1002


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 922 do č. 1002

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:



Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013 (25. 7. 2013)
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště














Zobrazit
příspěvek
č. 922
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 25. 7. 2013 (22. 8. 2013)
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (II.)

Jakou církevní hodnost měli svatí bratři? Kým byli?

Pokračování prvního dílu

Pak je v článku, s nímž polemizujeme, obligátní příspěvek do zašmodrchaného sporu o tom, jestli bratři byli či nebyli mnichy, což evokuje další spor, jestli byl Konstantin biskup nebo jen kněz atd. V těchto sporech se u nepravoslavných diskutujících většinou projevuje malá znalost východních reálií a pravoslavných principů mnišství či kněžství. K nim se řadí i autor článku, s nímž disputuji, když tvrdí, že Metoděj nebyl mnichem (aniž by toto tvrzení zdůvodnil). Podobně se diskutuje o mnišství Konstantinově a o jeho hierarchické hodnosti (vyskytuje se celé spektrum názorů: mnich bez hodnosti, kněz, biskup). Sebekriticky musíme však přiznat, že nedostatek chápání církevních reálií se objevuje i v pravoslavné církvi - např. v nedávno u nás vydané nové knížce se hlásá, že Konstantin nebyl biskupem, ač náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš už dávno přinesl argumenty, proč musel mít Konstantin biskupskou hodnost. Našim argumentům a důkazům, že Konstantin byl biskupem a Metoděj zřejmě jerodiákonem, se budeme věnovat níže. Zajímavější nyní bude použít tento nekonečný spor k obecnější úvaze, která by se dala shrnout do věty: "Chcete-li se něco dozvědět o svatých, zeptejte se jich." Čili dotkneme se toho, co je na světcích a jejich úloze v církevním životě tím jediným podstatným, - důvěrného vztahu k těmto Bohem oslaveným osobám, jimž byla dána možnost pomáhat nám svými přímluvami.

Nyní si dovolím na chviličku trochu odbočit od tématu. Krátce o poznávání pravdy. Se současnými lidmi probíhá zvláštní proces a to i v církvi. Podobně jako ze západního křesťanství postupně už skoro vyprchal onen dávný důvěrný vztah ke světcům, úcta k liturgii apod., tak - jak se mi zdá - nyní pomalu došlo i na nás a v každé nastupující pravoslavné generaci - jak se obávám - už nějaká další důležitá část duchovního dědictví schází (je to vidět v celém světě, i na Athosu, jak tvrdí Svatohorci). Ke světcům (a často i k teologii) přistupují poslední generace dosti světským způsobem. Vlastně přijímají metody a nástroje i způsob náhledu od světských učenců; kráčejí tak stejnou cestou, jakou se už dávno vydali nepravoslavní teologové (viz např. papeže Pia XII., který v r. 1950 uznal možnost, že se lidské tělo vyvinulo z živé hmoty, tj. opice; Jan Pavel II. prohlašuje evoluci za více než jen hypotézu). Je to taková "hra na historickou pravdu", která se jen málo liší od jiných "her na pravdu", např. na údajnou biologickou pravdu "nepochybně odhalenou" v 19. století fyziky, biology, později antropology; či později na "pravdu o náboženství" vyjevenou nejprve komunistickými (resp. marxistickými) historiky a dnes znovu vytahovanou a svůdně zabalenou dle poslední módy (viz např. Zeigeist atd.). Ve všech těchto "hrách" pravidla určuje jen jedna strana a mění si je průběžně podle svých potřeb.

Když byly na počátku 20. století propagovány vykopávky, které měly dokazovat darwinovskou evoluci, sv. Jan Kronštadtský (světec s duchovním zřením) se trpce usmíval nad těmi, kteří více věří tomu, co ze sebe vydává mrtvá hlína, než tomu, co říká živé Boží slovo. Podobně se můžeme stavět k těm, kteří věří tomu, jak pravoslavným duchem neosvícený lidský rozum vykládá dochované sporé historické památky. Pravda, která přichází materialistickou cestou, bývá často spíše lží než pravdou. Pro duchem pravoslavného člověka nese pravdu o světcích církevní tradice, která se utváří v důvěrném modlitebním vztahu se svatými. Něco je dáno historickou pamětí církve, ale především sami svatí o sobě zjevují, kdo jsou, jak žili atd. Zdrojem poznání světců je např. řeč, kterou k nám promlouvají životopisy svatých. Někdy je to jazyk symbolický či duchovní, vždy však vystihuje pravou realitu - tu skutečnost, která je ještě skutečnější než náš viditelný svět. Naše pravoslavná cesta k poznání pravdy vede přes Evangelium, církevní tradici a duchovní zkušenost (v tomto pořadí), tj. skrze očištění a následně osvícení srdce. A toto poznání se týká nejen duchovní oblasti ale i hmotné (fyzikální, astronomické, historické atd.).

O poznání z oblasti fyzikální a astronomické se hovoří v životopisu světce nedávné doby, sv. Siluana Athonského, který si přál pochopit, jak je uděláno Slunce, a uslyšel v duši odpověď: "Pokoř se, a budeš vědět nejen, jak je učiněno Slunce, ale poznáš i jeho Stvořitele". "Když v Duchu Svatém poznává duše Pána, pak z radosti zapomíná na celý svět a zanechává snahy o pozemské vědění" (O dvou způsobech poznání světa.) Příkladem svatých, o nichž něco víme jen z toho, co o sobě sami zjevili, jsou mučedníci Rafael, Nikolaos a Irina. Tito zapomenutí mučedníci se po půl tisíciletí od svého skonu začali zjevovat, označili místa, kde pak byly vykopány jejich svaté ostatky, a jsou to dnes svatí, kteří konají množství zázraků a patří k nejvzývanějším svatým v řecké církvi. (Více o nich u nás zde.)

Úvahy nad hierarchickou hodností sv. Konstantina nás tudíž mohou přivést k promyšlení našeho vztahu k církevní tradici a k prohloubení duchovního náhledu na historii církve i na světskou realitu.
* * *

Pravdu o sobě zjevují sv. Cyril a Metoděj např. skrze naši církevní tradici. Na starých ikonách je vidíme oba v biskupském rouchu. O této tradici nemáme důvod pochybovat, vždyť nikterak neprotiřečí zdravému rozumu, logické úvaze a pravoslavným reáliím, které nám říkají, že sv. Cyril - Konstantin měl jistě biskupskou hodnost, když připutoval na Moravu.
Ať nás nemate, že na většině ikon je Cyril v mnišském rouchu. Zobrazuje se totiž v tom stavu, v jakém zesnul, a tím byla velká schima. To pro něj znamenalo zříci se jak biskupské hodnosti tak i císařského pověření.
Kdyby Michael III. nevyhověl žádosti Rostislavově a neposlal mu biskupa, ale jen kněze, jistě by to ve svém dopise nějak zmínil a vysvětlil (kupř. by slíbil, že biskupa pošle později). Jen obtížně si lze představit, že místo žádaného biskupa posílá jen kněze, který nemá v otázkách budování církve prakticky žádné pravomoci, a přešel to v průvodním listu mlčením. To by byla nezdvořilost, která rozhodně odporuje byzantské etiketě.

Na wikipedii se dočtete v přepisu z pořadu "Toulky českou minulostí" toto zdůvodnění: "Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat." K první citované větě podotkněme, že je to tvrzení, které nemůže obstát, protože v Byzanci se nic nevědělo o tom, že by Morava patřila pod Řím; nevěděli o tom nic ani svatí bratři, jak se dozvídáme z jejich životů. Proto necítili žádnou potřebu jednat s franskými biskupy ani kontaktovat Řím a žádat schválení svého působení, což by v případě, že by Morava byla už v římské jurisdikci, museli jako kněží učinit, protože jinak by je zde nenechali misijně působit. Z tohoto důvodu je i druhá výše citovaná věta z hlediska církevně-kanonického nesmyslná. A dále, pro patriarchu sv. Fótia by bylo tak jako tak rozhodující pozvání místního vladaře a nikoliv nároky Říma. Morava byla považována za misijní území a Byzanc neuznávala žádnou univerzální římskou jurisdikci, jak jasně ukázala ve sporu o Bulharsko. Teprve později (po smrti Cyrila) vysvěcením Metoděje v Římě, zřízením panonské arcidiecéze a jeho vysláním na Moravu v hodnosti arcibiskupa moravského začíná tato země oficiálně náležet do římské jurisdikce.

* * *

Tak tedy - proč byl sv. Cyril, když přišel na Moravu, s nejvyšší pravděpodobností biskupem?

1.) Nejdříve vezměme v úvahu jeho vznešenou hodnost "filosofa", což znamenalo vysokou akademickou prestiž a v Byzanci by se snad dalo říci, že bylo i vyjádřením duchovní úrovně člověka a potažmo církevního postavení (pojem "sofia" měl význam nadsvětský, duchovní). A dále zmínka o jeho postřižení a vysvěcení a přidělení k chrámu by mohla být narážkou na jeho vysvěcení a ustanovení, protože biskup nemůže být vysvěcen, aniž by byl zároveň ustanoven ke konkrétnímu chrámu, kde má svůj stolec. (ŽK 4. kap.) Konstantinovi nejprve nabízeli bohatství a vznešenou nevěstu. Když zjistili, že po ničem z toho netouží, rozhodli se ho vysvětit, aby si ho udrželi. S ohledem na kanonické zvyklosti, není pravděpodobné, že by ho světili jen na kněze, protože na kněze bývá spíše zvykem světit buď ženaté muže nebo mnichy pro službu v monastýru. Jeho rozhodnutí nikdy se neoženit muselo být v kontextu snahy udržet jej ve světském prostředí chápáno spíše jako možnost vysvětit jej na biskupa. A dále, nemělo by valný smysl světit někoho na kněze kvůli jeho udržení při dvoře. Kněz totiž není vázán tak jako biskup. Kněz může snadno změnit farnost (stačí mu požehnání biskupa), kdežto kanonická pouta biskupa k jeho katedře jsou daleko silnější (o jeho odchodu či přemístění jedná obvykle synod biskupů či sněm). To byl také důvod, proč ho půl roku hledali, když záhy po vysvěcení odešel. Označení "kněžství" (staroslověnsky: popovstvo) ve zmínce ŽK o svěcení lze vztáhnout i k biskupské chirotonii. Úřední titul "knihovníka" udělený Konstantinovi obnášel zřejmě vykonávání funkce tajemníka patriarchy; hodnost kněze (presbytera) pro tuto funkci nedává smysl - buď by to měl být liturgických zvyklostí diákon nebo rovnou biskup. Nedodržení kanonického věku při tomto svěcení (Konstantinovi nebylo ještě 30 let) se vztahuje i na získání hodnosti kněžské (stejně tak je ale nízký věk - 23 až 24 let - podivný i pro získání vysoké funkce tajemníka patriarchy). Jednalo se tedy buď jak buď o svěcení výjimečné, dobře odůvodněné (svou roli nejspíše sehrál i původ a pokud je pravdivá řecká genealogická teorie, že Konstantin byl přes svou matku vnukem císaře Konstantina VI., pak by to mohlo pomoci vysvětlit svěcení v tak mladém věku; leč podobný rychlý vzestup po hierarchických stupních byl ve výjimečných případech v Byzanci možný, viz případ patriarchy Fótia).

Cyrilova práce pro církev, opakovaná misionářská činnost (vyslání samotným patriarchou a císařem /císařovnou/, díky čemuž byl takový misionář zároveň i vyslancem státu a patriarchátu) a jeho vysoká vzdělanost i známost, - to vše též hovoří pro to, že byl biskupem. K tomu přičtěme i pověst apoštolské svatosti (saracéni mu dali pít jed, jemu to však neublížilo). O mimořádné učenosti Konstantinově a jeho lingvistických schopnostech je zřejmě zbytečné zde psát; připomenu jen, že krátce před odchodem na Moravu rozluštil nápis na Šalomounově číši (ŽK 13. kap.). Jeho věhlas učence si můžeme snadno představit.

Odchod Konstantina do ústraní (rezignace na učitelský úřad) mohl souviset se státním převratem (r. 856). Kdyby byl pouhým učitelem, pak by se ho převrat netýkal. Pokud byl biskupem, musel se obávat, jaké následky by pro něj odstranění jeho dřívějších přátel a příznivců mohlo mít. Zřejmě kvůli tomu odchází a uchyluje se do monastýru. S tím by mohlo souviset i jeho zchudnutí před odchodem do monastického centra na Olymp za bratrem Metodějem. (ŽK 7. kap.)

Samo za sebe hovoří i jeho povolání k misii u Chazarů. Císař vyhledal Konstantina a řekl mu: "Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak se náleží." (ŽK 8. kap.) Po jeho kývnutí na přidělený úkol ho vypravil jako císařského vyslance. Z toho vyrozumíváme, že poté, co Chazaři požádali o vyslání učeného zvěstovatele křesťanské víry, císař neznal nikoho vhodnějšího než Konstantina. Další svědectví o známosti Konstantinově a o jeho schopnostech. Není pravděpodobné, že by taková významná osobnost v Byzanci měla hodnost kněžskou, jíž na společenské a církevní úrovni odpovídá spravovat farní církevní obec a sloužit bohoslužby pro své farníky.

Lidé, kteří se od mladí zasvětili službě církvi, teologii (což mělo v Byzanci zároveň společenský rozměr) a vědám, a vynikli v tom, osvědčili mimořádné schopnosti, vystupovali přirozeně v církvi na nejvyšší hierarchické stupně. (Biskupů bylo tenkrát více než dnes, eparchie byly malé a bylo jich mnoho.) Připočteme-li k tomu ještě známost a potažmo přirozenou autoritu ve společnosti i v církvi, není obtížné chápat, proč byly osoby takového formátu v Byzanci svěceny na biskupy (pokud pro to měly kanonickou způsobilost nebo tomu samy z nějakých důvodů nezabránily). Lze si tudíž obtížně představit, že Cyrilova hodnost "filosof" nebyla spojena s biskupskou hodností, zvláště když její získání nic v jeho pověsti či osobních záležitostech nebránilo a když to bylo pro jeho předpokládanou další misijní nebo pastýřskou resp. učitelskou činnost potřebné.

Ve 13. kap. ŽK je psáno o Konstantinově životě po návratu z misií (a před výpravou na Moravu): "Po návštěvě u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů." Někteří vidí ve zprávě, že byl "usazen při chrámu" narážku na episkopskou chirotonii a na přidělení katedry. Je to tedy druhé místo v jeho životopisu, v němž můžeme spatřovat ospravedlnění našeho názoru, že Konstantin přicházel na Moravu jako episkop. Předností tohoto data biskupského svěcení je především vyšší věk Konstantinův, což činí možnost episkopské chirotonie obecně uvěřitelnější.

Ale jsou zde důležitější důvody pro přesvědčení o našem názoru, než jsou vnitřní poměry v byzantské společnosti.

2.) Vypravit do daleké(!) země misionářskou družinu, která je financována a osobně vypravena samotným císařem(!) a je to odpověď na žádost místního zemského vládce, jenž výslovně žádá vyslání biskupa a potažmo vybudování místní církve, - to není představitelné, kdyby v jejím čele nestál biskup. To by byla pro knížete, který žádal "učitele a biskupa" spíše urážka (vlastně by to v rozporu s celou tradicí znamenalo, že Rostislavova žádost nebyla vyslyšena ani v Římě ani v Konstantinopoli). Kdyby císař s patriarchou nechtěli na Moravu poslat biskupa, pak by tam zřejmě neposlali nikoho. A kdyby tam chtěli vyslat Cyrila jen kvůli jeho lingvistickým schopnostem a Cyril nebyl z jakýchkoliv důvodů biskupem, pak by určitě připojili k výpravě někoho dalšího, kdo by biskupskou hodnost měl. Vždyť tato misie je výsledkem navázání vztahu dvou panovníků a je do ní patrně (alespoň částečně) vkládán i politický rozměr, proto by měl být církevní vyslanec císaře na patřičné hierarchické úrovni.

3.) Představme si, že by na takovou dalekou výpravu vyšel sv. Cyril v hodnosti kněze. Znamenalo by to, že je sem sice vyslán šířit a upevňovat víru, budovat místní církev, jenže při tom nemůže provádět elemetární součásti takového díla - tj. ani vysvětit nově postavený chrám či kapli (natož aby vysvětil další kněze). Kdyby zde byl jediným knězem (Metoděj byl zřejmě opravdu jen diákonem), pak v případě jeho nemoci (a o Cyrilovi bylo známo, že je subtilní tělesné konstituce), by se na Moravě ve slovanských chrámech prostě nekonaly liturgie! Jak by to asi působilo, vezmeme-li v úvahu převahu franského duchovenstva? To by tedy byla divná misie. A nebo to nahlédněme z hlediska prostorového - mělo by smysl pro misii v předpokládaném rámci celého Rostislavova území vyslat jediného kněze? I kdyby se Cyril těšil výbornému zdraví a byl plný sil, pak by to znamenalo, že každou neděli může být na Moravě pouze jediná slovanská bohoslužba (pravoslavní považují tzv. binaci, čili službu dvou či více liturgií v jednom dni jedním knězem a potažmo dvakrát či vícekrát denně přijímat Tělo a Krev Kristovy, za nehoráznost). A není to jen otázka nutnosti dalekého cestování na každou liturgii, ale též věc fyzické dostupnosti této Cyrilovy bohoslužby pro zástupy věřících shromážděných na místě samém. Na náměstích či stadionech se ještě nesloužilo, mikrofony a ozvučení neexistovalo, obrovské stavebně náročné katedrály zde ještě nestály, což znamená, že dostat se na doslech takové bohoslužby je možno jen pro velice omezený počet lidí. Jak by se mohl národ účastnit slovanských bohoslužeb a seznámit se s nimi a zamilovat si je, kdyby se zde konala v průběhu celé cyrilometodějské misie každou neděli na celém území jen jedna? Drtivé většiny lidu by se slovanská bohoslužba v praxi vůbec netýkala. Vše by bylo záležitostí jen knížete Rostislava a hloučku jeho dvořanstva. A takováto podivná elitářská misie že by mohla dosáhnout toho fenomenálního úspěchu, o němž víme? Vyloučeno.

Prolog cyrilometodějského hesla Wikipedie tvrdí, že sem na Rostislavovu žádost vyslali byzantský císař a konstantinopolský patriarcha dokonce jen jakéhosi prostého mnicha. Lze přijmout názor těch, kteří to hlásají, i kdyby současně prohlašovali, že Konstantin byl třeba i nejproslulejším učencem své doby? Tito lidé - jak se domnívám - nemají žádnou představu o pravoslavném církevním životě. Mnicha je možno vyslat na misii tam, kde ještě neznají Krista, aby tam hlásal evangelium a připravil půdu pro budování církve. Jenže na Moravě už křesťané byli; zde se jednalo právě o budování církve.

Kdyby na misii, která na základně pozvání místního vladaře pokládá základy místní církve, organizuje církevní život a buduje církevní strukturu, nebyl biskup, byla by to tak významná skutečnost, že by asi byla zmíněna nebo by se jinak výrazně(!) promítla do zpráv, které se nám dochovaly.

4.) Ale pojďme dál. Přesuneme se na závěr společné mise obou bratří na Moravě. Je možné si byť jen na okamžik představit, že by sv. Cyril a Metoděj odcestovali po úspěšné misii domů a zanechali Moravu na neurčitou dobu bez slovanských bohoslužeb - čili chrámy a církevní strukturu, kterou vybudovali, nechali bez jakékoliv kněžské pastýřské správy? A to za situace, kdy kolem kroužili závistiví a nepřátelští franští kněží a biskupové? To by bylo naprosto nezodpovědné chování, takto by se mohl chovat jen misionář, jemuž osud jeho nového stádce neleží na srdci. Takovou myšlenku lze připustit jen s největšími obtížemi. Kdyby zde byl jediným knězem Cyril a potřebovali odvést vybrané kandidáty domů k vysvěcení, nemohli by to učinit jinak, než tím způsobem, že by kněz Cyril zůstal na Moravě, kde by pokračoval ve službě, a Metoděj by s žáky putoval do Konstantinopole. Na Moravě by se konaly bohoslužby a nebyla přerušená misijní a pastýřská práce. A nebylo by v takovém případě praktičtější, aby napsali domů dopis s žádostí o vyslání nějakého biskupa na krátkodobou návštěvu za účelem vysvěcení adeptů kněžství? Poté by se mohli vracet domů spolu s tímto biskupem.

Shrnuto: když se oba Soluňané rozhodli k návratu a opouštějí Moravu, je naprosto jisté, že zde zanechávají fungující a dobře organizovaný duchovenský sbor slovanských kněží. Což znamená, že sv. Cyril musel být biskupem, aby je mohl v průběhu svého zdejšího působení vysvětit. (Myslím, že nikoho ani na okamžik nenapadne, že by slovanské kněze pro cyrilometodějskou církev mohli světit franští biskupové.)

5.) Určitým argumentem k zamyšlení je i skutečnost, že si Moravané při povstání (871) proti Frankům (po Rostislavově smrti, když Svatopluk byl zajat, v době nepřítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na Moravě) zvolili do čela povstání slovanského kněze Slavomíra. Kde se tu vzal, pokud ho nevysvětil Cyril?

6.) Berme v úvahu, že sv. Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu jistě sami. Stáli v čele celé misijní výpravy, která tu měla zakládat plně žijící místní církev. Určitě byli ve výpravě i stavitelé, ikonopisci, žalmisté a zpěváci, kovotepci a další lidé, kteří něco uměli a mohli zde Moravany naučit, co je pro církevní život zapotřebí. Putovali s nimi jistě i učitelé (těžko si představit, že by ve zdejších školách nesli celé břímě učitelské práce jen oba bratři) i opisovači knih. Byl zde pomocný personál, vezli chrámové vybavení, vzácná roucha, a tudíž byla součástí výpravy i nějaká ozbrojená družina. Opravdu si myslíte, že by v čele nákladné císařské výpravy stál kněz? A to výpravě právě z Byzance, kde bylo takové množství biskupů?

7.) Hlavním argumentem pro ty, kteří odmítají myšlenku Cyrilova biskupství, je skutečnost, že se vypravil se svými žáky do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni. To je působivý argument, ale má snadné a logické vysvětlení, jež neprořečí biskupství sv. Konstantina. Oba svatí bratři se po úspěšné misii vraceli domů. S návratem zpět na Moravu už nepočítali. Jejich úkolem bylo zajistit pokračování Moravské církve, kterou postupně opatřili vším potřebným. Zbývalo jen jediné - zajistit pro další rozvoj církve a pro trvání její samostatnosti, aby měla své vlastní biskupy. Kdyby po sobě zanechali vybudovanou církev bez biskupů, byla by s ohledem na okolnosti předem odsouzena ke zkáze; nikdo by nemohl světit další kněze, nové chrámy, vést církev; časem by spadla Frankům do klína. To si svatí bratři samozřejmě museli uvědomovat. I když byl sv. Cyril biskupem, vysvětit mohl jen kněze, ale nikdy ne dalšího biskupa, protože k vykonání biskupského svěcení jsou potřeba tři biskupové (v nouzi dva, ale v žádném případě nestačí jeden).

Takže cesta do Konstantinopole byla nejen návratem svatých bratří domů, ale současně i odvezením vybraných žáků k biskupskému svěcení, které nemohlo být na Moravě zajištěno. Skutečnost, že ve výpravě byli nejen kandidáti biskupského svěcení, ale i kandidáti kněžství, nás nemusí mást. Lze předpokládat, že jim byzantští misionáři chtěli dopřát v rámci přípravy k církevní činnosti návštěvu matky církve. Chtěli, aby co nejvíce duchovních, kteří budou na Moravě sloužit, vidělo Konstantinopol, bohoslužby v chrámu Boží Moudrosti, velkolepost plnosti tradiční církevní kultury, duchovní sílu tradiční křesťanské společnosti apod. Vždyť to pro ně bude pro celý jejich život inspirace a posila, kterou budou v našem prostředí tak nutně potřebovat (zvláště když už zde nebudou byzantští misionáři - zůstanou místo nich alespoň vlastní vzpomínky na Byzanc). Jako zkušení pastýři jim toto chtěli sv. Cyril s Metodějem dopřát. (Mimochodem, kdyby se tato misie konala v dnešní době, postupovalo by se podle stejných principů. Proto se vypravil vl. Gorazd se svými věřícími na pouť do Srbska, aby naši lidé viděli pravoslaví v síle, kterou zde na Moravě ještě nemohli nikde spatřit. Proto posílal své bohoslovce do Srbska studovat a nezřizoval zde narychlo a ukvapeně nějaké teologické učiliště pro přípravu duchovenstva.) To jsou tedy věrohodné důvody, proč vysvětil sv. Cyril na Moravě jen ty žáky, které už nutně potřeboval jako kněze pro své misijní dílo (a ty už zanechal na Moravě), a ostatní měl v plánu vzít k vysvěcení domů - ať už měli být biskupy nebo kněžími či diákony. V Benátkách se cíl i smysl cesty náhle změnil, ale to už je jiná věc.

Náš církevní historik prot. Pavel Aleš si nad těmi katolickými a protestantskými teoriemi, že sv. Cyril byl pouhým knězem, kladl otázku: Co zde tedy podle těchto teorií svatí bratři vlastně dělali? A když se probíráme tím, co by zde bez biskupa mohli činit, zdá se nám, jako by jim nepravoslavní historikové podsouvali, že zde dělali všechno možné, jen ne to, co tu opravdu konali.

Pokračování příště










Zobrazit
příspěvek
č. 923
jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2013
Ze zaslané pošty

Studie na téma Cyrilova episkopství

Přišla mi zajímavá studie dokazující, že sv. Konstantin - Cyril byl biskupem. Nepochází sice od pravoslavného autora, přesto obsahuje řadu podnětů zajímavých i pro nás. (Příznivci Ambonu, který studii poslal, upřímně děkuji!)

Naleznete tam poměrně podrobný rozbor používání "pojmu" učitel v daném kontextu právě pro biskupy. A potom ještě spoustu dalších citací různých náznaků či dokladů, že Cyril musel být biskupem. Některá místa v textu studie bychom asi viděli trochu jinak než autor, ale nechávám to nyní stranou kvůli převládající přínosné badatelské práci. Snad toto dílo řecko-katolického autora otevře oči některým našim mladým pravoslavným autorům, pro něž už samotná pravoslavná tradice není dost věrohodným zdrojem.

Na závěr předběžně upozorňuji, že se jedná o vědeckou práci nikoliv o běžný web-logový článek, takže prosím p.t. čtenáře, aby odpustili, pokud pro některé z nich nebude toto pojednání v dostatečně čtivém slohu či se jim bude zdát dlouhé.

A nyní již odkaz na PDF se studií: Cyril_bol_episkopom.pdf










Zobrazit
příspěvek
č. 924
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 31. 7. 2013
Papež se vyjádřil mimořádně vstřícně k homosexuálům

Zůstanou v tradičním odmítání homosexuality brzy pravoslavní osamoceni?

Z tiskových zpráv: "Papež František se na své zpáteční cestě z Brazílie nezvykle otevřeně a vstřícně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněží. Informovala o tom agentura AP. Jeho předchůdce Benedikt XVI. byl v této věci mnohem nesmlouvavější a zastával názor, že muži s homosexuální orientací by na kněžství aspirovat neměli. "Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?", řekl papež." "Není problém, když má někdo tuto orientaci. Všichni musíme být jako bratři. Problém je, když někdo lobuje - za homosexualitu." "Sklon k homosexualitě je daný (jinde překládají: vrozený)." "Papež také připomněl, že podle oficiálního stanoviska katolické církve není samotná homosexualita hřích, hříchem je pouze homosexuální styk."
Tato zpráva prošla českými i světovými médii (viz např. ČR nebo zde či tady). Ta slova římského papeže jsou samozřejmě volena tak, aby je bylo možno vykládat různě a dosti široce. Přesto je v nich dost nového. To, co v tomto papežském vyjádření bylo řečeno, a hlavně to, co řečeno nebylo, se zdá být jasným svědectvím, že se přístup papežské církve k homosexualitě mění.

Především se může zamlžovat význam papežova výroku poukazováním na to, že mluvil o homosexuálech, nikoliv o homosexualitě. Jenže nositeli homosexuality jsou právě homosexuálové. Nelze nikdy úplně oddělit jedno od druhého. I při veškeré snaze mít pochopení pro homosexuály, je nutno vždy současně uvést, že homosexualita se vymyká normě, a homosexuální praktiky jsou velkým hříchem kvůli tomu, že při nich dochází ke zvrácení lidské přirozenosti (viz oficiální pravoslavné stanovisko RPC a oficiální stanovisko místní pravoslavné církve). Jenže při odmítání homosexuálních praktik nelze zůstávat neutrálním či netečným vůči homosexualitě samotné. Je přece jasné, že k onomu hříchu zvrácenosti přivádí člověka právě homosexuální orientace (nebo pokušení a svedení těmi, kdo tuto orientaci mají a dávají jí průchod).

Papež sice ještě hlásá, že zmíněné praktiky jsou hříchem, ale už nehlásá, že původ těchto praktik - čili homosexualita - je mimo normu. Naopak začal papežský úřad nyní tvrdit, že to "není problém", že je vrozená, a zdůrazňuje, že to ještě není hřích. Odtud už je jen krok ke zpochybnění tradičního odsouzení těchto sexuálních praktik. Jestliže tyto praktiky pocházejí z něčeho, co "není problém", co je vrozené a ani není hříšné, proč to pak považovat za nenormální a proč pak takové praktiky vlastně odsuzovat?

Několikrát jsem tu už vyjadřoval obavy, že římskokatolická církev brzy podlehne náporu šířící se homofilie a výslovně či skrytě uzná homosexualitu jako součást normy. Blíží se tato doba?










Zobrazit
příspěvek
č. 925
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 8. 2013 (5. 8. 2013)
Reakce na nepravdivé citace rozesílané po církvi

Ke stížnosti podané na Ambon

Jedna osoba z Prahy (nebudu uvádět jméno, abych nejitřil atmosféru) na mě podala stížnost biskupovi, ve které se nepravdivě tvrdí, že jsem na Ambon napsal něco o "lžích několika jedinců, kteří zosnovali spiknutí proti vladykovi Kryštofovi za účelem, aby ovládli církev a dostali se tak k miliardě korun, které má církev získat od státu".

V průvodním textu své stížnosti cituje můj článek č. 921, v němž na žádost svého biskupa distancuji tento weblog od oficiálních publikací Pravoslavné církve v českých zemích:

Prohlášení
Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.
Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.
prot. Jan Baudiš
To je vše, nic víc jsem nepsal. Jenže tři věty mého textu (příspěvek č. 921 má pouhopouhé tři věty) jsou v citaci, jež je ke stížnosti přiložena, rozšířeny o celý další odstavec, který se zabývá jinými věcmi. Tento další připojený odstavec jsem nepsal a nejsem ani v žádném jiném smyslu jeho autorem. Každý se může na Ambonu přesvědčit, že nic o "lžích a miliardě" ve svém výše specifikovaném prohlášení nepíši. Ten, kdo obdržel e-mail s inkriminovaným obsahem a čte Ambon a má dobrou vůli i mysl, jistě potvrdí, že teze, které stížnost "cituje", tu nikdy ani na moment nebyly.

Navíc se k této absurdní stížnosti připojil i současný správce pražské eparchie. A použil stejnou formu hromadného emailu. Ani on si z nějakých mně neznámých důvodů neověřil, zda se stížnost zakládá na faktech. Dovolím si oběma těmto osobám připomenout, že takové chování je nejen neetické, ale především odporuje principům Kristova evangelia (např. Matouš 18,15).

Kontextem své stížnosti mne tyto osoby dokonce nějak dávají do souvislosti s tím, že prý komusi shořelo jakési auto apod. Není na čase se tázat, zda žijeme ještě ve stejném světě? Sdílíme ještě stejnou realitu, nebo už mají někteří svůj mikrosvět fantazií a klamných představ?

Svou stížnost prostřednictvím hromadných e-mailů ona nejmenovaná osoba rozšířila po církvi. Mně nyní chodí nevlídné e-maily z kroužku příznivců nového církevního vedení a sympatizantů současného správce eparchie. Sám pro sebe si z toho vyvozuji, že trpíme nedostatkem lidí s vnitřním pokojem a kritickým myšlením. Jinak by pisatelé těch e-mailů jistě dokázali zachovat klid a na tomto veřejně přístupném webu si nejprve ověřili, zda tu ona inkriminovaná "citace" opravdu je, než mi odeslali své obviňující a kárající (a někdy i sáhodlouhé) vzrušené elaboráty. Protože nevím, komu všemu ony osoby odeslaly svou vyfabrikovanou stížnost, reaguji takto veřejně.

Prosím všechny, aby nebouřili církev v této napjaté situaci tím, že místo faktů šíří očividné dezinformace, výmysly a nepravdivé citace. Případně nechť si ten, kdo někoho cituje, ověří, zda to dotyčný opravdu napsal.
P.S.
Když jsme onu na počátku zmíněnou osobu upozornili na to, že šíří klamné informace, reagovala lakonicky, že tedy mám "vše uvést do pořádku". Zvláštní, že?














Zobrazit
příspěvek
č. 926
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 8. 2013
Z tisku - věda a náboženství

Celosvětově známý ateistický vědec: „Bůh existuje.“

Profesor filosofie Antony Flew veřejně prohlásil, že se mýlil, když odmítal existenci Boha, a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe.

Naprostým šokem pro vědecký svět se stalo vystoupení slavného profesora filosofie Antony Flew. Vědec, jemuž je dnes hodně přes 80 let, byl dlouhé roky jednou z opor tzv. "vědeckého ateismu". V průběhu řady desetiletí Flew vydával knihy a pořádal přednášky založené na tezi, že víra v Nejvyššího je neopodstatněná, píše minval.az s odkazem na portál "Meta".

Série nedávných vědeckých objevů donutila velkého obránce ateismu, aby změnil své názory. Flew veřejně prohlásil, že se mýlil a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe, ale byl očividně učiněn někým větším a mocnějším, než si můžeme představit.

Podle filosofových slov byl sám dříve - stejně jako ostatní ateisté - přesvědčen, že kdysi, někdy dávno, se prostě z mrtvé hmoty objevila první živá hmota. "Dnes už nemůžeme vymyslet konstrukci ateistické teorie vzniku života, ani si představit, jak by se tu sám objevil první organismus, který je schopen se rozmnožovat," praví Flew.

Dle vyjádření vědce současné údaje o stavbě molekuly DNK svědčí nezvratně o tom, že nemohla vzniknout sama od sebe, ale je někým navržena (připravena). Genetický kód a doslova encyklopedické objemy informací, které v sobě molekula obsahuje, nutí odmítnout možnost slepé náhody.

* * *

Britský fyzik Martin John Rees, který je laureátem Templtonské ceny letošního roku, má za to, že vesmír je velice složitá "věcička". Vědec, který má na kontě přes 500 vědeckých prací, obdržel 1,4 mil. dolarů za to, že dokázal existenci Stvořitele. A to i přes to, že sám fyzik je ateistou, dodává vydání Korespondentu.

Martin John Rees kromě jiného hlásá: "Věda a náboženství by neměly být nepřátelé."

* * *

"Dle prohlášení ředitele Mezinárodního institutu teoretické a aplikované fyziky, akademika RAEN Anatolije Akimova, je existence Boží dokázána vědeckými metodami," píše Interfax.

"Bůh je, a my můžeme sledovat projevy jeho vůle. To je názor mnoha vědců, kteří ve Stvořitele nejen věří, ale opírají se při tom o určité poznatky," uvedl v interwiev uveřejněném v pátek v novinách Moskevský komsomolec.

Při tom vědec poznamenal, že v minulých staletích nesmírně mnoho vědců - fyziků věřilo v Boha. A nejen to. Až do časů Isaaka Newtona neexistovalo rozdělování vědy a náboženství; vědou se zabývali kněží, protože byli nejvzdělanějšími lidmi. Sám Newton měl teologické vzdělání a často opakoval: "Zákony mechaniky odvozuji od Božích zákonů."

Když vědci vynalezli mikroskop a začali studovat, co se děje uvnitř buňky, byli omráčeni procesy rozdvojení a dělení chromozónů a ohromeně reagovali slovy: "Jak by něco takového mohlo být, kdyby to vše nebylo z prozřetelnosti Nejvyššího?!"

"Skutečně," dodal A. Akimov, "pokud bychom měli mluvit o tom, že se člověk objevil na Zemi jako výsledek evoluce, pak s přihlédnutím k frekvenci objevování mutací a k rychlosti biochemických procesů musíme konstatovat, že ke vzniku člověka z prvotních buněk by bylo zapotřebí mnohem více času, než je stáří veškerého kosmu."

minval.az










Zobrazit
příspěvek
č. 927
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 9. 8. 2013
Slovo k situaci v naší církvi

O svobodě svědomí

Naše místní církev se vlivem posledních nedobrých událostí ocitla v situaci, kdy jsou její členové rozděleni na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Obě strany sporu jsou pevně přesvědčeny o správnosti svého postoje a o tom, že vedou spravedlivý boj za pravdu a dobro v církvi a že jen pokud zvítězí jejich myšlenka, tak bude pravdě a spravedlnosti učiněno zadost a v naší místní církvi opět zavládne pokoj, mír a jednota.

Je ovšem zřejmě potřeba položit si otázku, zda je možné tento pokojný stav naší církve zajistit vítězstvím jedné ze stran, když oba tábory jsou početné a jsou hluboce přesvědčené, že se zde působením druhé strany dějí rozbroje, nespravedlnost a úpadek.

Zdá se přitom, že v zápalu ostrého boje, kdy někteří již vystříleli tvrdou munici, mnozí zúčastnění zapomněli na jednu důležitou věc: že jsou křesťané a měli by se podle toho chovat.

Jenže, buď mírný, milosrdný, shovívavý a plný křesťanské lásky, když tě tvůj odpůrce pronásleduje, laje ti, nadává a obviňuje tě ze lži, pokrytectví, zištnosti, odhaluje všechny tvé spáchané hříchy a vyčítá ti i to, co ty sám považuješ za své dobré skutky! Mnohým se zdá být příliš těžké chovat se smířlivě a někteří dokonce řeknou, že by byli blázni, kdyby ustupovali svým nepřátelům.

Naše církev se tak stává místem, kde hrozí, že se vytratí nejen křesťanská láska, ale i obyčejná lidskost, nelítostný boj ztrácí lidský rozměr úcty k člověku.

Jsme v tomto stavu vydáni na posměch ďáblu a světu. Církevní život bez lásky, ale zato s velkou dávkou zášti, povýšenosti a nenávisti mezi jejími členy, i tak může vypadat „sůl, která ztratila svou slanost. A co se učiní s takovou solí? Vyhodí se ven a lidé po ní budou šlapat“ (Mat 5,13; Mar 9,50).

Pán Ježíš Kristus v evangeliu praví, že „zbuduje svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Nebuďme ale bezstarostní, protože se může stát, že vlivem svého smýšlení a chování ztratíme Boží blahodať a Bůh nepožehná tomu, co už není světlem světa, ale ostudou pravoslavných křesťanů.

Nedopusťme proto, aby ve světě bylo lépe než v církvi.

* * *

Jak ale z nastalé situace ven? Lidové přísloví říká: „Co se stalo, nemůže se odestát.“ Ano, princip kauzality, který na tomto světě platí, je neúprosný. Co je však ve světě nemožné, v Církvi možné je. Církev je místem duchovního zápasu. Tam, kde se děje duchovní zápas, Bůh pomáhá. Když se budeme snažit o smír, není možné, aby naše úsilí nepřineslo své plody. Když zapřeme sami sebe, pokoříme se, jak nás nabádá Pán, vzájemně si odpustíme a uznáme své chyby, stane se naše církev opět místem, kde se dá dýchat.

V první řadě bychom neměli pohlížet na své odpůrce výhradně jako na darebáky, lidi zištné, mravně zkažené a plné zla. Ctěme svobodu svědomí a lidskou důstojnost svých bratří a sester a svých duchovních synů a dcer. Nedémonizujme ty, kteří stojí na druhé straně barikády či prostě mají jen jiný názor, než my. Nemluvme o nich jako o lidech špatného charakteru, snažme se je lidsky pochopit. Zkusme vidět také jejich dobré stránky a upřímnost jejich srdce. Odpouštějme, mějme mezi sebou lásku. „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku.“ (Jan 13,35) Nezatvrzujme tedy svá srdce.

Vzpomínám si na seminární kapli naší prešovské bohoslovecké fakulty. Na oponě v královské bráně ikonostasu byl vytkaný nápis: "Nové přikázání vám dávám, abyste milovali druh druha" (Jan 13,34). Když uvažuji nad tím, proč náš spirituál vybral zrovna tuto biblickou citaci, představuji si, jak přemýšlel, která slova Pána Ježíše by měli mít bohoslovci a budoucí kněží stále před očima. Čtyři roky studia chodí bohoslovci každý den ráno a večer na bohoslužby do seminární kaple. Nápis, který tam je na ikonostasu, se jim nutně musí "vypálit" do paměti. Jsou to slova, která po dobu své duchovenské formace a teologické výuky budou vidět nesrovnatelně častěji, než cokoliv jiného. Otec spirituál si to dobře uvědomoval a chtěl tam umístit poselství, které si mají bohoslovci přinést na své farnosti a šířit je po církvi. Nechal tam vepsat to, co je nejen podstatou evangelia, ale zároveň i tím nejdůležitějším pro život církve. (Pozn. red.)
Nestali jsme se přece křesťany proto, abychom odsuzovali, trestali nebo nenáviděli, ale proto, abychom milovali Boha a své bližní.

Milujme své nepřátele, jak nás nabádá náš Spasitel. Není hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Když se mu chceme podobat, také upřímně odpouštějme těm, kteří se provinili, či nám ublížili, nebo se jen domníváme, že se tak stalo.

Neobelhávejme sami sebe a nespatřujme sami sebe jako dobré, ale buďme si vědomi, že jen Bůh je dobrý. Když se člověk má stát lepším, nesmí věřit svému vlastnímu úsudku, ale má se učit v církvi z evangelia, jak se věci mají a co je pravé dobro.

Dobrý člověk nesmí o sobě uvažovat jako o dobrém. Chceme-li se stát dobrými, vezměme si v tom za příklad svaté. Nebuďme pokrytci, kteří říkají „já hříšník“, ale přitom odsuzují druhé za jejich hříchy. „Hřích můj přede mnou je vždycky,“ modlíme se v žalmu. Nezapomínejme si brát příklad u svatých, kteří k sobě byli přísní, ale ke svým bližním byli shovívaví.

Nestyďme se omluvit se na přiznat své omyly a otevřít své srdce druhému člověku. Pokořujme se. Kdo se pokořuje, ten dostává od Boha velkou blahodať, útěchu a sladkou lásku do srdce. Vezměme si i zde příklad v životech svatých.

Zachovávejme presumpci neviny a nepovažujme za vinného toho, jemuž přečin nebyl dokázán. Buďme trpěliví a říkejme si: „Třeba se mýlím, třeba podezřívám nespravedlivě.“

* * *

Buďme milosrdní a Bůh se nad námi smiluje. Vždyť když se my nesmilujeme nad svým bližním, ani Bůh se nad námi nesmiluje. Spasitel nás nabádá: „Miluj bližního svého, jako sám sebe.“ (Mat 19,19)

Jak bychom mohli přijímat svatou eucharistii a zároveň v sobě nosit zahořklost, nepřízeň či zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím bratřím a sestrám, s nimiž se přijímáním stáváme vzájemně spojenými v jednom Těle Kristově? Bojují snad údy jednoho těla proti sobě? Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale mějme se přesto vzájemně rádi, i když každý máme své chyby. (Není-li křesťan smířen se svými bratry a v srdci nosí zášť, obvinění a výčitky, pak jej svaté příjímání nespojuje s Bohem, ale odděluje, a potažmo nesjednocuje s církví, ale vylučuje z ní; viz Mat 5,23-26; pozn. red.)

Čtěme v evangeliu pozorně podobenství masopustní neděle o strašném soudu, kde se hovoří o dobrých a špatných služebnících (Mat 25,31-46). Vše, co učiníme svému bližnímu, jako bychom učinili samotnému Spasiteli. Jak se zodpovíme na Božím soudu ze své tvrdosti, nesmiřitelnosti a sebeospravedlňování? To, co si obhajujeme před sebou a druhými zde na zemi, bude tam odhaleno samotným Bohem jako špatnost. A jak praví Písmo, tyto skutky na svém soudu Bůh nebude odpouštět. Zkusme domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Překonávejme pro to vše sami sebe. Nejednejme podle své (padlé) přirozenosti, ale snažme se sebezapřením a nesením kříže získávat nadzemské dary, jako je upřímné milosrdenství, odpouštění a milování nepřátel. Vždyť svatý apoštol Pavel říká, že víra bez skutků je mrtvá. Když se svými špatnými skutky umrtvíme již zde na zemi, jaká temnota nás bude čekat na onom světě?

Zdá se mi, že mnozí dnes chtějí „napravovat“ v církvi to, co je viditelné, ale možná jim uniká to, co je zde opravdu důležité, ale vidět není. „Jen jednoho je zapotřebí“ (Luk 10,42), říká Spasitel Martě a jindy na to navazuje takto: „Hledejte nejprve Království nebeské a to ostatní vám bude přidáno.“ (Luk 12,31)

* * *

Dnes se objevují výroky, že v církvi je potřeba udělat pořádek, vyčistit ji, napravit nepořádky atd. A hned tu jsou už stateční bojovníci, kteří jsou připraveni čistky provést. Možná si však nevzpomínají na Spasitelova slova, která zní takto: „Nechte obojí (pšenici i koukol) růst, ať spolu roste vše až do žně.“ Bohu patří žeň, (na soudu) jeho ženci zrno a plevy oddělí (Mat 13,26). A o samotném Spasiteli prorok praví: „Nalomenou třtinu nedolomí...“ (Iz 42,3; Mat 12,20). Když tak činí Spasitel, i my bychom se měli bát být radikálními v těchto věcech. Vždyť kdo z nás vidí do srdce druhého člověka a zná o něm skutečnou pravdu?

Činit spravedlnost je jeden z nejnáročnějších úkolů, které může člověk dostat. V církvi takové věci vyžadují mravní dokonalost, opravdové poznání své vlastní hříšnosti a hlubokou duchovní zkušenost s Božím milosrdenstvím.

Prosím (a věřím, že spolu s mnoha dalšími obyčejnými lidmi, řadovými členy naší církve) všechny zúčastněné, aby zapomněli na nepřátelství a podali si ruce ke smíru, takovému, jaký má v Církví být. Vždyť: „Jaká útěcha je tam, kde bratři žijí svorně“ (18. kathisma na liturgii předem posvěcených Darů).

Cesta sebezapření je náročná, ale když jsme se vydali po křesťanské cestě v pravoslavné církvi, musíme si být vědomi, že dostáváme více než světští lidé. Také se ale od nás více očekává.

Věřím, že Bůh nám v naší upřímné snaze pomůže.

Jana Baudišová












Zobrazit
příspěvek
č. 928
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 13. 8. 2013
Výzkum veřejného mínění naznačuje, že čas se blíží

Třetina Izraelců prohlásila, že si přeje obnovu dávného židovského velechrámu v Jerusalemě

Výsledky průzkumu veřejného mínění prováděného Společným fórem organizací Chrámové hory.

30% izraelských židů vystupuje ve prospěch výstavby "třetího chrámu" na Chrámové hoře v Jerusalemě. 45% je proti a 25% se nedokázalo k této otázce jednoznačně vyjádřit.

Podle slov iniciátorů průzkumu veřejného mínění svědčí jeho výsledky o postupném posilování názoru, že Chrámová hora je svatým a nejdůležitějším místem pro vyznavače judaismu. Posledních několik let je v národním, náboženském a ultraortodoxním sektoru izraelské společnosti patrná změna vztahu k Chrámové hoře. V současnosti existují desítky společenských hnutí, jejichž činnost je zacílena na zrušení status quo tohoto posvátného místa. Některé z nich organizují práce kultových předmětů, které byly používány v Chrámu v minulosti. Jiné zase provádějí aktivní přípravu k plnému obnovení Chrámu, včetně zajištění obnovy přinášení zvířecích obětí. Další se zabývají politickým lobbingem a zajištěním co největšího počtu židovských návštěvníků Chrámové hory.

Stále častěji zní v poslední době výzvy k zavedení novému režimu na Chrámové hoře. Mnohé organizace vyzývají vládu, aby dovolila židům modlit se zde, protože v současnosti je to zakázáno. Vysvětluje se to obavami vlády z mezináboženských střetů a vzplanutí násilí, vždyť toto místo je posvátné také pro muslimy, zde jsou kultovní stavby i pro islám - mešita Al Aksa a Skalní dóm. Přesto mnozí nábožensky založení židé mají zato, že stát je povinen přiřknout věřícím právo modliteb na hoře; podle výzkumu společenského mínění 70% věřících židů se vyslovilo pro a jen 22% to odmítlo. 48% respondentů souhlasilo, že je nutné zavést na Chrámové hoře nový režim.

Z nábožensky založených židů podporuje výstavbu chrámu 43%. Z prostředí ultraortodoxních a tzv. ultraorthodoxálních nacionalistů je to pouze 20%, kdežto z prostředí světských židů je to 31%. Celkem bylo dotázáno 523 izraelských židů.

Oficiální představitel fóra Ieguda Glik poznamenal, že tyto údaje značí, že "pokusy distancovat izraelský národ od jeho svatyně se zhroutily". "Státní orgány musí věnovat pozornost tomu, co říká národ, který požaduje zavedení státní suverenity na Chrámové hoře," zdůraznil Ieguda Glik.

P.S.
Pravoslavnému křesťanu asi není potřeba vysvětlovat, že postavení "třetího chrámu" je naplněním proroctví o příchodu Antikrista. Proroctví má tři body a obnovení chrámu by znamenalo splnění už druhého z nich.










Zobrazit
příspěvek
č. 929
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 22. 8. 2013 (8. 9. 2013)
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (III.)

Rozdílný vztah ke svobodě v pravoslaví a na Západě

Pokračování druhého dílu

Zbývající část onoho západního článku o sv. Cyrilu a Metodějovi jsem se původně chystal komentovat jen krátce. V průběhu formulování tohoto komentáře jsem si však čím dále tím hlouběji uvědomoval, že náš autor má vlastně pravdu v tom, jak zdůraznil politicko-společenské souvislosti rozdílu mezi světem pravoslaví a světem západním (čili mezi duchovní sférou, do níž náleželi svatí bratři, a sférou západního papežství). Až se zdá, že jakékoliv pojednání o cyrilometodějské misii nebude úplné, pokud toto téma nezmíní - a to včetně jeho průmětu do naší konkrétní současnosti a nejbližší budoucnosti. A tak se mi nakonec to závěrečné komentování trochu rozšířilo, což znamená, že pro přehlednost musím díl, původně plánovaný jako závěrečný, rozdělit na tři kratší části. Tato první část se bude týkat idejí občanských svobod, další tzv. lidských práv; třetí část se bude věnovat tzv. caesaropapismu.
V článku, s nímž polemizujeme, nám zbývá k promyšlení autorovo pojednání o korelaci mezi politikou a náboženskými rozdíly Východu a Západu.

Náš milý autor píše: "Pravoslavné země mívají autoritativní režimy; prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. Na Západě na pozadí imperiální (římskokatolické) církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity." Katolíci a západní křesťané obecně se rádi hlásí k tomu, že v jejich vlivové sféře se zrodila demokracie a koncepce lidských práv. Pravoslavní jim tuto pochybnou čest rádi přenechávají. Na koncept lidských práv totiž lze hledět jako na ďáblem podstrčenou náhražku Evangelia. Po vítězství osvícenství a potažmo materialismu nastupuje koncept materiálně-právního zajištění těch zbytků lidské důstojnosti, které po odstoupení společnosti od Boha člověku ještě zůstaly. Důstojnost Božích synů vyměnil Západ za důstojnost polidštěné pracující opice, která se postupem času proměňuje na bavící se opici. Místo na nebeské upřel svůj pohled na pozemské. Zatímco perspektivou, kterou dává křesťanu Evangelium, je věčný život, tak perspektivou, kterou dává koncept lidských práv (uvnitř ateistický a materialistický), je věčná smrt (užij si zde, co můžeš, nakonec umřeš a to je tvůj definitivní konec).

„Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici Království Božího.“ (Sv. novomučedník Gorazd II.) Západ si vybral svobodu červů, pravoslaví se upíná k dědictví Božího Království. Zápaďan pragmaticky namítne: "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Jenže Evangelium se vyjadřuje ve smyslu - kdo se spokojí s pozemským, nejenže nezíská nebeské, ale přijde nakonec i o pozemské; kdo usiluje o nebeské, získá nádavkem i potřebné pozemské. Tušíme, že západní přízemní pragmatismus je neslučitelný s pravoslavným pohledem na lidský život prizmatem Evangelia.

* * *

Zamysleme se nyní alespoň letmo nad některými vymoženostmi Západu. Zvláště nad občanskými svobodami a lidskými právy. Troufám si tvrdit, že jsou-li ideje svobody a práv založeny na materialismu, pak jsou hned od svého kořene nezdravé a musí nutně chřadnout. A to raději nechci domýšlet úvahu, že pro člověka, který je od svého stvoření bytostí tělesnou i duchovní, je jakékoliv - na materialismu založené - pojetí svobody, pouhou iluzí svobody.

Na ideje svobody a práv bývá na Západě většinou nahlíženo v povrchním světle. Jako by svoboda byla sama konečnou hodnotou a na nic dalšího už by nebylo potřeba se tázat. Jenže hovoří-li se o svobodě, je nutno ihned spolu s tím uvést jednak míru této svobody, tedy čím je omezena a proč, kde přesně končí, a pak čeho se týká a k čemu ta svoboda má sloužit. Jinak je velebení svobody jen prázdnou proklamací.

Hovoří se tu např. o svobodě slova a projevu, o svobodě vyznání, svobodě pohybu atd. Jenže všechny tyhle svobody mají ve skutečnosti své pohyblivé mantinely (zkus dneska použít svobodu projevu např. k pochybnostem o holocaustu!, a se zlou se potážeš) a ty se pomalu leč neustále zužují, až se zdá, že cílem je podoba těsného koridoru. Jsou tu sice formulace "listiny základních práv a svobod", jenže ty je možné různě vykládat a ohýbat všelijakými dodatky a zákony. A jakmile je svoboda takto relativizovaná, není to už pevně stanovená konstanta, není to definovaná hodnota; jaký pak smysl má velebit ji? Vždyť i vězeň má spoustu svobod - může si např. vybrat, jestli bude chodit v cele sem a tam nebo bude sedět apod.

I dům George Orwealla byl obdařen sledovací kamerou. Velký bratr všechny sleduje. (Kamera tam prý dnes už není; obrázek však i tak symbolicky vyjadřuje skutečnost, že Británie dnes patří k zemím nejvíce prošpikovaným sledovacími kamerami.)

 
Dnes jsme svědky, jak je odsouzen americký voják (ač zřejmě duševně nemocný, zachoval se morálně zdravěji a lidštěji než stovky jiných), který poslechl hlas svědomí, když prozradil informace serveru Wikileaks materiály svědčící o stavu americké diplomacie, aby dle svých slov »odhalil „krvežíznivost“ panující v americké armádě a zároveň demaskoval to, co považoval za „diplomatickou licoměrnost“ Spojených států«. Tyto materály měly rozpoutat smysluplnou veřejnou debatu o dopadech války, zejména o vedení válečných operací americké armády v Iráku a Afghánistánu. »Jeho odhalení zahrnují zprávy o podmínkách vězněných osob ve válečné zóně a předtím nespatřené záběry novinářů a dalších civilistů, kteří byli zabiti při útoku americké helikoptéry. To jsou informace, jež by měly vždy podléhat veřejné kontrole. Americká vláda odmítá vyšetřovat důvěryhodná obvinění z mučení a z dalších zločinů podle mezinárodního práva, navzdory drtivým důkazům, že k nim dochází.« Přesto se rozhodla trestně stíhat toho, kdo tyto důkazy zveřejnil. (Více) Ve státě se "Sochou svobody" dostal bývalý voják Manning trest 35 let vězení za odhalení státních zločinů, zatímco pachatelé a jejich nadřízení zůstávají beztrestní. Místo aby se americký režim zastyděl, krutě potrestá dítě, jež zvolalo: "Král je nahý!" Třeba jednou budou o tomto vojákovi psát čítanky jako o morálním vzoru občanské statečnosti... (Možná by po něm mohli někde ve světě pojmenovat ulici; třeba tu, kde je americká ambasáda.) (Co se svět dozvěděl na Wikileaks o amerických brutálních (a nelidských) vojenských metodách, si můžete připomenout např. zde, zde, tajné video: vrtulník USA v Iráku rozstřílel hlouček civilistů /v tomto článku si můžete přečíst český překlad morálně otřesné konverzace posádky vrtulníku při zabíjení lidí/; krátké čtení je zde.) V jiné současné aféře bylo prozrazeno, že USA státně špiclují své i cizí občany v míře, o jaké se doposavad nikomu ani nesnilo. Je tohle svoboda? Jakou svobodu mají občané, kteří jsou špehováni a sledováni na každém kroku - od kamer na ulicích až po odposlech veškeré elektronické komunikace? Není to konec všech iluzí o západním vzoru lidské svobody? Slavné americké právní poradenské středisko Groklaw ukončilo činnost kvůli hrozbě špehování výzvědnou službou NSA, protože v situaci, kdy není zaručeno soukromí, nemůže pracovat. Hrozba špehování vede k tomu, že lidé se začnou sami cenzurovat (viz o tom zde). To je přece reálná totalita.
Noam Chomsky (1928; americký filosof a lingvista) říkal už před 20 lety o americké svobodě tisku asi toto: Skutečnou svobodu slova máte jen, pokud vás nikdo neposlouchá. Jakmile by vaše noviny či jiné svobodné médium získalo určitou větší sledovanost a tím pádem i vliv, ihned o tu svobodu přijdete. Samozřejmě provedou to naprosto demokratickými prostředky. Filosof Václav Bělohradský říká: "Žiju v privilegované společnosti univerzitního profesora, mám svobodu psát si, o čem chci. To je však zbytková svoboda z minulého století a tu nám určitě velmi brzy vezmou." Stav svobody se na Západě mění do podoby, kterou už formuloval nacistický filosof Heidegger (mimochodem, z jeho myšlenek hojně čerpal V. Havel): „Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda.“ Marxismus to učí docela jasně: "Svoboda je poznaná nutnost." (Tady vidíte příklad myšlení tzv. německé filosofie jako společný zdroj obou totalit 20. stol.) Jinými slovy - můžeš říkat, co chceš, ale musí to být v souladu s tím, co říkáme my.

„Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet” (George Orwell). To je jedna z možných definic svobody slova. Vidíme ihned, jak málo tolerance k této svobodě je ve společnosti. Svobodu nelze zaručit nebo vynutit žádným zákonem, ani režimem nebo doktrínou. (V. Bělohradský dí: "Svoboda přežije všechno, s výjimkou zákona na ochranu svobody.") Proč svobodu nelze zajistit žádným právem na svobodu? Jde totiž primárně o stav lidského nitra. Vnitřně nesvobodný člověk je nemocný a nikdy nebude chtít dát svobodu jiným, aby si dělali, říkali a psali, co chtějí. Vždy si najde nějaký "dobrý důvod" či si uzpůsobí nějaké zákony k tomu, aby svobodu omezil či rovnou nepřipustil. Většinou se používá nějaký veřejný zájem či jakási varianta "obecného blaha" k ospravedlnění cenzury, umlčování, k odůvodnění zákazu diskuse a vyjadřování názoru či hlásání přesvědčení.

Skutečné osvobození člověka musí vycházet z Evangelia a z očištěného lidského nitra. Duchovně pokročilí lidé jsou živým příkladem svobody. Jenže kráčet touto cestou znamená nejprve se trošku omezit, zkrátit svou vnější svobodu, a pak lze poznat svobodu vnitřní. Omezíme-li svou vnější svobodu tím, že se zřekneme hříchu a nemravnosti, očistíme tak své nitro a okusíme svobodu od hříchu. Pán Ježíš praví: "Kdo ztratí svůj život pro Mne (a pro Evangelium), ten jej získá." (Celý kontext viz Mat 10,38-39 a 16,24-26.) A podobně to platí o křesťanském pojetí svobody.

Kristus v Evangeliu promlouvá o svobodě výhradně na rovině duchovní, tj. svobodě od hříchu, od otroctví vášní. Tj. ve smyslu vysvobození od věčné smrti. Vstoupilo toto evangelijní pojetí svobody do ideologie či praxe západních demokracií? Ani v nejmenším. Autor zmíněného článku nemá tudíž vychvalování citované západní koncepce občanských svobod postaveno na základech Evangelia.

Také apoštolé ve svých listech neřešili společenské režimy ani problematiku občanských svobod, ale otázky spásy, věčného života. Učili nepřipoutávat se k tomu světu a k jeho politice. V době apoštolů panoval otrokářský režim - nic vzdálenějšího všeobecné občanské svobodě si už nelze představit; a přesto apoštol píše: "Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista." (Píše to opakovaně: Efez 6,5; Kol 3,22; Tit 2,9) Očekávání spásy vidí apoštol v protikladu ke všem světským vášním; žádné společenské postavení nebrání přijetí Boží blahodati, ale zaujetí světským a tělesným ji odhání. Pro křesťany je smysluplnost čehokoliv z tohoto světa (i svobody a práv) posuzována dle jediného měřítka - nakolik to pomáhá či překáží záchraně člověka pro věčný život.

Svoboda je z biblického hlediska Božím darem člověku. Tento dar můžeme využít k tomu, kvůli čemu nám byl dán, a rozhodnout se pro společenství s Bohem a věčnou blaženost. Můžeme však tento dar i zneužít, rozhodnout se pro zlo a činit skutky, které nás od Boha oddělují. Rozhodnutí a uplatnění svobody se ovšem děje v lidském nitru a nezávisle na vnějších okolnostech. S deklarací občanských svobod to nemá nic společného. V každém společenském režimu si zatím můžeme vybrat konat dobro či si zvolit zlo. A ze svých rozhodnutí se budeme před Dárcem svobody zodpovídat.

Západ na to však hledí z jiné stánky. Adoruje svobodu jako užitečnou a potřebnou pro život člověka a kultivaci či vývoj společnosti. Nuže, podívejme se na to z této perspektivy, a hned uvidíme jeden zásadní problém. Západ rád proklamuje heslo svobody, ale jen velice neochotně řeší otázku: "Svoboda k čemu?" Rozhlédneme-li se realisticky po praktickém společenském životě, nemůžeme přehlédnout, jak čím dále tím méně platí, že svoboda je tu pro rozvoj společnosti a růst jedince a že je tedy určená k využití tvořivých sil lidské duše. Dokonce se už začíná zdát taková odpověď ohledně účelu svobody v celospolečenském kontextu naivní, neřku-li směšná. Současnou odpověď na otázku "svoboda k čemu?" vidíme všude kolem sebe: "Svoboda k hříchu." To začíná být převládající obsah pojmu svoboda v západním společenském myšlení. Svobodu slova či svobodnou diskusi mnozí lidé rádi vymění za svobodu zábavy a svobodu uvolnit mravy.

Jak jsem zde psal už vícekrát dříve, Dostojevský již ve své době pravil, že západní zmnožování lidských potřeb a žádostí není svobodou, ale nejhlubším otroctvím.

Tím však nechci říci, že společenská svoboda není nic důležitého nebo že nemá žádnou hodnotu. Jedná se mi v tomto zamyšlení o účel této svobody (čili způsob využití) a o její původ (zdali vyvěrá z vnitřní svobody). I mně se pochopitelně líbí, že žiji v době a na místě, kde nejsem (zatím) pronásledován, mohu (zatím) publikovat, chodit, kam chci, poslouchat a číst, co chci atd. Prožil jsem určitou část svého dospělého života v komunistické totalitě, takže to pro mě není samozřejmost a dovedu to ocenit. Avšak právě to srovnání s totalitou mne přivádí k poznání, že ač vnější svoboda není špatná, tak - není-li provázena osvobozením vnitřním - mnoho neznamená a nepřináší ani jedinci ani společnost valný užitek, jen více komfortu a pohodlí; v horším případě mravní rozklad všechno zlo s tím spojené. Pohled na vnitřně nesvobodné lidi žijící v prostředí relativní vnější svobody je opravdu zarmucující.

* * *

Jak komplikované může být určení, co je svoboda, se ukazuje právě v těchto dnech na otázce emancipace a šíření homosexuality. Zatímco Západ vehementně vykročil na cestu normalizace homosexuality, a v oblasti právní kráčí ke zrovnoprávnění homosexuálních sňatků s manželstvím (a prohlašuje se to za svobodu a ochranu lidských práv), v Rusku naopak přijali zákon zakazující propagaci homosexuality. Který z těchto dvou postojů je z křesťanského hlediska svobodou? Domnívám se, že spíše než mravní úpadek je k pravé svobodě vždy blíže to, co napomáhá zachování mravnosti, tj. chrání před pádem do otroctví nemravnosti, vášní a hříchu. Takový řád přispívá k zachování vnitřní svobody a ta v autentickém křesťanském prostředí už sama sebou přinese i přiměřenou míru svobody vnější. Západní pojetí se sice tváří navenek jako svoboda, ale vede k vnitřnímu spoutání člověka hříchem. A v důsledku vnitřního zotročení nakonec lidé přijdou i o tu svobodu vnější.

A dále - mějme v patrnosti, že lidským právem je i právo na hřích a na ztrátu spásy čili právo na věčnou smrt. Ano, je právo vycházející z Bohem darované svobody. Právo každého rozhodnout o sobě a o svém věčném údělu musíme respektovat. Jenže máme respektovat i údajné právo strhnout za sebou do hříchu i další lidi, kteří jsouce svedeni či oklamáni, přijdou o věčný život? Nemáme i my právo bránit takovému útoku na spásu lidí?

Někdy to vypadá tak, že vnější a vnitřní svoboda stojí v jakémsi protikladu. Čím více vnější svobody, tím spíše má člověk sklon ke ztrátě vnitřní svobody. Nemocná lidská duše se nechá snadno svést k tomu, aby prodala duchovní svobodu za tělesnou čili duchovní výsady a pohodlí, podobně jako biblický Ezau prodal prvorozenectví za misku čočovice (viz Velký kánon sv. Ondřeje Krétského). Na znalosti této zákonitosti ostatně stojí ideje půstu - "co vezmeš tělu, tolik dáváš duši" (sv. Basil Veliký).

* * *

Nemoc a poškozenost našeho lidství už dávno předurčila lidstvu jeho neodvratný konec zde na Zemi. Jeho nástup je mj. otázkou lidských možností. Čím více možností dostanou lidé jako celek, tím výrazněji mohou projevit nemocný stav své duše a změní zemi v peklo. Občanské svobody, pokročilé technologie a jiné prostředky, jimiž může člověk materializovat nemocný stav svého nitra čili otiskovat nemoc své duše do stavu společnosti a okolního světa, to vše je zároveň urychlováním realizace nastávajícího konce. Vše zásadní o osudu tohoto světa je už předem dáno prvotním lidským hříchem. Dnes už se z mlhy budoucnosti vynořily nejen obrysy způsobu konce, ale prokresluje se čím dále tím více podrobností, jak to zřejmě bude probíhat a co se stane s lidstvem.

Jedinou nadějí je přechod z tohoto rychle hynoucího světa do Božího Království, který probíhá již dva tisíce let, a blíží se doba, kdy se dveře zavřou. Je potřeba využít všech sil, které nám ještě zbyly, a svým srdcem tam vstoupit, abychom nezůstali trčet na této potápějící se lodi. Zřejmě si málo uvědomujeme, že smyslem příchodu svatých Cyrila a Metoděje nebylo především dát Slovanům písmo, ale vybudovat zde i pro ně přechod z tohoto světa do Království Kristova, do nebeského Jerusalema.


P.S.
Právě v těchto dnech, kdy si společnost připomíná invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, se probírá v mnoha článcích a úvahách též rozdíl mezi komunistickou totalitou a západní svobodou. Chtěli jsme svobodu a byli násilím udrženi v totalitě. Na základě této smutné historické epizody se znovu a znovu utvrzuje báje o svobodném Západu a totalitním Východě, jak k tomu konverguje i autor článku, s nímž polemizujeme. Bohužel jen málo pisatelů různých úvah na toto téma má tu odvahu a poctivost nezavírat oči před faktem, že totalita má svůj zdroj na Západě, v západním ateistickém myšlení a v západních atropocentrických hodnotách. Všechny totality, které Evropa dvacátého století okusila, mají tento původ. Komunismus vychází z tzv. německé filosofie a jeho ideoví tvůrci nebyli Rusové, ale Marx, Engels atd. Do Ruska byl importován ze Západu jakožto válečná zbraň, která měla rozvrátit carské Rusko. Lenin vyslaný (německými magnáty a poradci císaře) v zapečetěném vagónu z Curychu byl čímsi jako později atomová bomba vypravená směrem na Japonsko. Ruská revoluce pak byla financovaná americkými bankami. To jsou kořeny událostí r. 1968. Dnes se Rusko této západní infekce částečně zbavuje a stává se svobodnějším prostorem než Západ. A co se týče té druhé totality - o původu fašismu ani není potřeba hovořit. A poslední totalita, která se právě rodí, bude otevřeně západní produkce a v západní režii.


Pokračování příště















Zobrazit
příspěvek
č. 930
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 8. 2013 (27. 8. 2013)
Rok 1968 a demonstrace pěti lidí v Moskvě a kozáci u nás

Protiruská kampaň v Čechách opět našla polínko na svůj skomírající ohníček


Účastníci pietního aktu letošní vzpomínky na invazi pěti armád Varšavské smlouvy poblíž Českého rozhlasu (s tramvají č. 13)

 
Česká média se opět ztrapňují hloupě protiruskou propagandou. Dezinformaci o demonstraci deseti zatčených lidí na Rudém náměstí docela výstižně komentují Britské listy, kterým tímto děkuji, že nemusím o tom více psát. Dovolil jsem si sem přetáhnout jejich článek:

* * *

25.8.2013
Zkusili jste zorganizovat demonstraci u britské Dolní sněmovny?
Jan Čulík

Některá česká média dělají humbuk kolem toho, že skupince ruských demonstrantů bylo zabráněno demonstrovat na Rudém náměstí v Moskvě proti sovětské invazi.

Ne, že bych hájil Putina, ale zkuste demonstrovat u britské Dolní sněmovny. Platí zákon, že se tam nesmí demonstrovat do vzdálenosti osmi set metrů. Kdyby tam někdo rozvinul transparent a anglická policie ho zatkla, bude o tom psát IDnes jako o totalitních tendencích v Británii?

BBC: Pět aktivistů, demonstrujících před Dolní sněmovnou, bylo zatčeno
Literární noviny upozorňují, že se za sovětskou invazi r. 1968 omluvil r. 1993 Boris Jelcin:
„Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."

V březnu 2006 Vladimír Putin:
„Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je".

A 4. prosince 1989 představitelé všech pěti států, které provedly invazi:

„Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4. prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."
Viz Britské listy

* * *

Kromě onoho výše dotčeného mediálního serveru se snaživě projevili politicky uvědomělí soudruzi ze serverů: Novinky.cz: V Moskvě zatkli demonstranty proti okupaci ČSSR a samozřejmě Lidovky.cz: Ruští aktivisté se chtěli omluvit za invazi, během chvilky je zatkli. Přinášet takové zpravodajství bez zasazení sdělované informace do kontextu je hrubou manipulací se čtenáři. Doufejme, že novináři dostali za tento "výkon" alespoň o pár stovek přidáno na odměnách.

Co je účelem těchto dezinformací? Zřejmě nahánět Čechům strach z Ruska. Vnuknout jim myšlenku, že Rusko se za invazi neomluvilo a že se to může kdykoliv opakovat. Vlastně by nás ta vytrvalá (a překvapivě málo úspěšná) snaha vykřesat zde zášť vůči Rusku už neměla překvapovat. Víme přece, kdo vládne nad šířením informací a jaké má záměry. Přesto však stále nemohu uvyknout na to, že se toho u nás po roce 1989 tak málo změnilo v oblasti novinářské práce. Vyvolávání antipatií směrem k nějaké světové straně (na západ, na východ, na sever či na jih) pomocí zkreslených informací se tak podobá bolševickému Rudému právu - pamětníci mi možná dají za pravdu, že se dnes dělá "novinařina" podobně jako tenkrát. Je zvláštní, že česká média jsou za každého režimu spíše na straně potlačování svobody; když bylo více svobody na západě, psaly proti západu; teď, když je více svobody na východě, píší proti východu.

* * *


Při letošním pietním aktu před Českým rozhlasem (bývalého ministra zahraničí jistě znervózňují dva uniformovaní jedinci, kteří hrozí dobýt kótu s naším veřejno-právním médiem a vztyčit na ní svou zástavu; viz závěr článku).

 
Rusofóbie se v Česku otevřeně projevovala i ve vládních kruzích. Vzpomeňme na nedávný případ, kdy ministrině Parkanová znemožnila naší pravoslavné církvi uskutečnit projekt charitativního centra v Praze v Karlíně.

Další takovou temnou osobou u nás je Karel Schwarzenberg (účastník schůzek Bilderbergu nebo tzv. Trilaterární komise, pracujících pro nový světový řád, tj. pro rodící se antikristovskou světovládu a totalitu). Jako předseda rady pro národnostní menšiny se podílel na připravě a schválil materiál varující vládu České republiky, že "na českém území se začaly formovat z popudu ruské ambasády a Kremlu kozácké organizace". Podle vládní zprávy jde o „uniformované a ozbrojené oddíly, na zdánlivě historické tradici ruských kozáků“. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Sdružení tohoto druhu by mohly být jen k pousmání, kdyby nebyly přímo řízeny z Kremlu a nekladly by si za cíl prosazování své společenské autority a morálky, na základě vojenské disciplíny a velitelské podřízeností, s hlavními cíli proniknout do všech společenských a státních struktur,“ píšou ve své zprávě. Dokument také varuje před činností Koordinační rady při ruské ambasádě, která sdružuje třicítku menšinových organizací a jednotlivců. Společně s kozáckými spolky tato rada vyvíjí „činnost příslušníků cizí mocnosti ve prospěch cizí mocnosti“, upřesňuje zpráva. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách,“ stojí v šokující zprávě.

Tento skandální dokument vydává svědectví samozřejmě nikoliv o Rusech u nás, ale spíše o panu Schwarzenbergovi, a ukazuje, jak lidé z této skupiny uvažují. Nechtěl by pan exministr nejraději vztyčit někde na východ od nás znovu železnou oponu nebo tu zavést policejní stát (jako za starého Rakouska), kde by byli všichni (a zvláště Rusové) pod neustálým dozorem? Nebo je to jen další výraz současné euroamerické ideologie: každý, kdo nesdílí náš styl života, je nepřítel? Takový podezřívavý vztah k národnostním menšinám a vyvolávání fóbie z lidí, kteří patří jinému národu, odporuje všem idejím o svobodné pluralitní společnosti, k nimž se za jiných okolností lidé typu Schwarzenberga a Parkanové navenek hlásí. Je smutné, že máme (resp. doposavad jsme měli) ve vládě tak exemplární případy xenofobů. Dočkáme se, jak Schwarzenberg rozvine transparent: "Čechy Čechům?" resp. "Evropa Evropanům" nebo "Rusové, pryč z Evropy?" Občas si říkám, že je pro společnost lepší, když někteří lidé raději spí a nechávají zbytek lidí v tomto státě žít v pokoji.

Schwarzenberg si za obsahem zprávy zřejmě stojí a poukazuje na skutečnost, že příslušníci spolků vystupují v uniformách, což prý vzbuzuje pochybnosti. „Z první republiky máme špatné zkušenosti. Když menšinové spolky vystupují v uniformě a mají nacionalistické názory, aspoň se díváme se zájmem, co se bude dít. Nošení uniforem sice není nebezpečné, ale měli bychom si na to dávat pozor,“ dodal. Přirovnává snad bývalý ministr současná ruská sdružení k prvorepublikovým nacistickým organizacím, sudeťáckým spolkům, které se snažily odtrhnout část republiky? Nebo prohlašuje členy Sokola či katolického Orla za nacionalisty, na které si měla první republika dávat větší pozor?

Naštěstí vláda s Schwarzenbergem už padla a nová vláda přiznala blamáž, a varování, že se v ČR rozpínají ruští kozáci a že jsou zde pod taktovkou Moskvy „pátou kolonou“, zrušila. Tato fóbie z Ruska, z něhož naskakuje budovatelům nového světového řádu vyrážka, dává naději, že je na světě pravoslavný lid, který má od Boha sílu postavit se přicházejícímu antikristu.












Zobrazit
příspěvek
č. 931
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 8. 2013
O moři, lodi a jak se udržet na hladině a neutonout

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času Pán Ježíš
přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
14,23       Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám.
14,24       Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní.
14,25       Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině.
14,26       Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: "To je přízrak!"
14,27       "Vzchopte se, to jsem já!" promluvil na ně hned Ježíš. "Nebojte se."
14,28       "Pane, jestli jsi to ty," odpověděl mu Petr, "přikaž, ať k tobě přijdu po vodě."
14,29       "Pojď!" řekl mu. A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši.
14,30       Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. "Pane, zachraň mě!" vykřikl.
14,31       Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. "Proč jsi pochyboval, malověrný?" řekl mu.
14,32       Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: "Ty jsi opravdu Boží Syn!"
(Mat 14. kap.)

Krásné čtení z Evangelia. Tuto nedělní perikopu mám moc rád. I když popisuje - jeden z mnoha - konkrétní zázrak, který Pán Ježíš kdysi vykonal, když kráčel po rozbouřené mořské hladině, je to biblická pasáž, která přímo volá po tom, abychom ji vykládali v alegorické rovině, čili též jako jinotaj.

Jednak je tu to moře, které v symbolickém výkladu Písma znamená vždy svět. Nikoliv svět ve smyslu kosmos, ale svět jakožto světskost. Čili chaos, pomíjivost a cosi, co je v protikladu ke sféře Božské. Moře je toho výstižným obrazem. Věčně neklidné, něco, co je ve stálém a při tom marném pohybu. Kalný oceán ukrývající temné hlubiny, kam oko nedohlédne a kde žijí netvoři. Skryté proudy tmavých vodních mas člověku neustále hrozí záhubou. Jeho vlny se bouří a vzpínají proti nebesům, někdy s hlomozem vztekle běsní v marné snaze pohltit vše. To vše je tak přiléhavým podobenstvím světskosti, která svým chaosem nedá nikomu spočinout, udržuje vše, co se do světa ponoří, v neklidu, hrozí strhnout člověka do hlubin neustále pohyblivé marnosti a duchovně zahubit jeho srdce, které pak nemůže dojít pokoje. A pokoj - to je to necennější, co člověk může získat, - a zároveň - bez pokoje v srdci člověk nikdy nenajde štěstí a uspokojení čili vnitřní nasycení, po němž duše každého člověka prahne. Jedině nad mořem světskosti se lidská duše může nadechnout a pocítit pravý život; v nedýchatelnu světského moře duchovně toneme a dusíme se.

Pán Ježíš kráčející po vlnách - asi by nikdo nedokázal vykreslit výstižnější obrázek skutečnosti, že Kristus byl v tomto světě, ale při tom nebyl z toho světa. Jakoby kráčel po povrchu naší světskosti, sestoupil k nám, přijal vše, co máme my, kromě hříchu, ale neutopil se v tom, jako se topíme my. Nenechal se pohltit světským duchem a nám podává pomocnou ruku, jako tonoucímu Petrovi, aby nás rychle vytáhl z marnosti, chaosu a dočasných tužeb po slastech, bohatství a slávě.

Když Pán Ježíš dí apoštolům: "Pokoj vám!" uděluje jim tím to nejcennější, co je možno člověku dát. Neříká: "Bohatství vám!", či "Prospěch a úspěch!" nebo "Slávu vám!" a dokonce ani "Mnohá léta!" nebo "Pevné zdraví!" Spasitel, žehnaje lidem, hovoří o pokoji a myslí tím duchovní pokoj, pokoj v srdci. Církev to po Pánu Ježíši opakuje při každé bohoslužbě a předává tím stále dál a dál Kristův dar pokoje.


Církev jako loď. Na palubě jsou svatí apoštolé a církevní Otcové s přesv. Bohorodicí, loď vede Pán Ježíš a Duch Svatý vane do plachet.

 
Apoštolé v lodi. Na nejrůznějších ikonách bývá církev zpodobena jako loď s apoštoly, přesvatou Bohorodicí a svatými Otci. I toto podobenství je velice výstižné. Loď nese lidi na hladině, aby se neutopili. Díky korábům se člověk může pohybovat po moři, aniž by se do něj ponořil. V tomto jinotajném výkladu Evangelia je ukázáno, že Církev nás drží nad hladinou světa, dává nám schopnost, abychom podobně jako Pán byli ve světě, ale nebyli už ze světa. Díky Církvi tu jsme, ale neutápíme se v chaosu a marnosti. A na této lodi se mohou zachraňovat před zhoubou i všichni ostatní lidé, kteří tonou ve světskosti. Každý, kdo si to přeje, se může nechat vytáhnout Kristem z vody jako Petr a spolu s ním vstoupit do korábu Církve.

Apoštol Petr kráčející a posléze se topící. Slyšel jsem výklad, který v tom vidí předzvěst Petrova zapření, když později při zajetí a výslechu Kristově tento přední apoštol odpadne a ocitne se mimo kruh svatých apoštolů, mohli bychom v předjímce říci - mimo církev. Trojím vyznáním se bude na břehu Genezaretského jezera kát z trojího zapření, a bude tím přiveden vzkříšeným Kristem zpět do lodě Církve podobně, jako teď ho Kristus vytáhl z vody a uvedl ho zpět na loďku.

Mohli bychom v tom vidět i podobenství o křesťanu, který opustí církev zjevně nebo skrytě tím, že začne být ledabylý a neúčastní se církevního života. Zprvu se zdá, že se nic neděje, dokonce ani na jeho vnitřním životě to nemusí být hned patrné. Apoštol, opustiv loď, pár kroků ušel po vodě, ale pak si všiml vichru a bouře, lekl se, a v tom se hladina pod ním rozestoupila, on se propadl a začal tonout. Tak i pozornost křesťana, který se pevně nedrží Církve a jejího života, je dříve či později stržena jinam, odvedena od věcí věčných a rozptýlena vanutím světského ducha. Tento duchovní vichr zaujme člověka, přivábí jeho srdce, a pak přijdou pochybnosti o víře, a člověk se začne ponořovat do vln temného moře.

Petr zvolal k Ježíši o pomoc. Stejně tak i každý topící se v moři světa může zvolat v modlitbě a Pán k němu ihned vztahuje svou pravici. Jde jen o to, zda se člověk vůbec chce nechat vytáhnout, zdali se mu zmítající se moře světskosti nezalíbilo více, než duchovní sféra Božího pokoje a zda je schopen zavolat - resp. se pomodlit - dříve, než jeho duše ve světskosti utone, tj. než úplně ochrne její duchovní život a než se člověk stane mrtvým pro duchovní život i pro vše posvátné a Božské.

* * *

Krátká osobní poznámka na závěr. Toto nedělní čtení patří k těm, k nimž mám zvláštní vztah. Jsem člověk, jemuž spíše než rozjásaný optimismus je blízký pohled biblických proroků bědujících nad zkažeností lidí a nad tím, jak Boží lid opustil svou cestu; blížící se zkáza mi připadá jako něco, co je vidět takřka fyzicky (ale třeba se mýlím). Tato neděle je však chvílí, kdy se zachmuřená oblaka roztrhnou a na zemi dopadne z nejvyššího nebe jasný paprsek ničím nezkaleného světla radosti, že Církev pluje po vodách a nemůže ji potopit ani ta největší vlna. Vždyť ji drží nad vodou nikoliv vztlak, který počítáme dle Archimedova zákona, ale skutečnost, že s námi na korábu sedí Pán Ježíš Kristus, který poroučí vichrům a vládne nad všehomírem.

Předobrazem lodi Církve byl jiný koráb - archa Noemova, v níž se zachraňovali z lidského pokolení ti, kteří byli ještě schopni slyšet pozvání k záchraně před potopou. A nikoliv nepodobně se zachraňujeme i my na vodách světského moře. Možná nás nyní čeká bouře a archou to bude zmítat, ale zároveň nás očekává hora Ararat - hora Božího království, kam jednoho dne doplujeme.












Zobrazit
příspěvek
č. 932
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 3. 9. 2013
O žebříku duchovního života

10. NEDĚLE PO 50nici; síla víry, modlitby a postu

17,14       Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:
17,15       "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
17,16       A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit."
17,17       Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!"
17,18       Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
17,19       Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
17,20       On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
17,21       Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.
17,22       Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí;
17,23       zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili.
(Evangelium podle Matouše)

Pán Ježíš Kristus říká, že i ty nejobtížnější duchovní skutky mohou být vykonány pomocí: víry, modlitby a půstu. Tento trojlístek tvoří trojpramenné lano, které je schopno vytáhnout kohokoliv ze země do nebe, i kdyby byl hříchy obtížen sebevíce. Tomu "lanu" jsme zvyklí říkat "duchovní život". Ačkoliv někomu může připadat jako něco mlhavého, v tomto světě bezvýznamného a bezmocného, má ve skutečnosti ohromnou sílu, která by mohla hory přenášet.

Co je cílem duchovního života? Odpověď pravoslavné svatootcovské teologie je prostá: podobnost Bohu. Obnovit v člověku ztracenou Boží podobu. Další otcové tomu říkali theosis. Synonymum pro to je - spása. Jen to, co se Bohu podobá, může s ním mít věčnou účast. Co se Bohu nepodobá, nemůže s ním mít nic společného ani v tomto životě ani v budoucím. A v čem se člověk může podobat Bohu? Jistě ne v jeho věčnosti (ve smyslu bezpočátečnosti) ani ne v jeho všemohoucnosti. Avšak i přesto vložil Bůh do lidské duše možnosti a schopnosti, jimiž se člověk Bohu podobat může. A to je především možnost a schopnost lásky. Jako Bůh dává svítit slunci na dobré i na zlé a stejně tak na všechny nechává padat déšť, tak se člověk musí snažit o lásku, vlídnost, trpělivost, shovívavost, snášenlivost a dobrotivost ke všem lidem, chce-li alespoň nepatrně uskutečňovat podobnost Bohu, k níž nás Pán Ježíš volá.

Láska je základní vlastností Boha, někteří dokonce říkají, že je jeho podstatou. Proto podobnost Bohu tkví v získání této vlastnosti. Láska je nejvyšší dokonalost a je to sjednocení všech ctností, jejich vrchol. Co je to láska, nelze dokonale vyjádřit, ale křesťanství dosti jasně praví, jak se tato láska získává. Cesta k získání lásky poměrně zřetelně ukazuje křesťanská specifika, která odlišují křesťanství od všech ostatních náboženství a duchovních směrů.

Nevěřte nikdy, že by člověk, který se nesnaží o lásku ke všem, mohl mít s Bohem společného něco více, než světští lidé a nevěřící. Dává-li člověk volný průchod svým vášním nelásky - tedy zrovna těm vášním, které přímo a bezprostředně znemožňují lásku - čili závisti, hněvu, zlosti, panovačnosti, pomstychtivosti, aroganci apod., pak je jeho duše Bohu naprosto odcizena. Srdce naplněné nějakou variantou zloby je spíše slují duchovního draka než příbytkem Ducha Svatého...

Cílem duchovního života proto musí být překonání toho, co se projevuje neláskou, abychom mohli mít naději na přebývání s Bohem v jeho Království.

* * *

O duchovním životě si mnozí zvykli uvažovat jako o čemsi nedefinovatelném, vnitřním, neurčitém, nepostižitelném. Je to pro ně cosi amorfního, co je jakéhosi snivého charakteru a odehrává se spíše jen v představách nebo je to jako oblak, který se neustále mění, rozplývá se a zase tvoří... To je pohled na duchovní život velice vzdálený od našeho pravoslavného myšlení, neboť máme od svatých Otců přesnou metodiku, jak vést toto neviditelné dílo; známe jeho stupně a projevy, víme naprosto přesně, čím je nutno začít, přes jaké stupně se kráčí a kam se chceme dostat, a jak se to vše konkrétně projevuje. O jednotlivých částech duchovního života zde hovoříme často, dnes bych se chtěl věnovat krátkému přehledu celého procesu a to nikoliv ve smyslu obecného rozdělení na očištění, osvícení a zbožštění, ale s poukázáním na zcela konkrétní schůdky, po nichž stoupáme, s objasněním jejich smyslu.

Tento stručný přehled milníků duchovní cesty začneme tím, čím musíme správné duchovní dílo začít. Je to nevyhnutelný základ, bez něhož by se celá zamýšlená stavba dříve či později zřítila, jakožto budova stavěná nikoliv na skále ale na písku. Tou skálou v základech budovy jsou Boží přikázání. To je naprosto nutný předpoklad k realisticky vedenému a tudíž skutečnému duchovnímu životu. Křesťan se musí snažit ze všech sil, aby plnil Boží přikázání a pokusil se uskutečnit ve svém životě Kristovo Evangelium (shrnuto je v devateru blahoslavenství). Toto úsilí je jedinou bránou na cestu očišťování - nemá tedy žádný smysl usilovat o očištění své duše, aniž by se člověk snažil plnit přikázání. Snaha uskutečnit Evangelium je zároveň hlavním kritériem, podle něhož možno usuzovat, zda je člověk vůbec křesťanem a patří-li do Církve. Myslíme to samozřejmě na duchovní rovině, nikoliv v oblasti formálně-právní, kde se vyhodnocuje skutečnost podle kanonických měřítek.

Plnění přikázání má však ještě jednu důležitou funkci v duchovním životě. Přináší člověku sebepoznání. Významnou součástí smyslu existence Božích přikázání je totiž zprostředkovat nám pochopení, že ani jedno z nich nemůžeme splnit. Při poctivé snaze naplnit přikázání a Evangelium zjišťujeme, že nic z toho, co na tomto poli činíme, není dokonalé. Každý náš tzv. "zbožný skutek" je poskvrněn pýchou, vypočítavostí, samolibostí, touhou po chvále nebo slávě atd.

Zlaté svatootcovské pravidlo říká, že svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy. Člověk blížící se k očištění má duchovní zření, jímž vidí, jak jsou všechny jeho zdánlivé ctnosti nakaženy infekcí hříchu; ano, každý plod našeho úsilí je červivý.
Někdo by si dnes mohl pomyslet, jaké je to depresivní učení a škarohlídský pohled na člověka. K tomu můžeme podotknout, že je to pohled hluboce realistický a pro úspěšné dílo duchovní proměny je naprosto nutné znát o sobě pravdu. Tato pravda vyvěrá mj. z nejhlubší praxe lidských velikánů, jimž říkáme svatí Otcové, a dále ze zkušeností s člověkem a z probádání lidského nitra, jak to prověřily generace křesťanských asketů, kteří se v rámci sebepoznání museli stát i psychology a zkušenými znalci zákonitostí našich vnitřních procesů, aby pak mohli vést nejen sebe, ale i další své žáky. A konečně dodejme, že v kontextu Kristova Evangelia a díla záchrany člověka pro nekonečný život a blaženost, není toto poznání lidského stavu nikterak depresivní. Kdo se do toho díla zatím nepustil, neumí si představit, jak je přijetí pravdy o sobě osvobozující, a naopak - jak zatěžující a spoutávající jsou iluze, které o sobě spřádáme a snažíme se jimi přikrášlit tušený nebo dokonce už částečně rozpoznaný neradostný vnitřní stav.
Je-li duchovní dílo úporné snahy o plnění přikázání úspěšné, tak nás jednak oddělí od nejhorších skutků, pádů a hříchů, a zároveň nám dá okusit naši nedokonalost, neschopnost dosáhnout vlastními silami úplné duševní čistoty. Tím se nám ukáže, jak jsme duchovně ranění a jak daleko jsme od Boha.

Sv. Simeon Nový Theolog o tom napsal: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc."

Shrnuto - cesta získávání lásky začíná sebepoznáním, jehož se dosahuje skrze pečlivé zachovávání přikázání a pokáním. To dává člověku možnost uvidět jak reálný stav sebe sama, tj. své vlastní osoby, tak i žalostný stav své přirozenosti, tj. toho, co společné všem lidem.

* * *

Z tohoto vnitřního stavu pak takřka samovolně přichází další stupínek duchovního života - a tím je pokání. Mám na mysli skutečné vnitřní pokání. Nejen takové pokání, které se snažíme v sobě vzbudit, když jdeme ke zpovědi, a za chvilku už na něj zapomeneme a uvažujeme zase stejně bezstarostně jako dříve. Skutečné vnitřní pokání je palčivou bolestí lidského nitra nad svým hříchem, nad stavem odpadnutí od Boha, nad astronomickou vzdáleností, která nás z naší viny odděluje od milovaného Pána. Je to jako rozjitřená rána, jako neutěšitelný bol, který pociťuje každý zamilovaný, kudy chodí, když je oddělen od milované bytosti.

Vnitřní pokání je děs nad tím, kým jsme se stali a co z nás učinil náš hřích. Je to stav, v němž by člověk udělal cokoliv, aby se od poskvrny hříchu očistil. Nic mu nepřipadá příliš obtížné, pokud by mohl mít naději, že se tím zbaví hříchu a uzdraví svou malomocnou duši. Křesťan vidí, jak ošklivým se učinil svými poklesky a pády, a běduje nad tím, že se takto zohavil a není tudíž dost krásným pro svého Milovaného.

Cítit svou ránu a hnisající nemoc, to však znamená nevnímat hřích ve smyslu juridickém (tj. jakožto přestoupení norem a pravidel), ale jako bolest, která opravdu bolí duši. Z toho stavu vzniká nenávist vůči hříchu. Člověk vnímá hřích jako hnus a odvrací se od něj. A tím se rodí svoboda od hříchu. To je velká věc, protože v tomto stádiu duchovního procesu se z otroka stává svobodný. Člověk už není podmaněn hříchem, ale vládne nad ním. Teprve v tuto chvíli se odřeknutí hříchu stává vlastností pevně zabudovanou do myšlení člověka. Doposavad byl boj proti hříchu věcí vůle (a tudíž byl více či méně narušován její kolísavostí), nyní už nitro člověka hřích nepožaduje, skoro jím není přitahován, a tudíž ho nepáchá.
V této fázi procesu duchovního života se prý začíná otevírat duchovní zření. Bůh dává člověku maličko nahlédnout jednak krásu prvostvořené lidské duše, ale zároveň i tu hrůzu znetvoření duše hříchem. Duchovní zření se dává maličko, jinak by člověka ničilo. Nepřipravený a duchovně slabý člověk by neunesl ani plné vidění krásy lidské duše, ani vidění celé ohavnosti hříchu.
* * *

Sebepoznání a pokání nás vedou dál. Dalším stupněm, na který se vystupuje z toho předchozího schodu, je pokora. Opět i zde hovořím o vnitřní pokoře. Nikoliv o tom, co mnozí za pokoru považují. V církvi je běžné, že všichni o sobě říkáme: "Já hříšný... Já nehodný... Já nejhorší ze všech lidí..." apod. Ano, tak nás to učí opakovat posvátná tradice, abychom si o sobě nemysleli, že jsme někdo. Má nás to pomaličku učit pokoře. Jenže to ještě není pokora samotná. Pronášet taková slova totiž ani zdaleka nemusí znamenat, že se s nimi plně a trvale identifikuji a že se stala principem mého myšlení a vstoupila do srdce. Někteří křesťané si někde osvojili tzv. "pokorné chování", okoukali chování mnichů či starců, a napodobují je, a myslí si, že tohle už je ta pokora. Hrají tím divadlo sobě i jiným. Skutečná pokora je stav, do něhož se přichází výše uvedeným procesem očišťování, sebepoznáním a pokáním. Lze bez nadsázky říci, že pravá pokora je projevem společenství s Bohem, neboť jen když člověk okusí blahodatné setkání s Bohem, pochopí celou svou bytostí, že "já jsem nic". To lze jistě chápat i na intelektuální úrovni či prožívat emocionálně, ale to je ještě na hony vzdáleno od poznání bytostného, které je darem a výsledkem dotyku Božího. Jenže neočištěné duše, která není naplněna pokáním, se Bůh nedotkne, protože taková duše od sebe odpuzuje Boží blahodať.

Vztah mezi sebepoznáním a pokorou vyjadřuje i výše vzpomenutý citát od sv. Simeona Nového Theologa: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc." A navážeme na to citací sv. Izáka Syrského: "Odměnu (dostává člověk od Boha) ne za ctnosti ani ne za námahu vynakládanou za získání ctností, ale za pokoru, která se z toho všeho rodí." Není-li tato pokora, jsou námaha a úsilí i ctnosti zatím zbytečné. Ani ctnosti či dobré skutky ani veškerá duchovní dovednosti získané cvičením tedy nejsou cílem duchovního života a nepřináší člověku spásu. To vše má pro naši spásu smysl jen tehdy, přinese-li nám to sebepoznání a pokoru. Tím se liší duchovní učení křesťanského života od nauk pohanských náboženství, jogínských praktik, různých meditačních škol apod.
V buddhismu se např. učí, že pomocí různých meditačních praxí či nějakým duchovním cvičením se mysl člověka zklidní a uvede se do určitého zvláštního stavu, a pak stačí udržovat ji v tomto stavu a ona se sama otevře "nejvyššímu poznání". O pokání či pokoře se tu žádná řeč nevede. Stačí jen cvičit meditaci. To je úplně jiná cesta než to, co učí Evangelium, a tudíž se lze domnívat, že vede úplně jinam, než vede naše cesta. Konec konců stačí si jen položit otázku: Komu se otevře meditací připravená mysl, když nebyla duše připravena pokáním a pokorou? Jakému duchu se otvírá duše, v níž je ještě pýcha? Aplikací duchovního principu "své ke svému, podobné k podobnému" si může každý odpovědět sám.
Pokora je jediný normální stav člověka, protože je to stav společenství s Bohem. Normalitu zde odvozujeme od stavu, do jakého Bůh stvořil člověka. Všechno ostatní jsou stavy hluboce nenormální, nemocné a vedoucí k záhubě. Stupeň normality je tudíž zároveň stupněm našeho společenství s Bohem.

* * *

V průběhu stoupání po duchovních stupních přichází jedno velice nebezpečné pokušení. Duchovní bojovník se musí utkat s myšlenkou, která jej bude chválit za jeho ctnosti a zvláště za pokoru. Ďábel má tisícileté zkušenosti s člověkem a samozřejmě velice dobře ví, že si křesťan při svém zápasu za dokonalost může uvědomovat své dobré skutky a vidět svůj duchovní pokrok a cestu, kterou urazil. A tak vyrukuje na člověka s tímto vážným pokušením, které hrozí znehodnotit vše, co bylo pro spásu doposavad vykonáno. Jak snadno lze přijmout myšlenku na všechny své zásluhy a samozřejmě i na ctnost pokory! A tím se dostáváme už jen krůček k situaci, v níž ďábel učiní z křesťana naprostého hlupáka, který je pyšný na svou pokoru. Jak z toho ven? Jak se vypořádat se všemi dosavadními úspěchy, a nepropadnout pýše?

Formule svatých Otců je prostá: "Pokora nikdy nevidí sama sebe" čili "pokorný člověk nevidí sám sebe jako pokorného", a proto se tím nemůže pyšnit. Kdo kráčí po správné stezce spásy, vidí jen své vlastní hříchy a nevidí žádný svůj úspěch. Vidím-li sám sebe jako pokorného, je to především jasný příznak absence pokory v mém srdci. Opravdu pokorný člověk vidí sám sebe jako pyšného, nafoukaného hříšníka, který ještě nic dobrého nevykonal, naopak ponořuje se stále hlouběji do bahna hříchů. To je vidění, které je dané otevřeným duchovním zřením, kdy asketa vidí svou očištěnou duši jakoby pod mikroskopem a každá sebemenší skvrnka se mu jeví jako cosi obludného. Má tudíž pocit, že nikdo na tom není tak hrozně jako on. To jen my duchovně slepí lidé hledíme na svou duši a domníváme se, že je celkem čistá; nu, nějaké to maličké smítko tam někde asi bude, to bychom byli ochotni připustit, ale taková drobnost není nic proti tomu, co vidím na duši bratra - tam je špíny!

Jakmile si všimnu své pokory, znamená to jediné, že nemám žádnou. Asi jsem duchovní cestu proběhl moc rychle, když mě to na téhle křižovatce poslalo špatným směrem. Takže se pěkně vrátím na začátek, k plnění přikázání, k sebepoznávání k pokání a nebudu daremně snít o tom, že jsem na vyšších stupních duchovního života. Uvidět svou pokoru je důvodem k hluboké lítosti nad svou pýchou.

* * *

Z pokory se pak rodí nejvyšší stav duchovního života člověka, a tím je láska. Skutečná láska je možná jen na půdě opravdové pokory. Opravdová láska bez pokory není možná. Prof. Alexij Osipov porovnává tuto lásku založenou na pokoře s tím, co předkládají jako koncept lásky ostatní náboženství, sekty, protestanti nebo římský katolicismus; tvrdí, že nikde jinde než v pravoslaví se nehlásá a nepraktikuje výše zmíněné svatootcovské pojetí lásky. Jinde totiž nejsou tyto předpoklady a toto chápání lásky: bez sebepoznání nemůže být pravdivé lásky. Dle míry pokory se dává člověku Boží Duch, tj. sám Bůh se dává člověku, Bůh, který je láska.

Jak posoudit, mám-li lásku? Začátek lásky tkví v dodržování Kristových přikázání. Ale pro tuto nejvyšší lásku platí jen jediné kritérium a tím je láska k nepřátelům. Nakolik se člověk snaží uskutečnit Kristovo přikázání lásky, v němž je obsaženo celé Evangelium, a snaží se v sobě vykřesat alespoň plamínek lásky vůči těm, kteří mu ubližují, urážejí ho, křivdí a škodí mu či pronásledují ho, natolik se mu daří uskutečnit Evangelium a natolik je křesťanem.

Lásky pak dosáhl, když jim ve svém nitru nejen dokáže žehnat a modlit se za ně, ale děkovat jim za to jak se k němu chovají. Proměna srdce darem lásky shůry se projevuje tím, že poté, co nám někdo ukřivdil či ublížil, už nás ani nenapadne myšlenka na odpor. V srdci se neobjeví žádná námitka ani nutkání se ospravedlnit, ba co více - člověk cítí s útokem proti sobě bezvýhradný souhlas. Okamžitě a bez přemýšlení uznává, že je opravdu tak špatný, za jakého jej prohlašují jeho nepřátelé, a že si zaslouží to, co mu provádějí, a dokonce - považuje to za dar od Boha. (To je však způsob myšlení, který je nám asi ještě velice vzdálen; světským lidem to dokonce může připadat jako šílenství.)

Resumé: Láska je stavem podobnosti Bohu. Cílem duchovního života. Nezískáme-li lásku, nedosáhli jsme v křesťanském životě ničeho.


(Sestaveno s volným použitím přednášky prof. Alexije Osipova)













Zobrazit
příspěvek
č. 933
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 8. 9. 2013 (9. 9. 2013)
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (IV.)

Zamyšlení nad "lidskými právy". O volbě mezi cestou práva a cestou lásky

Součástí cyrilometodějství je spor mezi Východem a Západem, kulturní i náboženská srážka těchto dvou bloků. Proto není možné zabývat se cyrilometodějským tématem a vyškrtnout tento rozměr, resp. nezmínit se jak se cyrilometodějství v tomto ohledu promítá do dnešní situace - od oblasti společenské, přes politickou až k náboženské. Proto se v předchozím a tomto dílu pokoušeme stručně mapovat průmět cyrilometodějství do oblasti společensko-politické, čili do chápání občanských svobod a v tomto dílu i do tématu tzv. lidských práv.

Minule jsme uvažovali o západním pojetí svobody. Dnes tedy se zamyslíme nad fenoménem "lidských práv". Předesílám, že pokud vystupuji proti konceptu lidských práv, pak to rozhodně není proto, že bych měl něco proti zajištění lidské důstojnosti, ale kvůli svému přesvědčení, že tzv. "lidská práva" tuto důstojnost už ze samotného svého principu nejsou schopna zajistit, ba právě naopak - obracejí se v konečném důsledku proti ní.

Začneme úvahou o právu v církvi

Nejprve si musíme na příkladu církevního života, který je nám každému v nějaké míře známý, ozřejmit základní problematiku práva, jako takového, ve světle Evangelia. Teprve poté se pokusíme z takto ustanovené perspektivy pohledět na problematiku tzv. lidských práv.

Církev nehlásá práva ale lásku. Čili přichází k člověku s Kristovým Evangeliem, které je zároveň normou jejího života. Jak se však začala po prvních křesťanských staletích projevovat více a více neschopnost člověka unést mravní imperativ Evangelia a nést v srdci bezpodmínečnou lásku a zachovat čistou upřímnou víru, musela Církev na všeobecných sněmech formulovat dogmata a ustanovit posvátná pravidla církevního života. Byl to však již ústupek lidské slabosti, jinak by Církvi bývalo bylo stačilo jen jediné - Evangelium. Svatí apoštolé vystačili s Evangeliem, ústní tradicí a pár směrnicemi, které pod inspirací Svatého Ducha ustanovili jako návod pro praxi Církve v základních otázkách (vztah křesťanství k Mojžíšovu zákonu, svěcení biskupů apod.) Později však vidíme v Církvi přímo explozi kanonických pravidel, upravujících jednotlivé detaily církevní problematiky a vyjadřujících se k nejrůznějším odvětvím lidského života. Objevují se první dogmata. Co je příčinou tohoto jevu, na co tím Církev reaguje? Na ochladnutí ducha Evangelia v srdcích křesťanů, nárůst herezí, nekřesťanských jevů a hlavně úbytek lásky a rozbroje v církvích.

Pravidla definovaná posvátnou tradicí jsou tedy vlastně připojována k Evangeliu jako jeho nedokonalý výklad (alespoň tak vidí vznik posvátné tradice pravoslavná teologie). Proč jsou dogmata a kanonická pravidla výkladem nedokonalým? Protože každý výklad dokonalého Evangelia je nutně nedokonalý; slovy dogmat se upřesňují Spasitelova slova či výroky apoštolů, tedy zvěst Evangelia, která je však sama zjevená Bohem a tudíž dokonalá do takové míry, jak to jen mohou dovolit lidská slova. Proto další přeformulovávání, rozvádění a výklady už nutně nemohou dosáhnout dokonalosti Evangelia. Není divu, že se svatí otcové, kteří si toto nadmíru dobře uvědomovali, neradi pouštěli do takových formulací. Všechna dogmata vznikla nikoliv sama od sebe a jen sama pro sebe, ale jako reakce na nějakou herezi.

Jak míjela staletí a tisíciletí, lidé ještě více poklesli, takže už nestačila ani posvátná tradice; začaly se psát různé církevní ústavy, prováděcí předpisy, stanovy a úřední postupy apod. Dnes jsme již klesli spolu se světem tak hluboko, že církev prý chce sepisovat podle vzoru světských spolků a politických stran nějaký "etický kodex" či cosi podobného (alespoň jsem někde slyšel, že něco tak světského má být v církvi zavedeno). Každý stupeň na výše uvedeném stálém poklesu duchovní úrovně je výsledkem oslabení ducha Evangelia v životě křesťanů a Církve a svědectvím, že se křesťané už neumí domluvit v lásce a žít a jednat podle evangelijního pravidla lásky. A každé sestoupení o schůdek níže nutně tento pokles fixuje. Nedáme-li si pozor, mohlo by se nám někdy stát, že brzy budeme mluvit a přemýšlet ne o lásce, ale o "paragrafech církevního práva" a nakládat s nimi světským způsobem, tj. po vzoru světských advokátů v nich hledat mezery, vymýšlet kličky, abychom si mohli ospravedlnit, že konáme, co se nám zachce.

Tím vším chci říci jen to, že sám život Církev dokládá nepřímou úměru mezi stavem lásky a rozkvětem církevního práva. Čím méně lásky, tím více důrazu na kánony, pravidla, paragrafy, směrnice, stanovy, řády, normy, vyhlášky, ustanovení, nařízení, úřední pokyny... Ježíš Kristus vydal jedno jediné přikázání - o lásce. A my ho nedokážeme unést.
Všimněme si, jak málo křesťanů je schopno nahlížet např. na kánony jako na zákony lásky, které mají lásce sloužit, vytvářet pro ni v životě církve co nejlepší předpoklady a budovat pro ni nutnou mravní základnu. Vidíme přece, že láska je neodlučnou součástí vnitřní podstaty veškeré pravoslavné posvátné tradice. A vzorem této lásky je vždy láska, kterou ukazoval Pán Ježíš Kristus svou trpělivostí, milosrdenstvím, velkomyslností - a především sebeobětí. To je princip církevního života a nikoliv paragrafy. Novodobé církevní ústavy jsou už jen čistě právním dokumentem - byť samozřejmě může být užitečný a může upravovat církevní život, aby vhodně odpovídal místním poměrům. Jenže bez předcházející lásky je každá církevní ústava úplně k ničemu. Sám o sobě totiž žádný kánon ani ústava lásku nezpůsobí ani nezavedou, mohou ji pouze pomáhat realizovat. A jak přiblíží podstatu Evangelia křesťanům nějaký etický kodex, když se to už nedaří ani Matoušovi ani Markovi ani Lukášovi ani Janovi, o tom můžeme jen dumat.

Vidíme na našem Spasiteli, že neurgoval žádná práva ani pro sebe ani pro nikoho. Proč? Protože láska si nic neurguje. Právo a láska to jsou dva zcela odlišné módy myšlení. Buď se mysl přepne na první způsob nebo na druhý, ale nemůže myslet v obou úrovních najednou. A kromě toho - láska nemůže být vyjádřena žádným právem a už vůbec nemůže být žádným zákonem obsah lásky vyčerpán.

Cílem života Církve tedy nesmí být kánony apod., ale naplnění Kristova přikázání lásky. Práva nechme Západu, my hleďme na vše z perspektivy lásky. Zákony, ústavy a kodexy - tím vším žije světská sféra. Nelze se jí divit, protože svět nemá lásku, a tak jako korektiv života lidí musí nastoupit zákony. Církev dýchá a tepe uskutečňováním lásky. To je její dech a to je oživující krev, která tepe v jejích duchovních žilách. Jestli někdy někde přijde doba, že církev tam přestane všude a ve všem uskutečňovat lásku, pak je takové církevní tělo mrtvé, protože nedýchá a zastavilo se jeho srdce. Mám za to, že církev bez lásky je duchovně mrtvá, i kdyby jinak byla plně kanonická.
Teď nekážu proti posvátným kánonům, jako by nebyly důležité nebo se jimi mělo opovrhovat. Stavím se však důrazně proti tomu, když se kánony stávají samotným principem církevního života, protože pokud proniknou do vnitřní svatyně života církve, pak odsud nutně vytlačují lásku. Základní tři ctnosti jsou: víra, naděje a láska - a největší z nich je láska (1 Korint 13,13). To je ohnisko našeho úsilí v duchovním životě, nikoliv žádná formální pravidla - byť svatootcovská. Prvotní církev žila bez kánonů, bez církevních ústav i kodexů. A byl to život, jehož duchovní síla je Církev vzorem ve všech dobách.

Když převládne v církvi právní myšlení, má to podobné důsledky na víru (resp. věrouku) jako hereze, a ta pak postupně zničí i církevní spiritualitu. Doklad pro toto tvrzení vidíme např. na západním dogmatu "ex opere operato". Toto ryze západní dogma je projevem racionalisticky-právního ducha, který na Západě v teologii převládl. Zavedení tohoto nového dogmatu kromě toho, že vyjadřuje a fixuje Západní odchýlení od původní věrouky (jak dokazuje prof. Osipov), mělo také dopady na církevní zbožnost - a to v oblasti lidové zbožnosti, která se v reakci na neduchovní racionalismus teologů vychýlila do opačného extrému - k plytké emocionální, resp. sentimentální, zbožnosti prostého lidu. Polarizaci vyvolal tento dogmatický racionalismus i v mnišstvu - na jedné straně vidíme v druhém tisíciletí rozmach prakticky zaměřených řádů zabývajících se světskou činností, na straně druhé tam vznikají nové proudy kontemplativní, charakteristické snivou zbožností a pěstováním zbožných představ; a někdy se oba proudy splétají dohromady (jezuité).
Není divu, že právě v prostředí měnící se západní víry i duchovnosti (v posunu myšlení od uskutečňování Evangelia k upínání se na pozemský život a k jeho uspořádání) se rodí koncept lidských práv, jak to popisuje náš autor: »V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, již vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství ... křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. ... Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.« Vše ve jménu svobody, chápané ale nikoliv jako dar možnosti návratu k Bohu, nýbrž uchvácené jako zneužití Boží trpělivosti k pokračování po cestě Adamova pádu. To už není evangelijní pozvání ke svobodě od hříchu, ale výzva k osvobození se od Boha...

A tím plynule přecházíme k hlavnímu dnešnímu tématu:

Lidská práva

Ideologie tzv. "lidských práv" je prezentována a propagována jako vývoj k lepší budoucnosti (ach, to pokušení světlých zítřků!, všichni dříve narození mají trpké zkušenosti s tím, jakými cestami se mělo těchto utopických vizí dosáhnout). Nic proti uskutečňování dobra na zemi! Všichni budeme souhlasit, že ten, kdo škodí nějakému člověku či ho omezuje a omezuje jeho potenciál a škrtí jeho možnosti, páchá bezesporu zlo, které je nutno odsoudit a případně se proti němu i postavit a bojovat (křesťané nejsou pacifisté). Pácháním zla na bližním se slouží ďáblu. Samozřejmě všichni budeme souhlasit s tím, že je dobré, mohou-li lidské bytosti svůj pozemský život prožít s co největší lidskou důstojností. Otázkou je, jak to zajistit. Ježíš Kristus zve lidi k víře v Evangelium, k pokání a to je přivádí k uskutečňování lásky a potažmo dobra. Evangelium je pevným základem pro skutečné dobro pro všechny lidi, a nikdo doposavad nevymyslel nic vznešenějšího, lepšího, realističtějšího a životaschopnějšího. Program tzv. lidských práv si do svého základu vložil skryté heslo: "Jde to i bez Evangelia." Myslí se tím: "Bez Krista se lidstvo může docela dobře obejít." Skrytě se nám tu tvrdí, že vlastními silami se lidstvo vyvine k dobru a Boha k tomu nepotřebuje.

Veškerý vývoj lidské společnosti či člověka jako jedince, který nám slibuje jakýkoliv bezbožný koncept (ať už komunismus, či konzumismus, totalita nebo současný typ tzv. demokracie) je podle našeho názoru falší. Byl to snad Chomjakov, kdo řekl, že bez Boha se jakýkoliv progres člověka mění nevyhnutelně na regres - místo vývoje nastupuje nutný úpadek. Důkazů pro toto tvrzení kolem nás najdeme, kolik je libo.
Střet mezi cyrilometodějstvím a západnictvím, myslím, probíhá i na této rovině. Svatí bratři k nám přinesli spolu s Evangeliem i vývoj - čili růst společnosti, který se může dít na úrovni společenské, kulturní i politické, když si společnost vytkne za hlavní smysl a cíl svého života uskutečňování Evangelia čili Kristovy lásky. Západ (byť ještě formálně pravoslavný) už v té době v sobě nesl semena duchovní regrese - čili v jádru nekřesťanskou důvěru, že nějaké formality a světské páky (ať už je to vymezení tří liturgických jazyků, politické nebo dokonce i vojenské angažmá církve, světská moc církve, či právní osnova církevního života) mohou nahradit lásku a duchovní svobodu, kterou přináší Evangelium. Pozvání k vývoji a růstu, které k nám svatí bratři přinesli, tvrdě narazilo na problematický myšlenkový stav západního křesťanství, které se už tenkrát obracelo na cestu duchovního úpadku (bráno z hlediska Evangelia a původní křesťanské duchovnosti). Kromě toho narazila cyrilometodějská misie i na kulturně-civilizačně nevyvinutý stav západní společnosti (oč méně byla kulturní, tím byla sebevědomější), ale to už je jiná otázka.
* * *

O směřování Západu bylo rozhodnuto už v 9. - 11. století (u nás i ve světě). Západ v této době, tj. hned po překročení prahu skutečného rozmachu své christianizace, zapomněl na to, že se Kristus o člověka se světem nedělí a nelze tudíž sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. Z každé rozdvojenosti bude nakonec odpadnutí od toho lepšího a vyššího. Proto západní křesťanství postupně ztrácelo svůj původní duchovní obsah.

Vyprchání duchovního obsahu však pro Západ neznamenalo chřadnutí na poli misijní aktivity. Typicky západní sebedůvěra, projevující se přesvědčením, že Západ má morální povinnost vnutit svůj světonázor a způsob života celému okolnímu světu, zůstala. Všimněme si, že dávné křižácké či jezuitské misie západního křesťanství se dnes změnily na západní misii lidských práv a demokracie. Misijní prostředky se moc nezměnily - místo misie mečem a křížem máme tu dnes lidskoprávní misi bombami a Coca-colou. Dodnes nesnášenlivý a k jiným kulturám netolerantní západní duch se zformoval právě v době, kdy Západ špatně uchopil křesťanství (tj. někdy kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí). Slepá víra Zápaďanů v jejich civilizaci a v poslání ji šířit jakoby pro dobro celého lidstva způsobuje, že mnozí už dnes ani netuší, že Evangelium nabízí člověku něco daleko lepšího, než jsou osvícenské pilíře jejich společenského systému, včetně lidských práv. Místo dočasné důstojnosti nás Kristus totiž zve k důstojnosti věčné. Možnost spásy - to je přece vrchol lidské důstojnosti. Co většího kdo může člověku dát? Co většího může být člověka připraveno už zde v jeho pozemském životě, než uskutečňování Evangelia, šíření lásky, konání milosrdenství kvůli našemu Pánu, který je nevysychajícím pramenem inspirace k dobrotě v mezilidských vztazích? (A to nyní opomíjím duchovní cestu poznávání Boha a sjednocování se s Ním, na kterou Evangelium člověka uvádí.)

Je zajímavé, že našemu autorovi (hlásajícímu, že na pozadí římskokatolické církve »vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity«, nevadí skutečnost, že tato koncepce vznikla jako ateistický projekt, ani fakt, že vznikla jako součást vzpoury proti církvi (a proti Bohu).

Lidská práva jsou atropocentrickým konceptem, který je ve svém nejhlubším principu útokem proti Bohu (jakýkoliv antropocentrismus je dobře symbolizovatelný Babylonskou věží lidské pýchy). Každý, kdo se považuje za křesťana, by - myslím - měl cokoliv antropocentrického (člověkostředného) zavrhovat jako úpadek. Vše, o čem píše náš milý autor článku (viz citaci výše) o demokracii a lidských právech a čím se Západ tolik pyšní, vyrostlo na půdě odpadnutí Západu od Krista. Proto všechny tyto západní koncepce v sobě nesou ducha této apostase a jejich aplikace či adorace tuto apostasi jen více prohlubuje.
Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že idea důstojného lidského života, obrany našeho pozemského bytí před bezprávím apod. není sama o sobě jistě nic špatného. Vždyť pomoc člověku a jeho obrana je součástí křesťanského myšlení. Jenže mezi církevní úctou k člověku, jakožto Božímu obrazu, a ideou lidských práv panuje shoda čistě vnějškové podobnosti, duchovní náplní se dramaticky liší. Prosazování lidskoprávní doktríny se totiž postavilo do konfliktu s duchovními principy věčné lidské důstojnosti. Pozemské a dočasné se tu hájí na úkor duchovního a věčného, boj za pozemskou stránku lidství v tomto kontextu odvádí člověka od zápasu za spásu, a duch boje za pozemskou lidskou důstojnost se pak stává duchem antikřesťanským, potažmo antikristovským. Důležité je zde (ostatně jako všude jinde) správné pořadí věcí - udělujeme-li prioritu věcem záchrany člověka pro věčný život, je následně požehnané a správné starat se též o pozemskou stránku dočasného lidského života. A více než to! Milosrdenství a dobrota vůči bližním jsou projevy a znameními působení blahodati Ducha Svatého v člověku. Křesťanství přece hlásá péči o chudé a trpící, avšak klade důraz, aby v mysli a srdci křesťanů nepřevážilo cokoliv, co patří tomuto světu, nad získáváním nebeského království. Jasně to postihuje výrok Pána Ježíše: "Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (tj. pozemské tělesné potřeby) vám bude přidáno." (Matouš 6,33) Koncept lidských práv se však tváří, jako kdyby o žádném Božím království nikdy žádné řeči nebylo, nebo jako by bylo psáno: "Ať se lidé starají o pokrmy a oděvy, a Boží království jim k tomu bude přidáno."

Zde jsme deklarovanou důstojnost člověka zúžili jen na základní potřeby a svobody, ale koncept lidských práv jde daleko za ně - a jsou to věci někdy dosti sporné, přičemž rozdíl mezi právem a povinností může být dosti mlhavý (např. právo na vzdělání v praxi znamená povinnou školní docházku, která je svěřena státu a je možno skrze ni výchovu dětí zmanipulovat, jak bylo běžné za totality atd.) Dnes už lidská práva docházejí dokonce k relativizaci základní přirozené mravnosti - např. se hlásá "právo na výběr svého pohlaví" - a právo se rychle mění na ponoukání a úsilí zlomit přirozené zábrany - malé děti mají být ve školkách a školách vedeny k tomu, aby nepovažovaly své pohlaví za něco daného, ale chápaly pohlavní příslušnost jako věc volby.

Bez mravního základu Evangelia a ideje spásy resp. theosis člověka, se jakýkoliv zdánlivě lidumilný ateistický koncept mění dříve či později na dravou šelmu - viděli jsme to názorně na komunismu (94 miliónů mrtvých), vidíme to i dnes v lidsko-právním programu ospravedlňování a normalizace hříchu (po homosexuálech se podle stejného principu "vrozené sexuální orientace" už letos začali hlasitě dožadovat většího pochopení i pedofilové) až k nelidské juvenilní justici, která zabavuje rodičům jejich děti. Směřuje to k euthanasii a eugenice a ke zbavení přirozených práv - rodičů na své děti, lidí na ochranu života před zabitím, občanů na zákonně získaný majetek a samozřejmě na svobodu a soukromí. Už nyní slyšíme náznaky, že svoboda člověka musí být v moderní době nově definována (rozuměj: postupnou erozí omezena). To všechno je v konceptu tzv. lidských práv skrytě obsaženo od samotného jeho počátku.
* * *

Chápu, že pro Západ na cestě tohoto regresu už není cesty zpět. Na možnost celospolečenské změny nějakým protestem hledím skepticky. Stav lidí už dospěl příliš daleko. Naším cílem ostatně není revoluce nebo jiná společenská změna, ale Boží Království, které není z tohoto světa. I v této pozdní demokracii lze (zatím) žít a získávat spásu. To však neznamená, že budu tento společenský řád velebit - jak je zvykem - jako nejlepší ze všech možných režimů a vrchol k toho, co kdy na světě bylo. Je to antropocentrický bezbožný systém vytvořený k životu lidské společnosti bez Boha a k upevnění a šíření odpadnutí lidí od Boha. Snažme se zachránit sebe a ty, kteří jsou toho ještě schopni. K tomuto duchovnímu dílu musíme chápat, že duch vanoucí v těchto západních demokraciích strhává mocnou silou lidského ducha do materiální sféry, k pomíjivým klamům a marnostem. Výmluvné je, jak značná část společnosti zde každodenně utrácí svého ducha ve třech věcech, v nichž promarňuje svou duševní energii, kterou by člověk měl vkládat do duchovního života. Ty tři marnosti a klamy, jimiž zmíněný upír tzv. "demokracie" vysává člověka, jsou nekonečné seriály: zábavy, konzumovaného sportu a bezobsažného příběhu úpadkové politiky.

Nikdy nezapomínejme na to, co je to za ducha, který odvádí lidi od Evangelia a vleče jejich pozornost a naděje pryč. "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje," pravil Pán. Kdo programově rozptyluje kazí shromažďování lidí ke Kristu, stává tím nepřítelem Evangelia. A jak se jmenuje duch, který je Kristovým nepřítelem?
Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. (Matouš 12,30-31) Hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, protože o to člověk, který se toho dopouští, nestojí.
Touto marností je zřejmě většina společnosti stržena k tomu, aby si neuvědomovala pravou podstatu stavu, k němuž vývoj dospěl, a k tomu, aby udělala pro zachování životního stylu pohodlí a zábavy cokoliv (jako narkoman učiní cokoliv, aby získal svou dávku). Je nabíledni, že se blíží doba, kdy náš typ společenského uspořádání "ukáže zuby", kdy se technologie a veškerý vědecko-technický pokrok v jediném okamžiku změní z dobrého sluhy na zlého pána. Lidé z nějakých důvodů nevidí, že tento údajný "pokrok" není slučitelný se zachováním tisíciletého způsobu života lidstva, se zachováním způsobu myšlení a některých rysů lidské přirozenosti, včetně té biologické.

Mohu-li si dovolit malou prognózu, dovolím si zauvažovat, že brzy bude svoboda jedince nově vymezena s odvoláním na prospěch celku. Lidská práva budou vztažena nikoliv k lidské osobě, ale k obecné lidské mase - resp. k lidstvu. Hrozí, že s odvoláním na prospěch lidstva bude možné činit s lidmi cokoliv. To má samozřejmě zásadní vliv na duchovní stav a potažmo věčný úděl člověka. Míra odevzdanosti obyvatelstva těmto změnám lidství a uchvácení růžovou budoucností "dokonalého světa" je už dnes (a bude ještě více) přímo úměrná životní úrovni a stupni demokratizace každého jednotlivého národa.

V tomto světle se zdá, že čím povrchněji převzaly pravoslavné země »prvky současné podoby zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod« od Západu (jak o tom píše náš autor), tím lépe pro duchovní dílo spásy lidí, kteří tam žijí. A pozvání na cestu spásy - to je přece podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli. Vše ostatní je druhotné.

Dokončení příště











Zobrazit
příspěvek
č. 934
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek

Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu

Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...

www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm








Zobrazit
příspěvek
č. 935
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 9. 2013 (17. 9. 2013)
V čem tkví české pravoslaví?

Ke svátku sv. Gorazda


Jediní, s kým sv. Gorazd nediskutoval, byli nepřátelé Krista, služebníci satanovi.

 
Tak jsme letos opět oslavili podzimní svátek našeho novodobého biskupa a mučedníka, sv. Gorazda II. Před svátkem jsem přemýšlel, jaký rys jeho památky či jeho odkazu vybrat pro kázání a sem na Ambon pro zamyšlení. V průběhu minulých dvou desetiletí jsem se pokusil prostudovat vše dostupné o této naší světecké osobnosti a jejím díle, a tak bych se rád tentokrát se svými čtenáři podělil o úvahu nad Gorazdovým hledáním cesty pro církevní život našeho národa.

Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.
Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.

Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.

Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).

Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)

Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.
Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.

* * *

Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)

Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.

Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!

Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.

* * *

Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.

Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.

Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.

Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.

I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.

* * *

Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení

Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.

* * *

Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.

Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.

Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.

Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.

Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.

Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.

* * *

Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)
To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.

* * *

Závěrem

Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.

Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.
Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.













Zobrazit
příspěvek
č. 936
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)

Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře

V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.

Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).

Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.

* * *

Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.

Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)

Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.

Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.

Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *

Co je to vlastně caesaropapismus?

Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:

Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.

Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).

Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.

Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.

* * *

Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.

Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?

* * *

A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.

Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.

Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.

Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *

Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?

Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.

Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.

Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.

* * *

Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.

Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."



P. S.

Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)

Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)













Zobrazit
příspěvek
č. 937
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění

Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.

"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."

Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.

"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.

Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.

"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."

"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.

Itar-tass, pravoslavie.ru












Zobrazit
příspěvek
č. 938
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 1. 10. 2013
Příklad života naší první světice

Svatá Ludmila Česká

Svatá Ludmila byla v mládí pohankou. Křesťanství přijala od svatého Metoděje. Nadšením ze svatého Evangelia, které přijala ve východním a pravoslavném podání, se rozhořelo její srdce a tento krásný plamen už nikdy neuhasl. Podporovala šíření křesťanské víry, budování chrámů, zaopatření církve a duchovenstva. Při tom všem naplnila základní normy a projevy pravoslavné víry - modlitbou, askezí, milosrdenstvím, soucitem a péčí o nemocné a osamělé. Nakonec ji Bůh učinil hodnou, aby svou smrtí dosáhla vrcholu křesťanské ctnosti - uskutečnila to nejvíc, co může člověk z lásky k Ježíši pro Boha učinit - dát svůj život, prolít svou krev na svědectví o své víře, lásce a naději. Většího milování už nikdo nemá! (Jak praví Kristus o prolití vlastní krve; Jan 15,13.) To znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti, odvahy k oběti.

To, co je pro nás dnes zásadní na životě svaté Ludmily, však nejsou ani tak samotné ctnosti, ale okolnosti, ve kterých jich dosahovala. Nic z toho, co jako křesťanská kněžna i jako prostá osoba činila, nešlo hladce. Její život byl krvavým úsilím, s nímž se probíjela proti proudu. K tomu nestačí jen víra, ale nutné je skrze pokání dosáhnout hlubšího poznání, jemuž říkáme láska. Víra samotná - bez lásky - je fanatismus. Fanatik nikdy nedosáhne žádného duchovního úspěchu ani pro sebe ani pro ostatní. Fanatik ve jménu své víry dokáže jen bořit a prosazovat sebe, ale láska buduje. Tím se liší pravoslavný duch od ducha sekty.

Když jsem před bohoslužbou přemýšlel, jakými slovy v kázání stručně charakterizovat její život, vybavila se mi slova, která napsal o jiném světci zesnulý otec Miroslav Mužík (otče, teď bychom Tě potřebovali; scházíš nám tu!). Když psal článek o svatém vladykovi Gorazdovi, vložil do závěru slova o "délce i nádherné strmosti vykonané cesty". To jsou slova, jež se stejně dobře hodí i pro krystalické shrnutí života sv. Ludmily. Cesta naší první světice je pozoruhodná právě tou délkou - čili obrovskou vzdáleností, kterou za svého života urazila - od bahna primitivního pohanství až po vzlet k tomu nejvyššímu "podvigu" čili hrdinskému skutku - mučednictví. A nadšení, s nímž si osvojila snad všechny křesťanské ctnosti, aby se tu zaskvěla víra zábleskem živého světla, to je právě ta nádherná strmost jejího vzestupu.

* * *

Příklad života sv. Ludmily je dnes aktuálnější než v minulých dobách. Vždyť žijeme v podobném duchovním prostředí jako ona. Odpovídáme na podobné výzvy. Tenkrát byl temný český močál pohanství ozářen světlem křesťanské víry. Není snad současná česká kotlina podobně temnou smradlavou duchovní bažinou? A o kolik jsou dnešní lidé vzdělanější a používají sofistikovanější zařízení, o to méně mají duchovní inteligence, a pokud vůbec mají nějaký uvědomělý duchovní život, bývá někdy snad ještě primitivnější než to, čím žili dávní pohané - např. ti Pšované, z nichž pocházela naše první svatá kněžna.

V tomto prostředí i my musíme ukázat schopnost "nádherné strmosti" naší duchovní cesty, jinak nás tato temná bažina vtáhne do svých hlubin. Právě u nás je opět potřeba dát do křesťanského života všechny síly a odhodlat se k duchovnímu vzletu nad smradlavé mlžné chuchvalce přízemního konzumismu, cynického agnosticismu, pragmatického materialismu či militantního ateismu nebo naprosté lhostejnosti a kultivace skepse a všeho tohoto duchovního zápachu.

To je velký rozdíl od situace, která (alespoň ještě částečně) panuje v tradičních pravoslavných zemích, kde k dosažení spásy při troše štěstí stačí "plout po proudu". Ten proud, který vytváří významná část společnosti, tam totiž stále ještě - byť líně - teče správným směrem. Je snadné vypravit se v neděli a na svátek do chrámu, když tam jde většina spoluobčanů či alespoň mnoho mých známých. Není tak těžké se postit ve svaté čtyřicátnici, když se postí tolik lidí kolem mně. A tak spolu se všemi mohu i já bez větší námahy plout a dojít nějakého požehnaní. Druhou stránkou mince však je, že nic nenutí věřící většinových tradičních církví, aby se hlouběji vzdělávali ve víře a propracovávali se k intenzivnějšímu a uvědomělejšímu duchovnímu životu. A tak jejich nábožnosti nezřídka hrozí, že sklouzne k folklóru, zvyku a formalismu.

U nás je to jiné v tom, že ten společenský proud teče obráceným směrem - tj. od Krista, od spásy. A ten, kdo chce něčeho dosáhnout v duchovním životě, se musí (podobně jako sv. Ludmila) drát proti proudu. A nestačí malé úsilí, ale potřebné je vyvinout velkou námahu, jinak se našinec tady nikam duchovně nedostane. Jako názorný příklad si můžete představit loďku ve velké řece. Chcete-li se doplavit na nějaké místo, které je na vyšším toku řeky, musíte pořádně veslovat proti směru plynutí vodního toku a bude to pěkná dřina. Budete-li veslovat málo či lenivě nebo nedbale, pak bude výsledek takový, že budete vůči břehu stále na stejném místě. A nebudete-li veslovat vůbec, proud vás bude unášet stále dál a dál od vytouženého místa...

Takže tady žijeme na místech, kde do křesťanského života musíme dát všechno, jinak v duchovním životě neuspějeme. V zemi už tak vzdálené křesťanství nestačí kráčet pomalu, musíme ke Kristu utíkat, abychom se vůbec někam dostali. U nás se nelze spokojit vynaložením jen odměřeného množství sil, které by snad jinde stačily na pomalý vzestup; zde je potřeba usilovat právě o tu "nádhernou strmost" vzletu, jinak se od lepkavého bahna člověk vůbec neodlepí. Snažme se podobat stoupajícímu orlu, abychom nezůstali podobni slepici, která jen mává křídly a hlučně pobíhá po blátivém dvorku.

Příklad života svaté Ludmily je po tom uplynulém tisíciletí i dnes tak nádherně inspirativní, že snad nemůže pravoslavného člověka nechat chladným. Máme-li jako svou první svou světici právě takovou skvoucí osobnost, jak bychom ji mohli nenásledovat či se alespoň nepokusit napodobit její zápal a čistý oheň, kterým hořela pro uskutečnění Evangelia ve svém životě.


O svaté Ludmile:
krátce o životě
modlitební služba, z níž se též zrcadlí život a ctnost sv. Ludmily (PDF)














Zobrazit
příspěvek
č. 939
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 7. 10. 2013 (8. 10. 2013)
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů

Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu

Patriarcha Bartoloměj na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Arcibiskup Simeon na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Niš (Srbsko) - Nejvyšší představitelé pravoslavné církve se v neděli 6. října t.r. shromáždili v srbském městě Niš, aby oslavili 1700. výročí Milánského ediktu, kterým svatý císař Konstantin v římské říši zastavil pronásledování křesťanství a postavil je na roveň ostatním povoleným náboženstvím. Edikt byl vydán roku 313.

* * *

Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.

Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".

Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.

O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.

Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.

Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.

* * *

Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.

Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.

Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet












Zobrazit
příspěvek
č. 940
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 10. 2013 (12. 10. 2013)
Usmrcování pacientů na postupu

Počet případů euthanasie v Nizozemsku stoupl o 13 procent

Holanďané si „dobrou smrt“ uzákonili v roce 2002. Řadu let po jejím povolení počet případů klesal. V roce 2006 přišel zlom a od té doby jejich počet strmě roste.


Plakát z nacistického Německa propagující euthanasii: „Náklady na geneticky defektní osoby přijdou společnost na 60 000 říšských marek. Soukmenovci, to jsou vaše peníze.“

 
Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.

Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.

. . .

Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami. Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).

Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé.

Celý článek zde

* * *

Před delším časem jsem četl článek od zdravotníka, který se zamýšlel praktickým prováděním eutanazie - jak by asi mohlo vypadat v našich konkrétních podmínkách, kdyby byla eutanazie povolena. Věděl z praxe, jak to chodí v nemocnicích, když se jedná o umírání, a jak neurčitě a falešně se v ordinacích obvykle mluví s pacienty v terminálním stádiu. Např.: "Tak, dědo, a teď vás odvezou do hospice a dál vás budou léčit tam," a děda si myslí, že jede na doléčení někam do lázní, nikdo mu neřekne, že do hospice jede umřít. Nebo se používají cizí slova, kterým lidé nerozumějí, bojí se však zeptat: "Babi, chemoterapii máte za sebou a teď nasadíme paliativní léčbu," babička těžko pochopí, že to znamená, že léčba nádoru byla neúspěšná a nyní jí budou v průběhu umírání už jen tišit bolesti.

Autor článku znal ze své praxe řadu případů, kdy děti a vnukové neměli zájem, aby se nemocná maminka (babička) vrátila z nemocnice (komu to nepřipadá pravděpodobné, ať si uvědomí, že dnes už přesáhl počet případů pohřbů bez obřadu, tj. bez zájmu příbuzných, třetinu a podle některých zdrojů prý dosahuje skoro poloviny). Pro takové potomky pak nemusí být takový morální problém snažit se přesvědčit lékaře, že v zájmu zabránění nevýslovnému utrpení je eutanázie zcela na místě. A protože lékaři jsou jen slabými lidmi, může se potomkům podařit dosáhnout kýženého výsledku (opravdu věříme, že mezi lékaři nejsou takoví, jejichž odborný názor je dostatečně flexibilní, když mezi zvažovanými argumenty je i patřičně naditá obálka?) A zmanipulovat starého člověka, aby si kvůli svým milujícím dětičkám nechal udělat tu "eutázii", také nemusí být tak těžké, zvláště pokud si už není schopen uvědomit, oč přesně při tomto "léčebném zákroku" jde (lékaři přece provádějí jen léčebné zákroky, že?). Vždyť starší generace prožila aktivní část života v době, kdy lékaři ještě veřejně nepoužívali takové podivné formule jako např. "vést léčbu ke smrti pacienta" (citované vyjádření můžete od některých lékařů zaslechnout).

Znamená to snad, že je už úplně senilním či nepříčetným takový člověk, který si není schopen si srovnat v hlavě, že se dostaví do ordinace, kde mu lékaři odborně provedou "přerušení života"? Nikoliv. Člověk, který vyrostl a prožil život ve společnosti, kde bylo normou práce zdravotníků chránit život, může být ještě mentálně svěží a vést smysluplný život, jen už nemusí být schopen chápat, že na doktory si musí teď dávat pozor, aby ho nezabili.

Nelze se přece divit, že babička zvyklá důvěřovat lékařům netuší nic zlého, když si ji ten hodný pan doktor pozve do ordinace a s autoritou "bílého pláště" jí oznámí, že jí chtějí pomoci od utrpení a ukončit její nemoc. Pak ještě něco dost složitého chvilku říká, kolem stojí její dětičky a vnoučkové a povzbudivě se na ni usmívají. Pak se jí doktor zeptá, jestli rozuměla a jestli souhlasí; všichni na ni kývnou a ona jim přece nechce dělat problémy, když ví, že by po ní nechtěli nic zlého. A tak jí dá doktor podepsat nějaký papír, že byla poučena a že svobodně souhlasí při plném vědomí a že je to její nezvratné přání a pevná vůle atd. Nakonec jí řeknou: "Tak, paní Nováková, a zítra v 11 hod. přijďte do vedlejší ordinace a tam vám provedou tu eutanázii." Babička je šťastná, že udělala všem takovou radost a doufá, že jí ta "eutázie" pomůže.

Tak uvažoval o nebezpečí zavedení eutanázie onen zdravotník, jehož jméno si nepamatuji. Posuďte však sami - je tak nepravděpodobné, co říká? Lze něco více či méně podobného naprosto vyloučit?

* * *

Eutanazii v Belgii schválili v roce 2002, stala se tak druhou zemí po Nizozemsku, kde je tento způsob odchodu ze života legální. Uplatňuje se v případech, kdy je jasné, že přání zemřít je nezpochybnitelné a že pacient trpí nesnesitelnými bolestmi. Vždy ale závisí na úsudku lékaře.

Zákon o eutanazii schválili vládnoucí socialisté. Nyní se vychází vstříc i pacientům s Alzheimerovou nemocí a smí se uplatnit i u dětí.

Podle posledních údajů z roku 2011 byla v zemi uplatněna eutanasie u 1133 lidí. Většina z nich měla rakovinu.

* * *

V Česku je eutanazie zakázaná, přesto se skrytě provádí

Oficiálně je u nás eutanazie zakázaná. Přesto se provádí. "Říká se tomu divoká eutanazie a znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného," uvedl lékař Zdeněk Kalvach. Jeden z mála, kteří otevřeně přiznávají, že i u nás se eutanazie takto tiše praktikuje.

Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.

Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.

Celý článek

P.S.
V jedné internetové diskusi uvedla zdravotní sestra, že odešla z nemocnice, protože nechtěla provádět eutanázie, k nimž ji lékaři nutili (např. předepsáním smrtelných dávek léků, které měla pacientovi injekčně aplikovat).

* * *

Ze snahy zabránit nevýslovnému utrpení nevyléčitelně nemocných by se mohlo snadno stát cosi jako poprava smrtící injekcí. Jako by nemoc byla trestným činem. Pacient je v takovém případě trestán za neschopnost uzdravit se, trestá se bez soudu, trestá se komisionálně provedeným usmrcením. Jak zabránit tomu, aby se z legalizované eutanazie nestal trest smrti, páchaný na těch, kteří se nejsou schopni bránit? Kdo či co zabrání šíření poprav v našich nemocnicích, až bude něco takového legalizováno, když se tomu nedá stoprocentně zabránit ani dnes, kdy je to (ještě) nelegální?

Z našeho křesťanského hlediska vidíme eutanazii jako neúctu k Bohem darovanému životu. Průvodním jevem prosazování legalizace eutanazie je úbytek lásky. Lidé se nemilují - dokonce už ani v rodinách. Žijeme v době, pro niž je charakteristickým znakem právě tento hrůzný proces mizení lásky ze společnosti - tj. z lidských srdcí a vzájemných vztahů. O kolik jsme bohatší, chytřejší a technologicky vyspělejší, o to jsme vzdálenější pokoji, prostotě a především lásce. Z perspektivy evangelia je jasná souvislost - rozmáhající se hřích ničí v lidech schopnost lásky. Naplňuje se, co pravil Spasitel o poslední době: "Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých." (Mat 24,12)












Zobrazit
příspěvek
č. 941
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z dopisu Bratrstva pravoslavné mládeže - sbírka

Prosba o podporu žalmisty Samwela Akena z Tanzánie,

který by rád studoval teologii na pravoslavném semináři v Nairobi. K tomu je potřeba asi 60.000 Kč. Se Samwelem se seznámil jeden mládežník při své cestě po Tanzánii v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Paraskevy. Misie mezi domorodým obyvatelstvem je poměrně úspěšná, ale ekonomická situace je velmi zlá, proto často jen pár korun může měnit lidské osudy.

Pro další informace klikněte níže na obrázek.




Další podrobnosti a stav sbírky viz na webových stránkách Bratrstva












Zobrazit
příspěvek
č. 942
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z došlé pošty

K Pánu odešel nejstarší pravoslavný presbyter

11. října, den před svými 87. narozeninami, zemřel nejstarší kněz naší církve otec Jan Křivka. Duchovním byl od roku 1949.

Věčná paměť!

Televizní pořad o prot. Janu Křivkovi Nevyzpytatelné křivky života














Zobrazit
příspěvek
č. 943
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 10. 2013
Ze světa - video

Archanděl Michael pláče na Rhodu

Zazračná myrotečivá ikona. 26. října 2013









Zobrazit
příspěvek
č. 944
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 11. 2013 (5. 11. 2013)
Od cyrilometodějské misie k autokefalitě a jejímu významu

Na okraj svátku knížete Rostislava

Asi už není potřeba rozvádět, že sv. kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu byzantské věrozvěsty a stal se tak iniciátorem cyrilometodějské misie. Právě on stojí na počátku toho, z čeho dodnes čerpají všichni pravoslavní Slované. Žádostí o biskupa a učitele a následným přijetím sv. Cyrila a Metoděje a vytvořením podmínek k jejich práci, se stal velkomoravský kníže apoštolůmrovným otcem veškerého slovanského Pravoslaví.

Tentokrát však budeme naše úvahy odvíjet od skutečnosti, že se Byzanc ujala této úlohy a ujala se tím duchovní péče o vzdálenou zemi, která byla za okruhem jejího bezprostředního zájmu. Dnešní historikové si s touto skutečností často nevědí rady a fantazírují, jaké dalekosáhlé politické zájmy tím byzantský císař s konstantinopolským patriarchou asi mohli sledovat. Člověk nemající pravoslavného ducha asi nepochopí, jak je to možné, že křesťanské myšlení prodchnuté Evangeliem může mít zájem o spásu neznámých lidí sídlících kdesi daleko na severu. Zato my pravoslavní to snad ještě chápeme a dokážeme ocenit křesťanský skutek lásky, jímž se vyznamenali všichni, kteří se na cyrilometodějské misii nějak podíleli.

Celá misie je projevem ducha pravoslavné katolicity, která se projevuje mj. tím, že křesťané mají zájem jeden o druhého, církevní obce jedna o druhou, eparchie jedna o druhou a jedna autokefální církev o druhou a všichni dohromady projevují péči, aby se spása Kristova dostala i tam, kde ještě není, a tak mohlo co nejvíce lidí získat účast na tom, co jinak než skrze Církev získat nelze.

Apoštol Pavel vyjadřuje ducha pravoslavné katolicity (církevně slovansky: sobornosti) a z ní vyplývajícího vzájemného zájmu a neodlučného vzájemného propojení v Církvi nadmíru výstižným podobenstvím:

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
13  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
14  Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.
15  Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla.
16  A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla.
17  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich?
18  Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.
19  Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?
20  Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.
21  Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!"
22  A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,
23  a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme,
24  jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,
25  aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.
26  Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.
27  Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
(1 Korintským 12. kap.)
Pravoslavná katolicita je projevem a důsledkem působení Ducha Svatého. Myslím, že vždy, když se z církevního života ztrácí zájem o bratra, trpělivost či soucit, je na místě vidět v tom nějaké oslabení působení Boží blahodati a měla by se zkoumat příčina - tj. hledat, co činíme špatně. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celé obce nebo místní církve.

Když se potkáte s blahodatným starcem, jednou z prvních věcí, jichž si můžete všimnout a pocítit je, je zájem o člověka. Nepředstíraný zájem o vás. Neomezí se na zdvořilostní formality, ale vidíte na něm, že mu ležíte na srdci. Tak se projevuje Boží blahodať posvěcující a proměňující lidské myšlení a cítění.

Toto blahodatí požehnané uvažování se pak promítá do celého života Církve. Jednak jako apoštolská láska, s níž se vypravují další a další křesťané na misie, aby přinesli spásu těm, kteří o to budou stát. Další projev této pravoslavné katolicity se ukazuje v praktickém církevním životě. Křesťané si pomáhají a mají o sebe zájem, cítí sounáležitost a vzájemné spojení. Představitelé místních pravoslavných církví se vzájemně navštěvují, církve si pomáhají a vzájemně na sebe dohlížejí - tj. nechovají se jako izolované ostrovy, ale projevují o sebe zájem a péči.

* * *

Někdo by si mohl říci: "Jak o sebe mohou pečovat či na sebe vzájemně dohlížet, když jsou jednotlivé místní církve autokefální, tj. mají plnou samostatnost ve svých vnitřních správních věcech?" Odpověď je prostá: "Autokefalitu či jakýkoliv druh samostatnosti je nutno chápat a vykládat jedině ve světle pravoslavné katolicity." Katolicita, jakožto jedna z primárních vlastností Církve, je nadřazena autokefalitě. V Symbolu víry vyznáváme: "Věřím v jednu svatou, obecnou (tj. katolickou) Církev..." Nic se tam nepraví o tom, že bychom věřili v řadu místních autokefálních církví.

Především na sebe musejí místní církve dohlížet v těch základních rovinách, v nichž se děje jednota světové pravoslavné církve, tj. v oblasti dodržování neporušené pravoslavné víry, oblasti liturgie a Tajin a v neposlední řadě v oblasti dodržování kanonických principů a křesťanských mravů, jak jsou zakotveny v Písmu svatém. V těchto zásadních věcech neexistuje žádná místní samostatnost a nezávislost! Pokud by si některá místní církev např. chtěla ustanovit biskupy, kteří nesplňují kanonické podmínky, pak musí některá jiná místní církev (nebo více církví) reagovat. To je povinnost, od níž se odvíjí udržení jednoty světového pravoslaví. Vždyť ten, kdo chce provést narušení kánonů, útočí tím na jednotu a pokoj Církve. Ti, kteří se proti tomu všemi dostupnými prostředky postaví a případně i jakýmkoliv způsobem intervenují, chrání tím církevní jednotu. Takoví nejsou narušiteli ale ochránci pravoslavné katolicity.

Uvědomme si, že každý pravoslavný biskup musí mít kanonické předpoklady k tomu, aby mohl být uznáván celou světovou pravoslavnou církví; na druhé straně - každého kanonicky způsobilého a řádného biskupa musí uznávat všichni biskupové po celém světě. To je naprosto neodlučná vlastnost celocírkevní jednoty. Co by se stalo, kdyby si nějaká místní autokefální církev ustanovila biskupa, který není kanonicky způsobilý být biskupem? V důsledku by to znamenalo zahájení procesu, který by mohl vést až k vyloučení této církve z celocírkevní pravoslavné jednoty.
Na duchovní úrovni by však takto nekanonický akt mohl někdo chápat jako zpochybnění účasti na jednotě Církve už v okamžiku jeho provedení. Takové pochybnosti o věrohodné pravosti (čili o skutečné pravoslavnosti) jakékoliv místní církve pak vedou nezřídka k rozkolu. Proto je potřeba opatrnosti.
* * *

Problémy s nesprávným chápáním samostatnosti bývají typickým jevem pro nezralá církevní společenství. Musel se s nimi potýkat i svatý vladyka Gorazd hned od počátku pravoslavného hnutí u nás. Tenkrát přicházeli někteří pomýlení lidé s názorem, že Srbská církev by nám bez okolků měla dát apoštolskou posloupnost (tj. vysvětit kandidáty na biskupství, aniž by zkoumala, zda kanonicky vyhovují či nikoliv) a více do místních záležitostí nestrkat nos. Tak si to představoval pan Farský a řada dalších, kteří později zradili pravoslavnou orientaci a vytvořili si extrémně protestantskou tzv. "Církev československou". Sv. Gorazd musel bojovat jako lev a znovu a znovu dokazovat, že takové představy nemají nic společného s autentickou starokřesťanskou praxí, a navíc že jsou neetické, nemorální a snad i nemravné. Není přece slušné žádat Matku Církev v neurvalém stylu: "Dej nám svěcení a o víc se nestarej!"

Když se tyto problémy vyřešily odchodem protestantsky smýšlejících lidí z pravoslavného společenství, přišlo toto pokušení v další variantě, byť jemnější. Pravoslavní křesťané sice už pochopili, že nejprve musí zdejší pravoslavné společenství projít stádiem ustanovení místní církve a následně procesem duchovního vývoje a budování, bohužel však i nadále musel sv. Gorazd vynakládat nemálo sil, aby tlumil a odrážel vytrvalá volání po spěšném udělení plné církevní samostatnosti. Někteří duchovní i mnozí věřící trpěli představou, že všechny církevní problémy se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, když místní pravoslavná církev co nejdříve získá autokefalitu.
S podobným uvažováním jsme se před pár lety setkali na velkém západoevropském církevním shromáždění ve Francii, kde jsme byli hosty. Základním motivem bylo volání po autokefalitě. Zažili jsme mezi tamními pravoslavnými hodně pěkného a inspirativního, ale ten duch naléhavě (a skoro bych řekl až agresivně) se dožadující naprostého církevního osamostatnění byl zarážející a mně osobně i trochu nepříjemný. Zvláště poté, co mezi všemi vystupujícími opájejícími se vizí autokefality vystoupil i nějaký anglický archimandrita, který pokojně a důstojně vyjádřil opačný názor, a sklidil za to od většiny přítomných delegátů nejen bouři nevole, ale přímo hněvu a předseda dosti brutálně omezil jeho vystoupení. Bylo jasné, že jiné názory na užitečnost autokefality se na tomto velikém církevním shromáždění nerespektují ani netolerují.
Sen některých místních pravoslavných o autokefalitě se posléze naplnil v roce 1951 resp. v r. 1998. Otázku, co dobrého to naší církvi přineslo a jestli je na autokefalitu zralá, ponechávám pro tuto chvíli stranou.

Jen bych podotkl, že autokefalita není nic samospasitelného a je užitečná do té míry, do jaké umožňuje hojnější využití potenciálu zbožnosti na daném místě. Slabý skomírající stromek potřebuje oporu, aby ho vítr nevykořenil; silnému stromu však opora překáží v růstu. Když místní církev kypí duchovním životem a nese hojné plody zbožnosti, pak může být kontraproduktivní, když je do jejích správních záležitostí zasahováno zdálky a zvenku. Pokud je místní církev přesvědčivě upevněna v pravoslaví ve všech jeho aspektech a nejenže nepotřebuje podpírat zvenku, ale naopak je schopna pomáhat dalším a upevňovat ostatní venku ve víře a kanonickém budování, je autokefalita na místě jako prostředek, skrze který může být místní církev více užitečná celému Tělu Církve. Ruská církev čekala na plnou samostatnost půl tisíciletí.

* * *

V těchto dnech se setkávám v naší církvi s jevy, které mě přivedly k těmto úvahám o obsahu autokefality. Jak se mi dnes zdá, tak protestantské pojetí autokefality (ve smyslu: "budeme si tady dělat, co chceme") nezmizelo z církevního myšlení, když se udělením autokefality naplnil sen, který cloumal s naší církví v době meziválečné. I dnes zde vane v mnoha myslích duch velice podobný tomu, s nímž musel tenkrát zápasit svatý vladyka mučedník. Dokonce teď byla sepsána i jakási petice dožadující se, aby se nám do záležitostí naší autokefální církve žádná jiná církev nevměšovala (signatářům při tom nevadí, že jejich požadavky protiřečí dikci tomosu o udělení autokefality, který naše církev v r. 1998 přijala a biskupové podepsali). To znamená jediné - stále trvající nevyzrálost místní církve k cítění pravoslavné katolicity. Prostě jsme ještě nedorostli k hlubšímu pochopení jednoty Církve. "Jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev" sice vyznáváme ústy i písmem, ale něco podstatného z významu této posvátné formulace nám doposavad uniká.

Popisovaný duchovní nedostatek se projevuje v mnoha rovinách církevního života a zřejmě se podílí i na vleklých problémech, s nimiž se potýkáme v tomto roce. Asi bychom si měli intenzivněji uvědomovat a hlouběji promýšlet, že na všech úrovních církevního života (od rodinného, přes farní a eparchiální, až k celocírkevnímu a mezinárodnímu) je osvojení si ducha katolicity (círk. slov. "sobornosti") jádrem schopnosti vytvářet církevní společenství, čili obecenství lásky, které je uspořádáno dle vzoru přesvaté Boží Trojice - Církev je v jistém smyslu ikonou Trojice. Tři Osoby jsou jedním Bohem, aniž by se z jedné strany narušovala jejich individualita a osobnostní charakteristika, a z druhé strany se nenarušuje ani jejich jednota, resp. jednobytnost. Podobně mají jednotlivé místní autokefální církve plnou samostatnost ve svých správních záležitostech, ale na druhé straně tato samostatnost či individualita nesmí být nikdy na úkor jednoty. To platí pro rodinu, farnost, eparchii, církev i pro celou světovou Církev.

Co je tím tmelem, který způsobuje jednotu v mnohosti? Shůry je to blahodať Svatého Ducha a od lidí je to schopnost sebezapření a lásky. A jak konkrétně se vlastně má na lidské úrovni projevovat ta jednota v lásce? Uvnitř místní církve stejně jako navenek: zájmem, soucitem, spolutrpěním, úctou, mírností, vzájemným přijetím, laskavostí, čitelností svých postojů a záměrů, neintrikováním, nepovyšováním se, schopností si naslouchat a domluvit se, pravdivostí a mravností, a tak bychom mohli pokračovat... Prostě tímto a mnohým dalším, co nám dnes v církevním životě na všech stranách tak bolestně schází.

* * *

To, co k nám na Moravu na Rostislavovo pozvání před tisíciletím vstoupilo, není jen výprava nějakých Byzantinců, ani pokus o rozšíření politické sféry jednoho impéria. Jedná se především o příchod "jedné svaté, obecné a apoštolské Církve". Moravané tím byli zahrnuti do jednoty Kristova mystického Těla. To je podstatné, ostatní je druhotné. Svátek svatého knížete Rostislava a potažmo byzantské misie nás přivedl k otázkám celocírkevní jednoty, která není jen slovem na papíře, ale tím, co cítíme přinejmenším při každé liturgii, která činí z malého shromáždění věřících na daném místě přítomný projev katolicity celé Církve, která je rozprostřena téměř po veškerém světě a ve všech dobách. Je to příchod Boha za účasti všech svatých i celého stvoření, všech křesťanů živých i zesnulých (a dokonce v Kristu, který je alfa i omega všeho a stojí v čase i nad časem, je nadčasovou přítomností i těch, kteří ještě přijdou).

Snad to jednou pochopíme nejen rozumem ale trošku i srdcem, a nebudeme svou omezeností bránit tomu, aby se tyto nejpodivuhodnější věci naplňovaly i v našem času a prostoru, nakolik je to možné.












Zobrazit
příspěvek
č. 945
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 11. 2013 (14. 11. 2013)
Ze světa: Srbsko bez Kosova

Srbský patriarcha: lépe je nám zůstat bez Evropy, než bez Kosova

Představitel Srbské pravoslavné církve opět zdůraznil, že Srbsko se nemůže zříci Kosova. Podle názoru patriarchy, je-li cenou vstupu do Evropy zřeknutí se Kosova, pak je pro Srbsko lepší zůstat bez Evropy.

"Jestli je cenou vstupu do Evropy oddělení Kosova, pak bychom měli Evropu "s díky" odmítnout. Bude lépe, když zůstaneme sami bez Evropy, pokud je to nutné, ale s naším Kosovem," prohlásil patriarcha Irenej u příležitosti audience účastníků mezinárodní panevropské konference zasvěcené lidským právům a náboženské svobodě, sděluje agentura Tanjug.

Patriarcha ještě podtrhl, že mezinárodní společenství musí najít řešení a zajistit srbským utečencům možnost návratu do Kosova a Metochie.

Bělehrad, 10. listopadu 2013
Pravoslavie.ru













Zobrazit
příspěvek
č. 946
jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2013
Z došlé pošty - oficiální sdělení nejvyššího představitele místní pravoslavné církve

Druhý pastýřský list metropolitního správce v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona

SlMEON
(ThDr. Radivoj JakovIjevič)
ARCIBISKUP OLOMOUCKO-BRNĚNSKÉ PRAVOSLAVNÉ EPARCHIE
Masarykova 17, 779 00 OLOMOUC
Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Před týdnem jsem vám napsal první pastýřský list o tom, proč byla neúspěšná volba pražského biskupa 19.10.2013. Podle mnohých ohlasů soudím, že jste mi porozuměli a většinou se mnou souhlasili. V závěru jsem připomněl svá slova z konce zmíněného eparchiálního shromáždění, že do 30 dnů lze svolat nové eparchiální shromáždění, které by už pražského biskupa zvolilo. Dokonce jsem ve svém listu slíbil, že bych se toho mohl ujmout, pokud by mi nebyly kladeny překážky, a zdůraznil jsem, že jde o klíčový moment, protože bez pražského biskupa nemůžeme volit metropolitu a krize by pokračovala. V závěru jsem napsal, že jsem si jist, že by volba vyšla, pokud by se ustoupilo od snah ji zmanipulovat.

Když jsem říkal „do 30 dnů“, měl jsem na mysli jako den eparchiálního shromáždění sobotu 16. listopadu 2013. Zatím už polovina lhůty uplynulo, aniž by se projevily nějaké známky přípravy, a členové eparchiální rady, kteří se tohoto ústavního kroku domáhají, jsou vedením eparchie prý odmítáni. Proč? Je to strach ze zbytečných vydání a námahy, kdyby biskup zase zůstal nezvolen? Zraje snad snaha prosadit nezvolitelné kandidáty jiným způsobem? Myslím, že jsme zajedno v tom, že je nutno mít pražského biskupa co nejdříve a že by se jím měl stát ústavní cestou - volbou eparchiálním shromážděním, a samozřejmě, bez jakéhokoliv pokusu o manipulaci.

Eparchiální rada pražské eparchie se před 19. říjnem pečlivě zabývala shromažďováním kandidátů, shromáždila jich 12. Jsou to tato jména:
1. otec Rapcun,
2. biskup Jáchym,
3. arcibiskup Juraj,
4. arcibiskup Simeon,
5. arch. Marek Krupica,
6. igumen Izajáš Slaninka,
7. igumen Onufrij,
8. monach Joanikij,
9. igumen Michal Dandár,
10. emeritní metropolita Kryštof,
11. profesor Georgios Kountouris,
12. otec Hadrava.
Kandidáti 2.,5. a 7.kandidaturu odmítli, z dalších pak kandidátu č. 10. posvátným synodem nebyla přiznána kanonická způsobilost již dříve a u kandidátů 1. a 3. byla zpochybněna kanonická způsobilost na samém eparchiálním shromáždění. Přinejmenším však zbývajících šest může posloužit jako kandidáti pro příští eparchiální shromáždění. Je prvořadým úkolem eparchiální rady připravit životopisy zbylých kandidátů, případně dalších, kteří by byli dodatečně přihlášeni, a zaslat je členům posvátného synodu, aby rozhodli o jejich kanonické způsobilosti a své stanovisko písemně sdělili včas eparchiální radě. Na splnění tohoto úkolu členové eparchiální rady ani nepotřebují, aby byli svoláváni a zasedali. Mohou se o něj podělit mezi sebou, případně přizvat k němu další slušné lidi, kterým osud církve leží na srdci.

Pokud by životopisy kandidátů dostali předem všichni členové eparchiálního shromáždění, mohlo by být představování kandidátů na tomto shromáždění velmi krátké. Omezilo by se na odpovědi kandidátů na případné dotazy voličů. Představuji si, že sama volba by se konala tajným hlasováním ve více kolech. V prvním jednom nebo dvou kolech by se volilo mezi všemi kandidáty. Do dalšího kola, pokud by dosud žádný kandidát nezískal dvoutřetinovou většinu všech hlasů, by postoupila polovina kandidátů, ti s vyšším počtem hlasů. Pokud by ani z těch nikdo nezískal dvě třetiny hlasů následovalo by další kolo, kde by soutěžili již jen dva kandidáti, kteří získali nejvyšší počet hlasů. Pokud by v něm žádný nezískal dvě třetiny hlasů, toto kolo by se jednou nebo dvakrát opakovalo. Kdyby ani pak nikdo z obou nezískal dvě třetiny hlasů, bylo by přiznáno vítězství kandidátovi s prostou většinou, jako tomu bylo při volbě minulého pražského biskupa v Teplicích v roce 2000. Byl tehdy brán v úvahu neklid mezi věřícími, způsobený dlouhým bezvládím.

Eparchiální shromáždění pražské eparchie také volí pomocné biskupy své eparchie.
O tom, že početná a rozlehlá pražská eparchie by měla mít jednoho nebo dva pomocné biskupy, se již mnoho hovořilo při různých setkáních. Žádá si to stále větší účast biskupů na mezinárodních církevních i jiných schůzích. Ušetřilo by naší církvi čas, peníze a energii, kdyby se k tomuto účelu využilo stávajícího shromáždění a nesvolávalo se nové. Za kandidáty by posloužili zbylí kandidáti, kteří neuspěli ve volbě za pražského biskupa. Zde upozorňuji, že bratr Kountouris byl už zvolen pomocným biskupem pražské eparchie (biskupem Žateckým) v roce 1995 a stačilo ho jen vysvětit, ale zasáhly zde tehdy politické vlivy. Pokud by nebyl zvolen pražským biskupem, mohl by přijmout příslušná svěcení a ujmout se úřadu jako pomocný biskup pražské eparchie.

Nakonec se ještě vracím k bodu, který v srdcích některých našich věřících vzbudil rozpaky. Mám na mysli přítomnost a projev pařížského metropolity Emanuele z cařihradského patriarchátu na eparchiálním shromáždění v Praze 19.11.2013. Zdálo se jim nemístné, aby představitel jiné autokefální církve zasahoval, byť jen slovy, do vnitřních záležitostí naší církve. Tyto rozpaky pramení z nedostatečné znalosti struktury pravoslavné církve a jejího vnitřního propojení. Jako jednotícím článkem katolíků je papež, kterého všichni katolíci na slovo poslouchají a kdekoliv mezi katolíky dojde k nějakému problému, zasáhne papež a jeho rozhodnutí je katolíkům zákonem, tak v pravoslavné církvi tímto jednotícím článkem je obsah svátých kánonů, právních usnesení pravoslavných sněmů a otců. Ty jsou závazným zákoníkem všech pravoslavných autokefálních církví, a kde se poruší, poruší se i jednota církve a tehdy celá církev je připravena pomoci tuto ránu zacelit. Křehké demokratické zřízení pravoslavné církve založené na lásce a porozumění snadno může být narušeno zvláště v době, kdy odchází nejvyšší představitel autokefální církve a volí se jeho nástupce. Může nastat patová situace, ze které není jiné východisko, než pomoc bratrských pravoslavných církví.

Taková situace nastala v naší církvi po abdikaci vladyky Kryštofa. Když byl volen a jmenován správce eparchie, došlo jaksi automaticky k posunu pravomocí biskupských na kněze, čehož následky všichni bolestně pociťovali, aniž pochopili příčinu. Stal jsem se metropolitním správcem, tedy hlavou naší autokefální církve, ale s velmi omezenou pravomocí. Snažil jsem se přesvědčit ty, kdo mne omezovali, co a proč není v pořádku, ti však církevní právo většinou nestudovali a církevní řád si přizpůsobili podle svého (církevní právo se studuje v nejvyšších ročnících bohosloví; pokud se studium nedokončí, doplatí na to především znalost církevních pravidel). V této bezvýchodné situaci jsem učinil jediné možné, obrátil se o pomoc k ekumenickému patriarchátu a jeho prostřednictvím vlastně k celé pravoslavné církvi. Proto se na zasedání posvátného synodu a eparchiálního shromáždění objevil pařížský metropolita Emanuel s posláním pozorovatele, ale, bude-li třeba a bude-li ekumenický stolec požádán, přislíbil i pomoc intensivnější. Má právo vybavit své delegáty i pravomocí poradce i člena posvátného synodu s právem hlasu a poslat jich trpící církvi tolik, kolik bude třeba. Vzpomínám si, že krátce po svém vysvěcení na biskupa jsem zastupoval našeho metropolitu Doroteje v Sofii. V Bulharské církvi vznikl rozkol a patriarcha Maxim požádal ekumenického patriarchu o pomoc. Na jeho vyzvání přijely hlavy snad všech autokefálních církví a po třech dnech jednání rozkol byl v míru a lásce ukončen.

V závěru svého listu se obracím k vám, všem věřícím naší pravoslavné církve, zvláště v postižené eparchii: nepodceňujte, ale ani nepřeceňujte nebezpečí, které naší církvi hrozí. Nejdříve se říkalo: „Odešel vladyka, zvolíme si jiného a vše bude jako dříve, teď jsou na řadě důležitější věci: cyrilometodějské oslavy, pouť do Mikulčic, návštěva ekumenického patriarchy… pak bude léto, věřící budou na dovolené, volba počká, mediální tlak je velmi nepříjemný, ale nakonec je to omrzí.“ Dnes víme, že je situace mnohem vážnější, že šlo o posílení moci kněží v církvi, ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby. S druhé strany však víme, že církev patří Kristu, že on je jejím Pánem a že ji může zachránit, činí to však spolu se svým lidem, který mu věří, doufá v něho a miluje jeho církev. Není teď čas sedět u počítačů, pohoršovat se a přemýšlet, jak z trpící a pomlouvané církve utéci, ale soustředit se na modlitbu a požadovat od sebe i od svých kněží důslednou mravnost a věrnost Kristu a nebát se za něj bojovat, „a před nepřáteli neutíkejte!“

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

P.S. Prosím, aby tento pastýřský list byl přečten v chrámě po nedělních bohoslužbách


Olomouc 8.listopadu 2013







Zobrazit
příspěvek
č. 947
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 19. 11. 2013
Reportáž České televize o situaci v naší pravoslavné církvi

Televizní pořad: Satan mezi pravoslavnými

S milióny z restitucí vstoupil satan, říkají pravoslavní a bojují mezi sebou.

Oslovují se sice obřadně vaše vysokopřeosvícenosti, ale jdou po sobě způsobem, za který by se nemuselo stydět ani podsvětí. Mluvíme o československých pravoslavných, kteří stejně jako ostatní církve očekávají v nejbližších dnech první splátku církevních restitucí. Miliony na obzoru je oslepily natolik, že vypukl nelítostný boj – urážky, zastrašování, výhrůžky smrtí. Natáčela redaktorka Andrea Máslová.

Ke shlednutí zde: ceskatelevize.cz/ivysilani











Zobrazit
příspěvek
č. 948
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 21. 11. 2013
Investigace České televize - o vnitřním stavu naší církve

Neveselé zamyšlení nad jednou televizní reportáží a nad reakcemi na ni

V příspěvku č. 948 je odkaz na reportáž ČT1, která byla tento týden odvysílaná. Řekněme rovnou, že to, co jsme viděli, působilo hrozně. Domnívám se však, že reportáž byla pravdivá, nezmanipulovaná a v rámci možností naší televizní tvorby i objektivní - a to je na tom všem vlastně nejhorší. Každý z hlavních zúčastněných v pořadu dostal slovo. Ten problém nejspíš nebude na straně televizních tvůrců, ale někde jinde. A co tedy říci na lkaní, že nás reportáž poškodila? Ano, poškodila nás. A to ukázáním, kam jsme se dostali. A je to pro nás lekce, která nás může naučit, že nežijeme ani na pustém ostrově ani v totalitní uzavřené sektě. I když sektářská mentalita se u nás občas objevuje: všechno tajit, dbát, aby neproniklo ven nic, co nechceme, ostrakizovat toho, kdo se vyjádří, kdo promluví či snad dokonce (ó hrůzo) něco píše atd. Jako administrátor Ambonu o tom vím své: kolik výčitek, nadávek, hrozeb či šplíchanců nenávisti jsem za ta léta z různých stran sklízel, když jsem se veřejně svobodně vyjádřil. Teď vidíme, že nebudeme-li sami otevřeně debatovat a vyjasňovat věci, udělají to za nás jiní a nebude se nám to líbit. Pravoslavná církev zde reprezentuje nějaké hodnoty, a tak je přirozené, že se o nás naše okolí zajímá. To jsme přece vždycky chtěli. A chová-li se pravoslavná církev neprůhledně a nečitelně, tak si ti, kteří se o ni zvenku zajímají, sami opatří informace a argumenty.

Z určitých míst zaznívá, že reportáž byla tendenční, nepřátelská a vyrobená s úmyslem poškodit církve. Dobře, pojďme o tom trošku podiskutovat. Každý má samozřejmě právo na svůj názor, a snad se ani na mě nikdo nebude zlobit kvůli tomu mému. Mám za to, že většina střízlivých lidí bude souhlasit, že pro obhájení nějakého tvrzení či hodnocení jsou potřeba kvalitní argumenty. A k obhájení tvrzení, že reportáž byla zmanipulovaná, takové argumenty nevidím. O neopodstatněnosti podezřívaného či negativního hodnocení práce tvůrců reportáže může svědčit i pouhé srovnání s neblaze u nás známými reportážemi televize Nova, jejichž jediným cílem bylo pošpinit a pomluvit jednoho hierarchu na základně nepodložených udání. Tyto reportáže, v nichž se od začátku až do konce jen vylévala špína na jednoho biskupa, však některým současným kritikům ČT kupodivu pramálo vadily. Tohle bychom si přáli, aby o nás Česká televize vysílala ve stylu Novy? Aby televize fungovala jako pouhý kanón nabíjený municí, kterou nejdřív někdo z církve pokoutně dodá, a to se následně vystřelí skrze obrazovky na diváky? Reportáž ČT, myslím, splňovala základní kritéria objektivity a byla v ní patrná snaha vyhnout se laciným senzacím. To bychom přece měli ocenit.

* * *

S tím vším souvisí další jev charakteristický pro naši smutnou církevní současnost. V průběhu událostí roku 2013 pozoruji velice znepokojující tendence k averzi vůči těm aktivním zájemcům a podporovatelům pravoslaví, kteří stojí z jakýchkoliv důvodů vně, ale k dění v církvi se vyjadřují. Možná se v některých jednotlivostech mýlí, ale upřímnou touhu pomoci místnímu Pravoslaví jim nelze upřít. Církev není soukromá firma, ale veřejné a otevřené společenství, a k tomu patří i to, že se lidé o ní vyjadřují. Místo toho, abychom z toho jevu, který svědčí o hlubokém zájmu, měli radost a s těmito příznivci komunikovali, tak na jejich adresu padají takové výroky jako např.: "Co ten se do toho plete?" Jsou zřetelné pokusy je dehonestovat, prohlašovat za hlupáky, kteří ničemu nerozumí, žádat je, aby se přestali starat o církevní věci, když nejsou příslušníky církve, činit z nich nekompetentní či dokonce zlovolné síly, které se vměšují a chtějí narušovat jinak krásné a radostné budování pravoslavné církve u nás (starším ročníkům to jistě připomene propagandu Rudého práva).

Měli bychom se přece radovat, že jsou (i potom, jak jsme se právě letos znemožnili) kolem naší církve ještě lidé, kteří se o Pravoslaví zajímají, mají k němu pozitivní vztah a vidí v něm kladný přínos pro naši společnost i pro svůj osobní život. Nerozumím tomu, že někteří z nás těmto lidem, stojícím (zatím) vně církve, skoro nadávají, osočují je, umlčují a všemožně jejich hlas diskreditují. Není to už skoro sektářský postoj? Choval se takto svatý vladyka Gorazd? Zadupeme-li do země tento "vnější církevní okruh", pak se tu naše církev stane jakousi ostrovní pevností, která si žije sama pro sebe svým zahnívajícím životem, nikomu není užitečná a nikdo o ni nemá zájem. (Pozor, na západě k něčemu podobnému prý svého času docházelo v prostředí ruské emigrace. Řada farností se uzavřela do ulity a prostě v ní časem umřela, aniž by si toho někdo kolem vůbec všiml.)

* * *

Okruhu těchto sympatizantů bychom měli být vděčni a spolupracovat s nimi, už kvůli tomu, že v naší společnosti existují také úplně jiné názorové okruhy - a to jsou zaujatí lidé, kteří Pravoslavím pohrdají či je vyloženě nenávidí. Kéž by se zamysleli ti, kteří svými skoro-sektářskými postoji vůči vnější společnosti odhánějí naše sympatizanty, jestli tím neúmyslně nepracují právě ve prospěch oněch lítých nepřátel Pravoslaví.

Aby bylo zřejmé, co mám na mysli, když zmiňuji ony vyloženě nepřátelské kruhy v naší společnosti, připomenu tu tekutou nenávist vůči všem církvím, která zaplavila naši společnost kvůli schválení církevních restitucí. Snad každý farář už s tím učinil nějakou osobní zkušenost. Leč nejde jen o živelný odpor české společnosti vůči církvím, jsou zde intelektuálské okruhy, které dostávají prostor v některých našich médiích. To jsou dosti vlivné skupiny (s některými žurnalisty a literáty), které zcela programově (tj. vytrvale a cílevědomě) šíří, prohlubují a upevňují nenávist vůči všemu pravoslavnému, ruskému či slovanskému. Pro doložení, o čem to tu vlastně mluvím, ocituji (ač nerad) něco z časopisu Reflex, který je zřejmě jedním z nejčtenějších společenských týdeníků. Snad to někomu ozřejmí, v jaké společenské situaci u nás Pravoslaví je. Pár výňatků z článku, v němž exceluje "profesor" Putna:

»...já žádný most na Východ nechci! Co je dneska Rusko? Autoritářský a antidemokratický režim, v němž se zavírají političtí odpůrci, kde neexistují nezávislá média a kde opoziční bloggery obviňují z kriminálních deliktů. Pravoslaví reprezentuje nejvyšší kágébácký hajzl Kirill, spojený s druhým kágébáckým hajzlem Putinem. To je současné Rusko a já nechápu, co pozitivního tam chceme hledat. Tak jaký most?«

Ohledně náboženství (tj. pravoslaví) v Rusku:
»...Ruská zbožnost založená na emoci ... tato zbožnost mystických starců, kteří namísto racionálního výkladu používali všechny ty mystické šplechty...«

O cyrilometodějských oslavách:
»...dostali jsme ten skvělý dar cyrilometodějského písemnictví, toho srozumitelného jazyka liturgie, jenže ten dar se brzy ukázal býti darem danajským, jenž nás odtrhl od evropské jednoty ... Co ten vzývaný slovanský národ za celá staletí tak úžasného dokázal?! ... Amen, Amen, pravím, že kdo dnes hovoří o slovanství, o nějakém přátelství s ruským lidem a o německém nebezpečí, tak jej lze pokládat za vlastizrádce. ... Při cyrilometodějských oslavách jde také o Temelín. ... Náboženství v konzervativní podobě začalo být módní. Nedávno jsem napsal, že kdejaký fašoun o sobě dnes říká, že je věřící konzervativec. ... Vytváří se tu živná půda pro extremismus.«
Reflex: Úvahy o slovanském prokletí
Je samozřejmě neuvěřitelné, že něco podobného se u nás v hlavních médiích tiskne (zvláště viz to blasfemické výrazivo na adresu patriarchy Kyrilla a prezidenta, ale to asi už nějak patří k úrovni soudobé západní kultury). Autora dokážu pochopit; je to homosexuál a člověk, který je zřejmě posedlý, a proto mu samotná existence pravoslavné církve musí nutně způsobovat téměř fyzickou bolest. Dobře tedy, víme, že se posedlostí zatemnění lidé takto chovají. Ale že to redakce Reflexu otiskne, už opravdu něco vypovídá o duchovním stavu společnosti a o skutečnosti, že jsme v duchovní válce a pod palbou.
Dnes už jako církev zřejmě nemáme sílu na takové články, jako je ten v Reflexu, patřičně energicky reagovat. Dříve jsme ji měli - v 90. letech jsme (většina kněží) podepsali otevřený dopis týdeníku Respekt, který se podobně hnusně vyjádřil o Srbské církvi. Tady je otevřený dopis, který jsme tenkrát na shromáždění sestavili a podepsali. Redakce Respektu se sice neomluvila, ale dávala si pak větší pozor na to, co o nás uveřejňuje. Podobné výroky se už neobjevily.
* * *

Nic, co útočí na církev zvenku, však není tak hrozné, dokud je církev vnitřně jednotná a konsolidovaná. To poslední, co jsme teď tudíž mohli potřebovat, je vnitřní rozklad, do něhož jsme letos zabředli. Ještě sice udržujeme formální kanonickou jednotu, ale (jak to vidím) už jsme ve stavu jakéhosi "mentálního" rozkolu, protože církev je rozdělená na dvě (či více) skupin, které spolu nedokážou najít společnou řeč. Jako by na nás dopadla kletba babylonské věže - mluvíme různými jazyky. A to je vskutku špatné a nevěstí to nic dobrého (kéž bych se mýlil!). Když poslouchám argumenty a výroky přicházející od druhé strany, připadá mi, že ti lidé snad žijí na nějaké jiné planetě a s naší realitou nemají nic společného. A pochopitelně musím připustit, že jim se zřejmě bude zdát to samé o mně.

Z duchovního hlediska lze tento jev snadno vysvětlit. Jak píše ap. Pavel, lidé se dělí na ty, kteří jsou uvažování světského (resp. tělesného), a na ty, kteří mají uvažování duchovní (viz Řím 8,6-9; pozor, nutný je pravoslavný překlad). Světsky myslící člověk nikdy nepochopí toho, kdo myslí duchovně. Vzájemně si nemohou porozumět. Jak už odpovídá dnešní době, nůžky se nám rozevírají a obě skupiny se dále a dále upevňují ve svém stavu. Moc bych si přál, aby v této věci byli ti, jejichž myšlení momentálně nerozumím, těmi osvícenými, kdo u nás uvažují duchovně, a já byl tím, kdo myslí jen světsky. Přál bych si to proto, že vliv této skupiny v církvi je významný a tito lidé mají moc "infikovat" (půjčuji si tento pojem od starce Paisije) svou zbožností a svým způsobem myšlení nezanedbatelnou část církevního společenství. Bylo by tedy pro církev dobré, aby právě oni byli těmi, jejichž způsob myšlení je osvícený blahodatí a posvěcený duchovním očištěním.

* * *

Hrozí či nehrozí nám rozkol nebo rozklad?

Na stránkách Ambonu dlouhodobě kritizuji rozkoly a rozkolnické chování. Činím to, co je v mých silách, abych rozkolu bránil a aby lidé věděli, co je to rozkol. Proto mě snad nikdo nemůže obvinit, že bych si rozkol přál nebo jej chtěl jakýmkoliv způsobem vyvolat či mu napomáhat. Z celého srdce si přeji, aby nám rozkol nehrozil, leč bohužel si tím nemohu být tak jist, jako náš vladyka Jáchym, který se na toto téma veřejně vyjádřil. Byl bych rád, aby to, co teď píši, bylo varováním a přispělo k tomu, že se případná hrozba nikdy nenaplní.

Samozřejmě je potřeba ctít názor biskupů a brát ho vážně - přinejmenším tím, že jej neignorujeme, ale přemýšlíme nad ním a snažíme se jej pochopit. A tak jsem se dle svých chabých sil snažil pochopit výrok vl. Jáchyma, který píše (viz web), že naší církvi určitě nehrozí rozkol. Třeba je to způsobeno, že hledím neočištěným zřením, ale tato slova mi nepřipadají jako přiléhavá k naší situaci. Samozřejmě, jsem jen kněz a nemohu vědět z jakých zpravodajských informací drahý vladyka čerpá. Ano vím, nejsem biskup a nemám tudíž ani zdaleka tolik možností sběru zpráv, jenže z pražské eparchie ke mně dolehlo už několik zvěstí, že lidé a farnosti uvažují o oddělení od místní zostuzené církve, v níž (jak se některým zdá) zavládla tolerance k homosexualitě a neschopnost (či neochota) nastolit řádné kanonické vedení.

Na farnostech jsou věřící dezorientováni a ptají se, jak mají rozumět tomu, co se to o nás každou chvíli píše v novinách. A teď se jistě budou ptát na reportáž, která se objevila v hlavním vysílacím čase na ČT1.

Naši farníci se začínají stydět před sousedy, že jsou příslušníky církve, kde se dějí věci typické pro podsvětí. Církve, která se ocitla bez metropolity a zůstává stále bez pražského biskupa, zrovna v době (jaká náhoda!), kdy má stát začít dávat restituční milióny. A ti, kteří teď obsadili místa, odkud budou peníze spravovány, jednohlasně ubezpečují, že o peníze tu vůbec nejde. Tohle má kněz obhájit před věřícími? A jak to mají obhájit pravoslavní farníci před svými příbuznými či sousedy? Tomu přece neuvěří ani poslední vesnický bramborář.

A jak si mají naši věřící vysvětlit, že vrchní kněz z hlavního města nemůže televizní reportérce doložit, co jí před chvílí do kamery tvrdil o údajných podvodech minulého církevního vedení? Rád bych touto cestou doručil všem, kteří mají církevní situaci na starosti, nedobrou zprávu: "Naši věřící začínají mít pocit, že současnému církevnímu vedení asi nezáleží na tom, jak církev před společností vypadá."

Jak jinak si mají vysvětlit, že si správce pražské eparchie může dovolit chovat se nepatřičným způsobem, který se od vedoucího církevního činovníka neočekává? Děti ukazují našim věřícím na internetu, jak se tam jeden z hlavních zástupců naší církve (jemuž vladyka Jáchym nyní v otevřeném dopise vyjádřil svůj obdiv) bez obalu přiznává k extrémismu a říká ve světském médiu o Evropské unii: "Aby ji čert vzal!" Co si pak o nás má inteligentní člověk pomyslet? A jednání vl. Simeona tam tento vrchní kněz přirovnává k chování cikánů. Nebo tato nepříliš důvěryhodně vypadající osoba tvrdí o nejvyšším představiteli naší církve, že prý "je nespokojen, protože svět nekojí jeho ambice" (toto a další invektivy viz zde a zde).

Jak tohle má farní kněz veřejnosti a našim věřícím vysvětlovat? Jak to, že to ostatní biskupové trpí? Takové nehorázné výroky už přece nelze považovat za žádnou věcnou diskusi, při níž je nutno ctít odlišný názor. Toto je už mediální střelba do starce a dehonestace hlavy naší církve. Už osm měsíců nám někteří naši noví lídři šijí z ostudy kabát - jedni svou aktivitou a jiní tím, že to dopouštějí či blokují snahy tomu zamezit.
Jak z jiné planety mi připadají tvrzení, která se tu objevují, v tom smyslu, že archim. Marek má jako správce pražské eparchie právo provádět personální změny apod. a vykonávat pravomoci vyhrazené jen biskupovi. To je zcela protestantský výklad ústavy! Správce eparchie má za úkol v co nejkratším čase připravit volby a do jejich konání zajišťovat jen to, co je nevyhnutelně nutné pro udržení chodu církve (tak nás to učili na škole); a pokud to nedokázal, musí být ihned vyměněn za někoho schopnějšího.

Další absurditou dnešních dnů je představa, že nadřízeným tohoto kněze, který je správcem uvolněné eparchie, není metropolita či metropolitní správce, ale celý posvátný synod. Tím je v praxi zablokována možnost tuto neřízenou nukleární střelu nějak eliminovat.
* * *

Prosím vl. Jáchyma za odpuštění, že s ním nemohu ve všem souhlasit. Zdá se mi, že vážnost situace trochu zlehčuje poukazem na historii moravské eparchie, která byla do příchodu vl. Nikanora dlouhou dobu bez vlastního eparchiálního biskupa. Chápu však, že naši mladší duchovní nemohou pamatovat, jak zdejší staří kněží ještě po mnoha letech hořce vzpomínali na neutěšenou situaci bez eparchiálního biskupa a jak naléhavě varovali, aby se už nikdy neopakovala. A to berme v úvahu, že tenkrát byla osiřelá moravská eparchie spravována knězem, který byl morálně na úrovni a mravně bezúhonným. (Důvodem, proč zde tenkrát nebyl dlouho biskup, není nic, co by se podobalo současnému kanonickému lapsu, ale příčiny byly ryze politické - komunisti bránili ustanovení biskupa. A navíc kolem toho nebyla taková celospolečenská ostuda, jako je dnes.)

* * *

Na úvodním citátu (a ve zbývající části citovaného článku v Reflexu) je vidět, jaký poměr má část naší společnosti k Rusům a k ruskému pravoslaví. Opravdu si myslíte, že pravoslavní z Východu při všech těchto těžkostech své společenské situace u nás, budou chtít ještě dlouho setrvávat v církvi, která se vlastní vinou zdiskreditovala před místní společností? A o chuti velké části Ukrajinců zavést si u nás filaretovský rozkol ví snad každý farář (velké části z nich je vlastně jedno, jestli to bude Filaret nebo někdo jiný, hlavně když to bude ukrajinské). Spojení většiny ukrajinské imigrace s naší církví už dávno visí na vlásku a my jako faráři musíme vyvíjet značnou snahu, abychom toto jejich křehké napojení na místní pravoslaví udrželi. A k tomu nám házejí polena pod nohy nějací hodnostáři nahoře, kteří si zde už 8 měsíců hrají jakési své mocensko-finanční hry, jimž nikdo nerozumí, a lehkomyslně a bezohledně tím potápějí zdejší církevní bárku. A když se nějaká ostuda provalí, tak se všechno svádí jen vladyku Kryštofa, jako by právě on stál za vším, co se tu kvůli nezkušenosti či u některých přímo diletantismu, nemravnosti a snad i zlé vůli některých církevníků hroutí.

S vl. Jáchymem souhlasím v tom, že poslední televizní pořad byl pro obraz naší církve před společností katastrofou: "Těžko jsme mohli naší církvi udělat horší vizitku, těžko jsme mohli více lidí od naší svaté víry odradit." Jenže může za to onen televizní pořad, resp. jeho tvůrcové? Dostal tam přece slovo i arch. Marek a otec Šuvarský. A z jejich výstupu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Pořad jen ukázal, jak na tom jsme. Není trochu divné zlobit se na zrcadlo za to, co v něm vidím? Protože však žijeme každý už na úplně jiné planetě, tak se asi těžko shodneme, kdo tuto ostudu (resp. tento stav naší církve) zavinil.

To, co vidím já, je holá skutečnost, že právě v tyto dny předložil vl. Simeon jasný a kanonický návod, jak řešit naši situaci a jak zvolit pražského biskupa (viz příspěvek č. 947). Je to rychlé a snadno uskutečnitelné. Šest kandidátů by mohlo okamžitě nastoupit do voleb. A to, co ještě vidím, je, že jsou tady jiné síly, které si zvolení biskupa asi nepřejí, resp. řešit situaci nechtějí a tvrdí, že času je dost a není kam spěchat. Sice chrlí spoustu medových slov o tom, jak je potřeba neblahý stav církve ukončit, ale v praxi to, co vl. Simeon navrhuje, rozmazávají, mlží, odvádějí pozornost jinam, uhýbají, odkládají, přicházejí s různými neústavními návrhy a jejich povědomí o kanonické praxi církve je žalostné.

A to raději hlouběji nerozebírám nemravné útoky na stáří vl. Simeona, což je od mladších duchovních nejen směšné a trapné, ale i ubohé a zavrženíhodné a hlavně nekřesťanské. Bohužel někteří vysoce postavení duchovní se zde po abdikaci vl. Kryštofa začali chovat způsobem, který se jim nepřísluší, neočekává se od nich a dokonce překračují své pravomoci. Neuvědomují si, že se tím sami diskreditují a vylučují se z morální posloupnosti poslušnosti. Který kněz bude upřímně poslouchat biskupa, jenž sám neposlouchá svého prvního mezi rovnými? A jakou úctu si může nárokovat biskup, který se nezastane urážené hlavy církve? Proč by měl normální věřící ctít kněze, který veřejně a opakovaně shazuje hlavu místní církve? Není to duchovní slepota takto se chovat k hlavě církve či takové chování mlčky schvalovat? Vždyť vl. Simeon je - díky svému stáří, zkušenostem a vzdělání - mezi všemi ostatními členy současného synodu jediným garantem jeho věrohodnosti.

A tak se ptám: "Není na čase akceptovat návrh vl. Simeona?" Je to přece návrh nejstaršího biskupa. V této situaci není už čas na jalové diskuse či nekonečné polemiky a prosazování svých osobních představ. Jsme v naprostém rozkladu a biskupové - chtějí-li být užiteční - musejí pro dobro církve v takovou chvíli zapomenout na vlastní ambice a podpořit svého nejstaršího hierarchu. Jinak by se mohlo stát, že věřící dojdou k názoru, že je na čase, aby jim řekli (tak, jak se to v naší církvi už jednou, kdysi dávno stalo): "Tak, vaše přeosvícenosti, a ven. Takového biskupa nepotřebujeme."

Ctíme své biskupy, chceme je mít rádi a důvěřovat jim. Máme pochopení i pro některé jejich lidské slabosti a nedokonalosti, které se nevyhnou žádnému člověku. Skláním se tímto před všemi třemi biskupy, kteří jsou nyní v Pravoslavné církvi v českých zemích. Mám osobně všechny tři lidsky rád a na každém vidím něco, co obdivuji. Rád bych se dožil doby, kdy se budeme moci všichni s upřímnou láskou obejmout. Nyní se ale musí oni tři dokázat domluvit a sjednotit, obnovit mezi sebou lásku, důvěru a spolupráci. Tím dají celé církvi příklad, který pak můžeme napodobit. Pak se zase sejdeme všichni na jedné planetě.

Teď je zřejmě poslední příležitost, kdy mohou všichni členové synodu dokázat, že nejsou "skupina pokrytců, kteří z ambonu lidem lžou a dychtí při tom po penězích ... a kteří neslouží Bohu, ale pustili mezi sebe ďábelskou moc" (řečeno slovy v Kristu nejmilejšího biskupa Jáchyma). Teď se mohou všichni zúčastnění podřídit nejstaršímu, ukázat ostatním v církvi příklad hodný následování a dokázat, že nebojují o miliardu, ale jde jim o dobro církve, a přesvědčit tím i ty, kdo žijí v současnosti na jiné planetě, než oni (jako např. já).


P.S.
Dnes volali věřící z pražské eparchie, že chtějí založit podpisovou akci na podporu vladyky Simeona a jeho ideje zříci se restitucí. Nevím, jestli k tomu opravdu dojde. I oni však vidí, že nebude-li návrh vl. Simeona na volbu biskupa přijat, je to už asi jediná cesta, jak zklidnit místní situaci.

Skutečnost, že naše církev není morálně zralá na řešení restitučních dávek, je už dlouho do očí bijící (psal jsem o tom na Ambonu před více než rokem: Dar z pekla? (817), Ještě k církevním restitucím (822).

Tam jsem už před rokem na podzim uvažoval, že kvůli restituovanému majetku "se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo. ... Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím."














Zobrazit
příspěvek
č. 949
jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2013
Odpověď na dopisy

Petice vyzývající, aby se naše církev zřekla restitucí

Protože mi začaly chodit žádosti lidí, kteří se chtějí podepsat pod petici za zrušení účasti Pravoslavné církve v českých zemích na začínajících církevních restitucích, reaguji takto hromadně, abych nemusel odpovídat jednotlivě.

Pokud vím, petice není (zatím?) realizovaná. Já osobně se žádnou petici organizovat nechystám. Pokud petice bude (a dozvím-li se o ní), dám sem o ní zprávu.






Zobrazit
příspěvek
č. 950
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 28. 11. 2013
Na začátek předvánočního půstu

Ilustrace k tomu, jak se "zbožně postíme".











Zobrazit
příspěvek
č. 951
jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 12. 2013
O zlaté rybce

Vtip k naší aktuální situaci v církvi

Pravoslavný farář sedí takhle u Vltavy a chytá ryby. Vtom se prut ohne, vlasec se napne a ryba zabrala. Vytáhne ji na břeh a ryba promluví lidským hlasem: "Pusť mě. Jsem zlatá ryba, mohu ti splnit nějaké přání." Farář ji tedy hodí zpátky do vody a říká: "No, tak co třeba... Teď je ta válka v Sýrii, tak bys s tím mohla něco udělat, ne?" Ryba se rozčílí: "Hele, já jsem jen obyčejná vltavská zlatá ryba. Vyřizuju záležitosti lokálního charakteru. Nějaká válka někde na druhým konci světa - to je na mně moc. Přej si něco jinýho!" Kněz tedy pouvažuje a povídá: "Tak bych si přál, aby se v naší církvi všichni stali láskyplnými, nezištnými, snášenlivými lidmi, kteří se k sobě chovají jen slušně, umí se vždy domluvit a mají pro sebe vzájemné pochopení." Ryba to poslouchá, hluboce se zamyslí, a pak se zeptá: "Kde že byla ta válka?"









Zobrazit
příspěvek
č. 952
jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2013
Z došlé pošty: naše církev v rozkolu

Prohlášení arcibiskupa Simeona
arcibiskupa olomoucko-brněnského
metropolitního správce Pravoslavné církve v českých zemích
a na Slovensku



Pravoslavnému duchovenstvu, věřícím a veškeré církevní veřejnosti.

Upozorňuji duchovenstvo a věřící Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na skutečnost, že po dnešním (9. 12. 2013) zasedání posvátného synodu jsem zůstal jediným kanonickým představitelem naší místní pravoslavné církve. Ostatní členové posvátného synodu se na dnešním jednání bohužel zachovali v rozporu s posvátnými kánony, což je dovedlo k tomu, že se dostali do vzpoury vůči řádnému současnému nejvyššímu představiteli naší církve a do pozice rozkolu vůči pravoslavné církvi.

Jsem tímto jejich chováním otřesen a dovoluji si tvrdit, že jsem tento vývoj situace nezpůsobil, nepřál jsem si jej a nenesu za něj odpovědnost. Přál jsem si jen řešit problém uprázdněnosti pražského arcibiskupského stolce v těch intencích, jak jsem to nedávno veřejně sdělil ve svých dvou otevřených pastýřských listech, jejichž obsah je po církvi známý. Domnívám se, že ostatní členové posvátného synodu si však vyřešení neblahé situace v pražské eparchii nepřejí, a proto nakonec otevřeně zavrhli kanonické a ústavní principy, což je přivedlo do rozkolu.

Upozorňuji, že zpráva o průběhu dnešního zasedání posvátného synodu, která je uveřejněná na webových stránkách www.pravoslavnacirkev.cz obsahuje nepravdivé informace.

Vyzývám všechny naše ostatní duchovní a všechny pravoslavné věřící naší církve, aby přestali považovat arcibiskupa Rostislava, arcibiskupa Juraje a biskupa Jáchyma za kanonické pravoslavné duchovní a semkli se kolem jediného kanonického archijereje naší církve, kterým jsem po dnešních událostech zůstal jedině já. Je mi líto, že ostatní členové našeho synodu zvolili cestu vzpoury a rozkolu a budu usilovně pracovat na uklidnění současné rozbouřené situace. Budu postupovat výhradně cestou posvátné pravoslavné tradice a kánonů svatých otců, a k tomu požádám o pomoc ostatní světové pravoslavné církve – především Konstantinopolský patriarchát. Jsem si jist, že tímto způsobem se s Boží pomocí podaří překonat nejen kritickou situaci, která dnes nastala, ale zároveň vyřešit i problémy, jimiž trpí naše církev již od dubna letošního roku.

Žádám tímto všechny duchovní správce a veškeré kněžstvo, aby při bohoslužbách jako svého kanonického archijereje vzpomínali, až do doby vyřešení této situace, pouze moje jméno. Tím bude každá taková bohoslužba zasazena do duchovní jednoty s kanonickým pravoslavím. Pastýřsky vás žádám, abyste se zdrželi jakéhokoliv církevního společenství s rozkolnými biskupy.

Naléhavě jako váš pastýř prosím o zachování církevní jednoty a udržení celé naší církve na cestě svatootcovské posvátné tradice a v kanonickém spojení s ostatními hlavami pravoslavných církví ve světě, především s Jeho svatostí ekumenickým patriarchou Bartolomějem.

V blízké době svolám Posvátný Synod za účelem nápravy situace a budu církevní veřejnost informovat o dalším vývoji.

S arcipastýrským požehnáním a láskou v Kristu

Váš

+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský
metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Dne 9. prosince 2013


* * *

English translation

Zayavlenie arhiepiskopa Simeona k raskole v tserkvi: PDF

* * *

Pozn.
Zvýraznění částí textu je dílem redakce Ambonu.


* * *

(Originál prohlášení v PDF)













Zobrazit
příspěvek
č. 953
jednotlivě

Administrátor --- 12. 12. 2013
Napsali o nás

Blesk: Drsná hádka v církvi: Miliardu z restitucí chtějí shrábnout Rusové!

Článek v jednom z nejčtenějších deníků

Pár výňatků z článku:
Hádka, nadávky a křik. Tak skončila včerejší schůzka vedení české pravoslavné církve. Znepřátelené frakce válčí o to, komu připadne více než miliarda z církevních restitucí. Podle zdroje Blesku se Rusové snaží uspořádat puč a převzít moc i peníze.

Na včerejším setkání vedení církve ... se podle zdroje Blesku ostře pohádali zástupci oficiálního vedení se sídlem v Istanbulu a příznivci ruské odnože. Podpořit je dokonce přijel i moskevský metropolita Hilarion. ... Základem sporu je boj o peníze. Česká pravoslavná církev má totiž brzy dostat první část peněz z církevních restitucí, tedy 38 milionů korun. „Mocná ruská pravoslavná církev se chce v Česku těchto peněz zmocnit. Její přívrženci postupně přejímají vliv. Jsou rušeny farnosti, kněží dostávají výpovědi z práce, probíhá zastrašování,“ popsal zdroj.
Celý článek
Protože takových článků se může v našich novinách brzy objevit celá řada, stojí za to trochu se nad tím zamyslet. Proto tento komentář k citovanému článku:

Především pro mne - jakožto pro Čecha, který miluje Rusy, - článek znamená vznik obav o mé ruské přátele a obecně o Rusy u nás žijící. Ještě pár takových článků a zdejší Rusové se tu mohou ocitnout ve velice nepříjemné společenské situaci. Mám obavy, jak by se jim u nás v blízké budoucnosti žilo, kdyby zvítězil směr, kterým se vykročilo pondělními událostmi na synodu. Kdyby se totiž prosadila vyhraněně proruská orientace naší církve, stane se to brzy po společnosti známé a dostaneme se všichni pod palbu médií - např. jako údajná pátá kolona Moskvy, či jako relikt osmašedesátého roku atd. (Už to občas z jistých míst slýcháme, ale zatím to byly spíše ojedinělé výkřiky několika rusofobů.) Pak už nebude obtížné rozdmýchat ve společnosti vlnu nenávisti proti zdejší církvi. Doposavad jsme byli - my všichni, pravoslavní Češi i Rusové - zde respektováni, protože jsme byli zcela samostatná, nikým z Ruska neřízená, česká pravoslavná církev. Jenže tento (už trochu vratký) respekt může rychle pominout, bude-li naše církev dále kormidlována na kurs, jaký právě nabírá.

* * *

Nevím, zdali si ti tři mladí nezkušení biskupové, kteří se (prý pod taktovkou Moskvy) postavili proti vladykovi Simeonovi, uvědomují, jak strašný je pohled na to, co činí. Člověk nemusí být ani pravoslavný a dokonce ani křesťan, aby si uvědomil skandálnost situace, kdy se mladí srotí proti staršímu. Úcta ke stáří je imperativ obecně lidské morálky a mravnosti. Svrhnou-li mladí biskupové z čela církevního vedení svého nejstaršího spolubratra, nemohou sami očekávat od nikoho soudného žádnou úctu. A je-li tento nejstarší z nich o padesát let déle na světě než ten nejstarší z "biskupské mládeže", pak snad každý - křesťan i nekřesťan - chápe, že se děje něco zvráceného. Aby byl výsměch přikázáním Desatera (cti otce svého a matku svou...) i pravoslavné spiritualitě (založené na starcovství) dokonán, dosadili na místo svrženého starce právě toho biskupa, které je z nich všech nejmladší (čili tento synod nyní vede biskup, který není biskupem ještě ani dva roky).
Zvláště znepokojivé je, že tento duch "vzpoury mládeže" se už nějakou dobu šíří po církvi. Je to vidět na chování některých mladších kněží i na chování některých mladých věřících vůči duchovenstvu. To je pro život církve snad ještě horší jev, než všechny kanonické přestupky dohromady. To by však bylo na jiné úvahy.
Bojím se, že i ta část veřejnosti, která se zajímá o křesťanství a církve, si toho všimne a že nám vzpoura mladých biskupů udělá (další) veřejnou ostudu. Takové věci se prostě nedělají a určité principy se nepřekračují. Tečka.

* * *

Avšak zpět k našemu původnímu tématu zamyšlení nad novinovým článkem. Mám nyní skutečný strach o své zdejší přátele z Ruska, protože právě provedený převrat v církvi jim mezi Čechy dělá nebezpečnou ostudu (ačkoliv zrovna zde žijící Rusové s tím ve své většině nemají nic společného). Uvědomují si čeští a slovenští vysocí církevní činovníci, jak nebezpečné tady pro Rusy zde žijící je cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo nějakou intervenci z Moskvy? Už teď jsem někde na internetu četl názor, že na církevní rovině zde hrozí opakování osmašedesátého roku!

Pokud teď - v bouřlivé době církevních restitucí (kdy národ vlivem krize chudne, ale církev bohatne) - u nás začne posilovat vliv Moskevského patriarchátu, může nám Rusko prosazováním svého vlivu v Čechách a na Moravě prokázat skutečně medvědí službu. Mám obrovské sympatie k Rusku a Rusům, a s bolestí hledím na rostoucí averzi, která je na Západě (i v České republice) v posledních letech proti Rusku různými temnými silami rozdmychávána. Samozřejmě s touto štvavou kampaní z celého srdce nesouhlasím, ale nemohu nevidět, že jí část naší společnosti podléhá. A nyní dostanou tito protiruští a protislovanští štváči další munici - a to naservírovanou na stříbrném podnosu přímo od naší církve.

Česká veřejnost je rozčílená církevními restitucemi a fámami, že část restituovaných peněz by mohla proudit skrze římsko-katolickou církev do Vatikánu. Nikdo už rozlícené anticírkevní Čechy nepřesvědčí, že všechny tyto peníze zůstanou v České republice. A teď se Češi z novin ještě dozvědí, že restituované peníze, které dostane zdejší česká pravoslavná církev, půjdou do Moskvy. To je pro některé Čechy ještě horší představa než Vatikán. Pro senzacechtivé novináře bude snadné, aby lidový hněv uvalený na římsko-katolickou církev obratně přesměrovali na pravoslavné Rusy a na Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu. Fáma o tom, že restituované peníze "shrábnou Rusové", bude pro Čechy jako mávat rudým hadrem před očima býka. Obávám se, že by to, co v pondělí za mlčenlivého souhlasu moskevských vyslanců spáchali v synodu mladí proti svému nejstaršímu, mohlo (nedej, Bože!) nakonec vyústit v pogromy proti zdejším Rusům či proti všem našim pravoslavným chrámům.
Už teď se místní Rusové na jednom svém novém chrámu neodvažují - kvůli realistickým obavám z reakce okolí - vztyčit na střeše pravoslavný kříž. V Olomouci se ani za dvacet let svobody neodnaučili obyvatelé říkat pravoslavnému chrámu: ruský kostel. Jednotliví Rusové se občas svěřují, jakých ústrků se jim občas dostane od českých spoluobčanů. Být zde Rusem není vždy snadné. Jedné ukrajinské rodině nedávno zapálili chatu (zřejmě někteří sousedé) a bylo slyšet posměch: "Rusákům shořela dača." I zastupitelství Moskevského patriarchátu v Karlových Varech už prý má nějaké zkušenosti se sprejem na omítce (kvůli kauze s nestoudnými punkerkami.) A tak bychom mohli pokračovat.
Ruského pravoslaví si všichni v církvi nesmírně vážíme, ruská zbožnost je nám inspirací a dává nám sílu. Jenže české společenské poměry se dramaticky liší od Ruska. Mentalita Čechů je úplně jiná než Rusů. Nedej, Bože, aby se v církevní verzi opakoval scénář invaze roku 68, a pár nerozumných a nezkušených vysokých duchovních k nám pozvalo "bratrskou pomoc" z Moskvy (a nemusí to přímo udělat nějakým "zvacím dopisem", Čechům k hněvu bohatě postačí, když to jen bude vypadat, jako by si k nám naše pravoslavná církev takovou intervenční pomoc povolala či jako by nějakému nátlaku z Moskvy podlehla). A jestli to tu začne skrze ty tři mladé biskupy řídit Moskva, pak tím zřejmě nejen rozbije místní pravoslavnou církev, ale také poškodí pověst všeho ruského v české společnosti. Pozitivní obraz pravoslaví, který zde pravoslavné generace v povědomí naší společnosti tak těžko budovaly, přijde vniveč. Naše církev se změní na ghetto a rozkoly budou vznikat jeden za druhým.

Proto bych rád apeloval na všechny, aby anulovali pondělní zasedání synodu, překonali rozkol, vrátili se k jednomu stolu a pokračovali dál pod vedením nejstaršího. To je, myslím, jediná cesta, jak se vyvarovat neblahého vývoje, který by mohl hrozit. Mladší tím ukáží příklad pokory, a tak si opět zaslouží úctu a následování. Chyby děláme všichni, katastrofa však nastává až tehdy, když si je nepřiznáme, ale lpíme na nich a neoblomně pokračujeme po cestě hříchu, nemorálních kroků a nekanonických skutků.

* * *

Chci tímto vyjádřit lásku a úctu k ruskému pravoslaví a k Ruské pravoslavné církvi. Naléhavě však prosím, nepodporujte to, co v očích české veřejnosti není církvi ku prospěchu a co vytváří o naší pravoslavné církvi pochybný obrázek v očích Čechů a Moravanů. Prosím Ruskou pravoslavnou církev: myslete i na naše drahé bratry, příslušníky vašeho národa zde žijící, aby se nedostali do nepříjemné situace v České republice. Ať zde nezpůsobíte škodu sobě i nám. V české společnosti je stále vůči Rusku a Rusům mnoho předsudků a média jsou zde většinou spíše prozápadně orientovaná. V otázkách vztahů k Rusku, které jsou v naší společnosti a našem národě z historických důvodů nesmírně citlivé, je potřeba si počínat s největší opatrností a delikátností.

P.S.
Samozřejmě, pomoc a rada z vnějšku je v rámci katolicity světové pravoslavné církve vítána - zvláště v naší situaci. Ale tato podpora a projev katolicity se musí dít kanonickým způsobem a kráčet kanonickými cestami. Kanonický způsob pomoci zvenku jakožto projevu jednoty světové církve na rovině nejvyšší hierarchie je pouze jediný - řádná oficiální návštěva na pozvání hlavy místní církve a ve spolupráci s touto hlavou. Vše ostatní není kanonické a není ve skutečnosti výrazem církevní katolicity. Touto cestou k nám však byli pozváni jenom zástupci Konstantinopolského patriarchátu.


















Zobrazit
příspěvek
č. 954
jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2013
Video do těchto pošmourných dnů

Videopodobenství: Let There Be Light

Před pár týdny jsem si z internetových zdrojů zkompiloval krátké video. Není to tedy přímo církevní snímek a není potřeba v tom hledat nějaké věroučné pravdy. Jedná se spíše o pocitovou záležitost. Zdálo se mi, že nějak vystihuje naši aktuální situaci (a zdá se mi to poslední týden čím dále tím více). Takže komu je z té cesty, kterou asi nastupujeme, také trochu smutno, může se tím trošku odreagovat.



Zde je video v plném rozlišení (značný rozdíl)













Zobrazit
příspěvek
č. 955
jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2013
Nový překlad

Minea pro prosinec (do vánoc)

Svátková minea - PROSINEC - IV. díl (1. polovina měsíce).
POZOR - letos pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
4. prosinec – Sv. mučednic Barbory a Juliány; ctihodného Jana Damašského
5. prosinec – Ctihodného Sávy Posvěceného
6. prosinec – Svt. Mikuláše Divotvorce
9. prosinec – Početí přesvaté Bohorodice ve svaté Anně
12. prosinec – Ctihodného Spyridona Divotvorce, episkopa trimyfuntského


Minea svátková - prosinec (1.) (textová část)
Brožura A5 (32 str.) (12/2013) v. 0,31
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-svatkova-broz.pdf (3,7 M)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-svatkova-w.pdf (3,7 M)



Minea - prosinec (1.) - notář (příloha s notací některých hymnů)
Brožura A5 (16 str.) (11/2011) v. 0,3
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-svatkova-noty-broz.pdf (1,1 M)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-svatkova-noty-w.pdf - pozor notová sazba jde přes dvoustránku (1,1 M)








Zobrazit
příspěvek
č. 956
jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2013 (20. 12. 2013)
Z došlé pošty - z ústředí

Třetí pastýřský list

metropolitního správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-bměnského Simeona

Vážené sestry a bratří , důstojní otcové,

Dříve , než se zamyslíme nad tím, co nás potkalo a co si počneme, chtěl bych poděkovat všem, kdo pochopili smysl mých předcházejících pastýřských listů a kdo mi vyslovili důvěru. Těm, koho jsem svým jednáním zmátl nebo vyvolal nesouhlas, se pokusím vysvětlit své pohnutky. Situace naší autokefální církve vůbec není jednoduchá a ti, kdo v ní nesou nějakou zodpovědnost, to vůbec nemají lehké. V minulých listech jsem se snažil, tak jak mne to učili moji duchovní učitelé, v jádru chyb svých bližních hledat omyl, nikoliv zlou vůli , a zbavovat je těchto chyb tím, že na omyl upozorním. Budu se snažit držet se týchž zásad, i když se zdají stále méně účinné. Mají však přátelé Kristovi jiné zbraně? Mají své předpisy, které vytvářejí jednotu pravoslaví. Ale budou-li i ty pošlapány?

Po odstoupení metropolity Kryštofa nastalo u nás typické přechodné období, pro které má naše ústava přesný scénář: Do čela církve stane Posvátný synod, jeho předseda je dočasně hlavou autokefální církve, „metropolitním správcem", kterým jsem se stal já. Správcem osiřelé eparchie, pokud nemá pomocného biskupa, se zvolí někdo z kněží, ale jeho pravomoc je omezená jen na to, co nepřesahuje pravomoc kněze, na to, co je více administrativního charakteru. Kanonickým správcem, jaksi dozorcem nad eparchií je jmenován některý ze sousedních biskupů. On pak po celou dobu, co je eparchie uprázdněna, zajišťuje to, co přesahuje práva kněze: svěcení, potvrzení soudních výnosů a dohled na mnišstvo a monastýry. Hlavním úkolem správce eparchie je samozřejmě do čtyřiceti dnů spolu s eparchiální radou zajistit a provést volbu nového biskupa. Správcem pražské eparchie se stal otec archimandrita Marek Krupica, který však pojal svou funkci poněkud jinak, než se předpokládalo a než předpokládala církevní ústava. Kanonického biskupa že nad sebou nepotřebuje , bude-li třeba někoho vysvětit, požádá biskupa, který bude zrovna po ruce, soudní moc, která patří výhradně biskupům, převzal plně do svých rukou. Pražská eparchie se tak stala jediným pravoslavným biskupstvím na světě , které nad sebou nemělo biskupa, ale kněze. Vytkl jsem mu tuto úchylku v dopisu. Odpověděl mi, že jsem starý a senilní a že ke mně nemá úctu. Způsob výkonu své funkce nezměnil, zmocnil se však navíc metropolitní rady a její úřad takřka zrušil. Za osm měsíců svého panování sice dvakrát svolal eparchiální shromáždění na volbu biskupa, ale vždy byli předem zredukováni kandidáti tak, aby zůstali jen ti nepřijatelní. Věřící se domáhali dalších kandidátů, ale byli zamítnuti, aby nakonec bylo prohlášeno, že věřící jsou příliš roztříštěni, než aby byli schopni zvolit pražského biskupa. Že se volba pražského biskupa odloží o rok o dva, zatím se zvolí metropolita, a to tak že bude zvolen z jediného kandidáta, Rastislava prešovského, protože předepsaný protikandidát, arcibiskup pražský, nebude. Je to protiústavní, ale těm, kdo zachvátili v církvi moc, to sotva vadí. Připomínám svá slova ze závěru svého druhého pastýřského listu, že jde o posílení moci některých kněží v naší církvi, „ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby."

Myslím, že je potřeba seznámit vás podrobněji s průběhem zasedání posvátného synodu 9. prosince 2013, který vladyka Rostislav označil za převrat.

Je právem a povinností předsedy stanovit program jednání a řídit je. Bez jednoho pokynu nesmí být mluvčí přerušován, on rozhoduje o formulaci usnesení a dává hlasovat. Na tomto zasedání tři vladykové pokyny předsedy ignorovali. Vladyka Rostislav hlasoval vlastně o sobě, neboť jeho navrhli na mé místo. Není to přípustné . Vladyka Jáchym hlasoval ve chvíli, kdy podle ústavy nebyl členem Synodu. Jednali, aniž jim bylo uděleno slovo.

Jejich hlasování nelze uznat za platné, stejně jako usnesení o lednovém sněmu, na kterém se dohodli, když už
zasedání bylo rozpuštěno.

Právě dnes, když píši tento list, přicházejí mi první vánoční blahopřání. Slovy jednoho z nich bych rád blahopřál i vám: Moji milí, zdravím vás v předvánočním čase Je mi líto, že jste se v posledních měsících museli dožít tak stupňujícího se neomaleného boje v touze po moci nejen ve světě, ale právě v církvi, které jste zasvětili život. Přeji Vám brzké vyřešení těchto bolestivých problémů návratem všech zúčastněných ke zdroji pokoje - k betlémskému Dítěti , jeho zaslíbení a pravdě . .. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Kristus se rodí! Oslavujte!
Váš

+ Simeon

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Praha 18.prosince 2013

Originál listu v PDF





Zobrazit
příspěvek
č. 957
jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2013
Naše doba

Starec Ioann Kresťjankin

Na stránce Pravoslavný křesťan je citace starce Ioanna Kresťjankina. Opravdu přiléhavá slova k době a situaci, do níž jsme vstoupili.




Dokumentární film s archivními videozáznamy z Pskovsko-pečerského monastýru, v němž vystupuje i tento známý (nedávno zesnulý) starec, můžete shlédnout zde (s českými titulky).










Zobrazit
příspěvek
č. 958
jednotlivě

Administrátor --- 22. 12. 2013
Z došlé pošty

Na webu pražské eparchiální rady byl zveřejněn dopis emeritního metropolity vl. Kryštofa biskupům

Emeritní metropolita českých zemí a Slovenska
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Těšov 20.12.2013

Drazí vladykové, modlíme se spolu s bratřími v našem monastýru, věříme, a neztrácíme naději, že v nejbližší době nám Bůh pomůže překonat všechny problémy a naše církev bude dál v pokoji pracovat ke spáse lidských duší jí svěřených. Naneštěstí se opětně dovídám, že někteří mou osobu spojují s jednáním těch, kteří se protiví Posvátnému synodu. Již několikrát jsem toto nařčení odmítl a obracel se na vás členy Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, abyste mi pomohli je vyvrátit. Nedávno, a já věřím, že to bylo pouze pod tlakem okolností, arcibiskup Simeon ve svém prohlášení ze dne 9. 12. 2013 napsal, že ostatní členové synodu si vybrali cestu vzpoury a rozkolu a jsou nekanoničtí. Toto prohlášení je skutečně nebezpečné a vybízí k rozkolu. Rád bych vás proto ubezpečil, s plnou odpovědností, jako dlouholetý archijerej a bývalý kanonický představitel naší Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, že Posvátný synod má právo většinou svých členů ustanovit i odvolat dočasného správce metropolitního stolce. Prosím vás, i když jste byli v poslední době nějak pohoršeni, abyste zachovali jednotu naší církve, která je velikým a vzácným darem Svatého Ducha.

V lásce Boží Váš

+ Kryštof

Monastýr Proměnění Páně

Milíkov - část Těšov č. 37, 350 02 Cheb,
CZECH REPUBLIC,

Zde v PDF









Zobrazit
příspěvek
č. 959
jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2013
Z došlé pošty

Nová kniha: Sláva Bohu za vše

Důstojní otcové, vážené sestry a bratři.

Dovoluji si vám nabídnout právě vydanou knížku "Sláva Bohu za vše".
Jde o překlad duchovních poučení světců ruské církve 19. století.

V knížce najedete:
výběr z poučení Amvrosije Optinského, poučení sv. Serafima Sarovského (pokud je nám známo, tak poprvé kompletně v češtině), úryvky z knihy "Můj život v Kristu" od sv. Jana Kronštadského, a podstané úryvky statě "O prelesti" od sv. Ignatije Brjančaninova.

V druhé části knihy je modlitboslov (ranní a večerní modlitby, paschální hodinky, akathist Sláva Bohu za vše a další modlitby).

Překlad: o. Antonij Drda.
Kniha má 200 stran formátu A6 a stojí 100,- Kč + poštovné (v Praze je možné domluvit se na osobním předání).
V příloze najdete náhled titulní stránky a ukázku.

V případě zájmu mi napište na mail JPreucil/zavinac/seznam.cz

V Kristu
Jiří Přeučil








Zobrazit
příspěvek
č. 960
jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2013 (29. 12. 2013)
O malém svátku s velkým významem

Ke svátku početí přesv. Bohorodice

Svátek vzpomínající na událost, kdy byla svatou Annou a Jáchymem počata Panna Marie, patří k menším svátkům pravoslavného kalendáře. Událost, k níž se vztahuje obsah tohoto svátku, je však významná, protože patří k počátku, od něhož se odvíjejí dějiny naší spásy. Vždyť na příchod Panny Marie již bezprostředně navazuje příchod Spasitele. Proto je dnešní den vzácný, ač poněkud skrytý nenápadností tohoto malého svátku. Leč velké věci se často dějí v skrytu, když zraky mocných tohoto světa jsou obráceny jinam.

Jak ví pravoslavný teolog, v pojetí dnešní události tkví i jeden z výrazných rozdílů mezi věroukou pravoslavné a římskokatolické církve. Zatímco pravoslavní vyznávají, že událost početí nastala sice s přispěním Božího zázraku uzdravujícího neplodnost manželů Jáchyma a Anny, avšak jinak v principu přirozeným způsobem, tak západní křesťané nad to ustanovili dogma povyšující početí Panny Marie ve sv. Anně na zcela mimořádnou událost, vymykající se v samotném svém principu lidské přirozenosti. Toto dogma totiž stanovuje, že se jednalo o tzv. "neposkvrněné početí", při němž došlo k uchránění počaté Panny Marie od přirozeného poskvrnění tzv. dědičným hříchem. Mělo se jednat o mimořádný a jedinečný Boží zásah související s tím, že v budoucnu se Panna Marie stane matkou Kristovou, a proto bylo potřebné a nutné nedopustit, aby Matka Boží trpěla jakoukoliv poskvrnou způsobenou lidským hříchem. Tolik západní učení.

Tomuto rozdílnému pojetí stojí za to se u příležitosti letošního svátku trošku věnovat - a to hned ze dvou důvodů. Jedním je skutečnost, že specificky římskokatolické dogma o neposkvrněném početí proniká částečně i do pravoslavné církve. Jako všechny odchylky od střízlivé pravoslavné duchovnosti má totiž toto dogma kolem sebe jakýsi opar vroucí zbožnosti a větší úcty k přesv. Bohorodici. Z hlediska pravoslavné střízlivosti má však tato západní mariánská zbožnost spíše sentimentální charakter. Zastáncem tohoto nepravoslavného dogmatu byl prý leningradský metropolita Nikodim (Rotov) a veřejně se k tomu hlásí i nejméně jeden z kněží naší místní církve. Taková příchylnost k nepravoslavným dogmatům je samozřejmě z hlediska pravoslavnosti dané osoby jistým problémem. Druhý důvod k tomu, abychom se tímto tématem trošku zabývali, je skutečnost, že se za rozdílným západním a východním pojetím skrývá podstatný rozdíl v pohledu na princip naší spásy. A to už není nic bezvýznamného.
Na rovině teologie stojí za ustanovením dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie změna západního myšlení a církevního učení o tom, jakým způsobem zachránil Spasitel člověka od hříchu, a potažmo tedy změna víry a zbožnosti. Tak tedy k jádru problému - nyní probíraný dogmatický rozdíl mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví vyplývá z toho, že principiálně rozcházejí v řešení zásadní otázky: "Jakou lidskou přirozenost přijal Spasitel od Panny Marie? Čili v jakém stavu byla lidská přirozenost narozeného Ježíše Krista. Bylo to lidství neposkvrněné hříchem, které měl Adam před svým pádem, nebo to bylo lidství raněné pádem do hříchu, lidství poskvrněné, smrtelné, poškozené a nemocné?"

Hledání odpovědi na tuto otázku, není žádnou scholasticky nepodstatně hnidopišskou zbytečností. Naopak - je to samotné východisko našeho přemýšlení o tom, jak jsme byli spaseni, v čem vlastně tkví spása lidstva. A z toho následně plynou i úvahy, co činit a jak žít, abychom spěli ke spáse. Je to klíčový bod teologického oboru nazývaného soteriologie. A to jsou podstatné věci, od nichž se přece odvíjí celý způsob a charakter zbožnosti.

Západ vnímá spásu člověka spíše juridickým prismatem, jehož jádrem je teze o tom, že svým hříchem člověk urazil Boží spravedlnost, a proto musí umřít. Kdyby mu Bůh odpustil hřích jen tak, prostě kvůli své dobrotě, pak by to znamenalo, že Bůh není spravedlivý. Aby mohl Bůh člověku odpustit, musí být této uražené spravedlnosti přineseno zadostiučinění, a to učinil Boží Syn na kříži, na němž vzal na sebe spravedlivý Boží trest za hříchy celého lidstva. Taková je (stručně podáno) západní soteriologie. Proto si západ ze všech různých biblických pojmů pro záchranu člověku nejvíce oblíbil slovo "výkup", jako termín dobře odrážející právní podstatu tohoto způsobu myšlení.
Z našeho hlediska je termín "vykoupení" sice biblický, ale používaný svatopisci spíše v pedagogickém nikoliv dogmatickém kontextu. Neupíná se tedy k podstatě, ale má tehdejším lidem, kteří byli zvyklí na otrokářské reálie své doby, přiblížit osvobození člověka Kristem od otroctví hříchu. A v tomto kontextu je bezesporu výstižný.
Zatímco západ se vydal spíše racionalisticky-právní cestou myšlení a zbožnosti, tak pravoslavná teologie a spiritualita má terapeutický charakter. V největší stručnosti můžeme naše vidění situace popsat takto: hříchem do sebe člověk vpustil smrt, jeho lidství bylo poškozeno a onemocnělo. Ježíš Kristus uzdravuje naše nemocné lidství tím, že je přijal na sebe, do své boholidské osoby, v níž je vyléčil bezprostředním dotykem svého Božství. Když jsme kdysi ztratili přístup k Bohu, pak dnes spojením s Kristem se stáváme účastni jeho "kristifikovaného" lidství, tj. uzdravujeme se a získáváme tím přístup i ke Kristově Božství. Proces uzdravování našeho lidství začíná vtělením Božího Syna a dokonává se na kříži, na němž z lásky k člověku Kristus přijímá i utrpení a smrt - to poslední, co ještě zbývalo přijmout z našeho údělu, a Vzkříšením, jímž je uzdravení lidství uzavřeno a zjevuje se ve své slávě.

Z toho je zřejmé: aby mohl Kristus uzdravit padlé lidství, musel Boží Syn při svém vtělení přijmout od Panny Marie právě toto nemocné a smrti propadlé lidství. Dle staré christologické teze: Co na sebe Boží Syn nepřijal, to není uzdraveno a potažmo ani spaseno. Z toho vyplývá, že dle našeho pohledu na spásu člověka nejen nemohlo ale ani nesmělo být početí Panny Marie neposkvrněným. Panna Marie musela mít stejné lidství jako my, aby je mohla předložit Lékaři k léčení; čili aby od ní mohl toto nemocné lidství přijmout Spasitel a uzdravit je, což je klíčem k naší spáse.

Jedním z důkazů správnosti našeho myšlení je skutečnost, že v evangeliích vidíme na Ježíši Kristu všechny projevy nemocného lidství. Vidíme, že Kristus trpěl hladem a žízní, trápil se, cítil smutek a úzkost, plakal, potil krev. Především pak byl smrtelný - od okamžiku, kdy se Pán Ježíš jako vtělený Boží Syn narodil, už musel jednou také zemřít. Kdyby na sebe Boží Syn při svém vtělení přijal lidství, jaké měl Adam před pádem, byl by tělesně nesmrtelný, netrpěl by žádnou tělesnou ani duševní mukou. Tak to však hlásá západní víra, která na otázku, proč tedy Pán Ježíš např. plakal, odpovídá: "Protože chtěl zaplakat. Bylo mu smutno, protože chtěl být smutný atd." Z našeho hlediska pak ale tato odpověď navozuje takové pojetí spásy, které spíše připomíná jakousi hru.

Při početí Panny Marie tedy Bůh svým zázrakem odstraňuje překážky způsobující neplodnost manželského páru Jáchyma a Anny, a samotné početí se pak děje zcela přirozenými cestami. Panna Marie je následně Boží prozřetelností výchovou v Jerusalemském chrámu chráněna před pokušeními světa a pádem do osobního hříchu, a proto zůstává přečistou, jak ji vyznáváme. Titul "přečistá" se však vztahuje k jejímu osobnímu životu, nikoliv k nějakému výjimečnému (ba, co dím: unikátního) stavu její přirozenosti. A v tom je její velikost ve smyslu příkladu pro nás! Je stejným člověkem jako my, a proto se můžeme snažit ji napodobit. Těžko by mělo smysl snažit se napodobit toho, kdo je jinou bytostí, resp. má jinou přirozenost než my. Taková snaha o napodobení by měla zase jen charakter nějaké hry, resp. jakéhosi předstírání, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme.

Jak tedy uzavřeme toto krátké pojednání?

Snad je z výše napsaného zřejmé, že tu nejde jen o rozdílnost v dogmatické problematice. Jedná se o způsob myšlení. Čili jak smýšlíme o Bohu, o Kristu, o spáse a o věčnosti. Domnívám se, že mít správný způsob myšlení o spáse a potažmo o křesťanství je důležitější než formální vyznávání dogmatu. Jenom když hledíme na věci ze správného úhlu, můžeme uvidět to, co je podstatné. Je potřeba spatřit, jak se věci mají - čili jak na tom jsme a co s tím Bůh učinil a jak jeho medicínu správně užívat.

Dokážeme-li alespoň mlhavě nahlédnout náš nemocný stav, hlubinu bídy lidské duše po Adamově pádu do hříchu, začne se před nám odkrývat, proč přišel Kristus.

Když přicházíme ke kalichu a přijímáme přečisté Tělo a Krev Kristovy, spojujeme naše nemocné lidství s Kristovým uzdraveným lidstvím, s lidstvím očištěným a zbožštěným, a tak se dle míry naší připravenosti děje na nás to, o čem hovořil ap. Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus." Kristus uzdravil naše padlé lidství, které přijal od své Matky, a když se s ním spojujeme vírou, svatými Tajinami a ctnostným životem, uzdravuje i naše lidství od rozkladu hříchem.

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)

* * *

Dnešní svátek nás také učí, že Bůh stále pracuje a v skrytu chystá velké věci. Zdá se, že do budoucna budeme muset projevovat více smyslu, pro tuto skrytou Boží činnost, která je sice nenápadná, ale přesto je slavnější a významnější než cokoliv z tohoto světa. Tak chápali svou zbožnost a praktikovali víru první křesťané, kteří se necpali mezi mocné a nechtěli rozhodovat o státních věcech, ale žili stranou od marnosti světa své životy, které byly velké tím, co z nich učinil Bůh. Dodnes známe podrobnosti té dlouhé řady životů obyčejných křesťanů, z nichž si Bůh učinil své svědky (martyry). Ve své době to byli mnohdy společensky zcela bezvýznamní lidé. Ač jsou mezi nimi i nějací slavní a společensky uznávaní hodnostáři, většina svatých taková nebyla. O naprosté většině správců, oblastních vládců a ctihodných občanů dnes nevíme nic; o svatých, kteří pod těmito vládci trpěli, však čteme dodnes.

Když otěhotněla sv. Anna, kdo v tom viděl něco velkého a kdo vlastně o tom vůbec věděl? Jedině Jáchym a Anna chápali z andělského zjevení, že se tu děje něco nadmíru významného. Pár sousedů se snad radovalo s nimi z toho, že ti tak dlouho neplodní manželé budou mít děťátko. Ale představení starozákonní církve o tom nevěděli vůbec nic; dál kuli své pikle jak doběhnout Římany. A Římané - ti byli takových věcí nekonečně vzdáleni - nadále se opájeli pocitem světovlády a uspokojením, že přinášejí do všech končin tu jedinou pravou civilizaci. Herodes se stále jen třásl o svůj trůn a prováděl krvavé čistky v okruhu svých blízkých. Bůh nekonal spásu ani skrze jedny ani skrze druhé ani skrze třetího, nýbrž skrze neznámé staré bezdětné manžele.

Podobně jako to bylo v době Jáchyma a Anny, jako v době prvotních křesťanů, tak je to i dnes. To hlavní a co je významné v Božích očích se neděje před objektivy novinářů. Skutečně veliké věci se dějí ve skrytu při každé Božské liturgii a v osobních životech křesťanů. Tam se dějí ty velké bitvy a případně i velká vítězství - každá almužna, každý projev křesťanské lásky, každá upřímná modlitba a hlavně každá Božská liturgie.

V uplynulých staletích jsme si zvykli, že církev mluví do společenských záležitostí, veřejně se vyjadřuje a ovlivňuje svět. Kráčíme do doby, kdy si budeme zřejmě muset tomuto odvyknout, protože udržení tohoto společenského vlivu nebude nadále slučitelné se zachováním křesťanského ducha. A bez tohoto ducha není pravá modlitba a bez ní nezachrání jen samotné křesťanské věrovyznání člověka, i kdyby každodenně podepsal seznam všech věroučných dogmat a honosil se svou pravoslavností.

* * *

Svět dnes budí dojem, že se už definitivně a úplně zbláznil. Všude jen zvěsti o válkách, převratech a konspiracích. Zápasí se o zbytky nerostného bohatství a o poslední kousky světa, které ještě nejsou uchváceny pařáty mocností. Pár vládychtivých skupin bojuje o vliv, o hegemonii a dominanci nad světem. Jejich krutost vidíme na tom, s jakou lehkostí prolévají cizí krev. Nerozumné lidské masy jsou podněcovány ke vzpourám a převratům, aby samy rozbily své státy, přijaly cizí nadvládu a staly se otroky nějakých nadnárodních elit. Vše je zpřevrácené, nemravnost je vychvalována jako ctnost, zvrácenost a patologie jsou glorifikovány jako výkvět civilizace; kultura dopadla na dno dekadence, ty nejdávnější pilíře, na nichž stojí lidská přirozenost, jsou vesele káceny. Někdo na nás používá triky, proti nimž lidi nemají obranu - pokud nemají křesťanského ducha.

Alexij Osipov používá výstižné podobenství o bláznivém stavu lidstva. Jako by se potápěl Titanic, ale pasažéři místo snahy o záchranu začali v nastalém chaosu bojovat o lepší místa na palubě, okrádat se vzájemně, rabovat kajuty. Prostě blázni. Vědí, že za chvilku je po nich, ale tu chvilku využijí k loupežím.

Tento poblázněný světský duch zřejmě nemůže neproniknout do církve. I zde se pak setkáváme s politikou, zápasem o moc či vliv a s prosazováním svých ambicí nebo představ. Aktéři církevních sporů a jejich družiny se mnohdy už ani nepokoušejí alespoň předstírat dobrotu, tichost, soucit, poslušnost a pokoru - a to vše v předvečer druhého příchodu Kristova. No, dobře, asi to tak musí být. Nejspíše to Boží prozřetelnost dopouští, aby se křesťané něco naučili, aby dostali lekci, která je důležitá pro dobu, do níž jsme zrovna vstoupili. Možná je to lekce, která tak hluboce souvisí s naším malým svátkem: důležité věci se dějí ve skrytu, v ústraní. Čili nikoliv v pompě církevní slávy, pod lustry katedrál a v lesku moci nejvyšších církevních postů či za účasti zahraničních návštěv. To, co je na křesťanství a na našem způsobu života podstatné, se odehrává v konkrétních křesťanských skutcích právě na té nejnižší hierarchické úrovni - v životech křesťanů: v jejich modlitbě a duchovním zápasu. A k tomu máme zřejmě upnout svou pozornost.











Zobrazit
příspěvek
č. 961
jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2014
Neděle praotců Božího národa

Svátek všech starozákonních svatých žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroků až po Zachariáše a Jana Křtitele

V tuto neděli (druhou před svátkem Narození) si připomínáme tu dlouhou cestu, kterou lidstvo urazilo od stvoření ke Spasiteli. V řetězci slavných osob však nacházíme i svou vlastní historii. Jednak tím, že skrze Krista jsou to nejen židovští praotcové, ale i praotcové křesťanů, ale také tím, že všichni v sobě nosíme historii celého lidstva a každý je touto historií formován, čili je do jisté míry jejím plodem. Nikdo sem nepřišel jako naprosto "nepopsaná tabule", nikdo sem "nespadl z měsíce" (metaforicky míněno), každý je plodem, který visí na nějaké větvičce košatého stromu lidstva a je od svého početí a narození s tímto stromem spojen.

Podle posledních výzkumů molekulární biologie a genetiky je vzpomínka na to, co zde bylo před námi, zapsána v člověku i na genetické úrovni. Člověk se tak může rozpomínat na zážitky svých dávných předků, jako by to prožíval v jejich kůži. (Někdy se pak takové vzpomínky mylně prohlašují za důkaz reinkarnace a minulých životů.)
Od samého počátku lidstva platí, že člověk má vždy na výběr, vždy může volit. Tuto možnost Bůh pro člověka pečlivě zachovává a v tom je lidská velikost. Vždy si člověk může vybrat, jak se zachová, a vždy si může zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, ač za to pak možná bude muset zaplatit (životy svatých nejsou vlastně o ničem jiném, než právě o tom, jak tito stateční lidé volili dobro, neboť si tak zamilovali Boha, že by pro něj učinili cokoliv). Někdy to znamená i postavit se proti většině (což Bible mnohonásobně schvaluje, např.: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo" (Exod 23,2); nebo viz novozákonní upozornění apoštolům: "vyobcují vás ze synagog" či "budou vás zabíjet" atd.). Jsem přesvědčen, že pro Boha není důležité, zda je ta či ona osoba součástí většiny, nýbrž zda se drží dobra, pravdy a spravedlnosti.

V prvních staletích křesťané silně prožívali tuto volbu mezi dvěma cestami a chápali ji jako jeden ze základních pilířů svého křesťanského myšlení. Konec konců vyjadřoval se v tomto smyslu i samotný Pán Ježíš. A motiv dvou cest nalézáme i v dalších starých literárních památkách (od Didaché až po liturgii sv. Basila). Otevírají se nám tedy vždy dvě cesty - dobra a zla, a můžeme je nahlížet z různým prismatem jako:
cesta světla a cesta tmy - tj. cesta vidění a cesta slepoty;
cesta úzká a cesta široká - tj. cesta namáhavá a cesta pohodlná;
cesta Božích přikázání a cesta hříchu - tj. cesta poslušnosti a cesta vzpoury;
cesta k sobě a cesta od sebe - tj. cesta do sebe a cesta ze sebe;
cesta života a cesta smrti.

Jedná se stále jen o ty samé dvě cesty, jen je nahlížíme v různých rovinách. Tyto dvě cesty mělo před sebou lidstvo už od samého počátku své existence, čili stály již před Adamem a Evou. V jejich případě měl (kromě roviny poslušnosti či vzpoury) zvláštní význam právě onen náhled: cesta k sobě a cesta od sebe. První lidé byli stvořeni jako kontemplující bytosti, duchovní zřeci, tj. bytosti hledící do sebe, nacházející v sobě světlo. Skrze soustředěnost na své nitro byli spojeni s Bohem a potažmo s ostatním stvořeným světem, jemuž rozuměli na základě poznávání podstaty každého stvoření, nikoliv přes zkoumání jeho vnější podoby čili vnějškovým pozorováním. Tak mohl Adam nazírat podstatu stvoření, tj. jako ten, kdo ví a zná vnitřní povahu všeho, dávat jména zvířatům (Gen 2,19-20). Toto je cesta pravého poznání, nikoliv poznávací cesta materialistické vědy, která vede člověka od sebe a do klamu. Cesta k sobě je cestou vnitřní nerozdělenosti, nerozptýlenosti čili jednoty, která se děje v Duchu Svatém. Naši duchovní starci nás i dnes vybízejí, abychom se k tomuto stavu mysli vrátili, neboť není jiného způsobu řešení toho politováníhodného stavu, do něhož se naše nitro tím neustálým rozptylováním vnějšími věcmi dostalo. Mluví proto o nutnosti nastolení vnitřní prostoty, jednoty, celistvosti čili čistoty.

Jak můžeme z této perspektivy nahlédnout pád člověka? Když chtěl ďábel svrhnout lidi z jejich místa Bohem ustanovených vládců světa a připravit je o jejich vnitřní sílu, kterou čerpali z napojení na své kořeny, chápal velice dobře, že musí zaútočit právě na páteř rajského způsobu lidské existence - tj. na stav jejich mysli. Pokusil se tady odvést zření Evy od kontemplace, tj. odvrátit její vnitřní zření od nitra k vnějšku. Začátkem tohoto procesu bylo (a je) zapříst s člověkem besedu zvenku, a tak přitáhnout vnitřní zření lidí k sobě, tj. vytáhnout ho ven. Čili vzbudit v Evě zvědavost a rozptýlit její pozornost.

Dalším krokem bylo (a je) zpochybnit důvěru člověka v Boha. Absolutní důvěra v Boží prozřetelnost byla a je podle starců základem skutečného duchovního života a vztahu člověka k Bohu. A v tu chvíli Eva pohlédla na strom a všimla si, že jeho ovoce je lákavé a vypadá chutně (Gen 3,6). Ona zřejmě ty plody doposavad vůbec neznala z jejich vnější stránky, znala vše jen z hlediska jejich očím skryté povahy. A pak se v ním probudila první klamná vášeň - chuť, touha.

Pak se otevřely jejich vnější oči (tj. poznávací síla duše se přesunula od vnitřní kontemplace k tělesným smyslům) a tím se zavřelo jejich vnitřní zření. Projevilo se poznáním nahoty a bláznivých chováním i myšlením - chtěli se před Bohem skrýt v roští. Zhloupli, objevilo se sobectví, vstoupilo do nich zlo a začali mít z Boha strach.

Mysl člověka už pak nezná jen dobro, ale zná (tj. "umí", "dokáže činit" nebo "je sjednocena s") dobro i zlo. To v praxi bude znamenat, že se snadno propadne do tak roztříštěného stavu, že je v ní více zla než dobra, případně je zlem úplně pohlcena, jako se to stalo v době předpotopní (Gen 6,5), a jak se k tomu blížíme pomalu i dnes (na konci světa má svět být v podobném stavu jako před potopou, viz Luk 17,26).

Když člověk vyjde ze sebe, ztratí světlo i skutečné poznání, stává se zatemněným a hloupým. Začne čerpat poznání z vnějších zdrojů (to je zárodek současné vědy; mimochodem, vědecké poznání bylo velice pokročilé i v předpotopních dobách, jak svědčí archeologie a nejstarší památníky; v některých ohledech předčilo i naši dobu). Takový člověk začne popírat Božího Ducha a stává se "pouhým tělem". Život z něj rychle uniká; Bůh totiž bere od člověka svého Ducha, protože člověk v sobě Božím Duchem opovrhuje. To se dělo v předpotopním pokolení a podle biblického proroctví se tak bude dít i v dobách posledních.
V českých překladech se uvádí něco ve smyslu: »Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let."« (Gen 6,3) Ruský překlad výstižněji postihuje podstatu věci: "nebudou tito lidé věčně opovrhovat mým Duchem, vždyť jsou jen tělem". Tělesný život, resp. omezení člověka na tzv. "tělesné myšlení", je v principu pohrdání Božím Duchem, který do nás byl vložen, je to pošlapávání Božího daru života. Proto "je přátelství se světem nepřátelstvím vůči Bohu". (Jak 4,4)
* * *

Jedním z důsledků toho, že si lidé zvolili cestu vnějškovou, čili cestu tmy a smrti, byla nepopiratelná skutečnost, že přestali vnímat a uskutečňovat spojení všeho se vším - ale hlavně své spojení s Bohem, v němž vše počíná, vše z něj vychází a vše v něm koření. Tím nastaly změny v přírodě - zvířata se ocitla bez svého pastýře a stala se ztracená ve světě, vydaná na pospas zlu. Především se však lidé začali cítit vzájemně odděleni, zásadně odtrženi jeden od druhého. Vidíme to zřetelně na chování Adama a Evy před Bohem, když Adam svaluje vinu na Evu a ona zase na hada. Nikdo z nich už nechce vzít vinu druhého na sebe, aby napravil chybu, která se stala. O nějakou dobu později Kain zabije Ábela, což by nikdy nemohl učinit, kdyby vnímal svou jednotu s ním a chápal, že vraždou bratra zabíjí i sám sebe.
Příklad Božího člověka, který z lásky k člověku bere na sebe cizí vinu, ukáže až mnoho tisíc let po odchodu lidí z ráje Ježíš Kristus na kříži.
Dokud budeme hledět jen na povrch a budeme mít jen tělesné (tj. vnějškové) myšlení, budeme stále vrahy svých bratří. Zabíjíme je úmyslně i neúmyslně svým duchovním stavem, který je slepý k hlubinné jednotě všeho, zato si však bedlivě všímá povrchních rozdílností. Z toho se pak nemůže nezrodit závist, zloba a hněv na jedné straně a bezohlednost či egoismus na straně druhé. Z bezohlednosti se rodí prosazování svých představ a ambicí. Z hněvu se rodí vzájemné sváry, útoky, boje a války. Tak kypí zlo ve světě (a případně i v církvi). Dokud lidé neupřou své zření do nitra a nenajdou vnitřní jednotu, která jde ruku v ruce s pokorou, nebude ani vzájemného souhlasu ani míru ani lásky. Jak rozetnout tento gordický uzel zašmodrchaného zla? Jak rozetnout hada nekončící odplaty požírajícího vlastní ocas? Jedině napodobením Kristova příkladu - vzít cizí vinu na sebe.

Srbský starec Tadeáš (známý jasnozřivý starec, který nedávno zemřel) naléhavě vysvětloval, že lidé jsou vzájemně neuvěřitelně spojeni, ale bohužel si nemohou toho všimnout a pochopit to. Kdyby si uvědomovali, jak jsou spolu propojeni, že jsou jako výhonky vyrážející z jediného kořene, které sice nad povrchem budí zdání, jako by to byly zcela samostatné stromky, ale neviditelně - pod povrchem - jsou srostlé, pak by si lidé nebyli schopni ubližovat. Věděli by - a prožívali by ve svém nitru - že cokoliv člověk byť jen ve špatných myšlenkách páchá proti jinému člověku, je vlastně sebevraždou, čili ubližuje a škodí sám sobě. Takovou sílu má naše vzájemné propojení. Pochopit to však lze jen skrze Boha a pomocí modlitby (tj. obrácením našeho duševního zraku od věcí vnějších do svého nitra).

Starec pokračuje: Když se z celého srdce obrátíme k Bohu, je to neuvěřitelná energie, kterou má člověk k dispozici a je schopen pohnout vším, co existuje, dokáže zastavit slunce, může učinit zázrak. Bůh je všude, a co si přeje, to se stane. Kdyby se lidé obraceli k Bohu, byla by jiná situace ve společnosti (i v církvi, dodávám já), jenže lidé jsou příliš obtěžkáni materiální stránkou a ta stránka zakrývá to dobro, co v nich je. Bůh se zjevuje jako život a energie, které dává všemu stvoření - všude kolem nás je život. Nejsme k tomu zázraku tak trochu slepí?

Starec Tadeáš vidí v samotném životě nejen projev Boží, ale přímo Boží zjevení. To jsou ty kořeny, které máme všichni společné - život. Sdílíme jeden a ten samý dar života.



Ke znovunalezení toho, co bylo ztraceno, a k ukázání cesty zpět bylo potřeba, aby si lidé nejprve "vychutnali" cestu, na niž nerozumně vykročili, a přesvědčili se o její naprosté mylnosti a klamnosti, a hlavně aby se součástí jejich přirozenosti stalo činné pokání. Lekci pokory a poslušnosti Božím ustanovením, na nichž je založen tento svět, je věnováno několik dalších tisíciletí lidských dějin.

Toto dějinné putování je lemováno postavami praotců, kteří jsou jako milníky oné dlouhé a strastiplné cesty. Na nich vidíme lidské vzestupy i pády a pokání, na jejich osobách vidíme Boží působení, které určuje směr této cesty, ale kráčet po ní musí člověk sám a cíl je sice vidět v mlze proroctví a zaslíbení, a je zároveň tak daleko i tak blízko. Na všech praotcích vidíme jako to podstatné jejich volbu - jak obstáli, když měli volit. Byli to lidé a dopouštěli se chyb (někdy dramatických), ale po každé chybě se člověku hned otevírá další volba - kát se či se zatvrdit? A tahle volba je snad ze všech nejdůležitější.

Praotcové nám neukazují příklady bezchybnosti či neomylnosti, ale víry a pokání. A tím připravovali cestu pro příchod Spasitele. Je to cesta, při níž se člověk učí poznávat Boží obraz v sobě a toužit po obnovení ztracené Boží podoby. Učí se chápat, že žije-li člověk v poslušnosti Boží vůle a Hospodinových přikázání a utváří-li své myšlení v duchu pokory, přichází do jeho nitra světlo.

Když bylo na světě už dost lidí, kteří byli připraveni a měli srdce otevřená dobru, narodil se Boží Syn, aby ukázal lidem příklad - člověka dokonalého, Boží podobu v plnosti - a aby svým spásonosným dílem otevřel pro lidi novou a nejvyšší cestu ke sjednocení s Bohem. Těmi připravenými lidmi máme na mysli samozřejmě Matku Boží a dále svaté apoštoly, kteří tak milovali Krista, že by pro něj učinili cokoliv - a také to učinili - včetně mučednické smrti. A svým příkladem to učili další a další následovníky. Díky tomu, že bylo na světě už velice mnoho takových lidí připravených přijmout Krista, mohla vzniknout Církev, v níž Bůh spolupracuje s lidmi. Tak začíná nejslavnější éra celých lidských dějin po opuštění ráje. Vidíme vzcházet Slunce spravedlnosti - Krista - nad lidstvem.

* * *

Jestliže první příchod Kristův byl svítáním nad našimi dějinami, pak jeho druhý příchod bude předcházen soumrakem. Žijeme v době houstnoucího šera. Nad světem se stmívá. Stále tu však jsou lidé, kteří se nechtějí přizpůsobovat tomuto potemnělému věku, lidé se srdcem otevřeným pro Krista a připravení obětovat sami sebe jako živá a svatá oběť, která je tou pravou duchovní službou Bohu milou, jak to po nás žádá Boží slovo (Řím 12,1-2; pravosl. překl.). A to je nadějí v nadcházející době zmatku, kdy se vše propadá do chaosu. Obávám se, že tato doba zásadním způsobem otřese i Církví. Možná, že nic už nebude tak, jak to bylo. Ti, kteří se nebudou s lítostí ohlížet za světskou Sodomou, utekou do hor (Mat 24,16). Kdo nebude mít světlo v sobě, nikde venku je již nenalezne.

Je doba filipovského půstu, kterým se připravujeme na svátky Narození Kristova. A postní doba je nadmíru vhodná, abychom se cvičili ve schopnosti oprostit se od všeho, co nás vyvádí ze sebe, co nás rozptyluje, drolí naši duši, tříští naše vnitřní síly. Půst je dobou vhodnou ke koncentraci, soustředění a nalezení úzké cesty světla a života vedoucí nás zpět k sobě. Je to návrat k principům Božích přikázání, k pokoře a tichosti, k milování Boha i lidí. Je to cesta světla a života.

Pak můžeme oslavit nadcházející svátky nejen vnějškově, formálně či folklórně, ale především vnitřně, když se Kristus narodí v jeskyni našeho srdce.













Zobrazit
příspěvek
č. 962
jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2014
Nový překlad

Minea pro prosinec - svátky Narození Kristovo

Svátková minea - PROSINEC - IV. díl (2. polovina měsíce).
POZOR - letos pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
Neděle svatých praotců
Neděle svatých Otců
24. prosinec – předsvátek Narození Páně
25. prosinec – Narození Pána našeho Ježíše Krista
26. prosinec – Sbor přesv. Bohorodice
27. prosinec – Sv. apoštola Štěpána
Sváteční období po Narození Kristově
Neděle po Narození Páně


Minea svátková - prosinec (2.) (textová část)
Brožura A5 (56 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-narozeni-broz.pdf (6,7 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-narozeni-w.pdf (6,7 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)


Minea - prosinec (2.) - notář (příloha s notací některých hymnů)
Brožura A5 (36 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-naroz-noty-broz.pdf (1,3 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-naroz-noty-w.pdf - pozor notová sazba jde přes dvoustránku (1,3 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)



Zobrazit
příspěvek
č. 963
jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2014
Z církevního ústředí

Dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje arcibiskupu olomoucko-brněnskému Simeonovi

Důstojní otcové, bratři a sestry,
s vědomím Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy cařihradského, přeposílám na vědomí všem jeho dopis v řečtině a angličtině, který mi adresoval v souvislosti se situací v naší místní církvi. Přiložen je i překlad do českého jazyka. Následně připravuji Pastýřský list.

+ Simeon

Zde v PDF: originál dopisu s anglickým překladem a český překlad








Zobrazit
příspěvek
č. 964
jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2014
Osobní oznámení

Nejsem koordinátor žádných akcí

Začaly se ke mně dostávat zvěsti, že prý něco koordinuji ohledně účasti či neúčasti na sněmu. Nevím, odkud se to šíří, ale oznamuji, že nic nekoordinuji, nikdo mne k tomu nepověřil a nejsem konec konců ani delegátem na sněm.







Zobrazit
příspěvek
č. 965
jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2014
Z došlé pošty - z ústředí

Čtvrtý pastýřský list arcibiskupa Simeona

V PDF: 1. stránka a 2. stránka











Zobrazit
příspěvek
č. 966
jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2014
Krátký komentář

Ke čtvrtému pastýřskému listu vl. Simeona

Z kontextu církevních událostí, do něhož list (viz příspěvek 966) přichází, vidíme, že se v církvi utvořily dva názorové proudy týkající se něčeho podstatného pro život církve - nejde mi tu o otázky organizační a správní, ale především o oblast ducha církevního života. Vedle toho tradičního náhledu na způsob církevního života, jaký známe z minulosti, zde vyrazil ještě druhý proud, který vychází asi hlavně z mladší generace biskupů a duchovních či věřících. Co na něm překvapuje, je ta prudkost (chtělo by se říci: až arogance), s níž se snaží prosadit někteří z těchto lidí za každou cenu své názory. To už samo o sobě svědčí nejen o nezralosti, ale především o nedostatku pravoslavného ducha atd. Jistě, jde tu o církevní restituce, které se staly katalyzátorem těchto událostí. A kvůli tomu na sebe nabalil tento dravý proud i další kněžské osoby, které by si za jiných okolností udržovaly onoho "nového ducha" spíše dál od sebe.

Rád by si však nyní hlavně povšiml jiného aspektu těchto událostí, pro něž je charakteristický rozštěp stále více se oddělujících názorových a hlavně duchovních proudů v církvi. Ať už zvítězí jakýkoliv z nich, zůstává otázkou, jak zde budeme spolu po tom všem schopni koexistovat. Jediným způsobem, který si budeme muset osvojit, je pokání a návrat ke kořenům naší církevní existence. A těmi kořeny jsou principy pravoslavné duchovnosti, nejen pravidla církevního práva (která, jak se ukazuje, si každý vykládá jinak). Budeme muset jít ještě hlouběji - k samotným základům Evangelia a k normám lidskosti, jak jsou dány Božími přikázáními. A toto téma bych nyní chtěl "nakousnout".

Ty dva postoje, které zde na sebe narazily v průběhu uplynulého roku, by bylo možno nahlížet např. následujícím prismatem. Na jedné straně nám tu stojí názor (jak věřím, autenticky pravoslavný), - že lidská vůle má být korigována - např. Božími přikázáními, kánony, ústavou, poslušností před staršími a třeba i procedurálními postupy upravujícími zasedání různých grémií (např. synodu, jak to zmiňuje vl. Simeon). Na druhé straně se tu nyní nesmlouvavě šíří názor (prosazovaný hlavně mladou generací biskupů i některých duchovních a věřících), který by se snad dal formulovat slovy: "My víme, co je pro církev nejlepší, a tak to prosadíme. To, co chceme, je dobré, a tak si budeme dělat, co sami uznáme za vhodné, a tím naše dobro zvítězí." Tento nový způsob myšlení mne omračuje, jak bez okolků sleduje dosažení toho, co nedokonalá (u řady protagonistů i nezralá či vášněmi pokažená) lidská mysl prohlásí za dobro pro církev. Je to bezesporu velice praktický způsob myšlení, leč obávám se, že to je praktičnost spíše západního typu (pravoslavné spiritualitě vzdáleného podobně, jako známé jezuitské: účel světí prostředky).

Není asi potřeba rozvádět, který z těchto dvou postojů je pravoslavný a který z nich je západní (oscilující mezi protestantismem a jezuitstvím). Jistě lze snadno pochopit, který kráčí cestou pokoje a který spěchá po cestičkách svévole. Asi je jasné, který z těchto přístupů je skálou, na níž lze stavět dům odolávající přívalům, a který z nich je pohyblivým pískovým podložím, na němž žádná stavba neobstojí na dlouho.

Viz evangelium podle Matouše: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
22  Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
23  A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
24  A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
25  Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.
Matouš 7:26  Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
27  A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
(Matouš 7,21-27)
Podstatná jsou pro naši situaci zvláště slova ap. Pavla: "Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje." (1 Kor 14,33) "Všecko slušně a podle řádu ať se děje." (1 Kor 14,40)

Vše, co v Církvi stojí pevně, stojí na pevném řádu. Církev nelze budovat na svévoli, či vzpouře. Zdá se mi, že nejhorší vzpourou, která jde nejen proti všem kánonům ale především proti Božím přikázáním a proti samotné lidské přirozenosti, je vzpoura mladých proti starším. Při této vzpouře se totiž člověk vymkne řetězce předávání toho, co je staré jako lidstvo.

To je nestarší druh posloupnosti, který je starý jako sám svět, - posloupnost přebírání odkazu mladými od starších. Bůh s tímto řádem spojil blaho pozemské lidské existence (viz 5. přikázání desatera: „Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi,“ které se v pravoslaví vztahuje i na duchovenstvo, církevní představené apod. Viz čl. 538-539 katechismu). Dokonce i vtělený Boží Syn se podřizoval své matce Marii a svému pěstounu Josefovi (Luk 2,51), aby nám dal příklad. Své požehnání člověku spojil Bůh s plněním tohoto přikázání a - jak v něm čteme - je spojeno se samotným darem života.

* * *

Když zde současné události označuji pojmem "vzpoura", pak tím nechci tvrdit, že by nebylo možné se starší generací polemizovat a třeba i nesouhlasit, nebo že by se nesmělo v krajním případě dokonce protestovat proti něčemu, co staří činí. Vždyť nikdo není neomylný a na chyby, pokud se staly, je potřeba upozorňovat. Jenže, aby se nejednalo o vzpouru, musí se vše dít se slušností, řádně, ne intrikami či "neprůhlednými a nepřijatelnými způsoby" (jak označil konstantinopolský patriarcha chování mladých biskupů na prosincovém synodu; viz 964). Zabírat v církvi posty cestou svržení předchůdce není akceptovatelné. "Svévolný režim" (těmito slovy pojmenoval patriarcha způsob, do něhož upadlo zasedání mladých členů synodu), není cestou, kterou by bylo možno spravovat autokefální církev. Proto jsou přece biskupové voleni z mnišstva, aby měli křesťanské ctnosti (např. pokoru, poslušnost a zdrženlivost) osvojené daleko lépe než my, světští křesťané, a aby nám, neduchovním červům, tedy mohli stát příkladem, k němuž můžeme vzhlížet.
Na současném sporu v církvi je hrozivě alarmující skutečnost, jak neblaze koresponduje s úpadkem světské materialistické společnosti kolem nás, která plive na stáří. Nejenže ve společnosti ovládané neopohanským kultem mládí či bolševickou doktrínou: "Mládí vpřed!" už dnes člověk starší padesáti let většinou nesežene zaměstnání, ale spějeme do civilizace, v níž bude dehonestace možná tím nejmenším zlem, s nímž musí senioři počítat. Zvláště mezi mladou generací se totiž objevují případy nejen neúcty, ale přímo útoku na starší spoluobčany. Okrádání seniorů nejrůznějšími způsoby se už před deseti lety stalo běžným jevem (přepadení stařenky, vyloupení bytu, nalákání na různé prodejní akce, kde jsou starší lidé psychologicky vedeným terorem donuceni podepsat smlouvy na nákup předraženého zboží apod.). Napětí mezi progresivními představami mladých a obavami starých se objevuje před každými parlamentními volbami. Poměry v domovech důchodců a některých lůžkových zařízeních jsou také dostatečně známé (zrovna dnes se objevil článek o soudním procesu odkrývajícím týrání seniorů ve stacionáři Naděje v Chomutově, viz jedno svědectví o tamních poměrech: "Říkali jsme si mezi sebou, že je snad lepší si sáhnout na život než skončit v Naději. A že s nadějí to v Naději nemá nic společného." (Článek zde) Naděje - hezký název pro firmu, že? Jako by dnes bylo nejdůležitější vymyslet nějaké pěkné jméno, pod nímž se pak dobře skryje ledacos nepěkného. Doufám, že v církvi nedopadneme podobně.
* * *

Troufám si tvrdit, že prosadí-li si někdo vzpourou svou vůli, svou verzi, své představy či své dobro, může se mu podařit uchvátit stolec, ocitne sice u moci, ale Bůh ho nechá s prázdnýma rukama. A nejspíš si kvůli své slepotě ani neuvědomí, že mu něco podstatného schází a nemůže to už získat. Nemá žádné poselství, nemůže nikoho inspirovat, nemá Boží pověření. A bez něj to v církvi nejde. A navíc už nemůže nikomu sloužit jako příklad. Ač bude u moci, nedostane se mu přirozené úcty, lidé ho nebudou chtít poslouchat. A proč by vlastně měli? A tak si bude muset přízeň či loajalitu kupovat, nebo si poslušnost či kázeň vynucovat hrubým používání své moci. Proto jsou ve světě důsledkem převratů většinou tyranie. Jenže to v církvi většinou nefunguje, a tak se budou lidé zachraňovat z takové církve tím, že utečou jinam. A kromě toho - dodržování Božího přikázání úcty včlení člověka do posloupnosti, v rámci níž i on sám - aniž by pro to musel něco zvláštního dělat - se stane tím, kdo bude věrohodným garantem přenosu Božího požehnání v duchovním řetězci, který se táhne od stvoření světa ke Kristu a od Krista až po dnešek.

Nezapomínejme, že křesťanství a církev stojí na příkladu. Bůh ukazuje skrze Krista lidem příklad k následování. Biskupové mají ukazovat příklad kněžím. Duchovní jej mají ukazovat věřícím. V trebníku o tom čte poučení každý kněz (je to v úvodu k Tajině zpovědi).

Církev byla vždy vzorem těchto všelidských principů, bez jejichž dodržování není možné být skutečným křesťanem. Až doposavad byla Církev místem, kde se právě tyto prvopočáteční zásady lidskosti udržovaly, aby zde pak mohlo na základě křesťanské víry sestupovat Boží požehnání a církevní archa se udržovala na vlnách světa jako spásný koráb pro všechny. Tohle vše bude u nás ztraceno, pokud se k těmto principům náš církevní život nevrátí. Ale pokud se to vůbec ještě může stát, pak se to musí stát rychle, protože za chvíli už tu třeba nezůstane na kameni kámen.


P.S.

Když jsem navštěvoval pravoslavné monastýry, centra našeho pravoslavného způsobu duchovního života (ne nadarmo je monasticismus chápán jako vzor duchovnosti i pro křesťany žijící ve světě), tak na mne snad nejdojemněji zapůsobil vztah mladých mnichů ke starým spolubratřím (nejen ke svatým starcům, ale ke všem). Na tom byla zřetelně patrná jejich nepředstíraná zbožnost. Byl to vztah hluboké úcty, opravdu dojemné péče, s jakou tam mladí naslouchali starým, pomáhali jim a sloužili jim. Své starce opečovávali s takovou pozorností, až jsem si říkal, že není na světě nic lepšího, než zestárnout v monastýru a v tomto požehnaném prostředí, obklopen skutečně milujícími bratry, skončit své dny. Bylo zřetelně cítit, že to souvisí s tím velikým Božím požehnáním, které v dobrých monastýrech sestupuje (jen nevím, jestli to požehnání bylo odpovědí na úctu mnichů ke stáří, nebo naopak byla tato úcta výsledkem blahodatí očištěného a osvíceného srdce mnichů - nejspíš obojí současně).

V jednom dobrém řeckém monastýru, kde se utvořilo nové bratrstvo ze samých mladých lidí, učinil igumen vyučený na Svaté Hoře takovéto rozhodnutí: vyhledal na Athosu starého mnicha, který žil osamoceně kdesi ve skitu nebo kalivě a na stáří by už nezvládl se o sebe postarat, a požádal ho, aby se přestěhoval k nim do monastýru, že se tam o něj budou starat. Tím nejen pomohl tomu mnichovi, ale především jejich mladému mnišskému bratrstvu. Igumen si totiž dobře uvědomoval, že mladí mniši potřebují mít vedle sebe starého mnicha, musejí mít možnost se o něj starat; duchovní život bratrstva potřebuje přítomnost staré mnišské generace, aby se skrze úctu k odcházejícím mnichům mohli mladí mniši zařadit do mnišské posloupnosti, ujmout se duchovního dědictví předchůdců, které přijmou od starých. A kromě toho, péče o stařečka změkčuje mnichům srdce podobně jako péče mladých manželů o děti. Ten stařičký mnich přestěhovaný z Athosu neměl ve svém novém monastýru žádný viditelný úkol, nekonal už žádnou práci ani nikoho nezpovídal, nikoho duchovně nevedl, o ničem nerozhodoval, neměl žádné pravomoci. Prostě tam jen byl a modlil se. A mniši se střídali v péči o něho. A to byl jeho nenahraditelný příspěvek k duchovnímu budování mnišského bratrstva.

Tenkrát byl naším metropolitou stařičký vladyka Dorotej, muž svatého života, jehož blahodatí osvícené srdce nám ve vedení církve dnes tak bolestně schází. Leč problémy s úctou ke stáří jsme tu měli už tenkrát. Ten člověk, který dnes tvrdí ve veřejných masmédiích, že vl. Simeon je senilní a spojuje ho s cikány, se už v té době ve stejném duchu choval k metropolitovi Dorotejovi. Vzpomínám si, jak se o vladykových názorech někdy před 15 lety tento duchovní veřejně vyjadřoval, že jsou to "nesmysly". Cítil jsem z tohoto výsměch stáří a povýšenost. Je to stále ten samý příběh zduřelého sebevědomí, tvrdého srdce, zaslepenosti egoismem, absence mnišské poslušnosti a pravoslavného ducha (a případně i problematické vzdělání). Akorát, že tenkrát to byla záležitost malé skupinky lidí, jejíž chování jsme přehlíželi jako nechutnou marginálii, kdežto nyní už tento duch hrozí opanovat naše církevní společenství.








Zobrazit
příspěvek
č. 967
jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2014
Z církevního ústředí

Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi

Vážení otcové a mí milí věřící,

chci vás nyní i v českém jazyce seznámit s obsahem mého dopisu jeho všesvatosti patriarchovi Bartolomějovi, který je v příloze této zprávy.

Váš nehodný modlitebník,

+ Simeon

Arcibiskup olomoucko-brněnský

Locum Tenens metropolitního trůnu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Příloha:
PDF: originál (EN) a český překlad








Zobrazit
příspěvek
č. 968
jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2014
Staré vánoční kázání

Promluva k Narození Kristovu (z poválečné doby)

Našel jsem jednu starou homilii (asi tak z konce 40. let) ke svátku Narození. Ponechal jsem historický jazyk tohoto krátkého textu a předkládám jej, abychom okusili atmosféru chrámů a bohoslužeb doby před půl stoletím.

Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho všechněm lidem. Nabádajíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě lid vzácný, následovný dobrých skutků.

Plňme tedy, co káže apoštol: "Toto mluv a napomínej v Kristu Ježíši, Pánu našemu."

Za onoho času vyšlo vyřčení od císaře Augusta, aby popsán byl všecken svět. To popsání první bylo od syrského vladaře Cyrénia. A šli všichni, aby se přiznávali, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Josef z Galileje z města na Nazaretu do Judska, do města Davidova, kteréž slove Betlém, protože byl z domu a z čeledi Davidovy, aby se přiznal s Marií, zasnoubenou sobě.

A protože nenašlo se pro ně místečka v hospodě, nocovati museli ve chlévě. Vtom přišla neblahoslavenější Marii hodina její a porodila. Děťátko pak do plének zavinula a v jesle položila.

I byli tam v krajině té pastýři, ponocujíce a hlídajíce stáda. A aj, anděl Páně stál vedle nich a jasnost Boží obklíčila je i báli se bázní velikou. Zvěstoval jim však anděl radost, kteráž bude všemu lidu: Neboť narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán v městě Davidově.

Příjemná buď tobě, Pane, oběť této slavnosti, aby vydala hojnost milosti nám, jí účastným, bychom jako Syn tvůj nalezen v podobě naší podle těla, tak i my připodobnili se duší Božské slavnosti. Důstojno a spravedlno jest, slušno a spasitelno, abychom vždy a všude tobě díky vzdávali. Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, ježto skrze tajemství vtěleného Slova očím mysli naši nové světlo udělil jsi. Abychom Boha viditelně poznávajíce, skrze něho k milování neviditelných statků uchváceni byli. A protož s anděli a archanděli, s trůny a panstvy, i s celým jeho nebeského rytířstva vojskem píseň slávy té pěli.

Dejž nám, prosím, Pane Bože náš, abychom my, kteří se radujeme z narození Pána našeho Ježíše Krista, těmito tajemstvími oblaženi, hodným obcováním zasloužili si jeho společenství v nebi. Dejž nám, prosím, všemohoucí Bože, ať to nové světlo vtěleného Slova tvého v našich skutcích hojně svítí, když věrou svou přijali jsme téhož Pána našeho.

Amen.











Zobrazit
příspěvek
č. 969
jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2014
Z církevního ústředí - o situaci po prešovském setkání

Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona

List patriarchovi Bartolomějovi o situaci v naší církvi po událostech ze dne 11. 1. 2014

V PDF zde









Zobrazit
příspěvek
č. 970
jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2014
Hotovo kalendárium na r. 2014

Výtisky nástěnného kalendáře rozposlány objednavatelům

Právě začíná podle starého kalendáře nový rok.

Dnes (14. ledna t.r.) byly kalendáře vytištěny a odpoledne hned rozesílány na adresy těch, kteří je měli objednané. Pokud byste někdo v příštích dnech očekávaný kalendář neobdržel, napište mi a já jej pošlu (každoročně nechávám dělat nějaké výtisky navíc). Žádného objednavatele nevymazávám ze seznamu, ale (vzhledem k počtu objednávek) může se docela dobře stát, že nějakou objednávku opomenu a u některých záznamů si opravdu nejsem jist, zda jsou ještě aktuální či nikoliv. (Za současné situace v církvi považuji za nutné toto vybídnutí k případné urgenci zdůraznit.)

Kalendář (nástěnná verze i diář) je už k dispozici v PDF na obvyklé adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium

---------

Do internetového elektronického kalendária budou snad ještě dnes "nataženy" nové kalendářní soubory, takže by co nevidět mělo začít opět fungovat (nevyskytnou-li se komplikace). Všem, kteří mají na svých webech skripty k samočinnému obnovování kalendářních údajů, budou snad ještě dnes už opět dodávána aktualizovaná data.






Zobrazit
příspěvek
č. 971
jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2014 (16. 1. 2014)
Zprávy ze světa

Svět je zmaten: Rabín Jicchak Kaduri uvedl jméno Mesiáše

Pohřbu před rokem v Izraeli zesnulého rabína Jicchaka Kaduri se účastnilo přibližně 200 tisíc lidí. Průvod se táhnul přes celý starý Jerusalem.

Všichni tenkrát říkali, že odešel jeden z největších židovských učitelů 20. století. Věk rabína byl 106-118 let (podle různých zdrojů). Jeho blízcí už dlouho vyprávěli, že rabín měl různá vidění, při nichž rozmlouval s Mesiášem. Krátce před smrtí se rabín rozhodl oznámit jeho jméno. Zapsal je do dopisu, o němž přikázal, aby byl otevřen až rok po jeho smrti. Všichni tedy netrpělivě očekávali tento den.

Jicchak Kaduri byl ctěn jako jeden z největších učitelů kabbaly. Nikdy nepublikoval výsledky své činnosti, ale patřil k velikým znalcům Bible, Talmudu a dalších židovských posvátných knih, které dokázal snadno citovat zpaměti.

Byl charismatickým mudrcem a mnohými rabíny uctíván jako cadik. Žehnal každému, kdo ho o to požádal. Tisíce lidí k němu přicházely s prosbami o radu či o uzdravení. Jeho učedníci svědčili o množství zázraků, které rabi Kaduri vykonal.

Duchovní vidění Mesiáše, jichž se Kadurimu dostalo, připomínala některé novozákonní obrazy a byla publikována na stránkách jeho ješivy (talmudická a právní škola; pozn. překl.). Kromě jiného pronesl následující slova: "Uvěří všichni v Mesiáše? Ne. Nejprve někteří z nás uvěří, ale jiní nikoliv. Následovat Mesiáše bude snazší pro lidi nenáboženské než pro orthodoxní. Vyhlášení Mesiáše proběhne ve dvou etapách - nejprve bude potvrzovat své mesiášství, ale neprohlásí se za Mesiáše; potom se ukáže jako Mesiáš několika židům, ale ne nutně velkým znalcům Písma. Lidé se při tom budou divit: "Což je to opravdu Mesiáš?" Mnozí budou znát jeho jméno, ale nebudou věřit, že to právě on je Mesiášem."

Až před smrtí zapsal rabín Jichak Kaduri jméno Mesiáše. Více než rok se s napětím čekalo, protože dle poslední vůle zesnulého mohl být jeho zápis uveřejněn až po uplynutí tohoto času.

Zveřejněný zápis se ukázal být pro současný judaismus velice problematický. Jméno Mesiáše bylo zapsáno způsobem, který je rabíny - kabbalisty často používaný: je ukryto v prvních písmenech slov: "Yarim Ha’Am Veyokhiakh Shedvaro Vetorato Omdim." (Pozdvihne se lid a pozná, že Jeho slova a zákon jsou pevné.) Ta první hebrejská písmena vytvářejí jméno Jošua čili Ježíš.

www.agioritikovima.gr

P.S.
Byl jsem upozorněn, že zpráva je dřívějšího data. Jicchak Kaduri zemřel v r. 28. 1. 2006. Další podrobnosti viz na Wikipedii.













Zobrazit
příspěvek
č. 972
jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2014 (18. 1. 2014)
Ohlédnutí za svátky Narození Páně

O dávnověké posloupnosti lidskosti

Těmto svátkům předchází v pravoslavné tradici dvě nedělní témata, která jsou nadmíru podobná - a to jsou témata posloupnosti. Neděle praotců (druhá před Narození) a neděle svatých otců (bezprostředně předcházející svátku Narození) poukazují vlastně na tu samou věc - Spasitel světa přicházel na svět v jistém smyslu postupně (je to myšlenka jednoho ruského kněze z letos publikovaného kázání). Boží Syn se vtěluje do lidských dějin v průběhu mnoha pokolení skrze posloupnost svatých otců, kteří předcházeli jeho narození z Panny Marie. Ten řetězec svatých otců nám ukazuje osoby, skrze něž Hospodin svůj příchod připravoval či na něm pracoval.

Z jedné strany tedy tento řetězec připravoval příchod Krista, z druhé strany (tj. směrem od počátku) udržoval a předával z generace na generaci to, co Bůh odevzdal člověku při stvoření. Je to posloupnost předávající obraz Boží v člověku (člověk byl učiněn dle obrazu a podoby Boží). Tento obraz je tím, co nás odlišuje od inteligentního zvířete. Po tělesné stránce bychom mohli průmět tohoto obrazu do hmotné reality pojmenovat jako lidství; na úrovni nehmotné, tj. duševní, duchovní a morální bychom mohli označit projevy tohoto Božího obrazu v člověku slovem lidskost. V této úvaze budu oba pojmy rozlišovat dle právě načrtnutého klíče.

Lidství se předává tělesně genetickým způsobem. Mohlo by se zdát, že na této úrovni nelze princip lidství ohrozit, ale udržuje se jaksi automaticky prostým plozením. V démonických duchovních sférách však vládne taková nenávist k člověku, protože je to mimořádný tvor Boží, že dokonce i sám genetický princip lidství je cílem útoků, jež mají zneuctít či zneužít tento Boží obraz. Zatím víme o dvou možných útocích na lidství. Jednak se jedná o jakési temné obludnosti, kdy byl samotný kořen lidství narušován nějakými genetickými zvrhlostmi v době předpotopní (jak se o tom zmiňuje Bible, Gen 6,1-4), když byly lidské ženy násilně podrobovány křížení s nějakými nelidskými bytostmi démonického charakteru (tak vykládá tradice ony zmiňované "syny Boží") a výsledkem byli obři, kteří zde podle Bible místy přežívali ještě dlouhou dobu po potopě (Num 13,32-33). (Mimochodem, hodno povšimnutí je, že i mýty pohanských národů zachovávají vzpomínku na tyto děsivé události - viz např. antické zvěsti o pohanských bozích, kteří měli poměr s pozemskými ženami a zplodili s nimi bájné potomky apod.) Druhým možným útokem na lidství jsou chystané (a z části už probíhající) genetické experimenty v současnosti. Třetím takovým útokem by pak mohlo být uvažované propojení biologické a technologické inteligence. "Výsledkem bude sice nadále svět lidí, nikoliv však biologického původu. Rozdíl mezi člověkem a robotem zmizí stejně jako mezi fyzickou a virtuální realitou," tak se o tom alespoň píše v různých prognózách.

Zajímavým poznatkem genetiky je možnost, že do samotného genomu člověka zabudoval Bůh (zřejmě po potopě) jakýsi přídavek, který zamezuje člověku - tak jak je zrozen ze svých tělesných rodičů - přístup tělesné nesmrtelnosti a navíc je geneticky omezena i délka existence celého lidského rodu na zemi. Nedávno svět obletěla šokující zpráva s titulkem: "IQ Evropanům klesá. Dlouhodobě!" V článku se psalo: K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. „O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ (Stanford univerzity, USA) Někteří tvrdí, že lidstvo byl nejinteligentnější v době královny Viktorie, jiní zase, že svého vrcholu dosáhlo už v době Kristově. Každopádně by to mohl být jeden z mnoha dokladů skutečnosti, že se s lidstvem něco děje a není to vývoj k lepšímu, ale spíše jakési postupné vyčerpávání potenciálu a slábnutí lidí, které je sice maskováno technologickými vymoženostmi, ale ve skrytu už nějakou dobu probíhá a předzvěstuje konec lidstva.

Když k tomu ještě připočtete v současnosti prudce narůstající problémy s plodností naší rasy, a případně i nestabilitu klimatu a geologie, jimž lidé nemají síly čelit, nebo nahlédnete zvyšující se jadernou hrozbu (v letech 1945 až 1998 bylo provedeno 2053 jaderných výbuchů) jako problém úpadku lidských mentálních schopností, nebo raketový vzestup duševních chorob a rakovin, tak se vám už docela pěkně vybarvuje obrázek hrozícího blízkého konce pozemšťanstva, které nebude mít nadále schopnosti udržet se při životě a morální síly pokračovat dál.

Jak o tom někdo docela vtipně řekl: "Lidstvo si dělá plány, že bude osídlovat další planety ve vesmíru, fantazíruje o tom, jak bude žít za tisíc či pět nebo deset tisíc let, strachuje se, kam se poděje, až začne vyhasínat Slunce, naše teleskopy už pátrají po dalších obyvatelných planetách v galaxii, jenže je docela dobře možné, že se genetický potenciál lidstva za nějakou dobu vyčerpá a lidstvu jeho vědci řeknou: Tak bohužel, drazí lidé, game over."
Co říci na závěr k této posloupnosti předávání lidství v rodě člověka? Možná, že k úpadku a chátrání našeho lidství přispíváme především my sami - svým způsobem života, myšlení, (ne)mravností. Myslím, že tak jako nadřazena morální rovina nad tělesnou (morálně silný člověk je schopen i v tělesné oblasti téměř nadlidských skutků), tak má morálka vliv úroveň lidskosti na kvalitu lidství. Více než to, co je zabudováno do našeho genomu, nás ovlivňují naše vlastní skutky a naše morální tenze či ochablost. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu.

* * *

Tím podstatným se mi zdá být, jak je předáváno lidství na rovině morální, - čili posloupnost lidskosti. Z našeho křesťanského pohledu je jednou ze součástí lidskosti duchovní víra a láska k Bohu, Stvořiteli, kterou realizujeme plněním přikázání. Tím vstupujeme do vztahu lásky a služby Hospodinu. To je cesta, kterou si člověk sám od sebe nemůže vymyslet či najít ji vlastními silami, ale musí být na ni uveden. "Víra je ze slyšení," praví apoštol. Kvůli tomu Církev koná misii, aby další a další lidi uváděla na tuto cestu.

Posloupnost lidskosti se předává všude tam, kde nastupující pokolení přebírá od toho předcházejícího víru a poznání Stvořitele a současně Mu chce láskyplně sloužit a přebývat v harmonii s původním stavem stvoření, nakolik je to v lidských silách. Naopak je možné z této posloupnosti vypadnout aktem vzpoury proti Bohu a Božím ustanovením, čili aktem hříchu. I z této cesty však je cesty návratu - a to pokáním. Jenže čím déle kráčíme cestou hříchu a tudíž dále po této zhoubné stezce zajdeme, tím je pokání obtížnější.

Příklad vymknutí se z posloupnosti lidskosti nalézáme hned po úsvitu lidských dějin, kdy Kain zabil svého bratra, zatvrdil se, ztratil víru v Boží dobrotu a odmítl se kát slovy: "Můj hřích větší, než by bylo možno odpustit." Tak vznikla na světě vedle posloupnosti lidskosti i Kainova posloupnost nelidskosti, na níž je založena předpotopní satanova církev, Kainem započatá a zničená potopou (pojem satanovy církve spojuje s Kainem starec Rafael Karelin). Každý úmyslný a dobrovolný rozkol v sobě nese semeno této satanské církve, která je dalším uskutečněním ďáblovy vzpoury, a napojuje se na posloupnost hříchu, čili nelidskosti.

Jak vidíme na různých příkladech - biblických i ze současnosti - ztráta této Bohem požehnané lidskosti se projevuje svévolí a tvrdostí srdce. Zatvrzelé srdce je nepřístupné k napomínání, tím je tento stav tak nebezpečný, a nemá soucit. Člověk se postupně stává necitelným a nelítostným. Zvláště nebezpečné je, když se to děje pod pláštíkem zbožnosti.

* * *

Před Narozením Kristovým čteme ze začátku Matoušova evangelia jména svatých otců, a vzýváme tak posloupnost lidskosti, která vede až k narození Mesiáše. Ta řada jmen svatých otců je vlastně záznamem toho tisíciletého díla, jímž se připravuje příchod na svět Marie, která se stane Matkou Boží, a Josefa Pěstouna Páně, který přijal Pána Ježíše za svého syna - ač nebyl jeho tělesným otcem, stal se mu otcem dle posvátného izraelského zákona.
Zajímavá by mohla být úvaha vedená z pohledu posledních poznatků genetiky, podle nichž se do genetické paměti zapisují skutky a potažmo hříchy lidí, a tato paměť se tudíž dědí z pokolení na pokolení. Mezi praotci jsou různí lidé - velikáni ducha, ale zároveň i lidé nemocní, přemáhaní hříchem. Celé toto lidství, s jeho velikostí i malostí, bere na sebe Kristus při svém vtělení. Pokud se všechny činy předků opravdu geneticky zapisují do potomků, tak to vše na sebe Pán přijal (tj. do svého těla, chcete-li, pak by se možná dalo říci i do svého lidského genetického záznamu), když byl počat v lůně Matky Boží. V takovém případě by nejen duchovně, ale i tělesně přijal všechny hříchy a pády svých předků, protože se s nimi stal skrze své tělo sjednocen. Všechny jejich nedostatky i všechny jejich pády zahladil svou obětí na Kříži a svým Vzkříšením. Tedy nejen na rovině duchovní, ale i na úrovni tělesné se skrze Pána Ježíše Krista děje spása lidstva.
Ostatně obvyklý způsob striktního rozdělování tělesného a duchovního, a nahlížení na ně jako na rozporné a vzájemně neslučitelné, by se neměl chápat jako pohled na člověka ve stavu, jak byl stvořen. Vnímat vztah tělesného a duchovního jako antagonismus může být užitečné z hlediska asketiky a zápasu s vášněmi, ale vykládat boj s vášněmi jako nepřátelství vůči tělu je nedorozumění, neřku-li antropologická hereze (viz některá poučení asketů). "Nesmiřitelnost těla a ducha" je nutno správně vykládat v tom smyslu, že tělem se v tomto případě myslí tělesné vášně, nikoliv samo tělo jak bylo prvopočátečně Bohem stvořeno.
Vrátíme-li se ještě k myšlence předkládané některými teoriemi moderní genetiky, můžeme ji aplikovat i na dobu novozákonní a vyslovit úvahu, že Kristus na sebe bere nejen duchovně ale i tělesně naše hříchy při svaté Tajině křtu, kterou se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristovým Tělem, jímž je Církev, a při svatém přijímání, kdy se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristem. (Poznamenejme na okraj, že Řekové kladou zvláštní akcent na skutečnost, že se při svatém přijímání sjednocujeme s Kristem nejen duchovně, ale i tělesně - a to s mnoha z toho vyplývajícími důsledky.)

To je přece dalekosáhlá idea! Znamenalo by to, že při každém přijímání se sjednocuje Kristus i s námi, bere na sebe všechny naše hříchy, vše, co je v nás geneticky zapsáno o našich dávných i nedávných činech, i o tom, co jsme vykonali včera, a zároveň na sebe Pán Ježíš při každém přijímání bere na sebe i to, co je v nás zapsáno o našich předcích, jejich činech, o celém rodě, z něhož pocházíme. Tak se stává Pán možná Spasitelem nejen pro nás osobně, ale i pro naše předky. A můžeme zajít ještě dále - co když jsou skrze nás přiváděni ke Kristu i ti předkové, kteří byli za svého života nevěřící či nesprávně věřící? (Je to smělá úvaha, ale má oporu v některých místech posvátné tradice - viz např. spása nekřesťanského císaře Trajána.) Pro všechny minulé generace svých předchůdců v našem rodokmenu nemůžeme učinit nic většího, než když uvěříme v Krista, žijeme křesťanským životem modlitby a ctností, snažíme se, jak jen můžeme, naplnit Evangelium a účastníme se svatých Tajin. Z jedné strany Kristus přijímá vše, co v nás je a co v sobě nosíme a co skrze nás před Krista předstupuje, a z druhé strany od Krista přichází požehnání nejen na nás, ale snad i na všechny předky, kteří skrze naše osoby třeba mohou dojít i svého sjednocení s Bohem. Toto nabízené sjednocení však samozřejmě není nikdo povinen přijmout - ani živí ani zesnulí. Leč dokud bude trvat svět, do té doby bude brána nebeská živým i zesnulým otevřená.
* * *

Klíčovou podmínkou pro začlenění do posloupnosti lidskosti je úcta k těm, kteří nás ve víře a církevní službě předcházejí, protože lidskost se stejně jako lidství předává ze starší generace na mladší. Lidství se předává plozením a lidskost se přenáší skrze úctu a poslušnost. Jenom tam, kde je úcta ke starším, tam je převzetí dědictví - toho neuchopitelného duchovního bohatství, které dovolí předávat Bůh, když jsou splněny nějaké podmínky. Proto má pro získání Božího požehnání a pro osvojení si lidskosti takový význam, abychom navazovali na předchůdce, byli napojeni na kořeny, byli součástí řetězce vedoucího z nejdávnější minulosti, byli součástí hierarchie, která začíná u Boha, skrze stvoření člověka přechází na zemi a končí rozvětvena v našem světě všude, kde si lidé ještě zachovali elementární pokoru, která je součástí lidské přirozenosti.

Boží dar lidskosti nelze uchvátit násilím ani magií. Je to dar, který není jen tělesný ale i duchovní a duchovní věci není možno uchopit, vzít a dát tomu či prodat onomu. Jsou neuchopitelné a předávají se zvláštním způsobem a jen za určitých splněných okolností. Ratolest je buď živá a roste, nebo je suchá.

Přenos duchovního dědictví z generace na generaci se tedy děje za určených podmínek - a to jsou především pokora a úcta - jinak k přenosu nedojde. Uchvátit můžeme sice formu, ale ne duchovní obsah. Formálně převzít můžeme dogmata, ale ne hloubku víry, kterou dogmata vyjadřují. Můžeme šermovat tím, jak jsme kanoničtí, ale nemusíme mít vůbec nic společného s tím, co se skrze kánony má v Církvi dít, - tj. s láskou, řádem a oddanou službou.

* * *

Podle biblického proroctví má být pro poslední doby charakteristickým znakem lidí: hrubost, chamtivost, neposlušnost a zrádnost i všelijaká jiná nelidskost. To vše je bohužel na světě již dlouho, ale znamením konce je, když to pronikne do Církve. Jinými slovy: až církevní společenství ztratí vnitřní morální sílu takovým jevům se ubránit, až tu nebudou příklady správného chování a popisované nelidské jevy se stanou neoddělitelnou součástí (neřku-li normou) církevního života. Jak daleko je však ona doba, kdy bude kázání o těchto základních pilířích předávání lidskosti znít i v Církvi jako hlas volajícího na poušti?

Je to podobné jako rakovina v těle. Rakovinné buňky vznikají podle lékařů v těle člověka neustále, ale imunitní systém má obvykle sílu je eliminovat a člověk zůstává zdráv. Problém začíná, zeslábne-li imunita a některá buňka není potlačena, začne pak vytvářet nádor a z tohoto nádoru se metastázemi rozšíří zhoubné bujení do celého těla. S tělem církve je to zřejmě také tak. Těla jednotlivých místních církví (a nakonec i tělo celé Církve) začnou podle ap. Pavla v posledních dobách ztrácet imunitu čili sílu nepřipustit bujení nelidskosti. A to je konec - nejprve oné místní církve, a nakonec to přivede na hranici bytí a nebytí i celou Církev, a Pán ukončí dny. Jak pravil svt. Ignatij Brjančaninov - lidé sami rozhodnou o datu konce světa a rozhodnou o tom svou zlobou. A nebude to nejspíš jen zloba necírkevních lidí (protože svět už celá tisíciletí "ve zlu leží", čili tam se žádná kvalitativní změna nekoná), ale zloba lidí v církvi (konec konců i proroctví ap. Pavla hovoří o církevních lidech, nikoliv o světských). Myslím, že v kontextu našich současných církevních událostí (a při pohledu na to, do jaké zloby, neúcty a hrubosti nedávno upadla část našich lidí - na všech stranách bujícího sporu) je potřeba se nad tím zamýšlet.
A nyní citace z biblického listu ap. Pavla:
»Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.
2  Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní,
3  bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,
4  zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,
5  budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.«
2 Timoteovi 3,1-5
* * *

Některé jevy vyniknou nejlépe při srovnání. Proto jsem u příležitosti letošních svátků postavil vedle sebe dva obrazy. Na jednom vidíme tu krásnou a vznešenou posloupnost mírnosti, poslušnosti a lidskosti vedoucí přes celé staré dějiny až ke Kristu, který je korunou a smyslem celé této posloupnosti. Proti tomu jsem postavil obrazy ztráty ušlechtilosti a úpadku lidskosti, když se lidé vymknou z poslušnosti a posloupnosti, jak to vidíme na předpotopním lidstvu či na stavu posledního lidstva, prorocky vykresleném ap. Pavlem.

Snad celoroční vzpomínka na ušlechtilou krásu, která na nás září z ikony Narození Spasitele, osvítí naše srdce k tomu, abychom si zamilovali následování toho nejušlechtilejšího z lidství. Pak se i my napojíme na tu vzácnou posloupnost lidskosti, která z nejstarších dob vedla vpřed až k příchodu Spasitele a v době novozákonní se odvíjí od Krista až ke konci světa.

Na lidskosti, jak je vyjádřena v Desateru i v přikázáních lásky a ve volání proroků k mírnosti, úctě, pokoře a pokání, se můžeme sjednotit. Vždyť přece lidskost je základem všeho dobrého a hlavně křesťanství. Nejprve musíme být lidmi, a pak můžeme být i křesťany. Křesťanství bez lidskosti je však jen přízrak.











Zobrazit
příspěvek
č. 973
jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2014
Sdělovací prostředky

V ČT o arcibiskupu olomoucko-brněnském

Medailón věnovaný vl. Simeonovi v Křesťanském magazínu (od 6:14 min. pořadu)


Zobrazit
příspěvek
č. 974
jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2014
Odkaz na zajímavý web a video z Francie

Mladé Francouzky proti Femen

Video (prezentované na níže zmíněném webu) natočila skupina mladých francouzských žen jako svůj vzkaz pomateným aktivistkám z ukrajinského hnutí Femen.

Zde je pár citací z textu stránky:

»Tyto mladé, půvabné, nebojácné Francouzky si říkají "Antigony" na počest ženy, která vlastním životem hájila boží a mravní zákony před zákony lidskými. Před zákony tyrana.

Lidé ve Francii se v poslední době obecně stavějí na stranu rozumu. Jejich hnutí za normální rodinu Le Manif Pour Tous má po masivních střetech se státní mocí své vězně svědomí, své ztlučené, své státní mocí šikanované (například za nošení mikiny s emblémem hnutí) a dokonce i protesty policejních odborů za nadužívání hrubé síly státní mocí proti pokojným demonstrantům (inu, co můžeme očekávat od vlády v níž polovina ministrů jsou svobodní zednáři včetně prezidenta Hollanda). 22000 starostů a primátorů ve Francii podepsalo protest proti zákonu o homosexuálních manželstvích a nyní dělají vše proto, aby oddálili obstrukcemi povinnost oddat dva lidi stejného pohlaví. Přímo odmítnout nemohou, protože zákon je konstruován tak, aby nemohla být použita tzv. výhrada svědomí, která by umožnila starostům neoddat homosexuální páry.

Nezbývá nám než držet Francouzům a Francouzkám palce, protože homosexualistické, feministické, juvenilní a další zvrácené zákony dorazí i k nám. Zákony, díky nimž bude moci sociálka odebrat děti rodičům na základě zpozorované modřiny na předloktí, kterou si dítě způsobilo při hře. Zákony, které zruší minimální věk pro provozování sexu. Zákony, které umožní incest. Zákony, které budou posouvat sexuální výchovu až do školek. Za tento zvrácený svět bojují poběhlice z FEMEN. Tomuhle světu pomáhají prošlapávat cestu duhové pochody, nyní už i za účasti pedofilů. A jakýkoli odpor proti tomuto šílenství znesnadňuje cenzura převlečená za politickou korektnost.«

Tolik tedy pár citátů z textu stránky.

Celý článek je zde. Jádrem inzerované stránky je video (s českými titulky), kde je vzkaz francouzských "Antigon" adresovaný skupině Femen. Jedna z Antigon na sedm týdnů infiltrovala skupinu Femen, aby se pokusila tyto ženy pochopit. Vše se dozvíte ve videu (za zmínku bezesporu stojí zjištěná skutečnost, že účastnice Femen jsou za své vulgární protesty placeny; působí to dojmem, že se vlastně jedná o jistý druh prostituce).

Nádherná je také mocná mravní, morální i intelektuální převaha "Antigon", která usvědčuje hloupou trapnost poběhlic ze skupiny Femen v celé její ubohosti. Femen jsou zde demaskovány jako zmanipulované a prodejné ženy, které nechápou ideologii, které slouží. Jsou ukázány jako bojovnice proti ženám, nikoliv za ženy. Proti polonahým zvráceným Femen stojí na videu "Antigony" - důstojné, inteligentní, usměvavé, půvabné ženy.

* * *

Jako dodatek ještě jeden článek:

FEMEN: PLACENÉ AGENTKY – PROVOKATÉRKY

Novinárka z jedného ukrajinského televízneho kanála odhalila hnutie FEMEN. Mladá žena vstúpila do radov tohto hnutia potom, čo sa údajne nadchla pre ich idey. Osobne sa zúčastnila na akciách “hore bez” a nakrúcala dianie skrytou kamerou. Potvrdilo sa, že sa aktivity účastníčok na PR-akciách sa odvodzujú od PEŇAZÍ, ktoré prichádzajú zo západnej Európy a USA.

Aby ukázala podstatu FEMEN, rozhodla sa mladá novinárka k aktu sebaobetovania tým, že sa stala účastníčkou topless-akcie. V priebehu niekoľkých týždňov ju vyškolili v PROFESIONÁLNOM PR a to V AGRESÍVNOM SPRÁVANÍ SA, v spôsobe ako na seba UPÚTAŤ POZORNOSŤ novinárov a pritom HRAŤ NEVINNÚ BYTOSŤ. A čo bolo mimoriadne dôležité, musela svoje nahé prsia predvádzať pred objektívmi.

Jej prvý debut sa uskutočnil v Paríži, kde účastníčky FEMEN pred nedávnom otvorili svoju novú kanceláriu. Tam uskutočnili ženy akciu na obvyklý spôsob a odhalili svoje prsia pred ISLAMSKÝM KULTÚRNYM CENTROM. Ako novinárka tvrdila, cítila na vlastnej koži tú nenávisť ľudí, ktorých náboženské pocity boli vedome zraňované: “Táto akcia sa uskutočnila pred islámskym kultúrnym centrom, a my sme cítili, že dav ľudí je pripravený nás roztrhať. Pred aktom násilia nás zachránili len objektívy našich kolegov.”

Cesta do Paríža bola novinárke zaplatená FEMEN-om. Letenka, hotelová izba, jazdy taxíkom a stravovanie predstavovali len pre jednu účastníčku 1.000 EURO NA JEDEN DEŇ, bez nákupu oblečenia a služieb vizážistov a štylistov. Mimo to sa ukázalo, že účastníčky FEMEN dostávajú mesačný plat nemenej ako 1.000 USD, čo prekračuje trikrát priemernú príjmovú úroveň na Ukrajine.

Zdroj












Zobrazit
příspěvek
č. 975
jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2014 (23. 1. 2014)
Homosexualita v Ruské církvi

Ruská pravoslavná církev má svůj sexuální skandál

Christnet a IDnes









Zobrazit
příspěvek
č. 976
jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2014 (28. 1. 2014)
Zpráva z Kyjeva od očividce

Demonstrující za demokracii zabili člověka jen za to, že promluvil rusky

Mám smutnou zprávu. V Kyjevě u náměstí Majdanu zahynul člověk ubitý demonstranty kvůli tomu, že hovořil do mobilního telefonu rusky. Andrej procházel vedle demonstrujících a mířil na schůzku s přítelkyní. Skutečnost, že telefonoval rusky, rozzuřila demonstrující "demokraty" do té míry, že ho napadli a mlátili ho tak dlouho, až ho zabili.

O tomto případu se z našich sdělovacích prostředků asi nedozvíte.

Prosíme tedy o modlitbu za nevinného Andreje, zabitého demokratickými demonstranty.

+ + +

Doplnění:

Zpráva pochází od blízkých pozůstalých. Její zveřejnění se děje především kvůli prosbě o modlitbu. S ohledem na bezpečnost rodiny není zájem celou věc dále rozvíjet.

Skutečnost zabití člověka už není možno nikterak zvrátit. Každá předčasná smrt je tragédií, ať už zemře kdokoliv z jakékoliv názorové strany či člověk úplně nezúčastněný. To je jeden z tragických rozměrů toho, co se na Ukrajině dnes děje.

---------------

Zde je jedno už nejméně měsíc staré video:

Kdo se stal krvavou obětí euro-majdanu?




Dnes už protivládní opozice otevřeně vyhrožuje vyvoláním občanské války.

P.S.
Miroslav Pořízek: Na Ukrajině probíhá státní převrat řízený z Bruselu a nikoliv revoluce

P.P.S.

Dvě bílé holubice míru, které v neděli nechal symbolicky vypustit papež František v rámci výzvy ke klidu na Ukrajině, napadli větší a agresivní ptáci. Na jednu z holubic zaútočil racek a na druhou vrána. Zatímco jedna z holubic při útoku ztratila trochu peří, ale uletěla, osud druhé je krajně nejistý, upozornila agentura AP.

Aktuálně











Zobrazit
příspěvek
č. 977
jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2014 (27. 1. 2014)
Poslední ohlédnutí za letošními svátky Narození

Kristovo narození - obraz pokory

Křesťanství celým svým obsahem zjevuje, že Bůh není uzavřen na výsostech do své nadsvětskosti, nadpřirozenosti, ale jsa veden láskou (která je principem všeho, co činí), kráčí k člověku, který se mu vzdálil, jako pastýř se vydává hledat ztracenou ovci. Kráčí za ním nikoliv s hromy a blesky, či se zjevením své hrozivé velikosti, při jejímž spatření by smrtelníkovi stydla krev v žilách. Béře se tiše, jako když věje vánek, navštěvuje padlého člověka, a znovu a znovu mu předkládá své pozvání. Vidíme v tom nejen zjevení Hospodinovy lidumilnosti, ale zároveň i vzor pro člověka. Pokud takto přichází všemohoucí a vševládný Bůh, měl by člověk tento způsob jednání napodobovat, chce-li se přičinit, aby mělo jeho chování s Bohem něco společného.

Spasitel nám ukazuje nejen Boha v těle, ale též dokonalého člověka. A jedním z rysů tohoto obrazu lidské dokonalosti je - zájem o člověka. Už samo Kristovo narození nám ukázalo, že Bůh na nás myslí, že o nás neztratil zájem, "nehodil nás přes palubu" kvůli našemu hříchu, ale miluje nás a střeží nás jako zornici oka.

Takové ponětí o Bohu není samozřejmou vlastností každého náboženství. Např. v pohanství nic takového nenajdete. Četl jsem vyprávění jednoho bývalého buddhisty (člověka narozeného na dálném Východě), který je nyní na Athosu jedním ze svatohorských mnichů. Když se ho tázali, v čem cítí rozdíl mezi oběma náboženstvími, řekl, že v buddhismu je (narozdíl od křesťanství) člověk sám, prožívá tam pocit samoty. To jistě neznamená, že by tam nemohl mít přátele, ale není tam ta blízkost Boha ani ten druh blízkosti lidí. Nám křesťanům už to přijde samozřejmé, že Bůh se sklání k člověku, že nás svaté Tajiny sjednocují na jedné straně s Bohem a na straně druhé i s ostatními bratry ve víře. Leč teprve při porovnání s jinými náboženstvími se lépe vyjeví velikost tohoto daru.

K tomu, aby nám Bůh ukázal svou blízkost a překonal naše osamocení, které je důsledkem odpadnutí od Boha, se Bůh musel snížit, pokořit - tak jak to vidíme na ikoně Narození. Všemohoucí Bůh se umenšil a vtělil se do našeho pozemského světa jako malé dítě. A pro nás je to nejen šťastná a oblažující zpráva, ale také příklad: ke skutečnému společenství je nutná pokora. Hloubka společenství s Bohem i s lidmi není dostupná člověku pyšnému - takovému je určeno osamění.

Někde jsem slyšel, že na nejhorším místě v pekle je člověk sám - prožívá tak strašlivou samotu, že pak dává přednost dokonce i mučení démony, s nimiž takto může mít nějaké společenství, byť nevýslovně trýznivé, - hlavně nebýt tam, kde je oddělen od všech v naprostém prázdnu. Tam, v prázdnotě, kde nejsou naprosto žádné vztahy, se totiž začíná rozpadat sama lidská přirozenost a drolit se do nebytí, a tomu se každý instinktivně ze všech sil brání jako tomu nehroznějšímu, co se může stát. Každé stvoření - člověk, anděl i démon - byl totiž stvořen Bohem ke vztahu, ke společenství. Tato určující vlastnost je tak hluboko zabudována do podstaty všeho živého a duchovního, že není nic protipřirozenějšího než prázdnota v absolutním osamění - právě tou totální nepřirozeností tohoto stavu a děsuplnou hrozbou blízkosti nebytí je určena jeho krajní trýznivost.
* * *

Další lekci pokory nám může dát skutečnost zapsaná v Evangeliu v souvislosti s Božím narozením. Zvěstování andělů o narození Kristově nebylo komu předat - jedině pastýřům, všichni ostatní totiž spali. Takže tito pastýři, lidé, o nichž je možno říci, že byli všechno možné, jen ne vzdělaní, jemní, urození a vytříbeného chování, - právě oni přijali andělské zvěstování, a poslední se tím stali prvními. (Proto mniši v monastýrech konají všenoční bdění, nespí, aby přijali nebeské zvěsti, které nemůže přijmout ten, kdo spí.)

Učenci (tři mágové) dorazili ke Kristu až po pastýřích. Této drobnosti si všímají mnozí vykladatelé Písma, aby z toho vyvodili poučení o dvou cestách směřujících ke klanění Pánu a k poznání Boha. Cesta jednoduchého rozumu a prostého srdce, a pak cesta bádání, učenosti a komplikovaného myšlení. Lidé prostí často dostihnou Boha dříve než ti, kteří jdou nejistou cestou věd, bádání, teologie a tříbení rozumu. Prosté srdce může snadno dosáhnout upřímnosti a silné víry. Člověk zaobírající se složitými úvahami až příliš často zabředne ve svých myšlenkách, poznatcích a studiích, což občas není nepodobno stavu boháče opájejícího se svým jměním. Každý teolog by měl při veškeré své učenosti a znalostech z děl svatých Otců stále pamatovat na slova jednoho umírajícího ruského metropolity, která pronesl těsně před zesnutím, když se mu v momentu smrti otevřel pohled do duchovního světa: "Nic není tak. Vše je jinak."

* * *

Monach Akakij pravil: Kristus se mohl narodit v paláci. Hospodin nám však chtěl ukázat příklad pokory. Ukazuje se nám, že Boží Syn, ač je to Bůh, se narodil v prostém chlévě, abychom mohli pochopit, jak pokornými máme být.

Co je to pokora? K tomu, abychom pochopili nějaký fenomén, je někdy dobré si zprvu odpovědět na otázku, co je opakem. Tedy v našem případě - čím pokora není. Odpověď je, že opakem pokory je pýcha, čili egoismus. Bez překonání egoismu nenajdeme pokoru, a tím ani skutečnou niternou blízkost druh k druhu. Dokud je lidské srdce ve skořápce egoismu, nikdy nemůže pocítit duši druhého člověka. Ve vnitřní uzavřenosti do skořápky egoismu a pýchy člověk nikdy nepochopí Evangelium - prostě proto, že Evangelium je psáno jazykem lásky a písmeny pokory. Pýcha nikdy nepozná tento jazyk a nenaučí se tato písmena. Proto Otcové věnovali tolik úsilí, aby se pokoře naučili, a pak ji svým příkladem naučili ostatní.
Vyprávění o lekci, kterou můžeme dát pokorou

Avva Athanasij jednou koupil pěkný pergamen, který stál osmnáct zlatých mincí, a přepsal na něj celý Starý a Nový zákon. Později k němu přišel jeden bratr, a když uviděl tuto knihu, tak si ji odnesl. Následujícího dne si chtěl avva Athanasij číst z knihy. Když zjistil, že zmizela, pochopil, že ji vzal onen bratr, ale nechtěl se ho na to ptát, protože se obával, že by bratr připojil k hříchu krádeže ještě navíc lež.

Mezitím se bratr vypravil do sousedního města, aby tam ukradenou knihu prodal, a žádal za ni 16 zlatých mincí. Obchodník mu pravil: "Musíš mi tu knihu svěřit, abych mohl ověřit, jestli stojí za takové peníze." Když se tak stalo, vypravil se se zapůjčenou knihou ke sv. Athanasiovi a otázal se jej: "Otče, podívej se na tuto knihu a řekni mi, zda ji mám dle tvého názoru koupit za 16 zlaťáků. Stojí opravdu za tolik peněz?" Avva Athanasij odvětil: "Ano, je to kvalitní kniha. Stojí za ty peníze."

Obchodník se následně odebral k bratru, který knihu ukradl, a řekl mu: "Tady máš sumu, kterou jsi požadoval. Ukázal jsem knihu otci Athanasiovi, a on ji prohlásil za kvalitní; měl za to, že její cena je nejméně šestnáct zlatých." Bratr se ho zeptal: "To je všechno, co ti řekl? Nic víc už nedodal?" Obchodník na to: "Ne, už ani slovo." "Dobře," řekl bratr, "rozmyslel jsem si to. Tu knihu už neprodávám." A spěchal k avvovi Athanasiovi a s pláčem ho prosil, aby si knihu vzal zpět. Avva to odmítl se slovy: "Jdi v pokoji, bratře, tu knihu ti daruji." Bratr však odvětil: "Jestli si ji nevezmeš, nebudu mít nikdy pokoj."
Athanasij svou pokorou napravil bratra - dokázal to, co by se nepodařilo žádnou výtkou ani domlouváním. Situace světa i církve je zoufalá. Pokud je možno alespoň něco ještě zachránit, pak by to mohl učinit ten, kdo by dokázal svým příkladem dávat lekci pokory. V době, kdy všichni blázní a rozum mají zatemněn, je pokorné myšlení (smirenomudrije) jediným zdravým způsobem uvažování.

* * *

V církvi se život odvíjí do značné míry od příkladu hierarchie. Podobně jako Bůh dal příklad lidem, tak i zde na zemi příklad sestupuje od vyšších k nižším. Ukazuje-li církevní hierarchie svým příkladem ctnosti, pak se nemohou nešířit po církvi mezi věřícími. Všechny ctnosti nám zjevil sám na sobě Pán Ježíš: poslušnost, věrnost, čistotu, nezištnost aj.; dnes však obracíme zraky k jeho pokoře. Způsobů, jak napodobit Kristovu pokoru, má hierarchie a veškeré duchovenstvo k dispozici nepřeberně. Jeden z těch základních je - hledět z výšin církevních postů na věřící s úctou - tj. hovořit s nimi, snížit se k tomu, že neustále vysvětluji svá stanoviska a činy, zodpovídám se z nich svému stádci, snažím se chovat se čitelně a předvídatelně. Bůh projevil zájem o člověka a nespokojil se jen s vydáním Desatera, ale sestoupil, vtělil se a s nekončící trpělivostí vysvětloval principy věčného života a spásy. Tím dal na věky příklad všem církevním pastýřům pro jejich působení mezi věřícími. Tyto zásady pastýřského díla se vyučují na bohoslovecké fakultě v předmětu pastýřská teologie. Tam se všichni studenti dozvědí, že vzorem pro každého církevního pastýře je Ježíš Kristus, a tam se podrobně vyučuje, jak se to má dít v praxi. Leč běda, jak málo vidíme kolem sebe v církvi naplňování těchto zásad...

Náš učitel na bohoslovecké fakultě, otec Štefan Pružinský, se k tomuto tématu často vracel. Opakovaně nám vysvětloval, že pastýřství netkví v panování. Čím výše se kdo ocitne v pastýřské hierarchii, tím větší umění musí dokázat uplatnit v osobním boji s pokušením panovat. Stačí snad jen trošku poznat sám sebe, abychom nahlédli, jak je těžké vystrnadit ze sebe panovačný způsob myšlení a že se to v praxi podaří jen nemnohým a jen z části. Přesto stále platí, že základem opravdového církevního pastýřství je nechovat se jako pán nad církví (ať už se jedná o farnost či eparchii nebo celou místní církev), ale jako služebník služebníků Božích ("servus servorum Dei" - formule pocházející od papeže - tenkrát ovšem ještě pravoslavného /Gregoria I./). Pro kněze a zvláště pro biskupa právě v tom tkví uskutečnění slov Ježíše Krista, jenž o sobě pravil, že přišel, aby sloužil, nikoliv aby si nechával sloužit. Jenže k hlubšímu pochopení tohoto výroku potřebujeme mít nesvětské uvažování - a kdo z nás se k tomu dopracoval?
25  Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují.
26  Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
27  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
28  Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
(Matouš 20,25-28)
Jaký závěr z toho vyvodíme? Neuvidí-li věřící v chování hierarchie (kněží i biskupů) Krista, nemůže církev dlouho existovat, natož duchovně růst. Hrozí jí buď, že se vytratí, nebo změní na světskou organizaci. S blížícím se druhým příchodem to bude možná právě nedostatek příkladů, co bude trhat církev na kusy. Neuvidí-li ovce u svých pastýřů pokoru a poslušnost, rozdivočí se (jak to je dnes už patrno u části naší mládeže); neuvidí-li u svých vůdců nesvětskost, ale jen hon za penězi a mocí, budou i ovce zesvětštělé. Budou-li před sebou vidět nejednomyslnost a rozhádanost, budou se i věřící hašteřit, pomlouvat a sočit navzájem proti sobě. Jak budou věřící sbírat morální síly k poslušnosti, když uvidí u své hierarchie pýchu a svévoli? Má-li směřovat pastýřské vedení k Bohu, mělo by se zřejmě odvíjet od napodobení Kristovy pokory, jak nás k tomu Pán vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Matouš 11,29)
Mluvme o těchto věcech, ať se to, co hrozí, nestane nám všem. Nemůžeme zastavit, co přichází, ale ti, co mají ještě uši k slyšení, mohou spolu o tom hovořit. Je potřeba za každého věřícího, kněze i biskupa bojovat. Kázat "vhod i nevhod, usvědčovat, napomínat, povzbuzovat" (2 Tim 4,2), jedni ať nesou i břemena druhých (Galat 6,2). Na každém jednotlivci záleží. Zdá se mi, že jsme se tímto elementárním tématem dávání příkladu v posledních letech v církvi málo zabývali, a proto je potřeba začít častěji hovořit o této věci, která patří ke klíčovým konstrukčním prvkům budovy církve.
* * *

A tak, až budeme v průběhu nastávajícího roku vzpomínat na letošní svátky Narození a vybaví se nám sváteční ikona, která byla v uplynulé dny uctívána uprostřed chrámu, ať se nám vybaví i lekce pokory, kterou nám Bůh svým Narozením dal. Ať je napodobení Kristovy pokory naším darem, který mu přinášíme k jeho jesličkám do chléva - či jeskyně - našeho srdce, kde se Kristus rodí pro každého z nás. Kéž dokážeme tento příklad ponížení Božího Syna v našich mezilidských vztazích a v církevním životě napodobovat, a uskutečňovat tím lásku a naplňovat tak Evangelium.










Zobrazit
příspěvek
č. 978
jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2014
Tropary a kondaky pro zpěv při liturgii

Nová verze bohoslužebných textů

Tropary, kondaky a prokimeny nedělní (z oktoichu). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Text a noty. Notace dle Gorazdova sborníku. Na serveru pravoslavi.cz/download

Tropary a kondaky svatým (z obecné mineje). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Na serveru pravoslavi.cz/download






Zobrazit
příspěvek
č. 979
jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2014 (5. 2. 2014)
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně

O svěcení vody

Kněz světí vodu ve Sretenském monastýru, Moskva
(kliknutím pro větší obrázek)

Na tyto krásné svátky konáme velké svěcení vody. Církev posvěcuje vody po celém světě a v den těchto svátků je všechna voda na celém Božím světě posvěcena. Proto můžeme tvrdit, že svatá voda omývá celou planetu a posvěcuje ji. Svěcení vody je tudíž jedním ze způsobů, jak slouží Církev veškerému stvoření, jež vzhlíží k Církvi a očekává od ní své duchovní oslavení a záchranu.

Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).

Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").

* * *

Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).

Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.

Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.

Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.

* * *

Z poučení sv. Jana Zlatoústého:

Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.

* * *

Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.

* * *

Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.

Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.

Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.

* * *

Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).

Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.


P.S.

K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze

Svěcení vody v Rusku

 


Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).

Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.

Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.

* * * * * * * *

Volná příloha k článku:

Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)















Zobrazit
příspěvek
č. 980
jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2014
Z došlé pošty - zprávy ze světa

Obnoveno plné liturgické společenství mezi Jeruzalémem a Rumunskem

V pondělí 3. 2. 2014 byla v Jeruzalémě slavnostně podepsána deklarace o obnově plného liturgického společenství mezi Jeruzalémským patriarchátem a patriarchátem Rumunské pravoslavné církve. Jeruzalémský patriarcha navíc navštíví na podzim tohoto roku Rumunsko.
Sláva Bohu!

* * *

Významnou roli v obnovení společenství sehrál rumunský prezident Trajan Basesku.

Vztahy mezi Jerusalemským a Rumunským patriarchátem byly přerušeny asi před dva a půl rokem. Příčinou roztržky byla stavba rumunského chrámu ve Svaté Zemi, kterou Jerusalemský patriarchát považuje za své kanonické území. Tato stavba probíhala bez souhlasu jerusalemského patriarchy Theofila.

V dubnu 2011 patriarcha Theofil upozornil Rumunskou pravoslavnou církev na možné ukončení eucharistické jednoty kvůli stavbě rumunského chrámu v Jerichu, kterou prováděl archimandrita Jeroným (Kreču), klerik Rumun. patriarchátu. Protože Rumunská církev nereagovala, bylo na zasedání jerusalemského posvátného synodu 9. 5. 2011 rozhodnuto zakázat archimandritovi Jeronýmovi konání bohoslužeb a zrušit eucharistickou jednotu s Rumunským patriarchátem.

V únoru r. 2013 se konaly rozhovory delegace Rumunského patriarchátu s představiteli Jerusalemské církve. Bylo dosaženo dohody v otázce otevření rumunského zastupitelství v Jerichu a výsledný dokument získal požehnání jerusalemského patriarchy Theofila i rumunského patriarchy Daniila. Avšak k obnovení eucharistické jednoty mezi oběma církvemi světového Pravoslaví došlo až po roce od vzniku tohoto dokumentu.

Sedmitza, Romfea









Zobrazit
příspěvek
č. 981
jednotlivě

Administrátor --- 12. 2. 2014 (17. 2. 2014)
O církevní hierarchii

Svátek tří hierarchů: sv. Basila Velikého, sv. Jana Zlatoústého a sv. Řehoře Theologa

Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.
Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mat 5,14-16)

Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žid 13,7)



Tento svátek tří z těch největších a nejproslulejších mezi svatými hierarchy můžeme uchopit nejen jako připomínku jejich osobností, ale jako svátek poukazující na význam církevní hierarchie obecně. Hierarchie (tj. episkopát) provází církev od samotného jejího počátku. Vše začalo svatými apoštoly. Služba apoštolů byla jedinečná a spojena výhradně s apoštolskou dobou. Jako taková tato unikátní služba pominula s apoštolskou dobou, ale ve smyslu hierarchickém se transformovala do služby episkopátu. Už samotní svatí apoštolé při svém putování zřizovali na místech, kde se jim podařilo přivést lidi ke křesťanské víře, církevní obce a k jejich správě ustanovovali biskupy. Episkopát na sobě nese plnost apoštolského pověření ke správě dané církevní obce a plnost blahodatných darů udělovaných Kristem k životu církve a ke službě spáse věřících (především pro službu svatých Tajin). Na rozdíl od apoštolské služby je služba episkopa spojena s konkrétní obcí čili z dnešního hlediska s konkrétní katedrou.

Apoštolé vysvětili první biskupy, a ti pak vysvětili své nástupce a ti zase další nástupce, a tak jsou předávány blahodatné dary i apoštolské pověření a pastýřská moc přes všechna křesťanská pokolení do každé doby a na všechna místa všem pravoslavným věřícím. Toto předávání (čili tzv. apoštolská posloupnost) se děje jen v jednotě víry (tj. nikoliv v rozkolu či v herezi, viz 1. pravidlo sv. Basila), čili za předpokladu zachovávání pravoslavného vyznání. Tím je každý pravoslavný věřící přes svého kněze a ten zase přes svého biskupa a přes celou apoštolskou posloupnost duchovně napojen na svaté apoštoly tak, jako oni na Krista. Proto říkáme o Církvi, že je apoštolská. K tomu samozřejmě patří předávání a zachovávání odkazu svatých apoštolů.

Biskupové jsou nositeli plnosti hierarchického kněžství a jsou zárukou kanonické legitimnosti místní církve a platnosti kněžské služby. Jedině oni mohou světit vyšší duchovenstvo, postřihovat nižší duchovenstvo a světit antiminsy. Udělují požehnání kněžím vykonávat liturgii (v byzantské tradici je viditelným znakem tohoto biskupského pověření antimins vydaný biskupem a spočívající na prestolu).

Biskup je ve své správní oblasti vrchním vykonavatelem svatých Tajin, vrchním pastýřem a učitelem. Pečuje o liturgický život své církve, učí, napomíná a vede v oblasti víry, morálky, mravnosti a především dbá o zachovávání pravoslavné víry a praxe. Skrze jeho jednotu s celým pravoslavným episkopátem (čili světovou pravoslavnou církví) je jeho místní církev napojena na celou Církev, která je mystickým Tělem Kristovým. Všichni jeho kněží a potažmo věřící jsou skrze svého biskupa v jednotě s celým světovým pravoslavím.
Od poloviny VII. století je přijato, že biskup nežije v manželství (viz o tom 12. a 48. pravidlo trullského sněmu, tzv. páto-šestého). Pokud byl, kdo se má stát biskupem, před tím ženat, stanovuje posledně vzpomenutý kánon, že jeho manželka musí se vzájemným souhlasem nejprve odejít do monastýru. Dle Nomokánonu (I. kap. 23.) se předpokládá pro možnost vysvěcení na biskupa věk alespoň 35 let (pro výjimečné osobnosti a zvláštní případy se povolují výjimky). Lze mít za to, že nižší požadavky na věk kandidáta biskupské hodnosti se samozřejmě týkají spíše tradičně pravoslavných zemích, kde se adept biskupského svěcení hodnosti narodil v pravoslavné rodině, od dětství žil církevním životem, celá společnost kolem něj je prodchnutá pravoslavnou zbožností a obyčeji, početný biskupský sbor jeho spolubratrů případného mladšího biskupa i po jeho vysvěcení vede a dohlíží na něj se zvýšenou pozorností, a navíc sami věřící by v takové tradiční společnosti nedovolili biskupu nějaké odchylky od přijatých norem zbožnosti.
Při správě své církve se biskup řídí Písmem svatým, posvátnými kánony a místními tradicemi (např. ústavou). Ve všem, co činí, se má snažit, aby v něm věřící viděli přicházejícího Krista a jeho milující péči o svou Nevěstu, kterou je Církev. Svým příkladem inspiruje ke zbožnosti i své věřící.

Pastýřství Kristovo je vzorem pro pastýřskou službu duchovenstva, resp. biskupa. Podobně jako Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mat 20,28), tak i biskup by zřejmě měl následovat vážnou Kristovu výzvu: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mar 10,43-44). Vždyť on je tím, koho Kristus vyslal hledat ztracenou ovečku. (Luk 15,4-10)

* * *

Věřící v čele s episkopem vytvářejí na každém místě plnost Církve. Sám biskup není Církví a věřící bez biskupa také nejsou Církví. Ve službě i ve správě Církve se spojují tyto dva principy - pastýřská moc hierarchy a moc Božího lidu v jeho celku. Známá teze sv. Ignatia Antiochijského, která má prakticky platnost dogmatu, hlásá: "Kde je biskup, tam je Církev" (Smyr. 8 - PDF). Tím se však samozřejmě nemyslí, že by biskup sám vytvářel Církev, ale míní se tím biskup ve středu svých věřících. Důležité je neztrácet ze zřetele, že episkopát není nad Církví, ale v Církvi.

Na pravoslavných bohosloveckých školách je věnována velká pozornost tomuto tématu, aby bohoslovci správně pochopili komplementaritu dichotomie (duchovenstvo & věřící) v církevní správě a službě. Synergie episkopátu a laiků při službě i správě církve je pro Pravoslaví jedním z charakteristických rysů. Rozumět jak se něco takového může uskutečňovat v praxi, je však možné pouze tam, kde s tím má církevní společenství živou zkušenost - čili tam, kde působí blahodať Svatého Ducha.
Západ po ztrátě této zkušenosti přestal chápat, jak by taková spolupráce episkopátu a věřících byla v církevní správě možná. Řím vyřešil otázku vzájemného vztahu episkopátu a věřících jednoznačným přisouzením veškeré církevní moci duchovenstvu, resp. biskupům, kardinálům a v posledku papeži. Papežská autokracie je vyjádřena např. známou formulí: "Roma locuta, causa finita" (Řím promluvil, věc je skončena). Imperativnost a rezolutnost takové církevní vlády odsunuje laiky do podřízeného postavení věřících II. kategorie. Teprve dle dogmatické konstituce II. vatikánského sněmu (Pavel VI., 1964) nastal nepatrný posun, který papeži nic neubral, ale trochu vyzdvihl ostatní episkopát; začíná tím kolegiální účast biskupů (v čele s papežem) na správě církve. Papež "ze svého úřadu náměstka Kristova a pastýře celé církve, má nad církví plnou, vrchní a celosvětovou vládu, kterou má právo vždy svobodně vykonávat. Kolegium biskupů má svou moc pouze v jednotě s římským veleknězem, který je hlavou (episkopátu)". (Katechismus katol. církve)

Taková církevní správa je z pravoslavného hlediska nepastýřská, protože součástí pastýřského vedení je pastýřova láska a úcta, které se projevují diskusí. Jak ukazuje Kristus - láska dává prostor svobodě lidské vůle a láska vylučuje autoritativnost (Chomjakov). Jedině v blahodatném prostředí pravoslavné církve je možno vykonávat pastýřské pravomoce, aniž by se tím narušila láska. Jen kdybychom kvůli svým hříchům a vášním od blahodati a od lásky stále znovu a znovu neodpadali!

Na římské pojetí hierarchie reagovalo protestantské hnutí, které se přehouplo do opačného extrému - jednostranné a plné vlády církevního lidu. Hierarchie s apoštolským pověřením a mocí se stala nepotřebnou, ve smyslu "posvátné hodnosti" přestala existovat; protestantské duchovenstvo je laické povahy (tj. bez svěcení, bez apoštolské posloupnosti; jedině anglikáni uvažují jinak). Dle myšlení éry reformace není protestantský biskup služebníkem ve smyslu obětník (sacerdotium), ale služebníkem ve smyslu obsluhovatel (ministerium) ustanovený k tomu, aby věřícím posloužil Božím slovem a vysluhováním svátostí (dle tzv. Augsburgského vyznání víry: ministerium docendi evangelium et porrigendi sacramenta, aby lidé mohli získávat víru ospravedlňující).
V pravoslavné církvi mají obě síly - duchovenská i laická - svou moc, ale nesoupeří spolu, protože se vzájemně doplňují; spolupracují ku prospěchu církevního života a pro spásu všech. Krásným zjevením těchto skutečností je služba svaté liturgie. "Věříme, jak se modlíme," praví úsloví, které se netýká jen věrouky, ale vlastně i církevní praxe. Při bohoslužbě (zvláště při konání eucharistie) se názorně ukazuje princip společné služby duchovenstva (episkopa) a Božího lidu. Výmluvná už je sama skutečnost, že biskup (či kněz) sám nemůže vykonat eucharistii. Musí u toho být přítomen i zástupce laiků. Na druhé straně - ani samotní laikové, i kdyby jich bylo třeba tisíc, i kdyby to byli samí svatí, nemohou vykonat eucharistii. K tomu musí být přítomen vždy nejméně jeden duchovní a nejméně jeden zástupce Božího lidu.


Latinští kněží vykonávající souběžné soukromé mše
(ministrant může, ale v principu nemusí, být přítomen - jeho úkol je praktický - poskytovat knězi obsluhu, podávat kadidlo apod., z teologického, resp. duchovního hlediska není jeho účast na službě nezbytná; každý kněz slouží sám pro sebe, bez věřících)

 
Na západě tento princip neplatí - kněz si může sloužit mši sám pro sebe. I to je nejspíš projev nedostatku porozumění pro volání Ducha Svatého ke spoluslužbě věřících a duchovních a k přijetí poznání, že se všichni navzájem potřebujeme.
Jak může toto západní změněné chápání církve eventuelně proniknout i do Pravoslaví, vidíme na známém ruském biskupovi Nikodimovi (Rotov, metrop. leningradský), o němž některé jazyky tvrdí, že to byl tajný jezuita. Pozoruhodné však je, že podobně jako jezuitští kněží mají za úkol každý den odsloužit mši, tak i metrop. Nikodim si dával záležet, aby každý den vykonal liturgii - sloužil prý např. na sedadle v letadle a sám (tj. bez účasti dalšího člověka na službě). Katolíci dodnes vzpomínají, že vyznával některá specificky římsko-katolická dogmata. Uděloval pravoslavné duchovenské svěcení i protestantským věřícím.
Na službě liturgie vidíme i další způsob projevu pravoslavného chápání vztahu duchovenstva a laiků. Biskup (či kněz) přednáší modlitby, ale věřícím připadá nikoliv bezvýznamný úkol stvrdit, co bylo biskupem proneseno, svým "amen". Neřeknou-li věřící své "amen" na závěr biskupovy modlitby, pak modlitba biskupa (resp. kněze) byla jen soukromou prosbou, ale nikoliv společnou modlitbou. A tudíž není součástí liturgie, protože liturgií může být jen společná modlitba (dokonce i tzv. tiché modlitby liturgie jsou zakončeny provoláním tzv. ohlasu, na který věřící odpovídají).
Hebrejské slovo "amen" znamená "budiž" nebo "staň se" či "tak jest". Jeho modlitební použití má funkci připojení se dalších osob k pronesené modlitbě. Je v principu nedorozuměním, když si "amen" na konci modlitby říká sám ten, kdo modlitbu pronášel. I když dnes se "amen" používá i v soukromých modlitbách (což je výrazem zvyku na toto obvyklé zakončení prosby přednášené Bohu), v liturgickém životě církve stále plní "amen" svou prapůvodní funkci - přítomný lid se tímto slovem připojuje k pronesené modlitbě a vyjadřuje tím svůj souhlas a účast.
Při každé liturgii tedy vidíme vzájemnou závislost obou "stran" - biskupa (resp. duchovenstva) a věřících (čili Božího lidu, laiků). Ani jedna ze stran nemůže té druhé říci: "Nepotřebuji tě!" A tak se při každé liturgii viditelně uskutečňuje jednota všech údů Těla Kristova. (Viz o tom též 1. Kor 12,12-30)

* * *

Naprosto stejný princip komplementarity, spolupráce a vzájemné závislosti vidíme v celém průřezu církevního života. Plná pastýřská i správní moc episkopátu se projevuje na všeobecném sněmu, jehož aktivními účastníky jsou pouze biskupové. Ale i takový sněm se stává opravdu svatým a všeobecným a vstupuje navěky do života a tradice Církve jako závazný hlas Ducha Svatého, až když jej přijme Církev. Každé sněmovní vyhlášení je neúprosně podrobeno soudu celé Církve. Nejen biskupové či kněží nebo teologové, nýbrž veškerý Boží lid začne pomalu zpracovávat vyhlášení sněmu. Je to soud, který může probíhat léta a třeba i generace, je to soud neúplatný, nezastrašitelný a neovlivnitelný. A teprve on rozhodne o práci biskupů na sněmu.

Každý sněm - pravý i nepravý - se pochopitelně snaží představit své závěry jako platné a závazné. Jenže ve své podstatě je to spíše schválený návrh předložený Církvi. Konečným soudcem je Boží lid, resp. Duch Svatý, který působí skrze plnost Církve, skrze tu nejširší plnost, kterou vytvářejí všichni pravoslavní věřící.

Stejně tak platí, že všichni věřící, celý Boží lid, střeží pravoslavnou víru. Pokoušejí-li se někteří zbloudilí biskupové vnutit církvi nějakou herezi či pokaženou praxi, pak (jak jsou toho dějiny čas od času svědky) lid se postaví na obranu víry otců. Je to jeho právo, ba dokonce povinnost. V takovou chvíli nese každý jednotlivý laik odpovědnost před Bohem za ochranu původního církevního podání, čili za pravoslaví, protože každý pravoslavně pokřtěný a myrem pomazaný má k tomu dar Ducha Svatého. V tomto smyslu se vyjadřuje o střežení víry veškerým Božím lidem i katechimus sv. vladyky Gorazda: "Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diakony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého."

Takže na závěr této úvahy, jako její shrnutí, podtrhněme, že kdykoliv se pravoslavně uvažuje o episkopské moci v Církvi, musí se zmínit i právo a odpovědnost Božího lidu. A kdykoliv se hovoří o účasti věřících na církevní správě, musí se připomenout i význam a pravomoci hierarchie. Tyto dvě síly a dva principy se zároveň doplňují, při tom spolupracují, ale také vytvářejí vzájemnou protiváhu - je to jeden z životních procesů Kristova Těla.

P.S.
Jak to, že u nás nepřevládne moc episkopátu nad Církví, když mají biskupové tak významné pravomoci? Jak to, že u nás nezvítězí nad episkopátem vliv Božího lidu, když má v církevním myšlení a životě takový zásadní význam? Co způsobuje, že se ta křehká rovnováha církevní správy definitivně nikdy nepřeváží ani k tomu, co prezentuje římskokatolická církev, ani k tomu, co se utvořilo v protestantských církvích? Myslím, že je to hlasité nabádání Ducha Svatého, které zní nám všem v duši při každé liturgii a učí nás hledět v církvi jeden na druhého se slovy: "Sám si nevystačím. Potřebuji tě."



















Zobrazit
příspěvek
č. 982
jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2014
Nový web

Moravský církevní věstník

SŮL ZEMĚ

Internetový věstník
olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve
(Vydávaný s požehnáním vl. Simeona,
arcibiskupa olomoucko-brněnského)











Zobrazit
příspěvek
č. 983
jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2014
Další úvaha nad naší eklesiologií

Šíří se po naší církvi protestantské chápání církve?

Před týdnem či dvěma bylo po Moravě rozšířeno dílko pamfletického charakteru. Autor se v něm zabývá svým pohledem na církevní situaci, což by ještě nebylo nic špatného, horší pak je, že se ve své myšlenkové konstrukci dopracoval k eklesiologii, nad jejíž pravoslavností se vznáší velký otazník. Jelikož že pár duchovních tento nepravoslavný koncept podepsalo, je tu další důvod, proč se jím zabývat. Samotný - neznámým autorem sledovaný - cíl pamfletické výzvy ponechám stranou, rád bych se jen zamyslel nad věroučnou stránkou pamfletu. Prosím ty, kteří se chystají věnovat těmto řádkům, aby při přemýšlení nad vzneseným tématem odhlédli od naší konkrétní církevní situace, neboť v tomto článku jde především o všeobecné teologické principy.

Téma toho článku se částečně překrývá s obsahem článku č. 982 věnovaném svátku tří hierarchů. Prosím laskavého čtenáře, aby prominul, že se několik tezí v obou textech opakuje.
Pamflet zde podává pohled na církev, který je v pravoslavném prostředí poměrně svérázný (jemně řečeno). Takovou eklesiologii jsme zvyklí vídat v protestantském prostředí, ale určitě ne tam, kde panuje nad lidským myšlením pravoslavná věrouka. Problematická věrouka pamfletu se odvíjí od způsobu, jakým autor používá pojem "sobornost" Církve.
"Sobornost" je pojem převzatý z církevní slovanštiny a je to v pravoslavné teologii teminus technicus čili součást odborného názvosloví. Jeho význam a teologický obsah se odvíjí od jeho použití v církevně-slovanském překladu Symbolu víry, a tudíž se významně překrývá s obsahem klasických eklesiologických termínů: (vše)obecnost čili katolicita. To je, myslím, autorovi pamfletu známo, a tak budu při zamyšlení nad jeho elaborátem všechny tyto tři pojmy používat jako synonyma.
V čem tkví možná hereze, resp. protestantismus, našeho milého anonyma? V průběhu celého textu se vyjadřuje ve smyslu, že v prosincovém jednání "synodu" a v jednání lednového "mimořádného sněmu" se projevuje církevní "sobornost", která je pro nás všechny závazná. Pamflet žádá, aby se této "sobornosti" podřídil i jeden z místních biskupů, který usnesení prosincového synodu ani následný sněm nepovažuje za legální ani legitimní. Anonymní autor staví autoritu místního sněmu na nejvyšší církevní místo a klade ji nad svědomí biskupa, ač se tu jedná o nejvážnější kanonické otázky, přičemž se tento autor ani zmínkou nemíní vypořádat se vznášenými pochybnosti o legálnosti a legitimitě řečeného synodu a sněmu.

Toto myšlení autora, který vidí ve schůzi duchovenstva a laiků za všech okolností orgán, jemuž se musejí biskupové bez diskusí podřídit, a to i v zásadních kanonických (či dokonce věroučných) věcech, prosvítá skrze celé znění jeho pamfletického textu; někde je vyjádřeno přímo, jinde naznačeno. Viz např. větu: "Jsme synové a dcery jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve, jejímž principem z hlediska církevní správy je sobornost a nikoli svévole byť sebevýše postaveného hierarchy či duchovního." Chápe autor vůbec v čem tkví "sobornost" čili katolicita Církve? Nebo používá toto slovo jen dle svých představ a vytrženo z kontextu pravoslavné eklesiologie? Nebo má autor opravdu protestantské chápání církve, které je přelakováno jen tenkým pravoslavným nátěrem?

Protože je téma katolicity nejen důležité, ale i krásné, pokusím se tomu věnovat více, než jen pár stručných odstavců.

V pravoslavné církvi je výchozím principem církevní správy pastýřské působení biskupa, který je obrazem jediného Pastýře Církve - Ježíše Krista. Jako odpověď na hierarchické pastýřství v církvi promlouvá hlas Božího lidu. Žádný sněm, složený z laiků a nižšího duchovenstva či kněžstva (byť i za přítomnosti biskupa/ů), nemůže mít z kanonického hlediska přímou a totální nadvládu nad biskupem (hlas Božího lidu a jeho případná korekce hierarchické správy promlouvá jiným způsobem), v opačném případě by to nebylo nic než zjevný protestantismus. Jenže právě takový protestantismus hlásá řečený pamflet, který volá po tom, aby se biskup podřídil "vůli místní církve", vůli, která "se projevila příslušnými usneseními XIII. sněmu, usneseními posvátného synodu, usneseními obou metropolitních rad, jakož i usneseními eparchiálních rad pražské i olomoucko-brněnské eparchie." (Citace anonymního autora.) Nebyla by to však byla falešná "sobornost", při níž by ovce vedly pastýře? Zvláště jedná-li se o zásadní kanonické otázky našeho společenství s celosvětovou Církví, mělo by selhání pastýřské úlohy biskupa fatální důsledky. Místní církev si může zřídit desítky a stovky různých orgánů se smíšeným složením (z duchovenstva a laiků), ale v zásadních otázkách kanonické správy nemohou tyto orgány převzít biskupskou odpovědnost za církev, pokud chceme zůstat na půdě Pravoslaví.
Když hovořím v průběhu tohoto článku o místním "sněmu laiků a duchovenstva" (jak je zřízen naší platnou ústavou), tak samozřejmě beru na zřetel, že tam jsou přítomni i zdejší biskupové. Ti však mají na tomto sněmu k dispozici pouhé 4 hlasy z 60 nebo 70 účastníků shromáždění. To je z hlediska "hlasovací síly" natolik slabá pozice, že si dovoluji takové shromáždění nazývat "sněmem laiků a duchovenstva".
Ve správě a životě Církve spolupůsobí ze strany lidského prvku dva principy - episkopát a Boží lid - které na sebe neustále vzájemně reagují. Zdánlivě by spolu měly soupeřit, ale působením Svatého Ducha mohou tyto dva principy souznít jako akord. Právě toto souznění je jedním z nejkrásnějších a nejpřesvědčivějších projevů katolicity Církve. Dochází-li však k soupeření či neladu, znamená to většinou, že církevní společenství je nemocné a že do něho vstupuje světský duch.

Na nejvyšší celosvětové církevní rovině patří při řešení otázek, které si žádají rozhodnutí na této úrovni, vrcholná pravomoc církevnímu sněmu tvořenému zástupci místních církví - každopádně je to však i zde záležitost episkopální. Tam - při jednání zástupců celé světové pravoslavné Církve - se zvláštním způsobem projevuje sobornost (katolicita) Církve Kristovy. Žádná autokracie jednoho biskupa nad celou Církví, ale sněmovní princip, skrze nějž může působit inspirace Svatého Ducha. Tedy všeobecný sněm je obecně nejznámější demonstrací katolicity (sobornosti) Církve.
Nikoliv nepodstatným projevem katolicity je skutečnost, že hlas každé místní autokefální církve má na světovém sněmu stejnou váhu. Bez této zásady by byla celocírkevnost sněmovního rozhodování jen iluzí. Pro příklad nemusíme chodit daleko - Ruská církev má tolik biskupů, že by jejich hlasy převážily a naprosto smetly hlas všech ostatních biskupů celé ostatní církve. A protože by všichni zřejmě hlasovali podle direktivy moskevského patriarchy (Moskevský patriarchát je znám autoritářskými vnitřními poměry, které jsou výsledkem místních specifik a historických okolností), zavládl by zde reálný papismus - celosvětovou pravoslavnou církev by ovládal patriarcha této nejpočetnější místní církve.
Dalším projevem plnosti katolicity je akceptování všeobecného sněmu veškerým Božím lidem, který jako celek - čili jakožto mystické Tělo Kristovo - je veden Duchem Svatým. Oba principiální projevy katolicity - episkopální na sněmu i laické potvrzení pravosti sněmu - jsou neodlučně spojeny a nejvyšší rovina celocírkevního života je bez nich nepředstavitelná.

Odraz tohoto souznění obou principů katolicity (sobornosti) nejvyššího církevního vedení se pak může zpětně a částečně zrcadlit na nižších církevních úrovních, kde mohou být dle místních církevních ústav vytvořeny církevní orgány, v nichž jsou k účasti na záležitostech církevní správy přizváni i laikové a farní duchovenstvo. Episkopát se pak v rámci místní tradice dobrovolně zříká části svých kanonických pravomocí ve prospěch celocírkevního řízení místních církevních věcí. Tím lze zapojit do života církve co nejvíce věřících a duchovenstva, a zároveň společným rozhodováním minimalizovat možnost nespokojenosti, sporů či roztržek.

Rozdíl mezi globální rovinou církve a lokální správou církve je však zřejmý. Sněm pořádaný jakožto všeobecný může být Božím lidem odmítnut a sněmovní rozhodnutí biskupů musí ještě projít celocírkevním schválením, ano, to je z naší teologie zřejmé, těžko si však představit, že by na lokální úrovni mohlo platit jen takové biskupské rozhodnutí, které schválí laikové. Příslovečné "hlas lidu - hlas Boží" nemusí v nedokonalých lokálních poměrech platit vždy, už proto, že na místní úrovni je relativně nízký počet věřících, a proto je jejich hlasování ovlivnitelné či dokonce zmanipulovatelné - toto není katolicita.

Proto by měla každá lokální církevní ústava přesně vymezit, jaké pravomoci a v jakých oblastech a otázkách církevního života mají jednotlivé církevní orgány. Zároveň by se mělo více připomínat, že (jak sama ústava hned zpočátku zmiňuje, viz čl. 1. odst. 1.) se církev řídí kanonickými pravidly. A v pořadí důležitosti předcházejí dle ústavy posvátné kánony dokonce i rozhodnutí našich místních sněmů - čili ještě jednou: kanonická pravidla stojí i nad orgánem, který je dle naší ústavy mezi všemi místními církevními orgány nejvyšším, - tj. místním sněmem. A v zásadních otázkách, které se týkají zachování samotné existence, kanoničnosti a pravoslavnosti, se může episkop řídit výhradně kánony. Tím však rozhodně nechci nabádat k tomu, aby se naše přijatá a platná ústava porušovala, kdykoliv někomu zlíbí. Každý takový případ musí být dobře zdůvodněn a vysvětlen církvi, aby bylo jasné, že se jedná o zásadní věc zachování pravoslavnosti, mravosti a jednoty se světovou Církví.

Účast veškerého zdejšího Božího lidu na správě církve tedy nezbavuje místního episkopa odpovědnosti za místní církev. Biskup (či místní biskupský sbor ve své jednotě a se svým primasem) se i nadále zodpovídá před celou světovou Církví za řádný a kanonický život jim svěřeného stádce. Tuto odpovědnost na sebe nemůže převzít žádný kněz ani laik ani žádný sněm laiků a duchovenstva. Je-li ohrožena kanoničnost či pravoslavnost místní církve, je povinností biskupa, aby zjednal nápravu, a k tomu musí použít všechny své pravomoci, které mu posvátné kánony a církevní tradice skýtají. Proto je symbolem biskupství pastýřské žezlo. Tady má platnost specifických místních zvyklostí či lokální církevní ústavy své hranice. A jednostranně prohlašovat právě účast místních laiků a kněžstva na správě lokální církve za projev "sobornosti" (čili katolicity) a nadřazovat jej zdejší episkopské církevní správě, biskupovu svědomí je tragický omyl autora zmíněného pamfletu, protože by se tím takto pojatá "katolicita" dostávala do nesmiřitelného konfliktu s kanonickou pravomocí biskupů. V takto pojaté "katolicitě" se více spoléhá na lidské pravomoci a lidskou diplomacii než na Ducha Svatého. Někdo by možná mohl rovnou říci, že v takto protestantsky pojatém systému církevní správy nemá Duch Svatý vůbec místo.
Něco jiného jsou běžné záležitosti církevní správy, k nimž jsou přizváni dle místní ústavy i laikové, ale něco úplně jiného otázky zásadního rázu. Církevní orgány a rady vytvořené ústavou mohou rozhodovat o zřízení církevních obcí o správě eparchiálního majetku apod., může jim však být přiřknuto právo přijmout jako platné i takové usnesení, které většina pravoslavného světa neuznává, a tím nás oddělit od celocírkevní sobornosti?

Myslím, že současná krize obnažila nevyjasněnost naší místní tradice v těchto veledůležitých otázkách. Bude potřeba je začít intenzivněji teologicky zpracovávat.

Každá doba a každý národ si musí najít své vlastní jemné vyvážení mezi episkopskou mocí a vlivem Božího lidu na správu církve. Ve starých tradičních patriarchátech je těžiště správy posunuto mnohem více k biskupské straně, kdežto v mladších církvích se posouvá často až na samotné hranice únosnosti ke straně věřícího lidu. Celkové rozpětí možností však není příliš široké.
Když tedy tuto část shrneme: jsou tu jakési dva směry, které při zjednodušeném výkladu mohou vypadat jako protichůdné. Jedním je pastýřská moc biskupů a druhým je Boží lid. Zdánlivá protichůdnost je překonávána ve vnitřním životě Církve právě církevní katolicitou, ve smyslu lásky, která je darem Ducha Svatého (Chomjakov). Oba principy se doplňují a jeden bez druhého nemůže být. Západ po oslabení působení blahodati už nedokázal překonat tuto dichotomii. Ale o tom jsme psali už minule.

* * *

Než budeme pokračovat v zamyšlení nad pojmem, významem a projevem skutečné pravoslavné sobornosti, připomenu, že katolicita - stejně jako jednota - je v Církvi jen jedna. Jedna a ta samá obecnost (katolicita, sobornost) se projevuje na různých úrovních církevního života, ale především na Církvi jako celku. Žádnou místní církev ani nějaké lokální shromáždění nemůžeme vytrhovat z této celocírkevní jediné katolicity a nárokovat si nějakou svou místní "katolicitu", jak to dnes v podstatě provádí kdejaký sektářský sboreček. Sobornost je jedna, je celocírkevní (čili světová), kráčí ruku v ruce s jednotou pravoslavné víry i kanonického uspořádání a Tajin, které sdílejí všechny místní pravoslavné církve společně. Nikdo si katolicitu ani jednotu nemůže samovolně přisvojit, ani ji unést z Církve, ani se žádná lidská osoba nemůže z titulu svých vlastností či úřadu stát jejím výhradním garantem nebo zdrojem (to jsou všechno jevy, které známe z protestantství či z papismu). Pravoslavní biskupové jsou pouze jejími nositeli. Je možné do ní správnou křesťanskou vírou a skrze účast na kanonické církevní správě a v jednotě svatých Tajiny vstoupit, nebo se od ní chybnou vírou a chybným jednáním oddělovat.
Má-li místní církev jen jednoho biskupa (např. v důsledku nějakých mimořádných událostí, katastrofy apod.), pak je tam jediným nositelem celocírkevní katolicity - nositelem jediným ale ne výhradním. Jediným nositelem je totiž jen dočasně a kdykoliv mohou být vysvěceni noví biskupové, kteří pak budou dalšími plnými nositeli katolicity. Proto tak zdůrazňuji, že pravoslaví nezná žádný úřad či osobu, která by byla nositelem plnosti katolicity jediným a výhradním, jako je tomu v případě papismu.
Podíl na katolicitě má každá církevní obec - i na této nejnižší úrovni církevní správy je přítomna plnost Církve, i zde je úplné Tělo Kristovo, protože je zde eucharistie, v níž je plný Kristus. Eucharistie sloužená církevními otci na všeobecném sněmu se ničím neliší od eucharistie konané provinčním farářem s několika věřícími kdesi v zapadlé vísce. To je jedna strana mince. A na druhé straně: nikdo nebude tvrdit, že každé, dle naší ústavy vykonané, farní shromáždění je automaticky vyjádřením církevní sobornosti. To by přece bylo nerealistické tvrzení, zvláště v tím případě, kdy by se farní usnesení příčilo víře, názoru a vůli ostatních církevních obcí! To samé platí pro eparchiální shromáždění - ani ono není automaticky výrazem církevní sobornosti, a stejně tak i sněm delegátů celé místní církve. Podobně jako zmíněná "vesnická eucharistie" je pravou eucharistií díky tomu, že se děje v jednotě s Tajinami Církve, tak každý místní sněm je natolik katolický, nakolik jsou jeho usnesení jednotná s názorem ostatní světové Církve.

"Sobornost" místního sněmu tudíž záleží na tom, jestli je sněm "srostlý" s životem celé Církve. Jedině to, co je přes všeobecně uznávanou hierarchii napojeno na celou Církev, je ratolestí, která je přirostlá k vinnému kmeni, jímž je Kristus. Co se odděluje od celocírkevní jednoty a katolicity, stává se odlomenou ratolestí, která tím okamžikem začíná usychat. (Viz Jan 15,1-8) Jeden z církevních výkladů pojmu katolicita zní: to, co je nedělitelné.
Dle protestantské víry se může každá skupina či každé shromáždění vyznavačů Krista naprosto legálně a legitimně prohlásit za církev (jiným slovy - každé shromáždění věřících je samo o sobě projevem katolicity, čímž je pojem "katolicita" v protestantském prostředí de facto vyprázdněn, protože takových "katolicit" čili "soborností" je v protestantismu nepřeberně). Je to projev náboženského individualismu. Ve věroučném prostředí papismu rozhoduje o katolicitě každé církve papež, resp. do církevní katolicity je každá věřící osoba začleněna skrze své společenství s papežem. Jen to, co je v jednotě s římským papežem, je v církvi. To je narozdíl od protestantismu projev náboženského autoritářství. Pravoslavné pojetí se vyhýbá oběma extrémům a nositelem katolicity je celá Církev a celocírkevní vědomí rozhoduje, je-li ta či ona místní církev zahrnuta do církevní katolicity. Jinými slovy - začlenění do eucharistické jednoty Těla Kristova je kritériem, zda je ta či ona skupina nebo jednotlivý věřící součástí Církve. A k přijetí každé místní církve do eucharistické jednoty je potřebný soborný souhlas světových církví.

Samozřejmě existují výjimky, které jsou většinou dány zásahem světské moci či války, státní převraty, totalitní režimy apod. s následným odtržením nějaké části církve od jednoty, aniž by se jednalo o duchovní odpadnutí od Církve (to byl zřejmě případ Ruské zahraniční pravoslavné církve), ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo, resp. výjimky odvíjející se od situací, v nichž se církev nemohla chovat svobodně dle svých pravidel a víry.
Ano, náš místní sněm je dle čl. 12 odst. 1 Ústavy „nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve“ (jak píše anonymní autor), ale nad ním stojí pravidla posvátné Tradice a hlavně - náš sněm může být součástí katolicity Církve jen v tom případě, že jeho závěry Církev jako plnost Těla Kristova uznává (ať už mlčky nebo slovy či skutky) a s účastníky tohoto sněmu udržuje eucharistické společenství. Nedostane-li se takovému shromáždění tohoto katolického uznání, pak je to jen "samozvaný sbor", který si marně nárokuje být vyjádřením církevní katolicity. Usnesení žádného sněmu - místního i světového - samo o sobě ještě není zárukou sobornosti. I všechny všeobecné sněmy jsou považovány za svaté, všeobecné a závazné čili katolické, protože byly následně akceptovány celou Církví.
Nabídněme i další příklad nutnosti vykládat dikci zdejší ústavy v kontextu pravoslavné teologie. O lokálním sněmu sice naše ústava praví, že je "nejvyšším věroučným(!) orgánem církve", jistě to však nikdo pravoslavně vzdělaný nebude vykládat v tom smyslu, že by náš sněm mohl měnit pravoslavnou víru, resp. zavádět pro naši místní církev nová dogmata, že? Pro ilustraci si představme tak bláznivou situaci, kdy by se nějaký náš sněm usnesl, že Bůh není v Trojici ale ve čtveřici, a prohlašoval to za "soborné stanovisko" církve, jemuž se každý příslušník naší církve musí podřídit. Asi bychom se nad takovým sněmem všichni jen usmáli (či zaplakali), protože se věroučně dostal mimo hranice pravoslaví a všeobecné víry Církve, takže o žádné sobornosti tu nemůže být řeč. Podobně absurdní však je, překračuje-li nějaký sněm hranice kanonicity nebo odděluje-li se svým jednáním a usnesením nebo volbami od souhlasu celé Církve.

Když řečený pamflet žádá po každém - a to i nejvyšším - biskupovi, aby se podrobil místímu sněmu ve všech kanonických otázkách (s odůvodněním, že sněm je dle ústavy „nejvyšší ... církevně-kanonický orgán církve“), pak zřejmě žádá po každém místním biskupovi (jenž je arcipastýřem a učitelem církve), aby se za všech okolností podrobil sněmu duchovenstva a laiků i v otázkách dogmatických (protože sněm je dle ústavy „nejvyšší věroučný ... orgán církve“). Snad je už dostatečně zjevné, jak absurdní je uvažování autora pamfletu.
Krajně důležité je uznání sněmu ze strany celocírkevního vědomí, jedná-li se o volbu hierarchů, pro jejichž službu v církvi má přece zásadní význam uznání legálnosti ze strany ostatních světových církví. Vždyť skrze své hierarchy máme být napojeni na světovou pravoslavnou Církev! To je jeden z veledůležitých významů existence nejvyšší církevní hierarchie.

Pro ilustraci: církevní dějiny jsou plné různých neuznaných shromáždění, všelijakých sněmů svolaných neplatně či pod nátlakem či s narychlo nasvěcenými biskupy, známe mnoho tzv. "lotrovských synodů" atd. atd. Vždy bylo jejich cílem vnutit církvi nějakou herezi nebo uzákonit převrat v církevní správě apod. Církev má pravomoc uznat i malé, narychlo svolané či špatně zorganizované setkání jako platný sněm, pokud jsou jeho jednání a usnesení v souladu s katolickým vědomím a pravoslavnou vírou a projdou pozdějším celocírkevním přijetím. Naopak ani sebevětší a sebehonosnější sněm nemusí být nakonec uznán za platný posvátný sněm, není-li nositelem ducha katolicity Církve a není-li světovou Církví přijat.

Nad všemi místními církvemi a jejich místními sněmy a lokálními synodami vládne katolicita jedné pravoslavné apoštolské Církve. I nad naší místní církví. Proč se tedy autor pamfletu a část církve, jejíž názor zastupuje, chová, jako kdyby nějaký náš nedávný sněm měl automaticky(!) pečeť sobornosti Církve? Proč vůbec neřeší, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se o něm mohlo uvažovat jakožto o výrazu katolicity Církve? Cožpak uvažují tito lidé v duchu "ex opere operato", domnívajíce se, že už samotným vykonáním nějakého shromáždění se automaticky(!) koná sněm v Duchu Svatém? Proč jim nevadí, že naprostá většina světových pravoslavných církví (někde jsem četl, že 11 církví z 15) tento sněm a jeho závěry neuznává, čili tento sněm zatím není přijat do církevní katolicity. Proč anonym prosazuje údajnou "sobornost" místního sněmu, když většina Církve s jeho účastníky kvůli tomuto sněmu přerušila eucharistické společenství? Kam se z našeho myšlení vytrácejí tyto základní pilíře pravoslavného chápání života Církve?

Možná jednou tento sněm přijat bude, a tím se situace změní, ale dokud není soborností Církve přijat, pak nese sněm na sobě stigma podezření z rozkolnosti. Prohlašuje-li text řečeného pamfletu prešovský sněm, který není přijat světovou Církví, za vyjádření sobornosti, pak je zcela na místě se ptát, jestli má jeho anonymní autor správné církevní uvažování nebo zda není nositelem heterodoxní eklesiologie.

* * *

Proklamovaný názor, že nějaké církevní shromáždění, které je na lokální úrovni zorganizováno, je (i bez uznávání ostatními pravoslavnými církvemi) automaticky projevem církevní sobornosti čili katolicity, je čirý protestantismus a potažmo omyl či dokonce hereze. Žádná pravoslavná církev se nesmí chovat, jako by zbytek pravoslavného světa nepotřebovala (to je způsob chování typický pro rozkolníky). Každé církevní shromáždění, které si chce nárokovat být projevem katolicity, má být pečlivě připraveno tak, aby vyhovovalo nejen místní ústavě, ale i kánonům a aby bylo věrohodným pro uznávání celou Církví Kristovou. K tomu patří nezpochybnitelná legálnost i legitimita shromáždění, resp. jeho účastníků. Těmto požadavkům organizátoři našeho sněmu - jak se mi zdá - nevyhověli.

Stejně tak i celá místní církev musí být spravována tak, aby to bylo věrohodné pro ostatní místní církve a abychom tudíž byli akceptováni do celocírkevní katolicity. Konkrétní otázky naší církevní správy však nechci řešit, protože budou vyřešeny jinde a už za necelý měsíc. Tady jde nyní spíše o to, že se nám po církvi šíří eklesiologie, která by mohla být v jádru heretická, a pokud se nevrátíme k pravoslavné věrouce, tak tady naši neutěšenou situaci nevyřešíme nikdy a nikdo nám ani nemůže pomoci, protože jakékoliv vyřešení místních problémů se odvíjí od zachovávání pravoslavné víry.

Zvláštní na tom všem je, že v pamfletu se podepsaní sami sebevědomě prohlašují za "pravoslavné duchovní ctící věrouku a kanonický řád Církve"... Což jim ale nebrání vyrukovat s protestantskou eklesiologií. Inu, je to bouřlivá doba, musíme mít se sebou vzájemnou trpělivost.

Hrozí však nebezpečí, že by se naše církev mohla ponořit nejen do rozkolu, ale už snad i do hereze. A to není nikterak neobvyklé spojení, protože za rozkolem se dostavuje pravidelně hereze, pokud ovšem nejdou hned od počátku společně. (Pro ilustraci: ve stejném protestantském duchu smýšlejí o katolicitě i odpadlí pravoslavní, resp. rozkolníci; např. se s tímto myšlením setkáte v teologii řeckých tzv. "kyprianovců".)

* * *

Pro jistotu podotýkám: nevylučuji, že hereze, o níž výše hovořím, je jen dílem omylu anonymního autora a nikoliv jeho vědomého odklonu od pravoslaví. Nejedná se mi tedy rozhodně o to, že bych žádal nějaké vyšetřování, vyhledávání autora či persekuci signatářů, kteří se (dle mého osobního názoru) zřejmě podepsali, aniž by se po stránce věroučné nad textem pamfletu vůbec zamysleli. To ovšem nic nemění na nebezpečnosti tohoto způsobu myšlení pro zachování pravoslavnosti naší místní církve.

Ať už věci u nás dopadnou nakonec jakkoliv, i kdyby sněm byl nakonec uznán, je - myslím - potřebné nad tématy vznesenými v tomto článku přemýšlet.

* * *

Suma sumárum:

Žádný sněm nemusí být ještě vyjádřením církevní sobornosti, ale naopak - celocírkevní sobornost čili katolicita Církve rozhodne o každém sněmu, je-li přijat či odmítnut. Stejně tak rozhoduje světová Církev o každé místní církvi. Nad autokefalitou každé místní církve panuje celocírkevní soud čili soborné vědomí Církve.

Odtrhovat místní církev či její orgány, sněm, synod apod. od celocírkevní katolicity a prohlašovat místní sněm či místní církevní orgány za zdroj sobornosti či automatický projev sobornosti, je nejspíš eklesiologický omyl nebo v krajním případě heterodoxie. Sobornost je vlastnost neodlučně spjatá s jednotou celé Církve Kristovy. Mimo jednotu a jednomyslnost Církve není žádná katolicita. Stejně jako bez svatosti či apoštolskosti Církve.

Snaha prohlašovat místní sněm za vyjádření sobornosti (katolicity), aniž by se dosáhlo uznání tohoto sněmu ze strany celocírkevní jednoty, je ve skutečnosti hříchem proti sobornosti čili katolicitě Církve.


P.S.
O katolicitě viz též v malém slovníku pravoslavných pojmů (slovníček pomalu vzniká).














Zobrazit
příspěvek
č. 984
jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2014
Zajímavý článek

Ruský metropolita Ilarion nevidí žádný problém v situaci místní pravoslavné církve

Na webu Sůl země:

Článek Metropolita Hillarion: "Nevidím žádné problémy v církvi Česka a Slovenska, které by se měly napravovat."









Zobrazit
příspěvek
č. 985
jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2014 (3. 3. 2014)
Ruská pravoslavná církev ke krizi na Ukrajině

Prohlášení Moskevského patriarchátu

Apel Jeho svatosti moskevského patriarchy Kyrilla ... ke všemu duchovenstvu a všem věrným dítkám Ukrajinské pravoslavné církve v souvislosti se situací na Ukrajině

... Archipastýři a pastýři! Drazí bratři a sestry!

Trpím, když hledím na to, co v současnosti na Ukrajině probíhá. Politické sváry vedou ke konfrontaci a rozdělení lidí, a to i těch, kteří jsou spojeni stejnou vírou. Je ohrožena existence Ukrajiny jako jednoho státu. Tyto události jsou výsledkem vnitřní politické krize, neschopnosti různých společensko-politických sil se domluvit na nenásilném řešení existujících problémů společnosti.

Dítkami naší církve jsou lidé různých politických názorů a přesvědčení, a také ti, kteří dnes stojí na různých stranách barikád. Církev se nestaví na žádnou stranu politického boje. Údělem církve však je rmoutit se nad těmi, kdo byli postiženi násilím, zajímat se o ty, kteří potřebují ochranu a jejichž životy jsou v nebezpečí.

Ujišťuji ... ukrajinské věřící, že učiním vše, co je možné, abych přesvědčil ty, kteří mají v rukách moc, že nesmějí dopustit zahynutí pokojných lidí na ukrajinské zemi, která je tak drahá mému srdci. Krev našich spolubratří, prolitá v Kyjevě a jiných ukrajinských městech, je důsledkem nenávisti. Znesváření lidé stojící na různých bojujících stranách dovolili nepříteli lidského rodu, aby v jejich srdcích rozdmýchal zlobu. Nechť Bůh zarazí jakoukoliv ruku, která se napřahuje, aby způsobila bolest a utrpení. Kéž Hospodin požehná těm, kteří hájí mír! Ať nejmilostivější náš Otec nedopustí, aby šel bratr proti bratru, aby pokračovalo násilí, aby bylo zneuctíváno to, co je posvátné. Kéž už nebudou další oběti na Ukrajině. Vroucně se za to všichni modleme!

Nikdo z těch, kdo teď žijí na Ukrajině, se nesmí cítit cizincem ve svém rodném domě, ať už hovoří jakýmkoliv jazykem. Nesmí být dopouštěna další polarizace společnosti a nárůst násilí proti pokojnému obyvatelstvu. Všemu lidu je nutno garantovat uskutečňování jeho práv a svobod, včetně práva na účast v přijímání osudových rozhodnutí. Ti, kteří jsou u vlády, jsou povinni nedopustit násilí a zločiny. Ukrajinský národ sám - bez vnějších zásahů - musí určit svou budoucnost.

Bratrství ruského, ukrajinského a běloruského národa - to je realita, která se zrodila v utrpení během historie; řada minulých pokolení za ni trpěla. Tato skutečnost žije v našich srdcích a musí určit naši budoucnost a nesmí být obětována kvůli momentálním zájmům.

Dnes je (podle pravoslavného kalendáře) "neděle všeobecného odpuštění", a tak se obracím ke všem svým bratřím a sestrám v Kristu s vroucí výzvou ke vzájemnému pochopení a odpuštění. Obracím se ke všem, kteří třímají v rukách moc: Nepřipusťte páchání násilí nad pokojnými občany!

Pane, požehnej lid svůj a ochraňuj od všeho zla každého, kdo žije v ukrajinské zemi!

+ Kyrill, patriarcha moskevský a celé Rusi

2. března 2014


Přeloženo z oficiálního serveru MP RPC

P.S.
Přeložil jsem tuto patriarší výzvu, která je oficiálním hlasem Ruské pravoslavné církve, aby se s ní mohl seznámit i český čtenář, protože se už začínají šířit dezinformace ze západních a západokřesťanských sdělovacích prostředků (viz např. článek na Christnetu: »Ruská pravoslavná církev označila vyslání vojáků na Ukrajinu za "mírovou" misi« s obrázkem prezidenta Putina). Politicky se v ukrajinské krizi silně angažuje svým vlivem už řeckokatolická církev (tj. tzv. uniaté patřící pod Řím) a své postoje publikuje; to je zažitý západo-křesťanský model postavení církve a státu, takže nás to nepřekvapuje. Od západního způsobu myšlení a pojetí církve musíme tedy očekávat snahu přisoudit i pravoslavné církvi politickou angažovanost. Ohledně objektivity našich veřejnoprávních i soukromých masmédií jistě nebudeme chovat jakékoliv naděje. Spíše vidíme, že česká média produkují ohledně ukrajinské krize stejnou dezinformační kampaň, jako tomu bylo v případě Jugoslávie a pak Kosova (viz k tomu protest moravského pravoslavného duchovenstva proti štvavému článku nějakého fanatika v týdeníku Respekt).

Snad tento překlad provolání patriarchy Kyrilla přispěje k lepší informovanosti českých lidí o postoji pravoslavné církve.







Zobrazit
příspěvek
č. 986
jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2014
Citace svatých Otců

O půstu

„Postem jsem kořil duši svou.“
(David žalmopěvec)



Půst povznáší modlitbu k nebi, stává se pro ni jakoby křídly.
(Sv. Basil Veliký)

Půst odráží pokušení, zjasňuje a zdobí ty, kteří zápasí za zbožnost. S půstem přichází střízlivost a čistota.
(Sv. Basil Veliký)

Chudák půst! Kolik se naň snáší pomluv, hanění a pronásledování! Leč s Boží milostí vše ustojí. A jak by nemohl? Má mocné zastání! Pán Ježíš se postil, apoštolé se postili, a to ne málo! Jak praví o sobě apoštol Pavel: "V postech mnohých..." (2. Kor 11,27). A všichni svatí drželi přísné půsty, takže kdybychom mohli prohlédnout veškeré příbytky ráje, nenalezli bychom tam nikoho, komu by byl půst cizí. A tak to má být. Vždyť porušením půstu byl ztracen ráj, a proto držení přísného půstu musí být mezi prostředky, které nám ztracený ráj navracejí. Naše Matka, svatá Církev, nám přece není macechou, ale želí nás a srdce ji bolí lítostí. Což by na nás nakládala takové těžké břemeno, kdyby to nebylo nutné? A pokud nás žádá, abychom takovou tíhu nesli, znamená to, že jistě není jiné cesty. Pokořme se tedy... Ano, všichni, kteří touží po spáse, ať se pokoří... Kdo odporuje půstu či se vymlouvá, aby se nemusel postit (i když by mohl), ten si spásy jistě příliš necení.
(Sv. Theofan Zatvornik)

Ti, co zavrhují půst a ženou se za rozkoší a komfortem, jež jsou jejich blažeností, mají v patách hojný roj všelikých špatností, a navíc tím škodí svým tělům.
(Sv. Basil Veliký)

Kdo se upřímně a nepokrytecky postí, napodobuje Krista, stává se na zemi podoben andělům, připomíná proroky, vstupuje do společenství s apoštoly. Skrze půst dosahuje přerodu své přirozenosti, mění se z nespravedlivého na spravedlivce, ze špatného na dobrého, z nečistého na zbožného, a tímto způsobem si osvojuje Krista, poklad života...
(Sv. Jan Zlatoústý)

Sláva Bohu, že nám daroval pokání, a skrze pokání docházíme spásy my všichni bez výjimky! Nebudou spaseni jen ti, kteří si nepřejí kát se, a v tom spatřuji zoufalost jejich stavu; často za ně pláči a lituji je. Vždyť nepoznali v Duchu Svatém, jak nesmírné je Boží milosrdenství. Kdyby každá duše poznala Pána, věděla by, jak velice nás miluje. Pak by nikdo nejen nepropadal zoufalství, ale nikdy by ani nereptal.

Každá duše, která přijde o pokoj, se musí kát, a Pán jí odpustí hříchy, a duše posléze v sobě pocítí radost a pokoj. Netřeba dalších svědků, protože sám Duch svědčí, že hříchy byly odpuštěny. Hle, znamení odpuštění hříchů: pokud jsi pojal hřích v nenávist, tak ti Pán odpustil tvé hříchy.

Kdyby se všichni lidé káli a zachovávali Boží přikázání, pak by na zemi byl ráj, neboť Království Boží je v našem nitru. Boží Království - to je Svatý Duch, a Svatý Duch je tentýž na nebi i na zemi.
(Ct. Siluan Athonský)



V Kristu člověk získává více, než ztratil v Adamovi, neboť Království Boží, které Kristus dává, převyšuje pozemský ráj, o který Adam přišel.

A tak se zamysleme, jakou čistotu má člověk získat, aby vstoupil do tohoto Království. Neodkládejme naši spásu na potom, neukájejme se nadějí, že se očistíme před smrtí, či dokonce až při umírání, anebo že půjdeme do "očistce", jak si chybně myslí katolíci. Pro ty, co si říkají "potom", nepřijde nikdy žádné "potom". Proto se starejme o svou spásu dnes, dokud můžeme ještě říkat "nyní".
(Archiep. sinajský a faranský Damián)














Zobrazit
příspěvek
č. 987
jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2014
Citace svatých Otců

O pokání

Od toho času začal Ježíš kázat a pravit: Kajte se, neboť se přiblížilo Království nebeské.
(Mat 4,17)

Co je to pokání? Zanechat dosavadního (hříšného života) a litovat, co jsem činil.
(Ct. Izák Syřan)

Pamatujte všichni: Nekajeme-li se, tak se neočistíme. Neočistíme-li se, neožije naše duše. Neožije-li naše duše, zahyneme.
(Ct. Ioann Snyčev)

Pokání - to je pro Boha svátek, neboť Evangelium praví, že se Bůh raduje více z jediného hříšníka, který se kaje, než s devadesáti devíti spravedlivých.
(Ct. Efrém Syřan)

Kněžské rozhřešení, jehož se nám dostává při svaté Tajině pokání, je skutečným rozhřešením, ať už je uděluje jakýkoliv kněz. Sám Hospodin totiž naslouchá zpovědi skrze uši duchovního otce a ústy zpovědníka rozhřešuje.
(Svt. Feofan Zatvornik)

Není žádného hříchu, který by nemohl být odpuštěn, kromě hříchu, jehož nelituješ.
(Ct. Izák Syřan)

Pravé pokání vyžaduje, aby se člověk odvrátil od hříchů a světské marnosti, a celým srdcem se obrátil k Bohu. Aby se kajícník vnitřně změnil a stal se jiným, než byl dříve; a tak s bázní a chvěním nalezne pro sebe spásu a už o nic se nestará více, než jak by se Bohu zalíbil a jak se zachránit. Chceš-li přebývat v pravém pokání, a tak se zachránit, změň se, obnov se, staň se jiným; nezůstávej takovým, jakým jsi byl doposavad, a nestarej se více o nic, než jak Bohu sloužit a zachránit se. Tak se staneš novým Kristovým stvořením.
(Svt. Tichon Zadonský)

Pokání je skutečné jen tehdy, když člověk pocítivší své hříchy, jimiž rozhněval svého Stvořitele, zanechá hříšných skutků, rmoutí se nad nimi, lituje jich, a stává se hodným obdržet blahodatí Kristovou odpuštění skrze rozhřešení udělované kněžími Církve. Nezanechá-li hříchů, ač se z nich kaje, tak to není pokání, ale spíše nebezpečné opovážlivé a nerozumné spoléhání na dobrotu Boží. Taková opovážlivost je souzena Bohem stejně jako zoufalství.
(Ct. Makárij Optinský)



Duše má, duše má, proč spíš? Blíží se konec, máš být zkroušená. Probuď se ze spánku, aby se nad tebou slitoval Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.
(Kondak z Velkého kánonu Ondřeje Krétského)












Zobrazit
příspěvek
č. 988
jednotlivě

Administrátor --- 8. 3. 2014
Synaxis v Konstantinopoli

Probíhá setkání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví

První den setkání (synaxis) (6.3.2014).
Patriarší chrám sv. Jiří ve Fanaru.
Zasedání hlav místních pravoslavných církví předsedá ekumenický patriarcha Bartoloměj.



Zasedání zahájil patriarcha Bartolomeos (Konstantinopol), který připomněl, že "pravoslavné eklesiologii je zcela cizí" každá představa, která by umožňovala "celosvětové panování jakékoliv z místních pravoslavných církví nebo jejího představitele". Dále zdůraznil: "Všem je nám svěřena odpovědnost za jednotu naší svaté Církve."



Patriarcha Kyrill (Moskva) ve svém projevu představil pohled Ruské pravoslavné církve na otázku přípravy všepravoslavného sněmu, jak jej vyjádřil archijerejský sněm v Moskvě v r. 2013. Jeho účastníci vyjádřili všeobecné přesvědčení, že na tomto chystaném sněmu musí být všechna rozhodnutí přijímána na základě jednomyslné volby všech místních církví, a nikoliv tedy pouhou většinou hlasů. Program, témata, principy konání sněmu, protokol jeho bohoslužeb a zasedání, projekty základních sněmovních dokumentů musí být předběžně odsouhlaseny všemi místními církvemi. Členové ruského archijerejského sněmu považují za nutné, aby prezidium všepravoslavného sněmu tvořili představitelé všech místních pravoslavných církví a aby na sněmu byl veškerý episkopát zastoupen v maximální plnosti.

Konsensuální způsob rozhodování byl použit už v předsněmovním procesu, který začal setkáním na Rhodu v r. 1961. Patriarcha Kyrill trvá na tom, aby tento princip - jakožto osvědčený - nebyl opuštěn ani při další přípravné předsněmovní práci. Poznamenal také, že konsensus je základem práce biskupských shromáždění v oblastech diaspory, a zdůraznil: "Díky tomuto principu se v současných historických podmínkách daří zachovávat církevní jednotu."

"Předkládat na sněmu otázky, které nebyly předem projednány a odsouhlaseny, by značilo učinit z něj prostor pro konfrontaci a ohrozit církevní jednotu. To by ztížilo následné přijetí sněmovních ustanovení v jednotlivých místních církvích. Naším úkolem je ukázat jednotu Církve v otázkách, které hýbou pravoslavným světem. Hlas každé církve, bez ohledu na její početnost a dobu vzniku, musí být slyšen. Všepravoslavný sněm se musí stát místem, kde Svatý Duch zjeví svou přítomnost skrze církevní jednomyslnost, kde si vůle většiny nesmí tyransky podrobovat menšinu," prohlásil patriarcha Kyrill a dodal: "Sněm má být vyjádřením naší pravoslavné eklesiologie přesně tak, jako je takovým vyjádřením Božská liturgie a její společné konání."

Byla nadnesena i témata, která před nás současnost klade a která není možno obcházet: masové vyhánění křesťanů z blízkovýchodních a severoafrických oblastí, což hrozí vymizením křesťanské přítomnosti v zemích, kde bylo křesťanství od doby počátku svého šíření. Dále je to duchovní zhoubnost kultu spotřeby, jenž je podstatou ekonomické krize, která udeřila i na mnohé země křesťanského světa (nyní už bohužel spíše: pseudokřesťanského světa). Dále jsou to pokusy zavádět tzv. genderovou filosofii, která likviduje základy mravnosti i rodiny - tyto pokusy se již uchytily v západních zemích a nyní se valí na pravoslavný východ. Jsou to i problémy bioetiky, jako např. klonování či tzv. "náhradní mateřství" a vše, co proniká do samotné Bohem stvořené lidské přirozenosti. Na to je nutno hledat odpovědi, avšak nikoliv jen teologické, nýbrž i pastýřské.



Představitel Gruzínské pravoslavné církve poznamenal, že zatímco všeobecné sněmy se scházely s cílem chránit Církev před herezemi a definovat pravou věrouku, cíl očekávaného sněmu je jiný: demonstrovat světu jednotu a vzájemný souhlas pravoslavných národů. "Proto považujeme za nutné, sezvat sněm až poté, co budou všechny aktuální otázky prozkoumány a rozřešeny na principu konsensu, aby byly vzaty v potaz zájmy všech církví," dodal katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II.



Patriarcha rumunský Daniel připomenul, že duchovní autorita synaxisu se pozvedá, když je tím posilována společná odpovědnost (představitelů místních církví) za jednotu Pravoslaví. Podle jeho názoru se mají bratrské církve dnes více radit a spolupracovat v souvislosti s třemi výzvami současného světa: jednak je to sekularizace a náboženská lhostejnost, pak je zde fenomén migrace, která vyvolává nové společenské a pastýřské problémy, a též je tu ekonomická krize, která je křesťanům pobídkou k projevům větší solidarity k chudým, nemocným a osamoceným.



Delegáti účastnící se synaxis:

Konstantinopolský patriarchát: patriarcha konstantinopolský Bartolomeos, metropolita pergamský Ioannis, metropolita gallský Emmanuil, archiepiskop americký Dimitrios, metropolita švýcarský Ieremias.

Alexandrijský patriarchát: papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky Theodor II., metropolita guinejský Georgij, metropolita leontopolský Gavriil, archim. Theodor (Dridakis).

Antiochijský patricharchát: metropolita akkrský Savva, metropolita buenos-aireský Siluan, prot. Porfýrios Georgi.

Jerusalemský patriarchát: patriarcha svatého Města Jerusalema a celé Palestiny Theofilos III., hlavní tajemník posv. synodu archiepiskop konstantinský Aristarch, archiepiskop anfidonský Nektarios, diakon Evlogios.

Moskevský patriarchát: patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill, předseda oddělení vnějších církevních věcí MP metrop. volokolamský Ilarion, vedoucí arministr. sekretariátu MP episkop solnečnogorský Sergij, náměstek předsedy předsedy OVCV prot. Nikolaj Balašov, spolupracovník OVCV diakon Anatolij Čurjakov.

Gruzínský patriarchát: katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II., metrop. zugdidský a caišský Gerasim, prot. Georgij Eviadadze, monach Anfim.

Srbský patriarchát: patriarcha srbský Irenej, metrop. černohorský a primorský Amfilochij, ep. bačský Irenej, hlavní tajemník OVCV prot. Gaij Gajič.

Rumunský patriarchát: patriarcha rumunský Daniel, metrop. zapado- a jihoevropský Josef, metrop. tyrgovištský Nifon, prot. Stefan Ababej, prot. Michail Tica, diakon Mihail Mušat.

Bulharský patriarchát: patriarcha bulharský Neofit, metrop. nevrokopský Serafim, hlavní tajemník posv. synodu ep. stobijský Naum, hlava patriaršího sekretariátu Theodor Afanasov, Kyrill Dimitrov.

Kyperská pravoslavná církev: archiepiskop Nové Justiniany a celého Kypru Chrysostomos II., metrop. pathský Georgios, episkop arsinojský Nektários, diakon Kyprian Kunturis.

Řecká pravoslavná církev: archiepiskop athénský a celého Řecka Ieronimos, metrop. dimitriadský a almirosský Ignatios, metrop. messinijský Chrysostomos, hlavní tajemník posv. synodu episkop diavlijský Gavriil, diakon Epifanios Arvanitis, Christos Georgusis.

Albánská pravoslavná církev: archiepiskop tyranský a celé Albánie Anastasios, metrop. korčinský Ioann, metrop. girokastrský Dimitrios, diakon Grigorios.

Polská pravoslavná církev: metropolita varšavský a celého Polska Sávva, episkop semjatyčský Georgij, archim. Andrej (Borkovski).
Dle oficiální site MP

Jediná místní autokefální církev, která nebyla na synaxis pozvána, je naše "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Důvodem je skutečnost, že zvolení vl. Rostislava metropolitou (čili nejvyšším představitelem) není v pravoslavném světě doposavad všeobecně akceptováno. Proto je na naši církev pohlíženo jako na církev, která je momentálně bez svého nejvyššího představitele (viz o tom článek v oficiálním věstníku "Sůl země").



P.S.
Druhý den synaxis proběhl ve znamení velice živých debat. Podle zatím neoficiálních zpráv bylo domluveno svolání všepravoslavného sněmu na r. 2016 do Konstantinopole. Počet biskupů, kteří se mohou za každou místní pravoslavnou církev účastnit sněmu, bude omezen (zřejmě max. 20). Sněmovní rozhodnutí budou přijímána konsensuálně.



















Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr












Zobrazit
příspěvek
č. 989
jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2014 (12. 3. 2014)
Na okraj synaxis

Shromáždění zástupců autokefálních církví nepřineslo slíbené řešení pro naši církev

Doufal jsem, že dnes tu už budu psát o nějakém rozhodnutí, které učinil synaxis ohledně zdejší situace, leč bohužel... Uvítal bych jakékoliv rozhodnutí, ať už by bylo příznivé pro jakoukoliv stranu, jen kdyby mělo autoritu celocírkevního řešení. Co naplat, vše zůstalo při starém.

Pojďme tedy k řadě poznámek nad proběhlým shromážděním. Co přineslo nového a jaký pohled na naši církev tato konference, která je v autoritě hned po všeobecném sněmu, zrcadlí. Jistě nebylo možno očekávat, že třídenní setkání stihne projednat vše, co by si to zasloužilo. Chápeme, že život celé církve má své priority - a k těm patřil především chystaný velký sněm. Leč začněme u toho, co se týká naší místní situace.



Ve svém projevu na úvod zasedání moskevský patriarcha uvedl na naši adresu: "Nemůžeme nevyjádřit lítost, že na našem dnešním setkání nejsou přítomní představitelé všech pravoslavných církví, takže je neúplné. Už dříve jsme mluvili o nepřítomnosti představitelů Pravoslavné církve v Americe, ale to je vysvětlováno tím, že ne všechny místní pravoslavné církve uznávají její autokefalitu. Není však přítomen ani představitel církve, jejíž autokefalitu uznávají všichni. Blažený arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav, který byl zvolen zákonně místním sněmem církve v souladu s její ústavou. Vzniká tak otázka: může se naše setkání nazývat shromážděním všech představitelů místních pravoslavných církví? Jak v tom případě vysvětlíme nepřítomnost jednoho z nich?" (YouTube po 18,30 min.)

Není žádným překvapením, že moskevský patriarcha podporuje vl. Rastislava a uznává ho za našeho metropolitu (víme o tom z oficiálních zpráv z Moskvy a od vl. Ilariona). Tento názor patriarchy patrně vychází z jednostranných informací o průběhu událostí v naší církvi. To je zřejmě také důvod, proč se shromáždění představitelé místních církví s postojem patriarchy Kyrilla neztotožnili a nepodpořili jej. Zvolení vl. Rastislava není Konstantinopolským patriarchátem uznáváno, a proto nebyl na setkání hlav světových pravoslavných církví pozván; a přítomné hlavy místních církví to ve své většině akceptovaly.

Když patriracha Kyrill hovořil o nepřítomnosti zástupců některých autokefálních církví (to měla být výčitka organizátoru synaxis, čili Konstantinopolskému patriarchátu), měl tím na mysli kromě naší místní církve i Americkou autokefální církev, kterou patriarcha Bartoloměj nepozval k účasti na synaxis. Tato církev totiž není uznávána jakožto autokefální, protože jí autokefalitu darovala její Matka (tj. Ruská církev) bez souhlasu ostatních pravoslavných církví, které v Americe působí. Takže pro tyto ostatní zůstává Americká církev dále pouhou "americkou metropolií", jíž se Rusko rozhodlo poskytnout plnou samostatnost.
Dále nebyli zváni přestavitelé tzv. autonomních církví (finské, ukrajinské, japonské atd.), protože se má za to, že jsou zastoupeny hlavou té autokefální církve, pod kterou spadají. Kolem toho nepanuje žádný spor. Všechny ostatní místní církve byly pozvány - nejvyšší hierarchové a jejich nebližší spolupracovníci.
Jak se zdá, orodování Moskvy za platnost ustanovení metropolity Rastislava lze považovat za jeden z neúspěchů moskevského patriarchy, které na zasedání utrpěl. Na tuto zmínku totiž nikdo kladně nereagoval a postavení vl. Rastislava zůstalo v očích většiny zástupců světového pravoslaví beze změn. Na vl. Simeona hledí dál jako na metropolitního správce naší církve.



Úspěchem shromáždění bylo svolání velkého sněmu na r. 2016 s ustanovením základních mechanismů přípravy a průběhu toto sněmu. Ani to však nebylo samozřejmostí. Patriarcha Kyrill musel spolknout hořkou pilulku, když se mu nepodařilo prosadit usnesení celého ruského archijerejského sněmu, podle něhož má být na velkém sněmu přítomen veškerý episkopát (samozřejmě jen eparchiální archijerejové, tzv. pravjaščiji, čili nikoliv vikární). Ostatní církve však tento ruský návrh nepodpořily. Úspěchem moskevského patriarchy naopak bylo prosazení konsensuálního přijímání sněmovních usneseních (Řekové chtěli spíše rozhodovat většinou hlasů). Tento princip se má od nynějška uplatňovat na všech grémiích světového pravoslaví. Současně se odsouhlasilo, že každá místní církev bez ohledu na svou velikost a dobu vzniku má jeden hlas.
V případě, že by každá místní církev měla jeden hlas, ale rozhodovala by většina hlasů (čili nikoliv konsensus), pak by byla Moskva snadno přehlasovatelná řeckými církvemi. A naopak - kdyby se za každou církev účastnil veškerý episkopát a každý biskup měl hlas, pak by Ruská církev snadno hlasování všechny ostatní církve (o takové variantě se snad ani neuvažovalo, jenže už samotná přítomnost takového množství episkopů z jedné místní církve, jako mají Rusové, i když by měli dohromady jeden hlas, by jistě vytvářela při sněmovních jednáních jakýsi druh morální tlaku, jemuž by musely ostatní církve čelit). Tudíž se zdá, že kompromisní řešení přijaté na synaxis je jediným perspektivním způsobem společného rozhodování.

Požadavek jednomyslnosti v přijímání usnesení je mj. pojistkou proti tomu, aby byla přijata překvapivá rozhodností, nebo se dostalo sněmovního schválení nějakým "novým tendencím". Proto od něj není očekávána žádná revoluce ani vážné změny. To je zcela v souladu s pravoslavnými principy.

Komentátoři se ptají: Nezmění se požadavkem na jednomyslnost všech přijatých rozhodnutí zasedání sněmu k obrazu polského sejmu 18. století, kde se rozhodnutí také přijímala pouze jednomyslným schválením, a výsledkem bylo, že sejm nedokázal přijmout žádné vážnější rozhodnutí? Co když např. albánská nebo gruzínská církev budou svým vetem blokovat rozhodnutí všech ostatních církví (ať tak budou činit dle vlastního rozhodnutí či na žádost někoho jiného)? Nepřesune se tím veškeré přijímání rozhodnutí ze sněmovního zasedání někam do zákulisí? Snad tomu dokážou předejít důkladná předsněmovní jednání.

Dobře, že nebyla přijata ani žádná podoba hlasování, která by zohledňovala početnost té či oné autokefální církve. V případě ruské církve by to znamenalo, že si všeobecný sněm může svolat sama a ostatní církve k tomu vůbec nepotřebuje. Konec konců je dosti obtížné objektivně měřit početnost církve a stanovit kritéria, podle nichž se bude posuzovat, kolik má věřících a kdo je vlastně považován za věřícího. Podle měřítka společensko-národnostního by to byl každý příslušník pravoslavného národa, který se v nějakém sčítání k církvi přihlásí. Podle názoru, který se odvíjí od života církve za carismu, by se měli sčítat ti, kteří přijdou alespoň jednou do roka ke zpovědi, tj. by se dali sčítat ti, kteří přijdou na Paschu do chrámu či ke svatému přijímání. Podle kanonického hlediska by se měli počítat jen ti, kteří chodí každou neděli do na liturgii. Celkově vzato však jakékoliv uplatňování vnějších kritérií (za účelem prosazení nějakého názoru v církvi) je pro zdravě duchovně smýšlejícího člověka nesmyslné.
Početnost přítomného episkopátu byla pro každou zúčastněnou církev omezena na 24 osob (pro Ruskou církev to znamená, že na sněm nepojede ani desetina jejího episkopátu, jiné církve tolik biskupů ani mít nebudou). Ohledně jednotlivých otázek probíraných na sněmu se bude vždy radit celá delegace každé církve zvlášť a přijaté společné rozhodnutí oznámí sněmu její představený (tj. nejvyšší hierarcha dané církve).

Velký sněm, o němž se hovoří jako o osmém všeobecném sněmu (toto počítání je však poněkud sporné), by se měl konat v Konstantinopoli v chrámu Svaté Ireny (pojmenování chrámu se vztahuje nikoliv ke svaté ženě Ireně, ale k Božímu pokoji - tj. ke svatému míru; "irini" řecky znamená pokoj). Právě v tomto chrámu, postaveném za císaře Konstantina ve 4. stol, se konal II. všeobecný sněm (v současnosti je tento chrám považován za koncertní sál; v r. 2010 se tam hrálo oratorium zkomponované metrop. Ilarionem). Datum sněmu bylo oficiálně vyhlášeno na svatou Padesátnici 2016. Předsedat sněmu bude konstantinopolský patriarcha. Sněm se má stát vyjádřením jednotné pozice pravoslavné církve ohledně aktuálních církevních problémů.
Pozornost byla věnována i uspořádání zasedacích míst na sněmu. Předsedající nebude sedět v čele na vyvýšeném místě, aby to ani náznakem nepřipomínalo pozici papeže v římskokatolické církvi. Má mít své místo uprostřed zasedajících, kteří budou kolem něj po jeho pravici i levici.



Ještě k úvahám o průběhu synaxisu. Moskevskému patriarchátu se - jak se zdá - celkově na synaxis příliš nevedlo. Dokonce i souhlas patriarchy Kyrilla se svoláním velkého sněmu byl podle pozorovatelů v jistém smyslu vynucený - resp. byl výsledkem "obchodu" s patriarchou Bartolomějem, který nechal stranou jurisdikční otázku Ukrajiny, a na oplátku Moskva kývla na blízké konání sněmu a mlčky uznává "status quo" ve věci chápání primátu konstantinopolského patriarchy. Rozdílnosti v pojetí konstantinopolského primátu už nějakou dobu (s narůstající intenzitou) jiskří mezi Moskvou a Fanarem (a jiskry už hrozily přerůst v blesky), ale na uplynulém synaxisu bylo o nich "ticho po pěšině". Patriarcha Kyrill sice ve svém proslovu zmínil své pojetí Konstantinopole jako koordinátora, ale raději to nerozvíjel a sporných teologických formulací na toto téma se vyvaroval. Za odměnu je v závěrečném prohlášení obligátní výzva těm bratrům Ukrajincům (rozuměj: filaretovcům), "kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve", a pod tím mezi jinými podpis patrirchy Bartoloměje.
Patriarcha Kyrill na synaxisu zdůraznil, že Ukrajina je územím Moskevského patriarchátu; konstantinopolský patriarcha to nekomentoval, a tím ocenil, že se Moskva synaxisu zúčastnila (původně totiž Moskevský patriarchát vůbec neměl v úmyslu přijet na setkání organizované Konstantinopolí).

Krátce na vysvětlenou: Moskva považuje Ukrajinu za své kanonické území. V důsledku toho uznává za kanonickou jen jedinou ukrajinskou pravoslavnou jurisdikci, a to je jurisdikce Moskevského patriarchátu. Ostatní světové pravoslavné církve zatím Moskvu morálně podporují a filaretovský rozkol tzv. "Kyjevský patriarchát" - považují za nekanonický, nemají s ním eucharistické společenství, a tím jej drží v izolaci od světového pravoslaví. Jenže Konstantinopolský patriarchát už dává opatrně najevo, že tento vleklý stav považuje za kontraproduktivní, a zdá se, že by rád viděl, aby byl tzv. "Kyjevský patriarchát" přijat do kanonické Církve (tlačí na Moskvu, aby to učinila, a naznačuje, že by se jinak v tomto případu mohl angažovat více, než by se Moskvě líbilo). Moskva se čemukoliv, co by se byť jen vzdáleně podobalo uznání "Kyjevského patriarchátu", urputně brání. Kanonické právo je samozřejmě na její straně. Jenže něco jiného je šedá litera zákona a něco jiného je barevný strom života (o tom v naší církvi něco víme, že?)

Zatím Moskva drží ostatní místní církve v jednotné frontě proti filaretovcům pomocí nekompromisního morálního tlaku, případně si "kupuje" pokračování celopravoslavné izolace filaretovců všelijakými ústupky (nyní např. svou spoluprací na přípravě velkého sněmu), ale jak dlouho ještě tento výměnný obchod vydrží? Pozice Moskevského patriarchátu např. v Kyjevě, resp. na střední či západní Ukrajině, rozhodně neposiluje. Ukrajinci čím dále tím více věnují své sympatie "Kyjevskému patriarchátu" (můžeme se zlobit, že je to povrchní nacionalismus a že je to nekanonické, ale tím to nezměníme). Filaretův "Kyjevský patriarchát" již pár let s nadějemi hledí směrem, kde je za vodou Fanar, a ukrajinští pravoslavní věřící už ve své většině mezi chrámy Moskevského patriarchátu a tzv. "Kyjevského patriarchátu" příliš nerozlišují, a modlí se tam, kde to prostě mají blíž. A k tomu přihlédněme ke žhavým politickým okolnostem. Poslední společenské události na Ukrajině staví perspektivu politiky Moskevského patriarchátu do poměrně zoufalého světla. (Řekl bych, že Moskevský patriarchát bude brzy muset spolknout velice trpké sousto. V Konstantinopoli vědí, že se otázka pravoslavné Ukrajiny v dohledné době vyřeší sama, a podle toho uvažují a konají.)
Vypadá to, že Ekumenický patriarchát může být s výsledky synaxis celkem spokojený. Zdá se mi, že Moskva také nic podstatného neztratila, je-li však Moskevský patriarchát s výsledky spokojen, to je otázka (patriarcha Kyrill na některých filmových záběrech moc spokojeně nevypadá). Vypovídací hodnotu má totiž nejen to, co se komu podařilo na synaxis prosadit, ale i to, co se komu prosadit nepodařilo. Celkově vzato tedy momentální situace vypadá tak, že Moskva, obtěžkaná a unavená nejrůznějšími svými problémy (a teď má na krku ještě problém mladých biskupů naší místní církve), se dostává ve světě pravoslaví do defenzivy a ztrácí síly prosadit se, natož přebrat iniciativu a případně zaujmout vedoucí pozici (ve smyslu nikoliv primátu, ale v oblasti řešení problémů). Vatikánští komentátoři si od tohoto zřetelného oslabování moskevských pozic slibují větší povolnost Ruska na ekumenickém hřišti (což není zrovna to, co by mě osobně moc těšilo).
Jeden komentátor píše: "RPC pod vlivem politických okolností přehodnotila svou pozici." A všímá si, že vl. Ilarion hovoří o "vzniku nových problémů a aktuálních výzev" a důtklivě žádá, aby "se řešily nové problémy a nikoliv ty, které zajímaly pravoslavnou církev v 70. a 80. letech". Změna pozice může být podle komentátora vyvolána právě situací na Ukrajině.
Rusku se na synaxis nepodařilo pomoci ani Gruzínskému patriarchátu při obhájení té čestnější varianty jeho pozice v pořadí na diptiších.

Radostná zpráva pak je, že se podařilo vypracovat kompromisní stanovisko na poli řešení bolavého problému týkajícího se procesu udělování autokefality (pro příště by se měla udělovat na základě souhlasu všech místních církví; zatím však není shoda na mechanismu, kterým by to mělo probíhat).

Zajímavý byl pohled na společné modlitby zástupců světových pravoslavných církví - působilo to dojmem masivní převahy řecké bohoslužby.



Pretenze ve světovém pravoslaví se projevily. Na začátku jiskřilo napětí mezi Moskvou a Athénami kvůli Ukrajině. Na konci se synaxis málem rozpadlo kvůli sporu Antiochie s Jerusalemem o katarskou farnost. To bylo jako blesk z čirého nebe - těsně před koncem, když už nikdo neočekával vážnější problémy, oznámila antiochijská delegace, že nepodepíše závěry synaxis a nezúčastní se závěrečné bohoslužby. Krátce na to odcestovala. K tomu přibyly problémy s odsouhlasením konečné verze prohlášení. Nakonec se přece podařilo zbytek konference udržet pohromadě dovést ji k podepsání společného prohlášení. Je logické, že se toto prohlášení vyhnulo všem neuralgickým místům ve vzájemných vztazích.

Přijatá metodika jednomyslného schvalování všech usnesení a jiných rozhodnutí tedy hned ukázala také svůj rub tím, že Jerusalem nedovolil otevřít otázku Kataru. Z toho důvodu byla antiochijská delegace (která už tak přijela bez patriarchy) odvolána a závěru se neúčastnila. Tento spor o Katar byl ve skutečnosti nejcitelnějším oslabením autority synaxisu.
S tím Katarem se to má tak. Minulý rok se Jerusalemský patriarchát rozhodl založit novou metropolii v Kataru. Původně tam byl jen kněz Jerusal. patriarchátu, ale katarský emír navrhl pozdvihnout status jerusalemského představitele. Takové nabídky se těžko odmítají, jenže problém byl v tom, že Jerusalemský patriarchát žádné eparchie v zemích Perského zálivu nikdy neměl. Avšak Antiochijský patriarchát ano. Zatímco jerusalamského kněze v Kataru antiochijský patriarcha s ohledem na pastýřské okolnosti trpěl, rozhodně nebyl připraven nechat proměnit tuto farnost na svém území v cizí eparchii. Konflikt doposavad nebyl urovnán a patriarcha antiochijský doufal, že bude řešen na konstantinopolském synaxis. Zprostředkování Ekumenickým patriarchátem však odmítl a jerusalemský patriarcha návrh jednat o Kataru na synaxisu vetoval. Z toho je vidět potřebnost instance, která by dokázala řešit konflikty mezi místními církvemi.



V závěrečném prohlášení se mj. vyslovuje podpora a úcta ke svědectví křesťanů na Blízkém Východě a v Africe i na jiných místech planety. Hovoří se tam o jejich dvojitém mučednictví - jednak za víru, a potom též za zachování vztahů s lidmi jiného náboženského přesvědčení, tak jak se jejich společenství na těch místech historicky utvořilo. Hierarchové odsoudili, že v těchto zemích není mír a stabilita a že jsou tím křesťané nuceni opouštět zemi, ve které se narodil Pán Ježíš Kristus. Hierarchové dále žádají okamžité propuštění unesených metropolitů Pavla a Jana a jiných duchovních a také monašek z monastýru sv. Thekly. Vyzývají všechny účastníky konfliktu k přerušení vojenských operací, k osvobození zajatců a obnovení míru. Křesťané Blízkého Východu jsou "kvasem světa". Mír pro všechny lidi přinese bezpečnost světu i pro křesťany. Dále zástupcové místních církvi vyjádřili podporu Antiochijskému patriarchátu v jeho duchovní a humanitární službě.

Vladykové uvedli, že se modlí za mírové rozhovory a smíření na Ukrajině. Odsuzují hrozby násilného uchvácení svatých monastýrů a chrámů, a modlí se za návrat našich bratrů, kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve.

Vyjádřili podporu posvátnému charakteru lidského života od momentu početí až do přirozené smrti. Uznávají jako manželství jen svazek mezi mužem a ženou, což je obrazem jednoty Krista a jeho Církve.

Využívají příležitosti tohoto shromáždění k posílení jednoty cestou společenství a spolupráce, a potvrzují svůj důraz na katolicitu (sobornost) jakožto princip prvořadé důležitosti pro jednotu Církve. Jan Zlatoústý učil, že "jméno Církve je jménem jednoty a shody, a nikoliv rozdělení". (Že by to byl vzkaz do ČR a na Slovensko?)



Z toho všeho je zřejmé, že hodnocení proběhlého synaxis je nejednoznačné. Na jedné straně je velkým úspěchem svolání velkého sněmu (už kvůli tomu tato konference vstoupí do dějin). Bude to sněm, který bude zřejmě mnoho znamenat v životě pravoslavné církve. Někteří mu dávají označení "apokalyptický". Možná bude tento sněm naplněním různých proroctví. Jistého pokroku bylo dosaženo v řešení procesu udělování autokefality. Na straně druhé nám synaxis ukázal, že celkový morální stav světové pravoslavné církve by mohl být lepší. Mezi některými místními církvemi existuje napětí a nevyřešené problémy. Prakticky všechny naléhavé otázky tohoto druhu byly odsunuty. Je vidět, že synaxis neměl sílu ani schopnost ani takovou soudržnost, aby se problémy tohoto druhu mohli shromáždění delegáti zabývat.

Ve stínu nevyřešené otázky Ukrajiny a neřešeného problému s Katarem zůstala nakonec problematika naší církve. Průběh zasedání synaxisu byl v tomto ohledu pro mě jistým zklamáním a všechny přísliby, týkající se otevření našich místních záležitostí v rámci zasedání synaxisu, zůstaly nenaplněny.


P.S.

Co bude dál u nás? Shromáždění zástupců autokefálních církví nám nepomohlo žádným explicitním vyjádřením na naši adresu. Konec konců lze to pochopit - vypadalo by zvláštně, kdyby synaxis, který nedokázal otevřít žhavou otázku územního sporu dvou historických patriarchátů, otevíral otázku personálních sporů v jakési mladé církvičce daleko na severu. A ještě k tomu - za použití schváleného principu konsensuálního rozhodování, který dovolil Jerusalému znemožnit řešení problematiky Kataru, by Moskva nejspíše zablokovala zahájení rokování o nás. Moskva má totiž za to, že ohledně situace u nás není co řešit, jak to jasně proklamoval už dříve metrop. Ilarion (Sůl země).

Přesto máme z čeho vycházet. Synaxis mlčky odsouhlasil nepozvání a nepřítomnost vl. Rastislava z důvodů neuznávání jeho zvolení metropolitou. A nic na tom nezměnila ani zmínka moskevského patriarchy, kterou pro vl. Rastislava ve svém projevu ztratil. Lze to přesvědčivě vykládat tak, že si většina účastníků synaxisu přeje, aby dál pokračovalo jednání, které vede Konstantinopolský patriarchát v naší kauze.

Jen doufejme, že se to nepovleče až do velkého sněmu v r. 2016. To bychom se pak tohoto sněmu nemohli zúčastnit. A navíc - pokud by musel náš případ projednávat tento sněm, pak bychom se zřejmě dostali do kánonů, které sněm po sobě zanechá. Byla by to dosti pochybná čest, kdyby po naší místní krizi zůstala na všechny věky památka v podobě jednoho kánonu, který uspořádává vnitřní věci církve v Českých zemích a na Slovensku. Všichni bohoslovci by se pak až do konce světa v hodinách kanonického práva seznamovali i s tímto kánonem a dumali by, co se to tenkrát v té církvičce kdesi za Alpami u všech všudy dělo (možná by na to téma jednou psali dizertační práce).

Takže bude pokračovat jednání. Za týden má cestovat vl. Simeon opět do Kostantinopole (viz věstník Sůl země). Včera napsal vl. Simeon dopis patriarchovi Kyrillovi, v němž mu vysvětluje situaci u nás a její vznik; snad to přispěje k tomu, že patriarcha bude mít širší pohled na to, čím naše církev prochází.


Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr













Zobrazit
příspěvek
č. 990
jednotlivě

Administrátor --- 18. 3. 2014
Pro některé bývalé studenty naší fakulty

Opakování probrané látky (o sektářských tendencích)

Vážení a milí v Christu,
Mnozí z mých bývalých studentů někdejšího olomouckého detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity jsou v současné době činní v řadách aktivního vedení naší církve. Některé jejich počínání a zvláště pak jejich způsob jednání vůči bližním může vést k dojmu, že část přednášené látky v jejich případě buď upadla v zapomnění, anebo byla pojata zcela opačným způsobem. Aby se předešlo nařčení z nepochopení, ba dokonce ze záměrného překrucování pastoračních metod a cílů pravoslavné církve, uveďme na tomto místě ještě jednou výňatky z někdejšího skripta. Jedná se tu o varování před negativními sektářskými tendencemi, které kvůli lidské slabosti mohou občas proniknout do naší pastorační činnosti. Myslím, že občas je dobré vrátit se ke svým kořenům...
Bůh ku pomoci!
Váš jerej Alexander

________________________________________

Detašované pracoviště v Olomouci
Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově

Předmět "Psychopatologie"
4. ročník, zimní semestr 2005 / 2006
________________________________________

Problém sekt a manipulativních skupin


Pramen:
Gesellschaft gegen Sekten- und Kultgefahren, vormals Verein zur Wahrung der geistigen Freiheit - Gesamtösterreichische Elterninitiative
Mitglied der europäischen Föderation FECRIS, Obere Augartenstraße 26-28,
A-1020 Wien - Tel.: (01) 33 27 537, Fax: (01) 33 23 513
E-Mail: sektinfo/zavinac/aon.at

Není vždy snadné rozpoznat `manipulativní skupinu´...



Existuje celá řada seriózních pramenů zabývajících se problematikou sekt.

Často jsou tyto materiály vydávány pod záštitou státních institucí, což by mělo být zároveň zárukou jejich serióznosti.

Jako v mnohých jiných momentech života by i zde mělo platit - čím víc o problému dozvím, tím lépe jsem na tom.

V našich církevních podmínkách se velmi často setkáváme s lidmi náchylnými k závislosti na kultech či jiné působnosti sekt či tzv. "manipulativních skupin".

V následujícím textu je obsaženo několik materiálů jakož i základních principů, které byly doporučené pro sebeobranu a obranu bližních proti takovému působení.

Materiály nejsou míněny jako učebnice, těch je naštěstí dostatek. Jsou míněny jako základ podnětné diskuze se studenty DPO-PBF.

Na zkoušku / zápočet je mj. nezbytné se s touto otázkou zaobírat i samostatně, cestou písemného domácího zadání.


________________________________________


Charakteristické prvky kultů



1.       Jejich zakladatel, resp. vůdce je uctíván jako bůh, anebo alespoň jako "Mluvčí boha".
Od svých "věřících" požaduje bezpodmínečnou poslušnost.

2.       Učení je zároveň "Pravdou", o které nelze diskutovat a která je zároveň jediným spásným receptem. Kdo to nerespektuje, bude nevyhnutně zatracen. Nejen základní učení, ale také každodenní životní úkony, včetně intimních vztahů, jsou přísně reglementovány.

3.       Manipulace členů je budována na strachu a pocitech viny.

4.       Mezi vnějším a vnitřním světem existují přísné hranice: Je to mentalita typu "my" versus "oni". Realita je předkládána v černo-bílé perspektivě, konflikty vůči "nevěřícím" příbuzným, stejně jako vůči společnosti jsou předem naprogramovány. Vzhledem k své příslušnosti se členové komunity považují za lepší oproti ostatním. Vystoupení z komunity je totožné se smrtí či zatracením a může vést k prokletí veškerého "odpadlíkova" příbuzenstva.

5.       Kritikové a bývalí členové komunity jsou mnohdy v ohrožení, jelikož na základě svých zkušeností a zážitků mohou účinně poukázat na nesrovnalost mezi realitou a tím, jak se komunita prezentuje svému vlastnímu kultovnímu společenství.

________________________________________


Rozdíly mezi tradičními náboženstvími a kulty (sektami)



Náboženství respektují autonomii (samostatnost) jedinceKulty vedou k podřízenosti a závislosti
Náboženství se snaží pomoci jedinci uspokojit jeho spirituální potřebyKulty zneužívají potřebu spirituality
Náboženství tolerují kladení otázek a nezávislé kritické myšlení a často k němu i sama nabádajíKulty odmítají jakékoliv otázky jakož i nezávislé kritické myšlení
Náboženství nabádají k psycho-spirituální integraci osobnostiKulty rozštěpují osobnost svého příslušníka na "dobré kultovní já" a "špatné bývalé já"
Přijetí do náboženského společenství se zakládá na vnitřních procesech, které vycházejí z integrity vlastní osobnostiKultovní `obrácení´ může spočívat v nekritickém sebe-odevzdání `vnějším silám´, které ve skutečnosti nemají zájem o konkrétní osobnost
Náboženství považují peníze za jeden z mnoha možných nástrojů k dosažení konkrétních nezištných cílůKulty považují peníze za mocenský prostředek k dosažení cílů stanovených vůdcem
Náboženství považují pohlavní vztah mezi duchovním a věřícími za eticky nepřípustnýKulty nezřídka podřizují své členy choutkám vůdců
Náboženství se staví s respektem vůči kriticeKulty často zastrašují své kritiky psychicky či právními prostředky
Náboženství si váží rodinyKulty se většinou staví k rodině nepřátelsky
Naboženství nabádají své kandidáty před přijetím víry k důkladnému rozmyšleníKulty nabádají k rychlému rozhodnutí bez ohledu na to, zda mají kandidáti dostatek informací


Převzato podle:
Guidelines for Clergy von Richard L Dowhower, D.D., in:
Recovery from Cults, Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse,
Ed. Michael D. Langone, Ph.D., W.W. Norton & Co, New York, London,
Copyright 1993 by American Family Foundation, ISBN 0-393-70164-6.
________________________________________


„Kulty“ mohou způsobit psychická onemocnění



1.       Odepřením nebo zpochybněním tradiční lékařské péče

2.       Nařízením jednostranných stravovacích předpisů

3.       Vyvoláváním pocitů strachu a viny

4.       Vyvoláváním naděje na uzdravení, štěstí a blahobyt, spolu s vyvoláváním povědomí, že při nesplnění těchto očekávání je vina na samotném jedinci

5.       Odcizením a vytržením z obvyklého rodinného a kulturního zázemí

________________________________________


Mylné názory ohledně kultů a sekt



1.       Sekty jsou jen "jiná náboženství", a proto všechno to je pouhou záležitostí teologie

2.       Sekty přece nikomu neškodí a jejich členové jsou tam šťastní

3.       Když mám správnou víru, nemohou mi sekty udělat nic špatného

4.       Indoktrinace je možná jen tehdy, když někdo v sektě žije

5.       Jen `labilní´ jedinci sednou sektám na lep. Takoví by tam dříve nebo pozěji stejně skončili

6.       Proti sektám pomůže jen modlitba a půst

7.       Jsou přeci tak hodní... Přece to nemohou být žádní špatní lidé...

8.       Je nutno být k sektám kompromisní. Už proto, aby nebyl ztracen kontakt s blízkými, kteří jsou členy sekty

9.       S křesťanskými sektami se co do našich znalostí Bible nemůžeme ani srovnávat!

10.       Když se pro určitou skupinu angažuje i jistá významná osobnost, pak přeci takové skupině lze důvěřovat!











Zobrazit
příspěvek
č. 991
jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2014
Z oficiálního věstníku: Sůl země

Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

V oficiálním věstníku olomoucko-brněnské eparchie Sůl země vyšel:
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

S podtitulem:
Zde je seznam perzekuovaných zaměstnanců, duchovních a laiků Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tento seznam je zatím neúplný a bude průběžně doplňován.









Zobrazit
příspěvek
č. 992
jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2014
Tzv. "metropolita" Rastislav byl oficiálně odmítnut

Vladyka Rastislav není uznán
Ekumenický patriarchát vydal úřední oznámení


Ekumenický patriarchát vydal svoje oficiální stanovisko k místní pravoslavné církvi ve formě úředního oznámení. Vladyka Rastislav nebyl zvolen kanonickým způsobem a není uznán. Všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.

Úřední oznámení

V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:

I.

Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.

II.

Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.

III.

Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.

Ekumenický patriarchát, 1. dubna 2014,
zapsal vedoucí sekretariátu Posvátného Synodu


Originál zveřejněný na stránkách Ekumenického patriarchátu:
http://www.ec-patr.org/docdisplay.php?lang=gr&id=1876&tla=gr

Stejná zpráva podrobněji a s anglickým překladem také zde:
http://www.romfea.gr/epikairotita/23359-2014-04-01-10-01-42

Zdroj: Sůl země


+ + +

Stručný náčrt kanonické studie
s přestupky mladých biskupů samozvaného rozkolného synodu
je zde.










Zobrazit
příspěvek
č. 993
jednotlivě

Administrátor --- 2. 4. 2014
Už i ruské zpravodajské servery píší o odmítnutí Rastislava

Na jednom z hlavních ruských církevních serverů - zpráva dne:

Konstantinopol neuznává zvolení nové hlavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Sedmica.ru

Zprávu převzal i Portál Credo.ru.

Tak se snad objevilo světlo na konci tunelu. Zdá se, že puč v naší církvi spěje ke konci. Snad konečně budeme moci v církvi zase žít v míru a začít normálně pracovat.








Zobrazit
příspěvek
č. 994
jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2014
Puč už i v moravské eparchii

Jak je snadné u nás uloupiti eparchii

Dnes se konalo zasedání eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, na kterém (jak soudím) proběhl protiústavní i protikanonický převrat ve správě eparchie. Vše se dělo podle už jednou osvědčeného scénáře (vyzkoušeného už 9.12.2013 na synodu, kdy začal rozkol pronikat do naší církve). Vl. Simeon svolal před dvěma týdny zasedání eparchiální rady. Po ukončení řádného zasedání dal někdo z přítomných spiklenců zřejmě signál vl. Jáchymovi, který asi čekal někde za rohem, aby přišel. (Mimochodem, moskevští vyslanci, kteří tenkrát vtrhli na prosincový synod, se prý také zprvu schovávali za rohem, zahalení do kabátů.) Působilo to dojmem, že vše je předem domluveno (myslím, že vl. Jáchym měl už i klíč od brány do domu). Takže tam byl vl. Jáchym cobydup, vstoupil do jednací místnosti a z rozpuštěného shromáždění eparchiální rady vytvořil novou schůzi a dále se řídil scénářem, jak je popsaný v přesně týden starém dokumentu Rastislavova "synodu" - itineráři pro převzetí vlády nad olomoucko-brněnskou eparchií. Tj. nechal volit správce eparchie, který se podle ústavy volí z řad kněží, když se eparchie ocitne bez biskupa.

Při tom si počínal, jako kdyby řádný eparchiální biskup nebyl hned za stěnou, jen pár metrů od něho. Už mne nepřekvapilo, že vl. Jáchymovi vůbec nevadí, že je členem "synodu", který většina světové pravoslavné církve odmítá. Překvapilo mne však chování přítomných duchovních, kterým nevadilo, že se zpronevěřili důvěře, kterou jim svěřili voliči na eparchiálním shromáždění. Těm kněžím - a to je pro mne vskutku nepochopitelné - nevadí, že vlečou naši eparchii do rozkolu, který je oddělen od jednoty světového Pravoslaví. (Morálně a pravoslavně se zachovala jen jedna členka eparchiální rady, křehká žena volená z laiků, která i bez teologického vzdělání pochopila, že se tu děje něco nemravného, a posléze rozhořčeně opustila zasedání.)

Rozkol je z hlediska kánonů a svatootcovské tradice nejhorším ze všech hříchů, který nelze smýt ani prolitím mučednické krve. Jak mohou v tak zásadní věci, jakou je hrozba rozkolu, kněží zapomenout na slib poslušnosti, kterým jsou povinováni svému biskupu. Chápu, že každý kněz může mít svůj názor na nějaké otázky, které nejsou zásadního charakteru a nedotýkají se bytí a nebytí kanonické církve. Avšak porušit slib poslušnosti řádnému biskupu, a podpořit vtrhnutí cizího biskupa na naše kanonické území, - to nechápu.

Smutné je, že tito kněží, kteří se dnes v Olomouci nechali zamotat do úkladů proti svému biskupovi, porušili hned několik kanonických pravidel: Ap.55; IV.18, VI.34 (trest: svržení). Kromě toho:

Pravidlo 15. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů (tj. i od eparchiálního biskupa) a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve.

Pravidlo 8. (IV. všeobecného sněmu)
Duchovní ustanovení při chudobincích, monastýrech a chrámech mučedníků, podřizují se podle ustanovení svatých otců biskupovi příslušného města a nejsou oprávněni samovolně vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli způsobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci příslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloučen z církevního obecenství.
Takže takto se dnes podařilo rozšířit duchovní infekci, která v r. 2013 zachvátila pražskou eparchii, i do eparchie olomoucko-brněnské (konec konců už nějakou dobu slýchávám o vzbouřencích z různých úst: "Oni si najdou nějaký způsob, jak se dostat i k vám," takže se jen naplnily předpovědi). Byl to tristní pohled: vl. Jáchym zmocňuje eparchiální rady, řádný eparchiální biskup musí sedět ve vedlejší místnosti za dveřmi. Co ještě může být označeno za schisma, když ne to, co vl. Jáchym spáchal dnes na Moravě?

+ + +

Obávám se, že biskup Jáchym dnes přidal k dlouhé řadě svých kanonických přestupků dalších pár položek. Snad ještě existuje v pravoslavném světě nějaký smysl pro věrnosti kánonům všeobecných a místních sněmů, aby to nějaká instance někde zhodnotila a vyvodila z toho jakési závěry a zachránila nás před tímto pádem do chaosu.

Vtrhnutí cizího biskupa do eparchie jinému biskupovi je čin z kanonického hlediska zvláště zavrženíhodný a přísně trestaný. Těžko se může vymlouvat, že to nevěděl, když máme všichni na stole oficiální písemné vyjádření Konstantinopolského patriarchátu o nekanoničnosti Rastislavova synodu, jehož je vl. Jáchym členem a v jeho jménu koná. Takže si musel dobře uvědomovat, že odvolání arcibiskupa Simeona, které provedli na tzv. synodu, je neplatné.
Pravidlo 20. (VI. všeobecného sněmu)
Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.

Pravidlo 15. (I. všeobecného sněmu)
Aby se předešlo opětovným zmatkům a nepořádkům, bylo rozhodnuto naprosto zapověděti zvyklost, která je v některých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen nepřecházeli z města do jiného města. Dopustí-li se nějaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého sněmu takového jednání, nebo připustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledně takové osoby opatření zcela neúčinným a osoba, která přešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvěcena na biskupa, kněze aneb jáhna.

Pravidlo 13. (antiochijského sněmu)
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého sněmu. (Kanonický metropolita v naší církvi momentálně není, protože ten stávající je nekanonický; v kánonu se navíc metropolitou myslí představený oblasti, kam daný biskup chce přijít, a to je v našem případě vl. Simeon, který sem nikoho nepozval.)
+ + +

Ústava o zasedání eparchiální rady stanovuje:
Článek 15, Eparchiální rada: 1. Eparchiální rada je výkonným orgánem eparchiálního shromáždění pro správu eparchie. 2. Tvoří ji eparchiální biskup jako předseda, pomocný biskup (biskup-vikář), šest členů, volených eparchiálním shromážděním a členové metropolitní rady z příslušné eparchie.

Takže je na místě se otázat: jak může být za eparchiální radu považováno nějaké jednání, jehož se neúčastní eparchiální biskup? Zvláště, když musí sedět ve vedlejší místnosti a jakýsi cizí biskup mu tam vtrhne a pořádá proti vůli eparchiálního archijereje zasedání nějakého církevního orgánu zdejší eparchie, a to v její kanonické oblasti a domě, který patří eparchii, jejímž statutárním zástupcem je na Ministerstvu kultury zapsán právě tento eparchiální biskup!

Nahlédl jsem večer před eparchiální radou do rejstříku Ministerstva kultury a viděl, že b. Jáchym není zapsán jako statutář - ani u Pravoslavné církve v českých zemích ani u Pražské eparchie ani u Olomoucko-brněnské eparchie. Z hlediska našeho občanského práva vl. Jáchym jako církevní hodnostář není nikdo. Nemá žádná práva disponovat majetkem pravoslavné církve ani cokoliv v této oblasti rozhodovat. Statutářem olomoucko-brněnské eparchie je vl. Simeon. On jediný zastupuje naši eparchii. Uvědomuje si to vl. Jáchym a členové eparchiální rady?

Zajímavý je pohled na publikovaný seznam (fotokopii) usnesení dnešní "eparchiální rady" - v bodu č. 2 se ER rozhodla, že pokračuje v jednání i poté, co bylo její zasedání eparchiálním archijerejem ukončeno. V bodu č. 3 se ER usnesla, že vl. Simeon dále nepředsedá ER. Má ještě smysl rozvádět, že je to protikanonická vzpoura kněží proti svému biskupovi? Pak v usnesení č. 4 ER rozhodla, že předsedat přítomným kněžím bude laik, což odporuje ústavě pro jednání ER (zjevně to bylo provedeno účelově, protože si přítomní uvědomovali, že za předsedání takovému vzbouřeneckému shromáždění by hrozila knězi suspendace). Teprve v usnesení č. 6 se ER rozhoduje, že se schvaluje účast na zasedání b. Jáchyma jako hosta. To mi připadá jako manipulace, neboť pod vedením vl. Jáchyma jsou přijata všechna usnesení, číslem 1 počínaje. (Kdo se chcete podívat na tento dokument, který je takovým "know how", jak provést převrat v nějaké eparchii, pak je to zde.)
Přítomné kněze by přesto mohlo zajímat pravidlo 13. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)

Jestliže některý kněz nebo jáhen pro některá obvinění opovrhne svým biskupem před sněmovním vyšetřením a prozkoumáním a řádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé kněžské cti. Neboť ten, kdo je ustanoven v hodnosti kněze a osvojuje si soud, náležející metropolitům, a před soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kněze. (Nutno připomenout, že arcibiskup Simeon nebyl souzen ani odsouzen, a proto rozhodnutí ER, že pokračuje v zasedání bez eparchiálního archijereje, je zřejmým odstoupením od obecenství s ním.)
+ + +

Z hlediska svatootcovských a sněmovních kánonů je vladyka Simeon samozřejmě řádným eparchiálním biskupem, který dlouhodobě požívá všech svých pravomocí a je za eparchiálního biskupa uznávaný celým pravoslavným světem. (Na tom nic nemění skutečnost, že byl kdysi dosazen do funkce jmenováním a nikoliv na základě ústavní volby; jednou to synod schválil a církev přijala, tak to musí platit - vedl jsem na toto téma kdysi disputaci s metropolitou Nikolajem.) Žádný náš synod (ani kdyby byl legální) nemůže sesadit právoplatného eparchiálního biskupa prostě jen tím, že si vymyslí nějaké jeho údajné přestupky a prohlásí ho za sesazeného. To by byl protikanonický zásah do vnitřních věcí eparchie. A přesně toho se Rastislavův "synod" dopustil (dle mého soukromého názoru).
Pravidlo 16. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
V příčině sporů a zmatků, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž představitel ještě žije a přebývá ve své hodnosti, leč by se sám zřekl dobrovolně biskupství. Neboť náleží napřed přivésti ke konci zákonné vyšetření provinění, za něž má býti odstraněn z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo něho.
V tu chvíli všichni, kdo byli na zasedání přítomni, věděli, že Konstantinopolský patriarchát neuznává vl. Rastislava za metropolitu a tím pádem ani jím vedený "synod" neuznává za kanonický. To je zřejmé z toho, že patriarcha Bartoloměj s celým konstantinopolským synodem výslovně deklarovali, že všechny skutky provedené Rastislavovým synodem jsou nekanonické a neuznávané ze strany Konstantinopole. Jak víme z předchozích událostí, většina autokefálních pravoslavných církví v kauze naší místní církve následuje stanovisko Konstantinopolského patriarchátu.

To je další důvod, proč je odvolání vladyky Simeona z postu eparchiálního biskupa kanonicky neplatné, jak jsem z celého srdce i rozumu přesvědčen, a bude nepochybně většinou pravoslavného světa neuznávané. To však mladým biskupům a těm, kdo jim přisluhují, nevadí. Je neuvěřitelné, že pravoslavným biskupům a duchovním mohou být lhostejné tak zásadní kanonické věci, které přímo souvisí s pravoslavností a katolicitou Církve a mají bezesporu vliv na sestupování blahodati Svatého Ducha.

Jenže vzbouřenci postupují podle plánu, brutálně krok za krokem k ovládnutí církve. Kam nás ale pak vedou kroky členů Rastislavova "synodu" a teď navíc i kroky členů eparchiální rady? Odpověď je nasnadě: do izolace, do rozkolu od zbytku pravoslavného světa, do hádek a štěpení v místní pravoslavné církvi, ke ztrátě autokefality a rozpadu zdejší struktury a ke vpádu dalších jurisdikcí a všelijakých rozkolů na naše území. Je tohle opravdu to, co chcete?












Zobrazit
příspěvek
č. 995
jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2014
Poselství arcibiskupa Simeona

Pokus o převrat v církevní správě olomoucko-brněnské eparchie

Viz na serveru „Sůl země“










Zobrazit
příspěvek
č. 996
jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2014
Z internetu

Články o naší církvi

Parlamentní listy: Tvrdý boj o velké peníze. Pravoslavná církev znovu v problémech lží a intrik

Sůl země: Prohlášení eparchiálního revizora olomoucko-brněnské eparchie

Veřejný dopis arcibiskupa Simeona:

Rastislavovým synodem jmenovanému "správci eparchie" bylo vladykou Simeonem zakázáno konání bohoslužeb a hrozí mu zbavení kněžství. Zde je v PDF dopis arcibiskupa Simeona: 1. strana a 2. strana.




Zobrazit
příspěvek
č. 997
jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2014
Z internetu

Nový článek o situaci u nás


Parlamentní listy: Toto se odehrává v pravoslavné církvi kvůli restitučním miliardám. Mělo už dojít na podvody s dokumenty a obvinění ze senility







Zobrazit
příspěvek
č. 998
jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2014 (23. 4. 2014)
Zamyšlení nad příčinami našeho kanonického rozkladu

Quo vadis, česká církvi?

Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.

Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.

V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.

Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.

V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.

Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám to nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...

A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).

+ + +

Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."

Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuela za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.

Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony. V článku byl přinesen argument: „Je to poprvé, kdy byla nová hlava místní církve intronizována bez uznání všech ostatních patriarchátů ... metropolita Rastislav je na Ekumenickém patriarchátě v Cařihradě dokonce persona non grata.“ Jeden z českých mluvčích (a zástupců) Rastislavova synodu zde na to veřejně prohlásil, cituji:

„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.

To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.
+ + +

Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.

Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.

Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdně veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".

Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?

Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.

+ + +

Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"

Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?
Biskup Gorazd uvádí v katechismu:

Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«

Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.

Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.

A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření z heretické eklesiologie, která proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání Církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.

Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.
Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.
A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«

K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).

K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.

Takže, která část našeho episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?

A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«

Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?
Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti svého konání prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.

A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).
V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:

44  Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45  Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46  Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47  Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48  Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49  a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50  tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51  vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)
Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.

Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...

+ + +

Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.

Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.

Kruh se tím uzavírá. Z jedné strany může být nezájem o celocírkevní jednotu (a vlastně schisma) ze strany Rastislavova synodu projevem heretické eklesiologie. Z druhé strany se eklesiologická hereze projevuje schismatickým myšlením a případně i konáním.

Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.

+ + +

Ano, podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) je krajně nemilé, jenže podle pravidla "vše zlé je pro něco dobré", by to mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"

Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Když víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.


P.S.
Nepodceňujme nebezpečí této eventuální hereze. Máme-li opravdu co do činění s heretickou eklesiologií, pak je to skutečná hereze v plném smyslu toho slova - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako kdysi ikonoborectví.













Zobrazit
příspěvek
č. 999
jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2014 (19. 4. 2014)
Pašije v našich životech

Zamyšlení velkopáteční

V minulých dnech jsme liturgicky prošli s Pánem poslední dny jeho pozemského života před Vzkříšením. Pokud věnujeme pozornost obsahu těchto dnů, vnímáme tyto události jako něco, co otřásá lidskou duší. Od slavného okamžiku, kdy Pán Ježíš, pln vnitřního pohnutí, vzkřísil Lazara, na které reagovali velekněží, staršinové a všichni ti, které dnes nazýváme pojmem "farizej", neslýchaným úradkem: "Zabijeme jeho i Lazara." Pak jsme viděli tu hroznou proměnu davu volajícího Pánu při jeho slavném vjezdu do Jerusalema: "Hosana!" v lůzu řvoucí k Pilátovi: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Před naším duševním zrakem se ve středu objevila hnusná a podlá zrada Jidášova, abychom viděli, kam až může klesnout hříchem raněné lidství, a vzápětí hledíme na obraz takové dobroty a pokory, že se to vymyká lidskému chápání - to se Bůh sklání k člověku, když Spasitel umývá nohy svým apoštolům.

Celý ten týden nám vlastně vypráví o sestupování a snižování. Jenže jiné to je, když klesá člověk, a jiné to je, když se snižuje Bůh. Svou zlobou člověk už tady za svého života sestupuje do pekla, ale Bůh svou dobrotou sestupuje sem k nám na zemi, aby nám přinesl lásku.

Tyto události vyprávějí nejen o činech lidí, které se staly v Jerusalemě před dvěma tisíci lety. Jejich obsah je daleko hlubší. Ukazují něco podstatného o člověku a zjevují něco důležitého o Bohu. Jako by to byl soud nad člověkem, nad každým z nás, nad našimi hříchy. Ve světle tohoto týdne se v každém z nás ukazují nepřející a závistiví farizeové, pragmatičtí velekněžští saduceové i zrádní jidášové. Zároveň v jejich světle můžeme spatřit, že Bůh se slitovává nad každým darebákem a že každý pokleslý člověk může být dotykem Božím napraven, pokud v něm zbyla ještě alespoň špetka dobra. Kde leží ta hranice, za kterou Bůh už nemůže na člověka dosáhnout? Tou čárou, kterou může lidská svoboda bohužel kdykoliv překročit, je rouhání Duchu Svatému. To je vnitřní stav naprostého výsměchu svatým věcem, totální pragmatičnosti a pevného zavření očí před pravdou, kterou už nechci vidět: "Zabijeme jeho i Lazara," nebo: "Co mi dáte, když vám ho zradím?"

+ + +

Zrada, zbabělost a nevděk jsou jedny z nejhorších lidských vlastností. Ukazuje se v nich lidská nízkost v celé své obludné špatnosti. Sv. Justýn (Popovič), veliký hierarcha a učitel Srbské církve dvacátého století, pravil, že jsou tři nejhorší zrady v dějinách lidstva. Když zobecníme jeho slova, tak jsou to tři druhy zrady: zrada Adamova, zrada Jidášova a zrada biskupa, který odvede své stádce do rozkolu. Všechny tři zrady jsou odporným chováním toho, jenž nejen pohrdne, ale přímo poplivá Boha za to, že člověka zahrnul veškerým dobrodiním. Zrada Adamova je strašnou zradou, při níž se stvoření postavilo proti Stvořiteli a jeho lásce. Zrada Jidášova je zradou, při níž se učedník postavil proti Učiteli a jeho laskavosti. Zrada biskupa, je zradou toho, kdo od Církve vše dostal - i svou hierarchickou hodnost - a toho všeho použije, aby vedl od spásy ty, kvůli jejichž spasení to vše od Církve obdržel. Všechny tři zrady jsou plivnutím na ruku, z níž zrádce před tím bral vše, co teď má...

+ + +

Historie se neustále opakuje, protože člověk je stále hříšný a Bůh je stále dobrý. A tak tento pašijový příběh vidíme pořád znova a znova klokotat v lidských dějinách, v malém i velkém, v jednotlivých lidských osudech, i v dějinách církví, národů i říší.

Život našeho místního Pravoslaví byl v celých svých dějinách křížovou cestou. Cyrilometodějství bylo krátce po svém rozkvětu ukřižováno. České Pravoslaví sv. Václava a Ludmily až ke sv. Prokopu bylo na sklonku 11. stol. ukřižováno. Když už se zdálo, že přijde vzkříšení a nastoupilo husitství, následovalo to nejbolestnější církevní i národní ukřižování dobou pobělohorskou. Na této dějinné cestě byla doba obnovení Pravoslaví po první světové válce skutečným, celými pokoleními tolik vytouženým, Vzkříšením. Bylo to jako návrat z babylonského zajetí. Ale i v této éře místního pravoslavného vzkříšení se stále v menších periodách opakuje: zrada, kříž a vzkříšení. Doba sv. Gorazda, kterého tolik blízkých lidí, na něž spoléhal, zklamalo, se uzavřela jeho "ukřižováním" 4. září 1942, a celá válečná doba, kdy byla místní pravoslavná církev zakázána a likvidována, byla vlastně ukřižováním církve, po němž však přišlo vzkříšení po válce. Chrámy se opět otevřely, přišli Volyňáci, zmučená církev ožila. Jenže už brzy znovu vstupujeme na Golgotu, tentokrát nás škrtili pomalu a to vytrvalým politickým tlakem, až tu krátce před rokem 1989 skoro nic nezbylo. A přišlo další vzkříšení, prázdné farnosti se naplnily, církev začala žít; jenže je tu rok 2013 a znovu pašije. Do církve se zařízl nůž rozkolu.

Dnes naše církev prochází svým dalším pašijovým příběhem (pokolikáté už?), protože Boží prozřetelnost zřejmě považovala za nutné, aby zde proběhlo "tříbení duchů" a vyšlo najevo "smýšlení mnohých srdcí". Byli jsme svědky ohavné zrady. V jednom ohledu smutnější než Jidášovy - zde totiž odpadli lidé, na které jsme ještě nedávno tolik spoléhali. Kvůli některým z nich v minulosti někteří překonali i všelijaké zkoušky. Věřili jsme nějakému člověku a doufali, že v něm přichází nová budoucnost našeho místního církevního společenství, éra lepší. Zklamání je pak o to krušnější a bolestnější, když tuto církev s úsměvem přibíjí na kříž právě ten, jemuž jsme tak důvěřovali.

A opět jsou tu stejné reálie, jako před dvěma tisíciletími. Cinkání stříbrných a tanec kolem měšce. Ti, kteří by měli stát na stráži pravdy a spravedlnosti, veřejně podporovat svatootcovské kánony i obyčejnou slušnost, jsou zalezlí a schovávají se někde za zamčenými dveřmi, kde čekají, jak to dopadne. Velekněžští saduceové ve své radě provádějí svou pragmatickou politiku (lépe, aby jeden člověk zemřel za lid) a položit si otázku, zda se to líbí Bohu, je zřejmě ani nenapadne. Kolem sebe shromáždili lůzu, která na internetu laje tomu, koho ještě nedávno velebila. (Asi sem připravím nějaký pohled na nenávistný povyk této internetové lůzy, kterou kolem sebe současní velekněží shromáždili. Snad si pak někdo uvědomí, jaký duch tam mezi nimi pracuje.)

+ + +

"Svět se bude radovat, vy však budete plakat," pravil Pán apoštolům. To jsou slova, který se nám vrývají do myšlení, protože ti, kteří nás zradili, triumfují a jásají nad vydařeným pučem, kdežto my jsme smutní.

Zatímco jedni uchvátili moc a kráčejí od vítězství k vítězství, my se musíme dívat, jak zrada a věrolomnost, pýcha a arogance triumfují. Jedni dostali do rukou milióny, druzí jsou zbavováni kněžského platu. A tak by se dalo pokračovat ještě dál. Platí už zde opravdu jen právo silnějšího a lstivějšího?

Mám v úmyslu sem někdy vložit své svědectví o jednání v Bratislavě s vladykou Rastislavem. Pak čtenář pochopí, co mám na mysli, když výše píši o věrolomnosti.
Evangelium nás učí, že jakmile se jednou dá pohybu pašijový mechanismus lidské nízkosti, přestanou platit všechna pravidla. (Připravuji k uveřejnění dříve nachystanou zajímavou stať rozebírající soud a odsouzení Pána Ježíše z hlediska právnického; autor tam ukazuje, že při soudu nad Ježíšem Kristem byly porušeny snad všechny zákony židovské, které se týkaly soudně-trestního procesu, a stejně tak i zákony římské.) Podobně i v naší situaci s hrůzou sledujeme, jak najednou neplatí ani ústava ani kánony ani jiné teologické principy, které jsou pro život církve závazné. Samotné formule kánonů a zákonů však nejsou tím podstatným. Hrozivé není samo překročení nějaké normy, ale to, co za tímto překročením stojí - lidská neschopnost lásky a pokory, i osobní charakter. Čili neutajitelná exploze lidské svévole, zištnosti a zloby. To je ta bomba, trhající církev na kusy. Posvátné kánony nutí člověka k pokoře, a snahou o jejich plnění se vytváří v církvi prostředí umožňující řád, předvídatelnost, čitelnost chování hierarchie a především - vzájemnou lásku a pokoj. Hlavní smysl kánonů je zkrotit svévoli a pýchu.

Jenže - "ďábel si vyžádal, aby nás směl přesívat jako pšenici," - stejně jako v dobách apoštolů. Jsme my však ještě těmi, kdo jsou schopni "stát pevně, stát s bázní". Bůh může učinit zázrak kdykoliv, v každém okamžiku může přijít vzkříšení. Otázkou je, jestli je tu vlastně vůbec někdo, kvůli komu by to měl udělat. A nebo ještě jinak - možná, že my, kteří jsme dnes těmi plačícími, ve skutečnosti bráníme svými hříchy Bohu vykonat tento zázrak Vzkříšení. Všichni bychom chtěli spravedlnost, jenže si neuvědomujeme, že spravedlnost znamená naše odsouzeni. Spravedlnost nám neskýtá naději. Doufejme nikoliv ve spravedlnost, ale v milosrdenství. Takže neprosme Boha o spravedlnost, ale aby se nad námi smiloval a odpustil nám hříchy, kvůli nimž na nás toto všechno přišlo.

+ + +

Jediné, co dává člověku sílu přežít ten pašijový příběh, ať už má rozměry osobní či rodinné nebo církevní či národní, je to, že známe jeho konec. A tím je Vzkříšení. Přetrvá-li víra, budou síly zla a smrti jednou přemoženy. Nikoliv lidskou mocí, ale Boží silou. V tom je naše naděje. Nevíme, zdali se toho dožijeme ani jak dlouho budeme na kříži, ale víme, že jednou Vzkříšení musí přijít.

Kaló Páscha!












Zobrazit
příspěvek
č. 1000
jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2014
Pátý arcipastýřský list vladyky Simeona

Paschální poselství arcibiskupa olomoucko-brněnského a správce metropolie pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na svátek slavného zmrtvýchvstání Krista Boha našeho.


Na věstníku Sůl země





Zobrazit
příspěvek
č. 1001
jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2014
Na Paschu sestupuje v Jerusalemě svatý oheň

Paschální zázrak

Na každou Paschu (resp. na Velkou sobotu) se děje v Jerusalemě v chrámu Božího hrobu zázrak sestupování tzv. "blahodatného ohně". O této události si můžete u nás přečíst článek zde a na naší stránce s pravoslavnými filmy shlédnout dvě televizní reportáže: Jerusalem - Pascha 2007 a druhá část.

Pozoruhodný je jakýsi vývoj ve věci čekací doby, tj. jak dlouho po příchodu do Chrámu se na sestoupení ohně musí čekat. Zatímco v minulosti to byla spíše delší doba - někdy hodina či dokonce i více hodin, v poslední době se tato lhůta znatelně zkracuje. Z dříve běžné půl půlhodiny na čtvrt hodiny. Poslední dobou to bývá pět až deset minut. (Letos to bylo necelých deset minut.)

Nevím, jestli existuje nějaké vysvětlení tohoto vývoje. Mně připadá, že to souvisí s úpadkem duchovního stavu současných lidí, resp. se slabostí modlitby dnešních pravoslavných křesťanů. Zatímco dříve dával Bůh křesťanům možnost svou modlitbou a duchovním vypětím spoluúčastnit se děje tohoto zázraku, resp. na něm jakýmsi způsobem spolupracovat, dnes už zřejmě naše modlitba ve svém průměru nestojí ani za zlámanou grešli, a tak "tam nahoře" od nás už nic moc neočekávají a dávají oheň hned.

Nezní to sice moc povznášejícně, ale možná na tom také něco je. Když uvážíme, že se podle zpráv zúčastnily desítky tisíc poutníků, které se tam sjely z celého světa pro zázračný oheň, musíme připustit, že kromě celé řady jistě velice zbožných lidí, tu byla jakási většina, jejíž důvody přítomnosti byly nejspíš smíšené (vezměme v úvahu všechny ty turisty a zvědavce s fotoaparáty a kamerkami, kteří přilétli letadly podívat se na zázrak). Leč, třeba to někomu z nich duchovně pomůže. (Uznávám, že toto zdůvodnění měnící se "čekací doby" na zázrak není žádnou hlubokou teologií. Snad někdo přijde s hlubokomyslnější teorií.)
Zde je starší film o tomto fenoménu

Svatý oheň (slovenský dabing)

Část 1.




Část 2.




Část 3.




Část 4.




Část 5.




Část 6.














Zobrazit
příspěvek
č. 1002
jednotlivě



Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1002 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 922 do č. 1002)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Archiv Ambonu

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz