1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 320 do č. 400

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 320 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2008
Causa Zacheus. O celnících, vyvrhelích a o davu

37. NEDĚLE PO 50nici; O ZACHEOVI

Za onoho času...
... bral se (Pán Ježíš) přes Jericho.
A hle, muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchní celník, a byl bohatý.
I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; ale nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl.
A předběhl napřed, vylezl na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti.
A když přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, slez rychle dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati.
I slezl rychle, a přijal jej radostně.
A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.
Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Hle, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.
I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Neboť přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.
(Lukáš 19,1-10)

Zachej... Jaký to asi byl člověk před tím, než ho Ježíš našel? Byl to zřejmě hrozný případ. O takových se mezi lidmi ne příliš zdvořile říká: "Neopřel bych si o něj ani hrábě."

Nejprve si řekněme něco o tom, jaká byla tenkrát situace.
Izraelský národ byl okupován Římem. Co to znamenalo pro židy? Okupace Římem - to bylo nejen tíživé obsazení židovské země cizí mocí, ale především pohany. A nechovali se tam rozhodně nikterak pěkně. Izraelský národ byl okupací ponížený, frustrovaný, deptaný a mořený. Společenská situace byla často explozivní. Nenávist židů k Římanům se stala v tehdejším světě pověstnou (větší nenávist než k Římanům měli ve svých dějinách židé už jenom ke křesťanům, leč to je jiná kapitola.)

Jenže každá okupace, aby mohla zdárně a dlouhodobě okupovat, potřebuje nejen armádu a úřednický okupační aparát, potřebuje ještě síť kolaborantů z řad okupovaného lidu. Mezi takové patřili všichni ti různí snaživí donašeči a ochotní služebníčci; sem náleželi i všelijací kontaktní úředníčkové, kteří zprostředkovávají styk okupační moci s lidem obecným. A do této kategorie patřili i ti zpropadení celníci. Země byla totiž rozdělena na spoustu rozličných území, a ta mají své hranice, a na hranicích sedí celník a vybírá provizi za pohyb dováženého a vyváženého zboží pro své římské chlebodárce. Tenkrát nebyla ještě daň z přidané hodnoty, a tak - aby si stát přišel na své z toho všeho tržního kupčení - platilo se alespoň clo. Zacheus byl zřejmě vrchním celníkem pro oblast Jericha.

Slovník uvádí docela roztomilou definici tehdejšího celníka: "člověk zaměstnaný ve veřejné důchodkové službě, byl členem družstva, které pronajímalo od římské vlády právo vybírati nepřímé daně, poplatky a cla v římských provinciích. Celní se dělili v různé stupně podle toho, jak podléhali vládcům jednotlivých provincií. Správce (prokurátor) pronajímal ve veřejné dražbě vybírání daní důchodkovému správci... ten zase pronajímal vybírání daní v různých okrscích vrchním celníkům (takovým byl např. družstevník Zacheus), kteří se zavázali, že v určený čas odvedou předepsanou sumu státní pokladně. Vrchní celník zase ustanovil své správce a celníky, kteří si pronajímali clo zase od něho." Tedy máme tu několikapatrovou hierarchickou strukturu, která byla celá zkorumpovaná. Družstevníci na všech úrovních si chtěli přijít na své, tj. museli od svých podřízených dostat více než měli odvádět dalšímu stupni této družstevní struktury. A celý tenhle zkorumpovaný systém družstevních parazitů živili prostí lidé tam dole... A vzhledem k tomu, že poplatky, které celníci na nejnižší úrovni ždímali z lidí, byly určovány libovolně, mohlo celé tohle družstvo k neštěstí národa skvěle fungovat.
Považme jen, v jaké morální situaci byli tito celníčkové. Nejenže vybírali od lidí clo (a jak lidé všech dob jen milují daně, poplatky!) Už jen úloha vybírat nějaké peníze bývá dostatečným důvodem k neoblíbenosti! A židé brali vybírání daní jako násilí na svobodě příslušníků vyvoleného národa! A k tomu připojme hledisko vlastenecké a náboženské! A to považme, pro koho to ty celníci vybírali! Pro okupanty a pro pohany! Jeden titul horší než druhý... To už byl jak se patří pořádný důvod k tomu, aby celníci byli celým národem upřímně nenáviděni a zatracováni. Každý zbožný Izraelita a hrdý Žid se musel celníka štítit.

Jen tak, mezi řečí, připomeňme případ krále Heroda Velikého (toho, co dal vyvraždit nemluvňátka), jehož židé srdečně nenáviděli právě pro jeho spolupráci s pohanským Římem. A že se Herodes všemožně snažil naklonit si židy, budoval Jerusalem (který právě za jeho éry byl nejskvostnější v celé své historii a rozšířil se na ploše 71 ha), dláždil cesty, upravoval tržiště, vystavěl mnoho budov! Za jeho vlády kvetl obchod, rostl blahobyt. Dařilo se mu uhájit práva židů. Lid mu však nedůvěřoval a odmítal přijímat dobrodiní od přítele pohanů. Dokonce ani opětovné osvobozování od daní a vydatná materiální pomoc v případech neštěstí nedokázaly vykřesat jiskru lásky v srdci národa. Skvěle opravil Chrám, nádherně upravil prostranství chrámové a vybudoval obrovské 47 m vysoké podpěrné zdi (např. Jan 2,20). Nic mu nepomohlo, aby si národ získal.
Uvažování celníka - to byl pověstný "začarovaný kruh". I kdyby zůstali chudí a neokrádali by bližní, stejně by je nikdo neměl rád, protože kolaborovali s okupanty a sloužili pohanům. A tak si naši družstevní celníci nejspíš říkali něco ve smyslu: "Když už je naše společenské postavení tak bídné, že už horší být ani nemůže, pak jaký je důvod, aby z toho měli těžit jen Římané?, ať z toho má něco i naše soukromá domácí pokladnička." A tak vybírali od lidí kromě toho, co měli nařízeno, i nějaký ten slušný bakšiš navíc - do vlastní kapsy. Prostě či sprostě odírali své bližní. Výsledkem toho všeho bylo, že tito zkorumpovaní celníci byli sice celkem bohatí, ale jejich bohatství spočívalo na dvou pilířích, z nichž jeden byl odpornější než druhý: na římské moci a na okrádání souvěrců. Není divu, že tuto parazitickou podlost celníků národ ve vzácném souhlasu ohodnotil tou nejhorší pověstí, jaká může provázet jen naprosté vyvrhele. Na otázku, kdo tvoří morální dno společnosti, tu nejhorší spodinu, by každý Izraelita bez váhání odvětil: nevěstky a celníci (při čemž o poznání lépe na tom byly nevěstky, ty měl rád alespoň někdo či alespoň občas, kdežto celníka neměl rád nikdo a nikdy).

Když bylo bohatství celníků vykoupeno tak svorným lidovým opovržením a nenávistí, lze se tázat, kdo se na takový tisíckrát prokletý džob mohl dát? Důvody mohly být různé. V případě Zachea můžeme však něco vytušit. Evangelium o něm vypovídá, že byl malé postavy. Víme, jak to na světě chodí. Muži malého vzrůstu to nemusejí mít vůbec jednoduché. Některé to může tak trápit, až se z toho pak vyvrbí komplex méněcennosti. Ještě horší je, když má takový člověk trochu smůlu na okolí, v němž je mu dáno vyrůstat. Znáte to. Zvláště děti a náctiletí dovedou někdy být krutě neomalení, agresivní k jinakosti, a dokáží svým chováním skutečně ublížit. Dnes se tomu říká šikana. Trvá-li dlouho, deformuje lidskou duši. Bohužel, provází lidstvo zřejmě skrze celé jeho dějiny. Možná se něco takového stalo Zacheovi. Vrstevníci se mu třeba nejdříve posmívali, snad ho i kvůli tomu bili, později se nejen vysmívali, ale i uráželi. Není vyloučeno, že na něj pokřikovali: "skrček, trpaslík!" všude, kam se jen hnul. Mohlo to být mládí plné slz a rostoucího vzdoru či sílící touhy po pomstě. A když byl dospíval, jednoho dne cestoval jako pomocník s řemeslníkem ze sousedství, který vezl zboží někam na prodej, a na hranici pozoroval celníka, jak vyzbrojen státní ochranou svého úřadu, z pozice síly beztrestně a bez ostychu okrádá jeho sousedy, s nimiž putoval. A v tom ho to napadlo, tehdy si řekl: "No, počkejte. Já vám ukážu. Teď přijde můj čas." A nový kandidát na horlivého, ale velice horlivého, celníka byl na světě... Pak se jako celník vypracoval, a když dostatečně zbohatnul, mohl postoupit v kariéře a stát se vrchním celníkem... Kdo ví?

-------------------

Teď však už vstupme do našeho dnešního příběhu.

Na symbolické rovině výkladu evangelia můžeme sledovat zajímavou jinotajnou řeč. Zacheus je obrazem hříšníka - tedy nás všech. I jeho malý vzrůst obrazně vyjadřuje přízemní uvažování, absenci duchovního života. Kvůli tomu nemůže spatřit Boha.

Byl malé postavy a to mu bránilo uvidět Ježíše přes shromážděný lid. Oddělil se tedy od zástupu, aby vylezl na strom. Jako by se tím říkalo, že každý člověk, chce-li spatřit Boha, musí se nějak oddělit od davu, čili od světské masy. Stanout před Bohem sám za sebe. Odtrhnout svůj život od světských norem a zvyklostí, aby to byl život zformovaný podle evangelia. Jedině opustí-li člověk (alespoň duchovně a morálně, když ne fyzicky) dav světa, může spatřit Ježíše. Jak cituje Boží výrok ap. Pavel: "Oddělte se. Ničeho nečistého se nedotýkejte a já vás přijmu." (2. Kor 6,17)

Starci říkají, že právě v této době blížícího se konce je velice nebezpečné být pevně provázán se světskou sférou. Čím více vláken, které připoutávají náš život ke světu, státu, materialistické společnosti, se nám podaří zpřetrhat (nebo je vůbec nenavázat), tím lépe pro náš křesťanský život. Jenže právě o to se dnes svět snaží více než kdykoliv doposavad - učinit lidi co nejvíce závislými na okolní společnosti a jejích vymoženostech. Je snadné domyslet, k čemu to vede: ten, kdo ovládne společnost, resp. stát či světovou vládu, bude kontrolovat lidi právě skrze jejich závislost na tom, co jim stát poskytuje. Jen málo věcí je pro nás dnes důležitějších než snaha zabrzdit tuto vzrůstající závislost na instituci společnosti a dle možností se z této propojenosti spíše vymanit. Zachovat si svobodu duchovní brzy nebude možné, bude-li člověk v otrocké morální závislosti na světské sféře. Zatím pomalu míjí doba, kdy nám světská moc ukazuje svou lepší tvář a nepozorovaně na nás hází jedno pavučinové vlákno po druhém, aby nás postupně pevně zabudovala do své měkké, hebké leč pevné pavučiny. Jakmile se staneš závislým na této pavučině a klamných jistotách a pohodlí, které přináší, pak pouhá hrozba, že budeš připraven o to, na čem ses stal závislým, už v tobě vyvolá děs či dokonce paniku. Závislý člověk učiní cokoliv, jen aby dostal to, nač má vybudovaný návyk. O nějaké duchovní svobodě tu už nemůže být ani řeči. Takový člověk není svobodný pro Krista, a zkouška, která je na tu přicházející dobu uchystaná, to snadno prokáže. Na lidi, kteří jsou naopak přivyklí prostému a materiálně nenáročnému a pracovitému životu, však hrozby posledních let světa nebudou doléhat tak tíživě. To jsou ti chudí duchem. Takoví jsou schopni se o sebe postarat. Komu bude stačit trochu chleba a vody a bude vědět, kam touhle cestou kráčí a proč, bude moci žít i bez toho, aby byl závislý na možnosti "kupovat a prodávat" (Zjevení 13,17).
Avšak zpátky k tomu davu.

Podobenstvím davu je v Bibli moře: neustále se zmítající živel, neklidný, stále se měnící a pohlcující vše, co je do něj uvrženo.

Křesťané a církevní obce jsou v této jinotajné biblické řeči nazýváni ostrovy. V apokalypse se píše, že v době antikristově "ostrovy utečou" (nejprve se ostrovy pohnou a později utečou; nehledejte to však v ekumenickém překladu, který není přesný; bohužel i kralický toto proroctví vymazal; je to jen v pravoslavných překladech), což dává pravoslavná tradice do souvislosti s Ježíšovým proroctví o utíkání v dobách konce: "modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě" (Mat 24,20). Hory, což znamená podle svatootcovského výkladu církevní hierarchii, v oné době podle slov sv. Jana už nebudou.
Každý dav je hrozný svou proměnlivostí a takřka přirozenou schopností přijmout beztvářnost lži. Co řeknou předáci davu, opakují pak všichni. Všichni známe pojem "veřejné mínění" (které se, mimochodem, neustále mění, a s nímž lze šikovně manipulovat). Masa si většinou vůbec neuvědomuje, že toto její "mínění" ji vlastně ovládá.

Klasickým příkladem je co nejčastější uveřejňování volebních preferencí před volbami; tím jsou voliči psychologicky odrazováni od toho, aby dali svůj hlas malým či novým politickým stranám, a velkým etablovaným stranám se tím naopak zajišťuje podpora mas. Takové volby jsou vlastně obratně manipulovány a ke svobodnému výběru a politickému zápolení to má daleko :-)
Dav má sobě vlastní schopnost potlačovat individualitu, resp. osobnost, protože v davu mají lidé neartikulovanou touhu mít jednu vůli, jeden názor. "Veřejné mínění" proměňuje společnost na homogenní tvárnou masu. Člověk začíná opakovat to, co říkají všichni. (Naprosto výjimečným mistrem práce s davem byl Adolf Hitler.)
Proto přece jsou výzkumy společenského mínění, aby tím byla společnost kontrolována - stačí reklamní kampaní či politickým projevy přesvědčit necelou polovinu populace a o zbytek se postarají mechanismy davu (a když se výsledek nedostaví hned, tak časem určitě).

Jeden z velikých darů, které lidstvu křesťanství dává, je důrazné zvěstování a pevné připomínání, že člověk je osobou. Církev nemění lidi na masu, ale vede je osobnímu vztahu s Bohem. (Tím se liší církev od sekty a od politických ideologií.) To, co se děje s lidmi v církvi, je vlastně zázrak - shromáždění křesťanů se díky Boží přítomnosti nestává davem ale stává se lidem, Božím lidem. A mezi lidem a masou je podstatný rozdíl.

Jen tak na okraj - v Americe jsou zrovna volby - při pohledu na tamní agitující politiky, každý se svým davem rozjásaných přívrženců, asi uznáme, že politici skutečně nestojí o osoby, oni potřebují mít masu. A nebo z jiného soudku: fanatické masy fanoušků na koncertech nebo na fotbalu či při hokeji - kdo má oči k vidění, nepřehlédne tu destrukci lidské osobnosti projevující se občas i demoličními touhami rozvášněných "sportovců".
Důstojnost člověka tkví v jeho osobě. Jakmile se ďáblu podaří změnit skupinu lidských osob na dav, prudce roste jeho moc nad lidmi. Běsové mohou vstoupit do davu (a také že vstupují) a ženou jej, kam chtějí. Dav je pro běsy snadné rozdivočit, takže může ušlapat člověka, demolovat automobily, zapalovat... V konečném důsledku běsové ženou dav do propasti. Něco podobného, co se děje s davem fyzicky shromážděným někde na stadionu, se děje s celou společností, jestliže se na morální úrovni začne měnit na pouhou ovladatelnou masu. (Myslím, že konečný stav pekla nějak souvisí se ztrátou možnosti realizovat své lidství jako osoba, v plnosti toho, čím osoba je, nebo s neustávajícími mukami z nenaplněnosti těch potencí, jimiž je lidská osoba ve vztahu k Bohu obdařena, či možná dokonce i se ztrácením své vlastní osoby... V nebi tvoří svatí sbor, kdežto v pekle jsou lidé navždy změněni na masu.)

Typickým produktem masové stádnosti je názor, že většina má pravdu. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, že? Na to jednoduchý protiargument: A proč by se nemohla většina mýlit? A proč by se nemohli mýlit třeba všichni? Lidé jsou omylní a z omylných lidí se skládá omylná většina.
Ani Bible neuznává zákon davu, či pravidlo většiny: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo." (Exodus 23,2)
Leč zpět k Zacheovi.
Poté, co se oddělil od davu, Zacheus vylezl na strom. Vyjít na kopec, vystoupat na horu, - to jsou obrazy duchovního života. Tak proč by nemohlo mít stejný symbolický význam lezení na strom? Bez duchovního života nelze uzřít Pána. Kdo se nemodlí, nepostí a neupraví svůj život dle Božích přikázání, nespatří Boha. A přitom stačí tak málo. Trošku modlitby, trochu námahy pro Boha, trochu sebezapření a trochu snahy. Jeden svatý otec pravil svému učedníku: "Trošičku se přinuť." Jak říkají otcové: Zacheus se vyšplhal dva metry vzhůru směrem k nebi, a nebe se v ten okamžik sneslo za ním dolů.

------------------

Téma této neděle je už součástí přípravy na Velký půst. Neděle o Zacheovi v pravoslavném kalendáriu vždy předchází neděli o celném a farizeovi, která je první ze čtyř přípravných nedělí před dobou velkopostní (Velký půst začíná letos podle pravoslavného kalendáře 10. března).

Když rozkrýváme poselství dnešního evangelia s ohledem na blížící se Velký půst, pak bychom mohli jeho poselství shrnout do dvou vět (dnešní doba miluje stručnost): Kvůli tomu přišel Ježíš do Jericha, aby tam našel Zachea. Dej se i ty najít.

Nikdo se nemůže Bohu ztratit v žádném davu. Jak praví svatí otcové: Jestli člověk učiní k Bohu jeden krok, v tu samou chvíli On jich učiní směrem k člověku deset. Jenže právě o to tady jde - aby člověk nejprve učinil ten krok z davu, krok k Bohu. Pak se věci dají do pohybu.

Zatoužíme-li uvidět Boha a něco správného pro to učiníme, pak se nám Bůh zjeví. Vždyť už nás vyhlíží. Blažený Augustin pravil: "Vidíme Boha, protože on dříve vidí nás. My jsme si ho zamilovali, protože on si nejprve zamiloval nás." Těmito slovy postihl Augustin skutečnost, která tvoří jeden z pilířů našeho duchovního života.

Jedna ze stránek naší spirituality je vyjádřena ve starém biblickém příběhu, který se také váže k Jerichu, ale je ještě o mnoho a mnoho starší než událost z dnešního evangelia. Když Boží lid izraelský putoval z Egypta do zaslíbené země, musel se vypořádat s hradbami Jericha. Tyto hradby nepadly ani silou zbraní ani dlouhým obléháním, ale voláním Božího jména (Joz 6,1-20); podle tradice bylo tím "válečným pokřikem", před nímž se zhroutily hradby města, provolávání Jména Hospodinova. Jako by ty jerišské hradby byly podobenstvím síly davu, který ztrácí svou pevnost a moc nad tím, kdo u víře vzývá Boží jméno. Žádná masa nemá moc zadržet toho, kdo je na cestě k Bohu. Zástup jerišských nezadržel dávné Izraelity, nezadržel ani Zachea, nezadrží ani nikoho z nás. "Jdeme svou vlastní cestou a necháváme lidi mluvit," jak dí nějaké starolatinské mudrosloví. "Takový je náš život," jak pravili první křesťané.

P.S.
Příběh o Zacheovi má v sobě ještě zvláštní poselství pro všechny lidi, kterým se život nějak nevede. Ať už pro to, že jsou handicapovaní, nebo udělali někde chybu, život si s nimi ošklivě zahrál a oni jsou zatrpklí či cyničtí. To všechno jsou Zacheové mezi námi. Před Bohem však nejsou zapomenuti ani v opovržení ani odsouzeni. Bůh je hledá a jde za nimi až do jejich nepovedených životů, do jejich celnic a do jejich zatuchlého Jericha. A třeba od nich čeká tak málo - pro začátek jen trochu zvědavosti: "Kdo to asi je, ten Ježíš Kristus?" a maličko námahy - asi tolik, kolik potřebuje člověk k tomu, aby vylezl na strom. No, a dál se uvidí...











Zobrazit příspěvek č. 321 jednotlivě

Administrátor --- 16. 2. 2008
Kosovo a Česká televize

Ještě na okraj webu Kosovská tragédie (Malá galerie právě zničených evropských pravoslavných chrámů v Kosovu)

Čas od času je v křesťanském magazínu České televize reportáž o tom, jak si katolíci nebo protestanti postavili někde nový chrám. Co kdyby redakce náboženského vysílání také ukázala divákům těch sto zbořených a vypálených kosovských a srbských chrámů a monastýrů? Co takhle místo nějaké cesty do Nigérie kamsi za katolickou misí se vypravit kousek za naše hranice, kde naše západní civilizace právě ničila pravoslavné chrámy svými bombami a raketami nebo je umožnila vypalovat a bořit - svou pomocí extrémistickým kosovským Albáncům?

Vypadá to však spíše na to, že místo toho pojedou ekumeničtí redaktoři filmovat raději do jižní Ameriky navštívit misii mezi indiány. Nebo odvysílají čtyři-sta-padesátou-šestou dlouhou reportáž o nějakém hospicu či o rodině s osvojenými dětmi nebo o výtvarníkovi tvořícím moderní křesťanské umění...

Vysílání veřejnoprávní televize si platíme z koncesionářských poplatků. Redaktory si platíme za profesionální práci. Účelem vysílání je mj. i podávání informací. Leč často mám dojem, že si ty české televizní redakce platíme spíše za to, aby nás neinformovaly (a pro náboženské vysílání to platí dvojnásobně).







Zobrazit příspěvek č. 322 jednotlivě

Administrátor --- 18. 2. 2008
Z tisku - nezávislé Kosovo?

Srbská provincie Kosovo vyhlásila v neděli nezávislost.

Provincie tak učinila jednostranně poté, co zkrachovala několikaměsíční jednání kosovských zástupců se srbskou vládou na úrovni Rady bezpečnosti OSN a Evropské unie. Deklaraci o nezávislosti přijal kosovský parlament v Prištině.

Anketa
Podporujete uznání nezávislého Kosova?
Ano - 26.5% Ne - 65.9% Nemám názor - 7.5%
Celkem hlasovalo 11610 čtenářů.
Na zasedání parlamentu promluvil premiér Hashim Thaci i prezident Fatmir Sejdiu. Zdůraznili, že jde o historický moment a také ocenili podporu USA. Odvolávali se na plán vyjednavače OSN Marttiho Ahtisaariho, jímž se budou řídit, který však měl Kosovu přinést jen částečnou nezávislost. Důraz kladli na rovnoprávnost všech etnik na území Kosova s tím, že Kosovo bude nezávislý, demokratický a mnohonárodní stát. Kosovští poslanci schválili osamostatnění aklamací.

Vyhlášení se čekalo. Akt vyhlášení samostatného Kosova avizoval kosovský premiér už několik týdnů pro dny následující po volbě srbského prezidenta počátkem února.

Ani nesouhlas Srbska a Ruska ho neodradil. Krok předem nejprve podpořila přes odpor Bělehradu Evropská unie jako celek, i když někteří její členové v čele s Kyprem a Rumunskem měli výhrady.

Ve čtvrtek však diplomatické zdroje uvedly, že Unie nechá uznání nezávislosti Kosova na jednotlivých členských státech a nestanoví společný postup. Podobně se postupovalo i po vyhlášení nezávislosti Černé Hory.

Naopak ostře se proti nezávislosti Kosova od počátku staví Rusko, které opakovaně blokovalo přijetí jakékoliv rezoluce v Radě bezpečnosti OSN.

Kosovo bylo od roku 1999, kdy NATO vojenskou silou donutilo režim Slobodana Miloševiče ukončit tažení proti místním povstalcům, pod správou OSN. Na jaře loňského roku představil zvláštní zmocněnec OSN pro Kosovo Martti Ahtisaari plán omezené samostatnosti provincie.
Návrh se do značné míry podobal Daytonské mírové smlouvě, která v roce 1995 oficiálně ukončila válku v Bosně.
Před americkým velvyslanectvím v Bělehradě se už odpoledne sešly stovky Srbů, kteří nesouhlasí s vyhlášením nezávislosti Kosova.Skandovali "Kosovo je srdcem Srbska".

Pobouření Srbové kameny napadli i zastupitelský úřad Slovinska, které nyní předsedá EU. I před ním bylo několik lidí zraněno. Hořící auta a kontejnery policie hlásí i z dalších částí srbské metropole.
Srbové tak neuposlechli výzvy srbského prezidenta Borise Tadiče, aby zachovali klid.

Srbský prezident Boris Tadić, premiér Vojislav Koštunica a úřadující předseda Srbské radikální strany Tomislav Nikolić se dohodli, že se ve čtvrtek čtvrtek v Bělehradě uskuteční velké protestní shromáždění proti nezávislosti Kosova.

(Novinky.cz)

--------------------

Počátkem letošního února byl papežem oficiálně přijat prezident prozatímní kosovské samosprávy.
(Dle zpráv Křesťanského magazínu)

--------------------

Bělehrad - Srbské deníky dnes tvrdě odsoudily nedělní vyhlášení nezávislosti Kosova parlamentem této po staletí srbské provincie. Z titulních stran tisku je patrný vztek i zklamání Srbů a v naprosté většině článků se píše o nezákonném odtržení od Srbska s pomocí západních zemí.
Večernje novosti píší o Kosovu pod titulkem "Falešný stát". Podle tohoto listu "Kosovo vyhlásilo svou nezávislost porušením mezinárodního práva se souhlasem Spojených států a Evropské unie". Nedělní hlasování v kosovském parlamentu tento deník shrnuje pod heslem "jednohlasná fraška" a cituje také hlavu srbské pravoslavné církve, která v souvislosti s Kosovem hovoří o "fašistickém řešení".

Deník Press na titulní stranu umístil fotografie amerického prezidenta George Bushe, vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany a kosovského premiéra Hashima Thaçiho s nápisem Viníci.

List Politika napsal, že v případě odtržení Kosova "jde o prohru principu, že mezinárodní právo chrání současně velké i malé státy".

"Srbsko je dnes jako matka, která přišla o své nejstarší dítě. Bylo mu uneseno. Srbsko je dnes mezinárodním vězněm. Rozhodli o tom ti nejmocnější," citovala agentura AFP list Večernje novosti.

(čtk)

Tolik tiskové zprávy. Co se skrývá za chladným tlumočením informací? Přiznám se, že ještě nevím, jestli se mi vlastně chce o tom psát...
Vedle pohledu na lidské utrpení válek, nemocí a zločinu, je právě takováto politika okamžikem, kdy si člověk může v živých barvách uvědomit, co znamená biblická zpráva, že "svět ve zlu leží" (svět je pod mocí Zlého; 1. Jan 5,19). Ještě před necelými dvaceti lety by nikoho z nás ani nenapadlo, že by po Mnichovu se mohlo něco podobného ještě někdy v Evropě opakovat... Může. Může se stát všechno. Vždy a všude se může stát cokoliv. Stejně jako vždycky v minulosti a vždycky v budoucnosti - může se stát vše. Lidstvo je nepoučitelné.








Zobrazit příspěvek č. 323 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Zamyšlení nad tím, co se zrovna děje

Kosovo vyhlašuje nezávislost

(Poslední úprava dnes po poledni)

Albánci zničený pravoslavný chrám v Podujevu (v r. 2004). Český vojenský kontingent, který chránil tento chrám, jediný v širém okolí, byl bezmocný před albánskou tlupou. (Svědectví českých vojáků.)
Albánci se radují z dobytého území.

Přemýšlel jsem celý den, jestli sem něco k tomu mám vůbec vkládat. Myslím však, že nějaký hlas by zaznít měl (aby nemusely volat kameny). Ilegální vyhlášení nezávislosti Kosova považuji za zločin. Je to loupež části území jednoho státu. Navíc tuto loupež provádějí separatisté, u nichž asi těžko budeme pochybovat, že nemají nic společného s terorismem, narkomafií a jiným zločinným byznysem. Jenže nad tím vším bude mezinárodní společenství pevně zavírat oči, protože odtržení Kosova je součástí globalizačních plánů nového světového uspořádání, budování nové světovlády.

Jsem však hluboce přesvědčen, že vyhlášení nezávislosti Kosova - a hlavně uznání této nezávislosti - je do nebe volající křivdou a urážkou Srbů nejen proto, že je tam kulturní kolébka jejich národa. Všechny národy, které kolem Srbska tak ochotně spolupracovaly s německým fašismem za druhé světové vlády, už dnes dosáhly toho, co si slibovaly od spolupráce s nacisty - územních zisků na úkor Srbska. Jedině Srbové, kteří bojovali proti fašistům, jsou dnes nejen od chorvatských a albánských kolaborantů poníženi, ale jsou haněni i od západoevropského společenství (že by Srbové byli špatným svědomím západní Evropy, po které se fašismus rozšířil až příliš snadno?) A nyní už i fašistickou minulostí známý dvoumilionový národ kosovských Albánců si za pomoci západních politiků zřídil svůj vlastní státeček - cele na území Srbska.

Současná situace je o to křiklavější, že zrovna nedávno (v březnu 2004) ukázali kosovští Albánci, jaký vztah mají k minulosti zemi, kterou si chtějí přivlastnit. Ke křesťanství, k němuž se naoko hlásí Evropa, která Kosovské Albánce podporuje (jak krutě směšná je v tomto světle nedávná diskuse, jestli má být v navrhované evropské ústavě zmínka o křesťanství). Obrázky Albánců lezoucích jako pavouci po pravoslavných chrámech s palicemi a kladivy, bořících, lámajících, rozbíjejících na chrámu, co se rozbít či ulomit dá, nám tak bolestně připomínají filmové záběry z Ruska po bolševické revoluci (po r. 1917), na nichž jsou zachyceni lidoví bolševici lezoucí po střechách chrámů, lomcující s kříži za kopulích, svrhávající zvony, loupající střechy, drancující chrámové interiéry, a divoce se radující a skotačící lidé kolem zapálených ikon.


Znak UCK (teroristické Kosovské osvobozenecké armády) na transparentu v ulicích Prištiny. Znak této guerilly zůstával jako podpis namalovaný či vyškrabaný na vypálených chrámech, na ikonách a zničených historických freskách (např. ve vypáleném starobylém monastýru v Devici na zdi i na ikonách, nebo na pilířích před zcela zničenou katedrálou v Prizreni či jinde).

Prezident Bush si pospíšil s provoláním: Kosovo je svobodné!
Dnes visí na ulicích Kosova na transparentech emblémy UCK (tzv. "kosovské osvobozenecké armády"), o které sice nikdo na Západě příliš nepochybuje, že je to v podstatě teroristická guerilla, ale přesto americkému prezidentu, celosvětovému velikému bojovníkovi proti terorismu, nevadí, že se k UCK nový "Kosovský stát" veřejně hlásí, a neváhá jej podporovat. To je světová realita začátku 21. století. Pokud se jedná o útok na pravoslavnou zemi, pak se USA spojí klidně i s teroristy. (Když si připomeneme, kolik tisíc nevinných lidí v Afghánistánu a Iráku Američani v posledních letech pod pláštěm "války proti terorismu" pozabíjeli, je toto Bushovo pokrytectví o to strašidelnější.)

Co to bude za stát, který je založen na takové loupeži, bezpráví a v okamžiku svého vzniku se přihlásil k teroristickým guerillám, jejichž vůdce se postavil do čela státu? Vývoj státu se děje v tom duchu, v jakém se neslo jeho zakládání. Platí to pro Izrael, který je permanentní válce. Bude to platit pro i pro samozvané Kosovo.

17 z 27 států chce rychle uznat nezávislost Kosova (prý, aby přešly nejistotě). To překonalo i nejoptimističtější naděje kosovské vlády, která očekávala uznání tak od pěti států.
Bush: "Kosované jsou dnes nezávislí, to je to, oč jsem já i vláda usilovali celou dobu." (No, alespoň že je americký prezident upřímný, když už nic jiného.) Jenže co to bude za Evropu, která uzná mezinárodní zločin, a tím se na něm vlastně podílí? Bude to Evropa podobná té, která porodila fašismus a následnou světovou válku. Jedinou morální nadějí jsou ještě země, které se odmítnou podílet na tomto zločinu.
Zástupce srbské vlády včera pravil: "Ještě existují země v EU, které zatím nepoklekly před USA. A záleží jim na mezinárodním právu a jeho dodržování. Uznání Kosova je v rozporu s mezinárodním právem." Koho dnes vlastně chrání mezinárodní právo? A jestli se právo nedodržuje, pak není potřebné, protože platí "právo silnějšího" - diktát vyzbrojených mocností. Co to bude svět, ve kterém budeme žít?

Mezi prvními státy, které uznaly samostatné Kosovo, je Francie, jejíž jednotky KFOR, které měly hlídat, aby Albánci nedělali pogromy, smutně prosluly svou nečinností. Při první takové příležitosti se zabarikádovali na své základně a dokonce neudělali ani zátarasy na cestě vedoucí přímo vedle jejich plotu, aby zablokovali průjezd automobilů kosovských Albánců, když tudy jezdili vypalovat vesnici, která byla hned vedle základny Francouzů a byla vypálena do základů.

Zničený chrám sv. Mikuláše v Prištině (pochází z r. 1331)
Které jsou to vlastně státy, jež si tak pospíšily s uznáním samozvaného Kosova? Vedle USA je to Veliká Británie, Francie a Itálie. To jsou přesně ty země, které podepsaly Mnichovskou zradu (1938). Tehdy tyto státy prodaly naše pohraniční území Hitlerovi. A co následovalo? Itálie už fašistická byla, Francie byla brzy Hitlerem obsazena (a neměl s Francouzi Hitler mnoho práce) a Angličanům, kterým zachránilo čest jen to, že bydleli za kanálem, už za pár let v rámci historické spravedlnosti "čiň čertu dobře, peklem se ti odmění" sypal Hitler na hlavy bomby. Tak se mohou Angličani, Francouzi i Italové těšit, jak se jim po čase odmění Albánci.
Příliš nepřekvapuje, že Kosovo hned uznali i Němci, snad vhledem ke společné fašistické minulosti a dobré spolupráci kosovských Albánců s Hitlerem. Je jen zajímavé, jak tyhle dávné vazby z minulosti stále dobře fungují, i když je tato minulost stokrát demonstrativně zatracována a všichni se od ní na oficiální úrovni rozhodně distancují. (Němečtí vojáci mírové mise KFOR se v Kosovu před čtyřmi roky podle pozorovatelů chovali jako wermacht za 2. světové války, takže církev nakonec žádala kompletní odchod německého kontingentu z Kosova.)
Nu a na konec - je snad samozřejmé uznání Kosova ze strany Turecka, které se touží vrátit svým vlivem do Evropy - na Balkán, kde se Turci v minulých staletí tak dobře zabydleli. Prakticky jediný, kdo jim tam dělal nějaké potíže, byli Srbové bránící postupu Turků dále na západ. A za to, že dnešní Evropa není turecká, se jim dnes "odvděčuje" s příslovečnou západní věrolomností.

(Ta zmíněná "západní věrolomnost", suchá, morálně prázdná, krátkozraká pragmatičnost, bez nejmenšího smyslu pro ideál, není prázdným pojmem; tisíckrát se projevila v dějinách, při kolonizaci, při Mnichovu i při druhé světové válce i jako selhání a zrada při mírové misi KFOR (viz nejen zbabělost francouzských vojáků ale i ostuda Němců, kteří dali biskupovi písemný slib, že budou chránit pravoslavné, a pak v síle 3800 vojáků nečinně přihlíželi zničení a znesvěcení katedrály v Prizreni a dělali si fotografie; a nebo nečinnost německých vojáků při vypalování monastýru sv. archandělů a nezúčastněné přihlížení Němců, jak Albánci tancují na hrobě sv. krále Dušana; a to je jen pár případů z mnoha). Na tuhle proslulou západní nespolehlivost je celkem spolehnutí. Nějak to už asi mají západní vládcové a politici v genech. Čistě na okraj: právě tato věrolomnost tak bolestně zasáhla spisovatele Karla Čapka, oddaného přítele "staré dobré Anglie", že ho toto zklamání přivedlo do hrobu).
------------------

Obraz vývoje v Jugoslávii v devadesátých letech je dnes tady na Západě už tak překroucený a deformovaný, že se asi těžko může někomu podařit něco na tom změnit. Vývoj je to tak složitý, že krátce to popsat nejde a knihu si přečte jen těch pár, kteří už stejně vědí.

Události devadesátých let nelze pochopit, ignorujeme-li tragické události druhé světové války. Chorvatští ustašovci, kolaborující s německými fašisty, se pokoušejí vyvraždit celé srbské etnikum žijící v Chorvatsku. Vydatně se při tom angažuje římsko-katolická církev (i dnes se k této genocidě spáchané na Srbech Vatikán hlásí - preláta Stěpanice, který nese hlavní odpovědnost za vraždění Srbů, papež Jan Pavel II. i přes varování historiků blahořečil a hlásí se k Stepanicovi i čeští katolíci). Události, po nichž zbyly masové hroby plné srbských obětí chorvatského klero-fašismu (např. v Medžugorie), jsou tam v živé paměti po celou komunistickou éru.

O ustašovcích za druhé světové války si můžete přečíst krátkou povídku zpracovanou podle historických událostí: Hrdinství otce Luky. Historické pojednání o událostech za druhé světové války a o úloze, kterou při nich sehrála římsko-katolická církev: Noční můra Jugoslávie (podle knihy Veliký zločin, napsané profesorem bělehradské university Viktorem Novákem, která vyšla několik let po konci druhé světové války).
-------------------

Vykreslím pár ilustrací, obrázků, které mi utkvěly v paměti.


Vypálený monastýr (klášter) Svatých archandělů. (Postaven v r. 1343; Prizren; vypálen Albánci za tiché asistence německého kontingentu KFOR.) (Obrázek vypáleného monastýru ve větší velikosti.

Obrázek první
Začátek devadesátých let. V Jugoslávii to začíná vřít. Chorvaté žádají nezávislost a chtějí si přisvojit tradičně srbská území, území, na nichž doposavad žije srbská většina, o jejíž osud nyní panují obavy, aby neskončila celá v nějakém hromadném hrobě. Bělehradská vláda žádá mezinárodní společenství, aby na sporná území byli vysláni vojáci Spojených národů a pod jejich dohledem byl proveden plebiscit, který rozhodne, kam mají takto území připadnout. Žádost nebyla vyslyšena. "Modré přilby" nepřišly. Začíná občanská válka. Mírový odchod Chorvatska od Jugoslávie a spravedlivé rozdělení území nebylo v zájmu Západu.

Obrázek druhý
Navštívili mě někdy v první polovině 90. let emigranti z Jugoslávie. Mladí srbští manželé. Běženci. Utekli ze svého domu, nechali celý svůj majetek na místě. Vzali jen dva kufry a svou malou holčičku. Bloudí po Západě a hledají, kam se podít. Bydleli na území Chorvatska. Vyprávěli, co v jejich městě dělo. Chorvati vytáhli ustašovské prapory a zástavy, pod nimiž se dělo vyvražďování Srbů před padesáti lety. Měli je poschovávané na půdách. Nyní se k této fašistické minulosti nadšeně přihlásili a požadovali vyhlášení samostatného Chorvatska. Emigranti vyprávěli, že někdo označuje v noci sprejem srbské domy a fixem dělá značky na zvonky bytů, kde bydlí Srbové. Shodou okolností zrovna nedávno proběhlo sčítání lidu, kde se uváděla i národnost, a listiny se seznamy osob se dostaly do rukou Chorvatských aktivistů. Některé srbské domy byly už srovnány se zemí. Co se stalo s jejich obyvateli se nevědělo. Do Srbska jít nechtěli, protože měli strach, že by tam mladého muže hned povolali do armády. Tak raději vzali nohy na ramena a zmizeli. Asi jim to zachránilo život. Věnoval jsem jim srbochorvatsko-český slovník. Pak už jsem je neviděl.

Obrázek třetí
Vyprávějí staří lidé z Bosny. Kam jim paměť sahala, žili v jedné vesnici vedle sebe pravoslavní a muslimové. Společně pracovali, společně se veselili. Považovali se bratry. Vždyť jsme všichni Srbové. V devadesátých letech najednou začal někdo hlásat, že srbský muslim potřebuje svůj vlastní stát, protože náboženství rozděluje lidi i národy. Najednou se o tom mluvilo odevšad. Lidé, kteří vedle sebe žili desítky let v míru, a před nimi jejich otcové a dědové, se na sebe začali mračit, pak nadávat a pak vzájemně vraždit. S bratra se stal nepřítel. A z nepřítele vrah, který zabil někoho z tvé rodiny, a tudíž je potřeba ho také zabít (nebo alespoň někoho z jeho rodiny). Co se to stalo? Nemuslimští Srbové obviňovali muslimské Srby, že chtějí odtrhnout kus Srbska. Srbští muslimové obviňovali srbské nemuslimy, že jim tuhle zemi nechtějí dát - co by to nemuslimům udělalo, kdyby se Bosny vzdali. Jednou byli zmasakrováni jedni, pak zase druzí.


Vypálený monastýr - chrám Krista Spasitele. (Postaven ve 14. století)
Alespoň pár črt z průběhu událostí od začátku 90. let do současnosti

Bělehrad hned na začátku prosí Spojené národy o zásah a přítomnost "modrých přileb". Západ vyslal hned nato srbské vládě signál, že se nebude vměšovat. Chorvati mají více a více zbraní (později se zjistilo, že byli aktivně vyzbrojováni ze Západní Evropy; francouzští novináři prý přišli na to, že se na nákupech zbraní pro Chorvaty podílela Vatikánská banka). Ozbrojený a krvavý konflikt se rychle rozhoří naplno. V této etapě je nesporné, že zločiny byly páchány na obou stranách. Světová média však informují výrazně tendenčně: tj. očima Chorvatů, a pak očima muslimů z Bosny. Nikdo však nemůže popřít, že z hlediska příčiny vzniku konfliktu, jsou Chorvaté či bosenští muslimové separatisty, kteří aniž by dlouhodobě jednali o svých požadavcích, sáhli ihned ke zbraním, (a takovým nebývá ani na Západě zvykem vycházet ochotně vstříc), kdežto Srbové brání celistvost celosvětové uznávaného státu. Mezinárodní společenství Bělehradu nepomohlo, ale pasivně i aktivně pomáhalo separatistům. A snad ještě významnější než materiální podpora a dodávky zbraní, byla podpora morální (i z Vatikánu). Válečné zločiny, jichž se dopustila srbská strana jsou po celou tu dobu cílevědomě zdůrazňovány a někdy i zveličovány (dnes už prokázáno), aby Srbové vypadali jako krvežíznivé bestie, jejichž potěšením je nesmyslně vraždit mírumilovné Chorvaty a pokojné bosenské muslimy. Válečné zločiny páchané druhou stranou jsou udivujícím způsobem bagatelizovány či rovnou zamlčovány. Tento pohled na válku v Jugoslávii má jediný účel - ospravedlnit politiku Západu na Balkáně. A ospravedlnit separatismus Chorvatů a bosenských muslimů.

Mírové návrhy Bělehradu k vyřešení situace nebo na výměnu území (tj. těch kde je srbská většina za ty, kde je většina např. muslimů) Západ pokaždé smetl se stolu.

Západní podpora odtržení Chorvatska i s územními zisky na úkor Srbů se už brzy jasně blíží k realizaci vyhlášení nezávislého Chorvatska. Stejným směrem se vyvíjí Bosna. A za této situace zazněla od Západu koncem devadesátých let (přesně načasovaná) výzva k osamostatnění Kosova. Byla to léčka a Miloševič na ni skočil. Začal brutálně vytlačovat Albánce z Kosova, což bylo přesně to, co Západ potřeboval. Pod záminkou humanitárních důvodů začal bombardovat Srby.
Pak bylo Kosovo obsazeno. Přes všechna ta ujišťování, že Kosovo pod mezinárodní správou zůstává součástí Srbska, všichni jsme věděli, že politika Západu je od začátku zacílena k osamostatnění Kosova. Západ opět nezklamal. A netrvalo ani deset let, a Kosovo už vyhlašuje nezávislost. Jednání představitelů kosovských Albánců se Srby o budoucím statutu Kosova byla vždy jen fraškou, protože žádná ochota k jednání na straně Albánců nikdy nebyla (to uznávali všichni pozorovatelé); jediné s čím Albánci přicházeli na jednání, byl požadavek naprosté samostatnosti. USA už dopředu deklarovaly, že "případné" vyhlášení samostatnosti Kosova okamžitě přijmou, takže Albánci vlastně neměli žádný důvod hledat jiné řešení.

Po odtržení Sudet od předválečného Československa, a hlavně po ostudné roli Západu, který vyšel požadavkům Hitlera tak ochotně (a zbaběle) vstříc, všichni očekávali, že se taková hanebnost už nebude ve střední Evropě opakovat. Alespoň ne hned po šedesáti letech. (Vždyť kvůli tomu prý vznikla EU, aby se takové zločiny už nemohly dít!) Kdyby před půl stoletím někdo řekl, že Západ sehraje stejnou roli při nejbližší příležitosti(!) znovu, nikdo by tomu nevěřil. Všichni si tenkrát mysleli, že Mnichov bude navždy výstrahou, aby už nikdy v Evropě nic podobného nespáchalo. A už je to tady znovu. A kulisy tohoto divadla jsou až neuvěřitelně podobné. Demagogická tvrzení Albánců dokazujících jejich historické nároky na toto území nejsou nepodobná demagogii Hitlera ohledně Sudet. Tenkrát to byli němečtí národní socialisté s wermachtem, nyní jsou to albánští teroristé z osvobozenecké armády (UCK), z jejíhož velení se rekrutuje současný kosovský prezident.

---------------

Ohořelá freska z 12. století (vizitka vztahu kosovských Albánců ke kultuře země, kterou chtějí pro sebe zabrat.)
Jistě není náhodné, že počátkem letošního února byl papežem oficiálně přijat prezident prozatímní kosovské samosprávy. Co asi přijel do Vatikánu představitel kosovských Albánců domlouvat, když ne podporu papeže pro vyhlášení nezávislosti? Vatikán sice prohlašuje, že katolíci zachovávají ve věci Kosova neutralitu, jenže to jim asi těžko budeme věřit, když víme, jak horlivě papežští preláti v Kosovu ze svých kazatelen povzbuzují k odtržení od Srbska.

Viz např. jak římskokatolický biskup z kazately pracuje pro odtržení Kosova od Srbska. Podobného tématu se týká i komuniké pravoslavných biskupů k apelu dvou římskokatolických katedrálů z Chorvatska a Bosny. Už jen z těchto dvou dokumentů je možno si učinit představu o způsobu působení katolické církve v bývalé Jugoslávii.
Ostatně, kdyby se papež chtěl chovat s úctou k právu a zákonu, jak se na biskupa patří (zvláště když se jedná o mezinárodní právo a ten biskup aspiruje na světového biskupa nad všemi křesťany), pak by si nemohl dovolit ani toto alibistické prohlašování, že bude zachovávat neutralitu ve sporu srbského státu a kosovských separatistů, ale musel by podpořit celistvost a legální státoprávní uspořádání mezinárodně uznávané Republiky srbské. Vyhlašovat neutralitu vůči kosovským teroristům s UCK, kteří nedávno v době míru zapalovali pravoslavné chrámy a vraždili pravoslavné křesťany, to je totéž, jako kdyby papež vyjádřil tichou podporu zločinu.

Stejně jako papež Jan Pavel II. požehnal v r. 1999 útok NATO na Jugoslávii a vraždění pravoslavných křesťanů v Srbsku, tak - jak se právě ukázalo - současný papež pokračuje ve šlépějích svého předchůdce. Oficiální přátelské přijetí představitele kosovské samosprávy, která už dlouho vyhlašuje svůj úmysl zmocnit se cizího území, na němž při tom už teď likviduje vše pravoslavné, asi těžko budeme moci chápat jinak než jako podporu separatistům a jakési požehnání k dalšímu útoku na pravoslaví.

(Papežská dvojtvářnost je znovu a znovu překvapující, ač nás provází již celé tisíciletí. Stejně jako v případě cyrilometodějské misie, nebo při pádu Byzance. Papež se usmívá, slíbí to či ono, vyjadřuje pochopení a lásku k pravoslavným, a zároveň hbitě podpoří každého, kdo jde pravoslavným po krku. Mohli bychom už na to být za těch 1000 let zvyklí, ale přesto něco takového vždycky nově zaskočí. Ale dosti o tom. Nechme papežství osudu, který je mu určen.)











Zobrazit příspěvek č. 324 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Ještě jedna zajímavost - málo se vzpomíná na "krach" státu Albánie na začátku 90. let. Údajně stál na počátku toho pád nějaké loterie. Průvodním jevem bylo ohromné rabování vojenských skladů této nejmilitarizovanější země Evropy. Tehdy jsme ještě netušili (je to můj dohad) že tyto zbraně budou proudit do Jugoslávie a pravděpodobně se stanou základem materiálové podpory pro příští balkánské války či Albánce v Kosovu.



Zobrazit příspěvek č. 325 jednotlivě

Administrátor --- 20. 2. 2008
Ad Kosovo

Několik fotografií: Proměna pravoslavného katedrálního chrámu v Prizreni za jedinou březnovou noc roku 2004.



Zobrazit příspěvek č. 326 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 20. 2. 2008
Právo?

Prosím, nejsme-li lhostejní k tomu, co se děje v Kosovu a nechceme-li slepě věřit tomu, jak nám to vysvětlí pan Alexandr Vondra, přečtěme si rezoluci RB OSN č.1244 ze dne 7.června 1999. Je běžně dostupná na internetu, např. nedávno ji znovu publikovalo sdružení Res publica. Tato rezoluce garantuje územní celistvost Srbska a nedotknutelnost jeho hranic, ostatně stejně jako všechny základní dokumenty OBSE. Bez ohledu na to, zdali jsou nám sympatičtí Srbové či Albánci, křesťané či muslimové, musíme, chceme-li být objektivní, uznat, že vyhlášení "nezávislého Kosova" je v rozporu s mezinárodním právem a jeho ZÁKLADNÍMI principy. Taktéž uznání Kosova kterýmkoli státem znamená porušení této rezoluce i principů OBSE. Skutečnost, že světové velmoci v čele s USA (a Afghánistánem...) "Kosovo" uznaly, ukazuje, jakou váhu tato usnesení pro ně mají. Ostatně Izrael porušuje taková usnsení už 40 let a nic se neděje... Jestliže tito lidé mají takovou úctu k principům mezinárodního práva, jakou úctu asi budou mít k ústavám svých vlastních států a k respektování právních norem obecně?
Jsme svědky vlkého zla na úrovni nejvyšší politické moci. Taková zla se stávala, stávají a budou stávat. Ať již je to Kosovo 2008, české pohraničí 1938 nebo vyvražďování původních amerických národů vyslanci "křesťanské" civilisace. George Bush a jeho osa dobra už křesťanství nejen diskreditují, oni ho již aktivně pomáhají ničit. Mohou si dovolit úplně všechno. Nemusejí se nikomu a ničemu zodpovídat a také to nedělají. Národ, který Evropu zachránil před Osmany a který jako jediný statečně vyčerpával Hitlera na Balkáně a který měl v přepočtu na počet obyvatel po Rusech nejvyšší oběti z II.světové války, je poučován národem, který si zabral území pro sebe prostřednitvím alkoholismu, dek s neštovicemi, podvodnými smlouvami a vraždami, který se ekonomicky zmohl na obchodu s černochy a jejich otroctví, který ještě před 90ti lety řešil, jestli Indiáni mohou mít americké občanství a ještě před 40 lety neměl vyřešeno, jestli bílí a černí mohou jezdit stejnými autobusy, který proto, aby se dostal první do vesmíru, byl ochoten zaměstnat Hitlerova dvorního konstruktéra V2 a který popravuje zločince injekcemi a elektrickým křeslem atd. atd., tento národ dává lekce z pojmů jako svoboda, spravedlnost, demokracie národu, který se 100 let před objevením Ameriky téměř sebeobětoval v bitvě na Kosově poli.
Co napsat více? Soužení budete mít ve světě..ale já jsem přemohl svět.
Marně se pídím po vyjádřeních pravoslavných církví (kromě srbské a ruské), pokud by někdo z čtenářů Ambonu na něco narazil, prosím, dejte vědět.



Zobrazit příspěvek č. 327 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Kosovo - petice - iniciativa - rozbory od dr. Rajko Dolečka

Zasílám odkaz na naše webové stránky, kde je možno přečíst další informace ohledně současného dění okolo Kosova – petice, chronologie z jistého úhlu pohledu, akce proti uznání nezávislosti...atd; aktivity ohledně Kosova jsou již dosti košaté, jsou atakováni politici, usilujeme o zařazení bodu Kosovo na jednání parlamentu.

V Kristu
Kliment


www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.doc

----------------

P.S.
Pokud byste měli problém otevřít tento textový soubor pro MS Word přímo z webu, pak je možno si jej "ručně" stáhnout zvlášť ve dvou formátech:
kosovo-petice-dolecek.doc
kosovo-petice-dolecek.rtf
(Jedná se o identický textový soubor, přesně v té podobě, jak je na výše uvedené webové adrese. Klikněte pravým tlačítkem myši na název souboru a vyberte "uložit cíl jako")







Zobrazit příspěvek č. 328 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2008
Z tisku ad Kosovo

Mrtví opouštějí Kosovo

Srbové, kteří prchají z Kosova, chtějí vzít s sebou kosti svých předků. Mají na paměti kosovské Albánce, kteří nedávno (2004) vykopávali hroby a vyhazovali ven kosti (jak to užasle sledovali čeští vojáci KFOR).

Podobně na konci bosenské války v r. 1995 někteří utíkající Srbové odváželi vykopané nebožtíky na střechách svých aut. Byl to strašlivý obraz definitivního loučení - návrat nebude nikdy. Nyní se tento hořký exodus odehrává v Kosovu.
"Začalo to zde v r. 2001," říká majitel firmy, která exhumace a převozy provádí. "Stále toho přibývá a nyní to bude zřejmě kulminovat."
Provedeno bylo už 100 exhumací (exhumace i s převozem do Srbska stojí 1000 Euro). Po vyhlášení nezávislosti se počítá s novým útěkem Srbů s dalším rozšířením provádění exhumací v této zemi, která je naplněna takovou nenávistí, že ani dávno mrtví zde nemohou mít pokoj.
(Credo.ru)

-----------------------

Kněz Vsevolod Čaplin z oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu připomněl kosovským Albáncům, že pokojný a úspěšný život nelze vybudovat na cizí úkor.
Vyhlášením nezávislosti porušuje kosovská samospráva mezinárodní právo v jednom z jeho nejvýznamnějších principů, jímž je nedotknutelnost územní celistvosti státu. Tento princip stojí na stejné úrovni jako idea lidských práv.
Jestliže světové společenství nedokázalo odvrátit toto přestoupení práva a ustoupilo politickému a mocenskému tlaku, pak tím byla uštědřena vážná rána samotnému právnímu systému mezinárodních vztahů.
O situaci v Kosovu mnohokrát hovořil patriarcha Alexij II. při svých veřejných vystoupeních i při osobních setkáních s představiteli států.
Dokud jedna strana konfliktu zažívá nespravedlnost a trpí, pak konflikt nelze považovat za vyřešený. To by si měli uvědomit všichni, kteří přijímají rozhodnutí ohledně Kosova a kteří na sebe berou odpovědnost za osudy tam žijících lidí.
(Interfax)






Zobrazit příspěvek č. 329 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2008
Kosovo

Krátký pohled do historie i současnosti Kosova

Dr. Rajko Doleček Proč je nezákonné vyhlášení nezávislosti Kosova?




Zobrazit příspěvek č. 330 jednotlivě

Administrátor --- 25. 2. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

NATO: Bezpečnost zajistíme

Kosovští Albánci oslavují v centru Prištiny nezávislost

Nezávislé Kosovo: Tečka za komunistickou Evropou

Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova

Velká Albánie prý nebude

Srbům z kosovského Belfastu nastává nejistá budoucnost

* *

Tolik několik titulků z českých médií. A tolik očividných lží a demagogie.

NATO „hlídalo“ v Kosovu celá léta pouze albánskou lůzu, aby ji při vraždění bezbranných lidí nikdo (srbská policie) nerušil.

Albánci oslavují nezávislost? Nezávislost?! Ohromující nezaměstnanost, organizovaný zločin v celé Evropě, pašování drog, prostituce, terorismus? Celá tato „společnost“ prolezlá kriminalitou je nezávislá na čem? Na kom? Finanční zdroje? Mafie a... EU!

V čem má být nezávislost Albánců v Kosovu tečkou za komunismem, to nelze tušit. Vždyť komunistická strana je v našem parlamentu!

Brusel finišuje s přípravami na samostatnost Kosova? Kdo je to ten „Brusel“? Lze ho hnát k zodpovědnosti, nebo je to nějaká beztvará masa, která se nezodpovídá nikomu?

Velká Albánie nebude opravdu jen „prý“. Žádné sliby už nemají cenu. Ať nikdo nic neslibuje. Ti ostří hoši z NATO nás dokonale přesvědčili, že jediné, co platí, jsou samonaváděcí rakety, inteligentní pumy, cynizmus a chuť páchat extrémní násilí.

Srovnání Kosova s Belfastem není na místě. Severní Irsko je okupováno (!), Kosovo je součást státu. Angličané vytvořili v Sev. Irsku pro sebe vhodné podmínky přistěhováváním anglických protestantů (to jsou ti /a jejich potomci/, kdo ve volbách hlasují pro setrvání v okupaci). „Většina“ pro hlasování od odtržení Kosova byla také uměle vytvořena, ale nelítostným pronásledování (genocidou) a vyháněním místních Srbů. Tak byla zajištěna „demokratická“ většina.

Co se týče „nejisté budoucnosti“ - nejistá byla i minulost i přítomnost pod „ochranou" Západu.


Turecko poslalo na kurdské rebely v Iráku tisíce vojáků

Tato správa už působí jen jako nejcyničtější výsměch celé situaci (a mezinárodnímu právu).

Z komentářů přitom vyplývá, že Kurdové jsou ve zcela jiné (mnohem horší) situaci, než Albánci v Kosovu, kteří se těšili mnoha výhodám (jednání s představiteli: Albánci jsou vítanými hosty na konferencích, ale Kurd Ocalan sedí v tureckém kriminále na doživotí; kurdštinou není radno mluvit, Albánci podobná omezení nemají apod).

Dokážeme si představit, že by Srbsko vyslalo tankové jednotky proti vraždícím a vypalujícím bandám Albánců nejen do svého Kosova, ale pronásledovalo je dokonce i do sousední Albánie? Znamená to, že už startují bombardéry NATO k útoku na Turecko? Znamená to, že se Turecko ocitne na „černé listině"? Že bude turecký prezident souzen v cizí zemi až zemře ve vězení, atd., atd?

Závěr tato stati nemá závěr, počkáme, co nám naše média zase přinesou.

PS: Česká televize označila dnešní sobotní demonstraci za akci extrémistů. Ačkoliv byly demonstrace dvě, viděli jsme pouze černé masky. „Díky“!

Boris


P.S.
Doporučuji ke shlédnutí na internetu (pokud jste neviděli):

Interview ČT24
22. 2. 2008 - 18:31 - ČT24

zajímavý např. vstup:
"nezávislost neuznalo Rusko a Čína", četl jsem, že ani např. Slovesko. Je to opět manipulace ČT?

Dále "odborník" už suveréně užívá pojem "Kosovci". Žádná taková národnost neexistuje!

Doporučuji na blog.aktualne.centrum.cz Dienstbierovy komentáře





Zobrazit příspěvek č. 331 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2008
Katolická církev a Kosovo

Biskup Malý: "Tragédie roku 1948 se nesmí opakovat" - ale myslí to zřejmě ve smyslu: už ne tak, aby to škodilo našim zájmům

Četl jsem, že v neděli se v katedrále sv. Víta konala vzpomínka na oběti komunismu. Bohoslužbu vedl biskup Václav Malý, který označil únorové události roku 1948 za tragédii, která by se už nikdy neměla opakovat.

Ať mi ekumenisté všech zemí odpustí, ale ke stále rozkvétajícímu pokrytectví vatikánské hierarchie se mlčí opravdu těžko. Vždyť to, co se právě děje v Kosovu a co se dělo v bývalé Jugoslávii, je nejspíše mnohokrát horší než únor 1948, a římsko-katolická hierarchie to schvaluje (žehnala bombardování Bělehradu, stejně jako žehná kosovským Albáncům při odtržení části Srbska)! V Kosovu jsou vypalovány pravoslavné chrámy a jsou vražděni a vyháněni pravoslavní křesťané, a tamní katolický prelát uprostřed té hrůzy povzbuzuje Albánce. Je porušováno mezinárodní právo a Vatikán tiše evidentně podporuje teroristy a separatisty.

Teď prožívají Srbové v Kosovu svůj hrůzný "únor 2008" a katolická hierarchie stojí na straně "komunistů" - tedy těch, kdo v "kosovském únoru" hrají tu roli, kterou v "našem únoru" hráli komunisté.

Jenže zatímco "naši komunisté" chrámy zavírali, tak kosovští "komunisté" chrámy vypalují a vyhlazují z povrchu země. Zatímco "naši komunisté" perzekuovali duchovní a agitovali věřící, aby nechodili do chrámů, tak kosovští "komunisté" všechny pravoslavné vyhánějí ze země (pokud je tedy nezabijí). To jsou dva "únory" a dva úplně rozdílné postoje biskupů Vatikánu.

Vypadá to, jako by se v průběhu posledních patnácti let katolická církev inspirovala marxistickým "proletáři všech zemí spojte se" (což bylo komunistickým heslem třídní nenávisti). A jen s mírnou modifikací místo něho vatikánská internacionála proklamovala: "nepřátelé pravoslavných Srbů spojte se!"

Cožpak toto pokrytectví nikdy neskončí? Proč o míru vždycky nejhlasitěji mluví ti, co nejvíce zbrojí?
Biskup Malý řekl při kázání mj.: "vzájemnost stojí na úctě jednoho člověka k druhému a na chápání toho, že každý je jiný." A tohle nám hlásá z kazatelny biskup církve, která nedávno blahořečila biskupa Stepanice, ochránce a duchovního otce chorvatských klerofašistů, který nese spoluzodpovědnost za genocidu spáchanou na Srbech v Chorvatsku jen pár let před naším "vítězným únorem". Proč v taková výročí raději nemlčí hierarchie církve, jejíž církevní historik prý prohlašuje hrůzy páchané tenkrát římsko-katolickými duchovními a mnichy na Srbech za vymyšlené (to už je snad prakticky podobné jako popírání holocaustu), což spolu s blahořečením Stepanice nejspíš něco vypovídá o vztahu katolické církve k této temné kapitole jejích novodobých(!) dějin. (Podotýkám: Stepanic to není nějaká středověká inkvizice - i dnes ještě žijí pamětníci.)









Zobrazit příspěvek č. 332 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2008
O pýše ctnostníka a pokoře hříšníka

Neděle o celném a farizeovi

Za onoho času pravil Pán toto podobenství...

18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán (celník).
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celný pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.
(Evangelium podle Lukáše 18. kap., překladu kralického jen zlehka adaptovaného)

O celnících jsme tu hovořili již minule. I dnes k nám přichází jeden člen "celnického družstva" a opět reprezentuje morální i mravní dno společnosti. Do chrámu však nejdříve napochodoval farizej v plné polní - v celé své honosnosti, v rouchu s velikými střapci (které manifestovaly jeho kromobyčejnou zbožnost). A hrne si to přímo před oltář - na střed chrámu. Přece se on, důstojná a ctěná osoba v izraelské společnosti, nebude modlit někde v koutě. Do středu chrámu si stoupne, pěkně před oltář.
Jeho pýcha byla taková, že toužil nejen po prvním místě mezi lidmi, ale dokonce i před Bohem. V modlitbě. A hned jde na to.
A ještě někdo je tu... Tam, vzadu. "Kde ten se tu vzal? Z jaké peleše lotrovské asi vylezl? No, nevadí, alespoň bude mít Bůh srovnání..."

------------------------

Dva hříšníci přicházejí do chrámu, aby se stanuli před Bohem. Jeden je možná hříšný více jiný méně. Jenže hříchy mají oba. Tudíž oba jsou před Bohem mrtví. Někoho zabíjí mnoho hříchů, jiného zabíjí třeba jen jeden hřích. Leč výsledek je stejný - duchovní smrt. Malé přirovnání: když někoho přepadne vrah v temné uličce a zabije ho nožem, není podstatné, jestli ten nůž byla veliká a dlouhá kudla nebo to byl kapesní zavírací nožík. Výsledek je stejný bez ohledu na velikost vražedné zbraně - oběť je mrtvá. Nemůžeme říci, že po vykrvácení od rány malým nožem by byl nebožtík méně mrtvý než od rány velkou kudlou.
Tedy do chrámu vstupují dva hříšníci, dva duchovně mrtví lidé. V tom mezi nimi není podstatného rozdílu. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že jeden z nich viděl své hříchy a druhý ne.
Proč?
Jak se ukazuje, tak prvotní pohled na oba hříšníky, srovnání, kdo z nich je větší hříšník a kdo menší, bylo nedokonalé. Celník měl mnoho zřejmých a všem známých hříchů, kdežto farizej byl počestným pánem, slynoucím zbožností a dodržováním Božích ustanovení. Jenže vedle viditelných hříchů a viditelných ctností, jsou tu ještě neviditelné hříchy a neviditelné ctnosti, které se zviditelnily až na chování obou lidí v chrámu. Ukazuje se, že celník vedle všech svých hrozných a nechutných hříchů měl i veliké ctnosti: pokoru, pokání a zření své hříšnosti. Kdežto farizej měl vedle všech známých a všude chválených ctností i jeden veliký hřích, nejhorší hřích, jaký člověk může mít: pýchu, což je hlavní satanský hřích, kvůli němuž byl stižen duchovní slepotou.

Jsou-li askeze a plnění všech Božích přikázání a kánonů provázeny pýchou, je taková "zbožnost" ďáblu pro smích. Vždyť on sám nic nejí, nic nepije, nikdy nespí a vládnul mocí Bohem ustanoveného řádu celého kosmu - jen jediný hřích ho svrhl s nebe, takže letěl jako blesk: pýcha.

Jinými slovy: můžeš dodržovat všechny kánonů otců, jet podle starého juliánského kalendáře, mít všechny spisy svatých otců v malíčku, psát složitá teologická díla, nebo sloužit Božskou liturgii každý den a celý denní bohoslužebný kruh k tomu, modlit se 10.000 střelných modliteb dennodenně, můžeš půstem vysušit tělo, prožít celý život na poušti, a nebo stavět nemocnice, rozdat svůj celý svůj majetek chudým, či konat misie, vydávat knihy... - můžeš se třeba přetrhnout ve své snaze o zbožnost, nevykořeníš-li pýchu, ďábel se ti směje. A ty zůstáváš stále tím farizejem z dnešního evangelijního podobenství, který se míjí s Božím ospravedlněním.

Máš-li v sobě pýchu, pak všechny úkony a skutky zbožnosti tě nejen nepřibližují k Bohu, ale od Boha tě naopak vzdalují. Proto zůstává prvořadým úkolem duchovního života "mikroskopem" prohledávat svou duši a hledat tam bacily pýchy a nemilosrdně je dezinfikovat ponížením se a sebezapřením (jak by to tak podobně mohl říci starec Paisij). Je potřeba vyhledávat šlahouny sebedůvěry, egoismu a dalších mutací pýchy, které se ovíjejí kolem duše člověka (a tak často se maskují jako zbožnost), a sekat je, rvát je z kořenů odseknutím své vlastní vůle. To se však snadněji řekne, než učiní. Tak už to chodí.

Někdy se stává, že dosahovat pokory je velice obtížné pro církevní duchovní a učené teology. Ti to mají totiž nejtěžší. Zvláště teologové - aby dosáhli pokory, musejí ze srdce vyhnat vše, co se ve školách a knihách našprtali o Bohu. A to jde velice těžko vzhledem k tomu, že tyto "zbožné vědomosti" vytvářejí milované ego učence a dávají mu magickou sílu vytvářející iluzi, že člověk něco pochopil o Bohu.

Zajímavá je otázka: kdo z těch dvou, o nichž dnešní evangelium vypráví, byl teolog? Lidé v Jerusalemě by odpověděli bez pochybností: farizej. Ježíš však odvětil na tuto otázku přímo a jednoznačně: celník. Zdali se Kristus Pán vyjádřil o celníkovi jako o teologovi? Samozřejmě! A právě o tom se vyjádřil v poslední větě našeho evangelijního podobenství: "... odcházel z chrámu ospravedlněn." Co to znamená v tehdejším jazyce? Ospravedlnit znamená učinit znovu spravedlivým, očistit od poskvrny. A co jiného je teologie než uzdravení a očištění srdce, aby vidělo - a tudíž poznalo - Boha?! Celník je prototypem teologa.

Co vlastně znamená slovo "teologie"? Učení o Bohu. Slovo o Bohu. O Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví. Ví o Něm něco podstatného jen ten, kdo Boha skutečně poznal. A Boha poznal ten, kdo Ho zřel skrze své očištěné srdce. Jen takový člověk je pravým teologem, který se může o Bohu vyslovit. Jen ten, kdo poznal Boha, může o Něm učit.
My jsme si bohužel zvykli používat toto slovo v jiném významu - knižní vzdělanec, učenec teologických věd ve školském systému. A to je skutečné neštěstí. Nic tak spolehlivě neničí duchovní život a nerozleptává srdce zbožného člověka, jako studium teologických traktátů mimo správný duchovní rámec. To je důvod, proč na bohosloveckých školách je studium vždy spojováno se seminářem, k němuž patří intenzivní modlitební a bohoslužebný život osazenstva v jakési klauzuře. Studenti jsou duchovně vedeni spirituálem, který se v průběhu studia snaží, aby nabýváním vědomostí nechřadnul duchovní život a srdce nebylo zkaženo racionalistickým studiem mnohých teorií, ale bylo udržováno v pokoře a prostotě. Jestli při studiu teologie ztratíš prosté srdce, tak jsi prohrál. Tisíckrát blíže k Bohu a prospěšnější pro církev je neučený zbožný člověk prostého srdce, než vzdělaný farizej se zmateným srdcem.

Bohopoznání čerpá Církev z evangelia a svatých Tajin, víry, modlitby a duchovního života. To je jediné pravé bohopoznání, které neustále žije (nezávisle na knihách) v duchovním životě Církve. Jak pravil starec Siluan šokovanému západnímu profesorovi: "Kdyby církev přišla o všechny své knihy, tady na Athosu žijí mniši, kteří by to mohli všechno napsat znovu (myslí tím: z jejich vlastní duchovní zkušenosti). Dnes nic nepíšou, protože to, co je potřeba, je už napsané." Jiní otcové říkali, že všechna díla svatých Otců byla napsána jen proto, že nedokážeme správně číst a přijímat Evangelium, a tak ho Otcové svými traktáty vykládají.

Skutečná čili pravá teologie tudíž nemá se školami nic společného. Je to duchovní poznání Boha, které se děje v Církvi za účasti svatých Tajin skrze víru, modlitbu, přísnou mravnost, askezi, a hlavně v hlubokém pokání, které má sílu rozbít lidské ego. Jen třem svatým dala Církev přízvisko "theolog" - a to sv. apoštolu Janu, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Simeonovi - a všem kvůli jejich důvěrnému proniknutí do Božích tajemství, které bylo výsledkem jejich vysokého duchovního vzletu. Teologie pro ně byla bohopoznáním - cestou ke zbožštění (theosis). Poznej Boha, a pak teprve o něm mluv. Někteří teologičtí doktoři občas vzbuzují dojem, jako by byli přesvědčeni, že budou-li o Bohu co nejvíce hovořit, pak ho tím skutečně poznají.
-------------------

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
(1. Janova 1,8-10)
Farizej si neuvědomoval svůj hřích, svou duchovní nemoc, a proto se domníval, že nepotřebuje duchovní uzdravení. To je zásadní rozdíl od celníka. Proto se celník nikoliv farizej stal předobrazem křesťana. Vždyť Bůh praví: nepotřebují zdraví lékaře nýbrž nemocní. Opět se dostáváme k terapeutickému aspektu křesťanství. Biskup Hierotheos z Navpaktu vskutku výstižně píše: "Věřit v Boha bez podstoupení léčení v Kristu není vůbec víra."

A dále píše: »...práce církve je terapeutická. Snaží se uzdravit lidské nemoci, zvláště nemoci duše, které je souží. Toto je základní učení Nového zákona a církevních Otců. ...
Znova zde chci zdůraznit nezastupitelnost Církve. Děkuji velmi knězi a profesoru Janu Romanidesovi při zdůrazňování této skutečnosti v jeho dílech. Jsem přesvědčen, že je velmi sečtělý v 'niptických' otcích -- zvláště v dílech obsažených ve Filokalii -- a tak pochopil pravý význam křesťanství. Věřím, že je to jeho velký příspěvek. Protože v této době, kdy je křesťanství představováno jako filozofie anebo intelektuální teologie anebo kulturní a populární tradice -- zvyky a obyčeje -- on uvádí toto učení o terapeutickém oboru a léčení.«
Jde o léčení hříšníka čili "člověka s dysfunkcí osobnosti". A nejde tu o psychologické (či psychiatrické) pojetí osobnosti, ale o uzdravování kořenů osobnosti, které leží mimo dosah psychologických či psychiatrických nástrojů a metod.

»Patristická tradice není ani sociální filozofií ani morálním systémem a není ani souborem náboženských dogmat: je to terapeutická metoda.« Činnost mysli (noetická energie), která vytváří modlitbu v srdci, je jakýmsi fyziologickým orgánem, který mají všichni a který potřebuje uzdravit. »Ani filozofie ani žádná ze známých přírodních či společenských věd není schopna vyléčit tento orgán. To může být provedeno pouze způsobem života dle 'niptického' a asketického učení otců. Proto ti, kteří nejsou léčeni, nemají obvykle ponětí o existenci takového orgánu.« (Píše J. Romanides citovaný vl. Hierotheosem, který hned pokračuje:)

»Takže v církvi jsme rozděleni na nemocné, kteří podstupují uzdravující terapii, a na ty, -- svaté -- kteří už byli vyléčeni. "Otcové nerozdělují lidi na morální a nemorální nebo dobré a špatné na základě morálních zákonů. Toto dělení je povrchní. V hloubi je lidstvo nemocné na duši rozděleno, na ty, kteří jsou léčeni, a ty, kteří jsou vyléčeni. Všichni, kteří nejsou ve stavu duševního osvícení, jsou nemocní na duši... Není to jen dobrá vůle, dobré rozhodnutí, morální praxe a náboženská úcta k pravoslavné tradici, co činí pravoslavného pravoslavným, ale očišťování, osvícení a zbožštění. Tato stádia léčení jsou cílem života Církve a přijímání svatých Tajin, jak o tom svědčí liturgické texty."

Z toho, co bylo doposud řečeno, je jasné, že křesťanství je především věda, která léčí, to jest psychoterapeutická metoda a léčení. Totéž by mělo být řečeno o teologii: není to filozofie, ale hlavně terapeutický kurs. Pravoslavná teologie jasně ukazuje, že je na jedné straně plodem terapie, a na druhé straně léčebným procesem. Jinými slovy, jenom ti, kteří byli uzdraveni a dosáhli společenství s Bohem, jsou theology, a jen oni sami mohou ukázat křesťanům pravou cestu, po níž lze dosáhnout 'místa' vyléčení. Takže teologie je obojí: jak výsledek, tak i metoda léčby.«
---------------------------

V pateriku se nám zachovalo něco z moudrosti otců egyptské pouště:
Někdo jednou přispěchal ke starci a vzrušeně hlásil: "Někteří říkají, že vidí anděly!" ale starec suše odvětil: "Blažený je ten, kdo vždycky vidí své hříchy."

O čem se tu vlastně hovoří? Pochopitelně o tom, že vidět své hříchy má daleko větší hodnotu, než vidět cokoliv jiného. Žádné jiné zření totiž nemá podstatný význam pro věčný život. Skrze zření svých hříchů můžeme spatřit Ježíše.

Jenže je tu ještě něco. Hřích má jednu hroznou vlastnost: oslepuje oči srdce a ty se pak stávají nevnímavé - a to především k hříchu. Jakoby hřích měl nějakou sebemaskovací vlastnost, aby nebyl viditelný.

Když Adam s Evou porušili Boží příkaz - tam pod tím stromem v ráji - tak se jim otevřely oči a zjistili, že jsou nazí. Co to znamená - otevřely se jim oči? Ve skutečnosti se tím míní, že v ten moment oslepli. Ztratili duchovní zření. Viděli už pouze to, co je vnější. Zároveň je opustila blahodať, která je zahalovala. A ztratili nevinnost, která vylučuje stud.
A jak se to ihned projevilo? Oslepli vůči hříchu - najednou nechápali, čeho se dopustili. Neviděli pak už svůj hřích. Ztratili schopnost pokání. Začali vinu házet na sebe vzájemně. Když se jich Bůh tázal - formuloval svou otázku jako výzvu k pokání: "Adame, kde jsi?" (tj. podívej, kam ses to dostal). Když to Adam nepochopil, táže se znovu: "Nejedl jsi snad z toho stromu...?" Jak přirozené pro upřímnou a čistou duši by bylo odpovědět: "Je to tak. Odpusť. Byl jsem sveden, ale stále tě miluji a chci to napravit." Leč to už Adama ani nenapadne. Jeho mysl už pracuje jinak - nikoliv svobodně, ale podle zákona hříchu. Místo toho tedy sehrají s Evou trapnou a nedůstojnou scénku - Adam: "To ona za to může." Eva: "To had to způsobil." Ztratili schopnost pokání a odvahu přijmout odpovědnost za své činy. Ospravedlňovali sami sebe a stali se slepými ke své nemoci. Tím podali Bohu důkaz, že se infekce hříchu už prožrala do jejich srdce až do samotné podstaty, přirozenosti člověka. Tehdy se zrodilo farizejství.

K čemu je vidět anděly, když nevidíš svůj hřích?

----------------------

Farizej v dnešním evangeliu měl všechny důvody být se sebou spokojen. V rámci své zbožnosti plnil, co měl. Jeho problém tkví v tom, že jeho zbožnost byla iluzí, sebeklamem, jeho osobní náboženství bylo falešné. Otcem, k němuž se modlil, nebyl ve skutečnosti Otec nebeský, ale ďábel (Jan 8,41-44). Farizejská zbožnost je tudíž ve svých krajních formách jakousi formou satanismu.
Farizej nepochopil, že zákon je tu proto, aby člověka usvědčil.
Všechno sice nastudoval, veškeré levitské předpisy a ustanovení měl v malíku. Jenže nic při tom nepochopil. Stejná situace je dnes mezi slovutnými teology. Občas se setkáš s učencem, který toho zná tolik z teologie, biblistiky, patristiky, dogmatiky... - leč on nic nepochopil. Žongluje s výroky Písma a citáty svatých Otců jako klaun s kuželkami, ale je to jen mudrování, které málokoho nadchne či inspiruje. Kvůli takové nauce nikdo svůj život neobětuje.
(Možná právě proto je dnes málo křesťanů: máme mnoho studovaných teologů ale málo svatých.)
Starec Paisij athonský školské teology často kritizoval. Jednou o nich pravil: naučili se díla svatých Otců ale při tom nezískali jejich ducha.

Je to stále působící pokušení - uhnout před skutečným duchovním životem, který je tím krvavým řezem do srdce člověka. Být křesťanem to je radost a bolest. Uhnout se dá různými způsoby: magickým pojetím bohoslužebného života církve, právnickým uchopením posvátných kánonů, racionalistickým mudrováním teologickým - čili neustálým obráběním svatootcovské teologie či přeskládáváním výroků svatých otců, jako by to byly kostky na hraní. To všechno je vlastně únikem před skutečným duchovním životem, hlubokým pádem, který se děje za honosnou fasádou stoprocentně svatootcovského dědictví.

Jeden možných způsobů úniku je však stoprocentně dědictvím toho dnešního farizeje: náboženství představit jako (delší či kratší) soupis předpisů, jejichž naplněním vzniká věřícímu nárok na nálepku: "Bůh je se mnou spokojen, jsem dobrým služebníkem Božím."

Dříve se pokušení tohoto druhu úniku projevovalo v křesťanství hlavně tzv. "židovstvováním". Vytrvale se objevovalo v různých mutacích a klonech v Rusku. Hereze tohoto druhu byla tvrdě odsouzena i sněmovně. A ten zápas trvá vlastně dodnes. V západním křesťanství nalezlo "židovstvování" spousta způsobů jak se zabudovat do myšlení a života západních církví, a dnes už tam tyto projevy tvoří tak samozřejmou součást života církví, že nikoho ani nenapadne, že je to prvek původnímu křesťanství naprosto cizorodý (jedním z takových případů svědectví, že se západní křesťanství částečně vrátilo do sféry starého zákona, je - podle prof. A. Osipova - duchu křesťanství odcizený akcent položený na Desatero, kdežto křesťanské sféře blahodati odpovídá klást důraz spíše na devatero blahoslavenství; samozřejmě i papismus je jasným produktem starozákonního myšlení - jediný chrám v Jerusalemě pro veškeré židovstvo odpovídá jediné hlavě univerzální církve v Římě atd.).

Dnes se toto pokušení projevuje např. zájmem západních křesťanů o islám (zájem stále roste a spěje k masivním konverzím k islámu, který si vcelku upřímně nehraje na žádný ekumenismus a ne-prozelytismus). Proč ten zájem? Náboženství muslimů také předkládá jasné stručné požadavky, které lze při troše úsilí splnit, vést ritualizovaný duchovní život a odměnou je člověku hřejivý pocit, že může být s sebou spokojen. Že je dobrým věřícím.
-----------------------

Nu, a poslední zastavení nad dnešním evangeliem na závěr.

Farizej se modlil: "Bože, děkuji ti..." Co je na tom špatně? Vždyť i my často při bohoslužbách děkujeme. Sv. Theofan Zatvornik praví, že »bohumilé díky jsou naplněny pokáním. Bez pokání jsou díky skrytou sebechválou, což se jasně projevilo na dalších slovech farizeje: "děkuji ti, že plním, co mám plnit," a nebo skrytým odsuzováním druhých lidí: "děkuji ti, že nejsem jako ten celník."«

Poučení: dobré skutky, půst a modlitba jsou obojetné. Mohou přibližovat k Bohu, ale mohou i od Boha vzdalovat.
Pokud nás půst a modlitba nevyučí v lásce a pokoře, pak nám duchovně škodí. Farizejství kvete v každé době, a rozkvétá všemi barvami i dnes mezi křesťany.

Správná modlitba je vždycky kající modlitba. "Pokání člověka to je Boží svátek," říkal sv. Efrém Syrský. "Odměna se dává za pokoru a nikoliv za námahu." Ne za půst, ne za modlitby, ne za dobré skutky. Leč tomu, kdo se poníží. Ne tomu, kdo se snaží, aby vypadal menším, než jest, ale tomu, kdo vidí svou nepatrnost kvůli svým hříchům. Kdo uvidí, do jaké hlubiny ho stáhnul hřích, pochopí, že hlouběji se už nemůže dostat. Klíčem k velikosti člověka je pokání, stejně jako se v tajemství Kristovy pokory ukázala krása a dokonalost Boží lásky.

Do jaké míry jsi v duši blíže k Bohu, do té míry vnímáš velikost svého hříchu. Jan Křtitel (o němž se v Písmu píše, že je největším z lidí) se považoval za nehodného, aby Pánu Ježíši jen rozvázal řemínek na jeho obuvi. Když se prorok Isaiáš ocitl v Boží přítomnosti a viděl Boha sedícího na trůnu, pocítil svou hříšnost: "Běda mě! Zahynul jsem! Jsem člověk nečistých úst..." Když se apoštolu Petrovi zjevila Boží síla skrze zázračný rybolov pravil: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk." Kvůli blízkosti Bohu se apoštol Pavel prohlásil za prvního (tj. největšího) ze všech hříšníků (jeho slova opakujeme vždy před svatým přijímáním; běda nám, opakujeme-li je pouze ústy).

Touto nedělí naplno začíná čtyřnedělní přípravné období před začátkem Velkého půstu, svaté Čtyřicátnice, což je doba pokání, světlého pláče nad hříchy, které v sobě odhalujeme. Myslím, že po tom všem už není nikterak potřebné zdůvodňovat, proč tradice Církve vybrala právě čtení o celném a farizeovi, aby nás vypravila na cestu velkopostní.

Žijeme ve světě, kde stále slábne vnímání hříchu. Žijeme ve společnosti, která brzy "nebude znát hřích" a jedinou její starostí bude zajistit, aby hřích byl bezpečný. Hřích dnes už skoro nikoho netrápí, jediné, co lidi znepokojuje, jsou následky hříchu: nemoci, přírodní katastrofy, války, vnitřní prázdnota a zoufalství. Dokud budeme všechny síly vynakládat jen na to, jak překonat následky hříchu, ale hřích budeme pokrývat, dokud nepřineseme Bohu pokoru a pokání, budou následky hříchy činit náš život více a více nešťastným.

Stále rychlejší upadání do otupělosti vůči hříchu je alarmující. Lidé ztrácejí citlivost ke hříchu. Např. dávný hřích smilstva dnes většina lidí nahlíží spíše jako projev lásky a svobody. Vlastně to pak už není vůbec žádný hřích, ale spíše ctnost. Dávný hřích homosexuality - dnes je to jen jiný styl života. A jestliže ty hrůzné skutky zatím ještě nejsou okrášleny aureolou ctnosti, tak už alespoň nejsou vnímány jako nemravnost. Je to prostě pouhá jinakost. A neúcta k jinakosti zavání netolerantností, a vůči ní je společnost vysoce citlivá - netolerantnost k jinakosti je pro současníky bez diskuzí pokleskem, resp. špatností či zločinem.

A nejde tu o to, abychom se jako křesťané vyvyšovali nad mravní zkažeností světa. Pak bychom byli jako ten farizej z dnešního evangelia. Má to však znamenat, že křesťan v obavě, aby nebyl vnímán jako farizej, musí mlčet k rozmáhajícímu se hříchu? Vždyť apoštol Pavel píše: "Usvědčuj hřích!" Křesťanská pozice není nadmutým mravokárenstvím, ale soucitem s těmi, kteří krvácejí hříchem. Vždyť si tím způsobují nemírnou bolest už tady, a poté nekončící utrpení tam. Slova usvědčení přinášíme světu jako lék.

Když křesťanství hovoří o hříchu, tak nejen kárá, ale především zvěstuje cestu k odpuštění. Nejsme tu, abychom soudili a odsuzovali (jako ten farizej), ale abychom usvědčením hříchu diagnostikovali nemoc světa a přinášeli evangelium o odpuštění hříchů jako lék na všechny nemoci.

Je to jakási zvrácená zákonitost. Čím více je ve světě hříchu, tím méně je hřích vnímán jako hřích. Jako by zdegeneroval jakýsi morální "pud sebezáchovy". Dokud člověk nezačne vnímat, že hřích je hříchem a co je to hřích, pak bude stále hledět na druhé lidi s pýchou. Jak mám totiž vidět svůj hřích, když nevím, co je to hřích? Jak se mají světští lidí přestat opájet svou domnělou spravedlností, když jim dnes už nikdo neříká, v jakém hříchu žijí? Proto by měli křesťané odložit falešné ohledy a přivádět lidi k pokání: ukázat jim jejich hřích a jejich nemoc, a ukázat jim cestu k očištění a uzdravení.
Svatí otcové dí, že člověk nevidí ani tisícinu zla, které je ve světě, a nevidí ani tisícinu Boží lásky ke světu. Není potřeba zoufat nad zlem světa. Hřích nikdy nebude silnější než Boží milosrdenství. A čím více bude triumfovat zlo, tím mocněji bude působit Boží Duch. "Když se rozmnoží hřích, rozhojní se blahodať" (Řím 5,20). Možná, že ještě nikdy nebyla v církvi vidět síla Kristova tak, jako dnes. Právě nyní jsou voláni kající hříšníci, aby vešli ve slávu, protože se přiblížilo Království Nebeské.













Zobrazit příspěvek č. 333 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2008
Znamení doby - lékaři jsou pokutováni za to, že dítě přežilo

Zamyšlení nad jedním nepovedeným abortem:

http://myska.bigbloger.lidovky.cz/c/26957/List-Rimanum-2-odst4-Coz-nevis-ze-Bozi-dobrota.html






Zobrazit příspěvek č. 334 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2008
Další prohra na Kosově poli

Zamyšlení nad Kosovem

Starec Paisij Athonský říkal: "Hleďte na všechno duchovně." A takto je potřeba nahlédnout i na celou tu neplechu kolem Kosova. Je to fenomén, který se bolestně - a to znamená, že hluboce, - dotýká každého, kdo má srdce napojené na duchovní tělo Pravoslaví. A tudíž to vše, co se kolem Kosova děje, je jakýmsi smutným obrazem, který vypovídá i o nás, zrcadlí něco o našem duchovním stavu. Vypovídá o naší slabé modlitbě, resp. o mělkosti našeho duchovního života.

Tak tedy, pojďme se podívat na pád Kosova z této perspektivy. Není to jen úpadek světa, je to i naše propadnutí.


Demonstrace v Bělehradě proti oddělení Kosova. Společná modlitba Srbů u katedrály sv. Sávy.

Při pohledu na světovládné plány rýsujícího se nového světového řádu a na naprosto nebývalou a s ničím pozemským už nesrovnatelnou moc těch, kteří tento vývoj řídí a prosazují, nečekejme v budoucnosti tohoto zmírajícího světa nic dobrého. Už nyní vlastně žijeme v éře nenápadné (pro nás) třetí světové války (byť byla mlhavě nazvána "válkou proti terorismu", ale s jasně vyřčeným dovětkem, že "povedeme ji po celém světě"), která je předpovídána před příchodem konce světa. Válek, krutosti, zabíjení, chudoby, do nebe volajícího bezpráví páchaného mocnými na bezmocných, je už bezbřehý oceán a bude i nadále nevyhnutelně přibývat. Všichni víme, odkud tohle zlo do světa přichází. Není už v lidských silách se tomu postavit. Jedinou nadějí je nyní už jen Bůh.

Celá dvě tisíciletí měli křesťané od Boha tu pozoruhodnou moc: stát zlu v cestě, stát proti němu uprostřed cesty a zadržovat vpád zla do světa. Zla v celé jeho síle, kterou mu dá ten, kdo byl andělem přivázán v podsvětí na řetězu, ale musí být ještě na chvíli propuštěn, až na zemi ztratí svou sílu ta duchovní mocnost, která jeho vstupu stála v cestě.

Začíná být zjevné, že nemůžeme již nadále bránit triumfu zla v tomhle světě. Dokonce - jak se zdá - nemáme dnes už ani duchovní síly tomuhle zlu se vůbec postavit. Naplno to začalo vlastně už začátkem 20. století, kdy viděli starci přicházet do světa celé pluky démonů, kteří zde ještě nikdy před tím nebyly, jak se chechtají a křičí: "Přišel náš čas." Není samosebou, že právě tohle století přineslo na zemi krveprolití doposavad v lidské historii nevídané, dvě světové války vedené zbraněmi, které by si ještě před sto lety nikdo neuměl ani představit (a to nemluvím o současných zbraních, které se už vlastně vymykají samotné lidské sféře, ale náležejí spíše do démonické duchovní sféry - a to jak svou ničivou silou, tak i čarodějnickou podstatou, a v neposlední řadě i původem - podle našich proroků jsou moderní technologie darem od ďábla). Spolu s tím však byla "křesťanská civilizace" zachvácena požárem vzpoury proti Kristu: ať už ve formě otevřené války proti Bohu při revoluci v Rusku, nebo plíživě a skrytě (a o to nebezpečněji) formou západního konzumismu. Jestli revoluce v Rusku očistila Ruskou církev, tak konsumismus na západě zadusil poslední jiskry křesťanství (nepovažuji za jisté, zda to, co tam dnes za zvuku kytar v oné bizardní postmoderní "chrámové" architektuře za povykování "aleluja" doutná v tom vychládajícím popelu, lze ještě nazývat křesťanstvím v tom smyslu, jak je známe my).

Při pohledu na náš pravoslavný prohnilý duchovní život, na němž se naplňují všechna proroctví starců posledních třech staletí, je jasné, že už ani my nejsme těmi, kdo by mohl vztáhnout svou ruku proti bujícímu zlu, které každým dnem nabývá na síle a pozdvihuje se nad světem. A když ne my, tak kdo? Není tu žádná jiná duchovní moc, která by se mohla měřit s démonickými podnebeskými světa pány věku tohoto.

Celé pravoslavné křesťanstvo se modlilo za Balkán a nyní za Kosovo. Možná, že bez těchto modliteb by se stalo ještě více zla a spácháno bylo ještě něco daleko horšího, než se stalo. Možná, že by bez těchto modliteb nikdo pravoslavný v Kosovu nepřežil rok 2004 a dnes by už v Kosovu byly pečlivě zahlazeny všechny stopy po tom, že ještě před pěti lety zde byly chrámy, farnosti, monastýry, sloužily se liturgie a žili zde pravoslavní mniši. Konec konců, z toho, co jsme viděli při pogromech před čtyřmi lety, je nad slunce jasnější, že to, co uchránilo pravoslavné křesťany před vyvražděním zfanatizovanými albánskými hordami, nebyli západoevropští vojáci KFOR, kteří buď jen bezmocně přihlíželi nebo zbaběle zalezli a zavřeli se ve svých základnách na sedm zámků, bojíce se vystrčit nos.

Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.

Tato dnešní prohra není první v dějinách. Uvedu dva příklady:

Případ první. Za hlavní z tragických okamžiků dějin pravoslavné církve bychom zřejmě mohli považovat pád Byzance (1453). Historikové se předstihují v rozebírání historických geopolitických, sociálních či politických důvodů pádu Konstantinopole do rukou Turků. V pravoslaví se však většinou nepochybuje o tom, že duchovní (a tudíž klíčovou) příčinou velkého Pádu je předchozí podepsání unie s Římem (florentská unie, 1439) - čili sjednocení byzantské církve s římským papežem. Ačkoliv lid v Byzanci unii rozhořčeně odmítl, císařem byla unie podepsána a byla platná, protože byzantský císař měl i významné církevní postavení a z duchovního hlediska právoplatně zastupoval svůj lid; a proto Bůh nejen jeho ale celý byzantský stát zavrhl. Císař jako osoba zaplatil za zradu pravoslaví ihned: jeho milovaná manželka zemřela při podepisování unie na mor; zůstal bezdětný a osamělý. Na jeho říši se začala připravovat zhouba, která dorazila za 14 let a nepomohly žádné hradby, které císař ve zlém tušení tak pečlivě opravoval a posiloval. Císař unii podepsal, protože přestal spoléhat na Boží pomoc; podřídil Byzanc papeži, o němž už bylo jasné, že je heretický (viz posléze i známý veřejný výrok sv. Marka Efezského, který se při odborných disputacích ve Florencii sám přesvědčil, jak na tom papisté ve věrouce jsou: "Latiníci nejsou schismatiky ale heretiky," což vstoupilo do dějin). A to vše proto, aby císař získal vojenskou pomoc ze Západu, kterou papež slíbil zajistit. Lze si snadno představit, že Bůh mu pravil: "Blázne, neočekáváš pomoci ode mne, ale od odpadlého papeže, a podle toho to s tvou říší dopadne." Bůh odňal od unionisované Konstantinopole svou záštitu, přesvatá Bohorodice opustila Město. A papež, na něhož císař tak spoléhal, zradil. Jak výstižně napsal S. Runciman: "Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni..." Byzanc sjednocenou s papežem Bůh už nepotřeboval. Její úloha v dějinách skončila.

Případ druhý. Ruská katastrofa. "Velká říjnová socialistická revoluce", jak se ten Boží bič jmenuje plným jménem, není jen katastrofou sociální či politickým experimentem. Je především jevem církevním. Dnes se v Ruské církvi již otevřeně hovoří o tom, že revoluce (1917) byla důsledkem vnitřního stavu předrevoluční Ruské pravoslavné církve, od něhož se odvíjel úpadek společenský a morální (běžně na to poukazuje i prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov). O skutečném hroucení církve existuje bezpočet dokladů. Vypráví se o úpadku mnišstva, rozpadu duchovního života, pronikání západní věrouky. Výmluvným svědectvím je např. zásadní odpor tehdejších biskupů v synodu proti svatořečení ct. Serafíma Sarovského, které se nakonec uskutečnilo až na osobní příkaz cara. Do učení církve závažně pronikaly pokleslé západní vlivy a to na všech úrovních duchovního života: v církevní kultuře a liturgii, v myšlení a hlavně v narušování víry (např. v knihách té doby běžně najdete heretické učení katolického tridentského koncilu o transubstanciaci při proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy), dokonce to došlo tak daleko, že podle některých zpráv dokonce bylo těsně před revolucí přijato dávno odsouzené heretické západní učení o stvořených energiích... Toto uchvácení Západem, jeho duchovním klimatem, našlo odraz i ve společenských proudech a hnutích, které přes různé anarchistické projevy vedly přímo ke společenským otřesům, pro něž bylo charakteristickým rysem zavrhování všeho tradičně ruského či byzantského a potažmo i pravoslavného, a nekritické přijímání a velebení všeho západního. To je podhoubí sociálního zemětřesení, z něhož vyrostla bolševická revoluce. Revoluce je v tomto světle nejen Božím trestem, ale zároveň očištěním Ruské církve - lépe řečeno, záchranou církve pro budoucnost. Současná probíhající obnova ruského pravoslaví by nebyla možná bez znovuzaložení Ruské církve na nové mučednické krvi.

Co mají oba případy společného? Nápadný je na nich jako společný jmenovatel: sblížení s Římem, příklon k Západu. Zdá se, že nakolik se pravoslavná církev přibližuje Římu, natolik slábne její duchovní síla, až nakonec od ní Bůh odnímá svou ochranu. (S podobným hodnocením vztahu k Římu se dnes běžně setkáte v Řecké státní církvi; nikoliv však v Konstantinopolském patriarchátu :-)
Tak či onak, dopustí-li Bůh katastrofu na církev, je to vždy k jejímu očištění. Jak říká prof. Osipov: Vše, co Bůh rozprostírá kolem nás jako okolnosti, v nichž je nám dáno vést své životy, a jak Bůh ve své prozřetelnosti řídí události, má sloužit k vytvoření těch nejlepších podmínek k tomu, abychom poznali naši nemoc. A to by asi měl být základní zorný úhel našeho pohledu na kosovskou prohru. Bůh nás chce očistit. A my především musíme přijít na to - od čeho. Co děláme, my pravoslavní po celém světě, špatně? Neopíráme příliš své naděje o tento svět? Nezapletli jsme svá srdce do hemžení červivé dočasnosti? Nedoufáme snad v cokoliv lidského? Pak bychom nakonec byli dozajista oklamáni a posléze opuštěni Bohem i lidmi...

Zopakujme: jedinou naší nadějí už je jenom Bůh. A tak to vlastně má být.
A zřejmě právě k tomuto poznání nás má vývoj světa přivést: abychom přestali spoléhat na cokoliv lidského, na všechny naše síly, lidské dohody, přísliby podpory či peněz, na paragrafy práva, sliby cizích vladařů a mezinárodní smlouvy či pakty, natož na zbraně. Stavem světa nás chce Bůh dovést k tomu, abychom spoléhali jen a výlučně na Něho. On se nás musí zastat. On se musí do věci vložit. Jestli tady na tom světě jsou ještě lidé, kteří mají (jak říká starec Paisij) právo na Boží zastání a jeho ostrý zásah, pak On to bezpochyby učiní. A pokud je stav světa i stav náš už tak špatný, že Hospodin nechá "hříšníky, aby dál tančili na našich zádech" (žalm z kathismy 18.), pak se děj vůle Boží. Ať jdou dál věci svým směrem a nechme svět, ať spěchá ke svému konci.

P.S.
První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...










Zobrazit příspěvek č. 335 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2008
Návrat domů z velké dálky

Neděle o marnotratném synu

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:

Člověk jeden měl dva syny.
15,12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, kterýž na mne připadá. I rozdělil jim majetek.
15,13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ.
15,14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
15,15 I šed, přidržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
15,16 I žádal nasytiti břicho své lusky, které svině jedly, ale žádný nedával jemu.
15,17 Tu šel do sebe, řekl: Jak mnozí námezdníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
15,18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
15,19 A nejsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z námezdníků svých.
15,20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho.
15,21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a nejsem hoden více slouti synem tvým.
15,22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
15,23 A přivedouce to tele tučné, zabijte je, a hodujíce, buďme veseli.
15,24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
15,25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
15,26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
15,27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
15,28 I rozhněval se, a nechtěl tam jíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
15,29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
15,30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral majetek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
15,31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
15,32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
(Lukáš 15. kap. )

První obraz podobenství: základní rozvržení reálií příběhu a představení postav.
Především je tu otec a jeho mladší syn (poněkud záhadné personě staršího syna se budeme věnovat třeba někdy jindy). V prvním dějství si mladší syn vyžádá svůj dědický podíl. Podle biblického ustanovení měl právo na třetinu majetku (Deut 21,17). Otec vystupuje podivuhodně tiše a nepokouší se ovlivnit vývoj událostí, i když mu musí být jasné, co má mladší syn asi tak za lubem. Rozdělí majetek, odevzdá třetinu, a podle očekávání se za pár dní po mladším synu slehne zem.

Je jasné, že příběh nevypráví o lidském otci, ale o Bohu. Tak, jak Ježíš vypráví, nejedná žádný pozemský otec. Tak jedná Bůh. Mladší syn - ten se zase chová "lidsky" až moc. Je tak přirozený, až to bolí. Je to - zcela průhledně - obraz člověka. Vypráví se zde tedy o vztahu Boha a člověka. Nejstarší téma lidských dějin a stále téma nad jiné aktuální.

Syn se s otcem se neradí, prvořadým pro něho je použít majetku, který dostává, aniž by se musel přičinit, ke svému osamostatnění. A jak si představuje tuto šťastnou svobodu, je zjevné hned z následujících slov podobenství.

Odchází do vzdálené země. Ježíšovým posluchačům se zřejmě vybavilo Řecko, Itálie, severní Afrika či Babylónie. Zatímco v Palestině žilo v době Ježíšově asi půl miliónu židů, čtyři milióny dalších žily v cizině. Takže samotný fakt odchodu žida někam do zahraničí nezněl nikterak nepřirozeně či divoce. V Ježíšové vyprávění však není důležitá geografická lokalizace ani zeměpisná vzdálenost. Odchod syna někam daleko je obrazem vzdálenosti vnitřní. Není podstatné, kde bydlel, ale "kam se to dostal" - do jakého vnitřního stavu, co stalo s duší člověka, který opustil Boha. (Adame, kde jsi?) Možná bychom mohli říci, že právě ta "touha dělat si, co chci, co se mi zlíbí" - to je právě ta vzdálená krajina, to je ten odchod někam daleko pryč, ztracení se kdesi v šíravách neklidného moře života...

Řecké slovo použité zde pro nevázaný život se prý vyskytuje v celém Novém zákoně jenom zde - znamená něco ve smyslu: rozhazovat peníze s podobnými kumpány. Naznačuje se zde tedy nějaké spolčení s jakýmisi soudruhy, čili upadnutí do špatné společnosti. Je to taková parta z mokré čtvrti. Na jinotajné úrovni výkladu evangelia se tím vcelku srozumitelně naznačuje společenství s démony, kteří se radostně ujímají každého, kdo zatouží "osvobodit se a provádět jen to, co se mu zlíbí". Totéž platí pro slova o prohýření majetku "s nevěstkami".
Dovolím si teďka vypůjčit nějaké to jadrné slůvko ze staročeštiny a lidové pojmy spřízněné, tedy:
Nakonec, když ten mrzký neřád všechno prohejří, prožere a prochlastá, dojdou mu prachy, a jeho ničemní kumpáni prásknou do bot čili ztratí se jak pára nad hrncem. A on? Ztratí čest, postavení, dobré jméno a nakonec i svobodu. Je z něj troska. Vzlet k samostatnosti a volnosti končí osamoceným volným pádem a tvrdým dopadem přímo "na ústa". Pak už vlastně ani nežije, alébrž jen živoří, vegetiv bídně.

Zajímavá je v příběhu okolnost dalších komplikací. Jakoby nestačil celý ten mravní a morální pád, ještě ke všemu do krajiny přichází neúroda a hlad. Zřejmě je to obraz prokletí, které na sebe ten nešťastník uvalil - stejně jako půda prokletá kvůli Adamově hříchu začala rodit trní a bodláčí, tak i tahle neúroda v té cizině (čili tak daleko od otce) je jakýmsi zhmotněním duchovního stavu padlého člověka. V této situaci je člověku určeno vypít kalich hořkosti až do dna a chopit se čehokoliv, jen aby přežil. Aby Pán Ježíš co nejnázorněji vykreslil tu morální propast, do níž syn v jeho vyprávění klesl, používá obraz všem naslouchajícím židům srozumitelný a lehce čitelný jako zpodobení skutečné morální tragédie a nejsmradlavějšího bahna, kam je žid může klesnout: syn se nechal zaměstnat u pohana (narážka na celníky) a nejenže pro něj pracoval, on dokonce pásl vepře - zvíře nečisté. To je u židů povolání nejpohrdanější. Talmud píše: "Proklet je muž, který pečuje o vepře, a proklet je muž, který učí svého syna řecké moudrosti." Tedy po marnivém životě přidává onen syn k mravnímu pádu ještě náboženskou apostasi - odpadnutí od víry otců: má živobytí z péče o nečistá zvířata. No prostě - hnus. Takhle to tehdejší posluchači jistotně vnímali.

Kdyby Ježíš na tomto místě své vyprávění zakončil slovy: "pak přišel mor a syn ten zahynul bídně", a nebo ještě lépe: "blesk s nebe uhodil, a syna toho nezbedného na popel spálil", posluchače by tím asi nepřekvapil a nejspíše by se dočkal reakcí vesměs souhlasných. Jenže Kristus Pán pokračuje dál. Chce zjevit, že i z té nejsmrdutější bažiny lidských osudů vede cesta ven, a nejenom ven, jak se ukáže posléze.

Staré židovské přísloví prý říká: "Až když musí žid chroupat lusky, pak se teprv začne kát."

-------------------

Intermezzo

Mladší syn si vzal třetinu majetku. Maně nás napadne podobnost s událostí na začátku dějin, kdy ďábel padl s nebe a třetina andělů s ním. Může nám to připomenout, že nikdo z celé padlé sféry Božího stvoření by nebyl odmítnut, kdyby se vydal na cestu zpět.

Démoni to však nikdy neučiní. Ve svatootcovské tradici je popsáno několik případů, kdy Bůh zjevil, že by i démona přijal, kdyby činil pokání, ale běs to vždy odmítl. Starec Efrém z Athosu popisuje případ, kdy u známého starce Josefa Hesychasty žil posedlý člověk. Když někdo řekl tomu běsovi, aby se kál, tak démon vřeštěl: "Proč já bych se měl kát? Ať se Bůh kaje! Za maličký hřích nás srazil s nebe. To není spravedlivé. My se nikdy nebudeme kát!"

Z rozumných bytostí této naší padlé podnebeské sféry má už jen člověk schopnost pokání a návratu. A tím možnost rozhodovat o svém věčném osudu.

---------------------
Marnotratný syn se nakonec stal pasákem prasat. Je to výstižné zpodobení jeho duchovního stavu, do něhož upadnul, když odešel od otce. Prase je nečisté zvíře, v duchovní řeči je toto zviřátko obrazem tělesných vášní: břichopasnosti, opilství, smilstva apod.

Když ho tento způsob života dostane až na dno, tehdy se rozvzpomene na otcův dům a zatouží po něm. (Jak často si lidé uvědomí hodnotu toho, co mají, až když o to přijdou.) Netouží už po své ztracené hodnosti v tomto světlém domě, chce tam být kýmkoliv, třeba tím posledním, jen se tam znovu dostat! Toto místo Kristova podobenství není jen vypravěčským přechodem, svorníkem, který má spojovat dva obrazy příběhu. Nikoliv, to "rozpomenutí se" koresponduje se skutečností, že lidstvo má jakousi tajemnou duchovní paměť. Kdesi v hlubinách každého lidského srdce je zasunutá, zaprášená vzpomínka na dávný ráj. Vzpomínka, která se občas neartikulovaně, matně zatřpytí někde ve spodních proudech našeho vědomí, jako lesklý kamínek v hlubinách. Je to společná paměť lidstva, každý z nás ji v sobě nosíme. Právě jiskřička této vzpomínky na prvotní ráj je pro lidi často jediným světlem v temnotě těžkého či zamotaného nebo nepovedeného života. Je to ona v hlubinách lidského nitra utkvělá památka na slova Hospodina, pronesená v pradávném dávnu na prahu pohnutých lidských dějin, o slíbeném příchodu Spasitele, co způsobí, že lidé, když zaslechnou vyprávění o Ježíši Kristu, náhle z ničehož nic vědí, že je to pravda. A síla této paměti uložené na dně lidské duše bývá prvotním impulzem k tomu, aby se člověk vydal na cestu. Kam? No přece domů. K Otci nebeskému.

I tohoto nezdárného syna zachránila před pádem do nicoty vzpomínka na dům, kde všichni byli zahrnuti láskou otce, kde byl řád a dostatek všeho pro všechny. Kde nezáleželo na tom, na jakém hierarchickém stupni stojíš, ale důležité je, že jsi tam. (Obraz církve.)

Cesta zpátky k otci z daleké země - to je nejen podobenstvím pokání ale i duchovního života, duchovní cesty. Motorem, který nás pohání v duchovním životě, je poznání vlastní bídy a naprosté své zkaženosti. Zní to hrozně, ale jenom když si otevřeme pohled na svůj skutečný vnitřní stav, zchátralost duše a totální rozklad samotných základů naší bytosti, pochopíme, proč potřebujeme Krista a k čemu ho potřebujeme. V tu chvíli nám v jediném záblesku poznání dojde, že bez Krista jsme ztraceni. A to je zasvěcení, iniciace do skutečného duchovního života.

Tomuhle klíčovému bodu duchovního života věnují starci a duchovní otcové velikou pozornost. Jedná se totiž o bod obratu v duchovním životě a zároveň o bod, za nímž už není návratu. Dokud člověk neprožije tuto otřesnou zkušenost, která se svým způsobem blíží jakési smrti, děje se jeho duchovní život jen na mělčině, v jakémsi morálním rozštěpu osobnosti: část našeho nitra by chtěla ráj a druhá část by chtěla blaho tohoto světa. Dotknout se smrti svého ega je zkušenost, ze které člověk už nikdy nevyjde takovým, jakým byl před tím. Kristus pravil: "Jeď na hlubinu."
Starci říkají, že takového člověka poznáš podle očí. Jak se zdá, dokonce to lze částečně zachytit i objektivem. Všiml jsem si toho i na některých fotografiích starců - ten pohled jakoby z věčnosti. Vidno, že pro tohoto člověka je tento svět mrtvý. Zvláštní bezvýraznost, která zrcadlí nezaujatost ničím z tohoto světa, a zároveň tolik soucitu a nevypravitelné dobroty. Nevím, jestli je na tomhle světě něco krásnějšího než pohledět do očí svatému blahodatnému starci; člověk by už do konce života nechtěl hledět na nic jiného... Kde jinde než u starce lze pochopit, jak je možno si zamilovat věčnost?
Pak snadno pochopíš, že každá myšlenka člověka je zkažená od samých svých kořenů, že celé nitro člověka je otráveno jedem vášně a hříchu. Zdá se to být strašné, ale když ztratíš všechnu důvěru v sebe, je to velice osvobozující. Najednou jsi volný jako pták. Všechny horizonty jsou ti otevřené. První myšlenka na to, že ty přece něco jsi a něco znamenáš, ti však okamžitě přiváže na nohu kouli těžkou jako cent.

Tohle osvobození zažil marnotratný syn, když si zrekapituloval, jak dopadl. Opustil ta prasata (v jinotajné řeči evangelia obraz zřeknutí se tělesných vášní) a vydal se na cestu zpět, domů.

----------------------------

Intermezzo 2

Ježíš o momentu, kdy syn kladl nohu na duchovní cestu, hovoří slovy: "Šel do sebe." Doposavad totiž kráčel "od sebe". Opustit Boha znamená vzdálit se sobě samému, a potažmo i jiným lidem. Kdyby všichni lidé "šli do sebe", přiblíží se sobě navzájem. Návrat k Bohu je cesta k jednotě. To je idea, která leží v podstatě jednoty Církve.

Vrátil se k sobě, stal se znovu sám sebou.
Něco o tom jsem již psal v závěru příspěvku k neděli o slepém. Pravé pokání znamená - jak naznačuje řecké slovo pro pokání (metanoia: změna smýšlení): obrátit se, změnit mysl. Především obrátit svoji mysl do sebe, do srdce.

Přichází s pokorou - čili s odhodláním zůstat bez poct, na nejnižším hierarchickém stupni v otcově domě. Nevadí! Hlavně, že bude opět u otce. Vybavuje se výrok z posvátné tradice, který je sice formálně absurdní, ale přesto výmluvný: "Kriste, s tebou je i v pekle ráj."

-----------------------------
Poslední dějství, kterým se z dnešního evangelia budeme dnes zabývat, je obraz otce, který v dáli spatřil vracejícího se syna svého.

Syn musel vypadat schlíple a zuboženě jako oškubaná slepice. Co si otec asi mohl pomyslet? "Ti ho zřídili!" nebo: "Ten ale dopadl." Ne, myslím, že by to nebyla taková slova (i když by jistě byla na místě). Pokud bychom na chvíli zapomněli, že je v podobenství tím otcem míněn nebeský Otec, pak bychom pozemskému milujícímu otci mohli vložit do úst jako slova, která první šeptem pronesl, když v dáli viděl zbídačeného syna, jak se vleče zpět, zřejmě toto: "Díky Bohu!"
Velice nenápadně zde, na jemném detailu zmíněném o otci, prosvítá něco o Bohu. Z vyprávění je zřejmé, že otec vyhlížel syna. Otec nejde za synem do cizí země, aby ho tahal z té šlamastiky, do níž se zapletl (tento první krok na cestě zpět musí udělat syn zcela sám), ale vyrazil mu naproti, když se syn vrací. Nebylo to pouhé trpné čekání, on vyhlížel. A nejen, že vyhlížel, věřil ve svého syna, věřil, že se vrátí. Nevyloučil ho ze své lásky. Je v tom popsána jakási aktivita v neaktivitě, pohyb v nepohnutelnosti - Bůh kárá, ale nezatracuje, nechá na člověka dopadnout následky jeho zlých činů, ale při tom ho neopouští a nezavrhuje. Nepoužije svou moc, aby znemožnil člověku dát se na špatnou cestu, ale používá své dobro, když se člověk chce vrátit. To je důležitá zpráva o Bohu, který stále věří v člověka, doufá, že se vrátí. Proč? Protože ho stále miluje.

Otec se zdvihá a běží mu naproti. Když Ježíš pravil tato slova podobenství, tak to ve skupině posluchačů muselo udiveně zašumět. Kdo to kdy viděl? Tenkrát (a dnes je to podobně) byl pohled na utíkajícího starce považován za výjev směšný či alespoň za cosi zcela nenáležitého vysokému věku, chování nedůstojné šedin. To se prostě nehodilo, aby stařec za někým běžel. A už vůbec ne za mladým člověkem! A za synem? Vyloučeno! A za tímhle prostopášníkem, kteří teď zrovna leze zpět s prosíkem? Absurdní! Toto byl zřejmě pro Ježíšovy posluchače nejsilnější a nejpřekvapivější výjev tohoto podobenství.

Proti tomu, co pak následovalo, - čili omluva syna a hlavně otcovo přijetí a opětovné povýšení nevěrného syna - už nebylo nikterak ohromující, bylo to jen logickým pokračováním. Posluchači jistě vytušili, že po utíkajícím starci už mohou od vypravěče čekat prakticky cokoliv.

Jinak, ono samotné odpuštění, které otec prokazuje zhřešivšímu synu, nemuselo působit až tak překvapivě. Byl to jev, který se vyskytoval. Rodinná pouta bývala pevná. Co však Ježíšovy posluchače muselo zarazit, byla absence podmínek odpuštění. V běžném životě by si otec v takových případech stanovil podmínky udělení odpuštění; zde se však o ničem takovém nemluví. (Vzhledem k tomu, že v tomto podobenství průhledně hovoří o Bohu a člověku, musela právě tato absence podmínek hnout žlučí farizeům...)
Nu, a nyní už jsme dobrali ke koruně příběhu, kdy otec syna políbí (obnoví nejužší vztah), obejme, a tím ho ve svém náručí pozdvihuje z jeho pokoření - každopádně mu tím nedovoluje setrvat v ponížení; vrací synu insignie jeho ztraceného postavení: "přineste to roucho první" (tj. nejlepší, roucho připravené pro vzácné hosty), "dejte prsten na ruku jeho" (prsten je symbol navrácení moci, vlády, kterou má v té míře, jaká přísluší synu pána domu; služebníci vědí, že když ukazuje prst s prstenem: "tohle přines" nebo "támhle jdi", tak musejí poslechnout) a nechává ho obout (tím znovu potvrzuje, že v jeho domě nebude slouhou, bosí chodili otroci). Slavnostní znovupřijetí je stvrzeno hostinou (můžeme v tom spatřovat i vykonání zástupného obětování zvířete za hřích).

Hluboce dojemný je slavnostní výrok otcův o svém synu: "Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a nalezen jest." Duchovně mrtvý a duchovně ztracený je opět zpět - opět žije. Na smrt je tu nahlíženo z perspektivy lidského nitra, které umře, když se vzdálí od Boha, a ožije, když se k Bohu opět přiblíží.

Jinými slovy: je-li život v hříchu vlastně smrtí, pohřbením zaživa; pak pokání je zmrtvýchvstáním hříšníka.

Synovi se dostalo něčeho, nač nemohl ani pomyslet. "Co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co si ani neumíme představit, připravil Bůh těm, kteří ho milují," praví svatý apoštol Pavel.

A není to jednoduše jen návrat do původní stavu, obnovení bývalých věcí. Co syn ztratil, na to už neměl právo. Dostává-li to přece, je to akt milosti a milost není totožná s návratem do původního postavení. Milost dává blahodať. Je to nové stvoření! Církev učí, že Kristova spása nás nevrací do stavu Adama před pádem, nýbrž nás staví daleko výše - tam, kam se měl starý Adam dobrat, leč selhal. Křesťanství činí člověka tím, čím se Adam měl stát.

Dnešní čtení je taktéž útěchou pro rodiče, jejichž děti se vydaly na "zlou cestu". Je potřeba věřit a modlit se za ně. Věřit jednak v sílu vše dobrého, co do dětí rodičové vložili, a hlavně věřit v lásku nebeského Otce, který je stále poblíž marnotratného nevěrníka a činí svou prozřetelnosti vše, aby se obrátil a byl zachráněn. Maminka blaženého Augustina (sv. Monika) byla nesmírně nešťastná, že se její syn vydal na špatnou cestu. A protože její domlouvání ani prosby nic nezmohly, modlila se za svého syna a plakala za něho. Biskup jí jednou řekl: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz!" Augustin se později vskutku napravil, kál se do konce života.










Zobrazit příspěvek č. 336 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2008
Z tisku - inspirace pro psychiatrii?

Francouzský teolog vybízí současnou psychiatrii, aby pozorně prostudovala pravoslavný pohled na šílenství

Francouzský teolog, doktor filosofie a teologie Jean Cload Larche vydal knihu: Léčení psychických nemocí - zkušenost křesťanského východu prvních staletí. Kniha je zasvěcena chápaní duševních poruch z hlediska pravoslaví a s odvoláním na svatootcovskou a hagiografickou literaturu 1. - 14. století. Vypráví o zkušenosti léčení psychických nemocí svatými otci, kteří na rozdíl od psychiatrů pojímali člověka celostně (duch, duše, tělo).
Autor vyjadřuje naději, že zkušenost pravoslaví bude užitečná pro současnou psychiatrii, která je bohužel "vytvořena podle vzoru lékařských věd a předem principiálně odmítá jakýkoliv vztah s oblastí náboženství a mravnosti". Proto se při zkoumání mnohých případů ocitá ve slepé uličce.
(Intexfax Religia)







Zobrazit příspěvek č. 337 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2008
Na začátek půstu

Dnes začal v pravoslavné církvi Velký půst

Rozpomeň se na Krista, který byl v jeskyni a v žaláři, a nebude tě okouzlovat velkolepě vyzdobený dům.
Pamatuj na Krista, který byl v jeslích a na slámě, a zastydíš se za svou měkkou postel.
Rozpomeň se na Krista nahého a oblečeného do oděvu hanby, a nebudeš toužit po krásných šatech.
Pamatuj na ocet a žluč, jichž okusil Kristus (na kříži), a nebudeš lačný pochoutek na hostině.
Pamatuj na Krista, prolévajícího svou krev na kříži i za ty, kteří ji prolévali.
Pamatuj na Krista, který se na kříži modlil i za ty, kteří ho přibili na kříž, a nebudeš se nikomu mstít, ale ze srdce všem odpustíš.
Zamilujte si Krista ukřižovaného, trpícího na dřevě kříže, a umrtvíte své údy tady na zemi a nebudou pospíchat dle žádostivosti vášní.

(Dle sv. Filareta, metropolity moskevského)





Zobrazit příspěvek č. 338 jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2008
Zesnul představitel Ruské zahraniční církve

Zemřel metropolita Lávr

Tuto neděli v den Vítězství Pravoslaví, odešel ve věku 80 let k Hospodinu prvohierarcha Ruké pravoslavné církve v zahraničí, metropolita východoamerický a newyorský + Lavr, rodák z východoslovenské Ladomírové a postřiženec tamního monastýru ctihodného Joba Počájevského.
Věčná paměť!

-----------

V neděli 16. března na Svátek Pravoslaví zesnul v Pánu vladyka Lávr, metropolita východoamerický a newyorský, prvo-hierarch Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Metropolita Lávr, občanským jménem Vasil Škurla, se narodil se 1. ledna 1928 v obci Ladomírová v Prešovském kraji na východním Slovensku. Podle národnosti byl Rusín a již jako 11-tiletý chlapec vstoupil do monastýru ctihodného Jova Počájevského v Ladomírové založeného monachy Počájevské Lávry. V roce 1944 se stal poslušníkem (novicem) monastýru a v roce 1946 emigroval spolu s bratry monastýru nejprve do Mnichova a poté to Spojených Státu, do obce Jordanville ve státě New York, kde byl založen Svato-Trojický monastýr, z něhož posléze vzniklo duchovní centrum Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

V roce 1947 byl mladý Vasil postřižen v rjasoforního mnicha a 19. řezna 1948 – do mantii-nosícího mnicha, přijav jméno svatého mučedníka Lávra (Laura). Postřih vykonal arcibiskup Vitalij (Maksimenko), původně mnich Počájevské Lávry a zakladatel Ladomírovského monastýru. Dne 14. ledna 1950 byl otec Lávr rukopoložen na jerodiákona (mnišský diákon) a 27. června 1954 na jeromonacha (kněz mnich).

Od roku 1954 do svých posledních dnů přednášel vladyka Lávr v Svato-Trojickém semináři patristiku, dogmatické bohosloví a kanonické právo. Dne 6. září se stal igumenem a 17. dubna 1966 archimandritou.

Dne 13. srpna 1967 byl rukopoložen na biskupa manhattanského, vikáře Východoamerické eparchie a byl jmenován sekretářem archijerejského synodu.

Od 18. červnem 1976 se stal představeným Svato-Trojického monastýru v Jordanville a zároveň byl pověřen vedením Trojicko-Syrakuzské eparchie rozprostírající se po většině území státu New York včetně měst Albany a Buffalo. Od 12. října stejného roku se stal rektorem Svato-Trojického semináře, kde byl nástupcem arcibiskupa Averkije (Tauševa). Stejně tak se stal i hlavním redaktorem časopisů „Pravoslavná Rus“ a Pravoslavnyj Puť“.


V roce 1981 se stal arcibiskupem a od 10. června 2000 byl zástupcem metropolity Vitalie (Ustinova), prvohierarchy Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na sněmu 17. - 27. října 2001 byl pak zvolen prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, metropolitou newyorským a východoamerickým.

Dne 17. května 2007 v chrámu Krista Spasitele v Moskvě podepsal spolu s patriarchou moskevským a celého Ruska Alexejem II. „akt o kanonickém společenství“, což byl dokument, který ukončil rozdělení Ruské církve ve XX. století.

Vladyka Lávr byl velmi skromný, tichý a trpělivý člověk. Byl to pozorný a dobrý organizátor. Jeho vedení mělo velkou zásluhu na tom, že se Svatotrojický monastýr v Jordanville stal opravdovou „Lávrou“ ruské diaspory. Zároveň byl vladyka Lávr i přes své vysoké církevní postavení, vždy člověkem velmi přístupným. Rád poseděl s věřícími, vyslechl jejich starosti. Charakteristické je vyprávění jednoho poutníka, který po dlouhé cestě do jordanvillského monatýru nemohl usnout. Když se podíval z okna uviděl, že jakýsi monach pozdě večer ještě zametá prostor před chrámem, kde se druhý den ráno měla konat slavnostní bohoslužba. Ten monach byl vladyka Lávr…

Vladyka Lávr byl často na cestách. Nejen po Spojených státech ale i do Jižní Ameriky do Evropy a vlastně po celém světě. Všude s láskou navštěvoval i velmi malé, téměř zapomenuté církevní obce ruské diaspory. Znal dobře Řecko, Srbsko, Svatou Horu Athos, Jeruzalém a Sinaj, kde měl řadu osobních přátel i v řadách významných pravoslavných činitelů. Všude byl přijímán přátelsky, s úctou a s respektem, a to i v době, kdy „zaruběžná“ církev ještě nebyla se všemi v kanonickém společenství. Tato mnoholetá osobní `diplomacie´ jistě v nemalé míře přispěla k tomu, že se nakonec podařilo zacelit to, co bylo bolestnou ránou novodobé ruské církevní historie.

Ve své vlasti, na východním Slovensku byl vladyka Lávr nejednou. A to ještě za před rokem 1989. Dobře se znal s naším vladykou Nikolajem, který si vždy přál bohoslužebné spojení obou částí Ruské církve, a tím i posílení světového Pravoslaví.

Vladyka Lávr zůstane v paměti jako velký služebník Církve Kristovy.

o. AL

(podle pravoslavie.ru)

(Z došlé pošty)








Zobrazit příspěvek č. 339 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2008
Z došlé pošty - Bulharsko uznalo nezávislost Kosova

Z dopisu stovky bulharských intelektuálů

Také bulharská vláda již přispěchala, aby se zavděčila evropskému top managementu uznáním NATO - státu Kosovo. Přední bulharští intelektuálové se v otevřeném dopise ptají svých lídrů jaká je cena za jejich koupené duše. Víme, že na Ministerstvu zahraničí České republiky se připravuje podobný hanebný akt a že se na jeho přípravě podílejí stejně slepí, stejně hluší či stejně koupení politici a úředníci. Jaká bude cena za jejich duše...? A jaká bude cena za duše všech, kteří svým mlčením schvalují hanebnou zradu jednoho národa a instalují pod křesťanské základy Evropy časované bomby, které již tikají...? Opravdu nám těch třicet stříbrňáků stojí za to?

Kliment

Poslední verze petice proti nezávislosti Kosova je ke stažení na stránce „Trpící Kosovo“, kde je i celý dopis stovky předních bulharských intelektuálů:
http://www.pravoslav.or.cz/kosovo.htm





Zobrazit příspěvek č. 340 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Masopustní neděle

Neděle o strašném soudu

Ještě dodatečně zde připomenu jednu z přípravných nedělí, která je věnována připomínce strašného soudu.

Tématu této neděle se dotýká článek o peklu:

www.orthodoxia.cz/spirit/peklo.htm






Zobrazit příspěvek č. 341 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2008
Web o liturgii předem posvěcených

Ke svátku sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského, byla vystavena stránka věnovaná velkopostní liturgii předem posvěcených Darů.

www.orthodoxia.cz/liturg/liturgie-predemposvecenych.htm





Zobrazit příspěvek č. 342 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2008
Syropustní neděle

Neděle všeobecného smíření

Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.

Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.

Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.

V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."
Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."

V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.

Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.

Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.
Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.

V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."
-------------------------

Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.

V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.

Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.

Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.

Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.

Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.

V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.
Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.

Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."

Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.


(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)






Zobrazit příspěvek č. 343 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2008
Zprávy z tisku

Vědci nastínili, jaké vynálezy nás čekají v tomto století

Boston/od zpravodaje Aktuálně.cz v USA/ - Počítač schopný přemýšlet lépe než člověk, nevyčerpatelné zdroje energie a také léky vyrobené přesně "na míru" pro jediného konkrétního pacienta, to jsou některé z cílů, kterých by měl v tomto století dosáhnout technický vývoj.

Trochu paradoxní je, že některé úkoly budoucnosti, jako například zmírnění dopadů změn klimatu na lidstvo, vlastně napravují to, co způsobil technický vývoj dosavadní...

"Chtěli jsme sestavit seznam takových cílů pro vynálezce, které nám připadají zatraceně důležité pro zlepšení lidského života, ale které jsou také dosažitelné," řekl předseda americké Národní technické akademie (NAE) Charles Vest.

Seznam cílů technického výzkumu představili zástupci technické akademie na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

Člověk s počítačem v mozku
"Jsem přesvědčen, že stroje dosáhnou zhruba do roku 2029 takové emoční inteligence, jakou mají lidé. Člověk se začne s umělou inteligencí propojovat. Třeba tím, že si do mozku necháme implantovat malinké počítače, které vylepší naše duševní schopnosti," řekl na zasedání AAAS vynálezce a prognostik Ray Kurzweil.

Kurzweil je jedním ze členů pracovní skupiny, která technické cíle vybírala.

Přenos genů na objednávku
Robert Langer, profesor Massachusettského technologického institutu, zase vyjádřil přesvědčení, že se podaří sestavit polymerní látky, jež dokážou do živých buněk vnášet nové geny. Anebo umlčovat geny nežádoucí, které způsobují třeba choroby.

-----------------------------------

"Začátkem osmdesátých let dvacátého století se nemoc AIDS objevila v USA, a brzy poté jsme zjistili, že ji způsobuje virus. A byli jsme si jisti: když už známe původce, určitě proti němu brzy vyvineme vakcínu. Nejpozději do deseti let. Čas plyne, a my to říkáme pořád: vakcína bude asi za deseti let. Až začínám pochybovat, že ji opravdu někdy získáme," povzdechl si přední odborník na HIV David Baltimore na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

David Baltimore je nositelem Nobelovy ceny, profesorem Kalifornského technologického institutu a předsedou AAAS.

(Z aktualne.cz)






Zobrazit příspěvek č. 344 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2008
Neděle syropustní

Neděle Adamova vyhnání

Syropustní neděle je kromě všeobecného smíření posvěcena vzpomínání na odchod našich nejvzdálenějších prarodičů z ráje.
Biblická zpráva z prvních stránek Starého zákona. Jak často ji vzpomínáme! (V těchto postních dnech ji celou čteme při bohoslužbách během týdne.) Jak úžasný je to zdroj informací a poznání. Na těch pár stránkách nalézáme více informací o světě a o smyslu stvoření než ve všech univerzitních knihovnách a dílech přírodozpytců i učených badatelů všech staletí dohromady. Je tam odpověď na otázku po smyslu světa, a též odpověď na palčivé tázání, proč svět a lidé dopadli, jak dopadli. (Jen kdybychom se tu zprávu naučili číst!) Zatímco vědci svými učenými fikcemi o historii lidstva a světa nedávají odpověď na nic podstatného, co by se týkalo čehokoliv skutečně důležitého pro lidský život, tak Bible tlumočí hlubokou zprávu ze skutečného pra-věku lidstva a odpovídá tím na odvěké otázky nejen daleko smysluplněji ale i realističtěji než jakékoliv přírodovědné muzeum či ústav plný až po střechu zmateně bádajících "bílých plášťů", kteří chtějí něco pochopit o světě, aniž by před tím pochopili tajemství svého srdce. (Tragické je dědictví "osvícenství".)

Byl to, myslím, známý západní biskup Kallistos Ware, kdo jemně upozornil křesťany, kteří pod morálním tlakem prázdné modernosti kolísají v důvěře v biblické podání o stvoření světa, že - objektivně vzato - biblická kosmologie je stále tou nejsmysluplnější, jakou doposavad lidstvo poznalo (myslím, že není příliš obtížné to uznat - už jen čistě na základě kriteria ucelenosti, schopnosti věrohodně uspokojit základní otázky člověka a reálné použitelnosti). Já bych k tomu dodal jen tolik, že svět, o němž vím, že byl stvořen Milujícím a byl učiněn z lásky, takový svět mohu milovat. Zatím jsem nepochopil, jak by někdo mohl milovat něco, co náhodně vzniklo jakýmsi kosmickým výbuchem v nedohledné minulosti před miliardami let a náhodně a slepě se vyvinulo až k životu, který nemá žádný hlubší smysl, protože je pouhým výsledkem nahodilých procesů a boje o přežití, v nichž jen nejschopnější dravec a nejpřizpůsobivější šikula přežívá. Možná právě proto, že lidé ztratili víru a tudíž nemohou tento svět opravdově milovat, se dnes lidstvo chová k přírodě tak ošklivě, drancuje ji tak bezohledně a špiní ji s takovým pohrdáním.
Všichni asi znají základní prvky této zprávy o Stvoření. Pro připomenutí alespoň telegraficky: Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a uložil mu jediné přikázání: "z jednoho stromu nejez!" Had svedl ke vzpouře Evu, žena pak svedla muže - oba přestoupili Boží zákaz. Následně se s nimi něco stalo - začali se stydět a skrývat, ztratili schopnost pokání a přestali milovat Boha - začali se Ho bát. Bůh volá Adama, a když pak zjišťuje, jak je duchovně na tom, vyhání Adama i Evu z ráje.

V liturgii sv. Basila, kterou o velkopostních nedělích církev slouží, je tato biblická zpráva z počátku našeho času reflektována slovy modlitby:

»...stvořiv člověka z prachu země a k obrazu svému, Bože, a poctiv jej, postavil jsi jej v ráj rozkoše, nesmrtelnost života a požívání věčného blaha v zachovávání přikázání tvých jemu zaslíbiv. Když však tebe, Boha pravého, jej stvořivšího, neuposlechl a lstí hadovou sveden a svými hříchy umrtven byl, vyhnal jsi jej podle spravedlivého soudu svého, Bože, z ráje do světa tohoto a navrátil jsi jej zemi, z kteréž vzat byl, ustanoviv jemu spásu skrze znovuzrození v samém Kristu tvém.«

Jak je to s tím "vyhnáním"? Člověk se svým hříchem stal nezpůsobilým přebývat v ráji, nevydržel by tam. O tom už jsme se zde zmiňovali několikrát. Vlastně už svým přestoupením Božího příkazu první lidé jaksi nonverbálně požádali o propuštění z ráje.

Je nasnadě otázka: Proč tam Bůh takový nebezpečný strom vůbec dával? Proč tam vlastně dal strom, z něhož hned zakázal jíst? Odpověď je prostá: Bůh obdařil člověka těmi nejvzácnějšími dary; to nejcennější, co do člověka při stvoření vložil, byl Boží obraz a podoba. K Božímu obrazu neodlučně patří svoboda - člověk je svobodný obraz svobodného Boha. Hospodin nechtěl stvořit loutku. Tvořil z lásky a jeho úmyslem bylo, aby člověk mohl milovat. Jenže k lásce je potřebná svoboda. Láska je svobodné rozhodnutí, je uskutečněním svobody. Nu, a ke svobodě patří odpovědnost za nakládání s touto svobodou. Vezmi člověku tuto odpovědnost, odebereš mu tím i samu svobodu - jakápak svoboda bez odpovědnosti? Lidské činy musejí mít následky, jinak by byly naše skutky jen zdánlivé.
Strom tam tedy byl proto, aby člověk mohl uskutečňovat svou svobodu - svobodně se rozhodnout nejíst z něho a poslouchat Stvořitele. Poslušnost Hospodinu byla prvním stupněm lásky k Němu. Člověk měl růst v lásce, duchovně se dále rozvíjet. Na vyšších úrovních, poté, co láska obstála v pokušení, by už takový strom nebyl potřeba, protože poslušnost by již byla přetavena na vyšší lásku. (Podobně tomu bylo s anděly - po pádu třetiny andělů, kteří neobstáli a nechali se svést satanem, zbylí andělé už nikdy nepadnou.)
A ještě něco. Jaký by mělo smysl stvořit svobodného člověka a následně ho hned umístit do vězení? Aby bylo přebývání člověka v zahradě ráje svobodné a ráj nebyl jen krásným vyšperkovaným žalářem, musel tam být východ. Čili člověk musel mít možnost tento ráj opustit a tato možnost musela být kdykoliv plně k dispozici. Jak veliká je Boží láska k člověku! - Toho, koho z lásky učinil, nedrží ve své lásce a ve své blízkosti, ale nechává na jeho svobodném rozhodnutí, zda přijme ráj a zůstane, či zda svým Stvořitelem opovrhne a půjde si někam jinam, kam se mu zlíbí. Takže, těmi dveřmi ven, východem z ráje, byl právě tento strom. Chceš-li tu zůstat a být nesmrtelný, nejez z něho. Chceš-li odejít pryč, pojez, ale pozor, vzdálením se od zřídla života ztratíš nesmrtelnost. Volba je na tobě.

Tradiční obrázek Adama a Evy s jablkem nemusíme brát příliš vážně (vychází z podobnosti mezi slovem jablko a zlo v latině). Někteří říkají, že to byl fík (konec konců i Kristus jednou proklel fíkovník), a potom - ty fíkové listy, jimiž se lidé přioděli... Další mají zato, že to byl citrus - třeba citrón (řekněte sami, stálo jim to za to, zakousnout se do něčeho tak kyselého?) - i to však má svou logiku: ďábel svádí na vábný vzhled, kterým přioděje hřích, uvnitř se však pravidelně skrývá něco fakt hodně kyselého.
A teď se vracíme k tomu vyhnání. Proč se to stalo? Opravdu musel Bůh nechat na lidi dopadnout břímě odpovědnosti za jejich prohřešek? Pojem "vyhnání" zní přísně, až krutě nebo dokonce mstivě. Jenže jako křesťané z vlastní zkušenosti dobře víme, že Bůh nepřestal milovat lidi, i když zhřešili. Proto musíme hledat za "vyhnáním z ráje" Boží dobrodiní a nikoliv mstu či trestní odplatu za přestoupení přikázání (zrovna teďka jsem někde slyšel názor, že lidé, kteří vztáhli ruku po zakázaném ovoci, dopustili se hříchu krádeže, stali se zloději, vzali, co jim nepatřilo; vyhnání by pak vlastně bylo trestem za zlodějnu... To mi připadá jako dosti suchý právní pohled, raději se mu nechci dále věnovat.)

Odpovědí na naši otázku je připomenutí, že kromě osudného stromu poznání tam někde poblíž rostl ještě jeden zvláštní strom: strom života. Dával nesmrtelnost. Hospodin viděl, do jakého žalostného stavu se lidé dostali, jak zlo vyžralo jejich srdce, které se už stalo doupětem smrtonosných vášní; předviděl, k čemu to povede: násilí, vraždy, bolesti, nemoci... Celé vnitřní uspořádání člověka bylo nyní "vzhůru nohama" (je to výstižnější obraz, než by se na první pohled mohlo zdát, ale o tom jindy), nádherný palác lidské duše se obrátil v sutiny. Je to tak nepochopitelné, že si Bůh nepřál, aby v tomto politováníhodném stavu, který člověk už nebyl schopen napravit, žili lidé na věky čili setrvávali ovládáni hříchem jako nesmrtelní? Je snad něco strašidelnějšího než nesmrtelné monstrum naplněné zlem, páchající zlo a myslící zlo? Proto bylo tak důležité vzdálit tohoto "změněného člověka" od stromu života, aby hříchem modifikovaný Adam nevztáhl ruku po nesmrtelnosti, čímž by pak hřích získal život na věky. Představme si zkažené lidi, kteří se neštítí vraždy, žijící věčně, a tudíž mohou, neomezeni délkou života, páchat nejhorší zločiny - a to prostě furt, co jim síly stačí. Život na zemi by se rychle stal peklem. Jediný způsob jak omezit šíření kruté infekce zla po světě, bylo zbavit člověka nesmrtelnosti. Vyhnáním Adama a Evy od stromu života bylo lidstvo zachráněno před hrůzami, které si ani neumíme představit.

Ze stručné biblické zprávy o stavu předpotopního lidského pokolení se dozvídáme, že i přes lidskou smrtelnost se zlo rychle šířilo a ovládlo lidské mysli, takže nejen že bylo pácháno všude násilí, sexuální nevázanost a krádeže, ale především "každý výtvor lidské mysli i srdce byl v každou dobu už jen zlý" (Gen 6,5). Vyšlo tím najevo, že "pouhé" zbavení člověka nesmrtelnosti nebylo dostatečně efektivním opatřením. Tudíž vedle očištění země od zvrácených lidí potopou rozhodl se Hospodin ještě dramaticky zkrátit lidský věk, aby člověk se srdcem červavým od zla měl tak krátký život, že tu nestihne napáchat příliš mnoho zla. Proto krátce před potopou zkracuje zvláštním zásahem lidské trvání z tisíciletého či mnohasetletého života na pouhých 120 let (Gen 6,3) (v praxi většinou ještě méně kvůli dalším vlivům). Mnoho lidí se díky krátkému životu nestane tak zlými, jakými by - nedej, Bože, - mohli být, kdyby žili stovky let; díky zkrácenému životu se totiž zlé sklony a hřích usídlený v srdci člověka, s nimiž řada lidí příliš nezápasí, nestačí jak-se-patří rozvinout, takže skutečně zlými a blížícími se dokonalosti ve zlu se stane jen pár "zvláště disponovaných" jedinců, kteří se stihnou abnormálně rychle rozvíjet ve všeliké špatnosti. Pozoruhodné je, že - jak se zdá - v poslední době dramaticky přibývá takových lidí, kteří toho i za tak krátký život dost stihnou...

Naštěstí takových lidí, jejichž srdce je v průběhu jejich života definitivně ovládnuto zlem, je stále jen menšina; až ke konci světa se má lidstvo dostat do stavu, kdy je ukončen zápas dobra a zla v srdcích lidí a to konečným vítězstvím zla. Živí pak budou závidět mrtvým. Takový svět, v němž už pro většinu lidí není volba mezi dobrem a zlem, ztratí smysl, a jeho trvání Bůh ukončí.

Za zamyšlení stojí, že při mapování genomu člověka vědci objevili jakýsi "přídavek" do genetické informace, o němž tvrdí, že vypadá, jako by tam původně tento kousek kódu nebyl, a ten má prý jediný účel: spustit někdy po dvacátém roce života člověka řízený proces stárnutí a chátrání organismu; samozřejmě se vědátoři hned začali zabývat myšlenkou, jak tuto sekvenci genetického kódu vyřadit z provozu. Zřejmě si myslí, že takový nesmrtelný Hitler je přesně tím, co nám tu na zemi schází nejvíce.
Je patrno, že Bůh vyhnáním Adama a Evy od stromu života kromě jiného zmařil plány satanovy. Lze předpokládat, že satan plánoval získání moci nad nesmrtelným člověkem, a tím dosažení obrovské, prakticky neomezené, vlády nad světem, z něhož by rychle vybudoval své pekelné království. Krátkověký člověk podstatně omezuje ďáblovy možnosti na tomto světě, leč nikoliv zcela. Pomalu, ale přece, se satan nakonec dostává, kam zamýšlel. Díky Bohu za ta tisíciletí času, který světu daroval, za ten čas, kdy tolik generací zde mohlo prožít své životy a mělo možnost té základní lidské volby: uskutečnit svou svobodu - zvolit dobro a zavrhnout zlo.
Nyní však zpět k tomu, co provedl Adam tam, na začátku, když neuposlechl Stvořitele a nechal se svést jiným způsobem myšlení.

Lze říci, že Adam podlehl pokušení magie. Magie, to je uskutečnit svou vůli proti Boží vůli.
Osou zbožnosti jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá." Podstatu magie bychom mohli vystihnout slovy: "Staň se vůle má!" Ano, magie, to je satanovo "evangelium".
Ze spisů a výroků svatých Otců a poustevníků víme, že základem správného duchovního života je odseknutí vlastní vůle, poslušnost. Proč? Dle duchovní zkušenosti pravoslaví se nesprávným použitím vůle stal kořen člověka zkažený, protože vůle je jedním ze základních vlastností lidství. Léčení člověka je tedy neodlučně spojeno se zavržením vlastní vůle, která je skoro vždy nějak infikována zlem, a hledáním a uskutečňováním Boží vůle. Pro vyléčení člověka od duchovní smrti nestačí jen vnějškové kosmetické úpravy života, je nutno pracovat s tím, co vede až ke kořeni. Podobně jako ďábel pracoval s lidskou vůlí, když chtěl zkazit člověka, tak i při nápravě tohoto neštěstí, se neobejdeme bez zásadní práce s vůlí. Kristus praví "zapři sám sebe" (doslovně se tam říká něco ve smyslu: zavrhni sám sebe) a "umři pro Mne a pro Evangelium". Tím se myslí zřeknutí se svrchovanosti své vůle.

Proto jsou v církevním životě tak důležitá pravidla, kánony a stanovené obřady a zvyklosti. Podřizujeme-li se jim, uskutečňujeme tím odsekávání vlastní vůle. Má-li být církevní život naplněn neklamnou zbožností, je to nevyhnutelně spojeno se skloněním lidské vůle před pravidly a kánony. Nejenže je to základ církevní jednomyslnosti, především je zapření své lidské pokažené vůle, což je základním předpokladem, aby se k tomu, co konáme a oč se snažíme, mohl přihlásit Bůh.

O specifickém případu toho, o čem tu hovoříme - totiž o nutnosti, aby kněžské svěcení bylo dle Boží vůle, krásně psal v jednom článku zvěčnělý vladyka Dorotej, který cituje ap. Pavla: "Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti (kněžství), ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron" (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: "Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván" (Galat 5,7). Za znamení toho, že se kněžské svěcení děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.
V praktickém církevním životě bohužel tak často vidíme, jak např. i konání církevních obřadů a služeb je nakaženo prosakováním jakéhosi magického prvku do zbožnosti. Projevuje se to především tím, že lidé se snaží používat obřady k naplnění vlastní vůle, nebo magickým chápáním bohoslužeb či duchovenských hodností apod. Magické uvažování proniklo do všeho našeho myšlení. Tím je prvotní hřích přítomen v každé naší myšlence, skutku a záměru.

Na Západě tomuto pokušení "křesťanské magie" římsko-katolická církev propadla i na úrovni věroučné a to heretickým dogmatem Tridentského sněmu: "svátost působí ex opere operato" - de fide (česky „ex opere operato“ znamená „ze samého konání“ čili v praxi „mechanicky“ - tedy na principu byť i formálně vykonaného liturgického úkonu stane se duchovní svátostný skutek, což je krajní formalismus odporující svatootcovské teologii. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí tímto duchem zřetelně prosáklá, o tom snad není potřeba se šířit).
Se západním magickým pojetím apoštolské posloupnosti, které je v rozporu s kánony svatých otců, se bohužel setkáváme i některých pravoslavných teologů. Pro přenos apoštolské posloupnosti není podstatný nějaký magický akt skládání rukou spojený s patřičným úmyslem, ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého.
Antipodem magie je dogma. Dogma je tedy protipólem, hrází a zničením magie v samém jejím kořeni. Všude, kde se začíná drolit monolit křesťanského dogmatu (ať už vymýšlením nějakých nových dogmat nebo zvykláváním těch autentických dogmat), vstupuje do této duchovní eroze magie, která se pak šíří v lidském uvažování jako hnilobná infekce.
Lidem s magickým uvažováním je dogma odporné. Připadá jim, že omezuje svobodu myšlení. Je to stále ta samá situace jako v ráji u stromu poznání. To, čemu lidé podlehli, byla satanova nabídka zdánlivé svobody poznání, nabídka "budete jako bohové" - čili vy sami budete měřítkem všech věcí. Člověk měřítkem všech věcí, tedy člověk sám rozhodující o tom, co je dobré a co je zlé, se stal zdrojem zla, bolesti a neštěstí, které provázejí lidstvo od starých věků. Na začátku každého zločinu stojí lidské rozhodnutí, při němž on sám sebe určil, on sám si stanovil, co je dobro a co je zlo.

A tzv. svoboda poznání, kterou nabídl satan? Jakého poznání možno dosáhnout v oddělení od Stvořitele všeho? Jedině poznání falešného, klamného, relativního, obojakého, fragmentálního. Tak se z mudrců a zřeců stali doktoři a inženýři. Tak se z otevřenosti pravdě, ve které lidé dleli v době, kdy svět byl ještě mladý, stalo později čarodějnictví a míchání lektvarů (tak charakterizuje moderní vědu apokalypsa, lépe postihnout duchovní pohled na materialistickou vědu už asi nelze), do čehož upadli lidé v dnešním chátrajícím, zvetšelém a stárnoucím světě. Místo toho, aby se lidé nechali Stvořitelem uvádět do podstaty všeho stvoření, nechali se svést ke slepému bádání v touze dosáhnout dosaženým věděním magické moci nad stvořeným světem, ovládnout jej a napodobit Stvořitele tím, že zasáhnou do podstaty stvoření, upraví si ho podle svého. A už se o to pokoušejí - atomová fyzika, genetické inženýrství. Až to "bílé pláště" ve své satanské pýše "rozjedou naplno", sesype se stvořený svět lidstvu na hlavu jako dům, jemuž odstřelíš základy. Jak to už říkal nějaký indián: lidi bude bít země, voda i vzduch.

Je ještě jiný způsob poznávání tajemství tohoto stvořeného světa než je ústavní věda? Jeden starec na Athosu se zabýval myšlenkou, jak je člověk nicotný, když ani neví, jak je uděláno Slunce. Bůh mu odpověděl: "Pokoř se a poznáš nejen to, jak je uděláno Slunce." (Myslím, že je to v knize o sv. Siluanu.) Skutečně, řadě asketů Bůh zjevil taková přirozenými prostředky neprobádatelná tajemství o tomto světě, že si o té hloubce proniknutí do uspořádání a podstaty přírody mohou vědci nechat jenom zdát...
Stejně jako v rozbřesku nad prasvětem, na začátku lidských dějin, Bůh nabízel lidem rozvoj a růst, jaký je lidskému myšlení nepředstavitelný, jen kdyby zachovali poslušnost, tak i dnes, ač žijeme už v pozdním šeru rozpadajícího se světa, je člověku stále nabízen rozlet po nekonečných horizontech poznání, když založí své uvažování a světonázor na křesťanském dogmatu. Jenže stále méně lidí to v tuto pozdní dobu chápe.
Místo toho lidstvo znovu a znovu a ještě úporněji opakuje volbu starého Adama. Vyberou si magické uvažování, a tím si uzavírají přístup do vyšších duchovních sfér a do ráje lidského ducha. Uzavírají se tím sami v sobě, v lidské omezenosti.
O tom totiž magie je - o uvěznění lidského ducha v okovech lidské vůle. To je satanův žalář na věky.

Možná u vědomí toho všeho už lépe chápeme, z čeho nás Kristus, jako druhý Adam, přišel vysvobodit.









Zobrazit příspěvek č. 345 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2008
Velikonoce

Drobná aktuální poznámka k datu Paschy

Letos byly římsko-katolické Velikonoce (23. března) o více než měsíc dříve, než je pravoslavná Pascha (27. dubna), což vzbuzuje četné dotazy. Zde je kratičké vysvětlení této problematiky.

Pro římské katolíky (a potažmo pro všechny, kteří se v paschálii řídí gregoriánským kalendářem) je určujícím principem pro určení data konání Velikonoc formule "první neděle po prvním jarním úplňku". Takovou definici však ve svatých kánonech a pravidlech svatých Otců nikde nenaleznete, proto ji lze prohlásit za zcela druhořadý princip.
Je to dáno tím, že v Evangeliu se nehovoří o jarním úplňku, ale podává se tam zpráva, že Kristus Pán vstal z mrtvých po židovské pasše. Bible tedy byla pro naši církevní praxi, která se ujednotila v prvých staletích, klíčovým východiskem při hledání jednoty ve stanovení data slavení křesťanské Paschy.
Z hlediska svatých Otců, sněmů a kánonů je prvořadým pravidlem pro určení data Paschy pravidlo, že nesmí být před (nebo spolu s) židovskou paschou. O Luně a jejím úplňku kánony nehovoří. Avšak právě biblický vztah k židovské Pasše považují za tak důležitý, že otcové na sněmu dopředu vyloučili z církve každého, kdo by se odvážil přijaté kanonické ustanovení překročit a šířit v církvi zmatek. (Viz např. 1. pravidlo antiochijského sněmu, které tlumočí nedochované ustanovení I. všeobecného sněmu v Niceji, a další viz PDF)

Tato původní křesťanská praxe platila v Římské církvi až do r. 1583, kdy papež Řehoř změnil kalendář (podle něj pojmenovaný jako gregoriánský), zároveň papež pozměnil výpočet datumu Velikonoc - opustil kanonický a biblický model, zavrhl i židovský, a přiklonil se k pohanskému, který reflektuje Velikonoce jako solárně-lunární svátky jara. Tím se Řím - a následně západní křesťanstvo - rozešly nejen s tisíciletou církevní praxí slavení Paschy, ale i s biblickým, svatootcovským a autenticky křesťanským pojetím paschálního svátku.
Papež několikrát naléhal na konstantinopolského patriarchu Jeremiáše II., aby ho v této novotě následoval. Patriarcha vícekrát písemně odmítl a nakonec v témže roce 1583 svolal do Konstantinopole sněm, kde mimo něho byli přítomni alexandrijský patriarcha Silvestr, jerusalemský patriarcha Sofronios a mnoho dalších biskupů. Tento sněm vydal dokument nazvaný Sigillion (zde je jeho znění, jak bylo otištěno v Československém pravoslavném kalendáři na rok 1993).
Zrovna letošní Velikonoce (dle Gregoriánského kalendáře) předcházejí židovskou paschu o 28 dní (stejně tak byla římsko-katolická pascha před židovskou i v r. 2005 - opět o 28 dní). Ve 20. století byla gregoriánská pascha před židovskou /nebo se s ní přesně shodovala/ v letech: 1997, 1989, 1986, 1981 /shoda/, 1978, 1970, 1967, 1959, 1954 /shoda/, 1951, 1948, 1940, 1932, 1929, 1927 /shoda/, 1923 /shoda/, 1921, 1913, 1910, 1903 /shoda/, 1902. Takže, jak vidno, nejedná se o žádný výjimečný jev.

Pro pravoslavnou církev není důležité, aby byla Pascha co nejdříve po jarní rovnodennosti. (Pascha není žádnými pohanskými "svátky jara"; s pohanským cyklickým pojetím času, které zbožšťuje přírodu, se rázně rozešlo už židovství, tak proč by se k tomu křesťané měli vracet?) Hlavní pro nás je:
1.) aby Pascha splňovala požadavky kanonické (viz výše);
2.) aby ji oslavovali všichni pravoslavní křesťané společně.
Jestli je Pascha na jaře či někdy jindy, je zcela lhostejné. Konec konců na jižní polokouli je pro všechny(!) tam žijící křesťany svátkem podzimním, a nikomu to tam nepřipadá divné (mají to spojeno s radostí, že přestávají letní vysušující vedra, přichází podzimní vláha a všichni mohou konečně s úlevou vydechnout; pociťují to jako symbol vysvobození od pekelného žáru).
Je pravdou, že i v pravoslavné církvi je několik farností (u nás a pak ještě ve Finsku), kde slaví Paschu s katolíky, a tudíž někdy se židy či před židy. Nevím, proč. Na tuto otázku neumím odpovědět. Je však zřejmé, že slavit Paschu s katolíky a protestanty považují za důležitější, než ji oslavovat spolu s pravoslavnými bratry ve světě.






Zobrazit příspěvek č. 346 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z došlé pošty - ad velikonoce

Jaká část pravoslavných křesťanů ve světě slaví Paschu dle gregoriánského kalendáře?

...podle některých světových statistik žije v dnešním světě nejméně 200 miliónů lidí, které lze počítat ke kanonickému světovému pravoslaví. [Barrett DB, Johnson TM, Crossing P: Missiometrics 2007: Creating your own analysis of global data. International Bulletin of Missionary Research 2007, 31(1), 25-32.] Jiné statistiky hovoří dokonce o 250 milionech.

Jestliže uvážíme, že Finská autonomní církev čítá zhruba 60.000 věřících a naše pak řekněme stejně tolik, a jestliže uvážíme, ze západní paschálie se slaví prakticky jen v těchto dvou místních pravoslavných církvích, znamená to, že nanejvýše 0,6 promile (!) z celkového počtu všech pravoslavných křesťanů na světě slaví Paschu podle západní paschálie.

Co k tomu ještě dodat?

S láskou v Christu

oAL


60.000 + 60.000 = 120.000
--------------------------------------- = 12 : 20.000 = 0,0006 = 0,06%
200.000.000

P.S.
To za předpokladu, že by celá naše Česká pravoslavná církev měla západní paschálii, což neodpovídá skutečnosti (jedná se spíše jen o několik farností).









Zobrazit příspěvek č. 347 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z tisku - Ad Kosovo

Kosovští Albánci vykuchali Srby na obchod s lidskými orgány

Bývalá žalobkyně mezinárodního Haagského tribunálu pro Jugoslávii Carla del Ponteová, která se svými prohlášeními podílela dlouhá léta na vytváření negativních postojů Západu vůči Srbům, ve své autobiografické knize vykládá, jak současné vedení nezávislého Kosova vydělávalo na obchodě s orgány, odebíranými od unesených Srbů.

Okresní soud v Bělehradu už začal s výslechy svědků o únosech v létě 1999 v Kosovu, kde bylo uneseno 300 mladých Srbů, kteří, jak uvádí bývalá žalobkyně, byli vyvezeni do Albánie a tam jim byly odebrány vnitřní orgány.

Tyto hrozné zločiny, které jsou srovnatelné snad jen s tím, co dělali nacisté za války, se odehrávaly v koncentrácích, kam sváželi mladé Srby a kde ve strašných bolestech umírali, se podle slov žalobkyně Ponteové, zabývali lídři UCK (tzv. Kosovské osvobozenecké armády, jejíž vlajky jsou nyní vyvěšeny po celém "nezávislém" Kosovu; pozn. red.). Jedním z jejích velitelů byl i současný premiér Hashim Thaci, přezdívkou Zmije. Na něho jsou shromážděny desítky svědectví o zvěrstvech, které jako polní velitel, dovolil provádět se Srby.

V Srbsku ho vždycky považovali za válečného zločince. Existuje mnoho svědectví o desítkách zvěrstev, které jako polní velitel nařídil provést vůči Srbům v Kosovu. Ovšem od roku 1999, kdy letadla NATO začaly „čistit“ Kosovo od srbské armády, zájem Haagského tribunálu byl jednoznačně zaměřen jen na „zločiny Bělehradu“.

Simo Spasič, představitel Svazu rodin kosovských Srbů zmizelých beze stop, se několikrát setkal s paní Ponteovou a předal jí důkazy o únosech a likvidaci kosovských Srbů v koncentrácích. Avšak dokonce i po tom, co v roce 2003 žalobkyně navštívila místo těchto zločinů v městečku Burel na severu Albánie a byla v domě, kde se uskutečňovalo odnímání orgánů, přesto nebyla ochotna začít s trestním stíháním, i když podle jejího osobního doznání, tam byly nalezeny stopy krve a lékařské nástroje a zařízení.

...mnohé srbské organizace se pokoušely od Haagského tribunálu dosáhnout vyšetřování Albánců v Kosovu a předali tribunálu podrobné mapy s místy, kde byly pohřbeny oběti a označena místa koncentráků na území jak Kosova, tak i severní Albánie. Dodávali svědectví o těchto krutých pokusech a případy likvidace mírumilovných civilistů, a to jak dětí tak i dokonce těhotných žen, se kterými bylo zacházeno s mimořádnou krutostí.

Všechny takové pokusy byly již v zárodku potlačeny a ani jeden z těchto faktů nebyl vyšetřován. Sama Ponteová ve se přiznala, že vyšetřování válečných zločinců je v současnosti především mimořádně zpolitizovaná záležitost. Kdyby se o zločinech Albánců obecně vědělo, pak by o žádné nezávislosti Kosova nemohlo být ani řeči. Ne náhodou spatřila kniha del Ponteové světlo světa až nyní, až po vyhlášení samostatnosti Kosova.

....tento krvavý byznys kontroloval samotný Hashim Thaci – na orgánech odňatých od živých lidí vydělal miliony dolarů. Svědectví o tom se bez úspěchu pokusila v Haagu při procesu se Slobodanem Miloševičem uvést bývalá soudkyně okresního soudu v Prištině Danica Marinkovičová. Podle jejích slov, mise OSN v Kosovu (UNMIK) kterou tehdy vedl současný francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, bránila vyšetřování případů únosů a zmizení lidí v Kosovu. ... právě funkcionáři UNMIK nedovolili „železné Carle“ zahájit vyšetřování Albánců v souvislosti s mizením lidí a obchodem s lidskými orgány... Informace o vraždách Srbů a obchodu s jejich orgány měla soudkyně Ponteová, která nikdy neskrývala své negativní vztahy k Srbům, již v roce 1999.

Zkráceno. Celý článek http://www.blisty.cz/2008/4/2/art39903.html





Zobrazit příspěvek č. 348 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 4. 2008
K smíchu a k pláči

Kosovský expremiér nespáchal válečné zločiny, rozhodl tribunál

Mezinárodní soud zprostil kosovského expremiéra Ramushe Haradinaje všech obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Těch se měl podle obžaloby dopustit na konci 90. let jako velitel Kosovské osvobozenecké armády (UČK). Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii to ale odmítl.

Obžaloba proti nyní devětatřicetiletému Haradinajovi, kterého mnozí kosovští Albánci považují za hrdinu, obsahovala 37 bodů. Vinila ho mimo jiné z odpovědnosti za vraždy, pronásledování, znásilňování. Měl také krutě zacházet se srbskými, romskými a albánskými civilisty, kteří byli označeni za kolaboranty se Srby proti UČK.

Žalobci pro Haradinaje žádali trest 25 let vězení. Spolu s ním byli souzeni i dva jeho blízcí spolupracovníci. Zatímco Idriz Balaj byl rovněž zbaven všech obvinění, Lahi Brahimaj byl uznán vinným ve dvou případech mučení a odsouzen na šest let do vězení.

Haradinaj, který se haagskému tribunálu dobrovolně vzdal v roce 2005, od počátku svou vinu popíral. Předseda tribunálu Alphons Orie očištění zdůvodnil nedostatkem důkazů a ty, které žaloba předložila, byly podle něj vágní a nepřesvědčivé. Konstatoval nicméně, že mnoho svědků se bálo svědčit a některým prý muselo být dokonce pohroženo pohrdáním soudem, pokud by odmítli předstoupit.

"Soud nabyl silného přesvědčení, že proces se konal v atmosféře, v níž se svědci necítili bezpečně," řekl Orie.

Zda se žalobci odvolají, není zatím jasné. Vynesení verdiktu přivítali přívrženci bývalého kosovského premiéra na galerii hlasitým jásotem. V kosovské metropoli Prištině oslavovali Haradinajovi přívrženci troubením klaksony, odpalováním ohňostrojů a střelbou do vzduchu.

Haradinaj, jenž stál v čele kosovské vlády od prosince 2004 do března 2005, se podle jeho ženy Anity vrátí v pátek do Kosova. Může pokračovat ve své politické kariéře, neboť je stále předsedou opoziční strany Spojenectví pro budoucnost Kosova.

(z tisku)

Co dodat? A je třeba ještě něco dodávat?



Zobrazit příspěvek č. 349 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2008
Ad: zpráva o vykuchání Srbů na orgány

Máme ještě tolik morální síly, abychom se dokázali zastat nevinných obětí?

Formát weblogu umožňuje svěřit se i s trochu intimnějšími myšlenkami, což právě hodlám učinit. Jsem celým srdcem přesvědčen, že by na zprávu o vykuchání Srbů na orgány měla zaznít nějaká reakce. Musel bych se stydět do konce života, kdybych takovou hrůzu, která byla spáchána na mých bratřích, přešel mlčením.

Někomu se budou snad zdát tyto řádky příliš vzrušené či dokonce nenávistné (podstoupím to riziko). Ne, necítím nenávist vůči nikomu, o kom níže píši. Cítím však smutek, hořkost a bolest v srdci. A touto bolestí budou tyto řádky jistě prosáklé. Nejsem stroj bez citu, ani buddha nevzrušeného úsměvu. Vím, srdeční angažovanost se na Západě moc nenosí, je spíše pokládána za "zjevnou neobjektivnost", zatímco chladný racionalismus nese uznávanou pečeť uvážlivosti, nadhledu a konstruktivního přístupu. Možná právě tento "korektní chlad" se stane osudným Evropanům, kteří už nejen v oblasti náboženské, ale i morální a mravní připomínají vyhořelé ohniště.
Přemýšlím s velikou bolestí už několik dní nad tou bestialitou, které se jen pár stovek kilometrů za našimi hranicemi dopouštěli lídři kosovských Albánců, když chytali mladé Srby, aby je zabíjeli, kuchali, a pak prodávali jejich orgány na transplantace a vydělávali na tom miliony. Vlastně ani příliš nepřekvapilo odhalení, že něco podobného kosovští Albánci páchají, protože u tohoto národa, či spíše kmene, nás už nepřekvapí asi nic (své o Albáncích vědí nejen Srbové, ale i ostatní okolní národy, např. Řekové).

Nijak zvlášť mne ani nepřekvapilo (ne)jednání Haagského tribunálu, o jehož nestrannosti jsem si nikdy nečinil žádné iluze. Je už nějaký ten rok jasné, že od naší doby bude jméno "Haag" synonymem výsměchu spravedlnosti a vlastně i veškerému soudnictví.

To, co mne však hluboce urazilo, bylo chování římského papeže, který krátce před jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova přijal lídra těchto separatistů (prezidenta) na oficiální návštěvě. Připadá mi to jako obludné pokrytectví. Papež samozřejmě dobře věděl, že tento člověk je představitelem těch, jejichž jedinou skupinovou identitou je už přes sto let jen nenávist vůči pravoslaví a vůči Srbům a jejichž hlavním cílem je nyní zmocnit se cizího území, čili ukrást zemi pravoslavnému Srbsku. Takovou osobu (a právě v tuto chvíli) veřejně podpořit přijetím a podáním ruky - to je hrozná zrada křesťanů, která by si zasloužila tu nejstrašnější kletbu, jaká jen v žalmech je.

A nedosti na tom. Dále musel papež vědět, že si potřásá rukou s člověkem, který je představitelem kosovského vedení, jehož součástí (dokonce na úrovni premiéra) je muž Srbskem oficiálně prohlašovaný za válečného zločince, byl dokonce i na americkém seznamu teroristů a vedl armádu, která je považována za teroristickou skupinu. Papež oním podáním ruky skutečně plivl na Srby a na všechny oběti zabité albánskými teroristy z UČK.

Papež nemohl nevědět, že je tu přinejmenším velice vážné podezření, že si před kamerami opakovaně potřásá rukou s prezidentem separatistického vedení, jehož součástí je nejméně jeden masový vrah - individuum, které má na rukou krev pravoslavných Srbů. S tím, kdo má vysoký podíl odpovědnosti za týrání nevinných pravoslavných křesťanů a kdo má stejně takový podíl odpovědnosti za takové kulturní a duchovní barbarství, jakým je vypalování a boření věkovitých pravoslavných chrámů, jejichž umělecká výzdoba je mimo kulturní horizont albánského obyvatelstva v Kosovu.

Jistě není náhodné, že se v Prištině právě buduje obrovská katolická katedrála. Těžko si představit, že by dlouhodobá agitace katolického duchovenstva v Kosovu ve prospěch separatismu byla prováděna bez direktiv z Vatikánu...

Jsem pevně přesvědčen, že papež musel vědět, že je tu i podezření o zabíjení a kuchání Srbů na orgány. Jestliže byla vznášena tato obvinění a taková věc se měla vyšetřovat a současný francouzský ministr zahraničí musel jako šéf mise OSN zajišťovat, aby se to zametlo pod koberec, potom papež o těchto obviněních jistě věděl. Vždyť kdo má lepší zpravodajskou agenturu než Vatikán, který má své informátory prakticky všude? A na úrovni diplomatické se sotva kde co šustne, aby o tom v Římě nevěděli. (Hlavně že Vatikán oficiálně protestuje proti potratům a euthanasii... Lze se pak divit, že katolická církev není pro veřejnost žádnou morální autoritou - ať už kvůli svým dějinám, nebo kvůli své přítomnosti?)

Jak by potom nemělo člověka rozhořčovat monstrózní pokrytectví ekumenismu, kdy se pravoslavní duchovní veřejně a oficiálně účastní společných shromáždění s duchovenstvem církve, jejíž hlavní představitel si potřásá rukou s kolegou masového vraha pravoslavných křesťanů a přijímá u sebe v rezidenci představitele samozvané vlády, jejíž členové chytají pravoslavné děti, aby je zabíjeli a vykuchávali na orgány? Sám pro sebe považuji tuto morální stránku ekumenismu za závažnější než rozměr kanonický.

Právě jistota kosovských Albánců, že jejich protipravoslavná agrese bude Vatikánem, který má velký diplomatický vliv, přijata a morálně podpořena, je posiluje. A Vatikánu zase dodává odvahu zdárně pokračující ekumenismus. Když papež vidí, že si pravoslavní nedokážou dát jedna a jedna dohromady, a morálně se vzájemně nepodporují, je pro něho snadné bezohledně sledovat svůj odvěký cíl ničení pravoslavné církve. Vypadá to tak, že zatímco v jednom koutě světa Vatikán ochotně podpoří nejlítější nepřátele pravoslaví (ať už uniaty nebo Albánce či Turky atd.), pravoslavní z jiných koutů světa se s ním přesto přijedou pomodlit a objímat při společné bohoslužbě, papež má dveře do Fanaru vždy dokořán, pravoslavní teologové jezdí na papežské konference rokovat o jednotě a své trpící bratry prostě hodí přes palubu. Před deseti lety papež slavnostně vyhlašuje svatost (1. stupeň svatořečení) masového vraha pravoslavných Srbů biskupa Stepanice, nyní si papež potřásá rukou s představitelem kosovských Albánců. To nejmenší (a možná jediné), co můžeme udělat pro své trpící a zabité bratry, je říci už konečně Vatikánu své: "NE. Tuhle hru už s vámi nehrajeme." Kdybychom tím dokázali Vatikán v jeho globální politice alespoň trochu oslabit a nabourat tu iluzi o nadcházející pseudojednotě všech křesťanů pod taktovkou Říma, bylo by na světě možná trochu snesitelněji.

Při úvahách o smyslu ekumenismu si můžeme položit otázku, která je nasnadě: Která církev (kromě pravoslavné) odsoudila přepadení a bombardování Bělehradu v r. 1999? Odpověď je jednoduchá: Žádná. Která církev se angažovala, aby odsoudila pogromy Albánců páchané na Srbech v Kosovu? Žádná. Která církev odsoudila vyhlášení nezávislého Kosova jakožto krádež srbské země a pravoslavných svatyň? Odpovězte si sami... K čemu jsou takové církve, které nepozdvihnou hlas proti do nebe volající nespravedlnosti a teroru? K čemu je takový ekumenismus? Jaké hodnoty vlastně vyznává? Není po zprávách z Kosova nutno odmítnout účast na tomhle ekumenismu už prostě z důvodů obyčejné lidské slušnosti a kvůli morální podpoře pravoslavných Srbů?
Vzpomenou si na oněch nejméně 300 vykuchaných pravoslavných dětí ti pravoslavní duchovní, kteří budou zase zváni na pokrytecké ekumenické divadlo, aby demonstrovali modlitební jednotu s katolickými duchovními, jejichž hlava tiskne ruku prezidentovi vlády, premiér které si vydělal miliony na zavraždění a vykuchání našich bratří? Dokáže pravoslavný duchovní prohlásit, že si katolická církev musí vybrat, jestli bude morálně podporovat vrahy pravoslavných nebo zdali chce budovat nějaké upřímné vztahy s pravoslavnými? Dokáže se západní pravoslavný duchovní alespoň morálně zastat těch tří stovek pravoslavných dětí, které byly vykuchány? Vždyť kdo se jich tady u nás zastane, když ne my? A jak jinak se jich můžeme zastat, než když řekneme katolické církvi na jejich "srdečné pozvání" k dalšímu kolu hry na sbližování naše: "Ne"?

Myslím, že je na čase ukončit tu licoměrnou dvojakost a přestat předstírat, že ji nevidíme na jednání Vatikánu. Ať si místo nás katolíci pozvou na příští ekumenickou bohoslužbu Hashima Thaciho (jistě přijde rád).



P.S.
Několik odkazů:
Novinky: vůdci kosovských Albánců jsou spojováni s mafiemi
Návrat Hashima Thaciho
OSN ve službách Hashima Thaciho









Zobrazit příspěvek č. 350 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2008
První neděle Velkého půstu

Neděle Vítězství pravoslaví

Půst se nám už pomalu překlopil do druhé poloviny a já jsem ještě nestihl věnovat se tématům velkopostních nedělí. Tak abych to trochu napravil, že?
První neděle je tradičně zasvěcena slavnosti Vítězství pravoslaví nad herezemi. "Brány pekelné ji (církev) nepřemohou," dal Kristus Pán slib Petrovi. Vidíme, jak se podivuhodně tento slib naplňuje v dějinách. Pravoslavná církev, i když nemá světskou moc (v době prvokřesťanské byla pronásledována pohany, v Byzanci byla podřízena státu, a pak byla pod tureckým jařmem či pod bolševiky; na Rusi ji car Petr dokonce zbavil na řadu staletí patriarchy), stále zázračně trvá a udržuje původní křesťanskou víru. Je jako starobylá archa, nepochopitelně nepotopitelně plující na zmítajících se vlnách světského moře. Je jako ponorná řeka, kterou na jednom místě mocní tohoto světa zadupou do země, ale ona se nečekaně vynoří na tom nejméně pravděpodobném místě. Je jako veletok, který plyne do věčnosti, pomalu a nezadržitelně.

Jak píše sv. Nektarios Aiginský na začátku 20. století:

»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení a pokolení v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«

-------------------------

V tento den je zvykem číst v katedrálních chrámech anathemu - čili připomínat, že hereze jsou něčím, co stojí mimo Církev - tj. mimo pravdu Kristovu. Pán Ježíš prohlásil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6). A Svatého Ducha označil Spasitel za "Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout" (Jan 14,17), za "Ducha pravdy, jenž z Otce vychází" (Jan 15,26). Ve své velekněžské modlitbě prosí Kristus Otce za apoštoly: "Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda" (Jan 17,17). A na tom křesťanství trvá. I v dnešní době, kdy se lidé necírkevní často posmívají tomu, že by nějaká z mnoha různých náboženských věr mohla či měla být jedinou pravou vírou.

Je docela zajímavé, jak se změnil duch světa v tomto ohledu. Ještě před sto lety bylo zcela přirozené, že každý příslušník jakéhokoliv náboženství považuje právě tu svou víru za jedinou pravou. Nikoho by ani nenapadlo zlobit se na mohamedána jen kvůli tomu, že má svou víru za pravou víru, - vždyť kvůli tomu přece tím mohamedánem je, ne? Stejně tak u křesťana - např. katolíka - bylo přirozené, je katolíkem právě proto, že považuje svou víru za jedinou pravou a spasitelnou víru. Na tom ještě není nic špatného. Špatnost je v tom, když je víra brána jako záminka k násilí. Jenže násilí vždy najde nějakou záminku - není-li to náboženství, bude to barva pleti, nebo národnost, nebo uctívání určitého fotbalového klubu, touha po cizím majetku či cizí zemi nebo prostě a nepokrytě po moci atd.
Té části českého národa, která je ještě duchovně nějak napojena na odkaz sv. Jana Husa, by měl být tento svátek Vítězství pravoslaví zvláště blízký srdci. Vždyť je to o vítězství pravdy! "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí," hlásá Pán Ježíš (Jan 8,32). "Pravdy každému přejte," a "braň pravdu až do smrti," je životním krédem i závětí Husovou. Mimochodem, je zajímavé, že právě část obřadu anathemy z této postní neděle použil sv. vladyka Gorazd jako bohoslužbu ke svátku Mistra Jana Husa (viz Sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve). Česká republika má dokonce na státní zástavě zapsáno: Pravda vítězí!

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,
milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.

(Jan 1,17)


A proč je zrovna první neděle Velkého půstu věnována oslavě pravoslavné víry? Kromě důvodu historického je tu i závažné duchovní odůvodnění. Smyslem velkopostní doby je prohloubení duchovního života, a ten se v prvé řadě zakládá na vyznávání pravoslavné víry. Pravdivá dogmata rodí pravdivý duchovní život. Mylná dogmata heretiků plodí klamný duchovní život. Proto se stalo církevní tradicí připomínat právě na začátku Velkého půstu důležitost a význam nepokažené pravoslavné víry.

----------------------

Na závěr tohoto krátkého povídání ještě odkaz na vyprávění Karla Havlíčka Borovského, který zažil při svém pobytu v Rusku obřad anathemy o první neděli velkopostní a byl jím zcela unesen.









Zobrazit příspěvek č. 351 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2008
Počátek naší spásy

Svátek Zvěstování přesv. Bohorodice

Za onoho času
... poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét,
27  Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria.
28  I všed k ní anděl, dí: Raduj se blahodati plná, Pán Bůh s tebou, požehnaná ty mezi ženami.
29  Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a přemýšlela, co je to za pozdrav.
30  I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla blahodať u Boha.
31  A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš.
32  Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolec Davida otce jeho.
33  A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.
34  I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?
35  A odpověděv anděl, řekl jí: Duch Svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tebe; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.
36  A aj, Alžběta, příbuzná tvá, kteráž byla nazývána neplodnou, i ona počala syna v starobě své, a tento jest její šestý měsíc.
37  Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo.
38  I řekla Maria: Aj, jsem služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého. I odšel od ní anděl.
(Lukáš 1. kap.)


Vzpomínáme a duchovně oslavujeme událost, při níž navštívil Pannu Marii archanděl Gabriel a zvěstoval jí, že porodí syna. Podle staré tradice se to stalo zrovna ve chvíli, kdy četla Písmo a přemýšlela nad místem u proroka Isaiáše: "Panna počne a porodí..."

Je to velice starý svátek. Už církevní spisovatelé ve 4. století jej prohlašují za pradávný. To svědčí o tom, jak drahá byla událost Zvěstování srdci křesťanů od samého počátku. Proč? V případě takových velkolepých událostí jako je např. Proměnění Páně nebo Vzkříšení to můžeme snadno pochopit. Ale událost tohoto svátku je nenápadnou, ba, mohli bychom říci - intimní záležitostí v životě věčné Panny.

Tento svátek bychom mohli označit jako "svátek čistoty", uctívání čistoty té ženy, kterou nazýváme Nejčistší. Je to jako zjevení - jaké čistoty jen může člověk dosáhnout, jak čistí můžeme být - Panna je nám ideálem čistoty. To fascinovalo křesťany od počátku, vzor Neposkvrněné je inspiroval k zápasu za očištění vlastního srdce. Po tom přece křesťan někde uvnitř sebe stále touží, aby byl tak čistým, že se neoškliví Bohu, ba - co více - že Bůh se v něm může usídlit a že může přijmout nejen mou duši ale i mé tělo.

Svatá čistota Pána Ježíše je tak trochu zastíněna Jeho Božskou mocí, zázraky, promluvami, proroctvími a hlavně dílem spásy, které zde vykonal. A konec konců jeví se čímsi samozřejmým na Bohočlověku. Proto není tak nápadným jevem na Osobě Spasitelově. O to více se však čistota skvěje na nenápadné postavě Jeho Matky.
Domnívám se, že kdesi hluboko ve své duši vlastně každý člověk sní o čistotě a bolestně po ní touží. Církev ukazuje cestu a skýtá prostředky, jak se této čistoty dobrat. Všichni jsou zváni. Pokud však člověk, který vidí toto pozvání, není s to se rozhodnout, přešlapuje na místě nebo se ohlíží za sebe či se dokonce vrací ze stezky, na kterou už položil nohu, pak se z něj může stát cynik nebo ještě něco horšího. Ďábel nikdy neodpustí těm, kteří něco učinili pro získání čistoty, a vrátí-li se někdo z takových zpět, dá tím ďáblu možnost k pomstě.

Říká se, že duchovní čistota je Zlému nejodpornější ze všeho a že mu čistota srdce nedovoluje přiblížit se. Očištěné srdce je pro něho jako oheň, který ho spaluje. Ne nadarmo začíná třístupňový duchovní výstup k Bohu (očištění, osvícení a zbožštění) právě zde. Čistota je tím, co nás zcela odděluje od sféry ďáblova působení a od síly jeho pokušení. Očišťováním srdce opouštíme oblast moci ďáblovy. To on dobře ví, a proto vynakládá značné úsilí k uvedení světa do takového stavu, aby pokud možno všichni lidé byli poskvrněni. Aby nebylo kam uniknout před poskvrňujícími obrazy, zvuky, nápady, nečistými energiemi a jinými vlivy. Vidíme to všude kolem sebe, není potřeba o tom mnoho hovořit.

Jen glosa k tomu na okraj. Rozsáhlá kampaň, která dnes probíhá ve snaze, aby nikdo (zvláště z mládeže) neunikl nečistotě, má heslo: "Nestyďte se." Známí sexuologové vytáhli do boje a se stali apoštoly nového ďáblova evangelia: "Vše je normální, vše je přirozené, jen je ještě potřeba vymýtit z lidí stud." Kdejaká zvrácenost či poklesek jsou halasně ospravedlňovány a mladí jsou vyzýváni, aby odložili zábrany...

Poslouchal jsem před nějakým časem, jak o těchto věcech zajímavě hovořil herec Radovan Lukavský (2003). Udělal jsem si pár poznámek, z nichž sem něco vyberu:
Když člověk pije alkohol, tak po nějakém zkonzumovaném množství mu tělo dává signály, že už musí přestat. Alkoholikem se stává ten, kdo tyto signály ignoroval, až je v sobě úplně potlačil. Nakonec je už schopen pít bez zábran až do bezvědomí. Podobně je to v oblasti svědomí a mravnosti. Dostane-li se člověk do nemravné situace, dostává ze svědomí signály, že to není v pořádku. Tímto signálem je stud. Když člověk tento signál potlačí a zlomí v sobě stud, stává se nemravným. Nestyďte se stydět se.
(Co dnešní společnost všechno neudělá, aby v mladých lidech zadusila stud. Dnes už tato válka vyhlášená mravnosti pronikla zcela oficiálně do našich škol skrze nový předmět „sexuální výchova“, kde je prvotním úkolem zlomit stud. Pak už je možné vše.)
Dokonce se tomu, jehož samo jméno je nečisté, podařilo dnes dosáhnout toho, aby samotné slovo "čistota" bylo mezi současníky ve všeobecném opovržení a lidé tím byli odtrženi od nejvnitřnějších tužeb svého srdce. Vlastně sami pošlapávají to nejušlechtilejší, co v sobě nosí. Pak upadají do povrchnosti, jsou nešťastní z mělkosti vlastního života, cítí se být odtrženi od svých kořenů, mají pocit, že život, který žijí, není životem v pravém slova smyslu atd. Těm všem, stejně jako nám, ukazuje Nejčistší Panna cestu k sobě samému a cestu k Bohu.

Starci a otcové svědčí o veliké nenávisti, kterou kypí satan vůči Panně Marii. Prorokují, že zvláště v posledních dobách, až získá Nečistý mimořádnou moc nad světem, bude inspirovat lidi k nenávisti vůči přesvaté Bohorodici s ještě ohnivější záští, než je vede ke vzpouře proti Kristu. V těch dobách, které přicházejí, bude právě jméno Matky Boží všude vysmíváno a jí se budou lidé poslední doby rouhat ze zuřivou nepříčetností jako rozumu zbavení.

----------------------

V církevní tradici se setkáváme s jevem, že přesvatá Panna je dárkyní pravé modlitby, ukazovatelkou cesty ke Kristu a pomáhá v dosahování čistoty těm, kteří se o to snaží. Nad těmi, kdož se nechají inspirovat, vypraví se na tuto cestu a vydrží na ní, praví nejčistší Panna (podobně jako při jednom zjevení): "Tento je z našeho rodu."

Tento svátek je nazýván "hlavou naší spásy" čili počátkem díla spasení člověka. Právě Zvěstováním začíná totiž sled událostí, které posléze vedou k našemu spasení.

------------------------

Pravoslavná církev neuznává novodobé římské dogma o neposkvrněném početí (tedy početí Marie ve sv. Anně) právě proto, že se jím oslabuje síla inspirace, kterou Panna Marie svým rozhodnutím pro Krista nabízí. Pokud by už sama Panna Marie, byla neposkvrněně počata, pak by nemohla být příkladem v plném smyslu toho slova; byla by nám vzdálena a oddělena od nás nějakým mimořádným Božím zásahem, jedinečným vyvolením, v němž Ji nemůžeme následovat. Pravoslavní podtrhují, že přesvatá Marie byla člověkem jako my, žádný zvláštní Boží zásah ji nemodifikoval. Neměla od Boha předem udělenu žádnou výhodu či výsadu, kterou bychom my byli diskvalifikováni, jelikož nám nic takového Bůh nedal. Její čistota nám může být vzorem a ideálem, jehož je každý povolán dosahovat, protože jsme stejnými lidmi jako ona, včetně toho poškození našeho lidství, které je způsobeno prvotním hříchem. Panna Marie byla neposkvrněna svým vlastním hříchem, ale byla zasažena hříchem nejdávnějších prarodičů stejně jako všichni lidé. Ona není polobohem, nadpřirozeným zásahem už předem vytrženým nad lidstvo. Tím se nám její neposkvrněnost stává následování možnou.



Příloha:
ikona Blagověščenije (Novgorod 12. století)








Zobrazit příspěvek č. 352 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2008
Z došlé pošty - upozornění na pravoslavný pořad

Na rádiu Proglas

Sláva Kristu!

Poslechněte si na rádiu Proglas:
Magazín - Jak se žije rodině pravoslavného kněze (rozhovor s jerejem Serafímem Tomečkem doprovázený pravoslavnou církevní hudbou)

Premiéra:
9. 4. 2008, 09:00

Opakování:
12. 4. 2008, 22:00
19. 4. 2008, 01:00

(archim. Joakim)

-----------

Záznam pořadu je v MP3 na pravoslavi.cz/filmy







Zobrazit příspěvek č. 353 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2008
Z došlé pošty - dopis redakci Lidových novin

Urážet pravoslavné je mnohem snazší než muslimy

Reakce na článek v Lidových novinách

Vážený pane šéfredaktore, vážení pracovníci Lidových novin!

Jsem dlouholetým čtenářem Lidových novin, ale článek, který se mi nyní dostal do rukou, mě naprosto znechutil - a jsem překvapen, že něco tak manipulativního, tendenčního, bolševicky ideologického, může vyjít v tzv. svobodném tisku 18 let po sametové revoluci!

Článek „Pro blaho ruské říše“, který už samotným názvem vyvolává hrůzu. Jako by se jednalo o III. reich.

Podepsán je Tomáš Glanc, který se před čtenáři prezentuje jako rusista (a článek tím u neznalého čtenáře vyvolává dojem objektivity a věcné správnosti).
Především zaráží antipatie a předpojatost ke všemu ruskému. Pozornost a úctu podle autora zaslouží jen projevy nespokojeností a disidenti. Růst a obnova pravoslavné církve v autorovi vyvolávají jen obavy.

Věřím, že spoustě lidí, včetně p. Glance, by se asi nejvíc líbilo Rusko slabé a rozporcované politicky a nábožensky. Nepozastavuje se nad tím, co dělají katoličtí misionáři, například na Sibiři, kde je 0,01% katolíků, nediví se tomu, že v mnohých armádách (USA, ČR, Polsko -NATO) jsou také vojenští kaplani. Když někdo z evropských politiků blahopřeje papežovi, tak je to naprosto normální, když představitelé ruské vlády blahopřejí patriarchovi, tak je to zarážející a nepochopitelné. Rusové však historicky byli a jsou pravoslavní, jakkoliv se pravoslavné křesťanství církev komunistický (resp. bolševický režim) (podotýkám do Ruska importovaný ze západu) snažil z jejich myslí vymýtit. Pravoslaví není ideologie.

Kolik věřících přichází na Velikonoční bohoslužby, může autor zjistit, když tam aspoň jednou zavítá (nemluvě o ostatních svátcích). Jako „rusista“ by však měl vědět, že napsat "Popové z hlediska Kremlu" je urážlivé nejen pro Rusy, ale i pro pravoslavné Čechy, jejichž počet neustále vzrůstá. Pravoslavnými křesťany byli např.: otec vlasti František Palacký, slavný herec Voskovec, první premiér Československa Karel Kramář, armádní generál Ludvík Svoboda - a mnozí další, včetně nejslavnějšího současného českého hokejisty. Psát tak, jak píše „rusista“ Glanc, znamená psát jazykem dopisů soudruha Lenina. Naprostým hanobením pravoslavné a křesťanské víry, je pak umístění portrétu Putina do ikony Krista. Tato fotomontáž volá o podání trestního oznámení za hanobení. Je vidět, že i muslimské hodnoty vzbuzují (v Lidových novinách) mnohem větší úctu než křesťanství, které je podle autora, „Jakousi kulturně spirituální konstantou a snad dokonce i jakýmsi civilizačním principem“,nejen ruské identity, ale i celé Evropy včetně ČR.
Je mi velmi líto, že i tolik let po pádu komunismu mnoho lidí chová takovou nenávist ke všemu ruskému a přitom toleruje působení KSČM ve vládě.

S přáním hezkého dne
Evžen Červinský


Naskenovaný článek: ln-proti-rusku.jpg (978 k) (je tam k vidění i ta rouhavá "ikona".
Můžete si jej přečíst i na internetu: Lidové noviny: Pro blaho ruské říše
.

--------------------

P.S.
Malá poznámka redakce Ambonu:
Případ uveřejnění Glancovy slátaniny si říká o to, abychom na závěr učinili tu pověstnou "tečku nad i", a poznamenali něco o tom, jak výmluvný je samotný fakt uveřejnění textu, v němž je na malém prostoru koncentrováno tolik hloupostí, že na ně ani není možno reagovat (natož je všechny podrobně vyvracet), aniž by se z takové polemiky nestala stať pro malou knížku.

Spokojme se jen se stručným konstatování, že tato kauza něco vypovídá o protiruském a protipravoslavném zaměření redakce LN, když otiskne i tak neuvěřitelně nekompetentní článek - evidentně jen proto, že útočí na pravoslavnou církev a na Rusko (a jistě vydává svědectví o myšlenkovém světě politických kruhů, které jsou s těmito novinami spojeny, jakož i o duchu a reálném vztahu k pravoslaví jedné zdejší církve, jež je s touto politikou i novinami prorostlá).

Mimochodem svou naprostou nekompetentnost a nezasaženost reáliemi pravoslaví prozrazuje Glanc už jen tím, že prohlašuje Gorazda Vopatrného, který je příslušníkem heretické sekty (mikrosynodu tzv. "kyprianovců", které - pokud vím - nikdo z pravoslavné církve ve světě nepřijímá), za "předního znalce a představitele pravoslaví v Česku".







Zobrazit příspěvek č. 354 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2008
Neděle o pravoslavné duchovnosti

2. neděle Velk. půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Za onoho času Pán Ježíš...
2,1 ...opět všel do Kafarnaum po [kolikas] dnech. I uslyšáno jest, že by doma byl.
2,2 A hned sešlo se jich množství, tak že již nemohli se směstknati ani přede dveřmi. I mluvil jim slovo.
2,3 Tedy přišli k němu, nesouce mrtvící raněného, kterýž ode čtyř nesen byl.
2,4 A když k němu nemohli přistoupiti pro zástupy, loupali střechu, kdež byl, a probořivše [ji], spustili po provazích dolů ložce, na němž ležel mrtvící raněný.
2,5 A vida Ježíš víru jejich, dí mrtvící raněnému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.
2,6 A byli tu někteří z zákonníků, sedíce a myslíce v srdcích svých:
2,7 Co tento tak mluví rouhavě? Kdo může odpustiti hříchy, než jedině sám Bůh?
2,8 I poznav Ježíš hned duchem svým, že by tak přemyšlovali sami v sobě, řekl jim: Proč o tom přemyšlujete v srdcích svých?
2,9 Co jest snáze, říci mrtvící raněnému: Odpouštějí se tobě hříchové, čili říci: Vstaň, vezmi lože své a choď?
2,10 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, dí mrtvící raněnému:
2,11 Toběť pravím: Vstaň, a vezmi lože své, a jdi do domu svého.
2,12 I vstal hned, a vzav lože své přede všemi, odšel, takže se děsili všickni, a chválili Boha, řkouce: Nikdy jsme toho neviděli.
(Marek 2,1-12)

Výklad události, kterou popisuje dnešní evangelium, jsme ve stručnosti učinili již v zamyšlení nad 6. nedělí: o mrtvicí raněném.
K tomu připojme jen pár črt.
Dům, kde byl Ježíš, je domem Páně. To, co se dělo v tom domě, je možno přirovnat k tomu, co se děje v chrámu při bohoslužbách. Ježíš učí lid a potom léčí toho, který byl k němu spuštěn na lanech. Ta lana jsou tu pěkným obrazem svatých Tajin - křtu a svatého přijímání, které nás „dopravují“ k Pánu Ježíši.

Ježíš Kristus začal svou službu mnohými zázraky, léčí nemocné, vymítá běsy, očišťuje malomocné. Doposud však nikomu nezvěstoval odpuštění hříchů. Až tentokrát. Je to jeho odpověď na překvapující víru těch lidí. Kristus se tady poprvé projevuje jako Bůh - jako ten, kdo podává dar Ducha Svatého "pramen, prýštící do života věčného" (Jan 4,14), živou duchovní vodu omývající lidskou duši od hříchu.

K tomu obraťme zraky ve Velikém půstu. Naší hlavní nemocí a ranou je hřích - to je naše smrt, naše ochrnutí, naše malomocenství... Hřích nás uzavírá do pekla odloučení od Boha.

„My sami jsme mrtví a ještě před smrtí těla trpíme smrtí duše, což znamená oddělení duše od Boha.“ (Sv. Řehoř Palama)

Kristus léčí nemoci ne jako proroci, kteří uzdravovali Boží mocí. On léčí sám sebou - používá to, čím jest. Jelikož On je Bůh, je On právě tím jediným, kdo může odpouštět hříchy.

Právě víra těch čtyřech a toho ochrnulého vzbuzuje v srdci Pána Ježíše odpověď, kterou je odpuštění, tj. dar Ducha Svatého, jímž je zničení hříchů. Víry je potřeba. Víra otevírá střechy našich domů a osvobozuje nás ze zajetí hříchu a odloučenosti od Boha.

----------------------------

Co je to spása? „Spasený člověk dosáhl spásy proto, že se oblékl v Krista,“ (Theofan Zatvornik) - pouze v takovém stavu má přístup k Otci. Pečeť Kristova se otiskuje do celé přirozenosti člověka.

Tato skutečnost není pouhou zbožnou teorií, ale se projevuje na našich myšlenkách, slovech a skutcích.
Není větší běda, než když křesťan má světské smýšlení. Je-li jeho způsob uvažování, jakoby se při křtu neoblékl v Krista. Zůstává-li hlavní cíl jeho života - to, do čeho vkládá své srdce, vězet v tomto světě. Proč je pak takový člověk pokřtěn? Nadarmo byl „oděn do sněhobílého odění z vody a z Ducha“. Mají snad křest a svaté Tajiny pro člověka nějaký význam, jestli se zřetelně neprojevují v jeho životě?

Pateriky a životy svatých nám ukazují, jak se projevil křesťanský duch v životě těch, kteří oblékli Krista. Pokáním. Většinou tito lidé z pokání a současně i z radosti mnoho plakali „světlým pláčem“. Dávnému pouštnímu otci, sv. avvovi Arseniovi z častého pláče opadaly řasy kolem očí, jeho šátek byl stále mokrý od slz. To, co prožíval ve svém pláči, je nevypravitelné. Když se ho tázali, co považuje za nejdůležitější, odvětil že pravoslavnou víru.

Člověk držící pravoslavnou vírou, oblečený v Krista, nikdy nebude Bohem opuštěn. Na duši stále nosí pečeť Kristovu. Vidí ji andělé a pomáhají mu. Bojí se ho běsové. (Obléknut v Krista byl při svatém křtu a pečetí byla jeho duše označena při svaté Tajině myropomazání, při které se „svatým myrem viditelně pomazává tělo a duše je při tom neviditelně posvěcena Svatým Duchem“ (z učení o svatých Tajinách). O této pečeti kladené na čelo věrných se píše v Apokalypse 7,2-4 a 9,1-6. Viz i dále Efez 1,13; Efez 4,30; 2 Kor 1,22. Označování lidí zářivou Boží pečetí blahodati se děje při každém pravoslavném křtu a myropomazání.)
„Bůh je světlo a není v něm žádné tmy“ (1 Jn 1,5).
Ten, kdo se naplní světlem, Boží blahodatí, stává se „příbuzným“ Kristovým, „srostlým“ s Kristem, a takové si Bůh přitáhne k sobě.
Boží Syn je „Světlo ze světla“ - to nejsou prázdná slova. Vše, co nám o sobě Bůh zjevil, tj. všechna dogmata, jsou tu proto, že mají nějaký vztah k naší spáse - ba, mají zásadní význam pro naši spásu. Víme-li o Božím Synu, že je „světlo ze světla“, chce se nám tím říci, že Boží Syn přišel, aby i nás naplnil světlem. To světlo - či alespoň jeho odlesk - známe z vlastního duchovního života - snad přinejmenším čas od času zažijeme, že se v nás při modlitbě, nebo při čtení Písma, náhle podivuhodně „rozjasní“; někdy to lidé silně prožívají po svatém přijímání nebo po zpovědi. V tomto vnitřním světle náhle chápeme to, co jsme dříve nechápali, objasňují se nám problémy a taje, nad kterými jsme si doposavad marně lámali hlavu. Leč hlavně se nám při tomto „rozbřesku“ odhaluje smysl našeho života a nahlížíme podstatu své existence. Obojím totiž je - život v Bohu, sjednocení s Bohem. Tím podivuhodným úsvitem není nic jiného než záře nestvořené energie Ducha Svatého v naší duši. V takové chvíli nelze nic říci o tom, co prožíváš, nelze to vyjádřit žádnými slovy; snad jen zvoláním z bohoslužby: „Dárce světla, sláva tobě!“ (Z posvátných hymnů k oslavě svátku Proměnění Páně)

Kdo tento rozbřesk v sobě uhlídal, ten prý vidí toto světlo, jak probleskuje např. ze slov Evangelia, z bohoslužebných textů, z dogmat a symbolu víry, a osvěcuje duše těch, kteří čtou Kristova slova, modlí se a naslouchají bohoslužbě, vyznávají neporušená dogmata víry. Lidé, kteří odcházejí od kalicha, z něhož přijali nejčistší Tajiny, jsou ozdobeni tímto světlem, podobně jako křesťan, když vystupuje z křestní vody. Vše, co Církev koná, má především osvěcovat lidská srdce. Lidé přijímající od Církve toto dobrodiní pak chodí ve světle a netápou ve tmě. Co to znamená? Především to, že celým nerozděleným srdcem touží po Bohu a chápou rozhodující smysl lidského pozemského života, drahocennost darovaného času. Takoví vedou své životy podle blahodati - myslí, činí a říkají to, co jim přináší do nitra blahodať. Jsou jim odporné myšlenky, slova a skutky, které blahodať odhánějí a naplňují duši tmou.

Lidé se někdy táží, jestli pokání, které konají, je dobré. Na to je potřeba odvětit především, že oni sami musejí vnímat, zdali je pokání naplňuje vnitřním světlem, jestli se jim po zpovědi rozjasnilo.

---------------------------

Tato neděle je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy. Byl jsem v Soluni u jeho svatých ostatků. Jsou pod tlustým sklem. Avšak i přes ně vychází z ostatků silná duchovní vůně.

Život sv. Řehoře je velice aktuální i v naší době (řekněme otevřeně: právě v našich dnech). Vír událostí, které zachvátily církev, mu nedovolil, aby zůstal na Svaté Hoře Athos a věnoval se tam nepřerušeně až do konce svých pozemských dní kontemplaci Boha a nevypravitelnému zření věčného světla, které zářilo kolem Pána Ježíše při jeho proměnění na hoře Tábor. Bylo 14. století. Na Východ útočil západokřesťanský duch, nový duch papežského křesťanství, agresivní, nesnášenlivý, vysmívající se původní staré křesťanské spiritualitě. Bylo totiž na Západě už jiné křesťanství, které se ukazovalo být tak nepodobné tomu křesťanství, které společně sdílely západní a východní církev v prvním tisíciletí. Nové západní křesťanství, v mnohém připomínající spíše vojenskou doktrínu, se právě chystalo dobýt svět, srazit jej papeži k nohám - pro „větší slávu Boží“. Taková pyšná doktrína měla málo pochopení pro usebranou modlitbu a pro původní asketicky mlčenlivý charakter mnišství, které bylo charakterizováno zřeknutím se světa.

Západ nepřicházel na Východ jen v podobě křižáků. Jinou formou výpadu Západu proti Východu byly snahy o prosazení zhoubné unie pravoslavných s Římem; sem patří příchod kalábrijského Řeka Varlaama do Byzance, kde tvrdě zaútočil na to, co bylo východnímu křesťanství nejdražší - na kontemplativní mnišský život, konkrétně na mnichy na Svaté Hoře Athos, kteří byli z pohledu Západu shledáni neužitečnými pro svět, protože se jenom modlili. Varlaamovi, vzdělanému a velice inteligentnímu mnichu, se podařilo vzbudit na Východě pozornost. Střetu už nebylo možno se vyhnout. Rozhořel se spor. Athos vyslal na obranu hodnot pravoslavné duchovnosti mnicha Řehoře.

Jak spor dopadnul, si můžete přečíst v krátkém popsání života sv. Řehoře Palamy. O teologickém obsahu sporu a důsledcích západní doktríny postavené proti Palamovi pro život západní církve si můžete přečíst povídání v článku: Význam učení o nestvořených energiích.
Toto téma není spojeno s jednou z velkopostních nedělí náhodou. Je to připomínka neviditelných hodnot duchovního života, které nesmějí být vytlačovány ani těmi nejctnostnějšími skutky tělesnými. Duchovní život, který se snažíme právě v době postní prohloubit, nás přivádí k hodnotám, které jsou sice neviditelné, ale při tom jsou cennější než cokoliv z tohoto viditelného světa.

Spor mezi Řehořem Palamou a Varlaamem byl jen projevem skrytého konfliktu (porozkolového) mezi starým Východem a novým Západem; tento duchovní antagonismus se při palamovských sporech jen zviditelnil. Je to vlastně ve své podstatě spor o pojetí křesťanství. Zatímco papežský Západ se už definitivně přiklonil ke světskému pojetí křesťanství, v Palamovi vystupuje nejen Východ proti Západu, ale především je upevněno původní biblické křesťanství, které stojí na Kristových slovech: „Království mé není z tohoto světa.“

-----------------------

Nu, a na konec. Dostávám se tu opět k tématu, jehož se dotýkám tak často. K čemu je tady Církev? Opět a opět tvrdím, hlásám, pravím, kážu a připomínám, že tu není proto, aby se starala o chudé a pečovala o potřebné (to je sice důležitou součástí církevního díla a mise, ale součástí druhotnou a nikoliv prvotní); a už vůbec tu není proto, aby získávala světskou moc (jak to uchopil Západ a tímto svým pojetím znemožnil křesťanství před celou západní civilizací); a zapomeňme už na to, že by církev (ať přímo či skrze některé své věrné) měla svým vlivem vstupovat do politiky a prosazovat nějaké bohulibé zákony (což s takovou vervou činí naši západní bratři a je to důvodem, proč mají naši současníci v naší zemi církve většinou plné zuby a preláti jsou zde skutečnými „miláčky národa“ - viz převládající reakce společnosti na chystané církevní restituce: Nic církvi nedávat!). Zbavme se už takového světského myšlení! Všechny tyto klamné cíle mají jen odvést církev od toho, co „jediné je důležité a co nebude odňato od ní“ (jak pravil Ježíš na návštěvě u Marty a Marie; Lukáš 10,38-42). Církev je tu proto, aby osvěcovala svět.







Zobrazit příspěvek č. 355 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Z došlé pošty - pozvánka na svěcení základního kamene

Pravoslavná církevní obec
svatého velikomučedníka Jiřího Vítězného ve Svitavách


si Vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat na svěcení základního kamene kaple svatého Jiří ve Svitavách, které se uskuteční na závěr archijerejské svaté liturgie dne 3.5.2008 ve Svitavách v modlitebně ČCE, Poličská ul.3,

začátek liturgie 9.00 hod
předpokládaná doba svěcení základního kamene v 10,30 hod
z organizačních důvodu prosíme o potvrzení účasti

(461 594 289, 736 617 278
jiri.kolar/zavinac/pravoslavi.net )
www.pravoslavi.net


Podpořit stavbu pravoslavné kaple ve Svitavách můžete na účtu č: 000019-1284976359/0800
Děkujeme!











Zobrazit příspěvek č. 356 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Neděle uprostřed Velkého půstu

Neděle klanění kříži

Sv. Theofan Zatvornik píše: Kde je křesťan, tam je kříž. Kde není kříže, tam není křesťana.
Raduj se, když na sobě pociťuješ kříž, protože to je znamení, že kráčíš za Kristem, cestou spásy, do ráje. Vydrž trochu, už se blíží konec a odměna.

Kristus přišel spasit hříšníky, a nikoliv spravedlivé. Proto dnes církev vynáší svatý kříž. Připomíná nám, že ke spáse nás, hříšníků, je potřeba kříž. Tedy bylo kvůli nám potřeba ukřižování Kristovo (aby mohlo být Vzkříšení) a je potřeba kříž pro každého z nás, abychom tak mohli mít podíl na kříži Páně a získávat účast na jeho Vzkříšení, když svými bolestmi doplňujeme jeho utrpení (jak píše svatý apoštol).

"Kdo chceš jít za mnou, zavrhni sám sebe," praví Pán divná slova. Zavrhni to zlé, co v tobě je, zavrhni i to, o čem soudíš, že je dobré. Zavrhni své hříchy a vášně, zavrhni své domnělé zásluhy a ctnosti. Zavrhni vše, co máš, a Bůh ti dá lepší. Vše, čeho jsi svým úsilím dosáhl a co je z tebe, je ve skutečnosti poskvrněno, leč Bůh ti chce dát neposkvrněné. Musíš však mít prázdné ruce, aby sis to mohl od Něho vzít.

---------------------------

Dvakrát do roka je vynášen svatý kříž na střed chrámu - na svátek Povýše svatého kříže a o nedělí uctívaní svatého kříže. Při podzimním svátku je slavnostně a vítězně pozdvihován a žehnány jsou jím všechny čtyři strany světa. Dnes je kladen doprostřed chrámu. Kříž leží ve středu chrámu. Když zločince chtěli ukřižovat, položili jej na kříž ležící na zemi, tam jej přibili, a pak spolu s křížem pozdvihli. Dnes leží kříž uprostřed chrámu - jakoby byl připraven pro nás, abychom se na něm rozpjali a spoluukřižovali s Kristem.

Kříž je ochráncem světa, kříž je ozdoba církve, kříž je vládou králů, kříž je posilou věřících, kříž je slávou andělů a ránou démonům. (Z církevní hymnografie)


"Slovo o kříži je bláznovstvím pro ty, kteří jdou k záhubě" (1 Kor 1,18). Jak smutně přiléhavý je ten výrok ke stavu dnešního světa. Kdo dnes chce slyšet o kříži?
Kříž totiž žádá po člověku víru. Bez víry není spásy, protože vše -jak lidské tak i duchovní - je založeno na víře. S vírou seje zemědělec svou setbu; proč by oral, zaséval, okopával, zavlažoval, kdyby nevěřil, že bude sklízet? Proč by se lidé ženili a vdávali, kdyby nevěřili v budoucí manželské štěstí? Proč bychom měli nést kříž a přijímat jej s trpělivostí či dokonce s radostí, kdybychom nevěřili, že tím získáváme spásu?

Na světě je a v celé jeho historii bylo mnoho úžasných věcí. Nejpodivuhodnějším úkazem však byl Kristův kříž, jeho smrt a Vzkříšení. Smrt byla sražena, prvotní hřích přemožen, kletba zlomena, peklo vyloupeno a lidstvu darováno Vzkříšení. Prvotní blaženost byla lidem vrácena a dveře ráje znovu otevřeny, lidská přirozenost usedla po pravici nebeského Otce a my jsme byli učiněni Božími dětmi a dědici nebeského království. A to vše bylo uchystáno skrze Ukřižování Ježíše Krista.
Kříž nám byl dán jako znamení na čelo (po křtu, při myropomazání). Je to pečeť zajišťující, že se nás nedotkne Vyhladitel, anděl zhouby. (Z díla sv. Jana Damašského. O této pečeti ještě něco minule)






Zobrazit příspěvek č. 357 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2008
Aktuální bohoslužebný překlad

Večerní bohoslužby od Lazarovy soboty, přes Květnou neděli a velký strastný týden až po Velký čtvrtek. (Bohoslužebná knížka.)

Krásné texty pravoslavných bohoslužeb pro předpaschální období (v českém jazyku).

K dispozici v PDF na:

www.pravoslavi.cz/download






Zobrazit příspěvek č. 358 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2008
K neděli Marie Egyptské

5. neděle velkopostní je zasvěcena sv. Marii Egyptské

K letošnímu svátku ctihodné Marie Egyptské: můžete si přečíst o jejím životě:

http://www.orthodoxia.cz/svati/marie-egyptska.htm








Zobrazit příspěvek č. 359 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2008
Květná neděle

Vjezd Pána do Jerusalema

Tuto událost podrobně popisuje evangelijní čtení této neděle: Jan 12,1-18.
Císařové a vítězní vojevůdcové se vraceli do svého města v triumfálním průvodu, buď cválali na koni nebo se vezli na válečném voze taženém koňmi, vítali je oslavné zpěvy a pozdravy obyvatel města. Vládce světa, vítěz nad všechny vítěze, Ježíš Kristus, vjíždí do svého města na malém oslátku a místo cvičených sborů pěvců jej vítá dětský hlahol a žvatlání drobotiny: Hosanna.

Zatímco vojenští vítězové, kteří rozsévali smrt, jedou s pompou, skutečný vítěz, který právě začíná svůj boj, v němž smrt přemůže, jede s pokorou. Ti, co dobyli svá vítězství způsobováním utrpením, jedou slavně za veškerého světského halasu, kdežto tiše jede ten, který se chystá zvítězit tím, že způsobí utrpení sobě.

Jedni dosáhli snadných vítězství a pyšní se tím, ten druhý dosáhne vítězství, kterého nikdo nemohl dosáhnout, a přesto na vždy zůstane „králem pokory“.

Jakoby Ježíš ukazoval, že to, co se děje s pompou, je tak malé proti tomu, co se děje ve skrytu. Světové události, o nichž nám referují média, vítězství mocných států a paktů, jsou bezvýznamná proti vítězství, na němž má podíl Církev. Světská vojenská či ekonomická vítězství pominou (kdo o nich bude vědět za pár let?), kdežto Kristovo vítězství nad smrtí nepomíjí a Církev, která ho nese, brány pekelné nepřemohou - byla zde před tisíci lety, bude zde hovořit o Pánu jedoucím na oslátku dokud bude trvat svět.

Skutečná církev, která je nositelem tohoto duchovní dědictví a odkazu pokory, je cizí všemu světskému triumfalismu.

------------------

Kristus v hloučku apoštolů, oslátko, zvědavci, lidé, kteří přispěchali podívat se na toho, kdo včera vzkřísil Lazara, jenž byl už čtvrtý den v hrobě a jehož tělo se již rozkládalo; do toho všeho děti z radosti nad tou celou událostí volající svým hlásky: Hosanna... K tomu zéloti skrývající pod plášti meče s nadějí, že zrovna začíná protiřímské povstání, žebráci, běžní pocestní, veleknězovi donašeči, Římani. Musela to být prazvláštní společnost, která se tam tenkrát sešla.

Však také nad tím Ježíš zaplakal. S žalem hleděl na město kypící světským ruchem (byl den po sobotě necelý týden před paschou, tedy ze světského hlediska asi něco podobného, jako je pro nás pondělí před štědrým dnem) i jeho prosperující ekonomikou (do města se sjížděli hosté na paschu, obchodníci měli žně - něco jako u nás před vánocemi), s přeplněnými ulicemi pulzujícími kvapností a marností.

Na paschu přicházeli do Jerusalema poutníci z celé Palestiny i ze zahraniční. Prý bylo ve městě na svátky až milión lidí (podle Josefa Flavia, který je považován za spolehlivý historický pramen, bylo jednou v chrámu zabito 255.600 obětních beránků; takže tržní hospodářství v tyto dny rozhodně nestagnovalo).
U vidění toho všeho Pán Ježíš s bolestí pravil: „Kdybys, Jerusaléme, alespoň v tento den pochopil, co ti slouží ke spáse! Leč je to skryto před zraky tvými; a přijde den, kdy tě nepřátelé obklopí, začnou obléhat, zpustoší, takže kámen na kameni v tobě nezůstane, protože jsi nerozpoznal den navštívení svého...“

Netrvalo to dlouho (40 let), a stalo se, jak Pán řekl. Římané obklopili město plné lidí a nastalo něco tak hrozného, že v dějinách obtížně hledáme srovnání. Z toho, co popisují historikové, ještě dnes tuhne krev v žilách. Z velkolepého Jerusalemského chrámu zůstalo to, co tam dnes mají vykopáno a říkají tomu „zeď nářků“ (a ta se jim poslední dobou prý začíná nějak drolit).

Chápeme my, co se děje v Církvi k naší spáse? Uvědomujeme si, význam toho, čeho jsme účastni na bohoslužbách a při svatých Tajinách? Rozpoznáváme Krista přicházejícího i dnes tak nenápadně a pokorně, aby se s námi setkal a zachránil nás z toho drolícího se světa? Nebo se přicházíme pomodlit jen za zdraví, za úspěch v podnikání, za děti či za jiná blaha tohoto dočasného žití?

Při Božské liturgii k nám přichází Ježíš Kristus ještě tišeji a pokorněji než při svém vjezdu do Jerusalema. Nezapláče nad námi? Nedopadnou jednou i na nás jeho strašná slova: „Hoře tobě, neboť jsi nerozpoznal čas navštívení svého“?





Zobrazit příspěvek č. 360 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Z bohoslužebných hymnů

Velký čtvrtek (z večerní liturgie sv. Basila)

Naučil jsi nás nejdokonalejší moudrosti, Pane, když jsi uložil učedníkům, aby se nepřipodobňovali národům, kde mocní vládnou nad menšími, ale pravil jsi: Ne tak ať je to mezi vámi, učedníky mými, neboť i já jsem přišel, abych sloužil. První mezi vámi, ať je sluhou všech, vůdce pak ať je jako vedený, přední jako poslední.



Zobrazit příspěvek č. 361 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Velkopáteční jitřní

Ze synaxáře Velkého pátku

»Vězme, že ukřižování Kristovo stalo se v pátek (tj. 6. den týdne dle biblického kalendáře), protože v šestý den byl stvořen člověk. O šesté hodině denní visel Pán na kříži, protože v tuto hodinu, jak se traduje, Adam vztáhl svou ruku na zakázaný strom, dotkl se dřeva a zemřel. Náleželo se tedy, aby ten, kdo byl rozdrcen, byl v tutéž hodinu znovu stvořen. V sadu tyčících se kmenů křížů Kristus podobně jako Adam v zahradě ráje přijal smrt. Hořký nápoj (víno se žlučí) znovuzbudoval smysl chuti. Rány, které utrpěl, nám zjevily svobodu. Poplivání a zneucťující zacházení s Pánem Ježíšem jsou naší ctí. Trnová koruna zapudila kletbu na nás uvalenou. Roucho šarlatové místo koženého oděvu nám vrací královské insignie. Hřeby jsou definitivním znehybněním hříchu. Kříž je tím stromem v ráji. Probodení boku Kristova zobrazilo Adamovo žebro, z něhož vyšla Eva, z níž pocházelo přestoupení. Kopí připomíná plamenný meč, který mne zahnal. Voda, která vytekla z boku, je podobenství křtu. Krev a třtina, jsou inkoustem a perem, jimiž nám jako Král rudým písmem podepsal darování dávné domoviny.
Říká se, že tam, kde Kristus jako hlava všech ukřižován byl, spočívala dole hlava Adamova, a ten byl pokřtěn Krví Kristovou stékající. „Místo lebky“ se tomu tam říká proto, že za potopy vynesena byla ze země hlava Adamova; jenom kosti byly odneseny, kdežto hlava zůstala, což byl zřejmý zázrak, takže ji Šalomoun s celým svým vojskem z úcty k praotci zakryl množstvím kamení. Proto se to místo od těch dob nazývalo Lithostroton, což znamená kamením vykládané, dlážděné. Praví totiž někteří svatí dle posvátného podání, že na tom místě byl sám Adam pohřben andělem. Kde nebožtík, tam přiletí orel, Kristus, Věčný Král, Nový Adam, uzdravil dřevem kříže starého Adama, kvůli dřevu stromu padlého. Nadpřirozeným, nevyjádřitelným milosrdenstvím prokázaným nám, Kriste Bože, smiluj se nad námi. Amen.«


Něco k Velkému pátku viz též vloni.






Zobrazit příspěvek č. 362 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Starozákonní předobraz Kristovy oběti

Den smíření

Konal se desátého Tišri. Podle Talmudu se na něj připravovali židé od začátku měsíce. Někteří se bičovali a přátelé si vzájemně prokazovali tuto službu. V zákoně bylo stanoveno, aby lid zmrtvil toho dne své tělo. Pod trestem smrti bylo zakázáno pracovat. Nic se nejedlo a nic nepilo toho dne.
Velekněz probděl celou noc.

Kromě ostatních obětních zvířat přivedli dva úplně stejné kozly. Losem určili, který bude pro Hospodina a který pro Azazele. Kozla, který byl pro Hospodina, obětovali. Pak přistoupil velekněz k druhému kozlu položil mu ruce na hlavu, vyznával hříchy celého národa a přenášel je jaksi na obětní zvíře. Kozla pak určený muž vyvedl na poušť, což symbolizovalo, že Bůh odpustil lidu jeho hříchy a nebude je trestat. Shromážděný lid plival na kozla a rval jeho vlnu.

Maso první kozla a druhých obětovaných zvířat byl spáleno za hradbami města. Druhého kozla později nejen vyvedli na poušť, ale tam ho ještě (pro jistotu aby se náhodou nevrátil) svrhli ze skály.

Jméno Azazel znamená ďábla, který je původcem hříchu. Na poušť vyváděli druhého kozla, protože tam zlý duch nejraději přebývá. Vraceli tím tedy ďáblu hříchy, jichž se v jeho službě dopustili.

Podle židovské tradice býval druhý kozel uvázán červenou stuhou k bráně chrámové; jakmile kněz pronesl kající modlitbu, červená stuha zbělela; tak se dálo každým rokem. Je dochováno, že asi 40 let před zbořením města (což je doba ukřižování Vykupitele) se tento zázrak již přestal opakovat (viz svědectví Joma 6,8 a babyl. Roš hašana 31a). Zdá se, že právě na tento každoroční zázrak naráží Isaiáš známými slovy: "Byť by vaše hříchy jak šarlat, jako sníh budou zbíleny" (Is 1,18).

Dalším pozoruhodným rysem této události bylo poplivání kozla, který na sebe přijal hříchy lidu. Jak doslova kryl se tu předobraz se skutečností! Totéž předpověděl Isaiáš o Božském Beránkovi (Mesiáši; muži bolesti, Is 53. kap.) a z evangelií se dozvídáme, jak se jeho slova bolestně naplnila.

Den smíření byl tedy předobrazem Velkého pátku, jak vyložil apoštol Pavel (Žid 13,11 a dále); také Ježíš trpěl za městem. A nejen že události tohoto svátku předobrazují Ukřižování Kristovo. Byly jakýmsi - ještě nedokonalým - předchůdcem spásy, vykoupení a očištění od hříchů, které definitivně přinesl Pán Ježíš nejen jednomu národu, nýbrž všem, kteří uvěří.

(Použito: Miklík: Biblická archeologie)






Zobrazit příspěvek č. 363 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Svatý oheň

Dnes po 14. hodině našeho času sestoupil v Jerusalemě blahodatný oheň.



Zobrazit příspěvek č. 364 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Vstup do Paschy

Velká sobota

Ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh, v ráji s lotrem, na trůně s Otcem a Duchem, vše nevystižitelně naplňuje, byl jsi, Kriste.

V sobotu tělesně mrtvý Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí a duším, které tam byly uvězněny zvěstoval spásu. Starozákonní svatí totiž nebyli v ráji, ač přebývali zde s útěchou víry, že tam budou uvedeni, jak jen přijde na zemi Zaslíbený, vírou v Něhož žili. Jeho příchod zde oznámil sv. Jan Křtitel a Předchůdce. Když však sestoupil sem Spasitel, všichni věřící přilnuli k Němu a byli jím vyvedeni do ráje. Leč i tento ráj je teprve předsíní opravdového ráje, který se má otevřít po všeobecném vzkříšení z mrtvých a posledním soudu. I všichni novozákonní svatí, ačkoliv již přebývají v blaženosti, očekávají, že tam je čeká dokonalá blaženost budoucího věku - až bude nové nebe a nová země, až bude Bůh vše ve všech. (Dle Theofana Zatvornika)

----------------------------------

V Řecku je zvykem na Velký pátek večer klanět se Božímu hrobu, který je bohatě ozdoben květinami, kněz jej kropí vonnými esencemi a lidé jej zasypávají okvětními plátky růží. Poté pozdvihnou Boží hrob vycházejí z chrámu a putují krajinou. Stmívá se, tisícihlavé zástupy lidí se vinou ulicemi či cestami mezi poli, všichni drží v rukou rozžaté svíce a zpívají pohřební hymny. Konají se při tom zastavení s ektenií a modlitbou. Osoba kráčející za Božím hrobem sype na něj cestou okvětní lístky. Před Božím hrobem jde kněz s evangeliem a dítě s kadidelnicí okuřující nesenou pláštěnici. Nesou se ikony. Pak se vracejí ke chrámu a zastavují před jeho zavřenými vraty. Kněz volá (podobně jako při svěcení chrámu) slova ze žalmu: "Otevřte své brány!, otevřete se, brány věčné!, a vstoupí Král slávy." Zevnitř mu odpovídá hlas: "Kdo je ten Král slávy?" Kněz venku: "Hospodin silný a mocný ... otevřte své brány!, otevřete se, vchody věčné!, a vstoupí Král slávy." Hlas z nitra chrámu opět: "Kdo jest ten Král slávy?" Kněz znovu: "Hospodin mocností – On jest Král slávy." A otevírá se chrámová brána. Boží hrob se pozdvihne a všichni putující vstupující do chrámu kráčejí pod ním. Pak je nesen do chrámu Boží hrob s pláštěnicí. Kněz bere pláštěnici a odnáší ji do oltáře, třikrát s ní obchází svatý prestol a pak ji na něj uloží.

(Zvyk opakovat při vcházení do chrámu věty z 23./24. žalmu jako při svěcení chrámu evokuje myšlenku, že každou oslavou Paschy, hlavní křesťanské událostí a hlavního církevního svátku, se jakoby obnovuje posvěcení chrámové.)
U nás se dle slovanského ritu a jerusalemského typikonu s pláštěnicí chodí kolem chrámu v sobotu ráno. Na jitřní Velké soboty ke konci slavosloví vynášejí duchovní pláštěnici ven z chrámu a nesou ji následováni průvodem věřících kolem chrámu na znamení sestoupení Ježíše Krista do pekla a jeho procházení všemi kouty podsvětí a vítězství nad smrtí. Pak se nese opět do chrámu a je přinesena do blízkosti otevřené královské brány před ikonostas na znamení, že Spasitel neodlučitelně přebývá s Bohem Otcem a že svým utrpením a smrtí opět nám otevřel bránu ráje. Zpěváci v tu chvíli zpívají:
Počestný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinuv a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.
Když pláštěnici položí opět na stůl uprostřed chrámu, čte se paremije z proroka Ezechiele o vzkříšení mrtvých. Pláštěnice se odnáší do oltáře až před půlnocí ze soboty na neděli.

Liturgie sv. Basila se slouží později než obvyklá liturgie (správně by se měla konat odpoledne či večer). Čte se při ní 15 starozákonních čtení (která mají vztah ke Vzkříšení). Po nich a po přečtení apoštola začíná svátek Vzkříšení. Zpívá se pomalu a důrazně: "Povstaň, Bože, a suď zemi." Bohoslužebné odění se převléká - z černé barvy na bílou. Je to obraz vidění žen myronosic, které ještě za tmy spatřily při hrobě Kristově anděla ve světlých řízách a slyšely od něho radostnou zprávu o Vzkříšení Kristově. Pak vychází diákon ve světlém oblečení a - podoben onomu andělu - na středu chrámu před pláštěnicí zvěstuje lidem evangelium o vzkříšení Kristově.

Pascha je v jistém smyslu soudem světa, soudem nad každým z nás.

Paschální radost je svatou radostí, s níž se nemůže srovnávat nic na celé zemi. Je to nekonečná radost věčného života a blaženosti. Spasitel o ní pravil: "Radostí naplní se srdce vaše, a radosti vaší vám nikdo nevezme." (Jan 16,22)







Zobrazit příspěvek č. 365 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Pascha Kristova

Vstal z mrtvých Kristus!


Poučné slovo svatého otce našeho Jana Zlatoústého, arcibiskupa cařihradského, na svatý a světlý den slavného a spasitelného Vzkříšení Krista Boha našeho.

Je-li kdo nábožný a bohabojný, nechť se pokochá touto blahou a jasnou slavností. Je-li kdo sluhou moudrým, nechť vejde s veselím v radost Pána svého. Strádal-li kdo tím, že se postil, nechť obdrží nyní odměnu...
Pročež vejděte všichni v radost Pána svého... Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůj jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil. Peklo se zarmoutilo, když okusilo z jeho těla.
Předvídaje to, prorok Isaiáš zvolal: Peklo bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], když tebe tam dole potkalo. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo spoutáno. Přijalo tělo a připadlo Bohu. Přijalo zemi a utkalo se s nebem. Přijalo, co vidělo, a upadlo do toho, čeho nevidělo. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a padli démonové. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a radují se andělé. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a vládne život. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], stav se prvotinou těch, kteří zesnuli. Jemu náleží sláva a panování na věky věkův. Amen.

Čte kněz nebo biskup při paschálních bohoslužbách (zvýrazněná slova opakují dle řecké tradice všichni věřící). (Zkráceno)

Ikona svátku Paschy: Kristovo sestoupení do pekel. Zobrazeno je, jak Pán pozdvihuje padlého praotce lidstva Adama a vyvádí z podsvětí starozákonní svaté (a všechny, kteří se k nim chtějí připojit). Dole jsou vidět rozvrácená vrata království smrti, kam Kristus sestoupil, aby osvobodil spoutance. Zůstali tam uvězněni lidé spoutaní hříchy a nekajícností.











Zobrazit příspěvek č. 366 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2008
Pascha

Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se Pánu Ježíši...


Za onoho času...
62  ... po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta
63  a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: `Po třech dnech budu vzkříšen.´
64  Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob,aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první."
65  Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré."
66  Oni odešli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.
1  Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
2  A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen (od dveří hrobových) a usedl na něm.
3  Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
4  Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.
5  Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.
6  Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.
7  Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."
8  Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
9  A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
10  Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."
11  Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo.
12  Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze
13  s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.
14  A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti."
15  Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.
(Matouš 27. a 28. kap.)

Kdybychom chtěli z Piláta udělat jakéhosi sympatizanta křesťanství (konec konců, monofyzitské dochalcedonské církve uctívají Piláta Pontského jako svého svatého), mohli bychom jeho odpověď židům, kteří chtěli stráž na hlídání hrobu, trochu modifikovat a vložit mu do úst cosi jako: "Dělejte, co umíte, abyste udrželi Krista v hrobě. Jestli si myslíte, že to dokážete."

A tak činili vše, nač se zmohli. Pečetili hrob, stavěli stráž. Vchod hrobový byl zavalen obrovským kamenem. Nepočítali však s tím, že není na světě takový obrněný a pancéřovaný hrob, který by dokázal v sobě zadržet vzkříšeného Krista.

Není takový sanhedrin takových nejzchytralejších mudrců na světě, kteří by vymysleli, jak to zařídit, aby vzkříšenému Božskému Mesiáši zabránili vyjít z hrobu. (Toť rébus pro židy: Jak udržet mrtvého „podvodníka“ v zavřeném a hlídaném hrobě?) Není taková moc, ani takové propagandy, i kdyby používali tu nejlstivější lež, aby se dalo zatajit Boží dílo Vzkříšení. Není tolik zlata na světě, kterým - jak se jim zdá - nechali by se koupit všichni lidé, kteří jsou připraveni svědčit o Vzkříšení Mesiáše.

Když se ďáblu a jeho smrti nepodařilo zadržet Krista v hrobě, pokouší se ďábel udržet alespoň v myslích lidí Krista v hrobě. Všechny útoky na křesťanství, jichž jsou plné dějiny, jsou vlastně takovým pokusem dostat Krista zpátky do hrobu. Pohanští císařové prolévající řeky křesťanské krve, Peršané, pohané ze všech koutů světa, Turci i arabští mohamedáni, bolševici i to, co teprve přijde, jsou jen marnými vzteklými pokusy vrátit Krista do hrobu - když ne fakticky a fyzicky, tak alespoň v lidských představách a myšlení.

Ač svět používá vše, co může, sliby i hrozby, slasti i muka, přece nemá dosti síly, která by mohla udržet vzkříšeného Krista ve hrobě. Kníže tohoto světa nám vzkazuje: "Nechte si Krista jako proroka, ctěte si ho jako mudrce, věřte si v něho jako ve slavného léčitele; jen už přestaňte s tím nesnesitelným hlásáním, že vstal z mrtvých!" Nepřátelům křesťanství jde tudíž jen o jedno, aby lidé prohlásili: "Kristus je mrtev."

A právě proti této ďábelské propagandistické linii lži o Bohu je postaven pradávný pravoslavný pozdrav, paschální zvolání: „Kristus vstal z mrtvých!“ na který se odpovídá: „Vpravdě vstal z mrtvých!“

------------------------

Svou smrtí odebral Kristus smrti sílu a vzal moc tomu, kdo vládne državou smrti, čili ďáblu. „Dnes skučí hradby pekla.“ Kristus sestoupil do podsvětí, kovovou bránu rozlámal a radostný hlahol tohoto vítězství se blíží k nám. Tato radost, která naplňuje nebe i zemi, o kterou nás ani smrt nemůže připravit, je nám Bohem dána na věky.











Zobrazit příspěvek č. 367 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2008
Zajímavá fotografie

Po vyvolání filmu se na snímku ukázala bílá holubice



Náhodně pořízený snímek v jednom ukrajinském pravoslavném monastýru. Zde je fotografie ve větším rozlišení.





Zobrazit příspěvek č. 368 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2008
Tomášova neděle

2. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; tzv. „Popaschální“ (Antipascha)

Dnes se v chrámu čte o nevěřícím Tomášovi.

"Pán můj a Bůh můj!" zvolal ap. Tomáš, když na vlastní oči spatřil vzkříšeného Spasitele. Sv. Theofan Zatvornik si všímá, s jakou silou se Tomáš chytil Pána a jak pevně se Ho drží. Podobně jako se topící námořník chytí dřevěného prkna či trámu, když ztroskotala jeho loď a hrozí mu smrt v mořské hlubině. Podotýkáme, že kdo nemá takový vztah k Bohu, ten ještě nemá náležitou víru v Pána.
Říkáme: "Pán je Spasitel," a máme na mysli, že je Spasitelem všech. Než, apoštol Tomáš dí: "Pán je můj Spasitel (tj. Zachránce)." Když vyznávám: "Můj Spasitel," pociťuji, jak přichází od Pána právě moje spása.
Vnímání záchrany je spojeno s vnímáním záhuby, ze které Zachránce vytrhl zachráněného. Cítí-li blízkost záhuby lidská bytost, které je už dle její přirozenosti vlastní toužit po životě, a chápe-li, že sama se zachránit nemůže, je nucena hledat Zachránce. Když ho nalezne, okusí moc jeho záchrany, kterou přináší, a tudíž se ho pevně drží a nechce se od něho oddělit ani pod hrozbou ztráty života.
Tento druh událostí v duchovním životě křesťana není pouhou záležitostí rozumu, ale jsou prožívány skrze skutky. A potom, stejně tak jeho víra, tak i jeho spojení s Kristem, stávají se pevnými jako život či smrt. A takový teprv může upřímně prohlásit: "Kdo mne může oddělit od Něho!"

Tolik sv. Theofan. Stejně jako topící se námořník velice dobře chápe, jaká smrt mu hrozí, a všemi silami se chytne lodního stěžně, který plove kolem, tak i my dobře chápejme, co nám hrozí, nechytneme-li se Krista. Každá vlažnost ve víře, každé kolísání, každá mělkost či kompromisy ve víře, pocházejí z toho, že si neuvědomujeme, proč Kristus přišel, před čím nás zachraňuje, a že bez Krista jsme ztraceni.

Jak píše sv. Theofan, takové poznání není jen na úrovni rozumu, ale proniká do všech lidských skutků. A tu je potřeba nejen náboženské přesvědčení, nebo cit, ale hlavně rozhodnost. Skutky jsou projevem vůle. Není-li liská vůle zasažena vírou, nemá víra sílu. Leč pevné odhodlání a vůle řízená pravdivou vírou způsobují, že se člověk stává křesťanem - v plném smyslu toho slova. A křesťanu Bůh spěchá vždy na pomoc.

Tady leží odpověď na otázku některých lidí, proč jim Bůh nepomáhá.

Uvedu zde na ilustraci jeden příklad.

Starec Paisij Svatohorec vypráví o tom, co mu vyprávěl jeho přítel, ruský starec. Když byl otec Antonij ještě poslušníkem (novicem) vstoupil do jednoho ruského monastýru, kde byli téměř všichni mniši v pokročilém stáří. Poslali ho pomáhat při rybolovu monastýrskému rybáři. Monastýr totiž žil z rybolovu. Jednou přišla na břeh řeky, kde pracovali, dcera rybáře a řekla otci, aby šel rychle domů kvůli jakési naléhavé záležitosti. Sama tam zůstala, a že bude pomáhat poslušníkovi. Jenže náhle tuto nešťastnici ovládlo ďábelské pokušení a ona - aniž by věděla, co činí, - vrhla se na poslušníka s hříšnými úmysly. Nejdříve byl otec Antonij zmaten, nevěda, co dělat. Potom však, pokřižovav se, vykřiknul: "Lepší je pro mě utopit se než zhřešit." A vrhnul se do hluboké řeky. Viděv dobrotivý Bůh horlivost čistého mladíka, který se snažil zachovat si čistotu, podržel ho na hladině vody, takže se ani nenamočil. "Skočil jsem se do vody po hlavě," vyprávěl později starec, "avšak bez ohledu na to, náhle vidím - ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, - že stojím celou svou postavou na hladině. Dokonce ani oděv jsem neměl mokrý." V tu chvíli pocítil vnitřní ticho a nevyjádřitelnou sladkost, které zcela zničily všechny hříšné myšlenky a tělesné vzrušení, které v něm nepřístojné chování dívky zpočátku vyvolalo. Antonij, stojící na hladině vody, byl ohromen tím velikým zázrakem. A dívka, která na to všechno hleděla, se rozplakala, kajíc se za svůj hřích.

Otec Antonij vlastně zopakoval Kristův zázrak chození po vodě. Ani kousek jeho oděvu nebyl mokrý. Proč se to stalo? Protože měl rozhodnost. Následoval Krista až do konce. U ctihodného Serafima Sarovského je v jeho životě taková zajímavá příhoda, jak za ním přišel poslušník a nechápavě se tázal: "Proč v naší době není takových velikých asketů, kteří žili kdysi, jak o nich čteme v egyptských patericích?" On odpovídá: "Problém je v tom, že dnešní lidé nemají odhodlání, rozhodnost následovat Krista. V tom je vše. Proto nedostávají takovou blahodať, jakou dostávali od Boha dávní starci."

Takže nyní už chápeme, že jednou věcí je víra, a druhou věcí je odhodlání. Víra bez odhodlání je bezmocná. Musíme mít obojí: víru i odhodlání.






Zobrazit příspěvek č. 369 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2008
Z došlé pošty - oslava sv. Cyrila a Metoděje

Pozvánka do Mikulčic na archijerejskou bohoslužbu

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé,
Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste,
aby všechny národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko - brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 24. května 2008. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin.

Zpívá sbor olomouckého katedrálního chrámu pod vedením mitr. prot. Pavla Aleše. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie srdečně zveme na tradiční návštěvu nedalekého Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce, kde bude pro poutníky zajištěno pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce





Zobrazit příspěvek č. 370 jednotlivě

Administrátor --- 14. 5. 2008
Z došlé pošty - Zakázaný dokument České televize

Film o Kosovu, který vedení České televize nedovolilo odvysílat

Zde: http://www.youtube.com/watch?v=j-zyolKf-c4&NR=1 máte možnost zhlédnout dokumentární film „Uloupené Kosovo“ (je tam v šesti dílech). Původně byl připravován pro Českou televizi, proto odpovídající titulky apod. Některé záběry ovšem vyžadují jistou míru odolnosti.
Kliment






Zobrazit příspěvek č. 371 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Srbský plavec byl vyloučen z ME kvůli politice

21. března 2008

Zákaz politické agitace nebude platit jen na olympijských hrách v Pekingu, v praxi se projevil už na probíhajícím mistrovství Evropy plavců v Eindhovenu. Srb Milorad Čavič byl ze šampionátu vyloučen poté, co si přišel pro zlato za vítězství v závodu na 50 metrů motýlek v tričku s nápisem "Kosovo je Srbsko".

Disciplinární komise evropské federace LEN ho vyřadila z dalšího programu šampionátu s tím, že "jasnou politickou demonstrací" porušil její pravidla.

Srbský svaz byl navíc potrestán pokutou 7000 eur (asi 180 tisíc korun), okamžitě však informoval o tom, že se velmi pravděpodobně odvolá. "Pro dnešní závod už s tím těžko něco uděláme. Uvidíme, s čím LEN přijde, a velmi pravděpodobně se odvoláme. Vyloučit mistra Evropy je velmi vážná věc," řekl manažer srbské reprezentace Mladen Kapor.

Čavič měl dnes nastoupit do závodu na 100 metrů volný způsob a v sobotu plavat stometrovou trať motýlkem, na které v minulosti držel světový rekord v krátkém bazénu a patřil opět k favoritům.
V Srbsku vzbudilo rozhodnutí LEN velké rozhořčení. Ministryně sportu Sněžana Samaržičová označila podle agentury Tanjug verdikt za obrovskou nespravedlnost.

Třiatřicetiletý rodák z kalifornského Anaheimu prohlásil, že vyloučení se v jeho očích rovná trestu smrti. Prý se jen snažil vyslat pozitivní energii zemi, kterou reprezentuje. "Nechtěl jsem vyvolat žádný hněv ani vyprovokovat násilí. Země je rozervaná a mým cílem bylo ji povzbudit," řekl plavec, který žije na Floridě.

Bývalá srbská provincie Kosovo vyhlásila 17. února nezávislost, kterou už uznalo přes 30 zemí. Srbové se s tím odmítají smířit, nedávno s prohlášením, že Kosovo je srbské, vystoupil i hvězdný tenista Novak Djokovič.

"Tím, že jsem si vzal tohle triko, se na názoru USA, OSN ani Evropské unie nic nezmění. To už je hotová věc. Chtěl jsem jen povzbudit lidi," řekl Čavič agentuře AP.








Zobrazit příspěvek č. 372 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2008
Neděle žen myro nesoucích

3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; svatých žen myronosic (Marie Magdaleny, Marie Jákobovy, Marie Kleopovy, Salomie — matky synů Zebedeových, Jany — ženy domovníka krále Heroda, Marty a Marie — sester spr. Lazara, Zuzany) a tajných učedníků Pána (spr. Josefa z Arimatie a Nikodéma)

Za onoho času...
Přišed Jozef z Arimatie, počestná osoba úřadní, kterýž také očekával království Božího, směle všel ku Pilátovi, a prosil za tělo Ježíšovo.
Pilát pak podivil se, že již umřel. A povolav setníka, otázal se ho, dávno-li umřel.
A dozvěděv se od setníka, dal tělo Jozefovi.
I koupiv plátna, a sňav ho (s kříže), obvinul v plátno, a položil do hrobu, kterýž byl vytesán z skály, a přivalil kámen ke dveřům hrobovým.
Ale Maria Magdaléna a Maria Jozesova dívaly se, kde byl položen.
A když pominula sobota, Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce, pomazaly Ježíše.
Protož velmi ráno v první [den] po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo.
I pravily vespolek: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?
(A vzhlédše, uzřely odvalený kámen.) Byl zajisté veliký velmi.
A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se.
On pak řekl jim: Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal (z mrtvých), neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.
Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee. Tam jej uzříte, jakž pověděl vám.
A vyšedše rychle, utekly od hrobu; nebo přišel na ně strach a hrůza. A aniž komu co řekly, nebo se bály.
(Marek 15,43 až 16,8)


Sv. Ignatij Brjančaninov se nade dnešním evangeliem věnuje jinotajné linii výkladu tohoto evangelijního příběhu: hrob - to je naše srdce, které bylo kdysi chrámem a stalo se hrobem. Skrze křest do hrobu našeho srdce vchází Kristus, aby v nás přebýval. (Chce i v nás vstát z mrtvých a nás spoluvzkřísit s sebou.)

Židovská pečeť na hrobě - to je snaha ďábla a všech běsů zabránit vzkříšení Krista v našem srdci.
Kámen přivalený ke dveřím hrobu, kámen veliký velmi - to je nemoc duše, která udržuje všechny ostatní naše duchovní nemoci. Tuto úhlavní nemoc nazývají svatí otcové "necitelností". Podle svatootcovského učení je to umrtvení duchovního vnímání, čili to je neviditelná smrt lidského ducha vůči k duchovním věcem, zatímco náš život se odehrává jen ve vztahu k materiálním předmětům.

Dlouhodobý nedbalý život uprostřed zábav, v neustálých dobrovolných hříších, spolu se zapomenutím na Boha, na věčnost, s opomíjením přikázání a Evangelia způsobí naprostou necitlivost ducha člověka k duchovnímu životu a umrtví ho na úrovni duchovní. Ačkoliv věčný duchovní svět existuje, pro takového člověka přestává existovat, protože všechny své síly nasměroval pouze k materiálnímu, dočasnému, marnému a hříšnému.

Když se duchovní necitlivost stane kvalitou duše, pak svět a jeho vládci pečetí kámen hrobový. Podstata této pečeti spočívá ve společenství s padlými duchy, v tom, že si lidských duch osvojí dojmy (otisky pečeti), jimiž na něho působí padlí duchové.

Ve slovech sv. Ignatije v ruštině zaznívá významná slovní hříčka: pečeť = pečať, dojem = vpečatlenije (otisk pečeti).
„Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobu?“ Otázka, kterou si kladou ženy cestou ke hrobu. Otázka naplněná starostlivostí, žalem a rozpaky. Pociťují to všechny duše, které se vydaly k Pánu, zanechaly služby světu a hříchu. Před jejich zraky se náhle bolestně odhaluje v celé své velikosti lidská nemoc necitelnosti podobně, jako myšlenka na kámen hrobový způsobovala obavy ženám myro nesoucím.

Podle poučení svatých otců je pro zničení kamenné necitelnosti nutný ze strany člověka neustálý boj za zbožný a pozorný život.

------------------------

Sv. Theofan Zatvornik si nad dnešním evangeliem všímá spíše příkladu, který dává praktická rovina tohoto biblického příběhu: ty ženy jsou neunavitelné, nemohou spát, před kuropěním spěchají k hrobu, ačkoliv nevědí, jak a jestli se do něj vůbec dostanou; pohání je láska, kterou přetéká jejich srdce; spěchají, aby poskytly poslední službu milovanému Pánu Ježíši - nesou drahocenné vonné myro používané v židovské tradici ku pomazání těl zesnulých. Apoštolé? Jsou zmateni, ustrašeni; Petr třikrát Pána zapřel a vyloučil se tím z kruhu Kristových učedníků; jsou schováni za zamčenými dveřmi, kvůli strachu ze židů; Božský Mesiáš je v hrobě - rozum nezvládne pochopit něco takového - jak se to mohlo stát?, proč se to muselo stát? „Myronosice a apoštolé - to je cit a rozum. Obojí je potřeba v duchovním životě člověka,“ dí sv. Theofan Zatvornik.

Kvůli rozumu Petr zapřel Krista. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí bylo přece zcela rozumné říci: „Neznám toho člověka.“ Jenže toto rozumné chování vyloučilo Petra z okruhu Ježíšových učedníků a apoštolů. Proto, jak dnes čteme v chrámu při bohoslužbě, praví anděl v Markově evangelijním vyprávění ženám myronosicím: „...povězte učedlníkům jeho i Petrovi...“

Je to Mar 16,7; pouze v kralickém nebo pravoslavném překladu, český ekumenický překlad je na tomto místě zfalšován a místo "i Petrovi" píše "zvláště Petrovi"; nejspíše je to důsledek přítomnosti římskokatolických členů v překladatelské komisi a bylo to provedeno s úmyslem vyzdvihnout osobu Petrovu. V řeckém originálu evangelia je uvedena spojka "kai", která znamená "a" nebo "i". (Spolu s řadou veršů posvátného biblického textu, které ekumenická překladatelská komise prostě vyškrtla z českého znění Písma, je to smutný stín na odborné i morální úrovni tohoto moderního biblického překladu.)
Petr totiž už nebyl v den vzkříšení Pána počítán v nebi mezi apoštoly. Vzkříšený Kristus ho později na břehu Genezaretského jezera trojím tázáním: "Miluješ mne?" přijímá opět mezi své apoštoly (Jan 21,14-19; nejde tedy o žádné udělení nějakého primátu, ale o Petrovo pokání a znovu přijetí do Dvanáctera). Svatootcovská tradice vykládá trojí Ježíšovu otázku, jestli ho Petr miluje, takto: Jako třikrát Petr zapřel Pána, tak musel třikrát vyznat svou lásku, aby byla smazána jeho hrozná zrada. Církevní tradice vypráví, jak nesmírně si Petr cenil odpuštění svého hříchu a jak hlubokým pokáním byla už navždy naplněna jeho duše: až do konce života měl oči neustále červené od častého pláče, kterým stále litoval svého jidášského skutku. Jinde se praví, že se apoštol Petr po celý zbytek života s úlekem budil nad každým jitrem při prvním zakokrhání kohouta, jestli snad znovu nezapřel Pána; trhla s ním pokaždé hrůza nad jeho skutkem, jehož se před tenkrát v pátek před úsvitem dopustil, a pak kohout zakokrhal.

Kvůli tomu, že se řídil rozumem a ztratil srdce, Petr zapřel. Proto je přijímán zpět do apoštolského povolání právě otázkou na lásku, právě vyznáváním lásky (a nikoliv rozumu) se mu otevírají zpět dveře pokání, jimiž je uváděn opět mezi přátele Kristovy. Tento příběh nám napovídá, že rozum bez srdce odvede člověka od Boha, protože na cestách víry v Boha a služby Bohu je vůdcem člověka právě srdce, jež je potřeba očišťovat, aby bylo vidoucím a správně zřelo Boží cesty.

Nejspíše je právě racionální princip naší (ne)osvícené civilizace tím, co odvedlo naši společnost od Boha. Jen rozumové je považováno za seriosní. Materialistická racionalistická věda, rozumářství vydávané za moudrost. A jako protiváha bezduchého racionalismu jsou člověku nabízeny padlé a nečisté stavy srdce. City plné vášní, místo lásky hříšná sexualita, sentiment místo soucitu, lidská msta místo Boží spravedlnosti a odpuštění, násilí místo úsilí a hrůza hororů místo bázně před Bohem, soudem a věčností. Rozumářské uchopení světa a nečisté emoce jako zábava: to jsou dva póly života současné lidské společnosti. Žijeme ve velice nezdravém duchovním klimatu, který odvádí lidstvo od plné reality do jakéhosi virtuálního světa. Duchovní sféra, která je podstatnou součástí existující skutečnosti, je pro společnost našich současníků buď (v lepším případě) čirou teorií, jež má pranepatrný vliv na jejich reálný život, nebo (a to spíše) mrtvou minulostí šerého dávnověku či iluzorními kejklemi současných šarlatánů. Realita se dnes v materialismem zvetšelých myslích lidí smrskla jen na hmotnou sféru a to ještě nesprávně pochopenou a zvráceně uchopenou. A vnitřní život lidí je zpitvořen a zkroucen sentimentem a vášněmi, proti nimž už nikdo uvnitř sebe nebojuje, do podoby svrasklé parodie duchovního života.

Duchovní život, k němuž volá všechny pravoslavná církev, je návratem člověka do plné reality, rozšířením vnímání, aby nebylo omezeno jen materiální rovinu stvoření, nýbrž otevřelo se i duchovní sféře. Zároveň duchovní život, je-li pod správným duchovním vedením, vyvede člověka z duchovních či pseudoduchovních klamů nečisté emocionálnosti, sentimentu a vášněmi poškozených stavů srdce.

Mohli bychom hlasem volajícím na poušti opakovat biblická slova: „Navraťte se, synové lidští!“ Bude to však ještě někdo slyšet? Má ještě kdo uši k slyšení?




Použitá ilustrace: ikona žen myronosic. Rumunsko, monastýr Sučevica







Zobrazit příspěvek č. 373 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Dopis srbského patriarchy Pavla

Svatý archijerejský synod
Srbské pravoslavné církve
Číslo 214/zap. 184
10. dubna 2008 v Bělehradě

Jeho Blaženosti
arcibiskupovi českých zemí a Slovenska
panu Christoforovi
Prešov


Vaše Blaženosti,

ve svých modlitbách Vám vyprošuji požehnaný velký půst a radostný svátek svatého Vzkříšení. Se zármutkem a bolestí Vás zároveň oficiálně informuji, že je porušením mezinárodního práva a spravedlnosti a také rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244/995, když dočasná albánská vláda v Kosovu a Metochiji, nezcizitelné části srbského státu, vyhlásila jednostranně nezávislost Kosova. Tento bezprecedentní mezinárodní akt uznaly některé státy ve světě, jako USA, Velká Británie, Německo, Francie, Maďarsko, Chorvatsko a další.

Jednostranný a protizákonný čin má katastrofální následky nejen pro Srbsko a srbskou pravoslavnou církev, ale i pro mír na Balkáně a v Evropě, jakož i pro všeobecný mezinárodní právní řád. Ohrožuje se jím život pravoslavného srbského obyvatelstva v Kosovu a Metochiji, život církve a jejích svatyň a znemožňuje navrácení statisíců pravoslavných Srbů vyhnaných od svých rodinných krbů, obzvláště po bombardování v roce 1999 a po albánském pogromu vykonaném 17. března 2004. Tehdy bylo zbořeno více než 35 pravoslavných chrámů, které se přidaly k již dříve Albánci zničeným 150 chrámům a monastýrům.

Informuji Vás jménem Svatého archijerejského synodu i jménem svým o tomto násilí na Boží a lidské spravedlnosti. Prosím o Vaše modlitby k Hospodinu, "který není v síle, ale v pravdě" (sv. Alexandr Něvský), aby se smiloval a ochránil svůj trpící národ. Zároveň si dovoluji poprosit Vás, abyste udělal všechno, co je ve Vaší moci, na mezinárodním fóru a u všech mezinárodních organizací pro ochranu mezinárodně uznaných práv Srbska a Srbské pravoslavné církve v Kosovu a Metochiji jako neoddělitelné části Srbska.

Zdravím Vaši Blaženost u příležitosti Vzkříšení Kristova radostným paschálním pozdravem
"Vstal z mrtvých Kristus!"
"Vpravdě vstal z mrtvých!"

S bratrským políbením v Kristu

Váš


arcibiskup pečský,
metropolita bělehradsko-karlovacký,
patriarcha srbský
Pavle


-----------------------------

Stručný životopis Jeho Blaženosti srbského patriarchy Pavla

Patriarcha Pavle se narodil ve Slavonii r. 1914. Teologii studoval v Sarajevu a Bělehradě. Během II. světové války žil v několika srbských monastýrech. V roce 1948 byl vysvěcen na diákona a roku 1954 na presbytera. Své studium uzavřel postgraduálním studiem na Teologické fakultě Athénské univerzity r. 1957.

Téhož roku přijal biskupskou chirotonii pro eparchii rašsko-prizrenskou, kterou spravoval do roku 1990. Celých 33 let jako archijerej pečoval o Kosovo a Metochiji. Staral se o vzdělávání kněžského dorostu, pomáhal při prvním vydání Nového zákona v srbštině, sám publikoval několik historických a bohosloveckých knižních prací. Zaslal též několik otevřených dopisů OSN v souvislosti s utlačováním Srbů v Kosovu a Metochiji. Za jeho vědeckou činnost mu Bělehradská teologická akademie v roce 1988 udělila čestný doktorát.

V roce 1990 byl ze tří kandidátů vylosován jako v pořadí 44. patriarcha Srbské pravoslavné církve. Na historický patriarší trůn v Péči však z politických důvodů slavnostně usedl až v roce 1994. Stal se významným prostředníkem při řešení několika tragických politických krizí v Jugoslávii. Vyznačuje se neobyčejnou pokorou a láskou i vstřícností ke každému člověku.

redakce











Zobrazit příspěvek č. 374 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2008
Nenávist k Evangeliu Kristovu ve Svaté Zemi


Náboženská nesnášenlivost a praktiky středověké inkvizice se spojily v Izraeli.

Stovky knih Nového zákona byly spáleny u zdí synagogy v jednom izraelském městě za účasti vice-primátora

Na náměstí před synagogou v oblasti Neve Rabin v Or-Iegude (Izrael) byla rozdělána hranici ze stovek knih Nového zákona. Spálení "pobuřující literatury" bylo provedeno pod vedením vice-primátora Uzi Aarona a pomáhali mu studenti z místní náboženské školy (dle NEWSru.co.il s odkazem na noviny Maariv).

Dle slov vice-primátora, člena strany ŠAS, byl obřad spálení knih odpovědí na aktivitu misionářů, kteří rozdali stovky knih Nového zákona. Prý ho o to žádali občané, kteří si stěžovali na "nevítané hosty" a žádali ochranu před agresivní křesťanskou propagandou.

Minulý čtvrtek Aaron dorazil do oblasti, kde byli den před tím zpozorováni misionáři. Pomocí megafonu vyzýval obyvatele, aby odevzdali knihy, které dostali od křesťanů. Současně s tím obcházeli studenti náboženské školy byt po bytu a odebírali knihy, z nichž byla poté učiněna ohnivá hranice.

Aaron je s provedeným opatřením spokojen a má zato, že akce pálení knih, které odporují základním principům judaismu, proběhla úspěšně.

(Dle newru.co.il)






Zobrazit příspěvek č. 375 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2008
"I ty, Brute?" Češi zarazili Srbům dýku do zad.

ČR uznala samostatnost Kosova.

Co k tomu říci? Jestli dnes naše vláda uznala právo banditů uloupit zemi druhému státu a to uprostřed Evropy, pak tím zároveň uznala právoplatnost mezinárodně páchaného bezpráví.

Naše republika tím ztratila jakékoliv morální právo stěžovat si na Mnichov či na osmašedesátý rok...







Zobrazit příspěvek č. 376 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 22. 5. 2008
Kosovo

"Soužení budete mít ve světě, ale pamatujte, Já jsem přemohl svět". Pánové Swarzenberg, Vondra, Topolánek si stoupli do stejné řady jako Beran či Biľak. Zaznamenání hodná bezpáteřnost byla zahuštěna bolestným čecháčkovstvím, když naše vláda učinila tento krok tři měsíce poté - "hlavně ne ve svátek, aby se lid nebouřil". Dokonce něco tak závažného nekonsultovala ani s hlavou státu. Je to všechno tak ubohé, že to nemůže vzbuzovat nic jiného než nauzeu... Jen pevně věřím, že Srbsko odvolá svého velvyslance. Nic měkčího si ČR po včerejšku nezaslouží. Ostatně, stejně není suverénním státem, tak proč tu nějaké velvyslanectví vydržovat?



Zobrazit příspěvek č. 377 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Opuštění Paschy

Konec čtyřicetidenní doby paschální

Paschalni bohosluzba
Paschalni bohosluzba
Kněz s křížem a se svící při paschální bohoslužbě

S trochou nostalgie jsme se ve středu rozloučili s letošní dobou paschální. Ve středu před Nanebevstoupením se totiž opakuje slavnostní paschální bohoslužba, naposledy se pak na konci 9. hodinky zazpívá radostné paschální: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal, a jsoucím ve hrobech život daroval,“ bratři se ještě jednou pozdraví paschálním pozdravem: „Vstal z mrtvých Kristus!“ „Vpravdě vstal z mrtvých!“ A - dá-li Bůh, abychom se ještě dožili, - tak možná zase za rok...

V řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce jsme viděli typikonální zvyk, který by si zasloužil, aby posloužil jako inspirace i pro naše prostředí. Podle svatohorského monastýru Simonos Petra zde mají neustále otevřené svaté dveře ikonostasu po celé paschální období (u nás je zvykem nechávat otevřené dveře ikonostasu jen od Paschy v průběhu světlého týdnu po Pasše, což v našem prostředí vlastně nedává moc smysl, protože přes týden se ve většině našich chrámů věřící nescházejí a bohoslužby se nekonají, takže svátečně otevřený ikonostas u nás skoro nikdo neuvidí - kromě andělů ovšem). Otevřený ikonostas značí otevřené nebe, a zůstává-li otevřen i mimo bohoslužby, vyjadřuje se tím mimořádnost svátečního paschálního období, kdy se nebeská brána otevírá, protože na Paschu Kristus svým Vzkříšením otevřel dříve zavřenou bránu ráje.

Popaschální doba trvající do svátku Nanebevstoupení Páně je památkou na čtyřicetidenní období, kdy vzkříšený Kristus chodil po této zemi a zjevoval se lidem.






Zobrazit příspěvek č. 378 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Z tisku - chování amerických příslušníků mormonů

V Bulharsku se mormoni pokusili přerušit svatou liturgii

Stalo se to na svátek Nanebevstoupení Páně v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Burgasu, kde přišli do chrámu v průběhu svátečních bohoslužeb a pokoušeli se zde hlásat své učení. Tito američtí občané svou náboženskou agitací narušovali bohoslužbu a vadili přítomným pravoslavným křesťanům při modlitbě. Představený chrámu to považuje za akt náboženského nepřátelství a za porušení náboženských práv a svobod pravoslavných křesťanů. Dodal také, že to není poprvé, kdy si mormoni (tzv. "církev svatých Ježíše Krista posledních dnů") počínají tímto způsobem: na Květnou neděli jiní představitelé této sekty rozdávali své publikace pravoslavným, kteří čekali ve frontě na posvěcené ratolesti.

(Dle pravoslavie.ru)






Zobrazit příspěvek č. 379 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Z tisku - výzkumy o působení modlitby

Otčenáš proti stafylokokovi

Působením modlitby na lidský organismus se začali vědci zabývat teprve nedávno. Dříve považovali drmolení popů za hlouposti. Avšak první získané vědecké údaje překvapily dokonce i zatvrzelé ateisty.

Bádání bylo prováděno na Gercogské univerzitě v Daremu (ve státě Severní Karolína, USA) v místní nemocnici. Vědci pozvali několik mnichů, jeptišek a kněží rozličných vyznání, aby se modlili za 700 pacientů        trpících nemocemi srdce. V průběhu několika dní pořizovali lékaři záznamy o stavu těchto nemocných, a když se experiment skončil, odevzdali sebraná data vědcům. Brzy sdělil prof. Mitchel Krushoff výsledky: u 500 pacientů se díky modlibám tempo uzdravení zvýšilo průměrně o 93 procent.

"Nevím, jak je to možné," uznává profesor. "Mohu jen předpokládat že na funkci srdce blahodárně působí soustředění na posvátná slova jak ze strany kněží tak ze strany nemocných. Vždyť člověk, za něhož se někdo modlí nebo který se sám modlí, je plně soustředěn na spojení s Nejvyšším, a to pravděpodobně vede k normalizaci mnohých procesů v organismu, které ještě musíme prozkoumat."

Později se zjistilo, že modlitba zabíjí škodlivé bakterie nejen v lidském organismu, ale i ve vodě. Peterburgská inženýrka elektrofyzička z laboratoře lékařsko-biologických technologií Angelina Malachovská, člen svazu "Pravoslavní ruští vědci", už deset let studuje vlastnosti - zdálo by se: nevědeckých - jevů, jako např. síla znamení kříže, Božího slova a léčivé vlastnosti svěcené vody. Říká o tom:

"Prověřovala jsem působení modlitby Otčenáš na pravoslavného znamení kříže na patogenní mikroorganismy. Pro výzkum byly odebrány vzorky vody z nejrůznějších zdrojů: studny, řek, jezer, v nichž byly přítomny střevní baktérie a zlatý stafylokok. Ukázalo se, že po přečtení modlitby Otčenáš a požehnání bakteriální kultury znamením kříže se množství škodlivých bakterií sníží téměř stonásobně.

"Budete-li jako děti..."

Skutečný objev dokazující sílu modlitby však učinil vedoucí laboratoře neuro-psychofyziologie Peterburgského psychoneurologického vědecko-výzkumného Bechterova institutu, prof. Valerij Slezin.

"Mnohým psychiatrům a neurologům je známý fenomén, z racionálního hlediska obtížně objasnitelný, kdy se po modlitbě dostavuje úleva při psychických poruchách, a nemocní považovaní za nevyléčitelné se po čase uzdravují. Už veliký ruský psychiatr Vladimír Bechterev říkal svým pacientům: tenhle ať užívá léky a pro tamtoho je lépe, aby šel ke knězi," uvedl doktor Slezin. Co přesně se děje s mozkem při modlitbě, ukázaly experimenty.

Pozvali jsme pravoslavné kněze, bohoslovce, katolické kněze i přívržence islámu, zenbuddhisty a indické mistry meditace. Požádali jsme je, aby se horlivě modlili. Zatímco zkoumaní lidé šeptali své modlitby, snímali jsme jim elektroencefalogram. Takže jsem pomocí přístrojů sledovali procesy, které se děly v jejich mozku. Ke svému překvapení zaregistrovali, co netušili.

"Dosud bylo obvyklé rozlišovat tři základní módy, v nichž mozek pracuje: rychlý sen, pomalý sen a bdění. Každému z těchto módů odpovídá určitý rytmus biotoku. V rámci experimentu bylo zjištěno, že při modlitbě se rytmus biotoku hlavního mozku zpomaluje do té míry, že je možné hovořit o existenci čtvrtého stavu vědomí - "modlitebního bdění". V tomto stavu je mozek prakticky vypnutý: je přerušena aktivní myšlenková činnost. Zdá se mi - ač to nemohu dokázat - že vědomí začíná existovat mimo tělo.

Na elektroencefalografu vypadal experiment následujícími způsobem," pokračuje vědec. "Při bdění kůra hlavního mozku dospělého člověka generuje alfa a beta rytmy biotoků s frekvencí od 8 do 30 Hz. Když se sledovaní pohroužili do modlitby, nastalo zpomalení rytmu biotoků až ke frekvenci pouhých 3 Hz. Tyto pomalé rytmy nesou název "delta rytmy" a byly zjištěny jen u kojenců do 2 - 3 měsíců.

U některých ze sledovaných ukázal encefalograf naprostou nepřítomnost alfa i beta rytmů, ukazoval pouze delta rytmy. Z pohledu neurofyziologie se modlící lidé jakoby vracejí do dětství. Přičemž tento neobvyklý neurofyziologický jev byl pozorován nezávisle na tom, jakou modlitbu zkoumaní lidé říkali: pravoslavnou, katolickou či muslimskou. Zřejmě nikoliv nadarmo se v Evangeliu píše: Nebudete-li jako děti..."

"Máme zato, že se při modlitbě ničí patologická spojení mezi neurony mozku, protože člověk přestává myslet na nemoc," uvedl dr. Slezin. "Po čase to vede k úplnému uzdravení smrtelně nemocných lidí. Vědě jsou známy případy vyléčení onkologických onemocnění, ale je potřeba pečlivěji je prostudovat. Je však potřeba věřit a modlit se doopravdy, ze srdce, jinak se léčebný efekt nedostaví.

(Credo.ru)





Zobrazit příspěvek č. 380 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Výročí pádu Byzance

Dnes je den památky pádu Konstantinopole (a zabití posledního byzantského císaře Konstantina XI.; 1453).

V Řecku je to celonárodní den smutku a zádušních bohoslužeb. Vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Pravoslavní věřící přicházejí do chrámů, konají se panychidy za všechny, kteří byli Turky zabiti od pádu Cařihradu až po současnost - v Městě Konstantinově, v Malé Asii, na Kypru a dalších místech, která jsou při panychidách všechna jmenována, kde byli pravoslavní Řekové vražděni tureckými okupanty.

Jedné takové sborové panychidy jsem se v tento památný den zúčastnil. Byl to silný zážitek. Dotyk tisícileté historie. Sláva, nevýslovná tragédie i nezlomnost řeckého národa, jehož páteří je pravoslavná víra, - to vše bylo koncentrovaně přítomno v zádušní bohoslužbě, ve které se vroucnost a bolest srdce modlících mísí s nehybnou blaženou věčností.

Ten den jsou pořádány přednášky a debaty odborníků na toto téma. Řadu z nich přenáší televize. Je to živá věc hýbající cítěním řeckých lidí.

Letos je to 555 let.

Věčná paměť! Eonía i mními!



Připravujeme k tomuto výročí české titulky k novému ruskému filmu "Zánik impéria". Ruská stránka věnovaná tomuto výročí, z níž si můžete zajímavý film stáhnout v ruském (WMV; 103 Mb) či anglickém znění (WMV; 169 Mb); 71 min.






Zobrazit příspěvek č. 381 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

24.5.2008

Podepsali jsme se pod krádež cizího území

Ivo Šebestík

Karl Popper byl toho mínění, že současnost je přese všechno lepší, než kterékoliv vývojové stádium lidstva v minulosti. Po materiální a technologické stránce nepochybně, dovolím si ale tvrdit, že v jednom ohledu se vývoj řítí dolů rychlosti padajícího kamene z vrcholu hory. Je to totální vítězství politického pragmatismu nad svědomím, odvahou, ctí a morálkou.

Politika vždy jednala nemorálně a pragmatismus porážel své rivaly v táboře cti. Nikdy v minulosti ale svět tak dokonale nepřijal filozofii, která omlouvá nečestné chování, neboť jednat čestně by se nevyplatilo. Zisk na straně nemorálnosti se stal univerzální omluvou a absolutním vysvětlením pro všechno. Tento enormní propad morálky je tak dokonalý, že ani poškozená strana nikomu nic vážně a dlouho nevyčítá, neboť zbabělost i sprostotu chápe jako legitimní postup a přirozenou daň prosperitě. Dokonce i poškozená strana nakonec přijme stejnou filozofii a zachová se v rozporu s vlastními právy jen proto, že to bude výhodnější, než kdyby na svých právech trvala.

Získávat výhody, úročit své jednání, těšit se přízni mocných, uvažovat ekonomicky a za všech okolností mít ze všeho zisk, bez ohledu na to, zda je to čisté nebo špinavé – to je zřejmě daň za technický a materiální pokrok a mustr pro každé politické i soukromé rozhodování. Nikdo se už ničemu nediví, nikdo nikomu v podstatě nic nemá za zlé. Vše se zdůvodňuje tím, že se to nezdůvodňuje. Nechává se to běžet. Nic se nevysvětluje, nemluví se o tom a jen se čeká, až utichne i těch pár hlasů, které se ještě ze setrvačné víry v tradiční hodnoty tu a tam někde ozvou. Svědomí se dnes léčí nevšímavostí. Zlo přestalo existovat tím, že jsme se jako lidstvo svěřili s důvěrou do jeho rukou a v této jeho náruči jsme tiše usnuli spravedlivým spánkem.

Je to absurdní, ale Srbům nakonec nezbude než spolknout urážku a ponížení, koexistovat, a dokonce spolupracovat s těmi, kteří zorganizovali a podpořili krádež jeho vlastního území, nebo alespoň k této krádeži přiložili zbabělý podpis spolupachatele. České uznání nezávislého Kosova není ničím jiným než písemným souhlasem se šikanou Srbů. Tak to cítí většina Srbů, bez ohledu na politickou příslušnost, a není to tajemstvím ani pro představitele těch států, které ji mají na svědomí. Srbové nám toto chování nějak zvlášť vyčítat nebudou, i když z diplomatické protokolární setrvačnosti odvolali velvyslance do Bělehradu. Znají své pappenheimské v Praze. Dobře je jim známo, že Praha se ani v nejmenším neodkloní od Washingtonu. Postupy Prahy kopírují strategii Washingtonu tak, že mezi obě linie by nikdo nevsunul ani rožek papíru. Tak hladce se Praha přitesala, ba jako diamant přibrousila ke svému novému Pánu. V Bělehradě nakonec už tradičně vědí, že Praha v každé době, byla, je a zřejmě i nadále bude příkladným spojencem, papežštějším než papež. Praha za každého uspořádání světa, sedí ve třídě v první řadě, utírá tabuli a nosí učiteli pero a inkoust. Vzpomeňme památná slova Jana Žižky z Trocnova: „Praha je…“

Jakým právem ale jedná vláda v rozporu s míněním obyvatel? Ať již jde o umístění radaru na českém území, nebo o uznání Kosova. Jak je možné, že v demokratické zemi může vláda přinutit národ, aby se stal spolupachatelem bezpráví? Jak se proti tomu může občan bránit? To máme všichni, kdo nesouhlasíme s uznáním nezávislého Kosova, psát do Bělehradu, že s tím nemáme nic společného a že za Topolánka, Vondru, Schwarzenberga, zpívající Parkanovou a další členy toho sboru neodpovídáme? Že to byl omyl, asi jako v Polsku s těmi dvojčaty, co jednomu německému časopisu tak připomínaly brambory, až to napsal a byla z toho ostuda? Ať nám to, proboha, Srbové odpustí!





Zobrazit příspěvek č. 382 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Alespoň dodatečně vkládám příspěvěk z došlé pošty:

Zasílám odkaz na článek na našem webu ohledně oné veliké hanby, kterou cítíme po včerejší vraždě naší cti Vládou České republiky. (Pro objektivitu třeba dodat, že alespoň křesťanskodemokratičtí ministři pro zradu bratrského Srbska nehlasovali).

Kliment

http://www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.htm




Zobrazit příspěvek č. 383 jednotlivě

Administrátor --- 16. 6. 2008
Symbol pravoslavné víry svatých Otců

7. NEDĚLE (po Pasše); památka svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)

Dílem svatých Otců prvního všeobecného sněmu v Nicei jsou především definice o Bohu Otci a Božím Synu v Symbolu víry, který dnes nazýváme „Niceo-cařihradským vyznáním víry“:

Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce. I v Ducha Svatého...

Uvádím zde tuto část Symbolu, jak ji dnes známe už v redakci Cařihradského sněmu (r. 381), který jemně redigoval a v další části doplnil dogmatické formulace (celé znění Symbolu zde).
Vzpomínka na svaté Otce prvního všeobecného sněmu (čili koncilu, jak říkají u nás ti, kteří se chtějí co nejvíce přiblížit či zalíbit latiníkům :-) nám připomíná, že vždy bylo potřeba vést zápas za zachování pravoslavné víry. Ve všech dobách bylo na autentickou víru útočeno, protože pravá víra obsahuje tajemství a není plně postižitelná rozumem. Skoro všichni heretikové - od dávných až po současné - se chytili do pasti svého rozumu a upravovali křesťanskou víru tak, aby byla lépe uchopitelná lidským rozumem.
Proti tomuto pokušení rozumu se postavil už Tertullian se svým slavným výrokem: „Credo quia absurdum est.“ (Věřím, protože je to absurdní.)

Racionalizace křesťanství - to je princip, na němž stojí většina herezí. V dobách druhého tisíciletí po Kristu až po současnost plují vlajkové lodi racionalizace víry po západo-křesťanských proudech. Tenkrát, ve čtvrtém století, kdy se konal 1. všeobecný sněm, to byla hereze zvaná po svém „hereziarchovi“ jako ariánství.

Ários propagoval myšlenku, že Syn Boží, který se vtělil jako Ježíš Kristus, není vlastně Bohem v plném významu toho slova, ale Božím stvořením - nejlepším, nejpřednějším a nejstarším tvorem Božím, leč přece jen pouhým tvorem učiněným někdy v čase. To byla úleva! Hned bylo tolik věcí snazších, hnedle se celé křesťanství lépe chápalo! Však měl Ários také se svým nápadem patřičný úspěch. Vyhlašoval se konec záhadného učení o nepostižitelné Boží Trojici. Bohem je jen Otec, kdežto o Synu se říkalo: „bylo, kdy nebyl“ a „byl stvořen z ničeho“ (tedy stejně jako ostatní stvoření). To, co ariáni nechápali, bylo, že konec učení o Trojici je zároveň koncem křesťanství - vždyť osou křesťanské víry je zjevení Boží Trojice. Jak praví sv. Theofan Zatvornik: „Ti, kteří nevyznávají přesvatou Trojici, nemohou mít podíl na spásonosném konání tří Božských Osob, a tudíž nemohou získat spásu.“

Dnes hlásají nepokryté ariánství např. jehovisté (ale i řada evangelíků má v podstatě ariánský pohled na osobu Ježíšovu, což bývá spolu s nestoriánstvím a ikonoborectvím nejčastější hereze protestantských církví).

Zajímavý je praktický projev racionalizovaného křesťanství ve společnosti. Křesťané, kteří se stali ariány, rychle zapomněli na základní rys křesťanské teologie: o Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví, - ve smyslu výroku sv. Řehoře Theologa: „jen čistý může uzřít Čistého“; teologizovat totiž můžeme podle světce jen tehdy, když je naše mysl svobodna materiálních dojmů a hnutí, kdy se nespojuje s nečistými pomíjivými obrazy. Jak víme, základním předpokladem autentické křesťanské teologie je mystické poznání Boha, čili osobní duchovní cesta po stupních očištění, osvícení a zbožštění. Rozšíření ariánské hereze mezi lidmi bylo doprovázeno proměnou křesťanského učení na ideologii. A toto ariánská ideologie se bleskovou rychlostí stala „majetkem všeho lidu“. Teologii vzala do svých rukou ulice. Takže lidé, kteří nejenže neměli vzdělání, ale hlavně neměli žádný osobní vhled do učení o Bohu a nikterak se nesnažili o dosažení svatosti, veřejně „teologizovali“ o nejvyšších Božských tajemstvích, celé dny tlachali o tom, že „bylo, když Syna nebylo“, a neužitečně žvaní o tom, o čem nic nevědí... Chceš si koupit jídlo a řeknou ti, že Syn není v ničem podoben Otci, v lázních si objednáváš koupel a oni nato, že Logos není od věčnosti. Na náměstích debatují ti, kteří byli ještě včera otroky, že Bůh nebyl vždy Otcem... Tak nějak to vypadalo v době ariánského moru (jak o tom podobnými slovy svědčí sv. Řehoř).

Připomíná to dnešní dobu, že? A zvláště mnohé ekumenické dialogy, kdy se někdy příliš lehkovážně hovoří o Božích a církevních věcech bez dostatečné úcty k tajemství a bez patřičného ohledu na mystickou tradici svatých Otců, kteří svatým životem dosáhli takové čistoty srdce, že bylo schopné zřít Boha a nahlížet některá tajemství, světským lidem zcela nedostupná a nepochopitelná. Nezapomínejme, že výsostnou půdou teologie nejsou univerzity (Bože, chraň!) ale poustevny, a skutečná řešení otázek církve a spásy člověka nejsou nalézána na konferencích, ale v dlouholetém mlčení, sebezapření a půstu. Bohužel, jak každý může vidět, ekumenické konference se hemží lidmi univerzitními. Proč se skuteční velikáni ducha (např. svatohorští starci, kteří čas od času konají přednášky a účastní se setkání i mimo Svatou Horu) mnohomluvným ekumenickým kruhům vyhýbají širokým obloukem? Lůnem rodícím teologii je ticho. Dle sv. Řehoře Theologa je teologizování bez askeze nesmyslné a prázdné sofistické mudrování je „technologií rouhání“.
Ariánství bylo tak lákavým pokušením pro lidským rozum, že neuvěřitelně rychle zaplevelilo tehdejší společnost. Někde ariánství zcela převládlo a pravoslavní se stali minoritou. Už v době Konstantinově neustálé spory a sváry o víru začaly ohrožovat klid ve státu, a tak císař svolal a financoval sněm biskupů, který měl potvrdit, co je víra původní a co je novota. S Áriem byli otcové na sněmu hotovi velice brzy. Prakticky bez problémů demaskovali jeho herezi a ariánské vyznání drtivá většina přítomných rozhořčeně odmítla. Jenže odmítnout ještě neznamená překonat a vyvrátit. Jak snadné bylo říci, že toto učení není křesťanstvím, tak naopak obtížné bylo slovně definovat, jak věří pravoslavní, a zvolit takovou formulaci, aby byla hrází proti ariánství. Otcové totiž nejdříve předkládali proti ariánskému učení různé citace z Písma, které svědčí o Trojici a o Božím Synu. Jenže ariáni je vždy přijali a vyložili překrouceně, aby neodporovaly jejich zvrácenému učení. Stejně tenkrát jako dnes totiž platí: Nestačí jen citovat Písmo svaté, je potřeba vyjádřit ducha Písma (stejný problém s rozdílným výkladem Písma máme i dnes, když polemizujeme s katolíky či protestanty; adventisté ti dokonce řeknou: Písmo svaté jasně praví, že po smrti není nic - žádný záhrobní život duše, a basta fidli).

Nakonec se podařilo sněmovním otcům nalézt slovo, které bylo pro ariány nepřijatelné: Syn je jednobytný s Otcem. Právě slovo „jednobytný“ (tj. homoúsios, jedné bytnosti, latiníci překládají přes latinu trochu filozoficky jako „stejné podstaty“, ale věcně vztato, i takový překlad je možný; v české pravoslavné církvi se namnoze ještě používá mylné - dobové ale dnes už stěží přijatelné - „jedné bytosti“) bylo tou hledanou perlou, která byla zasazena do duchovního klenotu Symbolu víry, jehož formulace jako přesně vybroušené diamanty usvědčují svým světlem zhoubné hereze.

A tak vznikla na tomto sněmu první část posvátného textu, jemuž říkáme „Symbol víry“ (resp. vyznání víry): Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele nebe a země...

V pravoslavné církvi je Niceo-cařihradský symbolion považován za jeden z nejposvátnějších textů. V Řecku, kde jsou bohoslužby dlouhé, a proto se při nich obyčejně sedí, je zvykem, že kdykoliv zazní v chrámu slova začátku symbolu víry: „Věřím...“ všichni okamžitě vstanou, a tím uctívají tento odkaz svatých otců a připojují se k jejich vyznávání víry. Každý pravoslavný křesťan má povinnost denně spolu s každodenními modlitbami recitovat i tento Symbol pravoslavné víry.

Vyznání víry je zařazeno skoro do všech bohoslužeb a především je však součástí Božské liturgie. Pozoruhodné je místo, do něhož byl v postupu liturgie text Symbolu zařazen. Stojí totiž před začátkem tzv. „eucharistického kánonu“ (to je sled modliteb, které se bezprostředně vztahují ke konání eucharistie a míří k epiklezi, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně). Připomeňme si v tuto chvíli, že k naší eucharistii mají přístup jedině pravoslavní křesťané, jedině ti mohou přijímat Svaté Dary a jedině oni se mohou aktivně a reálně eucharistického dění účastnit.

V dřívějších dobách museli před začátkem eucharistického kánonu všichni katechumeni (a pochopitelně i ti, kteří nebyli věrnými pravoslavnými křesťany) opustit liturgické shromáždění, kde zůstávali jen věřící, kteří už byli pokřtěni a mohli přijímat Tělo a Krev Krista Pána (výjimku tvořili kajícníci v závěrečných stupních pokání - nemohli sice ještě přistoupit k přijímání, ale protože měli už velkou část uloženého pokání vykonánu, bylo jim jako pravoslavným pokřtěným křesťanům dovoleno zůstávat na celou liturgii v chrámu). Památka na tyto starokřesťanské (a teologicky výmluvné) církevní praktiky se zachovala v textu liturgie dodnes. Tam, kde se slouží plné (nezkrácené) znění svaté liturgie, se ještě dnes krátce před Cherubínskou písní hlasitě volá: „Katechumeni, odejděte, katechumeni, vyjděte ven, nikdo, kdo není z počtu věrných, nezůstávej zde!“ (Tak se to provolává snad všude, kde se slouží staroslověnsky, a v řecké službě tam, kde je používán svatohorský typikon, resp. v monastýrech a nebo tam, kde je oslabena liturgická reforma z 19. století zkracující farní bohoslužby.) Po odchodu katechumenů a ostatních, kteří nesměli zůstat ve shromáždění při eucharistii, byly dveře chrámu uzavřeny a uzamčeny, aby nikdo zvenku nemohl narušit eucharistické shromáždění v této tajemné chvíli. V textu liturgie se zachovala památka i na toto uzavírání a zamykaní chrámových vrat. Právě před recitací Symbolu víry diákon volá: „Dvéře, dvéře!“ (Tj. aby chrámové dveře byly nyní uzavřeny.) Tato památka je dokonce i v české zkrácené liturgii (byť je v textu liturgie uvedena v závorkách, takže zřejmě ne každý kněz či diákon tato slova pronášejí.)

Dnes se sice chrámová vrata už neuzavírají a nepravoslavné hosté z liturgie většinou neodcházejí, ale duchovní realita zůstává stále stejná - kdo není věrný pravoslavný křesťan, nemá na konání eucharistie žádný podíl ani účastenství. Jakmile se začne sloužit eucharistický kánon, shromážděné společenství pravoslavných se duchovně uzavře a případní přítomní nepravoslavní či nevěřící zůstávají být jen vnějšími pozorovateli, jimž je vnitřní obsah toho, co se právě děje, zcela nepřístupný. Jsou zaznamenány případy, kdy se konání eucharistie stává pro nepravoslavné či nevěřící přítomné hosty v chrámu čímsi nepříjemným, co je nutí, aby sami opustili bohoslužbu a vyšli z chrámu ven, ačkoliv se jim první polovina liturgie líbila.
Skrze Symbol víry tedy vstupujeme do eucharistického kánonu (čtení Niceo-cařihradského vyznání víry je tak jakousi bránou k eucharistii - zvolání „dvéře, dvéře“ tím získává další, symbolickou rovinu výkladu), kam mají přístup jen věrní pravoslavní křesťané. Nuže, recitace Symbolu je vlastně takovou duchovní legitimací, kterou se prokazujeme před nebem i zemí, a která osvědčuje, že jsme pravoslavní. Stejně jako když vstupujeme do budovy, kam nemá přístup veřejnost, musíme se prokázat nějakou legitimací, která nám otevře přístup dovnitř, podobně i pronášení Symbolu víry je tím, co nám zjednává přístup do eucharistického shromáždění a co nás osvědčuje jako pravoslavné věřící.

V tomto světle je nutno odmítnout estétskou praktiku zpěvu Vyznání víry na různé umělecké melodie a v téměř operním provedení. Tímto liturgickým pokleskem nás obdařila církev ruská, kde se vzpomínaný nešvar zahnízdil jednoznačně pod západním vlivem. Bohužel pokušení nahradit obsah Vyznání víry estetickým prožitkem je tak silné, až prakticky není naděje, že by někdy mohl tento duchem nepravoslavný jev z Církve zcela vymizet. V řecké liturgii se Symbol víry (a stejně tak i modlitba Otče náš) zásadně recituje. Vzhledem k tomu, že se jinak při liturgii všechno zpívá, je to silný okamžik, když při bohoslužbě náhle umlkne jakýkoliv zpěv a nejváženější člen eucharistického shromáždění (nebo host) začne do nastalého ticha odříkávat posvátný svatootcovský text.
----------------------

Památka svatých otců prvního ekumenického sněmu nám připomíná, že za pravoslavnou víru byl vždy veden zápas. Dnes je toto vědomí trochu narušeno mýtem, který se silně zakořenil v našich myslích. Je to nerealistická báje o jednotném křesťanství v prvním tisíciletí. Tato idylická zbožná představa však neodpovídá historii. Realita je právě opačná - ve skutečnosti nebylo křesťanstvo nikdy jednotné. Vždy zde byli pravoslavní křesťané na jedné straně a na straně druhé zde byli ti, kteří se sice za křesťany prohlašovali, ale jejich víra a učení byly deformované.

Církev na tyto skupiny vždy poukazovala s upozorněním, že to, co ony prohlašují za křesťanství, neodpovídá autentické víře, tedy tomu, co odevzdal Ježíš Kristus apoštolům a apoštolé dál Církvi. Pro takto deformované, resp. upravené, učení hlásící se proklamativně ke křesťanství, ale stojící mimo jednotu Církve, se vžilo pojmenování „hereze“ (to slovo znamená něco ve smyslu: výběr, zkrácení), jímž se naznačovalo, že nejde o plné původní učení, nýbrž o nauku, která si z křesťanství vybrala jen něco. Hereze tedy označuje učení, které k původnímu křesťanství něco lidského přidalo (tzv. lidské vynálezy, jak tomu říkají západní kritici římské církve), nebo naopak z křesťanství něco ubralo.
Hereze jsou staré skoro jako křesťanství samo. Už svatí apoštolé ve svých listech varovali před takovými lidmi a skupinami, před falešným „poznáním“ (gnostiky) apod. Ariánství, s nímž zápasili Otcové na prvním všeobecném sněmu, bylo jen jednou z dlouhé řady herezí. Řada herezí předcházela a mnoho herezí následovalo (konec konců, proto se přece konaly sněmy - a že jich bylo!, - aby řešily problém nějaké hereze). Dnešní stav „rozděleného křesťanství“ tedy není žádnou dějinnou anomálií, není z hlediska historické cesty křesťanství ničím nenormálním.

Jsem hluboce přesvědčen, že tento stav nejednoty nelze překonat žádným organizovaným hnutím, ani vyjednáním o kompromisech, ale jen tím, že se rozdělení křesťané shromáždí kolem původního učení Církve, kolem pravdy - tj. kolem svatootcovského Symbolu víry. Niceocařihradské vyznání je pokojným způsobem zápasu proti herezím, jak nás naučili bojovat svatí Otcové, a tak bylo překonáváno rozdělení křesťanů v dobách všeobecných sněmů. Nic lepšího nikdo nevymyslí ani dnes. Je tady Niceocařihradský symbol víry jako přístav pro ty, kteří touží zakotvit v autentickém starokřesťanském učení a chtějí se radovat z víry, kterou svatí Otcové převzali od apoštolů Páně. To je jediná Bohem požehnaná církevní jednota. Vše ostatní jsou křivolaké uličky kompromisů, které před Hospodinem neobstojí, protože nejsou založeny na kameni víry apoštolské a na pravdě Boží.

Toť mocné poselství této neděle svatých Otců.










Zobrazit příspěvek č. 384 jednotlivě

Administrátor --- 17. 6. 2008
Zprávy z tisku - islám na postupu

Islám předhonil římsko-katolickou církev

a stal se nejsilnějším samostatným náboženským vyznáním na světě (dle vatikánských novin L'Osservatore Romano). Monsignore Vittorio Formenti prohlásil: "Poprvé v historii už nejsme první, muslimové nás předhonili."

Není možná tak docela pravda, že je to "poprvé v historii" co vyznavačů papežského náboženství není nejvíce ze všech, - v době na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy se Římský patriarchát oddělil od čtyřech východních patriarchů a od celé pravoslavné katolické Církve, byla patrně stále ještě většina křesťanů na Východě, k němuž je nutno už počítat i Kyjevskou Rus atd. (pozn. překl.).
Podle jeho slov statistika za rok 2006 ukazuje, že katolíci tvoří 17,4 procenta obyvatelstva země, kdežto muslimové mají teďka 19,2 procenta.
Objasnění je prý prosté: Zatímco v muslimských rodinách mají, jak známo, hodně dětí - dnes, jako dříve. Křesťanské rodiny mají však naopak tendenci přivádět na svět stále méně a méně dětí.

Počet muslimů byl určen na základě údajů OSN. Všichni křesťané celkem (včetně katolíků, pravoslavných a protestantů) tvoří 33 procenta světové populace.

Dle slov Formentiho je baštou katolické církve Latinská Amerika. Na americkém kontinentu žije polovina všech katolíků. Dále poznamenal, že počet kněží stále klesá (v Rakousku bude prý už každý druhý kněz zahraničního původu, pozn. překl.) a stejně tak počet mnichů zaznamenává "strmý pokles".

Muslimsko-křesťanský dialog byl nyní trochu narušen napětím způsobeným tím, že papež Benedikt XVI. pokřtil muslimského novináře v Itálii Magdiho Allama. Tiskový tajemník Vatikánu prohlásil, že křest tohoto muslima v žádném případě není oficiálním vyjádřením papežova stanoviska k islámu. Největší evropská mešita je v Římu (postavena v r. 1995 za peníze hlavně ze Saudské Arábie, kde je momentálně vyznávání křesťanství zakázáno).
V povídce "Poslední vánoce" od populárního spisovatele V. M. Manfrediho se líčí budoucnost, v níž se islám stává dominantním náboženstvím v Itálii a papež je donucen opustit chrám sv. Petra, aby uvolnil místo imámovi.
(Credo.ru)





Uprostřed současného století bude počet praktikujících muslimů ve Velké Británii trojnásobně převyšovat počet křesťanů

Podle sociologického průzkumu tendencí náboženského vývoje bude k r. 2050 ve Veliké Británii více než 2.660.000 muslimů. Věřících všech křesťanských církví a vyznání ubývá. Dnes navštěvuje bohoslužby přibližně 4 miliony křesťanů, jenže v r. 2050 bude jejich počet necelých 900 tisíc. (Dle agentury EAI)

Podle všeho už v r. 2020 bude muset být uzavřeno 4 tisíce křesťanských chrámů.

Průzkumy ukázaly, že zatímco 63 procent muslimů si každodenně plní své náboženské povinnosti (stanovené modlitby), tak naproti tomu jen 6,3 procenta křesťanů chodí každý den do chrámu.
(Credo.ru)

P.S.
Nadšenci pro modernizaci a všelijaká "zesoučasnění" křesťanství z toho mohou vidět, kam tato cesta vede. Zatímco konzervativní islám je stále na postupu a jeho tradičnost (či "strnulost") mu v tom nejen nikterak nepřekáží, ale naopak spíše pomáhá, tak západní křesťané jsou posedlí scestnou ideou, že křesťanství (víra, obřady, obyčeje, bohoslužebný jazyk) musejí jít s dobou - tedy směrem od křesťanství. To je sebevražedná filosofie, která vede západní křesťanství přímo do hrobu. (Pozn. red.)


P.P.S.

Philip Heylen, náměstek primátora Antverp (Belgie), nabídl muslimům, aby si v uprázdněných křesťanských chrámech zřídili mešity. Nyní už je ve městě 36 mešit (většinou zřízených ve starších budovách). Křesťanských chrámů je ve městě 80. Katolíků je sice 75 procent, ale počet farníků klesá (je jich daleko méně než před 50 lety, jak přiznává vedení církve).

Podle slov Heylena by bylo rouhavé zřídit v nepoužívaných chrámech obchody, a představitelé islámské komunity prý přijali jeho nabídku blahosklonně.

Iniciativa usídlení muslimů v křesťanských chrámech pochází od katolíků. Už v r. 2006 byly v několika desítkách kostelů zřízeny útulky pro nelegální přistěhovalce, kterým hrozilo vysídlení.
(Pravoslavie.ru)







Zobrazit příspěvek č. 385 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
O proměňování pozemského na nebeské

K neděli o Samaritánce

Jedna z popaschálních nedělí je zasvěcena památce setkání Pána Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Už jsme se tady tomuto tématu před rokem věnovali.

Celé biblické čtení této neděle je zde.
Letos se zaměřím na jeden charakteristický rys rozmluvy Ježíše Krista s touto pozoruhodnou ženou. V tom dialogu je jistý (svým způsobem úsměvný) moment. Jakoby hra na přetahovanou. Zatímco Samaritánka stále obrací řeč k pozemskému, Ježíš vždy přijme téma, na který zapředla hovor, ale obrací je k nebeskému. A Samaritánka zase překlopí rovinu besedy k pozemské úrovni, a nato Ježíš, odpovídaje, opět převádí předmět debaty k rozměru duchovnímu.

- Pán Ježíš začíná prostě: „Dej mi pít.“
- Ona v zajetí tradičního nábožensko-národnostní rozkolu mezi židy a Samaritány: „Jak to, že chceš přijmout vodu od Samaritánky?“ (Židé se totiž Samaritánů štítili, kvůli jejich nekanonickému kultišti.)
- On se povznáší nad židovsko-samaritánský konflikt a začne hovořit o duchovní vodě Svatého Ducha: „Kdybys znala ten dar (tj. blahodať) Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“
- Ona zpět k pozemskému - hledí zkoumavě do studny: „Nemáš, čím bys vodu načerpal. Voda je hluboko.“
- Pán Ježíš však nechce probírat studnařství, ale promluvit o vodě věčného života: „Po téhle vodě opět vyprahneš a budeš mít zase žízeň. Po mé vodě bys už nežíznila.“
- Ona přemýšlí, že by to nebylo tak špatné, kdyby se zbavila té dřiny chodit sem stále čerpat: „Dej mi takovou vodu.“
- Kristus hodlá ukázat, že pro vodu věčného života musí člověk žít čistým životem, ale nechce ženu hned usvědčovat z nezákonného vztahu a hříchu; přeje si, aby se sama přiznala a kála se: „Zavolej mi svého muže.“
- Ona opatrně: „Nemám muže.“
- Ježíš tedy tne do živého: „Pět mužů jsi už měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“
- Samaritánka, vidouc, že se rozhovor vyvíjí nepříjemným směrem, rychle mění téma na oblíbenou spornou pseudoduchovní otázku: „Kde je správné se modlit? Na naší hoře nebo v Jerusalemě?“
- Ježíš však nehodlá vstupovat do náboženské ani národnostní řevnivosti a žárlivosti, převádí nastolené téma do duchovní roviny: „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci. Praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě.“
- Ona, nedočkavši se pražádného schválení jejich odbojářského samařského kultu (ačkoliv od židovského proroka, který se neštítí Samaritánky, něco takového už trošku očekávala), nespokojeně poznamená: „Vím, že přijde Mesiáš. A ten, až přijde, oznámí nám všecko.“
- Aby Ježíš ještě jednou (pokolikáté už?) obrátil její pohled od pozemského k duchovnímu, bere jí naději, že se Mesiáš přidá k jejich odboji, pěti slovy: „Ano, přijde. To jsem já.“

Než si to stačila Samaritánka srovnat v hlavě, přicházejí učedníci a mlčky hledí. Žena tam zapomene své vědro a zamyšleně odchází...

Pak začíná Ježíšův rozhovor s apoštoly. A nese se ve stejném schématu, jako beseda se samařskou ženou. Učedníci o pozemském, Kristus o nebeském.

- Oni mu přinášejí jídlo: „Sněz něco.“
- On: „Já mám pokrm, který neznáte.“
- Oni: „Copak mu sem někdo něco přinesl?“ (A podezřívavě hledí za odcházející Samaritánkou - přece by jejich mistr nevzal do úst něco od nečistého Samaritána?)
- On odtuší: „Mým pokrmem jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal.“ (Tj. plnit vůli Otce Nebeského.)

A pak promlouvá učedníkům o duchovní žni, při níž je shromažďováno nikoliv do pozemských sýpek ale do nebeských stodol. A hned na Samaritánech mohou apoštolé vidět, jak mnohý užitek přinesla slova zasetá při rozhovoru se Samaritánkou: „Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč té ženy... A když k němu přišli Samaritáni, prosili ho, aby s nimi zůstal. I pobyl tu po dva dni. A mnohem více jich uvěřilo pro řeč jeho.“ Srdce té samařské ženy se ukázalo být připravenou půdou pro Boží slovo, takže to, co bylo zaseto, přineslo užitek stonásobný.

----------------------

Kristus Pán dvakrát hovoří o těch nejnutnějších tělesných potřebách: o pití a o jídle, o vodě a o chlebu.
Ať už přijde řeč u studny na cokoliv z toho světa, Ježíš hned jakékoliv nastolené téma uchopí a pozdvihne do duchovního rozměru a hovoří o nadpozemském. Mluví-li se o vodě, Ježíš stočí hovor na duchovní vodu tekoucí do života věčného; mluví-li se o místu pro pravou modlitbu (hora Gerazim nebo Jerusalem?), Ježíš promlouvá o tom, že praví modlitebníci se modlí k Otci v duchu a v pravdě a kdekoliv. Na pobízení apoštolů, aby pojedl chléb, co nakoupili, odvětil, že má jiný způsob jak se nasytit, a tím je plnit vůli Otce. Ukazuje tím, že každá součást života křesťana se má překlápět z tělesné roviny do duchovní, z dočasné do věčné. Křesťan nežije jako pohani či nevěřící pro tento svět, pro tento život, pro službu svému tělu, ale každý jeho dech, každé sousto, každý doušek a každé slovo se mají měnit na modlitbu a na dílo duchovní. K tomu je potřeba mít mysl zbavenu světského myšlení a srdce očištěné od tělesných a psychických vášní. To je účel praktické křesťanské askeze.

Od dob Adamových má člověk zvláštní dar zcela nedozírného významu a síly: skrze svou čistou mysl přivádět pozemské do nebe; uvádět to, co je hmotné, do duchovního světa. Adam selhal a Ježíš Kristus, nový Adam, nás volá zpět k tomuto svatému dílu. Jenže nemůže pozdvihovat tento svět k Bohu člověk, jemuž se kvůli vášním v srdci a zmateně těkavé mysli svět změnil na svírající bažinu, do níž zabředává s každým hříšným hnutím hlouběji a hlouběji.

---------------------
Samaritánka, nosící jméno Fotina (Světlana), rychle dozrála pro sklizeň do obilnic nebeského království. Nechala svého manžela nemanžela, a stala se křesťankou, aby získala tu vodu života, po které už nepřichází žízeň a nemusí se pro ni chodit s vědrem a za poledního vedra někam ke studni. Se svým mladším synem Iosiem se usadila v Kartágu a hlásala tam evangelium (další sklizeň těch slov zasetých do ní Pánem u Jákobovy studny). Její starší syn Viktor statečně bojoval v římském vojsku proti barbarům, a za chrabrost byl povýšen na velitele. Na nabídku primátora města, kde žil, aby udával křesťany (za to měl dostávat jejich majetek), odvětil odmítavě. Na výzvu, aby svou matku a svého bratra přesvědčil, že nemají hlásat křesťanství otevřeně ale chovat svou víru v tajnosti, opáčil: Já sám chci být kazatelem křesťanství jako moje matka a bratr.

Když se to dozvěděl císař Neron, nechal je povolat k sobě na soud. Viktorovi se zjevil Ježíš Kristus a sám mu změnil jméno na Fotin, protože mnozí, kteří jím byli osvíceni, obrátili se k Pánu. Sv. Fotině zjevil Spasitel, že se blíží čas jejího mučednického zápasu, a tak se bývalá Samaritánka odebrala do Říma a připojila se tam k vyznavačům. Když se všichni před Neronem odmítli zříci Krista, nechal jim kladivem rozdrtit prsty na rukou. Při tomto mučení však vyznavači necítili žádnou bolest a ruce sv. Fotiny zůstaly neporušené. Běsnící Neron je postupně podrobil strašnému mučení, nechával je oslepovat, stahovat z nich kůži, bít biči, ukřižovat hlavou dolů; některým usekli nohy a hodili psům, Fotinu svrhli do studny. Nakonec je nechal stít.

O sv. Fótinii je známo, že plivla do tváře samotnému císaři Neronovi, když před něj byla po přestálém mučení předvedena. Tímto nonverbálním způsobem mu sdělila, co si o něm - jako o nepříteli křesťanů - myslí. I dnes je mnoho mocných tohoto světa, kteří by si zasloužili, aby jim křesťané plivli do obličeje.

Člověk se neubrání myšlence: K jakému dnešnímu vladaři by se dnes sv. Fotinie asi zachovala tak jako tenkrát k Neronovi? Napadá mne celosvětově oblíbený prezident Spojených států armagedonských Bush - toho ctí z celé planety kromě Američanů už snad jen Albánci (což jim však nebránilo šlohnout mu v rámci soudružského potřásání rukama z jeho vladařské paže hodinky), takže to asi není zcela originální nápad. Zcela jistě by si něco takového zasloužil smilník Clinton, který nechal zavraždit 2000 nevinných pravoslavných Srbů při bombardování Bělehradu a Srbska. Tito dva prezidenti jsou bezpochyby plnohodnotnými Nerony naší doby. Z našich domácích "Neronů" mně napadají naši vladaři: kníže Schwarzenberg, Topolánek a další členové vlády, kteří zvedli ruku k uznání ukradeného Kosova, a tím i k souhlasu s proléváním krve mých pravoslavných bratří; to jsou ti, kteří dnes kývají hlavami k znesvěcování či likvidaci našich chrámů.

Někomu to možná bude připadat jako trochu tvrdá řeč. Jenže jakou naši úctu si zaslouží vládcové, kteří nedodržují ani mezinárodní právo ani sliby ani co velí přirozená morálka?
------------------

Sv. Fotina se vysmála římskému císaři a jeho návrhům. Vlastně se tím vysmála celému hodnotovému systému tehdejšího pohansko-politického světa. Tomu, čemu se počestní římští občané klaněli, co pokládali za úctyhodné, co považovali za hodnotné, žádoucí a nutné, - všemu se svatá Fotina vysmála tak, jako se křesťanství směje tomuto světu a jeho pomíjivým hodnotám. Posmívali se tomuto padlému světu všichni mučedníci a s radostí volili smrt v tomto světě, aby získali život ve světě Božího Království, vysmáli se tomuto světu a jeho lákadlům mniši a poustevníci, když se s odporem odvraceli od všeho, co může tento svět nabídnout, a odcházeli do pouští nebo se zavírali v monastýrech, aby okusili pravou radost od Krista pravícího: „Ne jako svět já dávám.“

Ano, křesťanství je výsměchem světu, „který ve zlu leží“. Běda křesťanu, který se nechá unést klamnými hodnotami světa a nabídkami jeho temného pána. Pamatujeme, že není nic směšnějšího než to, čím se nás pokouší okouzlit padlý svět, a není nic smutnějšího, než křesťan, který žije a myslí jako lidé tomuto světu patřící.
Což není křesťan „občanem nebe“? Což o něm neplatí, co pravil Ježíš o apoštolech: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,14 a 16). Což není z toho světa Kristem vyvolen, což stále náleží tomuto světu? Což nebyl vykoupen pro život, ale stále dlí ve smrti? Cožpak byla marná smrt Ježíše Krista, který řekl: „až budu povýšen, všechny vás vytáhnu k sobě“?

Dnes se s oblibou říká, že „křesťan není ze světa, ale žije ve světě“. Je to pravda? Záleží na tom, jak si vykládáme tuto tezi. Samozřejmě, fyzicky zde stále přebýváme; v tomto smyslu žijeme ve světě. Leč nesdílíme jeho osudy, nevkládáme do něj své naděje a naše mysl i srdce s ním nejsou spojeny a nemají zde prodlévat. Myslí má být křesťan v nebi a srdcem u Krista. O tento vnitřní stav je potřeba stále vést duchovní zápas. Takže ani duchovně ani morálně nežije dokonalý křesťan ve světě.
K čemu je křesťan, který své naděje a touhy vkládá do svého pozemského života? Je vůbec křesťanem, kdo prakticky a reálným smýšlením neosvědčuje, že příští život má pro něj nesrovnatelně větší hodnotu, než tento život? Vím, že v každodenním životě svět člověka strhává a jeho mysl i srdce stále omotává lepkavou kouzelnou pavučinou svůdného klamu, zdánlivých nutností, žádoucích věcí a životních péčí. Nemnozí dokonale dosáhnou ideálu odevzdání - jako mučedníci nebo někteří mniši. Jenže přesto nesmíme nikdy rezignovat na zápas za dosahování křesťanské dokonalosti. Jakmile si křesťan začne omlouvat svůj světský způsob života a své světské smýšlení, tak prohrál. Prohrál svou „hru o věčnou spásu“, jak to praví v jednom příběhu z pateriku.

Poustevníci se učili zakotvit svou mysl v duchovním pokoji, aby jí bylo zcela lhostejné, zda hledí na zlato či na hlínu.
Tento svět je „rychle pomíjející“ (tento slovní obrat se užívá v Pateriku). Jeho hodnota a význam vezdejšího života tkví v tom, že zde lze získat věčný život. Právě tady je možno učinit zásadní rozhodnutí, jestli jsem Kristův nebo se prodám pánu světa. Právě zde je možno v pokušeních a zkouškách osvědčit svou víru a věrnost křesťanské naději.

Kristova cesta, pro kterou se křesťan rozhodl, když se dal pokřtít, je cestou kříže. Tedy je to úplně něco jiného, než to, co je v očích světa úspěch, prosperita, zdraví apod. Než, jak často se modlíme právě za tyto klamy: za úspěch, za kariéru, za to, aby se nám podařilo vydělat dost peněz, za to, abychom dostali to, po čem toužíme! Dobrý Bůh vidoucí, jak daleko se vzdálila naše cesta od cesty kříže, pak někdy nesplní naše modlitby a snaží se nám připomenout, že útrapy přicházejí proto, abychom se osvědčili jakožto ti, kteří nejsou z tohoto světa, kteří žijí pro jiné hodnoty, a vše, co tento svět nabízí, považují za smetí (jak píše ap. Pavel, a vyjadřuje to ještě znatelně tvrdším slovem).











Zobrazit příspěvek č. 386 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
Lidi, kteří se bojí, lze snadno ovládat

Kdo nás stále straší

Vaclav Havel

„Pozor na Rusko (é, pardon, na Írán)!“
(V. Havel a spol. vysvětlují, proč potřebujeme americký radar a „deštník“ NATO.)











Zobrazit příspěvek č. 387 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2008
Z tisku - bude "společná eucharistie"?

Perspektivy ekumenismu

"Uprostřed tohoto století budou křesťané všech vyznání přijímat z jednoho kalicha," říká generální tajemník Světové rady církví

Samuel Kobia, pastor metodistické církve z Keni, generální tajemník Světové rady církví, prohlásil ve vatikánských novinách "Osservatore Romano" před setkáním s papežem: "Doufám, že uprostřed 21. století dosáhne ekumenické hnutí takových výsledků, že křesťané na celém světě budou společně modlit se, sloužit a bez omezení se účastnit na stolu Páně v jakémkoliv chrámu bez ohledu na to, k jakému vyznání patří."

Kobio věří, že společné přijímání bude pro svět příkladem, který pomůže lidstvu překonat všechna rozdělení a žít v míru a souladu.
(Blahovest info)

---------------------------

Představitel ruského pravoslaví o společné modlitbě s křesťany jiných vyznání

Moskva. „Pro pravoslavné věřící je lepší nemodlit se společně s věřícími jiných denominací.“ Tento názor vyjádřil v rozhovoru pro ruský denník Nězavisimaja Gazeta představitel Moskevského patriarchátu Vsjevolod Čaplin. A dodává, že „v současnosti nikdo vážně nehovoří o znovu sjednocení.“ Navštěvovat protestantské nebo katolické kostely nebo modlit se před relikviemi, které za posvátné uznávají všichni křesťané, je - podle Vsjevoloda Čaplina, který podotýká, že jde o jeho osobní názor – sice přípustné, ale pravoslavným věřícím doporučuje vyhnout se veřejným i soukromým modlitbám společně s křesťany jiného vyznání.

Představitel Moskevského patriarchátu podotýká, že on sám se nikdy neúčastnil společných modliteb se zástupci jiných vyznání. Rovněž delegáti Ruské pravoslavné církve ve Světové radě církví, se podle Vsjevoloda Čaplina, nikdy nemodlí s ostatními. Pokud jde o mezi-konfesní dialog, má, podle něj, pouze organizovat společné působení v oblastech jako je ekologie, globalizace nebo mezinárodní konflikty.
(MaS)
Radio Vatican


----------------------------

Ruský pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev

Moskva. Eucharistická jednota mezi katolíky a pravoslavnými je spíše nereálná – domnívá se biskup Hilarion Alfiejev, představitel ruského pravoslaví při evropských strukturách. „Nemá smysl řešit problém plné sakramentální jednoty mezi katolíky a pravoslavnými. K rozdělení došlo před tisíci lety a léčení tak hluboké rány je prakticky v podstatě nemožné,“ uvedl pravoslavný biskup. To ovšem podle něj není na překážku spolupráce v obraně tradičních křesťanských hodnot. „I když se formálně nesjednotíme v jedné církvi, můžeme se naučit pracovat jako partneři, jako křesťané, kteří se neshoídnou v teologických otázkách, ale plně se shodují v morálních a sociálních otázkách,“ řekl pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev.
(job)
Radio Vatican










Zobrazit příspěvek č. 388 jednotlivě

Administrátor --- 26. 6. 2008
Z došlé pošty - upozornění na článek

Dobrý den, zdraví Vás římský katolík Jan. Přátelsky upozorňuji, že v římskokatolickém časopise Světlo (konkrétně číslo 25/XVI. ročník - 22. června a 26 číslo - 29 června vychází na str. 4 vynikající článek o ruském pravoslavném mnichu otci Sampsonovi (Simeonovi), který prošel komunistickými gulagy a zemřel v pověti svatosti.

Časopis "Světlo lze dostat v obchodě "Matice Cyrilometodějské" na Dolním nám. v Olomouci i jinde.

Zdraví

Jan



Zobrazit příspěvek č. 389 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 26. 6. 2008
Slavný monastýr v Platině v ohrožení

Jak dnes informovaly některé pravoslavné servery, slavný monastýr svatého Hermana Aljašského v Platině, Kalifornie, USA, je v přímém ohrožení velkým lesním požárem, který se rozšířil v této oblasti. Monastýr byl založen s požehnáním svatého Jana šanghajského a sanfranciského mladými přáteli a pozdějšími mnichy monastýru Serafímem (Rosem) a Hermanem (Podmošenským) v roce 1963. Zapsal se významným způsobem do dějin Pravoslaví 20.století především širokou literární a překladatelskou činností. Mnozí z nás mají knihy od St.Herman Press ve svých knihovnách, popř. vlastní nějaká čísla slavných časopisů "Russkij Palomnik" či "Orthodox Word". Před několika lety přešel monastýr do jurisdikce srbské církve. Podle posledních zpráv je tento "kultovní" americký monastýr bezprostředně ohrožen plameny, bratrstvo je bez výjimky evakuováno do Readingu a Alhambry, co bylo možno odvézt, bylo odvezeno. Otcové prosí o modlitby za záchranu monastýru.



Zobrazit příspěvek č. 390 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2008
Letnice - svátek z Dvanáctera

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE
Seslání Svatého Ducha na apoštoly


Padesátý den po Vzkříšení Kristově byly židovské svátky letnic - na památku darování Desatera na Sinaji. Zároveň to byla židovská slavnost žní - právě sklizeň obilí v zaslíbené zemi byla totiž důkazem splnění slibu, který Hospodin dal svému lidu na Sinaji, že uvede Izraelity do této země (Levit 23,10-17; Num 28,6). Všichni apoštolé, spolu s Matkou Boží a dalšími učedníky, se tenkrát jednomyslně modlili v horní síni jednoho domu v Jerusalemě. O třetí hodině dne (tj. podle našeho počítání je to devátá hodina dopolední) náhle nastal hukot s nebe, jakoby od silného vichru, a naplnil celý dům. Objevily se ohnivé jazyky a spočinuly na každém z apoštolů, a ti byli naplněni Duchem Svatým a začali hovořit nebeským jazykem, který dříve neznali. Tak Svatý Duch sestoupil na apoštoly, jak jim zaslíbil Pán Ježíš dříve. Podobu ohně měl proto, aby to bylo znamením, že Duch Svatý může spalovat hříchy a očišťovat, osvěcovat a zahřívat lidské duše.

Tak tedy vznikla z apoštolů Církev Boží, jež bude naplněna Duchem Svatým až do druhého příchodu Páně. „Duch Svatý je v Církvi jako duše v těle,“ praví tradice. Dává Církvi život, vlastně činí Církev Církví. Blahodať Ducha přebývá dnes v Církvi neviditelně a uděluje se věřícím především ve svatých Tajinách (při křtu, myropomazání, eucharistii, zpovědi atd.). Od doby Padesátnice se začaly konat svaté Tajiny a jimi byla účast na daru Ducha Svatého udělována znovu a opět dalším a dalším věřícím. Proto Petr odpovídal lidem, kteří se při kázání apoštolů tázali, co mají dělat: „Kajte se a dejte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, pak i vy dostanete dar Svatého Ducha.“

Apoštoly Duch Svatý uschopnil hlásat Boží Království a mnoho lidí díky tomu uvěřilo a dalo se pokřtít. Ten den to bylo asi tři tisíce lidí. Jedině sestoupením Ducha Svatého lze odůvodnit, jak je možné, že se ti prostí galilejští rybáři stali zakladateli světového náboženství a jejich kázání je dodnes tou největší moudrostí, kterou lidstvo ve svých dějinách poznalo (vyznavači ostatních náboženství prominou).

Ježíš si nevybral ani univerzitní vzdělance (zákoníky či filosofy) ani z lidského hlediska moudré náboženské vůdce (velekněze, farizeje) ani politicky a vojensky mocné (Piláta & co.). Pán posbíral hrstku lidí, kteří byli nevzdělaní, bezvýznamní, chudí, bezmocní, a jim dal skrze Ducha Svatého moudrost, postavení a moc i vítězství, takže jsou to po Ježíši Kristu nejslavnější lidé našich dějin. Kristus Pán si vybral prosté a bezvýznamné, aby jednou pro vždy ukázal, že Církev je Boží dílo a nikoliv lidské. Známe jména řady učenců, víme o nich z jejich děl, na které sedá prach univerzitních knihoven; jména vladařů a vojevůdců známe ze žloutnoucích stránek podobně zaprášených svazků dějezpytu, o které se málokdo zajímá. Jak vzdáleny jsou nám tyto historicky a kdysi slavné osobnosti! Komu dnes vstupují do života? Naproti tomu svatí apoštolé jsou i po dvou tisíciletích hybnou součástí našich životů, jejich slova utvářejí naši víru a formují názory i kulturu, hovoříme s nimi v modlitbě a vnímáme jejich živoucí přítomnost v Církvi. Právě na tomto kontrastu můžeme sledovat jednu ze stránek díla Svatého Ducha.
Co není posvěceno sestoupením Svatého Ducha, zaniká, mizí, rozplývá se, ztrácí význam. Jen to, co je uchopeno blahodatí Ducha, přetrvá, stává se nezávislým na čase, získává pravý význam a původní prvopočáteční důstojnost. Pohané od dávna bolestně vnímali hrůzu pomíjivosti, v níž je ohnisko veškeré tragiky padlé lidské existence, leč nižádný člověk nebyl schopen tu strašlivou kletbu překonat. Faraoni zápasili s děsem, že i přes svoje „božství“ upadnou do zapomnění, stavbou pyramid, jiní mocnáři stavěli pamětní sloupy, tesali zápisy o svých skutcích do kamene - jen, aby alespoň prodloužili svou památku, a tím třebas jen pomyslně překonali svou smrt a vymanili se z všelidské kletby. Marné snahy. Tisíciletí se sunou po tváři Země a jako ledovec zahlazují všechny stopy po existenci dávných pokolení a jejich „velikánů“. Stejně neúčinné a zbytečné jako pyramidy u Nilu byly prázdné pohanské kulty a tajná mystéria, jimiž se lidé snažili zajistit si nesmrtelnost či něco podobného. Vládce smrti se jim chechtá.

Žádný člověk, ani mág, kouzelník, šaman, mudrc, prorok, - než jedině Stvořitel všeho mohl vyléčit tu smrtelnou ránu lidstva. Seslal Božského Ducha, aby otevřel průnik do věčnosti. Spojení s věčností se i zde na zemi projevuje vítězstvím nad časem, nad zánikem, zmarem a chaosem, nad bezútěšností dějin. Jak? Především existencí Církve založené na svatých apoštolech. Co se sjednotilo s Církví a potažmo se nechalo uchopit blahodatí Svatého Ducha, se už nepropadne do zapomnění, do zániku, rozkladu a smrti. Ale přechází ze smrti do života, ze zániku a rozpadu do nepomíjející existence, z časnosti do věčnosti. To, po čem bolestně a děsivě marně toužily všechny generace pohanů, dává se nyní zadarmo v Církvi.

Pohané si uvědomovali, že ten, na koho nikdo nepamatuje, přestal už existovat, a cítili tu strašlivou hrozbu pádu do nebytí a nicoty. Křesťan ví, že mu Církev dává podíl na své „nezapomenutelnosti“ - Bůh nikdy nezapomene na svou nevěstu, kterou je Církev (Zjev 19,7). A tak křesťan ví, že památka jeho už nikdy nezanikne. Bude navždy žít v Boží paměti jako ten, kdo se s Bohem v Církvi sjednotil, a nejen to - bude i v paměti Církve: vždy totiž bude přítomen a pamatován v modlitbách Církve, která se neustále modlí „za všechny v naději vzkříšení a života věčného zesnulé pravoslavné bratry naše...“

Možná právě toto vědomí vítězství křesťana nad zánikem a zapomněním stojí u kořene pravoslavného zvyku zpívat při zádušních obřadech nad zesnulým ta zvláštní slova: „Věčná paměť!“ Abychom si tím připomněli, že našim bratřím dal Bůh nepomíjejícnost a Boží Duch jim dal překonat starodávnou kletbu propadnutí se do zapomnění a neexistence. Památka všech věrných křesťanů je věčná, protože se sjednotili s Církví, která je příbytkem věčného Ducha, „spolubezpočátečného s Otcem“, a tudíž celá vstupuje do věčnosti.
Dnes dostává dar Ducha Svatého každý, kdo uvěří a dá se pokřtít, při svaté Tajině myropomazání, která se v pravoslavné církvi koná ihned po křtu. Kněz při konání Tajiny myropomazání činí svatým myrem znamení kříže na čele, očích, chřípích, ústech, uších, hrudi, dlaních a chodidlech a říká pokaždé: »Pečeť daru Ducha Svatého.« Proč na těchto místech? Duchovně zapečetěno (tj. chráněno před zlem a navráceno Bohu) je pomazáním blahodatí myšlení člověka, brány smyslů, srdce a veškeré konání. Myropomazání je pro nového věřícího jeho osobní Padesátnicí.

Tajinu myropomazání (západní terminologií bychom tomu říkali biřmování) vykonává v pravoslavné církvi každý kněz, leč svaté myro sám kněz nikdy nesvětí. To může učinit jen biskup , od něhož kněžstvo svaté myro dostává. (V současné pravoslavné praxi se myro vaří Velkém týdnu a na Velký čtvrtek je posvěcují jen patriarchové. Co se týče materiální stránky věci je příprava myra náročnou záležitostí, do olivového oleje se postupně zavařují předepsané vzácné vonné esence. Tím hlavním však je archijerejské posvěcení připraveného myra při liturgii sv. Basila na Velký čtvrtek.) Svěcením se myro stává „nositelem“ biskupské blahodati, tedy plnosti daru Svatého Ducha, který apoštolé udělovali pokřtěným brařím vzkládáním rukou, jak o tom svědčí Písmo (Skutky 8,17; 19,6; 2Timot 1,6). Je-li křtěnec pomazán svatým myrem, dostává se mu tím vložení rukou samotných svatých apoštolů, resp. udělení duchovního daru, který tím byl dáván a který doputoval od apoštolů skrze nepřerušenou apoštolskou posloupnost přes kanonické pravoslavné biskupy až do dnešní doby.
----------------------

Od dřevních časů se zachovává obyčej zdobit na svátek Padesátnice chrámy i příbytky zelenými haluzemi. Tento sváteční zvyk byl o letnicích možná zachováván už ve starozákonní církvi. Přešel sem zřejmě ze svátku slavnosti stánků, který slavili židé na podzim; obsahově byl částečně podobný letnicím. Jednak tím, že při obou svátcích se Bohu děkovalo za úrodu: při letnicích za polní úrodu (slavnost žně - prvních snopků), při slavnosti stánků za ovoce a víno, které sklidili, - proto se nazývala též „slavností sklizně“ (Exod 23,16). A dále se svátky vzájemně podobaly historickým obsahem: při letnicích se vzpomínalo, že padesátý den po východu Izraelitů z Egypta dostali Sinajskou smlouvu (tj. Starý zákon), a podobně při slavnosti stánků se vzpomínalo putování vyvoleného národa po poušti.

Ke slavnosti stánků. Zákon židům nařizoval po celých sedm dní svátku přebývat ve stanech (Levit 23,41-43); stavěli je z listnatých větví stromů (Neh 8,15) v zahradách, na plochých střechách domů nebo na ulicích (v pozdější době zákon obcházeli, zůstávali ve svých domech, které si však vyzdobili zelení, a otevírali dveře vedoucí na plochou střechu).

Po návratu z babylonského zajetí dochází k rozvíjení tohoto svátku, jak co do obsahu, tak co do obřadových zvyklostí; svátek získává nový rozměr - a to mesiánský. Sám Ježíš Kristus a po něm evangelisté na tento svátek a jeho obřady často poukazují a dávají jim význam předzvěsti nastupující éry Mesiáše.

Např. z jitra na svátek šel vylosovaný kněz k prameni Siloe nabrat vodu a odnášel ji v průvodu do chrámu, u oltáře smíchal vodu s vínem a obětoval. Obřad měl předpovídat blaho říše Vykupitelovy (tvrdí to židovská tradice: Berešit rabba 70a, i Gemara Jer. Sukka 5,5), což je doloženo i tím, že lid při tom zpíval 12. kap. proroka Isaiáše, kde se píše: „Čerpati budete vody s radostí ze studnice Spasitelovy.“ Na tento obřad naráží Spasitel, když volal k sobě všechny a sliboval jim bohatý pramen vody živé (Jan 7,37-39). Evangelista Jan tam zaznamenává i běžné označení sedmého dne tohoto svátku, kdy kněží obcházeli sedmkrát s obrovskými vrbovými ratolestmi obětní oltář na památku dobytí Jericha, jako „veliký den sváteční“ (Jan 7,37).
Není snad ani potřeba připomínat, že na tento obřad navazuje Pán Ježíš, když poslal slepého od narození k nádrži Siloe, aby se v ní umyl a prohlédl (Jan 9,1-7).
V evangeliu můžeme Ježíše Krista slyšet hovořit o vodě, jakožto podobenství Ducha Svatého, jak v době letnic tak i v době slavnosti stánků. I z toho je vidět, že obřad vody svátku slavnosti stánků se už v myslích lidí spojoval i se svátkem letnic.

Jiný pozdní obyčej tohoto svátku bylo konání posvátného tance na vnějším chrámovém nádvoří. Přední mužové drželi planoucí pochodně a prováděli náboženský tanec, při kterém stáli levité na stupních chrámových, hráli a zpívali. Za tímto účelem byly postaveny čtyři obrovské zlaté (pozlacené?) svícny, vysoké 22 metrů (to je sedm pater domu); každý měl čtyři lampy, z nichž každá pojala 60 litrů oleje; knoty byly ze starých kněžských rouch. Je možné, že právě pohled na tyto veliké svícny zavdal Spasiteli příležitost, aby se nazval pravým „světlem světa“ (Jan 8,12).

Když si zkusíme představit, jak vypadal tento posvátný tanec s pochodněmi a za takového monumentálního osvětlení, uznáme, že to musela být velkolepá podívaná. Ohně hořící v takové výšce musely být ohromné. Takové osvětlení posvátného obřadu muselo spolu s celým divadlem uvádět do vytržení. Vezmeme-li v úvahu postupné ideové i obřadové propojování slavnosti stánků s letnicemi, napadne nás, že Boží prozřetelností vznikl právě takový sváteční obyčej zažehnutí zářivých ohňů ve výšce, aby byl předobrazem pravých Letnic, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly s nebe v podobě ohnivých jazyků.

V době pozdní přidali rabíni ke svátku stánků ještě jeden den - byl to den „radosti ze zákona“ (další důkaz překrývání obsahu letnic a slavnosti stánků v povědomí židovstva).

Uzavřeme tento exkurs shrnutím, že v průběhu doby (a v době Ježíšově už to bylo výrazné) se obsah i některé obřadové a lidové prvky oslavy těchto dvou svátků stále více sbližovaly; až nakonec připomínala slavnost stánků jakési podzimní letnice (a nebo letnice připomínaly v době svatých apoštolů slavnost stánků?)
Jak se dostal obyčej se zelenými haluzemi do křesťanského svátku Padesátnice? Možnosti jsou dvě. Jednou je, že v době Kristově pokročila fúze dvou židovských svátků - letnic a slavnosti stánků - tak daleko, že se podzimní zvyk zdobit příbytky zelení dostal i do svátku letnic. Druhou možností je, že zabudování tohoto zvyku do křesťanské Padesátnice proběhlo až v křesťanské Církvi, a to hned v jejích počátcích; tehdy židokřesťané, mající z pozdně starozákonního prostředí povědomí o sblížení obsahu obou židovských svátků, sice přestali slavit slavnost stánků, ale protože se nechtěli vzdávat hezkého a již zlidovělého obyčeje se zelenými větvemi, prostě jej vstřebali do své křesťanské oslavy Letnic. (První možnost mi přijde pravděpodobnější.)

Tedy - obyčej svátečního zdobení příbytků zelenými ratolestmi stromů je starobylý a předkřesťanský. Není vyloučeno (a některé tradice to tvrdí), že byla takto upravena i horní síň na Sionu, kde Svatý Duch právě v tento svátek sestoupil na apoštoly. Každopádně, od apoštolské doby křesťané krášlí chrámy a příbytky zelení, ratolestmi a květy. Mj. připomínají takto ozdobené chrámy onu posvátnou doubravu, kde přijal patriarcha Abraham trojjediného Boha v podobě tří poutníků, jak se to dodnes zobrazuje na pravoslavných ikonách Trojice (nejznámější je ta od sv. Andreje Rubleva). Proto se (zvláště v řeckém světě) nejraději používají ratolesti dubu. Jinde však kromě olistěných větví používají i květiny, byliny, a někdy se rozprostře na podlahu chrámovou čerstvě posečená tráva. Kvůli tomu zelená barva začala symbolizovat Svatého Ducha a svatodušním svátkům se někdy říká „zelené svátky“.



Co je nejdůležitějším darem Svatého Ducha? Je to poznání Boha. To je cíl, k němuž míří smysl existence Církve. Poznat Boha - v dosažení Bohopoznání tkví spása člověka. Vysvětluje to Pán Ježíš, když se modlí k Otci za spásu lidí: „život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).

Poznat (v nejvnitřnějším smyslu toho slova) znamená sjednotit se. A sjednocení s Bohem - to je theosis - zbožštění. K tomu nás svaté Tajiny duchovně očišťují od hříchu, aby zrcadlo naší duše bylo otřeno od prachu a my v něm zahlédli Boha. Nevyhnutelným důsledkem Bohopoznání je láska k Bohu. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Jen ten, kdo Boha nezná, ho nemiluje. Každý, kdo opravdu miluje Boha, a miluje ho tak, že za Něho dává svůj život, musel Boha nejdříve poznat ve svém srdci.

Řetězec po sobě následujících stupňů, po nichž nás přivádějí svaté Tajiny k Bohu, tedy je: očištění od hříchu, poznání Boha, láska k Bohu. Odpovídají základním stupňům duchovního života: očištění, osvícení, zbožštění.
Kvůli tomu jsme v Církvi, kvůli tomu přicházíme do chrámu, kvůli tomu přijímáme svaté Tajiny, abychom touto úzkou stezkou vystupovali do Nebeského království. V ústrety nám na tuto cestu dobrotivý Bůh sesílá dar nejvzácnější, blahodať Ducha Svatého.

(Použito: Miklík - Biblická archeologie)







Zobrazit příspěvek č. 391 jednotlivě

Administrátor --- 1. 7. 2008
Z tisku - skandál společného přijímání

Synod bude posuzovat jednání biskupa, který přijímal s uniaty

Incident nedávného společného přijímání metropolity Nikolaje Banatského na liturgii v řecko-katolickém chrámu bude posuzovat posvátný synod biskupů Rumunské pravoslavné církve. Sdělovací prostředky tlumočili prozatímní stanovisko biskupů, kteří označili tuto událost za "politováníhodnou".

Představený oddělení zahraničních věcí Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill, žádal ve svém dopise Rumunský patriarchát, aby "vysvětlil, jestli se opravdu stalo, že by hierarcha Rumunské pravoslavné církve měl svátostné společenství s osobami, které nepatří k pravoslavné církvi", a případně o sdělení, jaké je stanovisko rumunského patriarchy a posvátného synodu k této události.

(Pravoslavie.ru)





Zobrazit příspěvek č. 392 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Ekumenismus dokáže ukázat zuby

Mniši monastýru Esfygmen opět v obležení kvůli nesouhlasu s ekumenismem

...Jsou posilovány ozbrojené složky shromažďované na Svaté Hoře Athos, aby podnikly útok na posvátný monastýr Esfygmen a jeho mnišské obyvatele vyhnaly ze Svaté Hory kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice konstantinopolského patriarchy Bartoloměje.

Policie už nyní blokuje všechny cesty vedoucí k monastýru. Kromě více než 200 policistů, kteří se účastní akce, se již více než týden stahují k monastýru další jednotky. Oficiálně se má zato, že pracují ve prospěch "paralelního společenství", které se podřizuje patriarchovi Bartoloměji a bylo uměle vytvořeno, aby obsadilo vyklizený monastýr.


Řecká vláda dovolila použití síly ve vnitřních církevních záležitostech, když selhal pokus donutit nepokořené mnichy, kteří se distancovali od patriarchy Bartoloměje kvůli jeho ekumenické politice, dobrovolně opustit monastýr v průběhu pětileté blokády. Po celou tuto doby byli mniši odříznuti od dodávek potravin, přístupu k bankovním účtům monastýru, lékařské pomoci apod. Současně byli podrobeni kampani sledování, stíhání a zastrašování. (V minulých letech už tragicky zemřel nějaký mnich v souvislosti s policejním obležením monastýru; pozn. překl.)

Přes soudy různých instancí činí vládní úředníci aktivní kroky, aby se pokusili zbavit monastýr prostředků na živobytí. Nedávno vysoce postavený vládní úředník V. Floridis napsal ve své zprávě řecké vládě, že esfygmenští mniši představují "národní hrozbu"; Floridis již od října 2006 hrozí "vážnými následky" všem, kteří se v Řecku pokoušeli zdvihnout hlas na obranu monastýru.

Nyní je monastýr v jurisdikci starostylní tzv. "Skutečně-pravoslavné církve Řecka" pod omoforem arcibiskupa Chrysostoma II. V monastýru je momentálně více než 100 mnichů.

Foto nahoře: Představený monastýru Metoděj a monastýrskými starci; dole pohled na monastýr.

Zdroj: Cerkovnoje vědomosti (s odkazem na zdroje na Svaté Hoře Athos)

Stručně dějiny monastýru.
P.S.

Připomínám, že brutální způsob jednání patriarchy Bartoloměje s opozičními athonskými mnichy protestujícími proti jeho ekumenismu ostře kritizují i západní pravoslavní biskupové v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu, např. známý vladyka Kallistos Ware (viz jeho článek Athos po deseti letech, kapitola "pronásledované menšiny").







Zobrazit příspěvek č. 393 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Cenzurovaný film Uloupené Kosovo

Film o Kosovu

Na stránce pravoslavi.cz/filmy je ke stažení:

Film připravovaný pro Českou televizi Uloupené Kosovo. Doporučujeme ke shlédnutí.

Hodinový dokument o historii a současnosti vyhánění Srbů a dalších
nealbánských etnik z jihosrbských provincií Kosovo a Metochie byl od
roku 2004 postupně natáčen Václavem Dvořákem jako autorský film. Je v
něm použito značné množství archivních filmových materiálů, která
občanskému sdružení Nezávislá média poskytla srbská veřejnoprávní
společnost Radio i Televizija Srbije (RTS).

Soubor s filmem si můžete stáhnout: Uloupene-Kosovo.avi (733 M)



Zobrazit příspěvek č. 394 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2008
Z tisku - ekumenický patriarcha na ekumenické bohoslužbě

Nad návštěvou patriarchy Bartoloměje v Římě


Quo vadis, staroslavná Konstantinopolis?

Při papežské bohoslužbě, kterou strávili papež s patriarchou téměř celou společně v oltáři, pronesl patriarcha Bartoloměj kázání. Ze zprávy katolické agentury doslovně cituji:

»Nejprve papež uvedl homilii „milovaného bratra v Pánu“ Bartoloměje I., který ve své - o poznání kratší - promluvě poukázal na to, že liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den a že oba světci jsou ctěni na Východě prostřednictvím známé ikony, na níž jsou vyobrazeni v objetí nebo při výměně polibku, přičemž dodal:

„Právě tento polibek jsme přišli vyměnit spolu s Vámi, Svatosti, abychom podtrhli vroucí touhu v Kristu a lásku, které jedni ve vztahu ke druhým zakoušíme. Teologický dialog mezi našimi církvemi ve víře, pravdě a lásce, díky božskému přispění pokračuje i přes nemalé a přetrvávající obtíže, týkající se známých problémů. Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle. Víme, že tato touha je i Vaší touhou, a jsme si rovněž jisti tím, že Vaše Svatost, stejně tak jako Vaši spolupracovníci, nevynecháte ve svém nasazení nic, aby byla cesta dokonale vyrovnána a aby, dá-li Bůh, bylo dosaženo pozitivního dovršení prací tohoto dialogu.“

Bartoloměj I. pak přenechal slovo Benediktu XVI.«

radiovaticana.cz
Ruské noviny vedle toho přinesly zprávy z řeckých zdrojů, podle nichž se po společné bohoslužbě papež s patriarchou zavřeli do knihovny a o samotě jednali, co si počít s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu, která se prakticky přestává ekumenismu účastnit. Žádné veřejné stanovisko však nevydali.

-------------------------------

Patriarchova slova zní krásně. O lásce, o touze po jednotě. Dnes však mnozí pravoslavní křesťané přemýšlejí, co se skrývá za těmito slovy. Víme přece o ozbrojeném přepadení monastýru Esfygmen na Athosu provedeném kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice patriarchy Bartoloměje (viz příspěvek č. 392). Co asi člověka napadne v tomto světle nad větou patriarchy Konstantinopole:
"Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle," která nyní řekl na papežské bohoslužbě v Římě?
Jakými prostředky "budou překonávány obtíže a odstraňovány problémy"? Třeba se mýlím, ale působí to dojmem, že těmi neživotnými "obtížemi" a "problémy", které je potřeba odstranit z cesty ekumenismu, jsou ve skutečnosti míněni někteří živí lidé, jejich víra a svědomí... Dnes jsou "ke slávě Boží" odstraňováni protiekumeničtí mniši ze Svaté Hory Athos. Kdo bude k větší slávě Boží zítra odstraněn z cesty církevním politikům razícím ekumenickou ideologii?

Máme na paměti, jaká realita stojí za slovy, jimiž si patriarcha Bartoloměj pochvaluje, že "liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den". Čím byla tato povrchní jednota vykoupena? Bylo to drastické zavedení nového kalendáře, při němž byli (v dobách naší prvé republiky) v Řecku mučeni, pronásledováni, biti a šikanováni pravoslavní křesťané, kteří nechtěli nic jiného, než aby jim bylo dovoleno setrvat u svých věkovitých pravoslavných tradic. Někteří byli pro věrnost plnosti pravoslavné tradice zabiti. Od těch dob povstala v pravoslavné církvi dlouhá řada rozkolů a pravoslavná východní církev ztratila téměř dvoutisíciletou liturgickou jednotu. A dnes poukazuje cařihradský patriarcha na nový kalendář, jako by to bylo cosi na způsob důkazu lásky pravoslavného Východu k papežskému Západu. Kdo ví, zda se neblíží doba, kdy se budou mnozí pronásledovaní a trpící modlit: "Bože, ochraňuj nás před jejich láskou."
Politiky a tendencí konstantinopolského patriarchátu se už hrozí i v Moskvě. Na posledním archijerejském synodu Moskevského patriarchátu vyjádřili ruští biskupové své vážné obavy ze směřování Konstantinopole a oficiálně vydali už opravdu důrazné varování Konstantinopolskému patriarchátu, aby nepokračoval po cestě tímto směrem (komuniké ruských biskupů právě překládám).











Zobrazit příspěvek č. 395 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2008
Z došlé pošty - odkazy na české Řeky

Pravoslavný chrám v Krnově nabývá podoby

http://www.krnov.cz/_programs/Article.asp?aid=10158&mid=1&sid=105

Řecká obec Krnov
http://rokm.hyperlink.cz

Asociace řeckých obcí v ČR
http://www.arovcr.cz

Oslavy 60. výročí příchodu Řeků do Česka
http://www.vyroci60.estranky.cz




Zobrazit příspěvek č. 396 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2008
Dokumenty - Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve

Moskevský patriarchát vydal varování, že jednota pravoslavné církve je ohrožena

Z oficiálního dokumentu Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu

Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve MP - o jednotě Církve

(Výběr z publikovaného dokumentu)

»Hrozby církevní jednotě v současnosti existují i ... v životě světového Pravoslaví. Vycházejí především z neuvážených pokusů o revizi mnohasetletých pilířů, na nichž spočívají vzájemné vztahy uvnitř Církve ... Sněm (biskupů Moskevského patriarchátu) vyjadřuje hluboké znepokojení v souvislosti s tendencemi přehodnotit kanonické tradice, což se projevuje v některých projevech i činech představitelů svaté Konstantinopolské církve.

Tito hierarchové a teologové odvrhují 28. pravidlo IV. všeobecného sněmu tak, jak bylo vždy celou plností Pravoslavné církve totožně chápáno, a vyvíjejí novou eklesiologickou koncepci, která se stává útokem proti celopravoslavné jednotě. Podle této koncepce:

a) ke světovému Pravoslaví náleží jen taková místní církev, která setrvává ve společenství s Konstantinopolským trůnem;
b) Konstantinopolský patriarchát má výhradní právo církevní jurisdikce ve všech zemích, kde je pravoslavná diaspora;
c) v takových zemích jedině samotný Konstantinopolský patriarchát zastupuje před státem názory a zájmy všech místních pravoslavných církví;
d) jakýkoliv archijerej či klerik, vykonávající službu za hranicemi kanonického teritoria své místní církve, spadá pod církevní jurisdikci Konstantinopole, dokonce i když si to neuvědomuje, a tudíž může být přijat do této jurisdikce bez propustné listiny, když si to přeje (jak už se to stalo s bývalým episkopem sergievským Vasilijem);
e) Konstantinopolský patriarchát určuje zeměpisné hranice církví, a jestli se v dané otázce jeho názor neshoduje s názorem té či oné místní církve, může na území této církve ustanovit svou jurisdikci (jak se to stalo v Estonsku);
f) Konstantinopolský patriarchát jednostranně určuje, jaká místní církev může a která nemůže účastnit se v mezipravoslavných institucích.

Takový pohled Konstantinopolského patriarchátu na svá vlastní práva a pravomoci vstupuje do nepřekonatelného střetu s mnohasetletou kanonickou tradicí, na níž je založena existence Ruské pravoslavné církve i jiných místních církví, a také s reálnými pastýřskými úkoly při duchovní péči v diaspoře.

Máme zato, že výše uvedené otázky mohou být definitivně vyřešeny pouze na všeobecném sněmu pravoslavné církve. Náš sněm vyzývá posvátnou Konstantinopolskou církev, aby před všepravoslavným posouzením výše uvedených novot prokázala obezřetnost a zdržela se kroků, které by mohly roztrhat pravoslavnou jednotu. To se vztahuje zvláště na pokusy revize kanonických hranic místních pravoslavných církví.

Ze své strany vyjadřuje Ruská pravoslavná církev připravenost s veškerou horlivostí sloužit pravoslavné jednotě, spolupracovat při harmonizaci zájmů pravoslavných církví v diaspoře...

K rozdělením vede, když nějaká jednotlivá osoba či skupina osob vnucuje své soukromé mínění všem ostatním údům Církve... Touto cestou kráčeli všichni heretikové a rozkolníci, neboť se pyšně domnívali, že Duch Svatý hovoří jen jejich ústy a nikoliv skrze katolickou plnost Církve...

Jednota se také buduje díky podpoře církevního řádu. Jak učí ap. Pavel: "Všecko slušně a podle řádu ať se děje" (1Kor 14,40 - dle kral., nebo pravosl. znění; ekumenický překlad protestantsky mlhavě překládá "spořádaně" místo "dle řádu"). Proto jsou v Církvi hlavní směrnicí kánony...«

(Výňatek z delšího dokumentu; podepsán patriarcha Alexij a členové prezidia archijerejského sněmu)

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 397 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2008
Z tisku - protesty proti konstantinopolskému patriarchovi

Pravoslavní Ukrajinci nazývají rozhodnutí Bartoloměje I. navštívit jejich zemi jako "bezprecedentní vtrhnutí" na kanonické území Ruské církve

Moskva. Představitelé pravoslavné společnosti na Ukrajině podrobili ostré kritice rozhodnutí konstantinopolského patriarchy navštívit slavnosti v Kijevě u příležitosti 1020. výročí pokřtění Rusi, což hodlá patriarcha Bartoloměj učinit i bez pozvání moskevského patriarchy Alexije II. a pravoslavného metropolity ukrajinského Vladimira.

"Takovou cestu vykonat bez pozvání moskevského patriarchy, jehož kanonickým územím Ukrajina je, musíme podle posvátných kánonů prohlásit za bezprecedentní vtrhnutí na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu," píše se v prohlášení Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny.

"Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa." Členové Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny nazývají předpokládanou návštěvu Bartoloměje za "nekanonickou a provokativní" a prohlašují, že se nebudou účastnit bohoslužeb konstantinopolského patriarchy, jestli na Ukrajinu přijede, ani si brát od něho požehnání.

"Konstantinopolský patriarcha musí každou vteřinu svého pobytu na Ukrajině chápat a vidět, že není na svém kanonickém území a že pravoslavný lid ví o jeho ambicích stát se "východním papežem" a o jeho zjevných dogmatických a kanonických přestupcích - spolusloužení s římským papežem, a o projevech jeho hierarchů, ve kterých je zamlžována pravoslavná věrouka," praví se v dokumentu.

Členové Svazu dále prohlašují, že v případě i nepatrného gesta či náznaku konstantinopolského patriarchy (vstříc) rozkolnické straně (má se na mysli rozkolná "pravoslavná" církev tzv. "patriarchy Filareta" čili pana Denisenka; pozn. překl.) a tím spíše v případě jeho setkání s nimi, pravoslavní zahájí "masové občanské protestní akce proti nezákonnému vtrhnutí Konstantinopolského patriarchátu na území Ruské pravoslavné církve".

"My pravoslavní křesťané očekáváme na Ukrajině našeho prvohierarchu, Jeho svatost patriarchu Alexije, a jenom jeho. Přijede-li Jeho svatost do země Kijevské Rusi, všichni uvidí, že ukrajinští věřící jsou s ním a jedině s ním," dodávají autoři dokumentu.

Dle zprávy Radia Radoněž převzaté z Interfax Religia

---------------

Dokonce i ruský pravoslavný liberální teolog, diákon Andrej Kurajev, prohlásil, že přijede-li konstantinopolský patriarcha na Ukrajinu opravdu bez pozvání Moskevského patriarchátu, "bude takový čin možno nazvat přímou fackou uštědřenou Ruské církvi".

Patriarcha Bartoloměj má přijet do Kijeva na osobní pozvání prezidenta V. Juščenka, který mu navrhl, aby "předsedal výše vzpomenutým oslavám". Konstantinopolský synod 23. června "ocenil pozvání od církve, státu i ukrajinského národa a s úctou k jejich cítění se rozhodl, že Církev Matka, která přivedla ukrajinský národ ke křtu, odpoví na toto pozvání a vypraví patriarší delegaci, kterou povede Jeho nejsvětější svatost (Bartoloměj)".
"Úmysl konstantinopolského patriarchy navštívit Ukrajinu bez domluvy s patriarchou Alexijem svědčí o tom, že naprosto ignoruje Ruskou církev," pronesl představený oddělení Moskevského patriarchátu pro spolupráci s ozbrojenými silami prot. Dimitrij Smirnov. "Vztah konstantinopolských patriarchů ke kánonům, k historii a k naší zemi je neomluvitelný... Vzniká pocit, že (Konstantinopol) naprosto ignoruje vše - jakoby nebyly kánony, nebyl ruský patriarcha, nebyla Ruská církev," zdůraznil otec Dimitrij, který se domnívá, že "pozvání patriarchy Bartoloměje na Ukrajinu je pokusem založit nezávislou na Moskvě pravoslavnou církev v této zemi... Je to jeden ze segmentů celosvětové globální politiky", která je namířena proti Rusku.

Dimitrij Smirnov připomněl výroky a činy některých představitelů Konstantinopole zacílených na podporu ukrajinských rozkolníků. Dále podotkl: "Americkému velvyslanci na Ukrajině bylo zakázáno navštěvovat chrámy Moskevského patriarchátu, což vypovídá o tom, že vláda USA zaujala k tomu všemu bezprostřední vztah. A která strana se těší jejím sympatiím je jasné," uvedl otec Dimitrij.

Ruský historik Nikolaj Lisovoj hodnotí plánovanou návštěvu konstantinopolského patriarchy církevně-státních oslav na Ukrajině bez pozvání ze strany patriarchy Alexije jako další nepřátelský aktem této církve směrem k Rusku. "Konstantinopolská církev od r. 1917 se po celou dobu snaží pracovat proti Rusku a proti Ruské pravoslavné církvi. Pracuje spolu s NATO na odtržení Ukrajiny od Ruska." Proto otázka návštěvy patriarchy Bartoloměje "není církevní ale politická"...

"Podle pravidel vzájemných vztahů místních pravoslavných církví může patriarcha jedné pravoslavné církve navštívit kanonické území jiné pravoslavné církve pouze na pozvání představitele této církve. Podobně to bylo i v r. 2000 v Betlémě, kam přijeli představitelé pravoslavných církví, "ale na pozvání patriarchy jerusalemského a celé Palestiny, a nikoliv prezidenta Izraele nebo palestinského vůdce Jásira Arafata (který se účastnil náboženského setkání v Betlémě, zasedal vedle církevních představitelů, přichystal pro ně recepci, avšak nezval ani nebyl organizátorem). Jak by tedy bylo možné, aby na pozvání V. Juščenka patriarchové přijížděli na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu! To by bylo stejné, jako by představitel tureckého státu pozval ruského patriarchu do Nikáje, kde se konal všeobecný sněm, a moskevský patriarcha by tam jel, aniž by si vyžádal povolení od místního patriarchy (v tomto případě konstantinopolského), jemuž je toto území podřízeno."

Historik je přesvědčen, že rozhodnutí konstantinopolského patriarchy přijet na Ukrajinu, a stejně tak i jeho pozvání od prezidenta Juščenka, "to je přímá cesta k rozbití církevní jednoty". Kdyby chtěl Juščenko navázat nějaké církevní vztahy třeba s Konstantinopolským patriarchátem, musel by především kontaktovat představitele Ruské církve, k níž Ukrajina kanonicky náleží. A toto neučinil.

Zprávy Rádia Radoněž







Zobrazit příspěvek č. 398 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2008
Staví se nový pravoslavný chrám

V Krnově bude pravoslavný chrám. Kvůli Řekům

Krnov - V Krnově se bude stavět pravoslavný kostel, už delší dobu o to usiluje tamní početná řecká komunita i česká pravoslavná církev.

Podívejte se, jak bude chrám vypadat

Video na "aktualne.cz"







Zobrazit příspěvek č. 399 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
První a druhá neděle po Padesátnici

Ještě k Neděli všech svatých

O tomto svátku jsme tu již psali vloni. Památka všech svatých se koná jindy v západním křesťanstvu a úplně pak jindy v pravoslavné církvi. Zatímco na západě je z rozhodnutí Říma podzimním svátkem, jehož umístění v roce má souvislost s pohanstvím, tak v Pravoslaví je datum tohoto významného svátku zcela křesťanského původu a hlavně založeno na křesťanských principech. Koná se totiž první (a potažmo ještě druhou) neděli po Padesátnici či po svátku Svatodušním. Význam toho umístění je zcela průhledný - řečí, která je srozumitelná každému, se tím vysílá poselství, že svatost člověka je darem Ducha Svatého, resp. dílem Ducha Svatého. A nebo ještě jinak: že důvodem a smyslem sestoupení Ducha Svatého je, aby se lidé posvěcovali čili potažmo stávali svatými. A když k tomu ještě připomeneme, že sestoupením Svatého Ducha na apoštoly vznikla Církev, tak už máme hlavní ideu svátku všech svatých naprosto přehledně před očima: Církev zbudovaná a naplněná Duchem Svatým je tu proto, aby posvěcovala lidi, aby měl pozemšťan kam přijít stát se svatým, tj. tím, čím člověka Bůh chce mít.

Ještě k datu toho svátku na Západě. On prý sice navazuje na pokřesťanštění antické stavby, kterou na počest Augustovu postavil r. 27 př. Kr. Agrippa a která se jmenovala Pantheon podle soch všech bohů, v ní umístěných, leč původně byl také na jaře. Pantheon daroval císař Fokas papeži Bonifáci IV., který ji opravil a 13. května 609 zasvětil Panně Marii a všem svatým (svátek všech svatých světil tehdy Řím podle východosyrského data dne 13. května /dle sv. Efréma Syrského/; západosyrské a byzantské datování svátku bylo spojeno s první nedělí po Padesátnici). Protože však jarní poutě vedly k zásobovacím potížím v Římě, přenesl Řehoř IV. (827-844) svátek na 1. listopad, tedy na dobu po žních. Je však pochybné, že by listopadový datum byl vybrán náhodně - jen jako "nějaký den po žních", jelikož je to starobylé datum nečisté pohanské slavnosti ....

Viz např. Halloween 31. října. Původní název byl Hallowe'en zkratka z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer/vigilie/ první nešpory), Halloween je původně pohanským (keltským) svátkem Samhain - pohanský nový rok (konec pohanského léta). Můžete taky slyšet název předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých. Už rekvizity tohoto svátku jsou výmluvné: čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. A samozřejmě démoni či záhrobní bytosti zobrazované strašidlem z vydlabané dýně. (Dle Wikipedie) Satanisté vyhlásili tento den za svůj oficiální svátek. Více v našem článku Co je to vlastně Helowen.
Pravoslavný křesťan tak může nad umístěním svátku všech svatých v západní církvi jen krčit rameny a radovat se z toho, že pravoslavná církev zachovává původní a smysluplné datum tohoto svátku, neposkvrněné nějakými živými démonickými asociacemi.

------------

Existuje zajímavý názor, že svátek všech svatých se vztahuje nejen ke všem známým i neznámým svatým časů minulých a doby přítomné, ale i ke všem svatým budoucnosti. Má to své opodstatnění. Církev prostupuje do věčnosti a z hlediska věčnosti není důležité, ve které epoše žil (resp. bude žít) ten či onen svatý, - Kristus je alfa i omega, začátek i konec, a s Ním čili v Něm i všichni jeho svatí. Takže svátkem všech svatých uctíváme i ty svaté, kteří se ještě nenarodili, nebo světce, kteří sice již žijí, ale ještě se nestali svatými... Z hlediska věčnosti se můžeme ze své přítomnosti obracet jak k těm, kteří nás předešli, tak i k těm, kteří přijdou po nás.

Uctíváme tedy všechny svaté všech dob a míst. Co to znamená uctívat? Především: obracet se na ně v modlitbách. Spojovat se s nimi srdcem. Každý křesťan v Církvi, který vede nějaký zápas za očištění svého srdce, spojuje s do určité míry se všemi svatými. K úctě svatých náleží i víra, že Církev je společenstvím svatých a že se svatými se spojujeme při svaté Eucharistii.

Památka všech svatých posiluje věřící, kteří vidouce oblak tolika známých a neznámých svatých, nemají důvod propadat zoufalství nad svou spásou. Právě v den tohoto svátku mohou dobře pochopit, že záludná myšlenka: „Zbytečně se snažíš, zbytečný je tvůj život, spásy stejně nedosáhneš,“ je lživá. Živíš-li v sobě takové mínění, lžeš Bohu i sobě.

»Věz, že myšlenka od démonů je ta, která ti říká: "Nemáš se kam utéci, nemáš pokání a odpuštění nezískáš".« (Avva Isaiáš)
-----------------------

Listujeme-li zápisy s životopisy světců, uhlídáme, že jsou to lidé pocházející ze všech společenských tříd, ze všech lidských ras a společenských stavů; vzdělaní i nevzdělaní, urození i neurození, nad jiné krásní i nejopovrhovanější, silní i slabí atd. Jsou tam králové a císaři, jsou tam i žebráci.
Ukazuje nám to, že každý se může stát svatým a každý je povolán ke svatosti!
„Buďte svatí, jako já jsem!“ praví Bůh (Levit 11,44-45). Dosažení svatosti je naplním Boží vůle o člověku. Proto se posvěcujeme v Církvi, jsme křtěni, přijímáme svaté Tajiny, modlíme se, postíme se, plníme přikázání, konáme různou askezi..., abychom dosahovali svatosti - jinak řečeno - abychom se stávali připraveným příbytkem, v němž může sídlit Duch Svatý.

V západním křesťanstvu je rozšířen názor, že je možné být si prostě křesťanem a bez zvláštního zápasu dosáhnout spásy - čili být spasen pro samotnou příslušnost k církvi (je to možná projev dogmatu ex opere operato). A svatost že je cestou, na kterou se vydávají jen ti, které duchovní život nějak mimořádně zaujal; takoví nadšenci se tedy stávají svatými... Ideál svatosti je tam tedy něčím, co není potřebné ke spáse, čímsi "navíc". Takový přístup je v pravoslavné církvi naprosto nepřípustný a je zcela neslučitelný s pravoslavným učením, které je soustředěno ve výše vzpomenutém výroku Božím: „Buďte svatí, jako já jsem svatý,“ pocházejícím už z éry Starého zákona. Tehdy ještě toto přikázání nemohlo být plně uskutečněno, a přesto už je uloženo dávnému Božímu lidu. Až po příchodu Ježíše Krista byl zbudován příbytek svatosti, Církev, aby lidé mohli přicházet a nechávat se Bohem posvěcovat, stávat se svatými a dokonalými.
Svatost - to je podobnost Bohu. Stupeň duchovnosti člověka - to je stupeň jeho podobnosti Bohu. Podle svatootcovského učení, založeného na praktických zkušenostech, má řetězec první etapy duchovního života (očištění) následující články: poznat svou duchovní nemoc, z toho se rodí soucit s druhými lidmi, z čehož pochází pokora a ta je tím klíčem, který otvírá lidské srdce působení Boží blahodati (milosti). Očišťující působení blahodati, které doposavad mohlo omývat srdce jen zvenku, od tohoto okamžiku vstupuje dovnitř a koná dílo zevnitř lidského srdce. V dalších etapách duchovního života (osvícení a zbožštění) jsou také řetězce na sebe navazujících článků, ale ty jsou nepochopitelné tomu, kdo neprošel nejdříve etapou očištění (stejně jako jsou nepochopitelné stupně očišťování tomu, kdo ani nezačal s tímto dílem a kdo nemá srdce připravené svatým křtem; proto se o těchto věcech neříkalo kdekomu, aby bývalo to součástí křesťanského tajemství - při paměti na Kristovo poučení o perlách a sviních.)

Naší nejhroznější nemocí je to, že neznáme svou nemoc. Sv. Pimen Veliký: "Člověk je ten, kdo poznal sám sebe." Tato nemoc a hrozné nepoznání sebe sama se projevuje především "sebeospravedlňováním", omlouváním svých pádů a nedostatků. Sv. Simeon Nový Theolog vyřkl zlatou formuli tohoto duchovního léčení: "Pečlivé zachovávání Kristových přikázání naučí člověka poznat svou nemoc" (tj. zjevuje mu jeho nemoc, činí ji pro něho viditelnou). Srovnávejme sami sebe (své chování, skutky, myšlenky, přání) s tím, co je pro křesťana normou jednání a myšlení; touto normou je Evangelium, obraz Krista jako osoby, jako člověka i jeho učení, které zahrnuje celou tu normu zdravé lidskosti, která je nám v Kristu dána. Tedy jde o to, abych poznal, kdo ve skutečnosti jsem. To je reálný začátek duchovního života. Není možný duchovní život bez toho, aniž by se člověk donutil k plnění Kristových přikázání, protože bez toho není možné sebepoznání, a bez poznání svých nemocí nemohu ani myslet na jejich léčení.

Vydá-li se na tuto cestu, člověk snadno zjistí, že v podstatě není schopen splnit ani jedno přikázání tak, jak by bylo potřeba. Každé naplnění Božích přikázání, na něž se zmůžeme, je ve skutečnosti jen zkažením Božího přikázání, jeho karikaturou. Tato skutečnost je vyjádřena v základním svatooteckém výroku pravoslavné duchovnosti: "Svatí otcové oplakávali své ctnosti jako hříchy."
Zajímavý je psychologický rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. Pro katolíka znamená splnění přikázání: získat zásluhy. Každá ctnost, každý dobrý skutek je pro něj zásluhou. Jaký to rozdíl vůči pravoslaví, kde ti, kteří měli skutečný duchovní život a opravdové duchovní zření, oplakávali tyto své domnělé zásluhy! Vše lidské je otráveno ctibažností, vypočítavostí, pýchou, sebeúctou, zvědavostí a touhou po tom, co je nedůležité, místo aby usiloval o to, k čemu je člověk určen. Dokonce i naše ctnosti jsou otráveny jedem, který nás hubí. Nemá-li člověk správnou reflexi svých "ctností", mohou se stát prostředkem pro jeho ještě hlubší pád a hroznější záhubu. (Stává se, že ty nehroznější zločiny spáchali lidé, kteří - viděno lidskýma očima - patřili k nejctnostnějším. Vzpomínáte si, kdo ukřižoval Krista, kdo Ho soudil? Lidé, kteří na morální úrovni byli bezúhonní - plnili Zákon, přesně jak bylo stanoveno, - nekradli, neopíjeli se atd. Zdálo by se, že jsou čistí; jenže strašná pýcha se jich zmocnila uprostřed všech jejich ctností.)
Teprve při poznání své nemoci se rodí skutečné pokání. Vidí-li člověk nejen své hříchy ale i svou slabost, chápe, že každý hřích je nožem bolestně zaraženým do lidské duše a dokud ho nevytáhneš a nevyléčíš ránu, budeš trpět. Tady začíná pozorný duchovní život, nenávist k hříchu. (Posledních pět odstavců přeloženo z přednášky A. Osipova.)

--------------------------

Proč šli apoštolé za Ježíšem, když je povolal? Šli hned. V evangeliu na druhou neděli po Padesátnici (neděle všech svatých zemí našich) čteme, že na Ježíšovo slovo položili to, co měli zrovna v rukách, a kráčeli za Ním. Jak je to možné? Sv. Theofan Zatvornik vysvětluje, že tak učinili, protože šli za lepším. Svým srdcem poznali, že jsou voláni od horšího k lepšímu, a je přirozenou vlastností lidské duše, že touží po lepším. Tato vlastnost se však správně projevuje jen u duše prosté, jen taková pozná lepší od horšího a má vnitřní sílu zvolit si, co je pro ni lepší. Zmatená duše to nepozná a i kdyby to poznala, tak duše zapletená do všech těch zauzlin a promotanců světa a vášní nebude mít sílu uskutečnit volbu a vyvolit si to, co alespoň mlhavě rozpoznává jako lepší. Zmatení myšlenek a komplikovanost uvažování, které jsou do našich duší nasazovány od dětství a pod tlakem je do nás toto vnitřní rozladění pumpováno naším vzdělávacím systémem a vším dalším, co na nás nepřetržitě působí, má za následek, že lidská duše je jako roztříštěné zrcadlo - v mnoha střípcích se zrcadlí mnoho věcí, ale pořádně v nich nevidíme nic. Takový vnitřně roztříštěný člověk toho většinou spoustu ví, mnoho toho chce, neví však přesně, co si vybrat, kolísá, co je výhodné, váhá, co je správné a co nikoliv, vše posuzuje z tolika stran a hledisek, že nakonec k ničemu nedojde. Duše dnešních lidí jsou slabé a nemocné.

Teolog Alexij Osipov podotkl, že již před dvěma staletími si otcové všimli, že jejich současníci nejsou už schopni napodobit dávné příklady svatých. A dnešní lidé? Ti už jsou tak morálně slabí, že to, co se píše v životech svatých, jim připadá jako pohádky. Za ušlechtilými činy hledají dnešní historikové politické motivy, v hrdinství víry vidí fanatismus; za zázraky, které jsou pro skutečně věřícího člověka normální součástí jeho rozhledu a samozřejnou součástí světonázoru, dnešní materialismem deformovaný badatel spatřuje pouhou legendu, vyfabulovanou literární ozdobu příběhu či manipulaci se čtenářem. Současníci většinou už nejsou ani schopni věřit, že by takový život, jaký vedli svatí, byl možný a v lidských silách.
Jednou vyšel avva Zenon z kelie a zabloudil. Námaha ho vysílila až padl na zem. A hle, stojí u něho jinoch s chlebem a číší vody v rukou, řkoucí: »Vstaň a posilni se pokrmem a nápojem.« Avva se postavil, třikrát se pomodlil, a až poté přijal a okusil pokrm. Jinoch dí: »Následuj mne,« a v mžiku se starec ocitl v blízkosti své kelie. Starec jinochovi pravil: »Vejdi a pomodli se za nás.« Jinoch vešel a stal se neviditelným.

Na otázku bratra, jak žít, odpověděl: »Jez trávu, oblékej se do trávy, spi v trávě; a získej železné srdce.« (Avva Euprenios)

Jednou obvinili monacha z vraždy. Avva Daniel, který byl náhodou u toho, se otázal: »Kde je ten zabitý?« Přivedli ho na to místo a ukázali mu ho. Avva, stoje tam, pomodlil se a zavražděný vstal z mrtvých. Avva se ho zeptal: »Kdo tě zabil?« Nebožtík ukázal. Na to mu starec pravil: »Nyní spi do té doby, kdy tě vzkřísí Bůh.« Vzkříšený ulehl a stal se opět mrtvým.
Ano, lidstvo stárne, uvnitř něho se rozlézá jakýsi morální rozklad, vnitřní síly lidstva strmě upadají; jakoby probíhalo jakési zvetšení a drolení samotné lidské podstaty. Je možné, že v samotném genetickém kódu lidstva (či jinde) bylo už od dávného dávna určeno, jakého věku se má lidstvo dožít. A my žijeme v éře prohlubujícího se stáří či přestárlosti lidské rasy. Všichni lidé dohromady jsou cosi jako vetchý stařec, který se celý klepe, sotva se drží na nohou, je poloslepý, hluchý a ztrácí paměť. Prostě, člověčenstvo je v důchodu - nic už od něj nečekej, jen další chátrání.
Jednou přišli zloději krást k otci Evprenii; on jim pomáhal vynášet věci z kelie; zloději vzali vše a odešli; v kelii zůstala pouze starcova hůl; starec ji vzal a odnesl zlodějům. (Avva Euprenios)

»Tělesné zdraví nepřináší užitek - když se snažíš zachovat si je jen a jedině kvůli sobě samému, pak je takto zachráněné zdraví stavem Bohu nepřátelským.« (Z výroků otců v pateriku)
Uvažování, které měli dávní asketové, je dnes lidem už natolik cizím a vzdáleným, že nad některými citáty výroků svatých mají naši současníci (a dokonce i mnozí křesťané) dojem, že ti dávní otcové snad byli blázni. Co je však nejhorší? Dnes už vůbec nedokážeme pochopit natož uskutečnit tu známou základní tezi obsahující koncentrovanou definici správného duchovního života: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy."

V lidech poslední doby slábne onen vnitřní tonus - člověk vnitřně ochabuje. Každým rokem vidíme další a další projevy vnitřní vyčerpanosti lidstva, nebo civilizace. Jistě, projevuje se různým způsobem a v různé míře u jednotlivých národů. Žádný však není tohoto procesu ušetřen. Někde se projevuje zjemnělostí a mravní rozbředlostí, která ničí kompletně celého člověka - tedy nejen duchovně, ale i duševně i tělesně. Jestli o svatosti jsme výše psali, že je to získávání Boží podoby, pak o dnešním lidstvu bychom mohli opakovat slova světce: Jestli člověk svlékne se sebe obraz Boží, pak si nezachová ani podobu lidskou, ale stane se zvířetem.

I těm lidem, kteří se ještě brání duchu naší doby a jdou (jak se říká) proti proudu, bolestně chybí vnitřní pevnost, morálka, sebezapření a schopnost obětovat se. Zajímavě o tom píše A. Solženicyn.

Dokonce i o tak obyčejné věci, jakou je mnišství, se říká, že tato askeze není už dána naší době (řekl před stoletím snad sv. Ignatij Brjančaninov?) A při tom - kolik bylo v minulosti mnichů? Kdekdo byl mnichem! Monastýry byly nacpané černoříznými lidmi. Našla by se ještě dvě stě lety rodina, která by neměla někde v příbuzenstvu mnicha?
»Toužíš-li po spáse, konej vše, co k ní vede.« (Avva Isidor)
Proto dnešní člověk nedosahuje svatosti cestou askeze, poustevnictví apod. Proto dnešní křesťan nedělá zázraky, až se pomalu zapomíná na to, že věřící mohou konat veliké divy mocí Kristovou. Míjí pomalu doba jakýchkoliv vyšších forem duchovního života - lidé už na to nemají síly. Dnes začíná doba, kdy vrcholem zbožnosti je najít Církev a udržet se v ní. Nastává doba, kdy všechny síly věřícího člověka spotřebuje zápas za pouhé uchování víry. A blíží se doba, o níž se píše, že ke spáse bude Bůh žádat po křesťanu jediné - nepřijmout antikristovu pečeť. Poslední doby budou doby největších světců, neboť kvůli krajní morální slabosti lidí bude odmítnutí pečeti tak velikým skutkem, že v Božích očí předčí i zázraky dávných asketů, kteří křísili mrtvé, chodili po vodní hladině jako po souši, měnili slanou vodu na sladkou, četli v lidských myslích, hořeli při modlitbě jako plamen...

U dnešních lidí, kteří se odhodlají k zápasu, bývá až příliš často motorem k jejich askezi pýcha - zjevná či skrytá. To se vyskytovalo už v minulosti (viz jeden výrok z pateriku: "Naše ústa páchnou od postu; celé Písmo známe nazpaměť ... leč nemáme to, co od nás Bůh žádá - pokoru"), jenže tenkrát bylo i dost asketů, kteří vedli duchovní zápas kvůli lásce.
»Neuvěřitelná zloba nepřátel (démonů) je spojena s neuvěřitelnou záludností (lstivou zchytralou úskočností).« (Avva Isaiáš)
Jedno má však dnešní doba společné s dobami svatých otců. Dnes stejně jako tenkrát platí:

»Člověče, tví zlostní nepřátelé nikdy nespí, ve dne v noci se bez oddechu snaží o tvou záhubu; nebuď nedbalý.« (Avva Isaiáš)







Zobrazit příspěvek č. 400 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
Z tisku

Jen za poslední tři roky vydělal římský papež na prodeji svých knih přibližně dva milióny Euro.

Knihy Benedikta XVI. jsou skutečnými bestsellery. Např. kniha Ježíš z Nazareta byla rozprodána v množství 2,5 milionu exemplářů. Nyní bude vydán třináctisvazkový komplet výběru z jeho díla.

(La Repubblica)










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 320 do č. 400)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz