1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 1237 do č. 1317

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 1237 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2018
Nová verze sazby brožury se služebníkem liturgie

Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého

Služebník (tj. příručka pro kněze a diákona). Bilingue (církevně-slovansky a česky). Dvě mutace sazby: pro formát A5 a pro malý formát A6.

Zájemcům o nový překlad liturgie adresujeme upozornění na nové vydání číslované jako v. 1.3

Ve staré sazbě byly učiněny textové opravy a úpravy. Místy je jazykový styl textu mírně modernizován. V mutaci pro formát A5 je přidána večerní bohoslužba.

PDF soubory pro všechny mutace lze stáhnout z adresy pravoslavi.cz/liturgie

(Mozila Firefox zobrazuje v sazbě znaky, které tam nepatří. Prohlížejte v nějakém kvalitnějším prohlížeči - buď v prohlížeči Chrome nebo si PDF stáhněte do počítače a otevřete si jej ve standardním PDF prohlížeči Adobe Reader. Tím si zobrazíte a případně i vytisknete sazbu tak, jak má být.)




Zobrazit příspěvek č. 1238 jednotlivě

Administrátor --- 16. 12. 2018
Předvánoční nabídka pravoslavné literatury

Nové pravoslavné knížky

Stručně o pravoslavném křesťanství

Brožura s mnoha barevnými ilustracemi seznamuje čtenáře se základy pravoslavné věrouky i duchovního života. Přibližuje také historii pravoslaví v Čechách a na Moravě.

Ikona – Okno do věčnosti

Obsahuje dvě vrcholná díla pravoslavné ikonologie poslední čtvrtiny 20. století: Teologie ikony pravoslavné Církve L. A. Uspenského a stať jerodiákona Nikolaje (Sacharova) O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátů ctihodného Jana Damašského. (Soukromá douška: nic srovnatelného o teologii ikony ještě v češtině nebylo vydáno.)

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydané pravoslavné literatury (dříve vydaná lituratura je zde).

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:






Zobrazit příspěvek č. 1239 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2018
Pohlednice pravoslavných ikon

Nové pravoslavné ikony

Sada barevných tisků ikon pohlednicového formátu

Olomoucko-brněnská eparchie vydala tiskem dvacet druhů ikon s výkladovými popiskami na rubové straně. Ikony mají pohlednicový formát a jsou opatřeny oboustranně lesklým povrchem. K dostání jsou buď jednotlivě nebo v sadách.

Cena jednotlivé ikony: je 10,- Kč
(nebo 0,40 Euro)
Cena sady dvaceti ikon v přebalu: 160,- Kč
(nebo 6,20 Euro)

Ikony lze objednat na Úřadu eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, stejně jako dříve inzerované knihy. Úřad přijímá objednávky i ze Slovenské republiky.

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydaných ikonek.

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:






Zobrazit příspěvek č. 1240 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2019
Kalendář 2019


Kdo si přejete obdržet poštou nástěnný kalendář na rok 2019, objednávejte, prosím, na e-mailové adrese uvedené na webové stránce této kalendářní edice (viz dále).

Každoroční edice pravoslavného „Jihlavského kalendáře“ bude příští týden kompletně k dispozici v PDF na obvyklé adrese.

Jako vždy se sazba letošního kalendáře připravuje ve dvou mutacích - pro tisk nástěnného kalendáře a pro vytištění diáře - všechny informace jsou na výše uvedené stránce.

* * *

Zároveň je tam ke stažení PDF s letošním postním kalendářem (jednostránkový plakát A3), který nabídl veřejnosti k použití bratr Jáchym z Brna.

* * *

A jsou tam také PDF všech tří kombinací kalendářů připravených pro eparchiální kalendářní ročenku (knížka ve formátu A5).

* * *

Papírová verze Jihlavského kalendáře půjde koncem tohoto týdne do tisku. Těm, kteří ji mají objednanou, ji budeme rozesílat v dnech po svátku Narození Kristova dle juliánského kalendářního stylu (snad to pošta stihne doručit ještě v pátek).



Zobrazit příspěvek č. 1241 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2019
Videoklip s vánoční písní

V tom znojemským kostele

Pravoslavný chrám ve Znojmě se stal hostitelem místního vánočního folklórního obyčeje. Tradičně se přichází v tomto vinařském srdci jižní Moravy do kostela zazpívat lidová píseň. Konec konců i koledy, které v chrámech zpíváme (ať už ty staročeské, uvedené v Gorazdově sborníku, či přinášené z pravoslavného východu), jsou spolu s jinými svátečními obyčeji svérázným folklórem.

Vzhledem k tomu, že moravský folklór si už v minulosti nejednou našel cestu do našich pravoslavných chrámů i liturgického života (a stejně tak i folklór ukrajinský, rumunský, bulharský, řecký adal.), je přiložený videoklip zajímavým misijním experimentem.




Zobrazit příspěvek č. 1242 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2019
Kalendář

Dnes byl rozeslán jihlavský nástěnný kalendář

Kdo si objednal jeho dodání, měl by do dvou až tří dnů obdržet zásilku.

Pokud byste někdo kalendář nedostal, napište mi (mohl jsem při tom počtu vypravovaných zásilek na někoho nedopatřením zapomenout).

Web kalendářní edice s emailovou adresou


Zobrazit příspěvek č. 1243 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2019
Liturgie sv. Basila

Český překlad a bilingvní vydání Basilovy liturgie

Pro příznivce našich liturgických překladů oznamuji, že bylo asi po sedmi letech zrání uvolněno první vydání Basilovy liturgie. Podobně jako liturgii sv. Jana Zlatoústého jsme Basilovu liturgii zpracovali jako bilingue (církevně-slovanský a český text).

Sazba je vyexportovaná do PDF ve třech tiskových mutacích:
1.) celá knížka s vzestupným kladem stránek (A5) (můžete si sami při tisku poskládat brožuru nebo při tisku nastavit volbu zvětšení stránky dle formátu tiskové stránky a tisknout každou stránku na celou plochu A4);
2.) třísložková brožura (na každou stránku A4 se tisknou dvě stránky sazby A5; složky jsou po 44 stránkách A5);
3.) sedmisložková brožura (vše v jednom PDF souboru, každá složka má 20 stránek A5)

Formát zatím jen A5

Ke stažení na webu liturgií: pravoslavi.cz/liturgie

P.S.

Zároveň teď bylo na některých místech upraveno znění modliteb v liturgii sv. Jana Zlatoústého. Opravy jsou zaneseny do všech PDF mutací se sazbou Zlatoústovy liturgie: pravoslavi.cz/liturgie






Zobrazit příspěvek č. 1244 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2019
Paschální radost

Jak se dokážou ve světě veselit z Vzkříšení Kristova

Řecko



(Rámus, který slyšíte, někde způsobují židlemi nebo jinak - je to ozvěna zemětřesení, které vyvolalo Kristovo Vzkříšení - rozlomení bran podsvětí.)


Ghana




Libanon



Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.




Zobrazit příspěvek č. 1245 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2019
Radost na Paschu

Svátek Vzkříšení Kristova je důvodem k velkému veselí

Na paschální svátky je v Pravoslaví někde zvykem projevovat radost úplným blázněním. Tato svatá euforie může někomu na chladném Západě připadat snad až příliš exaltovaná, ale je-li důvodem Kristovo vítězství nad smrtí, tak proč se na tento svátek svátků neoddat bláznivému veselí? Bláznit pro Boha ostatně není nic nového (starozákonní éra i novozákonní doba to akceptovala).























Zobrazit příspěvek č. 1246 jednotlivě

Administrátor --- 17. 5. 2019
Jak přemoci strach?

Neděle statečných žen

Úryvek evangelijního příběhu, který popisuje události před a po Ukřižování Páně, vykazuje jeden zvláštní rys. Ti, od nichž bychom čekali statečnost a připravenost, se třásli strachem. A ty, u kterých bychom přepokládali, že se budou raději držet stranou, vystupují nebojácně. Učedníci Kristovi, ač byli svým Mistrem a Pánem na vše připraveni, se skrývají. Ženy, které přišly z Galileje a posluhovaly Pánu a jeho apoštolům z vlastních prostředků (Luk 8,3), vidíme hrdinně hlásit se k odsouzenému a posléze popravenému Kristu, a to bez ohledu na jakékoliv nebezpečí, které jim vzhledem k jejich přirozené slabosti hrozilo. To naopak Petr se lekl, aby nebyl jakožto učedník "toho rouhače" zatčen, mučen a případně zabit; zapřel svého Mistra. (Mat 26,69-75; Luk 22,55-62) I ostatní učedníci se po zatčení Pána v zahradě rozprchli (Mat 26,56), děsili se, co s nimi teď bude.

Jediný učedník, apoštol Jan, stál při Pánu Ježíši i pod křížem spolu s ženami, aniž by se nechal přemoci strachem (Jan 19,25-27). Jen tajní učedníci Ježíšovi Josef z Arimatie a Nikodém, kteří se doposavad báli, co by si o nich židovská rada pomyslela, kdyby se přihlásili k "proroku z Nazareta", nyní odhodili obavy: Josef dokonce navštívil Piláta, krutovládce, který se s židy rozhodně nemazlil, a statečně požádal o tělo Ježíšovo. (Jan 19,38) Nikodém, který kvůli strachu ze židů navštívil kdysi Pána Ježíše v noci, nyní nakupuje, co je potřeba k pohřbu (vzhledem k množství, které udává Písmo: 100 liber = 75-100 kg, musel u místních obchodníků skoupit snad všechny jejich momentální zásoby vonných esencí a dopravit je k hrobu, možná je přivezl na nějakém vozíku). Společně s Josefem snímají tělo z kříže, zabalují je do koupeného plátna a pohřbívají je. (Jan 19,39-42) Josef dokonce dává k dispozici svůj hrob. (Mat 27,57-61) Představitelé židů, duchovně osleplí svou vzpourou proti Mesiáši, z obav, aby se Ježíš nedostal z hrobu, vyžádali si na Pilátovi stráž k hlídání hrobu. (Mat 27,62-66)

Jak je psáno, byl to nový hrob vytesaný do skály. Měl tedy nejspíš běžně používanou podobu - čili byla to jeskyně s jedním či několika kamennými loži, uzavíraná velkým kruhovým kamenem, který se valil ve žlábku vytesaném ve skále na prahu komory. Ve směru uzavírání hrobu měl žlábek mírný spád. Na konci své dráhy byl žlábek navíc prohloubený a uzavírací kámen zde zapadl a už se nemohl koulet ani tam ani zpět. Aby hrob byl uzavřen, k tomu stačil jeden muž. Avšak jen skupina silných mužů vybavených břevny jako pákami mohla kámen ve žlábku nadzdvihnout a posléze odvalit stranou. K ukradení těla by tedy byla potřeba celá výprava apoštolů. I kdyby stráž usnula (což by od ní bylo nadmíru nerozumné, protože na ně dohlížela kontrola, která jim zároveň vyplácela mzdu, a spící vojáci by se místo platu dočkali přísného trestu; navíc byli strážní pravidelně střídáni), zvuky případné skupiny otevírající hrob by vojáky probudily. Sami židé se tedy svou iniciativou nechat hlídat hrob vojáky postarali, abychom měli důkaz, že nebožtík nebyl odnesen, ale opravdu vstal z mrtvých.

Boží prozřetelnost vybrala pro pochování mrtvého Krista nový hrob, v němž "ještě nikdo nebyl pochován". To abychom měli důkaz, že z mrtvých vstal opravdu právě Ježíš, popravený "Král židů", a ne někdo jiný, kdo by tam byl pohřben už dříve.
A pak tu jsou ty ženy. Sotva minul svátek a povinný klid, už za šírání kráčejí spěšně k hrobu. (Mar 16,1-4) Absurdita této výpravy a odvážnost jejích aktérek je pozoruhodná. Ženy spěchají k hrobu pomazat tělo nebožtíkovo vonným olejem (čili myrem), ač vědí, že dovnitř se k tělu nedostanou, protože vchod je zavalen velkým kamenem. Přesto jdou. Také vědí, že zapečetěný hrob je hlídán vojáky. Tito strážní jsou hrubí lidé, pohani, brutální muži, jimž se nepříčilo žádné násilí. S nimi se budou muset ženy u hrobu setkat, a s budou tam nimi samy; široko daleko žádné jiné živé duše. Co se tam, kde není na dohled žádný svědek, může všechno přihodit? Co je tam čeká? Co všechno se jim může stát? Představa, že by jim snad strážní pomohli otevřít hrob, snad nikoho se zdravým rozumem ani nenapadla. Je tedy zřejmé, že ženy, chvátající k hrobu s drahými oleji, měly opravdu pádné důvody k značným obavám. Přesto šly.

O odvaze slabých

A nyní k hlavní otázce: jak to, že tyto ženy, které měly všechny rozumné a přirozené důvody k obavám, a jistě se bály, dokázaly překonat svůj strach? A proč nedokázali přemoci svůj strach učedníci, kterým Kristus prorokoval všechno, co se s ním stane - zatčení, odsouzení židy, soud před Pilátem, mučení a posměch, ukřižování, smrt, pohřeb a třetího dne vzkříšení? Muži by přece měli být spíše schopni přemoci svou ustrašenost či hrůzu. Místo toho se schovávají v nějakém domě za pevně uzavřenými dveřmi. (Jan 20,19)

Pán Ježíš vše, co se mu stane, apoštolům předem oznámil: ponížení, smrt a hrob, včetně svého konečného vítězství nad smrtí. Přesto apoštolé nedokázali zvítězit nad svým strachem. Odpověď na otázku, proč hrůza a zmatek přemohly jejich srdce, tkví v jejich způsobu myšlení, v jejich srdci.

Když je Spasitel připravoval na to, co mu má stát, nechtěli to slyšet. To, co je učil, se zcela příčilo jejich uvažování, tj. mesiánsko-židovské ideologii. (Mar 8,31-32)

I vyvolení apoštolové totiž podléhali dobovým fantastickým představám o příchodu Mesiáše. Tyto fantazie se zakládaly na neduchovních či materialistických výkladech Bible, na špatném výkladu starozákonních proroctví. Židé snili, jak je Mesiáš vyzdvihne nad ostatní národy, obdaří je nepřemožitelnou silou, učiní z nich vládce světa a ostatní národy srazí pod jejich nohy (vyžene Římany). Jak budou k nohám židů sneseny poklady pohanů, jak Bůh obdaruje svůj lid nadpřirozenou úrodou a hojností všeho. O duchovní povaze Mesiášova království nechtěli slyšet. Jejich pozornost byla upřena ke světskému nikoliv k duchovnímu. Mesiáš, který prohlásil: "Moje království není z tohoto světa," (Jan 18,36) je nezajímal. Vzkříšení Lazara, léčení ochrnutých, uzdravování slepých, byly pro židy jen takovou legitimací Mesiáše, ale v posledku se od něj očekávalo cosi jiného. A dar věčného života v nebeském království - to byla pro tehdejší židovstvo neuchopitelná fata morgána.

V evangeliu čteme, že tímto prismatem hleděli na Pána Ježíše i svatí apoštolé. Proto byl Petr a další ochotni chopit se zbraně a po Ježíšově boku bojovat ostřím meče proti jeho nepřátelům. (Mat 26,50-54) Proto se apoštolové při poslední večeři, kdy Pán mluví o svém zrádci, hádají, kdo z nich je největší (Luk 22,24). Pán Ježíš jde s apoštoly do Jerusalema a oznamuje jim, co ho tam čeká (Mat 20,18-28), a dva z nich se dožadují sedět po jeho pravici a levici - tj zaujmout nejvyšší místa ve vládě nad světem. Proto se apoštolové hádají o prvenství. Proto chce Filip, aby jim Ježíš ukázal Otce - tj. zjevil Boha (Hospodina přicházejícího bojovat za svůj vyvolený národ). (Jan 14,8-9)

Víra nebo filosofie

Víra apoštolů byla spíše ideologií než vírou. Ano, věřili, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Ano, měli ho rádi, ale jich láska byla nezralá. Více než víry a lásky v nich bylo ideologického přesvědčení. Když se jejich představy o příchodu Mesiášské doby rozpadly, a věci se ubíraly ne k moci a převzetí vlády nad světem, ale k ponížení a zmaru všech nadějí, apoštolové byli zmateni, jejich mysl se propadla do deprese a jejich srdce naplnil strach.

Myšlení těch žen, jejichž památku tuto neděli církev oslavuje, je úplně jiné. Ideologie světovlády a materialistické fantazírování o mesiášské éře jim byly vzdáleny. Motivem jejich pokorné služby Pánu Ježíši byla vděčnost Bohu, oddanost a láska. Netoužily soudit národy, ale sedět u nohou Ježíšových a naslouchat jeho slovům. Srdce naplněné láskou dokáže zvítězit nad strachem.

Myronosice sloužily Pánu za jeho života a na jejich lásce nic nezměnila ani Jeho smrt. Proto jdou, aby Ten, koho milují, byl řádně pohřben a dostalo se mu všeho, čeho má dle obyčejů jejich národa dostat každému nebožtíku. Jejich láska překonává všechny oprávněné obavy. Pro apoštoly znamená smrt Mesiáše prohru, zmar a zkázu jejich nadějí. Mrtvý Mesiáš není žádný mesiáš. Ve zmatku svého zideologizovaného myšlení nechápali, k čemu by lidem mohl být mrtvý Kristus? Proto se třesou strachy, schovávají se někde za zavřenými dveřmi.

A tím jsme se dobrali k jádru poselství této neděle zasvěcené památce žen myronosic. Ať si každý sám odpoví na otázku, do jaké míry je jeho příslušnost ke "křesťanskému náboženství" spíše ideologií či filosofií nebo prostě pouhým světonázorem. Rozdíl mezi uvažováním apoštolů a žen je tou břitvou, která odděluje víru od filosofie, Božské od pozemského. Rozdílnost těch dvou pohledů na Krista nám ukazuje skutečnou podstatu naší vlastní víry. Pán Ježíš nepřišel založit nový politický režim ani státní systém, ale přišel (kromě ostatních částí svého vykupitelského díla) navázat vztah lásky. Ať už rozumíme Boží vůli a jeho cestám, nebo nikoliv, Kristus chce, abychom mu otevřeli srdce. (Zjev 3,20) Chce, aby lidé milovali Boha, důvěřovali mu jako Tomu, kdo nikdy nezklame.

Až přijde další pronásledování, pak odpadnou především ti, jejichž víra je spíše ideologií. Vydrží ti, kteří od Boha neočekávají pozemské, ale nebeské. Ti, jejichž vztah s Kristem vytváří pouto lásky, která se neohlíží na nic dočasného a tělesného, ale touží jen být s Milovaným, ať se s ním děje cokoliv.


P.S.
Jak láska a vděčnost Kristu dává překonat všechna pronásledování a mučení, ukazuje příklad sv. mučedníka Polykarpa. Poslyšme slova, která řekl jako odmítnutí nabídky římského prokonzula na soudu. Kdyby prokonzulovu nabídku Polykarp přijal, zachránil by si život. "Pohleď na svůj věk," – řekl prokonzul, který ho začal přemlouvat, aby zapřel (Krista). Pohaň Krista...!" Polykarp odvětil: "Osmdesát šest roků Mu sloužím a On mi ničím neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě spasil?" (Ze života sv. muč Polykarpa; 2. století po Kristu)



Zobrazit příspěvek č. 1247 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2019
O zázraku u Ovčí brány

Pane, uzdrav moji ochromenou duši

Úryvek z Janova evangelia, který se čte 4. neděli po Pasše, vykresluje našim duševním zrakům obrázek chromého člověka, který leží u jerusalemské nádrže, kde se každoročně stane zázrak. Na tuto vodu, ve které byla očišťována zvířátka přiváděná do starozákonního chrámu k obětování, sestupuje jednou do roka anděl. Nikdo přesně nevěděl, kdy se to stane, ale projev tohoto sestoupení byl zřetelný: hladina se bez viditelné příčiny mohutně pohnula; někteří říkají, že se začala hýbat, jako když jí míchá nějaký obrovský prst, jiní tvrdí, že se voda vzdula; nevíme. Každopádně to byl zázrak a voda pak byla naplněna uzdravující mocí, takže kdo první do ní sestoupil, byl okamžitě uzdraven, ať byl stižen jakoukoliv nemocí.

Ten chromý člověk ležel u té nádrže už 38 let. Tolikrát už viděl zázrak uzdravení. Nikdy se však tohoto zázraku nedostalo jemu, ale pokaždé jej předběhl ten, kdo měl zdravé alespoň nohy a stihl se do vody dostat dřív.

Tak blízko byl chromý u nebeského zázraku, a nebylo mu to nic platné. Ani všechen majetek, který vynaložil na lékaře, ani sám anděl - nic mu nepomohlo.

Slovy bohoslužby (z triodu, v českém vydání str. 21) volá ten nemocný: "Mé lože se mi stalo hrobem! K čemu je mi, co život nabízí? Bez užitku je mne pro zázračná Ovčí nádrž! K tobě se utíkám, Pane, Prameni uzdravení!"

Těch 38 let je svědectvím jednak o trpělivosti a víře. A také svědčí o samotě toho člověka: "Nemám nikoho..."

A do takto rozestavěných kulis příběhu vstupuje Pán Ježíš. Uzdravující voda Ovčí nádrže i sestupování anděla jsou tím odsunuty stranou. Ježíš Kristus sám je řešením všech potřeb člověka i každé lidské nouze, a to bez zázračných nádrží a andělů. Stačí mu k tomu pár slov. On je naším uzdravením tělesným ale hlavně duchovním.

To platilo tenkrát a platí to i dnes. Co je však od člověka potřeba? Pokání z hříchů.

Nemoc toho chromého byla zapříčiněna nějakým jeho vážným hříchem. Proto mu Pán po uzdravení káže: "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" To samé žádá i po nás. Přichází k nám, aby léčil naše duše "krutě ochrnuté mnohými hříchy". (Z triodu, kondak, v českém vydání str. 24) Aby je uzdravil pro život věčný."

Chromý člověk, uzdravený na břehu Ovčí koupele, je tedy obrazem každého z nás. Kromě Pána Ježíše nás nic a nikdo nemůže zbavit hříchů a pout, jimiž tato duchovní chromost svírá naši duši, takže se nemůže hýbat. Ježíš Kristus je také řešením naší samoty, neboť ten, kdo navázal vztah lásky s Pánem, už nic jiného nepotřebuje.

Kdo získal Krista, nemusí už nikdy bědovat, jak onen ochrnutý: "Nemám nikoho." Vždyť mu Pán velí: "Vstaň ze svého hrobu a pospíchej do Božího Království!"


P.S.
České překlady trodu a dalších: download.pravoslavi.cz





Zobrazit příspěvek č. 1248 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2019
Nad tématem neděle o Samaritánce

Samaritánka Fótýnie vzor pro současné ženy

Téma popaschální neděle se čtením o Samaritánce se najde zde: Jan 4,5-42. Už jsme o ní psali v příspěvku č. 1167.

Z rozhovoru, který je zachycen v evangelním vyprávění, vidíme, že je to celkem rázná a energická žena, která rozhodně nepostrádá výmluvnost. Někteří by možná řekli, že má ostrý jazyk. A vášnivá je nejen v řeči, ale i v jiných ohledech. Když však potkala Pána a přesvědčila se, že je vskutku tím očekávaným Mesiášem, obrací se její energie jiným směrem.

Ježíš Kristus při rozhovorech s lidmi vždy měnil směr jejich uvažování a touhy. Nekáral a neproklínal, ale navazoval na to, o čem hovořili, vedl je od pozemského k nebeskému, od tělesného je přesměroval k duchovnímu. Vysvětloval, že své trápení vyřeší nikoliv pozemskými a tělesnými prostředky, ale tím, že ve svém srdci přejdou od horšího k lepšímu - tj. místo služby věcem dočasným se odevzdají službě tomu, co je věčné. Naučeni Ježíšem Kristem, stejným způsobem besedovali se svými návštěvníky i svatí otcové a starci - to podstata jejich rad a duchovního vedení.

To, co náš život potřebuje, je změnit téma. Jako se střelka kompasu točí na sever, tak i naše myšlení má stále směřovat ke Kristu. Pak je duše uspokojena a pociťujeme naději a radost.

6. tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" ...
10. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." ...
13. Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Janovo evangelium, 4. kap.)
Samaritánku Pán naučil, že člověk potřebuje především ukojit žízeň duchovní a nikoliv tělesnou. Šťastným ho nemůže učinit opětovné sycení hladu tělesných vášní po slastech, ale duchovní nasycení potřeb nesmrtelné lidské duše. Řečené nasycení a uspokojení věčné žízně může člověk dosáhnout zase jen tím, co je věčné. Touto věčnou živou vodou, oblažující a uspokojující lidskou duši, je blahodať Svatého Ducha. Kdo ji získá, už neprahne po ničem pozemském a tělesném.

Takovou vodu dává Spasitel těm, kteří v něho uvěřili, snaží se vést čistý život a slouží Bohu celým srdcem naplněným vodou blahodati Ducha a vyznáváním Krista, který je Pravda (Jan 14,6). Kdekoliv člověk je, kamkoliv přijde, může Bohu zbudovat oltář ve svém srdci. Na tomto oltáři přinášet Bohu příjemnou oběť tím, že bojuje proti svému egoismu a usiluje sloužit mu zachováváním jeho přikázání lásky. Voda života naplňující svlažující lidské srdce se projeví především touhou po čistotě, aby se mohlo zalíbit nebeskému ženichu - Kristu.
21. "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
23. přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
Tak to naučil Pán samařskou ženu a přesměroval její vášně a veškerou energii na cestu pravé zbožnosti. Samaritánka si toto poznání, jehož se jí od Pána Ježíše dostalo, nedokázala nechat jen pro sebe. Vrací se do města a zvěstuje lidem o svém setkání u Jákobovy studny.

Tím se z ní stává misionářka a zvěstování Pána pak zasvětí svůj další život - až k mučednické smrti. Pronásledování křesťanů za císaře Nerona ji zastihlo i s jejími dětmi v Kartágu, kde hlásala Krista. To se pochopitelně neutajilo, byla s dětmi zatčena a předvedena na soud. Na nabídku císaře zachránit si život a zříci se Pána Ježíše odpověděla tím, že císaři plivla do obličeje a jeho návrh jízlivě odmítla ironickou otázkou: "Jsem snad blázen?" Inu, statečná a energická žena. Hněv potupeného císaře neměl hranic. Její syny zmrzačili, dcery umučili a ji popravili takovým mučením, které raději nebudeme popisovat. A tak vzlétla Fótýnie i s celou svou rodinou do nebe přímo pod trůn Beránka. (Zjev 7,13-17)

* * *

Fótýnie se svou energičností, dnes bychom řekli emancipovaností, podobá mnoha současným ženám, které jsou v tomto duchu vychovávány. Před setkáním s Kristem se tato energičnost projevovala vášnivostí, vzpurností, jízlivostí, svévolí. Po setkání s Kristem si zamilovala Krista a vše ostatní se pro ni stalo druhořadým. Kéž by dnešní ženy našly cesty, jak přesměrovat svou duševní energii ke službě Bohu, a našly v tom smysl svého života. Vždyť jen se zřetelem na věčný život může člověk nahlédnout smysl života pozemského (jak to píše F. M. Dostojevský).



Zobrazit příspěvek č. 1249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 6. 2019
Neděle o uzdravení slepého

Dva druhy slepoty

Poslední neděle paschální doby přichází s tématem slepoty (čtení z Janova evangelia pro tuto neděli Jan 9,1-38). Toto téma - tak důležité v naší době - nám ukazuje dva druhy slepoty: tělesnou a duchovní. První je strašná, druhá je však ještě horší. Každá tělesná nemoc, i ta nejhroznější, může být uzdravena - když to nesvedou lékaři, může to dokázat Boží zázrak. I v případě nejtragičtějšího průběhu platí, že každá choroba má svůj konec, v případě nejsmutnějším končí nemoc spolu s koncem pozemského života.

Nemoci duchovní si člověk však odnáší z tohoto světa s sebou. Nezačne-li člověk proces uzdravování nemoci své duše zde, odchází s nemocnou duší na věčnost, a tím se tato choroba zvěčňuje. Oddělením duše od těla nemoc duše nejenže nezmizí, ale naopak začne působit naplno, bez jakéhokoliv utlumení tělem, v plné své síle. Proto je potřeba věnovat léčení své duše pozornost a dovolit Pánu Ježíši, aby moji duši uzdravil, dokud jsem zde a změna stavu duše, aby se líbila Bohu, je ještě možná. Jakékoliv řešení takového problému však začíná tím, že si nejprve musíme uvědomit svůj skutečný stav - čili zavolat lékaře. Po smrti těla je už na každou zásadní změnu pozdě - po oddělení duše od těla už se duše jen prohlubuje a upevňuje v tom stavu, ve kterém z těla odešla. Prostě pokračuje dál po cestě, kterou si zde vybrala.

Duchovní slepota je jedna z nejhorších nemocí lidské duše, protože člověk nevidí svůj stav. Nevidí ani známky své nemoci, nevidí duchovní nemocnici, kde se může uzdravit, nevidí lékaře, který mu může pomoci. Řekneme-li to samé jinými slovy: nevidí své hříchy nebo si je omlouvá; neocení církev, kde působí uzdravující blahodať Svatého Ducha; nevěří v Ježíše Krista, který je tím lékařem.

Doba, ve které žijeme, je dobou smrtícího duchovního moru čili epidemií slepoty duchovní. Především má na mysli materialismus. Lidé nehledí kolem sebe duchovními zraky, nevidí příčinu a následky, ale hledí materialisticky, proto nemohou nic pochopit a nemohou dosáhnout změny - vyjma změn k horšímu. Materialisté nevidí Boží dílo, a proto nemohou být Bohu vděčni. A od nevděku pochází skoro všechno zlo světa. A duchovně oslepený člověk to nevidí. Ct. Paisij Svatohorec pravil: „Dívejte se na všechno duchovně,“ - to je projev duchovního zření a života ve světle.

Je to až neuvěřitelný paradox - nikdy v dějinách nebylo v naší civilizaci tolik vzdělaných lidí. A navíc právě v poslední době má každý z nás přístup ke všem poznatkům, které lidstvo nahromadilo za celou dobu své existence. A přestože je tolik nesmírně učených lidí, kteří mají takové množství znalostí, - oni řeknou, že vše kolem nás vzniklo náhodou. Poznatky nejsou ještě moudrostí, ale mohou naopak vést k sebedůvěře a potažmo k bláznovství. Abychom nesoudili vědu nespravedlivě, dodejme, že jiní vědci byli právě svým bádáním přivedeni k víře a jsou každou neděli v chrámu.

Důsledky duchovní slepoty jsou tragické i pro každého jednotlivce - nevidí a nechápe totiž smysl svého života, respektive vidí jako cíl svého života smrt: "Člověče, užij si zde své dny, jednoho dne zemřeš a zmizíš v nebytí. Tvá cesta spěje do propasti neexistence. Nic, co zde učiníš, nemá žádný přesah přes hranici tvé smrti." Je snad větší tmy, než taková slepota? V minulých generacích, na které často hledíme s povýšeností (to jsou přece ti tmáři a nevzdělanci, co neměli ani internet), bylo většině jasné, že vše, co je kolem nás (vesmír, svět, život), má svůj smysl a musí mít svého Tvůrce; vše bylo vytvořeno s nějakým záměrem. Člověk tenkrát nemusel být žádný génius, aby chápal, že smyslem lidského života nemůže být smrt, ale je to zase jen život. Cílem ohraničeného pozemského života je život věčný.

* * *

V dnešním biblickém čtení nám evangelista staví před oči příběh, jeho hlavními aktéry jsou (kromě Pána Ježíše) nevzdělaný slepec, který ještě nikdy nespatřil světlo tohoto světa, a farizeové - vysoce vzdělaní, ale slepí duchovně. První slepec díky zázraku prozřel. Ti druzí - kvůli své úpornosti a sebedůvěře - slepými zůstali. Duchovní slepota je totiž (tenkrát stejně jako dnes) výsledkem lidského rozhodnutí. A takové rozhodnutí Bůh respektuje.

Jak jsou dnešní vzdělaní materialisté podobní tehdejším farizeům! Ta samá pýcha, sebedůvěra a - slepota. Tenkrát křičeli: "Ať Bůh neuzdravuje v sobotu! Nepotřebujeme Mesiáše, který dělá zázraky, kdy chce, protože to není součástí našich přikázání!" Dnes hlásají: "Ať Bůh není, protože není součástí našich rovnic a výpočtů! Nevidíme ho mikroskopem ani ho nemůžeme pozorovat našimi teleskopy. Není v našich zkumavkách, nemůžeme ho testovat, měřit a podrobit chemickým reakcím."

Hlavní a nejhorší druh duchovní slepoty je tedy materialistický světonázor. A dalším - asi neméně hrozným - druhem slepoty je lidská pýcha, sebedůvěra. Někdy kráčejí oba druhy slepoty ruku v ruce, jindy je slepotou pýchy postižen i člověk věřící, nábožensky pilně praktikující. Slepec v dnešním evangeliu je obrazem duchovně vidoucího. Má totiž poslušnost, snáší své ponížení, má poslušnost a pokoru - a to mu dává duchovní zření. Vidí to, co nevidí vzdělaní farizeové kvůli své zahleděnosti do sebe a ve svém egoismu, kvůli spoléhání na vlastní nedokonalý rozum a své chápání Božího zákona, které Bůh demaskuje jako bláznovství a hloupost. Bez duchovního zření je možno řídit se jen světlem fyzickým a nedokonalým světlem svého rozumu - a to je vždy bloudění. Bez pokory nevidí dokonce ani věřící nic - je v klamu.

* * *

A tím se dostáváme od materialistů k našemu duchovnímu životu, který bývá bohužel tak často zatemněn slepotou srdce. Podle svt. Ignatije Brjančaninova je základem vidoucího duchovního života: odkrývání myšlenek na zpovědi, pláč v srdci a z toho se rodící duchovní útěcha - tou dává Bůh znamení, že pokání je přijato.

Ct. Izák Poustevník pravil: Tři ctnosti osvěcují mysl člověka neustále světlem:
1.) nevidět nic špatného v žádném člověku;
2.) konat dobro těm, kteří nás urážejí;
3.) snášet utrpení bez reptání a odmítání.

Umění nevšímat si lidských špatností následně zrodí lásku. Konat dobro těm, co nám konají zlo, nám vnese do duše pokoj. Snášením utrpení, které je na nás dopuštěno, vzniká v srdci mírnost. To je život v duchovním světle.

Pouze když člověk získá vnitřní pokoj, tj. pokojný stav ducha, může osvítit mysl dalším lidem. Tomuto dílu napomáhá věnovat pozornost, na co hledíme. "Svícnem těla je oko." Když se člověk dívá zlým nebo chtivým okem na okolní svět, jeho mysl se rozkládá, jako když hnije, hyne. Opouští ji světlo, svědomí přestává správně radit. Pocity v srdci jsou infikovány hříchem. Příčinou takového zamlžení rozumu bývá vysoká sebedůvěra a následují chybné skutky.

Vidíme-li správně, všude kolem sebe nacházíme odlesky ráje. Světlo Kristovo naplňuje všechno pokojem a radostí. Pán vše naplňuje tajemstvím lásky, pečující Boží prozřetelnosti.


P.S.
Někdy bývají čtenáři evangelia zmateni otázkou učedníků ohledně toho slepce: "Pane, kdo zhřešil - on nebo jeho rodiče - že se narodil jako slepý?" Dokonce otázku, jestli před narozením zhřešil a v důsledku toho se narodil jako slepý, pokládají někteří za evangelijní důkaz reinkarnační teorie. Ve skutečnosti v době Kristově panoval v židovstvu rabínský názor, že už ve stádiu plodu má ještě nenarozený člověk všelijaké pocity a případně i vášně, a proto může zhřešit ještě před svým narozením (na podporu tohoto pohledu existují v Písmu určité náznaky - viz např. Jákob a Ezau; Gen 25,22-26).



Zobrazit příspěvek č. 1250 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2019
Včelí lékárna

Polský dokumentární film o léčení včelími produkty






Zobrazit příspěvek č. 1251 jednotlivě

Administrátor --- 13. 6. 2019
O pravoslavném Japonsku

Návštěva našeho pravoslavného křesťana v „Zemi vycházejícího slunce“

Článek br. Michala Dvořáčka z Brna





Naše video o japonském pravoslaví (s českými titulky)





(Další filmy na stránce media.pravoslavi.cz)




Zobrazit příspěvek č. 1252 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2019
Pravdu vyznáváme a Ducha Pravdy dostáváme

O neděli 1. všeobecného sněmu a Svatodušních svátcích až k neděli všech svatých

Tyto tři neděle jdou v řadě za sebou; svým duchovním obsahem na sebe tak pozoruhodně navazují, jako by to byly tři klenoty jednoho náhrdelníku. Alespoň letmo pohlédněme do jejich lesku.

Neděle Otců 1. všeobecného sněmu nám připomíná, jak důležité je, aby duchovní i církevní život se děl v pravdě. Kvůli zachování pravdivé víry se sešli svatí Otcové na sněmu, aby s autoritou celocírkevního shromáždění potvrdili víru a pravdu o Boží Trojici, jak je podávána lidem v Písmu Svatém a jak ji předal Boží Syn svým apoštolům a ti zase církvi. Církevní vědomí pracuje a chrání víru s použitím jednoduché metody. Všechny nové názory, s nimiž lidé přicházejí, snažíce se "vylepšit" či vysvětlit víru, jsou podrobeny prostému testu: je tento názor v souladu s vírou svatých apoštolů?, věřila tak Církev od počátku?

Pán Ježíš zjevil lidem pravdu o Bohu - byť ji lidé nemohou rozumem pochopit. Přesto je potřebné tuto pravdu vyznávat, protože jedině pravdivá víra má spasitelnou moc. Jen ten člověk, který je nositelem pravdy o Bohu, může správně rozumět Evangeliu a dokáže přijmout Kristovu spásu, jak ho slyšíme pravícího: "Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

Pravda! Každý se jí dovolává! Tolik různých protiřečících si učení a názorů, a všechny o sobě tvrdí, že jsou pravdivé! Lidé jsou někdy právem znechuceni, podobně jako Pilát, když zaslechl z Ježíšových úst slovo "pravda", ztratil chuť dál diskutovat. Jenže nám nejde o takovou pravdu, která se používá k sebe prosazení, ke zdůvodnění vlastní nadřazenosti, či jako důvod ubližovat těm, kde ji nesdílí.

Pojem „pravda“ má v našem církevním a duchovním uvažování trochu jiný význam, než jak je toto slovo používáno ve světském kontextu. My ji vnímáme jako něco živého. Pravda spojuje s Bohem. Především slyšíme Pána Ježíše Krista pravícího: "Já jsem pravda." A nasloucháme mu dále, když hovoří o Duchu Svatém jako o "Duchu Pravdy". Být v pravdě znamená být s Bohem. Když přejeme našim zesnulým ráj a pokoj, říkáme o nich, že jsou "na pravdě Boží".

Otcové na sněmu sestavili krátký text, který je základem křesťanské věrouky a má sloužit jako břitva oddělující nové lidské názory a všelijaké výmysly od původní apoštolské víry. Tento text dodnes slouží jako měřítko pravdy, jak ji zjevil Pán Ježíš. Je to legitimace, kterou se prokazujeme před Bohem, když chceme stát před jeho tváří, i před lidmi, když se nás ptají, kdo jsme a jak věříme a smýšlíme o Bohu.

Skrze upřímné pronesení Niceocařihradského vyznání přistupujeme k křtu, protože pravoslavná víra uvádí věřícího k Tajinám a přivtěluje ho do mystického Těla Církve.

Tento text jako Niceocařihradské vyznání víry a slavnostně jej recitujeme při každé liturgii na začátku konání toho nejsvětějšího, co na zemi máme, tj. Eucharistie. Tím se identifikujeme jako ti, kteří nesou evangelijní víru. Používáme v tuto chvíli tento text jako legitimaci, průkaz pro své oprávnění mít na Eucharistii účast. Víra, kterou tím vyznáváme, nás spojuje s Bohem a účast na Tělu a Krvi Kristově je završením tohoto sjednocení. Tomuto textu se také říká "symbol", což znamená to, co spojuje. A spojuje nás hned na dvou rovinách. Víra obsažená v Symbolu nás spojuje s Bohem, a vyznávání Symbolu nás věřící spojuje vzájemně - společně vyznávaná víra spojuje lidi do Církve Kristovy.

Řecké "symbolon" je odvozeno od slovesa "sym-ballein", shrnovat, dávat dohromady a původně patrně znamenalo jakýsi průkaz totožnosti: dva přátelé nebo partneři rozlomili hliněný předmět a když jeden z nich potřeboval poslat třetí osobu k partnerovi, dal jí na cestu svoji polovinu. Když se obě přiložily k sobě, byla totožnost prokázána. V době před uzavíráním písemných smluv znamenal symbol v egyptském a helénistickém prostředí důkazní předmět pro uzavření smlouvy, pro identifikaci posla, přijetí peněz nebo zboží. V pozdější době byl nahrazen pečetí. Ve starověkém Řecku i Římě se jako symbola či tessarae označovaly různé odznaky a značky, které například znamenaly vojenskou hodnost, umožňovaly vstup do shromáždění, dávaly určité oprávnění apod.

Symbol je druh znaku, což je smysly vnímatelná skutečnost, která poukazuje na něco, co takto vnímatelné není. Asi nejčastějším symbolem je pak slovo odkazující k pojmu, představě či myšlence ... v křesťanství jsou jako symbol označována vyznání víry, tedy krédo (např. Symbolum apostolicum). Podle sv. Augustina je tento symbol „text, který obsahuje víru, přijatou společenstvím. Věřící křesťan je poznán podle svého vyznání jako podle jím daného znamení.“ Ve starověku měly místní církve své formule vyznání; přišel-li člen nějaké místní církve do jiné, podle jeho vyznání víry (symbolum) se dalo rozpoznat, zda patří k církvi vyznávající Krista. (Z wikipedie)
* * *

Téma neděle prvního všeobecného sněmu nám přirozené přechází do tématu následující neděle, která je zároveň velkým svátkem - vzpomínkou a oslavou Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly. Tenkrát, padesát dnů po Kristově vzkříšení, vznikla ze sboru apoštolů Církev Kristova. Pán seslal dle svého slibu na apoštoly shromážděné v Jerusalemě Ducha Pravdy, Utěšitele. Tento Duch, třetí Osoba Božské Trojice, přebývá v Církvi od té chvíle neustále a činí věřící účastnými plodů Kristova díla spásy - činí z nich jedno Kristovo Tělo. Duch Svatý uvádí lidi skrze jejich vyznávání pravdy do sjednocení s Pravdou.

A zase jsme u té pravdy. Nejedná se nám o pravdu filosofů, pravdu ve světských názorech, pravdu ve sporu. Jde nám o živou Pravdu, která je věčná, vysvobozující, krásná, inspirující, občerstvující lidská srdce, nepomíjivá, nesporná, spásonosná. Je to Pravda, před kterou umlká všechna světská výřečnost, mlčí všechno stvoření, jsou zničeny všechny námitky a každá vzpoura proti Bohu. Po takové pravdě žízní každá lidská duše a nic jiného než živoucí Pravda Boží nemůže lidskou duši opravdově uspokojit a nasytit. Není nic krásnějšího než blahodať Ducha Svatého, protože naplňuje lidské srdce účastí na věčné Pravdě, tj. činí nás součástí Těla Kristova.

Církev má v tento den svaté Padesátnice narozeniny. V den padesátý po Vzkříšení se Církev sestoupením Svatého Ducha narodila. Od těch dob přebývá v Těle Církve Duch Svatý jako duše v těle (sv. Řehoř Palama). Církev je mystické Tělo Kristovo (Efez 1,22-23), ve kterém je duše, žije. Kristus je hlavou Těla a Duch Svatý jeho srdcem. Krví jsou svaté Tajiny, jimiž jsou věřící jako buňky, orgány a údy tohoto tajemného těla napájeny, syceny a oživovány. Dechem tohoto těla je modlitba.

Silou Svatého Ducha překonává Církev vše, čím jí ďábel a lidé ubližují. Všechna pronásledování, vyhlazování, hereze i rozkoly. My ji svým egoismem a malostí stále zraňujeme, a jednou se za to budeme hluboce stydět a trpce litovat všeho, čeho se vůči Církvi myšlenkou, slovem i skutkem dopouštíme. Avšak ona stále obnovuje svou krásu a neporušenost. Díky tomu mohou ve všech dobách lidé přicházet a požívat z plodů Kristovy spásy.

V Církvi působí blahodať Svatého Ducha, tato duchovní energie a dar shůry, především, aby se lidé zdokonalovali ve víře a poznávání Boha a Pravdy, aby byli svatými Tajinami posvěcováni a proměňováni, a tak aby byly jejich duše uzdravovány pro schopnost věčného života v Boží blízkosti a k přijetí Pravdy. Kristus uzdravil nemocnou lidskou přirozenost a Duch Svatý nám toto uzdravení podává. Sbírá nás - jako se sklízí pšenice, která se za onoho času sklízela přibližně v době letnic. Zve nás k nasycení a vábí naše duše svým neskonalým půvabem. Shromažďuje nás do jedné Církve, kde se mnozí stávají jedním. Působením Ducha Pravdy je překonáváno vše, co nás rozděluje. A toto sjednocení je tím nejkrásnějším, čeho můžeme být účastni. Proto se o Církvi hovoří takovými vznešenými slovy, jako o "nevěstě Kristově".

Kdybychom si položili otázku: "Co je největším a nejkrásnějším Božím stvořením?" Někteří by možná řekli, že vesmír, jiní že andělé a další že člověk jako Boží obraz. Ale správná odpověď by zřejmě měla znít, že je to Církev. Celý vesmír, všechno živé i neživé stvoření bylo Bohem učiněno se zřetelem na Církev. Už před všemi věky měl Bůh na mysli Církev, nevěstu Božího Syna, jako cíl svého díla. A cílem a smyslem Církve je věčnost, pravda a blaženost.

* * *

Na svátky Padesátnice jsou všechny pravoslavné chrámy ozdobeny zelenými ratolestmi stromů. Kromě jiného to souvisí s tím, že Abrahama navštívila svatá Trojice v době, kdy přebýval v doubí Mamre (Gen 18,1-3). Tam pod větvemi dubů seděl Abraham, když k němu přišli tři andělé, s nimiž praotec hovořil v jednotném čísle. Jednalo se o zjevení obrazné, náznakové; dokonalé zjevení Trojice patří až do éry Nového zákona. Završením tohoto zjevení je právě sestoupení Svatého Ducha, kterým je lidem zjevena třetí Boží Osoba. Ta svým duchovním působením uvádí věřící do chápání smyslu Kristových slov, a tak předává Církvi pravdu o Bohu.

Tyto svátky Sestoupení Svatého Ducha jsou v tradiční reflexi Církve zároveň svátkem Svaté Trojice. Proto ty ratolesti v našich chrámech. Duch Svatý totiž potvrzuje pravdu Kristových slov o Bohu v Trojici. Duch Svatý dává blahodať očišťující, osvěcující a posvěcují lidské duše, která je obdařena duchovním zřením a nahlíží pravdu o Trojici. Duch Svatý, který dle evangelního zvěstování z Otce vychází a je Synem posílán a má plnou účast na Božském bytí, si nyní učinil příbytek mezi lidmi. Lidství vystoupilo v Kristově boholidské Osobě do společenství Trojice, a Trojice naopak přebývá skrze Ducha Svatého na zemi mezi lidmi. Tak je dokončeno otevření cesty návratu lidí k Bohu. Je to dílo celé Trojice. Duch Svatý zde na zemi utváří církev, zdobí ji jako nevěstu a vypravuje k svatbě. Syn svou nevěstu přijímá a raduje se z ní a přivádí k Otci.

Duch nás učí modlitbě, přimlouvá se za nás (Řím 8,26). On nás činí syny Otce nebeského. Církev to vnímá a Ducha Svatého stále vzývá. Každou modlitbu i pobožnost začínáme obracením se ke Svatému Duchu. Vše, co se v Církvi děje nadpřirozeného, je dílem blahodati Svatého Ducha.

Sv. Siluan Athonský pravil, že Bůh tak miluje člověka, že mu dává svého Ducha. O Duchu Svatém říkáme, že je to Boží láska. Jedním z projevů daru blahodati Ducha Svatého člověku je láska - tedy lidská oběť pro Boha, pro bližního, pro Církev. Při pohledu na lásku věřících k Církvi, vidíme působení blahodati na lidská srdce.

Bůh se odhaluje těm, kteří ho milují. Sám Bůh je sice nepostižitelný rozumem, avšak lze jej postřehnout zkušeností s Duchem Svatým. (sv. Řehoř Dvojeslov)

Svátek všech svatých - plody sestoupení Svatého Ducha

Vybereme tu dva z těchto plodů:

1.) zrození církve - z učedníků vytvořil Církev a tuto Církev Svatých Duch udržuje, požehnává, oživuje a stále buduje tím, že povolává nové a nové věřící. Tím je Kristovo díl spásy - očištění, osvícení, posvěcení a zbožštění člověka stále přítomné a nabízí se v Církvi všem pokolením. Duch oživuje, koná Svaté Tajiny - podává tak Kristovy léky, jimiž jsme uzdravováni pro život věčný.

2.) Naplňuje svými dary, blahodatí Ducha Svatého věřící, uděluje jim duchovní dary - povolává k víře, očišťuje naše duše, dává duchovní zření, abychom poznali Boha a byli tím spaseni. Inspiruje a posiluje k duchovnímu životu a zápasu proti duchu tohoto světa, který žije podle zákona hříchu. Dává duchovní zkušenost, spojuje a sjednocuje s Kristem.

Duch svatý zrodil Církev a rodí svaté. Z učedníků učinil Tělo Kristovo, z pohanů a nevěřících činí věřící. Z lhostejných činí hořící láskou, z nevědomých činí pravé mudrce, kteří znají smysl a cíl své existence i existence světa, kteří znají Boha a besedují s Ním jako s přítelem, jsou zasvěcováni do jeho úmyslů, plánů a prozřetelnosti.

Co může být pro člověka většího, než získat Svatého Ducha?

P.S.
Krátký dokumentární film s českými titulky s duchovním poselstvím svatohorských starců, kde je řeč i o blahodatném působení Svatého Ducha, můžete shlédnout na naší stránce s filmy.



Zobrazit příspěvek č. 1253 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2019
Seslání Svatého Ducha opakem zmatení jazyků u Babylonské věže

Ohnivé jazyky Ducha povolávají k věčnému sjednocení

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.
(Svatodušní kondak)

Palác Héroda, leží v ruinách
avšak jeskyně betlémského mládence zůstala dodnes.

Koruny císařů byly ztraceny
avšak kosti mučedníků se zachovaly.

Zlaté modly se rozpadly v nicotu,
ale okovy sv. Petra se schraňují jako svatyně.

Z velkolepých sídel pohanských králů se staly hromady kamenů a prachu,
jeskyně postníků se rozrostly ve velkolepé chrámy.

Jak silná, mocná a pevná, je pravda Boží,
jak halasná a pomíjející je nepravda a lež.
(Svt. Nikolaj Velimirović)
+
Dům bezbožných vyhlazen bude,
ale stánek upřímých bude vzkvétat.
Přísloví 14,11

(Zdroje: profil Pravoslavný křesťan na facebooku, Triod květný PDF)



Zobrazit příspěvek č. 1254 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2019
Neděle všech svatých zemí našich

Druhá neděle po Padesátnici a první neděle po „všech svatých“

Neděle po všech svatých vznikla ve slovanském prostředí. Někteří svatí ruští biskupové v průběhu posledních staletí zaváděli a propagovali oslavu hromadné památky svatých své země, až se tento obyčej prosadil do slovanského pravoslavného kalendária. (Někde dokonce dvakrát ročně.)

Téma této neděle má více rozměrů, nejen oslavu místních svatých. Protože svatost svatých je dílem blahodati Svatého Ducha, je tato neděle svědectvím, že i na území, na kterém žijeme, se rozšířila plnost blahodati. Tisíciletá existence pravoslaví zde tedy není jen formální, či akademickou, nebo právní skutečností, ale především živou přítomností Těla Kristova - Církve, se všemi jejími dary v plné jejich síle. I u nás Kristus obdarovává svůj lid. I zde si Bůh povolával lidi ke spáse, i zde žili (a jistě i dnes žijí) ti, kteří na toto volání odpověděli celým srdcem.

Zkušenost pravoslavných věřících nás učí, že svatí svým duchovním dílem čili asketickým zápasem nebo mučednickou krví zvláštním způsobem posvěcují místo, kde žili nebo trpěli pro Krista. Jako by na tom místě zůstával neviditelný otisk jejich svatosti, který pohladí duši duchovní energií nebeského Království, inspiruje a posiluje. Na svých památečných místech jsou svatí zvláště blízko. Proto věřící konají poutě na taková místa, aby se tam modlili, vzývali a oslavovali světce. V širším rozměru se tato duchovní pečeť otiskuje na celou zemi, kde svatí žili, a na národ, s nímž byli spojeni. Někdy je ochrana přicházející od svatých shůry pro národ či místní církev věcí přežití. Myslím, že tyto souvislosti lidé podvědomě vnímají bez ohledu na víru. Viz např. úctu ke svatým Cyrilu a Metoději, která se v národě v tak nečekané mohutnosti obnovila v 19. století a v polovině 20. století se ze země dokonce vynořily základy cyrilometodějských chrámů. Ale především bych poukázal na vroucí vztah ke sv. Václavu, k němuž se celý národ utíkal (bez ohledu na víru či nevíru) v kritických dějinných okamžicích.

* * *

Z místních svatých, které hlavně uctíváme, jmenujme v prvé řadě sv. Cyrila a Metoděje (na webu), pak sv. Václava a Ludmilu (společný web). Pochopitelně musíme dodat jméno obnovitele pravoslavné církve sv. Gorazda II. (web) Velké úcty se mezi věřícími záhy po svatořečení (1994) dostalo svatému knížeti Rostislavovi (web). Dále nesmíme zapomenout na dva dávné svaté mnichy: Ivana Českého (web) a Prokopa, igumena Sázavské lávry (web). I přes různá nepochopení se šíří stará úcta k mučedníkům kostnickým: Janu a Jeronýmovi, kteří jsou dávno považováni za naše svaté (web). Za světce místní církve je považován i svt. Alexij Karpatský (web). Výčet našich svatých by nebyl úplný, kdybychom opominuli uctívání svatých „pětipočetníků“ - tj. pěti učedníků sv. Metoděje; z nich sv. Gorazdu I. je zasvěcena olomoucká pravoslavná katedrála. Nyní byl svatořečen moravský rodák kněz Stanislav umučený ustašovci (web a zde). Pomalu - samo od sebe - se šíří uctívání naší princezny svaté mučednice Oresie (Dobroslavy) (chystáme o ní pro náš web stručné pojednání). Neutuchá myšlenka na svatořečení archimandrity Andreje (Kolomackého). Souhrnná webová stránka s cestami na životopisy a modlitby k většině těchto svatých je zde.

* * *

Duchovní pole naší země je nakypřeno, tvrdá hrouda nevíry je zorána pluhem víry a připravená půda je oseta setbou Božího slova. Ve svých nejkrásnějších plodech vydává úrodu svatých, kteří se zde zaskvěli. Ale nejen to - projevem této setby jsou zástupy těch, kteří i přes nepřízeň okolností jsou přitahováni a oslovováni pravoslavným křesťanstvím, jeho liturgií a jeho spiritualitou.

Myslíme dnes na ty, kteří pracovali, namáhali a obětovali se v díle upevňování, budování a krášlení domu místní pravoslavné církve. Vzhlížíme k jejich svědectví. Jejich námahu a oběť si bereme za příklad, jejich láska ke Kristu nás inspiruje.

Také si připomínáme, že trvání a život pravoslavné církve není jen výsledkem lidského úsilí, ale pomocí shůry. Svatí se stále za tuto místní církev na nebesích přimlouvají, jako za své dědictví, opatrují ji a přispívají, aby nezanikla. Právě v existenci místního pravoslaví, které v průběhu národních dějin znovu a znovu povstává a trvá i přes nepříznivé zdejší okolnosti, můžeme vidět tu nepřekonatelnou moc přímluv našich svatých. Na toto jejich dílo musíme odpovědět jednak vděčností a hlavně vzýváním jejich památky, protože tím jim udělujeme ještě větší sílu a možnost naší církvi pomáhat.






Zobrazit příspěvek č. 1255 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2019
Mučednice Orosie

Moravská světice svědčila o Kristu prolitím své krve v dalekém Španělsku

Na západě už dávno uctívaná panna mučednice Orosie (Oresia, Eurosie) bude snad vzývaná i v našich zemích, jestli si bude přát. Její spojení s Velkou Moravou a se sv. Metodějem by mohlo zavdat příčinu, abychom jako dědicové Velké Moravy se zvláštní vroucností ctili její svatost. Zdá se, že v pravoslavné církvi nejsou žádné důvody proti uctívání její památky a neexistují námitky proti prosbám o její přímluvy u Božího trůnu.

V Jihlavě už pár let sv. Oresii v modlitbách soukromě vzpomínáme a čekáme, jestli odpoví. V poslední době se nám zdá, že si tato svatá panna mučednice našla další ctitele. Považujeme to za příznak její záštity shůry a za znamení, že si přeje být v naší zemi oslavována, aby nám mohla pomáhat.
Na website ORTHODOXIA.CZ - na rozcestník Svatí a jejich životy byly přidány dva články o sv. Oresii:
Mučednice Orosie (čili Eurosie, Dobroslava)
Zapomenutá moravská princezna svatá Orosie (historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice)



Zobrazit příspěvek č. 1256 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2019
Podobenství o cestě záhrobím

Tunel

S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora

Možná jste slyšeli o „tunelu“, který vidí někteří, když jsou na prahu smrti. Nevím, jestli doopravdy existuje, ale v Sofii máme jeho kopii. Zcela skutečnou. Formálně to má být podchod, ale ve skutečnosti je to tunel. Jeden jeho konec začíná, když necháte za zády prašné centrum města a dojdete na předposlední zastávku trolejbusu č. 9. Na jeho druhém konci je Centrální hřbitov. Ten tunel je na tak zapadlém místě, že byste do něj nikdy nevešli, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Předpokládám, že i s tím druhým „tunelem“ to lidé mají také tak…



Z mně neznámých důvodů na vstupu do tunelu ze strany centra města je tabule s nápisem „Celnice“. Někteří současní teologové popírají existenci takové duchovní celnice (neboli mytarstev, jestli tak tomu lépe rozumíte). Tady o tom nechci polemizovat, protože to není tématem tohoto textu. Omezím se jen na to, že kolem tunelu pobíhají toulaví psi. Nevím, kde se schovávají, ale objevují se ničeho nic a vrhají se na vás se štěkotem ze všech stran. Jednou jsem se jim bránil deštníkem. Jindy jsem zase musel utíkat před smečkou asi 200 metrů. Jen si představte kněze s vyhrnutou rjasou, za kterým běží několik psů, kteří štěkají jako šílení. Kněžský oděv nezachrání kněze před útoky „celníků“, ale jen je ještě víc vydráždí.

Procházel jsem tunelem, vedoucím k místu odpočinku zemřelých, už nejméně stokrát. A vracel jsem se stejnou cestou. Nejstarší skeptické rčení nevěřících je: „nikdo se odtamtud nevrátil, aby mohl vyprávět“. No, já jsem se vracel. Dokonce to dělám každých několik dní. Poslechněte si můj příběh…

Už při prvních krocích dolů po schodech vás ovane nesnesitelně dusivý smrad čpavku. Jeho zdroj se po léta usazoval na schodech, podlaze a zdech, a tím se tam vytvořila taková špinavě šedá vrstva. Tou musíte projít, ať se vám to líbí nebo ne. Nadechnete se hluboce čerstvého vzduchu a vnoříte se do tunelu. První věc, která vás v něm šokuje, je, jak je dlouhý, a zjištění, že zásoba vzduchu vám nevydrží až do jeho konce. Útěchu skýtá jedině to, že v dálce je vidět denní světlo. Nu, je tam i pár mihotavých lamp, ale jejich blikání spíše zesiluje strašidelný efekt.

V první třetině, když už vám došel vzduch, se dostáváte k obrovskému nápisu „SMRT“. Kdysi tam stálo „Smrt rudým“, ale ironie času to zařídila tak, že přesně na tom místě se omítka vydrolila a z „rudých“ zbylo jen pár písmen. Nedá se nic dělat – zemřou nejenom ti, které nenávidíme, nejenom ti, kteří si to podle nás zaslouží, ale i my samotní. Když napíšeme slovo „SMRT“, mluvíme jen sami o sobě, protože se s ní můžeme spojit pouze tím, že ji zakusíme osobně.

Jdete dál kupředu s tím, že do plic už jste vdechli zatuchlý vzduch. Denní světlo na druhém konci je ještě pořád daleko. Nyní situace kulminuje. Někdo nepříliš vzdělaný v cizích jazycích napsal anglicky „demons in my mind not sorry“. Předpokládám, že to má znamenat „démoni v mé mysli nelitují“. Nápis je nový – minulý týden tam ještě nebyl. Dokonce i já jsem se ho zalekl. To konstatování se objevilo přesně tam, kam patřilo. Zrychlil jsem krok, abych vyšel ven co nejdřív. Hřbitov byl přede mnou a utápěl se v zeleni. Vzal jsem si vodu z kavárny a odpočinul jsem si na lavici. Poté jsem se postaral o jednoho nebožtíka.

Pak jsem se vrátil do světa stejnou cestou. A znovu jsem prošel kolem démonského nápisu. Pomyslel jsem si, že démoni nikdy neříkají pravdu. Dokonce i teď, když vsugerovali někomu, aby napsal text na zeď, to udělali tak, aby to bylo s chybami. V daném případě se však nemohli udržet, aby se nepochlubili. Oni nebudou konat pokání. Nikdy! I kdyby se dělo - nevím co - nikdy se nebudou kát. Pán Ježíš Kristus přišel, aby nás vyzval k pokání. A tím způsobem, skrze svou blahodať, o které učí Církev, nás učinil podobné Jemu. A démoni nás chtějí udělat podobnými sobě – abychom nikdy a ničeho nelitovali. Abychom se nekáli až do pádu na úplné dno. A pak abychom se v tomto stavu ocitli u nápisu „Celnice“ a vstoupili do „tunelu“. Aby se tam na nás vrhly smečky. A protože nemáme omluvu, nebudeme mít kam utéct. A oni nás odvlečou s sebou.

Cestou zpět jsem si vzpomněl na jeden příběh, který vypráví svatý Amfilochij Ikonijský. Mluví v něm o svatém starci, který dosáhl takové bezvášnivosti, že mohl vidět anděly i démony. Ba něco víc, démoni se mu dokonce vyhýbali kvůli jeho svatosti. Jednou se ale jeden z démonů zjevil před svatým starcem v podobě člověka a začal se naoko hořce kát za své hříchy, nazývat sám sebe ne člověkem, ale démonem a prosit starce o přímluvu u Boha. Asketa slíbil, že se za něj pomodlí a řekl mu, aby se stavil znovu následujícího dne. Večer se starci zjevil anděl Páně a vysvětlil mu, že byl obelhán: „Ale netrap se tím. Boží úradek spásy vyžadoval, aby se tak stalo ve prospěch hříšníků - ať je ukázána nepopsatelná Boží lidumilnost. Ať je zjeveno, že Bůh nezavrhuje nikoho z těch, kdo ho žádají o pomoc, i kdyby to byl démon nebo samotný satan, nebo či jiný z jejich zhoubného rodu. A Boží prozřetelnost také chce, aby se odhalil nezměnitelně zoufalý stav démonů.“ Poté anděl zvěstoval Boží vůli, že pokud démon stráví tři roky pokáním s modlitbou: „Pane, smiluj se nade mnou, odedávna zlým a pomateným pokušitelem,“ Bůh mu odpustí a navrátí ho do předchozího andělského stavu. Boží posel dodal, že to démon nikdy nesplní. Nebude litovat, jak bylo napsáno i v našem tunelu.

Následujícího dne se démon zjevil znovu a starec mu sdělil, co mu bylo řečeno. Démon se mu začal vysmívat a řekl: „Kdybych se chtěl nazvat zatraceným a dávno zlým, pomateným pokušitelem, temným a prokletým, pak bych to udělal na samotném začátku. A hned bych se spasil. Ale abych se teď prohlásil za odedávna zlého? Ne! To je vyloučeno! Protože dnes jsem obklopen slávou. Všichni mi slouží, všichni se mě bojí a chvějí se přede mnou. Já, který panuji nad všemi hříšníky, abych se změnil v pokorně se kajícího nepotřebného služebníka?! Ne, starče! Tohle se nestane!“ A s těmito slovy démon zmizel s hrozným křikem.

Svatý Amfilochij vypráví ten příběh, aby nás přesvědčil o milosti a nekonečné dobrotě Pána, který je ochoten přijmout dokonce i ďábla. Je připraven vyzvat ho k pokání. Ale démon prostě nechce. I kdyby nás v životě potkalo cokoliv, sotva existuje mocnější pobídka, abychom si nezoufali, než je nekonečná láska Pána, který za nás dal ukřižovat. Zároveň je však jeho láska pádným usvědčením pro toho, kdo se nekaje. Protože mu nenechává omluvu. Co může říct na Božím soudu člověk, který byl celý život v Církvi, ve společenství lidí vykoupených Kristovou Krví, ale nekál se opravdově? Myslel si, že se mu spásy dostalo právem. Že Ježíš je povinen za mě umírat, a já mohu dělat, co se mi zachce. Lze přijímat plnými doušky slávu a marnost tohoto světa, a vzít si to s sebou do druhého světa?

Dnešní křesťané čím dál víc opovrhují pokáním. Považují ho za přežitek. Za něco, co patří minulosti. Co je středověkým rozmarem. Ale teď je jiná doba. Svět už se začíná podobat démonovi z příběhu sv. Amfilochije – mluví s předstíraným pokáním, které v nitru necítí. Prostě už uplynuly roky. Nezaseli jsme pokání hned na začátku a obklopili jsme se slávou tohoto světa. Už se nedokážeme nazvat zatracenými. A i kdybychom se o to pokusili, mnozí to děláme jenom ústy, ale už ne srdcem. A ještě hůř. Docházíme už tak daleko, že popíráme i samotný Boží soud. Myšlenka, že někdo o nás rozhodne jako Pán, je pro nás ďábelsky nesnesitelná. Jednou při jednom křtu mi nějaký děda přísně vyčinil, abych už nikdy nenazýval jeho vnučku „Boží služebnicí“. Prý není služebnice pro nikoho! Jak výmluvné, že?

Setkal jsem se s tím už tolikrát! Viděl jsem to v sobě i v ostatních. Viděl jsem to v lidech s rjasou i bez rjasy. Hleděl jsem na lidi nosící na prsou zlaté kříže ozdobené drahými kameny, na uznávané učitele zbožnosti a na vlídné církevní činitele – jak je drží ve spárech chmurné odhodlání, aby se nikdy, za nic na světě nekáli. Zeptáte se, jak se to pozná? Podle touhy po slávě tohoto světa. Podle činů, jimiž celou svou bytostí směřují za touto slávou a uznáním. Podle tyranie, která si chce splnit každé přání a požaduje, aby jí také ostatní prokazovali, co si zamane. A nežije už pro nic jiného. A když na ni přijde krize, naplní se sebelítostí. Kvílí jako hladové zvíře, kterému unikla kořist. To nejsou slzy pokání. To není to, co od nás Kristus očekává.

Kajícnost vypadá úplně jinak. Toužím o ní napsat. Tak, jak to dělají ostatní kazatelé, kteří osobně znali svaté. A vyprávějí o slzách svatého Paisije Svatohorce. O tom, jak nazýval sám sebe „prázdnou plechovkou, která se blýská na slunci“. O tom, jak se svatý Iakovos Tsalikis zpovídal vleže tváří k zemi. O tom, jak otec Kleopa nazýval sám sebe „padlým starcem“… A o radosti, která z toho plynula. O blaženém úsměvu, který přijde po slzách. O štěstí jen být v jejich blízkosti a dýchat jejich vzduch. Bohužel, nemám takové příběhy. Obviňují mne, že jsem ve svých slovech chmurný. A to je asi pravda. Ano, sloužím liturgie. Scházím se neustále s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. Mnozí z nich se opravdově kají. Ti jsou mou nadějí na přímluvu u Strašného soudu. A na to, že se svět ještě nezměnil v peklo. Jenže takoví lidé jsou dnes už raritou. Vidím to, co je krásné kolem mne, a to mě udržuje naživu. Raduji se z věcí, které mě činí šťastným. I přesto si nedovolím být slepým vůči bolesti, kterou si sami působíme. Vůči smrti, kterou vstřikujeme do sebe, do svých myslí. A také jsem nejspíš procházel podchodem už tak dlouho, že se nedokážu zbavit jeho působení. Cítím ho skoro na každém kroku.

Netíží mne moje služba. Tíží mne naše nekajícnost, která se nás zmocňuje, útočí odevšad a chce docílit to, aby se celý svět začal podobat podchodu. Celý svět spěje k tomu, aby lidé svých myslí vpustili démony a ničeho nelitovali. Co bych byl za kněze, kdyby mne to netížilo? Jediná smysluplná věc, o které musím psát, je nutnost pokání. Ono obsahuje v sobě Ráj. Proto, dřív než dojdeme k smradlavému čpavku a šedému „koberci“ z nečistot, zaplačme. Zanechme tento svět a jeho bohatství a hledejme budoucí slávu. Co budeme za lidi, jestli to neuděláme? Varuji – v „tunelu“ už bude pozdě.


Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva přeložila Nikoleta Zdražilová.
Originál článku viz outsideri.org/archives/3574.
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.

Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením. Další ilustrace pocházejí z internetových zdrojů. Freska zobrazující pátou celnici posmrtného putování duše pochází z Rilského monastýru.


Zobrazit příspěvek č. 1257 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2019
Vykopávky z byzantského odobí

Objev přepisující dějiny? Chrám v Ašdod-Jamu se podle vědců vymyká znalostem o Byzantské říši

Objev, který může přepsat dějiny Byzance i křesťanské liturgiky. Mezinárodní tým vědců s česko-slovenskou účastí odkryl v izraelském pobřežním městě Ašdod-Jam pozůstatky chrámu, který se vymyká všemu, co o dané době i místě víme. Archeology navíc uchvátil svou výjimečnou zachovalostí.

Výzkum stále ještě probíhá, takže na předčasné závěry musíme být opatrní. Pokud se ale dosavadní pozorování potvrdí, změní se pohled na politiku Byzantské říše v šestém století.

Příspěvěk Daniela Mrázka na iRozhlas, kde si jej můžete přečíst nebo pustit jako audio




Zobrazit příspěvek č. 1258 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2019
K Zesnutí přesv. Bohorodice

Největší bohorodičný svátek

K srpnovým svátkům jsme zde psali v příspěvku č. 1128.

Na brněnském webu je homilie Přesvatá Bohorodice je „nebeským oblakem“, který sesílá déšť, aby svlažil naše vyprahlé duše! (podle díla (†) archim. Georgia Grigoriatského)

A zde jsou na byzantské nápěvy slovansky zpívané hymny:



Zobrazit příspěvek č. 1259 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Svatá Sofie z Klisuri

Byla plná laskavosti, takže dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat!





(Zdroj: pravoslavbrno.cz)


Zobrazit příspěvek č. 1260 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Dnes je den památky sv. Gorazda

Narozeniny mučedníka Gorazda pro věčný život

4. září 1942 byl umučen náš novodobý světec, jedna z nejvýznamnějších osobností tisíciletých dějin pravoslaví Čech a Moravy - světitel mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský. V roce 1921 byl vysvěcen v Bělehradě a stal se tak prvním českým a moravským pravoslavným biskupem od dob sv. Metoděje. Stanul v čele hnutí Čechů a Moravanů, potomků dávných husitů, hledajících cestu návratu k původnímu křesťanství. Hnutí vyústilo ve vznik místní eparchie, založené na konvertitech přestupujících do Pravoslaví z jiných církví. Jeho biskupské působení se vyznačovalo neuvěřitelnou pracovitostí, pastýřským darem, snášením útoků od nepřátel obnovy Pravoslaví i utrpení od těch svých lidí, kteří ho zklamali nebo si počínali nerozumně a pro vybudování zdejší pravoslavné církve kontraproduktivně. Mohli bychom hovořit o jeho učenosti, misijní moudrosti a intelektuálních schopnostech. Ale ještě důležitější je jeho nelicoměrná zbožnost, pokora, obětavost a pastýřská láska. Řečeno krátce - při všech světských starostech, což je břemeno, které biskupský úřad nutně tíží, vnímáme vladyku Gorazda jako svatého člověka. Vidíme v něm obraz svatosti nejen, co se týče způsobu jeho smrti, ale už před tím - ve způsobu jeho života a práce. (Něco o tom lze přečíst i v jednom z článků sborníku Pastýř a Martyr)

Nakonec si získal nejen hlubokou úctu svých věřících a nepředstíranou poslušnost většiny svého duchovenstva, ale i uznání svých odpůrců. Obdiv k této osobnosti naší církve žije doposavad.

Uveďme zde jeho vlastní slova o sobě samém (a jsou to proto slova vzácná, neboť nehovořil o sobě vladyka rád a často), která napsal jako poděkování k projevenému blahopřání k patnáctému výročí svého biskupského svěcení, kteréžto výročí sám ani neslavil, vzpomenul je ovšem jeho vděčný lid.

„Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi ...“
Svůj svatý život završil vladyka mučednickou smrtí. Nabídl se německým okupantům jako oběť za Českou pravoslavnou církev. Vydal se jim na mučení a na smrt - v naději, že budou ušetřeni pravoslavní bratři a sestry.
Předzvěst jeho mučednického života a mučednické smrti vidíme už při biskupském svěcení vl. Gorazda v Bělehradě:

„Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“, jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“. Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.“ (Viz článek v gorazdovském sborníku)
Takovou osobu, která v sobě spojuje duchovnost, zbožnost, pronikavý intelekt a znalosti, trpělivost i pastýřský vzor, nám posílá Bůh jednou za několik stovek let. V mezičasí musíme čerpat z toho, co nám zde tito velikáni po sobě zanechali.

* * *

Poslední ikona symbolicky zobrazující svatého mučedníka Gorazda - duchovní rozměr vrcholu jeho světeckého zápasu. Ukazuje jeho vítězství nad ďáblem, který vylezl z propasti a vzal na sebe podobu hitlerovského fašismu. Hada zabíjí sv. Gorazd křesťanskou vírou, duchovní zbraní (Efez 6,11-17), která je symbolicky zobrazena biskupskou berlou.





(Webová stránka věnovaná sv. Gorazdovi II.)


Zobrazit příspěvek č. 1261 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2019
Skryté výročí události, která je znamením, že čas se přiblížil

Před 100 lety vykonali stateční Řekové liturgii v konstantinopolském chrámu Svaté Boží Moudrosti





Brněnský farní web pravoslavbrno.cz



Zobrazit příspěvek č. 1262 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2019
Stětí Jana Křtitele

Hromosvod démonické zloby

Co se stalo tohoto tragického dne kalendáře, je v Bibli popsáno zde: Mar 6,14–30

Památeční den stětí Jana Předchůdce a Křtitele Páně je zvláštní tím, že při něm vzpomínáme událost nejen tragickou, ale vrcholně hroznou, ba dokonce obludnou. Je to nejen vražda Božího proroka, člověka spravedlivého, jehož Pán Ježíš označil za největšího z lidí, který přišel v síle Eliášově. Hrozné je na tom, že to spáchali lidé zhýralí, smilní, mravně padlí až na samé dno.

»Bídný Herod při oslavě narozenin splnil přísahu danou nemravné tanečnici, hlava Předchůdce byla sťata a jako jídlo nesena na míse přítomným. Ohavná hostina zrůdného průběhu plná vraždy! My však s důstojností uctíváme Křtitele jako nejlepšího, kdo se narodil z ženy, a jej velebíme.« (Stichira svátku)

Obludné a nestvůrné je, jakým způsobem a za jakých okolností to bylo provedeno. Zhýralý král z prokletého rodu bohapustě oslavuje své bídné narozeniny, které se stanou jevištěm a kultištěm běsnění jeho „manželky“, lépe řečeno cizoložnice spalované smilstvem a ostatními ďábelskými vášněmi, včetně žízně po krvi Božího anděla, který přichází z pouště a dovoluje si usvědčit jejich hřích. To jsou první dvě postavy na scéně. Třetí je dcera cizoložnice, dobrá žačka své temné matky; tančí nemravně hříšný tanec rozpalující tělesné vášně. Cizoložná „královna“ s hadím chladem využívá živočišné pudy, jimž podlehl její „královský choť“, aby nechala prolít krev Božího muže. Vrcholem toho hnusu je přinesení jeho useknuté hlavy přímo na hostinu, její nesení na míse určené pro nošení lahůdek na hodovní tabuli. Sťatá hlava je nesena do shromáždění velmožů jako jeden z chodů ďábelského hodokvasu, ba, spíše jako zlatý hřeb hostiny - tak to asi vnímala královna.

»Herodiada běsní, stále není spokojená, ne a ne se uklidnit,« zpívá o ní pravoslavná hymnografie a pokračuje: »Jaká to hrozná podívaná! Hostina plná krve!« »Jak zrůdný to tanec a zrůdná ta hostina! Křtitel je sťat a Herod je rozčílený.« »Herod oslavil neslušné narozeniny ohavnou hostinou. Ukájen ženským smilstvem a ponoukán bezbožnou ženskou bezhlavostí, sťal hlavu Předchůdce. Jaké to narozeniny s vraždou proroka a hostina plná krve!? My však se zbožnou moudrostí, ctí a radostí slavíme tento významný den stětí Předchůdce a prosíme jej za přímluvu u Trojice, aby nás zbavila chlípné bezbožnosti a spasila duše naše!« (Ze stichir svátku)

Chování a choutky „královny“ jsou obludně nelidské. Cítíme zde působit něco, co přesahuje přirozený lidský rámec. Je to spíše lidská oběť, satanismus ve své nejtemnější formě. Obětování největšího z lidí, Božího muže, anděla pouště - zuřivá vzpoura vůči samotnému Bohu. Na pozadí této scény můžeme zahlédnout nepříčetně zoufalý a vzteklý hněv démonických mocností. Při křtu Ježíše Krista v Jordáně, když Jan Křtitel posloužil Pánu v zahájení jeho spásonosného díla a zjevila se při tom celá Božská Trojice, poznaly síly zla, že jejich dosavadní plány se zhroutily. To, na čem usilovně pracovaly několik tisíc let, bylo zmařeno. Ve své snaze neuspěly. Co Bůh slíbil, splnil. Boží Syn se vtělil, přišel Mesiáš zvaný Kristus.

* * *

Zopakujme si pro vysvětlenou něco z biblické historie. Adam byl Bohem nadán schopností spravovat tento svět, který mu byl svěřen do péče. Co činil první člověk se svou myslí, dělo se i se světem (toto spojení zůstalo částečně zachováno - i dnes vidíme na stavu světa, v jakém stavu mají lidé duši; hříchy lidí se promítají do fyzické roviny v podobě morálky společnosti, přírodních pohrom, ekologie apod.; a naopak - na svatých vidíme už za jich pozemského života odlesky původního dávného ráje). Lidský hřích otevřel satanu dveře - přístup k ovládání světa, stal se z něho "kníže tohoto světa". Ďábel a jeho služební duchové začali po pádu Adama a Evy do hříchu považovat tento svět za svou državu. Učili lidi daremnostem a dávali jim poznání, které lidi morálně i duchovně poškozovalo. Andělé zla začali měnit Bohem stvořenou přirozenost lidí i zvířat (až k změně genetického kódu) podle démonického obrazu Lucifera. (Viz 6. kap. Genesis) Vcházeli k pozemským ženám (tím se myslí plození nebo nějaká genetická manipulace), brali si, jakou kdo z nich chtěl (tj. používali i násilí) a plodili zrůdy, nestvůry (podle některých překladů: obry) - tj. hybridy.

Temné síly chápou, že jim Bůh jejich hřích vzpoury nikdy neodpustí, protože zlo spojování s lidskými ženami konaly vědomě se zvrácenými úmysly a s předem promyšleným cílem bojovat proti Bohu. Sešly se prý na hoře Hermón, kam sestoupily a kde se vzájemně zavázaly přísahou. Hřích padlým andělům nevratně změnil jejich mysl a celou jejich bytost, a proto už nejsou schopni se kát. Jejich mysl zůstala zafixovaná ve stavu Luciferova pádu - jsou schopni jen pýchy, hněvu, vzteku, krutosti, nepokoje a vzpoury, naopak nejsou už způsobilí milosrdenství, klidu, lítosti, soucitu, kajícnosti. Posledně jmenované stavy mysli a srdce jsou jim nedostupné. Stejně tak se postupně mění člověk, který se pácháním hříchu naplňuje duchem Lucifera, stává se podobným jeho vzoru. Touto cestou se měla země stvořená pro člověka stát démonickým královstvím, odděleným od Boha, peklem, na které už Bůh neměl právo. Tak si chtěli satan se svými služebnými duchy zajistit únik před Božím soudem a zařídit si na zemi své doupě navěky. (Iz 14,11-17)

Proto se démoni za použití různých metod před potopou i po potopě snažili poškodit či spíše znetvořit lidskou přirozenost. Věděli o Hospodinově příslibu o příchodu Mesiáše. Měli představu, podaří-li se jim lidstvo poškodit přímo v jádru jeho lidství, nebude se moci Bůh vtělit. Lidství v samé své přirozenosti změněné a ve své genetické podstatě zkřížené s démony nebylo už nositelem Božího obrazu a proto nemohlo dosáhnout Boží podoby; bylo bezcenné, ba hůře, zlé (Gen 6,5-7). Izraelité měli i po potopě zakázáno s národy se zbytkem zvrácené přirozenosti mít cokoliv společného. Měli takové národy vybíjet, nesměli si brát jejich ženy (viz např. žádost Abrahamovu; Gen 24,1-26). Démonické bytosti naopak vyvíjely značné úsilí a násilí s cílem, aby zde nezůstalo nikoho, kdo by měl zachovanou svou přirozenost v takové čistotě, aby mohl přicházející Mesiáš od něj přijmout lidství - sice nemocné, ale stále ještě Bohem stvořené lidství.

Démoni pracovali na zničení lidství člověka - ať už skrze jejich ponoukání k hříchu a svévoli, nebo genetickými manipulacemi či démonickými pohanskými kulty. Jenže i Bůh pracoval. Spravedlivě omezil řádění temných sil - některé ztrestal žalářem, jiným zakázal vstupovat do světa v těle a přijímat fyzické tělo, jak to činili dávní padlí andělé, démoni, bohové pohanských kultů a učitelé starých civilizací (jednalo se hybridní démonicko-lidské bytosti, viz Gen 6,4). Věšinu hybridních "bohů" utopil potopou. A Bůh pracoval dále: zvolil si jednoho člověka, z jeho rodu pak vytvořil národ, z národa pak vybral jeden kmen a pokolení, zjevil mu pravé poznání a udělil zákon, a vše vedl tak, aby se mohla narodit Panna, z níž se narodí vtělený Bůh.

Kainovo potomstvo se po hříchu první vraždy stalo učitelem (pohanského) umění a zábavy, řemesel, věd, magie a lidské marnivosti; jedním z výsledků bylo násilí a války. (Gen 4,19-23) Pokolení hybrida Nimroda, lovce lidí, rozšířilo výstavbu měst (Gen 10,8-11). Tam se páchaly ohavnosti. Odtud vzešlo rozšíření národa Kenaanovců, jimž patřila Sodoma a Gomora. Tehdy lidé začali na popud Nimroda a jeho lidí budovat proti Bohu babylonskou věž (Gen 11,1-9), předchůdkyni pyramid, kterou zničil Bůh. Když se naplnila míra jejich nepravostí, nechával je Bůh pobít.
Ďábel slídil po Panně, z níž se měl narodit Immanuel (tj. s námi Bůh, čili Mesiáš) (Iz 7,14), ale nedokázal ji najít, jak učí svatí Otcové. Když se narodil Pán Ježíš, ďábel se skrze monstrum jménem Herodes pokusil jej zabít. A když veřejně vystoupil Jan Křtitel, v němž ďábel rozpoznal předpověděný hlas "volajícího na poušti", Předchůdce Pána, bylo už jisté, že plány sil zla se zhroutily. Spasitel se už narodil, dospěl a začal veřejně konat své dílo. Zloba ďábla byla pochopitelně nepředstavitelná, vztek všech zatracených padlých mocností byl jistě strašlivý.

Protože hříšní lidé už v sobě nosí démonického ducha vzpoury a nepřátelství s Bohem a tento duch utváří jejich myšlení a stav srdce, můžeme snadno pochopit, že se jejich jednání a rozpoložení obrátilo proti Spasiteli, resp. proti tomu, kdo je svědkem a průvodcem příchodu Kristova. Z tohoto úhlu pohledu vidíme příčinu běsnění „královny“ Herodiady, její mstivosti a bezbřehé zášti vůči sv. Janu. Svým chtíčem, touhou po moci, pýchou a vzpourou proti božím zákonům se duchovně spojila se světem démonů. Zloba démonů, žhnoucí proti Kristu, naplnila - díky duchovní spřízněnosti s nimi - i srdce této „královny“. Touží přímo se nasytit krví proroka, useknutá hlava je jejím duchovním pokrmem, proto ji nechá přinést na míse na hostinu jako lahůdku. Možná měla i ona už tak dalece poškozené své lidství, že byla spíše démonem než člověkem; to není podstatné.



Po definitivní prohře přišly temné síly s novým plánem. Jde jim o všechno. Proto budou bojovat až do posledního soudu. Dva příchody Kristovy jsou pro ně hrozné, ale zároveň v nich vidí dvě své naděje. Strategie je stále stejná - provést něco s lidskou duší, znetvořit lidskou přirozenost. V případě prvého příchodu Mesiáše bylo cílem, aby se Bůh nemohl vtělit. V druhém případě, aby Pán - až bude chtít přijít podruhé a ujmout se ostatku svého lidu - neměl pro koho sem přijít, a proto nemohl vykonat soud. A když démoni nemohou už sami poškozovat člověka a přírodu, mají možnost to naučit člověka. Podobně jako kdysi - dát mu poznání, které ho zničí. Pak se člověk vábený vášněmi a omámený „zkaženou moudrostí“, která je klamem antikristovým (viz proroctví sv. Kosmy Aitolského), sám odtrhne svým srdcem, myšlením a vnitřním stavem od Boha a od Spasitele. Lidi naplňuje toto poznání pýchou a sebedůvěrou.
Četl jsem citace výroků některých největších vědců, kteří svými objevy nějak zásadně posunuli vědu či technologie k překonání další hranice. Mnozí svědčili, že jim základní myšlenka byla vnuknuta, nepocházela z nich, ale přišla z „jiného zdroje“ např. ve spánku. Např. Mendělejevova periodická tabulka prvků, vynálezy Nikoly Tesly, jehož otec byl pravoslavným knězem a Nikolu proklel. Klíčové ideje „otců zakladatelů“ atomové a kvantové fyziky. Einsteinova teorie relativity. Atd. Všechny uvedené objevy jsou nejspíš pravdivými poznatky, ale jsou vytržené z kontextu. Jak praví sv. Basil Veliký: „Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.“ Takový pokrok (či spíše regres) odvléká lidi do tmy materialismu. (Na toto téma viz též příspěvek č. 1223)
Boží plány však démoni nejsou schopni brát v úvahu (jak praví sv. Paisij Svatohorec), jejich zničené myšlení jim nedovoluje přemýšlet nad Božími cestami. Bůh nedovolí, aby se země změnila v peklo, v doupě zlých duchů. Zároveň však mohou démoni naočkovat svým duchem mnoho lidí, kteří se tím odcizí Bohu. Mění se jim myšlení, takže nejsou schopni přijmout biblické zjevení pravdy, stávají neschopnými žít dle Božího zákona a ztrácejí sílu odolat hříchu. Takoví lidé nebudou chtít přijímat lék nesmrtelnosti, kterým je víra, pokání a svaté Tajiny Těla a Krve Krista. Hříchem a bezbřehým chtíčem se může mnoho lidí stát běsnící Herodiadou.

* * *

Co máme činit, abychom se vymkli z démonických strategií? Nenechat se odtrhnout od Boha novými „chytrými“ technologiemi, falešným poznáním, které vede k ospravedlňování hříchu, jenž se dnes stává módou. Démoni jsou dávní andělé, kteří byli u stvoření světa a mnoho vědí o jeho podstatě. Jenže to poznání, které dávají lidem, je částečné, vytržené z kontextu, proto je falešné. Člověk ve svém současném duchovním stavu není schopen toto poznání morálně unést, a tak to vše vede k duchovní destrukci jeho lidství i k narušení celého světa. Jediným způsobem, jak se člověk může ubránit démonickým klamům, je držet svůj život v rámci Božích zákonů a své srdce u evangelia a v lásce ke Kristu. Víra v Boží zjevení, duch pokání, láska ke Stvořiteli a Spasiteli nás drží v Církvi Kristově, kde jsme znovu a znovu obnovováni jeho Krví a spojujeme se s Ním všemi svatými Tajinami.



Zobrazit příspěvek č. 1263 jednotlivě

Administrátor --- 24. 9. 2019
Článek o našem pravoslavném knězi

Vladimír Petřek: Statečný pravoslavný kaplan a vlastenec, který ukrýval atentátníky na Heydricha

Viz časopis Reflex




Předseda sboru starších církevní obce Jan Sonnevend, farář Jan Čikl, kaplan Vladimír Petřek a biskup Gorazd u stanného soudu v Petschkově paláci. 3. 9. 1942

(Z došlé pošty)




Zobrazit příspěvek č. 1264 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2019
Na jihlavském pravoslavném webu jsou audiozáznamy

Nahrávky homilií

Protože poslouchat je snazší než číst, byla připravena na naší farní stránce pravoslavi.cz/jihlava sekce AUDIO s nahrávkami promluv z bohoslužeb. Jedná se o kázání na evangelijní témata, jak jsou určena liturgickým kalendářem.



Zobrazit příspěvek č. 1265 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2019
Ke svatému Václavu

Jak kráčet cestou našeho svatého knížete

Oslavovali jsme svátek našeho svatého knížete Václava, jemuž je zasvěcena celá řada českých pravoslavných chrámů. Důvodem oblíbenosti toho světce je národní zkušenost, že podobně jako svatý lékař zůstává lékařem i po svém odchodu do nebe, tak i tento kníže byl nejen za svého pozemského života vladařem a ochráncem národa, ale i s nebes pečuje o něj dál a je patronem české země. Za svého pozemského života pečoval o rozvoj církve a otevíral lidu pramen spásy, a proto je navždy ochráncem Pravoslaví v našich zemích.

* * *

Život sv. Václava je i pro současné věřící zajímavým a inspirativním úkazem. Bylo mu dáno žít uprostřed nepochopení a ústrků, které vrcholily intrikami a úklady. Bez přihlédnutí k tomu nelze správně pochopit ani jeho mučednictví. Tomu krvavému svědectví o Kristu, totiž předcházelo jeho nekrvavé mučednictví, které podstupoval vlastně od mládí. Zamiloval si Krista a hledal jak se zalíbit především jemu.

Na své duchovní cestě k naplnění evangelijních blahoslavenství se však dostal do střetu s představami mnohých, kterým se vůbec nelíbily Václavovy křesťanské způsoby. Měli za to, že jeho milosrdenství se neslučuje s přísností či strach vzbuzující krutostí správného vladaře. Uskutečňování přikázání evangelia jim připadalo jako slabost či změkčilost. Zbožnost a záliba ve studiu Písma jim byla nesrozumitelná, protože u panovníka očekávali záliby sobě vlastní: zábavy, hostiny, lovy apod.

Dnes máme u politiků problémy s morálkou a mravností, ale tehdejší poloviční pohané či formální křesťané to považovali za normální a takový vládce by pro ně byl čitelný. Tak začali velmožové naříkat, že místo knížete mají na trůnu mnicha.

Došlo to tak daleko, že zakazovali duchovním osobám a učitelům Bible přístup k Václavovi. A tak se jeho zbožnost musela skrýt. Výuka se přesunula do nočních hodin. Dokonce se píše o tajném vchodu, který byl zřízen, aby se k němu duchovní a učitelé dostali. Všechny skutky, které Václav pro Krista konal, se musely skrývat pod pláštěm noci. Záznamy jeho života o tom vydávají dostatek informací.

To, co chci nyní zdůraznit, je skutečnost, že upřímná zbožnost přinášela Václavovi mnohá protivenství, příkoří a nepochopení. A to ač byl knížetem. Musel se utkat s odporem svých lidí, nenechat se jimi zviklat ani zastrašit, aby se mohl kráčet po úzké stezce evangelia. A to je rys jeho života, který je tak inspirativní pro současnost! Naše evropská společnost odpadá od křesťanství - zvláště rychle se vzdaluje od ducha evangelijní zbožnosti. Evangelium před nás klade jiné normy chování, jinou hierarchii hodnot a jiný pohled na svět, než má zesvětštělá materialistická civilizace. Zvláště pro mladé lidi je někdy těžké unést, že žijí vlastně ve dvou světech - v církvi a ve světské společnosti. Zjišťují, že není možné vyhovět požadavkům obou stran. Světští přátelé či spolužáci nezřídka s posměchem projevují své nepochopení a neúctu ke křesťanskému způsobu života a ke křesťanskému učení. Modlitba, život dle přikázání a čistota jsou jim v měkčím případě k smíchu a v horším se stávají terčem zloby.

A nejde jen o naši mládež. Pravoslavní křesťané každého věku nezřídka čelí na pracovišti, mezi známými nebo i v rodinách kvůli křesťanským způsobům nějakému druhu nepochopení, ponižování, znevažování, neúcty, ostrakizace. Na to všechno musí být každý z nás připraven. Jak praví Písmo: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.“ (2 Tim 3,12) A jinde píše sv. Pavel: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Korint 12,10)

Zbožnost znamená i dnes jít proti proudu, postavit se duchu světa, který v sobě vždy nosí nepřátelství vůči Bohu: „Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jakub 4,4). A postavit se, vzdorovat proudu, kterým je unášena většina společnosti, to znamená být jiný, což světský člověk možná bude formulovat jako být divný. To je kříž, který je na každého křesťana kladen. Jenže kvůli tomu se přece stáváme křesťany, abychom se zalíbili Pánu a nikoliv světu. Pán nás pochválí nebo pokárá, a světská sláva je jako polní tráva.

To byl společný jmenovatel Václavových skutků a ctností - touha líbit se Kristu. Bázeň Boží, která je vlastně formou milování Boha. Je to bázeň milujícího, který si vede opatrně tak, aby nermoutil milovanou osobu.

* * *

Známý herec Radovan Lukavský (+2008), který byl nejen pronikavým umělcem, ale i velkou lidskou osobností a hluboce věřícím člověkem, byl jednou pozván na nějakou konferenci mládeže. Z pódia se k davům shromážděných mladých lidí obrátil právě s tímto poselstvím: vzdorovat době. Zvláště v ohledu mravním. Postavit se proti nemravnosti současných zpustlých „mravů“, které jsou dnes široce chváleny a interpretovány jako tolerance. Proti nestydatosti se postavit osobní cudností. Svou řeč zakončil slovy: „Nestyďte se stydět.“

Starec Paisij (+1994) pravil, že dnes hřích přišel do módy. A pokračuje: „Nesmíme si brát za příklad nejhorší úpadkové jevy z různých historických epoch. Současní lidé holdující hříchu, když vidí, že někdo se nenechá vést duchem doby, nehřeší a má nějakou kapku zbožnosti, prohlašují takového za zaostalého. Takové lidi dráždí a pohoršuje, že někdo nehřeší. Hřích považují za pokrok. Kdyby tito v hříchu se utápějící lidé si alespoň přiznali, jak špatně na tom duchovně jsou, pak by se Bůh nad nimi smiloval. Jenže oni si omlouvají to, co omluvit nelze, a opěvují hřích. Hlásají, že mravnost je zastaralým přežitkem. A to je mj. hrozné rouhání Duchu Svatému. Jestliže však někdo i přesto, že žije ve světě, duchovně zápasí, chrání si svůj život v čistotě, má to velkou hodnotu. Takové lidi očekává velká odměna.“ (Paisij Svatohorec: S bolestí a láskou o současném člověku)

Vidíme, jak podobné jsou okolnosti našich životů tomu, v čem žil sv. Václav. Není potřeba nad tím lkát, protože vše se děje z Boží prozřetelnosti. Na svět jsme přišli, abychom provedli svou volbu. Součtem svých skutků ukazujeme Bohu, co pro sebe chceme na věčnosti. Nepříznivé okolnosti vedou křesťana k tomu, aby se projevil, aby se ukázal pravý stav jeho duše - jinými slovy: aby se vyslovil, co si opravdu přeje, po čem touží v nejhlubším jádru svého nitra. Když člověk pozná sám sebe, může konečně se stavem svého srdce něco udělat. A kromě toho, Bůh očekává méně od lidí žijících v dobách, které jsou nepříznivé pro zbožnost, než od těch, kteří své dny tráví uprostřed křesťanské společnosti. I jedny i druhé je připraven odměnit.

Nikdo si nevybíráme dobu, ve které žijeme. Vždy však lze obstát se ctí. To nás učí svatí.

P.S.
Život sv. Václava najdete na naší stránce.




Zobrazit příspěvek č. 1266 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2019
25. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského

Právě uplynulo čtvrt století od kanonizace

Pro připomenutí této slavné události, která vstoupila do dějin místní církve, přinášíme výběr z dobových zpráv, jak prošly tehdejším pravoslavným i světským tiskem:

»Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku právě uskutečnila oficiální kanonisaci velkomoravského knížete Rostislava. Slavnostní kanonisace se konala dne 29. října 1994 v Prešově a dne 30. října téhož roku v pravoslavném chrámu svatého Václava v Brně.

Vždy, když se zamýšlíme nad východní misií svatého Cyrila a Metoděje na Velké Moravě, neměli bychom zapomínat na Duchem Svatým vedeného panovníka svatého Rostislava, jenž společně se svatými bratry stojí u počátku duchovního, kulturního i politického života slovanských národů. Právě osvícený kníže Rostislav pozval do země velkomoravské „episkopa i učitele.“ Svým, na svou dobu nesmírně osvíceným záměrem, kníže Rostislav inicioval vypravení vzdělaného „filosofa“ svatého Cyrila a schopného organisátora svatého Metoděje, vyslané byzantským císařem Michalem III. a učeným cařihradským patriarchou svatým Fotiem na území našich předků.

Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto. Žáci svatého Metoděje byli po smrti svého učitele vyhnáni a prodáni do otroctví. Boží prozřetelnost však zachránila jejich životy pro požehnanou apoštolskou práci mezi jižními a východními Slovany. Plány svatého knížete Rostislava umožnily ve středověku vznik vzkvétajících slovanských církví a kultur u Bulharů, Rusů a Srbů. Tím bylo jeho zbožné životní přání alespoň částečně naplněno.

Oficiální kanonisací svatého knížete mučedníka Rostislava Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku splácí tisíciletý dluh památce osvíceného panovníka, který stojí u počátku naší křesťanské duchovní kultury a naší národní nezávislosti.«

»Kanonisace velkomoravského knížete svatého Rostislava byla přijata jednomyslně a jako radostná samozřejmost všemi sesterskými slovanskými pravoslavnými církvemi, které poslaly jak do Prešova, tak do Brna své zástupce – biskupy. Byla slavnostně potvrzena konstantinopolským patriarším stolcem, který je prvním pravoslavným patriarším stolcem mezi rovnými autokefálními církevními stolci, v případě potřeby koordinujícím jejich společnou práci a postoje. Tím bylo jméno svatého Rostislava uvedeno rovněž do pravoslavného světa neslovanského, především řeckého, a tímto prostřednictvím i do prostředí celého pravoslavného východu i západu. Všichni tak vyjádřili své hluboké souznění a ztotožnění se s tímto aktem, který sice přišel až ve 20. století, když k tomu dozrál čas.«

Zdroj textu viz odkaz na konci příspěvku

* * *

Svatořečení bylo doprovázeno souhlasem a požehnáním Konstantinopolského patriarchátu. Zde je krátká citace z listiny patriaršího a synodálního tomosu:

»Bartolomeos, milostí Boží arcibiskup konstantinopolský, Nového Říma a ekumenický patriarcha

Výnos o uvedení do společenství světců velkého zvěstovatele víry knížete velkomoravského Rostislava. Dáváme na vědomí veřejnosti Církve podle její tradice zapsání výše zmíněného knížete moravského Rostislava mezi svaté Církve, aby požíval ode všech náležité úcty.

Tímto synodálním rozhodnutím ustanovujeme v Duchu Svatém, aby byl ode dneška až na věky výše jmenovaný kníže moravský Rostislav počítán mezi svaté Církve, ctěn věřícími a každý rok opěvován hymny dne 28. měsíce října. Jako doklad a potvrzení této skutečnosti slouží i tento patriarší a synodální akt, který jsme podepsali a uložili mezi kodexy naší svaté Kristovy veliké Církve a stejný akt beze změny jsme poslali vladykovi arcibiskupu pražskému a metropolitovi všech Českých zemí a Slovenska panu Doroteji, aby jej uložil do archivu své svaté pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku.«

Ke kanonizaci blahopřál patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij v listu adresovaném Jeho Blaženstvu Doroteji, arcibiskupu pražskému a metropolitovi Českých zemí a Slovenska.

Oba listy jsou zde

* * *

Z jiné zprávy o průběhu kanonizace:

»Brno – 30. října 1994 l.P.
Od samého rána se scházeli lidé v pravoslavném chrámu sv. Václava, kde vrcholily přípravy k liturgickému aktu kanonisace velkomoravského knížete. K chrámu se též sjížděly vozy mnoha zahraničních hostů. Fasáda samotného chrámu byla vyzdobena moravskými národními symboly. Když byla po deváté hodině zahájena slavnostní archijerejská svatá liturgie, venku mírně pršelo, takže část účastníků, kteří se již nevešli do přeplněného brněnského chrámu, musela stát v dešti… Liturgii sloužil Jeho Blaženstvo metropolita Dorotej spolu s mnohými biskupy zastupujícími okolní pravoslavné místní církve – cařihradskou, ruskou, polskou, srbskou, bulharskou a další; spolusloužili i vladyka Jan, zastupující slovenskou část naší místní církve, a moravský vladyka Kryštof.

Konkrétně, kromě našich biskupů v čele s metropolitou Dorotejem, se prešovské části slavnostního aktu zúčastnili rakouský a středoevropský metropolita konstantinopolského (cařihradského) patriarchátu Michail z Vídně, ruskou pravoslavnou církev representoval biskup Jevgenij Virijský – vikář moskevské patriarchie, za polskou autokefální církev byl přítomen arcibiskup lodžský a poznaňský Šimon.

Při průběhu Božské liturgie sloužilo několik duchovních jako zpovědníci velikému množství lidu a zástupy pak přistoupily ke svatému přijímání… Celá slavnostní svatá liturgie tím vyvrcholila a stala opravdu nezapomenutelným povznášejícím duchovním zážitkem. Druhým vrcholem bohoslužby bylo čtení kanonisačního dekretu a tomosu konstantinopolského patriarchátu, kterým byla liturgická úcta ke svatému Rostislavu uvedena do kalendářních seznamů svatých Božích všech místních pravoslavných církví po celém světě. Následovalo první modlitební vzývání svatého knížete Rostislava v Českých zemích.«

* * *

»Pravoslavná církev rozhodla, aby jeho svátkem byl 28. říjen, nikoliv proto, aby se ze světecké osobnosti vytvářelo nějaké politikum, ale s intencí, abychom se zamýšleli nad tím, že knížeti leželo na srdci blaho našich národů, jejich duchovní růst, samostatnost společenství a rozkvět. I dnes je důležité, abychom jako on dovedli podřizovat osobní zájmy službě celku, hledat to, co nás spojuje. Svatý Rostislav se nespokojoval v této službě s hodnotami jen hmotnými, byť byly sebelákavější. Věděl, že bez duchovních základů jsou tyto věci neplodné, někdy i škodlivé. Hledal pro osobní, národní a státní život takové vzory a učitele, kteří dovedou odhalovat nejen hluboké zdroje lidských zkušeností a dovedností, ale orientují k vyšším hodnotám pozemského a nadpozemského – k Božímu životu. Poznal hodnotu křesťanství a církve. Když nepochodil v Římě, obrátil se do Cařihradu. Rozhodoval se pro to nejlepší, nevedl výboje proti sousedům, toužil po míru a hájil jej i samostatnost svého státu a byl si jist, že nikoliv chvilkový politický a kulturní efekt, ale samostatná národní církev s vlastním bohoslužebným jazykem bude národu spolehlivou duchovní oporou.«

Použity zdroje:
Svatý kníže Rostislav
Velkomoravský kníže Rostislav svatým
Proč byl svatořečen kníže Rostislav?

Liturgická služba sv. Rostislavovi v PDF

Podrobnější zamyšlení nad životem a svatostí knížete Rostislava je zde v příspěvku č. 1182.








Zobrazit příspěvek č. 1267 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2019
Osobní vzpomínka a zamyšlení nad svatořečením velkomoravského knížete

Úvaha nad letošním jubilejním výročím kanonizace sv. Rostislava

Po uplynutí čtvrtstoletí od svatořečení už můžeme provést jakousi reflexi toho viditelného rozměru projevů kanonizace provedené v roce 1994. Mohli bychom se zamýšlet nad pomocí sv. Rostislava jednotlivcům i církvi, nebo nad jeho vzrůstající oblibou u církevních lidí, nad udělováním jeho jména při křtech, či nad chrámy a ikonami, které mu byly v posledních letech zasvěceny. Z možných směrů, jimiž by se moje úvaha mohla ubírat, jsem si vybral jeden, který mi připadá zvláště výrazný a dobře sledovatelný.


Zajímavý doklad o šíření uctívání Rostislava po světě: novodobá freska na stěnách chrámu v Černé Hoře - svatý kníže Rostislav (chrám sv. Jovana Vladimíra v Bare)

 
Vzpomínám si na dobu před svatořečením, kdy jeho jméno (resp. osobnost) znali spíše jen teologové a historikové. Z laických věřících málokdo. Dnes asi budeme v naší církvi těžko hledat někoho, kdo by o sv. Rostislavovi nevěděl. A domnívám se, že nejen v pravoslavné církvi, ale široké známosti a uznání požívá tato osobnost (včetně jejího historického díla v kontextu cyrilometodějské misie) v celé naší společnosti. Skutečně, po svatořečení se záře památky svatého knížete nesla jako blesk. Pozoruhodné známosti a úcty dosáhla úcty ke sv. Rostislavovi i v zahraničí - ve všech slovanských pravoslavných církví je ctěna jeho památka, a dokonce i v Řecku vznikají jeho ikony.

Jak si to vysvětlit? V dobách první poloviny devadesátých let přece nebyl internet a o knížeti Rostislavovi se jen občas napsal článek v tehdejším církevním měsíčníku. Takové šíření uctívání moravského knížete - i bez mediální propagace - lze vysvětlit jen tím, že na vyhlášení svatosti Rostislav shůry odpověděl. Jinými slovy: že svatořečení bylo dáno Boží prozřetelností a na přání svatého Rostislava, který může mocněji a účinněji pomáhat naší maličké místní církvi, jsou-li jeho přímluvy vzývány. A víme všichni, že tuto pomoc opravdu potřebujeme.

* * *

Svatořečení knížete Rostislava je v naší církvi úkazem, který snad pohne s každým, kdo má oči k vidění a uši k slyšení. Je to zjevení onoho nadpřirozeného spojení pozemského s nebeským, které v církvi prožíváme. Je to úkaz harmonie a jednoty mezi církví pozemskou a nebeskou. Svět nebeských svatých vnukl pozemskému pravoslavnému společenství inspiraci a vzbudil vůli ke svatořečení, sv. Rostislav pak na vzdávání úcty a prosby o záštitu shůry odpověděl.

Všichni dostali důkaz, že kanonizace a vzývání svatosti není jakýmsi "úřednickým aktem" či "vyráběním svatých". Nejedná se o výsledek jakéhosi církevního soudu, kde vedou advocatus Dei kontra advocatus diaboli spor o zásluhy kandidáta svatořečení. Náš případ není mudrováním, jestli si dotyčný zaslouží či nezaslouží "poctu oltáře". Právě na našem svatém knížeti vidíme, že jeho svatořečení je projevem péče světců, které se dostává i naší církvi shůry.

Svatí jsou celocírkevně ctěni na základě zkušenosti církve. Církevní vědomí cítí působení jejich přímluv a vidí na jejich skutcích příklad, nebo svědectví prolitím vlastní krve, nebo posvěcení asketickou sebeobětí, či zbožné dílo takového rozměru, že to svědčí o vyvolenosti Bohem (to bývá případ zbožných panovníků - apoštolům rovných).

* * *

Rád bych věřil, že cestu k co nejmocnějšímu sestupování pomoci shůry otevře naše církev i mučedníkům Janu a Jeronýmovi, upáleným v Kostnici. Jejich památku ctil i sv. Gorazd, a za součást duchovního okruhu pravoslaví je považovali i Rusové v 19. a začátkem 20. století. Množství věřících, řada duchovních i někteří biskupové se už vyjádřili, že považují tyto osobnosti za naše místní svaté a že jejich přímluvy zde už dlouho působí.

K 500. výročí umučení Jana Husa vyšla ruská brožura, věnovaná nejen životu mistra Jana, ale i zbudování památníku na Staroměstském náměstí. K budování památníku se Rusové horlivě hlásili. »Posvátný synod Ruské pravoslavné církve rozhodl každoročně vzpomínat a oslavovat památku spravedlivého kněze Jana,« píše se v dobové brožurce.

Za svatého byl považován v Srbsku a stejně tak v Řecké pravoslavné církvi. Dávný ruský biskup Grigorij Camblak hned po smrti Husově neváhal nazvat jej svatým. Uctívání jeho vzoru a světectví v české zemi nikdy nezaniklo. A to i přes dlouhodobé potlačování jeho památky. Dnes víme, že zatímco mučedník Jan byl pokřtěn svou mučednickou krví, jeho druh Jeroným se za svého života zcela uvědoměle stal pravoslavným východním křesťanem a právě za to byl v Kostnici poslán do plamenů rok po Husovi. (Hus byl už byl dávno považován za svatého - viz o tom náš článek zde.)

A pak je tu moravská princezna mučednice Orosia, jejíž památka si v daleké cizině udržela světecké uctívání. Kéž bychom i my u nás ji začali uctívat, aby mohla odpovědět a pomáhat.

Vzhledem k tomu, jak živé, přítomné a stále inspirativní jsou osobnosti těchto duchovních velikánů a našich nebeských ochránců, věřím, že by se jejich uctívání rozneslo mezi našimi věřícími jako hrom, jako světlo blesku, podobně jako v případě knížete Rostislava.
P.S.
Stránka věnovaná článkům o mučednících Janu a Jeronýmovi
O mučednici Orosii si můžete u nás přečíst zde.




Zobrazit příspěvek č. 1268 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2019
Západočeský monastýr v Těšově

Videodokument z monastýru Proměnění Páně v Těšově

V dokumentu hovoří o mnišství i o budování a životě monastýru vladyka Kryštof





(Další filmy na stránce media.pravoslavi.cz)


Zobrazit příspěvek č. 1269 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2019
Ikonografická výstava v Praze

Ikony Makária Tauce

V pražském Muzeu Karlova mostu se 5.-21. listopadu 2019 koná výstava ikon Makária Tauce. Z textu uveřejněného Muzeem vybíráme:

Při příležitosti 30. výročí svatořečení sv. Anežky České římskokatolickou církví připravilo Muzeum Karlova mostu ve spolupráci s umělcem Makáriem Taucem, který vytvořil Anežčin kanonizační obraz, výstavu ikon z jeho ikonopisné dílny. Touto výstavou vyjádřilo Muzeum Karlova mostu společně s umělcem poctu osobnosti sv. Anežky České.

Na této jedinečné výstavě jsou prezentovány ikony z posledních let umělcovy tvorby, mezi nimiž je i kopie deskového obrazu Zbraslavské Madony a konvexní zrcadlo inspirované Janem van Eyck. Ikony zachycují scény ze života Ježíše Krista, Panny Marie a dalších světců. Kromě samotných ikon jsou vystavena i díla inspirovaná například uměním starých italských mistrů.

Cílem výstavy je prezentace a přiblížení křesťanského umění, které má v byzantské ikonografické tvorbě tradici již téměř 2000 let.

Makários Tauc se narodil v Praze roku 1957. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole byl v roce 1978 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a bezprostředně poté emigroval do Švédska, kde se pod vedením finského ikonopisce zabýval studiem tradiční ikonopisné techniky. Své znalosti prohloubil při studijních cestách do USA (ruský pravoslavný monastýr v Jordanville), Řecka (Svatá Hora Athos) a při návštěvách ikonopisných dílen dalších pravoslavných monastýrů. Od roku 1984 se věnuje výlučně zhotovování ikon. V roce 1985 se s rodinou přestěhoval do Wiesbadenu v Německu. Od té doby uspořádal velké množství výstav ikon v Německu, Švýcarsku a v České republice. Taucovy práce se nacházejí na nejrůznějších místech Evropy a USA. K významných objednavatelům jeho ikon patří římskokatoličtí, pravoslavní i protestantští křesťané.

Životopis br. Makária zde v PDF

Zdroj: http://www.muzeumkarlovamostu.cz/cz/aktuality/ikony-makaria-tauce

* * *

U příležitosti výstavy zde replikujeme jeden starší příspěvek uveřejněný kdysi na Ambonu:

Fresky od ikonografa Makária Tauce

Ikona Vzkříšení od českého ikonopisce Makária Tauce



(Fresková výzdoba chrámu sv. Jana Křtitele v Brühlu)

Když jsme si letos s bratrem Makáriem Taucem, naším krajanem, pravoslavným ikonopiscem, který žije od roku 1978 v zahraničí, navzájem přáli požehnané prožití Paschy Kristovy, obdrželi jsme od něj fotografii ikony Vzkříšení, která je součástí jeho výzdoby řeckého chrámu v německém Brühlu.

Makários Tauc se narodil v Praze v roce 1957. V roce 1978 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Brzy poté emigroval do Švédska a začal studovat ikonopisectví. Vydal se pak na studijní cesty do USA (kde pobýval v pravoslavném monastýru v Jordanville), do Řecka (na horu Athos a do dalších monastýrů). V roce 1985 našel spolu se svou rodinou nový domov v Německu. Od té doby zhotovil stovky ikon a uskutečnil řadu ikonopisných výstav; pracoval také na ikonostasech a freskových výzdobách chrámů.



Poslední desetiletí se věnuje freskové výzdobě řeckého ortodoxního chrámu v německém Brühlu, navštěvuje však i samotné Řecko, především Krétu. I zde se věnuje ikonopisectví.

Přejeme bratru Makáriovi hojnost Božího požehnání a inspirace v tvorbě ikon a také pevné zdraví.

prot. Jan a Jana Baudišovi

Kontakt na bratra Makária:
Makarios Tauc: makarios/zavinac/tauc.eu

Viz též příspěvek č. 1205







Zobrazit příspěvek č. 1270 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2019
Dokumentární film o původu, životě a mučednictví princezny Orosie

Pořad České televize o mučednici Orosii pocházející z naší země

V rámci cyklu Cesty víry byl uveden 27. října t.r. na ČT2 filmový dokument zpracovávající historické záznamy o jejím původu, mládí, mučednické smrti a uctívání této osobnosti, která je tak drahá španělskému lidu a narodila se u nás.

Příběh velkomoravské princezny a patronky španělského města Jaca, která spojuje český a španělský lid. Režie J. K. Studničková a O. M. Schmidt

Orosia – neznámá česká světice

Dokument můžete shlédnout na webu Cest víry.

* * *

Text uvedený na webu ČT k pořadu:

Psal se rok 864, když se českému knížeti Mojslavovi narodila dcera Dobroslava. Brzy se však stala sirotkem a tak byla adoptována prvními českými křesťanskými panovníky – šlechtici, knížecími manželi Bořivojem a Ludmilou, prarodiči svatého Václava. Dobroslava se tak stává členkou českého vládnoucího rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje s moravským panovníkem Svatoplukem také příslušnicí velkomoravského královského dvora a princeznou.

Vzhledem k svému šlechtickému původu ji na přání samotného papeže Jana VIII. proto doporučil biskup Metoděj jako manželku pro syna španělského krále. A tak se asi v 16 letech vydává mladičká Dobroslava s velkým doprovodem do Španělska, aby se stala manželkou syna navarrského krále – Fortuny I. Cestou je však přepadena a zajata muslimskými Maury a když se odmítne stát ženou jejich velitele, je mučena a nakonec popravena. Její ostatky jsou dodnes uloženy ve španělském města Jaca.

Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa každého 25. června zbožně uctívají jako svatou Orosii ve svátek nazvaný „Fiesta Santa Orosia“. Je patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí a za svatou je uznávána jak katolickou, tak pravoslavnou církví. Je ochránkyní před kletbou a posedlostí a ochránkyní křesťanské víry. U nás sice její jméno upadlo v pozapomenutí, ale jen málokdo ví, že právě honosný průvod, odvážející tuto mladičkou šlechtičnu z Velké Moravy do daleké ciziny, možná připomíná lidový zvyk zvaný Jízda králů. Není totiž vyloučeno, že mladičký král v dívčím kroji představuje ve skutečnosti mladou dívku královské krve. Bílá růže v jejich ústech je, podobně jako lilie, symbolem panenství.

* * *

Mučednici Orosii je na Ambonu věnován příspěvek č. 1255, kde najdete i odkazy na některé články o ní publikované na našem webu.




Zobrazit příspěvek č. 1271 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2019
Zesnul starec Efrém Filothejský a Arizonský

V Pánu skonal učedník sv. Josefa Hesychasty a obnovitel mnišství v Americe





Zobrazit příspěvek č. 1272 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2020
Něco ke svátkům Narození Páně

Amazing grace



Zobrazit příspěvek č. 1273 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2020
Nástěnný kalendář

Zpráva o chystaném rozesílání výtisků a návod pro majitele smartfounů

Jihlavský nástěnný kalendář (visací i diář) jsou v tisku. Rozesílat by se měl těm, kteří jej mají objednán, v pondělí (tj. poslední den starého roku dle juliánského kalendáře.) Je také jako obvykle celý k dispozici v PDF ke stažení na kalendářní stránce https://pravoslav.or.cz/kalendarium/.

Kdo si přejete mít ve smartphone (připojeném na internet) každodenně obnovovanou kalendářní informaci, pak si v mobilu otevřete v internetovém prohlížeči Chrome stránku https://www.kalendar.or.cz/day.pl a v menu vyberte příkaz "přidat na plochu". Tím se na ploše vytvoří zástupce, na který když klepnete, tak se v Chrome otevře vždy aktuální denní web s kalendářními údaji.

Jiná možnost je stáhnout si do mobilu některý z aktuálních PDF (najdete zde: https://pravoslav.or.cz/kalendarium/) a otevírat (či mít stále otevřené) vysázené kalendárium v PDF.






Zobrazit příspěvek č. 1274 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2020
Kalendář byl odeslán

Zpráva o zásilce

Dnes byl rozeslán jihlavský nástěnný kalendář. Pro jistotu doporučeně. Zdržení vzniklo v tiskárně.

Kdo jste měl kalendář objednaný a neobdržíte ho, dejte nám zprávu, abychom to prověřili.

Je také jako obvykle celý k dispozici v PDF ke stažení na kalendářní stránce https://pravoslav.or.cz/kalendarium/


Zobrazit příspěvek č. 1275 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2020
Nový pravoslavný monastýr v Irsku

Sbírka na založení irského monastýru

Rumunská pravoslavná církev pořádá veřejnou sbírku na založení pravoslavného monastýru v Irsku. Jedná se o koupi nemovitosti, kde monastýr má být založen. Stránka sbírky je zde: https://www.gofundme.com/f/an-orthodox-monastery-in-ireland/ a o sbírku a komunikaci s přispěvateli se stará monaška sestra Iosifia. Na stránce sbírky sestra píše, kde se nachází pozemek, jakou má výměru, jaké jsou na něm budovy a kdo je stávající majitel. Rumunská pravoslavná církev v Irsku už podepsala kupní smlouvu a složila první splátku, proto majetek 17. 12. 2019 převzaly pro začátek dvě monašky a už se tam konají bohoslužby.

Zde je video, jak monastýr vypadá:



Zde je fotogalerie z monastýru: https://www.facebook.com/NepsisIreland/photos/pcb.2501888479936587/2501887999936635/?type=3&teater

Kampaň podpořil holiwoodský herec Jonathan Jackson.

Sestra Iosifia totiž píše, že by byli vděční nejen za finanční příspěvky, ale i za modlitby věřících a pomoc s informováním o kampani. Bylo by krásné, kdyby se společným úsilím pravoslavných z celého světa podařilo založit nový monastýr.





Zobrazit příspěvek č. 1276 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2020
Svátek Zjevení Páně

Na svátek Zjevení se světí voda a někteří věřící se v ní koupou

Svátek s lednovou sváteční koupelí na řekách a jezerech v Rusku, na Ukrajině, v Srbsku. Některé snímky jsou pořízeny při teplotě vzduchu minus 10 stupňů či např. v Omsku ještě nižší...




Svěcení vody a oslavy svátku Zjevení na našich místních farnostech můžete shlédnout na webu Olomoucko-brněnské eparchie.

Fotografie z "bogojavlenských koupelí" v roce 2018 viz v příspěvcích: 1192 a 1194.

A článek o tomto svátku - viz příspěvek 1193.

Pokud máte nainstalovaný Flashplayer, může si pustit videa ze svěcení vod a svátečních koupelí v Řecku, ve Svaté Zemi a jinde ve světě na naší videostránce.



Zobrazit příspěvek č. 1277 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2020
Neděle o celníku a farizeovi

První ze čtyř přípravných nedělí před Velkým půstem

Nedělní čtení: Luk 18,10-14

Blíží se Velký půst. Církevní tradice považuje velkopostní období za nejdůležitější období pravoslavného kalendáře. Je to totiž doba vyhrazená více než jiné duchovnímu životu, kde vše je v církevním životě zaměřeno, aby se křesťan posunul vpřed - blíž k Bohu, k životu v Kristu. Velký půst nemá být jen hladověním. Bez správného způsobu myšlení může být půst v lepším případě neužitečným a neúčinkujícím, v horším případě duchovně škodlivým. Jak nás učí naši svatí Otcové - nepřináší-li nám askeze rozhojnění pokory, pak je úplně k ničemu (sv. Izák Syrský). A dodejme, že askeze spojená s nesprávně nastaveným smýšlením, vede člověka k sebevědomí a k pýše - tedy úplně obráceným směrem. Čím horlivější je askeze ve spojení s nesprávným myšlením, tím rychleji nás vzdaluje od Boha do spárů temných duchovních sil.

V průběhu roku se učíme správnému myšlení ze svatootcovských jitřních a večerních modliteb, viz v češtině zde v PDF.
Velký duchovní užitek, který nám půst může přinést, se může snadno změnit na velkou duchovní škodu, kterou nám každá askeze může způsobit. Proto církev věnuje velkou pozornost, aby nás na tuto dobu askeze dobře připravila. Jednak se jedná o povzbuzení, abychom tuto vzácnou dobu využili a postní dny nám neprotekly mezi prsty; vždyť než se nadějeme, je tu Pascha. A pak, musíme si dobře uvědomit, že doba postní není jen jakousi výměnou jídelního lístku a přechodem na "duchovní menu", ale je obdobím kajícím.

Jistě všichni chápeme, že právě podobenství o celém a farizeovi je nejlepším z evangelních perikop ke správnému nastavení mysli pro Velký půst. Obrázek, který v krátkém příběhu Pán Ježíš vykreslil, ukazuje na dvou postavách, že to, co Bůh očekává od člověka, je pokání nikoliv domnělá spravedlnost. Každá naše "spravedlnost" je totiž nemocná a shnilá a nemůže nás sjednotit s Bohem. A oslepuje-li nás skutečnost, že nějaká přikázání a pravidla se nám podaří splnit, do té míry, že nevidíme své hříchy, pak je nám spíše škodlivá.

Rádi zapomínáme, že vše dobré, co se nám snad podaří učinit, je darem od Boha. (Starec Paisij o tom říkal, že vskutku naše je jen to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu.) Vzhledem k duchovní nemoci člověka nemáme žádné právo přičítat to svým silám či osobním schopnostem. "Beze mne nemůžete nic učiniti," pravil náš Pán.

* * *

Podobenství, nad kterým uvažujeme, ukazuje dva lidi v chrámu. Naše ikony symbolicky zobrazují, co Pán Ježíš říká, ale jeho posluchačům bylo jasné, že chrámové prostory byly vždy plné lidí. Nikdy by tam nemohly být ty dvě postavy našeho podobenství samy. Ve skutečnosti se na těch dvou osobách ukazuje rozdělení všech, kdo se účastní bohoslužby, na dva "tábory". Obě tyto skupiny jsou hříšníci, ale jedni se kají a druzí nikoliv. Často mají ti kající hříšníci lepší důvod k pokání - velikost svých hříchů. A ti nekající se hříšníci mají zase dobrý důvod ke spokojenosti se sebou - svou příkladnou zbožnost. A tak dochází k paradoxnímu jevu: velké hříchy lze hůře přehlédnout - ty se dají špatně ignorovat, a tak spíše přivedou hříšníka k pravdivé sebereflexi a potažmo k pokání, přivádějícímu k očištění. A naopak - mnohé dobré skutky, ctnosti (zvláště ty, za které nás někdo chválí, neřku-li obdivuje) stáhnou pozornost hříšníka na omámení svou kromobyčejnou zbožností, takže přestane své hříchy vidět. Každá naše zbožnost a spravedlnost je však nějak nakažená či poškozená - neomylným znamením je touha po uznání, ctižádostivá snaha být oslavován. Pak se i člověk, který se snad upřímně snaží o zbožnost, ale zapomene bojovat s pokušením pýchy, stává nekajícím se farizejem, jenž má sice nějaké formálně dobré skutky, ale absence pokory ho činí vzdáleným od Boha. Nejsou to krásné skutky, ale pokorný stav lidské duše, co do nás uvádí Boží blahodať, a tak nás spojuje se Stvořitelem.

Farizeové byli zvyklí přijímat za svou zbožnost od lidí pocty a chválu. Přední místa ve shromáždění, úctu na ulicích, když okázale rozdávali almužny. Za takové situace je pro lidskou slabost prakticky nemožné vyhnout se pýše. Proto byla modlitba farizeje spíše chlubením než prosbou. Jakákoliv pokora je za takových okolností jen dalším "zbožným divadlem", sebeklamem a iluzí. Hovoří o tom často i naše asketická tradice. Když se ptali jednoho svatého Otce, která ctnost je největší před Bohem, pak odvětil: "Ta, o které zde na zemi nikdo neví." Byla to často úcta a obdiv okolních lidí, co přimělo svaté Otce, aby se v noci sebrali a opustili svůj příbytek a odebrali se na neznámé místo. Nebo ze sebe dělali jurodivé. Chápali, že chvála časem rozleptá každé lidské srdce

* * *

V chrámu při bohoslužbě jako by probíhal soud. Evangelium nám ukazuje, že Kristus hodnotí modlitbu a vnitřní duchovní stav přítomných. Rozděluje přítomné jako pastýř dělí ovce od kozlů. A tím břitem, kterým se sami věřící oddělují od sebe, je právě kajícnost, vidění svých hříchů, pokání, život v pravdě. Jako jerusalemský chrám byl vždy plný, tak i naše chrámy jsou plny celníků a farizeů.

Zbožnost bez pokory je jen zdánlivá, protože nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něj. A protože je zdánlivá, iluzorní a povrchní, je ve svých důsledcích pokrytecká. Pán Ježíš nazývá náboženské lídry svého národa: "Pokrytci!" To jsou ti, kteří staví, co je druhořadé, nad to, co je podstatné. Činí ze zbožnosti divadlo. Milují slávu a obdiv. Nevcházejí do Božího Království a jiným v tom brání.

Konečným stádiem pokrytectví bývá předstíraná pokora. Bůh nás před ní chraň! Pokryteckou spravedlnost lze léčit, ale jak uzdravit lidskou duši z pokrytecké pokory? Jak ji poznáme? Svatootcovská tradice nám nabízí kritérium pravé pokory: "Skutečná pokora o sobě neví." Pokorný člověk si sám nepřipadá vůbec pokorný. Ani ho nenapadne, že by měl nějaké ctnosti. Na mysl mu nepřijde myšlenka, že by měl nějaký skutek, který by se Bohu líbil, ale při tom neztrácí naději, že bude jako poslední z lidí i on Boží láskou spasen. Svou mysl drží v pekle, ale nezoufá. "Věřte, bratři, že tam, kde je satan, budu i já," pravil jeden svatý.

Pokrytecký stav ducha souvisí s tělesným - živočišným a vášnivým stavem, který jsme Pánem voláni stále překonávat. Proti hrozbě klesnout k pouhé tělesnosti, nízkosti, k čemuž má naše lidská nestálost sklon, uvádějí otcové a s nimi ct. Paisij Veličkovský tři rady: držet své myšlenky v pamatování na Boha; držet své srdce na cestách přikázání Božích a držet duši u paty Kříže.

O pravé pokoře vydal své svědectví jeden ze starců, když pravil: Jestli dá Bůh a dostanu se do ráje, budu třikrát překvapen:
1.) jak to, že jsem se sem dostal i já;
2.) jak to, že jsou tu i ti, o nichž jsme rozhodně nepředpokládali, že je tu najdeme;
3.) jak to, že tu nejsou ti, o nichž jsme si mysleli, že tu určitě budou.

Náš duchovní život je jak na ostří nože - jako chůze po uzounké pěšince na horském hřebeni - po obou stranách propast. Vlevo je propast pokrytecké spravedlnosti, vpravo sráz pokrytecké pokory. A kolem hustá mlha klamů. Co nás zachrání před pádem? Pokání - brána pravé pokory.

P.S.
Jeden kněz se v tuto neděli obrátil k věřícím s pozdravem: Dnes mají svátek všichni farizeové a celníci. Tak, bratři, zdravím všechny - s naším dnem anděla!


Zobrazit příspěvek č. 1278 jednotlivě

Administrátor --- 19. 2. 2020
Neděle o marnotratném synu

Druhá přípravná neděle o cestě návratu skrze pokání

O druhé přípravné neděli k velkému půstu můžeme říci, že nám na pozadí jedné rodinné historie ukazuje něco charakteristického pro poměr mezi člověkem a Bohem. Jinotaj identity mladšího syna a otce je vcelku průhledný. Nikdo snad nebude rozporovat, že otcem je tu míněn sám Bůh; mladším synem může být Izrael nebo člověk obecně - čili lidstvo. Na jedné straně obrázku, vykresleném v Ježíšově vyprávění o poměru obou klíčových person, vidíme lidskou vzpouru, svévoli až drzost, na straně druhé pak velikou lásku, trpělivost a milosrdenství.

Jak pro téma minulé neděle, tak pro tuto neděli vybrala církevní tradice jedna z nejhlubších podobenství, která nám Kristus předkládá. Obě jsou hutná, pronikavá, zjevující hlubiny duchovního i morálního stavu člověka a principů, podle nichž jedná s člověkem Bůh. Vyprávění přednesené Ježíšem Kristem tuto neděli je navíc ještě hluboce dojemné a otřásá lidským srdcem.

Tím marnotratným synem je celé lidstvo, nebo dávný Adam či každý z nás osobně. Každopádně se nejen morálně ale hluboce a bytostně týká každého z nás. Začneme tedy s výkladem tohoto podobenství. Otec vše ustrojil tak, aby všichni společně v míru, hojnosti a šťastně přebývali v jeho domě. To byl původní plán. Mělo to být bezkonfliktní a krásné. Tohoto cíle se otec nevzdává, ani když mladší syn selže a odpadne. Otec má ještě plán "B" - obnovení vzájemného společenství a lásky skrze pokání.

Takže nyní tedy přistupme k objasnění některých jinotajů skrytých v našem podobenství. Mladší syn si vyžádal svůj podíl na rodinném majetku. Podle tehdejších zákonů mu náležela třetina (mladší syn míval nárok na třetinu, starší syn na dvě třetiny). Až potud v pořádku. Problém vykreslené situace tkví v tom, že dědictví se získává až po smrti otce. Když syn požaduje vyplacení dědictví ještě za otcova života, můžeme v tom cítit bezohlednost, urážku a drzost. Jako by mu říkal: "Vadí mi, že ještě žiješ! To, že jsi stále naživu, mi brání v rozletu. Ty žiješ - a já kvůli tomu nemám svobodu! Když tedy nechceš umřít, dej mi to, co mám po tvé smrti dostat!"

Jak hrozné myšlení! A jak výstižně to ilustruje chování lidstva! V tomto duchu jednal dávný Adam, když vzal vše, co od Stvořitele dostal, a vypravil se cestou pohrdnutí Bohem, neposlušnosti, vzpoury a svévole. Tak se zachoval starozákonní Izrael, který bral od Hospodina všechno dobro, kterým byl zahrnut, ale chodil za cizími bohy, na Hospodina nedbal, jak nad tím často lkají židovští proroci. A co naše křesťanská civilizace? Ta (zvláště v posledních dvou či třech staletích) reprízuje myšlení mladšího syna tak přesně, že už to více snad ani není možné. Celá naše moderní civilizace má filosofii svého uvažování založenou na idejích osvícenství, které se točí kolem přání, aby Boha nebylo. Friedrich Nietzsche to prohlásil zcela otevřeně: "Bůh je mrtev!" - Rozumějme: "Bůh je pro nás cosi mrtvého." To je přece paradigma naší postmoderní civilizace.

* * *

Kráčejme však dál na cestě Ježíšova vyprávění. Mladší syn odchází daleko od otce. Cílem je země, kam vliv otce nedosahuje. Rozhází v prostopášnostech své dědictví. Výklad je jasně patrný: Vzdaluje se od otce, aby se oddával hříchu. Aby páchal skutky, které jsou v domě otcově nepřípustné. To je jeho pojetí svobody. Opět lze vztáhnout na naši civilizaci, která volá: "Hlavně svobodu a dejte nám více svobody, neomezenou svobodu!" Málokdo si však klade otázku: "Svobodu k čemu? Svobodu k dobru, nebo svobodu k hříchu?" Nebudeme to dál rozvíjet, odpověď je nabíledni.

Když na něj dolehla bída a všechny ostatní okolnosti, uchytil se u jednoho podivného obyvatele té krajiny hříchu. Jeho totožnost není upřesněna, ale na jinotajné rovině výkladu je zřejmé, že se tu mluví o ďáblu. Ten hříšného člověka ponížil (žid pasoucí vepře je obrazem úplného morálně-náboženského dna) a lhostejně mořil hladem.

Tento biblický obraz najdeme moderně realizovaný v myšlení a životě vzpomínaného Nietzsche. Taková duchovní bída, morální zpustlost, nihilismus, změť idejí vysušující lidské nitro a ten hrozný konec na šílenství a paralýzu při pobytu v Turíně, kde je uloženo plátno svědčící o Kristu! Ano, dlouhodobě všemožně nemocný člověk se v r. 1889 v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji, později žil ve Výmaru, kde prodělal několik infarktů a v r. 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza, ale někteří o tom pochybují. "Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil." Jeho myšlenky se staly jedním ze zdrojů německého nacismu. A žijí ve svém duchu dodnes.
Vše, co nyní syn prožívá, je opakem otcova domu. Proč to otec dovolil? Proč svého syna pustil? Proč vyhověl jeho žádosti? Protože miluje. Láska touží, aby milovaný odpověděl svou láskou. Bůh nechce otroky, ale syny. Nikoho nedrží u sebe na řetězu, protože předpokladem lásky je svoboda. Loutka nemůže opravdově milovat.

Otec dal, co po něm syn chtěl, otec ho beze slova pustil. Chceš svobodu? Užij si ji. Jenže svoboda s sebou nese odpovědnost. Čili za nesprávné použití svobody člověk bude pykat. Ďábel dostane právo nad takovým člověkem. Jinými slovy: Za svou volbu musíš zaplatit. Všechno neštěstí bývá důsledkem svévole. Do 20. století vstoupilo lidstvo s moderní filosofií - což znamená s mravní uvolněností, bezbožností a bezmeznou důvěrou v sebe, ve svůj rozum a svou vědu a techniku. Výsledkem je takové krveprolití, jaké lidské dějiny ještě nepoznaly, - dvě světové války, mnoho občanských a lokálních krvavých konfliktů, genocid, gulagů a koncentračních táborů, jaderných výbuchů apod. A vždy se najde někdo, kdo reptá: "Proč to Bůh dovolil?"

Teď nás drtí ekologické problémy, dosud neznámé nemoci, chemické zamoření; brzy na nás dolehne hlad a nedostatek vody, čeká nás celosvětový elektronický čipový koncentrák a vzlet lidstva ke svobodě se změní na zápas za přežití... A lidé budou opět omílat ohranou písničku: "Kdyby byl Bůh, tak by to nedovolil."

Nejprve morálně, a pak i ekonomicky syn klesá rychlostí volného pádu. A navíc ho začíná mučit svědomí. Teprve až když se zřítí na úplné dno, začíná rozumně uvažovat. Pro mnoho lidí a pro celé lidstvo dohromady je to zřejmě jediný způsob, jak ocenit, co Bůh chce člověku dát.

My, lidé, když chceme někoho potrestat za zločin, tak ho zavřeme. Bůh, když chce "potrestat" člověka za hřích, tak jej pustí. Protože ten, koho pustíš, se spíše vrátí, než ten, kdo ti uteče z místa, které považuje za vězení.

* * *

Syn se pod tíhou situace a výčitek svědomí rozhoduje k návratu. Je to daleká cesta - stejně dlouhá jako ta vzdálenost, kterou vesele a bezstarostně urazil, když opouštěl otce na výpravě za hříchem. Pokání hříšníka má být úměrné rozsahu hříchů, jichž se dopouštěl. Závěr podobenství i lidského pokání je tak krásný, že si takovou útěchu snad ani nedokážeme představit. Otcovo odpuštění a přízeň překonává všechny synovy představy.

* * *

Je zde jedna palčivá otázka. Marnotratný syn vlastně ukazuje pozitivní scénář. Sebral zbývající sílu a morálně se vzchopil k návratu - tj. k pokání. Existují případy, kdy pokání už není možné? Hrozí tu možnost, že v některých případech je duše již natolik poškozená vášněmi, rozdrásaná démony a hnilobou hříchu, že se člověk kát nebude a vlastně už nemůže? O jednom z příkladů tohoto hrozného stavu se zmiňuje sám Pán Ježíš, když hovoří o "rouhání proti Duchu Svatému", které nemůže být nikdy odpuštěno. Matouš 12,31-32
Pomozme si ještě jedním příměrem. Všichni víme, jak bolestivé a životu nebezpečné jsou popáleniny. Zvláště ty rozsáhlé. Čas od času se něco takového přihodí při požáru, ve válce či autohavárii. Lékaři tvrdí, že jsou to ta nejbolestivější zranění. Zároveň mají takové tabulky, které dle zkušeností formulují vztah mezi plochou popálené kůže a šancemi na přežití. A tak vědí, že je-li spálena kůže do 30% plochy těla, pacient bude žít. Jestli utrpěl popáleniny na 60% těla, může to stále přežít. Kůže spálená v rozsahu 70 a více procent znamená většinou - konec. Většinou se tak rozsáhlé popáleniny nedají přežít - jedině Božím zázrakem. Lékaři pro to mají takovou chmurnou formuli: utrpěl zranění neslučitelná se životem.
S lidskou duší to může být podobné. Hřích ji zraňuje. Pokání ji ve spojení s Boží blahodatí léčí. Těch zranění však nesmí být moc. Je tu jakási pomyslná linie, kterou když svými hříchy překročíš, není návratu. Cesta zpět je ti uzavřena, podobně jako nemůže chodit ten, kdo přišel o nohy. Cestu nenajde ten, kdo je slepý. Prostě nevratné poškození některých životně důležitých duchovních orgánů lidské duše. Projeví se to tím, že člověk už nemá síly k pokání, není schopen pochopení svého žalostného stavu ani lítosti nad svými chybami. Všechnu sílu svého rozumu používá, aby si odůvodnil a obhájil svůj stav. Pokud v něm ještě zůstala nějaká víra v Boha, je obrácena jen k tomu, aby Bohu vyčítal, reptal a vztekal se na Něj. Je to duševní stav ďábla a jeho démonů. A to je stav padlých andělů, pro které už není cesty zpět.
Pro ilustraci tu máme opět výše vzpomenutého Nietzche, který propadl spasitelskému komplexu a nihilismu. Po „smrti Boha“ prý žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak ji hledal v antické tragedii. Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání. Konečný stav odpadnutí od Boha je buď propast nihilismu nebo démonická oslepující pýcha. Právě na osobnosti tohoto filosofa vidíme, že ne vždy je cesta zpět možná. Jeho tělesná slepota se rozšířila na slepotu duchovní.
To je jedna hrozba, kterou i v tak nadějném vyprávění můžeme vytušit. A je tu ještě jedna. Přijal by otec syna, kdyby po prvním návratu, sotva se zotavil, pobral zase nějaké to jmění a znovu utekl a posléze se znovu vrátil. Dejme tomu, že by ho opět přijal. A co když se bude to samé opakovat potřetí a počtvrté, a podesáté? Ježíšovo podobenství s takovou variantou nepočítá, ale zkusme si čistě teoreticky něco podobného představit. Můžeme se domnívat, že i přes nekonečné milosrdenství otce, by jednou mohl říci: A dost! Možná by otce předběhl starší syn a vracejícímu se mladšímu synu by dal holí "za vyučenou"... Jak říkám, je to čistě teoretická úvaha, ale měla by nás přimět k opravdovosti našeho pokání. Ve vztahu k Bohu nesmíme být lehkomyslní. Boží trpělivost nesmíme poplivat nějakou vychytralostí.

* * *

Otec čeká na naši nápravu - alespoň na nějakou lidskou snahu. Naše lehkomyslnost by znamenala, že zůstaneme vězet ve spárech ďábla a ten nás potrestá bez milosti (jak se někde píše).







Zobrazit příspěvek č. 1279 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2020
O posledním soudu

Neděle týden před začátkem Velkého půstu

Za téma této přípravné neděle zvolila církevní tradice Ježíšova slova o posledním (tzv. strašném) soudu (evangelium podle Matouše: 25,31-46). Je to zpráva o definitivním oddělení dobra od zla. Sklizni dobrého zrna a spálení plevele, jak to křesťané od nejstarších dob toužebně očekávají. Strašným nazýváme tento soud jednak kvůli jeho definitivnosti, kvůli hrůze hříšníků a dále kvůli nepředstavitelným rozměrům události, při níž stanou před Bohem všichni lidé všech dob. Skutky a pravý stav všech budou zjeveny před všemi. Jedni půjdou do věčného blaženého života v království Božím, druzí půjdou tam, kde kraluje ďábel a zlo, do pekla. Předesíláme, že peklo nebylo učiněno pro člověka, ale je příbytkem satana, démonů a těch, kteří se duchovně s nimi sjednotili.

Pán Ježíš nás chce touto zvěstí varovat před ledabylostí, povzbudit ke zpytování svědomí, přivést k tomu, abychom si dali do pořádku záležitosti svého duchovního stavu. A hlavně nás chce uvést na cestu pokání a nápravy. Připomíná se nám, že člověk je bytost podléhající soudu. Byl obdařen nesmírnými dary, především mu byl darován život, a byl stvořen dle Božího obrazu, a dostal něco vskutku božského - svobodu. Jenže to zároveň znamená, že se budeme zodpovídat, jak jsme s těmito dary nakládali, co jsme učinili se svým životem.

Na soud přijdou všichni, budou k tomu vzkříšeni z hrobů a obdařeni opět svými těly. Tam už nebude nikdo nevěřící. To je očekávání, které je věroučnou součástí církevního hlásání a vyznáváme je při každé liturgii na závěr Niceo-cařihradského symbolu víry. Všechny duše zemřelých budou oblečeny svými těly, ale tato těla budou produchovnělá, nesmrtelná a budou odrážet stav duše. Těla spravedlivých budou zářit a budou světlá, těla zlých budou tmavá. Se světlými těly se budou příslušné duše spojovat s radostí. S jakým odporem však budou muset zlé duše vstoupit do svých temných ohavných těl!

A pak už půjdou před Boží tváří a světlem z ní zářícím a všechny osvěcujícím každý ke svým, každý, kam patří, s čím se během života sám spojil. Své ke svému. Všichni už zde na zemi můžeme nahlédnout, kde jsme si učinili svůj domov, čím jsme si zvykli sytit svou duši, jaké duchovní prostředí nás následně přitahuje a kde tedy bude naše věčnost.

* * *

A nyní dobré zprávy. Boží Syn se vtělil, aby nikdo do pekla nemusel. Církev existuje, aby se mohl každý dozvědět jak žít, aby se to Bohu líbilo, a každý byl veden k upřímné víře. Vždyť bez víry není možné se líbit Bohu, jak praví Písmo (Židům 11,6). Skrze přikázání a evangelní zjevení ukázal Bůh, jak máme žít, abychom nebyli odsouzeni. „Kdo slyší Kristovo slovo a věří Tomu, který ho poslal (Otci), má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“ (Jan 5,24) Již tady, za svého pozemského života, máme v sobě odsoudit hřích, a za ty své hříchy, které při pokání sami odsoudíme, nás už nebude soudit Bůh, jak to učí svatí otcové.

„Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky?“ (Římanům 8,33-35)

Věřící nebude souzen, protože o něm je už rozhodnuto. Sám o sobě rozhodl svým životem, když si zamiloval Krista. Takový jde s radostí tam, kam jej Milovaný pošle. A protože ani peklo nedokáže nikoho oddělit od Kristovy lásky, není pro takového člověka žádné peklo.

„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39) Jak se zpívá: „Kriste, s tebou je i v pekle ráj!“ Tím se říká, že s Pánem Ježíšem po boku není žádné peklo.

Cílem křesťanského života je láska, milování Boha, a to znamená nebát se soudu. Láska vyžene strach, praví jeden z dávných otců v Pateriku. To pochopitelně neznamená lhostejnost k posledním věcem člověka a vůči konci světa a celého tohoto eonu! Je potřeba mít k této hrozné události respekt, ale nikoliv se jí děsit. Dávný spis z prvního křesťanského století vydává svědectví o bohoslužbách první církve. Krátce před závěrem liturgie bylo zvolání: „Maranatha, Pán nechť přijde!“ Přijď už, Pane Ježíši, přijď rychle! Neprodlévej.

Křesťané doby apoštolské toužebně vyhlíželi soud a příchod nového světa, eonu Božího Království. Jak nepochopitelně by jim asi zněly obavy dnešních křesťanů, kteří buď na konec světa nevěří, nebo jej odsunují kamsi za horizont svého života a zájmu, někam do vzdálené budoucnosti. Někteří křesťané dnes otevřeně řeknou: „Toho se, doufáme, nedožijeme my ani naše děti...“

* * *

Až přijde Pán podruhé, budou před jeho slávou vstávat všichni z hrobů. Světlo jeho tváře samo rozdělí černé kozly od bílých ovcí. Pán nám zjevuje kritérium, podle něhož se oddělí jedni od druhých. Tím, co zjeví, jestli je člověk spojen s Bohem nebo s ďáblem, je soucit. Jeden ze základních projevů lidství. Důsledek Božího obrazu v nás. Naopak vlastností zvráceného ducha ďáblova je krutost, úplný nezájem o blaho druhého.

Zdá se, že ďábel má možnost při lidském souhlasu skrze hřích nejen vstoupit do člověka, ale měnit pak jeho samotnou lidskou podstatu na něco nelidského - k obrazu svému. Taková démonická monstra pak chodí mezi námi a pravda o nich se stane zjevnou při Božím soudu. Zde mohou vypadat jako spořádaní občané, pořádku milovní lidé, ale dostanou-li se do vhodných podmínek, zachovají se hrůznou bezcitností. A nevratnost jejich proměny v cosi nelidského se projevuje především úporným obhajováním zrůdných skutků a naprosté neschopnosti pokání. Nikdo proti tomu není definitivně imunní, aby mohl být zcela bezstarostný.

Zvláštní příležitostí jsou pro takové osoby všechny totalitní režimy, které ukážou, kolik je v lidské společnosti takových lidí. Je neuvěřitelné, jaký počet oddaných služebníků si každá ideologická zvrácenost tak snadno povolává.

Dnes vzpomínáme na zavraždění kněze Josefa Toufara, jehož v r. 1950 umučila komunistická státní policie. Z dochovaných archiválií víme, s jakou brutalitou tam zacházeli s nevinnými lidmi. Hlavní vyšetřovatel, který Toufara mučil, byl na své chování hrdý a chlubil se tím. „Měl Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tloukl (obuškem) hlava nehlava“; „bil Toufara s rozkoší“; „celá exekuce trvala asi 3 hodiny, kdy (vyšetřovatel) pravděpodobně pro únavu fyzického týrání nechal,“ takový hrůzný obrázek podává dobová písemná zpráva od očividce (z archivů Stb). Pak pracoval na ministerstvu, kde mj. školil vyšetřovatele. Po více než deseti letech byl propuštěn, a po roce 1968 žádal rehabilitaci za své propuštění. Vše označil za „štvavou kampaň ... kterou utrpěl nesmírné morální a hmotné újmy“ a žádal vyplacení odchodného. Na tom je hrozné, že (jak svědčí současný badatel) ani jeden z příslušníků Stb před soudem svých činů nelitoval; komunističtí vyšetřovatelé se stavěli do role oběti. Ten, co mučil faráře Toufara, ještě těsně před svou smrtí, v roce 2018, nazýval Toufara zločincem, sám sebe považoval za vítěze, pochvaloval si vysoký důchod, tvrdil, že věrně sloužil straně a vládě, protože socialistickou společnost zbavoval těch ohavných flanďáků.

Když hledíme na jeho dobovou podobenku nebo na televizní záběry z roku 1998, vidíme normálně vypadajícího občana, od něhož bychom čekali obvyklé slušné vystupování. Až podoba při vzkříšení zjeví jeho skutečný duchovní stav.

Právě na těchto osobách vidíme tu ztrátu lidskosti, neschopnost soucitu a absenci pokání, které je podobně jako ďáblu těmto lidem nedostupné. Dokonce ani po dlouhých létech života nedosáhli žádné sebereflexe, nenacházíme u nich ani stín pochybností, jestli jednali stoprocentně správně, když se dopouštěli takových ukrutností. To je naše soudobá ilustrace k evangelnímu čtení o Božím soudu o nešťastnících, kteří nesoucitným jednáním vůči lidem zhřešili vůči samotnému Kristu.
* * *

Je tu jakási záhada. I svatí otcové se v určitých ohledech liší ve výkladu Božího soudu. Někteří toto téma vůbec nerozebírají a omezují se jen na tlumočení slov Evangelia. Jiní se pokouší alespoň částečně nahlédnout do tohoto tajemství a vykládat zvěst o posledním soudu v kontextu celého Nového zákona. Jiní jdou ještě dál a kladou si otázku, proč by Stvořitel, Bůh nezměrné lásky, dal život těm, o nichž ve své prozřetelnosti předviděl, že budou kvůli nesprávnému životu navždy hořet v ohni spolu s ďáblem. Každopádně se všichni shodují v tom, že je potřeba s nejvyšší odpovědností využít svůj život, kát se ze svých hříchů, snažit se rozhojňovat svou lásku ke Kristu, abychom se na soudu nedočkali něčeho, co je tak hrozné, že není v našich schopnost si to zde vůbec představit.

Stačí si přečíst Evangelium, abychom se dozvěděli, co jsou to Kristova přikázání lásky. Jaký je ukazatel naší lásky? Kristus nám jej dal: „Jestli mne milujete, zachováváte má přikázání.“ (Jan 14,15) To je přikázání lásky k Bohu. Přikázání vzájemné lásky zní: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13,34) Buďme opatrní, co učiníme s dny, které jsou nám zde vyměřeny, protože „jeden je život a pak je soud“. (Židům 9,27)


P.S.
O posledním soudu učilo prvotní křesťanství v prvním století takto:
1. Bděte nad svým životem. Lampy vaše ať nezhasnou a bedra vaše ať jsou přepásána. Buďte připraveni. Nevíte totiž dne, v němž váš Pán přichází. 2. Často a ve velkém množství se shromažďujte a proste o to, co prospěje v budoucnu vašim duším. Nic vám totiž nepomůže doba vaší víry, nebudete-li dokonalými v čase posledním. 3. V posledních dnech totiž povstane mnoho falešných proroků a škůdců, ovce se obrátí k vlkům a láska se obrátí v nenávist. 4. Až se rozmnoží nepravost, budou se lidé navzájem nenávidět, pronásledovat a zrazovat. A tehdy se ten svůdce světa (Antikrist) zjeví jako syn Boží a bude činit divy a zázraky, země bude vydána v jeho ruce a bude páchat takové nepravosti, jaké se ještě nikdy nestaly. 5. Tehdy lidské pokolení bude přivedeno do očistného soudu, mnozí budou zahanbeni a zahynou. Kdo však vytrvají ve své víře, budou zachráněni od tohoto prokletí. 6. A tehdy se zjeví znamení pravdy; otevřené nebe, pak hlas polnice, za třetí vzkříšení z mrtvých. 7. Ne však všech, nýbrž, jak bylo řečeno: "Přijde Pán a všichni svatí s ním". 8. Tehdy spatří svět přicházet Pána z nadoblaků nebes. (Didaché)




Zobrazit příspěvek č. 1280 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2020
Na prahu Velkého půstu

Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni

Příspěvek z roku 2015 je zde (s ilustracemi z obřadu všeobecného odpuštění na farnostech ve světě).

Lepší by bylo jíst v půstu maso, než požírat bližního (pomluvami, zlobou, závistí atd.). Když se sv. Lavrentije Černigovského ptala jedna žena, jestli smí jíst v půstu sádlo (dříve se to v některých případech povolovalo), tak jí odvětil: Sádlo můžeš jíst, ale sousedku nežer. (Ta žena měla problémy se svou sousedkou a často o ní mluvila.)



Zobrazit příspěvek č. 1281 jednotlivě

Administrátor --- 7. 3. 2020
Adamovo vyhnání

Neděle začátku Velkého půstu



Začátek vekopostní doby se nese ve znamení připomínky Adamova vyhnání z ráje. Ve všech lidech je jako prototyp krásy obraz ráje. Odtud ten zvyk všech kultur zdobit látky nebo i stěny a předměty florálními motivy - květy, listy, stromy apod. Dokonce i národy, které vidí rostliny jen zřídka kvůli mrazivému klimatu panujícímu na místech, která jsou jejich domovinou, mají tento obyčej. Je v nás zasunuta dávná vzpomínka na ráj, místo hojnosti a blaha. Celé lidské dějiny jsou prodchnuty všelijakými pověstmi o dávném "zlatém věku". Dokonce čas od času vstoupí do povědomí společnosti, že zbytky toho ráje ještě někde na zemi jsou. Dávní objevitelé, mořeplavci se vydávali za oceán hledat ztracené Eldorádo nebo do Himalájí pátrat po Šangri-la. Dokonce i dnes pořádají ruští mystikové (za podpory televizní společnosti) výpravy hledající u dosud nezdolané pyramidální "posvátné hory" Kailás v Tibetu vchody na tajná místa skrývající artefakty z počátku lidských dějin.

Ráj však musíme hledat v sobě. Adam byl v ráji, a ráj byl v Adamovi. Nemůžeš být v ráji, když je v tvém nitru peklo vášní, hříchu a zla. Všem dostupná je vzpomínka na ráj, která prosvítá v nevinnosti dětství, v manželské lásce, v kráse přírody, v modlitbě a v rozkoši tvorby - to jsou "místa síly", kde může člověk okusit, jaké to bylo v ráji. Boha dále cítíme tam, kde nejsou lidská díla, např. v horách. Tam vnímáš ruce Stvořitele. Kdysi Hospodin přikázal budovat oltáře z neotesaných kamenů, aby byla zachována jejich přirozená podoba. Nesměly být přitesávány, hlazeny či leštěny. Bible prohlašuje takové kameny pro účely oltáře za znesvěcené. (Exod 20,25) Lidská činnost a její projevy či stopy totiž často zatemňují a odvádí pozornost od Stvořitele. Dnes to nejspíš platí i o technologických chytrostech moderní civilizace, jimiž poskvrňujeme svět i nitro.

Tedy zkušenost prostoty a nevinnosti v dětství a ráj lásky pod korunami při svatbě. Když se muž bere s ženou, jakoby vstupovali do kůže Adama a Evy. Podobně krásný je duchovní dotek, naplňující srdce člověka něhou a dojetím při pohledu na malé děti. Byl to, myslím, Dostojevskij, kdo se vyslovil ve smyslu, že Bůh za námi posílá malá dítka, aby jimi obměkčil naše tvrdá srdce.

Adam po vyhnání z ráje proplakal podle dávného podání několik staletí. Podle sv. Siluána Athonského je to přirozená reakce člověka, který pochopil, co je to hřích, jakou škodu člověku způsobil, a že náprava není v samotných lidských silách. Všichni lidé celých lidských dějin jsou v Adamovi obsaženi, takže po něm zdědili tu samou nemoc, stesk, křehkost, sklon ke hříchu, který do Adama zapustil kořeny. Celá historie lidstva, všechna její bolest, tragédie, katastrofy, krutost a nářek - to vše je pokračováním Adamova pláče. Stejně tak i život každé jednotlivé lidské bytosti, všechen žal, neklid, neukojitelná touha a zároveň pustota srdce, všechno toto trápení - je to jen pokračováním Adamova nářku.

Do této propasti lidské tragédie sestoupil Boží Syn, aby se pro všechny sám stal dveřmi ven. Volá nás k víře a pokání, které se díky Němu stávají klíčem k zamčené bráně ráje.

Právě v době postní se přesvědčujeme, že víra, modlitba a láska jsou zárukou budoucího života pozemšťanů. Tato doba má být proto dobou odvrácení od ducha světa, nakolik je to pro každého křesťana možné. Duch světa totiž strhává lidského ducha od věcí nepomíjivých do pomíjivosti. Lidé pak sytí své nitro tím, z čeho zakrátko nebudou mít žádný prospěch. Právě dnes je to tak zřetelné. Průměrný člověk prý za měsíc vstřebá tolik informací, kolik dostal člověk v 19. století za dva - tři roky. Člověk však nepotřebuje slyšet tolik informací, užít si tolik zábavy - jsme z toho nemocní a duše se nemůže nadýchnout. Náš vnitřní člověk žije, jako by měl na krku utaženou oprátku. A jeho životní pocit podle toho vypadá. Psychiatři by mohli vyprávět...

Plodem duchovního života má být dle Písma: láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, milosrdenství, víra, mírnost, zdrženlivost. (Galat 5,22-23) Bible dále praví, že na takové lidi není zákon - ti, kteří toto získali, už nepotřebují nad sebou žádná přikázání - žijí už v Bohu a s Bohem. Přikázání jsou pro hříšníky, spravedlivec je nad zákonem, je to svoboda; uzdravený člověk už nepotřebuje léky. Jenže to v praxi nebývá náš případ. Náš duchovní život je jako život malých dětí a ty potřebují stálé vedení a napomínání: tohle nejez, na toto nesahej, toto nedělej, tam nechoď... Proto potřebujeme přikázání, pravidla a kánony.
Jednou jsem si nějakého webu, kde se vyměňují rady maminky vychovávající malé děti, vypsal vtipný příspěvek jedné z účastnic: Co od svých dětí máma nikdy neuslyší. Tady je pár výroků, které od svých ratolestí jen málokdy uslyšíme:

Fuj! Tahle louže je fakt hodně hluboká a plná bláta! Tam rozhodně nepolezu.
To byl ale báječný oběd! Ještě že jsme nešli k McDonaldovi.
Dneska už mě nebaví hraní na počítači, nechceš pomoct s nádobím?
Mám na zítřek spoustu domácích úkolů, raději s nimi začnu hned.
Potřebuji si umýt před obědem ruce, mám je celé ulepené.
Dej mi ještě chvilku, potřebuji si pořádně vyčistit zuby.
Vaříš k obědu zeleninu? Mňam!
Už jsem zralý do postele, dneska půjdu spát raději o něco dřív.
Nebudeme kupovat nové hračky. Mám už jich spoustu.
Mám jít vynést odpadky? Paráda, aspoň si protáhnu nohy!
Nechci tolik sladkostí. Nejsou zdravé.
Nezapomněla jsi, že mám dneska jít k doktorovi na tu injekci?
Rozhodně neutrácejte peníze za mobilní telefon pro mě. Mám radši knížky.

Podobně by mohl Pán Bůh říkat, jak málo slyší od lidí:

Nebudu pomlouvat sousedku a stěžovat si na svého šéfa v práci, sám mám dost svých hříchů.
Na to, jak jsem hříšný, se mám až příliš dobře.
Nebudu si stěžovat, že jsem onemocněl, způsobil jsem si to sám svými hříchy.
Nechápu, proč kouřím.
Soused má zase nové auto a krásný dům. Hanba mně, myslím, že mu závidím.
Myslím, že se málo kaji. Měl bych se víc modlit.
Nepotřebuji tolik peněz, když nemám rodinu; rozdám to chudým.
Dostávám zbytečně vysokou výplatu. Měli by to dát těm, kteří to více potřebují.
Slyšel jsem, že kolega v práci dostal od šéfa mimořádné prémie a lepší služební auto. To mu přeju.
Co bychom s manželkou tak mohli ještě rozdat?
Nemá ten bezdomovec hlad?
Proč bych se díval na televizi, když můžu večer využít k modlitbě?
Je mi líto alkoholiků, hráčů a dalších lidí, kteří propadli nějaké vášni. Kdybych v životě prožil to, co někteří z nich, dopadl bych zřejmě ještě hůř.
Nechápu, proč nekonám zbožné skutky, jak bych si přál, ale dělám většinou věci neužitečné pro spásu své duše, které vlastně ani konat nechci.
Skutečný půst je terčem mnohé nenávisti - jak často to slyšíme: "Zničíš si zdraví, lepší je držet nějakou dietu a pít celý den hodně vody," nebo "Nechceme poslouchat nic o hříchu a o pokání!" Člověk, který žije dle zbožnosti, je v očích ostatních blázen. Světští lidé chtějí, aby všichni žili jako oni. Tak se totiž snadno hřeší. Když všichni žijí v hříchu, člověk si řekne: "Žiji jako všichni." Skupina nebo masa totiž jakoby ospravedlňovala hřích. Noe stavěl 120 let archu. Na kopci. Všichni kolem si klepali na čelo a říkali o něm, že je blázen. Jedli, pili, hřešili. Připadali si zcela normálně, zlo a hřích se staly normou. Pak všechny tyto chytráky a alibisty Bůh utopil v potopě. Jen "blázen" Noe, který dal na to, co říká Bůh a ne na ostatní lidi, přežil.

I dnes se hlupáci vysmívají zbožnosti. Řada hlupáků se kdysi smála i Noemovi. Ten směšný chlapík staví loď, kde není žádná voda. Komické, že? Pak se smát přestali.

Avva Antonij Egyptský (4. století) pravil: "Přichází doba, kdy se lidé budou chovat jako blázni, a když uvidí někoho, kdo neblázní, oboří se na něj a budou mu vyčítat, že je blázen, protože není jako oni."

* * *

Půst se dnes zaměřuje spíše na umrtvování tělesných vášní. Ne, že by to nebylo potřeba. Tělesný půst je základním rámcem naší askeze, ale není jejím skutečným obsahem. Nikoho ještě nespasilo, když nejedl maso anebo chodil v hrubém šatu či vymýtil jiné zbytečné projevy naší tělesnosti. Cílem askeze jsou však duševní vášně. Jejich vyhlazení už může zachránit duši člověka. Toto jsou cíle, proti nimž bojujeme svým postním úsilím: závist, zloba, hněv, pomstychtivost a hlavně odsuzování lidí. Už jen samotné neodsuzování může (dle svatootcovské tradice) spasit lidskou duši.

V pateriku se píše o jednom nedbalém mnichu. Bohoslužby vynechával, v kuchyni tajně ujídal, na co měl chuť. Mniši se ho mnohokrát snažili napomenout a přivést k polepšení. Marně. Když ten mnich ke stáru onemocněl a měl už "smrt na jazyku", sešli se bratří, aby viděli, jaký bude jeho konec, a případně se pokusili mu svými modlitbami pomoci a zahnat démony. V určitou krátkou chvíli bývají někteří odcházející lidé na hranici dvou životů, vidí už věci duchovní, ale stále jsou ještě v těle. Známe z církevní tradice mnoho takových případů, kdy umírající buď viděli anděly, nebo začali křičet hrůzou, když spatřili démony, jak si přicházejí pro jejich duši. Jednomu ikonopisci se při jeho odchodu zjevila Matka Boží, a on hlesl: "Přišla Maria, je tak krásná, dejte mi tužku a papír, já vám ji nakreslím," a zemřel s tužkou v ruce. Tak i ten nedbalý mnich se v jednu chvíli na smrtelném loži začal usmívat a řekl: "Vidím anděly." Bratři se ho překvapeně ptali: "Jak je to možné? Vždyť jsi nevedl zrovna příkladný mnišský život." Mnich jim ještě stihl odvětit: "Nikdy jsem nikoho neodsoudil," a s těmi slovy na rtech blaženě skonal.

Snažme se tedy ve Velkém půstu naučit svou mysl neodsuzovat, nekritizovat a všem odpouštět. To je brána pokory. To je půst, který je spásonosný. Jenže všichni víme, že je snazší živit se jen chlebem s marmeládou a houbami, než nesoudit.



Neděle odpuštění




Zobrazit příspěvek č. 1282 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2020
Vzývání pomoci sv. Charalabia spolu se Svatohorci

Výzva athonských mnichů ke společné modlitbě za zastavení epidemie

Drazí bratři a sestry v Kristu,

Bůh nám pomáhej!

S požehnáním svatohorských otců se bude v pátek večer 27. března v 19.00 hod. našeho času konat ve všech svatohorských monastýrech a mnišských přibytcích bdění ke cti svatého světitele a mučedníka Charalamba.

Zveme Vás, abyste spolu s námi ve svých domovech a v tomto naznačeném čase soustředili svou mysl a pozvedli ji k modlitbě svatému Charalambovi, a tímto blahým a tolik potřebným skutkem společně povznesli prosby k tomuto velikému služebníku Božímu, aby zbavil lidské pokolení od nynější pandemie.

Svatý Charalambos díky své zázračné pomoci již jednou zbavil Svatou Horu Athos od ničivé morové epidemie. Od té doby se každoročně v Protatu Svaté Hory slouží na svátek svatého mučedníka Charalamba církevní bdění a ve všech svatohorských monastýrech se jeho jméno každodenně vzpomíná při závěrečném završení bohoslužeb (tzv. odpustech).

Pro Vaši potřebu níže uvádíme „Modlitbu“ ke svatému Charalambovi a taktéž vyprávění o životě tohoto podivuhodného světce.

Tropar (hlas 2.)

Tvými modlitbami k Pánu osvoboď nás od zla, těžkostí a pokušení, s vírou k tobě se utíkající, a zbav nás od sítí nepřítele, veliký mučedníku Charalambe.

Kondak (hlas 6.)

Jako mučedník a vyznavač jsi rozkvetl, dvojitou korunou tě Kristus korunoval, zveleben jsi byl nespočty zázraků na zemi, blahodať Páně zjevuješ, s vírou k tobě se utíkajícím, nejsvětější Charalambe, daruj mír, pomáhej v neštěstí a v těžkých souženích.

Modlitba

Ó, posvěcená a mnohostrádající hlavo, dobrý pastýři Kristových oveček, mučedníku a světiteli Kristův Charalambe, města Magnésie chloubo a do širého světa zářící svícne, velký náš zastánce, pomocníku v zármutcích, strádáních, pohromách, neštěstích a všelikých nouzích!

Vyslyš nás hříšné, k tobě se modlící a k tobě se utíkající, a zbav nás ode všeho zlého, co na nás útočí. Za mnohá svá vytrpěná strádání jsi přijal od Pána dar a moc velikou všude a ve všem nám pomáhat. Především pak tam, kde tvá památka bude ctěna bděním, chvalozpěvem a horlivou modlitbou.

Tato blahodať byla ti po tvé prosbě dána, světiteli a mučedníku Kristův, Pánem a Králem slávy, jenž se ti zjevil. Když jsi byl odsouzen ke stětí mečem, uslyšel jsi převznešený a nejsladší hlas, který pravil: „Pojď a vejdi, Charalambe, příteli můj, mnohé strádání a muka jsi pro mne vytrpěl! Pros a žádej nyní u Mne, čeho si přeješ, a Já ti to dám.“ Ty, veliký a zářivý svícne, řekl jsi Kristu svými ústy: „Pane můj, převeliký je tento dar od tebe, záře Světla nezacházejícího, a jestliže je to milé tvojí majestátnosti, prosím, dopřej mi tuto svou milost: tam kde budou položeny mé ostatky, tam kde bude ctěna památka mého utrpení, tam, na tom místě, ať nebude ani hladu, ani moru, ani zhoubného povětří, které ničí plody, ale bude tam, na tom místě, pokoj, mír, zdraví tělesné a duším spasení, hojnost pšenice, vína a oleje, hojnost skotu a vše lidem potřebné.“

Ty, Kristův služebníku, Charalambe mnohostrádající, jsi pak opět uslyšel hlas Páně, který ti hlásal: „Staň se dle tvé prosby, přeslavný můj vojíne.“ A hned, po tomto hlasu Páně odevzdal jsi duši svou Bohu, ještě před tím, než ti kat setnul hlavu. I vešel jsi ve šlépějích Pána Ježíše Krista s velkou slávou k Trůnu Páně, obklopen a provázen anděly, s radostí velikou.

Takto jsi přijal korunu slávy z božských Jeho rukou a spolu se zástupy svatých, věčně slavících přesvaté jméno Páně. Tam, v nebeské slávě přebývající, shlédni, služebníku Boží, i na nás hříšné, modlící se k tobě, rozpomeň se na nás před Pánem, aby nám daroval dle našich potřeb velikou Jeho milost na nekonečné věky.

Amen.

Světitel a mučedník Charalambos

Tento veliký světec byl biskupem ve městě Magnésii[1] a přijal strádání pro Krista ve svých sto třinácti letech.

Když nastalo strašné pronásledování křesťanů za vlády císaře Septima Severa[2], stařec Charalambos se neskryl před pronásledovateli, ale svobodně a před všemi vyznal Kristovu víru. Všechna muka, která vytrpěl, snesl tak, jako by ani jeho tělo nebylo jeho vlastním. A když z něho zaživa sedrali vojáci kůži, svatý Charalambos jim beze zloby řekl: «Díky vám, bratři, za to, že jste strhli mé staré tělo, neboť takto jste obnovili mého ducha a darovali jste mi věčný život». Při svém strádání učinil nespočet divů, uzdravil nemocné a mnohé obrátil na křesťanskou víru.

Takto i císařova dcera Galina, když spatřila jeho strádání, zanechala bezbožnost svého otce a stala se křesťankou. Když byl Charalambos odsouzen k smrti a byl veden na popraviště, pozdvihl své ruce k nebi a modlil se k Bohu za všechny lidi, aby jim Bůh daroval tělesné zdraví a duší spasení, a aby byly rozmnoženy pozemské plody: «Pane, ty znáš a víš, že lidé jsou z masa a krve, odpusť jim jejich hříchy a vylij na všechny svou milost!»

Po této modlitbě, avšak ještě před tím, než mu kat stihl setnout hlavu, odevzdal tento svatý stařec svou drahocennou duši Bohu.

To se stalo roku 202 po Kr. Jeho tělo vzala po mučednické smrti křesťanka Galina a s úctou je pochovala.

Poznámky pod čarou:

[1] Město v Thesálii, v severovýchodní oblast starého Řecka; dnes pod tímto názvem najdeme prefekturu v oblasti jižní části Thesálie ve středním Řecku)

[2] Lucius Septimius Severus vládl v letech 193 do 211 po Kr.


připravil a přeložil otec Marek Malík

Převzato z pravoslavbrno.cz/, kde jsou další ikony a videa (v řečtině)


Zobrazit příspěvek č. 1283 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2020
Úplný tématický přehled příspěvků a další audia

Doplněn seznam

Do seznamu tématického rozdělení všech příspěvků (viz odkaz pod titulním obrázkem nahoře) byly doplněny zbývající příspěvky, takže teď jsou tam už úplně všechny články.

Dále byly doplněny další audionahrávky a podcasty




Zobrazit příspěvek č. 1284 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2020
Modlitba patriarchy Daniele při pandemii

Modlitba při epidemii

Pane, Bože náš, v hojném svém milosrdenství a v moudré prozřetelnosti vedeš naše životy! Vyslyš naši modlitbu, přijmi naše pokání z hříchů a učiň konec této epidemii.

Ty jsi Lékař duší i těl našich, daruj uzdravení nemocným, pospěš pozdvihnout je z lože utrpení, aby oslavovali tebe, milostivého Spasitele.

Ochraň zdravé před každou chorobou.

Ochraňuj nás, nehodné služebníky své, naše rodiče a příbuzné.

Požehnej, Pane, posilni a opatruj svou blahodatí všechny, kdo lidumilně a obětavě pečují o nemocné doma či nemocnicích.

Vysvoboď všechen lid svůj od každé nemoci a utrpení. Nauč nás cenit si života a zdraví jako tvých darů.

Uděl nám, ó Bože, svůj pokoj a naplň srdce naše neotřesitelnou vírou v tvou záštitu, nadějí na tvou pomoc a láskou k tobě a našim bližním.

Neboť ty jsi Bůh milosti a spásy, a tobě slávu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

(Daniel, patriarcha rumunský)





Zobrazit příspěvek č. 1285 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2020
Vládní harmonogram otevření chrámů pro bohoslužby

ČT 26. dubna Události o uvolnění restrikcí

Povolené počty věřících na bohoslužbách (za předpokladu předepsaných rozestupů, použití roušek a dalších dezinfekčních opatření):

Od 11. 5.        30 farníků
Od 25. 5.       50 účastníků
Od 8. 6.       bez omezení

Viz zéž web olomoucko-brněnské eparchie


Zobrazit příspěvek č. 1286 jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2020
Velkopáteční zamyšlení

O utrpení Páně

Od doby Adama lidé přicházejí lidé do světa způsobem rození. A rození se děje kvůli hříchem poškozené lidské přirozenosti v bolesti ("v bolestech budeš rodit," pravil Hospodin Evě po jejím hříchu). Noví lidé tedy nepřicházejí formou stvoření, ale cestou rození. A stejně se rodí Boží Království. Pán Ježíš s bolestí, která je způsobena naším hříchem, rodí Boží Království. Jeho bolest je způsobena naším hříchem a zároveň naším poškozeným lidstvím, které na sebe při svém početí od Panny Marie přijal.

Bolesti Pána Ježíše byly hrozné a jejich nesmírnost je svědectvím o velikosti našeho poškození a našeho hříchu. Utrpení Pána byl takové, že už ani nevypadal jako člověk, tím se naznačuje, že hřích a vášně znetvořují samotné naše lidství, takže se ve své krajní formě začíná už trochu podobat démonu. Hrozivost utrpení Kristova je přímo úměrná žalostnému stavu naší lidské přirozenosti, která se tak vzdálila stavu čistoty, krásy, dobroty a požehnání, ve kterém ji Bůh stvořil.

Ve starozákonní éře o tom prorokoval prorok Isaiáš:

3  Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
4  Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
5  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
6  Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
7  Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.
8  Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
9  Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
10  Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. ((Izajáš 53,3-10))
Hledíce na Pána ukřižovaného, jsme zároveň svědky rození nového světa. Bolestmi Pána se rodíme pro Boží Království.
              
Hledíce na Pána ukřižovaného, dostáváme tím důkaz Boží lásky. Tato neskonalá láska je závdavkem spásy člověka.








Zobrazit příspěvek č. 1287 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2020
Z došlé pošty - chrám je srdce

Video s kázáním otce Vladimíra Dojčeva o paschální noci v Sofii




(Video má české titulky - pokud se vám neukazují, zapněte si je kliknutím na ozubené kolo.)

* * *

CHRÁM JE SRDCE

(Kázání při velikonoční liturgii)
Autor protojerej Vladimir Dojčev

CHRISTOS VOSKRESE! KRISTUS VSTAL ZMRTVÝCH!
Bratři a sestry,

Jaké ráno! Ptáci ještě nezpívají. Pamatujete se na otce Vasilije Rosljakova? Na toho optinského novomučedníka, který byl zabit na Paschu a vysloužil si odměnu Kristových vyznavačů? Říká, že na světě je jedno tajemství - ráno jako první vstávají ptáci, aby důstojně oslavili Boha. Ale mniši toto tajemství znají, a proto vstávají dříve než ptáci, aby oni mohli slavit Boha jako první.

Během posledních dnů nás mnohokrát poučovali, že máme být jako mniši. My máme rodiny, děti, babičky, matky… Copak je možné, abychom žili jako mniši každý den? Každý den ne, ale dnes jako mniši žít můžeme. A protože už známe toto tajemství, které nám prozradil tento velký současný básník cesty ke Kristu - otec Vasilij Rosljakov, hle, jsme tady časně ráno, jako ženy Myronosice, shromáždění z jednoho důležitého důvodu. Tento Den je úplně jiný než ostatní. Tento Den stvořil Bůh, abychom se radovali a veselili spolu s ním. Tento Den je vlastně Den jediný.

Protože jednou, kdysi velmi dávno, se dva lidé - muž a žena - zahleděli sami do sebe více, než bylo správné. Více než stanovilo Boží přikázání. Více než bylo užitečné. Tak jimi vešel hřích do života jejich dětí, do našeho života. A hned, když to učinili, se setmělo a přišla noc a již se nerozednilo. Po mnoho, mnoho věků. Kvetly a vadly lidské životy, lidské bytosti a dělaly, co mohli, jak je psáno v Žalmu: "Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera." (Žalm 103,23). A my řekneme - celý večer, protože skutečný den tehdy nebyl. Tma hříchu pokrývala vše.

A uvnitř této tmy běsnila až k nestoudnosti, až k neodvolatelnému ortelu jedna hrozná nemoc. Střídala se pokolení, lidé dokázali oklamat některá neštěstí, jiná neštěstí však oklamávala lidi. Dokázali porazit některé rány a některé epidemie a nemoci, které však vystřídaly jiné, a jedna pohroma zůstávala vždy aktuální. Je to smrt. Smrt vítězí nad každým, koho potká ve tmě. Tato epidemie potkala všechny. Všichni beze zbytku onemocněli touto nemocí. Všichni beze zbytku byli napojeni na přístroje, které nefungovaly. Všichni beze zbytku byli poraženi epidemií zvanou smrt.

Až do Dne, který jsme sem dnes přišli spolu uctít. Až do dne, kdy světlé Slunce Pravdy přišlo osvětlit tento svět a zasvítit z hrobu, aby zářilo ve tmě a tma je nepohltila, jak jsme slyšeli v Evangeliu podle Jana (Jan 1,5). Přišlo zvítězit nad smrtí nikoli filozoficky, ani ideologicky, nýbrž reálně. Přišlo zvítězit nad smrtí lékařsky. Přišlo zvítězit nad smrtí svým vlastním Tělem a svou vlastní Krví.

Proto jsme se tady sešli, bratři a sestry. Protože dnes je slutečné jitro. A v takové ráno se sluší být zde, a nikde jinde. Víte proč? V posledních dnech nám mnohokrát říkali, že chrám je v srdci. Já vám dnes řeknu něco jiného. Chrám je srdce! My všichni jsme v tom srdci! A víte, čí je to srdce? Je snadné odhalit, čí to srdce je - podle Krve, kterou k nám Srdce vhání. Chrám je srdce našeho Pána Ježíše Krista, který vstal z mrtvých, a Jeho Krev koluje v tom srdci. Pánův chrám je oním místem, kde my sami můžeme přijmout životodárnou Krev do svých srdcí, abychom tak nezemřeli na věky.

My jsme tady, bratři a sestry, jako ženy Myronosice, které se ukázaly být statečnější než muži, kteří se polekali. My jsme tady, bratři a sestry, protože chceme být jako ženy Myronosice, které se nerozutekly, ale brzy ráno přišly ke hrobu Pána Ježíše, aby přiznaly svou bezmocnost, že ani nemohou odvalit od hrobu kámen. A co se stalo, když se tam ve svém zármutku, ve své bezmoci postavily? Anděl jim zvěstoval: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?" (Lukáš 24,5). Proč nazýváte mrtvým Toho, kdo zvítězil nad smrtí a přinesl světu život věčný?

Ale i ty, kteří se rozutekli, bratři a sestry, copak je Bůh opustil? Neopustil, dokonce nebyl opomenut ani svatý apoštol Tomáš, který chtěl vložit své prsty do rány, aby dostal od Boha ujištění! Děje se snad s námi něco jiného? Copak může někdo říct: Tomášovi bylo dáno, mně však ne? Ne, bratři a sestry, to není pravda! Jestliže Bůh dovolil Tomášovi, aby se ho dotkl svým prstem, nám se dal ochutnat jazykem! Jestliže Tomáš řekl: "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20,28), i my zde zpíváme: "Pán náš a Bůh náš!" Nic se nezměnilo. Kristus je tady, mezi námi. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Jeho, je On uprostřed nich (Matouš 18,20). Aby daroval člověku život a vyhlídku věčnosti. Aby mu ukázal cestu přes pandemii smrti a udělal z něho bytost věčnou. A aby mu pomohl žít jako bytost věčná, nikoli jako bytost dočasná. Jako bytost, která se neskrývá před smrtí a neohlíží se neustále po smrti, nýbrž jako bytost, která ví, že smrt byla odhalena a poražena. Jako bytost, která se netřese strachem, nýbrž klečí před Bohem.

Bratři a sestry,
Mnohokrát jsem se cítil bezmocný při svém duchovním pastýřském dílu pro vás. V těchto dnech vy všichni, moji enoriáši, jste byli mými duchovními pastýři, vcházejíce do tohoto chrámu. Přestože vám všichni říkali, abyste před Pánem utekli… Děkuji Bohu, že vás znám!
Christos voskrese! Kristus vstal zmrtvých!

Sofia, 19.4.2020.

Chrám sv. Nauma Ochridského, Družba
S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora

Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva, přeložila Cvetanka Avramova a redigovala Eva Kovářová
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.
Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením.
Originální text kázání viz https://outsideri.org/archives/4355




Zobrazit příspěvek č. 1288 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2020
Blíží se svatodušní svátky

Samaritánka a voda života

Celé popaschální období se snaží církevní tradice obracet těžiště našeho života k duchovnímu. Pozdvihovat naše myšlenky i srdce vzhůru. V liturgickém čtení neděle o Samaritánce můžeme toto úsilí Pána Ježíše dobře pozorovat. Ta žena stále mluví o tom, co je pozemské, světské, materiální a tělesné: voda pro domácí potřeby, sváry Židů se Samaritány, horu Gerazim a Jákobovu studnu; z její řeči navíc vytušíme, že žije v zajetí tělesných vášní apod. Oproti tomu Pán převádí všechna tato témata do duchovní roviny a mluví o živé vodě - o Duchu Svatém.

Pán nejednou přirovnával Ducha Svatého k vodě. Jak výstižné! Jako člověk nemůže žít bez vody a opravdu žíznící člověk nechce ani limonádu ani víno, ale čistou vodu, tak podobně i lidská duše (vyprahlá a hladovějící po věčnosti) - nepotřebuje zábavu ani slasti, ale k ukojení své žízně potřebuje blahodať Svatého Ducha.

Přirovnání a podobenství, která používá Pán, jsou vždy pozoruhodně výstižná a hluboká. Ne jinak je tomu i ve zmíněném případu. Voda je ve sklenici téměř neviditelná - podobně jako není vidět Duch Svatý. Při okušení je však lahodná a při dotyku osvěžující a občerstvující - další podobenství s Duchem Svatým. Voda nemá barvu ani vůni - podobně jako Duch. Voda omývá a očišťuje tělo - blahodať Svatého Ducha očišťuje duši. Bez vody nemůžeme žít - ani bez daru Svatého Ducha nemůžeme získat věčný život.

Doba po Zmrtvýchvstání, kdy vyhlížíme svátek Sestoupení Svatého Ducha, je dobou radosti z věčného života, který Kristus podává každému člověku. Každého člověka Spasitel volá, aby si nabral tuto vodu, která je nápojem a pokrmem pro lidskou duši: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (Jan 7,37-39) „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“ (Zjev 21,6) Nic jiného nedokáže nasytit duši člověka, než sám Bůh.

Je zajímavé, že sílu působení blahodati Svatého Ducha, vnímají především lidé staří. Mnohokrát jsem to na nich viděl. Jak tělesné síly v průběhu života nevyhnutelně upadají, člověk stále zřetelněji sleduje tu duchovní sílu vstupující do nás skrze svaté Tajiny, modlitbu, liturgii. Někteří ze staroušků žili už jen z této síly.

* * *

Samaritánka, která si to nakonec uvědomila a nechtěla už nic ve svém životě, než společenství s Tím, s kým za poledního žáru rozmlouvala tam, u Jákobovy studny; vzplanula horlivostí pro křesťanský život. Vše pro ni bylo vedlejší, a proto měla tu smělost plivnout do tváře císařovi Neronovi, který jí po jejím zatčení navrhl, aby se zřekla Krista a zachránila si život.

Nám, „moderním křesťanům“ je svědectví Samaritánky (a mnoha dalších prvních křesťanů) tichou výčitkou. Kam jsme se to dostali? I křesťanství ustupuje před politickou korektností. Křesťané kolísají v současném společenském klimatu. Výdobytky naší civilizace a moderní doby jsou takové, že skoro nikdo o ně nechce přijít. Chápeme však, že není kam ustoupit? K čemu povede snaha sloužit dvěma pánům? Jednoho časem zavrhneme a druhému přilneme, učí Pán. (Mat 6,24; Luk 16,13) Situace se nevyhnutelně vyvíjí tak, že brzy budeme muset provést jednoznačnou volbu.

Člověku se otevírají dvě cesty - jednou kráčela Samaritánka do věčnosti a k životu, druhá vede do chaosu, pomíjivosti a zániku. Naše současná civilizace se čím dále tím více přiklání k té druhé. Vše ve jménu ekonomického růstu, komfortu a materiálního progresu, který je z perspektivy věčnosti však spíše regresem společnosti, degradací člověka na konzumenta.

Přiznejme si, že prakticky nic z toho, co nám moderní doba nabízí k našemu pohodlí a k rozšíření možností, nemá z perspektivy spásy žádný význam. Ba, spíše získání věčného života škodí.

* * *

Jak vlastně charakterizovat naše soudobé civilizační prostředí?

Vzdalování Evropy od pravoslaví přineslo mravní následky: uzákonili nemravnost, modlářství a zbožňují tělesnosti.

Velký srbský světec Nikolaj Velimirovič (1880-1956) před desetiletími napsal: „Evropané zbudovali svůj svaz na smrti ... Celá Evropa je cítit smrtí. Evropské univerzity hlásají smrt. Evropští spisovatelé kážou smrt, jejich politikové pracují pro smrt, jejich učitelé zasévají smrt do duší mládeže. Evropa nechce vědět o životě po smrti. Tragédie Evropy tkví v tom, že zavrhla Království věčného života.“

Třetí světová válka začala před šesti lety v Sýrii (psáno v r. 2017). Předpověděl to svatý Boží člověk a metropolita Sisanie a Siatisty, Antonios Kompos (1920-2005). Krátce před svou smrtí řekl: „Až začne neštěstí v Sýrii, modlete se. Od Sýrie to všechno začne.“

Modlitba může pohnout horami. S Boží pomocí je možno se vyhnout určitým událostem nebo umenšit následky zla. Bůh je pln lásky. Dovolil tyto události, jelikož my sami - s tímto pseudomírem (který jsme zbudovali) pro svou nemravnost, nevěru a chamtivost - kráčíme přímou cestou do pekla.
Nikosie, 27. 4. 2017

Žijeme v civilizaci smrti (mnozí myslitelé to tak dnes říkají), společenské klima je zmítáno spory, válkami a nesouladem. Nemravnost se stává normou. Střízlivá, pokorná a pevná víra je jak vzácná květina. Jak se blíží konec, někteří lidé se kají a pospíchají k dobru, jiní se naopak utvrzují ve zlu. Rychlost tohoto procesu tříbení určí, kdy přijde závěr. Opona se zdvihá k poslednímu dějství.






Zobrazit příspěvek č. 1289 jednotlivě

Administrátor --- 3. 6. 2020
Ještě ohlédnutí za Paschou

Starý paschální zvyk

Video ukazuje bohoslužebný symbolický obřad připomínky paschálního sestoupení blahodatného ohně v Jerusalemě. Obřad se odedávna tradoval v řecké pravoslavné církvi. V úvodu velikonoční jitřní jsme u nás zvyklí slýchat tichý zpěv: „Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích, dejž abychom i my na zemi, čistým srdcem tebe oslavovali…“

V řecké církvi je tento okamžik zasvěcen právě připomínce sestoupení blahodatného ohně. Lidé, kteří se shromáždili v chrámu, si za zpěvu: „Přijměte blahodatné světlo a oslavujte Boha, vzkříšeného Krista…“ berou oheň z pláštěnice, která bývá za tímto účelem umístěna na schránce se svatými ostatky a je v tento okamžik k připomenutí sestoupení nestvořeného světla v Jeruzalémě zapalována. Zbožnost věřících duchovně spojuje tento oheň s ohněm jerusalemským.

Obřad měl smysl hlavně v dřívějších dobách, kdy ještě nebyl svatý oheň letecky šířen z Jerusalema po celém světě. Dnes se tento zvyk udržuje už jen sporadicky.

Video bylo letos natočeno na hrobě svatohorského starce a misionáře Ameriky Efréma z Filotheu - v arizonském monastýru (USA), který sám založil.




Zobrazit příspěvek č. 1290 jednotlivě

Administrátor --- 5. 6. 2020
Malý vtípek pro teology

K neděli svatých otců I. všeobecného sněmu

Tohoto sněmu se účastnil i sv. Mikuláš Myrlikejský a bylo stanoveno, že Boží Syn je jednobytný (homoúsios) s Otcem.




Zobrazit příspěvek č. 1291 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2020
Od Nanebevstoupení ke Svatému Duchu

Nanebevstoupení Pána

Na konci čtyřicetidenního paschálního svátku pozvedáme zraky od všeho pozemského k nebeskému. Je svátek Nanebevstoupení Páně. Tento svátek má hluboký teologický resp. soteriologický význam. Rád bych však letos obrátil naši pozornost k symbolickému rozměru této události. Vše, co Pán v průběhu svého pozemského přebývání říkal a činil, má jednak význam v kontextu jeho díla spásy člověka (každé je slovo a skutek byly potřebnými pro naši spásu), zároveň však každým slovem a činem učil lidi - vedl je v podobenstvích a symbolech. Svou řečí učil o Bohu a přiváděl lidi k zamyšlení nad duchovními principy. Každým uzdravením malomocného, ochrnutého, krvácejícího či posedlého ukazoval Boží milosrdenství a inspiroval lidi, aby byli také milosrdní a soucitní. Když někoho vzkřísil z mrtvých, ukazoval tím Boží moc a přiváděl lidi k důvěře v Boha, který je vítězem nad vším zlem i nad smrtí. Svým utrpením, ponížením, přijetím bolesti a kříže a nakonec i svou smrtí zjevoval Pán tu nevýslovnou lásku Boha k člověku. V podsvětí, kam po smrti těla sestoupil, opět učil, ukazoval vítězství, povzbudil vězně, proklestil všem cestu ven a vedl je na svobodu.

Vidíme tedy Pána Ježíše, jak stále učí, ukazuje směr našim skutkům i myšlenkám, posiluje srdce a dává mu správnou orientaci ke Zdroji Života. Pán nás každým gestem, slovem a činem uvádí na cestu následování, napodobení a vede nás po ní ke skutečnému cíli a smyslu naší existence.

A to samé nám ukazuje svým Nanebevstoupením. Obrací naše duchovní zraky a naše srdce vzhůru. Vede nás k tomu, abychom nelnuli k pozemskému a dočasnému, ale svou myslí se povznášeli k duchovnímu a věčnému. Ukazuje cestu našim srdcím k naší pravé domovině. Jsme občané nebes, hlásá apoštol Pavel. (Filip 3,20) Nuž, jak to slyšíme vždy na začátku eucharistických modliteb při liturgii: Vzhůru srdce!




Zobrazit příspěvek č. 1292 jednotlivě

Administrátor --- 4. 7. 2020
3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci

O Boží prozřetelnosti, čistém srdci a získání pokoje

Dnešní čtení (Mat 6,22-33) nás odkazuje k pilířům pravoslavné spirituality. Podle srbského starce Fadeje není skutečný duchovní život možný, pokud člověk nemá naprostou důvěru v Boží prozřetelnost. Musíme dosáhnout pevného přesvědčení a posléze i osobní zkušenosti, že vše, co s námi děje a všechny okolnosti, do nichž se v životě dostaneme, je od Boha. Že nám tím Bůh chce něco ukázat nebo nás něco naučit. Jsou to lekce v Boží škole, které máme absolvovat. Buď abychom poznali svůj pravý (žalostný) vnitřní stav a svou slabost, anebo abychom se v boji zaskvěli jako vojáci Kristovi a duchovní zápasníci.

To vše je skryto v posledních verších našeho dnešního čtení:

»Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.«
To je pravá důvěra v Boží péči o nás a v Boží prozřetelnost, bez níž "nám ani vlas z hlavy nespadne". (Lukáš 21,18)

Pán Ježíš nás tím nechce nabádat, abychom nepracovali a nevydělávali na vezdejší chléb. Spíše to má být povzbuzení k úsilí o vnitřní svobodu, abychom měli srdce volné pro Pána, a nebylo spoutané světskými starostmi či dokonce touhami po pozemském komfortu.

Jen ten, kdo zavěsil svůj život na důvěře v Boží prozřetelnost, prožívá opravdovou svobodu.

* * *

Druhé dnešní téma čerpáme z první části evangelijního úryvku:
»Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.«
Obě témata našeho zamyšlení spolu pochopitelně úzce souvisejí. I v těchto verších je skryta výzva Pána Ježíše k tomu, abychom si nenechali svá srdce omotat pavučinou světských péčí či dokonce prahnutím po pozemských pokladech.

Ale v ocitovaném verši jde Ježíš Kristus k samotnému kořeni našich duchovních problémů, které nám brání pokročit v duchovním životě a přiblížit se Pánu. Ten zlopověstný kořen se nazývá: rozdělené srdce. To bývá naše základní duchovní nemoc (hned po našich hříších, zlu a přestupování Božích přikázání). Chceme mít obojí: věci tohoto padlého světa i spásu, rádi bychom získali vše, co tento svět může dát, a zároveň Boží Království. Chceme, co nabízí tento hříšný svět, i dobra světa budoucího. Snažíme se milovat Pána, ale při tom milujeme i naše vezdejší poklady. Chtěli bychomu trochu sloužit Kristu a trochu i padlému "knížeti toho světa". (Jan 12,31) Takovou službu však Pán Ježíš nepřijímá. Chce naše srdce - ale celé. Nebude se o nás s ďáblem dělit.

Jak tedy nemít rozdvojené srdce? Srdce sceluje čistota - to je uzdravení srdce. Pak přijde do srdce pokoj. Dodržováním přikázání a láskou k Bohu i člověku a pokáním se snažíme dosáhnout čistého života, aby Pán mohl naše srdce uzdravit.

* * *

Pokoj je (spolu s láskou) to nejcennější, co se snažíme získat. Radost a veselí - ty pominou. Žal pomine. Slasti pominou. Utrpení pomine. Vše, co je pod sluncem, pomíjí. Ale pokoj nepomine, pokud střežíme svou čistotu. Pokoj totiž nemá přirozený původ, ale nadpřirozený. Je darem od Pána, který pravil: "Pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává," apoštoly po svém vzkříšení pozdravil udělením pokoje: "Pokoj vám." Proto kněz, když při liturgii žehná, uděluje požehnání pokoje. Neříká: "Radost všem!" ani "Hodně slastí vám!" "Hodně štěstí vám všem!" Žehná slovy: "Pokoj všem!"

Pokoj potřebuje naše zmučené srdce. Nic jiného není schopno nasytit vyprahlou lidskou duši, než pokoj. Za pokoj se modlíme pro naše zesnulé, když pronášíme: "Upokoj, Hospodine, služebníka svého." Po smrti těla je pro lidskou duši jediné důležité, aby došla pokoje, jinak se bude trápit navěky.

Pokoj překonává všechna lidská rozdělení, veškeré rozepře. Je spojen s vyhlazením vášní. Je to mysl upřená na Pána, plně spoléhající na jeho prozřetelnou péči. Podle slov starce - jeden z hlavních předpokladů duchovního života.

My se však ženeme za veselostí, radostí, slastmi a blahy. Rozličnými zábavami stále uvádíme neklid do srdce. Uniká nám, že blaženost nebeského Království tkví především v pokoji. Zdrojem nepokoje jsou: vášně a hříchy, hněv či závist, nerozumné touhy a žádosti po pomíjivých věcech, zábava; dále jsou to: obavy a pochyby ve víře, zmatenost a nepoučenost, svévole. Tak vznikají vnitřní stavy, které zmítají lidskou myslí a brání dosažení pokoje.

Ve své nemoudrosti často jitříme své utrpení tím, že hledáme jeho řešení na tomto světě, u lidí, v technologiích, ve svých lidských schopnostech, ve svém úsilí. Jak říká Alexij Osipov, žijeme často tak, jako by v evangeliu byl psán úplný opak toho, co říkal Kristus. My blázni smýšlíme, jako by nás Pán učil: "Hledejte především, co budete jísti a co budete píti, starejte se, čím se bude odívati, a království Boží a jeho spravedlnost vám budou přidány."

Co říci na závěr? Pokoj vám!





Zobrazit příspěvek č. 1293 jednotlivě

Administrátor --- 31. 7. 2020
Starší český dokument

Pravoslaví v českých dějinách

Starší český dokumentární film o vzniku a dějinách pravoslavné církve v naší vlasti.






Zobrazit příspěvek č. 1294 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2020
Úvaha nad svržením prvních atomových bomb

75. výročí hiroshimské tragédie

Ve čtvrtek jsme vzpomenuli svržení první atomové bomby na japonské město Hiroshimu. Tato tragická událost, která nejen usmrtila, ale i nevýslovně bolestně postihla tolik lidských bytostí, je zajisté nějakým historickým mezníkem, přelomovou událostí dějin lidstva. Pro všechny obdivovatele technického a vědeckého pokroku by mohla být názorným svědectvím o jakési zákonitosti: co je vynalezeno a stane se technicky proveditelné, bude i prakticky vyzkoušeno a použito. Bez ohledu na mravní rozměr.

Abychom alespoň v hrubých rysech mohli tuto událost vzpomenout, nutno se zamyslet nejprve nad důvody provedení něčeho tak strašného. Většinou se uvádí, že to byl způsob, jak ukončit válku a zachránit snad desítky tisíc životů amerických vojáků, kteří by možná padli při dobývání Japonska. Tento důvod je ve smyslu ospravedlnění spáchaného činu uváděn dodnes. Cítíme někde v pozadí za ním pokus o obhájení jaderného útoku. Nebere se při tom v úvahu, že atomová bomba je cosi, co se vymykalo jakékoliv představě o dosud používaných zbraních a jakémukoli rámci toho, co bylo v druhé světové válce používáno. Jestliže byly válečnými konvencemi zakázány např. chemické zbraně, či později určité druhy min nebo kazetová munice, tím spíše mohlo být každému zasvěcenému už předem jasné, jak nelidsky zrůdná je jaderná zbraň, a že něco podobného použít proti obyvatelstvu (resp. armádě) jakékoliv země musí být odsouzeno a vyloučeno z principů obecně lidské etiky.

K tomu dodejme, že tato zbraň nemohla být ani teoreticky použita výlučně na konkrétní vojenské cíle, ale její účinek musel drtivě dopadnout především na civilní obyvatelstvo - tj. na celé zalidněné město. Japonsko mohlo být poraženo i jinými způsoby a především i před zničením Hiroshimy - podle názoru opravdu mnohých vojenských historiků - už stálo tak jako tak před kapitulací. Tak to tvrdila dokonce i americká média po zničení Hiroshimy (viz citace z tehdejší zpravodajské relace: „Přestože byl konec japonské agrese na dohled i před atomovým bombardováním...“). Kapitulace byla jen otázkou kapitulačních podmínek. Mimo diskusi stojí zjevná neopodstatněnost svržení druhé pumy na město Nagasaki.

Obecně známá je krutost japonských vojenských jednotek ve válce i fanatismus vojenských velitelů, mnohých vojáků (kamikadze) včetně části obyvatelsva. Jenže ani to nemůže ospravedlnit vyhlazení dvou měst s civilním obyvatelstvem.

Další důvod k použití této zbraně bylo její předvedení lidstvu a demonstrace síly USA celému světu. Vojenští historikové uvádějí např. úmysl amerických politiků ukázat ničivou sílu americké pumy Sovětskému svazu a demoralizovat tím jejich vojensko-politickou vrchnost. Vyhladit celé město, zabít stovky tisíc lidí kvůli demonstraci síly je pochopitelně zavrženíhodné.

Američtí vůdcové hodlali zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“. Tolik japonských lidí bylo obětováno v rámci neúspěšného amerického pokusu zastrašit Sověty, protože pro Američana je ruská mentalita mimo jeho představu.

Třetím důvodem bylo provedení testu síly výbuchu, tj. získání fyzikálních a vojenských dat. Za tímto účelem letěla s bombardérem nesoucím pumu další dvě letadla s měřícími přístroji a fotografickými či filmovými kamerami.

+ + +

A nyní nějaká suchá faktografie:

16. 7. 1945 - pokusný výbuch první atomové bomby na světě v poušti u amerického městečka Alamogordo v Novém Mexiku.
Začátek srpna. Velká americká loď, která dopravila jaderný materiál na ostrov Tinian, kde byly obě pumy sestaveny, naloženy do bombardéru a odkud je letadlo odneslo nad Japonsko, byla cestou z Tinianu potopena. Torpédovala ji japonská ponorka. Z posádky 1200 námořníků přežila jen desetina, ostatní byli sežráni žraloky. I vojenští historikové uvažují potichu o Božím trestu.
6. srpna 1945 - shození bomby na Hirošimu
Cca 2:00 ráno - Bombardovací flotila v čele s B-29 Enola Gay vzlétla ze základny na ostrůvku Tinian v západním Pacifiku.
Japonské Hirošimě se americké bombardování za druhé světové války často vyhýbalo (až si místní říkali, že si Američané pro město "šetří" něco speciálního).
Proto většina místních ignorovala varovné sirény značící, že nad městem přelétají letadla. Protože radary ukázaly jen pár letounů, japonská armáda proti nim nijak nezasáhla. Netušili, jaký náklad letadlo B-29 nazývané Enola Gay nese a jaký má cíl.
Cílem bylo shodit na Hirošimu atomovou bombu "Little Boy" (Chlapeček), první takovou pumu použitou ve válečném konfliktu. (Když před tím provedli zkušební výbuch bomby Trinity v Novém Mexiku, ohromil i vědce, viz známé citace jednoho z nich, Oppenheimera, z hinduistické Bhagavadgity.)
Kouř po explozi bomby dosáhl až do výšky 18 kilometrů. "Můj bože, co jsme to udělali!" zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem.
Přeživší popisují explozi jaderné bomby velmi podobně. Shodují se, že nejprve všechny oslepil silný záblesk světla a poté je zasáhla vlna horka. Nebe se zbarvilo do žlutooranžova a tlaková vlna rozbila okna, dveře a srovnala se zemí domy v bezprostřední blízkosti.
Bomba zničila téměř celé město - stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku, a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Zemřelo při výbuchu zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“ – místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr.
Tisíce lidí v mžiku na místě zemřely. Další tisíce raněných, popálených či krvácejících se belhaly do blízkých nemocnic nebo co nejdál od města, jak jen to v jejich stavu šlo.
Nemocnice prvním raněným ještě poskytly ošetření. Poté ale zdravotnické potřeby došly. "Ty, které přinesli, jsme položili na zem a nikdo jim už nemohl poskytnout další péči. Co uděláte, když všechno chybí? V takovém případě bylo skoro zbytečné nosit je dovnitř," vzpomíná duchovní.
Následky ozáření u přeživších způsobily rakovinová onemocnění, genetické poruchy a psychická traumata. Děti se často rodily s fyzickým postižením.
Oběti výbuchu byli zejména civilisté. V následujících šesti letech na následky ozáření, které způsobuje například rakovinu, zemřelo dalších 60 tisíc lidí.
Bomba byla vyrobena s užitím uranu 235. Výbuch odpovídal 13 kilotunám TNT. Štěpení proběhlo jen u 1,38 procenta materiálu, zbraň byla z vojenského hlediska neúspěšná.
Druhou bombu, označovanou jako "Fat Man" (Tlouštík) naplněnou plutoniem, měli piloti shodit na město Kokura na ostrově Kjúšú. Kvůli špatnému počasí a nedostatku paliva se ale rozhodli cíl změnit na jeden z náhradních. Tím bylo právě Nagasaki.
Na Nagasaki bomba dopadla 9. srpna 1945 minutu po jedenácté hodině a přímým následkem výbuchu zemřelo 70 tisíc lidí. Kouř po jejím výbuchu dosáhl výšky 16 kilometrů.
10. 8. 1945 Japonský císař Hirohito vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace. Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými.
15. 8. 1945 V rozhlasovém projevu císař Hirohito oznámil kapitulaci. Odpoledne řada vojáků i civilistů vykonala rituální sebevraždu.
16. 8. 1945 Císař vydal rozkaz všem jednotkám, aby ihned složily zbraně.
26. 8. 1945 Na území Japonska vstupují první americké okupační jednotky.

+ + +

Vojenské velení USA použití atomových bomb obhajovalo a běžní Američané s jejich použitím souhlasili. Města byla veřejnosti vykreslena jako vojenské cíle a na důsledky výbuchu a raněné civilisty úřady uvalily informační embargo. Mezi argumenty americké vlády byla snaha ukončit válku a zachránit životy vojáků, ohrožené, pokud by boje pokračovaly.
Historici se vesměs shodují, že Japonsko se hroutilo a použití bomb nebylo nevyhnutelné.

Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání USA a Japonska.

První americký prezident ve funkci navštívil památník v Hirošimě a uctil památku padlých na obou stranách až v r. 2016. Za svržení pumy se neomluvil.

Američtí stratégové počítali s tím, že nebude-li Japonsko kapitulovat, další jaderná bomba bude svržena koncem srpna a další atomové bombardování bude pokračovat i během podzimu. USA měly materiál na něco přes deset jaderných pum.

Oběti výbuchu v Hiroshimě: do konce roku 1945 - 140.000 lidí, od r. 1946 do 1951 - 60.000 lidí.
V Nagasaki: 40 - 70.000 lidí okamžitě zemřelo, oběti ozáření - tisíce.

Stíny vypálené zářením na zdech, které jsou to jediné, co zůstalo po lidech poblíž epicentra okamžik po výbuchu

Stín jednoho z lidí, které v Hiroshimě výbuch "vypařil"

Stín dítěte, které se v momentě výbuchu vypařilo

Stín člověka s žebříkem

Výbuch působí několikerým způsobem a všechny jsou svou silou hrůzné. Především je to oslepující záblesk spolu s vlnou tepla - žáru, který poblíž epicentra lidi prostě "odpaří" (zachovaly se po nich jen stíny exponované tímto zábleskem světla a tepla na zdi domů). Teplota místy přesahuje teplotu na Slunci. Spolu s tím přichází první radiační expozice zabíjející vše živé. Následně dorazí tlaková vlna, která vymaže vše v okruhu několika kilometrů z povrchu země, zbytek smete, zboří, zdemoluje. Následuje ji náraz zpětné tlakové vlny a nakonec radioaktivní déšť a smrtonosný spad. Lidé, kteří přežili, umírají v řádu hodin na popáleniny - kůže je zuhelnatěná či slézá z těla jako rukavice. Vody v řekách i ve studních jsou otrávené, její pití způsobuje smrt. Méně zasažení lidé umírají do pěti let na rakovinu kůže či leukémii. Další jsou zmrzačení či geneticky poškození. Nepředstavitelý počet obětí jedné bomby, nepředstavitelný rozsah lidského utrpení.

Bezprostřední příčiny úmrtí:
60 % popáleniny
30 % padající trosky (vlivem tlakové vlny)
10 % ostatní (např. gamazáření)

Účinky jaderného výbuchu:
50 % tlaková vlna (zpočátku rychlejší než zvuk)
35 % teplo (šíří se rychlostí světla a cestou slábne; v samotném epicentru, resp. hypocentru na zemi pod výbuchem, je teplota 3 - 4.000 stupňů, kolem samotného výbuchu se vytvořila rozpínající se koule - když měla průměr 30 m měla 300 - 500.000 stupňů Celsia, což je mnohem víc než na Slunci, pak při průměru 300 m koule měla na okraji 7.000 stupňů (pro srovnání - teplota na povrchu slunce je přibližně 6.000 stupňů)
15 % ostatní - světlo, gamazáření, sekundární záření, spad atd.

Cíle útoku byly vybírány podle chladného vojensko-pragmatického klíče, který vzhledem k nevídané ničivě vražedné síly bomby může někdo prohlásit snad až za cynický: aby šlo o významný cíl s rozsáhlou zástavbou větší než 5 km; aby bylo možné ho zásahem srovnat se zemí; aby nebyl zničen předchozím útokem. Tj. aby působil výsledek výbuchu skutečně spektakulárním dojmem - na Japonce i na celý svět (to jsou ty publikované dvojice fotografií "před" a "po"), muselo být zvoleno město dosud nepoškozené bombardováním (proto bylo vyškrtnuto již dříve bombardováním poničené Tokio).

+ + +

Vzpomínky Japonce Terumiho Tanaky na 9. srpen roku 1945. Právě tehdy dopadla na Nagasaki atomová bomba, která okamžitě zabila desítky tisíc lidí a další oběti přibývaly v následujících dnech, měsících a letech. Tanaka tehdy přežil a o 75 let později na děsivý okamžik vzpomíná.
Výbuch okamžitě zabil zhruba 35 tisíc lidí, tlaková vlna ničila všechno, co ji stálo v cestě.
„Pochopil jsem tehdy, že se stalo něco hrozného, ozvala se hrozná rána a všude byla bílá tma.
V následujících dnech postupně odhaloval rozsah škod, které bomba „Fat Man” napáchala. Budovy ve městě zmizely, zůstaly jen zkroucené plechy a hromady spálené suti.“
„Vždycky jsem si říkal, že pro vojáky je přirozené padnout v boji během války. Ale takový způsob, jakým zahynulo tolik civilistů, to se nemělo nikdy stát,” myslí si dnes 88letý muž.

+ + +

V Americe byly mnohé údaje týkající se výbuchu utajeny, zprávy byly cenzurovány. Některé materiály byly uvolněny z trezoru až nedávno. Vojenští jestřábi dokonce uvažovali o použití bomby ve válce v Koreji a prezident Nixon zase navrhoval použít ji ve Vietnamu.
Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace jaderným bombardováním. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil.
Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech.
Američtí vědci a vybraní lékaři jezdili dlouhá léta po válce do Japonska studovat u přeživších následky ozáření, zacházeli s postiženými značně ponižujícím způsobem; výsledky bádání si však USA nechávaly pro sebe. Badatelé měli za úkol dokumentovat působení záření, ale měli svými šéfy zakázáno japonské nemocné léčit.

Z atomové bomby učinili Američané slavnou či zábavnou a populární součást své popkultury (viz různé popové songy nebo soutěž krásy "miss atomová bomba" nebo oděvní použití názvu atolu Bikiny, souostroví v tichomoří, který používali pro jaderné testy). Teprve pokrok Sovětů ve vývoji jaderných bomb způsobil, že se začali obávat.

V rámci ospravedlnění za oběti svého "vynálezu zkázy" začali Američané urychleně pracovat na mírovém využití atomové energie. Na druhé straně - ještě dnes můžete běžně slyšet argument, že studium ozářených Japonců napomohlo získání vědomostí o působení ionizujícího záření na lidský organismus (říká se smutně popisným výrokem: přeživší poskytli jedinečné údaje o koeficientu vyjadřujícím pravděpodobnost vzniku rakoviny v závislosti na obdržené dávce, o čemž se do té doby skoro nic nevědělo).

+ + +

Proč je potřeba si Hirošimu i dnes připomínat? Co všechno by hrozilo (kromě okamžitých nesčetných obětí) při použití části jaderného arsenálu?

Vědci varují před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba deset stupňů Celsia. Dnes počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.
Mezi lídry jaderných států se však dnes stále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní. Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu. „Nerozvážné konání USA má jadernou dimenzi,“ řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.

+ + +

Americký obchodník Allen Demetris měl v držení bronzovou sošku japonské dívky. 6. srpna 1945 ve chvíli, kdy byla svržena bomba na Hiroshimu, začala tato soška plakat. Demetris viděl, že po tváři jí kanou slzy. Později byla svědkyní stejného pláče i jeho dcera, které sošku daroval v r. 1969. Důvod toto druhého jevu je neznámý. (web)

+ + +

A na závěr se zamyslíme nad duchovním rozměrem celé tragédie. Jsou to pouhé mé osobní úvahy, které nikomu nevnucuji. Shodneme se jistě na tom, že něco podobného lidské dějiny do srpna 1945 nepoznaly. Tolik koncentrovaného zla, tolik mrtvých následkem jediného útoku, tolik lidského utrpení v průběhu následujících let! Už to, co jsme popsali výše, by bohatě stačilo k prohlášení použití atomových pum za satanské v plné míře toho slova. Tolik smrti a tolik bolesti! Jenže to bohužel asi není ještě kompletní obraz všech rovin oné tragédie. Tím atomovým zlem lidé napomohli vstoupit do světa jakémusi nebývalému zlu - bezcitnému, krutému a antikristovskému. Štěpením atomů, čili rozbíjením samotné podstaty Bohem stvořené hmoty, jako by se lidstvo stavělo proti Božímu stvoření. Tím samo uvádí do světa působení dávného nepřítele Boha.

Atomový výbuch by mohl být prolomením toho, co chrání člověka a odděluje tento svět od duchovních světů čili i od pekla. Otevřeli jsme bránu do propasti - aby z tohoto žaláře zlých duchů, co jsou tam Bohem uvězněni, mohli další a další démoni vylézat k nám. Na každý atomový výbuch čekají "na druhé straně" démonické bytosti, aby se po dobu, kdy jsou dveře otevřeny, mohli protáhnout k nám a škodit zde svou zlobou. Zároveň však, jak se zdá, zde mají jako své hlavní poslání dávat lidem další zkažené poznání, nové technologie, učit je povrchnosti, materialismu a všem špatnostem. Učí lidi bezmezně důvěřovat v lidské schopnosti, rozum a pokrok. Hlavně se snaží zaujmout lidi svými démonickými klamy a odvrátit je od Boha.

Pak se lidstvo samo přičiní otevírat jim nové brány. Pobláznění lidé je zde budou vítat a dávat jim nejširší práva nad tímto světem. Žalostné je, že když se začnou dít hrůzy způsobené démony, lidé obviní Boha: "Jak to mohl dopustit?"

V Hiroshimě začala nová éra dějin. Vše se připravuje k velkému finále dějin světa.

Satanský charakter svržení atomové pumy se projevuje i dalšími nenápadnými příznaky. Nejenže byl první výbuch příznačně okomentován slovy velkého démona Višnu z Bhagavadgity: "Jsem bůh smrti a ničení světů," zajímavý je i název první bomby "Little Boy" (Chlapeček) - v češtině to tak nevynikne, ale v anglosaském prostředí se používá jako něžná vánoční přezdívka pro Ježíška. Jiný kontext volba takového názvu nemůže mít. Je to výsměch Kristu, výsměch Boží lásce, která se narozením Spasitele ukázala.

(Sestaveno s použitím interetových zdrojů. Počty obětí se uvádějí v různých pramenech odlišně.)


Hirošima - počátek atomového věku (CZ DOKUMENT)



P.S.
Winston Churchill navrhoval svržení atomové bomby na Sovětský svaz

Podle nově zveřejněného svědectví chtěl legendární britský politik dát v roce 1951 Moskvě ultimátum. Pokud by ho komunistická velmoc odmítla, měla být použita atomová zbraň na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst.< SMALL>
Byla neděle, 29. dubna 1951 a tehdejší vůdce opozice Jejího Veličenstva Winston Churchill popíjel na svém sídle v hrabství Kent šampaňské značky Pol Roger s generálním ředitelem New York Times Juliem Ochsem Adlerem. Debata byla natolik zajímavá, že o setkání Adler učinil oficiální zápis, který se teď našel, referuje londýnský The Times.

Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Sir Winston vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.

„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“ dočteme se dále v Adlerově memorandu.

Než přinesli portské, si prý Winston Churchill posteskl, že Američané stejně nikdy nedají souhlas k takové preventivní válce a použili by vlastní nukleární zbraně jen coby odvetu.

Richard Toye z Exeterské univerzity připomíná, že Churchill zvažoval nukleární útok na Sovětský svaz před srpnem 1949, než Moskva oznámila, že rovněž vyvinula jadernou zbraň. „Že si s touto myšlenkou pohrával ještě v roce 1951, je nové zjištění. V této době už můžeme jeho úsudek zpochybňovat,“ myslí si profesor Toye.


Druhý dokumentární film: Hirošima, den poté











Zobrazit příspěvek č. 1295 jednotlivě

Administrátor --- 12. 8. 2020
9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

O horlivosti, lokomotivách a duchovním životě

Apoštol Petr patřil k nejhorlivějším apoštolům. Ale tato horlivost jej občas přivedla do problémů, ba jednou až k vážnému pádu. Jednou se kvůli ní málem utopil, pak zase mohl být zatčen za zmrzačení příslušníka stráže a nakonec zradil Krista.

Čtení z evangelia Matouš 14,22-34. Příhoda této perikopy vypráví nejen o zázraku, ale zároveň o některých stránkách duchovního života. My si dnes vybereme jednu z nich: Petrovu horlivost.

O některých principech duchovního života můžeme při nutném zjednodušení použít následující přirovnání. Je sice hrubé, trochu technokraticky schematické, ale snad postihuje určité zákonitosti naší spirituality. Konec konců příklad různých podobenství, která používal svatý starec Paisij, nás učí, že se ani takových technických podobenství nemusíme bát, pokud zobrazují něco důležitého pro naši zbožnost. Představme si tedy naše směřování k Bohu jako jedoucí vlak, který má svého strojvůdce, lokomotivu s kotlem a písty a nějaké to uhlí jako palivo.

Strojvůdce to je - v tomto podobenství - náš rozum, který dbá, aby našemu duchovnímu životu nescházela soudnost, rozvaha a rozumnost. Svědomitý strojvůdce se stará o technický stav lokomotivy, její provozuschopnost, její rychlost, tlak v kotli a zásoby paliva, dále musí sledovat návěstidla a další značky a pokyny pro jízdu na trati. Tak podobně musí náš rozum bdít, dohlížet, aby naše duchovní úsilí bylo korigováno dle pravidel pravoslavné víry, korigovat život křesťana do souladu s naší mravností. Víra bez mravnosti je vadná, jako lokomotiva, která má závadu a nemůže jet. Duchovní život bez správné víry, která je vymezena pravoslavnou věroukou, je iluzí a skončí havárií jako vlak, který jede na červenou.

Pravidla provozu na trati, která nutno pro bezpečnou jízdu respektovat, si mašinfíra osvojí v železničářské škole, kde ho naučí, jak se s mašinou pohybovat na kolejích. Berme to pro tuto chvíli jako obraz toho, že v duchovním životě křesťan nutně potřebuje dobré rady zkušených otců.

Strojvůdce pečuje, aby lokomotiva byla řádně promazána, čili náš rozum dbá o správnou víru. Důležitý je dostatek vody, ze které vzniká pára pro písty; tou vodou je pravidelná přiměřená modlitba. Oheň zahřívající vodu, to je naše vroucnost. Mašinfíra také sleduje, jestli je v kotli správný tlak, jinak buď vybuchne, nebo mašinka jede hlemýždím tempem. Podle toho dává pokyny topiči, aby házel pod kotel menší či větší množství uhlí. Takovým topičem je naše horlivost, a tím palivem jsou skutky zbožnosti - projevy lásky, dobročinnost či askeze.

V lásce sice máme být neomezení, ale zároveň je potřeba jisté rozumnosti, aby skutky lásky nesly dobré ovoce. O to více to platí v dobročinnosti. Bez soudnosti a rozvážnosti se neobejde ani askeze (jinak se člověk nejdříve rozpálí, naloží na sebe spoustu zbožné námahy, půstů apod., a po čase „vybouchne“). Ilustraci vidíme na sv. apoštolu Petrovi, tak horlivému pro Pána Ježíše, a nakonec ho zapřel. Dnešní čtení nám vykresluje Petra, jak ve své horlivosti chce kráčet po hladině mořské, jako vidí kráčet Pána. Ale nebyl na to připraven, neměl dost neochvějnou víru, zapochyboval a začal tonout.

Rozum věřícímu velí, aby si spočítal náklady na stavbu - podobně jako stavebník musí před zahájením díla vědět, zdali má na dokončení budování stavby, zvážil, není-li potřeba nejprve si opatřit další prostředky nebo zbudovat menší dům. Jinak bude výsledkem nezdar. A stavebník bude všem k smíchu. (Lukáš 14,28-30) Ty náklady na stavbu - to je v duchovním životě rozhodnost, trpělivost a schopnost pokory.

Strojvůdce také musí dbát na dostatek paliva připraveného v uhláku, jinak mu pod kotlem oheň vyhasne. Čili kromě horlivosti a skutků, bez nichž je víra mrtvá (Jakubův 2,17 a Jakubův 2,26), potřebuje křesťan zdravé odhodlání a musí být připraven pro svou víru a pokrok v duchovním životě něco obětovat.

* * *

Uhání-li lokomotiva po kolejích správnou rychlostí, písty a všechna zařízení pracují, jak mají, kotel je pod párou a má správný tlak, pod kotlem přiměřený oheň, v uhláku dost paliva, ani pak ještě není vyhráno - pro vlak ani pro duchovní život. Na trati musí strojvůdce hlídat výhybky. Všichni víme, že z jednoho nádraží mohou postupně vyjet dva vlaky, z totožné koleje, stejným směrem. Každý z nich však jede do jiného koutu země. Závisí na nastavení výhybek, kam koleje vláček donesou. Mašinfíra musí dobře hlídat výhybky, jinak vjede na špatnou kolej, a ta ho neúklonně vede k nesprávnému cíli; a čím více přikládá pod kotel a přidává páru, tím rychleji se vzdaluje tomu cíli, do kterého se hodlal dostat.

Význam této výhybky v kontextu našeho podobenství je, myslím tak zřejmý, že je zbytečné se o tom dlouze rozepisovat. Čas od času přijde na trati výhybka - to je v duchovním životě pokušení. Podlehneme-li pokušení či dopustíme-li se nějaké vážné chyby v duchovním životě (proti jeho pravidlům, o nichž jsme psali výše), uháníme pak po špatné koleji a horlivost se od té chvíle stává spíše škodlivou, protože jen zvyšuje rychlost, s níž se pohybujeme špatným směrem. Na rozdíl od vlaku, máme do jisté doby příležitost chybu nejen rozpoznat, ale pokáním a návratem ji napravit. To se však dá činit zpravidla jen do "ujetí" jisté vzdálenosti od správné cesty. Pak je návrat už příliš náročný a postupně stále těžší a těžší, až je nakonec prý nemožný (nestane-li se zázrak). Některé formy pádu do klamu jsou podle našich otců prakticky neléčitelné (např. domnělá pokora nebo falešná zbožnost, kterou můžeme hrát nejen před ostatními, ale i před sebou, až my sami této hře na zbožnost uvěříme).

* * *

Pustíme-li se do duchovní praxe, jistě konáme dobrou věc. Nebudeme-li však respektovat patřičné zákonitosti a pravidla, dopadneme zle. Nezapomeňme na sinajskou ikonu s duchovním žebřem a mnichy stoupajícími vzhůru; někteří se dostali hodně vysoko, ale pak se zřítili, a čím výše byli, tím větší pád to byl. Duchovní život nás postaví s tou naší lokomotivou na trať a musíme si dávat velký pozor, aby nás ten vláček dovezl tam, kam jsme zamířili. Stejné je sednout si za volant a vyjet na silnici. Můžeme se tak dostat tam, kam bychom pěšky nedošli, ale nebudeme-li opatrní, dopadne to špatně.

Největším nepřítelem strojvůdce, řidiče i duchovního bojovníka bývá nepozornost, svévole, přílišná sebedůvěra, únava a nepřiměřená rychlost.




Zobrazit příspěvek č. 1296 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2020
Další díl dokumentárního filmu o starci Paisiovi

Ke shlédnutí jsme připravili IV. díl dokumentu o starci Paisiovi. Film je obdařen českým titulky. K vidění zde:

media.pravoslavi.cz/paisij/

Nyní se titulkuje poslední díl seriálu. Snad to bude do konce léta hotové.




Zobrazit příspěvek č. 1297 jednotlivě

Administrátor --- 25. 8. 2020
Nechť vznáší se modlitba moje

Videokoláž z monastýru v californské Platině


Zobrazit příspěvek č. 1298 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2020
Dva zázraky v Bejrútu

Boží záštita

Při nedávném hrozném výbuchu v libanonském Bejrútu byl zázračně zachráněn pravoslavný kněz s rodinou a před devastací byl uchráněn oltářní prostor v chrámu sv. Dimitria. Tlaková vlna, která zdemolovala chrám, pronikla pochopitelně i za ikonostas, který však nechala zcela netočený - dokonce nezhasila ani lampádu hořící na svatém prestolu. Nepochopitelný nadpřirozený jev.

Na druhém videu vidíte kněze, který v okamžiku výbuchu dočetl kánon k přesv. Bohorodici v chrámu sv. Jiří. Těžká vrata chrámu, letící po nárazu tlakové vlny prostorem chrámu, jej těsně minula. Zázrak vykonaný Matkou Boží.



Zobrazit příspěvek č. 1299 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2020
Mezi dvěma bohorodičnými svátky

K svátku Matky Boží

Procházíme obdobím mezi dvěma svátky přesvaté Bohorodice. Tyto svátky nám představují události, mezi nimiž se klenul život Panny Marie. Na začátku církevního roku (jehož prvním dnem je začátek září) oslavujeme svátek Narození přesv. Bohorodice a na konci církevního roku se skvěje svátek jejího Zesnutí.

Zesnutí Matky Boží není pro nás událostí tragickou, ale plnou duchovní útěchy a radosti, protože vidíme, jak se její Syn a náš Pán o ni postaral a přišel za ní, aby ji vzal do nebe. Právě na tom, co se tenkrát stalo, si tak jasně uvědomujeme, co pro Ni - a stejně tak i pro nás - Spasitel uchystal. Chápeme zřetelně, že se Boží Syn vtělil, byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby se o nás o všechny postaral, uvedl nás do svého nebeského Království.

Už to duchovně částečně zříme při události svátku Proměnění Páně na hoře Tábor, kde nejen ukázal svou Božskou přirozenost, ale zároveň nám zjevuje, kam nás jako náš Bůh vede - že nás vede do světla, na místo blaženosti, kde přebývají jeho svatí. Toto světlo Božské blahodati dává člověku, který na něm bere účast, nejvyšší blaženost. Můžeme to pozorovat na apoštolech, kteří si přáli zůstat na táborské hoře v tomto světle už stále, přebývat tam s Kristem ve věčném světle navždy; neměli chuť se vrátit se dolů. Říkali Pánu a prorokům: „Dobře je nám zde. Postavíme vám zde stany,“ a mysleli tím: „Vy se zde usídlíte a my tu s vámi budeme navěky.“ Každému, kdo zří toto světlo, se vše z toho světa stává nezajímavým, nepřitažlivým a potemnělým. Kdo přijímá toto nehmotné a Božské světlo, už netouží po ničem dočasném, pomíjivém a světském.

Proto nedává Bůh ani největším svatým zřít blahodatné světlo za jejich pozemského života neustále. K jejich žalu po nějaké době toto světlo od nich odchází a přichází znovu jen občas. Důvod je zřejmý - nepřetržité vidění duchovního světla činí člověka nezpůsobilým života na světě. Ztratí totiž schopnost zabývat se světskými záležitostmi, nemá zájem zde přebývat, je spalován touhou po naprostém společenství s Bohem. Nepřeje si být od zření Boží slávy odtrhován žádnou pomíjivou, pozemskou věcí. Ct. Paisij Svatohorec si poté, co jej opustilo toto světlo, připadal i v poledne jako v šeru, světlo slunce mu připadalo bledé jako světlo luny, a hlavně - pociťoval velký zármutek, muka, opuštěnost, nespokojenost, nic ho nezajímalo a v žádné práci ani činnosti nedokázal najít útěchu; připadal si, jako by přestal být člověkem, ale stal se jen nějakým živočichem, nízkou bytostí, pouhým tvorem v prachu země. (Podobnou bolest prožíval před tisícem let i sv. Simeon Nový Teolog, když jej opustilo zření blahodati, která přicházela a odcházela jakoby ve vlnách.)
* * *

Svátku Zesnutí Matky Boží se také říká letní pascha. Známe tedy dvě paschy: první je Pascha Kristova, čili jeho zmrtvýchvstání; druhá ukazuje, jaké plody urodila Kristova Pascha nám lidem. U smrtelného lože Panny Marie se v nebeské záři zjevily sbory andělů a následně přišel sám Pán Ježíš, aby vzal do své náruče duši své Matky a odnesl ji s sebou do nebeského Království. Posléze bylo vzato do duchovního světa i její zesnulé tělo, jak napověděl prázdný hrob a potvrdila sama nebeská Vládkyně ve svém zjevení.

Panna Marie zemřela v roce 63 našeho letopočtu, jak lze odvodit z historických okolností. Její pozemské stáří bylo 82 let. K jejímu zesnutí byli zázračně povoláni i svatí apoštolé, Božskou mocí přenesení z různých míst, kde byli na misii. Mimochodem, není to jediný případ zázračného přenesení, který známe. V Bibli je zaznamenán případ apoštola Filipa (Skut 8,39) a také starý Zákon zná podobné případy, kdy Duch přenese člověka (Ezech 8,3; 11,24; 43,5;). Archanděl Gabriel zvěstoval přesv. Bohorodici, že se blíží čas jejího odchodu, aby se mohla připravit. Zázračných událostí, které se staly v souvislosti se zesnutím naší Paní, je celá řada, a jsou součástí církevní tradice a vypsány v hagiografii svátku.

Její život je vzorem pro všechny křesťany, a zvláště pro askety a mnichy. Jednak nám ukazuje krásu čistého života. A také nám staví před oči, jak je Bohu příjemná poslušnost. Matka Boží od mládí až po zesnutí potlačila svá přání a svou vůli. Díky této pokoře se mohla stát vhodným nástrojem Božího díla. Díky této dokonalé pokoře se sjednotila s Bohem jako žádný z lidí. Stává se, že se Panna Marie zjevuje některému z asketů, kteří dosáhli pokory a očištění duše, a říká o něm apoštolům, kteří ji doprovázejí: „Tento je našeho rodu.“

Je projevem nesmírného milosrdenství Pána, že nám dal Pannu Marii za naši Matku. Ustanovil ji jako naši zastánkyni, jejíž přímluvy Pán Ježíš musí vždy vyslyšet. Byl to totiž Boží Syn, kdo dal skrze Mojžíše lidem desatero, kde se mj. praví: „Cti otce svého a matku svou.“ A když se Boží Syn vtělil a narodil se v Betlémě jako člověk, syn své matky, sám se podrobil Mojžíšovu zákonu (např. v obřadech doprovázejících narození chlapce) a z toho můžeme usoudit, že je navždy podřízen svému přikázání, které sám ustanovil. Proto musí i dnes naslouchat slovům své maminky. Stala se tak přímluvkyní a zároveň je i naší maminkou - matkou všech, kdo se svatým přijímáním sjednocují s jejím synem, tedy kdo jsou sjednoceni s jeho Tělem a v žilách mají jeho Krev.

A kromě toho připomeneme, co se stalo u kříže, kde Pán odevzdává svou Matku svému miláčkovi, apoštolu Janovi, jako jeho matku, a sv. Jana poroučí své Matce jako jejího syna. Spolu s Janem se u paty kříže stávají syny Panny Marie i všichni, kteří Pána milují podobně jako ho miloval sv. Jan. Těm všem dal Pán na kříži svou Matku i za jejich matku.

Při umírání člověka má církev ve zvyku číst kánon k přesvaté Bohorodici. Je to kvůli tomu, aby nás Matka Boží provedla strastiplnou cestou záhrobního putování duše. A kromě toho, spolu s umírajícím voláme Pannu Marii, protože v okamžiku umírání si přeje každý mít u sebe někoho, kdo jej miluje. Všichni bychom si přáli, aby při nás byla naše matka, která nás miluje jako nikdo jiný. A tak voláme k sobě mateřskou, vše odpouštějící a soucitnou lásku Panny Marie.

Církev vnímá tuto péči Matky Boží, cítí její lásku a má zkušenost s jejími přímluvami. Opětuje to své přesvaté Vládkyni svou láskou, oddaností a důvěrou. Po Bohu je Panna Marie naší nejmilovanější Zachránkyní a ochranou.







Zobrazit příspěvek č. 1301 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2020
Modlitební vzývání sv. Václava

Nová brožura na downloadu k domácímu vytištění

Původní česká skladba z Brna (autor prot. Marek)

Akathist ke svatému knížeti Václavu. Brožura A5 (20 str.)


Zobrazit příspěvek č. 1302 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2020
Zamyšlení nad současným morem

Epidemie Covidu, katastrofální sucho, mokro, kůrovec, skleníkové plyny, oteplování, asteroid, sluneční erupce...



Pane Bože, může být ještě horší léto než toto?

 
Jak nás učí naše duchovní autority, za vším máme hledat Boží prozřetelnost, která nás chce něčemu naučit nebo varovat. Starec Paisij mluvil o duchovní škole, ve které nám Bůh dává lekce. Většinou to bývá tak, že vše, co se s námi děje nebo čím jsme obklopeni či situace, do nichž se dostáváme, jsou takovou lekcí, kterou máme absolvovat, něco se při tom naučit, složit zkoušku a postoupit do vyššího ročníku, a tak stále dál, až na závěr složíme svou maturitu a opouštíme školu tohoto pozemského života. Jdeme dál.

Ty lekce jsou nám dávány tak, aby nám umožnily spatřit svůj skutečný stav a abychom poznali následky svého způsobu života a svých činů a viděli, kam vede cesta, po které jsme se vydali.

Každému z nás připraví Boží prozřetelnost výuku "šitou přímo na míru". Bůh ve své dobrotivosti a lásce k člověku chce, abychom skrze předkládané lekce navázali společenství s Ním, abychom pozdvihli svá srdce od země k nebi a byli očištěni od hříchu. To je cíl této školy.

Platí to nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost. Vše, co je nám dáno sklízet, je výsledkem setby našich skutků. Prostředí, do něhož jsme postaveni, je odrazem způsobu našeho myšlení a našeho způsobu života. Jsou-li převládající myšlení společnosti, její život a všeobecně schvalované skutky bezbožné, dávají ve svém důsledku hromadně okusit lidem odtržení od Boha - čili kousek pekla už zde na zemi.

Je zbytečné nadávat, bouřit se, demonstrovat, pyšně se nadýmat vzdorem, když přece pouze sklízíme, co jsme sami zaseli. V minulosti říkala osvícenější pokolení nad každou pohromou, válkou, zemětřesením nebo morem: "To je za naše hříchy." Řešení neradostných situací a všelijakých ran dopadajících na město či národ spatřovala tato pokolení v pokání - čili ve změně myšlení, změně způsobu života, odvrácení od zlých skutků a hříchů. Díky tomu lidstvo přetrvalo až dodnes. Takový způsob uvažování nám však dnes bolestně schází. Proto se nad naší budoucností vznáší otazník.
Nechápavost současníků při hledání řešení tristního stavu životního prostředí a klimatu je někdy opravdu zarážející, až - jak se zdá - je to k smíchu i obyvatelům nebes. A tak někdy vloni byla ekologická demonstrace svolaná s požadavkem, aby vláda řešila katastrofální sucho, předčasně rozpuštěna kvůli lokálnímu lijáku či průtrži, která demonstranty s transparenty "Dost bylo sucha" rozehnala. Jindy zase byla zrušena naplánovaná odborná konference na téma "jak zadržet vodu v krajině". Kvůli povodním.


Kdysi měli dokonce i ti lidé, kteří smýšleli přízemně a pozemsky, tři pádné důvody k tomu, aby se upínali k Bohu a báli se hřešit. Byl to jednak strach z přírodních pohrom, požárů a zemětřesení. Druhým důvodem byl strach z války, která mohla kdykoliv přijít a krveprolitím či hladomorem vyhubit velkou část populace. Třetí příčinou byl strach z epidemií (moru) či jiné nemoci, která mohla kdykoliv přijít, zahubit či připravit člověka o zdraví. Takže tenkrát měli lidé už jen kvůli hrozbě, vznášející se nad jejich vezdejší existencí, opravdu naléhavé důvody k modlitbě a zbožnosti.

Dnes máme proti požárům a pohromám sjednáno pojištění, proti válkám máme vojenské pakty a nezastavitelné zbrojení, proti hladomoru máme globální trh s potravinami, proti epidemiím a nemocem máme lékařskou vědu, léky, očkování a zdravotní pojištění. Lidský rozum a věda slaví triumf! Jenže, jak říká jeden myslitel: Věda potřebuje víru, aby byla živá. Bez víry je vše mrtvé a potažmo smrtící čili zlé. Všechny války, pohromy a epidemie vlastně vyjadřují tento smrtící princip bezvěrectví - dnes stejně jako kdysi.

Chceme-li vědecky bádat v hlubinách ustrojení tohoto světa, sestupovat na dna oceánů nebo létat do vesmíru, musíme se nejprve postarat, aby tato činnost byla vedena vírou, konala se v duchu služby k Bohu, obdivu a poklony Stvořiteli, a v důsledku toho byla badatelská práce prodchnuta mravními zákony. V opačném případě se veškerý progres mění na regres a přináší lidem jen bolest. (Prof. Alexij Osipov)

Karl Werner Heisenberg - německý teoretický fyzik, držitel Nobelovy ceny - pravil: „První doušek ze sklenice přírodních věd z vás udělá ateistu, ale na dně této sklenice na vás čeká Bůh.“

Nic proti lékařům, vědě ani proti pojišťovnám apod., jenže jsme to vzali za špatný konec a vedlejším produktem tohoto pozemského zajištění lidské existence a blahobytu je pocit mnoha lidí, že už Boha vlastně nepotřebují a že si člověk si svými schopnostmi sám dokáže pomoci a sám se o sebe postará. Nu a důsledkem takového způsobu smýšlení je materialismus a hřích. A tím hubící válka proti člověku, požár a katastrofy a epidemie zhoubné nemoci, čím více je potlačujeme zde na zemi, tím více prorůstají do duchovní roviny. Nepřítel se pak tím vším snaží zahubit už nejen lidské tělo, ale i lidskou duši.

Až se toto zlo nakonec stejně prosákne s netušenou mocí zpět do materiální roviny naší existence, Bůh to ve své prozřetelnosti dovolí, abychom uzřeli a pochopili, kde jsme, kam jsme se do dostali a kam kráčíme. Vždyť Bůh přece ve své lidumilnosti nedovolí, aby na člověka přišla taková zkouška a zlo, ze kterých by nemohlo plynout něco dobrého, učí nás ct. Paisij Svatohorec.

* * *

Pán praví v evangeliu, že se nemáme starat o zajištění pozemských blah, ale především hledat Boha. Pak nám vše, co potřebujeme k životu zde na zemi, bude přidáno. (Matouš 6,31-34) Jenže lidstvo dnes upírá své síly, především aby si zajistilo blahobyt na zemi, a tak přichází o blaha pozemská i nebeská. Bůh se však snaží ukázat těm, co mají oči k vidění, jak toxické je uvažování soudobých lidí a činí toxickým i tento svět, kde otravuje a hubí život.

Myslím, že je to právě stav lidstva, co je příčinou, proč jsou stále na světě války, pohromy a epidemie. A to v takové formě, že mají vždy o krok náskok před lidským rozumem, vědou i politikou. Sdělují nám: "Pokoř se, člověče. Obrať se ke Stvořiteli." Rozum potřebuje víru, aby se stal živým. Již citovaný myslitel dále praví: Věda chce mít všechno jasné, přesně definované a zaškatulkované, ale nepracuje s pojmy jako láska a svoboda, a proto nemůže učinit člověka šťastným. A člověk nenasycený láskou a svobodou, kterému plnost štěstí stále uniká, si počíná nezodpovědně a zle, a tak zachází i se světem.

Zcela zřetelně je to vidět na žalostném stavu klimatu a přírody. Tam může snad každý rozpoznat příčinu těchto pohrom v pokaženém lidském uvažování a v jeho pýše a sebedůvěře, a potažmo žravosti a nespokojenosti čili neklidu. Nenasycenost lidské duše přerůstá v nenažranost lidských potřeb. Takový člověk nebude mít nikdy dost a nebude mít pravou úctu k ničemu. Vše používá jen ke svému konzumnímu uspokojení, protože nevidí, jak je to vše krásné. Krásu světa jsme schopni vnímat jedině, když v něm vidíme Boží stvoření. Smysl lidské existence nehledejme v konzumu, ale v Bohu.

A z této perspektivy bychom asi měli nahlížet nejen např. na klimatické změny, ale i současnou epidemii a vše ostatní, co se na nás valí jako lavina. Žádná vakcína nezachrání lidstvo, které se vydalo cestou bezbožnosti, materialismu, pýchy a hříchu. Pochopíme-li to, pak se svět nemůže změnit v peklo.



(Kreslené ilustrace: Vladimír Renčín, kreslíř, glosátor, lidový filosof)




Zobrazit příspěvek č. 1303 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2020
Zkáza pravoslavného chrámu a jedinečné památky

V Praze shořel dřevěný pravoslavný kostelík sv. Michala

Dnes odpoledne shořel jeden z pražských pravoslavných chrámů a vzácná historická památka. Unikátní stavba ze 17. století, přivezená z Ukrajiny, kde se v posledních letech scházela k bohoslužbám komunita místních Rumunů. Požárem byl prakticky zcela zničen, zřítila se i jeho věž.

Pravoslavný kostel svatého Michala ze 17. století, nazývaný někdy také karpatský, stál původně v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině. Do Prahy byl přestěhován v roce 1929 u příležitosti desátého výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea.

Na tehdejší Podkarpatské Rusi byl rozebrán, převezen a znovu postaven v Praze. Stavba krytá šindelem měla celkem tři veže. Nakonec našla své umístění v Kinského sadech na Praze 5, kde byla oblíbenou zastávkou při procházkách Pražanů.



Zobrazit příspěvek č. 1304 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2020
Moravští biskupové k epidemii Covid-19

Slovo pastýřů moravské eparchie

Na oficiálních stránkách eparchie je na posilu k přečtení Pastýřský list biskupů olomoucko-brněnské eparchie


Zobrazit příspěvek č. 1305 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2021
Smutná zpráva o blaženém zesnutí velkého řeckého starce Chrysostoma (Tsavdaridise)

Věčná paměť starci Chrysostomovi, igumenu Monastýru ctihodného Nikodéma Svatohorce

Důstojný a všemi milovaný otec a náš starec Chrysostomos zesnul dnes, v den svátku Ikony Přesvaté Bohorodice „Utěšitelky“, 21. ledna 2021, v odpoledních hodinách ve věku 74 let, po zápase s těžkou nemocí, s níž se před koncem svého života léčil na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Soluni, kde byl hospitalizován od Vánoc.


Igumen monastýru ctihodného Nikodima Svatohorce v Pentalofu Kilkis v řecké Makedonii

 
Narodil se v roce 1947 v Soluni. Od svých 7 let se rozhodl zasvětit se Bohu. Již v útlém věku si zvolil, podoben svaté Marii, sestře Lazara, to ce jediné je zapotřebí.

Studoval na Vyšší církevní škole v Soluni a na Teologické fakultě Aristotelovy univerzity v Soluni.

Mnichem byl postřižen 6. května 1970 ve věku 23 let v posvátném Hesychastiriu sv. Marie Magdalény na Chalkidiki. Uděleno mu bylo jméno Chrysostom – tj. Zlatoústý. Následujícího dne byl vysvěcen na diákona a 28. srpna 1973 pak na kněze. Od roku 1970 do roku 1979 sloužil otec Chrysostom Božímu lidu v eparchii Langada.

V 70. letech podnikal opakované a vícedenní poutě na Svatou Horu Athos, kde navštěvoval hlavně odlehlá a málo přístupná místa Svaté Hory a sbíral zde duchovní nektar při setkáních s ctnostnými askety a požehnanými starci.



V roce 1979 získal požehnání místních metropolitů a v roce 1981 založil Posvátný kinoviální monastýr zasvěcený ctihodnému Nikodimu Svatohorci. Díky souhlasu věhlasného starce Emiliána Simonopetrského byl tento Monastýr duchovně propojen se Svatou Horou, konkrétně s monastýrem Simonopetra, aby místní bratrstvo mohlo žít a rozvíjet se v souladu s tradicí svatohorského mnišství.



Dne 8. listopadu 1981 (na svátek svatých Archandělů) byla v Posvátném Monastýru ctih. Nikodéma konána první božská liturgie. Dne 18. srpna 1985 byl starec Chrysostom postřižen do velké andělské schimy a intronizován jako igumen kláštera.

V roce 2006 zahájil starec Chrysostom na pozvání a požehnání blahoslaveného metropolity langadského Spyridona stavbu dalšího kláštera, jenž byl zasvěcen Panagii „Axion Estin“ v obci Mesaio v prefektuře Soluň.



Dnes má osazenstvo ženského hesychastéria, založené v roce 2008, již 20 mnišek. Duchovním otcem a budovatelem kláštera byl právě starec Chrysostom.

Svým mnichům často říkal: „Kdybych se narodil tisíckrát, tisíckrát bych se stal mnichem.“

A kromě jiného také zdůrazňoval: „Ani si neuvědomujeme, do jakého ráje nás Bůh umístil, mé děti.“

Starec považoval božskou liturgii za základ duchovního života. A často připomínal, jak celý zbytek dne mnicha, ať už ve službě nebo v kelii, musí být pokračováním božské liturgie.

Kromě dvou klášterních bratrstev, která duchovně vedl, byl také zpovědníkem a duchovním průvodcem stovek našich laických bratrů.



Starce Chrysostoma jsme mohli poznat i my, díky našim pravoslavným přátelům a některých duchovním z různých moravských a českých farností, kteří ho v minulosti viděli a rozmlouvali s ním vícekrát i osobně. Je rovněž známo, že v monastýru ctih. Nikodima žije také jeden český mnich, schimonach Gabriel z Jihlavy.

Zesnutí starce Chrysostoma připadá na dobu, kdy tento monastýr oslavuje své 40. výročí od svého založení. Dne 6. května 2020 završil ctihodný starec Chrysostom 50 let svého mnišského života.



Jeho četné duchovní děti, dvě klášterní bratrstva, duchovenstvo a laici, se před jeho svatostí uctivě klanějí, pokorně líbou jeho čestné ruce, které je tolikrát žehnaly, a doprovázejí svého duchovního otce do věčného života, do věčné blaženosti, jakož i do náruče samotného Krista, kde si vždy, již od svého útlého věku, přál spočinout…

Věčná paměť!



Osobní fotografie




Zobrazit příspěvek č. 1306 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2021
Jihlavský pravoslavný kalendář v PDF

Velké kalendárium na rok 2021 si můžete stáhnout v PDF

Soubor pro diář kalendar-2021-diar.pdf (500 k) obsahuje vzestupný klad stránek na listech (vhodné pro svázání na boku sešitu; stránky jdou za sebou jako v knize: od první až k poslední na konec sešitu). Vhodné i pro prohlížení na monitoru.

Soubor pro nástěnný kalendář kalendar-2021-nastenny.pdf (500 k) obsahuje střídavý klad stránek na listech (vhodné pro vazbu na horním kraji sešitu; stránky jdou na přeskáčku tak, aby jednotlivé stránky běžely za sebou do poloviny roku po lícových stranách listů, v druhé polovině se sešit otočí, a stránky budou dále běžet po rubových stranách listů zase zpět k začátku sešitu; tak je to obvyklé u obracecích nástolních či visacích kalendářů s drátěnou spirálou nahoře). NEvhodné k prohlížení na monitoru.


Zobrazit příspěvek č. 1307 jednotlivě

Administrátor --- 12. 3. 2021
Dvě kázání na aktuální problém s epidemií

O covide | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD




Nepokúšaj Pána, svojho Boha | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD




Zobrazit příspěvek č. 1308 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2021
Dokončena aktualizace stránek s kalendáriem

Zpřístupněny jsou všechny mutace, varianty a technické podoby kalendáře 2021. Pozdě ale přece.

Na webu tištěných kalendářů jsou nyní už všechny PDF na rok 2021. Jednak je tam už od listopadu ke stažení klasický velký kalendář (nástěnný i diář), pak je tam plakát postního kalendáře, a také jsou tam nově z aktuální ročenky olomoucko-brněnské eparchie všechny tři varianty kalendária (juliánská, smíšená i gregoriánská). (A jako bonus je tu možnost si ročenku celou prolistovat).

Na vstupním webu elektronického pravoslavného kalendáře (v dolní polovině stránky) byla doplněna aktuální data vhodná pro kalendáře v mobilu, a případně i do Google kalendáře.



Zobrazit příspěvek č. 1309 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2021
Videopřenosy pravoslavných bohoslužeb

Lidové pravoslavné bohoslužby (v církevní slovanštině) můžete shlédnout na internetu:




facebook.com

Pravoslavný chrám, Osadné (Slovensko)


Zobrazit příspěvek č. 1310 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2021




Zobrazit příspěvek č. 1311 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2021
Video z Athosu

Monach Kosma, přítel žijící na Svaté Hoře mi poslal ke sdílení tuto obrazovou meditaci


Zobrazit příspěvek č. 1312 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2021




Zobrazit příspěvek č. 1313 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2021
Mistr Jan Hus veliký křesťanský mučedník

K svátku Mistra Jana Husa

Sv. Jan Hus je „velkým mučedníkem křesťanské ideje“ (jak říkal sv. Gorazd II.). Žil v době, kdy jedinou cestou, jak se v této zemi stát pravoslavným, bylo mučednictví. V jeho případě to bylo mučednictví za hledání křesťanské pravdy a pravé původní církve. Mohl se v rámci tohoto hledání mýlit v dílčích věcech, ale to vše bylo smyto z jeho svědomí prolitím mučednické krve - pravým pravoslavným křtem.

Nejlepším svědectvím o Janu Husovi je směřování jeho žáků a následovníků, umírněných husitů, utrakvistů (přijímajících pod obojí způsobou), kteří vyslali své poselstvo do Konstantinopole. Zde posel husitů vyložil husitskou víru, která byla tamními biskupy schválena jako pravoslavná a čeští utrakvisté byli vydaným aktem de jure přijati do Pravoslaví. (Podrobně o tom viz v našem článku.)

Co se dělo v Cařihradě popisuje jeden fanatický katolík, který náhodou byl přítomen celému jednání. Píše: "A v ty dny do města Konstantinova přišel jakýsi Čech, kacíř, jenž se byl zachránil před hranicí, když jeho společníky upálili; ne člověk ale obluda, ve které vzteklý pes se skrýval pod rouchem beránčím. ... Přišel k starším z mnichů, ukazuje, jak z celého srdce nenávidí římského velekněze a dobrovolně vychvaluje bezbožná dogmata Řeků... Barbar, český vyslanec, když viděl, že chrám se naplnil lidem, vystoupiv na poukázané místo - celý jsa pokryt vlasy - v chlupatém oděvu a nepokrytou hlavou a v pořádek uváděje po ramenou nečesané vlasy, otevřel svá jízlivá ústa... Tleskají mu a prohlašují, že řekl jenom to, co si papež a latiníci zaslouží. Po bláznivém městě se šíří zvěst o příchodu muže naplněného Božím vnuknutím, který vychvaluje dogmata Řeků" (Ubertini Pusculi Constantinopoleos. Lib. 2, 498–558)
Husův přítel sv. Jeroným Pražský byl na stejném místě umučen prakticky jen za to, že se na východě stal pravoslavným, ani na nátlak kostnického koncilu se svého pravoslaví nezřekl, ale naopak o něm před koncilními otci svědčil. (Viz o něm tento článek a pak článek o jeho cestě na Rus.)

Oba byli po svém umučení prohlášeni národem, který byl většinově pravoslavný (viz přijetí utrakvistů do Pravoslaví), za svaté mučedníky. K jejich vzoru se hlásil i sv. biskup mučedník Gorazd a tehdejší čeští pravoslavní. Očekávalo se, že tito mučedníci budou svatořečeni na velkém pravoslavném sněmu, který se chystal, ale válka a posléze komunistická totalita tomu zabránily. (Dle našeho bývalého metropolity byli tito mučedníci už jednou pravoslavně prohlášeni za svaté a není tedy potřeba k jejich uctívání konat další svatořečení.)

P.S.
Více o tom najdete v článcích na rozcestníku orthodoxia.cz/hus.htm

Návrh novodobé služby k těmto svatým je na stránce pravoslavného downloadu a zde v PDF




Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 1237 do č. 1317)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz