1440


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 262 do č. 342

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 262 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Ze světa - muslimové a Putin

Ruští muslimové vytvořili hnutí na podporu Putina. Rozhodlo o tom pracovní zasedání Rady muftí, jejíž představitel vyzval muslimy k účasti na volbách. Kromě toho se Rada obrátila s výzvou k imámům mešit, aby i oni podporovali účast na volbách.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 263 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2007
Co se děje kolem nás

Dvojí metr na dva satanismy v Čechách
Podle novinové zprávy při domovní prohlídce u nějakého satanisty v západních Čechách našla policie v jeho bytě lidské kosti. Měl je umístěné ve vitrínách. Muž, který odmítá sdělit, jak k těmto kostem přišel, je obviněn z hanobení lidských ostatků. (Z vlastní zkušenosti však vím, že v tom kraji, o který s jedná, bylo dříve možno najít staré lidské kosti z erozí otevřených středověkých masových hrobů volně v krajině. Kdysi jsem tam poblíž bydlel.)

Čím se vlastně principiálně liší tento případ od výstavy Bodies? I tam i tady jsou vystaveny lidské ostatky. Navíc v případě výstavy Bodies jsou lidské ostatky porcovány, je z nich stahována kůže atd. Ostatky jsou aranžovány do poloh, které nejsou pro tělesné pozůstatky lidských osob příliš důstojné: nebožtíci "mažou" karty, vesele skotačí... Čili žádná pieta ani ohledy k zesnulým. (Psal jsem zde o tom už dříve.)

Když však šlo o výstavu Bodies, tak policie trestní oznámení podané proti této výstavě odložila s odůvodněním, že "se nejedná o ostatky ale o exponáty". Stará lebka a kosti umístěné ve vitríně v bytě muže ze západních Čech tedy jsou ostatky, a to, co je ve vitrínách výstavy Bodies, nejsou lidské ostatky.
Ne, že bych se chtěl nějak zastávat satanistů, ale není to od policie tak trochu dvojí metr?



Zobrazit příspěvek č. 264 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2007
Na olympiádě v Číně bude zakázána Bible

Na olympijských hrách v Číně bude v olympijské vesničce úředně zakázáno: nadávky, kouření, alkohol a - čtení Bible.
(Credo.ru)


Zobrazit příspěvek č. 265 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
O lásce Samaritána, o lásce v církvi

25. NEDĚLE PO 50nici; o milosrdném Samaritánu

Za onoho času ...
25  jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž oloupivše jej a zranivše, odešli, položivého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, šel dál.
32  Též i Levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na zvíře své, vezl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, který upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Začínáme hned tou nejdůležitější otázkou, fundamentální (neřku-li fundamentalistickou): jak dosáhnout spásy? Krátce a jasně, bez složitých umělých myšlenkových systémů. Co mám dělat, abych byl spasen?

Zákoník se lstivě táže Pána Ježíše na složitou otázku a už se v duchu třese nedočkavostí, až mu ten prorok z Nazareta nějak odpoví, a on pak zkušeně vybere něco ze spletitých formulí a biblických předpisů, které se tak snadno dají všelijak poskládat a otáčet, a toho, kdo není sběhlý a školený v knižní moudrosti, je možno tak snadno zamotat do této sítě, až si začne protiřečit a už se z toho nevymotá...

Pro Ježíše by bylo snadné vstoupit do této spleti biblických výroků a utopit v nich právě toho nafoukaného zákoníka (vzpomeňme na polemiku, jestli je Mesiáš syn Davidův), ale jemu nejde o triumf; jeho jednání se nese jinými motivy - láskou. Takže vůbec nepřistupuje na tuto hru, vzdá se svého jistého vítězství v odborné biblistické disputaci, a kormidluje tuto debatu tak, aby z ní mohl vzejít nějaký duchovní užitek pro zákoníka i pro přihlížející.

Odpoví protiotázkou: Co ti říká Bible? (Jsi přece zákoník, takže to pro tebe není těžká otázka.) Zákoník nemá na vybranou, musí odvětit, a protože neví, jak se debata vyvrbí, nechce riskovat a tudíž odvětí stručně, fundamentálně a - správně. Ježíš naoko ukončuje debatu: „To čiň a spasen budeš.“

Sv. Theofan Zatvornik podtrhuje první Ježíšovu odpověď a vidí v ní návod - kam se máme obrátit při pátrání po řešení našich problémů, kde máme hledat odpovědi na otázky. V Božím slově - resp. v Evangeliu. Shoduje se v tom snad se všemi svatými otci - v životě křesťana není nic důležitějšího, než se snažit uskutečnit evangelium. V myšlení, citech i skutcích. Pak se v něm shromažďuje světlé poznání o všem, co je v něm, co je kolem i co je nad ním. V důsledku toho se mu stává jasným, jak se má zachovat ve všech životních situacích. Když navléká Boží přikázání a církevní pravidla jako perly na nit svědomí, a to mu následně zcela přesně a jasně ukazuje, jak postupovat, aby se to líbilo Bohu.
Zákoník je však v situaci, kdy to nemůže vzdát. A Pán Ježíš to dobře ví. Proto bude ochotně pokračovat v diskusi.
Učenec se tedy vzmůže a chabě se pokouší vrátit úder: "A kdo je to ten bližní? A co to znamená milovat bližního jako sebe samotného?" Uvnitř už začíná chápat, že jeho úmysl mu nevyšel. Režii rozhovoru má prorok z Nazareta pevně ve svých rukou. Tomu se nelze vzepřít.
Za slovy zákoníka však můžeme intuitivně zaslechnout ještě něco více než jen pokus neodejít s ostudou; zdá se mi, že někde mezi jeho slovy začíná probleskovat právě probuzený upřímný zájem. Chystal slovní přestřelku s potulným kazatelem, ale setkal se něčím, co nečekal - s duchovní mocností; a co více - toto něco nesmírného se dotklo jeho duše a on nečekaně pocítil, že lze slovům zákona rozumět zevnitř. A co ještě více, pocítil, že tato mocnost se k němu sklání s laskavostí, a na jeho směšné tajtrdlíkování s citáty Zákona hledí bez zloby, ba přehlíží je, protože hledí přímo do středu jeho bytosti s láskou, o jaké doposavad nic nevěděl.
Vždyť narazil na někoho, kdo nejen zná literu, ale je nositelem ducha Zákona, je samotným Zákonodárcem. A toho, kdo není úplně vyschlého srdce, takové setkání vždycky hluboce zraní v srdci šťastnou bolestí. Zdá se mi, že Ježíšova dlouhá odpověď je reakcí právě na ten probuzený zájem.

A Pán Ježíš se rozhovořil. Vypráví o milosrdenství, vykresluje podobu lásky. Líčí nadpozemskou starostlivost o toho, kdo není přítelem a od koho by se při setkání za jiných okolností nadál jen opovržení. Je potřeba vysvětlovat, že v osobě toho nečistého cizince ze Samaří máme spatřovat samotného Ježíše?
Prvotní církev tuto evangelijní perikopu milovala. Bylo to jedno z nejoblíbenějších čtení. Dávalo lidem inspiraci ke vzájemné lásce, ale především jim zjevovalo velkorysost a hloubku Boží lásky k člověku, které se nikdo neoškliví, a její dojemnou až drobnohlednou pečlivost...

Zákoník začíná chápat, že žádná knižní moudrost ani žádné paragrafy zákona a pravidel mu nedají do dědictví věčný život. Ježíš mu právě vzal všechno, co si myslel, že má. Leč přesto mu svítá, že na tuto schůzku přišel chudý a odchází z ní bohatý.

Různé starokřesťanské výklady tohoto čtení necháme třeba na příští léta. Letos si všimneme prvoplánového Ježíšova výkladu, kdo je bližní a co je to láska.
Když Samaritán spatřil toho oloupeného a polomrtvého člověka, jaká myšlenka mu asi prolétla hlavou? Např. si mohl v duchu říci, kdyby se toto stalo mně, co bych potřeboval od kolemjdoucích lidí? Potřeboval bych takového dobrodince a zachránce, jenž by se mě ujal, zachránil mi život, ošetřil mi rány, dopravil mně někam pod střechu a do tepla, kde se budu moci uzdravit; a jelikož jsem oloupený o svůj majetek, potřeboval bych, aby to léčení někdo zaplatil. Ten Samaritán se rozhodl, že se tomuto chudákovi stane právě takovým zachráncem, jakého nyní ten nebožák tak nutně potřebuje. Rozhodl se, že pro něj zadarmo učiní přesně to, co by on sám od někoho potřeboval, kdyby se ocitl na místě toho oloupeného a zraněného.
Takto Ježíš vysvětluje, co to znamená být bližním, co to znamená milovat někoho jako sebe samého. Postarat se o něj jako se starám sám o sebe, dát mu to, co sám potřebuji, nebo co bych potřeboval, kdybych byl na jeho místě.
A stejně jako pro sebe činím takové věci, aniž by mi za to někdo platil, tak i pro druhého to udělat, a nic za to od něho neočekávat...

Milosrdenství má velikou moc. V pateriku se vypráví takovýto příběh. Jakýsi člověk, jmenoval se Zenon, při nějaké příležitosti urazil dceru jedné vdovy. Ta vdova pak vytrvale chodila do chrámu a prosila přesvatou Bohorodici, aby se jí zastala a tomu Zenonovi odplatila. Když to tak trvalo nějakou dobu, stalo se, že jí přesvatá Bohorodice z ikony odpověděla: "Věř mi, že už několikrát jsem chtěla Zenona potrestat, ale jeho ruce mne svazují." Ten Zenon byl velice milosrdný člověk a svýma rukama prokazoval mnoho pomoci chudým.

Ve starém vyprávění o dávných otcích se píše o sv. Efrémovi, který žil v přísné askezi, ale když nastal krutý hlad v Edesse, zželelo se mu obyvatel umírajících hladem a vypravil se do města. Přišel tam k bohatým občanům a řekl jim: "Jak to, že nemáte trochu soucitu s umírajícími lidmi a své bohatství si doma kupíte jako hnůj k odsouzení svých duší?" Oni si vymysleli jako hodnověrnou odpověď: "Nemáme nikoho důvěryhodného, komu bychom mohli svěřit rozdělování chleba hladovým, protože všichni se tady zabývají překupnictvím." Ctnostný Efrém nato: "Tak teďka budu spolu s vámi pečovat o chudé já." Vzal si jejich peníze, přichystal dům s různými odděleními, umístil do nich tři sta lůžek, pečoval o nemocné a krmil hladové, pohřbíval zesnulé, a docházel za těmi, kdo měli naději přežít doma. Krátce: všem, kdo se k němu utíkali, poskytoval každodenně útočiště a dával jim potraviny z toho, co dostal. Minul rok a v kraji nastala doba dostatku, pak se všichni vrátili do svých domovů. Tento slávyhodný muž už zde neměl práci, a tak se i on vrátil zpět do své kelie a za měsíc poté zemřel, a zdědil blaženou zemi pokojných. Po veškeré jeho askezi a životním dílu mu Bůh svěřil ještě tuto službu, aby mohl získat nejslavnější korunu za svou mírnost a pokojnost.
---------------------

Kněz a levita zde symbolizují náboženství, které je uzavřeno do svých rituálů, předpisů a pravidel a zapomnělo na podstatu toho všeho, kterou je láska. To není pro nás ani dnes mrtvé pokušení. I v současnosti jsou lidé, kteří nechápou smysl tradic, obřadů, posvátných kánonů, svatootcovských pravidel a zvyklostí Církve; v důsledku toho pak ve snaze zachovat tato pravidla postupují přímo proti jejich duchu a účelu. Nesmí nám nikdy uniknout, že principem všeho tohoto posvátného dědictví je láska v Církvi. Z jedné strany: porušují-li se tato pravidla, narušuje se tím láska v církvi. Z druhé strany: používají-li kánony proti lásce uprostřed pravoslavných bratří, pak se obracejí proti samotnému smyslu jejich existence.

V odpověď na nevídaný liberalismus, který se objevil začátkem 20. století, upadli někteří do klamu, v němž se chovají, jako by byly některé problematické jevy tohoto století už sněmovně odsouzenými herezemi, a používají kánony formulované na adresu heretiků proti svým pravoslavným bratrům, rozbíjejí jimi církevní společenství. Při tom tito duchovně oklamaní lidé používají tyto kánony "samozřejmě" bez jakékoliv obvyklé ikonomie (čili dočasného změkčení), kterou v minulosti Církev uplatňovala dokonce i v případech, kdy se jednalo o skutečně nepochybné heretiky. Např. vůči římským křesťanům uplatňovala Církev na různých místech a v různých situacích v různé míře princip ikonomie ještě po dobu několika set let po sněmu, který byl svolán z iniciativy sv. Fótia a na němž byly římské novoty (ať se týkaly víry či v církevní praxe) odsouzeny jako heretické. (Pravoslavná východní praxe ve vztahu k římskému západu v době po sv. Fótiovi /to je ten konstantinopolský patriarcha, jenž k nám vyslal sv. Cyrila a Metoděje/ je u nás málo známou kapitolou církevních dějin a ještě čeká na překlad nějaké historické studie do češtiny. Mohu doporučit známou knihu „Věřím v jeden křest“ od profesora athénské university G. Metallina, která se vyskytuje i u nás v ruském a anglickém překladu; úryvek z knihy v češtině.)
Vezmeme-li v úvahu, že v osobě Samaritána Ježíš vykreslil sám sebe, snadno pochopíme, že ten případ kněze a levity má (zároveň s výše uvedeným) ukázat skutečnost, že žádné náboženství ani kult, stojící mimo víru v Ježíše Krista, nemohou člověku opravdově pomoci. Někteří vidí v knězi a levitovi zástupný symbol starozákonního náboženství, avšak stejně tak (ba, spíše ještě více) mohou představovat jakékoliv jiné nekřesťanské náboženství. Víra bez Krista a náboženství bez křesťanské víry mohou člověka utěšovat, poskytnout mu psychickou oporu, řešit jeho sociální problémy, ale nemohou vyléčit hlavní lidskou nemoc, kterou je rozklad lidského nitra a potažmo smrt.

-----------------------

Dárcem a zdrojem lásky je Bůh. Hospodin dává svou lásku člověku a člověk na ni odpovídá. Lidská láska tedy nepochází z člověka, není přirozenou lidskou vlastností, která by byla člověku vlastní. Lidská láska je odpovědí na Boží lásku. Stejně jako svítit není přirozenou vlastností Luny, která pouze odráží sluneční světlo. Ačkoliv platí, že přirozené pro člověka je milovat, není schopnost vytvářet lásku součástí lidské přirozenosti. Láska je stejně jako Boží blahodať darem shůry. Přirozeným stavem člověka, jak byl stvořen, je lásce se otevírat, přijímat ji a odpovědět na ni - to jednak znamená lásku vracet zpět Bohu, aby člověk dostal nazpět ještě větší hojnost lásky, a potom to znamená o tuto lásku se dělit s ostatními lidmi, s nimiž sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Lásku od Boha přijímáme jakožto lidské osoby a tím láskou napájíme i samotnou lidskou přirozenost (podstatu) a tím se přes každou milující osobu stává této lásky účastným celé lidstvo. Lidskou přirozenost nemá nikdo jen sám pro sebe, ale sdílíme ji všichni lidé dohromady. Všechny lidské osoby sdílejí jednu společnou lidskou přirozenost (podstatu). Každý, kdo se otevře Boží lásce a nechá ji vstoupit do své osoby a naplňuje se jí v dialogu lásky s Bohem, takový ve své lidské osobě (skrze svou osobu) touto láskou ovlivňuje stav i samotné lidské přirozenosti a tím pracuje pro celé lidstvo. Proto Paisij Athonský říká těm, kdo chtějí pomoci lidstvu: „Naprav sám sebe.“

Nejvyšší a nejmocnější projev Boží lásky k člověku je příchod Kristův a jeho spasitelné dílo. Otevřít a odpovědět na tuto lásku tedy znamená uvěřit v Krista a vstoupit do života v Kristu. Pak každý takový člověk pokračuje a naplňuje to, k čemu Pán Ježíš otevřel cestu: spásou každé lidské osoby se děje zbožšťování lidské přirozenosti, čili naplňování celému lidstvu společné lidské podstaty Božími energiemi. Toto posvátné dílo se děje v Kristu, v Jeho mystickém těle, kterým je Církev. To je hora, kde se setkává člověk s Bohem. Zde sestupují Božské energie Ducha Svatého a podávají se lidem - a to skrze vše, co se v Církvi děje: každou modlitbou, každým pokřižováním, posvátným obřadem, požehnáním, skrze uctívání ikon a svatých ostatků a především a nejmocněji ve svatých Tajinách (mysteriích).

Motiv žehnání celému světu se objevuje zřetelně v pravoslavných obřadech, např. v litiji a při žehnání pěti chlebů, oleje a vína, ale osobitě při konání každé eucharistie. V liturgii sv. Jana Zlatoústého kněz před proměnou svatých Darů pozdvihuje chléb a víno v obětním gestu a zvolá: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno;“ po proměnění svatých Darů pak říká: „Ještě přinášíme tobě tuto liturgickou službu za celý svět, za svatou obecnou a apoštolskou církev...“
Znamením, že je člověk tohoto posvátného dění spásy lidské osoby a požehnání celého světa účasten, je právě láska čili touha obětovat se. Vyznávání věrouky a dodržování kánonů tvoří základ duchovního života, ale není to ještě duchovním životem samotným (stejně, jako základy domu ještě nejsou domem; viz Kristovo podobenství o domě na skále). Mít lásku - to pečeť stvrzující, že člověk opravdu věří, opravdu duchovně žije, že je opravdu v Církvi.

----------------------

Odbočíme, abychom se zase vrátili:
Prof. Alexej Osipov se dotýká řešení ožehavé otázky, kterou nikdy není možno se stoprocentní jistotou zodpovědět, ale přesto neustále s jakousi naléhavostí vybízí k hledání odpovědi: Kde je pravá skutečná církev? Resp. kdo je skutečně v Církvi? Čili kdo bude spasen? A. Osipov se táže: Kryjí se hranice této skutečné Církve Kristovy s hranicemi tzv. kanonické církve? (Kanonickou církví máme na mysli reálnou jednotnou církevní organizaci spočívající na základech kánonů svatých otců; v této církvi je každý, kdo je řádně pokřtěn pravoslavným knězem, který je v kanonické jednotě s kanonickým biskupem uznávaným světovou pravoslavnou církví. Nebereme nyní v potaz výjimky pro mimořádné situace, např. v době válek nebo v Rusku po revoluci apod.) Na takto položenou otázku odpovídá Osipov: Bezpochyby nikoliv. Kanonická struktura církev je nutná a závazná, ale skutečná Církev se zcela jistě nekryje s hranicemi této viditelné církevní organizace, nýbrž existuje někde uvnitř těchto hranic. Kde přesně na tom území vytyčeném hranicemi kanonické církve se vyskytuje pravá Církev Krista - to je tajemství. Můžeme se však alespoň přibližně orientovat podle znamení, jimiž se pravá Církev projevuje. Jak píše veliký ruský myslitel 19. století A. S. Chomjakov, jedním ze znamení pravé Církve je právě láska. Kde se neděje láska mezi bratřími, tam není Církev - kánony nekánony. Člověk může souhlasit se všemi pravoslavnými dogmaty, účastnit se všech církevních služeb, ale nemá-li lásku, nic mu to neprospěje (parafrázujeme slavný výrok apoštola Pavla).

Západní křesťanství ztratilo zkušenost přesného povědomí o tom, čemu se v pravoslavné duchovnosti říká láska. Za lásku lze pochopitelně prohlašovat či považovat ledacos; i v západních církvích se o lásce mnoho hovoří, jenže vnímání obsahu toho pojmu je tam už zamlžené. V terminologii pravoslavné spirituality se však s tímto pojmem zachází opatrně; není to nic mlhavého, není to pouhé prožívání krásných emocí. Význam toho pojmu není tak vzdálen obsahu termínu blahodať (milost) - je to také dar. Nejlépe se Boží dar lásky lidem vysvětluje na konkrétním projevu tohoto daru, jak se viditelně a neustále děje v Církvi.

Znamením, že západní křesťanství ztratilo smysl pro to, čemu v pravoslavném křesťanství říkáme láska, je neschopnost Západu za celých tisíc let vyřešit základní církevní otázku: jak spojit jednotu a svobodu. Obojí církev potřebuje: první je nutnou známkou Církve a druhé je nutným znamením křesťanství. Bez reálné a zjevné jednoty nelze vyznávat svatootcovskou víru v Církev: „Věřím ... v jednu(!) svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ Bez svobody nelze mluvit o skutečném křesťanství - vždyť Kristus nás přišel uvést do svobody Božích dětí, přinesl lidem pravou svobodu. Řím potlačil svobodu křesťanů ve prospěch jednoty. Protestantismus pak v reakci na to pozdvihl korouhev svobody na úkor jednoty. Obojí je tragický omyl.

»Ve věcech víry je vynucená svoboda lží a vynucená poslušnost smrt.« (A. S. Chomjakov)

Řešení, které reálně žije a projevuje se v pravoslavné církvi, formuloval na základě učení svatých otců A. S. Chomjakov: »Jednota a svoboda se v Církvi spojují na principu zákona lásky.«

Co to znamená? Nejdříve musíme nakousnout jiný problém - autorita v Církvi. Je tu např. otázka: Je biskup autoritou? A nebo ještě vyostřeněji: Je Kristus autoritou? Řím odpoví: „Ano. Kristus je autorita. Papež je autoritou.“ Je to typicky západní přístup. Autorita totiž znamená vládu, moc. V západním pojetí církve je vláda a moc potřebná - a to i v církvi. Podle Říma není bez jednotné vlády ani jednoty. A proto je dle tohoto pojetí církve nutný papež - jednotná celocírkevní hlava, vláda čili autorita. A tento logický řetězec vede nutně a neodvratně k tomu strašnému rouhání: papež hlavou pozemské církve místo Krista. Zbytečné je už pak poukazovat na to, že církev by třeba mohla mít dvě hlavy: nebeskou a pozemskou, nu a to nebeské hlavenství přece Kristu nikdo nebere, papež je "jen" pozemskou hlavou (čili jak pichlavě píše o Římu Dostojevskij: ať si Kristus pěkně zůstává hlavou církve na nebi, tady na zemi ho však nepotřebujeme).

Autorita Říma, která pro sebe požaduje slepou poslušnost, je ztělesněna obvyklým výrokem, kterým končí v římsko-katolické církvi každý problém: „Řím promluvil, věc je skončena.“ Krása! To je naprostá rezignace na hlavenství, sílu a význam lásky v Církvi. Stejně jako papež (náměstek Kristův) nahrazuje v pozemské církvi Krista, tak autorita zde nahrazuje lásku.
A tak stále platí slova apoštola: „...jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Galat 4,29 a 5,1)
Pravoslavná víra tento logický řetězec, který vede až k rouhání papismu, vůbec nepřijímá od samotného jeho počátku. Čili podle skvělé úvahy Chomjakova na úvodní otázku odpovídá: Ne. Kristus není autorita. Biskup není autorita. Proč? Protože autorita vylučuje lásku. Autorita znamená vládnout a nikoliv milovat. Kristus nepřišel, aby vládnul. Sám jasně praví, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel tedy, aby se stal autoritou, aby se ujal vlády. Odmítl všechny pokusy postavit jej na trůn. „Mé království není z tohoto světa!“ Pán Ježíš přišel, aby ho lidé milovali, aby z nich učinil nikoliv poddané, ani své podřízené, ale své přátele. Petra, který zradil Pána, se Ježíš ptal, když ho přijímal zpět mezi své apoštoly: „Petře, miluješ mne?“ Všimněte si, nepoložil mu otázku: „Petře, budeš mne už od teďka poslouchat? Budeš plnit moje příkazy?“ Nic takového! Chce jeho lásku, ne poslušnost. Nedává mu žádný primát, ale přijímá ho zpět tam, kde byl a odkud svou zradou odpadl: do lásky, aby znovu mohl být spolu s ostatními apoštoly pastýřem (ne drábem, vynucujícím si bičem autority poslušnost, ale pást Kristovou berlou lásky). Nic, co není vykonáno z lásky, nemá pro Boha hodnotu.

A jestli Kristus Pán pro nás není autoritou, ale milovaným přítelem, jak bychom i v celé struktuře církve neměli napodobovat a zobrazovat tento princip lásky?! Proto biskup není ve skutečnosti vládcem (ač se mu říká vladyko, kteréžto oslovení však není v pravoslaví spojováno s podřízeností vládci ale s důvěrou k otci), proto není pro nás autoritou, jelikož láska vylučuje autoritu. Pochopitelně, toto uspořádání církve je ideálem, a nezřídka jsou realita a ideál dvě různé věci. Avšak ideál, ač se nekryje s realitou, má svou sílu, inspirativnost. Ideál je nesmírně důležitý. Zjevuje dokonalost a ukazuje cestu, po které je potřeba se ubírat. Když se skutečný život církve vzdaluje od jeho ideálu, je to jako když napínáte pružinu, čili nějaká neviditelná síla začíná působit tím silněji, čím dále jste od tohoto ideálu, a nutí vás vrátit se zpět, táhne vás k návratu; anebo - když neústupně prosadíte svou lidskou pokaženou vůli či rezignujete na ideál - tato pružina prostě praskne... Začíná zjevné či skryté odpadnutí nebo rozkol či herese.

Zde je skryta jedna z řady možných odpovědí na dotěrnou otázku: Proč Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení 40 dní chodil po zemi, ukazoval se učedníkům a hovořil s nimi, tady nezůstal? Představme si, že by zmrtvýchvstalý nesmrtelný Kristus stále žil na zemi - až do konce světa. Usadil by se třeba v Římě, nebo v Moskvě, či v Jerusalemě nebo - co já vím - např. v Liberci; a nebo by mohl putovat. Každý rok sídlit v jiné zemi. Řídil by svou církev, chodili bychom se s ním radit, pořádal by audience, odpovídal by na otázky, vykládal by Bibli, konal zázraky, na každý Nový rok by žehnal vesmíru. V Církvi by nebyly spory, tolik věcí by bylo jednodušších. Odpadla by problematika papežství, herezí, rozkolů. Tak proč vlastně odcházel? Čtyřicátého dne vystoupil na nebesa, a konec... No, řekněte sami - není to škoda?
Existují různá teologická i biblická řešení této otázky, která pro tuto chvíli pomineme. Alexej Osipov si všímá jedné z možných odpovědí: Kdyby neodešel, stal by se pro Církev autoritou. Věřící by se mu chodili klanět. Kdežto on si přál, aby ho lidé milovali, a kvůli tomu se musel tělesně vzdálit. Deset dní po jeho odchodu sestoupil Duch Svatý, který dal lidem schopnost Boha poznávat a jeho lásku uskutečňovat. Duch Svatý, poklad všeho dobra a dárce života, je projevem nekonečné Boží lásky k člověku.
»Svoboda věřícího člověka je zachována v církvi pravoslavné, protože v ní, v Církvi, člověk nalézá sebe sama, avšak nikoliv v bezbrannosti svého duchovního osamocení, nýbrž v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry, se svým Spasitelem... Očištěn je člověk neporazitelnou silou vzájemné lásky křesťanů v Ježíši Kristu, neboť tato láska jest Duch Boží.« (A. S. Chomjakov)

Apoštol o tom hovoří v dnešním čtení: »Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.« (Efez 4,2-6)

»Základní princip církve spočívá nikoliv v poslušnosti vnější vládě, ale ve sborovosti. Sborovost (katolicita) - to je svobodná jednota pilířů církve ve věci společného chápání pravdy a společně jimi vedené snahy o spasení, je to jednota založená na jednomyslné lásce ke Kristu a Boží spravedlnosti... Křesťanství není nic jiného než svoboda v Kristu.« (A. S. Chomjakov)
Ano, sborovost (tj. opravdová katolicita založená nikoliv na papeži ani na Římu, ale na reálné přítomnosti Ducha Svatého) je viditelným a dotýkatelným vyjádřením lásky Boha k člověku a lidské svobodné odpovědi na ni.

Nyní už je zřejmé, jak se v pravoslavné církvi spojuje jednota a svoboda na principu zákona lásky. Bratrská láska, při které se bratři jeden za druhého obětují a nic za to nečekají, vytváří pouto jednoty a zároveň i prostor svobody. Tuto lásku dává Bůh, a člověk v Církvi se této lásce otevírá a odpovídá na ni. Nechává se touto láskou proměnit a stává se tak požehnáním celému světu. Předpokladem pro přijetí této lásky je mít účastenství na kanonické Církvi, protože blahodať svatých Tajin odemyká lidské srdce, aby přijalo světlo Boží lásky. Mějme však na paměti, že veškerá věrouka a pravidla svatých otců vedou člověka k této lásce, uschopňují ho k jejímu osvojení, uvádějí ho na cestu pravdy a života - leč vykročit po této cestě musí člověk sám svým rozhodnutím a sebezapřením - to za něj žádné dogma ani žádný kánon nevykonají.

Závěrečná slova patří opět velikému ruskému mysliteli Chomjakovovi:
»Kdo miluje Boží pravdu a nalézá ji v Kristu a jeho Církvi, přijímá ji svobodně a radostně. A takto se rodí jednota. Bůh je svoboda pro všechny čisté bytosti; je zákonem jen pro člověka neobrozeného; je nevyhnutelností jen pro démony.«











Zobrazit příspěvek č. 266 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2007
Ekumenický dialog pokračuje

Šifra z Ravenny

Před týdnem prošly skrze média všelijaké zprávy o tajemném ekumenickém dokumentu z Ravenny

Bohužel onen přelomový text stále nebyl publikován v plném znění (nebo se mi ho alespoň nepodařilo sehnat) a zprávy, které se víří kolem, většinou nemají hlavu ani patu. Z valné části je vypouštějí katolické agentury a mají podivně euforický až triumfální charakter, což nepůsobí příliš seriosním dojmem. Zatím se tedy k celé té italské záhadě, o které vypouští Vatikán různé zakódované depeše, stavím asi tak jako k "šifře mistra Leonarda".

Vítězství římsko-katolické církve. A nebo: Pravoslavné církve se po tisíci letech marného rozkolu sklonily před římským papežem. Tak nějak vyznívají novinové titulky a rozhlasové zprávy.

Podle novin La Republica ravennský dokument "konečně a definitivně ustanovil prvenství římského pontifika, a tím otevřel cestu ke sjednocení pravoslavných s katolíky". (To se tam opravdu píše :-)
Ekumenický dialog byl z pravoslavné strany přerušen na deset let (kvůli pokrytectví Jana Pavla II.). Nyní je očividně potřeba nějaká "bomba", aby se obnovil vychladlý zájem. Při obnovení dialogu v r. 2006 se pravilo, že mají "následovníci Kristovi co nejrychleji opět vydat prohlášení o víře, lásce a naději". Proto se zřejmě vypouštějí tyto bubliny. Takový mám z toho pocit. Nicméně se nechejme překvapit, s co tam ta smíšená komise "upekla". Pokud by to bylo opravdu tak, jak to katolíci s fanfárami dali do headnews, tak to v pravoslavném světě nemá sebemenší šanci na přijetí.

Vzpomeňme jen na masové demonstrace v řeckých Athénách, do nichž před pár lety vyšly statisíce Řeků s protestem proti návštěvě papeže v Řecku, přičemž jsem tam letos na podzim slyšel, že mnozí v Řecké církvi spatřují v letošních požárech na Peloponesu Boží trest za nedávné setkání athénského arcibiskupa s papežem v Konstatninopoli, a očekávají ještě další čtyři rány. Srbové, kterým před osmi lety padaly s výslovným papežovým požehnáním na hlavu bomby, by také zřejmě neutíkali klanět se Božímu náměstku. Ukrajinským pravoslavným zrovna nedávno skončilo peklo s unií, takže tam papeži asi také pšenka nepokvete. No, a o Rusech, kteří se 15 let bránili návštěvě papeže "zuby - nehty" a neustále protestují proti katolickém proselytismu, snad ani není potřeba mluvit. Zbývají už jen Rumuni... A Istanbul. A západní pravoslavní - jenže to jsou většinou původem Rusové a Řekové - ti chtějí mít dobré vztahy s okolím, ale na sjednocení nepůjdou; už jen kvůli tomu, že by je jejich příbuzní doma "odepsali". Jak Řekové tak Rusové totiž spojují svou národnost s pravoslavím.

--------------------------

Protože na odtajnění toho "zveřejněného" dokumentu to zatím moc nevypadá, shrňme si, co zatím o tom tajuplném pergamenu víme. Čili, co nám o něm naservírovala média.

Typickou mediální bublinu vypustily katolické agentury, když prohlásily za průlomový krok k jednotě to, co jim v Ravenně pravoslavní řekli a co ví každý bohoslovec, který absolvoval alespoň první ročník nějakého pravoslavného semináře: římský papež požíval v církvi prvního tisíciletí čestného primátu. (Podle 3. kánonu II. všeobecného sněmu z r. 381)

Christnet: "Katolíci a pravoslavní se poprvé shodli na primátu papeže mezi biskupy."
Za první krok k jednotě křesťanských věřících označil Vatikán dohodu, k níž dospěli experti katolické a ortodoxní církve ohledně definice papežského úřadu. Společný dokument, který byl dnes současně zveřejněn ve Vatikánu, v Istanbulu, v Aténách a na Kypru, přiznává papeži prvenství před ostatními biskupy a patriarchy, napsala agentura AFP.
Dokument, na němž se po týdenním jednání v severoitalské Ravenně dohodli, výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve dle kanonického řádu nad biskupy a patriarchy z dalších tradičních sídel biskupů, a to včetně Istanbulu, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským.
 Tomu se říká mediální mlýnek na maso. Hovoří se o prvenství papeže, ale nezmíní se, co je to za prvenství (jestli čestné nebo mocenské); navíc se opomine dodat, že se řeč se vede o situaci prvního tisíciletí po Kristu a rozhodně nikoliv o dnešní hlavě katolické církve. Dokonale prohnětena je tato směsice v poslední větě. Zatímco v předchozím textu se hovoří o primátu čestném, v závěru je pod primátem míněn primát mocenský. A pochopitelně se cudně přejde i skutečnost, že předpokladem byť jen čestného primátu papeže v pravoslavné církvi, je jeho pravoslavná víra (tj. uznání čestného primátu současného papeže by musel předcházet jeho návrat k pravoslavné víře - čili zrušení prakticky všech dogmat zavedených v římsko-katolické církvi v průběhu druhého tisíciletí: papežská neomylnost a mocenský primát, odpustky, očistec, neposkvrněné početí, učení o stvořených energiích, o transubstanciaci atd. atd.)

V neposlední řadě je potřeba podtrhnout, že je skandální tvrdit o pravoslavných, že podepsali dokument, který "výslovně uznává prvenství hlavy katolické církve". O hlavě katolíků víme všichni, že se považuje za mocenskou hlavu světové církve. Pokud by to tak opravdu v Ravenně dohodli, pak by tito pravoslavní delegáti museli být považovány za odpadlíky od Pravoslaví a za uniaty. Neboť pravoslavná církev nezná žádnou jinou hlavu světové církve, než je Kristus. Právě prohlašování římského papeže za "pozemskou hlavu církve" je podle pravoslavného učení o církvi rouháním Bohu a protiřečením Bibli, jež zná jedinou hlavu Církve - a tou je Pán Ježíš (viz Efez 1,20-22; 4,15; 5,23; Kolos 1,18; 2,10). Prohlašuje-li se papež za hlavu Církve, je to vzpoura proti skutečné hlavě: Kristu, který je reálnou hlavou Církve na nebi i na zemi. Současné římsko-katolické učení o hlavenství papeže je podle tradičního učení pravoslavných otců a teologů jednou z nejhroznějších zrad, které lidstvo kdy proti Bohu spáchalo. Jsou tři nejhlubší pády v dějinách lidstva, píše sv. Justin Popovič: pád Adamův, pád Jidášův a pád papežův.

Rád bych věřil, že všechno toto je jen nedorozumění vzniklé nekompetentností novinářů a pracovníků v médiích. Vzniká tu však i tak jedna palčivá otázka. Jestli nejsme schopni vysvětlit novinářské veřejnosti tak jednoduchou věc, jako je rozdíl mezi čestným a mocenským primátem (nebo jestli veřejnost už dnes není schopna chápat ani tak elementární teologický problém), jak to asi bude vypadat, až přijde řeč na cokoliv složitějšího a subtilnějšího?

Rádio Vatikán: "Pravoslavní poprvé zmínili primát římského biskupa"
Takový výrok bych čekal od člověka, který o pravoslaví neví skoro nic. Snad v každé pravoslavné učebnici církevních dějin, církevního práva, dogmatiky apod., je uvedeno, že pravoslavná církev uznává, že v prvním tisíciletí měl římský patriarcha v církvi čestný primát. Stejně tak by se podobná formulace jistě našla v mnohých pravoslavných katechismech.

Učiněn byl první důležitý krok. Vedoucí katolické delegace kard. Walter Kasper, předseda zmíněné papežské rady komentuje pro Vatikánský rozhlas výsledky jednání z Ravenny:
„Setkali jsme se s pravoslavnými církvemi v Ravenně ve dnech 8. až 14.října, projednali jsme a vypracovali dokument o eklesiologických a kanonických důsledcích svátostné povahy církve: církevní společenství, konciliarity a autorita. Dokument hovoří o napětí mezi autoritou a konciliaritou či synodalitou na místní čili diecézní úrovni, i na rovině regionální a všeobecné. Důležitým je krokem je to, že pravoslavné církve nám poprvé řekli ano, existuje všeobecná (tj. světová) rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita (katolicita, sborovost), synodalita a autorita a to znamená, že existuje také nějaký Primát. Podle praxe starověké církve je prvním biskupem biskup římský. O tom není pochyb. Nemluvili jsme však o tom, jaká jsou privilegia římského biskupa, jenom jsme s ohledem na další diskusi poukázali na tuto praxi. Tento dokument tedy představuje první krůček a jako takový dává naději. Jeho důležitost však netřeba přeceňovat.“
Pozoruhodné je, když předseda papežské rady referuje: "pravoslavné církve nám poprvé řekly ano, existuje všeobecná rovina církve a také na všeobecné rovině existuje konciliarita, synodalita a autorita..." Od tak postaveného teologa bych očekával, že se alespoň jednou větou zmíní, co se tou autoritou vlastně míní, jinak je to jen "kalení vody". Je to čestné postavení? (Pak ale proč to nazývat autoritou?) Nebo je s tím spojena nějaká vláda, moc apod. (Pokud by to pravoslavní delegáti podepsali, nemohl by to pravoslavný křesťan přijmout, chce-li zůstat pravoslavným - čili zachovat si víru v hlavenství Kristovo.) Anebo se postupuje způsobem, kdy obě strany podepíší něco, co si každá z nich vykládá po svém, a obě jsou spokojeny?

Nuž, zpět však k tomu, co víme o svitku z Ravenny.

Zajímavý komentář k němu poskytl ekumenický patriarcha Bartoloměj:
»My všichni pravoslavní... jsme přesvědčeni o tom, že v prvém tisíciletí existence církve ... bylo uznáváno prvenství biskupa Říma, papeže. Avšak bylo to prvenství čestné, v lásce, nebylo právním hlavenstvím. Jinými slovy, podle naší teologie toto prvenství bylo v lidském pořádku ustanoveno kvůli nutnosti pro Církev mít hlavu a koordinační centrum. Toto prvenství se nevztahuje k žádnému božskému právu, které dal Kristus apoštolu Petrovi a bylo následně odevzdáno všem římským biskupům. Takové chápání prvenství římského biskupa Východ nikdy nesdílel. V současnosti vedeme dialog... o tom, jaké je místo římského papeže v celocírkevní struktuře, jaká je jeho role, moc a zplnomocnění. My pravoslavní křesťané jsme připraveni přijmout prvenství Říma v takové podobě, jak bylo vykládáno a uplatňováno ... v prvém tisíciletí.«
To je pozoruhodný komentář ravennského dialogu. Mnohé napovídá. Proplétají se v něm dvě linie. Jedna je bezproblémově tradičně pravoslavná - prvenství Říma, jak bylo v prvním tisíciletí uznáváno, nebylo právní, ale čestné, v lásce, nemá nic společného s žádným božským právem uděleným ap. Petrovi... Ta druhá linie je trochu záhadná a zaznívají v ní nejasné tóny - o nutnosti, aby Církev měla hlavu a koordinační centrum (k čemu?, není celé druhé tisíciletí dějin pravoslavné církve důkazem, že církev narozdíl od světských organizací žádné koordinační centrum nepotřebuje?, a jak vypadala ta "koordinace" v prvním tisíciletí? - vždyť papežové byli všeobecnými sněmy usvědčováni z herezí, nebo jejich připomínky či direktivy byly na sněmech svobodně přepracovány, různé "soudní výnosy" Říma nebyly na Východě brány v úvahu; v prvním tisíciletí většina křesťanstva - a ta byla tehdy právě na Východě - Řím k církevnímu života nikterak nepotřebovala. Poměry v prvotní církvi můžeme dobře sledovat na myšlení a dopisech sv. Kypriana Kartagenského, který odsuzuje rozkolníky, kteří se odvážili apelovat "na katedru sv. Petra", jak se papež sám sebe pokoušel představovat; "Máme se držet jednoty všeobecné církve," píše Kyprian papežovi, "protože všichni biskupové jsou si rovni." Přítel sv. Kypriana, Firmilian, nazval papeže Štěpána Jidášem a dále o píše papeži, že je horší než všichni heretikové a že jesli někoho vyloučil z církve, tak tím vylučuje jen sám sebe. Podobně byli i nadále na Východě odsuzováni ti, kteří se pokoušeli využít papežských nároků na moc nad církví pro svůj vlastní prospěch, a hledali podporu v Římě). Jestli se dnes naznačuje, že by pravoslavní mohli začít uznávat nějakou "moc" papeže, pak to bude znít uchu většiny pravoslavných křesťanů dost divně. Nu a poslední věta, že jsme připraveni přijmout takové hlavenství, jaké bylo v prvním tisíciletí, zní sice na první poslech bezproblémově, jenže jestli se taková věta pronese a neutrousí se ani slovo o zásadní podmínce, kterou je pravoslavnost takového papeže, pak člověku naskočí z takového výroku husí kůže. (Je však možné, že tato věta byla vytržena z kontextu delšího patrirarchova projevu.)

Na závěr patriarcha dodal, že v prvém tisíciletí byla konstantinopolská katedra druhá v pořadí cti po Římu. Po rozkolu (čili odchodu Říma) přešlo prvenství na Konstantinopol. "Ekumenickému patriarchovi nebude za těžko uznat opět prvenství římské katedry a zaujmout opět druhé místo, jaké měl před rozkolem," prohlásil patriarcha.
Zásadní otázkou však bude, jak se k tomu celému návrhu obnovování církevní struktury z prvního tisíciletí postaví Rusko. Mohlo by totiž - a zcela oprávněně - namítnout, že tato dávná struktura už vůbec není aktuální. Význam konstantinopolské katedry se opíral o skutečnost, že Konstantinopol se ve 4. století stala císařským městem a centrem Byzantské říše (čili ekumeny = civilizovaného světa), jak to jasně formuluje a vysvětluje příslušný kánon (3. z II. všeob. sněmu, a ještě lépe 28. kánon IV. všeob. sněmu, který však v Římě stejně neuznávají). Ani ostatní historické katedry (Alexandrie a Antiochie) už dnes nemají ani zlomek toho významu, co měly v prvním tisíciletí. Pět tehdejších patriarchátů (čtyři na Východě a jeden na Západě) zahrnovalo tenkrát většinu křesťanstva; dnes čtyři východní patriarcháty zahrnují jen zlomek současného pravoslavného křesťanstva. Takže jaký je vlastně důvod obnovovat tuto strukturu, která tenkrát vznikla z čistě praktických a technických pohnutek, a neměla nikdy žádné duchovní opodstatnění? Bude to Moskva uznávat? Není snad dnes Moskva centrem pravoslavného světa co do početnosti? Může pohotově vytáhnout následnictví ruských carů po Byzanci, po jejímž pádu převzala její dědictví. Může se vytasit se svou (dnes již patinou tradice ozdobenou) proklamací "Moskva jako třetí Řím". Důvodem proč Moskevský patriarchát doposavad neaspiroval na přední postavení cti, je jenom ten, že současné pořadí je nepohnutou tradicí zachovávanou po celé poslední tisíciletí. A takové tradice je v pravoslaví zvykem ctít. Mám však pocit, že jestli se jednou sáhne na tuto starobylou strukturu pořadí cti jednotlivých patriarších kateder a začne se diskutovat nějaká změna (např. znovu uvedení Říma do této struktury), tak z ní nezůstane kámen na kameni. Moskva odsune Konstantinopol za sebe; Alexandrie a Antiochie budou odsunuty někam hodně daleko dozadu. V první pětce se objeví Rumunsko, Bulharsko, Srbsko (a jestli získá řádná kanonická církev na Ukrajině od Moskvy autokefalitu, tak se někam na přední místa v pořadí významu jistě zařadí i ona).

--------------------------

"Tajný dokument z Ravenny" píší ruské sdělovací prostředky
"Papež první hierarcha, Řím hlavní trůn, Římská církev vládne v lásce," se prý píše ve společném dokumentu pravoslavné a katolické církve, který definitivně a bez dalších řečí stanovuje hlavenství římského pontifika a otevírá cestu ke sjednocení... (Tohle v Rusku otisknout je jako šťourat do vosího hnízda :-)

Je to prý "cestovní mapa" sestávající se ze 46 bodů, které ukazují problémy, jež je potřeba překonat. V ekumenické cestovní mapě se prý píše, že církevní sněmy jsou "hlavním nástrojem", kterým se vyjadřuje jednota Církve. Jeden z fragmentů textu hlásá: "První nemůže činit nic bez souhlasu všech."
--------------------------

Metropolita Athanasios, představitel řecké pravoslavné církve v EU:
Není to juridický dokument, je to text ke studiu pro církve. V žádném případě nelze činit z Říma absolutní centrum správy, které všechny povede.

--------------------------

Ruská pravoslavná církev vznáší námitky proti dokumentu z Ravenny
Moskva. Po zveřejnění závěrečného dokumentu z jednání smíšené katolicko-pravoslavné teologické komise v Ravenně jej ruský pravoslavný biskup Hilarion otevřeně kritizoval prostřednictvím agentury Interfax, když řekl, že „dokument obsahuje řadu pochybných závěrů a tvrzení, které se neshodují s historickými pravdami. Jak se zdá – řekl biskup Hilarion, který jednání v Ravenně hned po zahájení opustil – „ocitli jsme se v jakési pasti. Římští katolíci se snaží dát výraz eklesiologickému modelu ekumenické církve tak, aby se role „prvního biskupa“ co nejvíce blížila té, kterou má papež v moderní římsko-katolické církvi. Konstantinopolský patriarchát se bude snažit připsat „prvnímu v biskupské hierarchii“ taková práva, která nyní nemá“. V každém případě však – dodal ruský pravoslavný biskup Hilarion - bude závěrečný dokument zkoumán odborníky na kanonické právo a potom posuzován posvátným synodem ruské pravoslavné církve.
(radiovaticana.cz)
---------------------------

Pomocník tajemníka Papežské rady není udiven postojem Ruské pravoslavné církve:
"Je to pouze jejich úhel pohledu." Pozici Moskevského patriarchátu vůči dokumentu z Ravenny se nediví. "Problém spočívá v tom," připomenul, "že oni opustili zasedání a neúčastnili se přijetí dokumentu. Je úkolem pravoslavné strany, aby obnovila plnost svého zastoupení." Proto bylo možno předpokládat, že Moskevský patriarchát oznámí svůj nesouhlas a nutnost "studovat detailně text". "Jak by bylo možno slyšet blahopřejný hlas Moskvy, když tam scházeli její představitelé?" poznamenává mons. Fontino.
---------------------------

Nuže, čím to uzavřít?
Jsme už trochu zvyklí na to, že katolické agentury pravidelně matou veřejnost různými nepřesnými zprávami a formulacemi (obvyklé je např. prohlašovat konstantinopolského patriarchu za "duchovního vůdce pravoslavných" nebo za "nejvyššího představitele pravoslavné církve" apod.) Jenže současná "průlomová zpráva" vzbuzuje dojem úmyslné manipulace. Je to o to podivnější, že všechny ty nehorázné mediální formulace vyznívající, jakoby pravoslavní uznali papežský primát (v jeho současné podobě), z katolické strany na Západě nikdo nedementuje...

Působí to dojmem, že v dnešní době krize ekumenismu někdo někde rozhodl, že setkání v Ravenně bude "průlomové", i kdyby se tam nedohodlo třeba vůbec nic. Ještě však ve hře zůstává možnost, že tam se domluvilo něco, o čem se mlčí, a provalí se to až po nějakém čase (resp. budou nám to dávkovat po kouskách)... :-)

Jakýmsi zásahem Boží prozřetelnosti zůstala Ruská pravoslavná církev ušetřena této mediální ostudy, neboť delegáti Ruského pravoslaví opustili zasedání v Ravenně hned na jeho počátku (kvůli konfliktu s Konstantinopolí). Takže západní média nemohou o Moskevském patriarchátu vytrubovat, že Moskva přijala římského papeže za svou neomylnou hlavu.


Zdroje zpráv:
Agnuz a Zenit. Radiovaticana. Credo.ru. Christnet.







Zobrazit příspěvek č. 267 jednotlivě

Administrátor --- 3. 12. 2007
Z došlé pošty. Ad - Ravenna

Reakce na Šifru z Ravenny

Rozhodl jsem se Vám napsat nějaké poznámky ohledně Ravenny. Onen dokument mám stažený ze stránek Rumunského patriarchátu a budu ho ještě studovat. Nicméně, je pravdou , že ono prvenství Říma je v dokumentu skutečně jasně formulováno v prvním tisicíletí, jasně je také řečeno, že neplatí po rozdělení církve. Jak to okomentoval zástupce rumunské církve.... byl první, když byl ještě pravoslavný.

Záhadou je, jak je toto prvenství definováno, neboť zde není ona tradiční naše formulace "první mezi rovnými", ale mluví se o protosovi nad patriarchy.

Každopádně to mám v ruce jen jeden den ... ještě jsem neměl čas to pečlivě prostudovat, obsah přesahuje 6 stránek A4, formulace, i když znám rumunštinu velmi dobře, jsou tam prapodivné.

Také jsem četl rozhovor s vladykou Hilarionem a je jasné, že záměr Konstantinopole byl od začátku jasný ... nepřipustit tam účast Moskvy, protože kdyby tam zástupci ruské církve zůstali, objednávka Říma by nebyla naplněna. K čemu opakovat fráze, které církev zná již 2000 let? No aby si to západ mohl interpretovat po svém, jak jste již připomenul.

Vladyka Hilarion totiž nabídl Konstantinopolcům ať tam Estonci zůstanou, avšak jako součást konstantinopolské delegace - a oni to odmítli, protože věděli, že zas Rusové to nespolknou.

Další otázkou je, proč nevystoupili pravoslavní a neřekli ... jak se věci mají ... proč se brání až po medializaci a útokům bulváru?

Proč naše místní církve , když tiskové středisko ČBK vydalo prohlášení se svou verzí, proč jsme také nezareagovali? Nikdo jiný to za nás neudělá. Naopak uniati hned vydali svůj komentář, že prý pravoslavní konečně pochopili to, co oni už dávno vědí.....

Celé je to podivné, možná ani tak ne obsah dokumentu, ten nepřináší zásadní průlom, pod to by se nepodepsali .... ale ta kampaň kolem dává jasný signál, že je to vítěství Říma. Které má ovšem nemalou trhlinu, skuteční vůdcové pravoslaví se toho neúčastnili!

Otec David D.





Zobrazit příspěvek č. 268 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2007
Neděle o tom, co je skutečným bohatstvím a co jen zdánlivým

26. NEDĚLE PO 50nici; o tom, kdo hromadí pozemské poklady a není bohat v Bohu

Pověděl jim Pán také i toto podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.
17  I přemýšlel sám v sobě, řka: Co učiním, když nemám, kde bych shromáždil úrodu svou?
18  I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své a větších nadělám, a tu shromáždím všecky své úrody i zásoby své.
19  A dím duši své: Duše, máš mnoho majetku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, buď veselé mysli.
20  I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci vyžádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?
21  Tak je to s každým, kdo sobě shromažďuje, a není bohatý v Bohu.
(Luk 12,16–21)

Ten „šťastlivec“ udělal dvě chyby. Jednak nemyslel na Boha a na věčnost, a pak nemyslel na bližní. Nenaplnil ani přikázání o lásce k Bohu ani to o milování bližního svého jako sebe samého.

Proč se náš nešťastný zbohatlík prohřešil proti přikázání lásky k člověku?
Nemyslel na bližního. Vůbec ho nenapadlo, že ta nenadále hojná úroda není určena pro něho. Že by se měl o své nadbytky rozdělit s těmi, kdo mají nouzi. Pak by přece nepotřeboval zvětšovat své stodoly! Naplní si ty, které už má, a co bude přebývat, může rozdat. Jenže navyklý způsob uvažování, zdeformovaný touhou po majetku, zabránil, aby ho něco takového vůbec napadlo.

A dle čeho usuzujeme, že nemyslel na Boha? Jeho mysl byla zcela uchvácena myšlenkou na náhlé zbohatnutí, ani ho v té radosti nenapadlo, jak dočasné je naše přebývání zde. Způsob uvažování těch, kteří milují Boha, nejlépe vidíme na příkladech svatých - těm jsou zisk či ztráta téměř lhostejné. Rozhodně nevidí v takových věcech důvod k trápení či k radosti. Radují se ze společenství s Bohem a trápí se nad tím, že Boha málo milují. Bůh je pro ně důvodem k radosti i pláči zároveň. Říká se, že tento vnitřní stav nemůže pochopit nikdo, kdo s ním nemá vlastní zkušenost. Z hlediska člověka, který poznal Boha, je bohatým ten, kdo má Krista, a chudým je ten, kdo Krista nemiluje nade vše.

Není důležité, jestli jsi bohatý či chudý, silný nebo slabý, zdravý či nemocný, intelektuál či negramotný, krásný či nepěkný, chytrý či prostý... Podstatné je, zdali jsi ve svém životě získal Krista. Jestli se ti to podařilo, pak nejen, že jsi nežil nadarmo, ale svůj život jsi naplnil vrchovatě. Pokud jsi však Krista nezískal, pak i kdybys měl všechny poklady světa a užil sis rozkoší, jaké jen může dát tento život, není to k ničemu, protože jednou tento život nevyhnutelně skončí... A jaký smysl má to, co nenávratně pomíjí? A jakou hodnotu?

Ke křesťanské dokonalosti pospíchají ti, kteří se stávají mnichy. Mniši jsou dle Otců světlem světu. Proč? V čem mnišství spočívá? Základním kamenem mnišství je odseknout zcela svou vůli, pak se jeho srdce stává zrcadlem, které odráží Boží světlo a vyzařuje je do světa. Takovému člověku už nezáleží na svém vlastním názoru. Mnich v sobě upevnil myšlenku, že je zcela bezvýznamným a posledním ze všech. („Jsem nula,“ řekl jeden mnich na Athosu, když ho žádali o požehnání.) Proto má každý mnich svého starce, jehož přesně ve všem poslouchá - nic nečiní dle vlastní vůle. (To je jediné reálné mnišství, vše ostatní je pouhá fantazie a hra. Říká se, že nejsou dobří a špatní mniši, jsou jen mniši, kteří prospívají v poslušnosti, a mniši, jejichž poslušnost je jen zdáním. Jak praví starec: Kdo poslouchá sám sebe, je mnichem jen svým oblečením.) Mniši, kteří pokročí na duchovní cestě, se dostanou až tak daleko, že jim nezáleží ani na vlastním životě.

Setkání s mnichem může jako doušek pramenité vody za horkého dne. Člověk pochopí, že tenhle, který nemá na tomto světě nic, žádný vlastní majetek, je ve skutečnosti boháčem. Má Krista a má svobodu. Tomu, kdo se osvobodil od vášní, dává víra v Krista královskou hodnost.
Odpovězme si na otázku: „Co je pro světské lidi na bohatství tak přitažlivého?“ Nejspíše to, že veliký majetek dává svému vlastníku hodně možností - je svobodný, může dělat, co chce (alespoň zdánlivě). A co dává člověku Kristus? Že může vše. Všechno je možné pro toho, kdo má Krista. Jeho možnosti jsou téměř neohraničené a jeho svoboda je taková, že není ničím omezován - ani smrtí. A při tom nemá žádný majetek. Tak kdo je tu ve skutečnosti bohatým?

V životě jednoho athonského starce se popisuje, jak vážně onemocněl (nevzpomínám si již přesně, snad dostal tuberkolosu). Nemoc byla již tak vážná, že přivolaný lékař nedával prakticky už naděje. Do nemocnice mnich nechtěl, tak mu lékař předepsal, že se nesmí už postit, ale má jíst alespoň vejce a pít dost mléka, aby tělo oslabované nemocí nabralo sílu. Když lékař odešel, mnich se otázal svého starce, jestli by mu požehnal, aby zdvojnásobil svůj půst. Říkal: Jestli je to Boží vůle, abych zemřel, k čemu bych se měl léčit? Starec nakonec požehnal a mnich, který se již dříve přísně postil, zesílil půst. Když po nějakém čase lékař opět přišel a viděl uzdraveného mnicha, velice se podivoval takovému zlepšení a prohodil: „To je snad zázrak; je to jistě důsledek dodržování mých pokynů.“ Jenom mnich a jeho starec věděli, jaká je skutečnost, a na lékařova slova se usmáli.
Co je to za lidi, kteří jsou bohatí tímto bohatstvím, o němž svět nemá ani tušení? Jak uvažují? Co jimi vnitřně hýbe?

Vzpomínám si na vyprávění o jednom svatohorském starci. Byl to prostý člověk. Známo o něm bylo, že jeho myšlenky byly takřka neustále zaujaty buď přemítáním o spáse nebo o přesvaté Bohorodici. Když ho někdo náhodou potkal na pěšinkách, jimiž je Athos protkán, tak se mohl spolehnout, že místo pozdravu tento starec zvolá: „Co myslíš, bratře, budeme spaseni?“ Byl tím už pověstný... Četl jsem vyprávění o mnichovi, který jakmile usnul a přestal se kontrolovat, začal pokaždé hlasitě křičet: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ takže to bylo slyšet i přes zeď a ostatní mniši nemohli spát. Jiný mnich zemřel při autonehodě v Soluni; v nemocnici dělali pitvu a lékař zjistil, že zesnulý má na srdci napsáno: „Ježíši, má lásko.“

Starec Paisij Athonský někdy zřel Boží světlo; když jednou vytržení skončilo a vyšel před svou poustevnu, ptal se svého učedníka, proč je všude takové šero. Učedník na něho překvapeně pohlédnul - bylo poledne jasného letního dne... Tento starec jednou řekl, že nejvděčnější je Bohu za rakovinu (kterou koncem života krutě trpěl a na kterou posléze zemřel). A ještě dodal, že celá ta desetiletí předchozí askeze na Athosu mu duchovně nedala tolik, jako rok s rakovinou.
Své nemoci byl vděčný, protože ho duchovně obohatila; skutečnost, že na tuto nemoc zemřel, byla pro Paisije bezvýznamá - smrt pro něj nic neznamenala. Ap. Pavel napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filip 1,21).

Mnich Mojžíš Svatohorec píše ve své knížce o mnišském životě na Athosu: »...otec Charalampos z monastýru Dionýsiu říkal: „Nakolik se přibližuješ ke světlu, jsi jím více osvětlován, nakolik se vzdaluješ, tím více jsi v temnotě.“ „Přijdeš-li o svoji nemoc, tak jsi prohrál,“ říkal jeden starec svému poslušníku s láskyplnou samozřejmostí. „Nemáš nic jiného, čím by ses chválil. Ona tě spasí.“ Starec byl velmi potěšen, když mu jeden mnich sděloval, že má velkou radost ze své nemoci.« (Tohle světský člověk asi nepochopí... Moderní letniční křesťané ti dokonce budou tvrdit, že Bůh chce, abys byl zdravý - jenže co potom apoštol Pavel, který třikrát Boha prosil, aby od něho vzal jeho těžkou nemoc, ale Bůh to výslovně odmítl? "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla;" viz 2. Kor 12,9.)
-----------------------

Opakem těchto svobodných lidí, jimž je lhostejná ztráta stejně jako zisk, jsou lidé prahnoucí po zbohatnutí. Není snad potřeba vysvětlovat, jak zoufale nesvobodní jsou takoví lidé, že jsou to otroci, které má ďábel na řetězu. Takoví neúnavně hledají výnosné ale snadné podnikání či lukrativní meziobchod nebo neúnavně sázejí v loteriích či ve všelijakých sázkových "fortunách". Ďábel se jim směje do obličeje krutým šklebem, když tito nešťastníci, kteří tak žízní po zbohatnutí, nastrkají to málo peněz, které mají, do kapsy majitelům všech těch loterií a "výherních automatů" (spíše by se měl říkat "proherních" automatů, protože tu nejsou proto, aby na nich lidé vyhrávali, nýbrž aby u nich lidé prohrávali; kdosi mi vyprávěl, že program /software/ těchto herních strojů je velice sofistikovaný a je sestaven tak, aby hráče nechal zpočátku několikrát snadno vyhrát, tím ho navnadil, a pak se tento stroj přepne do režimu, v němž už je šance na výhru nepatrná...)

A co se stane, když čas od času - v několika převzácných případech - někdo skutečně vyhraje velikou sumu? Jsou takové peníze opravdu zadarmo? Nebo se i za takovou „výhru“ něčím tvrdě platí? Jestli byl takový člověk už před tím otrokem své touhy po bohatství, pak ho po zbohatnutí tato vášeň posedne ještě větší měrou. Začne se trápit: „Co s tím bohatstvím udělám?“ Přesně jako boháč z dnešního evangelia. Jsou lidé, kteří vyhráli v loterii veliké peníze, a ocitli se kvůli tomu v péči psychiatrů (a není to prý u „šťastných výherců“ tak neobvyklé).

Touha po majetku, která našeho „šťastného výherce“ přivedla do sázkové kanceláře, nedovolí mu svobodně nakládat s výhrou. Nedovolí mu těmi penězi přispět na nějakou dobrou věc, a tak se mu jeho bohatství stává břemenem, které na svém hřbetě ponese jako balvan, leč nikdy nenajde odvahu se tohoto břemene zbavit. (Jsou pochopitelně i výjimky, leč bývají to opravdu jen výjimky.)
-----------------------

Vše, co máme: tělesný život, zdraví, svěžest mládí, důstojné stáří, střední věk plný sil, práce, postavení, rozum, city - to vše nám může být vzato v jediném okamžiku. Zdá to být příliš pesimistické? Ne, je to realita. To se běžně děje kolem nás.

O jaké tedy bohatství usilujeme především? Co potřebujeme, abychom se osvobodili? Obohatit se Kristem. To je bohatství, kterým se budeme těšit na věky. O všechno ostatní přijdeme okamžikem své smrti.

Sem patří otázka, jestli je víra v Krista nutná pro spásu člověka. Uvedu zde vyprávění starce Chrysostoma z řeckého monastýru sv. Nikodima Svatohorce, jak bylo pro nás s požehnáním starce zapsáno.

Na přímou otázku, zda budou spaseni ti, kteří nejsou pokřtěni, odpověděl igumen monastýru sv. Nikodima takto: »Jednou jsem navštívil jeskyně poustevníků na Svaté Hoře Athos a setkal se tam s jedním asketou, s nímž jsem si sedl, abych se ho otázal na některé věci; mj. i na to, jestli budou spaseni ti, kdož nejsou pokřtěni. On mi odvětil: „Řeknu ti, mé dítě, co se jednou stalo v Malé Asii. Žil tam jakýsi Turek, který velmi miloval křesťany. Nesmírně pomohl církvi. Také jeden monastýr pomáhal postavit. Kde se vyskytl někdo chudý, tam běžel, aby mu pomohl. Avšak, přestože to byl velice dobrý člověk - lepší než mnozí křesťané - nebyl pokřtěn a neodhodlal se ke křtu. Stále to odkládal na později. Jednou však zemřel. A umřel, aniž by se stihl nechat pokřtít. Igumen monastýru, který tento Turek pomáhal postavit, tím byl velice zarmoucen. Trápil se, protože ten člověk odešel ze života dříve, než byl pokřtěn. Vždyť byl tento člověk (jmenoval se Chasán) tak dobrý! Proto byl igumen velice smutný; jednoho dne však k němu přišel anděl a říká mu: "Chceš se podívat, kde se nalézá Chasán?" "Ano," odvětil igumen. Anděl ho tedy vzal a společně stoupali, stoupali stále vzhůru... až dorazili k přenádhernému chrámu. Uvnitř vše zářilo. Odevšad bylo slyšet zpěvy... Igumen tím byl udiven. Jakmile vstoupil do tohoto překrásného chrámu, tak na Chasána zapomněl... Zapomněl na všechno. Nechtěl odtud odejít. Po nějaké době však k němu přistoupil anděl a říká mu: "Nuže, jdeme." Poté, co odešli, otázal se ho anděl: "Viděl jsi Chasána?" Tehdy si na něho igumen vzpomněl a řekl: "Ne, nezahlédl jsem ho!" "Neviděl jsi ho?" táže se anděl. "Nikoliv, neviděl," opět pravil igumen. "Vrátíme se tedy zpět, abys ho spatřil," pronesl anděl. Když se vrátili, uviděli: tam před chrámem, na schodech, naproti světlu, byl slepý pes, který seděl, jako by se ohříval na slunci. A tehdy pravil anděl igumenovi: "To je Chasánova duše. Nechápe, kde je, nic nevidí, nic neslyší, - leč není v pekelném ohni!" uzavřel anděl.“ „Stejné to je,“ řekl na závěr svého vyprávění asketa, „i s dušemi heretiků, jestli to jsou dobří lidé. Nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje.“«
Svaté Tajiny jsou klíčem do nebeského království. Nežijme křesťanský život nadarmo. Žijme své životy před tváří věčnosti. Pro spásu by měl být člověk schopen (a ochoten) udělat cokoliv.

Jsou dva typy lidí: jedni smrtí bohatnou, jiní smrtí zchudnou. Otázka tedy nestojí: „Kdy odejdeme na věčnost?“ nýbrž „S čím, v jakém stavu? Duchovně chudí či bohatí? Co si poneseme ve svém srdci.“ Žádnou stodolu plnou zrna si s sebou nepotáhneme. Ani zlaťáky ani akcie, ba dokonce ani sbírku vzácných uměleckých předmětů.

Často slyšíme lidi hovořit o konci světa. Někdo se těší, že už bude brzy a že to možná zažije. Jiný se toho děsí a doufá, že se toho nedožije a že to bude až někdy za stovky tisíc let (tedy v jakési bezpečné vzdálenosti, která dovoluje, abychom si s tím vůbec nelámali hlavu). Ve skutečnosti však každý člověk zažije konec světa. Pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi, je koncem světa jeho vlastní smrt. Při odloučení duše od těla, kdy tělo propadne tlení, se pro nás hroutí celý svět, ztrácí význam vše, co jsme zde získali, po čem jsme tu toužili, čím jsme se trápili, - vše je najednou pryč, je pro nás zmařeno, celá naše minulost se změní na sen někoho, kdo se právě probudil.
Někteří dokonce říkají, že události popsané v biblické Apokalypse jako proroctví o průběhu konce tohoto světa, každý z nás nějakým způsobem sám „soukromě “ zažije při své vlastní smrti. Lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se ještě zpět do života tady, se nezřídka vracejí s povznášejícím či dokonce radostným zážitkem. (Vyjma sebevrahů - ti, pokud se ještě vrátí, vyprávějí, že to, co prožili „tam“, bylo strašné hned od počátku oddělení duše od těla.)
Nedejme se zmást příjemnými zážitky popisovanými v knihách typu „Život po životě“. Ti, o nichž se tam píše, nebyli v záhrobí dosti dlouho, aby mohli zažít celý posmrtný proces. Duši je po opuštění těla obvykle nejprve ukazováno nebe (není-li putování duše zvláštním řízením vedeno jinak) - a to právě v době, při níž je většina navrátilců poslána zpět, teprve pak je jí ukazováno peklo, a posléze od devátého do čtyřicátého dne se děje putování po démonických „celnicích“, a o tom se už v takových knihách, jako jsou ty od dr. Moodyho, nedočtete.
Jako epilog čtení na tuto neděli z apoštolských epištol:
Víte zajisté o tom, že žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, (jenž jest modloslužebník,) nemá dědictví v království Kristově a Božím.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. ...
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
(Efez 5,5 a 9 –19)





Zobrazit příspěvek č. 269 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?

Pravoslavná tradice a očistec

V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?

Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.

-------------------

Wikipedie:
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.

Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.

Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.

Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).

S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)

Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")

... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
----------------

Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:

1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.

2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.

3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.

4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.

5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.

(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)
Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?

Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.

Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.

Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...

Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.

Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.

Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.

P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?





Zobrazit příspěvek č. 270 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha

Sláva Ježíši Kristu!
Důstojní otcové, bratři a sestry,
s pomocí Boží jsme vydali v nevelkém nákladu překlad knížky sv. Mikuláše Kabasily "Výklad božské liturgie". Nabízíme ji za výrobní cenu 64,- Kč + poštovné. Knížka má formát A5, 66 stran. Překlad je z ruštiny s přihlédnutím k řeckému originálu.

Jiri Preucil
JPreucil/zavinac/seznam.cz



Zobrazit příspěvek č. 271 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 11. 12. 2007
Dávat Bohu to nejlepší

Čas od času jsou v naší pravoslavné veřejnosti probírány otázky týkající se vhodnosti či nevhodnosti toho kterého vína ku sloužení Božské liturgie, potřebě užívat v chrámech svíce z čistého vosku popř. živé květy a nikoli umělé. Osobně jsem se ale nesetkal s otázkou jakosti surovin používaných k přípravě prosfor. Samozřejmě všichni víme, že prosfory lze připravovat výhradně z čisté pšeničné mouky. Jakost mouky ale může být, ačkoli nad tím asi málokdy přemýšlíme, velmi rozdílná. Obecně a krátce vzato, jakost mouky je přímo úměrná především tvrdosti zrna výchozí obiloviny (a pak samozřejmě záleží na způsobu mletí aj.). Mouka se kromě druhu obiloviny a způsobu mletí liší např. obsahem lepku, sacharidů nebo popelovin.
Takže v rámci tohoto možná neobvyklého a pro někoho snad i úsměvného příspěvku chci upozornit na to, že v rámci ČR působí stavovská komora "Svaz mlýnů", která mj. vydává svůj vlastní časopis a také každoročně uděluje ceny pro "mouku roku". To by nás, kteří připravujeme pravidelně prosfory, mohlo zajímat. V posledních 10ti letech celkem pětkrát získal toto ocenění v oboru pšeničných mouk mlýn Perner Svijany, který také získal se svou vysokojakostní moukou několik zahraničních cen. Bohužel, věc má háček v tom, že mlýn nezásobuje maloobchodní síť. Nejmenší dostupné balení je 15 kg a jedinou možností, jak je získat, je osobní převzetí ve skladu.
Přes tuto nepříznivou okolnost jsem v rámci skromného úsilí o zvýšení liturgické kultury u nás a v rámci nemilosrdného boje proti sloužení na nejrůznějších "Husarech", "Sklepmistrech" či "Klášterních svících" odhodlán se do Svijan u Turnova příležitostně vydat. Pokud byste tedy kdokoli z duchovních projevil zájem a nepřipadalo by Vám toto úsilí malicherné, ozvěte se do Rumburku a já na Vás budu při nákupu rád pamatovat. Požehnané postní dny.


Zobrazit příspěvek č. 272 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2007
O duchovním zápasu

27. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení ženy v den sváteční

Za onoho času Pán Ježíš
10  Učil v jedné škole jejich v den sváteční.
11  A hle, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla zkroucena, a nijak se nemohla napřímit.
12  A uzřev ji Ježíš, zavolal jí k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci své.
13  I vložil na ni ruce, a ihned narovnala se, a velebila Boha.
14  Tedy představený synagogy odpověděv, hněvaje se proto, že v den sváteční uzdravoval Ježíš, řekl k zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží pracovat; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.
15  I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti?
16  Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z pout v den sváteční?
17  A když on to pověděl, zastyděli se všickni protivníci jeho, ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.
(Luk 13. kap.)
Téma této neděle se zjeví ve spojení našeho evangelia s epištolním čtením, které je k němu připojeno.

10  A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
11  Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12  Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
13  Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14  Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17  Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
18  V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
(Efezským 6)
Tedy na jedné straně je tu obraz ženy zkroucené satanem (a mějme na paměti, že na jinotajné rovině čtení evangelia se tu hovoří o lidské duši zkroucené v ďáblových pařátech), a na straně druhé jsou tu slova apoštola Pavla: Naše bojování není proti tomuto světu, ale proti mocnostem zla podnebeským. (Podle starého názoru je atmosférický obal země (ovzduší) místem působení a přebývání démonů.)
Čili naším dnešním tématem je osvobození člověka od ďábla, boj proti ďáblu.

Je to jedno ze základních témat křesťanství. Dnes už o něm skoro neuslyšíte (a když tak spíše v souvislostech s fanatismem nějakých sekt), protože duchovnost na západě etablovaných křesťanských církví se smrskla na filantropii a mravnost. To je velký ďáblův úspěch.

Dnešní západní křesťané nechtějí o ďáblu slyšet, protože je to téma konfliktní. (Zjemnělí lidé, zhýčkaní svou vyumělkovanou civilizací, nemají rádi konflikty - tedy alespoň ne ty, které se jich přímo dotýkají.) Samotné slovo "satan" je v naší slušné a seriózní společnosti skoro tabu. Zkuste si představit např. stálou rubriku v nějakém oficiálním církevním periodiku, která by se jmenovala: "Boj proti ďáblu" a nebo "Jak se bránit satanu" :-) To by na většinu pobožných spořádaných křesťanů nepůsobilo seriózním dojmem, hned by takovou redakci obvinili z fundamentalismu (což se dnes stává zaklínadlem proti všem, kteří chtějí brát vážně nějakou tradici).

Pohlédneme-li však na křesťanství právě z tohoto úhlu pohledu, uvidíme, že jako křesťané jsme vojáky v neviditelné bitvě, která zuří kolem nás a její bitevní pole se nachází v našich srdcích.

Těm, kterým připadá, že ďábel je pouze nějaká hypotetická bytost a že je to spíše jen nepřítomnost dobra, připomeňme, čeho bylo lidstvo svědky ve dvacátém století. Kdo však nevidí a vidět nechce, ten bude tvrdit, že ďábel neexistuje i tváří v tvář Hirošimě, koncentračním táborům, leninismu, stalinismu a holocaustu, genocidám, dvěma světovým válkám...
A při tom téma uvědomělého zápasu s ďáblem provází křesťana od prvních okamžiků jeho křesťanské existence.
Stát se křesťanem je spojeno s vypovězením poslušnosti ďáblu či lépe řečeno s vyhlášením války. Ba, dokonce je to jeden z prvních úkonů, které člověk jako křesťan učiní. Při pravoslavném křtu je na to zvláštní obřad, kdy křtěnec (za nemluvně to činí kmotr) se otáčí na prahu chrámu k západu, vztahuje ruce vzhůru v odmítavém gestu a řekne, že se odříká ďábla, a pro jistotu to opakuje třikrát. A pak udělá ještě něco, čím to zpečetí, - na ďábla plivne. Starci říkají, že ďábel, který je tam vždy přítomen, tuhle urážku tomu člověku nikdy nezapomene. Tím člověk vyhlásil satanu válku na život a na smrt, která už nikdy nemůže skončit žádným příměřím.

V dnešní "osvícené" době mají někteří zato, že by se taková nemoderní součást křtu měla vypustit, ba, že vlastně není potřeba. Jenže duchovně sahá právě tato součást křtu do nejstarších křesťanských dob, je svázána s prvokřesťanským myšlením a spiritualitou prvního a druhého století. Tenkrát si křesťané ještě dobře uvědomovali, že žádný mír na zemi není možný, že křesťanství má dvě stránky: z jedné strany je náboženstvím pokoje (a to jak vnitřního pokoje, tak i pokoje s ostatními lidmi, nakolik to záleží na křesťanu), jenže s druhé stránky je "válečným náboženstvím", protože se křesťan prosekává do Božího království ve skutečně krvavé řeži s pokušeními - království Boží násilím se získává, jak praví Evangelium.
Právě první křesťané si toto tak dobře uvědomovali a otevřeně se prohlašovali za "milites Christi" - vojáky Kristovy. Nechápali to však ve smyslu "křížových výprav", jak to zvráceně uchopil o tisíc let později Západ, ale jako boj proti ďáblu nikoliv proti lidem.

Prvokřesťanští mučedníci hleděli na své mučednictví jako na boj s ďáblem, na boj, který jim přinese sladké vítězství - čili Boží Království.
Biskup Ignatios Antiochijský (Theoforos) píše ze své deportace do Říma, kde ho za to, že je křesťanem, čekalo předhození dravým šelmám v koloseu pro zábavu Římanů: »Ze Sýrie až do Říma zápasím s šelmami, na zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením, ale proto ještě nejsem ospravedlněn. Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mne neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, jichž se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. ... Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezání, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať si na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.« Toto psal sv. mučedník biskup Ignatios do Říma.

(Mimochodem, z listu /v kontextu ostatních jeho listů/ je zřejmé, že biskup Ignatios ani neznal jméno římského biskupa - to jen tak na dokreslení poměrů v prvotní církvi, co se týče údajné autority římského papeže po celé církvi).
Když dějepisec líčí boj prvních mučedníků píše:
»...Blandina byla tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry.«
---------------------

Hovoříme-li tentokrát o duchovním zápasu, nemůžeme obejít téma různých pokušení, jimiž se duchovní voják prosekává k vítězství. Nejdříve musíme o pokušeních říci, že jejich otcem je ďábel, kterého Hospodin prohlásil za lháře a vraha (Jan 8,44); ďábel lže, aby zahubil, a skutečně hubí ty, kteří uvěří v jeho lež; satan - to je duch lži, a proto dokonce i sama pravda, vyslovená jím, se ve skutečnosti nakonec ukáže jako lest působící tím, že se podobá pravdě (archim. Rafael Karelin). Sv. Kyprian píše, že ďábel nemůže nelhat, protože on sám je "odvěkou lží". V evangeliu na příkladu pokušení Páně na poušti vidíme, že satan je zkušený "teolog", který při svém pokoušení cituje Bibli (Matouš 4,6). Slova, která prorok a žalmista David nazval světlem na cestě pozemského života (Ž 118/119,105), se v ústech ďábla obracejí ve smrtící past (archim. Rafael, citováno z knihy Pád pyšných, která je v češtině v PDF).
Pokušení mají většinou určitou posloupnost. Jakési stupně. Tedy: jiná jsou pokušení, jimiž ďábel začíná, a jiná jsou ty, která na nás zkouší, když byla ta předchozí odražena. Jinými slovy - dle starce Josefa Hesychasty - na začátečníky posílá ďábel démony začátečníků, na zkušené pak démony specialisty.
Ďábel pokouší zleva, láká ke hříchům tím nejlstivějším způsobem; a pak i zprava - skrze falešné ctnosti, v jejichž základu leží pýcha a důvěra v sebe.

Prvním pokušením jsou myšlenky, které zpochybňují víru v existenci Boha Stvořitele a ve Spasitele. (Pozor, většinou ďábel neútočí na různé amorfní víry: "v něco, co je nad námi", "v cosi, co nás přesahuje", "ve vyšší smysl všeho" nebo "že něco po smrti musí být" /jistěže; proč ne?, třeba peklo/.) Podlehnout tomuto pokušení znamená ztratit víru. Tím končí duchovní život dříve, než začal. Jasná věc - jdeme dál.

Dalším pokušením bývá myšlenka, že není nutný mravný život. V tuto chvíli se ďábel už příliš nepokouší zpochybňovat Boží existenci či Spásu Kristovu. Spíše se snaží zasévat myšlenky, že není potřeba duchovní zápas nebo že Církev neučí správně, že její učení je jen pro lidi duchovně nedokonalé, prosté - "kdežto já mám přece vyšší poznání, takže nepotřebuji např. půst, protože chápu jeho duchovní význam, a proto se postím na vyšší duchovní úrovni, a jíst mohu, co chci". Nebo že "Desatero je jen pro lidi neduchovní, takže se mě netýká" atd. Patří sem i pokušení tzv. sedmi smrtelných hříchů. (Problémy na tomto stupni má kupodivu hodně vegetariánů.) Podlehnutí znamená pád do pýchy, namyšlenosti, či smyslnosti a rozdrážděnosti, a tím končí reálný duchovní život, který je nahrazen sněním či klamem.

Přicházejí-li myšlenky mravně nečisté, mějme na paměti, že ďábel chce svést člověka ke hříchu, a pak jej uvrhnout do zoufalství. Podlehnutí se projevuje ztrátou křestní blahodati, což se projeví především tím, že si svůj hřích začne omlouvat. Bez blahodati totiž schází schopnost pokání. Následuje zoufalství či odpadnutí od praktické víry.

Další kategorií pokušení je touha po bohatství, moci a zábavě. Záludně nebezpečná bývá myšlenka, že naplňování těchto tužeb lze spojit s duchovním životem. Nebudu zde unavovat dokazováním mylnosti takových předpokladů. Často o tom hovoříme na jiných místech.
Svéráznou kategorií tohoto stupně pokušení je touha po nadpřirozených zážitcích. Koketováním s tímto typem pokušení vzniká pošetilá praxe, typická pro naši dobu, které říkáme "duchovní materialismus". Duchovní život se mění na konzumaci zážitků. Je to úplné převrácení samotného principu spirituality, která má převádět od tělesného k duchovnímu, od smyslového k nebeskému. Jestli se duchovní praxe změní na nástroj toho, proti čemu měla bojovat, k čemu je? (Více o tom ještě níže v kategorii "materializace duchovního života".)

Proseká-li duchovní bojovník ve své bitvě jakž takž touto první frontou duchovních nepřátel, čeká ho už skutečně perný zápas s pokročilejší sortou pokušitelů.
Na dalším stupni se objevuje sebedůvěra, víra ve vlastní názor. Často jsou takoví spokojeni sami se sebou z důvodu překonání smyslového pokušení, osvobození se od ziskuchtivosti apod. Neuvědomují si, že dokonalost není zdrženlivost od všech špatností, ale očištění mysli (sv. Makarios, Filokalia). Podlehnutí na této úrovni, se projevuje tím, že si člověk nedá poradit, dělá si, co chce, tudíž není možné duchovní vedení takového člověka. Pokud hledá radu, není už schopen jí uposlechnout. Takový člověk nemá dobrou zpověď. O takových praví Filokalie, že ztratili rozum (resp. rozlišování). "Komu není rady, tomu není pomoci," jak se říká. Podlehnutí pokušení sebedůvěry se projevuje klamem, prelestí. Takový jde pak od hříchu ke hříchu, a nakonec upadne i do těch hříchů, o nichž si myslil, že se jemu přihodit nemohou. Tak se mu ďábel vysměje a zostudí ho na tomto světě i na Božím soudu.

Dále pak ďábel do mysli zasévá myšlenky snažící se oddělit člověka od účasti na reálném životě Církve, přetrhnout napojení jeho srdce na církevní život. Děje se to často pokušením, které vnukává člověku nespokojenost s podobou církevního života, výhrady k nějakým praktickým záležitostem církevní praxe, vůči osobě kněze, nespokojenosti s bohoslužebným jazykem, s místními zvyklostmi apod. U mnichů se na tomto stupni se objevuje nedůvěra ke starci, v jeho rady a duchovní vedení. Běžné je na tomto stupni, že člověk zápasí s myšlenkou, že hierarchové propadli herezi, světová pravoslavná církev, že je heretická nebo nekanonická, a že je potřeba odejít někam do "čisté církve", kde se jakoby uchovává neporušené učení a dodržují se tam všechny kánony atd. Podlehnutí se projevuje pádem do klamu, do hříchu, do slepoty či úplným odpadnutím od víry.

Sv. Kyprian Kartagenský o tomto pokušení píše, že satan skrze rozkol "odchytává lidi ze samotné Církve, a když už se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli". A rozkolníci sebe stále nazývají křesťany, "bloudíce ve tmách, myslí, že chodí ve světle".
Místo toho předchozího nebo paralelně s tím nám ďábel vsouvá do hlavy myšlenky náboženské horlivosti. Věřící si pak samovolně zpřísňuje půsty, koná nějaké dlouhé modlitby, je ovládnut požadavkem církevní přísnosti apod. Ďábel tak vede ty, kteří se tomu poddají, do pýchy, klamu a iluzorního světa. Z církevní tradice víme, že ďábel často pomáhá horlivcům při jejich mimořádných "asketických výkonech"; takový člověk si pak připadá jako veliký světec. (To je důvod proč duchovní otcové dnešním duchovně neduživým lidem nepovolují přísnou askezi, ale trvají na praktikování ikonomie, čili úlev.)
Jeden z optinských starců viděl duchovním zřením, jak ženu, která vstávala bez požehnání svého duchovního otce po nocích k modlitbám a o své vlastní vůli konala množství poklon, sám ďábel v podobě anděla budil a pobízel ji k takové modlitbě. Jiní viděli, jak náboženské úkony takového svéhlavého člověka nestoupají k Bohu, ale přijímá je ďábel a povzbuzuje nešťastníka k dalším modlitbám a posiluje ho v askezi...
Askeze konaná v obelstění nejenže nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něho. Půsty a bdění konané oklamaným člověkem jsou ďáblu směšné, protože on sám nic nejí ani nikdy nespí.

Co se týče různých praktických úkonů, které tvoří základ církevního a duchovního života a do nichž vkládáme naděje, pak nás mohou i velice poškodit, i přesto, že jsou to zbožné a dobré věci. Stane se to, když tyto dobré skutky jsou vykonávány pouze vnějškově, přičemž srdce poslouchá jen samo sebe a plní vůli pokušitele. A ten pak nejen, že nepřekáží takovéto "zbožnosti", ale ještě takovému člověku s radostí pomáhá a vybízí ho k tělesné zbožnosti, která se zaměřuje jen na kvantitu. Ti, kteří se dají takto oklamat, pociťují jisté duchovní uspokojení a zdokonalení, přičemž dojdou do takové namyšlenosti, až se vidí na stupni andělském. V některých případech dokonce cítí jakoby přítomnost Boží. Začínají vidět jakési vyšší předměty a smýšlí o sobě, že dosáhli nebeského světa nebo že jsou vytrženi do nebe.

Podle jejich chování však můžeme rozpoznat, jak daleko jsou od skutečné dokonalosti ti, kteří se "zdokonalují" tímto způsobem. Tito asketové si většinou přejí, aby si jich jiní vážili a ctili je. Rádi se řídí svou vůlí a prosazují svá rozhodnutí. Své nedostatky téměř nevidí, ale velice pozorně si všímají a rozebírají slova a skutky jiných. Když někdo v jejich přítomnosti pochválí druhého člověka, vzbudí to v nich nelibost, bolest v srdci, až někdy i nepřátelství. Bůh chce takové lidi přivést k poznání sebe samých a přivést je na pravou cestu, a proto na ně dopouští utrpení, choroby a pronásledování. Zapomínají na příklad Kristův, který sám sebe snížil nejvíce ze všech lidí. Své nepřátele nepovažují za prostředky Boží milosti, které nám vlastně pomáhají ke spáse. Takoví lidé jsou ve velikém nebezpečí, protože jejich vnitřní zření (oko mysli) mají kvůli hříchu znečištěné a proto je zření nesprávné. Nekriticky hledí na sebe. Začínají odsuzovat druhé. Napravit se mohou jen s Boží pomocí. Spíše dojde k dobru hříšník, který otevřeně vyzná své hříchy, než ten, který své hříchy skrývá pod ctnostmi, které všichni vidí. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Na scestí přivádí člověka i pokušení ztělesňování či materializace duchovního života. Sem patří i vizualizace, různé meditace s představami či city, např. prožívání Kristova utrpení, či různých andělských pocitů, přijímání daru vidin (např. nahlížení do očistce) atd. To vše není realita, nýbrž součást ďáblova klamu.

Zajímavé je, že těm, kteří této pokažené duchovnosti propadli, nepřináší svobodu ale právě naopak - stávají se na těchto prožitcích zcela závislí (je to jak droga); tvrdí o nich, že jsou krásnější než všechny slasti tohoto světa, které pak pro takové lidi už není problém odvrhnout, aniž by k tomu bylo potřeba zvláštního sebezapření; všechny dosavadní vášnivé slasti jsou totiž nahrazeny zcela novou rozkoší - sv. Ignatij Brjančaninov ji označuje za "zjemnělé smilstvo v nevěstinci padlých duchů"; a ještě to okolí považuje za svatost. (Slyšel jsem člověka provozujícího tuto duchovní praxi, který se otevřeně svěřil, že je to mnohem lepší než sex.) Tyto "duchovní vášně" a jejich tělesné projevy přinášejí různé tělesné slastné extáze (Tereza z Avily prohlásila po tomto duchovním spojení s "kristem", že se stal jejím ženichem) nebo způsobují stigmatizaci či vidiny "na přání" (Ignác Loyoly prý říkal, že může nahlížet do pekla či do ráje, kdykoliv chce), nebo "nebeské pocity" apod. Tato domnělá svatost je ve skutečnosti jen ďáblem spředenou iluzí, jak fundovaně na základě rozboru dle svatootcovské tradice prokázal již v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov.
Na dalším stupni přicházejí zjevení a vidiny. To nejsou halucinace. Mniši vidí ženy či hrozivá zvířata nebo peníze či někoho, kdo se jim klaní a vychvaluje je. Nebo obrovské postavy vysoké jako dům. Nechá-li se člověk oklamat, jsou schopny člověku tělesně ublížit (to je možná mj. případ Františka z Assisi). Podlehnout pokušení může znamenat i duševní či tělesné poškození. Někteří pak zůstali ochrnutí či zešíleli. Řada z těch, co padli na tomto stupni, brzy poté zemřela.

Ďábel se někdy zjevuje člověku v podobě anděla, učí ho různým dovednostem. Charakteristickou vlastností těchto zjevení je, že mnicha vždy nabádá, aby o těchto návštěvách nikomu neříkal. V člověku tím ďábel vzbuzuje pýchu a neochvějnou sebedůvěru, nakonec ho přivádí k tomu, aby se mu poklonil, čímž se snaží člověka duchovně a často i tělesně zahubit. (O tom se mnohokrát píše v životech svatých a v různých patericích.)

Jednoho mnicha na Athosu začal po nocích navštěvovat démon v podobě zářící světelné bytosti. Řekl mu, že je lepším mnichem než ostatní a že jeho starec to nechápe, a tudíž se Bůh rozhodl poslat jeho, nebeského anděla, aby se ujal jeho duchovního vedení. Začal ho zasvěcovat do všelijakých duchovních tajemství. Samozřejmě ho především upozornil, že tuto noční výuku nesmí nikomu prozradit, jinak nebude moci přicházet ho vyučovat. K tomu použil i citace svatých Otců, podle nichž je odhalení ctnosti vlastně hříchem. Kromě jiného ho nabádal, aby přestal na sobě činit znamení kříže, protože to je jen pro nedokonalé. Tak to šlo nějakou dobu. Starci neunikla změna v chování tohoto mnicha, ale protože on sám vše zapíral, nechtěl ho nutit. Po jisté době mu démon při své noční návštěvě oznámil, že již natolik pokročil, že je připraven na nejvyšší zasvěcení a Bůh ho uznal hodným, aby se jako jediný z celé Svaté Hory mohl poklonit samotnému Kristu. Vyvedl ho na horu - tam nešťastný mnich spatřil jakési prostranství plné jasu a andělů, a v nějaké vzdálenosti před sebou viděl trůn, na němž seděla oslnivě zářící bytost, které se všichni kolem klaněli. Jeho učitel ho vybídl: "Nyní běž a pokloň se svému Pánu, a pak obdržíš přímo od něho nejvyšší zasvěcení." V tu dobu se za mnicha v slzách modlil jeho starec. Mnich se už radostně chystal vykročit, ale pak - díky modlitbám starce - si vzpomněl na to, že když se klaníme Kristu, vždy při tom na sobě činíme znamení kříže, a zapomněl na chvíli, co ho učil démon. Pokřižoval se tedy - a v ten okamžik celé zářivé zjevení zmizelo, a náhle uviděl, že stojí na samém kraji útesu, kam ho démon dovedl, a kdyby udělal jediný krok k trůnu, zřítil by se z výšky do propasti a zabil by se. Takové zasvěcení mu ďábel chystal. (Převyprávěno dle životů athonských poustevníků)
Na těchto vyšších stupních přichází i pokušení nadpřirozených schopností. Prorokování, čtení myšlenek, jasnovidnost, vnášení se ve vzduchu atd. Zkušený starec dobře rozpozná, jestli jsou to dary od Boha či klamání ďábla. Podlehnutí může skončit buď posedlostí či vážnou duševní poruchou nebo dokonce smrtí.

Na každém stupni je možno napravit svůj pád pokáním. Avšak lhůta, kterou člověk má k pokání, se dramaticky zkracuje na vyšších stupních. Zatímco při podlehnutí ďáblovu pokušení na nejnižším stupni má člověk čas na pokání prakticky až do konce života (ba dokonce, v některých případech Bůh prodlužuje člověku život, aby dostal příležitost konat pokání, a tím mu nabízí možnost neztratit spásu). Na posledním stupni je lhůta na pokání jen velice krátká (bývají to jen dny a někdy ani to ne).

--------------------------

Už jsme řekli, proti komu vedeme boj, nyní je nutno říci, za co vedeme zápas: za křesťanskou dokonalost (jak učí sv. Nikodim). Tedy zápas není jen nějaká zbytečná lapálie, ale něco se při něm s námi děje - jakýsi užitečný proces. Je to spolupráce s Bohem, který nás chce uzdravit a na jeho blahodať mi odpovídáme zápasem s pokušením, a tím si jeho dary spásy osvojujeme.

Proto sv. Antonios Veliký pravil: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vstoupit do království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen."

Všechny církevní úkony (půsty, bdění, poklony, askeze, poustevnictví; dlouhé modlitby, stání na bohoslužbách; říkání Ježíšovy modlitby v osamění atd.) nás přivádějí ke křesťanské dokonalosti, ale netvoří podstatu dokonalosti. Dávají nám energii k zápasu proti vlastní hříšnosti a vedou nás k rozhodnému odporu proti pokušením, která k nám přicházejí od třech nepřátel: pokušitele, světa a do jisté míry i těla. Tak člověk stále více miluje Boha a ne sebe.

Cílem duchovního života, jehož je tento zápas součástí, je sjednocení s Bohem. K tomu je potřebné vyznat se Bohu z celého srdce, že je dobrý a všemohoucí, a zároveň si uvědomit vlastní bídnost a náklonnost k jakémukoliv druhu zla. Pro lásku k Bohu je nevyhnutelné, abychom se v srdci zřekli vlastní vůle a pokorně se podřídili Boží vůli, a tak se projeví Boží sláva (1Kor 10,31). Všechnu práci činíme proto, abychom se Bohu zalíbili. Proto je potřeba nevšímat si vlastní vůle, protivit se zlu a nutit se ke konání ctností. Zápas s vlastní vůlí je velice těžký, a odměnu vítěze získají jen ti, kteří se horlivě snaží.

Tento zápas je nejtěžším bojem ze všech, protože bojujete sami se sebou. Jestli zvítězíte nad vlastními vášněmi, hříšnými touhami a pokaženou vůlí, Bůh bude mít z toho mnohem větší radost, než z přísného půstu mnohých asketů, kteří umrtvili svá těla životem na poušti.

Dokonce i kdybyste vykoupili za své peníze z otroctví stovky otroků a darovali jste jim svobodu, nebude vám to stačit ke spáse, protože sami jste zůstali v otroctví svých vlastních vášní. Nejdůležitější ze všeho je všímat si svých vášní, jimž nemíme dát svobodu působit v nás. To je důležitější než se namáhat pro blaho jiných lidí a dávat jim dary.

Pokud jste už pochopili, v čem spočívá křesťanská dokonalost, je naprosto nutné bezustání zápasit se sebou, a budete po ní neustále toužit a zvítězíte-li, budete odměněni. V srdci však musíte mít čtyři duchovní pomůcky:
a) nikdy a v ničem nedoufat v sebe
b) vždy z celého srdce plně důvěřovat jedině Bohu
c) neustále se zdokonalovat
d) neustále se modlit. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)

Podotýkám, že právě tady je ten citlivý bod, jímž se křesťanský duchovní život zcela zásadně a principiálně rozchází s duchovním životem buddhismu, jógy, zenu atd. Když se přijdete nechat poučit o duchovním životě k buddhistovi či jogínovi, jedna z prvních věcí, které uslyšíte, je: a) nesmíš ničeho litovat (tj. žádné pokání) a b) věř v sebe. (Takové rady se krásně poslouchají, že?) Buddhismus a hinduismus zakládají svou duchovnost na názoru, že člověk je v základě dobrý, svatý a božský - jenom na to nějakým nedopatřením zapomněl a cílem duchovní praxe je, aby se na to rozpomenul (anebo je jeho nevědomost zapříčiněna vnějšími okolnostmi, které brání, aby se projevilo jeho "božské já"). Křesťanství oproti tomu zakládá svůj duchovní život na nepříjemné pravdě, že člověk je ve stavu hlubokého vnitřního poškození, smrtelné nemoci a sám svými vlastními silami se nemůže uzdravit. Prvním cílem křesťanského duchovního života je, aby člověk poznal svou nemoc - nazřel jak hluboké je jeho vnitřní poškození, že samotný kořen lidství je v něm přeseknut a rozkládá se hříchem; pak může začít léčení.
------------------------------

V řecké Filokalii se někde píše, že často se stávají dobrými mnichy bývalí lupiči a vojáci, protože kvůli své minulosti se dobře vyznají v každé špatnosti a lsti i taktice. A tak mohou snadno prohlédnout lstivost ďábla a jeho úklady. Takový bývalý lotr má "v krvi" nedůvěru k neznámým návštěvám. Nikdy se necítí být v bezpečí a nikdy není sám s sebou spokojený. Ví, že nepřítel ho může přepadnout zcela nečekaně. Zná, jak se kladou léčky, jak napadnout svou kořist zezadu, a nečiní mu tudíž problém předpokládat, že stejně tak si počíná ďábel v boji proti němu. Zkušený může být poražen zkušeným.

Jak by to bylo krásné, kdyby křesťanství bylo náboženstvím tichých pokojných meditací. Jak by to však bylo v takovém případě hluboce nepravdivé náboženství! Nereflektovalo by totiž duchovní stav světa, kam sestoupil ďábel plný zuřivosti, věda, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12,12). "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2Tim 3,12). To platí na duchovní i tělesné rovině.

Jaký to rozdíl např. od buddhismu, kde meditace plynou v tichém sladkém snění (pardon: vizualizacích)... Jenže buddhismus není (přísně vzato) ani náboženstvím, je to metoda - technika, praktika. To je asi důvod, proč má buddhismus nyní takový ohlas na Západě. Tito lidé totiž vlastně nechtějí náboženství, chtějí duchovní zážitky anebo vyřešit své psychické problémy. A na to stačí jen fungující metoda.

Někdy se říká, že 21. století bude dobou náboženství, ale neorganizovaných. Tj. náboženství bez církví. To je nesmysl. Přichází nikoliv doba náboženství, ale doba pověr, duchovních metod dávajících zážitek, éra magie a okultismu či snění. S náboženstvím to nemá nic společného; natož se zdravou vírou! Proto se "lidé budoucnosti" stávají snadnou kořistí sekt, komercionalizované magie, kupují si drahá cédéčka s "hudbou" či spíše zvuky new-age či domorodé animistické "etno", platí za kurzy holotropního dýchání, či šamanismu a čarodějnictví, nebo sypou peníze do kapes orientálním guruům.
Jogín Rajneesh, zvaný Osho, v USA měl sedm rollsroyců v nejdražší variantě v sedmi různých barevných odstínech, na každý den v týdnu jiný, nechal se jimi každodenně přemísťovat ze svého příbytku do asi 100 metrů vzdáleného ášramu, a to vše před zraky zfanatizovaných Američanů, kteří se předháněli, kdo mu dřív odevzdá svůj majetek, aby mohl v ášramu bydlet a poslouchat mistra na slovo. Součástí jeho "duchovního vedení" bylo např.: Chovejte se jako zvířata, dejte průchod svým živočišným vášním, odhoďte zábrany, řechtejte se bezdůvodně každý den deset minut...
Známá moudrost klasika praví: "Z těch, kteří ztratí zdravou náboženskou víru, se nestanou lidé, kteří by už nevěřili ničemu, nýbrž lidé, kteří pak věří čemukoliv." To platí pro dnešního odnáboženštěného západního člověka stoprocentně. Říká se, že tento člověk je skeptikem - on je však skeptický jen vůči autentickému Božímu zjevení. Ve všech jiných ohledech věří všemu: od průhledně manipulativní reklamy na cokoliv, přes bláboly a sliby politiků, kterým korupce kouká z očí, až po pseudovědecké hypotézy či blouznění všelijakých pomatenců...
Jak píše apoštol o naší době: Lidé uvěří bájím, seženou si na to učitele; nesnesou zdravé učení. (2 Tim 4,3-4)

Oproti tomu křesťanství to je duchovní zápas do krve. Bitevním polem je vaše srdce. Po nějaké době z vašeho ega nezbude skoro nic. Démoni si v této řeži vezmou své. Člověka, který se do toho pustí, to postupně semele a bere mu vše, na čem lpí, jedno po druhém. V plné míře do toho jdou mniši. Za nimi kulhají v tomto duchovním procesu ti, co žijí ve světě, každý jak umí a jak může. Jedno se však žádá po všech, aby v této bitvě čestně padli. Pak se vynoří na druhém konci ve slávě. Někdo ještě za svého pozemského života (to jsou pak ti, kteří mohou zkušeně a s jistotou vést druhé, protože už žijí současně ve světě tělesném i duchovním), jiní to spojí se svým tělesným odchodem. V tom je opravdovost křesťanského života, že se jde až na dřeň, že si člověk pustí křesťanství pod kůži a dá se do boje, celým svým srdcem. Křesťan nebojuje proti druhým, ale proti sobě - proti zlým sklonům, myšlenkám.

Sv. avva Antonín Veliký: "Toto je největší dílo člověka - odhalit své chyby před sebou a před tváří Boží, a do posledního dechu být připraven na pokušení."

---------------------------

Ještě krátce k té duchovní zbroji, o níž se píše v epištole. Podrobný výklad si necháme na příště, nyní však zdůrazníme hlavní poselství tohoto čtení: v našem boji nejsme ponecháni bez výzbroje. Duchovní voják se do bitvy ozbrojí, jak to popisuje ap. Pavel.

Ta slova z dnešní epištoly nesmíme brát jako nějaké odtažité fantazírování. Ap. Pavel byl praktik, nebyl to zasněný poeta, který by si liboval v abstraktních obrazech či květnatých od života odtržených přirovnáních. Kdepak. Ten Pavlům popis duchovní zbroje je velice přiléhavý. To, o čem se tam píše, jsou opravdu zbraně, a zbraně nejsou proto, aby byly nějakým vystaveným exponátem, ale jsou určeny pro boj.

Např. "štít víry": víru nechápe ap. Pavel jako individuální přesvědčení, či jako "něco za pravdu míti", ale jako spojení lidského srdce s Bohem, které člověka objektivně chrání před ďáblem tím, že mu skýtá ochranu shůry. Je to skutečný štít před hrudí chránící proti střelám zacíleným do mysli a srdce člověka, jimiž ďábel chce otrávit mysl zvrácenými myšlenkami a spálit srdce temným ohněm nečistých pokušení (připomeňme, že podle slov Ježíšových myšlenky vycházejí ze srdce /Mat 15,19/).
Přilbice spasení. Přilba chrání hlavu. Hlava je místem myšlení. Myšlenka na spásu chrání myšlení proti pronikání cizích vnuknutí.
Meč Ducha. Mečem se zabíjejí nepřátelé. Slovo Boží je pro démony smrtonosné. Uvádí člověka do pravdy, kdežto svět démonů je světem klamu, iluze a lži, a tento jejich svět se hroutí a řítí do prachu, když se člověk chopí Božího slova. ("Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" /Židům 4,12/.)

To je tedy zbroj, kterou nám Bůh dává jako jeho vojákům. A jak naznačuje poslední věta dnešního čtení: útokem, kterým se vojáci vrhají do boje, je neustálá modlitba v Duchu Svatém.








Zobrazit příspěvek č. 273 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2007
Zajímavý článek z tisku - sešle Bůh na lidi další katastrofu?

Neopakuje se historie? Nejsme v situaci předpotopního a babylonského lidstva?

Životní energie lidí začala jaksi vyprchávat. A začalo to právě v době, kdy lidé zdánlivě dosáhli maximální vlády nad materiálním světem.

Existuje názor, že scénáře rozvoje lidstva, základní archetypy civilizace, jsou popsány v Bibli.
Podle něho lidstvo přežilo dvě archetypální katastrofy: světová potopa, zboření babylonské věže.

V prvém případě bylo z tváře země smyto vše živé. V talmudu (traktát Sanhedrin, 108a) se praví: „Předpotopní pokolení zpychlo, protože se jim žilo příliš dobře.“ Výsledek byl, že lidstvo začalo považovat za normu porušování všech Božích přikázání - v prvé řadě sexuálních, přičemž nejen zrušili pojem "protipřirozený", nýbrž učinili z toho, co je proti přirozenosti, novou normu. „Pokolení potopy bylo smyto ze země zvláště poté, co začali sňatky uzavírat muži s muži a se zvířaty“ (Berešit Raba 26:5). V současné společnosti je první část toho už plně uskutečněna.

Pak následovalo zvrácení všech společenských norem a nakonec neskrývaná loupež, uzákoněné přisvojování si cizího majetku (vidíme těchto jevů kolem sebe málo?) Do této chvíle Bůh ještě odkládal potrestání, ale jakmile nastalo loupení, rozsudek „byl vynesen k vykonání“ (traktát Sanhedrin, 108a). Krajně se rozšířila sociální nerovnost, a ti, kteří stáli na vrcholu společenského žebříčku, začali ignorovat úplně všechny zákony. „A viděli synové velikých dcery lidské, že jsou krásné, a brali si ženy, jaké si zvolili (podle svého úsudku)“ (Gen 6,2) - čili bez ohledu na to, jestli ta žena, která se jim zalíbila, chce či nikoliv.

Následující verše Písma vyprávějí o odplatě za to: „I uviděl Hospodin, že veliké je zlo člověka na zemi, a že veškeré myšlení srdce člověka má zalíbení ve zlu a to v každý čas. I zalitoval Hospodin, že učinil člověka na Zemi, a trápil se v srdci svém. A pravil Hospodin: Vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, ze Země, od člověka až k dobytku, až k hadům a ptákům nebeským, neboť lituji, že jsem je stvořil.“

Podobnost se současným kultem homosexuality a se zasahováním státu do soukromých životů jsou očividné. Je možné, že když Bible hovoří o "vodách potopy", nemyslí tím obyčejné "aš-dva-o", ale je to alegorické pojmenování složitějších procesů.

Pokolení babylonské věže šláplo na trochu jiné "hrábě". Krádeže se tam nevyskytovaly - naopak byla tam vzácná sociální jednota. "A byl na celé zemi jeden jazyk a jedna slova" (Gen 11,1). Jenže pak: "I řekli si (vzájemně): pojďme, postavme sobě město a věž, jejíž vrchol (hlava) bude až v nebi, a učiníme si jméno" (Gen 11,4).

"Budování věže do nebe" - alegorické popsání situace, kdy lidé měli zato, že plně pochopili Plán světa, a proto mohou sami stanovovat zákony jeho fungování (Midraš Tanchuma cha-kodem a Sanhedrim, 109). Současné pokusy s korekcí dědičnosti (genetické inženýrství) a další genetické "kousky" se tomu podobají jako vejce vejci. Midraš praví, že lidé se rozhodli "vzepnout se až k nebi a začít válku proti Bohu" (Midraš Tanchuma, kap. Noe, 18), rozhodli se zabít Ho a stanout na Jeho místě - čili plně proniknout do zákonů stvoření světa a začít je sami korigovat. (Výstižněji postihnout aspirace moderní materialistické vědy snad už nelze; pozn. překl.)

Mimochodem, Všemohoucí, jak praví Midraš, se dokonce rozhodl nahrát jim. Midraš píše alegoricky (Tanchuma cha-kodem), že lidé "vypouštěli střely na nebe", aby "zabili Boha". Tyto střely padaly zpět na zem "zkrvavené" - čili zdálo se jim, že vlády nad světem je plně dosaženo, že "Bůh je mrtev"... Všemohoucí dal člověku možnost narušit Božské hranice, ustanovit řád světa dle svého úsudku. Tyto uměle vytvořené hranice však neobstály.

(Také vás napadlo, že lidé začali před půlstoletím vypouštět rakety, aby dokázali, že na nebi žádný Bůh není? Dnes jsou tyto rakety nosiče jaderných hlavic; pozn. překl.)

Dle Credo.ru


Zobrazit příspěvek č. 274 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života

28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha

35  Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36  Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37  Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38  Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39  Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40  Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41  Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42  Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43  Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)

Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:

1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.

2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.

3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.

Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.

Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.

Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.

Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.

Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.

-------------------------------

Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“

--------------------------------

Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.

Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.

Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.

Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.

Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).

Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.

Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“

Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.

Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.

K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)

Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).

„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)

Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.

Tak asi tolik dnes o duchovním životě.

Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:

V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.

Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.







Zobrazit příspěvek č. 275 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2007
Z tisku - ruský patriarcha Alexij II.

Osobnost roku v Rusku

Ruský pravoslavný patriarcha Alexij II. popáté obdržel ocenění "osobnost roku", kterou uděluje biografický institut.
Patriarcha při převzetí ceny zdůraznil, že ji chápe jako ocenění pravoslavné církve, která vždy byla se svým národem - v dobách radosti i neštěstí.



Zobrazit příspěvek č. 276 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha

Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS

vazeni pratele,
minuly tyden vydal brevnovsky benediktinsky klaster v edici pietas benedictina prvni svazek "instituci" jana cassiana zvaneho na vychode riman. cassianus patri ke klasice staroveke krestanske literatury a jsme radi, ze ho muzeme nabidnout v uplnem ceskem prekladu. po tomo svazku (a) vyjde pristi rok svazek (b), s kterym budou tvorit nedilny celek.
nize uvadim text z nasich internetovych stranek, pripadne se lze podivat primo na ne: http://www.brevnov.cz/CS/knihovna/018.php.
s pozdravenim a pranim pokoje
ondrej koupil


Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
Název Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
ISBN 978-80-86882-07-9
Rok vydání 2007
Počet stran 136
Cena 220 Kč


- edice Pietas benedictina, sešit 14. Fundamentální dílo západního mnišství v překladu kolektivu překladatelů (Zdeněk Žalud, Jan Zdichynec, Josef Šimandl, Monika Recinová, Edita Mendelová, Jaroslav Lorman, Ondřej Koupil). Český překlad spisu De institutis coenobiorum bude zpřístupněn ve dvou svazcích. V roce 2007 vycházejí ve svazku označeném (a) první čtyři knihy – o mnišském oděvu a liturgii a klíčová kniha čtvrtá, shrnující spiritualitu mnišského života. V tomto prvním svazku je obsažena také předmluva o Cassianově životě a jeho názorech ve Zvycích a lécích. Jan Cassianus, který se seznámil s mnišstvím v Betlémě a hlavně v křesťanském Egyptě, předal ve svých spisech psaných v první polovině 5. století v gallské Massilii (dnešní Marseille ve Francii) základy východní mnišské nauky Západu. Jeho dílo významně ovlivnilo západní křesťanskou spiritualitu. Další svazek se zbylými osmi knihami o osmi základních neřestech bychom chtěli připravit v roce 2008. Budou v něm i rejstříky k oběma svazkům a seznamy zkratek a literatury.



Zobrazit příspěvek č. 277 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2007
Na jakých principech se sjednocuje Evropa?

Schengen: dnes se lidé radují, zítra budou možná plakat.

Dnes se s mediální pompou ruší naše státní hranice.

Lidé se radují, že se Evropa sjednocuje a že budou moci pohodlně cestovat, protože se ruší hraniční kontroly.
Jak nás informují média: někde prskaly o půlnoci ohňostroje a konají se lidové veselice. Na vybraných hraničních přechodech odstraňovali hraniční závory přední politici. Ministři vnitra vlastnoručně řežou ruční pilou hraniční závoru. Státníci drží proslovy na hraniční čáře.

Podle Merkelové je zrušení hranic dobré hlavně pro děti, které to budou brát jako samozřejmost, zatímco starší generace o tom je snily. "Přeji všem zemím, aby mohly zažít podobný den, jaký nyní zažíváme my. (...) Jsem hrdý," řekl Topolánek. "Byli jsme rozděleni železnou oponou, nyní máme celou Evropu sjednocenou kolem hodnot demokracie a míru," poznamenal Barroso. Připomněl, že Evropa je "konstrukce pro lidi, kteří mohou nyní snadno cestovat od Portugalska po Tallinn".
Největší rozšíření schengenského prostoru v historii symbolicky ukončí období rozdělení Evropy na Východ a Západ. Volný pohyb po Evropě byl před osmnácti a více lety snem Čechů a zůstával jím i po pádu komunismu a vstupu ČR do Evropské unie.


Celý obsah Schengenské smlouvy však politici úzkostlivě tají.
Nikdo lidem neřekne, čím za tuto "svobodu" budou muset zaplatit. A že zaplatit budou muset tvrdě. Její součástí jsou totiž i základní pilíře architektury centrální kontroly všech občanů...

Svatohorští starci a mniši ve svém prohlášení z devadesátých let označili Schengenskou smlouvu za "nelidskou". Něco o tom jsme psali už před lety zde.




Zobrazit příspěvek č. 278 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2007
Z článku k vánoční době

Pravoslavné Vánoce, církevní obyčeje a lidové zvyky

Pro pravoslavnou církev, čili východní křesťanství, mají vánoční svátky v principu stejný obsah jako pro křesťany západní. Je to svátek narození našeho Spasitele Ježíše Krista v Betlémě. Svátky jsou to svou atmosférou i duchovní náplní radostné - vždyť se narodil Spasitel lidského rodu!

Podobně jako na Západě se i pravoslavní připravují půstem k oslavě připomínky této dva tisíce let staré (a přesto vždy aktuální) události. Říkáme mu půst Filipovský (v lidové řeči na východním Slovensku a Zakarpatí: "filipovka") a nebo u východních Slovanů "Roždestvenskij post" (čili v překladu: půst k Narození Kristovu). Jak název napovídá, začíná tento půst den po svátku sv. apoštola Filipa 28. listopadu. Tento půst není příliš přísný: jedí se totiž při něm ryby (kromě střed a pátků), takže zakázáno je maso, mléko i mléčné výroby a vejce. Půst trvá až do samotného svátku Narození Kristova.

Pro západního člověka je asi nejvýraznější odlišností pravoslavných vánočních svátků od svátků západních doba jejich oslavy. Většina pravoslavných křesťanů ve světě totiž stále zachovává starobylý juliánský kalendář, který je o 13 dní posunutý oproti našemu občanskému kalendáři. Pro běžné používání se totiž ve společnosti prosadil papežem zavedený kalendář, tzv. gregoriánský, - ten však považují pravoslavní za nedokonalý a nevhodný pro liturgické používání. Takže pravoslavné Vánoce připadají na den, kdy je na našem občanském kalendáři 7. leden.

Tento časový posun skýtá v dnešní společnosti mnohé výhody. V neposlední řadě je oddělení oslavy těchto svátků od celospolečenského shonu, zmatku a stresů. Oslavu vánočních svátků je možno rozdělit a část, která je spíše společenského charakteru, absolvovat spolu s nepravoslavným okolím, kdežto část duchovní modlitebně v klidu a tichu oslavit 7. ledna. V prvním lednovém týdnu se naši nepravoslavní spoluobčané teprve postupně vzpamatovávají z novoročního bujarého veselí, a v této poklidné době může pravoslavný křesťan meditativně duchovně hledět na rodícího se Krista Pána a oslavovat jeho narození ve svém srdci.
A tím se dostáváme ke způsobu oslavy svátků Narození Ježíše Krista v pravoslavné církvi. Na Východě je tato oslava znatelně hlouběji spojena s modlitbou. Vánoce jsou zde široce propojeny se svátečními bohoslužbami, kterých je tu více než na Západě a jsou podstatně delší. Pravoslavné liturgikon předepisuje pro chrámovou oslavu svátku řadu různorodých bohoslužeb, obsahujících veliké množství zvláštních svátečních hymnů, sestavených svatými uplynulých věků. Jestli v obecnosti platí pro církevní svátky v pravoslavných zemích, že kdo chce, může je prakticky celé prožít v chrámu, kde se stále děje něco nového a slouží se nejrůznější sváteční obřady, pak pro tak veliké svátky, jako jsou např. Vánoce, to platí dvojnásob.

Některé sváteční bohoslužby jsou však nejdůležitější a zúčastňuje se jich většina věřících. Připadá-li štědrý den (předvečer svátku) na všední den, pak se koná nejstarobylejší z běžně používaných bohoslužeb - liturgie sv. Basila Velikého (žil ve 4. století), která se slouží jen desetkrát do roka. Touto bohoslužbou, před kterou je předepsán celodenní nejpřísnější půst (nesmí se nic jíst ani pít), začíná svátek Narození Kristova. Tam, kde se koná tato bohoslužba podle starobylé tradice až večer, to znamená strávit Štědrý den v nejpřísnějším půstu. Vlastní den svátku začíná jitřní bohoslužbou, po níž následuje Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého se svatým přijímáním. Po všechny sváteční dny se koná ráno liturgie s přijímáním, a večer pak kratší bohoslužba s obětováním kadidla. V pravoslavných monastýrech i na některých farnostech v pravoslavných zemích se koná ještě celá řada zvláštních svátečních obřadů (např. všenoční bdění, žehnání chleba, vína, oleje a pšenice, dále průvody atd.), jichž se přichází účastnit množství pravoslavných věřících.

V chrámu je uprostřed umístěna sváteční ikona, zobrazující Narození Kristovo, hojně ozdobená květinami. V pravoslavných zemích neznají betlem, ale u nás někteří pravoslavní do svých chrámů klasický český betlem umísťují. Podobně akceptovali čeští pravoslavní křesťané stromeček s dárky. Ozdobený vánoční stromeček s rozsvícenými svíčkami je pozoruhodně výstižný obraz biblického stromu života, od něhož byli duchovní prarodičové lidstva Adama a Eva vyhnáni a k němuž nám příchod Spasitele znovu otevírá přístup.

Stejně běžné je, že v českých pravoslavných chrámech zpívají i české koledy. V pravoslavných zemích lidé pějí mnoho zbožných vánočních písní. Na některých místech zlidověly i některé nejslavnostnější sváteční liturgické modlitební hymny, které se pak zpívají nejen v chrámu při bohoslužbách, nýbrž i v domácnostech a při společných setkáních apod. Stejně tak analogicky k českým lidovým tradicím existuje v pravoslavných zemích nepřeberné bohatství různých lidových obyčejů, zvyklostí a rodinných obřadů.

Sváteční hostina měla původně symbolický význam - mělo se okusit ze všech plodů země (stolování tedy mělo náboženský, rituální charakter). Na Ukrajině se dodržuje zvyk dvanácti (někde devíti) chodů pokrmů.

Koledování, které se zachovalo i u nás, je starobylým biblickým zvykem - původně bylo určeno pro chudé, aby v tyto sváteční dny nikdo netrpěl nouzí. Dnešním lidem koledníci připomínají, že se o své bohatství mají dělit s těmi, kdo trpí nedostatkem.

Po celé sváteční období Narození Kristova trvající deset dnů není žádný půst (ani ve středu a v pátek) a věřící se vzájemně zdraví svátečním pozdravem: "Kristus se rodí," na který se odpovídá: "Oslavujte ho!"

Dárky, které si místní pravoslavní dávají ve stejnou dobu jako okolní společnost, se však v pravoslavných zemích (např. v Rusku či v Řecku) rozdělují až v předvečer Nového roku. Tomuto dni se v Řecku říká "Den sv. Basila". V předvečer tohoto dne se opět zpívají koledy jako na svátek Narození Kristova.

Po vánocích tedy řecké děti netrpělivě očekávají Nový rok (Protohronia), protože tehdy jim sv. Basil bude dávat dárky. (Sv. Basil Veliký, agios Vasilios, arcibiskup Kesareje Kappadokijské, + 379; svátek má právě 1. ledna.) Dárky zde udílí sv. Basil, který je pro Řeky tím, kdo je santa Klaus (čili sv. Mikuláš) pro západní svět.

Řekové chápou Nový rok jako šťastnou událost, a proto mají obyčej zkoušet v tento den štěstí ve hře. Státní loterie zvyšuje výhry. Lidé hrají všemožné stolní hry na všech místech - po kavárnách, klubech i v domech po celé zemi. Doma se hrají hry už v předvečer Nového roku a čeká se při tom na přelom roku. Sázky je však zvykem držet nízko, protože se jedná o přátelskou zábavu a ten, kdo prohraje, není smutný.

Další řeckou zvláštností je novoroční koláč (Vasilopita) se zlatou mincí. Pečení Vasilopity je jedním z mála pravěkých obyčejů, které ještě přežily do současnosti. Kdysi byly připravovány sladkosti a koláče s mincí uvnitř při svátcích Kronia (od pohanského boha Kronos /Chronos/, který byl v Řecku uctíván) a při římských saturnáliích. Koláč s utajenou mincí se slavnostně krájel a rozdával přítomným. Ten, kdo dostal kousek koláče, v němž byla mince, měl být největším šťastlivcem ze všech přítomných. Pravoslavná tradice kombinuje tento zvyk s Novoročním koláčem. V novoroční noc se všichni shromáždí, aby společně čekali, až bude na samém začátku nového roku krájena Vasilopita. Když přijde čas, otec rodiny začíná se slavnostním obřadem krájení koláče. První kousek je pro Krista, druhý pro dům a ostatní kousky pro každého z přítomných. Ten, kdo dostane kousek s mincí, bude šťastlivcem roku!

Svátky vánoční se bezprostředně spojují s dalším velikým svátkem (v pravoslavných zemích s celonárodní účastí): Zjevení Páně, při němž se oslavuje křest Pána Ježíše v řece Jordán. Podle juliánského kalendáře je to 19. ledna. Svátku se krátce říká Zjevení (Epifanie) nebo "fota" (světla).

První oslava se děje v chrámu v předvečer svátku, kdy se zde světí voda. Pak kněz obchází domy věřících, chodí od domu k domu s křížem a svazkem vonných bylin. Projde každým bytem a vonnou ratolestí kropí dům svěcenou vodou, čímž žehná všechny prostory příbytku. Starým zvykem v Řecku je připravovat na předvečer svátku tzv. "kolivo" (vařená pšenice s kroupami či hrachem). Kolivo v tento den jedli nejen lidé, ale dávali jej jíst i svým zvířatům a věřili, že tím získají dobré zdraví a štěstí pro své domovy.

Největší oslava se však koná v samotný den svátku Zjevení. Utvoří se dlouhý průvod, který se ubírá tam, kde je poblíž v kraji nějaká voda: řeka, moře, jezero či vodní nádrž. V čele průvodu jsou neseny ikony cherubínů, následuje kněz oděný do nejkrásnějších svátečních bohoslužebných rouch, pak kráčejí důležité osobnosti a za nimi všichni ostatní lidé. Ve větších městech je procesí složitě připravováno, doprovázeno hudbou a vojenskou čestnou stráží. Na konci ceremonie kněz po modlitbách vhazuje kříž do řeky (či do moře) a tím žehná vodu. A pak - všichni, kdo si troufnou (většinou mladíci), skáčou do vody, která je obvykle ledová, a soutěží, kdo první na dně najde kříž a vrátí jej knězi. Tomu, kdo kříž vynese zpět nad hladinu, se dostane zdraví a štěstí na celý rok!

V Rusku tomuto svátku říkají Bogojavlenije a za účelem svěcení vody vyřežou otvor v ledu a hned po posvěcení vody do ní mnozí naskáčou, ač tam bývají v tuto dobu třeskuté mrazy. Zde posvěcenou vodu si pak věřící odnášejí domů. Po celý rok vydrží tato svěcená voda zázrakem čerstvá i bez jakékoliv konzervace.

Přes veškerou svátečnost a košatost pravoslavných oslav svátků Narození Kristova je nutno uvést, že zatímco na Západě jsou Vánoce hlavními křesťanskými svátky roku, tak v Pravoslaví jsou tyto svátky svým významem a slavnostností až druhé v pořadí; nejdůležitějším svátkem roku je pro pravoslavné křesťany totiž bezesporu Pascha - čili Velikonoce.

(Z článku určeného pro noviny)



Zobrazit příspěvek č. 279 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2008
Neděle o deseti

29. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení desíti, z nichž jen jeden díky vzdal

11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."
(Lukáš 17)

Někteří vidí v dnešním čtení jinotajné poukázání na zákon desetiny.
Po přečtení tohoto evangelia bych mohl začít např. takhle: Mám pro vás dvě zprávy. (Znáte, jak se to tak obvykle říká.) Jedna je dobrá a jedna špatná. Tak kterou chcete dřív? Začneme nejdříve tou špatnou, abychom skončili optimisticky.

Tedy špatná zpráva:
Jen desetina těch, kteří se dozví o Bohu, uvěří ve svém srdci a stane se křesťany a dá se pokřtít. Jen desetina z křesťanů bude spasena. V tomto smyslu hovořil i sv. Jan Zlatoústý, který jednou prý pronesl před zcela zaplněným chrámem v Konstantinopoli: „Jen desetina z vás bude spasena, ostatní budou potravou peklu.“ Můžete si o tom myslet, co chcete, ale zároveň mějte na paměti, že sv. Jan Zlatoústý nebyl nějaký fanatický sektář, ale byl to člověk, který měl duchovní poznání a zjevení od Boha. Takže je potřeba být opatrný a nemyslet si „ani náhodou“, že by pouhá příslušnost k Církvi, ba ani navštěvování chrámu samo o sobě, dávalo nám jistotu spásy. Ostatně, farizeové bývali v chrámu „pečení vaření", a přesto na nich Pán Ježíš nenechal „nit suchou“. Co k tomu dodat? Lásky a pokání je potřeba.

K tomuto výkladu nás mj. opravňují nějaké náznaky prosvítající mezi řádky dnešního evangelia. Ti malomocní lidé k Ježíši nevolají: „Uzdrav nás!“ ale „smiluj se!“ V tom někteří otcové spatřují znamení jejich slabé víry. Ze stejné důvodu ti malomocní nazývají Krista Pána pouhým „učitelem". Proto je Pán neuzdravuje přímo a hned, ale posílá je ke knězi - což je ve starém zákoně obvyklá procedura. A jestli malomocenství je v alegorické rovině výkladu evangelia obrazem duše rozkládající se hříchem, pak se zde hovoří o těch hříšnících, kteří jsou nejen obtíženi přestupky, ale už dokonce i skomírá jejich víra. Pouze jeden z deseti takových lidí opravdu uvěří, a skrze pokání se vrátí k Bohu a vzdá mu díky.

Než, opusťme alegorickou jinotajnou rovinu výkladu Písma a zkusme trochu promyslet tu rovinu praktickou, dějovou; zjistíme pak, že se před námi vynořila zajímavá otázka. Jak vlastně asi uvažovalo těch devět, když po cestě za kněžími zjistili, že jsou „z čista jasna“ zbaveni malomocenství? Proč se u-všech-všudy nevrátili hned zpět k Ježíši, aby to s ním třeba ještě nějak probrali? A proč se vrátil zrovna ten, který byl Samaritán. Ti, co se nevrátili, považovali za důležitější navštívit chrám a ukázat se kněžím, jak předepisovaly starozákonní rituální předpisy, aby mohli být prohlášeni za očištěné a skrz naskrz zdravé. Je to vlastně tuze zajímavá situace. Malomocný se setká s Ježíšem, ten ho pošle do chrámu, ale po cestě malomocný zjistí, že je nepochybným zázrakem Ježíšovým uzdraven. Co teď? Lépe řečeno: „Kam teď?“ Pochopili, že se v Ježíšovi Nazaretském setkali se svým Bohem? Anebo si pomysleli, že je Bůh uzdravil prostě proto, protože jdou do chrámu? Či si snad řekli: „To je, panečku, náhoda. Jdeme si takhle tudy po cestě a ejhle - jsme zdrávi“ (takhle by asi uvažovali mnozí dnešní lidé). Co tedy teďka udělat? Vrátit se a poděkovat nebo nechat Ježíše Ježíšem a raději učinit zadost rituálnímu předpisu? (Dnešní člověk by zřejmě neudělal ani jedno ani druhé, ale šel by to někam oslavit.)

Za celou touhle situací je skryt spor, který je řešen v Písmu svatém Nového zákona mnohokrát. Střet dvou velikých duchovních etap, či přechod přes zásadní dějinný duchovní zlom. Příchod něčeho, co náboženské dějiny lidstva doposavad neznaly: éry blahodati, náboženství milosti. Místo zákona blahodať, místo hrozícího trestu zvěstovaná milost. Kristus přichází, aby mj. převedl lidi ze sféry litery do sféry Ducha.

Těch uzdravených devět zarmoutilo Pána Ježíše, protože tito lidé nepochopili, že se před chvílí setkali s živým Bohem a že celá chrámová a obřadová struktura je jen stínem toho, co mělo přijít, co židé očekávali a s čím se oni tady právě setkali tváří v tvář. K čemu ještě chodit do kamenného chrámu, když mohou vrátit k Ježíši a dotknout se živého Boha? Proč pospíchat za něčím, co už skončilo, když mohou být u toho, co právě začíná?

To je velice vážné napomenutí i pro nás pravoslavné. Jak často se setkáváme s tím, že lidé chápou duchovní poklad Pravoslaví nikoliv jako něco, co osvobozuje, nýbrž s tím nakládají jako s něčím, co svazuje. Z lodě, po které se máme plavit do Božího Království, někteří učinili břemeno, které táhnou na hřbetě. Neseme pak to, co má nést nás. Farizejství je pokušením v každé době. Všechno, z čeho se skládá pravoslavné učení, tradice, zvyklosti, je tu k osvobození člověka nikoliv k jeho spoutání. Není člověk pro sobotu, ale sobota pro člověka, učí Pán Ježíš (Mar 2,27). Loď je nutná, ale je tu pro nás, aby nás nesla. Zavrhni loď, a nikam se nedostaneš. Nalož si loď na záda, a utopí tě.

V chaosu současného pokročilého duchovního soumraku se ani pravoslavní nevyhnou celkovému duchovnímu zmatení, které zachvátilo lidstvo. Dvacáté století je stoletím sporů v pravoslavné církvi; to nemá cenu skrývat. My pravoslavní, nenacházíme stejný názor na význam různých prvků posvátné tradice. I výklad učení není zcela jednotný. Někteří chápou pravoslavné obřady až magickým způsobem, jiní by nad nimi bezmála mávli rukou. Posvátná pravidla, čili kánony, jsou předmětem nekonečných a nesmiřitelných diskusí. Jedni vnášejí chaos do církevního života jejich porušováním či obcházením (jak to podobně říká náš řecký starec Chrysostomos), jiní jsou do kánonů zapleteni jak do pavučiny a nakládají s nimi jako s bezduchou literou.

Dnes se i nám, pravoslavným, často stává, že zjišťujeme, že k pravoslaví nenacházíme klíč. A proto jsou pak v církvi spory. Tím klíčem je pravoslavná duchovnost, jak je žita na místech ověřených tradicí. Dokonce i taková neduchovní doba, jakou byl závěr dvacátého století, má své duchovní velikány, autentické nositele pravoslavné duchovnosti - např. svatohorské starce athonské, ruské starce adal. Ti nás uvádějí do ducha evangelia a do dědictví svatých otců. Jedině duchovní napojení na tyto živé duchovní sloupy, které i dnes ještě stojí a nějaké budou stát až do konce světa, dá člověku duchovní orientaci a naučí ho, jak se plavit touto lodí Pravoslaví do Božího království.
A ještě jedna otázka:
Proč se vrátil právě ten Samaritán? Samaritáni měli vlastní chrám, který byl v opozici vůči chrámu jerusalemskému. Dalo by se říci, že to byla nepravá církev, vzdorocírkev - takový „synod v opozici“ či protestanti - marně o sobě prohlašující, že právě oni jsou tou pravou církví. Proklamace to byla tváří v tvář Jerusalemu vcelku komická. Přesto, právě on se vrátil. Možná, sám tušil, že samařská církev není tak docela tím, čím se snažila být, a proto bylo pro něho snazší zanechat cesty za svým knězem a vrátit se k Ježíši.

Ukazuje se tu něco podobného jako v tom příběhu s celníkem a farizejem v chrámu. Právě ti, kteří jsou podle všech platných principů, pravidel a regulí zavrženi, nacházejí někdy velice rychlou „zkratku“ k Bohu. Jako ten lotr ukřižovaný po pravici. Pravoslavná tradice o něm s úsměvem říká, že to byl nejobratnější zloděj, který byl tak šikovný a dokázal hbitě využít každé příležitosti k obohacení, že ještě v poslední chvíli získal celé nebeské bohatství a jako první ze všech lidí vstoupil do ráje (to je prostě neslýchané :-)

Tady zas máme opovrženíhodného Samaritána, příslušníka nepravé církve, a on si klidně potěší Pána více než devět zbožných židů spěchajících do chrámu. No, řekněte sami: je to možný, tohle to?
---------------------------------------

A teď ta dobrá zpráva:

Zákon desetiny nejspíš funguje i jiným způsobem, než o kterém jsme hovořili doposavad.
Podle starobylé víry, která se opírá o jeden příběh ze starého světa, má deset spravedlivých od Boha moc zachránit celý svět. (Tak věří i mniši na Athosu.) Známe jistě všichni ten výše zmíněný starobylý příběh o tom, jak Abraham smlouval s Hospodinem, kolik spravedlivých je potřeba na záchranu Sodomy a Gomory, a postupně s orientální výřečností snižoval ten počet, až skončili na desíti. Desítka lidí mohla zachránit všechny ostatní. (Gen 18,20-33)

Dodnes u židů je potřeba k modlitbě alespoň deseti lidí, kteří mohou zastupovat při bohoslužbě celou obec. Toto starobylé uvažování v duchovnější podobě přešlo i do křesťanské církve. Křesťané, kteří nemohou přijít na liturgii (např. kvůli nemoci), jsou na ní duchovně přítomni a mají na ní účast. A tak ti, kteří společně v chrámu slouží liturgii, zastupují tam vždy všechny věrné křesťany toho místa. A možná ještě více.
Anebo ještě jinak.
Abraham dobře věděl, že spravedlivý může zachránit mnoho nespravedlivců. Abraham to pokládá jasný zákon, jehož porušení je hotov vyčísti Bohu jako bezpráví. U vědomí této duchovní zákonitosti připomíná Bohu počet spravedlivců, který považuje za dostatečný k záchraně všech ostatních. Podivuje se na tím, že by Hospodin chtěl zničil město, kdyby v něm bylo padesát spravedlivců. Jestliže opravdu předpokládá, že k záchraně desítky lidí stačí, když je mezi nimi jeden spravedlivý, pak by to znamenalo, že v Sodomě žilo 500 mužů (to je na starověk počet vcelku přiměřený).
Hospodin Abrahamovu řeč akceptoval a souhlasí.
K tomu bezpráví, které je Abraham připraven Hospodinu vyčítat. Nejde tu jistě jen o bezpráví v tom smyslu, kdyby při potrestání hříšníků současně s nimi tělesně zahynuli spravedliví. Abraham zřejmě nemá na mysli, že by spravedliví chránili před Božím trestem hříšníky svou přítomností mezi nimi jako „živé lidské štíty“. Můžeme to předpokládat ze dvou důvodů. Jednak Bible nikdy neřeší jen tělesné blaho člověka, ale zjevně nebo skrytě pojednává o životě duchovním a o účasti na věčné blaženosti. A pak - z jiných míst Písma svatého víme, že před Bohem nikdo není tak spravedlivý, aby pro své „zásluhy“ měl právo nebýt počítán mezi hříšníky („... což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ Job 9,2) Jediným spravedlivým bez hříchu, který zemřel nespravedlivě, byl Ježíš Kristus.
V takovém případě by to znamenalo, že Abraham považuje za hotovou věc, že každému spravedlivému Bůh dává moc, aby jen svou zbožností - bez jakéhokoliv dalšího skutku - zachránil devět dalších lidí. (Konec konců i v knize Jób čteme, že Bůh dává Jóbovi milost odvrátit trest od tří Jóbových přátel; 42,7-9. Podobně i Mojžíš zastavil Boží hněv proti lidu Izraele. Je to odlesk moci Kristovy.)

Pokud by tam těch obyvatel bylo ještě více, pak by to znamenalo, že Bůh skrze každého spravedlivého ušetří ještě více nespravedlivých. A to není vůbec vyloučeno s ohledem na to, jak shovívavě Hospodin přistupuje na Abrahamovo „smlouvání“, při němž se postupně snižuje počet potřebný k záchraně všech. Bůh ho posléze zastaví až na minimálním požadavku desítky spravedlivých.

A když v tomto světle hledíme na těch našich deset z dnešního evangelia, pak je možné, že ten jediný, který se vrátil, zachránil v nějakém smyslu těch devět, kteří nic nepochopili...

Nechci se zde pouštět do nějakých výpočetních spekulací o počtu spasených nebo počtu spravedlivých. Rád bych naznačil něco jiného. Každý z nás, kteří věříme a víra a duchovní život jsou pro nás něčím jiným, než formalitou či magií, máme od Boha svěřeno něco velikého: pomáhat svou zbožností ostatním lidem. Možná, máme v rukách daleko více, než vůbec tušíme.
Konejme duchovní zápas s vědomím, že nebojujeme jen za sebe, ale jsou nás „zavěšeni“ i další (třeba ti, kteří se ne vlastní vinou vůbec o Pravoslaví nedozvěděli; třeba ti, kteří tak dlouho odkládali sjednocení s Církvi, až je překvapila smrt; třeba ti, kteří ne a ne se rozhodnout; třeba ti, kteří ve svém životě pokazili vše, co se jen pokazit dalo, a jsme jakýmsi tajemným řízením Božího milosrdenství právě my jejich poslední nadějí...). Možná, že právě taková myšlenka nám dá další sílu k duchovnímu zápasu ve chvíli, kdy je to tak těžké, že bychom to nejraději vzdali.

P.S.
Mimochodem, prosím o modlitbu za jistého zesnulého Chasána (není pokřtěn).






Zobrazit příspěvek č. 280 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2008
Neděle svatých Otců

Neděle před Narozením Kristovým

1  Kniha rodu Ježíše Krista syna Davidova, syna Abrahamova.
2  Abraham zplodil Izáka. Izák pak zplodil Jákoba. Jákob zplodil Judu a bratří jeho.
3  Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar. Fáres pak zplodil Ezroma. Ezrom zplodil Arama.
4  Aram pak zplodil Aminadaba. Aminadab pak zplodil Názona. Názon zplodil Salmona.
5  Salmon zplodil Bóza z Raab. A Bóz zplodil Obéda z Rut. Obéd pak zplodil Jesse.
6  Jesse zplodil Davida krále. David pak král zplodil Šalomouna, z té, kteráž někdy byla žena Uriášova.
7  Šalomoun zplodil Roboáma. Roboám zplodil Abiáše. Abiáš zplodil Azu.
8  Aza zplodil Jozafata. Jozafat zplodil Joráma. Jorám zplodil Oziáše.
9  Oziáš pak zplodil Joátama. Joátam pak zplodil Achasa. Achas zplodil Ezechiáše.
10  Ezechiáš pak zplodil Manasesa. A Manases zplodil Amona. Amon pak zplodil Joziáše.
11  Joziáš pak zplodil Jekoniáše a bratří jeho v zajetí Babylonském.
12  A po zajetí Babylonském Jekoniáš zplodil Salatiele. Salatiel pak zplodil Zorobábele.
13  A Zorobábel zplodil Abiuda. Abiud pak zplodil Eliachima. Eliachim zplodil Azora.
14  Azor potom zplodil Sádocha. Sádoch zplodil Achima. Achim pak zplodil Eliuda.
15  Eliud zplodil Eleazara. Eleazar zplodil Mátana. Mátan zplodil Jákoba.
16  Jákob pak zplodil Jozefa, muže Marie, z nížto narodil se JEŽÍŠ, jenž slove Kristus.
17  A tak všech rodů od Abrahama až do Davida bylo rodů čtrnácte. A od Davida až do zajetí Babylonského rodů čtrnácte. A od zajetí Babylonského až do Krista rodů čtrnácte.
18  Jezukristovo pak narození takto se stalo: Když matka jeho Maria snoubena byla Jozefovi, prve než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého.
19  Ale Jozef muž její spravedlivý jsa, a nechtěv jí v lehkost uvésti, chtěl ji tajně propustiti.
20  Když pak on o tom přemyšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest.
21  Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.
22  Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího:
23  Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.
24  Procítiv pak Jozef ze sna, učinil, jakož mu přikázal anděl Páně, a přijal manželku svou.
25  Ale nepoznal jí, až i porodila Syna svého prvorozeného, a nazvala jméno jeho Ježíš.
(Matouš 1. kapitola)

Poslední neděli před svátkem Narození Páně se ve všech pravoslavných chrámech čte první kapitola z Matoušova evangelia, kde je vypsána ta dlouhá řada jmen - tělesných předků Spasitelových.

Je to rodokmen Božích vyvolenců, který patří celému lidstvu a potažmo každému z nás. Poslední neděli před svátky Narození Kristova je každý zván aby v nové síle uvědomil lidskou důstojnost. Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a ke své podobě, člověk byl učiněn ke společenství s Bohem - to je cíl a smysl lidské existence - kvůli tomu jsme byli povoláni nebytí v bytí. Nyní jsme dokonce příbuznými s Bohem samotným. Jsme v jeho rodě, jsme v jeho pokolení, jeho lid. Každý z nás se narodil, aby byl králem, aby náležel královském rodu Kristovu.

V postní době před svátkem Narození měl každý z nás nově pochopit svou hříšnost, svoje odpadnutí od Boha, protože Bůh nepřichází spasit spravedlivé ale hříšníky. Tím, že se Bůh stal člověkem, a jeho síla a láska je nepřemožitelná a nic pro Něho není nemožným, pozdvihuje ty, kteří upadli do démonského zajetí. Uvádí je k důstojnosti, kterou člověku dává blahodať.

Dnešní rodopis ukazuje, že Ježíš Kristus nevpadl do dějin lidského pokolení jako meteor. Jeho narození není náhodné, je to prozřetelná Boží milost. Ježíš Kristus je tím, jehož předkové jsou plně lidští. Jeho příchod byl připravován v průběhu všech věků, dokud nepřišla plnost času a dokud se v lidských generacích nenalezla bytost tak čistá, která by se mohla stát příbytkem Božím, do něhož se schoulí předvěčný Bůh, jemuž celý vesmír slouží za podnoží jeho nohou. Přesvatá Panna Marie.

V západních „biblických filmech“ je většinou ukazována postava Panny Marie jakožto co nejobyčejnější dívka. Jenže takových „obyčejných děvčat“ jsou plné lidské dějiny. Jestliže Panna Marie byla vyvolena, aby se stala Boží Matkou, tak asi zase tak obyčejná nebyla, že?
Rodopis Ježíše Krista byl v evangeliích zaznamenán a je slavnostně předčítán při bohoslužbách, abychom si připomínali, že celá historie vyvoleného Božího národa (a vlastně celá historie lidstva od pádu Adama) - a zvláště ode dne, kdy Bůh povolává Abrahama, - je zacílena právě k narození Božího Syna.

Ze samotného rodopisu lze vyvodit, že to není v plném slova smyslu rodokmen Ježíšův. Vždyť soupis předků v této knize rodu vede k Josefovi a Josef nebyl tělesným otcem Ježíšovým, jak se zřetelně píše v evangeliu hned po výčtu jmen předků. Josef však přijal Ježíše za svého syna (což bylo ve starozákonní době důležitější než fyzické otcovství; viz něco podobného např. Mat 22,24) a především - Pán přijímá Josefa a všechny lidi, jejichž jména jsou v knize rodu uvedena, za své předky.

V tom tkví veliká úloha Josefova. Tím, že uposlechl Boží pokyn a přijal těhotnou Marii i dítě, které se z ní narodilo, za své, umožnil Pánu Ježíši, aby On pak přijal za své všechny předky Josefovy a potažmo přijal za své příbuzné všechno lidstvo, které celé pochází z jedněch rodičů.
Ani my nejsme krevními tělesnými potomky Pána Ježíše. Přesto nás nazývá svými příbuznými a svými dětmi. Jsme adoptováni darem Jeho blahodati. Narozením Kristovým jsme všichni vstoupili do příbuzenství s Bohem.

Jména v rodopisu jsou svědectvím, že se Kristus rozhodl přijmout všechny předky spravedlivého Josefa, čili ty, z nichž se nenarodil, leč které pozdvihuje do hodnosti svých předků, předků Mesiáše. V rodokmenu se setkáváme se jmény nejdůstojnějších svatých lidí, kteří ze všeho nejvíce milovali Boha a dobro. Takovými byli Abraham, Isák, Jákob a dal. Jsou tam i jména lidí, o nichž není nic známo. Nezůstavili v historii žádnou zřetelnou stopu - dobrou ani špatnou. Těch je většina. Lidské dějiny jsou plné takových lidí. O celé řadě zde uvedených neznámých lidí nám svaté Písmo neříká nic - kromě jmen.

Ohromující je, že se v rodokmenu Spasitelově setkáváme se jmény lidí, kteří spáchali nejhanebnější těžké hříchy: smilstvo, vraždu a modlářství. Protože však Bůh byl jedinou nadějí a smyslem života, pokračovali - i přes své hříchy - na cestě k Bohu; padali a pokáním zase vstávali - a s nimi kráčíme k Bohu my všichni. A tak začíná Matoušovo evangelium, hned v úvodních slovech rodopisu, jako dobrá zpráva pro všechny lidi. Bůh, který se stal člověkem, i takové hříšníky přijímá jako své příbuzné. Ať pocházíš z jakéhokoliv prostředí a s jakýmikoliv hříchy. Všechny, bez výjimky, Kristus přijímá. Víme přece, že se Kristus nazývá „synem Davidovým“; a to nejen pro Davidovu lásku k Bohu, nejen kvůli jeho mírnosti, leč i proto, že se David nevyvaroval vážných hříchů.

Hoře nám bylo by, kdyby do seznamu předků Kristových započteni byli pouze lidé, jimiž ve víře a čistotě nic nelze vytknout, kdyby náš Bůh byl pouze Bohem Abrahama, Isáka a Jákoba. Cítili bychom pak, že jeho život není naším životem. Avšak není tomu tak! Máme velikou naději.

Před Narozením Páně nám církev o Kristu tak dobře připomíná: byl tělem z našeho těla, byl z nás, bere na sebe hříchy svých předků i hříchy naše. Se slzami lásky a vděčnosti přibližujeme se k prameni naší radosti. Čteme dějiny mužů a žen vypsanou v Bibli a nacházíme v ní svůj vlastní život. Jsou to dějiny popisující, jak je člověk Bohem přijímán za syna, dějiny odpuštění člověku.

Připravit se na svátky Narození Kristova to značí připravit se na přijetí daru od Boha - jeho lásky, jeho odpuštění, jeho příbuzenství. Připravit se na Toho, jehož žádný člověk neodstrašuje, žádný hřích neodpuzuje, žádný hříšník není tak hrozný, aby nad ním „zlomil hůl“. Když přišel do světa, vzal na sebe osudy všech lidí, hříchy všech lidí, život a smrt všech lidí.

Přinesme právě narozenému Božskému Dítěti zlato, kadidlo a myro, jak nás církev vybízí v bohoslužebných hymnech, čili naši víru, naději a lásku. A naše díky a chválu za všechny, s nimiž se rozhodl přebývat ve věčném příbuzenství.

(Přeloženo dle promluvy Alexandra Šargunova)






Zobrazit příspěvek č. 281 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Tropar svátku

Narození Kristovo


Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!
(Tropar svátku Narození Páně)


Panna dnes Nadpřirozeného rodí,
a země skýtá Nedostupnému jeskyni.
Andělé s pastýři Ho oslavují
a mudrci spolu s hvězdou putují.
Neboť se pro nás narodilo
Děťátko malé, předvěčný Bůh.
(Kondak svátku Narození Páně)

Další posvátné hymny ke svátku Narození Páně v PDF





Zobrazit příspěvek č. 282 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - nový chrám v Čechách

Chrám piva v Žatci

V malém městečku nedaleko Prahy bude brzy neobvyklá zajímavost. V průmyslové zóně tam bude postaven chrám piva, jehož dominantou bude místo kostelní věže čtyřicetimetrový "pivní maják" viditelný ze všech míst města. Při komplexu bude stát i malý pivovar s restaurací, kde se bude čepovat místní pivo.

(Credo.ru MIGnews.com)

(O České republice píší v pravoslavných zemích církevní média jen málokdy. Ale když už se o nás něco do těchto informačních zdrojů dostane, tak to většinou stojí za to; pozn. překl.)






Zobrazit příspěvek č. 283 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - církev proti vánočním pověrám

Pravoslavná církev vyzývá nevěnovat se "vánočnímu" hadačství a věštění

Běloruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu důrazně vyzývá nevěnovat se o Vánocích věštění a lidovým hadačstvím, protože takové věci jsou těžkým hříchem a vyvoláváním běsů.

Podle lidových pověr jsou svátky Narození Kristova příhodným časem pro všechny druhy čarování. Křesťanská církev něco takového kategoricky odmítá a připomíná, že všechny druhy věštění a čarování jsou již od starozákonních dob považovány za hřích. "Následky takového čarování jsou zhoubné nejen pro duše i těla, ale i pro společnost jako celek. ... Církev něco takového v principu odmítá. ... Hvězda, která se zjevila při Narození Páně, je projevem Boží energie a zrušila veškerou astrologii..."

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 284 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2008
Z tisku - pozdrav do Ruska

Papež pozdravil pravoslavné "starostylníky" s Narozením Kristovým

Všechny, kteří slaví tento svátek podle juliánského kalendáře, pozdravuje papež Benedikt XVI. Pontifikus zdůraznil, že liturgická různorodost svědčí o mnohotvářnosti světové církve a její služby pro rozšíření evangelia Kristova.
Papež se k věřícím obrátil z okna svého kabinetu obráceným na zaplněné náměstí sv. Petra. Diplomatickými kanály poslal osobní pozdrav ruskému patriarchovi.

(Angelus Domini)





Zobrazit příspěvek č. 285 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2008
Z tisku - betlémské jesle

Jesle Ježíše Krista, které jsou přechovávány v římské bazilice Santa Maria Madjore, se začínají rozpadat.

Veliká křesťanská svátost, desky z javorového dřeva, z nichž byly podle tradice zhotoveny jesle, do kterých byl položen Ježíš Kristus, se začínají rozpadat. Sdělil to křesťanům kostelník baziliky. Již v prošlém roce byl zaznamenán zhoršující se stav této uctívané relikvie.

Bez ohledu na tato zjištění byla kolébka i nadále uchovávána v pozlacené schránce, kde už byla dlouho. Až letos se experti rozhodli restaurovat památku.

Podle tradice byly javorové desky nalezeny ve Svaté zemi v 1. století., ve 4. nebo 5. století byly převezeny do Říma.

RIA Novosti; Credo.ru


Zobrazit příspěvek č. 286 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2008
Z tisku

Patriarcha Alexij II. vyzval zasvětit rok 2008 svatému Janu Kronštadtskému

Letos je to sto let od jeho zesnutí. Svatý Jan byl již za svého života objektem velkého uctívání od tzv. "joannitů", z nichž mnozí zahynuli v bolševických lágrech. Sv. Jan prorokoval Rusku zkázu, zřekne-li se cara. Za sovětské éry bylo proto jeho jméno skoro zakázáno. Přesto se mnozí odvážili přicházet k monastýru na řece Karpovka v St. Peterburgu, aby se tam poklonili památce budoucího svatého před výklenkem, kde se periodicky objevoval sotva znatelný obraz postavy nějakého starce oblečeného v bohoslužebném rouchu s kalichem. Často sem byly kladeny čerstvé květiny. Jeho ostatky se podařilo najít až těsně před jeho svatořečením na místním sněmu Moskevského patriarchátu v r. 1990 (Ruská zahraniční církev ho kanonizovala už v r. 1964). Následně začala obnova monastýru na Karpovce.

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 287 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 12. 1. 2008
28.výročí zesnutí archim. Andreje (Kolomackého)

Pravoslavná církevní obec v Rumburku

zve srdečně i letos všechny duchovní a věřící
na slavnostní svatou liturgii u příležitosti
28.výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého).

Službu povede Jeho Blaženost + Kryštof,
arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Začátek v sobotu 16.února 2008 v 10.00 hod..

Otce duchovní prosím, aby vzali svá roucha zlaté barvy.
Zároveň prosím ty z vás, kteří nepojedou přímo s vladykou metropolitou, aby alespoň do předcházejícího čtvrtka dali libovolným způsobem vědět o svém příjezdu.
Děkuji za pochopení.

S přáním všeho dobrého a v očekávání společné modlitby za celou farnost
jer.Antonij Drda


Zobrazit příspěvek č. 288 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2008
Nové kalendárium

Kalendář na rok 2008

Nový kalendář v PDF na www.pravoslav.or.cz/kalendarium.

Papírovou verzi pošlu těm, kteří ji maji objednanou, během týdne. (Doufám ;-)





Zobrazit příspěvek č. 289 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2008
Z tisku - bohoslužby v Moskvě na svátek Narození Páně

Podle údajů Moskevského patriarchátu (MP) navštívil vánoční bohoslužby v Moskvě přibližně milión lidí

Zároveň MP zpochybnil statistiku návštěvnosti chrámů v hlavním městě, kterou uveřejnily organizace ochránců lidských práv. "Tyto počty jsou výrazně sníženy. Jsem pokaždé překvapen, odkud se takové cifry berou, a nechápu, s jakým cílem jsou zveřejňovány," prohlásil vedoucí tiskové služby Moskevského patriarchátu.

Zdroj z organizací ochránců lidských práv dříve sdělil agenturám, že vánoční bohoslužby v centru města navštívilo 57 tisíc Moskvanů. Později se tento údaj dostal do celkového součtu, podle něhož v zemi navštívilo vánoční bohoslužby 2,3 milionu věřících. "To je zcela absurdní údaj. Znamenalo by to, že v každém chrámu bylo průměrně sto lidí. Ve skutečnosti jsou chrámy na Paschu i na svátky Narození Páně naplněny tak, že se do nich nedostaneš," prohlásil vedoucí tiskové služby MP.

(Rádio Radoněž)




Zobrazit příspěvek č. 290 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2008
Narození Páně

O vánočních svátcích, nad vánočními svátky.

Biblický výrok z prologu evangelia sv. Jana: Slovo se stalo tělem, znamená: Bůh Syn se stal člověkem, čili druhá Osoba Božské Trojice na sebe přijala celé naše lidství.

Obvykle o těchto svátcích rozebíráme skutečnost, jak se Bůh ponížil, když se narodil jako člověk. Letos bych však chtěl na událost Narození pohlédnout z opačného směru. Jak velikým a cenným je v Božích očích člověk, když se Bůh rozhodl, že se stane člověkem, aby člověka zachránil pro věčný život.

Podle pravoslavného názoru, je člověk stvořením, jehož cíl leží výše andělů. Je stvořen na Boží obraz a podobu.

Nejdříve musíme vysvětlit, proč se Bůh nikdy nevtělil do ničeho neživého ani do rostliny ani do zvířete. Především proto, že nic z toho není učiněno dle Božího obrazu a podoby, jako je učiněn člověk. Boží obraz zůstal v člověku uchován i po hříchu; jenže Boží podobu hříchem ztratil. Vtělení Božího Syna je tedy cestou, jak otevřít člověku cestu k opětovnému získání původní podoby. Ani do kamene ani do zvířete se Bůh nevtělil, protože by tím nespasil svět. Bylo potřeba uzdravit původce nákazy, z něhož se infekce hříchu rozšířila na všechno stvoření, - člověka.

Zkusme však tuto otázku odpovědět ještě jinak. Tedy znovu: Proč se Bůh nevtělil do skály či zvířete? Jistě, Bůh je svým Duchem přítomen ve všem stvoření: od kamene, přes květinu, až po živočišstvo. To vše je tedy svým způsobem živé, protože Duch Boží je Duchem života. Leč Boží vtělení je něco jiného než "pouhá" duchovní přítomnost, dávající existenci všemu, co jest.

Nemůže se do nich vtělit, protože v každém z nich už je - v plnosti té přítomnosti, která je kameni či zvířeti určena. Žádné neživé věci, ani rostlině ani živočichu, není dána možnost Boha odmítnout, Boha zapřít, prohlásit, že Bůh není nebo že ho v sobě nechce. V jistém smyslu však narušil Boží řád i v neživé nebo živočišné přírodě právě pád člověka. Nesprávný akt lidské vůle. Vše, co jest, je poskvrněno hříchem člověka. Po Adamově pádu všechno živé stvoření, včetně člověka, na biologické úrovni zmutovalo (jak píše V. Lossky). Bůh nicméně není vyhnán z hmotného světa, Boží přítomnost v materii pokračuje.

Jedině člověk má schopnost Boha poznávat a věřit v Něho, a svobodnou vůli Boha přijmout či odmítnout, a v posledku se s Ním ve svobodném aktu všech sil své bytosti spojit, sjednotit. A jestliže Adam kdysi dávno toto sjednocení svobodně odmítl, a tím zavřel celému lidstvu cestu ke spojení s Bohem, pak ze strany člověka nemůže tuto cestu opět otevřít už žádný člověk, syn starého Adama, než jedině Nový Adam - který je plným člověkem, ale není postižen kletbou nepřátelství vůči Bohu, kterou na sebe a své potomky uvalil starý Adam.

Proč se tedy Bůh vtělil do člověka, i když v něm už je - ostatně, jako ve všem a všude? Protože člověk, nadaný od Boha svobodnou vůlí, z části své bytosti Boha vyhnal - odstranil ho ze svého srdce, ze své mysli, ze své vůle. Přestal Boha milovat nade vše a oddaně ho poslouchat. Tento duchovní prostor v člověku je na tom hůře než kámen či rostlina. Ani kameny ani květiny totiž nevyhánějí Boha ze sebe, avšak duchovně nemocný člověk, nakažený Adamovou infekcí, to činí. Stéblo, spojující člověka s Bohem, Adam přetnul.

Bůh dal člověku svobodu volit či zavrhnout dobro, protože od něho očekával něco více, než jen slepou účast na dobru, které stvořil. Chce od něho, aby uvědoměle, svobodně a s vděčností přijímal svůj život a celý svět jako dary Boží lásky. Láska Boha k člověku je tak veliká, že Bůh člověka k ničemu nenutí. Ke stvoření člověka stačila jedna vůle (Boží), ke sjednocení člověka s Bohem jsou potřeba vůle dvě (Boží i lidská). (Dle V. Losského)

Po pádu Adamově a před příchodem Kristovým jakoby Bůh už nebyl v duchovním nitru člověka doma, zůstává jen latentně; jsou to jen chabé odlesky a zbytky toho, co bylo před Adamovým hříchem. Je to duchovní prostor lidské bytosti, nad kterým Bůh předal plnou vládu člověku, a ten svou moc použil, aby odtud Boha vystrnadil. (Námitka: vždyť byli i v době před příchodem Krista na světě zbožní lidé. Ano, jenže i v nich Bůh působil jakoby z vnějšku, nikoliv z nitra.) To se okamžitě projevuje na stavu lidstva - před potopou i po ní.

Když člověk už zakusil dost bolesti z prázdnoty ve svém nitru, uprostřed zimy lidských dějin, v nejhlubší noci lidského pádu, nastoupil čas, kdy je vše připraveno k tomu, aby se Hospodin mohl vrátit na tato pustá místa, do propasti, která zela v lidském srdci. Tato nejposvátnější místa stvoření se kdysi, po odchodu lidí z ráje, stala doupětem strašidel, údolím děsu a hrozným brlohem běsů. Boží oltář v člověku byl zpustošen. Při svém vtělení do člověka Bůh přichází, aby se na tato místa vrátil.
K vyléčení této rány, která nezahojena krvácela hluboko v nitru všech lidí, nestačila taková duchovní přítomnost Boha v člověku, jakou je Bůh přítomen např. v kameni. Vtělením na sebe Bůh přijal všechny lidské vlastnosti - včetně svobody přijmout či odmítnout Boha. Vtělený Bůh a zároveň plný člověk, Ježíš Kristus, nezopakoval chybu Adama, ale tím, že jako člověk zachoval poslušnost Bohu až do smrti, uzdravil člověka zevnitř.

Smysl vtělení je tedy spojen s lidskou svobodou, vírou a cestou tvůrčího sjednocování se s Bohem. To jsou vlastnosti lidství a žijí v každé lidské osobě. Vtělení do věci či do zvířete, které není osobou, je absurdum.
Bůh se tedy nemůže se narodit jako zvíře, ale může se vtělit do člověka. Základní tezí svátků Narození Páně je: Bůh se stal člověkem. Myslím, že tuto zásadní odlišnost člověka od zvířete je nutno právě v naší pokažené době důrazně připomínat. Lidem dnes lžiproroci materialistické vědy neúnavně vtloukají do hlavy: „Jste jen trochu lepší zvířata. Vyvinuli jste se z živočichů. Jste inteligentní opice - nic víc.“

Všichni víme, s jak vysokou frekvencí se setkáváme všude s narážkami na podobnost člověka a zvířete. Mimochodem - tak masivní proklamace evolučního materialismu je záležitostí posledních asi tak deseti let. Chcete-li se podívat na dokumentární film o přírodě, jde-li o nový film, pak nejfrekventovanější slovo komentáře je "evoluce". Taková mozková masáž nebyla ani za komunistů, kdy většinu z toho, na co se ještě dalo v TV dívat, tvořily právě přírodovědné filmy.

Nejčastěji se však setkáváme s hledáním podobnosti člověka a zvířete tam, kde jde o to ospravedlnit lidské pudy a vášně, či lépe řečeno - osvobodit lidi ode všech morálních omezení a pout - ke svobodě bezuzdné živočišnosti či - lépe řečeno - do otroctví nejhrubších tělesných vášní.

Proto je tak hrozné, že dokonce i mnoho současných křesťanů ztrácí odvahu hájit křesťanskou a biblickou kosmologii a světonázor svatých Otců. Křesťan by se neměl nechat svést kouzlem nějaké rozumářské teorie, nýbrž by měl vždy a vše posuzovat podle ovoce, jaké to nese, jak nás učí Ježíš Kristus v evangeliu.

Tato doba je taková, že každého, kdo by ještě chtěl věřit v Bibli, prohlašuje za blázna a nepřítele pokroku, staví ho na pranýř všeobecného výsměchu a mrská ho bičem spleteným z fantaskních vědeckých teorií, které však často nesplňují základní a všeobecně uznávaná pravidla vědeckosti (např. ověřitelnost opakovatelným experimentem, vyvrácení protiargumentů či důstojné vyrovnání se s kritikou stejně vzdělaných kolegů).
Stojíme tváří v tvář masivnímu rozumářství, jemuž dal ďábel se souhlasem člověka takovou duchovní sílu, že v teorie a názory, které by lidé ještě před pár stovkami let považovali za naprostou šílenost, věří drtivá většina naší vzdělané společnosti jako v nezpochybnitelnou a bezpečně prokázanou pravdu. A tomuto bláznovství podřizují své uvažování.

Proč vlastně dávají démoni evoluční teorii takovou duchovní sílu, že lidé tváří v tvář tak nesmyslné hypotéze, která nedává smysluplnou odpověď na základní lidské otázky, přestávají přemýšlet? Strom poznáte po ovoci, praví evangelium. Domnívám se, že na dnešních lidech je to zřetelně vidět: vtlučete-li člověku, že se samovolně vyvinul z opice, ztratí pak jednak víru ve Stvořitele a potažmo ve Spasitele, a ztratí sebeúctu.

Z teologického hlediska vidíme, že za útokem materialismu vedeným proti biblické víře v zásadní odlišnost člověka od zvířete, je ještě něco hlubšího. Je to útok na podstatu lidské osoby. Je to snaha učinit z lidských osob pouhé stádo jedinců. To zásadní, čím se liší každý člověk od zvířete, je skutečnost, že je osobou (pojem "osoba" je ve vlastně souhrnem všeho, čím Bůh odlišil člověka od zvířete a v čem tkví Boží obraz v člověku). V materialistickém světonázoru se člověk stává pouhým jedincem, tj. jedním z mnoha, kusem ze stáda, a podle toho se s ním zachází. V pojmu "osoba" je obsažena veškerá vznešenost člověka. Za termínem "jedinec" se neskrývá nic.

Křesťanů, kteří se snaží smířit tento duchovní útok na Boží zjevení s Biblí, se můžeme otázat: Jestliže Bůh stvořil člověka ze zvířat, kdy se v člověku objevila duše? Přišla duše do vyvíjecího se zvířete náhle nebo po kouskách? Nebo jinak: Kdy se stalo zvíře tím, o čem se píše v Bibli, že je podle Božího obrazu a podoby? Co vlastně odlišuje člověka od zvířete? Nebo se stal zázrak a na jakési stádo opic někde v pravěké buši sestoupil Duch Svatý a změnil je na lidi? To jsou vážné otázky.

V případě těchto liberálních křesťanů, musíme dát zapravdu základní výtce, kterou nám činí muslimové: "Křesťanství jde s dobou; podbízí se lidem. (Liberální) křesťanství nezaručuje neměnnost, která je základní vlastností Božího zjevení." Ano, islamisté mají v tomto pravdu. Náboženství, které se mění podle doby, je vynálezem lidským, nikoliv darem Božím, to chápe každý a není k tomu potřeba žádné vysoké teologické vzdělání. Tato cesta je sice široká a pohodlná, ale vede křesťanství do hrobu.

Dotkli jsme se jednoho z důvodů, proč pro vzrůstající počet západních lidí ztrácí křesťanství přitažlivost a konvertují k islámu. Dnes se uprostřed naší materialistické civilizace objevují lidé, kteří si žádají opravdové náboženství, které je mj. konstantní. Je jakousi konstantou, o kterou se lidé mohou opřít, které se mohou zachytit a nebýt unášeni proudem času kdovíkam. U západního křesťanství zřetelně vidíme, jak se proměňuje v průběhu doby a zvláště v posledním století. A čím dále tím rychleji. Tam už žádnou konstantu nenajdeme. Dokonce i Bible, o které bychom předpokládali, že alespoň ona bude nějakým pevným záchytným bodem všeho křesťanstva, je vykládána nejrozličnějšími způsoby, překládána do našich jazyků nejroztodivnějšími metodami a v poslední době dokonce editována. Otevřeně se dnes už v západních církvích hovoří o potřebě změn v Bibli - čili o nutnosti vypustit z Bible některé pasáže (např. proti homosexualitě apod.). Takové křesťanství je možná přitažlivé pro duchovně povrchní lidi, kteří si slibují najít v církvích spíše sociální než náboženský rozměr (dobrou partu, společenství, různé vzrušující akce, pěknou muziku, sociální zázemí a kontakty atd.) Na tento proud zcela zřetelně vsadili katolíci, kteří se snaží představovat sami sebe jako "církev pro mladé" či jako "náboženství mládeže". Sociální, kulturní a intelektuální požadavky soudobé mládeže se staly hlavním formujícím vlivem vytvářejícím současnou podobu katolické církve a jejího života (dokonce i bohoslužeb).

Většinou se eufemisticky říká, že církve musejí jít z dobou. Tím se však jen na růžovo lakuje skutečnost, že západokřesťanské církve rezignovaly na věrnost původnímu křesťanskému podání a vsadily na styl neustálé proměny své nabídky dle dobových požadavků. A to přece není nic jiného než podbízivost... Kdybychom chtěli být trochu tvrdší, pak bychom docela dobře mohli rozhovořit o tom, že ta neustálá upocená snaha dokazovat světu, že i cosi takového jako církev může být společnosti nějak užitečné, vypadá z náboženského zorného úhlu prostě trapně. Náboženství nic nedokazuje, ale uctívá Boha, resp. spojuje člověka s Bohem. Nepotřebuje dokazovat, že je lidem k něčemu dobré, prostě tu je.
Právě vánoční svátky nádherně ukazují zásadní odlišnost člověka od zvířat. Člověka na sebe oblékl Boží Syn. Svátky Narození Páně jsou silným pramenem, z něhož lidé mohou v každé (a zvláště současné) době načerpat ztracenou sebeúctu.

Uprostřed světa naplněného materialistickou propagandou, která se dobře stará, aby lidé co nejčastěji četli v novinách, kolik genetického kódu má člověk společného se šimpanzem nebo třeba s banánem, stojí Církev a zvěstuje, že člověk byl Bohem stvořen jako hotový a že Boží Syn se před pouhými dvěma tisíci let narodil jako člověk, aby tím spojil lidství s Bohem.

Člověk nebyl přiveden z nebytí v bytí, aby žil jako zvíře, ale ke společenství s Bohem. K tomu měl člověk některé vlastnosti společné s Bohem. Hříchem se však Adam a jeho potomstvo dostali do stavu, v němž většina lidských vlastností je odlišná od Boha. Nejmarkantnějším příkladem je smrtelnost. Boží Syn se rodí jako Syn člověka, aby tuto - od Boha odlišnou - vlastnost přijal na sebe a člověku tím dal nesmrtelnost, vlastnost patřící Bohu. Moderním jazykem řečeno: je to taková "výměna vlastností". Člověku se vrací to, co již kdysi měl (při své genesi byl člověk určen pro nesmrtelnost), zatímco Bůh přijímá to, co ještě nikdy neměl. Bere na sebe něco, co nestvořil, co je mu cizí. (»Bůh neučinil smrt« — říká kniha Moudrosti.) Nevídané, hrozné; leč pro nás šťastné.

Tedy závěrem
Bůh se stal člověkem. Když člověk na začátku starého věku hříchu opustil Boha, tak se Bůh vydal za ním. Celé lidské dějiny před Kristem, zvláště dějiny Božího lidu, jsou Boží laboratoří, ve které je připravován příchod Spasitele. Při Božím vtělení je ze strany Boha opět navázáno vše, co člověk zpřetrhal. Kristus vzal naše duše do své duše, přijal naše tělo a stal se naším příbuzným. Co může být většího? Poselství svátků Narození Kristova staví naléhavou otázku: Co na to řekneš? Jak odpovíš?






Zobrazit příspěvek č. 291 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2008
Ad kalendář 2008

K novému kalendáři pro rok 2008

Na adrese:
www.pravoslav.or.cz/kalendarium
je už i zadní strana (tisk na karton) nového kalendáře (vnitřní strana: upravené poučení o půstech, vnější strana: pravidlo ct. Serafíma Sarovského).



Zobrazit příspěvek č. 292 jednotlivě

Administrátor --- 18. 1. 2008
Po svátcích Narození Páně

Mláďátka Betlémská

16 Herodes ... rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
17  Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
18  `Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.´
(Matouš 2. kap.)

14000 dětí z Betléma a širokého okolí bylo zabito, když se narodil Kristus - Mesiáš, prorokovaný král židů.

Sotva na svět přišel Kristus, hned ďábel přistavil jednoho ze svých lidí, aby se stal nástrojem jeho běsnění a vzteku, a tudíž ihned po narození Kristově na světě povstává i první předchůdce Antikrista. Takovým malým antikristem se stal král Herodes. Král nad kouskem země a z vůle Říma. Podle původu vůbec nemohl být uznáván Židy za krále. Budoval Jerusalem a chtěl se Židům zalíbit obnovením chrámu, ale zároveň jej poskvrnil pohanskými symboly, a tím urazil náboženské cítění Židů.
Jeho osobnost - to je karikatura - jako vše, co má ďábel ve své režii. A nelidskost. Herodes kvůli strachu, aby nepřišel o svůj vratký, nezákonný a poskvrněný trůn, nechal vyvraždit děti od dvouletých níže, i když musel vědět, že Kristu není ani rok. Nechal vraždit nejen v Betlémě, ale i širokém v okolí. Jen aby mu nový král neproklouznul. Tak byl závislý na svém postavení na své moci. Jako narkoman.

Herodes se přepočítal. Mezi zabitými dětmi nebylo Boží Dítě, jež považoval za svého soupeře. A správně! Jenže narozený Mesiáš nebyl jeho protivníkem na úrovni boje o pochybný Herodův trůn, ale na mnohem důležitější a vpravdě principiální rovině, tedy ve válce, která hýbe světem a celými jeho dějinami: v zápasu dobra a zla. Proto v Herodovi bojoval proti Božímu příchodu na svět sám ďábel (s Herodovým vědomým souhlasem se zlem). A bojuje svými obvyklými zbraněmi: vraždou, násilím a krutostí.

Hněvu Herodovu neunikl ani Simeon Bohopříjemce, který nedávno vzal v Jerusalemském chrámu Božské Dítě do náručí a zapěl při tom hymnus, který dodnes pravoslavná církev zpívá v závěru každé večerní bohoslužby: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé..." Simeon totiž poté neúnavně hlásal v Jerusalemě všem, že se narodil Mesiáš. Když svatý stařec zemřel, Herodes nedovolil, aby ho důstojně pohřbili. Dle povelu Heroda byl zabit sv. prorok a kněz Zachariáš; zabili ho přímo v Jerusalemském chrámu mezi žertveníkem a oltářem za to, že nechtěl prozradit, kde se skrývá další dítě, jež bylo řízením Božím uchráněno masakru neviňátek, tj. Zachariášův syn: Jan, budoucí Křtitel Páně.

Herodes byl člověk plný zloby a vzteku, takže byl mučením pro sebe samotného a hrůzou pro své okolí. Císař Oktavianus Augustus prohlásil, že by na dvoře Herodově dal přednost být spíše vepřem než královským synem. Měl tím na mysli skutečnost, že na židovském dvoře by se vepře, jako nečistého zvířete, ani nedotkli, kdežto ke svým synům byl Herodes nelítostný. Vraždil kvůli sebemenšímu podezření.
Zatímco postupně vyvraždil své syny, když se začal domnívat, že by mohli usilovat o jeho trůn, hýčkal své psy. V Římě prý o něm s úšklebkem říkali, že u Heroda je lépe být jeho psem nežli členem rodiny.

Mimochodem, nemocný vztah k okolním lidem kompenzovaný zvráceně přebujelou láskou k "domácím mazlíčkům", to je "herodovská nemoc" i naší doby (chování psů a koček v městských bytech kritizoval z těchto důvodů už sv. Jan Kronštadtský). A zřejmě nejen to. Patří do této diagnózy "herodiasmu" i zabíjení dětí při potratech?
Míra jeho zločinů byla příšerná. Zabil velekněze a zákoníky judejské, svého rodného bratra, sestru a jejího manžela, svou ženu a tři syny a dále i sedmdesát mudrců židovských, členů synedrionu.

Právě na pozadí neukojitelné žízně po slávě a po moci, která si vyžádala tolik zločinů, jichž se Herodes dopustil, spatřujeme vyvraždění děťátek Betlémských jako tu nejhanebnější obludnost spáchanou tímto předchůdcem apokalyptické šelmy. Jenže, kolik takových "herodů" znají lidské dějiny i naše současnost? Bohužel, mnoho... Takoví jsou vyškrtnuti z počtu lidí, nenaleznou-li pokání.

Brzy po té hrůze Herodes umírá. Stihla ho krutá choroba a hrůzná smrt. "Má je msta, já odplatím," praví Hospodin. Někdy se nám může stát, že Bůh prodlévá, nyní však trest přišel téměř vzápětí.

Nevinné zavražděné děti jsou vlastně prvními křesťanskými mučedníky. Vždyť trpěly kvůli Kristu. Jak neuvěřitelně krutý je tento svět, který "ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19)...! Jaká zloba zachvátila ďábla nad tím, že Kristus přichází zachránit člověka! Jaké zrůdné krveprolití ve svém bezmocném vzteku padlý Lucifer rozpoutává. Tato démonická zloba vůči Kristu, a následně vůči jeho mystickému Tělu, kterým je Církev, bude trvat do konce věků.

Zní to sice hrozně, ale jest pravdou, že právě události vraždění nemluvňátek jsou velikým svědectvím o významu příchodu Pána Ježíše do našeho světa. Srdce člověka, který miluje Boha, odpoví radostí, nadějí a vděčností. Svět (v duchovním významu toho slova) na to odpověděl příšerným prolitím dětské krve - čili běsněním pomatence.

A současnost? Pohleďme na řeky krve prolité ve 20. století - ještě žijí pamětníci obou světových válek. Vzpomeňme na vyhlazení civilních obyvatel (včetně dětí) dvou japonských měst atomovou bombou (vojenští představitelé státu, který se dopustil této hrůzy, jež dokonce překonává Heroda, dodnes svržení jaderných pum obhajují a schvalují). Když dnes vidíme Rusko ze všech stran rychle obkličované americkými raketovými základnami, nebo (nedávno) stíhačky, naložené raketami a bombami, létající nad našimi hlavami zabíjet pravoslavné křesťany v Bělehradě (2000 civilních obětí), říkáme si: "Co se změnilo od dob Heroda?"






Zobrazit příspěvek č. 293 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2008
Z došlé pošty - starý kalendář ve Švýcarsku

Relikty juliánského kalendáře v Evropě:
Ve švýcarském kantonu Appenzell se dodnes zachoval lidový zvyk „starého Silvestra“.

Každoročně, navečer 13.ledna, což odpovídá 31.prosinci podle juliánského kalendáře, se ve vesnici Urnäsch (Urnaesch) v malém švýcarském kantonu Appenzell koná pozoruhodná událost. Je to průvod masek provázený ohlušujícím hlukem řehtaček a kravských zvonců občas přerušovaný tichým zpěvem alpského jódlování. Tomuto zvukovému projevu odpovídá i složení masek. Jsou tu oškliví bubáci (wüesschte), stejně jako bohatě krojovaní pastevci (schöne). Tento zvyk má z velké části pohanské kořeny, avšak podle etnologů obsahuje i křesťanské prvky vztahující se k uctívaní tří králů a svatého Mikuláše. Kanton Appenzell platí ze jeden z nejodlehlejších koutů Švýcarska. Vyznačuje se přísně katolickou tradicí a v jeho bezprostředním sousedství se nachází i jeden z nejstarších evropských klášterů Sankt Gallen. Zvyk „starého Silvestra“ je zjevně jedním z tradičních prvků vztahujících se ještě k éře původního nerozděleného křesťanství...

http://www.appenzell.ch/pages/kultur_brauchtum/silvesterchlausen/

http://www.hermanutz-online.de/alte-sylvester-appenzell/default.htm
Zaslal otec Alexandr






Zobrazit příspěvek č. 294 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2008
Z tisku - události na svátek Křtu Páně

Dvanáct tisíc Moskvanů se zúčastnilo tradičních koupelí na svátek Zjevení Páně (Bogojavlenije, Kreščenije Gospodně)

Na svátek Bogojavlenija (slavený podle juliánského kalendáře připadá na 19. ledna), kdy se světí voda, je v pravoslavné církvi zvykem vycházet průvodem z chrámu na zamrzlá jezera či řeky, kde je připraven v ledu vysekaný otvor, skrze který kněz posvětí vodu. V Rusku je zvykem, že i za největších mrazů mnozí pravoslavní křesťané poté naskáčou do této vody.
V noci z 18. na 19. ledna se ponořilo do svěcené vody skoro 12 tisíc obyvatel hlavního města. Koupele se konaly na 37 místech v různých moskevských vodních nádržích. V centru Moskvy byly připraveny dřevěné nádrže, kde se po bohoslužbě k posvěcení vody mohli věřící vykoupat a poté se napít horkého čaje s medem.
(Credo.ru)

--------------

Výzkumy ruských vědců potvrdily, že v noci na 19. ledna voda získává neobvyklé vlastnosti.

Hovoří doktor technických věd Státního vědeckého centra Ruské Federace, Institut medicínsko-biologických problémů, Vladimir Cetlin: „Podivuhodné vlastnosti svěcené vody jsem objevil náhodou, když jsme prováděli výzkum pitné vody kosmonautů. Tehdy jsem zjistil abnormální změny elektrochemických vlastností vody nabrané v noci před svátkem Bohozjevení. Voda vysoké čistoty stojí u mě v laboratoři již tři roky, neměním ji. Tato (svěcená) voda se nekazí. Je zajímavé, že se výrazně liší molekulární vlastnosti vody nabrané při svátku Bohozjevení ve dne od téže vody v noci.“

Dále Dr. Cetlin vysvětluje, že narozdíl od vzorku normální vody, kterou má ve své laboratoři, tak Bogojavlenská voda abnormálně změnila při svátku Křtu Páně své elektrochemické vlastnosti (např. vodivost a molekulární aktivitu).

(Moskovskij komsomolec)

-------------

Voda v předvečer a noc svátku Křtu Páně, kdy se ve všech pravoslavných chrámech slouží všenoční bdění, jsou podle tradice všichni věřící kropeni svatou vodou. Tato svěcená voda se může dlouho uchovávat, zůstává stále čerstvá - dokonce i po několika letech. Má léčivé vlastnosti.

Již dávno lidé vědí, že voda, načerpaná z otvoru v ledu v noci na svátek Bohozjevení, má neobvyklé vlastnosti. Může doma stát celé roky a uchová si svou čerstvost. Léčí nemoci a zahojí rány.

Chemici v laboratořích, které kontrolují čistotu vody a průběžně odebírají vzorky vody ze všech zdrojů, vědí, že není možné si nevšimnout změny kvality vody v den svátku Křtu Páně. Ing. chemie Veronika Porunova říká: „Voda ihned po svátku Bohozjevení skutečně získala neobvyklé a pro ni necharakteristické vlastnosti, očistila se a ukazatele, které sledujeme, poklesly.“ (Posvěcení vody se šíří od řek a jezer, kde je voda svěcena, na všechnu vodu na zemi; pozn. red.)

Současná věda se zatím neúspěšně snaží vysvětlit jak to, že si svěcená voda zachovává čerstvost a průzračnost, nekazí se. Někteří mají za to, že je to fyzikální vliv z vesmíru, jiní hledají původ této anomálie v magnetickém poli země. Vedoucí inženýr Centra laboratorního výzkumu a technologických výzkumů Taťána Polikarpova říká: Voda, to je ta nejsložitější materie, která na Zemi je. Je to velice složité chemické spojení, protože v sobě může vše rozpustit.

O fenoménu Bogojavlenské vody už bylo napsáno hodně. Za tisíc let se nahromadily stovky zdokumentovaných případů zázračných uzdravení z nemocí díky oživující vodě. Každý může věřit či nevěřit. Avšak i vědci se shodují v jedné věci - v noci z 18. na 19. ledna voda záhadně mění své vlastnosti.

(GTRK Murman)




Zobrazit příspěvek č. 295 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2008
Svěcení vody

Svátek Bohozjevení, Křtu Pána Ježíše Krista v Jordánu

Za onoho času...

13  ... přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.
14  Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"
15  Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil.
16  Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.
17  A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
(Matouš 3. kapitola)

Tento svátek je památkou události, kdy Pán Ježíš přichází za Janem Křtitelem, sestupuje do vod Jordánu, aby byl od něho pokřtěn. A hned úvodem řekněme, že tento svátek není jen památkou, ale i zpřítomněním duchovní síly této události, takže ti, kteří jsou dnes při svěcení vody, jsou skrze to v síle Ducha Svatého přítomni u samotného křtu Ježíše Krista v Jordáně (snad právě proto se tradičně říká průvodu, kterým dnes vycházejí pravoslavní křesťané z každého pravoslavného chrámu do přírody k řece, jezeru nebo prameni posvětit vodu, "pouť na Jordán").

Obsahem tohoto svátku je jednak křest Páně, a zároveň ukázání se Ježíše Nazaretského jako Boha, jedné Osoby z Boží Trojice. Především však je obsahem svátku zjevení samotné Trojice, které se při křtu Ježíšově událo.

Otec, jehož nelze spatřit, se zjevil v hlasu, který zazněl nad vodami, Syn Boží, k němuž se Otec přihlásil, stál v jordánských proudech, Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak o tom svědčí zápis svatého evangelisty. Právě zjevení Otce a Ducha zjevilo Ježíše jako osobu Božího Syna. Proto tedy Zjevení celé přesvaté Trojice.

Z toho všeho můžeme dobře vyvodit, že se při Kristově sestoupení do vod Jordánu událo něco úplně jiného, než se dělo v jiných případech, kdy se Ježíš dotkl vody, nebo se umýval apod. Nikoliv, posvátná chvíle židovské rituální koupele, vykonávaná Božím prorokem (o němž praví Pán, že je největší z lidí; Mat 11,11; Luk 7,28), byla Boží prozřetelností vybrána k něčemu tajemnému. Kristus očistil vody.

K vysvětlení použijeme běžnou logiku, jak ji známe a uplatňujeme v každodenním životě. Při vzájemném dotyku dvou materií, čistší očišťuje tu méně čistou. Čistou vodu užíváme pro omývání špinavých rukou. Co se však stane, když se čistá voda setká s něčím, co je ještě čistší? Pak - logicky - voda nikoliv očisťuje, nýbrž je očisťována. To je v principu to, co se stalo, když do vody sestoupil Ježíš a projevil se v ní nejen jako člověk, leč jako Bůh. Stvořitel vody. Tehdy se voda při dotyku jeho boholidské Osoby očisťuje od poskvrny hříchem, jímž člověk duchovně znečistil všechno materiální stvoření.

Nikoliv nadarmo se čtou v předvečer svátku paremije z knihy Stvoření na první stránce, kde se popisuje stvoření světa. Voda se při kontaktu s Pánem Ježíšem stává takovou, jakou byla před pádem světa. (Ba ještě dále - někteří říkají, že se duchovně stává tou "prvotní materií", která byla na samém počátku, kdy "Duch Boží se vznášel nad vodami"; Gen 1,2). Skrze ni se můžeme dotknout nejstaršího světa, světa před pádem. Stává se původně čistou, duchovně jakoby právě stvořenou. (To je zřejmě důvod, proč se svěcená voda nekazí, i když je skladována v běžné sklenici za pokojové teploty po celý rok.) Tato voda má i další vlastnosti, jaké měla voda při stvoření světa: je léčivou, smývá nejen tělesnou nečistotu ale i duchovní poskvrnu, je to voda živá, má duchovní sílu stvoření, odpuzuje zlo, není uzavřena v tomto světě smrti, ale plyne z toho času a světa do života věčného (jak se to praví v modlitbách svěcení vody). Svou duchovní čistotou - tedy tím, že není vnitřně infikována zlem - má moc zlo zahánět; je to ostrá zbraň v duchovním boji a má sílu působit k navracení našeho poskvrněného světa do stavu neposkvrněnosti.

Z toho vše je zřejmé, že voda svěcená na svátek Bohozjevení je nejen vodou prvotního světa, materií přicházející k nám z nejstarší minulosti světa, ale zároveň něčím, co je nám podáváno z budoucnosti, navštívením Božího království. Je to dar přenášený do našeho času z dob, které v našem čase teprve přijdou, ale ve věčnosti je vše přítomné. Je to kousek příštího světa, o němž se praví, že po zničení tohoto našeho hříchem tlejícího světa Bůh "stvoří nové nebe a novou zemi" (Zjev 21,1 a 5), "kam nevejde už nic nečistého" (Zjev 21,27). Je to "voda živá", která v nebeském Jerusalemě bude téci z trůnu Božího a Beránkova (Zjev 22,1). Jak je to možné? Což nevíme, že Církev nepatří tomuto světu? Že je duchovní přítomností příštího Království v našem světě?
----------------------------

Při tomto svátku má Církev pradávný obyčej světit vodu.

Duchovní síla svátku a moc Církve se projevují tím, že při svěcení vody se voda pod rukama kněze mění na vodu duchovně identickou s tou vodou, která se dotýkala Ježíše Krista, když stál v Jordánu, a shůry zněl Otcův hlas a snášel Duch Svatý. Je to voda, které se právě stvořitelsky dotkla celá přesvatá Trojice Boží.

-----------------------------

Při křtu Páně zjeveno bylo lidem pravé náboženství, čili zjevena byla trojičnost Boží, která byla do těch dob lidem neznámá; zjevilo se tajemství o Bohu jediném ve třech Osobách, ukázáno bylo uctívání přesvaté Trojice (jak se to praví v troparu svátku).

Při křtu tvém v Jordáně, ó Pane,
zjevila se Trojice, které se klaníme,
neb Otcův hlas svědectví vydal o tobě,
nazývaje tě milovaným Synem,
a Duch v podobě holubice
potvrdil pravdu tohoto slova.
Ó Kriste, jenž jsi se zjevil a svět osvítil,
sláva tobě!
(Tropar svátku)
Posvátné bohoslužebné hymny praví o tomto svátku:

Při pohroužení do vody Pán "posvětil podstatu vody" (viz stichiry na stichovně na 2.1.) a celou zemi (viz povečeří 5.1. nebo kánon na jitřní 2.1.)

Přítomností Božské síly v materii vody je (při křtu) naše rozložená a smrtelná přirozenost proměněna na nesmrtelnou. Křest skýtá blahodatné působení na celou dvojitou lidskou přirozenost: na duši i na tělo.

"Duchem nově tvoříš naše duše, vodou posvěcuješ tělo, ... abychom v sobě měli život věčný" (viz povečeří).

Podobně jako svěcením získáváme znovustvořenou vodu, tak je při křtu člověka v posvěcené vodě znovustvořena lidská duše (tak dle výkladu svátku v kalendáři Moskevského patriarchátu). Ano, tím jsme se plynule přesunuli k dalšímu tématu, jehož podstatou je událost svátku Bohozjevení: svatá Tajina křtu. Tajemství, jímž se věřící člověk stává křesťanem - člověkem Kristovým, občanem Božího království.

Křest Spasitele byl de-facto předobrazem a základem blahodatné Tajiny znovuzrození vodou a Duchem při křtu každého věřícího. Tady vidíme Pána jako Zakladatele nového, blahodatného Království, do něhož nelze vstoupit bez křtu, jak nás učí v evangeliu (Jan 3,5).

"Jestli kdo sestoupí se mnou a spolupohřben bude křtem, dostane se mu sladkosti slávy a vzkříšení - praví nyní Kristus" (viz povečeří v den 4.1.)

"Trojí ponoření do vody, jímž prochází každý věřící při křtu, zobrazuje Kristovu smrt, trojité vynoření se z vody zobrazuje účast na jeho třetího dne vzkříšení" (viz povečeří 5.1.)

------------------------------

V posvátných hymnech ke svátku Bohozjevení se často cituje proroctví žalmisty Davida, že Jordán zastaví svůj tok před tváří Páně. Jinde se praví, že při křtu Páně Jordán s leknutím "ucuknul" před Ježíšem, jeho proud se vrátil nazpět. "Jordán, když spatřil Vládce při křtu, rozdělil se a zastavil svůj proud," praví se ve stichirách při posvěcení vody.
A skutečně, víme z tradice i ze současnosti, že čas od času se opakuje tato podivuhodná věc jako při samotném křtu Pána Ježíše: při svěcení vody v Jordánu, řeka zastaví svoje přirozené proudění, by začne se vracet nazpět (naposledy se to stalo předloni, pokud vím; když jerusalemský patriarcha vhodil do vod Jordánu svatý kříž, řeka proudila nějakou dobu obráceně, jak viděli přítomní lidé a popisovaly sdělovací prostředky).
-----------------------------

Ještě pár slov k historii tohoto svátku.
Začátek oslavy tohoto svátku se vztahuje k dobám apoštolským. Je vzpomínán už v "Apoštolských ustanoveních". Již ve druhém století je pak doložená oslava tohoto svátku spojená s celonočním bohoslužebným bděním (Kliment Alexandrijský). Ve třetím století sepisovali svatí Otcové k tomuto svátku své besedy. Na západě i východě se tento svátek slavil 6. ledna.

Spolu s událostí Ježíšova křtu se při svátku Zjevení Páně vzpomínaly i jiné události, při nichž se projevovalo Božství Ježíše Krista, zvláště:
1.) poklonění mágů narozenému Ježíšovi jako svědectví zjevení Krista pohanskému světu prostřednictvím hvězdy na východě (kvůli tomu se pak tento svátek začal na západě nazývat "svátek tří králů");
2.) projevení Božské moci Kristovy při jeho prvním zázraku při svatbě v Káně Galilejské;
3.) podobně (v africké církvi) zázrak, při němž Pán Ježíš nasytil 5000 lidí pěti chleby.






Zobrazit příspěvek č. 296 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2008
Ke svěcení vody

Zázrak na Jordánu a fotografie z letošního svátku v brněnské farnosti

O zázraku na řece Jordán v r. 2006 viz zprávu v časopisu Dobrý pastýř č. 11 (duben 2006) PDF (str. 33).

Fotogalerie svěcení vody letos v Brně.




Zobrazit příspěvek č. 297 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2008
Z tisku - pravoslavná církev se nezúčastní týdnu společných ekumenických modliteb

Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu odmítla účast na týdnu modliteb za jednotu křesťanů na Ukrajině.

Tato akce je organizována Světovou radou církví a konána ke dni obrácení apoštola Pavla, který připadá podle gregoriánského kalendáře na den 25. ledna. Akce se na Ukrajině zúčastní Kyjevský patriarchát (rozkolná "pravoslavná" církev), řecko-katolická církev, římsko-katolická církev, církev křesťanů evangelické víry a další denominace.
(Credo.ru)




Zobrazit příspěvek č. 298 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2008
Návštěva v alma mater

Konstantinopolský patriarcha v Římě

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přijede na návštěvu Vatikánu u příležitosti oslavení 90. výročí založení papežského východního institutu, který založil papež Benedikt XV. v říjnu 1917 a svěřil ho péči Jezuitů (dekretem motu proprio Orientalis catholici). Za celou historii vychoval papežský orientální institut přibližně 6.500 lidí, mezi nimi některé patriarchy, včetně Bartoloměje, který zde dosáhl hodnosti doktora teologie.
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 299 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2008
Nový článek k problematice Kosova

Kosovo - výzva k solidaritě se Srbskem

Na českou stránku Trpící Kosovo (s novými příspěvky) umístěn odkaz na
VÝZVU K SOLIDARITĚ S REPUBLIKOU SRBSKO.




Zobrazit příspěvek č. 300 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 28. 1. 2008
Zesnul arcibiskup aténský Christodulos

Dnes časně ráno zesnul po dlouhém zápase s těžkou nemocí ve věku 69 let ve své rezidenci v aténské čtvrti Psychiko prvohierarcha řecké církve arcibiskup aténský a celého Řecka Christodulos. Věčná paměť!


Zobrazit příspěvek č. 301 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Poznámka k Výzvě k solidaritě s republikou Srbsko:

Vše, co je níže (tj. v textu "Výzvy"; pozn. admin.) napsáno je v podstatě pravda. Text, bohužel, neobsahuje zmínku o velkých srbských chybách ohledně Kosova , ke kterým došlo v relativně dlouhém čase před závěrem minulého století. Neobsahuje ani zřetelné upozornění na geopolitický vektor, jakožto kořen současné situace v Kosovu, neúprosně směřující přes EU do U.S.A. Přesto je tento text zcela hoden zřetele a taktéž obecné podpory. V Kosovu dnes nejde pouze o nacionálně-politický lokální problém, ale o strategicky nesmírně významnou část mozaiky „nového světového řádu“!!! Kosovo je zásadní křižovatkou evropského křesťanství. Jestli ho opustíme, deklarujeme tím vlastní rezignaci na pověření svědčit...

Kliment
Dům sv. Eliáše
768 04 Střílky





Zobrazit příspěvek č. 302 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2008
Z tisku - patriarcha Římu poděkoval za pozvání o odmítl

Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu prohlašuje, že návštěva patriarchy v Římě by byla předčasná.

Patriarcha Alexij II. odmítl pozvání papeže k návštěvě u příležitosti výročí zjevení Páně apoštolu Pavlovi.
"Protože pozvání nevyhnutelně nastoluje delikátní téma setkání papeže s ruským patriarchou, která ještě vyžaduje seriosní přípravu na obou stranách," sděluje kněz Igor Vyžanov, vedoucí tajemník pro mezikřesťanské vztahy.

Stejná pozvánka byla zaslána konstantinopolskému patriarchovi a představitelům ostatních místních pravoslavných církví.

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 303 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2008
Aktualizace webu o Jugoslávii a Kosovu

Nový obsah webu o Jugoslávii

Obnovena byla nejen stránka Trpící Kosovo, ale i česká webová stránka
Tragické události v Jugoslávii (týká se bombardování Jugoslávie).





Zobrazit příspěvek č. 304 jednotlivě

Administrátor --- 30. 1. 2008
Z tisku - nový japonský chrám a nová španělská hymna

V Tokiu vybudují ruský pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského.
Minulý týden začala jedna japonská stavební firma se stavbou.
Japonská autonomní pravoslavná církev byla založena v r. 1870 ruským misionářem sv. Nikolajem, který přišel do Japonska z rozhodnutí posvátného synodu Ruské pravoslavné církve. Přeložil do japonštiny Písmo svaté, bohoslužebné knihy a postavil v Tokiu chrám Vzkříšení. Dnes jsou zde tři pravoslavné eparchie (diecéze) a jeden monastýr.
Intexfax Religia

----

Nové znění španělské hymny byl zamítnut kvůli slovům "Buď pozdraveno, Španělsko" anebo "Miluj vlast".
Španělský olympijský výbor se distancoval od slov pro národní hymnu. Uvedená slova prý "vzbudila mnoho sporů a nakonec naprosté zamítnutí". Někteří Španělé prý v nich vidí návrat k éře generála Franka.
V současnosti je národní hymna beze slov.
Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 305 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2008
Z tisku a z televizního přenosu

Pohřeb vladyky Christodula, arcibiskupa athénského a celého Řecka

Zádušní bohoslužby za arcibiskupa Christodula se konaly v katedrálním chrámu řeckého hlavního města dnes dopoledne. Arcibiskup zemřel na rakovinu 28. ledna 2008 ve věku 70 let. Jeho nástupce by měl být zvolen 7. února.

Na bohoslužbu se shromáždilo athénské duchovenstvo, biskupský sbor, řecká vláda včetně prezidenta, premiéra a vůdců politických stran.

Na pohřeb přijeli i představitelé dalších světových pravoslavných církví, patriarchové, metropolitové (zahlédl jsem tam i vladyku Kryštofa za naši církev; pozn. překl.). Bohoslužbu vedl patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Na byzantské nápěvy zpívali klerici řecké a konstantinopolské církve.

Ve svém proslovu označil patriarcha Bartoloměj vladyku Christodula za vynikajícího církevního činitele. Vyzdvihl jeho horlivost a elán v práci pro církev, blízkost mládeži, oddanost řeckému národu, veliký přínos pro společenskou a dobročinnou práci církve - nejenom v Řecku, ale všude, kde trpěli naši pravoslavní bratři: v Srbsku, v Rusku, Libanonu. Řecká církev se účastnila stavby nové školy v Beslanu (po teroristickém útoku r. 2004). Jeho trpělivost při snášení nemoci přirovnal patriarcha k biblickému Jobovi. "Trpělivost, důstojnost a víra tváří v tvář nemoci ukázaly příklad a rozechvěly lidi v celém řeckém světě." Patriarcha také připomenul, že konstantinopolský patriarchát se v řadě otázek s řeckým synodem arcibiskupa Christodula neshodoval. Avšak i přes tyto "srážky" měl, jak patriarcha vyjádřil svou naději, arcibiskup Christodulos "úctu a lásku ke konstantinopolské církvi".

Řecký ministr školství a náboženství ve svém projevu za celou vládu ocenil šíři sociálního působení zesnulého arcibiskupa: "spojil vnitřní obnovu církve s růstem její společenské role. Drogově závislí, běženci, ženy, na nichž bylo spácháno násilí, pracující matky, oběti organizovaného zločinu - to je jen několik příkladů sociálních kategorií, v nichž lidé na sobě pocítili jeho péči". Připomenul i širokou síť dětských školek, lékařských center a útulků, provozovaných řeckou církví. "Arcibiskup byl zastáncem silné a bojující církve. Dokázal přivést církev blíže k prostému člověku a jeho každodenním problémům," pravil představitel řecké vlády.

Tělo vladyky Christodula bylo po celý obřad i při převozu na hřbitov v odkryté rakvi, takže mu všichni mohli naposledy pohlédnout do tváře. Arcibiskup byl v rakvi oblečen do plných slavnostních bohoslužebných rouch, na hlavě měl biskupskou mitru, na prsou zlatý evangeliář a po straně biskupské žezlo.
Arcibiskupa pohřbívali se týmiž poctami jako hlavu státu. (V Řecku je státní církev; pozn. překl.)

Po zádušních bohoslužbách v katedrále vynesli duchovní rakev před chrám, kde byla naložena na dělostřeleckou lafetu zapojenou za vojenské vozidlo. Smuteční průvod doprovázela čestná stráž a početná vojenská hlídka. Pohřební průvod kráčel za otevřenou rakví hlavními athénskými ulicemi (kde byl zastaven silniční provoz). V průběhu převozu se se zesnulým loučily desítky tisíc lidí. Byli to nejen Athéňané, ale i Řekové z celé země, kteří na pohřeb přijeli speciálně vypravenými autobusy.

"Museli jsme přijít. Byl to náš Christodulos. Nikdo jemu rovný asi v budoucnosti už nebude," říkala stará žena, která přijela do Athén na pohřeb. "Vrátil mládež do chrámů, a proto jsme zde," uvedl 25ti letý muž. Po stranách ulice stojící lidé zasypávali kolem převáženou rakev arcibiskupa květy růží a tleskali. Zvonily zvony okolních chrámů. Z vršku nad Athénami vypálila armáda čestných 21 ran z děla. Smuteční pochody hrál vojenský orchestr.

Po celé cestě se k průvodu přidávali další a další lidé, takže procesí bylo delší než kilometr.
Na hřbitově sloužil patriarcha Bartoloměj nad tělem zesnulého ještě krátkou panychidu. Mnozí nejbližší spolupracovníci arcibiskupa stojící u rakve hlasitě plakali. Po zpěvu "věčná paměť" na konci panychidy odňali vladykovi Christodulovi biskupské insignie: sejmuli mu mitru, odebrali panagie i archijerejskou berlu atd. Místo toho mu na hlavu vložili jen prostý mnišský klobouk (kamilavku) a do rakve vložili prostý evangeliář. Do země je tedy Christodulos ukládán jako prostý mnich. Poslední políbení zesnulého. Pak tělo pokryli pohřebním plátnem. Přiklopili víko rakve a za zpěvu radostného paschálního hymnu: "Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval," uložili rakev do hrobu.

Tolik překlad z tiskové zprávy (maličko doplněný).

Měl jsem možnost sledovat přímý televizní přenos z pohřbu.
Byla to opravdu majestátní událost. Arcibiskup byl v rakvi uložen tak, že téměř poloseděl, takže ho mohl každý naposledy vidět.
Ihned po vynesení rakve z chrámu projevovali věřící úctu k zesnulému způsobem pro nás poněkud nezvyklým - bouřlivými ovacemi.

Pohřební průvod působil skutečně impozantním dojmem. V Athénách byl zastaven provoz. Procesí se ubíralo po prázdné osmiproudé athénské ulici, za rakví kráčelo duchovenstvo a za ním šly tisíce a tisíce lidí. Kamera sledující průvod z nadhledu, neviděla ani na dlouhé rovné silnici konec smutečního zástupu postupujícího po celé šíři silnice. Další lidé čekali po krajích ulice, až bude rakev vezena kolem nich, a házeli na tělo zesnulého květiny. Každou chvíli se rozezněla nová a nová bouře potlesku. Lapidární tisková zpráva: "arcibiskup byl mezi lidmi velice oblíben," dostala při pohledu na projevovanou úctu a lásku toho nedohledného zástupu nečekaný rozměr.

Při sledování této události mě nemohla nenapadnout otázka: Žije v naší vlasti dnes osobnost, která by byla takto milovaná, aby se s ní společnost loučila takovým velkolepým způsobem? Přišly by u nás dnes někomu na pohřeb desetitisíce Čechů?
Arcibiskupu Christodulovi - věčná paměť!

Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...





Zobrazit příspěvek č. 306 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2008
Veřejnoprávní ČT událost v Řecku ignorovala

Zpravodajství České televize opět zklamalo

Díval jsem se večer po pohřbu vladyky Christodula na hlavní zpravodajství ČT Události. Pak jsem přemýšlel, proč pohřbu hlavy Řecké církve nevěnovali redaktoři naší veřejno-právní televize ani 5ti vteřinový šot... Místo toho se opět do mrtě rozpitvávaly žabomyší války na domácí politické scéně, dlouze se spekulovalo, jak se vyvíjí volební klání kdesi za Atlantikem (včetně přímého přenosu z USA rovnou do vysílání Událostí, který přinesl úžasně zajímavé zpravodajství ze sázkařské kanceláře - jaké sázky lidé uzavírají na vítěze voleb atd.

Dokázal bych pochopit, že ateističtí pracovníci zpravodajství nepovažovali pohřeb hlavního církevního představitele nějakého evropského státu za událost, o níž by měli Češi být informováni. Větší obtíže mi činí chápat, že neudělí žádnou pozornost ani takovému evropskému pohřbu, který je na úrovni pohřbu prezidenta. Nedokážu si však srovnat v hlavě, že námi placené redakci zpravodajství ujde společenská událost takového formátu, při které v zemi EU vyjdou do ulic desetitisíce lidí. To považuji za fatální ignoranci hlavního redaktora a jeho týmu.

Raději ani snad nechci uvažovat o možnosti, že zodpovědný redaktor veřejno-právní TV je nějakého jiného náboženského vyznání a událost svědčící o životě pravoslavné církve v Evropě prostě zamlčel Čechům úmyslně. Než na takovou zlomyslnost raději budu věřit, že se jedná opět "jen" o hroznou ignoranci České televize.




Zobrazit příspěvek č. 307 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 1. 2. 2008
ad: zpravodajství

Kolikrát jsme již učinili zkušenost, že zpravodajství jakéhokoli média (v ČR) není zpravodajstvím, ale talkshow konkrétního zpravodajského týmu? Zkrátka, těžko lze změnit, že konkrétní zpravodajství nakonec vytvoří konkrétní (a u nás zpravidla naprosto bezbožní) lidé, kteří tam dají prostě to, "co se jim zrovna zdá". Mechanismy nápravy jsou těžkopádné a neúčinné.

Tak jsme mohli včera večer sledovat reportáže o nových policejních uniformách nebo o sněhové kalamitě v Číně. Důležitější zprávy si snad už ani nelze představit. Že je pro českého žurnalistu zesnutí nejvyššího představitele řecké církve něco naprosto nedůležitého, s tím se lze silou vůle vyrovnávat, ale že se z našich sdělovacích prostředků (jakýchkoli, nakolik jsem byl schopen sledovat) náš občan nedozví nic o třídenním státním smutku jedné ze země EU?

Pro mne osobně má celá věc jednu opravdu pikantní pointu. Během onoho třídenního státního smutku v Řecku se mi podařilo v našem zpravodajství zachytit jedinou zprávu s náboženským obsahem - 60 let po smrti Mahátmy Gándího byl jeho popel rozptýlen do oceánu. V relativně obšírné zprávě jsme se dověděli, že šlo o tradiční hinduistický obřad, který vykonala dcera velkého politika. Nu, možná se dočkáme přímého přenosu z pohřbu dalajlámy...

A mimochodem: sledoval jsem hodinové klání dvou uchazečů o úřad hlavy státu. Pominu již obligátní "folklórní" vložku jednoho z nich, kterou bych shrnul (jako původním povoláním ekolog a klimatolog) slovy, že Země je placatá. Ještě více mne zaujalo, že ani jeden z kandidátů nezmínil ve spojitosti s úřadem, o který se uchází, osobnost sv. Václava.

Někdy jsme tak "křesťanská" země, až to bolí. Doslova. Nechci vyhrožovat vlastnímu národu, ale Boží mlýny melou. Celkové chování tohoto nešťastného odpadlého národa přinese plody. A nebudou sladké.


Zobrazit příspěvek č. 308 jednotlivě

Administrátor --- 3. 2. 2008
Ad: zpravodajství

Problém nedovzdělanosti a náboženské ignorance naší sekulární společnosti

„Pokusy oddělit církev od státu - to jsou satanské pletichy,“ tvrdil právě zesnulý arcibiskup Christodulos (který velice pozdvihl společenskou prestiž církve a byl v Řecku nesmírně oblíbený).

Redakce zpravodajství a vedení médií jsou prostě jen obrazem stavu naší společnosti, která strádá náboženským analfabetismem. Lidé, kteří žijí poblíž slovenských hranic a mohou přijímat slovenské televizní vysílání, vyprávějí, že náboženská úroveň jejich redakční práce je tam nesrovnatelně výše. Díky vyšší národní religiozitě jsou pracovníci v médiích nábožensky gramotní.
To je ten lidský a osobnostní rozměr, který našim redaktorům tak bolestně schází. Jejich pohled na svět je zúžený, chybí jim orientace v celé jedné široké sféře života společnosti a lidstva. Schází jim alespoň zběžné vzdělání (či primární přehled) v té obrovské části lidského vědění, myšlení a kultury, kterou je náboženství. Proto nemohou naše média správně porozumět a chápat dění ve světě, které je významným způsobem ovlivněno právě náboženstvími. Často až bezradnost zpravodajů čiší z mnoha reportáží z nábožensky aktivní společnosti.

Jedině naprostou náboženskou dezorientací zodpovědných televizních redaktorů si můžeme vysvětlit, když Česká televize na Vánoce nebo na Velikonoce v rámci svého náboženského vysílání pustí ty příšerné dokumentární filmy BBC, z nichž některé jsou z valné části protináboženskou propagandou.
Z úst moderátorů zpravodajství jsme v posledním desetiletí už slyšeli takové nesmysly, že člověka jímá hrůza z pomyšlení, co by se asi dozvěděl, kdyby vedoucím redaktorům a dalším odpovědným pracovníkům médií položil ty nejjednodušší dotazy z oblasti základního přehledu v náboženských otázkách.

Jenže není to problém jen v médiích. Je to problém celospolečenský. Náboženský primitivismus je to první, na co narazíte, jakmile opustíte hranice církve a vstoupíte do nějaké debaty, jejíž účastníci zastupují celý průřez naší společnosti. Díky absenci základních náboženských vědomostí, které jsou nahrazeny pouhými předsudky, schází takovým lidem samotná ochota ke komunikaci. Primitivní agresivní protináboženské výpady dnešních "vzdělaných lidí" dávají alespoň vzdálenou ozvěnou pocítit, jaké to asi bylo, když se byzantští misionáři setkávali s barbary, kteří ničili a napadali vše neznámé.

Mimochodem hloupý sekularismus, to je pole, na němž se výborně daří sektám, které na takové půdě rostou jako houby po dešti. A bezesporu tento stav společnosti přispívá i k zájmu mladých lidí o drogy, jimiž někteří začínající narkomani prostě suplují duchovní život a náhražkově uspokojují náboženské potřeby své duše. Naše školy ani média totiž duchovně bloudícím lidem neumožnily, aby o této oblasti lidského nitra získali nějaké seriózní informace.
Přesvědčili jsme se na vlastních zkušenostech, že náš školský aparát nechává děti a mládež projít celým vzdělávacím procesem, aniž by žáci a studenti po opuštění škol měli byť jen základní vědomosti o náboženství. Setkáváme se běžně s naprostým nezájmem škol o výuku náboženství (a to ještě v tom lepším případě, v horším případě narážíme na uvědomělý odpor učitelského sboru). Ředitelé a učitelé dosti často aktivně nechtějí, aby se děti či studenti něco dozvěděli o náboženství, o církvi či o spiritualitě. Tedy o tom, co patří k hlavním motivům utvářejím životy většiny lidí na této planetě! Jako by vědomosti o náboženství náležely jen věřícím lidem! Mít nějaké základní znalosti z oblasti náboženství bezpochyby patří k základům vzdělanosti ve společenských vědách. Nábožensky negramotný člověk je zároveň společensky nedovzdělaný. A pak se stává snadnou kořistí - předsudků, sekt, primitivních ideologií, konzumu, politických manipulací...






Zobrazit příspěvek č. 309 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 3. 2. 2008
Hořká tragikomedie ČT pokračuje

V uplynulých dnech jsme marně čekali na obrázky pravoslavného chrámu v Událostech ČT. Dnes jsme se paradoxně dočkali, ovšem za okolností podivuhodných. (A zrovna se zde píše o náboženské negramotnosti...)

Reportáž Michala Kubala z Los Angeles - záběry buddhistického chrámu; M.K.: "Toto není Čína."; záběry v krojích oděných indiánů; M.K.: "Toto není Mexiko."; záběry ruského pravoslavného chrámu s pěti zlatými typickými "cibulemi", silueta, kterou zná snad i dítě z obal bonboniér (srdce pisatele těchto řádků na okamžik taje nadějí a radostí!); M.K.: "Toto není.. ARMÉNIE." (pisatel těchto řádků v beznaději klesá do židle).

Tak se ptám, přátelé: je to možné? Nebo to je nějaký vtip?

(O dvě minuty později dostal Michal Kubal prostor znovu, a to dokonce v živém vstupu. Důvod: v Hollywoodu stávkují scénaristé...)

Pomoc.


Zobrazit příspěvek č. 310 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2008
Zpráva z tisku

Vědce vyhodili z práce, nevěřil Darwinově teorii

Propuštěný biolog tvrdí, že jako odborník na akvarijní ryby mohl bez problémů vykonávat svoji práci i bez souhlasu s Darwinem.

Americký biolog Nathaniel Abraham zažaloval na sklonku minulého roku svého bývalého zaměstnavatele za to, že ho údajně neoprávněně propustil, když se Abraham přiznal, že nevěří v Darwinovu evoluční teorii. Právní firma, která Abrahama hájí, oznámila, že její klient žádá 500 000 dolarů jako odškodné.

4. 2. 2008 08:56 - BOSTON
Z právního hlediska je spor považován za střet vědy a kreacionismu. Po ukončení doktorátu byl Abraham zaměstnán v prestižním oceánografickém ústavu Woods Hole. Jako odborník na akvarijní rybičky a toxikologii se měl v laboratoři Marka E. Hahna podílet na projektu týkajícího se evoluce.

Abraham se jakožto křesťan Hahnovi v říjnu 2004 přiznal, že v Darwinovu teorii nevěří. Hahn ho v listopadu požádal, aby se místa vzdal, protože celý výzkum byl postaven na evoluční teorii, a tak byla práce i celý grant prezentován také uchazečům. Abraham byl z laboratoře propuštěn v prosinci.

Následující rok si na postup zaměstnavatele, který považuje za diskriminaci, stěžoval u massachusettské protidiskriminační komise. Ta letos jeho stížnost zamítla s tím, že ústav neměl jinou možnost, protože celá jeho práce je na učení o evoluci založena. Abraham se proto v prosinci loňského roku obrátil na soud.

Abraham tvrdí, že dal najevo, že je ochoten účastnit se výzkumu založeného na evolučním konceptu, ale že ho nadřízení postavili do situace, kdy mu dali na výběr buď uznat Darwinovu teorii jako fakt, anebo odejít. Nyní pracuje pětatřicetiletý biolog v baptistické škole ve Virginii.

(www.novinky.cz)

Takových případů jsou spousty. Za těch pár let, co tuhle problematiku letmo sleduji, už jsem se dočetl o celé řadě podobných praktik. Vědci si např. v Anglii stěžují, že ve vědeckých kruzích panuje strach. Ač mají někteří vůči Darwinovi velké výhrady, obávají se o tom hovořit, protože by je "všemocná darwinistická lobby" znemožnila.

Je zajímavé si všimnout, že z ducha, který kolem agresivně prosazované evoluční teorie vane, je dosti zřetelně patrné, že tu nejde ani o vědu, ani o hledání pravdy, ale o šíření ideologie. Pro nás křesťany je zvláště výrazný jeden z prvků této nesnášenlivé ideologie, jímž je její protibiblický a potažmo protikřesťanský osten. Armáda bílých plášťů bojující ve službách této ideologie se snaží za každou cenu (byť i nedůstojnými a vědy nehodnými metodami) dokázat, že Bible nemá pravdu.
Při tom se na Západě ve vědecké sféře neváhají užívat i praktiky známé u nás z dob reálného socialismu, kdy vládla mocná komunistická strana: kádrování, ideologické prověrky, profesní likvidace těch, kteří nemají "správné názory" či jsou dokonce nositeli "ideologické diverze".
Z ocitovaného článku je zajímavá zvláště poznámka, že po tomto vědci bylo požadováno cosi takového, jako "vyznání víry" v evoluci, což pochopitelně znamená zříci se biblické víry. Přestože byl schopen na tom výzkumném projektu pracovat, nebylo mu to dovoleno, protože neměl tu "správnou víru", která je od vědce vyžadována. To je z duchovního hlediska velice závažný moment.

Všimněte si, řeč tu není o vzdělání ale o víře. Tomu propuštěnému vědci nadřízený nevytýkal, že nemá dokončené školy, nebo nedosáhl nějaké vědecké hodnosti, nebo málo publikuje apod. Prostě nic neměli proti jeho vzdělání a vědecké profesionalitě. Důvodem propuštění byla jeho křesťanská víra, resp. absence víry v evoluci. To je zvláště pikantní, když si uvědomíme, že oficiální věda neustále hlásá, že věci týkající se jakékoliv víry člověka jsou mimo oblast jejího zájmu, protože ji zajímají fakta.
Vědec tedy musí považovat evoluční teorii prostě za faktum. Čili nepřemýšlet o ní. To je jako katolická definice víry: věřit znamená "za pravdu míti". Po vědci se žádá evoluci za pravdu míti - čili v ni bez přemýšlení věřit.
Evoluční teorie je modla, které se každý vědec musí povinně klanět, jinak je znemožněn a dehonestován. Prohlásí se o něm, že není dosti vzdělaný nebo nemá potřebnou úroveň, a nesežene zaměstnání.


Připomeňme si, že podstatou současné evoluční teorie je idea: svět, život a lidé vznikli náhodou a vyvinuli se tzv. "přirozeným výběrem", bez Boha. Pokud tohle má nějaký vědec přijmout, tak se tím musí nutně rozejít s biblickou vírou v Boha Stvořitele. (Dodávám, že pro tuhle chvíli není klíčové, jestli šest stvořitelských dnů, jak se o nich píše v Bibli, jsou dny v našem pojetí, nebo jestli je to šest nějakých etap, z nichž některé jsou třeba mnohem delší než náš 24hodinový den. Podstatné nyní pro nás je, že svět a život nevznikly náhodou a život se nevyvíjel sám od sebe nějakým přirozeným výběrem, ale je to stvoření, jehož průběh byl řízený vyšší inteligenci, dělo se podle plánu a má svého autora.) Jestli dnešní věda nedovoluje svým ovečkám, aby tuhle biblickou víru směly bez újmy vyznávat, pak taková věda nabývá zřetelně antikristovských kontur.

Takže těmito metodami se v západní civilizaci pomalu utváří situace, kdy materialističtí vědci v některých západních zemích mohou sebevědomě prohlašovat, že "každý uznávaný vědec bere evoluční teorii jako bezpečně prokázaný fakt". Samozřejmě, protože se mnohý vědec bojí, že by přestal být uznávaným, kdyby řekl, co si skutečně o evoluci myslí, a pak by se stal nezaměstnaným a neuznávaným. A to si ti, kteří nevynikají osobní statečností, dobře rozmyslí.

Západní společnost by však opravdu nějakou evoluci potřebovala. Je to tam stále jako za středověku. Kdo tenkrát dospěl bádáním k něčemu jinému, než hlásala neomylná katolická církev, musel o tom buď mlčet, nebo veřejně odvolat, nebo byl upálen. Dnes tenhle středověký duch žije na západních univerzitách a vědeckých ústavech; jenže mají místo magisteria katolické církve magisterium materialistické vědy, vystavěnou na neomylném učení "svaté" evoluce...

Závěrem poznámka, kterou bychom mohli pojmenovat:
Jak evolucionisté vytáhli do finálního útoku.

Jeden z prvních vážných střetů nastal kolem výstavy v Londýnském muzeu r. 1981.
Citujeme z knihy Spor o Darwina:
Informační brožura (k výstavě) tvrdila, že „představa evoluce přírodním výběrem není přísně řečeno vědecká", protože byla vytvořena spíš logickou dedukcí než na základě empirických důkazů. Dále uvedla postřeh, že „pokud je evoluční teorie pravdivá", přináší... Celkově výstava vyznívala tak, že je darwinismus důležitou teorií, ale ne něčím, o čem by se vůbec nedalo pochybovat.
Na tato relativistická vyjádření reagovali význační vědci velkým hněvem.
....Spor se odehrával na stránkách vědeckého časopisu Nature. Jeden z článků rozváděl myšlenku, že ... většina biologů „by radši přišla o svou pravici," než by začali větu slovy: „Pokud je evoluční teorie pravdivá..." To vyvolalo rozhořčenou odpověď 22 význačných biologů, které šokovalo, že Nature zastává názor, že teorie má být předkládána jako fakt.

Tlakům na to, jak se budou vyučovat přírodní vědy, se samozřejmě nevyhnulo školství. ... bylo přijato r. 1981 "Metodické prohlášení", jehož základní myšlenkou je umožnění vyučování evoluce, jak ji chápou darwinisté...
Pro darwinisty je plně naturalistická evoluce faktem, který je třeba se naučit, a nikoli názorem, nad nímž si lze klást otázky. Student může mlčky nevěřit, ale o důvodech, proč nevěří, studenti ani učitelé ve třídě hovořit nesmějí, aby nenakazili ostatní.
Přestože vnucování názorů není slučitelné s cílem vzdělávání, vnucování poznání je veškerou náplní vzdělávacího procesu. Vše tedy směřuje k prosazení jediné myšlenky: naturalistická evoluce patří do kategorie poznání, a nikoli pouhých názorů, takže odpor vůči ní pramení z nevědomosti, kterou se školství právem usiluje vymýtit.
Hlavní problémové oblasti jsou opomíjeny nebo minimalizovány. Žáci mají být ujišťováni v tom, že věda je spolehlivý podnik schopný samostatné korekce, že údajně vědecké námitky vůči přijímaným teoriím vědecká obec zvážila a odmítla, a že evoluce je vědecky přijímaný fakt. Způsob těchto formulací dělá dojem snahy spíš informace utajit, než s nimi seznamovat.

O motivech, které vědce vedly k tomu, že teorii společných předků přijali tak nekriticky, se můžeme jen dohadovat. Triumf darwinismu přispěl jasně k vzestupu prestiže profesionálních vědců a myšlenka automatického pokroku tak odpovídala duchu doby, že upoutala i mnoho náboženských představitelů. Vědci tuto teorii každopádně přijali před tím, než byla přísně prověřena, a potom použili veškerou svou autoritu k přesvědčení veřejnosti o tom, že naturalistické procesy stačí k vytvoření člověka z bakterie, a bakterie ze směsi chemických látek.

Skoro to už vypadá tak, že ve skutečnosti je materialistická věda jedním ze základních kamenů chystaného nového náboženství.

Svého zbožštění dosáhl darwinismus při oslavách 100. výročí vydání O vzniku druhů r. 1959. ... Z proslovu J. Huxleyho, při této příležitosti: „A konečně nám evoluční teorie umožňuje poznat, byť neúplně, charakteristické rysy nového náboženství, o němž si můžeme být jisti, že vznikne, aby sloužilo potřebám nadcházející éry."

Vybráno z knihy Phillipa E. Johnsona "Spor o Darwina ". Výběr z této knihy, obsahující některé základní vědecké námitky proti evoluční teorii a náčrt jejího náboženského a ideologického pozadí, je i dispozici zde.






Zobrazit příspěvek č. 311 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2008
Zajímavý film - link

Film (v ruštině) "Zánik impéria - byzantské ponaučení"

http://intv-inter.net/tv/programm/?id=639643&act=tvp&channel=56

(Brzy odkaz vyprší - podívejte se co nejdříve. Opravdu to stojí za to.)

(Kdo byste si dokázal poradit se stažením filmu, dejte vědět - nám se to nepodařilo.)



Zobrazit příspěvek č. 312 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2008
Zajímavý film - nový link

Film: "Zánik impéria - byzantské ponaučení"

Zde je nový odkaz na tento film

http://rutube.ru/tracks/436743.html


Zobrazit příspěvek č. 313 jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2008
Z tisku - arcibiskup Christodulos

Arcibiskup Christodulos se dokázal chovat principiálně a často vedl lítou polemiku: s řeckou vládou či s Konstantinopolským patriarchátem.

Za vladykou Christodulem - přiblížil církev lidu

V souvislostech se zesnutím a pohřbem athénského arcibiskupa, hlavy Řecké pravoslavné církve, se často vzpomínala jeho úspěšná snaha přiblížit církev lidem, společnosti, přivést do chrámů mládež ve větší míře, než se dařilo jeho předchůdcům.

Při pročítání životopisu archiepiskopa Christodula jsem narazil na odstavec, který výše připomenutý úspěch zesnulého vladyky konkretizoval. Pro zajímavost ho překládám:

"S příchodem arcibiskupa Christodula na athénskou katedru začala Řecká církev častěji a produktivněji využívat současné sdělovací prostředky. Z obrazovek televizorů, z novin, z rozhlasu církev informovala obyvatelstvo o událostech, které se dějí uvnitř církve. Média začala častěji přenášet i kázání duchovních. Tím se otevřela ideální cesta pro misionářskou církevní práci a společnost se semkla kolem církve..."
Přesvědčil jsem se, jak intenzivně pravoslavná církev v Řecku používá sdělovací prostředky (pro nás zajímavé je nepřetržité pravoslavné televizní vysílání po internetu). Chápu, že naše místní pravoslavná církev nemůže mít vlastní televizní vysílání či svou rozhlasovou stanici. Je zde však ještě tisk a internet...

Nemohl by vladyka Christodulos být příkladem i u nás...?



Zobrazit příspěvek č. 314 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2008
Neděle o farizejích a o švejkujících Češích

Neděle o tom, co je podstatné a co nikoliv

... prosil (Ježíše) jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl.
Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem.
I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrch konvice a mísy čistíte, ale to, což uvnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti.
Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest uvnitř?
Raději dávejte almužnu z toho co máte, a hle, všecky věci vaše čisté budou.
Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte spravedlnost a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.
Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v synagogách a pozdravování na trzích.
Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, neboť jste jako hrobové, které už nejsou vidět, a lidé chodíce po nich, nevědí to.
(Lukáš 11,37-44)

Toto místo v Evangeliu snad nejhlouběji postihuje podstatu farizejství, tedy to, před čím Ježíš Kristus neúnavně varoval. Farizejství - to je rozštěp morální integrity osobnosti - člověk je jiným navenek a jiným uvnitř a nevadí mu to. V oblasti náboženské je to pohřeb duchovního života. Nikoliv nadarmo přirovnává Kristus farizeje ke hrobům.

Jako vycíděná konvice vypadá pěkně, když je navenek nablýskaná; dovnitř však nevidíš, takže proč ji pulírovat i uvnitř? Tak i farizej pečuje o to, aby byl pěkným navenek a chválen byl lidmi, spoléhaje na to, že do srdce mu nikdo nevidí, a proto ho podle stavu jeho duše nebude posuzovat. V tom tkví to jeho pokrytectví. Zbožnost konaná pro lidskou slávu je pak čistě rituální a vnější záležitostí. Jde-li mi o slávu, proč se modlit, když se na mne nikdo nedívá? Proč čistit to, co stejně není vidět, že? Proč pečovat o to, co je skryté lidským zrakům?
Do jisté míry jsme tím stiženi všichni - stav našeho nitra se rozchází s tím, jak se chováme navenek. U svatých lidí je toto rozdělení osobnosti překonáno, sceleno, čistotou myšlenek, srdce a duše. Skutečná duchovní havárie začíná tehdy, kdy nám toto rozdělení, necelistvost osobnosti, přestává vadit, neřku-li dokonce si ji začínáme obhajovat.

Farizeům Pán Ježíš vyčítá, že veškerou váhu položili na vnější skutky a o vnitřní stav svého srdce se nestarají. Přenesu-li těžiště církevního i duchovního života jen na vnějšek, na obřady a plnění všech zákonů, pravidel, kánonů a ustanovení, stojí mne to sice jistou námahu, ale výsledky sklízím vzápětí. Lidé mne začnou chválit, ba snad i považovat za starce nebo za svatého. Jenže skutečný stav mého nitra nikdo nevidí. Jen Otec nebeský, který vidí, co je v skrytu. A pokud by mne snad neocenilo moje okolí za tu zákonickou pečlivost, mohu se pochválit alespoň já sám, mohu být s sebou spokojen - jak mi to pěkně jde, jak to dobře zvládám.

Na základě slov Evangelia víme, těžiště křesťanské duchovnosti nutno klást na očišťování srdce. Tady se vede naše duchovní bitva. V tom tkví od dob apoštolských dodnes podstata křesťanského duchovního života. Doposud je v tomto bodě rozdíl mezi východním a západním křesťanstvím. Západ uchopuje křesťanství více vnějškově: hned po osamostatnění Západu byl starokřesťanský požadavek vnitřního zápasu za očištění vlastního srdce od zla vyměněn za imperativ očistit svět od zla čili od pohanů, heretiků a všech, kteří jsou jiní než my; - a tak se tu objevily křižácké války a "misie mečem a křížem" (římský katolicismus je od svého zrodu v jádru předobrazem všech totalitních ideologií, genocid a holocaustů). Stejně tak nesprávné je dnešní upřednostňování filantropie před vnitřním očištěním člověka.
Zabývám-li se očišťováním svého srdce, nikdo mne nepochválí. Nikdo to totiž nevidí. A co je ještě horší, nemohu se pochválit ani já sám, protože - co vidím? Jenom to, jak mi to zoufale nejde - jak se mi to vůbec, ale vůbec, nedaří. Věru, stěží mohu být s sebou spokojen. A tak mojí nadějí zůstává, že nesklízeje slávu u lidí, snad budu za tu mou chabou snahu pochválen Otcem nebeským. Pán Ježíš chce, abychom zbožnými byli kvůli Bohu a všechny vedlejší úmysly a cíle zbožnosti odmítá jako nečistotu, která veškerou zbožnost znehodnocuje.

Spásu si nelze "vysloužit" pouhými skutky či obřady ani čímkoliv čistě vnějškovým. Čtení z epištoly ap. Pavla, které je přiřazeno k dnešnímu evangeliu, opakovaně zdůrazňuje: "Blahodatí (milostí) jste spaseni." "Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." A blahodať je dar, který k sobě podle učení starců přitahuje člověk tím, že se pustí do boje za očištění svého srdce od vášní a myšlenek. Čisté srdce je způsobilé přijmout blahodať. A získat blahodať Ducha Svatého znamená dosahovat spásy. A to vše se děje tajně, skrytě.
Průšvih farizeů spočíval nejen v tom, že přenesli těžiště svého náboženského života na vnější obřady, ale hlavně v tom, že se jim to zalíbilo, byli spokojení sami se sebou, těšila je chvála lidí za ukazovanou zbožnost, přijímali prokazované pocty a toužili po nich...

Myslím, že jsem tady již někdy psal o tom, co říká prof. Osipov o takových lidech, kteří nekonají dobré skutky tajně, ale schválně před očima všech (nebo alespoň někoho), co je to ta dobročinnost vystavovaná na odiv, jak je dnes tak běžné. Člověka, který koná zbožnost a dobro, aby to lidé viděli, Osipov nazývá "svatým satanem". Kolik pýchy či jaké nečisté úmysly musí v sobě nosit takový "světec"! Základní normu skutečné svatosti postihuje výrok pouštních otců: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy," a nebo "tvoje ctnost, která se stane známou, není už ctností ale spíše hříchem".

Tedy napomenutí, které nám dnešní evangelium uděluje, je dvojí:
1.) vynakládejme stálou snahu přesouvat těžiště našeho náboženského života do nitra; duchovní úsilí je nutno zacílit především na očištění srdce.
2.) nerezignujmež na existenci praskliny v naší osobnosti, té pukliny, která odděluje nitro od vnějšku. Neospravedlňujme ji a neschvalujme. Stále přinášejme Bohu pokání za naše farizejství a pokrytectví.

-------------------------

Na tom jsme mohli víceméně skončit.

Zůstává však jedna otázka. Tato perikopa čtení evangelia byla zařazena do kalendária nedělních čtení svatým vladykou Gorazdem. Každý den má podle pravoslavného kalendária, které je po celém světě stejné, přiřazeno své vlastní čtení z evangelia a epištol. Vladyka Gorazd samozřejmě přejal pro české pravoslaví toto kalendárium, učinil však v něm jednu zajímavou úpravu: jedno z nedělních čtení změnil a zařadil mezi nedělní perikopy právě dnešní úryvek. To nás nutí k zamyšlení: Proč vlastně považoval sv. Gorazd za potřebné, aby Češi slyšeli každý rok jednu neděli v pravoslavném chrámu právě toto evangelium?

Vladyka Gorazd (Matěj Pavlík) nebyl žádný cizinec, byl to rodák z Moravského Slovácka, a to mu umožňovalo dobře znát národní povahu Čechů a Moravanů, vnímal duši národa, jak se říká.

Tato perikopa usvědčuje nejen farizejské pokrytectví a formalismus, ale i morální a duševní mělkost. Svatý vladyka měl zato, že náš národ právě tento evangelijní úryvek potřebuje pravidelně slýchat - brát jej jako medicínu na nemoc své národní povahy.

Myslím, že našemu drahému vladykovi rozumím. Před časem se mne místní novinář při rozhovoru o vánočních svátcích najednou nečekaně otázal, co si myslím, jakou chybu má náš národ. Uf. Přiznám se, že mne opravdu zaskočil. Pak jsem mu řekl, co mne v tu chvíli napadlo, že - neupřímnost. Po pádu komunismu jsem totiž očekával, že se národ jakýmsi způsobem morálně napřímí. Jenže i po dvaceti letech je vidět, že kdesi v nás komunismus stále žije. (Skutečnost, že Češi dali celému světu fenomén "tunelování" /dokonce i s tímto názvem/, hovoří sama za sebe.) Proč? Kořeny české "vnitřní pokřivenosti" jsou asi hlubší, to není jen vliv komunismu.
Není to příjemné téma, avšak zdá se mi, že Češi jsou kdesi hluboko v národní duši postiženi právě jistou morální mělkostí, bezzásadovostí, zbabělostí, charakterovou nepevností. (Z nich pak vyvěrá další naše národní nectnost, o které se hovoří často, a tou je závist.)

Jedním z možných dokladů řečeného je vznik a nadčasová oblíbenost Haškova Švejka. Tato literární postavička se stala vlastně modelem moderního češství. Když na chvilku odmyslíme humornou rovinu Haškova románu a zaměříme se na morální profil hlavního hrdiny, snadno zjistíme, že se nejedná o žádný skvost lidství. Švejk jenom těžko může sloužit jako příklad jakýchkoliv skvělých lidských vlastností, obtížně si dokážeme představit, že by tato literární postava mohla skýtat inspiraci k jakémukoliv lidskému vzletu nebo duchovnímu heroismu. Není ani čestný, ani odvážný, ani oddaný nějakému ideálu, přesahujícímu fyzickou lidskou existenci. Všechny morální lidské síly jeho duše jsou zaměřeny k tělesnému přežívání - dle možností co nejpohodlnějšímu.

Hašek nové češství geniálně personifikoval v postavě Švejka. A co je nejhorší - český národ toto své zpodobení ve své většině nadšeně přijal, místo toho, aby se takového pohledu do zrcadla zděsil. Jakoby to všechno zlé tušení o pobělohorské deformaci národní české povahy našlo ve Švejkovi své potvrzení a zhmotnění, a tím paradoxně i své ospravedlnění. Jakmile jsou úpadek a zlo pojmenovány, nejsou už tak děsivé. Česká přízemnost našla ve Švejkovi své schválení. Humornost Švejkova příběhu způsobí, že se z národní morální nouze stává cosi jako ctnost. Vlastní zbabělost je nyní možno akceptovat s humorem. Místo odvahy je tu smích (no, spíše výsměch).

Zatímco jiné národy se identifikují s hrdiny svých dějin, s postavami statečných lidí, kteří se vyznamenali nějakou obětí, tak Češi se hlásí ke Švejkovi, do něhož Hašek vtělil veškerou tragiku české bezpáteřnosti, která se naučila vcelku pohodlně přežívat i s vědomím, že jsme jen loutkami v cizích rukách.

Švejkova otylá postavička se nám tu rozlezla po všech českých hospůdkách, většinou doplněna průpovídkou, která tvoří sumu Švejkova duševního bohatství: "To chce klid." (Rozumějme správně - ve Švejkových ústech se klidem rozhodně nemyslí "pokoj", "mír", "vnitřní tišina" ani nic podobně ušlechtilého či vzletného natož duchovního; ve Švejkově podání se tím klidem míní ignorance; výstižně by se dalo Švejkovo "to chce klid" přeložit přibližně jako "vykašli se na to".)
Jak se to stalo? Lépe řečeno: Co se to stalo s českým národem? Jak se stal z národa Husova národ Švejkův? Kdy se změnilo národní heslo, vyjadřující podstatu duše národa, z Husova "braň pravdu" na Švejkovo "to chce klid"?

Český národ sídlí na hranici mezi východem a západem, orientem a okcidentem. Mám na mysli spirituální národnostní okruhy. Zatímco duše našeho národa, ve svých nejlepších lidech a nejušlechtilejších hnutích, toužila po Východu, politickým vlivem zde vytrvale narůstal vliv materialističtějšího a proto i světsky úspěšnějšího Západu. Střet mezi Východem a Západem neprobíhal jen na fyzické úrovni při politicko-vojenských sporech vedených o to, pod jaký vliv bude zdejší území a lid ho obývající patřit. Tento střet probíhal i na úrovni kultury a vzdělanosti a hlavně ještě hlouběji - v duši národa - kde se projevoval především znovu a znovu se rozhořívajícím zápasem o náboženskou, čili církevní, a duchovní příslušnost národa - čili v jeho nejcitlivějším bodě. Západ nakonec vyvinul takový brutální tlak na český národ, že mu v podstatě zlomil páteř.

Po bitvě na Bílé Hoře se v pražských katolických kostelech zpívala Bohu chvála: "Te Deum." Karmelitáni byli přesvědčeni, že vítězství je dílem obrazu Panny Marie, který vystavovali. Obrazu "Matky Boží Vítězné" byl zasvěcen chrám na Malé Straně a kostelík na Bílé Hoře - právě na památku tohoto (pro Čechy tak smutného) vítězství.
V Čechách rozvinuli jezuiti takový rekatolizační teror, že náš národ, který byl do té doby z 90 procent nekatolický, transmutovali ve svých duchovních křivulích za historicky kratičkou etapu na národ stoprocentně katolický. Alchymistická operace se podařila, ale pacient při tom duchovně zemřel. Že rekatolizaci bychom dnes nazvali tuhým totalitním režimem, není pochyb (je téměř komické, když dnes někteří římsko-katoličtí intelektuálové tvrdí, že právě katolická církev dala západní civilizaci takové hodnoty, jakou je např. svoboda svědomí). Římsko-katolickou církev příliš nazajímalo, co se děje v srdci národa. Šlo jí o vnějšek - za pomoci světské moci nahnala národ do katolických chrámů. Tajné nekatolíky vyhledávala, persekuovala a jejich kralické bible pálila. Mládež patřičně vychovali jezuité ve svých promyšlených vzdělávacích systémech. Češi museli chodit na takové bohoslužby, na nichž nechtěli být. Byli donuceni předstírat modlitbu v takových chrámech, v nichž by nejraději nebyli. To je zrod Švejka v české duši.

Proto se pro Čechy stal církevní život postupně čímsi pouze vnějškovým, formálním. Jezuité vychovali z Čechů vlastně farizeje. Češi totiž v přirozené reakci na to, co je s národem prováděno, začínají striktně oddělovat vnější náboženství od niterného stavu duše. Je to hrozný zločin duchovního zmrzačení, který byl na našem národě spáchán. Neupřímnost se zabydlela v duši národa. Ani si to už neuvědomuje. Připadá nám to normální, že vnější církevní formality či obřady jsou jednou věcí, kdežto skutečná víra a stav duše je zase věc druhá. Tento morální rozštěp osobnosti se stal součástí naší národní povahy.

Mimochodem, přesně tento typ pokrytectví odmítla prvotní církev. Když křesťanům, uvězněným pro víru v Krista, nabízeli římští úředníci, ať klidně ponechají svou křesťanskou víru, a jenom čistě vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, vykonají formální pohanskou oběť, a tím si zachrání život a získají opět svobodu, křesťané to odmítali a raději podstoupili mučednickou smrt.
Čechové se tehdy už natrvalo dostali do zajetí vlivu Západu, který se od dob cyrilometodějských, přes křížové výpravy a rekatolizaci až po Mnichov choval k Čechům s opovržením, přezíravostí a brutalitou, a nečinil Čechům většinou nic dobrého. A vzal národu jeho duši. Z doby temna se vynořuje byvší národ Husův v podobě ukecaného pivního "filosofa", smějícího se Švejka, který je ikonou našeho duchovního zmrzačení. Ano, Švejk je ikona pobělohorského češství.

Proto má tak hluboký smysl existence české pravoslavné církve, která vrací český národ k jeho duchovním kořenům, k Cyrilu a Metodějovi, k Janu Husovi. Jedině pravoslaví může léčit jeho zlomenou a pošlapanou duši a vrátit mu jeho právoplatné duchovní dědictví, které mu bylo před čtyřmi stovkami let ukradeno.

Vladyka Gorazd burcoval Čechy, aby se opět ujali ztraceného dědictví, aby se stali tím, čím měli být, aby odložili Švejka, mělkost, pokrytectví, náboženskou lhostejnost, a znovu povstali za pravdu, i kdyby pro to měli přinášet oběti po příkladu Husově.












Zobrazit příspěvek č. 315 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 7. 2. 2008
Ještě k povaze českého národa

Viděli jsm příklady zoufalé náboženské ignorance, slyšeli jsme drsnou, leč navýsost pravdivou diagnózu o.Jana, diagnózu, kterou vidí a kterou může vyřknout jedině Čech, který přijal Pravoslaví. To jsou ty plody "Pravdy, která vás osvobodí".

Deset let působím jako kněz v oblasti drsného severního pohraničí, kde tato diagnóza nabyla vskutku démonských podob. Kostely (stojí-li ještě) jsou prázdné nebo téměř prázdné. Kolem cest míjíme zmrzačená Boží muka. Co jsem zakusil jako správce naší církvní obce, při chrámu stojícím za městem, bych mohl dlouze vyprávět (je běžné jít se vymočit za zastavení křížové cesty; naposledy jsem takto neschopen slov pozoroval muže, který si o okraj terakotové plastiky Kristova zatčení otvíral pivo). Při nesčetných stkání s lidmi jsem u nich vypozoroval skutečně zvláštní vztah k (vážnému) náboženství. V okamžiku, kdy se zjistilo, že jsem křesťan, ba kněz, do té chvíle "normální" lidé začali být nervózně agresivní, primitivní, vulgární. Jako kdybych se jim přiznal k smrtelné chorobě, jako kdybych se v nich dotknul nějakého zakázaného bodu. Mnoho lidí je schopno mluvit o čemkoli, jenom ne o náboženství. Samozřejmě si nelze nepoložit otázku, v čem je příčina tohoto skutečně neobvyklého cynismu, cynismu, který není možný v katolickém Polsku, Bavorsku, Rakousku, na Slovensku a dokonce ani v protestantském Sasku? Atheistického fanatismu, který je - a řekněme to už konečně nahlas - v rámci sekulární (!) Evropy prostě a jednoduše extrémní. Často si říkám, že vztah českého národa ke křesťanské víře, a nebo přesněji k církvi (...) se podobá vztahu rozvedených manželů, člověka, který velmi miloval, avšak velmi se zklamal, a jehož láska se změnila v trpkou, krutou a výsměchuplnou nenávist.

Ano, náš národ má za sebou tragické dějiny, a to zvláště ve vztahu ke křesťanství -

1)krátce po skutečné christianisaci přišla mocenská likvidace prvotní, a jak ukázal následný vývoj, ještě ke všemu geniální a historicky možná vůbec nejúspěšnější misie v dějinách křesťanství. Tato událost již na začátku vážně poškodila duchovní integritu národa. Nebyla ale příčinou dnešního stavu. Samo pronásledování Církve ji přeci utužuje, nikoli hubí. Brány pekelné nemohou Pravdu přemoci. Však se tomu také u nás nestalo. Jinak by o několik století později nemohli povstat v našem národě osobnosti, které hýbaly celou křesťanskou Evropou, jinak by nemohl národ jako celek povstat ve věci náboženství.

2)Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Milíč, Tomáš Štítný - ti všichni zasvětili život Bohu. A s nimi mnoho bezejmenných. Husovo upálení a především skutečnost, že římská církev nikdy tento problém fundamentálně nevyřešila a dodnes se k řešení nechystá, způsobilo konečnou a naprostou roztržku národa a Říma. Tento vzájemný vztah už bude napříště vždy jen křečí, nesrovnalostí, jak to bylo kdysi řečeno větou, že po Husovi již nemůže být Čech katolíkem. Řím v Husovi spálil celý český národ. Od té doby je každý český katolík vnímán v národě zvláštně, s odstupem, a on sám tento odstup vnímá.

3)Tragédií následného hnutí nebyla bitva u Lipan ani oslepnutí Jana Žižky. Byla jím jeho odtrženost od východní církve jakožto alternativy k Římu, která způsobila, že hnutí chyběl jakýkoli vnější korektiv. Původní ideál obnovy církve na apoštolských základech vystřídaly v přirozeně hledajícím hnutí stále radikálnější sektářské požadavky jednotlivých skupin.

4)Víme, že po Husovi nelze být katolíkem. Proč by ale nemělo být možné být protestantem? Kdyby náš národ pevně stál za pravdou, nezničil by jeho víru ani Wiching, ani Zikmund, ani jesuité. Proč tedy onen problém s křesťanstvím jako takovým? Proč v našich očích nestojí proti zlým katolíkům dobří protestanté? V průběhu třicetileté války přišly české země o 40-60% obyvatelstva. Většinu těchto obětí nemají na svědomí katolíci, nýbrž "bratři Švédové" a sami čeští vangelíci, jejichž bezostyšné plenění zachvátilo takřka celé Čechy. A Vestfálský mír? To z třicetileé války si Čech definitivně odnesl nechuť k náboženské angažovanosti, to z ní si odnesl pachuť vědomí, že křesťanství u nás je jen otázkou moci, peněz a násilí. Teprve když se ukázalo, že evangelíci jsou schopni stejných zvěrstev jako katolíci, byly vytvořeny podmínky pro "rekatolizaci", to způsobilo, že národ, který fanaticky odporoval Římu během jedné dvou generací opět poslušně zasedl do škamen katolických kostelů. Jistě, zůstali i neoblomní. O ty se postarali jesuité. S každou českou Biblí opět hořel český národ.

5) Když pak přišlo národní obrození, čeští katolíci v něm hrají již podřadnou úlohu (výjimkou jsou třeba Dobrovský či Balbín). Narozdíl např. od Lužických Srbů, jejichž problematiku sleduji, český katolický živel naprosto není motorem národního obrození. A není jím ani křesťanství jako takové. Je oslavován pohanský kořen národa, píše se pravda občas o soluňských bratřích či o Husovi, o Václavovi, více ale o Libuši, Přemyslu Oráčovi, Krokovi a různých Perunech. Nechuť většiny obrozenců ke křesťanství je zřejmá. Hledání alternativy v pohanství neméně.

6) Úžasným obrazem do kořene vyvráceného vztahu ke křesťanství a zvlátě k institucionalisované Církvi je T.G.Masaryk. Během svého života stihl odejít od katolicismu k protestantismu, odtud k unitářům a odtud k myšlnce o založení vlastní církve (!). Pro pravoslavné až učebnicově průhledný příklad toho, co označujeme slovem apostase (odpadnutí). Z Masarykova křesťanství zbyla jen mravnost. Zbylo jen křesťanství renanovské.

7) V tomto světle vystoupí velikost heroické postavy sv. vladyky Gorazda, Masarykova krajana a člověka s úplně opačným vývojem, člověka, který šel proti proudu a před nímž jako národ můžeme učinit jediné - poklonit se až k zemi. To biskup Goorazd je duchovním završením národního obrození, protože až v přijetí Pravoslaví bylo naše národní obrození dokončeno. Bohužel, vedle něho stál člověk, který nepochopil vůbec nic, ani sám sebe, dr. Farský, který naděje, že Pravoslaví přijme velká část národa, pohřbil v synkretickém náboženském experimentu, který dnes nese jméno CČSH, experimentu, který je karikaturou světového křesťanstva. Karikaturou tak národní a specifickou, že korelace s čímkoli v rámci světového křesťanství je nemožná...

8) Komunisté se svým vědeckým materialismem byli jen třešničkou na dortu plném českého atheistického jedu. Cožpak ona Boží muka podél cest zuráželi jenom příslušníci KSČ? Nebo toto ničení nějak organisovali. Odpověď známe.

Ano, dějiny k nám byly kruté. Ale je naše duchovní zlomenost vinou dějin? Jistěže ne, věříme-li, že všechny zkoušky na nás složené jsou ku překonání. Nemůžeme být katolíky ani protestanty. Kým tedy? Buddhisty? Jehovisty? Zkusme se vzpamatovat, zkusme si ještě vzpomenout, kým jsme kdysi byli. Zkusme najít sami sebe ve světě, z něhož jde hrůza. Přečtěme si znovu pozorně Evangelium, přečtěme si něco o svatých Cyrilovi a Metodějovi, o Janu Husovi, o biskupu Gorazdovi a popřemýšlejme, proč jsme vlastně na světě. Máme být vnitřně sourodým slovanským národem, který pochopil sám sebe, nebo plebejským stádem, které je schopno uvěřit moci léčivých krystalů, amuletů, horoskopům, kartářkám, jogínům a všem těm "duchovním podnikatelům" s čakrami a mantrami, ale to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, tomu uvěřit nemůže?


Zobrazit příspěvek č. 316 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2008
Nový překlad

Svatá Tajina pomazání olejem (tzv. svěcení oleje pro nemocné, soborovanije).

Z trebníku. Postup bohoslužby pro sedm kněží. Nový (revidovaný) český překlad. Úplné znění. Připojeny rozsáhlé poznámky k obřadu.

www.pravoslavi.cz/download




Zobrazit příspěvek č. 317 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2008
Z tisku - jak lid zhodnotil svého arcibiskupa

Většina Řeků si přeje, aby pokračoval církevní kurs zesnulého vladyky Christodula

Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula Athénského

Z průzkumu veřejného mínění v Řecku

Většina dotázaných (76,1 %) by chtěla vidět nového duchovního představitele země jako pokračovatele politiky arcibiskupa Christodula.

Více než 50 % obyvatelstva očekává od nového představitele Řecké církve tu nejaktivnější účast v otázkách sociální nerovnosti (88,7 %), narkomanie (88,6 %), zdraví (82 %), vzdělání (77,4 %), životního prostředí (77,4 %), nezaměstnanosti (72,8 %), korupce (60 %).

43,2 % respondentů by chtělo, aby se nový arcibiskup řecký vyjadřoval k otázkám zahraniční politiky Řecka.
58 % od něho očekává významnou charitativní aktivitu.
38 % žádá větší sblížení s lidmi a zvláště s méně nábožensky založenými.

Řecká pravoslavná církev jako instituce požívá značné důvěry obyvatelstva - 65,2 %. Větší důvěru má jen prezident. (Na třetím místě jsou ozbrojené síly; parlament má 29,4 %, politické strany 15 %.)

79,4 % má za to, že Církev v posledních deseti letech kráčela správným směrem.

(Sedmica.ru)




Zobrazit příspěvek č. 318 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2008
Z došlé pošty - zvolen nový představitel Řecké církve

Jeho Blaženstvo metropolita Jeroným Thébský a Livadijský se stal hlavou Řecké církve

Jak uvádí oficiální stránka Moskevského patriarchátu, dne 7.února byl zvolen Metropolitou Aténským a celé Hellady metropolita Jeroným Thébský a Livadijský, občanským jménem Ioannis Liapis. Vladyka Jeroným byl zvolen přesvědčivou většinou hlasů a jeho zvolení vyvolalo spontánní radost všech účastníků volby. Nový vladyka athénský je velmi oblíben mezi svými krajany.

Narodil se 1938 v městečku Inofita v Boetii. Vystudoval filozofickou a teologickou fakultu v Aténách a v roce 1967 byl na vědecké stáži v rakouském Grazu (Stýrském Hradci) a v německém Regensgurgu (Řezně). Jistou dobu pracoval v Aténské archeologické společnosti.

Rukopoložen v roce 1967 na diákona, protosyngel Thébské a Livadijské eparchie (1967-1978), igumen monastýru Proměnění Páně Sagmata (1971-1977) a ctihodného Lukáše (Hosios Luka) (1977-1981), generální sekretář Posvátného synodu Helladské Církve (1978-1981). Jeho archijerejská chirotonie se pak konala 4. října 1981.

Vysokopřeosvícený vladyka Jeronimos je členem několika synodálních komisí (církevně vzdělávací, majetkové, vztahu mezi církví a státem), jakož i hlavním redaktorem církevní rozhlasové stanice Řecké církve. Jeho eparchie je z celého Recka na prvním místě co do počtu kleriků, kteří mají vysokoškolské či vědecké diplomy a vyznamenání.

Vladyka Jeroným je autorem mnohých odborných publikací hlavně v oblasti bohosloví, sociálních a historických věd. Za knihu „Středověké památky v Evii“ získal v roce 1970 cenu Aténské akademie věd.

Metropolita Jeroným je též čestným doktorem Lékařské fakulty v rumunském městě Craiova a zároveň i prezident Řecké kardiologické společnosti.

S vladykou Jeronýmem se setkali osobně i někteří naši věřící, především farníci brněnského chrámu sv. Václava. Bylo to v září roku 2003, při příležitosti vědecké konference s názvem „Církev a nemoc“, která byla konána na počest pčed tím nedávno kanonizovaného arcibiskupa Lukáše Simferopolského (profesora chirurgie Voino-Jasseneckého).

Dej Bůh vše dobré milému vladykovi Jeronýmovi

(o. Alexandr L.)






Zobrazit příspěvek č. 319 jednotlivě

Administrátor --- 12. 2. 2008
Kosovo

Webové stránky o Kosovu

Dnes provedena další aktualizace obou stránek zabývajících se otázkou Jugoslávie: „Trpící Kosovo“ a „Historie i současnost Jugoslávie“.

Nový web: Kosovská tragédie (malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)



Zobrazit příspěvek č. 320 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2008
Causa Zacheus. O celnících, vyvrhelích a o davu

37. NEDĚLE PO 50nici; O ZACHEOVI

Za onoho času...
... bral se (Pán Ježíš) přes Jericho.
A hle, muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchní celník, a byl bohatý.
I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; ale nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl.
A předběhl napřed, vylezl na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti.
A když přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, slez rychle dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati.
I slezl rychle, a přijal jej radostně.
A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.
Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Hle, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.
I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Neboť přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.
(Lukáš 19,1-10)

Zachej... Jaký to asi byl člověk před tím, než ho Ježíš našel? Byl to zřejmě hrozný případ. O takových se mezi lidmi ne příliš zdvořile říká: "Neopřel bych si o něj ani hrábě."

Nejprve si řekněme něco o tom, jaká byla tenkrát situace.
Izraelský národ byl okupován Římem. Co to znamenalo pro židy? Okupace Římem - to bylo nejen tíživé obsazení židovské země cizí mocí, ale především pohany. A nechovali se tam rozhodně nikterak pěkně. Izraelský národ byl okupací ponížený, frustrovaný, deptaný a mořený. Společenská situace byla často explozivní. Nenávist židů k Římanům se stala v tehdejším světě pověstnou (větší nenávist než k Římanům měli ve svých dějinách židé už jenom ke křesťanům, leč to je jiná kapitola.)

Jenže každá okupace, aby mohla zdárně a dlouhodobě okupovat, potřebuje nejen armádu a úřednický okupační aparát, potřebuje ještě síť kolaborantů z řad okupovaného lidu. Mezi takové patřili všichni ti různí snaživí donašeči a ochotní služebníčci; sem náleželi i všelijací kontaktní úředníčkové, kteří zprostředkovávají styk okupační moci s lidem obecným. A do této kategorie patřili i ti zpropadení celníci. Země byla totiž rozdělena na spoustu rozličných území, a ta mají své hranice, a na hranicích sedí celník a vybírá provizi za pohyb dováženého a vyváženého zboží pro své římské chlebodárce. Tenkrát nebyla ještě daň z přidané hodnoty, a tak - aby si stát přišel na své z toho všeho tržního kupčení - platilo se alespoň clo. Zacheus byl zřejmě vrchním celníkem pro oblast Jericha.

Slovník uvádí docela roztomilou definici tehdejšího celníka: "člověk zaměstnaný ve veřejné důchodkové službě, byl členem družstva, které pronajímalo od římské vlády právo vybírati nepřímé daně, poplatky a cla v římských provinciích. Celní se dělili v různé stupně podle toho, jak podléhali vládcům jednotlivých provincií. Správce (prokurátor) pronajímal ve veřejné dražbě vybírání daní důchodkovému správci... ten zase pronajímal vybírání daní v různých okrscích vrchním celníkům (takovým byl např. družstevník Zacheus), kteří se zavázali, že v určený čas odvedou předepsanou sumu státní pokladně. Vrchní celník zase ustanovil své správce a celníky, kteří si pronajímali clo zase od něho." Tedy máme tu několikapatrovou hierarchickou strukturu, která byla celá zkorumpovaná. Družstevníci na všech úrovních si chtěli přijít na své, tj. museli od svých podřízených dostat více než měli odvádět dalšímu stupni této družstevní struktury. A celý tenhle zkorumpovaný systém družstevních parazitů živili prostí lidé tam dole... A vzhledem k tomu, že poplatky, které celníci na nejnižší úrovni ždímali z lidí, byly určovány libovolně, mohlo celé tohle družstvo k neštěstí národa skvěle fungovat.
Považme jen, v jaké morální situaci byli tito celníčkové. Nejenže vybírali od lidí clo (a jak lidé všech dob jen milují daně, poplatky!) Už jen úloha vybírat nějaké peníze bývá dostatečným důvodem k neoblíbenosti! A židé brali vybírání daní jako násilí na svobodě příslušníků vyvoleného národa! A k tomu připojme hledisko vlastenecké a náboženské! A to považme, pro koho to ty celníci vybírali! Pro okupanty a pro pohany! Jeden titul horší než druhý... To už byl jak se patří pořádný důvod k tomu, aby celníci byli celým národem upřímně nenáviděni a zatracováni. Každý zbožný Izraelita a hrdý Žid se musel celníka štítit.

Jen tak, mezi řečí, připomeňme případ krále Heroda Velikého (toho, co dal vyvraždit nemluvňátka), jehož židé srdečně nenáviděli právě pro jeho spolupráci s pohanským Římem. A že se Herodes všemožně snažil naklonit si židy, budoval Jerusalem (který právě za jeho éry byl nejskvostnější v celé své historii a rozšířil se na ploše 71 ha), dláždil cesty, upravoval tržiště, vystavěl mnoho budov! Za jeho vlády kvetl obchod, rostl blahobyt. Dařilo se mu uhájit práva židů. Lid mu však nedůvěřoval a odmítal přijímat dobrodiní od přítele pohanů. Dokonce ani opětovné osvobozování od daní a vydatná materiální pomoc v případech neštěstí nedokázaly vykřesat jiskru lásky v srdci národa. Skvěle opravil Chrám, nádherně upravil prostranství chrámové a vybudoval obrovské 47 m vysoké podpěrné zdi (např. Jan 2,20). Nic mu nepomohlo, aby si národ získal.
Uvažování celníka - to byl pověstný "začarovaný kruh". I kdyby zůstali chudí a neokrádali by bližní, stejně by je nikdo neměl rád, protože kolaborovali s okupanty a sloužili pohanům. A tak si naši družstevní celníci nejspíš říkali něco ve smyslu: "Když už je naše společenské postavení tak bídné, že už horší být ani nemůže, pak jaký je důvod, aby z toho měli těžit jen Římané?, ať z toho má něco i naše soukromá domácí pokladnička." A tak vybírali od lidí kromě toho, co měli nařízeno, i nějaký ten slušný bakšiš navíc - do vlastní kapsy. Prostě či sprostě odírali své bližní. Výsledkem toho všeho bylo, že tito zkorumpovaní celníci byli sice celkem bohatí, ale jejich bohatství spočívalo na dvou pilířích, z nichž jeden byl odpornější než druhý: na římské moci a na okrádání souvěrců. Není divu, že tuto parazitickou podlost celníků národ ve vzácném souhlasu ohodnotil tou nejhorší pověstí, jaká může provázet jen naprosté vyvrhele. Na otázku, kdo tvoří morální dno společnosti, tu nejhorší spodinu, by každý Izraelita bez váhání odvětil: nevěstky a celníci (při čemž o poznání lépe na tom byly nevěstky, ty měl rád alespoň někdo či alespoň občas, kdežto celníka neměl rád nikdo a nikdy).

Když bylo bohatství celníků vykoupeno tak svorným lidovým opovržením a nenávistí, lze se tázat, kdo se na takový tisíckrát prokletý džob mohl dát? Důvody mohly být různé. V případě Zachea můžeme však něco vytušit. Evangelium o něm vypovídá, že byl malé postavy. Víme, jak to na světě chodí. Muži malého vzrůstu to nemusejí mít vůbec jednoduché. Některé to může tak trápit, až se z toho pak vyvrbí komplex méněcennosti. Ještě horší je, když má takový člověk trochu smůlu na okolí, v němž je mu dáno vyrůstat. Znáte to. Zvláště děti a náctiletí dovedou někdy být krutě neomalení, agresivní k jinakosti, a dokáží svým chováním skutečně ublížit. Dnes se tomu říká šikana. Trvá-li dlouho, deformuje lidskou duši. Bohužel, provází lidstvo zřejmě skrze celé jeho dějiny. Možná se něco takového stalo Zacheovi. Vrstevníci se mu třeba nejdříve posmívali, snad ho i kvůli tomu bili, později se nejen vysmívali, ale i uráželi. Není vyloučeno, že na něj pokřikovali: "skrček, trpaslík!" všude, kam se jen hnul. Mohlo to být mládí plné slz a rostoucího vzdoru či sílící touhy po pomstě. A když byl dospíval, jednoho dne cestoval jako pomocník s řemeslníkem ze sousedství, který vezl zboží někam na prodej, a na hranici pozoroval celníka, jak vyzbrojen státní ochranou svého úřadu, z pozice síly beztrestně a bez ostychu okrádá jeho sousedy, s nimiž putoval. A v tom ho to napadlo, tehdy si řekl: "No, počkejte. Já vám ukážu. Teď přijde můj čas." A nový kandidát na horlivého, ale velice horlivého, celníka byl na světě... Pak se jako celník vypracoval, a když dostatečně zbohatnul, mohl postoupit v kariéře a stát se vrchním celníkem... Kdo ví?

-------------------

Teď však už vstupme do našeho dnešního příběhu.

Na symbolické rovině výkladu evangelia můžeme sledovat zajímavou jinotajnou řeč. Zacheus je obrazem hříšníka - tedy nás všech. I jeho malý vzrůst obrazně vyjadřuje přízemní uvažování, absenci duchovního života. Kvůli tomu nemůže spatřit Boha.

Byl malé postavy a to mu bránilo uvidět Ježíše přes shromážděný lid. Oddělil se tedy od zástupu, aby vylezl na strom. Jako by se tím říkalo, že každý člověk, chce-li spatřit Boha, musí se nějak oddělit od davu, čili od světské masy. Stanout před Bohem sám za sebe. Odtrhnout svůj život od světských norem a zvyklostí, aby to byl život zformovaný podle evangelia. Jedině opustí-li člověk (alespoň duchovně a morálně, když ne fyzicky) dav světa, může spatřit Ježíše. Jak cituje Boží výrok ap. Pavel: "Oddělte se. Ničeho nečistého se nedotýkejte a já vás přijmu." (2. Kor 6,17)

Starci říkají, že právě v této době blížícího se konce je velice nebezpečné být pevně provázán se světskou sférou. Čím více vláken, které připoutávají náš život ke světu, státu, materialistické společnosti, se nám podaří zpřetrhat (nebo je vůbec nenavázat), tím lépe pro náš křesťanský život. Jenže právě o to se dnes svět snaží více než kdykoliv doposavad - učinit lidi co nejvíce závislými na okolní společnosti a jejích vymoženostech. Je snadné domyslet, k čemu to vede: ten, kdo ovládne společnost, resp. stát či světovou vládu, bude kontrolovat lidi právě skrze jejich závislost na tom, co jim stát poskytuje. Jen málo věcí je pro nás dnes důležitějších než snaha zabrzdit tuto vzrůstající závislost na instituci společnosti a dle možností se z této propojenosti spíše vymanit. Zachovat si svobodu duchovní brzy nebude možné, bude-li člověk v otrocké morální závislosti na světské sféře. Zatím pomalu míjí doba, kdy nám světská moc ukazuje svou lepší tvář a nepozorovaně na nás hází jedno pavučinové vlákno po druhém, aby nás postupně pevně zabudovala do své měkké, hebké leč pevné pavučiny. Jakmile se staneš závislým na této pavučině a klamných jistotách a pohodlí, které přináší, pak pouhá hrozba, že budeš připraven o to, na čem ses stal závislým, už v tobě vyvolá děs či dokonce paniku. Závislý člověk učiní cokoliv, jen aby dostal to, nač má vybudovaný návyk. O nějaké duchovní svobodě tu už nemůže být ani řeči. Takový člověk není svobodný pro Krista, a zkouška, která je na tu přicházející dobu uchystaná, to snadno prokáže. Na lidi, kteří jsou naopak přivyklí prostému a materiálně nenáročnému a pracovitému životu, však hrozby posledních let světa nebudou doléhat tak tíživě. To jsou ti chudí duchem. Takoví jsou schopni se o sebe postarat. Komu bude stačit trochu chleba a vody a bude vědět, kam touhle cestou kráčí a proč, bude moci žít i bez toho, aby byl závislý na možnosti "kupovat a prodávat" (Zjevení 13,17).
Avšak zpátky k tomu davu.

Podobenstvím davu je v Bibli moře: neustále se zmítající živel, neklidný, stále se měnící a pohlcující vše, co je do něj uvrženo.

Křesťané a církevní obce jsou v této jinotajné biblické řeči nazýváni ostrovy. V apokalypse se píše, že v době antikristově "ostrovy utečou" (nejprve se ostrovy pohnou a později utečou; nehledejte to však v ekumenickém překladu, který není přesný; bohužel i kralický toto proroctví vymazal; je to jen v pravoslavných překladech), což dává pravoslavná tradice do souvislosti s Ježíšovým proroctví o utíkání v dobách konce: "modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě" (Mat 24,20). Hory, což znamená podle svatootcovského výkladu církevní hierarchii, v oné době podle slov sv. Jana už nebudou.
Každý dav je hrozný svou proměnlivostí a takřka přirozenou schopností přijmout beztvářnost lži. Co řeknou předáci davu, opakují pak všichni. Všichni známe pojem "veřejné mínění" (které se, mimochodem, neustále mění, a s nímž lze šikovně manipulovat). Masa si většinou vůbec neuvědomuje, že toto její "mínění" ji vlastně ovládá.

Klasickým příkladem je co nejčastější uveřejňování volebních preferencí před volbami; tím jsou voliči psychologicky odrazováni od toho, aby dali svůj hlas malým či novým politickým stranám, a velkým etablovaným stranám se tím naopak zajišťuje podpora mas. Takové volby jsou vlastně obratně manipulovány a ke svobodnému výběru a politickému zápolení to má daleko :-)
Dav má sobě vlastní schopnost potlačovat individualitu, resp. osobnost, protože v davu mají lidé neartikulovanou touhu mít jednu vůli, jeden názor. "Veřejné mínění" proměňuje společnost na homogenní tvárnou masu. Člověk začíná opakovat to, co říkají všichni. (Naprosto výjimečným mistrem práce s davem byl Adolf Hitler.)
Proto přece jsou výzkumy společenského mínění, aby tím byla společnost kontrolována - stačí reklamní kampaní či politickým projevy přesvědčit necelou polovinu populace a o zbytek se postarají mechanismy davu (a když se výsledek nedostaví hned, tak časem určitě).

Jeden z velikých darů, které lidstvu křesťanství dává, je důrazné zvěstování a pevné připomínání, že člověk je osobou. Církev nemění lidi na masu, ale vede je osobnímu vztahu s Bohem. (Tím se liší církev od sekty a od politických ideologií.) To, co se děje s lidmi v církvi, je vlastně zázrak - shromáždění křesťanů se díky Boží přítomnosti nestává davem ale stává se lidem, Božím lidem. A mezi lidem a masou je podstatný rozdíl.

Jen tak na okraj - v Americe jsou zrovna volby - při pohledu na tamní agitující politiky, každý se svým davem rozjásaných přívrženců, asi uznáme, že politici skutečně nestojí o osoby, oni potřebují mít masu. A nebo z jiného soudku: fanatické masy fanoušků na koncertech nebo na fotbalu či při hokeji - kdo má oči k vidění, nepřehlédne tu destrukci lidské osobnosti projevující se občas i demoličními touhami rozvášněných "sportovců".
Důstojnost člověka tkví v jeho osobě. Jakmile se ďáblu podaří změnit skupinu lidských osob na dav, prudce roste jeho moc nad lidmi. Běsové mohou vstoupit do davu (a také že vstupují) a ženou jej, kam chtějí. Dav je pro běsy snadné rozdivočit, takže může ušlapat člověka, demolovat automobily, zapalovat... V konečném důsledku běsové ženou dav do propasti. Něco podobného, co se děje s davem fyzicky shromážděným někde na stadionu, se děje s celou společností, jestliže se na morální úrovni začne měnit na pouhou ovladatelnou masu. (Myslím, že konečný stav pekla nějak souvisí se ztrátou možnosti realizovat své lidství jako osoba, v plnosti toho, čím osoba je, nebo s neustávajícími mukami z nenaplněnosti těch potencí, jimiž je lidská osoba ve vztahu k Bohu obdařena, či možná dokonce i se ztrácením své vlastní osoby... V nebi tvoří svatí sbor, kdežto v pekle jsou lidé navždy změněni na masu.)

Typickým produktem masové stádnosti je názor, že většina má pravdu. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, že? Na to jednoduchý protiargument: A proč by se nemohla většina mýlit? A proč by se nemohli mýlit třeba všichni? Lidé jsou omylní a z omylných lidí se skládá omylná většina.
Ani Bible neuznává zákon davu, či pravidlo většiny: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo." (Exodus 23,2)
Leč zpět k Zacheovi.
Poté, co se oddělil od davu, Zacheus vylezl na strom. Vyjít na kopec, vystoupat na horu, - to jsou obrazy duchovního života. Tak proč by nemohlo mít stejný symbolický význam lezení na strom? Bez duchovního života nelze uzřít Pána. Kdo se nemodlí, nepostí a neupraví svůj život dle Božích přikázání, nespatří Boha. A přitom stačí tak málo. Trošku modlitby, trochu námahy pro Boha, trochu sebezapření a trochu snahy. Jeden svatý otec pravil svému učedníku: "Trošičku se přinuť." Jak říkají otcové: Zacheus se vyšplhal dva metry vzhůru směrem k nebi, a nebe se v ten okamžik sneslo za ním dolů.

------------------

Téma této neděle je už součástí přípravy na Velký půst. Neděle o Zacheovi v pravoslavném kalendáriu vždy předchází neděli o celném a farizeovi, která je první ze čtyř přípravných nedělí před dobou velkopostní (Velký půst začíná letos podle pravoslavného kalendáře 10. března).

Když rozkrýváme poselství dnešního evangelia s ohledem na blížící se Velký půst, pak bychom mohli jeho poselství shrnout do dvou vět (dnešní doba miluje stručnost): Kvůli tomu přišel Ježíš do Jericha, aby tam našel Zachea. Dej se i ty najít.

Nikdo se nemůže Bohu ztratit v žádném davu. Jak praví svatí otcové: Jestli člověk učiní k Bohu jeden krok, v tu samou chvíli On jich učiní směrem k člověku deset. Jenže právě o to tady jde - aby člověk nejprve učinil ten krok z davu, krok k Bohu. Pak se věci dají do pohybu.

Zatoužíme-li uvidět Boha a něco správného pro to učiníme, pak se nám Bůh zjeví. Vždyť už nás vyhlíží. Blažený Augustin pravil: "Vidíme Boha, protože on dříve vidí nás. My jsme si ho zamilovali, protože on si nejprve zamiloval nás." Těmito slovy postihl Augustin skutečnost, která tvoří jeden z pilířů našeho duchovního života.

Jedna ze stránek naší spirituality je vyjádřena ve starém biblickém příběhu, který se také váže k Jerichu, ale je ještě o mnoho a mnoho starší než událost z dnešního evangelia. Když Boží lid izraelský putoval z Egypta do zaslíbené země, musel se vypořádat s hradbami Jericha. Tyto hradby nepadly ani silou zbraní ani dlouhým obléháním, ale voláním Božího jména (Joz 6,1-20); podle tradice bylo tím "válečným pokřikem", před nímž se zhroutily hradby města, provolávání Jména Hospodinova. Jako by ty jerišské hradby byly podobenstvím síly davu, který ztrácí svou pevnost a moc nad tím, kdo u víře vzývá Boží jméno. Žádná masa nemá moc zadržet toho, kdo je na cestě k Bohu. Zástup jerišských nezadržel dávné Izraelity, nezadržel ani Zachea, nezadrží ani nikoho z nás. "Jdeme svou vlastní cestou a necháváme lidi mluvit," jak dí nějaké starolatinské mudrosloví. "Takový je náš život," jak pravili první křesťané.

P.S.
Příběh o Zacheovi má v sobě ještě zvláštní poselství pro všechny lidi, kterým se život nějak nevede. Ať už pro to, že jsou handicapovaní, nebo udělali někde chybu, život si s nimi ošklivě zahrál a oni jsou zatrpklí či cyničtí. To všechno jsou Zacheové mezi námi. Před Bohem však nejsou zapomenuti ani v opovržení ani odsouzeni. Bůh je hledá a jde za nimi až do jejich nepovedených životů, do jejich celnic a do jejich zatuchlého Jericha. A třeba od nich čeká tak málo - pro začátek jen trochu zvědavosti: "Kdo to asi je, ten Ježíš Kristus?" a maličko námahy - asi tolik, kolik potřebuje člověk k tomu, aby vylezl na strom. No, a dál se uvidí...










Zobrazit příspěvek č. 321 jednotlivě

Administrátor --- 16. 2. 2008
Kosovo a Česká televize

Ještě na okraj webu Kosovská tragédie (Malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)

Čas od času je v křesťanském magazínu České televize reportáž o tom, jak si katolíci nebo protestanti postavili někde nový chrám. Co kdyby redakce náboženského vysílání také ukázala divákům těch sto zbořených a vypálených kosovských a srbských chrámů a monastýrů? Co takhle místo nějaké cesty do Nigérie kamsi za katolickou misí se vypravit kousek za naše hranice, kde naše západní civilizace právě ničila pravoslavné chrámy svými bombami a raketami nebo je umožnila vypalovat a bořit - svou pomocí extrémistickým kosovským Albáncům?

Vypadá to však spíše na to, že místo toho pojedou ekumeničtí redaktoři filmovat raději do jižní Ameriky navštívit misii mezi indiány. Nebo odvysílají čtyři-sta-padesátou-šestou dlouhou reportáž o nějakém hospicu či o rodině s osvojenými dětmi nebo o výtvarníkovi tvořícím moderní křesťanské umění...

Vysílání veřejnoprávní televize si platíme z koncesionářských poplatků. Redaktory si platíme za profesionální práci. Účelem vysílání je mj. i podávání informací. Leč často mám dojem, že si ty české televizní redakce platíme spíše za to, aby nás neinformovaly (a pro náboženské vysílání to platí dvojnásobně).






Zobrazit příspěvek č. 322 jednotlivě

Administrátor --- 18. 2. 2008
Z tisku - nezávislé Kosovo?

Srbská provincie Kosovo vyhlásila v neděli nezávislost.

Provincie tak učinila jednostranně poté, co zkrachovala několikaměsíční jednání kosovských zástupců se srbskou vládou na úrovni Rady bezpečnosti OSN a Evropské unie. Deklaraci o nezávislosti přijal kosovský parlament v Prištině.

Anketa
Podporujete uznání nezávislého Kosova?
Ano - 26.5% Ne - 65.9% Nemám názor - 7.5%
Celkem hlasovalo 11610 čtenářů.
Na zasedání parlamentu promluvil premiér Hashim Thaci i prezident Fatmir Sejdiu. Zdůraznili, že jde o historický moment a také ocenili podporu USA. Odvolávali se na plán vyjednavače OSN Marttiho Ahtisaariho, jímž se budou řídit, který však měl Kosovu přinést jen částečnou nezávislost. Důraz kladli na rovnoprávnost všech etnik na území Kosova s tím, že Kosovo bude nezávislý, demokratický a mnohonárodní stát. Kosovští poslanci schválili osamostatnění aklamací.

Vyhlášení se čekalo. Akt vyhlášení samostatného Kosova avizoval kosovský premiér už několik týdnů pro dny následující po volbě srbského prezidenta počátkem února.

Ani nesouhlas Srbska a Ruska ho neodradil. Krok předem nejprve podpořila přes odpor Bělehradu Evropská unie jako celek, i když někteří její členové v čele s Kyprem a Rumunskem měli výhrady.

Ve čtvrtek však diplomatické zdroje uvedly, že Unie nechá uznání nezávislosti Kosova na jednotlivých členských státech a nestanoví společný postup. Podobně se postupovalo i po vyhlášení nezávislosti Černé Hory.

Naopak ostře se proti nezávislosti Kosova od počátku staví Rusko, které opakovaně blokovalo přijetí jakékoliv rezoluce v Radě bezpečnosti OSN.

Kosovo bylo od roku 1999, kdy NATO vojenskou silou donutilo režim Slobodana Miloševiče ukončit tažení proti místním povstalcům, pod správou OSN. Na jaře loňského roku představil zvláštní zmocněnec OSN pro Kosovo Martti Ahtisaari plán omezené samostatnosti provincie.
Návrh se do značné míry podobal Daytonské mírové smlouvě, která v roce 1995 oficiálně ukončila válku v Bosně.
Před americkým velvyslanectvím v Bělehradě se už odpoledne sešly stovky Srbů, kteří nesouhlasí s vyhlášením nezávislosti Kosova.Skandovali "Kosovo je srdcem Srbska".

Pobouření Srbové kameny napadli i zastupitelský úřad Slovinska, které nyní předsedá EU. I před ním bylo několik lidí zraněno. Hořící auta a kontejnery policie hlásí i z dalších částí srbské metropole.
Srbové tak neuposlechli výzvy srbského prezidenta Borise Tadiče, aby zachovali klid.

Srbský prezident Boris Tadić, premiér Vojislav Koštunica a úřadující předseda Srbské radikální strany Tomislav Nikolić se dohodli, že se ve čtvrtek čtvrtek v Bělehradě uskuteční velké protestní shromáždění proti nezávislosti Kosova.

(Novinky.cz)

--------------------

Počátkem letošního února byl papežem oficiálně přijat prezident prozatímní kosovské samosprávy.
(Dle zpráv Křesťanského magazínu)

--------------------

Bělehrad - Srbské deníky dnes tvrdě odsoudily nedělní vyhlášení nezávislosti Kosova parlamentem této po staletí srbské provincie. Z titulních stran tisku je patrný vztek i zklamání Srbů a v naprosté většině článků se píše o nezákonném odtržení od Srbska s pomocí západních zemí.
Večernje novosti píší o Kosovu pod titulkem "Falešný stát". Podle tohoto listu "Kosovo vyhlásilo svou nezávislost porušením mezinárodního práva se souhlasem Spojených států a Evropské unie". Nedělní hlasování v kosovském parlamentu tento deník shrnuje pod heslem "jednohlasná fraška" a cituje také hlavu srbské pravoslavné církve, která v souvislosti s Kosovem hovoří o "fašistickém řešení".

Deník Press na titulní stranu umístil fotografie amerického prezidenta George Bushe, vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany a kosovského premiéra Hashima Thaçiho s nápisem Viníci.

List Politika napsal, že v případě odtržení Kosova "jde o prohru principu, že mezinárodní právo chrání současně velké i malé státy".

"Srbsko je dnes jako matka, která přišla o své nejstarší dítě. Bylo mu uneseno. Srbsko je dnes mezinárodním vězněm. Rozhodli o tom ti nejmocnější," citovala agentura AFP list Večernje novosti.

(čtk)

Tolik tiskové zprávy. Co se skrývá za chladným tlumočením informací? Přiznám se, že ještě nevím, jestli se mi vlastně chce o tom psát...
Vedle pohledu na lidské utrpení válek, nemocí a zločinu, je právě takováto politika okamžikem, kdy si člověk může v živých barvách uvědomit, co znamená biblická zpráva, že "svět ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19). Ještě před necelými dvaceti lety by nikoho z nás ani nenapadlo, že by po Mnichovu se mohlo něco podobného ještě někdy v Evropě opakovat... Může. Může se stát všechno. Vždy a všude se může stát cokoliv. Stejně jako vždycky v minulosti a vždycky v budoucnosti - může se stát vše. Lidstvo je nepoučitelné.







Zobrazit příspěvek č. 323 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Zamyšlení nad tím, co se zrovna děje

Kosovo vyhlašuje nezávislost

(Poslední úprava dnes po poledni)

Albánci zničený pravoslavný chrám v Podujevu (v r. 2004). Český vojenský kontingent, který chránil tento chrám, jediný v širém okolí, byl bezmocný před albánskou tlupou. (Svědectví českých vojáků.)
Albánci se radují z dobytého území.

Přemýšlel jsem celý den, jestli sem něco k tomu mám vůbec vkládat. Myslím však, že nějaký hlas by zaznít měl (aby nemusely volat kameny). Ilegální vyhlášení nezávislosti Kosova považuji za zločin. Je to loupež části území jednoho státu. Navíc tuto loupež provádějí separatisté, u nichž asi těžko budeme pochybovat, že nemají nic společného s terorismem, narkomafií a jiným zločinným byznysem. Jenže nad tím vším bude mezinárodní společenství pevně zavírat oči, protože odtržení Kosova je součástí globalizačních plánů nového světového uspořádání, budování nové světovlády.

Jsem však hluboce přesvědčen, že vyhlášení nezávislosti Kosova - a hlavně uznání této nezávislosti - je do nebe volající křivdou a urážkou Srbů nejen proto, že je tam kulturní kolébka jejich národa. Všechny národy, které kolem Srbska tak ochotně spolupracovaly s německým fašismem za druhé světové vlády, už dnes dosáhly toho, co si slibovaly od spolupráce s nacisty - územních zisků na úkor Srbska. Jedině Srbové, kteří bojovali proti fašistům, jsou dnes nejen od chorvatských a albánských kolaborantů poníženi, ale jsou haněni i od západoevropského společenství (že by Srbové byli špatným svědomím západní Evropy, po které se fašismus rozšířil až příliš snadno?) A nyní už i fašistickou minulostí známý dvoumilionový národ kosovských Albánců si za pomoci západních politiků zřídil svůj vlastní státeček - cele na území Srbska.

Současná situace je o to křiklavější, že zrovna nedávno (v březnu 2004) ukázali kosovští Albánci, jaký vztah mají k minulosti zemi, kterou si chtějí přivlastnit. Ke křesťanství, k němuž se naoko hlásí Evropa, která Kosovské Albánce podporuje (jak krutě směšná je v tomto světle nedávná diskuse, jestli má být v navrhované evropské ústavě zmínka o křesťanství). Obrázky Albánců lezoucích jako pavouci po pravoslavných chrámech s palicemi a kladivy, bořících, lámajících, rozbíjejících na chrámu, co se rozbít či ulomit dá, nám tak bolestně připomínají filmové záběry z Ruska po bolševické revoluci (po r. 1917), na nichž jsou zachyceni lidoví bolševici lezoucí po střechách chrámů, lomcující s kříži za kopulích, svrhávající zvony, loupající střechy, drancující chrámové interiéry, a divoce se radující a skotačící lidé kolem zapálených ikon.


Znak UCK (teroristické Kosovské osvobozenecké armády) na transparentu v ulicích Prištiny. Znak této guerilly zůstával jako podpis namalovaný či vyškrabaný na vypálených chrámech, na ikonách a zničených historických freskách (např. ve vypáleném starobylém monastýru v Devici na zdi i na ikonách, nebo na pilířích před zcela zničenou katedrálou v Prizreni či jinde).

Prezident Bush si pospíšil s provoláním: Kosovo je svobodné!
Dnes visí na ulicích Kosova na transparentech emblémy UCK (tzv. "kosovské osvobozenecké armády"), o které sice nikdo na Západě příliš nepochybuje, že je to v podstatě teroristická guerilla, ale přesto americkému prezidentu, celosvětovému velikému bojovníkovi proti terorismu, nevadí, že se k UCK nový "Kosovský stát" veřejně hlásí, a neváhá jej podporovat. To je světová realita začátku 21. století. Pokud se jedná o útok na pravoslavnou zemi, pak se USA spojí klidně i s teroristy. (Když si připomeneme, kolik tisíc nevinných lidí v Afghánistánu a Iráku Američani v posledních letech pod pláštěm "války proti terorismu" pozabíjeli, je toto Bushovo pokrytectví o to strašidelnější.)

Co to bude za stát, který je založen na takové loupeži, bezpráví a v okamžiku svého vzniku se přihlásil k teroristickým guerillám, jejichž vůdce se postavil do čela státu? Vývoj státu se děje v tom duchu, v jakém se neslo jeho zakládání. Platí to pro Izrael, který je permanentní válce. Bude to platit pro i pro samozvané Kosovo.

17 z 27 států chce rychle uznat nezávislost Kosova (prý, aby přešly nejistotě). To překonalo i nejoptimističtější naděje kosovské vlády, která očekávala uznání tak od pěti států.
Bush: "Kosované jsou dnes nezávislí, to je to, oč jsem já i vláda usilovali celou dobu." (No, alespoň že je americký prezident upřímný, když už nic jiného.) Jenže co to bude za Evropu, která uzná mezinárodní zločin, a tím se na něm vlastně podílí? Bude to Evropa podobná té, která porodila fašismus a následnou světovou válku. Jedinou morální nadějí jsou ještě země, které se odmítnou podílet na tomto zločinu.
Zástupce srbské vlády včera pravil: "Ještě existují země v EU, které zatím nepoklekly před USA. A záleží jim na mezinárodním právu a jeho dodržování. Uznání Kosova je v rozporu s mezinárodním právem." Koho dnes vlastně chrání mezinárodní právo? A jestli se právo nedodržuje, pak není potřebné, protože platí "právo silnějšího" - diktát vyzbrojených mocností. Co to bude svět, ve kterém budeme žít?

Mezi prvními státy, které uznaly samostatné Kosovo, je Francie, jejíž jednotky KFOR, které měly hlídat, aby Albánci nedělali pogromy, smutně prosluly svou nečinností. Při první takové příležitosti se zabarikádovali na své základně a dokonce neudělali ani zátarasy na cestě vedoucí přímo vedle jejich plotu, aby zablokovali průjezd automobilů kosovských Albánců, když tudy jezdili vypalovat vesnici, která byla hned vedle základny Francouzů a byla vypálena do základů.

Zničený chrám sv. Mikuláše v Prištině (pochází z r. 1331)
Které jsou to vlastně státy, jež si tak pospíšily s uznáním samozvaného Kosova? Vedle USA je to Veliká Británie, Francie a Itálie. To jsou přesně ty země, které podepsaly Mnichovskou zradu (1938). Tehdy tyto státy prodaly naše pohraniční území Hitlerovi. A co následovalo? Itálie už fašistická byla, Francie byla brzy Hitlerem obsazena (a neměl s Francouzi Hitler mnoho práce) a Angličanům, kterým zachránilo čest jen to, že bydleli za kanálem, už za pár let v rámci historické spravedlnosti "čiň čertu dobře, peklem se ti odmění" sypal Hitler na hlavy bomby. Tak se mohou Angličani, Francouzi i Italové těšit, jak se jim po čase odmění Albánci.
Příliš nepřekvapuje, že Kosovo hned uznali i Němci, snad vhledem ke společné fašistické minulosti a dobré spolupráci kosovských Albánců s Hitlerem. Je jen zajímavé, jak tyhle dávné vazby z minulosti stále dobře fungují, i když je tato minulost stokrát demonstrativně zatracována a všichni se od ní na oficiální úrovni rozhodně distancují. (Němečtí vojáci mírové mise KFOR se v Kosovu před čtyřmi roky podle pozorovatelů chovali jako wermacht za 2. světové války, takže církev nakonec žádala kompletní odchod německého kontingentu z Kosova.)
Nu a na konec - je snad samozřejmé uznání Kosova ze strany Turecka, které se touží vrátit svým vlivem do Evropy - na Balkán, kde se Turci v minulých staletí tak dobře zabydleli. Prakticky jediný, kdo jim tam dělal nějaké potíže, byli Srbové bránící postupu Turků dále na západ. A za to, že dnešní Evropa není turecká, se jim dnes "odvděčuje" s příslovečnou západní věrolomností.

(Ta zmíněná "západní věrolomnost", suchá, morálně prázdná, krátkozraká pragmatičnost, bez nejmenšího smyslu pro ideál, není prázdným pojmem; tisíckrát se projevila v dějinách, při kolonizaci, při Mnichovu i při druhé světové válce i jako selhání a zrada při mírové misi KFOR (viz nejen zbabělost francouzských vojáků ale i ostuda Němců, kteří dali biskupovi písemný slib, že budou chránit pravoslavné, a pak v síle 3800 vojáků nečinně přihlíželi zničení a znesvěcení katedrály v Prizreni a dělali si fotografie; a nebo nečinnost německých vojáků při vypalování monastýru sv. archandělů a nezúčastněné přihlížení Němců, jak Albánci tancují na hrobě sv. krále Dušana; a to je jen pár případů z mnoha). Na tuhle proslulou západní nespolehlivost je celkem spolehnutí. Nějak to už asi mají západní vládcové a politici v genech. Čistě na okraj: právě tato věrolomnost tak bolestně zasáhla spisovatele Karla Čapka, oddaného přítele "staré dobré Anglie", že ho toto zklamání přivedlo do hrobu).
------------------

Obraz vývoje v Jugoslávii v devadesátých letech je dnes tady na Západě už tak překroucený a deformovaný, že se asi těžko může někomu podařit něco na tom změnit. Vývoj je to tak složitý, že krátce to popsat nejde a knihu si přečte jen těch pár, kteří už stejně vědí.

Události devadesátých let nelze pochopit, ignorujeme-li tragické události druhé světové války. Chorvatští ustašovci, kolaborující s německými fašisty, se pokoušejí vyvraždit celé srbské etnikum žijící v Chorvatsku. Vydatně se při tom angažuje římsko-katolická církev (i dnes se k této genocidě spáchané na Srbech Vatikán hlásí - preláta Stěpanice, který nese hlavní odpovědnost za vraždění Srbů, papež Jan Pavel II. i přes varování historiků blahořečil a hlásí se k Stepanicovi i čeští katolíci). Události, po nichž zbyly masové hroby plné srbských obětí chorvatského klero-fašismu (např. v Medžugorie), jsou tam v živé paměti po celou komunistickou éru.

O ustašovcích za druhé světové války si můžete přečíst krátkou povídku zpracovanou podle historických událostí: Hrdinství otce Luky. Historické pojednání o událostech za druhé světové války a o úloze, kterou při nich sehrála římsko-katolická církev: Noční můra Jugoslávie (podle knihy Veliký zločin, napsané profesorem bělehradské university Viktorem Novákem, která vyšla několik let po konci druhé světové války).
-------------------

Vykreslím pár ilustrací, obrázků, které mi utkvěly v paměti.


Vypálený monastýr (klášter) Svatých archandělů. (Postaven v r. 1343; Prizren; vypálen Albánci za tiché asistence německého kontingentu KFOR.) (Obrázek vypáleného monastýru ve větší velikosti.

Obrázek první
Začátek devadesátých let. V Jugoslávii to začíná vřít. Chorvaté žádají nezávislost a chtějí si přisvojit tradičně srbská území, území, na nichž doposavad žije srbská většina, o jejíž osud nyní panují obavy, aby neskončila celá v nějakém hromadném hrobě. Bělehradská vláda žádá mezinárodní společenství, aby na sporná území byli vysláni vojáci Spojených národů a pod jejich dohledem byl proveden plebiscit, který rozhodne, kam mají takto území připadnout. Žádost nebyla vyslyšena. "Modré přilby" nepřišly. Začíná občanská válka. Mírový odchod Chorvatska od Jugoslávie a spravedlivé rozdělení území nebylo v zájmu Západu.

Obrázek druhý
Navštívili mě někdy v první polovině 90. let emigranti z Jugoslávie. Mladí srbští manželé. Běženci. Utekli ze svého domu, nechali celý svůj majetek na místě. Vzali jen dva kufry a svou malou holčičku. Bloudí po Západě a hledají, kam se podít. Bydleli na území Chorvatska. Vyprávěli, co v jejich městě dělo. Chorvati vytáhli ustašovské prapory a zástavy, pod nimiž se dělo vyvražďování Srbů před padesáti lety. Měli je poschovávané na půdách. Nyní se k této fašistické minulosti nadšeně přihlásili a požadovali vyhlášení samostatného Chorvatska. Emigranti vyprávěli, že někdo označuje v noci sprejem srbské domy a fixem dělá značky na zvonky bytů, kde bydlí Srbové. Shodou okolností zrovna nedávno proběhlo sčítání lidu, kde se uváděla i národnost, a listiny se seznamy osob se dostaly do rukou Chorvatských aktivistů. Některé srbské domy byly už srovnány se zemí. Co se stalo s jejich obyvateli se nevědělo. Do Srbska jít nechtěli, protože měli strach, že by tam mladého muže hned povolali do armády. Tak raději vzali nohy na ramena a zmizeli. Asi jim to zachránilo život. Věnoval jsem jim srbochorvatsko-český slovník. Pak už jsem je neviděl.

Obrázek třetí
Vyprávějí staří lidé z Bosny. Kam jim paměť sahala, žili v jedné vesnici vedle sebe pravoslavní a muslimové. Společně pracovali, společně se veselili. Považovali se bratry. Vždyť jsme všichni Srbové. V devadesátých letech najednou začal někdo hlásat, že srbský muslim potřebuje svůj vlastní stát, protože náboženství rozděluje lidi i národy. Najednou se o tom mluvilo odevšad. Lidé, kteří vedle sebe žili desítky let v míru, a před nimi jejich otcové a dědové, se na sebe začali mračit, pak nadávat a pak vzájemně vraždit. S bratra se stal nepřítel. A z nepřítele vrah, který zabil někoho z tvé rodiny, a tudíž je potřeba ho také zabít (nebo alespoň někoho z jeho rodiny). Co se to stalo? Nemuslimští Srbové obviňovali muslimské Srby, že chtějí odtrhnout kus Srbska. Srbští muslimové obviňovali srbské nemuslimy, že jim tuhle zemi nechtějí dát - co by to nemuslimům udělalo, kdyby se Bosny vzdali. Jednou byli zmasakrováni jedni, pak zase druzí.


Vypálený monastýr - chrám Krista Spasitele. (Postaven ve 14. století)
Alespoň pár črt z průběhu událostí od začátku 90. let do současnosti

Bělehrad hned na začátku prosí Spojené národy o zásah a přítomnost "modrých přileb". Západ vyslal hned nato srbské vládě signál, že se nebude vměšovat. Chorvati mají více a více zbraní (později se zjistilo, že byli aktivně vyzbrojováni ze Západní Evropy; francouzští novináři prý přišli na to, že se na nákupech zbraní pro Chorvaty podílela Vatikánská banka). Ozbrojený a krvavý konflikt se rychle rozhoří naplno. V této etapě je nesporné, že zločiny byly páchány na obou stranách. Světová média však informují výrazně tendenčně: tj. očima Chorvatů, a pak očima muslimů z Bosny. Nikdo však nemůže popřít, že z hlediska příčiny vzniku konfliktu, jsou Chorvaté či bosenští muslimové separatisty, kteří aniž by dlouhodobě jednali o svých požadavcích, sáhli ihned ke zbraním, (a takovým nebývá ani na Západě zvykem vycházet ochotně vstříc), kdežto Srbové brání celistvost celosvětové uznávaného státu. Mezinárodní společenství Bělehradu nepomohlo, ale pasivně i aktivně pomáhalo separatistům. A snad ještě významnější než materiální podpora a dodávky zbraní, byla podpora morální (i z Vatikánu). Válečné zločiny, jichž se dopustila srbská strana jsou po celou tu dobu cílevědomě zdůrazňovány a někdy i zveličovány (dnes už prokázáno), aby Srbové vypadali jako krvežíznivé bestie, jejichž potěšením je nesmyslně vraždit mírumilovné Chorvaty a pokojné bosenské muslimy. Válečné zločiny páchané druhou stranou jsou udivujícím způsobem bagatelizovány či rovnou zamlčovány. Tento pohled na válku v Jugoslávii má jediný účel - ospravedlnit politiku Západu na Balkáně. A ospravedlnit separatismus Chorvatů a bosenských muslimů.

Mírové návrhy Bělehradu k vyřešení situace nebo na výměnu území (tj. těch kde je srbská většina za ty, kde je většina např. muslimů) Západ pokaždé smetl se stolu.

Západní podpora odtržení Chorvatska i s územními zisky na úkor Srbů se už brzy jasně blíží k realizaci vyhlášení nezávislého Chorvatska. Stejným směrem se vyvíjí Bosna. A za této situace zazněla od Západu koncem devadesátých let (přesně načasovaná) výzva k osamostatnění Kosova. Byla to léčka a Miloševič na ni skočil. Začal brutálně vytlačovat Albánce z Kosova, což bylo přesně to, co Západ potřeboval. Pod záminkou humanitárních důvodů začal bombardovat Srby.
Pak bylo Kosovo obsazeno. Přes všechna ta ujišťování, že Kosovo pod mezinárodní správou zůstává součástí Srbska, všichni jsme věděli, že politika Západu je od začátku zacílena k osamostatnění Kosova. Západ opět nezklamal. A netrvalo ani deset let, a Kosovo už vyhlašuje nezávislost. Jednání představitelů kosovských Albánců se Srby o budoucím statutu Kosova byla vždy jen fraškou, protože žádná ochota k jednání na straně Albánců nikdy nebyla (to uznávali všichni pozorovatelé); jediné s čím Albánci přicházeli na jednání, byl požadavek naprosté samostatnosti. USA už dopředu deklarovaly, že "případné" vyhlášení samostatnosti Kosova okamžitě přijmou, takže Albánci vlastně neměli žádný důvod hledat jiné řešení.

Po odtržení Sudet od předválečného Československa, a hlavně po ostudné roli Západu, který vyšel požadavkům Hitlera tak ochotně (a zbaběle) vstříc, všichni očekávali, že se taková hanebnost už nebude ve střední Evropě opakovat. Alespoň ne hned po šedesáti letech. (Vždyť kvůli tomu prý vznikla EU, aby se takové zločiny už nemohly dít!) Kdyby před půl stoletím někdo řekl, že Západ sehraje stejnou roli při nejbližší příležitosti(!) znovu, nikdo by tomu nevěřil. Všichni si tenkrát mysleli, že Mnichov bude navždy výstrahou, aby už nikdy v Evropě nic podobného nespáchalo. A už je to tady znovu. A kulisy tohoto divadla jsou až neuvěřitelně podobné. Demagogická tvrzení Albánců dokazujících jejich historické nároky na toto území nejsou nepodobná demagogii Hitlera ohledně Sudet. Tenkrát to byli němečtí národní socialisté s wermachtem, nyní jsou to albánští teroristé z osvobozenecké armády (UCK), z jejíhož velení se rekrutuje současný kosovský prezident.

---------------

Ohořelá freska z 12. století (vizitka vztahu kosovských Albánců ke kultuře země, kterou chtějí pro sebe zabrat.)
Jistě není náhodné, že počátkem letošního února byl papežem oficiálně přijat prezident prozatímní kosovské samosprávy. Co asi přijel do Vatikánu představitel kosovských Albánců domlouvat, když ne podporu papeže pro vyhlášení nezávislosti? Vatikán sice prohlašuje, že katolíci zachovávají ve věci Kosova neutralitu, jenže to jim asi těžko budeme věřit, když víme, jak horlivě papežští preláti v Kosovu ze svých kazatelen povzbuzují k odtržení od Srbska.

Viz např. jak římskokatolický biskup z kazately pracuje pro odtržení Kosova od Srbska. Podobného tématu se týká i komuniké pravoslavných biskupů k apelu dvou římskokatolických katedrálů z Chorvatska a Bosny. Už jen z těchto dvou dokumentů je možno si učinit představu o způsobu působení katolické církve v bývalé Jugoslávii.
Ostatně, kdyby se papež chtěl chovat s úctou k právu a zákonu, jak se na biskupa patří (zvláště když se jedná o mezinárodní právo a ten biskup aspiruje na světového biskupa nad všemi křesťany), pak by si nemohl dovolit ani toto alibistické prohlašování, že bude zachovávat neutralitu ve sporu srbského státu a kosovských separatistů, ale musel by podpořit celistvost a legální státoprávní uspořádání mezinárodně uznávané Republiky srbské. Vyhlašovat neutralitu vůči kosovským teroristům s UCK, kteří nedávno v době míru zapalovali pravoslavné chrámy a vraždili pravoslavné křesťany, to je totéž, jako kdyby papež vyjádřil tichou podporu zločinu.

Stejně jako papež Jan Pavel II. požehnal v r. 1999 útok NATO na Jugoslávii a vraždění pravoslavných křesťanů v Srbsku, tak - jak se právě ukázalo - současný papež pokračuje ve šlépějích svého předchůdce. Oficiální přátelské přijetí představitele kosovské samosprávy, která už dlouho vyhlašuje svůj úmysl zmocnit se cizího území, na němž při tom už teď likviduje vše pravoslavné, asi těžko budeme moci chápat jinak než jako podporu separatistům a jakési požehnání k dalšímu útoku na pravoslaví.

(Papežská dvojtvářnost je znovu a znovu překvapující, ač nás provází již celé tisíciletí. Stejně jako v případě cyrilometodějské misie, nebo při pádu Byzance. Papež se usmívá, slíbí to či ono, vyjadřuje pochopení a lásku k pravoslavným, a zároveň hbitě podpoří každého, kdo jde pravoslavným po krku. Mohli bychom už na to být za těch 1000 let zvyklí, ale přesto něco takového vždycky nově zaskočí. Ale dosti o tom. Nechme papežství osudu, který je mu určen.)










Zobrazit příspěvek č. 324 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Ještě jedna zajímavost - málo se vzpomíná na "krach" státu Albánie na začátku 90. let. Údajně stál na počátku toho pád nějaké loterie. Průvodním jevem bylo ohromné rabování vojenských skladů této nejmilitarizovanější země Evropy. Tehdy jsme ještě netušili (je to můj dohad) že tyto zbraně budou proudit do Jugoslávie a pravděpodobně se stanou základem materiálové podpory pro příští balkánské války či Albánce v Kosovu.


Zobrazit příspěvek č. 325 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Ad Kosovo

Několik fotografií: Proměna pravoslavného katedrálního chrámu v Prizreni za jedinou březnovou noc roku 2004.


Zobrazit příspěvek č. 326 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 20. 2. 2008
Právo?

Prosím, nejsme-li lhostejní k tomu, co se děje v Kosovu a nechceme-li slepě věřit tomu, jak nám to vysvětlí pan Alexandr Vondra, přečtěme si rezoluci RB OSN č.1244 ze dne 7.června 1999. Je běžně dostupná na internetu, např. nedávno ji znovu publikovalo sdružení Res publica. Tato rezoluce garantuje územní celistvost Srbska a nedotknutelnost jeho hranic, ostatně stejně jako všechny základní dokumenty OBSE. Bez ohledu na to, zdali jsou nám sympatičtí Srbové či Albánci, křesťané či muslimové, musíme, chceme-li být objektivní, uznat, že vyhlášení "nezávislého Kosova" je v rozporu s mezinárodním právem a jeho ZÁKLADNÍMI principy. Taktéž uznání Kosova kterýmkoli státem znamená porušení této rezoluce i principů OBSE. Skutečnost, že světové velmoci v čele s USA (a Afghánistánem...) "Kosovo" uznaly, ukazuje, jakou váhu tato usnesení pro ně mají. Ostatně Izrael porušuje taková usnsení už 40 let a nic se neděje... Jestliže tito lidé mají takovou úctu k principům mezinárodního práva, jakou úctu asi budou mít k ústavám svých vlastních států a k respektování právních norem obecně?
Jsme svědky vlkého zla na úrovni nejvyšší politické moci. Taková zla se stávala, stávají a budou stávat. Ať již je to Kosovo 2008, české pohraničí 1938 nebo vyvražďování původních amerických národů vyslanci "křesťanské" civilisace. George Bush a jeho osa dobra už křesťanství nejen diskreditují, oni ho již aktivně pomáhají ničit. Mohou si dovolit úplně všechno. Nemusejí se nikomu a ničemu zodpovídat a také to nedělají. Národ, který Evropu zachránil před Osmany a který jako jediný statečně vyčerpával Hitlera na Balkáně a který měl v přepočtu na počet obyvatel po Rusech nejvyšší oběti z II.světové války, je poučován národem, který si zabral území pro sebe prostřednitvím alkoholismu, dek s neštovicemi, podvodnými smlouvami a vraždami, který se ekonomicky zmohl na obchodu s černochy a jejich otroctví, který ještě před 90ti lety řešil, jestli Indiáni mohou mít americké občanství a ještě před 40 lety neměl vyřešeno, jestli bílí a černí mohou jezdit stejnými autobusy, který proto, aby se dostal první do vesmíru, byl ochoten zaměstnat Hitlerova dvorního konstruktéra V2 a který popravuje zločince injekcemi a elektrickým křeslem atd. atd., tento národ dává lekce z pojmů jako svoboda, spravedlnost, demokracie národu, který se 100 let před objevením Ameriky téměř sebeobětoval v bitvě na Kosově poli.
Co napsat více? Soužení budete mít ve světě..ale já jsem přemohl svět.
Marně se pídím po vyjádřeních pravoslavných církví (kromě srbské a ruské), pokud by někdo z čtenářů Ambonu na něco narazil, prosím, dejte vědět.


Zobrazit příspěvek č. 327 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Kosovo - petice - iniciativa - rozbory od dr. Rajko Dolečka

Zasílám odkaz na naše webové stránky, kde je možno přečíst další informace ohledně současného dění okolo Kosova – petice, chronologie z jistého úhlu pohledu, akce proti uznání nezávislosti...atd; aktivity ohledně Kosova jsou již dosti košaté, jsou atakováni politici, usilujeme o zařazení bodu Kosovo na jednání parlamentu.

V Kristu
Kliment

www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.doc

----------------

P.S.
Pokud byste měli problém otevřít tento textový soubor pro MS Word přímo z webu, pak je možno si jej "ručně" stáhnout zvlášť ve dvou formátech:
kosovo-petice-dolecek.doc
kosovo-petice-dolecek.rtf
(Jedná se o identický textový soubor, přesně v té podobě, jak je na výše uvedené webové adrese. Klikněte pravým tlačítkem myši na název souboru a vyberte "uložit cíl jako")






Zobrazit příspěvek č. 328 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2008
Z tisku ad Kosovo

Mrtví opouštějí Kosovo

Srbové, kteří prchají z Kosova, chtějí vzít s sebou kosti svých předků. Mají na paměti kosovské Albánce, kteří nedávno (2004) vykopávali hroby a vyhazovali ven kosti (jak to užasle sledovali čeští vojáci KFOR).

Podobně na konci bosenské války v r. 1995 někteří utíkající Srbové odváželi vykopané nebožtíky na střechách svých aut. Byl to strašlivý obraz definitivního loučení - návrat nebude nikdy. Nyní se tento hořký exodus odehrává v Kosovu.
"Začalo to zde v r. 2001," říká majitel firmy, která exhumace a převozy provádí. "Stále toho přibývá a nyní to bude zřejmě kulminovat."
Provedeno bylo už 100 exhumací (exhumace i s převozem do Srbska stojí 1000 Euro). Po vyhlášení nezávislosti se počítá s novým útěkem Srbů s dalším rozšířením provádění exhumací v této zemi, která je naplněna takovou nenávistí, že ani dávno mrtví zde nemohou mít pokoj.
(Credo.ru)

-----------------------

Kněz Vsevolod Čaplin z oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu připomněl kosovským Albáncům, že pokojný a úspěšný život nelze vybudovat na cizí úkor.
Vyhlášením nezávislosti porušuje kosovská samospráva mezinárodní právo v jednom z jeho nejvýznamnějších principů, jímž je nedotknutelnost územní celistvosti státu. Tento princip stojí na stejné úrovni jako idea lidských práv.
Jestliže světové společenství nedokázalo odvrátit toto přestoupení práva a ustoupilo politickému a mocenskému tlaku, pak tím byla uštědřena vážná rána samotnému právnímu systému mezinárodních vztahů.
O situaci v Kosovu mnohokrát hovořil patriarcha Alexij II. při svých veřejných vystoupeních i při osobních setkáních s představiteli států.
Dokud jedna strana konfliktu zažívá nespravedlnost a trpí, pak konflikt nelze považovat za vyřešený. To by si měli uvědomit všichni, kteří přijímají rozhodnutí ohledně Kosova a kteří na sebe berou odpovědnost za osudy tam žijících lidí.
(Interfax)





Zobrazit příspěvek č. 329 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2008
Kosovo

Krátký pohled do historie i současnosti Kosova

Dr. Rajko Doleček Proč je nezákonné vyhlášení nezávislosti Kosova?



Zobrazit příspěvek č. 330 jednotlivě

Administrátor --- 25. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

NATO: Bezpečnost zajistíme

Kosovští Albánci oslavují v centru Prištiny nezávislost

Nezávislé Kosovo: Tečka za komunistickou Evropou

Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova

Velká Albánie prý nebude

Srbům z kosovského Belfastu nastává nejistá budoucnost

* *

Tolik několik titulků z českých médií. A tolik očividných lží a demagogie.

NATO „hlídalo“ v Kosovu celá léta pouze albánskou lůzu, aby ji při vraždění bezbranných lidí nikdo (srbská policie) nerušil.

Albánci oslavují nezávislost? Nezávislost?! Ohromující nezaměstnanost, organizovaný zločin v celé Evropě, pašování drog, prostituce, terorismus? Celá tato „společnost“ prolezlá kriminalitou je nezávislá na čem? Na kom? Finanční zdroje? Mafie a... EU!

V čem má být nezávislost Albánců v Kosovu tečkou za komunismem, to nelze tušit. Vždyť komunistická strana je v našem parlamentu!

Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova? Kdo je to ten „Brusel“? Lze ho hnát k zodpovědnosti, nebo je to nějaká beztvará masa, která se nezodpovídá nikomu?

Velká Albánie nebude opravdu jen „prý“. Žádné sliby už nemají cenu. Ať nikdo nic neslibuje. Ti ostří hoši z NATO nás dokonale přesvědčili, že jediné, co platí, jsou samonaváděcí rakety, inteligentní pumy, cynizmus a chuť páchat extrémní násilí.

Srovnání Kosova s Belfastem není na místě. Severní Irsko je okupováno (!), Kosovo je součást státu. Angličané vytvořili v Sev. Irsku pro sebe vhodné podmínky přistěhováváním anglických protestantů (to jsou ti /a jejich potomci/, kdo ve volbách hlasují pro setrvání v okupaci). „Většina“ pro hlasování od odtržení Kosova byla také uměle vytvořena, ale nelítostným pronásledování (genocidou) a vyháněním místních Srbů. Tak byla zajištěna „demokratická“ většina.

Co se týče „nejisté budoucnosti“ - nejistá byla i minulost i přítomnost pod „ochranou" Západu.


Turecko poslalo na kurdské rebely v Iráku tisíce vojáků

Tato správa už působí jen jako nejcyničtější výsměch celé situaci (a mezinárodnímu právu).

Z komentářů přitom vyplývá, že Kurdové jsou ve zcela jiné (mnohem horší) situaci, než Albánci v Kosovu, kteří se těšili mnoha výhodám (jednání s představiteli: Albánci jsou vítanými hosty na konferencích, ale Kurd Ocalan sedí v tureckém kriminále na doživotí; kurdštinou není radno mluvit, Albánci podobná omezení nemají apod).

Dokážeme si představit, že by Srbsko vyslalo tankové jednotky proti vraždícím a vypalujícím bandám Albánců nejen do svého Kosova, ale pronásledovalo je dokonce i do sousední Albánie? Znamená to, že už startují bombardéry NATO k útoku na Turecko? Znamená to, že se Turecko ocitne na „černé listině"? Že bude turecký prezident souzen v cizí zemi až zemře ve vězení, atd., atd?

Závěr tato stati nemá závěr, počkáme, co nám naše média zase přinesou.

PS: Česká televize označila dnešní sobotní demonstraci za akci extrémistů. Ačkoliv byly demonstrace dvě, viděli jsme pouze černé masky. „Díky“!

Boris


P.S.
Doporučuji ke shlédnutí na internetu (pokud jste neviděli):

Interview ČT24
22. 2. 2008 - 18:31 - ČT24

zajímavý např. vstup:
"nezávislost neuznalo Rusko a Čína", četl jsem, že ani např. Slovesko. Je to opět manipulace ČT?

Dále "odborník" už suveréně užívá pojem "Kosovci". Žádná taková národnost neexistuje!

Doporučuji na blog.aktualne.centrum.cz Dienstbierovy komentáře




Zobrazit příspěvek č. 331 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2008
Katolická církev a Kosovo

Biskup Malý: "Tragédie roku 1948 se nesmí opakovat" - ale myslí to zřejmě ve smyslu: už ne tak, aby to škodilo našim zájmům

Četl jsem, že v neděli se v katedrále sv. Víta konala vzpomínka na oběti komunismu. Bohoslužbu vedl biskup Václav Malý, který označil únorové události roku 1948 za tragédii, která by se už nikdy neměla opakovat.

Ať mi ekumenisté všech zemí odpustí, ale ke stále rozkvétajícímu pokrytectví vatikánské hierarchie se mlčí opravdu těžko. Vždyť to, co se právě děje v Kosovu a co se dělo v bývalé Jugoslávii, je nejspíše mnohokrát horší než únor 1948, a římsko-katolická hierarchie to schvaluje (žehnala bombardování Bělehradu, stejně jako žehná kosovským Albáncům při odtržení části Srbska)! V Kosovu jsou vypalovány pravoslavné chrámy a jsou vražděni a vyháněni pravoslavní křesťané, a tamní katolický prelát uprostřed té hrůzy povzbuzuje Albánce. Je porušováno mezinárodní právo a Vatikán tiše evidentně podporuje teroristy a separatisty.

Teď prožívají Srbové v Kosovu svůj hrůzný "únor 2008" a katolická hierarchie stojí na straně "komunistů" - tedy těch, kdo v "kosovském únoru" hrají tu roli, kterou v "našem únoru" hráli komunisté.

Jenže zatímco "naši komunisté" chrámy zavírali, tak kosovští "komunisté" chrámy vypalují a vyhlazují z povrchu země. Zatímco "naši komunisté" perzekuovali duchovní a agitovali věřící, aby nechodili do chrámů, tak kosovští "komunisté" všechny pravoslavné vyhánějí ze země (pokud je tedy nezabijí). To jsou dva "únory" a dva úplně rozdílné postoje biskupů Vatikánu.

Vypadá to, jako by se v průběhu posledních patnácti let katolická církev inspirovala marxistickým "proletáři všech zemí spojte se" (což bylo komunistickým heslem třídní nenávisti). A jen s mírnou modifikací místo něho vatikánská internacionála proklamovala: "nepřátelé pravoslavných Srbů spojte se!"

Cožpak toto pokrytectví nikdy neskončí? Proč o míru vždycky nejhlasitěji mluví ti, co nejvíce zbrojí?
Biskup Malý řekl při kázání mj.: "vzájemnost stojí na úctě jednoho člověka k druhému a na chápání toho, že každý je jiný." A tohle nám hlásá z kazatelny biskup církve, která nedávno blahořečila biskupa Stepanice, ochránce a duchovního otce chorvatských klerofašistů, který nese spoluzodpovědnost za genocidu spáchanou na Srbech v Chorvatsku jen pár let před naším "vítězným únorem". Proč v taková výročí raději nemlčí hierarchie církve, jejíž církevní historik prý prohlašuje hrůzy páchané tenkrát římsko-katolickými duchovními a mnichy na Srbech za vymyšlené (to už je snad prakticky podobné jako popírání holocaustu), což spolu s blahořečením Stepanice nejspíš něco vypovídá o vztahu katolické církve k této temné kapitole jejích novodobých(!) dějin. (Podotýkám: Stepanic to není nějaká středověká inkvizice - i dnes ještě žijí pamětníci.)








Zobrazit příspěvek č. 332 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2008
O pýše ctnostníka a pokoře hříšníka

Neděle o celném a farizeovi

Za onoho času pravil Pán toto podobenství...

18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán (celník).
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celný pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.
(Evangelium podle Lukáše 18. kap., překladu kralického jen zlehka adaptovaného)

O celnících jsme tu hovořili již minule. I dnes k nám přichází jeden člen "celnického družstva" a opět reprezentuje morální i mravní dno společnosti. Do chrámu však nejdříve napochodoval farizej v plné polní - v celé své honosnosti, v rouchu s velikými střapci (které manifestovaly jeho kromobyčejnou zbožnost). A hrne si to přímo před oltář - na střed chrámu. Přece se on, důstojná a ctěná osoba v izraelské společnosti, nebude modlit někde v koutě. Do středu chrámu si stoupne, pěkně před oltář.
Jeho pýcha byla taková, že toužil nejen po prvním místě mezi lidmi, ale dokonce i před Bohem. V modlitbě. A hned jde na to.
A ještě někdo je tu... Tam, vzadu. "Kde ten se tu vzal? Z jaké peleše lotrovské asi vylezl? No, nevadí, alespoň bude mít Bůh srovnání..."

------------------------

Dva hříšníci přicházejí do chrámu, aby se stanuli před Bohem. Jeden je možná hříšný více jiný méně. Jenže hříchy mají oba. Tudíž oba jsou před Bohem mrtví. Někoho zabíjí mnoho hříchů, jiného zabíjí třeba jen jeden hřích. Leč výsledek je stejný - duchovní smrt. Malé přirovnání: když někoho přepadne vrah v temné uličce a zabije ho nožem, není podstatné, jestli ten nůž byla veliká a dlouhá kudla nebo to byl kapesní zavírací nožík. Výsledek je stejný bez ohledu na velikost vražedné zbraně - oběť je mrtvá. Nemůžeme říci, že po vykrvácení od rány malým nožem by byl nebožtík méně mrtvý než od rány velkou kudlou.
Tedy do chrámu vstupují dva hříšníci, dva duchovně mrtví lidé. V tom mezi nimi není podstatného rozdílu. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že jeden z nich viděl své hříchy a druhý ne.
Proč?
Jak se ukazuje, tak prvotní pohled na oba hříšníky, srovnání, kdo z nich je větší hříšník a kdo menší, bylo nedokonalé. Celník měl mnoho zřejmých a všem známých hříchů, kdežto farizej byl počestným pánem, slynoucím zbožností a dodržováním Božích ustanovení. Jenže vedle viditelných hříchů a viditelných ctností, jsou tu ještě neviditelné hříchy a neviditelné ctnosti, které se zviditelnily až na chování obou lidí v chrámu. Ukazuje se, že celník vedle všech svých hrozných a nechutných hříchů měl i veliké ctnosti: pokoru, pokání a zření své hříšnosti. Kdežto farizej měl vedle všech známých a všude chválených ctností i jeden veliký hřích, nejhorší hřích, jaký člověk může mít: pýchu, což je hlavní satanský hřích, kvůli němuž byl stižen duchovní slepotou.

Jsou-li askeze a plnění všech Božích přikázání a kánonů provázeny pýchou, je taková "zbožnost" ďáblu pro smích. Vždyť on sám nic nejí, nic nepije, nikdy nespí a vládnul mocí Bohem ustanoveného řádu celého kosmu - jen jediný hřích ho svrhl s nebe, takže letěl jako blesk: pýcha.

Jinými slovy: můžeš dodržovat všechny kánonů otců, jet podle starého juliánského kalendáře, mít všechny spisy svatých otců v malíčku, psát složitá teologická díla, nebo sloužit Božskou liturgii každý den a celý denní bohoslužebný kruh k tomu, modlit se 10.000 střelných modliteb dennodenně, můžeš půstem vysušit tělo, prožít celý život na poušti, a nebo stavět nemocnice, rozdat svůj celý svůj majetek chudým, či konat misie, vydávat knihy... - můžeš se třeba přetrhnout ve své snaze o zbožnost, nevykořeníš-li pýchu, ďábel se ti směje. A ty zůstáváš stále tím farizejem z dnešního evangelijního podobenství, který se míjí s Božím ospravedlněním.

Máš-li v sobě pýchu, pak všechny úkony a skutky zbožnosti tě nejen nepřibližují k Bohu, ale od Boha tě naopak vzdalují. Proto zůstává prvořadým úkolem duchovního života "mikroskopem" prohledávat svou duši a hledat tam bacily pýchy a nemilosrdně je dezinfikovat ponížením se a sebezapřením (jak by to tak podobně mohl říci starec Paisij). Je potřeba vyhledávat šlahouny sebedůvěry, egoismu a dalších mutací pýchy, které se ovíjejí kolem duše člověka (a tak často se maskují jako zbožnost), a sekat je, rvát je z kořenů odseknutím své vlastní vůle. To se však snadněji řekne, než učiní. Tak už to chodí.

Někdy se stává, že dosahovat pokory je velice obtížné pro církevní duchovní a učené teology. Ti to mají totiž nejtěžší. Zvláště teologové - aby dosáhli pokory, musejí ze srdce vyhnat vše, co se ve školách a knihách našprtali o Bohu. A to jde velice těžko vzhledem k tomu, že tyto "zbožné vědomosti" vytvářejí milované ego učence a dávají mu magickou sílu vytvářející iluzi, že člověk něco pochopil o Bohu.

Zajímavá je otázka: kdo z těch dvou, o nichž dnešní evangelium vypráví, byl teolog? Lidé v Jerusalemě by odpověděli bez pochybností: farizej. Ježíš však odvětil na tuto otázku přímo a jednoznačně: celník. Zdali se Kristus Pán vyjádřil o celníkovi jako o teologovi? Samozřejmě! A právě o tom se vyjádřil v poslední větě našeho evangelijního podobenství: "... odcházel z chrámu ospravedlněn." Co to znamená v tehdejším jazyce? Ospravedlnit znamená učinit znovu spravedlivým, očistit od poskvrny. A co jiného je teologie než uzdravení a očištění srdce, aby vidělo - a tudíž poznalo - Boha?! Celník je prototypem teologa.

Co vlastně znamená slovo "teologie"? Učení o Bohu. Slovo o Bohu. O Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví. Ví o Něm něco podstatného jen ten, kdo Boha skutečně poznal. A Boha poznal ten, kdo Ho zřel skrze své očištěné srdce. Jen takový člověk je pravým teologem, který se může o Bohu vyslovit. Jen ten, kdo poznal Boha, může o Něm učit.
My jsme si bohužel zvykli používat toto slovo v jiném významu - knižní vzdělanec, učenec teologických věd ve školském systému. A to je skutečné neštěstí. Nic tak spolehlivě neničí duchovní život a nerozleptává srdce zbožného člověka, jako studium teologických traktátů mimo správný duchovní rámec. To je důvod, proč na bohosloveckých školách je studium vždy spojováno se seminářem, k němuž patří intenzivní modlitební a bohoslužebný život osazenstva v jakési klauzuře. Studenti jsou duchovně vedeni spirituálem, který se v průběhu studia snaží, aby nabýváním vědomostí nechřadnul duchovní život a srdce nebylo zkaženo racionalistickým studiem mnohých teorií, ale bylo udržováno v pokoře a prostotě. Jestli při studiu teologie ztratíš prosté srdce, tak jsi prohrál. Tisíckrát blíže k Bohu a prospěšnější pro církev je neučený zbožný člověk prostého srdce, než vzdělaný farizej se zmateným srdcem.

Bohopoznání čerpá Církev z evangelia a svatých Tajin, víry, modlitby a duchovního života. To je jediné pravé bohopoznání, které neustále žije (nezávisle na knihách) v duchovním životě Církve. Jak pravil starec Siluan šokovanému západnímu profesorovi: "Kdyby církev přišla o všechny své knihy, tady na Athosu žijí mniši, kteří by to mohli všechno napsat znovu (myslí tím: z jejich vlastní duchovní zkušenosti). Dnes nic nepíšou, protože to, co je potřeba, je už napsané." Jiní otcové říkali, že všechna díla svatých Otců byla napsána jen proto, že nedokážeme správně číst a přijímat Evangelium, a tak ho Otcové svými traktáty vykládají.

Skutečná čili pravá teologie tudíž nemá se školami nic společného. Je to duchovní poznání Boha, které se děje v Církvi za účasti svatých Tajin skrze víru, modlitbu, přísnou mravnost, askezi, a hlavně v hlubokém pokání, které má sílu rozbít lidské ego. Jen třem svatým dala Církev přízvisko "theolog" - a to sv. apoštolu Janu, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Simeonovi - a všem kvůli jejich důvěrnému proniknutí do Božích tajemství, které bylo výsledkem jejich vysokého duchovního vzletu. Teologie pro ně byla bohopoznáním - cestou ke zbožštění (theosis). Poznej Boha, a pak teprve o něm mluv. Někteří teologičtí doktoři občas vzbuzují dojem, jako by byli přesvědčeni, že budou-li o Bohu co nejvíce hovořit, pak ho tím skutečně poznají.
-------------------

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
(1. Janova 1,8-10)
Farizej si neuvědomoval svůj hřích, svou duchovní nemoc, a proto se domníval, že nepotřebuje duchovní uzdravení. To je zásadní rozdíl od celníka. Proto se celník nikoliv farizej stal předobrazem křesťana. Vždyť Bůh praví: nepotřebují zdraví lékaře nýbrž nemocní. Opět se dostáváme k terapeutickému aspektu křesťanství. Biskup Hierotheos z Navpaktu vskutku výstižně píše: "Věřit v Boha bez podstoupení léčení v Kristu není vůbec víra."

A dále píše: »...práce církve je terapeutická. Snaží se uzdravit lidské nemoci, zvláště nemoci duše, které je souží. Toto je základní učení Nového zákona a církevních Otců. ...
Znova zde chci zdůraznit nezastupitelnost Církve. Děkuji velmi knězi a profesoru Janu Romanidesovi při zdůrazňování této skutečnosti v jeho dílech. Jsem přesvědčen, že je velmi sečtělý v 'niptických' otcích -- zvláště v dílech obsažených ve Filokalii -- a tak pochopil pravý význam křesťanství. Věřím, že je to jeho velký příspěvek. Protože v této době, kdy je křesťanství představováno jako filozofie anebo intelektuální teologie anebo kulturní a populární tradice -- zvyky a obyčeje -- on uvádí toto učení o terapeutickém oboru a léčení.«
Jde o léčení hříšníka čili "člověka s dysfunkcí osobnosti". A nejde tu o psychologické (či psychiatrické) pojetí osobnosti, ale o uzdravování kořenů osobnosti, které leží mimo dosah psychologických či psychiatrických nástrojů a metod.

»Patristická tradice není ani sociální filozofií ani morálním systémem a není ani souborem náboženských dogmat: je to terapeutická metoda.« Činnost mysli (noetická energie), která vytváří modlitbu v srdci, je jakýmsi fyziologickým orgánem, který mají všichni a který potřebuje uzdravit. »Ani filozofie ani žádná ze známých přírodních či společenských věd není schopna vyléčit tento orgán. To může být provedeno pouze způsobem života dle 'niptického' a asketického učení otců. Proto ti, kteří nejsou léčeni, nemají obvykle ponětí o existenci takového orgánu.« (Píše J. Romanides citovaný vl. Hierotheosem, který hned pokračuje:)

»Takže v církvi jsme rozděleni na nemocné, kteří podstupují uzdravující terapii, a na ty, -- svaté -- kteří už byli vyléčeni. "Otcové nerozdělují lidi na morální a nemorální nebo dobré a špatné na základě morálních zákonů. Toto dělení je povrchní. V hloubi je lidstvo nemocné na duši rozděleno, na ty, kteří jsou léčeni, a ty, kteří jsou vyléčeni. Všichni, kteří nejsou ve stavu duševního osvícení, jsou nemocní na duši... Není to jen dobrá vůle, dobré rozhodnutí, morální praxe a náboženská úcta k pravoslavné tradici, co činí pravoslavného pravoslavným, ale očišťování, osvícení a zbožštění. Tato stádia léčení jsou cílem života Církve a přijímání svatých Tajin, jak o tom svědčí liturgické texty."

Z toho, co bylo doposud řečeno, je jasné, že křesťanství je především věda, která léčí, to jest psychoterapeutická metoda a léčení. Totéž by mělo být řečeno o teologii: není to filozofie, ale hlavně terapeutický kurs. Pravoslavná teologie jasně ukazuje, že je na jedné straně plodem terapie, a na druhé straně léčebným procesem. Jinými slovy, jenom ti, kteří byli uzdraveni a dosáhli společenství s Bohem, jsou theology, a jen oni sami mohou ukázat křesťanům pravou cestu, po níž lze dosáhnout 'místa' vyléčení. Takže teologie je obojí: jak výsledek, tak i metoda léčby.«
---------------------------

V pateriku se nám zachovalo něco z moudrosti otců egyptské pouště:
Někdo jednou přispěchal ke starci a vzrušeně hlásil: "Někteří říkají, že vidí anděly!" ale starec suše odvětil: "Blažený je ten, kdo vždycky vidí své hříchy."

O čem se tu vlastně hovoří? Pochopitelně o tom, že vidět své hříchy má daleko větší hodnotu, než vidět cokoliv jiného. Žádné jiné zření totiž nemá podstatný význam pro věčný život. Skrze zření svých hříchů můžeme spatřit Ježíše.

Jenže je tu ještě něco. Hřích má jednu hroznou vlastnost: oslepuje oči srdce a ty se pak stávají nevnímavé - a to především k hříchu. Jakoby hřích měl nějakou sebemaskovací vlastnost, aby nebyl viditelný.

Když Adam s Evou porušili Boží příkaz - tam pod tím stromem v ráji - tak se jim otevřely oči a zjistili, že jsou nazí. Co to znamená - otevřely se jim oči? Ve skutečnosti se tím míní, že v ten moment oslepli. Ztratili duchovní zření. Viděli už pouze to, co je vnější. Zároveň je opustila blahodať, která je zahalovala. A ztratili nevinnost, která vylučuje stud.
A jak se to ihned projevilo? Oslepli vůči hříchu - najednou nechápali, čeho se dopustili. Neviděli pak už svůj hřích. Ztratili schopnost pokání. Začali vinu házet na sebe vzájemně. Když se jich Bůh tázal - formuloval svou otázku jako výzvu k pokání: "Adame, kde jsi?" (tj. podívej, kam ses to dostal). Když to Adam nepochopil, táže se znovu: "Nejedl jsi snad z toho stromu...?" Jak přirozené pro upřímnou a čistou duši by bylo odpovědět: "Je to tak. Odpusť. Byl jsem sveden, ale stále tě miluji a chci to napravit." Leč to už Adama ani nenapadne. Jeho mysl už pracuje jinak - nikoliv svobodně, ale podle zákona hříchu. Místo toho tedy sehrají s Evou trapnou a nedůstojnou scénku - Adam: "To ona za to může." Eva: "To had to způsobil." Ztratili schopnost pokání a odvahu přijmout odpovědnost za své činy. Ospravedlňovali sami sebe a stali se slepými ke své nemoci. Tím podali Bohu důkaz, že se infekce hříchu už prožrala do jejich srdce až do samotné podstaty, přirozenosti člověka. Tehdy se zrodilo farizejství.

K čemu je vidět anděly, když nevidíš svůj hřích?

----------------------

Farizej v dnešním evangeliu měl všechny důvody být se sebou spokojen. V rámci své zbožnosti plnil, co měl. Jeho problém tkví v tom, že jeho zbožnost byla iluzí, sebeklamem, jeho osobní náboženství bylo falešné. Otcem, k němuž se modlil, nebyl ve skutečnosti Otec nebeský, ale ďábel (Jan 8,41-44). Farizejská zbožnost je tudíž ve svých krajních formách jakousi formou satanismu.
Farizej nepochopil, že zákon je tu proto, aby člověka usvědčil.
Všechno sice nastudoval, veškeré levitské předpisy a ustanovení měl v malíku. Jenže nic při tom nepochopil. Stejná situace je dnes mezi slovutnými teology. Občas se setkáš s učencem, který toho zná tolik z teologie, biblistiky, patristiky, dogmatiky... - leč on nic nepochopil. Žongluje s výroky Písma a citáty svatých Otců jako klaun s kuželkami, ale je to jen mudrování, které málokoho nadchne či inspiruje. Kvůli takové nauce nikdo svůj život neobětuje.
(Možná právě proto je dnes málo křesťanů: máme mnoho studovaných teologů ale málo svatých.)
Starec Paisij athonský školské teology často kritizoval. Jednou o nich pravil: naučili se díla svatých Otců ale při tom nezískali jejich ducha.

Je to stále působící pokušení - uhnout před skutečným duchovním životem, který je tím krvavým řezem do srdce člověka. Být křesťanem to je radost a bolest. Uhnout se dá různými způsoby: magickým pojetím bohoslužebného života církve, právnickým uchopením posvátných kánonů, racionalistickým mudrováním teologickým - čili neustálým obráběním svatootcovské teologie či přeskládáváním výroků svatých otců, jako by to byly kostky na hraní. To všechno je vlastně únikem před skutečným duchovním životem, hlubokým pádem, který se děje za honosnou fasádou stoprocentně svatootcovského dědictví.

Jeden možných způsobů úniku je však stoprocentně dědictvím toho dnešního farizeje: náboženství představit jako (delší či kratší) soupis předpisů, jejichž naplněním vzniká věřícímu nárok na nálepku: "Bůh je se mnou spokojen, jsem dobrým služebníkem Božím."

Dříve se pokušení tohoto druhu úniku projevovalo v křesťanství hlavně tzv. "židovstvováním". Vytrvale se objevovalo v různých mutacích a klonech v Rusku. Hereze tohoto druhu byla tvrdě odsouzena i sněmovně. A ten zápas trvá vlastně dodnes. V západním křesťanství nalezlo "židovstvování" spousta způsobů jak se zabudovat do myšlení a života západních církví, a dnes už tam tyto projevy tvoří tak samozřejmou součást života církví, že nikoho ani nenapadne, že je to prvek původnímu křesťanství naprosto cizorodý (jedním z takových případů svědectví, že se západní křesťanství částečně vrátilo do sféry starého zákona, je - podle prof. A. Osipova - duchu křesťanství odcizený akcent položený na Desatero, kdežto křesťanské sféře blahodati odpovídá klást důraz spíše na devatero blahoslavenství; samozřejmě i papismus je jasným produktem starozákonního myšlení - jediný chrám v Jerusalemě pro veškeré židovstvo odpovídá jediné hlavě univerzální církve v Římě atd.).

Dnes se toto pokušení projevuje např. zájmem západních křesťanů o islám (zájem stále roste a spěje k masivním konverzím k islámu, který si vcelku upřímně nehraje na žádný ekumenismus a ne-prozelytismus). Proč ten zájem? Náboženství muslimů také předkládá jasné stručné požadavky, které lze při troše úsilí splnit, vést ritualizovaný duchovní život a odměnou je člověku hřejivý pocit, že může být s sebou spokojen. Že je dobrým věřícím.
-----------------------

Nu, a poslední zastavení nad dnešním evangeliem na závěr.

Farizej se modlil: "Bože, děkuji ti..." Co je na tom špatně? Vždyť i my často při bohoslužbách děkujeme. Sv. Theofan Zatvornik praví, že »bohumilé díky jsou naplněny pokáním. Bez pokání jsou díky skrytou sebechválou, což se jasně projevilo na dalších slovech farizeje: "děkuji ti, že plním, co mám plnit," a nebo skrytým odsuzováním druhých lidí: "děkuji ti, že nejsem jako ten celník."«

Poučení: dobré skutky, půst a modlitba jsou obojetné. Mohou přibližovat k Bohu, ale mohou i od Boha vzdalovat.
Pokud nás půst a modlitba nevyučí v lásce a pokoře, pak nám duchovně škodí. Farizejství kvete v každé době, a rozkvétá všemi barvami i dnes mezi křesťany.

Správná modlitba je vždycky kající modlitba. "Pokání člověka to je Boží svátek," říkal sv. Efrém Syrský. "Odměna se dává za pokoru a nikoliv za námahu." Ne za půst, ne za modlitby, ne za dobré skutky. Leč tomu, kdo se poníží. Ne tomu, kdo se snaží, aby vypadal menším, než jest, ale tomu, kdo vidí svou nepatrnost kvůli svým hříchům. Kdo uvidí, do jaké hlubiny ho stáhnul hřích, pochopí, že hlouběji se už nemůže dostat. Klíčem k velikosti člověka je pokání, stejně jako se v tajemství Kristovy pokory ukázala krása a dokonalost Boží lásky.

Do jaké míry jsi v duši blíže k Bohu, do té míry vnímáš velikost svého hříchu. Jan Křtitel (o němž se v Písmu píše, že je největším z lidí) se považoval za nehodného, aby Pánu Ježíši jen rozvázal řemínek na jeho obuvi. Když se prorok Isaiáš ocitl v Boží přítomnosti a viděl Boha sedícího na trůnu, pocítil svou hříšnost: "Běda mě! Zahynul jsem! Jsem člověk nečistých úst..." Když se apoštolu Petrovi zjevila Boží síla skrze zázračný rybolov pravil: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk." Kvůli blízkosti Bohu se apoštol Pavel prohlásil za prvního (tj. největšího) ze všech hříšníků (jeho slova opakujeme vždy před svatým přijímáním; běda nám, opakujeme-li je pouze ústy).

Touto nedělí naplno začíná čtyřnedělní přípravné období před začátkem Velkého půstu, svaté Čtyřicátnice, což je doba pokání, světlého pláče nad hříchy, které v sobě odhalujeme. Myslím, že po tom všem už není nikterak potřebné zdůvodňovat, proč tradice Církve vybrala právě čtení o celném a farizeovi, aby nás vypravila na cestu velkopostní.

Žijeme ve světě, kde stále slábne vnímání hříchu. Žijeme ve společnosti, která brzy "nebude znát hřích" a jedinou její starostí bude zajistit, aby hřích byl bezpečný. Hřích dnes už skoro nikoho netrápí, jediné, co lidi znepokojuje, jsou následky hříchu: nemoci, přírodní katastrofy, války, vnitřní prázdnota a zoufalství. Dokud budeme všechny síly vynakládat jen na to, jak překonat následky hříchu, ale hřích budeme pokrývat, dokud nepřineseme Bohu pokoru a pokání, budou následky hříchy činit náš život více a více nešťastným.

Stále rychlejší upadání do otupělosti vůči hříchu je alarmující. Lidé ztrácejí citlivost ke hříchu. Např. dávný hřích smilstva dnes většina lidí nahlíží spíše jako projev lásky a svobody. Vlastně to pak už není vůbec žádný hřích, ale spíše ctnost. Dávný hřích homosexuality - dnes je to jen jiný styl života. A jestliže ty hrůzné skutky zatím ještě nejsou okrášleny aureolou ctnosti, tak už alespoň nejsou vnímány jako nemravnost. Je to prostě pouhá jinakost. A neúcta k jinakosti zavání netolerantností, a vůči ní je společnost vysoce citlivá - netolerantnost k jinakosti je pro současníky bez diskuzí pokleskem, resp. špatností či zločinem.

A nejde tu o to, abychom se jako křesťané vyvyšovali nad mravní zkažeností světa. Pak bychom byli jako ten farizej z dnešního evangelia. Má to však znamenat, že křesťan v obavě, aby nebyl vnímán jako farizej, musí mlčet k rozmáhajícímu se hříchu? Vždyť apoštol Pavel píše: "Usvědčuj hřích!" Křesťanská pozice není nadmutým mravokárenstvím, ale soucitem s těmi, kteří krvácejí hříchem. Vždyť si tím způsobují nemírnou bolest už tady, a poté nekončící utrpení tam. Slova usvědčení přinášíme světu jako lék.

Když křesťanství hovoří o hříchu, tak nejen kárá, ale především zvěstuje cestu k odpuštění. Nejsme tu, abychom soudili a odsuzovali (jako ten farizej), ale abychom usvědčením hříchu diagnostikovali nemoc světa a přinášeli evangelium o odpuštění hříchů jako lék na všechny nemoci.

Je to jakási zvrácená zákonitost. Čím více je ve světě hříchu, tím méně je hřích vnímán jako hřích. Jako by zdegeneroval jakýsi morální "pud sebezáchovy". Dokud člověk nezačne vnímat, že hřích je hříchem a co je to hřích, pak bude stále hledět na druhé lidi s pýchou. Jak mám totiž vidět svůj hřích, když nevím, co je to hřích? Jak se mají světští lidí přestat opájet svou domnělou spravedlností, když jim dnes už nikdo neříká, v jakém hříchu žijí? Proto by měli křesťané odložit falešné ohledy a přivádět lidi k pokání: ukázat jim jejich hřích a jejich nemoc, a ukázat jim cestu k očištění a uzdravení.
Svatí otcové dí, že člověk nevidí ani tisícinu zla, které je ve světě, a nevidí ani tisícinu Boží lásky ke světu. Není potřeba zoufat nad zlem světa. Hřích nikdy nebude silnější než Boží milosrdenství. A čím více bude triumfovat zlo, tím mocněji bude působit Boží Duch. "Když se rozmnoží hřích, rozhojní se blahodať" (Řím 5,20). Možná, že ještě nikdy nebyla v církvi vidět síla Kristova tak, jako dnes. Právě nyní jsou voláni kající hříšníci, aby vešli ve slávu, protože se přiblížilo Království Nebeské.












Zobrazit příspěvek č. 333 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2008
Znamení doby - lékaři jsou pokutováni za to, že dítě přežilo

Zamyšlení nad jedním nepovedeným abortem:

http://myska.bigbloger.lidovky.cz/c/26957/List-Rimanum-2-odst4-Coz-nevis-ze-Bozi-dobrota.html





Zobrazit příspěvek č. 334 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2008
Další prohra na Kosově poli

Zamyšlení nad Kosovem

Starec Paisij Athonský říkal: "Hleďte na všechno duchovně." A takto je potřeba nahlédnout i na celou tu neplechu kolem Kosova. Je to fenomén, který se bolestně - a to znamená, že hluboce, - dotýká každého, kdo má srdce napojené na duchovní tělo Pravoslaví. A tudíž to vše, co se kolem Kosova děje, je jakýmsi smutným obrazem, který vypovídá i o nás, zrcadlí něco o našem duchovním stavu. Vypovídá o naší slabé modlitbě, resp. o mělkosti našeho duchovního života.

Tak tedy, pojďme se podívat na pád Kosova z této perspektivy. Není to jen úpadek světa, je to i naše propadnutí.


Demonstrace v Bělehradě proti oddělení Kosova. Společná modlitba Srbů u katedrály sv. Sávy.

Při pohledu na světovládné plány rýsujícího se nového světového řádu a na naprosto nebývalou a s ničím pozemským už nesrovnatelnou moc těch, kteří tento vývoj řídí a prosazují, nečekejme v budoucnosti tohoto zmírajícího světa nic dobrého. Už nyní vlastně žijeme v éře nenápadné (pro nás) třetí světové války (byť byla mlhavě nazvána "válkou proti terorismu", ale s jasně vyřčeným dovětkem, že "povedeme ji po celém světě"), která je předpovídána před příchodem konce světa. Válek, krutosti, zabíjení, chudoby, do nebe volajícího bezpráví páchaného mocnými na bezmocných, je už bezbřehý oceán a bude i nadále nevyhnutelně přibývat. Všichni víme, odkud tohle zlo do světa přichází. Není už v lidských silách se tomu postavit. Jedinou nadějí je nyní už jen Bůh.

Celá dvě tisíciletí měli křesťané od Boha tu pozoruhodnou moc: stát zlu v cestě, stát proti němu uprostřed cesty a zadržovat vpád zla do světa. Zla v celé jeho síle, kterou mu dá ten, kdo byl andělem přivázán v podsvětí na řetězu, ale musí být ještě na chvíli propuštěn, až na zemi ztratí svou sílu ta duchovní mocnost, která jeho vstupu stála v cestě.

Začíná být zjevné, že nemůžeme již nadále bránit triumfu zla v tomhle světě. Dokonce - jak se zdá - nemáme dnes už ani duchovní síly tomuhle zlu se vůbec postavit. Naplno to začalo vlastně už začátkem 20. století, kdy viděli starci přicházet do světa celé pluky démonů, kteří zde ještě nikdy před tím nebyly, jak se chechtají a křičí: "Přišel náš čas." Není samosebou, že právě tohle století přineslo na zemi krveprolití doposavad v lidské historii nevídané, dvě světové války vedené zbraněmi, které by si ještě před sto lety nikdo neuměl ani představit (a to nemluvím o současných zbraních, které se už vlastně vymykají samotné lidské sféře, ale náležejí spíše do démonické duchovní sféry - a to jak svou ničivou silou, tak i čarodějnickou podstatou, a v neposlední řadě i původem - podle našich proroků jsou moderní technologie darem od ďábla). Spolu s tím však byla "křesťanská civilizace" zachvácena požárem vzpoury proti Kristu: ať už ve formě otevřené války proti Bohu při revoluci v Rusku, nebo plíživě a skrytě (a o to nebezpečněji) formou západního konzumismu. Jestli revoluce v Rusku očistila Ruskou církev, tak konsumismus na západě zadusil poslední jiskry křesťanství (nepovažuji za jisté, zda to, co tam dnes za zvuku kytar v oné bizardní postmoderní "chrámové" architektuře za povykování "aleluja" doutná v tom vychládajícím popelu, lze ještě nazývat křesťanstvím v tom smyslu, jak je známe my).

Při pohledu na náš pravoslavný prohnilý duchovní život, na němž se naplňují všechna proroctví starců posledních třech staletí, je jasné, že už ani my nejsme těmi, kdo by mohl vztáhnout svou ruku proti bujícímu zlu, které každým dnem nabývá na síle a pozdvihuje se nad světem. A když ne my, tak kdo? Není tu žádná jiná duchovní moc, která by se mohla měřit s démonickými podnebeskými světa pány věku tohoto.

Celé pravoslavné křesťanstvo se modlilo za Balkán a nyní za Kosovo. Možná, že bez těchto modliteb by se stalo ještě více zla a spácháno bylo ještě něco daleko horšího, než se stalo. Možná, že by bez těchto modliteb nikdo pravoslavný v Kosovu nepřežil rok 2004 a dnes by už v Kosovu byly pečlivě zahlazeny všechny stopy po tom, že ještě před pěti lety zde byly chrámy, farnosti, monastýry, sloužily se liturgie a žili zde pravoslavní mniši. Konec konců, z toho, co jsme viděli při pogromech před čtyřmi lety, je nad slunce jasnější, že to, co uchránilo pravoslavné křesťany před vyvražděním zfanatizovanými albánskými hordami, nebyli západoevropští vojáci KFOR, kteří buď jen bezmocně přihlíželi nebo zbaběle zalezli a zavřeli se ve svých základnách na sedm zámků, bojíce se vystrčit nos.

Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.

Tato dnešní prohra není první v dějinách. Uvedu dva příklady:

Případ první. Za hlavní z tragických okamžiků dějin pravoslavné církve bychom zřejmě mohli považovat pád Byzance (1453). Historikové se předstihují v rozebírání historických geopolitických, sociálních či politických důvodů pádu Konstantinopole do rukou Turků. V pravoslaví se však většinou nepochybuje o tom, že duchovní (a tudíž klíčovou) příčinou velkého Pádu je předchozí podepsání unie s Římem (florentská unie, 1439) - čili sjednocení byzantské církve s římským papežem. Ačkoliv lid v Byzanci unii rozhořčeně odmítl, císařem byla unie podepsána a byla platná, protože byzantský císař měl i významné církevní postavení a z duchovního hlediska právoplatně zastupoval svůj lid; a proto Bůh nejen jeho ale celý byzantský stát zavrhl. Císař jako osoba zaplatil za zradu pravoslaví ihned: jeho milovaná manželka zemřela při podepisování unie na mor; zůstal bezdětný a osamělý. Na jeho říši se začala připravovat zhouba, která dorazila za 14 let a nepomohly žádné hradby, které císař ve zlém tušení tak pečlivě opravoval a posiloval. Císař unii podepsal, protože přestal spoléhat na Boží pomoc; podřídil Byzanc papeži, o němž už bylo jasné, že je heretický (viz posléze i známý veřejný výrok sv. Marka Efezského, který se při odborných disputacích ve Florencii sám přesvědčil, jak na tom papisté ve věrouce jsou: "Latiníci nejsou schismatiky ale heretiky," což vstoupilo do dějin). A to vše proto, aby císař získal vojenskou pomoc ze Západu, kterou papež slíbil zajistit. Lze si snadno představit, že Bůh mu pravil: "Blázne, neočekáváš pomoci ode mne, ale od odpadlého papeže, a podle toho to s tvou říší dopadne." Bůh odňal od unionisované Konstantinopole svou záštitu, přesvatá Bohorodice opustila Město. A papež, na něhož císař tak spoléhal, zradil. Jak výstižně napsal S. Runciman: "Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni..." Byzanc sjednocenou s papežem Bůh už nepotřeboval. Její úloha v dějinách skončila.

Případ druhý. Ruská katastrofa. "Velká říjnová socialistická revoluce", jak se ten Boží bič jmenuje plným jménem, není jen katastrofou sociální či politickým experimentem. Je především jevem církevním. Dnes se v Ruské církvi již otevřeně hovoří o tom, že revoluce (1917) byla důsledkem vnitřního stavu předrevoluční Ruské pravoslavné církve, od něhož se odvíjel úpadek společenský a morální (běžně na to poukazuje i prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov). O skutečném hroucení církve existuje bezpočet dokladů. Vypráví se o úpadku mnišstva, rozpadu duchovního života, pronikání západní věrouky. Výmluvným svědectvím je např. zásadní odpor tehdejších biskupů v synodu proti svatořečení ct. Serafíma Sarovského, které se nakonec uskutečnilo až na osobní příkaz cara. Do učení církve závažně pronikaly pokleslé západní vlivy a to na všech úrovních duchovního života: v církevní kultuře a liturgii, v myšlení a hlavně v narušování víry (např. v knihách té doby běžně najdete heretické učení katolického tridentského koncilu o transubstanciaci při proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy), dokonce to došlo tak daleko, že podle některých zpráv dokonce bylo těsně před revolucí přijato dávno odsouzené heretické západní učení o stvořených energiích... Toto uchvácení Západem, jeho duchovním klimatem, našlo odraz i ve společenských proudech a hnutích, které přes různé anarchistické projevy vedly přímo ke společenským otřesům, pro něž bylo charakteristickým rysem zavrhování všeho tradičně ruského či byzantského a potažmo i pravoslavného, a nekritické přijímání a velebení všeho západního. To je podhoubí sociálního zemětřesení, z něhož vyrostla bolševická revoluce. Revoluce je v tomto světle nejen Božím trestem, ale zároveň očištěním Ruské církve - lépe řečeno, záchranou církve pro budoucnost. Současná probíhající obnova ruského pravoslaví by nebyla možná bez znovuzaložení Ruské církve na nové mučednické krvi.

Co mají oba případy společného? Nápadný je na nich jako společný jmenovatel: sblížení s Římem, příklon k Západu. Zdá se, že nakolik se pravoslavná církev přibližuje Římu, natolik slábne její duchovní síla, až nakonec od ní Bůh odnímá svou ochranu. (S podobným hodnocením vztahu k Římu se dnes běžně setkáte v Řecké státní církvi; nikoliv však v Konstantinopolském patriarchátu :-)
Tak či onak, dopustí-li Bůh katastrofu na církev, je to vždy k jejímu očištění. Jak říká prof. Osipov: Vše, co Bůh rozprostírá kolem nás jako okolnosti, v nichž je nám dáno vést své životy, a jak Bůh ve své prozřetelnosti řídí události, má sloužit k vytvoření těch nejlepších podmínek k tomu, abychom poznali naši nemoc. A to by asi měl být základní zorný úhel našeho pohledu na kosovskou prohru. Bůh nás chce očistit. A my především musíme přijít na to - od čeho. Co děláme, my pravoslavní po celém světě, špatně? Neopíráme příliš své naděje o tento svět? Nezapletli jsme svá srdce do hemžení červivé dočasnosti? Nedoufáme snad v cokoliv lidského? Pak bychom nakonec byli dozajista oklamáni a posléze opuštěni Bohem i lidmi...

Zopakujme: jedinou naší nadějí už je jenom Bůh. A tak to vlastně má být.
A zřejmě právě k tomuto poznání nás má vývoj světa přivést: abychom přestali spoléhat na cokoliv lidského, na všechny naše síly, lidské dohody, přísliby podpory či peněz, na paragrafy práva, sliby cizích vladařů a mezinárodní smlouvy či pakty, natož na zbraně. Stavem světa nás chce Bůh dovést k tomu, abychom spoléhali jen a výlučně na Něho. On se nás musí zastat. On se musí do věci vložit. Jestli tady na tom světě jsou ještě lidé, kteří mají (jak říká starec Paisij) právo na Boží zastání a jeho ostrý zásah, pak On to bezpochyby učiní. A pokud je stav světa i stav náš už tak špatný, že Hospodin nechá "hříšníky, aby dál tančili na našich zádech" (žalm z kathismy 18.), pak se děj vůle Boží. Ať jdou dál věci svým směrem a nechme svět, ať spěchá ke svému konci.

P.S.
První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...









Zobrazit příspěvek č. 335 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2008
Návrat domů z velké dálky

Neděle o marnotratném synu

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:

Člověk jeden měl dva syny.
15,12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, kterýž na mne připadá. I rozdělil jim majetek.
15,13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ.
15,14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
15,15 I šed, přidržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
15,16 I žádal nasytiti břicho své lusky, které svině jedly, ale žádný nedával jemu.
15,17 Tu šel do sebe, řekl: Jak mnozí námezdníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
15,18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
15,19 A nejsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z námezdníků svých.
15,20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho.
15,21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a nejsem hoden více slouti synem tvým.
15,22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
15,23 A přivedouce to tele tučné, zabijte je, a hodujíce, buďme veseli.
15,24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
15,25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
15,26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
15,27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
15,28 I rozhněval se, a nechtěl tam jíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
15,29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
15,30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral majetek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
15,31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
15,32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
(Lukáš 15. kap. )

První obraz podobenství: základní rozvržení reálií příběhu a představení postav.
Především je tu otec a jeho mladší syn (poněkud záhadné personě staršího syna se budeme věnovat třeba někdy jindy). V prvním dějství si mladší syn vyžádá svůj dědický podíl. Podle biblického ustanovení měl právo na třetinu majetku (Deut 21,17). Otec vystupuje podivuhodně tiše a nepokouší se ovlivnit vývoj událostí, i když mu musí být jasné, co má mladší syn asi tak za lubem. Rozdělí majetek, odevzdá třetinu, a podle očekávání se za pár dní po mladším synu slehne zem.

Je jasné, že příběh nevypráví o lidském otci, ale o Bohu. Tak, jak Ježíš vypráví, nejedná žádný pozemský otec. Tak jedná Bůh. Mladší syn - ten se zase chová "lidsky" až moc. Je tak přirozený, až to bolí. Je to - zcela průhledně - obraz člověka. Vypráví se zde tedy o vztahu Boha a člověka. Nejstarší téma lidských dějin a stále téma nad jiné aktuální.

Syn se s otcem se neradí, prvořadým pro něho je použít majetku, který dostává, aniž by se musel přičinit, ke svému osamostatnění. A jak si představuje tuto šťastnou svobodu, je zjevné hned z následujících slov podobenství.

Odchází do vzdálené země. Ježíšovým posluchačům se zřejmě vybavilo Řecko, Itálie, severní Afrika či Babylónie. Zatímco v Palestině žilo v době Ježíšově asi půl miliónu židů, čtyři milióny dalších žily v cizině. Takže samotný fakt odchodu žida někam do zahraničí nezněl nikterak nepřirozeně či divoce. V Ježíšové vyprávění však není důležitá geografická lokalizace ani zeměpisná vzdálenost. Odchod syna někam daleko je obrazem vzdálenosti vnitřní. Není podstatné, kde bydlel, ale "kam se to dostal" - do jakého vnitřního stavu, co stalo s duší člověka, který opustil Boha. (Adame, kde jsi?) Možná bychom mohli říci, že právě ta "touha dělat si, co chci, co se mi zlíbí" - to je právě ta vzdálená krajina, to je ten odchod někam daleko pryč, ztracení se kdesi v šíravách neklidného moře života...

Řecké slovo použité zde pro nevázaný život se prý vyskytuje v celém Novém zákoně jenom zde - znamená něco ve smyslu: rozhazovat peníze s podobnými kumpány. Naznačuje se zde tedy nějaké spolčení s jakýmisi soudruhy, čili upadnutí do špatné společnosti. Je to taková parta z mokré čtvrti. Na jinotajné úrovni výkladu evangelia se tím vcelku srozumitelně naznačuje společenství s démony, kteří se radostně ujímají každého, kdo zatouží "osvobodit se a provádět jen to, co se mu zlíbí". Totéž platí pro slova o prohýření majetku "s nevěstkami".
Dovolím si teďka vypůjčit nějaké to jadrné slůvko ze staročeštiny a lidové pojmy spřízněné, tedy:
Nakonec, když ten mrzký neřád všechno prohejří, prožere a prochlastá, dojdou mu prachy, a jeho ničemní kumpáni prásknou do bot čili ztratí se jak pára nad hrncem. A on? Ztratí čest, postavení, dobré jméno a nakonec i svobodu. Je z něj troska. Vzlet k samostatnosti a volnosti končí osamoceným volným pádem a tvrdým dopadem přímo "na ústa". Pak už vlastně ani nežije, alébrž jen živoří, vegetiv bídně.

Zajímavá je v příběhu okolnost dalších komplikací. Jakoby nestačil celý ten mravní a morální pád, ještě ke všemu do krajiny přichází neúroda a hlad. Zřejmě je to obraz prokletí, které na sebe ten nešťastník uvalil - stejně jako půda prokletá kvůli Adamově hříchu začala rodit trní a bodláčí, tak i tahle neúroda v té cizině (čili tak daleko od otce) je jakýmsi zhmotněním duchovního stavu padlého člověka. V této situaci je člověku určeno vypít kalich hořkosti až do dna a chopit se čehokoliv, jen aby přežil. Aby Pán Ježíš co nejnázorněji vykreslil tu morální propast, do níž syn v jeho vyprávění klesl, používá obraz všem naslouchajícím židům srozumitelný a lehce čitelný jako zpodobení skutečné morální tragédie a nejsmradlavějšího bahna, kam je žid může klesnout: syn se nechal zaměstnat u pohana (narážka na celníky) a nejenže pro něj pracoval, on dokonce pásl vepře - zvíře nečisté. To je u židů povolání nejpohrdanější. Talmud píše: "Proklet je muž, který pečuje o vepře, a proklet je muž, který učí svého syna řecké moudrosti." Tedy po marnivém životě přidává onen syn k mravnímu pádu ještě náboženskou apostasi - odpadnutí od víry otců: má živobytí z péče o nečistá zvířata. No prostě - hnus. Takhle to tehdejší posluchači jistotně vnímali.

Kdyby Ježíš na tomto místě své vyprávění zakončil slovy: "pak přišel mor a syn ten zahynul bídně", a nebo ještě lépe: "blesk s nebe uhodil, a syna toho nezbedného na popel spálil", posluchače by tím asi nepřekvapil a nejspíše by se dočkal reakcí vesměs souhlasných. Jenže Kristus Pán pokračuje dál. Chce zjevit, že i z té nejsmrdutější bažiny lidských osudů vede cesta ven, a nejenom ven, jak se ukáže posléze.

Staré židovské přísloví prý říká: "Až když musí žid chroupat lusky, pak se teprv začne kát."

-------------------

Intermezzo

Mladší syn si vzal třetinu majetku. Maně nás napadne podobnost s událostí na začátku dějin, kdy ďábel padl s nebe a třetina andělů s ním. Může nám to připomenout, že nikdo z celé padlé sféry Božího stvoření by nebyl odmítnut, kdyby se vydal na cestu zpět.

Démoni to však nikdy neučiní. Ve svatootcovské tradici je popsáno několik případů, kdy Bůh zjevil, že by i démona přijal, kdyby činil pokání, ale běs to vždy odmítl. Starec Efrém z Athosu popisuje případ, kdy u známého starce Josefa Hesychasty žil posedlý člověk. Když někdo řekl tomu běsovi, aby se kál, tak démon vřeštěl: "Proč já bych se měl kát? Ať se Bůh kaje! Za maličký hřích nás srazil s nebe. To není spravedlivé. My se nikdy nebudeme kát!"

Z rozumných bytostí této naší padlé podnebeské sféry má už jen člověk schopnost pokání a návratu. A tím možnost rozhodovat o svém věčném osudu.

---------------------
Marnotratný syn se nakonec stal pasákem prasat. Je to výstižné zpodobení jeho duchovního stavu, do něhož upadnul, když odešel od otce. Prase je nečisté zvíře, v duchovní řeči je toto zviřátko obrazem tělesných vášní: břichopasnosti, opilství, smilstva apod.

Když ho tento způsob života dostane až na dno, tehdy se rozvzpomene na otcův dům a zatouží po něm. (Jak často si lidé uvědomí hodnotu toho, co mají, až když o to přijdou.) Netouží už po své ztracené hodnosti v tomto světlém domě, chce tam být kýmkoliv, třeba tím posledním, jen se tam znovu dostat! Toto místo Kristova podobenství není jen vypravěčským přechodem, svorníkem, který má spojovat dva obrazy příběhu. Nikoliv, to "rozpomenutí se" koresponduje se skutečností, že lidstvo má jakousi tajemnou duchovní paměť. Kdesi v hlubinách každého lidského srdce je zasunutá, zaprášená vzpomínka na dávný ráj. Vzpomínka, která se občas neartikulovaně, matně zatřpytí někde ve spodních proudech našeho vědomí, jako lesklý kamínek v hlubinách. Je to společná paměť lidstva, každý z nás ji v sobě nosíme. Právě jiskřička této vzpomínky na prvotní ráj je pro lidi často jediným světlem v temnotě těžkého či zamotaného nebo nepovedeného života. Je to ona v hlubinách lidského nitra utkvělá památka na slova Hospodina, pronesená v pradávném dávnu na prahu pohnutých lidských dějin, o slíbeném příchodu Spasitele, co způsobí, že lidé, když zaslechnou vyprávění o Ježíši Kristu, náhle z ničehož nic vědí, že je to pravda. A síla této paměti uložené na dně lidské duše bývá prvotním impulzem k tomu, aby se člověk vydal na cestu. Kam? No přece domů. K Otci nebeskému.

I tohoto nezdárného syna zachránila před pádem do nicoty vzpomínka na dům, kde všichni byli zahrnuti láskou otce, kde byl řád a dostatek všeho pro všechny. Kde nezáleželo na tom, na jakém hierarchickém stupni stojíš, ale důležité je, že jsi tam. (Obraz církve.)

Cesta zpátky k otci z daleké země - to je nejen podobenstvím pokání ale i duchovního života, duchovní cesty. Motorem, který nás pohání v duchovním životě, je poznání vlastní bídy a naprosté své zkaženosti. Zní to hrozně, ale jenom když si otevřeme pohled na svůj skutečný vnitřní stav, zchátralost duše a totální rozklad samotných základů naší bytosti, pochopíme, proč potřebujeme Krista a k čemu ho potřebujeme. V tu chvíli nám v jediném záblesku poznání dojde, že bez Krista jsme ztraceni. A to je zasvěcení, iniciace do skutečného duchovního života.

Tomuhle klíčovému bodu duchovního života věnují starci a duchovní otcové velikou pozornost. Jedná se totiž o bod obratu v duchovním životě a zároveň o bod, za nímž už není návratu. Dokud člověk neprožije tuto otřesnou zkušenost, která se svým způsobem blíží jakési smrti, děje se jeho duchovní život jen na mělčině, v jakémsi morálním rozštěpu osobnosti: část našeho nitra by chtěla ráj a druhá část by chtěla blaho tohoto světa. Dotknout se smrti svého ega je zkušenost, ze které člověk už nikdy nevyjde takovým, jakým byl před tím. Kristus pravil: "Jeď na hlubinu."
Starci říkají, že takového člověka poznáš podle očí. Jak se zdá, dokonce to lze částečně zachytit i objektivem. Všiml jsem si toho i na některých fotografiích starců - ten pohled jakoby z věčnosti. Vidno, že pro tohoto člověka je tento svět mrtvý. Zvláštní bezvýraznost, která zrcadlí nezaujatost ničím z tohoto světa, a zároveň tolik soucitu a nevypravitelné dobroty. Nevím, jestli je na tomhle světě něco krásnějšího než pohledět do očí svatému blahodatnému starci; člověk by už do konce života nechtěl hledět na nic jiného... Kde jinde než u starce lze pochopit, jak je možno si zamilovat věčnost?
Pak snadno pochopíš, že každá myšlenka člověka je zkažená od samých svých kořenů, že celé nitro člověka je otráveno jedem vášně a hříchu. Zdá se to být strašné, ale když ztratíš všechnu důvěru v sebe, je to velice osvobozující. Najednou jsi volný jako pták. Všechny horizonty jsou ti otevřené. První myšlenka na to, že ty přece něco jsi a něco znamenáš, ti však okamžitě přiváže na nohu kouli těžkou jako cent.

Tohle osvobození zažil marnotratný syn, když si zrekapituloval, jak dopadl. Opustil ta prasata (v jinotajné řeči evangelia obraz zřeknutí se tělesných vášní) a vydal se na cestu zpět, domů.

----------------------------

Intermezzo 2

Ježíš o momentu, kdy syn kladl nohu na duchovní cestu, hovoří slovy: "Šel do sebe." Doposavad totiž kráčel "od sebe". Opustit Boha znamená vzdálit se sobě samému, a potažmo i jiným lidem. Kdyby všichni lidé "šli do sebe", přiblíží se sobě navzájem. Návrat k Bohu je cesta k jednotě. To je idea, která leží v podstatě jednoty Církve.

Vrátil se k sobě, stal se znovu sám sebou.
Něco o tom jsem již psal v závěru příspěvku k neděli o slepém. Pravé pokání znamená - jak naznačuje řecké slovo pro pokání (metanoia: změna smýšlení): obrátit se, změnit mysl. Především obrátit svoji mysl do sebe, do srdce.

Přichází s pokorou - čili s odhodláním zůstat bez poct, na nejnižším hierarchickém stupni v otcově domě. Nevadí! Hlavně, že bude opět u otce. Vybavuje se výrok z posvátné tradice, který je sice formálně absurdní, ale přesto výmluvný: "Kriste, s tebou je i v pekle ráj."

-----------------------------
Poslední dějství, kterým se z dnešního evangelia budeme dnes zabývat, je obraz otce, který v dáli spatřil vracejícího se syna svého.

Syn musel vypadat schlíple a zuboženě jako oškubaná slepice. Co si otec asi mohl pomyslet? "Ti ho zřídili!" nebo: "Ten ale dopadl." Ne, myslím, že by to nebyla taková slova (i když by jistě byla na místě). Pokud bychom na chvíli zapomněli, že je v podobenství tím otcem míněn nebeský Otec, pak bychom pozemskému milujícímu otci mohli vložit do úst jako slova, která první šeptem pronesl, když v dáli viděl zbídačeného syna, jak se vleče zpět, zřejmě toto: "Díky Bohu!"
Velice nenápadně zde, na jemném detailu zmíněném o otci, prosvítá něco o Bohu. Z vyprávění je zřejmé, že otec vyhlížel syna. Otec nejde za synem do cizí země, aby ho tahal z té šlamastiky, do níž se zapletl (tento první krok na cestě zpět musí udělat syn zcela sám), ale vyrazil mu naproti, když se syn vrací. Nebylo to pouhé trpné čekání, on vyhlížel. A nejen, že vyhlížel, věřil ve svého syna, věřil, že se vrátí. Nevyloučil ho ze své lásky. Je v tom popsána jakási aktivita v neaktivitě, pohyb v nepohnutelnosti - Bůh kárá, ale nezatracuje, nechá na člověka dopadnout následky jeho zlých činů, ale při tom ho neopouští a nezavrhuje. Nepoužije svou moc, aby znemožnil člověku dát se na špatnou cestu, ale používá své dobro, když se člověk chce vrátit. To je důležitá zpráva o Bohu, který stále věří v člověka, doufá, že se vrátí. Proč? Protože ho stále miluje.

Otec se zdvihá a běží mu naproti. Když Ježíš pravil tato slova podobenství, tak to ve skupině posluchačů muselo udiveně zašumět. Kdo to kdy viděl? Tenkrát (a dnes je to podobně) byl pohled na utíkajícího starce považován za výjev směšný či alespoň za cosi zcela nenáležitého vysokému věku, chování nedůstojné šedin. To se prostě nehodilo, aby stařec za někým běžel. A už vůbec ne za mladým člověkem! A za synem? Vyloučeno! A za tímhle prostopášníkem, kteří teď zrovna leze zpět s prosíkem? Absurdní! Toto byl zřejmě pro Ježíšovy posluchače nejsilnější a nejpřekvapivější výjev tohoto podobenství.

Proti tomu, co pak následovalo, - čili omluva syna a hlavně otcovo přijetí a opětovné povýšení nevěrného syna - už nebylo nikterak ohromující, bylo to jen logickým pokračováním. Posluchači jistě vytušili, že po utíkajícím starci už mohou od vypravěče čekat prakticky cokoliv.

Jinak, ono samotné odpuštění, které otec prokazuje zhřešivšímu synu, nemuselo působit až tak překvapivě. Byl to jev, který se vyskytoval. Rodinná pouta bývala pevná. Co však Ježíšovy posluchače muselo zarazit, byla absence podmínek odpuštění. V běžném životě by si otec v takových případech stanovil podmínky udělení odpuštění; zde se však o ničem takovém nemluví. (Vzhledem k tomu, že v tomto podobenství průhledně hovoří o Bohu a člověku, musela právě tato absence podmínek hnout žlučí farizeům...)
Nu, a nyní už jsme dobrali ke koruně příběhu, kdy otec syna políbí (obnoví nejužší vztah), obejme, a tím ho ve svém náručí pozdvihuje z jeho pokoření - každopádně mu tím nedovoluje setrvat v ponížení; vrací synu insignie jeho ztraceného postavení: "přineste to roucho první" (tj. nejlepší, roucho připravené pro vzácné hosty), "dejte prsten na ruku jeho" (prsten je symbol navrácení moci, vlády, kterou má v té míře, jaká přísluší synu pána domu; služebníci vědí, že když ukazuje prst s prstenem: "tohle přines" nebo "támhle jdi", tak musejí poslechnout) a nechává ho obout (tím znovu potvrzuje, že v jeho domě nebude slouhou, bosí chodili otroci). Slavnostní znovupřijetí je stvrzeno hostinou (můžeme v tom spatřovat i vykonání zástupného obětování zvířete za hřích).

Hluboce dojemný je slavnostní výrok otcův o svém synu: "Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a nalezen jest." Duchovně mrtvý a duchovně ztracený je opět zpět - opět žije. Na smrt je tu nahlíženo z perspektivy lidského nitra, které umře, když se vzdálí od Boha, a ožije, když se k Bohu opět přiblíží.

Jinými slovy: je-li život v hříchu vlastně smrtí, pohřbením zaživa; pak pokání je zmrtvýchvstáním hříšníka.

Synovi se dostalo něčeho, nač nemohl ani pomyslet. "Co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co si ani neumíme představit, připravil Bůh těm, kteří ho milují," praví svatý apoštol Pavel.

A není to jednoduše jen návrat do původní stavu, obnovení bývalých věcí. Co syn ztratil, na to už neměl právo. Dostává-li to přece, je to akt milosti a milost není totožná s návratem do původního postavení. Milost dává blahodať. Je to nové stvoření! Církev učí, že Kristova spása nás nevrací do stavu Adama před pádem, nýbrž nás staví daleko výše - tam, kam se měl starý Adam dobrat, leč selhal. Křesťanství činí člověka tím, čím se Adam měl stát.

Dnešní čtení je taktéž útěchou pro rodiče, jejichž děti se vydaly na "zlou cestu". Je potřeba věřit a modlit se za ně. Věřit jednak v sílu vše dobrého, co do dětí rodičové vložili, a hlavně věřit v lásku nebeského Otce, který je stále poblíž marnotratného nevěrníka a činí svou prozřetelnosti vše, aby se obrátil a byl zachráněn. Maminka blaženého Augustina (sv. Monika) byla nesmírně nešťastná, že se její syn vydal na špatnou cestu. A protože její domlouvání ani prosby nic nezmohly, modlila se za svého syna a plakala za něho. Biskup jí jednou řekl: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz!" Augustin se později vskutku napravil, kál se do konce života.









Zobrazit příspěvek č. 336 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2008
Z tisku - inspirace pro psychiatrii?

Francouzský teolog vybízí současnou psychiatrii, aby pozorně prostudovala pravoslavný pohled na šílenství

Francouzský teolog, doktor filosofie a teologie Jean Cload Larche vydal knihu: Léčení psychických nemocí - zkušenost křesťanského východu prvních staletí. Kniha je zasvěcena chápaní duševních poruch z hlediska pravoslaví a s odvoláním na svatootcovskou a hagiografickou literaturu 1. - 14. století. Vypráví o zkušenosti léčení psychických nemocí svatými otci, kteří na rozdíl od psychiatrů pojímali člověka celostně (duch, duše, tělo).
Autor vyjadřuje naději, že zkušenost pravoslaví bude užitečná pro současnou psychiatrii, která je bohužel "vytvořena podle vzoru lékařských věd a předem principiálně odmítá jakýkoliv vztah s oblastí náboženství a mravnosti". Proto se při zkoumání mnohých případů ocitá ve slepé uličce.
(Intexfax Religia)






Zobrazit příspěvek č. 337 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2008
Na začátek půstu

Dnes začal v pravoslavné církvi Velký půst

Rozpomeň se na Krista, který byl v jeskyni a v žaláři, a nebude tě okouzlovat velkolepě vyzdobený dům.
Pamatuj na Krista, který byl v jeslích a na slámě, a zastydíš se za svou měkkou postel.
Rozpomeň se na Krista nahého a oblečeného do oděvu hanby, a nebudeš toužit po krásných šatech.
Pamatuj na ocet a žluč, jichž okusil Kristus (na kříži), a nebudeš lačný pochoutek na hostině.
Pamatuj na Krista, prolévajícího svou krev na kříži i za ty, kteří ji prolévali.
Pamatuj na Krista, který se na kříži modlil i za ty, kteří ho přibili na kříž, a nebudeš se nikomu mstít, ale ze srdce všem odpustíš.
Zamilujte si Krista ukřižovaného, trpícího na dřevě kříže, a umrtvíte své údy tady na zemi a nebudou pospíchat dle žádostivosti vášní.

(Dle sv. Filareta, metropolity moskevského)




Zobrazit příspěvek č. 338 jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2008
Zesnul představitel Ruské zahraniční církve

Zemřel metropolita Lávr

Tuto neděli v den Vítězství Pravoslaví, odešel ve věku 80 let k Hospodinu prvohierarcha Ruké pravoslavné církve v zahraničí, metropolita východoamerický a newyorský + Lavr, rodák z východoslovenské Ladomírové a postřiženec tamního monastýru ctihodného Joba Počájevského.
Věčná paměť!

-----------

V neděli 16. března na Svátek Pravoslaví zesnul v Pánu vladyka Lávr, metropolita východoamerický a newyorský, prvo-hierarch Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Metropolita Lávr, občanským jménem Vasil Škurla, se narodil se 1. ledna 1928 v obci Ladomírová v Prešovském kraji na východním Slovensku. Podle národnosti byl Rusín a již jako 11-tiletý chlapec vstoupil do monastýru ctihodného Jova Počájevského v Ladomírové založeného monachy Počájevské Lávry. V roce 1944 se stal poslušníkem (novicem) monastýru a v roce 1946 emigroval spolu s bratry monastýru nejprve do Mnichova a poté to Spojených Státu, do obce Jordanville ve státě New York, kde byl založen Svato-Trojický monastýr, z něhož posléze vzniklo duchovní centrum Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

V roce 1947 byl mladý Vasil postřižen v rjasoforního mnicha a 19. řezna 1948 – do mantii-nosícího mnicha, přijav jméno svatého mučedníka Lávra (Laura). Postřih vykonal arcibiskup Vitalij (Maksimenko), původně mnich Počájevské Lávry a zakladatel Ladomírovského monastýru. Dne 14. ledna 1950 byl otec Lávr rukopoložen na jerodiákona (mnišský diákon) a 27. června 1954 na jeromonacha (kněz mnich).

Od roku 1954 do svých posledních dnů přednášel vladyka Lávr v Svato-Trojickém semináři patristiku, dogmatické bohosloví a kanonické právo. Dne 6. září se stal igumenem a 17. dubna 1966 archimandritou.

Dne 13. srpna 1967 byl rukopoložen na biskupa manhattanského, vikáře Východoamerické eparchie a byl jmenován sekretářem archijerejského synodu.

Od 18. červnem 1976 se stal představeným Svato-Trojického monastýru v Jordanville a zároveň byl pověřen vedením Trojicko-Syrakuzské eparchie rozprostírající se po většině území státu New York včetně měst Albany a Buffalo. Od 12. října stejného roku se stal rektorem Svato-Trojického semináře, kde byl nástupcem arcibiskupa Averkije (Tauševa). Stejně tak se stal i hlavním redaktorem časopisů „Pravoslavná Rus“ a Pravoslavnyj Puť“.

V roce 1981 se stal arcibiskupem a od 10. června 2000 byl zástupcem metropolity Vitalie (Ustinova), prvohierarchy Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na sněmu 17. - 27. října 2001 byl pak zvolen prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, metropolitou newyorským a východoamerickým.

Dne 17. května 2007 v chrámu Krista Spasitele v Moskvě podepsal spolu s patriarchou moskevským a celého Ruska Alexejem II. „akt o kanonickém společenství“, což byl dokument, který ukončil rozdělení Ruské církve ve XX. století.

Vladyka Lávr byl velmi skromný, tichý a trpělivý člověk. Byl to pozorný a dobrý organizátor. Jeho vedení mělo velkou zásluhu na tom, že se Svatotrojický monastýr v Jordanville stal opravdovou „Lávrou“ ruské diaspory. Zároveň byl vladyka Lávr i přes své vysoké církevní postavení, vždy člověkem velmi přístupným. Rád poseděl s věřícími, vyslechl jejich starosti. Charakteristické je vyprávění jednoho poutníka, který po dlouhé cestě do jordanvillského monatýru nemohl usnout. Když se podíval z okna uviděl, že jakýsi monach pozdě večer ještě zametá prostor před chrámem, kde se druhý den ráno měla konat slavnostní bohoslužba. Ten monach byl vladyka Lávr…

Vladyka Lávr byl často na cestách. Nejen po Spojených státech ale i do Jižní Ameriky do Evropy a vlastně po celém světě. Všude s láskou navštěvoval i velmi malé, téměř zapomenuté církevní obce ruské diaspory. Znal dobře Řecko, Srbsko, Svatou Horu Athos, Jeruzalém a Sinaj, kde měl řadu osobních přátel i v řadách významných pravoslavných činitelů. Všude byl přijímán přátelsky, s úctou a s respektem, a to i v době, kdy „zaruběžná“ církev ještě nebyla se všemi v kanonickém společenství. Tato mnoholetá osobní `diplomacie´ jistě v nemalé míře přispěla k tomu, že se nakonec podařilo zacelit to, co bylo bolestnou ránou novodobé ruské církevní historie.

Ve své vlasti, na východním Slovensku byl vladyka Lávr nejednou. A to ještě za před rokem 1989. Dobře se znal s naším vladykou Nikolajem, který si vždy přál bohoslužebné spojení obou částí Ruské církve, a tím i posílení světového Pravoslaví.

Vladyka Lávr zůstane v paměti jako velký služebník Církve Kristovy.

o. AL

(podle pravoslavie.ru)

(Z došlé pošty)







Zobrazit příspěvek č. 339 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2008
Z došlé pošty - Bulharsko uznalo nezávislost Kosova

Z dopisu stovky bulharských intelektuálů

Také bulharská vláda již přispěchala, aby se zavděčila evropskému top managementu uznáním NATO - státu Kosovo. Přední bulharští intelektuálové se v otevřeném dopise ptají svých lídrů jaká je cena za jejich koupené duše. Víme, že na Ministerstvu zahraničí České republiky se připravuje podobný hanebný akt a že se na jeho přípravě podílejí stejně slepí, stejně hluší či stejně koupení politici a úředníci. Jaká bude cena za jejich duše...? A jaká bude cena za duše všech, kteří svým mlčením schvalují hanebnou zradu jednoho národa a instalují pod křesťanské základy Evropy časované bomby, které již tikají...? Opravdu nám těch třicet stříbrňáků stojí za to?

Kliment

Poslední verze petice proti nezávislosti Kosova je ke stažení na stránce „Trpící Kosovo“, kde je i celý dopis stovky předních bulharských intelektuálů:
http://www.pravoslav.or.cz/kosovo.htm




Zobrazit příspěvek č. 340 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Masopustní neděle

Neděle o strašném soudu

Ještě dodatečně zde připomenu jednu z přípravných nedělí, která je věnována připomínce strašného soudu.

Tématu této neděle se dotýká článek o peklu:

www.orthodoxia.cz/spirit/peklo.htm





Zobrazit příspěvek č. 341 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Web o liturgii předem posvěcených

Ke svátku sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského, byla vystavena stránka věnovaná velkopostní liturgii předem posvěcených Darů.

www.orthodoxia.cz/liturg/liturgie-predemposvecenych.htm




Zobrazit příspěvek č. 342 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2008
Syropustní neděle

Neděle všeobecného smíření

Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.

Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.

Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.

V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."
Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."

V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.

Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.

Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.
Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.

V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."
-------------------------

Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.

V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.

Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.

Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.

Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.

Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.

V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.
Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.

Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."

Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.


(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 262 do č. 342)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz