Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 999 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 4. 2014
Zamyšlení nad příčinami našeho kanonického rozkladu
Quo vadis, česká církvi?
Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.
Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.
V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.
Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.
V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.
Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám to nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...
A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).
+ + +
Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."
Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuela za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.
Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony. V článku byl přinesen argument: „Je to poprvé, kdy byla nová hlava místní církve intronizována bez uznání všech ostatních patriarchátů ... metropolita Rastislav je na Ekumenickém patriarchátě v Cařihradě dokonce persona non grata.“ Jeden z českých mluvčích (a zástupců) Rastislavova synodu zde na to veřejně prohlásil, cituji:
+ + +
„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.
To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.
Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.
Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.
Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdně veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".
Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?
Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.
+ + +
Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"
Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?
Biskup Gorazd uvádí v katechismu:Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti svého konání prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.
Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«
Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.
Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.
A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření z heretické eklesiologie, která proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání Církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.
Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.
Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«
K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).
K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.
Takže, která část našeho episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?
A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«
Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?
A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).
V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.
44 Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45 Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46 Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47 Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48 Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49 a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50 tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51 vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)
Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...
+ + +
Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.
Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.
Kruh se tím uzavírá. Z jedné strany může být nezájem o celocírkevní jednotu (a vlastně schisma) ze strany Rastislavova synodu projevem heretické eklesiologie. Z druhé strany se eklesiologická hereze projevuje schismatickým myšlením a případně i konáním.
Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.
+ + +
Ano, podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) je krajně nemilé, jenže podle pravidla "vše zlé je pro něco dobré", by to mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"
Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Když víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.
P.S.
Nepodceňujme nebezpečí této eventuální hereze. Máme-li opravdu co do činění s heretickou eklesiologií, pak je to skutečná hereze v plném smyslu toho slova - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako kdysi ikonoborectví.
Zobrazit příspěvek č. 998 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 4. 2014
Z internetu
Nový článek o situaci u nás
Parlamentní listy: Toto se odehrává v pravoslavné církvi kvůli restitučním miliardám. Mělo už dojít na podvody s dokumenty a obvinění ze senility
Zobrazit příspěvek č. 997 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 4. 2014
Z internetu
Články o naší církvi
Parlamentní listy: Tvrdý boj o velké peníze. Pravoslavná církev znovu v problémech lží a intrik
Sůl země: Prohlášení eparchiálního revizora olomoucko-brněnské eparchie
Veřejný dopis arcibiskupa Simeona:
Rastislavovým synodem jmenovanému "správci eparchie" bylo vladykou Simeonem zakázáno konání bohoslužeb a hrozí mu zbavení kněžství. Zde je v PDF dopis arcibiskupa Simeona: 1. strana a 2. strana.
Zobrazit příspěvek č. 996 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 4. 2014
Poselství arcibiskupa Simeona
Pokus o převrat v církevní správě olomoucko-brněnské eparchie
Viz na serveru „Sůl země“
Zobrazit příspěvek č. 995 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 4. 2014
Puč už i v moravské eparchii
Jak je snadné u nás uloupiti eparchii
Dnes se konalo zasedání eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, na kterém (jak soudím) proběhl protiústavní i protikanonický převrat ve správě eparchie. Vše se dělo podle už jednou osvědčeného scénáře (vyzkoušeného už 9.12.2013 na synodu, kdy začal rozkol pronikat do naší církve). Vl. Simeon svolal před dvěma týdny zasedání eparchiální rady. Po ukončení řádného zasedání dal někdo z přítomných spiklenců zřejmě signál vl. Jáchymovi, který asi čekal někde za rohem, aby přišel. (Mimochodem, moskevští vyslanci, kteří tenkrát vtrhli na prosincový synod, se prý také zprvu schovávali za rohem, zahalení do kabátů.) Působilo to dojmem, že vše je předem domluveno (myslím, že vl. Jáchym měl už i klíč od brány do domu). Takže tam byl vl. Jáchym cobydup, vstoupil do jednací místnosti a z rozpuštěného shromáždění eparchiální rady vytvořil novou schůzi a dále se řídil scénářem, jak je popsaný v přesně týden starém dokumentu Rastislavova "synodu" - itineráři pro převzetí vlády nad olomoucko-brněnskou eparchií. Tj. nechal volit správce eparchie, který se podle ústavy volí z řad kněží, když se eparchie ocitne bez biskupa.
Při tom si počínal, jako kdyby řádný eparchiální biskup nebyl hned za stěnou, jen pár metrů od něho. Už mne nepřekvapilo, že vl. Jáchymovi vůbec nevadí, že je členem "synodu", který většina světové pravoslavné církve odmítá. Překvapilo mne však chování přítomných duchovních, kterým nevadilo, že se zpronevěřili důvěře, kterou jim svěřili voliči na eparchiálním shromáždění. Těm kněžím - a to je pro mne vskutku nepochopitelné - nevadí, že vlečou naši eparchii do rozkolu, který je oddělen od jednoty světového Pravoslaví. (Morálně a pravoslavně se zachovala jen jedna členka eparchiální rady, křehká žena volená z laiků, která i bez teologického vzdělání pochopila, že se tu děje něco nemravného, a posléze rozhořčeně opustila zasedání.)
Rozkol je z hlediska kánonů a svatootcovské tradice nejhorším ze všech hříchů, který nelze smýt ani prolitím mučednické krve. Jak mohou v tak zásadní věci, jakou je hrozba rozkolu, kněží zapomenout na slib poslušnosti, kterým jsou povinováni svému biskupu. Chápu, že každý kněz může mít svůj názor na nějaké otázky, které nejsou zásadního charakteru a nedotýkají se bytí a nebytí kanonické církve. Avšak porušit slib poslušnosti řádnému biskupu, a podpořit vtrhnutí cizího biskupa na naše kanonické území, - to nechápu.
Smutné je, že tito kněží, kteří se dnes v Olomouci nechali zamotat do úkladů proti svému biskupovi, porušili hned několik kanonických pravidel: Ap.55; IV.18, VI.34 (trest: svržení). Kromě toho:
Pravidlo 15. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Takže takto se dnes podařilo rozšířit duchovní infekci, která v r. 2013 zachvátila pražskou eparchii, i do eparchie olomoucko-brněnské (konec konců už nějakou dobu slýchávám o vzbouřencích z různých úst: "Oni si najdou nějaký způsob, jak se dostat i k vám," takže se jen naplnily předpovědi). Byl to tristní pohled: vl. Jáchym zmocňuje eparchiální rady, řádný eparchiální biskup musí sedět ve vedlejší místnosti za dveřmi. Co ještě může být označeno za schisma, když ne to, co vl. Jáchym spáchal dnes na Moravě?
Jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů (tj. i od eparchiálního biskupa) a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve.
Pravidlo 8. (IV. všeobecného sněmu)
Duchovní ustanovení při chudobincích, monastýrech a chrámech mučedníků, podřizují se podle ustanovení svatých otců biskupovi příslušného města a nejsou oprávněni samovolně vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli způsobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci příslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloučen z církevního obecenství.
+ + +
Obávám se, že biskup Jáchym dnes přidal k dlouhé řadě svých kanonických přestupků dalších pár položek. Snad ještě existuje v pravoslavném světě nějaký smysl pro věrnosti kánonům všeobecných a místních sněmů, aby to nějaká instance někde zhodnotila a vyvodila z toho jakési závěry a zachránila nás před tímto pádem do chaosu.
Vtrhnutí cizího biskupa do eparchie jinému biskupovi je čin z kanonického hlediska zvláště zavrženíhodný a přísně trestaný. Těžko se může vymlouvat, že to nevěděl, když máme všichni na stole oficiální písemné vyjádření Konstantinopolského patriarchátu o nekanoničnosti Rastislavova synodu, jehož je vl. Jáchym členem a v jeho jménu koná. Takže si musel dobře uvědomovat, že odvolání arcibiskupa Simeona, které provedli na tzv. synodu, je neplatné.
Pravidlo 20. (VI. všeobecného sněmu)
+ + +
Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.
Pravidlo 15. (I. všeobecného sněmu)
Aby se předešlo opětovným zmatkům a nepořádkům, bylo rozhodnuto naprosto zapověděti zvyklost, která je v některých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen nepřecházeli z města do jiného města. Dopustí-li se nějaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého sněmu takového jednání, nebo připustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledně takové osoby opatření zcela neúčinným a osoba, která přešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvěcena na biskupa, kněze aneb jáhna.
Pravidlo 13. (antiochijského sněmu)
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého sněmu. (Kanonický metropolita v naší církvi momentálně není, protože ten stávající je nekanonický; v kánonu se navíc metropolitou myslí představený oblasti, kam daný biskup chce přijít, a to je v našem případě vl. Simeon, který sem nikoho nepozval.)
Ústava o zasedání eparchiální rady stanovuje:
Článek 15, Eparchiální rada: 1. Eparchiální rada je výkonným orgánem eparchiálního shromáždění pro správu eparchie. 2. Tvoří ji eparchiální biskup jako předseda, pomocný biskup (biskup-vikář), šest členů, volených eparchiálním shromážděním a členové metropolitní rady z příslušné eparchie.
Takže je na místě se otázat: jak může být za eparchiální radu považováno nějaké jednání, jehož se neúčastní eparchiální biskup? Zvláště, když musí sedět ve vedlejší místnosti a jakýsi cizí biskup mu tam vtrhne a pořádá proti vůli eparchiálního archijereje zasedání nějakého církevního orgánu zdejší eparchie, a to v její kanonické oblasti a domě, který patří eparchii, jejímž statutárním zástupcem je na Ministerstvu kultury zapsán právě tento eparchiální biskup!
Nahlédl jsem večer před eparchiální radou do rejstříku Ministerstva kultury a viděl, že b. Jáchym není zapsán jako statutář - ani u Pravoslavné církve v českých zemích ani u Pražské eparchie ani u Olomoucko-brněnské eparchie. Z hlediska našeho občanského práva vl. Jáchym jako církevní hodnostář není nikdo. Nemá žádná práva disponovat majetkem pravoslavné církve ani cokoliv v této oblasti rozhodovat. Statutářem olomoucko-brněnské eparchie je vl. Simeon. On jediný zastupuje naši eparchii. Uvědomuje si to vl. Jáchym a členové eparchiální rady?
Zajímavý je pohled na publikovaný seznam (fotokopii) usnesení dnešní "eparchiální rady" - v bodu č. 2 se ER rozhodla, že pokračuje v jednání i poté, co bylo její zasedání eparchiálním archijerejem ukončeno. V bodu č. 3 se ER usnesla, že vl. Simeon dále nepředsedá ER. Má ještě smysl rozvádět, že je to protikanonická vzpoura kněží proti svému biskupovi? Pak v usnesení č. 4 ER rozhodla, že předsedat přítomným kněžím bude laik, což odporuje ústavě pro jednání ER (zjevně to bylo provedeno účelově, protože si přítomní uvědomovali, že za předsedání takovému vzbouřeneckému shromáždění by hrozila knězi suspendace). Teprve v usnesení č. 6 se ER rozhoduje, že se schvaluje účast na zasedání b. Jáchyma jako hosta. To mi připadá jako manipulace, neboť pod vedením vl. Jáchyma jsou přijata všechna usnesení, číslem 1 počínaje. (Kdo se chcete podívat na tento dokument, který je takovým "know how", jak provést převrat v nějaké eparchii, pak je to zde.)
Přítomné kněze by přesto mohlo zajímat pravidlo 13. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
+ + +
Jestliže některý kněz nebo jáhen pro některá obvinění opovrhne svým biskupem před sněmovním vyšetřením a prozkoumáním a řádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé kněžské cti. Neboť ten, kdo je ustanoven v hodnosti kněze a osvojuje si soud, náležející metropolitům, a před soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kněze. (Nutno připomenout, že arcibiskup Simeon nebyl souzen ani odsouzen, a proto rozhodnutí ER, že pokračuje v zasedání bez eparchiálního archijereje, je zřejmým odstoupením od obecenství s ním.)
Z hlediska svatootcovských a sněmovních kánonů je vladyka Simeon samozřejmě řádným eparchiálním biskupem, který dlouhodobě požívá všech svých pravomocí a je za eparchiálního biskupa uznávaný celým pravoslavným světem. (Na tom nic nemění skutečnost, že byl kdysi dosazen do funkce jmenováním a nikoliv na základě ústavní volby; jednou to synod schválil a církev přijala, tak to musí platit - vedl jsem na toto téma kdysi disputaci s metropolitou Nikolajem.) Žádný náš synod (ani kdyby byl legální) nemůže sesadit právoplatného eparchiálního biskupa prostě jen tím, že si vymyslí nějaké jeho údajné přestupky a prohlásí ho za sesazeného. To by byl protikanonický zásah do vnitřních věcí eparchie. A přesně toho se Rastislavův "synod" dopustil (dle mého soukromého názoru).
Pravidlo 16. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
V tu chvíli všichni, kdo byli na zasedání přítomni, věděli, že Konstantinopolský patriarchát neuznává vl. Rastislava za metropolitu a tím pádem ani jím vedený "synod" neuznává za kanonický. To je zřejmé z toho, že patriarcha Bartoloměj s celým konstantinopolským synodem výslovně deklarovali, že všechny skutky provedené Rastislavovým synodem jsou nekanonické a neuznávané ze strany Konstantinopole. Jak víme z předchozích událostí, většina autokefálních pravoslavných církví v kauze naší místní církve následuje stanovisko Konstantinopolského patriarchátu.
V příčině sporů a zmatků, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž představitel ještě žije a přebývá ve své hodnosti, leč by se sám zřekl dobrovolně biskupství. Neboť náleží napřed přivésti ke konci zákonné vyšetření provinění, za něž má býti odstraněn z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo něho.
To je další důvod, proč je odvolání vladyky Simeona z postu eparchiálního biskupa kanonicky neplatné, jak jsem z celého srdce i rozumu přesvědčen, a bude nepochybně většinou pravoslavného světa neuznávané. To však mladým biskupům a těm, kdo jim přisluhují, nevadí. Je neuvěřitelné, že pravoslavným biskupům a duchovním mohou být lhostejné tak zásadní kanonické věci, které přímo souvisí s pravoslavností a katolicitou Církve a mají bezesporu vliv na sestupování blahodati Svatého Ducha.
Jenže vzbouřenci postupují podle plánu, brutálně krok za krokem k ovládnutí církve. Kam nás ale pak vedou kroky členů Rastislavova "synodu" a teď navíc i kroky členů eparchiální rady? Odpověď je nasnadě: do izolace, do rozkolu od zbytku pravoslavného světa, do hádek a štěpení v místní pravoslavné církvi, ke ztrátě autokefality a rozpadu zdejší struktury a ke vpádu dalších jurisdikcí a všelijakých rozkolů na naše území. Je tohle opravdu to, co chcete?
Zobrazit příspěvek č. 994 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 4. 2014
Už i ruské zpravodajské servery píší o odmítnutí Rastislava
Na jednom z hlavních ruských církevních serverů - zpráva dne:
Konstantinopol neuznává zvolení nové hlavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Sedmica.ru
Zprávu převzal i Portál Credo.ru.
Tak se snad objevilo světlo na konci tunelu. Zdá se, že puč v naší církvi spěje ke konci. Snad konečně budeme moci v církvi zase žít v míru a začít normálně pracovat.
Zobrazit příspěvek č. 993 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 4. 2014
Tzv. "metropolita" Rastislav byl oficiálně odmítnut
Vladyka Rastislav není uznán
Ekumenický patriarchát vydal úřední oznámení
Ekumenický patriarchát vydal svoje oficiální stanovisko k místní pravoslavné církvi ve formě úředního oznámení. Vladyka Rastislav nebyl zvolen kanonickým způsobem a není uznán. Všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.
Úřední oznámení
V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:
I.
Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.
II.
Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.
III.
Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.
Ekumenický patriarchát, 1. dubna 2014,
zapsal vedoucí sekretariátu Posvátného Synodu
Originál zveřejněný na stránkách Ekumenického patriarchátu:
http://www.ec-patr.org/docdisplay.php?lang=gr&id=1876&tla=gr
Stejná zpráva podrobněji a s anglickým překladem také zde:
http://www.romfea.gr/epikairotita/23359-2014-04-01-10-01-42
Zdroj: Sůl země
+ + +
Stručný náčrt kanonické studie
s přestupky mladých biskupů samozvaného rozkolného synodu
je zde.
Zobrazit příspěvek č. 992 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 3. 2014
Z oficiálního věstníku: Sůl země
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
V oficiálním věstníku olomoucko-brněnské eparchie Sůl země vyšel:
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
S podtitulem:
Zde je seznam perzekuovaných zaměstnanců, duchovních a laiků Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tento seznam je zatím neúplný a bude průběžně doplňován.
Zobrazit příspěvek č. 991 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 3. 2014
Pro některé bývalé studenty naší fakulty
Opakování probrané látky (o sektářských tendencích)
Vážení a milí v Christu,
Mnozí z mých bývalých studentů někdejšího olomouckého detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity jsou v současné době činní v řadách aktivního vedení naší církve. Některé jejich počínání a zvláště pak jejich způsob jednání vůči bližním může vést k dojmu, že část přednášené látky v jejich případě buď upadla v zapomnění, anebo byla pojata zcela opačným způsobem. Aby se předešlo nařčení z nepochopení, ba dokonce ze záměrného překrucování pastoračních metod a cílů pravoslavné církve, uveďme na tomto místě ještě jednou výňatky z někdejšího skripta. Jedná se tu o varování před negativními sektářskými tendencemi, které kvůli lidské slabosti mohou občas proniknout do naší pastorační činnosti. Myslím, že občas je dobré vrátit se ke svým kořenům...
Bůh ku pomoci!
Váš jerej Alexander
________________________________________
Detašované pracoviště v Olomouci
Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
Předmět "Psychopatologie"
4. ročník, zimní semestr 2005 / 2006
________________________________________
Problém sekt a manipulativních skupin
Pramen:
Gesellschaft gegen Sekten- und Kultgefahren, vormals Verein zur Wahrung der geistigen Freiheit - Gesamtösterreichische Elterninitiative
Mitglied der europäischen Föderation FECRIS, Obere Augartenstraße 26-28,
A-1020 Wien - Tel.: (01) 33 27 537, Fax: (01) 33 23 513
E-Mail: sektinfo/zavinac/aon.at
Není vždy snadné rozpoznat `manipulativní skupinu´...
Existuje celá řada seriózních pramenů zabývajících se problematikou sekt.
Často jsou tyto materiály vydávány pod záštitou státních institucí, což by mělo být zároveň zárukou jejich serióznosti.
Jako v mnohých jiných momentech života by i zde mělo platit - čím víc o problému dozvím, tím lépe jsem na tom.
V našich církevních podmínkách se velmi často setkáváme s lidmi náchylnými k závislosti na kultech či jiné působnosti sekt či tzv. "manipulativních skupin".
V následujícím textu je obsaženo několik materiálů jakož i základních principů, které byly doporučené pro sebeobranu a obranu bližních proti takovému působení.
Materiály nejsou míněny jako učebnice, těch je naštěstí dostatek. Jsou míněny jako základ podnětné diskuze se studenty DPO-PBF.
Na zkoušku / zápočet je mj. nezbytné se s touto otázkou zaobírat i samostatně, cestou písemného domácího zadání.
________________________________________
Charakteristické prvky kultů
1. Jejich zakladatel, resp. vůdce je uctíván jako bůh, anebo alespoň jako "Mluvčí boha".
Od svých "věřících" požaduje bezpodmínečnou poslušnost.
2. Učení je zároveň "Pravdou", o které nelze diskutovat a která je zároveň jediným spásným receptem. Kdo to nerespektuje, bude nevyhnutně zatracen. Nejen základní učení, ale také každodenní životní úkony, včetně intimních vztahů, jsou přísně reglementovány.
3. Manipulace členů je budována na strachu a pocitech viny.
4. Mezi vnějším a vnitřním světem existují přísné hranice: Je to mentalita typu "my" versus "oni". Realita je předkládána v černo-bílé perspektivě, konflikty vůči "nevěřícím" příbuzným, stejně jako vůči společnosti jsou předem naprogramovány. Vzhledem k své příslušnosti se členové komunity považují za lepší oproti ostatním. Vystoupení z komunity je totožné se smrtí či zatracením a může vést k prokletí veškerého "odpadlíkova" příbuzenstva.
5. Kritikové a bývalí členové komunity jsou mnohdy v ohrožení, jelikož na základě svých zkušeností a zážitků mohou účinně poukázat na nesrovnalost mezi realitou a tím, jak se komunita prezentuje svému vlastnímu kultovnímu společenství.
________________________________________
Rozdíly mezi tradičními náboženstvími a kulty (sektami)
| Náboženství respektují autonomii (samostatnost) jedince | Kulty vedou k podřízenosti a závislosti |
| Náboženství se snaží pomoci jedinci uspokojit jeho spirituální potřeby | Kulty zneužívají potřebu spirituality |
| Náboženství tolerují kladení otázek a nezávislé kritické myšlení a často k němu i sama nabádají | Kulty odmítají jakékoliv otázky jakož i nezávislé kritické myšlení |
| Náboženství nabádají k psycho-spirituální integraci osobnosti | Kulty rozštěpují osobnost svého příslušníka na "dobré kultovní já" a "špatné bývalé já" |
| Přijetí do náboženského společenství se zakládá na vnitřních procesech, které vycházejí z integrity vlastní osobnosti | Kultovní `obrácení´ může spočívat v nekritickém sebe-odevzdání `vnějším silám´, které ve skutečnosti nemají zájem o konkrétní osobnost |
| Náboženství považují peníze za jeden z mnoha možných nástrojů k dosažení konkrétních nezištných cílů | Kulty považují peníze za mocenský prostředek k dosažení cílů stanovených vůdcem |
| Náboženství považují pohlavní vztah mezi duchovním a věřícími za eticky nepřípustný | Kulty nezřídka podřizují své členy choutkám vůdců |
| Náboženství se staví s respektem vůči kritice | Kulty často zastrašují své kritiky psychicky či právními prostředky |
| Náboženství si váží rodiny | Kulty se většinou staví k rodině nepřátelsky |
| Naboženství nabádají své kandidáty před přijetím víry k důkladnému rozmyšlení | Kulty nabádají k rychlému rozhodnutí bez ohledu na to, zda mají kandidáti dostatek informací |
Převzato podle:________________________________________
Guidelines for Clergy von Richard L Dowhower, D.D., in:
Recovery from Cults, Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse,
Ed. Michael D. Langone, Ph.D., W.W. Norton & Co, New York, London,
Copyright 1993 by American Family Foundation, ISBN 0-393-70164-6.
„Kulty“ mohou způsobit psychická onemocnění
1. Odepřením nebo zpochybněním tradiční lékařské péče
2. Nařízením jednostranných stravovacích předpisů
3. Vyvoláváním pocitů strachu a viny
4. Vyvoláváním naděje na uzdravení, štěstí a blahobyt, spolu s vyvoláváním povědomí, že při nesplnění těchto očekávání je vina na samotném jedinci
5. Odcizením a vytržením z obvyklého rodinného a kulturního zázemí
________________________________________
Mylné názory ohledně kultů a sekt
1. Sekty jsou jen "jiná náboženství", a proto všechno to je pouhou záležitostí teologie
2. Sekty přece nikomu neškodí a jejich členové jsou tam šťastní
3. Když mám správnou víru, nemohou mi sekty udělat nic špatného
4. Indoktrinace je možná jen tehdy, když někdo v sektě žije
5. Jen `labilní´ jedinci sednou sektám na lep. Takoví by tam dříve nebo pozěji stejně skončili
6. Proti sektám pomůže jen modlitba a půst
7. Jsou přeci tak hodní... Přece to nemohou být žádní špatní lidé...
8. Je nutno být k sektám kompromisní. Už proto, aby nebyl ztracen kontakt s blízkými, kteří jsou členy sekty
9. S křesťanskými sektami se co do našich znalostí Bible nemůžeme ani srovnávat!
10. Když se pro určitou skupinu angažuje i jistá významná osobnost, pak přeci takové skupině lze důvěřovat!
Zobrazit příspěvek č. 990 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 3. 2014
Na okraj synaxis
Shromáždění zástupců autokefálních církví nepřineslo slíbené řešení pro naši církev
Doufal jsem, že dnes tu už budu psát o nějakém rozhodnutí, které učinil synaxis ohledně zdejší situace, leč bohužel... Uvítal bych jakékoliv rozhodnutí, ať už by bylo příznivé pro jakoukoliv stranu, jen kdyby mělo autoritu celocírkevního řešení. Co naplat, vše zůstalo při starém.
Pojďme tedy k řadě poznámek nad proběhlým shromážděním. Co přineslo nového a jaký pohled na naši církev tato konference, která je v autoritě hned po všeobecném sněmu, zrcadlí. Jistě nebylo možno očekávat, že třídenní setkání stihne projednat vše, co by si to zasloužilo. Chápeme, že život celé církve má své priority - a k těm patřil především chystaný velký sněm. Leč začněme u toho, co se týká naší místní situace.
Ve svém projevu na úvod zasedání moskevský patriarcha uvedl na naši adresu: "Nemůžeme nevyjádřit lítost, že na našem dnešním setkání nejsou přítomní představitelé všech pravoslavných církví, takže je neúplné. Už dříve jsme mluvili o nepřítomnosti představitelů Pravoslavné církve v Americe, ale to je vysvětlováno tím, že ne všechny místní pravoslavné církve uznávají její autokefalitu. Není však přítomen ani představitel církve, jejíž autokefalitu uznávají všichni. Blažený arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav, který byl zvolen zákonně místním sněmem církve v souladu s její ústavou. Vzniká tak otázka: může se naše setkání nazývat shromážděním všech představitelů místních pravoslavných církví? Jak v tom případě vysvětlíme nepřítomnost jednoho z nich?" (YouTube po 18,30 min.)
Není žádným překvapením, že moskevský patriarcha podporuje vl. Rastislava a uznává ho za našeho metropolitu (víme o tom z oficiálních zpráv z Moskvy a od vl. Ilariona). Tento názor patriarchy patrně vychází z jednostranných informací o průběhu událostí v naší církvi. To je zřejmě také důvod, proč se shromáždění představitelé místních církví s postojem patriarchy Kyrilla neztotožnili a nepodpořili jej. Zvolení vl. Rastislava není Konstantinopolským patriarchátem uznáváno, a proto nebyl na setkání hlav světových pravoslavných církví pozván; a přítomné hlavy místních církví to ve své většině akceptovaly.
Když patriracha Kyrill hovořil o nepřítomnosti zástupců některých autokefálních církví (to měla být výčitka organizátoru synaxis, čili Konstantinopolskému patriarchátu), měl tím na mysli kromě naší místní církve i Americkou autokefální církev, kterou patriarcha Bartoloměj nepozval k účasti na synaxis. Tato církev totiž není uznávána jakožto autokefální, protože jí autokefalitu darovala její Matka (tj. Ruská církev) bez souhlasu ostatních pravoslavných církví, které v Americe působí. Takže pro tyto ostatní zůstává Americká církev dále pouhou "americkou metropolií", jíž se Rusko rozhodlo poskytnout plnou samostatnost.
Dále nebyli zváni přestavitelé tzv. autonomních církví (finské, ukrajinské, japonské atd.), protože se má za to, že jsou zastoupeny hlavou té autokefální církve, pod kterou spadají. Kolem toho nepanuje žádný spor. Všechny ostatní místní církve byly pozvány - nejvyšší hierarchové a jejich nebližší spolupracovníci.Jak se zdá, orodování Moskvy za platnost ustanovení metropolity Rastislava lze považovat za jeden z neúspěchů moskevského patriarchy, které na zasedání utrpěl. Na tuto zmínku totiž nikdo kladně nereagoval a postavení vl. Rastislava zůstalo v očích většiny zástupců světového pravoslaví beze změn. Na vl. Simeona hledí dál jako na metropolitního správce naší církve.
Úspěchem shromáždění bylo svolání velkého sněmu na r. 2016 s ustanovením základních mechanismů přípravy a průběhu toto sněmu. Ani to však nebylo samozřejmostí. Patriarcha Kyrill musel spolknout hořkou pilulku, když se mu nepodařilo prosadit usnesení celého ruského archijerejského sněmu, podle něhož má být na velkém sněmu přítomen veškerý episkopát (samozřejmě jen eparchiální archijerejové, tzv. pravjaščiji, čili nikoliv vikární). Ostatní církve však tento ruský návrh nepodpořily. Úspěchem moskevského patriarchy naopak bylo prosazení konsensuálního přijímání sněmovních usneseních (Řekové chtěli spíše rozhodovat většinou hlasů). Tento princip se má od nynějška uplatňovat na všech grémiích světového pravoslaví. Současně se odsouhlasilo, že každá místní církev bez ohledu na svou velikost a dobu vzniku má jeden hlas.
V případě, že by každá místní církev měla jeden hlas, ale rozhodovala by většina hlasů (čili nikoliv konsensus), pak by byla Moskva snadno přehlasovatelná řeckými církvemi. A naopak - kdyby se za každou církev účastnil veškerý episkopát a každý biskup měl hlas, pak by Ruská církev snadno hlasování všechny ostatní církve (o takové variantě se snad ani neuvažovalo, jenže už samotná přítomnost takového množství episkopů z jedné místní církve, jako mají Rusové, i když by měli dohromady jeden hlas, by jistě vytvářela při sněmovních jednáních jakýsi druh morální tlaku, jemuž by musely ostatní církve čelit). Tudíž se zdá, že kompromisní řešení přijaté na synaxis je jediným perspektivním způsobem společného rozhodování.Početnost přítomného episkopátu byla pro každou zúčastněnou církev omezena na 24 osob (pro Ruskou církev to znamená, že na sněm nepojede ani desetina jejího episkopátu, jiné církve tolik biskupů ani mít nebudou). Ohledně jednotlivých otázek probíraných na sněmu se bude vždy radit celá delegace každé církve zvlášť a přijaté společné rozhodnutí oznámí sněmu její představený (tj. nejvyšší hierarcha dané církve).
Požadavek jednomyslnosti v přijímání usnesení je mj. pojistkou proti tomu, aby byla přijata překvapivá rozhodností, nebo se dostalo sněmovního schválení nějakým "novým tendencím". Proto od něj není očekávána žádná revoluce ani vážné změny. To je zcela v souladu s pravoslavnými principy.
Komentátoři se ptají: Nezmění se požadavkem na jednomyslnost všech přijatých rozhodnutí zasedání sněmu k obrazu polského sejmu 18. století, kde se rozhodnutí také přijímala pouze jednomyslným schválením, a výsledkem bylo, že sejm nedokázal přijmout žádné vážnější rozhodnutí? Co když např. albánská nebo gruzínská církev budou svým vetem blokovat rozhodnutí všech ostatních církví (ať tak budou činit dle vlastního rozhodnutí či na žádost někoho jiného)? Nepřesune se tím veškeré přijímání rozhodnutí ze sněmovního zasedání někam do zákulisí? Snad tomu dokážou předejít důkladná předsněmovní jednání.
Dobře, že nebyla přijata ani žádná podoba hlasování, která by zohledňovala početnost té či oné autokefální církve. V případě ruské církve by to znamenalo, že si všeobecný sněm může svolat sama a ostatní církve k tomu vůbec nepotřebuje. Konec konců je dosti obtížné objektivně měřit početnost církve a stanovit kritéria, podle nichž se bude posuzovat, kolik má věřících a kdo je vlastně považován za věřícího. Podle měřítka společensko-národnostního by to byl každý příslušník pravoslavného národa, který se v nějakém sčítání k církvi přihlásí. Podle názoru, který se odvíjí od života církve za carismu, by se měli sčítat ti, kteří přijdou alespoň jednou do roka ke zpovědi, tj. by se dali sčítat ti, kteří přijdou na Paschu do chrámu či ke svatému přijímání. Podle kanonického hlediska by se měli počítat jen ti, kteří chodí každou neděli do na liturgii. Celkově vzato však jakékoliv uplatňování vnějších kritérií (za účelem prosazení nějakého názoru v církvi) je pro zdravě duchovně smýšlejícího člověka nesmyslné.
Velký sněm, o němž se hovoří jako o osmém všeobecném sněmu (toto počítání je však poněkud sporné), by se měl konat v Konstantinopoli v chrámu Svaté Ireny (pojmenování chrámu se vztahuje nikoliv ke svaté ženě Ireně, ale k Božímu pokoji - tj. ke svatému míru; "irini" řecky znamená pokoj). Právě v tomto chrámu, postaveném za císaře Konstantina ve 4. stol, se konal II. všeobecný sněm (v současnosti je tento chrám považován za koncertní sál; v r. 2010 se tam hrálo oratorium zkomponované metrop. Ilarionem). Datum sněmu bylo oficiálně vyhlášeno na svatou Padesátnici 2016. Předsedat sněmu bude konstantinopolský patriarcha. Sněm se má stát vyjádřením jednotné pozice pravoslavné církve ohledně aktuálních církevních problémů.
Pozornost byla věnována i uspořádání zasedacích míst na sněmu. Předsedající nebude sedět v čele na vyvýšeném místě, aby to ani náznakem nepřipomínalo pozici papeže v římskokatolické církvi. Má mít své místo uprostřed zasedajících, kteří budou kolem něj po jeho pravici i levici.
Ještě k úvahám o průběhu synaxisu. Moskevskému patriarchátu se - jak se zdá - celkově na synaxis příliš nevedlo. Dokonce i souhlas patriarchy Kyrilla se svoláním velkého sněmu byl podle pozorovatelů v jistém smyslu vynucený - resp. byl výsledkem "obchodu" s patriarchou Bartolomějem, který nechal stranou jurisdikční otázku Ukrajiny, a na oplátku Moskva kývla na blízké konání sněmu a mlčky uznává "status quo" ve věci chápání primátu konstantinopolského patriarchy. Rozdílnosti v pojetí konstantinopolského primátu už nějakou dobu (s narůstající intenzitou) jiskří mezi Moskvou a Fanarem (a jiskry už hrozily přerůst v blesky), ale na uplynulém synaxisu bylo o nich "ticho po pěšině". Patriarcha Kyrill sice ve svém proslovu zmínil své pojetí Konstantinopole jako koordinátora, ale raději to nerozvíjel a sporných teologických formulací na toto téma se vyvaroval. Za odměnu je v závěrečném prohlášení obligátní výzva těm bratrům Ukrajincům (rozuměj: filaretovcům), "kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve", a pod tím mezi jinými podpis patrirchy Bartoloměje.
Patriarcha Kyrill na synaxisu zdůraznil, že Ukrajina je územím Moskevského patriarchátu; konstantinopolský patriarcha to nekomentoval, a tím ocenil, že se Moskva synaxisu zúčastnila (původně totiž Moskevský patriarchát vůbec neměl v úmyslu přijet na setkání organizované Konstantinopolí).Vypadá to, že Ekumenický patriarchát může být s výsledky synaxis celkem spokojený. Zdá se mi, že Moskva také nic podstatného neztratila, je-li však Moskevský patriarchát s výsledky spokojen, to je otázka (patriarcha Kyrill na některých filmových záběrech moc spokojeně nevypadá). Vypovídací hodnotu má totiž nejen to, co se komu podařilo na synaxis prosadit, ale i to, co se komu prosadit nepodařilo. Celkově vzato tedy momentální situace vypadá tak, že Moskva, obtěžkaná a unavená nejrůznějšími svými problémy (a teď má na krku ještě problém mladých biskupů naší místní církve), se dostává ve světě pravoslaví do defenzivy a ztrácí síly prosadit se, natož přebrat iniciativu a případně zaujmout vedoucí pozici (ve smyslu nikoliv primátu, ale v oblasti řešení problémů). Vatikánští komentátoři si od tohoto zřetelného oslabování moskevských pozic slibují větší povolnost Ruska na ekumenickém hřišti (což není zrovna to, co by mě osobně moc těšilo).
Krátce na vysvětlenou: Moskva považuje Ukrajinu za své kanonické území. V důsledku toho uznává za kanonickou jen jedinou ukrajinskou pravoslavnou jurisdikci, a to je jurisdikce Moskevského patriarchátu. Ostatní světové pravoslavné církve zatím Moskvu morálně podporují a filaretovský rozkol tzv. "Kyjevský patriarchát" - považují za nekanonický, nemají s ním eucharistické společenství, a tím jej drží v izolaci od světového pravoslaví. Jenže Konstantinopolský patriarchát už dává opatrně najevo, že tento vleklý stav považuje za kontraproduktivní, a zdá se, že by rád viděl, aby byl tzv. "Kyjevský patriarchát" přijat do kanonické Církve (tlačí na Moskvu, aby to učinila, a naznačuje, že by se jinak v tomto případu mohl angažovat více, než by se Moskvě líbilo). Moskva se čemukoliv, co by se byť jen vzdáleně podobalo uznání "Kyjevského patriarchátu", urputně brání. Kanonické právo je samozřejmě na její straně. Jenže něco jiného je šedá litera zákona a něco jiného je barevný strom života (o tom v naší církvi něco víme, že?)
Zatím Moskva drží ostatní místní církve v jednotné frontě proti filaretovcům pomocí nekompromisního morálního tlaku, případně si "kupuje" pokračování celopravoslavné izolace filaretovců všelijakými ústupky (nyní např. svou spoluprací na přípravě velkého sněmu), ale jak dlouho ještě tento výměnný obchod vydrží? Pozice Moskevského patriarchátu např. v Kyjevě, resp. na střední či západní Ukrajině, rozhodně neposiluje. Ukrajinci čím dále tím více věnují své sympatie "Kyjevskému patriarchátu" (můžeme se zlobit, že je to povrchní nacionalismus a že je to nekanonické, ale tím to nezměníme). Filaretův "Kyjevský patriarchát" již pár let s nadějemi hledí směrem, kde je za vodou Fanar, a ukrajinští pravoslavní věřící už ve své většině mezi chrámy Moskevského patriarchátu a tzv. "Kyjevského patriarchátu" příliš nerozlišují, a modlí se tam, kde to prostě mají blíž. A k tomu přihlédněme ke žhavým politickým okolnostem. Poslední společenské události na Ukrajině staví perspektivu politiky Moskevského patriarchátu do poměrně zoufalého světla. (Řekl bych, že Moskevský patriarchát bude brzy muset spolknout velice trpké sousto. V Konstantinopoli vědí, že se otázka pravoslavné Ukrajiny v dohledné době vyřeší sama, a podle toho uvažují a konají.)
Jeden komentátor píše: "RPC pod vlivem politických okolností přehodnotila svou pozici." A všímá si, že vl. Ilarion hovoří o "vzniku nových problémů a aktuálních výzev" a důtklivě žádá, aby "se řešily nové problémy a nikoliv ty, které zajímaly pravoslavnou církev v 70. a 80. letech". Změna pozice může být podle komentátora vyvolána právě situací na Ukrajině.Rusku se na synaxis nepodařilo pomoci ani Gruzínskému patriarchátu při obhájení té čestnější varianty jeho pozice v pořadí na diptiších.
Radostná zpráva pak je, že se podařilo vypracovat kompromisní stanovisko na poli řešení bolavého problému týkajícího se procesu udělování autokefality (pro příště by se měla udělovat na základě souhlasu všech místních církví; zatím však není shoda na mechanismu, kterým by to mělo probíhat).
Zajímavý byl pohled na společné modlitby zástupců světových pravoslavných církví - působilo to dojmem masivní převahy řecké bohoslužby.
Pretenze ve světovém pravoslaví se projevily. Na začátku jiskřilo napětí mezi Moskvou a Athénami kvůli Ukrajině. Na konci se synaxis málem rozpadlo kvůli sporu Antiochie s Jerusalemem o katarskou farnost. To bylo jako blesk z čirého nebe - těsně před koncem, když už nikdo neočekával vážnější problémy, oznámila antiochijská delegace, že nepodepíše závěry synaxis a nezúčastní se závěrečné bohoslužby. Krátce na to odcestovala. K tomu přibyly problémy s odsouhlasením konečné verze prohlášení. Nakonec se přece podařilo zbytek konference udržet pohromadě dovést ji k podepsání společného prohlášení. Je logické, že se toto prohlášení vyhnulo všem neuralgickým místům ve vzájemných vztazích.
Přijatá metodika jednomyslného schvalování všech usnesení a jiných rozhodnutí tedy hned ukázala také svůj rub tím, že Jerusalem nedovolil otevřít otázku Kataru. Z toho důvodu byla antiochijská delegace (která už tak přijela bez patriarchy) odvolána a závěru se neúčastnila. Tento spor o Katar byl ve skutečnosti nejcitelnějším oslabením autority synaxisu.
S tím Katarem se to má tak. Minulý rok se Jerusalemský patriarchát rozhodl založit novou metropolii v Kataru. Původně tam byl jen kněz Jerusal. patriarchátu, ale katarský emír navrhl pozdvihnout status jerusalemského představitele. Takové nabídky se těžko odmítají, jenže problém byl v tom, že Jerusalemský patriarchát žádné eparchie v zemích Perského zálivu nikdy neměl. Avšak Antiochijský patriarchát ano. Zatímco jerusalamského kněze v Kataru antiochijský patriarcha s ohledem na pastýřské okolnosti trpěl, rozhodně nebyl připraven nechat proměnit tuto farnost na svém území v cizí eparchii. Konflikt doposavad nebyl urovnán a patriarcha antiochijský doufal, že bude řešen na konstantinopolském synaxis. Zprostředkování Ekumenickým patriarchátem však odmítl a jerusalemský patriarcha návrh jednat o Kataru na synaxisu vetoval. Z toho je vidět potřebnost instance, která by dokázala řešit konflikty mezi místními církvemi.
V závěrečném prohlášení se mj. vyslovuje podpora a úcta ke svědectví křesťanů na Blízkém Východě a v Africe i na jiných místech planety. Hovoří se tam o jejich dvojitém mučednictví - jednak za víru, a potom též za zachování vztahů s lidmi jiného náboženského přesvědčení, tak jak se jejich společenství na těch místech historicky utvořilo. Hierarchové odsoudili, že v těchto zemích není mír a stabilita a že jsou tím křesťané nuceni opouštět zemi, ve které se narodil Pán Ježíš Kristus. Hierarchové dále žádají okamžité propuštění unesených metropolitů Pavla a Jana a jiných duchovních a také monašek z monastýru sv. Thekly. Vyzývají všechny účastníky konfliktu k přerušení vojenských operací, k osvobození zajatců a obnovení míru. Křesťané Blízkého Východu jsou "kvasem světa". Mír pro všechny lidi přinese bezpečnost světu i pro křesťany. Dále zástupcové místních církvi vyjádřili podporu Antiochijskému patriarchátu v jeho duchovní a humanitární službě.
Vladykové uvedli, že se modlí za mírové rozhovory a smíření na Ukrajině. Odsuzují hrozby násilného uchvácení svatých monastýrů a chrámů, a modlí se za návrat našich bratrů, kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve.
Vyjádřili podporu posvátnému charakteru lidského života od momentu početí až do přirozené smrti. Uznávají jako manželství jen svazek mezi mužem a ženou, což je obrazem jednoty Krista a jeho Církve.
Využívají příležitosti tohoto shromáždění k posílení jednoty cestou společenství a spolupráce, a potvrzují svůj důraz na katolicitu (sobornost) jakožto princip prvořadé důležitosti pro jednotu Církve. Jan Zlatoústý učil, že "jméno Církve je jménem jednoty a shody, a nikoliv rozdělení". (Že by to byl vzkaz do ČR a na Slovensko?)
Z toho všeho je zřejmé, že hodnocení proběhlého synaxis je nejednoznačné. Na jedné straně je velkým úspěchem svolání velkého sněmu (už kvůli tomu tato konference vstoupí do dějin). Bude to sněm, který bude zřejmě mnoho znamenat v životě pravoslavné církve. Někteří mu dávají označení "apokalyptický". Možná bude tento sněm naplněním různých proroctví. Jistého pokroku bylo dosaženo v řešení procesu udělování autokefality. Na straně druhé nám synaxis ukázal, že celkový morální stav světové pravoslavné církve by mohl být lepší. Mezi některými místními církvemi existuje napětí a nevyřešené problémy. Prakticky všechny naléhavé otázky tohoto druhu byly odsunuty. Je vidět, že synaxis neměl sílu ani schopnost ani takovou soudržnost, aby se problémy tohoto druhu mohli shromáždění delegáti zabývat.
Ve stínu nevyřešené otázky Ukrajiny a neřešeného problému s Katarem zůstala nakonec problematika naší církve. Průběh zasedání synaxisu byl v tomto ohledu pro mě jistým zklamáním a všechny přísliby, týkající se otevření našich místních záležitostí v rámci zasedání synaxisu, zůstaly nenaplněny.
P.S.
Co bude dál u nás? Shromáždění zástupců autokefálních církví nám nepomohlo žádným explicitním vyjádřením na naši adresu. Konec konců lze to pochopit - vypadalo by zvláštně, kdyby synaxis, který nedokázal otevřít žhavou otázku územního sporu dvou historických patriarchátů, otevíral otázku personálních sporů v jakési mladé církvičce daleko na severu. A ještě k tomu - za použití schváleného principu konsensuálního rozhodování, který dovolil Jerusalému znemožnit řešení problematiky Kataru, by Moskva nejspíše zablokovala zahájení rokování o nás. Moskva má totiž za to, že ohledně situace u nás není co řešit, jak to jasně proklamoval už dříve metrop. Ilarion (Sůl země).
Přesto máme z čeho vycházet. Synaxis mlčky odsouhlasil nepozvání a nepřítomnost vl. Rastislava z důvodů neuznávání jeho zvolení metropolitou. A nic na tom nezměnila ani zmínka moskevského patriarchy, kterou pro vl. Rastislava ve svém projevu ztratil. Lze to přesvědčivě vykládat tak, že si většina účastníků synaxisu přeje, aby dál pokračovalo jednání, které vede Konstantinopolský patriarchát v naší kauze.
Jen doufejme, že se to nepovleče až do velkého sněmu v r. 2016. To bychom se pak tohoto sněmu nemohli zúčastnit. A navíc - pokud by musel náš případ projednávat tento sněm, pak bychom se zřejmě dostali do kánonů, které sněm po sobě zanechá. Byla by to dosti pochybná čest, kdyby po naší místní krizi zůstala na všechny věky památka v podobě jednoho kánonu, který uspořádává vnitřní věci církve v Českých zemích a na Slovensku. Všichni bohoslovci by se pak až do konce světa v hodinách kanonického práva seznamovali i s tímto kánonem a dumali by, co se to tenkrát v té církvičce kdesi za Alpami u všech všudy dělo (možná by na to téma jednou psali dizertační práce).
Takže bude pokračovat jednání. Za týden má cestovat vl. Simeon opět do Kostantinopole (viz věstník Sůl země). Včera napsal vl. Simeon dopis patriarchovi Kyrillovi, v němž mu vysvětluje situaci u nás a její vznik; snad to přispěje k tomu, že patriarcha bude mít širší pohled na to, čím naše církev prochází.
Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr
Zobrazit příspěvek č. 989 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 3. 2014
Synaxis v Konstantinopoli
Probíhá setkání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví
První den setkání (synaxis) (6.3.2014).
Patriarší chrám sv. Jiří ve Fanaru.
Zasedání hlav místních pravoslavných církví předsedá ekumenický patriarcha Bartoloměj.
Zasedání zahájil patriarcha Bartolomeos (Konstantinopol), který připomněl, že "pravoslavné eklesiologii je zcela cizí" každá představa, která by umožňovala "celosvětové panování jakékoliv z místních pravoslavných církví nebo jejího představitele". Dále zdůraznil: "Všem je nám svěřena odpovědnost za jednotu naší svaté Církve."
Patriarcha Kyrill (Moskva) ve svém projevu představil pohled Ruské pravoslavné církve na otázku přípravy všepravoslavného sněmu, jak jej vyjádřil archijerejský sněm v Moskvě v r. 2013. Jeho účastníci vyjádřili všeobecné přesvědčení, že na tomto chystaném sněmu musí být všechna rozhodnutí přijímána na základě jednomyslné volby všech místních církví, a nikoliv tedy pouhou většinou hlasů. Program, témata, principy konání sněmu, protokol jeho bohoslužeb a zasedání, projekty základních sněmovních dokumentů musí být předběžně odsouhlaseny všemi místními církvemi. Členové ruského archijerejského sněmu považují za nutné, aby prezidium všepravoslavného sněmu tvořili představitelé všech místních pravoslavných církví a aby na sněmu byl veškerý episkopát zastoupen v maximální plnosti.
Konsensuální způsob rozhodování byl použit už v předsněmovním procesu, který začal setkáním na Rhodu v r. 1961. Patriarcha Kyrill trvá na tom, aby tento princip - jakožto osvědčený - nebyl opuštěn ani při další přípravné předsněmovní práci. Poznamenal také, že konsensus je základem práce biskupských shromáždění v oblastech diaspory, a zdůraznil: "Díky tomuto principu se v současných historických podmínkách daří zachovávat církevní jednotu."
"Předkládat na sněmu otázky, které nebyly předem projednány a odsouhlaseny, by značilo učinit z něj prostor pro konfrontaci a ohrozit církevní jednotu. To by ztížilo následné přijetí sněmovních ustanovení v jednotlivých místních církvích. Naším úkolem je ukázat jednotu Církve v otázkách, které hýbou pravoslavným světem. Hlas každé církve, bez ohledu na její početnost a dobu vzniku, musí být slyšen. Všepravoslavný sněm se musí stát místem, kde Svatý Duch zjeví svou přítomnost skrze církevní jednomyslnost, kde si vůle většiny nesmí tyransky podrobovat menšinu," prohlásil patriarcha Kyrill a dodal: "Sněm má být vyjádřením naší pravoslavné eklesiologie přesně tak, jako je takovým vyjádřením Božská liturgie a její společné konání."
Byla nadnesena i témata, která před nás současnost klade a která není možno obcházet: masové vyhánění křesťanů z blízkovýchodních a severoafrických oblastí, což hrozí vymizením křesťanské přítomnosti v zemích, kde bylo křesťanství od doby počátku svého šíření. Dále je to duchovní zhoubnost kultu spotřeby, jenž je podstatou ekonomické krize, která udeřila i na mnohé země křesťanského světa (nyní už bohužel spíše: pseudokřesťanského světa). Dále jsou to pokusy zavádět tzv. genderovou filosofii, která likviduje základy mravnosti i rodiny - tyto pokusy se již uchytily v západních zemích a nyní se valí na pravoslavný východ. Jsou to i problémy bioetiky, jako např. klonování či tzv. "náhradní mateřství" a vše, co proniká do samotné Bohem stvořené lidské přirozenosti. Na to je nutno hledat odpovědi, avšak nikoliv jen teologické, nýbrž i pastýřské.
Představitel Gruzínské pravoslavné církve poznamenal, že zatímco všeobecné sněmy se scházely s cílem chránit Církev před herezemi a definovat pravou věrouku, cíl očekávaného sněmu je jiný: demonstrovat světu jednotu a vzájemný souhlas pravoslavných národů. "Proto považujeme za nutné, sezvat sněm až poté, co budou všechny aktuální otázky prozkoumány a rozřešeny na principu konsensu, aby byly vzaty v potaz zájmy všech církví," dodal katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II.
Patriarcha rumunský Daniel připomenul, že duchovní autorita synaxisu se pozvedá, když je tím posilována společná odpovědnost (představitelů místních církví) za jednotu Pravoslaví. Podle jeho názoru se mají bratrské církve dnes více radit a spolupracovat v souvislosti s třemi výzvami současného světa: jednak je to sekularizace a náboženská lhostejnost, pak je zde fenomén migrace, která vyvolává nové společenské a pastýřské problémy, a též je tu ekonomická krize, která je křesťanům pobídkou k projevům větší solidarity k chudým, nemocným a osamoceným.
Delegáti účastnící se synaxis:Dle oficiální site MP
Konstantinopolský patriarchát: patriarcha konstantinopolský Bartolomeos, metropolita pergamský Ioannis, metropolita gallský Emmanuil, archiepiskop americký Dimitrios, metropolita švýcarský Ieremias.
Alexandrijský patriarchát: papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky Theodor II., metropolita guinejský Georgij, metropolita leontopolský Gavriil, archim. Theodor (Dridakis).
Antiochijský patricharchát: metropolita akkrský Savva, metropolita buenos-aireský Siluan, prot. Porfýrios Georgi.
Jerusalemský patriarchát: patriarcha svatého Města Jerusalema a celé Palestiny Theofilos III., hlavní tajemník posv. synodu archiepiskop konstantinský Aristarch, archiepiskop anfidonský Nektarios, diakon Evlogios.
Moskevský patriarchát: patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill, předseda oddělení vnějších církevních věcí MP metrop. volokolamský Ilarion, vedoucí arministr. sekretariátu MP episkop solnečnogorský Sergij, náměstek předsedy předsedy OVCV prot. Nikolaj Balašov, spolupracovník OVCV diakon Anatolij Čurjakov.
Gruzínský patriarchát: katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II., metrop. zugdidský a caišský Gerasim, prot. Georgij Eviadadze, monach Anfim.
Srbský patriarchát: patriarcha srbský Irenej, metrop. černohorský a primorský Amfilochij, ep. bačský Irenej, hlavní tajemník OVCV prot. Gaij Gajič.
Rumunský patriarchát: patriarcha rumunský Daniel, metrop. zapado- a jihoevropský Josef, metrop. tyrgovištský Nifon, prot. Stefan Ababej, prot. Michail Tica, diakon Mihail Mušat.
Bulharský patriarchát: patriarcha bulharský Neofit, metrop. nevrokopský Serafim, hlavní tajemník posv. synodu ep. stobijský Naum, hlava patriaršího sekretariátu Theodor Afanasov, Kyrill Dimitrov.
Kyperská pravoslavná církev: archiepiskop Nové Justiniany a celého Kypru Chrysostomos II., metrop. pathský Georgios, episkop arsinojský Nektários, diakon Kyprian Kunturis.
Řecká pravoslavná církev: archiepiskop athénský a celého Řecka Ieronimos, metrop. dimitriadský a almirosský Ignatios, metrop. messinijský Chrysostomos, hlavní tajemník posv. synodu episkop diavlijský Gavriil, diakon Epifanios Arvanitis, Christos Georgusis.
Albánská pravoslavná církev: archiepiskop tyranský a celé Albánie Anastasios, metrop. korčinský Ioann, metrop. girokastrský Dimitrios, diakon Grigorios.
Polská pravoslavná církev: metropolita varšavský a celého Polska Sávva, episkop semjatyčský Georgij, archim. Andrej (Borkovski).
Jediná místní autokefální církev, která nebyla na synaxis pozvána, je naše "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Důvodem je skutečnost, že zvolení vl. Rostislava metropolitou (čili nejvyšším představitelem) není v pravoslavném světě doposavad všeobecně akceptováno. Proto je na naši církev pohlíženo jako na církev, která je momentálně bez svého nejvyššího představitele (viz o tom článek v oficiálním věstníku "Sůl země").
P.S.
Druhý den synaxis proběhl ve znamení velice živých debat. Podle zatím neoficiálních zpráv bylo domluveno svolání všepravoslavného sněmu na r. 2016 do Konstantinopole. Počet biskupů, kteří se mohou za každou místní pravoslavnou církev účastnit sněmu, bude omezen (zřejmě max. 20). Sněmovní rozhodnutí budou přijímána konsensuálně.
Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr
Zobrazit příspěvek č. 988 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 3. 2014
Citace svatých Otců
O pokání
Od toho času začal Ježíš kázat a pravit: Kajte se, neboť se přiblížilo Království nebeské.
(Mat 4,17)
Co je to pokání? Zanechat dosavadního (hříšného života) a litovat, co jsem činil.
(Ct. Izák Syřan)
Pamatujte všichni: Nekajeme-li se, tak se neočistíme. Neočistíme-li se, neožije naše duše. Neožije-li naše duše, zahyneme.
(Ct. Ioann Snyčev)
Pokání - to je pro Boha svátek, neboť Evangelium praví, že se Bůh raduje více z jediného hříšníka, který se kaje, než s devadesáti devíti spravedlivých.
(Ct. Efrém Syřan)
Kněžské rozhřešení, jehož se nám dostává při svaté Tajině pokání, je skutečným rozhřešením, ať už je uděluje jakýkoliv kněz. Sám Hospodin totiž naslouchá zpovědi skrze uši duchovního otce a ústy zpovědníka rozhřešuje.
(Svt. Feofan Zatvornik)
Není žádného hříchu, který by nemohl být odpuštěn, kromě hříchu, jehož nelituješ.
(Ct. Izák Syřan)
Pravé pokání vyžaduje, aby se člověk odvrátil od hříchů a světské marnosti, a celým srdcem se obrátil k Bohu. Aby se kajícník vnitřně změnil a stal se jiným, než byl dříve; a tak s bázní a chvěním nalezne pro sebe spásu a už o nic se nestará více, než jak by se Bohu zalíbil a jak se zachránit. Chceš-li přebývat v pravém pokání, a tak se zachránit, změň se, obnov se, staň se jiným; nezůstávej takovým, jakým jsi byl doposavad, a nestarej se více o nic, než jak Bohu sloužit a zachránit se. Tak se staneš novým Kristovým stvořením.
(Svt. Tichon Zadonský)
Pokání je skutečné jen tehdy, když člověk pocítivší své hříchy, jimiž rozhněval svého Stvořitele, zanechá hříšných skutků, rmoutí se nad nimi, lituje jich, a stává se hodným obdržet blahodatí Kristovou odpuštění skrze rozhřešení udělované kněžími Církve. Nezanechá-li hříchů, ač se z nich kaje, tak to není pokání, ale spíše nebezpečné opovážlivé a nerozumné spoléhání na dobrotu Boží. Taková opovážlivost je souzena Bohem stejně jako zoufalství.
(Ct. Makárij Optinský)
Duše má, duše má, proč spíš? Blíží se konec, máš být zkroušená. Probuď se ze spánku, aby se nad tebou slitoval Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.
(Kondak z Velkého kánonu Ondřeje Krétského)
Zobrazit příspěvek č. 987 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 3. 2014
Citace svatých Otců
O půstu
„Postem jsem kořil duši svou.“
(David žalmopěvec)
Půst povznáší modlitbu k nebi, stává se pro ni jakoby křídly.
(Sv. Basil Veliký)
Půst odráží pokušení, zjasňuje a zdobí ty, kteří zápasí za zbožnost. S půstem přichází střízlivost a čistota.
(Sv. Basil Veliký)
Chudák půst! Kolik se naň snáší pomluv, hanění a pronásledování! Leč s Boží milostí vše ustojí. A jak by nemohl? Má mocné zastání! Pán Ježíš se postil, apoštolé se postili, a to ne málo! Jak praví o sobě apoštol Pavel: "V postech mnohých..." (2. Kor 11,27). A všichni svatí drželi přísné půsty, takže kdybychom mohli prohlédnout veškeré příbytky ráje, nenalezli bychom tam nikoho, komu by byl půst cizí. A tak to má být. Vždyť porušením půstu byl ztracen ráj, a proto držení přísného půstu musí být mezi prostředky, které nám ztracený ráj navracejí. Naše Matka, svatá Církev, nám přece není macechou, ale želí nás a srdce ji bolí lítostí. Což by na nás nakládala takové těžké břemeno, kdyby to nebylo nutné? A pokud nás žádá, abychom takovou tíhu nesli, znamená to, že jistě není jiné cesty. Pokořme se tedy... Ano, všichni, kteří touží po spáse, ať se pokoří... Kdo odporuje půstu či se vymlouvá, aby se nemusel postit (i když by mohl), ten si spásy jistě příliš necení.
(Sv. Theofan Zatvornik)
Ti, co zavrhují půst a ženou se za rozkoší a komfortem, jež jsou jejich blažeností, mají v patách hojný roj všelikých špatností, a navíc tím škodí svým tělům.
(Sv. Basil Veliký)
Kdo se upřímně a nepokrytecky postí, napodobuje Krista, stává se na zemi podoben andělům, připomíná proroky, vstupuje do společenství s apoštoly. Skrze půst dosahuje přerodu své přirozenosti, mění se z nespravedlivého na spravedlivce, ze špatného na dobrého, z nečistého na zbožného, a tímto způsobem si osvojuje Krista, poklad života...
(Sv. Jan Zlatoústý)
Sláva Bohu, že nám daroval pokání, a skrze pokání docházíme spásy my všichni bez výjimky! Nebudou spaseni jen ti, kteří si nepřejí kát se, a v tom spatřuji zoufalost jejich stavu; často za ně pláči a lituji je. Vždyť nepoznali v Duchu Svatém, jak nesmírné je Boží milosrdenství. Kdyby každá duše poznala Pána, věděla by, jak velice nás miluje. Pak by nikdo nejen nepropadal zoufalství, ale nikdy by ani nereptal.
Každá duše, která přijde o pokoj, se musí kát, a Pán jí odpustí hříchy, a duše posléze v sobě pocítí radost a pokoj. Netřeba dalších svědků, protože sám Duch svědčí, že hříchy byly odpuštěny. Hle, znamení odpuštění hříchů: pokud jsi pojal hřích v nenávist, tak ti Pán odpustil tvé hříchy.
Kdyby se všichni lidé káli a zachovávali Boží přikázání, pak by na zemi byl ráj, neboť Království Boží je v našem nitru. Boží Království - to je Svatý Duch, a Svatý Duch je tentýž na nebi i na zemi.
(Ct. Siluan Athonský)
V Kristu člověk získává více, než ztratil v Adamovi, neboť Království Boží, které Kristus dává, převyšuje pozemský ráj, o který Adam přišel.
A tak se zamysleme, jakou čistotu má člověk získat, aby vstoupil do tohoto Království. Neodkládejme naši spásu na potom, neukájejme se nadějí, že se očistíme před smrtí, či dokonce až při umírání, anebo že půjdeme do "očistce", jak si chybně myslí katolíci. Pro ty, co si říkají "potom", nepřijde nikdy žádné "potom". Proto se starejme o svou spásu dnes, dokud můžeme ještě říkat "nyní".
(Archiep. sinajský a faranský Damián)
Zobrazit příspěvek č. 986 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 3. 2014
Ruská pravoslavná církev ke krizi na Ukrajině
Prohlášení Moskevského patriarchátu
Apel Jeho svatosti moskevského patriarchy Kyrilla ... ke všemu duchovenstvu a všem věrným dítkám Ukrajinské pravoslavné církve v souvislosti se situací na Ukrajině
... Archipastýři a pastýři! Drazí bratři a sestry!
Trpím, když hledím na to, co v současnosti na Ukrajině probíhá. Politické sváry vedou ke konfrontaci a rozdělení lidí, a to i těch, kteří jsou spojeni stejnou vírou. Je ohrožena existence Ukrajiny jako jednoho státu. Tyto události jsou výsledkem vnitřní politické krize, neschopnosti různých společensko-politických sil se domluvit na nenásilném řešení existujících problémů společnosti.
Dítkami naší církve jsou lidé různých politických názorů a přesvědčení, a také ti, kteří dnes stojí na různých stranách barikád. Církev se nestaví na žádnou stranu politického boje. Údělem církve však je rmoutit se nad těmi, kdo byli postiženi násilím, zajímat se o ty, kteří potřebují ochranu a jejichž životy jsou v nebezpečí.
Ujišťuji ... ukrajinské věřící, že učiním vše, co je možné, abych přesvědčil ty, kteří mají v rukách moc, že nesmějí dopustit zahynutí pokojných lidí na ukrajinské zemi, která je tak drahá mému srdci. Krev našich spolubratří, prolitá v Kyjevě a jiných ukrajinských městech, je důsledkem nenávisti. Znesváření lidé stojící na různých bojujících stranách dovolili nepříteli lidského rodu, aby v jejich srdcích rozdmýchal zlobu. Nechť Bůh zarazí jakoukoliv ruku, která se napřahuje, aby způsobila bolest a utrpení. Kéž Hospodin požehná těm, kteří hájí mír! Ať nejmilostivější náš Otec nedopustí, aby šel bratr proti bratru, aby pokračovalo násilí, aby bylo zneuctíváno to, co je posvátné. Kéž už nebudou další oběti na Ukrajině. Vroucně se za to všichni modleme!
Nikdo z těch, kdo teď žijí na Ukrajině, se nesmí cítit cizincem ve svém rodném domě, ať už hovoří jakýmkoliv jazykem. Nesmí být dopouštěna další polarizace společnosti a nárůst násilí proti pokojnému obyvatelstvu. Všemu lidu je nutno garantovat uskutečňování jeho práv a svobod, včetně práva na účast v přijímání osudových rozhodnutí. Ti, kteří jsou u vlády, jsou povinni nedopustit násilí a zločiny. Ukrajinský národ sám - bez vnějších zásahů - musí určit svou budoucnost.
Bratrství ruského, ukrajinského a běloruského národa - to je realita, která se zrodila v utrpení během historie; řada minulých pokolení za ni trpěla. Tato skutečnost žije v našich srdcích a musí určit naši budoucnost a nesmí být obětována kvůli momentálním zájmům.
Dnes je (podle pravoslavného kalendáře) "neděle všeobecného odpuštění", a tak se obracím ke všem svým bratřím a sestrám v Kristu s vroucí výzvou ke vzájemnému pochopení a odpuštění. Obracím se ke všem, kteří třímají v rukách moc: Nepřipusťte páchání násilí nad pokojnými občany!
Pane, požehnej lid svůj a ochraňuj od všeho zla každého, kdo žije v ukrajinské zemi!
2. března 2014
Přeloženo z oficiálního serveru MP RPC
P.S.
Přeložil jsem tuto patriarší výzvu, která je oficiálním hlasem Ruské pravoslavné církve, aby se s ní mohl seznámit i český čtenář, protože se už začínají šířit dezinformace ze západních a západokřesťanských sdělovacích prostředků (viz např. článek na Christnetu: »Ruská pravoslavná církev označila vyslání vojáků na Ukrajinu za "mírovou" misi« s obrázkem prezidenta Putina). Politicky se v ukrajinské krizi silně angažuje svým vlivem už řeckokatolická církev (tj. tzv. uniaté patřící pod Řím) a své postoje publikuje; to je zažitý západo-křesťanský model postavení církve a státu, takže nás to nepřekvapuje. Od západního způsobu myšlení a pojetí církve musíme tedy očekávat snahu přisoudit i pravoslavné církvi politickou angažovanost. Ohledně objektivity našich veřejnoprávních i soukromých masmédií jistě nebudeme chovat jakékoliv naděje. Spíše vidíme, že česká média produkují ohledně ukrajinské krize stejnou dezinformační kampaň, jako tomu bylo v případě Jugoslávie a pak Kosova (viz k tomu protest moravského pravoslavného duchovenstva proti štvavému článku nějakého fanatika v týdeníku Respekt).
Snad tento překlad provolání patriarchy Kyrilla přispěje k lepší informovanosti českých lidí o postoji pravoslavné církve.
Zobrazit příspěvek č. 985 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 2. 2014
Zajímavý článek
Ruský metropolita Ilarion nevidí žádný problém v situaci místní pravoslavné církve
Na webu Sůl země:
Článek Metropolita Hillarion: "Nevidím žádné problémy v církvi Česka a Slovenska, které by se měly napravovat."
Zobrazit příspěvek č. 984 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Další úvaha nad naší eklesiologií
Šíří se po naší církvi protestantské chápání církve?
Před týdnem či dvěma bylo po Moravě rozšířeno dílko pamfletického charakteru. Autor se v něm zabývá svým pohledem na církevní situaci, což by ještě nebylo nic špatného, horší pak je, že se ve své myšlenkové konstrukci dopracoval k eklesiologii, nad jejíž pravoslavností se vznáší velký otazník. Jelikož že pár duchovních tento nepravoslavný koncept podepsalo, je tu další důvod, proč se jím zabývat. Samotný - neznámým autorem sledovaný - cíl pamfletické výzvy ponechám stranou, rád bych se jen zamyslel nad věroučnou stránkou pamfletu. Prosím ty, kteří se chystají věnovat těmto řádkům, aby při přemýšlení nad vzneseným tématem odhlédli od naší konkrétní církevní situace, neboť v tomto článku jde především o všeobecné teologické principy.
Téma toho článku se částečně překrývá s obsahem článku č. 982 věnovaném svátku tří hierarchů. Prosím laskavého čtenáře, aby prominul, že se několik tezí v obou textech opakuje.
Pamflet zde podává pohled na církev, který je v pravoslavném prostředí poměrně svérázný (jemně řečeno). Takovou eklesiologii jsme zvyklí vídat v protestantském prostředí, ale určitě ne tam, kde panuje nad lidským myšlením pravoslavná věrouka. Problematická věrouka pamfletu se odvíjí od způsobu, jakým autor používá pojem "sobornost" Církve.
"Sobornost" je pojem převzatý z církevní slovanštiny a je to v pravoslavné teologii teminus technicus čili součást odborného názvosloví. Jeho význam a teologický obsah se odvíjí od jeho použití v církevně-slovanském překladu Symbolu víry, a tudíž se významně překrývá s obsahem klasických eklesiologických termínů: (vše)obecnost čili katolicita. To je, myslím, autorovi pamfletu známo, a tak budu při zamyšlení nad jeho elaborátem všechny tyto tři pojmy používat jako synonyma.
V čem tkví možná hereze, resp. protestantismus, našeho milého anonyma? V průběhu celého textu se vyjadřuje ve smyslu, že v prosincovém jednání "synodu" a v jednání lednového "mimořádného sněmu" se projevuje církevní "sobornost", která je pro nás všechny závazná. Pamflet žádá, aby se této "sobornosti" podřídil i jeden z místních biskupů, který usnesení prosincového synodu ani následný sněm nepovažuje za legální ani legitimní. Anonymní autor staví autoritu místního sněmu na nejvyšší církevní místo a klade ji nad svědomí biskupa, ač se tu jedná o nejvážnější kanonické otázky, přičemž se tento autor ani zmínkou nemíní vypořádat se vznášenými pochybnosti o legálnosti a legitimitě řečeného synodu a sněmu.
Toto myšlení autora, který vidí ve schůzi duchovenstva a laiků za všech okolností orgán, jemuž se musejí biskupové bez diskusí podřídit, a to i v zásadních kanonických (či dokonce věroučných) věcech, prosvítá skrze celé znění jeho pamfletického textu; někde je vyjádřeno přímo, jinde naznačeno. Viz např. větu: "Jsme synové a dcery jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve, jejímž principem z hlediska církevní správy je sobornost a nikoli svévole byť sebevýše postaveného hierarchy či duchovního." Chápe autor vůbec v čem tkví "sobornost" čili katolicita Církve? Nebo používá toto slovo jen dle svých představ a vytrženo z kontextu pravoslavné eklesiologie? Nebo má autor opravdu protestantské chápání církve, které je přelakováno jen tenkým pravoslavným nátěrem?
Protože je téma katolicity nejen důležité, ale i krásné, pokusím se tomu věnovat více, než jen pár stručných odstavců.
V pravoslavné církvi je výchozím principem církevní správy pastýřské působení biskupa, který je obrazem jediného Pastýře Církve - Ježíše Krista. Jako odpověď na hierarchické pastýřství v církvi promlouvá hlas Božího lidu. Žádný sněm, složený z laiků a nižšího duchovenstva či kněžstva (byť i za přítomnosti biskupa/ů), nemůže mít z kanonického hlediska přímou a totální nadvládu nad biskupem (hlas Božího lidu a jeho případná korekce hierarchické správy promlouvá jiným způsobem), v opačném případě by to nebylo nic než zjevný protestantismus. Jenže právě takový protestantismus hlásá řečený pamflet, který volá po tom, aby se biskup podřídil "vůli místní církve", vůli, která "se projevila příslušnými usneseními XIII. sněmu, usneseními posvátného synodu, usneseními obou metropolitních rad, jakož i usneseními eparchiálních rad pražské i olomoucko-brněnské eparchie." (Citace anonymního autora.) Nebyla by to však byla falešná "sobornost", při níž by ovce vedly pastýře? Zvláště jedná-li se o zásadní kanonické otázky našeho společenství s celosvětovou Církví, mělo by selhání pastýřské úlohy biskupa fatální důsledky. Místní církev si může zřídit desítky a stovky různých orgánů se smíšeným složením (z duchovenstva a laiků), ale v zásadních otázkách kanonické správy nemohou tyto orgány převzít biskupskou odpovědnost za církev, pokud chceme zůstat na půdě Pravoslaví.
Když hovořím v průběhu tohoto článku o místním "sněmu laiků a duchovenstva" (jak je zřízen naší platnou ústavou), tak samozřejmě beru na zřetel, že tam jsou přítomni i zdejší biskupové. Ti však mají na tomto sněmu k dispozici pouhé 4 hlasy z 60 nebo 70 účastníků shromáždění. To je z hlediska "hlasovací síly" natolik slabá pozice, že si dovoluji takové shromáždění nazývat "sněmem laiků a duchovenstva".
Ve správě a životě Církve spolupůsobí ze strany lidského prvku dva principy - episkopát a Boží lid - které na sebe neustále vzájemně reagují. Zdánlivě by spolu měly soupeřit, ale působením Svatého Ducha mohou tyto dva principy souznít jako akord. Právě toto souznění je jedním z nejkrásnějších a nejpřesvědčivějších projevů katolicity Církve. Dochází-li však k soupeření či neladu, znamená to většinou, že církevní společenství je nemocné a že do něho vstupuje světský duch.
Na nejvyšší celosvětové církevní rovině patří při řešení otázek, které si žádají rozhodnutí na této úrovni, vrcholná pravomoc církevnímu sněmu tvořenému zástupci místních církví - každopádně je to však i zde záležitost episkopální. Tam - při jednání zástupců celé světové pravoslavné Církve - se zvláštním způsobem projevuje sobornost (katolicita) Církve Kristovy. Žádná autokracie jednoho biskupa nad celou Církví, ale sněmovní princip, skrze nějž může působit inspirace Svatého Ducha. Tedy všeobecný sněm je obecně nejznámější demonstrací katolicity (sobornosti) Církve.
Nikoliv nepodstatným projevem katolicity je skutečnost, že hlas každé místní autokefální církve má na světovém sněmu stejnou váhu. Bez této zásady by byla celocírkevnost sněmovního rozhodování jen iluzí. Pro příklad nemusíme chodit daleko - Ruská církev má tolik biskupů, že by jejich hlasy převážily a naprosto smetly hlas všech ostatních biskupů celé ostatní církve. A protože by všichni zřejmě hlasovali podle direktivy moskevského patriarchy (Moskevský patriarchát je znám autoritářskými vnitřními poměry, které jsou výsledkem místních specifik a historických okolností), zavládl by zde reálný papismus - celosvětovou pravoslavnou církev by ovládal patriarcha této nejpočetnější místní církve.
Dalším projevem plnosti katolicity je akceptování všeobecného sněmu veškerým Božím lidem, který jako celek - čili jakožto mystické Tělo Kristovo - je veden Duchem Svatým. Oba principiální projevy katolicity - episkopální na sněmu i laické potvrzení pravosti sněmu - jsou neodlučně spojeny a nejvyšší rovina celocírkevního života je bez nich nepředstavitelná.
Odraz tohoto souznění obou principů katolicity (sobornosti) nejvyššího církevního vedení se pak může zpětně a částečně zrcadlit na nižších církevních úrovních, kde mohou být dle místních církevních ústav vytvořeny církevní orgány, v nichž jsou k účasti na záležitostech církevní správy přizváni i laikové a farní duchovenstvo. Episkopát se pak v rámci místní tradice dobrovolně zříká části svých kanonických pravomocí ve prospěch celocírkevního řízení místních církevních věcí. Tím lze zapojit do života církve co nejvíce věřících a duchovenstva, a zároveň společným rozhodováním minimalizovat možnost nespokojenosti, sporů či roztržek.
Rozdíl mezi globální rovinou církve a lokální správou církve je však zřejmý. Sněm pořádaný jakožto všeobecný může být Božím lidem odmítnut a sněmovní rozhodnutí biskupů musí ještě projít celocírkevním schválením, ano, to je z naší teologie zřejmé, těžko si však představit, že by na lokální úrovni mohlo platit jen takové biskupské rozhodnutí, které schválí laikové. Příslovečné "hlas lidu - hlas Boží" nemusí v nedokonalých lokálních poměrech platit vždy, už proto, že na místní úrovni je relativně nízký počet věřících, a proto je jejich hlasování ovlivnitelné či dokonce zmanipulovatelné - toto není katolicita.
Proto by měla každá lokální církevní ústava přesně vymezit, jaké pravomoci a v jakých oblastech a otázkách církevního života mají jednotlivé církevní orgány. Zároveň by se mělo více připomínat, že (jak sama ústava hned zpočátku zmiňuje, viz čl. 1. odst. 1.) se církev řídí kanonickými pravidly. A v pořadí důležitosti předcházejí dle ústavy posvátné kánony dokonce i rozhodnutí našich místních sněmů - čili ještě jednou: kanonická pravidla stojí i nad orgánem, který je dle naší ústavy mezi všemi místními církevními orgány nejvyšším, - tj. místním sněmem. A v zásadních otázkách, které se týkají zachování samotné existence, kanoničnosti a pravoslavnosti, se může episkop řídit výhradně kánony. Tím však rozhodně nechci nabádat k tomu, aby se naše přijatá a platná ústava porušovala, kdykoliv někomu zlíbí. Každý takový případ musí být dobře zdůvodněn a vysvětlen církvi, aby bylo jasné, že se jedná o zásadní věc zachování pravoslavnosti, mravosti a jednoty se světovou Církví.
Účast veškerého zdejšího Božího lidu na správě církve tedy nezbavuje místního episkopa odpovědnosti za místní církev. Biskup (či místní biskupský sbor ve své jednotě a se svým primasem) se i nadále zodpovídá před celou světovou Církví za řádný a kanonický život jim svěřeného stádce. Tuto odpovědnost na sebe nemůže převzít žádný kněz ani laik ani žádný sněm laiků a duchovenstva. Je-li ohrožena kanoničnost či pravoslavnost místní církve, je povinností biskupa, aby zjednal nápravu, a k tomu musí použít všechny své pravomoci, které mu posvátné kánony a církevní tradice skýtají. Proto je symbolem biskupství pastýřské žezlo. Tady má platnost specifických místních zvyklostí či lokální církevní ústavy své hranice. A jednostranně prohlašovat právě účast místních laiků a kněžstva na správě lokální církve za projev "sobornosti" (čili katolicity) a nadřazovat jej zdejší episkopské církevní správě, biskupovu svědomí je tragický omyl autora zmíněného pamfletu, protože by se tím takto pojatá "katolicita" dostávala do nesmiřitelného konfliktu s kanonickou pravomocí biskupů. V takto pojaté "katolicitě" se více spoléhá na lidské pravomoci a lidskou diplomacii než na Ducha Svatého. Někdo by možná mohl rovnou říci, že v takto protestantsky pojatém systému církevní správy nemá Duch Svatý vůbec místo.
Něco jiného jsou běžné záležitosti církevní správy, k nimž jsou přizváni dle místní ústavy i laikové, ale něco úplně jiného otázky zásadního rázu. Církevní orgány a rady vytvořené ústavou mohou rozhodovat o zřízení církevních obcí o správě eparchiálního majetku apod., může jim však být přiřknuto právo přijmout jako platné i takové usnesení, které většina pravoslavného světa neuznává, a tím nás oddělit od celocírkevní sobornosti?
Když tedy tuto část shrneme: jsou tu jakési dva směry, které při zjednodušeném výkladu mohou vypadat jako protichůdné. Jedním je pastýřská moc biskupů a druhým je Boží lid. Zdánlivá protichůdnost je překonávána ve vnitřním životě Církve právě církevní katolicitou, ve smyslu lásky, která je darem Ducha Svatého (Chomjakov). Oba principy se doplňují a jeden bez druhého nemůže být. Západ po oslabení působení blahodati už nedokázal překonat tuto dichotomii. Ale o tom jsme psali už minule.
Myslím, že současná krize obnažila nevyjasněnost naší místní tradice v těchto veledůležitých otázkách. Bude potřeba je začít intenzivněji teologicky zpracovávat.
Každá doba a každý národ si musí najít své vlastní jemné vyvážení mezi episkopskou mocí a vlivem Božího lidu na správu církve. Ve starých tradičních patriarchátech je těžiště správy posunuto mnohem více k biskupské straně, kdežto v mladších církvích se posouvá často až na samotné hranice únosnosti ke straně věřícího lidu. Celkové rozpětí možností však není příliš široké.
* * *
Než budeme pokračovat v zamyšlení nad pojmem, významem a projevem skutečné pravoslavné sobornosti, připomenu, že katolicita - stejně jako jednota - je v Církvi jen jedna. Jedna a ta samá obecnost (katolicita, sobornost) se projevuje na různých úrovních církevního života, ale především na Církvi jako celku. Žádnou místní církev ani nějaké lokální shromáždění nemůžeme vytrhovat z této celocírkevní jediné katolicity a nárokovat si nějakou svou místní "katolicitu", jak to dnes v podstatě provádí kdejaký sektářský sboreček. Sobornost je jedna, je celocírkevní (čili světová), kráčí ruku v ruce s jednotou pravoslavné víry i kanonického uspořádání a Tajin, které sdílejí všechny místní pravoslavné církve společně. Nikdo si katolicitu ani jednotu nemůže samovolně přisvojit, ani ji unést z Církve, ani se žádná lidská osoba nemůže z titulu svých vlastností či úřadu stát jejím výhradním garantem nebo zdrojem (to jsou všechno jevy, které známe z protestantství či z papismu). Pravoslavní biskupové jsou pouze jejími nositeli. Je možné do ní správnou křesťanskou vírou a skrze účast na kanonické církevní správě a v jednotě svatých Tajiny vstoupit, nebo se od ní chybnou vírou a chybným jednáním oddělovat.
Má-li místní církev jen jednoho biskupa (např. v důsledku nějakých mimořádných událostí, katastrofy apod.), pak je tam jediným nositelem celocírkevní katolicity - nositelem jediným ale ne výhradním. Jediným nositelem je totiž jen dočasně a kdykoliv mohou být vysvěceni noví biskupové, kteří pak budou dalšími plnými nositeli katolicity. Proto tak zdůrazňuji, že pravoslaví nezná žádný úřad či osobu, která by byla nositelem plnosti katolicity jediným a výhradním, jako je tomu v případě papismu.
Podíl na katolicitě má každá církevní obec - i na této nejnižší úrovni církevní správy je přítomna plnost Církve, i zde je úplné Tělo Kristovo, protože je zde eucharistie, v níž je plný Kristus. Eucharistie sloužená církevními otci na všeobecném sněmu se ničím neliší od eucharistie konané provinčním farářem s několika věřícími kdesi v zapadlé vísce. To je jedna strana mince. A na druhé straně: nikdo nebude tvrdit, že každé, dle naší ústavy vykonané, farní shromáždění je automaticky vyjádřením církevní sobornosti. To by přece bylo nerealistické tvrzení, zvláště v tím případě, kdy by se farní usnesení příčilo víře, názoru a vůli ostatních církevních obcí! To samé platí pro eparchiální shromáždění - ani ono není automaticky výrazem církevní sobornosti, a stejně tak i sněm delegátů celé místní církve. Podobně jako zmíněná "vesnická eucharistie" je pravou eucharistií díky tomu, že se děje v jednotě s Tajinami Církve, tak každý místní sněm je natolik katolický, nakolik jsou jeho usnesení jednotná s názorem ostatní světové Církve.
"Sobornost" místního sněmu tudíž záleží na tom, jestli je sněm "srostlý" s životem celé Církve. Jedině to, co je přes všeobecně uznávanou hierarchii napojeno na celou Církev, je ratolestí, která je přirostlá k vinnému kmeni, jímž je Kristus. Co se odděluje od celocírkevní jednoty a katolicity, stává se odlomenou ratolestí, která tím okamžikem začíná usychat. (Viz Jan 15,1-8) Jeden z církevních výkladů pojmu katolicita zní: to, co je nedělitelné.
Dle protestantské víry se může každá skupina či každé shromáždění vyznavačů Krista naprosto legálně a legitimně prohlásit za církev (jiným slovy - každé shromáždění věřících je samo o sobě projevem katolicity, čímž je pojem "katolicita" v protestantském prostředí de facto vyprázdněn, protože takových "katolicit" čili "soborností" je v protestantismu nepřeberně). Je to projev náboženského individualismu. Ve věroučném prostředí papismu rozhoduje o katolicitě každé církve papež, resp. do církevní katolicity je každá věřící osoba začleněna skrze své společenství s papežem. Jen to, co je v jednotě s římským papežem, je v církvi. To je narozdíl od protestantismu projev náboženského autoritářství. Pravoslavné pojetí se vyhýbá oběma extrémům a nositelem katolicity je celá Církev a celocírkevní vědomí rozhoduje, je-li ta či ona místní církev zahrnuta do církevní katolicity. Jinými slovy - začlenění do eucharistické jednoty Těla Kristova je kritériem, zda je ta či ona skupina nebo jednotlivý věřící součástí Církve. A k přijetí každé místní církve do eucharistické jednoty je potřebný soborný souhlas světových církví.Ano, náš místní sněm je dle čl. 12 odst. 1 Ústavy „nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve“ (jak píše anonymní autor), ale nad ním stojí pravidla posvátné Tradice a hlavně - náš sněm může být součástí katolicity Církve jen v tom případě, že jeho závěry Církev jako plnost Těla Kristova uznává (ať už mlčky nebo slovy či skutky) a s účastníky tohoto sněmu udržuje eucharistické společenství. Nedostane-li se takovému shromáždění tohoto katolického uznání, pak je to jen "samozvaný sbor", který si marně nárokuje být vyjádřením církevní katolicity. Usnesení žádného sněmu - místního i světového - samo o sobě ještě není zárukou sobornosti. I všechny všeobecné sněmy jsou považovány za svaté, všeobecné a závazné čili katolické, protože byly následně akceptovány celou Církví.
Samozřejmě existují výjimky, které jsou většinou dány zásahem světské moci či války, státní převraty, totalitní režimy apod. s následným odtržením nějaké části církve od jednoty, aniž by se jednalo o duchovní odpadnutí od Církve (to byl zřejmě případ Ruské zahraniční pravoslavné církve), ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo, resp. výjimky odvíjející se od situací, v nichž se církev nemohla chovat svobodně dle svých pravidel a víry.
Nabídněme i další příklad nutnosti vykládat dikci zdejší ústavy v kontextu pravoslavné teologie. O lokálním sněmu sice naše ústava praví, že je "nejvyšším věroučným(!) orgánem církve", jistě to však nikdo pravoslavně vzdělaný nebude vykládat v tom smyslu, že by náš sněm mohl měnit pravoslavnou víru, resp. zavádět pro naši místní církev nová dogmata, že? Pro ilustraci si představme tak bláznivou situaci, kdy by se nějaký náš sněm usnesl, že Bůh není v Trojici ale ve čtveřici, a prohlašoval to za "soborné stanovisko" církve, jemuž se každý příslušník naší církve musí podřídit. Asi bychom se nad takovým sněmem všichni jen usmáli (či zaplakali), protože se věroučně dostal mimo hranice pravoslaví a všeobecné víry Církve, takže o žádné sobornosti tu nemůže být řeč. Podobně absurdní však je, překračuje-li nějaký sněm hranice kanonicity nebo odděluje-li se svým jednáním a usnesením nebo volbami od souhlasu celé Církve.Krajně důležité je uznání sněmu ze strany celocírkevního vědomí, jedná-li se o volbu hierarchů, pro jejichž službu v církvi má přece zásadní význam uznání legálnosti ze strany ostatních světových církví. Vždyť skrze své hierarchy máme být napojeni na světovou pravoslavnou Církev! To je jeden z veledůležitých významů existence nejvyšší církevní hierarchie.
Když řečený pamflet žádá po každém - a to i nejvyšším - biskupovi, aby se podrobil místímu sněmu ve všech kanonických otázkách (s odůvodněním, že sněm je dle ústavy „nejvyšší ... církevně-kanonický orgán církve“), pak zřejmě žádá po každém místním biskupovi (jenž je arcipastýřem a učitelem církve), aby se za všech okolností podrobil sněmu duchovenstva a laiků i v otázkách dogmatických (protože sněm je dle ústavy „nejvyšší věroučný ... orgán církve“). Snad je už dostatečně zjevné, jak absurdní je uvažování autora pamfletu.
Pro ilustraci: církevní dějiny jsou plné různých neuznaných shromáždění, všelijakých sněmů svolaných neplatně či pod nátlakem či s narychlo nasvěcenými biskupy, známe mnoho tzv. "lotrovských synodů" atd. atd. Vždy bylo jejich cílem vnutit církvi nějakou herezi nebo uzákonit převrat v církevní správě apod. Církev má pravomoc uznat i malé, narychlo svolané či špatně zorganizované setkání jako platný sněm, pokud jsou jeho jednání a usnesení v souladu s katolickým vědomím a pravoslavnou vírou a projdou pozdějším celocírkevním přijetím. Naopak ani sebevětší a sebehonosnější sněm nemusí být nakonec uznán za platný posvátný sněm, není-li nositelem ducha katolicity Církve a není-li světovou Církví přijat.
Nad všemi místními církvemi a jejich místními sněmy a lokálními synodami vládne katolicita jedné pravoslavné apoštolské Církve. I nad naší místní církví. Proč se tedy autor pamfletu a část církve, jejíž názor zastupuje, chová, jako kdyby nějaký náš nedávný sněm měl automaticky(!) pečeť sobornosti Církve? Proč vůbec neřeší, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se o něm mohlo uvažovat jakožto o výrazu katolicity Církve? Cožpak uvažují tito lidé v duchu "ex opere operato", domnívajíce se, že už samotným vykonáním nějakého shromáždění se automaticky(!) koná sněm v Duchu Svatém? Proč jim nevadí, že naprostá většina světových pravoslavných církví (někde jsem četl, že 11 církví z 15) tento sněm a jeho závěry neuznává, čili tento sněm zatím není přijat do církevní katolicity. Proč anonym prosazuje údajnou "sobornost" místního sněmu, když většina Církve s jeho účastníky kvůli tomuto sněmu přerušila eucharistické společenství? Kam se z našeho myšlení vytrácejí tyto základní pilíře pravoslavného chápání života Církve?
Možná jednou tento sněm přijat bude, a tím se situace změní, ale dokud není soborností Církve přijat, pak nese sněm na sobě stigma podezření z rozkolnosti. Prohlašuje-li text řečeného pamfletu prešovský sněm, který není přijat světovou Církví, za vyjádření sobornosti, pak je zcela na místě se ptát, jestli má jeho anonymní autor správné církevní uvažování nebo zda není nositelem heterodoxní eklesiologie.
* * *
Proklamovaný názor, že nějaké církevní shromáždění, které je na lokální úrovni zorganizováno, je (i bez uznávání ostatními pravoslavnými církvemi) automaticky projevem církevní sobornosti čili katolicity, je čirý protestantismus a potažmo omyl či dokonce hereze. Žádná pravoslavná církev se nesmí chovat, jako by zbytek pravoslavného světa nepotřebovala (to je způsob chování typický pro rozkolníky). Každé církevní shromáždění, které si chce nárokovat být projevem katolicity, má být pečlivě připraveno tak, aby vyhovovalo nejen místní ústavě, ale i kánonům a aby bylo věrohodným pro uznávání celou Církví Kristovou. K tomu patří nezpochybnitelná legálnost i legitimita shromáždění, resp. jeho účastníků. Těmto požadavkům organizátoři našeho sněmu - jak se mi zdá - nevyhověli.
Stejně tak i celá místní církev musí být spravována tak, aby to bylo věrohodné pro ostatní místní církve a abychom tudíž byli akceptováni do celocírkevní katolicity. Konkrétní otázky naší církevní správy však nechci řešit, protože budou vyřešeny jinde a už za necelý měsíc. Tady jde nyní spíše o to, že se nám po církvi šíří eklesiologie, která by mohla být v jádru heretická, a pokud se nevrátíme k pravoslavné věrouce, tak tady naši neutěšenou situaci nevyřešíme nikdy a nikdo nám ani nemůže pomoci, protože jakékoliv vyřešení místních problémů se odvíjí od zachovávání pravoslavné víry.
Zvláštní na tom všem je, že v pamfletu se podepsaní sami sebevědomě prohlašují za "pravoslavné duchovní ctící věrouku a kanonický řád Církve"... Což jim ale nebrání vyrukovat s protestantskou eklesiologií. Inu, je to bouřlivá doba, musíme mít se sebou vzájemnou trpělivost.
Hrozí však nebezpečí, že by se naše církev mohla ponořit nejen do rozkolu, ale už snad i do hereze. A to není nikterak neobvyklé spojení, protože za rozkolem se dostavuje pravidelně hereze, pokud ovšem nejdou hned od počátku společně. (Pro ilustraci: ve stejném protestantském duchu smýšlejí o katolicitě i odpadlí pravoslavní, resp. rozkolníci; např. se s tímto myšlením setkáte v teologii řeckých tzv. "kyprianovců".)
* * *
Pro jistotu podotýkám: nevylučuji, že hereze, o níž výše hovořím, je jen dílem omylu anonymního autora a nikoliv jeho vědomého odklonu od pravoslaví. Nejedná se mi tedy rozhodně o to, že bych žádal nějaké vyšetřování, vyhledávání autora či persekuci signatářů, kteří se (dle mého osobního názoru) zřejmě podepsali, aniž by se po stránce věroučné nad textem pamfletu vůbec zamysleli. To ovšem nic nemění na nebezpečnosti tohoto způsobu myšlení pro zachování pravoslavnosti naší místní církve.
Ať už věci u nás dopadnou nakonec jakkoliv, i kdyby sněm byl nakonec uznán, je - myslím - potřebné nad tématy vznesenými v tomto článku přemýšlet.
* * *
Suma sumárum:
Žádný sněm nemusí být ještě vyjádřením církevní sobornosti, ale naopak - celocírkevní sobornost čili katolicita Církve rozhodne o každém sněmu, je-li přijat či odmítnut. Stejně tak rozhoduje světová Církev o každé místní církvi. Nad autokefalitou každé místní církve panuje celocírkevní soud čili soborné vědomí Církve.
Odtrhovat místní církev či její orgány, sněm, synod apod. od celocírkevní katolicity a prohlašovat místní sněm či místní církevní orgány za zdroj sobornosti či automatický projev sobornosti, je nejspíš eklesiologický omyl nebo v krajním případě heterodoxie. Sobornost je vlastnost neodlučně spjatá s jednotou celé Církve Kristovy. Mimo jednotu a jednomyslnost Církve není žádná katolicita. Stejně jako bez svatosti či apoštolskosti Církve.
Snaha prohlašovat místní sněm za vyjádření sobornosti (katolicity), aniž by se dosáhlo uznání tohoto sněmu ze strany celocírkevní jednoty, je ve skutečnosti hříchem proti sobornosti čili katolicitě Církve.
P.S.
O katolicitě viz též v malém slovníku pravoslavných pojmů (slovníček pomalu vzniká).
Zobrazit příspěvek č. 983 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Nový web
Moravský církevní věstník
SŮL ZEMĚ
Internetový věstník
olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve
(Vydávaný s požehnáním vl. Simeona,
arcibiskupa olomoucko-brněnského)
Zobrazit příspěvek č. 982 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 2. 2014
O církevní hierarchii
Svátek tří hierarchů: sv. Basila Velikého, sv. Jana Zlatoústého a sv. Řehoře Theologa
Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.
Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mat 5,14-16)
Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žid 13,7)
Tento svátek tří z těch největších a nejproslulejších mezi svatými hierarchy můžeme uchopit nejen jako připomínku jejich osobností, ale jako svátek poukazující na význam církevní hierarchie obecně. Hierarchie (tj. episkopát) provází církev od samotného jejího počátku. Vše začalo svatými apoštoly. Služba apoštolů byla jedinečná a spojena výhradně s apoštolskou dobou. Jako taková tato unikátní služba pominula s apoštolskou dobou, ale ve smyslu hierarchickém se transformovala do služby episkopátu. Už samotní svatí apoštolé při svém putování zřizovali na místech, kde se jim podařilo přivést lidi ke křesťanské víře, církevní obce a k jejich správě ustanovovali biskupy. Episkopát na sobě nese plnost apoštolského pověření ke správě dané církevní obce a plnost blahodatných darů udělovaných Kristem k životu církve a ke službě spáse věřících (především pro službu svatých Tajin). Na rozdíl od apoštolské služby je služba episkopa spojena s konkrétní obcí čili z dnešního hlediska s konkrétní katedrou.
Apoštolé vysvětili první biskupy, a ti pak vysvětili své nástupce a ti zase další nástupce, a tak jsou předávány blahodatné dary i apoštolské pověření a pastýřská moc přes všechna křesťanská pokolení do každé doby a na všechna místa všem pravoslavným věřícím. Toto předávání (čili tzv. apoštolská posloupnost) se děje jen v jednotě víry (tj. nikoliv v rozkolu či v herezi, viz 1. pravidlo sv. Basila), čili za předpokladu zachovávání pravoslavného vyznání. Tím je každý pravoslavný věřící přes svého kněze a ten zase přes svého biskupa a přes celou apoštolskou posloupnost duchovně napojen na svaté apoštoly tak, jako oni na Krista. Proto říkáme o Církvi, že je apoštolská. K tomu samozřejmě patří předávání a zachovávání odkazu svatých apoštolů.
Biskupové jsou nositeli plnosti hierarchického kněžství a jsou zárukou kanonické legitimnosti místní církve a platnosti kněžské služby. Jedině oni mohou světit vyšší duchovenstvo, postřihovat nižší duchovenstvo a světit antiminsy. Udělují požehnání kněžím vykonávat liturgii (v byzantské tradici je viditelným znakem tohoto biskupského pověření antimins vydaný biskupem a spočívající na prestolu).
Biskup je ve své správní oblasti vrchním vykonavatelem svatých Tajin, vrchním pastýřem a učitelem. Pečuje o liturgický život své církve, učí, napomíná a vede v oblasti víry, morálky, mravnosti a především dbá o zachovávání pravoslavné víry a praxe. Skrze jeho jednotu s celým pravoslavným episkopátem (čili světovou pravoslavnou církví) je jeho místní církev napojena na celou Církev, která je mystickým Tělem Kristovým. Všichni jeho kněží a potažmo věřící jsou skrze svého biskupa v jednotě s celým světovým pravoslavím.
Od poloviny VII. století je přijato, že biskup nežije v manželství (viz o tom 12. a 48. pravidlo trullského sněmu, tzv. páto-šestého). Pokud byl, kdo se má stát biskupem, před tím ženat, stanovuje posledně vzpomenutý kánon, že jeho manželka musí se vzájemným souhlasem nejprve odejít do monastýru. Dle Nomokánonu (I. kap. 23.) se předpokládá pro možnost vysvěcení na biskupa věk alespoň 35 let (pro výjimečné osobnosti a zvláštní případy se povolují výjimky). Lze mít za to, že nižší požadavky na věk kandidáta biskupské hodnosti se samozřejmě týkají spíše tradičně pravoslavných zemích, kde se adept biskupského svěcení hodnosti narodil v pravoslavné rodině, od dětství žil církevním životem, celá společnost kolem něj je prodchnutá pravoslavnou zbožností a obyčeji, početný biskupský sbor jeho spolubratrů případného mladšího biskupa i po jeho vysvěcení vede a dohlíží na něj se zvýšenou pozorností, a navíc sami věřící by v takové tradiční společnosti nedovolili biskupu nějaké odchylky od přijatých norem zbožnosti.Při správě své církve se biskup řídí Písmem svatým, posvátnými kánony a místními tradicemi (např. ústavou). Ve všem, co činí, se má snažit, aby v něm věřící viděli přicházejícího Krista a jeho milující péči o svou Nevěstu, kterou je Církev. Svým příkladem inspiruje ke zbožnosti i své věřící.
Pastýřství Kristovo je vzorem pro pastýřskou službu duchovenstva, resp. biskupa. Podobně jako Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mat 20,28), tak i biskup by zřejmě měl následovat vážnou Kristovu výzvu: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mar 10,43-44). Vždyť on je tím, koho Kristus vyslal hledat ztracenou ovečku. (Luk 15,4-10)
* * *
Věřící v čele s episkopem vytvářejí na každém místě plnost Církve. Sám biskup není Církví a věřící bez biskupa také nejsou Církví. Ve službě i ve správě Církve se spojují tyto dva principy - pastýřská moc hierarchy a moc Božího lidu v jeho celku. Známá teze sv. Ignatia Antiochijského, která má prakticky platnost dogmatu, hlásá: "Kde je biskup, tam je Církev" (Smyr. 8 - PDF). Tím se však samozřejmě nemyslí, že by biskup sám vytvářel Církev, ale míní se tím biskup ve středu svých věřících. Důležité je neztrácet ze zřetele, že episkopát není nad Církví, ale v Církvi.
Na pravoslavných bohosloveckých školách je věnována velká pozornost tomuto tématu, aby bohoslovci správně pochopili komplementaritu dichotomie (duchovenstvo & věřící) v církevní správě a službě. Synergie episkopátu a laiků při službě i správě církve je pro Pravoslaví jedním z charakteristických rysů. Rozumět jak se něco takového může uskutečňovat v praxi, je však možné pouze tam, kde s tím má církevní společenství živou zkušenost - čili tam, kde působí blahodať Svatého Ducha.
Západ po ztrátě této zkušenosti přestal chápat, jak by taková spolupráce episkopátu a věřících byla v církevní správě možná. Řím vyřešil otázku vzájemného vztahu episkopátu a věřících jednoznačným přisouzením veškeré církevní moci duchovenstvu, resp. biskupům, kardinálům a v posledku papeži. Papežská autokracie je vyjádřena např. známou formulí: "Roma locuta, causa finita" (Řím promluvil, věc je skončena). Imperativnost a rezolutnost takové církevní vlády odsunuje laiky do podřízeného postavení věřících II. kategorie. Teprve dle dogmatické konstituce II. vatikánského sněmu (Pavel VI., 1964) nastal nepatrný posun, který papeži nic neubral, ale trochu vyzdvihl ostatní episkopát; začíná tím kolegiální účast biskupů (v čele s papežem) na správě církve. Papež "ze svého úřadu náměstka Kristova a pastýře celé církve, má nad církví plnou, vrchní a celosvětovou vládu, kterou má právo vždy svobodně vykonávat. Kolegium biskupů má svou moc pouze v jednotě s římským veleknězem, který je hlavou (episkopátu)". (Katechismus katol. církve)V pravoslavné církvi mají obě síly - duchovenská i laická - svou moc, ale nesoupeří spolu, protože se vzájemně doplňují; spolupracují ku prospěchu církevního života a pro spásu všech. Krásným zjevením těchto skutečností je služba svaté liturgie. "Věříme, jak se modlíme," praví úsloví, které se netýká jen věrouky, ale vlastně i církevní praxe. Při bohoslužbě (zvláště při konání eucharistie) se názorně ukazuje princip společné služby duchovenstva (episkopa) a Božího lidu. Výmluvná už je sama skutečnost, že biskup (či kněz) sám nemůže vykonat eucharistii. Musí u toho být přítomen i zástupce laiků. Na druhé straně - ani samotní laikové, i kdyby jich bylo třeba tisíc, i kdyby to byli samí svatí, nemohou vykonat eucharistii. K tomu musí být přítomen vždy nejméně jeden duchovní a nejméně jeden zástupce Božího lidu.
Taková církevní správa je z pravoslavného hlediska nepastýřská, protože součástí pastýřského vedení je pastýřova láska a úcta, které se projevují diskusí. Jak ukazuje Kristus - láska dává prostor svobodě lidské vůle a láska vylučuje autoritativnost (Chomjakov). Jedině v blahodatném prostředí pravoslavné církve je možno vykonávat pastýřské pravomoce, aniž by se tím narušila láska. Jen kdybychom kvůli svým hříchům a vášním od blahodati a od lásky stále znovu a znovu neodpadali!
Na římské pojetí hierarchie reagovalo protestantské hnutí, které se přehouplo do opačného extrému - jednostranné a plné vlády církevního lidu. Hierarchie s apoštolským pověřením a mocí se stala nepotřebnou, ve smyslu "posvátné hodnosti" přestala existovat; protestantské duchovenstvo je laické povahy (tj. bez svěcení, bez apoštolské posloupnosti; jedině anglikáni uvažují jinak). Dle myšlení éry reformace není protestantský biskup služebníkem ve smyslu obětník (sacerdotium), ale služebníkem ve smyslu obsluhovatel (ministerium) ustanovený k tomu, aby věřícím posloužil Božím slovem a vysluhováním svátostí (dle tzv. Augsburgského vyznání víry: ministerium docendi evangelium et porrigendi sacramenta, aby lidé mohli získávat víru ospravedlňující).
 |
(ministrant může, ale v principu nemusí, být přítomen - jeho úkol je praktický - poskytovat knězi obsluhu, podávat kadidlo apod., z teologického, resp. duchovního hlediska není jeho účast na službě nezbytná; každý kněz slouží sám pro sebe, bez věřících) |
Jak může toto západní změněné chápání církve eventuelně proniknout i do Pravoslaví, vidíme na známém ruském biskupovi Nikodimovi (Rotov, metrop. leningradský), o němž některé jazyky tvrdí, že to byl tajný jezuita. Pozoruhodné však je, že podobně jako jezuitští kněží mají za úkol každý den odsloužit mši, tak i metrop. Nikodim si dával záležet, aby každý den vykonal liturgii - sloužil prý např. na sedadle v letadle a sám (tj. bez účasti dalšího člověka na službě). Katolíci dodnes vzpomínají, že vyznával některá specificky římsko-katolická dogmata. Uděloval pravoslavné duchovenské svěcení i protestantským věřícím.Na službě liturgie vidíme i další způsob projevu pravoslavného chápání vztahu duchovenstva a laiků. Biskup (či kněz) přednáší modlitby, ale věřícím připadá nikoliv bezvýznamný úkol stvrdit, co bylo biskupem proneseno, svým "amen". Neřeknou-li věřící své "amen" na závěr biskupovy modlitby, pak modlitba biskupa (resp. kněze) byla jen soukromou prosbou, ale nikoliv společnou modlitbou. A tudíž není součástí liturgie, protože liturgií může být jen společná modlitba (dokonce i tzv. tiché modlitby liturgie jsou zakončeny provoláním tzv. ohlasu, na který věřící odpovídají).
Hebrejské slovo "amen" znamená "budiž" nebo "staň se" či "tak jest". Jeho modlitební použití má funkci připojení se dalších osob k pronesené modlitbě. Je v principu nedorozuměním, když si "amen" na konci modlitby říká sám ten, kdo modlitbu pronášel. I když dnes se "amen" používá i v soukromých modlitbách (což je výrazem zvyku na toto obvyklé zakončení prosby přednášené Bohu), v liturgickém životě církve stále plní "amen" svou prapůvodní funkci - přítomný lid se tímto slovem připojuje k pronesené modlitbě a vyjadřuje tím svůj souhlas a účast.Při každé liturgii tedy vidíme vzájemnou závislost obou "stran" - biskupa (resp. duchovenstva) a věřících (čili Božího lidu, laiků). Ani jedna ze stran nemůže té druhé říci: "Nepotřebuji tě!" A tak se při každé liturgii viditelně uskutečňuje jednota všech údů Těla Kristova. (Viz o tom též 1. Kor 12,12-30)
* * *
Naprosto stejný princip komplementarity, spolupráce a vzájemné závislosti vidíme v celém průřezu církevního života. Plná pastýřská i správní moc episkopátu se projevuje na všeobecném sněmu, jehož aktivními účastníky jsou pouze biskupové. Ale i takový sněm se stává opravdu svatým a všeobecným a vstupuje navěky do života a tradice Církve jako závazný hlas Ducha Svatého, až když jej přijme Církev. Každé sněmovní vyhlášení je neúprosně podrobeno soudu celé Církve. Nejen biskupové či kněží nebo teologové, nýbrž veškerý Boží lid začne pomalu zpracovávat vyhlášení sněmu. Je to soud, který může probíhat léta a třeba i generace, je to soud neúplatný, nezastrašitelný a neovlivnitelný. A teprve on rozhodne o práci biskupů na sněmu.
Každý sněm - pravý i nepravý - se pochopitelně snaží představit své závěry jako platné a závazné. Jenže ve své podstatě je to spíše schválený návrh předložený Církvi. Konečným soudcem je Boží lid, resp. Duch Svatý, který působí skrze plnost Církve, skrze tu nejširší plnost, kterou vytvářejí všichni pravoslavní věřící.
Stejně tak platí, že všichni věřící, celý Boží lid, střeží pravoslavnou víru. Pokoušejí-li se někteří zbloudilí biskupové vnutit církvi nějakou herezi či pokaženou praxi, pak (jak jsou toho dějiny čas od času svědky) lid se postaví na obranu víry otců. Je to jeho právo, ba dokonce povinnost. V takovou chvíli nese každý jednotlivý laik odpovědnost před Bohem za ochranu původního církevního podání, čili za pravoslaví, protože každý pravoslavně pokřtěný a myrem pomazaný má k tomu dar Ducha Svatého. V tomto smyslu se vyjadřuje o střežení víry veškerým Božím lidem i katechimus sv. vladyky Gorazda: "Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diakony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého."
Takže na závěr této úvahy, jako její shrnutí, podtrhněme, že kdykoliv se pravoslavně uvažuje o episkopské moci v Církvi, musí se zmínit i právo a odpovědnost Božího lidu. A kdykoliv se hovoří o účasti věřících na církevní správě, musí se připomenout i význam a pravomoci hierarchie. Tyto dvě síly a dva principy se zároveň doplňují, při tom spolupracují, ale také vytvářejí vzájemnou protiváhu - je to jeden z životních procesů Kristova Těla.
P.S.
Jak to, že u nás nepřevládne moc episkopátu nad Církví, když mají biskupové tak významné pravomoci? Jak to, že u nás nezvítězí nad episkopátem vliv Božího lidu, když má v církevním myšlení a životě takový zásadní význam? Co způsobuje, že se ta křehká rovnováha církevní správy definitivně nikdy nepřeváží ani k tomu, co prezentuje římskokatolická církev, ani k tomu, co se utvořilo v protestantských církvích? Myslím, že je to hlasité nabádání Ducha Svatého, které zní nám všem v duši při každé liturgii a učí nás hledět v církvi jeden na druhého se slovy: "Sám si nevystačím. Potřebuji tě."
Zobrazit příspěvek č. 981 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 2. 2014
Z došlé pošty - zprávy ze světa
Obnoveno plné liturgické společenství mezi Jeruzalémem a Rumunskem
V pondělí 3. 2. 2014 byla v Jeruzalémě slavnostně podepsána deklarace o obnově plného liturgického společenství mezi Jeruzalémským patriarchátem a patriarchátem Rumunské pravoslavné církve. Jeruzalémský patriarcha navíc navštíví na podzim tohoto roku Rumunsko.
Sláva Bohu!
* * *
Významnou roli v obnovení společenství sehrál rumunský prezident Trajan Basesku.
Vztahy mezi Jerusalemským a Rumunským patriarchátem byly přerušeny asi před dva a půl rokem. Příčinou roztržky byla stavba rumunského chrámu ve Svaté Zemi, kterou Jerusalemský patriarchát považuje za své kanonické území. Tato stavba probíhala bez souhlasu jerusalemského patriarchy Theofila.
V dubnu 2011 patriarcha Theofil upozornil Rumunskou pravoslavnou církev na možné ukončení eucharistické jednoty kvůli stavbě rumunského chrámu v Jerichu, kterou prováděl archimandrita Jeroným (Kreču), klerik Rumun. patriarchátu. Protože Rumunská církev nereagovala, bylo na zasedání jerusalemského posvátného synodu 9. 5. 2011 rozhodnuto zakázat archimandritovi Jeronýmovi konání bohoslužeb a zrušit eucharistickou jednotu s Rumunským patriarchátem.
V únoru r. 2013 se konaly rozhovory delegace Rumunského patriarchátu s představiteli Jerusalemské církve. Bylo dosaženo dohody v otázce otevření rumunského zastupitelství v Jerichu a výsledný dokument získal požehnání jerusalemského patriarchy Theofila i rumunského patriarchy Daniila. Avšak k obnovení eucharistické jednoty mezi oběma církvemi světového Pravoslaví došlo až po roce od vzniku tohoto dokumentu.
Sedmitza, Romfea
Zobrazit příspěvek č. 980 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně
O svěcení vody
 |
 |
 |
 |
(kliknutím pro větší obrázek) |
Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).
Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").
* * *
Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).
Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.
Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.
* * *
Z poučení sv. Jana Zlatoústého:
Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.
* * *
Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.
* * *
Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.
Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.
Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.
* * *
Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).
Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.
P.S.
K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze
Svěcení vody v Rusku
Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).
Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.
Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.
* * * * * * * *
Volná příloha k článku:
Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)
Zobrazit příspěvek č. 979 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Tropary a kondaky pro zpěv při liturgii
Nová verze bohoslužebných textů
Tropary, kondaky a prokimeny nedělní (z oktoichu). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Text a noty. Notace dle Gorazdova sborníku. Na serveru pravoslavi.cz/download
Tropary a kondaky svatým (z obecné mineje). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Na serveru pravoslavi.cz/download
Zobrazit příspěvek č. 978 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 1. 2014
Poslední ohlédnutí za letošními svátky Narození
Kristovo narození - obraz pokory
Křesťanství celým svým obsahem zjevuje, že Bůh není uzavřen na výsostech do své nadsvětskosti, nadpřirozenosti, ale jsa veden láskou (která je principem všeho, co činí), kráčí k člověku, který se mu vzdálil, jako pastýř se vydává hledat ztracenou ovci. Kráčí za ním nikoliv s hromy a blesky, či se zjevením své hrozivé velikosti, při jejímž spatření by smrtelníkovi stydla krev v žilách. Béře se tiše, jako když věje vánek, navštěvuje padlého člověka, a znovu a znovu mu předkládá své pozvání. Vidíme v tom nejen zjevení Hospodinovy lidumilnosti, ale zároveň i vzor pro člověka. Pokud takto přichází všemohoucí a vševládný Bůh, měl by člověk tento způsob jednání napodobovat, chce-li se přičinit, aby mělo jeho chování s Bohem něco společného.
Spasitel nám ukazuje nejen Boha v těle, ale též dokonalého člověka. A jedním z rysů tohoto obrazu lidské dokonalosti je - zájem o člověka. Už samo Kristovo narození nám ukázalo, že Bůh na nás myslí, že o nás neztratil zájem, "nehodil nás přes palubu" kvůli našemu hříchu, ale miluje nás a střeží nás jako zornici oka.
Takové ponětí o Bohu není samozřejmou vlastností každého náboženství. Např. v pohanství nic takového nenajdete. Četl jsem vyprávění jednoho bývalého buddhisty (člověka narozeného na dálném Východě), který je nyní na Athosu jedním ze svatohorských mnichů. Když se ho tázali, v čem cítí rozdíl mezi oběma náboženstvími, řekl, že v buddhismu je (narozdíl od křesťanství) člověk sám, prožívá tam pocit samoty. To jistě neznamená, že by tam nemohl mít přátele, ale není tam ta blízkost Boha ani ten druh blízkosti lidí. Nám křesťanům už to přijde samozřejmé, že Bůh se sklání k člověku, že nás svaté Tajiny sjednocují na jedné straně s Bohem a na straně druhé i s ostatními bratry ve víře. Leč teprve při porovnání s jinými náboženstvími se lépe vyjeví velikost tohoto daru.
K tomu, aby nám Bůh ukázal svou blízkost a překonal naše osamocení, které je důsledkem odpadnutí od Boha, se Bůh musel snížit, pokořit - tak jak to vidíme na ikoně Narození. Všemohoucí Bůh se umenšil a vtělil se do našeho pozemského světa jako malé dítě. A pro nás je to nejen šťastná a oblažující zpráva, ale také příklad: ke skutečnému společenství je nutná pokora. Hloubka společenství s Bohem i s lidmi není dostupná člověku pyšnému - takovému je určeno osamění.
Někde jsem slyšel, že na nejhorším místě v pekle je člověk sám - prožívá tak strašlivou samotu, že pak dává přednost dokonce i mučení démony, s nimiž takto může mít nějaké společenství, byť nevýslovně trýznivé, - hlavně nebýt tam, kde je oddělen od všech v naprostém prázdnu. Tam, v prázdnotě, kde nejsou naprosto žádné vztahy, se totiž začíná rozpadat sama lidská přirozenost a drolit se do nebytí, a tomu se každý instinktivně ze všech sil brání jako tomu nehroznějšímu, co se může stát. Každé stvoření - člověk, anděl i démon - byl totiž stvořen Bohem ke vztahu, ke společenství. Tato určující vlastnost je tak hluboko zabudována do podstaty všeho živého a duchovního, že není nic protipřirozenějšího než prázdnota v absolutním osamění - právě tou totální nepřirozeností tohoto stavu a děsuplnou hrozbou blízkosti nebytí je určena jeho krajní trýznivost.
* * *
Další lekci pokory nám může dát skutečnost zapsaná v Evangeliu v souvislosti s Božím narozením. Zvěstování andělů o narození Kristově nebylo komu předat - jedině pastýřům, všichni ostatní totiž spali. Takže tito pastýři, lidé, o nichž je možno říci, že byli všechno možné, jen ne vzdělaní, jemní, urození a vytříbeného chování, - právě oni přijali andělské zvěstování, a poslední se tím stali prvními. (Proto mniši v monastýrech konají všenoční bdění, nespí, aby přijali nebeské zvěsti, které nemůže přijmout ten, kdo spí.)
Učenci (tři mágové) dorazili ke Kristu až po pastýřích. Této drobnosti si všímají mnozí vykladatelé Písma, aby z toho vyvodili poučení o dvou cestách směřujících ke klanění Pánu a k poznání Boha. Cesta jednoduchého rozumu a prostého srdce, a pak cesta bádání, učenosti a komplikovaného myšlení. Lidé prostí často dostihnou Boha dříve než ti, kteří jdou nejistou cestou věd, bádání, teologie a tříbení rozumu. Prosté srdce může snadno dosáhnout upřímnosti a silné víry. Člověk zaobírající se složitými úvahami až příliš často zabředne ve svých myšlenkách, poznatcích a studiích, což občas není nepodobno stavu boháče opájejícího se svým jměním. Každý teolog by měl při veškeré své učenosti a znalostech z děl svatých Otců stále pamatovat na slova jednoho umírajícího ruského metropolity, která pronesl těsně před zesnutím, když se mu v momentu smrti otevřel pohled do duchovního světa: "Nic není tak. Vše je jinak."
* * *
Monach Akakij pravil: Kristus se mohl narodit v paláci. Hospodin nám však chtěl ukázat příklad pokory. Ukazuje se nám, že Boží Syn, ač je to Bůh, se narodil v prostém chlévě, abychom mohli pochopit, jak pokornými máme být.
Co je to pokora? K tomu, abychom pochopili nějaký fenomén, je někdy dobré si zprvu odpovědět na otázku, co je opakem. Tedy v našem případě - čím pokora není. Odpověď je, že opakem pokory je pýcha, čili egoismus. Bez překonání egoismu nenajdeme pokoru, a tím ani skutečnou niternou blízkost druh k druhu. Dokud je lidské srdce ve skořápce egoismu, nikdy nemůže pocítit duši druhého člověka. Ve vnitřní uzavřenosti do skořápky egoismu a pýchy člověk nikdy nepochopí Evangelium - prostě proto, že Evangelium je psáno jazykem lásky a písmeny pokory. Pýcha nikdy nepozná tento jazyk a nenaučí se tato písmena. Proto Otcové věnovali tolik úsilí, aby se pokoře naučili, a pak ji svým příkladem naučili ostatní.
Vyprávění o lekci, kterou můžeme dát pokorouAthanasij svou pokorou napravil bratra - dokázal to, co by se nepodařilo žádnou výtkou ani domlouváním. Situace světa i církve je zoufalá. Pokud je možno alespoň něco ještě zachránit, pak by to mohl učinit ten, kdo by dokázal svým příkladem dávat lekci pokory. V době, kdy všichni blázní a rozum mají zatemněn, je pokorné myšlení (smirenomudrije) jediným zdravým způsobem uvažování.
Avva Athanasij jednou koupil pěkný pergamen, který stál osmnáct zlatých mincí, a přepsal na něj celý Starý a Nový zákon. Později k němu přišel jeden bratr, a když uviděl tuto knihu, tak si ji odnesl. Následujícího dne si chtěl avva Athanasij číst z knihy. Když zjistil, že zmizela, pochopil, že ji vzal onen bratr, ale nechtěl se ho na to ptát, protože se obával, že by bratr připojil k hříchu krádeže ještě navíc lež.
Mezitím se bratr vypravil do sousedního města, aby tam ukradenou knihu prodal, a žádal za ni 16 zlatých mincí. Obchodník mu pravil: "Musíš mi tu knihu svěřit, abych mohl ověřit, jestli stojí za takové peníze." Když se tak stalo, vypravil se se zapůjčenou knihou ke sv. Athanasiovi a otázal se jej: "Otče, podívej se na tuto knihu a řekni mi, zda ji mám dle tvého názoru koupit za 16 zlaťáků. Stojí opravdu za tolik peněz?" Avva Athanasij odvětil: "Ano, je to kvalitní kniha. Stojí za ty peníze."
Obchodník se následně odebral k bratru, který knihu ukradl, a řekl mu: "Tady máš sumu, kterou jsi požadoval. Ukázal jsem knihu otci Athanasiovi, a on ji prohlásil za kvalitní; měl za to, že její cena je nejméně šestnáct zlatých." Bratr se ho zeptal: "To je všechno, co ti řekl? Nic víc už nedodal?" Obchodník na to: "Ne, už ani slovo." "Dobře," řekl bratr, "rozmyslel jsem si to. Tu knihu už neprodávám." A spěchal k avvovi Athanasiovi a s pláčem ho prosil, aby si knihu vzal zpět. Avva to odmítl se slovy: "Jdi v pokoji, bratře, tu knihu ti daruji." Bratr však odvětil: "Jestli si ji nevezmeš, nebudu mít nikdy pokoj."
* * *
V církvi se život odvíjí do značné míry od příkladu hierarchie. Podobně jako Bůh dal příklad lidem, tak i zde na zemi příklad sestupuje od vyšších k nižším. Ukazuje-li církevní hierarchie svým příkladem ctnosti, pak se nemohou nešířit po církvi mezi věřícími. Všechny ctnosti nám zjevil sám na sobě Pán Ježíš: poslušnost, věrnost, čistotu, nezištnost aj.; dnes však obracíme zraky k jeho pokoře. Způsobů, jak napodobit Kristovu pokoru, má hierarchie a veškeré duchovenstvo k dispozici nepřeberně. Jeden z těch základních je - hledět z výšin církevních postů na věřící s úctou - tj. hovořit s nimi, snížit se k tomu, že neustále vysvětluji svá stanoviska a činy, zodpovídám se z nich svému stádci, snažím se chovat se čitelně a předvídatelně. Bůh projevil zájem o člověka a nespokojil se jen s vydáním Desatera, ale sestoupil, vtělil se a s nekončící trpělivostí vysvětloval principy věčného života a spásy. Tím dal na věky příklad všem církevním pastýřům pro jejich působení mezi věřícími. Tyto zásady pastýřského díla se vyučují na bohoslovecké fakultě v předmětu pastýřská teologie. Tam se všichni studenti dozvědí, že vzorem pro každého církevního pastýře je Ježíš Kristus, a tam se podrobně vyučuje, jak se to má dít v praxi. Leč běda, jak málo vidíme kolem sebe v církvi naplňování těchto zásad...
Náš učitel na bohoslovecké fakultě, otec Štefan Pružinský, se k tomuto tématu často vracel. Opakovaně nám vysvětloval, že pastýřství netkví v panování. Čím výše se kdo ocitne v pastýřské hierarchii, tím větší umění musí dokázat uplatnit v osobním boji s pokušením panovat. Stačí snad jen trošku poznat sám sebe, abychom nahlédli, jak je těžké vystrnadit ze sebe panovačný způsob myšlení a že se to v praxi podaří jen nemnohým a jen z části. Přesto stále platí, že základem opravdového církevního pastýřství je nechovat se jako pán nad církví (ať už se jedná o farnost či eparchii nebo celou místní církev), ale jako služebník služebníků Božích ("servus servorum Dei" - formule pocházející od papeže - tenkrát ovšem ještě pravoslavného /Gregoria I./). Pro kněze a zvláště pro biskupa právě v tom tkví uskutečnění slov Ježíše Krista, jenž o sobě pravil, že přišel, aby sloužil, nikoliv aby si nechával sloužit. Jenže k hlubšímu pochopení tohoto výroku potřebujeme mít nesvětské uvažování - a kdo z nás se k tomu dopracoval?
25 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují.Jaký závěr z toho vyvodíme? Neuvidí-li věřící v chování hierarchie (kněží i biskupů) Krista, nemůže církev dlouho existovat, natož duchovně růst. Hrozí jí buď, že se vytratí, nebo změní na světskou organizaci. S blížícím se druhým příchodem to bude možná právě nedostatek příkladů, co bude trhat církev na kusy. Neuvidí-li ovce u svých pastýřů pokoru a poslušnost, rozdivočí se (jak to je dnes už patrno u části naší mládeže); neuvidí-li u svých vůdců nesvětskost, ale jen hon za penězi a mocí, budou i ovce zesvětštělé. Budou-li před sebou vidět nejednomyslnost a rozhádanost, budou se i věřící hašteřit, pomlouvat a sočit navzájem proti sobě. Jak budou věřící sbírat morální síly k poslušnosti, když uvidí u své hierarchie pýchu a svévoli? Má-li směřovat pastýřské vedení k Bohu, mělo by se zřejmě odvíjet od napodobení Kristovy pokory, jak nás k tomu Pán vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Matouš 11,29)
26 Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
27 a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
28 Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
(Matouš 20,25-28)
Mluvme o těchto věcech, ať se to, co hrozí, nestane nám všem. Nemůžeme zastavit, co přichází, ale ti, co mají ještě uši k slyšení, mohou spolu o tom hovořit. Je potřeba za každého věřícího, kněze i biskupa bojovat. Kázat "vhod i nevhod, usvědčovat, napomínat, povzbuzovat" (2 Tim 4,2), jedni ať nesou i břemena druhých (Galat 6,2). Na každém jednotlivci záleží. Zdá se mi, že jsme se tímto elementárním tématem dávání příkladu v posledních letech v církvi málo zabývali, a proto je potřeba začít častěji hovořit o této věci, která patří ke klíčovým konstrukčním prvkům budovy církve.* * *
A tak, až budeme v průběhu nastávajícího roku vzpomínat na letošní svátky Narození a vybaví se nám sváteční ikona, která byla v uplynulé dny uctívána uprostřed chrámu, ať se nám vybaví i lekce pokory, kterou nám Bůh svým Narozením dal. Ať je napodobení Kristovy pokory naším darem, který mu přinášíme k jeho jesličkám do chléva - či jeskyně - našeho srdce, kde se Kristus rodí pro každého z nás. Kéž dokážeme tento příklad ponížení Božího Syna v našich mezilidských vztazích a v církevním životě napodobovat, a uskutečňovat tím lásku a naplňovat tak Evangelium.
Zobrazit příspěvek č. 977 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 1. 2014
Zpráva z Kyjeva od očividce
Demonstrující za demokracii zabili člověka jen za to, že promluvil rusky
Mám smutnou zprávu. V Kyjevě u náměstí Majdanu zahynul člověk ubitý demonstranty kvůli tomu, že hovořil do mobilního telefonu rusky. Andrej procházel vedle demonstrujících a mířil na schůzku s přítelkyní. Skutečnost, že telefonoval rusky, rozzuřila demonstrující "demokraty" do té míry, že ho napadli a mlátili ho tak dlouho, až ho zabili.
O tomto případu se z našich sdělovacích prostředků asi nedozvíte.
Prosíme tedy o modlitbu za nevinného Andreje, zabitého demokratickými demonstranty.
+ + +
Doplnění:
Zpráva pochází od blízkých pozůstalých. Její zveřejnění se děje především kvůli prosbě o modlitbu. S ohledem na bezpečnost rodiny není zájem celou věc dále rozvíjet.
Skutečnost zabití člověka už není možno nikterak zvrátit. Každá předčasná smrt je tragédií, ať už zemře kdokoliv z jakékoliv názorové strany či člověk úplně nezúčastněný. To je jeden z tragických rozměrů toho, co se na Ukrajině dnes děje.
---------------
Zde je jedno už nejméně měsíc staré video:
Kdo se stal krvavou obětí euro-majdanu?
Dnes už protivládní opozice otevřeně vyhrožuje vyvoláním občanské války.
P.S.
Miroslav Pořízek: Na Ukrajině probíhá státní převrat řízený z Bruselu a nikoliv revoluce
P.P.S.
Dvě bílé holubice míru, které v neděli nechal symbolicky vypustit papež František v rámci výzvy ke klidu na Ukrajině, napadli větší a agresivní ptáci. Na jednu z holubic zaútočil racek a na druhou vrána. Zatímco jedna z holubic při útoku ztratila trochu peří, ale uletěla, osud druhé je krajně nejistý, upozornila agentura AP.
Aktuálně
Zobrazit příspěvek č. 976 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2014
Homosexualita v Ruské církvi
Ruská pravoslavná církev má svůj sexuální skandál
Christnet a IDnes
Zobrazit příspěvek č. 975 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 1. 2014
Odkaz na zajímavý web a video z Francie
Mladé Francouzky proti Femen
Video (prezentované na níže zmíněném webu) natočila skupina mladých francouzských žen jako svůj vzkaz pomateným aktivistkám z ukrajinského hnutí Femen.
Zde je pár citací z textu stránky:
»Tyto mladé, půvabné, nebojácné Francouzky si říkají "Antigony" na počest ženy, která vlastním životem hájila boží a mravní zákony před zákony lidskými. Před zákony tyrana.
Lidé ve Francii se v poslední době obecně stavějí na stranu rozumu. Jejich hnutí za normální rodinu Le Manif Pour Tous má po masivních střetech se státní mocí své vězně svědomí, své ztlučené, své státní mocí šikanované (například za nošení mikiny s emblémem hnutí) a dokonce i protesty policejních odborů za nadužívání hrubé síly státní mocí proti pokojným demonstrantům (inu, co můžeme očekávat od vlády v níž polovina ministrů jsou svobodní zednáři včetně prezidenta Hollanda). 22000 starostů a primátorů ve Francii podepsalo protest proti zákonu o homosexuálních manželstvích a nyní dělají vše proto, aby oddálili obstrukcemi povinnost oddat dva lidi stejného pohlaví. Přímo odmítnout nemohou, protože zákon je konstruován tak, aby nemohla být použita tzv. výhrada svědomí, která by umožnila starostům neoddat homosexuální páry.
Nezbývá nám než držet Francouzům a Francouzkám palce, protože homosexualistické, feministické, juvenilní a další zvrácené zákony dorazí i k nám. Zákony, díky nimž bude moci sociálka odebrat děti rodičům na základě zpozorované modřiny na předloktí, kterou si dítě způsobilo při hře. Zákony, které zruší minimální věk pro provozování sexu. Zákony, které umožní incest. Zákony, které budou posouvat sexuální výchovu až do školek. Za tento zvrácený svět bojují poběhlice z FEMEN. Tomuhle světu pomáhají prošlapávat cestu duhové pochody, nyní už i za účasti pedofilů. A jakýkoli odpor proti tomuto šílenství znesnadňuje cenzura převlečená za politickou korektnost.«
Tolik tedy pár citátů z textu stránky.
Celý článek je zde. Jádrem inzerované stránky je video (s českými titulky), kde je vzkaz francouzských "Antigon" adresovaný skupině Femen. Jedna z Antigon na sedm týdnů infiltrovala skupinu Femen, aby se pokusila tyto ženy pochopit. Vše se dozvíte ve videu (za zmínku bezesporu stojí zjištěná skutečnost, že účastnice Femen jsou za své vulgární protesty placeny; působí to dojmem, že se vlastně jedná o jistý druh prostituce).
Nádherná je také mocná mravní, morální i intelektuální převaha "Antigon", která usvědčuje hloupou trapnost poběhlic ze skupiny Femen v celé její ubohosti. Femen jsou zde demaskovány jako zmanipulované a prodejné ženy, které nechápou ideologii, které slouží. Jsou ukázány jako bojovnice proti ženám, nikoliv za ženy. Proti polonahým zvráceným Femen stojí na videu "Antigony" - důstojné, inteligentní, usměvavé, půvabné ženy.
* * *
Jako dodatek ještě jeden článek:
FEMEN: PLACENÉ AGENTKY – PROVOKATÉRKY
Novinárka z jedného ukrajinského televízneho kanála odhalila hnutie FEMEN. Mladá žena vstúpila do radov tohto hnutia potom, čo sa údajne nadchla pre ich idey. Osobne sa zúčastnila na akciách “hore bez” a nakrúcala dianie skrytou kamerou. Potvrdilo sa, že sa aktivity účastníčok na PR-akciách sa odvodzujú od PEŇAZÍ, ktoré prichádzajú zo západnej Európy a USA.
Aby ukázala podstatu FEMEN, rozhodla sa mladá novinárka k aktu sebaobetovania tým, že sa stala účastníčkou topless-akcie. V priebehu niekoľkých týždňov ju vyškolili v PROFESIONÁLNOM PR a to V AGRESÍVNOM SPRÁVANÍ SA, v spôsobe ako na seba UPÚTAŤ POZORNOSŤ novinárov a pritom HRAŤ NEVINNÚ BYTOSŤ. A čo bolo mimoriadne dôležité, musela svoje nahé prsia predvádzať pred objektívmi.
Jej prvý debut sa uskutočnil v Paríži, kde účastníčky FEMEN pred nedávnom otvorili svoju novú kanceláriu. Tam uskutočnili ženy akciu na obvyklý spôsob a odhalili svoje prsia pred ISLAMSKÝM KULTÚRNYM CENTROM. Ako novinárka tvrdila, cítila na vlastnej koži tú nenávisť ľudí, ktorých náboženské pocity boli vedome zraňované: “Táto akcia sa uskutočnila pred islámskym kultúrnym centrom, a my sme cítili, že dav ľudí je pripravený nás roztrhať. Pred aktom násilia nás zachránili len objektívy našich kolegov.”
Cesta do Paríža bola novinárke zaplatená FEMEN-om. Letenka, hotelová izba, jazdy taxíkom a stravovanie predstavovali len pre jednu účastníčku 1.000 EURO NA JEDEN DEŇ, bez nákupu oblečenia a služieb vizážistov a štylistov. Mimo to sa ukázalo, že účastníčky FEMEN dostávajú mesačný plat nemenej ako 1.000 USD, čo prekračuje trikrát priemernú príjmovú úroveň na Ukrajine.
Zdroj
Zobrazit příspěvek č. 974 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 1. 2014
Sdělovací prostředky
V ČT o arcibiskupu olomoucko-brněnském
Medailón věnovaný vl. Simeonovi v Křesťanském magazínu (od 6:14 min. pořadu)
Zobrazit příspěvek č. 973 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 1. 2014
Ohlédnutí za svátky Narození Páně
O dávnověké posloupnosti lidskosti
Těmto svátkům předchází v pravoslavné tradici dvě nedělní témata, která jsou nadmíru podobná - a to jsou témata posloupnosti. Neděle praotců (druhá před Narození) a neděle svatých otců (bezprostředně předcházející svátku Narození) poukazují vlastně na tu samou věc - Spasitel světa přicházel na svět v jistém smyslu postupně (je to myšlenka jednoho ruského kněze z letos publikovaného kázání). Boží Syn se vtěluje do lidských dějin v průběhu mnoha pokolení skrze posloupnost svatých otců, kteří předcházeli jeho narození z Panny Marie. Ten řetězec svatých otců nám ukazuje osoby, skrze něž Hospodin svůj příchod připravoval či na něm pracoval.
Z jedné strany tedy tento řetězec připravoval příchod Krista, z druhé strany (tj. směrem od počátku) udržoval a předával z generace na generaci to, co Bůh odevzdal člověku při stvoření. Je to posloupnost předávající obraz Boží v člověku (člověk byl učiněn dle obrazu a podoby Boží). Tento obraz je tím, co nás odlišuje od inteligentního zvířete. Po tělesné stránce bychom mohli průmět tohoto obrazu do hmotné reality pojmenovat jako lidství; na úrovni nehmotné, tj. duševní, duchovní a morální bychom mohli označit projevy tohoto Božího obrazu v člověku slovem lidskost. V této úvaze budu oba pojmy rozlišovat dle právě načrtnutého klíče.
Lidství se předává tělesně genetickým způsobem. Mohlo by se zdát, že na této úrovni nelze princip lidství ohrozit, ale udržuje se jaksi automaticky prostým plozením. V démonických duchovních sférách však vládne taková nenávist k člověku, protože je to mimořádný tvor Boží, že dokonce i sám genetický princip lidství je cílem útoků, jež mají zneuctít či zneužít tento Boží obraz. Zatím víme o dvou možných útocích na lidství. Jednak se jedná o jakési temné obludnosti, kdy byl samotný kořen lidství narušován nějakými genetickými zvrhlostmi v době předpotopní (jak se o tom zmiňuje Bible, Gen 6,1-4), když byly lidské ženy násilně podrobovány křížení s nějakými nelidskými bytostmi démonického charakteru (tak vykládá tradice ony zmiňované "syny Boží") a výsledkem byli obři, kteří zde podle Bible místy přežívali ještě dlouhou dobu po potopě (Num 13,32-33). (Mimochodem, hodno povšimnutí je, že i mýty pohanských národů zachovávají vzpomínku na tyto děsivé události - viz např. antické zvěsti o pohanských bozích, kteří měli poměr s pozemskými ženami a zplodili s nimi bájné potomky apod.) Druhým možným útokem na lidství jsou chystané (a z části už probíhající) genetické experimenty v současnosti. Třetím takovým útokem by pak mohlo být uvažované propojení biologické a technologické inteligence. "Výsledkem bude sice nadále svět lidí, nikoliv však biologického původu. Rozdíl mezi člověkem a robotem zmizí stejně jako mezi fyzickou a virtuální realitou," tak se o tom alespoň píše v různých prognózách.
Zajímavým poznatkem genetiky je možnost, že do samotného genomu člověka zabudoval Bůh (zřejmě po potopě) jakýsi přídavek, který zamezuje člověku - tak jak je zrozen ze svých tělesných rodičů - přístup tělesné nesmrtelnosti a navíc je geneticky omezena i délka existence celého lidského rodu na zemi. Nedávno svět obletěla šokující zpráva s titulkem: "IQ Evropanům klesá. Dlouhodobě!" V článku se psalo: K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. „O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ (Stanford univerzity, USA) Někteří tvrdí, že lidstvo byl nejinteligentnější v době královny Viktorie, jiní zase, že svého vrcholu dosáhlo už v době Kristově. Každopádně by to mohl být jeden z mnoha dokladů skutečnosti, že se s lidstvem něco děje a není to vývoj k lepšímu, ale spíše jakési postupné vyčerpávání potenciálu a slábnutí lidí, které je sice maskováno technologickými vymoženostmi, ale ve skrytu už nějakou dobu probíhá a předzvěstuje konec lidstva.
Co říci na závěr k této posloupnosti předávání lidství v rodě člověka? Možná, že k úpadku a chátrání našeho lidství přispíváme především my sami - svým způsobem života, myšlení, (ne)mravností. Myslím, že tak jako nadřazena morální rovina nad tělesnou (morálně silný člověk je schopen i v tělesné oblasti téměř nadlidských skutků), tak má morálka vliv úroveň lidskosti na kvalitu lidství. Více než to, co je zabudováno do našeho genomu, nás ovlivňují naše vlastní skutky a naše morální tenze či ochablost. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu.
Když k tomu ještě připočtete v současnosti prudce narůstající problémy s plodností naší rasy, a případně i nestabilitu klimatu a geologie, jimž lidé nemají síly čelit, nebo nahlédnete zvyšující se jadernou hrozbu (v letech 1945 až 1998 bylo provedeno 2053 jaderných výbuchů) jako problém úpadku lidských mentálních schopností, nebo raketový vzestup duševních chorob a rakovin, tak se vám už docela pěkně vybarvuje obrázek hrozícího blízkého konce pozemšťanstva, které nebude mít nadále schopnosti udržet se při životě a morální síly pokračovat dál.
Jak o tom někdo docela vtipně řekl: "Lidstvo si dělá plány, že bude osídlovat další planety ve vesmíru, fantazíruje o tom, jak bude žít za tisíc či pět nebo deset tisíc let, strachuje se, kam se poděje, až začne vyhasínat Slunce, naše teleskopy už pátrají po dalších obyvatelných planetách v galaxii, jenže je docela dobře možné, že se genetický potenciál lidstva za nějakou dobu vyčerpá a lidstvu jeho vědci řeknou: Tak bohužel, drazí lidé, game over."
* * *
Tím podstatným se mi zdá být, jak je předáváno lidství na rovině morální, - čili posloupnost lidskosti. Z našeho křesťanského pohledu je jednou ze součástí lidskosti duchovní víra a láska k Bohu, Stvořiteli, kterou realizujeme plněním přikázání. Tím vstupujeme do vztahu lásky a služby Hospodinu. To je cesta, kterou si člověk sám od sebe nemůže vymyslet či najít ji vlastními silami, ale musí být na ni uveden. "Víra je ze slyšení," praví apoštol. Kvůli tomu Církev koná misii, aby další a další lidi uváděla na tuto cestu.
Posloupnost lidskosti se předává všude tam, kde nastupující pokolení přebírá od toho předcházejícího víru a poznání Stvořitele a současně Mu chce láskyplně sloužit a přebývat v harmonii s původním stavem stvoření, nakolik je to v lidských silách. Naopak je možné z této posloupnosti vypadnout aktem vzpoury proti Bohu a Božím ustanovením, čili aktem hříchu. I z této cesty však je cesty návratu - a to pokáním. Jenže čím déle kráčíme cestou hříchu a tudíž dále po této zhoubné stezce zajdeme, tím je pokání obtížnější.
Příklad vymknutí se z posloupnosti lidskosti nalézáme hned po úsvitu lidských dějin, kdy Kain zabil svého bratra, zatvrdil se, ztratil víru v Boží dobrotu a odmítl se kát slovy: "Můj hřích větší, než by bylo možno odpustit." Tak vznikla na světě vedle posloupnosti lidskosti i Kainova posloupnost nelidskosti, na níž je založena předpotopní satanova církev, Kainem započatá a zničená potopou (pojem satanovy církve spojuje s Kainem starec Rafael Karelin). Každý úmyslný a dobrovolný rozkol v sobě nese semeno této satanské církve, která je dalším uskutečněním ďáblovy vzpoury, a napojuje se na posloupnost hříchu, čili nelidskosti.
Jak vidíme na různých příkladech - biblických i ze současnosti - ztráta této Bohem požehnané lidskosti se projevuje svévolí a tvrdostí srdce. Zatvrzelé srdce je nepřístupné k napomínání, tím je tento stav tak nebezpečný, a nemá soucit. Člověk se postupně stává necitelným a nelítostným. Zvláště nebezpečné je, když se to děje pod pláštíkem zbožnosti.
* * *
Před Narozením Kristovým čteme ze začátku Matoušova evangelia jména svatých otců, a vzýváme tak posloupnost lidskosti, která vede až k narození Mesiáše. Ta řada jmen svatých otců je vlastně záznamem toho tisíciletého díla, jímž se připravuje příchod na svět Marie, která se stane Matkou Boží, a Josefa Pěstouna Páně, který přijal Pána Ježíše za svého syna - ač nebyl jeho tělesným otcem, stal se mu otcem dle posvátného izraelského zákona.
Zajímavá by mohla být úvaha vedená z pohledu posledních poznatků genetiky, podle nichž se do genetické paměti zapisují skutky a potažmo hříchy lidí, a tato paměť se tudíž dědí z pokolení na pokolení. Mezi praotci jsou různí lidé - velikáni ducha, ale zároveň i lidé nemocní, přemáhaní hříchem. Celé toto lidství, s jeho velikostí i malostí, bere na sebe Kristus při svém vtělení. Pokud se všechny činy předků opravdu geneticky zapisují do potomků, tak to vše na sebe Pán přijal (tj. do svého těla, chcete-li, pak by se možná dalo říci i do svého lidského genetického záznamu), když byl počat v lůně Matky Boží. V takovém případě by nejen duchovně, ale i tělesně přijal všechny hříchy a pády svých předků, protože se s nimi stal skrze své tělo sjednocen. Všechny jejich nedostatky i všechny jejich pády zahladil svou obětí na Kříži a svým Vzkříšením. Tedy nejen na rovině duchovní, ale i na úrovni tělesné se skrze Pána Ježíše Krista děje spása lidstva.* * *
Ostatně obvyklý způsob striktního rozdělování tělesného a duchovního, a nahlížení na ně jako na rozporné a vzájemně neslučitelné, by se neměl chápat jako pohled na člověka ve stavu, jak byl stvořen. Vnímat vztah tělesného a duchovního jako antagonismus může být užitečné z hlediska asketiky a zápasu s vášněmi, ale vykládat boj s vášněmi jako nepřátelství vůči tělu je nedorozumění, neřku-li antropologická hereze (viz některá poučení asketů). "Nesmiřitelnost těla a ducha" je nutno správně vykládat v tom smyslu, že tělem se v tomto případě myslí tělesné vášně, nikoliv samo tělo jak bylo prvopočátečně Bohem stvořeno.Vrátíme-li se ještě k myšlence předkládané některými teoriemi moderní genetiky, můžeme ji aplikovat i na dobu novozákonní a vyslovit úvahu, že Kristus na sebe bere nejen duchovně ale i tělesně naše hříchy při svaté Tajině křtu, kterou se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristovým Tělem, jímž je Církev, a při svatém přijímání, kdy se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristem. (Poznamenejme na okraj, že Řekové kladou zvláštní akcent na skutečnost, že se při svatém přijímání sjednocujeme s Kristem nejen duchovně, ale i tělesně - a to s mnoha z toho vyplývajícími důsledky.)
To je přece dalekosáhlá idea! Znamenalo by to, že při každém přijímání se sjednocuje Kristus i s námi, bere na sebe všechny naše hříchy, vše, co je v nás geneticky zapsáno o našich dávných i nedávných činech, i o tom, co jsme vykonali včera, a zároveň na sebe Pán Ježíš při každém přijímání bere na sebe i to, co je v nás zapsáno o našich předcích, jejich činech, o celém rodě, z něhož pocházíme. Tak se stává Pán možná Spasitelem nejen pro nás osobně, ale i pro naše předky. A můžeme zajít ještě dále - co když jsou skrze nás přiváděni ke Kristu i ti předkové, kteří byli za svého života nevěřící či nesprávně věřící? (Je to smělá úvaha, ale má oporu v některých místech posvátné tradice - viz např. spása nekřesťanského císaře Trajána.) Pro všechny minulé generace svých předchůdců v našem rodokmenu nemůžeme učinit nic většího, než když uvěříme v Krista, žijeme křesťanským životem modlitby a ctností, snažíme se, jak jen můžeme, naplnit Evangelium a účastníme se svatých Tajin. Z jedné strany Kristus přijímá vše, co v nás je a co v sobě nosíme a co skrze nás před Krista předstupuje, a z druhé strany od Krista přichází požehnání nejen na nás, ale snad i na všechny předky, kteří skrze naše osoby třeba mohou dojít i svého sjednocení s Bohem. Toto nabízené sjednocení však samozřejmě není nikdo povinen přijmout - ani živí ani zesnulí. Leč dokud bude trvat svět, do té doby bude brána nebeská živým i zesnulým otevřená.
Klíčovou podmínkou pro začlenění do posloupnosti lidskosti je úcta k těm, kteří nás ve víře a církevní službě předcházejí, protože lidskost se stejně jako lidství předává ze starší generace na mladší. Lidství se předává plozením a lidskost se přenáší skrze úctu a poslušnost. Jenom tam, kde je úcta ke starším, tam je převzetí dědictví - toho neuchopitelného duchovního bohatství, které dovolí předávat Bůh, když jsou splněny nějaké podmínky. Proto má pro získání Božího požehnání a pro osvojení si lidskosti takový význam, abychom navazovali na předchůdce, byli napojeni na kořeny, byli součástí řetězce vedoucího z nejdávnější minulosti, byli součástí hierarchie, která začíná u Boha, skrze stvoření člověka přechází na zemi a končí rozvětvena v našem světě všude, kde si lidé ještě zachovali elementární pokoru, která je součástí lidské přirozenosti.
Boží dar lidskosti nelze uchvátit násilím ani magií. Je to dar, který není jen tělesný ale i duchovní a duchovní věci není možno uchopit, vzít a dát tomu či prodat onomu. Jsou neuchopitelné a předávají se zvláštním způsobem a jen za určitých splněných okolností. Ratolest je buď živá a roste, nebo je suchá.
Přenos duchovního dědictví z generace na generaci se tedy děje za určených podmínek - a to jsou především pokora a úcta - jinak k přenosu nedojde. Uchvátit můžeme sice formu, ale ne duchovní obsah. Formálně převzít můžeme dogmata, ale ne hloubku víry, kterou dogmata vyjadřují. Můžeme šermovat tím, jak jsme kanoničtí, ale nemusíme mít vůbec nic společného s tím, co se skrze kánony má v Církvi dít, - tj. s láskou, řádem a oddanou službou.
* * *
Podle biblického proroctví má být pro poslední doby charakteristickým znakem lidí: hrubost, chamtivost, neposlušnost a zrádnost i všelijaká jiná nelidskost. To vše je bohužel na světě již dlouho, ale znamením konce je, když to pronikne do Církve. Jinými slovy: až církevní společenství ztratí vnitřní morální sílu takovým jevům se ubránit, až tu nebudou příklady správného chování a popisované nelidské jevy se stanou neoddělitelnou součástí (neřku-li normou) církevního života. Jak daleko je však ona doba, kdy bude kázání o těchto základních pilířích předávání lidskosti znít i v Církvi jako hlas volajícího na poušti?
Je to podobné jako rakovina v těle. Rakovinné buňky vznikají podle lékařů v těle člověka neustále, ale imunitní systém má obvykle sílu je eliminovat a člověk zůstává zdráv. Problém začíná, zeslábne-li imunita a některá buňka není potlačena, začne pak vytvářet nádor a z tohoto nádoru se metastázemi rozšíří zhoubné bujení do celého těla. S tělem církve je to zřejmě také tak. Těla jednotlivých místních církví (a nakonec i tělo celé Církve) začnou podle ap. Pavla v posledních dobách ztrácet imunitu čili sílu nepřipustit bujení nelidskosti. A to je konec - nejprve oné místní církve, a nakonec to přivede na hranici bytí a nebytí i celou Církev, a Pán ukončí dny. Jak pravil svt. Ignatij Brjančaninov - lidé sami rozhodnou o datu konce světa a rozhodnou o tom svou zlobou. A nebude to nejspíš jen zloba necírkevních lidí (protože svět už celá tisíciletí "ve zlu leží", čili tam se žádná kvalitativní změna nekoná), ale zloba lidí v církvi (konec konců i proroctví ap. Pavla hovoří o církevních lidech, nikoliv o světských). Myslím, že v kontextu našich současných církevních událostí (a při pohledu na to, do jaké zloby, neúcty a hrubosti nedávno upadla část našich lidí - na všech stranách bujícího sporu) je potřeba se nad tím zamýšlet.
A nyní citace z biblického listu ap. Pavla:* * *
»Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.
2 Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní,
3 bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,
4 zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,
5 budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.«
2 Timoteovi 3,1-5
Některé jevy vyniknou nejlépe při srovnání. Proto jsem u příležitosti letošních svátků postavil vedle sebe dva obrazy. Na jednom vidíme tu krásnou a vznešenou posloupnost mírnosti, poslušnosti a lidskosti vedoucí přes celé staré dějiny až ke Kristu, který je korunou a smyslem celé této posloupnosti. Proti tomu jsem postavil obrazy ztráty ušlechtilosti a úpadku lidskosti, když se lidé vymknou z poslušnosti a posloupnosti, jak to vidíme na předpotopním lidstvu či na stavu posledního lidstva, prorocky vykresleném ap. Pavlem.
Snad celoroční vzpomínka na ušlechtilou krásu, která na nás září z ikony Narození Spasitele, osvítí naše srdce k tomu, abychom si zamilovali následování toho nejušlechtilejšího z lidství. Pak se i my napojíme na tu vzácnou posloupnost lidskosti, která z nejstarších dob vedla vpřed až k příchodu Spasitele a v době novozákonní se odvíjí od Krista až ke konci světa.
Na lidskosti, jak je vyjádřena v Desateru i v přikázáních lásky a ve volání proroků k mírnosti, úctě, pokoře a pokání, se můžeme sjednotit. Vždyť přece lidskost je základem všeho dobrého a hlavně křesťanství. Nejprve musíme být lidmi, a pak můžeme být i křesťany. Křesťanství bez lidskosti je však jen přízrak.
Zobrazit příspěvek č. 972 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 1. 2014
Zprávy ze světa
Svět je zmaten: Rabín Jicchak Kaduri uvedl jméno Mesiáše
Pohřbu před rokem v Izraeli zesnulého rabína Jicchaka Kaduri se účastnilo přibližně 200 tisíc lidí. Průvod se táhnul přes celý starý Jerusalem.
Všichni tenkrát říkali, že odešel jeden z největších židovských učitelů 20. století. Věk rabína byl 106-118 let (podle různých zdrojů). Jeho blízcí už dlouho vyprávěli, že rabín měl různá vidění, při nichž rozmlouval s Mesiášem. Krátce před smrtí se rabín rozhodl oznámit jeho jméno. Zapsal je do dopisu, o němž přikázal, aby byl otevřen až rok po jeho smrti. Všichni tedy netrpělivě očekávali tento den.
Jicchak Kaduri byl ctěn jako jeden z největších učitelů kabbaly. Nikdy nepublikoval výsledky své činnosti, ale patřil k velikým znalcům Bible, Talmudu a dalších židovských posvátných knih, které dokázal snadno citovat zpaměti.
Byl charismatickým mudrcem a mnohými rabíny uctíván jako cadik. Žehnal každému, kdo ho o to požádal. Tisíce lidí k němu přicházely s prosbami o radu či o uzdravení. Jeho učedníci svědčili o množství zázraků, které rabi Kaduri vykonal.
Duchovní vidění Mesiáše, jichž se Kadurimu dostalo, připomínala některé novozákonní obrazy a byla publikována na stránkách jeho ješivy (talmudická a právní škola; pozn. překl.). Kromě jiného pronesl následující slova: "Uvěří všichni v Mesiáše? Ne. Nejprve někteří z nás uvěří, ale jiní nikoliv. Následovat Mesiáše bude snazší pro lidi nenáboženské než pro orthodoxní. Vyhlášení Mesiáše proběhne ve dvou etapách - nejprve bude potvrzovat své mesiášství, ale neprohlásí se za Mesiáše; potom se ukáže jako Mesiáš několika židům, ale ne nutně velkým znalcům Písma. Lidé se při tom budou divit: "Což je to opravdu Mesiáš?" Mnozí budou znát jeho jméno, ale nebudou věřit, že to právě on je Mesiášem."
Až před smrtí zapsal rabín Jichak Kaduri jméno Mesiáše. Více než rok se s napětím čekalo, protože dle poslední vůle zesnulého mohl být jeho zápis uveřejněn až po uplynutí tohoto času.
Zveřejněný zápis se ukázal být pro současný judaismus velice problematický. Jméno Mesiáše bylo zapsáno způsobem, který je rabíny - kabbalisty často používaný: je ukryto v prvních písmenech slov: "Yarim Ha’Am Veyokhiakh Shedvaro Vetorato Omdim." (Pozdvihne se lid a pozná, že Jeho slova a zákon jsou pevné.) Ta první hebrejská písmena vytvářejí jméno Jošua čili Ježíš.
www.agioritikovima.gr
P.S.
Byl jsem upozorněn, že zpráva je dřívějšího data. Jicchak Kaduri zemřel v r. 28. 1. 2006. Další podrobnosti viz na Wikipedii.
Zobrazit příspěvek č. 971 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 1. 2014
Hotovo kalendárium na r. 2014
Výtisky nástěnného kalendáře rozposlány objednavatelům
Právě začíná podle starého kalendáře nový rok.
Dnes (14. ledna t.r.) byly kalendáře vytištěny a odpoledne hned rozesílány na adresy těch, kteří je měli objednané. Pokud byste někdo v příštích dnech očekávaný kalendář neobdržel, napište mi a já jej pošlu (každoročně nechávám dělat nějaké výtisky navíc). Žádného objednavatele nevymazávám ze seznamu, ale (vzhledem k počtu objednávek) může se docela dobře stát, že nějakou objednávku opomenu a u některých záznamů si opravdu nejsem jist, zda jsou ještě aktuální či nikoliv. (Za současné situace v církvi považuji za nutné toto vybídnutí k případné urgenci zdůraznit.)
Kalendář (nástěnná verze i diář) je už k dispozici v PDF na obvyklé adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium
---------
Do internetového elektronického kalendária budou snad ještě dnes "nataženy" nové kalendářní soubory, takže by co nevidět mělo začít opět fungovat (nevyskytnou-li se komplikace). Všem, kteří mají na svých webech skripty k samočinnému obnovování kalendářních údajů, budou snad ještě dnes už opět dodávána aktualizovaná data.
Zobrazit příspěvek č. 970 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 1. 2014
Z církevního ústředí - o situaci po prešovském setkání
Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona
List patriarchovi Bartolomějovi o situaci v naší církvi po událostech ze dne 11. 1. 2014
V PDF zde
Zobrazit příspěvek č. 969 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 1. 2014
Staré vánoční kázání
Promluva k Narození Kristovu (z poválečné doby)
Našel jsem jednu starou homilii (asi tak z konce 40. let) ke svátku Narození. Ponechal jsem historický jazyk tohoto krátkého textu a předkládám jej, abychom okusili atmosféru chrámů a bohoslužeb doby před půl stoletím.
Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho všechněm lidem. Nabádajíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě lid vzácný, následovný dobrých skutků.
Plňme tedy, co káže apoštol: "Toto mluv a napomínej v Kristu Ježíši, Pánu našemu."
Za onoho času vyšlo vyřčení od císaře Augusta, aby popsán byl všecken svět. To popsání první bylo od syrského vladaře Cyrénia. A šli všichni, aby se přiznávali, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Josef z Galileje z města na Nazaretu do Judska, do města Davidova, kteréž slove Betlém, protože byl z domu a z čeledi Davidovy, aby se přiznal s Marií, zasnoubenou sobě.
A protože nenašlo se pro ně místečka v hospodě, nocovati museli ve chlévě. Vtom přišla neblahoslavenější Marii hodina její a porodila. Děťátko pak do plének zavinula a v jesle položila.
I byli tam v krajině té pastýři, ponocujíce a hlídajíce stáda. A aj, anděl Páně stál vedle nich a jasnost Boží obklíčila je i báli se bázní velikou. Zvěstoval jim však anděl radost, kteráž bude všemu lidu: Neboť narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán v městě Davidově.
Příjemná buď tobě, Pane, oběť této slavnosti, aby vydala hojnost milosti nám, jí účastným, bychom jako Syn tvůj nalezen v podobě naší podle těla, tak i my připodobnili se duší Božské slavnosti. Důstojno a spravedlno jest, slušno a spasitelno, abychom vždy a všude tobě díky vzdávali. Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, ježto skrze tajemství vtěleného Slova očím mysli naši nové světlo udělil jsi. Abychom Boha viditelně poznávajíce, skrze něho k milování neviditelných statků uchváceni byli. A protož s anděli a archanděli, s trůny a panstvy, i s celým jeho nebeského rytířstva vojskem píseň slávy té pěli.
Dejž nám, prosím, Pane Bože náš, abychom my, kteří se radujeme z narození Pána našeho Ježíše Krista, těmito tajemstvími oblaženi, hodným obcováním zasloužili si jeho společenství v nebi. Dejž nám, prosím, všemohoucí Bože, ať to nové světlo vtěleného Slova tvého v našich skutcích hojně svítí, když věrou svou přijali jsme téhož Pána našeho.
Amen.
Zobrazit příspěvek č. 968 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 1. 2014
Z církevního ústředí
Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi
Vážení otcové a mí milí věřící,
chci vás nyní i v českém jazyce seznámit s obsahem mého dopisu jeho všesvatosti patriarchovi Bartolomějovi, který je v příloze této zprávy.
Váš nehodný modlitebník,
+ Simeon
Arcibiskup olomoucko-brněnský
Locum Tenens metropolitního trůnu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Příloha:
PDF: originál (EN) a český překlad
Zobrazit příspěvek č. 967 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 1. 2014
Krátký komentář
Ke čtvrtému pastýřskému listu vl. Simeona
Z kontextu církevních událostí, do něhož list (viz příspěvek 966) přichází, vidíme, že se v církvi utvořily dva názorové proudy týkající se něčeho podstatného pro život církve - nejde mi tu o otázky organizační a správní, ale především o oblast ducha církevního života. Vedle toho tradičního náhledu na způsob církevního života, jaký známe z minulosti, zde vyrazil ještě druhý proud, který vychází asi hlavně z mladší generace biskupů a duchovních či věřících. Co na něm překvapuje, je ta prudkost (chtělo by se říci: až arogance), s níž se snaží prosadit někteří z těchto lidí za každou cenu své názory. To už samo o sobě svědčí nejen o nezralosti, ale především o nedostatku pravoslavného ducha atd. Jistě, jde tu o církevní restituce, které se staly katalyzátorem těchto událostí. A kvůli tomu na sebe nabalil tento dravý proud i další kněžské osoby, které by si za jiných okolností udržovaly onoho "nového ducha" spíše dál od sebe.
Rád by si však nyní hlavně povšiml jiného aspektu těchto událostí, pro něž je charakteristický rozštěp stále více se oddělujících názorových a hlavně duchovních proudů v církvi. Ať už zvítězí jakýkoliv z nich, zůstává otázkou, jak zde budeme spolu po tom všem schopni koexistovat. Jediným způsobem, který si budeme muset osvojit, je pokání a návrat ke kořenům naší církevní existence. A těmi kořeny jsou principy pravoslavné duchovnosti, nejen pravidla církevního práva (která, jak se ukazuje, si každý vykládá jinak). Budeme muset jít ještě hlouběji - k samotným základům Evangelia a k normám lidskosti, jak jsou dány Božími přikázáními. A toto téma bych nyní chtěl "nakousnout".
Ty dva postoje, které zde na sebe narazily v průběhu uplynulého roku, by bylo možno nahlížet např. následujícím prismatem. Na jedné straně nám tu stojí názor (jak věřím, autenticky pravoslavný), - že lidská vůle má být korigována - např. Božími přikázáními, kánony, ústavou, poslušností před staršími a třeba i procedurálními postupy upravujícími zasedání různých grémií (např. synodu, jak to zmiňuje vl. Simeon). Na druhé straně se tu nyní nesmlouvavě šíří názor (prosazovaný hlavně mladou generací biskupů i některých duchovních a věřících), který by se snad dal formulovat slovy: "My víme, co je pro církev nejlepší, a tak to prosadíme. To, co chceme, je dobré, a tak si budeme dělat, co sami uznáme za vhodné, a tím naše dobro zvítězí." Tento nový způsob myšlení mne omračuje, jak bez okolků sleduje dosažení toho, co nedokonalá (u řady protagonistů i nezralá či vášněmi pokažená) lidská mysl prohlásí za dobro pro církev. Je to bezesporu velice praktický způsob myšlení, leč obávám se, že to je praktičnost spíše západního typu (pravoslavné spiritualitě vzdáleného podobně, jako známé jezuitské: účel světí prostředky).
Není asi potřeba rozvádět, který z těchto dvou postojů je pravoslavný a který z nich je západní (oscilující mezi protestantismem a jezuitstvím). Jistě lze snadno pochopit, který kráčí cestou pokoje a který spěchá po cestičkách svévole. Asi je jasné, který z těchto přístupů je skálou, na níž lze stavět dům odolávající přívalům, a který z nich je pohyblivým pískovým podložím, na němž žádná stavba neobstojí na dlouho.
Viz evangelium podle Matouše: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Podstatná jsou pro naši situaci zvláště slova ap. Pavla: "Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje." (1 Kor 14,33) "Všecko slušně a podle řádu ať se děje." (1 Kor 14,40)
22 Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
23 A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
24 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
25 Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.
Matouš 7:26 Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
27 A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
(Matouš 7,21-27)
Vše, co v Církvi stojí pevně, stojí na pevném řádu. Církev nelze budovat na svévoli, či vzpouře. Zdá se mi, že nejhorší vzpourou, která jde nejen proti všem kánonům ale především proti Božím přikázáním a proti samotné lidské přirozenosti, je vzpoura mladých proti starším. Při této vzpouře se totiž člověk vymkne řetězce předávání toho, co je staré jako lidstvo.
To je nestarší druh posloupnosti, který je starý jako sám svět, - posloupnost přebírání odkazu mladými od starších. Bůh s tímto řádem spojil blaho pozemské lidské existence (viz 5. přikázání desatera: „Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi,“ které se v pravoslaví vztahuje i na duchovenstvo, církevní představené apod. Viz čl. 538-539 katechismu). Dokonce i vtělený Boží Syn se podřizoval své matce Marii a svému pěstounu Josefovi (Luk 2,51), aby nám dal příklad. Své požehnání člověku spojil Bůh s plněním tohoto přikázání a - jak v něm čteme - je spojeno se samotným darem života.
* * *
Když zde současné události označuji pojmem "vzpoura", pak tím nechci tvrdit, že by nebylo možné se starší generací polemizovat a třeba i nesouhlasit, nebo že by se nesmělo v krajním případě dokonce protestovat proti něčemu, co staří činí. Vždyť nikdo není neomylný a na chyby, pokud se staly, je potřeba upozorňovat. Jenže, aby se nejednalo o vzpouru, musí se vše dít se slušností, řádně, ne intrikami či "neprůhlednými a nepřijatelnými způsoby" (jak označil konstantinopolský patriarcha chování mladých biskupů na prosincovém synodu; viz 964). Zabírat v církvi posty cestou svržení předchůdce není akceptovatelné. "Svévolný režim" (těmito slovy pojmenoval patriarcha způsob, do něhož upadlo zasedání mladých členů synodu), není cestou, kterou by bylo možno spravovat autokefální církev. Proto jsou přece biskupové voleni z mnišstva, aby měli křesťanské ctnosti (např. pokoru, poslušnost a zdrženlivost) osvojené daleko lépe než my, světští křesťané, a aby nám, neduchovním červům, tedy mohli stát příkladem, k němuž můžeme vzhlížet.
Na současném sporu v církvi je hrozivě alarmující skutečnost, jak neblaze koresponduje s úpadkem světské materialistické společnosti kolem nás, která plive na stáří. Nejenže ve společnosti ovládané neopohanským kultem mládí či bolševickou doktrínou: "Mládí vpřed!" už dnes člověk starší padesáti let většinou nesežene zaměstnání, ale spějeme do civilizace, v níž bude dehonestace možná tím nejmenším zlem, s nímž musí senioři počítat. Zvláště mezi mladou generací se totiž objevují případy nejen neúcty, ale přímo útoku na starší spoluobčany. Okrádání seniorů nejrůznějšími způsoby se už před deseti lety stalo běžným jevem (přepadení stařenky, vyloupení bytu, nalákání na různé prodejní akce, kde jsou starší lidé psychologicky vedeným terorem donuceni podepsat smlouvy na nákup předraženého zboží apod.). Napětí mezi progresivními představami mladých a obavami starých se objevuje před každými parlamentními volbami. Poměry v domovech důchodců a některých lůžkových zařízeních jsou také dostatečně známé (zrovna dnes se objevil článek o soudním procesu odkrývajícím týrání seniorů ve stacionáři Naděje v Chomutově, viz jedno svědectví o tamních poměrech: "Říkali jsme si mezi sebou, že je snad lepší si sáhnout na život než skončit v Naději. A že s nadějí to v Naději nemá nic společného." (Článek zde) Naděje - hezký název pro firmu, že? Jako by dnes bylo nejdůležitější vymyslet nějaké pěkné jméno, pod nímž se pak dobře skryje ledacos nepěkného. Doufám, že v církvi nedopadneme podobně.
* * *
Troufám si tvrdit, že prosadí-li si někdo vzpourou svou vůli, svou verzi, své představy či své dobro, může se mu podařit uchvátit stolec, ocitne sice u moci, ale Bůh ho nechá s prázdnýma rukama. A nejspíš si kvůli své slepotě ani neuvědomí, že mu něco podstatného schází a nemůže to už získat. Nemá žádné poselství, nemůže nikoho inspirovat, nemá Boží pověření. A bez něj to v církvi nejde. A navíc už nemůže nikomu sloužit jako příklad. Ač bude u moci, nedostane se mu přirozené úcty, lidé ho nebudou chtít poslouchat. A proč by vlastně měli? A tak si bude muset přízeň či loajalitu kupovat, nebo si poslušnost či kázeň vynucovat hrubým používání své moci. Proto jsou ve světě důsledkem převratů většinou tyranie. Jenže to v církvi většinou nefunguje, a tak se budou lidé zachraňovat z takové církve tím, že utečou jinam. A kromě toho - dodržování Božího přikázání úcty včlení člověka do posloupnosti, v rámci níž i on sám - aniž by pro to musel něco zvláštního dělat - se stane tím, kdo bude věrohodným garantem přenosu Božího požehnání v duchovním řetězci, který se táhne od stvoření světa ke Kristu a od Krista až po dnešek.
Nezapomínejme, že křesťanství a církev stojí na příkladu. Bůh ukazuje skrze Krista lidem příklad k následování. Biskupové mají ukazovat příklad kněžím. Duchovní jej mají ukazovat věřícím. V trebníku o tom čte poučení každý kněz (je to v úvodu k Tajině zpovědi).
Církev byla vždy vzorem těchto všelidských principů, bez jejichž dodržování není možné být skutečným křesťanem. Až doposavad byla Církev místem, kde se právě tyto prvopočáteční zásady lidskosti udržovaly, aby zde pak mohlo na základě křesťanské víry sestupovat Boží požehnání a církevní archa se udržovala na vlnách světa jako spásný koráb pro všechny. Tohle vše bude u nás ztraceno, pokud se k těmto principům náš církevní život nevrátí. Ale pokud se to vůbec ještě může stát, pak se to musí stát rychle, protože za chvíli už tu třeba nezůstane na kameni kámen.
P.S.
Když jsem navštěvoval pravoslavné monastýry, centra našeho pravoslavného způsobu duchovního života (ne nadarmo je monasticismus chápán jako vzor duchovnosti i pro křesťany žijící ve světě), tak na mne snad nejdojemněji zapůsobil vztah mladých mnichů ke starým spolubratřím (nejen ke svatým starcům, ale ke všem). Na tom byla zřetelně patrná jejich nepředstíraná zbožnost. Byl to vztah hluboké úcty, opravdu dojemné péče, s jakou tam mladí naslouchali starým, pomáhali jim a sloužili jim. Své starce opečovávali s takovou pozorností, až jsem si říkal, že není na světě nic lepšího, než zestárnout v monastýru a v tomto požehnaném prostředí, obklopen skutečně milujícími bratry, skončit své dny. Bylo zřetelně cítit, že to souvisí s tím velikým Božím požehnáním, které v dobrých monastýrech sestupuje (jen nevím, jestli to požehnání bylo odpovědí na úctu mnichů ke stáří, nebo naopak byla tato úcta výsledkem blahodatí očištěného a osvíceného srdce mnichů - nejspíš obojí současně).
V jednom dobrém řeckém monastýru, kde se utvořilo nové bratrstvo ze samých mladých lidí, učinil igumen vyučený na Svaté Hoře takovéto rozhodnutí: vyhledal na Athosu starého mnicha, který žil osamoceně kdesi ve skitu nebo kalivě a na stáří by už nezvládl se o sebe postarat, a požádal ho, aby se přestěhoval k nim do monastýru, že se tam o něj budou starat. Tím nejen pomohl tomu mnichovi, ale především jejich mladému mnišskému bratrstvu. Igumen si totiž dobře uvědomoval, že mladí mniši potřebují mít vedle sebe starého mnicha, musejí mít možnost se o něj starat; duchovní život bratrstva potřebuje přítomnost staré mnišské generace, aby se skrze úctu k odcházejícím mnichům mohli mladí mniši zařadit do mnišské posloupnosti, ujmout se duchovního dědictví předchůdců, které přijmou od starých. A kromě toho, péče o stařečka změkčuje mnichům srdce podobně jako péče mladých manželů o děti. Ten stařičký mnich přestěhovaný z Athosu neměl ve svém novém monastýru žádný viditelný úkol, nekonal už žádnou práci ani nikoho nezpovídal, nikoho duchovně nevedl, o ničem nerozhodoval, neměl žádné pravomoci. Prostě tam jen byl a modlil se. A mniši se střídali v péči o něho. A to byl jeho nenahraditelný příspěvek k duchovnímu budování mnišského bratrstva.
Tenkrát byl naším metropolitou stařičký vladyka Dorotej, muž svatého života, jehož blahodatí osvícené srdce nám ve vedení církve dnes tak bolestně schází. Leč problémy s úctou ke stáří jsme tu měli už tenkrát. Ten člověk, který dnes tvrdí ve veřejných masmédiích, že vl. Simeon je senilní a spojuje ho s cikány, se už v té době ve stejném duchu choval k metropolitovi Dorotejovi. Vzpomínám si, jak se o vladykových názorech někdy před 15 lety tento duchovní veřejně vyjadřoval, že jsou to "nesmysly". Cítil jsem z tohoto výsměch stáří a povýšenost. Je to stále ten samý příběh zduřelého sebevědomí, tvrdého srdce, zaslepenosti egoismem, absence mnišské poslušnosti a pravoslavného ducha (a případně i problematické vzdělání). Akorát, že tenkrát to byla záležitost malé skupinky lidí, jejíž chování jsme přehlíželi jako nechutnou marginálii, kdežto nyní už tento duch hrozí opanovat naše církevní společenství.
Zobrazit příspěvek č. 966 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 1. 2014
Z došlé pošty - z ústředí
Čtvrtý pastýřský list arcibiskupa Simeona
V PDF: 1. stránka a 2. stránka
Zobrazit příspěvek č. 965 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 1. 2014
Osobní oznámení
Nejsem koordinátor žádných akcí
Začaly se ke mně dostávat zvěsti, že prý něco koordinuji ohledně účasti či neúčasti na sněmu. Nevím, odkud se to šíří, ale oznamuji, že nic nekoordinuji, nikdo mne k tomu nepověřil a nejsem konec konců ani delegátem na sněm.
Zobrazit příspěvek č. 964 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 1. 2014
Z církevního ústředí
Dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje arcibiskupu olomoucko-brněnskému Simeonovi
Důstojní otcové, bratři a sestry,
s vědomím Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy cařihradského, přeposílám na vědomí všem jeho dopis v řečtině a angličtině, který mi adresoval v souvislosti se situací v naší místní církvi. Přiložen je i překlad do českého jazyka. Následně připravuji Pastýřský list.
+ Simeon
Zde v PDF: originál dopisu s anglickým překladem a český překlad
Zobrazit příspěvek č. 963 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 1. 2014
Nový překlad
Minea pro prosinec - svátky Narození Kristovo
Svátková minea - PROSINEC - IV. díl (2. polovina měsíce).
POZOR - letos pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).
Obsah:
Neděle svatých praotců
Neděle svatých Otců
24. prosinec – předsvátek Narození Páně
25. prosinec – Narození Pána našeho Ježíše Krista
26. prosinec – Sbor přesv. Bohorodice
27. prosinec – Sv. apoštola Štěpána
Sváteční období po Narození Kristově
Neděle po Narození Páně
Minea svátková - prosinec (2.) (textová část)
Brožura A5 (56 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-narozeni-broz.pdf (6,7 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-narozeni-w.pdf (6,7 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)
Minea - prosinec (2.) - notář (příloha s notací některých hymnů)
Brožura A5 (36 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-naroz-noty-broz.pdf (1,3 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-naroz-noty-w.pdf - pozor notová sazba jde přes dvoustránku (1,3 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)
Zobrazit příspěvek č. 962 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 1. 2014
Neděle praotců Božího národa
Svátek všech starozákonních svatých žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroků až po Zachariáše a Jana Křtitele
V tuto neděli (druhou před svátkem Narození) si připomínáme tu dlouhou cestu, kterou lidstvo urazilo od stvoření ke Spasiteli. V řetězci slavných osob však nacházíme i svou vlastní historii. Jednak tím, že skrze Krista jsou to nejen židovští praotcové, ale i praotcové křesťanů, ale také tím, že všichni v sobě nosíme historii celého lidstva a každý je touto historií formován, čili je do jisté míry jejím plodem. Nikdo sem nepřišel jako naprosto "nepopsaná tabule", nikdo sem "nespadl z měsíce" (metaforicky míněno), každý je plodem, který visí na nějaké větvičce košatého stromu lidstva a je od svého početí a narození s tímto stromem spojen.
Podle posledních výzkumů molekulární biologie a genetiky je vzpomínka na to, co zde bylo před námi, zapsána v člověku i na genetické úrovni. Člověk se tak může rozpomínat na zážitky svých dávných předků, jako by to prožíval v jejich kůži. (Někdy se pak takové vzpomínky mylně prohlašují za důkaz reinkarnace a minulých životů.)
Od samého počátku lidstva platí, že člověk má vždy na výběr, vždy může volit. Tuto možnost Bůh pro člověka pečlivě zachovává a v tom je lidská velikost. Vždy si člověk může vybrat, jak se zachová, a vždy si může zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, ač za to pak možná bude muset zaplatit (životy svatých nejsou vlastně o ničem jiném, než právě o tom, jak tito stateční lidé volili dobro, neboť si tak zamilovali Boha, že by pro něj učinili cokoliv). Někdy to znamená i postavit se proti většině (což Bible mnohonásobně schvaluje, např.: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo" (Exod 23,2); nebo viz novozákonní upozornění apoštolům: "vyobcují vás ze synagog" či "budou vás zabíjet" atd.). Jsem přesvědčen, že pro Boha není důležité, zda je ta či ona osoba součástí většiny, nýbrž zda se drží dobra, pravdy a spravedlnosti.
V prvních staletích křesťané silně prožívali tuto volbu mezi dvěma cestami a chápali ji jako jeden ze základních pilířů svého křesťanského myšlení. Konec konců vyjadřoval se v tomto smyslu i samotný Pán Ježíš. A motiv dvou cest nalézáme i v dalších starých literárních památkách (od Didaché až po liturgii sv. Basila). Otevírají se nám tedy vždy dvě cesty - dobra a zla, a můžeme je nahlížet z různým prismatem jako:
cesta světla a cesta tmy - tj. cesta vidění a cesta slepoty;
cesta úzká a cesta široká - tj. cesta namáhavá a cesta pohodlná;
cesta Božích přikázání a cesta hříchu - tj. cesta poslušnosti a cesta vzpoury;
cesta k sobě a cesta od sebe - tj. cesta do sebe a cesta ze sebe;
cesta života a cesta smrti.
Jedná se stále jen o ty samé dvě cesty, jen je nahlížíme v různých rovinách. Tyto dvě cesty mělo před sebou lidstvo už od samého počátku své existence, čili stály již před Adamem a Evou. V jejich případě měl (kromě roviny poslušnosti či vzpoury) zvláštní význam právě onen náhled: cesta k sobě a cesta od sebe. První lidé byli stvořeni jako kontemplující bytosti, duchovní zřeci, tj. bytosti hledící do sebe, nacházející v sobě světlo. Skrze soustředěnost na své nitro byli spojeni s Bohem a potažmo s ostatním stvořeným světem, jemuž rozuměli na základě poznávání podstaty každého stvoření, nikoliv přes zkoumání jeho vnější podoby čili vnějškovým pozorováním. Tak mohl Adam nazírat podstatu stvoření, tj. jako ten, kdo ví a zná vnitřní povahu všeho, dávat jména zvířatům (Gen 2,19-20). Toto je cesta pravého poznání, nikoliv poznávací cesta materialistické vědy, která vede člověka od sebe a do klamu. Cesta k sobě je cestou vnitřní nerozdělenosti, nerozptýlenosti čili jednoty, která se děje v Duchu Svatém. Naši duchovní starci nás i dnes vybízejí, abychom se k tomuto stavu mysli vrátili, neboť není jiného způsobu řešení toho politováníhodného stavu, do něhož se naše nitro tím neustálým rozptylováním vnějšími věcmi dostalo. Mluví proto o nutnosti nastolení vnitřní prostoty, jednoty, celistvosti čili čistoty.
Jak můžeme z této perspektivy nahlédnout pád člověka? Když chtěl ďábel svrhnout lidi z jejich místa Bohem ustanovených vládců světa a připravit je o jejich vnitřní sílu, kterou čerpali z napojení na své kořeny, chápal velice dobře, že musí zaútočit právě na páteř rajského způsobu lidské existence - tj. na stav jejich mysli. Pokusil se tady odvést zření Evy od kontemplace, tj. odvrátit její vnitřní zření od nitra k vnějšku. Začátkem tohoto procesu bylo (a je) zapříst s člověkem besedu zvenku, a tak přitáhnout vnitřní zření lidí k sobě, tj. vytáhnout ho ven. Čili vzbudit v Evě zvědavost a rozptýlit její pozornost.
Dalším krokem bylo (a je) zpochybnit důvěru člověka v Boha. Absolutní důvěra v Boží prozřetelnost byla a je podle starců základem skutečného duchovního života a vztahu člověka k Bohu. A v tu chvíli Eva pohlédla na strom a všimla si, že jeho ovoce je lákavé a vypadá chutně (Gen 3,6). Ona zřejmě ty plody doposavad vůbec neznala z jejich vnější stránky, znala vše jen z hlediska jejich očím skryté povahy. A pak se v ním probudila první klamná vášeň - chuť, touha.
Pak se otevřely jejich vnější oči (tj. poznávací síla duše se přesunula od vnitřní kontemplace k tělesným smyslům) a tím se zavřelo jejich vnitřní zření. Projevilo se poznáním nahoty a bláznivých chováním i myšlením - chtěli se před Bohem skrýt v roští. Zhloupli, objevilo se sobectví, vstoupilo do nich zlo a začali mít z Boha strach.
Mysl člověka už pak nezná jen dobro, ale zná (tj. "umí", "dokáže činit" nebo "je sjednocena s") dobro i zlo. To v praxi bude znamenat, že se snadno propadne do tak roztříštěného stavu, že je v ní více zla než dobra, případně je zlem úplně pohlcena, jako se to stalo v době předpotopní (Gen 6,5), a jak se k tomu blížíme pomalu i dnes (na konci světa má svět být v podobném stavu jako před potopou, viz Luk 17,26).
Když člověk vyjde ze sebe, ztratí světlo i skutečné poznání, stává se zatemněným a hloupým. Začne čerpat poznání z vnějších zdrojů (to je zárodek současné vědy; mimochodem, vědecké poznání bylo velice pokročilé i v předpotopních dobách, jak svědčí archeologie a nejstarší památníky; v některých ohledech předčilo i naši dobu). Takový člověk začne popírat Božího Ducha a stává se "pouhým tělem". Život z něj rychle uniká; Bůh totiž bere od člověka svého Ducha, protože člověk v sobě Božím Duchem opovrhuje. To se dělo v předpotopním pokolení a podle biblického proroctví se tak bude dít i v dobách posledních.
V českých překladech se uvádí něco ve smyslu: »Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let."« (Gen 6,3) Ruský překlad výstižněji postihuje podstatu věci: "nebudou tito lidé věčně opovrhovat mým Duchem, vždyť jsou jen tělem". Tělesný život, resp. omezení člověka na tzv. "tělesné myšlení", je v principu pohrdání Božím Duchem, který do nás byl vložen, je to pošlapávání Božího daru života. Proto "je přátelství se světem nepřátelstvím vůči Bohu". (Jak 4,4)
* * *
Jedním z důsledků toho, že si lidé zvolili cestu vnějškovou, čili cestu tmy a smrti, byla nepopiratelná skutečnost, že přestali vnímat a uskutečňovat spojení všeho se vším - ale hlavně své spojení s Bohem, v němž vše počíná, vše z něj vychází a vše v něm koření. Tím nastaly změny v přírodě - zvířata se ocitla bez svého pastýře a stala se ztracená ve světě, vydaná na pospas zlu. Především se však lidé začali cítit vzájemně odděleni, zásadně odtrženi jeden od druhého. Vidíme to zřetelně na chování Adama a Evy před Bohem, když Adam svaluje vinu na Evu a ona zase na hada. Nikdo z nich už nechce vzít vinu druhého na sebe, aby napravil chybu, která se stala. O nějakou dobu později Kain zabije Ábela, což by nikdy nemohl učinit, kdyby vnímal svou jednotu s ním a chápal, že vraždou bratra zabíjí i sám sebe.
Příklad Božího člověka, který z lásky k člověku bere na sebe cizí vinu, ukáže až mnoho tisíc let po odchodu lidí z ráje Ježíš Kristus na kříži.
Dokud budeme hledět jen na povrch a budeme mít jen tělesné (tj. vnějškové) myšlení, budeme stále vrahy svých bratří. Zabíjíme je úmyslně i neúmyslně svým duchovním stavem, který je slepý k hlubinné jednotě všeho, zato si však bedlivě všímá povrchních rozdílností. Z toho se pak nemůže nezrodit závist, zloba a hněv na jedné straně a bezohlednost či egoismus na straně druhé. Z bezohlednosti se rodí prosazování svých představ a ambicí. Z hněvu se rodí vzájemné sváry, útoky, boje a války. Tak kypí zlo ve světě (a případně i v církvi). Dokud lidé neupřou své zření do nitra a nenajdou vnitřní jednotu, která jde ruku v ruce s pokorou, nebude ani vzájemného souhlasu ani míru ani lásky. Jak rozetnout tento gordický uzel zašmodrchaného zla? Jak rozetnout hada nekončící odplaty požírajícího vlastní ocas? Jedině napodobením Kristova příkladu - vzít cizí vinu na sebe.
Srbský starec Tadeáš (známý jasnozřivý starec, který nedávno zemřel) naléhavě vysvětloval, že lidé jsou vzájemně neuvěřitelně spojeni, ale bohužel si nemohou toho všimnout a pochopit to. Kdyby si uvědomovali, jak jsou spolu propojeni, že jsou jako výhonky vyrážející z jediného kořene, které sice nad povrchem budí zdání, jako by to byly zcela samostatné stromky, ale neviditelně - pod povrchem - jsou srostlé, pak by si lidé nebyli schopni ubližovat. Věděli by - a prožívali by ve svém nitru - že cokoliv člověk byť jen ve špatných myšlenkách páchá proti jinému člověku, je vlastně sebevraždou, čili ubližuje a škodí sám sobě. Takovou sílu má naše vzájemné propojení. Pochopit to však lze jen skrze Boha a pomocí modlitby (tj. obrácením našeho duševního zraku od věcí vnějších do svého nitra).
Starec pokračuje: Když se z celého srdce obrátíme k Bohu, je to neuvěřitelná energie, kterou má člověk k dispozici a je schopen pohnout vším, co existuje, dokáže zastavit slunce, může učinit zázrak. Bůh je všude, a co si přeje, to se stane. Kdyby se lidé obraceli k Bohu, byla by jiná situace ve společnosti (i v církvi, dodávám já), jenže lidé jsou příliš obtěžkáni materiální stránkou a ta stránka zakrývá to dobro, co v nich je. Bůh se zjevuje jako život a energie, které dává všemu stvoření - všude kolem nás je život. Nejsme k tomu zázraku tak trochu slepí?
Starec Tadeáš vidí v samotném životě nejen projev Boží, ale přímo Boží zjevení. To jsou ty kořeny, které máme všichni společné - život. Sdílíme jeden a ten samý dar života.
Ke znovunalezení toho, co bylo ztraceno, a k ukázání cesty zpět bylo potřeba, aby si lidé nejprve "vychutnali" cestu, na niž nerozumně vykročili, a přesvědčili se o její naprosté mylnosti a klamnosti, a hlavně aby se součástí jejich přirozenosti stalo činné pokání. Lekci pokory a poslušnosti Božím ustanovením, na nichž je založen tento svět, je věnováno několik dalších tisíciletí lidských dějin.
Toto dějinné putování je lemováno postavami praotců, kteří jsou jako milníky oné dlouhé a strastiplné cesty. Na nich vidíme lidské vzestupy i pády a pokání, na jejich osobách vidíme Boží působení, které určuje směr této cesty, ale kráčet po ní musí člověk sám a cíl je sice vidět v mlze proroctví a zaslíbení, a je zároveň tak daleko i tak blízko. Na všech praotcích vidíme jako to podstatné jejich volbu - jak obstáli, když měli volit. Byli to lidé a dopouštěli se chyb (někdy dramatických), ale po každé chybě se člověku hned otevírá další volba - kát se či se zatvrdit? A tahle volba je snad ze všech nejdůležitější.
Praotcové nám neukazují příklady bezchybnosti či neomylnosti, ale víry a pokání. A tím připravovali cestu pro příchod Spasitele. Je to cesta, při níž se člověk učí poznávat Boží obraz v sobě a toužit po obnovení ztracené Boží podoby. Učí se chápat, že žije-li člověk v poslušnosti Boží vůle a Hospodinových přikázání a utváří-li své myšlení v duchu pokory, přichází do jeho nitra světlo.
Když bylo na světě už dost lidí, kteří byli připraveni a měli srdce otevřená dobru, narodil se Boží Syn, aby ukázal lidem příklad - člověka dokonalého, Boží podobu v plnosti - a aby svým spásonosným dílem otevřel pro lidi novou a nejvyšší cestu ke sjednocení s Bohem. Těmi připravenými lidmi máme na mysli samozřejmě Matku Boží a dále svaté apoštoly, kteří tak milovali Krista, že by pro něj učinili cokoliv - a také to učinili - včetně mučednické smrti. A svým příkladem to učili další a další následovníky. Díky tomu, že bylo na světě už velice mnoho takových lidí připravených přijmout Krista, mohla vzniknout Církev, v níž Bůh spolupracuje s lidmi. Tak začíná nejslavnější éra celých lidských dějin po opuštění ráje. Vidíme vzcházet Slunce spravedlnosti - Krista - nad lidstvem.
* * *
Jestliže první příchod Kristův byl svítáním nad našimi dějinami, pak jeho druhý příchod bude předcházen soumrakem. Žijeme v době houstnoucího šera. Nad světem se stmívá. Stále tu však jsou lidé, kteří se nechtějí přizpůsobovat tomuto potemnělému věku, lidé se srdcem otevřeným pro Krista a připravení obětovat sami sebe jako živá a svatá oběť, která je tou pravou duchovní službou Bohu milou, jak to po nás žádá Boží slovo (Řím 12,1-2; pravosl. překl.). A to je nadějí v nadcházející době zmatku, kdy se vše propadá do chaosu. Obávám se, že tato doba zásadním způsobem otřese i Církví. Možná, že nic už nebude tak, jak to bylo. Ti, kteří se nebudou s lítostí ohlížet za světskou Sodomou, utekou do hor (Mat 24,16). Kdo nebude mít světlo v sobě, nikde venku je již nenalezne.
Je doba filipovského půstu, kterým se připravujeme na svátky Narození Kristova. A postní doba je nadmíru vhodná, abychom se cvičili ve schopnosti oprostit se od všeho, co nás vyvádí ze sebe, co nás rozptyluje, drolí naši duši, tříští naše vnitřní síly. Půst je dobou vhodnou ke koncentraci, soustředění a nalezení úzké cesty světla a života vedoucí nás zpět k sobě. Je to návrat k principům Božích přikázání, k pokoře a tichosti, k milování Boha i lidí. Je to cesta světla a života.
Pak můžeme oslavit nadcházející svátky nejen vnějškově, formálně či folklórně, ale především vnitřně, když se Kristus narodí v jeskyni našeho srdce.
Zobrazit příspěvek č. 961 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 12. 2013
O malém svátku s velkým významem
Ke svátku početí přesv. Bohorodice
Svátek vzpomínající na událost, kdy byla svatou Annou a Jáchymem počata Panna Marie, patří k menším svátkům pravoslavného kalendáře. Událost, k níž se vztahuje obsah tohoto svátku, je však významná, protože patří k počátku, od něhož se odvíjejí dějiny naší spásy. Vždyť na příchod Panny Marie již bezprostředně navazuje příchod Spasitele. Proto je dnešní den vzácný, ač poněkud skrytý nenápadností tohoto malého svátku. Leč velké věci se často dějí v skrytu, když zraky mocných tohoto světa jsou obráceny jinam.
Jak ví pravoslavný teolog, v pojetí dnešní události tkví i jeden z výrazných rozdílů mezi věroukou pravoslavné a římskokatolické církve. Zatímco pravoslavní vyznávají, že událost početí nastala sice s přispěním Božího zázraku uzdravujícího neplodnost manželů Jáchyma a Anny, avšak jinak v principu přirozeným způsobem, tak západní křesťané nad to ustanovili dogma povyšující početí Panny Marie ve sv. Anně na zcela mimořádnou událost, vymykající se v samotném svém principu lidské přirozenosti. Toto dogma totiž stanovuje, že se jednalo o tzv. "neposkvrněné početí", při němž došlo k uchránění počaté Panny Marie od přirozeného poskvrnění tzv. dědičným hříchem. Mělo se jednat o mimořádný a jedinečný Boží zásah související s tím, že v budoucnu se Panna Marie stane matkou Kristovou, a proto bylo potřebné a nutné nedopustit, aby Matka Boží trpěla jakoukoliv poskvrnou způsobenou lidským hříchem. Tolik západní učení.
Tomuto rozdílnému pojetí stojí za to se u příležitosti letošního svátku trošku věnovat - a to hned ze dvou důvodů. Jedním je skutečnost, že specificky římskokatolické dogma o neposkvrněném početí proniká částečně i do pravoslavné církve. Jako všechny odchylky od střízlivé pravoslavné duchovnosti má totiž toto dogma kolem sebe jakýsi opar vroucí zbožnosti a větší úcty k přesv. Bohorodici. Z hlediska pravoslavné střízlivosti má však tato západní mariánská zbožnost spíše sentimentální charakter. Zastáncem tohoto nepravoslavného dogmatu byl prý leningradský metropolita Nikodim (Rotov) a veřejně se k tomu hlásí i nejméně jeden z kněží naší místní církve. Taková příchylnost k nepravoslavným dogmatům je samozřejmě z hlediska pravoslavnosti dané osoby jistým problémem. Druhý důvod k tomu, abychom se tímto tématem trošku zabývali, je skutečnost, že se za rozdílným západním a východním pojetím skrývá podstatný rozdíl v pohledu na princip naší spásy. A to už není nic bezvýznamného.
Na rovině teologie stojí za ustanovením dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie změna západního myšlení a církevního učení o tom, jakým způsobem zachránil Spasitel člověka od hříchu, a potažmo tedy změna víry a zbožnosti. Tak tedy k jádru problému - nyní probíraný dogmatický rozdíl mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví vyplývá z toho, že principiálně rozcházejí v řešení zásadní otázky: "Jakou lidskou přirozenost přijal Spasitel od Panny Marie? Čili v jakém stavu byla lidská přirozenost narozeného Ježíše Krista. Bylo to lidství neposkvrněné hříchem, které měl Adam před svým pádem, nebo to bylo lidství raněné pádem do hříchu, lidství poskvrněné, smrtelné, poškozené a nemocné?"
Hledání odpovědi na tuto otázku, není žádnou scholasticky nepodstatně hnidopišskou zbytečností. Naopak - je to samotné východisko našeho přemýšlení o tom, jak jsme byli spaseni, v čem vlastně tkví spása lidstva. A z toho následně plynou i úvahy, co činit a jak žít, abychom spěli ke spáse. Je to klíčový bod teologického oboru nazývaného soteriologie. A to jsou podstatné věci, od nichž se přece odvíjí celý způsob a charakter zbožnosti.
Západ vnímá spásu člověka spíše juridickým prismatem, jehož jádrem je teze o tom, že svým hříchem člověk urazil Boží spravedlnost, a proto musí umřít. Kdyby mu Bůh odpustil hřích jen tak, prostě kvůli své dobrotě, pak by to znamenalo, že Bůh není spravedlivý. Aby mohl Bůh člověku odpustit, musí být této uražené spravedlnosti přineseno zadostiučinění, a to učinil Boží Syn na kříži, na němž vzal na sebe spravedlivý Boží trest za hříchy celého lidstva. Taková je (stručně podáno) západní soteriologie. Proto si západ ze všech různých biblických pojmů pro záchranu člověku nejvíce oblíbil slovo "výkup", jako termín dobře odrážející právní podstatu tohoto způsobu myšlení.
Z našeho hlediska je termín "vykoupení" sice biblický, ale používaný svatopisci spíše v pedagogickém nikoliv dogmatickém kontextu. Neupíná se tedy k podstatě, ale má tehdejším lidem, kteří byli zvyklí na otrokářské reálie své doby, přiblížit osvobození člověka Kristem od otroctví hříchu. A v tomto kontextu je bezesporu výstižný.
Zatímco západ se vydal spíše racionalisticky-právní cestou myšlení a zbožnosti, tak pravoslavná teologie a spiritualita má terapeutický charakter. V největší stručnosti můžeme naše vidění situace popsat takto: hříchem do sebe člověk vpustil smrt, jeho lidství bylo poškozeno a onemocnělo. Ježíš Kristus uzdravuje naše nemocné lidství tím, že je přijal na sebe, do své boholidské osoby, v níž je vyléčil bezprostředním dotykem svého Božství. Když jsme kdysi ztratili přístup k Bohu, pak dnes spojením s Kristem se stáváme účastni jeho "kristifikovaného" lidství, tj. uzdravujeme se a získáváme tím přístup i ke Kristově Božství. Proces uzdravování našeho lidství začíná vtělením Božího Syna a dokonává se na kříži, na němž z lásky k člověku Kristus přijímá i utrpení a smrt - to poslední, co ještě zbývalo přijmout z našeho údělu, a Vzkříšením, jímž je uzdravení lidství uzavřeno a zjevuje se ve své slávě.
Z toho je zřejmé: aby mohl Kristus uzdravit padlé lidství, musel Boží Syn při svém vtělení přijmout od Panny Marie právě toto nemocné a smrti propadlé lidství. Dle staré christologické teze: Co na sebe Boží Syn nepřijal, to není uzdraveno a potažmo ani spaseno. Z toho vyplývá, že dle našeho pohledu na spásu člověka nejen nemohlo ale ani nesmělo být početí Panny Marie neposkvrněným. Panna Marie musela mít stejné lidství jako my, aby je mohla předložit Lékaři k léčení; čili aby od ní mohl toto nemocné lidství přijmout Spasitel a uzdravit je, což je klíčem k naší spáse.
Jedním z důkazů správnosti našeho myšlení je skutečnost, že v evangeliích vidíme na Ježíši Kristu všechny projevy nemocného lidství. Vidíme, že Kristus trpěl hladem a žízní, trápil se, cítil smutek a úzkost, plakal, potil krev. Především pak byl smrtelný - od okamžiku, kdy se Pán Ježíš jako vtělený Boží Syn narodil, už musel jednou také zemřít. Kdyby na sebe Boží Syn při svém vtělení přijal lidství, jaké měl Adam před pádem, byl by tělesně nesmrtelný, netrpěl by žádnou tělesnou ani duševní mukou. Tak to však hlásá západní víra, která na otázku, proč tedy Pán Ježíš např. plakal, odpovídá: "Protože chtěl zaplakat. Bylo mu smutno, protože chtěl být smutný atd." Z našeho hlediska pak ale tato odpověď navozuje takové pojetí spásy, které spíše připomíná jakousi hru.
Při početí Panny Marie tedy Bůh svým zázrakem odstraňuje překážky způsobující neplodnost manželského páru Jáchyma a Anny, a samotné početí se pak děje zcela přirozenými cestami. Panna Marie je následně Boží prozřetelností výchovou v Jerusalemském chrámu chráněna před pokušeními světa a pádem do osobního hříchu, a proto zůstává přečistou, jak ji vyznáváme. Titul "přečistá" se však vztahuje k jejímu osobnímu životu, nikoliv k nějakému výjimečnému (ba, co dím: unikátního) stavu její přirozenosti. A v tom je její velikost ve smyslu příkladu pro nás! Je stejným člověkem jako my, a proto se můžeme snažit ji napodobit. Těžko by mělo smysl snažit se napodobit toho, kdo je jinou bytostí, resp. má jinou přirozenost než my. Taková snaha o napodobení by měla zase jen charakter nějaké hry, resp. jakéhosi předstírání, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme.
Jak tedy uzavřeme toto krátké pojednání?
Snad je z výše napsaného zřejmé, že tu nejde jen o rozdílnost v dogmatické problematice. Jedná se o způsob myšlení. Čili jak smýšlíme o Bohu, o Kristu, o spáse a o věčnosti. Domnívám se, že mít správný způsob myšlení o spáse a potažmo o křesťanství je důležitější než formální vyznávání dogmatu. Jenom když hledíme na věci ze správného úhlu, můžeme uvidět to, co je podstatné. Je potřeba spatřit, jak se věci mají - čili jak na tom jsme a co s tím Bůh učinil a jak jeho medicínu správně užívat.
Dokážeme-li alespoň mlhavě nahlédnout náš nemocný stav, hlubinu bídy lidské duše po Adamově pádu do hříchu, začne se před nám odkrývat, proč přišel Kristus.
Když přicházíme ke kalichu a přijímáme přečisté Tělo a Krev Kristovy, spojujeme naše nemocné lidství s Kristovým uzdraveným lidstvím, s lidstvím očištěným a zbožštěným, a tak se dle míry naší připravenosti děje na nás to, o čem hovořil ap. Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus." Kristus uzdravil naše padlé lidství, které přijal od své Matky, a když se s ním spojujeme vírou, svatými Tajinami a ctnostným životem, uzdravuje i naše lidství od rozkladu hříchem.
(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
* * *
Dnešní svátek nás také učí, že Bůh stále pracuje a v skrytu chystá velké věci. Zdá se, že do budoucna budeme muset projevovat více smyslu, pro tuto skrytou Boží činnost, která je sice nenápadná, ale přesto je slavnější a významnější než cokoliv z tohoto světa. Tak chápali svou zbožnost a praktikovali víru první křesťané, kteří se necpali mezi mocné a nechtěli rozhodovat o státních věcech, ale žili stranou od marnosti světa své životy, které byly velké tím, co z nich učinil Bůh. Dodnes známe podrobnosti té dlouhé řady životů obyčejných křesťanů, z nichž si Bůh učinil své svědky (martyry). Ve své době to byli mnohdy společensky zcela bezvýznamní lidé. Ač jsou mezi nimi i nějací slavní a společensky uznávaní hodnostáři, většina svatých taková nebyla. O naprosté většině správců, oblastních vládců a ctihodných občanů dnes nevíme nic; o svatých, kteří pod těmito vládci trpěli, však čteme dodnes.
Když otěhotněla sv. Anna, kdo v tom viděl něco velkého a kdo vlastně o tom vůbec věděl? Jedině Jáchym a Anna chápali z andělského zjevení, že se tu děje něco nadmíru významného. Pár sousedů se snad radovalo s nimi z toho, že ti tak dlouho neplodní manželé budou mít děťátko. Ale představení starozákonní církve o tom nevěděli vůbec nic; dál kuli své pikle jak doběhnout Římany. A Římané - ti byli takových věcí nekonečně vzdáleni - nadále se opájeli pocitem světovlády a uspokojením, že přinášejí do všech končin tu jedinou pravou civilizaci. Herodes se stále jen třásl o svůj trůn a prováděl krvavé čistky v okruhu svých blízkých. Bůh nekonal spásu ani skrze jedny ani skrze druhé ani skrze třetího, nýbrž skrze neznámé staré bezdětné manžele.
Podobně jako to bylo v době Jáchyma a Anny, jako v době prvotních křesťanů, tak je to i dnes. To hlavní a co je významné v Božích očích se neděje před objektivy novinářů. Skutečně veliké věci se dějí ve skrytu při každé Božské liturgii a v osobních životech křesťanů. Tam se dějí ty velké bitvy a případně i velká vítězství - každá almužna, každý projev křesťanské lásky, každá upřímná modlitba a hlavně každá Božská liturgie.
V uplynulých staletích jsme si zvykli, že církev mluví do společenských záležitostí, veřejně se vyjadřuje a ovlivňuje svět. Kráčíme do doby, kdy si budeme zřejmě muset tomuto odvyknout, protože udržení tohoto společenského vlivu nebude nadále slučitelné se zachováním křesťanského ducha. A bez tohoto ducha není pravá modlitba a bez ní nezachrání jen samotné křesťanské věrovyznání člověka, i kdyby každodenně podepsal seznam všech věroučných dogmat a honosil se svou pravoslavností.
* * *
Svět dnes budí dojem, že se už definitivně a úplně zbláznil. Všude jen zvěsti o válkách, převratech a konspiracích. Zápasí se o zbytky nerostného bohatství a o poslední kousky světa, které ještě nejsou uchváceny pařáty mocností. Pár vládychtivých skupin bojuje o vliv, o hegemonii a dominanci nad světem. Jejich krutost vidíme na tom, s jakou lehkostí prolévají cizí krev. Nerozumné lidské masy jsou podněcovány ke vzpourám a převratům, aby samy rozbily své státy, přijaly cizí nadvládu a staly se otroky nějakých nadnárodních elit. Vše je zpřevrácené, nemravnost je vychvalována jako ctnost, zvrácenost a patologie jsou glorifikovány jako výkvět civilizace; kultura dopadla na dno dekadence, ty nejdávnější pilíře, na nichž stojí lidská přirozenost, jsou vesele káceny. Někdo na nás používá triky, proti nimž lidi nemají obranu - pokud nemají křesťanského ducha.
Alexij Osipov používá výstižné podobenství o bláznivém stavu lidstva. Jako by se potápěl Titanic, ale pasažéři místo snahy o záchranu začali v nastalém chaosu bojovat o lepší místa na palubě, okrádat se vzájemně, rabovat kajuty. Prostě blázni. Vědí, že za chvilku je po nich, ale tu chvilku využijí k loupežím.
Tento poblázněný světský duch zřejmě nemůže neproniknout do církve. I zde se pak setkáváme s politikou, zápasem o moc či vliv a s prosazováním svých ambicí nebo představ. Aktéři církevních sporů a jejich družiny se mnohdy už ani nepokoušejí alespoň předstírat dobrotu, tichost, soucit, poslušnost a pokoru - a to vše v předvečer druhého příchodu Kristova. No, dobře, asi to tak musí být. Nejspíše to Boží prozřetelnost dopouští, aby se křesťané něco naučili, aby dostali lekci, která je důležitá pro dobu, do níž jsme zrovna vstoupili. Možná je to lekce, která tak hluboce souvisí s naším malým svátkem: důležité věci se dějí ve skrytu, v ústraní. Čili nikoliv v pompě církevní slávy, pod lustry katedrál a v lesku moci nejvyšších církevních postů či za účasti zahraničních návštěv. To, co je na křesťanství a na našem způsobu života podstatné, se odehrává v konkrétních křesťanských skutcích právě na té nejnižší hierarchické úrovni - v životech křesťanů: v jejich modlitbě a duchovním zápasu. A k tomu máme zřejmě upnout svou pozornost.
Zobrazit příspěvek č. 960 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 12. 2013
Z došlé pošty
Nová kniha: Sláva Bohu za vše
 |
 |
Dovoluji si vám nabídnout právě vydanou knížku "Sláva Bohu za vše".
Jde o překlad duchovních poučení světců ruské církve 19. století.
V knížce najedete:
výběr z poučení Amvrosije Optinského, poučení sv. Serafima Sarovského (pokud je nám známo, tak poprvé kompletně v češtině), úryvky z knihy "Můj život v Kristu" od sv. Jana Kronštadského, a podstané úryvky statě "O prelesti" od sv. Ignatije Brjančaninova.
V druhé části knihy je modlitboslov (ranní a večerní modlitby, paschální hodinky, akathist Sláva Bohu za vše a další modlitby).
Překlad: o. Antonij Drda.
Kniha má 200 stran formátu A6 a stojí 100,- Kč + poštovné (v Praze je možné domluvit se na osobním předání).
V příloze najdete náhled titulní stránky a ukázku.
V případě zájmu mi napište na mail JPreucil/zavinac/seznam.cz
V Kristu
Jiří Přeučil
Zobrazit příspěvek č. 959 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 12. 2013
Z došlé pošty
Na webu pražské eparchiální rady byl zveřejněn dopis emeritního metropolity vl. Kryštofa biskupům
Emeritní metropolita českých zemí a Slovenska
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Těšov 20.12.2013
Drazí vladykové, modlíme se spolu s bratřími v našem monastýru, věříme, a neztrácíme naději, že v nejbližší době nám Bůh pomůže překonat všechny problémy a naše církev bude dál v pokoji pracovat ke spáse lidských duší jí svěřených. Naneštěstí se opětně dovídám, že někteří mou osobu spojují s jednáním těch, kteří se protiví Posvátnému synodu. Již několikrát jsem toto nařčení odmítl a obracel se na vás členy Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, abyste mi pomohli je vyvrátit. Nedávno, a já věřím, že to bylo pouze pod tlakem okolností, arcibiskup Simeon ve svém prohlášení ze dne 9. 12. 2013 napsal, že ostatní členové synodu si vybrali cestu vzpoury a rozkolu a jsou nekanoničtí. Toto prohlášení je skutečně nebezpečné a vybízí k rozkolu. Rád bych vás proto ubezpečil, s plnou odpovědností, jako dlouholetý archijerej a bývalý kanonický představitel naší Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, že Posvátný synod má právo většinou svých členů ustanovit i odvolat dočasného správce metropolitního stolce. Prosím vás, i když jste byli v poslední době nějak pohoršeni, abyste zachovali jednotu naší církve, která je velikým a vzácným darem Svatého Ducha.
V lásce Boží Váš
+ Kryštof
Monastýr Proměnění Páně
Milíkov - část Těšov č. 37, 350 02 Cheb,
CZECH REPUBLIC,
Zde v PDF
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 959 do č. 999)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.