přesahuje", "ve vyšší smysl všeho" nebo "že něco po smrti musí být" /jistěže; proč ne?, třeba peklo/.) Podlehnout tomuto pokušení znamená ztratit víru. Tím končí duchovní život dříve, než začal. Jasná věc - jdeme dál.

Dalším pokušením bývá myšlenka, že není nutný mravný život. V tuto chvíli se ďábel už příliš nepokouší zpochybňovat Boží existenci či Spásu Kristovu. Spíše se snaží zasévat myšlenky, že není potřeba duchovní zápas nebo že Církev neučí správně, že její učení je jen pro lidi duchovně nedokonalé, prosté - "kdežto já mám přece vyšší poznání, takže nepotřebuji např. půst, protože chápu jeho duchovní význam, a proto se postím na vyšší duchovní úrovni, a jíst mohu, co chci". Nebo že "Desatero je jen pro lidi neduchovní, takže se mě netýká" atd. Patří sem i pokušení tzv. sedmi smrtelných hříchů. (Problémy na tomto stupni má kupodivu hodně vegetariánů.) Podlehnutí znamená pád do pýchy, namyšlenosti, či smyslnosti a rozdrážděnosti, a tím končí reálný duchovní život, který je nahrazen sněním či klamem.

Přicházejí-li myšlenky mravně nečisté, mějme na paměti, že ďábel chce svést člověka ke hříchu, a pak jej uvrhnout do zoufalství. Podlehnutí se projevuje ztrátou křestní blahodati, což se projeví především tím, že si svůj hřích začne omlouvat. Bez blahodati totiž schází schopnost pokání. Následuje zoufalství či odpadnutí od praktické víry.

Další kategorií pokušení je touha po bohatství, moci a zábavě. Záludně nebezpečná bývá myšlenka, že naplňování těchto tužeb lze spojit s duchovním životem. Nebudu zde unavovat dokazováním mylnosti takových předpokladů. Často o tom hovoříme na jiných místech.
Svéráznou kategorií tohoto stupně pokušení je touha po nadpřirozených zážitcích. Koketováním s tímto typem pokušení vzniká pošetilá praxe, typická pro naši dobu, které říkáme "duchovní materialismus". Duchovní život se mění na konzumaci zážitků. Je to úplné převrácení samotného principu spirituality, která má převádět od tělesného k duchovnímu, od smyslového k nebeskému. Jestli se duchovní praxe změní na nástroj toho, proti čemu měla bojovat, k čemu je? (Více o tom ještě níže v kategorii "materializace duchovního života".)

Proseká-li duchovní bojovník ve své bitvě jakž takž touto první frontou duchovních nepřátel, čeká ho už skutečně perný zápas s pokročilejší sortou pokušitelů.
Na dalším stupni se objevuje sebedůvěra, víra ve vlastní názor. Často jsou takoví spokojeni sami se sebou z důvodu překonání smyslového pokušení, osvobození se od ziskuchtivosti apod. Neuvědomují si, že dokonalost není zdrženlivost od všech špatností, ale očištění mysli (sv. Makarios, Filokalia). Podlehnutí na této úrovni, se projevuje tím, že si člověk nedá poradit, dělá si, co chce, tudíž není možné duchovní vedení takového člověka. Pokud hledá radu, není už schopen jí uposlechnout. Takový člověk nemá dobrou zpověď. O takových praví Filokalie, že ztratili rozum (resp. rozlišování). "Komu není rady, tomu není pomoci," jak se říká. Podlehnutí pokušení sebedůvěry se projevuje klamem, prelestí. Takový jde pak od hříchu ke hříchu, a nakonec upadne i do těch hříchů, o nichž si myslil, že se jemu přihodit nemohou. Tak se mu ďábel vysměje a zostudí ho na tomto světě i na Božím soudu.

Dále pak ďábel do mysli zasévá myšlenky snažící se oddělit člověka od účasti na reálném životě Církve, přetrhnout napojení jeho srdce na církevní život. Děje se to často pokušením, které vnukává člověku nespokojenost s podobou církevního života, výhrady k nějakým praktickým záležitostem církevní praxe, vůči osobě kněze, nespokojenosti s bohoslužebným jazykem, s místními zvyklostmi apod. U mnichů se na tomto stupni se objevuje nedůvěra ke starci, v jeho rady a duchovní vedení. Běžné je na tomto stupni, že člověk zápasí s myšlenkou, že hierarchové propadli herezi, světová pravoslavná církev, že je heretická nebo nekanonická, a že je potřeba odejít někam do "čisté církve", kde se jakoby uchovává neporušené učení a dodržují se tam všechny kánony atd. Podlehnutí se projevuje pádem do klamu, do hříchu, do slepoty či úplným odpadnutím od víry.

Sv. Kyprian Kartagenský o tomto pokušení píše, že satan skrze rozkol "odchytává lidi ze samotné Církve, a když už se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli". A rozkolníci sebe stále nazývají křesťany, "bloudíce ve tmách, myslí, že chodí ve světle".
Místo toho předchozího nebo paralelně s tím nám ďábel vsouvá do hlavy myšlenky náboženské horlivosti. Věřící si pak samovolně zpřísňuje půsty, koná nějaké dlouhé modlitby, je ovládnut požadavkem církevní přísnosti apod. Ďábel tak vede ty, kteří se tomu poddají, do pýchy, klamu a iluzorního světa. Z církevní tradice víme, že ďábel často pomáhá horlivcům při jejich mimořádných "asketických výkonech"; takový člověk si pak připadá jako veliký světec. (To je důvod proč duchovní otcové dnešním duchovně neduživým lidem nepovolují přísnou askezi, ale trvají na praktikování ikonomie, čili úlev.)
Jeden z optinských starců viděl duchovním zřením, jak ženu, která vstávala bez požehnání svého duchovního otce po nocích k modlitbám a o své vlastní vůli konala množství poklon, sám ďábel v podobě anděla budil a pobízel ji k takové modlitbě. Jiní viděli, jak náboženské úkony takového svéhlavého člověka nestoupají k Bohu, ale přijímá je ďábel a povzbuzuje nešťastníka k dalším modlitbám a posiluje ho v askezi...
Askeze konaná v obelstění nejenže nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něho. Půsty a bdění konané oklamaným člověkem jsou ďáblu směšné, protože on sám nic nejí ani nikdy nespí.

Co se týče různých praktických úkonů, které tvoří základ církevního a duchovního života a do nichž vkládáme naděje, pak nás mohou i velice poškodit, i přesto, že jsou to zbožné a dobré věci. Stane se to, když tyto dobré skutky jsou vykonávány pouze vnějškově, přičemž srdce poslouchá jen samo sebe a plní vůli pokušitele. A ten pak nejen, že nepřekáží takovéto "zbožnosti", ale ještě takovému člověku s radostí pomáhá a vybízí ho k tělesné zbožnosti, která se zaměřuje jen na kvantitu. Ti, kteří se dají takto oklamat, pociťují jisté duchovní uspokojení a zdokonalení, přičemž dojdou do takové namyšlenosti, až se vidí na stupni andělském. V některých případech dokonce cítí jakoby přítomnost Boží. Začínají vidět jakési vyšší předměty a smýšlí o sobě, že dosáhli nebeského světa nebo že jsou vytrženi do nebe.

Podle jejich chování však můžeme rozpoznat, jak daleko jsou od skutečné dokonalosti ti, kteří se "zdokonalují" tímto způsobem. Tito asketové si většinou přejí, aby si jich jiní vážili a ctili je. Rádi se řídí svou vůlí a prosazují svá rozhodnutí. Své nedostatky téměř nevidí, ale velice pozorně si všímají a rozebírají slova a skutky jiných. Když někdo v jejich přítomnosti pochválí druhého člověka, vzbudí to v nich nelibost, bolest v srdci, až někdy i nepřátelství. Bůh chce takové lidi přivést k poznání sebe samých a přivést je na pravou cestu, a proto na ně dopouští utrpení, choroby a pronásledování. Zapomínají na příklad Kristův, který sám sebe snížil nejvíce ze všech lidí. Své nepřátele nepovažují za prostředky Boží milosti, které nám vlastně pomáhají ke spáse. Takoví lidé jsou ve velikém nebezpečí, protože jejich vnitřní zření (oko mysli) mají kvůli hříchu znečištěné a proto je zření nesprávné. Nekriticky hledí na sebe. Začínají odsuzovat druhé. Napravit se mohou jen s Boží pomocí. Spíše dojde k dobru hříšník, který otevřeně vyzná své hříchy, než ten, který své hříchy skrývá pod ctnostmi, které všichni vidí. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Na scestí přivádí člověka i pokušení ztělesňování či materializace duchovního života. Sem patří i vizualizace, různé meditace s představami či city, např. prožívání Kristova utrpení, či různých andělských pocitů, přijímání daru vidin (např. nahlížení do očistce) atd. To vše není realita, nýbrž součást ďáblova klamu.

Zajímavé je, že těm, kteří této pokažené duchovnosti propadli, nepřináší svobodu ale právě naopak - stávají se na těchto prožitcích zcela závislí (je to jak droga); tvrdí o nich, že jsou krásnější než všechny slasti tohoto světa, které pak pro takové lidi už není problém odvrhnout, aniž by k tomu bylo potřeba zvláštního sebezapření; všechny dosavadní vášnivé slasti jsou totiž nahrazeny zcela novou rozkoší - sv. Ignatij Brjančaninov ji označuje za "zjemnělé smilstvo v nevěstinci padlých duchů"; a ještě to okolí považuje za svatost. (Slyšel jsem člověka provozujícího tuto duchovní praxi, který se otevřeně svěřil, že je to mnohem lepší než sex.) Tyto "duchovní vášně" a jejich tělesné projevy přinášejí různé tělesné slastné extáze (Tereza z Avily prohlásila po tomto duchovním spojení s "kristem", že se stal jejím ženichem) nebo způsobují stigmatizaci či vidiny "na přání" (Ignác Loyoly prý říkal, že může nahlížet do pekla či do ráje, kdykoliv chce), nebo "nebeské pocity" apod. Tato domnělá svatost je ve skutečnosti jen ďáblem spředenou iluzí, jak fundovaně na základě rozboru dle svatootcovské tradice prokázal již v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov.
Na dalším stupni přicházejí zjevení a vidiny. To nejsou halucinace. Mniši vidí ženy či hrozivá zvířata nebo peníze či někoho, kdo se jim klaní a vychvaluje je. Nebo obrovské postavy vysoké jako dům. Nechá-li se člověk oklamat, jsou schopny člověku tělesně ublížit (to je možná mj. případ Františka z Assisi). Podlehnout pokušení může znamenat i duševní či tělesné poškození. Někteří pak zůstali ochrnutí či zešíleli. Řada z těch, co padli na tomto stupni, brzy poté zemřela.

Ďábel se někdy zjevuje člověku v podobě anděla, učí ho různým dovednostem. Charakteristickou vlastností těchto zjevení je, že mnicha vždy nabádá, aby o těchto návštěvách nikomu neříkal. V člověku tím ďábel vzbuzuje pýchu a neochvějnou sebedůvěru, nakonec ho přivádí k tomu, aby se mu poklonil, čímž se snaží člověka duchovně a často i tělesně zahubit. (O tom se mnohokrát píše v životech svatých a v různých patericích.)

Jednoho mnicha na Athosu začal po nocích navštěvovat démon v podobě zářící světelné bytosti. Řekl mu, že je lepším mnichem než ostatní a že jeho starec to nechápe, a tudíž se Bůh rozhodl poslat jeho, nebeského anděla, aby se ujal jeho duchovního vedení. Začal ho zasvěcovat do všelijakých duchovních tajemství. Samozřejmě ho především upozornil, že tuto noční výuku nesmí nikomu prozradit, jinak nebude moci přicházet ho vyučovat. K tomu použil i citace svatých Otců, podle nichž je odhalení ctnosti vlastně hříchem. Kromě jiného ho nabádal, aby přestal na sobě činit znamení kříže, protože to je jen pro nedokonalé. Tak to šlo nějakou dobu. Starci neunikla změna v chování tohoto mnicha, ale protože on sám vše zapíral, nechtěl ho nutit. Po jisté době mu démon při své noční návštěvě oznámil, že již natolik pokročil, že je připraven na nejvyšší zasvěcení a Bůh ho uznal hodným, aby se jako jediný z celé Svaté Hory mohl poklonit samotnému Kristu. Vyvedl ho na horu - tam nešťastný mnich spatřil jakési prostranství plné jasu a andělů, a v nějaké vzdálenosti před sebou viděl trůn, na němž seděla oslnivě zářící bytost, které se všichni kolem klaněli. Jeho učitel ho vybídl: "Nyní běž a pokloň se svému Pánu, a pak obdržíš přímo od něho nejvyšší zasvěcení." V tu dobu se za mnicha v slzách modlil jeho starec. Mnich se už radostně chystal vykročit, ale pak - díky modlitbám starce - si vzpomněl na to, že když se klaníme Kristu, vždy při tom na sobě činíme znamení kříže, a zapomněl na chvíli, co ho učil démon. Pokřižoval se tedy - a v ten okamžik celé zářivé zjevení zmizelo, a náhle uviděl, že stojí na samém kraji útesu, kam ho démon dovedl, a kdyby udělal jediný krok k trůnu, zřítil by se z výšky do propasti a zabil by se. Takové zasvěcení mu ďábel chystal. (Převyprávěno dle životů athonských poustevníků)
Na těchto vyšších stupních přichází i pokušení nadpřirozených schopností. Prorokování, čtení myšlenek, jasnovidnost, vnášení se ve vzduchu atd. Zkušený starec dobře rozpozná, jestli jsou to dary od Boha či klamání ďábla. Podlehnutí může skončit buď posedlostí či vážnou duševní poruchou nebo dokonce smrtí.

Na každém stupni je možno napravit svůj pád pokáním. Avšak lhůta, kterou člověk má k pokání, se dramaticky zkracuje na vyšších stupních. Zatímco při podlehnutí ďáblovu pokušení na nejnižším stupni má člověk čas na pokání prakticky až do konce života (ba dokonce, v některých případech Bůh prodlužuje člověku život, aby dostal příležitost konat pokání, a tím mu nabízí možnost neztratit spásu). Na posledním stupni je lhůta na pokání jen velice krátká (bývají to jen dny a někdy ani to ne).

--------------------------

Už jsme řekli, proti komu vedeme boj, nyní je nutno říci, za co vedeme zápas: za křesťanskou dokonalost (jak učí sv. Nikodim). Tedy zápas není jen nějaká zbytečná lapálie, ale něco se při něm s námi děje - jakýsi užitečný proces. Je to spolupráce s Bohem, který nás chce uzdravit a na jeho blahodať mi odpovídáme zápasem s pokušením, a tím si jeho dary spásy osvojujeme.

Proto sv. Antonios Veliký pravil: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vstoupit do království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen."

Všechny církevní úkony (půsty, bdění, poklony, askeze, poustevnictví; dlouhé modlitby, stání na bohoslužbách; říkání Ježíšovy modlitby v osamění atd.) nás přivádějí ke křesťanské dokonalosti, ale netvoří podstatu dokonalosti. Dávají nám energii k zápasu proti vlastní hříšnosti a vedou nás k rozhodnému odporu proti pokušením, která k nám přicházejí od třech nepřátel: pokušitele, světa a do jisté míry i těla. Tak člověk stále více miluje Boha a ne sebe.

Cílem duchovního života, jehož je tento zápas součástí, je sjednocení s Bohem. K tomu je potřebné vyznat se Bohu z celého srdce, že je dobrý a všemohoucí, a zároveň si uvědomit vlastní bídnost a náklonnost k jakémukoliv druhu zla. Pro lásku k Bohu je nevyhnutelné, abychom se v srdci zřekli vlastní vůle a pokorně se podřídili Boží vůli, a tak se projeví Boží sláva (1Kor 10,31). Všechnu práci činíme proto, abychom se Bohu zalíbili. Proto je potřeba nevšímat si vlastní vůle, protivit se zlu a nutit se ke konání ctností. Zápas s vlastní vůlí je velice těžký, a odměnu vítěze získají jen ti, kteří se horlivě snaží.

Tento zápas je nejtěžším bojem ze všech, protože bojujete sami se sebou. Jestli zvítězíte nad vlastními vášněmi, hříšnými touhami a pokaženou vůlí, Bůh bude mít z toho mnohem větší radost, než z přísného půstu mnohých asketů, kteří umrtvili svá těla životem na poušti.

Dokonce i kdybyste vykoupili za své peníze z otroctví stovky otroků a darovali jste jim svobodu, nebude vám to stačit ke spáse, protože sami jste zůstali v otroctví svých vlastních vášní. Nejdůležitější ze všeho je všímat si svých vášní, jimž nemíme dát svobodu působit v nás. To je důležitější než se namáhat pro blaho jiných lidí a dávat jim dary.

Pokud jste už pochopili, v čem spočívá křesťanská dokonalost, je naprosto nutné bezustání zápasit se sebou, a budete po ní neustále toužit a zvítězíte-li, budete odměněni. V srdci však musíte mít čtyři duchovní pomůcky:
a) nikdy a v ničem nedoufat v sebe
b) vždy z celého srdce plně důvěřovat jedině Bohu
c) neustále se zdokonalovat
d) neustále se modlit. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)

Podotýkám, že právě tady je ten citlivý bod, jímž se křesťanský duchovní život zcela zásadně a principiálně rozchází s duchovním životem buddhismu, jógy, zenu atd. Když se přijdete nechat poučit o duchovním životě k buddhistovi či jogínovi, jedna z prvních věcí, které uslyšíte, je: a) nesmíš ničeho litovat (tj. žádné pokání) a b) věř v sebe. (Takové rady se krásně poslouchají, že?) Buddhismus a hinduismus zakládají svou duchovnost na názoru, že člověk je v základě dobrý, svatý a božský - jenom na to nějakým nedopatřením zapomněl a cílem duchovní praxe je, aby se na to rozpomenul (anebo je jeho nevědomost zapříčiněna vnějšími okolnostmi, které brání, aby se projevilo jeho "božské já"). Křesťanství oproti tomu zakládá svůj duchovní život na nepříjemné pravdě, že člověk je ve stavu hlubokého vnitřního poškození, smrtelné nemoci a sám svými vlastními silami se nemůže uzdravit. Prvním cílem křesťanského duchovního života je, aby člověk poznal svou nemoc - nazřel jak hluboké je jeho vnitřní poškození, že samotný kořen lidství je v něm přeseknut a rozkládá se hříchem; pak může začít léčení.
------------------------------

V řecké Filokalii se někde píše, že často se stávají dobrými mnichy bývalí lupiči a vojáci, protože kvůli své minulosti se dobře vyznají v každé špatnosti a lsti i taktice. A tak mohou snadno prohlédnout lstivost ďábla a jeho úklady. Takový bývalý lotr má "v krvi" nedůvěru k neznámým návštěvám. Nikdy se necítí být v bezpečí a nikdy není sám s sebou spokojený. Ví, že nepřítel ho může přepadnout zcela nečekaně. Zná, jak se kladou léčky, jak napadnout svou kořist zezadu, a nečiní mu tudíž problém předpokládat, že stejně tak si počíná ďábel v boji proti němu. Zkušený může být poražen zkušeným.

Jak by to bylo krásné, kdyby křesťanství bylo náboženstvím tichých pokojných meditací. Jak by to však bylo v takovém případě hluboce nepravdivé náboženství! Nereflektovalo by totiž duchovní stav světa, kam sestoupil ďábel plný zuřivosti, věda, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12,12). "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2Tim 3,12). To platí na duchovní i tělesné rovině.

Jaký to rozdíl např. od buddhismu, kde meditace plynou v tichém sladkém snění (pardon: vizualizacích)... Jenže buddhismus není (přísně vzato) ani náboženstvím, je to metoda - technika, praktika. To je asi důvod, proč má buddhismus nyní takový ohlas na Západě. Tito lidé totiž vlastně nechtějí náboženství, chtějí duchovní zážitky anebo vyřešit své psychické problémy. A na to stačí jen fungující metoda.

Někdy se říká, že 21. století bude dobou náboženství, ale neorganizovaných. Tj. náboženství bez církví. To je nesmysl. Přichází nikoliv doba náboženství, ale doba pověr, duchovních metod dávajících zážitek, éra magie a okultismu či snění. S náboženstvím to nemá nic společného; natož se zdravou vírou! Proto se "lidé budoucnosti" stávají snadnou kořistí sekt, komercionalizované magie, kupují si drahá cédéčka s "hudbou" či spíše zvuky new-age či domorodé animistické "etno", platí za kurzy holotropního dýchání, či šamanismu a čarodějnictví, nebo sypou peníze do kapes orientálním guruům.
Jogín Rajneesh, zvaný Osho, v USA měl sedm rollsroyců v nejdražší variantě v sedmi různých barevných odstínech, na každý den v týdnu jiný, nechal se jimi každodenně přemísťovat ze svého příbytku do asi 100 metrů vzdáleného ášramu, a to vše před zraky zfanatizovaných Američanů, kteří se předháněli, kdo mu dřív odevzdá svůj majetek, aby mohl v ášramu bydlet a poslouchat mistra na slovo. Součástí jeho "duchovního vedení" bylo např.: Chovejte se jako zvířata, dejte průchod svým živočišným vášním, odhoďte zábrany, řechtejte se bezdůvodně každý den deset minut...
Známá moudrost klasika praví: "Z těch, kteří ztratí zdravou náboženskou víru, se nestanou lidé, kteří by už nevěřili ničemu, nýbrž lidé, kteří pak věří čemukoliv." To platí pro dnešního odnáboženštěného západního člověka stoprocentně. Říká se, že tento člověk je skeptikem - on je však skeptický jen vůči autentickému Božímu zjevení. Ve všech jiných ohledech věří všemu: od průhledně manipulativní reklamy na cokoliv, přes bláboly a sliby politiků, kterým korupce kouká z očí, až po pseudovědecké hypotézy či blouznění všelijakých pomatenců...
Jak píše apoštol o naší době: Lidé uvěří bájím, seženou si na to učitele; nesnesou zdravé učení. (2 Tim 4,3-4)

Oproti tomu křesťanství to je duchovní zápas do krve. Bitevním polem je vaše srdce. Po nějaké době z vašeho ega nezbude skoro nic. Démoni si v této řeži vezmou své. Člověka, který se do toho pustí, to postupně semele a bere mu vše, na čem lpí, jedno po druhém. V plné míře do toho jdou mniši. Za nimi kulhají v tomto duchovním procesu ti, co žijí ve světě, každý jak umí a jak může. Jedno se však žádá po všech, aby v této bitvě čestně padli. Pak se vynoří na druhém konci ve slávě. Někdo ještě za svého pozemského života (to jsou pak ti, kteří mohou zkušeně a s jistotou vést druhé, protože už žijí současně ve světě tělesném i duchovním), jiní to spojí se svým tělesným odchodem. V tom je opravdovost křesťanského života, že se jde až na dřeň, že si člověk pustí křesťanství pod kůži a dá se do boje, celým svým srdcem. Křesťan nebojuje proti druhým, ale proti sobě - proti zlým sklonům, myšlenkám.

Sv. avva Antonín Veliký: "Toto je největší dílo člověka - odhalit své chyby před sebou a před tváří Boží, a do posledního dechu být připraven na pokušení."

---------------------------

Ještě krátce k té duchovní zbroji, o níž se píše v epištole. Podrobný výklad si necháme na příště, nyní však zdůrazníme hlavní poselství tohoto čtení: v našem boji nejsme ponecháni bez výzbroje. Duchovní voják se do bitvy ozbrojí, jak to popisuje ap. Pavel.

Ta slova z dnešní epištoly nesmíme brát jako nějaké odtažité fantazírování. Ap. Pavel byl praktik, nebyl to zasněný poeta, který by si liboval v abstraktních obrazech či květnatých od života odtržených přirovnáních. Kdepak. Ten Pavlům popis duchovní zbroje je velice přiléhavý. To, o čem se tam píše, jsou opravdu zbraně, a zbraně nejsou proto, aby byly nějakým vystaveným exponátem, ale jsou určeny pro boj.

Např. "štít víry": víru nechápe ap. Pavel jako individuální přesvědčení, či jako "něco za pravdu míti", ale jako spojení lidského srdce s Bohem, které člověka objektivně chrání před ďáblem tím, že mu skýtá ochranu shůry. Je to skutečný štít před hrudí chránící proti střelám zacíleným do mysli a srdce člověka, jimiž ďábel chce otrávit mysl zvrácenými myšlenkami a spálit srdce temným ohněm nečistých pokušení (připomeňme, že podle slov Ježíšových myšlenky vycházejí ze srdce /Mat 15,19/).
Přilbice spasení. Přilba chrání hlavu. Hlava je místem myšlení. Myšlenka na spásu chrání myšlení proti pronikání cizích vnuknutí.
Meč Ducha. Mečem se zabíjejí nepřátelé. Slovo Boží je pro démony smrtonosné. Uvádí člověka do pravdy, kdežto svět démonů je světem klamu, iluze a lži, a tento jejich svět se hroutí a řítí do prachu, když se člověk chopí Božího slova. ("Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" /Židům 4,12/.)

To je tedy zbroj, kterou nám Bůh dává jako jeho vojákům. A jak naznačuje poslední věta dnešního čtení: útokem, kterým se vojáci vrhají do boje, je neustálá modlitba v Duchu Svatém.








Zobrazit příspěvek č. 273 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2007
Zajímavý článek z tisku - sešle Bůh na lidi další katastrofu?

Neopakuje se historie? Nejsme v situaci předpotopního a babylonského lidstva?

Životní energie lidí začala jaksi vyprchávat. A začalo to právě v době, kdy lidé zdánlivě dosáhli maximální vlády nad materiálním světem.

Existuje názor, že scénáře rozvoje lidstva, základní archetypy civilizace, jsou popsány v Bibli.
Podle něho lidstvo přežilo dvě archetypální katastrofy: světová potopa, zboření babylonské věže.

V prvém případě bylo z tváře země smyto vše živé. V talmudu (traktát Sanhedrin, 108a) se praví: „Předpotopní pokolení zpychlo, protože se jim žilo příliš dobře.“ Výsledek byl, že lidstvo začalo považovat za normu porušování všech Božích přikázání - v prvé řadě sexuálních, přičemž nejen zrušili pojem "protipřirozený", nýbrž učinili z toho, co je proti přirozenosti, novou normu. „Pokolení potopy bylo smyto ze země zvláště poté, co začali sňatky uzavírat muži s muži a se zvířaty“ (Berešit Raba 26:5). V současné společnosti je první část toho už plně uskutečněna.

Pak následovalo zvrácení všech společenských norem a nakonec neskrývaná loupež, uzákoněné přisvojování si cizího majetku (vidíme těchto jevů kolem sebe málo?) Do této chvíle Bůh ještě odkládal potrestání, ale jakmile nastalo loupení, rozsudek „byl vynesen k vykonání“ (traktát Sanhedrin, 108a). Krajně se rozšířila sociální nerovnost, a ti, kteří stáli na vrcholu společenského žebříčku, začali ignorovat úplně všechny zákony. „A viděli synové velikých dcery lidské, že jsou krásné, a brali si ženy, jaké si zvolili (podle svého úsudku)“ (Gen 6,2) - čili bez ohledu na to, jestli ta žena, která se jim zalíbila, chce či nikoliv.

Následující verše Písma vyprávějí o odplatě za to: „I uviděl Hospodin, že veliké je zlo člověka na zemi, a že veškeré myšlení srdce člověka má zalíbení ve zlu a to v každý čas. I zalitoval Hospodin, že učinil člověka na Zemi, a trápil se v srdci svém. A pravil Hospodin: Vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, ze Země, od člověka až k dobytku, až k hadům a ptákům nebeským, neboť lituji, že jsem je stvořil.“

Podobnost se současným kultem homosexuality a se zasahováním státu do soukromých životů jsou očividné. Je možné, že když Bible hovoří o "vodách potopy", nemyslí tím obyčejné "aš-dva-o", ale je to alegorické pojmenování složitějších procesů.

Pokolení babylonské věže šláplo na trochu jiné "hrábě". Krádeže se tam nevyskytovaly - naopak byla tam vzácná sociální jednota. "A byl na celé zemi jeden jazyk a jedna slova" (Gen 11,1). Jenže pak: "I řekli si (vzájemně): pojďme, postavme sobě město a věž, jejíž vrchol (hlava) bude až v nebi, a učiníme si jméno" (Gen 11,4).

"Budování věže do nebe" - alegorické popsání situace, kdy lidé měli zato, že plně pochopili Plán světa, a proto mohou sami stanovovat zákony jeho fungování (Midraš Tanchuma cha-kodem a Sanhedrim, 109). Současné pokusy s korekcí dědičnosti (genetické inženýrství) a další genetické "kousky" se tomu podobají jako vejce vejci. Midraš praví, že lidé se rozhodli "vzepnout se až k nebi a začít válku proti Bohu" (Midraš Tanchuma, kap. Noe, 18), rozhodli se zabít Ho a stanout na Jeho místě - čili plně proniknout do zákonů stvoření světa a začít je sami korigovat. (Výstižněji postihnout aspirace moderní materialistické vědy snad už nelze; pozn. překl.)

Mimochodem, Všemohoucí, jak praví Midraš, se dokonce rozhodl nahrát jim. Midraš píše alegoricky (Tanchuma cha-kodem), že lidé "vypouštěli střely na nebe", aby "zabili Boha". Tyto střely padaly zpět na zem "zkrvavené" - čili zdálo se jim, že vlády nad světem je plně dosaženo, že "Bůh je mrtev"... Všemohoucí dal člověku možnost narušit Božské hranice, ustanovit řád světa dle svého úsudku. Tyto uměle vytvořené hranice však neobstály.

(Také vás napadlo, že lidé začali před půlstoletím vypouštět rakety, aby dokázali, že na nebi žádný Bůh není? Dnes jsou tyto rakety nosiče jaderných hlavic; pozn. překl.)

Dle Credo.ru


Zobrazit příspěvek č. 274 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života

28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha

35  Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36  Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37  Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38  Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39  Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40  Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41  Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42  Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43  Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)

Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:

1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.

2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.

3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.

Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.

Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.

Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.

Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.

Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.

-------------------------------

Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“

--------------------------------

Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.

Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.

Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.

Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.

Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).

Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.

Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“

Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.

Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.

K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)

Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).

„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)

Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.

Tak asi tolik dnes o duchovním životě.

Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:

V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.

Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.







Zobrazit příspěvek č. 275 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2007
Z tisku - ruský patriarcha Alexij II.

Osobnost roku v Rusku

Ruský pravoslavný patriarcha Alexij II. popáté obdržel ocenění "osobnost roku", kterou uděluje biografický institut.
Patriarcha při převzetí ceny zdůraznil, že ji chápe jako ocenění pravoslavné církve, která vždy byla se svým národem - v dobách radosti i neštěstí.



Zobrazit příspěvek č. 276 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha

Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS

vazeni pratele,
minuly tyden vydal brevnovsky benediktinsky klaster v edici pietas benedictina prvni svazek "instituci" jana cassiana zvaneho na vychode riman. cassianus patri ke klasice staroveke krestanske literatury a jsme radi, ze ho muzeme nabidnout v uplnem ceskem prekladu. po tomo svazku (a) vyjde pristi rok svazek (b), s kterym budou tvorit nedilny celek.
nize uvadim text z nasich internetovych stranek, pripadne se lze podivat primo na ne: http://www.brevnov.cz/CS/knihovna/018.php.
s pozdravenim a pranim pokoje
ondrej koupil


Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
Název Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
ISBN 978-80-86882-07-9
Rok vydání 2007
Počet stran 136
Cena 220 Kč


- edice Pietas benedictina, sešit 14. Fundamentální dílo západního mnišství v překladu kolektivu překladatelů (Zdeněk Žalud, Jan Zdichynec, Josef Šimandl, Monika Recinová, Edita Mendelová, Jaroslav Lorman, Ondřej Koupil). Český překlad spisu De institutis coenobiorum bude zpřístupněn ve dvou svazcích. V roce 2007 vycházejí ve svazku označeném (a) první čtyři knihy – o mnišském oděvu a liturgii a klíčová kniha čtvrtá, shrnující spiritualitu mnišského života. V tomto prvním svazku je obsažena také předmluva o Cassianově životě a jeho názorech ve Zvycích a lécích. Jan Cassianus, který se seznámil s mnišstvím v Betlémě a hlavně v křesťanském Egyptě, předal ve svých spisech psaných v první polovině 5. století v gallské Massilii (dnešní Marseille ve Francii) základy východní mnišské nauky Západu. Jeho dílo významně ovlivnilo západní křesťanskou spiritualitu. Další svazek se zbylými osmi knihami o osmi základních neřestech bychom chtěli připravit v roce 2008. Budou v něm i rejstříky k oběma svazkům a seznamy zkratek a literatury.



Zobrazit příspěvek č. 277 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2007
Na jakých principech se sjednocuje Evropa?

Schengen: dnes se lidé radují, zítra budou možná plakat.

Dnes se s mediální pompou ruší naše státní hranice.

Lidé se radují, že se Evropa sjednocuje a že budou moci pohodlně cestovat, protože se ruší hraniční kontroly.
Jak nás informují média: někde prskaly o půlnoci ohňostroje a konají se lidové veselice. Na vybraných hraničních přechodech odstraňovali hraniční závory přední politici. Ministři vnitra vlastnoručně řežou ruční pilou hraniční závoru. Státníci drží proslovy na hraniční čáře.

Podle Merkelové je zrušení hranic dobré hlavně pro děti, které to budou brát jako samozřejmost, zatímco starší generace o tom je snily. "Přeji všem zemím, aby mohly zažít podobný den, jaký nyní zažíváme my. (...) Jsem hrdý," řekl Topolánek. "Byli jsme rozděleni železnou oponou, nyní máme celou Evropu sjednocenou kolem hodnot demokracie a míru," poznamenal Barroso. Připomněl, že Evropa je "konstrukce pro lidi, kteří mohou nyní snadno cestovat od Portugalska po Tallinn".
Největší rozšíření schengenského prostoru v historii symbolicky ukončí období rozdělení Evropy na Východ a Západ. Volný pohyb po Evropě byl před osmnácti a více lety snem Čechů a zůstával jím i po pádu komunismu a vstupu ČR do Evropské unie.


Celý obsah Schengenské smlouvy však politici úzkostlivě tají.
Nikdo lidem neřekne, čím za tuto "svobodu" budou muset zaplatit. A že zaplatit budou muset tvrdě. Její součástí jsou totiž i základní pilíře architektury centrální kontroly všech občanů...

Svatohorští starci a mniši ve svém prohlášení z devadesátých let označili Schengenskou smlouvu za "nelidskou". Něco o tom jsme psali už před lety zde.




Zobrazit příspěvek č. 278 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2007
Z článku k vánoční době

Pravoslavné Vánoce, církevní obyčeje a lidové zvyky

Pro pravoslavnou církev, čili východní křesťanství, mají vánoční svátky v principu stejný obsah jako pro křesťany západní. Je to svátek narození našeho Spasitele Ježíše Krista v Betlémě. Svátky jsou to svou atmosférou i duchovní náplní radostné - vždyť se narodil Spasitel lidského rodu!

Podobně jako na Západě se i pravoslavní připravují půstem k oslavě připomínky této dva tisíce let staré (a přesto vždy aktuální) události. Říkáme mu půst Filipovský (v lidové řeči na východním Slovensku a Zakarpatí: "filipovka") a nebo u východních Slovanů "Roždestvenskij post" (čili v překladu: půst k Narození Kristovu). Jak název napovídá, začíná tento půst den po svátku sv. apoštola Filipa 28. listopadu. Tento půst není příliš přísný: jedí se totiž při něm ryby (kromě střed a pátků), takže zakázáno je maso, mléko i mléčné výroby a vejce. Půst trvá až do samotného svátku Narození Kristova.

Pro západního člověka je asi nejvýraznější odlišností pravoslavných vánočních svátků od svátků západních doba jejich oslavy. Většina pravoslavných křesťanů ve světě totiž stále zachovává starobylý juliánský kalendář, který je o 13 dní posunutý oproti našemu občanskému kalendáři. Pro běžné používání se totiž ve společnosti prosadil papežem zavedený kalendář, tzv. gregoriánský, - ten však považují pravoslavní za nedokonalý a nevhodný pro liturgické používání. Takže pravoslavné Vánoce připadají na den, kdy je na našem občanském kalendáři 7. leden.

Tento časový posun skýtá v dnešní společnosti mnohé výhody. V neposlední řadě je oddělení oslavy těchto svátků od celospolečenského shonu, zmatku a stresů. Oslavu vánočních svátků je možno rozdělit a část, která je spíše společenského charakteru, absolvovat spolu s nepravoslavným okolím, kdežto část duchovní modlitebně v klidu a tichu oslavit 7. ledna. V prvním lednovém týdnu se naši nepravoslavní spoluobčané teprve postupně vzpamatovávají z novoročního bujarého veselí, a v této poklidné době může pravoslavný křesťan meditativně duchovně hledět na rodícího se Krista Pána a oslavovat jeho narození ve svém srdci.
A tím se dostáváme ke způsobu oslavy svátků Narození Ježíše Krista v pravoslavné církvi. Na Východě je tato oslava znatelně hlouběji spojena s modlitbou. Vánoce jsou zde široce propojeny se svátečními bohoslužbami, kterých je tu více než na Západě a jsou podstatně delší. Pravoslavné liturgikon předepisuje pro chrámovou oslavu svátku řadu různorodých bohoslužeb, obsahujících veliké množství zvláštních svátečních hymnů, sestavených svatými uplynulých věků. Jestli v obecnosti platí pro církevní svátky v pravoslavných zemích, že kdo chce, může je prakticky celé prožít v chrámu, kde se stále děje něco nového a slouží se nejrůznější sváteční obřady, pak pro tak veliké svátky, jako jsou např. Vánoce, to platí dvojnásob.

Některé sváteční bohoslužby jsou však nejdůležitější a zúčastňuje se jich většina věřících. Připadá-li štědrý den (předvečer svátku) na všední den, pak se koná nejstarobylejší z běžně používaných bohoslužeb - liturgie sv. Basila Velikého (žil ve 4. století), která se slouží jen desetkrát do roka. Touto bohoslužbou, před kterou je předepsán celodenní nejpřísnější půst (nesmí se nic jíst ani pít), začíná svátek Narození Kristova. Tam, kde se koná tato bohoslužba podle starobylé tradice až večer, to znamená strávit Štědrý den v nejpřísnějším půstu. Vlastní den svátku začíná jitřní bohoslužbou, po níž následuje Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého se svatým přijímáním. Po všechny sváteční dny se koná ráno liturgie s přijímáním, a večer pak kratší bohoslužba s obětováním kadidla. V pravoslavných monastýrech i na některých farnostech v pravoslavných zemích se koná ještě celá řada zvláštních svátečních obřadů (např. všenoční bdění, žehnání chleba, vína, oleje a pšenice, dále průvody atd.), jichž se přichází účastnit množství pravoslavných věřících.

V chrámu je uprostřed umístěna sváteční ikona, zobrazující Narození Kristovo, hojně ozdobená květinami. V pravoslavných zemích neznají betlem, ale u nás někteří pravoslavní do svých chrámů klasický český betlem umísťují. Podobně akceptovali čeští pravoslavní křesťané stromeček s dárky. Ozdobený vánoční stromeček s rozsvícenými svíčkami je pozoruhodně výstižný obraz biblického stromu života, od něhož byli duchovní prarodičové lidstva Adama a Eva vyhnáni a k němuž nám příchod Spasitele znovu otevírá přístup.

Stejně běžné je, že v českých pravoslavných chrámech zpívají i české koledy. V pravoslavných zemích lidé pějí mnoho zbožných vánočních písní. Na některých místech zlidověly i některé nejslavnostnější sváteční liturgické modlitební hymny, které se pak zpívají nejen v chrámu při bohoslužbách, nýbrž i v domácnostech a při společných setkáních apod. Stejně tak analogicky k českým lidovým tradicím existuje v pravoslavných zemích nepřeberné bohatství různých lidových obyčejů, zvyklostí a rodinných obřadů.

Sváteční hostina měla původně symbolický význam - mělo se okusit ze všech plodů země (stolování tedy mělo náboženský, rituální charakter). Na Ukrajině se dodržuje zvyk dvanácti (někde devíti) chodů pokrmů.

Koledování, které se zachovalo i u nás, je starobylým biblickým zvykem - původně bylo určeno pro chudé, aby v tyto sváteční dny nikdo netrpěl nouzí. Dnešním lidem koledníci připomínají, že se o své bohatství mají dělit s těmi, kdo trpí nedostatkem.

Po celé sváteční období Narození Kristova trvající deset dnů není žádný půst (ani ve středu a v pátek) a věřící se vzájemně zdraví svátečním pozdravem: "Kristus se rodí," na který se odpovídá: "Oslavujte ho!"

Dárky, které si místní pravoslavní dávají ve stejnou dobu jako okolní společnost, se však v pravoslavných zemích (např. v Rusku či v Řecku) rozdělují až v předvečer Nového roku. Tomuto dni se v Řecku říká "Den sv. Basila". V předvečer tohoto dne se opět zpívají koledy jako na svátek Narození Kristova.

Po vánocích tedy řecké děti netrpělivě očekávají Nový rok (Protohronia), protože tehdy jim sv. Basil bude dávat dárky. (Sv. Basil Veliký, agios Vasilios, arcibiskup Kesareje Kappadokijské, + 379; svátek má právě 1. ledna.) Dárky zde udílí sv. Basil, který je pro Řeky tím, kdo je santa Klaus (čili sv. Mikuláš) pro západní svět.

Řekové chápou Nový rok jako šťastnou událost, a proto mají obyčej zkoušet v tento den štěstí ve hře. Státní loterie zvyšuje výhry. Lidé hrají všemožné stolní hry na všech místech - po kavárnách, klubech i v domech po celé zemi. Doma se hrají hry už v předvečer Nového roku a čeká se při tom na přelom roku. Sázky je však zvykem držet nízko, protože se jedná o přátelskou zábavu a ten, kdo prohraje, není smutný.

Další řeckou zvláštností je novoroční koláč (Vasilopita) se zlatou mincí. Pečení Vasilopity je jedním z mála pravěkých obyčejů, které ještě přežily do současnosti. Kdysi byly připravovány sladkosti a koláče s mincí uvnitř při svátcích Kronia (od pohanského boha Kronos /Chronos/, který byl v Řecku uctíván) a při římských saturnáliích. Koláč s utajenou mincí se slavnostně krájel a rozdával přítomným. Ten, kdo dostal kousek koláče, v němž byla mince, měl být největším šťastlivcem ze všech přítomných. Pravoslavná tradice kombinuje tento zvyk s Novoročním koláčem. V novoroční noc se všichni shromáždí, aby společně čekali, až bude na samém začátku nového roku krájena Vasilopita. Když přijde čas, otec rodiny začíná se slavnostním obřadem krájení koláče. První kousek je pro Krista, druhý pro dům a ostatní kousky pro každého z přítomných. Ten, kdo dostane kousek s mincí, bude šťastlivcem roku!

Svátky vánoční se bezprostředně spojují s dalším velikým svátkem (v pravoslavných zemích s celonárodní účastí): Zjevení Páně, při němž se oslavuje křest Pána Ježíše v řece Jordán. Podle juliánského kalendáře je to 19. ledna. Svátku se krátce říká Zjevení (Epifanie) nebo "fota" (světla).

První oslava se děje v chrámu v předvečer svátku, kdy se zde světí voda. Pak kněz obchází domy věřících, chodí od domu k domu s křížem a svazkem vonných bylin. Projde každým bytem a vonnou ratolestí kropí dům svěcenou vodou, čímž žehná všechny prostory příbytku. Starým zvykem v Řecku je připravovat na předvečer svátku tzv. "kolivo" (vařená pšenice s kroupami či hrachem). Kolivo v tento den jedli nejen lidé, ale dávali jej jíst i svým zvířatům a věřili, že tím získají dobré zdraví a štěstí pro své domovy.

Největší oslava se však koná v samotný den svátku Zjevení. Utvoří se dlouhý průvod, který se ubírá tam, kde je poblíž v kraji nějaká voda: řeka, moře, jezero či vodní nádrž. V čele průvodu jsou neseny ikony cherubínů, následuje kněz oděný do nejkrásnějších svátečních bohoslužebných rouch, pak kráčejí důležité osobnosti a za nimi všichni ostatní lidé. Ve větších městech je procesí složitě připravováno, doprovázeno hudbou a vojenskou čestnou stráží. Na konci ceremonie kněz po modlitbách vhazuje kříž do řeky (či do moře) a tím žehná vodu. A pak - všichni, kdo si troufnou (většinou mladíci), skáčou do vody, která je obvykle ledová, a soutěží, kdo první na dně najde kříž a vrátí jej knězi. Tomu, kdo kříž vynese zpět nad hladinu, se dostane zdraví a štěstí na celý rok!

V Rusku tomuto svátku říkají Bogojavlenije a za účelem svěcení vody vyřežou otvor v ledu a hned po posvěcení vody do ní mnozí naskáčou, ač tam bývají v tuto dobu třeskuté mrazy. Zde posvěcenou vodu si pak věřící odnášejí domů. Po celý rok vydrží tato svěcená voda zázrakem čerstvá i bez jakékoliv konzervace.

Přes veškerou svátečnost a košatost pravoslavných oslav svátků Narození Kristova je nutno uvést, že zatímco na Západě jsou Vánoce hlavními křesťanskými svátky roku, tak v Pravoslaví jsou tyto svátky svým významem a slavnostností až druhé v pořadí; nejdůležitějším svátkem roku je pro pravoslavné křesťany totiž bezesporu Pascha - čili Velikonoce.

(Z článku určeného pro noviny)



Zobrazit příspěvek č. 279 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2008
Neděle o deseti

29. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení desíti, z nichž jen jeden díky vzdal

11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."
(Lukáš 17)

Někteří vidí v dnešním čtení jinotajné poukázání na zákon desetiny.
Po přečtení tohoto evangelia bych mohl začít např. takhle: Mám pro vás dvě zprávy. (Znáte, jak se to tak obvykle říká.) Jedna je dobrá a jedna špatná. Tak kterou chcete dřív? Začneme nejdříve tou špatnou, abychom skončili optimisticky.

Tedy špatná zpráva:
Jen desetina těch, kteří se dozví o Bohu, uvěří ve svém srdci a stane se křesťany a dá se pokřtít. Jen desetina z křesťanů bude spasena. V tomto smyslu hovořil i sv. Jan Zlatoústý, který jednou prý pronesl před zcela zaplněným chrámem v Konstantinopoli: „Jen desetina z vás bude spasena, ostatní budou potravou peklu.“ Můžete si o tom myslet, co chcete, ale zároveň mějte na paměti, že sv. Jan Zlatoústý nebyl nějaký fanatický sektář, ale byl to člověk, který měl duchovní poznání a zjevení od Boha. Takže je potřeba být opatrný a nemyslet si „ani náhodou“, že by pouhá příslušnost k Církvi, ba ani navštěvování chrámu samo o sobě, dávalo nám jistotu spásy. Ostatně, farizeové bývali v chrámu „pečení vaření", a přesto na nich Pán Ježíš nenechal „nit suchou“. Co k tomu dodat? Lásky a pokání je potřeba.

K tomuto výkladu nás mj. opravňují nějaké náznaky prosvítající mezi řádky dnešního evangelia. Ti malomocní lidé k Ježíši nevolají: „Uzdrav nás!“ ale „smiluj se!“ V tom někteří otcové spatřují znamení jejich slabé víry. Ze stejné důvodu ti malomocní nazývají Krista Pána pouhým „učitelem". Proto je Pán neuzdravuje přímo a hned, ale posílá je ke knězi - což je ve starém zákoně obvyklá procedura. A jestli malomocenství je v alegorické rovině výkladu evangelia obrazem duše rozkládající se hříchem, pak se zde hovoří o těch hříšnících, kteří jsou nejen obtíženi přestupky, ale už dokonce i skomírá jejich víra. Pouze jeden z deseti takových lidí opravdu uvěří, a skrze pokání se vrátí k Bohu a vzdá mu díky.

Než, opusťme alegorickou jinotajnou rovinu výkladu Písma a zkusme trochu promyslet tu rovinu praktickou, dějovou; zjistíme pak, že se před námi vynořila zajímavá otázka. Jak vlastně asi uvažovalo těch devět, když po cestě za kněžími zjistili, že jsou „z čista jasna“ zbaveni malomocenství? Proč se u-všech-všudy nevrátili hned zpět k Ježíši, aby to s ním třeba ještě nějak probrali? A proč se vrátil zrovna ten, který byl Samaritán. Ti, co se nevrátili, považovali za důležitější navštívit chrám a ukázat se kněžím, jak předepisovaly starozákonní rituální předpisy, aby mohli být prohlášeni za očištěné a skrz naskrz zdravé. Je to vlastně tuze zajímavá situace. Malomocný se setká s Ježíšem, ten ho pošle do chrámu, ale po cestě malomocný zjistí, že je nepochybným zázrakem Ježíšovým uzdraven. Co teď? Lépe řečeno: „Kam teď?“ Pochopili, že se v Ježíšovi Nazaretském setkali se svým Bohem? Anebo si pomysleli, že je Bůh uzdravil prostě proto, protože jdou do chrámu? Či si snad řekli: „To je, panečku, náhoda. Jdeme si takhle tudy po cestě a ejhle - jsme zdrávi“ (takhle by asi uvažovali mnozí dnešní lidé). Co tedy teďka udělat? Vrátit se a poděkovat nebo nechat Ježíše Ježíšem a raději učinit zadost rituálnímu předpisu? (Dnešní člověk by zřejmě neudělal ani jedno ani druhé, ale šel by to někam oslavit.)

Za celou touhle situací je skryt spor, který je řešen v Písmu svatém Nového zákona mnohokrát. Střet dvou velikých duchovních etap, či přechod přes zásadní dějinný duchovní zlom. Příchod něčeho, co náboženské dějiny lidstva doposavad neznaly: éry blahodati, náboženství milosti. Místo zákona blahodať, místo hrozícího trestu zvěstovaná milost. Kristus přichází, aby mj. převedl lidi ze sféry litery do sféry Ducha.

Těch uzdravených devět zarmoutilo Pána Ježíše, protože tito lidé nepochopili, že se před chvílí setkali s živým Bohem a že celá chrámová a obřadová struktura je jen stínem toho, co mělo přijít, co židé očekávali a s čím se oni tady právě setkali tváří v tvář. K čemu ještě chodit do kamenného chrámu, když mohou vrátit k Ježíši a dotknout se živého Boha? Proč pospíchat za něčím, co už skončilo, když mohou být u toho, co právě začíná?

To je velice vážné napomenutí i pro nás pravoslavné. Jak často se setkáváme s tím, že lidé chápou duchovní poklad Pravoslaví nikoliv jako něco, co osvobozuje, nýbrž s tím nakládají jako s něčím, co svazuje. Z lodě, po které se máme plavit do Božího Království, někteří učinili břemeno, které táhnou na hřbetě. Neseme pak to, co má nést nás. Farizejství je pokušením v každé době. Všechno, z čeho se skládá pravoslavné učení, tradice, zvyklosti, je tu k osvobození člověka nikoliv k jeho spoutání. Není člověk pro sobotu, ale sobota pro člověka, učí Pán Ježíš (Mar 2,27). Loď je nutná, ale je tu pro nás, aby nás nesla. Zavrhni loď, a nikam se nedostaneš. Nalož si loď na záda, a utopí tě.

V chaosu současného pokročilého duchovního soumraku se ani pravoslavní nevyhnou celkovému duchovnímu zmatení, které zachvátilo lidstvo. Dvacáté století je stoletím sporů v pravoslavné církvi; to nemá cenu skrývat. My pravoslavní, nenacházíme stejný názor na význam různých prvků posvátné tradice. I výklad učení není zcela jednotný. Někteří chápou pravoslavné obřady až magickým způsobem, jiní by nad nimi bezmála mávli rukou. Posvátná pravidla, čili kánony, jsou předmětem nekonečných a nesmiřitelných diskusí. Jedni vnášejí chaos do církevního života jejich porušováním či obcházením (jak to podobně říká náš řecký starec Chrysostomos), jiní jsou do kánonů zapleteni jak do pavučiny a nakládají s nimi jako s bezduchou literou.

Dnes se i nám, pravoslavným, často stává, že zjišťujeme, že k pravoslaví nenacházíme klíč. A proto jsou pak v církvi spory. Tím klíčem je pravoslavná duchovnost, jak je žita na místech ověřených tradicí. Dokonce i taková neduchovní doba, jakou byl závěr dvacátého století, má své duchovní velikány, autentické nositele pravoslavné duchovnosti - např. svatohorské starce athonské, ruské starce adal. Ti nás uvádějí do ducha evangelia a do dědictví svatých otců. Jedině duchovní napojení na tyto živé duchovní sloupy, které i dnes ještě stojí a nějaké budou stát až do konce světa, dá člověku duchovní orientaci a naučí ho, jak se plavit touto lodí Pravoslaví do Božího království.
A ještě jedna otázka:
Proč se vrátil právě ten Samaritán? Samaritáni měli vlastní chrám, který byl v opozici vůči chrámu jerusalemskému. Dalo by se říci, že to byla nepravá církev, vzdorocírkev - takový „synod v opozici“ či protestanti - marně o sobě prohlašující, že právě oni jsou tou pravou církví. Proklamace to byla tváří v tvář Jerusalemu vcelku komická. Přesto, právě on se vrátil. Možná, sám tušil, že samařská církev není tak docela tím, čím se snažila být, a proto bylo pro něho snazší zanechat cesty za svým knězem a vrátit se k Ježíši.

Ukazuje se tu něco podobného jako v tom příběhu s celníkem a farizejem v chrámu. Právě ti, kteří jsou podle všech platných principů, pravidel a regulí zavrženi, nacházejí někdy velice rychlou „zkratku“ k Bohu. Jako ten lotr ukřižovaný po pravici. Pravoslavná tradice o něm s úsměvem říká, že to byl nejobratnější zloděj, který byl tak šikovný a dokázal hbitě využít každé příležitosti k obohacení, že ještě v poslední chvíli získal celé nebeské bohatství a jako první ze všech lidí vstoupil do ráje (to je prostě neslýchané :-)

Tady zas máme opovrženíhodného Samaritána, příslušníka nepravé církve, a on si klidně potěší Pána více než devět zbožných židů spěchajících do chrámu. No, řekněte sami: je to možný, tohle to?
---------------------------------------

A teď ta dobrá zpráva:

Zákon desetiny nejspíš funguje i jiným způsobem, než o kterém jsme hovořili doposavad.
Podle starobylé víry, která se opírá o jeden příběh ze starého světa, má deset spravedlivých od Boha moc zachránit celý svět. (Tak věří i mniši na Athosu.) Známe jistě všichni ten výše zmíněný starobylý příběh o tom, jak Abraham smlouval s Hospodinem, kolik spravedlivých je potřeba na záchranu Sodomy a Gomory, a postupně s orientální výřečností snižoval ten počet, až skončili na desíti. Desítka lidí mohla zachránit všechny ostatní. (Gen 18,20-33)

Dodnes u židů je potřeba k modlitbě alespoň deseti lidí, kteří mohou zastupovat při bohoslužbě celou obec. Toto starobylé uvažování v duchovnější podobě přešlo i do křesťanské církve. Křesťané, kteří nemohou přijít na liturgii (např. kvůli nemoci), jsou na ní duchovně přítomni a mají na ní účast. A tak ti, kteří společně v chrámu slouží liturgii, zastupují tam vždy všechny věrné křesťany toho místa. A možná ještě více.
Anebo ještě jinak.
Abraham dobře věděl, že spravedlivý může zachránit mnoho nespravedlivců. Abraham to pokládá jasný zákon, jehož porušení je hotov vyčísti Bohu jako bezpráví. U vědomí této duchovní zákonitosti připomíná Bohu počet spravedlivců, který považuje za dostatečný k záchraně všech ostatních. Podivuje se na tím, že by Hospodin chtěl zničil město, kdyby v něm bylo padesát spravedlivců. Jestliže opravdu předpokládá, že k záchraně desítky lidí stačí, když je mezi nimi jeden spravedlivý, pak by to znamenalo, že v Sodomě žilo 500 mužů (to je na starověk počet vcelku přiměřený).
Hospodin Abrahamovu řeč akceptoval a souhlasí.
K tomu bezpráví, které je Abraham připraven Hospodinu vyčítat. Nejde tu jistě jen o bezpráví v tom smyslu, kdyby při potrestání hříšníků současně s nimi tělesně zahynuli spravedliví. Abraham zřejmě nemá na mysli, že by spravedliví chránili před Božím trestem hříšníky svou přítomností mezi nimi jako „živé lidské štíty“. Můžeme to předpokládat ze dvou důvodů. Jednak Bible nikdy neřeší jen tělesné blaho člověka, ale zjevně nebo skrytě pojednává o životě duchovním a o účasti na věčné blaženosti. A pak - z jiných míst Písma svatého víme, že před Bohem nikdo není tak spravedlivý, aby pro své „zásluhy“ měl právo nebýt počítán mezi hříšníky („... což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ Job 9,2) Jediným spravedlivým bez hříchu, který zemřel nespravedlivě, byl Ježíš Kristus.
V takovém případě by to znamenalo, že Abraham považuje za hotovou věc, že každému spravedlivému Bůh dává moc, aby jen svou zbožností - bez jakéhokoliv dalšího skutku - zachránil devět dalších lidí. (Konec konců i v knize Jób čteme, že Bůh dává Jóbovi milost odvrátit trest od tří Jóbových přátel; 42,7-9. Podobně i Mojžíš zastavil Boží hněv proti lidu Izraele. Je to odlesk moci Kristovy.)

Pokud by tam těch obyvatel bylo ještě více, pak by to znamenalo, že Bůh skrze každého spravedlivého ušetří ještě více nespravedlivých. A to není vůbec vyloučeno s ohledem na to, jak shovívavě Hospodin přistupuje na Abrahamovo „smlouvání“, při němž se postupně snižuje počet potřebný k záchraně všech. Bůh ho posléze zastaví až na minimálním požadavku desítky spravedlivých.

A když v tomto světle hledíme na těch našich deset z dnešního evangelia, pak je možné, že ten jediný, který se vrátil, zachránil v nějakém smyslu těch devět, kteří nic nepochopili...

Nechci se zde pouštět do nějakých výpočetních spekulací o počtu spasených nebo počtu spravedlivých. Rád bych naznačil něco jiného. Každý z nás, kteří věříme a víra a duchovní život jsou pro nás něčím jiným, než formalitou či magií, máme od Boha svěřeno něco velikého: pomáhat svou zbožností ostatním lidem. Možná, máme v rukách daleko více, než vůbec tušíme.
Konejme duchovní zápas s vědomím, že nebojujeme jen za sebe, ale jsou nás „zavěšeni“ i další (třeba ti, kteří se ne vlastní vinou vůbec o Pravoslaví nedozvěděli; třeba ti, kteří tak dlouho odkládali sjednocení s Církvi, až je překvapila smrt; třeba ti, kteří ne a ne se rozhodnout; třeba ti, kteří ve svém životě pokazili vše, co se jen pokazit dalo, a jsme jakýmsi tajemným řízením Božího milosrdenství právě my jejich poslední nadějí...). Možná, že právě taková myšlenka nám dá další sílu k duchovnímu zápasu ve chvíli, kdy je to tak těžké, že bychom to nejraději vzdali.

P.S.
Mimochodem, prosím o modlitbu za jistého zesnulého Chasána (není pokřtěn).






Zobrazit příspěvek č. 280 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2008
Neděle svatých Otců

Neděle před Narozením Kristovým

1  Kniha rodu Ježíše Krista syna Davidova, syna Abrahamova.
2  Abraham zplodil Izáka. Izák pak zplodil Jákoba. Jákob zplodil Judu a bratří jeho.
3  Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar. Fáres pak zplodil Ezroma. Ezrom zplodil Arama.
4  Aram pak zplodil Aminadaba. Aminadab pak zplodil Názona. Názon zplodil Salmona.
5  Salmon zplodil Bóza z Raab. A Bóz zplodil Obéda z Rut. Obéd pak zplodil Jesse.
6  Jesse zplodil Davida krále. David pak král zplodil Šalomouna, z té, kteráž někdy byla žena Uriášova.
7  Šalomoun zplodil Roboáma. Roboám zplodil Abiáše. Abiáš zplodil Azu.
8  Aza zplodil Jozafata. Jozafat zplodil Joráma. Jorám zplodil Oziáše.
9  Oziáš pak zplodil Joátama. Joátam pak zplodil Achasa. Achas zplodil Ezechiáše.
10  Ezechiáš pak zplodil Manasesa. A Manases zplodil Amona. Amon pak zplodil Joziáše.
11  Joziáš pak zplodil Jekoniáše a bratří jeho v zajetí Babylonském.
12  A po zajetí Babylonském Jekoniáš zplodil Salatiele. Salatiel pak zplodil Zorobábele.
13  A Zorobábel zplodil Abiuda. Abiud pak zplodil Eliachima. Eliachim zplodil Azora.
14  Azor potom zplodil Sádocha. Sádoch zplodil Achima. Achim pak zplodil Eliuda.
15  Eliud zplodil Eleazara. Eleazar zplodil Mátana. Mátan zplodil Jákoba.
16  Jákob pak zplodil Jozefa, muže Marie, z nížto narodil se JEŽÍŠ, jenž slove Kristus.
17  A tak všech rodů od Abrahama až do Davida bylo rodů čtrnácte. A od Davida až do zajetí Babylonského rodů čtrnácte. A od zajetí Babylonského až do Krista rodů čtrnácte.
18  Jezukristovo pak narození takto se stalo: Když matka jeho Maria snoubena byla Jozefovi, prve než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého.
19  Ale Jozef muž její spravedlivý jsa, a nechtěv jí v lehkost uvésti, chtěl ji tajně propustiti.
20  Když pak on o tom přemyšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest.
21  Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.
22  Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího:
23  Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.
24  Procítiv pak Jozef ze sna, učinil, jakož mu přikázal anděl Páně, a přijal manželku svou.
25  Ale nepoznal jí, až i porodila Syna svého prvorozeného, a nazvala jméno jeho Ježíš.
(Matouš 1. kapitola)

Poslední neděli před svátkem Narození Páně se ve všech pravoslavných chrámech čte první kapitola z Matoušova evangelia, kde je vypsána ta dlouhá řada jmen - tělesných předků Spasitelových.

Je to rodokmen Božích vyvolenců, který patří celému lidstvu a potažmo každému z nás. Poslední neděli před svátky Narození Kristova je každý zván aby v nové síle uvědomil lidskou důstojnost. Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a ke své podobě, člověk byl učiněn ke společenství s Bohem - to je cíl a smysl lidské existence - kvůli tomu jsme byli povoláni nebytí v bytí. Nyní jsme dokonce příbuznými s Bohem samotným. Jsme v jeho rodě, jsme v jeho pokolení, jeho lid. Každý z nás se narodil, aby byl králem, aby náležel královském rodu Kristovu.

V postní době před svátkem Narození měl každý z nás nově pochopit svou hříšnost, svoje odpadnutí od Boha, protože Bůh nepřichází spasit spravedlivé ale hříšníky. Tím, že se Bůh stal člověkem, a jeho síla a láska je nepřemožitelná a nic pro Něho není nemožným, pozdvihuje ty, kteří upadli do démonského zajetí. Uvádí je k důstojnosti, kterou člověku dává blahodať.

Dnešní rodopis ukazuje, že Ježíš Kristus nevpadl do dějin lidského pokolení jako meteor. Jeho narození není náhodné, je to prozřetelná Boží milost. Ježíš Kristus je tím, jehož předkové jsou plně lidští. Jeho příchod byl připravován v průběhu všech věků, dokud nepřišla plnost času a dokud se v lidských generacích nenalezla bytost tak čistá, která by se mohla stát příbytkem Božím, do něhož se schoulí předvěčný Bůh, jemuž celý vesmír slouží za podnoží jeho nohou. Přesvatá Panna Marie.

V západních „biblických filmech“ je většinou ukazována postava Panny Marie jakožto co nejobyčejnější dívka. Jenže takových „obyčejných děvčat“ jsou plné lidské dějiny. Jestliže Panna Marie byla vyvolena, aby se stala Boží Matkou, tak asi zase tak obyčejná nebyla, že?
Rodopis Ježíše Krista byl v evangeliích zaznamenán a je slavnostně předčítán při bohoslužbách, abychom si připomínali, že celá historie vyvoleného Božího národa (a vlastně celá historie lidstva od pádu Adama) - a zvláště ode dne, kdy Bůh povolává Abrahama, - je zacílena právě k narození Božího Syna.

Ze samotného rodopisu lze vyvodit, že to není v plném slova smyslu rodokmen Ježíšův. Vždyť soupis předků v této knize rodu vede k Josefovi a Josef nebyl tělesným otcem Ježíšovým, jak se zřetelně píše v evangeliu hned po výčtu jmen předků. Josef však přijal Ježíše za svého syna (což bylo ve starozákonní době důležitější než fyzické otcovství; viz něco podobného např. Mat 22,24) a především - Pán přijímá Josefa a všechny lidi, jejichž jména jsou v knize rodu uvedena, za své předky.

V tom tkví veliká úloha Josefova. Tím, že uposlechl Boží pokyn a přijal těhotnou Marii i dítě, které se z ní narodilo, za své, umožnil Pánu Ježíši, aby On pak přijal za své všechny předky Josefovy a potažmo přijal za své příbuzné všechno lidstvo, které celé pochází z jedněch rodičů.
Ani my nejsme krevními tělesnými potomky Pána Ježíše. Přesto nás nazývá svými příbuznými a svými dětmi. Jsme adoptováni darem Jeho blahodati. Narozením Kristovým jsme všichni vstoupili do příbuzenství s Bohem.

Jména v rodopisu jsou svědectvím, že se Kristus rozhodl přijmout všechny předky spravedlivého Josefa, čili ty, z nichž se nenarodil, leč které pozdvihuje do hodnosti svých předků, předků Mesiáše. V rodokmenu se setkáváme se jmény nejdůstojnějších svatých lidí, kteří ze všeho nejvíce milovali Boha a dobro. Takovými byli Abraham, Isák, Jákob a dal. Jsou tam i jména lidí, o nichž není nic známo. Nezůstavili v historii žádnou zřetelnou stopu - dobrou ani špatnou. Těch je většina. Lidské dějiny jsou plné takových lidí. O celé řadě zde uvedených neznámých lidí nám svaté Písmo neříká nic - kromě jmen.

Ohromující je, že se v rodokmenu Spasitelově setkáváme se jmény lidí, kteří spáchali nejhanebnější těžké hříchy: smilstvo, vraždu a modlářství. Protože však Bůh byl jedinou nadějí a smyslem života, pokračovali - i přes své hříchy - na cestě k Bohu; padali a pokáním zase vstávali - a s nimi kráčíme k Bohu my všichni. A tak začíná Matoušovo evangelium, hned v úvodních slovech rodopisu, jako dobrá zpráva pro všechny lidi. Bůh, který se stal člověkem, i takové hříšníky přijímá jako své příbuzné. Ať pocházíš z jakéhokoliv prostředí a s jakýmikoliv hříchy. Všechny, bez výjimky, Kristus přijímá. Víme přece, že se Kristus nazývá „synem Davidovým“; a to nejen pro Davidovu lásku k Bohu, nejen kvůli jeho mírnosti, leč i proto, že se David nevyvaroval vážných hříchů.

Hoře nám bylo by, kdyby do seznamu předků Kristových započteni byli pouze lidé, jimiž ve víře a čistotě nic nelze vytknout, kdyby náš Bůh byl pouze Bohem Abrahama, Isáka a Jákoba. Cítili bychom pak, že jeho život není naším životem. Avšak není tomu tak! Máme velikou naději.

Před Narozením Páně nám církev o Kristu tak dobře připomíná: byl tělem z našeho těla, byl z nás, bere na sebe hříchy svých předků i hříchy naše. Se slzami lásky a vděčnosti přibližujeme se k prameni naší radosti. Čteme dějiny mužů a žen vypsanou v Bibli a nacházíme v ní svůj vlastní život. Jsou to dějiny popisující, jak je člověk Bohem přijímán za syna, dějiny odpuštění člověku.

Připravit se na svátky Narození Kristova to značí připravit se na přijetí daru od Boha - jeho lásky, jeho odpuštění, jeho příbuzenství. Připravit se na Toho, jehož žádný člověk neodstrašuje, žádný hřích neodpuzuje, žádný hříšník není tak hrozný, aby nad ním „zlomil hůl“. Když přišel do světa, vzal na sebe osudy všech lidí, hříchy všech lidí, život a smrt všech lidí.

Přinesme právě narozenému Božskému Dítěti zlato, kadidlo a myro, jak nás církev vybízí v bohoslužebných hymnech, čili naši víru, naději a lásku. A naše díky a chválu za všechny, s nimiž se rozhodl přebývat ve věčném příbuzenství.

(Přeloženo dle promluvy Alexandra Šargunova)






Zobrazit příspěvek č. 281 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Tropar svátku

Narození Kristovo


Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!
(Tropar svátku Narození Páně)


Panna dnes Nadpřirozeného rodí,
a země skýtá Nedostupnému jeskyni.
Andělé s pastýři Ho oslavují
a mudrci spolu s hvězdou putují.
Neboť se pro nás narodilo
Děťátko malé, předvěčný Bůh.
(Kondak svátku Narození Páně)

Další posvátné hymny ke svátku Narození Páně v PDF





Zobrazit příspěvek č. 282 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - nový chrám v Čechách

Chrám piva v Žatci

V malém městečku nedaleko Prahy bude brzy neobvyklá zajímavost. V průmyslové zóně tam bude postaven chrám piva, jehož dominantou bude místo kostelní věže čtyřicetimetrový "pivní maják" viditelný ze všech míst města. Při komplexu bude stát i malý pivovar s restaurací, kde se bude čepovat místní pivo.

(Credo.ru MIGnews.com)

(O České republice píší v pravoslavných zemích církevní média jen málokdy. Ale když už se o nás něco do těchto informačních zdrojů dostane, tak to většinou stojí za to; pozn. překl.)






Zobrazit příspěvek č. 283 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - církev proti vánočním pověrám

Pravoslavná církev vyzývá nevěnovat se "vánočnímu" hadačství a věštění

Běloruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu důrazně vyzývá nevěnovat se o Vánocích věštění a lidovým hadačstvím, protože takové věci jsou těžkým hříchem a vyvoláváním běsů.

Podle lidových pověr jsou svátky Narození Kristova příhodným časem pro všechny druhy čarování. Křesťanská církev něco takového kategoricky odmítá a připomíná, že všechny druhy věštění a čarování jsou již od starozákonních dob považovány za hřích. "Následky takového čarování jsou zhoubné nejen pro duše i těla, ale i pro společnost jako celek. ... Církev něco takového v principu odmítá. ... Hvězda, která se zjevila při Narození Páně, je projevem Boží energie a zrušila veškerou astrologii..."

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 284 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - pozdrav do Ruska

Papež pozdravil pravoslavné "starostylníky" s Narozením Kristovým

Všechny, kteří slaví tento svátek podle juliánského kalendáře, pozdravuje papež Benedikt XVI. Pontifikus zdůraznil, že liturgická různorodost svědčí o mnohotvářnosti světové církve a její služby pro rozšíření evangelia Kristova.
Papež se k věřícím obrátil z okna svého kabinetu obráceným na zaplněné náměstí sv. Petra. Diplomatickými kanály poslal osobní pozdrav ruskému patriarchovi.

(Angelus Domini)





Zobrazit příspěvek č. 285 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2008
Z tisku - betlémské jesle

Jesle Ježíše Krista, které jsou přechovávány v římské bazilice Santa Maria Madjore, se začínají rozpadat.

Veliká křesťanská svátost, desky z javorového dřeva, z nichž byly podle tradice zhotoveny jesle, do kterých byl položen Ježíš Kristus, se začínají rozpadat. Sdělil to křesťanům kostelník baziliky. Již v prošlém roce byl zaznamenán zhoršující se stav této uctívané relikvie.

Bez ohledu na tato zjištění byla kolébka i nadále uchovávána v pozlacené schránce, kde už byla dlouho. Až letos se experti rozhodli restaurovat památku.

Podle tradice byly javorové desky nalezeny ve Svaté zemi v 1. století., ve 4. nebo 5. století byly převezeny do Říma.

RIA Novosti; Credo.ru


Zobrazit příspěvek č. 286 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2008
Z tisku

Patriarcha Alexij II. vyzval zasvětit rok 2008 svatému Janu Kronštadtskému

Letos je to sto let od jeho zesnutí. Svatý Jan byl již za svého života objektem velkého uctívání od tzv. "joannitů", z nichž mnozí zahynuli v bolševických lágrech. Sv. Jan prorokoval Rusku zkázu, zřekne-li se cara. Za sovětské éry bylo proto jeho jméno skoro zakázáno. Přesto se mnozí odvážili přicházet k monastýru na řece Karpovka v St. Peterburgu, aby se tam poklonili památce budoucího svatého před výklenkem, kde se periodicky objevoval sotva znatelný obraz postavy nějakého starce oblečeného v bohoslužebném rouchu s kalichem. Často sem byly kladeny čerstvé květiny. Jeho ostatky se podařilo najít až těsně před jeho svatořečením na místním sněmu Moskevského patriarchátu v r. 1990 (Ruská zahraniční církev ho kanonizovala už v r. 1964). Následně začala obnova monastýru na Karpovce.

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 287 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 12. 1. 2008
28.výročí zesnutí archim. Andreje (Kolomackého)

Pravoslavná církevní obec v Rumburku

zve srdečně i letos všechny duchovní a věřící
na slavnostní svatou liturgii u příležitosti
28.výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého).

Službu povede Jeho Blaženost + Kryštof,
arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Začátek v sobotu 16.února 2008 v 10.00 hod..

Otce duchovní prosím, aby vzali svá roucha zlaté barvy.
Zároveň prosím ty z vás, kteří nepojedou přímo s vladykou metropolitou, aby alespoň do předcházejícího čtvrtka dali libovolným způsobem vědět o svém příjezdu.
Děkuji za pochopení.

S přáním všeho dobrého a v očekávání společné modlitby za celou farnost
jer.Antonij Drda


Zobrazit příspěvek č. 288 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2008
Nové kalendárium

Kalendář na rok 2008

Nový kalendář v PDF na www.pravoslav.or.cz/kalendarium.

Papírovou verzi pošlu těm, kteří ji maji objednanou, během týdne. (Doufám ;-)





Zobrazit příspěvek č. 289 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2008
Z tisku - bohoslužby v Moskvě na svátek Narození Páně

Podle údajů Moskevského patriarchátu (MP) navštívil vánoční bohoslužby v Moskvě přibližně milión lidí

Zároveň MP zpochybnil statistiku návštěvnosti chrámů v hlavním městě, kterou uveřejnily organizace ochránců lidských práv. "Tyto počty jsou výrazně sníženy. Jsem pokaždé překvapen, odkud se takové cifry berou, a nechápu, s jakým cílem jsou zveřejňovány," prohlásil vedoucí tiskové služby Moskevského patriarchátu.

Zdroj z organizací ochránců lidských práv dříve sdělil agenturám, že vánoční bohoslužby v centru města navštívilo 57 tisíc Moskvanů. Později se tento údaj dostal do celkového součtu, podle něhož v zemi navštívilo vánoční bohoslužby 2,3 milionu věřících. "To je zcela absurdní údaj. Znamenalo by to, že v každém chrámu bylo průměrně sto lidí. Ve skutečnosti jsou chrámy na Paschu i na svátky Narození Páně naplněny tak, že se do nich nedostaneš," prohlásil vedoucí tiskové služby MP.

(Rádio Radoněž)




Zobrazit příspěvek č. 290 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2008
Narození Páně

O vánočních svátcích, nad vánočními svátky.

Biblický výrok z prologu evangelia sv. Jana: Slovo se stalo tělem, znamená: Bůh Syn se stal člověkem, čili druhá Osoba Božské Trojice na sebe přijala celé naše lidství.

Obvykle o těchto svátcích rozebíráme skutečnost, jak se Bůh ponížil, když se narodil jako člověk. Letos bych však chtěl na událost Narození pohlédnout z opačného směru. Jak velikým a cenným je v Božích očích člověk, když se Bůh rozhodl, že se stane člověkem, aby člověka zachránil pro věčný život.

Podle pravoslavného názoru, je člověk stvořením, jehož cíl leží výše andělů. Je stvořen na Boží obraz a podobu.

Nejdříve musíme vysvětlit, proč se Bůh nikdy nevtělil do ničeho neživého ani do rostliny ani do zvířete. Především proto, že nic z toho není učiněno dle Božího obrazu a podoby, jako je učiněn člověk. Boží obraz zůstal v člověku uchován i po hříchu; jenže Boží podobu hříchem ztratil. Vtělení Božího Syna je tedy cestou, jak otevřít člověku cestu k opětovnému získání původní podoby. Ani do kamene ani do zvířete se Bůh nevtělil, protože by tím nespasil svět. Bylo potřeba uzdravit původce nákazy, z něhož se infekce hříchu rozšířila na všechno stvoření, - člověka.

Zkusme však tuto otázku odpovědět ještě jinak. Tedy znovu: Proč se Bůh nevtělil do skály či zvířete? Jistě, Bůh je svým Duchem přítomen ve všem stvoření: od kamene, přes květinu, až po živočišstvo. To vše je tedy svým způsobem živé, protože Duch Boží je Duchem života. Leč Boží vtělení je něco jiného než "pouhá" duchovní přítomnost, dávající existenci všemu, co jest.

Nemůže se do nich vtělit, protože v každém z nich už je - v plnosti té přítomnosti, která je kameni či zvířeti určena. Žádné neživé věci, ani rostlině ani živočichu, není dána možnost Boha odmítnout, Boha zapřít, prohlásit, že Bůh není nebo že ho v sobě nechce. V jistém smyslu však narušil Boží řád i v neživé nebo živočišné přírodě právě pád člověka. Nesprávný akt lidské vůle. Vše, co jest, je poskvrněno hříchem člověka. Po Adamově pádu všechno živé stvoření, včetně člověka, na biologické úrovni zmutovalo (jak píše V. Lossky). Bůh nicméně není vyhnán z hmotného světa, Boží přítomnost v materii pokračuje.

Jedině člověk má schopnost Boha poznávat a věřit v Něho, a svobodnou vůli Boha přijmout či odmítnout, a v posledku se s Ním ve svobodném aktu všech sil své bytosti spojit, sjednotit. A jestliže Adam kdysi dávno toto sjednocení svobodně odmítl, a tím zavřel celému lidstvu cestu ke spojení s Bohem, pak ze strany člověka nemůže tuto cestu opět otevřít už žádný člověk, syn starého Adama, než jedině Nový Adam - který je plným člověkem, ale není postižen kletbou nepřátelství vůči Bohu, kterou na sebe a své potomky uvalil starý Adam.

Proč se tedy Bůh vtělil do člověka, i když v něm už je - ostatně, jako ve všem a všude? Protože člověk, nadaný od Boha svobodnou vůlí, z části své bytosti Boha vyhnal - odstranil ho ze svého srdce, ze své mysli, ze své vůle. Přestal Boha milovat nade vše a oddaně ho poslouchat. Tento duchovní prostor v člověku je na tom hůře než kámen či rostlina. Ani kameny ani květiny totiž nevyhánějí Boha ze sebe, avšak duchovně nemocný člověk, nakažený Adamovou infekcí, to činí. Stéblo, spojující člověka s Bohem, Adam přetnul.

Bůh dal člověku svobodu volit či zavrhnout dobro, protože od něho očekával něco více, než jen slepou účast na dobru, které stvořil. Chce od něho, aby uvědoměle, svobodně a s vděčností přijímal svůj život a celý svět jako dary Boží lásky. Láska Boha k člověku je tak veliká, že Bůh člověka k ničemu nenutí. Ke stvoření člověka stačila jedna vůle (Boží), ke sjednocení člověka s Bohem jsou potřeba vůle dvě (Boží i lidská). (Dle V. Losského)

Po pádu Adamově a před příchodem Kristovým jakoby Bůh už nebyl v duchovním nitru člověka doma, zůstává jen latentně; jsou to jen chabé odlesky a zbytky toho, co bylo před Adamovým hříchem. Je to duchovní prostor lidské bytosti, nad kterým Bůh předal plnou vládu člověku, a ten svou moc použil, aby odtud Boha vystrnadil. (Námitka: vždyť byli i v době před příchodem Krista na světě zbožní lidé. Ano, jenže i v nich Bůh působil jakoby z vnějšku, nikoliv z nitra.) To se okamžitě projevuje na stavu lidstva - před potopou i po ní.

Když člověk už zakusil dost bolesti z prázdnoty ve svém nitru, uprostřed zimy lidských dějin, v nejhlubší noci lidského pádu, nastoupil čas, kdy je vše připraveno k tomu, aby se Hospodin mohl vrátit na tato pustá místa, do propasti, která zela v lidském srdci. Tato nejposvátnější místa stvoření se kdysi, po odchodu lidí z ráje, stala doupětem strašidel, údolím děsu a hrozným brlohem běsů. Boží oltář v člověku byl zpustošen. Při svém vtělení do člověka Bůh přichází, aby se na tato místa vrátil.
K vyléčení této rány, která nezahojena krvácela hluboko v nitru všech lidí, nestačila taková duchovní přítomnost Boha v člověku, jakou je Bůh přítomen např. v kameni. Vtělením na sebe Bůh přijal všechny lidské vlastnosti - včetně svobody přijmout či odmítnout Boha. Vtělený Bůh a zároveň plný člověk, Ježíš Kristus, nezopakoval chybu Adama, ale tím, že jako člověk zachoval poslušnost Bohu až do smrti, uzdravil člověka zevnitř.

Smysl vtělení je tedy spojen s lidskou svobodou, vírou a cestou tvůrčího sjednocování se s Bohem. To jsou vlastnosti lidství a žijí v každé lidské osobě. Vtělení do věci či do zvířete, které není osobou, je absurdum.
Bůh se tedy nemůže se narodit jako zvíře, ale může se vtělit do člověka. Základní tezí svátků Narození Páně je: Bůh se stal člověkem. Myslím, že tuto zásadní odlišnost člověka od zvířete je nutno právě v naší pokažené době důrazně připomínat. Lidem dnes lžiproroci materialistické vědy neúnavně vtloukají do hlavy: „Jste jen trochu lepší zvířata. Vyvinuli jste se z živočichů. Jste inteligentní opice - nic víc.“

Všichni víme, s jak vysokou frekvencí se setkáváme všude s narážkami na podobnost člověka a zvířete. Mimochodem - tak masivní proklamace evolučního materialismu je záležitostí posledních asi tak deseti let. Chcete-li se podívat na dokumentární film o přírodě, jde-li o nový film, pak nejfrekventovanější slovo komentáře je "evoluce". Taková mozková masáž nebyla ani za komunistů, kdy většinu z toho, na co se ještě dalo v TV dívat, tvořily právě přírodovědné filmy.

Nejčastěji se však setkáváme s hledáním podobnosti člověka a zvířete tam, kde jde o to ospravedlnit lidské pudy a vášně, či lépe řečeno - osvobodit lidi ode všech morálních omezení a pout - ke svobodě bezuzdné živočišnosti či - lépe řečeno - do otroctví nejhrubších tělesných vášní.

Proto je tak hrozné, že dokonce i mnoho současných křesťanů ztrácí odvahu hájit křesťanskou a biblickou kosmologii a světonázor svatých Otců. Křesťan by se neměl nechat svést kouzlem nějaké rozumářské teorie, nýbrž by měl vždy a vše posuzovat podle ovoce, jaké to nese, jak nás učí Ježíš Kristus v evangeliu.

Tato doba je taková, že každého, kdo by ještě chtěl věřit v Bibli, prohlašuje za blázna a nepřítele pokroku, staví ho na pranýř všeobecného výsměchu a mrská ho bičem spleteným z fantaskních vědeckých teorií, které však často nesplňují základní a všeobecně uznávaná pravidla vědeckosti (např. ověřitelnost opakovatelným experimentem, vyvrácení protiargumentů či důstojné vyrovnání se s kritikou stejně vzdělaných kolegů).
Stojíme tváří v tvář masivnímu rozumářství, jemuž dal ďábel se souhlasem člověka takovou duchovní sílu, že v teorie a názory, které by lidé ještě před pár stovkami let považovali za naprostou šílenost, věří drtivá většina naší vzdělané společnosti jako v nezpochybnitelnou a bezpečně prokázanou pravdu. A tomuto bláznovství podřizují své uvažování.

Proč vlastně dávají démoni evoluční teorii takovou duchovní sílu, že lidé tváří v tvář tak nesmyslné hypotéze, která nedává smysluplnou odpověď na základní lidské otázky, přestávají přemýšlet? Strom poznáte po ovoci, praví evangelium. Domnívám se, že na dnešních lidech je to zřetelně vidět: vtlučete-li člověku, že se samovolně vyvinul z opice, ztratí pak jednak víru ve Stvořitele a potažmo ve Spasitele, a ztratí sebeúctu.

Z teologického hlediska vidíme, že za útokem materialismu vedeným proti biblické víře v zásadní odlišnost člověka od zvířete, je ještě něco hlubšího. Je to útok na podstatu lidské osoby. Je to snaha učinit z lidských osob pouhé stádo jedinců. To zásadní, čím se liší každý člověk od zvířete, je skutečnost, že je osobou (pojem "osoba" je ve vlastně souhrnem všeho, čím Bůh odlišil člověka od zvířete a v čem tkví Boží obraz v člověku). V materialistickém světonázoru se člověk stává pouhým jedincem, tj. jedním z mnoha, kusem ze stáda, a podle toho se s ním zachází. V pojmu "osoba" je obsažena veškerá vznešenost člověka. Za termínem "jedinec" se neskrývá nic.

Křesťanů, kteří se snaží smířit tento duchovní útok na Boží zjevení s Biblí, se můžeme otázat: Jestliže Bůh stvořil člověka ze zvířat, kdy se v člověku objevila duše? Přišla duše do vyvíjecího se zvířete náhle nebo po kouskách? Nebo jinak: Kdy se stalo zvíře tím, o čem se píše v Bibli, že je podle Božího obrazu a podoby? Co vlastně odlišuje člověka od zvířete? Nebo se stal zázrak a na jakési stádo opic někde v pravěké buši sestoupil Duch Svatý a změnil je na lidi? To jsou vážné otázky.

V případě těchto liberálních křesťanů, musíme dát zapravdu základní výtce, kterou nám činí muslimové: "Křesťanství jde s dobou; podbízí se lidem. (Liberální) křesťanství nezaručuje neměnnost, která je základní vlastností Božího zjevení." Ano, islamisté mají v tomto pravdu. Náboženství, které se mění podle doby, je vynálezem lidským, nikoliv darem Božím, to chápe každý a není k tomu potřeba žádné vysoké teologické vzdělání. Tato cesta je sice široká a pohodlná, ale vede křesťanství do hrobu.

Dotkli jsme se jednoho z důvodů, proč pro vzrůstající počet západních lidí ztrácí křesťanství přitažlivost a konvertují k islámu. Dnes se uprostřed naší materialistické civilizace objevují lidé, kteří si žádají opravdové náboženství, které je mj. konstantní. Je jakousi konstantou, o kterou se lidé mohou opřít, které se mohou zachytit a nebýt unášeni proudem času kdovíkam. U západního křesťanství zřetelně vidíme, jak se proměňuje v průběhu doby a zvláště v posledním století. A čím dále tím rychleji. Tam už žádnou konstantu nenajdeme. Dokonce i Bible, o které bychom předpokládali, že alespoň ona bude nějakým pevným záchytným bodem všeho křesťanstva, je vykládána nejrozličnějšími způsoby, překládána do našich jazyků nejroztodivnějšími metodami a v poslední době dokonce editována. Otevřeně se dnes už v západních církvích hovoří o potřebě změn v Bibli - čili o nutnosti vypustit z Bible některé pasáže (např. proti homosexualitě apod.). Takové křesťanství je možná přitažlivé pro duchovně povrchní lidi, kteří si slibují najít v církvích spíše sociální než náboženský rozměr (dobrou partu, společenství, různé vzrušující akce, pěknou muziku, sociální zázemí a kontakty atd.) Na tento proud zcela zřetelně vsadili katolíci, kteří se snaží představovat sami sebe jako "církev pro mladé" či jako "náboženství mládeže". Sociální, kulturní a intelektuální požadavky soudobé mládeže se staly hlavním formujícím vlivem vytvářejícím současnou podobu katolické církve a jejího života (dokonce i bohoslužeb).

Většinou se eufemisticky říká, že církve musejí jít z dobou. Tím se však jen na růžovo lakuje skutečnost, že západokřesťanské církve rezignovaly na věrnost původnímu křesťanskému podání a vsadily na styl neustálé proměny své nabídky dle dobových požadavků. A to přece není nic jiného než podbízivost... Kdybychom chtěli být trochu tvrdší, pak bychom docela dobře mohli rozhovořit o tom, že ta neustálá upocená snaha dokazovat světu, že i cosi takového jako církev může být společnosti nějak užitečné, vypadá z náboženského zorného úhlu prostě trapně. Náboženství nic nedokazuje, ale uctívá Boha, resp. spojuje člověka s Bohem. Nepotřebuje dokazovat, že je lidem k něčemu dobré, prostě tu je.
Právě vánoční svátky nádherně ukazují zásadní odlišnost člověka od zvířat. Člověka na sebe oblékl Boží Syn. Svátky Narození Páně jsou silným pramenem, z něhož lidé mohou v každé (a zvláště současné) době načerpat ztracenou sebeúctu.

Uprostřed světa naplněného materialistickou propagandou, která se dobře stará, aby lidé co nejčastěji četli v novinách, kolik genetického kódu má člověk společného se šimpanzem nebo třeba s banánem, stojí Církev a zvěstuje, že člověk byl Bohem stvořen jako hotový a že Boží Syn se před pouhými dvěma tisíci let narodil jako člověk, aby tím spojil lidství s Bohem.

Člověk nebyl přiveden z nebytí v bytí, aby žil jako zvíře, ale ke společenství s Bohem. K tomu měl člověk některé vlastnosti společné s Bohem. Hříchem se však Adam a jeho potomstvo dostali do stavu, v němž většina lidských vlastností je odlišná od Boha. Nejmarkantnějším příkladem je smrtelnost. Boží Syn se rodí jako Syn člověka, aby tuto - od Boha odlišnou - vlastnost přijal na sebe a člověku tím dal nesmrtelnost, vlastnost patřící Bohu. Moderním jazykem řečeno: je to taková "výměna vlastností". Člověku se vrací to, co již kdysi měl (při své genesi byl člověk určen pro nesmrtelnost), zatímco Bůh přijímá to, co ještě nikdy neměl. Bere na sebe něco, co nestvořil, co je mu cizí. (»Bůh neučinil smrt« — říká kniha Moudrosti.) Nevídané, hrozné; leč pro nás šťastné.

Tedy závěrem
Bůh se stal člověkem. Když člověk na začátku starého věku hříchu opustil Boha, tak se Bůh vydal za ním. Celé lidské dějiny před Kristem, zvláště dějiny Božího lidu, jsou Boží laboratoří, ve které je připravován příchod Spasitele. Při Božím vtělení je ze strany Boha opět navázáno vše, co člověk zpřetrhal. Kristus vzal naše duše do své duše, přijal naše tělo a stal se naším příbuzným. Co může být většího? Poselství svátků Narození Kristova staví naléhavou otázku: Co na to řekneš? Jak odpovíš?






Zobrazit příspěvek č. 291 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2008
Ad kalendář 2008

K novému kalendáři pro rok 2008

Na adrese:
www.pravoslav.or.cz/kalendarium
je už i zadní strana (tisk na karton) nového kalendáře (vnitřní strana: upravené poučení o půstech, vnější strana: pravidlo ct. Serafíma Sarovského).



Zobrazit příspěvek č. 292 jednotlivě

Administrátor --- 18. 1. 2008
Po svátcích Narození Páně

Mláďátka Betlémská

16 Herodes ... rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
17  Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
18  `Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.´
(Matouš 2. kap.)

14000 dětí z Betléma a širokého okolí bylo zabito, když se narodil Kristus - Mesiáš, prorokovaný král židů.

Sotva na svět přišel Kristus, hned ďábel přistavil jednoho ze svých lidí, aby se stal nástrojem jeho běsnění a vzteku, a tudíž ihned po narození Kristově na světě povstává i první předchůdce Antikrista. Takovým malým antikristem se stal král Herodes. Král nad kouskem země a z vůle Říma. Podle původu vůbec nemohl být uznáván Židy za krále. Budoval Jerusalem a chtěl se Židům zalíbit obnovením chrámu, ale zároveň jej poskvrnil pohanskými symboly, a tím urazil náboženské cítění Židů.
Jeho osobnost - to je karikatura - jako vše, co má ďábel ve své režii. A nelidskost. Herodes kvůli strachu, aby nepřišel o svůj vratký, nezákonný a poskvrněný trůn, nechal vyvraždit děti od dvouletých níže, i když musel vědět, že Kristu není ani rok. Nechal vraždit nejen v Betlémě, ale i širokém v okolí. Jen aby mu nový král neproklouznul. Tak byl závislý na svém postavení na své moci. Jako narkoman.

Herodes se přepočítal. Mezi zabitými dětmi nebylo Boží Dítě, jež považoval za svého soupeře. A správně! Jenže narozený Mesiáš nebyl jeho protivníkem na úrovni boje o pochybný Herodův trůn, ale na mnohem důležitější a vpravdě principiální rovině, tedy ve válce, která hýbe světem a celými jeho dějinami: v zápasu dobra a zla. Proto v Herodovi bojoval proti Božímu příchodu na svět sám ďábel (s Herodovým vědomým souhlasem se zlem). A bojuje svými obvyklými zbraněmi: vraždou, násilím a krutostí.

Hněvu Herodovu neunikl ani Simeon Bohopříjemce, který nedávno vzal v Jerusalemském chrámu Božské Dítě do náručí a zapěl při tom hymnus, který dodnes pravoslavná církev zpívá v závěru každé večerní bohoslužby: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé..." Simeon totiž poté neúnavně hlásal v Jerusalemě všem, že se narodil Mesiáš. Když svatý stařec zemřel, Herodes nedovolil, aby ho důstojně pohřbili. Dle povelu Heroda byl zabit sv. prorok a kněz Zachariáš; zabili ho přímo v Jerusalemském chrámu mezi žertveníkem a oltářem za to, že nechtěl prozradit, kde se skrývá další dítě, jež bylo řízením Božím uchráněno masakru neviňátek, tj. Zachariášův syn: Jan, budoucí Křtitel Páně.

Herodes byl člověk plný zloby a vzteku, takže byl mučením pro sebe samotného a hrůzou pro své okolí. Císař Oktavianus Augustus prohlásil, že by na dvoře Herodově dal přednost být spíše vepřem než královským synem. Měl tím na mysli skutečnost, že na židovském dvoře by se vepře, jako nečistého zvířete, ani nedotkli, kdežto ke svým synům byl Herodes nelítostný. Vraždil kvůli sebemenšímu podezření.
Zatímco postupně vyvraždil své syny, když se začal domnívat, že by mohli usilovat o jeho trůn, hýčkal své psy. V Římě prý o něm s úšklebkem říkali, že u Heroda je lépe být jeho psem nežli členem rodiny.

Mimochodem, nemocný vztah k okolním lidem kompenzovaný zvráceně přebujelou láskou k "domácím mazlíčkům", to je "herodovská nemoc" i naší doby (chování psů a koček v městských bytech kritizoval z těchto důvodů už sv. Jan Kronštadtský). A zřejmě nejen to. Patří do této diagnózy "herodiasmu" i zabíjení dětí při potratech?
Míra jeho zločinů byla příšerná. Zabil velekněze a zákoníky judejské, svého rodného bratra, sestru a jejího manžela, svou ženu a tři syny a dále i sedmdesát mudrců židovských, členů synedrionu.

Právě na pozadí neukojitelné žízně po slávě a po moci, která si vyžádala tolik zločinů, jichž se Herodes dopustil, spatřujeme vyvraždění děťátek Betlémských jako tu nejhanebnější obludnost spáchanou tímto předchůdcem apokalyptické šelmy. Jenže, kolik takových "herodů" znají lidské dějiny i naše současnost? Bohužel, mnoho... Takoví jsou vyškrtnuti z počtu lidí, nenaleznou-li pokání.

Brzy po té hrůze Herodes umírá. Stihla ho krutá choroba a hrůzná smrt. "Má je msta, já odplatím," praví Hospodin. Někdy se nám může stát, že Bůh prodlévá, nyní však trest přišel téměř vzápětí.

Nevinné zavražděné děti jsou vlastně prvními křesťanskými mučedníky. Vždyť trpěly kvůli Kristu. Jak neuvěřitelně krutý je tento svět, který "ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19)...! Jaká zloba zachvátila ďábla nad tím, že Kristus přichází zachránit člověka! Jaké zrůdné krveprolití ve svém bezmocném vzteku padlý Lucifer rozpoutává. Tato démonická zloba vůči Kristu, a následně vůči jeho mystickému Tělu, kterým je Církev, bude trvat do konce věků.

Zní to sice hrozně, ale jest pravdou, že právě události vraždění nemluvňátek jsou velikým svědectvím o významu příchodu Pána Ježíše do našeho světa. Srdce člověka, který miluje Boha, odpoví radostí, nadějí a vděčností. Svět (v duchovním významu toho slova) na to odpověděl příšerným prolitím dětské krve - čili běsněním pomatence.

A současnost? Pohleďme na řeky krve prolité ve 20. století - ještě žijí pamětníci obou světových válek. Vzpomeňme na vyhlazení civilních obyvatel (včetně dětí) dvou japonských měst atomovou bombou (vojenští představitelé státu, který se dopustil této hrůzy, jež dokonce překonává Heroda, dodnes svržení jaderných pum obhajují a schvalují). Když dnes vidíme Rusko ze všech stran rychle obkličované americkými raketovými základnami, nebo (nedávno) stíhačky, naložené raketami a bombami, létající nad našimi hlavami zabíjet pravoslavné křesťany v Bělehradě (2000 civilních obětí), říkáme si: "Co se změnilo od dob Heroda?"






Zobrazit příspěvek č. 293 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2008
Z došlé pošty - starý kalendář ve Švýcarsku

Relikty juliánského kalendáře v Evropě:
Ve švýcarském kantonu Appenzell se dodnes zachoval lidový zvyk „starého Silvestra“.

Každoročně, navečer 13.ledna, což odpovídá 31.prosinci podle juliánského kalendáře, se ve vesnici Urnäsch (Urnaesch) v malém švýcarském kantonu Appenzell koná pozoruhodná událost. Je to průvod masek provázený ohlušujícím hlukem řehtaček a kravských zvonců občas přerušovaný tichým zpěvem alpského jódlování. Tomuto zvukovému projevu odpovídá i složení masek. Jsou tu oškliví bubáci (wüesschte), stejně jako bohatě krojovaní pastevci (schöne). Tento zvyk má z velké části pohanské kořeny, avšak podle etnologů obsahuje i křesťanské prvky vztahující se k uctívaní tří králů a svatého Mikuláše. Kanton Appenzell platí ze jeden z nejodlehlejších koutů Švýcarska. Vyznačuje se přísně katolickou tradicí a v jeho bezprostředním sousedství se nachází i jeden z nejstarších evropských klášterů Sankt Gallen. Zvyk „starého Silvestra“ je zjevně jedním z tradičních prvků vztahujících se ještě k éře původního nerozděleného křesťanství...

http://www.appenzell.ch/pages/kultur_brauchtum/silvesterchlausen/

http://www.hermanutz-online.de/alte-sylvester-appenzell/default.htm
Zaslal otec Alexandr






Zobrazit příspěvek č. 294 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2008
Z tisku - události na svátek Křtu Páně

Dvanáct tisíc Moskvanů se zúčastnilo tradičních koupelí na svátek Zjevení Páně (Bogojavlenije, Kreščenije Gospodně)

Na svátek Bogojavlenija (slavený podle juliánského kalendáře připadá na 19. ledna), kdy se světí voda, je v pravoslavné církvi zvykem vycházet průvodem z chrámu na zamrzlá jezera či řeky, kde je připraven v ledu vysekaný otvor, skrze který kněz posvětí vodu. V Rusku je zvykem, že i za největších mrazů mnozí pravoslavní křesťané poté naskáčou do této vody.
V noci z 18. na 19. ledna se ponořilo do svěcené vody skoro 12 tisíc obyvatel hlavního města. Koupele se konaly na 37 místech v různých moskevských vodních nádržích. V centru Moskvy byly připraveny dřevěné nádrže, kde se po bohoslužbě k posvěcení vody mohli věřící vykoupat a poté se napít horkého čaje s medem.
(Credo.ru)

--------------

Výzkumy ruských vědců potvrdily, že v noci na 19. ledna voda získává neobvyklé vlastnosti.

Hovoří doktor technických věd Státního vědeckého centra Ruské Federace, Institut medicínsko-biologických problémů, Vladimir Cetlin: „Podivuhodné vlastnosti svěcené vody jsem objevil náhodou, když jsme prováděli výzkum pitné vody kosmonautů. Tehdy jsem zjistil abnormální změny elektrochemických vlastností vody nabrané v noci před svátkem Bohozjevení. Voda vysoké čistoty stojí u mě v laboratoři již tři roky, neměním ji. Tato (svěcená) voda se nekazí. Je zajímavé, že se výrazně liší molekulární vlastnosti vody nabrané při svátku Bohozjevení ve dne od téže vody v noci.“

Dále Dr. Cetlin vysvětluje, že narozdíl od vzorku normální vody, kterou má ve své laboratoři, tak Bogojavlenská voda abnormálně změnila při svátku Křtu Páně své elektrochemické vlastnosti (např. vodivost a molekulární aktivitu).

(Moskovskij komsomolec)

-------------

Voda v předvečer a noc svátku Křtu Páně, kdy se ve všech pravoslavných chrámech slouží všenoční bdění, jsou podle tradice všichni věřící kropeni svatou vodou. Tato svěcená voda se může dlouho uchovávat, zůstává stále čerstvá - dokonce i po několika letech. Má léčivé vlastnosti.

Již dávno lidé vědí, že voda, načerpaná z otvoru v ledu v noci na svátek Bohozjevení, má neobvyklé vlastnosti. Může doma stát celé roky a uchová si svou čerstvost. Léčí nemoci a zahojí rány.

Chemici v laboratořích, které kontrolují čistotu vody a průběžně odebírají vzorky vody ze všech zdrojů, vědí, že není možné si nevšimnout změny kvality vody v den svátku Křtu Páně. Ing. chemie Veronika Porunova říká: „Voda ihned po svátku Bohozjevení skutečně získala neobvyklé a pro ni necharakteristické vlastnosti, očistila se a ukazatele, které sledujeme, poklesly.“ (Posvěcení vody se šíří od řek a jezer, kde je voda svěcena, na všechnu vodu na zemi; pozn. red.)

Současná věda se zatím neúspěšně snaží vysvětlit jak to, že si svěcená voda zachovává čerstvost a průzračnost, nekazí se. Někteří mají za to, že je to fyzikální vliv z vesmíru, jiní hledají původ této anomálie v magnetickém poli země. Vedoucí inženýr Centra laboratorního výzkumu a technologických výzkumů Taťána Polikarpova říká: Voda, to je ta nejsložitější materie, která na Zemi je. Je to velice složité chemické spojení, protože v sobě může vše rozpustit.

O fenoménu Bogojavlenské vody už bylo napsáno hodně. Za tisíc let se nahromadily stovky zdokumentovaných případů zázračných uzdravení z nemocí díky oživující vodě. Každý může věřit či nevěřit. Avšak i vědci se shodují v jedné věci - v noci z 18. na 19. ledna voda záhadně mění své vlastnosti.

(GTRK Murman)




Zobrazit příspěvek č. 295 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2008
Svěcení vody

Svátek Bohozjevení, Křtu Pána Ježíše Krista v Jordánu

Za onoho času...

13  ... přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.
14  Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"
15  Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil.
16  Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.
17  A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
(Matouš 3. kapitola)

Tento svátek je památkou události, kdy Pán Ježíš přichází za Janem Křtitelem, sestupuje do vod Jordánu, aby byl od něho pokřtěn. A hned úvodem řekněme, že tento svátek není jen památkou, ale i zpřítomněním duchovní síly této události, takže ti, kteří jsou dnes při svěcení vody, jsou skrze to v síle Ducha Svatého přítomni u samotného křtu Ježíše Krista v Jordáně (snad právě proto se tradičně říká průvodu, kterým dnes vycházejí pravoslavní křesťané z každého pravoslavného chrámu do přírody k řece, jezeru nebo prameni posvětit vodu, "pouť na Jordán").

Obsahem tohoto svátku je jednak křest Páně, a zároveň ukázání se Ježíše Nazaretského jako Boha, jedné Osoby z Boží Trojice. Především však je obsahem svátku zjevení samotné Trojice, které se při křtu Ježíšově událo.

Otec, jehož nelze spatřit, se zjevil v hlasu, který zazněl nad vodami, Syn Boží, k němuž se Otec přihlásil, stál v jordánských proudech, Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak o tom svědčí zápis svatého evangelisty. Právě zjevení Otce a Ducha zjevilo Ježíše jako osobu Božího Syna. Proto tedy Zjevení celé přesvaté Trojice.

Z toho všeho můžeme dobře vyvodit, že se při Kristově sestoupení do vod Jordánu událo něco úplně jiného, než se dělo v jiných případech, kdy se Ježíš dotkl vody, nebo se umýval apod. Nikoliv, posvátná chvíle židovské rituální koupele, vykonávaná Božím prorokem (o němž praví Pán, že je největší z lidí; Mat 11,11; Luk 7,28), byla Boží prozřetelností vybrána k něčemu tajemnému. Kristus očistil vody.

K vysvětlení použijeme běžnou logiku, jak ji známe a uplatňujeme v každodenním životě. Při vzájemném dotyku dvou materií, čistší očišťuje tu méně čistou. Čistou vodu užíváme pro omývání špinavých rukou. Co se však stane, když se čistá voda setká s něčím, co je ještě čistší? Pak - logicky - voda nikoliv očisťuje, nýbrž je očisťována. To je v principu to, co se stalo, když do vody sestoupil Ježíš a projevil se v ní nejen jako člověk, leč jako Bůh. Stvořitel vody. Tehdy se voda při dotyku jeho boholidské Osoby očisťuje od poskvrny hříchem, jímž člověk duchovně znečistil všechno materiální stvoření.

Nikoliv nadarmo se čtou v předvečer svátku paremije z knihy Stvoření na první stránce, kde se popisuje stvoření světa. Voda se při kontaktu s Pánem Ježíšem stává takovou, jakou byla před pádem světa. (Ba ještě dále - někteří říkají, že se duchovně stává tou "prvotní materií", která byla na samém počátku, kdy "Duch Boží se vznášel nad vodami"; Gen 1,2). Skrze ni se můžeme dotknout nejstaršího světa, světa před pádem. Stává se původně čistou, duchovně jakoby právě stvořenou. (To je zřejmě důvod, proč se svěcená voda nekazí, i když je skladována v běžné sklenici za pokojové teploty po celý rok.) Tato voda má i další vlastnosti, jaké měla voda při stvoření světa: je léčivou, smývá nejen tělesnou nečistotu ale i duchovní poskvrnu, je to voda živá, má duchovní sílu stvoření, odpuzuje zlo, není uzavřena v tomto světě smrti, ale plyne z toho času a světa do života věčného (jak se to praví v modlitbách svěcení vody). Svou duchovní čistotou - tedy tím, že není vnitřně infikována zlem - má moc zlo zahánět; je to ostrá zbraň v duchovním boji a má sílu působit k navracení našeho poskvrněného světa do stavu neposkvrněnosti.

Z toho vše je zřejmé, že voda svěcená na svátek Bohozjevení je nejen vodou prvotního světa, materií přicházející k nám z nejstarší minulosti světa, ale zároveň něčím, co je nám podáváno z budoucnosti, navštívením Božího království. Je to dar přenášený do našeho času z dob, které v našem čase teprve přijdou, ale ve věčnosti je vše přítomné. Je to kousek příštího světa, o němž se praví, že po zničení tohoto našeho hříchem tlejícího světa Bůh "stvoří nové nebe a novou zemi" (Zjev 21,1 a 5), "kam nevejde už nic nečistého" (Zjev 21,27). Je to "voda živá", která v nebeském Jerusalemě bude téci z trůnu Božího a Beránkova (Zjev 22,1). Jak je to možné? Což nevíme, že Církev nepatří tomuto světu? Že je duchovní přítomností příštího Království v našem světě?
----------------------------

Při tomto svátku má Církev pradávný obyčej světit vodu.

Duchovní síla svátku a moc Církve se projevují tím, že při svěcení vody se voda pod rukama kněze mění na vodu duchovně identickou s tou vodou, která se dotýkala Ježíše Krista, když stál v Jordánu, a shůry zněl Otcův hlas a snášel Duch Svatý. Je to voda, které se právě stvořitelsky dotkla celá přesvatá Trojice Boží.

-----------------------------

Při křtu Páně zjeveno bylo lidem pravé náboženství, čili zjevena byla trojičnost Boží, která byla do těch dob lidem neznámá; zjevilo se tajemství o Bohu jediném ve třech Osobách, ukázáno bylo uctívání přesvaté Trojice (jak se to praví v troparu svátku).

Při křtu tvém v Jordáně, ó Pane,
zjevila se Trojice, které se klaníme,
neb Otcův hlas svědectví vydal o tobě,
nazývaje tě milovaným Synem,
a Duch v podobě holubice
potvrdil pravdu tohoto slova.
Ó Kriste, jenž jsi se zjevil a svět osvítil,
sláva tobě!
(Tropar svátku)
Posvátné bohoslužebné hymny praví o tomto svátku:

Při pohroužení do vody Pán "posvětil podstatu vody" (viz stichiry na stichovně na 2.1.) a celou zemi (viz povečeří 5.1. nebo kánon na jitřní 2.1.)

Přítomností Božské síly v materii vody je (při křtu) naše rozložená a smrtelná přirozenost proměněna na nesmrtelnou. Křest skýtá blahodatné působení na celou dvojitou lidskou přirozenost: na duši i na tělo.

"Duchem nově tvoříš naše duše, vodou posvěcuješ tělo, ... abychom v sobě měli život věčný" (viz povečeří).

Podobně jako svěcením získáváme znovustvořenou vodu, tak je při křtu člověka v posvěcené vodě znovustvořena lidská duše (tak dle výkladu svátku v kalendáři Moskevského patriarchátu). Ano, tím jsme se plynule přesunuli k dalšímu tématu, jehož podstatou je událost svátku Bohozjevení: svatá Tajina křtu. Tajemství, jímž se věřící člověk stává křesťanem - člověkem Kristovým, občanem Božího království.

Křest Spasitele byl de-facto předobrazem a základem blahodatné Tajiny znovuzrození vodou a Duchem při křtu každého věřícího. Tady vidíme Pána jako Zakladatele nového, blahodatného Království, do něhož nelze vstoupit bez křtu, jak nás učí v evangeliu (Jan 3,5).

"Jestli kdo sestoupí se mnou a spolupohřben bude křtem, dostane se mu sladkosti slávy a vzkříšení - praví nyní Kristus" (viz povečeří v den 4.1.)

"Trojí ponoření do vody, jímž prochází každý věřící při křtu, zobrazuje Kristovu smrt, trojité vynoření se z vody zobrazuje účast na jeho třetího dne vzkříšení" (viz povečeří 5.1.)

------------------------------

V posvátných hymnech ke svátku Bohozjevení se často cituje proroctví žalmisty Davida, že Jordán zastaví svůj tok před tváří Páně. Jinde se praví, že při křtu Páně Jordán s leknutím "ucuknul" před Ježíšem, jeho proud se vrátil nazpět. "Jordán, když spatřil Vládce při křtu, rozdělil se a zastavil svůj proud," praví se ve stichirách při posvěcení vody.
A skutečně, víme z tradice i ze současnosti, že čas od času se opakuje tato podivuhodná věc jako při samotném křtu Pána Ježíše: při svěcení vody v Jordánu, řeka zastaví svoje přirozené proudění, by začne se vracet nazpět (naposledy se to stalo předloni, pokud vím; když jerusalemský patriarcha vhodil do vod Jordánu svatý kříž, řeka proudila nějakou dobu obráceně, jak viděli přítomní lidé a popisovaly sdělovací prostředky).
-----------------------------

Ještě pár slov k historii tohoto svátku.
Začátek oslavy tohoto svátku se vztahuje k dobám apoštolským. Je vzpomínán už v "Apoštolských ustanoveních". Již ve druhém století je pak doložená oslava tohoto svátku spojená s celonočním bohoslužebným bděním (Kliment Alexandrijský). Ve třetím století sepisovali svatí Otcové k tomuto svátku své besedy. Na západě i východě se tento svátek slavil 6. ledna.

Spolu s událostí Ježíšova křtu se při svátku Zjevení Páně vzpomínaly i jiné události, při nichž se projevovalo Božství Ježíše Krista, zvláště:
1.) poklonění mágů narozenému Ježíšovi jako svědectví zjevení Krista pohanskému světu prostřednictvím hvězdy na východě (kvůli tomu se pak tento svátek začal na západě nazývat "svátek tří králů");
2.) projevení Božské moci Kristovy při jeho prvním zázraku při svatbě v Káně Galilejské;
3.) podobně (v africké církvi) zázrak, při němž Pán Ježíš nasytil 5000 lidí pěti chleby.






Zobrazit příspěvek č. 296 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2008
Ke svěcení vody

Zázrak na Jordánu a fotografie z letošního svátku v brněnské farnosti

O zázraku na řece Jordán v r. 2006 viz zprávu v časopisu Dobrý pastýř č. 11 (duben 2006) PDF (str. 33).

Fotogalerie svěcení vody letos v Brně.




Zobrazit příspěvek č. 297 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2008
Z tisku - pravoslavná církev se nezúčastní týdnu společných ekumenických modliteb

Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu odmítla účast na týdnu modliteb za jednotu křesťanů na Ukrajině.

Tato akce je organizována Světovou radou církví a konána ke dni obrácení apoštola Pavla, který připadá podle gregoriánského kalendáře na den 25. ledna. Akce se na Ukrajině zúčastní Kyjevský patriarchát (rozkolná "pravoslavná" církev), řecko-katolická církev, římsko-katolická církev, církev křesťanů evangelické víry a další denominace.
(Credo.ru)




Zobrazit příspěvek č. 298 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2008
Návštěva v alma mater

Konstantinopolský patriarcha v Římě

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přijede na návštěvu Vatikánu u příležitosti oslavení 90. výročí založení papežského východního institutu, který založil papež Benedikt XV. v říjnu 1917 a svěřil ho péči Jezuitů (dekretem motu proprio Orientalis catholici). Za celou historii vychoval papežský orientální institut přibližně 6.500 lidí, mezi nimi některé patriarchy, včetně Bartoloměje, který zde dosáhl hodnosti doktora teologie.
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 299 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2008
Nový článek k problematice Kosova

Kosovo - výzva k solidaritě se Srbskem

Na českou stránku Trpící Kosovo (s novými příspěvky) umístěn odkaz na
VÝZVU K SOLIDARITĚ S REPUBLIKOU SRBSKO.




Zobrazit příspěvek č. 300 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 28. 1. 2008
Zesnul arcibiskup aténský Christodulos

Dnes časně ráno zesnul po dlouhém zápase s těžkou nemocí ve věku 69 let ve své rezidenci v aténské čtvrti Psychiko prvohierarcha řecké církve arcibiskup aténský a celého Řecka Christodulos. Věčná paměť!


Zobrazit příspěvek č. 301 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Poznámka k Výzvě k solidaritě s republikou Srbsko:

Vše, co je níže (tj. v textu "Výzvy"; pozn. admin.) napsáno je v podstatě pravda. Text, bohužel, neobsahuje zmínku o velkých srbských chybách ohledně Kosova , ke kterým došlo v relativně dlouhém čase před závěrem minulého století. Neobsahuje ani zřetelné upozornění na geopolitický vektor, jakožto kořen současné situace v Kosovu, neúprosně směřující přes EU do U.S.A. Přesto je tento text zcela hoden zřetele a taktéž obecné podpory. V Kosovu dnes nejde pouze o nacionálně-politický lokální problém, ale o strategicky nesmírně významnou část mozaiky „nového světového řádu“!!! Kosovo je zásadní křižovatkou evropského křesťanství. Jestli ho opustíme, deklarujeme tím vlastní rezignaci na pověření svědčit...

Kliment
Dům sv. Eliáše
768 04 Střílky





Zobrazit příspěvek č. 302 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2008
Z tisku - patriarcha Římu poděkoval za pozvání o odmítl

Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu prohlašuje, že návštěva patriarchy v Římě by byla předčasná.

Patriarcha Alexij II. odmítl pozvání papeže k návštěvě u příležitosti výročí zjevení Páně apoštolu Pavlovi.
"Protože pozvání nevyhnutelně nastoluje delikátní téma setkání papeže s ruským patriarchou, která ještě vyžaduje seriosní přípravu na obou stranách," sděluje kněz Igor Vyžanov, vedoucí tajemník pro mezikřesťanské vztahy.

Stejná pozvánka byla zaslána konstantinopolskému patriarchovi a představitelům ostatních místních pravoslavných církví.

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 303 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2008
Aktualizace webu o Jugoslávii a Kosovu

Nový obsah webu o Jugoslávii

Obnovena byla nejen stránka Trpící Kosovo, ale i česká webová stránka
Tragické události v Jugoslávii (týká se bombardování Jugoslávie).





Zobrazit příspěvek č. 304 jednotlivě

Administrátor --- 30. 1. 2008
Z tisku - nový japonský chrám a nová španělská hymna

V Tokiu vybudují ruský pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského.
Minulý týden začala jedna japonská stavební firma se stavbou.
Japonská autonomní pravoslavná církev byla založena v r. 1870 ruským misionářem sv. Nikolajem, který přišel do Japonska z rozhodnutí posvátného synodu Ruské pravoslavné církve. Přeložil do japonštiny Písmo svaté, bohoslužebné knihy a postavil v Tokiu chrám Vzkříšení. Dnes jsou zde tři pravoslavné eparchie (diecéze) a jeden monastýr.
Intexfax Religia

----

Nové znění španělské hymny byl zamítnut kvůli slovům "Buď pozdraveno, Španělsko" anebo "Miluj vlast".
Španělský olympijský výbor se distancoval od slov pro národní hymnu. Uvedená slova prý "vzbudila mnoho sporů a nakonec naprosté zamítnutí". Někteří Španělé prý v nich vidí návrat k éře generála Franka.
V současnosti je národní hymna beze slov.
Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 305 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2008
Z tisku a z televizního přenosu

Pohřeb vladyky Christodula, arcibiskupa athénského a celého Řecka

Zádušní bohoslužby za arcibiskupa Christodula se konaly v katedrálním chrámu řeckého hlavního města dnes dopoledne. Arcibiskup zemřel na rakovinu 28. ledna 2008 ve věku 70 let. Jeho nástupce by měl být zvolen 7. února.

Na bohoslužbu se shromáždilo athénské duchovenstvo, biskupský sbor, řecká vláda včetně prezidenta, premiéra a vůdců politických stran.

Na pohřeb přijeli i představitelé dalších světových pravoslavných církví, patriarchové, metropolitové (zahlédl jsem tam i vladyku Kryštofa za naši církev; pozn. překl.). Bohoslužbu vedl patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Na byzantské nápěvy zpívali klerici řecké a konstantinopolské církve.

Ve svém proslovu označil patriarcha Bartoloměj vladyku Christodula za vynikajícího církevního činitele. Vyzdvihl jeho horlivost a elán v práci pro církev, blízkost mládeži, oddanost řeckému národu, veliký přínos pro společenskou a dobročinnou práci církve - nejenom v Řecku, ale všude, kde trpěli naši pravoslavní bratři: v Srbsku, v Rusku, Libanonu. Řecká církev se účastnila stavby nové školy v Beslanu (po teroristickém útoku r. 2004). Jeho trpělivost při snášení nemoci přirovnal patriarcha k biblickému Jobovi. "Trpělivost, důstojnost a víra tváří v tvář nemoci ukázaly příklad a rozechvěly lidi v celém řeckém světě." Patriarcha také připomenul, že konstantinopolský patriarchát se v řadě otázek s řeckým synodem arcibiskupa Christodula neshodoval. Avšak i přes tyto "srážky" měl, jak patriarcha vyjádřil svou naději, arcibiskup Christodulos "úctu a lásku ke konstantinopolské církvi".

Řecký ministr školství a náboženství ve svém projevu za celou vládu ocenil šíři sociálního působení zesnulého arcibiskupa: "spojil vnitřní obnovu církve s růstem její společenské role. Drogově závislí, běženci, ženy, na nichž bylo spácháno násilí, pracující matky, oběti organizovaného zločinu - to je jen několik příkladů sociálních kategorií, v nichž lidé na sobě pocítili jeho péči". Připomenul i širokou síť dětských školek, lékařských center a útulků, provozovaných řeckou církví. "Arcibiskup byl zastáncem silné a bojující církve. Dokázal přivést církev blíže k prostému člověku a jeho každodenním problémům," pravil představitel řecké vlády.

Tělo vladyky Christodula bylo po celý obřad i při převozu na hřbitov v odkryté rakvi, takže mu všichni mohli naposledy pohlédnout do tváře. Arcibiskup byl v rakvi oblečen do plných slavnostních bohoslužebných rouch, na hlavě měl biskupskou mitru, na prsou zlatý evangeliář a po straně biskupské žezlo.
Arcibiskupa pohřbívali se týmiž poctami jako hlavu státu. (V Řecku je státní církev; pozn. překl.)

Po zádušních bohoslužbách v katedrále vynesli duchovní rakev před chrám, kde byla naložena na dělostřeleckou lafetu zapojenou za vojenské vozidlo. Smuteční průvod doprovázela čestná stráž a početná vojenská hlídka. Pohřební průvod kráčel za otevřenou rakví hlavními athénskými ulicemi (kde byl zastaven silniční provoz). V průběhu převozu se se zesnulým loučily desítky tisíc lidí. Byli to nejen Athéňané, ale i Řekové z celé země, kteří na pohřeb přijeli speciálně vypravenými autobusy.

"Museli jsme přijít. Byl to náš Christodulos. Nikdo jemu rovný asi v budoucnosti už nebude," říkala stará žena, která přijela do Athén na pohřeb. "Vrátil mládež do chrámů, a proto jsme zde," uvedl 25ti letý muž. Po stranách ulice stojící lidé zasypávali kolem převáženou rakev arcibiskupa květy růží a tleskali. Zvonily zvony okolních chrámů. Z vršku nad Athénami vypálila armáda čestných 21 ran z děla. Smuteční pochody hrál vojenský orchestr.

Po celé cestě se k průvodu přidávali další a další lidé, takže procesí bylo delší než kilometr.
Na hřbitově sloužil patriarcha Bartoloměj nad tělem zesnulého ještě krátkou panychidu. Mnozí nejbližší spolupracovníci arcibiskupa stojící u rakve hlasitě plakali. Po zpěvu "věčná paměť" na konci panychidy odňali vladykovi Christodulovi biskupské insignie: sejmuli mu mitru, odebrali panagie i archijerejskou berlu atd. Místo toho mu na hlavu vložili jen prostý mnišský klobouk (kamilavku) a do rakve vložili prostý evangeliář. Do země je tedy Christodulos ukládán jako prostý mnich. Poslední políbení zesnulého. Pak tělo pokryli pohřebním plátnem. Přiklopili víko rakve a za zpěvu radostného paschálního hymnu: "Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval," uložili rakev do hrobu.

Tolik překlad z tiskové zprávy (maličko doplněný).

Měl jsem možnost sledovat přímý televizní přenos z pohřbu.
Byla to opravdu majestátní událost. Arcibiskup byl v rakvi uložen tak, že téměř poloseděl, takže ho mohl každý naposledy vidět.
Ihned po vynesení rakve z chrámu projevovali věřící úctu k zesnulému způsobem pro nás poněkud nezvyklým - bouřlivými ovacemi.

Pohřební průvod působil skutečně impozantním dojmem. V Athénách byl zastaven provoz. Procesí se ubíralo po prázdné osmiproudé athénské ulici, za rakví kráčelo duchovenstvo a za ním šly tisíce a tisíce lidí. Kamera sledující průvod z nadhledu, neviděla ani na dlouhé rovné silnici konec smutečního zástupu postupujícího po celé šíři silnice. Další lidé čekali po krajích ulice, až bude rakev vezena kolem nich, a házeli na tělo zesnulého květiny. Každou chvíli se rozezněla nová a nová bouře potlesku. Lapidární tisková zpráva: "arcibiskup byl mezi lidmi velice oblíben," dostala při pohledu na projevovanou úctu a lásku toho nedohledného zástupu nečekaný rozměr.

Při sledování této události mě nemohla nenapadnout otázka: Žije v naší vlasti dnes osobnost, která by byla takto milovaná, aby se s ní společnost loučila takovým velkolepým způsobem? Přišly by u nás dnes někomu na pohřeb desetitisíce Čechů?
Arcibiskupu Christodulovi - věčná paměť!

Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...





Zobrazit příspěvek č. 306 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2008
Veřejnoprávní ČT událost v Řecku ignorovala

Zpravodajství České televize opět zklamalo

Díval jsem se večer po pohřbu vladyky Christodula na hlavní zpravodajství ČT Události. Pak jsem přemýšlel, proč pohřbu hlavy Řecké církve nevěnovali redaktoři naší veřejno-právní televize ani 5ti vteřinový šot... Místo toho se opět do mrtě rozpitvávaly žabomyší války na domácí politické scéně, dlouze se spekulovalo, jak se vyvíjí volební klání kdesi za Atlantikem (včetně přímého přenosu z USA rovnou do vysílání Událostí, který přinesl úžasně zajímavé zpravodajství ze sázkařské kanceláře - jaké sázky lidé uzavírají na vítěze voleb atd.

Dokázal bych pochopit, že ateističtí pracovníci zpravodajství nepovažovali pohřeb hlavního církevního představitele nějakého evropského státu za událost, o níž by měli Češi být informováni. Větší obtíže mi činí chápat, že neudělí žádnou pozornost ani takovému evropskému pohřbu, který je na úrovni pohřbu prezidenta. Nedokážu si však srovnat v hlavě, že námi placené redakci zpravodajství ujde společenská událost takového formátu, při které v zemi EU vyjdou do ulic desetitisíce lidí. To považuji za fatální ignoranci hlavního redaktora a jeho týmu.

Raději ani snad nechci uvažovat o možnosti, že zodpovědný redaktor veřejno-právní TV je nějakého jiného náboženského vyznání a událost svědčící o životě pravoslavné církve v Evropě prostě zamlčel Čechům úmyslně. Než na takovou zlomyslnost raději budu věřit, že se jedná opět "jen" o hroznou ignoranci České televize.




Zobrazit příspěvek č. 307 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 1. 2. 2008
ad: zpravodajství

Kolikrát jsme již učinili zkušenost, že zpravodajství jakéhokoli média (v ČR) není zpravodajstvím, ale talkshow konkrétního zpravodajského týmu? Zkrátka, těžko lze změnit, že konkrétní zpravodajství nakonec vytvoří konkrétní (a u nás zpravidla naprosto bezbožní) lidé, kteří tam dají prostě to, "co se jim zrovna zdá". Mechanismy nápravy jsou těžkopádné a neúčinné.

Tak jsme mohli včera večer sledovat reportáže o nových policejních uniformách nebo o sněhové kalamitě v Číně. Důležitější zprávy si snad už ani nelze představit. Že je pro českého žurnalistu zesnutí nejvyššího představitele řecké církve něco naprosto nedůležitého, s tím se lze silou vůle vyrovnávat, ale že se z našich sdělovacích prostředků (jakýchkoli, nakolik jsem byl schopen sledovat) náš občan nedozví nic o třídenním státním smutku jedné ze země EU?

Pro mne osobně má celá věc jednu opravdu pikantní pointu. Během onoho třídenního státního smutku v Řecku se mi podařilo v našem zpravodajství zachytit jedinou zprávu s náboženským obsahem - 60 let po smrti Mahátmy Gándího byl jeho popel rozptýlen do oceánu. V relativně obšírné zprávě jsme se dověděli, že šlo o tradiční hinduistický obřad, který vykonala dcera velkého politika. Nu, možná se dočkáme přímého přenosu z pohřbu dalajlámy...

A mimochodem: sledoval jsem hodinové klání dvou uchazečů o úřad hlavy státu. Pominu již obligátní "folklórní" vložku jednoho z nich, kterou bych shrnul (jako původním povoláním ekolog a klimatolog) slovy, že Země je placatá. Ještě více mne zaujalo, že ani jeden z kandidátů nezmínil ve spojitosti s úřadem, o který se uchází, osobnost sv. Václava.

Někdy jsme tak "křesťanská" země, až to bolí. Doslova. Nechci vyhrožovat vlastnímu národu, ale Boží mlýny melou. Celkové chování tohoto nešťastného odpadlého národa přinese plody. A nebudou sladké.


Zobrazit příspěvek č. 308 jednotlivě

Administrátor --- 3. 2. 2008
Ad: zpravodajství

Problém nedovzdělanosti a náboženské ignorance naší sekulární společnosti

„Pokusy oddělit církev od státu - to jsou satanské pletichy,“ tvrdil právě zesnulý arcibiskup Christodulos (který velice pozdvihl společenskou prestiž církve a byl v Řecku nesmírně oblíbený).

Redakce zpravodajství a vedení médií jsou prostě jen obrazem stavu naší společnosti, která strádá náboženským analfabetismem. Lidé, kteří žijí poblíž slovenských hranic a mohou přijímat slovenské televizní vysílání, vyprávějí, že náboženská úroveň jejich redakční práce je tam nesrovnatelně výše. Díky vyšší národní religiozitě jsou pracovníci v médiích nábožensky gramotní.
To je ten lidský a osobnostní rozměr, který našim redaktorům tak bolestně schází. Jejich pohled na svět je zúžený, chybí jim orientace v celé jedné široké sféře života společnosti a lidstva. Schází jim alespoň zběžné vzdělání (či primární přehled) v té obrovské části lidského vědění, myšlení a kultury, kterou je náboženství. Proto nemohou naše média správně porozumět a chápat dění ve světě, které je významným způsobem ovlivněno právě náboženstvími. Často až bezradnost zpravodajů čiší z mnoha reportáží z nábožensky aktivní společnosti.

Jedině naprostou náboženskou dezorientací zodpovědných televizních redaktorů si můžeme vysvětlit, když Česká televize na Vánoce nebo na Velikonoce v rámci svého náboženského vysílání pustí ty příšerné dokumentární filmy BBC, z nichž některé jsou z valné části protináboženskou propagandou.
Z úst moderátorů zpravodajství jsme v posledním desetiletí už slyšeli takové nesmysly, že člověka jímá hrůza z pomyšlení, co by se asi dozvěděl, kdyby vedoucím redaktorům a dalším odpovědným pracovníkům médií položil ty nejjednodušší dotazy z oblasti základního přehledu v náboženských otázkách.

Jenže není to problém jen v médiích. Je to problém celospolečenský. Náboženský primitivismus je to první, na co narazíte, jakmile opustíte hranice církve a vstoupíte do nějaké debaty, jejíž účastníci zastupují celý průřez naší společnosti. Díky absenci základních náboženských vědomostí, které jsou nahrazeny pouhými předsudky, schází takovým lidem samotná ochota ke komunikaci. Primitivní agresivní protináboženské výpady dnešních "vzdělaných lidí" dávají alespoň vzdálenou ozvěnou pocítit, jaké to asi bylo, když se byzantští misionáři setkávali s barbary, kteří ničili a napadali vše neznámé.

Mimochodem hloupý sekularismus, to je pole, na němž se výborně daří sektám, které na takové půdě rostou jako houby po dešti. A bezesporu tento stav společnosti přispívá i k zájmu mladých lidí o drogy, jimiž někteří začínající narkomani prostě suplují duchovní život a náhražkově uspokojují náboženské potřeby své duše. Naše školy ani média totiž duchovně bloudícím lidem neumožnily, aby o této oblasti lidského nitra získali nějaké seriózní informace.
Přesvědčili jsme se na vlastních zkušenostech, že náš školský aparát nechává děti a mládež projít celým vzdělávacím procesem, aniž by žáci a studenti po opuštění škol měli byť jen základní vědomosti o náboženství. Setkáváme se běžně s naprostým nezájmem škol o výuku náboženství (a to ještě v tom lepším případě, v horším případě narážíme na uvědomělý odpor učitelského sboru). Ředitelé a učitelé dosti často aktivně nechtějí, aby se děti či studenti něco dozvěděli o náboženství, o církvi či o spiritualitě. Tedy o tom, co patří k hlavním motivům utvářejím životy většiny lidí na této planetě! Jako by vědomosti o náboženství náležely jen věřícím lidem! Mít nějaké základní znalosti z oblasti náboženství bezpochyby patří k základům vzdělanosti ve společenských vědách. Nábožensky negramotný člověk je zároveň společensky nedovzdělaný. A pak se stává snadnou kořistí - předsudků, sekt, primitivních ideologií, konzumu, politických manipulací...






Zobrazit příspěvek č. 309 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 3. 2. 2008
Hořká tragikomedie ČT pokračuje

V uplynulých dnech jsme marně čekali na obrázky pravoslavného chrámu v Událostech ČT. Dnes jsme se paradoxně dočkali, ovšem za okolností podivuhodných. (A zrovna se zde píše o náboženské negramotnosti...)

Reportáž Michala Kubala z Los Angeles - záběry buddhistického chrámu; M.K.: "Toto není Čína."; záběry v krojích oděných indiánů; M.K.: "Toto není Mexiko."; záběry ruského pravoslavného chrámu s pěti zlatými typickými "cibulemi", silueta, kterou zná snad i dítě z obal bonboniér (srdce pisatele těchto řádků na okamžik taje nadějí a radostí!); M.K.: "Toto není.. ARMÉNIE." (pisatel těchto řádků v beznaději klesá do židle).

Tak se ptám, přátelé: je to možné? Nebo to je nějaký vtip?

(O dvě minuty později dostal Michal Kubal prostor znovu, a to dokonce v živém vstupu. Důvod: v Hollywoodu stávkují scénaristé...)

Pomoc.


Zobrazit příspěvek č. 310 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2008
Zpráva z tisku

Vědce vyhodili z práce, nevěřil Darwinově teorii

Propuštěný biolog tvrdí, že jako odborník na akvarijní ryby mohl bez problémů vykonávat svoji práci i bez souhlasu s Darwinem.

Americký biolog Nathaniel Abraham zažaloval na sklonku minulého roku svého bývalého zaměstnavatele za to, že ho údajně neoprávněně propustil, když se Abraham přiznal, že nevěří v Darwinovu evoluční teorii. Právní firma, která Abrahama hájí, oznámila, že její klient žádá 500 000 dolarů jako odškodné.

4. 2. 2008 08:56 - BOSTON
Z právního hlediska je spor považován za střet vědy a kreacionismu. Po ukončení doktorátu byl Abraham zaměstnán v prestižním oceánografickém ústavu Woods Hole. Jako odborník na akvarijní rybičky a toxikologii se měl v laboratoři Marka E. Hahna podílet na projektu týkajícího se evoluce.

Abraham se jakožto křesťan Hahnovi v říjnu 2004 přiznal, že v Darwinovu teorii nevěří. Hahn ho v listopadu požádal, aby se místa vzdal, protože celý výzkum byl postaven na evoluční teorii, a tak byla práce i celý grant prezentován také uchazečům. Abraham byl z laboratoře propuštěn v prosinci.

Následující rok si na postup zaměstnavatele, který považuje za diskriminaci, stěžoval u massachusettské protidiskriminační komise. Ta letos jeho stížnost zamítla s tím, že ústav neměl jinou možnost, protože celá jeho práce je na učení o evoluci založena. Abraham se proto v prosinci loňského roku obrátil na soud.

Abraham tvrdí, že dal najevo, že je ochoten účastnit se výzkumu založeného na evolučním konceptu, ale že ho nadřízení postavili do situace, kdy mu dali na výběr buď uznat Darwinovu teorii jako fakt, anebo odejít. Nyní pracuje pětatřicetiletý biolog v baptistické škole ve Virginii.

(www.novinky.cz)

Takových případů jsou spousty. Za těch pár let, co tuhle problematiku letmo sleduji, už jsem se dočetl o celé řadě podobných praktik. Vědci si např. v Anglii stěžují, že ve vědeckých kruzích panuje strach. Ač mají někteří vůči Darwinovi velké výhrady, obávají se o tom hovořit, protože by je "všemocná darwinistická lobby" znemožnila.

Je zajímavé si všimnout, že z ducha, který kolem agresivně prosazované evoluční teorie vane, je dosti zřetelně patrné, že tu nejde ani o vědu, ani o hledání pravdy, ale o šíření ideologie. Pro nás křesťany je zvláště výrazný jeden z prvků této nesnášenlivé ideologie, jímž je její protibiblický a potažmo protikřesťanský osten. Armáda bílých plášťů bojující ve službách této ideologie se snaží za každou cenu (byť i nedůstojnými a vědy nehodnými metodami) dokázat, že Bible nemá pravdu.
Při tom se na Západě ve vědecké sféře neváhají užívat i praktiky známé u nás z dob reálného socialismu, kdy vládla mocná komunistická strana: kádrování, ideologické prověrky, profesní likvidace těch, kteří nemají "správné názory" či jsou dokonce nositeli "ideologické diverze".
Z ocitovaného článku je zajímavá zvláště poznámka, že po tomto vědci bylo požadováno cosi takového, jako "vyznání víry" v evoluci, což pochopitelně znamená zříci se biblické víry. Přestože byl schopen na tom výzkumném projektu pracovat, nebylo mu to dovoleno, protože neměl tu "správnou víru", která je od vědce vyžadována. To je z duchovního hlediska velice závažný moment.

Všimněte si, řeč tu není o vzdělání ale o víře. Tomu propuštěnému vědci nadřízený nevytýkal, že nemá dokončené školy, nebo nedosáhl nějaké vědecké hodnosti, nebo málo publikuje apod. Prostě nic neměli proti jeho vzdělání a vědecké profesionalitě. Důvodem propuštění byla jeho křesťanská víra, resp. absence víry v evoluci. To je zvláště pikantní, když si uvědomíme, že oficiální věda neustále hlásá, že věci týkající se jakékoliv víry člověka jsou mimo oblast jejího zájmu, protože ji zajímají fakta.
Vědec tedy musí považovat evoluční teorii prostě za faktum. Čili nepřemýšlet o ní. To je jako katolická definice víry: věřit znamená "za pravdu míti". Po vědci se žádá evoluci za pravdu míti - čili v ni bez přemýšlení věřit.
Evoluční teorie je modla, které se každý vědec musí povinně klanět, jinak je znemožněn a dehonestován. Prohlásí se o něm, že není dosti vzdělaný nebo nemá potřebnou úroveň, a nesežene zaměstnání.


Připomeňme si, že podstatou současné evoluční teorie je idea: svět, život a lidé vznikli náhodou a vyvinuli se tzv. "přirozeným výběrem", bez Boha. Pokud tohle má nějaký vědec přijmout, tak se tím musí nutně rozejít s biblickou vírou v Boha Stvořitele. (Dodávám, že pro tuhle chvíli není klíčové, jestli šest stvořitelských dnů, jak se o nich píše v Bibli, jsou dny v našem pojetí, nebo jestli je to šest nějakých etap, z nichž některé jsou třeba mnohem delší než náš 24hodinový den. Podstatné nyní pro nás je, že svět a život nevznikly náhodou a život se nevyvíjel sám od sebe nějakým přirozeným výběrem, ale je to stvoření, jehož průběh byl řízený vyšší inteligenci, dělo se podle plánu a má svého autora.) Jestli dnešní věda nedovoluje svým ovečkám, aby tuhle biblickou víru směly bez újmy vyznávat, pak taková věda nabývá zřetelně antikristovských kontur.

Takže těmito metodami se v západní civilizaci pomalu utváří situace, kdy materialističtí vědci v některých západních zemích mohou sebevědomě prohlašovat, že "každý uznávaný vědec bere evoluční teorii jako bezpečně prokázaný fakt". Samozřejmě, protože se mnohý vědec bojí, že by přestal být uznávaným, kdyby řekl, co si skutečně o evoluci myslí, a pak by se stal nezaměstnaným a neuznávaným. A to si ti, kteří nevynikají osobní statečností, dobře rozmyslí.

Západní společnost by však opravdu nějakou evoluci potřebovala. Je to tam stále jako za středověku. Kdo tenkrát dospěl bádáním k něčemu jinému, než hlásala neomylná katolická církev, musel o tom buď mlčet, nebo veřejně odvolat, nebo byl upálen. Dnes tenhle středověký duch žije na západních univerzitách a vědeckých ústavech; jenže mají místo magisteria katolické církve magisterium materialistické vědy, vystavěnou na neomylném učení "svaté" evoluce...

Závěrem poznámka, kterou bychom mohli pojmenovat:
Jak evolucionisté vytáhli do finálního útoku.

Jeden z prvních vážných střetů nastal kolem výstavy v Londýnském muzeu r. 1981.
Citujeme z knihy Spor o Darwina:
Informační brožura (k výstavě) tvrdila, že „představa evoluce přírodním výběrem není přísně řečeno vědecká", protože byla vytvořena spíš logickou dedukcí než na základě empirických důkazů. Dále uvedla postřeh, že „pokud je evoluční teorie pravdivá", přináší... Celkově výstava vyznívala tak, že je darwinismus důležitou teorií, ale ne něčím, o čem by se vůbec nedalo pochybovat.
Na tato relativistická vyjádření reagovali význační vědci velkým hněvem.
....Spor se odehrával na stránkách vědeckého časopisu Nature. Jeden z článků rozváděl myšlenku, že ... většina biologů „by radši přišla o svou pravici," než by začali větu slovy: „Pokud je evoluční teorie pravdivá..." To vyvolalo rozhořčenou odpověď 22 význačných biologů, které šokovalo, že Nature zastává názor, že teorie má být předkládána jako fakt.

Tlakům na to, jak se budou vyučovat přírodní vědy, se samozřejmě nevyhnulo školství. ... bylo přijato r. 1981 "Metodické prohlášení", jehož základní myšlenkou je umožnění vyučování evoluce, jak ji chápou darwinisté...
Pro darwinisty je plně naturalistická evoluce faktem, který je třeba se naučit, a nikoli názorem, nad nímž si lze klást otázky. Student může mlčky nevěřit, ale o důvodech, proč nevěří, studenti ani učitelé ve třídě hovořit nesmějí, aby nenakazili ostatní.
Přestože vnucování názorů není slučitelné s cílem vzdělávání, vnucování poznání je veškerou náplní vzdělávacího procesu. Vše tedy směřuje k prosazení jediné myšlenky: naturalistická evoluce patří do kategorie poznání, a nikoli pouhých názorů, takže odpor vůči ní pramení z nevědomosti, kterou se školství právem usiluje vymýtit.
Hlavní problémové oblasti jsou opomíjeny nebo minimalizovány. Žáci mají být ujišťováni v tom, že věda je spolehlivý podnik schopný samostatné korekce, že údajně vědecké námitky vůči přijímaným teoriím vědecká obec zvážila a odmítla, a že evoluce je vědecky přijímaný fakt. Způsob těchto formulací dělá dojem snahy spíš informace utajit, než s nimi seznamovat.

O motivech, které vědce vedly k tomu, že teorii společných předků přijali tak nekriticky, se můžeme jen dohadovat. Triumf darwinismu přispěl jasně k vzestupu prestiže profesionálních vědců a myšlenka automatického pokroku tak odpovídala duchu doby, že upoutala i mnoho náboženských představitelů. Vědci tuto teorii každopádně přijali před tím, než byla přísně prověřena, a potom použili veškerou svou autoritu k přesvědčení veřejnosti o tom, že naturalistické procesy stačí k vytvoření člověka z bakterie, a bakterie ze směsi chemických látek.

Skoro to už vypadá tak, že ve skutečnosti je materialistická věda jedním ze základních kamenů chystaného nového náboženství.

Svého zbožštění dosáhl darwinismus při oslavách 100. výročí vydání O vzniku druhů r. 1959. ... Z proslovu J. Huxleyho, při této příležitosti: „A konečně nám evoluční teorie umožňuje poznat, byť neúplně, charakteristické rysy nového náboženství, o němž si můžeme být jisti, že vznikne, aby sloužilo potřebám nadcházející éry."

Vybráno z knihy Phillipa E. Johnsona "Spor o Darwina ". Výběr z této knihy, obsahující některé základní vědecké námitky proti evoluční teorii a náčrt jejího náboženského a ideologického pozadí, je i dispozici zde.






Zobrazit příspěvek č. 311 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2008
Zajímavý film - link

Film (v ruštině) "Zánik impéria - byzantské ponaučení"

http://intv-inter.net/tv/programm/?id=639643&act=tvp&channel=56

(Brzy odkaz vyprší - podívejte se co nejdříve. Opravdu to stojí za to.)

(Kdo byste si dokázal poradit se stažením filmu, dejte vědět - nám se to nepodařilo.)



Zobrazit příspěvek č. 312 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2008
Zajímavý film - nový link

Film: "Zánik impéria - byzantské ponaučení"

Zde je nový odkaz na tento film

http://rutube.ru/tracks/436743.html


Zobrazit příspěvek č. 313 jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2008
Z tisku - arcibiskup Christodulos

Arcibiskup Christodulos se dokázal chovat principiálně a často vedl lítou polemiku: s řeckou vládou či s Konstantinopolským patriarchátem.

Za vladykou Christodulem - přiblížil církev lidu

V souvislostech se zesnutím a pohřbem athénského arcibiskupa, hlavy Řecké pravoslavné církve, se často vzpomínala jeho úspěšná snaha přiblížit církev lidem, společnosti, přivést do chrámů mládež ve větší míře, než se dařilo jeho předchůdcům.

Při pročítání životopisu archiepiskopa Christodula jsem narazil na odstavec, který výše připomenutý úspěch zesnulého vladyky konkretizoval. Pro zajímavost ho překládám:

"S příchodem arcibiskupa Christodula na athénskou katedru začala Řecká církev častěji a produktivněji využívat současné sdělovací prostředky. Z obrazovek televizorů, z novin, z rozhlasu církev informovala obyvatelstvo o událostech, které se dějí uvnitř církve. Média začala častěji přenášet i kázání duchovních. Tím se otevřela ideální cesta pro misionářskou církevní práci a společnost se semkla kolem církve..."
Přesvědčil jsem se, jak intenzivně pravoslavná církev v Řecku používá sdělovací prostředky (pro nás zajímavé je nepřetržité pravoslavné televizní vysílání po internetu). Chápu, že naše místní pravoslavná církev nemůže mít vlastní televizní vysílání či svou rozhlasovou stanici. Je zde však ještě tisk a internet...

Nemohl by vladyka Christodulos být příkladem i u nás...?



Zobrazit příspěvek č. 314 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2008
Neděle o farizejích a o švejkujících Češích

Neděle o tom, co je podstatné a co nikoliv

... prosil (Ježíše) jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl.
Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem.
I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrch konvice a mísy čistíte, ale to, což uvnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti.
Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest uvnitř?
Raději dávejte almužnu z toho co máte, a hle, všecky věci vaše čisté budou.
Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte spravedlnost a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.
Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v synagogách a pozdravování na trzích.
Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, neboť jste jako hrobové, které už nejsou vidět, a lidé chodíce po nich, nevědí to.
(Lukáš 11,37-44)

Toto místo v Evangeliu snad nejhlouběji postihuje podstatu farizejství, tedy to, před čím Ježíš Kristus neúnavně varoval. Farizejství - to je rozštěp morální integrity osobnosti - člověk je jiným navenek a jiným uvnitř a nevadí mu to. V oblasti náboženské je to pohřeb duchovního života. Nikoliv nadarmo přirovnává Kristus farizeje ke hrobům.

Jako vycíděná konvice vypadá pěkně, když je navenek nablýskaná; dovnitř však nevidíš, takže proč ji pulírovat i uvnitř? Tak i farizej pečuje o to, aby byl pěkným navenek a chválen byl lidmi, spoléhaje na to, že do srdce mu nikdo nevidí, a proto ho podle stavu jeho duše nebude posuzovat. V tom tkví to jeho pokrytectví. Zbožnost konaná pro lidskou slávu je pak čistě rituální a vnější záležitostí. Jde-li mi o slávu, proč se modlit, když se na mne nikdo nedívá? Proč čistit to, co stejně není vidět, že? Proč pečovat o to, co je skryté lidským zrakům?
Do jisté míry jsme tím stiženi všichni - stav našeho nitra se rozchází s tím, jak se chováme navenek. U svatých lidí je toto rozdělení osobnosti překonáno, sceleno, čistotou myšlenek, srdce a duše. Skutečná duchovní havárie začíná tehdy, kdy nám toto rozdělení, necelistvost osobnosti, přestává vadit, neřku-li dokonce si ji začínáme obhajovat.

Farizeům Pán Ježíš vyčítá, že veškerou váhu položili na vnější skutky a o vnitřní stav svého srdce se nestarají. Přenesu-li těžiště církevního i duchovního života jen na vnějšek, na obřady a plnění všech zákonů, pravidel, kánonů a ustanovení, stojí mne to sice jistou námahu, ale výsledky sklízím vzápětí. Lidé mne začnou chválit, ba snad i považovat za starce nebo za svatého. Jenže skutečný stav mého nitra nikdo nevidí. Jen Otec nebeský, který vidí, co je v skrytu. A pokud by mne snad neocenilo moje okolí za tu zákonickou pečlivost, mohu se pochválit alespoň já sám, mohu být s sebou spokojen - jak mi to pěkně jde, jak to dobře zvládám.

Na základě slov Evangelia víme, těžiště křesťanské duchovnosti nutno klást na očišťování srdce. Tady se vede naše duchovní bitva. V tom tkví od dob apoštolských dodnes podstata křesťanského duchovního života. Doposud je v tomto bodě rozdíl mezi východním a západním křesťanstvím. Západ uchopuje křesťanství více vnějškově: hned po osamostatnění Západu byl starokřesťanský požadavek vnitřního zápasu za očištění vlastního srdce od zla vyměněn za imperativ očistit svět od zla čili od pohanů, heretiků a všech, kteří jsou jiní než my; - a tak se tu objevily křižácké války a "misie mečem a křížem" (římský katolicismus je od svého zrodu v jádru předobrazem všech totalitních ideologií, genocid a holocaustů). Stejně tak nesprávné je dnešní upřednostňování filantropie před vnitřním očištěním člověka.
Zabývám-li se očišťováním svého srdce, nikdo mne nepochválí. Nikdo to totiž nevidí. A co je ještě horší, nemohu se pochválit ani já sám, protože - co vidím? Jenom to, jak mi to zoufale nejde - jak se mi to vůbec, ale vůbec, nedaří. Věru, stěží mohu být s sebou spokojen. A tak mojí nadějí zůstává, že nesklízeje slávu u lidí, snad budu za tu mou chabou snahu pochválen Otcem nebeským. Pán Ježíš chce, abychom zbožnými byli kvůli Bohu a všechny vedlejší úmysly a cíle zbožnosti odmítá jako nečistotu, která veškerou zbožnost znehodnocuje.

Spásu si nelze "vysloužit" pouhými skutky či obřady ani čímkoliv čistě vnějškovým. Čtení z epištoly ap. Pavla, které je přiřazeno k dnešnímu evangeliu, opakovaně zdůrazňuje: "Blahodatí (milostí) jste spaseni." "Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." A blahodať je dar, který k sobě podle učení starců přitahuje člověk tím, že se pustí do boje za očištění svého srdce od vášní a myšlenek. Čisté srdce je způsobilé přijmout blahodať. A získat blahodať Ducha Svatého znamená dosahovat spásy. A to vše se děje tajně, skrytě.
Průšvih farizeů spočíval nejen v tom, že přenesli těžiště svého náboženského života na vnější obřady, ale hlavně v tom, že se jim to zalíbilo, byli spokojení sami se sebou, těšila je chvála lidí za ukazovanou zbožnost, přijímali prokazované pocty a toužili po nich...

Myslím, že jsem tady již někdy psal o tom, co říká prof. Osipov o takových lidech, kteří nekonají dobré skutky tajně, ale schválně před očima všech (nebo alespoň někoho), co je to ta dobročinnost vystavovaná na odiv, jak je dnes tak běžné. Člověka, který koná zbožnost a dobro, aby to lidé viděli, Osipov nazývá "svatým satanem". Kolik pýchy či jaké nečisté úmysly musí v sobě nosit takový "světec"! Základní normu skutečné svatosti postihuje výrok pouštních otců: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy," a nebo "tvoje ctnost, která se stane známou, není už ctností ale spíše hříchem".

Tedy napomenutí, které nám dnešní evangelium uděluje, je dvojí:
1.) vynakládejme stálou snahu přesouvat těžiště našeho náboženského života do nitra; duchovní úsilí je nutno zacílit především na očištění srdce.
2.) nerezignujmež na existenci praskliny v naší osobnosti, té pukliny, která odděluje nitro od vnějšku. Neospravedlňujme ji a neschvalujme. Stále přinášejme Bohu pokání za naše farizejství a pokrytectví.

-------------------------

Na tom jsme mohli víceméně skončit.

Zůstává však jedna otázka. Tato perikopa čtení evangelia byla zařazena do kalendária nedělních čtení svatým vladykou Gorazdem. Každý den má podle pravoslavného kalendária, které je po celém světě stejné, přiřazeno své vlastní čtení z evangelia a epištol. Vladyka Gorazd samozřejmě přejal pro české pravoslaví toto kalendárium, učinil však v něm jednu zajímavou úpravu: jedno z nedělních čtení změnil a zařadil mezi nedělní perikopy právě dnešní úryvek. To nás nutí k zamyšlení: Proč vlastně považoval sv. Gorazd za potřebné, aby Češi slyšeli každý rok jednu neděli v pravoslavném chrámu právě toto evangelium?

Vladyka Gorazd (Matěj Pavlík) nebyl žádný cizinec, byl to rodák z Moravského Slovácka, a to mu umožňovalo dobře znát národní povahu Čechů a Moravanů, vnímal duši národa, jak se říká.

Tato perikopa usvědčuje nejen farizejské pokrytectví a formalismus, ale i morální a duševní mělkost. Svatý vladyka měl zato, že náš národ právě tento evangelijní úryvek potřebuje pravidelně slýchat - brát jej jako medicínu na nemoc své národní povahy.

Myslím, že našemu drahému vladykovi rozumím. Před časem se mne místní novinář při rozhovoru o vánočních svátcích najednou nečekaně otázal, co si myslím, jakou chybu má náš národ. Uf. Přiznám se, že mne opravdu zaskočil. Pak jsem mu řekl, co mne v tu chvíli napadlo, že - neupřímnost. Po pádu komunismu jsem totiž očekával, že se národ jakýmsi způsobem morálně napřímí. Jenže i po dvaceti letech je vidět, že kdesi v nás komunismus stále žije. (Skutečnost, že Češi dali celému světu fenomén "tunelování" /dokonce i s tímto názvem/, hovoří sama za sebe.) Proč? Kořeny české "vnitřní pokřivenosti" jsou asi hlubší, to není jen vliv komunismu.
Není to příjemné téma, avšak zdá se mi, že Češi jsou kdesi hluboko v národní duši postiženi právě jistou morální mělkostí, bezzásadovostí, zbabělostí, charakterovou nepevností. (Z nich pak vyvěrá další naše národní nectnost, o které se hovoří často, a tou je závist.)

Jedním z možných dokladů řečeného je vznik a nadčasová oblíbenost Haškova Švejka. Tato literární postavička se stala vlastně modelem moderního češství. Když na chvilku odmyslíme humornou rovinu Haškova románu a zaměříme se na morální profil hlavního hrdiny, snadno zjistíme, že se nejedná o žádný skvost lidství. Švejk jenom těžko může sloužit jako příklad jakýchkoliv skvělých lidských vlastností, obtížně si dokážeme představit, že by tato literární postava mohla skýtat inspiraci k jakémukoliv lidskému vzletu nebo duchovnímu heroismu. Není ani čestný, ani odvážný, ani oddaný nějakému ideálu, přesahujícímu fyzickou lidskou existenci. Všechny morální lidské síly jeho duše jsou zaměřeny k tělesnému přežívání - dle možností co nejpohodlnějšímu.

Hašek nové češství geniálně personifikoval v postavě Švejka. A co je nejhorší - český národ toto své zpodobení ve své většině nadšeně přijal, místo toho, aby se takového pohledu do zrcadla zděsil. Jakoby to všechno zlé tušení o pobělohorské deformaci národní české povahy našlo ve Švejkovi své potvrzení a zhmotnění, a tím paradoxně i své ospravedlnění. Jakmile jsou úpadek a zlo pojmenovány, nejsou už tak děsivé. Česká přízemnost našla ve Švejkovi své schválení. Humornost Švejkova příběhu způsobí, že se z národní morální nouze stává cosi jako ctnost. Vlastní zbabělost je nyní možno akceptovat s humorem. Místo odvahy je tu smích (no, spíše výsměch).

Zatímco jiné národy se identifikují s hrdiny svých dějin, s postavami statečných lidí, kteří se vyznamenali nějakou obětí, tak Češi se hlásí ke Švejkovi, do něhož Hašek vtělil veškerou tragiku české bezpáteřnosti, která se naučila vcelku pohodlně přežívat i s vědomím, že jsme jen loutkami v cizích rukách.

Švejkova otylá postavička se nám tu rozlezla po všech českých hospůdkách, většinou doplněna průpovídkou, která tvoří sumu Švejkova duševního bohatství: "To chce klid." (Rozumějme správně - ve Švejkových ústech se klidem rozhodně nemyslí "pokoj", "mír", "vnitřní tišina" ani nic podobně ušlechtilého či vzletného natož duchovního; ve Švejkově podání se tím klidem míní ignorance; výstižně by se dalo Švejkovo "to chce klid" přeložit přibližně jako "vykašli se na to".)
Jak se to stalo? Lépe řečeno: Co se to stalo s českým národem? Jak se stal z národa Husova národ Švejkův? Kdy se změnilo národní heslo, vyjadřující podstatu duše národa, z Husova "braň pravdu" na Švejkovo "to chce klid"?

Český národ sídlí na hranici mezi východem a západem, orientem a okcidentem. Mám na mysli spirituální národnostní okruhy. Zatímco duše našeho národa, ve svých nejlepších lidech a nejušlechtilejších hnutích, toužila po Východu, politickým vlivem zde vytrvale narůstal vliv materialističtějšího a proto i světsky úspěšnějšího Západu. Střet mezi Východem a Západem neprobíhal jen na fyzické úrovni při politicko-vojenských sporech vedených o to, pod jaký vliv bude zdejší území a lid ho obývající patřit. Tento střet probíhal i na úrovni kultury a vzdělanosti a hlavně ještě hlouběji - v duši národa - kde se projevoval především znovu a znovu se rozhořívajícím zápasem o náboženskou, čili církevní, a duchovní příslušnost národa - čili v jeho nejcitlivějším bodě. Západ nakonec vyvinul takový brutální tlak na český národ, že mu v podstatě zlomil páteř.

Po bitvě na Bílé Hoře se v pražských katolických kostelech zpívala Bohu chvála: "Te Deum." Karmelitáni byli přesvědčeni, že vítězství je dílem obrazu Panny Marie, který vystavovali. Obrazu "Matky Boží Vítězné" byl zasvěcen chrám na Malé Straně a kostelík na Bílé Hoře - právě na památku tohoto (pro Čechy tak smutného) vítězství.
V Čechách rozvinuli jezuiti takový rekatolizační teror, že náš národ, který byl do té doby z 90 procent nekatolický, transmutovali ve svých duchovních křivulích za historicky kratičkou etapu na národ stoprocentně katolický. Alchymistická operace se podařila, ale pacient při tom duchovně zemřel. Že rekatolizaci bychom dnes nazvali tuhým totalitním režimem, není pochyb (je téměř komické, když dnes někteří římsko-katoličtí intelektuálové tvrdí, že právě katolická církev dala západní civilizaci takové hodnoty, jakou je např. svoboda svědomí). Římsko-katolickou církev příliš nazajímalo, co se děje v srdci národa. Šlo jí o vnějšek - za pomoci světské moci nahnala národ do katolických chrámů. Tajné nekatolíky vyhledávala, persekuovala a jejich kralické bible pálila. Mládež patřičně vychovali jezuité ve svých promyšlených vzdělávacích systémech. Češi museli chodit na takové bohoslužby, na nichž nechtěli být. Byli donuceni předstírat modlitbu v takových chrámech, v nichž by nejraději nebyli. To je zrod Švejka v české duši.

Proto se pro Čechy stal církevní život postupně čímsi pouze vnějškovým, formálním. Jezuité vychovali z Čechů vlastně farizeje. Češi totiž v přirozené reakci na to, co je s národem prováděno, začínají striktně oddělovat vnější náboženství od niterného stavu duše. Je to hrozný zločin duchovního zmrzačení, který byl na našem národě spáchán. Neupřímnost se zabydlela v duši národa. Ani si to už neuvědomuje. Připadá nám to normální, že vnější církevní formality či obřady jsou jednou věcí, kdežto skutečná víra a stav duše je zase věc druhá. Tento morální rozštěp osobnosti se stal součástí naší národní povahy.

Mimochodem, přesně tento typ pokrytectví odmítla prvotní církev. Když křesťanům, uvězněným pro víru v Krista, nabízeli římští úředníci, ať klidně ponechají svou křesťanskou víru, a jenom čistě vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, vykonají formální pohanskou oběť, a tím si zachrání život a získají opět svobodu, křesťané to odmítali a raději podstoupili mučednickou smrt.
Čechové se tehdy už natrvalo dostali do zajetí vlivu Západu, který se od dob cyrilometodějských, přes křížové výpravy a rekatolizaci až po Mnichov choval k Čechům s opovržením, přezíravostí a brutalitou, a nečinil Čechům většinou nic dobrého. A vzal národu jeho duši. Z doby temna se vynořuje byvší národ Husův v podobě ukecaného pivního "filosofa", smějícího se Švejka, který je ikonou našeho duchovního zmrzačení. Ano, Švejk je ikona pobělohorského češství.

Proto má tak hluboký smysl existence české pravoslavné církve, která vrací český národ k jeho duchovním kořenům, k Cyrilu a Metodějovi, k Janu Husovi. Jedině pravoslaví může léčit jeho zlomenou a pošlapanou duši a vrátit mu jeho právoplatné duchovní dědictví, které mu bylo před čtyřmi stovkami let ukradeno.

Vladyka Gorazd burcoval Čechy, aby se opět ujali ztraceného dědictví, aby se stali tím, čím měli být, aby odložili Švejka, mělkost, pokrytectví, náboženskou lhostejnost, a znovu povstali za pravdu, i kdyby pro to měli přinášet oběti po příkladu Husově.












Zobrazit příspěvek č. 315 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 7. 2. 2008
Ještě k povaze českého národa

Viděli jsm příklady zoufalé náboženské ignorance, slyšeli jsme drsnou, leč navýsost pravdivou diagnózu o.Jana, diagnózu, kterou vidí a kterou může vyřknout jedině Čech, který přijal Pravoslaví. To jsou ty plody "Pravdy, která vás osvobodí".

Deset let působím jako kněz v oblasti drsného severního pohraničí, kde tato diagnóza nabyla vskutku démonských podob. Kostely (stojí-li ještě) jsou prázdné nebo téměř prázdné. Kolem cest míjíme zmrzačená Boží muka. Co jsem zakusil jako správce naší církvní obce, při chrámu stojícím za městem, bych mohl dlouze vyprávět (je běžné jít se vymočit za zastavení křížové cesty; naposledy jsem takto neschopen slov pozoroval muže, který si o okraj terakotové plastiky Kristova zatčení otvíral pivo). Při nesčetných stkání s lidmi jsem u nich vypozoroval skutečně zvláštní vztah k (vážnému) náboženství. V okamžiku, kdy se zjistilo, že jsem křesťan, ba kněz, do té chvíle "normální" lidé začali být nervózně agresivní, primitivní, vulgární. Jako kdybych se jim přiznal k smrtelné chorobě, jako kdybych se v nich dotknul nějakého zakázaného bodu. Mnoho lidí je schopno mluvit o čemkoli, jenom ne o náboženství. Samozřejmě si nelze nepoložit otázku, v čem je příčina tohoto skutečně neobvyklého cynismu, cynismu, který není možný v katolickém Polsku, Bavorsku, Rakousku, na Slovensku a dokonce ani v protestantském Sasku? Atheistického fanatismu, který je - a řekněme to už konečně nahlas - v rámci sekulární (!) Evropy prostě a jednoduše extrémní. Často si říkám, že vztah českého národa ke křesťanské víře, a nebo přesněji k církvi (...) se podobá vztahu rozvedených manželů, člověka, který velmi miloval, avšak velmi se zklamal, a jehož láska se změnila v trpkou, krutou a výsměchuplnou nenávist.

Ano, náš národ má za sebou tragické dějiny, a to zvláště ve vztahu ke křesťanství -

1)krátce po skutečné christianisaci přišla mocenská likvidace prvotní, a jak ukázal následný vývoj, ještě ke všemu geniální a historicky možná vůbec nejúspěšnější misie v dějinách křesťanství. Tato událost již na začátku vážně poškodila duchovní integritu národa. Nebyla ale příčinou dnešního stavu. Samo pronásledování Církve ji přeci utužuje, nikoli hubí. Brány pekelné nemohou Pravdu přemoci. Však se tomu také u nás nestalo. Jinak by o několik století později nemohli povstat v našem národě osobnosti, které hýbaly celou křesťanskou Evropou, jinak by nemohl národ jako celek povstat ve věci náboženství.

2)Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Milíč, Tomáš Štítný - ti všichni zasvětili život Bohu. A s nimi mnoho bezejmenných. Husovo upálení a především skutečnost, že římská církev nikdy tento problém fundamentálně nevyřešila a dodnes se k řešení nechystá, způsobilo konečnou a naprostou roztržku národa a Říma. Tento vzájemný vztah už bude napříště vždy jen křečí, nesrovnalostí, jak to bylo kdysi řečeno větou, že po Husovi již nemůže být Čech katolíkem. Řím v Husovi spálil celý český národ. Od té doby je každý český katolík vnímán v národě zvláštně, s odstupem, a on sám tento odstup vnímá.

3)Tragédií následného hnutí nebyla bitva u Lipan ani oslepnutí Jana Žižky. Byla jím jeho odtrženost od východní církve jakožto alternativy k Římu, která způsobila, že hnutí chyběl jakýkoli vnější korektiv. Původní ideál obnovy církve na apoštolských základech vystřídaly v přirozeně hledajícím hnutí stále radikálnější sektářské požadavky jednotlivých skupin.

4)Víme, že po Husovi nelze být katolíkem. Proč by ale nemělo být možné být protestantem? Kdyby náš národ pevně stál za pravdou, nezničil by jeho víru ani Wiching, ani Zikmund, ani jesuité. Proč tedy onen problém s křesťanstvím jako takovým? Proč v našich očích nestojí proti zlým katolíkům dobří protestanté? V průběhu třicetileté války přišly české země o 40-60% obyvatelstva. Většinu těchto obětí nemají na svědomí katolíci, nýbrž "bratři Švédové" a sami čeští vangelíci, jejichž bezostyšné plenění zachvátilo takřka celé Čechy. A Vestfálský mír? To z třicetileé války si Čech definitivně odnesl nechuť k náboženské angažovanosti, to z ní si odnesl pachuť vědomí, že křesťanství u nás je jen otázkou moci, peněz a násilí. Teprve když se ukázalo, že evangelíci jsou schopni stejných zvěrstev jako katolíci, byly vytvořeny podmínky pro "rekatolizaci", to způsobilo, že národ, který fanaticky odporoval Římu během jedné dvou generací opět poslušně zasedl do škamen katolických kostelů. Jistě, zůstali i neoblomní. O ty se postarali jesuité. S každou českou Biblí opět hořel český národ.

5) Když pak přišlo národní obrození, čeští katolíci v něm hrají již podřadnou úlohu (výjimkou jsou třeba Dobrovský či Balbín). Narozdíl např. od Lužických Srbů, jejichž problematiku sleduji, český katolický živel naprosto není motorem národního obrození. A není jím ani křesťanství jako takové. Je oslavován pohanský kořen národa, píše se pravda občas o soluňských bratřích či o Husovi, o Václavovi, více ale o Libuši, Přemyslu Oráčovi, Krokovi a různých Perunech. Nechuť většiny obrozenců ke křesťanství je zřejmá. Hledání alternativy v pohanství neméně.

6) Úžasným obrazem do kořene vyvráceného vztahu ke křesťanství a zvlátě k institucionalisované Církvi je T.G.Masaryk. Během svého života stihl odejít od katolicismu k protestantismu, odtud k unitářům a odtud k myšlnce o založení vlastní církve (!). Pro pravoslavné až učebnicově průhledný příklad toho, co označujeme slovem apostase (odpadnutí). Z Masarykova křesťanství zbyla jen mravnost. Zbylo jen křesťanství renanovské.

7) V tomto světle vystoupí velikost heroické postavy sv. vladyky Gorazda, Masarykova krajana a člověka s úplně opačným vývojem, člověka, který šel proti proudu a před nímž jako národ můžeme učinit jediné - poklonit se až k zemi. To biskup Goorazd je duchovním završením národního obrození, protože až v přijetí Pravoslaví bylo naše národní obrození dokončeno. Bohužel, vedle něho stál člověk, který nepochopil vůbec nic, ani sám sebe, dr. Farský, který naděje, že Pravoslaví přijme velká část národa, pohřbil v synkretickém náboženském experimentu, který dnes nese jméno CČSH, experimentu, který je karikaturou světového křesťanstva. Karikaturou tak národní a specifickou, že korelace s čímkoli v rámci světového křesťanství je nemožná...

8) Komunisté se svým vědeckým materialismem byli jen třešničkou na dortu plném českého atheistického jedu. Cožpak ona Boží muka podél cest zuráželi jenom příslušníci KSČ? Nebo toto ničení nějak organisovali. Odpověď známe.

Ano, dějiny k nám byly kruté. Ale je naše duchovní zlomenost vinou dějin? Jistěže ne, věříme-li, že všechny zkoušky na nás složené jsou ku překonání. Nemůžeme být katolíky ani protestanty. Kým tedy? Buddhisty? Jehovisty? Zkusme se vzpamatovat, zkusme si ještě vzpomenout, kým jsme kdysi byli. Zkusme najít sami sebe ve světě, z něhož jde hrůza. Přečtěme si znovu pozorně Evangelium, přečtěme si něco o svatých Cyrilovi a Metodějovi, o Janu Husovi, o biskupu Gorazdovi a popřemýšlejme, proč jsme vlastně na světě. Máme být vnitřně sourodým slovanským národem, který pochopil sám sebe, nebo plebejským stádem, které je schopno uvěřit moci léčivých krystalů, amuletů, horoskopům, kartářkám, jogínům a všem těm "duchovním podnikatelům" s čakrami a mantrami, ale to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, tomu uvěřit nemůže?


Zobrazit příspěvek č. 316 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2008
Nový překlad

Svatá Tajina pomazání olejem (tzv. svěcení oleje pro nemocné, soborovanije).

Z trebníku. Postup bohoslužby pro sedm kněží. Nový (revidovaný) český překlad. Úplné znění. Připojeny rozsáhlé poznámky k obřadu.

www.pravoslavi.cz/download




Zobrazit příspěvek č. 317 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2008
Z tisku - jak lid zhodnotil svého arcibiskupa

Většina Řeků si přeje, aby pokračoval církevní kurs zesnulého vladyky Christodula

Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula Athénského

Z průzkumu veřejného mínění v Řecku

Většina dotázaných (76,1 %) by chtěla vidět nového duchovního představitele země jako pokračovatele politiky arcibiskupa Christodula.

Více než 50 % obyvatelstva očekává od nového představitele Řecké církve tu nejaktivnější účast v otázkách sociální nerovnosti (88,7 %), narkomanie (88,6 %), zdraví (82 %), vzdělání (77,4 %), životního prostředí (77,4 %), nezaměstnanosti (72,8 %), korupce (60 %).

43,2 % respondentů by chtělo, aby se nový arcibiskup řecký vyjadřoval k otázkám zahraniční politiky Řecka.
58 % od něho očekává významnou charitativní aktivitu.
38 % žádá větší sblížení s lidmi a zvláště s méně nábožensky založenými.

Řecká pravoslavná církev jako instituce požívá značné důvěry obyvatelstva - 65,2 %. Větší důvěru má jen prezident. (Na třetím místě jsou ozbrojené síly; parlament má 29,4 %, politické strany 15 %.)

79,4 % má za to, že Církev v posledních deseti letech kráčela správným směrem.

(Sedmica.ru)




Zobrazit příspěvek č. 318 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2008
Z došlé pošty - zvolen nový představitel Řecké církve

Jeho Blaženstvo metropolita Jeroným Thébský a Livadijský se stal hlavou Řecké církve

Jak uvádí oficiální stránka Moskevského patriarchátu, dne 7.února byl zvolen Metropolitou Aténským a celé Hellady metropolita Jeroným Thébský a Livadijský, občanským jménem Ioannis Liapis. Vladyka Jeroným byl zvolen přesvědčivou většinou hlasů a jeho zvolení vyvolalo spontánní radost všech účastníků volby. Nový vladyka athénský je velmi oblíben mezi svými krajany.

Narodil se 1938 v městečku Inofita v Boetii. Vystudoval filozofickou a teologickou fakultu v Aténách a v roce 1967 byl na vědecké stáži v rakouském Grazu (Stýrském Hradci) a v německém Regensgurgu (Řezně). Jistou dobu pracoval v Aténské archeologické společnosti.

Rukopoložen v roce 1967 na diákona, protosyngel Thébské a Livadijské eparchie (1967-1978), igumen monastýru Proměnění Páně Sagmata (1971-1977) a ctihodného Lukáše (Hosios Luka) (1977-1981), generální sekretář Posvátného synodu Helladské Církve (1978-1981). Jeho archijerejská chirotonie se pak konala 4. října 1981.

Vysokopřeosvícený vladyka Jeronimos je členem několika synodálních komisí (církevně vzdělávací, majetkové, vztahu mezi církví a státem), jakož i hlavním redaktorem církevní rozhlasové stanice Řecké církve. Jeho eparchie je z celého Recka na prvním místě co do počtu kleriků, kteří mají vysokoškolské či vědecké diplomy a vyznamenání.

Vladyka Jeroným je autorem mnohých odborných publikací hlavně v oblasti bohosloví, sociálních a historických věd. Za knihu „Středověké památky v Evii“ získal v roce 1970 cenu Aténské akademie věd.

Metropolita Jeroným je též čestným doktorem Lékařské fakulty v rumunském městě Craiova a zároveň i prezident Řecké kardiologické společnosti.

S vladykou Jeronýmem se setkali osobně i někteří naši věřící, především farníci brněnského chrámu sv. Václava. Bylo to v září roku 2003, při příležitosti vědecké konference s názvem „Církev a nemoc“, která byla konána na počest pčed tím nedávno kanonizovaného arcibiskupa Lukáše Simferopolského (profesora chirurgie Voino-Jasseneckého).

Dej Bůh vše dobré milému vladykovi Jeronýmovi

(o. Alexandr L.)






Zobrazit příspěvek č. 319 jednotlivě

Administrátor --- 12. 2. 2008
Kosovo

Webové stránky o Kosovu

Dnes provedena další aktualizace obou stránek zabývajících se otázkou Jugoslávie: „Trpící Kosovo“ a „Historie i současnost Jugoslávie“.

Nový web: Kosovská tragédie (malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)



Zobrazit příspěvek č. 320 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2008
Causa Zacheus. O celnících, vyvrhelích a o davu

37. NEDĚLE PO 50nici; O ZACHEOVI

Za onoho času...
... bral se (Pán Ježíš) přes Jericho.
A hle, muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchní celník, a byl bohatý.
I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; ale nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl.
A předběhl napřed, vylezl na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti.
A když přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, slez rychle dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati.
I slezl rychle, a přijal jej radostně.
A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.
Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Hle, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.
I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Neboť přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.
(Lukáš 19,1-10)

Zachej... Jaký to asi byl člověk před tím, než ho Ježíš našel? Byl to zřejmě hrozný případ. O takových se mezi lidmi ne příliš zdvořile říká: "Neopřel bych si o něj ani hrábě."

Nejprve si řekněme něco o tom, jaká byla tenkrát situace.
Izraelský národ byl okupován Římem. Co to znamenalo pro židy? Okupace Římem - to bylo nejen tíživé obsazení židovské země cizí mocí, ale především pohany. A nechovali se tam rozhodně nikterak pěkně. Izraelský národ byl okupací ponížený, frustrovaný, deptaný a mořený. Společenská situace byla často explozivní. Nenávist židů k Římanům se stala v tehdejším světě pověstnou (větší nenávist než k Římanům měli ve svých dějinách židé už jenom ke křesťanům, leč to je jiná kapitola.)

Jenže každá okupace, aby mohla zdárně a dlouhodobě okupovat, potřebuje nejen armádu a úřednický okupační aparát, potřebuje ještě síť kolaborantů z řad okupovaného lidu. Mezi takové patřili všichni ti různí snaživí donašeči a ochotní služebníčci; sem náleželi i všelijací kontaktní úředníčkové, kteří zprostředkovávají styk okupační moci s lidem obecným. A do této kategorie patřili i ti zpropadení celníci. Země byla totiž rozdělena na spoustu rozličných území, a ta mají své hranice, a na hranicích sedí celník a vybírá provizi za pohyb dováženého a vyváženého zboží pro své římské chlebodárce. Tenkrát nebyla ještě daň z přidané hodnoty, a tak - aby si stát přišel na své z toho všeho tržního kupčení - platilo se alespoň clo. Zacheus byl zřejmě vrchním celníkem pro oblast Jericha.

Slovník uvádí docela roztomilou definici tehdejšího celníka: "člověk zaměstnaný ve veřejné důchodkové službě, byl členem družstva, které pronajímalo od římské vlády právo vybírati nepřímé daně, poplatky a cla v římských provinciích. Celní se dělili v různé stupně podle toho, jak podléhali vládcům jednotlivých provincií. Správce (prokurátor) pronajímal ve veřejné dražbě vybírání daní důchodkovému správci... ten zase pronajímal vybírání daní v různých okrscích vrchním celníkům (takovým byl např. družstevník Zacheus), kteří se zavázali, že v určený čas odvedou předepsanou sumu státní pokladně. Vrchní celník zase ustanovil své správce a celníky, kteří si pronajímali clo zase od něho." Tedy máme tu několikapatrovou hierarchickou strukturu, která byla celá zkorumpovaná. Družstevníci na všech úrovních si chtěli přijít na své, tj. museli od svých podřízených dostat více než měli odvádět dalšímu stupni této družstevní struktury. A celý tenhle zkorumpovaný systém družstevních parazitů živili prostí lidé tam dole... A vzhledem k tomu, že poplatky, které celníci na nejnižší úrovni ždímali z lidí, byly určovány libovolně, mohlo celé tohle družstvo k neštěstí národa skvěle fungovat.
Považme jen, v jaké morální situaci byli tito celníčkové. Nejenže vybírali od lidí clo (a jak lidé všech dob jen milují daně, poplatky!) Už jen úloha vybírat nějaké peníze bývá dostatečným důvodem k neoblíbenosti! A židé brali vybírání daní jako násilí na svobodě příslušníků vyvoleného národa! A k tomu připojme hledisko vlastenecké a náboženské! A to považme, pro koho to ty celníci vybírali! Pro okupanty a pro pohany! Jeden titul horší než druhý... To už byl jak se patří pořádný důvod k tomu, aby celníci byli celým národem upřímně nenáviděni a zatracováni. Každý zbožný Izraelita a hrdý Žid se musel celníka štítit.

Jen tak, mezi řečí, připomeňme případ krále Heroda Velikého (toho, co dal vyvraždit nemluvňátka), jehož židé srdečně nenáviděli právě pro jeho spolupráci s pohanským Římem. A že se Herodes všemožně snažil naklonit si židy, budoval Jerusalem (který právě za jeho éry byl nejskvostnější v celé své historii a rozšířil se na ploše 71 ha), dláždil cesty, upravoval tržiště, vystavěl mnoho budov! Za jeho vlády kvetl obchod, rostl blahobyt. Dařilo se mu uhájit práva židů. Lid mu však nedůvěřoval a odmítal přijímat dobrodiní od přítele pohanů. Dokonce ani opětovné osvobozování od daní a vydatná materiální pomoc v případech neštěstí nedokázaly vykřesat jiskru lásky v srdci národa. Skvěle opravil Chrám, nádherně upravil prostranství chrámové a vybudoval obrovské 47 m vysoké podpěrné zdi (např. Jan 2,20). Nic mu nepomohlo, aby si národ získal.
Uvažování celníka - to byl pověstný "začarovaný kruh". I kdyby zůstali chudí a neokrádali by bližní, stejně by je nikdo neměl rád, protože kolaborovali s okupanty a sloužili pohanům. A tak si naši družstevní celníci nejspíš říkali něco ve smyslu: "Když už je naše společenské postavení tak bídné, že už horší být ani nemůže, pak jaký je důvod, aby z toho měli těžit jen Římané?, ať z toho má něco i naše soukromá domácí pokladnička." A tak vybírali od lidí kromě toho, co měli nařízeno, i nějaký ten slušný bakšiš navíc - do vlastní kapsy. Prostě či sprostě odírali své bližní. Výsledkem toho všeho bylo, že tito zkorumpovaní celníci byli sice celkem bohatí, ale jejich bohatství spočívalo na dvou pilířích, z nichž jeden byl odpornější než druhý: na římské moci a na okrádání souvěrců. Není divu, že tuto parazitickou podlost celníků národ ve vzácném souhlasu ohodnotil tou nejhorší pověstí, jaká může provázet jen naprosté vyvrhele. Na otázku, kdo tvoří morální dno společnosti, tu nejhorší spodinu, by každý Izraelita bez váhání odvětil: nevěstky a celníci (při čemž o poznání lépe na tom byly nevěstky, ty měl rád alespoň někdo či alespoň občas, kdežto celníka neměl rád nikdo a nikdy).

Když bylo bohatství celníků vykoupeno tak svorným lidovým opovržením a nenávistí, lze se tázat, kdo se na takový tisíckrát prokletý džob mohl dát? Důvody mohly být různé. V případě Zachea můžeme však něco vytušit. Evangelium o něm vypovídá, že byl malé postavy. Víme, jak to na světě chodí. Muži malého vzrůstu to nemusejí mít vůbec jednoduché. Některé to může tak trápit, až se z toho pak vyvrbí komplex méněcennosti. Ještě horší je, když má takový člověk trochu smůlu na okolí, v němž je mu dáno vyrůstat. Znáte to. Zvláště děti a náctiletí dovedou někdy být krutě neomalení, agresivní k jinakosti, a dokáží svým chováním skutečně ublížit. Dnes se tomu říká šikana. Trvá-li dlouho, deformuje lidskou duši. Bohužel, provází lidstvo zřejmě skrze celé jeho dějiny. Možná se něco takového stalo Zacheovi. Vrstevníci se mu třeba nejdříve posmívali, snad ho i kvůli tomu bili, později se nejen vysmívali, ale i uráželi. Není vyloučeno, že na něj pokřikovali: "skrček, trpaslík!" všude, kam se jen hnul. Mohlo to být mládí plné slz a rostoucího vzdoru či sílící touhy po pomstě. A když byl dospíval, jednoho dne cestoval jako pomocník s řemeslníkem ze sousedství, který vezl zboží někam na prodej, a na hranici pozoroval celníka, jak vyzbrojen státní ochranou svého úřadu, z pozice síly beztrestně a bez ostychu okrádá jeho sousedy, s nimiž putoval. A v tom ho to napadlo, tehdy si řekl: "No, počkejte. Já vám ukážu. Teď přijde můj čas." A nový kandidát na horlivého, ale velice horlivého, celníka byl na světě... Pak se jako celník vypracoval, a když dostatečně zbohatnul, mohl postoupit v kariéře a stát se vrchním celníkem... Kdo ví?

-------------------

Teď však už vstupme do našeho dnešního příběhu.

Na symbolické rovině výkladu evangelia můžeme sledovat zajímavou jinotajnou řeč. Zacheus je obrazem hříšníka - tedy nás všech. I jeho malý vzrůst obrazně vyjadřuje přízemní uvažování, absenci duchovního života. Kvůli tomu nemůže spatřit Boha.

Byl malé postavy a to mu bránilo uvidět Ježíše přes shromážděný lid. Oddělil se tedy od zástupu, aby vylezl na strom. Jako by se tím říkalo, že každý člověk, chce-li spatřit Boha, musí se nějak oddělit od davu, čili od světské masy. Stanout před Bohem sám za sebe. Odtrhnout svůj život od světských norem a zvyklostí, aby to byl život zformovaný podle evangelia. Jedině opustí-li člověk (alespoň duchovně a morálně, když ne fyzicky) dav světa, může spatřit Ježíše. Jak cituje Boží výrok ap. Pavel: "Oddělte se. Ničeho nečistého se nedotýkejte a já vás přijmu." (2. Kor 6,17)

Starci říkají, že právě v této době blížícího se konce je velice nebezpečné být pevně provázán se světskou sférou. Čím více vláken, které připoutávají náš život ke světu, státu, materialistické společnosti, se nám podaří zpřetrhat (nebo je vůbec nenavázat), tím lépe pro náš křesťanský život. Jenže právě o to se dnes svět snaží více než kdykoliv doposavad - učinit lidi co nejvíce závislými na okolní společnosti a jejích vymoženostech. Je snadné domyslet, k čemu to vede: ten, kdo ovládne společnost, resp. stát či světovou vládu, bude kontrolovat lidi právě skrze jejich závislost na tom, co jim stát poskytuje. Jen málo věcí je pro nás dnes důležitějších než snaha zabrzdit tuto vzrůstající závislost na instituci společnosti a dle možností se z této propojenosti spíše vymanit. Zachovat si svobodu duchovní brzy nebude možné, bude-li člověk v otrocké morální závislosti na světské sféře. Zatím pomalu míjí doba, kdy nám světská moc ukazuje svou lepší tvář a nepozorovaně na nás hází jedno pavučinové vlákno po druhém, aby nás postupně pevně zabudovala do své měkké, hebké leč pevné pavučiny. Jakmile se staneš závislým na této pavučině a klamných jistotách a pohodlí, které přináší, pak pouhá hrozba, že budeš připraven o to, na čem ses stal závislým, už v tobě vyvolá děs či dokonce paniku. Závislý člověk učiní cokoliv, jen aby dostal to, nač má vybudovaný návyk. O nějaké duchovní svobodě tu už nemůže být ani řeči. Takový člověk není svobodný pro Krista, a zkouška, která je na tu přicházející dobu uchystaná, to snadno prokáže. Na lidi, kteří jsou naopak přivyklí prostému a materiálně nenáročnému a pracovitému životu, však hrozby posledních let světa nebudou doléhat tak tíživě. To jsou ti chudí duchem. Takoví jsou schopni se o sebe postarat. Komu bude stačit trochu chleba a vody a bude vědět, kam touhle cestou kráčí a proč, bude moci žít i bez toho, aby byl závislý na možnosti "kupovat a prodávat" (Zjevení 13,17).
Avšak zpátky k tomu davu.

Podobenstvím davu je v Bibli moře: neustále se zmítající živel, neklidný, stále se měnící a pohlcující vše, co je do něj uvrženo.

Křesťané a církevní obce jsou v této jinotajné biblické řeči nazýváni ostrovy. V apokalypse se píše, že v době antikristově "ostrovy utečou" (nejprve se ostrovy pohnou a později utečou; nehledejte to však v ekumenickém překladu, který není přesný; bohužel i kralický toto proroctví vymazal; je to jen v pravoslavných překladech), což dává pravoslavná tradice do souvislosti s Ježíšovým proroctví o utíkání v dobách konce: "modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě" (Mat 24,20). Hory, což znamená podle svatootcovského výkladu církevní hierarchii, v oné době podle slov sv. Jana už nebudou.
Každý dav je hrozný svou proměnlivostí a takřka přirozenou schopností přijmout beztvářnost lži. Co řeknou předáci davu, opakují pak všichni. Všichni známe pojem "veřejné mínění" (které se, mimochodem, neustále mění, a s nímž lze šikovně manipulovat). Masa si většinou vůbec neuvědomuje, že toto její "mínění" ji vlastně ovládá.

Klasickým příkladem je co nejčastější uveřejňování volebních preferencí před volbami; tím jsou voliči psychologicky odrazováni od toho, aby dali svůj hlas malým či novým politickým stranám, a velkým etablovaným stranám se tím naopak zajišťuje podpora mas. Takové volby jsou vlastně obratně manipulovány a ke svobodnému výběru a politickému zápolení to má daleko :-)
Dav má sobě vlastní schopnost potlačovat individualitu, resp. osobnost, protože v davu mají lidé neartikulovanou touhu mít jednu vůli, jeden názor. "Veřejné mínění" proměňuje společnost na homogenní tvárnou masu. Člověk začíná opakovat to, co říkají všichni. (Naprosto výjimečným mistrem práce s davem byl Adolf Hitler.)
Proto přece jsou výzkumy společenského mínění, aby tím byla společnost kontrolována - stačí reklamní kampaní či politickým projevy přesvědčit necelou polovinu populace a o zbytek se postarají mechanismy davu (a když se výsledek nedostaví hned, tak časem určitě).

Jeden z velikých darů, které lidstvu křesťanství dává, je důrazné zvěstování a pevné připomínání, že člověk je osobou. Církev nemění lidi na masu, ale vede je osobnímu vztahu s Bohem. (Tím se liší církev od sekty a od politických ideologií.) To, co se děje s lidmi v církvi, je vlastně zázrak - shromáždění křesťanů se díky Boží přítomnosti nestává davem ale stává se lidem, Božím lidem. A mezi lidem a masou je podstatný rozdíl.

Jen tak na okraj - v Americe jsou zrovna volby - při pohledu na tamní agitující politiky, každý se svým davem rozjásaných přívrženců, asi uznáme, že politici skutečně nestojí o osoby, oni potřebují mít masu. A nebo z jiného soudku: fanatické masy fanoušků na koncertech nebo na fotbalu či při hokeji - kdo má oči k vidění, nepřehlédne tu destrukci lidské osobnosti projevující se občas i demoličními touhami rozvášněných "sportovců".
Důstojnost člověka tkví v jeho osobě. Jakmile se ďáblu podaří změnit skupinu lidských osob na dav, prudce roste jeho moc nad lidmi. Běsové mohou vstoupit do davu (a také že vstupují) a ženou jej, kam chtějí. Dav je pro běsy snadné rozdivočit, takže může ušlapat člověka, demolovat automobily, zapalovat... V konečném důsledku běsové ženou dav do propasti. Něco podobného, co se děje s davem fyzicky shromážděným někde na stadionu, se děje s celou společností, jestliže se na morální úrovni začne měnit na pouhou ovladatelnou masu. (Myslím, že konečný stav pekla nějak souvisí se ztrátou možnosti realizovat své lidství jako osoba, v plnosti toho, čím osoba je, nebo s neustávajícími mukami z nenaplněnosti těch potencí, jimiž je lidská osoba ve vztahu k Bohu obdařena, či možná dokonce i se ztrácením své vlastní osoby... V nebi tvoří svatí sbor, kdežto v pekle jsou lidé navždy změněni na masu.)

Typickým produktem masové stádnosti je názor, že většina má pravdu. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, že? Na to jednoduchý protiargument: A proč by se nemohla většina mýlit? A proč by se nemohli mýlit třeba všichni? Lidé jsou omylní a z omylných lidí se skládá omylná většina.
Ani Bible neuznává zákon davu, či pravidlo většiny: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo." (Exodus 23,2)
Leč zpět k Zacheovi.
Poté, co se oddělil od davu, Zacheus vylezl na strom. Vyjít na kopec, vystoupat na horu, - to jsou obrazy duchovního života. Tak proč by nemohlo mít stejný symbolický význam lezení na strom? Bez duchovního života nelze uzřít Pána. Kdo se nemodlí, nepostí a neupraví svůj život dle Božích přikázání, nespatří Boha. A přitom stačí tak málo. Trošku modlitby, trochu námahy pro Boha, trochu sebezapření a trochu snahy. Jeden svatý otec pravil svému učedníku: "Trošičku se přinuť." Jak říkají otcové: Zacheus se vyšplhal dva metry vzhůru směrem k nebi, a nebe se v ten okamžik sneslo za ním dolů.

------------------

Téma této neděle je už součástí přípravy na Velký půst. Neděle o Zacheovi v pravoslavném kalendáriu vždy předchází neděli o celném a farizeovi, která je první ze čtyř přípravných nedělí před dobou velkopostní (Velký půst začíná letos podle pravoslavného kalendáře 10. března).

Když rozkrýváme poselství dnešního evangelia s ohledem na blížící se Velký půst, pak bychom mohli jeho poselství shrnout do dvou vět (dnešní doba miluje stručnost): Kvůli tomu přišel Ježíš do Jericha, aby tam našel Zachea. Dej se i ty najít.

Nikdo se nemůže Bohu ztratit v žádném davu. Jak praví svatí otcové: Jestli člověk učiní k Bohu jeden krok, v tu samou chvíli On jich učiní směrem k člověku deset. Jenže právě o to tady jde - aby člověk nejprve učinil ten krok z davu, krok k Bohu. Pak se věci dají do pohybu.

Zatoužíme-li uvidět Boha a něco správného pro to učiníme, pak se nám Bůh zjeví. Vždyť už nás vyhlíží. Blažený Augustin pravil: "Vidíme Boha, protože on dříve vidí nás. My jsme si ho zamilovali, protože on si nejprve zamiloval nás." Těmito slovy postihl Augustin skutečnost, která tvoří jeden z pilířů našeho duchovního života.

Jedna ze stránek naší spirituality je vyjádřena ve starém biblickém příběhu, který se také váže k Jerichu, ale je ještě o mnoho a mnoho starší než událost z dnešního evangelia. Když Boží lid izraelský putoval z Egypta do zaslíbené země, musel se vypořádat s hradbami Jericha. Tyto hradby nepadly ani silou zbraní ani dlouhým obléháním, ale voláním Božího jména (Joz 6,1-20); podle tradice bylo tím "válečným pokřikem", před nímž se zhroutily hradby města, provolávání Jména Hospodinova. Jako by ty jerišské hradby byly podobenstvím síly davu, který ztrácí svou pevnost a moc nad tím, kdo u víře vzývá Boží jméno. Žádná masa nemá moc zadržet toho, kdo je na cestě k Bohu. Zástup jerišských nezadržel dávné Izraelity, nezadržel ani Zachea, nezadrží ani nikoho z nás. "Jdeme svou vlastní cestou a necháváme lidi mluvit," jak dí nějaké starolatinské mudrosloví. "Takový je náš život," jak pravili první křesťané.

P.S.
Příběh o Zacheovi má v sobě ještě zvláštní poselství pro všechny lidi, kterým se život nějak nevede. Ať už pro to, že jsou handicapovaní, nebo udělali někde chybu, život si s nimi ošklivě zahrál a oni jsou zatrpklí či cyničtí. To všechno jsou Zacheové mezi námi. Před Bohem však nejsou zapomenuti ani v opovržení ani odsouzeni. Bůh je hledá a jde za nimi až do jejich nepovedených životů, do jejich celnic a do jejich zatuchlého Jericha. A třeba od nich čeká tak málo - pro začátek jen trochu zvědavosti: "Kdo to asi je, ten Ježíš Kristus?" a maličko námahy - asi tolik, kolik potřebuje člověk k tomu, aby vylezl na strom. No, a dál se uvidí...












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 240 do č. 320)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz