1435


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 1355 do č. 1435

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 1355 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry

Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu

Aktualizováno

Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.

Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.

Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.

Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.

Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.

* * *

Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili

Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).

Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)

Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.

* * *

Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.

* * *

Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?

V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.

S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.

Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).

Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)

Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.

Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.

Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.

* * *

Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.

Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.

Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).

Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *

Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.

Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.

Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.

Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.

Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.

* * *


Sv. Spiridon při zázraku s cihlou
S jedním z výsledků sněmu se setkáváme v rámci modlitebního pravidla každodenně a přinejmenším při každé svaté liturgii: I. všeobecný sněm ustanovil většinu textu našeho vyznání pravoslavné víry (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry). Později text ještě editovali a doplnili svatí otcové II. všeobecného sněmu (r. 381, Konstantinopol).
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejského
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
Tento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.

* * *

Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.

Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.

„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.

Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.

Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.

* * *

Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.



Momentka ze sněmu


V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.
Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)

Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.

* * *

I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.

Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.

(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)





Zobrazit příspěvek č. 1356 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky

Zamyšlení nad svátkem padesátého dne

Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.

Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.

Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.

Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.

Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.

* * *

Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.

Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.

* * *

Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.

Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).

V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.

Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).

Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.

Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.

V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.

Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“

* * *

Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.

Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.

To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.

Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.

Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)

Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)

* * *

V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.

Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.

O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):

„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)

„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)

„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)

Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?





Zobrazit příspěvek č. 1357 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura

Kanonický pohled na Ukrajinu

U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.

Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.


S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto)

 
A když patriarcha Kyrill požehnal Putinovi vraždit i ty své ukrajinské děti, kterému stále zachovávaly věrnost, ukázalo se celé Ukrajině, že Moskva není nikomu ani matka, ba ani macecha, ale spíše cosi jako dozorkyně koncentračního tábora.

Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.

Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.

Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:

* * *

„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.

Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.

Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.

Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“

* * *

Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).

Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.

V archivech se podařilo najít listinu z r. 1686
Fakta jsou taková, že Kyjev patřil pod Konstantinopolský patriarchát a podle historických listin se své vrchní pravomoci nikdy nevzdal. Mimochodem, podobné zabrání cizího kanonického území učinila Moskva i s naší místní církví. Po druhé světové válce, kdy jsme patřili pod srbského patriarchu, k nám byl vyslán i srbský biskup, aby se o místní osiřelou eparchii postaral. Jenže sem jurisdikčně vtrhla Moskva. V Olomouci bylo provedeno zmanipulované eparchiální shromáždění, které přes protesty řady místních věřících rozhodlo požádat Moskvu o přijetí do její jurisdikce. Moskva bez ohledu na to, že toto území právoplatně kanonicky patřilo pod Bělehrad, jak to s takovou námahou prokázal na základě historických dokumentů vladyka Gorazd státním orgánům, a bez ohledu na to, že Srbská církev nás nepropustila ze své jurisdikce, sem Moskva vyslala svého biskupa a začal nekanonický proces přechodu naší eparchie pod Moskvu, která vůbec nehleděla na oprávněné protesty Srbské církve. Dlouhou dobu se tato kanonická loupež ospravedlňovala výmluvou, že prý by se o nás Srbsko poničené válkou nemohlo postarat (jako by Rusko nebylo po válce v troskách!) Podobně bezohledně si Moskva počínala při ustanovení tzv. Americké autokefální církve. A stejně nekanonicky si Moskva počínala i dříve i dnes.

* * *

Kánony a církevní kultura

Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).

K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.

Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.

Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.









Zobrazit příspěvek č. 1358 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2022
Mučedníci srbští a mučedníci čeští

Svatý kníže Lazar před bitvou na Kosově poli

Chystala se zásadní bitva, která měla rozhodnout o osudu srbského národa a jeho křesťanské víry. Období dobyvačných (doposavad neúspěšných, ale přesto vytrvalých) střetů a útoků Osmanů na Balkán mělo byt definitivně rozhodnuto právě v této bitvě. Zdálo se, že jedinou možností zachování Srbů, doposavad nejmocnějšího státu na Balkáně, bylo vyhrát tuto bitvu. Druhá eventualita by znamenala fatální katastrofu. Křesťanských šiků bylo před bitvou méně, ale přesto byly síly poměrně vyrovnané. Srbskému mladíku se den před bitvou podařilo proniknout k sultánovi a zabít ho. Sultánovi synové a jeho vojenské vedení to před bitvou vojákům zatajilo, ale i tak tato událost zapůsobila demoralizačním způsobem.

V čele křesťanských vojsk stanul nejvýznamnější Srb Lazar, nejmocnější srbský kníže té doby (jeho manželkou byla Milica z rodu Štěpána Nemanji).

Večer před bitvou se zjevil Lazarovi anděl a řekl, že si může zvolit mezi dvěmi možnostmi:

1.) Bitvu může vyhrát. Srbsko bude před muslimy uchráněno, bude vzkvétat, církev bude zachována. Ale jen za jeho života. Po jeho smrti nikdo neví, co se se Srby stane. Mohou být přemoženi a církev zničena.

2.) Bitvu prohraje. On a mnoho vojáků padnou. Ale existence srbského národa a jeho církve zůstane zachována navždy.

Obě možnosti se knížeti musely zdát absurdní. Vždyť proto Srbsko bojovalo, aby zachránilo svůj národ a církev. Při prohře hrozila obojímu naprostá likvidace. Srbům poturčení a jejich víře islamizace (tzv. Bosenští Srbové, kteří prakticky nejsou Srby a jsou to muslimové, na sobě ukazují, co s by pravoslavnými Srby udělalo poturčení). A on, vrchní vojevůdce, který vede národ do bitvy, by měl volit porážku?

Lazar si přesto, s důvěrou v Boha, zvolil druhou možnost. Padl a mnoho jeho vojáků s ním. Jenže všichni tito padlí se tím stali trpiteli za víru a tudíž svatými mučedníky. Srbsko získalo náhle tolik nových svatých, kteří mu shůry pomáhali, že ani národ ani jejich víra už nemohly zaniknout.

Jak víme z Písma, mučedníci jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu, mají největší smělost, Bůh jim nejvíce naslouchá a jejich přímluvy jsou nejrychlejší.

Samotná bitva na Kosově poli (15./28. června 1389) nakonec skončila nerozhodně, protože zemřeli velitelé obou stran a ani jedna strana - čili i ta, co měla na začátku převahu, muslimská, - nebyla pak schopna dosáhnout vítězství. Díky Lazarově chrabrosti a nepředstavitelnému nasazení jeho vojáků nezvítězili islamisté, ale ani Srbové. Nakonec o celkovém výsledku ve prospěch muslimů rozhodla politika uhersko-polského krále Ludvíka I. z Anjou. Avšak srbské pravoslaví a národ nikdy nebyly zničeny.

* * *

Něco analogického platí částečně i pro naši místní církev. Většina našich svatých jsou mučedníci. A ti všichni spolu se svatými Václavem a Ludmilou opatrují tento národ a znovu a znovu v něm probouzejí pravoslavnou víru. Periodicky přichází dvacetileté období k zažehnutí duchovního ohně v českém a moravském národě. Zatím se ho nikdy nepodařilo plně využít a vzniklý duchovní proud byl buď potlačen či rozptýlen nebo odkloněn stranou. A navíc, Češi jsou z duchovního hlediska tvrdý oříšek, na chvíli zahoří pro něco velkého, ale pak rychle hasnou a starají o své soukromé věci. Politikové vědí, že dokonce i státní převrat se v Česku musí stihnout za týden, pak už nadšení a zájem národa pohasne.

Češi obecně jsou jako bylina, která roste rychle nad povrchem, ale má problém pronikat kořenem do hloubky. Jsou jako ti v Ježíšově podobenství o Boží setbě: nemají kořene, a tak snadno usychají, nebo je udusí okolní plevel. Leč, musí se to s nimi zkoušet opět a opět. Vždy se alespoň nějaká maličká částečka setby uchytí, roste a vydá plod (podle mých odhadů v současnosti vydrží tak jeden z deseti pravoslavných českých neofytů, ostatní se nestihnou zakořenit ve víře dostatečně hluboko, zůstanou na povrchu a posléze usychají - buď úplně odpadnou, či jsou zadušeni světským duchem, nebo se nechají svést do rozkolu či do hereze a pověr a kdoví kam). Avšak Bůh nám stále pomáhá příchodem pravoslavných z východu - kdysi to byli Volyňáci, nyní Ukrajinci. A tak naše místní církev díky přímluvám našich místních svatých nezaniká, ba spíše stále roste.








Zobrazit příspěvek č. 1359 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2022
Znamení doby

Evangelíci v Praze uctí památku Jana Husa grilovačkou

„Farář Českobratrské církve evangelické ... chce smrt středověkého myslitele, kazatele a reformátora Jana Husa chce připomenout veřejnou grilovačkou,“ píše se v článku s rozhovorem s evangelickým farářem (viz odkaz dole). Ten vysvětluje, že to souvisí s tradičním lidovým pálením ohňů k poctě Mistra Jana v dobách první republiky, kde se prý lidé sešli, pomodlili se, zazpívali a pak opékali buřty. (O tom posledním pochybuji.) Dodnes udržují staré pravoslavné farnosti tuto píseň v paměti: „Hranice vzplála na břehu Rýna, a na ní nejlepší Čechů hoří syn...“ (Cituji jen po paměti.)

Já bych řekl, že mezi zapálením hranice s modlitbou na něčí památku a grilovačkou je jistá morální vzdálenost, a značný posun v symbolice a pietě. Ano, od grilovačky očekávají organizátoři akce úspěch u veřejnosti. A s pietou čili zbožností a úctou si už dnes láme hlavu málokdo. Jenže když oficiální církev klesne až tu nejnižší lidovou úroveň ve stylu „masy si to žádají“, stane se z toho jistý církevní populismus. Jak může duchovně pozvednout nevěřící ten, kdo se propadl na jejich rovinu? Může to nevěřící přivést ke zbožnosti? Asi těžko, když se sami zbožnosti a posvátné úcty zbavujeme, abychom se nevěřícím přiblížili. Vyjdeme-li do takové míry vstříc požadavkům doby, těžko někoho získáme pro církev, protože už jsme ji kvůli zesvětštění svého ducha (sekularizací) sami opustili - nemáme se kam s těmi lidmi vrátit. Je to jako když vyskočíš z letadla, aby ses podíval na zem, vrátit se už nelze.

A potřebuje takovou „pomoc“ Jan Hus, který se umístil v anketě Největší Čech na sedmém místě ze sta? (Vyškrtneme-li z ankety populární osobnosti dvacátého století, pak je Mistr Jan v úctě Čechů čtvrtý.) Myslí si evangelíci opravdu, že grilovačkami mu mohou pomoci?, nebo chtějí pomoci jen sami sobě?

Zajímavé je, že se nad článkem o „evangelické grilovačce“ pohoršuje dokonce i hrdý ateista (v diskusi). A komentáře ostatních nevěřících tam také nevypadají zrovna uchváceně nad „cool akcí“.

Říká se: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Myslím, že by se tím měli řídit i současní evangelíci (a konec konců i my). Opačným chováním si jen uškodí (a poškozují i ostatní církve a celou pověst křesťanského náboženství obecně) a jiným nepomůžou. Píši o tom, že je to jev svým způsobem typický pro současné západní křesťanství, a pravoslavní křesťané by se měli mít na pozoru, aby do podobné krajní „misijní vstřícnosti“ také neupadli. Snadno bychom na této daleké cestě za lidmi totiž mohli poztrácet to, co jsme jim vlastně chtěli nabídnout. Západním církvím toto aggiornamento totiž přineslo sotva co dobrého (pan Halík zajisté promine). A přiznám se, podbízivě oslavovat upáleného mučedníka nevkusnou grilovačkou mě zarmucuje, neboť jej považuji za svatého.

Evangelický farář zakončuje rozhovor pozváním, že u grilu dají „učené povídání o Husovi maximálně dvacet minut, půl hodiny, pak už budeme opékat nějakého buřta nebo něco jiného na grilu a dál povídat.“

Tolik jen malé zamyšlení nad jedním článkem o jedné snad až cynické akci.




Zobrazit příspěvek č. 1360 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2022
Ruská národní povaha

O kulturně-morálním stavu Ruska

Snažím se už pár měsíců z hlediska historického, morálního, duchovního či sociologického dobrat k příčinám toho strašlivého ruského pádu. Je to rozsáhlé téma, je přece jasné, že jeho kořeny jsou široké a hluboké. Zatím se mi nechce sem vkládat výsledky této práce, protože vyznívá neutěšeně, pochmurně, ba pesimisticky. Snad jen Boží zázrak, který Rusům moc přeji, může učinit Rusko něčím lepším, než nyní je. Nyní však byla uveřejněna zajímavá studie na podobné byť zúžené téma a říkám si: ať to, k čemu jsem se ke svému zármutku dobral, řeknou raději jiní. Takže níže sem vkládám formou citací podstatné teze z této studie a jen občas je prokládám svými komentáři.

Po ruské armádě zůstávají na Ukrajině důkazy o vraždění a mučení civilistů i města srovnaná se zemí. Jak se může dít to, co svět viděl v záběrech a na fotografiích z Mariupolu, Buči nebo Irpini? Odpovědi nabízí ve své analýze na ruskojazyčném opozičním serveru Meduza.io historička holokaustu Ksenia Krimerová, která se zabývá vlivem válek a totalitních režimů na lidské chování.

Je stále nemožné zvyknout si na důkazy o zvěrstvech ruské armády: na masové vraždění, znásilňování nebo mučení civilistů. Rozsah těchto zločinů lze podle ní posoudit už podle toho, co se stalo v Buči, Irpini nebo nedávno ještě prosperujícím jihoukrajinském přístavu Mariupol.

V Buči po odchodu ruských vojsk byli na místě nalezeni zastřelení civilisté, pohození na ulicích. Terorizování civilního obyvatelstva na Ukrajině bylo pro civilizovaný svět šokem. Jak je vůbec něco takového možné? Vždyť lidé, kteří zabíjejí a znásilňují, žili až dosud mezi námi anebo nedaleko od nás. Jsou snad úplně jiní, ne jako my? A pokud ano, byli takoví vždycky? Anebo je krutými učinila až tahle válka? Zatím nejsou k dispozici informace o přímých rozkazech ruských velitelů, aby jejich vojáci vysloveně rabovali, mučili a znásilňovali. (Popisy různých případů způsobů mučení, jak je prozrazují samotní ruští vojáci, jsou opravdu příšerné - Guantánamo proti tomu vypadá jako zážitkový prázdninový tábor).

Zdá se, že k bestiálně krutému chování stačilo vojákům jen tiše náznakem povzbudit, tolerovat a mlčky schvalovat. To je děsivě nepatrný impulz, který dostačuje k tomu, aby se ruský člověk měnil na zvíře (jak před tím varuje už znalec ruské duše F. M. Dostojevskij). Zločiny hitlerovských Němců jsou sice také neomluvitelné, ale většina z nich po válce - fakticky poukazovala na to, že "jen plnila rozkazy" (tím samozřejmě nelze ospravedlnit nelidskost nacismu a nacistů). Jenže ruští vojáci takové rozkazy nedostali - jen náznak. Dnes už má civilizovaný svět vojenskou doktrínu, která dává právo každému vojákovi z našeho kulturního okruhu odmítnout splnit zločinný rozkaz. Tento civilizační výdobytek však Rusko nepřijalo.


Vůdce národa
Správný Rus zvolá: Jsem hrdý na svého prezidenta

 
Ukazuje se, že proslulé a samo sebe stále vychvalující ruské křesťanství je jen tenkým (snadno se loupajícím) nátěrem na stále barbarské národní duši, která v sobě nese ducha mongolských a tatarských stepních nájezdníků, kteří pojem "krutost" vůbec nemají ve svém slovníku a jakákoliv bestialita je v rámci boje pro ně normální.

Samozřejmě, civilizačnímu procesu pokřesťanštění či alespoň umravnění mladých vojáků brání všeobecné známá tvrdá šikana v ruské armádě. Všechna ujištění, že šikanu už z výcviku branců vymýtili, nejsou ani vzdáleně pravdivé. Údaje o smrti vojáků v neválečném stavu (tj. v kasárnách a při výcviku) prohlásil Putin za státní tajemství. Není divu, že místo výchovy vojenské etiky začali v ruské armádě znovu působit "politruci" - výchovní političtí pracovníci, kteří dohlížejí na šíření ducha deviované slepé poslušnosti; devotnost je odedávna ruskou vlastností (píší o tom klasici ruské literatury), sami ruští intelektuálové nazývají tuto úchylku "lokajstvím" ruské duše. A ve službách tohoto lokajství pracuje ruská propaganda, která má jediný cíl: "přeměnit národ vlastní i národy okolní (a nejraději celý svět) na beztvarou entitu, která by sloužila zájmům státu," doplňuje Fishman.

Pro Rusy - ať už jde o jejich vojáky či civilisty - je typickou črtou: "Lhostejnost k lidem, k životnímu prostředí a vůbec ke světu kolem. Takhle se Sověti po dvacet let chovali i v Československu," připomíná historik. Tak se chová armáda a armáda je obrazem společnosti. Poslušnost, tedy slepé a bezhlavé podléhání autoritě, nemůže existovat v prostředí transparentních pravidel. "A slepé poslušnosti se dosahuje především lámáním a odosobňováním lidí," dodává Krimerová. Proto je voják ruské armády povinen provést jakýkoli, dokonce i zločinný rozkaz pod hrozbou tribunálu. Snadno chápeme, že něco analogického platí i v ruské církvi s jejím moskevským papežem.

Zmíněné odlidštění pak umožňuje ruským ozbrojeným silám usilovat o vítězství doslova za každou cenu, bez ohledu na lidské ztráty. I proto drtivá většina válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině nebude velením armády vyšetřována. "O jakých válečných zločinech můžeme mluvit, pokud neexistuje cena, kterou by země nebyla ochotna zaplatit za své vítězství? A jestli taková cena neexistuje, potom neexistují ani žádné tresty a zločiny," shrnuje Krimerová.

Na Ukrajině tak bojuje mnoho lidí, kteří počítají s naprostou beztrestností: ať už jde o Národní gardu Ruské federace, kadyrovce z Čečenska nebo soukromou Vagnerovu skupinu. Úřady je nikdy nevydávají spravedlnosti, a dokonce je otevřeně povzbuzují - i z té nejvyšší úrovně. Putin udělil 64. samostatné motostřelecké brigádě, podezřelé ze spáchání válečných zločinů v Buči, čestný titul se slovy: "Vojáci brigády prokázali obrovské hrdinství, vytrvalost a odvahu v boji při ochraně vlasti a státních zájmů..." Tyto lidské zrůdy páchající válečné zločiny a zvěrstva na civilistech jsou v Rusku považovány za hrdiny.

To vede ke kriminálnictví v ruské společnosti, přičemž vězeňská zařízení jsou líhní násilí. V Rusku umírají vězni dvakrát více než vězňové v Evropě. Mezi lety 1992 a 2007 bylo v Rusku odsouzeno více než 15 milionů lidí. To je téměř každý desátý Rus a asi čtvrtina dospělé mužské populace. Navíc 18,2 procenta všech Rusů má nějaký záznam v trestním rejstříku. Vězeňská kultura je tím pevně vetkána do ruského života. Svědčí o tom i sprostá slovní zásoba, která se stala součástí běžné mluvy Rusů. To přerůstá v legalizaci zločinu ve státní správě. Na konci období prezidenta Borise Jelcina vstoupili do politiky (jako starostové nebo poslanci) zástupci skupin organizovaného zločinu, doplňuje historička. "Ruský stát se tak postupně změnil na organizovanou zločineckou skupinu."

Bývalí zločinci tak podle Krimerové vnesli do veřejného života svou vlastní filozofii: cynismus, kult síly, chamtivost, přesvědčení o prodejnosti všech kolem, připravenost sáhnout kdykoliv k násilí. Včetně již zmíněného vězeňského "kanálního" jazyka. "Vyjadřuje se tak prezident, předseda vlády, poslanci Státní dumy, členové Rady federace, starostové měst i gubernátoři," konstatuje Krimerová. Tak vypadá ruská "kulturní společnost". Tento hrubý jazyk propaguje kult moci, odmítá principy respektu k právům jiných lidí. Normalizuje násilí - sexualizované, fyzické či psychické - jako jediný způsob vyjádření svého postavení a přesvědčení.

"Nejvyšší patra ruské elity vystavují svým obhroublým jazykem jakýsi bianko šek vojákům k beztrestným zločinům, kdy zodpovědnost za krutosti nesou jen ti nahoře. I tohle je důsledek odlidštěnosti ruského státu," domnívá se vojenský psycholog Daniel Štrobl. Taková dehumanizace je podle něj státem či propagandou cílený proces. Podobně se chovalo například nacistické Německo k Židům nebo ke Slovanům.

Nedostatek zájmu o druhého jako o jinou lidskou bytost a popření rovnosti, osobnosti a hranic majetku podle expertů podněcují v podmínkách dlouhodobé nesvobody agresi a závist v celé společnosti. A ty pak mohou vyvřít ve vraždy, mučení, znásilňování a masové rabování vojáků. Ruská společnost je již prolezlá násilím odshora dolů," praví Ksenia Krimerová.


"Kdo vám dovolil si tak dobře žít?" hlásal nápis v jednom ze zničených domů v Buči. Jinými slovy: jak to, že si takhle žijí lidé v zemi, která bývala součástí Sovětského svazu, zatímco my ne? (Nápis, který po sobě zanechali ruští vojáci v ukrajinské Buči, svědčí podle psychologa Daniela Štrobla o jejich závisti, zlobě a bezbřehé agresi. Pokud by ruští vojáci vstoupili na území Evropské unie, chovali by se zřejmě ještě hůř než dnes na Ukrajině. Jejich frustrace z toho, jak my si tu žijeme, by byla ještě větší." | Foto: Aktuálně.cz)

 
Psycholog Štrobl připomíná i další příčinu násilí rozšířeného v ruské společnosti: "Rusko neprošlo renesancí a osvícenectvím, které nabízely hodnoty postavené na důstojnosti a rovnosti. Rusko proto nikdy nepřestalo být kruté i k vlastním lidem. Ti nahoře mohli zacházet s těmi dole, jak se jim zamanulo."

Aby dali svému dobrovolnému a zároveň absurdnímu utrpení nějaký smysl, tak si Rusové sami své ponížení glorifikovali jako metafyzickou službu světu, jako druhou kristovskou obět za spásu světa. V ruské víře se setkáváte s myšlenkami, že Rusko trpí za hříchy světa a že Rusko spasí svět. A proto je půltisíciletá ruská Golgota prý nejen správná, ale dokonce slavná a v souladu s Boží vůlí a vyvoleností Rusů (převzaté od starozákonních židů).

Rusko strávilo v zatuchlém carském feudálně-otrokářském tmářství a v podivně deformovaném Pravoslaví celou tu dobu, kdy Evropa procházela komplikovaným procesem propisování kontur křesťanské morálky do společenských pravidel a zákonů a kdy komplikovaně hledala, jak dospět ke společenské kultuře, která by umožňovala člověku nějaký důstojný život a účast na obecných hodnotách. Můžeme tento evropský proces podrobit kritice a poukazovat na to, že některé vektory společenského vývoje se odchýlily od křesťanství, ale stále se člověku žije lépe v evropském společenském řádu než v ruském otrokářském systému, který z většiny společnosti nakonec vychová morálně pokřivené lokaje a tlakem systému vytváří osobnostně deformované jedince (z nezanedbatelné části komunity vychová dokonce zločince). Nicméně přiznejme, že z nepatrné skupinky, z malého sektoru společnosti překová život pod dehumanizačním kladivem obyčejné lidi na zocelené svaté. Je tím však tento neetický společenský systém ospravedlněn?
Abychom byli spravedliví, musíme podotknout, že tato drtivá charakteristika se týká velké části Rusů - ovšem ne všech. V současnosti po tolika měsících dobyvačné války a krveprolití podporují Putina a válku proti Ukrajině dvě třetiny společnosti. Přidržme se tohoto ukazatele a vztáhněme ten úpadek, o němž se zde hovoří, na tyto dvě třetiny společnosti. V poslední třetině jsou její součástí alespoň nějací křesťané (ve smyslu zbožní svým myšlením, způsobem života, skutky a duchovní praxí). Pod větším tlakem by asi většina i této třetiny odpadla a byla zlomena a kromě toho, patrně významná část této třetiny sdílí některé bludy a hereze o ruské vyvolenosti, svatosti a předurčenosti. Ale přesto - je nutno uznávat, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina. Jenže jaký mají vliv na chování většiny?
Obyčejní Rusové tak podle oslovených expertů zažívají permanentní pocity bezmoci vůči úřadům, nadřízeným či sousedům. A bezmoc je matkou hněvu. Nejvíce brutální a agresivní lidé jsou především ti, kteří v minulosti zažívali či nyní zažívají extrémní pocity bezmoci. Rusko tento typ lidí neustále produkuje. "Nejsou to jen invazní lupiči a vrazi na Ukrajině ... Pořádková policie bije demonstranty, tajná služba FSB má mandát zabíjet nepřátele státu, vězeňští nápravní důstojníci mučí vězně a tak dále. Je to systém založený na lhostejnosti a dehumanizaci, který se Putin pokouší rozšířit po Ukrajině - stejná omezení, která prosazuje uvnitř Ruska od prvního dne své moci," konstatuje Michal Fishman v blogu Kennanova institutu.

"To jsou prostě Rusové. Brutální je celý jejich režim. V plné míře to odhalil i jejich vpád na Ukrajinu," uzavírá ukrajinista David Svoboda z ÚSTR.

Autoři: historička Ksenia Krimerová; historik Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR); Michal Fishman z blogu Kennanova institutu (amerického centra pro pokročilý výzkum Ruska a Eurasie); vojenský psycholog Daniel Štrobl. Proloženo komentáři Ambonu.
Zdroj aktualne.cz



Zobrazit příspěvek č. 1363 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2022
Krvežízniví Rusové

Po raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti




Po dalším raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti, kde nejsou široko daleko žádné vojenské cíle, který zabil desítky civilistů včetně dětí, psali „běžní Rusové“ - schvalující smrt 23 lidí včetně 3 dětí - na sociální sítě: „Zabijte je všechny!“ (píše nějaká Ludmila.) „Tam nejsou mírumilovní lidé, jen příznivci fašistů!“ „Takové útoky by měly být každou hodinu!“ Na fotografii zmasakrovaného dítěte přilepují Rusové tyto komentáře: „Ach, jaká krása!“ (adresovala svůj vzkaz zavražděnému dítěti další Ruska.) „Otevřel jsem láhev šampaňského za těch osm mrtvol!“ „Sláva Putinovi!...“

Při pohledu na následky útoků a na komentáře ruského lidu si nelze nepoložit otázku: Co je to vlastně za národ tihle Rusové?


V posledních dnech: Kremenčuk, nákupní centrum plné lidí. Vinice. Mykolajiv. Nádraží a obchodní centra plná lidí, školy, nemocnice, rodinné domy, bytovky a paneláky - to jsou pro Rusy oblíbené cíle jejich vražedné mánie.

Četli jsme SMS zaslané matkami vojáků na frontu s radami a povzbuzováním svým synům, aby zabíjeli, mrzačili a mučili všechny Ukrajince bez rozdílu. Slyšeli jsme svědectví podpořené důkazy, jak vojáci vyvraždili ukrajinskou rodinu, a pak vyrabovali její byt a kořist posílali domů poštou např. přes Bělorusko. Tam už není žádná úcta, žádný soucit, žádná zdrženlivost ani žádné svědomí.

Vymyté mozky? Důsledek národního alkoholismu? Dědictví oslavovaného tmářského feudalismu? Kdo není Rus, ten tohle nepochopí. V ruské duši je zvíře a nikdo před ním není v bezpečí, varuje Dostojevskij.

Kam se poděly křesťanské hodnoty? Co tam vlastně dělá církev, když výsledkem její péče je národ v tak žalostném stavu? Jde příkladem a je moráním vzorem Rusům? Spíše to vypadá úplně jinak. Místo toho, aby se tam církev starala o své stádce, tak jen stále odvádí pozornost od svých pádů, ukazuje na někoho venku a kárá, obviňuje, stěžuje si, reptá. Ti, co ji reprezentují, se ustavičně vměšují do cizích věcí, prahnou po vlivu a po moci na celém světě... Ruské pravoslaví stále proti někomu či něčemu bojuje, hlavně proti nemravnému Západu, ale ztratilo při tom své křesťanství.




Naše generace vyrostla na písních Karla Kryla.
Ve dvou z jeho neznámějších písní se zpívá překvapivě aktuálně o Rusech:


Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci...
beránka vlku se zachtělo...

Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku.
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků...
Vám poděkování a vřelá objetí,
Za provokování a střelbu do dětí.
A naše domovy nechť jsou vám domovem,
Svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem.







Zobrazit příspěvek č. 1364 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2022
Brnění proti střelám démonů

Na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Mnozí lidé se obávají, že se dostanou pod vliv démonů. Ze strachu čtou různé speciální modlitby, někteří z nich ani nevyjdou z domu, aniž by přečetli modlitbu na ochranu před antikristem. Takoví věřící se pověrčivě obklopují množstvím všelijakých materiálních svátostí, požehnaných olejíčků, zázračných ikon a předmětů, které se dotkly svatých ostatků atd. atd. Jenže jen málokdo z věřících se obléká do jediné skutečně účinné zbroje proti zlým duchům. Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové - to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Nic se nedaří, nepřináší očekávané ovoce, protože vše, co není okořeněno pokorou, není ani osoleno vírou. Pak činíme všechno špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod.

* * *

Problém je v tom, že pokorou se dnes nazývá kde co. Projevy zdánlivé pokory, s nimiž se u členů církve bohužel až příliš často setkáváme, bývají spíše pokrytectvím či dvojtvářností. Lze celkem snadno okoukat od některého mnicha či starce jeho způsob chování nebo mluvy, a pak to napodobovat. Je to divadlo, které hrajeme před lidmi a někdy i sami před sebou. Chybí tomu vnitřní obsah. Snadno lze naplnit své webové stránky citacemi Otců o pokoře a pokání, ale uskutečnit něco z toho ve vlastním životě - to už je jiná věc. Všichni se snažíme jen vypadat pokorně, jak to vidíme u svatých a jak nás církevní moudrost k pokoře nabádá, ale činit něco nepříjemného se svým nitrem pro dosažení pokory je jako sežvýkat tvrdou skývu. Ta povrchnost se pozná podle toho, jak dotyčný snáší špatné zacházení. Někdo tě úmyslně či neúmyslně urazí, znectí, obviní, a hned sám spatříš, co se děje v tvém srdci, jaký je jeho skutečný(!) stav. Zda to otřese tvým vnitřním pokojem. Většinou zjistíme, že se v duši objeví palčivá bolest, naštvanost, lkaní nad tou drzostí dotknout se Mne, volání po spravedlnosti a touha očistit se v očích lidí, pak přichází na řadu zášť a případně už kujeme pomstu. Jiný typ člověka se uraženě stáhne do izolace a raději komunikuje jen s těmi, kteří smýšlí podobně a s nimiž se vzájemně a utvrzuje o jejich společné spravedlnosti a pravdě. To vše je projevem ohromné pýchy, která ve skutečnosti svírá naše srdce. Jak říkají někteří: samotná uraženost je už vlastně druhem démonické posedlosti. Znamená to, že ďábel už zaťal nějaký dráp do mého srdce.

V dávném pateriku se píše o jednom mnichovi, který byl oslavován pro svou zbožnost. Jeden ze slavných avvů se rozhodl, že ho navštíví a zjistí, jak na tom doopravdy je se zbožností. Když k němu přišel, začal s ním hovořit nelichotivými slovy a když viděl, že to onoho mnicha zarmoutilo, pravil mu: Jsi jako krásné město, které má vpředu velkolepé hradby, ale zezadu už je drancují zloději.

Záludnost pýchy a samolibosti tkví v tom, že nepokorný si nedá poradit, resp. přijme jen takovou radu, která chlácholí jeho nemocnou duši. Pro absenci pokory platí lidové přísloví: komu není rady, tomu není pomoci.

Někteří považují za pokoru neodporovat zlu. (L. N. Tolstoj byl vyobcován z církve za hlásání takových a dalších myšlenek; převzal je z části od našeho Petra Chelčického.) Ano, setkáváme se s takovým názorem, který je v opozici vůči svatootcovské tradici a potažmo tedy vůči samotnému Pravoslaví. Takoví bratři v principu radí „pokorně“ akceptovat působení satana s modlitbou k Bohu: „Děj se vůle tvá!“ Jiní požadují projevit pokoru mlčením k totalitním režimům, či k herezi nebo k jiným případům, kdy někdo kazí víru či škodí církvi. Jde to pak až tak daleko, že jinak smýšlejícím předhazují, abychom kvůli evangeliu mlčeli třeba i k zabíjení lidí (takoví se pravidelně objevují v dobách válek), či abychom se v rámci tolerance stavěli netečně k pokusům rozbíjet církev. Jako by nás svatí Otcové učili něco podobného! Velká část z nich strávila pěkný kus života tvrdým bojem za zachování pravoslavné věrouky, za jednotu církve, někteří i v obraně před vojenskými útoky (viz velcí poustevníci, kteří opustili poušť, když byla církev napadána herezí, veřejně proti herezi bojovali a teprve když udělali pro Církev, co mohli, vraceli se zpět do pouště; nebo viz mniši v monastýrech, kteří se museli bránit se zbraní v ruce pirátům; nebo viz starec Paisij Svatohorec, který tvrdě káral mladé Řeky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě; kolik našich svatých byli vojáci; viz sv. Lazar na Kosově poli a viz vlastně celé naše dějiny, ve kterých se pravoslavní stále museli bránit). Asi si sám Bůh přeje, abychom se učili oceňovat nevýslovnou a nadpozemskou hodnotu pravoslavné víry a církve tím, že za ni stále musíme zápolit proti nepřátelům.

* * *

Mnozí moudří otcové říkají, že velká část bolestí, které v posledním století provázejí církevní život, pramení z toho, že se neřídíme svatootcovskou tradicí Církve, neposloucháme svaté Otce, jejich ustanovení, pokyny, rady. Ať už jde o svatootcovské posvátné kánony nebo o pravidla duchovního života. Pěstujeme si jiného ducha, než měli svatí Otcové. Posloucháme spíše sebe, svou pýchu, své názory, než abychom svou vůli odsekávali a snažili se o pokoru a povinnou poslušnost. Snad nejcharakterističtějším rysem současného církevního života je plnost pýchy, svévole, vzpoury a nepořádku. Tím se církevní dnešek odlišuje od dřívějších dob nejvýrazněji. Proto je tolik zmatku, lží, svárů, konfliktů a nejednoty.

Pár příkladů výše uvedeného:

Svatí Otcové říkají, že největším hříchem je spáchat církevní rozkol (tento hřích nesmyje z člověka ani mučednická krev; sv. Jan Zlatoústý), a podívejte se, kolik je dnes rozkolů (nikdy v dějinách jich nebylo tolik). Jak jinak by mohly vzniknout, než na půdě povrchní zbožnosti, pýchy a neúcty k církvi? A když ani pravoslavní lidé nemají poslušnost a úctu k církvi, tak je Bůh vydá do rukou nějakého psychopata, sektáře a rozkolníka, či amorálního jedince postiženého bájivou lhavostí, nebo v klamu bloudícího teologa, aby je odvlekl od svaté církevní jednoty. Nechá je napospas jejich svévoli a vzpouře.

Svatý papež Řehoř Dvojeslov vypráví: kdo uvěří pomluvám (v daném případě hovoří sv. Řehoř o pomluvách na biskupa), ten je s Božím svolením spravedlivě ďáblem potrestán. V tomto vyprávění byli ti křesťané strašně vytrestáni jen za to, že uvěřili žebrajícímu pomlouvači a chtěli mu prokázat křesťanské milosrdenství. (Ten žebrák byl ve skutečnosti démon, který chtěl vyzkoušet křesťany, zda uvěří vymyšleným pomluvám.) Ďábel si stále hledá cestičku, jak obelstít neopatrného člověka. Kolik je dnes v církvi lidí, kteří jsou kvůli tomuto hříchu skoro posedlí? Když se rozhlédneme, pochopíme, že je jich spousta.

Jiný příklad: svatí Otcové říkají, že přijímat svaté Tajiny se má nejméně každý týden, ale my říkáme: jednou do roka stačí (to zavedl nějaký carský edikt) a ještě se přitom nadýmáme pseudopokorou, když říkáme: dříve byli lidé svatější, proto mohli přijímat často, my už nejsme tak zbožní, a tak budeme přijímat méně, abychom nezhřešili (úplně obrácená logika - svatým přijímáním se posvěcujeme a očišťujeme). Pak se nemůžeme divit, že naše zbožnost při nedostatku pokrmu a nápoje pro duši skomírá a chřadne a ve výsledku často degraduje k pověrám, magii nebo polovičatosti v duchovním životě.

Myslíte, že naši věřící nechodí k senzibilům, léčitelům a kouzelníkům? Obecně se ví, že je to zrada Krista a duchovní smilstvo s démony. Jenže, když je člověku ouvej a modlitba církve nepomáhá, jak by si představoval, tak se skoro nikomu nechce vzít na svá ramena kříž a následovat Pána. A pak si stěžují, že mají noční děsy, budí se hrůzou, trpí patologickou úzkostí či depresí... Dítě trochu víc pláče? Vezmeme ho tedy k „bábce“ (tj. čarodějnici). Dítě se na čas uklidní, a pak to začne. Jedna noc plná hrůzy za druhou. Závislost na hrách. Alkohol či narkotika. Asociální chování. Útěky z domova, lapák pro mladistvé. A ještě pak rodiče reptají, že jim Bůh nepomáhá.

Postní pravidla jsou všeobecně známá. Avšak kolik věřících, mladých a zdravých, se nepostí, i když je to pro ně jen otázkou dobré vůle.

Víme všichni, že úmyslný potrat je pro křesťana nepřípustný (viz pravidla svatých Otců). A přesto máme dost věřících, kteří naléhají na těhotnou ženu: dej to pryč, pak se vyzpovídáš, zapálíš svíčku a bude to v pořádku.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Kdybychom následovali pravidla svatých Otců a jejich pokyny, bylo by nám daleko lépe. Jenže to bychom nesměli před tím ztratit pokoru a poslušnost.

* * *

Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti podnebeským mocnostem zla, učí sv. Pavel. (Efez 6,12) Myslí tím, že především bojujeme proti démonickému působení na bitevním poli uvnitř našeho srdce. Vedeme duchovní válku proti pokušením, proti vášním, za dosažení pokoje v srdci. Jenže když se mocnostem zla podaří získat k útoku na víru či církev nebo životy lidí nešlechetné či nepevné osoby, pak se jim musíme bránit a tím se čas od času tato duchovní válka materializuje.

(Pokračování příště)








Zobrazit příspěvek č. 1365 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2022
Brnění proti střelám démonů

Pokračování: na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Minule jsme se zamýšleli nad jedním z nejdůležitějších témat křesťanské duchovnosti. Nad klíčovou ctností, bez které nic, co činíme v duchovním životě, není opravdové a ryzí. Nad pokorou. Pojďme pokračovat ještě chvilku v zamyšlení, které jsme minule začali. Když se otážeme lidí, co považují za nejdůležitější pro duchovní život, odpoví vám většinou některým z následujích výroků: mocná víra nebo hodně modliteb, přísná askeze a tvrdé půsty, dobré skutky, co nejčastější účast na bohoslužbách, často se zpovídat apod. Vše jmenované je propěšné, pokud tomu však neschází to, co považovalo za základy neklamného duchovní života mnoho svatých Otců: pokora. Ct. Izák Syrský dokonce prohlásil, že pokud jsme půstem a askezí nezískali více pokory, pak nebyl náš půst k ničemu.

Co vlastně znamená ten pojem „pokora“? Znamená to ve vztahu k lidské mysli a srdci: nesmýšlet o sobě vysoko. Čili opak sebedůvěry. Znamená to otevřít se Boží prozřetelnosti, sklonit se před Boží moudrostí. Je to neochvějná důvěra v Boha, že pro nás připravuje tu nejlepší cestu do nebeského království, tj. k sobě. Jak říkají Otcové: „Nejlepší je přijímat, co Bůh dává.“ (Starec Chrysostomos z i.m. ct. Nikodima) To se týká osobního života. Bůh pro nás připravil svůj úradek, který je pro nás daleko lepší než cokoliv, co bychom dokázali vymyslet.

Nyní však před námi stojí tíživá otázka, jak je to s pokorou, když nejde o osobní záležitosti, ale o věci obecné a navíc vážné. Existuje totiž reálné nebezpečí, že „pokorným mlčením“ a projevováním shovívavosti dáváme prostor zlu. Zlu, které ničí ty, kteří jsou nám svěřeni do péče, zlu, které se stále snaží rozbíjet a ničit církev, zlu, které zabíjí lidi nebo jim připravuje velké utrpení. Pokusím se odpovědět citací:

„Pokoru musíme uplatňovat s rozumem. Když učitel nebo rodič s pokorou toleruje, když ho děti neposlouchají a chovají se špatně, pak je to pro děti zhoubné. Pokorou nesmíme nazývat, když učitel dopustí, aby se jeho třída změnila na „augiášův chlév“, kde je všechno vzhůru nohama. Rošťákům nepřinese užitek, když budou pokračovat ve svých nezbednostech.“ (Sv. Sofronij Sacharov)

Pokorou je v tomto případě splnit si svou povinnost. Co se týče nejvážnějších věcí obecných, myslím, že křesťan nesmí mlčet k tomu, když je rozbíjena církev, protože ničení či zranění církve ohrožuje spásu lidí. Vždyť pravda a jednota jsou jedinou cestou ke spáse v Kristu. To jsou přece zásadní věci. O jednotě nás Písmo učí: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (tj. jedna Církev).“ (Efez 4,5) O Pravdě Pán Ježíš pravil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Bůh přece chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. (1 Tim 2,4) Poznání pravdy (Boží) osvobozuje. (Jan 8,32) Rozkol a hereze jsou dílem toho, kdo od počátku jen kazí Boží dílo, toho „lháře a otce lži“. (Jan 8,44) Svatí Otcové, kteří nemlčeli, ale bojovali na sněmech i mimo sněmy, slovem i písmem proti herezím a rozkolům, nám ukazují vzor, který máme napodobit.

Taktéž nesmíme mlčet k zabíjení lidí, k totalitním režimům a nemorálním ideologiím, které vraždí lidi nebo mrzačí jejich duše. Taková „pokora“, která dává prostor ďáblu a zlu, je falešná. Možná mě jednou někdo přesvědčí, že se mýlím, ale v tuto chvíli jsem o výše předneseném zcela přesvědčen.

* * *

V Dávném pateriku o pouštních Otcích se vypráví, jak avva Arsenios z pokory mlčel, když ho obviňovali z nejhorších hříchů. Na všechno jenom přikyvoval a dával zapravdu žalobcům. Avšak, když ho obvinili z hereze, okamžitě protestoval a řekl - ne, heretik nejsem.

Můžeme z toho vyvodit, že naším úkolem je dosáhnout takové pokory, abychom s pokojem v duši snesli všechna obvinění, pomluvy a nařčení z hříchů. Nikoliv lidé, ale Bůh je naším soudcem. Avšak nejedná-li se už o věci osobních pádů, ale o záležitosti celocírkevní, kdy je ohrožována spása mnoha lidí např. šířením hereze nebo sváděním lidí do oddělení od Církve (tj. do rozkolu), nesmíme mlčet a hrát si na pokorného. Myslím, že kdo si uvědomuje hodnotu spásy a Církve založené na krvi Kristově, dobře chápe, že mlčet k útokům na tyto hodnoty není pokorou, ale zhoubnou lhostejností či sebedůvěrou, resp. pýchou.

* * *

Minule jsme částečně začali hledat odpověď na otázku: jak tedy poznat pravdu o sobě, jakou duchovní cestou se ubíráme, nebo zda snad jen přešlapujeme na místě kvůli tomu, že veškerý náš duchovní život je jen přetvářkou; lze pravdivě poznat, máme-li alespoň trošku pokory či nikoliv? Lze toho dosáhnout skrze bedlivé pozorování stavů své duše. Dnes se zmíníme o hlubší části tohoto vnitřního díla pozorného sledování, co se děje s naší duší.

Lidská duše náleží duchovnímu světu (jinak řečeno: skrze svou duši se účastníme duchovního světa), a proto ji mohou ovlivňovat duchovní bytosti: andělé či démoni. Realita duchovních světů funguje jinak než pozemská materiální realita. Dotyk anděla více či méně přenáší do naší duše ten duchovní stav, ve kterém je tato duchovní bytost ponořená, ze kterého je utkána jeho říza a který nosí, kamkoliv přijde. Protože v sobě nosí blahodať Svatého Ducha, projeví se takový dotyk v duši člověka náhlým rozhořením lásky k Bohu a k celému stvoření; dále hoří duchem pokory (kdy člověk přímo prahne po tom, aby ho někdo ponížil, urazil, znectil - takové příhody považuje duchovní člověk za svého druhu rozkoš); je zaplaven touhou poslouchat, podřizovat se; lidská duše se rozplývá jako vosk působením lítosti nad tím, co jsem s sebou provedl, jak jsem všem ublížil a všechny zklamal, jak jsem poskvrnil to, co mi Bůh dal...

Dotkne-li se mé duše démon, zapracuje stejný princip přenosu duchovního stavu. I tato duchovní bytost do mě vlévá svůj vlastní duchovní stav, kterým je zformována a který přináší všude, kam se dostane. V lidské duši vzplane divoký a temný plamen vášní, především těch hlavních, z nich je současná existence satana zrozena: pýcha, hněv, závist, reptání, rozčílení a neklid, nespokojenost, svévole, neposlušnost, vzpoura, sebeospravedlnění, uraženost, sebeobdiv. To jsou vlastnosti, které se dostávají do mé duše od ďábla skrze rány, které jsem své duši způsobil hříchem a svou nemocnou přirozeností, s jejím sklonem k hříchu.

Zkušení otcové říkají, že bedlivým pozorováním postupně eliminujeme takové úpadkové stavy a sami při této jemné práci přijdeme na praktiky, které pomáhají. S takovým démonickým duchovním rozpoložením musíme bojovat a nedopouštět, aby se jeho příčiny skrze nás materializovaly v tomto světě. Tím bychom totiž mohli dávat ďáblu možnost vstupovat do materiálního světa a páchat zlo ve větší míře, než k čemu Bůh satanu přivolil. Člověk, jemuž Hospodin svěřil stvoření do péče, totiž může dát právo satanu, aby činil i to, co k čemu Hospodin nesvolil. Ďábel nesmí konat to, co mu Bůh zakázal, ale může od člověka získat svolení páchat to, co mu Bůh přímo nedovolil. Člověk totiž má stále od Boha jistý prostor k rozhodování o sobě a o stvoření, a vytváří tím prostor pro Boží dopuštění.

Ten boj s vlivem ďábla na naši duši je těžký, zvláště pokud jej nechám rozhořet naplno. Proto je na světě tolik zla. Boj si však mohu významně zjednodušit, když nenechám ďábla se přibližovat. Duši mohu uvést do takového stavu, že se on nemůže přistupovat, kdykoliv se mu zachce, a vlévat svůj strašný duchovní stav do mé duše. Takové opatření provedu, mám-li v srdci pravou pokoru a čistotu. Obojí ďábel nesnáší a zahání ho to do bezpečné vzdálenosti. I pak ale může ďábel „házet kamínky“ (jako když někdo nemůže k vám do bytu kvůli zamčeným domovním dveřím, a tak hází kamínky na vaše okno, abyste si ho všimli). Z povzdálí hází kamínky na naši duši - kamínky to jsou semínka myšlenek či spíše jen nápadů, které se nám mihnou v prostoru mysli. Nyní záleží na tom, jestli najdou tato semínka v mé duši pro sebe úrodnou půdu. Pokud jsme učinili svou duši tvrdou a nepřístupnou vůči nečistým vášním, zlu, pýše a svévoli, semínka se neuchytí. Jen bliknou v mysli jako jiskra a hned zase pohasnou a mizí.

Nepřístupnost mysli a srdce vůči této ďábelské setbě můžeme zařídit pomocí ostražitosti, pozornosti čili bdělosti. Pravidla naší spirituality nás nabádají, abychom vůči své mysli byli neustále pozorní, střízliví a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Je to prý jen věc cviku, zpočátku se to nedaří, ale časem to půjde. V pěkném podobenství tuto dovednost při práci s vlastní myslí popisuje současníkům starec Paisij: ďábel obchází a dává lidem do pusy bonbónky. Naším reflexem je začít bonbónek cucat. Ale bonbón nepustí svou chuť do pusy ihned. Zpočátku cucání necítíš jeho chuť, je to jako bys měl v puse malý oblázek. Jenže ty víš, že musíš vytrvat a že po chvilce bonbonek začne uvolňovat svou sladkost. Máš s tím zkušenost, nebo jsi zvědavý.

Když ďábel nasadí do srdce člověka myšlenku, je to jako s tím bonbónkem, z počátku je jako netečný kamínek, jen cítíš, že bylo do tebe něco vloženo, mysl dostala něco k cucání. V této chvíli lze ten „ďáblův dáreček“ vyplivnout zcela bez boje, nic tě to nestojí, protože jsi ještě nepocítil jeho chuť. Říká se, že je to v principu snadné, ale chce to vypěstovat si pozornost. Jenže neopatrný člověk začne ten nápad, to semínko myšlenky, zpracovávat, začne se tím v mysli zabývat a za chvíli pocítí emoci, kterou srdce odpoví na myšlenku, cítí jisté uspokojení, přestože je ta myšlenka ve své podstatě trýznivá (např. závistivá, neklidná, znepokojující, sžírající duši vášní). Teď už nelze se tohoto „dárečku“ zbavit bez boje. Myšlenka už zapouští kořeny a nelze ji jen odfouknout, musí pracně rvát ven i s kořeny. A to může být namáhavé, ba někdy i bolestné. Lidé zkušení v modlitbě a v hesychii mají prý už tyto návyky vypěstovány, takže udržovat mysl čistou, neposkvrněnou a klidnou je pro ně věcí pozornosti a nikoliv tvrdé námahy či lítého boje.

Chce-li si někdo začít něco s hesychií, což je osa naší spirituality, musí nejprve modlitbou zformovat svou mysl a srdce k neustálému pokání, pokoře a nedůvěře vůči sobě; modlitbou vyučíme svou mysl otevírat se Bohu a uzavírat se vůči zlu (mám na mysli modlitby sestavené svatými Otci). A pak se můžeme vydat na cestu jemného díla, které provádíme se svou myslí a potažmo srdcem, které je potřeba nejprve vyprázdnit, aby je Bůh mohl naplnit blahodatí. Učíme se zastavit to neustálé vnitřní mentální žvanění nebo fiktivní rozhovory, kterými zbytečně unavujeme svého ducha, přestat vše v duchu komentovat a namítat, ale zaměstnat mysl pozornou modlitbou, opakováním Jména; otevřít v sobě mlčící, upřené a netěkající zření.

Všechno zlo, které Bůh dopouští, aby na nás ďábel uvrhl, je kvůli našim hříchům či pro urychlení málo intenzivního duchovního růstu. Účelem takových ran je totiž rozbít dusivou a mučivou skořápku egoismu kolem našeho srdce. Jedině osvobozené srdce se pak může konečně volně nadechnout. Projeví se to prý jistou lhostejností vůči sobě samému, vůči svým potřebám a svým nárokům. Jenže my to nechápeme, stále tu tvrdou skořápku opravujeme a zpevňujeme - dožadujeme se svých práv, prosazujeme svoji vůli a chceme, aby se vše dělo podle našich představ. Jako by to - nám či ostatním - bylo k něčemu dobré! Je snad náš egoismus nějakou velevzácnou hodnotou, bez níž by byl svět chudší? Pojďme, připravíme vesmír o „poklady“ špíny, které nosíme v srdci, o hnůj svého egoismu.

Říká se, že jedině z perspektivy krajní pokory, kdy je ego ukřižováno, aby duše mohla být vzkříšena, je možno pochopit církevní život a především liturgii.

* * *

Dávní pouštní otcové hovoří o tom, že dobrotivý Bůh obrací zlo na dobro, dokonce i satana používá, aby konal dle Boží prozřetelnosti. Lidově se říká: všechno zlé je pro něco dobré. Bůh dopouští, aby satan vytrestal ty, kteří se od Boha odvrací a sami dávají ďáblu právo nad sebou. (Paisij Svatohorec) Tak Bůh používá i démony, aby svými pokušeními udržovali lidi v bdělosti a stále na ně útočili svými pokušeními: odstraň ze světa pokušení a nebude nikdo, kdo by byl spasen, říká sv. Antonios. Jen překonáváním pokušení duchovně rosteme. Zlato je ověřeno jako zlato jedině, projde-li výhní zkoušky. Co neprojde ohněm, není jisté.

Dnes prochází svět (i církevní společenství) otřesy a zkouškami. Zpohodlněli jsme a naše bdělost otupěla, usnuli jsme. Naše křesťanskost potřebuje zkoušku, zda není jen ideologií. Naše pokora potřebuje zkoušku. Je potřeba výheň, která vyzkouší každého ryzost. Vše je dnes zkoušeno, zda je to pevné. Lidstvem prochází síto a na něm se každý ukáže, jaký opravdu je. Zjistíme, že vše je jinak. Všichni se mýlíme. Všichni jsme v klamu. (Simeon Nový Theolog) První budou posledními.




Zobrazit příspěvek č. 1366 jednotlivě

Administrátor --- 16. 8. 2022
Video o (ne)smyslu války na Ukrajině

Ne všichni Rusové se dnes projevili jako barbaři

Aktualizováno



Necitujte desatero Božích přikázání před ruskou katedrálou!
(6. přikázání: Nezabiješ.)
Už v březnu jsme přinesli obrázek
statečné ruské ženy
(přísp. 1337)

 
Dnes bych rád složil hold těm příslušníkům ruského národa, kteří se ve zkoušce, která na Rusy přišla, prokázali jako civilizovaní a kulturní lidé a hlavně jako opravdoví křesťané. Takových je sice v ruské populaci menšina (vypadá to na čtvrtinu, nanejvýš), ale o to většímu tlaku jsou tito lidé podrobeni a o to těžší zkouškou ohněm musejí nyní procházet. Hledají řešení nesnadné situace, v níž se ocitli a kterou jsme si zvykli charakterizovat úslovím: „Co si počít, když máme pravdu, ale těch druhých je víc.“

Jsou to Rusové, kteří si nenechali vymýt mozky totalitní nacistickou propagandou a dál trvají na tom, že není ani kulturní ani křesťanské přepadnout vedlejší stát, a tak brutálním způsobem vyhlazovat jeho lid (a to navíc bez vyhlášení války a zločineckými prostředky). Jsou to křesťané, kteří znají a ctí desatero Božích přikázání (na rozdíl od vedení ruské církve) a odmítají to, co Hospodin tak přísně svému lidu zakazuje: vraždu, loupež, křivá svědectví a další "válečné lži". Jsou to učedníci Krista, a nikoliv žáci Kaina a Jidáše, či farizeové.

To jsou ti, kteří si nenechali vymýt mozky Velkým bratrem v Kremlu, indoktrinovat se mýticky přepsanou historií a nevpustili si do hlavy ten orwellovsko-sovětský doublethink: válka je mír, láska je nenávist, vražda je svatá a "speciální vojenská operace" je "válka". Mají odvahu pozdvihnout hlas a případně konat skutky odporu proti putinské totalitě. Takovým Rusům skládám hlubokou poklonu. Snad se stanou zárodkem nové ruské společnosti a očištěné ruské církve.

Už delší dobu se chystám toto napsat na jejich adresu a zpracovat nějak toto rozdělení ruské společnosti na nebezpečné naduté blázny a slušné kulturní lidi. Bohužel zvěrstva ruských vojáků a státního vedení a šok z toho, jak velká část ruské populace je svým myšlením kdesi na úrovni středověkých nevolníků, mi k tomu nedávala příležitost, a tak jsem se doposavad musel omezit jen na krátké zmínky či náznaky, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina, a to pochopitelně nestačí. Je jasné, že je potřeba věnovat této perspektivní menšině více pozornosti a morální podpory.


Putinova policie zatýká nebezpečnou babičku
Jelenu Osipovovou při protestní akci

 
Jmenujme např. ruského diákona RPC Andreje Kurájeva, známého pravoslavného intelektuála, který jako komentář k Ruskem rozpoutané válce napsal: »Je mi hořko z toho, že se moje vlast rozhodla skončit sebevraždou. V prvních dnech jsem předpokládal, že je to osobní rozhodnutí moskevského tyrana, jenže dnes, když vidím celonárodní konsensus nad tímto rozhodnutím, musím říci: ano, je to rozhodnutí mé země, mého národa. — Po letech jsem musel přehodnotit své dřívější názory a nyní s bolestí souhlasím s tezemi, které u mě vyvolávaly hněv a které jsou z hlediska patriotů "rusofobní". Někteří západní politologové mluvili o tom, že bolševismus je jinou formou ruského pravoslaví. Čili není to cosi cizího, nasazeného k nám zvenku, ale něco nám přirozeného, organická součást naší národní historie. Mutace samotného (ruského) pravoslaví ... — Vidím tu lehkost, s níž od r. 2012 začal pravoslavný svět (zde má zřejmě na mysli "ruský pravoslavný svět") opěvovat své právo na násilí. Viz např. naše folková zpěvačka Žanna Bičevská, která velice zajímavě začala v 80. letech s lidovými písněmi, pak vstoupila do církve a stala se krutou a urputnou. Nyní zpívá písně: "Nepřítele vystopujeme, roztrháme na kusy a Boha budeme chválit..." Má pěkný hlas, dobře hraje na kytaru, ale nemá vůbec pěkné názory. — Zdůvodňování násilí a agrese jsou tak snadno akceptovány masovým vědomím... Když se militarismus a krvežíznivost tak lehko dostávají do duše, znamená to, že probouzejí nějaké hluboce v duši uložené přesvědčení a emoce ruských pravoslavných lidí. A to se mi nelíbí. — Tuto válku považuji za sebevraždu bez ohledu na to, jakých vojenských úspěchů dosáhnou ruské tanky. Pro Rusko je to konec jeho historie jako geopolitické mocnosti. Je to morální fiasko naší bravurní církevně-patriotické rétoriky. — Hamlet dokázal rozlišit lovce od jeho oběti. Náš patriarcha působí tak, že nedokáže odlišit agresi od obrany. To znamená, že morální kompas naší církevní hierarchie je rozbitý. — Jak ale píše Orwell: "vědomí lidí je zformováno tak, aby nebylo možné říci: Strana učinila chybu. Taková fráze by lámala jazyk i psychiku." Za takových okolností není možné ani církevní ani národní pokání. Berme v úvahu, že v naší církevní kultuře se bere politická lež prohlášená biskupem ne za hřích, ale za pastýřskou moudrost. Pro "dobro církve" je tudíž možné sloužit každému tyranu.« (Úryvky z delšího článku)

To jsou tvrdá slova o Rusku, že? Na taková slova má však Rus právo. (A mezi ruskými mysliteli posledního jeden a půl století by se výroků s podobným hodnocením našla dlouhá řada.) Zdá se, že nejen okolní národy, ale i ruská inteligence už má dost toho, aby se všechna ta ruská národní ignorance jen přikrývala odkazem na to, že je Rusko je "holt jiné" než zbytek světa, a že příslušníci menších národů nikdy nepochopí ruskou velikost. A že Rusko vždy vítězí. A je předurčeno nést hříchy celého světa, trpět za hříchy lidstva a tím je spasit (mystická stránka mesianismu). Často se pod takovými názory neskrývá nic jiného než nevzdělanost, tmářství, ignorance, omezený rozhled a zaostalost. A bezvýchodný úpadek. Uvědomme si, že drtivá většina Rusů nikdy nepřekročila hranice Ruska a vše, co ví o okolním světě, čerpá z televize.

Možná mají tito lidé pocit, že jim Putin vrátil národní hrdost. Je však otázkou, jestli to není „hrdost“ založená jen na primitivní agresivitě, velkohubých prohlášeních a "potěmkinovských vesnicích"... Není to tedy "hrdost", která je jen hrou mámivých barev na vnitřně prázdné mýdlové bublině totalitní propagandy? Myslím, že se kulturním Rusům nad touto dekadencí jejich vlasti, na kterou by sotva kdo z civilizovaného světa mohl být hrdý, už musí dělat zle.

* * *

Sympatie vzbudili místní Rusové, kteří se demonstrativně zřekli Putina a odsoudili to, co jejich národ páchá na Ukrajině (viz o tom u nás článek o ruské demonstraci v Praze: Putin je vrah - v závěru příspěvku č. 1343). Chvályhodný je „Otevřený dopis ruskojazyčné diaspory vyznávající demokratický systém hodnot velvyslanci RF v České republice“. Dopis Rusů v naší republice adresovaný ruské ambasádě v Praze s výzvou poskytnout útočiště ukrajinským uprchlíkům (klikněte na obrázek vlevo).

Myslím, že by nebylo fér dále otálet s psaním i o těchto Rusech, protože mlčením bychom jim upírali morální podporu, kterou ve svém zápasu s antikristovskou ideologií Ruského světa a v mentálním boji proti násobné přesile tak naléhavě potřebují.

* * *

Bezprostředním impulzem k tomuto článku v rámci série našich úvah o fenoménu "Rusko" se stalo video kolující po internetu (pořídili jsme k němu české titulky). Natočil jej spolek, který se doposavad zaměřoval spíše na propagaci ideologie Ruského světa. Zdá se, že se pod tíhou reality mění pohled jeho členů a začali upřednostňovat křesťanství před ideologií (což je chvályhodné už vzhledem k názvu spolku, ve kterém se hovoří o pravoslavných žurnalistech). Je-li pravdivý můj odhad, že dokázali uznat svůj původní špatný odhad situace a změnit své smýšlení, pak jim náleží uznání, protože změnit svůj ideový názor vyžaduje nemalou morální sílu, kulturu a inteligenci. Jak se říká: Hlupák je jenom ten, kdo nikdy nemění své smýšlení. (Barthélemy)

Stručně k obsahu videopořadu

Pořad má zajímavou strukturu. Začíná pohledem ze strany UPC (donedávna pod Moskvou), ale při hledání řešení a hlubšího zkoumání stavu věcí se pátravý pohled autorů postupně otáčí.

Nejdříve tvůrcové pořadu poněkud jednostranně předestírají, jak je církevní situace na Ukrajině viděna z perspektivy Ukrajinské pravoslavné církve (MP, tj. pod Moskevským patriarchátem). Tato církev je nyní v nesmírně tíživé situaci (do které se dostala nikoliv bez vlastního přičinění a především svou slepotou). Tvůrcové tady zamlčují některá fakta (nevím, jestli úmyslně či neúmyslně), např. skutečnost, že v mnoha případech byly přestupy farností, utíkajících z moskevské UPC do autokefální ukrajinské PCU, organizovány samotným věřícími a faráři, a nikdo je k tomu nenutil násilím.

Autoři zatím nenašli příliš pochopení pro autokefální Pravoslavnou církev Ukrajiny. Představitele PCU (MP) metropolitu Epifanije dokonce - Bůh ví proč - nazývají světským jménem Sergej Dumenko. Řekl bych, že tato jejich nevole má i svou kladnou stránku. Jejich práci, v které se tvrdě staví vůči moskevskému pravoslaví a jeho scestné ideologii a putinismu, nikdo nemůže podezírat, že by to byla propaganda ve prospěch ukrajinské autokefální církve.

V první třetině videopořadu autoři tedy spíše jen reflektují současnou situaci na Ukrajině, jak je to vidět ze strany UPC (MP), aniž by přinášeli návrh řešení. To je svým způsobem racionální přístup, protože v této vypjaté době by asi žádné navrhované řešení nebylo reálné. Ukrajinská pravoslavná církev (UPC, doposavad pod Moskvou) je ze strany ukrajinské společnosti, na kterou dopadají ruské rakety a jejich města jsou srovnávána se zemí, vnímána jako pátá kolona Putina. A těžko se těmto Ukrajincům divit, protože UPC (MP) byla doposavad neústupným hlasatelem ruských zájmů a její lidé, dezinformovaní falešnými kanonickými výklady, se upřímně, leč mylně a sebestředně, domnívali, že je nutno za použití všech prostředků prosadit, že jediná pravá církev široko daleko je ta moskevská. (Vzpomínám si, jak se - dle různých svědectví - z kazatelen UPC MP dvacet let, bez náznaku církevní i sociální smířlivosti, hřímalo, že věřící smí nazývat církví jen UPC MP, kdežto vše ostatní není žádnou církví.) Nyní je UPC MP vnímána jako diverzní organizace a je logicky požadován její státní zákaz. A často se ani na žádný zákaz nečeká a její chrámy jsou prostě živelně zabavovány. Vše, co má (nebo mělo) nějakou návaznost na Moskvu, je nyní na Ukrajině nežádoucí. Lze se tomu tolik divit, když Rusko vyhlazuje jejich národ? To zatím tvůrcové pořadu nepochopili a zbytečně si stěžují na příkoří, které je na UPC MP pácháno, protože k tomu dlouhá léta sami zavdávali popud. Na druhé straně příslušníci UPC namítají, že i oni jsou Ukrajinci a odmítají, že by byli řízeni nepřáteli ze zahraničí.

Co tvůrcové v první třetině filmu zamlčeli

Autoři pořadu zapomněli slůvkem zmínit pronásledování, ostrakizování a místy až dehumanizaci autokefální Pravoslavné církve Ukrajiny ze strany Moskvou dříve de facto řízené Ukrajinské pravoslavné církve. Autokefální Ukrajinci byli prohlašováni za lidi mimo Církev Kristovu, resp. za nepřátele Církve. A raději nerozebíráme, že Moskva svou neústupnou církevní politikou, urážející národní cítění mnoha Ukrajinců, v podstatě plánovitě a cílevědomě rozdělovala společnost, přičemž zařezávala svůj ideologický nůž na úroveň rodin a povzbuzovala skutečnou nenávist mezi lidmi. Požadavky Ukrajinců na odtržení od Moskvy a církevní samostatnost byly nejen vysmívány, ale urážlivě označovány za herezi či alespoň rozkol a vylučovány z Církve. A s jakou neústupností a brutalitou! Jako by Moskvě záleželo jen na prosazení své vlastní vůle. Nad bolestí lidí a stavem společnosti ruská církev zavírala oči. Rusko upíralo lidu Ukrajiny právo na svou národnost, na svou tradiční církev (která vzešla z Kyjeva) a nyní i na svůj stát. Teď s překvapením a krokodýlími slzami sklízejí, co zaseli: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ (Ozeáš 8,7)

Když se měla už někdy před 15 lety řešit na celocírkevní úrovni situace na Ukrajině, Moskevský patriarchát to ostře odmítl a prohlásil to za svou vnitřní záležitost. Pak se mohl řešit ukrajinský rozkol na všecírkevním sněmu na Krétě - ruská církev se nezúčastnila. Pak už konstantinopolský patriarcha dle svých kanonických pravomocí začal - po třiceti letech uměle protahovaného rozkolu - řešit autokefalitu pro ukrajinské věřící, kteří si nepřáli být pod Moskvou. UPC MP byla pozvána k účasti, ale odmítla, ač jí bylo nabídnuto předsednictví v jednání. Po vydání dekretu autokefality a zbudování kanonického uspořádání nové autokefální církve začal být ze strany Moskvy i její Ukrajinské pravoslavné církve urážen i samotný konstantinopolský patriarcha, s nímž pak Moskva přerušila církevní společenství a vytvořila rozkol. Autokefální Ukrajinci to všechno snášeli, kdežto Ukrajinská pravoslavná církev (MP) se ochotně nechala používat jako nástroj Moskvy k prosazování vylučování autokefální PCU ze světového pravoslavného společenství. Nalézat řešení až v době této války bude bezesporu bolestivé a komplikované. Škoda, že Moskva i její UPC byly tak neoblomné a nepřístupné hledat rozumné řešení dříve, v době míru. Právě necitlivý a panovačný postoj Moskevského patriarchátu vůči Ukrajině je příčinou současných bolestí ve vztazích mezi oběma jurisdikcemi.

Po nedávném sněmu UPC MP (zde příspěvek 1354), na kterém pod tlakem okolností vyhlásila jakousi mlhavou samostatnost a nezávislost na Moskvě, se ocitla mezi kladivem a kovadlinou. Z jedné strany (promoskevské) je nyní označována za rozkolnou, bezblahodatnou, nepravou, kdežto ze strany ukrajinské společnosti za kolaborantskou a spoluodpovědnou za všechno zlo, co nyní Moskva na Ukrajinu chrlí. Tyto skutečnosti pořad dokumentuje v podstatě bez komentáře.

Demaskování moskevských duchovních

Pak autoři filmu přecházejí k dalšímu bodu scénáře a tentokrát už bez rozpačitých pokusů maskovat či zjemňovat na rovinu prezentují nehorázné výstupy prominentních kazatelů Moskevského patriarchátu, kteří už nějakou dobu působí jako hlásné trouby ruského nacismu (křesťanství se dávno vytratilo). Ukázky z jejich projevů odhalují heretické snění o ruském pravoslavném impériu v čele s novým carem. Budování tohoto moskevského Božího království na zemi prý začalo válkou proti Ukrajině. Je to údajně svatá, velká a vlastenecká válka proti fašistům (jako by Rusko nemělo doma polovinu všech neonacistů světa). Nepřítel musí být zničen! Proto ať ruští vojáci na Ukrajině statečně bojují za svou vlast! Neslyšíte zde ozvěnu křižáckého pokřiku: "Deus vult!" (latinsky „Bůh to chce“, volání lidu po kázání papeže Urbana II. když r. 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, a pak si z toho učinili křižáci útočný ryk)?

Impérium Kristovo nebo Alláhovo?

Dále tvůrci pořadu přemýšlejí o nadšené účasti čečenských islámských mudžahedýnů ve válce po boku ruských vojáků. Tímto džihádem se islamisté chtějí podílet na budování ruského impéria, avšak určitě nikoliv pravoslavného ale islámského. A fakta hovoří úplně jasně o tom, čí toto impérium bude. Už nyní je v Moskvě skoro dvojnásobný počet praktikujících muslimů než praktikujících pravoslavných věřících. A podle demografických trendů budou za 15 let muslimové tvořit plnou třetinu obyvatelstva Ruska a již teď požadují zřízení desítek nových mešit. „Rusové skončí do roku 2050,“ prohlásil Dmitrij Smirnov z Ruské pravoslavné církve, který má na starosti otázky rodiny. „Tady v roce 2050 nebude žádný Rus,“ prohlásil. Tady budou žít úplně jiné národy: Čečenci, Ingušové, Arabové.“ (Viz zdroj) Takže pro koho chce Putin a vedení RPC vlastně budovat Ruské pravoslavné impérium? To už není jen hereze a klam, ale i bláznovství. Právě církev by mohla alespoň zpomalit tento trend, to by se však musela zabývat přežitím křesťanů na Rusi a ne ideologiemi Ruského světa a bájného cara. Proč se místo vraždění Ukrajinců raději nesnaží zachránit z ruské pravoslavné populace, co se ještě zachránit dá? A to se moskevská hierarchie ohání prohlášeními, že Rusko na Ukrajině bojuje proti homosexualismu a za ochranu mravních hodnot a rodiny. Nepíše se někde u svatých Otců, že heretiky Bůh připraví o rozum?

Proč nevyšší ruský muftí tak podporuje válku za vyhlazovaní Ukrajiny, je vcelku jasné. Ale proč to podporuje pravoslavný patriarcha...?!

Válka svatá nebo nesvatá?

Nato tvůrcové filmu v krátkosti demytologizují válku na Ukrajině: není to ani svatá, ani velká, ani vlastenecká, ale obyčejná válka vedená za státní zájmy. A žádné impérium Ukrajinci a vlastně ani Rusové ve skutečnosti nepotřebují. Je to jen odvěké a stále stejné pokušení zřídit už zde na zemi Boží Království. Od starých Izraelitů, přes křižáky, conquistadory až ke Stalinovi (i bolševičtí vůdcové ve smyslu marxismu-leninismu snili o celosvětové komunistické říši a o jakémsi nebi na zemi) až k Putinovi - a nakonec k antikristu. A kdo odolá lsti antikristově? Ten, kdo chápe Kristova slova: „Království mé není z tohoto světa.“ (Jan 18,36) Na tom můžeme vidět, jak velká část formálně pravoslavných křesťanů je už nyní (ještě před jeho nástupem) chycena do pasti antikristovy.
Veškerá ruská propaganda nyní pracuje na zmatení lidí, aby si při hledání odpovědi na otázku, kdo tu válku způsobil a kdo za ni nese odpovědnost, nekladli ani ty nejlogičtější a nejjednodušší otázky: kdo koho přepadl, kdo komu vtrhl na jeho území, kdo proti komu rozpoutal válku, kdo vraždí civilní obyvatelstvo, kdo komu boří města, kdo komu střílí na obytné domy, plná nádraží, školy či obchodní centra? Odpověď je snadná a jednoznačná. Zdravému rozumu je pak nepochopitelné, jak snadno tato propaganda některým lidem zamotá myšlení, takže přemýšlejí nad tím, jestli jsou na Ukrajině někde nějací nacisti, jestli od Ukrajiny Rusku hrozí zničení, jestli se na Ukrajině lidé nemají příliš dobře, jestli má Ukrajina právo na existenci... Pak už se davu jen předhodí pár posvátných ideálů (boj proti fašismu, nebo budování impéria) a projde vám cokoliv. Celá ta Putinova propaganda, jejímž principem je odvádění pozornosti mas ke klamným cílům, je jak vystřižená z filmu "Vrtěti psem", a můžeme se už jen divit, jak dobře stále fungují tisíckrát použité triky a jak málo je kriticky uvažujících lidí a jak bezpečně účinná je tato vylhaná propaganda v Rusku i daleko za jeho hranicemi.
V závěru videopořadu autoři nahlížejí celou neblahou situaci z křesťanského evangelijního hlediska a v tom spočívá hlavní přínos jejich práce. Připomínají základní křesťanský princip bratrské lásky. Naznačují, že kdyby se Rusové rozpomněli na to, že jsou křesťané, tj. přestali se opájet falešnou mystikou ruského mesianismu a vrátili se raději k Evangeliu, nemohla by tato válka být, resp. musela by okamžitě přestat. Jak už kdosi napsal, tato válka by nemohla vzplanout nebýt osudné role, kterou zde sehrála Ruská pravoslavná církev. Válka začala a trvá jen díky tomu, že Ruská pravoslavná církev zapomněla na Kristovo Evangelium a schvaluje útočnou válku, plně ji podporuje a "žehná" a nebo alespoň proti ní duchovenské vedení nic nedělá.

A nyní už ten film (české titulky v obraze)



Na vysvětlenou - zkratky:
• UPC (MP) - Ukrajinská pravoslavná církev, která spadala pod Moskevský patriarchát, ale nedávno, ač neurčitě až mlhavě, vyhlásila na svém sněmu samostatnost a nezávislost na Moskvě.
• PCU - Pravoslavná církev Ukrajiny. Autokefální ukrajinská církev. Původně existovala jako tzv. "Filaretův rozkol" či jako Kyjevský patriarchát. V roce 2019 jí (ve snaze vyléčit tento rozkol a navrátit její věřící po třiceti letech oddělení zpět do jednoty pravoslavného společenství) udělil konstantinopolský patriarchát autokefalitu, kterou Moskva neuznává a chápe to (neprávem) jako vtrhnutí cizího patriarchátu na své kanonické území.
• RPC - Ruská pravoslavná církev. Podléhá patriarchovi moskevskému

* * *

Myslím, že Bůh nechal Rusko před očima celého světa padnout (opakovaně), aby Rusové (i my) nespoléhali na nic pozemského. Na žádného cara, vůdce, generála. Všichni umřou. Na žádný Řím - ani první ani druhý ani třetí ani čtvrtý... Všechny pominou. Na žádné ideologie týkající se budování pozemského Božího království, na tom ztroskotal první Řím. To všechno je ďáblův klam, kterým se snaží svést nás z cesty vzhůru, stáhnout naši pozornost od nebeského věčného Jerusalema k čemusi dočasnému a pomíjivému na zemi.






Zobrazit příspěvek č. 1367 jednotlivě

Administrátor --- 5. 9. 2022
Letní Pascha

Zesnutí přesvaté Bohorodice

Letos připadal tento svátek na stejný den v týdnu, kdy se vzpomínaná událost stala, - na neděli. Někdy se tomuto velkému svátku (největšímu z těch bohorodičných) říká „letní Pascha“. Tím se vyjadřuje nejen jeho význam, ale především duchovní obsah. V události a okolnostech zesnutí Matky Boží spatřujeme projev pronikání Kristova vítězství nad smrtí do lidské přirozenosti. Je to úkaz kristifikace našeho lidství. Na obrazu zesnutí Panny Marie, který nám posvátná církevní tradice dnes vykresluje před očima, můžeme zřetelně sledovat, že přemožení smrti nebylo jen osobní záležitostí Ježíše Krista, ale týká se celého lidstva. Toto vítězství si přisvojují všichni křesťané svou vírou ve vzkříšeného Pána, svou účasti na Církvi a svatých Tajinách, svým duchovním zápasem za očištění od vášní.

Svým příkladem nás Matka Boží předchází po této cestě vzhůru, kterou Kristus otevřel, ona po ní jako jedna prvních kráčela a nás na tuto cestu svým příkladem zve. A co více, od Hospodina dostala zvláštní moc pomáhat na této cestě dalším svým dětem.

Když Kristus visící na kříži svěřil svého milovaného apoštola Jana do mateřské péče své matky, stojíme tam v osobě sv. Jana i my všichni. Jsme duchovně - v morálním slova smyslu - dětmi Panny Marie. Kristus nás poroučí do její mateřské náruče. Ona se o nás duchovně stará, chrání nás, jako matka opatruje své dítě.

* * *

Na příběhu tohoto svátku sledujeme, jak se uskutečňuje síla Kristova Vzkříšení v lidstvu. Všichni chceme jít její cestou. Jak se ukazuje, moc smrti je opravdu zlomena. Smrt se pro lidstvo změnila na zesnutí. V době Starého zákona i v prostoru mimo křesťanství je lidské úmrtí prostě smrt. Člověk zemře a konec. Tělo se rozloží a duše (všechna náboženství vědí, že duše je nesmrtelná) je odvlečena kamsi do tmy či do šera. Většinou bylo toto záhrobní místo vnímáno jako nějaká forma podsvětí. Duše se tam mění na jakýsi stín. A její existence na místech bez světla je mučivá. Duše potřebuje světlo, tak jako tělo potřebuje jíst a dýchat. Až křesťanství přineslo něco úplně nového. Tělo usíná, jakoby spí, aby jednou bylo opět vzbuzeno, povoláno k životu, vzkříšeno. Duše jde tam, kde je takové duchovní prostředí, které se jí v průběhu pozemského přebývání stalo vlastním. Způsobem svého života, svým chováním, svou vírou a morálkou si sami volíme posmrtný stav duše. Náš církevní život je posvátnou tradicí tak uzpůsoben, abychom v Církvi poznávali Krista a zamilovali si ho, abychom si osvojili se nebeský stav duše - aby se nebe stalo naším vnitřním domovem.

Na události zesnutí Matky Boží vidíme, co nás čeká v blízké budoucnosti, při úmrtí, i ve vzdálenější budoucnosti, při vzkříšení zesnulých.

Hlavní částí toho, co se tenkrát stalo a co nám tento svátek rok co rok připomíná, byl příchod jejího syna Pána Ježíše, který se u jejího lože zjevil v oslepujícím světle spolu s nebeskými mocnostmi, s dušemi praotců, proroků a spravedlivců, a vzal duši své Matky, aby ji odnesl s sebou. Druhou částí události bylo vzkříšení jejího těla, které se stalo třetího dne po jejím zesnutí. Tím se přesv. Panna Marie liší od jiných svatých, kteří jsou svými dušemi pod Božím trůnem a mají moc se přimlouvat, ale na vzkříšení svých těl teprve čekají. Matka Boží podle různých zjevení chodí po zemi a pečuje o své děti. Sama o tom pravila: „Jsem s vámi po všechny dny.“ A to samé se ze zjevení dozvěděla celá řada našich svatých.

Tyto hlavní ideje, které vyjevují principy tohoto velkolepého svátku, jsou obsaženy v troparu svátkové hymnografie:

Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Nyní se posouváme k tomu, co souvisí s tím, že přečistá Maria získala plnou účast na vítězství svého syna. Tím je přemožení smrti. Odstranění, překonání smrti, smetení její moci nad člověkem. To je zvěst tohoto svátku. Proto je to sváte radostný.

Tradičně se z těchto důvodů obracíme k Bohorodici v modlitbách před smrtí nebo v modlitebním kánonu pro východ duše z těla. I při jiných modlitbách poroučíme celý život svou duši do rukou Bohorodice. Ona má tu moc provést putující duši bez úhony mezi démonickými nástrahami, chránit duši při záhrobním putování před útoky temných démonických bytostí.

* * *

Viz např. modlitbu velkého povečeří, čteného ve Velkém půstu (modlitba od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy):

»Neposkvrněná, nevinná, neporušená, přečistá Panno, bezúhonná, Boží nevěsto, Vládkyně, jež jsi Boha Slovo přeslavným porozením svým s lidmi sjednotila a nad porušenou přirozenost našeho rodu se povznesla a s nebeským se spojila, která jsi beznadějných jediná naděje a zápasících pomoci, pohotová zastánkyně k tobě se utíkajících, a všech křesťanů útočiště ... zastávej se mě vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující.«

* * *

Zakončíme připomínkou, že tento letní půst je obdobím dvou velkých svátků: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Při svátku Proměnění Páně na hoře Tábor jsme si připomínali událost, která měla dva významy, při ní totiž vidíme jednak projevení Kristova Božství, a zároveň se nám zjevuje, jak máme být proměněni my samotní. Proměnění Páně je tudíž svátek vyprávějící o proměně života, kterou si Pán Ježíš přeje s námi provést, kdežto svátek Zesnutí přesv. Bohorodice vypráví o proměně smrti. A co pravíme o proměně, která je na přesv. Bohorodici ukázána? Je to proměna smrti v zesnutí; nutné sestoupení duše do podsvětí se změnilo v otevřenou cestu k vystoupení duše vzhůru do nebe; odchod do temnot a šerých míst je proměněn v příchod do světla; záhrobní opuštěnost duše Bohem je proměněna na vstoupení duše do náruče Kristovy. Muka věčné tmy jsou změněna na blaženost ve věčném nikdy nezapadajícím světle. Shrnuto: tyranie smrti, která dřív zotročila lidstvo, je proměněna ve vítězství Kristovo, který smrti zlomil její umrtvující jedovaté žihadlo.

Když vítězství Božího Syna vzkřísí člověka z mrtvých, není takové síly a není žádného hrobu, který by udržel jeho tělo v zemi spoutané zesnutím. Po svém pohřbu se večer zjevila Matka Boží apoštolům, obklopena andělskými bytostmi, stojíc ve vzduchu a pravíc: „Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny.“

Zvěstuje se nám tu, že smrt už nemá vládu na lidskou duší. Tělo člověka, které patří tomuto hříchem poškozenému světu, je také poškozené a bez úplné proměny nemůže žít věčně. Vždyť „jak by mohlo mít pomíjivé účast na nepomíjivém?“ Při odchodu duše z těla má Kristem proklestěnou cestu k Bohu. Naše tělo usíná spánkem a čeká, až bude probuzeno, proměněno, vzkříšeno k nepomíjivému životu. Ukládá se do země jako semínko, aby z něj vyrostlo něco zcela nového. (Jan 12,24) Vše vysvětluje Písmo svaté, viz citace v příloze za článkem.

* * *

Duchovní nemocí nás, moderních lidí, je jakési otupění či duševní ochrnutí - už jsme nějak přivykli všem těmto nesmírným a velikolepým skutečnostem. Jako bychom ztratili schopnost se jim divit, žasnout nad nimi a nechat se jimi uchvátit. Sice se honíme za zázraky, za kdejakým myrotočením, a dokazujeme tím svou slabou víru, která potřebuje stále nějaké důkazy, ale přestali jsme divit skutečným divům. Více nás vzrušují různá (někdy zatím nečitelná či nesrozumitelná) proroctví, než to, co pro nás Bůh vztaženou pravicí mocného učinil. Asi jsou skutky a divy Hospodinovy tak nesmírné a nadmíru velké - příliš silné pro naši duši, duchem světa raněnou, scvrlou, slabou a vyčerpanou. Snad i v nás, tak duchovně zesláblých lidech, vykřesá církevní život schopnost, která by se dala vyjádřit slovy učedníka sv. Andreje jurodivého - když ve Vlachernském chrámu (kde byl uložen šat Panny Marie, který zůstal v hrobě, zatímco její vzkříšené tělo bylo vzato do nebe) se Andrej otázal svého učedníka, zda také vidí zjevení Matky Boží, on mu odvětil: „Vidím a žasnu.“


Příloha - Bible o vzkříšení lidí

35  Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"
36  Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
37  A co zaséváš, není budoucí tělo, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.
38  Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.
39  Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.
40  A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských.
41  Jiná je sláva slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je sláva hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší slávou.
42  Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43  Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44  Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
45  Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím.
46  Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
47  První člověk byl z prachu země, druhý je Pán z nebe.
48  Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
49  A jako jsme nesli obraz pozemského, tak poneseme i obraz nebeského.
50  Chci říci to, bratří, že člověk (tj. „tělo a krev“), jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
51  Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,
52  naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.
53  Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
54  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!
55  Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, peklo, tvá zbraň?´
56  Žihadlem smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. (1. Korintským 15. kap.)


Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo (ve smyslu: stále stejné, neproměněné). Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12,24)


Viz o tomto svátku u nás ještě zde v příspěvku 1128







Zobrazit příspěvek č. 1368 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2022
Reportáž v Událostech ČT ze dne 8. září 2022

Kritika církve v Česku. O napojení pražské eparchie na Moskvu, aneb přes patriarchu Kyrilla až k Putinovi

Aktualizováno 14. 9.

Ten titulek je formulován v souladu s tím, jak asi chápe reportáží (viz video níže) podávanou situaci v naší místní církvi česká veřejnost. Praha se stává více a více proruskou a dokonce v této válečné době vítá v katedrále duchovenstvo patriarchy Kyrilla, který stojí na straně nepřátel Ukrajiny a evropské civilizace a potažmo (dle putinské propagandy) i na straně nepřátel našeho národa či státu.

Vypadá to, že Moskva kolem sebe houfuje slovanské (postkomunistické) církve, upevňuje staré, za komunismu navázané vazby, posiluje kontakty. Netroufal bych si vyloučit, že se připravuje velký světový rozkol. Představitelé ruské církve jistě ví, že jejich církev může brzy být (kvůli nadšené podpoře Putinovy agrese) velkou částí světového pravoslaví zavržena a možná i odsouzena, a tak se na to připravují. Početně na to Rusko má, ale pravda není síle ani v množství. Zdá se mi, že naše církev je do této temné budoucnosti vedena jak na řetězu. Mohu jen doufat, že jsou to příliš temné vize. A jako vždy, budu rád, jestli se mýlím.

Jenže co kdyby to opravdu šlo dál tímto směrem, a my bychom byli těmito vazalským pouty odtrženi od skutečného pravoslaví a odvlečeni do ruského rozkolu? Zbytek světové pravoslavné církve se starobylými patriarcháty by nás musel považovat za rozkolnou ruskou církevní kolonii (kolonií vlastně už 70 let jsme). Zároveň bychom byli morálně odtrženi od zbytku okolní společnosti v České republice, která tu určitě nechce mít nějakou výspu nekulturní rozpínavé západní Asie (kadyrovci vyhrožují, že dojdou klidně až do Berlína, i Putin by nejraději obnovil sféru totalitního vlivu dle vzoru SSSR).
Už teď jsme v hledáčku vládních orgánů ČR, BIS a českých médií jako potenciální ruská pátá kolona, která by snad mohla začít pracovat v cizích zájmech a proti našemu státu a národu. Hlavní zpravodajská relace televizních zpráv už pravidelně přináší reportáže o podivnostech a různých podezření kolem naší pravoslavné církve.

Je mi z toho smutno. Dokonce i v situaci dnes, kdy se zdá, že se vedení moskevské církve dostalo v civilizovaném světě do všeobecného opovržení a kdy ztrácí jakýkoliv křesťanský kredit, má v Čechách Moskva stále pevné zázemí. Jako by nám vůbec nezáleželo na tom, že moskevská církev žehná genocidě, vraždění, terorismu a všemu tomu, co dnes civilizovaná část světa považuje za nelidské.

Obávám se, že se naše církev začíná vyčleňovat z české společnosti. Je snad pozvání po celém západním světě zdiskreditovaných Kyrillových duchovních do naší pražské katedrály začátkem procesu, na jehož konci bude mít česká pravoslavná církev blíže k Moskvě než k Česku? To by znamenalo, že se z nás stane gheto všeobecně opovrhované českým národem? Byl by to konec Gorazdem započaté misie mezi Čechy.

Možná bychom si měli konečně uvědomit, že zájmy ruské církve jsou jen obtížně slučitelné s úkoly a posláním České pravoslavné církve a s jejími zájmy.

A tím se dostávám k tomu podstatnému - k hrozbě, kterou vidím, a tou je opouštění naší místní tradice, na níž je založena naše novodobá církevní existence. Na čem jiném zde chceme stavět, když zavrhujeme duchovní odkaz obnovitele Pravoslaví u nás, svatého Gorazda II. (+ 4. září 1942), jehož 70. výročí umučení jsme právě vzpomínali. Biskup Gorazd se před celým národem zaručil, že česká pravoslavná církev nebude u nás expoziturou cizích politických sil a konkrétně - že skrze ni sem nebude pronikat ruský politický vliv. A dnes to vypadá tak, že ruská rozpínavost našla v pražské katedrále otevřené dveře do České republiky. Církevní a politická expanze jsou v Rusku jedno a to samé, jak ukazuje současná válka. A naši věřící budou mít ve společnosti z ostudy kabát a přijde doba, kdy se budou bát chodit do svých chrámů nebo nebudou chtít tam chodit, až uvidí, co se tam bude dít za věci.

Při sledování televizní reportáže jsem si kladl otázku, jestli všem našim vladykům opravdu ještě záleží na pravoslavné misii mezi Čechy. Pokud ano, proč si někteří počínají způsobem, o kterém vědí, že bude místní obyvatelstvo popuzovat a způsobí odpor české společnosti vůči místní pravoslavné církvi. Přece jsme zde především pro český národ a v druhé řadě pro bratry z Ukrajiny, kteří zde početně převládají. Vítáme samozřejmě i Řeky, Srby, Moldavany a Rumuny, stejně jako Bulhary i Rusy a další, ale prioritu v České pravoslavné církvi mají Češi, i když je jich menšina. Druzí v pořadí naší pastorační péče jsou Ukrajinci, kteří plní naše chrámy.

Jejich počet však není jediným důvodem naší duchovní pozornosti věnované tomuto národu. Opravdová Kristova Církev vždy stojí za těmi, kdo jsou nespravedlivě pronásledováni, trápeni a hubeni. U nich je místo pravoslavného kněze a biskupa - ne u těch, co činí násilí, chovají se nelidsky, vraždí a přepadají okolní národy. U chudých je Kristus, násilníkům stojí za zády antikrist. Kdo stojí vedle moskevských vůdců? Proč my bychom měli mít účast kvasu farizejů? (Mat 16,11-12) Vnucuje se otázka, zda jsme na tyto elementární součásti křesťanské morálky a duchovnosti již nezapomněli.

Ano, většina našich věřících jsou v současnosti Ukrajinci (už dávno před ruskou invazí). Vnímáme to tak, že je Bůh už před dvaceti lety začal posílat, aby početně i morálně pomohli naší místní církvi vykročit do další etapy naší církevní poutě, a máme je rádi. Máme zkušenosti, že se ochotně přizpůsobují našim zvyklostem a církevním obyčejům i českému charakteru místní církve. Snadno najde každý kněz nějaký modus vivendi, který umožní bratrské a klidné spolužití Čechů a Ukrajinců na jedné farnosti tak, že si ani jedna skupina nepřipadá zanedbávaná, opomíjená či přehlížená. Jenže problém vzájemného farního soužití většinou není na farnostech, ale spíše se vytváří někde jinde - buď vlivem ze zahraničí, nebo působením zcestných ideologií, nebo pochází z vyšších pater církevní správy. U třetí možnosti vzniká otázka: stojí zde biskupové za svými věřícími? Pracují výhradně pro to, aby naše církev vytvářela domov Čechům a zároveň byla druhým domovem Ukrajincům? Co si mají věřící z Ukrajiny myslet, když jsou v pražské katedrále naší pravoslavné církve vítaní hierarchové vyslaní patriarchou Kyrillem, který poskytuje Putinovi plné požehnání k vyvražďování Ukrajinců a k zabírání jejich země? (Dokonce i dnes, v době ústupu ruských vojsk, když vyvěšuji tento příspěvek, kázal patriarcha Kyrill, aby se všichni modlili za vítězství Rusů. Připomíná to víření válečných bubnů v politických kázáních, která už v minulosti povolávala věřící a modlitbu do služeb světských ideologií.)

Příchod běženců utíkajících před ruskými válečnými zločinci z Ukrajiny je takovým testem naší křesťanské víry. A neměla by to být volba těžká vzhledem k tomu, jak blízko k našim hranicím je ruská agrese. Je to volba, na jakou stranu se postavit, a výsledek volby zjevuje, jaké je naše myšlení: světské nebo evangelijní? Dokážeme ještě rozpoznat zlo páchané na nevinných? Věříme více konspiračním teoriím a zcestným ideologiím, nebo věříme především Evangeliu pokoje? Jsme politikové utápějící se v intrikách (cizích nebo svých) nebo zastánci maličkých, chudých a napadených? Dokonce i ukrajinský metropolita Onufrij ještě v době, kdy se podřizoval Moskvě, hned v první dny války odsoudil útok Ruska a nazval Rusko Kainem. Psal do Moskvy, ale nikdo mu neodpovídal; nakonec mu vzkázali, že se má modlit za vítězství ruských zbraní, které zabíjejí jeho věřící. A dnes máme takto nesnášenlivě smýšlející duchovenstvo na soudružské (narážím na vazby vytvořené kdysi ještě bolševickou Moskvou) návštěvě v naší katedrále.

Události (ČT 8. září 2022)



P.S.

Mnohý náš kněz má tu zkušenost, že kamkoliv dnes v Česku přijde, především se ho ptají, jestli je pod Moskvou. Aby se s ním někdo mimo církev vůbec bavil, musí každý pravoslavný Čech nejprve dokazovat, že není podřízen patriarchu Kyrillovi a nemá nic společného s Putinem. A teď jsme na farnostech v pozici lhářů či naivků, když celá společnost vidí Kyrillovy duchovní v Praze nebo naše duchovní v Maďarsku (19. 8. 2022) na setkání s Kyrillovou pravou rukou.

Kvůli agresi Ruska na Ukrajině mi chodí spousty e-mailů. Tohle mi přišlo asi pět minut po odvysílání reportáže v ČT: »čau vy ruský estébáci, Bůh by z vás zvracel. Měli byste si zvolit jiné vedení než proruské estébácké pokur...ence. Fuj. Vaše církev by měla být zakázána. RB«. Tolik na závěr vox populi. Stojíme o takové postavení ve společnosti? Jestli ano, pokračujme současným směrem.

Budapešť (19. srpna)



Vl. Ilarion, přeložený patriarchou Kyrillem z Ruska do střední Evropy, aby zde zajistil podporu RPC ze strany evropských pravoslavných církví, svolal jejich zástupce do Budapešti. Zde vl. Ilarion rekapituloval vzájemné vztahy a zavzpomínali si na staré časy (viz promluva na videu). A aby nikdo nezůstal na pochybách o charakteru této schůzky, zazpívali na závěr velehlasně modlitbu za dlouhý život, zdraví a úspěchy patriarchy Kyrilla.





Zobrazit příspěvek č. 1369 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2022
Svátky přesv. Bohorodice, naší matky

Bohorodice, milostiplná matka křesťanů

Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy - jako na rodinné společenství bratří a sester.

Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem', protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.

Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).

Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena - každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.

A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované - všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.

Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství - ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými? Chováme se slušně nebo děláme v rodině jen nepořádek a předvádíme sobecky svou nevychovanost?

Občas se obávám, že by si naše církevní rodina mohla více uvědomovat, že jsme bratry a sestrami, a místo vzájemného ubližování, pomlouvání a hanění, intrikování a politikaření či jidášské lakoty, bychom asi měli více vnímat, že jsme bratry a sestrami. Jak vypadá náš církevní život? Nejdříve zabíjíme bratra svou závistí či nenávistí v srdci, pak ho zabíjíme slovy pomluv a intrik, a nakonec ho zavraždíme puškou. Zrovna máme všichni před očima aktuální situaci války na Ukrajině, když po sobě bratři střílejí, jedni posílají na domovy svých bratrů rakety, zajatce bestiálně mučí a popravují. Tohle snad vypadá na to, že by ti pravoslavní útočníci chápali, že vraždí svou duchovní rodinu, že pobíjejí ty, s nimiž sdílí Krista a Jeho Krev?

Spíše to vypadá, že jedni "pravoslavní" nevidí v druhých pravoslavných svého bratra více, než Kain viděl svou krev v Ábelovi. Můžeme ty vraždící pomatence nazývat křesťany? Nebo jsou spíš jen dalším úkazem „znamení doby“, kdy církví a lidstvem prochází síto, aby přesívalo, zkoušelo a vyjevilo, kdo kým je, kam si vybral, že chce patřit, a tak se projevilo, zda mezi mnohými sebevědomými pravoslavnými věřícími jsou vůbec nějací křesťané.

Jak chceme sdílet věčné království, když nedokážeme sdílet ani ten pozemský ráj, který se ukazuje v církvi? Jak bychom mohli mít společnou účast na nepomíjivém, když nejsme schopni zachovat bratrské společenství dočasné. Bude snad stát o nebeskou lásku a nekonečnou důvěru a neomezenou vzájemné sjednocení ten, kdo se na zemi naučil jen nenávidět, závidět, hněvat se, sobecky hrabat pro sebe, intrikařit a rozdělovat? Vždyť volbu o své věčnosti provádíme zde. Po odložení těla jen pokračujeme dál tím směrem, kterým jsme se srdcem i skutky vydali už na zemi.

Sice jsme schopni hodiny vyzpěvovat akathisty před zázračnými ikonami, vysluhovat molebny, ale jak to prospěje našim duším, když pak utíkáme páchat zlo vůči bratrovi? Dávné židy usvědčoval z hříchu Boží zákon, který se zavázali plnit a kterým se chlubili. My bychom se měli mít na pozoru, aby nás neusvědčilo evangelium, které při liturgiích předčítáme a kážeme; aby nás neusvědčovaly ze spáchaného zla všechny ty akathisty a kánony, a nebylo nám na soudu řečeno: věděls, co máš činit, a nečinil jsi to. Dáváme si pozor na to, co si vezmeme do chrámu na sebe, ale abychom zpytovali svou duši, to nás ani nenapadne. Lidé, kteří se chystají k svatému přijímání, si někdy lámou hlavu, zda přečetli všechny stanované modlitby, kánony a provedli další úkoly, jenže kolik našich lidí se s bolestí v srdci trápí otázkou, zda někoho nezarmoutili svým egoismem nebo dokonce neublížili komu myšlenkou, slovem, skutkem...

Připozdívá se, na svět padl soumrak. Nezačínáme se podobat některým dávným židům, před nimiž varuje Písmo?
»Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nenech se zlákat! Kdyby tě přemlouvali: "Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu, pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do hrobu, přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme, vsaď na nás, přijdeme si všichni na společné bohatství" - můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.« (Přísloví 1,10-16)

Asi už je zde doba, prorokované starcem Serafímem Vyrickým, kdy se budou budovat velechrámy a zlatit kupole: „Přijde čas, kdy nikoliv pronásledování, ale peníze a klamy tohoto světa odvedou lidi od Boha a zahyne více duší než v dobách otevřeného pronásledování ... Z jedné strany se budou vztyčovat kříže a zlatit kupole chrámů, ale z druhé strany nastane království lži a zla. Opravdová církev bude vždy pronásledována a spasit se bude možné jen utrpením a v bolestech. Pronásledování budou ta nejostřejší a nepředvídatelného charakteru. Strašné bude dožít se té doby.“ Velechrámy plné zlata tu už máme, a jeden je hroznější než druhý.

„Hleďte si krásy duše. Za krásu tělesnou nám ráj nikdo neslíbil.“ (Ct. Paisij Svatohorec) Čím se zdobí duše? Láskou a čistotou. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Ne podle množství poklon, hodin akathistů, ani podle oblečení, podrjasníků, přísnosti půstu, starého kalendáře, či šátků na hlavách (a už vůbec ne podle velikosti velechrámů, či kilogramů zlata na kopulích: „nužno-li vam eto zoloto lživoje“ zpívala jedna ruská pěvkyně). Všechno tělesné a vnější je druhořadé. Stav srdce, jeho čistota - to je podstatné.

Jako rodičové milují všechny své děti, poslušné i neposlušné, mírné i vzpurné, hodné i zlobivé, tak Bůh nás stále miluje, ale zvláště blízko jsou mu ti, kteří mu činí radost. Matka Boží miluje všechna svá dítka, ale zvláštní přízeň projevuje těm, kteří ji napodobují snahou o čisttotu, pokoru a lásku. Naši rodiče svolávají k sobě nás všechny, ale jako většina rodičů vědí, že k problematickým dítkám se musí zachovat s jistou přísností, aby je vychovávali. A tak si zde sami vybíráme, zda chceme být opatrování shůry laskavě, nebo zda si jen koledujeme o výchovný výprask. A to víme ještě o horší možné variantě, kdy Božský sadař vytne a spálí neplodný strom - buď ještě zde na zemi, anebo tam na posledním soudu (praví o tom naši svatí otcové: „nejhůř je na tom ten, kdo hřeší a dobře se mu při tom daří; takový bude souzen bez milosti“).

Bratři a sestry, jsme jedna duchovní rodina. Jsme všichni z vznešeného nepozemského rodu. Neboť těm, „kteří ho (tj. Krista) přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12-13) Pohrdneme i my svým rodem, jako Ezau kvůli míse čočovice (čili tělesným vášním a neúctě k rodičům) opovrhl svým prvorozenectvím? Jak dlouho ještě budeme svým darebným chováním zneucťovat své vznešené rodiče? Svým chováním v církvi a vůči sobě navzájem ukazujeme každý den, jakými jsme dětmi a jakými jsme si duchovními sourozenci.

A Bůh se dívá a hledá na zemi svůj lid. Matka Boží smutně hledí a počítá ty, kteří jsou na zemi jejími dobrými dětmi.



Zobrazit příspěvek č. 1370 jednotlivě

Administrátor --- 13. 10. 2022
Záštita přesv. Bohorodice a modlitby za Ukrajinu

Modlitební pomoc všem trpícím dnes na Ukrajině pod útoky ruských raket


Všichni víme, že Rusové začali ostřelovat centra ukrajinských měst v době dopravní špičky. Cílem byla kritická infrastruktura, cíle byly i civilní. Viz fotografie po ruském raketovém úderu na civilní obyvatelstvo na Ukrajině. Mykolajev, Záporoží, Kyjev, Charkov, Lvov, Lyman (dětská škola).

„V případě, že začne jaderná válka, buďte blíže epicentru výbuchu. Všechno tak skončí rychleji,“ káže ruská církev. (Bylo zveřejněno video kázání.) Rusko zřejmě přišlo ve válce už o více než devadesát tisíc vojáků. Rusové hromadně prchají z Ruska před mobilizací. Nacistická ruská televize a propagandisté ověnčují vítězství nad "banderovci" a "ukrofašisty".

Rusové na náměstích oslavují nové údery na Ukrajinu. Jsou prý hrdí na to, že jejich stát ukázal sílu.

Známý, dnes už zesnulý, starec Kyrill (Pavlov) na konci svého života upozorňoval Rusy, že Bůh se nad Ruskem smiluje, když se lid vrátí k mravnosti. A tak se Rusové srotili v boji proti „homosexualismu“, a bojují s ním vražděním sousedního pravoslavného národa. Ve jménu tradičních hodnost zabíjejí své pravoslavné bratry a sestry na Ukrajině. Je toto cesta k Božímu smilování nad ruským národem?

Slavíme teď svátek Záštity (Pokrovu) přesv. Bohorodice, která několikrát ochránila Konstantinopol před nájezdy nepřátel, kteří chtěli město vydrancovat a uchvátit. Podle některých historiografických zpráv byli těmi nájezdníky Rusové, před nimiž Matka Boží ochránila pravoslavné Byzantince. Teď je taková doba, že by zázračnou záštitu před Rusy potřebovala Ukrajina. Možná, že se Panna Marie opět zjeví a zažene Rusy.

Na svátek Záštity (Pokrov) přesvaté Bohorodice (14. října) se konají modlitby za trpící Ukrajinu. Kdo mezi pravoslavnými ještě zůstal křesťanem, ať se připojí.

O svátku Záštity přesv. Bohorodice jsme kdysi zde už psali v č. 1179.





Zobrazit příspěvek č. 1372 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2022
Učení ap. Jana o hlubině duchovního života

Vyjeď na hlubinu

Evangelium popisuje velký zázrak, který Pán vykonal. My, kteří nejsme rybáři, si to tolik neuvědomujeme, ale pro tehdejší lidi, kteří u toho byli, to byl takový zázrak, že na ně padla hrůza. V horkých dnech, kdy se vrchní vrstvy vody jezera zahřívají, se ryby stahují do hlubin, protože v teplé vodě nahoře klesá obsah kyslíku a ryby se dusí. Proto v taková období rybáři vyráželi na lov v noci, kdy vody u povrchu trochu chladnou a ryby vyplouvají z hlubin a je možno je chytit do sítí. Když Pán Ježíš zavelel Petrovi, aby za denního světla vyrazili na hlubinu a rozprostřeli sítě, Petr jako zkušený rybář namít, že celou noc pracovali a nic nechytili. To znamená, že ryby jsou u dna a do sítí je nelze polapit. A jestli se držely u dna i přes noc, tím spíše tam setrvají i přes denní vedro. Pak se Petr podvolil a vyplul spustit sítě do vody. Nejen, že něco chytili, ale chytili tolik ryb, že se vymykalo veškeré rybářské zkušenosti, všemu, co doposavad zažili, takže museli povolat loď s pomocníky a ještě se obě lodi pod tíhou úlovku téměř potápěly. Petr a jeho pomocníci si teprve v té chvíli plně uvědomili, koho mají před sebou. Petr s hrůzou klečí mezi hromadami ryb a prosí Ježíše, aby odešel, protože cítil, že jako hříšník se nesmí přiblížit k Bohu, aby neshořel.

* * *

Církevní tradice však vykládá tuto perikopu Písma svatého spíše alegoricky, jako jinotaj. Především vyzdvihuje Pánův příkaz: „Jeď na hlubinu!“ To je pokyn a vůle Boží pro všechny, kteří chtějí Krista následovat. Vyrazit na hlubinu hledání Boha, nezůstávat na mělčině povrchního světského uvažování, ale smýšlet o všem duchovně. To znamená neulpívat na tom povrchním myšlení, které se zabývá jen tím, co nám podává našich pět tělesných smyslů, ale pohlédnout hlouběji - postřehnout duchovní svět, který za vším stojí, neviditelné souvislosti a výklad toho, co se nám i ostatním děje, ve světle poznávání Boží prozřetelnosti a Boží vůle.

I svatý starec Paisij vybízel lidi, aby „na všechno hleděli duchovně“. U toho začíná duchovní život. Naše spiritualita, to není jen formální plnění náboženských tradic a pokynů, ani slepá víra. Kdo takto chápe církev, může prožít v církvi a na bohoslužbách celý život a duchovní život vůbec nepoznat. Formální účast na církvi člověku nepřinese žádnou duchovní zkušenost. Dokonce ani plnění Božích přikázání, desatera, mravních norem, - nic z toho nemusí člověku přinést živé okoušení „jak dobrý je Bůh“ (tak, myslím, charakterizoval duchovní život sv. Siluan Athonský). K čemu je dobrá askeze a půsty a další cvičení, když nikdy nepocítíme působení blahodati Svatého Ducha. Desatero, dogmata a posvátné tradice církve jsou tu jako příprava, základ a předpoklad pro naplňování Evangelia, blahoslavenství a lásky. K čemu nám je účast na Církvi, která je jakoby lůnem, kde se vyvíjíme pro život v Božím království, když zůstáváme stále jen duchovním embryem, kterému se nevyvinuly žádné smysly, skrze něž bychom mohli mít účast na duchovním ráji? (Viz podobenství sv. Nikolaje Kabasily)

A když člověk vypluje na hlubinu duchovního uvažování a hlubinu Evangelia, přijde zkouška. Obratnost a schopnosti každého lodníka prověří až bouře. „Když splníš přikázání, očekávej pokušení; protože láska ke Kristu se prověřuje těžkostmi“ (říká sv. Marek Asketa).

Ne každý, kdo je v formálně v církvi nebo dochází na bohoslužby, je skutečně v Církvi. Kanonická ustanovení jen vymezují duchovní prostor, v němž někde (kde, to ví jen Bůh, který vidí, co je skryto) se nachází skuteční křesťané. Tak učí prof. MDA Osipov.

A tak Církev, mystické Tělo Kristovo, pluje nad hlubinou se všemi, kdo do ní skutečně patří. Žije svým vlastním skrytým a pro nevěřící nepochopitelným životem nesení kříže, pokání a vroucí mlčenlivé modlitby a duchovním zřením. Pluje svými bohoslužbami plnými hlubokých symbolů a tajemných metafor.

* * *

Způsob, jak vyplout na hlubinu, každého z nás učí sv. Jan, apoštol a miláček Páně, který má letos právě v tento nedělní den památku. Je to první člověk v dějinách, kterému církev přiřkla přízvisko „Theolog“ (celkem jsou takoví tři). Theolog je ten, kdo může mluvit o Bohu, protože o Něm něco ví. Svatý Jan, který ze všech apoštolů Pána Ježíše nejvíce miloval, právě skrze svou lásku něco podstatného o Bohu poznal a napsal: „Bůh láska jest.“ (1 Janův 4,8; 1 Janův 4,16)

Jeho učení promýšlejí další svatí Otcové, prověřují je svou zkušeností, a vykládá je celá církevní tradice. Vyvodila z toho učení o Bohu mj., že člověk je bytost přebývající zde na zemi současně ve dvou světech. Skrze své tělo a psychiku přebývá ve světě hmotném. Poznává jej skrze své smysly a přemýšlení o těchto vjemech. Skrze duši však přebývá ve světě duchovním.

Vstupujeme do tohoto světa vírou v Krista a láskou k Pánu Ježíši i bližnímu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha,“ píše sv. Jan. Boha poznáme skrze lásku. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle,“ ujišťuje apoštol. Původcem naší lásky je Boží láska. On je zdroj a tak se nám dává poznat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás ... Když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Zjišťujeme pozvolna, že tento věčný duchovní svět je reálnější než dotýkatelný materiální svět. Začneme chápat, že k jakému světu se připoutáme, v tom budeme žít nebo hynout. Ďábel se pochopitelně snaží vytáhnout nás z duchovního světa a připoutat k tomuto materiálnímu světu. Zde všechno pomíjí a spolu s tím hyne i ten, kdo se k této pomíjivosti připoutal. My však máme posilovat spojení s věčným světem, abychom byli spolu s ním nepomíjiví. Proto nepomíjející život začíná v Církvi, která je přejímkou Božího království už zde na zemi. V ní se potkává pozemská pomíjivost s věčností, zde přestupujeme z dočasného světa do nebeské reality ráje.

Pohybuje se v tomto světě svou vírou, duchovním úsilím o očištění do materiální hniloby, která je schopna nakazit a pošpinit i duši. Skrze očišťování srdce začíná poznávání Boha. A vpřed na této duchovní cestě nás žene láska k Bohu, neukojitelná blažená touha po spojení s Ním. Jen On dokáže nasytit nejvnitřnější tužby našich duší.

Sami rozhodujeme, ke kterému z těchto světů se připoutáme. Volba je na nás. Církev činí vše proto, aby nás uvedla do díla, při němž přesouváme těžiště života do duchovního světa.

* * *

Témata této neděle, která jsou o plavení se na hlubině a o učení apoštola lásky, usvědčují vykolejenost velké masy současných pravoslavných věřících. Hovoří však nejen k úplným zbloudilcům, nám všem klade dost nepříjemné otázky.

Jak jsme na tom my s těžištěm našeho života, touhy a směřování? Jak jsou na tom masy současných křesťanů? Kde je naše srdce - tady nebo tam? Je těžiště našeho života, myšlení a touhy v duchovním světě, u Boha? Nebo jsme stále světskými lidmi, přilepeni srdcem k pomíjivým věcem, tělesným žádostem, ideologiím a politice a všem těm čachrům tohoto světa?

Ach, ten svět a jeho politika. Ta je ještě přitažlivější než zábava a sport. Spoutává lidské duše. Oslepuje a zapřahá věřící lid, aby táhnul jho nevěřících. (Galat 5,1; 2. Kor 6,14) Sotva byl vytažen z tmy do světla víry, už zase se s rozkoší ponořuje do temnoty. Současná politika je zřejmě jen zkušené dílo ďáblovo, kterým loví lidské duše pro marnost. V principu to není nic nového. Už dávní židé odmítli theokracii, kterou jim Hospodin nabízel, vystrčili Boha z trůnu a zavedli si despocii s králem. A tak to pokračovalo stále dál. Kristus byl židy vydán na ukřižování, protože odmítl se zabývat politikou. Odmítl řešit věci vojenské, státní a ideologické. Dokonce i okupant, římský císař, byl zpolitizovaným židům milejší, než Mesiáš. (Jan 19,15)

Pak se do světského myšlení zamotala Byzanc a tím skončila. Nyní je zjevně na řadě Rusko, které se tak zamotalo do své zaostalé sebestřednosti, že všude vidí jen nepřátele a bojuje proti tomu buď snahou je zotročit nebo pohltit. Když už se tak chvástá svou pravoslavností, mohlo by se poučit např. od Simeona Svatohorce: „Když si myslíš, že zdroj zla je v někom jiném než v tobě, je přestupek proti Evangeliu.“ Jenže co dnes vidíme? Krvelačnost zabijácké armády, snaha ukrást území, vyhladit národnost a uloupit ukrajinské děti, které jsou po tisících unášeny do Ruska k převýchově. „Je krajně bláznivé ubližovat druhému a nevidět v tom vlastní smrt.“ (Sv. Jan Zlatoústý) Škoda, že Rusko nemá v čele takového duchovního vůdce, jako byl srbský patriarcha Pavel, který káral masakry páchané i Srby: „Buď se budeme chovat jako lidé, nebo ať radši nejsme.“

Blogy křesťanů jsou dnes plné politické propagandy, nacionalismu a úchylných ideologií. To je to síto, kterým propadáme. Světští křesťané i mniši (a dokonce Svatohorci) vysedávají u počítačů a mají hlavu plnou politiky, hltají konspirační teorie a opájejí se světskou ideologií. Blázni tancující s blázny. Před našima očima se duchovně hroutí největší pravoslavná církev onoho národa, který je nejen veden psychopatickými vrahy, ale na jejich propagandu skočily dvě třetiny národa. A vlastně není divu, když je národ veden slepými pastýři, kteří se odvrátili od Krista a jeho přikázání a vrhli se do politiky. Zapomněli totiž jak problémy řešit duchovními způsoby. Simeon Svatohorec by jim poradil: „Nepřítel neprchá před silnými, ale vzdaluje se od mírných. Ví přece Bůh jak osvobodit zbožné od pokušení.“ Místo toho řeší své domnělé problémy podle způsobu nevěřících. Je to znamení ztráty víry. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janův 5,4) Svět nepřemůžeme politikou, ani raketami, děly a tanky, nic nám nepomohou jalové konspirační teorie. Nad světem vítězíme vítězstvím Kristovým, který přemohl svět (Jan 16,33), a kterým se ozbrojujeme dodržováním přikázání lásky a pevnou vírou v Boha. Jak je možné, že na to církev v Rusku zapomněla? A nezapomínáme na to i my?

To je skutečné ztroskotání velké církve. Loď místo toho, aby plula nad hlubinou, zamířila na mělčinu, kde se rozbíjí o útesy. Potápí se nikoliv pod náporem nepřátel, ale protože se stala lodí bláznů omámených světskou mocí, penězi a domnělou slávou, ale ve skutečnosti vlečených svými mindráky. Jde ke dnu, protože ztratila lásku. Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nenávidí jiné lidi? „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 Janův 4,20-21)

Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nezachovává jeho přikázání lásky? (1 Janův 5,2-3) „To je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.“ (2 Janův 1,6) Jestli to ještě nezmění Boží zázrak, bude z této církve jen historické memento.


P.S.
Pohled do potápějící se lodi fašistů, kteří netouží po ničem jiném než uvrhnout svět do strachu, jak to sami říkají.

Řečník (spíš řvoun) na pódiu volá po svaté válce. Hrozí celému světu: „Boj se!“ Hrozí nevěřícím, kteří jsou vedení blázny, nemravníky, satanisty. „Boj se, už jdeme!“ Odpovědí jsou ovace davu. Snad každému křesťanovi asi přijde na mysl otázka, kdo je tu vlastně tím zvráceným bláznem, satanistou, nevěřícím... Učil nás snad Pán Ježíš vyhrožovat, svolávat do svaté války proti nevěřícím a zalykat se nenávistí? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2,23) Přišel ne aby soudil, ale aby zachraňoval kajícníky.

Ti, co nedůvěřují v Boha, se všeho bojí: Ameriky, NATO, vakcín, bacilů, nepřátel, temných sil, antikrista, čárových a všech jiných kódů a pečeti, občanských průkazů a pasů, čipů a radiových vln, bankéřů a karet, hladu a moru, všech vlád, prostě všeho. A kdo se bojí, ten hrozí a snaží se vzbuzovat strach. Tito tzv. „pravoslavní“ (na pódiu i pod ním) asi vůbec nepoznali křesťanskou lásku ani Boha a nic jim neříkají slova ap. Jana: „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 Janův 4,16-18)






Zobrazit příspěvek č. 1373 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2022
Kalendář jihlavský na rok 2023

Chystáme do tisku tradiční jihlavský kalendář. Formát A4, dvě mutace: 1.) jako nástěnný - s vazbou nahoře a očkem na zavěšení, 2.) jako diář - s vazbou na boku.

Kalendář by měl být vytištěn někdy v polovině prosince.

Kdo máte zájem, prosím, napište svou adresu, a počet výtisků (a případně i mutaci - nástěnný či diář).

Děkujeme za zájem.

Webová stránka této kalendářní edice.






Zobrazit příspěvek č. 1374 jednotlivě

Administrátor --- 9. 12. 2022
Video o nezákonném vtržení Moskvy na území Alexandrijského patriarchátu

Z došlé pošty:

Posílám Vám odkaz na velmi dobře zpracované video, kde biskup Prodromos z Toliary (Alexandrijský patriarchát) zasvěceně a přitom jednoduše popisuje nezákonné a skandální vtrhnutí Moskevského patriarchátu na kanonické území Alexandrijského patriarchátu (AP), které vyvrcholilo založením tzv. "exarchátu" Moskevského patriarchátu (MP) v Africe. Prostředky, které k tomu Rusové používají, jsou peníze a suspendovaní kněží.

Zapněte si anglické titulky.

Naše místní církev má s tímto chováním ve stylu carsko-církevního imperialismu Moskvy relativně bohaté zkušenosti. V roce 1945 k nám Moskevský patriarchát vtrhnul a založil zde exarchát, ačkoliv se jednalo o kanonické území srbské (event. konstantinopolské) jurisdikce. Rozhodně zde nebylo území Moskvy. To vedlo k vyhlášení tzv. autokefality, kterou však neuznávala ani samotná Moskva a dále nás spravovala jakou svou kolonii. Podobné vměšování do vnitřních věcí naší církve prováděla Moskva před deseti lety a otřásla tím kanonickými základy naší církve, kterou přivedla na hranici rozkolu. A nyní se to opakuje: v posledním roce jsme (zatím v menší míře) svědky stejného chování Moskevského patriarchátu na kanonickém území naší olomoucko-brněnské eparchie. Stejně jako v Africe, MP využívá zdiskreditované a suspendované kněze naší eparchie k tomu, aby destabilizoval církevní soužití místní církve. Zcela neskrytě biskupové MP posílají na naše území své kněze, kteří rozeštvávají a fanatizují místní pravoslavné věřící a podněcují je proti kanonicky ustanoveným biskupům naší eparchie.

Podobné bezohledné nekanonické chování viděli věřící v Americe, když Moskva udělila tamní ruské komunitě statut "Americké autokefální církve", aniž by se sebeméně ohlížela na ostatní pravoslavné jurisdikce i na kanonické předpoklady k vyhlášení autokefality. (A to zde necháváme stranou otázku, kdo vůbec může v pravoslavném světě platně udělovat autokefalitu.)

Asi si budeme muset zvyknout na chování Moskvy, které je prostě jiné, než je obvyklé v evropské civilizaci. Moskva velice hlasitě křičí do celého světa, když se domnívá (stačí jí právě jen pocit či domněnka), že byla narušena její teritoriální svrchovanost, ale při tom se vměšuje do cizích věcí a narušuje pravomoci jiných, kdykoliv se jí zlíbí. Bohužel ze strany Ruska nevidíme schopnost kulturního jednání, ani schopnost žít v míru s rovnoprávnými členy pravoslavného společenství. Hned trhá eucharistickou jednotu, vyvolává rozkol a řídí se svou kupeckou politikou.

Kam to vede? Jaké má plány Moskva? Zřejmě si chce svými penězi koupit vazalství slovanských pravoslavných církví, a pak možná ještě Antiochie a Jerusalema, které jsou na ruském penězovodu závislé. Pak vyhlásí schisma a Moskva bude neomezeně církevně kralovat nad celým světem. Moskva bude novým papežem. Jenže Bůh není v politice ani v moci, ale v pravdě. (Kdyby v Moskvě naslouchali alespoň svým ruským svatým - Alexandr Něvský: „Bůh není v síle, ale v pravdě.)








Zobrazit příspěvek č. 1375 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2022
Koncem týdne rozesíláme objednané výtisky nástěnného pravoslavného kalendáře

Právě začíná distribuce jihlavského kalendáře 2023

Kdo byste si ještě přál vytištěný kalendář obdržet, napište na adresu: kalendar(a)pravoslavi.cz

Nezapomeňte uvést kolik výtisků a jako mutaci kalendáře si přejete (visací nebo diář) - liší se vazbou a kladem listů. A samozřejmě svou adresu.

Webová stránka této kalendářní edice pravoslav.or.cz/kalendarium




Zobrazit příspěvek č. 1376 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2022
Video - Ukrajina vedle otevřené pekelné propasti

Nemám domov



Možná si ani neuvědomujeme apokalyptický kontext událostí posledního roku. Možná jsou všechny ty válečné krutosti a bestiality už předobrazem oné biblické ohavnosti, která stane na místě svatém. Třeba se nám tu přímo před očima už v Rusku houfují vojska Goga a Magoga (to jsou dle proroctví Rusové a Číňané), která nakonec potáhnou světem bojovat proti svatým a proti Bohu. Starec Paisij je už ve své době očekával. Doposavad jsme se vnitřně bránili tomu proroctví o Gogovi - Rusku, teď už si dokážeme představit ledacos.

Ale kdo ví? Třeba dá ještě Bůh čas na pokání a všechno bude nakonec úplně jinak...





Zobrazit příspěvek č. 1377 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2023
Kalendáře rozeslány

Nástěnný liturgický kalendář na rok 2023

Pokud jste někdo jihlavský kalendář očekával, ale nebyl vám doručen, prosíme, ozvěte se nám (na adresu Ambonu nebo kalendářní adresu). Vlivem nedávných nemocí máme trochu nepořádek v adresáři. Občas si někdo kalendář objednal, ale neuvedl adresu a přes e-mail se nám nepodařilo spojit apod.

Kalendáře zatím ještě nějaké máme, takže neváhejte se ozvat.

Ke stažení je tento kalendář (spolu s dalšími kalendářními edicemi) k dispozici na obvyklé adrese: pravoslav.or.cz/kalendarium/





Zobrazit příspěvek č. 1378 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2023
Svatohorský mnich o válce na Ukrajině

Ruský mnich z Athosu hovoří o současné válce

Monach Andronik z kelie sv. Basila Velikého na Svaté Hoře

Zvláště doporučuji část jeho proslovu, kde se zabývá duchovním rozměrem ruské agrese (od 3:40 min.)

Video vzniklo zřejmě na podzim 2022. S českými titulky



Videosoubor ke stažení



Zobrazit příspěvek č. 1379 jednotlivě

Administrátor --- 18. 1. 2023
Pro Google kalendář

Elektronický pravoslavný kalendář

Na stránce elektronického pravoslavného kalendáře jsou informace pro ty, kdo si chtějí implementovat pravoslavné kalendárium do svého Google kalendáře. Jsou to dva kalendáře (pohyblivý a pevný), z nichž se skládá roční pravoslvný kalendáře (je to na výše uvedené stránce dole; dva ICS i obojí ID).



Zobrazit příspěvek č. 1380 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2023
Ohlédnutí za volbami

Naleštěný marketingový produkt dosáhl zaslouženého vítězství




(Koluje českým internetem)








Zobrazit příspěvek č. 1381 jednotlivě

Administrátor --- 30. 1. 2023
Ohlédnutí za nedávnými svátky

Poselství Jeho Všesvatosti ekumenického patriarchy Bartoloměje ukrajinskému lidu u příležitosti Vánoc 2022

Milované děti v Kristu,
naše svatá církev dnes slaví tělesné Narození předvěčného Syna a Slova Božího. Jedná se o jeden z největších svátků naší křesťanské víry, který slavíme v duchovní svobodě a radostně bez ohledu na tragické vnější okolnosti.

Bohužel, letos se evangelijní vánoční poselství ozývá za válečného hluku a střetu zbraní ve vaší vlasti, která zažívá hrozné následky provokativní a nespravedlivé invaze. Tato válka, vyvolaná agresí Ruské federace loni v únoru, představuje nejhorší evropskou geopolitickou a humanitární krizi od konce druhé světové války s negativním dopadem na životní prostředí a společnost na celém světě.

Pro nás křesťany jsou všechny války vraždou našich bratrů. Spasitel žehná „tvůrcům pokoje“, neboť „takoví budou nazváni dětmi Božími“ (Mat 5,9). Kristus hlásá myšlenku spravedlnosti a lásky, a to i vůči našim nepřátelům. Jako nejvyšší příjemci všech věcí seslaných od Boha jsme povinni více než kdokoli jiný usilovat o mír. V tomto smyslu vše, co by si křesťané učinili zákonem v rozporu se zásadami evangelia, nedotýká se křesťanství a nemění naši víru, ale spíše dopadají takové deformace zásad lásky a spravedlnosti na ty, kdo žijí v rozporu s Božími přikázáními.

Jakékoli překrucování evangelijního poselství pro politické účely, snaha najít teologický důvod k válce a násilí, a tak se pokoušet ospravedlnit neospravedlnitelné, se ukazuje nejen jako karikatura evangelia, ale také a především jako rouhání se Bohu. Je to hřích proti Pánu milosrdenství a králi pokoje. Důvěryhodnost našeho náboženství v současné civilizaci závisí na našem postoji k ochraně lidské svobody a důstojnosti a na našem příspěvku k míru.

Nyní, když slavíme Narození Kristovo, příchod Syna Božího na tento svět, do nějž Pán vstupuje, aby usmířil všechno stvoření s jeho Stvořitelem, snažme se z celého srdce být tvůrci pokoje tím, že se budeme snažit o spravedlnost, šířit solidaritu a pracovat pro ochranu stvoření. Nikdy nezapomínejme, že náš Spasitel nám v evangeliu přikazuje, abychom se navzájem milovali tak, jak on miloval nás, a upřesňuje, že právě „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. (Jan 13,35)

Svatá Velká Kristova církev – která přinesla křesťanskou víru a byzantskou civilizaci do vaší vlasti, na Kyjevskou Rus, koncem 10. století – nadále obdivuje odvahu, statečnost a udatnost ukrajinského lidu, který demonstruje před celým světem vaši opravdovou oddanost a neomezenou lásku ke své zemi. Matka Církev přitom zvláště myslí na vás všechny, kteří letos na Ukrajině v tomto chladném období slavíte Narození Kristovo bez elektřiny, bez topení, a neustále se modlíte za okamžité obnovení míru a spravedlnosti, za obrodu Ukrajiny.

P.S.
Vánoční poselství přinášíme sice se zpožděním, ale s nadějí na jeho stálou aktuálnost.





Bombardování chrámů nedělali ani Stalinovi bolševici, to zavedlo až Putinovo pravoslavné bratrstvo





Zobrazit příspěvek č. 1382 jednotlivě

Administrátor --- 2. 2. 2023
Neděle o Zacheovi

Jak spatřit Pána - o celníkově pokání

Tato neděle se čtením o celníku Zacheovi (Luk 19,1-10) je "první vlaštovkou" blížícího se Velkého půstu. Církev se ve své tisícileté moudrosti snaží připravit věřící na dobu velkopostní, aby jim přinesla duchovní užitek. K tomu je nevyhnutelně nutné, aby věřící chápali smysl Velkého půstu. Čili neviděli v něm jen předepsanou formální změnu jídelníčku, či ozdravovací hladovku, nebo folklórní obyčeje, ale dohlédli do jeho hlubin. Samotná změna stravování, konání velkých poklon, černá liturgická roucha, případně změna nápěvů či jejich posun do ponuré nebo pohřební nálady, to vše jsou jen pomocné prostředky, které nepomáhají-li dosažení cíle půstu, jsou jen formalitami a zbytečným církevním folklórem.

Výstižně postihl formalitami a pověrami umrtvený duchovní život ruské církve Puškin svými verši: »Poklidný život pro rodinu / zpestřily zvyky, pověry: / pekly se u nich hory blinu / na masopustní úterý, / drželi popeleční středu, / jak na půst, dbali na koledu, / na písně, osud věštící... / o Nejsvětější Trojici, / kdy věřící lid pro svou spásu / prozívá půl dne v kostele, / uctili slzou zemřelé... (Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin) Jinde píše ruský básník (Gogol) o Velkém půstu, že začala opět trudná a smutná doba postní...
Velký půst má obrátit naše uvažování, pozvednout je od zemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu. I největší hříšníky zve církev k pokání a k nápravě, a v půstu tento hlas ještě zesiluje. Toto pozvání se zakládá na zjevení milosti a slitovnosti Pána Ježíše, jak o něm svědčí Evangelium. Příkladem velikého hříšníka byl Zacheus, vrchní nad celníky (byl to šéf celníků), kteří nejen aktivně kolaborovali s okupační římskou mocí (což bývá právně hodnoceno jako velezrada svého národa), ale navíc z této kolaborace profitovali, neboť okrádali své bližní, když navyšovali požadovaná cla a přebytky si nechávali pro sebe.

* * *

Projděme si evangelní čtení o Zacheovi na rovině metafor a jinotajů - tj. v tzv. alegorickém výkladu. Zachej byl hříšník a skrček, malá postava nám může zobrazovat malou duši, tj. duši umírající a sešněrovanou hříchem mamonářství, lakoty, zlodějny a bezohledného kořistnictví (o této malosti duše nespravedlivých se zmiňuje např. ct. Efrém Syrský nebo sv. Nil Myrotočivý). I v takto zdevastované duši však někde ještě skomírá jiskřička života. Knot doutnající neuhasíš, třtinu nalomenou nedolomíš (jak praví Písmo). I v nalomené a usychající třtině jeho duše zakmitlo světélko touhy spatřit toho známého proroka, léčitele a snad prý Mesiáše.

Jak to provést? Byl malé postavy a přes dav kolem Ježíše by ho ani nezahlédl, a v to, že by ho lidé pustili blíž, ho nenapadlo ani doufat. Od lidí Zachej žádnou pomoc nečekal, vždyť to byl nenáviděný zrádce a zloděj, doposavad je odíral, jak mohl. Ale zmocnila se ho touha pohledět na Ježíše. V tom můžeme vidět první předpoklad pravého duchovního života, který určitě nespočívá v plnění formalit, ale především ve směřování naplnit touhu ducha.

Zachej utíkal dopředu směrem, kam se ubíral zástup. Na jinotajné rovině v tom vidíme připomenutí, že s duchovním životem nesmíme otálet. Je potřeba spěchat konat skutky víry. Na jedné straně je sice možné obrátit se k Bohu třeba i v poslední minutě života. Na straně druhé nikdy není příliš brzy začít konat dílo Boží a pustit se do zápasu za očištění duše a do boje proti svému hříchu. Lze snad nějaký požár začít hasit předčasně?

Na místě, kudy měl Pán procházet, vylezl Zachej na strom. Nedbal na to, že se tím zesměšní a že je to počínání nedůstojné dospělého člověka (po stromech lezou nezbední kluci, nikoliv zámožní mužové). Vylézt vzhůru, aby člověk spatřil Pána, je obrazem modlitby. A modlitba člověka nikdy nezahanbuje. Hlupáci se jí vysmívají, ale moudrý člověk ví své. Blázen říká v srdci svém: Není Boha. (Ž 14,1; 53,2)

Pán přišel k tomu místu, zastavil se a promluvil k Zacheovi. Kdekoliv je modlitba neformální a upřímná, se zastavuje Pán a zve ke společenství. Ježíš přece navštíví každého, jehož modlitba je výtryskem touhy. Člověk, který prahne po Bohu, jako vyschlá země po dešti nebo hladovějící lační po chlebu, obdrží to, po čem touží. Vlastně spíše bychom měli psát nikoliv "po čem", ale spíše "po kom". My sice často prosíme Boha o to či ono, co potřebujeme ve svých životech, ale snad při tom nezapomínáme, že především touží naše duše po samotném Bohu! Primárně nežádáme nic od Boha, ale prosíme, aby nám dal sám Sebe - svou lásku, své milosrdenství, svou otevřenou náruč.

* * *

Spasitel navštívil Zacheův dům. Tak jistě poctí každého modlitebníka, aby naplnil touhu jeho srdce. Jenže lidé začali reptat a připomínat, že je to velký hříšník. Jakmile se Bůh přiblíží k člověku, démoni vždycky zesílí své útoky a pokušení. Reptají na Boha, připomínají hříchy člověka, dožadují se spravedlnosti (to v jejich myšlení znamená - potrestání) a svádějí toho, kdo upřímně uvěřil, s desetinásobnou úporností.

Zachej se nehádal s nevrlými lidmi a dorážejícími žalobci, ale obrátil se k Pánu se slovy: Polovinu svého majetku rozdám chudým a jestli jsem někoho okradl, vrátím mu to čtyřnásobně. To jsou slova, v nichž čteme, že oprostil od naloupeného majetku, a tím se zbavil démona mamonu. Dále v nich čteme touhu po nápravě, to je svědectvím o změně smýšlení. To společně je pravé pokání. I my se můžeme zbavit dorážejících démonů jedině pokáním, nápravou a změnou myšlení. Před skutečným pokáním a změnou myšlení prchají běsové podobně, jako utíkají před pokorou. Stejně jako pokání zahání démony, tak naopak přitahuje k člověku na pomoc anděly a Boží blahodať.

Pán Ježíš poté prohlásil, dnes byl zachráněn tento dům.

* * *

Hned v úvodu přípravného období k Velkému půstu nám Církev načrtla před očima základní schéma duchovní života, který si v době velkopostní máme osvojit či alespoň prohloubit.

Shrnuto: reálný (tj. ne fantazijní a ne klamný) duchovní život vychází z pravé touhy, která zrodí pravou modlitbu a ta vede člověka k pokání, jehož pravost je dosvědčena skutky nápravy. To je cesta ke společenství s Bohem.




Zobrazit příspěvek č. 1383 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2023
Pro zamyšlení nad stavem společnosti

Kázání římskokatolického duchovního Petra Piťhy ve svatovítské katedrále

Promlouvá kazatel, který má mimořádnou citlivost vůči křesťanské mravnosti a hlavně morálce. A díky tomu sensitivně vnímá znamení doby. Úvahy o morálce odvíjí od připomínky bytostných základů samotného lidství, které tkví v Bohu. V morální ochablosti našich současníků vidí původ válek a násilí.

Kázání je to poměrně tvrdé a alarmující, leč v kázání mají i tvrdá slova své místo. Kazatelna je přece tribuna, ze které se má burcovat, napomínat a kárat, ač se to dnes už "moc nenosí". Pokud kazatel pozdvihne svůj hlas, aby pranýřoval či - nedejbože - odsoudil dobové nešvary, bude rychle napomenut, že má málo lásky a zůstal trčet někde ve středověku a že lidi odrazuje od církve a kdesi cosi. Jenže prorocká služba církve zůstává i v převážně materialistické společnosti způsobem, jak být věřícím i nevěřícím k užitku.

Páterovo kázání je jistě zajímavým projevem, kterému nelze upřít snahu nahlédnout pod povrch dění a nahmatat puls naší nemocné společnosti, diagnostikovat její chorobu, hledat duchovní, morální a náboženské příčiny úpadku civilizace. Příčiny spatřuje v odsunutí víry z života společnosti. (Dříve jsme říkali, že víra byla odsunuta na okraj, dnes už vidíme, že byla téměř vystrčena ven.) Tento odsun je doprovázen diskreditací a předsudky, a již hrozí blížícím se pronásledováním víry. Částečně za to můžeme sami svou nízkou věrohodností, ale jen částečně.

Zatímco se okázale bojuje s předsudky týkajícími se žen, rasy a všech těch desítek údajně možných sexuálních orientací, tak vůči náboženství jsou předsudky pěstované, vyvolávané a prosazované. Dokonce i obecné dobro, prosazované z strany církve, jako např. úcta k lidskému životu nebo boj proti euthanasii (do níž jsou např. v Kanadě běžně tlačeni nemocní či staří lidé) či ochrana rodiny, je duchem postmoderní společnosti diskreditováno, protože jde proti všeobecně vnucovanému paradigmatu zbytečnosti lidské osoby, proti kultu znevažování lidské důstojnosti. Člověk je dnes vnímán na rovině ontologické jako inteligentní živočich, na rovině sociální jako pracovní zdroj a jako konzument. Vládu zajímá na lidech především kupní síla obyvatelstva, aby mohla propočítat výhledy na další ekonomický růst. Představme si, jak by se změnilo duševní rozpoložení společnosti, kdyby z Hradu nebo z vlády a parlamentu znělo hlásání principů Evangelia. Kdyby obraně drahocennosti každé lidské osoby byly přizpůsobeny přijímané zákony a kdyby všechny společenské problémy byly zkoumány z hlediska unikátního významu každého občana ve vztahu k věčnosti.



Kazatel konstatuje, že k Bohu se naše společnost obrátila zády a tím chceme okolnímu světu dávat příklad náboženské tolerance. Jenže tolerance není to samé jako lhostejnost (dnes se říká: liberálnost). Tolerance je ušlechtilost, kdežto lhostejnost je tupost. Ve skutečnosti svou lhostejností nedáváme nikomu příklad, naopak se pro jiné národy a cizí náboženství měníme v odstrašující případ, kam taková cesta vede. A tak se s naší evropskou civilizací nikdo nechce bavit o náboženství, protože jsme se vznešených náboženských ideálů zřekli, ani si nás nebudou příslušníci jiných světonázorů vážit, protože nám na rozdíl od "zaostalejších národů" pravda nestojí za žádnou oběť. Na naší straně k našim vlastním lidem nejsme tolerantní, pokud se pevně a hlasitě drží Krista nebo víry. Máme plnou pusu výzev k dialogu, k míru a k sjednocení. Ale která civilizace s náboženskými hodnotami nám to bude věřit a bude se s námi chtít bavit? Evropa už dávno pro své okolí není partner ani vzor, ale cíl migrantů a cíl jejich touhy po kořisti.

Myslím si, že ve skutečnosti nejsme tolerantní, ale lhostejní. A lhostejnost ve věcech víry a mravů vede k ochablosti morální. Důsledkem je pak stále se snižující práh ostražitosti vůči zlu, resp. souhlas se zlem. Zajímavým pravidelným doprovodným rysem tohoto procesu je selhání intelektuálů. Ta duchovní "opilost", kterou vyvolá alkohol bezbožných ideologií a odtabuisování hříchu, zachvacuje úplně stejně lidi prosté a nevzdělané, stejně jako vysoce vzdělané a inteligentní. Inteligence ani vzdělanost nemá sama o sobě tu moc uchránit srdce ani myšlení člověka před zlem. Uvádí se, že když Němci rozpoutali holokaust, patřili k nejvzdělanějším společnostem na světě. Rozdmýchat násilí na vlně emocí a obecného souhlasu s hříchem lze tedy v každé době a lze to provést s každým, kdo není zakotven v opravdovém křesťanství.

Dále kazatel uvažuje: Těžko můžeme kritizovat politiky za to, že jsou to krátkozrací hlupáci, když jsme si je sami zvolili. Jak můžeme soudit tyto duchovní trpaslíky ve vládě či v parlamentu, že nedrží slovo, porušují všechny sliby, kličkují, šlapou po morálních zásadách, schvalují zákony na zakázku různých lobby, když jsou to hříšnými vášněmi a pokřivenou ideologií deformovaní jedinci, kteří nic jiného neumí a při vyhlídce na zisk nejsou schopni odolat? Jedinou jimi vyznávanou "hodnotou" jsou preference. Marně bys mezi nimi hledal nějakou ušlechtilou vizi jak vést národ k spravedlnosti a k povznesení. Jak bychom je mohli kritizovat, když se celá společnost (nebo její většina) s radostí zřekla všech vyšších a člověka přesahujících hodnot a ideálů? Ano, vím, ještě se najdou lidé, kteří se táží, jak je to vlastně možné, že při poslední prezidentské volbě bylo hlavní kartou vítězného kandidáta, že bude "vypadat důstojně" a kromě toho při své kampani nepronesl ani jednu státnickou vizi (jak si všimli nezávislí politologové), čili před celým národem demonstroval, že nemá vůbec tušení, co by chtěl na Hradě dělat. O jakém stavu voličstva, čili národa to asi vypovídá? Co si máme myslet o osobnostních předpokladech našich vládců spravedlivě spravovat společnost a pozdvihovat ji k ideálům, k nimž by mohlo obyvatelstvo vzhlížet? A hrozí nám, že změna není v dohledu, protože který člověk - morálně způsobilý povznášet lidi - by do takové loupežnické bandy kandidoval?

Souhlasím s naším kazatelem, že vše nasvědčuje tomu, že politikům nejde ani o mír ani o pravdu, ale o ropu, suroviny a obchod. Takovými lidmi vedená společnost by měla být schopná bojovat, uhájit a šířit mír? Vždyť v nastolené společenské atmosféře morálního rozkladu ztratila muže, kteří by byli ochotni umírat za ideály pravdy, míru a další vznešené ideje, které ostatně už dávno nejsou součástí myšlení naší civilizace. A bojovat či umírat za víru a za Boží spravedlnost? To zní současníkově uchu jako odpudivě zatuchlý hlas středověku. Jsme zlodějskou a hamižnou civilizací, ve které zvítězil zákon zisku a uctívá se božstvo mamonu. Války vedeme po vzoru starověkých loupeživých rytířů či barbarských nájezdníků, jen abychom drancovali a zabírali území (což se dnes provádí jinými metodami). A je jedno, jestli máme na mysli Západ nebo Rusko. Všude je stejná mravní zkaženost a rozvrácená morálka.

Takový morální rozklad posléze způsobí, že převládne všeobecná lež, která klame nazýváním hříchů a zločinů přijatelnými či dokonce líbivým pojmy (Rusové nazývají své hrdlořezy osvoboditeli, Západ nazývá loupež ekonomickým růstem a chamtivost hospodářskou soutěží). Obelháváme sami sebe a činíme to s dobrým pocitem, jako by to byl nějaký pokrok. Jazyk pravdy se stává společensky nepřijatelný, stejně jako projev svobodného či kritického myšlení, které se nenechá strhnout masovým proudem emocí. A falešné ideály, obsahově prázdné či dokonce zlé, které se takto podaří nastolit, přivedou zřejmě brzy společnost do nějaké formy totality (pokud už v ní nejsme, jen jsme si to ještě neuvědomili, protože naše cely jsou komfortní). Zdá se, že je to cesta, která je demokratickému zřízení předurčena a vždy se v demokracii skrývala.

A tak můžeme v zaostřování tohoto obrazu pokračovat. Zbavíme-li se Boha, zbavíme se i lidství. Z toho logicky plyne, že člověk, který souhlasí s degradací na pouhého živočicha, si nejspíš nezaslouží lepšího zacházení, než skot chovaný pro jatka. Společnost se mění na rozhádané společenství sobců, kteří vybouří své vášně v kampaních a hádkách, kterého dutohlava si postavit do čela. To je náš "boj za pravdu". Kdo by si takové společnosti mohl vážit? Předzvěstí války je duté, bezobsažné hlásání míru, který ve svých srdcích sami nemáme, a nemorální stav rozpadajícího se lidského společenství. Jak říká kazatel v chrámu sv. Víta: Místo spravedlnosti množíme zákazy. Spravedlnost a mír není možno zavádět, protože tyto hodnoty vyrůstají ze slušnosti. Jenže v současné společnosti bylo na piedestal postaveno sobectví, ziskuchtivost.

Pozorně jistě vyslechneme kazatelovu kritiku orientace civilizačního směřování, které je nám vnucováno. Určitě se připojíme k odmítání podstrkované dehumanizace lidí, která už začala být prosazována pod líbivou maskou jakoby humanismu, rovnosti kohokoliv s kýmkoliv, ba čehokoliv s kýmkoliv. Snaha o rovnost lidí je samozřejmě správná myšlenka, jenže je do hlav lidí protlačována v takovém duchu a v kontextu rozšířeném i za hranice lidství, že se z ní stává popření lidské důstojnosti a míří k pseudoekologické ideji rovnosti mezi člověkem a broukem. Místo Bohem stvořených lidských osob už pomalu nastupuje lidstvo skládající se ze zaměnitelných jedinců, na kterých z celospolečenského hlediska vlastně nezáleží.

Místo očištění člověka od hříchu a jeho návratu do pozice svatého krále stvoření (jako řešení problémů, do nichž přivedl lidstvo a planetu náš hřích) je člověku vnucováno nejbídnější ponížení. Místo důstojnosti Božích synů začíná být na člověka pohlíženo jako na inteligentní opici, která je osvobozena od mravního kodexu. Svoboda od hříchu byla zaměněna za svobodu hřešit bez omezení.

Východisko? Důstojná budoucnost naší civilizace tkví v jediném: upřímně vyznávaném a poctivě žitém křesťanství, jak to kazatel ve videu konstatuje. Lidstvo před důsledky jeho sobectví, ignorance a holdování hříchu nezachrání ani ekologie, ani žádný car či monarcha, ani žádná vláda či nový společenský řád, ani pokrok vědy a techniky, ani nové ještě sofistikovanější technologie. Řekněte sami: Myslíte, že naší civilizaci kyne nějaká důstojná budoucnost?

Odkřesťanštěný (resp. antikřesťanský) humanismus se svým pojetím svobody může snadno stát ideologií Šelmy, která nakonec vycení své zuby. S mnohým, co kazatel přednáší, lze jistě souhlasit. Výhrady cítím jen k několika momentům v jeho kázání, z nichž je cítit snad inspirace konspiračními teoriemi. To je jedna z pastí dnešní doby. Mezi kritickým myšlením a duchovně-morálním zkoumáním reality na jedné straně a naproti tomu konspiračním bláznovstvím na straně druhé vede někdy velice tenká a sotva rozpoznatelná hranice. Vlastním rozumem ji mnohdy nelze najít. Jediné, co nám dává jasné zření a schopnost rozlišování, je pevně držet své uvažování u Evangelia, varovat se porušování Božích přikázání a uzpůsobit své srdce k osvícení Svatým Duchem skrze Církev a svaté Tajiny.







Zobrazit příspěvek č. 1384 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2023
Neděle masopustní - o strašném soudu

Boží soud

Než se ponoříme do úvah o Božím soudu, musíme předeslat, že učení o soudu Božím nebylo církví podrobně dogmatizováno. Církev nás zavazuje věřit, co o soudu zjevuje Písmo, tj. že po smrti následuje soud a na konci světa bude druhý tzv. „strašný“ soud. Při těchto soudech spravedliví obdrží odměnu, kdežto nekající se hříšníci sklidí odplatu. (2.Kor 5,10) Tou odměnou je společenství s Bohem, kdežto odplatou pro druhé je oheň. Odsouzeným hrozí věčné zavržení, tj. oddělení od Boha. Vše ostatní je nezávazná tradice Církve, osobní zkušenost svatých, úvahy svatých Otců a teologů.

Prostě, určité podrobnosti o záhrobním údělu lidí, zůstávají tajemstvím, už proto, že jsou to záležitosti „onoho světa“, tj. duchovních prostor, s nimiž máme jen malou zkušenost a to, co se tam děje, je z větší části nevypravitelné a nevyjádřitelné lidskými pojmy.

Z učení církve a z Bible, ze které čerpáme naprostou většinu toho, co o záhrobí víme bezpečně, vyplývá, že je několik Božích soudů, které se týkají každého z nás, resp. celého lidstva.

Tři soudy jsou spojeny se starozákonní epochou a dva patří do éry novozákonní.

1.) první soud provedl Pán nad prvními lidmi a jeho výsledkem bylo vyhnání hříchu propadlých lidí z ráje.

2.) druhým soudem byla země očištěna, neboť vše, co zde bylo, už pokazilo svou cestu. Resultátem soudu byla potopa světa. Právě k tomuto soudu je přirovnáván i soud poslední. (Mat 24,38-39; Luk 17,27)

3.) třetím soudem nad starozákonním lidstvem bylo sestoupení Páně do podsvětí. Jakousi předjímku soudu konal Kristus Pán jednak v průběhu svého pozemského působení, ale hlavně v podsvětí nad zesnulými, k nimž po svém ukřižování sestoupil. (1. Petr 3,19-20; 4,6) Jeho přítomnost rozdělila zesnulé na ty, kteří se nechali Pánem vyvést z podsvětí, a na ty, kteří kvůli úpornosti ve svém hříchu nebo kvůli celkové zkaženosti Pána nenásledovali. Někteří mají za to, že Kristus vyvedl všechny, kteří tam byli.

Éra „po Kristu“ má také své soudy, kterým podléhají všichni lidé.

1.) první soud se zvlášť nad každou duší koná po jejím oddělení od hmotného těla. (Luk 16,19-31) Podrobnosti toho soudu jsou součástí církevní tradice o záhrobním putování duše po tzv. „celnicích“, kde démoni „šacují“ každou duši, která chce stoupat vzhůru. Toto učení, které se odvíjí od různých zjevení (hlavně ze zjevení blaž. Theodory Cařihradské; 10. stol.), je většinou v Církvi přijímáno, ale není součástí závazné věrouky. Je to takové všeobecné theologumenon (názor, osobní mínění). Církev se k tomuto učení, které má i řadu odpůrců, staví opatrně. Duše jsou po tomto soudu dočasně umístěny na místech, které odpovídají jejich duchovnímu stavu.

2.) poslední soud, kterému se říká „strašný“, rozhoduje s definitivní platností o každé duši. Tento soud proběhne v rámci druhého příchodu Pána, konce tohoto světa a všeobecného vzkříšení mrtvých. (1. Kor 15,35-55; 1. Sol 4,15-17) Duše obdrží zpět své tělo, ovšem nikoliv materiální, ale ve své duchovní podobě. Neboť jak by pomíjející materiálnost mohla mít podíl na tom, co nepomíjí? A s tímto tělem bude každý, znovu jako kompletní lidská osoba - duše i tělo - souzena a buď půjde do ráje, resp. nebeského království, nebo půjde do ohně (půjde tam sama, nepotáhnou ji čerti na řetězu, ale sama půjde). (Mat 25,46) Většina biblických míst, která se o soudu zmiňují, hovoří právě o tomto soudu. Na otázku, zda může být na posledním soudu odsouzena i taková duše, která se po prvním posmrtném soudu dostala do ráje, je nejspíš potřeba odvětit negativně.

* * *

Učení o záhrobních vzdušných celnicích (blaž. Theodora Cařihradská) tkví ve vidění jakýchsi posmrtných přechodů, lokalizovaných kdesi v zemské atmosféře, na kterých je duše putující vzhůru dvacetkrát zastavena a zkoumána, jestli není připoutaná k některé z hříšných vášní. Na každé celnici je duše sváděna démonem dané vášně, ale na druhé straně je hájena andělem ochráncem, který zná všechny dobré skutky, co člověk za života vykonal. Proti každému hříchu staví dobrý skutek, najde-li v člověku takový.

O tomto učení někteří teologové soudí, že odporuje pravoslavné věrouce. Mají např. za to, že učení o celnicích nedává prostor Božímu soudu. Spasitel pravil, že Otec odevzdal veškerý soud Synu, ale zde prý soudí spíše démoni. Jiní teologové tyto námitky obšírně vyvracejí. Sv. Theofan Zatvornik napsal, že „jakkoliv všelijakým rozumářům připadá myšlenka na celnice divoká, průchod celnicemi je stejně nemine“. Obrazy z učení o celnicích nutno chápat v duchovně-mravním smyslu. „V souhrnu spočívá myšlenka vyprávění o celnicích v tom, že se duši dostává pomoci při mravním sebezpytování a sebepoznání za pomoci duchovních sil, kterým Bůh dovoluje působit jako nástrojům svého soudu.“ (Oleg Davidenkov: Dogmatické bohosloví)

Ct. Makáriovi Egyptskému (4. st.) řekl anděl na jeho otázku ohledně celnic: „Tyto pozemské věci chápej jako ten nejslabší obraz nebeských.“

„Andělé ochraňují dítka Boží, s láskou je uchopí a bez strachu je provádí skrze vzdušné celnice a přivádí k něžně milujícímu Otci, Bohu.“ (Paisij Svatohorec) Kriterium, podle kterého andělé poznají „dítka Boží“, jsou podle něj - láska a pokora. „Dobrý poslušník jede expresem k Božímu trůnu. Nezastavuje se ani na celnicích, které mu do dáli ustupují na jeho cestě, protože nemají, za co by jej zachytily.“ (Efrem Filothejský)

Učení o celnicích je součástí asketického učení a vypráví o definitivním a rozhodujícím stupni „neviditelného boje“, který křesťan vede na zemi. Démoni, kteří jej pokoušeli celý život, zahájí proti němu poslední útok, ale moc mají jen nad těmi, kteří za svého života nedostatečně zápasili v neviditelném boji.

„Na celnicích se odhalují vášně. Po zbavení těla se působení vášní odhaluje v celé své síle. Člověk, který nebojoval s vášněmi za svého života, ale oddával se jim, propadá před tváří láskyplného Boha, kvůli tomu, že se své vášně nedokáže zříci. Jak říkají svatí Otcové, příbuzné se sjednocuje s příbuzným, a démoni vládnou nad každým hříchem. Lidská duše se sjednocuje s tím duchem (démonem), který odpovídá té vášni, která v ní panuje.“ (Osipov)

* * *

Bible, svatí a církevní tradice nás jednomyslně učí, že Bůh je lidumil, neskonale milosrdný, slitovný a láskyplný. „Bůh je láska,“ učí apoštol. (1. Jn 4,16) Chce se nad každým smilovat, všem odpustit a všechny přijmout do své náruče. Jak je tedy možné, že by někoho mohl odsoudit k věčnému trpení?

Jediný, kdo může Bohu zabránit, aby se nade mnou slitoval, jsem já sám. Ať už aktivně, nebo pasivně.

Aktivně - tím, že použiji svou vůli a svou svobodu k tomu, aby Boha odmítnul. Každý má tu strašnou moc říci Kristově lásce: Jenže já tě nechci. Naučí-li se takto smýšlet za svého pozemského života, bude takto vycvičená mysl stejně uvažovat i po odchodu z těla. Bohužel současné společenské paradigma a převládající světonázor, založený na bludném pseudovědeckém materialismu, učí naše současníky už od dětství právě takovému způsobu smýšlení. Naše společnost se svým způsobem uvažování propadla do militantního ateismu, nebo do lhostejnosti k vyšším duchovním hodnotám či do agnosticismu (té „chytrácké malověrnosti“). Podobným případem je boj či opozice proti Církvi, která je Tělem Kristovým, resp. jeho milovanou nevěstou (sem patří nejen militantní ateismus, ale i rozkoly a hereze). Tato uzavřenost lidské duše vůči Stvořiteli a Spasiteli pak brání Bohu, aby se nás ujal. Vyháníme Boha ze svých životů i ze svých srdcí. Pán klepe na dveře naší duše, jenže nikdo mu neotevře.

Pasivně - tím, že zvoleným způsobem pozemského života, způsobem myšlení, hříchy či zadupáváním projevů lidství, uvedu svou duši do takového stavu, kdy je těžce poškozeno samotné mé lidství. Nejen znetvořím, ale vyženu ze sebe i samotný Boží obraz, který každý v sobě neseme. Podobný účinek bude mít na lidi pečeť antikrista. Takto vnitřně zdevastovaný a duchovně mrtvý člověk není schopen přijmout Boží slitování. Nebo jinak řečeno: není v jeho případě už nad kým se smilovat.

Při každém soudu - ať už osobním po smrti a nebo na tom strašném a posledním - nehledá Bůh a jeho andělé, za co by bylo možno člověka odsoudit, ale naopak - hledají v jeho duši, co by se tam dalo najít dobrého, aby bylo možno duši zachránit. Pro oba soudy platí, že Bůh nahlíží do nitra člověka, aby zpytoval, co se tam skrývá. (1. Kor 4,5)

Při prvním soudu se hledají v duši zesnulého dobré skutky, ctnosti, víru, naději a lásku. Za pomoci toho, co v nás andělé najdou, mohou pomáhat člověku obstát před útoky a nároky démonů. Tady se každý dozvíme pravdu o sobě, tedy jaký doopravdy jsem ve svém nitru. Pochopíme např., jak cenná je víra, jakou má sílu, a proč Písmo praví, že bez víry není možno se Bohu líbit. (Žid 11,6)  Ti, kdo žijí jen dle těla, nemohou se líbit Bohu. (Řím 8,8)

Při posledním soudu snižuje Bůh své „požadavky“ na minimum. Zúčtuje, jak jsme naložili s hřivnami, které nám svěřil. Zachovali jsme je, nakládali jsme s nimi a používáním jsme je alespoň sebeméně rozhojnili? Hledá v duši, jestli tam je a bylo-li používáno to, co do ní On sám vložil. Tj. lidství ve smyslu Božího obrazu. Tedy používali jsme své lidství, nechávali je projevovat např. v tak základním jeho rysu, jakým je milosrdenství a soucit? Nechávali jsme pracovat své lidství, které On stvořil a vkládá je do každé lidské bytosti? Tím Stvořitel zkoumá, zda nebyla jeho hřivna úplně zakopána. (Mimochodem, podobenství o hřivnách je v Matoušově evangeliu bezprostředně před dnešním čtením o posledním soudu, jako by tato dvě čtení hovořila o téže věci.) (Matouš 25,13-30)

* * *

Zamysleme se tedy nad slovy, která Pán pronáší v evangeliu o posledním soudu. Právě o neděli masopustní se tato slova v chrámu přednášejí (Mat 25,31-46). Jsou o pomoci trpícím. Čili o soucitu, o milosrdenství a slitování, které má člověk projevit vůči bližnímu. Jsou to slova namířená proti sobectví, lhostejnosti vůči trpícím či proti krutosti. To, co Pán Ježíš postihnul svými slovy o soucitu a pomoci, je zároveň hlavním předpokladem lásky vůči bližnímu. A láska vůči člověku je předpokladem lásky k Bohu (nikoliv naopak). (1 Janův 4,20) Proto tato slova Kristova postihují základní charakteristické znaky lidství.

Svědectví Písma svatého o Bohu jsou různého druhu. Pro vyspělejší čtenáře je tam jasně, řečeno, že Bůh nemá tělo, je to Duch a je láska, a vše, co činí, má jediný motiv - lásku k člověku. Bůh se nemění, nestřídá „nálady“ ani rozpoložení; není milostivý k jednomu a rozzuřený na jiného. Používají-li se v Bibli taková vyjádření o Bohu, jsou to antropomorfismy, pomůcky pro duchovní miminka, typické zvláště pro Starý Zákon.
Naše lidství přijal Syn Boží na sebe při svém vtělení. A navíc lidství je vlastně jeho obraz, který v sobě každý od stvoření nosí. Proto v tomto evangelijním čtení vztahuje Pán na sebe, jak se chováme k ostatním lidem a jak nakládáme se svým lidstvím.

Definice lidství je odvozena od vlastností Boha Stvořitele, který do každé lidské osoby od počátku vkládá svůj obraz. A co víme o vlastnostech Boha? Co jsme jako lidé schopni postřehnout a alespoň částečně chápat o tom, jaký Bůh je? Především to, že je dobrý a nic než dobrý a nikdy nikomu neškodí. To se projevuje tím, že je milosrdný, soucitný a je láska. A láska utváří náš vztah s Bohem. Láska je předpokladem pokání a pokání vede k pokoře, a to jsou spolu s vírou základy spásy člověka. Tedy jen pokud se projevujeme jako lidé, tedy podle obrazu Božího, který je v nás, můžeme mít s Bohem vztah a můžeme dojít spásy jako Jeho děti, Jemu podobní.

Jak se zdá, tak na posledním soudu bude Bůh zkoumat, zda jsme zůstali lidmi. Pozná to podle našich skutků - podle milosrdenství, soucitu a lásky. Tím my sami vydáme svědectví o sobě - je-li v nás něco, čeho by se Bůh mohl „chytit“ a smilovat se. Nalezne-li však v nás jen sobectví, nemilosrdnost, zlobu či krutost a místo vztahu zakládajícího se na lásce shledá se jen se závistí, nenávistí či lhostejností, není tu pak, nad kým by se mohl slitovat, není, co by mohl zachránit.

Pohledneme-li na Boží soud z jiné perspektivy, pak nás vlastně nesoudí Bůh, ale naše skutky. Bůh dá prostor pravdě, aby vyšla najevo. A naše skutky nás buď odsoudí nebo ospravedlní. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19-21)

* * *

Soud přijde, aby se zjevilo a plně a v síle působilo Kristovo vítězství nad zlem. Není nic krásnějšího pro věřící, kteří se snaží o zbožnost. Není nic hrozivějšího pro démony, ďábla a všechny, kdo jsou spřaženi se zlem.

Bůh není ani mstivý ani lidmi uražený rozzlobený stařec. Není to žádná instituce pro trestání zločinů, jichž jsme se dopustili. Ba, dokonce se modlíme, aby s námi nenakládal dle spravedlnosti, ale dle svého nekonečného milosrdenství. Z této perspektivy vidíme Boha a jeho soud v tom, že odhalí, co je v nás skryto, umožní, aby se projevilo, co jsme ze sebe v průběhu života ve svém nitru učinili. Jací opravdu jsme. Pro některé to může být hrozné.

Soud tu není proto, aby se plnilo peklo, ale aby zjevena byla sláva Božích synů, kteří mají soudit svět i anděly. (1. Kor 6,2-3) Celé tvorstvo toužebně vyhlíží zjevení slávy Božích synů, aby skrze jejich soud mohlo být uvedeno do svobody a slávy dětí Božích a zbaveno bylo otroctví zániku. (Řím 8,19-23)

* * *

Souzeni jsou nejen jednotlivci, ale celé lidské skupiny: města (Ninive) nebo národy a státy. Jednotlivci i národy však mohou soud od sebe odvrátit společným pokáním. Čím delší čas Bůh čeká na pokání, aniž by se dočkal, tím přísnější soud bude. Svatootcovská moudrost nám sděluje: „Kdo sám sebe už zde na zemi odsoudí svůj hřích, toho nebude už soudit Bůh.“ Avva Arsenij řekl: „Buď zde nebo po smrti, ale není možné neplakat.“ Jeden ze svatých Otců pravil: „Vidíš-li někoho hřešit a zároveň se mu dobře vede a dlouho žije, věz, že takový bude souzen bez milosti.“

* * *

Poslední soud je v našem myšlení spojen s koncem světa. Při osobním soudu po smrti si prožijeme svůj vlastní soukromý konec světa, protože vše světské pro nás po smrti ztratí význam. Při všeobecném soudu, kdy vstanou zesnulí z hrobů, bude tento svět zničen. „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými díly shoří. (Pravosl. překl.) Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy.“ (2 Petr 3,4-13)

Nic světského, ani sláva mezi lidmi, ani pocty, ani bohatství, ani moc nad národy nám na Božím soudu nepomůže - spíše naopak. Čím větší možnosti a vyšší postavení zde člověk měl, tím více od něho bylo shůry očekáváno. Rozhodne o nás, co skrývá v našem nitru. Klíčem k tomu, jak budeme prožívat tento soud, je skryt v otázce, s čím jsme za života spojili své naděje, svou existenci a svou budoucnost. Pokud jsme svou duši přilepili k čemukoliv ze světa, pak jsme vsadili na nesprávnou kartu a spolu se světem projdeme jeho ohněm a destrukcí. Pokud jsme se spojili s nebeským královstvím, pak pro nás den posledního soudu je naplněním všech nadějí.

* * *

Sobota před nedělí o strašném soudu byla zádušním dnem. Konaly se panychidy a modlitby za zesnulé. Jaká je hlavní zádušní modlitba, která se pronáší, kdykoliv se přimlouváme za ty, kteří se už odebrali z této pozemské časnosti? Zní tak jednoduše, že už ji někdy ani nevnímáme. Zpíváme ji vždy na závěr zádušních obřadů: Věčná paměť. Prosíme Boha, aby učinil památku našich zesnulých památkou věčnou. Jak je to vlastně myšleno? Mají mít věčný pomník někde na svém hrobě? Takové pomníky, které by vydržely věčně, nejsou. Nebo mají být naši zesnulí vzpomínáni po všechny následující generace? To se stane jen proslaveným svatým a pár historickým osobnostem. Všichni víme, že vzpomínka na obyčejné zesnulé mezi lidmi obvykle rychle mizí, za tři nebo čtyři generace po naší smrti už o nás nikdo neví. Církev sice při svaté liturgii vzpomíná jména zesnulých, která známe, ale zároveň se modlí za všechny své zesnulé, což je veliká naděje pro všechny, kteří zemřou v jednotě s církevním společenstvím. Přesto však myslím, že toto není ta věčná paměť, kterou vyprošujeme zesnulým.

V nejhlubším slova smyslu může být památka kohokoliv věčná pouze v Bohu. Bůh pamatuje na všechny lidi, kteří kdy žili, a proto je může na konci světa vzkřísit. V Boží mysli vstupujeme do věčnosti. Dokud na nás pamatuje Bůh jako na své lidi, je naše památka věčná. Myslím, že právě za to se modlíme, aby Hospodin odpustil hříchy zesnulým, opravil poškozený obraz a tím udržoval ve svém mysli památku těch, za které se modlíme. Jejich památku očištěnou od veškeré poskvrny, tj. památku našich bratří jakožto Božích synů, jeho přátel a jeho lidu. To je vlastně spása, to je to nejlepší, kam může naše cesta vést. A to nejhorší, jak můžeme skončit, je vymazání z Boží paměti, vymazání z počtu Božích lidí kvůli nenapravitelnému poškození samotné lidské podstaty. To je ten věčný oheň, který spaluje člověka, když poznal, že není a už nikdy nebude způsobilý existence na nebesích, čili lidského údělu a vznešeného cíle jeho života, z nějž mu zůstala jen umrtvená holá existence jako potrava pro oheň.

V Církvi existuje soucitný názor, že takový lidský konec snad nebude definitivní. A že Bůh ve své dobrotě se nakonec uchýlí k takovému řešení, které je sice nyní nad naše chápání a je zatím skryto v nepochopitelných úradcích Božího milosrdenství, ale že snad by tím odsouzení mohli dostat jinou perspektivu než věčný, resp. nekončící, oheň. Avšak otcové, kteří tuto naději sdílí, zároveň říkají, že ačkoliv oheň není nekonečný je nanejvýš strašné jej okusit. (Sv. Řehoř, nazývaný otcem otců)

V Církvi tento soud už probíhá. Nebo chcete-li: děje se tu jakási předjímka posledního soudu. Stále jsme konfrontovaní s hlásáním evangelia, s posvěcením svatými Tajinami, s desaterem. V našem myšlení, svědomí a srdci nás Církev staví do opozice proti hříchu a ďáblu. Církev nás nutí zaujmout postoj, zvolit si a bojovat proti hříchu a potažmo ďáblu. (Efez 6,12)

Svatí Otcové nebyli zcela jednotní v detailech těchto posledních věcí člověka, ale všichni jim přikládali krajní vážnost. Ať už sdílíme jakýkoliv z názorů našich církevních učitelů, vždy vyjadřujeme srdečné přání, aby nikdo z lidí nebyl navěky zavržen. Vždyť přece víme, že peklo nebylo stvořeno pro člověka, ale pro ďábla. Boží vůlí je, aby každý člověk dostihl svého cíle, vytčeného při stvoření, čili odpověděl na Boží lásku a sjednotil se s Bohem. Kvůli tomu přece přišel Kristus, aby lidstvo vrátil na tuto cestu a nikdo nemusel do místa muk.






Zobrazit příspěvek č. 1385 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2023
Začátek Velkého půstu

Neděle všeobecného odpuštění

Slovo „odpusť mi“ zahání na útěk celé houfy běsů. Na toto téma známe výroky mnoha svatých otců, kteří s tím měli osobní zkušenost.

Odpouštění obrací démony na úprk ze dvou důvodů: jednak je ke smíření potřebná pokora, kterou vykonáním odpuštění osvědčujeme; zadruhé tím smeteme to, co se ďáblu podařilo v lidských srdcích vybudovat a čím nad nimi získává či udržuje svou vládu.

Slovo ďábel totiž v řečtině znamená jednak „pomluvač či žalobce“. Ďábel není tvůrčí duch, a proto nevytváří nic nového. Do lidí vsouvá jen to, čím on sám je. Lidé tudíž pod jeho duchovním vlivem pomlouvají a obviňují své bližní, a to je staví do nepřátelství. Tím se naplňuje hlubší význam tohoto temného slova - on je tím, „kdo rozděluje“. Nejdříve rozdělil anděly. Pak postavil první lidi proti Bohu a následně staví lidi proti sobě, uvádí je do vzájemného hněvu. Tím je zatemňuje, což způsobuje, že nevnímají svou společnou podstatu, vzájemnou jednotu - čili že různé lidské osoby sdílí jedno společné lidství. Ďábel nás činí slepými vůči naší všelidské jednotě.

K odpuštění je potřeba překonat to, co s námi ďábel provedl, jak zdeformoval naši duši. Abychom si mohli opravdu v hloubi srdce odpustit, musíme pocítit něco z této jednoty, to znamená vlastně lásku druh k druhu. Tím smeteme ďábla a potřeme jeho vliv. To spolu s pokorou, o níž byla zmínka výše, nám dává vítězství nad ním a on zahanbeně prchá.

Takovou - pro ďábla zdrcující - moc má vzájemné odpuštění a pokání.

K začátku Velkého půstu viz též článek na webu olomoucko-brněnské eparchie, který uvádí do velkopostního liturgického života Církve (jsou tam uvedeny cesty na velkopostní liturgické texty přeložené do češtiny).

* * *

Prohloubit pokání nám pomáhá čtení Velkého kánonu sv. Ondřeje Krétského. Toto čtení, které koná kněz uprostřed potemnělého chrámu a všichni při něm drží rozžaté svíce, je charakteristickým obrázkem pravoslavného chrámu v prvním velkopostním týdnu. Sv. Ondřejem složený text je hluboce kajícnou meditací, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.

Jistě ne nadarmo bylo dílo nazváno „ikonou pokání, kterou napsala čistá duše, omytá proudy životodárného Ducha“.

Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó Milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Tak začíná básník svůj zkroušený pláč. Velký kánon je napsán v první osobě, jako vnitřní monolog kající se duše, jež lká nad hříchem vlastním i hříchem celého lidstva. Vyznání hříchů autor mistrně prokládá množstvím živých obrazů ze Starého i Nového zákona. Zdaleka mu však nejde jen o biblickou dějepravu (jak si myslí Růžena Dostálová v knize Byzantská vzdělanost), nýbrž o postižení duchovního smyslu sv. Písem. Postavy biblických dějin zde slouží jako vznešené příklady svatého života, nebo nás naopak svými přestupky a pády nabádají k přísné životní bdělosti: Ze Starého zákona předložil jsem ti, duše, všechno jako příklad: následuj bohumilé skutky spravedlivých a chraň se hříchů lidí zlých.

Své pokání básník začíná návratem k počátku dějin světa - přirovnává svůj vlastní hřích k pádu prvního člověka: Roztrhl jsem roucho své prvotní, které mi Tvůrce utkal na počátku, a od té doby ležím nahý. (…) Přikryt jsem šatem hanby jako listím fíkovým, na důkaz svévolných vášní svých.

Pouť nejstaršími dějinami pokračuje připomínkou Kainovy bratrovraždy a vykreslením zhouby a mravního rozkladu starozákonního lidstva. Sv. Ondřej vyzývá hříšnou duši, aby hledala spolu s Abrahamem nebeskou vlast; v Izákovi ukazuje poslušnost, kdežto v Izmaelovi zosobněnou svéhlavost; oheň tělesné žádostivosti připodobňuje k ohni sodomskému; v Jákobovi odkrývá tajemství vzestupu k Bohu prostřednictvím skutků a duchovního poznání; v Mojžíšově holi, kterou bylo rozpolceno moře, ukazuje předobraz Kristova kříže, jehož znamení chrání každého křesťana. Staletí běží a na scénu vstupují izraelští soudcové, králové i proroci. V záplavě obrazů ze Starého zákona duše cítí, že ještě nevstoupila na půdu zákona Nového, nebo se plně neobrátila k Bohu, stále se oddávajíc hříchu a duchovnímu spánku. V dojemném kondaku po šesté písni se zpívá:

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Blíží se konec a máš být zkroušena. Probuď se, aby se slitoval nad tebou Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.

V závěrečné deváté písni připomíná sv. Ondřej slova a skutky milostivého Pána Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, obnovil roztrhaný šat lidské přirozenosti a povolal spravedlivé i hříšníky k následování. Ve Spasitelově čtyřicetidenním postu nachází básník vzor pro vlastní askezi, spolu s celníkem volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, s kananejskou ženou a se slepci se modlí: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“, podoben hříšnici omývá slzami nohy Spasitele a úpí s lotrem na kříži: „Rozpomeň se na mne, Pane, v Království svém!“

Ve svém duchovním poselství je Velký kánon silný a jednoznačný: vyzývá nás, abychom se probudili z duchovního spánku, upřímně poznali propast svých osobních hříchů, zalili je slzami pokání a celým svým

srdcem se obrátili k Bohu. Ukazuje nám, že čím hlouběji poznáme tíži vlastních hříchů, tím větší máme naději na Boží milosrdenství a spásu, nebo Hospodin - náš Pastýř dobrý - je vždy připraven nám hříšným pomoci, duši naši občerstvit a vyvést nás na cestu spravedlnosti (Ž 22). (Z článku J. Černockého: Dobrý pastýř č. 2, 2004)

* * *

Metropolita finský Pavel čte velkopostní kánon Ondřeje Krétského

Jsou to vzácné nahrávky zachycující vladyku Pavla rozechvěle pronášející kajícná slova kánonu. Jelikož obsah kánonu známe, tolik nevadí, že se modlí finsky.







Dříve na toto téma zde publikováno:

Syropustní neděle. Neděle všeobecného smíření

Na prahu Velkého půstu. Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni. (Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění)

Adamovo vyhnání. Neděle začátku Velkého půstu








Zobrazit příspěvek č. 1386 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2023
Velkopostní zamyšlení

Velký půst je dobou pokání

Velkopostní období jsme si správně zvykli vnímat jako dobu, kdy se snažíme o co nejusilovnější duchovní život. Je to zvláště posvátná část církevního roku a věřící jsou hlasem církve voláni k jakési duchovní mobilizaci do duchovního zápasu. V průběhu celého ostatku roku jsme často rozptylováni mnohými starostmi, povinnostmi apod., leč svatá čtyřicátnice je vyhrazena duchovním péčím. Každý církevní člověk, který celý rok naříká, že nemá na duchovní záležitosti čas nebo soustředění, si může říci: Kdy už, když ne teď?

Proč je velkopostní důraz na duchovní život spojen se zvláště hlasitou výzvou k pokání? Ve všech postních modlitbách a posvátných hymnech zaznívá volání, abychom se káli. Jak máme rozumět tomu, že duchovní život je neodlučně spojen s kajícností?

Jmenujme tři důvody, které nám objasňují, proč duchovní život bez pokání není opravdový.

1.) Pokání je lítost nad tím, čeho jsme dopustili, jak jsme selhali, kam jsme klesli. S touto lítostí ruku v ruce kráčí prosba k Bohu, aby nás očistil od hříchu a seslal nám pomoc k naší nápravě. Protože víme, že Bůh ve věci naší spásy nic s námi nečiní bez nás, čili bez naší spolupráce, je naše lítost nutná k tomu, abychom se otevřeli uzdravující Boží blahodati. A naše prosba o očištění je potřebná, jelikož tím Bohu umožňujeme (spíše snad dovolujeme), aby s námi začal pracovat, konat dílo našeho očištění. Pán stojí před dveřmi našeho srdce a klepe (Zjev 3,20), sám ty dveře nevylomí, to my musíme dveře otevřít, aby mohl vstoupit. Naše lítost a modlitba mu otvírá vstup do našeho nitra. Co by to bylo za duchovní život, kdybychom se postili a zdržovali se všeho, čeho je předepsáno se zdržovat, a při tom neotevřeli Pánu dveře srdce a nenechali ho, aby začal léčit naši duchovní nemoc?

2.) Předpokladem pokání je vidění svého hříchu. Nemáme-li alespoň takové duchovní zření, abychom viděli svůj hřích, nahlédli hlubinu propasti, do níž se zřítil náš duchovní stav, a nepochopili, že bez Božího zásahu jsme mrtví, pak je těžké nazývat takové "pokání" skutečným pokáním. Jak se můžeme kát, když nevíme, z čeho bychom se měli kát, jak můžeme litovat, když není čeho litovat? A jak se můžeme modlit o očištění, když (podle naše názoru) nemáme na sobě žádnou skvrnu, kterou by bylo potřeba očistit? Bez jasného zření svých hříchů se nemůžeme kát. Takový stav je výsměchem naléhavému volání, kterým začíná Evangelium: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů" (Luk 3,3); "Kajte se, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,1 a 4,17); "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží." (Mar 1,15) Podle Evangelia je začátkem všeho, co se děje v duchovním životě, právě pokání.

3.) Ten, kdo se kaje, vidí svůj hřích. Vidí svůj skutečný duchovní stav. To znamená, že žije v pravdě. Je to Bohem každému pravému kajícníkovi zjevená pravda. Člověk, který nevidí svůj hřích, nezná svůj vnitřní stav a žije v klamu, resp. v domnění, že je "celkem dobrý člověk" nebo ještě hůř: že je "lepší než jiní lidé". To je stav duchovní slepoty. Velký půst nás chce probrat z tohoto zatemnění a osvítit nás poznáním, že jsme hříšnici a vzdálili jsme se od Boží slávy (resp. byli jsme zbaveni Boží slávy). (Řím 3,23) Nezasloužíme si nic dobrého. Jedině z milosti Boží se můžeme dočkat, že přijmeme něco dobrého v našich životech. Nemáme se tedy čím chlubit - ani před lidmi, natož před Bohem! Vše, co pochází z nás, je buď zlé nebo nakažené pýchou či jinak shnilé. I to nejlepší, co dokáže člověk vlastními silami zplodit, má před Bohem menší cenu, než to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu (Paisij Svatohorec). Pokud člověk přece jen vykoná něco opravdu dobrého, tak to činí Bůh skrze nás. Taková je pravda.

Kdo ještě nezažil stav prozření, pokání a zjevení této pravdy o svém vnitřním stavu, mohl by si myslet o výše napsaných řádcích: Jak truchlivé! Jak temné! Jak depresivní! Avšak ten, kdo už zažil své nitro zpívat lehkostí, očištěním a jasným zřením, kým jsem, chápe - ve spojení s vírou v Boží milost, že nic z tohoto světa nemůže dát lidskému srdci tolik radosti, jako pokání. Proto v modlitbách od svatých Otců čteme, jak bezměrně přísně sami sebe odsuzovali, jakoby nemohli ani najít tak hrozná slova, která by byla dostatečná k vyjádření jejich hrozného pádu (nebylo snad hanlivého slova, které by o sobě nepoužili). Jakoby se nemohli nabažit těch obvinění z nejhorších hříchů, sami sebe viděli horšími než dobytek. A při tom to byli tak čistí lidé svatého života! Pokání, sebeobvinění a sebeodsouzení jim však vlévalo do srdcí takovou radost a andělskou lehkost.
Toto poznání a duchovní zření nám pak přináší do srdce zvláštní lehkost a pokoj. Člověk, který vidí svůj padlý stav, si už nepotřebuje na nic hrát. Sláva a chvála od lidí jsou mu lhostejné. A stejně tak urážky, neúcta a pomluvy. Konec hry! Přijmeme-li, že jsme hnůj a špína (1 Kor 4,13 pravosl. překl.), zbaví nás to touhy se vyvyšovat. Svatí pouštní otcové dosáhli takového zření, že za urážky a osočování děkovali. Jakékoliv špatné zacházení, jehož se jim dostalo, považovali za zcela adekvátní svému stavu hlubokého pádu do duchovní propasti: z hlubin volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1-2) To je jediná pozemská pravda, která je neklamná a pravá. Jasné zření této pravdy o sobě tyto duchovní velikány otevíralo Boží milosti a stalo se jim sjednocením s Kristem. "Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (Jan 1,17) "Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin." (Žalm 30,2)

Pán sám o sobě pravil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6), a jindy: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan 8,32) Tou pravdou je míněn sám On a pravda Jím zjevená, nikoliv cokoliv pomíjivého z tohoto světa, protože nic vezdejšího nemá žádnou moc nás duchovně osvobodit. Vždyť vše, co je z tohoto světa, máme pokládat za hnůj (Filip 3,8) a nikoliv v to skládat naděje. Bůh, který je Pravda, nás uvádí do každé pravdy, dává nám schopnost ji poznat a sílu ji přijmout. Pán pravil: "Přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví." (Jan 15,26) "Přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (Jan 16,13) A my se máme obléknout do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy. (Ef 4,24)

Skutečná pravda, pravda o mém hříchu, sjednocuje s Bohem. (Jan 3,21) To je moc a síla Pravdy. A Boží vůlí je, abychom došli poznání pravdy a byli spaseni. (1. Tim 2,4) Toužíme-li po životě v Kristu čili v Pravdě, pak ji můžeme realizovat jen pokáním, pravdivým pohledem do svého nitra, kde je tolik nečistoty, takže to tam vůbec nevypadá pěkně. To je život v pravdě a potažmo život v Kristu, čili jediný nefantazijní a opravdový duchovní život. To je ta pravda, která nás spojuje s Boží pravdou, a Bůh - Pravda nás osvobozuje (Jan 8,32), Boží Pravda posvěcuje (Jan 17,17). "Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24) Kristova definice duchovního života.

Duchovní život, je-li opravdový, vyvěrá z tří svatých pravd, které Písmo zvěstuje. Z pravdy o Bohu (že je Jediný dobrý) (Mat 19,17; Mar 10,18; Luk 18,18-19; Jan 10,11-14; 1.Petr 2,3), z pravdy o sobě (že jsem hříšný) (Řím 7,14; 3,23) a z pravdy o světě (že ve zlu leží) (1. Jn 5,19). Skrze tyto tři pravdy nás Kristus - Pravda osvobozuje a pozdvihuje.




Zobrazit příspěvek č. 1387 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Teologický a duchovní střet mezi Západem a Východem

Neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati

Velkopostní neděle sv. Řehoře je sice už dávno za námi, leč Velký půst ještě trvá, a tak je, myslím, stále na místě připomenout téma neděle o „učiteli blahodati“.

Blahodať je:
1.) působení Boží obecně;
2.) Boží působení s účelem zachování a péče o stvoření;
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka (v tomto nejužším chápání budeme dnes o pojmu blahodať uvažovat).

Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.

Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých - počínaje svatými apoštoly a ap. Pavlem. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu - skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma - napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama (o jeho životě si můžete přečíst zde). Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.

Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. Mnozí na Západě dnes sice obdivují např. Serafíma Sarovského (1754-1833), aniž by však chápali, že cesta jeho následování netkví v klečení na kameni, ani v čotkách, ale v hesychastickém praktikování pravoslaví. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou. Není tedy možné napodobit duchovnost Serafíma Sarovského mimo věrouku a kanonickou jednotu s Pravoslavím. Spiritualita mimo pravoslaví vede po jiných cestách - tam jsou vzory jako František s Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Ávily.

Není vůbec náhodné, že sv. Serafíma pokládala Ruská pravoslavná církev v 19. století za heretika a biskupové se bránili jeho svatořečení zuby nehty, protože v té době bylo ruské "pravoslaví" plné západních vlivů, západní teologie, deformací v liturgice i cizí spirituality. Hesychasmus najdete ještě začátkem dvacátého století na ruských seznamech herezí a biskupové posvátného synodu odhlasovali souhlas s Varlámem a přijali západní dogma o stvořených energiích. Na teologických učilištích se vyučovala teologie Tomáše Akvinského a západní filosofové. V knize Náboženské dějiny se píše, že Ruská církev byla na konci 19. stol. na zenitu slávy, ale svatí plakali a naříkali nad jejím stavem. (Osipov, 2019) To je to slavné carské ruské pravoslaví, které dnes někteří tak opěvují a sní o jeho návratu (nedej, Bože!) Dokonce ani sv. mučedníka car Nikolaj II. neměl tolik zbožnosti a duchovní rozhodnosti, aby ukončil třistaletý nekanonický stav Ruské pravoslavné církve a obnovil patriarchát. I když, jak vidíme dnes, u Rusů je vlastně jedno, jestli mají patriarchu či ne. V takovém prostředí bylo zjevení sv. Serafíma Sarovského skutečným zázrakem.
Palama rozvinul církevní učení, dle kterého v Bohu rozeznáváme nejen podstatu (bytnost) a Osoby, ale také projevy Boží podstaty. Jakákoliv podstata se totiž nutně projevuje v té či oné formě. Už sama existence podstaty je zároveň jejím projevem. Neustále se tedy projevuje bytí toho, kdo sám sebe nazval Jsoucím. (Exod 3,14; tímto jménem je vzýván i při bohoslužbách, viz modlitba anamnézy v liturgii sv. Basila, nebo závěr večerní bohoslužby.) Boží energie jsou neoddělitelné od Boží podstaty, a podstata je neoddělitelná od svých projevů. Proto je tato energie Božská a nestvořená.
Jako se oheň projevuje plamenem, hoření (tj. chemicky: rychlá oxidace uvolňující teplo) se projevuje plameny rozžhavených plynů, a dotýkáme-li se plamene, nedotýkáme se tím podstaty hoření resp. ohně, ale jeho projevu čili působení. Pálí nás právě působení hoření.
Účast na Božím projevu čili na energii, resp. účast na blahodati, je účastenstvím na Bohu. V tomto kontextu se blahodať dává do souvislosti s třetí Osobou Boží Trojice, se Svatým Duchem. Boží konání totiž pochází z Otce, skrze Syna a projevuje se Duchem Svatým. Ani Svatý Duch se však nezjevuje dle své podstaty, která je u Něj stejně nedostupná jako podstata Otce i Syna (vždyť mají všechny tři Boží Osoby jednu společnou podstatu). Duch svatý tedy zjevuje a působí prostřednictvím blahodati.

* * *

Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, což je správná teze, ale jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu posouvala směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.

Západ měl - stejně jako Východ - učené lidi, znalce filosofie, jenže tam začal kvůli rozkolu a odpadnutí od pravoslaví vysychat pramen bohopoznání, čili blahodati. S tím, jak mizela blahodať a vytrácela se hloubka duchovní zkušenosti, a to se nutně promítlo do západní věrouky a do teologie vcelku. Západ převedl celou svou teologii do kategorie filosofie a ideologie, a pozapomněl na samotnou podstatu teologie. Toto jádro teologie není ani v logice ani racionalistických argumentech a v rozumovém poznávání, i když je i ty největší mozky církve zjemní a vyprecizují do systému pro většinu lidí nepochopitelnému. Teologie se zakládá na duchovním poznání Boha, a to jak skrze evangelium a skrze život Církve, tak na bezprostředním poznáním skrze vlastní duchovní zkušenost. Teolog je ten, kdo poznal Boha, a proto se o Něm může vyslovit. Jen tři svatí obdrželi v dějinách Církve příjmení Theolog, a všechno to jsou lidé, kteří dosáhli nejvyšších výšin duchovního života a dokázali jako církevní učitelé tuto zkušenost předat církvi v podobě nauky. Jsou to mezi svatými apoštoly miláček Páně, Jan, pak sv. Řehoř Theolog a nakonec sv. Simeon Nový Theolog.

Zjednodušeně se občas říká, že Západ má modlitbu rozumu, kdežto Východ modlitbu srdce.

* * *

»Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech - v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost ... Náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce ... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické.« (Vladimir Lossky)

* * *

Východ i Západ tvrdí, že stavějí na Evangeliu. Obě strany se na této rovině odvolávají na to samé. Zřetelný rozdíl mezi nimi může nestranný pozorovatel v průběhu druhého tisíciletí vidět na rovině duchovního života. Zatímco Východ staví na duchovní zkušenosti Církve, která je projevem víry, Západ spíše staví na víře přetavené v ideologii či filosofii; spiritualita tam stojí více či méně na jitření emocí. Pro poznání Boha je potřebný přístup Východu, pro operování Církve v tomto světě je praktičtější pojetí Západu, o tom není sporu. Stačí si pak jen odpovědět na otázku: K čemu je na světě Církev? Ke spáse a zření Boží slávy, což je smyslem hesychasmu? Nebo pro řízení světa a jeho politiky (což už odmítl sám Pán Ježíš, ale možná se mýlil :-)?

Východ udržel autentickou duchovní praxi, protože zachoval původní věrouku. Když svatý Řehoř teologicky zdůvodňuje prastarou (a vlastně apoštolskou) duchovní praxi hesychasmu, není možné oddělovat jeho dílo od zápasu za obhájení pravoslavné věrouky. Jedině pravoslavné učení o Boží Trojici (bez filioque apod.) může vytvářet podmínky pro církevní zachovávání hesychastické praxe. Bez Pravoslaví se mystický duchovní život mění na pouhé snění a fantazie.

* * *

Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona. Náš vztah s Bohem by se v takovém případě scvrkl do oblasti morálky.

My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Cílem naší zbožnosti je stát se skrze blahodať Božími syny.

V širším plánu spočívá naše spolupráce s Bohem v tom, že uvěříme Evangeliu, staneme se součástí Kristova mystického Těla čili Církve, obdržíme od Něj milost a po milosti prominutí hříchů, přijímáním svatých Tajin a duchovním životem přijímáme blahodať. Tak nás Kristus léčí a uzdravuje pro život věčný.

Hluboké ponaučení o Svatém Duchu nám dává kratičká modlitba „Králi nebeský“, kterou začíná pravoslavná církev každou bohoslužbu, každé modlitební pravidlo (její znění viz např. na začátku večerních a jitřních modliteb). Skrze ni nás Církev učí nauku o Svatém Duchu. Slova „jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ“ znamenají, že Duch působí, kde chce a jak chce, (viz též Jan 3,8, jen místo „vítr“ je tam potřeba číst „Duch“) v celém stvoření, živém i neživém, dává existenci všemu, co jest. Slova „Dárce života“ učí, že vše, co je živé, čerpá svůj život od Boha skrze Svatého Ducha - každou svou vteřinu. Jenže jiný je dar života rostliny, jiný je dar života zvířete, a jiný je dar života rozumnému stvoření. Ano, Duch Svatý působí ve všech lidech, věřících i nevěřících, i mimo Církev. Jenže se liší způsoby jeho působení. Mimo Církev povolává lidi k víře v Boha, k poznání Evangelia a vede do Církve. Jedině uvnitř Církve působí Duch v plnosti, která se projevuje jednak svatými Tajinami, a hlavně darem svatosti, Bohopoznání a sjednocení s Bohem; jinak řečeno: očištěním, osvícením a zbožštěním.

Na Západě si zvykli považovat svatost člověka za výsledek jeho úsilí. Kdežto pravoslaví vidí svatost jedině jako dar. Úsilí, askeze, duchovní zápas, skutky zbožnosti jsou je přípravou na osvojení si daru posvěcení.

Nikdo nemůže Ducha Svatého omezovat či uchvátit do své moci. Pouze s Božího zjevení a duchovní zkušenosti může usuzovat, kde a jak Duch působí. Nikdo nemůže zabránit, aby do mě vstoupil Duch Svatý, jedině já sám to mohu učinit - tvrdošíjností v nevíře, hříchem a nekajícností, a dále vzpourou (což je duch satanův). Sem patří tvrdošíjnost farizejů a velekněží (jak je popsána v Evangeliu), nekajícnost, lehkomyslnost a opovážlivé spoléhání na Boží shovívavost, a boj proti Bohu, proti Církvi - ať už z pozice atheismu nebo rozkolu. Všimněme si, že všechny tyto případy jsou označovány jako neodpustitelné „rouhání se Duchu Svatému“. Neodpustitelné je to protože sám člověk úporně a vytrvale od sebe odhání blahodať.

Když zde uvažujeme o působení blahodati v Církvi, musíme se pozastavit nad otázkou trhání církevní jednoty, neboť ten, co se vědomě opustil církevní jednotu, pochopitelně sám sebe postavil mimo Církev. Nebo i přes svou příslušnost k Církvi vyvolává vzpouru, rozbroje, šíří svévoli apod. Takový je tělem sice v Církvi, ale neviditelně duchovně už odpadá od Církve a nedovoluje blahodati, aby v něm působila. Nyní bereme termín Církev v nejužším slova smyslu, tedy ještě užším, než je vymezen pojmem kanonická jednota. Z neviditelného duchovní hlediska, jak odpovídá pohledu s nebes, je Církev lidí sjednocených blahodatí. V Církvi je ten, kdo má blahodať - to je dědic nebeského království. (Viz podobenství o pozvaných na svatbu.)

* * *

Rozkol, schisma. Důvod ke schismatu je vždy stejný. Pod zástěrkou dogmatických či kanonických důvodů působí pýcha, sebedůvěra, vzpoura, prosazení sebe a úporné trvání si na svém (nepoučitelnost). Je pak vcelku jedno, jestli se člověk staví proti Bohu nebo popírá jednotu Církve. Vždyť Církev je podle Písma Tělo Kristovo a sám Pán je jeho hlavou. Všechny vzpomenuté příčiny rozkolu jsou vlastnosti pocházející od prvního rozkolníka a otce každého rozkolu - ďábla. Rozkolné myšlení se v posledním století nevídaně rozšířilo spolu s vědeckým a technologickým progresem. Rozkolníci stejně jako programově atheističní vědci a ideologové materialismu vlastně popírají Boha. Atheismus ho vyloučil ze svého myšlení a vymyslel sice chorou ale přesto lákavou koncepci, že Boha nepotřebujeme; a rozkolníci podobně vyloučili ze svého myšlení dogma o jediné Církvi čili o jednotě Církve. Toto nové paradigma je jakýmsi duchovním AIDS. Jako virus proniká do věřících a vstupuje do genomu našeho myšlení. Podobně jako HIV vstupuje do genomu buňky a ochromí její imunitu, tak schismatismus ochromuje církevní imunitu a všechny léky, jako teologické argumenty, kánony, poukazování na příklady a výroky svatých či poučování, přestanou působit. Blahodať je odvrácena hříchem a vzpourou, a pak to neodvratně spěje k záhubě nakažených. Když jsme se u nás setkali poprvé s odštěpením několika věřících, kteří tenkrát opustili jednotu Církve a odešli do rozkolu, tázal jsem se v monastýru, jak to teologicky vlastně zpracovat (a jestli nad tím mávnout rukou či zda pozvednout hlas). Poradili mi číst knížku, s níž prý tam všichni souhlasí a je to jejich duchovní stanovisko k rozkolu: Pád pyšných. (Překlad si můžete přečíst zde v PDF.)

Záměrně se na těchto řádcích vyhýbám lákavému tématu: Jak se vlastně projevuje blahodať v člověku a jeho životě. Jen uvedu, že blahodať uvádí věřícího na hlubinu duchovního života tím, že mu dává pláč a trvalé pokání. Obcházím podrobnosti tohoto tématu, protože ďábel se rád ukazuje jako „anděl světla“ (2.Kor 11,13-15) a mnohé projevy blahodatného působení dokáže napodobit, či předestírat jejich pokřivený obraz. Ti, kteří jdou jen za projevy, aniž by nejprve budovali základy a posilovali předpoklady, bývají lstí ďábla svedeni. Mnozí se dávají oklamat tím, že snadno obdrží příjemné pocity, nechávají se naplnit spokojeností se sebou nebo se svou duchovní cestou a sebedůvěrou. Jiným dává rozkol pocit spravedlnosti. Rozkol má s herezí společný jeden rys: vybírá si z Písma a hlavně z posvátné tradice jen to, co se hodí. Nezapomeňme, že ďábel je skvělý šachista, výborný diskutér a lstivý filosof. Duchovní život rozkolu bývá buď pustý, rozumářský nebo naplněný sentimentem či jitřením emocí (což je něco, před čím všechny duchovní autority naléhavě varují). Obezřetnější lidé zaregistrují v rozkolu, jeho povrchnost, frenetičnost a sektářský duch. Vyprávějí o tísni, která na ně ve společenství rozkolu padá. Kéž nás Bůh chrání rozkolu, který zbavuje člověka blahodati, postaví ho proti Církvi a pro to, co se vypraví touto cestou, většinou už není cesty zpět.



Posvátné kánony o blahodati:

Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že blahodať Boží, kterou jsme ospravedlněni v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť blahodať Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.

Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž blahodať Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", (1.Kor. 8,1) bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme blahodať Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", (Žalm 94,10) tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". (1.Jan 4,7)

Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) Bez blahodati nemůžeme vykonat nic dobrého.
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána blahodať ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze blahodať snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše blahodať Boží, přesto mohli třebas s obtížemi i bez blahodati Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Z pravidel sněmu kartagenského (r. 393–419)

Rozloučím se apoštolským pozdravem, kterým žehná kněz při každé liturgii na začátku eucharistického kánonu:

Blahodať Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.





Zobrazit příspěvek č. 1388 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Pokání může povznést k výšinám svatosti i z nejhlubší propasti hříchu

Neděle ct. Marie Egyptské

Její pozoruhodný život, zapsaný dle vyprávění této ženy ct. Zosimou, si můžete v celém znění přečíst zde.



Zobrazit příspěvek č. 1389 jednotlivě

Administrátor --- 7. 4. 2023
Odkaz na starší článek k dnešnímu svátku

O svátku Zvěstování přesv. Bohorodice



Zobrazit příspěvek č. 1390 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2023
Další Jihlavan se stal mnichem

Bratr Andrej z Jihlavy přijal mnišské postřižení v Řecku

Andreje znala celá řada pravoslavných Čechů a Moravanů z různých farností. Vyrostl jako sirotek na hájence kdesi u Buchlovic a v mládí se dosti složitě protloukal životem. Do naší církve přišel jako dospělý člověk po dlouhém hledání duchovního domova. Vynikal neuvěřitelnou pracovitostí a dovedností. Ovládal řemesla jako zedničení, tesařství a truhlářství apod. Svou prací pomohl v Hrubé Vrbce, pomáhal schiarchimandritovi Kyrillovi před jeho odchodem na věčnost, pracoval na řadě farností, ale většina děl jeho rukou je dodnes ozdobou jihlavské farnosti. Podílel se na opravách a stavební údržbě našeho církevního domu. Zvláště však po něm zůstaly jeho výtvory v našem jihlavském chrámu: vyřezávané kivoty, analoje, stasidie a mnoho dalšího.

A nesmíme zapomenout na kapličku Zesnutí přesv. Bohorodice v jedné vesničce na jihlavsku.

Protože toužil po mnišském životě, musel odejít do Řecka (projekt vzniku monastýru vedeného Svatohorci ve Vilémově zmařili těsně před jeho realizací svými pomluvami a intrikami brněnští rozkolníci). Otec Terapont ho v roce 2019 odvezl z Česka do Řecka, kde se usadil v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice – „Molyvdoskepastos“ (což prý znamená olověná střecha). Nalézá poblíž Ioanniny u Konitsi. Bratr Andrej se rychle stal v bratrstvu oblíbeným pro svou prostou a dobrotivou povahu. Dojemná je prý jeho oddanost igumenovi monastýru.

27. března nám do Jihlavy přišla z Řecka zpráva, že toho dne byl Andrej místním biskupem postřižen na mnicha se jménem otec Andrej. Pak dorazily od otce Teraponta i fotografie z postřižení.

Přejeme otci Andrejovi svatou trpělivost a věrnost nastoupené cestě. Kéž mu pomáhají andělé a svatý Andrej Jurodivý, jehož jméno jsme mu kdysi v Jihlavě vybrali. Sladký ráj!















Zobrazit příspěvek č. 1391 jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2023
Výročí atomové havárie v Černobylu

Technokracie nezadržitelně postupuje. Moderní technologie v kontextu apokalypsy

AKUTALIZOVÁNO 6. 5. 2023



Ikona Černobylský Spasitel byla napsána v r. 2002 v Trojicko-sergijevské lávře (nyní je Kyjevsko-pečerské lávře) Vladislavem Goreckým. Spolu s Kristem, Bohorodicí a archandělem Michaelem jsou na ikoně zobrazeni obyčejní, církví nesvatořečení, lidé: dle vpravo - likvidátoři následků havárie, dole vlevo - zemřelí na následky radiace. Mezi nimi, v centru ikony, je padající hvězda Pelyněk, o které se píše ve Zjevení sv. Jana. Hvězda letí napříč nebem, přímo nad známou „křížovou borovicí“, rostoucí poblíž atomové elektrárny. Právě takovou ikonu spatřil ve svém vidění umírající Andrejev (pracovník elektrárny, který na následky ozáření umřel v nemocnici). Podle slov tohoto komunisty se mu několik dní za sebou ve snu zjevovala tato ikona, jak ji na svém úmrtním loži popsal knězi). Ručně malovanou kopii této ikony darovali ukrajinští pravoslavní japonským obyvatelům trpícím po havárii ve Fukušimě.

Až doposavad kolují mezi obyvateli oblastí Ukrajiny a Běloruska, které byly postiženy havárií, různé vzpomínky na hrozná znamení, která upozorňovala lidi na blížící se katastrofu. Dělo se to dlouho před neštěstím. Deset let před havárií, to byl bohatý rok 1976, se na nočním nebi objevila záře, svým tvarem připomínala lidskou postavu - ženu, která oběma rukama žehnala lidem. Tak povstala lidová legenda, že to byla Matka Boží a litovala lidi, posilovala je k přicházející zkoušce. Objevila se o tom zpráva v novinách, a soudruzi pak napravovali situaci článkem: „Výmysly církevníků“, ve kterém se vše pochopitelně vysvětlovalo přírodními a atmosférickým jevy. Na tento úkaz pak vzpomínali lidé v r. 1986 při havárii a říkali, že viděli siluetu Bohorodice celkem zřetelně a sestavili její popis.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Na Lazarovu sobotu, 26. dubna 1986 se stala největší jaderná pohroma v dějinách. Černobyl. (V kalendáři je to den přepadnutí Konstantinopole křižáky v r. 1204, což byl začátek pádu Byzance a definitivní stvrzení velkého rozkolu mezi Západem a Východem; zároveň je tento den výročím vzniku Státu Izrael v r. 1948, to je podle proroctví první ze tří kroků konce a druhý je spadnutí.) V praxi znamenala černobylská atomová havárie pád sovětského impéria. Ale především způsobila obrovské množství mrtvých či postižených lidí, nedozírnou ekologickou havárii - jako by se tu otevřela studnice do pekla. Tato chmurná událost má i svůj duchovní rozměr.

»Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.« (Zjevení Janovo 8,10-11) »Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjevení Janovo 9,1-4)

S apokalyptickou hvězdou Pelyněk identifikuje černobylskou havárii obecné vědomí Církve i pravoslavná ikonografie i různá zjevení. Asi můžeme uznat, že Pelyňkem se v širším kontextu myslí všechny atomové elektrárny a štěpné reakce, všechny atomové výbuchy včetně pokusných, i laboratorní zařízení otevírající průnik do antisvěta, resp. do jiných vesmírů (včetně LHC CERN, kde v tunelu urychlovače dochází ke strašení a démonickým zásahům, jak naznačují oficiální veřejné zdroje CERNu - logy z provozu LHC).

Apokalyptické hodiny, odpočítávající pád Pelyňku, začaly tikat při prvním pokusném jaderném výbuchu 16. července 1945 v Novém Mexiku, který vstoupil do dějin se slovy jednoho z fyziků, jimiž připomenul pohanského boha, hinduistického démona. Atomový výbuch byl prohlašován za druhé slunce. Jedno Slunce stvořil Bůh, druhé slunce lidé. První je pro lidstvo životodárné, druhé smrtící a jedovaté.

* * *

Z formálního hlediska došlo k výbuchu černobylského reaktoru souhrou skryté konstrukční chyby (hlasy, které na možné bezpečnostní riziko předem upozorňovaly, byly totalitní státní administrativou umlčeny), lidského selhání, společensko-politického prostředí založeného na lži. K tomu se přidala soutěživost s vyvinutějšími státy světa, osobní kariérismus odpovědných obslužných pracovníků a v neposlední řadě jakési zamlžení rozumu pocházející z nadšení pro nové vynálezy, pokrok a prestiž (platí celosvětově). A apokalyptický malér byl na světě. Obětí výbuchu by bylo mnohem méně, kdyby se do věci nevložila komunistická taktika zamlčování a lhaní (v západní civilizaci hrají podobnou roli komerční zájmy). Dodnes se nedospělo ke shodě ani v počtu lidských obětí havárie - odhady se pohybují mezi 4000 a miliónem zahynulých osob. První zpráva sovětské administrativy nestydatě lhala o pouhých dvou mrtvých osobách.

Připomeňme si, že ve své době byl tento reaktor považován za absolutně bezpečný, havárie byla podle tehdejších vědců a inženýrů nemožná. (Nepřipomíná vám to proklamovanou „nepotopitelnost“ Titaniku?) Zdůrazňovalo se lidem, že princip, na kterém je reaktor založený, je zcela jiný než u atomové bomby a že k nekontrolované štěpné reakci nemůže v reaktoru dojít už ze samé podstaty. To byly ve své době obecně uznávané „vědecké pravdy“.

Letos bych rád pohlédnul na tuto tragédii, jako na fatální selhání pokročilé lidské technologie umístěné do kontextu apokalypsy. Lidské vymoženosti nejsou už ze samotného principu dostatečně robustní, čili odolné proti politice, přírodě (Fukušima), lidskému selhání a jiným vlivům. Jinými slovy: žádná naše technologie není „blbuvzdorná“ - odolná vůči lidským nedokonalostem, slabému myšlení, špatným vlastnostem, vášním a hříchu. A vlastně lze konstatovat, že všechny tyto moderní technologie se více či méně vymykají kontrole člověka.
Abychom ukázali, že nebezpečí nezodpovědných magorů, kteří si bohorovně zahrávají s ohněm, se týká i naprosté současnosti, připomeneme nedávné ruské ostřelování ukrajinské záporožské atomové elektrárny při nynější agresi Ruské federace proti Ukrajině a lehkomyslné vyhrožování ruského státu použitím atomových zbraní (ruský cynismus je prolomením další bariéry směrem k apokalypse). Idiotští moderátoři ruské státní televize volají po použití těchto zbraní neustále. Dnes se dostávají atomovky do rukou totalitních režimů v Íránu nebo v Jižní Koreji. Má je Indie i Pákistán a zdá se, že počet příslušníků tohoto klubu ještě poroste. Kdy budou mít takovéto zbraně v rukách např. teroristické skupiny?
* * *

Naše civilizace je už pevně nasměrovaná na jízdu po kolejích technokracie. Kam ji asi tyto koleje dovedou? A kdy? To je důležitá otázka, když po těchto kolejích ujíždíme plnou parou. Snad ještě větším problémem, než je cíl těchto kolejí, je lidská pýcha a sebedůvěra, která topí pod kotlem této mašinky. Ty oči současníků, natěšených na fantastické budoucí vynálezy, zamlžené naivním optimismem - na tom asi ztroskotá náš civilizační titanik.

Takové technokratické civilizační paradigma shledáváme o to hloupější, čím lépe můžeme objektivně zkoumat dějiny vědy a ověřit si, že jsou to dějiny omylů, které ve své době byly z kateder univerzit proklamovány jako vědecky a nezpochybnitelně prokázané. Jeden ze současných uznávaných vědců o tom poznamenal: „Většina z toho, co bylo dříve dobovými vědci prohlašováno za pravdu, se později ukázalo jako omyl. Není žádný důvod se domnívat, že v dnešní době se současnými vědecky verifikovanými poznatky je tomu jinak.“ Podobné je to s osobnostmi vědců - to nejsou svatí lidé, ale stejně jako v celé lidské společnosti jsou mezi nimi domýšlivci, arogantní, nezodpovědní, slávychtiví, kariéristi, zkorumpovaní, lháři, psychopati a manipulátoři. Spoléhat se slepě na jejich úsudek či výroky a tvrzení jako by to bylo Písmo svaté, je více než bláhové.

Řada dnes obecně uznávaných vědeckých paradigmat, o nichž pochybovat se už považuje za neslušné, zpátečnické či pro vědu nebo společnost škodlivé, byla založena na usvědčených manipulacích, či účelových lžích, aniž by toto zjištění vedlo k jejich přehodnocení. Ba naopak, zpochybnění paradigmatu hrozí vědeckému pracovníkovi suspendací nebo vyloučením z vědecké obce.

Hloupost a nepoučitelnost lidí tkví v tom, že dnes oddaně věří dalším a dalším „vědecky dokázaným pravdám“, jsou-li předkládány autoritativně. A pseudopravdy pak odvádějí myšlení lidí od Boha či dokonce do války proti Bohu, aniž by takto zmanipulovaným lidem vůbec přišlo na mysl, že je to v lepším případě omyl, v horším případě lež. Nálepka „dokázáno vědecky“ nahradila Písmo svaté i církevní dogma. Hrdost a důvěra lidstva v současné a přicházející technologie se stále upevňuje, aniž by si někdo připustil, že se upevňuje v omylu a klamu. Slepota pýchy vždy předchází pád. A proto budou stále další a další „nepotopitelné titaniky“ a další a další černobyly (nemyslím tím jen atomové havárie, jsou jiné typy technologických havárií, které jsou mnohem horší, a všechny společně otevírají „studnici bezedné propasti“, viz níže). Lidstvo se snaží zabezpečit se všelijakými sofistikovanými způsoby, ale nebere v úvahu, že samo je svým největším nepřítelem. Pýcha, tato satanova cesta do pekla, je naším úhlavním škůdcem. Proč to naše mozky nejsou schopny pochopit?

Tato naše zabedněnost je o to překvapivější, že současné generace mají přímou každodenní zkušenost se současnými moderními technologiemi. Víme všichni, jak zoufale málo robustní, ba přímo křehké, jsou tyto technologické konstrukce. Příklady z každodenní zkušennosti - jen namátkou: stroje, čím jsou pokročilejší, tím jsou poruchovější a kratší dobu vydrží pracovat (a ještě ke všemu jsou nezřídka konstruovány jako neopravitelné). Počítače a jejich software jsou plné nepředvídatelných chyb, nedomyšleností a bezpečnostních děr. Stačí výpadek proudu a ihned nastává „doba kamenná“. Drtivá většina internetového datového provozu je buď nemravnost nebo kriminalita (viry a spamy, krádeže identity, loupeže v bankovnictví) či obojí. Všechen technologický pokrok slouží primárně armádě, potom politice a komerci. Lži a reklamy (často je to jedno a totéž), vtíravost politiků, kteří se kroutí jako hadi, proroků pokroku a kázání čarodějů a nemravníků, kvanta mentálního balastu sociálních sítí - to vše už nalezlo lidem přímo do domácností. A lidé se na tom všem stávají závislými, jako by to byla droga. Spolu s tím se naše duše napojují na legie duchů vášní, hříchu a otupělosti. Skrytý cíl je prostý: vymýt lidem mozky, aby nepřemýšleli nad čímkoliv hlubším. Lidé si sami navlékají mentální pouta.


Černobylský kříž. Ikona technokracie. Strom rostoucí poblíž havarované elektrány. To je symbol toho kříže, který jsme udělali nad naší civilizací. Říká se mu „křížový“. „Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví...“

 
V každodenní světské realitě vidíme, že je to nezastavitelný proces. Jakýsi samopohyb, kterým se lidstvo neúklonně sune k tomu nejhoršímu. Možná je řízený z nepozemských míst. Kdo chce, může v tom vidět pokračující proces zotročení lidstva antikristem, jak je to popsáno ve Zjevení sv. Jana. Lidé si sami ukovají pouta, sami podávají ďáblu nástroje ke svému spoutání.

Všichni chtějí jen více a více pohodlí, zabezpečení před vším, co člověku může přihodit. To je sice přirozené, jenže bez Boha je to nejen nereálné, ale hlavně je budování bezbožného ráje na zemi škodlivé až zrůdné (ve svých důsledcích; všechny nejhorší totalitní a nejkrvavější režimy vznikly na těchto idejích). A na důsledky našeho konání nechceme myslet - ani zde v dočasných měřítkách, ani v měřítku věčnosti. Odpovědnost ochabla. (Proto je tolik rozvodů a sirotků, proto se topíme v ekologických problémech.) Chamtivost vítězí. Čím více máme, tím více chceme. To vypadá jako obraz symbolu hříchu - urobolos (had žeroucí si konec ocasu) - obraz způsobu chování naší civilizace.

Lidé už jsou tím vším připraveni na další skok ve vývoji - přenechat vládu nad sebou nelidské entitě. Jen málo lidí si klade naprosto logické a jednoduché přirozené otázky ohledně nevratných společenských procesů a vývoje k absolutní technokracii např. skrze umělou inteligenci, která se dnes dožaduje svého místa v našem světě:
- nejsou historické precedenty - nevíme, k čemu to vede; na místě by byla opatrnost, nikoliv nadšení;
- šlo by takový vývoj šlo vzít bezbolestně zpátky, kdyby se to neosvědčilo?; nepropadla by se společnost do chaosu?
- kdyby bylo nutno zařadit zpátečku, co by to způsobilo (neohrozilo by to samotné přežití lidstva)?;
- jestli je to nevratný proces, nehrozí totalita, vymknutí se kontrole a zotročení lidstva?
- když společnost svěří umělé inteligenci nějakou moc nad sebou, půjde jí tuto moc také odebrat?
- jaké záruky budou mít lidé, že za umělou inteligencí, která bude mít nadvládu nad řízením společnosti, nebude stát někdo (jednotlivec si skupina) v pozadí, kdo jako jediný bude mít klíče k „backdoor“ čili moc nad umělou inteligencí?

V roce 2050 má být na světě více robotů než lidí. Teď hrozí tak strmý nárůst schopností umělé inteligence, která se zapojí do obslužných programů řízení státu, že si to nikdo neumí ani představit. Co to znamená, nemohou vůbec domyslet ani její tvůrci. V to, že inženýři mohou promyslet všechny možnosti a předem ošetřit všechny situace, které může umělá inteligence způsobit nebo prostě mohou nastat, nelze ani vzdáleně doufat. Její autonomnost bude jen narůstat. A lidé se - místo přirozené opatrnosti - už tetelí blahem, kolik komfortu jim to přinese a jaké nové báječné vymoženosti budou mít k dispozici.
* * *

Kdy vlastně začala technokracie své vítězné tažení? Kdy začala tak rychle měnit lidské myšlení? Dějepis a sociologie nám dávají celkem jasnou odpověď na otázku, s čím je spojen tento poslední úsek cesty naší civilizace - s osvícenským nástupem militantního atheismu, s šířením materialismu a obrovským, masivním a řízeným odpadnutím od křesťanství, a potažmo od hledání Pravdy, která byla za zamanipulovaného souhlasu mas vyměněna za ideologii.

Osvícenství vzniklo především jako zuřivá válka proti křesťanství. V nenávist upadlo vše, co se staví proti lidskému hříchu. Jak řekl jeden z tzv. osvícenců: „Kdyby se geometrie stavěla proti našim hříchům, nenáviděli bychom ji stejně jako křesťanství.“ A to trvá dodnes. Lidstvo nyní prochází lekcí ve výuce nenávisti vůči všemu a každému, kdo se staví proti hříchu. Jak může takový vývoj probíhat v civilizaci, která sama sebe označuje za křesťanskou nebo se prohlašuje za založenou na křesťanských hodnotách? Snadno. Stačí, když se vyprázdní pojmy.

Militantní atheismus a jeho vyčpělý odvar kompromisního agnosticismu či tupost materialismu způsobují, že si lidstvo přestává klást hluboké otázky. Jak už jsme psali: Hloupne. Místo řešení principiálních otázek po smyslu života a vesmíru, které se zásadně dotýkají samotného principu lidství, čili ontologie, řešíme malicherné otázky vědecko-technických problémů, jejichž řešení nemá prakticky žádný pozitivní kultivační vliv na nic hlubšího v našem lidství. Jen uspokojuje lidskou zvědavost, touhu po pohodlí, zábavě a po řešení hádanek. Tajemství bylo odsunuto a nahrazeno záhadami. A navíc se těmto druhořadým problémům věnuje jen jakási menší část společnosti - intelektuálové, inženýři apod. Ostatní jsou více-méně pouhými konzumenty. Dříve se ontologických problémů dotýkala velká část společnosti, která byla věřící, modlila se, o uvažovala o věcech, které přesahují člověka, a svým myšlením a sebereflexí se dotýkala věčnosti.

Antropologové říkají, že schopnost klást si otázky, je typickou vlastností lidství, odlišuje člověka od zvířete, už batole se tím liší od opice. Nehrozí lidstvu, že se pomalu mění na masu nemyslících konzumentů? Pak by hrozil lidské populaci velký intelektuální downgrade směrem k „myšlení“ opice, která než aby řešila problém, odchází raději zabývat se něčím jiným. Zdá se mi, že lidská společnost, opilá pokročilými technologiemi, ztrácí schopnost se tázat. Zabývat se velkými otázkami po smyslu své existence, po Bohu a po věčnosti. Místo toho se její myšlení stále drobí na úvahy o zbytečnostech či dokonce o výmyslech.
Poukážeme na ten obrovský a stále narůstající zájem o konspirační teorie, kterých je plný internet. (Léky a očkování, nové choroby, čipy, identifikační kódy, platební karty, telefonní sítě, politika, antikrist, UFO...) Konspirace jsou typickým zastíracím manévrem, který má lidi odvést od vyššího myšlení k zahlcení mozku fikcemi - tj. plní spíše funkci otupující zábavy a touhy po vzrušení, než aby vedlo k uvažování. Tajemství bylo vyměno za mělké záhady a hádanky. Konspirátoři vás nezavedou k hlubokému přemýšlení, nenutí vás obstarávat si data, ověřovat a prověřovat - prostě vám vše naservírují hotové a připravené na podnose: Tady to máš, věř tomu a spolkni to. Má zdravě křesťansky věřící člověk o takové věci zájem? Asi sotva. Může se takovými ubohostmi zaměstnávat ten, kdo řeší věčné otázky týkající se Boha, spásy, věčného života duše? Takový člověk přece nemá čas ani energii zabývat se tak povrchními a často evidentně pomatenými či lživými nesmysly.
I když je na blábolení konspirátorů občas nějaké to zrnko pravdy, co proti zlu chtějí aktivisté dělat? Demonstrovat? Sepisovat petici? Křičet na náměstích? Škodit těm, co si myslí něco jiného? Hrozit teroristickými činy? Jediné skutečné řešení je vysmíváno nebo zcela ignorováno. Chceš účinně bojovat proti postupu zla? Přestaň hřešit. Žij dle Božích přikázání. Služ Bohu. Přijmi od Církve pečeť. (O tom viz níže.) Hledej pokoj pro své srdce. „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“ (Sv. Serafim Sarovský)

Povrchní a intelektuálně méněcenné problémy (které často dokonce vůbec neexistují) snadno odvádějí loď naší mysli na mělčinu či spíše ke ztroskotání na útesech. Naši mysl však chce Pán vést na hlubinu řešení opravdových a spásonosných otázek.

* * *

Ideologie osvícenství otevřela slavobránu bránu k odvrácení od Krista a k holdování hříchu a zároveň k vědecko-technickému bádání a pokroku. Démoni začali učit lidi, jak jim otevřít bránu do tohoto světa. Vědci dostali tenkrát od ideologů pokroku hlavní zadání: dokázat, že k vysvětlení vzniku světa a života není idea Božského Stvořitele nevyhnutelně potřebná. Lidský génius se prý Bohu vyrovná. Boha není lidstvu zapotřebí. „Bůh je mrtev,“ tvrdí Nietzsche, tragická postava novověku. Není divu, že antikristova pečeť je vetkána do celého technického pokroku. Jedna z prvních moderních zbraní, kulomet Maxim (doposavad nevídaně produktivní v zabíjení lidí) střílel 666 kulek za minutu (klidně mohl střílet třeba 665, ale…) Programátoři IT se při práci neobejdou bez používání kódu 666. Obslužným programům periferních zařízení počítače se oficiálně říká ovladače, ale v jazyce programátorů se nazývají démoni. Významné objevy byly lidstvu předány skrze sny: Mendělejevovi periodická tabulka prvků, N. Teslovi (synu pravoslavného kněze, kterého otec proklel) princip třífázového střídavého proudu, Bohrovi model atomu, Einsteinovi a dal. Zda je nový objev významně užitečný pro otvírání propastné studny, poznáváme podle Nobelovy ceny. Je nabíledni, že jedním z velkých (přiznaných či nepřiznaných, vědomých či nevědomých) cílů vědecko-technického pokroku vždy bylo otevření propastné studně.

»Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.« (Zjev 9,1)



Freska s ikonou výjevu ze Zjevení sv. Jana: otevření propastné studny. (Athos, monastýr Dionisiat)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Tento duchovní dým způsobuje, že dnes nic není jasné. Vše je vykládáno různě. Všude chaos myšlenek. Směsice tezí a antitezí. Vše je podrobeno diskusi a kritice. Nic není pevné, vše bylo zpochybněno. Všechno může znamenat cokoliv.

»Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjev 9,3)

Jaké můžeme pozorovat následky otevření oné pekelné studně v oblasti mravnosti lidstva? Obrovský nárůst vášní, hříchu a zvráceností v takové míře, že jsme si to ještě před třiceti lety neuměli ani představit. Duchové vášní - to jsou ta duchovní sarančata, kobylky s jedem štíra a bodavý hmyz, který vylezl z jícnu bezedné studnice. (Sv. Ondřej Caesarijský) Berou lidem klid, ba samotnou schopnost uklidnit se, dojít pokoje.

»Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka. V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.«

Vášně jsou jako jed v duši, pálí ji, trýzní ji a rozdrážděné tužby ji dohánějí k šílenství. Člověk už neví, co si počít, aby byl uspokojen. (Co takhle zkusit to muž s mužem, třeba by nám to pomohlo cítit se líp; nebo co kdybychom si změnili pohlaví? Dnes se jich prý počítá skoro stovka... A co místo rodiny celá skupina?) Duše pak prahne po dalších a dalších hříších a „netradičních“ orientacích a praktikách, a nemá to konec. Nemocná duše požaduje víc a víc vzrušení - cítit se ještě lépe, cítit více a déle; co stačilo na počátku, za chvíli nestačí a je potřeba zvýšit dávku (vášně jsou v tomto ohledu jako droga). Nebo jiný rozměr tohoto jevu: lidé potřebují vyšší a vyšší dávky „adrenalinu“, jindy se mladí lidé sebepoškozují, aby mohli vůbec něco pocítit nebo aby si jich někdo všiml. Společným jmenovatelem toho všeho je neuspokojenost. Probuzená žízeň po hříchu nemůže být nasycena. Neschopnost dosáhnout klidu a vnitřního míru se překlopí do dychtění po neklidu. Z vnitřní duševní bolesti překročí lidé všechny hranice. Z únavy si pak budou přát už mít jen pokoj, ale ne živý občerstvující pokoj, který vůbec neznají. Ale mrtvolný pokoj, jaký mají nebožtíci v hrobě, raději nic necítit, než ta trýzeň duševní bolesti rozdrážděná vášněmi. Ale jakýkoliv pokoj, odpočinutí a smíření se jejich rozbolavěným a tlejícím duším vyhne.

»Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.« (Zjev 9,8)

Tato duchovní sarančata mají schopnost ovládnout a svádět lidské duše k hříchu a zároveň je trhat na kusy (koruny na hlavách, vlasy žen a zuby lva). To vše mohou páchat jen s lidmi, kteří se nenaučili žít podle Božího zákona. Pět měsíců se budou lidé hryzat bolestí od vášní. Číslo pět - to je tajemství. V některých jazycích, počínaje řečtinou, je pojem vášeň synonymem pojmu utrpení. Už v antickém myšlení byla touha spojována s trýzní. Pět měsíců utrpení od hříšných vášní je antitezí k pěti ranám Pána Ježíše na kříži. Je to podobenství - lidé si zvolili opačnou cestu, než je následování Krista. Místo přijetí Kristova kříže a jeho patera utrpení, které na sebe vzal za nás, si lidé vybrali sami trpět pekelnou paterou bolestí. Nechtěli, aby jejich hříchy nesl Kristus, rozhodli se nést ji sami. Nechtěli spásu, chtějí se trápit. Zavrhli ráj a vybrali si peklo. Odmítli Krista, dostanou antikrista. Chtěli být chytří, ale udělali ze sebe blázny.

Jakmile se otevřou bariéry mezi tímto světem a démonickým prostorem (a je to evidentně možno činit i za pomoci fyzikálních metod - těch, které ničí hmotu, ze které je učiněn svět, v její podstatě), pak už nic nebrání nečistému duchovnímu hmyzu, Kristem vyhnanému do podsvětí, aby přelézal sem do našeho světa zpět. (Mimochodem, ti, kterým se ukázali démoni vášní, často popisují jejich odpornou hmyzí podobu. Proto se duchovně zdravý člověk intuitivně štítí hmyzu, stejně jako hadů. Dnešní tlak, vyvíjený na změnu lidské intuice, aby se lidé začali živit hmyzem, kvůli bohatému obsahu proteinů, je z duchovně-etického hlediska strašidelný.)

* * *

Už v době Starého zákona byly nálety sarančat považovány za trest shůry seslaný za nevěrnost Božího lidu. Zachovával-li lid Boží zákony, kobylky, ani jiní nepřátelé mu nemohli škodit. (Exod 10,13-15; Joel 2,1-11 a 11)

»Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.« (Zjev 9,10-11)

Pancíře kobylek - to je fosforeskující ocelový lesk, typický pro exoskelet některého hmyzu, který se shromažďuje na mršinách a na hnoji (tak je to vyobrazeno na některých ikonách). Tím se vyjadřuje, že kobylky jsou nositeli nejhnusnější nečistoty, a zároveň nezranitelnost tohoto duchovního hmyzu jakýmkoliv lidským vynálezem. Hluk jejich křídel paralyzuje duši lidí (tento „dupot koňských kopyt“ je někdy slyšet a doprovází přítomnost démonů; čteme o tom v životech svatých a je to známo i ze současného církevního života). Žihadla jsou obrazem duchovní jedovatosti vášní, kterou tito démoni umrtvují lidské duše.

Jak vyplývá z apokalypsy, jsou tato duchovní sarančata jakýmsi vojskem ďáblovým a mimo Církev, kde se uděluje věřícím Boží pečeť, jsou lidé vůči tomuto vojsku zcela bezbranní. Jedině Boží pečeť může uchránit člověka před tímto druhem kobylek. Touto pečetí je jednak myropomazání, a dále každé znamení kříže (písmeno tau), které se lidem v Církvi uděluje - kněžským požehnáním, pomazáním a každým pokřižováním se - tím vším, je-li přijímáno uvědoměle, s vírou a upřímně, se udržuje Boží pečeť na lidu Kristově. Pomazání se přijímá ve znaku kříže především na hlavě, která je sídlem rozumu a myšlení. Jestliže tuto pečeť opravdově přijímáme, znamená to, že myšlenky člověka jsou pomazány vírou. To znamená, že v konečném důsledku je to křesťanstvím zformovaný způsob našeho myšlení, co je tou nezcizitelnou pečetí, kterou vidí andělé.

Samozřejmě, ne každý, kdo se formálně počítá mezi členy Církve, je v Božích očích součástí Církve. Sv. Cyril Alexandrijský říká: Jestliže jsi pokrytec, pak i kdyby tě kněz křtil, Duch Svatý tě nekřtí. Sv. Serafim hovořil o těch, kteří zde na zemi v církvi sice přijímají svaté Tajiny, ale na nebi jsou považováni za nepřijímající. Nicméně víme, že ona tajemná neviditelná Církev, pravé shromáždění Božího lidu, jehož počet a hranice zná jedině Bůh a jeho andělé, se nalézá někde uvnitř hranic kanonické pravoslavné církve. (Osipov)

Bez křtu je člověk otevřen působení ďábla. Ale ještě víc než nepokřtěný a nevěřící, je ďáblu otevřen pouhý formální člen církve - ten, kdo všechno potřebné ví, vše potřebné od ní dostal, byl plně vyzbrojen proti ďáblu, ale kvůli nedbalosti, lhostejnosti, nezájmu či světským lákadlům nepoužívá, co mu Kristus svěřil, tak, jak se od něj očekávalo. Od takových může Církev v dobách zkoušky čekat to nejhorší. Vzpomeňme na bolševickou revoluci - v čele nejzuřivějších nepřátel církve stáli bývalí bohoslovci, seminaristé apod. Bolševičtí atheisté - to byli všichni odpadlíci od víry. Takové lidi ďábel nejvíce pokouší - ty jsou pro něj drahocennou kořistí vyrvanou přímo z Církve. Ti pak v jeho rukách nejurputněji bojují proti Bohu. (Cosi jako janičáři v dobách tureckého jha.)



Hinduistický bůh Šiva, bůh - ničitel před budovou CERNu. Předvádí svůj tanec, aby zničil tento vesmír, resp. naši realitu. Proč mají tuto sochu démona zmaru a smrti fyzikové před svou největší laboratoří, kde se zabývají právě překonáváním hranic stvoření, napodobením tzv. černých děr? Líbí se jim ten symbolismus? Šiva je zobrazován, jak tančí svůj tanec smrti, zkázy a ničení, což si fyzikové vykládají jako rozbíjení atomů na subatomární částice. Všimněte si lidské postavičky, ležící dole pod Šivou a drcené jeho nohou. Na jeho čelence bývá často lidská lebka. S nějakým soucitem od této bytosti rozhodně nepočítejme. Kruh kolem něj představuje vše pohlcující (pekelný?) oheň. Zajímavá je také iterpretace tohoto kosmického tance, který prý sjednocuje protiklady ve vesmíru (ale vykládá se to také jako „sjednocování různých vesmírů“ - např. démonických prostorů s naším?), a tím vyvolává jeho zánik; tanec se prý odehrává ve středu vesmíru, v lidském srdci.

Dvoumetrová socha tančícího Šivy byla odhalena v CERNu Evropském středisku pro výzkum částicové fyziky v Ženevě v roce 2004. Sochu, symbolizující Šivův vesmírný tanec stvoření a ničení, věnovala CERNu indická vláda na oslavu dlouhého spojení výzkumného centra s Indií. Speciální deska vedle sochy Šivy vysvětluje metaforu Šivova kosmického tance s citáty fyzika Fritjofa Capry: Před stovkami let vytvořili indičtí umělci vizuální obrazy tančících Šivů v nádherné sérii bronzů. V naší době fyzici používali nejpokročilejší technologii k zobrazení vzorů kosmického tance. Metafora kosmického tance tak sjednocuje starověkou mytologii, náboženské umění a moderní fyziku.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Zde už můžeme vidět příznaky - projevy této pečeti, kterou člověk nosí. Bývá viditelné i lidskému vnímání, jestli člověk v sobě nosí Jméno Boží, jestli v něm přebývá pamatování na Boha. To je ta pečeť. Změna myšlení. A můžeme vidět na lidech svýma vlastníma očima, má-li pečeť, nebo nemá-li pečeť. Jestli žije dle Božího zákona, nebo žije-li podle zákona tohoto světa.

* * *

»Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.« (Zjev 9,11)

Komu připravují kobylky cestu, kdo je jejich pánem a ony jsou jeho vojskem? Anděl propasti, spoutaný na nejhlubším místě podsvětí. Sv. Jan ho jmenuje: Abaddon = smrt, ničení. (Job 28,22; 26,6; Přísl 15,11) Sám nemůže přímo působit v tomto světě, protože je spoutaný dole. Působí nepřímo, svým duchovním vlivem, inspirací, nabídkou svých služeb, svým: „Račte si přát?“ A po něm ho následují jeho démoni. Když Kristus řekl na kříži: „Dokonáno jest,“ jsou démoni uzavřeni vně tohoto světa a jejich působení zde je omezeno - až do doby Antikrista. Ta začíná tím, že člověk sem vpustí démony zpět - a to za pomoci technologií a vynálezů, k nimž jej inspirují nečistí duchové zpoza zavřené brány. (Sv. Kosma Aitolský to prorocky předviděl a označil naše technologie za „dar antikristův“ a nás za „nešťastné lidi, kteří tráví svůj život v pohodlí“.)

Démonové se sem k nám sami dostat nemohou, a tak naučili člověka, jak jim on sám může otevřít tu Kristem zavřenou bránu do tohoto světa. A člověk to udělá. Proč? Z neposlušnosti, pýchy, vzpoury a zvědavosti. Domýšlivá zvědavost Evy se replikuje do vzpurné a pyšné zvědavosti vědců.
Člověk odvracející se od Boha nemůže jinak: efekt pandořiny skříňky. Tento druh zvědavosti měl tenkrát i dnes stejný účinek - vpouští do světa zlo. Pandořinu skříňku otevírají vědci, kteří nemají bázeň Boží, revolucionáři, kteří pak utopí společnost v krvi apod. Pandořinu skříňku neradno otevírat. Všichni to vědí, ale kdo nemá zbožnost, prostě neodolá.
Vědecký pokrok vedený v bezbožném duchu dal démonickému světu první věc, kterou potřebuje od člověka, aby sem vojsko ďáblovo mohlo vtrhnout. Současně s touto „technickou“ pomocí potřebují démoni od člověka, aby jim svými hříchy udělil právo páchat zde zlo. Obojí už zřejmě získali.

O příchodu této doby rozhodnou sami lidé svou špatností. (Sv. Ignatij Brjančaninov) Cesta hříchu, kterou si lidé bez Boží pečeti zvolili, je cestou smrti. A to smrti tělesné i záhuby duchovní. Tuto pravdu zjevuje lidem Janova Apokalypsa. Po této cestě kráčí vše, co se protiví Božím zákonům, Kristovu zákonu lásky a jeho dílu spásy člověka. Vše, co lidé konají bez Boha (natož proti Bohu), je spěcháním po cestě smrti k jejímu cíli.

* * *

V tomto zamyšlení jsme kritizovali materialistickou vědu, její neovladatelnou zvědavost a její zkažené poznání. V Písmu je považována za „čarování“. (Zjevení Janovo 9,21) Čarování je Bohem zakázáno, jako cosi démonického. Rozum, na kterém není pečeť víry, je vždy postižen démonickou pečetí, a čím bystřejší takový rozum je, tím více je démonický. Ne každá věda je však bezbožným čarováním. Skutečné vědě Církev nebrání ani ji nekritizuje. Je mnoho pravoslavných vědců, kterým věda vůbec nebrání ve víře, dokonce mezi oběma nespatřují žádný antagonismus, který nám podsouvají proklamátoři atheismu. Naopak víra zbožných myslitelů se s vědeckým myšlením výborně doplňuje. Záleží tedy na vnitřních předpokladech, které formují lidské myšlení. Tím bych se rád zabýval v příštím příspěvku.





Zobrazit příspěvek č. 1392 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2023
Ohlédnutí za Tomášovou nedělí

Náčrt duchovního pohledu na vědu a poznání

Na začátek tohoto přemýšlení se vrátíme k tématu Tomášovy neděle. (Jan 20,19-29) Tomáš ve skutečnosti nekolísal ve víře ani v lásce k Bohu, ale zároveň jeho víra nebyla slepá - chtěl se nechat přesvědčit. Chtěl vidět to, co bylo dáno vidět ostatním apoštolům, kteří na vlastní oči spatřili vzkříšeného Krista. Tomáš miloval Krista (po Janovi) snad nejvíce z ostatních apoštolů. Svědčí o tom jeho slova, která pronesl, když se dozvěděl, že Pán hodlá přijít do Jerusalema, kde se ho chystali zabít. Ta slova nám cituje Janovo evangelium, zatímco ostatní učedníci se pokoušeli Pána Ježíše od jeho úmyslu odvrátit: Tomáš tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ (Jan 11,16)

Tomáš potřeboval spatřit na vlastní oči Vzkříšeného už jen proto, že chápal - vstal-li Kristus z mrtvých, bude potřeba jít s touto zprávou do celého světa. A v dalekých krajích bude hlásat zmrtvýchvstání a bude svou zvěst stavět na osobním svědectví. A co jim odpoví, až se ho zeptají: „A ty jsi opravdu sám viděl Pána vzkříšeného, jak nám o tom kážeš?“ Může jim snad říci: „Ne sám jsem to neviděl, ale vyprávěli mi o tom?“ To by asi nebylo moc důvěryhodné podpoření tak ohromující a převratné zvěsti, kterou jim přinesl.

Tomášovi Bůh dopřál, aby se přesvědčil, a dovolil mu více než ostatním apoštolům - vložit prst a ruku do Kristových ran. Toužil po poznání, ale zároveň si zachoval úctu a lásku ke Kristu. Proto mu bylo dovoleno nevídané: zkoumat podrobně to, co žádný smrtelník zkoumat nemohl. A díky Tomášovi jsme se přesvědčili i my všichni. Jeho poznání se přeneslo na celou Církev. Bez Tomáše bychom byli navždy vydáni napospas pochybnostem.

Dva významné badatele zná lidská historie:
Evu, která zkoumala a chtěla se dobrat poznání i přes Boží zákaz a pod vedením ďábla. Její bádání přineslo jí i lidstvu pád a světu prokletí.
Tomáše, který zkoumal s Kristovým svolením a jeho bádání přineslo jemu i nám velké dobro a požehnání. Utvrdilo jeho a nás všechny ve víře.

Vědci by si měli vzít za svého patrona sv. apoštola Tomáše, jemuž se nespravedlivě říká „nevěřící“ (tato Kristova jemná výtka bývá pravidelně vytrhována z kontextu evangelia, jako by Tomáš ztratil na čas víru v Boha; skutečně nevěřícího člověka by totiž ani zázrak ani dotyk nepřesvědčil, na chvíli by ho snad ohromil, ale po nějaké době by už začal pochybovat, jestli se to opravdu stalo, zda se mu to nezdálo, jestli to nebyl jen přirozený úkaz apod. Proto Pán nikdy nikoho nepřesvědčoval zázrakem; zjevné zázraky konal jen pro věřící). Tomáš ve skutečnosti měl velkou víru, oddanost a lásku vůči Pánu Ježíši. Vědci a badatelé by si měli stále opakovat Tomášovo vyznání víry: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jan 20,28)

Bůh není nepřítelem poznávání a zkoumání, a proto nezakazuje lidem bádat (nepřízeň západní církve vůči vědcům nebyla tenkrát založena ani na Bibli ani na církevní tradici). Jenže požehnaná věda se neobejde bez víry, lásky ke Stvořiteli, bez úcty, bázně a potažmo odpovědnosti. Prvním úkolem, který by vědec měl vždy sledovat, je sledovat stopy Stvořitele v celém stvoření. Tím získá pro svou činnost duchovní úhel pohledu. Záleží na kontextu do něhož lidskou touhu po poznání zasadíme. Člověk může prahnout po poznání za každou cenu, přestoupí při tom všechny hranice (ať už Božích přikázání nebo úcty a lásky či odpovědnosti a soucitu s lidmi). Pak na sobě nesou jím dobyté poznatky pečeť ďáblovu. Nepřinášejí lidstvu dobro a jsou hříšné. A pak je tu poznání, jehož se dostává člověku s Božím požehnáním, protože získání takového poznání (ať už duchovního nebo materiálního) se děje v rámci víry, zbožnosti, úcty, pokory.

Soudobým příkladem zbožného pravoslavného vědce dnešní doby je např. Luka Simferopolský. Vynikající lékař, badatel v oblasti medicíny a zároveň biskup v pronásledované Ruské církvi. Jako doklad jeho vědecké úrovně připomeňme, že skripta o chirurgii (ohledně postupů léčení hnisajících ran), která napsal, se používají na lékařských fakultách dodnes. Při všech těch tajemstvích, které poznal o lidském těle, si zachoval vysokou zbožnost a duchovnost. Jako doklad jeho zbožnosti můžeme uvést, že mu Bůh zjevil význam modlitby a pokání na zdravotní stav člověka. Radil všem, jak je důležité pro pacienty pít svěcenou vodu. Měl s jejím působením osobní lékařskou zkušenost. Protože věděl, jak bezbožnost a hřích kazí průběh léčby (zvláště u těžkých případů), vyžadoval od svých pacientů, aby nehřešili (když přijímal pacienta k operaci, která byla vzhledem k nedostatků anestetik velice bolestivá, řekl mu: Můžete během operaci křičet, ale nesmíte klít a rouhat se - to nestrpím). Svými operacemi konal očividné zázraky.

Sv. Siluan Athonský jednou zatoužil poznat, jak je uděláno slunce. (Vypadá to, že měl duši vědce.) Kristus mu řekl: Pokoř se a poznáš nejen, jak je uděláno slunce.

Nebo opačný ale kladný příklad odpovědnosti vědce: jsou známa jména vědců, kteří se odmítli podílet se na vývoji atomové pumy nebo odstoupili od výzkumu v průběhu vývoje.

Připomeňme, že zdrojem poznání musí být především Boží zjevení. Držet se víry, Božích přikázání lásky, a pak Bůh pomůže, abychom svým bádáním poznali to, co člověku nebude škodit. Lidská poznávací schopnost se má pokořit před moudrostí Boží. Držet se v rámci hranic - které Bůh člověku položil. Především se má realizovat v bázni Boží a s motivem soucitu - tj. pomáhat člověku. Bohužel, dnes pracuje předvoj veškeré vědy především v oblasti vojenství a ve vývoji zbraní - tam teče nejvíce peněz na výzkum. Jenže každý vám řekne, že musíme zbrojit, abychom nezaostali za nepřítelem, který by jakéhokoliv náskoku ihned využil. To je ten pekelný kruh hříchu. Jak za takových okolností věřit, že by mělo lidstvo budoucnost?

* * *

„Čím více je bohatství bez Boha, tím více je chudoby. Čím více je poznání bez Boha, tím větší je prázdnota člověka. Jen Bůh činí člověka sytým, bohatým a moudrým, svět bez Boha však rodí chudáky a hlupáky.“ (Svt. Nikolaj Velimirovič)

Satan vede lidské myšlení tak, aby překračovalo dovolené hranice. Podobně jako konzumní způsob života, exploatace zdrojů vedou civilizaci do záhuby, tak stejný duch exploatace panuje i v oblasti vědy a vede lidstvo do záhuby, protože tajemství, která ukořistilo, mu nepatří do rukou. Neumí s nimi zacházet a není v oblasti mravní ve stavu, v němž by s nimi dokázal nakládat, aby mu tyto poznatky neškodily. A co je ještě hrozivější - duchovní souvislosti odhalených tajemství stvoření vědcům úplně unikají (zvláště pokud jsou to materialisté). A nedají si ani poradit, neuznávají žádnou duchovní autoritu nad sebou a nad svým bádáním. Marné jsou pak výstrahy, které Bůh dává skrze svaté Písmo nebo svaté Otce či skrze zdravý rozum. Kdyby jim někdo řekl, že svou pilnou prací otevírají bránu do tohoto světa celým armádám démonů, budou na něj hledět jako na blázna. Je smutné, že ani ekologická katastrofa, kterou hloupý člověk způsobil svým pokrokem a nesprávným kořistnickým myšlením, nedokáže lidstvo varovat a přimět k pokoře.

* * *

Proč se to všechno vydalo nejhorší možnou cestou? Asi nás někdo na tuto cestu nenápadně a pod zdáním dobra lstivě uvedl (v jedné písničce se zpívá: když tenkrát před léty začaly lítat rakety, zdálo se to bejt jako docela dobrej nápad). Nad lidstvem panuje přízrak, který vytvářejí lidské mysli choré hříchem. Říká se mu ideologie. Má spoustu hlav jako apokalyptický drak, každá je ideologicky jiná, ale všechny hlavy chtějí to samé - zotročit člověka. Proniká všude: do vědy i do církví, do firem i škol i na obrazovky a do lidských domovů a meziidských vztahů. Právě na ovládnutí člověka ideologiemi poukazoval Pán Ježíš slovy: „přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.“ (Mat 10,35-36) „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.“ (Mar 13,12)

Ideologie se plete do všeho. Je to takový světapán, který mocí hříchu (resp. ďábla) vládne nad lidskou společností a znásilňuje svobodné lidské uvažování. Činí si služku z náboženství, resp. z víry, i z vědy, z jakékoliv discipliny, ze všech oborů lidského myšlení a lidských činností a z jakéhokoliv lidského poznání. Vše deformuje, manipuluje a z lidí dělá blázny, kteří pak prožívají své životy, snahy a cíle v iluzorním světě. Ideologie jako rakovina proroste a pokřiví každý obor lidské činnosti a lidského myšlení: ekologii, vztahy (gender), lidskou přirozenost, práci i kulturu i vědu. A k tomu je všechno dnes otráveno ideologií politické korektnosti.

Nejdřív tento had uštknul svým jedem církevní společenství a víru. Kolik křesťanů myslí, žije a chová se skutečně křesťansky? Takové křesťany, kteří ztratili svou slanost (Mat 5,13) (tj. jsou křesťany jen formálně), prohlašuje sv. Ignatij Brjančaninov za „nejhorší monstrum“ na zemi. Západní církev ve středověku žehnala zabíjení a dobyvačným válkám, světila zbraně a vrhala se do útoku s voláním „Bůh to chce!“ (křižáci). Nyní se úplně stejně začala chovat i početně největší ze světových pravoslavných církvích. A jejím ovečkám to - jak se zdá - ani moc nevadí. Hlava církve hlásá válku, kazatelé a teologové ospravedlňují vraždění... (Jak to neuvěřitelně výstižně zpívá v básnickém podobenství Karel Kryl v jedné písničce.) Místo Evangelia a víry se hlásá nacionalistická ideologie. Bylo by zcela pošetilé doufat, že taková církev má ještě vnitřní síly bojovat proti antikristu, spíše jej už vítá.

I věda se dávno změnila ve služku ideologie. Od dob francouzských osvícenců dostává zadání, co je zrovna potřeba vědecky dokázat, a toto zadání plní. Hlavním zadáním byla válka proti Bohu. Už dávno to není jen touha po poznání, ani touha po svobodném naplnění lidské potřeby hledat pravdu. Materialistickou ideologií indoktrinovaní vědci pracují ve službách změny společenského paradigmatu. Technologický pokrok je tu spíše vedlejším produktem a pákou, kterou je lidstvo odtrhováno od Boha. Za pohodlí a za technologie, které ho dokážou zajistit, obětují současníci všechno. Jakási feministka si už na začátku 20. století povzdychla, že americké ženy by klidně vyměnily volební právo za elektrickou pračku.


Ve Wuhanu vědci stále pilně pracují. Čím asi tentokrát pomohou lidstvu?

 
Oficiální věda není omezena morálkou, vědci se neřídí žádným věrohodným mravním kodexem (tj. kodexem, který se neohýbá podle momentálních potřeb a dobových požadavků, který není vymyšlen chybujícími lidmi čili je božského původu). A proto nemůžeme čekat od takového vědeckého systému a jeho pracovníků žádnou odpovědnost.

Ovoce takto přesměrovaného zaměření lidské touhy po poznání je hrozné. Ať už výslovně či skrytě se stala věda falešným učením, které má dokázat neexistenci Boží. V tom sice osvícenská věda utrpěla naprostou porážku, tak flexibilně změnila cíl a lstivě dnes jakoby dokazuje neprokazatelnost Boží existence a v moderní formě: nepotřebnost Stvořitele. Lstivě to osvícenci prohlásili za osvobození člověka a všemi prý vytouženou dovolenost hříchu a vášní. Tak vede lidi k ateismu (ať už v jeho militantní formě či ve formě lhostejnosti, agnosticismu). Protože na půdě důkazů a argumentů boj proti Bohu a křesťanské víře osvícenectví prohrálo, rozhodli se ideologové vyřadit tuto disciplinu z diskuse a z oblasti vědy. Prohlásili materialistickou vědu za jedinou skutečnou vědu a otázku po Bohu za věc náboženství, kterým se věda nezabývá.

Je to všechno veliký podvod, ale věda si svými prvními technologickým výdobytky již upevnila své postavení v myšlení lidí, a tak jí to prošlo. Někteří v tom dokonce viděli vyhlášení smíření mezi náboženstvím a vědou, takové rozdělení kompetencí. Jenže pod slupkou klamného smíru probíhá dál likvidační útok na náboženství. Dnes má formu prosazení tzv. tolerance - myslí se tím dosažení celospolečenského schvalování toho nejhoršího mravního úpadku a zvrácení lidské přirozenosti, za současné kriminalizace biblického učení o hříchu kvůli jeho netolerantnosti vůči zlu a hříchu. Jakmile bude zvrácení lidské přirozenosti celospolečensky akceptováno, otevírá to prostor k dalšímu vývoji směrem k odlištění člověka - např. cestou genetických manipulací apod.

Současné pojetí vědy také strhává zrak lidí od vzhlížení vzhůru k obrácení pohledu na pozemské. Jako skot hledí člověk jen dolů, což je přímým důsledkem vnuceného materialismu. Většina vědecky získaného poznání není zaměřena na kultivaci lidského ducha, ale na pozemské pohodlí či jiné pozemské cíle (mezi něž patří bohatnutí bohatých a oloupení chudých). Odtržením lidského myšlení od hledání Boha, čili od víry, končí i zbožnost a morálka. Výsledkem je nemravnost, násilí a hřích, které jednou (brzy) učiní ze života na zemi peklo.

Magnetická a opojná moc vědecky dobytých technologií a bezbožného poznání je hezky vidět na národech, které se sice ostentativně štítí všeho západního, oškliví si západní rozklad, bezbožnost a zkaženost, ale každý tam chce mít iPhone, hrát počítačové hry a konzumovat výdobytky jako lidé na západě. Proklamují odpor vůči západu, ale zároveň prahnou po jeho hnusných vymoženostech. Kritizují západní bezbožnost, ale nechápou, že spolu s jeho výdobytky se napájejí tím samým bezbožným duchem. Tato pokrytecká morálka zmítá např. Ruskem už od dob cara Petra Velikého.
Mimochodem nečiňme si iluze o realističnosti té sebechvály, která se skanduje na Rusi. Ve zbožné pravoslavné Moskvě letos přišly na Paschu(!) pouhá dvě procenta obyvatelstva; v ateistických Čechách přijde v ateistickém krajském městě na Paschu pravoslavných věřících dvakrát více než ve slavné pravoslavné Moskvě (v relativních číslech, tj. procentuálně). Ty plné ruské chrámy jsou plné jen proto, že jich tam vzhledem k počtu obyvatel mají málo. Čili ta pověstná ruská vychloubačnost je zase jen další lží, čili výsledkem působení stejného antikristovského ducha, který kazí stejně tak západ jako východ.
* * *

Poznání získané bez zbožnosti je poznání satanské - ďábel zná taková tajemství stvoření, že si je ani neumíme představit (konec konců, byl u toho, když Bůh tvořil svět), a přesto je zlý a všechno, co ví a umí, používá jen ke zlu. Poznání, které se omezuje jen na materiální sféru je falešné, protože je neúplné. Duchovní věci jsou mnohem významnější než materiální. Lidé jsou podváděni a poznání, jehož se dopídili, je silně zkreslené.

Kde je ta hranice, kterou je zakázáno překračovat a za kterou už má být ctěna nepřístupnost a nedotknutelnost Božího tajemství? Za kterou začíná věda bez bázně Boží, věda nepřátelská Bohu, drzá a vyzývající Nejvyššího? Věda jako následování Babylonské věže, která přináší lidem neštěstí, posedlost zlými duchy? Babyloňané podle jedné prastaré tradice stříleli do nebe šípy s falešnou nadějí zasáhnout Boha a sestřelit jej s nebes. Dnes se stejně zlou pošetilostí si podobně počíná materialistická věda vedená osvícenskou ideologií zla. Shrňme tedy to, co zde již bylo řečeno, abychom souhrnně definovali tázanou hranici. Tato hranice vede někde v oblasti Bohem zjevené křesťanské morálky a mravnosti. Za hranicí je zřejmě věda, která není motivována vírou, úctou a soucitem.

Nejsem příznivcem ostrých čar, které černobíle jednoznačně oddělují a vyhodnocují lidské jednání. Takové hodnocení přenechejme Bohu. Některé objevy učiněné bez kladných morálních motivů, bez víry a úmyslu pomáhat, ale třeba jen pro zisk, mohou být snad očištěny, jsou-li nakonec použity např. k léčení nemocných a hojení utrpení. Nepochybně však prolamuje řečenou hranici věda, při níž jsou překračovaná Boží přikázání, a to i nepřímo - čili vynálezy určené od samého počátku k zabíjení či působení škody lidem (taková věda je v Apokalypse nazývána čarováním). Daleko za hranicí je věda, která zkoumá ze zvědavosti, jak získat moc nad stvořením (to je totiž v podstatě magie). A nejdále za hranicemi je veškeré bádání vedené s úmyslem bojovat proti Bohu či odvádět lidi od Boha. To je totiž největší zlo, které je možné na lidech napáchat. Hrozná jsou slova, která o tom pravil Ježíš Kristus: „Kdokoli by svedl (pohoršil) jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli svodům (pohoršením)! Svody (pohoršení) sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého svedení (pohoršení) přichází.“ (Mluví se zde o svodech nejen k hříchu, ale i o odvádění od víry; slovo „hřích“ vložili do textu čeští překladatelé Bible21: Mat 18,6-7)

Vědě jsme vděčni za mnohé, např. v oblasti medicíny. Nechtěl bych šmahem obecně zatracovat vědeckou práci ani vědy přírodní. Např. umění a objevy lékařů byly ze strany východní církve vždy žehnány. Jakmile se však uvažování vědců začne pyšně vzpínat proti Božímu řádu a slibovat lidem prolomení Božích ustanovení, nesmrtelnost či nepřirozené změny v genomu, či pohodlný a perspektivní blahobyt bez Boha, a vědci se rozhodnou zneužít své autority k vyzývání lidí, aby se nestarali o spásu své duše, připadá nám to jako lež a klam. Taková věda pak chce znetvoření či v posledku odlidštění člověka, čímž je veden další z útoků na Boha. Co si myslíme o konečných cílech tohoto démonického proudu vědy? Ve zkratce: odlidštění člověka, oddělení od Boha, a otevírání bran do démonických duchovních světů.

Z našeho pohledu je samotný pojem „materialistická věda“ vlastně oxymóron. Pokud tedy považujeme vědu za nějaký vzlet lidského ducha a ne za kdejaké pokusnictví či magii. Skutečná věda, tj. věda v pravém smyslu tohoto slova, nemůže být omezena materialismem. Věda je přece poznávání pravdy. Co má materialismus společného s pravdou? Vždyť materialismus prostě ignoruje většinu okolní reality, resp. jsoucna. Věda by měla znamenat víc poznání, ale materialismu toto poznaní předem omezuje. Poté, co si necháte vypíchnout jedno oko, přece nebudete vidět líp.

* * *

Vidíme teď před sebou, co s člověkem učinil hřích. Velká část těch nejlepších sil a schopností, kterými obdařil Stvořitel lidskou duši, pracuje v oblasti armády - čili na vynalézání stále propracovanějších a sofistikovanějších zbraní na zabíjení. A nelze jinak, jinak nás nepřítel tajně předstihne a zničí, že? Další obrovská část mentálních sil lidstva pracuje na pokroku pro lidské pohodlí a blahobyt, což znamená vynalézání toho, co člověk nepotřebuje, a ničení životního prostředí. Míra plýtvání přírodními zdroji je naprosto neuvěřitelná. Balení prakticky všech výrobků do jednorázově použitých plastů! Pyramidy odpadků. Znečišťování řek a moří. Otrávená voda, otrávený vzduch, otrávená půda. Umí si někdo představit, že by tento pokrok byl správný, dobrý, člověku prospěšný? Vybíjení živočichů - lovem či chemickým ošetřování polí. Skoro století splachujeme záchody nejlepší pitnou vodou a nyní s překvapením zjišťujeme, že jsme vyčerpali podstatnou část podzemních rezervoárů. Ve třetím světě nemají lidé co pít. Zdejší lidé vydělávají své peníze výrobou nepotřebných věcí nebo zbytečnou činností. Společnost se stává zajatcem agresivních způsobů zábavy, lidé prožívají své životy v ohlupující marnosti, podvědomě či vědomě to vědí, roste frustrace a pocity zbytečnosti, a pak se divíme , že roste mezilidské násilí (nebo v lepším případě ordinace psychiatrů). Takhle zmrzačil naše mysli hřích. Připravil lidské plemeno o rozum, postavil lidi proti sobě, ochromil víru, a přivádí lidstvo k jeho konci. A čím více toho vědci bez Boha vynaleznou, tím rychleji se jen blíží konec.

Sv. Kosma Aitolský praví: Až toho všeho (tj. technologického pokroku) nešťastní lidé dosáhnou, stráví svůj život v pohodlí a nebudou vědět, že je to všechno jen klam antikristův.

Plán Hospodinova nepřítele je jednoduchý: zbavit svět pravé víry, aby si Pán už sem na zemi neměl pro koho přijít. Všichni se zaprodají antikristu, protože je omámí debilizujícím způsobem života, který zde vytvořil, nebo kvůli beznadějné nouzi, kterou antikrist také vytvořil. Koho tu Pán pak může najít? Kdo tu zbyde, který by patřil Bohu? Satan pak bude zpupně volat Boha: „Nemáš tu nikoho svého. Všichni se dobrovolně odevzdali mně. Podle tvé vlastní spravedlnosti není tento svět tvůj, ale patří už mně. Odejdi z mého království.“ To je ďábelská logika a pro naplnění jejího cíle hraje bezbožná věda jednu z hlavních rolí. My víme, že se mu jeho plán zhroutí, ale on má silnou víru (v sebe). A tak se bude zoufale snažit až do samého konce a většinu zřejmě svede. Prorokoval to Pán, když se řečnicky tázal sám sebe: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Luk 18,8)

Myslím, že je potřeba se obávat, kdy už myšlení většiny lidstva přijme pyšné ďáblovo heslo: než být sluhou na nebi, raději budu králem v pekle.

Na pravdě tu už snad nikomu nezáleží. Vědu už pravda přestala zajímat. Více-méně byl přijat skeptický výrok Pilátův: „Co je to pravda?“ kterým ukončil hovor s Pánem Ježíšem. Co však může dobrého přinést lidem věda, která se nezajímá o pravdu a zvláště o nejvyšší pravdu? Věda bez skrupulí vytváří falza a klamy, a nic jí není svaté či nedotknutelné, dokonce ani morálních poklesků se při svých výzkumech neobává. A otázky dobra a zla, otázky odpovědnosti? To není obor vědců. A tak jsou její produkty založeny na podvodech či mylně vykládaných faktech apod. Takových usvědčených falsifikátů, zfabrikovaných dat, překroucených statistik je už spousta.
Selhala totiž i údajná odolnost oficiální vědy vůči morálním selháním samotných vědců. Jsou to lidé jako my všichni. Vedle morální a poctivých se mezi nimi vyskytují nepoctivci, ctižádostivci, lidé toužící po slávě a prahnoucí po penězích. Dnes už se na možná pozapomnělo, ale celá teorie o globálním oteplování je založena na usvědčeném podvodu a manipulaci s daty (jak bylo prezentováno v běžném denním tisku). Při pokusu prověřit závěry nejenže důkazní vzorky nebyly k nalezení, když je jiní vědci chtěli prozkoumat, ale selhala i ochrana pravdivosti a seriosnosti založená na publikování objevu v jednom ze dvou renomovaných periodik a zmanipulovaná korupcí byla i pojistka recenzovaní vědeckého článku ze strany uznávané druhé autority. Vše bylo zmanipulováno. Posléze to bylo usvědčeno natolik hlasitě, že se to nepodařilo utajit. Jenže vlak paniky z šíření klimatických změn už se rozjel, myšlení většiny už bylo zformováno, nové paradigma stihlo zakořenit, a vůle netrpět hlasy pochybujících už byla prosazena.

Teorie globálního oteplování způsobeného převážně lidskou činností má z hlediska některých klimatologů závažné trhliny a mnoho otazníků. Mluví se o tom, že lidský vliv je marginální a oteplování způsobují změny sluneční aktivity. Jindy se hovoří o tom, že ve skutečnosti se blíží doba ledová a naší starostí by spíše než, jestli se klima otepluje, mělo být, jestli se otepluje dost. To je mezi vědci častější názor, než by se mohlo dle toho, co slýcháváme v médiích, mohlo zdát. Samozřejmě, že zkorumpovaný akademický mainstream okamžitě smete tyto hypotézy se stolu, aniž by přinesl vážné protidůkazy či seriózně vyvrátil nepohodlné argumenty. (O jednom takovém procesu „vyvrácení“ jiné teorie, než je ta oficiální, si můžete přečíst v článku „Nesmyslný výzkum byl okamžitě stažen“. Ukrajinská vědkyně Valentina Zharkova, matematička/astrofyzička z Northumbrijské univerzity, s týmem dalších vědců z jiných zemí publikovala vědecký článek, že kolísání magnetického pole Slunce by mohlo řídit globální oteplování; článek byl posléze stažen, což vyvolalo protesty většiny autorů.)

V přednášce jednoho celoživotního vědeckého pracovníka (ale z jiného oboru než klimatologie) jsem slyšel, že už je to tak křiklavě obvyklý postoj „seriózní“ vědy, až se tomu smějí. Říkají, že proces prosazení nějakého názoru proti obecně rozšířenému a ideologicky akceptovanému postoji má tři fáze. V první fázi mainstream o takovém výsledku bádání prohlásí, že je to takový nesmysl, že se tím vůbec nebudou zabývat. V druhé fázi řeknou: Dobře, prostudujeme to, ale jen proto, abychom to s konečnou platností vyvrátili. Pak zjistí, že vysmíváný názor je oprávněný, a tak ve třetí fázi utrousí: Vždycky jsem si myslel, že by to tak mohlo být.

Některým se zdá, že tak nejisté učení o příčinách globálního oteplování bylo prosazeno z důvodu zajištění obrovského byznysu, který se kolem vypouštění skleníkových plynů a boje s teplotou točí. Neboť by mohlo být prosazeno jako další nástroj redistribuce majetku - tj. oškubání středních vrstev ve prospěch bohatých. Třetí variantou je zavádění nové celosvětové totality, protože hrozba klimatickou katastrofou má dost potenciálu k politickým změnám, resp. k zavedení restrikcí vůči obyvatelstvu - omezení svobody ve jménu zachování života na planetě. Zároveň je možné, že za tím není nic jiného než pár vědců na vlivných pozicích s nevalnou morálkou nebo (či současně) úmysl získat více pozornosti pro tento druh vědy (resp. dosažení většího vlivu vědců na společnost a případě získání další grantů).

Často se stává, že vyzkoumaná fakta zapadají do vícera kontextů. Jenže bývají v rámci prosazované ideologie vykládána jako důkaz jen v rámci jednoho kontextu. Fakta, která prosazovanému paradigmatu odporují, bývají potlačována. Případně jsou kariérně likvidováni vědečtí pracovníci, kteří takové „nepohodlné“ objevy učiní. Ve vědeckých kruzích (stejně jako v autoritářských režimech) panuje pozoruhodná míra totality a korupce.

Skupina českých vědců asi před deseti lety publikovala teorii o „zamrzlé evoluci“. Pro jistotu se v tom článku zdůrazňovala pravdivost evoluční teorie, ale zároveň se konstatovalo, že dle výsledků jejich výzkumu v současnosti evoluce neprobíhá a nové druhy nevznikají (změny probíhají jen v rámci svého druhu). Ten článek brzy v tichosti zmizel a všechny odkazy na něj byly vymazány.
Způsob myšlení materialistických věců, úloha ideologie apod. jsou zmíněny v našem výtažku z knihy Phillip E. Johnson: Spor o Darwina; zvláště doporučuji kapitolu 6. Vývojová řada obratlovců / Od opic k lidem; a kap. 10. Darwinistické náboženství.

Mezi vědci je jistě mnoho věřících. V dnešním agresivním vědeckém prostředí se často skrývají, aby si udrželi práci. Asi před deseti lety propustili z laboratoře jednoho oceánografa, který se přiznal, že nevěří v evoluční teorii. Bránil se poukázáním na skutečnost, že jeho světonázor nemá na jeho práci žádný vliv a nikterak se dotýká jeho vědeckých úkolů a působení v laboratoři. Obrátil se nakonec na soud, ale ani soud mu nepřiznal právo na jeho vlastní názor ohledně evoluce. Byl vyhozen z práce. Je to dosti typický příběh.

* * *

Do lidské duše byla člověku vložena touha po poznání. Zacílení této touhy je však ponecháno na lidské svobodě. Stejně tak bylo ponecháno na člověku, jaké zdroje si pro získávání poznatků zvolí. Poznání může být svaté a spasitelné, ale také hříšné a zkázonosné. Svaté je, když je zacíleno na Boha. Hříšné je, když je přesměrováno jinam, jak nám ukazuje biblický příběh o Evě a stromu poznání, k němuž přitáhl pozornost Evy had (ďábel). Stejný příběh o nezkrotné lidské touze poznávat a neukojitelné zvědavosti, které přitáhnou badatele - nemá-li zbožnost a disciplinu - k napojení na jiné zdroje poznání než žehná Bůh, se zřejmě přehrává v současných vědeckých laboratořích.

Věda morálně (a tudíž i duchovně) bloudí, když kolabuje do materialistické zvědavosti, která neuznává žádné hranice - ani lidské ani Božské - což je stále se opakující hřích Adama a Evy. Zbožný vědec si uvědomuje, že zkoumá posvátné Boží stvoření, a proto bádá v duchu klanění se Stvořiteli, má úctu před zkoumaným projevem Boží práce. To v něm nemůže nevyvolat hlubokou morální a mravní odpovědnost. Mezi zkoumaným stvořením a badatelem, který zkoumání provádí, je vztah, částečná podoba, nebo - chcete-li - mají obě strany společného jmenovatele. Obě jsou dílem stejného Stvořitele, který všechno stvořil z lásky.
Přesvědčivě to ilustrují experimenty v oblasti kvantové fyziky (která je takovou smíšenou disciplinou: někoho přivádí k víře ve Stvořitele, jinému slouží při uskutečňování zla). Pozorovaný jev se mění podle toho, jestli se někdo dívá nebo se nikdo nedívá. Pozorovatel prostě nemůže být oddělen od pozorovaného. Obě strany jsou nějak spojeny. (Týká se např. jevu kolapsu vlnové funkce elektronu.)
Zkoumá-li badatel Boží stvoření z lásky k Bohu, aby poznal její hlubiny, Bůh mu pomáhá - sám mu odkrývá svá tajemství, jako ukázal své rány Tomášovi a dokonce jej nechal do nich vsunout ruku. Jenže, co když jsou motivy badatele jiné? Zkoumá bez úcty a bez poklony i bez bázně, jen ze zvědavosti či z touhy získat více moci nad stvořením (to je ve své podstatě magie). Je nezdrženlivý, nezachovává nedotknutelnost tajemství, překračuje Stvořitelovy zákazy či přikázání. Kdo mu pomáhá? Ďábel. Jako Adamovi a Evě. Je to stále stejný příběh. A z takového bádání je utkána většina našich technologických výdobytků. A tyto technologie utvářejí ducha světa, ve kterém žijeme.

Pravá zbožná věda vede lidi k pokoře a ke vzdávání slávy Bohu. Co s námi dělá materialistická věda?Lidé si ještě nikdy nebyli tolik jisti sami sebou - svou spravedlností, svou pravdou, jako dnes. Věří ve své schopnosti, které je mají ochránit před čímkoliv. Sebedůvěra vede k pýše. A pýcha k nenávisti. A tuto nesnášenlivost vidíme triumfovat. Arogance, zloba až nenávist vůči těm, kteří mají jiný názor. Ani ve vědě ani jinde už nejde nikomu jen o to, aby přesvědčil nikoliv svou mocí a svými zbraněmi, ale přemohl jinak myslícího člověka argumenty.

Lidstvo je tím vším už dostatečně rozdivočeno, aby se v něm mohla zrodit kolektivní touha po jediném vůdci, vládci a sjednotiteli.





Zobrazit příspěvek č. 1393 jednotlivě

Administrátor --- 3. 7. 2023
Modlitby k sv. Prokopu

Akathist a služba k sv. Prokopu Sázavskému je k dispozici k stažení na download.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1394 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2023
Pozvánka na ikonografický kurz

Srdečně zveme na odborný kurz autentického pravoslavného ikonopisu

Kurz pořádáme pro všechny, kteří by si chtěli zhotovit pod odborným vedením svou vlastní ikonu (Mandylion). Pracovat se bude autentickou starobylou ikonopisnou technikou vaječné tempery.

Jedná se o tisíciletou techniku, jejíž použití při zhotovování deskové ikony je nutné k tomu, aby ikona mohla být považována za ikonu vyhovující ikonografickému kánonu. Je jen málo výtvarných technik, jimiž může vznikat kanonická ikona (kromě vaječné tempery jsou to: freska, mozaika a reliéf či řezba, email).

Vedoucí kurzu tuto techniku studovala v pravoslavných ikonografických dílnách ve světě.

Školné zahrnuje nejen výuku a asistenci při praktické tvorbě, ale i zajištění pigmentů a připravených dřevěných desek (opatřených křídovým podkladem), aby účastníci kurzu mohli ihned začít tvorbu.

Zájemci se mohou přihlásit na e-mail: ikonograf/zavinac/seznam.cz.
Přihlášky přijímáme do naplnění kapacity kurzu.
Výuka proběhne od 4. do 7. října 2023 ve společenském sále pod pravoslavným katedrálním chrámem sv. Gorazda I. na Gorazdově náměstí v Olomouci (vždy od 13.00 do 18.00 hod.).

Pozvánka



Webová stránka vedoucí kurzu Jany Baudišové




Zobrazit příspěvek č. 1395 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2023
Láska svatých apoštolů

O těch, na nichž Bůh založil svou Církev

Apoštolský sbor si Pán Ježíš sám vybral. Kromě jiného možná dbal na to, aby mezi apoštoly byly zastoupeny všechny lidské povahy, temperamenty - jemnější i ostřejší, introvertní i extrovertní, citově stabilní i nestabilní. Chtěl tím jistě ukázat, že vzájemná láska, k níž je vedl (a později Duchem Svatým ji v nich upevnil), překonává všechny lidské rozdílnosti. Kromě toho tím Pán dal najevo, že všichni lidé jsou zváni ke společenství s Bohem. Pán Ježíš si nepotrpěl na uniformitu. Neměnil osobnosti apoštolů podle nějaké jedné šablony. Každou osobnost je možno očistit a osvítit, aniž by ztratila svou jedinečnost. Dokonce si mezi apoštoly Pán přivedl i Jidáše, ačkoliv mu jistě viděl do srdce a dopředu nahlédl, jak to nejspíš dopadne. Na Jidášově příkladu Bůh ukazuje, že si přeje proměnit i lidi zlé či povahově deformované. Jidášovi dával čas, aby vybojoval ve svém srdci boj se zlem a zvolil si dobro. S každým má Bůh soucit, trpělivost, každého miluje. Podobně jako Jidáš dostal možnost vybrat si, tak Bůh dává každému člověku čas a prostor, aby ve svém srdci zvítězil nad pokušením, špatnými návyky a sklony, a přichýlil se na stranu dobra. Dokud člověk žije, Bůh čeká a dává prostor k nápravě a polepšení.

Své poslední tři roky trávil Pán Ježíš s apoštoly více času než se svou rodinou. Mnohdy dny i noci. Apoštolové byli svědky té stránky života Ježíše Krista, která byla skryta zástupům. Jim odhaloval skrytý duchovní výklad svých řečí, činů a podobenství. Oni s ním jedli, hovořili v soukromí, doprovázeli ho, starali se, aby bylo přichystáno vše, co potřeboval, organizovali zástupy, tlumočili zástupům, co Pán pravil (mikrofony, zesilovače a reproduktory ještě nebyly). Oni byli svědky všech jeho zázraků, i těch, které kromě nich nikdo neviděl (kráčení po moři, utišení bouře, vymítání běsů z Gadarenských). Viděli zblízka rozmnožení chlebů, byli u vzkříšení Lazara, stolovali s ním, když byl hostem, včetně poslední večeře a rozmluvy Getsemanské zahradě. Někteří z nich na něj směli hledět při jeho božském proměnění, či spatřit jeho krvavý pot, když se modlil před pašijovými událostmi. Byli s ním, když se radoval, i když plakal, když byl unavený, i když plný sil kázal, napomínal, utěšoval, usvědčoval nebo učil.

Apoštolům bylo dovoleno poznat Pána Ježíše tak zblízka, tak důvěrně a do takových hlubin Jeho osobnosti, že si to neumíme vůbec představit. Jak se na nich projevilo toto poznání? Láskou. Tak nesmírně si jej zamilovali, že všichni (až na Jana) pro něj zemřeli mučednickou smrtí.

Platí zde známá svatootcovská moudrost: Není možné Boha poznat a nezamilovat si ho. Jestli kdokoliv řekne, že nemiluje Pána, pak to neznamená nic jiného, než že ho ještě nepoznal. Z toho plyne: každý může dle své lásky zjistit jak hluboce poznal Ježíše Krista: z evangelia, ze života církve a z vlastní duchovní zkušenosti (v tomto pořadí).

* * *

Láska apoštolů k Ježíši Kristu se přirozeně rozlévala i na vztahy mezi apoštoly a vtiskla se jako pečeť na Tělo Církve. Má spolu s vírou zásadní vliv na utváření církevního života. Láska je předpokladem jednoty. V církvi byly vždy problémy, různé názory, ostřejší či jemnější návrhy k řešení problémů. Nejinak tomu bylo v Církvi i za svatých apoštolů. Tenkrát např. vznikl velký problém, přerůstající do vnitřního konfliktu, který se týkal způsobu, jak mají být do Církve přijímáni pohané, resp. věřící pocházející z pohanského prostředí. Do jisté doby byla Církev jen záležitostí židokřesťanů. A proto začaly padat návrhy, aby bývalý pohan, který se chce stát křesťanem, musel nejprve přijmout židovské náboženství, a pak - jako žid - by teprve mohl vstoupit do Církve. Protože neřešené různice vedou buď ke krajnímu liberalismu nebo k rozkolu, každopádně jsou vždy na úkor lásky a jednoty, apoštolové se shromáždili na sněmu, jehož výsledku pak celá Církev podřídila. Tam bylo ustanoveno nezatěžovat pohany obřady a pravidly Starého zákona a křtít je bez obřezávání a bez podrobování židovským předpisům (výjimkou byla povinnost zdržovat se smilstva, zadávených zvířat a požívání zvířecí krve).

A tak mohla v Církvi dále panovat jednomyslnost a láska. Kéž bychom to dokázali pochopit i my a řešili všechny církevní problémy a překonávali různohlasí vždy na principu lásky. Stačí letmo nahlédnout do diskusí na internetu, do církevně-mediálního prostoru, abychom uznali, že s udržením lásky v naší současné církvi máme velký problém. A konec konců válka Ruska podporovaná Ruskou pravoslavnou církví dostatečně jasně ukazuje, že v této církvi (jak na úrovni vyššího duchovenstva, tak co se týče významné části nižšího duchovenstva a věřících) už o praktické křesťanské lásce snad ani nepřemýšlejí, tak daleko se tam vzdálili od ducha svatých apoštolů - ducha lásky a nesvětskosti.

Čím více světského ducha vpustíme do církevního společenství, tím méně bude lásky a zbožnosti.

* * *

Jak jsme na tom s apoštolskou láskou dnes?

Jsou hodnoty, jejichž význam si neuvědomuje, dokud se vyskytují kolem nás a jaksi samozřejmě se s nimi každodenně setkáváme. Utvářejí prostředí našeho fyzického, mentálního nebo duchovního života. Jejich nepostradatelnost bolestně pochopíme, až když o tyto hodnoty přijdeme, když zmizí z našeho dohledu, vytratí se jako pára nad hrncem a stanou se jen teorií, ideálem, o který už nikdo ani neusiluje. Sem patří i Církev a její hodnoty. Dokud je církev vzorem křesťanských hodnot, stále je svým lidem připomíná, a velká část věřících se je alespoň snaží uskutečnit, chápeme to jako samozřejmost. Vidíme, že naše církev zůstává Církví, hlásá Kristovo učení lásky, nabízí příklady a pomáhá lidem to, co jim káže a čemu je učí, realizovat. Považovali jsme doposavad za naprostou samozřejmost, že pravoslavná církev hlásala lásku, odsuzovala útočnou válku, zabíjení apod. Jak bolestné nyní je, když zjistíme, že se toto všechno, co je obsahem našeho duševního církevního života, rozplynulo pod vnější slupkou konání obřadů a své hodnoty, které má církev hlásat, samotná církev v praxi popírá. A v konečném důsledku vlastně sama církev přestává být Církví. Zůstal jen název i organizační struktura.

Ano, mezi základní křesťanské hodnoty patří právě apoštolská láska. Důvěra v Boha a v jeho prozřetelnost. Důvěra v Krista, v něhož doufáme. Myslím, že jsme dosud oprávněně kritizovali západní středověk, kde byla církev zapojena do válek, a křesťanství bylo zneužíváno jako ideologie k politické expanzi a kolonizaci. Teď zjišťujeme, že už jsme konečně západ dohonili, a středověké západní vzory necírkevního myšlení uskutečňuje ta největší ze světových pravoslavných církví.

* * *

Shrnutí výše uvedeného: dnes jsme konfrontování s obrazem velkého ztrácení lásky a potažmo víry v nejpočetnější ze světových pravoslavných církví - a to počínaje její nejvyšší hierarchií. To je znamení doby, znamení apokalypsy. Žádní zednáři, ani čipy a kódy, ale duchovní prázdnota dosvědčená nepřítomností lásky. Jako by v církvi řídnul vzduch. Všechny další vnější znaky antikristovy pečeti jsou druhotné a předchází je právě přijetí světského ducha, absence lásky a nemravnost, která zasahuje od oblastí všech Božích přikázání. Když vyženeme Božího Ducha z našeho myšlení, trůn dlouho prázdný nebude. Ten bolestně duchamorný světský duch - v mysli, v srdci a ve skutcích, to jsou ty tři šestky. Ty tři ďáblovy znaky tvoří duchovní podstatu současné ruské války, která není ani svatá, ani obranná, ale slouží ďáblu.

Někteří z nás tak vášnivě sledují, co zrovna dělá antikrist, co chystá a kam všude už se dostal svým vlivem, že kvůli tomu zapomněli na Boha. Kolik videopořadů nebo příspěvků na sociálních sítích církevní lidé produkují na téma antikrist, církevní politika, čipy, kódy, očkování, znamení šelmy! Nespočet. Kolik kázání či přednášek na tato téma je na internetu! Přehršel. A naopak - kolik toho církev (jako celek) publikuje na témata: očištění od vášní, duchovního výstupu, lásky, trpělivosti a dalších základních pilířů naší víry, či ctností? Určitě je to hluboko podpoloviční podíl z toho všeho církevního nebo pseudocírkevního, co se chrlí do internetu. Vynakládají současní pastýři veškeré své úsilí, aby učili věřící, jak dosáhnout pravé lásky? A jak vedou Bohem jim svěřené lidi, aby si uvědomili své hříchy? Přijde Pascha a mysl většiny pravoslavných je pravidelně zaměstnána především tím, jestli sestoupil oheň v Jerusalemě. Na vrchol Velkého půstu, na kajícné bohoslužby strastného týdne nepřijde tolik lidí, kolik pak v sobotu zvěstuje svými mobily o blahodatném ohni sestoupivším v Chrámu Božího hrobu. Mnoho našich bratrů si nekoupí pravoslavnou knížku, pokud se tam nepíše o konci světa, či tam nejsou proroctví o příchodu antikrista. Jiné zajímá zase jen to, jaké jsou bolesti a nemoci církve. Není právě toto součást antikristových plánů, jak ochromit církev?

To, co se děje s Ruskem, nám ukazuje, jak pokřivená a deformovaná je naše víra. Nejen v Rusku - to jen ta špice, předvoj, - ale do jisté míry všude. Jak málo je lásky a pokání, málo bohopoznání ale o to více namyšlenosti s sebespokojenosti (my jsme pravoslavní a kdo je víc). Jestli se rychle nevzpamatujeme, co nás čeká? To praví Pán jasně: „To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li se kát, přijdu na tebe brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ (Zjevení Janovo 2,4-5)

* * *

„Ruské znamení“ dal dnes Bůh celému světu, abychom všichni viděli, kudy cesta nevede. Řekněte sami: Ukazuje Rusko světu zbožnost, svatost, mírnost, hledání Boha? Ukazuje Beránka Božího, Krista? Možná tak ve svém sebeklamu samo sebe vidí už celá staletí, když se samo pasovalo za světového vůdce po cestě ke spáse, a za sjednotitele jakéhosi bájeslovného slovanstva. Tím však jen zastírá svůj hlad po moci, žízeň po pozemské velikosti a po tom, aby všichni uznali jeho autoritu. Zdá se mi, že se Rusko už dlouho sebejistě shlíží ve své velikosti, početnosti, síle, jaderných zbraních - prostě v té pompě pocházející od knížete světa, které se každý křesťan zříká při křtu (to je ta pýcha ďáblova, na kterou plive katechumen před křtem). Za to jim Bůh poslal Lenina a Stalina a ateistickou totalitu, aby „pravoslavné Rusko“ dostalo lekci. Aby dal Rusům možnost pochopit, po jaké cestě se už dávno vypravili a čeho jsou ve skutečnosti schopni. A dnes na ně poslal Putina a celou tu jejich „věrchušku“ - bezohledný spolek psychopatů, mafiánů, kágébáků a oligarchů. Vzpamatuje se ruský národ? Zatím to tak nevypadá, ale pro Boha je všechno možné. Obrácení Rusů ke skutečnému pokání by byl skutečný zázrak Boží, a také by to bylo znamení pro celý svět.

Takové znamení by svět potřeboval - příklad lásky a mírnosti, tichosti a čistoty, zbožnosti a nadsvětskosti. Ale dá Bůh ještě světu takové znamení? Je dnešní svět ještě použitelný pro Boha? Ukázalo Rusko po třiceti letech svobody Bohu, že je použitelné pro něco tak vznešeného? Nebo je už pro svět pozdě a rozsudek byl již vynesen, hodina určena, dveře se zavřely - a kdo je uvnitř, ten zůstane uvnitř, a kdo prodléval venku, vchod už nenajde.

P.S.
„Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království,“ (Mat 21,31) pravil Pán Ježíš těm nejzbožnějším ze zbožných oné doby. Těm, co se nejvíce honosili svou údajnou zbožností a byli proto lidmi uctíváni, vlastně řekl, že vůbec nepochopili, v čem zbožnost spočívá. Ten citovaný Ježíšův výrok nemluví o pořadí, ve kterém budou lidé vstupovat do ráje. Myslí se tím, že nevěstky vejdou, dveře se zavřou a velekněží a farizeové zůstanou venku. (Slovo „farizej“ doslova znamená „zbožný“, ale jak vidíme, ve skutečnosti byli farizeové i velekněží zbožní asi tak, jako je dnes Rusko pravoslavné.)




Církevní průvod v Kurské gubernii (Ilia Repin). Vnější obsah obrazu: v dobách velkého sucha nesou věřící s duchovenstvem divotvornou ikonu po kraji, aby si vymodlili déšť. Leč geniální ruský malíř Repin obraz maloval jako ikonu Ruska, a podstatný je tedy vnitřní obsah obrazu na plátně. Je to jednak o šíři a krajní rozmanitosti ruské společnosti - sociální, duchovní i mentální - a o nositelích této vnitřní rozporuplnosti, jejich vzájemné protikladnosti. Na zobrazených osobách, jejich vzhledu a chování je patrná i různorodost vztahu k víře a k církvi. Vidíme tam tmářsky či fanaticky věřící mužiky (reprezentované mužem v popředí, který se bez ohledů na svou chromou dceru snaží udržet v čele průvodu), či povznesené a pod maskou zbožnosti důležitě se tvářící sedláky (nesoucí ozdobený kivot) nebo ubohé chuďasy, kteří s žebráckými mošnami doufají, že u příležitosti posvátné události něco dostanou, a další takřka nevědomou masu živelně a neuspořádaně proudící v průvodu. Na druhé straně hledíme na lhostejnost příslušníků šlechty, kteří jsou sice vyšňořeni do svátečních šatů nebo jedou na koních, ale z obličeje jim čteš povznesenost nad mužiky a nulovou duchovní angažovanost. Nad chuďasy se pohybuje krutá a bezohledná carská policie arogantně hledající příležitost, jak beztrestně z koňského sedla udeřit někoho, kdo se jí znelíbil. Církev je na obraze reprezentovaná nadýmajícím se diákonem pyšným na svou stříbrnou kadidelnici. Průvod se valí jako živel, plný vnitřních konfliktů, ale přesto postupující vpřed; a ani církevní kontext nezvrátí celkový dojem světské a přízemní marnosti.

Církevní událost jako námět obrazu si zvolil Repin nepochybně proto, že vypozoroval, jak se právě při účasti na životě církve zrcadlí na lidech jejich vnitřní stav; tváří v tvář posvátnu lidé odhalují, jaké je jejich nitro. Účastní-li se církevních událostí celá společnost, zjevuje se o ní něco, co je jinak skryto pod rutinou všednodennosti.

Na Rusku se toho od Repinových dob v jádru moc nezměnilo. Jen vnější reálie se trochu posunuly k modernosti, ale to, co je vnitřním obsahem Repinova obrazu, zůstává. I ty naparujícící se diákony (rozuměj: duchovenstvo) z obrazu mají tam (i jinde) v hojnosti. Ruská víra i život někdy vypadá jako zvláštní směs protikladů - jako by chyběl střed a zůstaly jen extrémy. Všemu v Rusku schází správná míra. A tak je ruský křesťanský život prapodivnou směsicí úsilí, křesťanských hodnot prožívaných exaltovaně i formalisticky, nelítostnosti vůči druhým i sobě, arogance i lokajství, brutality, fatalismu, posvátných tradic i pseudotradic a pověr, okultismu či magie, askeze, dřiny, bolesti, fanatismu i ochoty k sebeoběti (ať už je rozumná či nesmyslná), velkého vypětí lidských sil, uctívání svatých s hlubokou emocí k Panně Marii, ale zároveň i sentimentu, samolibosti i pokory, kulturní a myslitelské zaostalosti, ale i velkých myšlenek, konzervativnosti, povrchnosti i hloubky a nevypočitatelnosti... A domýšlivosti - jak si bez jakéhokoliv pochybování píší na svoje válečné zástavy: „My jsme Rusové a s námi je Bůh.“ A zkuste s tím polemizovat. (Kliknutím si obrázek zvětšete, je tam spousta zajímavých detailů)






Zobrazit příspěvek č. 1396 jednotlivě

Administrátor --- 31. 7. 2023
8. neděle - nasycení pěti tisíců

Starší zamyšlení nad čtením o Kristově zázraku rozmnožení pěti chlebů.



Zobrazit příspěvek č. 1397 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2023
Magog kráčí do světa

Pláč a rozhořčení nad útokem falešných bratrů na pravoslavný chrám v Oděse




Takto dopadl chrám Proměnění Páně v Oděse. Poprvé zničili katedrálu Sověti z Moskvy a podruhé vlastně ti samí.

Poprvé zničili katedrálu soudruzi z Moskvy, podruhé ruská armáda z Moskvy. V skrytu duše jsem doufal, že snad Rusové už konečně pochopí, že sebe i celý národ odsuzují k strašnému Božímu trestu. Ale pokračuje to dál a dál. A každý den Rusové potvrzují tu špatnou pověst, která se o nich nese po celá staletí - barbaři, lháři, prohnaná stvoření, kterým se nedá věřit ani nos mezi očima. A ke starým deliktům proti všelidské kultuře a samotnému Bohem stvořenému lidství přidávají každý den další a další.
»Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.)« (To by dnes mohl napsat ap. Jan na Ukrajinu; 1. Jn 2,18-19)

Je vůbec ještě nějaké zlo, které by Rusko nestihlo za pouhý rok a půl spáchat? Bratrovražedná válka, se zločiny proti samotnému lidství. Tento národ stihl za tak krátký čas poplivat nejen křesťanskou víru, ale zneuctít i svou lidskou podstatu. Ty sadistické hrůzy páchané ruskými vojáky, střelba do civilního obyvatelstva, teror, zvěrstva a mučení. To je pochopitelně nejen nekřesťanské, ale antikristovské běsnění - svou nelidskostí i vzpourou proti Kristovým přikázáním. Vidím ty desetitisíce a statisíce do Ruska unesených ukrajinských dětí, které tam mají být převychovány na Rusy. Na vlastní oči jsem hleděl na ty novináře v ruském televizním studiu, jak v ruském vysílání se smíchem doporučují topit ukrajinské děti a volají po použití atomových zbraní. Občas až k nám zavane smrad té valící se páchnoucí stoky lží a manipulací valící se z ruských státních médií a tlam jejich politiků. To jsou ty apokalyptické Antikristovy ropuchy - média, z nichž vychází duchové lži, nemravnosti a nenávisti vůči Bohu a jeho spravedlnosti. V tomto duchu ruská média svolávají lid do války proti lidem i proti Bohu. Pomocí video-triků a lží vytvářejí klamnou pseudorealitu, lákají k nemravnosti a vraždě, a místo Boha s posměchem arogantně podstrkují náhražku - modlu nacionalismu, „Ruského světa“, velkého neporazitelného Ruska. (Zjev 16,13)

Odkud vylezly ty krvelačné stvůry, které nikdy nebudou dost nachlemtané lidskou krví? Nad Ruskem, jak se to může někomu jevit, už přebral vládu Antikrist. Vypadá to tak, vzhledem nejen k politice ale k celkově opilému a nevolnickému či duchovně ochrnutému stavu národa v jeho většině. Ruská armáda pak opravdu připomíná špinavé skřety vylezlé z ďáblova mordoru na východě, jak už to tak dlouho nazývají Ukrajinci. Možná byl v tomto ohledu Tolkien prorok. Konec konců Bible praví, že šelmě rouhající se Bohu bude dána moc nad každým(!) národem. Tedy Rusy nevyjímaje. (Zjev 13,7) A čím větší je náboženské porytectví, které je ještě horší než hřích a nevíra, jak to zřetelně vyjevuje Evangelium, tím rychleji se šelma národa zmocní.

O to větší čest a poklona patří těm, kteří uprostřed tohoto antikristovského běsnění našli morální sílu, odvahu a víru se postavit proti duchu zla.


„Mniška říká před Rusy zničeným chrámem v Oděse: Písmo svaté praví: Podle ovoce poznáte je. Toto je ovoce "Ruského světa". Tady v srdci Oděsy byl zničen náš chrám, naše svatyně celosvětového významu. Vše vypovídá o tom, že ti lidé nemají křesťanské svědomí. Oni nemají víru. Bože, dej jim rozum a nám dej sílu obnovit tuto svatyni, aby byla ještě krásnější.“

Na ukrajinské církevní objekty a chrámy cílí Rusové rakety systematicky. Stejný chrám ostřelují i opakovaně. Nejde tedy o nedopatření, ale o úmysl, pokus zničit Ukrajincům víru - skutečný satanismus. Vedle toho vidíme, jak Rusové ostřelují civilní domy, nemocnice, školy a dětská zařízení. Existují pro to ještě vůbec nějaká slova, kromě toho mrazivě chladného „genocida“?


S kým válčí Rusko? Církevní podpora války, agrese, zabíjení a genocidy. Putinově válce udědila církev rozhřešení a požehnání, a hlavně připravila Putinovi duchovní ideologii (svatá válka proti satanu na Ukrajině, a potažmo na celém světě). A toto „církevní rozhřešení“ replikují šílení kněží a pomatení teologové. Rusko vyprodukovalo za posledních 30 let víc konspiračních teorií než zbytek světa. A to za podpory církve. Nakonec se z toho všeho pomátli. Zůstává jediná otázka: Jak je možné, že celkem vzdělaní duchovní a teologové si neuvědomují, jak strašné rouhání - ve svém pobláznění - páchají? (Na ilustraci je titulní obrázek přednášky jednoho z nejlepších ruských teologů, prof. Osipova, který svou podporou války ze sebe právě udělal před celým světem naprostého idiota.)

* * *

Odkud se bere brutalita Rusů a jejich paranoidní lpění na zaostalosti (nemyslím jen materiální ale i kulturní)? Vypadá to, jako by něco v duši národa bylo chromého (či snad skoro odumřelého). Asi je tam jakýsi kolektivní mindrák. Někde v jejich kolektivním nevědomí je archetyp záliby v temnotě, útočné černé dřevní instinkty, obhajovaný až snad svatořečený primitivismus dobyvatelských Mongolů a Tatarů; v jejich duších je tma, nevpustili tam světlo Kristovo. (Kéž jsou blahoslavené výjimky - lidé, kteří vpustili víru do svých duší.)

Na co vlastně může být Rus hrdý? Rusko má samozřejmě na rovině kulturního života své devatenácté století, což je krátká světlá epizoda ruských dějin. Především v oblasti literatury a malířství. Jenže to je tak zoufale málo na tak veliký národ, který měl na kulturní zrání celé tisíciletí a navíc vzor pravoslavné Byzance. O jejich hudbě a architektuře nemá smysl v tomto kontextu mluvit, protože v těchto kulturních oblastech Rusové ve snaze dostihnout západ nerozvíjejí vlastní vzory, ale italské mistry. Asi by jim dnes příliš nehrálo do karet, že jejich největší hudební skladatel byl homosexuál. Oblast ruské vědy? To jsou většinou židé. A v oblasti osobností panovníků? Mezi ruskými cary a carevnami žádné génije nehledejme a jejich zbožnost není zrovna příkladná. Život vyšší ruské šlechty jen zrcadlí Francii i s její dekadencí. Zbývá ještě hrdost na válečná vítězství. Jenže to bylo hodně dávno. Krymskou válku prohráli. První světovou válku žalostně prohráli s bolestnými ztrátami. Válku v Čečně i v Afghánistánu prohráli. Zbývá jen vítězství v druhé světové válce, jenže o to se musí Rusové dělit s Anglií a Amerikou.

Snad kvůli tomuto nedostatku vlastních vzorů a osobností se Rusové stále upínají na Stalina a shlížejí se v jeho řeznickém způsobu vedení války, kdy za cenu krutých nesmírných (a mnohdy zbytečných) obětí vyhnal německé fašisty. A zřejmě dnešním Rusům, kteří stalinismus a gulagy na vlastní kůži nezažili, vlastně imponuje jeho psychopatická krutost. Asi se tím opět dotýkáme oné temnoty a nelítostnosti v kolektivním národním nevědomí, a proto je taková zrůda stále oslovuje. Výmluvným svědectvím, že duch Stalina stále na Rusi žije, je ta černá kamenná sarkofágová budka na Rudém náměstí. Na návrh budku odstranit a tělo diktátora pohřbít odpověděli Rusové zlostí. Pro Putina je tatíček Džugašvilli Stalin nepochybným vzorem číslo jedna. Asi proto má mezi Rusy takový úspěch. Ruská pravoslavná církev se před 10 - 20 lety upnula k carovi, aby se dnes vrátila ke Stalinovi; ruští kněží (Tkačev & co.) blouznivě káží, věrni Stalinovu odkazu, jak musí Rusko dnes bojovat s údajným fašismem na Ukrajině a že Rusko je povinno osvobodit od fašismu celý svět (parafrázuji). Ruští teologové přikyvují a opakují stalinské fráze. Zřejmě je to tento zatuchlý uzavřený společenský rámec, co nedovoluje Rusům vypořádat se ze stalinskou ani jinou minulostí. Jejich mysl stále klokotá v kruhu.

Vzpomeňme na dobu totality u nás, např. 70. léta. Jak tady Moskva rozšířila mentalitu podezíravosti a stálé hrozby. Všude kolem číhal na pokojného soudruha nějaký imperialista. Šel jsi po ulici, a v průchodech a za nárožím se to jen hemžilo diverzanty, které sem vyslali ze západu, aby nedopřáli socialistickým lidem klid na práci. Kol dokola samí škůdci, podvratné živly, kam se jen podíváš. Alespoň tak nám to soudruzi nalévali do hlav od rána do večera. My jsme se toho dusna už zbavili, Rusové nikoliv. Stále ve střehu uprostřed nepřátel, fašistů, NATO a sektářů. Západ je pro ně Sodomou, která všemi silami usiluje vtrhnout na svatou ruskou zemi a znesvětit ji (jako by ji Rusové sami dost neznesvětili proléváním nevinné krve).

„-Jaká z cizích zemí se vám líbí, Rusové?“ „-Žádná.“


„My žijeme v Rusku a nic jiného nepotřebujeme. Nikdy jsem nebyla v zahraničí. Rusko je lepší.“ Toto video je jakousi sondou do „šíře“ duševního obzoru a do „hlubin“ mentálního stavu významné části Rusů. Tam je prostě jiný svět (a jiná doba, o půltisíciletí zpět).


Nestor ruských sociologů, Gudkov, nyní prohlásil: „Většinový obyvatel RF je bez sebe vzteky, že si Ukrajina dovolila přepadnout Rusko, a vůbec mu nevadí, že to není pravda, protože je zvyklý zaujímat amorální pozici, řekl Gudkov. Pramení to ze sovětského stereotypu: Rusko je velmoc, budeme diktovat jiným zemím, co mají dělat. Kreml to jistí propagandou, podle níž Rusko válčí s nacisty, bandity a kolektivním Západem, kteřížto nepřátelé naši zemi přepadli, anebo měli přepadnout, což je jedno, protože Rusové jsou vždy oběťmi. Součástí této mentality je podle Gudkova přesvědčení většinového obyvatelstva, že Rusko je vždy v právu a nesmí být kritizováno. Vytěsňují se zločiny, které spáchalo Rusko nebo Sovětský svaz na jiných zemích.“

V Rusku se hlásá, že všechny války, které v historii Rusko vedlo, byly obranné. Osipov jednou přednášel, že ruští vojáci se chovají jako beránci, nikomu nikdy neubližují. Na otázku, jak je možné, že se malé moskevské knížectví roztáhlo přes šestinu světa, nikdo neodpovídá. Zločiny a zotročení páchané Rusy na domorodém obyvatelstvu na východě při zabírání jejich země nikoho nezajímají.

Ta násilná, dobyvačná a rozpínavá mentalita ruského národa našla své zrcadlo v nedávno otevřeném „chrámu války“. Kromě zlaté až pohansky nabubřelé zlaté pompy je na zdech výzdoba velebící vojáky, armádu a ruský lid - to vše ve vývarném provedení, které známe i od nás z komunistického „agitačního střediska“ (jak se ty rudé kutlochy, kam nikdo nechodil, jmenovaly). Kolem chrámu je naaranžováno válečné bojiště (psali jsme o tom zde). Zbudování tohoto velechrámu bylo jasnou předzvěstí, k čemu se stát a církev chystají.

Většinová ruská mentalita se podle zmíněného sociologa vyznačuje morálním otupěním. „Jde o výsledek násilí páchaného na mnoha generacích, které skutečně vede k tomu, že lidé jsou s to odpovídat pouze za svou rodinu, za velmi úzký kruh lidí a vůči všem ostatním jsou naladěni mimořádně nedůvěřivě až nepřátelsky,“ poznamenal Gudkov. Podle průzkumu z roku 2019 zažilo 10 procent lidí policejní mučení. Ruskou mentalitu charakterizuje „absence dovednosti vidět širší souvislosti, rozlišovat příčinu a důsledek a tendence hodnotit jen současný stav věcí“. Podle sociologa nedokáže většina ruských obyvatel odpovídat za vlastní život, předvídat vývoj, natož plánovat.“

Dříve byli alespoň příslušníci ruské inteligence nebo umělci schopni vnímat zaostalost Ruska a brutalitu Rusů. Pro Rusko byla vždy typickou vlastností lež (to říkají historické zprávy cestovatelů). Ale až v 21. století v Rusku lež definitivně zvítězila, protože se zmocnila i současné ruské byznys církve. Dnes to už v Rusku skoro nikdo nevidí. Běžní Rusové z vesnic (to je polovina Ruska) necestují za hranice, žijí v bídě, nevzdělanosti a omezeném rozhledu. A co se války týče, píše Gudkov „obyvatelé většinově věří jak Kremlu, tak ruské pravoslavné církvi a Ukrajinu považují za ďáblovo území.“ (Aktuálně CZ)
Jeden ukrajinský učitel poukazoval na ten velký rozdíl mezi ukrajinskou a ruskou vesnicí. Zatímco Ukrajinec i v bídě na vesnici stále něco pěstuje, produkuje potraviny a netrpí hladem, něco kutí a opravuje, tak Rusové na vesnici žijí v blátě, mezi neobdělanou půdou, nadávají na hlad, opíjejí se, a při tom chtějí, aby v takovém marasmu žili všichni. Západ nenávidí zvláště kvůli tomu, že se tam žije lépe než v ruském bahně. Hromohlasné salvy poukazování na křesťanské hodnoty, které jsou jim ostatně lhostejné, jsou jen nálepkou, pod kterou se má tato ubohost skrýt. Tlumočil mi to jeden bratr z naší farnosti. Vzpomínáte na fotografii ruskými vojáky zdemolovaného ukrajinského domu v Buči, kde na vykachlíkované stěně zbyl po Rusech nápis: „A kdo vám to dovolil, takhle si krásně žít?“ (Viz obrázek) Nebo si nechte od Čechů vyprávět, jak vypadaly ruské ubikace a domy (např. v severních Čechách, kde nám Rusko kradlo uran), které jsme jejich okupačnímu vojsku museli po r. 1968 postavit u nás a které ruští důstojníci vybydleli tak, že bys tam nedostal ani příslušníka nepřizpůsobivých menšin. Půda pod ruskými sídlišti v Čechách je kontaminovaná všemi jedy navěky.
* * *

Chudáci Rusové! Ať už ta válka dopadne jakkoliv, slovo Rus bude na půlce planety dlouho na posměch či používáno jako pohana. Ta menší část Rusů, která ještě chápe, jaké hrůzy se dějí jménem jejich národa a státu a jaký obraz Ruska Rusové vykreslili světu, se bude kát do konce života. A jak zareaguje ta zbylá většina národa? To je jasné předem. Rozhodně od ní nečekejte žádné pokání. Bude sama sebe litovat, tázat se, proč je svět nemá rád, proč se od nich kulturní národy štítivě odvrací. Budou jako idioti stále dokola hledat příčinu v duchovním útoku Západu na pravoslavné hodnoty, které sami Rusové už dávno zavrhli (zůstaly tam z nich už jen slupky). Řeknou: Západ neměl nikdy Rusy rád. A pak svůj hýčkaný bol utopí ve vodce. A tak si ani nepoloží otázku: Proč se s nimi chce družit jen kdejaký vyvrhel a odpad lidstva - každý krví zbrocený totalitní diktátor, který vycítí, jakou nouzi má Rusko na přátele, a proto pohotově nabídne své přátelství v naději něco z Rusů za to vyrazit. Vrána k vráně sedá.

Drak už má ateistickou Čínu, nyní dostal odpadlé Rusko, v drápech svírá Ameriku i bruselsko-babylonskou Evropu. Nezůstane zde nic pozemského, čeho se držet. Je to určitě znamení od Boha, který chce, abychom nespoléhali na žádný národ ani místo ani mocnost, ale jen na Krista samotného.

Běda Rusům, kteří od Boha dostali vše, a hřivnu zakopali. Běda Církvi, která zapomněla na biblický imperativ nelísat se k mocným tohoto světa, nehledat oporu v jejich zbraních, ale jen v Kristu, a která baží po podřízenosti světské vládě. Bůh jí posílá démonem posedlé panovníky (Ivan Hrozný), či psychopaty (ruská trojka: Lenin, Stalin, Putin - podoby dvou posledních už si dali Rusové i do nového velechrámu války). Zavrhli přikázání Krista, dostanou Antikrista. (To ostatně platí pro všechny, kteří pošlapou Boží přikázání a spoléhají více na materiální než na Hospodina.) A soud začne od církve, která vydala pravoslavnou víru světu na posměch. Bude to velké utrpení pro Rusy, jenže - jak kdosi řekl - Rusové milují utrpení, mají pak pocit, že jsou tím užiteční - že prý na sebe berou utrpení celého světa.

Bůh prý se zabíjením na Ukrajině souhlasí, káže ruský kněz



To jsou kněží, co? Kážou nenávist, hlásají válku, dokonce v chrámu při kázání učí „správně pravoslavně“ zabíjet (pěkně zbožně, s modlitbou; samozřejmě ne za usmrceného, ale za sebe, pokřižovat se, a pak: prásk). Jak se asi Pán Ježíš stydí za takové služebníky oltáře. Může už být v církvi většího pokrytectví? Ani dávní farizeové, zákoníci a velekněží nebyli tak bezbožní jako tihle ruští kněží, kteří se už ani nepokoušejí své bezbožné výroky podepírat citacemi z Evangelia. Každý kněz ví, že je Bohem poslán hlásat Evangelium, ne nějaké ideologické slátaniny. Jak by mohli ruští popové doufat, že mají od Boha oprávnění a poslání hlásat to své rouhání?

Asi se lze domyslet, co by provedli ruští teroristé oblečení do kněžských rouch Kristu, kdyby přišel do Ruska a hlásal lásku a pokoru a zmínil by se, že speciální vojenská operace je válka, a že není svatá, ale špinavá a hříšná (dotýkám se Dostojevského legendy o Velkém inkvizitorovi). Ke svým „Běda vám...“ určeným pro farizeje a zákoníky, by přidal tři další „bědy“ pro Rusy. Zavřeli by ho a ruská církev by ho sama upálila, protože se mu nelíbí nejsvětější ruské pravoslaví s jeho archijerejemi, protojerejemi, jerejemi, rejemi, jemi, mi a i. Kéž by tato padlá církev i s tím mordorským státem byly od nás co nejdále (jenže oni naopak chtějí vlézt všude, a klást tam svá hadí vejce). Jak říkal podobným pseudokřesťanům sv. Maxim Vyznavač: „Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.“







Zobrazit příspěvek č. 1399 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2023
4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

O víře

Co je to vlastně víra? Pokusil bych se rozvinout odpovědi, které na toto téma nabízejí různé katechismy. Jeden katechismus to formuluje slovy: „věřit to je za pravdu míti“. To zní trochu suše, že? Obecně různá racionalistická pojetí, hovoří-li o víře, mají na mysli spíše to, čemu říkáme „víra slepá“. To je vlastně paradox (resp. oxymóron), protože víra je opakem slepoty. Věřící člověk vidí více, lépe, dál a hlouběji než člověk nevěřící. Proto bychom mohli jednu z definic víry postavit jako duchovní zření.

V našem slovníku je pojem víra výrazem vztahu s Bohem. Základní princip tohoto vztahu je víra. Mimo to je samozřejmě možno věřit kde komu a vlastně v cokoliv. Věřit mohu, že zítra bude pršet. Jsou lidé, kteří v pokrok nebo v evoluci skrze přirozený výběr, další věří v Putina. Ale takový druh víry, narozdíl od víry v Boha, nemění nic podstatného v mém životě a neřeší fundamentální otázky lidské existence a jejího smyslu (např. otázku věčného života). Taková víra, o které zde dnes přemýšlíme, je-li pravá čili upřímná, zásadně mění lidský život - a přesahuje lidský život do věčnosti. A v takovém případě vedeme hovor výlučně o víře v Boha, či přesněji řečeno - v Krista.

Každý může samozřejmě věřit, jak je mu libo. Hlavním prubířským kamenem naší víry bude až posmrtný soud. Teprve tam člověk definitivně pozná, jak věřil a v co věřil. Jak strašné bude až tam zjistit, že to, v co věřil a v co složil svou naději, nemá žádnou moc mu na posmrtné cestě pomoci (Serafim Rose). Tedy, že mu byla podstrčena víra falešná. Snad ještě strašnější by mohlo být, když zjistí, že byl pravé víře nadosah, ale nevyužil své příležitosti k vytvoření pevného a poctivého pouta se Spasitelem - buď kvůli své ledabylosti, zaneprázdněnosti světem, své pýše a sebedůvěře, zaujatosti dočasnými záležitostmi, pýše apod. Pro naši dobu je příznačná nezodpovědnost vůči svému věčnému údělu (a to nejen u jinoslavných, ale i u pravoslavných věřících).
Gorazdův katechismus praví, že věřit v Krista znamená v něho doufat, jeho milovat, jemu se klanět a k němu se modlit, jeho vyznávat. K tomu bych přidal to, jak projevují svou zbožnost andělé: Boha oslavovat, což je nejvyšší činnost všech rozumných bytostí. A další činností, která přímo vyplývá z lásky, je Boha se bát (ne z hrůzy z trestu, ale strachem nezarmoutit milovaného Boha hříchem). A z toho zase plyne další součást naší víry, žít dle Božích přikázání, vést život, který se Bohu líbí (resp. se o to snažit).

Tedy víra plodí lásku a láska je základem našeho vztahu s Bohem. Navázaný a upevněný vztah je pak pevnější než síla smrti. Z takového vztahu poté vyvěrají všechny ostatní součásti našeho křesťanského života: modlitba, duchovní zápas proti hříchu, askeze, věrnost, trpělivost, oběť, čistota.

* * *

Vše hodnotné v našem životě musí být vyzkoušeno: trpělivostí, vírou a obětí. Jen snášením utrpení osvědčíme hodnotu toho, zač trpíme. Víra musí projít zkouškou při nesení kříže (nemoc, neštěstí, posměch kvůli zbožnosti, urážky).

Na druhé straně jsou protivenství neklamným důkazem, že ďáblu naše víra vadí a způsobuje mu bolest. Satan bezpečně pozná opravdovost a sílu lidské víry. Pokrytecká či formální víra, víra pokažená, chromá a nepodložená způsobem života jsou mu k smíchu. Skutečná křesťanská víra ho pálí a trápí, což dává s hněvem najevo, nakolik mu to Bůh dovolí.

Víra a služba neviditelnému Bohu vždy vzbuzuje v materialistickém okolí nevoli či dokonce ústrky nebo křivdy. V některým případech i pronásledování. Jak nás učí Písmo: Zlato se čistí v ohni; nebo „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2 Tim 3,12) Konec konců, Kristus nám neprorokoval světské triumfy, ale jen samé potíže kvůli víře („na světě soužení míti budete“; Jan 16,33; Mat 24,9). Takže věřící člověk musí mít hodně dobré důvody pro praktikování své víry. A tyto důvody nejsou zde na zemi, ale mimo tento svět. Víra má zvláštní sílu. Pozoruhodné na této síle je, že má moc měnit pozemské ztráty na nebeské zisky. (Viz např. blahoslavenství: Mat 5,2-12; nebo např. Mat 19,28-30; Mar 10,29-31) Jinými slovy, za pozemské si „kupujeme“ nebeské (k takovým moudrým kupcům nás přirovnává Pán Ježíš v evangelijním podobenství; Mat 13,44-46).

Schopností víry je obdařena každá lidská duše. Proč jsou tedy někteří věřící a jiní nevěřící? Tuto schopnost lze v sobě potlačit. První věřit chtějí, druzí nikoliv. Prvním to stojí za to, druhým to za to nestojí. Nebeská odměna, přestože je věčná, je daleko, pozemské problémy, které víra může způsobit, jsou sice pomíjivé ale zároveň tak blízko. Košile je bližší než kabát. Tak uvažují lidé nedostatečně moudří, nebo řekněme - neprozíraví. Prvním impulzem k víře bývá jakási nepojmenovatelná žízeň po věčnosti, nekonečnu, absolutnu, po odpovědi na otázku o smyslu a původu všeho. Lidská duše má schopnost, kterou nemá žádné zvíře (antropologové o tom dobře vědí), říkejme tomu schopnost tázat se, brát v úvahu i to, co přesahuje světskou lidskou omezenost, nebo to můžeme velmi zúženě nazvat prozíravostí. Odlišovat dobro od zla, uvažovat o budoucnosti, přemýšlet o abstraktních předmětech a o tom, co není z tohoto světa, a v konečném důsledku o Bohu. To jsou kořeny víry. Díky těmto kořenům lidé odjakživa získávali víru (říká se tomu přirozené zjevení) a tak je předpokladem pro přijetí víry z vyššího Božího zjevení (z Písma svatého a z učení Kristova).

* * *

Jeden z projevů víry je odhodlání jít proti proudu. Říká se, že „jen mrtvá ryba plave s proudem“. Život ve víře se neobejde bez úsilí. Jen ti, „kdo se namáhají, získávají Boží Království,“ praví evangelium. (Mat 11,12; obvyklé české překlady tohoto verše jsou problematické) Vzdorovat převládajícímu proudu má dnes zásadní význam, ale tato podmínka platila vždy: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Exod 23,2) A jak se v Pravoslaví ví: „Lidská duše žije, jen když hledá Boha.“

Boha poznáváme skrze víru a z Jeho skutků. Pramen bohopoznání vyvěrá z Jeho zjevení, jehož vrcholem je vtělení Božího Syna - tedy Ježíš Kristus. Toto zjevení se udržuje a nese v průběhu věků v jeho Církvi.

* * *

Shrnuto o víře: víru poznáváme dle dvou jejích projevů: modlitby a osobního zbožného života. Tím se realizuje náš vztah s Bohem. Křesťanský život se projevuje tím, že své skutky i myšlení utváříme dle Božích přikázání a dle vzoru, který nám ukazuje evangelium - tím myslíme vytrvalou snahu o dobré skutky, ctnosti, křesťanské postoje - čili o čistotu ve skutcích i v myšlenkách. Modlitbou se projevuje náš vnitřní vztah s Bohem. Známe tři formy modlitby: prosba, chvála a díky, oslava. Třetí typ modlitby je andělský - je to nejvyšší způsob obracení se k Bohu a vede toho, kdo je připraven očištěním svého srdce, k sjednocení s Bohem.

* * *

Podobně jako ďábla pálí čistá modlitba věřícího a lidem, kteří se svým způsobem myšlení a života s ďáblem spojili, je nepříjemný zbožný člověk (a často je to iracionální a bezdůvodný odpor), tak je člověku, který má duši alespoň tenkým vláknem napojenou na Boha, nepříjemné vše, co ve světě působí ďábel. Všechno zlo, nečistotu, násilí, hrubost, zločiny, omezenost, člověka nedůstojné modlářství, všechen ten zmar. Z toho všeho cítí pach smrti a hluboké nepřátelství vůči Bohu, Dárci Života. Tyhle čertoviny nám páchnou sírou, způsobují bolest v duši, unavují ducha. Pohybujeme se teď na elementární úrovni samotné esence Bohem stvořeného a ďáblem stále kaženého lidství, a proto nejsou tyto ošklivé pocity, které zlo v člověku vzbuzuje, jen křesťanskou záležitostí.

Takto otravuje vzduch na zemi každá nemravnost, sprostota, zločin, zloba, válka... V posledních staletích zde opravdu sílí puch, těžko se dýchá, jako by zde nějak řídnul vzduch. A nyní dokonce válka, při níž údajní pravoslavní křesťané, nadýmající k prasknutí pýchou nad svou zbožností a dobrotou, vyhlazují sousední pravoslavné křesťany. Nechutnost a démoničnost této agrese je zřejmá i nepravoslavným křesťanům a mnohým, kteří se k víře nehlásí.

Doba plná překvapení. Ukazuje se, že jak mohou být daleko od Boha i pravoslavní, kteří jsou často tak hrdí na autenticitu své věrouky, ale při tom až příliš často zapomínají na autenticitu své víry. Cítíte ten rozdíl mezi věroukou (tj. dogmata) na jedné straně a osobní vírou, mravností a duchovním životem na straně druhé? Za poslední rok jsme byli hluboce zarmouceni a znepokojení vírou většiny pravoslavných (která je prý v Rusku). Asi nám tím Bůh ještě před posledními událostmi ukazuje, kdo je kdo a že pravá věrouka je sice předpoklad a základ, ale sama o sobě rozhodně nestačí k tomu, aby se člověk ubíral po správné cestě do Království Božího, resp. stal se Bohu podobným. Jinými slovy, Bůh dnes zjevil, kdo má víru a lásku, a kdo je pokrytcem, v jádru schopným čehokoliv.

* * *

Dnes padl sloup, který měl být oporou víry. Stalo se to prakticky před našima očima a vlastně jakoby v přímém přenosu. Před zraky celého světa.

Je to vlastně jako druhý pád Byzance, ale první Byzanc padla jen politicky, od duchovních problémů se tím politickým pádem spíše očistila. Ti, kteří se opájeli představou, že jsou Třetím Římem, ačkoliv se nikdy ničemu podobnému ani nepodobali, předvedli dnes hlubinu svého duchovního pádu. Zdá se, že tam už je tolik herezí a nemorálnosti, aby bylo jasné, k čemu to povede. Takže světové Pravoslaví, které už nese na hřbetu břemeno problémů vyplývajících z moderní doby, teď aby ještě neslo břemeno úpadkového Ruska. Ale vždy je nějaká naděje na nápravu věcí.

Z učení svatých Otců i ze zkušenosti Církve víme, že víra může z různých důvodů zbloudit (většinou kvůli herezi a jinému pokažení nebo kvůli pokrytectví či formalismu). Stejně tak může zbloudit do klamu duchovní život. Všechna duchovní asketická literatura Církve se zabývá tímto tématem - jak kráčet po duchovní cestě, jak se vydat správným směrem a udržet jej a jak se vyvarovat zbloudění do mlhy démonických klamů (ať už duševních či duchovních).

Pro řadu pravoslavných i nepravoslavných lidí bylo to, do čeho se spustilo Rusko, drásavým osobním zklamáním, bolestí až snad dokonce jejich vnitřní tragédií. Nejhorší je, že do této nemravné války Rusko vytáhlo s požehnáním ruské církve. Slyšel jsem o některých, kteří z toho zármutku vážně onemocněli. Ti, kteří měli rádi to zajímavé a kladné, čím se ruská povaha může zaskvět, se dnes stydí za svou důvěru v Rusko a cítí se, jako by je Rusko obléklo do šatu z hanby. Ti, kteří doufali, že by od Rusů mohla přijít do světa či do církve nějaká obroda, nechápou, jak mohli být tak slepí. Pro mnohé stále palčivěji vyvstává otázka, co vlastně bude se světem, kde není nic spolehlivého a pevného. Jak žít na místě, kde špatnost a ohavnost vlezla opravdu všude a kde to vše rychle spěje k tomu, že poslední zbožní zvolají s Kristem ukřižovaným: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Nad světem zapadají poslední paprsky. Večerní šero houstne v tmu. Ušlechtilost je zadupána. Všude kolem vane zápach neřestí a vzpoury proti Bohu. Žijeme uprostřed zahnívajícího močálu hříchu. Čiré studánky víry jsou zaplavovány bahnem pověr, ideologie a tmářství. Co zde lze budovat, aby to hned či záhy nerozmetaly ruce nešlechetníků? Je to už ono vítězství marnosti a tlení, které dovede tento zhavarovaný svět k onomu příslovečnému „game over“? Tyto pocity vystihl geniální spisovatel William Shakespeare ve svém 66. sonetu.

Kdyby tak námi vzpomenutý Alžbětinec věděl, co vidíme my! Ten pohled na potápějící se koráb lidské civilizace má však i svá pozitiva: posiluje víru, pozvedá zraky toužící po nepohnutelné naději od všeho pozemského vzhůru, od víry v člověka či v nějaký národ jedině ke Kristu, od starého Adama k novému Adamu. A tak končíme toto zamyšlení zase u tématu víry, která hlavním poznávacím okem naší duše a její pravidla jsou tím nejvzácnějším Božím zjevením.

Jako výraz solidarity s bolem posledních Rusů, kterým byla dnes vyrvána ze srdcí naděje vkládaná v jejich národ, jeho víru a církev, a kterým nerozežrala mozek infekce nacistických blbostí, bájeslovných nesmyslů a zaostalosti povýšené na kulturu, můžeme úryvek tohoto sonetu, který jsem na pár místech pro náš kontext nepatrně upravil, tiše zarecitovat.

Básník unaven lká nad tímto světem a zpívá o touze po věčném spočinutí v klidu, s přáním by už neviděl,

»jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak svatá víra je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně moudrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.«

Znavena až k smrti je tím vším duše má,
leč zůstává tu, hanebnostmi světa křižovaná,
by zde nenechala na pospas,
co lze ještě ctít a milovat.

(William Shakespeare)






Zobrazit příspěvek č. 1400 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2023
K události na hoře Tábor

Svátek Proměnění Páně

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2  A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3  A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4  Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5  Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6  Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7  Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8  Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9  Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých."
(Matouš 17,1-9)

Tuto událost si každoročně připomínáme velkým svátkem Proměnění Páně.



Nejprve musíme vysvětlit název svátku. Sv. Řehoř Palama o tom učí, že nikoliv Ježíš Kristus sám sebe změnil, On se na Táboru nezměnil, ale změnil oči učedníků, aby spatřili, jaký On opravdu je. To znamená, že na hoře byl stále takový, byl vždy - už od svého narození. Co tedy viděli učedníci? Vtěleného Božího Syna. Hleděli na to, čím byl Ježíš Kristus vždy.

Ač nebyli učedníci ještě připraveni, Kristus způsobil, že se jim na pár chvil otevřelo duchovní zření a Kristus se v jejich očích změnil - viděli nejen jeho tělesné lidství, ale i jeho Božství.

Při svém vtělení - od početí až k narození v Betlémě, obléká se vtělený Boží Syn v naše padlé a nemocné lidství. Oděl se do naší tělesnosti, jako my se oblékáme do šatů. Skryl slávu svého Božství pod oděvem tělesného ponížení.

Týden před svým proměněním na Táboru pravil lidem: „Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Matouš 16,27) Nebo dle Lukáše: „Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“ (Lukáš 9,27)

Ano, to, co viděli učedníci, bylo Boží Království, kde už nebude svítit fyzické slunce na obloze, ale sluncem tam bude Kristus. A jeho duchovní světlo činí lidské duše blaženými, protože má schopnost nasycovat duchovně lidská srdce.

Viz o tom v Apokalypse: „Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál ... To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.“ (Zjevení Janovo 21,10-11, 23, 25)

* * *

Pán pro tu chvíli změnil vidění apoštolů ze tří důvodů.

Jednak jim ukázal svou Božskou slávu, aby měli důkaz, že jejich učitel Ježíš Nazaretský je skutečný Bůh. Přál si, aby byli upevněni v pravdě, a po nich všichni, kteří jim uvěří, - tedy celá Církev ve všech dobách.

Za druhé, ukázal jim svět nebeského království, aby sami viděli, kam je vede, jaký je cíl jejich cesty a že tento cíl stojí za jakékoliv oběti. Chtěl, aby pro ně tento cíl nebyl tajemstvím, ani čímsi mlhavým, ani aby obraz tohoto cíle někdo deformoval svými vášnivými představami o rajských rozkoších či sentimentálním sněním, ale aby okusili blaženost tohoto nestvořeného světla, skrze něž se Bůh dává člověku.

Za třetí si Pán Ježíš přál tímto zjevením upevnit jejich víru a morálku ještě před tím, než ho uvidí viset na kříži. Pro apoštoly to bude strašná situace, zmatení a otřes, a Pán věděl, že potřebují dopředu upevnit, což také ve svých promluvách často činil. Jenže něco jiného je slyšet a jiné je pak vidět. Proto odhalil vybraným učedníkům slávu svého Božství, aby si na to mohli v těžkých časech vzpomenout a uvědomit si, že visí-li na kříži přibitý vtělený všemohoucí Boží Syn, nemůže to být proto, že by byl chycen nebo přemožen nepřáteli. Až ho uvidí trpět a umírat na kříži, musí chápat, že trpí dobrovolně.

Pán znal lidskou slabost. Znal slabost svých apoštolů. Provázela je vlastně po celý jejich život, a ačkoliv byli po Kristově vzkříšení posíleni, ani poté jí nebyli zcela zbaveni (zápolili proti ní, přemáhali ji, a v tom je jejich osobní velikost). Projevila se např. když se apoštolové mezi sebou hádali, kdo z nich je větší apod. Nebo když nedokázali bdít se svým Učitelem v Getsemanské zahradě. Když se Petr polekal a prostá děvečka, služebnice ho vystrašila tak, že zapomněl na všechny sliby, kterými se Kristu zapřísahal je pár chvil před tím. Pán Ježíš dobře věděl, jaké myšlenky budou jeho učedníky napadat, až bude umírat na dřevě tou nejstrašnější smrtí, kterou tenkrát lidé dokázali člověku připravit. Třeba by si říkali: konal zázraky, mysleli jsme si, že je to Mesiáš, ale teď je přemožen, možná to byl jen spravedlivý člověk a Boží prorok, ale byl to opravdu Bůh? A nehledě na to, jak ho viděli ještě před pár dny, mohli by začít pochybovat a bát se o svůj život, kterému hrozilo ze strany židů nebezpečí. Proto věděl, že ačkoliv ještě nejsou duchovně připravení vidět záři Božství, musí jim tento důkaz poskytnout.

Přál si, aby to tito tři učedníci pochopili a byli morální oporou ostatním apoštolům, posilovali je ve víře. Zdá se však, že to plně pochopil jen Jan. Petr třikrát zapřel a Jakub se třásl strachy s ostatními apoštoly v úkrytu.

* * *

Tento svátek nám každoročně připomíná nadsvětský charakter Církve.

Na hoře Tábor se ukázalo, že Boží království a jeho blahodatné světlo je všude, kde je Pán Ježíš. A protože Pán Ježíš přebývá ve své Církvi, je Boží království i v Církvi - ve svatých Tajinách, v liturgii a vlastně v celém posvátném životě naší církve. Kde je Kristus Pán, tam je s ním i ráj a Jeho království.

Všude v Církvi, při každé liturgii, září světlo Božího království, které sestupuje mezi nás, protože na každou liturgii přichází Ježíš Kristus. Kvůli tomu přece chodíme na bohoslužby, abychom se s ním v Církvi, která je jako hora Tábor mezi nebem a zemi, setkali. Čím lépe očistíme svá srdce od hříchu, od vášní a od světské marnosti, tím jasněji budeme toto světlo vnímat. Jenže my se místo těchto velikých věcí zabýváme prkotinami, místo letu vzhůru se přehrabujeme v prachu, místo děkování Bohu hledáme stále, co a koho v církvi kritizovat, soustředíme se na vedlejší věci a většinu své energie nevkládáme do duchovního úsilí, ale odkláníme ji někam stranou - k pomíjivosti. A proto nejsme schopni ocenit, co nám Bůh v Církvi dává, a tak žízní hyneme vedle pramene, hladovíme za prostřeným stolem a od štědrého dárce odcházíme s prázdnou, protože místo zlata, kterým nás chce obdarovat, my se dožadujeme uhlí. Pak se v našem myšlení mění církev na organizaci a víra na ideologii. Církev se vznáší mezi nebem a zemí, ale my se svým způsobem uvažování zůstáváme na zemi.

Přijde doba, kdy budou vidět Pána ve slávě všichni.








Zobrazit příspěvek č. 1401 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2023
Zesnutí přesv. Bohorodice

Bohorodičná Pascha

Sváteční hymnus:
Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Pojem „Pascha“ používáme ve vztahu k tomuto svátku proto, že - podobně jako při Kristově Pasše - i zde se zjevuje Kristovo vítězství nad smrtí. Dosud nepřekonatelné panství záhuby je přemoženo. Účast na Kristově Pasše přijímá i jeho Matka - jak je to zjeveno událostí, při níž si pro její čistou duši přišel se sbory nebeských mocností sám Pán, čili její Syn, aby ji ve svém náručí odnesl do nebe. Prázdný hrob Matky Boží pak zvěstuje, že vzhůru bylo posléze povzneseno i její čisté zbožštěné tělo.

Kvůli tomu, že ji sám Kristus nesl, takže prošla záhrobní cestou přímo a rychle, bývá průvodkyní po této cestě i těm, kteří se k ní za svého života obraceli.

Hovoří se o tom např. v modlitbách velkého povečeří, viz poslední modlitba k přesv. Bohorodici od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy: „... A zastávej se mne vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující ...“
Stejnou cestu si Bůh přeje pro každého z nás. Jenže nedostatečné očištění našeho srdce tomu brání, a tak musíme po smrti kráčet složitější, nebezpečnější a méně slavnou cestou skrze tzv. „celnice“.

* * *

Bůh dal přesv. Bohorodici panenské mateřství. Nikomu jinému nic podobného nebylo dáno. Tímto darem se stala dokonce vyšší než cherubíni. Boží Syn jí daroval sám sebe. Je to nejbohatší žena světa.

Ona dala Bohu své tělo, a On ji vzal do nebe i s jejím tělem. Vždyť to bylo stejné tělo a krev jako tělo Kristovo. Když pak On sám zbožštil své přijaté tělo Vzkříšením a vystoupil i se svým tělem na nebe, nemohl tady přece nechat napospas tlení a práchnivění tělo své Matky, čili stejné tělo (dnes bychom řekli geneticky stejné), jaké měl on sám. Těla těch dvou jsou spojena tak, že ani smrt ani nic jiného nemůže přetrhnout to pouto mezi nimi. Kde je vtělený Boží Syn svým tělem, tam je i tělo jeho Matky.

Protože Církev je Kristovým mystickým Tělem (Ef 5,23; Kol 1,18), můžeme říkat, že Matka Boží je i Matkou Církve. Matkou nás všech, kteří přijímáme Kristovo Tělo a Krev z kalicha při eucharistii. Tak nás Syn Boží obohacuje darem sebe sama, což je odlesk toho, jak byla Synem Božím obdarována přesv. Bohorodice. Po svatém přijímání v sobě neseme bohočlověka Krista, a to není nepodobné tomu, jak ve svém lůně nosila Panna Maria svého Božského Syna.

* * *

Matka Boží je světu utajené moře blahodati. Nikdy si nepřála být známá. Nikdy nehovořila na veřejnosti, nepromlouvala jménem církve. Z posvátné tradice víme, že byla tichá, vlídná ke všem, pohotová k pomoci a útěše. Mluvila tak tiše, že ji sotva bylo slyšet. Žila skromně a stále se zabývala prací a besedou s Bohem. Nikdy nepřijala jakoukoli špatnou myšlenku, jak to oznámil Duch Svatý sv. Siluanovi Athonskému.

Znakem našeho poskvrnění pak je, že nedokážeme nepřijmout žádnou špatnou myšlenku. Církev nás však učí, jak se v průběhu života očišťovat a jak bojovat se špatnými myšlenkami. Tento neviditelný boj za očištění mysli a následného očištění srdce je jádrem každého správného asketického úsilí. Boží Matka, jako přečistá Bohorodice, je Matkou a vůdkyní asketů, protože sama udržela v čistotě svou mysl.

Neustálé působení Matky Boží v Církvi je spojeno právě s povzbuzováním k této askezi, k práci na očištění srdce. Její čistota je největší inspirací pro křesťana. Je to mocný impuls k touze napodobit její čistotu, resp. přiblížit se k ní alespoň o krok. Proto je před tímto svátkem ustanoven přísný půst, který vybízí všechny pravoslavné křesťany k askezi.

* * *

Praktický příklad Panny Marie nás vede v křesťanském životě a odpovídá nám na všechny otázky, které v souvislosti s osobními problémy řešíme.

K získání odpovědí stačí hledět na svůj život očima Matky Boží - čili svůj problém nahlížet z takové stránky, abychom spatřili, jak se to, co dělám, nebo čemu se vystavuji, nebo prostředí, kam chodím, nebo lidé, s nimiž se družím, líbí přesv. Bohorodici. A hned má člověk duchovní vedení a odpověď na své životní otázky.

A můžeme pokračovat. Matka Boží o zbožnosti neteoretizovala (jako tehdejší učenci, zákoníci), ale zbožně žila. Zbožnost pro ni byla věc způsobu života, myšlení a praxe. Jak prosté. A co ty? Víš, že máš milovat člověka a ne nenávidět? Víš. Tak proč se nesnažíš o lásku? Víš, že nemáš odsuzovat? Víš. Tak podle toho žij. Víš, že se máš vyhýbat prázdným řečem? Víš. Tak netlachej, nepomlouvej. Víš, že vítězství nad všemi démony začíná vítězstvím na démonem lenosti a démonem našeptávajícím, abys vyhověl žádostivosti těla? Tak do toho! Kdybychom proměnili všechny naše teoretické znalosti v křesťanskou praxi, jsme hned svatými. Chtěli bychom obrátit svět na víru, ale sami ještě nejsme obráceni. Je to pro nás větší ostuda, než kdybychom stáli na veřejnosti nazí. Svět se nám směje, ale co je horší, uvádíme v posměch i svatou Kristovu víru. Každý z nás by se měl zamyslet, jestli by pro šíření spásy nebylo lepší, kdybych tu nebyl. Sami nesvítíme, a ještě ostatním světlo zacláníme (jak pravil L. N. Tolstoj i jiní další).
Dotkli jsme se toho, co se v církvi nikdy nesmí stát - aby svou strukturou, hierarchií, obřady, učením, tradicemi a zvyklostmi (a veřejným vystupováním či politikařením) zakrývala Krista. Posvátný život církve a její vnější působení musí Krista zjevovat, ale nesmí zakrývat a hlavně nesmí stanout na jeho místě, jinak se Kristovo mění na antikristovo. Duchovní služba církve je přiváděním věřících k Bohu, což bohužel nemusí být vždy to samé jako přivádět lidi do chrámu. Správně chápat obřady, duchovenskou službu a celý církevní život už začíná pomalu patřit spíše do minulosti. Nebezpečí nahradit Krista, stanout na jeho místě, je zvláště aktuální v církvi posledních dob, kdy církvi slouží lidé duchovně slabí a nemocní, kteří vlastně neslouží církvi, ale sami sobě. Jak dí Písmo: „pastýři pasou sami sebe.“ (Ezech 34,2 a 8) Dobří duchovní, které jsem mohl poznat, pomáhali vytvářet vztah mezi věřícím a Kristem, a sami si přáli při tom jakoby zmizet - být průhlednými jako sklo. Duchovenstvo posledních časů bude táhnout lidi k sobě (podobně jako vůdcové sekt), místo toho, aby je přivádělo ke Kristu. A nebude mít schopnost si to uvědomit.
Nesnažíme-li se o praktickou svatost, nedivme se, že vypadáme jako blázni - před anděly, před bližními, před světem i sami před sebou. A často jako nebezpeční blázni, protože co jiného než nebezpečí vidět v člověku, který vytrubuje: miluj, ale při tom nenávidí; hlásá: neubližuj, ale při tom ubližuje atd. To snad už je méně nebezpečný ten, kdo přímo prohlásí: zabíjím, kradu a řídím se zákonem síly a svévole, protože hned víme, co od něj můžeme čekat. Raději takového, než mít vedle sebe úlisného pokrytce, který káže Boha, ale slouží ďáblu. Nejnečistším ze všech lidí není darebák, ale pokrytec.

Vše, co potřebujeme vědět, víme z Písma nebo od Církve. Nepotřebujeme hromadit vědomosti a více a více hloubat a něco dalšího se dozvědět. Vše, co potřebujeme ke zbožnému životu, je uskutečnit to, co víme. Vtělit tyto vědomosti do svého způsobu života.

* * *

A tak to poslední, co dnes zmíníme z příkladu, který nám skýtá přesv. Bohorodice, je čistota projevující se upřímností. Matka Boží byla zřejmě nejvíce ze všech lidí vzdálena licoměrnosti. Upřímnost a otevřenost je totiž jeden z příznaků čistoty. Takový člověk nemá, co by skrýval. Jen takový je opravdu svobodný. A do této svobody nás Panna Marie chce vést.





Zobrazit příspěvek č. 1402 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve

Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd

4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.

Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?

K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“

* * *

Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?

Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.

Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.

Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.

Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.

* * *

Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.

Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.

Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.

* * *

Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.

Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.

Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.

Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.

* * *

Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).

A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.

* * *

Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.

Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.

A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.

Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.
Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.

Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).

Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.

Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.

* * *

Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.

Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.

Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.

* * *

Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.

Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.



Zobrazit příspěvek č. 1403 jednotlivě

Administrátor --- 24. 9. 2023
Příspěvek do diskuse nad článkem o ženské otázce

Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad byl uveřejněn: (text článku viz: Pravoslavné zprávy)

Představit si život církve bez služby žen je samozřejmě nemožné. Ženy zastávají na farnostech tolik služeb - od zpěvu, přes organizační záležitosti a kvalifikovanou výuku dětí i katechumenů až po krášlení chrámu a přípravu bohoslužeb; ženy u nás studují teologii, věnují se ikonografii atd. atd. Obávám se, že to, kam míří sestra Vassa Larin, je trošku už pronikání světského ducha do církevního myšlení či protestantismus. O tom svědčí věty sestry Vassy: „V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Nebo: „...mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy...“ Není zde cítit pokušení odsunout posvátné kánony někam do starověku jako již neaktuální a překonaná ustanovení? Kanonické normy jsou v dnešní době aplikovány s největší možnou ikonomií (a reálná praxe církevního života je v mnoha místních církvích ještě volnější), ale nemůžeme kánony opustit či přeformulovat tak, aby to vyhovovalo duchovnímu úpadku současné společnosti. Vždyť kánony se zakládají na biblickém svědectví, na působení Svatého Ducha na sněmech i na myšlení svatých Otců a na posvátné tradici církve - jsou dnes stejně jako kdysi - jedním z kritérií pravoslavnosti.

Autorka textu pokračuje: „...měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání?“ Na podporu svých tezí uvádí však příklady žen z dob úsvitu křesťanství a přechází mlčením, že dnes není ženám nic z toho upíráno, ba navíc jsou ženy volány do mnoha dalších služeb. To, co tenkrát ženy konaly pro církev, mohou i dnes a žádná kanonická norma jim v tom nebrání. Tedy, jaké „nové povolání“? Ženy jsou už dávno vtahovány do celého spektra účasti na církevním životě. Copak je církevní život záležitostí výlučně mužů? Církev přece není jako některé krajní verze islámu, kde jsou ženy zavřené doma a ven chodí jedině v doprovodu muže a se zakrytým obličejem. Ani nejsme v Rusku, kde se hlásá, jak má vypadat správná tradiční Ruska: děti, kuchyně, chrám (tím chrámem se myslí mlčet, stát, stavět svíce a případně uklízet - nanejvýš zpívat soprán z partu Rachmaninova; možná ještě prodávat svíčky a vybírat peníze za zápisky).

Ano, přiznejme, že byla zrušena služba diákonek (lépe řečeno nikdy vlastně zrušena nebyla, ale přestala se používat). Důvod je prostý: sociální změny. Dříve by bylo v mnoha případech skandální či nepřijatelné, kdyby za nemocnou křesťankou chodil kněz (muž), nebo vyučoval ženu v soukromí či pomáhal ženě při křtu apod., a proto církev zřídila službu diákonek, které se o tyto věci staraly. Tím církev, která tenkrát ještě velice dbala na to, aby byla morálním vzorem pro okolní společnost, předcházela pohoršení. Dále měly diákonky za úkol starat se o pořádek v ženských odděleních chrámu (při bohoslužbách stáli muži a ženy odděleně, což se i dnes částečně dodržuje). Nutno dodat, že akt ustanovení diákonek nebyl v žádném případě diákonským svěcením, jak je tomu u diákonů, a diákonky se nepodílely na kněžské službě při liturgii. Později byla tato služba zrušena, protože se změnily společenské normy (vlivem působení křesťanství), společenský status žen se povýšil, a proto už nebyly diákonky zapotřebí (jejich úlohu při ženských křtech převzaly kmotry).
Po čem tedy autorka vlastně volá? Nejedná se spíše o zavádění či protlačení současných sociálních změn (viz sestrou Vassou zmiňované „ženy premiérky“ či ženy ve „vedoucích a řídících funkcích“) do církve, což by v podtextu mělo vést k ženskému kněžství a biskupství?

To je cesta, kterou dávno prošlapali protestanté, - nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého.





Zobrazit příspěvek č. 1404 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2023
O bohorodičném svátku „Pokrov“

Záštita přesv. Bohorodice


Ikona svátku ukazuje nejen událost, jejíž památka se oslavuje, ale zároveň je to metaforické zobrazení Církve: chrám, církev pozemská (ekumenický patriarcha, císař, duchovenstvo, mniši, laikové) a ve vzduchu církev nebeská (Matka Boží, apoštolové, andělé, svatí...) Ikona Záštity sjednocuje vše - svět nebeský i svět pozemský. A úplně nahoře je ten, k němuž se upínají modlitby všech - Spasitel.

 
Tento svátek se zakládá na události, která se stala v Konstantinopoli v 10. století. V r. 910 se Město ocitlo v obležení pohanskými vojsky. Někdo říká, že to byli saracéni, ale pravděpodobně to byli dávní Rusové, kteří byli už od nejstarších dob známi svou rozpínavostí a loupeživostí. Tenkrát dostali zálusk na bohatství Konstantinopole a situace se vyvinula tak, že to vypadalo pro Byzantince špatně a hrozil masakr obyvatelstva.

Nepřátelská vojska barbarů byla všude kolem, ti, kteří nebyli vojáci, se shromáždili v chrámech a prosili Boží milosrdenství o pomoc a záchranu vznešené byzantské civilizace před barbary ze severu. Lidé byli zoufalí a všechny své naděje upínali k naději na zásah shůry.

Ne jinak tomu bylo ve Vlachernském chrámu (zbudován v r. 450 poblíž posvátného bohorodičného pramene), což byl jeden z chrámů císařských, byly zde uloženy vzácné relikvie a děly se zde zázraky; viz např. svědectví o tzv. „každotýdenním či obvyklém zázraku“, od r. 511 (je o tom zpráva v článku Vlachernský chrám Matky Boží v Konstantinopoli v Eparchiální ročence Olomoucko-brněnské eparchie 2023, str. 130 - v PDF). Byly zde opatrovány: říza přesv. Bohorodice (z Palestiny v r. 473), její pás a pokrývka hlavy. Také zde byla ikona Matky Boží Vlachernské (přivezena roku 439 z Jeruzaléma císařovnou Eudokií; zhotovená na dřevěné desce a ozdobená stříbrem a zlatem). Podle tradice je to jedna z ikon namalovaných evangelistou sv. Lukášem, ale spíše se to myslí tak, že byla učiněna podle vzoru Lukášovy ikony - byla zhotovena z vosku spojeného s popelem křesťanských mučedníků zabitých v 4.-5. století. Není zcela jasné, zda se „každotýdenní zázrak“ konal nad touto ikonou nebo nad jinou ikonou, která byla zhotovena jako mozaika. Vlachernská ikona přestála sto let zazděná na Athosu (mon. Pantokrator) zázrakem epochu ikonoborectví, a pak ji ukrývali v době křižáků, posléze se nakonec dostala do Moskvy (r. 1653), kde se stala uctívanou přímluvkyní proti nepřátelským nájezdům, pak však její uctívání na Rusi upadalo a v době napoleonských válek ji ani neevakuovali z Moskvy a po válce byla nalezena poškozená. Skončila v ruském muzeu. Pavel Aleppský, který navštívil Moskvu v roce 1655, o ní napsal: „K velkému překvapení pozorovatele ikona není namalována barvami, ale jakoby tělesně nebo zobrazena tmelem, neboť části jejího těla silně vystupují z povrchu desky a vzbuzují úctu... Je to, jako by byla ztělesněná.“

* * *

Byla neděle 1. října r. 910 za panování císaře Lva VI. Moudrého. Probíhala bohoslužba všenočního bdění a byl zde přítomen i blažený Andrej (pozoruhodná osoba, vyznačující se tak nesmírně přísnou a k sobě nelítostnou askezí, že byl dokonce za svého života vytržen do ráje a viděl rajské stromy a jejich ovoce a další výjevy nebeské reality). Právě on uviděl ve vzduchu kráčející Matku Boží, kolem ní záři světla nebeského a obklopenou anděly a svatými. Její doprovod vedl sv. Jan Křtitel a sv. apoštol Jan Teolog. Panna Marie vyšla z oltářní části (tam, kde zřejmě byla mozaiková ikona každotýdenního zázraku) a ubírala se vzduchem nad shromážděný lid. Se slzami se nebeská Královna v kleče modlila za křesťany a posléze sňala pokrývku hlavy, aby ji rozprostřela nad modlícími se lidmi v chrámu a chránila je tak před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Tato pokrývka zářila v jejích rukách víc než slunce. V jejích rukách se stala tak velikou, že pokrývala celý pravoslavný svět.

Sv. Andrej zřel toto vidění a otázal se svého učedníka blaž. Epifánije: „Vidíš, bratře, Královnu a Paní, jak se modlí za celý svět?“ Epifánij odvětil: „Vidím, svatý otče, a žasnu.“ Nejblahoslavenější Panna Marie prosila svého Syna Ježíše Krista, aby přijal modlitby všech lidí, kteří vzývají Jeho přesvaté Jméno a utíkají se k jejím přímluvám: „Králi nebes, přijmi každého, kdo se k tobě modlí a volá si na pomoc mé jméno, ať neodejde od mé tváře s prázdnou a nevyslyšen.“ Oba asketové dlouho hleděli na zjevení, viděli rozprostřenou záštitu nad lidmi, a světlo, které bylo jako vzplanutí blesku. Poté, co přesvatá Matka zmizela, ztratila se lidským očím i záštita, ale zanechala po sobě blahodať, která tam pak přebývala.

V tu samou noc se nepřátelé rozprchli. Nebylo to poprvé, kdy Matka Boží zachránila Město. Dříve totiž v r. 626 nesli Vlachernskou ikonu Bohorodice (přivezenou z Jerusalema) kolem hradeb a Město tím bylo zachráněno z obležení Avarů (vyděsilo je prý vidění vzácně oděné ženy kráčející po hradbách (v té době se rozšířilo zpívání akathistu). Byzantské vítězství během arabského obléhání v letech 717-718 bylo rovněž připisováno ochraně Matce Boží Vlachernské. Ponoření její řízy, která byla ve Vlachernách také opatrována, do vod mořských zahnalo na útěk loďstvo Skitů, trochu později Hagarény, v r. 866 (860?) zachránila přesv. Bohorodice Byzantince před útokem jiných ruských pohanů vedených Askoldem a Direm s jejich vojskem. V roce 926 během války proti Simeonovi Bulharskému pomohla síla relikvií Bohorodice také přesvědčit bulharského cara, aby raději vyjednával s Byzantinci, než aby zaútočil na město.

Za povšimnutí stojí, že se přesv. Bohorodice nezjevila ani patriarchovi, ani žádnému jinému z přítomných biskupů, ani císaři, ani mnichu, ale všemi opovrhovanému jurodivému, jehož se slušní lidé štítili. Když sv. Andrej, oblečen jen do hadrů, jednou v zimě chodil po městě a hledal, kde by se mohl za mrazu trochu ohřát a přečkat noc, všichni se od něj odvrátili, ani do chléva ho nikdo nevpustil. A tak se usadil v nějakém koutě města, kde se choulili toulaví psi. Andrej si zalezl pod psy a snažil se je přitáhnou na sebe, aby ho trošku zahřáli, ale i psi od něho utekli.

* * *

Ve Vlachernách chránili památku na toto zjevení. V 14. století tam poutník Alexandr viděl ikonu, zobrazující tuto událost tak, jak ji viděl sv. Andrej. V řecké církvi však nebyl této události věnován zvláštní svátek (až do nedávna). Na Rusi byl svátek Záštity (Pokrovu) ustanoven v 12. století. V té samé době se začaly objevovat chrámy zasvěcené tomuto svátku. Viz např. celosvětově uznávaný památník pozoruhodné architektury - chrám zvaný „Pokrov na Nerli“ (zbudovaný v r. 1165 knížetem Andrejem Bogoljubskim, který byl možná také iniciátorem ustanovení tohoto svátku). Někteří však tvrdí, že i v Byzanci byla tato událost slavená, a to v rámci svátku sv. Romana Sladkopěvce (6. stol.), který čtyři století před tím skládal písně k uctívání Matky Boží a možná i akathist; sv. Roman dostal od Bohorodice dar zpívat a skládat posv. hymny. Každopádně je sv. Roman Sladkopěvec na ikonách Záštity často zobrazován na ambonu chrámu.

Zajímavá je otázka, proč byla památka této události tak vroucně a velkolepě přijata u severních Slovanů, když je to vlastně oslava přemožení vojska jejich předků, kdežto v Byzanci zůstala jen památeční událostí a nestala se svátkem. Odpověď asi není tak složitá. V Byzanci už měli s pomocí od přesv. Bohorodice tisícileté zkušenosti. A tato událost byla jen jednou v řadě - jedním z mnoha zázraků Matky Boží. Na severu, kde v Kyjevě přijali dávní Rusové v r. 988, v dobách knížete Vladimíra křest, postupovalo pokřesťanštění jen velice pomalu. Lid byl hrubý, zatemněný, a proto dokázal jen obtížně a velice pomalu přijímat a osvojovat si tak ušlechtilý dar, který od Byzance, tehdejšího vrcholu civilizace a vzdělanosti, obdržel (ve světle současné války vidíme, že si jej vlastně nikdy plně neosvojil). Zázrak, který se stal ve Vlachernách a kterým je zároveň ukázána starostlivost a ochrana přesv. Bohorodice, její péče o své duchovní děti, působil na tyto Slovany velice silně. Bylo to pro Rusy, kteří ještě byli v křesťanství jako děti, jedno z prvních zjevení moci a milosti Matky Boží. Proto si památku na Vlacherny tak zamilovali a vyvýšili ji jako svátek, podobný svou slavnostností svátkům z Dvanáctera.

* * *

Jak už jsem zmínil, Bohorodice pečuje o své duchovní děti mateřskou láskou. Co to znamená v tomto kontextu být jejím dítětem?, aby i o nás řekla (jak to jednou pronesla, když se spolu s dvěma apoštoly zjevila jednomu asketovi): „Tento je našeho rodu.“ Především musíme být jedné krve s jejím Synem. To znamená víru, vést bohulibý život a přijímat svaté Tajiny. A podobně jako děti mají vlastnosti svých rodičů, náleží i nám neumdlévající snaha osvojit si vlastnosti, jimiž oplývala přesvatá Panna Maria. Podle dávných památek to byly hlavně: pokora, čistota a mírnost.

Přesvatá Bohorodice se za svého života s nikým nehádala, nikoho nepřesvědčovala, komu mohla, pomohla. Nikdy nepromlouvala na veřejnosti jménem Církve ani jménem svým. Podle zjevení sv. Siluánovi Athonskému ji nikdy ani nenapadla zlá či nečistá myšlenka (komu to připadá nevěrohodné, toho ať poučí svatí Otcové a starci, kteří říkají, že dlouhodobým a všemi silami vedeným bojem za očištění srdce je možno dosáhnout, aby mu Bohorodice udělila podobný dar). Její mírnost odzbrojovala nepřátele, nikdo z židů si nedovolil se na ni osopit, urazit ji, či na ni vztáhnout ruce (vyjma jediného případu, který se však stal při jejím pohřbu a byl ihned potrestán andělem), hrubí římští vojáci se neodvážili se jí dotknout, neboť byli odraženi její mírností.

Do jaké míry jsme dětmi naší nebeské Matky a jak hojná je její záštita nad námi, rozhodujeme sami. Snažíme se získat něco z jejích vlastností, alespoň vzdáleně se jí svým myšlením i chováním připodobnit?



Zobrazit příspěvek č. 1405 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2023
Pokračování diskuse o ženské otázce

Nad článkem bratra Jana a s dalším rozvedením problematiky práce žen v církvi

Tuším, že toto téma přichází i do české církve, a proto jsem se rozhodl původně sepsanou kratší reakci rozšířit a probrat téma z několika pohledů. Různé návrhy a požadavky se budou asi periodicky vracet, tak ať už máme jakýsi úvod do problematiky. Hned z kraje podotýkám, že ačkoliv se stavím k obnovení služby diakonis skepticky, nejsem rozhodně žádným zastáncem vytlačovaní žen z orgánů církevního života, ani je „neposílám k dětem či k plotně“. Snad to vysvítá z níže uvedeného zamyšlení a snad bude na straně zájemců o tento text dost dobré vůle to vidět. Na koho je text moc dlouhý, může přelétnou alespoň hlavní myšlenky či argumenty zvýrazněné tučným písmem.
V článku na webu Pravoslavné zprávy jsem si přečetl reakci br. Jana na moji poznámku k článku Vassy Larin: Ženské otázky v naší církvi. Jeho článek artikuluje současnou „touhu a připravenost žen zapojit se více do služeb církve“. To je samozřejmě touha chvályhodná, ale - jak už jsem psal dříve - realizovatelná bez přijímání nějakých nových kánonů anebo bez obnovování dávno zaniklých forem, které prostě nepatří naší době, protože v životě církve nejsou za současných sociálních okolností potřeba. Domnívám se, že pokud některé ženy volají po obnovení těchto zaniklých forem, je není to kvůli prospěchu církve jako celku, ale děje se to spíše z důvodů uspokojení jejich osobních ambicí, tak jak je zformoval vývoj na poli feminismu v průběhu 20. století. Nechci tento svůj pohled nikomu vnucovat, ale sám v sobě jsem si jist, že až církev (nikoliv aktivistky) bude k svému praktickému životu potřebovat nějakou ještě větší míru zapojení žen do církevní správy, než se to děje v současnosti, pak to prostě bez zvláštního humbuku církev prostě udělá.

Dalším osobním názorem bych ještě rád přispěl do této diskuse: otázka míry zapojení žen do správy a funkcí v životě církve je dána každým konkrétním biskupem. Eparchiálního biskupa nemůže k ustanovení žen do nějakých nových funkcí přinutit žádné usnesení nějakého nového sněmu, ba ani pokyn patriarchy (stejně jako ho nikdo nemůže donutit vysvětit toho či onoho muže, kterého z jakýchkoliv důvodů vysvětit nechce). Pokud by se ještě po Krétě v dohledné době mohl konat nějaký autoritativní celocírkevní sněm, který by nebyl torpédovaný Ruskem, pak by stejně neměl sílu něco podstatného změnit, protože nový sněm nemůže přijmout žádné nové kánony, které by byly v takovémto rozporu s Písmem svatým a s předchozími sněmy, jakož i s tradicí Církve. Vše je na eparchiálním biskupovi, takže moc nechápu to volání po jakýchsi nových kánonech, které stejně nemohou dát ženám to, co není už v kánonech starých.

* * *

Proč nemohou být ženy svěceny

Připomeňme v maximální krátkosti argumenty, které nikdy nedovolí právoplatné svěcení žen. Písmo svaté: není žena hlavou muže, ale muž hlavou ženy a hlavou muže je Kristus (to se vždy vykládalo nejen v souvislosti s rodinou, ale i ve vztahu k ženskému kněžství). „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1 Kor 11,3) „Žena je stvořena z muže a pro muže.“ (1 Kor 11,8-9; Gen 2,18-23) Podle tohoto duchovního uspořádání vztahu mezi mužem a ženou nemůže žena hierarchickou službou posvěcovat muže, ale jedině muž může posvěcovat ženu. Žena však může posvěcovat muže, manžela např. svou vírou, svou zbožností, svým posvěcením, kterým ji Kristus posvěcuje.

Následování dávné praxe. Přestože kolem Pána Ježíše byli nejen muži (apoštolové), byly mezi jeho učedníky i ženy (myronosice, zvláště očividným příkladem Marie sestra Marty), a přesto na poslední večeři a při ustanovení Eucharistie byli jen apoštolové a jen jim bylo řečeno: „Toto čiňte na mou památku.“ Podobně na Padesátnici - na některých ikonách se sice zobrazuje spolu s apoštoly i Panna Marie, ale je to míněno symbolicky (odkaz na její osobní Padesátnici při početí Pána Ježíše). A ani přesv. Bohorodice nikdy nepředsedala žádnému církevnímu shromáždění. Mezi ženami byly i apoštolům rovné svaté ženy - přesto nikdy nesloužily jako kněžky ani jinak u přinášení nekrvavé oběti. To jen pár příkladů argumentace. Každá církev se sama musí rozhodnout, zda bude respektovat Písmo či nikoliv. Protestanti se už rozhodli dávno a podřídili autoritu Písma lidským názorům (a skončili ustanovováním homosexuálních kněží a kněžek). Chceme jít touto cestou?

Ženy nejsou méně svaté než muži. Přes to, co tu bylo řečeno, se nejedná o žádné snižování žen či odpírání jim posvěcení. Ve věcech spásy je mezi muži a ženami naprostá rovnost. V Kristu muž ani žena. (Gal 3,28) Jak nás učí Otcové: Není žádný kvalitativní (ani jiný) rozdíl mezi duší muže a duší ženy. Ale jsou tu rozdíly tělesné, fyziologické a psychologické související s rozdílnými úlohami životními. Hierarchická služba v církvi nikdy nebyla přístupna všem. Byla a je odepřena i mnoha mužům, kteří buď nesplňují kanonické požadavky či charakterové, duchovní, morální, psychologické i tělesné předpoklady. Posvěcení lidské duše vůbec nesouvisí se zastáváním hierarchické služby (mnoho svatých výslovně odmítlo nechat se vysvětit na kněze), ani s tím, jestli se smím dotýkat svatého prestolu nebo nikoliv. Tím nechci říci, že by k vysvěcení nebyl zapotřebí předchozí zbožný život, ale že udělení svěcení samo o sobě nezpůsobuje pokrok v duchovním životě. Hierarchie je věcí pozemské církve a její discipliny a je ustanovena shůry k plnění úkolů života církve. Posvěcení sestupuje od Boha skrze církevní hierarchii a dostává se v církvi ke všem buňkám církevního Těla. Obávám se, že se za současným voláním po hierarchické službě žen ve skutečnosti skrývá nedostatek chápání a prožívání toho nejvyššího posvěcení, jehož se nám všem v církvi dostává. A hojnost tohoto požehnání, sestoupivšího na tu či onu osobu, nemá nic co do činění s jí svěřeným hierarchickým stupněm, ale s jejím pokáním, pokorou a láskou. A právě tyto vlastnosti vidím, jak dnes slábnou - všude a u všech, ale - omlouvám se - často právě u žen, volajících po naplnění svých tužeb po hierarchických stupních či různých vyvýšených místech...

Proto odmítám logiku věty br. Jana: „Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře.“ Ženství je samozřejmě v Kristu posvěceno, stejně jako mužství, ale to nemá s hierarchickou službou nic společného. Celý nesčíslný zástup svatých žen pravoslavné církve je důkazem pro to, co bylo právě řečeno. Když psal ap. Pavel: V Kristu muž ani žena, a při tom nedovoluje ženám přístup k hierarchické službě, pak je jasné, že to myslí s ohledem na spásu a na rovnost před Bohem.

Pokud ekumenický patriarchát vidí zvelebení církve v takových návrzích jako: „Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky,“ pak si dovoluji s touto jednotlivostí nesouhlasit nebo se mohu domnívat, že k takovému netradičnímu postupu jej vedou mně neznámé vyšší ohledy na církevní zájmy. A možná by také bylo vhodné seznámit se podrobně s tím, jak vlastně to přisluhování dívek v chrámech EP v Americe vypadá v praxi.

* * *

Reálné zapojení žen do života církve

Br. Janovi však dávám v něčem za pravdu. Uvědomil jsem si nad jeho článkem, že v každé eparchii a potažmo v každé místní církvi může být jiná situace. A jsou zřejmě některé oblasti či eparchie či místní tradice, které prostě ženám nepřejí (resp. aktivně brání ženám angažovat se v církevním životě, či je dokonce vystrkují i z těch funkcí a činností, které by dozajista konat mohly a měly). Jenže na tom žádný kánon ani usnesení nic nezmění, je to věc osobnosti biskupa. Já pochopitelně píši z pozice příslušníka moravské eparchie naší církve, kde jsou dosti živé tradice Gorazdovy církve (narozdíl např. od pražské eparchie, která je v rovině církevní správy asi již více-méně rusifikovaná a Rusové obecně přisuzují ženám trojí funkci ve společnosti: děti, plotna, chrám; jak to nedávno otevřeně deklarovala ruská propaganda). Zde na Moravě je totiž účast žen na církevní správě hojná: v naší eparchiální radě jsou skoro polovina členů ženy, na farnostech ve farních radách je spousta žen, ikonopisky u nás to jsou všechno ženy, předpokládám dobře polovina učitelů náboženství na farnostech jsou ženy, nevím, jak jinde, ale u nás si bohoslužby nelze představit bez žen a to kvůli zpěvu, a to nehovořím o krášlení chrámu; fungování úřadu církevního ústředí je zcela závislé na našich sestrách; když zde v eparchii dlouhá léta fungoval odbor pro vězeňskou službu, vedla jej po celou tu dobu žena... To samé platí v oblasti charitativní práce našich žen. Tajemníkem eparchiálního biskupa je žena, tajemnicemi našich církevních úřadů bývají ženy (to samé na nyní zřízeném bohosloveckém Institutu), na farnostech mají ženy důležitá místa v církevní správě. Tedy v právě zmíněných ohledech hledím na argumentaci br. Jana jako na svědectví o stavu sousední eparchie, nikoliv jako popis všeobecné situace v církvích.

Ženy v církvi, zvláště aktivistky, by si měly přiznat, že mnoho mají v rukách i ony. Tj. nestačí jen dožadovat se nějakých vyšších míst v církevní službě, ale zároveň se musí na tyto funkce připravit (např. vystudovat bohosloveckou fakultu, která už dávno přijímá ke studiu i ženy); kolik našich sester dobře - do hloubky - ovládá třeba typikon, vyzná se v liturgice?, kolik z nich je opravdu kvalifikovaných k misijní službě a k výuce, tj. ovládá dogmatiku, něco z pastorální teologie a církevní dějiny? Kolik žen absolvovalo na pedagogické fakultě kurz „pedagogického minima“ nebo rovnou celou pedagogickou fakultu? Kolik žen, které pracují ve školství, se hlásí k pedagogické práci pro církev? Každá větší farnost by potřebovala cosi jako manažera, aby se kněz mohl plně věnovat duchovenské a pastýřské činnosti; kolik žen, které mají ze světa zkušenost s takovou organizační činností, nabízí na farnostech své služby? Jak bychom potřebovali takové ženy, ne diákonky, ale teoložky, učitelky, historičky, právničky, profesionálně školené zpěvačky atd.!

Teď jsme otevřeli teologické učiliště a většina přihlášených jsou muži přesto, že jsme zdůrazňovali, že přijímáme ke studiu i ženy.

Nebo jiná otázka: Proč jsou v naší místní církvi mniškami jen cizinky? Jak to, že z našich místních žen žádná nechce být mniškou? A při tom, tu máme ženské monastýry; nevím jak v Čechách, ale na Moravě je ženský monastýr vedený duchovně zkušenou a velice dobrou igumenií. Přiznejme si, že se církevní tradice vyvinula tak, že obecně vážnost žen v církvi se mj. odvíjí od počtu dobrých mnišek či rovnou od počtu ženských monastýrů plných mnišek. Uznávám, že to není cesta zdaleka pro každou ženu, ale právě mnišky vyjevují krásu a vznešenost ženské křesťanské cesty, protože cílem žen je stát se obrazem přesv. Bohorodice.

Ženy by u nás docela dobře mohly přednášet i na našich církevních školách (a byly by vítanou pomocí), ale buď nemají erudici nebo zájem nebo čas. Kam se v církvi podíváš, tam bychom potřebovali lidi na pomoc (ženy i muže). Kdyby absolvovaly nějaké novinářské vzdělání, něco kolem publicistiky, nebo trošku literárního vzdělání, ovládly do hloubky český jazyk včetně jeho literární a církevní polohy(!), nebo nastudovaly pravidla typografie, mohly by pracovat v redakci církevních tiskovin, připravovat církevní kalendária a knížky, psát, překládat, dělat korektorky atd. To všechno je jen na jejich připravenosti, schopnostech a zájmu. Kolik našich žen dodává články pro naše církevní periodika (např. každoroční kalendář)? Ať ženy píší, překládají, dělají sazbu knížek! Připravujte publikace např. pro výuku dětí. Pedagožky ať zpracují osnovy církevní výuky. Vystudujte teologii a udělejte si na fakultě tzv. pedagogické minimum, a připravujte manuály, sešity a katechismy pro výuku náboženství, pro katechumeny. Bude-li to mít úroveň, jde to hned do tisku. Církev je připravena, ženy, hlaste se do práce!

Chtěli jsme zřídit mediální odbor, ale zkrachovalo to kvůli nedostatku kompetentních lidí (klidně to mohly zajišťovat ženy, které by měly příslušné schopnosti).

* * *

Avšak zpět k původnímu tématu. Z projevů žen aktivisticky volajících, aby je církev ustanovila za diákonky, lze nabýt dojmu, jakoby přestávaly vnímat svou účast na všeobecném kněžství (myslím, že to lze vytušit z výroků těch žen, které se cítí být oprávněny promlouvat za všechny ženy). Vždyť všeobecné kněžství stojí výše než kněžství hierarchické. A dále: proč aktivistky přehlížejí roli žen - mátušek, tj. manželek duchovních, které mají bezprostřední účast na hierarchické službě svého manžela, resp. i na jeho svěcení, protože jsou s ním jedno tělo a mysticky vzato, skrze hlavu muže je celé toto tělo (muž i jeho žena) při chirotonii svěceno (to je jeden z důvodů, proč by kněz i diákon v případě ovdovění neměl uzavírat další sňatek). Manželky duchovních, zvláště když absolvovaly teologické vzdělání, mají široké pole působnosti v církvi - ať už na rovině farní či eparchiální.

Myslím, že církev má zájem o práci žen. A to zvláště, když dnes „získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách“, jak píše br. Jan. Jenže mají takto zaměstnané ženy, jak o tom br. Jan píše, čas a síly pracovat ještě pro církev? Stejně jako pro kněze i pro ně totiž platí, že světská kariéra a plná angažovanost v církevním životě nejdou dost dobře k sobě.

Církvi dnes zoufale schází pracovníci, angažovaní jedinci, lidé (lhostejno, zda muži nebo ženy) schopní vykonávat tu či onu funkci. Ale v praxi je zájem pramalý. Mám zkušenost, že věřící, který chce pracovat a pomáhat, ten to začne dělat, sám si najde způsob a nepotřebuje kvůli tomu žádné strukturální změny v církvi. Proto mi ty diskuse o diákonkách připadají tak trochu jako víření vody ve sklenici a stále nevidím, jak by církvi měla obnova postřihování diákonek pomoci.

* * *

Má obnovení služby diákonek dnes smysl?

Dále br. Jan píše o náplni práce dávných diákonek. Resp. že kromě činností, o nichž jsem psal minule, konaly také charitativní službu. Má samozřejmě pravdu. Charitu konaly mezi vdovami a sirotky. Zřejmě však nikoliv širším okruhu. Dnes však můžeme všichni působit charitativně bez omezení. Avšak k čemu dnes kdo potřebuje - ať už žena nebo muž - pro konání charitativní služby udělení nějakého hierarchického stupně? Kdysi byla duchovenská hodnost jakýmsi odznakem církevní oficiality a lidé dávající dary na chudé, měli jistotu, že přítomnost diakonissy je zárukou hodnověrnosti charitativní sbírky. Stejně tak měly diakonissy příslušnou autoritu při rozdělování charity chudým. Dnes je ke stejnému účelu spíše potřeba pověřující listina od biskupa s velkým oficiálním razítkem. Na základní úrovni je charita povinnost každého křesťana daná Evangeliem. Kdyby se chtěl někdo věnovat charitě v širších rozměrech nebo ji potřeboval začlenit do správy církve, stačí písemné schválení a požehnání eparchiálního biskupa nebo členství ve zřízeném charitativním odboru a může pracovat „od nevidím do nevidím“ (pokud si to přeje).

* * *

Dříve mělo v církvi a v jejím životě vše nějaký účel a jednalo-li se o duchovenskou službu, tak každému účelu odpovídal patřičný hierarchický stupeň. Dávná církev měla mnoho služeb, do nichž postřihovala či světila nebo do nich věřící posílal Duch Svatý. Byli putující proroci, nebo kazatelé, exorcisté, dveřníci, akoluti, zpěváci, učitelé, bývaly i presbyterky a diákonky (měly velice podobnou službu) a mnoho dalšího. Něco z toho se zachovalo v řecké církvi (viděl jsem jak biskup postřihuje absolventy školy byzantského zpěvu a obléká je do speciálního roucha), něco vniklo nově (např. zpovědníci), něco se spojilo do služeb žalmistů, přisluhujících, hypodiákonů, ale většina dávných služeb a církevních povolání však postupem času zanikla či přešla na kněze, když se změnila situace a církev tyto služby přestala potřebovat. V církvi nebylo nic samoúčelného nebo zbytečného či vyžilého. My už tohoto ducha eklesiologické střízlivosti trochu ztrácíme.
Začalo to pronikáním scholastických západních vlivů do Ruska, kde se před udělením autokefality nepodařilo dovést tuto církev k plné dospělosti, jak to dokázal malicherný a tmářský staroobřadcovský rozkol, pokračovalo to strnulým či ochromeným přístupem k službě liturgie, která je osou celého církevního života. Podílela se na tom nevzdělanost kněžstva. Snad by se to mělo nazvat magickým či zformalizovaným chápáním liturgie. Klade se důraz na podružnosti, na nepodstatné či neaktuální, a zakrývá se nám pak to, co je podstatné. Jeden příklad za všechny: jsme zvyklí, že v liturgii každou neděli slyšíme dávno neúčelné prvky (platí hlavně pro slovanské Pravoslaví) - všichni zbožně nasloucháme ektenii za katechumeny, kteří ve shromáždění žádní nejsou, pak místo katechumenů skláníme hlavy a kněz čte modlitbu, aby Hospodin shlédl na katechumeny, kteří tam stojí (i když všichni vědí, že tam žádní nestojí), pak zbožně vyslechneme vyhánění katechumenů z chrámu, a nakonec si před Symbolem víry ještě vyslechneme důraznou výzvu k uzamknutí chrámových vrat (aby nám žádný věřící neutekl). Ale protože se to vše většinou děje v církevní slovanštině, které málokdo dobře rozumí, tak nám celá ta absurdita vlastně nevadí. V prvotní církvi by přednášení neopodstatněných nebo bezúčelných proseb a modliteb bylo nemyslitelné a snad by to věřící dokonce považovali za rouhání.
V současnosti to vypadá tak, že se obnovením diákonek chystáme udělat druhý krok a obnovovat i církevní úřady a služby, které dnes v jádru nemají opodstatnění, ale vypadají zajímavě, a tak trošku tím vstřícně reagujeme i na ducha dnešní doby (nutno dodat: na úpadkového ducha). Bojím, že Církev pomaličku spěje k tomu, že přestává být morální oporou, kotvou, které je možno se chytit a držet), když vše kolem je v pohybu. Snad se Církev nezačne vézt na té lavině, která se všude kolem valí do propasti.
Kdyby se tak v církvi věnovala obnovení katechumenátu stejná pozornost jako diákonkám! Jenže v některých národních církvích kněží ani neznají jeho smysl, a když k nim přijede katechumen třeba od nás, vůbec nechápou, proč už není pokřtěný, když přece věří (a případně tam cizího katechumena někde v monastýru hned polijí hrníčkem vody, oddrmolí modlitby a katechumen vůbec nechápe, co tam s ním provádějí). Taková je místy ve světě praxe. To jsou naše problémy, ne dávné zrušení služby diákonek.
* * *

Služba diákonů

Projevy tohoto nebezpečí, či „pokušení protestantismu“, vidím místy prosakovat (ale třeba se mýlím) v jinak jistě dobře míněném článku br. Jana. Jednak mě udivilo, že klade do protikladu „reálnou diákonskou službu“ a „čestnou liturgickou funkci“ (tj. účast diákonů na službě liturgie). Od samotného počátku je přece diákonská služba spojením obou služeb - první diákoni (= služebníci) (a byli to výhradně muži) byli ustanoveni pro službu při stolech, resp. pro přisluhování vezdejší (tj. dílem charita, ale spatřuje se v tom přisluhování při eucharistii), a pak pro péči o vdovy: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ (Skut 6,3-6) Dále se podíleli na učitelství a mohli konat svatou Tajinu křtu (Skut 8,5-12), dále od počátku přisluhovali při liturgii a ostatních Tajinách - starali se o pořádek při hostině Agapé, nosili svaté přijímání nemocným do jejich domovů (Justin Filosof), učili katechumeny a kajícníky, navštěvovali mučedníky a vyznavače. Byli podřízeni biskupovi a kněžím. (Ignatios Antiochijský)

V církvi řešíme všechny - i zcela novodobé - problémy na základě Písma svatého, posvátných kanonických pravidel sněmů nebo Otců a obecné posvátné tradice. Uvažuje-li pravoslavný křesťan o službě diákonek, obrací se především k Písmu a posvátným kánonům. Podle toho, jak je v těchto zdrojích, jimiž se řídí církevní život, otázka diakonis upravena, pokračuje náš křesťan v dalších úvahách.

Služba diákonek a jejich ustanovování

Diákonka Foibe (Řím 16,1)

 
Bible o diákonkách: „Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.“ (1 Tim 5,9) Z toho vyplývá, že požadavky na službu diákonky byly: musely to být ženy jen jednoho muže, který zemřel, celibát, vychované děti a dlouhodobý ctnostný život. Vdovy, u nichž nebylo jisté (např. kvůli mládí), že se nebudou chtít ještě znovu vdát, nedovoloval apoštol ustanovovat na diákonky.

Diákonky konaly v životě církve především: doprovázely ženy, které chtěly přistoupit k biskupovi, staraly se o vdovy a sirotky, při vypuknutí pronásledování zařizovaly některé věci jménem presbytera či biskupa, nevzdělané dívky učily, připravovaly ke křtu a na život po křtu, při samotném křtu pomáhaly při svlékání a oblékaní křtěných žen, sestupovaly s nimi do baptisteria, byly jim za kmotry. Poté, co kněží či diákoni pomazali čelo křtěnců, diákonky je pomazávaly po těle. (Vše dle Apošt. konstitucí) Dohlížely u vstupu do chrámu, měly dozor nad ženským oddělením v chrámu, vykonávaly některé práce (úklid) i v oltářním prostoru (stejně jako dnes mnišky v ženských monastýrech), sloužily v chrámu - ale nepodílely se na přinášení obětí nebo při jiných bohoslužbách. Sloužily v církvi až do 12. století.

Dalším problémem těch, kteří horují pro „navrácení“ služby diákonek, je kanonický věk - nejméně 40 let (IV. všeob. sněm, 15. kánon - o chirotesii diákonek; český překlad je mylný, kánon hovoří výslovně o postřižení, chirotesii nikoliv o svěcení, chirotonii; ap. Pavel předepisoval dokonce 60 let), a dále tyto ženy byly vdovy a měly jen jednoho muže. Podléhaly doživotnímu celibátu, jehož opuštění bylo posuzováno s krajní přísností (anathema). Zatím jsem neslyšel z těchto kruhů (na západě) ani náznak toho, že s případným návratem diakonek by logicky měly být reaktivovány i kánony, které s jejich ustanovováním souvisí (tak jako pro muže platí kanonická opatření pro jejich hierarchickou službu). Zkoumá někdo kanonickou způsobilost žen, které se dovolávají obnovení funkce diákonek? U muže, který chce být duchovním, se zkoumá jeho kanonická způsobilost v prvé řadě.

Ač se mnou br. Jan nesouhlasí, troufám si trvat na tom, že moje věta: „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“ odpovídá historickým pramenům. Možná nějaký moderní teolog publikuje své domněnky o chirotonii diákonek, ale měli bychom se spíše věrných obecných pramenů a závazných usnesení, které církev učinila. Ustanovování diákonek se i podle současné seriózní teologie nekonalo svěcením (chirotonií), ale postřižením s patřičnou modlitbou (o chirotesii jasně hovoří 15. kán. IV. všeob. sněmu, o věku a dalším pak viz 14. a 40. kánon VI. všeob. sněmu; připomínám, že pojem "rukopoložení" se vztahoval na chirotonii i chirotesii, viz výklad Balsamona). Konalo se vně oltáře, a proto se jejich ustanovení vztahovalo na službu vně oltáře. Argumenty, proč si někteří myslí, že do jejich služby spadala i služba oltářní u prestolu, si rád vyslechnu. Stejně tak bych si rád přečetl tu modlitbu nad diákonkou v nějakém autentickém znění, z něhož to bylo přeloženo do češtiny nebo do angličtiny. Dnešní „navracení se“ žen do oltářního prostoru, je dle mého názoru modernismem popírajícím obecně přijatou tradici, a nevím, čemu má v církvi posloužit. Možná je to blízké spíše moderním ženám s moderní výchovou, která je na hony vzdálena pravoslaví, aby neutekly od pravoslaví k protestantům?

* * *

Ve světle výše uvedeného bychom si zřejmě dokázali představit ustanovování diákonek v případě mnišek. V životě a potřebách monastýru by taková funkce totiž dávala smysl. Za předpokladu splnění kanonických požadavků bych dále chápal smysluplnost služby diakonis v Africe (kde jsou podmínky v něčem velice podobné prvokřesťanské církvi). Pokud by se zde na západě mělo zavést postřihování žen do nějaké z jejich církevních služeb, tak by takové postřižení asi měly mít např. kvalifikované profesionální učitelky náboženství.

Nad různými úvahami, teologickými spekulacemi a historickým rozbory, jimiž se má ospravedlnit služba nových diakonis, cítím lítost, protože v nich vnímám spíše touhu po vyšším místě, jakýsi nátlak až vášeň, a skoro nikdo se neptá, co na to říká Hospodin. Připadá mi, že ve všech těch provoláních některých žen, že moderní církev musí vyjít vstříc jejich požadavku a jejich charismatu a že je už nesmí upozaďovat, je strašně málo ducha pokory a bázně Boží. Cítila se přesvatá Bohorodice upozaděná, když v žádném shromáždění nikdy nepromlouvala jménem církve? Ptá se někdo, jestli v konečném důsledku celá ta věc nových diákonek neuškodí Církvi, kterou bychom přece měli milovat jako to nejcennější, co na zemi máme? A co to provede těm ženám, z nichž učiníme diákonky?, neublíží to jejich duším, jestli to Bůh nepožehná? Známe přece, kolika mužům těžce ublížilo kněžství, když se ho nějakou cestou domohli, ale nebyli k tomu Bohem povoláni. Aktivistky si takové otázky nekladou, jen požadují. (Tak mi připadá. Nic ve zlém.)

Stejně tak se nikdo neptá pravoslavných žen obecně, jaký mají názor na zavedení diákonek do života současné církve. Soukromě jsem se otázal několika věřících žen a nenašel jsem mezi nimi žádnou podporu pro ambice kandidátek na diákonky. Vzpomínám si, jak asi před 15 lety se premiérka Finska(?) začala v Bruselu dožadovat zrušení zákazu vstupu žen na Svatou Horu Athos (prý je to diskriminace atd.), nakonec tyto plány zarazila vzpoura řeckých žen, které začaly publikovat svůj nesouhlas se zrušením tohoto zákazu.

V principu tu nejde o zabránění obnově služby diakonis (za předpokladu splnění daných kanonických kritérií), ale o otázky: jaký to má dnes smysl?, jakou úlohu, kterou nemohou zastávat v pozici laika, mají v dnešní církvi plnit?, a jestli to nejsou jen světským duchem vykultivované ambice, které mají s potřebami církve jako celku jen málo společného. Toto pojednání má být spíše voláním k střízlivosti a k eliminování vášní, které chtějí sahat na strukturu církve.

Bratra Jana, s nímž tu nyní trochu polemizuji, si samozřejmě vážím, zdravím jej a přeji mu vše dobré.

P.S.

Pak mám otázku, zda by br. Jan mohl upřesnit (alespoň číslo knihy) svou citaci z Apoštolských konstitucí? Protože to, co jsem tam zatím našel, se vždy týkalo: biskupa, presbytera a diákona; o „diákonce“ v jedné řadě s biskupem, presbyterem a diákonem jsem tam zatím nečetl. To však neznamená, že to tam někde není. Je to celkem obsáhlá kniha (vlastně osm knih), mohl jsem to přehlédnout. A navíc v té citaci, kterou br. Jan uvádí, není nic explicitně heretického, jen je trochu podivná... (Nevzpomínám si na analogický způsob myšlení formulovaný v jiných starobylých modlitbách, žena přirovnávaná k Duchu Svatému jako k Dárci života; a navíc tenkrát byl za dárce života dítěte, čili ten, kdo dítě zplodil, považován spíše muž - otec.)

V článku, na který reaguji, mne opravdu zarmoutila jedna věta, v níž vidím manifestaci začátku působení cizích vlivů v našem uvažování: „...pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů.“ Tato věta mě naplnila obavami, že tušení protestantských vlivů na pravoslavné myšlení nebylo úplně neopodstatněné. Co se týče intimního tématu, jehož se citace dotýká, je názor Pravoslaví navázán na celou starozákonní epochu i na dobu novozákonní. O těchto věcech, které patří k lidské přirozenosti, panuje jasný názor a těžko si v Pravoslaví představit nějakou diskusi o nich. Svatí Otcové přepokládali, že to samy ženy chápou a vedeny zbožností a bázní před tím, co je svaté, by v takovém stavu rozhodně nepřijímali svatou Oběť ani jinou svatou Tajinu. A to, že pohanské vlivy ovlivnily svaté Otce na sněmech, kde se kánony přijímaly, je také silně problematické tvrzení. Vždyť skrze sněmy řídí Církev Svatý Duch, jak v to věříme už prakticky dvě tisíciletí. „Vidělo se Duchu Svatému i nám...“ (Skut 15,28) Tato formulace apoštolského sněmu je pečetí na všech následujících kanonicky uznaných sněmech Církve.

Jinde píše br. Jan: „některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.“ Opět velmi problematické tvrzení. Žádný posvátný kánon nepřestává platit ani nemůže být zrušen; může být pozastavena jeho účinnost, resp. dočasně postaven mimo používání (podobně jako kánony o diákonkách jsou dnes mimo církevní užívání, když se diákonky přestaly vyskytovat, ale tyto kánony stále platí). I nepoužívaný kánon, který se vztahuje k jevu, jenž se už nevyskytuje, stále pracuje v církevním vědomí, působí, vyjevuje církevní mysl a může být použít ve smyslu aplikace na moderní situaci. Mnoho kánonů se používá v aplikovaném významu. Jsou v nich skryty návody jak uvažovat, hodnotit a řešit problémy, na které svatí Otcové snad ani nepomysleli. Oficiálně a závazně pro církev může být kánon upraven či problematika, kterou kánon pojednává, může být upřesněna jedině dalším platným a všeobecně uznaným církevním sněmem. Nevím, jestli potřebujeme nová kanonická ustanovení o ženách, když máme ta původní. Způsob, jakým br. Jan otázku diakonis nahlíží (a předpokládám, že tlumočí názory nebo alespoň ducha kruhů kolem ženské otázky), vzbuzuje pochybnost, zda tu opravdu jde o obnovení staré tradice diákonek, nebo (a tak to vypadá a prosvítá mezi řádky) se tu jedná spíše o tlak na vytvoření zcela nové funkce nových diákonek, nového pojetí jejich služby, která bude mít s tou původní službou společný jen ten název.

Vraťme se v této souvislosti ještě k větě Vassy Larin, k symptomatické větě, která je dnes obvyklým výrazem nepravoslavného postoje vůči posvátným pravidlům svatých Otců: „V církvi se povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Snaha zlehčit význam kanonických pravidel tím, že je prý „napsali muži“, mi připadá - ať mi to Vassa odpustí - opravdu hodně mělká a ignorující působení Svatého Ducha na sněmech i v průběhu života Církve (obdobnými výroky, jako přinesla Vassa, se obvykle vyjadřuje jakási ženská vzpoura: co mají muži co mluvit do ženské problematiky!, a nakonec to skončilo až u takových invektiv, jako - proč se mají muži vyjadřovat k potratům, když je to věc ženského těla, které patří ženě a ne muži). A dále se musím ohradit k druhé části věty od Vassy a ptám se: kdo pravoslavný může relativizovat pravidla svatých všeobecných sněmů poukazem na skutečnost, že byly napsány před více než tisíci lety? Ať tedy takto smýšlející nezůstávají v půlce cesty a rovnou prohlásí: K čemu je nám Evangelium, které bylo napsáno před dvěma tisíciletími (a ještě ke všemu je sepsali muži)?, k čemu jsou apoštolské listy v Bibli, když je psali muži a navíc v úplně jiné době?, a k čemu je dnešnímu člověku Desatero a Starý zákon, který byl napsán v zaostalém patriarchálním prostředí ještě dříve?! A jsme u protestantů.



Odkazy na dva weby:

Odpověď dívkám a ženám na otázku: proč pravoslavná církev nepřipouští možnost vysvětit ženu na kněze
Ženské kněžství







Zobrazit příspěvek č. 1406 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2023
Pozvánka na kurz ikonografie v Brně

Pravoslavný kurz psaní ikon

se bude konat v Brně v březnu a dubnu 2024. Místo konání: Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského





Zobrazit příspěvek č. 1407 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2024
Nové kalendáře

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Na obvyklé kalendářní stránce pravoslav.or.cz/kalendarium jsou už všechny vydávané moravské pravoslavné kalendáře na rok 2024.

Tradiční jihlavská redakce kalendáře ve dvou mutacích (nástěnný i diář). Letos byly tyto kalendáře vytištěny barevně. Všem objednavatelům byly výtisky rozeslány již v průběhu minulého týdne. (Pokud jste nějakým nedopatřením někdo neobdržel objednaný kalendář, napište.)

Oficiální eparchiální ročenka s novým i starým kalendářem, duchovními články a schematismem, byla už před měsícem distribuována. Možno ji ještě objednat na olomouckém církevním ústředí.

Jednostránkový plakát s postním kalendářem je také ke stažení na výše uvedené stránce.




Zobrazit příspěvek č. 1408 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2024
Kalendárium a samolepky

Nové kalendárum (paschálie pro rok 2024) je už i pro Google kalendář - k dispozici na kalendar.or.cz

Dále jsou k dispozici dvě nové etikety na svěcenou vodu (ve dvou mutacích - větší a menší) pro barevný tisk na celostránkovou samolepku, která se pak podle vytištěných etiket rozstříhá. Viz download.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1409 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2024
Pozvánka na přednášky o ikonách

Dvě přednášky o ikonologii





Zobrazit příspěvek č. 1410 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2024
Dva roky války

Děsivá příležitost vidět obnaženou ruskou povahu

Aktualizováno 6. 3. 2024

Ta nadšená radost ruské populace z invaze proti druhému národu má ekvivalent snad jen v hitlerovském Německu.


Dnes putin přednesl svůj projev k národu. Nesl se v duchu „naše země vzkvétá“. Podobně utěšoval Čechy a Moravany komunistický prezident Husák. Každoročně jsme slýchávali jeho novoroční projev, jak naše země vzkvétá. Přesto však nelze srovnávat Husáka a putinem. Husák nebyl masový vrah a psychopatická zrůda. Rád bych si však povšiml toho, co souvisí s ruskou národní mentalitou, v porovnání např. s českou povahou. Většina Čechů (a v mladé generaci snad všichni) si z Husákova projevu dělali srandu. Skoro nikdo samozřejmě nevěřil, že by země vzkvétala. Rusové jsou jiní - když jim jejich kat řekne jakoukoliv blbost, zobou mu z rukou a ještě mu líbají nohy, než je pošle do válečného mlýnku na maso nebo je uvrhne do bídy. To je v kostce národní problém Rusů. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží (výrok založený na Bibli parafrázoval Dostojevskij). Řekněte sami, zaslouží si takový lid uctívačů vrahů mít ve svém čele slušného člověka?




Vždy, když začínám psát na podobné téma, je mi líto těch Rusů, kteří svou morálkou, vírou, duchovním uvažováním jsou elitou svého národa (bez ohledu na jejich postavení ve společnosti či jejich vzdělání). Proč je jich tak zoufale málo? Proč jen tito nejsou převládajícím prvkem ve svém národě? Nebo alespoň výraznou menšinou? Kolik jich je? Stovky tisíc? (Co se týká počtu pravoslavných věřících, každý uzná, že jedno procento společnosti je příliš málo - ano, pouhé 1% (slovy: jedno procento) Rusů přišlo v tomto „pravoslavném národě“ do chrámu na svátek Narození Kristova; to je pěkná bilance práce ruské církve za posledních 30 let, že?)

Jak vysvětlit tento rozpor? Na jedné straně zbožní a mravní Rusové, kterých je vzhledem k velikosti národa - počítáno v absolutních číslech - nezanedbatelný počet. Na straně druhé krutí a mstiví ignoranti, kterým hýčká ego každý projev síly, násilí a barbarství. „Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein) Je mravní méněcennost velké části Rusů tou příčinou, že se Rusko změnilo odpadní stoku civilizace?

Proč nejsou ti „dobří Rusové“ tím kvasem, kterým byli před dvěma tisíciletími prvotní křesťané v pohansky kruté římské říši? Proč v ruské populaci nefunguje Kristovo podobenství o kvasu? (Mat 13,33) Je vada v tom kvasu? Nebo jinde? Proč nejsou ruští křesťané tou solí země, které stačí špetka, ale zcela změní chuť pokrmu - tj. pár křesťanů změní národ? K čemu je sůl, která není slaná? Odpovídá Pán Ježíš: Aby se vyhodila z domu. (Mat 5,13) Jedinou příčinu, kterou vidím (a možná se mýlím), je nějaká kritická vada v ruské církvi, ve špatné pastýřské péči, nebo v hlásané víře, či v její službě. Ukazuji tím na hierarchii, pastýře, teology. Něco je špatně v jejich hlásání evangelia, v jejich apoštolské službě. (Dříve to mohli vidět jen někteří teologové z jiných pravoslavných církví, kteří vždy poukazovali na tradiční chyby v učení i praxi ruské církve; dnes to mohou vidět všichni.)

+ + +

Cílem při psaní tohoto článku bylo jediné: snaha porozumět.

+ + +

Kdysi jsme položili jednomu Rusovi otázku: „Jací jsou Rusové?“ Odpovědí bylo dlouhé přemýšlení, a pak (možná vyhýbavá - možná prozíravá) odpověď, že v Rusku jsou velké rozdíly mezi lidmi. Až v posledních letech jsem přišel na to, jak výstižná to byla replika. Je to rozporuplný národ, jehož horší stránka - jak se zdá - stále mohutně převládá.

Bohužel, všichni jsme však označeni hříchy svého národa, a posuzováni dle chování většiny. Správně píše v těchto dnech světoznámý hokejista svým ruským kolegům, kteří se nechápavě podivují, proč jsou vyloučeni ze světových hokejových utkání, když oni osobně nide neválčili a nikoho nezabíjeli: „Všichni jste odpovědní za zločiny své země!“ A pokračoval ve svém psaní: „Součástí této války je i celá řada dalších zločinů… Každý z vás jako dospělý občan ruské země za tyto hrozné činy nesete určitou míru odpovědnosti.“ „Na ledě reprezentujete ruský stát.“ (Odkaz na článek) Kdysi jsem četl, jak za druhé světové války slušní Němci, kteří nechtěli být spojováni s Hitlerem, chápali, že musí odejít z prostředí svého národa, který se před Hitlerem nejen sklonil, ale oslavoval jej, a přijal tak nějaký díl spoluúčasti na jeho hrozných činech. Kolika slušným Rusům se dnes chce něco tak mravního, kulturního a etického učinit? Ano, třeba vnitřně nesouhlasí s putinem, ale sedí tiše doma.

Tzv. „pravoslavné Rusko“ se stalo strašidlem světa, obludou rozsévající smrt, vyhrožující svým atomovým arzenálem, varujícím, že je připraveno zničit lidskou civilizaci. Jak se ukazuje, je jako mrtvé moře - vše pohlcuje do svého jedovatého prostředí a nic neprodukuje, nic užitečného z něj nevychází. Jen mrtvá voda. Proto je potřeba znovu a znovu zkoumat a promýšlet, co je to za národ, jakou má národní povahu, víru, kulturní zázemí, historické předpoklady, geny... A tak lze spatřit, co bylo, je a zřejmě bohužel vždy bude cílem či vektorem pohybu tohoto národa. Odpověď snad poodkryje i toto zamyšlení.

Mezi tím bych však rád burcoval: na základě stoleté zkušenosti místního českého pravoslaví s ruským pravoslavím, ruskou církví a na základě toho hnisu, který se z Ruska dnes vyvalil, bychom my pravoslavní měli protestovat proti každému pokusu klást rovnítko mezi Rusko a Pravoslaví. To, co Rusko z Pravoslaví udělalo, má s Pravoslavím společných jen pár spíše vnějších rysů. Z důvodů, které bude jednou potřeba do hloubky studovat a pochopit, se christianizace Rusi nepovedla. Pravoslavný duch, éthos, morálka, duchovní zkušenost a kultura z evangelia, křesťanské morálky a pravoslavné duchovnísti vyvěrající, jak se zdá, nepronikly do povahy národa. Vyjma té marginální částečky populace, která byla za svou jinakost pronásledovaná či eliminovaná "pravoslavným" státním nebo církevním režimem; dříve i dnes. I nyní jsou v ruské církvi pronásledováni a sesazováni kněží, kteří odmítají podporovat vraždění a ruskou agresi (např. nechtějí při bohoslužbě číst patriarší modlitbu za vítězství ruských zbraní nad Ukrajinou).

Pokud něco z křesťanství proniklo do genomu národa, bylo to deformované z jedné strany temným pohanstvím, z druhé strany cizími vlivy (ze středověkého a časně novověkého západu). Dřevní pohanství se mísilo s křesťanstvím dosti problematickým (a zřejmě nepřípustným) způsobem, jak jsou toho dokladem epické básně Byliny (sepsáno v 12. stol.).

Je otázkou, zda natolik kulturně a duchovně nekultivovaná (ve svém celku) národnost, jakou bylo Rusko v prvních staletích christianizace, byla vůbec schopná pokřesťanštění bez tisíciletého dohledu a důsledného vedení nějaké starobylé kultury a církve. Možná právě kvůli nedostatku vedení a předčasné církevní emancipaci nebyl tento od dávna barbarský lid nikdy schopen uvědomit si vznešenost křesťanské víry. Asi proto v něm přetrvalo něco z divošské zpupnosti a nebyl pak už ochoten sklonit se pod nějaké vedení, a tím podstoupit ten civilizační proces, který by přetavil povahu národa. A kromě toho padla Byzanc a o to více začal proudit do Ruska vliv post středověkého katolicismu.

Aniž bych chtěl zlehčovat utrpení národů pod osmanským jhem, viděno z dlouhodobého hlediska je možno spatřit, že tragédie pádu Byzance se odráží více na Rusech, než jinde. Ostatní národy po osvobození dokázaly obnovit byzantské duchovní dětictví (v oblasti církevního života). Jenže Rusko z Byzance přijalo jen tu okázalou vnější pompu a další povrchnosti, ale už nikoliv její tisíciletou kulturu, vzdělanost, vytříbenost, kulturu bohoslužeb, teologii a duchovnost. O civilizačních principech ani nemluvě (ty by stát založený na tom specifickém způsobu nevolnictví ani nemohl vstřebat). Rusko se vždy opájelo kvantitou, ale přehlíželo kvalitu. To se projevilo na neuvěřitelné zaostalosti vzdělávacího systému.
Jeden z projevů nezralosti ruské církve po pádu Byzance byla - dnes už pověstná - absolutní nevzdělanost ruských popů (a všeobecně středních a nižších vrstev společnosti; bohatší lidé získávali vzdělání v zahraničí, např. ve Francii, nebo v ruských aristokratických školách). Stačilo umět přeslabikovat svatou liturgii. Vzhledem k slovanskému bohoslužebnému jazyku, nemusel kněz ani umět jakýkoliv další jazyk. Jak je možné, že se církev nebyla schopna postarat o elementární vzdělání duchovenstva? Neměla školy, protože neměla učitele. Nevzdělanost tam nabírala rozměry vymykající se všem představám. Z toho vznikly staroobřadcovské a starověrecké rozkoly. Někde dokonce při bohoslužbách čtou dle svých tradic z bohoslužebných knih i čísla stránek jako součást textu služby, jinde si myslí, že kněze dělá knězem obléknutí bohoslužebného roucha a ne vysvěcení.

V otázkách vzdělanosti měli katolíci naprostou převahu a ve svých školách učili pravoslavnou mládež nižší šlechty zadarmo (nebo levně). Pro tyto mladé lidi byl jediný schůdný způsob jak získat dobré vzdělání jít do latinské školy. Protože ruská církev věnovala otázce vzdělání mnohem menší péči, otevírala tím sama Rusko vlivu západu. A když později už školy měla, učilo se tam latinství, scholastika (tomismus) a západní teologie.
+ + +

K ruské povaze

Téma národní povahy bychom vlastně ani nemuseli otevírat, jedná-li se o křesťanský národ. Vždyť Kristus proměňuje jednotlivé lidské osoby i celé národy. Evangelium je jako kvas, který prokvasí těsto a promění je. Ať už si o západní civilizaci myslíme cokoliv, nějaká proměna se tam uskutečnila a dodnes je to znát. Jen srovnejte evropského ducha a základní západní společenské principy s Čínou, Japonskem, Indií atd.! Jestliže je potřeba mluvit o ruské povaze, a máme při tom na mysli základní hodnoty vyznávané národem, pak to znamená, že tisíciletí evangelizace Rusi nepřineslo kýžené plody. Proč?

Rusové sami sebe hodnotí dle toho, co jim ukazuje pokřivené či slepé zrcadlo mytologie. Tyto mýty přes veškerou ahistoričnost papouškují a vtloukají Rusům do hlav ze všech stran - církev, stát, propaganda, nacionalismus, ruští fašisté nebo neonacisté (kterých je podle výzkumu v Rusku více než v jakékoliv zemi světa) a dokonce i mnozí intelektuálové a teologové. Celá církevní mašinérie pracuje ve prospěch tohoto mamu - klamu. A tak je ruská společnost cvičena žít ve lži (jak už na to poukazoval Solženicyn), sebeklamech a (dle církevní terminologie) v „prelesti“. Realita je však hodně odlišná od mýtů a někdy zcela opačná. Novodobě vyznávané mýty bývají sněním o tom, jací bychom chtěli být, a jsou takovou náplastí na mindrák z okolní reality. Sem patří mytologie hitlerovského Německa i mýty ruské.

Hle, bojovník za čistou slovanskou rasu.
Mám na mysli, hlavně mýty Rusů o svém slovanství, mýty o Slovanech obecně. Slovan v jejich myšlení je jakási ušlechtilá Bohem vyvolená rasa - dosti to připomíná židovství (možná je to pozůstatek hereze „židovstvování“). Komické na tom je zjištění, že Rusové ve skutečnosti toho slovanství v sobě moc nemají - stačí se podívat na Kyrillův mongolsko-tatarský úsměv. Mimochodem, Ukrajinec má větší podíl slovanských genů než Rus.

To je další rozměr současné války. Dalo by se to vidět i tak, že ruští mongolo-tatarští vojáci bojují proti Slovanům (tj. Ukrajincům).

Dalším důsledkem pomateného ruského slavjanofilství je naprostá diskreditace jména „Slovan“. To, co Rusové pod praporem slovanství předvádějí, způsobuje, že slušný člověk bude své slovanství spíše tajit.

Dalším okénkem do ruské mentality je pohled na ruskou monumentální architekturu. To jsou nelidská monstra, jejichž jediným účelem je vzbudit v člověku pocit malosti, nepatrnosti, bezvýznamnosti. Je jedno, jestli jsou to památníky významných historických úspěchů, či druhé světové války, nebo památníky budování komunismu. Stejného ducha má v sobě architektura moskevského velechrámu Krista Spasitele, což je obludné monstrum, kterým si chce ruská církev okázale dokázat svou velikost, - novodobá babylonská věž ruské pýchy. Nebo tu máme další chloubu Ruska - chrám války, který se tyčí uprostřed pozemku s nasimulovaným bojištěm (kolem chrámu jsou zákopy, zbytky zbraní, krátery po granátech); toto obětiště „neznámému bohu“ si otevřeli pár let před invazí, asi aby jim bůh války pomáhal zvítězit nad všemi protivníky (což je v ruském myšlení v podstatě celý svět).

Co říkají samotní ruští intelektuálové k povaze Rusů jako celku? Letmý pohled do starších i nedávných ruských dějin to výmluvně potvrdí:

Jedna z vlastností ruské mentality je jakási barbarská krutost. Něco nekulturního a démonického, resp. křesťanstvím neproměněného zůstalo pevně zabudované v ruské povaze (Dostojevskij píše o dravém zvířeti, které se v Rusovi skrývá). Trpí tím především sami Rusové, kteří mají nad sebou stále jen další a další vládce, kteří neželí jejich životů. Ať už to byli carové od Ivana Hrozného, nebo nelidské zrůdy jako Lenin či Stalin - všichni byli ochotni obětovat své lidi po celých zástupech, hnát je na jistou (a hlavně zbytečnou) smrt. A Rusové se jim za to vždy odplatí jen devótnou úctou, nelíčeným obdivem a lokajskou službou (na svého kata Stalina dodnes vděčně vzpomínají, i do chrámu války si jej dali na zeď). Takže si asi nic jiného nezasloužili než, většinou Rusů obdivovaného, putina, který je klidně žene na jatka. Tu válku vedou Rusové za cenu strašlivých obětí (podle oficiálních údajů odborníků - někdy až tisíc padlých denně). Stejně jako Stalin.

„Ikona“ „svatého“ Stalina
Mimochodem, ve veřejném celonárodním hlasování (něco jako u nás byla soutěž o největšího Čecha) se Stalin umístil na velmi pěkném třetím místě. Stalin s svými milióny povražděných Rusů, Stalin vybíjející církev, Stalin vedoucí válku proti Hitlerovi jatečním způsobem (a to až když ho Hitler zradil, poté co se podělili o Polsko). To je třetí nejoblíbenější osobnost Ruska v celých jeho dějinách. To by jako diagnóza myšlení Rusů mohlo stačit.

Na prvním místě tabulky vítězů stanula mýty opředená postava nepřemožitelného válečníka Alexandra Něvského - součást ruské sebepotvrzovací mytologie: sv. Alexandr měl ve dvou obrovských bitvách uchránit Rusko před katolíky; bitvy však byly spíše pohraniční šarvátky za účasti řádově desítek vojáků. Tím pochopitelně nechceme upírat sv. Alexandrovi chrabrost a vůli bránit pravoslavnou víru. Jenže jeho politika je v jistých ohledech sporná; Alexandr se pragmaticky podřídil Chánovi Zlaté hordy, daroval mu dosud svobodný Novgorod a tvrdě ztrestal jeho obyvatele, když se proti Tatarům postavili na odpor. Za svatého ochránce pravoslaví byl prohlášen za cca 350 let Ivanem Hrozným (asi vůči němu Ivan cítil nějakou spřízněnost).
Odkud berou Rusové lidské maso do toho krvavého mlýnku na Ukrajině? Z okrajových národů, které považují za méněcenné (stejně dělil lidi i Hitler). Celá putinská rétorika je jak opsaná od Hitlera.

Snad žádný jiný národ na světě není tak krutý sám vůči sobě (vůči ostatním - o tom ani nemluvě). Pohrdá snad s přezíravým pokrčením ramen a bohorovným poukázáním na vůli Boží někdo jiný ve světě takovým způsobem vlastními lidmi? (Pokud ano, tak to bývá záležitost východní Asie.) Je to jednak projev přetrvávajícího barbarství ruské duše a dále to asi bude jeden z projevů lokajského rysu ruské mentality: podlézavost (sami Rusové o tom hovoří). Jako cítili posvátnou bázeň před úředníky a různými činovníky, tak dnes se plazí před mafiány a věrchuškoj. Neváží si sami sebe. Často pohrdají vším, co je jejich, i tím, jací jsou. A někdy se kyvadlo přehoupne do druhého extrému, k fanatickému nacionalismu - jedině Rusko je to pravé, jedině to, co je ruské, je hodnotné. Jedině ruský vzduch se dá dýchat, jedině potraviny z ruské země se dají jíst, hlína, jaká je v Rusku, není nikdy jinde... Zpívají o tom romantické či sentimentální písně a dumky... Kyvadlo vpravo, kyvadlo vlevo - vypadá to jako dva opačné jevy, ale ve skutečnosti je to stále jen jedno a to samé, ruské lokajství, tupost, omezenost a barbarství. Jak to popsal Gogol (Ukrajinec).
Je pozoruhodné, jak je nezajímá okolní svět. Většina Rusů se nikdy nepodívá do světa, protože (jak to sami zdůvodňují) „v Rusku je to lepší“. Do Prahy jezdili Rusové a Rusky uctít ostatky sv. Ludmily. Cestovali vlakem, jízda trvala noc, den, noc. Na nádraží v Praze vylezli z vlaku, nechali se odvést na Hrad do basiliky sv. Jiří, tam přečetli akathist k sv. Ludmile, pak jeli na nádraží, vlezli do vlaku a vrátili se do Moskvy. Praha je nezajímala; kultura, památky, prostě nic z toho, za čím jezdí do Prahy turisté ze západu, Rusy nezajímalo.
Ikona „sv. Stalina“

 
V Rusku je zakořeněná tradice státního násilí vůči obyvatelstvu. Částečně se mu lze vyhnout devótní poslušností. Proti mocným ruského světa se nesmí nikdo ozvat. I zde platilo v Rusku věčné: „Pípneš a sedíš.“ (Podle satiriků je znakem Ruska kuře na židli.) Carové posílali své - byť jen ideové - odpůrce do jámy, ťurmy či na nelidskou dřinu na Sibiři (také na hranici nebo na popravu), Lenin před popravčí četu nebo do Gulagu, Stalin to samé, putin preferuje Gulag a tam v tichosti zlikvidovat, nebo zastřelit nebo novičok. V Rusku se člověk mění na číslo - v nějakém seznamu či ve statistice. Rus nevraždí, on prostě vymaže číslo ze seznamu (opět asociace s Hitlerovými koncentráky).

+ + +

Ruská kultura? To jsou většinou západní vzory - většinou italské. Tito skladatelé a architekti mohli tvořit klidně na západě, a nikdo by na nich nepoznal, že jsou z Ruska. Ikonopis se na dlouhá staletí úplně pozápadničil. Jen spisovatelé tvoří jistou výjimku. To je osamocená kra na ruském moři západní kultury. Jsou tu jména jako romantici Puškin, Lermontov, Tolstoj, dramatik Čechov a dále realista a psycholog Dostojevskij. Jenže až Ukrajinec Gogol daroval ruskému písemnictví satiru, kterou Rusko tak zoufale potřebovalo, ale která je v monolitu devótní ruské mentality v podstatě cizorodým prvkem.

Rus je dle své národní povahy fanatický nacionalista. Tuto vášeň nevytlačí ani alkoholismus ani hokynářství, patolízalství, podvodnictví, kamufláže atd. To je vášeň, která je u obecných Rusů silnější než rozum a vytváří celou národní mytologii. Skrze tuto vášeň je Rus naprosto kontrolovatelný, resp. ovladatelný. Vrchnost může otěžemi nacionalismu ovládat Rusy dokonale. Stačí říci, že nepřítel se rozhodl zaútočit na Rusko, a správný Rus nepřemýšlí, na nic se neptá, skočí do tanku a jede střílet. Jen málo Rusů se v této oblasti řídí rozumem, pravdou, historickými reáliemi nebo křesťanskou morálkou. Naopak většina z nich žije v pohádkách a bájích. Kdo toto chápe, drží v ruce klíč k ruské duši a může ji ovládat. A to i po celých masách.

To se dělo už za cara. Rusové byli vychováváni k podezřívavosti vůči jiným národům, jiným tradicím a dokonce i jiným verzím pravoslaví. Vše jiné vždy odsuzovali. Nebyli schopni se učit od jiných. A tak se postupně upevňovali v tmářství a zaostalosti. (Zajímavou anomálií v tomto pravidle je Petr Veliký, který proti vůli Rusů silou své autokratické vlády zavedl v Rusku reformy dle západního střihu; reformy šly proti ruské mentalitě, ale neuzdravily ji - spíše do ní vnesly jakousi „schizofrenii“; jejich rozporuplnost a tříštivý vliv na ruskou povahu by však potřebovaly širší pojednání od pravoslavného historika.)

Rusové jsou v celé své historii někým manipulováni (to označil za příčinu frustrace Rusů už Dostojevskij) a nyní jsou v zesílené intenzitě, za pomoci nových technologií a s jasným cílem už od 90. let manipulováni propagandou, která se zakládá na této vášni a jejich nacionalismus je zneužíván k ospravedlnění jakékoliv expanze a jakékoliv nenávisti. Byla k tomu použita v ruské mysli vykultivovaná pýcha, raněná dvěma prohranými válkami (jednou studenou a druhou v Afghánistánu). Jiný národ by byl schopen s tím vyrovnat, ale Rus nikoliv; pro ruskou národní mysl je to bolestivé trauma. Možná proto tak ochotně souhlasí s válkou na Ukrajině - chtějí si vítěznou válkou vyléčit svůj mindrák. Potřebují vítězství k pohřbení svého traumatu. Jenže proč mají k tomu, aby se Rusové cítili lépe, umírat masy lidí jiného národa?!

Církev ve službách carské moc při manipulaci s ruským lidem poskytovala cenné služby. Dnes to není jiné. Asi proto ji většina Rusů příliš nedůvěřuje (1% Rusů na Roždestvu).
25 let se připravovala tato válka, Rusové byli mentálně zneužíváni, a byl jim vymýván mozek, aby věřili, že jsou nejlepším a nezbožnějším národem světa. Ruští dezinformátoři a kremelští čerti lechtali Rusům ouška našeptáváním, že s nimi má Bůh jakési tajemné plány (to asi mají společné s židy - víru ve vlastní nadřazenost). A že nějaký starec řekl tajné proroctví a už báťuška Serafím pravil... (Teď jim dal k této propagandě prohnilý západ účinnou zbraň: internet, YouTube, sociální sítě.)

A pokud Rusové trpí vlastní hloupostí či kvůli vlastním vášním, odůvodní to ruské myšlení ideou - že Rusko (podobně jako Kristus) trpí za hříchy celého světa a že se skrze ruské utrpení očišťuje celý svět. To je jedna z mála stop, kterou otisklo křesťanství do ruské mysli. Asi netřeba dlouze dokazovat, jak hluboce je takové myšlení zdeformováno obludnou ruskou pýchou.

Když Rus chce trpět, dobře, ať si doma trpí, jak chce. Jenže Rus je také závistivý, a tak se sžírá myšlenkou, že jinde ve světě se žije lépe. A Rus v takovém případě zapomene na ctnost své bídy, a chce také všechny ty vymoženosti, které sice svým zmasírovaným myšlením poslušně odsuzuje, jenže jeho srdce po nich prahne. Na jedné straně vidíme u Rusa rozhořčené mravokárenství „západní hniloby“, na straně druhé touží po tom, aby mohl hnít stejně, jako lidé na západě. A protože není schopen zajistit si lepší živobytí doma v tom ruském marasmu, rozhoduje se zbavit se své palčivě bodavé závisti tím, že zničí ty, kteří si žijí lépe.

Když chce Rus zahnívat ve svých zablácených vesnicích, utápět se ve vodce, podplácet činovníky a plazit se před mafií, která Rusko řídí, a nechat se drtit všudypřítomným nepořádkem, chaosem, povýšenectvím mocných a brutalitou, a při tom si myslet, že nic na světě není lepšího, a že tím v této morální dosáhne nebe, je to jeho věc. Jenže Rus nedokáže nechat žít ostatní, nedokáže nechat okolní svět, aby kráčel svou cestou. Čímž zároveň sám sebe usvědčuje, že na všem tom tmářství a utrpení není nic ušlechtilého; je to jen sebelítostivá, zlostná neschopnost.

+ + +

My nejsme jako jiní, my jsme Rusové

Slovan, Tatar, Mongol... prostě rus
Ruský konservativismus bohužel netkví v udržování křesťanské víry a morálky, ale v zakonzervované středověké brutalitě, pohrdání lidskou osobou a v tmářských pověrách.

Zásadní odlišnost Ruska od ostatních národů tkví v tom, že přes pravdu a realitu, kterou má před nosem, svůj marasmus považuje za ctnost a jako ctnost jej úporně velebí (snad aby o tom sám sebe přesvědčil). A ještě to považuje za svůj přínos světu. A protože si myslí, že nikde na světě není nic lepšího a vznešenějšího, zavírá si cestu k růstu. Ostatně, jaký růst?, jaký vývoj? Každý progres je jen skrytým regresem, myslí si v Rusku (hlasají to ruští teologové). Největší ctností je podle Ruska zakonzervovat se v mýtech a bájích. To by bylo téma na hlubší úvahu, ale v ruském podání je to v podstatě antikřesťanský postoj.

Samozřejmě, každý národ má své nedostatky, špatné vlastnosti a vášně. Jde o to, jaký mají potenciál škodit světu. Ty ruské vášně mají však ještě jeden hrozivý rozměr. Je to špatnost halící se do křesťanského pláště. Je to klam, kterým jsou sváděny lidské duše a odkloněny někam stranou. Občas ze sebe Rusko v zápalu vášně tento pláštík strhne a ukáže světu svou nepěknou nahotu. Ale většinou se maskuje pod falešnou zbožností, leskem a zlatem obrovských chrámů; pod maskou téměř vojensky přesně vykonávaných obřadů a pseudotradic se maskují chyby ve víře a duchovní problémy. Rusko je vlkem v beránčí kůži.
Další pochybnosti, zda Rusové jsou součástí pravoslavné církve, vyplývají nejen z (ne)plnění Kristova evangelia lásky, ale i z posvátných kánonů (závazných pravidel všeobecných i místních sněmů a svatých Otců), z nichž vyplývá, že vrah (stejně jako jiný velký hříšník) není součástí Církve (to platí i pro vojenskou agresi).

V Byzanci nesměli vojáci, kteří se vrátili z války, ač byla obranná, několik let k svatému přijímání, protože prolévali krev. To je samozřejmě jiný případ než ruská válka. Byzantští vojáci byli považováni za křesťany a za hrdiny, ale očišťovali se psychicky i duchovně od traumat, vášní a zloby, kterým se voják stěží může vyhnout. Loupeživá a vražedná vojenská agrese Ruska je daleko horším případem. To je skutečný hřích oddělující od Boha i od Církve. Hřích odtrhává člověka od Církve. Do Církve se může velký hříšník vrátit jedině skrze velké pokání.

Kánony a jimi stanovené církevní tresty za vraždu ruskou církev nezajímají. Ruská církev však obecně kánony nerespektuje, vyjma těch případů, kdy z toho může něco vytěžit; dovolává se jich jen, když si tím chce něco nárokovat. Je-li pro ni výhodné kánony porušovat, pak neváhá. Dokladem budiž současné nekanonické chování ruské církve v Africe, kde zakládá své struktury na cizím kanonickém území a kupuje si za peníze místní duchovní; nebo u nás po druhé světové válce, když pohltila naši místní církev patřící pod Srbsko; jiný případ je udělení autokefality jedné z amerických círví; všechny případy (a je jich daleko víc) jsou flagrantním pošlapáním kánonů. Jelikož jsou kanonická pravidla pro všechny světové církve závazná (vlastně je jejich dodržování jedním z kritérií pravoslavnosti), vyvolává jejich ignorování pochybnost o pravoslavnosti ruské církevní praxe.
Ruská víra (obecně řečeno) není vlastně ani vírou (v křesťanském slova smyslu). Je to pověra. Pravá víra spojuje s Bohem a činí věřícího Bohu podobným (nakolik je to u člověka možné). Jde o princip spojení podobného s podobným. V tom tkví princip Církve jako léčebnice. Pokud je víra spojena s pácháním zla, pak spojuje člověka s tím, kdo je zlý, kdo je otcem všeho zla, s ďáblem, a proto ji říkáme zlá víra = suevjérije = pověra. Prodloužíme-li tuto úvahu, pak veškerá víra, která nespojuje s Bohem, je pověrou. A čím je církev, ve které je víra vytlačována pověrou? Z díla biskupa Hierothea (Vlachose) lze vyčíst, že církev, která neuzdravuje člověka čili neléčí lidskou duši, není církev.

Pokud se vysoké duchovenstvo předvádí konání Božího díla, když světí tanky, rakety, zbraně k zabíjení nevinných, pak to není věřící křesťanské duchovenstvo. Jsou to kouzelníci a mágové a to, co činí, je magie a pověra. Každá víra bez éthosu je pověrou. Bůh přece nežehná nemravnosti, jak lidstvo ví od samého svého počátku.

Tím jsme se možná dostali ke kořeni ruského zla. Nebo k jednomu z kořenů. A tím je stav církve, žalostný a hlavně věkovitý úpadek ruského křesťanství. Je to úplně stejné, jako když šlo o příčiny bolševické revoluce. Většina teologů (ruské nevyjímaje!) dobře vidí, že za vzplanutím toho strašlivého plamene revoluce, dosud na zemi nebývalého ohně zla, byl hluboce padlý stav ruského pravoslaví. (Lze to dokázat.) Bolševická krutovláda atheismu, řeky krve, to vše bylo cosi jako Boží trest za to, co provedla ruská církev s pravoslavím. Alexandrijský patriarcha to nazval „Boží fackou Rusům“. A dnes se vše opakuje. Zase za vším tím zlem stojí pád ruské církve, která došla ve své honbě za mocí tak daleko, že umožnila putinovi prolévat další řeky krve a stále mu v tom aktivně pomáhá. Alexandrijský patriarcha ve své nedávné řeči pokračoval: „Jak se zdá, tak Rusům jedna facka nestačila.“ Chudáci Rusové.

+ + +

P.S.

Rusové dnes bojují proti „nečisté“ evropské civilizaci, bojují za návrat do středověku (tam jsou doma). Avšak ani to není ještě to nejhorší. Hluboce antikřesťanská povaha tohoto konfliktu činí z ruské agrese proti Ukrajině v podstatě válku proti křesťanství. Byl toto odedávný cíl ruských dějin? Od Ivana Hrozného, carů a careven, přes Lenina, Stalina k putinovi? Od Pravoslaví do apostase? Od Krista k antikristu? Každopádně tuto válku vedou Rusové nejen v rozporu s křesťanskými hodnotami: vírou, morálkou, mravností a duchem, ale přímo proti těmto hodnotám. Nevidí to, jelikož jsou oslepeni svým hříchem. Ano, klidně to zopakuji: když zostříme pohled na podstatu války na Ukrajině, zjistíme, že tam válčí ruské pravoslaví proti křesťanství. Pochopíme, že Rusko nyní přijalo roli antikrista a ruská církev (její správa a významná část věřících) se mu klaní?




Nahlíženo lidskýma očima, není žádné řešení takového pádu a tak zoufale zbloudilé cesty celého národa. Tady může pomoci jedině Bůh.





Zobrazit příspěvek č. 1411 jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2024
Neděle masopustní

O strašném soudu

Čtení z evangelia (pro masopustní neděli) před námi kreslí obrázek Božího soudu, toho posledního Božího soudu, k němuž budou shromážděni všichni lidé a přijdou i andělé, a především na toto setkání přijde Bůh. Všechny rozumné bytosti (tj. duší obdařená stvoření) budou povolány na tuto událost - třetí velkou událost lidských dějin (spolu se stvořením člověka a Kristovou spásou lidstva).

Písmo nás učí: jeden je život a pak soud: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom (je čeká) soud.“ (Žid 9,27) Vše, co může konat skutky a vést svůj život dle své vůle (a tudíž má svobodnou volbu), jakákoliv rozumná bytost, podléhá Božímu soudu. Bůh nám dal existenci i svobodu a poslal nás do života nakládat s těmito dary. Při soudu je o všem a o každém rozhodnuto, zda obstojí před Božím pohledem či nikoliv. Je obtížné postihnout podobu a zákony tohoto soudu lidskými slovy, která jsou určena pro pozemské předměty a jen mlhavě mohou popisovat či načrtnout kontury duchovních jevů. A tak se nyní pokusíme některé rozměry a roviny této události našimi nedokonalými slovy a rozumem postihnout.

* * *

Tato neděle nám chce každoročně před velkým půstem připomenout, že všichni budou souzeni. Ať už tomu věří nebo ne. Na posledním soudu nebude žádný nevěřící, všichni budou věřícími.

Všechny chce Bůh zachránit pro věčný život, ale ne všichni mu to dovolí. Naše skutky, které jsme učinili v průběhu svého pozemského života, jdou za námi. Nás neodsoudí milující Bůh, ale naše skutky nás odsoudí. „Mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6,23) Sloužíme-li hříchu, smrtí se nám hřích odmění. V tomto životě stojíme každým okamžikem před další a další volbou, konáme skutky, které se rozhodneme konat, a těmito volbami formujeme svou duši. A do jaké podoby ji zde na zemi zformujeme, v té odchází na věčnost.

Bůh je milosrdný, jenže ta moc, kterou nad námi naše skutky mají, není milosrdná ale neúprosná. Proto je potřeba opatrně vést svůj život, abychom jej naplňovali tím, co nás s Bohem spojuje, a naopak chránili se činit to, co nás od Boha odděluje.

Co nás s Bohem spojuje? To jsou skutky, činy, myšlenky, skrze něž se stáváme Bohu podobnými. To po nás Bůh chce a k tomu jsme byli stvořeni. Nemůžeme sice napodobit Boha v jeho věčnosti, nestvořenosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti apod. Ale můžeme jej napodobovat skutky lásky, milosrdenství, soucitu, trpělivosti a snášenlivosti. Vždyť miláček Páně, apoštol Jan nám zjevil tajemství, které pro nás vynesl z Kristova srdce, když měl při poslední večeři hlavu na jeho hrudi a naslouchal jeho srdci: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1. Jn 4,16)

Kristus (a dokonce už Starý zákon) žádá po lidech, aby se podobali Bohu. (Levit 11,44-45; opakuje to 1. Petr 1,16.) „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ Sám Pán praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat 5,48) K tomu byl člověk stvořen podle Božího obrazu a podoby. Podobu ztrácíme hříchem, ale Boží obraz v nás stále trvá - v každém člověku. Vírou, láskou a zachováváním Božích přikázání tuto podobu postupně očišťujeme. Toto dílo obnovy Boží podoby začíná tam, kde člověk používá svou vůli k tomu, aby vyrval ze svého srdce hněv, zlobu, nenávist, závist, zlopřejnost, odsuzování, intriky a všeliké nepřízně vůči bližnímu. Místo nich má zasadit do půdy svého srdce: pokání, pokoru, mírnost, poslušnost, a především lásku, jejímiž kořeny jsou soucit, milosrdenství, trpělivost s druhým člověkem, neodsuzování, vlídnost...

* * *

Bohužel, když se rozhlédneme po církvi, vidíme, jak i v blahodatném prostředí církve se jen málo lidí věnuje tomuto svatému dílu, kterým už tady a teď rozhodujeme o věčném osudu své duše. Většina věřících příliš nedbá o stav svého srdce a svou spásu vidí jen v plnění rituálních povinností (znáte to: jednou do roka se vyzpovídat, a pak k svatému přijímání, v neděli do chrámu zapálit svíčku atd.) A pokání? Jak často slyšíme: jsem jako všichni. A pokora? Zkuste někoho napomenout či pokárat za zjevné narušení církevního učení či morálky, a hned se jeho zraněná pýcha naježí.

Vzpomeňte na toho uzdraveného slepce a jeho rozhovor s židovskými „zbožnými“: Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (Jan 9,34) Pýcha jim nedovolila přijmout svědectví o Mesiáši a uvidět Boha.

Jak často se setkáváme s naprostou sebejistotou u církevních lidí, když jde o jejich jednání, způsob uvažování! A někdy ani nemusí jít přímo o páchání hříchu, ale i pouhý opakovaný a pevný souhlas s hříchem nám přece přináší sdílení osudu s těmi, kteří budou potrestáni za tento hřích. (Blažený muž, který nechodí do rady bezbožných... Ž 1,1) Což nikdy neslyšeli ap. Pavla, který když varoval před přečasným vysvěcením někoho, psal: „neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.“ (1 Timoteovi 5,22) Varování před těmi, kdo nepřinášejí správné křesťanské učení (ať už se jedná o dogmata či o morálku apod.): „kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“. (2. Janův 1,11) Souhlasem s páchaným hříchem přece pomáháme pachateli (třeba jen duchovně, nebo morálně).
Jak to krásně vystihl jeden věřící: „Tady na zemi jsme od toho, abychom hřešili, a do kostela chodíme, aby nám to Bůh odpustil.“ Nu, alespoň to řekl s tak čirou upřímností, že mu ji Bůh snad započítá jako ctnost.

Pán Ježíš však nechce, abychom prodlévali v nevědomosti a snaží se nám, alespoň ty klíčové rozměry a roviny Božího soudu objasnit, když nám přípomíná své přikázání lásky a na obrázku lásky k bližnímu ukazuje princip, dle něhož budeme souzeni - lépe řečeno: my sami sebe budeme soudit.

* * *

Čtení této neděle (Mat 25,31-46) nám ukazuje, že soud bude spočívat v tom, jestli jsme opravdu ve svém srdci sloužili Bohu, resp. jestli jsme si Ho zamilovali. Ukazatelem této lásky je totiž náš vztah k lidem, kteří jsou kolem nás. Bůh nám je poslal, abychom se naučili milovat. Co se myslí touto láskou, nebo když si to učiníme lépe pochopitelným, jak začíná láska k lidem? Jednak tím, co praví Pán: „Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“ (Mat 7,12) Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě. To je základ.

Písmo o tom praví: »Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit. Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci. Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru. Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo. Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest. Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s upřímnými však sdílí svá tajemství.« (Přísloví 3,27-32)

Tím se dostáváme k vyššímu stupni této práce na sobě: prokazovat lidem, co si přejeme, aby Bůh prokázal nám: soucit, milosrdenství, trpělivost, shovívavost, odpuštění jejich prohřešků. Pak mohu doufat, že i se mnou bude mít Bůh soucit a trpělivost, že nade mnou projeví milosrdenství a že mi odpustí mé hříchy. Když neodpustím já svému dlužníkovi, neodpustí ani Bůh mně. (Viz podobenství o nemilosrdném služebníku Mat 18,23-35)

Co mohu od Boha čekat za svá provinění, když sám neodpouštím, mstím se a odplácím, mám tvrdé srdce, bojuji za své ego, mlátím kolem sebe „hlava nehlava“, jen abych prosadil své zájmy, a odsuzuji ostatní za jejich nedokonalost (jak často - bohužel i v církvi - slyšíme: já chci jen spravedlnost; kdo ji chce, tomu ji Bůh na soudu dá... Kéž si nikdy nežádáme od Boha spravedlnost.)

Každý si může provést jednoduchý samotest, jak je na tom jeho srdce a jak by asi obstál na soudu, kdyby se dnes odebral na věčnost. Když se potkám s poníženým, chudým, nemocným, trpícím, nešťastným nebo tím, kdo je v nouzi, co pocítím ve svém srdci? Cítím vůbec něco? Nepřeji si, aby mi ten člověk dal pokoj a šel mi z cesty? Nebo spontánně pocítím soucit s tím člověkem? Zabolí moje srdce nad ním? Podle starce Paisije, je toto cítění nebo soucit předpokladem pro vyslyšení modlitby za toho člověka. Je zbytečné jen odříkávat Bohu jména, která On stejně zná. Očekává, že Mu za ty nešťastné lidi přineseme trošku bolesti v srdci, na kterou pak odpoví.

Dalším stupněm lásky, k němuž jsme evangeliem povoláni, je milovat své nepřátele. To je tvrdý oříšek. Jeho tvrdost je přímo úměrná tvrdosti našeho srdce. Je to jakási maxima evangelia. Přetěžkým úkolem pro nás tento evangelijní imperativ bývá zvláště, když je tím nepřítelem někdo, kdo je nám nablízku: kolega v práci, nadřízený, soused, bývalý přítel apod.

* * *

Dnešní evangelijní perikopa nám ukazuje dvě skupiny hříšníků. Ano, ovce i kozlové jsou stejně hříšní. Bůh ve své lidumilnosti už nežádá po člověku bezhříšnost, neboť by nikdo nebyl spasen. Jenže ti z jedné skupiny měli soucit, kdežto ti z druhé skupiny soucit neměli. Přítomnost Boha na soudu rozdělila lidi do dvou skupin nikoliv dle jejich hříšnosti, ale dle jiného principu: jedni ve svém životě potkali Boha, druzí nikoliv. Kristus si přeje potkat se s každým člověkem. Setkává se s námi skrze lásku. Skrze bližní se setkává se všemi lidmi. Přichází jako žebrák a klepe na každé dveře.

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev 3,20)

Láska nás spojuje s Bohem a činí nás Bohu podobnými. Boha se učíme milovat skrze bližní. Jak pravil apoštol Jan: „Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka, jehož vidíš?“ (1. Jn 4,20) Nemiluješ bližního = nemáš pro něj svůj soucit, trpělivost a odpuštění, to znamená, že nemiluješ ani Boha. Nesloužíš tedy Kristu, ale jen sám sobě. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Jn 4,8) Takže bez lásky neznáme Boha. A když Ho neznáme, nemůžeme mu sloužit ani být jeho přítelem. To je důvod, proč odcházejí kozlové do temnot.

V tom je jejich vina. Nemilovali lidi a tudíž ani Boha, nepoznali jeho lásku, a proto jejich hříchy nad nimi mohou provádět svou zkázonosnou moc. Jedině láska nás může spojit s Bohem, který je láska. A spojení s Bohem přináší člověku odpuštění jeho hříchů, protože síla hříchu nemůže překonat sílu lásky. To znamená, že ta hrozná moc hříchu oddělit člověka od Boha, je zmařena láskou, která hříšníka s Bohem spojuje. Pamatujete na ten princip: podobné k podobnému? Láska tudíž dává člověku spásu. Ona jej ospravedlní na soudu.

* * *

Na některých ikonách posledního soudu vidíme mezi těmi, kdo jdou do ohně vzpoury proti Bohu, věčného reptání, zloby, která spaluje duši, i biskupy, kněze, mnichy - čili teology, kteří jistě mnoho o Bohu přečetli, Bibli dobře znali a kázali lidem evangelium. Z toho je zjevné, že mluvíme-li nyní o poznání Boha, nehovoříme o knižním poznání, ale o skutečné duchovní teologii, o důvěrném poznání Boha skrze lásku očištěného srdce. „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

Říkají moudří: Kdo má lásku, splnil všechna přikázání. Vyplývá to ze slov Pána Ježíše. Takový člověk splnil hlavní přikázání uložené člověku Stvořitelem a zopakované v evangeliu: Buď jako Bůh. Svatí buďte... Dokonalí buďte... (Viz o tom výše.) Blažený Augustin psal: „Miluj a dělej si, co chceš.“ Ten, kdo miluje Boha a bližního, totiž nemůže páchat hřích.

* * *

Každý můžeme na sobě sledovat, jestli máme s druhým člověkem soucit, trpělivost, odpuštění - zdali máme srdce otevřené vůči bližnímu. Podle toho už tady na zemi poznáváme, jak na tom jsme. Podle této lásky poznají lidé, že jsme lidmi Kristovými. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) A podle nenávisti, zloby, závisti, mstivosti poznáme ty, kteří lásku nemají a tudíž ani nemilují Boha. Ať si každý sám v duchu odpoví a zjistí si tím, jak je připraven na setkání s Bohem a na soud.
Pokusím se nyní odpovědět na častý dotaz. Lidé se ptají, jak vlastně má vypadat ta láska k bližnímu: „To mám všechny nechat, ať si činí, co chtějí? A co když budou někomu ubližovat nebo škodit? A co v práci k mým zaměstnancům? Mám přece zodpovědnost za firmu. Projevím k nim lásku a shovívavost a hned přestanou pracovat.“ Myslím, že každý rodič ví, že musí někdy dítě trestat, napravovat, zakazovat apod. Zároveň však otec i matka chápou, že ač dítě někdy potrestají, nepřestávají je milovat. A jejich dítě si to při správné výchově uvědomuje také. Stejně tak si musí počínat učitel, pastýř, biskup, šéf v práci, úředník či správce. Nemohou kvůli lásce ke svým podřízeným tolerovat páchání nepravostí, zlo či neposlušnost nebo vzpouru. Takovému učiteli by se jeho škola úplně rozložila a nemohl by plnit své poslání a vyučovat, protože by ze třídy měl brzy „monkey business“ a žáci by mu „skákali po hlavě“. A co vyroste z dítěte, které rodiče nikdy ani nepokárají? Každý nadřízený nebo rodič či učitel nebo pastýř nese odpovědnost za to, že bude vést svěřené lidi k prospěchu všech. Pastýř má svou hůl proti vlkům; nemůže se vymlouvat, že i vlk je Boží stvoření a „já přece miluji všechny - ovce i vlky“, a tak nemůžu na vlka pozvednout svou berlu. Takový pastýř je k ničemu. Kdo bude hlásat, že i nepřítele, který zabíjí naše ženy a děti, je potřeba milovat, a proto mu v tom nebudeme bránit? V tom tkví hloubka lásky, že milující člověk je schopen dobře rozeznat, jak se zachovat, když je potřeba přísnost a výchova, ale zároveň se nemstít, nenaplňovat své srdce nenávistí či zlobou. Křesťan hledá vždy cestu, jak se zachovat odpovědně, ale při tom odpouštět a jednat se soucitem. Nikdo není tak hloupý, aby nebyl s to chápat, že lásku je někdy nutno skloubit s přísností a rozhodností. Stejně si počíná i Bůh - pokud je člověka možno zachránit, ale on je lhostejný, použije Bůh někdy i hořké léky pro takovou duši.
Spása člověka spočívá v tom, že poznáme Boha - už zde na zemi začínáme poznávat Boha jednak z pohledu na jeho stvoření, potom z evangelia a nakonec z vlastní duchovní zkušenosti (vždy jedině v tomto pořadí). Naše láska je vždy napodobením Boží lásky: „My milujeme Boha, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Jn 4,19)

* * *

Tady na zemi, kde je duše obalena masem, můžeme předstírat, tvrdit nebo hrát cokoliv. Na soudu přijde Bůh a vzejde světlo, které osvítí a prosvítí všechny. Jako může lékař rentenem zkoumat, co je uvnitř těla a vidět choroby různých orgánů, tak v tomto světle bude všem viditelné, co se tají v mé duši. (Přirovnání světla soudu k rentgenovým paprskům používal jeden stařičký kněz, jehož jsem znával.)

Jsme na to připraveni? Všechny tajnosti, které zde skrývám ve své duši a nechci, aby se to o mně nikdo dozvěděl, budou zjevné všem. Všechny špatné skutky, každý hřích, každá nečistá myšlenka, všechny nepřátelské úmysly, pikle a egoistické zájmy i jiná zla, která skrývám, budou viditelná v mé duši, jako by byla ze skla. Přípravou na tuto chvíli je zpověď a očištění od těch hnusů, co v sobě nosím a jimiž deformuji svou duši.

Už zde na zemi se máme učit vidět stav své duše - přemoci strach a zřít, co jsme z ní učinili. Jak jsme její krásu zničili a učinili z ní odpudivou tvář nějakého skřeta. Protože jen tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti můžeme začít s opravdovým pokáním a obrátit se, prostě něco s sebou začít dělat.

„Den Páně ovšem přijde jako zloděj v noci. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena. Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi - domov spravedlnosti. Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné.(2. Petr 3,10-14)


P.S.
V současnosti vidíme tak strašné ilustrace toho, o čem vypráví dnešní čtení. Ilustrace přímo v naší církvi, kde celé masy a církevní struktury odpadají od evangelia.

Píši to sem pro naše varování, jak snadno se může stát, že nejen jednotlivci, nejen státní režimy, ale i celé církevní struktury mohou úplně popřít základní principy naší víry a táhnout s sebou do pekla masy svedených věřících. Dnes se objevila zpráva v tisku, z níž sem část zkopíruji:

»Ze strany vedení Ruské pravoslavné církve žádná otevřená reakce na smrt Alexeje Navalného zatím nezazněla. Vedení církve nicméně dlouhodobě podporuje současný ruský režim. Podle zdrojů novináře listu Novaja Gazeta Alexandra Soldatova, který se zabývá tématy, spojenými s vírou a církví, v mnoha regionech biskupové nebo jiné vysoce postavené osoby dokonce volají kněžím a přikazují jim pečlivě sledovat lístky s prosbami o modlitby za zemřelé. V případě, že je na žádosti napsáno jméno Alexej, mají ověřovat také příjmení. Žádný z kněží, stále sloužících v rámci Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na území Ruska, také zatím nesloužil panychidu za zesnulého, ty proběhly jen v několika zahraničních kostelech. Soldatov tyto skutečnosti komentuje tak, že si nevzpomíná, "že by se takto zacházelo dokonce i s největšími rouhači, heretiky a pronásledovateli církve".« (Christnet)

To skutečná inkvizice v ruské církvi (jen ti nekrutější a nejohavnější bolševici zakazovali sloužit panychidu za zavražděného cara, ale jinak nezakazovali modlitbu za zesnulého, dnes to dělá samotná ruská církev). V citátu se píše, že kněží musí prověřovat dokonce i tzv. „zapisky“, tj. jména napsaná na lístcích podávaných k tichým modlitbám na proskomidii, aby se náhodou někdo v ruské církvi nemodlil za spásu Navalného. To je chování směřující proti základní ideji Církve. Může se Pán Ježíš k takto se chovající církvi přihlásit? Jak daleko se vzdálili tito „křesťané“ od Boha, který si přeje spásu všech, kdežto oni nedopřejí někomu ani zádušní modlitby! V každém katechismu se dočteme, že jeden ze základních skutků milosrdenství je „za zesnulé se modliti“. Kam se poděl v ruské círvi jeden z hlavních projevů lásky? Ze strachu před putinem nebo kvůli klanění se putinovi si ruská církev nechala vzít evangelium? Tak strašná je ruská nenávist, tak hluboký pád a tak ohavná kolaborace s antikristovskou šelmou chlemtající lidskou krev prolévanou ve válce! Napadne někoho v Rusku, jak asi ve světle dnešního evangelia toto chování církve obstojí na strašném soudu? Vzpomeňte si na ty ikony posledního soudu - kdo všechno jde s těmi nelaskavými, nesoucitnými a krutospravedlivými zatvrzelými srdci do ohnivé tlamy pekla: biskupové, kněží, mniši...

„Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1 Petr 4,17) Už je to vidět zřetelně: soud začíná od domu Božího.





Zobrazit příspěvek č. 1412 jednotlivě

Administrátor --- 18. 3. 2024
Poslední přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o Adamově pádu

Církev nás čtyřmi nedělemi připravovala na nejdůležitější dobu v roce, na velkopostní období, kdy nám vše bude napomáhat k tomu, abychom v duchovním životě učinili další krůček na cestě svého duchovního vzestupu, na cestě za Kristovou láskou. Církev v půstu změní modlitební a bohoslužebný charakter svého života, nebe se sníží, aby nás co nejvíce inspirovalo k vnitřní změně srdce k vnější změně způsobu života. Dokonce i příroda se na čas promění, jak to vnímají duchovně citliví lidé. Např. Ioann Krestjankin, velký ruský starec (máme o něm otitulkovaný dokumentární film), říkal, že v prvním dnu Velkého půstu cítí, jak se změní svět, všiml si proměny duchovního naladění všeho kolem.

Církev nás důkladně připravuje, abychom tuto vzácnou dobu nepromarnili nebo ji neomezili jen na hladovku, ale využili ji k vnitřní změně, nebo posunu. Kam se máme posunout? Od světa, který ve zlu leží, k Božímu království, ve kterém už nebude žádné zlo. (1 Jn 5,19) Od hříchu, který má tu strašnou moc oddělit člověka od Boha, ke ctnostem, které nás s Bohem spojují. Od vášní, které nás přivádějí ke hříchu a které kazí a poskvrňují naši duši, k očištěnému srdci, které Boha miluje nade vše.

V neděli Celníka a farizeje nám církev připomněla, že hříšníku zavírá cestu k pokání pýcha. Bůh přijme pokorného kajícího hříšníka, ale nikoliv pyšného, třeba i méně hříšného, člověka, který je sám s sebou spokojen. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nechce totiž lékaře ten, kdo nevidí svou nemoc. Nechce Spasitele ten, kdo je se svou zbožností a spravedlivostí spokojen. K čemu je Kristus tomu, kdo nepotřebuje vykoupit z moci hříchu, zla a smrti?

V neděli Marnotratného syna nám církev postavila před oči Kristovo podobenství o nás všech, o lidstvu. Boha jsme zradili, vše, co jsme od něho darem dostali, jsme promrhali. Ale cesta zpět je otevřená. Tou cestou je uvědomit si svůj pád a kát se. A Bůh nás přijme. Chce nás přijmout. Proč? Protože nás miluje. Stejně jako pro vztahy mezi lidmi, platí i pro vztah mezi člověkem a Bohem, - kdo miluje ten odpouští. Není možné milovat a neodpouštět. Láska vše odpouští. Jedinou podmínkou je obrácení hříšníka, tj. návrat, a tímto návratem je lítost, uznání své viny a pevné odhodlání neopakovat své špatné chování.

V neděli Masopustní jsme na obrazu posledního soudu, který před námi Kristus vykreslil, viděli, že Soudce rozdělí lidi do dvou skupin a kritériem, podle kterého bude dělit, je jejich láska. Činná láska, ne teoretická, ne láska zdálky, ale činná láska, která se projevuje soucitem, trpělivostí, pomocí a odpuštěním. Tím, že druhého nesoudíme, ale otevřeme mu své srdce. Taková láska vytváří předpoklad k milování Boha. A láska (k lidem i k Bohu) nás činí Bohu podobnými, obnovuje v nás podobu Boží vloženou do člověka při stvoření, a to nás s Bohem sjednocuje. V tom tkví uzdravení a spása.

Poslední přípravnou nedělí je neděle s tématem Adamova pádu. Tímto tématem nám církev připomíná Boží dobrotu, s níž stvořil Adama, určeného k něčemu tak vznešenému, že si to v našem padlém stavu ani neumíme představit. Jak říkají otcové - všichni lidé nosí kdesi hluboko ve svém srdci vzpomínku na dávný ráj. Je to jakási rodová kolektivní paměť lidstva. Je to vzpomínka na dávnou nesmrtelnost, proto je lidské přirozenosti stále nesmiřitelně cizí myšlenka na smrt. Vůči této myšlence lze otupět, odsunout ji, odvrátit se od ní, ale nelze se s ní vyrovnat. Pád z bytí do nebytí je pro lidské myšlení nepřijatelný.

Jenže je to také neděle o tom, jak člověk ztratil Boží podobu.

Tímto tématem nám totiž církev na samotném prahu půstu připomíná, jak se to všechno pokazilo, když ďábel ze závisti začal člověku kazit myšlení. Adam i Eva měli všechny prostředky ubránit se tomuto pokušení. Jenže ďábel, který už měl zkušenost, jak kazit čistotu Božího stvoření, začal kazit lidské uvažování. Vstoupil s lidmi do dialogu, a první lidé se zachovali vlastně velice moderně, zachovali se tolerantně. Tolerovali, když ďábel začal mluvit o Bohu jako o lháři. Tolerovali, když začal zpochybňovat rady, pokyny a ustanovení jejich Stvořitele a největšího dobrodince. Tolerovali, jeho lži, a začali pochybovat o tom, koho dosud milovali nejvíce. Přestali mu bezmezně důvěřovat, přestali si vážit toho, co pro ně učinil, i toho jak se o ně postaral, toho, co mají. A vydali se pouť za neznámým svůdcem, kterému uvěřili více než Bohu.

Říká se, že všichni stále v průběhu svých životů opakujeme Adamův hřích. Sami právě vidíte, jak hluboká je to pravda. „Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ (Řím 5,12)

Jak postupoval lstivý ďábel, aby dosáhl svého? Nejprve vzbudil zvědavost. Na hříšnou podstatu všetečné a nekonečné zvědavosti, která vzbuzuje neklid v srdci a úplně rozvrátí lidskou vůli i rozum, upozorňují všechny nejstarší památky lidstva. I staré antické mýty. Je to asi součást všeobecné paměti lidstva. Zvědavost je však jen pokažením jiné vlastnosti, která je přirozenou součástí lidské duše, a tou je zvídavost, touha po poznání, která je zacílena především k Bohu, ale kamkoliv by se vydala, řídí de Božími ustanovením a ubírá se cestou, kterou Bůh určil.

A dál už to jde rychle. V rozhovoru s Evou to vidíme názorně - krok za krokem had promyšleně přenastavuje její myšlení. Takže relativizuje či úplně neguje Boží přikázání. Eva najednou začíná přistupovat k Božímu ustanovení „tvůrčím způsobem“ (nejdříve si k němu přidává něco, ještě je zpřísňuje, aby je pak úplně popřela, - jak je to jen podobné zajímavému procesu v dějinách církve, kde občas sledujeme, že se na lidi stále nakládá více a více, zpřísňuje se a zavádí se nové přídavky, místní či folklórní zvyky jsou prohlašovány za nutné a závazné, některá monastýrská specifika jsou prohlašována za všeobecně povinná, až to nakonec většina není schopna dodržet). Nakonec řekne had Evě, jestli vám Bůh tvrdí, že zemřete, tak to není pravda, nezemřete, ale naopak budete jako bohové - znát dobro i zlo.

Jedna jediná věta, a kolik je v ní lži! Vždyť Adam s Evou stáli před úkolem sjednotit se s Bohem, theosis. To je nekonečně více než být "jako bohové". A k čemu je člověku prospěšné, aby poznal zlo? Lidé však použili (zneužili) Bohem danou svobodu, součást Božího obrazu, který do nich Bůh vložil, a vybrali si. A tak všechna lidská pokolení poznávají zlo vrchovatě.

Poslední příležitost pro Evu, aby se obrátila k hadu zády, bylo, když označil Boha za lháře. Jenže už byla chycena svou zvědavostí a musela by tedy použít jakousi námahu, vypětí vůle, aby se odvrátila. A to neučinila. Už byla polapena, dostala do pasivní role, neodporovala a ďábel ji táhnul jako na udičce.

* * *

Jaká poučení z toho máme čerpat pro postní období? Držet se pevně Božích přikázání a ustanovení, nenechat ďábla, aby je zpochybňoval. Často dnes používá to, co se mu v případě Evy dobře osvědčilo, relativizaci: „Dnes už na to není doba! Věda dokázala, že nepotřebujeme Boha... Okolnosti jsou jiné, už nelze všechna přikázání dodržovat jako dříve. Situace se změnila. Moderní člověk už nemá tolik času na modlitbu. Žij tak jako všichni, dělej, co činí všichni.“ Co mu na to řekneme? Jen leklá ryba plave po proudu, živá ryba plave proti proudu.

Pasivita je práh hříchu. O to se ďábel vždy postará. V občanském životě vede pasivita k totalitě či k válce nebo jinému krveprolití (celé 20. století o tom svědčí a současnost jakbysmet). Říká se, že k vítězství zla stačí jen, aby slušní lidé mlčeli. A v duchovním životě? Pasivita znamená, že jsme svůj věčný osud vložili do rukou ďábla.

Z toho plyné druhé poučení: používat vůli, když se chceme přiblížit k Bohu. Překonat odpor, s nímž se každý, kdo chce zamířit svůj život k Bohu, musí setkat. Přikázání se neplní lehce, je nutné větší či menší úsilí, abychom se podle nich zachovali. To samé platí pro půst - to je cvičiště vůle, to je zápas. Námaha, kterou si činíme kvůli Bohu, abychom se očistili a více se mu zalíbili, to je ten pravý dar, čili smysl půstu. (Půst má více významů, ale tentokrát si vyberme tento - obětní dar přinesený skrze naši námahu a sebezapření.)

* * *

Hadu se podařilo přenastavit způsob lidského myšlení. Jaké jsou plody nového uvažování lidí, které je výsledkem ďáblovy chytré manipulace? Především se to okamžitě projeví ohromující sebedůvěrou. To je chabě maskovaná pýcha. Plody takového myšlení vidíme hned na Adamovi a Evě: Proč bych měl Boha poslouchat? Což nemám vlastní rozum? Mohu si přece konat, co chci. Já tomu přece rozumím dobře. Vím, co dělám! Nic se mi nestane.

Na tomto způsobu uvažování je založená celá lidská civilizace - od babylonské věže k dnešku. Člověk už není sám ze sebe schopen činit dobro. Proto v modlitbách vyznáváme, že cokoliv dobrého bychom učinili, není z nás, ale od Boha. Člověk už není pro tento svět zdrojem dobra, jak měl na počátku být, ale zdrojem zla, jak si přál had.

Už jsme říkali, že všichni stále dokola opakujeme Adamův hřích. My všichni máme Adamovo přenastavené myšlení, a tak v nás stále vznikají myšlenky: „K čemu je mi Bůh? Proč bych ho měl poslouchat? Proč se jím nechat omezovat?“ Lidé dnes i kdykoliv jindy těžko snášejí nějaká omezení, dokonce je v kdesi nitru uráží i samotný fakt, že byli stvořeni jako bytost naprosto závislá na svém Stvořiteli a neoddělitelně s ním spojená (to radši ať jsme z opice, ale nezávislí). Člověku čistému však přináší skutečnost, že jsme synové Otce, radost, kdežto v pyšných vzbuzuje nespokojenost a hněv, protože v nich působí satanův duch vzpoury.

V tomto duchu se nesou všechny civilizační budovatelské ideály, které měly vést k blahu lidstva: všechny problémy lidstva vyřešíme sami, člověku vědecky zajistíme nesmrtelnost, zbavíme ho námahy a práce, vybudujeme nový svět, odstraníme války a veškeré zlo. Omyl. Čím více vzpoury proti Bohu, tím více zla. S tím by už lidstvo mělo mít dost zkušeností (zvláště po 20. století).



Leč vraťme se ještě k Adamovi. To změněné uvažování by bylo ještě možno vrátit zpět, dokud nebylo zpečetěno skutkem. Myšlenky stvrzujeme svými skutky. Stav duše se promítá do těla. To platí v dobrém i ve zlém. Podobně jako smrt zafixuje stav lidské duše v okamžiku jejího oddělení do těla, tak i prvotní hřích zafixoval stav lidské mysli v okamžiku toho skutku, a je to stav duchovní smrti.

A plody tohoto skutku? Adam najednou vše vidí jinak. Vše kolem se změnilo. Lidé vidí, že jsou nazí - hřích objektivizuje těla. „Hřích změnil dvě první lidské osobnosti ve dvě odlišné přirozenosti, ve dvě individua, mezi nimiž existují vnější vztahy.“ (Vladimir Lossky) To doposud nebylo. „I lidská láska, vášnivá touha milujících se po absolutnu, v samé fatálnosti svého nezdaru nikdy nepřestane skrývat tísnivý stesk po ráji, touhu, z níž se rodí heroismus a umění.“

Změnil se i vztah k Bohu. Z milovaného Stvořitele se v očích lidí stala hrozba. Ztratila se láska a tím i blízkost a důvěra, a najednou se ocitli ve strašné vzdálenosti od Boha. Boží přítomnost se změnila z duchovní rozkoše na trýzeň. Bůh volá: Adame, kde jsi? Uvědom si, kam ses dostal na cestě, kterou sis zvolil! Vrať se, čiň pokání.

Pak se koná soud. I to je příležitost pro lidi k pokání a k návratu. Je to zkouška, kam až pronikl hřích a zda jsou lidé ještě schopni obnovit původní jednotu. Zkouška je vykonána nikoliv pro to, aby Bůh zjistil něco, co už ví, ale pro lidi, aby oni sami jednou pochopili, co se s nimi stalo. Výsledek všichni známe: svalují vinu na druhého, nejsou schopni přijmout odpovědnost za použití své svobody, vymizela vzájemná láska a nejsou schopni snášet Boží blízkost.

Adam s Evou nepoložili ani samotný základ pokání - neodsoudili svůj hřích. Místo toho se vymlouvali. Nevyznali svou vinu. Neprovedli nad sebou soud, a proto nad nimi vynesl soud Bůh. Takovým lidem je cesta zpět uzavřena a brána ráje uzamčena. Ať žijí ve světě, který odpovídá jejich způsobu myšlení.

Opět platí: to všechno vidíme každý i sám na sobě. Stále na někoho nebo na něco svalujeme vinu - za svůj neúspěch, za svůj hřích, za své selhání, za svou nespokojenost či neklid... Na blízké či vzdálené, na okolnosti, na počasí, na politiky, na zednáře, na cizí státy, na pikle temných sil... (I ty konspirační teorie jsou jen pokračováním tohoto Adamova stavu.)

* * *

Neumíme si představit vnitřní stav Adama a Evy, když byli vyhnáni z ráje. Z jedné strany asi chápali, že ráj je především stav Boží blízkosti, a že už by v takovém stavu nevydrželi, nebylo by jim tam dobře. Kvůli tomu museli odejít, jinak by se ráj změnil v mučírnu. Na druhé straně jistě cítili zármutek, trýzeň a zoufalství z toho, že opouštěli místo, kde jim bylo kdysi tak dobře a kde byli v bezpečí. Vnímali, že se všechno mění. Zvířata na ně začala vrčet a cenit zuby. Příroda se stala krutá. Všude číhá nějaké nebezpečí a hrozba. A do takto změněného světa nyní odcházeli dožít své dny.

Co si však možná dokážeme alespoň vzdáleně představit, je to zděšení Adama a Evy, když museli hledět na to, jak rychle postupuje zlo, které vpustili do světa a hlavně do člověka. Původně doufali, že to, co pokazili, napraví už jejich první syn - Kain. Že on bude tím, kdo ďáblu rozdrtí hlavu, jak jim příchod někoho takového slíbil Bůh, když opouštěli ráj. Satan se jim však krutě vysmál, když z Kaina udělal svého nejvěrnějšího služebníka, prvního vraha v dějinách lidstva! Bible mlčí o tom, co řekli Adam a Eva, když se dozvěděli o bratrovraždě mezi jejich prvními dětmi. To mlčení však přímo křičí. Jak by se dalo vylíčit jejich zoufalství? A to drtivé uvědomění si, že než přijde Záchrana člověka, budou muset uplynout strašlivé věky a věky, v průběhu nichž budou zlo, násilí, zabíjení a krutost jen narůstat. A Kainovi potomci běží tímto směrem v čele všech.

* * *

Na závěr opět jeden návrh k jakémusi samotestu. Není špatné znát pravdu o sobě.

Zkuste v průběhu letošní postní doby - pouhých 40 dnů - plnit Kristova přikázání lásky, přikázání jeho blahoslavenství a ostatní ustanovení evangelia. Vždyť jsou to všechno tak prosté věci. Jednoduché výzvy, které jsou zcela přirozené. Nedostali jsme od Krista za úkol vidět anděly, ale nečinit bližnímu to, co nechceme, aby se činilo nám. Jak prosté. Nedostali jsme za úkol napodobit Kristovy zázraky, uzdravovat nemocné, chodit po hladině vody nebo křísit mrtvé, ale napodobit Kristovu pokoru, dobrotu, skromnost, soucit, trpělivost.

Jen to zkuste! A když bude svůj pokus poctivě sledovat, zjistíte, že se všechny takové naše pokusy rozbijí o skálu naší sebelásky, sebedůvěry, sebestřednosti - prostě egoismu. Dokonce ani obyčejné desatero nedokážeme bez problémů a selhání plnit. Takže, tak jsme na tom.

Snad je nyní lépe zřejmé, proč je výše psáno, že „člověk už není pro tento svět zdrojem dobra“?

Ale musíme to zkoušet znovu a znovu. Náš Spasitel už od nás neočekává bezhříšnost, ale pokání. Neočekává od nás život beztělesných, ale neumdlévající pokusy přemoci starou hříchem raněnou Adamu přirozenost a nahradit ji uzdravenou lidskou přirozeností Kristovou. Při soudu nebude hledat za co nás odsoudit, ale bude v našich duších pátrat, co je tam dobrého a zač by mohl duši uchopit. Bude hledat, co je v našich duších Jeho, co jsme mu odevzdali darem.

Vstupem Ježíše Krista do lidských dějin se něco zásadně změnilo. Jak jsme si opakovali u příležitosti neděle Marnotratného syna, cesta zpět je otevřena. Dveře ráje jsou znovu dokořán. Pán Ježíš pro nás učinil ráj (a ještě více než dávný ráj) tak snadno dosažitelný, jak jen je to možné. Tak málo se toho žádá po člověku, který žije v Kristu. Nepromarněme tu vzácnou příležitost.

Půst je příležitost posunout se krůček dál na duchovní cestě. Použít svou vůli a učinit si na sobě trochu toho násilí, abychom oslabili zlo v sobě a povzbudili to dobro, které od Boha dostáváme. Abychom půstem a zkrocením vášní trochu umrtvili starého hříšného Adama v nás, aby mohl v nás růst nový Adam - Kristus.




Zobrazit příspěvek č. 1413 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2024
Vladyka Simeon se odebral na věčnost





Zobrazit příspěvek č. 1414 jednotlivě

Administrátor --- 23. 3. 2024
Život a dílo zesnulého vladyky Simeona








* * *



Zobrazit příspěvek č. 1415 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2024
Svátky jarní rovnodennosti

K otázce data Paschy, které nám letos nějak zamotává hlavu

Aktualizováno

V souvislosti se stanovením dne Paschy se většinou hovoří jen o jarní rovnodennosti a neděli po prvním jarním úplňku. A současně se však odvoláváme na I. všeobecný sněm (r. 325), který pro církev stanovil, jaké podmínky má datum Paschy splňovat. Celá řada lidí se při tom domnívá, že právě tam bylo rozhodnuto o zmíněné první neděli po prvním jarním úplňku. Jenže o tom nepadlo v ustanovení I. všeobecného sněmu, který se touto otázkou na žádost císaře Konstantina zabýval, ani slovo. (Viz přetlumočení tohoto usnesení v 1. kánonu antiochijského sněmu, čili Ant 1)

Jaro a svátky novoluní jsou z hlediska křesťanské víry v principu podružné. Mimochodem, připomeňme si, že na jižní polokouli se slaví velikonoce na podzim. Slyšel, že tam mají velikonoční svátky spojené se symbolikou podzimu právě tak pevně jako my se symbolikou jara. (Tam je totiž podzim úlevou od pekelných veder a to jim připadá jako výstižný obraz toho, že nás Kristus svým vzkříšením vysvobodil od pekla věčného.)

Slavení pravoslavné Paschy je založeno na úplně jiných ideových základech, než je tomu v římsko-katolické církvi, která za základ stavení data Velikonoc klade právě onu obecně vzývanou jarní rovnodennost a na původní pravidlo o datu Paschy se přestala ohlížet. V pravoslaví stojí základy stanovení data Paschy na dvou principech:

1.) První princip tkví v samotném důvodu, proč se sněm touto otázkou zabýval. Ideový základ kanonického řešení této otázky je spojen s jednotou církve, která se má projevovat i jednotným slavením hlavního křesťanského svátku. Čili jediná kanonická Pascha je vždy ta, která se oslavuje v jednotě a v souhlasu s Církví. To je, myslím, hlavní princip.

2.) Samotné ustanovení I. všeobecného sněmu (dosvědčeného kánonem Ant 1 a dále v Ap 7) ohledně data Paschy stanovuje prakticky jen to, že Pascha se musí oslavovat až po židovské Pasše, protože Kristus vstal z mrtvých až po židovské Pasše. Jde tedy o časovou posloupnost. Leč v pozadí vidíme zase ten první princip - církevní jednotu. Tento kánon je totiž namířen proti přetrvávající praxi tzv. „janovských církví“, které se odvolávaly právě na odkaz svatého apoštola Jana.

Sv. Jan, miláček Páně, byl ve věcech bohoslužebné praxe dosti napojen na starozákonní praxi (např. při bohoslužbách prý nosil čelenku, jako součást starozákonního velekněžského roucha) a v tomto kontextu se napojoval i na židovský kalendář, resp. na slavení Paschy v den 14. nisanu. A právě od něj zřejmě pochází celocírkevní obyčej nazývat Kristovo Vzkříšení jako Pascha (od židovského pesach).

Časová posloupnost je, myslím, pouhým zdůvodněním, proč církev nepřijala jako základ jednotného slavení Paschy právě výše zmíněnou janovskou praxi. A je dobrým zdůvodněním, které celá Církev postupně přijala.

Dnes se smysl této logiky někteří liberální teologové snaží zpochybnit a vykládají slova kánonu o zákazu slavení „s židy“, jako že křesťané nesmí chodit oslavovat paschu židovskou nebo ji dokonce slavit v synagogách apod. Tento názor neobstojí, protože řečený kánon byl (podle drtivé většiny církevních historiků a kanonistů) namířen proti výše vzpomenuté zvyklosti janovských obcí, které slavily Paschu podle židovského data, ale v těchto obcích ji určitě neoslavovali v synagogách ani ji zcela jistě neoslavovali Mojžíšem předepsaným rituálem zabíjením beránka. A kromě toho ignorují tito liberální teologové samotný důvod, proč se otázka Paschy na sněmu vůbec řešila, a tím byla nejednota právě v datu.

Problém s datem Paschy vznikly v historii církve velice brzy. Židokřesťanské obce slavily Paschu 15. dne jarního měsíce Nisanu, ve stejný den jako židé. (Židé očekávali v ten den příchod Mesiáše a první křesťané očekávali jeho druhý příchod. Dodnes je relikt tohoto očekávání přítomen v tradici kolem velkosobotního obřadu blahodatného ohně v Jerusalemě /myslím tím tu lidovou pověst, že nesestoupí-li oheň, přijde na tuto Paschu konec světa/.) V dalších obcích přenášeli oslavu Paschy na první neděli po 15. nisanu, aby ctili skutečnost, že Kristus vstal z mrtvých den po sobotě. Na jarní rovnodennost tenkrát nikdo tak exaktně nehleděl, protože židé měli lunární kalendář (tedy měsíc měl 28 dnů) a v tomto kalendáři byl rok výrazně kratší než solární rok a tudíž se jejich pohyblivý kalendář rychle posouval, což židé řešili občasným vložením dalšího (13.) měsíce do roku. Takže astronomická rovnodennost se neřešila, hledělo se na začátek jara stanovený novoluním 1. nisanu a následným úplňkem 14. nisanu (tj. když má luna prvního měsíce 14 dnů, jak tomu bylo od dob Mojžíše). Vzhledem k posunům lunárního kalendáře tam a pak zase skokem zpět, byl i začátek jara pohyblivý.

V církvi vznikl spor mezi „čtrnáctníky“ (odvozeno od 14. nisanu), kteří slavili Paschu se židy a bez ohledu na neděli, odvolávajíce se na ap. Jana. Křesťanské obce pocházející z pohanů se držely slavení Paschy v neděli po židovské pasše či později (někteří staří církevní spisovatelé kladou jarní rovnodennost nikoliv do měsíce března ale až do dubna).
Zdá se, že když kánon Ap 7 hovoří o jarní rovnodennosti, nemluví o astronomii, ale míří tím na židovskou paschu, která teoreticky se sice měla krýt s astronomickou rovnodenností, ale v praxi se mohla posouvat a dostat i před skutečnou jarní rovnodennost (to platilo tenkrát, dnes to počítají jinak). I autoritativní výklad kánonů dle Zonara míní, že „jarní rovnodenností“ se tu nemyslí astronomický jev. Citace relevantních kánonů jsou mj. zde: pravoslav.or.cz/kalendarium/O_PASCHAL.pdf

Aby nebyla církev závislá na židech a na jejich určování paschy, a byla v této věci samostatná, domluvilo se (r. 325), že pro celou církev bude vypočítávat a určovat datum Paschy Alexandrijská církev, kde k tomu bylo nejvíce učenců, matematiků a astronomů. Sněm však metodu výpočtu nestanovil. Důležitá byla jednota a nikoliv algoritmus výpočtu.

Římská gregoriánská pascha nerespektuje kanonická pravidla, protože se opravdu občas dostává před židovskou, jak si to můžete ověřit v tabulce zde: orthodoxia.cz/kalendar. Jak tam vidíte, gregoriánská pascha se dostává před židovskou, a to o hodně, např. zrovna letos, příště to bude v r. 2027; viz červená čísla v druhém sloupci zprava. (Zároveň v tabulce vidíte, že pravoslavná Pascha se nikdy nepřekrývá s židovskou ani ji nepředchází.)

* * *

Konat nekanonickou Paschu (tj. bez shody s Církví) má z vážných důvodů povoleno např. finská církev, která však tím pádem nemůže kvůli této anomálii dostat autokefalitu. Udělením autokefality se totiž konstatuje stav dospělosti oné místní církve, což znamená mj. i schopnost plnit všechna kanonická pravidla, jak je v pravoslavném světě obvyklé.

Autokefalitu nemohla získat ani naše církev v dobách sv. Gorazda, a když nám později na příkaz politbyra komunistické strany nedobrovolně uděloval ruskou „autokefalitu“ patriarcha Alexij (což činil s krajní a neskrývanou nevolí, jak vyprávěli pamětníci; asi proto o tom nevydal ani žádný tomos), tak v podmínkách udělení autokefality bylo zrušení nové paschálie v místní církvi, což také první metropolita Jelevferij všem církevním obcím nařídil. Pak to zopakoval ve svém výnosu ještě posvátný synod v r. 1956. Doba komunismu však znemožnila tento výnos prosadit, a tak tu máme novou paschálii sporadicky doposavad. Narozdíl od dob vladyky Gorazda jsou však dnes pro slavení Paschy s katolíky - místo s pravoslavnými - důvody sporné.

* * *

Letošní velká vzdálenost mezi gregoriánskou paschou a pravoslavnou, která se stala příčinou vzrušených debat, má jednu výhodu. Nutí pravoslavné křesťany, aby si vybrali, s kým chtějí slavit „největší jarní svátek“. Všechny součásti našeho církevního života mají tuto vlastnost, která je duchem vpravdě prvokřesťanská, nutí nás volit. To platí vlastně o každé neděli (jít na bohoslužbu nebo dělat něco jiného), to platí o každém postním dnu (postit se, či nepostit se, that is the question), to platí o křesťanské morálce a mravnosti - musíme si zvolit: lhát či nelhat, krást či nekrást, zabít či nezabít. Ukázat sobě, světu i Bohu kam patříme, s kým jsme. Sloužíme Bohu a žijeme s Církví, a nebo žijeme „jako všichni“?

Na závěr jen připomeňme, že pokud nás více zajímá astronomie než církevní jednota, a rovnodennost či novoluní více než společná oslava klíčové události křesťanství, nedivme se, že i ve společnosti kolem nás převládlo pojetí velikonoc jako pohanských „svátků jara“.






Zobrazit příspěvek č. 1416 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2024
Kurz psaní ikon

Podrobná výuka pravoslavné ikonografie

Srdečně zveme všechny zájemce na ikonopisný kurz, který se bude konat 10. - 14. září 2024 v prostředí pravoslavného monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově na Olomoucku. Účastníci kurzu budou mít možnost vytvořit si podle ikonopisného vzoru ikonu Bohorodice Vladimirské.

Budou připraveny také instruktážní ukázky pokrývání ikonopisné desky kliho-křídovým podkladem (tzv. levkasem) a pozlacování ikony. Na programu jsou i dvě přednášky, které umožní přítomným seznámit se s historickým vývojem ikonopisného umění a shlédnout poutavé a inspirující ukázky ikonopisných výtvarných postupů.

Na vytvoření výukového manuálu se bude podílet ikonopiska sestra Iveta Kadlecová. Navštívit nás přislíbila ikonopiska sestra Sylva Novotná.

Součástí pobytu bude navíc účast na každodenním monastýrském dění – tedy modlitbě, přípravě postních i nepostních pokrmů a práce na monastýrské zahradě (s ohledem na individuální zájmy a možnosti účastníků).

Těšíme se na všechny, kdo touží poznat tajemství pravoslavného ikonopisu a strávit několik dní v monastýrském prostředí.

Zájemci nechť se hlásí na e-mail: ikonograf(a)seznam.cz. Viz též níže uvedenou webovou stránku.

Jana Baudišová,
organizátorka kurzu


(Budeme moc rádi, pokud nám pomůžete s šířením této pozvánky. Děkujeme.)

(V odůvodněných případech je možno požádat o slevu z celkové ceny kurzu ve výši 2500,- Kč; např. pro studenty či ze sociálních důvodů).






PDF ke stažení

Naše kurzy pravoslavné ikonografie jsou oznamovány na webových stránkách ikonopisky Jany Baudišové: ikony.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1417 jednotlivě

Administrátor --- 28. 6. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém

Svátek PADESÁTNICE

Apoštolé před Padesátnicí neměli Svatého Ducha. Slova Pána Ježíše o udělení moci svatým apoštolům odpouštět hříchy (resp. svazovat a rozvazovat) se vztahují k budoucnosti. Čili když Pán dechl na apoštoly a řekl jim: »Přijměte Ducha svatého,« (Jan 20,22) vztahuje se jeho výrok právě k Padesátnici. Když hovořil o tom, že apoštolové obdrží Ducha Svatého, měl na mysli Padesátnici: »Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.« (Jan 16,13-14) … »Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošlu ho k vám.« (Jan 16,7)

Veliký užitek z odchodu Pána Ježíše a ze seslání Svatého Ducha - Zástupce Božího Syna na zemi viděli proroci. Jeden z nich zřel jerusalemský Chrám, tj. předobraz Církve, jako vodou naplněný Boží chrám. Takto vypadal chrám Boží, tj. Církev, v prorockém vidění Ezechiele: »...budu uprostřed nich přebývat navěky. Synu člověčí, popiš domu Izraele tento chrám. ... přivedl mě ke vchodu do chrámu. A hle - zpod chrámového prahu směrem na východ proudila voda (chrám byl totiž obrácen k východu). Voda stékala zpod pravé strany chrámu na jih od oltáře. Poté mě odvedl severní branou ven a vedl mě okolo až k východní bráně vnějšího nádvoří. A hle - z její pravé strany se řinula voda. ... provedl mě vodou - sahala po kolena. Odměřil dalších tisíc a provedl mě vodou - sahala po pás. Odměřil dalších tisíc - a byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat a nešla přebrodit. ...Kamkoli ta řeka přiteče, všechno se tam v její vodě uzdraví a ožije.« (Ezechiel 43,9-10; 47,1-5 a 9)

Jerusalem a chrám stály na místě, na kterém byl nedostatek pitné vody; vody k umývání bylo dost, ale čistá voda se roznášela po městě z několika málo studní - konali to buď sluhové svým pánům nebo jako veřejnou službu to provozovali vodnáři, a lidé v městě jim pak za donesenou vodu platili (podobně jako my si kupujeme vodu balenou). Představa jerusalemského chrámu plného vody, ve které se dalo plavat, byla tak nereálná, že bylo jasné, že se jedná o nějakou duchovní realitu, zázrak či jinotaj.

Tak vykládají symbol vody i jiní proroci, např. Jeremiáš prohlašoval, že pramenem vody živé je Hospodin (17,13). A opět Ezechiel: »Pokropím vás čistou vodou a budete čistí. Ode vší vaší nečistoty a ode všech vašich hnusných model vás očistím. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich.« (36,25-27)

Právě tento jinotajný obraz používá Pán Ježíš:

»V poslední, velký den svátků (letnic či stánků) Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.« (Jan 7,37-39)

* * *

Nejlepším dokladem skutečnosti, že apoštolové před Padesátnicí neměli ještě Ducha Svatého, je jejich chování, charaktery jejich neproměněných osobností. Vidíme zásadně jiný obraz při pohledu na apoštoly v dobách, kdy doprovázeli Pána Ježíše a byli jeho učedníky, a pak zcela odlišný obrázek apoštolů po sestoupení Ducha Svatého.

Před Padesátnicí to byli naprosto světští lidé, nikterak se svými názory a způsobem života neodlišovali od běžné židovské společnosti. I svými zájmy a chováním se nevymykali tomu, co bylo obvyklé. Apoštolové se zajímali, co z toho budou mít, když zanechali světského zaměstnání a začali chodit s Ježíšem, jindy se hádali o to, kdo z nich bude větší v mesiášském království, které si představovali stejně světsky a naivně jako ostatní běžní židé. Pán Ježíš je trpělivě vyučoval, ale oni prakticky nic z toho nechápali nebo si to vysvětlovali příliš přízemně. Ani po třech letech každodenní výuky není na nich znát žádný velký pokrok v duchovním ohledu. Přední z apoštolů, Petr zradil Krista, třikrát ho zapřel, protože ho vyděsila nějaká služebná děvečka. U jeho kříže stál z nich jen ap. Jan, ostatní se báli vystrčit nos, aby se nedostali kvůli jejich popravenému učiteli do potíží.

Po třech letech vysvětlování duchovní podstaty Božího Království si stále představovali Mesiáše jako pozemského krále, který se postaví do čela andělských vojsk, aby vyhnal Římany a svou nepřemožitelnou mocí ustanovil panování židů nad celým světem, přičemž apoštolové budou jeho nejbližší rada. Sice věřili v Boha, žili zbožně, milovali Krista, ale nebyla tam ještě ta proměna osobnosti, změna smýšlení, dar nadsvětské moudrosti.

To vše přišlo až při Padesátnici. Jako by z horní síně, kde sestoupil Svatý Duch, vyšli úplně jiní lidé. Pryč byl strach, pryč byl zájem o světské věci a o panování nad tímto světem. Ti, kteří se před padesáti dny děsili, že je někdo bude spojovat s Ukřižovaným a provede jim to samé, co provedli židé Jemu, najednou na zaplněných ulicích a náměstích před masami lidu bez strachu provolávali zvěst o Ježíši Kristu, o Mesiáši. Najednou byli vyzbrojeni mocí shůry a plni moudrosti hlásali pravdy o Bohu a o spáse člověka skrze Krista ukřižovaného a posléze zmrtvýchvstavšího. Hojností darů Ducha Svatého konali zázraky a všemi svými skutky ukazovali velikost Boží.

Po 50nici se už apoštolové nezabývali tím, kdo je z nich první, kdo bude sedět po pravici a po levici ve slávě Mesiáše. Duch Svatý se na nich projevil nejen tím, že konali zázraky, ale především tím, že změnil jejich myšlení. Z bázlivých a ustrašených učinil statečné; pozemsky uvažující změnil na lidi, kteří se zabývali už jen duchovními předměty, církevními věcmi a hlásáním evangelia.

* * *

Tak se zrodila naše Církev. Z apoštolů, na které Pán seslal Svatého Ducha, Boha, třetí Osobu Boží Trojice, aby zde přebývala mezi námi po všechna následující pokolení až do konce světa. Církev se tím stala příbytkem Božím, kam přicházejí lidé, aby se setkali s Bohem, okusili jeho dotyk, byli jím poučeni, dosáhli nadpřirozené moudrosti, získali jeho blahodať a spojili s Ním své duše i svá těla, celé své životy.

Děje se tu něco většího, než bylo stvoření světa. Složitost stvoření je zázrak, ale spása člověka je větší věcí, a vznik církve je ještě větší. Více, než něco tak neuvěřitelného, jako je vznik člověka s celou jeho dosud neprobádanou komplikovaností, je zrození vyššího živoucího jsoucna - Církve. Duch Svatý sestupuje a vzniká tajemné Tělo, v němž jsou lidé jeho buňkami a život mu dává dech Ducha Svatého; toto mystické Tělo, která má Krista jako svou hlavu, je příbytkem Ducha Svatého.

Nikdy před tím a nikde jinde se nestalo ani neděje přebývání Boha na zemi takovým způsobem, jakým se to děje v Církvi. Boží Duch, skrze něhož Bůh naplňuje vše, co existuje, dává všemu stvořenému jeho existenci a trvání, a je všudypřítomen od počátku dnů, se nyní usídlil v domě zbudovaném z živých kamenů, aby zde konal dílo, o němž nikdo doposavad nevěděl, ani je netušil, ani si je nedokázal představit. Duchovní dům, kde se mnozí stávají jedním, a v Duchu Svatém vytvářejí jedno tělo. Duch zde díky Kristu proměňuje lidi v Krista, očišťuje, posvěcuje a zbožšťuje. Sjednocuje každého z nás s Bohem. Něco takového, co nikomu dříve ani nepřišlo na mysl, se působením Ducha v Církvi stalo naší všednodenní skutečností.



Vše, co se v církvi děje posvátného, je dílem Svatého Ducha. On koná všechny svaté Tajiny, jeho mocí se uděluje lidem posvěcení a požehnání. On nás omývá při křtu a touto duchovní vodou očišťuje naši duši Pán při zpovědi. Skrze Svatého Ducha přebývá uprostřed nás Pán Ježíš Kristus a slouží svou velekněžskou službu. Kněz i veškeré duchovenstvo Pánu Ježíši jen přisluhují. Jsme nástroji Ducha.

Závdavek daru Ducha Svatého jsme všichni dostali při svaté Tajině myropomazání (hned po křtu). Byla nám udělena pečeť daru Ducha Svatého. Tím byla naše duše otevřena vstupu blahodati. Bylo do nás zaseto duchovní semínko. Záleží jen na tom, jak povedeme náš další život, zda to semínko vzroste a stane se z něj veliký strom, který spojí zemi s nebem, anebo zda jej ve víru světského života a divokým tancem vášní a hříchu zadupeme. Právem se o Tajině myropomazání říká, že je to osobní Padesátnice každého z nás.

Možná si dost dobře neuvědomujeme, že jsme-li v Církvi nejen tělem, ale i duchem, pak se to má projevovat podobně, jak tomu bylo u svatých apoštolů. I na nás v Církvi sestupuje blahodať Svatého Ducha. A to s jediným cílem očistit, osvítit a zbožštit nás. To znamená předně změnit myšlení. Blahodatí Svatého Ducha pomazané lidské uvažování se projevuje zájmem o duchovní život a o získání věčné spásy. Taková duchovní mysl se sama odvrací od předmětů světských, pomíjejících, vášnivých a hříšných. Mysli očištěné a osvícené Duchem Svatým se bojí démoni. Sami prchají a nejsou schopni ji snést. Nejsou tedy ani schopni zasévat do ní hříšné myšlenky. Není pro ně v nás připravena půda.

»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.« (Římanům 8,14-17)

* * *

Psát o tom je trochu zvláštní, protože duchovní člověk to všechno zná z vlastní zkušenosti. A do světského smýšlení taková zvěst stejně nepronikne, bude se od světské mysli (Písmo ji nazývá tělesnou) odrážet jako míček od betonové zdi. Každý, kdo bude chtít někomu sdělovat svou duchovní zkušenost, se přesvědčí, že těžko je mluvit o Duchu k lidem, kteří jej nemají. Jak by člověk mohl litovat, že nezískal či přišel o to, co nikdy neměl a co si neumí ani představit? Pro něj jsou slova o duchovním zápasu přinejlepším nezajímavá a nudná, v horších případech bláznovstvím či fantazií. Adam plakal, když ztratil ráj, svatí pláčou, když na chvilku ztratí blahodať.

Nicméně vždy se najdou i lidé hledající, otevření k slyšení slova. K takovým volal Pán Ježíš: "Proste a bude vám dáno!" to říkal o blahodati. Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno! Otec dá Ducha Svatého těm, kteří ho prosí, a Duch nám dá vše potřebné.

* * *

Každý sám na sobě poznáme, zda máme Ducha. Bez Ducha není možno mít rád Církev, přijímat evangelium, věřit, poznávat a milovat Boha. Bez Ducha nemůžeme zachovávat mravnost. Duch nás vede k modlitbě, jedině v Duchu Svatém můžeme milovat modlitbu, protože ji zřetelně vnímáme jako rozhovor s Bohem. Duch nás učí zamilovat si čistotu.

Duch nás učí modlitbě, posiluje nás při očišťování srdce od vášní a v duchovním zápasu. Vše, co nás z Boží prozřetelnosti potká, Bůh proměňuje tak, aby nám sloužilo k užitku na cestě spásy. Schopnost to tak vnímat a nereptat nám dává blahodať Svatého Ducha.

»Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru.« (Římanům 8,26-28)

Dílo Ducha: očišťují a osvěcují se lidské duše, přijímáno je evangelium, vyháněn je ďábel, koná se veškeré dobré dílo, lidé se kají. Rozpoznávají, co je dobré a co je zlo, a mají-li odhodlání, dostávají sílu zvolit si dobro a zavrhnout zlo. Duch dává našim duším sílu a odhodlání, abychom neklesali na mysli a neztráceli naději. Duch učí trpělivosti, soucitu a milosrdenství. Vede nás k životu dle Ducha a ne podle těla. Rodí v nás nebeské myšlenky. A především nám dává bázeň Boží a lásku, která je připravená k sebeoběti.

Změna naší mysli, tj. způsobu našeho uvažování, je jeden z nejvýraznějších a nejdůležitějších projevů působení Svatého Ducha. Nepropadat skepsi a stále mít dobrou naději. To je ovoce Ducha, které bychom měli my všichni rodit. To by mělo být typickým znamením lidí z Církve.

Kdo myslí jen a pouze na světské věci - nemá Ducha. To je to tělesné smýšlení. Světské myšlenky jsou jako plazící se hadi; svým syčením přitahují pozornost a hrozí nám od nich uštknutí, resp. umrtvení duše. Takový člověk hledá jen výhody. Má na zřeteli hlavně sebe. Ve věřícím člověku vidí idiota. Bez Ducha nepatříme Kristu. Světské myšlení je smrt.

»Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.« (Římanům 8,6-7)

* * *

Svatodušní svátky jsou tedy pro nás nejen vzpomínkou na zásadní událost, kterou je zrod Církve, a oslavou jejích „narozenin“ (1991. dle obvyklého kalendáře). Je to také každoroční opakování výzvy k změně smýšlení, abychom se svým způsobem uvažovaní stali skutečnými „občany nebes“ (jak to nazývá ap. Pavel). Pán Ježíš nám ukázal, jak smýšlí duchovní člověk. Jak je trpělivý, soucitný, milosrdný, mírný a plný lásky připravené přinést oběť. Při pohledu na život Kristův vidíme, v koho nás chce Duch Svatý proměnit. Jaký je cíl působení blahodati Ducha. Kéž tato práce, kterou nade mnou chce Utěšitel vykonat, nevyjde naprázdno kvůli mé úpornosti, tvrdošíjnosti, lhostejnosti, ledabylosti. Největším nepřítelem mé spásy není ďábel, ale já.

Ničeho se už nemusíme bát, kromě jediného: aby se mi nestalo, že ani po mnoha letech v Církvi nebude žádný rozdíl mezi mnou a nevěřícím světským člověkem; mezi tím, jak uvažuji já, a jak uvažují materialisté či pohané.


Pokračování v dalším příspěvku






Zobrazit příspěvek č. 1418 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém

Pokračování úvah o svátcích Padesátnice - 2. část

1. část je zde.

V tyto svátky jsou naše chrámy ozdobeny zelení - zelené listy rostlin a stromů jsou znakem rozkvětu a růstu a života duše. Připomíná nám to ráj. Chrám je ostatně při liturgii vždy obrazem ráje, předjímkou jeho přítomnosti a našeho přebývání v něm. Aby zahrada a sady mohly růst, potřebují vodu. Právě o této duchovní vodě hovořil Pán, když přirovnal budoucí sestoupení Svatého Ducha k živé vodě. (Jan 7,37-39) Aby lidská duše mohla žít plně, mít život v hojnosti, takže přetéká životem, potřebuje dar blahodati Božího Ducha. Bez něj duše strádá, živoří a hyne.

Chrám plný zeleně nám názorně připomíná rozdíl mezi vyprahlou pouští a zeleným rájem. Když toto podobenství transponujeme do duchovní roviny, vidíme, že podobné rozdíly mohou být i mezi lidskými nitry. Srdce Duchem naplněného člověka je jako kvetoucí zahrada, kdežto hřích a vášně vysušují lidské nitro a činí z něj pustou poušť. To není jen poetická metafora! Lze to zřetelně cítit při setkávání s lidmi. Jeden kypí životem, nadějemi a inspirací, druhý je unavený vším, otrávený životem, na smrt skleslý a bez zájmu o cokoliv ušlechtilého.

Vzpomínám si, jak jeden mnich říkal: „Ti mladí lidé jsou dnes tak unavení.“ To je pochopitelně nejen vlivem stresu, na který se dnes svaluje všechna lidská nepohoda, a současného ducha společnosti, ale i jejich duchovním stavem.

* * *

Pravoslavný zvyk zdobit chrám na svátky Padesátnice zelení, ratolestmi, listím a květy přešel do Církve od židů. Při svátku letnic, což byl svátek na památku události, kdy Hospodin daroval Mojžíšovi na Sinaji tóru (Zákon), se takto zdobily synagogy a domy, aby se tím připomněla zeleň a květy, které obklopovaly horu Sinaj, kde zrovna byla Božímu lidu předávána tóra (tj. Zákon, který odlišoval Boží lid od pohanů).

Jak se zdá, tak do křesťanských obyčejů a tradic spojených s oslavou Padesátnice pronikl i vliv jiného židovského svátku, při němž se také používají ratolesti a větve a také mají připomínat putování Božího lidu po poušti, a to je velký svátek stánků (Sukot, a židé při něm přebývali ve stanech z ratolestí).

Ježíšovy výroky o světle a o živé vodě (Jan 7,37-39), pronesené na svátek stánků, vztáhla Církev k oslavě Sestoupení Svatého Ducha, protože i evangelijní svatopisec vysvětluje, že pod řečenou vodou myslel Spasitel Ducha Svatého.

* * *

Jsem přesvědčen, že každý, kdo je nějakou dobu v církvi a nedělá nějakou závažnou chybu, po čase začne procházet změnou svého myšlení, jak na něj působí Duch Svatý.

Jako příklad převyprávím příběh z pateriku (avva Dorothej?). V noci viděli tři mniši nezávisle na sobě, jak se ve tmě venku od monastýru pohybuje nějaký stín, přehoupl se přes plot a vzdaloval se směrem k vesnici. Ti tři to přišli (opět nezávisle na sobě) ohlásit igumenovi. První řekl: "Jeden z našich mnichů chodí v noci do vesnice krást." Druhý hlásil: "Někdo z našich chodí v noci do vesnice smilnit." Třetí podává zprávu: "Nějaký náš mnich chodí v noci do vesnice tajně pomáhat někomu chudému." Všichni tři viděli to samé: pouhý stín a nic víc. A přesto podali tři různé zprávy. Z toho je zřejmé, že člověk nevnímá realitu kolem sebe jen očima, ale spíše přes filtr svého vlastního duchovního stavu. O tom mnichovi, co chodí v noci do vesnice, se igumen od těch tří sice nedozvěděl nic, ale zato se toho hodně dozvěděl o vnitřním stavu každého z těch tří. První měl problém s dodržováním slibu chudoby, a tak všude viděl jen majetek a druhé lidi jako zloděje. Další mnich měl problém se slibem čistoty, takže všude kolem sebe viděl jen smilstvo. Třetí mnich byl naplněn dobrotou, soucitem a milosrdenstvím, a tak viděl všechny ostatní mnichy stejnými, jako byl on sám. První dva zůstávali stále nedotčeni očistným působením Ducha. Třetí už dosáhl nějakého pokroku v práci na očišťování srdce, kterou na něm Duch konal.

Jak říká lidová moudrost: Podle sebe soudím tebe. Zloděj vidí všude kolem sebe zloděje, a tak si ospravedlňuje svůj hřích. Smilník vidí všechny smilnit. Lhář je z celého srdce přesvědčen, že lžou všichni.

Jednou z nejhorších vášní je závist, je to skryté zlodějství. Zloděj vždy sleduje cizí majetek, slídí po druhých lidech. Závistník nikdy nevěří ctnosti cizích lidí, ale vždy každého podezírá. Většinou to maskuje např. bojem za spravedlnost, za rovnost, za odhalování pokrytectví atd. (Jidáš záviděl Pánu Ježíši pomazání drahocenným myrem a maskoval to starostlivostí o chudé. Jan 12,5) Hříšník nevidí krásu Božího stvoření. Svět považuje závistník vždy za nespravedlivý. Všichni hledíme na stejný svět, ale každý vidíme něco jiného. Hledíme totiž na svět skrze své vášně a poklesky, nebo skrze ctnosti. Proto vidí svatí lidé všude dobro a krásu.

Když vidí svatý člověk něco zlého, řekne si: „Svět je zlý, protože já jsem špatný.“ Když je člověk s Bohem, zdají se mu všichni lepší než on. Těžko si umíme představit, jaká je to úleva.


P.S.
Jiný příklad změny myšlení: „Pomozte mi, prosím! Jsem velmi bohatý člověk.“ V předrevoluční době v Rusku jeden muž zdědil zlato a úspěšným podnikáním se stal nesmírně bohatým. Jenže místo toho, aby hledal způsoby, jak toto bohatství ještě rozmnožit (jak je to obvyklé u boháčů), hledal cesty, jak rozdávat chudým, jak by mohlo je nezměrné bohatství přinášet užitek trpícím. Ačkoliv dával mnoho a neustále, trápil se stále tím, jak rozdávat ještě víc. Pátral a dokonce dal inzerát. Tížilo ho špatné svědomí, že stále nenachází dost způsobů, jak dostat peníze k těm, kteří to nejvíc potřebují. Všichni kolem se mu divili a nechápali to. Jenže pak začalo jeho chování zbožné křesťany pohoršovat a nakonec bylo takové počínání prohlašováno za skandální. (To se stalo v předrevolučním Rusku, které dnes někteří současní staromilci považují za úplný etalon zbožnosti!) Skutečnou zbožnost skoro nikdo (ani v církvi) nechápal (viz o tom sv. Inatij Brjančaninov) a křesťanskou vírou proměněné lidské uvažování považovali za bláznovství, za skandál. Na příkaz samotného cara měl být zavřen do blázince. Naštěstí se o úradku ruských farizeů dozvěděl včas a utekl na Athos.

A ještě jeden příklad jiného myšlení. Seděli chlapi v hospodě. Pili, veselili se. Jeden však byl nějak posmutnělý. Když se ho zeptali, co s ním je, odvětil: My tady pijeme, a v monastýru mají všenoční bdění.



Pokračování v dalším příspěvku






Zobrazit příspěvek č. 1419 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2024
NANEBEVSTOUPENÍ

Naplnění záměru Stvořitele

Abychom se pokusili lépe pochopit svatodušní svátky, resp. událost sestoupení Svatého Ducha (viz o tom zde a pak zde), pohlédněme zpětně ještě na předcházející svátek Nabevstoupení Pána. Událost tohoto svátku hovoří o záměru Božím s člověkem, s lidstvem.

Přebývání Ducha na zemi v Církvi je ještě lepší než trvalá tělesná přítomnost Krista: »Je lépe pro vás, abych odešel. Jinak by Duch Svatý k vám nepřišel.« (Jan 16,7)

V Padesátnici nám ještě probleskuje reflexe svátku Nanebevstoupení Páně. V tomto svátku vidíme naplnění Božího úradku při stvoření světa a člověka. Stvořený Adam byl stvořen jako psychosomatická bytost. Tedy skrze svou duši je bytostí duchovní, a skrze své tělo je bytostí materiální. Obojí spojeno v jedné lidské osobě (tak je toto spojení uloženo v základu všech lidských bytostí). Duší jsme spojeni s naší nebeskou vlastí, tělem jsme spojeni s materiálním a živočišným světem. Adam měl za úkol, aby sebe, a tím skrze své tělo i veškerou materii a živočišstvo, přivedl k Bohu, sjednotil s Bohem, zbožštil. A tak vše, co z Boha vyšlo se mělo skrze člověka zase vrátit k Němu zpět.

Vinou člověka se to však nějak zamotalo a protáhlo, a lidstvu to přineslo nespočet tragédií, moře prolité krve a nevýslovné utrpení v průběhu všech věků. Nicméně úkol prvního Adama splnil druhý Adam - Kristus. Při svém Nanebevstoupení bere s sebou vzhůru naše lidství, které přijal od Panny Marie a které zbožštil, a přivádí je k Otci; usedá - neoddělen od tohoto lidství - na pravici Otce, uvádí je ve své boholidské Osobě do společenství svaté Trojice. Tím byla naplněna vůle Stvořitele a ukázáno, vše, co si Bůh přeje, se stane. Neexistuje žádná síla, která by mohla zmařit Boží vůli.

„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39)

Když bylo vráceno naše lidství k Bohu, otevřela se tím cesta i všem lidským bytostem a skrze ně i všemu tvorstvu, které naříká a „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ (Římanům 8,19-23)

Aby se toto mohlo naplňovat v průběhu všech věků, které mezi oběma Kristovými uplynou, byla Duchem Svatým zbudována Církev, skrze kterou přetrvávají, rozdělují se a lidem se udělují všechny plody Kristem vykonané spásy. A tak dochází svého cíle každý jednotlivec i celé lidstvo. Církví jsou spaseni věřící, ale dostává se skrze ni i nějaké účasti na Božím dílu také nevěřícím.

Říká se, že už při stvoření světa a člověka Bůh myslel na Církev. Celý vesmír je stvořen kvůli Církvi a pro ni. Záměr Církve se mohl uskutečnit díky Adamově svobodné vůli různými způsoby. Nakonec se uskutečnil tak, jak jej vykonal druhý Adam. Církev je z toho úhlu pohledu větší a vzácnější než vesmír. Zrození Církve při Padesátnici je tudíž větším dílem než stvoření světa. Církev zachraňuje celý svět, kosmos, který by bez Církve propadl marnosti a zmaru.

Pán Ježíš vystoupil k Otci, a my jsme zváni na cestu za ním.




Zobrazit příspěvek č. 1420 jednotlivě

Administrátor --- 16. 7. 2024
Svatí apoštolé a pronásledování za císaře Neróna

PETR A PAVEL

Aktualizováno

Na svatých apoštolech založil Pán svou církev - na jejich vyznání, víře, skrze jejich námahu a jejich sebeoběti. Apoštolové po Padesátnici neměli už svůj soukromý život. Neměli pracovní dobu jako ostatní, čili od do a co za to; ve svých životech neměli dobu vymezenou "na práci a po práci legraci" (jak to zpívá Werich). Jejich údělem se stala neustálá námaha, putování, vysilující rozhovory, diskuse, hlásání, odrážení námitek či zlovolných útoků, potýkání se s nepřáteli víry resp. s nepřáteli Krista, kázání evangelia a vysvětlování hlubin víry i křesťanské praxe, organizování církevních záležitostí, náprava chyb a problémů v církevních obcích; a mezi tím prach cest, žaláře, bičování, okovy, vyhnanství, mučení a nakonec mučednická smrt.

Od Pána dostali úkol obejít celou tehdejší obydlenou zemi = doklepat se do každého srdce (jako Kristus klepe; Zjevení 3,20). Pro nic jiného už pak nežili, jen aby splnili tento úkol. Chápali, že je potřeba křesťanství rozšířit a církve zakládat především v centrální oblasti tehdy známého světa, odkud by se pak křesťanství šířilo dál. Proto se především zaměřili na středomoří, což bylo středisko tehdejšího civilizovaného světa, které bylo Boží prozřetelností připraveno na dílo svatých apoštolů. Myšlenkově byla tato oblast pro setbu slova nakypřena řeckou kulturou a filosofií. Z hlediska praktického byla připravena dokonalým vojensko-úřednickým aparátem římským. Oblast Římské říše měla totiž vybudovanou infrastrukturu: zabezpečené a pro rychlou jízdu upravené cesty, možnost organizované přepravy, státní poštu, fungující bankovní systém, římská nadvláda zajišťovala relativní bezpečnost, určitý pořádek a řád ve společnosti. Apoštolové (ti z nich, kteří zůstávali v oblasti kolem středozemního moře) nepracovali v divočině, ani se nepohybovali mezi válčícími domorodými kmeny, ale působili v rámci jednoho dobře fungujícího státu. To všechno usnadňovalo práci svatých apoštolů a jejich nástupců. Hlavně zpočátku. Později se tento státní systém obrátil proti nim, ale to už byly položeny základní kameny fungující církevní správy, struktury církevních obcí, komunikace mezi církvemi apod.

My dnes vidíme už jen tu slavnou stránku jejich životů a jejich práce. Ale málokdy si uvědomíme, k jak těžkému dílu je Kristus povolal. Zapomněli na všechen osobní život a veškerý svůj čas a síly obětovali Kristu. Nic jiného než Krista ukřižovaného už neznali. (1 Kor 2,2) Vytrpěli kvůli tomu všechny nesnáze, museli snášet útoky židů i pohanů, hlad, bití holemi, bičování a jiné mučení, žalářování.



Nejstarší zobrazení podoby Ježíše Krista (sto let po ukřižování)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Jak všichni apoštolé zvládli to, co snad ani není v lidských silách? Už jsme zde hovořili o tom, že při Padesátnici byli apoštolové proměněni, stali se z nich takřka jiní lidé. Tato proměna stojí na počátku té jejich křížové apoštolské cesty, která je všechny (kromě Jana) dovedla až k mučednické smrti. Tím vším napodobili Pána Ježíše, jak to máme za úkol činit my všichni: Chce-li kdo za mnou jít, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne. Proměna Duchem Svatým a Kristus, který je skrze Svatého Ducha doprovázel na jejich cestách a v každé situaci, posiloval je na těle i na duchu.
Proměnu můžeme dobře vidět na dřívější osobě sv. Petra. Přestože byl prvním z vyvolených a svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách, ale málem utonul, protože zapochyboval. Petr sice rozpoznal v Kristu Božího Syna, ale když Kristus předpověděl své utrpení, Petr se jej pokusil odradit od jeho poslání. Když vojáci přišli Krista zatknout, Petr se jej snažil bránit mečem a veleknězovu sluhovi uťal ucho. Krátce poté však kvůli strachu třikrát zapřel Krista. Takto kolísavý byl Petr před Padesátnicí. Z domu, kde na apoštoly sestoupil Duch Svatý, vyšel jiný Petr: statečný, rozhodný, bez kolísání a strachu hlásající Krista. A podobně tomu bylo i s ostatními deseti svatými apoštoly.
Při Padesátnici na ně sestoupil Svatý Duch, který jim nejen připomněl vše, co Pán Ježíš hlásal a čemu v té chvíli nerozuměli (Jan 14,26), ale také jim dal moudrost a naučil je chápat, o čem Pán hovořil, co se jim snažil vysvětlit, takže celé to učení začali chápat nejen svou hlavou, ale Duch uvedl slova Pána do jejich srdcí (tak, jak se to děje při pokročilé vnitřní modlitbě). Ze skoro nevzdělaných rybářů učinil Duch mudrce a učitele celého světa. A jejich učení studuje celý svět dodnes.

S touto duchovní výbavou se vypravili hlásat evangelium. Nemuseli přece jen oznamovat lidem, že Pán vstal z mrtvých, ale museli také dokázat vysvětlit, co to pro lidi znamená, vyložit jim, jaký to má význam pro jejich životy. A k tomu je potřeba vedení Ducha Svatého. Na apoštolech je zřetelně vidět reálný projev působení Utěšitele, jehož na ně Pán seslal.

* * *

Blahodať Svatého Ducha prožívali první křesťané především jako dar společenství s Kristem. Skrze Ducha Svatého se s Kristem setkávali a kolem něj vytvářeli jeho lid, sbor, čili Církev. Z této perspektivy hleděli také na liturgii jako na setkání, oslavu, uctívání a hlavně na večeři s Pánem (liturgie se tenkrát konaly večer). Památka poslední večeře byla totiž více, než jen konání vzpomínky (řecké památka nese v sobě rozměr zpřítomnění.) Podstatnou součástí apoštolské misie bylo totiž svěcení duchovenstva a zavádění služby liturgie. Svaté přijímání bylo neodmyslitelnou součástí života křesťanů prvních staletí (současná praxe přijímání třeba jen jednou, dvakrát či čtyřikrát do roka byla v té době v církvi nemyslitelná).

Katakomby, eucharistie
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Zajímavé svědectví se nám zachovalo z doby pronásledování, kdy úřady zakázaly pod trestem smrti křesťanská shromáždění a potažmo účast na liturgii. Křesťané však i přes zákaz přicházeli, aby mohli přijímat svaté Tajiny. Zachoval se nám zápis jednoho výslechu, - když chytili nějaké takové křesťany, tázali se jich: Proč tam chodíte, když víte, že vás zatkneme a budeme vás muset popravit? Oni odpověděli: My tam musíme chodit, protože bez přijímání nemůžeme žít.
Na počátku křesťanské éry lidé přicházeli na bohoslužby, aby se shromáždila obec k setkání s živým Bohem. Večer se shromažďovali v domě bohatého křesťana, tam se prostřel stůl, resp. triklinij (ř. tríklinon, od klíni – ležet či pohovka) tři spojené stoly do tvaru U (nebo jeden velký obdélníkový) a kolem něj byly ze tří stran pohovky na ležení při jídle (tak vypadal starý způsob stolování). Konala se hostina - tzv. agapé. Najedli se, pak začala modlitba. Říkalo se tomu „tajemství shromáždění“, kde se vykonávalo vzývání živého Boha, aby vstoupil do jejich životů. Tedy první a tudíž nejstarší chápání liturgie bylo „tajemství shromáždění“ a „tajemství vzývání (přijď, Pane)“.

Prvokřesťanská hostina lásky - agapé (katakomby)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Později se pohled na liturgii rozvíjí. Samozřejmě, původní chápání (setkání s Pánem) zůstává, ale přidávají se další rozměry vnímání liturgie. V duchu Zjevení sv. Jana se objevuje kosmické chápání liturgie: na nebi se koná liturgie a my na zemi tuto bohoslužbu opakujeme. Místo prostého shromáždění se objevuje slavnostní rituál a začíná převládat mystický náhled na Tajemství eucharistie. To jsme v 2. století.

Ve 4. století se postupně objevuje pojetí liturgie jako korábu, archy, na které se zachraňujeme pro věčný život. Zároveň se dále rozvíjí kosmické vnímání liturgie. Na přelomu tisíciletí je liturgie zase vnímána jako čtení (či představení) příběhu života Ježíše Krista. To už se téměř všechny součásti liturgie dostávají na ta místa, kde jsou dnes.

Po pádu Byzance (29. května 1453) nástává velký liturgický úpadek (způsobený vnějším útlakem a v důledku toho i úpadkem vzdělanosti a pronikáním cizích vlivů nebo pověr). V Řecku jej léčilo hnutí Kollyvades, které přes nenávist různých tmářů (zvláště některých svatohorských mnichů) se v druhé polovině 18. století uprostřed mnišské komunity na hoře Athos zabývalo obnovou tradičních praktik a opozicí vůči neopodstatněným úpadkovým nebo cizorodým inovacím a které se stalo hnutím duchovní obrody. Rusko své kollyvades nemá a přes nepatrné pokusy o nápravu je tam pravoslaví stále v moci těch, proti nimž sv. Nikodim Hagiorita a další kollyvadové tak těžce zápasili, a stále zde přetrvává liturgický úpadek (způsobený nevzdělaností, přežívajícími pohanskými zvyky, mocným vlivem latinské církve, pompou a pověrečným zachováváním různých nepodstatných nebo i mylných pozůstatků či přídavků v souvislosti s hluboce pokleslou duchovní kulturou odrážející nepravoslavné vzory). V době nikonovských represí proti staroobřadcům jich bylo ve společnosti 10%; dodnes toto tmářstvím pokřivené pravoslaví vystihuje ducha ruského pravoslaví.

Dnes žijeme v dobách duchovní a tím pádem i liturgické dekadence, které se v našem okruhu alespoň částečně vyhnula jedině řecká církev (díky své bezprostřední návaznosti na nejstarší tradice). Dnešní věřící do liturgie většinou příliš nevidí, nečtou v ní tu řeč vzpomínek a symbolů, nerozpoznávají její vnitřní význam, vnímají ji spíše povrchně, nemají hlubší vhled a tím pádem ani cítění toho, co se zrovna při bohoslužbě děje (a nutno dodat, že duchovensto je v tomto ohledu ani příliš nevzdělává - průběžná mystagogie schází). Lidé chodí na bohoslužby často se skoro pověrečným vědomím, že je potřeba postavit svíčku, aby se jim zlého nestalo. Prostě přicházejí se do chrámu pomodlit - vykonat víceméně soukromou pobožnost za sebe a své blízké. V lepším případě přinášejí k přijímání své děti. Je samozřejmě dobré, že lidé přijdou a duchovně jsou alespoň nějak na liturgii a na život církve napojeni. A u nás? Za vladyky Gorazda to nebylo ani mezi Čechy o moc jiné (dle svědectví nejstarší generace duchovních). A dnes? Někteří věřící říkají, že přicházejí "načerpat síly". Místy však probleskují světélka obrody a obnovení zájmu o hloubku pravoslavné východní duchovnosti a liturgie.
* * *

Vraťme se však k těžkému dílu svatých apoštolů.

Tajná shromáždění
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

Křesťanství poté, co se začalo otevírat i pohanům, muselo opustit synagogy a vstoupilo ihned do ostrého konfliktu se všemi ostatními náboženstvími - v prvé řadě s židovstvím, které začalo křesťany od samého počátku krutě a důsledně potírat. Nebylo to přání křesťanů, mít konflikty, vždy, když to záleželo na nich, snažili přebývat se všemi v pokoji, nikoho nenapadali, v tichosti žili uprostřed společnosti. Pomáhali všem bez rozdílu. Chtěli vést poctivý život a být dobrými občany. Zloba a závist ďábla však obrátila svět proti Kristu a jeho lidu.

V jakém společenském prostředí apoštolové tehdy pracovali? Náboženství bylo tenkrát většinou spojeno se státem, bylo součástí státní ideologie a bylo považováno za jeden ze státotvorných prvků. Přijít s novým kultem, ba dokonce s něčím tak novým, že si to před tím nikdo ani neuměl představit, a navíc to byla víra naprosto nezařaditelná, neslučitelná a nesmiřitelná s jakýmkoliv jiným kultem a vírou, to znamenalo nejen obrátit proti sobě hněv lidí, ale také hněv vládců nebo státních úředníků. Nesmiřitelnost a odmítnutí, které křesťanství vyhlásilo všem pohanským náboženstvím, si vztahovaly státy na sebe jako odboj či drzost. Apoštolové a ti, kteří je následovali, se tím snadno dostávali do pozice podezřelých a nevěrohodných individuí, státu a společnosti nebezpečných, vyvolávajících zmatek hrozící v očích vládců vzpourou, zkrátka lidí nesrozumitelných. V některých případech na ně padal stín podezření ze zločinného smýšlení.

V této době patřil Řím a jeho říše k nábožensky poměrně snášenlivým státním útvarům. Bez problému vstřebával do svého pantheonu všechna možná božstva a kulty, které provozovaly na dobytých územích porobené národy. Když přišlo římské vojsko dobývat nějakou zemi, před započetím boje přinesli Římané oběti pohanským "bohům", kteří byli uctíváni lidmi žijícími v této zemi. Dobyvatelé tím dávali na srozuměnou těmto "božstvům", že nepřišli bojovat proti nim, ale proti lidem, kteří tam žijí.

Jak tedy vstoupilo křesťanství do konfliktu i s římským pohanstvím? Mělo to několik příčin. První byl "skandál s lidstvím". Až křesťanství totiž zdůraznilo ideu, kterou je dnes proniknutá celá civilizace zbudovaná na křesťanských základech (na rozdíl od Asie, Afriky atd. nebo od civilizace založené na islámu apod.). Tou ideou byla úcta k samotnému lidství, jež sdílejí všechny lidské osoby. Pro pohany byl každý jedinec buď Řek, nebo Říman, voják, barbar, svobodný občan, otrok nebo senátor, muž nebo žena atd. Pojem člověk byl někdy vnímán spíše jako živočišná kategorie. O nějaké rovnosti lidí nemohlo být řeči, protože na kategorizaci jedinců bylo založené fungování společnosti (nanejvýš se uvažování o všeobecném lidství dovolovalo filosofům, pokud však zůstalo jen teorií nezasahující do praktického života). Postavení či příslušnost, resp. společenský status, byly tehdy u každého lidského jedince zásadní. V křesťanských shromážděních však vedle sebe bez jakýchkoliv rozdělení seděli otroci i senátoři, muži i ženy, boháči i nádeníci... A všichni měli rovný podíl na spáse a na všem, co Kristus člověku dává. Jedinou podmínkou, kterou křesťané na příslušníky své církve kladli, byla víra, křest, plnění přikázání a účast na shromážděních. Nehleděli na původ, ani společenské zařazení. To byl pro Římany skandál ohrožující samotnou strukturu společnosti.

Příklad discipliny arcana - tajné označení křesťanů (náhrobní deska; 3. st.)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Za druhou příčinu konfliktu si mohli křesťané z části tak trochu sami. Je zřejmé, že neudrželi v tajnosti některé částí svého učení a své praxe, které byly skrývány před nevěřícími, protože nevěřící člověk je není schopen pochopit a spíše je jimi pohoršen. Toto tajné učení - disciplina arcana (viz Origenes, Kliment Alexandrijský, Tertullian, Hippolyt Římský), které se týkalo všech podrobností církevní praxe a učení - se opatrně sdělovalo až v závěrečné části katechumenátu a v plnosti pak až po křtu (tím se zabývaly tzv. mystagogické katechese = uvedení do svatých Tajin). Z vyzrazení těchto - okolnímu světu neznámých - tajemství vzešlo nepochopení eucharistického obřadu. Vznikly rychle se šířící pomluvy, že křesťané na svých tajných shromáždění prolévají krev svých dětí, obětují je Bohu a následně pojídají. Anthropofagie je samozřejmě nanejvýš odporná a zrůdná věc dnes stejně jako tenkrát. A společnost na tyto pomluvy s hněvem reagovala. Uzavřenost křesťanů takové pomluvy vzbuzovala a vyvolávala různá nejdivočejší podezření.

Další pomluvy pak už byly věcí lidové tvořivosti, resp. pokleslého lidského instinktu hledání nepřítele (tomu propadali nejen Římané, ale všechny společnosti, nacistickým Německem a současným Ruskem konče). A tak křesťany např. obviňovali, že se pokoušejí otrávit vodu ve studnách a provádějí černou magii (dosti běžné obvinění a obligátní vysvětlení všech křesťanských zázraků). Že vedou děti k neposlušnosti rodičům a učí ženy neposlušnosti manželům. Pravda je taková, že křesťanství vrací ženě plnost lidské důstojnosti; projevilo se to hned v prvních staletích: v církvi získávaly ženy nesrovnatelně důstojnější postavení než v tehdejší společnosti, kde zcela podléhaly vůli manžela; paradoxně dnešní feminismus obviňuje církev, která však dala ženám základy toho společenského postavení, kterého dnes požívají.

Postupně se křesťané dostali do pozice zavrženíhodné společenské skupiny. A to jak vlivem žárlivosti židů, kteří v některých případech měli jistý společenský vliv, i žárlivosti pohanů a zvláště jejich žreců (křesťané obvinili pohanské kulty z prázdnosti, kouzelnictví a satanismu). Dalším paradoxem však je, že i přes tento odpor a pomluvy, a dokonce i přes vyhlášené státní pronásledování a hubení křesťanů, příslušníků církve stále přibývalo.

Lidé naslouchající kázání apoštolů totiž začínali chápat, že křesťanství jim přináší neuvěřitelný Boží dar, úplně nový výklad světa a smyslu lidského života, osvětluje duši a dává naději na věčný blažený život v Bohu. Oproti tomu pohanství nic ani vzdáleně tomu podobného dát člověku nemůže a do lidských duší přináší jen pustotu, marnost, tmu, pouta vášní, hřích a smrt.

Křesťané byli v samotném počátku ještě tolerováni jako součást židovství. Byli považováni za židovskou sektu. Židé sice byli neoblíbení, ale postupně kvůli starobylosti své víry dosáhli jakési míry tolerance. Poté se však sami židé od křesťanů důrazně distancovali, aby křesťané nepožívali nějakých jejich výhod, a dokonce podporovali jejich pronásledování. Jakmile římští úředníci zjistili, že křesťané nejsou součástí židovství, museli začít řešit, zda bude křesťanský kult v římské říši patřit mezi povolené, nebo bude nepovolený, protože říši škodí. (Nepovolených kultů bylo v době trvání starého Říma víc, třeba v 2. stol. byl zakázán kult boha Bakcha. Příslušníkům těchto sekt však většinou nestálo za to, aby se pro zachování svého kultu obětovali.)

Jednou z hlavních příčin, proč římský stát netoleroval křesťany, bylo jejich úporné odmítání přijmout - ve jménu náboženské snášenlivosti, tolerance a loajality vůči státu - nabízené místo mezi ostatními povolenými kulty, uznat třeba alespoň na oko jejich platnost a tím pádem dojít uznání ze strany státu. Toto rozhodné odmítnutí přinést (byť jen jako čistě formální úkon) oběť státním bohům z nich učinilo - z hlediska pohanských vládců - nepřátele státu. Všechna uznávaná náboženství musela být synkretická, tedy nečinit si výlučný nárok na náboženskou pravdu. A to křesťanství splnit nemohlo, protože by tím popřelo sebe sama.

Nakonec byli křesťané obviňováni za všechno zlo, které Řím postihlo, a to prý kvůli tomu, že křesťané svou nevírou urážejí bohy. Slovy Tertuliána: „Když se Tiber rozvodní nebo když nepřijdou záplavy na Nilu, již se ozývá pokřik: ‚Křesťany lvům!‘“ Běžným se stalo rčení: „Kvůli křesťanům neprší.“ Dnes nám zní absurdně, že byli tehdejší křesťané Římem obviněni z ateismu, když byli současní křesťané ještě nedávno komunistickými ateisty potlačováni kvůli své víře. Tenkrát to však bylo míněno tak, že nectili římské státní bohy. Římu stačil pouhý projev úcty k oficiálnímu kultu, formální uznání kultu císaře, netrval na tom, aby se lidé ke státním bohům modlili. Ani na to však křesťané nemohli přistoupit, a to nebyli pohané schopni pochopit, protože sami neměli zkušenost s nejvyšší Pravdou. Podle tehdejšího spisovatele Plinia byla neústupnost křesťanů v odmítání sebemenšího gesta vstřícnosti k pohanství vnímána ve společnosti jako jejich nejhorší vlastnost. Populárním protikřesťanským pokřikem bylo: „Pryč s ateisty!“

Takový je alespoň v hrubých rysech načrtnutý obrázek společenské situace, ve které působili svatí apoštolové, zvláště Petr a Pavel v Římě. Asi dobře chápeme, jak složitá byla jejich pozice křesťanských vůdců a jak nesmírně těžká byla jejich práce, a zároveň, že nemohla skončit jinak, než mučednickou smrtí.

Křesťané v aréně
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Neronovo pronásledování křesťanů. Římským zákonem podložené pronásledování začalo až Trajánovým ediktem (r. 112), ale ještě před tím rozpoutal nelidské vraždění křesťanů císař který, panoval už v době svatých apoštolů. I jiní císaři v době před Trajánem křesťany pronásledovali, ale ne v tak obludných rozměrech.

Římským císařem byl v době závěru života těchto nejpřednějších apoštolů císař Nerón. Byla to nemocná osoba, psychopat nebo šílenec a zároveň mravně naprosto zvrhlá lidská troska. To, co páchal v oblasti mravní, přesahuje všechny hranice toho, o čem je zde "slušno byť jen mluviti". Stejně jako vražedné sklony (zavraždil kromě mnoha jiných i svou matku, díky které se stal císařem). Jeho psychopatie se projevovala megalománií, absolutní sebedůvěrou, jistotou o své výjimečnosti a důležitosti (jak to bývá u psychopatů obvyklé). Jeho myšlení bylo prosáklé absencí soucitu a zřejmě si vůbec neuvědomoval svou neobyčejnou krutost. Zvrhlosti a krvelačnost byly zřejmě už za hranicí šílenství. Psychopatická porucha pokračovala ještě dál, než bývá obvyklé, a zřejmě nakonec dosáhla stavu utkvělých představ: např. ač neměl žádný hudební sluch, byl přesvědčen, že je vynikající pěvec; měl křivé nohy a pohyboval se nemotorně, byl však přesvědčen, že je nejlepší tanečník; a konečně - trpěl absolutní sebedůvěrou ve své schopnosti skládat poezii. Takže mučil své dvořany tím, že je nutil poslouchat jeho falešný zpěv, kterým skřehotal své nemožné básně a tančil při tom, jak když ho kousla tarantule.

Jednoho dne se tento, žádnou múzou nepolíbený, deviant rozhodl napsat poému o hořící Tróji, ale po několika dnech si postěžoval svým dvořanům, že nemůže psát, protože nemá inspiraci, nikdy totiž neviděl hořící město. Brzy poté (18. června 64) byl Řím v plamenech a hořel celý týden. Neróna viděli, jak na balkóně svého kamenného paláce nadšeně poskakuje v divadelním kostýmu, hraje na lyru a zpívá svou poému o hořící Tróji. Hněv lidu však na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho druhá manželka se kdysi stala židovkou (možná i Nerón přijal židovské náboženství) a poradila svému muži, ať ten požár svede na křesťany, které "stejně nikdo nemá rád". A tak bylo rozpoutáno strašné pronásledování. Nerón propůjčil své sady, kde byli křesťané hromadně ukřižováváni, poté je začali zaživa přibité na kůlech obkládat hořlavými věcmi, polili pryskyřicí a v noci je živé zapálili, aby sloužili jako noční osvětlení Nerónových pozemků. V tomto světle pak císař pořádal jezdecké závody. Nesmírné množství chycených křesťanů bylo v arénách předhozeno k sežrání lvům k pobavení pohanského publika.


Křesťané chystaní jako hořící pochodně v Neronových sadech
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Obyvatelé Říma si sice našli cíl svého hněvu, ale na druhé straně při pohledu na tu nekončící řadu krutostí začali váhat, zda je to přiměřený trest. Dokonce i spisovatel Tacitus ve svém díle zachytil vzrůstající pochybnosti Římanů, nakolik jsou všechny ty hrůzy rozpoutané proti křesťanům nutností v zájmu státu a do jaké míry je to spíše zvrácené uspokojování krvelačnosti císaře.

* * *

Jak se křesťané naučili pokřižovat se? Dodnes na sobě často činíme znamení kříže. Odkud se to vzalo? Jak na to křesťané přišli? Tento, dnes tak samozřejmý obyčej, pochází z dob tohoto prvního velkého pohanského pronásledování.

Ano, pokřižovat se nás naučili prvomučedníci pronásledovaní a zabití v době císaře Neróna při svém svědectví o svém Spasiteli, Kristu. Tenkrát po požáru Říma křesťany chytali a házeli je do arény (do cirku) k sežrání lvům. Křesťané se před smrtí chovali důstojně, shlukli se v aréně do skupin, kde muži chránili ženy a děti a všichni společně zpívali žalmy. Tato statečnost učinila na obyvatele Říma dojem, protože Římané, jakkoliv byli zhýralí, pokud dokázali něco morálního ocenit, tak to byla statečnost. Veřejné mínění se začalo postupně přelévat na stranu křesťanů. K sežrání lvům se totiž odsuzovali jen uprchlí otroci nebo vrahové manžela či rodičů. Lidem začalo být jasné, že tito křesťané nemohou být zločinci. A tak císař posléze nařídil, že křesťanům před vhozením do arény mají vojáci vyříznout jazyk. Kvůli tomu se tam křesťané nemohli modlit, a tak na znamení toho, že neumírají kvůli zločinům ale za Krista, skládali ruce na způsob kříže. Buď překřížili ruce nad hlavou, nebo na hrudi, nebo si činili křížky rukou na čele a na hrudi apod. Z toho se rozvinul zvyk pokřižovat se. Původně se tímto znamením šetřilo, považovalo se za něco velice vzácného a mocného, na co se musí člověk soustředit. Pokřižovat se mechanicky by se pokládalo za hřích stejně, jako když někdo přijímá eucharistii jen ze zvyku. Později se používalo stále častěji... A tak žije tato praxe křesťanů z Nerónovy arény v naší církvi až dodnes.

Činit znak kříže vzniklo tedy jako znamení vyznavačské. Paradoxně se dnes někteří křesťané stydí pokřižovat se na veřejnosti, a před Bohem i před lidmi se tím přihlásit ke Kristu.

* * *

Petr byl tenkrát v Římě. Byl znám jako "papas" Antiochie. Do čela seznamu římských papežů byl zapsán dodatečně zřejmě o dost později. Prvním římským biskupem byl Linus (zmínka o něm pochází z konce 2. stol.). Na apoštola Petra se odvlává až sv. biskup římský Štěpán (+ 257). Titul papež převzali římští biskupové až v 5. století od alexandrijského patriarchy a papeže a soudce celého světa (jak zněla část titulu alexandrijských patriarchů). Pavel byl do Říma dopraven jako vězeň, aby zde byl coby římský občan souzen. Měl v Římě relativní svobodu pohybu, ale byl stále pod dozorem. Nakonec byl sťat.

Ukřižování Petrovo
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Apoštol Petr byl v té době už jedním z posledních žijících lidí, kteří osobně znali Pána Ježíše, a kázal o něm jako očividec všeho, co Pán činil a učil. Jeho kázání se nám dochovala, protože je zapsal jeho "tajemník", ap. Marek a do dnešní doby máme Petrova kázání v Bibli v podobě Markova evangelia. V době zatýkání a pronásledování prosili věřící Petra jako očividce Ježíšových skutků, aby se zachránil a odešel z Říma. Petr nejprve souhlasil, ale pak měl vidění, jak za jitřního šera opouští městskými branami Řím a proti němu kráčí v šeru postava, ve které Petr rozpoznal Pána Ježíše. Na Petrovu otázku: Kam kráčíš, Pane? Odvětil: Přicházím, abych se dal ukřižovat místo tebe.

Poté už Petr nechtěl o opuštění Říma ani slyšet. A protože se až do nejhlubšího svého stáří trápil, že kdysi zapřel Pána a není jej hoden, požádal po svém zatčení vojáky, aby ho neukřižovávali, jako ukřižovali Krista, protože se cítí být nehoden zemřít stejnou smrtí jako On. Vojáci se mu vysmáli a ukřižovali ho hlavou dolů.

Tak se naplnilo, co dávno před tím prorokoval Pán. Zmrtvýchvstalý Kristus řekl tenkrát Petrovi u Galilejského jezera, kde ho před lety povolal za učedníka: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ Tím chtěl ukázat jakou smrtí oslaví Boha (vztáhnutí rukou bylo obrazem jeho ukřižování).

Mučedníci v cirku
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


P.S.
Apoštolové pro Krista opustili svůj národ, povznesli se nad svou národnost. „V Kristu už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.“ (Kol 3,11) A dodejme k tomu: „v Kristu není ani Rus, ani Srb atd., protože všichni jsou jedno.“ Dnes jsme svědky, jak se nám do myšlení vkradlo předkřesťanské uvažování, kdy už zase nevidíme především člověka, ale hlavně Řeka, Rusa, Rumuna... A kvůli nacionalismu jsou mnozí křesťané ihned připraveni zahodit evangelium a jít zabíjet. Ve středověku a na začátku novověku to řešila latinská církev, teď jsme do toho padli my, ač jsme si mysleli, že nám se to stát nemůže. Jak to, že už nechápeme učení svatých apoštolů, podle něhož jsou všechny nacionalistické či panslovanské nebo carské ideje už z principu nekřesťanské? A co je nekřesťanské se snadno stává antikřesťanským, jak to vidíme na oné současné ďábelské válce, která popírá evangelium a všechny jeho ideje soucitu a lásky. Co může dát lidstvu církev, která hlásá takový nacionalismus? Když sůl ztratí svou chuť, čím ji osolit? (Mat 5,13)

Neztratili jsme náhodou něco z toho, čemu apoštolové církev naučili?

Starec o tom pravil: „Kdy jsme ztratili milosrdenství a kdy jsme ztratili soucit, z něhož se milosrdenství rodí?
Kde je ta bratrská láska, o které slyšíme v kázáních?
Proč neproměníme víru ve skutky a na místo toho, z ní děláme mrtvou literu?
Takto urážíme a činíme ostudu Hospodinu před nevěřícími!
Máme ústa plná slov o míru a lásce, ale ve skutečnosti projevujeme jen málo pochopení ve vztahu k bližním, takže našim vlastním jednáním, častěji šíříme nevíru než víru.
Nemám v úmyslu nikoho urazit a omlouvám se každému, koho toto urazí.
Mým jediným přáním je, aby každý z nás, kdo se odvažuje nazývat sebe křesťanem, nedovolil znovu ukřižovat Krista v sobě i v druhých.“ (Ctihodný starec archimandrita Efrem Arizonský)



Poslední modlitba
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Minulý článek na téma tohoto svátku: O lásce svatých apoštolů






Zobrazit příspěvek č. 1421 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2024
Svatost Jana Husa a Jeronýma jako kámen úrazu

Jak se ve světě i v církvi rychlými kroky rozmáhá povrchnost

»Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi,
ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte
živými kameny ve stavbě duchovního chrámu
a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti
přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu úhelný kámen vyvolený a vzácný,
a kdokoli věří v něj, se jistě nezklame.“ Pro vás věřící je tedy vzácný,
ale pro nevěřící je to „Kámen staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným,“
a také „Kámen úrazu a skála pohoršení.“ To platí pro ty,
kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.
Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ,
lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho,
který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží;
nedocházeli jste milosrdenství,
ale teď jste milosrdenství došli.«
(2 Petr 2,4-9)


V dnešním zamyšlení bych rád zkoumal, odkud se v pravoslaví na některých místech bere jakýsi odpor vůči svatosti Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tento odpor je pro toho, kdo vychází z místní pravoslavné tradice, nebo je na ni napojen, prostě nepochopitelný. Hus je chlouba dějinné cesty našeho národa, reprezentuje celou její složitost a hlavně ten zázrak přetrvávajícího cyrilometodějství, jeho rozumem nevysvětlitelné síly, která se udržuje v mysli národa, jenž se k němu stále nějak vrací a stále je s ním konfrontován a stále je jím přitahován. Takže se nelze divit, když pravoslavný Čech, nositel této tradice, cítí rozpaky nad odmítavými výroky některých bratří vůči Janu Husovi, je jimi zarmucován a hledá, kde se v nich bere to nepřátelství nebo nepochopení vůči dějinné součásti naší existence a vůči projevům té dávné cyrilometodějské setby. Nemůžeme si nevšimnou, že právě na cyrilometodějství a jeho skrytém přetrvávání a povědomí národa byla založena obnova naší místní české pravoslavné církve. Ano, nikoliv vznik ani znovu vznik, ale obnova. (Obnovit lze jen to, co zde stále bylo a je. Tak to chápal svatý vladyka Gorazd.)

Všiml jsem si, že Jana Husa nepřijímají z Čechů ti, kteří přešli do pravoslavné církve buď od katolíků nebo od protestantů. V obou případech je jejich vztah k Husovi zformován v nepravoslavném prostředí, a předsudků se člověk těžko zbavuje. Druhým zdrojem jsou pochopitelně pravoslavní z východního Slovenska a pak Rusové. Myšlení východního Slovenska je stále do jisté míry ovlivněno uniaty a Ruská církev je ze všech světových pravoslavných církví zdaleka nejvíce ovlivněna římskokatolickou církví.

Nemyslím to však tak, jako by do pravoslaví ze západní církve pronikl přímo zformovaný názor na Husa a husitství. To, co ze západu proniklo mezi naše bratry na východě, je spíše římskou scholastikou zformovaný způsob myšlení a racionalismem silně zjednodušené hodnocení. A tím bych se rád v průběhu tohoto článku trošku zabýval (spolu s argumentací vedenou proti tomuto zjednodušenému a hlavně děsivě povrchnímu hodnocení Husa).

* * *


Obrázek z Jiráskovy knihy "Jan Hus" (svatozář svědčí o pověsti svatosti v českém národě začátkem 20. století; Aleš 1906)

 
Zdá se mi, že vztah k Husovi a Jeronýmovi je u nás možná takovou břitvou, která odděluje křesťany formální od těch, kterým něco z pravoslaví proniklo do srdce. Odděluje povrchní od živé zbožnosti. Ještě před sto lety takoví pravoslavní, jako byl sv. vladyka Gorazd s většinou jeho duchovenstva a vzdělaných věřících nebo sv. Nikolaj Velimirovič a další v Srbsku, kde byl Hus zapsán do církevního kalendáře jako svatý (a nebyl to jen tehdy módní zápal pro pravoslavný panslavismus) i s řadou třeba starokatolíků nebo jiných osob z různých okruhů (včetně současných řeckých badatelů na Kypru), neměli problém vidět v Husovi křesťanský vzor či světce symbolizujícího něco podstatného z našich národních dějin. Vladyka Gorazd sice nemohl prohlásit Jana Husa svatým (měl totiž o tom jednat očekávaný sněm, jak uvádějí dobové dokumenty), ale píše o něm jako o vzoru a o pravoslavném mučedníkovi. Tedy jako o našem světci bez použití pojmu svatý. Proč tenkrát a ne dnes?

Částečně lze tuto proměnu vysvětlit tehdy živým a dnes vyčpělým slavjanofilstvím. Anebo pádem Rakousko-uherska a moci tehdejší římské církve a kontextem těchto změn. Ještě nejobstojnější je vysvětlovat to národnostním cítěním (to jsem osobně zažil u nejstarší generace duchovenstva, s níž jsem se v církvi setkal). Národní cítění je dnes v úpadku, a tím lze částečně odůvodnit, proč k Husovi nemají vztah nejen příslušníci jiných národností v naší místní církvi, ale ani ti z Čechů, pro které je pojem národ a národnost víceméně abstraktní záležitostí.

Jenže tím nelze vysvětlit vše. Lidé v době sv. Gorazda sice tolik nevěděli o učení Řehoře Palamy, ale přesto jejich zbožnost pronikala hlouběji do života a do srdce, než nám, a tak viděli to, co nevidí dnes někteří, kteří už „nemají oči k vidění“. (Podle ústní tradice podávané pamětníky považoval vladyka Gorazd obnovení pravoslavné církve v českém národě za věc Boží a viděl v tom dílo přispění shůry především od sv. Cyrila a Metoděje a od Jana Husa; ač samozřejmě prokazoval nezměrnou úctu všem českým pravoslavným svatým.)

Vladyka Gorazd sám měl s těmito kostnickými mučedníky něco společného. Nemám na mysli jen jeho vyznavačský život a mučednickou smrt. Způsob myšlení, kterému je cizí (ba, odporná) každá povrchnost, formalismus a všechno prázdné replikování forem, bez naplňování jejich duchovního obsahu. Dále to byl společný odpor k mravním pokleskům a lžím. Tady bychom mohli nalézt jeden ze zdrojů současného nezájmu pravoslavných křesťanů o mučedníka Husa. Co všechno se jen děje v současné církvi! Jak by mohl Husově světeckému zápasu rozumět někdo, pro koho je církev zdroj peněz nebo kdo vyloupí svůj vlastní svěřený mu chrám; nebo někdo, kdo lže, pomlouvá, uráží či páchá jiné nemravnosti či nečistotu?, či někdo, kdo pro své osobní vášně nic nevidí jasně, a tak nedohlédne hlubin křesťanské víry?

Kdo sám nedokáže obětovat žádnou svou vášeň, ani se nevzdá ničeho jiného z toho, co nás odděluje od Boha, nikdy nepochopí oběť mučedníka, oběť Jana Husa, který se kvůli Pravdě - Kristu vzdal svého života.

Nedostatek úcty ke kostnickým mučedníkům může vycházet z té naprosté nepodobnosti současníků těmto velikánům zbožnosti, morálky a mravnosti. Lidé, kteří jsou jim tak vzdáleni jako my, prostě nemohou vidět jejich velikost, a tak se formalisticky zabývají racionalisticky suchým hodnocením toho, komu nejsou hodni ani zavázat řemínek na obuvi jeho. Jak by farizej doufající jen v sebe mohl nahlédnout velikost Kristovu?

Duchaprázdná povrchnost a morální úpadek jsou bohužel jevem signifikantním pro naše poslední doby. To platí nejen pro světské lidi, ale ve stále vzrůstajícím počtu i pro křesťany, jimiž pak není "dáno znát tajemství Božího království ... aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali." (Srovn. Luk 8,10) Jistě, povrchnost a morální úpadek zde byly vždy, ale snad nikdy ještě nebyly v církvi v takové míře a neměly takový vliv na život církve.
Ještě daleko bolestněji, než na případu Jana Husa, je to zřejmé na současné ruské "pravoslavné" agresi proti Ukrajině, kterou někteří pravoslavní zaslepení podivnými ideoloiemi, nacismem Ruského světa, nebo konspiracemi, obhajují. Jak strašná a duchovně umrtvující může být povrchnost, když dokáže učinit lidské srdce necitelným k bohapustému vraždění obyvatelstva včetně dětí a nemocných! »Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´« (Mat 13,15) Srdce obrostlé balastem může zabránit spáse člověka! »A tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: `Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?´ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: `Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.´« (Jan 12,38-40)
Co je asi příčinou té povrchnosti a snadnému podléhání manipulacím? Určitě to nebude věrnost evangeliu! Asi to bude naše srdce obrostlé tukem blahobytu, pohodlí. Serafim Rose by zdůraznil: závislost na zábavě a na technologiích. Virtualizace stále rozsáhlejších oblastí lidského života. Tedy jakási nereálnost prostředí, ve kterém žijeme své životy. (Viz např. prostředí a klima v diskusích na Facebooku.)
Výsledkem je honba lidí za zábavou, sensacemi, drby, novinkami, konspiracemi a dalšími takovými prázdnotami a daremnostmi. Jejich srdce se stává snadnou kořistí propagandy či konspirátorů. Když to přeroste určité hranice, je snadné některé lidi představit jako nepřítele a začít je dehumanizovat jakožto heretiky a prostě skoro nelidské bytosti. To pak nastupuje fašismus nebo jiná totalita. Je přece snadné neustrnout se nad upálením člověka a s chladným srdcem rychle zapomenout na jeho mravní, morální a duchovní velikost, která je nesrovnatelně výše, než moje úroveň, když ho nejdřív prohlásím za heretika, služebníka ďábla a na hlavu mu posadíme čepici s namalovanými běsy. Pak už vlastně neodsuzujeme člověka, ale služebníka ďáblova, a to je něco úplně jiného. Je to podobné, jako ta snadnost zabíjení Ukrajinců (nebo s tím souhlasit), když v nich přestaneme vidět lidi (natož bratry!), ale prohlásíme je za fašisty nebo za hrozbu (fašistu nezabíjíme ale likvidujeme, zloduchy eliminujeme, hrozbu je nutno odstranit, a morálně to pak přece nemá nic společného s vraždou, že?).

Postavíme-li na jednu stranu ty, kdo upálili Jana Husa, spolu s těmi, kdo s tím dodnes souhlasí či jej odsuzují, přehlížejíce jeho víru a morální výši, a na druhou stranu postavíme současné fašistické Rusko a veškerou tu ruskou totalitu, agresi a nesnášenlivost, vidíme až překvapivě mnohočetné spojení mezi oběma stranami. Obojí je způsobeno duchovní slepotou.
Někteří naši „pravoslavní“ dokonce hovoří o Husovi s neskrývaným odporem. Něco lze o nich poznat z celkového profilu jejich vystupování, a lze vytušit, že si svůj postoj zdůvodňují argumenty vzešlými na půdě formalismu a povrchnosti. Oč méně lidé poznali ducha pravoslaví, tím více soudí - ať už své biskupy, či jiné lidi, hledají všude nepřátele, na které by mohli útočit, či soudí celé národy, nebo - a zvláště - svaté. Projevem formalismu v duchovním životě bývá právě přivlastňování si práva soudu. Jak nebezpečné je bojovat proti svatosti některého svatého, asi netřeba rozebírat. Ďábel získává velká práva nad takovými opovážlivci (církevní dějiny znají řadu takových smutných příkladů). Zlaté pravidlo, jak se chovat k takovým duchovním jevům, na které jsou v církvi různé názory či se ještě tříbí pohledy a není jednota ve vidění svatosti nebo panují pochybnosti ohledně zázraku, zní: nemusíš to přijímat, ale ani neodmítej.

Obávám se, že je to další rovina dlouhodobého duchovního vlivu Ruska (je mi líto, že to tak musím říci). Pro Rusko je nechápání a odsuzování cest, jimiž se ubírá svatost, typickým projevem jeho tradiční záliby ve formalismu, který převzalo od západu. Svatí totiž dosti často jaksi nezapadají do různých formulářů s vyznačenými kategoriemi. Nevejdou se do všech těch učených škatulek. (Jednou jsem na ruské internetové diskusi četl úvahu teologa, že jednoho uvažovaného nového svatého by nemohla církev kanonizovat, protože v proskomidii není taková kategorie svatých; jde pochopitelně o nesmysl.) Připomeňme si tažení ruských biskupů a teologů proti svatosti Serafíma Sarovského (svůj slavný zápis o sv. Serafímovi musel Motovilov skrýt a i po zveřejnění hrozilo jeho vydavateli v Rusku nebezpečí); tzv. „synod“ (bez patriarchy se nejednalo o synod v pravém smyslu slova) dokonce výslovně odmítl úvahu o kanonizaci Serafíma. Vzpomínám si, jak prof. Osipov na svých přednáškách vášnivě brojil proti svatosti jednoho svatohorského mnicha, učitele modlitby, který je v řeckém světě i mezi athonskými mnichy hodně uctívaný a Konstantinopolský patriarchát ho posléze svatořečil (Osipov si tím vzal na svědomí, že odradil možná mnoho věřících od čtení knih o tomto svatém a třeba je tím připravil o duchovní užitek, který by z toho mohli získat).

U nás zase před pár desetiletími jeden rusofil protestoval proti záměru našeho synodu kanonizovat vladyku mučedníka Gorazda (protože Gorazd při své misii nepostupoval podle všech tabulek ruského typikonu atd.; skutečností je, že polovina biskupů synodu byla zprvu proti jeho svatořečení). V dobách první republiky se zde našlo nemálo lidí napojených na ruské pravoslaví, kteří prováděli vladykovi Gorazdovi, co mohli nejhoršího. Dost uškodili jeho misijnímu dílu. Tito falešní „bratři“ procházejí všemi dobami a všude a stále jen škodí každému svatému dílu. Píše o nich už ap. Pavel. V dobách Cyrila a Metoděje to byl Wiching a franští „bratři“; i Hus měl kolem sebe falešné bratry z Čech, kteří mu pomohli do plamenů, pak ty koncilní vlky v beránčím rouše pastýřů; Gorazd tady měl pravoslavné ruské bratry, a dnes... Vždy se někdo najde.

Není asi náhodné, že proti svatosti Jana Husa se dnes u nás staví na odpor často právě prorusky naladění lidé, přívrženci tristní poemy o Třetím Římu a blouznění o Ruském světě.

A tak dnešní diskuse o svatosti Husově, nebo spíš výkřiky věčně neklidných, ve svém celkovém profilu víc než o Husovi svědčí o nás samotných. O našem duchovním, morálním i mravním stavu. Podobné se přitahuje s podobným. Hus k sobě přitahuje takové, jako byl vl. Gorazd. To je vlastnost Husovy památky - je jako útes, o který se ještě po šesti stovkách let rozbíjejí lodičky lidí v nějakém duchovním či mravním ohledu pochybných. Možná proto mají s Husem takoví vášniví lidé problém?

* * *


Dobový obrázek Jana Husa se svatozáří - Jenský kodex, 2. pol. 15. stol. (Svědectví o tom, že v době vzniku tohoto zobrazení byl Jan Hus považován za svatého.)

 
Myslím, že formalismus a povrchnost je hlavní nemocí naší churavějící církve. Z toho pak vzniká soud, a odsuzování znemožňuje lásku a vyhání z lidí bázeň Boží. Výsledkem je, že někteří naši bratři stojí na pozici římskokatolické církve nejen ve věci formalismu věrouky, ale hlavně na půdě spirituality (tj. zaujímají duchovně vyschlé postoje pozdně středověké latinské církve). Pak se snadno stane, že se setkáme v církvi s lidmi, kteří mají asi tolik lásky a pokory, jako inkvizice se svými soudy a celou svou sebejistotou. Skoro by se chtělo říci, že ti koncilní scholastikové, velekněží a farizeové, kteří upalují či ukřižují každého, kdo se stane hlasatelem Pravdy, žijí dodnes a stále upalují, křižují a kamenují... Musí upalovat, protože v nich není ani Pravda ani život, a Krista ani jeho svaté vlastně vůbec nepotřebují.

Formální stránka církevního učení má samozřejmě svou důležitost pro život církve. Nikdo snad nechce zpochybňovat význam věroučných formulací. Ale formule, které dle možností obkreslují pravdu, musí především ožívat v lidských srdcích. V pravoslavné církvi se vždy hledělo nejen na literu, ale i na ducha. A když vzniklo podezření z hereze, pak se na sněmech zkoumalo, jaké cíle má ten, kdo hlásá nějaké nové formule. Jestli jen prosazuje sebe sama nebo touží po pravdě. Jestli církev trhá a rozbíjí, nebo jestli se nechá shromážděním otců poučit. Jaký projevuje vztah k jednotě církve. Hledělo se na to, jestli k dané otázce už církev zaujala autoritativní stanovisko a jestli se vůči němu staví dotyčná osoba do opozice nebo s pokorou.

Písmo praví, že „naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život“. (2 Kor 3,5-6)
Známe případy z dějin i z církevní tradice, kdy se i svatým lidem stávalo, že vyjadřovali svou víru špatnými formulacemi či ještě nevytříbeným pojmoslovím (viz sv. Cyril Alexandrijský a jeho slavná problematická teze: Mia fysis tou theou logou sesarkomene) či různé teologické omyly svatých otců (Irenej Lyonský, Jan Zlatoústý; mezi svatými otci je ve skutečnosti jen málo těch, kteří se vyjadřovali vyčerpávajícím způsobem a zároveň absolutně přesně a jejich výroky jsou pravidlem orthodoxie, jako např. Athanasios Alexandrijský, Jan Damašský). Církevní tradice nám dochovala případ poustevníka, který se z neznalosti modlil heretickou variantu trojsvaté písně, a přesto se s ním přicházel modlit anděl (po čase pak Bůh poslal jiného poustevníka, aby tohoto poučil).
Když se budeme držet čistě povrchního či formálního náhledu, můžeme začít pochybovat např. o svatosti Konstantina Velikého, který páchal různé věci a nakonec byl pokřtěn ariánským biskupem. (Ostatně kvůli tomu mu odepřeli „poctu svatosti“ římští katolíci, kterým se naši pravoslavní dnešní scholastikové tak blíží duchem.) Kdybychom na věci hleděli tímto prismatem, odporovalo by to duchu pravoslavné církve. Hlavně se to týká naděje, že Bůh nás bude soudit podle toho, jakými jsme uvnitř. Podobně jako Bůh na soudu nebude hledat, zač nás odsoudit, ale bude hledat, jak nás zachránit (o tom nás ubezpečuje asketická tradice církve), tak i církev hledá znamení shůry svědčící o svatosti člověka. Husovo znamení shůry je především jeho neutuchající světecká památka, která je neustále inspirativní pro nové a nové generace, ve kterých si Hus vždy najde své spřízněné duše. Církevní vědomí není tak úzkoprsé, jak by je někteří nejspíš chtěli mít.

Vyznáváním všech dogmat se člověk formálně stává pravoslavným křesťanem, leč teprve když je vyznává svou duchovní praxí a uskutečňuje je v hlubinách svého osobního duchovního života, stává se pravoslavným křesťanem cele. Bůh chce naše srdce, chce je proměnit, nespokojí se s tím, že člověk kývne na články pravoslavné věrouky. V určitých případech se lze obejít i bez ní. Co asi věděli o základech věrouky z pohanů vzešlí prvomučedníci, kteří pod dojmem důstojnosti popravovaných křesťanů o sobě prohlásili: „I já jsem křesťan!“ a sami hned šli do arény na smrt, aby zemřeli spolu s křesťany, a dnes je všechny považujeme za svaté? Jejich svatost se zakládá jen na touze po Kristu, na sebeoběti a na touze patřit do společenství církve (nikoliv abstraktní církve, ale církve konkrétně představené křesťany v cirku; to znamenalo, že se chtějí ke Kristu připojit tím, že umřou spolu s křesťany). Mezi pravoslavnými svatými bude dost mučedníků a poustevníků, kteří neznali ani základní modlitby a je otázkou, jak si vykládali věrouku, pokud se o ní vůbec něco širšího dozvěděli. To, co však měli, byla touha po Kristu či láska ke Kristu, jak jim bylo dáno jej poznat, a sebeoběť, kterou tuto lásku pečetili.

Vlastně je jen jediný zásadní problém v dosahování svatosti věřících v Krista - a ten mají ti, kteří o pravoslavné víře věděli, seznámili se s ní a uvědoměle ji odmítli, či dokonce proti ní bojovali, nebo ti, kteří vědomě trhali jednotu církve rozkolem. Takoví o sobě zde na zemi rozhodli a zavrhli Pravdu = Krista. A protože si mimo hranice kanonické církve nemůžeme být o nikom jisti, svatořečíme ty, kteří se za svého života rozhodli pro jednotu s pravoslavnou církví a její vírou. Výjimkou jsou ti, kdo byli sjednoceni s Kristem jen tím, že byli pokřtěni vlastní krví bez ohledu na to, jaký život vedli před tímto křtem. Takové svatořečíme a klademe za vzor jako ty, kdo naplnili Kristova slova: „Kdokoli by chtěl život svůj zachránit, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.“ (Luk 9,24)

* * *

Mimo církev je krajně obtížné dojít odpuštění hříchů a sjednocení s Kristem, neboť tam k tomu schází blahodatné prostředky (svaté Tajiny). Avšak v době po Kristu to úplně vylučovat nelze. Takovou cestou je křest vlastní krví u mučedníků, kteří se nemohli s námi sjednotit obvyklým způsobem. Z hlediska vyhlašování něčí svatosti tedy můžeme připočíst k našim svatým ty, kteří nějakým výjimečným skutkem, který pro Krista vykonali, o sobě vyjevili takovou lásku k Němu a jeho Církvi, pro níž učinili to nejvíce, co člověk učinit může.

Tím jsme dotkli dalšího umrtveného bodu těch, kdo nemají Husa příliš v oblibě. A tím je prázdný vztah současných křesťanů k mučednictví, k utrpení za Krista. Možná teoreticky bychom dokázali připustit, že mučednictví je velká věc a nutné svědectví o Kristu, - pokud se nás to však přímo netýká. Mučednictví dnes lidé spojují s fanatismem. Kdo z nás je schopen chápat ho jako křesťanskou opravdovost? Jako vrchol toho, co můžeme pro Krista učinit? Jako pravoslavní asi nebudeme výslovně odporovat svatosti a dokonalosti těch, kteří se v dějinách stali mučedníky, protože museli. Dokážeme však chápat ty, kteří se mučedníky stát chtěli? Ty křesťany, kteří v dobách pronásledování hlasitě vyznávali svou víru v očekávání, že budou zatčeni a popraveni? Ty, kteří opustili dokonce i poustevnický (a relativně bezpečný) život a šli vyznávat svou víru do měst, aby mohli trpět pro Krista? Ty, kteří nejenže v dobách pronásledování neskrývali ani sebe ani svou víru, ale naopak chodili do věznic pečovat o žalářované bratry a zjevně ukazovat, že k nim patří? A jak byli mnozí z těchto zklamaní, že jim Bůh nedopřál mučednictví ani vyznavačství a nebyli za svou víru popraveni nebo alespoň zmrzačeni? Kdo to dnes dokáže pochopit?

Už vladyka Gorazd psal o svatosti Husově: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“ Jestliže v jeho době „nebylo mučednictví příliš hodnoceno“, co teprve říci o současnosti? V době před příchodem antikrista ukazujeme takovou morální a duchovní slabost, že nejsme schopni vytrpět ani malý zápas za očištění sebe samotných. Kdo dnes uskutečňuje Kristova slova: Zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne? Nepřekonáme dnes ani své nečisté vášně, ani svůj egoismus, jimiž navíc klidně cloumáme s církví. Dnes v církvi vidíme tolik nemorálnosti, duchovního úpadku, vzpoury a reptání, že je úplně zřejmé, jak dalece jsme vzdáleni od jakéhokoliv ponětí o sebezapření čili od mučednictví. A kde není žádné ponětí, tam není ani úcta ani následování ani pokora. Tam je jen triumf svévole. Pak se nedivme, že mučednictví Jana Husa a Jeronýma nás neoslovuje a místo toho řešíme otázky, co si asi mysleli o filioque. Taková už je naše doba, kdy můžeme cítit dech přicházejícího antikrista (pravil starec Kyril před 20 lety v Trojické lávře), který mezi pravoslavnými asi nenalezne mnoho těch, kteří by byli schopni vzdorovat. Triumf pýchy a svévole je slavobránou k vítání antikrista.

Nelze se tedy divit těm, kteří současné pokřikování některých „věčně neklidných“ lidí proti Husovi vnímají spíše jako projev toho reptajícího ducha vzdoru, který si vždy najde něco, proti čemu se bouřit. Těžko lze uvěřit, že za jejich postojem nestojí vášně, ale jejich zájmem je jen zápas za pravoslaví.

* * *

Typické pro poslední doby je, že současní lidé jsou schopni spíše debatovat nad jemnostmi dogmatického bohosloví, jestli se Hus v něčem mýlil (např. jak to bylo s jeho názorem na očistec), a o eklesiologicko-kanonických principech, tj. jestli se Hus radikálně a oficiálně distancoval od nepravoslavné římské církve, aby mohl být považován za pravoslavného, ale vůbec nechápou, co to znamená křest vlastní krví. Dříve to byl známý pojem pro uznávání svatosti mučedníků, kteří trpěli za Krista a toužili po jednotě s církví. U Husa to mělo podobu uznávání biblické i ústní tradice církve, veřejné odmítnutí vysloveně bezbožných výmyslů (simonie - odpustky a svatokupectví), nemravností a západních novot, a hledání původních řádů církevních. Tím se jasně přiklonil k pravoslaví a distancoval se od toho, čím se latinská církev od pravoslaví odlišovala. A proč by měl Hus nějakým oficiálním kanonickým aktem vystupovat z římské církve, když ho římská církev sama vyobcovala (jak je zjevné z jeho „odsvěcení“ a z toho, že mu ani kněze před smrtí nedopřála a za služebníka ďáblova ho prohlásila)? Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že Hus uvedená kritéria svatosti mučedníků splňuje vrchovatě.
Někdo třeba namítne: i protestanti a latiníci mají své mučedníky, kteří se obětovali za svou církev, resp. svou víru. Kolik katolických misionářů zemřelo, když je zabili domorodci! Kolik protestantů a sektářů zemřelo pro svou víru (či svůj blud), když je zabíjeli katolíci! K tomu je potřeba uvést především, abychom nikdy nezlehčovali to, že někdo nevinně zemře za svou víru. Je to po stránce morální vždy velká věc. Ale pochopitelně to neznamená, že bychom měli všechny tyto zemřelé svatořečit či vyznávat jejich svatost! Nechme na Bohu, jak jejich smrt ohodnotí On.

Případ Jana Husa je jiný. Nezemřel za blud. Jeho smrt je výslednicí jeho života, a ten směřoval k pravoslaví tak, jako střelka kompasu směřuje na sever. Důkazem toho je nejen jeho učení, ale i chování jeho přítele Jeronýma, s nímž byl určitě v nějaké souznění; však také Jeroným jel do Kostnice postavit se za Husa. Zabili ho ti, kteří nenáviděli pravdu, nenáviděli pravoslaví (jak dokázali o rok později, když umučili Jeronýma Pražského, který se nechtěl zříci své pravoslavné víry). A kvůli této nenávisti museli zabít Jana Husa. Tato nenávist může pocházet jedině od ďábla, a tak dokonce i on nechtěně vydává svědectví, že Hus byl Kristův svatý.

Víme z Písma, že Krista zabili představitelé židů z nenávisti vůči Bohu; dobře věděli, že Kristus je Mesiáš, ale z nenávisti k Pravdě ho bez spravedlivé příčiny zabili. S kostnickým koncilem je to stejné. Řekl by snad někdo, že Kristus není Spasitel světa, protože byl žid a židé si „jen“ popravili jednoho svého žida? To jistě žádný křesťan tvrdit nebude. Něco podobného však hlásají ti, kteří tvrdí, že Hus není svatý, protože zemřel za Boží pravdu ve špatné církvi, popraven touto církví a je to věc jen této církve.
Můžeme oprávněně odhadnout, že kdyby nebyl Jan Hus upálen a zůstal by na svobodě, zřejmě by následoval svého přítele Jeronýma a stal se pravoslavným křesťanem (zřejmě by někam vycestoval a požádal o sjednocení s pravoslavnou církví). Spolu s tím by si jistě upřesnil i odpovědi na všechny teologické otázky (tím si můžeme být jisti, protože už v r. 1435, dvacet let po smrti Husově, vytýkali latiníci následovníkům Husovým (utrakvistům, kteří ctili Husa jako svého učitele a světce), že jsou mezi nimi rozšířena bludná učení, jako že neexistuje očistec, a že je pouze věčná sláva nebo věčná muka pro zemřelé; že Duch Svatý vychází jenom z Otce a ne i ze Syna). To vše ale pro nás není klíčové, neboť se s Kristem a jeho Církví plně sjednotil svou mučednickou smrtí, ke které ho přivedlo jeho životní hledání, svědomí a přesvědčení, a touha obnovit zde církev na původních (=pravoslavných) kořenech. Podobně jako u prvokřesťanských mučedníků, pokřtěných vlastní krví, nebyla Husova představa církve abstraktní, ani neumřel za věrnost nějaké herezi, ale byla to smrt za touhu po skutečné Církvi, tj. církvi očištěné od bludů, církvi s původními řády a původní zbožností. Proto mohl vladyka Gorazd napsat: „Hus byl pravý mučedník pravoslavné ideje,“ a že „v Husovi popravil koncil pravoslavné vzpomínky Čechů.“

* * *

Odpůrci myšlenky na přetrvávající cyrilometodějství v Čechách a potažmo i na Husovo směřování k pravoslaví zásadně ignorují (nebo neznají) tu dlouhou řadu důkazů, která tyto ideje podporuje. Jsou to pochopitelně důkazy vesměs nepřímé, protože nepřátelé pravoslaví zde měli celých tisíc let na to, aby se pokusili všechny památky zahladit, knihy spálit, fresky přemalovat a české dějiny přepsat, upravit, cenzurovat. (Známým takovým falsifikátorem českých dějin byl Kosmas, což už dnes historici obecně uznávají.) Tak jako na akropoli na Valech u Mikulčic nesměl zůstat kámen na kameni a všechny pozůstatky jednoho z cyrilometodějských center byly pečlivě schovány pod drny, tak se to provádělo i všude jinde. Nicméně i nepřímé důkazy, kterých zůstalo dosti, vytvářejí-li logickou dlouhou řadu a ucelený obraz, jsou obecně uznávány jako náhrada důkazů přímých.
Někoho může mást, že Jan Hus výslovně o pravoslavné církvi nikdy nehovořil. (Pokud ano, tak se nám o tom nic nedochovalo.) Proč? Což se v Praze nevyptával Řeků? Umíme si představit, co by to znamenalo v kontextu úkolu, který si předsevzal: bojovat za očištění církve západní, ve které doufal. My se dnes můžeme nad touto představou pousmát a prohlásit ji za pošetilou, ale v době Husově neuplynula ještě tak dlouhá doba od velkého rozkolu, aby se nebylo možno chovat takou naději (Konstantinopolská církev nebrala moc vážně tento rozkol ještě 150 let poté, co vznikl; a kdyby křižáci v r. 1204 nepřepadli Konstantinopol, čekal by Východ na usmíření se západem jistě ještě v době Husově). A navíc západní církev tonula v problémech, hnutí za očištění vznikala po celém západě. Možnost nějaké změny visela ve vzduchu. Možná proto se Jan Hus nechtěl ihned distancovat od západní církve, ale vyčkával, zda nebude jeho snaha užitečnější, když bude přicházet z prostředí církve latinské (tomu by nasvědčovalo i pozdější vyjednávání husitů s latinskou církví a stálé váhání odklonit se od Říma).
Jeho zřejmě nejbližší přítel Jeroným Pražský byl bouřlivák, ten dlouho neváhal a stal se pravoslavným křesťanem. Není možné si představit, že by ti dva o tom spolu nehovořili. Že by to učinil bez souhlasu Husova či v rozporu s jeho názory. (Kdyby to tak bylo, pak by to buď znamenalo konec jejich tak blízkého přátelství a nebo Jeronýmovo pozdější odřeknutí se pravoslaví - jenže obě tyto varianty popírá Jeroným v Kostnici.) Jaká souhra mezi nimi panovala? Vyslal Jeronýma k pravoslavným právě Hus? Měli připravený nějaký společný postup? Měl Jeroným prozkoumat možnosti a cestu, po které se chtěl v případě zmaření nadějí na obnovu západní církve vydat i Hus? Nevíme nic.

Každopádně, Hus byl upálen v r. 1415 a už po r. 1430 se husité dožadovali při jednání o kompaktátech přítomnosti zástupců východní církve „za účelem sjednocení se s ní“; to dobře vyjadřuje duchovní směřování následovníků Jana Husa, kteří považovali Husa za svého učitele a světce, a zároveň jsou to plody činnosti Jeronýma Pražského.

A dále: dokáže si někdo představit, že by Hus s Jeronýmem spolu nesloužili a nepřijímali společně? Jeroným jako pravoslavný přijímá od Husa svaté Tajiny... Každý teolog ví, co to znamená.

A nakonec uvažme, že sice po smrti Jana a Jeronýma husitům nějakou dobu trvalo, než dosáhli shody v názorech, ale stále při tom hleděli směrem ke Konstantinopoli a druhé poselství umírněných husitů přijali biskupové v Konstantinopoli a uznali jejich věrouku, že je v pořádku. (Můžete si o tom přečíst.) Tito husité vyznávali svatost mučedníků Jana i Jeronýma stejně jako naprostá většina národa (80%), která byla utrakvistická; jejich jména byla tenkrát v Čechách zapsána do kalendáře mezi svaté. (Tím vlídným a bezvýhradným přijetím husitského posla v Konstantinopoli a nabídkou sjednocení, nebo spíše už sjednocením de jure, byla, mimochodem, i pravoslavně schválena nejen víra husitských utrakvistů, ale i svatost mučednictví jejich učitelů a světců.)

Delegace Čechů, doprovázejících Gorazda k biskupskému svěcení v Bělehradě v r. 1921, vstoupila do zasedací síně s Husovým znakem na praporu.

Místní duchovenská autorita, arcibiskup pražský a metropolita naší církve, vladyka Kryštof prohlásil o svatosti Husově v pořadu ČT Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007: »Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.« Jinde metropolita prohlásil, že jejich svatořečení není potřeba, protože oba byli jako mučedníci považováni za svaté většinou českého národa - utrakvisty - a tak to bylo vzato v Konstantinopoli na vědomí (v případě mučedníků není svatořečení potřeba). Ve své předmluvě k 2. vydání knihy sv. Nikolaje Velimiroviče píše o kostnických mučednících: „O jejich svatosti nikdy nebylo pochyb ... protože jejich mučednická smrt ohněm byla křtem svatosti.“ Řekové dodnes uznávají jejich svatost, viz o tom svědectví vladyky Kryštofa v článku zde.

Druhý člen této dvojice, Jeroným Pražský byl upálen na stejném místě rok po Husovi. Jeho soudní kauza už je zcela přehledná: ten žádná dogmata latiníků nepřijímal, stal se pravoslavným řádným sjednocením a držel se pravoslaví, a byl upálen jen kvůli tomu.

Možná, že vlastně činíme chybu, když na tyto dva mučedníky hledíme odděleně. Asi bychom je měli vnímat jako dvojici, v níž myšlení jednoho vyjadřuje i názory druhého. A společná by možná měla být i jejich světecká oslava. Něco podobného pravoslavná církev už zná: např. svatí Konstantin a Helena jsou svatí jakožto dvojice, nikoliv však každý zvlášť.

* * *

Vladyka Gorazd zpracoval Husovo vystoupení a učení z pravoslavného hlediska. Můžete si jeho studii přečíst zde. Nevěřte různým zlomyslným pomluvám, které pocházejí od středověkých nepřátel Husa, či překrouceným názorům těch, kteří s jeho odkazem nakládali podle svého, a tak se tyto zvěsti o Husovi dostaly na východ a dodnes někteří pravoslavní podle nich soudí Husa. Se zvláštní opatrností je potřeba přistupovat k tomu, co o něm říkají protestanti, kteří si někdy vykládají jeho postoje a učení už deformovaně podle svých reformačních názorů a spatřují v Husovi svého člověka, čili protestanta. (Protestanti šířili na východě povědomí o Husovi, jako by to byl protestant, a tím bohužel hodně uškodili jeho památce mezi pravoslavnými.) Někteří pravoslavní u nás i ve světě si pak utvářejí názor na Husa právě podle toho, co se o nich šíří za pomluvy či zkratky.

Na hranici zpíval Hus Panně Marii, kterou za svého života vyznával jako Bohorodici a uznával její panenství před i po narození Pána Ježíše, kterého vyznával za jejího jednorozeného Syna. Vyplývá to z komplexního studia jeho spisů. Zdá se, že jeho víra a učení o přesv. Bohorodici byly ve shodě s pravoslavím.

Nepídíme se tedy, v čem snad Hus chybil (určitě by se něco našlo vzhledem k tehdejším omezeným možnostem poznání a poučení), spíše bychom se ptali v případě některých omylů Husových, zda ho někdy někdo pravoslavný upozornil na jeho omyl a zda Hus pravoslavné učení odmítl. Nevíme, že by se to stalo. My však dnes upíráme svou pozornost především na jeho věrnost Pravdě (=Kristu), sebeobětavou odvahu usvědčovat zjevné novoty a hereze a mravní nepravosti, distancovat se od nich, a hlavně najít původní církevní řády. V tomto duchovnímu zápasu za Pravdu = za Krista položil svůj život. Svědčil, kudy chodil, o této Pravdě a jako svědek (= martyr) Pravdy skonal.

V kontextu svého života, směřování a učení byl Hus skrze mučednický křest vlastní krví omyt od všech případných omylů a připočten k pravé Církvi Kristově. To je obvyklý pravoslavný pohled na takové případy.
Ještě na okraj výše zmíněné šíře a smířlivosti, která je pravým opakem inkvizičního myšlení, sem připíšu poznámku z jiné oblasti církevního života: Církev přebírala součásti obřadů i od pohanů nebo od židů, kteří pronásledovali křesťany. Teologové to znají, ale ostatní lidé často neví, že v hymnografii používané při našich bohoslužbách máme některé hymny, modlitby, které složili a zavedli odsouzení heretici. Církvi to nevadilo a nevyřadila je z používání, když se tyto modlitby nedotýkaly předmětu jejich hereze. Máme i obřady, které pocházejí od heretiků, např. anathemisovaný (r. 471 a 485 a trullský sněm) heretik Petr Knafevs, antiochijský patriarcha, přívrženec dochalkedonského miafysitismu, zavedl několik zvyků, které používáme dodnes: svěcení myra v chrámu před lidmi, zpívání nebo čtení symbolu víry při liturgii (to nezavedli otcové 1. nebo 2. všeob. sněmu, ale až tento Petr), svěcení vody na svátek křtu Páně (v Konstantinopoli žehnali fontány s vodou u chrámu a všichni lidé si nabírali, ale v každém chrámu světit vodu do té doby neexistovalo), a nakonec - vzpomínání přesvaté Bohorodice na konci ektenie. Tak si mohou současní škatulkáři vždy v lednu vzpomenout na heretika Petra, až se bude u nich v chrámu konat tento populární obřad, který považujeme téměř za synonymum pravoslavnosti, velké svěcení vody.

To se sice nedotýká našeho tématu přímo, ale svědčí to o šíři církevního vědomí. Jinými slovy mysl Církve žije pod působením Svatého Ducha, a to nemáme vždy pod kontrolou a nejde to vždy zaškatulkovat. Avšak reflexe toho působení blahodati je osobním úkolem postaveným před námi, či lépe řečeno je to směr, kterým se má každý křesťan při svém duchovním zdokonalování ubírat. Jinak zůstaneme slepým stádem, s nímž si manipuluje nějaký patriarcha podle toho, jak k tomu byl u KGB vyškolen.
Dnes už naštěstí dávno není Husova památka používána k propagaci panslavistických idejí ani k jiným ruským politickým zájmům. Takže můžeme alespoň u nás věnovat pozornost tomu podstatnému, a to je význam Jana Husa a Jeronýma Pražského pro český národ a především pro českou pravoslavnou církev.

Důležitou součástí církevního bádání, úsilí a života je objevit místní svaté a navázat s nimi duchovní spojení. To znamená, že je pak může církev oslovovat vzýváním jejich pomoci a oni na to mohou odpovědět, a to přináší zde žijícím i místům, které naše církev posvěcuje svou službou, duchovní užitek nedohledného významu. To nás zároveň přivádí k nalézání inspirace v jejich duchovním zápasu. Této inspirace nikdy nemáme nadbytek a má při tom zásadní význam pro horlivost a neúnavnost v duchovním zápasu i pro udržení živé víry v našich osobních životech.

Kéž by naši lidé, kteří utrácejí svého ducha v boji s Husem, získali alespoň procento té lásky ke Kristu, kterou měl on, a alespoň nepatrný ždibec toho odhodlání a sebeoběti, kterou prokázal svatý Jan Hus. To bych jim moc přál.

P.S.
Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa v českém národě (jak je uctívána svatost Husova a o jejím schválení církevní autoritou).



Zobrazit příspěvek č. 1422 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2024
Pozvánka na výuku psaní ikon

Doposavad nejpodrobnější a nejobsáhlejší kurz ikonografie u nás


Podzimní kurz psaní ikon ve Vilémově: 10. – 14. 9. 2024


Vilémovský monastýr

 
Díky sponzorovi se podařilo zajistit výraznou slevu:

Celková cena včetně ubytování a stravy za pětidenní kurz je nyní 7000 Kč.

Účastníci se budou nejen prakticky učit tradiční kanonický postup vytváření pravoslavné ikony včetně zlacení, ale mohou absolvovat i přednášky o historickém vývoji ikony a získat další znalosti z oboru ikonologie, symboliky apod. Na příkladu mistrovských děl se poutavou formou účastníci seznámí s celou cestou vzniku ikony.


Ikonopisný kurz povede Mgr. Jana Baudišovová (www. ikony.pravoslavi.cz)

Přihlásit se můžete na email: ikonograf/zavinac/seznam.cz

Podrobnosti viz na níže uvedeném původním letáku (všechny tam uvedené údaje platí, kromě ceny).






PDF ke stažení




Zobrazit příspěvek č. 1423 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2024
Velký svátek Božího zjevení

O Proměnění Páně

O jednom z největších novozákonních zjevení se píše v 17. kapitole Matoušova evangelia. Pán vzal s sebou tři ze svých apoštolů a vystoupal na horu Tábor. Kdo tam někdy byl, ví, že to není žádný kopeček, ale dlouhé stoupání. Výprava nahoru a dolů je výlet na půl dne či skoro na celý den, pokud to člověk absolvuje pěšky. Kdysi tam byla vojenská základna, ale v době Ježíšově už bylo na hoře pusto.

Proč s sebou vzal Pán Ježíš tři své učedníky? Protože On sám kdysi, jako Bůh hovořící na hoře Sinaj, uložil Mojžíšovi, aby do Božího Zákona vepsal, že ústy dvou nebo tří svědků má být potvrzena pravda. (Deut 19,15) Co měli tito apoštolé dosvědčit ostatním lidem, a tedy i nám? Odpověď je stručná: Božství Kristovo. To Božství, které prosvítalo skrze Kristovo učení, uzdravování a zázraky (nedávno Pán nasytil zástup pěti tisíc lidí plus ženy a děti) pouhými pěti chlebíčky a dvěma rybkami. Nyní toto Božství zjevil v celé jeho slávě: otevřel duchovní oči apoštolů, aby sami viděli nestvořené světlo Božské blahodati. Před jejich zraky začal zářit a oslnivě svítit.

Ukázal se jim jako Slunce, které je zdrojem světla a vysílá posvěcující paprsky blahodati na všechno stvoření. Tím ukázal apoštolům i obraz budoucího Božího Království, které právě přicházelo, jak pravil týden před tou událostí na Táboru: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mat 16,28) Takže na Táboru jako by se otevřelo okno do Božího Království, kde: „Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zjev 22,5) „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjev 21,23) Do toho světla budou oblečeni všichni obyvatelé tohoto Království: těla svatých budou svítit a zářit, tak jako luna odráží světlo slunce. Podobně ti, kteří zde na zemi byli posvěceni vírou, dobrými skutky a svatými Tajinami, budou svítit světlem, které vysílá Kristus. Proto na ikonách mají svatí svatozář, aby tak ikona zobrazovala jejich přijetí do Božího světla.

Zázračné Proměnění na Táboru je jedním ze slavných zjevení všech tří Božských Osob. Po události Zjevení Božího, která se stala při křtu Pána Ježíše v Jordánu, je táborské Proměnění dalším zjevením celé Svaté Boží Trojice. Podobně jako u Jordánu se Syn Boží zjevil jako vtělený Bůh (na Táboru ve slávě svého proměnění) a Otec se zjevil skrze hlas, který tam zazněl: Toto je můj milovaný Syn! Na rozdíl od jordánské události se však Duch Svatý zjevil v podobě zářícího oblaku.

* * *

Po stranách Pána Ježíše se objevily dvě další osoby: Mojžíš a Elijáš; první sem přišla z podsvětí jako zástupce zesnulých a druhá zastupovala nebešťany. Všichni zesnulí před Vzkříšením Kristovým totiž sestupovali do podsvětí; tam byl Adam a Eva, všichni, kdo zahynuli při potopě, praotcové Abraham a ostatní, tam byli Mojžíš i Áron, tam prodléval král a žalmista David i všichni proroci, včetně Jana Křtitele. Až Kristus, když k nim po svém zesnutí na Kříži sestoupil, vyvedl je ven. Elijáš byl vzat v ohni na nebe, a tak zatím neumřel, přišel tudíž na Tábor shůry. O čem rozmlouvali s Pánem Ježíšem? Odhalili či potvrdili mu další část jeho cesty a cíl, k němuž vede? Mluvili s ním o jeho oběti za lidské hříchy, kterou přišel podstoupit? O jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání? Přišli jej posílit, podobně jako později anděl v Getsemanské zahradě?

Víme, že po sestoupení s hory začal Pán připravovat své učedníky na to, co mu má stát. V posvátných hymnech Církev zpívá, že apoštolům zjevil „Pán slávu svého Božství, aby chápali, že trpí dobrovolně, až budou hledět, jak je na kříž přibíjen“. (Z kondaku svátku)

Když navštívil horu Tábor ct. Paisij Svatohorec, označil přítomnému knězi přesné místo, kde stál Pán Ježíš při svém proměnění. Svatý starec svým duchovním zřením viděl, co se tam kdysi odehrálo, a tak se stal s třemi svatými apoštoly čtvrtým svědkem události Proměnění Páně. Bůh jej vyslal, aby připojil své svědectví kvůli lidem současné doby, kdy slábne a kolísá víra mnohých nás.

* * *

Dnes je svátek blahodatného světla. Toto světlo Božství je totiž blahodať. Kristus je jako slunce – zdroj této duchovní záře. Svatí jsou jako luna, která přijímá světlo slunce a odráží jej, takže se zdá, že sama svítí. Pán si přeje nás všechny zahalit do tohoto světla, do oděvu blahodati, protože toto světlo nás spojuje s Bohem, čili dává nám účast na Božství. Proto činí Pán skrze církev vše, abychom jej byli schopni přijmout. A tak se naplňuje důvod ke vtělení Krista a jeho cíl: Boží Syn se stal jedním z nás, abychom my měli účast na Jeho Božství. Sv. Athanasios Alexandrijský píše: „Bůh se narodil v těle proto, abychom mohli i my býti učiněni bohy,“ čili „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“ (Viz sv. Irenej Lyonský a kappadočtí Otcové.) A to se děje působením Boží blahodati, která se dává v církvi člověku, kterou Bůh člověka vnitřně očišťuje, osvěcuje a proměňuje.

* * *

Hory jsou v Písmu symbolickým místem, které je mezi nebem a zemí. Na horu vystupují pozemšťané, a s nebe na ni sestupuje Bůh. Je to symbol setkání člověka s Bohem. Naznačuje se tím, že člověk, chce-li se setkat s Bohem, musí vyvinout nějakou námahu (očistit se od hříchu, oprostit se od připoutanosti k světskosti), musí mít touhu po Bohu, která mu dá křídla, aby se povznesl nad světkou marnost, a pak je připraven na setkání s nebem. Povznášíme se k tomuto setkání modlitbou, doprovázenou pokáním i askezí.

Na tento svátek mají pravoslavní křesťané místy zvyk stoupat do hor, navštěvovat chrámy a monastýry v horách. Ať už můžeme navštívit monastýr a popřát mnichům k jejich společnému svátku, či oslavujeme svátek ve svém chrámu, víme, že z duchovního pohledu je svatou Boží horou každý chrám, kde se koná svatá liturgie. Pravoslavná teologie vysvětluje liturgii jako stoupání, výstup vzhůru k Bohu. Při liturgii tedy pomyslně vystupujeme na horu, abychom se setkali s Pánem Ježíšem a poklonili se mu jako Bohu, přijali jeho Tělo a Krev, a tím se sjednocovali s Bohem.



Zobrazit příspěvek č. 1424 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2024
Zákon o likvidaci UPC???


Kyjevsko-pečerská lávra
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

O co skutečně jde v novém ukrajinském „zákoně pro likvidaci církve“?


Rozhodující zřejmě bude, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena úplně se oddělit od Moskevského patriarchátu.

Dvacátého srpna 2024 přijala Verchovna rada, ukrajinský parlament, zákon „o ochraně ústavního řádu v oblasti činnosti náboženských organizací“.


Pro nový zákon hlasovalo 265 z celkového počtu 424 poslanců, 29 bylo proti a čtyři se zdrželi hlasování.

Za poněkud těžkopádným názvem se skrývá projekt, který před téměř dvěma lety inicioval ukrajinský premiér s cílem zakázat činnost Ruské pravoslavné církve a s ní spojených organizací na Ukrajině. Ruská pravoslavná církev a především její hlava patriarcha Kirill se totiž staly hlásnou troubou kremelské propagandy a legitimizují válku Ruska proti Ukrajině.

Někteří její hierarchové dokonce popírají právo Ukrajiny na státnost a propagují obnovení „historického“ Velkoruska. Vzhledem k tomu je zcela pochopitelný s tímto zákonem spojený cíl posílit národní bezpečnost Ukrajiny a jejích občanů.

Přesto se po rozhodnutí parlamentu objevilo mnoho rozruchu v médiích. V mezinárodním tisku se nový zákon téměř všude označuje za „zákaz“ nebo dokonce „likvidaci“ Ukrajinské pravoslavné církve.

I papež František trvá na nedotknutelnosti všech církví a Světová rada církví dokonce hovoří o „neodůvodněném kolektivním potrestání jednoho celého náboženského společenství“ a „porušení principů svobody náboženského vyznání a víry“.

Jsou tato obvinění v pořádku?

Ukrajinská pravoslavná církev, která zahrnuje více než 10 tisíc církevních obcí na Ukrajině, byla do roku 2022 autonomní církví v rámci Moskevského patriarchátu. Vzhledem k celonárodnímu útoku Ruska na Ukrajinu hlava Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Onufrij (Berezovskij) hned první den války odsoudil vojenskou agresi a vyzval prezidenta Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil „bratrovražednou válku“.

Zároveň podpořil ukrajinskou armádu a její obranu ukrajinské suverenity. Když se v následujících týdnech ukázala teologická a historická legitimizace ruské invaze ze strany patriarchy Kirilla a dalších hierarchů Ruské pravoslavné církve, Ukrajinská pravoslavná církev na národním sněmu 27. května 2022 vyhlásila svou „úplnou samostatnost a nezávislost“.

Přesto Moskevský patriarchát si tohoto rozhodnutí nevšímá a dodnes považuje Ukrajinskou pravoslavnou církev za autonomní (dílčí) církev pod svou pravomocí. V církevních ročenkách Ruské pravoslavné církve pro roky 2023 a 2024 jsou všichni biskupové Ukrajinské pravoslavné církve nadále uváděni jako biskupové Moskevského patriarchátu.

Podle řádu Ruské pravoslavné církve je metropolita Onufrij dokonce po patriarchovi nejvýše postaveným stálým členem moskevského posvátného synodu, nejvyššího řídícího orgánu Ruské pravoslavné církve, který se schází pravidelně.

Ačkoli se Onufrij od celonárodní ruské invaze na Ukrajinu neúčastní zasedání v Moskvě, zatím neoznámil své vystoupení ze posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ani neprotestoval proti svému zařazení do hierarchie Ruské pravoslavné církve. Takové něco není známo ani o dalších biskupech Ukrajinské pravoslavné církve. Avšak protojerej Ukrajinské pravoslavné církve Volodymyr Saveliev v prosinci 2022 veřejně protestoval proti svému nevyžádanému zařazení do Vydavatelské rady Ruské pravoslavné církve na nejbližší roky.

Vzhledem k tomu nepřekvapuje, že na Ukrajině se již dva roky opakovaně objevují pochybnosti o nezávislosti Ukrajinské pravoslavné církve. Byl to snad jen krok k uklidnění veřejnosti nebo vlastních církevních obcí? Existují snad stále úzké vazby mezi jednotlivými biskupy Ukrajinské pravoslavné církve a moskevským církevním vedením v pozadí?

To jsou otázky, které si klade poměrně mnoho lidí na Ukrajině. Důvěru ukrajinských úřadů vůči Ukrajinské pravoslavné církvi v době války pravděpodobně nezvýšila ani skutečnost, že metropolita Onufrij a řada dalších hierarchů mají nebo měli i ruské občanství, což však obvykle přiznali až po zveřejnění příslušných důkazů.

Vzhledem k této nejasné situaci ukrajinské státní orgány a domácí zpravodajská služba SBU od prosince 2022 opakovaně provedly razie v domech biskupů a kněží této církve a některé osoby i zatkli. Ukrajinská pravoslavná církev musela opustit velkou část monastýru Kyjevská lávra, který využívala, ale který patří státu.

Proti více než sto duchovním Ukrajinské pravoslavné církve včetně několika biskupů bylo zahájeno vyšetřovací řízení pro kolaboraci s Ruskem nebo pro omlouvání či popírání ruské útočné války. Mezitím nejméně 26 případů vyústilo v soudní odsouzení. Avšak vedení Ukrajinské pravoslavné církve se veřejně nedistancovalo od těchto černých ovcí, které zjevně existují v řadách duchovenstva.

Tyto a podobné pochybnosti o skutečném postoji Ukrajinské pravoslavné církve k Ruské pravoslavné církvi nyní zřejmě vedly k tomuto kontroverznímu zákonu. Je to opravdu porušení Evropské úmluvy o lidských právech a svobody náboženského vyznání zaručené ukrajinskou ústavou?

Proti tomu hovoří už i samotné znění zákona, které výslovně uznává uvedené právní normy a uvádí, že žádné ustanovení tohoto zákona nelze vykládat jako omezení svobody náboženství a víry. Zákon zakazuje jen činnost zahraničních náboženských organizací na Ukrajině, mají-li sídlo ve státě, který útočí na Ukrajinu zbraněmi nebo okupuje části jejího území, nebo takových organizací, které přímo nebo nepřímo podporují vojenskou agresi proti Ukrajině.

Konkrétně jde o činnost Ruské pravoslavné církve – ne Ukrajinské pravoslavné církve! – na Ukrajině, protože Ruská pravoslavná církev je „prodlouženou ideologickou rukou režimu agresorského státu“ Rusko.

Zákon zároveň zakazuje propagaci ideologie „ruského světa“. Tuto ideologii Rusko využívá k popírání státní suverenity Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik a k propagaci imperiálního Velkoruska.

Světový koncil ruského lidu, který vede patriarcha Kirill a který založila Ruská pravoslavná církev, v březnu 2024 prohlásil, že podporuje právě tyto cíle. Jménem jednoty „ruského světa“ byla v rezoluci Světového koncilu označena „speciální vojenská operace“ na Ukrajině za „svatou válku“ a zazněla výzva, aby se celé území dnešní Ukrajiny po ruském vítězství stalo „výlučnou zónou vlivu Ruska“.

Podobný zákon byl již přijat i v Lotyšsku

Tento zákon ukrajinského parlamentu tedy v žádném případě není všeobecným zákazem Ukrajinské pravoslavné církve, jak se to všude tvrdí, ale je spíše organizačním, jurisdikčním a také politicko-ideologickým oddělením Ukrajinské pravoslavné církve, jejích eparchií a farností od Moskevského patriarchátu.

Podobný zákon, který stanoví úplnou nezávislost na Ruské pravoslavné církvi, přijal například lotyšský parlament 8. září 2022, načež se tamní pravoslavná církev na říjnovém sněmu prohlásila za nezávislou. Zajímavé je, že v Lotyšsku se tak stalo bez jakéhokoli protestu ze strany církve a bez obvinění, že stát porušuje náboženskou svobodu.

Od Moskvy se oddělila i církev v Estonsku

A týž den, kdy Verchovna rada přijala nový zákon na Ukrajině, vyhlásil v Estonsku svou odluku od Ruské pravoslavné církve místní sněm tamní pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Stalo se tak v rámci realizace předchozí dohody s estonskou vládou s perspektivou sjednocení s pravoslavnou církví v Estonsku, která podléhá Ekumenickému patriarchátu.

To, co se víceméně potichu odehrává v těchto dvou zemích – které na rozdíl od Ukrajiny ještě nebyly přímo napadeny Ruskem – se však považuje za útok na náboženskou svobodu a v případě Ukrajinské pravoslavné církve za pokus o likvidaci celé církve.

A přitom ukrajinský stát nepožaduje od Ukrajinské pravoslavné církve nic víc, jen aby důsledně prosadila do praxe to, o čem v květnu 2022 rozhodla samotná církev. Bývalý poslanec parlamentu a současný šéf Státní služby pro etnopolitiku a svobodu svědomí Viktor Jelenskij, který radí ukrajinskému prezidentovi v náboženských otázkách a nyní je zodpovědný za implementaci nového zákona, mezitím informoval hlavu Ukrajinské pravoslavné církve, že toto a nic jiného je podmínkou státního uznání Ukrajinské pravoslavné církve.

K tomu, aby se na Ukrajinskou pravoslavnou církev nevztahovala ustanovení nového zákona, by podle Jelenského stačilo, aby Ukrajinská pravoslavná církev písemně vyhlásila vystoupení svých hierarchů z posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ze všech ostatních orgánů Moskevského patriarchátu a oficiálně informovala ostatní světové pravoslavné církve o této úplné odluce od Ruské pravoslavné církve.

Ze strany státu se nepožaduje sjednocení Ukrajinské pravoslavné církve s Pravoslavnou církví Ukrajiny. Jelenskij nepodmiňuje státní uznání Ukrajinské pravoslavné církve jejím vyhlášením autokefality, protože podle pravoslavného kanonického práva může autokefalitu udělit jen mateřská církev.

Nedokáže Ukrajinská pravoslavná církev splnit tyto požadavky?

Není takové vystoupení z orgánů Ruské pravoslavné církve po sněmu v květnu 2022 už dávno na spadnutí? A neměla by mít sama Ukrajinská pravoslavná církev zájem na tom, aby se v jejích chrámech nešířila Putinova imperialistická ideologie „ruského světa“?

To jsou otázky, které si musí položit metropolita Onufrij a jeho duchovenstvo. Ostatní ukrajinské církve, tedy Pravoslavná církev Ukrajiny, Ukrajinská řeckokatolická církev a Římskokatolická církev, jakož i různé protestantské církve a jiná náboženská společenství, na videokonferenci s prezidentem Volodymyrem Zelenským, uspořádané krátce před přijetím zákona, nevznesly žádné námitky proti návrhu tohoto zákona.

Namísto toho odsoudily propagandistické aktivity Ruské pravoslavné církve, která se stala „komplicem krvavých zločinů ruských okupantů proti lidskosti“. „Podle členů Všeukrajinské rady církví a náboženských organizací „hlavní hrozbou pro náboženskou svobodu na Ukrajině je ruská agrese, v jejímž důsledku okupanti zabili desítky duchovních a zničily stovky chrámů a bohoslužebných míst“.

Názory kritiků zákona

Přesto mimo Ukrajinu katolíci a protestanti v současnosti ostře kritizují nový zákon. V této věci nyní existuje pozoruhodné spojenectví mezi Římem, Ženevou a Moskvou. Je samozřejmé, že i Ruská pravoslavná církev označila zákon za nový vrchol státního pronásledování kanonického pravoslaví na Ukrajině.

Moskevský posvátný synod prohlásil, že zákon uvrhne „miliony pravoslavných věřících na Ukrajině“ do ilegality a připraví je o majetek a bohoslužebná místa. Rozsah státního pronásledování Ukrajinské pravoslavné církve je prý srovnatelný s „dechristianizací Francie během Francouzské revoluce“, „ateistickými represemi v Sovětském svazu“ a se „zničením albánské církve“ za vlády Envera Hodži.

Prospěch z tohoto zákona bude mít prý Pravoslavná církev Ukrajiny, kterou Ekumenický patriarchát v roce 2019 propustil do autokefality a jejíž hierarchové a duchovní byli za tento zákon. Za nimi však stojí ekumenický patriarcha a konstantinopolský arcibiskup Bartoloměj. Ten je podle Ruské pravoslavné církve „osobně zodpovědný za organizování pronásledování věřících Ukrajinské pravoslavné církve“.

Jedná se o dlouhodobou válečnou propagandu Moskevského patriarchátu, která je vlastně sama o sobě příčinou vyhlášení tohoto zákona.

Co se bude nadále dít na Ukrajině?

Zákon podepsaný prezidentem Zelenským 24. srpna nabude účinnosti 30 dní po svém zveřejnění. Potom bude na úřadě v čele s Jelenským, aby na základě nového zákona zahájil vyšetřování a v případě potřeby požádal jednotlivé eparchie, farnosti a monastýry, aby přerušily své vazby s Ruskou pravoslavnou církví.

Pokud by požadavku nevyhověly, Státní služba pro etnopolitiku a svobodu svědomí by musela dosáhnout jejich zákazu u soudu. Jelikož však každá církevní obec Ukrajinské pravoslavné církve je registrována jako samostatný právní subjekt a v současnosti existuje více než 10 tisíc církevních obcí, mohlo by jít o velmi zdlouhavý proces, zejména proto, že zákon stanoví, že soudní řízení nemůže začít dříve než za devět měsíců.

Rozhodující otázkou v tomto konfliktu bude pravděpodobně to, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena zcela se oddělit od Moskevského patriarchátu. Vedoucí informačního oddělení Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Kliment (Večeřa) ve svých prvních vyjádřeních k novému zákonu nevyvolal tento dojem.

Místo toho zaujal stanovisko, že zákon porušuje ukrajinskou ústavu a evropské normy. Autorům tohoto zákona prý nešlo ani tak o samotnou církev, jako spíše o její majetek. To mu připomíná časy Sovětského svazu, kdy ateističtí vládci rovněž nařídili konfiskaci církevního majetku a zbavení církve jejích práv.

Současné metody používané k realizaci těchto plánů jsou prý stejné. Při používání této argumentace neexistuje ani nejmenší náznak, že by se vedení Ukrajinské pravoslavné církve obsahově distancovalo od vedení Ruské pravoslavné církve. Ačkoliv lze chápat kanonicky složitou situaci Ukrajinské pravoslavné církve, přesto je třeba potvrdit alespoň určitou polovičatost jejího vedení, co se týče realizace její samovyhlášené nezávislosti na Ruské pravoslavné církvi.

A teď?

Bude se Ukrajinská pravoslavná církev, která od roku 2022 ztratila značný počet členů, držet této linie? Ukrajinská pravoslavná církev pravděpodobně podá proti zákonu žalobu k Ústavnímu soudu Ukrajiny, jakož i k Evropskému soudu pro lidská práva. I tato řízení budou pravděpodobně trvat dlouho.

Už nějakou dobu se však ozývají i hlasy uvnitř Ukrajinské pravoslavné církve. Viktor Jelenskij upozornil, že v posledních dnech více než 400 kněží opět vyzvalo metropolitu Onufrije, aby svolal další sněm s cílem oficiálně ukončit všechny zbývající vazby mezi Ukrajinskou pravoslavnou církví a Ruskou pravoslavnou církví.

Právě to je záměrem nového zákona. Avšak metropolita odmítl přijmout byť i jen jednu delegaci z této skupiny. Pokud Ukrajinská pravoslavná církev bude nadále odmítat ustoupit, její věřící a někteří kněží budou hlasovat nohama (tj. odejdou). Pravoslavná církev Ukrajiny, která od roku 2019 soupeří s Ukrajinskou pravoslavnou církví, již oznámila, že rada přijme duchovní a věřící z Ukrajinské pravoslavné církve.

Původně publikováno na noek.info. Přeloženo



Zobrazit příspěvek č. 1425 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2024
Pozvánka na výuku psaní ikon

Pětidenní kurz psaní ikony Bohorodice Vladimírská





Viz stránka ikony.or.cz



Zobrazit příspěvek č. 1426 jednotlivě

Administrátor --- 13. 12. 2024
Kalendář na rok 2025

Nový pravoslavný kalendář

Velký liturgický pravoslavný kalendář je k dispozici. Opět jsou připraveny dvě mutace odlišující se od sebe jen kladem stránek: diář pro vazbu na boku nebo nástěnný pro vazbu nahoře a k zavěšení na zeď.

Barevný tisk právě probíhá v tiskárně. Výtisky budeme mít k dispozici asi tak za týden.

Kdo by si chtěl kalendář ještě objednat, nechť napíše na adresu: kalendar(a)pravoslavi.cz
Nezapomeňte uvést, jakou si přejete mutaci a kolik kusů.

PDF můžete nahlédnout či si vytisknout a svépomocí svázat také sami (ale v případě barevného tisku vás to vyjde podstatně dráž než si objednat dodání od nás).

Obvyklá adresa této kalendářní edice s PDF v plném rozsahu je: pravoslav.or.cz/kalendarium

K listům s kalendářem patří ještě zadní karton, který je oboustranně potištěn (i ten najdete v PDF na výše uvedené adrese).



Zobrazit příspěvek č. 1427 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2024
K zamyšlení nad otázkami půstu (z došlé pošty)

Půst současných lidí za okolností doby, ve které žijeme

Dokument z předsněmovního přípravného jednání k Velkému všepravoslavnému sněmu. Zpráva kyperské církve na téma: Přivedení církevní disciplíny o půstu do souladu s moderními požadavky. (1982)
V komentáři ke 3. otázce konstantinopolského patriarchy Mikuláše Gramatika k Theodoru Balsamonu, antiochijskému patriarchovi se píše: „Po zvážení... kde a jak byly stanoveny dva specifikované půsty – totiž [půst před] Zesnutím [Přesvaté] Matky Boží a Narozením Krista a Boha našeho, jakož i půst konaný před svátkem svatých apoštolů a půst před Proměněním – jsme zavázáni [z kanonického hlediska] je dodržovat a to po jaký počet dní?“ Balsamon píše, že ono [dodržování] samo o sobě je povinné, ale délka [těchto půstů] není pro všechny stejná, jako v případě svaté a velké Čtyřicátnice.

Naopak před stanovenými svátky se všichni [obecně] věřící – laici i mniši – musí postit [pouhých] pět dní…“!

A na otázku patriarchy Marka III. Alexandrijského: „Existují-li povinné půsty [před] svátky svatých apoštolů a narozením Krista a Zesnutím [pře]svaté Matky Boží a [Proměněním] Spasitele, nebo je [jejich nedodržování] omluvitelné a nesmyslné?“ (Otázka 55.) Balsamon odpovídá: „Je třeba dodržovat půsty před následujícími čtyřmi svátky: svatých apoštolů, Narození Krista, Proměnění Krista a Boha našeho, a Zesnutí přesvaté Bohorodice, ale pouze pět dní, neboť čtyřicetidenní půst [je vyžadován] pouze jediným půstem souvisejícím se svatou a velkou Paschou. Pokud se ale někdo postí déle než pět dní před svátkem svatých apoštolů a svátkem Narození Krista – ať už z vlastní vůle, nebo podle pokynů zakladatelských Typikonů – nemusí se za to stydět…“

Pár slov k půstu před svátkem Narození Pána našeho Ježíše Krista

Na Západě vznikl v VI. století. Na východě se již v IX. stol. projednávala povinnost vánočního půstu, který nebyl považován za apoštolské ustanovení, nýbrž za mnišské, a trvání vánočního půstu na pravoslavném východě v tomto období (v závislosti na oblasti) bylo 5, 7, 12 nebo 18 dní.

Během vánočního půstu bylo dovoleno konzumovat jakékoli jídlo kromě masa (s výjimkou jednoho dne, „Štědrého dne“, který byl dnem strohého půstu). Vyplývá to ze Studijského typikonu.

Konstantinopolský sněm za patr. Lukáše Chrysoberga a císaře Manuela Komnéna (1143-1180) stanovil, aby vánoční půst započal od 14./27. listopadu.

Slavný vykladatel kánonů, antiochijský patriarcha Theodor Balsamon (XII. stol.) ve svém výkladu pravidel výše zmíněného sněmu, považuje vánoční půst za povinný pouze pro MNICHY, přičemž trvá na tom, aby se laikové postili posledních 5 dní. Praví, že by měl být pouze jeden čtyřicetidenní půst – svatá Čtyřicátnice - před Vzkříšením Kristovým.

Co by asi řekl Balsamon na to, že dnes kvůli kalendářnímu posunu trvá petro-pavlovský půst např. 42 dnů? (Viz rok 2010; pozn. red.) A ještě se tím chlubíme, jak pěkně dodržujeme staré tradice a jací jsme asketi...

Ve XIV. stol. se na cařihradském dvoře tento půst dodržoval 10 dní.

P.S.

O velkém sněmu na Krétě

V Rusku z tohoto a podobných dokumentů (přípravy k chystanému novému všeobecnému sněmu) vznikla mezi věřícími hysterie, která byla podněcována různými „starci“ (většinou to byly ososby, které při jiných příležitostech vybízeli věřící, aby spálili své občanské průkazy, tj. pasy, protože je v nich někde znamení ďábla, či později s podobným odůvodněním vytáhli do boje proti čárovým kódům apod.) Nakonec to vyústilo v lidové přesvědčení, podporované všelijakými „proroctvími starců“, která se šuškala mezi ruskými babkami a vousatými mužiky v rubáškách, že na chystaném všepravoslavném sněmu budou zrušeny půsty, zaveden ženatý episkopát, a že se tam konstantinopolský patriarcha podřídí papeži, a všichni pravoslavní - kromě Rusů - odpadnou od pravoslaví do hereze a církev si podřídí antikrist.

Toho pak šikovně využila ruská hierarchie ve své staleté vzpouře proti Konstantinopoli, v rámci níž se závistivý Moskevský patriarchát, kterému jsou posvátné kanonické tradice úplně ukradené, stále snaží dosáhnout prvenství a stát se papežstvím světového pravoslaví (ruským papežem moskevský patriarcha defacto už dávno je). Dnes názorně vidíme, jaká by to byla katastrofa a morální pád celé církve do ruské hereze, kdyby se jim to podařilo. Ačkoliv se Rusové aktivně podíleli na padesátiletitých přípravách velkého sněmu, tak nakonec moskevský episkopát těsně před sněmem navrhl změnit program a pod touto záminkou se všepravoslavného sněmu na Krétě (r. 2016) nezúčastnil, a ještě za to sklidil potlesk svých zfanatizovaných věřících za to, že se tam ruští biskupové nepřijeli poklonit antikristu. To je prostě ruská mentalita: My jsme Rusové a kdo je víc? My nikoho nepotřebujeme. (Uvědomují si v Rusku, že takové Rusy také nikdo nepotřebuje?, a že ti ostatní jsou rádi, když si toto samolibé tmářství mohou držet v bezpečné vzdálenosti?)

Sněm se nakonec konal i bez Rusů, ač je konstantinopolský patriarcha ještě v průběhu sněmu zval, aby přijeli; leč ruská pýcha se před světovým pravoslavím nepokořila. Krétský velký sněm v r. 2016 proběhl, žádné sjednocení s papežem se nekonalo, ani antikrist se nedostavil a sněmovní encyklika o půstech také nakonec žádnou revoluci nepřinesla. Promarnila se však příležitost vyřešit tam sněmovně a celocírkevně otázku Ukrajiny, takže ekumenický patriarchát musel případ Ukrajiny řešit bez Rusů, čehož později Moskvani využili k vyvolání rozkolu mezi Moskvou a Ekumenickým patriarchátem. Je zajímavým okrajovým jevem, že v postoji k chystanému sněmu se Moskva dostala na jednu loď se všemi rozkolníky světa, neboť ti všichni věštili svým ovečkám, co všechno hrozného - až antikristovského - se na tomto sněmu stane.

Zde přiložený dokument s kyperským návrhem na úpravu postní praxe (takové úpravy a vývoj probíhaly v dávných staletích průběžně) je cenný především tím, že konstatuje současnou situaci v celé pravoslavné církvi, kde naprostá většina křesťanů nařízené půsty v plnosti nedodržuje, ale buď používají nějakou míru ikonomie (úlevy z přísnosti půstu) nebo tyto půsty, které se jim zdají v jejich osobní situaci (a v dnešní době) neúnosné, prostě vůbec nedodržují, resp. ignorují. Návrat ke starším a realističtějším formám těchto půstů by jednak dal nějaký legální rámec všem těm ikonomiím, které si vytvářejí ti, kdo nezvládnou celou přísnost půstu, a za druhé by možná přivedl k půstu ty, které přísnost starých (ale ne původních) postních pravidel úplně odradila od jakéhokoliv pokusu se postit s církví.

Zkuste žádat dělníka na stavbě, aby teď jedl 14 dní ve všední dny jen suchý chleba, zavařeninu a houby, nebo nemaštěné brambory s vařenou zeleninou. To bylo možné v minulosti pro rolníky, kteří v dobách např. filipovského půstu měli po sezóně a těžké práce měli za sebou. Letní půsty zase byly původně ustanoveny z praktického hlediska proto, že v dobách horka často vznikal mor a další infekce z jídla, neboť se živočišné potraviny rychle kazily a množili se v nich paraziti; asketický rozměr se pak k těmto praktickým důvodům přidružil. Ani jedna z uvedených příčin už není aktuální. Zůstává jen asketický rozměr, který je samozřejmě důležitý (a proto nelze tyto půsty zrušit), ale musí být realistický: člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka; a podobně i půst je tu pro nás, a ne my pro půst.

Další význam celocírkevního nového řešení postní otázky by bylo stanovení jisté normy, která by odstranila současné různohlasí všelijakých pravidel a výkladů. Např. jestli půst bez oleje znamená jen zříkat se olivového oleje (jak to učil biskup Kallistos Ware), nebo zda to znamená zákaz všech rostlinných olejů a margarínů. Jestli se půst vztahuje i na výrobky ze sóji (všechna ta sójová masa a pomazánky), jak to hlásá např. prof. Osipov z MDA. Jestli se může v půstu jíst vepřové sádlo (stará ruská praxe). Nejvíce rozkolísaná jsou postní pravidla k filipovskému půstu - někteří říkají, že v první polovině půstu se může olej a víno kromě střed a pátků a v sobotu a neděli ryba, kdežto druhá polovina tohoto půstu je prakticky jako v době velkopostní. Jiná pravidla praví, že po celý filipovský půst se jí ryba, kromě střed a pátků (v našem kalendáři se pohybujeme někde mezi oběma variantami, ale občas přijdou rozlobené e-maily, že jsme moc benevolentní a vedeme lidi k nedodržování půstu, a stejně tak čas od času přicházejí maily s tím, že jsme moc přísní a že takové nároky, jaké na lidi nakládáme, nelze splnit). Další otázkou, která zajímá místní pravoslavné křesťany, je štědrovečerní ryba. To je místní česká tradice a jaký má význam kvůli východním pravidlům zakazovat i to málo, co ještě zbylo v našem národě z dávné české (kdysi pravoslavím ovlivněné) křesťanské tradice a co téměř zázrakem zůstává součastí české kultury dodnes?

Na druhou stranu - přiznám se, že co se týče svaté čtyřicátnice, zdá se mi, že kyperský návrh příliš ustupuje od postních tradic. Myslím, že tento jediný půst, který je kanonicky definovaný, by měl zůstat úpravami nedotčen, a případná neschopnost současných věřících postit se dle původní tradice by se měla řešit individuální či hromadnou ikonomií. I když vím, že velká část fyzicky pracujících běžných zbožných věřících se postí jen první týden půstu a poslední týden před Paschou (tj. čistý a strastný týden). Předpokládám, že kyperský návrh byl připraven jako podklad k jednání na sněmu a tudíž v něm jsou připraveny možnosti ke kompromisu a k ústupu od navrhované linie.

Ze své kněžské praxe bych uvedl jedno pozorování: případy, kdy přísný půst světským lidem duchovně prospívá, jsou velice vzácné; viděl jsem nemálo těch, kteří se o to pokoušeli, a prakticky všem to duchovně jen uškodilo.

Shrnuto: sněmovní řešení půstů je stále v nedohlednu. To znamená, že konkrétní řešení je stále na zpovědníkovi, který zváží možnosti konkrétního věřícího (jeho práci, životní okolnosti, zdraví a věk atd.) a navrhne mu nějakou ikonomii. Nebo si ikonomii zvolí sám věřící s vědomím, že se bude zodpovídat jedině Bohu samotnému, který dobře ví, jak by se tento člověk mohl postit a co už je mimo jeho možnosti. Každý rozumný zpovědník ví, že nemůže oddělovat od svatých Tajin člověka, který by se rád postil a snaží se nějak postit, ale není v jeho silách či možnostech postit se, jak se dle církevního pravidla postit má.





Zobrazit příspěvek č. 1428 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2024
Pozvánka

Vladyka Kryštof letos oslavuje 50. výročí kněžského svěcení




O životě vladyky Kryštofa je článek zde.




Zobrazit příspěvek č. 1429 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2024
Rozhovor se starcem na Svaté Hoře Athos

Jak často je potřeba se zpovídat?

Moderátor: Jeden z našich diváků se ptá: „Každou neděli přistupuji ke svatému Přijímání, ale nedokážu pochopit, jak často je potřeba se zpovídat. Zároveň nemám ani svého zpovědníka.“

Odpověď starce Nikona:

Pokud nemáš zpovědníka, jak se budeš zpovídat? V první řadě je třeba najít si zpovědníka (duchovního otce) a jednou se u něj důkladně vyzpovídat, aby poznal celý tvůj duchovní život podobně, jako lékař musí vědět všechno o zdravotním stavu a nemocích pacienta, který k němu přišel. Po takové zpovědi je důležité se zpovídat co nejčastěji, samozřejmě po dohodě se zpovědníkem, a ke svaté Eucharistii přistupovat na každé svaté liturgii. Liturgie se koná právě proto, abychom přistoupili ke svatému Přijímání. Není to jen nějaké divadelní představení, během kterého se díváme, jak kněz čte modlitby, jak pěkně zvedá ruce, krásně okuřuje kadidlem, nebo jen nasloucháme, jak zpívají chrámoví zpěváci. Chrám není koncertní sál. Svatá liturgie se koná proto, abychom přistoupili ke svatému Přijímání, to je hlavní cíl liturgie.

Bohužel už nedodržujeme některá církevní pravidla (tj. posvátné kánony). Například existuje pravidlo, které hovoří o tom, že pokud křesťan nepřistoupí ke svaté Eucharistii tři neděle následující za sebou, podléhá vyloučení z církve. Ještěže toto ustanovení nedodržujeme! (Jinak bychom museli vyloučit většinu Rusů z církve; pozn. edit.) Toto pravidlo však dodnes ukazuje, jak důležitá je svatá liturgie. První křesťané, a nejen oni, ale i v pozdějších dobách, si neuměli ani představit čekat celý týden, od jedné neděle do druhé, a nepřistoupit mezi tím ke svatému Přijímání. Svaté eucharistické Dary přijímali i v průběhu týdne!

Jelikož se ve Velkém postu svatá liturgie slouží pouze v sobotu a neděli, vytvořili si dávní křesťané jakousi náhradní liturgii - tzv. liturgii předem posvěcených Darů. Tato liturgie není (slavnostní) liturgií, při které se proměňují přinášené dary chleba a vína, protože svaté Dary už byly posvěceny na plné liturgii v neděli a zůstávají odloženy v darochranitelnici (nádoba pro uchovávání svatých Darů na svatém prestolu; pozn. edit.). V průběhu týdne se spolu s večerní bohoslužbou slouží tato (kající) liturgie předem posvěcených Darů právě proto, abychom měli možnost i ve všední postní dny přijmout Tělo a Krev Ježíše Krista.

Už samotná existence liturgie předem posvěcených Darů jasně svědčí o tom, jak velkým hříchem je pouhé sporadické přijímání svatých Tajin Těla a Krve Ježíše Krista. Podle původní křesťanské tradice přistupovat ke svatému Přijímání pouze v sobotu a neděli nestačí. Svaté Tajiny bychom správně měli přijímat i během týdne. Jak říká svatý Paisij Svatohorec, tradice se začala považovat za nesprávnou praxi, kdežto nesprávná praxe naopak za tradici. Tímto způsobem se porušení duchovního i kanonického pravidla, kdy lidé začali přijímat svatou eucharistii jen v neděli (a později ani ne každou neděli, a nakonec jen několikrát do roka; pozn. edit.), začalo nesprávně považovat za posvátnou tradici. To je však ve skutečnosti porušení pravoslavné tradice, a nikoliv naše posvátná tradice! Vždyť původní tradice spočívala právě v tom, abychom ke svatému Přijímání přistupovali i během týdne.

Častá účast na svaté Eucharistii je pochopitelně možná vždy, když neexistuje překážka, která by nám bránila přijmout svaté Dary. Na takovou překážku nás upozorní náš zpovědník. Právě duchovní život pod vedením zpovědníka je tím důvodem, proč se nezpovídáme před každou svatou liturgií. Zpovědník nám například může říci, abychom přistupovali ke svatému Přijímání každou neděli, nebo každou druhou neděli, nebo při každé liturgii, kromě případů, kdy upadneme do těžkého hříchu, jako je například odsouzení člověka (tj. hněv, zloba apod.), cizoložství, nevyplacení mzdy zaměstnanci a další těžké hříchy a duchovní pády. V takovém případě má člověk jít ke zpovědi, než přistoupí ke svatému Přijímání. Nekonáme-li takové hříchy, můžeme přistupovat ke svaté Eucharistii vždy (v souladu s požehnáním zpovědníka).

Moderátor: Otče, v Řecku je velmi dobrá tradice, podle níž se nepřistupuje ke svatému Přijímání jen tehdy, když člověk zhřešil nějakým konkrétním hříchem. V Rusku však existuje poněkud divná praxe a ze svaté zpovědi se stala „propustka“ ke svatému Přijímání. Člověk, který nevykonal vážný hřích, pociťuje psychologický nátlak, protože se stejně musí zpovídat. V takových případech člověk při zpovědi nemluví ve skutečnosti o svých hříších, ale o různých obavách, starostech, vedlejších problémech a pod. Přestože nemá co říct, protože se zpovídal před týdnem, musí absolvovat zpověď za týden znovu (touží-li každou neděli přijímat svaté Dary; pozn. edit.).

Starec Nikon: To je velká chyba. Když lidé v chrámu jdou k svatému Přijímání a vedle nich čekají jiní lidé na zpověď, může snad někomu kněz před všemi zúčastněnými říci: „Ty nechoď k svatému Přijímání, postav se dozadu?“ Pokud to udělá, zahanbí dotyčného člověka a před všemi ho poníží. Může se stát, že tento člověk potom už ani nepřijde do chrámu. Dá se snad přede všemi říci: „Ne, ty nechoď na svaté Přijímání?“

Moderátor: Není pravidlem, že zpověď probíhá přede všemi.

Starec Nikon: Lidé se často zpovídají tehdy, když už začalo v chrámu podávání svatého Přijímání. Sám jsem viděl, jak kněží v Rusku stáli v epitrachilech a zpovídali přímo před zahájením svatého Přijímání, aby lidé pak mohli přistoupit ke kalichu.

Uveďme si příklad: Žena spáchala hřích, kvůli kterému nemůže přistoupit ke svatému Přijímání, a kněz jí řekne: „Nemůžeš jít k Přijímání!“ Její muž to uvidí a začne uvažovat: „Co asi udělala moje manželka, když ji kněz nepustil ke svatému Přijímání? Možná zhřešila s jiným mužem.“

Není snad (v církevním životě) nic horšího, než takové spojení zpovědi a svaté Eucharistie. Mějte se před tím na pozoru! Jsou to dvě různé Tajiny. Je to podobné, jako byste řekl dospělému člověku, který se rozhodl přijmout svatý křest: „Když jsi přijal svatý křest, musíš přijmout i svatou Tajinu kněžství!“ Jak to vzájemně souvisí? Svatá Tajina zpovědi je jedno a svatá Tajina Eucharistie je druhé, proto se zpovídáme nezávisle na svatém Přijímání. Příčinou odlišné praxe v Rusku může být cizí, například římskokatolický vliv.

„Tradice“ zpovídání před svatým Přijímáním je velmi nerozumná. Pokud nemáš co říct, je nesmyslné přijít a vymýšlet si něco, jen aby ti pak kněz řekl: „Jdi a přistup ke svaté Eucharistii,“ nebo, pokud jsi opravdu spáchal velký hřích, aby ti řekl: „Odejdi!“ Což se ten kněz nestydí dělat takové věci? Co když po takové události vzniknou v rodině problémy? Toto pak není od ďábla, protože tyto problémy způsobí kněz, který ti před všemi lidmi zakáže přistoupit ke svaté Eucharistii.

V jednom ruském chrámu jsem viděl, jak lidé přistupovali ke svatému Přijímání a z obou stran stáli dva kněží v epitrachilech a zpovídali lidi přímo před svatou Eucharistií. To je nemyslitelné, nepochopitelné a nepřípustné! Ke svaté Eucharistii samozřejmě nemůžeme přistupovat bez zpovědi, ale pokud jsme se předtím vyzpovídali a zpovědník nám řekl, abychom přistupovali ke svatému Přijímání, pak chodíme ke svatému Přijímání, pokud jsme nespáchali konkrétní vážný hřích. Když chtějí ke kalichu přistoupit stovky lidí a v chrámu je jen jeden kněz, který by je mohl vyzpovídat (ale nemůže to stihnout), lidé zůstanou bez svatého Přijímání, protože není v jeho silách je všechny vyzpovídat. To je nepřípustné! V naší řecké církvi taková situace naštěstí není. Reformy, které zavedl Petr I. v ruské církvi, vnesly do života církve mnoho různých prvků ze západu. Není to jen architektura, hudba či západní malby (místo kanonických ikon). Peter I. otevřel dveře, skrze které do ruské pravoslavné tradice vešlo mnoho nesprávných věcí a cizích zvyklostí. Ano, na jedné straně se během vlády Petra I. Rusko obrátilo k západnímu světu, ale na druhé straně si zničilo svou duchovní tradici. Bylo by dobré se tiše vrátit k autentickým kořenům. Vrátit se tak, aby se prostí a možná méně vzdělaní lidé nepohoršili. Vraťme se zpět ke starým duchovním tradicím!

Rozhovor s otcem Nikonem na Svaté Hoře Athos přeložil pravoslavný poutník (poznámky editora - redakce Ambonu)

Zdroj: Pravoslávne kresťanstvo a videozáznam rozhovoru







Zobrazit příspěvek č. 1430 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2025
Oznámení o kalendářích

Rozesílání objednaných kalendářů

Kalendáře jsou vytištěny. Rozesílání začne v pondělí 6. ledna 2025.
Pokud byste kalednář do konce týdne neobdrželi, ozvěte se.

Na stránku tištěných kalendářů jsme umístili další tradiční kalendářní edici - kalendář ve formě plakátu na stěnu.

Také tam najdete právě rozesílaný kalendář v PDF.

Pak tam jsou inzeráty na Eparchiální ročenky za poslední léta. U té loňské (2024) je k dispozici druhá polovina ročenky s články a duchovním čtením.

S přáním požehnaných svátků Narození Kristova a Zjevení Páně!



Zobrazit příspěvek č. 1431 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2025
Smutné výročí zahájení vojenské agrese

Tři roky „pravoslavné“ války

Aktualizováno

Při návštěvě ruské armády (kliknutím si zobrazíte obrázky ve větší velkosti)
Zde se modlila ruská armáda (ke komu se modlí?) Viděl jsem kdysi obrázky, jak vypadaly před 20 lety srbské pravoslavné chrámy poté, co tam vtrhli nenávistní muslimští Albánci, a lze říci, že Rusové se k pravoslavným chrámům chovají hůře než Albánci v Kosovu.
Otevření propastné studny. Nepřipomíná vám to ruskou invazi?
Ruská církevní válečná a nacionalistická propaganda (povšimněte si vlajky Sovětského svazu, k němuž se Rusové stále upínají; kliknutí si fotku zvětšíte)
Zvláštní pozornost věnují Rusové ukrajinským dětem (útok na dětskou nemocnici 8. 7. 2024).
Starší obrázek z ruského řádění
Putin: Rusko nikdy nezabíjí civilisty.
Útok raketami na obytnou čtvrť
Vuhledar
Truchlí někdo nad statisíci zabitých?
Ruští báťuškové
Svěcení zbraní na vraždění obyvatel Ukrajiny
S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto)
„Ikona“ „svatého“ Stalina
Lidová tvořivost
Hlava ruské církve označila ruské jaderné bomby za dílo Boží prozřetelnosti.
S žalem sledujeme vlekoucí se agresi proti Ukrajině. Bolí z toho srdce. Tolik krve a hrůzy - a to mezi pravoslavnými křesťany. Tolik bolesti v lidských srdcích a nenapravitelné škody na lidských životech i na lidských duších. Kdo má pak věřit, že pravoslaví přináší lidské duši pokoj a sjednocení s Bohem?

A tak tu pro ty, kteří sdílí tuto bolest a promýšlí z různých úhlů toto znamení doby, píši pár myšlenek na toto téma. Samozřejmě, hlavní zřetel obracíme k duchovnímu rozměru a kontextu této války. Politiku necháváme jiným.

Tři dlouhé roky té strašné ostudy. Tři roky hanobí "pravoslavné" Rusko jméno Kristovo před celým světem. Kristus praví: „Pokoj svůj vám dávám." (Jan 14,27) Je snad Rusko zemí přinášející pokoj? Apoštol hlásá v Písmu svatém: „V Kristu není Žid ani Řek," (Galat 3,28) kdežto ruská církev učí patriotismu (což je v jejím podání jde spíše nacionalismus, ne-li už nenávistný nacismus). Údajně bojují proti satanovi, jehož doupětem se prý Ukrajina stala. Proto prý musí Ukrajina zaniknout, aby ji mohlo znovu pohltit jediné zbožné Rusko. Vypadá to ale na všechno možné, jen nikoliv na boj proti ďáblu, na kterého žádné materiální zbraně přece neplatí. To jsou naopak jeho nástroje. Nemůže nás nenapadnout: Jaký je vlastně rozdíl, mezi loupeživými středověkými západními křižáky a současnou ruskou armádou? Žádná podstatná odlišnost není vidět...

A další otázka je na bíledni: Jak je možné, že pravoslavný národ, který je pravoslavím tisíc let formován a na jeho mentalitu by měla mít vliv pravoslavná víra, páchá násilí a taková zvěrstva, je tolik rozpínavý a agresivní k sousedům? Přepadne vedlejší stát, vraždí jeho obvyvatelstvo včetně žen a dětí. K tomu přidejme krutost Rusů k vlastním lidem (nebo třeba domácí násilí, posvěcované církví). Významný pravoslavný teolog biskup Hierotheos z Navpaktu říká, že „Víra je pravou vírou natolik, nakolik přináší terapeutické výsledky. Jestliže přináší duši uzdravení, je pravou vírou. Jestliže neuzdravuje, není pravou vírou."

Ruský národ, jehož povaha a mentalita se dnes odkryla v celé své nahotě, je očividně duchovně neuzdravený a v jádru se ve svém celku neliší od nepravoslavných národů ani od barbarů. To však podle vladyky Hierothea znamená jediné: jeho víra není pravou vírou. Za celých tisíc let nedokázalo tzv. "ruské pravoslaví" uzdravit ruský národ a povznést ho nad úroveň barbarů nebo heretiků. Proč? Víra byla rychle nahrazena státní ideologií (carskou nebo jinou). Víra se stala služkou zájmů mocných. Nacionalismus zastínil Krista. Taková víra nemá pro národ spásonosnou sílu a neuzdravuje. V lidských srdcích buď stojí Kristus na prvním místě nebo vůbec není přítomen - třetí možnost není.

S Rusy cloumá ideologie Jedné velké Rusi (Ruského světa), posvěcená církví. Jsou to zcela světské, mocenské a ideologické zájmy, jejichž agresivní podoba už není nikterak skrývána. Naproti tomu Pán Ježíš prohlásil: "Mé království není z tohoto světa." (Jan 18,36) „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,35) Ap. Pavel praví, že kdo nemiluje, není nic. Ať si každý odpoví sám, jestli je současné Rusko nositelem lásky. Jestli je ideologie "Ruského světa" projevem lásky. Spíše vidíme, že ruská státní i církevní ideologie se staví na odpor snad proti celé polovině Nového zákona. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, bez dalšího rozmýšlení bychom jej postavili mezi všechny dávné i nedávné heretiky. Každopádně, ke křesťanství to má hodně daleko.

* * *

Když se vrátíme k otázce, proč nedokázalo ruské pravoslaví uzdravit a vychovat ruský národ a vyrvat z jeho národní povahy tu barbarskou agresivitu, ukrutnost a morálně jej povznést, těžko budeme hledat odpověď jinde, než v úvahách, že "ruské pravoslaví" na jedné straně a skutečné svatootcovské Pravoslaví na straně druhé jsou dvě různé věci.

Ruská pýcha ráda vystavuje nějakou mutaci duchaprázdného sloganu: My jsme Rusové, my jsme pravoslavní, a kdo je víc? (Tento slogan se většinou skrývá za různými z kontextu vytrženými úryvky z Bible nebo církevní tradice, např. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?", aniž by však někdo přemýšlel nad tím, proč by Bůh měl být zrovna s Rusy. Kvůli tomu, že mají ty nezlatější chrámové kupole?) Mnozí si však už dlouho (nejen v posledních třech letech) kladou otázku, zda je ruské pravoslaví opravdovým pravoslavím. Již léta se hovoří o staletém vlivu západních dogmat na ruskou víru (o tom by se dalo napsat celé pojednání); v minulých staletích byl teologický stav ruské církve katastrofální, na školách se vyučovala západní teologie včetně tomismu, a dokonce bylo nakonec přijato i dogma o stvořených energiích, které kategoricky popírá pravoslavné dogmatické usnesení o blahodati.

Samostatnou kapitolou, která by vysvětlila mnohé příčiny ruského církevního úpadku, byla třísetletá nekanonická existence Ruské pravoslavné církve v tzv. synodálním období. Tehdy proti základním posvátným kánonům tam byla církev bez své kanonické hlavy, bez patriarchy, zcela v rukách carů a careven. Toto období ukončil až nástup bolševiků. Možná i takto dlouhý zcela nekanonický stav je jednou z příčin, proč se dostala ruská víra mimo oblast pravoslaví.
Je to složitější kanonická otázka, protože i ustanovení patriarchy sv. Tichona bylo nekanonické a zakládá se na heretické (protestantské) eklesiologii, která se do Ruska dostala při ustanovení patriarchy sv. Iony. Tomu se budu věnovat příště. Každopádně, celé dějiny RPC jsou provázeny nekanonickým stavem církevní správy.
Vraťme se k našemu tématu. Netřeba snad zdůrazňovat, že kde je jiná víra, tam je i jiná spiritualita, jiná praxe a jiný církevní duch. Zdá se mi, že vše, co nás nyní na ruské církvi tak bolestně zasahuje, je právě důsledkem jiné (tj. nepravoslavné) spirituality.

* * *

Doklad, že se v Rusku změnila víra a dávno se proměnila v pohanství, můžeme na vlastní oči spatřit, když vstoupíme v jakémkoliv ruském městě do chrámu. První, co tam uvidíme, je prodejna církevních předmětů. Různé opasky s napsaným devadesátým žalmem, které vás mají magicky ochránit před démony, když je bude nosit při sobě (rozumějte: ne čtení žalmu s vírou vás ochrání, ale pásek s napsaným žalmem); „ladanky“, které máte nosit na srdci; hlína ze Svaté Země, která má zvláštní blahodať; slzy Panny Marie z Athosu, které mají trojnásobnou blahodať, a tenhle olejíček posvěcený na ostatcích toho či jiného svatého, všelijaké svaté šňůrky a co já vím, co ještě tam mají. V jádru je to široký sortiment amuletů a modlářských kultů. A hlavně byznys. Čisté pohanství. Což to není odpadnutí od víry - resp. změna symbolu víry, před kterou varují svatí Otcové? Vždyť Vyznání víry začíná slovy: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce...“ Ale tady se věří v magické pásky a všelijaké tretky dovezené kdoví odkud. Kdo tam ještě hledá Boha ve svém nitru? Vnitřní víra se změnila na magii s předměty, amulety a různými modlami.

Věřící se ptají prodavačky, jaký svatý olejíček je proti opilství a na jakých svatých ostatcích má být posvěcen olej pomáhající proti depresím. Nezapomíná se na to, že všechny ty svatyňky posvětil jediný a všude stejný Duch Svatý? Vlastně je to jakási reminiscence na stav církev před ikonoborectvím, kdy se stávalo, že někteří věřící uctívali ikony jako skutečné modly a vyústilo to v boj proti ikonám. Každopádně by Pán Ježíš zcela jistě vymetl z chrámu všechny ty prodejny a "lávky" a celou tuto modlářskou a byznysmenskou peleš lotrovskou úplně stejně, jako kdysi vypráskal z chrámu penězoměnce.
Všude v ruském chrámu jsou samé kasičky. Vedle ikon je hned přisunutá kasička. Vedle svatých ostatků - kasička. Kasičky vepředu i vzadu. A při bohoslužbě vyjdou mezi věřící výběrčí daní a přistoupí ke každému, aby dal, co je císařovo císaři, co patří báťuškovi tak báťuškovi a co náleží církvi za její náboženský servis dej církvi. Za všechno se platí. Všude ceníky - kolik stojí modlitba, kolik vzpomenutí jména nemocného při liturgii, za kolik se pomodlíme za zesnulého při panychidě a kolik vás bude stát křest a kolik chceme za svatbu. A nakonec vám prodají předraženou svíčku z eparchiální fabriky (další úroveň církevního byznysu), abyste ji v chrámu zapálili za své děti, které v tu samou chvíli sedí doma u počítačů a smartfounů, hrajíce hry a s dovolením jejich rodičů probíhá jejich debilizace (pojem od MUDr. Koukolíka).
Mezitím vám církevní lidé poradí nějaký „silný“ akafist, který máte číst, a který má údajně sílu vám pomoci. Jako by akafist měl být nějakou magickou formulí. Na každou nemoc a každý problém tam mají nějaký mocný akafist. Kde zůstala víra v Krista, kde zůstalo umění pokání, vedení k tomu, aby člověk uviděl své hříchy a nepropadal zoufalství? Kde zůstaly rady svatých Otců jak nést svůj kříž a následovat Krista? O tom se nekáže a nemluví (výjimky potvrzují pravidlo).

Jestli ruská církev přivedla své ovečky do takto pokleslého duchovního stavu, nelze se divit, že Rusové nemají ve své většině žádné ponětí o křesťanství, víře v Krista a mravnosti. Kolik ruských věřících dokáže vyjmenovat desatero Božích přikázání? Přečtěte si na církevních webech různé dotazy věřících adresované knězi (a to jsou dotazy těch aktivních věřících) - kolik nevědomosti a neznalosti úplně základních prvků křesťanství! Kolik je tam dotazů vysloveně pověrečných, které svědčí o reálném duchovním životu ruské církve. Na jaké hlouposti se tam lidé ptají. A to jsou ti aktivní a lepší z věřících, kteří se ještě vůbec o něco zajímají.

Bývalý finský pravoslavný arcibiskup prohlásil, že v Rusku už nezůstala ani stopa pravoslaví. Dnes už tam místo pravoslaví je jen jakási ideologická směs pohanských obyčejů a nacionalismu.

* * *

Hořké plody sladkého zajetí

Po zotročení církve ze strany carismu a posléze bolševismu přišlo další otroctví. Něco se však změnilo. Církev už není v zajetí státu - dnes sama církev chce státu otrocky sloužit, aby za to byla vůdcem hýčkána a hlazena po hlavičce jako poslušné a užitečné dítko. Její situace je přímo proklamací vzorového caesaropapismu. Ani v Byzanci nebylo takovéto zotročení církve. Problém není v násilí státu nad církví - takové okamžiky v dějinách církve už byly, a vždy alespoň část církve dokázala vzdorovat. Problém ruské současnosti je mentální - církev chce být otrokyní Kremlu. A to je už cosi jako hereze.

Podobně jako další církví odsouzená hereze - etnofiletismus - která v ruské církvi kvete ve všech barvách duhy, jsouc eufemisticky velebena jako patriotismus, či svatá Rus. Nebo ruská verze chiliasmu, která se výborně hodila komunistickým ideologům apod.

Ano, vím, že Rusové jsou vychovaní vzhlížet ke svým vládcům jako k svatým, či zástupcům Boha, resp. k jakémusi božstvu, a líbat ruku, která je bije. Tato deformace ruské mysli může do jisté míry sloužit Rusům jako určité ospravedlnění. Jenže neměla by duchovní síla evangelia toto změnit? Církev je podle vladyky Hierothea prostředím, které produkuje svaté lidi. Kde jsou v Rusku ti svatí, kteří by dokázali prohlédnout klam válečné propagandy, zbavit se nacionalismu a hlasitě volat ke Kristovu pokoji? Kde jsou ti duchovní - kněží a biskupové - kteří by zvolali, jak je to jejich povinností: Nezabiješ! Kde jsou ti, kteří jsou ochotni za evangelium třeba i trpět? Kde jsou duchovní vůdcové vedoucí národ ne k sobě ale ke Kristu? A jsme opět u duchovního stavu ruské církve - resp. u pochyb o její pravoslavnosti.

* * *

Naše místní církev má s Rusy své zkušenosti. Už naši předchůdcové ve víře, kněží vladyky Gorazda a jejich nástupci vnímali velice zřetelně, že rozkvět českého pravoslaví je zcela závislý na tom, jak daleko od nás se podaří udržet Rusy - resp. ruské pravoslaví. Z něho čiší takový duchaprázdný formalismus, pompéznost a velikášství, že to na normálního Čecha působí odpudivě a od takového "pravoslaví" utíká. Při tom skutečně pravoslavnému duchu je každý formalismus bytostně cizí. Stejně tak nám snad zůstane navždy cizí i typicky ruské lokajství a absence sebeúcty (což je rusofily naprosto chybně vydáváno za pokoru).

Co je to za církev, která zakáže konat zádušní modlitby za zemřelého Navalného? Co je to za duchovenstvo, které takový nekřesťanský příkaz patriarchy plní? Může nějakého Čecha oslovit taková servilita a patolízalství ruského duchovenstva, které dle bezbožného pokynu přestane konat svou posvátnou povinnost? Kvůli čemu taková církev a duchovenstvo vlastně je, když odmítne modlitbu za spásu duše pravoslavného zemřelého, ať už si o jeho životě a činnosti kdokoliv myslí cokoliv. Nejbolestnější na tom všem je sledovat, jak tito bezpáteřní patolízalové prohlašují svou zlomenou páteř a morálku otroků za ctnost.

* * *

To, co se děje, je vlastně svého druhu Boží soud nad ruským národem, který byl přiveden do situace, která mu umožnila se projevit a ukázat, jaký je ve skutečnosti. To samé se dělo na začátku 20. století; po sto letech dostali Rusové možnost reparátu. Světem dnes procházejí Boží síta a vše se tříbí a zjevuje se pravda o všem a o každém. Je to už asi součást přicházejícího velkého soudu.

Možná nás tím vším chce Bůh upozornit, že nemáme ve své víře skládat naděje na nějaký národ ani vládce, či na cokoliv pozemského, ale jen na Krista samotného. Vzhledem k tomu, do jaké doby kráčíme, je to velice důležité upozornění. Jak se to praví v žalmech: „Lepší je doufati v Hospodina, než naději skládati v knížata." (117,9) „Nedoufejte ani v knížata ani v syny lidské, u nichž záchrany není." (145,3)

Když přišel Boží Syn do světa poprvé, pronesl o něm prorok Simeon taková slova: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému bude odpíráno ... aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,34-35) Není žádný důvod, aby se to samé nedělo i při jeho druhém příchodu.

Dávný prorok mluví v souvislosti s prvním příchodem Kristovým o Izraeli, ale kdo bude tím Izraelem při druhém příchodu? Kde budou nyní probíhat ony pády a povstání?, kde se bude dít to odpírání?, kde má vyjít najevo smýšlení mnohých srdcí? Odpověď zní: mezi pravoslavnými. „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více." (Luk 12,48)

Už touto současnou válečnou agresí řeklo Rusko Ježíši Kristu své: „Ne. My tě nepotřebujeme.“ (Kdo slyšíte v těch slovech ozvěnu Dostojevského, uvažujete správně - Rusko je dnes tou středověkou římskou inkvizicí, tím Velkým inkvizitorem, který nechce, aby se mu Kristus pletl do jeho zájmů a do celého toho stroje státního a církevního aparátu.)

Tato válka zjevila Rusům i celému světu, jaký tento "pravoslavný" národ ve skutečnosti je.

O proroctví sv. Serafima Vyrického (a dalších svatořečených starců - Kukši, Lavrentije) o budoucnosti Ruska a o vládě zla a tmy za zlatými kupolemi jsme zde už dávno psali. I o tom, že se budou zlatit kupole a chrámy budou krásné, ale nebude možno do nich chodit. I o tom, že v té době odejde z církve a ztratí svou duši více lidí, než v dobách otevřeného pronásledování. Při pohledu na současné vylidněné či poloprázdné ruské chrámy (výjimky bohužel jen potvrzují pravidlo) máme naplnění tohoto sedmdesátiletého proroctví přímo před očima. Při pohledu do chrámů, ve kterých stojí zamračení lidé, hněvivé černé babky, káže se o nacionalismu a politice, klaní se světskému tyranovi, modlitbou za mír se ve skutečnosti velebí zabíjení, a provozuje se byznys, tj. slouží se mamonu, vidíme, kam se nedá chodit.

Ano, do takových chrámů se vskutku nedá chodit.

* * *

Celkový pohled na probíhající ruskou válku

Dokonce i proruský ukrajinský metropolita Onufrij teď napsal: „Naše vlast se již tři roky staví proti totální ruské vojenské invazi. Naše vlast již tři roky trpí strašlivým krveprolitím, které do naší ukrajinské země přinesla ruská armáda, která doslova každý den bere našim krajanům životy."

Vladykovi Onufriovi není opravdu co závidět. Je pro něj těžké přiklonit se na jednu i na druhou stranu. A vede tím svou církev do těžké doby - tj. do zákazu ze strany ukrajinského státu nebo do kolaborace s národním nepřítelem. Nechce si znepřátelit žádnou stranu, takže je považován za nepřítele obou. Nekomunikuje se svými ovečkami, občas vydá obecná prohlášení. V jeho církvi mu mezi biskupy i duchovenstvem narůstá rozkol. Někdo řekl, že to, na čem sedí metropolita Onufrij, ve skutečnosti není biskupský trůn, ale spíše elektrické křeslo.

* * *

Tři roky se trápím při pohledu na to, co se děje na východě. Celé ty tři roky to vnitřně řeším, ale stále se mi nedaří se s tím vyrovnat. Sice se mi na Rusech a ruském pravoslaví už dávno nelíbila celá řada pokažených a duchu pravoslaví odporujících věcí (např. ty osobitosti ruské liturgie, z nichž na člověka dýše západní baroko i západní sentiment pronikající do spirituality, ohýbání kánonů dle momentálních výhod), ale přesto jsem stále doufal, že by z Ruska mohla vzejít nějaká duchovní obrodná síla pro svět. Věřil jsem tomu trošku ještě krátce před invazí na Ukrajinu, kdy Putin shromažďoval na hranicích s Ukrajinou vojska a lhal celému světu, že je to jen vojenské cvičení a že žádnou válku rozhodně nechystá a že všechna ta podezření z válečných úmyslů jsou jen pomluvy a typická západní antiruská propaganda (doslova řekl: Byli bychom blázni, kdybychom napadli Ukrajinu). A pak...

Tři roky trvá už ta skličující deziluze z ruského národa. Vím, že je tam mnoho zbožných a kultivovaných lidí, leč zdá se, že jich není dost, aby nějak ovlivnili chování národa jako celku. A těch, kteří alespoň vnitřně pevně odporují celé té pseudokřesťanské ideologii a zkaženosti církevního života, je tam podle všeho jen pár. Je to kapka v moři barbarů, pohanů, materialistů, pokrytců a ignorantů. Ruský národ nám mnozí řečníci květnatými slovy představovali jako národ vyvolený, národ takřka svatý, národ pokojných beránků, národ tichých, kteří zdědí zemi... Jak šalebné to byly poemy! Jak vzdálené hořké pravdě. Vše se ukázalo jako lež. A Rusko jako carství lži, nabubřelosti a klamu. Kdy už v Rusku povstane nějaká síla a řekne o svém národě: Král je nahý?

Poslouchal jsem staré nahrávky prof. MDA A. Osipova, jak mluví o ruském člověku: o jeho pokoře, jak nestojí o dobývání nových území, o tom, jak rád sedí doma a pln pokory nedoufá sám v sebe... Jak ruská vojska - to byli prý vždy zbožní beránkové...

Ruská chvástavost. Rusové se stále chlubí sami sebou - jací jsou úžasní a jak západ je padlý. (Ivánek v Mrazíkovi, který se stále prohlíží v zrcadle a "musí se pochválit, jak je krásný", - je spolu s všemi těmi pověstnými a pohádkovými bohatýry obrázkem ruské mentality.) Jako by z ruské mysli úplně vymizela schopnost ruských klasiků vidět a vysmát se ruské podlosti, nízkosti, pokrytectví, hlupáctví a malosti charakteru. Díla klasiků měla očistný charakter pro ruskou duši, i když vzbudila hněv carů a státního aparátu. Jenže dnešní Rusové nikoho takového nemají, kdo by dokázal odpustit z ruské duše ten přetlak frustrace z korupce, nízkosti a bezvýznamnosti ruského člověka v ruském státě.

Uprostřed toho domácího marasmu je tedy pro Rusy nejspíš jediným zdrojem energie a vzpruhou - vyfabulovat si svůj vznešený obraz a utvrzovat se v tomto klamu tím, že poukazuji na domnělé či skutečné chyby druhých. Jenže tímto úkrokem stranou se nic neřeší, je to jen úhybný reflex lidské psychiky, a brzy přijde tvrdý náraz. A na ten společnost může zareagovat tak, jako Německo na své ponížení po první světové válce - celonárodním nástupem fašismu či jiné totalitní a destrukční ideologie.

Celou dobu se Rusové sami chválili, jak jsou mírumilovní a že nechtějí válku. Tak bubnovala státní propaganda i hlásala církevní kázání. Patriarcha Kyrill při zahájení invaze stále dokola opakoval: „Rusko nikdy v dějinách na nikoho neútočilo." (To je samozřejmě lež, viz např. Krymskou válku.) Dnes nejen Putin, politici a církev, ale masa obyčejných lidí válku vychvalují. A připisují jí „užitečnost a nárůst patriotismu“. To není zdravý stav národní mysli.

Tento "mírumilovný" stát (po invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu) rozpoutal největší konflikt v Evropě od konce druhé světové války a jeden z největších konfliktů na světě začátku 21. století.

Nebudu asi jediný, kdo má při pohledu na výsledky řádění ruské armády pocit, jako by z nějakých děr v zemi vylezli démoni a začali pustošit lidská obydlí a ukrutně vraždit pokojné lidi. Lidé se kvůli špatné víře jakoby mění v démony (konec konců i ďábel věří, jak praví Písmo). Vypadají jako apokalyptičtí škorpioni nebo štíři, co vylezli z propasti.
1  Potom anděl pátý zatroubil, i viděl jsem, ano hvězda s nebe spadla na zem; a dán jest tomu andělu klíč od studnice propasti. 2  Kterýžto otevřel studnici propasti. I vyšel dým z studnice jako dým z peci veliké, i zatmělo se slunce i povětří pro dým studnice. 3  A z toho dýmu vyšly kobylky na zemi, jimžto dána jest moc taková, jakouž moc mají štírové zemští. ... 9  Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. 10  Měly ocasy s bodci jako mají štíři a v těch ocasech měly moc ubližovat lidem po pět měsíců. 11  Měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon, Zhoubce. (Zjevení Janovo 9. kap.)
Současní ruští pravoslavní zavrhují už dokonce i to mělké, povrchní a zformalisované ruské pravoslaví, aby se vrátili k pohanství a službě démonům. Na ruské frontě podle různých svědectví mnozí ruští vojáci zavrhují Krista a slouží modlám - tváří v tvář smrti upínají své naděje k démonům.

Dokonce někdo takový, jako moskevský patriarcha Kirill, už varuje před vzestupem „novopohanských nálad" mezi vojáky v bojové zóně na Ukrajině; tyto osoby označil za „podivné". (Za vším stojí skutečnost, že pro ruské vojáky je v pekle války větší morální vzpruhou nějaká modla, mantra či amulet, než ikona Krista, kříž, modlitba a svěcená voda, které jim nabízí pokrytecké a formalismu propadlé duchovenstvo.) Nevím, jestli si to patriarcha nechce připustit, ale to, co označuje za "podivné", jsou prostě Rusové - jeho duchovní ovečky, a nyní se jen zjevuje pravda, kam je ruská církev vede.

Chování vojáků není tak divné v této atmosféře lži a falše v Rusku, kde Kreml i církev trvá na tom, že válka není válkou, ale „zvláštní vojenskou operací" zaměřenou na „denacifikaci" Ukrajiny, čemuž už nikdo soudný nevěří. A v tomto Absurdistánu patriarcha Kyrill prohlásil, že to není zabíjení lidí, ale boj proti démonům. A komu všemu p. Kirill tento konflikt zarámoval jako kulturní a duchovní boj za zachování ruské svatosti proti západním liberálním hodnotám - zejména proti homosexualitě (jejíž vyznavačů je však Rusku spousta /prý i mezi ruskou hierarchií/ i bez přispění hříšného Západu).
Z takové mozkové masáže by asi přeskočilo každému. Ti vojáci dobře vědí, jak v praxi vypadá ta „ruská svatost“ utápějící se ve vodce a morální rozleptanosti. Znají jak vypadá ruská „svatá“ všudypřítomná korupce, ctnostná bída a multimiliardový „svatý“ církevní byznys. A ještě k tomu všemu: mnoha vojákům určitě Západ nepřipadá zas tak odpudivý se všemi jeho technologickým vymoženostmi, po kterých většina Rusů bezmezně touží. Ruští vojáci na Ukrajině (často na pokyn svých manželek) kradou v dobytých ukrajinských domech počítače, pračky a veškerou jinou hříšně-západní techniku, aby to poslali domů svým rodinám. A navíc ti vojáci v zákopech vědí či tuší, že byli posláni do mlýnku na maso jen kvůli fiktivním ruským hodnotám nafouknutým jako mýdlová bublina (a nebo tam šli za peníze). Z takového myšlenkově ideového guláše, který jim už tři roky servíruje stát, manželky i církev, by se asi zbláznil každý. To lze těžko označit jinak, než jako nový světový rekord ve vymývání mozků.
Kde ve skutečnosti Rusko stojí, se zrovna teď ukázalo při hlasování v OSN: hlasovalo v jedné partě s USA, které jsou hlavní baštou proklamované západní zkaženosti a homosexuality, a se Severní Koreou (Srbové při hlasování usnuli a teď se poníženě omlouvají). Na jedné lodi s USA - to je ta ruská svatá křížová výprava proti nemravnostem Západu.

* * *

Ruská církev vyhlásila džihád - pravoslavnou svatou válku

Patrircha prohlásil o "speciální vojenské operaci", že je to svatá válka proti démonům, kteří se projevují skrze lidi. Uvědomme si, jak nebezpečné a šílené je to tvrzení; kromě toho, že je absolutně nekřesťanské a staví se proti evangeliu. Kohokoliv může nějaký patriarcha kdesi na východě prohlásit za "vtělené démony" a žehnat svým ovečkám, aby utíkaly tyto démony pozabíjet. A kdo jich zabije nejvíce, dostane odpustky a půjde do ráje. To je nelidské. Učil nás snad Kristus démonizovat ty, kteří s námi nesouhlasí? Dehumanizovat protivníka? Prohlašovat, že nepřítel je satanista - ve smyslu, že si nezasluhuje žít? Četl někdy ten člověk evangelium, kde se hovoří o vztahu k ostatním lidem? Slyšel slova Písma, že za nepřátele se máme modlit a dokonce je milovat (Mat 5,44; Luk 6,35), a že náš boj není proti lidem, ale je to duchovní boj skrze modlitbu a zbožnost proti ďáblu, kterému odporujeme a nenecháme se svádět k hříchu? (Efez 6,12) Četl Kristova slova na kříži: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí"? (Luk 23,34) Jistě je četl a zná, ale proč se jimi neřídí a proč nevěří evangeliu? Uvědomuje si, že Bůh posílá své kněze hlásat evangelium a nikoliv kázat nějaké své výmysly či ideologie nebo státní propagandu?

Když vidíme, že zaostalost a středověkost (to ještě neznamená starobylost) v současné ruské církvi kvete všemi barvami duhy, nelze se vlastně divit ničemu. Myslím např. oficiální církevní schvalování domácího násilí na ženách (to je ruská tradice, viz učebnici žen pro manželství Domostroj) nebo "kulturu" některých prominentních kazatelů (jeden z nejznámějších nejenže nadšeně a hlasitě schvaluje válku a učí, jak správně s modlitbou nabíjet dělo k zabíjení Ukrajinců, ale svým věřícím z kazatelny nadává, na přítomné věřící ženy v chrámu při kázání křičí, že jsou to "husy a slepice" atd. Věřící ho za to ještě obdivují a tetelí se blahem. Tento hulvát má jako jeden z posledních kněží ještě plný chrám (což o Rusech také něco vypovídá). To není národní pokora, ale hloupost a nepřítomnost sebeúcty. Na tuto plebejskou mentalitu ruského lidu, který se rád a vděčně nechává bít, ostatně spoléhal i Lenin, když psal, že je potřeba Rusy "mlátit po hlavách". (Tento rys ruské povahy rozčiloval i Solženicyna.)

Uvědomují si představitelé ruské církve, že žehnají zabíjení a vraždění - a to nejen v řadách vyfabulovaného protivníka, ale i vlastních lidí? K 26. únoru 2025 dosáhly celkové ztráty ruské armády na Ukrajině od zahájení invaze v plném rozsahu 24. února 2022 přibližně 870.700 osob, přičemž 1.170 osob bylo zlikvidováno během posledních 24 hodin. (Je to tvrzení ukrajinské strany, ale určitě je blíž pravdě než to, co uvádí ruská strana.) Ruská církev tedy požehnala usmrcení vysokých stovek tisíců svých oveček.

Civilní oběti na Ukrajině a na okupovaných územích. Co říká OSN: Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) zatím poslední zprávu o počtu civilních obětí zveřejnil u příležitosti 1000 dnů trvání konfliktu - 19. listopadu 2024. Tehdy podle svých metodik ověřil, že od 24. února 2022 bylo zabito nejméně 12.162 civilistů, mezi nimi 659 dětí. Dalších nejméně 26.919 civilistů bylo zraněno. „A to jsou jen potvrzená čísla. Skutečný počet obětí je pravděpodobně mnohem vyšší," uvedla tajemnice pro politické záležitosti OSN. Zcela chybí informace z míst, kde (zejména na začátku války) probíhaly dlouhé intenzivní boje, které skončily ruskou okupací lokality. Typicky jde o Mariupol v Doněcké oblasti, Lysyčansk, Popasnou a Severodoněck v Luhanské oblasti.
Bývalý ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov už v březnu 2023 odhadl počet zabitých ukrajinských civilistů ke 100 tisícům. Jen ve zmiňovaném Mariupolu, který po statečné obraně padl do ruských rukou v květnu 2022, zahynulo podle Reznikova na 20 tisíc civilistů. Jeho slova ilustrují satelitní snímky starokrymského hřbitova v Mariupolu, na kterých jsou patrné tisíce a tisíce nových hrobů.
Tato tragédie rozpoutaná Putinem, jemuž se jednou bude říkat Krvavý, má však kromě zmařených životů a zostuzení ruského národa, ještě jeden žalostný rys. Morálně vztato, Rusové tím smetli ze stolu všechny zásluhy, které měli z podílu na přemožení hitlerovského fašismu.
Zásluhy, které měli za osvobození Čech a části Evropy, které bylo mimochodem plné zamlčované brutality vůči Čechům a hlavně německým civilistům (viz o tom např. zde), zde už byly, co se Čechů týče, smeteny v roce 1968, kdy se ukázalo, že osvobození v roce 1945 nebylo nezištné, ale bylo ze strany Ruska spíše politickou okupací.
Nedosti na tom, Rusové dnes znevážili všechny své významné kulturní osobnosti, neboť se prokázalo, že jsou jako celek národem barbarským. A co se týče církve? Nikdo pochopitelně nebude zpochybňovat svatost ruských svatých, ale budou napříště vnímáni jen jako světlé a vzácné ojedinělé úkazy uprostřed Rusů, jako květ uprostřed močálu. A o agresivitě a nekanonických praktikách ruské církve i specifickém papismu si už nikdo dávno žádné iluze nečiní.
Připomeňme za všechny jen nekanonické bezohledné vyhlášení autokefality jejich církve v USA, čímž znevážili všechny ostatní jurisdikce v Americe; o ruských nárocích na vše, co je poblíž, vědí své ve Finsku, v Estonsku a v Gruzii, a nakonec uzurpace naší místní církve po druhé světové válce, současná nekanonická jurisdikční intervence v Africe (kde ruská církev provádí rozkol na cizím kanonickém území), zabrání cizích církevních objektů nebo celých církví v Británii a současném Maďarsku a další... Ale když si na žádost Ukrajinců vzal ekumenický patriarchát zpět svou Ukrajinu, okamžitě Moskva křičí a dělá další rozkol.
* * *

Proč se v Rusech tak hluboce zakořenil ten sklon k nacismu, fašismu a k násilí vůči okolí? Odpověď asi nebude těžké najít. Je to národ po staletí žijící v marasmu, bez naděje na nějaké kulturní povznesení, zotročen cary, udržován v tmářství, v prostředí korupce a servility. Takový morálně zbídačelý národ se ochotně chytá každého vůdce, který mu slíbí povznesení. Stačí mu zabrnkat na tu ublíženeckou strunu národního ponížení, zaostalosti a bezvýznamnosti; stačí připomenout to obecné opovržení, kterého se mu ze všech stran dostává, a má takový vůdce svůj národ u svých kolenou. Stačí, aby národu slíbil, že se stane významným a všemi uznávaným, bude něco znamenat před celým světem, že ho budou všichni obdivovat nebo se ho alespoň bát (viděl jsem záběry z jedné masové státní ruské demonstrace, jejíž vůdce křičel z pódia: „Boj se Západe, boj se - my už jdeme!“ A vysoké tisícovky jeho posluchačů freneticky třeštily nadšením a radostí.). Je to prostě těžce zakomplexovaný národ.

V této perspektivě můžeme pochopit, proč Rusové stále vzhlížejí k Sovětskému svazu. Nevnímají sovětskou éru jako totalitu, nesvobodu, čistky, vraždy, popravy a gulagy. To vše jim vlastně nevadí, protože v jejich očích tenkrát ve světě něco znamenali - všichni se jich báli. A v tom spatřovali svou národní velikost a hrdost. Dokonce i církvi se začalo už po jednom desetiletí svobody stýskat po náruči velkého vůdce. Rozhořely se vášně za příchod nového cara, který bude "vládnout železnou rukou" - jak se to říkalo a jak to Rusové potřebují. A nástup Putina jim postupně tohoto cara nahradil. Ve vědomí Rusů je Putin z poloviny carem a z poloviny Stalinem - obojí je mezi Rusy kompliment.

Velikost a vzlet vzhůru sliboval poníženému národu Lenin a Stalin, přesně s touto nabídkou přišel Putin (od začátku své vlády) poté, co Jelcin srazil Rusko na úplné dno. A je možné, že stejně jako Rusové dodnes velebí svého masového vraha Stalina, budou ruští mužici někde v zablácených vesničkách při konzumaci litrů vodky ještě sto let velebit Putina.

Jediným povznášejícím motivem, ovládajícím ruskou společnost poslední dlouhou řadu desetiletí, „je boj a vítězství ve velké vlastenecké válce, kterou pořád oslavují (ve snaze vyždímat z toho ještě po osmdesáti letech nějakou kapku sebeúcty). Je to zneuznaný národ, který pořád jenom chlastá. Jasně že jsou i dobří Rusové, ale většina z nich prostě potřebuje válčit a šířit zlo, které prohlašují za dobro. To je přece naprosto zvrácené." (Kněz Heryán, který píše o ruské společnosti, jak je „zkorumpovaná a prochlastaná".)

* * *

Rusko bylo, je a asi bude nebezpečné sobě i okolí a nejspíš celému světu. Je to početný národ a v jeho nitru je třaskavá směs velikášství a ponížení, komplexu méněcennosti a fatalismu, pýchy a nedostatku sebeúcty, otrockého myšlení a hněvu, neúcty k sobě i k jiným, devótní úcty k nadřízeným a touhy po povznesení a ochoty nechat se klamat a bít. Kdyby to byla charakteristika nějakého jedince, řekli bychom o něm, že má psychickou poruchu nebo že je psychopat (sociopat apod.).

Neumím Rusy (ani jiný národ) nenávidět, snad je ve mně jen hořkost a pohoršení; především ale cítím velikou lítost na tímto lidem, od kterého se hodně očekávalo, ale zpronevěřil se svému poslání a je tak morálně zdeptaný, sražený do bláta a tak hluboce zamindrákovaný, že si to musí kompenzovat nenávistí. Je v něm touha po Bohu, ale vždy fatálně odkloněná k nějaké náhražce. Touží po Kristově zbožštění, ale nahrazuje to sebezbožňováním. Jak je to možné, že se na oltáři ruského národa vždy objeví místo Krista nějaká modla? Asi se nikdy se nenaplní jeho touha patřit mezi kulturní národy světa ani mezi vyspělé civilizace. Nejen v oblasti materiální se těžko někdy odlepí od dna. Z cesty duchovního povznesení je svedený a oklamaný svou vlastní církví. Lze tušit, co tento národ za jeho hřích čeká (co čekalo Izraelity, když zavrhli Krista? Nezůstal tam kámen na kameni). Přál bych mu Boží zázrak, hluboké a proměňující pokání, uzdravení skutečně pravoslavnou vírou a morální napřímení.


Náměty na výtvarné řešení památníku ruské invaze na Ukrajinu







Zobrazit příspěvek č. 1432 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2025
Přepis kázání o modlitbách za zesnulé

POMOC ZESNULÝM

Jak správně připomínat zesnulé? Čím můžeme, řekněme moderním jazykem, efektivněji a lépe pomoci našim zesnulým příbuzným? Čím jim můžeme skutečně pomoci? A než se dotkneme tohoto tématu, chceme obrátit vaši pozornost na to, že náš Pán Ježíš Kristus mnohokrát vyprávěl lidem podobenství o království Božím. A na konci Pán říká slova: kdo mají uši k slyšení, ať slyší.

Pán totiž vidí do srdce, zná naši hříchem poškozenou přirozenost. Jsme opravdu takoví. Je to diagnóza naší poškozené přirozenosti. Skutečně občas slyšíme jen to, co slyšet chceme, a vůbec nevnímáme to, co slyšet nechceme.

K otázkám koho nelze připomínat na lístcích podávaných na Božskou liturgii. A jak se modlit? A kdo se za ně má modlit? Nikdo nikdy neřekl, že se nemáme modlit. Za koho však lze zadávat konání modlitby při Božské liturgii? Za koho lze vyjímat částice při proskomidii? A za koho nikoliv? Nejde tu o to, že by někoho Bůh neměl rád a že by Bůh nechtěl, aby byl spasen. Ale komu to není prospěšné? Připomínám slova svatého Simeona Soluňského, která jasně, zřetelně, jednoznačně na základě posvátné tradice církve říkají, proč by lidem, kteří žijí v hříchu a od hříchu se nechtějí odvrátit, resp. nechtějí se odvrátit od hříšného života, liturgická oběť sloužila k odsouzení, kdyby se za ně přinášela. Ne každému se líbí slova svatého Simeona Soluňského a jiných svatých otců církve, kteří vyzývají k promyšlenému, vážnému, zbožnému vztahu v první řadě k Božské liturgii, vztahu k vlastní duši a duším našich bližních.

Je mnoho otázek, jak správně připomínat naše zesnulé příbuzné. Pokusme se nyní nad tímto tématem zamyslet. V první řadě víme z Písma svatého, z listu svatého apoštola Jakuba, že máme přikázání: „modlete se jeden za druhého“. Z Písma svatého Starého zákona (zejména z knihy Jozue syna Sirachova, ze sedmé kapitoly) víme o tom, že je nutné dávat almužnu za duše zesnulých, poskytovat milodary za spásu živých i za spásu zesnulých. Je tam řečeno: „A k chudému vztahuj ruku svou, aby tvé zalíbení bylo dokonalé. Milosrdenství obdarování ať je ke každému živému, ale ani zemřelému neodepírej milost.“ Co znamená neodepírej zemřelému milost? Jak můžeme prokázat milost zemřelému? Materiálně mu tuto milost dát už nemůžeme, on už přešel za tuto neviditelnou hranici, která odděluje náš život od života neviditelného, života duchovního, života posmrtného. Rozumí se zde tudíž, že je třeba dávat almužnu za odpočinutí duše zesnulého.

Ale v první řadě chci obrátit vaši pozornost na toto: Nejúčinnější, nejnutnější pomoc, kterou můžeme prokázat našim zesnulým, je modlitba na božské liturgii za ně. Mohu poukázat autoritativní teologicko-liturgický zdroj, na který se vždy odvolávají dítka naší svaté církve. Toto je dílo svatého mučedníka Athanasije Sacharova, které se nazývá „Vzpomínání zesnulých podle řádu pravoslavné církve“. Píše se zde: na božské liturgii po posvěcení svatých Darů se koná připomínka živých a zesnulých jménem. To je nejdůležitější a nejsilnější a nejúčinnější vzpomínání. Ještě jednou opakuji, po posvěcení svatých Darů.

Každý věřící člověk, který alespoň v hrubých rysech zná řád božské liturgie, ví, že po vyznání víry, které zpívají všichni modlící se v chrámu, začíná tímto okamžikem služby v oltáři to, co se nazývá "eucharistický kánon", kdy se posléze v oltáři silou Ducha Svatého proměňují důstojné dary chléb a víno, předložené na prestolu, ve skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Po proměnění svatých Darů se kněz, který stojí před prestolem, modlí tiše a obraceje se k Bohu, prosí za živé i za zesnulé. A zde svatý Afanasij Sacharov upozorňuje, že právě tato tichá modlitba, obrácení se k Bohu, po posvěcení svatých Darů, je tou nejsilnější a nejúčinnější připomínkou zesnulých. A cituje svatého Cyrila Jeruzalémského: „Velký užitek bude mít duše, za kterou se přináší modlitba, když se připojuje ke svaté a strašné oběti.“ Svatý Jan Zlatoústý, velký učitel církve: v 11. svazku jeho díla jsou rozhovory o listu svatého apoštola Pavla Filipským a zde svatý Jan Zlatoústý velmi obšírně hovoří o tom, jak je nutné se na božské liturgii modlit za naše zesnulé. Apoštolé ne nadarmo ustanovili, aby se při konání strašných Tajin připomínali zesnulí. Apoštolé věděli, že z toho zesnulí mají velký prospěch a užitek. Všechen lid a kněžský sbor stojí se zdviženýma rukama, když na prestolu leží strašná oběť, jak bychom neměli prosit Boha za naše zesnulé? Všimněte si, o čem zde hovoří svatý Jan Zlatoústý. Zdůrazněme, že všichni modlící se v chrámu, kněz s pozvednutýma rukama v oltáři, diákon modlící se v oltáři, a každý z vás stojící v chrámu, modlící se, ať v tomto okamžiku pozdvihnou své mysli a srdce k Bohu a modlí se za své zesnulé.

Obecně lidé, kteří se tak či onak vztahují k církvi, možná se sympatiemi, s úctou, ale nechtějí vést pravý křesťanský život, jednají následujícím způsobem. Blíží se další zádušní sobota, je třeba se modlit za zesnulé, protože každý z nás známe někdo z našich blízkých, kdo už překročil onu hranici pozemského života. Jak nejčastěji jednáme? Napíšeme lístek, zaneseme ho, odevzdáme ho chrámové obsluze, koupíme svíčku, zapálíme ji, ledabyle se pokřižujeme, možná zůstaneme i na panychidu, možná nezůstaneme. A někdy se to dokonce dělá takto: člověk sám do chrámu ani nejde, ale ví, že někdo z jeho sousedů, blízkých, příbuzných, známých se do chrámu chystá, a tak volá: "Hola, teto Káťo, teto Máňo, teto Táňo, vezmi si můj lísteček; vím, že půjdeš do chrámu, teď je ta zádušní sobota, tady máš, předej jim to za mě. Ať se tam pomodlí." Běžná slova: ať se tam pomodlí, oni tam, pod těmi zlatými kupolemi, ti, kteří od lidí stále chtějí, aby se modlili a postili, ať se tam pomodlí. Právě jsem vám citoval svatého Jana Zlatoústého, který vyzývá, abyste se i vy modlili, aby se každý z nás pomodlil. Ty sám máš stát v chrámu, a nejen oni tam, v oltáři se modlí a v chrámech a monastýrech se modlí, ale jak svatý Jan Zlatoústý upozorňuje, všechen lid a kněžský sbor stojí s pozdviženýma rukama, když se koná strašná oběť, jak bychom při tom i my neměli prosit Boha za naše zesnulé.

Tedy, ještě jednou zopakuji tuto větu: ne - ať se tam někdo modlí, podala jsem lístek a oni ať se pomodlí. To ty stojíš v chrámu, ty jsi také členem církve, tebe také slyší Hospodin, Pán se na tebe dívá, duše tvých zesnulých tam, za hranicí života, čekají na tvé modlitby. Právě v tento okamžik, během eucharistického kánonu, nás myšlenka na zesnulé naplňuje zbožnou srdeční bolestí, možná i se slzami (samozřejmě, slzy není třeba ukazovat), ale s bolestí v srdci se pomodli za své zesnulé. To bude tvá účast v modlitbě, to bude tvá účast na božské liturgii a tuto tvou účast v modlitbě, osobně tvou, od tebe Pán Ježíš očekává. Napsat lístek, podat ho, není těžké, ale Pán očekává tvé modlitby.

Na toto téma hovoří jeden z velkých svatých dvacátého století, jehož jméno asi nepotřebuje zvláštní představování, svatý Jan Maximovič, arcibiskup šanghajský a sanfranciský. Jedno jeho dílo, věnované posmrtnému životu duše, ukazuje, jak je důležité vzpomínání zesnulých na liturgii. Ilustruje se to tam následujícím případem.

Stalo se to před svatořečením svatého Feodosije Černigovského, který zesnul v roce 1896. Mnich Alexij z golosejevského skitu u Kyjevskopečerské lávry (zesnul pak v roce 1916), který oblékal ostatky svatého Teodosije, byl po vykonané práci unavený, a tak seděl u ostatků sv. Feodosije a zdříml. A jak podřimoval, v lehkém snu vidí před sebou samotného svatého, který mu řekl: „Děkuji ti za práci, co jsi pro mě učinil, prosím tě, až budeš sloužit liturgii, vzpomeň na mé rodiče,“ a jmenoval jejich jména: Irina, Nikita a Maria. Po nějaké době, po kanonizaci svatého Teodosije Černigovského, byl nalezen jeho seznam jmen pro modlitby, kde byla tato jména skutečně uvedena. Tento mnich Alexij, otřesený takovým zjevením v lehkém snu, se otázal: Jak můžeš, svatý otče, žádat mé modlitby, když sám stojíš před nebeským trůnem a svými přímluvami podáváš lidem božskou blahodať?" Svatý odvětil: „Ano, to je pravda, ale oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Zde si všimněte, že svatý otec, jenž je už v onom nebeském světě, se zjevuje mnichovi na zemi a říká: „Oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Jaký nesmírný význam má, co se děje při svaté liturgii!

A ještě velmi důležitá lekce z tohoto příkladu, kterým náš svatý otec učí správnému zbožnému vděčnému vztahu k rodičům. Říká: "Za mé rodiče se pomodli." Kolik z nás, drazí přátelé, na své rodiče nebo své babičky a dědečky pamatuje v modlitbách? Mnozí se moc nemodlí. Zvláště zdůrazňuji - jedna věc je napsat lístek, podat ho a s úlevou v srdci si říci: "Ať se modlí." Ano, oni se pomodlí, kněží, mniši, a proto žijí na zemi, ale proč se za své rodiče nechceš modlit ty, nebo se účastnit modlitby?

A dále svatý Jan píše: „Proto panychidy a domácí modlitby za zesnulé jsou užitečné, stejně jako dobré skutky konané na jejich památku, milodary chudým nebo dary na církev. Zvláště užitečné je pro ně vzpomínání na božské liturgii.“ Bylo mnoho zjevení zesnulých, potvrzujících, jak je užitečné vzpomínání našich zesnulých příbuzných. Mnozí, kteří zemřeli v pokání, ale nebyli je schopni projevit za života, byli takto osvobozeni od muk a dosáhli upokojení. V církvi se neustále vznáší modlitba za pokání zesnulých a v modlitbách na kolenou při večerní bohoslužbě v den sestoupení Ducha Svatého je dokonce zvláštní prosba za ty, kdo jsou drženi v podsvětí."

Dále svatý Jan Maximovič uvádí z jednoho starověkého textu svatého Řehoře Velikého, z jeho Dialogů, příklad toho, jak oběť na božské liturgii má význam pro duše zesnulých: „Svatá oběť Krista, naše spásná oběť, přináší velký prospěch duším i po smrti, za předpokladu, že jejich hříchy mohou být odpuštěny v budoucím životě. Proto duše zesnulých někdy prosí, aby za ně byla sloužena liturgie.“ Velmi moudře píše svatý Řehoř Veliký, věnujte tomu pozornost: „Přirozenější a spolehlivější je, abychom sami za života dělali to, co - jak doufáme - jiní budou dělat pro nás po naší smrti. Avšak zároveň je lepší odejít z tohoto života svobodný, než hledat svobodu, až když ses ocitl v poutech.“ Proto bychom měli z celého srdce pohrdat lákadly tohoto světa - ať už je sláva světa jakákoli, jako by už pominula - a denně přinášet Bohu oběť našich slz. Když přinášíme oběť jeho svatého Těla a Krve, upozorňuje svatý Řehoř Veliký na velmi důležitou myšlenku, je přirozenější a spolehlivější dělat za života to, o čem doufáš, že budou dělat po tvé smrti. To znamená, že na tebe budou pamatovat v modlitbách; ale je přirozenější, abys sám ještě za života napravoval svůj život, aby ses sám modlil a byl přítomen při bohoslužbách.

Dále svatý Jan píše: „Každý, kdo chce projevit svou lásku k zesnulým a poskytnout jim skutečnou pomoc, může to nejlépe učinit modlitbou za ně a zejména vzpomínkou na liturgii.“ Částice, vyjmuté za živé i za zesnulé při proskomidii před začátkem liturgie, ponořuje kněz v závěru liturgie do Kristovy Krve se slovy: „Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých drahocennou svou Krví na přímluvu svatých svých.“ Nic lepšího ani většího nemůžeme pro zesnulé udělat, než se za ně modlit a vzpomínat na liturgii. To je pro ně vždy nezbytné, zvláště v těch 40 dnech po smrti, kdy duše zemřelého putuje k věčným příbytkům. Mrtvé tělo tehdy nic necítí, nehledí na shromážděné tváře, nevnímá vůni květin, neslyší pohřební řeči, ale duše cítí modlitbu, která je za ni povznášena, a je vděčná těm, kdo ji přinášejí.

Dále se svatý arcibiskup šanghajský a sanfranciský obrací ke svým čtenářům: "Ó, rodiny a blízcí zesnulých, dělejte pro ně to, co je třeba a co je ve vašich silách. Využijte své prostředky ne na vnější výzdobu rakve nebo hrobu, ale na to, abyste ve jménu památky svých zesnulých pomohli potřebným. Dávejte almužnu nebo přispějte do sbírek v chrámech, kde se za ně povznáší modlitba." Zde je třeba hned vysvětlit, když svatý otec radí nepoužívat prostředky na vnější výzdobu rakve a hrobu, neznamená to, že by se měl hrob nechat úplně zanedbaný. O tom zde není řeč. Každý rozumný člověk chápe, o čem se mluví. Jde o to nevěnovat tomu přílišnou pozornost, protože vnější výzdoba hrobu není to, co duše potřebuje, ale vaše srdečná modlitba za ni, vaše modlitba během liturgie a vzpomínka na duši zesnulého během proskomidie.

Jakmile někdo zemře, okamžitě zavolejte kněze nebo mu to oznamte, požádejte ho, aby přečetl modlitbu za dobrý odchod duše. Snažte se, pokud je to možné, ať je pohřeb v chrámu, aby bylo možné přečíst svatý žaltář. Pohřeb by měl být pečlivě proveden, neměl by se konat nedbale, zkráceně. Nemyslete na své pohodlí, ale na zemřelého, se kterým se zde na zemi již nesetkáte, a tak se s ním loučíte." A dále svatý otec upozorňuje, že pokud je možnost pohřbít několik lidí současně, souhlaste s tím, protože když se pohřeb koná současně pro dva nebo více zesnulých, pak modlitba shromážděných blízkých bude horlivější a každé slovo modlitby za zesnulé bude jako kapka vody pro žíznivého. Okamžitě se postarejte o čtyřicet liturgií, to znamená o každodenní vzpomínku na božské liturgii po dobu čtyřiceti dnů (to se však koná jen ve velkých chrámech nebo v monastýrech). Takovou radu dává svatý Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský, velký divotvůrce 20. století, který byl dokonce nazýván apoštolem 20. století.

Ctihodný Paisij Svatohorec ve 4. svazku jeho úvah na toto téma píše: "Myšlenka mi říká, že pouze 10 procent odsouzených zesnulých se nachází v démonickém stavu a v pekle se rouhají Bohu, podobně jako to konají démoni. Tyto duše, čili asi 10 procent odsouzených, nejenže nežádají o pomoc, ale ani ji nepřijímají. K čemu by jim pomoc mohla být? Co pro ně může Bůh udělat? Představte si, že dítě odejde z otcova domu, promrhá veškerý jeho majetek a navíc otce svými posledními slovy zneuctí. Jak takovému otec pomůže? Nicméně ostatních 90 procent odsouzených v podsvětí, a tedy většina, to jsou ti, kteří mají trochu cti, kteří cítí svou vinu, litují a trpí za své hříchy. Tito, kteří jsou v podsvětí, by od Krista chtěli jen jediné, aby jim dal pět minut dalšího pozemského života, aby mohli učinit pokání. My, kteří žijeme na zemi, máme ještě čas na pokání, zatímco nešťastní zesnulí už nemohou sami zlepšit svou situaci, ale čekají pomoc od nás. Proto jsme povinni jim pomáhat svou modlitbou.

Ctihodný Paisij velmi vroucně a naléhavě vyzývá všechny, aby se modlili a dávali almužnu za naše zesnulé. Bůh nyní poskytuje těmto odsouzeným lidem příznivou příležitost získat pomoc, dokud nenastane jeho druhý příchod, než přijde soudit tento svět. Bůh chce pomoci zesnulým, protože je mu jich líto. Ale nečiní to sám od sebe, protože je ušlechtilý, nechce dát ďáblu právo říkat: „Jak to, že zachraňuješ tohoto hříšníka, když vůbec nepečoval o svou duši?“ Ale modlitbou za zesnulé dáváme Bohu právo, v tomto případě právo v uvozovkách, právo zasáhnout. Je třeba říci, že Boha více dojímá naše modlitba za zesnulé, než za živé. Proto naše církev zavedla osvěžení za zesnulé - kolivo, zádušní modlitby, panychidy, zádušní bohoslužby. To vše je nejlepší přímluvce za duše našich zesnulých.

Věnujte tomu pozornost, právě jsme četli výňatky z autoritativních liturgických zdrojů, jak je nezbytné a důležité pamatovat na naše zesnulé. Ještě jednou na závěr zdůrazňuji, že pokud jde o živé, kteří jsou ještě zde v těle, ti mají vlastní moc nad sebou a mohou o sobě rozhodovat, to znamená, že mají svobodnou vůli, mohou konat dobré skutky i hřešit. To znamená, že se člověk může ještě během pozemského života změnit. A jak uvádí svatý Simeon Soluňský: Pokud jde o živé, člověk, který žije v hříchu a vědomě, zdůrazňuji vědomě, se nechce odvrátit od hříchu, úmyslně nevěří v Boha, posmívá se víře, pošlapává všechna Boží přikázání a lidské svědomí, pak se za takového člověka můžeme a musíme modlit, ale vzpomínat na božské liturgii jméno takového člověka nelze, protože by mu to sloužilo k odsouzení. Co se týče zesnulých - svou smrtí už člověk překročil hranice tohoto pozemského života, a sám si už nemůže pomoci, potřebuje modlitbu druhých. Právě jsme slyšeli slova ctihodného Paisije o lidech tam, kteří mají ještě trochu cti, že by se tyto duše rády kály, prosí Boha a chovají naději, že by jim Kristus mohl dát alespoň 5 minut pozemského života, aby se jako lidé vrátili a mohli vykonat pokání. Tito lidé už sami nemohou napravit svůj život. Proč nemohou? Je to zřejmé, protože je už duše oddělená od těla, už to není celistvý člověk, který má svobodnou vůli a moc nad sebou, ale už je to jen duše. Člověk se sám už nemůže změnit, ač by rád činil pokání, nemůže už se kát. (Hřešila duše i s tělem, ve vzájemném spojení, proto se duše samotná bez těla už nemůže sama napravit, očistit pokáním.)

Takový člověk potřebuje naši modlitbu a má právo na naši modlitbu, má velké právo vůči nám, a tak má jakousi smělost v očekávání, že od nás, živých, obdrží modlitbu za sebe. A na zesnulé, jak jsme slyšeli slova svatého Jana Zlatoústého i svatého Jana Maximoviče, je třeba pamatovat a vzpomínat jejich jména na božské liturgii. Máme duchovní povinnost podávat lístek s jmény zesnulých, aby se v chrámu i v oltáři konala modlitba za ty, které známe, rodiny, blízké, otce, matku, dědečka, babičku. Pokud by nežili v sovětském období, možná by rádi chodili do chrámů, ale takových tenkrát nebylo mnoho. Možná byli pokřtěni v dětství a celý život prožili bez víry v důsledku mnoha objektivních okolností. Možná to byli ctnostní lidé, leč samozřejmě všichni mají hříchy. Přešli do věčného života, žili v době, kdy nebyly příznivé podmínky pro duchovní život. Nyní čekají na naše modlitby. Za takové samozřejmě je nutno podávat zápisky jmen pro božskou liturgii.

Když přijdete na liturgii, podali jste lístek, ale když stojíte na liturgii, v duchu se sami za ně modlete. Odzpívali jste vyznání víry, začíná eucharistický kánon, v oltáři se pak proměňuje chléb a víno ve skutečné Tělo a Krev Krista Spasitele, a vy v duchu s bolestí v srdci prosíte Boha svými slovy; srdce milující, vděčné srdce samo napoví slova, modlete se svými slovy, řekněte např.: "Pane, ochraňuj duše zesnulých, mých příbuzných, babičku, dědečka, otce, matku, bratra, přítele, známého, všechny, na které si vzpomenete." (Smiluj se nad nimi, daruj jim pokoj svůj.) Myšlenková modlitba to je vaše účast na chrámové modlitbě. Vy jste také členové církve, jste stejně plnoprávní členové církve, pokud jste pokřtěni, pokud se zpovídáte, navštěvujete chrám, snažíte se žít dle svých možností církevním životem. Vaši modlitbu Pán slyší a co je nejdůležitější, Pán čeká na vaši modlitbu a vaši modlitbu očekávají vaši příbuzní. Proto vás všechny, moji drazí, vyzývám, abyste se vážněji a pozorněji věnovali svému duchovnímu životu, projevovali milosrdenství a pozornost vůči duším našich zesnulých, nepřenášeli tuto odpovědnost na někoho jiného. Sám se zúčastňuj modlitby Církve, pak bude tvoje modlitba vyslyšena a plody této modlitby uvidíme, až se po dočasném odloučení setkáme s dušemi našich zesnulých. Ať vás všechny Pán chrání.

(Promluva kněze Dimitrije Beženara)

P.S.
K modlitbám za zesnulé, které svatí Otcové radí konat ihned po sestoupení Svatého Ducha na předložené dary a po jejich proměnění na Tělo a Krev Kristovy, je vhodná liturgická praktika, s níž se ve světě můžete setkat (hlavně v prostředí řeckého pravoslaví). Po pozdvižení předložených darů: "Tvoje z tvého tobě přinášíme…" se zpívá "Tebe opěváme, tobě dobrořečíme…" V české tradici se zpívá třikrát. Po prvním zazpívání tohoto hymnu věřící utichnout a když uslyší kněze, jak říká proměňující věty, tak po první (nad chlebem) sami řeknou krátce a hlasitě: Amen. Po druhé větě (nad kalichem) opět řeknou to samé. A po třetí (potvrzovací formuli nad obojím) řeknou: Amen, amen, amen. Pak pokračují ve zpěvu Tebe opěváme… Tuto praktiku požehnal Přesvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský pro českou službu liturgie sv. Basila (kde je epiklese bez trojího opakování troparu 9. hodinky). Věřící se tím v celém chrámu účastní epiklese a zároveň vědí, kdy se tiše pomodlit za své zesnulé.

Eparchiálním archijerejem požehnané ostatní zvláštnosti české služby liturgie sv. Basila Velikého najdete v PDF.
(opravená verze od 14. 3. t.r.)





Zobrazit příspěvek č. 1433 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2025
Kanonické učení o správě církve I.

Hrozí druhý velký rozkol?

Pokračujeme v zamyšleních na cestě hledání příčin soudobého přímo epického pádu Ruska do propasti.

Je už nejvyšší čas začít rozplétat tu spletenici historických cest Ruska a vývoj ruské věrouky, která nakonec vyústila v to, co dnes v Rusku vidíme. Budu k tomu požívat kanonicko-eklesiologické rozbory některých světových teologů.

Dnes přináším pár výpisků z díla ruského(!) kanonisty a příslušníka RPC (zatím jej nejmenuji, protože má dost problémů kvůli tomu, že nesdílí "heretický a nacionalistický" narativ ruské církve a státu, takže na něj nechci poštvat ještě smečku místních rusofilů; zmiňuji se o něm spíše proto, abych si nepřivlastňoval práci někoho jiného). Jeho teze, které si vám v zestručněné podobě dovolím nyní předložit, však hovoří samy za sebe. Každý ať se nad nimi sám zamyslí.
Tímto článkem bych rád začal řadu pojednání na téma kanonické uspořádání církve & ruská církev. Problematický stav Ruské pravoslavné církve (RPC) na sebe upozornil nejen nadšenou podporou nesmyslné války, která nás donutila k hlubšímu promýšlení, jakou úlohu ještě hraje Kristus a Evangelium v této církvi, resp. jestli je tam na prvním místě. Jde i o něco jiného - už podle dávných úvah a různých proroctví (říkejme tomu třeba takto) budou dějiny církve završeny poslední velkou herezí, která se bude týkat především eklesiologie. Církev se už musela zabývat herezemi namířenými proti všem článkům věrouky: řešila se triadologické hereze i hereze christologické, jejichž řada vyústila ve specifickou christologickou herezi - ikonoborectví, pak se řešily hereze pnevmatologické: filioque a učení o stvořených energiích (kterou potřel především sv. Řehoř Palama „učitel blahodati“). A co tedy ještě zbývá v oblasti věrouky? Učení o církvi, o její struktuře a o její správě. Mysleli jsme si, že po vyřešení otázky papismu a protestantismu jsme se s pokušeními ohledně eklesiologie dávno vypořádali, jenže tato dvě pokušení se stále vrací - a dnes dokonce dramaticky sílí.

Protože v češtině toho máme ohledně kanonické pravoslavné církevní správy velice málo (ač se v různých aktivistických videích ohání kánony kde kdo), je potřeba o tom začít mluvit - a to nejen v souvislosti s RPC, ale i s námi a s celosvětovou situací. Jak se zdá, tak neuvěřitelně velká část pravoslavných křesťanů celkem snadno opouští svatou pravoslavnou tradici a podléhá propagandě nového papismu. Což je cesta k celosvětovému rozkolu, při němž by se vskutku mohlo naplnit vzpomenuté proroctví o odpadnutí většiny křesťanů do hereze a potažmo do služby Antikristu. Včetně nedávného proroctví o chrámech ze zlatými kupolemi, do kterých však nebude možno chodit.

Budeme se zde tedy pokoušet (alespoň stručně) osvětlit kanonické učení o Církvi, jak je součástí její posvátné tradice a reprezentováno citáty z Písma a historickými dokumenty.

* * *

Problémy s kanoničností ruské církve sahají hluboko do minulosti a to k letům 1444 - 1448. Tenkrát tam došlo k první nekanonické vzpouře proti církvi - Matce, tj. proti Konstantinopolskému patriarchátu (dále jen KP), protože z kanonického hlediska bylo neoprávněné ustanovení metropolity Iony (Jóny) (v Rusku je ctěn jako svatý divotvorec, jehož intronizaci si RPC dodnes připomíná jako své výročí). Tento metropolita byl ustanoven bez církve - Matky (tj. bez KP) a to svévolí ruské církve a na nátlak knížete (obojí způsobuje kanonickou neplatnost). A o půl tisíciletí později ustanovení patriarchy Tichona bylo také kanonicky problematické, protože po Ionovi a synodálním období a provedli ruští archijerejové další lapsus - bez konstantinopolského patriarchy a ostatních východních patriarchů si ustanovili - sami sobě - nového patriarchu (v tomto případě by však bylo lze přihlédnout k těžkým okolnostem).
O této dávné problematické ruské historii se budeme podrobněji bavit někdy příště, nyní k současnosti.
* * *

Abychom mohli začít, musíme nejdříve alespoň co nejstručněji nastínit kanonickou správu církve, jak ji zachycují posvátné kánony i historické dokumenty. Správa (konstrukce) církve začíná od Boha Otce, který poslal Syna, jemuž vše vložil v ruce jeho (Jan 13,3); a Syn pak poslal svaté apoštoly, kterým předal svou moc a vládu a udělil jim své pověření (Jděte ke všem národům... křtěte... Mat 28,19; Komu byste odpustili jejich hříchy, jsou odpuštěny... Jan 20,23; Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte... Mat 10,8). Skrze apoštoly spravoval církev sám Pán.

Na všeobecných sněmech bylo v Duchu Svatém ustanoveno patero vselenských (světových) patriarchátů: Římský, Konstantinopolský, Alexandrijský, Antiochijský a Jesulemský (dnes už zbyly v pravoslavné církvi jen čtyři - bez Římského). Tito patriarchové tím byli shůry ustanoveni zastupovat Krista, jako kdysi svatí apoštolové. Kdo je ctí, ctí samotného Krista, jak to pravil Boží Syn: „Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“ (Mat 10,40) Jedině skrze apoštolskou Církev s její strukturou lze ctít Syna, neboť „komu Církev není Matkou, tomu Bůh není Otcem“ (výrok z nejstarších apoštolských dob, zapsaný sv. Kyprianem Kartagenským a s autoritou dogmatu). Církev je nutná, „...aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“ (Jan 5,23)

Kristus pravil: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mat 28,18) Jen Církev, která začíná na nebi, sestupuje dolů a pokračuje na zemi, může člověka ze země pozdvihnout do nebe. Od Otce vychází na nebi, od Krista sestupuje na zemi a ke Kristu se má i těmi, kdo uvěřili Evangeliu spásy, vrátit na nebe.

„Veškerý dobrý řád pochází od svaté Trojice, a to jak v horním (nebeském), tak i v dolním (pozemském) světě. Proto každý z nebeských (andělských) řádů v sobě obsahuje tři stupně: vyšší, střední a nižší, a mezi nimi jsou učitelé učitelů a otcové otců.“ (Simeon Soluňský)

A protože se Církev nemůže obejít bez Krista, nemůže se obejít ani bez svatých apoštolů, a tak se nemůže obejít ani bez vselenských patriarchů, kteří od Krista obrželi jeho moc. „Patriarcha je na místě Kristově, kterým byl dosazen na trůn (církevní) vlády.“ (Konstantinopolský patriarcha Antonij IV. (1391-1397) v listu velkoknížeti Vasiliovi I.)

Tento princip se symetricky opakuje na všech stupních církevní správy. Prvním (v pořadí cti) z patriarchů byl ustanoven římský a po něm podle pořadí ustanoveném na všeob. sněmech následoval konstantinopolský, který je dnes prvním. Všichni patriarchové měli pod sebou na nižší úrovní metropolity a v každé oblasti ustanovovali prvního z metropolitů, a tomu svěřili v jeho oblasti plnou vládu a moc, jakou má patriarcha (stejně jako patriarcha má svěřenu plnou moc ve správě církve od Krista). A první z metropolitů si ustanovuje ve své oblasti další své metropolity, nad nimiž má stejnou vládu, jako patriarcha má nad ním. Tito metropolitové mají ve svých oblastech svěřenu plnou moc a správu, jakou má první z metropolitů nad nimi a jakou má patriarcha nad prvními metropolity. Analogicky mají všichni metropolitové moc ustanovovat eparchiální biskupy, kteří mají nad svými eparchiemi plnou moc a vládu. Z toho vyplývá, že metropolita nemůže zasahovat do vnitřních věcí eparchií, protože by tím narušil pravomoc eparchiálního biskupa, kterou mu sám dal a skrze kterou sám metropolita vykonává správu své oblasti. Stejně tak metropolitům nemůže do jejich metropolií zasahovat první z metropolitů, a následně nemůže patriarcha zasahovat do pravomocí prvních metropolitů. (V případě malých autokefálních církví se nižší rovina metropolitní správy vynechává a metropolita je jen jeden, je prvním mezi biskupy oblasti a mezi ním a patriarchou už není žádná jiná církevně-správní úroveň.) Tedy moc biskupů zůstává stále stejná na všech úrovních, ale oblast jejich moci se směrem shora dolů zmenšuje. Rovnou mocí se projevuje rovenství ve veškerém episkopátu, zmenšováním oblasti se projevuje pořadí cti.
„Každý episkop v té zemi a té oblasti, která je mu údělně dána, představuje osobu, katedru a všechna práva naší mírnosti“ (tj. práva patriarchy konstantinopolského). (Píše sv. Filotheos, Kokkinos, patriarcha konstantinopolský ruským knížatům) A pak píše: „Jste povinni prokazovat mu velikou čest a pokoru, jakou byste museli prokazovat mně samotnému, kdybych tam byl přítomen.“
Tímto způsobem stojí skrze eparchiálního biskupa na jeho místě metropolita, na místě každého metropolity stojí na jeho místě první z metropolitů, na jeho místě stojí patriarcha a na jeho místě stojí Kristus. Přes tuto kanonickou řadu stojí na místě každého eparchiálního biskupa sám patriarcha a přes patriarchu je v čele každé eparchie Kristus.

Princip, dle něhož na místě nižšího stojí v posloupnosti zároveň i vyšší a skrze vyššího sám Kristus, naznačuje apoštol Pavel: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám.“ (2 Kor 2,10)
„Rukopoložený archijerej dostává „enkólpion“ (medailon s ikonou Krista apod.) nebo panagii jako božskou záruku na znamení toho, že představuje Krista a (svého) prvního archijereje v Kristu.“ (Svt. Simeon Soluňský, Moudrost naší spásy, kap. 183)
Toto schéma platí i v případě autokefálních církví, kde v jejich hlavách stojí první z metropolitů (může mít třeba i titul patriarchy, ale novodobí titulární patriarchové nemají práva a církevní postavení žádného ze čtyř vselenských patriarchů). Směr církevní vlády je vždy jedině seshora dolů (od Krista). Každý biskup musí být ustanoven prvním z biskupů ze své úrovně církevní správy, každý první z biskupů na své úrovni církevní správy musí být ustanoven prvním z biskupů vyšší církevní správy. To je nebeský zákon. Volba na sněmu či synodu může být podkladem pro ustanovení, ale nesmí mít plnou ustanovující sílu a charakter (to by byl protestantismus, kde směr církevní správy je opačný, tj. zdola nahoru).

Samozřejmě, že návaznost - posloupnost - hlav církví, tedy hlavy místní církve s její kyriarchální hlavou - církví - matkou je volnější v případě autokefální církve, než u církve autonomní, ale ten směr shora dolů musí být vždy zachován a stejně tak musí být zachováváno prakticko-kanonické vyjádření jednoty Církve Kristovy, ve které nějaká „absolutní samostatnost“ nemá místo.

Při ustanovení každé hlavy autokefální církve musí mít poslední slovo kyriarchální církev (KP). Tím se vyjadřuje u autokefálních církví skutečnost, že „volba na místním sněmu nesmí mít plnou ustanovující sílu“ (čili není naprosto nezávislá na vyšší rovině církevní správy). Mimochodem, tato skutečnost je vyjádřena i právem KP být konečnou apelační institucí nad autokefálními církvemi. KP má tedy právo přezkoumat volbu hlavy jakékoliv autokefální církve a případně ji anulovat (resp. ji nezapsat do diptychu, který čtou hlavy všech autokefálních církví).

Žádná hlava autokefální církve není bezprostředním nástupcem apoštolů, kromě vselenských patriarchů. Sv. Maxim Vyznavač o tom píše: „Nástupci apoštolů jsou dnes, jak myslím, patriarchové.“ (Ct. Maxim, Scholie na velkého Dionysia) Čili ne žádný metropolita ani jiný biskup. Takové je obecné mínění církevní tradice.
Rusové s oblibou namítají, že tento řád nemůže platit absolutně, protože - co když padne Konstantinopolský patriarchát do hereze? To se skutečně na krátkou dobu stalo, když císař vnutil církvi Florentskou unii. Jenže v takovém případě je na místě, aby byl KP pokárán především od ostatních vselenských patriarchů a není-li to úspěšné, přechází prvenství na dalšího z nich (dle pořadí cti). Rozhodně není přijatelné, aby nějaký titulární moskevský patriarcha káral KP bez ostatních tří vselenských patriarchátů. Jak se lidově v říká v Rusku: vejce nemůže učit slepici.
Skutečnost, že hlavy autokefálních církví nejsou absolutně samostatné, ale mají za svou hlavu konstantinopolského patriarchu, je zřejmá např. z příkazu Konstantinopolského sněmu z r. 1590 týkajícího se patriarchy moskevského: „Sněm se usnesl, aby ustanovený moskevský patriarcha kyr Iov ... byl povinen vzpomínat naše jméno a jiných, a považovat za svou hlavu a za prvního (tj. vrchního) apoštolský konstantinopolský trůn, jak to činí i jiní patriarchové.“ (K-polský sněm r. 1590) Tedy i patriarcha moskevský má nad sebou svou hlavu, svého prvního. (Dokonce i ostatní vselenští patriarchové uznávají konstantinopolský trůn za prvního mezi sebou.)

* * *

Avšak proti tomuto posvátnému principu se RPC oficiálně vymezila v r. 2013, když ustanovila: „Protože podstata prvenství, jak existuje na různých úrovních církevní správy ... je rozličná, proto funkce prvního hierarchy na různých úrovních ... se nemohou přenášet z jedné úrovně na druhou.“ (Pozice MP v otázce o prvenství ve světové církvi, 26. 12. 2013) To je přece hereze, protože podstata prvenství je na všech úrovních stejná - je vyjádřením prvenství Kristova a jeho pověření. Rozdíl ve cti není rozdílem v podstatě. Zdá se mi, že RPC vymyslela tuto formulaci, aby obhájila neobhajitelné - tj. papismus moskevského patriarchy, když je zde tento patriarcha představován jako něco kvalitativně jiného než biskup (protože si nárokuje kvalitativně jiné prvenství, než mají jeho ostatní první biskupové či biskupové vůbec).

„Ačkoliv je blahodať jediná, a síla je jediná a jeden je i řád episkopátu, - a vše je to od Boha, jednoho Otce a episkopa, přesto má tento řád, jako každý jiný, v sobě otcovství i synovství a různé dary.“ (Simeon Soluňský) Tím je vyjádřeno, jak se pověření předává z otce na syna - analogicky jako z nebeského Otce na Božího Syna - podstata episkopství i prvenství zůstává jediná (stejná blahodať, stejná síla a stejná duchovenská episkopská hodnost), ale zde na zemi je také pořadí cti: otec je čestnější než jeho syn, ač jsou stejného rodu. Jeden je dárcem a druhý přijímá. Otec dává synům dary - pověření vládnout tady a jinému pověření vládnout tam. A ve svém svěřeném údělu se pak syn stává své vlastní rodině otcem. Je snad rozdíl mezi podstatou otcovství prvního otce od podstaty otcovství jeho syna? Je snad syn, který se stal otcem, pro svou rodinu méně otcem, než byl jemu otcem jeho starý otec?

V Církvi mezi episkopy dává Otec své prvenství jednomu ke správě tady, druhému ke správě tam. Tomuto metropolitovi dává patriarcha tuto oblast, aby tam byl prvním, jinému metropolitovi zase jinou oblast. Čest se liší, ale podstata episkopátu i prvenství zůstává. Prvenství bez episkopské hodnosti nemůže být; a episkop bez svého prvenství v rámci svého údělu také nemůže být. Čest nelze oddělovat od podstaty. Jediné, co je na cti variabilní, je pořadí, ale to se netýká podstaty episkopské hodnosti. Tato podstata je darem od Krista.

Historické dokumenty dokazují, že právě takto byla kanonická správa od starověku přes středověk až k novověku chápána ze strany autentických nositelů pravoslavné víry a kanonické praxe (postupně níže něco z nich ocitujeme).

* * *

„Patriarcha je živý oduševnělý obraz Krista, skutky i slovy, sebou samotným je obrazem pravdy.“ (Isagoga, IX. st.)

»Bůh pravil: „Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno na nebi.“ (Mat 16,19) Komu to bylo řečeno? Apoštolům a jejich následovníkům. A kdo jsou jejich následovníci? Ten, kdo vládne trůnem Říma, což je první trůn, a ten, kdo vládne trůnem Konstantinopole, druhým trůnem, a po nich ti, kteří drží trůny Alexandrie, Antiochie a Jerusalema. To je pětihlavá vláda církve, která je v rukách těchto pěti patriarchů, - to je kritérium svatých dogmat.« (Ct. Theodor Studita, K Lvovi Sakellariovi)

Vselenské patriarchy ustanovují ostatní vselenští patriarchové. Nad patriarchy je v pozemské hierarchii už jen plnost obecné církve - tj. všeobecný sněm. Nikdo na žádné rovině církevní správy se nemůže obejít bez vyšší úrovně církevní správy, která stojí ve struktuře církve nad ním. Pokud někdo chápe autokefalitu tak, že první z biskupů v autokefální církvi může být ustanoven zevnitř své autokefální církve, bez ohledu na vyšší církevní instanci, je to synodální protestantismus.

Takto se projevuje primát cti. „První mezi rovnými.“ „První“ proto, že má moc ustanovovat a že je zdrojem; „rovný“ proto, že nemůže zasahovat do vnitřních věcí církevní správy toho, koho ustanovil. Neboť tomu, koho ustanovil, dal plnou svou moc pro jeho oblast.

„Metropolita ve vztahu k eparchiálním biskupům stojí na takovém místě, na kterém stojí patriarcha ve vztahu k metropolitům. Metropolita je prvním mezi eparchiálními biskupy a hlavou nad nimi, takže patriarcha, který je prvním mezi metropolity, je hlavou nad nimi...“ (Ct. Nikodim Svatohorec: Pidalion, objasnění 34. kánonu svatých apoštolů)

* * *

Papismus se liší od pravoslavné církevní správy mj. tím, že nejvyšší biskup, papež, může přímo zasahovat do libovolné úrovně církevní správy pod sebou, tj. do věcí metropolitů a eparchiálních biskupů. To znamená, že neuznává jejich biskupskou moc v plné šíři, tj. neuznává plné rovenství všech biskupů. První z biskupů se v tomto systému chová k biskupům, které ustanovil, jako se biskup chová k farářům, tj. jako k pouhým svým zástupcům. Papež není prvním v pořadí cti, ale první svou neomezenou výkonnou mocí nad ostatními. To je papistický církevní systém a přesně takový systém vidíme v Ruské pravoslavné církvi. Patriarcha moskevský libovolně obchází své metropolity, do eparchií může kdykoliv bez souhlasu eparchiálního biskupa dosadit svého vikáře synod UPC (podle ústavy UPC, kap. 7) nebo patriarcha (resp. synod) svého patriaršího vikáře (ústava RPC, kap. 16), odvolává, přemísťuje, posílá do důchodu, ustanovuje, vyznamenává či trestá přímo z Moskvy(!) kohokoliv v poslední eparchii. V této době vidíme, jak tento patriarcha svévolně odebírá eparchie z jedné své metropole a přidává je k jiné metropoli. Nyní např. odebírá území UPC a připojuje je k jiným metropolím a sám na tato církevně ukradená území ustanovuje své biskupy. A nyní už začal vstupovat na území autokefálních církví, čímž uplatňuje nárok na celosvětovou jurisdikci. Obojí je absolutní papismus.
Jeden z rysů papismu se projevuje nárokem na celosvětovou vrchní jurisdikcí, která však patří jedině Kristu.
* * *

Milníky na cestě RPC v posledních třech desetiletích

Především vidíme po pádu komunistické totality stálé připomínání a posilování podivné ideje Třetího Říma, což je něco, co nemá žádnou oporu v kánonech ani v jiné části posvátné tradice církve. Je to čirý výmysl, který jen narušuje církevní strukturu a čistotu víry. Duchovně zdravé církevní prostředí se projevuje mj. vůlí a schopností potlačovat pokusy zavádět novinky podobného druhu. Když v r. 2004 současný patriarcha (tenkrát metropolita) Kyrill s dalšími ruskými církevními činiteli předváděl před patriarchou konstantinopolským Bartolomeosem své snění o tom, jak je RPC největší, nejmocnější a nejvýznamnější a dokonce prezentoval ideu třetího Říma, odpověděl mu patriarcha Bartolomeos: „Hloupá teorie třetího Říma - to je jen pýcha, rouhání a duch Vatikánu.“ Přítomnému ministru Ivanovovi řekl patriarcha Bartolomeos: „Zapojení státní vlády do procesu řešení církevních otázek zavání nepřijatelným caesaropapismem. V době komunismu proběhlo nesnesitelné zpolitizování Ruské církve... Doufali jsme, že po pádu tohoto obludného systému se vše změní, ale k naší hrůze vidíme, že současná ruská vláda neochvějně pokračuje ve vměšování do církevních otázek.“

26. prosince 2013 přijal synod RPC snad až heretický dokument: Pozice Moskevského patriarchátu k otázce o prvenství ve světové církvi. Tam byl potvrzen heretický model, v rámci něhož byl kdysi ustanoven Iona, píše se v něm: „Pramenem prvenství v rovině autokefální církve je volba prvního z episkopů (místním) sněmem (nebo synodem), který oplývá plností církevní moci.“ (Je to v podstatě model Martina Luthera, který je nyní oficiálně v RPC akceptován.) Tato definice vypadá zcela hereticky, protože bez vselenských patriarchů není plnost církevní moci, která vychází od Krista, přes apoštoly a vselenské patriarchy. Podle RPC tedy už prý není potřeba obracet se k vyšší moci církevní. To je protestantské pojetí autokefality, kterým se řídí Rusko, a myšlení, které Rusové vnucovali i nám; obrovské problémy v myšlení zdejších pravoslavných věřících nám tento nepravoslavný model církevní správy zde způsobil před deseti lety.

V tomto modelu visí autokefální církev jakoby ve vzduchoprázdnu a ostatní světové církve prakticky k ničemu nepotřebuje. Jako by existovala někde stranou mimo strukturu jedné všeobecné apoštolské Církve. Církevní jednota je tím vytlačena do sféry teoretické nebo abstraktně duchovní, což odporuje boholidskému charakteru mystického Těla Kristova (tj. Církve). Může snad říci noha ruce: Nepotřebuji tě? (Var. na 1 Kor 12,21) Samotný fakt spolusloužení biskupů z různých místních církví je pouhým jedním z projevů církevní jednoty, nikoliv jejím principem ani zákonodárcem. Samo o sobě nic nedokazuje a nelze na něm nic stavět, protože není definováno, kdo s kým slouží a proč a případně, jestli si spolusloužící plně uvědomují dogmatickou situaci. (A navíc lze takovým „projevem jednoty“ snadno manipulovat, jak to vidíme právě v 21. stol.) A ještě k tomu Rusko se už všeobecné společné službě s biskupy celého světa vyhýbá (viz Kréta 2016), což je dalším svědectvím působení rozkolného ducha a ruském církevním myšlení.

Ve zkratce by bylo možno vyjádřit tuto autokefalistickou herezi asi takovýmito slovy: autokefalita znamená, že jsme plně samostatní, můžeme si zde dělat, co chceme, a nikdo z venku nám do toho nemůže mluvit. Takové myšlení se staví proti základům pravoslavné eklesiologie - proti dogmatickému učení o jednom nedělitelném Těle Církve: „Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ V Rusku se tím zavádí protestantsko-ekumenické učení o neviditelné církvi (ve smyslu, že celek církve je neviditelný a nemusí se nikterak zjevně projevovat, je to jen idea a nepromítá se do celocírkevní správy). Veškerá jednota světové pravoslavné církve tím byla v myšlení Rusů přesunuta do roviny teoretické či abstraktní (jako u protestantů), nebo byla svázána s všeobecným sněmem (který je však pro Rusy jen teoretickou možností, protože v praxi se takto koncipovaného sněmu Rusko odmítá zúčastnit, aby se jím nemuselo řídit; viz Kréta 2016). Kromě jiného by tento ruský pohled na církevní jednotu znamenal, že bez pravidelného a častého konání všeobecných sněmů se církev nutně musí rozpadnout. Proti takovému pojetí eklesiologie se však staví sama tisíciletá historie pravoslavné církve.

Od r. 2018 se už ruské pojetí církve překlopilo od „budeme si doma dělat, co chceme“, k „budeme si po celém světě dělat, co chceme“ (viz ruský rozkol v Africe).
Jsou zde zjevné patrné kroky Moskvy k tomu, aby se buď stala prvním bez rovných nebo se vymanila z kanonické struktury světové církve a stanula nad ní nebo stranou (jen sama pro sebe - to už je Moskvě, spoléhající na svou početnost, asi jedno).
Důsledkem odmítání kanonických principů pravoslavné eklesiologie a dogmatu o Církvi je vytrácení pravoslavné víry v Církev. Čili poškození jednoho z dogmat víry. Tomu úměrně možná probíhá odcházení blahodati Ducha Svatého. Výsledkem je, že se u Rusů prosazuje udržení jednoty církve za použití síly, ideologie, násilí, zbraní a dalších světských nástrojů. Když věřící přestávají vnímat blahodať v církvi, jak udrží církevní vedení moc nad svou církví? Sáhne po nějaké ideologii a propagandě, pak po represivním aparátu a po zbraních. Stejně jako na Západě po roce 1054. A to je už Rusko současnosti.
Dnes si zvykáme slyšet z ruské církve takové výroky jako: „kanonické pravoslaví bude tam, kde bude ruská armáda“. Místo Ducha Svatého spoléhá ruské křivoslaví na tanky...
Praktickým důsledkem toho, co bylo přijato v RPC v r. 2013, bylo odmítnutí účasti RPC na Velkém sněmu na Krétě v r. 2016, který byl zamýšlen jako všeobecný sněm. Ukázalo se tím, že RPC už nikoho ve světě nepotřebuje, nepotřebuje nic řešit na všeobecném sněmu, vystačí si sama i bez celku světové Církve. Ke svému sebepotvrzení jí stačí skupinka vazalských církví (většinou v postkomunistických zemích, kde jsou dávné vztahy, většinou pocházející ještě z totalitní komunistické politiky). Jenže za takových okolností - potřebuje pravoslavný svět Ruskou církev, která si ze sebe udělala své vlastní království s moskevským papežem? Už samotná úmyslná neúčast na sněmu ostatních pravoslavných církví je herezí (a podléhá kanonickému odsouzení).

Ruská církev se tím hned dvojnásobně vyloučila z církevní jednoty: 1.) prostým faktem odmítnutí účasti a neuposlechnutí pozvání konstantinopolského patriarchy, který je ke svolávání všeobecného sněmu oprávněn (a donedávna se tuto jeho pravomoc nikdo neodvážil zpochybnit dokonce ani v Rusku); 2.) podle své vlastní ruské pokažené eklesiologie, která spatřuje ve všeobecném sněmu nikoliv nejvyšší ale jediný a výlučný nejvyšší orgán celocírkevní správy, věrouky a jednoty, se ruská církev svou úmyslnou neúčastí na Krétském Sněmu sama postavila mimo církevní jednotu.

„Všichni znají jeden a týž dar (Svatého) Ducha, zachovávají ta samá přikázání a udržují stejný způsob církevní správy (stejnou strukturu církve).“ (Sv. Irenej Lynonský) Patří RPC ještě mezi ty „všechny“?
Naše místní církev se sněmu zúčastnila a projevila se tím jako skutečně pravoslavná a důstojná součást světového Pravoslaví.
Církevní jednotu s dávnými apoštolskými patriarcháty a s celkem církve, vyjádřeným Sněmem, však potřebujete „... abyste měli společenství s námi, neboť my máme společenství s Otcem i Synem Jeho, Ježíšem Kristem.“ (1 Jn 1,3)

(Příště se budeme trochu víc zabývat otázkou Ukrajiny.)





Zobrazit příspěvek č. 1434 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2025
Květná neděle na Ukrajině

Satanský tanec smrti před blížící se Paschou. Ruské uvítání Krista na oslátku

Květná neděle v ukrajinském městě Sumy:


Kristova cesta na oslátku dnes na Ukrajině. Oč horší je to, co provedli Pánu Ježíší tehdejší představitelé židů, než to, co mu na Ukrajině provádějí démoni z Moskvy? Vždyť ti, kdo hubí křesťany, pronásledují samotného Krista (to platilo v době ap. Pavla a stejně tak i dnes; viz Skut 9,4-5). „Cokoliv jste jim učinili, mně jste učinili.“ S nejmenšími jste neměli soucit, ani mně jste neposloužili. (Srovn. Mat 25. kap.)

 


Dokonce i na Květnou neděli triumfuje lidská krutost a neuklidní se lidská zloba. Démoni nectí Kristovy svátky, ale „slaví “je spíše zuřivým tancem zla, při kterém jsou přinášeny nevinné oběti.

 


Ruská raketa zabila jedenáctiletého Maxima a jeho rodiče na cestě z chrámu.

 


Při raketovém útoku na Sumy zahynul bratr arcibiskupa UPC. (Pro Rusy nebyl nikdy problém likvidovat i vlastní lidi; stačí se podívat do historie.)

 


A takhle to vidí křesťané v Sumách: Šelma a její lživý prorok. (Zj 19,20) „Dali jste církev do služby satanu“ (z otevřeného dopisu politika patriarchovi Kyrillovi).

 
Šestatřicet mrtvých si vyžádal raketový útok na Sumy a přes sto dalších bylo zraněno. Podle historika Sergeje Medveděva nebylo načasování na Květnou neděli náhodné. „Před všemi ruskými svátky mě naplňuje úzkost. Rusko je v těchto dnech obzvlášť nebezpečné.“ (Z reálného socialismu přešlo Rusko plynule do reálného satanismu. Inu, jak vytrubovali bolševici: Země neomezených možností.)

Jak je u ruské armády běžné, udeřila dvěma raketami – druhá přiletěla o půl hodiny později na stejné místo, aby zasáhla záchranáře a zdravotníky vyprošťující lidi z trosek.

Rakety byly naplněny šrapnely – byla to kazetová munice určená k pozabíjení co největšího počtu lidí na volném prostranství, v tomto případě civilních obyvatel města na rušné nedělní ulici. Cílem byl jen psychologický efekt. Bylo to úmyslné zabíjení civilistů: nikoliv vojenská operace, ale teroristický čin.

Záběry z místa tragédie bez emocí zachytily dobře známé detaily, které se za ty více než tři roky staly běžnou součástí našeho života: lidská těla a části těl ležící na ulici, výbuchem roztrhaný trolejbus, v němž nikdo nepřežil a který už dostal přezdívku „trolejbus smrti“, zoufalé výkřiky „máma, máma, máma!“, dětská koloběžka mezi troskami. A svazek vrbových větviček, které si o Květné neděli kdosi nesl z kostela.

Zcela to popírá ideu kremelské propagandy, že Rusové a Ukrajinci představují jeden národ s jednou společnou vírou. Ruská pravoslavná církev už nemá žádné souvěrce a bratry v Kristu, protože přestala být církví a stala se oddělením propagandy prezidentské administrativy. Svěcením raket a granátů a žehnáním válečným zločinům odpadla od víry a zradila stovky tisíc svých věřících na Ukrajině a po celém světě.

Nyní se s úzkostí v srdci děsím Velikonoc: Rusko v minulých letech právě na tyto svátky provádělo obzvlášť smrtící útoky, ostřelovalo Poltavu, Kremenčuk, Oděsu.

Jenže ten hlavní satanistický svátek teprve přijde: Den vítězství, který se v tomto století proměnil v oslavu militarismu, šovinismu a kýče. Pořádají se útoky na maketu Říšského sněmu, kojence oblékají do vojenských uniforem, dětské kočárky mění na miniaturní tanky a městy pochodují průvody s portréty mrtvých vojáků.

Moji rodiče i já sám jsme vyrůstali s přikázáním poválečných generací: „Hlavně, aby už nebyla válka“. Toto heslo bylo za Putinovy éry nahrazeno vychloubačným a drzým: „Můžeme to zopakovat!“ (Podle historika Sergeje Medveděva)







Zobrazit příspěvek č. 1435 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2025
Strastný týden současnosti

Věřící města Sumy na kříži

Z říše satanovy létají rakety, šrapnely se zabodávají do těl křesťanů, jako kdysi vbíjeli do těla Kristova hřeby všichni ti démoni v osobách velekněží, staršinů, farizejů, zákoníků a římských barbarů.

Ano, je to neuvěřitelné barbarství, ale na Velký pátek opět létaly rakety na Sumy a Cherson.

Rusko křižuje Krista ve jménu nenasytné modly nacionalismu, a volá: krev jeho na nás a na naše děti. Jinak to už křesťan interpretovat nemůže.

+ + +

Minule jsem v článku o Ukrajinské letošní Květné neděli citoval z článku: Smrt na Velikonoce. Proč Rusko o svátcích s oblibou zabíjí civilisty (od historika Sergeje Medveděva). Poté, co Rusko spáchalo na Velký pátek, je asi na místě ocitovat zde i závěr článku:

Letos budou v Moskvě při oslavě 80. výročí vítězství na tribuně mauzolea (na satanově oltáři z Pergamy, který si tam bolševici umístili /Zjev 2,12-13/, a nad mrtvolou jednoho z největších antikristů; pozn. red.) stát váleční zločinci, mezinárodní teroristé a vůdci zemí podporujících agresi, od Běloruska po Severní Koreu. Putin ve svém projevu opět pohrozí světu a není pochyb, že Rusko tento výroční den oslaví raketovou salvou na ukrajinská města.

A právě proto mě před každými ruskými svátky od Velikonoc po Den vítězství, od Dne Ruska (12. června) po Nový rok naplňuje úzkost. Teroristická země, která se proměnila v hlavního světového exportéra strachu, smrti a války, je v těchto dnech obzvlášť nebezpečná.

P.S.
Nepochybuji, že se mi už chce ozvat naše místní pravoslavné farizejstvo: „co si to dovoluje, na svatý týden psát o takových světských věcech, které dokonce zavánějí politikou?!“ Ať si píší a prskají ti, „jejichž nohy spěchají prolévat krev“ (nebo to alespoň podpořit). Takoví tu byli vždycky. Kolem Ježíše Krista byl takových nenávistných strážců zbožnosti celý roj a zlobně protestovali: „Jak to, že uzdravuje v sobotu?! To je nehorázné!“ Dnes už nejsou farizeové u židů; všichni takoví jsou u pravoslavných.






Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 1355 do č. 1435)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz