1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 761 do č. 841

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 761 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém

Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"



Dobrý král Václav

1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.

2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“

3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.

4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“

5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.


Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)





Zobrazit příspěvek č. 762 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)








Zobrazit příspěvek č. 763 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Řekové Němcům: zaplaťte reparace

Prohlášení řeckého metropolity Nikolaose z Mesogaie

Situace v Řecku eskaluje, protestní akce nabírají na intenzitě, zatímco vláda se chystá hlasovat o nových škrtech již 23. října. Vlna stávek zastavila veřejnou dopravu, nepracují taxikáři, advokáti, učitelé, bankovní úředníci a celníci, takže od zítřka můžou přes hranice jen pěší turisté.

Ekologickou časovanou bombou jsou vršící se odpadky v Aténách, kde jsou protestujícími zablokovány přístupy ke skládkám. Zavřena jsou archeologická muzea a dokonce i Akropole ... do ulic vyjdou také novináři státních médií. Dva největší odborové svazy svolaly generální stávku na 19. října.

Vláda uvalila na řecký lid drakonické sociální škrty, propouštění a snižovaní platů státních zaměstnanců, důchodů a rapidní nárůst daní, aby vyšla vstříc požadavkům mezinárodní finanční pomoci. Budovy ministerstva vnitra a financí byly obsazeny demonstrujícími a samotní úředníci ministerstva financí chystají desetidenní výstražnou stávku. Řekové v těchto dnech přišli s novou protestní akcí, tentokráte před německou ambasádou v Aténách, píše na svých stránkách Gazeta wyborcza. Protestující hlásají, že kdyby Němci zaplatili reparace za druhou světovou válku, pokrylo by to všechny náklady současné krize.

* * *

V podmínkách všeobecné paniky a zmaru přišel se svým prohlášením metropolita Nikolaos z Mesogaie. Jeho provolání "Zpráva řeckému lidu" koluje celou jihovýchodní Evropou a stala se hymnem bídou zmítaných lidí, zdaleka nejen v Řecku. Krátký úryvek z tohoto textu:

„Někteří z nás zradili. Někteří rozhodovali o našich věcech s trestuhodnou neschopností. Někteří nás očernili v očích světa a hodili nás od chřtánu šelmy tohoto světa, buďto z hlouposti, nebo až z podezřelé vypočítavosti. Podívejte, kam jsme došli! V popel jsme obrátili své jmění a v nic svoji důstojnost. A navzdory tomu všemu nehledáme viníka.

Přišla hodina, aby ti, co rozhodují, viděli, co se děje u lidí doma, na ulici, v každodenním životě. Co se děje v našich duších. To jim nesdělí poradci. Lze se to dozvědět jedině od lidí. Nejde to jinak.

Chci říci těm, kteří nemohou zaplatit takzvaný „zvláštní příspěvek za nemovitost“, aby nepropadali zoufalství. Aby věděli, že my všichni pospolu stojíme na jejich straně a zvoláme najednou: „Nelze brát tomu, komu není dáno.“ Ať vědí, že nemáme. Nemůžeme. Došli jsme až na kraj.

Svatý Kosma Etolský prorokoval už před 250 lety, říkaje: „Uvalí na vás těžké a zničující daně, dokonce i na okna vaše, i slepičince zdaní, ale nebude to stačit.“ A doopravdy, nestačí. Neohýbejte hřbet před ekonomickým bankrotem. Vždyť už v něm jsme. Odmítněte bankrot důstojnosti, historie, antické hrdosti. Za to můžeme a musíme bojovat do poslední kapky krve. Dokonce i teď, v poslední chvilce.

Mesogaia a Lavreotiki je blahoslavený kraj, který donedávna vzkvétal bohatstvím a prosperitou. Ale v poslední době je stále více těch, kteří se v zoufalství obracejí k církvi a prosí o zastání a pomoc. Mnozí jsou sraženi na kolena. Nemohou nakrmit své děti. Ztratili naději. Žijí v děsivé současnosti a ve strachu z budoucnosti. Mají majetek, ale nemají peníze. Jak mají zaplatit? Vezmou jim střechu nad hlavou? Vypnou proud? Je možné zahalit do tmy Karateu a Lavrio, místo, kde se nachází největší elektrárna v naší zemi?

Ať se stane cokoli, bratří moji, chci, abyste věděli, že naše církev udělá vše, aby byla s vámi. Jestli jedinému z vás vypnou proud, my zhasneme ve všech chrámech. Svatby budeme oddávat se svícemi v rukou a s očima plnýma slz. V žádném případě nedopustíme, aby v okamžiku, kdy se domácnosti pohrouží do temnoty, naše chrámy zůstaly s rozžatými lustry.

Všichni společně jsme povinni tlačit na naše představitele více, než na ně tlačí jejích věřitelé. Protože naše potřeba přežít je důležitější, než jejich potřeba vlády nad námi. Protože naše důstojnost je nad veškerý zisk.“

Zdroj











Zobrazit příspěvek č. 764 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Ze světa - Řecká krize

Řecká ortodoxní církev k situaci v Řecku

11. 1. 2012

Řecká ortodoxní církev, ke které se hlásí většina řeckého obyvatelstva, reagovala na dramatickou krizi v Řecku velmi pozdě. Současná situace vede k diskusi o vztahu církve ke státu, mezitím však církev soustřeďuje veškerou svou energii na charitativní pomoc. Po ukončení synody Řecké ortodoxní církve bylo 7. října 2011 uveřejněno prohlášení ke krizi. Církev v něm poukazuje na nesnesitelné a těžké důsledky krize, které postihují většinu řeckých obyvatel a konstatuje, že obraz řeckého národa utrpěl mezi ostatními zeměmi Evropské unie značnou újmu. V tiskovém prohlášení se hovoří o hluboké morální a duchovní krizi západní společnosti, která vedly k finanční krizi a následně ke ztrátě některých lidských práv. Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti. V prohlášení se praví: „Jsme svědky bankrotu důstojnosti člověka a hodnot.“ Od státu požaduje, aby upustil od zdanění nejnižších mezd, dále aby se zaměřil především na snižování nezaměstnanosti a aby daňové příjmy používal spravedlivě. Vyzývá rovněž k důslednému odhalování korupce, daňových úniků a k lepší kontrole pohybu kapitálu.

Představitelé Řecké ortodoxní církve zaslali rovněž v říjnu loňského roku předsedovi Evropské komise José Manueli Barrosovi dopis, ve kterém vyjadřují své znepokojení nad současnou situací v zemi a únavou obyvatel země, které je již vyčerpáno nejenom finančně, ale i duševně. Dopis připomíná rovněž počátky vzniku evropské vize a přání vytvoření jednotné Evropy, která bude humánní, solidární a křesťanská. Dnes se však ke krizi finanční a ekonomické připojuje ještě krize věrohodnosti a důvěry v evropské instituce, které v očích evropské veřejnosti nehájí zájmy obyvatel Evropy a vedou je do beznaděje. Právě tento stav označuje řecká ortodoxní církev jako bankrot lidské důstojnosti a hodnot.

Řecká ortodoxní církev se v současné době ocitá rovněž ve finančních potížích. Je totiž finančně spojena se státem. V minulosti došlo ke značnému vyvlastnění církevního majetku, zejména půdy, a za toto vyvlastnění obdržela církev jen velmi malé finanční vyrovnání s tím, že platy duchovních, biskupů a dalších pracovníků církve bude hradit stát. Zato pomáhá Řecká ortodoxní církev zaplnit mezery ve fungování sociálního státu. Sociální charakter státu, který v Řecku proti ostatním evropským zemím fungoval málo, doplňuje síť různých charitativních organizací, domů pro osamělé a přestárlé občany, studentské domovy, pečovatelské služby, školy a školky. Protislužba státu za vyvlastnění ve formě převzetí plateb za církevní zaměstnance a duchovní ohrožuje nyní v době soustavných škrtů existenci těchto služeb. Vinou zadlužení se vyvíjí soustavný tlak na propouštění zaměstnanců a hledají se jakékoliv záminky ke krácení příspěvků vyplývajících z uzavřených smluv mezi státem a Řeckou ortodoxní církví. Navíc církev musí danit veškeré dary od věřících, a to až do výše 30%.

Přesto vznikají po celé zemi vývařovny, tzv. „Centra lásky“. V současnosti jich je 157 a vydávají denně 30 000 jídel. Diecéze v Aténách hlásila koncem roku 2010, že nestačí uspokojovat poptávku a musela navýšit počet denních dávek z 5000 na 10 000. Centra jsou navštěvována zejména staršími lidmi mezi padesáti a sedmdesáti lety, stále více lze však pozorovat, že si lidé odnášejí jídlo v kastrůlcích domů, aby se podělili s mladšími členy rodiny, kteří se za svou finanční situaci stydí.

Tak nějak vypadala situace v 30. letech v době Velké deprese. Nejsme od ní vůbec daleko a možná bude ještě déle trvající, a to díky souběhu mnoha dalších faktorů, které ve třicátých letech ještě na daném stupni společenského vývoje neexistovaly. V České republice není situace ještě tak dramatická, nelze ji však podceňovat. Vinou zkorumpované a neschopné politické elity se blížíme k Řecku poměrně rychlým tempem. Vláda se však nějaké kritiky ze strany českých církví obávat nemusí. Naopak: ještě nikdy nešly v médiích rozhovory s pražským arcibiskupem tolik na dračku, jako je tomu dnes. Náhlá popularita církve římsko-katolické v mainstreamových médiích však neznamená příklon ke katolicismu a duchovní proměnu českého národa. Je tu reálné nebezpečí, že bude mít efekt zcela opačný.

(Zdroj informací: Herder Korrespondenz 65 12/2011, Konstantinos Vliagkoftis, spolupracovník Metropolity Řecké ortodoxní církve v Německu.)

Zdroj: outsidermedia.cz












Zobrazit příspěvek č. 765 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Jihlavský pravoslavný kalendář 2012

Každoroční edice liturgického kalendáře v mutaci: nástěnný a diář

Kalendář pro rok 2012 je už k dispozici v PDF na adrese:

pravoslav.or.cz/kalendarium/

Papírová verze se připravuje. Rozesílána bude příští týden.







Zobrazit příspěvek č. 766 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2012
Z církevního ústředí

Za propuštění z vězení otce Efrema ze Svaté hory Athos

Igumena ze svatohorského monastýru Vatoped otce Efrema zatkla řecká policie krátce po jeho návratu ze svaté Rusi. Vláda athoské monacké republiky totiž požehnala otci Efremovi, aby na žádost patriarchy moskevského Kirilla přivezl na svatou Rus pás přesvaté Bohorodice a umožnil tak, aby se mu poklonily tisíce pravoslavných věřících. Tato vzácná svatohorská relikvie je uložena právě v monastýru Vatoped. Otce Efrema policie nejen zatkla, ale též uvěznila ve vyšetřovací vazbě z důvodů dlouhotrvajícího majetkového sporu mezi monastýrem Vatoped a řeckým státem.

Zatknutí otce igumena Efrema způsobilo velké rozhořčení v celém pravoslavném světě. Všichni patriarchové a představitelé místních autokefálních církví, a mnoho dalších hierarchů a duchovních včetně našeho metropolity Kryštofa, se obrátili na kompetentní řecké úřady s prosbou, aby byl otec Efrem okamžitě propuštěn a vyšetřování se konalo podle platných právních norem na svobodě. Uvržení svatohorského igumena do vězení chápe celý pravoslavný svět jako zneuctění duchovního významu Svaté hory, jako nezávislého mnišského státu.

ústředí







Zobrazit příspěvek č. 767 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2012
O demonstracích v Rusku

Z novoročního interview Jeho Svatosti patriarchy Kyrilla

- Dnes se události v politickém a veřejném životě dosti vyostřily, část našich spoluobčanů pokládá způsob, jakým byly prováděny poslední parlamentní volby, za nespravedlivé. Přes celou zemi se přehnala vlna protestů, ty nejpočetnější byly tady v Moskvě, kde se lidé shromáždili na Blatném náměstí a na třídě Sacharova. Vcelku to byli lidé zcela odlišných politických názorů, nicméně je spojovalo totéž téma - "Za řádné volby". Na konci roku, v době nejbouřlivějších shromáždění, jste v kázání vyzval k zachování harmonie a občanského míru. Teď jsou před námi snad ještě odpovědnější a důležitější prezidentské volby. Co byste řekl dnes těm, co jsou u moci, a těm, kteří protestují, jak najít vzájemné porozumění, jak možno protestovat, aniž by to bylo zhoubné a otřásat to základy našeho společného domova?

- Vaše poslední věta je velmi důležitá. Každý člověk ve svobodné společnosti by měl mít právo vyjádřit svůj názor, včetně nesouhlasu s činností mocenských orgánů. Pokud jsou lidé zbaveni tohoto práva, pak je to vnímáno jako omezování svobody a to je velmi bolestivé. Připomeňme si sovětskou dobu, kde takové právo neexistovalo. Bylo sice deklarováno na papíře, ve skutečnosti však neexistovalo.

V Novočerkassku vyšli tenkrát lidé do ulic, aby dali najevo, že se jim daří špatně, že jim zadržují platy a tak podobně. A co z toho bylo? Došlo ke krveprolití. Lidé neměli žádné takové právo, ale teď takové právo mají a samozřejmě je také používají. Pokud lidé cítí, že se děje nespravedlnost, podvod či manipulace, dávají najevo svůj názor a na tom není nic, co by otřásalo základy naší společnosti.

Pro církev je to velmi citlivá otázka, protože mezi našimi věřícími jsou jak ti, kteří protestovali na náměstí, tak i ti, proti nimž se tyto protesty konaly. Proto slovo církve nesmí být zpolitizované, nemůže být nevyvážené v základním smyslu tohoto slova. Nikoliv ve smyslu jakési falešné diplomatické rovnováhy, ale v tom smyslu, že slovo církve se musí přinášet pravdu, kterou přijmou všichni - jedni i druzí. Spravedlnost a pravda tkví v tom, že lež musí být vytlačována z našeho života, jak politického, hospodářského tak i společenského.

Dovolte mi však poukázat na jednu věc, která nemůže být lhostejnou nikomu z těch, kdo protestovali na náměstí. Jedná se o osobní život. Cožpak mezi demonstranty nebyl nikdo, kdo by nepodváděl svou ženu či svého muže, nevedl dvojí život, nepočínal si nepoctivě ve svém podnikání? Jestliže pácháme nespravedlnost ve svém vlastním životě - ve své rodině, v našem povolání, proč tedy se tak důrazně domáháme toho, aby byla zachovávána spravedlnost kdesi na "makro-úrovni"? Což na "mikro-úrovni" už spravedlnost není potřeba? Právě proto církev vyzývá k tomu, aby se na všech úrovních děla spravedlnost - na individuální, rodinné, na úrovni pracovního kolektivu, politických stran, na úrovni ekonomických korporací, ve vládě, na úrovni těch, kteří vedou naši zemi. Spravedlnost je nutnost. A když jsem mluvil o Boží spravedlnosti, měl na mysli život podle svědomí, protože konec konců pojem spravedlnosti - znamená prostě plnění Božích přikázání.

Takže první věc, kterou bych rád dnes všem řekl, je toto: Musíme se naučit žít dle Boží spravedlnosti, což znamená, že bychom neměli lhát jeden druhému.

Druhý bod je ten, o kterém jsem již mluvil: Pokud se něco děje, musí společnost mít právo vyjádřit svou nespokojenost. Jenže musí přitom být i určitá moudrost. Kdyby demonstrace před revolucí roku 1917 probíhaly jen formou pokojného protestu, a nenásledovala je krvavá revoluce a bratrovražedná válka, mělo by dnešní Rusko více než 300 milionů obyvatel a v ekonomickém rozvoji by bylo tam, kde jsou dnes například Spojené státy, anebo by dokonce tuto zemi předstihlo.

Nám se však nepodařilo zachovat rovnováhu a uchránit si moudrost. Zničili jsme naši zemi. A proč se to stalo? Právě proto, že protesty lidí, které byly celkem vzato spravedlivé, byly velmi velmi chytře zneužity těmi politickými sílami, které tehdy usilovaly o moc. Přitom radikální výměna vlády znamená vždy střídání elit. Vzpomeňme si na velkolepé výzvy našich demokratů na konci sovětské éry: Je třeba zničit nomenklaturu (tj. odstranit tzv. "staré struktury")! Je třeba zbavit se všech, kteří jezdí v černých Volhách.

- Nu, samozřejmě, vyměnit kulisy ...

- Ano, "výměna kulis" - tímto heslem byly mobilizovány tisíce lidí. A co se pak stalo? Moci se chopili ti, kteří seděli v černých Volhách si přesedli si do černých Mercedesů ...

- A nasadili si na ně modré blikací majáčky.

- ... Ano, nasadili si modré blikačky a rozdělili si zdroje této země. Nechci omlouvat to, co se stalo - prostě hovořím o tom, jak snadné je svést člověka. To samé, co se stalo v souvislosti s revolucí roku 1917. "Ukradni nakradené!" A co potom? Šli se vloupat do bytů, ničit statky, spálit naši zemi ... Kam se podělo to nakradené? Nová elita sice něco získala, avšak co lidé - začali pak žít skutečně lépe?

Cílem všeho by mělo být, aby skrze správně vyjádřené protesty došlo ke korekci politického kurzu. To je to nejdůležitější. Zůstane-li vláda necitlivá vůči vyjadřovaným protestům, je to velmi špatné znamení - znamení neschopnosti vlády sebekorekce. Vláda musí být schopna změn kursu a přijímat signály zvnějšku.

Nechci nikoho poučovat, jen říkám, jak sám pracuji. Vždy se snažím slyšet tyto signály - ať už přicházejí přes internet anebo prostřednictvím korespondence. A jak jste si možná povšimli, i v naší církevní správě dochází ke "korektuře kurzu", i když snad ne vždy dostatečné. Jsem si velmi dobře vědom toho, že jsme velmi daleko od dokonalosti, nicméně zpětná vazba v církvi existuje. Už proto, že kněží pravidelně zpovídají věřící.

patriarchia.ru

Překlad A.L.

* * *

V Ruské pravoslavné církvi existuje pluralita v názorech a postojích k současným demonstracím. Veřejně jsou vyjadřována různá stanoviska. Zatímco patriarcha Kyrill ve výše uvedených řádcích zaujímá vyvážený postoj k událostem, řada jiných ruských duchovních autorit se kloní spíše k vyloženě negativnímu stanovisku. Většinou se obávají destabilizace ruské společnosti a vyzývají Rusy, aby se spokojili s tím, co dnes mají. Poukazují hlavně na svobodu církve i společenského života a na zlepšující se materiální podmínky života v Rusku. Nebudou-li Rusové spokojeni s tím, co mají, může se snadno stát, že to bude mnohem horší.

Příznivý postoj k protestům jsem zaznamenal z řad nekanonických "pravoslavných" uskupení. To se však dalo čekat vzhledem k tomu, že řada z nich je financována ze Západu přes všelijaké nadace pro lidská práva, demokracii, kulturu apod. Je pozoruhodné, že to bývají ta samá ústa a ty samé weby, které nedávno kritizovaly návštěvu pásu přesv. Bohorodice v Rusku. (A je obecně známo, jak se ony "temné síly" skrze své lidi v Řecku teď pomstily starci Efrémovi z Vatopedu za to, že posvátný pás do Ruska přivezl.)

Z kanonické pravoslavné církve však většinou zaznívá nedůvěra k protestním akcím. Těm západním křesťanům, které překvapuje, že se Církev nepřipojuje k demonstracím za větší demokratizaci, připomínám, že postoj patriarchy i níže uvedených duchovních je zcela biblickým (a prvokřesťanským) přístupem ke společenskému zřízení (jistě všichni znají příslušná místa z evangelia a apoštolských listů; výjimku z tohoto principu povoluje posvátná tradice jen v případě, že je křesťanský národ násilím zbavován své křesťanské víry a církevního života). Uvedu zde nyní několik příkladů vyjádření známých církevních osob k současným událostem v Rusku.

Slyšel jsem dlouhé prohlášení starce Ilji (Nozdrina), který vyzývá pravoslavné věřící, aby se těchto mítingů a protestů nezúčastňovali. Jeho postoj k tomu všemu je velice ostře odmítavý. Má za to, že mítingy jsou vyprovokovány nepřáteli ruského národa, kteří chtějí v Rusku vyvolat zmatky a nepořádek, což bude vyhovovat těm, kteří tak nenávidí Rusko. Vyvolávání chaosu dává do souvislosti s vyvoláváním temných sil z propasti, jak to zažilo Rusko v r. 1917. Poukazuje i na negativní příklad tzv. oranžové revoluce na Ukrajině. I těmito pokusy o vyvolání nepokoje se radikální síly vlevo i vpravo usilují uchvátit vládu, z čehož budou mít prospěch zahraniční moci. Hovoří o tom, že na demonstracích jsou vidny projevy nenávisti k jejich vlasti. Připomíná, že pokojný život je možný pouze na duchovních principech, na základě pravoslavné víry a mravního obrození; pravoslavná víra už proměnila mnohé lidi jejich země. V Rusku dle jeho názoru nejsou takové poměry, aby bylo nutno se proti nim bouřit; lidé žijí klidně, nemusejí bát, kdy je přijde odvést NKVD. (Viz např. proslov starce šířený na YouTube.)

Známý teolog prof. Alexij Osipov (z Moskevské duchovní akademie) zdůrazňuje, že lidé mají právo zákonnými způsoby projevit svůj názor. Obává se však toho, že toto lidové hnutí bude zneužito a výsledkem bude sociální destabilizace a bouře, z nichž bude mít prospěch někdo jiný, než ruský národ. Pokazuje ruskou revoluci, kdy byly formálně spravedlivé a opodstatněné sociální protesty zneužity k převratu, který se obrátil proti lidem. Všímá si, že organizátoři protestů (všelijaké neziskové organizace) jsou různými způsoby napojeny na západní subjekty.

Následující projevy duchovních komentovaly jiný současný masový projev v Rusku - chuligánskou fašizující demonstraci s pogromem na moskevské Kavkazany (v prosinci 2010 na Maněžnoj ploščadi), kdy se míting zvrhl ve výtržnosti provázené mezietnickým násilím.

Jeden z oblíbených pravoslavných kazatelů prot. Dimitrij Smirnov reaguje na násilnosti na mítincích a přirovnává to, co se děje na demonstracích, k lavině, která bude mít tendenci strhávat další a další a narůstat. Je zajímavé, že se při demonstraci sjednotili (i jinak nesmiřitelní) fotbaloví fanatici proti "společnému nepříteli". Je potřeba pracovat s mládeží tak, aby se zastavil tento proces. Problémy v Rusku se musí řešit. Nepodaří-li se vyřešit je pokojnou cestou a tyto tendence budou narůstat, bude to mít nenapravitelné následky. Nedej, Bože, abychom uviděli ruskou vzpouru - nesmyslnou a nelítostnou. (Celé na You Tube)

Patriarcha Kyrill v jiném prohlášení hovoří o provokacích při demonstracích. "Tyto provokace hrají na velice citlivou národnostní notu s cílem vyvolat v Rusku nenávist mezi jednotlivými národnostmi. V dobách studené války říkali nepřátelé Sovětského svazu, že jeho Achilovou patou je jeho mnohonárodnost a právě to je páka, kterou je možno rozložit tento stát. A tak se také stalo. A stejnou páku používají některé síly i dnes. Nelze dovolit, aby se vrátil chaos začátku devadesátých let. Nelze dovolit politickou destabilizaci života společnosti. Mnozí už dnes asi nepamatují ta hrozná léta, jimiž trpěli lidé středního a staršího věku. Co všechno bychom tenkrát dali za to, aby už nastoupila stabilizace, skončil rozklad země, rozpad společenských vztahů! Jak jsme byli šťastni, když se objevily příznaky společenské stability na konci devadesátých let! Dnes jako by mnozí byli tím vším přesyceni a jsou připraveni znova bořit tuto zemi. Politická stabilita Ruska je podmínkou ke zlepšení našeho života. Žádného ekonomického prospěchu nedosáhneme, pokud si rozvrátíme svou vlastní zemi..." (Výňatek z projevu; celé na You Tube)

Krátce řečeno, církev varuje Rusy před krátkou pamětí.






Zobrazit příspěvek č. 768 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2012
O duchovní astronomii, kalendáři a vánočním troparu

Podle tradičního pravoslavného kalendáře byly 7. ledna svátky Narození Kristova

Ohlédnutí za uplynulou sváteční dobou

V ten den slaví tyto svátky většina pravoslavných křesťanů ve světě, která liturgicky žije dle starého juliánského kalendáře. A podle tohoto starého kalendáře připadá den svátku Narození, což je 25. prosinec, na den, kdy máme na občanském kalendáři datum 7. leden. Sváteční doba, kterou právě procházíme, je každoročně příležitostí zamyslet se nejen nad samotnými svátky, ale i nad významem církevního kalendáře, resp. nad důvody, proč dnes udržovat něco tak archaického, jako je více než dva tisíce let starý juliánský kalendář.

Často se obecně tvrdí, že papežský gregoriánský kalendář je přesnější než starší juliánský. Zapomíná se však většinou rozvést, čehože se má ta vyšší přesnost vlastně týkat; co a vůči čemu vlastně poměřujeme. Matematický model gregoriánského kalendáře je přesnější vůči tzv. tropickému roku (je to perioda průchodu Slunce mezi body jarní a podzimní rovnodennosti), kdežto matematika juliánského kalendáře je přesnější vůči tzv. siderickému čili hvězdnému roku (je to doba jednoho oběhu Slunce v nebeské sféře mezi nepohyblivými hvězdami).

Tato vazba na rozdílné "druhy roku" má i svůj duchovní průmět. Gregoriánský kalendář je orientován na tropický rok, a je tím spojen spíše s pohanským uctíváním cyklů plodnosti přírody (návaznost na jarní a podzimní rovnodennost, setba a sklizeň, záplavy na Nilu apod.) Zatímco se tedy gregoriánský kalendář svou matematikou a duchem více obrací k zemi, juliánský kalendář naopak více odkazuje ke konstelaci hvězd a k nadzemskému dění. (Více o tom píšeme zde).
Proto juliánský kalendář odpovídá biblické zprávě o stvoření světa: "I učinil Bůh dvě světla veliká... a hvězdy, a postavil je Bůh na klenbě nebeské... a oddělil světlo od tmy..." (Genesis 1,14-19) Neorientuje se tedy jen na jedno z těchto "dvou velikých světel" (jak to činí kalendář gregoriánský), ale komplexněji na celou nebeskou mechaniku, jak nastíněna v citovaném biblickém verši. A právě tato duchovní "biblická astronomie" má pro náš bohoslužebný život hluboký symbolický význam.

A není to věc jenom Starého zákona! Vždyť i Nový zákon se ve svém samotném počátku taktéž dotýká astronomické otázky. Samotné Kristovo Narození je přece oznamováno astronomickým jevem - čili hvězdou, která přivedla perské mágy a mudrce do Betléma, kde se poklonili Božímu Dítěti. Tuto evangelijní zprávu vzpomíná na začátku každé liturgie kněz, když vždy při proskomidii (kdy připravuje chléb a víno k oběti), vzpomínaje Kristovo Narození, praví: "I přišedši hvězda, stanula nad místem, kdež bylo Dítě" (Mat 2,9). Dokonce i jedna liturgická pomůcka, příslušenství k bohoslužebným nádobám, se nazývá "hvězdice" a symbolicky představuje právě Betlémskou hvězdu. To napovídá, jaký význam přikládá církevní tradice tomuto "astronomickému detailu" evangelia.

Konec konců "duchovní astronomie" vstoupila i do křesťanského symbolického myšlení a do liturgie, o čemž nádherně vypovídá hlavní posvátný hymnus oslavy Narození Kristova - totiž sváteční tropar. Tento krátký oslavný zpěv se nese - od začátku až do konce - zcela v duchu astronomické symboliky. Proto bychom si jej měli ocitovat (znění tohoto překladu je oproti textu z Gorazdova sborníku trochu zpřesněno dle církevní slovanštiny):

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli,
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě.


Vánoční pravoslavná hymnografie se jenom hemží hvězdami a nebeskými světly; stále se tam hovoří o slunci a případně i o východu (ve smyslu vycházení nebeského tělesa nad horizont). Tím "Východem z výsosti" se myslí úsvit největšího nebeského světla, které přichází z místa za naším obzorem a zazářilo z duchovních výšin, tj. z výsosti.
Pro lepší srozumitelnost by mělo být do předposledního verše troparu asi doplněna nějaká objasňující slova, takže by pak mohl verš znít např.: "a znáti tebe, Východ duchovního Slunce z výsosti", pak bylo zcela jasné, o jaký "východ" se jedná. Jenže po stránce stylistické se takové doplnění moc nehodí, protože by se tam pak dvakrát hned za sebou opakovalo slovo "slunce", a tak bude zřejmě lepší nechat znění v dosavadní - trochu jinotajné - poloze a spoléhat se, že si i dnešní věřící domyslí, co se tím "východem z výsosti" míní (jako to bylo věřícím zřejmé kdysi).

Někteří přinášejí hypotézu, že se tím "východem" myslí ve Starém zákoně zmiňovaný "výhonek" čili "proutek", který nečekaně vyraší z pařezu - tam, kde už se zdálo, že nic vyrůst nemůže (Is 11,1). Tento výklad se však nezapadá do celkově výhradně astronomického kontextu troparu; právě užívané pojmosloví a kontext napovídají, že spíše se bude skutečně jednat o "východ" ve smyslu vzejití světla, úsvit.
Hymny k Narození Kristovu přirovnávají jeho Narození k vysvitnutí světla. Stejně tak se hovoří na mnohých místech naší bohoslužby o narození Krista z přesvaté Bohorodice - tento porod je symbolicky opěvován jako úsvit či vzejití nebo zazáření Slunce. A o tom, jak často je Kristus v církevním myšlením označován jako "Slunce spravedlnosti", snad ani není potřeba hovořit.

Dále tropar hovoří o úloze hvězdy, která přivedla perské mágy (a v jejich osobách i další pohany) ke Kristu. Není zřejmě náhodné, že hvězdy byly Bohem určeny jako proroci a nejrychlejší poslové zvěstující příchod Spasitele. K pohanům se tedy tato zpráva nedonesla žádnými lidskými prostředky, ale skrze nebeské konstelace, a tak se bleskurychle dostala k těm, kteří uměli tyto konstelace číst.

* * *

Kalendářní otázky samozřejmě nemají dogmatický význam, avšak církevní život se neodehrává jen na rovině věroučných pravd, ale je formován a budován i dalšími duchovními proudy. Skutečnost, že se přes všechny světské tlaky v pravoslavné církvi uchoval juliánský kalendář, o něčem vypovídá. Zřejmě tyto astronomické souvislosti - čili spojení biblické "duchovní astronomie" se starým kalendářem, který nejlépe ze všech reflektuje postavení hvězd, oslovují (třeba nevědomky) věřícího člověka, dotýkají se nějakých míst duše, které jsou pro duchovní život důležité.

Proto se drží juliánský kalendář zvláště tam, kde jsou hluboce zakořeněné tradice nebo se tam vede zvláště urputný zápas proti zesvětštění. Mám na mysli především Svatou Horu Athos a Jerusalemský patriarchát, a pak samozřejmě Ruskou pravoslavnou církev. Nakolik mám zprávy, tak v Řecké pravoslavné církvi (myslím tím kanonickou tzv. "státní" církev) jsou stále živěji probírány úvahy o návratu ke starému kalendáři (čili život společnosti a liturgický život církve podle "ruského modelu"). Není vyloučeno, že současný anticírkevní trend státu a médií (a případ uvězněného starce Efréma) by mohl tento proces návratu k tradicím ještě urychlit.

* * *

Kromě toho všeho má starý kalendář i významný spirituálně-sociální aspekt. A to právě dnes, kdy se stupňuje a zintenzivňuje manipulace prováděná se společností skrze média, internet atd.! Podobný význam, jaký má pro duchovní i duševní stav člověka nedívat se na televizi, má i život dle starého kalendáře, který v některých ohledech "odpojuje" člověka od antikřesťanské spolčenosti.

Volba kalendáře je tedy zároveň jakýmsi projevem, k jaké společnosti se hlásím, s kým duchovně žiji. Zdali jsou to pravoslavní křesťané v našich duchovních centrech: na Rusi, v Jerusalemě, na Svaté Hoře Athos, nebo zda je to tato odkřesťanštěná (a dnes už pomalu znovu polototalitní) materialistická společnost.

A nakonec ještě zmiňme probíhající dění, které všichni cítíme. V posledních několika málo letech vzrůstá tlak světské duchovní atmosféry. Roste nemravnost ve společnosti, agresivita a hněv lidí, povrchnost ve všech ohledech, a zesvětštění se tlačí do Církve. V tuto chvíli začínají mít povážlivý význam všechny (dříve snad nepodstatné) prasklinky a škvíry v duchovní hradbě, která odděluje Církev od světské sféry. Tlak na hradby zvnějšku stoupá a každou skulinou se dovnitř tlačí vnější duch. Náš starý církevní kalendář je jednou z opor, které nám pomáhají vzdorovat světskému tlaku.

* * *

A tím nás kalendářní otázka dovádí k jiné astronomii a jinému hvězdopravectví. Církevní kalendář pozvedá náš zrak k duchovnímu nebi a liturgickému životu, který je rytmem svátků a památek svatých, připomíná posvátné události a stále znovu a znovu obrací naši pozornost k milníkům dějin spásy a k těm velikánům, na nichž se už Kristovo blahodatné dílo uskutečnilo a dokonalo.

Kalendář, jenž v sobě zrcadlí dráhy nebeských těles a hvězdné konstelace, nás vede i v duchovním liturgickém životě. Propojuje hmotný vesmír s duchovním vesmírem. Uvádí nás od nebeské klenby pod nebe duchovní. Vytváří svého druhu most mezi fyzickým a spirituálním životem. Převádí nás tam, kde se už neřídíme podle hmotných hvězd a slunce. V této sféře našeho duchovního života je sluncem, které září na klenbě církevní, Spasitel (podobně jako na nás s klenby chrámové shlíží Kristus Pantokrátor), a našimi hvězdami, svítícími na duchovním nebi, jsou Boží svatí. Každý večer nám na večerní bohoslužbě vzejde nové souhvězdí duchovních hvězd, v jehož znamení se odehrává celý den až do příštího soumraku.

Rád vzpomínám, jak nám zesnulý otec Miroslav s oblibou říkával, že svatí, jejichž památku dnes slavíme, jsou delegáty vítězné nebeské církve, kteří byli za námi vysláni a mají toho dne na starosti pozemskou bojující církev.
Po tom výše zmíněném "kalendářním mostu" přecházíme od fyzického, přírodního k duchovnímu, ale i naopak - požehnání a světlo ze sféry duchovního života jde tímto mostem skrze nás do hmotného světa. Zní to někomu snad příliš nadneseně a nerealisticky, leč myslím, že celá řada pravoslavných věřících to ve svém osobním životě takto cítí. Ostatně, člověk je zcela unikátní bytostí stvořenou tak, aby přebývala současně ve dvou světech: materiálním i duchovním, a spojovala je svou aktivní činností. Toto spojování může samozřejmě probíhat na mnoha různých rovinách a polích. A není snad žádný důvod odmítat myšlenku, že církevní kalendář právě tomuto spojení na jedné z těch úrovních pomáhá.
Církev bude navždy pamatovat na svaté i na dny, kdy se uzavřel jejich pozemský tělesný život. Ten den má totiž jejich památka zvláštní sílu. Na jejich odchod z toho světa hledíme jako na narození pro život věčný. Výroční den jejich odchodu oslavujeme tudíž jakožto jejich duchovní narozeniny, a z druhé strany přicházejí toho dne tito svatí za námi, a tak se děje vzájemné setkání. Modlit se k jakémukoliv světci je samozřejmě možné v kterýkoliv den, leč se dnem jeho svátku to nelze srovnat - to v církvi každý ví.
V bohoslužbách jsou tento den jména dnes oslavovaných svatých vzývána, zpívají se jim tropary a kondaky, čtou se stichiry, jsou vzpomínáni v závěrečné modlitbě každé bohoslužby, čtou se jejich životy. Tím jsou tito nebeští vyslanci vítáni po celou noc i následující den při každé církevní službě, jsou osloveni a obracíme se k nim s prosbou o zprostředkování našich žádostí u Božího trůnu. Podobně jako Hospodin kdysi učinil Joba zprostředkovatelem pro jeho druhy a jen přes jeho přímluvu se nad nimi smiloval (Jób 42,7-9), tak i podnes má církev Bohem ustanovené zastánce - svaté muže a ženy.

Starec Paisij Svatohorec vypráví, jak se jednou na Athosu stěhoval do nového příbytku. Když chtěl pak sloužit svou každodenní bohoslužbu, měl své věci ještě v krabicích a nemohl najít brýle ani kalendář, a tak se velice rmoutil, že neví, který světec má toho dne památku a koho má oslavovat. V tu chvíli se mu zjevil jeden svatý a řekl mu, že je mučedník a jak se jmenuje a že dnes je jeho den. Starec Paisij mu zpaměti zazpíval tropar, kondak a stichiry. Druhý den při vybalování věcí našel kalendář i brýle, a tak se hned podíval, který svatý měl včera památku. Jméno mučedníka uvedené v kalendáři souhlasilo se jménem včerejšího návštěvníka.
Kvůli těmto našim hvězdným konstelacím světců, nebeským řádům a Bohem ustanovenému duchovnímu nebi je tak důležité zůstávat u původního starokřesťanského počítání dnů a let, udržovat beze změn tento starobylý kalendářní systém, který je jedním z vláken, jež nás spojují s nebeskou církví.

Tím, že se my lidé domluvíme a prohlásíme např. jaro za léto, se na astronomických skutečnostech nic nezmění. A nejde jen o astronomii, ale stejně objektivní je i neviditelná kalendářní realita. Kdybychom zrušili Bohem na počátku ustanovený (a skoro celým lidstvem vždy udržovaný) sedmidenní týden a zavedli např. desetidenní (jako za revoluce ve Francii), nic to nezmění na tom, že skutečný sedmidenní týdenní kruh bude dál pokračovat. Jak zde cyklus sedmi stvořitelských dnů běží od počátku světa, tak bude neviditelně běžet dál, i kdyby jej už skoro nikdo nectil, ale všichni počítali dny po desítkách. Když prohlásíme středu za neděli, tak kvůli tomu skutečná neděle nepřestane být nedělí, i když lidé v ten den budou mít na svých novotářských kalendářích středu.

Stejně jako lidé nemají moc hýbat planetami a souhvězdími ve vesmíru, tak nemají moc hýbat Stvořitelem danými dny v týdnu, a podobně nemají moc hýbat duchovním Kristovým Sluncem určujícím velké svátky a souhvězdími světců na klenbě našeho duchovního nebe. Kalendář církve vznikal celé věky jako zrcadlo odrážející skutečnosti duchovního nebe. Můžeme jej přijmout a zapojit svůj duchovní život do tohoto velikého systému, a pak budeme mít celý ten nesmírný duchovní řád ku pomoci. Můžeme jej samozřejmě i odmítat, ale to je asi tak vše, co proti němu můžeme dělat. Na hvězdy - fyzické i duchovní - nedosáhneme a jejich věkovité dráhy se nemění dle malicherných potřeb maličkého lidského mravenečka, který tu dnes je a zítra už tu není.












Zobrazit příspěvek č. 769 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2012
Nová liturgická brožura a dva nové velkopostní zpěvy

I. díl triodu postního a něco nového pro liturgii předem posvěcených Darů

Hotovo je nové vydání prvního dílu triodu postního (oproti dřívějšímu vydání je provedeno mnoho změn a doplňků v obsahu i úpravě).

Díl I.: Od neděle celného a farizeje až k první neděli Velkého půstu. K dispozici v PDF:
www.pravoslavi.cz/download

Pro liturgii předem posvěcených Darů byly na český text adaptovány dvě starobylé melodie k hymnům: „Nechť vznáší se modlitba moje jako kadidlo...“ a „Nyní mocnosti nebeské“.

Noty jsou na www.pravoslavi.cz/download a instruktážní nahrávky na pravoslavi.cz/zpevnik.

P.S.
Brožura s postupem a notacemi pro liturgii předem posvěcených Darů se připravuje a měla by být před začátkem velkého půstu k dispozici.

Stejně tak by měl být letos včas uvolněn 2. díl triodu postního.










Zobrazit příspěvek č. 770 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2012
Pozvánka na přednášku

Prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Vážení,

po delší pauze vás sdružení DAMASKINOS zve na další akci

v úterý 28.2. v 18:30 v Rumunském kulturním institutu (Praha 2, Anglická 26).

Tématem večera bude IKONA a zazní dvě kratší přednášky:

1) Marina Luptáková - Teologie v barvách - o smyslu a významu ikony.
2) Michal Řoutil - Znovuobjevení ikony ve XX století.
V rámci večera proběhne také prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století" – viz http://www.pavelmervart.cz/pages/ikona.php

Těšíme se na setkání s vámi

Za sdružení DAMASKINOS

PhDr. Marios Christou, Ph.D

www.philokallia.com

tel.: 776 561 698

Nad Panenskou 592/10
Praha 6, Střešovice
169 00













Zobrazit příspěvek č. 771 jednotlivě

Administrátor --- 27. 2. 2012
Liturgická brožura Gregorian

Postup a zpěvník pro velkopostní liturgii

Zpěvník liturgie předem posvěcených Darů, který jsme nazvali „Gregorian“. Obsahuje plné znění liturgie a notace.

Na pravoslavi.cz/download/









Zobrazit příspěvek č. 772 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2012
Protest proti církevním restitucím

Otevřený dopis papeži Benediktu XVI. ve věci restitucí církevního majetku

Svatý otče,

tímto otevřeným dopisem se na Vás obracíme jako na nejvyšší autoritu římskokatolické církve, vedeni svým svědomím a též citem pro minulost a její souvztažnost k budoucnosti. Jako občané České republiky chceme vyjádřit údiv nad společným záměrem římskokatolické církve a naší současné vlády převést značné nemovité majetky patřící českému státu do soukromého vlastnictví římskokatolické církve. Kromě těchto nemovitostí, jejichž cena je odhadnuta na 75 miliard korun českých, má ČR po třicet let splácet finanční úhradu, která s inflací může dosáhnout dalších 96 miliard korun českých. Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.

Vztah obyvatel Čech a Moravy vůči římskokatolické církvi prošel v průběhu staletí mnoha zvraty, které dramaticky ovlivnily naše dějiny. I dnešní občané České republiky stále nesou ve své historické paměti poselství Mistra Jana Husa, upřímného a statečného reformátora. Kazatele, který za svou oprávněnou kritiku pokleslých mravů a praktik římskokatolické církve neváhal zaplatit životem. Jím inspirovaní následovníci – kališníci – dokázali obhájit Mistrův odkaz i proti čtyřem křížovým výpravám a domohli se práva přijímat pod obojím způsobem. Teprve o dvě stě let později, po porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, nastoupila v našich zemích trestná vlna rekatolizace, elita protestantské šlechty a měšťanstva byla vyvražděna nebo donucena k exilu a jejich majetky byly převedeny pod novou římskokatolickou vrchnost. Vyhoštěnci v exilu a ani jejich potomci se nikdy nedočkali náhrady za své zabrané majetky. Až reformy habsburského císaře Josefa II. zrušily cenzuru knih a umožnily obyvatelům svobodnou volbu náboženství. Současně majetky, které držela římskokatolická církev, získaly veřejnoprávní charakter, takže církev s nimi už nemohla volně nakládat. Po založení demokratické Československé republiky se i správcovství římskokatolické církve umenšilo o rozsáhlé nemovitosti zabrané ve prospěch rolníků první pozemkovou reformou (v roce 1919) a posléze její revizí (v roce 1947).

Zakladatel Československé republiky Tomáš G. Masaryk byl humanistický myslitel, který se ve svém filozofickém díle i svými skutky přičiňoval o svobodu názorů a vyznání. Jako první evropský státník ústavně zrovnoprávnil i judaismus. Mravní odkaz Tomáše G. Masaryka a jím zdokumentovaný smysl českých dějin se staly tradicí, oporou a pojítkem i v dobách zlých. V letech nacistické okupace za Druhé světové války a později v období komunistické diktatury a během sovětské okupace byly Masarykovy demokratické ideály šířeny ilegálně a ovlivnily i další generace. Proto dnes působí tristně, když se česká vláda těmito odkazy slovně zaštiťuje, ale prakticky je popírá svými skutky. Chystaný zákon o převodu státních majetků do soukromého vlastnictví římskokatolických (a dalších církevních) subjektů nemá etické, historické a ani právní podklady a koliduje s Ústavou České republiky, neboť protežuje zájmy menšiny proti právům většinové společnosti.

Po pádu komunistického režimu měla římskokatolická církev veliké sympatie a počet věřících v naší zemi vzrostl. Brzy se však ukázalo, že tento morální kredit není podložen snahou církevních představitelů o obrodu duchovních hodnot a že jim jde především o získání majetků a tím i mocenského vlivu. Mnohaletý soudní spor o určení vlastníka korunovační katedrály Sv. Víta, který nakonec stát vyhrál, vnímala většina obyvatel jako snahu římskokatolických hodnostářů o přepisování a vyvlastňování českých dějin. Obdobně veřejnost vnímá i dnešní úsilí římskokatolické církve o „restituci“ majetků údajně ukradených v době komunistického režimu. Návrh zákona, který je dnes předložen ke schvalování Parlamentu ČR, však prolamuje rozhodné datum (25. únor 1948) a zahrnuje do převodu i rozsáhlé nemovitosti, které římskokatolické církvi odňal už Josef II. a následně pozemkové reformy z let 1919 a 1947. Pobouření obyvatel Čech a Moravy lze sledovat i statisticky, věřících rapidně ubývá a v současnosti je jich v celkové populaci méně než 10 %.

Duchovní obroda národa v tom smyslu, jak ji římskokatolická církev před více než dvaceti lety proklamovala, se tedy nesplnila. Naopak roste pohrdání vůči římskokatolické církvi a vůči jejím vrcholným hodnostářům měrou, která v moderních dějinách národa nemá obdoby.

Mohli bychom tuto situaci pokládat jen za „lokální“ záležitost, ale pohled do okolních zemí ukazuje, že je obecnější. Se smutkem si uvědomujeme, že skutečné křesťanské principy ve smyslu evangelií, ke kterým se Evropa dosud hlásí, se dnes stávají jen etiketou na prázdné láhvi, z které již živá voda zmizela. K čemu bude církvi bohatství, když ztrácí skutečnou autoritu? Čím chce inspirovat? Jak chce věřící pozvedávat na duchu, když i v kostelech káže o majetcích, které potřebuje, zatímco občané chudnou a státy jsou zadluženy?
Pod rouškou ekumeny navíc římskokatolická církev v Čechách korumpuje i malé církve a náboženské společnosti, když jim slibuje z budoucího zisku drobky. Většina obyvatel Čech a Moravy je však dnes bezkonfesní. A bude jich stále přibývat, neboť skutečná víra nepotřebuje prostředníka, je to dar, s kterým se nedá kupčit, protože sídlí v srdci a nikoliv v chrámech.

Češi a Moravané už kdysi prošli násilnou rekatolizací a nezlomilo je to. Smysl dějin národa nelze přepsat ani popřít, pokaždé se znovu vynoří, ozřejmí a utuží. Hrdost národa se nedá ukrást, tak jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. Ten výhledový předpoklad je mylný, neboť podle naší demokratické ústavy veškerá moc vychází z lidu, takže už zítra mohou předkladatelé zmíněného zákona stanout před soudem. Trestní oznámení na ně už podalo několik desítek občanů České republiky.

Omluvte tón tohoto dopisu. Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.

S pozdravem

Lenka Procházková (spisovatelka, novinářka)
Václav Dvořák (režisér - dokumentarista)
Mojmír Grygar (historik, bohemista)


14.3.2012 http://www.blisty.cz/art/62659.html







Zobrazit příspěvek č. 773 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2012
Hledáte, kde je nejbližší pravoslavný chrám?

Mapa ČR s vyznačenými pravoslavnými chrámy a kaplemi apod.

Slava Isusu Christu, otče,

... Keďže sám som istý čas pri rozhodovaní o mieste práce hľadal v blízkosti miest pravoslavný chrám, rozhodol som sa, že spravím takú menšiu pomôcku pre pravoslavných, ktorí sú v ČR noví, aby sa zorientovali. Vytvoril som na google mapách mapku pravoslavných chrámov.

Na stretnutí BPM som zistil, že takých ako ja bolo viacero, ktorý istý čas hľadali chrám vo svojom okolí, a pred sviatkom Paschy to bude teraz možno i aktuálne.

S pozdravom

Ľubomír Fedorko
Třebíč

P.S.
Zde je odkaz:

Mapa České republiky,
na níž jsou vyznačeny všechny pravoslavné chrámy, kaple, domy i monastýry na našem území.


Nebo zde.)




Zobrazit příspěvek č. 774 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2012
Pozvánka na výstavu

Výstava pravoslavných ikon

Dovolujeme si pozvat Vás na výstavu ikon současných ikonopisců,
žijících v Čechách a na Moravě:

PRAVOSLAVNÉ
IKONY


Ikony budou vystavovat mnišky Kateřina a Feličitás
z monastýru „Zesnutí přesvaté Bohorodice“ ve Vilémově,
Jana Baudišová, Cornel Teofil Pop, Jana Dorka Drdová,
Ludmila Juzová, Iveta Kadlecová, Sylva Novotná
a Lenka Vlková.


Výstava se uskuteční
v Ruském středisku vědy a kultury v Praze

Na Zátorce 1048/16, Praha 6-Bubeneč
(Od M Hradčanská do ul. Pod kaštany, poté odbočit druhou ul. vpravo).


Vernisáž bude dne 17. dubna v 17. 00 hod.

Výstava potrvá do 6. květ na 2012
Otevírací hodiny: Po-So 8-17 hod.


Pozvánka s dalšími podrobnostmi
v PDF









Zobrazit příspěvek č. 775 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2012
Dnes zavěšen je na dřevě

Ohlédnutí za Velkým pátkem



Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.







Zobrazit příspěvek č. 776 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2012
Pascha Kristova




Vstal z mrtvých Kristus!





Pascha v monastýru Vatoped (Svatá Hora Athos)
















Vpravdě vstal z mrtvých!























Zobrazit příspěvek č. 777 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!

Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Jana Baudišová

Pozvánka v PDF







Zobrazit příspěvek č. 778 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Rusko na Tomášovu neděli 2012

Patriarcha Kyrill vyzval věřící ve všech ruských městech k modlitebnímu shromáždění na záštitu víry

Na pobožnosti u chrámu Krista Spasitele se shromáždilo přibližně 65.000 lidí



Moskva 22. dubna 2012, Tomášova neděle
V Moskvě se u chrámu Krista Spasitele konalo „modlitební stání na obranu víry, svátostí, církve a jejího dobrého jména“. Pobožnosti se zúčastnilo asi 65 tisíc věřících z Moskvy a různých oblastí Ruska.

Pobožnost, vedená patriarchou moskevským a celé Rusi Kyrillem, se konala před přinesenými poskvrněnými svátostmi - ikonami z Velikého Ustjuga, které byly poničeny rukou vandalů, a před křížem přivezeným z Nevinnomysska, dále před částečkou z řízy Páně a řízy Bohorodice.

* * *

V poslední době nastal celý řetězec aktů vandalismu a poskvrnění chrámů, počínaje 21. února rouháním v katedrálním chrámu Krista Spasitele (akce feministické punkové skupiny) v bezprostřední blízkosti oltáře, poblíž částeček řízy Páně a řízy přesv. Bohorodice a ostatků svatých.

6. března v chrámu sv. Prokopije ve Velkém Ustjugu muž sekyrou udeřil do 30 ikon, velice cenných duchovně, historicky i umělecky. 18. března byl chrám ct. Sergije Radoněžského poskvrněn rouhavými nápisy a výsměchem ctihodnému a oživujícímu Kříži (na akci se připravoval, koupil si na to novou sekeru). 20. března do chrámu Záštity přesv. Bohorodice v Nevinnomyssku vtrhl muž s loveckým nožem, ničil ikony, zabodával nůž do kříže, zbil kněze, vylomil svaté dveře (vykopnul dveře do oltáře) a poskvrnil oltář. A staly se i další případy útoku na chrámy a svátosti.

Současně vypukla v informačních prostředcích pomlouvačná kampaň útočící na představitele církve. To vše je součást jediné akce proti pravoslaví a proti Ruské pravoslavné církvi.

Při nedělní pobožnosti jsou přinášeny prosby za osvícení lidí zatemněných nevírou a zatvrzelostí a za posílení lidí v pravoslavné víře, za ukončení nenávisti, nepřátelství a křivd. Konaly se modlitby, aby zavládla láska v srdcích, byly odpuštěny hříchy, které vedou k hanění církve a znesvěcování chrámů.

Tato pobožnost byla jednou z největších podobných církevních akcí v novodobých dějinách Ruska, ale nikoliv první. Např. před deseti lety (v dubnu 2002) se ve třiceti ruských městech konalo modlitební stání proti duchovní expanzi Vatikánu (bezprostředním impulzem bylo ustanovení katolických diecézí na území Ruska). V prosinci téhož roku se před ministerstvem vzdělání v Moskvě konalo modlitební stání k podpoře zavedení "Základů pravoslavné kultury" do programu středních škol. Atd.

* * *

Na ochranu byly kolem chrámového prostranství postaveny kovové zábrany a vstup na shromáždění byl možný jen skrze bezpečnostní rámy odhalující přítomnost kovu. Pro věřící, kteří se nedostanou do blízkosti sloužících, byly instalovány veliké obrazovky a zvuková aparatura. Očekáváno bylo 40 tisíc věřících.

Patriarcha zdůraznil, že rouhavým vystoupením feministické punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele byly poskvrněny i největší svátosti, které se v chrámu nachází: část řízy Páně (chitón) a část řízy přesv. Bohorodice. Právě proto byly na Velké pondělí vyneseny tyto svátosti ke všeobecnému uctívání a neustálý přístup k nim byl umožněn až do dnes. Tuto neděli byly tyto svátosti vyneseny k uctívání při pobožnosti modlitebního stání.

Neděle po Pasše byla k celoruské pobožnosti vybrána proto, že je to neděle vzpomínky na nevěřícího Tomáše. Církev se chce při pobožnosti modlit za všechny, kteří pro sebe doposavad nenašli Krista.

* * *

Před začátkem pobožnosti byla z chrámu Krista Spasitele vynesena schránka se svátostmi (částečka řízy Páně s hřebem z Kříže) a též byly přineseny nedávno znesvěcené ikony a vandalem poničený kříž. Také zde byla Kazanská ikona Matky Boží, která byla prostřelena kulkami začátkem 20. let dvacátého století. V bohoslužebném průvodu byly tyto svátosti neseny kolem chrámu.

Pobožnosti se účastnilo mnoho lidí nejen z Moskvy ale i z dalších eparchií. Na konci se k věřícím obrátil patriarcha s těmito slovy:

"Zdravím vás se spásonosnou Paschou Boží. Vykonali jsme tuto slavnostní bohoslužbu, modlitební stání před Bohem, hledíce na ikony, které na sobě nesou znamení pohanění. Stojíme i před největšími svátostmi celého křesťanského světa - částí nesešívaného chitónu Spasitelova a hřebem, jímž byl přibit ke Kříži."

"Dávám pokyn, aby nikdy a za žádných okolností nebyly tyto ikony restaurovány. Ať znamení násilí, které jim bylo způsobeno, nám neustále připomínají neviditelnou válku, kterou má každý křesťan vést - v prvé řadě sám se sebou, se svými hříchy, - a upevňovat tak pokoj a pravdu Boží v obklopujícím nás světě. Vstal z mrtvých Kristus!" řekl po pobožnosti Jeho Svatost patriarcha Kyrill.

Na ukončení pobožnosti vyzval vladyka věřící, aby "jedněmi ústy a jedním srdcem" pronesli Vyznání víry (tj. text Niceocařihradského symbolu víry ze 4. století, který se recituje při každé liturgii; pozn. překl.).

Podobné pobožnosti se konaly ve stejnou dobu ve všech katedrálních chrámech Ruské pravoslavné církve na území Ruské federace.

* * *

Metropolita Ilarion uvedl v týdnu před modlitebním shromážděním: "V poslední době na nás zaútočila masivní informační kampaň, kterou spustilo smutně známé vystoupení několika osob v chrámu Krista Spasitele (ženská punková skupina; pozn. překl.) Pak začala být vytahována jakási další témata." Podle jeho mínění má posloupnost těchto událostí charakter objednané kampaně.

K tomu metropolita poznamenal, že minulé dny zřetelně ukázaly, jak lidé milují církev a důvěřují jí. Vždyť jen v samotné Moskvě se paschálních bohoslužeb zúčastnilo více než milion lidí.

Jak má církev odpovědět na kampaň, která byla proti ní rozpoutána? "Nebudeme se přece uchylovat k nějakému protiútoku. Nemá smysl snažit se vyjadřovat ke každé jednotlivé pomluvě této kampaně a ospravedlňovat se. My půjdeme do chrámu. V různých městech lidé přijdou do svých katedrálních chrámů a všichni společně se budeme k Pánu modlit za posílení víry a posílení církve..." odvětil vladyka Ilarion.

"Modlitební stání před Bohem nás má stmelit, abychom pocítili své společné přesvědčení a aby věřící ve víře nekolísali," doplnil ještě metropolita.

* * *

Dokumentární film k modlitebnímu stání v zaštitu víry (rusky)



Několik úryvků z rozhovorů ve filmu

Dokonce i ti, kteří neoplývají přílišnými sympatiemi k církvi, uznávají, že všechny vzpomenuté události, při nichž byly poskvrňovány chrámy, jsou součástí jediné kampaně vedené proti církvi. Zároveň vyslovují obavy, že je to pouze začátek.

Kněz Dmitrij Smirnov říká, že nesmíme dovolit opakovat sedmnáctý rok. V těchto akcích jde o to, aby byla podryta autorita církve před národem. Pachatelé těchto rouhavých skutků jsou ve skutečnosti revolucionáři. Každá revoluční ideologie je religiózní (tj. má vztah k náboženství; pozn. překl.).

Jiní však říkají, že prodloužení vazby pachatelkám punkové výtržnosti je výrazem bezradnosti. Nikdo neví, jak se vlastně zachovat.

Další říkají, že ty bláznivé feministky škodí církvi více za mřížemi než na svobodě.

Modlitební stání tuto neděli však zřetelně ukázalo, že v Rusku je veliká společenská síla, která se doposavad příliš neprojevovala. A že je nutno s ní počítat.

* * *

Pár slov na okraj

Pro akty znesvěcení, útoku na víru, výsměchu tomu, co je pro skutečně věřícího člověka tím nejcennějším, se dnes vžilo nic moc neříkající právní označení "urážka náboženských citů". U nás si lidé jen s obtížemi dokážou představit, jaký obsah ten právnický pojem vlastně má. Tím se vytváří jakási komunikační bariéra, kterou jsme odděleni od toho, co se v Rusku děje a co tam církev prožívá. Proto dokážu pochopit, že "akt urážky náboženských citů věřících" nechává Čecha vlažným, jelikož velká část české populace snad ani žádné náboženské cítění nemá, takže si jen obtížně dokáže představit, jak by mohlo být toto cítění uraženo.

Nedokážu však pochopit, že některým lidem u nás nedochází prostá souvislost: urážením náboženských citů se dávají do pohybu jisté věci, a nezůstane pak jen u náboženství. Vždyť ten, kdo nemá úctu k náboženské víře lidí a bezohledně útočí na to, co je jim svaté, tím dává najevo nejen svůj vztah vůči náboženství, ale především svou neúctu k věřícím lidem a potažmo prostě k ostatním lidem obecně. A nejde jen o samotného útočníka. Jeho činy spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, která se postupně dostane do stavu, kdy si lidé neváží jeden druhého, chovají se k sobě nepěkně, útočí na sebe. Končí to všeobecnou kriminalitou a "zdivočením" společnosti či dokonce občanskou válkou. A to je pěkně vyhlazená cesta pro nástup totalitních režimů, po nichž začnou lidé sami volat, neboť v takovém divokém prostředí už nemohou žít a zároveň chápou, že jinak než totalitou se situace již zvládnout nedá. Pod heslem svobody a liberálního (resp. relativizujícího) přístupu ke všem hodnotám se tu skrytě připravuje příchod "vlády pevné ruky", pod níž se po ztracené svobodě lidem snad ani nebude stýskat, neboť takového pojetí svobody budou už navždy přesyceni.

Celá tato smutná situace nevznikla najednou, z čista jasna. Ve skutečnosti se jedná o gradující proces. Za posledních deset let byla v Rusku zavražděna či brutálně napadena řada kněží. Je pouhou náhodnou shodou okolností, že souběžně v západním světě sílí militantní ateismus? Jeden z jeho zdrojů je ve Velké Británii, a tento oheň skutečné nenávisti vůči náboženství (nejen křesťanství ale veškerému náboženství) se šíří jako požár po celé západní civilizaci. Doprovázen je stále agresivnějším prosazováním Darwinovy teorie, materialistickými vědci dnes podporovanou vírou v mimozemské civilizace, vnucováním homosexuality jako normy, prováděním euthanasie apod. Neměli bychom současné události v Rusku nahlížet v těchto souvislostech? Může to být neorganizovaný a nikým neřízený samovolný proces nebo je to plánovitě prováděná kampaň?

* * *

Celá situace je o to horší, že věci náboženství jdou hlouběji do nitra člověka než např. národnost či filosofické přesvědčení nebo kulturní přináležitost člověka. Urážka náboženství zasahuje samé jádro lidství - tj. jeho pramen v duši, kořen člověka. Vždyť náboženství řeší otázku původu člověka - nejen původu člověka jakožto biologického druhu, ale původu, smyslu a určení každého lidského jedince: odkud přichází a kam jde.

Znesvěcení chrámu nějakým hulákáním, punkovou "hudbou", pohoršlivým tancem, nemravným chováním, parodováním náboženských projevů a rouhavými slovy je dnes některými lidmi bagatelizováno, prohlašováno za cosi bezvýznamného, za hloupost, nad níž je potřeba mávnout rukou. Zvláště když nedošlo k žádné materiální škodě (jako v případě punkových feministek). (Pro ilustraci sem vkládám - nerad - link alespoň na jednu fotografii z toho, co prováděly punkerky v patriarší katedrále, hlavním chrámu Ruské pravoslavné církve, co nejblíže nejsvětějšího místa chrámu. Není to pěkný pohled, ale pro ty, co na to mají žaludek, je to zde.)

Jenže kdyby věřící zůstali vlažní k těmto skandálním událostem, byli by pak ještě pravoslavnými křesťany? Zasloužili by si, aby se jich zastal Bůh? Kdyby se církev nepostavila proti světu, který "ve zlu leží" (1 Jan 5,19), na obranu toho, co je jí svaté, posvěcoval by ji nadále Bůh? Nepřišla by tím o své srdce? Církev nevede války, neorganizuje pozdvihování zbraní; bojuje proti zlu modlitbou a pozdvihuje svůj hlas, aby usvědčovala zlo, jak nás učí Písmo:
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by lahodili jejich sluchu“ (2Tim 4,2-3; pravosl. znění).
* * *

Pravoslavná církev je největší hodnotou ruského národa. Hlavní funkcí církve je, aby ukazovala lidem, co je dobro a co je zlo. A události posledního století (a konec konců i nejposlednější události) zřetelně ukazují, že bez církve lidé nejsou schopni sami rozlišit dobro od zla nebo jen nedokonale, a je možno je snadno zmást klamnými hodnotami či zlem maskovaným jako dobro. Jak dobře je to vidět právě na současných událostech kolem církve. Dnes máme před očima další pokus smazat rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem, ctností a hříchem. Děje se to buď relativizací hodnot, která se stává pro mnohé lidi přitažlivá tím, že ospravedlňuje lidské vášně a schvaluje hřích. Jindy se to děje formou jakéhosi "moderního umění", jehož cílem už není krása či povznesení člověka, ale pouhé - šokovat. A celý tento ponor do morálního, mravního i estetického bahna je zaštítěn heslem svobody.

Dalším vážným rozměrem toho rouhavého skutku je nemožnost jednou provedený strašný čin odčinit. Co se stane, nelze vrátit zpět. Žije to dál v paměti společnosti a jedná-li se o prolomení určitých hranic, pak vzniká velice nebezpečná situace pro celospolečenskou morálku.

Na církev hledí mnoho lidí, kteří ještě hledají, ještě se nerozhodli, nepřiklonili se zatím na žádnou stranu. Jaká bude reakce těchto lidí, když uvidí, že církev už není schopna (či ochotna) bránit své posvěcení, že věřící (ať už hierarchie nebo laikové) už nehájí své vlastní hodnoty? Povstat na záštitu své víry, ohradit se proti rouhání je přece základem našeho svědectví, a svědectví je základ misie. Jaké misijní dílo by mohla konat taková sama k sobě lhostejná církev, takoví vlažní věřící? Kristus v apokalypse neodsuzuje ani horké lidi ani studené, ale vlažné! "Že jsi vlažný, nesnesu tě..." praví Bůh (Zjev 3,16).

* * *

Jak pomoci těm konkrétním ženám, které nyní sedí ve vazbě a čekají na soud? Jako u každého jiného zločinu hraje nemalou roli, zda má provinilec nějaké pokání, zda cítí lítost nad svým skutkem. To má v této kauze zásadní význam kvůli vlivu jejich činu na společnost. Jenže punkerky žádnou lítost nad svým skutkem necítí.
Dobrým dojmem z morálního hlediska nepůsobí ani kalkul, který cítíme za konstrukcí jejich projektu. Vypadá to, že si řekly: "Kdyby nás někdo chtěl obvinit z útoku či zesměšňování prezidenta, řekneme, že to byla modlitba v chrámu a že se ve státě, kde je náboženská svoboda, můžeme modlit, za co chceme. A když nás obviní církev, pak řekneme, že to určitě není kvůli nějakému znesvěcení chrámu, ale kvůli tomu, že haníme Putina, a tím obviníme církev ze spojení s politikou. A my bude tvrdit, že to nebylo nic duchovního, ale umění."
Pravoslavný křesťan nemůže nad jejich myšlením necítit žal a ještě větší hoře pak cítíme nad jejich dalším životem, neboť není to nic pěkného žít celý život s takovým skutkem na svědomí. Z praktických zkušeností za celou dobu své existence církev ví, jak smutný osud nezřídka postihne ty, kteří dají podobnými skutky ďáblu taková práva nad sebou.

* * *

Kázání patriarchy Kyrilla při nedělní pobožnosti na obranu víry



Pár poznámek z ruského filmového dokumentu (viz první výše umístěný)

Citace z projevů různých osob

Ten den (výtržnost punkerek) vejde do ruské historie jako datum, kdy byl od svržení sovětské vlády poprvé vědomě znesvěcen chrám. A hned se od této události odvíjí řetězec dalších útoků na církev, resp. chrámové svátosti (ikony, kříž apod.) Lidé říkají církvi: "Odpusťte těm ženám, které se dopustily toho nerozumného skutku." A církev je samozřejmě připravena odpustit. Vždyť je to přikázání Spasitele. Jenže ty ženy nestojí o odpuštění. Ony požadují beztrestnost. Ty ženy a ti, kteří za nimi stojí, se snaží vyždímat z církve a ze společnosti svolení konat podobné činy i v budoucnosti. Chtějí jakýsi svérázný "odpustek", ale naše církev odpustky přece nevydává. V zemi, která prožila revoluci, je potřeba postavit účinnou ohradu, která by ji chránila před podobnými provokacemi a podobnými strašnými činy. Co to má být za ohradu? Toto řešení musí především najít společnost a stát. To nemůže hledat církev. Církev už své slovo řekla; dále musí promluvit společnost a stát, a ohodnotit to, co se stalo. Nás, církev mají tyto události přivést k většímu pokání a ke změně života. My v církvi máme nyní přemýšlet, jak každý z nás přispěl k těmto událostem, neboť: Pro hříchy naše to Bůh dopustil.

Co se to dnes děje? Jakoby někdo mávnul zlým kouzelným proutkem a náhle jsou podtínány kříže, seká se do ikon a dějí se další věci. A inteligence ihned povstane na obranu těchto rouhačů. Překročili jsme jakousi hranici. Z jedné strany je smutné a hořké, když na to musíme hledět, z druhé strany má naše generace to veliké štěstí uvědoměle vystoupit na obranu svátostí, víry, cti, hierarchie hodnot, kde krása není rovna ohavnosti, hřích není roven ctnosti, norma není rovna zvrácenosti. Máme před sebou volbu: s kým jsi?, se silami zla nebo silami dobra? Zlo se vždy maskuje jako dobro. Až v posledních dobách z toho zhoubného smíšení poklesků a ctností, všeho se vším, všech hodnot, kdy už nebudou žádné absolutní morální normy, se narodí kníže temnot. Dnes ještě vidíme svědectví, že Rusko je na správné cestě... Ti, co omlouvají skutek těch ubohých děvčat, nás dnes přesvědčují, že nic není svaté, vše je relativní ... že není žádná (absolutní) pravda. Pro ně možná není, protože urazit mohu jen to, co jest. Urazit mohu důstojnost, čest, čistotu, svatost. Tam, kde nic takového není, není možno to ani urazit. Takový svět oni chtějí. Všechny revoluce začínají výsměchem svatosti a pošlapáním velikých hodnot: cti, čistoty, lásky k vlasti. Před Velkou francouzskou revolucí, která krví z gilotin zalila Francii a poznamenala duši tohoto národa až do dnešních dnů, se půl století filosofové vysmívali právě takovým hodnotám jako: čest, čistota, láska; nemravnost byla v módě. Je štěstím, když můžeme vědomě vystoupit za hodnoty, které jsou nesporné.

Někdo nás chce uvrhnout zpět tam, kde jsme byli v nedávné historii. Do doby, kdy byla církev pronásledovaná, chrámy byly bořeny, svátosti znesvěcovány.

Člověk, který si pod oděvem přinesl do chrámu sekeru, začal sekat do ikon. Než přijela policie stihl poškodit třicet cenných ikon. Hloubka ran od sekery byla až tři centimetry. Dokonce i kovová ikona byla proseknuta naskrz. Je možné, že ten muž jen následoval příklad znesvěcení, který se před tím odehrál v chrámu Krista Spasitele. Jsou to projevy nemoci, kterou trpí naše společnost. Nebudeme-li si jich všímat, mohou se následky dotknout každého člověka.

Po přivezení pásu přesv. Bohorodice do Ruska začaly útoky na Ruskou pravoslavnou církev. Události kolem pásu Panny Marie ukázaly duchovní sílu ruského národa. Příčina současných útoků je nabíledni - Ruská pravoslavná církev je sjednocují silou národa. Ty nepříliš inteligentní dívky (členky punkové skupiny; pozn. překl.), které asi nechtěly nic jiného, než být slavné, někdo prostě zneužil, někdo velice inteligentní, někdo, komu velice překážíme. Kdo? Stačí se jen podívat, kdo útočí a kdo brání, a vše je jasné.

Bojujeme s hříchem a nikoliv s lidmi. Cílem modlitebního stání (tj. církevní akce na Tomášovu neděli; pozn. překl.) před Bohem není nic politického, ale sklonit Boží milost k Rusku a ke všem ostatním zemím.

Všichni se od dětství učíme, že nesmíme urážet lidi, jejich víru či národnost. Že je to hřích urážet jejich víru. Že se nesmíme vysmívat tomu, v co věří stovky milionů lidí! Jak tedy máme bránit to, co cítíme jako součást své duše? Tj. svou víru, svou církev. Pokud dopustíme, aby se křesťanské hodnoty naší společnosti rozdrolily a byly odplaveny, pak bude dlouho trvat, než je opět shromáždíme. Je velikou odpovědností církve, aby se těmto útokům důstojně postavila. Ve společnosti musí být načrtnuta jasná linie, za níž už nelze jít. Před touto hranicí si žijte, jak chcete. Ale co jde za ni, to nesmí být trpěno. Církev musí shromáždit svá dítka, aby společnost viděla, že je nás mnoho a že nedovolíme zbořit to, co celých tisíc let na Rusi budovaly generace našich otců, dědů a pradědů. Nepovolíme zpochybňovat cestu, kterou Rusko kráčí. Nesmíme (těmto destrukčním silám; pozn. překl.) odevzdat do rukou Ruskou pravoslavnou církev, nesmíme jim dát Rusko.

* * *

Závěrem

Důvody, kvůli nimž se v Rusku shromáždili věřící, jsou smutné a vzbuzují obavy. Ale každá mince má dvě strany. A na té druhé straně v tomto případě vidím desetitisíce a statisíce lidí, kteří mají rozhodnost, odvahu a morální sílu postavit se na obranu nesporných hodnot - své víry, svých tradic. A to mne naplňuje radostí. Je vidět, že jsou ještě místa ve světě, kde je síla, kde v lidech najdeš skutečně živého ducha. Na tom nic nezmění západní sdělovací prostředky, které patří do světa duchovně odumřelé západní civilizace a které se snaží vše relativizovat, zmanipulovat, odvádět pozornost k nepodstatným věcem.

Ani česká média nezklamala. Školu demagogie, lži a manipulace nejbrilantněji předvedla hlavní zpravodajská relace České televize: Události (viz reportáž pořadu Události ze dne 22. 4. 2012 zde). Reportáž o akci věřících na obranu víry a církve využila ČT v podstatě k tomu, aby se připojila k útočníkům.

Samotné útoky na církev redakce Událostí samozřejmě relativizovala; hovořila o nich zlehčujícím tónem jako o "údajných" útocích či použila obrat, že věřící se modlí za církev "podle nich" vystavenou útokům. Zároveň redakce Událostí sestříhala video-dokument z masové pobožnosti tak, aby byly odstraněny všechny záběry, na nichž lidé drží fotografie ze znesvěcených chrámů, zničených ikon či zdevastovaných chrámových interiérů. Samozřejmě, že ani slovem neinformuje své diváky byť o jediném z řady případů znesvěcených a poškozených chrámů, ač byly tyto případy v Rusku zveřejněny a v ruských dokumentech kolem nedělní akce byly opět připomenuty.

I kdyby hierarchové a věřící tisíckrát opakovali, že se nejedná o nějaký protiútok na nevěřící, Česká televize stejně pojmenuje svou zlomyslnou pseudoreportáž: "Protiútok Ruské pravoslavné církve". Inu, s některými lidmi se nedomluvíš.

Místo nezaujatého novinářského informování o nedělní události se Česká televize připojila ke kritikům církve a patriarchy Kyrilla, kteří zoufale hledají, co by kde našli proti nim. Jak snadno se z informační agentury u nás může stát ideologický aparát, že? A tak ČT připomene více méně legrační příhodu s patriaršími hodinkami či nejasný případ majetkového sporu o pozemek, který vede jeden monastýr s dětskou nemocnicí. Asi nás už příliš neudiví, že ČT líčí celou kauzu v duchu nejlepších leninských tradic tak, aby církev vypadala jako bestie, která brutálně vyhazuje nemocné děti na chodník. A všechny tyto mlhavé kauzy, kde nejsou divákovi předložena prakticky žádná fakta, jsou vydávány za nespornou pravdu, narozdíl od útoků na církev, o nichž televizní manipulátoři hovoří, jako by to nejspíš byla pouhá fikce či stihomam patriarchy a věřících. Jak podobné těm lžím, že církev není v Sovětském svazu nikterak pronásledována, které komunistická propaganda vytrubovala do světa v době stalinských represí...

Nikde v reportáži ČT neuslyšíte počet shromážděných věřících. Na začátku se hovoří o tisících, na konci opatrně o desítkách tisíc, ale konkrétní číslo se český posluchač nemá dozvědět. Stejně tak nebyl použit žádný záběr, na němž by bylo vidět celé to množství lidí (přestože jsou volně na internetu zveřejněny záběry z "ptačí perspektivy", na nichž jsou ukázány skutečné rozměry celé akce). V České televizi si dobře uvědomují, že kdyby referovali o skutečném rozměru nedělní církevní akce, vyzněla by celá jejich manipulace s divákem naprázdno. Troufám si pevně tvrdit, že tato reportáž televize, kterou si platíme, byla provedena v duchu nejhorších bolševických manipulací.

Nakonec reportér řekne pozoruhodná slova: "Patriarchovu výzvu uposlechly desetitisíce lidí. Pro církev je to v jejím konfliktu s liberály povzbudivý výsledek." Zajímavé je, že se český reportér chová přesně v souladu se slovy, která při kázání pronesl patriarcha Kyrill: "Chce se po nás, abychom rouhání, svatokrádež a výsměch svatým věcem, brali jako legitimní projev lidské svobody." Podobně i Česká televize učí náš národ, že projevy svatokrádeže, urážky víry, výtržnictví a zločinu máme brát prostě jako legitimní projevy liberalismu. Fyzické útoky na církev, urážení věřících a ničení chrámů není podle České televize dílem výtržníků či zločinců, ale dílem liberálů. Církev totiž netrpí útoky darebáků, kteří nemají úctu k ničemu, ale má jen konflikt s liberály. Mají-li takoví lidé, jako jsou reportéři České televize, v rukách informování našeho národa, můžeme se po nějakém čase této televizní relativizační kampaně dočkat v České republice třeba i masových výtržností, jakožto projevu liberálních postojů části společnosti, či dokonce občanské války, jako legitimního projevu svobodné vůle občanů.

Jediný případ znesvěcení chrámu, jehož se reportáž ČT dotkla, byla kauza punkových feministek. Na západě se z příslušnic punkové skupiny staly hrdinky nebo nevinné oběti nedemokratického režimu. Jsou publikovány jejich fotografie za mřížemi v soudní síni - z televizních zpravodajství jsou pečlivě vystříhány záběry, na nich se "oběti režimu" za mřížemi vesele a sebejistě smějí. Místo těchto odstraněných záběrů se tklivým hlasem oznamuje, že jsou to matky od dětí a že jim hrozí sedm let žaláře. O nich se však už dost hovořilo výše.

Kdo se chcete podívat, jak opravdu vypadala nedělní pobožnost u chrámu Krista Spasitele a co jí předcházelo, a porovnat si to s tím, jak manipuluje s Čechy za naše peníze naše veřejnoprávní televize, můžete se podívat:




Ze zdrojů:
pravoslavie.ru
patriarhia.ru
Ruská média













Zobrazit příspěvek č. 779 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!


Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Přednáška "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí" popisuje vrcholná období byzantské a ruské ikonografie. Ukazuje krásu starobylé ikony a její duchovní hloubku, která je obrazovým vyjádřením pravoslavné spirituality. Přednáška se dotýká byzantského předikonoboreckého umění a dále umění období makedonské epochy a paleologovského rozkvětu. V tématu ruské ikony si všímáme zvláště děl Theofana Řeka, Andreje Rubleva a mistra Dionisia. Pozornost je však věnována i počátkům křesťanského umění a není opomenuta ani současná řecká a ruská ikona jako návrat k nejlepším vzorům středověkého ikonopisectví. Přednáška má bohatý obrazový doprovod.

Jana Baudišová




Pozvánka v PDF












Zobrazit příspěvek č. 780 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2012
Z tisku

V Řecku byla ukradena jedna z nejuctívanějších svátostí pravoslavného světa - ostatky velkomučednice Anastasie (nazývané: Uvolňující pouta).

Svaté ostatky byly ukradeny v noci z 22. na 23. dubna v monastýru z 9. století, který byl zbudován ke cti světice na poloostrově Chalkidiki. Zloději museli vylomit patero dveří, aby mohli odnést ostatky z monastýrského chrámu. Jedná se o uctívanou hlavu a nohu svaté Anastasie, uložené ve vzácných schránkách.

Metropolita miletský Apostol vydal prohlášení, v němž vyzývá lidi, kteří spáchali tento zločin, aby libovolným způsobem ostatky vrátili.

Sv. velkomučednice Anastasie žila koncem III. a začátkem IV. stol. Svou službou materiálně i duchovně pomáhala vězňům. Trpěla pod římským císařem Diokleciánem (284-305).

Credo











Zobrazit příspěvek č. 781 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2012
Z došlé pošty

Pozvánka do Mikulčic

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského
si Vás dovolujeme pozvat na


bohoslužebné setkání
na památku příchodu svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje na Moravu


Areál Památníku Velké Moravy, Valy u Mikulčic
Sobota 26. května 2012

9,45 Slavnostní procesí od Památníku
10,00 Archijerejská svatá Liturgie



Pozvánka v PDF








Zobrazit příspěvek č. 782 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2012
Zprávy ze světa - vztah Británie ke křesťanské symbolice je už horší než v zemích bývalé komunistické totality

Zákaz nošení křížků v Británii. Nezačíná v této zemi nová protináboženská totalita?

Křesťance z londýnského ruského chrámu zakázali nosit nátělní kříž v práci, byla nucena dát výpověď

Jedna z křesťanek farnosti katedrálního Uspenského chrámu v Londýně byla nucena podat výpověď ze zaměstnání poté, co jí zakázali na těle nosit křížek.

"Hovořil jsem v chrámu s ženou, kterou v zaměstnání nutili sundat křížek. Dala přednost výpovědi. Křížek, který nosila na těle, nebyl vidět! Žena prosila, aby jí křížek povolili a slíbila, že ho přilepí na tělo náplastí, aby náhodou nevyklouznul z pod šatů. Odpověď zněla: Ne, nyní je to zakázáno!" píše na svých stránkách kněz chrámu prot. Michail Dudko.

Podle jeho slov se postupu vlády proti zjevnému nošení křížů "místy chápe jako totální zákaz". Pro člověka s horší znalostí jazyka a britských reálií je praktické nemožné domoci se svých práv a svobod.

Podle zpráv má britská vláda v úmyslu u Evropského soudu pro lidská práva obhájit zákonnost zákazu nošení náprsních křížků na veřejnosti v celé zemi. Štrasburský soud prozkoumá žaloby na diskriminaci kvůli náboženské příslušnosti, které podali čtyři křesťané z Velké Británie, kteří prohráli soudní procesy u soudů britských.

Už dříve vyjádřila Ruská církev údiv nad shovívavostí britské vlády k jiné symbolice, např. k gay-symbolům, zatímco náprsní křížky jsou zakazovány. "V evropské společnosti zesilují tendence k potlačení lidských instinktů," prohlásil před novináři představitel synodálního informačního oddělení Vladimir Legoida a vyjádřil se, že nechápe, proč se ve Velké Británii veřejná demonstrace přináležitosti ke gay-kultuře považuje za normu, kdežto nošení náprsního křížku nikoliv. Dalším příkladem dvojích standardů britské vlády je podle V. Legondy vztah k sikhům, jimiž je oficiálně povoleno nosit turban (a to i v případě, že se jedná o londýnského policistu), který je jedním z náboženských symbolů sikhismu.

Mezi čtyřmi kauzami, které budou ve Štrasburku zkoumány, je žaloba Nadi Eveidy, kterou před několika lety dočasně uvolnili z práce v letecké společnosti "British Airways", když odmítla sundat maličký náprsní křížek, který nosila navrchu uniformy.

Druhým případem výpovědi za nošení křížku v pracovní době se stal nemocniční sestře Shirly Chaplin, která v nemocnici pracovala 30 let.

Další žalobu podala Lilian Leidel, spolupracovnice matričního úřadu londýnské čtvrti Ailington, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla registrovat občanský sňatek homosexuálů a byla za to podrobena disciplinárnímu řízení.

Obyvatel Bristolu Harry Makfarlein byl pracovníkem firmy, zabývající se diskrétním poradenstvím párům ohledně sexuálních problémů. Práce s homosexuálním párem u něj vyvolala problémy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Byl propuštěn.

interfax.by









Zobrazit příspěvek č. 783 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2012
Ze světa - řecká vláda snižuje počty duchovních

Decimování pravoslavné církve v Řecku

V rámci škrtů v rozpočtu vláda Řecka snižuje platy duchovenstva Řecké pravoslavné církve a počet nových kněžských svěcení. Podle nového vládní výnosu má státní pravoslavná církev právo ustanovit jednoho nového duchovního pouze tehdy, když místo něj odejde do důchodu deset starých duchovních.

Před šedesáti lety odevzdala Řecká pravoslavná církev velkou část svého majetku (nemovitosti - pozemky) státu výměnou za příslib vyplácení duchovenského platu ze státního rozpočtu všem duchovním athénského arcibiskupství. V současnosti vláda krátí prostředky vyplácené církvi kvůli přijímaným ekonomickým opatřením.

Agentura Reuters dále sděluje, že "Athény budou financovat pouze jednoho nového kněze místo deseti zemřelých či odebravších se do důchodu, což způsobí nedostatek duchovních zvláště ve vzdálených farnostech - a to právě v době krize, kdy věřící nejvíce potřebují pomoc".

Výše platu duchovního má být snížena o 10 procent. Podle agentury Reuters byl v současnosti průměrný plat řeckého farního kněze 1 tisíc Euro měsíčně, přičemž státní plat pobírá něco přes 10.000 duchovních. Vláda tvrdí, že kvůli ekonomické krizi není schopna tento rozpočet dále pokrývat. Na celkovém snížení prostředků vyplácených ze státní pokladny duchovenstvu se bude dále podílet i postupné dramatické snížení počtu duchovních.

"Krize se dotkla nejen práce našich dobročinných organizací, ale je hrozbou samotné jejich existenci," prohlásil metropolita Sparty Eustatios.

(Ze sdělovacích prostředků: catholicculture.org reuters.com)










Zobrazit příspěvek č. 784 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová










Zobrazit příspěvek č. 785 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu

Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám

Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.

I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.

Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.

7. května, korespondent "IribNews"











Zobrazit příspěvek č. 786 jednotlivě

Administrátor --- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ

Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha

Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:

"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.

Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.

A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).

Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
* * *

Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.

V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)

Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."

Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.

Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.

V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.

Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.

Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.

Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.


Symbolický obraz - běsové střílejí na mnicha šípy pokušení (freska v rumunském monastýru).

 
Alexij Osipov cituje ze svatootcovské literatury nečekaný výrok: "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých." Jak je něco takového možno říci? Bude se nám nejspíš zdát, že by se tam mělo psát: "Kdyby nebylo Boha, kdyby nebylo andělů, kdyby nebylo Církve..." pak bychom to chápali, ale "kdyby nebylo démonů"? Na začátku pateriku se dokonce píše: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). Jak to pochopit?

Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".

Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.

Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).

Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."
Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.

* * *

A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.

My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.

Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.
Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.

* * *

P.S.

Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.

Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".

"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)












Zobrazit příspěvek č. 787 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2012
Ze světa - další konflikt mezi Fanarem a Athénami

Řečtí hierarchové jsou pobouřeni zasahováním patriarchy Bartoloměje do vnitřních věcí Řecké pravoslavné církve

Athény. 2. května se konalo zasedání posvátného synodu Řecké pravoslavné církve. Bouřlivou reakci členů synodu vyvolal dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, v němž vyzval jednomyslně odsoudit skutky metropolitů Řecké církve, kteří vystupují proti mezikonfesnímu a mezináboženskému dialogu a obviňují Fanar z "ekumenické hereze". Bezprotředním důvodem pro zaslání patriarchova dopisu se stala anathema, kterou na ekumenisty uvalil v neděli Oslavy pravoslaví metropolita Serafim z Pirea.

Rozpaky členů synodu vyvolal zvláště nekompromisně direktivní tón dopisu, který opravňuje hovořit o zasahování jedné místní pravoslavné církve do vnitřních záležitostí jiné místní církve (světová pravoslavná církev je tvořena kanonickým společenstvím jednotlivých tzv. místních církví; podle posvátných církevních pravidel se nesmí představitel jedné samostatné pravoslavné církve míchat do vnitřních věcí jiné samostatné církve; pravoslavná církev nezná žádnou papežskou pravomoc, která by byla vyvýšena nad všemi místními církvemi, takovou pravomoc má jen všeobecný sněm; pozn. překl.)

Pozice metropolity Serafima byla řeckým synodem označena za "extrémní", bylo však poukázáno na to, že to, co se děje ve Fanaru, často vyvolává pokušení mezi pravoslavnými věřícími. Jako příklad bylo poukázáno na chování jednoho katolíka v chrámu sv. Jiří ve Fanaru v den Paschy - mnohokrát vcházel a vycházel z oltářního prostoru. (Do oltáře mají dle tradice přístup jen pravoslavní duchovní a pravoslavní přisluhující; pokud představený chrámu dovoluje jinověrci opakovaně vcházet do oltáře a vycházet z něj, což se nutně děje na očích všech přítomných, může to vyvolávat dojem, že takový představený už nerozlišuje mezi pravoslavnými a jinověrci, resp. považuje jinověrce za kanonického příslušníka stejné církve, v jaké jsou pravoslavní; pozn. překl. na vysvětlenou.)

"Chyby se dějí na obou stranách," prohlásil jeden ze synodálních metropolitů v interview pro agenturu Romfea.

Po dlouhé diskusi přijali členové synodu rozhodnutí sestavit pro patriarchu Bartoloměje odpověď, v níž bude řečeno, že Řecká pravoslavná církev je věrná rozumnému dialogu s druhými konfesemi a politice smíření.

Dále byl na zasedání synodu zkoumán protest čtyř metropolitů z Frakie proti dodatku k zákonu, podle něhož dostává muslimská menšina ve Frakii slevu 20 procent při placení pokut. Synod poslal ministerstvu dopis s výzvou, aby se mezi občany řecké republiky nečinil rozdíl dle národnostní či náboženské příslušnosti.

Sedmica ru











Zobrazit příspěvek č. 788 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2012
Ze světa

Posvěcen největší chrám na Kypru

Nikosie. 5. května archiepiskop kyperský Chrysostom II. vykonal posvěcení chrámu svaté Sofie, který byl vybudován v nikosijské čtvrti Strovolos. Je to největší chrám na Kypru. Jeho délka je 60 m, šíře 30 m, výška 30 m. Pod budovou jsou tři podzemní chrámy a v jednom z nich je vybudováno baptisterium. Chrám vykazuje podobnosti s chrámem svaté Sofie v Konstantinopoli.

Agentura Amen
Sedmica ru









Zobrazit příspěvek č. 789 jednotlivě

Administrátor --- 25. 5. 2012
Pohyblivý svátek z dvanáctera - čtyřicátý den po Pasše

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Obsahem svátku Nanebevstoupení je vzpomínání události popsané v evangeliu (Luk 24,36–53) a ve Skutcích apoštolských (Skut 1,1–12). Ježíš Kristus završil své pozemské dílo spásy člověka vystoupením do Nebe.

Pro lingvistické puristy: Nebe s velkým písmenem, protože se jedná nikoliv jen o fyzické odpoutání od země a pozdvižení na oblohu; tam, ve výši, došlo zároveň k přechodu z pozemské reality do prostoru duchovního, do světa, jemuž říkáme Nebeské Království. Jinak toto Nebe označujeme staročeským slovním tvarem "nebesa", čímž se snažíme vyjádřit odlišnost duchovního Nebe od oblohy, čili nebeské klenby. Jinak by mohlo u někoho vzniknout podezření, že by se měl Ježíš Kristus doposavad nalézat někde v horních vrstvách atmosféry či na orbitě. Toto nedorozumění se odráží ve smutně slavném výroku prvního člověka, který se dostal do kosmu: "Byl jsem na nebi, ale žádného Boha jsem tam neviděl."
Vystoupení Páně na nebesa je neodlučně spojeno s jeho usednutím na pravici Boha Otce, což je též součástí obsahu dnešního svátku. Je to skutečnost od neprvotnějších křesťanských dob známá a silně prožívaná. Zmiňují se o tom apoštolské listy, v důsledku čehož se dostala teze o tom, že "vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce" i do znění niceocařihradského symbolu víry a tuto pravdu vyznáváme při každé liturgii.
Reflexe Nanebevstoupení v apoštolských listech:

Písmo přece říká: "Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil."  To, že "vystoupil", musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem.  Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.  To on rozdal své dary - apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele -  pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo. (Efezským 4,8-12)

(Ježíš Kristus) jsa zobrazení Osoby Boha Otce, nepovažoval za uchvácení rovným býti Bohu
ale sebe samého umenšil, vzezření služebníka přijav a připodobniv se člověku, ocitl se v podobě lidské.
Ponížil se, byv poslušen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto jej Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno, které je nad všeliké jiné jméno. (Filip 2,6-9; všechny obvyklé české překlady jsou - zvláště v první větě úryvku - zcela mylné, takže jsem překládal z církevní slovanštiny a ruštiny; tento text je zabudován do tichých modliteb anafory liturgie sv. Basila.)

On je září jeho slávy a obrazem jeho Osoby, udržuje vše hlasem moci své. Vykonal skrze sebe očištění hříchů našich, usedl po pravici trůnu Velebnosti na výsostech. (Žid 1,3; počátek úryvku je přeložen dle církevně-slovanského a ruského znění; čeští nepravoslavní překladatelé si bohužel nevědí rady se základní teologickou terminologií, a tak překládají "hypostasis" jako podstata, čímž vzniká překlad úplně heretického vyznění. Kristus není obrazem či výrazem Otcovy podstaty, ale obrazem či zobrazením jeho Osoby - ve smslu jeho slov k Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Jan 14,9. I tento úryvek probleskuje v tiché modlitbě Basilovy liturgie.)

Dále v Písmu o vystoupení na nebe, usednutí na trůnu, sedění po pravici apod.: Zjev 3,21; 12,5; 1. Petr 1,21; Řím 8,34; Efez 1,20; 2,5-6; Kolos 3,1 atd.
Podobně dávná, jako tato součást křesťanské věrouky, je i liturgická oslava tohoto svátku. Byť byla do konce 4. století zřejmě většinou spojována s oslavou Padesátnice, bylo celé popaschální padesátidenní období křesťanského roku zasvěceno od nejstarších dob slavnosti Paschy, Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého. Dávní křesťané měli ve zvyku kumulovat události a potažmo svátky do jedné oslavy (viz podobně např. Narození Páně a Křest Páně), takže chápali celých padesát popaschálních dnů jako jeden dlouhý svátek. Nanebevstoupení bylo v myšlení křesťanů neoddělitelnou součástí vzpomínaných událostí a tudíž součástí sváteční slavnosti.

Už poutnice Egerie ve 4. stol. zaznamenává, že se všichni jerusalemští křesťané večer před Padesátnicí shromažďovali na hoře Olivetské, na místě (nazývaném Imvomon), odkud Pán vystoupil na nebesa, a konala se zde bohoslužba se čtením biblických míst o Nanebevstoupení. Definitivní oddělení tohoto svátku od Svatodušních oslav proběhlo zřejmě někdy po 2. všeobecném sněmu (r. 381).

Dokladem významu oslavy Nanebevstoupení v dávné církvi nám budiž stará křesťanská ikonografie. Z prvních pěti staletí se nám mnoho ikon nezachovalo. Jednak z toho důvodu, že byly později zničeny ikonoborci, a také kvůli veliké časové vzdálenosti (ikony se stejně jako ostatní umělecké předměty rozpadají, ztrácejí, prostě mizí z povrchu zemského). Nicméně i mezi tím málem ikon, jež se nám dochovalo z doby prvních pěti staletí, je ikona Nanebevstoupení Páně, což svědčí o tom, že takové zpodobení bylo zřejmě hojné a že tudíž byl tento svátek významnou událostí v životě tehdejší církve. (Přiložený obrázek v pravé horní části symbolicky zobrazuje Nanebevstoupení - ilustrace k dosl. "Ježíš ... byl povznesen pravicí Boží" /Skut 2,32-33/; pochází z poč. 5. století., řezba do slonové kosti; tzv. Bambergský avorij, Mnichov)

* * *

Otázka "proč je tento svátek tak významný" bezprostředně navazuje na otázku "jaký význam pro nás má tato biblická událost". Myšlenka, že by se mohlo jednat jen o jakési triumfalistické zakončení Ježíšova pobytu na zemi či o pouhou demonstraci Kristova Božství, rozhodně neodpovídá duchu evangelia a celému kontextu Spasitelova díla. V životě a skutcích Pána Ježíše není nic zbytečného ani nic, co by bylo vnitřně prázdným okázalým projevem jeho všemohoucnosti, jehož jediným smyslem je vyvolat údiv či dokázat převahu. Každý skutek jeho života a spasitelného díla je součástí ikonomie lidské spásy - čili je jedním z kamenů, z nichž Pán budoval stavbu spásy člověka. Od jeho početí, přes narození, křest, každý zázrak a zjevení i každé pronesené podobenství až k Ukřižování a slavnému Vzkříšení, - to vše jsou kameny a kamínky, z nichž každý má své místo a svou důležitost v této stavbě. Ty nejvýznamnější události jsme si zvykli oslavovat jako velké svátky, neboť jsou to největší kameny stavby. A k nim náleží i Kristovo vystoupení na nebesa.

Co se tedy skrývá za vnějškově ohromujícím zjevem Krista, jehož nohy se odlepily od země, vznáší se vzhůru, výše a výše, až ho oblak zastřel? Lidské tělo a krev, které Boží Syn přijal při svém vtělení a které provedl smrtí a vzkříšením, jsou vynášeny na nebesa. Kristova lidská krev je Vzkříšeným přinášena do nebeské velesvatyně jako dokonání oběti našeho věčného vykoupení (Žid 9,12). Čili celá lidská přirozenost (nejen duše, ale i tělo), uzdravená Kristovým vzkříšením od smrtelné rány, kterou svému lidství udělili Adam s Evou, je nesena vzhůru a usedá po Otcově pravici. Kristovo lidství už není tím Adamovým lidstvím odděleným od Boha, ale je napraveným lidstvím, které jako součást Osoby Syna, druhé Božské Osoby, bylo uvedeno do kruhu Trojice. Vždyť Božství a lidství jsou v Kristově Osobě spojeny: "neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně". Proto ani smrt ani vzkříšení ani vystoupení na nebesa - nic z toho nemohlo v Ježíši Kristu oddělit jednou přijaté lidství od Božské přirozenosti.
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (IV. všeobecný sněm, r. 451)
Takže v Osobě Bohočlověka vystupuje k Božímu trůnu i každý z lidstva, který se s Ním skrze jeho blahodať spojil; neboť v Něm vystoupila lidská přirozenost, kterou všichni sdílíme spolu navzájem i s Ním. (Efez 2,5-8)

Aby toto očištěné, uzdravené, zbožštěné a Bohu navrácené lidství nezůstalo omezeno jen na boholidskou Osobu Ježíšovu, ale mohli je sdílet všichni lidé, sestoupí deset dnů po Kristově vystoupení na nebesa Duch Svatý na jeho učedníky a vytvoří z nich Církev, Tělo Kristovo, v němž se toto zbožštěné lidství bude po celé následující lidské dějiny předávat všem, kteří uvěří. Blahodatí Svatého Ducha, prostřednictvím svatých Tajin se v Církvi věřící proměňují, opouštějí starého umírajícího Adama a ožívá v nich Nový Adam - Kristus.

Jsme jakoby přeroubovaná ratolest. Jsme každý větévkou odříznutou ze špatného stromu, který zapustil své kořeny do nečistoty, větévkou přirostlou působením Svatého Ducha ke kmeni dočista jiného stromu, který má kořeny půdě ráje. Už nejsme připoutáni ke světu, kde vládne hřích, nýbrž jsme napájeni životem shůry. Od světa již nic nepotřebujeme, nemusíme se obávat otočit se zády k hříchu a daremnosti světa, nic nám nehrozí, ničeho se nám nebude nedostávat, svět nám už nemá co nabídnout. Vše, co potřebujeme, dostaneme shůry a v hojnosti. Proč bys usrkával shnilou vodu z louží, když můžeš pít plnými doušky křišťálovou sladkou vodu z nejlepšího pramene?

Sv. Makários Veliký pravil, že křesťané jsou bohové vyvádění ze zajetí. Ap. Pavel píše, že Kristus se "zmocnil se zajatých" (dosl. zajal zajatce, vyplenil zajetí; míní se: přišel si k nepříteli pro zajatce, přemohl nepřítele, a ty, kteří u něho byli v zajetí, si odvádí s sebou, aby je propustil na svobodu). Jsme ti, kteří se vrací z vyhnanství, do něhož nás vyhnal hřích.

Odteď už není člověk ze samé své přirozenosti odcizen nebesům, ale je mu otevřena cesta, kterou proklestil Ježíš Kristus. Cesta, po níž ho můžeme následovat. Cesta do Nebe. Otevřen je člověku návrat domů z exilu ve světě smrti, z vyhnanství v daleké krajině démonů a hříchu. Pán odešel, aby nám připravil místo: "V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

* * *

Nanebevstoupení Kristovo se dotýká všech lidí, jak zdůrazňuje sv. Řehoř Palama. Všichni totiž budou jednou, tam na konci všeho, vzkříšeni. Otevřou se hroby a každý, kdo kdy žil, vyjde ven. To je pevná součást křesťanské víry (viz závěr niceocařihradského symbolu víry, v PDF). Všeobecné vzkříšení. Všichni vstanou z mrtvých, ale ne všichni budou povzneseni vzhůru, aby se setkali s Pánem na oblacích. Tou cestou, kterou proklestil člověku Pán, mohou dojít až do konce ti, kteří následovali Ježíše Krista po cestě, po níž On kráčel za svého pozemského života. Čili jen ti, kteří "se spoluukřižovali s Ním skrze pokání a život dle evangelia", což znamená snažili se odumřít pro hřích, být ukřižovanými pro tento svět marnosti a daremnosti.
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?  Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.  Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.  Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. (Řím 6,3-10)

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. ... Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Galat 2,19-20 a Galat 6,14)
Tak tedy přemýšlejme, zdali kráčíme cestou vedoucí přes oblaka na nebesa. Tato cesta vede přes Getsemanskou zahradu osamění a chvění až k odsouzení tímto světem, a posléze přes Golgotu, kříž a hrob...

Vše, čím Pán prošel, je přípravou cesty pro nás. Tento svátek nám ukazuje, jaká cesta je nám připravena po vzkříšení, tedy co je před námi. "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Tesalonickým 4,16-17)

* * *

Světitel Innokentij Chersonský (19. stol.) se zamýšlí nad slovy andělů, kteří pravili apoštolům hledícím do nebe na místo, kde se jim ztratil z očí Pán Ježíš: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skut 1,11) Apoštolé zřejmě v úžasu hleděli vzhůru ještě dlouho poté, co Kristus "byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Nemohli své zraky odtrhnout od toho místa na nebi; čekali, co se bude dít dál; možná doufali, že se milovaný Pán za okamžik zase vrátí. Andělé svým jemným napomenutím hodlali obrátit jejich pohled a pozornost od nebe k zemi, neboť na apoštoly čekalo veliké dílo, mnoho práce, těžké zápasy, do nichž museli vstoupit s plným nasazením a odhodláním.

Co by však asi řekli andělé nám, kdyby tu náhle stanuli mezi námi v tento sváteční den? Jakými slovy by bylo potřeba dnes napomenout křesťany posledních časů? Možná by nám řekli: "Synové lidští, co pořád hledíte jen k pozemskému? Pozdvihněte své oči k nebi, vizte Spasitele vašeho, jak na vás stále hledí shůry! Vstupte na cestu vedoucí k nebi, kterou vám dávno připravil. Shoďte ze sebe všechna břemena hříchu, která vás obtěžkávají; a oprostěte svou duši od záliby ve světském, která vám svazuje nohy, jimiž máte kráčet po nebeské cestě. Vezměte svůj kříž a následujte Spasitele, dokud vás volá na tuto stezku, dokud je brána nebeská ještě otevřena, dokud ještě platí pozvání, které jste obdrželi z horního Jerusalema!"

Vyslyšme toto volání a mocnosti nebeské nám budou pomáhat a milosrdný Spasitel nás neopustí. Pohlédne z nebe na dobré úmysly a podepře naši nemohoucnost. Požehná a oděje nás mocí s výsosti, upevní náš vratký krok a přivede nás na svatou Horu svou.













Zobrazit příspěvek č. 790 jednotlivě

Administrátor --- 29. 5. 2012
Ze světa - koptský papež

Na papežský trůn koptské (dochalcedonské) církve kandiduje 14 uchazečů

Papež Šenuda

Představitel koptských křesťanů

Zesnulý papež Šenuda

Očekává se, že volby nového koptského papeže se budou konat v září. Koptové za hranicemi Egypta (zvláště v USA, Kanadě i Evropě) budou mít na volby papeže silný vliv.

Posledním papežem byl zesnulý Šenuda III., jemuž navrhovali, aby nechal upravit řád papežské volby, který ve své současné podobě pochází z r. 1957. Papež to odmítl, protože měl obavy, že navrhované úpravy by mohly vést k upřednostnění jednoho člověka. Očekává se však, že nový papež bude muset úpravy provést.

Podle stávajícího řádu nastane při volbách moment pravdy, když dítě se zavázanýma očima vyjme z urny jednu ze tří kartiček, které tam byly vloženy a jsou na nich jména tří kandidátů. Jednou z navrhovaných oprav je, aby tam byla vkládána ještě čtvrtá, čistá kartička jako možná odpověď od Boha, že nepotvrzuje ani jednoho ze tří kandidátů.

Pravoslavie i mir
P.S.
Dochalcedonské církve odmítly přijmout formulace o boholidství Ježíše Krista, které byly celocírkevně přijaty na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu (r. 451). Důvodem byla jejich víra, která byla postižena herezí monofyzitismu (tato hereze v různých svých podobách a odstínech útočila na pravoslavnou víru v 5. a 6. století; hereze oslabuje starobylé učení o plnosti lidství v osobě Kristově; hrubě zjednodušeně řečeno hlásá, že Pán Ježíše byl mnohem více Bohem než člověkem či dokonce, že jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo že se rozplynulo v Božství jako kapka v moři apod.). V průběhu následujícího tisíciletí se víra dochalcedonců pomalu blížila k pravoslavné víře; vznikla dokonce teorie, že oddělení těchto monofyzitských církví bylo tenkrát výsledkem pouhého nedorozumění či jazykových problémů nebo omylů v překladu formulací. V posledních desetiletích s nimi byl veden ze strany pravoslavné církve teologický dialog, v němž došlo k jistému sblížení pohledů, nicméně pravoslavné formulace víry i přes všechna objasňování a diskuse nakonec dochalcedonci odmítli podepsat. Nakonec byly vypracovány formulace kompromisní, po jejichž přijetí (přibližně před deseti lety) došlo v pravoslavném světě k rozdělení názorů na výsledek tohoto dialogu. Zatímco konstantinopolský patriarchát považuje dialog za úspěšný, uznává pravoslavnost dochalcedonských církví a navazuje s nimi církevní společenství, tak naopak Moskevský patriarchát odmítl přijmout takovou interpretaci výsledku dialogu, dochalcedonské církve nepovažuje za pravoslavné a rozhodl se pokračovat s nimi v partikulárním teologickém dialogu, pokud o něj budou mít dochalcedonci zájem.

Afričtí patriarchové (pravoslavní i monofyzitští) od dávných dob používají titul "papež".












Zobrazit příspěvek č. 791 jednotlivě

Administrátor --- 31. 5. 2012
Komentář ke svobodě "umělců" znesvěcovat chrámy

Západní křesťanský svět morálně podporuje ruské satanisty

Komentář ke zdejším ozvěnám událostí kolem ženské satanistické kapely, jejíž jméno nechci ani zmiňovat, ale je všeobecně známa svým rouhavým vystoupením v chrámu Krista Spasitele (už jsme o tom zde psali v příspěvku 778). Zarmucující pro nás je, že podporu punkerkám vyjadřují čeští západní křesťané (inu, ekumenismus). S lítostí musím říci, že je to sice rmutné, leč nikoliv překvapivé. Je to totiž plně v kontextu dlouhodobého trendu. Mám dojem, že vztah západních křesťanů k ruskému pravoslaví v podstatě kopíruje nevraživou politiku Západu vůči Rusku.

Protože však "vše zlé bývá k něčemu dobré", i tyto ozvěny nám mohou posloužit jako jakési zrcadlo pravdy. Právě v takových tragických situacích se totiž ukazuje, kdo je přítel. Hlupáky je možno oklamat medovými řečmi z tribuny Ekumenické rady církví, ale břitvou, která zřetelně a velejemně oddělí pokrytce od upřímných, je biblický výrok starce Simeona, kterým se obracel k přesv. Bohorodici: "Tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,35) Právě tehdy, když tě něco (někdo) zasáhne do srdce, vyjevuje se pravé smýšlení okolních lidí. Kéž by si pravoslavní křesťané vzali tuto lekci k srdci a nenechali ze sebe nadále činit hlupce, slepě věřící všem sladce znějícím ekumenickým proklamacím.

A nyní už konkrétně k té místní široké frontě podpory, které se zde zdvihla na záštitu ruských satanistů (mimochodem, není to zajímavé, že se tolik západních křesťanů neštítí morálně podpořit třeba i skutečně ďábelské rejdy, pokud jsou namířeny proti ruskému pravoslaví?) To první, co asi muselo místního i ruského pravoslavného křesťana zarazit, byl převládající první komentář, kterým západní křesťanská grémia i média reflektovala znesvěcení hlavního ruského pravoslavného chrámu. A tím prvním komentářem bylo výmluvné - ticho. Tato prvotní reakce na duchovní tragédii byla sice nonverbální, ale přesto hlasitá jako hrom. Druhou reakcí západních křesťanů bylo pak už jen nekonečné replikování falešných zpráv, které všechny vyznívaly jediným způsobem: za svobodu projevu chce Ruská církev trestat; patriarcha žádá, aby ty chudinky dívenky byly poslány na sedm let za mříže jen za to, že se modlily proti Putinovi; za umění se už v Rusku zase má zavírat za mříže apod. Prostě samé lži, falše a klamy.

Nejvtipnější v této protiruské a protipravoslavné propagandě jsou Lidové noviny, které melou něco v tom smyslu, že církev se brání neškodným jurodivým, kteří "zdánlivým pohoršlivým rouháním poukazují na vyprázdnění »řádné« zbožnosti." Ony satanistky jsou podle těchto novinářů jen tím, kdo "nastavuje zrcadlo církevníkům i carům".

Pokud bychom připustili, že pro světská média mohlo být obtížné získat si objektivní informace o celé události, pak však nikdo soudný nemůže připustit, že by to mohlo být sebeméně obtížné pro vedení západních církví, ekumenická grémia a západokřesťanská média. Lidé na těchto místech si mohli opatřit relevantních informací, kolik by chtěli, - kdyby chtěli.

Než postoupíme dále, vysvětlím, proč tuto ženskou skupinu a její akci otevřeně prohlašuji za satanistickou. Činím tak bez přehánění, a to na základě rozhovoru, který s oněmi punkerkami natočila ruská televize a v něm demonstrovaly, že jejich čin měl duchovní rozměr - a to útok nejen na Církev, ale i na svatost chrámu. Nejednalo se jim tedy jen o politiku či o vzpouru proti církevní organizaci nebo proti osobě patriarchy či proti duchovenstvu. Jim se skutečně jednalo o pokus poskvrnit Církev. Ženy vysvětlovaly, že si chrám Krista Spasitele vybraly, protože je to hlavní chrám celé Ruské církve. Místo na ambonu před ikonostasem obsadily při své akci prý proto, že právě na tomto místě stává při liturgii sám patriarcha, a tudíž toto místo považovaly za nejsvětější. Právě toto svaté místo se tedy snažily poskvrnit svým rouhavým vystoupením (jímž se vymívaly modlitbě, používaly gesta zesměšňující bohoslužebné úkony, nemluvě o vulgárním způsobu slovního projevu i o druhu použité "hudby"; jistý problém při psaní o takové duchovní tragédii tkví v tom, že na křesťanských stránkách nemůžeme takový satanistický počin prezentovat detailnějším popisem: ať už jde o překlad jména skupiny nebo text písně, kterou tam ty ženy pokřikovaly atd.). Úmysl poskvrnit svaté místo je přece tím, kvůli čemu do toho či onoho chrámu občas vlezou zrovna satanisté.

Zajímavá byla i poznámka autora televizní reportáže, který později vzpomínal na rozhovor s hlavní protagonistkou celé akce a zmínil se o jejích očích - doslova řekl, že to byly oči, jaké vídáme u posedlých lidí. (Musím říci, že i bez jeho dodatku k reportáži jsem při sledování záznamu rozhovoru cítil vyzařovat z této ženy něco opravdu velice nepříjemného; chovala se arogantně, sebejistě, pyšně a ty zlé záblesky kolem očí nebylo možno přehlédnout; ale to je, samozřejmě, jen můj subjektivní dojem.)
Morální podpora, které se akci satanistek dostává ze západu, nás může přivádět k úvahám nad různými aspekty jejich zločinu: nejen duchovním a církevním, ale i občansko-právním či společenském. Nejprve uveďme pár základních faktů: 1.) i podle občanského zákoníku je jejich vystoupení kriminálním činem (je to evidentní výtržnost, přidržíme-li se pro tentokrát nenáboženského slovníku); 2.) spáchání toho činu a jeho přesná podoba nejsou předmětem žádných pochybností - vše je několikanásobně zdokumentováno a samy aktérky svůj čin ani jeho podobu nepopírají - naopak, pyšně se k němu hlásí. Ohledně skutkové podstaty nejsou tedy žádné pochybnosti. Podstata činu zde netkví v politickém rozměru jejich činu (protest proti Putinovi), ale ve znesvěcení chrámu, to je z výroků satanistek zřejmé. Máme tudíž všechny důvody se domnívat, že se jim jednalo právě o útok na chrám a potažmo na víru či náboženství, kdežto politický rozměr byl pro ně druhořadý. Proto si nevybraly pro svou veřejnou "perfomanci" žádné náměstí ani jiné místo, ale právě katedrální chrám, a proto při tom parodovaly modlitbu.

Chrám není žádná "země nikoho", ale je to majetek konkrétní právnické osoby (církevní organizace), která má právo určovat, co se tam dít může a co se tam dít nemůže. A uskutečňování tohoto práva by mělo být v právní společnosti vymahatelné. Stejně tak vykonávají svá vlastnická práva i jiné církve ve svých chrámech. Jenže uplatní-li Ruská církev svá práva nad svým katedrálním chrámem a žádá-li, aby bylo zabráněno jeho zneužívání k akcím, které jsou nekonečně vzdáleny tomu, k čemu je chrám určen, tak někteří západní křesťané křičí, že je pošlapávána svoboda punkerek.

Nemá asi valný smysl sáhodlouze rozebírat skutečnost, že na shromáždění o letošní Tomášově neděli dalo v Moskvě šedesát tisíc věřících najevo, že uplatňují své morální právo na tento chrám a žádají, aby nebyl znesvěcován. Na společenské rovině je tedy věc postavena tak, zda bude respektováno právo těchto věřících na svůj chrám a jeho ochranu, či zda se dá průchod "právu" satanistů tento chrám znesvěcovat.
Myslím, že pokud by někdo provedl stejnou performanci v synagoze, byl by bez dlouhých řečí obviněn z antisemitismu, extrémismu, společensky vysoce nebezpečného chování, a následně by šel za katr na dosti dlouhou dobu. A nikdo by o tom nediskutoval, žádné noviny by si netroufaly takový rozsudek zpochybnit. Kdyby to provedl v mešitě, postarali by se o jeho patřičné potrestání sami příslušníci náboženské komunity, a policie i média by raději odvrátily své zraky někam jinam.
Je otázka, co bude následovat, jestli budou ty satanistky bez jakéhokoliv odsouzení propuštěny a jejich příkladu budou následovat další živly. Mohlo by to dopadnout tak, že si pravoslavní při farnostech vytvoří jakousi "domobranu", aby uhájili své chrámy, a vezmou tak svou ochranu do vlastních rukou. V Rusku je k tomu mezi masami pravoslavných křesťanů sil dost, a co se týče morálního odhodlání, není k tomu daleko...

* * *

Zajímavé by nepochybně bylo sledovat, co by se asi dělo, kdyby se něco podobného stalo za Havlovy vlády v České republice. Jakási skupina "svobodných umělců" by vtrhla do chrámu sv. Víta, a tam by před pozvanými zástupci médií a všemi turisty a návštěvníky i věřícími začali někde v kněžišti provádět "punkovou modlitbu" plnou vulgárních výrazů a gest, a v textu této "písně" by žádali Boha a sv. Víta, aby Čechy už konečně zbavil Václava Havla. Docela dobře si můžeme představit, co by následovalo. V Lidových novinách by se psalo o nechutném incidentu, kardinál Vlk by žádal vyšetřování a spustil by kampaň, že církev je u nás už opět pronásledovaná, policie by přišla s obviněním ze zneuctění státních symbolů a hlavy státu, a Havel by filosofoval, že svoboda musí mít své hranice, a podal by na "umělce" žalobu za urážku na cti (jak to udělal i kvůli daleko nevinnějšímu žertíku, který si na jeho účet ztropila jakási reklama na boty). Jak by se asi v takovém případě zachovala ta dnešní "kulturní fronta" (Plastic people a spol.), která nyní - v rámci obhajoby svobody projevu v Rusku - organizuje akce na morální podporu ruských satanistek? Dokážete si představit, že by se Plastic people zastali svých "uměleckých" kolegů, kteří by provedli "punkovou modlitbu" proti Havlovi?

Reakce sympatizující s punkerkami se většinou odvíjejí od skutečnosti, že ta "punková modlitba" byla namířena proti Putinovi. A tomu, kdo je proti Putinovi, má být přece dovoleno vše. Na tomto primitivním základě se odehrává myšlení naprosté většiny sympatizantů se satanistkami. Pozoruhodné jsou zvláště informační zplodiny, jimiž otravují vzduch společnosti již zmíněné Lidové noviny. Mám pocit, že tam najdeme zřejmě samotné dno, kam až může lidská zlomyslnost a omezenost klesnout, - dokonce se v naposled uveřejněném článku dočteme, že ty satanistky jsou vlastně svaté(!) jurodivé(!), a že jim bude jednou postaven chrám. Jejich čin prý "vstoupí do tradice svaté jurodivosti". A že sám patriarcha, "stejný starý kágébák jako Putin" (ano, tak píší současné LN), žádá pro tyto ženščiny sedm let vězení, zatímco "občanská veřejnost ... žádá jejich propuštění". Autor článku v LN nejenže vůbec nechápe, v čem tkví jurodivost a vysvětluje si ji s typicky západní povrchností jako pouhé provokatérství, ale navíc lže o patriarchovi a s typicky komunistickou nemravností vytváří propagandistický obraz o "občanské veřejnosti", která jakoby v jednom šiku všech pracujících stojí proti patriarchovi (chtělo by se něco jedovatě podotknout o české "občanské veřejnosti" a jejím vztahu ke katolické církvi - v tomto případě by to bylo o skutečné situaci v zemi).
Těch šedesát tisíc lidí v Moskvě, kteří se postavili za pravoslavnou církev, za patriarchu a demonstrovali proti znesvěcování chrámů, (a další tisíce lidí shromážděné na Tomášovu neděli v dalších městech; viz příspěvek 778) jsou pro autora toho paskvilu v Lidových novinách zřejmě méně než vzduch. Tyto lidi nepovažuje za "občanskou společnost", protože jsou to pravoslavní křesťané...
Mimochodem, to, jak píší LN o patriarchu Kyrillovi (jako o "kágébákovi"), je na morální úrovni spodiny internetových diskusních příspěvků, v nichž se např. píše o papeži Benediktovi, že je to bývalý fašista a nacista (kvůli tomu, že měl údajně kdysi snad cosi společného s organizací Hitlerova mládež). Člověk nevěří vlastním očím, jaké výrazivo jsou dnešní Lidovky schopny použít a co otisknou o nejvyšším představiteli církve, k němuž se katolická církev ekumenicky líše. Rétoriku tohoto druhu jsem viděl v protektorátních novinách fašistických a v Rudém právu z padesátých let. Zdá se mi, že tímto způsobem psaly Lidové noviny v době fašismu právě před 70 lety (v podobném tónu mimochodem psali kolaborující novináři po atentátu na Heydricha o vladykovi Gorazdovi, v jehož katedrále našli čeští vojáci úkryt, když byli odmítnuti katolickou církví).

* * *

Na celém tom spektru reakcí sympatizujících s punkovými satanistkami není hlavním problémem, že tragičnost znesvěcení chrámu nechápou ateisté. Zvláště znepokojivé je, že už to nechápe zřejmě ani leckterý český katolík. Ale věřím, že se časem dočkáme změny. Zatím se tito západní křesťané chovají podle zásady "z cizího krev neteče". Možná přijde doba (a třeba už není tak daleko), kdy vtrhnou do českých katolických kostelů antikatoličtí aktivisté rozčílení církevními restitucemi štědře vyplácenými v době krize. A předvedou tam na katolických oltářích nějakou tu "punkovou modlitbu". Inu, jak se říká, "příklady táhnou". A třeba se od těch ruských punkerek někdo v Čechách něčemu přiučí. Není vyloučeno, že různí punkový zakuklenci vpadnou do katolických chrámů, vyskočí na oltář, kde budou křepčit a modlit se třeba za to, aby Bůh zbavil Čechy Vlka a Duky. Nic pěkného, že? Nicméně nejméně polovina české veřejnosti bude punkerům nadšeně tleskat a říkat prelátům katolické církve: "Ale pánové, proč se rozčilujete? To je přece svoboda uměleckého projevu. A konec konců to byla modlitba, a ta přece do chrámu patří." Nepřál bych to nikomu, ale jistě nelze vyloučit, že se toho brzy dočkáme i u nás; a když tak nalézám na Christnetu či v Lidových novinách i jinde ty sympatie k punkerkám (někde jen probleskují "mezi řádky", jinde jde o výslovnou morální podporu), nemám daleko k myšlence, že by taková "punková modlitba" v chrámu svatého Víta mohla být pro některé české katolíky docela užitečnou lekcí. Myslím, že česká občanská veřejnost bude v naprosté většině na straně každé svobody uměleckého a modlitebního projevu, který někdo předvede proti katolické církvi. Pak bychom viděli, zdali by se Lidové noviny a Christnet i v takovém případě postavily na stráž svobody a hlasitě požadovaly pro hanobitele českých katolických chrámů beztrestnost.


P.S.
Zde je jiný případ "svobody v pravoslavném chrámu". Tentokrát z Kosova.
(A opět s tichým souhlasem ze strany západních politiků i západních církví.)















Zobrazit příspěvek č. 792 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2012
Znamení doby - inflace slov

Vyhláška o prodeji zelí














Zobrazit příspěvek č. 793 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2012
Otcové - strážci a pastýři Církve; o duchovním otcovství

7. NEDĚLE (PO PASŠE); svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu

Tato neděle je dle pravoslavného kalendária zasvěcena památce svatých Otců prvního všeobecného sněmu, který se v r. 325 sešel v Nikáji. Na tomto sněmu (neboli "koncilu", jak se říká latinsky) církev řešila nepokoj v Církvi, v níž se tenkrát šířilo cizí nové učení, které měnilo křesťanskou víru přímo v jejím kořeni - tj. měnilo pohled na Božství Kristovo. Takto pozměněné víře říkáme hereze (význam slova viz náš slovníček). Nepokoje a různohlasí kolem křesťanství však nebyly už tenkrát ničím novým. Bohužel. Patří neoddělitelně k církevnímu životu, z něhož se neustále jako z veliké skály oddrolují úlomky. Blesky podnebeské vzpoury démonů proti Bohu odsekávají tyto fragmenty církevního života či zlomky církevních struktur nebo vytrhávají i jednotlivé věřící.

Sv. Kyprian Kartagenský píše: „Ďábel vynalezl hereze a rozkoly, aby svrhnul víru, rozvrátil pravdu, roztrhal jednotu.“ Ježíš Kristus zjevil apoštolům, že satan žádal Boha, aby je mohl rozsévat jako pšenici (Luk 22,31) – tj. rozdělovat jeden od druhého, rozptýlit do všech stran, jako na humně rozhazují vymlácené zrní, aby vítr odnesl plevy. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Satanovu plánu svrhnout pravdu, rozvrátit pravdu a roztrhat jednotu, aby nic z toho nezbylo, se postavili do cesty svatí Otcové a nejmocnější jejich zbraní byl právě všeobecný sněm. A tak jsou křesťanské dějiny prvního tisíciletí dějinami zápasu Církve se všemi možnými herezemi, tj. dějinami všeobecných sněmů.

* * *

Na počtu Otců shromážděných r. 325 nás zarazí shoda s 318 abrahamovskými bojovníky (Gen 14,14). Jako by tato biblická událost byla jakýmsi předobrazem prvního všeobecného sněmu (a potažmo i všech ostatních). Bitva Abrahamovců, kterou osvobodili Lota a lid jeho ze zajetí, může skutečně být symbolem boje Otců za osvobození církve z herezí.

První sněm svolal císař Konstantin, který je spolu se svou matkou Helenou oslavován jako svatý, protože byl Božím vyvolencem. Jemu byla v Boží prozřetelnosti přisouzena úloha zastavit krvavé pronásledování křesťanství a stát se ochráncem církví Božích, pečovatelem o budování církevní struktury i budovatelem chrámů a podporovatelem rozmachu církevního života. A tuto úlohu Konstantin vědomě přijal. Zpětně vidíme, že to byla po přesv. Bohorodici, Janu Křtiteli a svatých apoštolech zřejmě nejvýznamnější úloha člověka v lidské historii. Vždyť zde začíná rozkvět Církve, éra svatých Otců a všeobecných sněmů - nejslavnější éra křesťanských dějin.

Ne každému Bůh ve své prozřetelnosti dovolí, aby mohl učinil něco pro Něho či pro Jeho Církev, a jen několika lidem Bůh umožnil, aby směli učinit pro Církev cosi vskutku významného. Žilo přemnoho těch, kteří by rádi něco takového vykonali, ale Bůh to od nich nepřijal. Dovolil jim, aby pro sebe získali spásu, obdaroval je všemi svými spásonosnými dary, ale od nich samotných nepřijal žádný jejich dar - kromě pokání (to přijme Bůh od každého člověka). Dokonce ani touhu po mučednictví, tj. nabízený dar oběti života jako svědectví o Kristu, Bůh nepřijal od každého, kdo mu tuto oběť nabízel. Někdy proto, že neuznal tuto osobu hodnou té cti, aby mohla přinést dar nejvyšší, a volal ji spíše k nápravě víry a k pokání (případ slavného Origena), jindy proto, že měl s člověkem jiné záměry (např. případ ct. Antonia Velikého, který se okatě nabízel pronásledovatelům víry, a když ho nechtěli zatknout, ať dělal, co dělal, aby na sebe nepřátele upozornil, vrátil se nakonec do pouště).

Podobně ani církev nepřijímala dary od každého, ale jen od osob počestných, zbožných. V případě darů nabízených od hříšníků či heretiků, církev peníze nepřijímala, případně je vrátila. Na jedné straně si tímto - Boha napodobujícím - chováním církev chránila své posvěcení, na straně druhé tím vyjadřovala, že možnost pomoci církvi je výsada. V konečném důsledku je právě dárce tím, kdo je obdarován. (Jak vzdálené je takové uvažování dnešní praxi!)
Mimochodem, právě na podobném myšlenkovém principu, jaký jsme zmínili u císaře Konstantina, byli svatořečeni i panovníci jiných zemí, kteří pokřtili svůj lid. Např. sv. Vladimír nebo u nás sv. Rostislav Moravský. Byli to lidé zvláště Bohem vyvolení, vybraní ke splnění apoštolského úkolu - tj. jejich dílem bylo přivést ke Kristu nejen sebe, ale zástupy, resp. celý národ (právě pro apoštolský dosah jejich díla jsou tito panovníci tradičně titulováni v pravoslavných kalendářích jako "apoštolům rovní", čili jako velicí misionáři).

Úmysl sv. Rostislava přivést Moravany do pravoslavné církve a vybudovat zde samostatnou církevní strukturu byl v Byzanci právě takto pochopen. Proto odpověď cařihradského pravoslavného patriarchy sv. Fótia na Rostislavovu žádost o vyslání misionářů končí tím, že Rostislava přirovnává k "velkému císaři Konstantinovi" (můžete si o tom přečíst u nás zde).

Podle starodávné víry - splní-li takový Boží vyvolenec úlohu, jež mu byla prozřetelností určena, přivede tím ke spáse nejen sebe, ale i nesčetné další lidské duše a přijme za to odměnu v nebeském království, tj. je připočten ke svatým, neboť není možné, aby ten, kdo za sebou přivede zástup svatých a spasených, sám nestál v čele nich.

Západ, který Rostislavově iniciativě z politických důvodů "házel klacky pod nohy" (jemně řečeno, neboť v praxi se jednalo o vojenské tažení proti němu), vidí dodnes v Rostislavově christianizaci Moravy a v následné cyrilometodějské evangelizaci jen čistě politickou záležitost (jak se lidově říká: podle sebe soudím tebe), a myšlence na svatost moravského knížete se urputně brání - viz o tom např. zde).
Leč zpět k císaři Konstantinovi. Sněm svolal, protože ho jakožto příznivce církve trápila její nejednota a vnitřní rozepře. A také jako vladař pečoval o vnitřní mír ve své říši. Ti, kteří ve svolání sněmu císařem vidí zasahování světské moci do věcí víry, zapomínají, že zajištění sněmu je finančně velice nákladná záležitost a někdo to prostě musel platit. Církev zdecimovaná třemi staletími pronásledování by na to prostředky rozhodně neměla. Nezapomínejme, že na tomto sněmu se shromáždili ještě ti biskupové, kteří na svém těle nesli jizvy po přetrpěných mučeních, někteří byli mučiteli zohaveni či následkem utrpení chromí. Nosili na sobě pravé jizvy (stigmata) Pána Ježíše Krista, jako apoštol Pavel.
Otcové se shromáždili na sněmu v duchu slov sv. apoštola Pavla, která jsme slyšeli v dnešním biblickém úryvku. Je tam varování, že se do církevního stádce vetřou draví vlci, kteří budou ovečky rozhánět. Stádce, aby mohlo obstát, potřebuje pastýře. A těmito Duchem Svatým ustanovenými pastýři, kteří mají pečovat o církev, jsou duchovní otcové a zvláště nejpřednější z nich, jimž říkáme svatí Otcové.

Otcové v církvích především střeží nedotknutelnost víry a neporušenost jednoty. Právě proti čistotě víry a jednotě církevní se soustředí nejzuřivější útok z démonických duchovních sfér a právě pod touto temnou inspirací konají ty nešťastné osoby, jež se svou činností stávají "dravými vlky rozhánějícími stádce". Ať už to jsou dávní či současní heretici, rozkolníci, všelijaké synody v opozici, pseudopravoslavní supertradicionalisti, nebo naopak modernisti, novátoři a rušitelé kánonů atd. Smysl a důsledek jejich smrtonosného díla je vždy stejný - rozehnat stádce, lapat ovce, unášet je z ovčince do temné noci. Bohužel, draví vlci provázejí dějinnou pouť Církev Kristovy od samotného počátku a víme, že ji budou provázet až do samotného jejího konce, kdy přijde nejhltavější a geniální Dravec, nejlstivější Šelma a nejpřitažlivější a nejlíbeznější Podvodník, jemuž všichni ostatní heretici a rozkolníci sloužili jen jako nemotorní a hloupí předchůdci.

Sv. Kyprian Kartagenský píše, že po příchodu Krista na zemi ďábel „spatřil modly opuštěné a své příbytky a obětiště zpustlé“; a tak se utekl k nejjemnějšímu zlu a lstivosti, k novému klamu: „obelstít neostražité samotným jménem křesťan“. Dávná lež – to je pohanské mnohobožství, kdy padlí andělé pod podobou bohů přijímali služby a klanění lidí, které oklamali. „Nový podvod“ – to jsou hereze, rozkoly, kdy ďábel k sobě táhne lidi hrou na zbožnost. Rozkoly jsou založeny na ctižádosti, na tom, že se někdo postaví do opozice vůči Církvi. V rozkolu se Pravoslaví změní na divadlo. Rozkolníci zde slibují to nejčistší a nejduchovnější Pravoslaví, které „je opatrováno pouze u nich“. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže)
Připomínám, že podle pravoslavné tradice není zásadní rozdíl mezi herezí a rozkolem. Sv. Kyprian staví herezi a rozkol k sobě (na roveň) – jako stejný hřích odpadnutí od Boha, což má nevyhnutelný konec – věčnou záhubu. (Archim. Rafael: Pád pyšných; viz níže) Hereze totiž nemůže být bez rozkolu, a pád do rozkolu bývá výrazem změn ve víře.

Často to i sami rozkolníci mimoděk přiznávají. V posledních letech už i v našich končinách působí vlci z pseudopravoslavného řeckého tzv. "synodu v opozici", jejichž časopis se mi jednou dostal do rukou. Tam se uvádí, že se tito lidé, naši bývalí bratři, oddělují od místní pravoslavné církve "z důvodu víry". Takový výrok lze chápat jen dvěma způsoby: buď tím obviňují naši církev, že není pravoslavná ale heretická; to však oni sami popírají a podobná obvinění nevznášejí (asi by také bylo dosti složité, resp. nemožné, něco takového hodnověrně prokázat na úrovni seriozní pravoslavné teologie); a nebo je možno jejich zmíněné odůvodnění rozkolu chápat už jen jediným způsobem - mimoděk (či Božím řízením) se tím přiznávají k tomu, že jejich víra je odlišná od pravoslavné, čili je heretická.
Tam, kde je poškozena víra různými novotami či dodatky, a tam, kde je církevní život vytržen z jednoty obecné pravoslavné církve, tam se nevyhnutelně hroutí duchovní život příslušníků takového společenství. Alexij Osipov poznamenává, že všechny hereze a rozkoly jsou (díváme-li se na věc na rovině lidského myšlení) pokusem opravit křesťanství. Někteří lidé totiž touží být křesťany, hlásí se ke Kristu, ale nedokáží se srovnat s učením Spasitele a svatých apoštolů. Tito lidé většinou nedokáží přijmout, že uvnitř křesťanské víry, v jádru Evangelia, je tajemství. Křesťanství jakožto Bohem zjevená Pravda a vlastně jako zjevení samotného Boha, je lidskému rozumu ne zcela postižitelné. Ano, část křesťanské víry můžeme rozumem postihnout, můžeme jí vysvětlovat, racionálně zpracovávat. Leč vždy je to jen její část. V křesťanství je duchovní jádro, které je nevýslovné. Můžeme kolem těchto tajemství svým uvažováním kroužit, alespoň přibližně - nakolik to lidská řeč dovoluje - formulovat jejich obrysy, a tak vznikla dogmata pravoslavné víry jakožto dílo svatých Otců. (Význam slova "dogma" viz náš slovníček.)


Otcové prvního všeobecného sněmu s listinou symbolu pravoslavné víry

V pravoslavné teologii jsou dvě vzájemně se protínající osy, kolem nichž se točí naše úvahy o Bohu. A tyto osy či principy je naprosto nutno udržovat v rovnováze, jinak se teologie hroutí. Je to jednak princip apofatický (negativní, popírající, záporný; cesta mlčení o Bohu), který úzkostlivě respektuje Boží nepopsatelnost, a proto se o Bohu, který přesahuje všechny lidské pojmy, vyjadřuje jen v negativních formulacích - říká tedy jen, čím Bůh není (není smrtelný, není omezený, není uvězněn v čase ani v prostoru, nemá počátek, nemá konec atd.) Druhému principu se říká katafatický (pozitivní, souhlasný, potvrzující; cesta mluvení o Bohu), a ten se snaží pozitivně vyjádřit, čím Bůh je, neboť jinak bychom o Bohu vůbec nemohli mluvit ani ho zvěstovat (Bůh je milosrdný, je dobrý, je nejvyšší, je láska, světlo, je lidumil, je pravdivým). Když převládne v teologickém myšlení druhý princip, stává se teologie formalistickou, juridickou a neduchovní. Převládne-li princip prvý, propadá se teologie do mysticismu, snění, představ či dokonce do pověrečnosti. Dosáhnout oné nutné rovnováhy v teologickém uvažování mohli svatí Otcové díky své duchovní zkušenosti. Tato velejemná vyváženost je zachycena v krystalických formulacích pravoslavných dogmat, z nichž hlavní je dílem prvního a druhého všeobecného sněmu. Je to symbol pravoslavné víry, který čteme jako posvátný text při každé liturgii (a dále např. při každém křtu). (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)
Otcové si byli vědomi, že lidské tvrzení nikdy neobsáhne hloubku a nevyčerpá plnost - např. svatý Hilarios vyznává: „Zlovolnost heretiků a nositelů pohoršení nás nutí dělat věci nedovolené, slézat vrcholky nepřístupné, mluvit o předmětech nevyslovitelných a pouštět se do výkladů zakázaných ... a uplatnit své ubohé slovo k vysvětlení tajemství, jichž nelze vyjádřiti. Blud jiných nás nutí pouštět se do nebezpečného vysvětlování tajemství lidským jazykem, tajemství, která náležela uzavřít do zbožnosti svých duší.“ Svatý Jan Zlatoústý později prohlásil, že jenom pro naši slabost jsme obdrželi Evangelium, neboť sám Kristův příchod by měl stačit k tomu, aby žádného člověka nenechal lhostejným a určil jeho život jednou pro vždy. Tuto službu naší slabosti mají i ikony a obřad.
Sv. Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Sv. Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, ale slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v mlčení všech smyslů, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, tehdy se děje bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechny smysly, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny a duše je očištěna. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha. (Citace z přednášky A. Osipova)
Hereze začíná obvykle tam, kde se mnohomluvní lidé snaží vytlačit tajemství ven z obsahu víry a uvolněný prostor nahradit svými výmysly a představami, které jsou produktem pokaženého lidského srdce. Gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe."

Proti snaze heretiků se Církev nesnažila postihnout tajemství, ale zbožnými formulacemi (dogmaty) zamezit nesprávnému výkladu těchto tajemství, resp. postavit hráz snahám o jejich ničení.

* * *

Moderním lidem se při použití takových pojmů, jako "svatí Otcové" či "posvátné sněmy" nebo dokonce "dogmata", rozhostí v nitru rozpoložení, které většinou není žádnému takovému tradičnímu pojmu příliš příznivé, či jim snad až naskočí "husí kůže". Obraz, jenž jim vytane na mysli, většinou odpovídá jakémusi soudně strohému zasedání ne moc příjemných lidí kdesi pod klenutým stropem kolem stolu, kde v učených, nesrozumitelných, neřku-li hnidopišských disputacích formulují jakési teze, které nevypadají ani zajímavě ani užitečně pro život současného křesťana; nicméně je respektujeme, protože to po nás církevní vrchnost žádá. Máme však pocit, že se nás to nikterak zvlášť netýká, že?

To je veliké a smutné nerozumění. To, co formulovali Otcové na sněmech, se nás každého hluboce týká, protože dogmata víry mají (ač to není na první pohled patrné) zásadní určující vliv na osobní duchovní život křesťanů i celé církve. Příkladem budiž vývoj na Západě po oddělení Římského patriarchátu (při tzv. velkém schismatu v r. 1054), kdy se vydal se svou cestou a zavedl nová dogmata do učení západního křesťanství; duchovní život se tam v pouhých několika staletích změnil k nepoznání, je už o něčem jiném, je to zcela jiná tónina (více o tom u nás ve stati prof. A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost.) Alexij Osipov, který se zabývá zkoumáním této problematiky, praví při jedné své přednášce, že v průběhu bádání dospěl k názoru, že neexistuje ani jedna křesťanská pravda, která by na Západě nebyla pokažena. A kde se mění věrouka, tam se nevyhnutelně mění i spiritualita (podle úsloví: spiritualita je žitá dogmatika).

Věroučné pravdy se vtělují skrze modlitbu a duchovní život, formují náš život, ožívají a stávají se dechem naší mysli. A tím se dostáváme ke klíčovému: Vše, o čem se v dogmatech hovoří, je církví prožíváno, - ve víře, v modlitbě a v srdcích křesťanů. A tím se v nás rodí bohopoznání. Víra, která bloudí po stezkách fantazií a filosofií, nemůže k pravdivému poznání Boha přivést nikoho.

Svatí Otcové pro nás nejsou jen učenci a už vůbec to nejsou suchopární knihomolové, trávící své dny v šerých knihovnách mezi zaprášenými svazky a svitky. Především jsou to duchovní osobnosti. Měli vlastní duchovní zkušenost ověřenou následnictvím v tradici křesťanského bohopoznání. Svatí Otcové jsou lidé, kterým se Bůh zjevil. To je zdroj, z něhož plynula jejich schopnost formulovat víru, vytvářet dogmata, chránit pastýřsky pravoslavnou víru.

Mnozí se o to v průběhu dějin pokoušeli. Kdokoliv může přijít s jakoukoliv tezí o víře a spiritualitě. Vstoupí-li jeho teze do církevního života, začne-li se o ní v církvi hovořit, musí být dříve či později podrobena soudu církve. Buď se to stane dřív (to bývá, jedná-li se o názory, které vzbouří hladinu církevního vědomí), a pak je posuzována na sněmu a srovnávána s ověřenou duchovní zkušeností pocházející od apoštolů, jejich nástupců a ostatních svatých; nebo se to stane později a takový názor, který neupadne v zapomnění, je podrobován postupnému a neúprosnému soudu celé církve - v dílech teologů, v kázání pastýřů, v církevních diskusích. Může probíhat po několik generací a je při tom sledováno, jaké plody dlouhodobě(!) strom tohoto učení nese. Vždyť nemůže nést dobrý strom špatné ovoce, a špatný strom nemůže rodit ovoce dobré! Takovému soudu bylo podrobeno i učení svatých.

Učení, které protiřečí buď Písmu svatému nebo duchovní zkušenosti a tradici Církve, je zavrženo. To bývá osud názorů těch osob, které nemají dosti hlubokou či pravou duchovní zkušenost. Ač mohly být tyto názory ve své době velice populární a zdálo se, že přinášejí církvi prospěch, často je následující pravoslavná pokolení nahlédla jako odchylná od pravdy.

* * *

Svatí Otcové požívají v pravoslavné církvi nesmírné úcty. Dobře si uvědomujeme jejich úlohu jak po stránce teologické (věroučné formulace), tak po stránce pastýřské (ochrana církve a víry před vlky) a na konec - ale ne v poslední řadě - po stránce spirituální, neboť jsou to "mužové Boží", velicí svatí, přímluvci pod Božím trůnem za všechny pravoslavné církve. V řeckém pravoslaví se tato úcta projevuje jedním zcela konkrétním liturgickým detailem - každá bohoslužba začíná a končí požehnáním kněze: "Na přímluvy svatých Otců našich, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi a spasiž nás!" Tímto vzýváním svatých Otců v řecké bohoslužbě vše začíná a končí. Zaznívá v tomto obyčeji vědomí, jak jsou pro Církev důležití tito svatí pastýři, a zároveň je to výzvou pokračovat v jejich díle, navázat na ně, nezradit nikdy jejich odkaz. Pěstování modlitební vzpomínky na svaté Otce a vnímání jejich stálé přítomnosti v Církvi nás vede k tomu, abychom horlili pro zachovávání kontinuity církevního života, víry, myšlení a praxe, abychom odmítali novoty a různá osobní pojetí, s nimiž neustále někdo přichází. Tím napodobujeme příklad svatých Otců, protože oni sami jako praví pastýři touto cestou kontinuity a věrnosti odkazu apoštolů neochvějně kráčeli.

Jeden z rozdílů mezi svatým Otcem a heretikem tkví právě v tom, že ten první udržuje kontinuitu a je strážcem dědictví, kdežto ten druhý trhá vlákno, odděluje se, přichází s něčím, co pro současníky sice vypadá zajímavě a lákavě, filosoficky neotřele či prakticky potřebně, jenže ve skutečnosti tím nebuduje, ale boří. A nemusí se vždy prvoplánově jednat o věci víry. Bořit zavedené pravoslavné tradice, brojit proti tomu, co je na daném místě již zbudováno pravoslavného, vždy zavání herezí. Navazovat je potřeba, ne bořit, byť by to měli aktivisté dobře zdůvodněno potřebami nové doby apod.
Jedním z důvodů zvláštní přitažlivosti herezí pro lidi je skutečnost, že vychází vstříc vášním - především pýše člověka. A neopomeňme dodat, že v každé herezi a rozkolu působí temná energie nečistého ducha, tj. ďábla. Ten je schopen obdařit herezi či rozkol zvláštním kouzlem, které magicky přitahuje duchovně nezkušené věřící. (Obrovskou a pro světské lidi neodolatelnou magickou přitažlivost bude mít podle starce Lavrentije onen blížící se Svůdce, jemuž ďábel v posledním boji dá všechnu svou moc. Pouhý pohled na něj bude okouzlující, a ty, kteří v sobě nebudou mít blahodať Ducha Svatého, odzbrojí okamžitě. Svatý starec Lavrentij pravil: "Blahoslavený, třikrát blažený je ten, kdo nikdy nepohlédne na Bohu ohavnou tvář antikristovu a ani po tom nezatouží. Kdo se na něj bude dívat a poslouchat jeho rouhavou řeč a sliby pozemských blah, bude oklamán a půjde mu vstříc s poklonami.")

Rozkol je hříchem proti Duchu Svatému, jak je zřejmé z evangelia, a podle toho učí i současní starci. Jasnozřivý starec Lavrentij Černigovský prorokoval budoucí rozkol na Ukrajině (zřejmě měl na mysli Filaretovce) a nabádal Ukrajince, aby vždy za všech okolností zůstali v jednotě s Moskevským patriarchátem; tento známý blahodatný starec dokonce prohlásil, že rozkolníci nedostanou od Boha příležitost k pokání.
Svatí Otcové v Církvi žijí. Projevuje se to mj. i tím, že jejich dogmata jsou vyznávána, jejich kánony a pravidly se řídí život církve, jejich díla jsou čtena, životy a výroky studovány, památky sněmů, na nichž se shromažďovali, jsou v kalendáři, jména těchto svatých udělujeme svým dětem. Dokonce bývá někdy pravoslavná církev charakterizována jako "církev sedmi všeobecných sněmů" (narozdíl o latiníků, kteří kromě těchto sněmů ctí ještě řadu dalších svých koncilů, a narozdíl od protestantů, kteří tyto sněmy neuznávají; sami sice občas konají nějaké sjezdy, ale na nich o žádné kontinuitě s prvokřesťanskou církví nemůže být ani řeči).

A tak i my jsme ti, kdo jsou jimi pastýřsky vedeni a duchovenstvo na jejich pastýřské vedení při svém díle navazuje. A přes současné občasné kolísání některých, které je dáno sílícími poryvy světského ducha současnosti, se v celkovém průřezu církevního života snažíme zachovat svatootcovské dědictví a návaznost. Snažíme se dnešní duchovní stádce chránit před vlky, před těmi, kdo chtějí rvát a trhat víru a jednotu církve - tu jednotu, jež bývá přirovnávána ke shora utkanému a nesešívanému chitónu Páně.
Např. sv. Kyprian používá jako příklad jednoty Církve chitón Páně, který „nebyl rozdělen a roztrhán, ale byl dán celý tomu, komu určil los“. „Chitón byl beze švů, ale celý tkaný svrchu“ (Jan 19,23). Svatý vidí pod slovy „tkaný svrchu“ jednotu Církve sestupující s Nebe od Boha Otce, proto nemohl být chitón roztrhán lidmi a „jednou pro vždy si udržel svou pevnou a nerozdělitelnou celistvost“. Sv. Kyprian zde potvrzuje, že jednota a nezměnitelnost Církve jsou dány Bohem jednou provždy. Je to dar shůry, dar Boha své Církvi. (Z knihy Pád pyšných; viz ještě níže)

Téma chitónu Pána Ježíše je neodlučně spjato s nedělí svatých Otců. Synaxář podává svědectví (objevuje se i na některých ikonách tohoto sněmu; viz na začátku článku) o alexandrijském patriarchu Petrovi, který uviděl na oltáři Krista v podobě dítěte, jež bylo oblečeno do potrhaného chitónu. Když se ho patriarcha otázal: "Spasiteli, kdo potrhal tvůj chitón?" obdržel hořkou odpověď, že to spáchal heretik Árius. Toto vidění se stalo, protože konstantinopolský patriarcha Alexandr pochyboval, zda je možno sloužit liturgii a přijímat s Áriem, i když tento heretik přinesl pokání (jež se však později ukázalo pokryteckým).

Příklad nesmiřitelného postoje Otců prvního všeobecného sněmu k herezi, která nesmí být míchána s pravdou, se stal pro celou budoucnost církve vzorem vztahu ke všem dalším herezím a lžiučením.
Ač naše síly přirozeně slábnou, přece i dnes není ještě tento šat jednoty, do něhož byl v onom zjevení oděn Pán Ježíš, zcela rozerván dravými šelmami. Každý biskup, každý kněz má Bohem svěřenu pastýřskou povinnost dle svých sil a schopností chránit své stádce z jedné strany před novotami, novými pravidly a zvyky, modernistickými deformacemi víry a praxe církevní a ze strany druhé před rozkolníky a falešnými bratry či pseudopravoslavnými vlky. Nevím, jestli byla někdy v dějinách pastýřsky složitější situace, než je dnes. Hereze útočí z obou stran. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že dnešnímu pastýři nestačí jedna hůl, ale měl by mít dvě - do každé ruky jednu, aby mohl zahánět vlky útočící z obou stran. Jsem však přesvědčen, že nám svatí Otcové shůry pomáhají.

Dnes, kdy bouře sílí a celý svět začíná být zachvácen nepřátelstvím vůči Pravdě, více než kdy jindy platí, co pravil apoštol Pavel (v dnešním čtení, Skut 20,31): Bděte!

* * *

Dalším tématem, jehož se při památce svatých Otců průběžně dotýkáme, je nejosobnější podoba pastýřství, které říkáme duchovní otcovství. Ukazuje se z církevní tradice i současné zkušenosti, že řádný duchovní život není prakticky možný bez duchovního otcovství. Otcové v církvi totiž kromě pastýřství ve smyslu střežení a pěstování nauky Církve, dogmat, kánonů a pravidel či tradic konají ještě další pastýřské služby. V první řadě bychom zmínili mystagogii - uvádějí svěřené lidi do tajinného života Těla Kristova. Jednak katechezí, poučováním a povzbuzováním, a pak i tím, že je všemi dostupnými způsoby přivádějí k Tajinám - tím, že obřady svatých Tajin slouží, zvou k účasti na nich a vysvětlují jejich smysl, důležitost pro křesťanský život a nenahraditelnost pro spásu. Uvádějí tím do tajinného blahodatného sjednocení člověka s Bohem, našich těl s Krví Kristovou. Tomu se říká "mystagogie" a je to součást duchovního otcovství.

Teologicky se mystagogický charakter duchovenského díla postihuje rčením, že všechno pastýřské působení církve směřuje jedním směrem - a to k účasti na svatých Tajinách, zvláště na středobodu všech Tajin, k němuž se všechny ostatní Tajiny vztahují, a tím je Božská Eucharistie - přijímání Těla a Krve Kristových.
Duchovní otcovství tedy nesmí spočívat jen v tom, že si kněz či mnich napíše před jméno jako titul: "otec". Mimochodem, to už samo o sobě asi není zcela správné. Vzpomínám se, jak mne vladyka Dorotej, blahé paměti, jako novokněze poučil, že si nemám psát před jméno "otec", jako by to byl nějaký duchovenský titul. Říkal, že biskup si také nepíše před jméno "vladyka". Otec či vladyka jsou oslovení, neboť je zvykem používat tato slova, když o vladykovi či knězi hovoříme nebo se k němu obracíme, ale sám sebe by - podle zesnulého vladyky Doroteje - neměl nikdo nazývat "otcem".
Dále musíme zmínit duchovní otcovství ve smyslu vedení (doprovázení) na duchovní cestě. Nemálo věřících se domnívá, že toto vedení tkví hlavně v tom, že když se potřebuji s něčím poradit, přijdu za svých duchovním otcem, sdělím mu svůj problém, on mi na to řekne, co si o tom myslí, nebo co ví, nebo co mu o tom zjeví Bůh - prostě dá nějakou radu, která může být dobrá nebo také ne atd. To je však jen jedna z řady stránek duchovního otcovství a kupodivu ne ta podstatná. Duchovní otcové mohou být i mladí a nemusejí mít dost zkušeností, znalostí, a třeba nedokážou poradit. A co když duchovní otec nemá svou vlastní osobní zkušenost s problém, s nímž se na něj obrací jeho duchovní dítko, ani ze studia nemá žádné povědomí o této stránce lidského života? Pak také asi nebude schopen poradit. Tím však jeho službě duchovního otcovství nic fatálního nehrozí.

Jádro duchovního otcovství totiž spočívá v tom, že každý křesťan musí mít někoho, svého duchovního otce, který o něm ví, který ho přijal za své duchovní dítko, který se za něj modlí. A to nejdůležitější - co nehlouběji navazuje na Evangelium a co Ježíš Kristus ukázal jako pravé pastýřství - je, že váš duchovní otec za vás trpí. Trápí se nad vámi. Ležíte mu na srdci. Nosí vás ve své duši. V každém takovém otcovství, je přítomen odlesk toho, co se říká o starcích, kteří berou duši svého učedníka do své duše. Duchovní otec vám přeje ten nejlepší duchovní růst, trpí vašimi hříchy a nedostatky. Toto utrpení, které duchovní otec přináší na oltáři svého srdce, je tou nejlepší modlitbou za člověka. Tato modlitba nejrychleji stoupá k Bohu. Zdá se, že tato bolest v srdci, sténání za trpící lidskou duši, dává modlitbě křídla. Kvůli bolesti v srdci duchovního otce se Bůh smiluje nad jeho duchovním dítkem.
Máme k tomu mnohá vyjádření duchovní autorit. Za všechny alespoň letmo připomenu zde oblíbeného starce Paisije Svatohorce. Když se ho lidé tázali - jak se mám modlit za člověka, abych mu pomohl?, odpovídal starec Paisiji ve smyslu: Musíš za něj také trošku trpět. Musíš za toho člověka přinést trochu bolesti ve svém srdci. Tím mu nejlépe pomůžeš. Personálu nemocnice, sestrám a lékařům, radil Paisij, aby za své pacienty přinášeli Bohu bol v srdci: "Když skutečně v duši trpí za nemocné, tak je to tím nejlepším lékem ze všech léků, jež jim podávají." Kněžím radil, aby při proskomidii, když se modlí za věřící a vyřezávají za ně částečky z prosfor, nad každým jménem trošku potrpěli, zasténali nad člověkem, a tím přinesli Bohu spolu s každou částečkou trochu bolesti ve svém nitru. (Jak vzdálená je tato rada od naší formalistické praxe, kdy se preferuje kvantita a před každou liturgií kněz v rychlosti vyjme stovky částeček a předrmolí ty stovky či tisíce jmen, hlavně aby vše bylo odříkáno, jak se patří.) Připomeňme maminku blaž. Augustina, který se dal v mládí na špatnou cestu a jeho maminka Monika mnoho plakala v modlitbách za jeho obrácení k Bohu; jeden biskup jí pravil: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz." Kristus, než vykonal svůj největší zázrak - vzkříšení Lazara, který už čtyři dny tlel v hrobě, tak "zastonal v srdci" a poté zvolal: "Lazare, pojď ven!"
Pastýři církevní vidí jednotlivé křesťany, znají ze zpovědí jejich bolesti, hříchy a nedostatky, vědí o bolestech celé církve, a tak se nemohou vyhnout vědomosti o trápeních a problémech, a každý z nich tím - více či méně a svým způsobem - trpí. Trpět církví a nést tuto bolest je jejich veliká služba a zároveň oběť i modlitba.
Proto je tak velikým hříchem, když někdo zarmoutí kněze (je to hřích proti přikázání z desatera o úctě k rodičům). Tento hřích se objevuje ve většině tzv. zpovědních zrcadel, jejichž pročítáním se kajícník připravuje ke zpovědi. Duchovním je potřeba ulehčovat jejich břemeno, které nesou za svěřené stádce, resp. za církevní společenství. Nakládá-li jim některý věřící zbytečné další bolesti a trápení, ať už svou lehkomyslností, nebo neposlušností, nezodpovědností, či pýchou a pohrdáním, je to hřích, pro který jim Bůh odepře požehnání. Při pohledu na takové vidíš jakési zatemnění v jejich nitru, smutek, zmatek, námahu, tíži a zápas, který musejí podstupovat při obyčejné bohoslužbě (někdy je to patrné na jejich tváři i hlase). Jak praví mnich Mojžíš v knize "Agripnie na Agion Óros": "Kněze chrání Bůh, a proto je potřeba být (ve vztahu k nim) opatrný." A ovšemže platí i opak - vidíme, jak Bůh zřetelně žehná těm, kteří pomáhají duchovním při jejich službě, poslouchají je, ulehčují jim jejich dílo, jsou jim nápomocni. Život takových lidí jakoby se naplňoval světlem, jejich bohoslužba je většinou poznačena jakousi sluneční lehkostí.

Vidí-li igumen monastýru na nějakém mnichu tesklivost, ví, že v jeho duchovním životě něco není v pořádku - buď je to kvůli hříchu nebo neposlušnosti.
Vidíte, jak odlišné jsou principy duchovní služby od světských zvyklostí. Ve světě je vnitřní trápení záležitostí pro psychiatra; důležitý je vnější výkon, produkce a měřitelný efekt. V duchovní sféře je vnější viditelná stránka zcela druhořadá či dokonce bezvýznamná; to, oč zde běží, jsou věci vnitřní. Viděno z této perspektivy, musíme si dávat pozor, aby se naše zbožnost a bohoslužba nepřeklopily do čistě světských vnějších dimenzí, kde je důležitý "správně provedený úkon" a nikoliv stav lidského srdce. (Kolikrát na to myslím, když vidím různé letáčky z východu, kde je nakresleno, jak správně činit znamení kříže, a naznačuje se, že s tím stojí a padá veškerá zbožnost, leč ani slovo o vnitřním stavu člověka a co se tam v srdci má dít, když se pokřižuje.) Jak říká Alexij Osipov o bohoslužbě u nich v akademii: "Kněz slouží, studenti zpívají, profesoři jsou přítomni... A je tu někdo, kdo se modlí?"

Zásadní odlišnost zvyklostí světa od praxe duchovního vedení je vidět i na následujícím. Ve světě, když něco provedeš, tak tě za trest zavřou. V církvi, když tě tvůj duchovní otec musí potrestat, protože to už jinak nejde dál, tak tě pustí. Pustí tě ze svých rukou. Dá ti plnou svobodu: Tak si jdi, kam chceš, a dělej si, co je ti libo. Máš svůj rozum, čiň si tedy, co umíš.

Takže to byla snad až trochu intimní stránka tématu, které tato neděle svou památkou svatých Otců otevírá. V Řecké církvi se dosud udržuje starobylá praxe duchovního vedení a dbá se, aby každý křesťan měl jednoho svého duchovního otce, za nímž jezdí ke zpovědi a vede svůj duchovní život dle jeho pokynů. Tento otec o něm ví, modlí se za něj a přináší za něj ve svém srdci oběť. Všechny ostatní praxe duchovního vedení již nejsou (a nemohou být) dokonalé a jsou nutně poznamenány jistým stupněm formalismu.

Služba duchovního otcovství je těžká, je to nesení kříže, jsou za tím slyšet slova apoštola Pavla: "Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galat 6,1-2) Je to služba, kterou všichni nutně potřebujeme, aby pro nás někdo konal.

Jsme děti Boží. Nás všechny duchovně porodil Bůh, jak se píše v prologu Janova evangelia: "Těm, kteří (Krista) přijali, dal moc být Božími dětmi - těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou." (Jan 1,12-13; pravosl. překl.) Avšak to rození Bůh činí skrze duchovní otce: "I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, nemáte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zrodil v Kristu Ježíši" (1 Kor 4,15). Podobně nás i naši duchovní otcové s bolestí rodí pro život věčný. Jak praví ap. Pavel: "Synáčkové moji, znovu vás v bolestech rodím, dokud se ve vás nezpodobí Kristus." (Galat 4,19)


P.S.
Podrobněji o celé problematice rozkolu je pojednáno ve výborné ruské knížce od známého starce Rafaela (Karelina), kterou jsme přeložili do češtiny: Pád pyšných - na pravoslavi.cz/download v PDF.



(Příspěvek byl ode dne prvního vložení několikrát doplňován.)














Zobrazit příspěvek č. 794 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2012
Animovaný krátký film o sv. Gorazdovi

Ke smutnému výročí heydrichiády - krátká video etuda



K našemu překvapení jsme na internetu před časem objevili krátký animovaný film (vypadá to jako školní úloha na FAMU) o svatém vladykovi Gorazdovi v souvislosti s atentátem na Heydricha. Autora filmu se nám nepodařilo zjistit. Tak zde toto sympatické dílko, vyprávějící v symbolické zkratce, co se tenkrát stalo, k výročí těchto pohnutých událostí předkládám ke shlédnutí.













Zobrazit příspěvek č. 795 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2012
Parlamentní listy - článek otce Augustina o našich mučednících

M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní

V hluboké úctě si tentokráte připomínáme 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho spolupracovníků. Jelikož se jedná o významné jubileum, je zapotřebí se opětovně zmíniti nejen o tomto bohabojném arcipastýři, ale i o protopresbyteru Václavu Čiklovi, presbyteru Vladimíru Petř(e)kovi a pražském předsedovi rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje Janu Sonnevendovi.



(Foto z článku v Parlamentních listech)













Zobrazit příspěvek č. 796 jednotlivě

Administrátor --- 15. 6. 2012
Ze světa - napětí v Rusku graduje

Protojerej Vsevolod Čaplin vyzval věřící, aby bránili své náboženské principy třeba i silou

Ruská pravoslavná církev odmítá princip "neodporovat zlu násilím", ale vyzývá své věřící, aby bránili své křesťanské principy i za použití potřebné síly. Mluvčí Moskevského patriarchátu otec Vsevolod Čaplin dále prohlásil:

"Nyní je nutno učinit vše, aby už nikdy nezískali moc nad národem a jeho vírou revolucionáři a uzurpátoři. Musíme umět bránit své chrámy, víru a vlast. Pravoslavným křesťanům nepřísluší zaujímat v tomto boji postoj nešťastné a ponížené oběti, k čemuž je tlačí současná masová kultura... Proti zlu je nutno se postavit i silou," cituje Interfax slova prot. Vsevoloda Čaplina (předsedy synodálního odboru RPC pro vztah mezi církví a společností).

Jako příklad uvádí otec Vsevolod události, které se staly před 90 lety v městě Šuja v Ivanovské oblasti, kdy se několik obyvatel města pokoušelo silou zabránit zkonfiskování chrámových cenností.

Takové křesťanství považuje otec Vsevolod za správné. "Křesťanství to není muzikál Andrewa Lloyda Webbera ani Bulgakovův román. Křesťanství to je Evangelium, blahověrný kníže Alexandr Něvský, světitel Filaret Moskevský, spravedlivý Jan Kronštadtský, sv. patriarcha Tichon, který uvalil anathemu na pronásledovatele církve. S takovým křesťanstvím má Rusko budoucnost," uvažuje kněz.

Už dříve otec Čaplin, který je jedním z oficiálních představitelů RPC, vyzval odmítnout ideje humanismu (tj. antikřesťanské tzv. "osvícenské" ideje; a dále radil otec Vsevolod nepodřizovat se diktátu tzv. "politické korektnosti"; pozn. překl.). Radil věřícím, aby neuznávali světské zákony a hodnoty, které odporují pravoslavnému náboženskému přesvědčení.

Ruský tisk (Interfax, Polit-sovět)



P.S.

Otec Vsevolod je v ruské veřejnosti znám poněkud ostřejšími výroky, v některých případech lze hovořit snad až o kontroverzních prohlášeních. Na druhé straně princip použití síly při obraně před hrůzami masového krveprolití a hlavně při obraně víry národa je znám z církevní historie a schvalován posvátnou církevní tradicí; je též obsažen i v otázce, kterou si ohledně začátků bolševické revoluce kladl Alexandr Solženicyn: „Mohlo by k hrůzám stalinské diktatury dojít, kdyby každý člověk v každém domě popadl sekyru a touto sekyrou ubil prvního čekistu?“
















Zobrazit příspěvek č. 797 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2012
Definitivní přechod na novou adresu

Jak už dlouho upozorňuji, byla ZRUŠENA stará adresa prvního místního pravoslavného website:

www.pravoslav.gts.cz < -- Tato adresa tedy už NEPLATÍ.

Zastaralá adresa nedávno definitivně přestala fungovat. Server s weby a soubory však samozřejmě existuje dál a je přístupný přes novou adresu.

Jedná se tedy jen o změnu adresy, neboť stejný web a stejné soubory jsou nyní k dispozici na adrese www.orthodoxia.cz

(Kdo nemáte rádi tři w na začátku adresy, můžete tuto adresu klidně používat i bez nich, tj. jen: orthodoxia.cz)

Všechny cesty ke všem souborům jsou stále stejné, jen je potřeba vyměnit v internetové adrese písmena "pravoslav.gts" za "orthodoxia".

Prosím, všechny, kteří uvádějí na svých stránkách adresu na náš web, aby vyměnili starou adresu za novou (tj. místo "pravoslav.gts.cz" tam napsali "orthodoxia.cz").ň

Všem, kdo na nás uvádějí odkazy, děkujeme.










Zobrazit příspěvek č. 798 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2012
Nový článek

Překlad přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání (o poznávání světa a Boha)

Na website orthodoxia.cz











Zobrazit příspěvek č. 799 jednotlivě

Administrátor --- 20. 6. 2012
Zprávy ze světa - nečekané odhalení příčin krachu ekumenického dialogu

Kardinál Koch tvrdí, že příčinou neúspěchu pravoslavno-katolického dialogu byl německý původ bývalého patriarchy Alexije II.

Vatikán. Kardinál Kurt Koch je prezidentem papežské rady pro jednotu křesťanů. Nedávno se opět dotkl tématu vzájemných vztahů mezi pravoslavnou církví a katolicismem. Má za to, že dialog mezi pravoslavím a katolickou církví byl přetržen v r. 2000 v souvislosti s tím, že Moskevský patriarchát poukázal na problém uniatství a proselytismu. "Je potřeba také říci, že vztahy mezi Janem Pavlem II. a Alexijem II. nebyly nejlepší." Kardinál vidí příčinu problémů těchto vztahů v německém původu rodiny Alexije II., který kvůli tomu prý stále "musel dokazovat, že je Rusem", a tím se objasňuje to "napětí vůči papeži, který pocházel z Polska".

Opravdu pozoruhodná ideová konstrukce vatikánského ekumenisty. Hodno povšimnutí na těchto větách však je, že celých deset let Vatikán oficiálně tvrdil, že vztahy jsou dobré, dialog zdárně pokračuje apod. Teď se najednou dozvídáme přímo od prezidenta ekumenistů, že dialog odumřel už před více než deseti lety a vzájemné vztahy - řečeno diplomatickým jazykem - "nebyly nejlepší" (což přeloženo do normální řeči znamená, že byly na bodě mrazu). Podobně pozoruhodné je i navrhované vysvětlení, "kdo za to může". No, přece vatikánský ekumenický boss nepřizná, že tyto mrazivé vztahy jsou výsledkem arogance a pokrytectví Jana Pavla II., který byl sice skvělým šoumenem a uměl to s masmédii, ale s kvalitami jeho lidské stránky měli pravoslavní na východě ty nejtrpčí zkušenosti. (Pozn. překl.)
"Současná situace je jiná," ubezpečuje prelát. "Naštěstí Benedikt XVI. hned na počátku svého pontifikátu v dubnu 2005 podpořil obnovení dialogu ... Současný patriarcha Kyrill znal kardinála Ratzingera mnohem dříve, než se stal papežem, a mají dobré vzájemné vztahy."

"Dialog s pravoslavnými církvemi není blokován, ale potýkáme se s otázkou o primátu papeže. Po setkání mezinárodní smíšené komise pro teologický dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví v Ravenně (2007) jsme si mysleli, že už jsme překonali překážky. Katolíci i pravoslavní byli blízko ke konsensu. Jenže v březnu r. 2011 moskevský patriarcha pravil, že ravenský dokument nikdy neuznával," běduje kardinál Koch.

"Je tudíž potřeba čekat na budoucí všepravoslavný církevní sněm, jehož výsledky budou pro budoucnost ekumenismu zásadní," zakončil představitel papežské rady pro jednotu křesťanů.

Sedmitza ru
K ravenskému dokumentu jsme zde už něco poznamenávali v příspěvcích: Šifra z Ravenny a Reakce na Šifru z Ravenny. A co se týče toho výroku kardinála Kocha o podpoře čerstvého papeže Benedikta ekumenismu, viz článek Ekumenismus - znovu a jinak?













Zobrazit příspěvek č. 800 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2012
Na okraj nedávných svatodušních svátků

Svátky Padesátnice. Sestoupení Ducha Svatého


Solověcké ostrovy.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Při oslavě těchto tzv. "zelených" svátků je důležité si uvědomit, proč sestoupil Duch Svatý na apoštoly. Jaký to mělo důvod a cíl? Mohli bychom v krátkosti odpovědět: "Aby ze společenství apoštolů vznikla Církev Kristova." Tím však jen posouváme otázku k další: "A k čemu je tu Církev? Nač je dobrá?" Existuje celá řada odpovědí, které se dotýkají různých stránek církevního života. My však zkusíme jít ke kořeni: "Církev je posvátným prostorem, kde se Bůh setkává s člověkem, čili - kam člověk může přicházet, aby se setkal s Bohem. V Osobě Kristově se spojilo Božství s lidstvím a v důsledku toho se sjednocují lidé s Bohem v Církvi, která je přece Tělem Kristovým." Někdo namítne: "S Bohem se však mohu setkat i v přírodě či jinde a jinak." Odpověď zní: "Ano, ale tak intenzivním a celostným způsobem, jakým se s Bohem setkáváme v Církvi, se s Ním jinde setkat nelze. A není to jen kvantitativní rozdíl, ale kvalitativně jiná rovina! Tady se s Ním setkáváme spasitelným způsobem. Zde se s Bohem setkáváme, abychom se s Ním sjednotili." To je důvod, proč se Bůh nespokojil jen s přírodou, která o Něm jen svědčí, ale zbudoval Církev. Ano, Církev je dílem Božím, dílem sestoupení Ducha Svatého při Padesátnici, a toto dílo pokračuje i nadále - v Církvi Duch Svatý neustále přebývá, stále sestupuje, aby udržoval posvěcení Církve. V tomto posvěcení se stále setkáváme s Ježíšem Kristem, a užíváme plody jeho spásonosného díla jako lék proti věčné smrti. Tím je v kajícím člověku překonávána zhoubná moc hříchu, v důsledku čehož se nám otevírají dveře ke sjednocení s Bohem.

V tomto úvodu jsme se dostali ke klíčovému tématu svatodušních svátků. V Duchu Svatém posvěceni poznáváme Boha - a to cestou očištění a postupného sjednocení. To je veliké dílo, jež Duch činí s každým z nás. Svatodušními svátky tedy oslavujeme nejen tu událost, která se stala před dvěma tisíciletími v Jerusalemě, ale zároveň oslavujeme i to, co Bůh rukama Ducha Svatého činí s každým z nás.

Pokání lidí v době před příchodem Kristovým mělo samozřejmě také svou sílu. Přerušovalo působení hříchu. Přinášelo lidem Boží odpuštění (viz např. případ proroka Jonáše a hříšných obyvatel Ninive, jimž Hospodin odpustil pro jejich pokání). Ale nic víc. Před sestoupením Svatého Ducha nedávalo pokání lidem sjednocení s Bohem, protože jim ještě nemohlo přinést vnitřní proměnu. I kající člověk zůstával v době starozákonní stále stejným "starým člověkem" - tj. člověkem ve stavu, do něhož hříchem padl první Adam. Teprve příchod Kristův a sestoupení Ducha způsobilo duchovní převrat. Kristus, Nový Adam, usmířil člověka s Bohem a skrze Ducha Svatého na tom může mít účast každý, kdo uvěří a dá se pokřtít. Pokání už nepřináší člověku jen odpuštění jeho hříchů, ale otevírá mu cestu dál - ke sjednocení, čili k posvěcení blahodatí Svatého Ducha, a tím k účasti na Bohu. Člověk se duchovně přivtěluje do Kristova tajemného Těla, jímž je Církev. Stává se tak účastným všeho, co Boží Syn s naším lidstvím, jež přijal, učinil.

Bez sestoupení Svatého Ducha by vše, co Pán Ježíš vykonal, zůstalo omezeno jen na jeho Osobu a my bychom k tomu neměli přístup. Mohli bychom Ježíše Krista obdivovat, uctívat, vidět v Něm vzor, pokoušet se jej napodobit, studovat jeho život, výroky atd., leč nebyl by tu zásadní rozdíl od toho, jak Židé ctili Abrahama, Jákoba, Mojžíše, proroky. Všichni tito mužové Boží mohli pomáhat lidskému rodu "zvenku", tj. působili svými radami, prorokováním, příkladem, káráním a dalšími vnějšími způsoby. Ježíš ale zachraňuje člověka "zevnitř", vnitřním uzdravením křesťana, aby byl opět schopen věčné blaženosti. Lék Pán Ježíš připravil, a podává se každému z nás skrze blahodať Svatého Ducha.

* * *

O bohopoznání

Pro nás, pravoslavné křesťany, je důležité, že poznání Boha dosahujeme nikoliv čtením katechismu ani studiem teologie, nýbrž účastí na Bohu, tedy cestou sjednocení s Ním. Veškeré racionální poznatky o Bohu, které nám podává katechismus či studium, jsou jen jako mýdlové bubliny (jak říká prof. Osipov) - na povrchu krásné, veliké, ale uvnitř prázdné a velice krátkého trvání. Ne že by katechismy či teologická studia nebyla potřebná, jenže tyto znalosti se mohou tak snadno stát duchovně škodlivými! Přihodí se to tehdy, když získávání těchto vědomostí není provázeno odpovídajícím osobním duchovním životem, zvláště vysokou mravností a dodržováním přikázání. Jinak je totiž (podle svt. Ignatije Brjančaninova) racionální školní výuka bohosloví nejen neužitečná, ale navíc ještě posiluje ve studentovi "starého člověka" - tedy povzbuzuje v nás právě to, co by mělo působením duchovního života odumírat. Nakonec může studium teologie učinit z člověka téměř démona, který o bohosloví všechno ví, ale nic neplní. Teologické vzdělání snadno vnáší do člověka pýchu a sebedůvěru, čímž ho připodobňuje běsovi, který je svou pýchou ve vzpouře proti Bohu. To je důvod, proč se studium teologie doposavad vždy spojovalo se pobytem bohoslovců v uzavřeném prostředí semináře, kde tito studenti žili modlitbou, každodenními bohoslužbami a v tomto rámci praktikované zbožnosti získávali při studiu teologické vědomosti, studovali díla svatých Otců, dogmata apod.
Nemusím asi rozvádět jak žalostně schází tato teologická příprava našemu současnému duchovenstvu, které se připravuje jen dálkovým studiem a pouhým formálním získáváním teologických informací (a ještě žalostnější je, že si tento deficit mnozí neuvědomují). A to dokonce někdy i na nepravoslavných školských ústavech! Na tomto místě musím s vděčností vzpomenout prešovskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu, která v osmdesátých letech 20. století skýtala takřka ideální prostředí pro přípravu tehdejších bohoslovců k duchovenské službě... Jak bychom něco takového dnes potřebovali!
* * *

Dnešní doba sice není příznivá zlepšování vnitřního stavu církve, ale má zase jiné výhody. Duchovně tápající současníci, bloudící hledači pravdy, dostávají impulzy k zamyšlení i z míst docela nečekaných. Hlas, který by mohl pomoci mnohým dnešním lidem duchovně se zorientovat, zaznívá dokonce z tábora, který jsme zvyklí vnímat spíše jako nepřátelský. Tj. z obce kolem materialistické vědy.

Zajímavé poznatky dodává kromě jiných věd moderní fyzika, zvláště tzv. "kvantová mechanika". V poznávání subatomárních částic se vlastně začíná možná blížit podstatě hmoty. Čím hlouběji do matérie se badatelovo oko zanořuje, tím méně to, co tam nachází, připomíná hmotu, jak jsme na ni zvyklí. Zjišťuje se, že na úrovni elementárních částic připomíná matérie spíše duchovní realitu než hmotnou. V tomto mikrosvětě (či nanosvětě) neplatí obvyklé pozitivistické formulace a vědci občas používají způsob vyjadřování formálně podobný řeči apofatické teologie. Tento způsob teologie nehovoří o Bohu pomocí výroků o tom, co Bůh je, ale spíše se snaží definovat, co Bůh není. A dosti podobně to zní, když fyzikové hovoří o subatomárních částicích - raději vymezují, čím nejsou, než aby přesně řekli, čím jsou; spíše říkají, kde nejsou, než by byli schopni říci, kde přesně zrovna jsou (viz současný "hon" na Higgsův boson); spíše od nich uslyšíme, jak se elementy, které jsou předmětem bádání tohoto odvětví fyziky, nechovají, než abychom slyšeli, jak se přesně chovají. Už jsme si zvykli, že fyziky jejich bádání přivádí na půdu filosofie. Jenže nedosti na tom, tím, co objevují a s čím se setkávají, - to vše je nutí, k takovému způsobu myšlení a mluvení, který balancuje na hranici teologie. Dnes už není vzácné zaslechnout v této vědecké oblasti takové pojmy, jako např.: Bůh, věčnost, duch či dokonce stvoření z ničeho apod.

Zvláště cenné jsou výroky předních badatelů a myslitelů o principiální nepoznatelnosti toho světa, který máme přímo před očima, jehož se můžeme dotýkat, měřit jej a zkoumat dle libosti. Pokud vědci v této oblasti dnes již otevřeně a nezastřeně přiznávají nejen neschopnost prozkoumat podstatu hmoty a definovat objektivní realitu, ale přímo postulují nemožnost takového poznání, jeho nepřístupnost člověku, pak tím vlastně neříkají nic jiného, než to, že hmota ve své podstatě, tj. jsoucno ve svých nejhlubších kořenech, přechází zcela a úplně do duchovní reality. Proto bude vždy unikat přístrojům a čidlům, jež jsou součástí materiálního světa. Čili to, co nám se jeví jako hmotné, se ve skutečnosti počíná a má své kořeny v duchovní sféře. Nebo jinými slovy: hmotný svět nemá své zřídlo zde, ale přichází sem z duchovního světa.

Největší vědecké kapacity subatomové fyziky a kvantové mechaniky dnes uznávají a učí, že míra našeho poznání hmoty je a vždy bude omezena, tedy pokrok našeho poznání nezáleží jen na zdokonalování přístrojů a zpřesňování měření a experimentů, jak věda věřila ještě donedávna. Naše poznání narazí na hranice, i kdybychom měli ty teoreticky nejdokonalejší přístroje, tak přesné, že to v praxi nikdy nebude možné. Tím však tito vědci potvrzují, že podstata hmoty leží mimo dosah materiálních nástrojů, mimo možnosti plochého racionálního uvažování a potažmo mimo dosah všeho, co je z tohoto světa. Což neznamená nic jiného, než prioritu ducha nad hmotou. Hmota tedy nemá svůj prvotní počátek v našem světě - to jen "duch tvoří sobě formy". To má samozřejmě své důsledky v jiných vědních oborech. Znamená to prioritu vědomí nad hmotným tělem - čili vědomí není produktem mozku, ale mozek je nástrojem vědomí. Atd.
Do češtiny byla na toto téma přeložena stať Alexije Osipova (prof. Moskevské duchovní akademie): Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tam jsou k výše řečenému podrobnosti a citace vědeckých osobností.
Pochopí dnešní lidé, nač vědci přišli? Co to znamená? Jaké to má důsledky? Kam ukazují tyto poznatky?

* * *

Dalším neocenitelným poznatkem je dnes už nepopiratelný fakt, že na úrovni subatomárních částic samotná skutečnost pozorování ovlivňuje to, co je pozorováno. Lidově řečeno - částice se chová jinak, když se na ni někdo kouká, a jinak, když jí nikdo žádnou pozornost nevěnuje.
To je strašná rána materialistickému myšlení, které počítá s objektivitou vlastností hmoty; sotva se materialisti trochu oklepali z Einsteinova úderu, který jim definitivně vzal krásnou představu, že v celém vesmíru existuje jeden objektivní a všemu společný čas, už přicházejí údery další.
Teologicky je to vskutku pozoruhodné ze dvou důvodů.

1.) Tato skutečnost chování mikrosvěta nám silně připomíná principy duchovního poznání, o nichž byla řeč výše: Snažíme-li se poznat Boha pouze racionálním poznáním, studiem teologie a katechismů, pak kráčíme cestou přírodovědeckého poznání - subjekt a objekt. Badatel (subjekt) se zajímá o objekt svého zájmu, který nezúčastněně pozoruje, měří, pitvá, podrobuje experimentům atd. Něco takového je ve vztahu k Bohu nemožné. O Bohu se nelze nic podstatného dozvědět cestou vnějšího pozorování (např. z výše zmíněného svědectví přírody o Stvořiteli). Tudíž tato cesta - objekt a subjekt - je při poznávání Boha principiálně nedokonalá, neřku-li přímo falešná a toho, kdo po ní kráčí, nemůže dovést k pravdě. Tato cesta bohopoznání sice může pomoci člověku v základní orientaci, zodpovědět mu několik prvních otázek, ale drží-li se kdo této cesty úporně, zavádí ho časem jen do světa klamu. Jediná pravdivá cesta k poznání Boha je sjednocení, v němž už není subjekt a objekt, ale oba se stávají jedním. A toto sjednocení je darem (blahodatí) Ducha Svatého a děje se v Církvi.

Stejně tak v moderní fyzice - objekt a subjekt přestávají existovat. Pozorované je ovlivněno pozorovatelem, který nemůže neovlivnit svým pozorováním to, co pozoruje. Vidíme, že bádání se na této úrovni dostává k pochopení nutnosti sjednocení - k chápání vnitřní a nejhlubší jednoty všeho, co jest. Všechno stvořené jsoucno má společný pramen svého bytí. Na to navazuje:

2.) Neméně teologicky zajímavá je příčina tohoto ovlivnění. Nemáme jinou možnost než připustit, že toto ovlivnění pozorovaného pozorovatelem vyplývá z duchovní podstaty pozorované hmoty, která je nějak ovlivněna vědomím pozorovatele. Jak? Lidské vědomí a podstata hmoty se setkávají, zjišťuje se, že vyrůstají ze stejného jednoho kořene - z ducha. Tento kořen jakoby se v dalším růstu rozdvojoval a jeden jeho "výhon" se projevuje jako naše vědomí, druhý výhon se projevuje jako hmotný svět.

Sv. Řehoř Palama vysvětluje, že Bůh je přirozeností všech věcí. Tj. Duch Svatý je přirozeností (podstatou) veškeré hmoty. Právě o svatodušních svátcích říkáme poprvé od Paschy jednu z nejkrásnějších modliteb Církve, která se obrací právě ke Svatému Duchu těmito slovy: »Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života...« Duch Svatý je nejvnitřnějším obsahem všeho stvořeného. Je Dárcem života - to znamená, že dává život všemu živému a potažmo všemu, co jest, dává existenci. Neustále. Od stvoření až doposavad.

Společnou podstatou našeho vědomí a hmoty je tedy Svatý Božský Duch. Anebo je to snad možno říci i naopak: hmota i vědomí jsou projevem práce Ducha Svatého - prvnímu dává bytí a druhému život. Církev o tom ví odjakživa, věda na to namáhavě přichází ve 20. století.

* * *

Z výše řečeného můžeme vyvodit, že jakékoliv materialistické poznávání je z principu omezené, je krátkozraké a podstata hmoty a světa je pro něj v nedohlednu. To je paradoxní situace. Protože právě to, oč stojí materialistická věda i filosofie nejvíce, čili pravda o světě, se nalézá zcela mimo dosah vědy i filosofie. Jediný přístup k tomuto poznání pravdy vede přes duchovní život.

Ano, dokonce i poznání o tomto světě je komplexněji, úplněji a vlastně i přirozeněji dosažitelné duchovním zřením. Tím máme na mysli sjednocení člověka s Bohem v Duchu Svatém. Vzpomeňme na sv. Siluana Athonského, jemuž se jednou zachtělo poznat, jak je uděláno Slunce, a uslyšel hlas: Pokoř se a poznáš nejen, jak je učiněno Slunce.

* * *

Definitivní úder nadějím vědy, že by někdy mohla poznat pravdu o světě, přišel z oblasti královny věd - matematiky. Kdybychom to chtěli vyjádřit sportovní terminologií, tak se jednalo o skutečné K.O. Tento úder uštědřil světové vědě na věčné časy jeden rodák z Brna, který se jmenoval K. Gödel. Každý, kdo se někdy byť jen otřel o vyšší matematiku, zná toto jméno. Nejstrašlivější pohroma pro materialistickou vědu tedy vyšlehla z Moravy. Brno tím vzalo vědě morální právo vůbec ještě někdy používat pojem "pravda". Od Gödlovy doby se už ve vědě nemluví o pravdě, ale jen o modelech reality (dokud model funguje a odpovídá poznatkům, pracuje se s ním, jakmile přestane vyhovovat, prostě se vyhodí a navrhne se model jiný; hledáním pravdy jako takové už se nikdo nezdržuje).

S čím tedy přišel tento rodák z mateřince hantecu? V roce 1931 spatřila světlo světa jeho teorie s nepříliš atraktivním názvem: "O neplnosti formálních systémů". Komplikovaná teorie dokazující, že pravdivost jakéhokoliv formálního systému nemůžeme nikdy ověřit zevnitř, ale musíme z něj vyjít ven. Konečným důsledkem této teorie je zdrcující konstatování: Jediným způsobem, jak se dozvědět něco zaručeně pravdivého o nás, našem světě, mikrokosmu subatomárních částic, či makrokosmu celého vesmíru, je pozorovat tento vesmír zvnějšku. Čili vyjít mimo třírozměrný časoprostor, chcete-li - mimo stvořený vesmír. Při pozorování našeho vesmíru zevnitř nelze principiálně zaručit žádnou zjištěnou pravdu o tomto vesmíru, i kdyby vypadala jako neprůstřelně pravdivá.

Takže jak zjistit pravdu o tomto vesmíru? Jedině zvnějšku, čili z duchovní reality. A do ní se lze dostat jedině duchovním životem. Křesťanská spiritualita, získávání Ducha Svatého, je tudíž jedinou cestou, kterou může věda schválit, k poznání pravdy o světě, čili o kosmu - pythagorasovsky řečeno - o kráse kolem nás.

* * *


Svatodušní modlitby (vzývání Ducha Svatého) ve zpustlém chrámu na Solovkách.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
A tak jsme znovu u Ducha Svatého, jak se o těchto svátcích patří. Spasitelova slova o Duchu Svatém, že "až přijde, uvede nás do veškeré pravdy" (Jan 16,13), získávají - ve světle výše řečeného - netušeně široký význam. Vidno, že když Pán Ježíš v Písmu praví "veškeré", je nutno to chápat opravdu jako "veškeré" - tedy uvede nás nejen do pravého duchovního poznání, ale i do pravdivého poznání o tomto světě a celém všehomíru.

Duch Svatý nás uvádí do pravdy jednak bezprostředně svým působením a též skrze posvátnou církevní tradici, která se pod jeho působením utvářela, a především skrze Písmo Svaté, které bylo sepsáno pod jeho inspirací.

Dnes mají mnozí křesťané problém s tím, že momentálně platná verze vědeckého poznání neodpovídá biblické kosmologii. Nechápu proč. To přece není náš problém, ale problém vědy, která je v pozici toho, kdo zkoumá hodinový strojek, aniž by mohl nahlédnout dovnitř (jak to hezky řekl Einstein). V duchu výroku sv. Jana Kronštadtského (+1909) o archeologických nálezech (které se tenkrát zdály potvrzovat Darwinovu teorii) bychom i my mohli říci: Má snad křesťan více věřit zemi a hlíně, než Písmu svatému? Což bychom měli věřit mrtvým kostem spíše, než živému Duchu Božímu?
Mimochodem, možná brzy padne i jeden z nejviditelnějších rozporů mezi biblickou kosmologií a vědeckým modely reality, kterým je datování stáří světa a vesmíru. Objevují se totiž teorie, které pracují s nerovnoměrným plynutím času v průběhu dějin světa. Jedna z posledních teorií je dokonce tak "šílená", že předpokládá možnost proměny části vesmírné hmoty na čas (a matematicky dokazuje tuto lidskému chápání nepředstavitelnou věc). Zajímavé na této teorii je to, že odpovídá na zatím nezodpovězené otázky a řeší hádanky o chování vesmíru. Dosavad platné teorie mají s chováním vesmíru problém; vesmír nechová tak, jak by se podle nich chovat měl, a tak si vědci vymysleli např. tzv. "temnou hmotu", kterou nikdy nikdo neviděl, ale má jí být plný vesmír (valnou část hmotnosti vesmíru má tvořit tato "temná hmota"), a s níž se prostě počítá, aby ty rovnice vycházely tak, jak vycházet mají. Nová teorie však s žádnou temnou hmotou kalkulovat nepotřebuje, vše vychází i bez ní tak, jak má. Je-li dostatečně vysoká míra "šílenosti" jakýmsi příznakem správnosti (jak to o moderních fyzikálních teoriích prohlásil jeden z klasiků fyzikální vědy), pak má tato poslední teorie dokazující možnost proměny hmoty na čas dosti vysoké šance.
Věda dnes pracuje nikoliv s pravdou ale s modely reality, které neustále mění, jak jí to zrovna vyhovuje. Je to její pracovní metoda a my to můžeme klidně nechat bez komentáře. Křesťanství však nepracuje s modely, ale se zjevenou pravdou. A my, pravoslavní křesťané, jsme Bohem povoláni k tomu, abychom se těchto pravd drželi. Netřeba je nikomu vnucovat, ale je nutné nenechat si je vzít.

* * *

Od počátku světa je Duch Svatý Dárcem života. Dává všemu živému život a všemu, co jest, dává existenci. Od svaté Padesátnice dává Svatý Duch něco, co tu ještě nebylo - sjednocení s Bohem. Pamatujme na to, že starozákonní náboženství jen svědčilo o Bohu, ukazovalo jak žít, poukazovalo na cestu, kterou je potřeba kráčet, předzvěstovalo Krista (podobně jako staří filosofové ukazovali cestu pohanům). Starozákonní náboženství ještě nesjednocovalo s Bohem (a žádné nekřesťanské náboženství nemůže nic takového dát nikomu ani dnes). Teprve až v novozákonní Církvi se děje to, k čemu Starý zákon a nejlepší s pohanských filosofofů ukazovali. Vždyť jedině v Církvi, která je příbytkem Ducha Svatého, se jeho působením pro každého z nás uskutečňuje, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Těmito slovy se o spáse vyjadřovali dávní svatí Otcové.)


Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy,
jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ,
poklade blaha a dárce života,
přijď a usídliž se v nás
a očistiž nás ode vší skvrny
a spasiž, Blahý, duše naše.






S použitím myšlenek z přednášky A. Osipova: Možnosti lidského poznání, o poznávání světa a Boha. Tato přednáška byla přeložena do češtiny. Autor těchto řádků ji doporučuje jako přílohu k tomutu článku.
















Zobrazit příspěvek č. 801 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2012
Konec současného lidstva?

Oficiální reklama na implantaci RFID čipu

Verichip Corp. RFID Microchip - First Official TV Commercial

Síly, které jsou motorem současného světového systému, chtějí skrze implantaci RFID čipu vstoupit do každé lidské bytosti a vynést ji na úroveň, která je prostě ohromující.

-------------------

Prohlédněte si ty dojemné záběry usmívajících se lidí, kteří s láskou drží v ruce čip, jako by ta věc velikosti zrnka rýže obsahovala nějakou esenci lidskosti. Vypadá to, jako by ta "neškodná věcička" měla řešit všechny problémy lidského života. Podívejte se na to, ať víte, co nás nejspíš čeká.

P.S.

Krátká úvaha nad tím, čeho může být tato reklama na "šťastné lidi" počátkem.

V prezentovaném videu jako bychom zaslechli ozvěnu toho, co možná právě přichází. Brzy totiž mohou být takové reklamy všude a každý z nás se nimi bude setkávat na každém kroku.

Jistě si dokážete představit, jak v hlavním televizním vysílacím čase vám se sugestivním úsměvem a vemlouvavým hlasem sděluje slavný herec: "Od té doby, co jsem si nechal implantovat čip, se cítím prostě skvěle." Populární herečka k tomu dodá: "Nechápu, jak jsem doposavad mohla bez čipu žít." Nejpopulárnější právě zvolený politik naléhavě říká: "Neradil bych nikomu, aby chodil po ulici města bez čipu." Oblíbený sportovec dí: "Mám pocit, že moje výkony vzrostly, když mi vpíchli do ruky čip." Krásná zpěvačka zacvrliká: "Co mi dali ten čip, cítím se klidnější a uvolněnější." Záběr se přenese na roztomilé batolící se dětičky a komentátor řekne hlubokým melodickým hlasem: "Ochraňte jejich budoucnost. Dopřejte jim do života to nejlepší, k čemu dospěl technologický pokrok lidstva." Neznámá ale sympatická tvář člověka z ulice prohlásí: "Měl jsem nehodu. Zachránilo mi život, že jsem měl v sobě čip." Šťastná maminka v hypermarketu s plným nákupním košíkem a s malým dítětem se usmívá: "Stačí položit ruku na skener, a je zaplaceno. Netrvá to ani vteřinu. Komu by se stýskalo po ušmudlaných bankovkách či pomalých platebních kartách?" Lékař v bílém plášti a s naslouchátkem zavěšeným na krku upozorňuje: "Jen implantovaný čip vám zajistí rychlé a bezpečné ošetření, zamezí omylům v ordinacích a nemocnicích. Čip zachraňuje lidské životy. Čip je vaše kompletní zdravotní dokumentace, kterou máte stále při sobě." Mladík "ajťák" se směje: "Čip mne integruje do systému - bez čipu není komunikace, bez čipu seš out."

Pak se přitvrdí. Na pokladnách obchodů budou nápisy: "Kdo chcete platit v hotovosti, připravte si přesnou částku. Na větší platbu nevracíme zpět." Nebo: "Platby v hotovosti přijímáme jen za drobné nákupy do 50 Euro." Pokladní budou školeny, aby se na lidi, kteří platí v hotovosti, mračily, nezdravily je a případně pronášely nevlídné poznámky ve stylu: "Zase jeden, co všechny kolem zdržuje s bankovkami." Bankomaty budou náhle dosti poruchové, každou chvíli mimo provoz. Budou s nimi technické problémy - občas z nich dostanete méně peněz, než kolik se vám odečte z účtu, a reklamace budou zdlouhavým a nepříjemným procesem. Obchodů, kde berou hotovost, bude průběžně ubývat... Nakonec za hotovost nakoupíte jen v malých špinavých prodejnách někde na periférii, kde se bude draze prodávat nekvalitní zboží. Nekalí obchodníci se zaměří na skupinu, která se nechce očipovat, a budou na ní nestydatě vydělávat, prodávat jí předražené prošlé potraviny apod. Veškeré kvalitní zboží bude k dostání jen pro očipované lidi. Nedá si moc práce představit si, jak policisté po ulicích obcházejí se skenery a vyhledávají neočipované lidi, na které budou pohlížet jako na potencionální zločince, šikanovat je atd. Řádný člověk, který se nepotřebuje skrývat před všeobecným dohledem a neutíká před zákonem, má přece implantovaný čip, ne?

A co když se ve vaší nemocnici objeví u vchodu cedule s informací, že neočipované lidi v této nemocnici neoperují a odkazují je na jednu nemocnici v hlavním městě, kde je však čekací doba na operaci desetinásobná. Co když váš zubař přestane ošetřovat ty, kdo nemají čip, a jiného zubaře, který by vás přijal, prostě ve vašem okolí neseženete?

V televizi se budou objevovat dva typy lidí: sympatičtí, co mají čip, a nesympatičtí, arogantní asociálové, kteří čip nemají. Odpůrci čipování budou pozvolna všestranně prezentováni jako nepřátelé lidstva. To vše se bude dít ještě v době, kdy čipy nebudou povinné, ale bude vyvíjen morální tlak na lidi, aby je přijali "dobrovolně". A lidé budou na čipy stát frontu. Až zbude jen hrstka přesvědčených odpůrců této globalizace, na kterou žádný morální tlak neplatí, pak teprve vlády (vláda) nařídí očipování zákonem, zruší platební hotovost, a všichni bez čipu se ocitnou mimo ekonomiku, mimo společnost, mimo zákon.

A co bude dál, všichni víme.














Zobrazit příspěvek č. 802 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2012
Z ústředí - pouť ke sv. Ivanu

Bohoslužba v jeskyni sv. Ivana Českého




KRYŠTOF,
arcibiskup pražský
metropolita českých zemí a Slovenska


srdečně všechny zve na pouť

ke sv. Ivanovi Českému
do Svatého Jana pod Skalou


v sobotu 30. 6. 2012
sv. liturgie k poctě svatého poustevníka
začíná v 10°° hod.




Pro poutníky z Prahy a okolí odjezd vlaku směrem Beroun z
Praha - hl. nádraží a Praha - Smíchov do stanice Srbsko.
Po příjezdu vlaku z Prahy povede otec Patrik Ludvik poutníky pěšky do Svatého Jana pod Skalou s modlitebními zastávkam.
V případě dotazů kontaktujte Úřad metropolitní rady v Praze
na tel. 224 31 50 15 nebo
otce Igora Efremuškina na tel.: 601371317
















Zobrazit příspěvek č. 803 jednotlivě

Administrátor --- 3. 7. 2012
Pronásledování starce Efréma

Archimandrita Efrém, igumen svatohorského monastýru Vatoped, byl po návratu z Ruska uvězněn

Vloni na podzim doprovázel starec Efrém pás přesvaté Bohorodice, poprvé přinesený do Ruska z řeckého athonského monastýru. V průběhu 39 dní putování této svátosti po Rusku ji uctily více než tři milióny věřících, z toho přibližně milión v Moskvě. (Viz naše zprávy, např. v příspěvku č. 747.)

Po návratu domů byl začátkem prosince 2011 igumen Efrém zatčen a strávil 90 dní ve vězení; poté byl osvobozen na kauci 300 tisíc Euro. Efrém je v domácím vězení ve Vatopedském monastýru, kde je kontrolován a nesmí nikam odjet. Podle příkazu apelačního soudu je knězi zakázáno opustit území státu a v pravidelných intervalech se musí hlásit na policejní stanici.

Mnich byl obviněn z nezákonné výměny pozemků mezi monastýrem Vatoped a státem, což mělo způsobit vládě škodu v miliónech Euro. Jednalo se o jezero a nevyužívané pozemky, které monastýr obdržel dle rozsudku soudu a brzy poté je vyměnil za elitní nemovitosti. Igumen Efrém je jedním z více než tří desítek obviněných v této trestní kauze.

Po návratu Efréma z cesty do Ruska přijal rodopský apelační soud rozhodnutí o uvěznění archimandrity na deset měsíců s tříletým odkladem. Vrchní řecký soud - areopag - zrušil začátkem ledna 2012 toto rozhodnutí, ale Efréma neosvobodil. Kauzu nechali znovu prošetřit. Apelační soud pak otce Efréma propustil na kauci až koncem března.

Ruská pravoslavná církev podporuje igumena od okamžiku jeho zatčení. Patriarcha Kyrill se obrátil na řeckého prezidenta Karolose Papuliase s žádostí osvobodit představeného athonského monastýru z vězení. Podporu igumenu Vatopedu vyjádřili také vlivní ruští politikové a ministerstvo zahraničí Ruska s prohlášením, že věznění igumena je porušení výnosu Evropského soudu pro lidská práva.

Konstantinopolský patriarchát, pod jehož jurisdikcí jsou všechny athonské monastýry, vyzval 10. ledna Ruskou pravoslavnou církev a ostatní místní pravoslavné církve ve světě, aby se do věci uvěznění archimandrity Efréma nevměšovaly. Ruská pravoslavná církev toto prohlášení nekomentovala.

--------------

Poslední zpráva:
Igumenu Vatopedského monastýru na Athosu Efrémovi, který přivezl v r. 2011 pás přesvaté Bohorodice do Ruska, dovolili pětidenní návštěvu v Athénách, kde bude hospitalizován na soukromé klinice. O zdravotním stavu mnicha a důvodech pro lékařskou prohlídku nebylo nic sděleno.

Efrém je obviněn z účasti na provedení výměny nemovitého majetku monastýru s řeckým státem, který proběhl před několika lety. Podle verze vyšetřovatele způsobila tato výměna státní pokladně mnohomilionovou ztrátu.

BBC

+ + +

P.S.

Přikládám na toto téma dříve napsaný, ale dosud nevložený příspěvek.

Svatohorský starec Efrém, který přivezl do Ruska uctívaný pás přesvaté Bohorodice, byl měsíc po návratu na Svatou Horu Athos vsazen do žaláře.

Již delší dobu se v Řecku vede vládní kampaň proti monastýru Vatoped. Jako záminka byla použita dříve provedená výměna pozemků mezi řeckým státem a monastýrem Vatoped, kterou však iniciovali činitelé řeckého státu. Dnes je tato výměna prohlašována za nevýhodnou pro stát. Současní vládní úředníci se tak zřejmě snaží odvrátit pozornost veřejnosti od machinací vlády, která zavinila těžkou ekonomickou situaci Řeků a přivedla Řecko pod kontrolu zahraničních dozorců. Monastýr Vatoped momentálně shání finanční prostředky na opravy svých zchátralých historických budov, které byly před několika lety v tak špatném stavu, že dokonce hrozilo zřícení části těchto starobylých pokladů církevní architektury (mimochodem, na těchto opravách žijících památek svého kulturního dědictví by měl mít zájem především řecký stát, který však o ně nedbá, jak by se náleželo).

Z toho, co jsem v různých komentářích zatím četl, usuzuji, že jedna z příčin skutečnosti, kdy je dnes formálně možno zmíněnou výměnu pozemků kriminalizovat, tkví ve specifických odlišnostech řeckého práva. V Řecku např. neexistuje katastr nemovitostí, jak jej známe u nás. Vlastník nemovitosti při prodeji dokládá svá práva nabývacími listinami, což bývají v případě církevních nemovitostí starobylé listiny z monastýrských archivů, které nezřídka nesou pečeti byzantských císařů. Pravost a relevantnost těchto listin ověřuje před provedením prodeje nebo výměny soud, což se stalo v případě kauzy Vatoped. Tím sice byl umlčen první státem a novináři vyvolaný skandál, v němž byl Vatoped nařknut z falzifikace listin, jenže vzápětí se objevila nová vyfabrikovaná obvinění z podplácení státních úředníků ze strany igumena monastýru. Ta se sice také nepodařilo ani v nejmenším prokázat, ale už jsou vymýšlena nová a nová obvinění - vyšetřování stále pokračuje, kauza se vleče řadu let (začala už někdy v druhé polovině prvního desetiletí). Všemu nahrávají i některé specifické řecké zákony. Mám dojem, že veřejnosti byla v novinách předložena taková dlouhá řada lží, manipulací a polopravd, takže není moc pravděpodobné, aby se iniciátoři toho všeho stáhli s ostudou či dokonce přiznali, že obvinění byla nepodložená.
Po návratu z Ruska starec Efrém onemocněl, přesto se k němu vypravila na Svatou Horu eskorta, která ho měla na Štědrý den (2011) zatknout a deportovat do vězení. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu starce mu bylo uloženo domácí vězení. Za pár dní se však dostavila eskorta znovu a odvezla archimandritu Efréma do athénského žaláře. Vyšetřující soudce na něj uvalil vazbu s odůvodněním, že otec Efrém by mohl být na svobodě nebezpečný.

Při uvěznění jej bez ohledu na jeho zdravotní stav a stáří podrobili třicetihodinovému(!) výslechu. V jeho průběhu se na něj vyšetřovatelé prý obořili se slovy: "Tady ti Medveděv ani Putin nepomohou." Tím jen potvrdili to, co stejně všichni tušili - náhlé uvěznění starce Efréma je pomstou za přivezení svátosti pásu přesv. Bohorodice do Ruska. Vždyť obvinění z prodeje pozemků již trvalo skoro pět let a v průběhu té doby starec Efrém mnohokrát vycestoval z Řecka a zase se vrátil. Teprve po návratu z Ruska prohlásili vyšetřovatelé, že jsou zde obavy z útěku mnicha do zahraničí, a proto je prý nutno uvalit na něj vazbu.

Jak informovala světová média, klanění pásu přesv. Bohorodice se stalo demonstrací pravoslavné víry ruského lidu. Tato masová akce, která nabrala zcela nečekané rozměry, přispěla k uvědomění a sjednocení církevního lidu v Rusku. To rozzuřilo nepřátele Pravoslaví v zahraničí. Osud starce Efréma je dalším nepřímým dokladem různých podezření, která se mezi řeckým lidem šeptají ohledně "temných sil", které skrze tuto i předchozí vlády uchvátily světskou moc nad Řeckem. Zároveň je však utrpení archimandrity Efréma důkazem, jak veliký byl duchovní rozměr přivezení svatohorské svátosti do Ruska, když se za to ďábel starci takto pomstil.
Konec konců, neblaze známou akci žen - satanistek - v chrámu Krista Spasitele, jimž se dostává spontánní podpory od všech - vědomých i nevědomých - nepřátel Pravoslaví po celém světě, je nutno vnímat na duchovní rovině jako běsnění démonů, vyhnaných požehnáním pásu přesv. Bohorodice. Co všechno se stalo během pouhých pár měsíců po návštěvě bohorodičné svátosti na Rusi? Vatopedský igumen ve vězení a místo, na němž milión lidí uctíval relikvii a které bylo požehnáno blahodatnou návštěvou ostatku z oděvu Panny Marie, bylo znesvěceno. Je potřeba nějaké názornější ilustrace zloby podnebeských mocností zla?

Podle principu "vše zlé je k něčemu dobré" má však i široká západní podpora satanistkám svůj význam - přispěla nám k rozpoznání "kdo je kdo"; a nejde tu jen o politiky, jimž na chvilku spadla maska politické korektnosti a diplomaticky neutrálních projevů, ale i o běžné lidi, kteří do této doby byli zcela vlažní, resp. lhostejní, k ruskému pravoslaví a až tato kauza je přiměla k tomu, aby se projevili a vybrali si, kam patří. Tak to má být - duchovní Kristův meč už dva tisíce let prochází lidstvem a odděluje jedny od druhých. "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč," pravil Pán (Mat 10,34). Bylo by špatným duchovním vysvědčením pro některou z našich pravoslavných církví ve světě, kdyby přestala být tím mečem, který nutí každého, aby si vybral, aby provedl svou volbu. (Jen na okraj: ne všichni Češi slepě podporují "svobodu slova" pro ďábla; ve vysílání Českého rozhlasu se objevil příspěvek, který se odvážně pokouší nahlédnout tento případ objektivnější optikou.)
Před řeckou věznicí průběžně demonstrovali pravoslavní křesťané. Starce chodili do vězení navštěvovat biskupové Řecké pravoslavné církve, proti níž je nyní ze strany vlády též vedena kampaň a restrikce (např. byl uvalen zákaz na provádění nových kněžských svěcení /později změněn na drakonický princip "jeden nový kněz povolen výměnou za odchod deseti starých"/; noviny vytvářejí různé skandály; je patrná snaha naladit alespoň část veřejnosti nepřátelsky vůči církvi) a řecká vláda si nepokrytě brousí zuby na církevní majetek. Za svého starce se postavilo celé mnišské bratrstvo svatohorského monastýru Vatoped, které prohlašuje vznesená obvinění za absurdní.

Velice zajímavé je chování Konstantinopolského patriarchátu, které - myslím - ani nepotřebuje komentář. I v tomto případě se nejspíše stává zjevným, k jakým silám a mocnostem náš "první mezi rovnými" patří, ke komu se hlásí a komu slouží.

Starec Efrém ve vězení požádal o samostatnou celu, aby si mohl plnit své kněžské a mnišské duchovní povinnosti. V této věci mu vyšla správa věznice vstříc.













Zobrazit příspěvek č. 804 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2012
Ze světa - kam vede ekumenismus

V jednom z německých luteránských chrámů vzdali chválu Alláhu

V chrámu evangelické farnosti v německém městě Alten oslavovali luteráni Padesátnici spolu s muslimy. Svátek Sestoupení Svatého Ducha zakončili společným zvoláním: "Allah akbar!"

Farní kněz Ditmar Kalebraier pozval skupinu muslimů, aby společně "netradičním způsobem" oslavili křesťanský svátek Padesátnice. Setkání se odehrálo po heslem: "Mír."

Sám pastor dovolil následovníkům Mohamedovým, aby tam hlásali své rituální rčení, což jako svůj vklad do oslavy Padesátnice učinil imám mešity Nachrodta a imám islámské jednoty Alteny tam přečetl súru z Koránu.

Další podrobnosti na Newru.com

-----------------

24. prosince roku 2011 v Melbourne v Austrálii pozval římskokatolický farář v neděli do kostela sv. Petra a Pavla skupinu hinduistů, aby tam se shromážděnými křesťany udělali "pobožnost" u příležitosti oslavy vánoc.

Vůdce hinduistické sekty tam před přítomnými nakonec hovořil o Kristu za pomoci citátů z Bhagavadgity a vysvětloval Kristovu osobu z pohledu jejich víry.

Kdo si chce zaplakat, může si pustit video
















Zobrazit příspěvek č. 805 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2012
Ze světa

V Brazílii prudce klesá počet katolíků

V současnosti se už méně než dvě třetiny Brazilců identifikují jako katolíci. Zaznamenává se rekordní pád úpadek počtu příslušníků římskokatolické církve v největší katolické zemi světa. Svědčí o tom údaje ze sčítání lidu.

Nepatrně přes 64 % z všeho obyvatelstva Brazílie (191 milionů lidí) prohlásilo o sobě v nedávném sčítání lidu (r. 2010), že se hlásí ke katolické církvi.

V r. 2000, kdy se konalo předchozí sčítání, katolíci tvořili téměř 74 % obyvatelstva. Podle údajů z r. 1970 bylo katolíků skoro 92 %.

Na pozadí snižování počtu katolíků zde roste počet přívrženců různých protestantských denominací.

Sedmica.ru, AFP












Zobrazit příspěvek č. 806 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2012
Ze světa

Athonští mniši na konferenci ve Výmaru odsoudili jednopohlavní sňatky a euthanasii

Svatohorští mniši a ostatní účastníci konference "Athos - jedinečné duchovní a kulturní dědictví současného světa" konané v německém Výmaru (Weimar) podrobili kritice stejnopohlavní (tj. homosexuální) sňatky, euthanasii, individualismus a snahu obohatit se na úkor druhých, což vede ke globální krizi. Prohlásili, že za pravou svobodu považují svobodu od hříchu.

Zakladatel a prezident světového společenského fóra "Dialog civilizací" Vladimir Jakunin na začátku diskuse o homosexuálních sňatcích spojil tuto otázku s problematikou "ekologie sociálního prostředí" a vybídl k řešení tohoto tématu na příštím zasedání, které se bude konat na půdě OSN.

"V OSN existují dokumenty, v nichž se píše, že sňatek to je spojení muže a ženy... Dnes se z nějakých důvodů zapomíná, že to bylo přijato světovým společenstvím. Adopce dětí v jednopohlavních svazcích je podle mého názoru znečišťováním sociálního ekologického prostředí," prohlásil Jakunin.

Představitel vedení OSN v právních otázkách prof. Spiridon Bazinas z Vídně souhlasil s Jakuninovým návrhem a poznamenal, že "je pokus odtrhnout křesťany od jejich kořenů" a "tato konference je o problému vzájemných vztahů lidských práv a náboženské tradice".

"Pravoslavná antropologie hlásá, že svět to je ikona Boží... Svoboda, právo bez odpovědnosti, to nejsou lidská práva. Nutno je stavět do kontextu vztahu člověka s Bohem, ne do kontextu individuality, ale spolužití," uvažuje Bazinas.

"Pravoslavným křesťanům je jasné, že dosáhnout zbožštění (tj. sjednocení s Bohem) skrze sňatek mezi lidmi stejného pohlaví není možné," uvedl představitel athonského monastýru Chilandar, jeromonach Dositej.

Podle jeho slov je homosexualita hříchem a porušením Boží vůle, která je ohledně této záležitosti zřetelně vyložena v Bibli, a proto stejnopohlavní svazky nejsou projevem svobody. "Není žádná svoboda bez podřízení se Bohu, protože pravá svoboda - to je osvobození od hříchu," objasňuje mnich.

Dále poznamenal, že rodinné problémy jsou dnes často spojeny s neposlušností vůči Bohu a manželu (manželce), s absencí askeze (přemáhání), která je pohybem vedoucím k Bohu. "Energie lásky dnešní lidé směřují k sobě a nikoliv k druhému člověku - převládá individualismus," konstatoval s lítostí mnich.

Jiný vyslanec Svaté Hory, jeromonach Avraamij z monastýru Simonos Petra, který přijel na Athos před 25 lety z Ruska, uvedl při rozhovoru s novináři, že chápe svobodu nikoliv jako libovůli ale jako osvobození od něčeho - od hříchu, od špatných vášní, od negativních životních postojů. Tuto svobodu nelze dle jeho slov dosáhnout demonstracemi za lidská práva ale "namáhavým úsilím za pokoření svých vášní".

Euthanasii jeromonach nazývá vraždou a sebevraždou. "Bůh dává člověku utrpení k očištění duše. Péče o nemocné nás činí čistšími. Sebevražda je jedním z nejhorších hříchů. Je smutné, že se něco takového legalizuje. Někomu se hodí, aby se nemuselo pečovat o nemocné. Jenže nás to mění ve zvířata," vyjadřuje své přesvědčení Svatohorec.

Globální ekonomickou krizi považuje za "uměle vyvolanou" a za spojenou opět s mravním stavem společnosti. "Všechno je to jen touha obohatit se na účet ostatních lidí," tvrdí mnich.

Fórum věnované Svaté Hoře se koná v Evropě už podruhé. První setkání představitel řady zemí k rokování o osudu Athosu se konalo před rokem v rakouském Salzburgu, kde bylo rozhodnuto svolávat podobné konference pravidelně. Je to spojeno s tím, že se v poslední době ve světě objevuje rostoucí napětí mezi sekulárním a náboženským světonázorem, jsou slyšet výzvy proměnit Athos ve výdělečnou turistickou zónu a udělit ženám právo navštěvovat Svatou Horu.

Konference ve Výmaru 23. - 26. června se zúčastnili politici, vědci, společenští i náboženští činitelé z Ruska, Řecka, Německa, Rakouska, Belgie, Itálie, Velké Británie, Ukrajiny, Srbska, Rumunska, Bulharska. Organizátory konference se stalo fórum "Dialog civilizací", mezinárodní společenství "Přátelé Athosu", Ruský pravoslavný církevní fond v Německu.

RIA Novosti










Zobrazit příspěvek č. 807 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2012
Z došlé pošty - debatní pořad ruské televize

O bohatých Rusech

Video dokument ukazující, jaké nesmírné bohatství dokázali někteří lidé nashromáždit a jak s ním nakládají. Na promítání dokumentárního filmu navazuje diskuse, jíž se účastní i známý moskevský kněz protojerej Dimitrij Smirnov.

Vše v ruštině

http://www.vesti.ru/only_video.html?vid=404357

(I bez znalosti ruštiny stojí za shlédnutí)










Zobrazit příspěvek č. 808 jednotlivě

Administrátor --- 23. 7. 2012
Ze světa - chrám, který známe z ikon svatých Otců VII. sněmu, je už zase mešitou

Chrám Svaté Sofie v Nikáji, kde se konal sedmý všeobecný sněm, začal fungovat jako mešita


Jedna z ikon svatých Otců VII. všeobecného sněmu

 

Zde zasedali svatí Otcové

 
Historický chrám Svaté Sofie v Nikáji (Nicei), v současnosti Iznik, Turecko, kde se v r. 787 konal sedmý všeobecný sněm, začíná fungovat jako mešita, pro kterou je už určen muftí.

Poprvé byl tento chrám změněn na mešitu v r. 1331, když tuto maloasijskou oblast dobyli osmanští Turci. Mešitou zůstal chrám až do té doby, kdy do tohoto regionu přišla řecká armáda v rámci akcí konaných v Malé Asii po konci první světové války.

V r. 1922 chrám vyhořel a dlouhou dobu zůstával v ruinách. Pak byl obnoven, ale až doposavad nesloužil ani jako chrám ani jako mešita, ale bylo z něj muzeum.

Jak už bylo oznámeno dříve, nedávno přijala turecká vláda rozhodnutí zrušit muzeum v chrámu Svaté Sofie a odevzdal jej muslimské obci jako mešitu. Začátek konání islamistických modlitebních shromáždění ve starobylé křesťanské svatyni připadl na začátek muslimské postní doby Ramadán.

V době vlády římského císaře sv. Konstantina Velikého, v r. 325, se v Nikáji konal první všeobecný sněm. Na sněmu byl přijat tzv. Niceo-cařihradský symbol víry vyhlašující dogma o přesvaté Trojici a byla zde odsouzena hereze ariánství. Také byl na sněmu definován pro všechny křesťany společný termín oslavy Paschy Kristovy.

Chrám Svaté Sofie byl v Nikáji zbudován na příkaz byzantského císaře sv. Justiniána I. v šestém století. Právě v něm se shromáždil "druhý nicejský" sněm čili VII. všeobecný, na němž byla odsouzena hereze ikonoborectví.

Iznik je v současnosti tureckou metropolí Konstantinopolského patriarchátu a nominálním biskupstvím římskokatolické církve (tato katedra není od r. 1976 nikým obsazena).

Sdmica.ru, Romfea, 19. července













Zobrazit příspěvek č. 809 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2012
Řecko: vyjádření k nesprávným ekonomickým informacím o pravoslavné církvi

Řecká pravoslavná církev se ohradila proti dezinformační kampani

Publikován byl otevřený dopis archiepiskopa athénského a celého Řecka Jeronýma adresovaný vládě Řecka a Evropskému soudu ohledně daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a platů jejího duchovenstva. Připojen je komentář zpravodajské činnosti mezinárodních masmédií.

Představitel Řecké pravoslavné církve praví, že nikdo z novinářů z celého světa, kteří psali o této problematice, nekontaktoval církev, aby osobně získal bezprostřední informace o otázce daňové povinnosti chrámů a monastýrů po celé zemi.

"V evropském tisku jsou opakovaně publikovány nesprávné informace o daňové povinnosti Řecké pravoslavné církve a o platech řeckého duchovenstva. Autoři těchto zpráv nerespektují jakékoliv etické normy, když se vůbec neobracejí na tiskovou službu církve, aby si ověřili informace, které publikují, a získali k nim komentář a případné doplnění. To nás nutí uchýlit se následujícímu vysvětlení, aby byla známa pravda.

1.) Daňová povinnost církve.
Poslední daňové úlevy pro pravoslavnou církev (a zároveň úlevy pro všechna náboženství v Řecku bez výjimky) byly zrušeny 23. dubna 2010 zákonem No 3842/2010. Od té doby musí všechny právnické osoby pravoslavné církve platit:
1.) daně z nemovitostí (jejich výše je trojnásobně vyšší než u společenských organizací v zemi);
2.) daně z pronájmu ve výši 20% z obdržené sumy (vyšší než odpovídající daň pronájmu nemovitostí u fyzických osob);
3.) dodatečná daň na příjmy z nemovitostí a z pronajímaných pozemků ve výši 3%;
4.) zálohová platba za daně pro příští rok ve výši 55% z částky výše vzpomenuté dodatkové daně;
5.) daň z dědictví a darů ve výši 0,5% jejich výše;
6.) výběr 2,4% z každého peněžního vkladu věřících pro pravoslavné chrámy za výkon bohoslužebných úkonů.

Kromě toho jsou výše vzpomenuté církevní právnické osoby povinny platit řecké vládě všechny daně, které přicházejí do poklady od soukromých daňových plátců při uzavírání smluv s třetími osobami (daň za pronajaté služby, DPH apod.)

Dle daňových zákonů jsou od daně z nemovitosti osvobozeny jen chrámy a budovy dobročinných ústavů všech konfesí bez výjimky.

Řecká církev - její metropolie, farnosti, monastýry a církevní fondy - zaplatily tímto způsobem za rok 2011 do státní poklady daně v celkové částce 12.284.139 Euro.

2.) Výplata duchovenstvu.
Platy duchovním hradí řecká vláda v souladu s povinnostmi, které na sebe v r. 1833 vzala v rámci dohody o vztazích mezi církví a státem. Podle této dohody přešlo 65% (tj. dvě třetiny) církevních nemovitostí na stát.

Od té doby přibližně 96% majetku, který církvi zůstal, také přešlo na stát - ať už jednostranným aktem (tj. v důsledku řady zákonů přijatých řeckou vládou) nebo jakožto dary, které církev přinášela. Hromadné odevzdávání církevních zemědělských statků se dělo s cílem prokázat pomoc běžencům z Malé Asie (r. 1922) a dále zemědělcům bez půdy po roce 1945. Kromě toho, nejvýznamnější společenské budovy hlavního řeckého města (korpus vědeckých ústavů, nemocnic atd.) byly postaveny na církevních pozemcích, které byly státu poskytnuty za tímto účelem bezplatně.

Dnes tvoří velkou část církevního majetku lesní pozemky, u nichž je řeckou ústavou zakázána jakákoliv změna režimu používání a vlastníka. Městské církevní pozemky mají nevýznamnou rozlohu a většina z nich byla státem prohlášena za místa společenského využití, a to opět bez odpovídající kompenzace pravoslavné církvi (s ohledem na nedostatek finančních zdrojů městských zastupitelství). Stojí za poznámku, že plat, který si vydělají diákoni a kněží pravoslavné církve, je regulovaný stejným zákonem, jako v případě ostatních státních činovníků, a duchovním jsou prováděny stejné škrty a krácení mezd či dodatečné daně, jako ostatním Řekům.

3. Příjmy církve.
Církevní příjmy plynou z pronájmů těch nemovitostí, které církvi ještě zůstaly, z dividend z akcií Národní banky a z dobrovolných vkladů věřících. Nutno podotknout, že od r. 2008 je výplata dividend akcionářům Řecké banky omezena zákonem, a současně i trh s nemovitostmi prochází hlubokou krizí. Bez ohledu na to, podpořila Řecká církev v říjnu 2010 řeckou ekonomiku, když se účastnila na navýšení základního kapitálu Národní řecké banky vkladem 27 milionů Euro (tyto peníze si církev musela vypůjčit). Dnes tyto akcie nevynášejí dividendy a při jejich prodeji mají téměř nulovou hodnotu. Nutno zdůraznit, že církev nemá v Řecku příjmy z komerčních podniků a podnikatelské činnosti obecně.

4.) Sociální služba církve.
Ode dne vytvoření současného řeckého státu až do současnosti - a zvláště v těchto dnech, kdy náš lid trpí, - připravily a uskutečnily naše eparchie, farnosti a církevní fondy veliké množství akcí a dobročinných iniciativ pro pomoc potřebným. Dnes Řecká církev zajišťuje existenci: 2325 sbírek na pomoc potřebným, 10 dětských jeslí, 10 dětských školek, 19 útulků pro staré v Athénském archiepiskopátu a dalších 66 v ostatních eparchiích, 13 zdravotních klinik pro osoby s chronickými nemocemi, 8 ústavů pro osoby ze zvláštními potřebami, 10 nemocnic a lékařských středisek, 7 středisek psychického zdraví a hospiců, 6 ubytoven pro bezdomovce, 1 ubytovnu pro příbuzné pacientů, 36 školních internátů a dětských domů, mnohých fondů určených pro problematiku ochrany dětí, 200 bezplatných jídelen (množství v nich podávaného jídla neustále narůstá), a dále sociálních prodejen, výdejních míst, kde se zdarma přidělují oděvy a obuv, a také studentských ubytoven.

Počet osob, jimž byla poskytnuta sociální podpora skrze církevní infrastrukturu (ubytování, stravování, lékařská pomoc), vzrostlo v r. 2011 na 5862. Kromě toho Řecká církev organizovala fungování 54 dětských ozdravných táborů, v nichž pobývá každý rok 15000 dětí. Posvátný synod také vytvořil speciální službu pro péči o imigranty a pro zajištění jim právní pomoci. Nakonec připočtěme, že pravoslavná církev každoročně prokazuje materiální pomoc chudým, zvláštními stipendii podporuje řecké i cizí studenty. Všechny ústavy pravoslavné církve vynaložily celkově za rok 2010 na dobročinnou a sociální práci 96 milionů 234 tisíc 510 Euro.

Přihlédněme i k tomu, že ve výše vzpomenuté částce není započítáno mnišské společenství Svaté Hory Athos, Krétská a Dodekanezská metropole, které nejsou v církevní jurisdikci Řecké církve, ale mají podle řeckých zákonů zvláštní status.

Situace dospěla podle našeho názoru až k tomu, že musíme tyto údaje publikovat. Je potřeba nazvat věci jejich pravými jmény a pohlédnout na ně ze správné perspektivy. Tím by se mělo ukončit nezodpovědné reprodukování mylných a stereotypních informací, které formují pokažený dojem o Řecké pravoslavné církvi. Vytváření takového špatného dojmu očividně odpovídá zájmům, které kdosi má a které nám nejsou zcela pochopitelné."

21. července 2012
www.agionoros.ru














Zobrazit příspěvek č. 810 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2012
O řecké krizi - některé souvislosti

Krize v Řecku - mýty a realita

Sdělovací prostředky věnují řecké krizi velkou pozornost. Ve většině publikovaných materiálů zní slova o "záchraně" a "pomoci" Řecku; zároveň obsahují obvinění vznášená proti této malé zemi, která je obžalována z "nezodpovědné politiky", jež údajně přivedla Evropu (či dokonce svět) na pokraj katastrofy. Pokusíme se oddělit pravdu o výmyslů a rozebrat vznášená obvinění.


Igumen monastýru Vatoped, starec Efrém

 
1. »Krize nemá jen materiální příčiny.«

To je nepochybný fakt. Není vůbec náhodné, že tato rána dopadla právě na zemi, v jejíž ústavě je zakotveno dominantní postavení pravoslavné církve a jejíž obyvatelstvo v naprosté své většině vyznává Pravoslaví. Řecko bylo "kostí v krku" evropským činovníkům, z nichž mnozí z vysokých postů hlasitě požadovali omezení vlivu Pravoslaví v Řecku, oddělení školství od církve, zajištění práv etnických, náboženských a sexuálních menšin.

Již drahně let vedou řecké i evropské sdělovací prostředky kampaň zacílenou na diskreditaci Řecké církve, obviňují ji z vyhýbání se placení daní a z morálního rozkladu duchovenstva. Došlo to až tak daleko, že významní řečtí i evropští politici přímo nazývají pravoslavnou církev bezmála hlavním viníkem evropské krize a požadují oddělení církve od státu.

V proticírkevní kampani byla použita kauza igumena monastýru Vatoped Efréma (u nás viz příspěvek 803) a dále i méně známé případy obvinění pravoslavných monastýrů ze zneužití finančních prostředků. Mnišství se stalo jedním z hlavních terčů masivní antipravoslavné propagandy.


Synod Řecké pravoslavné církve

 
2.) »Řecká církev neplatí daně.«

Tento mýtus vytrvale rozšiřují řečtí i evropští liberálové, kteří si usmysleli obrátit hněv lidu proti "hamižným církevníkům". Posvátný synod Řecké pravoslavné církve, aby smetl tyto domněnky, publikoval (22. února 2012) zvláštní prohlášení, v němž podrobně vyčíslil daňové platby, které církev hradí. Jejich součet činí za rok 2011 přes 12 miliónů Euro. (Viz u nás příspěvek 809.)

Ekonomická krize se stala krutou zkouškou pro pravoslavné duchovenstvo. Před šedesáti lety odevzdala Řecká církev státu významnou část svého majetku, především pozemky. Podle dohody se na oplátku za převzatý církevní majetek stát zavázal vyplácet duchovenstvu mzdy ze státního rozpočtu.

Nyní v rámci politiky striktních úspor stát nejenže krátí platy duchovním, ale dokonce snižuje i jejich počet. Podle nových zákonů může obdržet mzdu od státu pouze jeden nový duchovní místo deseti penzionovaných nebo zemřelých. Přímým důsledkem toho je bolestivý nedostatek farních kněží v odlehlých částech země.

Řecké farnosti a monastýry prokazují nejen duchovní, ale i ohromnou materiální pomoc lidem trpícím krizí. Zřízeny jsou stovky bezplatných jídelen, tisíce rodin dostávají peněžní podporu a potraviny zdarma.


Představitelé "trojky" mezinárodních věřitelů navštívili Athény

 
3.) »Řecko nic neprodukuje.«

Úroveň řecké produkce v posledních letech skutečně poklesla. Jenže byl to právě vstup této země do Evropské unie, co vytvořilo a stále vytváří překážky k rozvíjení možností výroby v Řecku. Před vstupem Řecka do EU Řekové exportovali zemědělské produkty, kdežto nyní je dovážejí. Dříve mělo Řecko několik cukrovarů a několik velkých textilních továren. Nyní nemá nic z toho. Předtím byly v zemi rozvinuté loděnice, nyní prakticky zmizely. Direktivy EU vedly ke snížení úrovně rybolovu, omezení vinařství a úpadku mnohých dalších forem zemědělské výroby.
Když vstoupilo Řecko do EU, muselo vykácet i stoleté olivovníkové háje, které byly považovány za národní bohatství. Řekové totiž kvůli vstupu do EU měli povinnost zajistit tímto aktem snížení produkce a potažmo skoro zrušení vývozu řeckého olivového oleje (který, mimochodem, kvalitou i chutí zřetelně překonává ty, které se dnes "smějí" dostávat na evropský trh z Itálie, Španělska apod.; tak vypadá vize volného trhu a svobodné tržní ekonomiky v EU). Byla to tenkrát úplná národní pohroma.

Vnucuje se myšlenka, že pro pravoslavné země platí už tisíc let ten samý princip - kdykoliv uvěřily Západu, byly oklamány. Současná situace Řeků je velice podobná historickým okolnostem při pádu Byzance resp. dobytí Konstantinopole Turky. Za pomoc si Západ nechal tenkrát od Byzance zaplatit vysokou cenu (hlavně unionizací), a pak stejně nechal Konstantinopol padnout (viz S. Runciman: Pád Cařihradu - zde a zde). (Pozn. překl.) K tomu ještě malé srovnání s naší aktuální situací dole pod článkem.
Vstupem do jednotné Evropy se Řekové zřekli samostatnosti země a začlenili se do celoevropského trhu práce. A tak Řekové budovali postindustriální ekonomiku, v níž dominuje sféra služeb, za což je evropští činovníci chválili a stavěli v rychlosti ekonomického růstu na třetí místo v EU hned po Irsku.

V důsledku této politiky vzrostl podíl sféry služeb v ekonomice země z 62% (1996) na 75% (2009), kdežto podíl průmyslu se významně zmenšil. Tenkrát tomu však nikdo nevěnoval pozornost, neboť úvěry zajišťovaly pro většinu obyvatelstva dostatečně vysokou úroveň příjmů.

Když bylo Řecko přijato do EU, dostalo za úkol změnit vlastnické vztahy a vlastnická práva, a dále privatizovat strategické podniky kontrolované doposavad řeckým státem.

V r. 1992 přijalo Řecko zákon o privatizaci, který se vztahoval na přibližně 700 podniků. K r. 2000 bylo zprivatizováno 27 největších podniků, mezi nimi 5 hlavních bank země. Podíl státu v Národní bance se tenkrát snížil na 50% a k r. 2010 na 33%. Hned po bankách byly prodány telekomunikační společnosti, strojírenské továrny a potravinářský průmysl. Dokonce i výroba slavného koňaku Metaxa se dostala pod britskou firmu Grand Metropolitan. Stát odešel z výdělečné námořní přepravy a začal rozprodávat námořní přístavy.

4.) »Řecko je chudá země.«

Ve skutečnosti Řecko oplývá bohatstvím pod povrchem (viz i nedávná zpráva v českém tisku), silnými průmyslovými jednotkami, rozvinutou námořní plavbou, ohromným potenciálem pro rozmach zemědělské výroby a turismu. V zemi je dost všeho, aby dokázala sama sebe nasytit a zabezpečit. Řecko je obdařeno značnými prozkoumanými zásobami užitečných hornin a nerostných surovin, které se doposavad netěžily kvůli tlaku EU a pro nepatriotskou politiku místních úřadů.


Míting v Athénách požadující rovnoprávnost imigrantů

 
5.) »Příčina řecké krize = obrovské množství (milión) státních zaměstnanců.«

Ve skutečnosti stojí Řecko až na 14. příčce mezi evropskými zeměmi ohledně počtu státních zaměstnanců v porovnání s celkovým počtem pracujících, což je zde 11,4%. Řecký ukazatel je mnohem nižší, než ukazatel země stojící na první příčce, tedy Švédska (30%) a nebo Dánska (29%); řecký ukazatel je dále znatelně nižší než francouzský (21,2%) a je daleko i od Velké Británie (17,8%). V současnosti je v zemi znát nedostatek personálu v nemocnicích a jiných sférách a odvětvích. Nedostává se kněží (kteří jsou v Řeku také státními zaměstnanci).

6.) »Řecko je zahlceno přílivem imigrantů.«

V rámci politiky EU přijala řecká vláda řadu liberálních zákonů, jichž využili cizinci z afrických a asiatských zemí k masové invazi do Řecka; většinou se jedná o muslimy). V Řecku tím vzrostla kriminalita, roste stínová ekonomika a korupce. Imigranti zasadili ničivý úder drobnému obchodu, protože narozdíl od řeckých podnikatelů neplatí žádné daně. Stovky milionů Euro jsou každoročně vyváženy ze země.


Muslimové se modlí v centru Athén

 
7.) »Ekonomiku Řecka fakticky ovládají jeho věřitelé.«

To je vskutku tak. Evropa otevřeně dává Řecku ultimata. Během okamžiku Řecko ztratilo téměř veškerou svou suverenitu a ocitlo se pod přísným dohledem "trojky" - Evropské centrální banky, Eurokomise a MMF. Tyto instituce nedopustily provedení referenda, v němž by Řekové mohli sami určit svůj vztah k ekonomickým opatřením státu, jež přivedou stovky tisíc lidí na hranici chudoby.

V současnosti evropští vládcové a masmédia vydírají řecké voliče hrozbou, že jestli nebudou při červnových volbách hlasovat, jak "je potřeba", (tj. nepodpoří ty, kteří přijali závazky a diktované podmínky), čeká Řecko "strašná a temná budoucnost".

Západ požaduje od Řecka nejen ekonomické ale i politické ústupky: zmenšit armádu, oddělit církev od státu, zajistit rovná práva imigrantům-jinověrcům.

Probíhá otevřená intervence do vnitřních záležitostí Řecka. Např. známý úředník EU nedávno "poradil" řecké vládě, aby vyloučila z voleb nacionalistickou stranu "Zlatá záře". Představitelé evropských vládních kruhů nejednou doporučovali Řecku, aby "přemýšlelo o prodeji několika řeckých ostrovů". Člen německé vládní koalice Scheffeler dokonce publikoval v časopise Bild článek s provoláním: "Řekové - bankrotáři, prodávejte ostrovy! A také Akropolis!"


Turecká vlajka nad Akropolí (provokace německých novin Frankfurter Allgemeine)

 
8.) »Evropa "zachrání" Řecko.«

Tato teze, kterou masmédia vnucují, je více než sporná. Podle slov novináře Michaila Leontieva Evropané "zadupávají Řecko do země..." V době začátku evropské dluhové krize, když se země EU rozhodly, že je ta správná chvíle Řecko zachránit, tvořil řecký dluh 112% HDP a to se považovalo za hrozivé číslo. Nyní v procesu "záchrany" vzrostlo toto číslo na 150% a další "zachraňování" tato procenta ještě zdvihne. Opatření ke krácení rozpočtu, k nimž Brusel Athény nutí a stanovuje je jako podmínku poskytnutí pomoci, principiálně podlamují další ekonomický růst země a vlastně likvidují jakékoliv další možnosti tohoto růstu. Zdroje k úhradě dluhu jsou ničeny, takže dluh musí nutně dále narůstat. (Zdroj)

Balíček pomoci Řecku ve skutečnosti neřeší jeho finanční problémy, ale konzervuje je. Dluh zůstane každopádně stejně příliš velikým (120% DPH v r. 2020), není možno jej uhradit a je prakticky nereálné ho obsluhovat. Řecko padá do finanční pasti, kdy bude nuceno pracovat jen na obsluhu tohoto dluhu, de facto bez možnosti zlepšení života svého lidu.

9.) »Evropa ve skutečnosti nepomáhá Řecku, ale sama sobě.«

Nabídnutá finanční pomoc pro Řecko nebude stačit, ale stačí Evropě k tomu, aby řecký dluh přestal být noční můrou pro evropské banky.


Angela Merkelová - zlý duch Řecka

 
10.) »Věřitelé nesou větší odpovědnost za situaci Řecka, než samotné Řecko.«

Do současného dluhu upadlo Řecko právě v důsledku plnění doporučení EU. V průběhu mnoha let mu vlastně nutili stále další a další půjčky.

Řecký problém stejně jako všechny ostatní "bubliny" a "díry" ve světové ekonomice, byl vytvořen především věřitelem a nikoliv dlužníkem. Řecký dluh ve vztahu k HDP před tím, než Řekům začali prokazovat pomoc, byl menší než americký (analogicky ve vztahu k HDP).

Už v r. 2009 nebyla platební neschopnost Řecka pro nikoho tajemstvím, ale "hodní strýčkové" z EU mu vnutili ještě 90 miliard eurokreditů. Vždyť každá poskytnutá půjčka slibuje ohromné finanční výhody. Řekové utráceli neúměrně ke svým prostředkům, ale ti, kteří je úvěrovali, dostávali procenta a vydělávali na tom.

11.) »Evropa využívá krize v Řecku pro své blaho.«

Dle výroku jednoho řeckého politika hrají evropští finančníci "pokr s lidskými životy". A tato hra je z hlediska finančního - jak nutno uznat - velice výhodná.

Nejvíce na této krizi vydělalo Německo. Tato země si může půjčovat prakticky bez úroků, a následně je s určenými úroky přepůjčit Řecku. Dle názoru předsedy řecké strany PASOK Evangelose Venizelose Germania mohlo Německo na podobných spekulacích vydělat za poslední dva roky přibližně 400 milionů Euro.
Nedávno prošla českým tiskem zpráva, že se němečtí občané bouří proti tomu, aby pomoc Řecku hradilo především Německo. Angela Merkelová je uklidňovala vysvětlením, že na pomoci Řecku Německo vydělává. (Pozn. překl.)


Slzy řeckého důchodce

 
12.) »Řekové jsou darmožrouti, kteří jako národ žijí z dotací na účet EU.«

To je jeden hlavních mýtů, které nám masmédia vnucují. Ve skutečnosti tkví paradox evropské pomoci v tom, že ani jediné Euro ze "strukturálních fondů" EU nelze utratit na zvýšení penzí nebo sociálních podpor. Zato je však možné je vynakládat na nikomu nepotřebné a nerentabilní objekty infrastruktury (např. gigantická letiště v malých městech nebo ohromné sportovní stavby). Takové dotace přirozeně nejsou výhodné pro lid, ale pro evropské i řecké činitele a finančníky.

Z toho je zřejmé, že výroky typu: "Pracovití Němci hradí výplaty Řekům," nejsou nic více než mýtus. Ani jediné procento z dotací EU nešlo do sociální sféry. Byly to investice do infrastruktury, které jsou výhodné v prvé řadě pro samotnou EU.

13.) »Řekům umazali polovinu dluhu.«

Ve skutečnosti jim nikdo žádné dluhy neodpustil. 27. října 2011 bylo dosaženo posledních dohod s EU o - zdánlivém - umazání 50% řeckých dluhů. Toto odepsání poloviny dluhu se však týkalo ne celého dluhu ale jen 50% z dluhu soukromým investorům. Německu, které si půjčuje na trzích peníze za úrok menší než 1,5% a dává Řecku na dluh s úrokem 3,5%, zůstává Řecko dlužno stejně jako dříve. Pověstní "soukromí investoři" to jsou především řecké banky, které se kvůli umazání poloviny dluhu ocitly na hranici kolapsu, a řecké penzijní fondy, které ztratí 50% svých aktiv. Takže takto vypadá ono "umazání poloviny dluhů".

14.) »Krize v Evropě vznikla kvůli Řecku.«

Ve skutečnosti by byla krize ať už s Řeckem nebo bez Řecka (což v interview pro Financial Times Deutschland otevřeně prohlásil bývalý německý ministr financí a nyní člen výkonného výboru Evropské centrální banky Jörg Asmussen).


Jörg Asmussen

 
Francie, Itálie, Portugalsko mají ještě větší vnější dluh a ekonomické těžkosti. Připomínáme čtenářům, že podle existující evropské dluhové normy nesmějí dluhy země převyšovat 60% jejího HDP. Žádný člen EU nesplňuje tuto normu a to včetně Německa, které teď obviňuje Řeky ze všech smrtelných hříchů.

Dnes se německé sdělovací prostředky zalykají nenávistí k Řekům, prohlašují je za darmošlapy, povaleče a lenochy. Jenže sami Němci (spolu s Francouzi) jsou světovými jedničkami v takových ukazatelích, jako je krátký pracovní týden, délka dovolené či počet svátků. Průměrná mzda v Řecku činí 750 Euro, zatímco v Německu je to 2,5 tisíce Euro.

Řeky, kteří každoročně pohostinně přijímají ve své zemi stovky tisíc evropských turistů, teď nazývají "prasaty, která prožrala půjčky", "profesionály na odpočinek" a "karnevalovým národem". A to přesto, že HDP Řecka v přepočtu na jednoho obyvatele je 42. ve světě a je jen o 9% menší, než průměrný HDP v EU. Tedy mnohem vyšší než v Maďarsku, Česku, Estonsku či Litvě, o nichž se v souvislosti s krizí nic neříká. Co je to jiného než "dvojí metr"?


Tele u newyorkské burzy

 
13.) »Současná krize je první vážnou krizí nové konzumní éry.«

O objektivních příčinách všeobecné krize se dobře hovoří v provolání k národu vydaném Řeckou pravoslavnou církví:

"Naše ekonomická krize je spojena s nerovnováhou mezi produkcí a spotřebou. Mezi pomalými tempy výroby, jichž se nám daří dosáhnout, a vysokou životní úrovní, na niž jsme si zvykli. Když spotřeba výrazně převyšuje produkci, vychyluje se ekonomická rovnováha na stranu schodku...

Disproporce mezi konzumem a výrobou není jen ekonomickou kategorií, ale především ukazatelem duchovního úpadku. Je to příznak morální krize, která zasáhla jak vládu tak i lid. Vláda nedokázala chovat se odpovědně k národu, nemohla či nechtěla hovořit k lidem jazykem pravdy, propagovala falešné ideály, napomáhala korupci. Jejím jediným cílem bylo udržení moci. V praxi vláda působila proti zásadním zájmům lidu i naší země.

Na druhé straně i my, řecký lid, jsme se chovali nezodpovědně. Zbožňovali jsme bohatství, hledali jen materiální dostatek a spokojený život. Nehnusili jsme si klam a nechali se snadno ulovit...

Podstata duchovní krize tkví v absenci smyslu života, kdy se člověk uzavírá v této ploché realitě se svými egocentrickými samolibými instinkty. To je přítomnost bez budoucnosti, bez ideálů a vize. Přítomnost odsouzená k nudě a monotónnosti. Lidský život se tím mění na dočasné mezidobí mezi dvěma událostmi: narozením a smrtí; je tu pak už jediná neznámá - kolik času mezi nimi uplyne." (Viz)


Mikis Teodorakis

 
15.) »Mezi Řeky převládají protizápadní nálady.«

To je pravda. Masové protesty Řeků v r. 1999 znemožnily vládě nabídnout řecké vojenské základny k použití při agresi NATO proti Jugoslávii. Řekové s jásotem vítali ruský mírový kontingent mířící do Kosova.

Ve volbách na jaře 2012 se více než 70% řeckého lidu vyjádřilo proti politice vlády, která svazuje Řekům ruce argumentem, že není jiného východu z dané situace než přijímat od Evropy její zlodějské půjčky.

Poslechněte si, co o situaci říká předseda Hnutí nezávislých občanů "Jiskra", významný řecký skladatel Mikis Teodorakis: "Navrhujeme domluvit se o půjčce s Ruskem nebo s Čínou. Úroky by byly nižší. Dále navrhujeme snížit výši dluhu cestou spolupráce s ruskými společnostmi, např. v rámci projektu ropovodu Burgas-Alexandropolis s cílem společného těžení nerostného bohatství naší země. Pod povrchem naší země jsou cenné suroviny a na šelfu jsou objevena ložiska ropy a plynu. Máme mnoho přístavů, které mohou být použity pro různé účely, včetně vojensko-opravářské základny (např. na Sirosu, kde dříve kotvily opravované sovětské křižníky). A co je nejdůležitější - věříme, že sblížení ruského a řeckého národa dá naší zemi svobodně vydechnout, neboť v současnosti jsme nuceni sklánět hlavu před zájmy a rozmary bohatých západních zemí." (Zdroj)

agionoros.ru



Protesty před řeckým parlamentem

 

Poznámka překladatele k úpadku řeckého zemědělství.

Položme si otázku: Je situace v ČR po dvaceti letech od pádu komunismu zas až tak odlišná od řecké? K nastínění možné odpovědi stačí skrze prosté číselné ukazatele pohlédnout na naše domácí zemědělství, resp. co z něj vývoj po revoluci (tzv. "transformace") a následný vstup do EU udělal. Už v průběhu 90. let klesla naše zemědělská produkce o 30 procent. Stejně tak klesl v témže období o třetinu počet osob zaměstnaných v zemědělství. Za první desetiletí 21. století klesl počet osob zaměstnaných v našem zemědělství opět o třetinu a očekává se, že v průběhu 2. desetiletí zase o třetinu klesne. Mimochodem, vzpomeňme, kolik u nás bylo cukrovarů (zatímco v roce 1990 fungovalo v Česku 56 cukrovarů, v roce 2002 jich bylo pouze 12 - kvůli koncentraci výroby v souvislosti se vstupem zahraničního kapitálu); dnes cukr dovážíme. V období od poloviny 90. let k druhé polovině prvního desetiletí 21. století se celková osázená plocha brambor zmenšila na třetinu. Naopak plocha pro pěstování technických plodin (kterých se nenajíš) se ztrojnásobila. Počet skotu byl zredukován na polovinu. Národní produkce potravin je uměle omezována kvótami, jejich překročení EU trestá. Kvóty pro ČR byly v rámci našeho vstupu do EU vyjednány na základě parametrů z dob hlubokého zemědělského úpadku v 90. let a pod brutálním tlakem "starých zemí" EU. Netřeba zdůrazňovat, že potravinová soběstačnost či dokonce schopnost exportu potravin je základní strategickou oporou národa.















Zobrazit příspěvek č. 811 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2012
Cyrilometodějství a husitství - dvě pravoslavné vzpomínky Čechů

Ohlédnutí za červencovými svátky svatých Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského

Husitství a cyrilometodějství - na těchto dvou fenoménech našich dějin je velice dobře vidět, že duchovní linii a vnitřní směřování českého národa nelze správně pochopit mimo rámec Pravoslaví. Díky sv. Cyrilu a Metoději se Pravoslaví stalo základním duchovním principem českého a moravského národa. Vše nepravoslavné, co se kdo pokouší zde zavádět, prosadit a stavět, není na těchto položených základech a nedojde Božího požehnání a tím pádem ani nevydrží.

Husitství v osobách svých mučednických otců - především Jana Husa a Jeronýma Pražského - bylo především úsilím budovat na těchto položených základech, a proto mělo tu nevídanou sílu. Ten výhon, který zde vyrašil z cyrilometodějských kořenů, měl takovou vitalitu a tato duchovní stavba, stavěná na skále Pravoslaví, byla tak mohutná, že Evropa musela spojit všechny své síly (vojenské i diplomatické), aby to, co zde rašilo, zadupala do země, a stavbu dokázala rozmetat. (Předpokladem úspěchu Západu byla i skutečnost, že pozdní husitství ztratilo svou původní duchovní orientaci; bohužel pád Konstantinopole znemožnil prakticky realizovat důsledky přijetí husitů do pravoslavné církve.)

Dodnes je antagonismus: "cyrilometodějství kontra Západ" nebo "husitství kontra Evropa", přítomný a jsou to ideje pro západního ducha tak nebezpečné, že neustále musejí být neutralizovány, což se v současné době děje primárně na poli ideovém čili formou vytváření klamného obrazu o těchto fenoménech.

Cyrilometodějství si dnes přivlastňují a před národem je prezentují ti, kteří byli odpůrci svatých bratří a kteří po jejich zesnutí vyhnali jejich žáky, jejich dílo zde celá staletí neúnavně zahlazovali a jejich odkaz z nejvyšších svých míst zakazovali. Dnes muzejně předvádějí cyrilometodějství jako nějakou vykopanou mumii, kterou každoročně vystaví národu. Není pak divu, že tento fenomén, jenž kdysi otřásl nejen místními národy, ale vlastně i celým slovanstvem (a lze říci, že i Evropou), v takto prezentované podobě málokoho vezme za srdce.

Mistra Jana Husa si zase přivlastnili ti, od nichž by se bez nejmenších pochybností sv. Jan co nejdůrazněji distancoval. Vždyť Jan Hus by se se svými názory nikdy nestal ničím, co by se podobalo protestantismu.

Na druhé straně musíme smířlivěji dodat, že se nelze divit ani římským katolíkům ani protestantům a celému jejich bloudění při hledání, jak uchopit tyto velikány našich dějin. Jak již bylo zmíněno výše, jejich učení, dílo a motivy nelze pochopit tomu, kdo není pravoslavný. Není to věc intelektuálních schopností ani vzdělanosti, ale duchovní spřízněnosti. Vždyť duch dává lidskému myšlení směr a formaci. Jakého jsi ducha, tak uvažuješ a chápeš. Jedině z pravoslavného úhlu pohledu se ony dva uzlové okamžiky českých dějin lidskému myšlení rozjasní a rozkryje se mu, oč se tu vlastně jednalo.

* * *

V tomto článku je však tématem především husitství, resp. světecká osoba Mistra Jana Husa. Při teologickém zpracovávání jeho myšlení, hledání a názorů nám tu bohužel nikdo nepomůže. Katolíci nechtějí a protestanti nemohou. Katolický teolog by snad mohl uzřít v Husově hledání cestu k nalezení víry, mravů a praxe prvotní církve, jenže Hus při tom musel nutně překročit novodobé římské přídavky k původní víře, a proto žádný katolický teolog nebude chtít jej sledovat; prostě se v tu chvíli zastaví na tom, že Hus byl heretik. Protestantský teolog už nemá schopnost chápat, oč se Husovi jednalo, a tak si z jeho postojů prostě jen vybere, co je pro protestantství použitelné, a zbytek odsune a pomine (takže se např. nebude zabývat tím, že Jan Hus byl vroucím ctitelem přesv. Bohorodice).

A co může vidět pravoslavný teolog, když hledí na Husovo hledání a víru? Stačí mu byť jen krátce pohledět, aby uzřel, že mnohé pravoslavné rysy jeho teologického myšlení přímo "bijí do očí". Dotkneme se několika takových a pokusíme se vybrat právě ty zásadní a zároveň ze strany Západu (katolíků i protestantů) zcela nepochopené a tudíž dezinterpretované. A nebudeme se vyhýbat ani Husovým omylům.

* * *

Pohled na eucharistii

Pro zkoumání Husova přístupu k eucharistii je charakteristické, že ho katolíci viní z nevíry v transsubstanciaci, kdežto někteří protestanti mají pocit, že v ni věřil až moc, a jiní protestanti mu zase podsouvají své vlastní pojetí eucharistie (v této věci není, jak jsem si všiml, mezi protestanty různých denominací shoda).

Jen pro osvěžení paměti dodejme, že římsko-katolická nauka o transsubstanciaci (kterou Hus v jednom dopise nepřímo prohlašuje za nebiblické "moderní učení", což je v husitském slovníku totéž co výmysl) se snaží vysvětlit proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy pomocí racionalistické aristotelské filosofie jako "změnu podstaty" chleba a vína. (Více o tom naši stať, viz odkaz níže.)
Určitý zmatek v interpretaci Husovy víry ohledně eucharistie je způsoben jeho ne zcela jasným vyjadřováním, resp. vyslovováním poněkud odlišných postojů v různých knihách. Tato mlhavost až jakási rozkolísanost je bezpochyby dokladem Husova hledání. Jeho zbožnost ho přivedla k nedůvěřivému a odtažitému vztahu vůči nové římskokatolické scholastické doktríně o transsubstanciaci, ale na straně druhé byl hluboce přesvědčen o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Západní myšlení neskýtalo svými racionalisticky filosofickými instrumenty, převzatými od Aristotela, možnost vyřešení tohoto problému.
Husovi bylo na této půdě svésti nerovný boj, který nemohl zdárně vybojovat, protože mu byly do rukou vloženy falešné zbraně takových pojmů jako "materiální" kontra "předpodstatněný" či dokonce "nadpodstatný" nebo "nemateriální chléb"; duchovní zamotanost scholastického fantazírování o eucharistii nemůže vyřešit ani operování s pojmy "participace, remanence, konsubstanciace" apod.
Ke cti a zbožnosti mistru Janu přičtěme, že nepovažoval své úvahy (které někteří vykládají jako umírněnou remanenční hypotézu) za nic definitivního a představoval si, že by se o tom mělo diskutovat na univerzitní půdě, a proto se snaží v kázáních zachovávat neutrální postoj a preferovat oficiální církevní nauku; jeho návrhy byly tedy hypotézou nabízenou k akademické diskusi - dnes bychom jeho návrhy považovali prostě za vybídnutí ke svobodné široké teologické debatě.

K Viklefovu učení o eucharistii Hus jasně v Kostnici prohlásil: "To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve." Viklef v 70. letech 14. stol. zavrhl učení o transsubstanciaci a postupně se přesunul k učení "remanenčnímu" (v krajní variaci to znamená, že chléb a víno na oltáři jsou jen památečním znakem, resp. znamením Těla a Krve Kristových, ale zůstávají plně pouhým chlebem a vínem); Hus však tvrdil, že tato nejradikálnější varianta remančního učení je Viklefovi připisována neoprávněně, a zcela rozhodně ji zavrhoval (dnes je to však běžné protestantské učení). Na kostnickém koncilu v dalších upřesňujících diskusích se Husovy názory spíše blíží učení o transsubstanciaci, avšak ne natolik, aby to koncilní preláty uspokojilo.

Na reálné Kristově přítomnosti v eucharistii Hus pevně trval. Z druhé strany odmítal arcibiskupův zákaz nazývat eucharistii chlebem s tím, že sám Kristus o sobě říká: "Já jsem chléb života" (Jan 6,48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v eucharistii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Toto hledání rovnováhy mezi skutečnou přítomností Krista a zároveň existencí eucharistického chleba či souběžnosti přítomnosti Kristovy s existencí chleba je přece plně pravoslavná tendence! (Je až neuvěřitelné, jak k tomu mohl dospět náš český myslitel, vyrostlý a působící jen v Čechách, a bohužel zasazený do duchovní svěrací kazajky západního myšlení.)

Na Husově příkladu je smutně patrné, že mimo pravoslavné svatootcovské učení, pravoslavnou spiritualitu a liturgii, nelze najít správné duchovní řešení otázky reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. (Pojednání o římskokatolické transsubstanciaci i o pravoslavném eucharistickém učení s poznámkou o Husovi viz v našem článku: Transsubstanciace. Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů.)

* * *

Další jeho názor: měl za to, že když duchovní učí v rozporu s Písmem, není potřeba ho poslouchat (co jsem si tak všiml v různých internetových konferencích, tak tímhle některým katolíkům Hus dodnes pije krev).

To je přece zcela pravoslavný postoj! Pravoslaví jde dokonce ještě dál a hlásá, že když biskup hlásá herezi nejen proti Písmu ale i proti dogmatům, tj. opakovaně a veřejně káže to, co už bylo v církvi probráno a odsouzeno (na sněmu nebo obecným souhlasem svatých Otců), je možné se od něj oddělit (a není k tomu potřeba žádný církevní soud či sněm; viz známý 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu). Čili nejen neposlouchat hierarchu v této věci, ale oddělit se od církevního společenství s ním. To by se mohlo týkat i toho, nač poukazoval Hus, např. svatokupectví, které svatí Otcové a kánony nazývají "jízdenkou do pekla" (ve světle kánonů svatých Otců je jasné, že ten, kdo koupil duchovenskou hodnost, žádnou ve skutečnosti nezískal a tudíž všechny bohoslužby, které koná, jsou neplatné, bez blahodati - proč tedy poslouchat kněze či biskupa, který si svou duchovenskou hodnost koupil?)

* * *

Hus mínil, že když je duchovní ve smrtelném hříchu, nevysluhuje platné svátosti.

Domnívám se, že tyto úvahy jsou vlastně zbožným hledáním nějakého rozumného řešení tehdejší zvrácené církevní praxe, která se tvářila, jako by osobní zbožnost duchovenstva neměla pro jejich službu v církvi vůbec žádný význam. Myslím, že Jan Hus prostě hledal východisko z magického a legalistického přístupu západní církve ke svátostem. Intuitivně cítil, že něco tak neživotného, formalistického až mechanického (jak to bylo vyjádřeno v římském dogmatu "ex opere operato") nemůže vyvěrat z evangelia (viz pravoslavná kritika tohoto západního dogmatu). Duch západního vysluhování svátostí Husa jistě iritoval, protože se na svátostné úkony pohlíželo jako na akt ve své podstatě jaksi magický, samozřejmý, což je pochopitelně úpadek zbožnosti. Chybou, které se zde Hus dopustil, bylo jeho zjevné přesvědčení, že i tak subtilní rys církevního života je možno a nutno kategorizovat a právnicky zpracovat, kvalifikovat, čili vymezit přesnou dělící čáru mezi "platností" a "neplatností". Toto jeho přesvědčení je součástí západního scholastického dědictví, jehož se nestihl za svého života úplně zbavit.

Tento - pro právnicky smýšlející teology - neuralgický bod církevního života totiž není jasně, kategoricky a s absolutní neomylností rozetnut ani v Pravoslaví. Ano, formálně (na úrovni právně-kanonické) se učí, že vše, co činí řádně vysvěcená a v kanonické struktuře církve řádně působící duchovní osoba je "platné" (resp. skutečné, působící, blahodatné). To je samozřejmě nutné hlásat, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu. Leč tato "platnost" se u nás neodvozuje od magické moci kněžského svěcení, ale od skutečnosti, že svaté Tajiny - ať už je koná jakákoliv kanonická duchovní osoba - se dějí v Církvi, jménem Církve a mocí Církve, resp. působením Ducha Svatého, který je duší Církve a On (nikoliv papež ani žádný biskup) je konečným garantem všeho, co se v Církvi koná pro spásu lidských duší.

Přesto (a nebo možná právě proto) se v praxi ponechává osobnímu mínění (tj. na rovině teologumenon) jistá volnost v názoru na tuto věc a víme, že i v rovině kanonické i v oblasti názorů svatých Otců existují výroky, které otevírají prostor pro jakousi opatrnost v přijímání bohoslužeb, které by snad byly provedeny mravně pochybnými duchovními. Na jedné straně tedy uznáváme, že všechny naše církevní kanonické bohoslužby, jsou v širším svém rozměru vždy konány ve jménu Církve tedy samotným Kristem (nejsou tedy v posledku konány ve jménu žádné smrtelné lidské osoby ani její osobní duchovní silou či pouhou úřední pravomocí), a proto je nezpochybňujeme. Na straně druhé však kněz, o němž by bylo známo, že jeho zbožnost ani vzdáleně neodpovídá tomu, co je od duchovního očekáváno, by asi neměl u věřících patřičnou důvěru. Lidé v církvi nejsou slepí a nikdo po pravoslavných věřících nežádá, aby věřili a důvěřovali slepě; při vstupu do chrámu odkládáme klobouk a nikoliv hlavu. Vždyť víme z posvátné tradice, že za jistých neblahých okolností se může "Utěšitel vzdálit služby" - tedy Duch Svatý může odejmout svou blahodať. Tato stránka církevního života se nevejde do žádné škatulky a nelze ji přesně definovat; bylo chybou, že se o to Hus pokoušel - nemohl uspět. Správně odmítl důsledky západního pojetí, ale bohužel si ponechal západní vadný způsob myšlení, který k tomuto úpadkovému pojetí církevního života římské katolíky přivedl.

To samozřejmě nikterak nemá vliv na náš postoj k Husově svatosti - není prvním ani posledním světcem, který se v něčem mýlil. Tuto svou chybu Hus více než dostatečně napravuje svou pokorou, s níž žádá, aby byl poučen a je ochoten přijmout náležité věrohodné vysvětlení celého problému, pokud by mu bylo podáno. (Kritériem věrohodnosti by samozřejmě bylo Písmo svaté a svatootcovská církevní tradice jakož i celocírkevní souhlas v této věci. Ani první ani druhé ani třetí nemohl západní koncil Husovi poskytnout.)
Husova vzpoura proti západokřesťanskému církevnímu legalismu je aktuální i dnes. Vždyť legalistické rysy jsou charakteristické pro učení všech(!) západních církví (katolické i protestantských, byť u každé jiným způsobem). Tento západní duch má navíc jakousi magickou přitažlivost a částečně pronikl i do myšlení některých světových pravoslavných církví (zvláště v době 18. a 19. století). Výmluvné je, že právě v tomto duchu se nesou i výhrady některých pravoslavných vůči Janu Husovi.
* * *

Kdo je hlavou Církve?

Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem je sbor kardinálů (viz starší katechismy). Husův důsledně christocentrický výklad pojetí Církve (na všech úrovních a ve všech rozměrech) je založen na tezi, že hlavou Církve je vždy a všude samotný Kristus. Na kterémkoliv místě je přítomna Církev, je vždy přítomna i její hlava - Kristus. Celek Církve je mystickým Tělem Kristovým, do něhož patří prostý věřící stejně jako biskupové a patriarchové; jedinou hlavou tohoto Těla je Kristus, a žádnou druhou (tzv. "viditelnou") hlavu Církev nepotřebuje, nemá a nesmí ji mít, protože taková hlava už ze své podstaty bude vždy mít antikristovskou povahu. To je pravoslavné učení o Církvi, k němuž Hus očividně mířil a vlastně se mu velice přiblížil.
Původní pravoslavné pojetí, že Kristus jako hlava Církve je vždy a všude reálně přítomen, vedlo protestanty k unáhlenému odmítnutí hierarchie jako něčeho nepotřebného, což je tragické nepochopení, protože Církev je na každém místě plně přítomna jen tam, kde je biskup (nebo kněz biskupem pověřený). Tak učilo křesťanství od samého počátku (viz např. sv. Ignatios Theoforos; výběr z jeho učení v PDF). Katolíci se starokřesťanskému chápání hierarchie sice poněkud přiblížili před půl stoletím na 2. vatikánském koncilu, ale jejich pokračující víra v "církevní dvouhlavost" odsunuje skutečnou hlavu Církve - Krista - pryč z pozemské církve, kamsi na nebesa, takže Husova kritika Římské církve stále platí.
* * *

Pohled na život církve i společnosti vyplývá z učení o spáse.

Hus bohužel neznal pravoslavnou asketiku, a tím ani pravoslavnou antropologii. To vše bylo na Západě v Husově době už dávno ztraceno. Bez znalosti principu stavu, do něhož se prvotní člověk pádem dostal a kterým je postiženo celé lidstvo, není možné vyvarovat se typicky západních pastí pro lidské uvažování. Např. v oblasti sociální jsou to přitažlivé utopické představy, jaké by to bylo, kdyby se celá společnost držela Božího zákona. V oblasti církevní a soteriologické je to např. učení o predestinaci. Nezná-li křesťanský myslitel učení svatých Otců o člověku, o pádu, o spáse, může se různým variantám ideje o predestinaci vyhnout asi jen dvěma způsoby.

První alternativou, která zbývá západnímu myšlení, je satisfakční učení římsko-katolické církve kalkulující se zásluhami Ježíše Krista a nadbytečnými zásluhami svatých; v tomto učení je zde na zemi hlavním zprostředkovatelem spásy (tj. hospodářem nad pokladnicí se spásonosnými zásluhami) papež. Takové myšlení v sobě vždy nese rysy jakéhosi "duchovního obchodu" (viz např. středověkou či současnou odpustkovou praxi, pojetí ctností a duchovního života), a tomu se odpůrci tohoto učení, jež vede mj. k mravnímu úpadku, chtěli vyhnout co nejširším obloukem. Druhou alternativou je tedy protestantské (luteránské) učení o ospravedlnění pouhou vírou dle teze: "Věřícímu se už hřích nepočítá za hřích."

Protestantství kalvinistické se však opírá přímo o učení predestinace: dobrý život křesťana mu nepřináší spásu, ale jen ukazuje, že takový křesťan je už ke spáse předurčen. Ať už však jde o protestantismus kalvínský či luterský, je neoddělitelný od zavrhování potřebnosti hierarchie (zvláště papeže) ke spáse, leč opírá se o prokazatelně mylný předpoklad, že prvotní církev až do 4. století neměla biskupy.

Hus se ve svém přemýšlení o společenství predestinovaných dostává k pohledu na církev, který není tak vzdálen Pravoslaví, jak by se někomu mohlo zdát. Vidí zde neviditelnou církev, v jejíž hlavě je jen a jen Kristus. Je to společenství všech spasených - minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A co se týče jeho názoru o těch, kteří jsou předzvěděni k zatracení - dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. To by bylo lze akceptovat. Zatracené křesťany Hus staví mimo pravou Církev. To by stále ještě odpovídalo pravoslavné eklesiologii, podle níž hřích odděluje člověka jakýmsi způsobem od Církve (proto se při rozřešení kněz modlí nad hříšníkem: "Navrať a spoj ho se svatou Církví svou"). Problém Husova učení je však v tom, že viditelnou církev příliš hluboce odřezává od neviditelné; domnívá se, že tato viditelná (institucionální) církev, vzhledem k tomu, že její součástí jsou i zatracení, nemůže být Církví v pravém slova smyslu, protože součástí Těla Kristova nemohou být zatracení.
Hus v této otázce bohužel nepřekonal vliv scholastického racionalismu, který chce mít ve všem jasno, neuznává tajemství a soudí ještě před soudem Kristovým, rozděluje lidi vlevo a vpravo ještě před tím, než Kristus přijde rozdělovat. Scholastická teologie se tím dostává do pozice toho, kdo říká Kristu, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat. Proto náš drahý mistr Jan neudělil při řešení této otázky patřičnou váhu evangelijnímu podobenství o poli, na němž vedle sebe v jedné společné půdě dohromady roste pšenice i koukol, a my nesmíme chtít vytrhávat koukol, ale musí se čekat na čas žní (tj. Božího soudu na konci světa), kdy teprve bude oddělena pšenice (tj. synové Božího království) od koukolu (tj. od synů zlého - ti, co v srdci přijali a dali růst zlé setbě nepřítele, ďábla). (Viz Mat 13,24-30)

Na Těle Kristově zde mohou mít účast všichni věřící - hříšníci i svatí. Tady na zemi probíhá v Církvi jakýsi tajemný čas, kdy nic ještě není definitivně určeno, nikdo ještě není definitivně ani spasen ani zatracen a až do poslední minuty svého života může každý člověk změnit svůj věčný úděl - spravedlivý může o všechny ctnosti přijít (např. tím, že ve chvilce smrti přijme pyšnou myšlenku) a hříšník může získat nebeské království (viz lotr ukřižovaný vpravo od Pána). Každý bude souzen podle toho, v jakém stavu ho zastihla smrt. Předjímat zde na tomto světě, jak to s kým skončí, nelze. Naše víra a Boží blahodať nás spojují s Církví, náš hřích nás zase odděluje, leč pokáním se vracíme - a jen sám Bůh ví, jak to s kým právě vypadá, kdo zrovna je od Církve oddělen a kdo je s Církví plně sjednocen, a zítra to může s každým být naopak. Zde na zemi můžeš mít účast na Těle Kristově, leč zemřeš-li v hříchu, jak to s tebou dopadne?

Tady je vše zahaleno tajemstvím, jasno bude až po posledním soudu. "Vždyť naše poznání je jen částečné ... až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1. Kor 13,9-12)

Vidíme, že z tohoto úhlu pohledu vypadají úvahy o tom, jak mohou mít účast na pozemské církvi ti, kteří jsou nakonec zatraceni, jako od základu mylné. Podobně mylná je i myšlenka, že pozemská církev není pravou Církví Kristovou.
Chápeme, že pohled na mravně se rozkládající západní církev Husovy doby, přiváděl západního člověka k uvažování o tom, kdo vlastně je ve skutečnosti v Církvi a kdo jen tak vypadá, jako by v Církvi byl. To samozřejmě mohlo vést domněnce, že viditelná církev nemůže nikdy být Církví v plném významu toho slova. Pohled na oficiálně církevně organizované svatokupectví, prodej odpustků, mnohoobročnictví, všeobecně rozšířené smilstvo a hamižnost duchovenstva a jeho výsměch mravním imperativům Desatera i evangelia, těžko mohl západního křesťana inspirovat k myšlence, že toto je ta církev, v níž mají všichni dosahovat posvěcení a spásy. Zatímco římská kurie žádala po křesťanech slepou víru ve spásonosnost takové církve, přirozený cit pro pravdu se tomu vzpíral. Kdyby znal Hus pravoslavné učení východních Otců o Církvi, pokání, spáse a o příčině zatracení, snad by se mu otevřel jiný pohled na tyto otázky.

Hus dobře chápal, že postavením papeže v čelo západní církve začala tragická éra světského panování církve. Avšak zdaleka ne ve všem se ztotožňoval s Viklefovými názory a nenabádal k odmítnutí duchovenstva a představitelů oficiální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s Božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Hus však zřejmě nedokázal odpovědět na otázku, jak může omylný a chybující člověk vlastním nedokonalým rozumem posoudit, zda jiný omylný a chybující člověk (hierarcha) žije v souladu s Božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. I tento nedostatek jinak správného Husova názoru je způsoben neznalostí jiné církve než latinské, která právě na tento slabý bod Husových úvah poukázala.

Mistr Jan netušil, že v životě pravoslavné církve je tato otázka vyřešena zcela přirozeným způsobem - všeobecnou harmonií různých prvků církevního života a myšlení - úctou k posvátné tradici, kanonickým uspořádáním a především blahodatným církevním prostředím, v němž vane a je stále vzýván Svatý Duch. Sám Kristus přece buduje a spravuje svou Církev, jak slíbil Petrovi. Problém, jehož nápravu Jan Hus hledal v prosívání duchovenstva, vznikl ve skutečnosti oddělením západní církve od Pravoslaví a následným zavedením nových učení, jiného myšlení, odlišné praxe, nového kanonického uspořádání a hlavně odstupováním blahodati Svatého Ducha, které vidíme probíhat po 11. století na západě úměrně tomu, jak se zde měnila víra i praxe církve. Skutečným řešením problémů tedy není husitské kádrování duchovenstva, ale je jedině návrat k původní církvi - ve víře i praxi - a opětovné sjednocení s Pravoslavím. Pak by se Kristus - jako jediná hlava Církve po zrušení hlavenství papežova - sám znovu ujal své navrátivší se kající církve a uzdravil její stav.

* * *

Plně pravoslavný je Husův i Viklefův názor o nadřazenosti světské moci nad církevní.

Vždyť i Ježíš Kristus byl poddaným římského císaře a nepoužil svou Božskou moc, aby se této pozemské vládě vzepřel. Stejně tak všichni apoštolé zůstávali poddáni světské moci. Apoštol Pavel odmítá jakoukoliv sociální revoluci, nabádá otroky, aby ctili své pány. Písmo na celé řadě míst nabádá ctít světskou moc a mít se na pozoru před jejím mečem. Poddanými císaře byli v prvním tisíciletí všichni biskupové, papežové i patriarchové. Je však jasné, že po velkém rozkolu na to nemohla nikdy přistoupit římsko-katolická církev, která měla právě nakročeno na reálnou světovládu a s ničím menším než "panování nad císaři země" se nemohla spokojit.

* * *

Myslím, že pravoslavný teolog může na některé Husovy omyly hledět s pochopením a vzít v úvahu kontext doby a dalších okolností. Otevřenost k Pravoslaví je tu více než zřejmá, a to, v čem se nestihl dobrat dostatečně daleko, možno klidně ohodnotit jako tzv. teologumenon (viz slovník). Obávám se, že by byl slepý takový pravoslavný teolog, který by po podrobnějším seznámení se všemi okolnostmi a rozměry Husova snažení a jeho svědectví (martyria) o Kristu, neviděl, že tento člověk prolévá svou krev na cestě k Pravoslaví a že jeho krev byla prolita kvůli tomu, že se vydal k Pravoslaví. Svědectvím, že koncilní preláti posílali člověka na smrt právě za to, že vyznával pravoslavnou víru, je případ Jeronýma Pražského, jehož nechali v Kostnici upálit rok po Husovi, a který se před tím stal na východě pravoslavným křesťanem a před koncilem se k tomu hlásil. Tak nebezpečné připadalo Pravoslaví tehdejší západní církvi.

* * *

Sv. vladyka Gorazd měl za to, že od dob cyrilometodějských zůstával český národ kdesi hluboko ve své duši pravoslavným - navenek se to mohlo projevovat různě: ať už to byla Sázavská lávra se spoustou monastýrů a pousteven kolem, nebo pravoslavní poustevníci po českých lesích a lidové bohoslužby na mýtinách v době mezi pádem Lávry do rukou latiníků a Karlem IV.; pak to vyvřelo na povrch husitstvím, utrakvisty a jejich hledáním církevního společenství s Konstantinopolí, Jednotou bratrskou, která je sice formálně už jinou konfesí, ale vznikla jako výraz právě té národní vzpomínky na Pravoslaví (proto najdete Jana Ámose Komenského na freskách pravoslavného katedrálního chrámu v Olomouci), sem jistě patří i národní obrození, zaujetí panslovanskými idejemi a vrcholem těchto snah je založení české pravoslavné církve, která vzniká ihned, jakmile je to umožněno společenskými okolnostmi.

P.S.
Když hledíme na hledání národních kořenů v 19. století, pak vidíme, že se opíralo o památku Mistra Jana Husa. Lze dokonce prohlásit, že přístup k samotným cyrilometodějským počátkům našich dějin se národu otevíral skrze památku Mistra Jana. Dokonce k tomu paradoxně přispěla i nevraživost katolíků vůči Husovi; proti rozmáhajícím se husovským oslavám (památeční zapalování hranic) bojovali vyzdvižením dříve potlačovaného cyrilometodějství (blízkost obou idejí katolíci zvýraznili - kouzlo nechtěného - umístěním svátku sv. Cyrila a Metoděje hned vedle dne památky upálení Mistra Jana Husa, takže nepravoslavné církve oslavují oba svátky hned po sobě, aby měla česká veřejnost tu návaznost a propojení pěkně před očima). České dějiny vyrůstají z cyrilometodějství a Hus je k českým dějinám klíčem. Oddělovat tedy v novodobých našich dějinách cyrilometodějství od památky kostnických mučedníků, to je jako odřezávat strom od kořenů. Je velikou otázkou, zda by tu dnes byla česká pravoslavná církev, kdyby nebylo svatých kostnických mučedníků Jeronýma a Jana.















Zobrazit příspěvek č. 812 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2012
Z ústředí

Zemřel Ján, pravoslavný arcibiskup prešovský a Slovenska










Metropolita Kryštof k úmrtiu arcibiskupa Jána


S hlbokým zármutkom som sa dozvedel o úmrtí vladyku Jána, arcibiskupa prešovského a Slovenska počas mojej misijnej cesty na Aljaške.

Vyjadrujem úprimnú sústrasť duchovenstvu, veriacim Prešovskej pravoslávnej eparchie a Slovenska i všetkým členom pozostalej rodiny k úmrtiu dobrého pastiera a otca.

Láska k Bohu a človeku, ktorá je silnejšia ako smrť, bola hlavnou duchovnou zbraňou zosnulého. Táto láska bude stále prítomná všetkým, ktorí ho mali radi a modlitebne ho sprevádzajú na jeho ceste do večného života.
Víčnaja jemú pámjať!

Kryštof,
arcibiskup pražský,
metropolita Českých krajín a Slovenska


Bethel, Aljaška
3. augusta 2012
       


Se svatými upokoj, Kriste, duši služebníka svého...








Zobrazit příspěvek č. 813 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2012
Z došlé pošty

Hřbitov v Rumunsku - to by měla být památka UNESCO.

HrbitovRumunsko.pps












Zobrazit příspěvek č. 814 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2012
Ještě dva články k činu spáchanému ruskými satanistkami v chrámu Krista Spasitele

Popaschální prohlášení představitelů Ruské pravoslavné církve

Ruská pravoslavná církev, konajíc misii hlásání evangelia, projevuje aktivní pozici v mnohých problematických otázkách a účastní se řešení aktuálních sociálních otázek. Ať už je to pomoc tisícům lidí v době požárů v roce 2010, sbírka prostředků a věcí pro chudé občany, práce s dětmi a mládeží, nebo shromáždění stovek tisíců lidí ke svátosti pásu přesvaté Bohorodice. To vše ukazuje schopnost církve sjednocovat miliony lidí v modlitbě, dobrých skutcích, péči o budoucnost národa. Jenže - bohužel - ne u každého to vyvolává radost, ne všichni to akceptují.

Proticírkevní síly se obávají posilování Pravoslaví v zemi, děsí je obrození národního sebeuvědomění Rusů i masové národní iniciativy. Těchto nepřejícných lidí není mnoho, ale někteří z nich mají vliv a jsou připraveni použít své finanční, informační a administrativní zdroje na diskreditaci hierarchů a kleriků, pro vytváření rozkolů a oddělení lidí od chrámů.

K těmto proticírkevním silám se připojují ti, kteří vyzdvihují falešné hodnoty agresivního liberalismu, neboť církev neotřesitelně trvá na své pozici nepřijímání takových antikřesťanských jevů, jako je uznání stejnopohlavních svazků, svoboda uskutečňovat všechny touhy, nezkrotný konzum, propaganda všedovolenosti a smilstva. Útoky na církev jsou kromě toho výhodné pro ty, jejichž soukromé obchodní zájmy jsou narušeny programem výstavby nových chrámů v hustě osídlených regionech Moskvy a dalších velkých měst.

Střet církve s proticírkevními silami a jejich vzájemná opozice se stávají stále zjevnějšími a přiostřují se. Zvláště patrné se staly ataky v době kolem voleb, což svědčí o politickém rozměru činnosti těchto sil a jejich protiruském zaměření. Používány jsou různé prostředky, je tu dobře plánovaná diskreditační práce. Kleriky zatahují do provokací; biskupové a kněžstvo je v ohnisku neusínající pozornosti nespokojených, kteří vyhledávají sebemenší záminku, aby zneužili čehokoliv a vytvořili špinavý informační podvod.

V poslední době se stala řada aktů vandalismu a poskvrnění chrámů... (Nyní jsou zmíněny hlavní případy, o nichž jsme zde psali v příspěvku č. 778.)

Nemůže vyloučit nová halasná obvinění a projevy ze strany nepřátel víry. Nebezpečnost taktiky, která je proti církvi používaná, spočívá v tom, že podle pravidel manipulace se společenským míněním jsou lži doprovázeny předkládáním reálných faktů tak, aby se potlačovalo a bagatelizovalo to, co je pro manipulátora nevýhodné, publikují se cynická prohlášení vyvolávající hněv, strach, závist, nespokojenost, zlobu. Používají se všechny způsoby demagogie, část faktů se zamlčuje, falšuje se význam události, úmyslně jsou posluchači uváděni do omylu a používána je i lež.

V této situaci je důležité, abychom udrželi jednomyslnost, nenechali se přemoci lží, provokacemi, učili se kriticky hledět na pochybné informace o církvi, nepospíchali s reakcí a veřejnými soukromými prohlášeními. V každodenním církevním životě oponujme těm, kteří chovají k církvi nepřízeň.

Vše, co se dnes děje, není nic nového. V začátku 20. století povstávali nepřátelé Boha proti křesťanské víře, proti církvi, proti našim chrámům a svátostem. I tenkrát existovali mezi věřícími zrádci - tzv. "obnovlenci", kteří byli schopni nechat nepřátele rouhat se Božímu Jménu, svatým ikonám a chrámům, vydat patriarchu, biskupy, kněze, mnichy i světské křesťany, aby byli zatčeni a odvlečeni na záhubu. Tehdy však věřící lid obsadil Alexandro-něvskou lávru a ochránil ji před ozbrojenými bezbožníky, takže nebyla uzavřena a znesvěcena. Duchovenstvo i světští křesťané povstali i na obranu dalších chrámů. Tak mnozí z nich dosvědčili svou věrnost Kristu a jeho Církvi i tím, že padli rukou Božích nepřátel.

Přesně tak musíme i dnes chránit to, co nám bylo Bohem dáno a co je drahé našim srdcím. Nechť se věřící lid nenechá zmást slovy vyzývajícími k souhlasu s hříchem a nepravostí, slovy vyzývajícími odpustit těm, kdo nežádají odpuštění a prohlašují, že nepotřebují odpuštění. Pamatujeme, že nepřítomnost pokání může utvrdit hříšníka ve vědomí své vlastní spravedlnosti a podnítit jej k opakování hříšných činů.

.... Ve dny Velkého půstu jsme se obraceli ke všem, kteří nás slyší, s výzvou k pokání a změně života. Právě pokání otevírá bránu odpuštění. Pán i Církev jsou připraveny s radostí přijmout jakéhokoliv kajícího hříšníka. Těm, kdo trpí a klesá na mysli v souvislosti s proběhlými událostmi, připomínáme, slova samotného Pána Ježíše: "Ve světě soužení míti budete, leč odvahu! - Já jsem přemohl svět!" (Jan 16,33)

Jsme přesvědčeni, že ze současných zkoušek vyjde církev (podobně jako ve 20. století) posílena. Ani nová těžká doba ani "bezmocná smělost"* nás nerozdělí ani neoslabí, neboť je překonáme modlitbou a nadějí na všemohoucí Boží pomoc. Víme, že veškeré zlo a nespravedlnost budou přemoženy mocí Kříže a Vzkříšení Kristova.



Odstřelení starého chrámu Krista Spasitele v Moskvě.
Nadpis: "To se nesmí opakovat!"



* Z obecného troparu svatým mučedníkům: "...zničili bezmocnou smělost démonů..." (U nás se používá tropar jiný.)

--------------------------------

Výběr z prohlášení spisovatelů a publicistů na podporu trestního řízení proti skupině výtržnic

Jak známo, něco přes sto tzv. "kulturních činitelů", kteří se považují za jediný hlas ruského duchovního života, podepsalo provolání k Vrchnímu soudu s žádostí osvobození od trestní odpovědnosti tří posedlých chuligánek, které spáchaly akt výsměchu nad cítěním pravoslavných věřících v chrámu Krista Spasitele.

Ospravedlňovat výsměch náboženství, bez skrupulí se stavět za zločinné extrémistky, které úmyslně spáchaly dříve připravený akt zhanobení duchovní svatyně ruského Pravoslaví a ruského národa, - to mohou pouze cyničtí nekulturní činovníci, kteří nemají v duši ani lásku k Rusku ani úctu k jeho tisícileté historii.

Naše církev se opírá o pravoslavný národ a to, že se nějací činovníci nekulturnosti postavili proti národu ... hovoří o tom, že jsou cizí tradiční ruské kultuře. ... Jak je to typické, chtějí tlakem na státní orgány všech úrovní dosáhnout svých egoistických cílů.

Církev se nemůže vměšovat do práce soudu. Ale skutečné kulturní osobnosti, praví patrioti a pravoslavné společenství nemají morální právo mlčet a stavět se lhostejně k anticírkevní, antikřesťanské plánované provokaci. Jsme přesvědčeni, že extrémistky, které se dopustily uvědomělého pohanění pravoslavné víry, pravoslavné svatyně a cítění pravoslavných věřících, musejí nést trest odpovídající jejich činům.

Podepsáni spisovatelé, publicisté, historik, redaktoři, ředitel Institutu ruské civilizace, umělci...

Z materiálů přetištěných na rusimperia.info














Zobrazit příspěvek č. 815 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Požáry v Řecku

Lesní požáry na poloostrově Chalkidiki v Řecku překročily hranici Svaté Hory Athos

Požár na poloostrově Chalkidiki
Požár u Uranopolis
Bulharsko vyslalo hasiče, aby pomáhali chránit Svatou Horu Athos
Několik kilometrů široká fronta požáru vstoupila 9. srpna na území athonské "mnišské republiky". Již 8. srpna byli evakuováni turisté z pohraničního městečka Uranopolis, přes které proudí hlavní tok poutníků na Svatou Horu. Nyní už je v ohrožení první svatohorský skit, nacházející se jako první mnišské obydlí u hranic.

Požáry jsou hašeny pomocí tří požárnických letadel a čtyř vrtulníků. Situaci velice ztěžuje vysoká teplota vzduchu - přes 40 stupňů ve stínu.

(Z tisku)

-------------

Konečně dobré zprávy:

Silná búrka, ktorá bola v sobotu (11.8.), zachránila Svatou Horu Athos, a veľký požiar bol uhasený ....

V sobotu večer od 22:30 hod. dve hodiny „nebesia boli otvorené“ a silný dážď priniesol záchranu. Mnísi hovoria o "Božom zásahu", nakoľko niekoľko hodín predtým sa intenzívne modlili k Bohorodici, nesúci ikony a vzácne relikvie v modlitbe pred ohňom.

„Bohorodice urobila zázrak. Prosili sme za uhasenie požiaru, za zastavenie ničenia. Prosili sme a sme vďační,“ povedal mních Simeon z kláštora Chilandari.

...prebiehajú roztrúsené požiare v neprístupných miestach, ale odhaduje sa, že to bude čoskoro pod kontrolou.


Sláva Bohu!

(Z došlé pošty)













Zobrazit příspěvek č. 816 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2012
Z došlé pošty - 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda

POZVÁNKA

Vaše Vysokopřeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti 70. výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 31.srpna - 1.září 2012. Při této příležitosti bude vysvěcen nový ikonostas v monastýrském chrámu, který je částečně dokončen. Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří se jakkoliv podíleli na zhotovení ikonostasu, budeme s Boží pomocí pokračovat v dalším rozšiřování ikon na něm.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 1. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: svěcení nového ikonostasu, Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Je možné přivést si i vlastní stany. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.

Na setkání se těší biskup Jáchym


---------------------------


Duchovní setkání pravoslavné
mládeže při příležitosti 70tého výročí
mučednické smrti sv. Gorazda
a jeho druhů
Praha,
neděle 2. – úterý 4. září 2012

Předběžný program:

Neděle: 18:00 hod. - sraz účastníků, uvítání Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, beseda, společný večer.

Pondělí: 8:00 hod. - sv. Liturgie v chrámu sv. Archanděla Michaela
Prohlídka Prahy (pravoslavné chrámy, pamětihodnosti)
18:00 hod. - přednáška o díle a odkazu sv. Gorazda

Úterý: 9:30 hod. - sv. Liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
14:45 hod. - panychida za duchovní otce v Kobylisích

Cena pobytu je 150 kč (6 €). Zájemci ať se přihlásí otci Metoději Koutovi na mail:
vit.kout/zavinac/seznam.cz nebo na tel. +420 773 660 205 nejpozději do 26. 8.


PDF pozvánka














Zobrazit příspěvek č. 817 jednotlivě

Administrátor --- 14. 8. 2012
Pochybuji o současných církevních restitucích

Dar z pekla?

Tímto bych rád vyjádřil svůj soukromý názor na tolik diskutovanou aktuální otázku. Předesílám, že se jedná o postoj osobní a že nezastupuji nikoho, než sám sebe. Hlavním bodem mého vystoupení je podivení nad tím, že se církve hrdě staví do zaslepeně tvrdošíjné opozice proti názoru zřetelně a naléhavě vyjadřovaném tak velkou částí naší společnosti. Už jsem slyšel heslo "církev vždy s národem", ale ještě jsem neslyšel, že by nějaká církev o sobě hlásala "církev národu navzdory".

Nebudu se zde podrobně rozepisovat o tom, co je všeobecně známo. O průzkumech veřejného mínění (snad až 80% proti restitucím); o demonstracích (např. té dubnové nebo té na den Jana Husa), trestních oznámeních, peticích; o e-mailovém "bombardování" poslanců veřejností, o dopisech papeži (jeden jsme zde přetiskli); o mračnu nesčetných článků v novinách, blozích, diskusích, v nichž nikoliv novináři či politikové, ale příležitostně publikující intelektuálové i středně vzdělaní lidé vyjadřují argumenty proti restitucím, ať už na základě svého studia či životních zkušeností; o občanských i soukromých iniciativách... A jistě jsem na spoustu projevů zapomněl nebo jsou obecně zahrnuty pod zmíněné kategorie. Každopádně - nálada společnosti se blíží bodu varu, půda pod církvemi i politiky je horká. Na straně zástupců církví také roste nervozita, z jejich úst padají silná slova, výčitky a obvinění (zvláště nešťastný byl výrok o "lůze" od jednoho z nejvyšších církevních hierarchů). Předkládaných racionálních argumentů z jejich strany není mnoho, nejsou dobře používány a vykládány a nejsou ani dostatečně přesvědčivé. Na straně církví, jak se mi zdá, úplně schází sebereflexe čili uvědomění si, jak na ně společnost hledí, jaký obrázek o sobě ve vědomí společnosti vytvořily za posledních dvacet let. O tom, že by ze strany církví předcházelo restitucím nějaké dlouhodobé vysvětlování problematiky a skutečný dialog se společností, nemůže být ani řeči. To vše uklidnění rozbouřených vod jistě nenapomáhá.
Nepovažuji pro nás v tuto chvíli za podstatné, jsou-li církve formálně v právu či nikoliv, jestli jsou restituce spravedlivé nebo ne, zdali je rozsah restitucí v pořádku či není. Rozhodující je, že církve vstupují do konfliktu s velkou částí tohoto národa (a zdá se, že ta část je opravdu značná - zřejmě se jedná o dvě třetiny či dokonce tři čtvrtiny). A nemálo lidí s restitucemi nejen nesouhlasí, ale jsou jimi pohoršeni, rozzlobeni, ba rozzuřeni.
Četli signatáři restitučních dohod, co říká Pán Ježíš v evangeliu o těch, kteří způsobují pohoršení? (Viz ta slova o mlýnském kameni čili žernovu na krku: Luk 17,1-2 nebo Mat 18,6-7; jen na doplnění - v řeckém originálu evangelia: pohoršení = skandál.)
Chápal bych takovou pevnou neústupnost, kdyby se jednalo o otázky týkající se vyznávané víry, duchovního života a církevní praxe (např. obřadů, svátků, zvyků). V takových věcech si musí církev stát za svým učením a držet se posvátné tradice, a nesmí se ohlížet ani na názor mas ani na vůli panovníka ani na dobové okolnosti ani na nic podobného. Tak se chovali první křesťané, a stejně tak pravoslavní křesťané pod tureckým jařmem nebo v Rusku po revoluci.

Jenže dnes tu přece neběží o principiální otázky církevního učení a způsobu jejího vnitřního duchovního života! Jedná se o problematiku financování vnější církevní organizace, o společenské uplatnění církví a potažmo se řeší problém vztahu naší společnosti k církvím a naopak. V takové otázce postupovat bez ohledu na rezolutně vyjadřované mínění významné části společnosti je pro mne nepochopitelné.

Co potom mohou církve chtít učinit pro okolní společnost, jak se chtějí uplatnit v celospolečenském kontextu, jaký morální příklad mohou dávat nevěřícím, když se kvůli restitucím ocitnou v obecném opovržení? Ano, chápu, - postavení církve ve společnosti nezáleží vždy na vůli a jednání církve (nepřátelé křesťanství mohou rozšířit mezi lidmi různé pomluvy, a církev se kvůli tomu může být dehonestována, jenže to teď není náš případ). Nelze však pochopit, proč by se církev sama svým pochybným jednáním měla vylučovat ze společnosti a odsunovat se do morálního ghetta; co tím může získat?

Současný souhlas církví s restitucemi (či snad dokonce jejich ruka lačně se napřahující k nabízenému majetku) je zcela v rozporu s duchem evangelia i se zásadami prvotního křesťanství. Pán Ježíš přece pravil, že "nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Mat 6,24 nebo Luk 16,13-14) a že "máme především hledat Království Boží a spravedlnosti jeho" (Mat 6,25-34) a ne se honit za jměním. Církev sice vždy měla nějaký majetek, ale zachovávala si jistý odtažitý (a nedůvěřivý) vztah k penězům. Je známo, že církev nabízené dary vcelku běžně odmítala, když si nebyla jista buď čistým původem daru či mravními kvalitami dárce. Pokud dar pocházel z čistého zdroje, byl dobrovolný a poskytovaný s láskou, pak mohla být církev přesvědčena, že skrze toho dobrodince se Bůh sám stará o svou církev. Kdyby však měl dar způsobit veřejné kontroverze, skandál či pohoršení, byl by to spíše dar z pekla. Cožpak by Bůh způsobil církvi něco takového? Je proto nepředstavitelné, že by stará církev přijímala dary za cenu své společenské diskreditace.
Prof. Alexij Osipov (vyučující na Moskevské duchovní akademii) při svých přednáškách občas říká, že žijeme, jako kdyby Pán Ježíš řekl přesný opak toho, co je zapsáno v evangeliu. Jako by nás Kristus snad vybízel: "Starejte se především o to, co budete jísti a co budete píti a čím se budete odívati, a Království Boží vám k tomu bude přidáno." Až sem jsme to dopracovali. Jinými slovy - platí o nás to, co praví Pán: "Po tom všem se pohané shánějí."
Jak už jsem zde kdysi psal, dochází u nás nejen k odluce státu od církve, ale i k odluce církve od národa. Je možné, že brzy poznáme, co to znamená v praxi. Čas od času vyměňuji rozbité sklo na naší veřejné církevní vývěsce (katolíci si na tu svoji prozřetelně dali nerozbitné plexisklo). Snad ještě není na místě obava, že by mohly brzy hořet české fary, případně i chrámy. Doufám v to. Kdyby však - nedej, Bože! - došel vývoj, který právě startuje, tak daleko, pak by měli být na spáleniště povoláni církevní představitelé, kteří dali za církve svůj souhlas s restitucemi, a tam si mohou kleknout do doutnajícího popela a sypat si jej na hlavu...
Odmítám myšlenku, že za současný stav většinového společenského mínění ohledně církví může jen uplynulé půlstoletí komunistické totality. Je to spíše ovoce historické zkušenosti Čechů a Moravanů za posledních čtyři sta let. Toto ovoce dozrávalo již v době tzv. první republiky. Plná sklizňová zralost je pak záležitostí posledních dvaceti let, kdy bylo našemu národu, očekávajícímu od církví duchovní slovo, hlásáno "evangelium": pole, louky, les. Pak byla veřejnost převálcována sporem o katedrálu a nakonec se ukázalo, že klérus, od něhož se očekávalo, že ukáže mravně se potápějící křesťanské civilizaci světlo mravnosti, je sám takovému světlu na hony vzdálen. Tady hledejme pramen nedůvěry a nepřejícnosti veřejnosti, ne u komunistů. Nesouhlasím ani s povrchní argumentací levicových stran, které účelově využívají odporu veřejnosti k chystaným restitucím, rozdmychávají společenskou nenávist a závist a snaží se z dané situace lacině vydolovat růst preferencí od voličů uražených chováním církví; chování levice působí dojmem cynické žádostivosti politické moci. Stejně tak mi připadá jako nesmysl chtít v takové věci, jako jsou finanční výdaje státu, konat referendum (to bych já pak mohl požadovat referendum o výdajích na armádu, na Gripeny, na komerční sport atd.).
V dané situaci by, myslím, bylo pro církve i pro stát jediným slušným a čestným východiskem z rozbouřené situace, kdyby byly restituce staženy z programu a ve věci financování církví byl zatím zachováván status quo s tím, že k věci se stát spolu s církvemi vrátí za dvacet let. Věřím, že by s ohledem na takřka celospolečenskou nevoli nad jednáním vládnoucích stran a potažmo možný pád voličských preferencí nakonec i politické strany souhlasily. Mám zato, že by stát nakonec souhlasil i kvůli tomu, že nynější stav věcí budí dojem, jako by církevní restituce byly závěrečnou pomstou českého státu církvím, pomstou tak strašnou, že se ani komunistům nepodařilo za padesát let vymyslet tak zatraceně účinný způsob, jak přimět masivní většinu národa, aby se od církví znechuceně odvrátila.

Pokud by vznikla dohoda, že se rozchod státu a církví odkládá o dvacet let, pak by tato doba mohla být smysluplně využita k celospolečenské diskusi. Jsem si jist, že po počátečním vystřílení zlostné munice, by se debata v průběhu let zklidnila a došlo by na racionální zvažování argumentů všech stran. Všichni by byli dostatečně poučeni, jak se církevní otázky řešit nedají a že přípravu změny vztahu církví a státu není možno nechat jen na jednání nějaké komise, ale je nutno do toho neustále zapojovat veřejnost. Současná zkušenost s citlivostí církevní otázky by mohla být především pro církve výborným východiskem ke změně svého veřejného chování, k úplně jinému způsobu sebeprezentace a k hledání zásadní změny ve vztahu ke společnosti. Není od věci podotknout, že církve obecně nejsou v současnosti na restituce vůbec připraveny z hlediska svého vnitřního stavu (já samozřejmě vím, že všechny budou oficiálně tvrdit, jak báječně je u nich na ty pozemky a vydatný cash flow všechno přichystáno; baron Prášil by se mohl učit). Pokud by zkušenost posledních měsíců církve využily, mohla by být za dvacet let společenská situace kolem církevních restitucí úplně jiná.
K předem odhadnutelným námitkám vůči návrhu na dvacetiletý status quo bych alespoň ve zkratce poznamenal: nekontrolovatelného nárůstu počtu placeného duchovenstva není potřeba se obávat, protože už nyní panuje stop stav. Státní příspěvek na ostatní provoz církví je už tak seškrtaný, že nemá smyslu o něm vůbec mluvit. Celkově hrají současné státní výdaje na církve marginální (a dalo by se říci, že bezvýznamnou) roli ve státním rozpočtu, který masivně krvácí z úplně jiných ran. Co se týče blokovaných pozemků - je to sice bolestivá věc, ale když jsou blokované dvacet let, tak to už může vydržet dalších dvě desetiletí; nebo by se možná podařilo vymyslet jiné řešení. Předpokladem však je, že by se na principu dvacetiletého status quo shodly církve se všemi hlavními - vládními i opozičními - politickými silami v zemi.
Řekl bych, že teď je poslední chvíle, kdy církve mohou bez ztráty tváře vycouvat z této neblahé situace a domluvený restituční program s poukázáním na rozbouřenou náladu národa odmítnout. Nikdo by nevinil církve z obratu v chování; každý by to pochopil a uznal oprávněnost takového ústupu. Před národem by tím nesmírně mnoho získaly. Možná by právě tento krok mohl vést k opětnému získání srdce národa, jak jsme to zažili po "sametové revoluci". Všechen morální kredit, který církve prošustrovaly v různých skandálech, by mohly mít v jediném okamžiku zpět. Najdou k tomu ještě odvahu?

prot. Jan Baudiš
pravoslavný kněz















Zobrazit příspěvek č. 818 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2012
Podobenství o nesvětskosti duchovního života

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času...
14,22       ...přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
14,23       Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
14,24       Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
14,25       K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
14,26       Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
14,27       Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"
14,28       Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"
14,29       A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
14,30       Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
14,31       Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
14,32       Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."
14,34       Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.
(Z evangelia Matoušova 14. kap.)

Evangelium vykreslující Pána Ježíše kráčejícího po bouřlivých vodách mořských láká neodolatelně k jinotajnému výkladu. Je to takový magnet, že mu prostě nelze odolat.

Především to moře. V Písmu se vyskytuje jako symbol protibožského živlu. Jak výstižné! Jen si to představte: moře s nepobádanými temnými hlubinami, v nich se to hemží tvory zcela nepodobnými ničemu suchozemskému. Ty záhadní krutí tvorové v temnotách hlubin, obři či obludy s dlouhými slizkými chapadly, - jaký výstižnější obrázek démonického světa si račte ještě přát?

Věčně se převalující se masy vod, hlubinné proudy v kalné temnotě, na povrchu zmítající se hladina, marně se vzpínající k nebesům. Hrozivý hukot vln, řev burácejícího vlnobití připomínající někdy nářek, úpění. Děsivá možnost záplavy, pohlcení utonutí a záhuby! Nepostižitelný chaos, šero přecházející do temnot a neustálý neklid. Lze se divit, že je moře v Bibli symbolem tohoto světa? Nikoliv světa ve smyslu kosmos, který je Božím stvořením, ale světa ve smyslu světskost, stvoření poškozené lidským hříchem.

A co je typickou vlastností moře, která připomíná charakteristickou vlastnost světa? Neustávající duchamorný nepokoj. Mučivý stav bez odpočinutí. Trochu klidu tady není... Nestálost, kam se podíváš. Vznikající a záhy zase zanikající vlny. "Vše se mění," jak správně říkají buddhisté, aniž by však nabídli jiné východisko, než zničení lidské osoby v nirváně.

Ano, na tomto světě je zvláště dušehubný jeho neumdlévající neklid. Nenápadně, ale vytrvale ničí lidského ducha. Ničí a drolí tedy i to, co by mělo být nezničitelné (neberte to, prosím, dogmaticky). Rozkládá nás zevnitř. Trhá lidské nitro na cáry, kousek po kousku utrácíme svého ducha v marnosti.
Tento zhoubný rozklad, rakovina duše, je v pravoslavné spirituální terminologii zastoupen církevně-slovanským pojmem "tlenije", které se většinou překládá jako záhuba či nepřesně jako smrt (to pro nás není jedno a samé). Místy by však - zvláště ve vztahu k duši - měl být převáděn doslovněji jako "rozklad". Záhuba duše se totiž odvíjí od jejího rozkladu, který je opakem celistvosti. Rozklad duše je způsobován poskvrněním, naopak celistvost je synonymem pro uzdravení duše a pro čistotu. V 1. modlitbě před svatým přijímáním se hovoří o lidské "přirozenosti rozložené hříchem". V 3. modlitbě po svatém přijímání se též o rozkladu duše hovoří. Naše dosavadní překlady převádí - bez zřetele k nastíněným souvislostem - zmínku o "špatných slovech", která podle výroku Pána Ježíše Krista poskvrňují a tedy rozkládají duši, jako "dušehubná slova". V nových překladech bychom měli jít trošku do hloubky, a proto tam možná přímo hovořit o "slovech rozkládajících duši". (Evangelium vysvětluje, že slova mohou poskvrňovat člověka, viz Mat 15,11-20; ekumenický překlad i B21 místo "poskvrňuje" překládají nepřesně a bez pochopení duchovního významu výroku: "znesvěcuje" či dokonce "špiní".) O rozkladu duše čteme i u svatých Otců, např. sv. Řehoř Theolog praví: "Existuje jen jedna smrt, a to hřích, který je rozkladem duše."
Lidstvo cítí potřebu klidu odedávna. To nejhorší, co si lidé kdy uměli představit, nebylo žádné pozemské utrpení, ale věčný neklid po smrti - že by ani po smrti na věčnosti lidská duše nemohla dojít klidu a spočinutí. Proto se dodnes zesnulým přeje: pokoj, mír, odpočinutí. Píšeme to i na náhrobky: "Odpočívej v pokoji," nebo "se svatými upokoj."

Děsivá symbolika moře vyniká zvláště ve srovnání s tím, co lidé spatří, když pozvednou své zraky od vodních vln vzhůru. Vysoko nad věčně nespokojeným mořem kralují nebesa se všemi svými zástupy. Nad chaotickou neuspořádaností vln a proudů v hlubinách vidíme stát nebeský řád, důstojně a přesně se pohybující tělesa, jejichž dráhy jsou tak přesné, že jimi lidé měřili uplývající čas. Nebe, ať už na něm září Slunce nebo se skvějí hvězdy a Luna, symbolizuje mír (proti nepokojnosti lidského světa) a řád (proti chaosu lidských vášní, tužeb a názorů).

* * *

A nyní do takto vykresleného obrázku přidává evangelium postavu Ježíše Krista, kráčejícího pod nebem na hladině vody. Na rovině jinotajného výkladu - zpodobení Boha sestoupivšího s nebes k nám do světa, ale při tom světem nepohlceného. Je to Bůh, jenž je zde s námi ve světě, ale není ze světa. "Světlo ve tmě září, ale tma jej nepohltila," píše sv. apoštol Jan o Synu Božím. Dotýká se našeho hříšného světa, kráčí po něm, avšak svět nemůže uchvátit a zajmout, co není z něj.

Boží Syn nepřišel jen, aby se tu ukázal, nýbrž aby i nás povolal k tomu způsobu života a uvedl do vztahu ke světu, jaký ukazuje svým kráčením po vlnách a celým svým životem mezi námi. Povolává nás - jako Petra - abychom i my vykročili na hladinu - vymanili se z chaosu, kráčeli po hladině světa, čili byli ve světě, ale nebyli ze světa, protože Pán nás ze světa vyvolil. Napadá vás nějaký výstižnější obrázek podstaty křesťanského duchovního života?
Nesvětskost či nadsvětskost křesťanského života vysvětluje Spasitel před svým Ukřižováním apoštolům: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19) A dále o nich praví: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." (Jan 17,16) Pak se Ježíš Kristus modlí k Otci: "Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa." (Jan 17,18)
* * *

Jenže někde je chyba. Něco nám brání, abychom kráčeli po bouřlivých vlnách světa, podobně jako Petr kráčel k Ježíši Kristu na jeho vybídnutí. Brání nám to samé, co posléze zradilo Petra, pod nímž se po pár krocích, učiněných na vlnách moře, náhle propadla hladina, hlubina ho začala pohlcovat a tonul. Tím, co zradilo jeho a zrazuje i nás, jsou pochybnosti, malověrnost. To je defekt, jímž je stižena naše zbožnost. Pochyby, vnitřní rozkolísanost, nejednoznačnost našeho myšlení, rozštěpená mysl, nedostatek odhodlání a nedůsledně - neřku-li dokonce povrchně - provedená volba, při níž jsme se obrátili k Bohu a zavrhli svět a vše, co je v něm. To vše láme naší zbožnosti křídla, aby nemohla vzlétnout.

Už ct. Serafím Sarovský ve své době tvrdil, že pokroku v našem duchovním životě brání především nedostatek rozhodnosti. Na všech, které ctíme jako svaté, vidíme jeden základní rys jejich myšlení i skutků - rozhodnost. Ježíš o nás řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Luk 9,62)

A nyní můžeme už přikročit k tomu hlavnímu, totiž k otázce: co je příčinou našich pochybností, nerozhodnosti, malověrnosti? Co nás tedy stahuje do světské hlubiny? Dnešní evangelní čtení dává na rovině námi sledovaného alegorického výkladu opravdu pozoruhodně přesnou a výstižnou odpověď. Je tam totiž jedna nenápadná zmínka v popisu Petra kráčejícího po vlnách. Co se přesně stalo v ten moment před tím, než se pod ním propadla hladina? "Vida vítr tuhý, lekl se" (přeloženo dle pravosl. znění). Náhle si všiml bouřícího vichru a zapochyboval. Vystrašil ho vítr, vzal mu víru.

Co v Písmo symbolizuje vítr, resp. v jakém kontextu se objevuje? O větru se říká, že vane; podobně vane i duch. Dokonce vítr (či dech) a duch mohou být synonyma (např. v žalmu 103/104,4 není zcela jasné, jestli poslem Hospodinovým je vanutí větru /čili "vichry" v některých překladech/, nebo duchové /kral. překl./). Pohyb vzduchu má tedy v biblické řeči i v duchovní realitě jakýsi duchovní význam. Buď dobrý (např. vichr při sestoupení Ducha Svatého) nebo špatný (Ježíš při bouři pohrozil větru, tj. zlým duchům, a byl náhle klid /Mat 8,26/; na některých ikonách zobrazujících tuto událost vidíme Ježíše, jak hrozí démonům a běsům, kteří jsou skryti v mracích a vytvářejí bouři).

Dnešní evangelium můžeme tedy vykládat jinotajným způsobem v tom smyslu, že příčina Petrova úleku a zapochybování je duchovního původu. S ohledem na výroky otců a starců můžeme jít ještě dál a tvrdit, že zde nejde jen o obecnou duchovní příčinu, ale zcela konkrétně o to, čemu říkáme "světský duch". Tzv. světský duch je popsán sv. Janem takto: "žádost těla a žádost očí a pýcha života", a charakteristické pro toto vše je, že to "není z Otce, ale jest ze světa" (1. Jan 2,16; jen kralický překlad zde správně reflektuje znění originálu).

Když je naše duše raněna malověrností, rozkolísaností, pochybnostmi v oblasti víry, a náš duchovní život je mátožný, je na místě co nejrychleji hledat příčinu, než duše na tuto ránu vykrvácí. Mockrát jsme četli u starců a církevní otců, že pochyby a nejistota ve víře jsou způsobeny světským duchem. To bývá v drtivé většině případů zdroj našich duchovních problémů a nedostatku odhodlání - jsme pod vlivem světského ducha. A "přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu. Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jak 4,4). Pochybovat můžeme a máme o všem - zvláště o sobě. Leč o třech věcech pochybovat nesmíme - a to o Bohu, o pravoslavné víře a o pravoslavné jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi.

* * *

Snažme se tedy mít pod kontrolou svůj vnitřní duchovní stav. Konec konců duchovní život je přece věcí ducha, jak už sám onen "terminus technicus" napovídá. Jakého jsme ducha, takové je naše myšlení a tedy náš vnitřní i vnější stav. Jako křesťané bychom se měli snažit, abychom nebyli dítky těla, jak nás k tomu vede světský duch, ale lidmi ducha.
Do jaké míry má stav ducha vliv na způsob našeho myšlení, je výborně patrné v dnešní době např. na vztahu k vědeckému poznání. Ještě nikdy totiž neměli lidé tolik důvodů věřit ve Stvořitele; soudobé vědy (astronomie, biologie, kvantová fyzika apod.) nám dávají tolik svědectví (a snad by se dalo říci - důkazů) o Stvořiteli, že se o tom lidstvu minulých staletí ani nesnilo. Ten, kdo je zbožného ducha, má v současnosti tolik nových důvodů a dokladů pro svou víru! Naopak ten, kdo nechce věřit a jeho duch je rozpoložen materialisticky, tak tohle vše - produkty těch samých vědeckých disciplín - používá jen jako důkazy, že Bůh neexistuje. Jak jsem pravil - vše je záležitostí ducha; veškeré naše myšlení, resp. způsob našeho uvažování, se formuje podle toho, jakého jsme ducha.
Tedy na konec, jak ovlivnit stav svého ducha? Jak v sobě posílit ducha víry? Co je k tomu potřeba? Vybereme tři důležité věci.

1.) Bránit vstupu světského ducha do nás. Ne vždy je to možné, ale nakolik to záleží na nás, měli bychom omezit pobyt v prostředí, kde kraluje světský duch, a seškrtit vstup světského ducha do svého příbytku, což je přece prostor, který bychom měli mít plně pod svou duchovní kontrolou. V praxi - např. kdo se kouká každý den pět hodin na televizi, asi těžko v sobě bude udržovat správného ducha. Co říci o domácnostech, kde televizi zapnou, když přijdou odpoledne z práce či ze školy, a vypínají ji, až když jde poslední člen domácnosti na kutě? Televizní kanál do každé domácnosti pumpuje světského ducha přímo pod tlakem. To je dnes jeden z největších nepřátelů duchovního života. Neposlouchejte každodenně kdejakou hloupost z rozhlasu. Nečtěte kdejaký škvár, bulvární tiskoviny atd. Vybírejte si zdroje informací.
Dnes je společnost přímo posedlá "právem na informace". Ve skutečnosti platí o většině věcí, o nichž jsme přívalově bez slitování informováni, že z hlediska spásy je lépe o nich nevědět. Jsou to jen šlehající plameny marnosti, poryvy světského ducha. Chraňte si své "právo nevědět", jak o tom pěkně mluví Solženicin (zde příspěvek č. 411).
Pravoslavní křesťané mají ve zvyku mít doma na stěnách ikony, někteří zapalují lampádu či okuřují svůj příbytek kadidlem; tím napomáhají udržování křesťanského ducha.

2.) Prostý život. Je mocnou oporou správného naladění ducha. Znovu připomenu starce Pasije Svatohorce, jenž radil těm, kteří k němu přicházeli s prosbou o radu: "Zjednodušte si svůj život. Snažte se žít co nejprostším způsobem života." Nedávno jsem někde četl, že v průměru si lidé kupují nový mobilní telefon každý rok až dva (ročně se v naší desetimiliónové republice prodají tři milióny mobilů). Vzpomínám si, že se píše o starci Paisiovi, jak se zarmoutil, když viděl u mnichů na Svaté Hoře první mobily. Všechny tyhle chytré hračky a nejmodernější technologie k sobě vábí lidského ducha a rozptylují ho. Často vidím i u pravoslavných křesťanů, jakou zálibu mají v těchto nejmodernějších "strojcích"; bláhově se při tom domnívají, že to nemá nic společného s jejich duchovním životem. Serafím Rose někde píše v tom smyslu, že záliba současných lidí v moderních technologiích škodí jejich duším více než dávné hereze.

3.) Aktivně dbát na získávání správného ducha. Číst Písmo, poslouchat duchovní čtení nebo církevní hudbu atd. Pomodlit se každý den. Sem samozřejmě patří i dbát na to, abych se dostal co nejčastěji do chrámu. Jednou týdně na liturgii - to je minimum ze všech minim nejminimálnější, které nás ještě dokáže udržet na hladině. Chrám, v němž se slouží božská liturgie, je jako spásná archa na zmítajícím se moři života. Jedině zde je možno se zachránit pro věčný život, všechno ostatní spláchne duchovní potopa do hlubin moře.

V každé době je možno usilovat o nadsvětský život, učit se kráčet po hladině moře života a nepropadat se do něj. Ježíš Kristus nás k tomu zve, řka i nám - jako kdysi Petrovi: "Pojď!"



















Zobrazit příspěvek č. 819 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2012
Ze světa - tolerance homosexuality proniká do římskokatolické církve

„Takoví současní kardinálové“

Katolický vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn podpořil zvolení zjevného homosexuála do pastýřské farní rady.

Ještě ani nestihl odeznít názor vyjádřený kardinálem Karlo Mariem Martiniem, jímž uvedl svou knihu "Credere e conoscere" a týkal se možnosti státního uznání homosexuálních párů, pokud mají partneři stabilní vztah, a už se newsmakerem na toto téma stal další kardinál - známý vídeňský arcibiskup. Zatímco milánský arcibiskup, jezuita v důchodu, Martini se omezil jen na teoretické úvahy, tak dominikán Schönborn se odhodlal ke zcela praktickým krokům.

Pastýřská rada farnosti ve Stützenhofenu většinou hlasů zvolila do svého členstva otevřeného gaye Floriana Stangla. Představený farnosti se však obrátil na kardinála s žádostí, aby prohlásil tuto volbu za neplatnou. Chudák otec Gerhard byl zcela přesvědčen, že se hlava rakouské církve přikloní na jeho stranu, ale stalo se něco jiného. Kardinál si pozval Stangla i s jeho milencem (s nímž žije 26-letý Florian v registrovaném partnerství) k sobě na oběd, a poté sdělil tisku své dojmy. "Nyní už chápu, proč si ho farnost zvolila," uvedl purpurem se odívající biskup, "jeho osobnost působí silným dojmem a je to pokorný člověk velké víry." "Znám kánony, ale také vím, že Ježíš přišel pro člověka a ne kvůli kánonům. Mám zato, že tento mladík je na správném místě a proto souhlasím s jeho zvolením," prohlásil kardinál.

Nyní aby si zahanbený farář opatřit nové učebnice morální teologie nebo vyhledal rekvalifikační kurs. Rakouští katolíci jsou laureáti ceny pro nejprogresivnější katolickou církev, která už dokázala revidovat věkovité předsudky a zříci se diskriminace členů té nejbezmocnější a bezprávné části společnosti.

Presbuter.ru


P.S.
Od roku 1975 byl Schönborn profesorem na Universität Freiburg ve Švýcarsku, nejprve učil katolickou dogmatiku a později ještě teologii východních církví. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté i zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Zpráva je o to závažnější, že Schönborn byl v r. 2005 často uváděn mezi kardinály majícími šanci na zvolení papežem (tzv. papabile). Nejde tedy o žádnou marginální osobnost římskokatolické církve. Jeho názory bezesporu něco vypovídají o myšlenkovém světě římského křesťanství v západní Evropě. Vypadá to, že brzy se stanou římští katolíci další "duhovou církví".

Pro pravoslavné je to smutná zpráva. Znamená totiž hrozbu, že v tom brzy budeme sami. Čili že pravoslavná církev zůstane poslední duchovní křesťanskou silou, která bude mít k homosexualitě jednoznačné stanovisko a bude udržovat duchovní a mravní tradici, která sahá až k Mojžíšovu zákoníku a ještě hlouběji.

I toto je souvislost, kterou musíme brát v úvahu při dnešní hysterii kolem vystoupení a odsouzení ženské punkové skupiny v Rusku. Ta fóbie, cíleně vyvolávaná médii proti Rusku i proti Ruské pravoslavné církvi, nemůže nesouviset s tím, že západní církev opouštějí poslední pozůstatky starokřesťanské zbožnosti a mravnosti, a tak je u nás pochopitelná snaha nějak zdiskreditovat ty, kteří se ještě křesťanské morálky nevzdali.

(Životopisná data z Wikipedie)

















Zobrazit příspěvek č. 820 jednotlivě

Administrátor --- 21. 8. 2012
Zpráva administrátora

Aktualizace archivu Ambonu

Jak většina čtenářů asi ví, jedna z možností přístupu do archivu Ambonu vede přes speciální stránku, na které jsou odkazy na starší články seřazeny podle témat. Je to zřejmě nejpohodlnější cesta jak se dostat k uveřejněným příspěvkům nebo jak mezi hledat.

V hlavičce hlavní stránky Ambonu je na pátém řádku shora vpravo titulek "Tematický přehled příspěvků Ambonu", který obsahuje odkaz (link) na tuto speciální stránku: Příspěvky na Ambonu podle témat.

Odkazy na dřívější články je tam však nutno doplňovat ručně - tj. čas od času, a to jsme v poslední době dost zanedbávali, takže odkazy na poslední příspěvky na tomto tématickém přehledu scházely. Nyní tedy informuji, že tato stránka archivu byla aktualizována, a zároveň slibuji, že se budu snažit více dbát na pravidelné doplňování linků. K tomu mi dopomáhej Bůh...

S horko-letním pozdravem

Administrátor



P.S.
Na stránce "tématického přehledu" je také prohledávání Ambonu pomocí Google a Morfea. Bohužel však obojí přestalo fungovat. Zatím to tam ještě necháváme (na památku). Potřebujete-li vyhledat výskyt nějakého slova v Ambonu, doporučuji jako nouzové řešení použít obvyklé rozhraní Google a napsat do vyhledávacího řádku slovo "Ambon" a pak slovo, které hledáte. Následně to většinou najde v archivu Ambonu kýžený výsledek.

Do budoucna plánujeme vybudování našeho vlastního fulltextového vyhledávače specializovaného na české pravoslavné stránky. Tam budou na výběr přepínače pro prohledávání Ambonu nebo celého českého pravoslavného internetu. Doufám, že to bude ještě letos.















Zobrazit příspěvek č. 821 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Punkerky byly vypovězeny z Ruska

Vtip na aktuální téma

Putin píše Obamovi o punkerkách: "Když se vám Američanům ani těm třem našim ženským ruský režim nelíbí, vypověděl jsem je do USA."
Za půl roku píše Obama do Kremlu: "Punkerky vracíme a Putinovi se všichni Američani omlouvají."











Zobrazit příspěvek č. 822 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2012
Ještě k církevním restitucím

Proč by se mělo s řešením otázky financování církví čekat ještě dvacet let - právě dvacet let?

Jeden důvod jsem uvedl už ve svém návrhu ohledně této otázky (viz příspěvek č. 817). Doba uplynulých dvaceti let nebyla dobře využita, nevedla se veřejná diskuse, církve se chovaly k okolní společnosti nerozvážně (a zhusta i tak, že na nějaké veřejné mínění prostě "zvysoka kašlaly"). Vlastně nikdo nečekal, že by otázka finančního vyrovnání s církvemi by mohla takto otřást společností. Těch druhých dvacet let by církve mohly reflektovat zjevenou skutečnost, najít si ke společnosti lepší cestu a otázky finančního zajištění církví by se měly řešit jednak v rámci církví - celocírkevně, a v rámci společnosti - celospolečensky. Zatím se nedělo ani první ani druhé, "upeklo" to kabinetně pár lidí.

Ale je tu i další důvod pro dvacetiletý odklad. Letmo jsem minule zmínil, že církve nejsou na restituce morálně připraveny. Ony vlastně zatím nejsou vnitřně připraveny vůbec řešit otázku svého financování. Tato bolest vnitrocírkevního stavu je dána generačně. (Zdůrazňuji, že to podle mých informací platí pro všechny etablované církve bez výjimky.) Dokud budou v církvích uplatňovat svůj vliv generace, které vyrostly v komunismu, církve se nepohnou v řešení otázek své existence z místa. (Vím, že ve starších generacích existují jednotlivci, vzácné osobnosti - výjimky, o nichž tohle neplatí.)

Proč musel Mojžíš vodit Izraelity 40 let po poušti? Aby vymřela generace, která vyrostla a dospěla v egyptském otroctví a osvojila si už život pod faraónem. Tito lidé - jak se ukázalo při pochodu pouští - nebyli vnitřně způsobilí vstoupit do svobodné země, žít novým životem v Bohem zaslíbené zemi. Proč? Protože by si z ní udělali druhý Egypt. Někoho by si dosadili místo faraóna a zavedli by si tam podobný otrocký řád, jaký si osvojili v Egyptě. Ani morálně ani duchovně neznali nic než otročení. Jiný způsob života společnosti si neuměli ani představit a "starého psa novým kouskům nenaučíš", jak by se lidově dalo o těchto stárnoucích židech říci. Kosti všech těchto starších generací musely zůstat na poušti.

S církvemi je to podobné. Nejprve musí odejít naše generace, která vyrostla v bolševismu a má duši pokřivenou tímto režimem. Jestli člověk kolaboroval či odporoval, nemusí mít kupodivu vždy zásadní význam, protože lidskou duši deformuje jak zbabělost kolaborace, tak i hněv vzdoru; morální flexibilita může vyrůstat ze stejného egoismu jako agresivita vzpoury. A až bude církev přirozeným způsobem od nás očištěna, mohou další generace zařídit fungování církve v budoucnosti bez uvažování zatíženého zkušeností s totalitou.

A právě k tomu je žádoucích dalších dvaceti let, aby při řešení církevní otázky v tomto státu už uplynulo od pádu totality oněch potřebných čtyřicet let nutných ke generační obměně. Netvrdím samozřejmě, že každý mladý člověk je automaticky zdravou osobností, které je cizí ziskuchtivost, panovačnost, závist, bezohlednost, egoismus, patolízalství atd. Nicméně z nových generací bude možné morálně a duchovně zdravé osoby spíše vybrat, než z pokoleních nemocných infekcí totalitního morálního rozkladu.

* * *

Ta deformace myšlení, kterou způsobuje trauma minulosti, byla dobře vidět v těchto dnech při výročí invaze osmašedesátého roku. Lidé, kteří to prožili a jejich životy tím byly dramaticky zasaženy, naděje zhrzeny, očekávání pošlapána, utrpěli takové duševní trauma, že si to ten, kdo tyto události neprožil, vůbec nedokáže představit. A je vcelku přirozené, že pokud člověk neměl nějaký duchovní život, který byl pro něj důležitější než vše pozemské, či nějaký "náhradní život", kam by mohl uniknout od společenské reality ke svým zájmům, práci či umění, tak u něj toto trauma zůstalo neléčené a normalizačním režimem stále jitřené, a tudíž vlastně trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem po celý zbytek života.

Četl jsem řadu článků a osobních výpovědí k tomuto výročí. Pro ty, kteří to prožili a zasáhlo je to naplno, je typické, že tento problém řeší dodnes. Neustále naříkají, co nám to tenkrát "ti rusáci provedli", stále to rozebírají ze všech stran, zkoumají, jestli se nám Rusko už dostatečně omluvilo a jestli se to Putin náhodou nechystá udělat letos na podzim či nejpozději příští jaro znovu. Bývá to čtení smutné. Je vidět, že ani po tolika desetiletích se s tím nedokázali vyrovnat a nesou si tu bolavějící hnisavou ránu na svých duších do dnešních dnů; zřejmě až do smrti. Naproti tomu mládež vyrostlá ve svobodě vůbec nechápe, proč se má stále připomínat taková smutná ale nikterak drasticky tragická událost, jako tato "sametová okupace" či následná "komfortní totalita" ledniček plných masa, doba celonárodního chataření a chalupaření, levného benzínu, plného sociálního zabezpečení a mírných pracovních výkonů v zaměstnání... (Musím říci, že je mi z některých příslušníků obou skupin trochu úzko.)

I církve jsou postiženy traumaty a boulemi na duších. Řeší se, co kdo podepsal či nepodepsal, s kým spolupracoval a na koho kde co řekl, jsou tahanice kolem podzemní církve, tajných svěceních, o nichž slíbili rozhodnout do vánoc (bohužel neřekli, kterého roku), a k tomu to "pacem in terris", a pak tu jsou všelijaké seznamy a nějaké vágní omluvy a hlavně jsou zde tím vším deformované lidské duše, které se do toho kalu někdy nějak namočily. Skrze nemocné lidské osobnosti žije totalita v církvi i ve společnosti dál, a ještě dvacet let tomu tak bude. Od toho se v církvích odvíjí ta stále kvetoucí řevnivost, závist, nepřejícnost, podezřívavost či podlézavost, občas zatrpklost, podivínství nebo dosebezahleděná uzavřenost na farnosti a nezájem o církevní společenství, a jindy až téměř materialistická zištnost, prospěchářství a mocichtivost atd. To jsou běžné projevy nevyléčených osobností ve všech církvích.

Do tohoto kontextu je potřeba zasadit onu okřídlenou frázi "co bylo ukradeno, musí se vrátit". Je to výkřik komunismem pokřivených lidských duší, které se nedokážou vyrovnat s traumaty nedávné minulosti a narovnat vztahy s těmi, kteří ještě žijí, a tím vstoupit do svobody. Honba za jakousi vnější spravedlností skrze restituce tu může docela dobře být jen náhražkou vnitřní spravedlnosti vnitrocírkevního usmíření. Je totiž snazší vybojovat restituce než dosáhnout nastolení upřímných otevřených mezilidských vztahů v církvích. Cokoliv vnějšího je snazší než uvést pokání do lidských srdcí, a uzdravit tím ty nemocné osobnosti starých generací.

Jedním ze symptomů této nemoci bývá slepota. Člověk tehdy říká: "Vidím," leč ve skutečnosti je slepý. (Viz o tom Jan 9,39-41.) Představitelé katolíků a ekumeny hodlají zajistit budoucnost církví majetkem; myslí si, jak jsou prozíraví, ale nevidí, jak svou slepotou církvím ubližují.
* * *

Teprve až tu budou jen ti, kteří nad slovem "komunisti" akorát pokrčí rameny, bude možno smysluplně řešit církevní budoucnost. Oni ať se pak vyjádří na téma restitucí. Je dosti pravděpodobné, že ti, co přijdou po nás, budou krčit rameny nejen nad komunisty, ale stejně tak i nad možností nějakých restitucí. Nějaký kdysi ukradený majetek jim třeba bude zcela ukradený stejně jako celá bolševická totalita. Tak proč máme tyto příští generace zatížit tak strašným morálním dědictvím, jakým je současná podoba restitucí?

Víme přece všichni, že vydá-li stát církvím v restituci ty majetky, o nichž se hovoří, zůstane v národě pocit křivdy, znechucení a vzteku (ne nepodobný traumatu některých lidí z roku 68), a tito lidé budou žít do konce života s pocitem, že národ byl církvemi okraden. Odepře-li definitivně dnes stát církvím restituce, bude přežívat pocit křivdy v církvích, bude se tradovat, jak "nás" stát dvakrát okradl - nejprve při nástupu komunistů, pak při jejich odchodu. Bude tím postižena nová církevní generace a na uzdravení církví se bude muset čekat o to déle. Odloží-li se řešení této otázky, pak za dvacet let mohou noví lidé v církvích sami svobodně říci: My ty majetky nepotřebujeme. Církev pečuje o lidské duše - to je její bohatství. Proto se nemůže věnovat pozemskému hromadění jmění - nepodniká, neinvestuje. Církev nemůže být pozemským podnikem, protože je v samotné své podstatě alternativou k pozemskému.

* * *

Zatím však hrozí, že na nás církevní stařešinové naloží egyptské jho, které sami vlečou z komunismu. Na nás to naloží v podobě restituovaného majetku, kvůli němuž se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo.

Může se někdo hodnověrný zaručit, že všechno nedopadne, jak to hrozí? Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím.

Vidím v tomto národě proti sobě postaveny dvě síly: církve a zbytek společnosti. A obě strany jsou zabarikádované na svých pozicích a chtějí prosadit své požadavky silou. To je tak špatná situace, že odklad se zdá být jediným řešením. Jestli tohle není velký argument pro odročení pokračování sporu v restituční kauze "církve versus zbytek národa", tak už nevím, oč církvím i státu vlastně jde.














Zobrazit příspěvek č. 823 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2012
Opět ty ruské punkerky :-(

Tentokrát kritika na adresu našich masmédií

Už jsme o nešťastných punkerkách psali dříve (příspěvky 814, 791 či 778), ale v této kauze se odkrývá tolik jevů, důležitých pro chápání světa, v němž dnes žijeme, že má zřejmě smysl se k tématu vracet a nahlížet ho v různých souvislostech.
Vytrvale je nám vtloukáno do hlavy, že média jsou v demokratickém systému čímsi posvátným, že jsou "hlídacím psem demokracie", že nás prostě chrání před zvůlí státní moci. Myslím, že už hezky dlouhou dobu je namístě tázat se: "A kdo nás ochrání před zvůlí médií? Kdo je hlídá?" Jsou to právě média, která dnes slouží jakési moci, která stojí kdesi v pozadí. Novináři jsou vyškoleni, aby pracovali v rámci někým stanoveného způsobu interpretace reality či diskursu, a tento princip jejich práce je jim různými školeními a duchem profesního konsensu dnes tak hluboce vštípen, že je většinou ani nenapadne pokusit se z toho myšlenkového rámce nějak vymanit nebo se alespoň tázat, jak tento diskurs vlastně vzniká, kdo je jeho autorem, a jestli odpovídá realitě a mravnosti. Novináři naprogramovaní na tento způsob činnosti už pak sami aktivně generují jakousi virtuální realitu a spíše než demokracii vytvářejí a udržují zlou a prolhanou "démonokracii". V kauze ruských punkerek to vše vidíme fungovat v praxi.

A tak bohužel musíme stále poslouchat tyto novináře, jak národ ohlupují informací, že členky punkové skupiny byly uvězněny za happening, při němž dívenky zapěly v pravoslavném chrámu "punkovou modlitbu". Běžně se popisuje "prohřešek děvčat" např. takto: "... V únoru zazpívaly v chrámu Krista Spasitele píseň ´Bohorodičko, vyžeň Putina´." Server "Aktualne.cz" píše např.: "(Punkerky) moskevský soud poslal na dva roky do vězení za uměleckou performanci v pravoslavném chrámu, byly odsouzeny za "výtržnictví", jehož se měly dopustit svým tančením a politicky motivovaným zpěvem před oltářem." Nenazývat za žádnou cenu věci pravými jmény - na to snad mají novináři nějaké zvláštní kursy nebo jim do redakcí dochází nějaký novodobý politruk dělat o tom školení.

Nechal bych každého takového novináře, aby v tom svém příspěvku, co na dané téma zplodil, povinně ocitoval text té "modlitby", o níž média tvrdí, že zazněla v chrámu. Nevím sice, jestli by se podařilo v češtině vytvořit překlad znějící českému uchu s adekvátní vulgární brutalitou, myslím však, že kdyby tuto povinnost podávat plnou informaci čeští hlasatelé měli, pak by se ve svém zpravodajství raději tématu "punkové modlitby" obloukem vyhnuli.

Jenže pokud by to zdejší lidé mohli slyšet, hned by si jednak udělali obrázek o duševní úrovni těch děvčátek a zároveň by jim bylo jasné, že se text písně netýkal ani zdaleka jen Putina, a to by uškodilo záměru médií zmanipulovat konzumenta zpráv. Dokonce i český ateista by okamžitě pochopil, co se před ním fikaný novinář pokouší skrýt, - že to byl především útok na křesťanství, na církev a na věřící - a to útoky promyšleně provedený tak, aby byl co nejhulvátštější a nejurážlivější - a aby zasáhl co možná nejvíce lidí. Pro projev v katedrále byla předem zvolena taková slova, která se neříkají ani na ulici ani ve společnosti, natož v chrámu, kde i nevěřící návštěvník z úcty k místu ztiší hlas. Když bude dovoleno toto svobodně páchat v chrámech, bude v takové společnosti časem dovoleno cokoliv. (To věděli už bolševici.)

Leč zpátky k našemu tématu o západních představách, jak může také vypadat "umělecká performance" a co vše je - dle našich politiků, umělců, novinářů a známých osobností - možné páchat v chrámech (hulákat, "tančit" pohoršlivým křepčením, sprostě křičet, rouhat se). V pořadu Českého rozhlasu 6 (bývalá Svobodná Evropa) dokonce nějaká dobře naprogramovaná novinářka bez špetky pochybností či studu prohlásila, že moskevský chrám Krista Spasitele není žádným svatostánkem, protože tam chodí na bohoslužby i politici, o jejichž víře ona novinářka pochybuje, a chrám je tudíž prý symbolem falešnosti establishmentu. Tím asi chtěla doložit, že k žádnému znesvěcení nemohlo dojít, protože se nejedná o svatostánek. S tak ubohým názorem snad ani nemá smysl šířeji polemizovat, že? Do tohoto chrámu se chodí modlit tisíce obyčejných Rusů a je to pro ně posvátné místo drahé jejich srdcím. Jenže novinářka je naprogramována nevidět - vytěsnit to, co není v souladu s předepsaným diskursem, i kdyby se jí to dělo přímo před očima.
Mimochodem, téma naprogramovaného myšlení se objevuje i v jedné příhodě v evangeliu, kde se hovoří o uzdravení slepého a zároveň se odhaluje slepota těch, kteří o sobě tvrdí, že vidí. Jednalo se tenkrát o farizeje a židovské představitele, kteří byli duchovně slepí do té míry, že nechápali význam toho, co jim odehrálo přímo před očima, a tak prohlásili, že se to vůbec nestalo. (Jan 9,1-38)
Důležité také je důrazně usvědčit mediální falsifikaci reality. Snad všechna naše média replikovala zprávu: "Třem dopadeným členkám kapely, které v únoru před prezidentskými volbami u oltáře zpívaly "Bohorodičko, vyžeň Putina", hrozí až sedm let vězení." Samotná osa, kolem níž se točí veškeré masmediální zpravodajství o skandálu spáchaném punkerkami, je očividnou smyšlenkou. Hlavní tvrzení médií, že punkerky v chrámu zpívaly o politice, je totiž lež.

Všichni svědkové smutné události před soudem shodně potvrdili, že v průběhu celé doby svého vystoupení punkerky v chrámu hulákaly jen sprostá slova, rouhání a výzvu Panně Marii, aby se stala feministkou. Nikdo tam od nich nezaslechl nic politického. Křičely tam totiž jen tu část své skladby, kde jsou vulgarity a rouhání. O politice tam neřekly ni slova, a proto jejich vystoupení nemohlo mít žádný politický význam. Politický projev byl k tomuto chrámovému skandálu připojen až dodatečně a to v sestříhaném videoklipu, k němuž byla přimixována studiově natočená celá "píseň" obsahující i jakýsi politický názor. (Píseň tam už byla kompletní a nazpívaná podstatně kultivovanějším a klidnějším způsobem, než byl ten řev v chrámu, aby klip působil dojmem alespoň částečně zastírajícím pohoršlivost a skandálnost jejich chování, a zároveň udělil celé události onen kýžený politický kontext.) Tento videoklip byl vzápětí rozšířen po internetu a v něm použitá "protiputinovská píseň" je médii nepravdivě vydávána za obsah toho, co se dělo v katedrále. V chrámu to však ve skutečnosti nezaznělo. Se svobodou politického projevu tedy zákrok proti těm ženám nemá nic společného. To se však z médií nesmíte dozvědět.

Co z toho všeho vyvodit? Že mikrofony našich médií drží v rukách lidé s morálkou naprogramovaných robotů, bez vlastního svobodného myšlení, bez schopnosti sehnat si informace, udělat si vlastní názor a vidět realitu kolem sebe, a majitelé (či ředitelé a správci) médií je právě za takový způsob "informovaní" veřejnosti platí, a nic s tím nenaděláš. Nedovoláš se ani morálky ani žádné hlubší nezaujaté analýzy ani profesionální etiky. Základem etiky novinářské práce je přece dát slovo i druhé straně. Jak je tedy možné, že profesionálně připravovaný analytický pořad veřejnoprávního média nesplňuje toto hlavní kritérium objektivního informování i obyčejné slušnosti? Když se Český rozhlas hodlá věnovat analýze této události, mělo by přece být samozřejmé, že si pozve i někoho z pravoslavné církve; vždyť tam ti "analytici" stále mluvili o tom, co pravoslavná církev dělá, jaká je či není, co žádá, oč jí jde atd. Jenže správně naprogramovaný rozhlasový "analytik" necítí sebemenší potřebu kontaktovat subjekt, o němž veřejnost poučuje, ba ani o tomto subjektu něco nastudovat, nebo předtočit s ním nějaký vstup. Přemýšlivý konzument zpráv si podle toho může udělat obrázek o jakosti takového zpravodajství, o úrovni novinářů, které zrovna poslouchá nebo čte jejich článek. Zatím to vypadá tak, že etická úroveň našich masmédií je na úrovni chléva - a to ve všech jeho kanálech. A jaká pak může být kvalita informací a analýz, které k nám z takového redakčního chléva všemi těmi kanály tekou do našich domovů a do našich hlav? Místo odpovědi stačí jen poukázat na to, co většinou plave v kanálech...

Kéž by Bůh někam vyhnal takové novináře a zbavil nás takových médií. Třeba by pak bylo na světě o něco lépe.



















Zobrazit příspěvek č. 824 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2012
Krize v Řecku

Pomoc hladovějícím

Ruská pravoslavná církev provedla sbírku prostředků určených na pomoc hladovějícím v Řecku. Na účet Řeckého arcibiskupství převedla půl miliónu Euro. Zasláno bylo celkem 517.628 Euro. Tyto prostředky byly vybrány v Rusku dle požehnání patriarchy Kyrilla, aby pomohly nasytit ty, kteří ztratili práci a zůstali bez prostředků k existenci.

Připomeňme, že v Řecku pokračuje netěžší krize za poslední dobu. Podle posledních údajů řeckého státního statistického úřadu dosahuje míra nezaměstnanosti 26%. Mezi mládeží do 24 let je 50,8% nezaměstnaných. V rámci drastických úsporných opatření se řecký stát začal zříkat svých sociálních povinností, mj. zavírá domovy důchodců, snižuje penze a sociální dávky a zavádí nové daně. V červenci byla např. zavedena daň z nezaměstnanosti. Nyní je nezaměstnaný člověk povinen platit státu každoročně 300 Euro, a pokud vlastní příbytek, pak musí platit 620 Euro.

V takových podmínkách provádí Řecké arcibiskupství pravoslavné církve celostátní kampaň na sbírku prostředků a potravin pro chudé. Každý den rozdá jen Athénské arcibiskupství cca deset tisíc porcí jídla zdarma a k přípravě jedné porce je potřeba 0,95 Euro. Před krizí přicházeli pro bezplatné jídlo především utečenci z Afriky, Asie a zemí Blízkého Východu, dnes však podíl místních obyvatel, rodilých Řeků, dosáhl 60%. Většinou jsou to osamocení lidé důchodového věku. Pomoc hladovým je organizována i v ostatních eparchiích Řecké pravoslavné církve.

Diakonia.ru


Situace v Řecku (komentovaná fotogalerie)



Ještě před pár lety bylo těžké si představit, že byste uviděli žebrajícího Řeka. Dnes je to realita. Armáda hladových Řeků připravených o výdělek roste každým dnem. Situaci zostřuje stále početnější zástup nelegálních migrantů, běženců (např. z Iránu).

V Řecku se poprvé objevili lidé spící na ulicích - bezdomovci.

Před třiceti lety nikdo v Athénách nezamykal své domovní dveře. Dnes je situace úplně jiná. V zemi, jež se vždy vyznačovala svou pohostinností, se zdvihá vlna nevraživosti vůči cizincům, lidé jsou podrážděni.

Sociální napětí narůstá. Lidé protestují proti záměru ministerstva zkrátit pracovní dobu na pět hodin denně. Logika vlády je prostá - zkrácením pracovní doby zajistíme snížení mezd.

Pro mnohé lidi zůstává církev jedinou nadějí. Nedávno byl zavřen jeden z největších státních domovů důchodců. 800 starých lidí bylo ponecháno samo sobě. Část z nich vzala církev do svého chudobince.

Narozdíl od státu, který likviduje své sociální programy, církevní pomoc potřebným v Řecku nekončí. "Starost o bezdomovce, přestárlé, migranty a nejchudší lidi přehodil stát de facto na církev," říká Konstantin Dimtas, hlavní ředitel organizace Misie, která má na starost sociální službu Řecké pravoslavné církve.

Nejnaléhavějším úkolem, který dnes před Řeky stojí, je nasycení hladových. S tím má církev praktické zkušenosti. (Fotografie z jedné z farností, kde funguje dobročinná kuchyně.)

Jen v Athénách je více než 70 farností, kde každodenně bezplatně rozdávají teplé jídlo chudým. Hlavně se jedná o osamocené důchodce nebo Řeky v předpenzijním věku.

Rodinám s dětmi církev adresně zasílá potravinové balíčky. Rodiče nechtějí, aby se jejich děti dozvěděly, že přišli o práci.

Samostatnou kategorií jsou migranti z Afriky, asijských zemí a Blízkého Východu. Foto: hlavní výdejna jídla, kde 12 dobrovolníků stihne za dvě hodiny rozdělit 1,5 - 2 tisíce dvojitých porcí teplého jídla.

V Athénách církev rozdělí každodenně přibližně 12 tisíc porcí jídla. Po celé zemi církev rozdá asi 100 tisíc porcí.

"Každý týden zvyšujeme o stovku počet porcí vydávaných lidem," praví hlavní tajemník posvátného synodu Řecké pravoslavné církve, diavlijský biskup Gabriel. "Nevíme však, o kolik budeme muset navýšit množství porcí už v nejbližší době."

Každý dostává dvojitou porci - oběd a večeři.

Před krizí si pro bezplatné jídlo přicházeli hlavně migranti. Nyní tvoří 60% příchozích Řekové. Při tom však jen v průběhu roku 2011 přijelo do Řecka cca 1,3 miliónu migrantů.

Nelegální běženci z Afriky, Iránu, Iráku, Afghanistánu mají možnost přijít si sem pro pokrm. Je to pro ně otázka přežití.


Kvůli krizi přerušili téměř všichni stálí dárci a dobrodinci sponzorování církve. Přirozeně, snížily se i obvyklé příspěvky věřících. Řecká církev se však nevzdává.

Před několika týdny otevřelo Athénské pravoslavné arcibiskupství zvláštní obchod s potravinami - je to samoobsluha, kde si každý může vzít zcela bezplatně, co potřebuje.

Arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným posvěcuje dobročinnou samoobsluhu.

Všude (v chrámech, v obchodech i na athénských ulicích) se konají sbírky potravin pro hladovějící.

Na výzvu církve k pomoci odpověděli obyčejní obyvatelé Athén. Pro chudé shromáždili 35 tun potravin. Jak dlouho to však bude stačit?



miloserdie.ru/


Zpráva z tisku:
Merkelová tvrdí, že hodlá udržet Řecko v eurozóně, ačkoli v Německu roste netrpělivost kvůli neschopnosti Atén dodržet podmínky finanční pomoci, píše agentura Reuters. Volker Kauder, šéf frakce CDU/CSU kancléřky Merkelové Řekům vzkázal, že není možné znovu jednat o obsahu ani časovém harmonogramu řeckého plánu úspor. Taková byla jejich odpověď na žádost Řecka získat více času na zavedení dohodnutých reforem.

Novinky.cz

P.S.
O řecké krizi - jejích příčinách a okolnostech jsme psali v příspěvku č. 810.

















Zobrazit příspěvek č. 825 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Poslední křížové tažení na Východ?

Kulturní válka Západu proti Východu

Zdá se mi, že je skoro namístě tázat se, zda už nejsme v kulturní válce. Není to však zápolení jedné kultury s jinou. Je to válka, kterou vyhlásilo barbarství proti vyšší kultuře křesťanství. Útok hnusu na krásu. Morálního rozkladu na poslední hodnoty. Obluda, vynořivší se z močálu, se sápe na vše vznešené a nadpozemské. Od barbarství už nemůžeme očekávat, že bude mít pochopení pro vytříbenou kulturu, která je pozemským odrazem nebeského.

To vše je možno vidět za podporou, jíž se ze Západu dostává punkové skupině sprostého jména. Své ke svému, podobné k podobnému, vrána k vráně apod. Barbaři Západu dobře cítí tu duchovní spřízněnost s temným zjevem, který hrozí pohltit poslední hodnoty, jež tu ještě zůstaly. Útoku na duchovní kulturu, která je posvátným dědictvím starých dob, se dostalo od naší umírající západní civilizace hlasitého potlesku.

* * *

Křesťanské náboženství a kultura jsou spolu neodlučně spojeny. To, co dnes nazýváme kulturou, je bez křesťanství nemyslitelné v té podobě a v tom rozsahu, jaký z naší historie známe. Vím, že i některá z ostatních náboženství vytvářela a vytvářejí svou pozoruhodnou kulturu a pěstují vědy, jenže nic z toho nelze klást naroveň křesťanství a jeho kultuře. Ať jde o rozsah, hloubku, průnik do všech sfér života společnosti, sílu formovat lidské myšlení a cítění, a hlavně o plodnost lidského ducha pod vlivem křesťanské víry. I nekřesťanské národy mají impozantní kulturu a množství vynikajících uměleckých děl, ale zkuste srovnat jakoukoliv nekřesťanskou kulturu s křesťanskou sférou např. na poli literatury a ihned uzříte tu plodnost křesťanské civilizace, která přímo chrlila nejrůznější díla na všechna témata. Z východních monastýrů i západních klášterů vycházel veletok křesťanské písemnosti už před vznikem knihtisku (to zdaleka není jen opisování Bible a svatootcovských spisů, ale i nová tvorba - životy svatých, teologická díla, duchovní poezie atd.). Konec konců pojem "klášterní knihovny" je příslovečný pro sbírky tak obsáhlé, že dosud mnohé z nich není probádáno. Podobně bychom mohli hovořit o ostatních uměních a vědách. Je to obrovská síla křesťanské kultury, která pozdvihuje lidského ducha nad živočišnou sféru a činí ho účastným vyšší krásy a chápání vznešených předmětů. (Jak dobře vědí misionáři působící mezi pohany, některé naše pojmy, jež běžně používáme v myšlení i v obvyklé mluvě, vznikly působením křesťanství; mezi pohany se takové pojmy nevyskytují a jejich obsah není součástí myšlení tamních lidí.)

V archeologických vrstvách, které zafixovaly dávnou minulost, většinou snadno odlišíme příchod křesťanství na dané území a tím rozpoznáme dobu, kdy se tak stalo. Pozná se to mj. dle kulturní exploze, kterou sem křesťanství přineslo. Proč je křesťanství nositelem rozmachu kultury? Důvody bychom mohli uvést tři. Jednak je to blahodatného působení Svatého Ducha na duši člověka. Taková duše jako by rozkvetla, objevuje se v ní smysl pro krásu a vědy v daleko větší míře, než když se nalézala mimo křesťanský duchovní vliv. Druhým důvodem je nasměrování lidského myšlení od pozemského k nebeskému, což je pro křesťanství typické v míře s ostatními náboženstvími nesrovnatelné. A třetím prvkem, který hraje svou roli, je umravnění lidí, krocení vášní, které zotročují lidského ducha. Tedy křesťanské zkrocení toho, co připoutává duši k marnosti, k pozemskému a tělesnému. Tím se v lidském nitru uvolňují obrovské síly, které byly dříve poutány jen k naplnění tělesných choutek a dosažení duševního rozptýlení. Pak jsou tyto síly k dispozici a projevují se mj. právě pěstováním a zjemňováním kultury (není náhodné, že kultura a vzdělanost kvetly především v mnišském prostředí).
Dnes při definitivním odpadání Západu od křesťanství je lidský duch odtrháván od duchovního zdroje kultury a od její křesťanské inspirace, a zároveň se vnitřní síly Zápaďana opět stávají čím dále tím více spoutány tělesnými a psychickými vášněmi; takový člověk vynakládá své síly duševní i tělesné především na tělesné slasti a psychickou zábavu. Tím se vnitřně zatemňuje a vyšší kultura mizí z jeho duševního horizontu - takový člověk už ji prostě nevnímá, stává se k ní slepým. To poslední, co mu zůstalo v jeho zorném poli, jsou jen vnější obrysy dřívější vysoké kultury a na těch nevidí už nic přitažlivého; relativní úctyhodnost kulturní minulosti pasivně přiznává jen z civilizační setrvačnosti (pokud vůbec).
Letmým důkazem tohoto procesu úpadku kultury a glorifikace vášní či dokonce pudů budiž např. současné tažení proti monogamii. V novinách jsou současníci bombardováni články ospravedlňující lidské poklesky, pudy a skoro jakoukoliv nečistotu. Poslední z řady takových dekadentních výzev najdete v dnešním novinovém článku: "Podvádění je legitimní, skoncujme s monogamií, vyzývá sociolog", kde se dozvíte, že "monogamie je umělá sociální instituce, která chce omezit sexuální potěšení mužů i žen," a že zachovávání věrnosti jednomu partnerovi "nemá nic společného s biologickým nastavením lidí, je vymyšleným sociálním ideálem". Navíc je prý mýtický ideál věrnosti "zcela neracionální, protože se kvůli němu připravujeme o plnohodnotný a dlouhotrvající sexuální život;" autor vyjadřuje naději, že "lidstvo okovy jím tak nenáviděné monogamie rozbije". Je to ovšem jen jeden z dlouhé řady novinových článků současné doby. Proti monogamii samozřejmě bojují feministky. O novinářské propagaci homosexuality nyní raději ani nemluvit. To je nejen mravní, ale i kulturní pád do smradlavé bažiny biologické čili živočišné zvířeckosti. Bývá to - mimochodem - i konec civilizace, jak to známe z historie. Civilizace totiž potřebuje ke svému přežití schopnost morální tenze svých příslušníků.
Paradoxem je, že se na křesťanské dědictví vztekle vrhají nikoliv nějaké hordy ze stepí a pustin, ale právě Západ, který se jedině díky křesťanství stal tím, čím ještě donedávna byl - kulturní civilizací.

Západ jako celek už je ztracen, o jeho osudu je nejspíš rozhodnuto, ale na podobných případech, jako je punkerský skandál v Moskvě, se ukazuje, že i zde ještě zůstávají jednotlivci, kterým dá taková událost příležitost se projevit a zařadit na stranu kultury a křesťanství. V Rusku se vede zápas o národ. A na této události se tříbí společnost. Ukazuje se, že zdaleka ne každý je tam schopen stát za víru - velká část společnosti už má duši infikovanou tzv. "evropským duchem" (jak to nazývá starec Paisij Svatohorec), a nelze s ní zřejmě počítat. Na druhé straně ti, kteří jsou schopni "se obléci do zbroje víry" (přečtěte si Efez 6,11-17) a zmužile bránit své duchovní dědictví, budou tím dozajista duchovně posíleni a upevněni. A mnozí doposavad nerozhodní si budou muset vybrat, jaký postoj zaujmou. To je proces bezesporu důležitý pro budoucnost.

* * *

Snad i mnozí Rusové teď pochopí, co je to za "hodnoty", které jim Zapad tak agresivně vnucuje. Snad pochopí, že adorovaná svoboda všemu se vysmívat, cokoliv hanobit a poplivat, vychází přímo od běsů. Ne nadarmo obsahuje pravoslavná tradice jeden takový zvláštní pojem: "všemu se smějící peklo".

Je tohle opravdu svoboda? Spolu s Dostojevským se ptejme: "Je skutečnou svobodou rozmnožování lidských potřeb a vášní? Není to svoboda, ale nejhlubší otroctví." A právě to by si západní burani přáli zavést v Rusku, aby se jim konečně líbilo.

* * *

To, co tvrdím o válce proti kultuře, resp. o naprostém nechápání vyšší kultury, jež se typickému Zápaďanovi již vzdálila z jeho dohledu, je potvrzeno i hysterií, kterou barbaři na Západě rozpoutali kvůli soudu nad punkerkami. V principu je tato kampaň bezesporu odněkud vybuzená a řízená; nejspíš stejně jako celá ta akce punkerské skupiny, jak o tom svědčí spousta náznaků. Je jasné, že tyto zákulisní síly si sledují své vlastní cíle a k jejich dosažení jen cynicky používají zbarbarizované západní lidi i jejich pseudovůdce; ti všichni jim nevědomky slouží jako tzv. "užiteční idioti" křičící: "Svobodu pro punkerky!" (Což je za daných okolností téměř to samé jako římské: "Pryč s křesťanstvím! Chléb a hry!")

Ta hysterie lidí, kteří nic nechtějí vědět o souvislostech, je vskutku hloupá. Tak hloupá, že je to až zarážející. I to bude možná jeden z důvodů, proč Bůh dopouští takové události, - abychom si názorně uvědomili, kam už klesla taková masivní část západního lidu, k jaké slepotě, jak primitivní emoce ji řídí, a jak snadno ji lze v dnešním mediálním věku ohlupit a ovládat. Z toho bychom měli realisticky něco pochopit o stavu našeho světa.

* * *

Níže uvedu malý přehled zajímavých událostí a kauz. Boží prozřetelnost nechala totiž v nedávné době či dokonce v souběhu se soudem nad punkerkami proběhnout i některé jiné pozoruhodné soudní procesy a události, které jsou dosti podivné či významné pro porovnání. Kdokoliv si je může srovnat s kauzou punkerek. Někdo z toho může vydedukovat, že poprask kolem moskevského soudu je umělý, a tudíž je někým vyvolán a řízen. Většina našich spoluobčanů však asi nevidí nic, ač mají možnost srovnání přímo před očima. Proto je reakce mas na jiné - níže uvedené - skandální kauzy minimální nebo žádná (narozdíl od jejich rozhořčení nad Moskvou). Důvod je prostý - v ostatních případech totiž davy nejsou nikým excitovány. Zároveň se nám na té krátké řadě zcela aktuálních případů vyjevuje, že stav výkonu práva a spravedlnosti v Rusku nikterak nevybočuje z normy, v níž žijeme my. Proč tedy tolik povyku kvůli hanebným pukerkám? Odpověď jsme nabídli výše.

Takže nyní pár zajímavých aktualit ze světa výkonu práva a spravedlnosti.

1.) Nejdříve z našich "luhů a hájů". Soud a odsouzení Romana Smetany, který kreslil na předvolební plakáty politických stran zobrazeným politikům tykadla. K projevení politického názoru není v tomto případě (narozdíl od výtržnosti ruských punkerek) žádná svoboda dovolena. Pikantní na této kauze je, že soudkyně, která ho za to odsoudila, je nejbližší rodinnou příslušnicí vysokého činovníka údajně "poškozené" politické strany. Právě v těchto dnech soud zamítl stížnost a Smetana se musí vrátit do vězení odsedět si trest.

2.) Příkladů americké "demokracie" bychom mohli jmenovat spoustu. Věznění osob byť jen podezřelých z terorismu bez soudu v Guantánamu (toto nechvalně proslulé vězení vláda USA stále údajně ruší, ale pořád nějak není zrušeno), týrání, mučení a ponižování vězňů, tajné věznice a mučírny provozované americkou vládou po celém světě atd. atd. Špehování lidí, kontrola komunikace atd. Hon na Assangeho (zakladatele Wikileaks) za to, že zveřejnil fakta o popravách civilistů v Afghánstánu a Iráku armádou USA (byl vznesen politický požadavek odsoudit jej do doživotního vězení). Jsou USA tou pravou zemí, která by měla morální mandát někoho poučovat o nedotknutelnosti lidských práv?

Nyní však vyberu příklad z úplně jiné (a podstatně méně drastické oblasti). Americký soud za stažení 30 písniček z internetu odsoudil muže k zaplacení 13,4 miliónu korun (maximální pokuta mohla činit až 90 miliónů korun; přepočítáno z dolarů na naši měnu) (zdroj). Možná by tento odsouzenec s radostí vzal raději dva roky v nějaké ruské pracovní kolonii, než platit takovou pokutu. Třeba si teď říká: "Zlaté Rusko, kde pachatele veřejně páchaných obscéních zvěrstev nechávají bez trestu, a pak jim za znesvěcení hlavního chrámu dají jen dva roky někde ve vesnické kolonii."

3.) A opět od nás - provokatér Roman Týc šel na měsíc do vězení za to, že vyměnil sklíčka v semaforech. Bylo to sice prezentováno jako umění, ale soud tento výklad nepřesvědčil ani asi příliš nezaujal. Myslím, že se Týc pro příště poučí a až zase provede nějakou rošťárnu, bude to u soudu vydávat za politický protest, což mu v demokratické ČR bez pochyb zajistí beztrestnost. Nebo ne?

4.) Zhruba před třemi týdny umístil někdo do vchodu mešity ve francouzském Montaubanu dvě prasečí hlavy. Starosta města a téměř celý francouzský tisk tento incident odsoudili jako blasfemický a žádají jeho přísné potrestání. Proč titíž lidé a jejich tamtamy volají po osvobození násilně jednajících anarcho-feministek, ale protiislamistického „umělce“ nechávají na holičkách?

5.) »Spojené státy věznily sedm let kameramana televize Al Džazíra Sami al-Haje v táboře Guantánamo. Z ničeho ho neobvinily a vyslýchaly ho nikoliv o al Kajdě, ale o televizi Al Džazíra. Skoro žádné americké médium nenapsalo o tom, že jejich vláda vězní tohoto novináře. Totéž mlčení se v USA rozhostilo nad vězněním dalších muslimských novinářů v Americe za posledních deset let.« (Britské listy)

6.) Že i na jiných místech světa je relativně drobná urážka náboženského cítění "zcela nedemokraticky" považována za trestný čin, aniž by se nad tím Západ pohoršoval, je zřejmé i z této zprávy: »Kolombo - Soud na Srí Lance v úterý odsoudil tři francouzské turisty k šesti měsícům vězení s pětiletou podmínkou za urážku náboženského cítění buddhistů. Podnět ke stíhání muže a dvou žen zavdala fotografie jedné z obviněných, na které podle všeho líbala sochu Buddhy na rty. Muž, který obě Francouzky doprovázel, navíc napodobil pozici Buddhovy sochy, což buddhističtí věřící považují za urážlivé gesto. Úřady na podezřelé snímky upozornilo fotografické studio, kde si turisté nechali fotky vytisknout.« (Aktuálně)

7.) Opět si ze světa odskočíme domů a podíváme se na naše místní zákony. »Je politováníhodné, že lidé, kteří protestují proti odsouzení skupiny Pussy Riot na dva roky do vězení, nenahlédnou do Trestního zákoníku České republiky na § 358 a §356. Posuzovala by se snad činnost této skupiny u nás jinak? Nebo máme dvojí metr uplatňování zákona?
§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.
§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.
Názor, ať si každý již učiní sám.« (Britské listy)
8.) Na Slovensku by podle tamního expremiéra punkerky dostaly za takové chuligánství čtyřletý trest. "Punkerky z Pussy Riot mají štěstí, že nevystupovaly na Slovensku," píše Ján Čarnogurský na svém blogu. Podle něj by se ženy soudu za vystoupení v moskevském chrámu nevyhnuly, ani kdyby se scéna odehrála na Slovensku. Slovenský právník navíc upozorňuje na to, že na Slovensku by je stihl trest i za jejich účast na skupinovém sexu v moskevském biologickém muzeu. V Rusku tenhle prohřešek neřešili. Za hanobení víry by jim na Slovensku podle Čarnogurského hrozil trest dvou až pěti let vězení. "V praxi by dostaly asi tři roky," odhadoval verdikt soudu Čarnogurský na svém blogu. K trestu by ale ještě připočítal trest za orgie v muzeu, celkově by podle něj měly ve vězení strávit čtyři roky. (Zdroj)

9.) »Tři maskovaní sympatizanti ruské punkové skupiny Pussy Riot narušili v neděli dopoledne v Kolíně nad Rýnem v tamějším dómu bohoslužby. Světící biskup Heiner Koch zůstal při narušení bohoslužby stát u oltáře. Dva muži a žena v pestrých kostýmech byli za několik minut z katedrály vytlačeni. Kolínská policie uvedla, že proti demonstrantům bylo zahájeno trestní stíhání. Mohou být odsouzeni až na tři roky do vězení anebo dostat pokutu.« (Britské listy)

10.) V Rusku samotném se někteří diví nad nízkým trestem pro punkerky a porovnávají ho s nedávným případem, kdy mladíci pomalovali synagogu v Orenburgské oblasti svastikami a dostali za to 6 let v kolonii. Tentokrát však "liberální klika" prý dotlačila soud k příliš měkkému rozsudku (prohlášení vydavatele Lifenews a Izvestija ve vysílání MinaevLive). Kupodivu, západní demokracie nepřišly v případě zmíněného poskvrnění synanogy s žádným protestem proti tak přísnému trestu. Účastníci obvyklého talk show na MinaevLive se shodli, že punkerská skupina si na znesvěcení hlavní ruské katedrály buduje kariéru; manžel vůdkyně skupiny se teď stal v Rusku hudebním producentem č. 1.

11.) Z komentáře pod jedním novinovým článkem: "Kdyby tato "neviňátka" v jiném státě (v ČR, Británii, USA apod.) předvedla jen desetinu toho, čeho se dopustila doposud v Rusku, už by pravděpodobně nějaký ten pátek na svobodě vůbec nebyla."
"Kolik stoupenců Pussy Riot bylo nadšeno veřejnou sexuální orgií v moskevském muzeu r. 2008, které se účastnila silně těhotná Naděžda Tolokonniková v rámci skupiny Voina? Mělo to ilustrovat, jak jsou Rusové zneužíváni svou vládou. Voina předtím podpálila policejní auto (i s policistou, pozn. red.) a nakreslila obscénní obrázky na zvedací most v Petrohradě. Takové akce by vedly k zatčení všude..." (Britské listy)

12.) »Jak by asi reagovala Británie, kdyby Moskva, Singapur nebo Teherán protestovaly proti uvěznění demonstrantů od londýnského Cenotaphu?
... Postoj (zastrašit potenciální pachatele) motivoval před rokem britské soudce, aby odsoudili do vězení 1292 mladých lidí za to, že ukradli během srpnových nepokojů v anglických městech ze supermarketu láhev s vodou, tenisky anebo posílali po internetu idiotská povzbuzování k nepokojům. Soudci zničili život stovkám mladých lidí, stálo to obrovské peníze z kapes daňových poplatníků a obětem to nic nepřineslo. Nemám žádné sympatie ani pro tyto lidi, avšak, zase, zpolitizovaná reakce soudů na trestné činy byla zcela nepřiměřená.
O měsíc předtím odsoudil do vězení soud v Londýně mladého Charlieho Gilmoura, za to, že se pod vlivem drog pověsil na britskou vlajku vyvěšenou na londýnském Cenotaphu a hodil popelnicí na policejní auto. Soudce ho poslal za to na půldruhého roku do vězení, a tak pečlivě zlikvidoval jeho univerzitní kariéru. Zase, nemusíme mít pro Gilmoura žádné sympatie, víme ale, že to není mírný trest. Soudci dobře vědí, že sebekratší odsouzení do vězení je trest na doživotí.
Minulý týden se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je "silně znepokojeno" osudem ruské trojice Pussy Riot, která uspořádala a natočila obscénní PR akci.
Kázání, které dělají Británie a Amerika v této věci Rusku, je pokrytecké. Amerika a Británie odsoudily "nepřiměřené" ruské tresty pro Pussy Riot. Americká kritika přišla ze státu, který pravidelně odsuzuje občany za trestné činy spojené s drogami na 20, 30 či 40 let do vězení, vězní osoby podezřívané z terorismu v izolaci na dobu neurčitou a na doživotí odsuzuje i pachatele triviálních trestných činů, když se jich dopustili třikrát. Minulý týden oznámil americký vojenský soud, že zpravodajství ze soudu v zálivu Guantánamo s Khalidem Sheikem Mohammedem bude cenzurováno. Bylo zakázáno, aby se kdokoliv u soudu zmínil o tom, že byl Khalid ve vězení mučen, "protože by to ohrozilo bezpečnost státu". Zjevně to nemá nic společného s přiměřeným trestem ani se svobodou projevu.
Britský bezpečnostní establishment za vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna se snažil cenzurovat učebnice historie, v nichž hledal "navádění k terorismu". Zavedl soudní příkazy, uzavřené soudy a věznění na dlouhou dobu bez soudu. Učinil veřejné demonstrace bez povolení trestným činem a pronásleduje osoby, kteří vydají něco "nepřípustného" na Facebooku či Twitteru.
Kdyby nějaká rocková skupina napadla Westminsterské opatství v Londýně a před oltářem tam hrubě urazila nějakou náboženskou nebo etnickou menšinu, všichni víme, že by ministři důrazně požadovali její "exemplární potrestání" a soudci by je poslechli.« (Britské listy)

13.) »To, že my v Británii jsme "šokováni a zděšeni", že tyto tři ženy byly shledány vinnými "autoritativním režimem", je směšné.
Zrovna včera byl protivládní demonstrant v Bahrainu, víte, v té oáze demokracie na Blízkém východě, s níž se Británie bratří, protože Spojené státy to nařizují, odsouzen na tři roky do vězení za zorganizování protivládního protestu. Všiml si toho vůbec někdo v Británii?
V Americe byl odsouzen muž k více než deseti letům do vězení, protože podpálil automobil v prodejně automobilů, na protest proti pokračujícím ekologickým škodám, které ta vozidla způsobují. Hovoříme o tom? Vůbec ne. Ale kdyby se to stalo v Rusku!!
Je to odporné! Pošlete Pussy Riot do Saúdské Arábie, země přátelské Británii, ať tam udělají totéž v mešitě, anebo do Izraele, ať si tam zkusí na obranu občanských práv štěstí v synagoze a uvidíte, co se stane. Proč by měly mít feministky právo uřezat velký dřevěný kříž na Ukrajině, aniž by při tom projevovaly respekt náboženské víře (dovedete si představit, co by to vyvolalo v Británii, s její posedlostí s "předpisy ochraňujícími zdraví a bezpečnost občanů na veřejnosti"?) A taky poškodily strom! V Británii by byly zatčeny a odsouzeny za celou řadu trestných činů.
Nejsem nábožensky založený, ale takhle nenávistná kampaň proti náboženství, kterou Guardian hájí, je k zblití. Pussy riot v důsledku této kampaně, vytvořené médii a CIA, zbohatnou. Boj za podvracení prostřednictvím vulgarit není vždycky bojem za svobodu.
Pussy Riot dostaly polovinu trestu, jaký dostali Britové za to, že vytvořili internetové stránky, které parodovaly anglické nepokoje v ulicích loni v srpnu. Ti muži v Británii byli odsouzeni na ČTYŘI roky do vězení. Není pochyb, že kdyby někdo provedl něco podobného na oltáři ve Westminsterském opatství by vyvolal stejné rozhořčení a byl by potrestán ještě přísněji. Britský establishment nemůže kázat z morálních výšin. Státem podporovaná represe je tu stejně silná jako v Rusku či v Číně.
Podporuji právo lidí vyjadřovat své názory a pořádat politické protesty. Nemyslím si ale, že by mělo být lidem dovoleno znásilňovat druhé lidi anebo cynicky zneužívat pocitů druhých jako nástroj k vytváření publicity.
Informace v západních médiích o Pussy Riot byly velmi mlhavé a selektivní. Informace o tom, jak se Pussy Riot vysmívaly "plížení se a klanění" ortodoxních křesťanů byly jasně vynechány.
Také jsme se nedověděli nic o historii Pussy Riot, historii vypočítavých provokativních akcí, záměrně vymyšlených tak, aby byly co nejurážlivější. Například uspořádala Pussy Riot nahou orgii s těhotnými ženami ve veřejném muzeu. Nebo si žena sundala kalhotky a (něco veřejně prováděla mezi nohama) s mrtvolou kuřete v supermarketu. Při tomto nekrofilně bestiálním aktu měly ty ženy s sebou vlastní děti.
Museum a supermarket byly také natočeny a je to na internetu, pokud o tom někdo pochybuje.
Ty ženy věděly přesně, co v tom kostele dělají a jak to bude přijato. Věděly, že lidé budou hluboce zraněni, šokováni ...« (Britské listy)
Jsem si jist, že by se na internetu dalo sesbírat ještě daleko více příkladů pro srovnání s kauzou ruských punkerek, ale snad to stačilo...
* * *

Soud na punkerkami se odehrával téměř souběžně se soudem s Breivikem. Západu by právě při pohledu na strůjce tohoto masakru mohlo být jasné, jak nebezpečné mohou být pro společnost projevy krajního egoismu, zuřivosti, narcismu, vzpoury, bez ohledů na tradiční obecně lidské hodnoty. Bohužel udička s návnadou sladce vonící rusofobnímu Západu a dráždícího ho k posílení antiruské hysterie byla příliš lákavá, než aby po ní neskočil bez ohledu na jakékoliv souvislosti.

Pochybujete, že by mohl být Breivikův tak hrůzný čin duchovně nějak spřízněný s kauzou punkerek?

30.8.2012 - Moskva »Ruští kriminalisté pátrají po pachateli vraždy dvou žen, zřejmě matky a dcery, spáchané v Kazani. Vrah na místě činu zanechal krví psaný nápis: "Svobodu Pussy Riot!" Těla obou žen narozených v roce 1936 a 1974 byla pokryta bodnými a řeznými ranami a byla silně zmrzačena.« (Novinky)

18. června 2012 - Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vzkázal zadrženým punkerkám, že je obdivuje.





Předchozí příspěvek na toto téma: 823.
















Zobrazit příspěvek č. 826 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2012
Svatý novomučedník Gorazd II. a jeho odkaz

K sedmdesátému výročí umučení světitele mučedníka Gorazda II.

Ve sv. Gorazdu II. má naše církev mimořádnou osobnost - a to jak v ohledu lidských kvalit, tak i jakožto světce, který se zaskvěl mnohonásobnou svatostí - různými formami světeckého života i mučednickým koncem své pozemské pouti. Světeckých osobností takového rozměru není mnoho v celé pravoslavné církvi a je takřka neuvěřitelné, že naše malá místní církev má jednu z nich!

Jedná-li se o svaté mučedníky, bývá zvykem hovořit především o okolnostech jejich martyria - čili svědectví o Kristu až k prolití vlastní krve. Tento závěr života svatého vladyky je však dobře znám a v těchto dnech se při všech příležitostech hovoří o tom, jak po vyzrazení útočiště, jež nalezli stateční vojáci zaútočivší na R. Heydricha v kryptě naší pravoslavné katedrály, vzal sv. Gorazd před úřady odpovědnost za celou věc na sebe a vydal svou osobu do rukou okupantům; přál si, aby byla ušetřena církev, resp. životy jeho duchovních oveček - kněžstva a věřících. Mučedník Gorazd se nepokusil zachránit si život skrýváním a útěkem (ač by to jistě mohlo mít naději na úspěch už kvůli jeho rozsáhlým místním i zahraničním kontaktům), ale dobrovolně se vydal jako oběť za svou církev. Už tento postoj, který ho přes výslechy spojené s mučením přivedl před popravčí četu, by samozřejmě stačil k tomu, abychom jej vzývali jako svatého mučedníka. V případě vladyky Gorazda je tento - z duchovního hlediska - slavný konec ovšem jen tečkou za jeho svatým těžkým (a duchovně neméně slavným) životem.

Stojí za poznámku jeho duševní pevnost, díky níž při mučení neprozradil své kontakty ani jiné údaje, které by vedly k zatčení a popravě dalších osob. Po válce vydali někteří lidé svědectví, že jim tím vladyka zachránil život. Nutno k tomu dodat, že tato pevnost až urputnost byla jednak charakterovou vlastností jeho osobnosti, ale bezesporu zde vidíme i výsledek jeho duchovního života, růstu ve víře a osobní askeze, jímž je mj. zocelené nitro, které se neděsí ničeho, co mohou člověku provést lidé, podle slov Pána Ježíše: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mat 10,28) Tělesné a psychické násilí, v nichž byli gestapáčtí vyšetřovatelé mistři, ani neodvratná blízkost popravy nedokázaly rozdrolit jeho duševní stav. Na tomto svědectví vidíme jednak osobní duchovní úroveň vladyky a zároveň i sílu, kterou dává člověku křesťanská víra a duchovní život.
Dnes tedy využijeme 70. výročí vladykova umučení k připomenutí nejen zesnutí ale především způsobu života našeho drahého světce. Nemůžeme však probrat mnohostranné projevy svatosti jeho života, askeze, modlitby, duchovního zření, milosrdenství, pravdivosti, pastýřství, statečnosti atd. Vybereme toliko několik črt z jeho duchovního díla a zápasu, který zde posledních dvacet let svého života vedl. To v praxi znamená upřít pohled na pouhých několik kamínků té rozsáhlé mozaiky velkolepého obrazu obnovování cyrilometodějské církve u nás v první polovině 20. století. Je to obraz toho, co se dělo před očima nedávno minulých generací, obraz velikého Boží díla, čili zázraku, který Bůh skrze vladyku Gorazda II. zde konal. Sám Gorazd II., první zdejší nástupce sv. Metoděje a jeho žáka Gorazda I. po tisíci letech, o tom prohlásil: "Obnova cyrilometodějské církve v našem národě je dílo Boží." Většina jeho současníků to však neviděla (podobně jako dnešní lidé nevidí ani dnes, co je dílo Boží; duchovní proces je pro ně nepostřehnutelný), a tak se nezapojila a nezvěčnila svou práci, své životy účastí na tomto Božím díle. Slepota je hrozná věc a způsobuje v každé době, že se člověk propadá do chaosu, výsledky jeho námahy zničí chaos a on sám místo toho, aby zbudoval něco, co přetrvá, jen utrácí svého ducha na to, aby živil chaos.

Útesem, který pevně čněl nad bouřící vzteklou hladinou chaosu společenského, náboženského i duchovního té doby, byl právě světitel mučedník Gorazd II. Odolal všem pokušením své doby. Jak o něm zpíváme v kondaku:

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý...


A tím se dostáváme k tomu - myslím - nejdůležitějšímu rysu osobnosti a díla vladyky Gorazda, o němž bych se rád zmínil v první řadě. Byla to schopnost odolávat duchu doby. Svést boj za poznanou pravdu bez ohledu, zda se tím zalíbí mocným či masám. Dokázal nepovolit a vzdorovat třeba i názorům celonárodně zbožňovaného prezidenta Masaryka, všem okolním církvím, rozkolům a duchovním a filosofickým proudům. Jak nelogický a nepřínosný či lichý musel zástupům připadat jeho vzdor moderním filosofickým proudům i tehdejšímu převládajícímu náboženskému očekávání! Jaké vnitřní duševní vypětí se za tímto pevným stáním za pravdu muselo skrývat. Kolik blesků zlosti a hněvu se do něj strefovalo, kolik nepochopení, křivých obvinění, různých zlomyslných podezření i vyslovených pomluv, lží i otevřeného výsměchu. Měl proti sobě Masaryka, všechny církve, mnohé úřady i tehdejší média, která ochotně nabízela své stránky pro každou pomluvu a útok na vladyku Gorazda, a když chtěl vladyka reagovat, uveřejnila jeho řádky jen formou placeného inzerátu, a na to neměl dost peněz.
V práci schiarchimandrity Cyrila se píše: "President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu." T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, naléhal na vladyku Gorazda, aby odešel ze srbské jurisdikce, pod kterou tenkrát pravoslavní Češi patřili (z historických důvodů); takový odchod by však byl vůči mateřské Srbské církvi nemorální a nekanonický; sv. Gorazd odmítl svévolně porušit kanonická pravidla pravoslavné církve a zříci se srbské jurisdikce." Proslulý je Masarykův autoritativně pronesený výrok: "Já nechápu, pánové, co tady s tím pravoslavím chcete." Takové vyjádření z takového místa tenkrát stačilo, aby se řada lidí zajímajících se o Pravoslaví všech podobných sympatií okamžitě zřekla. Kdo se tenkrát stal a zůstal pravoslavným, nesměl být žádný třasořitka.

Dále čteme v práci otce Cyrila: "Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné "iredenty (význam), bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).
Společným jmenovatelem všeho, co se nepřátelsky a zuřivě stavělo proti Gorazdu II., bylo to, čemu můžeme výstižně říkat "duch doby". Vžijme se na okamžik do obecného naladění společnosti, které tenkrát panovalo. Kamkoliv se člověk vůkol rozhlížel, všude to vypadalo, že vše staré končí a něco nového - kouzelně krásného a magicky přitažlivého - začíná. Rozpadlo se rakouské soustátí - "žalář národů" - vznikly nové republiky, nové společenské zřízení. Lidé okoušeli nebývalou svobodu - v osobním i společenskému životě, v politice i v umění. Skončila hrozná válka a zdálo se, že Evropě kynou blahobytná léta prosperity a krásného života. Rozhostila se dosud nepoznaná náboženská svoboda. Na každém kroku byl patrný explozivní vývoj věd a techniky, elektrifikace pronikla do posledních domácností a na nejodlehlejší místa, celý průřez společnosti byl zasažen nástupem strojů ulehčujících každodenní námahu, dřinu na polích, úklidové práce v domácnosti. Ženy získaly volební právo, dopravní stroje zmenšily svět, v novinách se neustále psalo o cizích zemích, a tak bychom mohli psát dlouho. Celkově vzato, pozornost lidí se odvrací od minulosti a obrací se k budoucnosti, od dřívější slávy k fantaziím, od kořenů k fata morganě vědecko-technického ráje na zemi.

V oblasti náboženství se to projevuje bujením nových duchovních proudů, vznikem nových církví a církviček. Všechno toto nové mělo jako společný rys oslabení křesťanských tradic a jejich nahrazení buď nekřesťanským mysticismem (např. okultismem, magií či hinduismem a pantheismem apod.) nebo důvěrou v moderní filosofie či neurčitou představou, že stará náboženství končí a místo nich přichází nějaké svobodné, krásné, moderní, nové náboženství, které do sebe vstřebá "to nejlepší" ze všech světových náboženství a zároveň všechny moderní vědecké poznatky i technické výdobytky. Na Bibli navazovaly nové duchovní proudy buď jen volně či skoro vůbec; v případě, že se tyto proudy prezentovaly jako křesťanské církve, tak se k Bibli samozřejmě hlásily, leč zacházely s ní velice svobodomyslně.
O Buddhovi se tenkrát začalo tvrdit, že se vyrovná Ježíši Kristu. (Z Gorazdova kázání na Zjevení Páně; 1929) Největší z nových církví postavila do jedné řady: Konfucia, Buddhu, Krista, Mohameda, Husa, Komenského...

Sv. Gorazd o tom povstalém chaosu kázal: "Evropa, ohniště světové kultury a civilizace, se nyní nachází v takovém nebezpečí, v jakém snad dosud nikdy nebyla." A nemyslí to jen politickém ale především v duchovním smyslu, což dokazují další slova: "Snad ještě nikdy nebyla v Evropě taková bezradnost jako nyní. To není už jen zmatení jazyků, nýbrž zmatení duchů. Vždyť ani členové téhož národa si nerozumějí. Nerozumějí si, protože není mezi nimi duchovní pojítko. Právem lze na nynější stav evropského lidstva aplikovat slova ap. Pavla, jimiž charakterizoval tehdejší společnost pohanskou: Není člověka, který by hledal Boha. Není člověka spravedlivého; není moudrého; všichni se odchýlili, stali se neužitečnými..." (Celý vladykou citovaný úryvek: Řím 3,10-17) (Z kázání v Praze, 1932) Je tu zároveň patrný vladykův prorocký duch.
A v této době zde vladyka Gorazd buduje pravoslavnou církev, která je ještě tradičnější než římsko-katolická, hlásí se k ještě hlubší tradici, zavrhuje "novodobé" západní tradice z druhého tisíciletí po Kristu, kanonicky se váže ke starobylým světovým církvím, které jsou tak vzdáleny od západního modernistického kvasu! A proti soudobému opojení elektřinou pravoslavní rozsvěcují svíčky. Používají vyšívaná bohoslužebná roucha (zatímco novodobá představa přeje pro osobu předsedající shromáždění spíše používání civilního obleku), klasické pozlacené kovové kalichy (tenkrát byly moderní církve okouzleny sklem a používaly tedy skleněné bohoslužebné nádoby) atd. A hlavně - pravoslaví "neosvobozovalo člověka" od desatera přikázání ani od základních křesťanských dogmat a morálky! Zkrátka nic nebylo u pravoslavných v souladu s tím, co se od nově vznikající církve očekávalo.

A tak se na Gorazdovu hlavu snášely neustávající obvinění (např. politického charakteru), podezření z protirepublikového zaměření české pravoslavné církve, urážky a výsměch. Z kazatelen nepravoslavných církví se hlásalo, že hlavou pravoslavné církve byl ruský car a teď je jí turecký sultán. Když pravoslavní křesťané konali průvod ulicemi některých měst (např. při slavnostním svěcení chrámu) měli nepravoslavní věřící od svých farářů přísné zákazy zúčastnit se této události a tito věřící byli tak vylekáni, že se ulice před kráčejícím průvodem jejich pravoslavných spoluobčanů vylidnily. Do pravoslavného chrámu měli nepravoslavní od svých kněží samozřejmě přísně zakázáno byť jen nahlédnout. O pravoslaví byly vypouštěny z některých církví všelijaké hanlivé přezdívky, např. "vousatá religie". V některých městech měli jinoslavní své horlivce na nejvyšších postech místních úřadů, a zde pak bylo velice těžké sehnat např. bohoslužebné prostory (v případě, že zde ještě nebyl pravoslavný chrám, bylo zvykem scházet se v neděli ke svaté liturgii např. ve škole nebo v jiných veřejných prostorách, pokud však jejich správcem nebyl např. horlivý katolík).
Otec prot. Leixner, český pravoslavný kněz, ve své osobní kronice zaznamenává, že učitelé na školách byli ze školského ústředí (ministerstvo kultury) nabádáni, aby vystupovali proti Pravoslaví. Když některý ředitel školy zapůjčil pravoslavné církvi třídu na konání nedělní bohoslužby, byl to čin veliké osobní statečnosti (většinou římští katolíci nebo příslušníci "Československé církve" ihned udali takového statečného ředitele na školský úřad a on se musel ze svého činu zodpovídat).
Stávalo se, že pravoslavná církev vyjednala se soukromým sedlákem koupi pozemku na venkově, ale majitel byl vzápětí tak vylekán hrozbami své církevní vrchnosti, že byl nucen svůj souhlas s prodejem odvolat. V Praze narazil vladyka Gorazd na takový urputný odpor, že už zdálo téměř nemožné, aby získal nějaký nepoužívaný kostel (dokonce se tenkrát mezi Pražany říkalo, že dříve tu budou mít mohamedáni mešitu, než pravoslavní Češi svůj chrám).

To byla situace morálně velice tíživá nejen pro vladyku Gorazda, ale i pro jeho duchovenstvo a věřící. Vladyka tedy nejenže sám musel celou tuto tíži ustát, ale ještě bylo potřeba neustále podepírat a povzbuzovat kněžstvo i umdlévající laiky. Vznikající česká pravoslavná církev zde tedy byla pod neustálou palbou ze všech stran. Světitel mučedník Gorazd o tom jednou použil biblický obrat: vypadalo to tu, jako když se obnovoval Jerusalem po návratu ze zajetí - bylo potřeba jednou rukou stavět a druhou se bránit.

Vladyka Gorazd musel čelit i jiným zkouškám, o nichž pravil, že snazší je vzorovat zjevným nepřátelům, než nést zklamání z některých (blízkých či pravoslavných) lidí a spolupracovníků. Toto břímě na něj dolehlo ihned na začátku jeho biskupského působení, když někteří vůdcové masového hnutí, které tenkrát putovalo od římské církve k pravoslaví, neodolali svým osobním ambicím a vábení ducha doby, zradili vladyku Gorazda a v době jeho nepřítomnosti ve vlasti odpadli od dříve přijatého věroučného základu hnutí a strhli s sebou do propasti i většinu z toho zástupu, který vedli. Jen hrstka jich zůstala stát při Gorazdovi a s těmi se vladyka pustil do Božího díla obnovy cyrilometodějské církve. Pak přicházejí jurisdikční spory, které zasazují další citelný úder tomuto svatému dílu. A další a další selhání osob, na něž vladyka Gorazd spoléhal...

* * *

Bojoval s ideovými proudy uvnitř církve, které se snažily relativizovat význam kanonické struktury a našeho začlenění do světové církve - čili našich kanonických vazeb na Srbskou pravoslavnou církev a skrze ni na celou Církev. Nejprve musel vyvracet nemorální nápady, že od Bělehradu dostane naše církev biskupské svěcení (čili tzv. apoštolskou posloupnost), ale dále si budeme vytvářet věrouku i církevní praxi bez ohledu na pravoslaví ve světě. (Jen na okraj: v ekumeně a nezřídka ani mezi pravoslavnými dodnes není vyjasněno, k čemu vlastně je apoštolská posloupnost, jak vzniká a udržuje se, a jaký je její vztah k pravověří, církevní jednotě atd.) Pak přišel další zápas - tentokrát za státní uznání církve a hmotné zajištění církevní správy - tj. za duchovenské platy; musel kvůli tomu v zahraničních archivech nastudovat a vědecky obhájit i před státními orgány, že z hlediska státního práva i kánonů zde srbská pravoslavná jurisdikce působí v souladu se zákonem a má právo na uznání státem. Před vladykovou právní expertizou nakonec kapituloval i Masaryk.
Světitel mučedník Gorazd se nechal poučit neúspěchem husitství. O mistru Janu Husovi učí, že chtěl u nás obnovit církev, kterou zde zasadili na základě apoštolském sv. Cyril a Metoděj. (Ze svatodušního kázání; Brno 1924) O husitech píše, že "Boží láska se k našim věřícím projevila i později ... v 13. až 15. století. Tehdy se u nás opět začaly ozývat motivy cyrilometodějské, motivy pravoslavné, a někteří naši křesťanští vůdcové obraceli své zraky k pravoslavné církvi. Bohužel však s činy dlouho otáleli, příliš dlouho uvažovali, takže doba navštívení Božího uplynula". (Z kázání "dvacet let práce"; Praha 1941) Z citovaných úryvků je zjevné, že husitství vnímal jako směřování k pravoslaví, ne k protestantismu. A také je vidět, že nechtěl opakovat chybu husitů a váhat či kolísat v tak důležité otázce, jakou je pevné kanonické napojení na světovou pravoslavnou církev. Žádné pouhé "ideové směřování" či sympatie nemohou tuto kanonickou vazbu nahradit. Stejně tak ji není možno suplovat příslušností k nekanonické či neprávoplatné jurisdikci nebo k rozkolu apod. Co se včas důkladně kanonicky nezakotví, bude vichrem dějin smeteno. Vždyť jedině z řádného kanonického spojení vyvěrá církevní plnost - tj. pouze řádný biskup, jehož jurisdikci není možno pravoslavně zpochybnit, kolem sebe vytváří místní církev - podle principu vyjádřeného prvokřesťanským otcem sv. Ignatijem Antiochijským: Kde je biskup, tam je obecná Církev. (Ignatios Smyrenským, PDF)
Nato musel Gorazd II. krotit nerozumné síly uvnitř samotného církevního společenství, které téměř ihned po kanonickém vzniku České pravoslavné církve a ustanovení její správy začaly snít o udělení autokefality - čili se dožadovat plné samostatnosti. Dnes nám přijdou takové nápady - vzhledem k počátečním vývojovým stádiím tehdejší církve - jako groteskní, ale v té tobě měly dost přívrženců a byly vyjadřovány se neumdlévající naléhavostí. Češi (ne všichni) byli od počátku posedlí jakousi obavou z plného pravoslaví a zároveň ovládáni myšlenkou, že jsou povoláni obdařit svět nějakou zcela novou podobou pravoslaví, kterou nebudou moci vytvořit, když jim bude "vnucováno" pravoslaví ruské či srbské nebo jiné. (To byla v obecnější podobě idea v českém prostředí zcela běžná - byl to jeden ze základních ideových nosníků novotářské Československé církve, která se cítila být zárodkem nové moderní světové církve, stejně tak se objevuje sen o novém světovém náboženství, které vzejde z Prahy, v prostředí Unitárie atd.) Ustát tyto tlaky na předčasnou samostatnost byl pro vladyku Gorazd úkol ze všech nejdelikátnější a dlouhodobý. Vždyť musel neustále trpělivě vysvětlovat pravoslavným Čechům, že získání autokefality nemůže být cíl sám pro sebe, protože naším cílem je prohlubovat pravoslavné uvědomění a budovat místní pravoslavnou církev, jak na úrovni infrastruktury (zakládání církevních obcí, stavba chrámů a far), tak v oblasti jejího bohoslužebného a duchovního života, aby k polovině 20. století už zmizely všechny významnější rozdíly začátečnického pravoslaví česko-moravského od pravoslaví obvyklého ve světě.
„Za dvacet let nebude smět naší církvi nikdo vytknout žádnou odlišnost od ostatních pravoslavných církví ani po stránce vnější ani po stránce vnitřní.“ Nebyl to malý cíl, který si svatý vladyka vytýčil tímto výrokem ... Leckdo by chápal uvedený výrok v úzce obřadním dosahu. Ve světcově pojetí však měl daleko širší význam. Vladyka totiž dobře věděl, co vše v sobě zahrnuje identita se světovým pravoslavím. Věděl, že pravoslaví neomezuje svou činnost jenom na péči o duchovní růst jednotlivce v nejužším náboženském smyslu, že usiluje o všestranný rozvoj celého těla církve jako živého jednotného celku. Pochopil - a chtěl k takovému poznání vést i nejmladší dorost své eparchie - že pravoslaví jako jediné ze všeho křesťanstva dokázalo promítnout theologickou pravdu o dvojí přirozenosti v Kristu do praktického každodenního života věřících. Proto jen pravoslaví má právo být národní církví, paladiem národa, protože souběžně s péčí o „každou duši křesťanů pravoslavných trpící a zarmoucenou, pomoci Boží a spasení žádající“ má na mysli i všestranný rozvoj věřícího národa jako celku, jeho cestu dějinami a jeho vztah k vlasti jako domovu rodiny národa. V tom všem měla být zajedno i jeho eparchie. (Celý odstavec je citací z úvodu článku »Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle«; autor: prot. ThDr. Miroslav Mužík (+2007); sborník Pastýř a martyr)
Sv. Gorazd kázal: "Pravoslaví znamená - jednotu ve víře, jednotu ve svatých Tajinách, jednotu v církevní řádu, ale samostatnost (každé místní církve) v (bohoslužebné) řeči a v národních zvycích." (Z kázání na 8. neděli po padesátnici) Musel tedy jako pastýř na jedné straně uvádět pravoslavné Čechy a Moravany krůček za krůčkem do Pravoslaví tak, aby chápali význam a duchovní obsah všeho, co je zaváděno, a mohli to přijmout za své. Na druhé straně musel dobře rozlišit, co je ve světovém Pravoslaví 1.) všeobecně závaznou věroukou a posvátnou tradicí, a co je 2.) tradicemi jednotlivých národů, neřku-li folklórem. Na postupném zavedení toho prvního pevně trval, protože věděl, že to je Boží zjevení a že ve vhodném čase zarezonuje i v srdcích místních lidí, takže to budou moci s radostí a láskou přijmout jako něco svého. Co se týče toho druhého, chápal vladyka, že každý národ si vytváří své vlastní místní obyčeje; podobně i místní pravoslaví si musí vytvořit ty své, případě něco převzít např. od Srbů, něco od Rusů, něco od Řeků atd. Tento proces je však potřeba ponechat vlastnímu vývoji a v počátečních fázích budování místní pravoslavné církve je nutno se infiltrace cizích obyčejů a folklóru programově bránit.

Dále se musel potýkat i s nesprávnými názory, které se objevovaly uprostřed pravoslavného společenství a pocházely právě od těch lidí, kteří neměli tu schopnost vzdorovat duchu doby, jakou měl vladyka Gorazd. Byly to např. modernistické názory, že církev je cosi jako zájmové společenské sdružení, náboženský spolek, kde je tím hlavním spolková činnost, pořádání různých veřejných akcí, vnitřní spolková činnost, různá zasedání apod. Abychom tyto názory pochopili, připomeňme si, že meziválečná doba byla přímo posedlá spolkařením. Ve společnosti vyrůstala nejrůznější zájmová sdružení jako "houby po dešti". Vznikaly spolky se zaměřením praktickým či ideovým. Nebylo nic divného, když jedna osoba byla členem několika spolků a téměř každý večer docházela na nějaké spolkařské zasedání. Konec konců, nebyla tenkrát ještě televize a navíc v tom zvláště městští lidé viděli možnost seberealizace po práci.

Ještě v roce 1939 musí vladyka pozdvihovat hlas: "Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor je v českém národě dosti běžný a je naprosto mylný a bludný. Spolky zakládají lidé, církev je zřízením Božím ... Příslušnost k církvi, práce v ním a hmotné podporování jejích účelů je pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí. Církevní společenství má každým z nás být pociťováno jako záchrana a kotva spásy."

Proti zálibě v modernosti a snivému vyhlížení "světlých zítřků" lidstva postavil světitel mučedník Gorazd návrat k náboženským kořenům našeho národa - k cyrilometodějství (s přihlédnutím k husitství). Opíral se při tom o svou zkušenost s naším národem, která mu dala nezdolné přesvědčení, že cyrilometodějské pravoslaví je zaseto hluboko do duše národa, že každý ho máme v sobě (dnes bychom obrazně řekli: geneticky zakódováno v DNA každé naší buňky). Tato jistota mu dodávala sílu. V jednom kázání přítomným Rusům připomíná: "Pravoslaví bylo u nás více než 600 let zničeno, zdeptáno a pomlouváno jako schisma a jako věc mrtvá a odsouzená na celém světě k zániku. Čeští křesťané se nesměli o pravoslaví nic dovědět, proto také nic z něho neznali. Neznali věrouku, neznali bohoslužby, neznali církevní zřízení a jen v hloubi duše pociťovali jakési sympatie k pravoslaví jako k něčemu velkému, krásnému, ale neznámému." (Jihlava; 1937)

A tato intuice se vladykovi potvrzovala jako duchovní realita v průběhu celé jeho práce misionáře - obnovitele. Proto může směle tvrdit: "Mé celkové zkušenosti nesvědčí o tom, že by se pravoslaví pro naše věřící nehodilo. Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách přítomni poprvé, se vyslovilo, že měli dojem, jako by při tom zde viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duších utajeno a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že vrací se k nim milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co tu viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje." (Z přednášky »O povaze pravoslavné církve«; Praha 1935)

Vladykovo přesvědčení, že národ má nejen právo, aby mu bylo vráceno pravoslavné dědictví cyrilometodějské, ale je pro něj životně důležité navrátit s k těmto duchovním kořenům, jde tak daleko, že je připraven bez kompromisů zvolat o těch, kteří "uplatňují jiné zásady než ty, jimiž se řídil sv. Cyril": "Místo Krista se slouží Antikristu!" (Praha, 1927)

* * *

Těchto několik kamínků z obrazu jsme vybrali na ilustraci schopnosti sv. Gorazda II. nepodlehnout duchu doby, ale naopak nesmiřitelně s ním zápolit a pevně kráčet cestou evangelia a posvátné pravoslavné církevní tradice. Nesnažil se přizpůsobit pravoslaví poblázněnému vkusu moderního člověka. Zdůrazňoval naopak, že pravoslaví je "něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský". Proti unavenému západnímu křesťanství stavěl pravoslaví naplněné "elánem prvokřesťanské doby".

Tak to bylo naše tentokrát dosti úzce zaměřené nahlédnutí svaté osobnosti Gorazdovy, leč použili jsme své skromné autorské možnosti, abychom přispěchali tímto článečkem uctít letošní 70. narozeniny našeho svatého vladyky - čili výročí jeho narození pro věčný život, jak je zvykem hovořit v pravoslaví o mučednictví. Snad se nám podařilo ukázat "délku i nádhernou strmost vykonané cesty", kterou tento duchovní bojovník za pouhých 21 let svého zápasu zdolal. (Citace dle již zmíněného článku prot. Miroslava Mužíka)

Necháme tudíž pro tentokrát stranou ostatní rozměry a rysy našeho světeckého velikána dvacátého století. Jsem si jist, že právě vladykova schopnost nepodlehnout duchu doby, nepřizpůsobovat se pomíjivému vkusu povrchních lidí, čímž jsme se pro tentokrát zabývali, je pro nás majákem, jehož světlo může pomoci našim duším a našemu myšlení zorientovat se v dnešní době a v duchovní bouři naší současnosti. Ve světle tohoto příkladu můžeme nalézt cestu, jak budovat současnou pravoslavnou církev, kterým směrem se ubírat, abychom dědictví sv. Gorazda nezradili a nesešli z cesty pravoslaví.





Citace jsou vesměs z knihy: Biskup Gorazd - z díla (připravené prot. Pavlem Alšem, Praha 1988). Některé citace z knihy: Pastýř a Martyr. Ikonografie světitele mučedníka Gorazda je k nahlédnutí v internetovém pravoslavném kalendárium k datu 4. září 2012 (resp. 2013; pro ostatní roky si upravte v adrese webu aktuální rok). Ikona sv. Gorazda ve vysokém rozlišení pro tisk ve velkém formátu je zde v PDF. Použity i citace z autorova dřívějšího článku Duchovní zápas sv. Gorazda II. se světem. Webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.





       









Zobrazit příspěvek č. 827 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Sv. Gorazd - tropar a kondak s notací

Hymny k uctívání sv. Gorazda

K dispozici v PDF









Zobrazit příspěvek č. 828 jednotlivě

Administrátor --- 6. 9. 2012
Římskokatolická církev ztrácí poslední zbytky soudnosti

Katolický kněz a muslimský imám si v Rakousku vyměnili kazatelny

Vídeňský katolický kněz Martin Ruprecht a muslimský imám Chizir Uzuner se rozhodli "vyměnit si kazatelny", aby přednesli svá kázání posluchačům jiného náboženského společenství.

Ruprecht, který se zabývá otázkami vztahů s islámem v kurii vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna (viz o něm v přísp. č. 819), nabídl imámovi mešity města Bad-Feslau (Dolní Rakousko), aby 24. června v rámci bohoslužeb(!) přednesl své kázání jeho farníkům. Kněz na oplátku obdržel pozvání, aby se podělil o svou duchovní zkušenost s muslimy. Podobná "výměna kazatelen" už proběhla vloni.

sedmitza.ru

--------------

Žijeme ve světě, kde se šílenství stává normou, a kdo neblázní, je obviněn z toho, že je blázen, protože není jako ostatní. Tak to předpovídal jeden ze svatých pouštních otců prvních křesťanských staletí.

Katolická církev je už tohoto šílenství plná, staví všechno na hlavu. Nejdřív ji přestalo vadit, když křest katolíka provede třeba hinduista, pak se začalo hrát při mších na kytary, teď už muslim káže při katolické bohoslužbě, brzy bude šaman či nějaká čarodějnice podávat katolíkům v katedrálách přijímání... Aggiornamento musí být, i kdyby nás to mělo zničit, že?

Docela to zapadá i do obecného šílenství kolem "punkerského skandálu" v Rusku. Zakuklení šílenci vpadnou do katedrály, na nejposvátnějším místě provedou výtržnost, a všichni šílenci světa (tj. skoro celá západní civilizace) se postaví na jejich obranu. Vítejte v blázinci.

Duchovní chaos je stále na postupu. Sv. Gorazde, pomáhej nám!













Zobrazit příspěvek č. 829 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Co je pohoršením světu?

Na okraj církevních restitucí

Už nějaký ten měsíc mně připadá dosti divné, že se církve (hlavně na úrovni jejich vedení) nikterak zvláště neznepokojují většinovým a aktivním nesouhlasem české veřejnosti s církevními restitucemi. Církev by pak sice byla finančně zabezpečená, ale oddělená od společnosti barikádou nenávisti a pohrdání. O tom už jsme psali. Dnes se chci na tento jev podívat v jiné souvislosti.

Na celé události se - jak se mi zdá - krutě ukazuje, jak pokrytecké jsou základy tzv. "ekumenismu". Při jeho zdůvodňování totiž stále dokola slýcháváme, že "rozdělení křesťanů je světu pohoršením", a proto musíme toto rozdělení urychleně překonat, a pak se celý svět konečně pohrne do sjednocené církve. To bude radosti. Řím na to sjednocování dokonce vydal encykliku "UT UNUM SINT". (Už se tolik nezdůrazňuje, že tato jednota je samozřejmě míněna pod papežským primátem, byť zřejmě nějak kosmeticky upraveným; zřetelně se to naznačuje v řečené encyklice hned ve 4. bodě).

Proč hovořím o ideologii ekumenismu jako o pokrytecké? Protože to, oč se opírá a čím se zdůvodňuje, ve skutečnosti - jak se dnes ukazuje - ekumenickým lídrům na srdci nikterak neleží. Řeč je o pohoršení. Odstraněním pohoršení je tedy navenek motivována ekumenická idea. Jenže skutečnost, že církevní restituce vyvolávají krajní(!) pohoršení světa, pohoršení nad chováním církví, ekumenisty kupodivu moc nevzrušuje (alespoň to tak vypadá). Proto tomuto proklamovanému zdůvodnění ekumenismu po událostech letošního roku asi nikdo soudný už příliš věřit nebude.

Spíše to s ekumenismem vypadá tak, jak se dalo tušit už dříve. Je to politika, nic víc. Církevní rovina globalizace. Globalizuje a sjednocuje se na úrovni politické, aby mohl svět mít jednoho vládce; na úrovni hospodářské, aby mohla být jeho ekonomika ovládaná z jednoho centra; na úrovni vojenské (NATO) i na úrovni náboženské (to je ekumenismus). Za tím vším stojí úsilí o sjednocení světa a totální centralizaci moci, až bude nakonec veškerá vláda politická, hospodářská, vojenská i náboženská v rukou jednoho jedince. To je předzvěděné v Písmu svatém, a tak nás to nemusí nikterak překvapovat.

Ohromující je průhlednost, s níž se to děje a s níž se ekumenismus vyprofiloval. Člověk by čekal, že se budou alespoň pokoušet předstírat, jak jim jde doopravdy jen o to, aby církve nikoho nepohoršovaly. Místo toho církve - před celým národem a bez obalu - trvají na restitucích a ignorují tak zjevně vyjadřované pohoršení čtyř pětin(!) národa. Tím jasně signalizují, že je nějaké pohoršení jakési lůzy vůbec nezajímá (pojem lůza byl z nejvyšších míst největší církve skutečně použit).

Tím církve hodily za hlavu všechny snahy předstírat, že ekumenismus má nějakou ušlechtilou ideovou základnu (tím však netvrdím, že by řada prostých lidí nevkládala do praktického ekumenismu upřímné naděje a neúčastnila se jej s nejšlechetnějšími pohnutkami; to se však zřejmě netýká ekumenických bossů). Nejde tu o to, aby církve nepohoršovaly, jde tu o politiku s těmi nejtemnějšími cíli, jaké si vůbec lze představit. Byl bych opravdu rád, pokud bych se mýlil.

Kdyby šlo v ekumenismu o odstranění pohoršení, pak by bylo každému ekumenickému grémiu zcela jasné, že rozdělení je na církvích tím poslední kazem na kráse, který svět pohoršuje. Co tedy opravdu pohoršuje? Co mnohé lidi patrně odhání od církve?

1.) Především necírkevní lidi pohoršuje minulost západní církve, od níž se stále nemá síly definitivně distancovat (spíše takové jevy, jako je inkvizice, křižácké výpravy, krvavé misie mečem a křížem, dobu temna, bagatelizuje, zastírá, překrucuje, schovává za dobový kontext apod.) Formálně pronesené omluvy (které papeže ostatně nic nestojí) nemohou zastřít skutečnost, že myšlení západní církve se v jádru nezměnilo.
2.) Druhá věc, která kriticky pohoršuje společnost, jsou mravnostní skandály duchovenstva (to není jen věc posledních deseti let, už celé století prosakují informace o tom, co se děje v klášterech a na farách; myslím, že není potřeba to více rozvádět). Pokusy z nejvyšších církevních míst skrývat tyto delikty a těžké hříchy duchovenstva ukazují, že západní církev nemá vnitřní morální síly vypořádat se s touto rakovinou na svém těle. Toto církevní tělo už není zdravé, nemá protilátky, a proto podléhá infekci hříchu a zločinu.
3.) A v naší zemi a v této době jsou posledním vážným skandálem restituce. Při sametové revoluci prohlašoval kardinál Tomášek, že církev nebude žádat navrácení bývalých majetků. Páter Václav Malý tenkrát veřejně hlásal o katolické církvi: "Chceme jen sloužit lidem." Pak byla veřejnost konfrontována s obratem církve o 180 stupňů: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno." Dále přišel absurdní spor o katedrálu, která byla z úst mluvčích západní církve prohlašována za bezmála "normální farní kostel". A letos došla dohřáté veřejnosti trpělivost.

Koho z našich spoluobčanů, kteří dnes demonstrují proti církvím, trápí nějaké rozdělení křesťanských denominací? Dávno si na to všichni zvykli. Těžko dnes někdo bude svůj odpor k církvím odůvodňovat tímto rozdělením, ale vždy vám vyjmenuje některý ze tří výše uvedených bodů (nejspíš všechny).

Navrhuji tedy upřít péči církví na to, abychom nepohoršovali svět našimi skandály. Měli bychom se zaměřit na tři zmíněné body a přestat sebe i jiné klamat ekumenickým fantazírování o tom, "abychom všichni jedno byli".

Zbavme se konečně absurdity ekumenismu, jehož potenciál se dávno vyčerpal (pokud někdy vůbec nějaký byl). Svět kolem nás zajímají na chování církví úplně jiné věci než bezobsažná ekumenická politika. A k tomu, abychom se k sobě chovali slušně a přátelsky, snad žádnou umělou ideologii nepotřebujeme; na to by nám mělo stačit Evangelium.












Zobrazit příspěvek č. 830 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2012
Z Youtube - myrotočivost

Myrotočivé ikony v Srbsku












Zobrazit příspěvek č. 831 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2012
Duchovní hudba - Filokallia

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Sdružení Filokallia Vás zve také letos do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na krásné duchovní a hudební zážitky v rámci mezinárodního festivalu pravoslavné hudby "Archaion Kallos" 2012. Program koncertů a doprovodných akcí najdete na www.philokallia.com/.


Jana Baudišová











Zobrazit příspěvek č. 832 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2012
Otázky kolem ekumenismu

Navázání na dřívější článek o restitucích a ekumenismu

Můj nedávný příspěvek (č. 829) na téma restitucí, resp. ekumenismu, vzbudil malý ohlas, a tak si říkám, že by bylo dobré se k tématu ještě vrátit a osvětlit některé skutečnosti, z nichž jsem při psaní vycházel.

Tak tedy nejprve k tématu "hříchu rozdělené církve". O ní ekumenismus hlásá, že je to stav nepřirozený a že naší povinností je tento stav napravit. Nic takového jako "rozdělená Církev" však nemůže existovat. To by odporovalo naší víře, jak je definována v Niceocařihradském vyznání víry: "Věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Jak sami vidíte, jednota Církve je její charakteristickou vlastností, která je zmíněna jako první ze všech ostatních. Především je Církev "jedna" a až potom je "svatá, obecná a apoštolská". Kdybychom tedy připustili, že Církev je rozdělená, nejednotná, pak bychom tím vlastně říkali, že při každé liturgii vyznáváme víru v něco, co vůbec neexistuje. Potažmo bychom tím naznačovali, že Pán Ježíš chtěl založit takovou jednotnou Církev, ale nějak se mu to nepovedlo. A protože vznik Církve je součástí Spasitelova díla spásy člověka, pak bychom nezdar ve vzniku Církev vlastně mohli považovat za selhání celého díla spásy. Jinými slovy - Ježíš Kristus sice vykonal spásu člověka, ale není zde Církev, kde by mohli tuto spásu přijímat další lidé. Jistě všichni chápeme, že takové předpoklady jsou z hlediska Pravoslaví nepřijatelné.

Což si lze myslet, že Otec nevyslyšel modlitbu milovaného Božího Syna: "Za ně prosím, aby byli jedno jako my jsme jedno"? Tato modlitba Pána Ježíše se samozřejmě splnila. Ekumenismus má však nejspíše za to, že Bůh Otec nevyslyšel Pána Ježíše, a tak to musíme učinit za něj a splnit prosbu, kterou Pán Ježíš adresoval Otci. Pravoslavní však věří, že Božský Otec svého Syna vyslyšel a tuto jednotu Církvi daroval. Je to jednota, kterou sdíleli svatí apoštolé a kterou dodnes sdílí celá kanonická pravoslavná církev. Pokud někdo použije svou svobodu k tomu, aby tuto jednotu opustil, Bůh mu to dovolí (stejně jako dovolil Adamovi a Evě vzepřít se Jeho vůli a zvolit si smrt), ale ať si pak dotyčný nestěžuje, že stojí mimo jednotu Církve. V každé době křesťanských dějin zde byla "jedna, svatá obecná a apoštolská Církev", kterou všichni vyznáváme při každé liturgii v symbolu víry. Je na každém člověku, aby se rozhodl, zda chce stát mimo tuto jednotu, nebo jí být účasten.

Nadále tedy budeme vycházet z toho, že jedna, svatá obecná a apoštolská Církev zde existuje, a budeme ve shodě s tradicí trvat i na tom, že se podobně jako v apoštolské době i dnes primárně jedná o nějaké viditelné společenství, které má svou strukturu, své učení, hodnoty, svůj vnitřní život. Prof. Alexij Osipov sice učí, že hranice skutečné Církve jsou kdesi uvnitř pravoslavné církve, ale držme se prvoplánového pohledu na tuto otázku.
Jak se tedy teologicky vyrovnat s reálnou situací, že na světě existuje nepřeberné množství větších i docela miniaturních společenství, která vyznávají nějakou víru v Ježíše Krista? Vírou, praxí i tradicemi (mají-li nějaké) se dosti výrazně liší, ale drtivá většina z nich vetkla slovo "církev" do svého názvu. Asi těžko budeme tento chaotický stav nazývat z pravoslavného hlediska "rozdělenou Církví". Vždyť Církev je dílem Božím a Bůh netvoří chaos. Máme-li však ze zdvořilosti přijmout skutečnost, že všechna tato společenství se nazývají "církví", budeme mluvit o "rozdílných církvích".

Cosi jako "rozdílné církve" zde bylo vždy. Už v době svatých apoštolů zde byla na jedné straně apoštolská Církev a na straně druhé různá heretická či schismatická společenství, která se také hlásila ke Kristu, ale nebyla Církví. Buď vznikala samostatně nebo oddělením (odpadnutím) od jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Stejně tak tomu bylo v průběhu celého prvního tisíciletí po Kristu. Neustále zde jednak byla jedna, svatá, obecná a apoštolská pravoslavná Církev, a pak vedle ní různé další "církve" - např. heretiků ariánů, monofyzitů, ikonoborců atd. V některých dobách měly tyto heretické "církve" dokonce mohutnou početní převahu nad pravoslavnou církví a zdálo se, že budoucností křesťanství je např. ariánství (hereze, která považuje Krista, resp. Syna Božího, druhou Osobu Trojice, za Boží stvoření nikoliv za samotného Boha).

Na situaci druhého tisíciletí, kdy máme vedle pravoslavné církve ještě římsko-katolickou církev a protestantské církve, tedy není nic zvláštního a neobvyklého a dokonce ani nepřirozeného. Rozdělování se do různých stran totiž patří k poškozené lidské přirozenosti.

Překonat toto poškození není možno tím, že sjednotíme všechno se vším. Před tím varoval už ap. Pavel. Sjednotit je - z pravoslavného hlediska - možno se jenom v Kristu, který je "cesta, pravda a život". Není jiné cesty k jednotě, než rozpoznat, že Kristus je Pravda, a najít tuto pravdu v jeho jediné Církvi, tj. jedné z církví. Vždyť učí-li každá církev jinak v podstatných otázkách víry a praxe, pak jen jedna z těch, které mohou doložit svůj původ od apoštolů a nepřerušené pokračování v obou posledních tisíciletích, může být pravá. My pravoslavní věříme, že touto Církví je pravoslavná církev. Kvůli tomu jsme přece pravoslavní. Jestli je někdo pravoslavný jen z důvodu rodinné tradice nebo národní příslušnosti, pak je to smutná neznalost Pravoslaví a formalismus. Stejně tak, stane-li se kdo pravoslavným jen kvůli tomu, že mu více vyhovuje východní typ křesťanských obřadů, a nikoliv kvůli pravdě.
Před neuváženým sjednocováním, z něhož se učiní cíl nade všechny cíle, varuje apoštol Pavel: »Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. (2 Korintským 6,14-18)

Už slyším námitku, že tady se přece hovoří o pohanech, kdežto ekumenismu jde o sjednocení křesťanů. Jenže když přehlížíme odchylky od pravdy a od Božího zjevení, které se vytvářejí v nepravoslavných církvích, začneme postupně ztrácet ze zřetele i odchylky opravdu velké. Kdo není věrný v malém, bude nevěrným i ve velkých věcech (tak to vyplývá z evangelijního podobenství o hřivnách). "Malými kompromisy začíná velký pád," najdeme ve rčeních svatých Otců. A vidíme to dobře právě na současném ekumenismu. Veliká ekumenická shromáždění nejsou už dávno jen křesťanskou záležitostí, ale účastní se jich aktivně a plnoprávně svými obřady (a vzýváním démonů) i nekřesťanská náboženství a pohani (nejen židi, mohamedáni, hinduisté, buddhisté, ale i šamani australských domorodců, vědmy a kněžky staroegyptských kultů, indiáni atd.). A to za účasti a s požehnáním papeže. Existuje o tom celá řada dokumentárních filmů, kde je to vidět.
* * *

Napsala mi jedna čtenářka Ambonu:

V době, když jsem byla zarytá ateistka ... jsem skutečně říkávala, kdyby byl Bůh, byla by jedna církev. V mých očích bylo "tolik" církví skutečně pohoršením.

Tento poměrně častý názor mi připadá jako blízký argumentu, že kdyby existoval jeden Bůh, pak by na světě bylo jen jedno náboženství. Přece by Bůh nedopustil, aby k jeho uctívání vzniklo tolik vzájemně si protiřečících kultů a náboženství! Podobný názor nevěřících např. hlásá: "Jestli je Kristus Bůh, proč se nezjeví celému světu a nevystoupí z tribuny OSN?" Pak by přece bylo hned jasno, jestli je nebo není, a které náboženství a církev jsou pravé. Ať se tedy zjeví a zjedná pořádek v náboženské otázce!

Odpověď můžeme tušit ze samotného způsobu chování Ježíše Krista, který nikdy nedělal zázraky jen proto, aby přesvědčil nevěřící. Viz též Matouš 16,4 »(Ježíš pravil:) "Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel.« Ano, jedno jediné znamení - zázrak - dal Bůh všem (věřícím i nevěřícím všech dob), a tím je Kristovo vzkříšení třetího dne. To musí stačit každému, kdo má dobrou vůli uvěřit.

Domnívám se, že skutečnost, kdy je člověk postaven před úkol hledat v množství různých náboženství to pravé, a pak hledat mezi mnoha církvemi tu pravou, je v souladu s Boží vůlí. Při tomto hledání totiž musí člověk používat dary, které mu Bůh dal, musí vyvinout nějaké úsilí za poznání pravdy a překonat řadu vnějších i vnitřních překážek. Na tomto hledání člověk duchovně roste. Bůh tím obrací to zlé, co je součástí lidské poškozené přirozenosti a co způsobuje různá rozdělení, v dobro sloužící k morálnímu růstu. Podobně jako pokušení od ďábla, které je ve své podstatě zlé, Bůh obrací v dobro - a to dokonce do té míry, že pokušení od ďábla jsou nezbytnou součástí našeho dosahování spásy.

"Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých."
Viz o tom v příspěvku 786.

Ďáblovo zlo tedy Bůh obrací v dobro, a to dokonce v dobro tak veliké, že je za současných okolností člověku krajně potřebné; podobně i rozdělení církví je ve skutečnosti (vzhledem ke stavu lidské přirozenosti raněné hříchem) nezbytností a důležitou součástí našeho duchovního hledání a duchovního růstu.

Když lidé nemusí hledat a dostanou tu pravou církev "naservírovanou na stříbrném podnosu", pak si většinou neváží toho, co mají. Viz situaci v tradičně pravoslavných zemích, kde si většina pravoslavných křesťanů příliš necení toho, co získali, když se narodili v pravoslavné tradici. Berou to jako samozřejmost a spíše hledají na Pravoslaví kdejakou "veš" (jak se říká). Bůh je pak musí přivést k rozumu tím, že na ně pošle Tatary nebo Turky, katolíky, či Francouze nebo fašisty a po nich komunisty, a lidé pak musí za svou víru a tradice bojovat a uvědomí si jejich cenu.

Kdo má oči k vidění, vidí. Kdo chce zůstat slepý, nebude vidět ani to, co se mu děje přímo před očima. Přiznávám jednu dobrou stránku ekumenickému hnutí - a tou byla ve 20. století možnost, že se Západ dozvěděl o Pravoslaví. Ekumenismus tenkrát umožnil příchod a šíření informací. Tuto roli ekumenismus v ranných stádiích své existence víceméně plnil. Pak se však odklonil k jiným cílům, které u mnohých pravoslavných vzbuzují vážné pochybnosti. Dnes, v době informačních technologií, ztratila původní idea ekumenismu (informovat a přinášet poznání) úplně smysl. Takže zůstala jen ta politická rovina ekumenické činnosti; zůstalo jen to, co je nejpochybnější.

Setkání Pravoslaví se západními křesťanstvími přineslo jeden výsledek, který může každý objektivní pozorovatel vidět. Týká se těch rozdílů mezi Pravoslavím a "jinoslavím", o nichž bychom mohli hovořit jako o rozdílech podstatných či rozdělujících. Nikdo z nepravoslavných (resp. "heterodoxních") křesťanských teologů nebyl za celou tu dlouhou dobu schopen ani o jednom z těchto rozdílů dokázat, že Pravoslaví neudržuje původní víru, tradici, učení a praxi Církve. Lze tedy považovat za prokázané - a to nejen na pravoslavné půdě, ale na půdě vzájemné teologické konfrontace - že Pravoslaví je tou původní Církví, k níž by se v podstatných bodech víry, tradice a praxe měly vrátit všechny ty církve a církvičky, jež tvrdí, že se chtějí sjednotit na základě původního křesťanství.

* * *

Ekumenismus však - jak se mi zdá - už dávno není hledáním, která církev je ta pravá. Spíše je hledáním kompromisu, zvykáním na odchylky ve víře a v dogmatech, hledáním cesty, jak všechny odchylky ospravedlnit a všechny sjednotit, aniž by někdo se měl něčeho zříkat. Zároveň se čím dále tím zřetelněji objevuje očekávání nějakého nového zjevení, příchodu nové pravdy, na které se všichni sjednotí.

Dle Pravoslaví však plnost pravdy přišla se vtělením Ježíše Krista. Žádné další zjevení nějakých nových pravd už podle slov Pán Ježíše nebude. Samozřejmě kromě zjevení antikrista, jeho "pravdy" a jeho jednoty. Této jednoty dosáhne antikrist klamy a lstí, a bude to jednota velkolepá. Bude tu nové náboženství skládající se ze všech starých náboženství a sám antikrist se nakonec prohlásí bohem tohoto náboženství a vyznavači tohoto náboženství ho uctí jako svého boha. To vše přece víme z Evangelia, z listů ap. Pavla, ze Zjevení svatého Jana a z proroctví svatých Otců.

Pro nás je důsledkem pravdy jednota. Tuto jednotu dává pravoslavné církvi Duch Svatý neustále - už 2000 let. Vše, co je potřeba všem lidem k tomu, aby se sjednotili v Boží pravdě, tu už je dvě tisíciletí. Pán Ježíš a vlastně celý Nový zákon upozorňuje dlouho předem, že všechno ostatní, co přijde po Kristu se zjevením nových učení, je od antikrista.

Už jsou zde antikristovi proroci a otevřeně hlásají "nové vylití svatého ducha", které přinese novou pravdu a novou jednotu. Ekumenismus těmto prorokům připravil cestu. Toto "prorocké" volání po jednotě, které chce sjednotit nesjednotitelné, pravdu se lží, světlo s temnotou, jistě není od Boha. Duch Svatý byl už přece vylit v době apoštolské, jak to bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Jak může křesťan věřit na nějaké další vylití nějakého údajně "svatého" ducha, který má darovat jednotu? Jak může prosit o jednotu, kterou Bůh dávno dal? Neznamená to, že takový křesťan vlastně opovrhuje těmi dary, které Hospodin už daroval, a těší se na nějaké nové dary? Nevyužije přicházející antikrist právě toho, že křesťanstvo už dávno zavrhlo to, co Bůh věřícím daroval, a je celé natěšené na úžasné nové dary, které se jim antikrist obdařený silou satana chystá dát?










Zobrazit příspěvek č. 833 jednotlivě

Administrátor --- 28. 9. 2012
Duchovní hudba

Pozvánka na mezinárodní festival pravoslavné hudby

Milí přátelé,
srdečně Vás zveme na třetí ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos.
Program najdete na zde.

Těšíme se, že se uvidíme na některém z koncertů!

Anna a Marios Christou











Zobrazit příspěvek č. 834 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Z došlé pošty

Svěcení základního kamene v Mukařově

Vážení bratři a sestry i všichni příznivci pravoslaví,

loni 14. října byla ustavena nová pravoslavná církevní obec v Mukařově u Říčan ve Středočeském kraji. Do její působnosti spadá oblast jihovýchodně od Prahy. Duchovním nové farnosti je otec Evžen Červinský.

Obec zatím využívá k bohoslužbám mukařovský chrám Nanebevzetí Panny Marie. Tento kostel, původně gotický, byl zapůjčen laskavostí katolické církve. Bohoslužby se konají každou neděli od 10:00 a ve svátky podle starého kalendáře. Nicméně církevní obec od počátku usiluje o vybudování vlastního, pravoslavného chrámu. S Boží pomocí její snaha dochází právě v těchto dnech naplnění.

V sobotu 17. listopadu 2012 slavnostně vysvěceny základy nového chrámu Všech svatých v Mukařově, a to za účasti Jeho Blaženosti vladyky metropolity Kryštofa. Na tuto radostnou událost všechny pravoslavné věřící srdečně zveme a prosíme vás, abyste ve svých modlitbách prosili všemohoucího Boha za zdárné završení stavby Jeho nového chrámu.

Stránky obce najdete zde (zatím v ruštině, česká verze bude následovat): pravmir.cz

E- mail: info(zavinac)pravmir.cz

GPS souřadnice chrámu Nanebevzetí P. Marie: 49°59'40.157"N, 14°44'27.795"E









Zobrazit příspěvek č. 835 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Zpráva ze světa. Zedníci všech zemí spojte se!

Postavíme nový dům, tentokrát pořádně

"Bariéry, rozdělující východní a západní církev, budou překonány," prohlásil patriarcha Bartoloměj ve Vatikánu.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přibyl do Vatikánu na oslavu padesátiletí druhého vatikánského koncilu. 11. října vystoupil před synodem katolických biskupů.

"Naše přítomnost zde vyjadřuje a dokazuje naši věrnost společnému svědectví..." prohlásil na úvod. II. vatikánský sněm nazval "hranicí proměny" v historii církve. Dále mluvil o vývoji, dosaženém ve vztazích mezi pravoslavnými církvemi a katolickou církví za těch 50 let a při té příležitosti prohlásil: "Doufáme, že bariéry, rozdělující východní a západní církev budou překonány a nakonec bude zbudován nový dům, pevně založený na Ježíši Kristu - úhelném kameni, který učiní všechny jednotnými".

CatholicCulture.org

------

Pozn. překl.
Je to takové zvláštní stavbařské vyjádření, že? Budování či zdění nového domu, tentokrát ovšem pevně založeného na Ježíši Kristu. Jen bych se rád Jeho Všesvatosti a ekumenického patriarchy zdvořile otázal, zda to máme chápat tak, že to svatí apoštolé postavili tak špatně, abychom museli zdít nový dům. Nebo to pokazili až svatí Otcové? Anebo že by příčinou problémů z dosavadním domem pravoslavné církve byly všeobecné sněmy? Jen se ptám, protože to slyším poprvé, že bychom měli stavět zgruntu nový dům, lepší, než je ten původní. A co uděláme s tím starým? Většinou se staví nový příbytek, když je ten starý špatný. Takže bych čekal nějaké teologické zdůvodnění, co se při první stavbě nepovedlo... V naší církvi se až doposavad učilo, že je svatá, apoštolská, Kristova; očekával bych tedy, že není potřeba budovat nějakou jinou.










Zobrazit příspěvek č. 836 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2012
Pozvánka na výstavu

V Dolním Rakousku probíhá výstava o Byzanci

"Zlatá Byzanc a Orient", to je název výstavy, která se koná nedaleko českých hranic, na renesančním zámku Schallaburg v Dolním Rakousku. Výstava osvětluje na příkladech nádherných staveb a ikonopisného umění vysokou kulturní úroveň Konstantinopole, ale nechává návštěvníky nahlédnout i do všedního života Byzantinců.

Před renesančním zámkem čeká na návštěvníky funkční rekonstrukce byzantského stroje na řezání kamene poháněného vodou z první poloviny 7. století, jehož předloha byla nalezena v Efezu. Výchozím bodem výstavy je slavnostní sál zámku Schallaburg, přestavěný na byzantský korunní sál. Akustické zážitky zprostředkovávají při zvláštních příležitostech byzantské varhany, které byly zhotoveny přesně podle originálu.

V první části výstavy jsou představovány císařství, víra, armáda, zemědělství, řemesla a obchod. Druhá část výstavy je věnována kulturnímu vývoji Byzance, která dokázala plodně využít několik "renesancí" antického myšlenkového a uměleckého dědictví, aniž by utrpěla hloubka a plnost pravoslavné křesťanské teologie a církevního života.
"Zlatá Byzanc a Orient" je podle slov svých propagátorů výstavou pro celou rodinu. Krátké filmy, 3D rekonstrukce, interaktivní knihy, animace a audioprojekce přibližují historii Byzance doslova nadosah. Výstava je dvojjazyčná, informace jsou poskytovány v němčině a angličtině.

Výstava potrvá do 4. 11. 2012.
Zámek Schallaburg leží poblíž Melku, při cestě z Vídně do Salzburgu.
Více informací na www.schallaburg.at

Podle článku v časopisu Vysočinka
zpracovala Jana Baudišová














Zobrazit příspěvek č. 837 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba

O modlitbě pro moderního člověka

Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby

Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.

Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).

Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)

Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.

Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.

Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.

* * *

V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?

Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).

* * *

Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.

Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.

Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.

Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).

Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)

Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.

* * *

"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.

Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.

Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).

Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).

Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.

Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.

Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.

Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).

V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).

* * *

Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)

Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).

Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.

Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.

* * *

Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...

Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.

















Zobrazit příspěvek č. 838 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2012
Zprávy z církve

Volba nového pravoslavného biskupa na Slovensku v Prešově

Novým prešovským biskupem byl zvolen 34-letý jeromonach Rastislav, rodák ze Sniny. Celkem byli tři kandidáti. Pozvaných bylo 220 delegátů ze všech farností prešovské eparchie (z každé církevní obce duchovní a jeden laik). Voleb se zúčastnilo 192 delegátů. Ve třetím kole voleb zvolilo výše jmenovaného v tajném hlasování 83 % voličů.

Vysvěcení a intronizace má proběhnout 18. listopadu v Prešově.

Další odkazy:
Prešovská pravoslávna eparchia má nového biskupa (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava












Zobrazit příspěvek č. 839 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Nový překlad

O převtělování čili reinkarnaci

Na rozcestníku Alexej Ilijič Osipov nový text: O převtělování









Zobrazit příspěvek č. 840 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Je libo do Vaší knížky autogram, z něhož kape lidská krev?

Osoba označovaná jako "Balkánská řeznice" podepisovala v Praze svou knihu




Madeleine Albrightová v Praze: „Jste váleční zločinci"

23. 10. 2012 ve večerních hodinách proběhla v Paláci knih Luxor autogramiáda nové knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima". Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří připravili pro bývalou ministryni zahraničí USA plakáty s fotografiemi volně stažitelnými z internetu, předložili je paní Albrightové a slušně ji požádali o jejich podepsání, což okamžitě vyústilo v agresivní zásah ochranky.

Neschopnost adekvátně a důstojně reagovat na kritiku. Tak by se dala popsat reakce bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové poté, co jí členové sdružení předložili k podpisu plakáty s kolážemi fotografií kosovských telekomunikací, první dětské oběti tzv. humanitárního bombardování, tříleté Milice Rakić, srbských utečenců z Chorvatské Krajiny a militantních muslimských dobrovolníků v armádě Bosny a Hercegoviny. Madeleine Albrightová byla viditelně rozrušená, plakáty podepsat odmítla, na aktivisty volala: „Vy jste váleční zločinci!" a „Get out!" a nařídila jim okamžitě opustit prostor Paláce knih.

„Madeleine Albrightová ze své funkce ministryně zahraničí USA prosadila bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, podpořila džihád v Bosně v letech 1992-1995, manipulovala s fakty kolem Srebrenice a osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací. Měla by za svá politická rozhodnutí nést následky a přiznat zodpovědnost za krveprolití, která si vyžádala několik tisíc civilních obětí", vysvětluje jeden z účastníků a člen občanského sdružení Daniel Huba, proč přinesl na autogramiádu plakát k podpisu.

Poté, co byly Madeleine Albrightové předloženy připravené plakáty s fotografiemi, zasáhla ochranka knihkupectví Neoluxor a několik aktivistů bylo bezdůvodně fyzicky i verbálně napadeno. Ze strany organizátorů autogramiády padaly opakovaně výrazy jako „zku...vení bolševici", což někteří z aktivistů ze sdružení, které spojuje členy napříč politickými stranami a přesvědčením, považují za urážku a budou žádat omluvu.

Členové sdružení se poté dostavili na místní oddělení policie, kde popsali neadekvátní chování zaměstnanců knihkupectví Neoluxor. Policie nyní prověřuje, zda ze strany zaměstnanců knihkupectví nedošlo k překročení pravomocí a zda se svým agresivním zásahem nedopustili přestupku proti občanskému soužití nebo veřejnému pořádku.

Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu zásadně nesouhlasí s neprofesionálním přístupem ochranky Knihkupectví Neoluxor, který připomíná totalitní praktiky, odporuje zásadám demokratické diskuze a názorové plurality.


Tento text byl připojen k videu na Youtube


Jádro skupiny (protestující v Luxoru) tvořili čeští občané, kteří se před týdnem vrátili z poznávací cesty po Kosovu. Cílem cesty bylo umožnit zájemcům, kteří tam ještě nebyli, seznámit se na vlastní oči s tím, jak se tam žije nealbánským menšinám. Pro všechny účastníky zájezdu to byla naprosto otřesná zkušenost. Není pochyb o tom, že dnes na Kosovu dochází pod dohledem tzv. mezinárodního společenství k postupnému vymazávání a vyhlazování všeho, co nějak souvisí se srbskou kulturou a náboženstvím. Kosovo jako právní stát je čirá fikce. Jasným příkladem jsou majetková práva. Pro Nealbánce neplatí. Albánci si zabrali domy, byty, pole a lesy, které patřily Nealbáncům. Nikoho to nezajímá. Nealbánci jsou pod neustálým tlakem ze strany albánských extrémistů. Kosovská policie incidenty šetří a šetří, ale nic z toho. Druhým cílem cesty bylo předat humanitární pomoc v srbských enklávách. Byla to moje třetí cesta na Kosovo.

Výňatek ze souvisejícího článku na Britských listech, kde je též možno srovnat, jak o incidentu "informovaly" Lidové noviny.

-------

Zdá se, že na tom, co M. A. provedla Srbům a Kosovu, ještě i pěkně vydělává, viz zprávu z tisku:

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a další významní američtí politici skupují klíčové podniky v Kosovu. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.
Společnost Albright Capital Management, jejíž vlastníkem je Albrightová, se údajně s dalšími osmi společnostmi účastní privatizace kosovského Telekomu. Podle zákulisních informací je prý výběrové řízení ušité na míru právě firmě Albrightové, která se výrazně angažovala v řešení otázky nezávislosti Kosova.

Albrightová už loni vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) díky prodeji vlastnického podílu v telekomunikační firmě Ipko slovinskému Telekomu.

Podle chorvatského deníku je americký vliv v Kosovu obrovský už od roku 2000. Například generáln NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí.

Myslím, že o informaci není potřeba pochybovat, zvláště když tak nepříjemné zprávy přinesly (Lidovky)

-------

Žena, o níž je řeč, zřejmě uchystala světu nejednu krvavou lázeň.

Doporučuji Vaší pozornosti její vlastní slova, která po úvaze pronesla a otiskla. Asi si pamatujete, jak byly Irák uvaleny sankce pro údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, které tam prostě nebyly. Albright o tom sama napsala v knize Madam Secretary: When asked by (Leslie) Stahl, "We have heard thet half a milion childrren have died (as result of sanction). I mean, that´s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it?" Albright replied: "I think this is a very hard choice, but the price - we think the price is worth it."

Český překlad tohoto záznamu jejího interview s Leslie Stahlovou: "Slyšeli jsme, že kvůli sankcím zemřelo půl milionu dětí, to je více dětí než zemřelo v Hiroshimě. Stálo to za to?" Albrihtová odvětila: "Myslím, že to byla velmi těžká volba. Ale cena? Myslím, že to stálo za to."

(Mimochodem, Havel jí chtěl předat prezidentský úřad ČR.)

(Z přednášky dr. F. Koukolíka, neuropatologa)

--------

A ještě jeden výňatek:

... Vedle statisíců předčasně zemřelých iráckých dětí do pěti let věku, za jejichž smrt nese Albrightová neopomenutelný díl viny, by neměly chybět ostatní oběti zahraniční politiky USA, a to od ledna 1997 až do ledna 2001, kdy „Madla“ stála v jejím čele.

V druhé polovině 90.let vrcholila protipovstalecká kampaň turecké armády namířená proti kurdům ... Tato kampaň zahrnovala bombardování, rabování, masakry civilistů, znásilňování, plenění – to vše s vojenským tréninkem a diplomatickým krytím Clintonovy administrativy, která Ankaře posílala zbraně v hodnotě 800 milionů dolarů ročně ... Turecká armáda byla v té době až z 90% závislá na amerických zbraních ... Tři miliony Kurdů byly násilně vysídleny z domovů, až 4000 vesnic a osad bylo bombardováno, evakuováno a zničeno (sedminásobný počet vesnic, jež zničily srbské polovojenské oddíly a bombardování NATO v Kosovu – pozn. aut.) Oficiální zdroje uvádějí 30.000 usmrcených Kurdů ... v letech 1984 až 1999. Jiné prameny uvádějí 50 000 zabitých. Avšak většina zvěrstev, zmasakrovaných a vysídlených padá na vrub militaristickému entuziasmu Clintonovy vlády s Madeleine Albrightovou v popředí.

Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 až do hořkého konce podporovaly indonéská zvěrstva ve Východním Timoru, který již od roku 1975 přišel téměř o třetinu své populace v důsledku indonéské invaze, již Bílý dům posvětil a zásoboval zbraněmi. Ještě před masivním zářijovým útokem indonéských okupačních sil v roce 1999, který vypudil 85 % Východotimořanů z domovů, byly během osmi měsíců povražděny tisíce osob. Přestože se Madeleine Albrightová před tiskem a kamerami bila za práva Východotimořanů, indonéští katani během září toho roku zničili 70% země – předtím než Clintonova vláda indonéským generálům oznámila, že je „game over.“Ani kvůli Východotimořanům si Madeleine Albrightová nevysloužila ani nadávku, ačkoliv i v tomto případě šlo o skutečně barbarské zločiny. Avšak zde není výčet hrůz, jež má tato „dáma“ jako bývalá šéfka americké diplomacie na svědomí, u konce.
(Zdroj: Britské listy)



P.S.
Tak přeji všem, kteří si nechali "krvavou Madlou" podepsat její dojemnou knížku, krásné večery při čtení pod lampou a pak sladké sny...










Zobrazit příspěvek č. 841 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2012
Co nám chce Bůh zjevit?

Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek

Myslím, že bychom měli tento případ ještě chvíli promýšlet. Ne kvůli tomu, jestli dostaly ty nestoudné "dívenky" trest velký či malý, ale kvůli tomu, abychom přišli na to, jakou lekci nám tím vším Bůh chce dát. Vše se děje (nebo je dopuštěno) k naší spáse a nejhorší by bylo zůstávat v nevědomosti. Tak tedy jaké jsou souvislosti akce těch žen, které jakoby vyskočily z pekla a zplodily skutečně démonický tyátr v hlavním chrámu největší ze světových pravoslavných církví?

Tím hlavním duchovním kontextem samozřejmě nejsou ani prezidentské volby ani Putin. To vše jsou z duchovního pohledu jen záminky či příležitost. Jako skutečný kontext shledávám putování pásu přesvaté Bohorodice po Rusi. Všechno to démonické běsnění, které pak nastalo, by nám mělo ukázat, jakou duchovní sílu mělo přivezení této svátosti do Ruska a jak veliké požehnání z ní vycházelo. Starec Efrém, který relikvii do Ruska přivezl, za to tvrdě zaplatil uvězněním. V Rusku duchovní síla tak posvátné události rozhýbala všechnu běsovskou havěť, která rozbouřila národ a nakonec vyvolala tento útok na hlavní pravoslavnou svatyni (jiné drobnější útoky bezprostředně předcházely a další následují).

Je to pro nás viditelný projev skryté ale podivuhodné síly svatosti a svátosti, modlitby, relikvií a především církevního života. Každý projev života Církve má nesmírnou duchovní sílu. Když už si ani my tuto sílu neuvědomujeme tak zřetelně a bezprostředně, jak by se od nás všech čekalo, je nám tato síla zjevena nepřímo - skrze tu démonickou bouři. O americkém mnichu Serafimovi Rose se říká, že se v mládí přesvědčil o Bohu, když si jednoho dne uvědomil působení ďábla ve světě v nedávných dějinách; z této nabyté duchovní zkušenosti s ďáblem vyvodil prostou dedukcí něco podstatného o Bohu. A teď máme tuto možnost i my všichni.

* * *

Ano, myslím, že jedině démonickou inspirací lze vysvětlit, že takovou skandální událost, která je má nejen náboženský charakter, ale i rovinu společenskou, kulturní, morální, tolik lidí přijalo vlastně se sympatiemi. Kdyby se nejednalo o pravoslavný chrám, ale o chrám jiné církve nebo o mešitu či synagogu, jistě by bylo sympatizantů nepatrně. Už jsme zde psali, že podobná punková "performance" by byla trestná i ve většině jiných států. Tolerovaná či dokonce vstřícně přijímaná by nebyla nikde (tolerance se žádá jen po Rusku a po pravoslavných chrámech).

Ostatně jakási skupinka se pokoušela akci punkerek jen ve slabounkém odvaru napodobit v chrámu sv. Víta (oproti punkerkám se chovali relativně slušně, nelezli k oltáři, ale zůstali kdesi vzadu, nekřičeli nic sprostého ani rouhavého, prostě chovali se relativně "sametově"), a přesto je ochranka z chrámu vyprovodila. Žádná svoboda projevu se ani u nás v katolické katedrále nekoná.
* * *

Tak tedy tím dalším, co nám bylo zjeveno, je síla démonů a demonstrace, jak pevně drží ve svých pařátech značnou část národa a téměř celý západní svět i jeho masmédia. Ty nenormální sympatie bezvýhradně vyjadřované od politiků, novinářů a umělců jsou výmluvným svědectvím o povaze duchovní síly, s níž jsou v kontaktu. Vždyť normální by zrovna v takovém případě (bez ohledu na stát, kde se to stalo, i na dotčenou církev) bylo ostře odmítnout takové chování a zneuctění svatostánku. Ta morální i politická podpora je zrovna v případě tak skandálního chování jevem nenormálním, proto se přímo vnucuje potřeba vidět za tím působení nějaké duchovní síly.
Punkerky už jsou nominované na udělení různých uměleckých či společenských ocenění (např. poslanci Evropského parlamentu doporučili ocenění Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament, a další). Svůj obdiv jim vyjadřují celebrity. Asi nám nedá moc práce nahlédnout i za tímto jevem výrazné duchovní působení a potažmo dedukovat, pod jakou duchovní inspirací se celá tato společenská a politická rovina života Západu nachází. To je nesmírně důležitý úkaz.

Dokonce jsou nominovány na udělení Lutherovy ceny, proti čemuž však (marně) protestovali někteří teologové i další občané. Proti navržení hudebnic odsouzených ve vlasti za výtržnost v pravoslavném chrámu vystoupili evangeličtí teologové, podle nichž byl protest Rusek rouhačstvím, i někteří politici. Odpůrci nyní usilují o zrušení nominace, vedení města Wittenberg ale na svém rozhodnutí trvá. "Bylo by zničující, kdyby naše město opravdu nominovalo Pussy Riot a ony pak cenu vyhrály," citovala agentura Reuters Friedricha Schorlemmera, místního protestantského teologa a respektovaného obránce lidských práv v bývalém Východním Německu. "Lutherovo město by nemělo rouhání podporovat," dodal s tím, že problém má s texty písní mladých Rusek i samotným jménem jejich umělecké skupiny. Proti němu se postavil například vlivný deník Die Welt, který názory teologa Schorlemmera odsoudil. (Mimochodem, kromě čestného ocenění by punkerky získaly 10.000 eur.)

Amnesty International pokládá všechny tři aktivistky za vězně svědomí, odsouzené pouze za pokojné vyjádření svého přesvědčení. Dívky získaly podporu lidskoprávních organizací i mnoha světových umělců, například Stinga, "Madonny", Yoko Ono či Björk. Za propuštění ruských hudebnic se konaly happeningy, na sociálních sítích se šíří petice. Organizovány jsou koncerty a demonstrace.
Když si na základě toho všeho uvědomíme, že duchovní nepřítel ovládá právě ty společenské okruhy, které se honosí svou noblesou, úspěchem, bohatstvím, kariérou a jsou adorovány masami, pak dostává jeden výrok z evangelia pozoruhodný význam: "Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost." (Lukáš 16,15)

To jsou všechno zjevení bezesporu velice užitečná a předvádějí nám, jak důležité je pro náš duchovní život nemít s těmi oblastmi života naší civilizace nic společného, ba, držet si je co nejdál od těla a hledět na ně s nedůvěrou jako na to, co svírá ve spárech nepřítel naší spásy.

* * *

A nyní jiný pohled.

Ve vztahu k těm konkrétním ženščinám může církev jen vyjádřit nad nimi lítost. Světská moc ať činí, co má činit, a církvi nepřísluší do toho vstupovat. Ne nadarmo nosí meč, jak praví Písmo. Zkoumat, zda je zde důvod k trestu, je její práce. Nejde tu očividně o státní pronásledování nevinných. Církvi v takovém případě nepřísluší hodnotit, jestli je trest moc přísný nebo málo přísný či tak akorát. Prof. A. Osipov říká, že kdyby ty pachatelky vyjádřily před nějakým církevním představitelem lítost a slíbily, že už takové věci konat nebudou, pak by měl patriarcha morální a církevní právo žádat světskou moc o změkčení trestu (to bylo i v minulosti v Rusku zvláštním právem patriarchy žádat světského panovníka o snížení či prominutí trestu). Když se nekají, pak církev nemá právo nic v jejich prospěch činit; církev nemá konat nic pro člověka, který dává najevo, že si to nepřeje; stejně jako Bůh dává člověku právo odmítnout spásu, odmítnout nabídku věčného života, tak v této intenci se má chovat i církev.

Osipov dále dodává, že by církev měla z celé kauzy čerpat i nějakou sebereflexi - tj. uvědomit si to, co si má každý člověk a každou minutu svého života uvědomovat, že (řečeno slovy kajícího se lotra ukřižovaného po pravici Kristově): dostali jsme to, co zasluhujeme. Kdykoliv přišla v minulosti nějaká pohroma - mor, neúroda, požár, nájezd Mongolů či Tatarů nebo Turků, vždy o tom křesťané zapsali do svých kronik: v roce tom a tom, nás kvůli našim hříchům to a to postihlo.

Takže důvody pro církevní sebereflexi tu určitě jsou. I církev by měla tuto punkerskou pohromu přijmout jako Boží výzvu k pokání a zkoumat, co všechno děláme špatně.

Pokračování příště













Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 761 do č. 841)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz