Archiv Ambonu
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
(okno s nejnovějšími příspěvky)
Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).
Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Příspěvky na Ambonu:
Zobrazit příspěvek č. 1335 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 3. 2022
Dokumentární film
Ruský pravoslavný fašismus
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Extrémisté v Rusku demonstrují za vlídného dohledu státní policie. Mávají zástavami s variacemi na hákový kříž a s ikonou Bohorodice. Křičí šovinistická hesla: "Ruský pořádek na ruské zemi!" Na uniformách a praporech se to hemží variacemi na hitlerovské nacistické symboly, lebkami. A daří se jim získat spoustu mládeže.
Myslím si, že není možné, že by tomu požehnal i náměstek Trojicko-sergievské lávry archimandrita Feognost nebo starec Kyrill (Pavlov). Chtěl bych věřit, že byli fašisty nějak oklamáni, aby požehnali jen nějaký dobročinný spolek, a následně byla jejich jména zneužita. Každopádně, z pohledu na pravoslavné duchovenstvo, které pochoduje spolu s fašisty, se zvedá žaludek. Nacistické pochody, v nichž se účastní se zpěvem carské hymny i pravoslavní kněží a odvolávají se na spolupráci Ruské zahraniční církev s Hitlerem (dokumentární záběry ruských hierarchů zahraniční církve servilně potřásajících si rukama s nacistickými pohlaváry za 2. světové války).
Ideově je obsah ruského fašismu prakticky shodný německým nacismem 30. let. Ruští nacisti provolávají taková hesla, jako např.: "Jsme Rusové a s námi je Bůh." V militantních průvodech nosí svaté ikony.
Teď zřejmě ruští fašisté zvedají své nacistické pravice někde na Ukrajině, kam přijeli denacifikovat zemi. Při pohledu na ty Rusy, kteří hajlují s výkřikem „Christos voskrese“, si tak říkám: člověk by nevěřil jaké rouhání je na Rusi vůbec možné. S něčím takovým, bychom se snad jinde setkat nemohli.
Poslední třetina dokumentu je věnována případu "jak si patriarcha daču na pobřeží postavil" a jak terorizuje okolní obyvatelstvo. Patriarší dača, spíše zámek, zabral 22 hektarů unikátního pobřeží a rozložil se přes turistické cesty, kterými chodili lidé, byl po nich přístup na místní hřbitov apod. Pozemek pod těmito cestami byl prostě ukraden pro patriarchu. Teď musí místní lidé obcházet patriarší zámek po rušné silnici, po které se řítí nákladní auta a říká se jí "cesta smrti" (jednoho návštěvníka hřbitova už stála život, když ho zde srazil automobil. To vše kvůli rajskému příbytku jednoho nekonečně bohatého člověka, patriarchy, který jako mnich složil sliby chudoby. Teď jsou pohřební průvody vraceny nazpátek, aby nerušily patriarchu, který nemá rád smuteční hudbu.
 |
Zobrazit příspěvek č. 1336 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 3. 2022
Kapitolka z dějin ruských církevních loupeží
K otázce autokefality Ukrajinské pravoslavné církve
Schizma v pravoslaví nepůsobí Ekumenický patriarchát, ale ruská církev
Obsah stránky:
Pletichy kolem uznání autokefality Ukrajiny
Rozhovor s jeromonachem Nikitou Pantokratorským z Athosu
Listina patriarchy Dyonisia z r. 1686: dokument svědčící o anexi ze strany Moskvy
Můžete si přečíst v češtině zde.
Zobrazit příspěvek č. 1337 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 3. 2022
Výběr z internetového zpravodajství o aktuální situaci na Ukrajině
Křesťané po celém světě se kvůli podpoře Putinova počínání distancují od patriarchy Kyrila a od Ruské pravoslavné církve
 |
(Informovala o tom agentura Reuters.)
Představitelé pravoslavné církve ve světě odsoudili patr. Kyrila za podporu Kremlu a války na Ukrajině. Kyrila už odsoudil patriarcha Alexandrijské pravoslavné církve Theodor II., patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel a primas Finské pravoslavné církve arcibiskup Lev. (A v prvé řadě Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj.) A dal.
Patriarchu Kyrila navíc oslovila Světová rada církví, která sdružuje komunity různých křesťanských věrovyznání a denominací. Ve svém dopise úřadující generální tajemník Rady, otec Ioan Sauka, požádal patriarchu Kyrila, aby „zasáhl a zprostředkoval mezi úřady ukončení této války“.
Patriarcha Kyrill v reakci na to poslal dopis, ve kterém vyjádřil své přesvědčení, že síly, které otevřeně deklarovaly své nepřátelské záměry vůči Rusku, se blíží k ruským hranicím a že Západ zahájil rozsáhlou geopolitickou strategii proti Rusku.
Novináři poznamenali, že podle expertů také papež František neuskuteční druhé setkání s patr. Kyrilem. Jejich první setkání na Kubě v roce 2016 bylo prvním rozhovorem mezi hlavami obou církví v historii.
 |
Asi 300 členů ruské nevládní organizace Kněží pro mír podepsalo dopis odsuzující „rozkazy k zabíjení“, které provádějí na Ukrajině. V dopise poznamenali, že „lid Ukrajiny musí rozhodnout o svém osudu sám, ne pod hlavní kulometu a bez tlaku Západu i Východu“.
 |
Farnost svatého Mikuláše v Amsterdamu Moskevského patriarchátu přestala vzpomínat patr. Kyrila na protest proti jeho podpoře invaze na Ukrajinu. Po zásahu a hrozbách jejich eparchiálního biskupa Elisey Ganaby farnost pozastavila svou činnost.
 |
Patriarcha Kyril znovu podpořil válku Ruska proti Ukrajině, protože Rusko na Ukrajině, kde prý působí "síly zla", se údajně potýkalo s destruktivním vlivem západní kultury. Patriarcha se snažil ospravedlnit krveprolití svým obranou proti pochodům homosexuálů.
 |
Ruský kněz Ioann Burdin z vesnice Karabanovo (Kostromská oblast) dostal pokutu 35.000 rublů za své kázání proti válce na Ukrajině. (A není to jediný ruský kněz pokutovaný za nesouhlas s akcí prezidenta Putina.)
Kyperský arcibiskup Chrysostomos hovořil o ruské invazi na Ukrajinu a vyjádřil lítost nad současnou situací. Jak informoval sigmalive.com, arcibiskup prohlásil, že ruský prezident Vladimir Putin páchá obrovskou chybu a je mu jedno, kolik lidí přijde o život.
„Což si Putin myslí, že může chodit do kostela, konat pokání, nasadit si křížek na krk, přijímat Tělo a Krev Kristovu, ale zároveň při tom zabíjet? Tak vypadá jeho pravoslavnost?" přemýšlel arcibiskup.
Arcibiskup současně zdůraznil, že tento vývoj událostí potvrdil správnost toho, co pro Ukrajinu učinil ekumenický patriarcha a potvrdil se tím význam jeho úřadu v církvi, když udělil a podporoval autokefalitu Ukrajinské pravoslavné církve. Arcibiskup odmítl, že by reakce, kterou to v Rusku vyvolalo, byla církevního charakteru.
„Bratři, kteří řekli, že ukrajinská otázka je teologická a církevní, byli Moskvou odmítnuti. Ukázalo se, že jejich odmítavý postoj k autokefalitě pro Ukrajinu je politické povahy,“ podotkl.
Ohledně církví, které podporovaly Rusko, řekl, že věci jsou jasné. „Nezapomínejme, že polovina pravoslaví byla v státech ovládaných komunisty a Rusové tyto církve v postkomunistických zemích bohužel ovlivňují dodnes,“ dodal nejvyšší hierarcha kyperské církve.
Podpora patriarchy Kyrila válce na Ukrajině není zas tak překvapivá, když si vzpomenete, že před necelými dvěma lety vysvětil ruskou vojenskou katedrálu, čímž prolomil svou izolaci před Covidem, což po dlouhou dobu dělal jen zřídka.
Tento pochmurný (v originále příspěvku se dokonce používá slovo: démonický) chrám, malovaný barvou khaki, má na vitrážích sovětské symboly, na nástěnných mozaikách byl původně Stalin i Putin, ozdoben je lustry z pušek, schody jsou vyrobené z německých děl a je zde i Hitlerova uniforma jako nějaká relikvie (či spíše cosi jako skalp). Zní to neuvěřitelně, že? (Dřívější zamyšlení nad tímto podivným chrámem je zde.)
 |
 |
 |
 |
Metropolita Eulogij ze Sumy (Moskevský patriarchát na Ukrajině) zveřejnil oznámení, že duchovní jeho eparchie přestanou liturgicky připomínat moskevského patriarchu kvůli jeho neochotě reagovat na ruskou invazi na Ukrajinu.
 |
(Čerpáno z internetových zpravodajských webů; např. Eastern Orthodox Christian News a z oficiálních církevních zdrojů)
(6. přikázání: Nezabiješ.)
Zobrazit příspěvek č. 1338 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 3. 2022
Legenda o velkém inkvizitorovi
Na okraj války - co bychom uchystali Pánu, kdyby se ubíral ulicemi našich měst?
F. M. Dostojevskij vsunul do svého největšího románu Bratři Karamazovi zvláštní pasáž: legendu o velkém inkvizitorovi. Jinak bychom to mohli nazvat: o vítězství ideologie nad vírou, logiky nad tajemstvím, čili jak světský duch vytlačil z církve evangelium. V prvním plánu je to kritika římsko-katolické církve a jejího absorbování světské moci a s postupným přijetím toho, co ďábel při pokušení na poušti Kristu nabídl a co Kristus odmítl: bohatství, moci a slávy.Ač to tak nevypadá, legenda o velkém inkvizitorovi však není v konečném cíli namířena výlučně proti římsko-katolické církvi (jen to tak v prvním plánu vypadá). Ve skutečností je to kritika toho odvěkého pokušení postavit na vrchol pyramidy lidské společnosti nějakou neosobní ideu či člověka (ať už obecné lidství nebo konkrétní lidskou osobu) místo Boha. I kdyby taková antropocentrická idea vypadala lidumilně nebo jako péče o lidské štěstí, ve skutečnosti je urážkou člověka, pohrdáním lidstvím a nakonec se vždy projeví ve své obludné krutosti, protože je popřením božského původu člověka i božského cíle jeho existence. Staví totiž pohodlí nad svobodu, dočasné nad věčné, službu potřebám člověka nad službu a lásku k Bohu. Taková skrytá deviace lidství vyvře na povrch, např. když se pokazí myšlení lidí, aby upřednostňovalo zájmy jednoho národa nad existencí národa jiného, hodnotu krve naší nad cenu jejich krve. Tam všude je přítomen velký inkvizitor. (Dnes bychom mu mohli říkat třeba „velký diktátor“.)
Vyprávění je postaveno na fabulaci příběhu o tělesném příchodu Krista do prostředí inkvizičních plamenů ve španělské Seville v 16. století. Je to doba, kdy je západní církev na vrcholu své moci, inkvizice pracuje na plné obrátky, papež vládne nad králi země, celý církevní stroj pracuje jako dobře promazané soukolí. A najednou po ulicích města, kde zrovna upálili skupinu kacířů, kráčí sám Ježíš Kristus. Přichází tiše, oblečený je prostě, bez doprovodu a dělá to, co vždy dělal, léčí nemocné, utěšuje utiskované, křísí mrtvou dívku, pozdvihuje hříšníky a sklání se se svou Božskou láskou k těm nejchudším a nejubožejším. Nikomu neprozrazuje, kdo je, ale lidé to začínají poznávat sami. Brzy si jej všimne inkvizice, je zatčen a vsazen do kobky. V noci jej tam přichází navštívit sám hrozivý velký inkvizitor a říká mu: „Já vím, kdo jsi.“ Při jeho dlouhém monologu musí Pán mlčet, protože nemá právo dodávat něco k tomu, co už jednou řekl. Přece už jednou udělil veškerou svou moc papeži, a tak nemá právo mu teď překážet. Inkvizitor mu připomene, že ti lidé, kteří mu dnes poté, co vzkřísil z mrtvých dívku, líbali nohy, mu budou na pouhý inkvizitorův pokyn zítra rozdmychávat hranici a s vášnivou žízní po krvi hledět, jak je upalován. Završil slovy, která vyřkl jménem církve i státu: „My tě nepotřebujeme.“
Když Pán odchází, volá za ním inkvizitor: „Jdi a již nepřicházej... Nepřicházej vůbec... nikdy, nikdy!“
Dnes se můžeme inspirovat Dostojevského imaginací a představit si Pána, jak v občanském oděvu poutníka kráčí po Rudém náměstí, po ulicích Moskvy, a koná to, co vždycky: léčí lidské duše i těla, odpouští hříchy kajícníkům, káže o milosrdenství, soucitu a lásce. Brzy ho zatkne milice, protože válku nazval válkou, což je v severní pravoslavné říši zakázáno. V noci za ním do vězení přijde sám velký moskevský patriarcha... Co asi řekne nejvyšší prelát tomuto poutníkovi? „Já vím, kdo jsi.“ A jakými slovy asi patriarcha skončí svůj monolog? ...
Palčivá otázka, že? Také by rozvíjel ideologii opravy Kristova díla jako onen inkvizitor? Nezakončil by stejnými slovy, jaká vykřikovali tzv. „osvícenci“, jaká provolává celá materialistická věda, která se poslední dobou pod tíhou nejnovějších objevů hroutí svou vlastní vahou, nebo jaká vytrubují všichni političtí ideologové zprava i zleva, kteří kormidlují titanik té naší blahobytné civilizace založené na ekonomice, exploataci, nekončící expanzi kapitálu a moci, na vykořisťovátní slabších, a nikdy se nespokující s dosaženými zisky? Nezakončil by slovy všech lichvářů, sobců, loupežníků a vrahů, nemravníků a deviantů stále hlouběji se ponořujících do bahna neřesti a mravního rozkladu? Nezakončil by svou návštěvu v moskevské kobce oněmi hroznými posledními slovy velkého inkvizitora?
P.S.
V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na příběh z ruského zahraničí, v době mezi dvěma světovými válkami. Ve Francii v prostředí ruské emigrace vypukly mezi ruskými utečenci nějaké hádky (jak jinak, že?) Na jakémsi církevním shromáždění, kde se dokonce i intelektuálové dost divoce hádali; poté, co se vykřičeli, a rozhostilo se na chvíli ticho, vzala si slovo jedna stařenka, ruská hraběnka a svým třaslavým tenkým stařeckým hláskem do ticha pronesla: „Ještě že Pán náš a Spasitel světa Ježíš Kristus tenkrát přišel k Židům a ne k nám Rusům. To by bylo ostudy...“
Legendu o velkém inkvizitorovi si můžete (ve starším překladu) přečíst u nás zde.
Zobrazit příspěvek č. 1339 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 3. 2022
Zprávy ze zahraničních církevních serverů
Patriarcha nebo biskup, který podporuje činy Ruska, je heretik a nemá nic společného s pravoslavím (metropolita Shemokmedi Iosif)
„Každý patriarcha nebo biskup, který podporuje kroky Ruska, je heretik a nemá nic společného s pravoslavím,“ řekl metropolita Iosif z gruzínského patriarchátu, metropolita Shemokmedi a Ozurgeti.
O tragických důsledcích ruské války na Ukrajině hovořil v kázání minulou neděli metropolita Iosif, člen posvátného synodu gruzínské církve.
„Někteří, včetně duchovních, upřímně se za ně stydím, činí prohlášení, ve kterém říkají, že Ukrajina je potrestána, protože je hříšná země, a že Rusko není potrestáno, protože je bez hříchu... Jak může kněz ospravedlnit zabíjení dětí?!
Jak může duchovní omlouvat zabití jiného člověka?! Mluví se o "Svatém Rusku"... Je Rusko svaté, když napadlo Ukrajinu?! Vidíme, že Rusko srovnává cizí města se zemí. Jsou takové skutky posvátné?! Jsou to lživá a klamná proroctví.
Někteří z vás říkají, že vědí, proč byla Ukrajina napadena. Ukrajinský stát se prý velmi mýlil a Rusko přišlo splnit Boží vůli, aby Ukrajinci již nežili v hříchu. Není to kacířství?
Možná to nemusím říkat, ale proč to neříct: Pokud patriarcha nebo biskup tuto věc podporuje, jsou takoví duchovní skutečnými heretiky a nemají s pravoslavím nic společného,“ řekl metropolita Iosif.
Na jiném místě kázání metropolita Iosif zdůraznil, že nikdo na zemi nemá právo odsuzovat druhé (na smrt či k utrpení). Zavrhl činy Ruska jako praktikování „svaté inkvizice“ a dodal, že prohlášení ruského patriarchy Kirilla, který zdůraznil, že Ukrajina byla potrestána za gay průvody, jsou nepřijatelná.
„Kdysi dávno prováděli římští katolíci (tzv. „svatá inkvizice“) upalování lidí na hranici, prý aby tím byli tito zabití ospravedlněni ze svých činů. Inkvizice tvrdila, že tímto ohněm a utrpením, jimž byli podrobeni, jsou posvěceni Bohem. Rozumíte tomu?! To je přece hrozná hereze.
Totéž teď páchají Rusové na Ukrajině. Jakým právem máme vraždit (údajně) nespravedlivé lidi? My, pravoslavní křesťané přece nemáme právo někoho zabíjet.
Místo toho se musíme obětovat pro druhé, ať už je tím „druhým“ římský katolík, nevěřící, ateista nebo někdo jiný, především je to lidská bytost. Pokud to uděláme, můžete si být jisti, že jsme se obětovali pro Krista,“ řekl metropolita ze Šemokmedi.
Stojí za zmínku, že Jeho Blaženstvo metropolita Iosif byl jedním z prvních hierarchů gruzínského patriarchátu, kteří podporovali autokefální pravoslavnou církev Ukrajiny.
(doxologiainfonews)
+ + +
Znovu jsme viděli, že Rusové nejsou křesťané svými skutky, ale pouze slovy (metropolita Ruisi Iov)
Jeho Blaženstvo metropolita Ruisi a Urbnisi vladyka Iov, stálý člen posvátného synodu gruzínské pravoslavné církve, hovořil o válce Ruska proti demokratické Ukrajině a zpochybnil pravou víru Rusů.
„Dnes jsme na pokraji třetí světové války, vidíte, co se děje na Ukrajině, a může to přerůst do ještě rozsáhlejší války!
Vidíte, že dnes bylo vše odhaleno! Tvrdit, že Rusko je pravoslavná země je sice možné, ale její vedení není pravoslavné! Svým chováním, svými rozhodnutími to nejsou ani křesťané!
Dokonce i naše slavná královna Gruzie, Tamara Veliká (z dynastie Bagrationi), když se provdala za ruského cara Jiřího, měla podezření a pochybnosti, zda jsou Rusové skutečně křesťany svými činy! Toto podezření bylo vysloveno v 11. století a jak můžete vidět, v 21. století je toto podezření stále aktuální. Vidíte, Rusové nejsou křesťané svými skutky, ale pouze slovy!
Když se podíváme do historie, uvidíme, že Rusové nikomu nic dobrého neudělali. V případě Gruzie zabili naše lidi, vyhnali kněze, vyplenili chrámy, zakázali nám modlit se v našem mateřském jazyce a dokonce zrušili naši autokefalitu! Jasně tedy vidíme, kdo jsou Rusové. To však samozřejmě neplatí pro všechny ruské věřící!“, zdůrazňuje metropolita Iov.
P.S.
Je třeba poznamenat, že metropolita Iov je také jedním z prvních hierarchů gruzínského patriarchátu, kteří podporují autokefální ukrajinskou pravoslavnou církev. V roce 2019 Jeho Blaženstvo metropolita Iov vyslal své zástupce do Kyjeva za Jeho Blažeností metropolitou Kyjeva a celé Ukrajiny vladykou Epifaniem, aby mu poblahopřál a předal gratulace.
(doxologiainfonews)
Zobrazit příspěvek č. 1340 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 3. 2022
Video o dvou pohledech na válku - z Ukrajiny a z Ruska
Putin - hlava Ruské pravoslavné církve?
Text dvakrát aktualizován (rozšířen v kapitolce o bolavé ruské duši, 26. 3.)
 |
 |
 |
To, o čem zde píši, neplatí pochopitelně pro všechny Rusy, ale jak se teď stalo zřejmé, schvalovaní putinismu, rozpínavosti, agresivity a života ve lži (Solženicyn) ovládá myšlení většiny ruské společnosti. Díky tomuto myšlení a kvůli stavu tehdejší ruské církve už před sto lety zvítězili bolševici. Teď je to vlastně jako přes kopírák: morální a duchovní stav církve spolu s nemocí ruské národní povahy a s prohnilým vedením státu činí z Ruska hrozbu a škodí samotným ruským lidem.
Žalostný pohled na ty, jejichž ústy promlouvá ruská církev (ať už ji vedou z biskupské pozice nebo jsou populárními kazateli), nám ukazuje jednak problematickou duchovní kulturu církve, která už přestala milovat evangelium, ale ve prospěch pochybných nacionalistických zájmů je ochotna věřícím lhát, manipulovat, volat po krvi, oslavovat či ospravedlňovat zabíjení. Příklad Kristova kříže jí už zjevně nic neříká. Dříve celkem roztomilý blouznivý ruský mesianismus, opájející se jakýmisi mlhavými proroctvími, se dnes změnil na ruský nacismus, který má už vyprofilovanou ideologii "ruského světa", jehož hranice jsou stejně mlhavé, jako ta dávná proroctví.
Když už mají Rusové tak rádi proroctví, také bych jedno měl. V apokalypse se píše o příchodu Goga a Magoga (satanem svedené národy, vojsko ďáblovo, jichž bude jako písku a zaplní obzor, shromáždění k boji proti svatým, ale pohltí je oheň; Zjev 20,7-9). Podle některých proroctví jsou tyto dvě záhadné entity - Gog a Magog: Čína a Rusko. A současné Rusko včetně své církve vypadá, že by se úlohy Magoga na jeho tažení světem docela rádo zhostilo.Donedávna jsme ruské duchovní kárali, že k tomu krveprolití, které Rusko na Ukrajině páchá, církev mlčí. Teď konečně promluvila a my můžeme jen litovat toho, že raději nezůstala mlčet. Ani cenzurované zprávy v ruských masmédiích či nedostatek informací nemohou omluvit to soptící vášnivě hříšné a nekřesťanské kázání, ten ruský nacismus, který je v jeho podtextu kázání, to samolibé přehlížení zabíjení nevinných civilistů a lhostejnost ke střelbě do dětí. Všechny ty lži a sny o vyčištění Ukrajiny a konspirace o dávných hrozbách Rusku, nadšeně hlásané vysokými a populárními představiteli ruské církve, svědčí nejen o nízké civilizovanosti ruské společnosti, která je ochotna takové bláboly v chrámu poslouchat, ale především o problematické kultivovanosti vrcholků mluvčích církve a staví otazník nad jejich duchovností a vlastně i nad jejich křesťanstvím.
Pokus o náčrt diagnózy bolavé ruské duše
Putinova totalitní propaganda je tak primitivní a její lživost tak průhledná, že by sama o sobě mohla plně oklamat jen lidi s nízkou inteligencí. Pokud jí uvěřila velká část národa, včetně vysoce vzdělaných lidí, musí zde být skrytý důvod, proč tito lidé tak úporně touží (i za cenu zřeknutí se rozumu), aby státní propaganda byla pravdivá. Tou příčinou je zřejmě tradiční nemoc ruské duše, která netouží po svobodě Božích dětí ale po bezpečném nevolnictví. Pro ni není přitažlivá pozemská svoboda a pravda, žije idejemi a potažmo sněním, výmysly a obskurními tajemstvími. Prahne po velikosti a rozlehlosti, ale trpí malostí (viz postavičky z děl Čechova nebo Gogola), a tak je rozpínavá a žádný soused před ní není v bezpečí. Typický Rus netouží mít možnost volby, ale s radostí nechá za sebe a o sobě rozhodnout své nadřízené.
Intelektuální glorifikace nevzdělanosti a tmářství koření v opovržení ruského mužika kulturou, kterou nikdy nepoznal, až se náhle překlopí do svého opaku uchvácení Západem s touhou „dohnat a předehnat“ zcela iracionálně doprovázenou opovržením a odmítáním všeho západního. Této intelektuální kaši se neubránil ani geniální Solovjov (mj. významný církevní myslitel), který uznával „duchovní solidárnost Ruska a západní Evropy jako neoddělitelných částí jednoho kulturně historického celku, zahrnujícího celé lidstvo“, ale zároveň se vzpíral pronikání prvků západní kultury do života Ruska; takový rozpor může chápat pouze Rus, který jediný se (snad) vyzná v tom propletenci slavjanofilských a západnických idejí - kolísajících mezi hledáním vlastní cesty pro Rusko či opožděným kráčením západní cestou, a ve sporech o význam Petra Velikého. Z tohoto mišmaše se zrodila ruská mysl 20. století.
Temné hlubiny ruské duše a nebezpečná fascinace Ruskem. Někde se píše: „Rusko je navzdory své despotické, nevzdělané a blouznivé povaze pořád něčím okouzlující, spíše však matoucí ve svých extrémech, krajních emocích i exotickém rozkročení mezi Západem a Východem. Je to země, kde vedle negramotných a věčně opilých mužiků a stejně opilých dekadentních důstojníků žili mystikové, ikonopisci, lidoví pěvci, poustevníci i poutníci, trpitelé pro ideály, jimž nerozumíme, šamani, ale i nejlepší spisovatelé světa, skladatelé, herci a tanečníci. Rusko se od 19. století příliš nezměnilo, po krvavé epizodě experimentování na celých národech se navrátilo k zaostalému samoděržaví.“
Rusa prý charakterizuje fatalistický, lenivý, pasivní, primitivní a krutý přístup k životu. (Rádl) Někteří ruští intelektuálové vnímají Rusko „z pozice denního snění a stále velikášsky hledí k domnělým byzantským kořenům a skvostným palácům Cařihradu, v nichž by měla díky dějinnému předurčení brzy znít ruština.“ (Viz Danilevskij) Jeho vysněná „slovanská federace by sahala od Jaderského moře až po Pacifik a Severní ledový oceán. Kromě ruskojazyčné říše, k níž by měla patřit i Halič, by ke slovanskému svazu náleželo sedm království: Česko-moravsko-slovenské, Srbsko-chorvatsko-slovinské, Bulharské, Rumunské, Řecké, Maďarské a Konstantinopolské. Katolické Poláky Danilevskij odsuzoval jako „černou ovci slovanského světa“ (kdežto pro islám měl uznání - podobně jako současní ruští kazatelé)“. Tyto teorie se v Rusku značně rozšířily. Ruská duše v podání Dostojevského „přetéká bezbřehou láskou a soucitem a zároveň primitivně a vztekle nenávidí“. (Dva odstavce čerpány ze studie Mgr. Věry Tydlitátovové, Ph.D. religionistky)
Další symptomy rozdvojené ruské duše, plné neslučitelných rozporů: je mírná i dravá; milující a hned v rychlém přemetu plná zlosti a vášně. Ráda by byla pokorná, jenže zároveň je pyšná; je pro svět většinou bezvýznamná, ale vždy sebestředná; prahne být středem světového dění a chce slávu, jenže se drží ve svém severním koutě a ostatní ji moc nezajímají (drtivá většina Rusů nikdy nebyla v zahraničí a nemá žádnou osobní zkušenost s okolním světem; cizí země spatří ruští vojáci při vojenských invazích a většina ostatních jen z televizní propagandy). Je schopná se obětovat, ale zároveň být krutá. Nemá námitky trpět, ale také utrpení způsobuje. Nevidí své hříchy, nekaje se a nelituje, jen se opájí svými sporadickými úspěchy. Jednotlivec pro ruské uvažování neznamená nic, kdežto ideje, přestavy a snění je vším. Někomu by se mohlo zdát, že Rus ani tak netouží po důstojnosti, ale spíš po bití. Uhoď Rusa a bude tě milovat (nebo tě zabije). Kdejaký křivák, který slíbí Rusům velikost, mocný stát, slávu a celý svět se všemi jeho blahy (to jsou ta ďáblova pokušení na poušti), je s radostí okamžitě přijat a postaven na vrchol moci.
Kde je ta slavná ruská kultura 19. století? Kde jsou ti malíři, skladatelé, spisovatelé, které sotva kdo ve světě překoná? Kam se to všechno podělo? Dokonce i v zahnívajícím carismu dokázali tvořit taková díla. Je dnes v Rusku nějaký Čechov nebo Gogol, který by dokázal postihnout rysy a neduhy současného Ruska? Je tam nějaký Repin nebo alespoň ve filmu Ejzenštejn? Nebo je to všechno ztraceno? Co opravdu velkého vlastně může dát dnešní Rusko světu? Jen ropu, plyn a válku.Duchovenstvo ruské církve se ve svých špičkách ani nesnaží skrývat, jak žíznivě touží, aby to, co jim diktátor Putin káže, byla pravda. Svůj vlastní rozum a jakýkoliv pokus o kritický úsudek zahodí do smetí. A kdo z věřících se pokusí kriticky myslet, je jimi ihned odsouzen jako nepřítel, agent, heretik apod. V níže předloženém videu kněz hřímá z kazatelny, co vše je potřeba vyčistit od zápachu, hniloby a prokletí a od zrádců a heretiků. A to v zemi, která má nedávné zkušenosti se Stalinovými čistkami. (Ostatně, stalinské symboly už má patriarcha v katedrále ruské armády.) Tito kněží už zapomněli na Kristovo podobenství o pšenici a koukolu. (Mat 13,25-30) A proto na Rusy dopadají stále nějaké pohromy a Bůh je vydává do moci klamu a vášní. (Řím 1,28-32) Rusové stále chtějí něco čistit: internet od zápachu, národ od zrádců, Ukrajinu od nacistů, svět od Američanů... Ruského kazatele ani nenapadne se ptát lidí, jestli také chtějí čistit všechno kolem. Konečně, proč se jich ptát?, jsou to přece jen nevolníci ruského feudalismu, který jako podzemní řeka stále skrytě unáší myšlení ruské společnosti do podzemní tmy.
Právě z podvědomého ruského feudalismu vychází arogance mocných (ve státu i v církvi) i ta devótnost poddaných a jejich lokajství vůči státní moci, které je stejně bezbřehé jako moc a bohatství „těch nahoře“. Je to tak silný rys ruské povahy, že se tomu ani duchovenstvo nedokáže ubránit, což mu však nemůže vzít bohorovnou sebejistotu. Výsledek: společnost drábů a nevolníků; církev ve službách diktatury.
Nevolnická kultura ovládaná nepřiznanou mentalitou rozpínavosti, agrese a zabíjení jinak smýšlejících přece nemůže být považovaná za křesťanskou. Tato národní pakultura však sama na sebe hledí se zalíbením jako na vrchol mravnosti, kterou hodlá naučit celý svět. Prý jsou Rusové už jediní mravní na světě (zdůrazňují představitelé ruského pravoslaví).
Kdo na světě bude věřit dobrým mravním úmyslům toho, kdo ve jménu údajné mravnosti či zachování tradiční sexuální morálky hází na sousední pravoslavné křesťany bomby a zabíjí je po tisícovkách. Každý křesťan zná z evangelia: Lékaři, uzdrav nejdřív sám sebe. Vyjmi nejprve trám ze svého oka, než budeš chtít vyndávat smítko z oka bližního. (Mat 7,3-5) Čili - zameť si nejprve před vlastním prahem.
Na úrovni národnostně-politické může klidně někdo prohlásit, že Rusové nejspíš zůstali jen příslušníky svého kmene, a k vládě nad sebou si ustanovují nějaké brutální krvežíznivé cizince (stejně, jako byli na počátku carové Rurikovci) nebo odchovance KGB.Křesťanská (v hlubším neformálním smyslu) je jen menšina církevního lidu. U většiny je to jen vlajka a obřadnictví, formalismus, folklór a farizejství. Proto má tento "pravoslavný" národ takovou státní a církevní "věrchušku", jakou tam dnes vidíme, a na církevních pozicích je tak málo učitelů a příkladů zbožnosti (cítím povinnost věřit, že tam někdo takový vůbec někde je). A to je stav největší ze světových pravoslavných církví! Církve, která se z titulu své početnosti dožaduje být na prvním místě ze všech. Ve skutečnosti může kázat jen slepotu a šířit tmu.
Jednou to někdo řekne naplno: pokřesťanštění Moskalů se moc nepovedlo, evangelium ani křesťanský étos nevstoupily do srdce a myšlení národa, neproměnily národní duši. Začalo to už v dřevní dobách, kdy se začalo ukazovat, že Moskva (snad narozdíl od Kyjeva) není v dohledné době schopna si osvojit to, co jí Byzanc nabízela, převzala jen obřadnictví, ale bez křesťanského duchovního obsahu. Typickým jevem utvářejícího se ruského pravoslaví byli staroobřadci, tmářství, naprosté vítězství formalismu nad obsahem, zkrachovalý pokus o osvícení lidu. A v podobném duchu to pokračovalo dál. (Ten nezdar má své historické příčiny, hlavně ruský carismus, který je karikaturou Byzance, a nekanonické uspořádání církve v dlouhém synodálním období - církev bez hlavy, kterou nahradil car.)
A nyní slíbený střihový video-pořad
Chování ruských církevníků je nejen pohoršující (to by se dalo jakž-takž přežít), je tam však přítomen ještě hroznější rozměr. Když se vládcem ruské země stane idiot či psychopat, je to problém, ale národ má ještě církev. Když však církev padne duchovně, morálně i kulturně, kdo se o Rusy postará? Kdo je povede vzhůru? Tato Kyrillova potěmkinovská církev velkých budov a nablýskaných kupolí? K čemu je národu ta duchovní prázdnota v obrovských velechrámech s tunami zlata v nich? K čemu je, když se hlásání evangelia změní na vymývání mozků ideologií?
Abychom lépe pochopili „putinismus“, je potřeba na něj hledět nejen jako na blouznivé snění, psychopatickou ideologii, militarismus, nelidskost, ale hlavně jako na svého druhu náboženství - ovšem nekřesťanského. Proto je vyznávání militantního putinismu takový problém pro církev - je to přijetí a hlásání hereze a to nevyššími představiteli a dalšími s jejich vědomím, z kazatelny, opakovaně a s vědomím, že protiřečí evangeliu (to je podle 15. kánonu cař. AB sněmu důvod k oddělení se těch, kteří si přejí zůstat nedotčeni herezí, aniž by to bylo možno prohlásit za církevní schisma).
V pořadu jste sledovali kromě patriarchy také otřesné projevy dvou z nejznámějších kazatelů - prot. Andreje Tkačeva a prot. Dimitrije Smirnova (a pak ještě jednoho). K mému žalu se k nim přidal i prof. A. Osipov, který se asi rozhodl udělat ze sebe na stáří hlupáka. Kdo je sleduje delší dobu, má z jejich vystoupení možná podobný pocit jako já. Jako kdyby se před vašima očima proměnil krásný a moudrý člověk v bezcitnou dravou obludu. A to raději nerozebírat, že oba protojerejové neváhají ve svém protiukrajinském běsnění používat hrubá až vulgární slova (při překladu do titulků jsme to zjemnili, aby to bylo u nás publikovatelné).
Těžko hledat slova k tomu, co prohlásil patriarcha. Ruský stát má podle něj „právo přinutit k poslušnosti jiné země, pokud v nich spatřuje pro sebe hrozbu.“ To je myšlení, které snad patří do dávných ruských bažin a stepí, ale nikoliv do současné civilizované Evropy. Naposled takto v Evropě soptil Hitler.
Musíme ještě jednou připomenout, že v Rusku jsou také lidé, kteří si uvědomují churavost Ruska a jsou schopni vidět a zpracovávat v sobě ty neduhy ruské duše. Konají to svou kultivovaností, vzdělaností, rozhledem, sebereflexí a pokorou. Nehýčkají v sobě myšlenky na výjimečnost svého národa a na nějaké jeho vyšší poslání či vyvolenost. (Pokud Bůh má nějaké záměry s Ruskem, pak je potřeba nechat to na Bohu s vědomím, že to není věc lidských schopností ale záměrů Boží prozřetelnosti.) Takoví Rusové jsou schopni kritického myšlení. Nevidí v Rusku pupek světa. S takovými lze počítat jako s nadějí do budoucna. Bohužel není jich asi dost. Do současné války jsem si myslel, že je jich v ruské společnosti - a hlavně v církvi - víc a že alespoň v církvi tvoří tichou většinu. Teď nevím.
Jak už jsem psal výše, největší problém Rusů není to, co jejich stát teď spáchal. Z války se Rusko časem vzpamatuje, v rámci generační výměny snad dojde k nějakému smíření apod. Skutečně těžká však bude obnova církve. Jak píše ruský politolog Vladimir Pastuchov: „Ruská pravoslavná církev jako organizace, která se zcela zdiskreditovala svou podporou a ospravedlňováním teroru, by měla být organizačně a ideologicky denacifikována, zbavena jakékoli podpory ze strany státu a ponechána svému stádci, které by mělo mít právo rozhodovat o církevních záležitostech.“ Rád bych napsal, že věřím, že se to brzy povede. Má však Rusko dostatečné množství těch, kteří by to mohli provést (církevním jazykem: je mezi věřícími dost osvícených lidí)?, nebo bude potřeba nějakého dosti tvrdého zásahu odněkud (ale není nic, co by Bůh nemohl). Tato Putinova válka je při všem svém zlu dobrá tím, že se ukázal pravý stav jejich národa a církve. Konec iluzím.
 |
Zobrazit příspěvek č. 1343 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 4. 2022
Světové Pravoslaví o válce na Ukrajině
Putinismus nemá nic společného s pravoslavím a jeho hlásání je herezí
JEŽÍŠ KRISTUS JE BŮH MÍRU
Z HOMILIE JEHO VŠESVATOSTI EKUMENICKÉHO PATRIARCHY BARTOLOMĚJE
v neděli pravoslaví
(Fanar, 13. března 2022)
S velkou úzkostí srdce sledujeme drama ukrajinského lidu a zároveň žasneme nad jeho rázným odporem vůči drzému vetřelci. Jsme také potěšeni a dojati, že můžeme zaznamenat odvážnou reakci ruských občanů na krveprolití... Pravoslavná církev rozhodně odsuzuje mnohostranné konflikty a války vyvolané fanatismem. který vychází z náboženských zásad a velmi jasně odsuzuje války inspirované nacionalismem a vedoucí k etnickým čistkám, narušování státních hranic a zabírání území. Je snad toto důvod, proč byly ze strany Ruské církve odmítnuty textů Svatého a Velkého koncilu pravoslavné církve? Skutečné pravoslaví však nemůže přijmout koncept „svaté války“...
+ BARTOLOMĚJ Konstantinopolský
Jeho Všesvatost ekumenický patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole ve svém projevu proneseném v Novi Sad v Srbsku v říjnu 1999 potvrdil, že „válku a násilí Bůh nikdy nepoužije k dosažení výsledku. Většinou se jedná o machinace ďábla používané k dosažení nezákonných cílů. Říkáme „z velké části“, protože, jak víme, v několika konkrétních případech pravoslavná církev toleruje ozbrojenou obranu proti útlaku a násilí. Obecně však platí, že mírové řešení sporů a mírová spolupráce jsou Bohu milejší a lidstvu prospěšnější.“ [1]
Svatý a Velký koncil pravoslavné církve (Kréta, 2016) o násilí a válce tvrdí: „Církev Kristova odsuzuje válku obecně a uznává ji jako výsledek přítomnosti zla a hříchu ve světě. […] Každá válka hrozí zničením stvoření a života. To je zvláště případ válek se zbraněmi hromadného ničení, protože jejich důsledky by byly strašlivé nejen proto, že vedly ke smrti nepředvídatelného počtu lidí, ale také proto, že pro ty, kteří přežili, činí život nesnesitelným.“ (Poslání pravoslavné církve v současném světě, D1.)
K tomu Svatý a Velký koncil dodává, že kategoricky odmítá jakékoli „náboženské“ války: „Pravoslavná církev rozhodně odsuzuje mnohostranné konflikty a války vyvolané fanatismem. který vychází z náboženských zásad “ a velmi jasně odsuzuje: „války inspirované nacionalismem a vedoucí k etnickým čistkám, narušování státních hranic a zabírání území.“ (Ibid. , D3.) Je snad toto důvodem odmítnutí textů Svatého a Velkého koncilu pravoslavné církve Ruskou církví?
Skutečné pravoslaví však nemůže přijmout koncept „svaté války“ jako misijní nástroj nebo jako způsob šíření evangelia. Naopak, vybízí k cestě dialogu jako prostředku řešení konfliktů a jako léku na náboženský fanatismus. Svatá a Velká rada v této věci potvrdila: „Pravý křesťan, po vzoru ukřižovaného Pána, se obětuje a neobětuje druhé, a proto je nejpřísnějším kritikem fundamentalismu jakékoli provenience. Čestný mezináboženský dialog přispívá k rozvoji vzájemné důvěry a k podpoře míru a usmíření.“ (Encyklika, 17.)
Ano, Bůh je pouze Bohem pokoje a ne Bohem války, a ano, ti, kdo podporují násilí, znesvěcují jeho jméno, protože „zločin spáchaný ve jménu náboženství je zločinem proti náboženství“, jak správně uvádí slavná Bosporská deklarace z února 1994, kterou spolupodepsal ekumenický patriarcha Bartoloměj. Hlásáme proto mír, a ne válku, a buďme mírotvůrci místo pseudosvatých bojovníků.
Arcibiskup Job z Telmessosu
[1] J. Chryssavgis (ed.), Kosmická milost. Pokorná modlitba. Ekologická vize zeleného patriarchy Bartoloměje. Grand Rapid/Cambridge: WB Eerdmans Publishing Co, 2003, str. 231.
EDITORIAL
BŮH JE POUZE BOHEM MÍRU
„Bůh je pouze Bohem pokoje, není Bohem války a ti, kdo podporují násilí, znesvěcují jeho jméno,“ řekl 13. března papež František. Pokud musel římský papež pozvednout hlas, bylo to v reakci na jeho „bratra“, moskevského patriarchu Kirilla, s nímž v roce 2016 v Havaně prohlásil: „Nabádáme všechny křesťany a všechny věřící v Boha, aby [...] nedovolil novou světovou válku. Aby byl zajištěn pevný a trvalý mír, je třeba vyvinout zvláštní úsilí ke znovuobjevení společných hodnot, které nás spojují, na základě evangelia našeho Pána Ježíše Krista“. Jenže náhle se patriarcha Kirill vytrvale snaží ospravedlnit „zvláštní vojenskou operaci“ na Ukrajině tím, že mluví o „metafyzické válce“, že chce „zůstat věrný slovu Božímu“ a „nepropadnout pokušení“ „zdánlivé svobody“ „světových velmocí“. Tyto komentáře šokovaly mnohé, kteří se domnívají, že moskevský patriarcha tak ztratil veškerou morální a náboženskou důvěryhodnost. Tato slova jsou skutečně nepřijatelná v ústech pastýře Církve a kazatele evangelia. Představují nejen ostudu pro svatou církev v Rusku a pro pravoslaví jako celek, ale také pro celé křesťanstvo, protože jsou v rozporu s duchem Kristova evangelia.
Pro pravoslavné křesťanství nelze násilí nebo válku použít jako nástroj k podpoře víry. Pravoslaví nikdy nepropagovalo žádnou představu „svaté války“. Naopak dokonce zpochybňuje válku v situacích sebeobrany. Například ve 4. století Basil z Cesareje napsal o vraždách spáchaných kvůli sebeobraně: „Mohlo by být vhodné odmítnout [těmto vrahům] přijímání po dobu tří let z důvodu, že nemají čisté ruce“. Jeho slova byla později začleněna do kanonického práva pravoslavné církve jako 13. kánon svatého Basila Velikého, který ukládá dočasné odloučení (od svatého přijímání) pro vojáky, kteří někoho zabili během ozbrojeného konfliktu.
Pozn. red.
Teprve nyní si se vší naléhavostí uvědomujeme, jak je pro nás a pro celý pravoslavný svět důležité, že v čele světového Pravoslaví kanonicky stojí konstantinopolský patriarcha, člověk (stejně jako jeho předchůdci na patriarším trůnu) vzdělaný a kultivovaný. A zároveň nám probíhající události staví před oči tu hroznou představu, že by na prvním patriarším stolci seděl moskevský patriarcha, který se úporně a nekanonicky tohoto prvenství domáhá.
Patriarcha Ilia Gruzie vyslal důrazné poselství na podporu míru na Ukrajině
Podle komuniké zveřejněného na webových stránkách patriarchátu patriarcha Ilia zdůraznil, že „bohužel na Ukrajině pokračují nepřátelské akce ze strany Ruska, které stojí tisíce životů“.
Vyzval Gruzínce doma i v zahraničí, aby se společně modlili za mír.
Konkrétně ve čtvrtek patriarcha Gruzie vyzval věřící, „ať jste kdekoli (v kostele, v práci, doma nebo na ulici), modleme se všichni společně k Pánu za Ukrajinu a za celý svět.
"Pane, zachraň Ukrajinu, zachraň Gruzii a svět!" uzavřel ve své modlitbě patriarcha Ilias.
Představitel Ruské pravoslavné církve v Estonsku podepsal protiválečné prohlášení
Hlava Ruské pravoslavné církve v Estonsku metropolita Jevgenij podepsal prohlášení odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu.
Prohlášení je podepsáno vůdci členských denominací Estonské rady církví (Estonské rady církví), včetně některých na Ukrajině samotné.
V prohlášení se píše, že: "Jsme svědky strašného vývoje na bojišti na Ukrajině. Tisíce lidí zemřely, včetně nevinných dětí, dospívajících a starých lidí. Desetitisíce byly zraněny. Statisíce zůstaly bez domova nebo v nouzi kvůli strachu." Souží je zima, hlad a žízeň a špatné zdraví. Miliony lidí byly nuceny odejít."
„Jako představitelé největších estonských církví odsuzujeme bombardování humanitárních míst, včetně kostelů, a ohrožení civilistů,“ dodává prohlášení, zatímco jeho signatáři přislíbili praktickou pomoc, jídlo a přístřeší válečným uprchlíkům a všem, kdo to potřebují, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.
Metropolita Jevgenij je od roku 2018 hlavou Estonské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Církev má v Estonsku více než 100.000 členů a spadá, jak její název napovídá, pod jurisdikci moskevského patriarchátu, vedeného patriarchou Kirillem.
Mezi další signatáře prohlášení patří arcibiskup estonských evangelických luteránských církví (EELK) Urmas Viilma, metropolita Stephanos z Estonské apoštolské pravoslavné církve - součást Konstantinopolského patriarchátu - a hlava metodistické církve v Estonsku Andres Ploompuu.
Další farnost RPC se připojila k UPC v Chmelnické oblasti
V Chmelnickém kraji, ve vesnici Verborodyntsi, se k ukrajinské pravoslavné církvi v čele s metropolitou Epifaniem připojila další farnost UPC-Moskevského patriarchátu. Kněz UPC-MP nechtěl podporovat farníky a zůstal v Moskevském patriarchátu.
Oznámil to kněz UPC Štěpán Kapustinský 22. března.
„Sláva Ježíši Kristu! Sláva Ukrajině! K dnešnímu dni se jediná komunita ve vesnici Verborodyntsi v Starokostiantynivska OTG oficiálně připojila k ukrajinské pravoslavné církvi. Rektor kostela nechtěl obec podporovat. Kéž je Pán ochraňuje pro jejich moudrost a odhodlání, “napsal kněz UPC.
Šéfka Verborodyn Starostat Halyna Boruk volbu komunity potvrdila, uvádí unas.news. „Když k nám kněz přišel, lidé mu řekli, že chtějí jít do ukrajinského kostela, modlit se za ukrajinské vojáky, za náš stát. Souhlasil s modlitbou, ale řekl, že nemá žádné knihy o přechodu. Pak začal někomu volat. Lidé odešli z kostela, všichni se zastavili na kontrolním stanovišti, kde už byli muži z naší obrany. Kněz řekl Epifaniovi něco špatného, - řekl nám, že nikam nepůjde a prostě odešel. Poté jsme se obrátili na otce Štěpána z kostela Nejsvětější Trojice. Napsal jsem mu oficiální prohlášení o připojení naší církve k ukrajinské pravoslavné církvi a on k nám již dvakrát přišel konat. Zatím se nemůžeme oficiálně přeregistrovat, protože příslušné služby kvůli válce nefungují."
„Komunita Církve na přímluvu Panny Marie ve vesnici Verborodyntsi se rozhodla připojit a stala se součástí Chmelnické diecéze ukrajinské pravoslavné církve. Kéž nám všem Bůh žehná. Díky Bohu. A budeme se modlit za naše obránce, za náš ukrajinský lid, “napsala na svou stránku na sociální síti Nina Solomakhina, obyvatelka vesnice Verborodyntsi.
Připomeneme, že dříve v Starokostiantynivshchina igumen kostela sv. Ondřeje města Starokostiantyniv Otec Yermogen oznámil vystoupení z moskevského patriarchátu. Také pro přechod do UPC v Khmelnytsky regionu 15. března z iniciativy obyvatel obce Dvirets Izyaslav okres Chmelnytsky regionu uspořádalo setkání náboženské komunity. Na tomto setkání bylo rozhodnuto převést mnišskou komunitu chrámu Povýšení svatého Kříže UPC-MP na Pravoslavnou církev Ukrajiny. Kněz UPC-MP odmítl farníky podpořit.
Kromě toho v Chmelnickém kraji dvě farnosti UPC-MP ve vesnicích Vyshneve a Brykulya opustily okupantský kostel a vstoupily do UPC.
Zdroj: df.news
Hlas Finské pravoslavné církve
Nyní Rusko útočí na sousední zemi Ukrajinu, její lid a stát způsobem, který jsme nikdy předtím neviděli. Zpravodajské snímky ukazují následky zničující války a obrázky lidského neštěstí. Lidé na všech stranách silně reagují na to, co vidí. Tato válka zahájená ruským státem je útokem na lidskost, lidská práva a proti suverenitě nezávislé země. Náboženští vůdci po celém světě jednomyslně odsoudili agresi.
Prostřednictvím prohlášení biskupské konference Finská pravoslavná církev prohlásila, že tuto válku nic neospravedlňuje a že naše církev válku naprosto odsuzuje. Finská biskupská konference zároveň apelovala na vůdce Ruské pravoslavné církve patriarchu Kirilla, aby s prezidentem Putinem promluvil porozumění.
Reakce patriarchy Kirilla na válku byla šokující. Poukázal mimo jiné na úpadek západní morálky a říká, že ruská opatření jsou oprávněnou obranou tradičních rodinných hodnot. Jako by nedostatek morálky západního světa ospravedlňoval válku!
Ze všeho nejvíc při tom bije do očí, že velká část Ukrajinců patří k pravoslavnému vyznání a podřizují se Moskevskému patriarchátu. Tak jsou to církevní lidé patriarchy Kirilla.
Útok na lidskost
Výroky patriarchy Kirilla vstoupí do dějin jako ukázka toho nejhoršího, co se může stát církvi, když se státem příliš úzce spolupracuje a když se církev vměšuje do politiky.
Prezident Niinistö při vypuknutí války řekl, že Rusko odhodilo masku. Totéž se asi dá říct o vedení Ruské pravoslavné církve.
Elia, metropolita Uleborgu (Oulu)
Rada biskupů Polské autokefální pravoslavné církve vyzývá ruské úřady, aby ukončily nepřátelské akce na Ukrajině.
Uvádí to rozhodnutí Rady biskupů polské církve.
„Posvátný biskupský synod Polské autokefální pravoslavné církve, vedený biblickou pravdou, vyzývá úřady Ruské federace v čele s prezidentem, aby zastavily nepřátelství na Ukrajině, považujíc je za zlé a nepochopitelné. Je těžké pochopit důvody boje mezi dvěma bratrskými pravoslavnými a slovanskými národy. Neničme to, co nám naši otcové a matky zanechali, počínaje křtem prince Volodymyra,“ píše se v dokumentu.
„Velký a mocný Bože, dej mír Ukrajině a nám všem!“ žádají hierarchové polské církve.
https://df-news
Moskevský patriarcha Kirill se stal kazatelem putinismu. Křesťanství se vytratilo
Po napadení Ukrajiny Ruskem sehrál a stále hraje smutnou úlohu moskevský patriarcha Kirill. Válka, která je vedena ze zjevně lživých důvodů a která znamená smrt nevinných lidí, se stala jakýmsi lakmusovým papírkem, který může zjistit, jestli ještě v Ruské pravoslavné církvi zůstaly nějaké stopy křesťanství. Jiné, než jsou jen obřady, modlitby a náboženské fráze. Při pohledu na špičky Ruské pravoslavné církve tento test nedopadl dobře.
Novaja Gazeta, kde se ještě dají číst i jiné články, než jsou ty fanaticky proputinovské (jakými jsou naplaněna ostatní ruská média), se věnuje postoji patriarchy Kirilla k válce. Ten vyvolal v křesťanských kruzích ve světě značné zděšení.
Novaja Gazeta píše: „‚Boj, který má metafyzický význam‘ – tak charakterizoval dění na Ukrajině představitel Ruské pravoslavné církve ve svém kázání na neděli odpuštění. To znamená, že není jen na zemi, ale také na nebi, v neviditelném světě. Je těžké zbavit se asociací s islámským džihádem, svatou válkou, v níž je vnější násilí jen odleskem duchovního obsahu. Kirill přirovnal své vlastní postavení v tomto boji k ukřižování na kříži. O tři dny později, 9. března, se v novém kázání věnoval problému povahy státu a právu některých států na násilí vůči jiným. Státy ‚jsou instituce, které mají legitimní právo použít sílu, aby donutily … jiné země, pokud je považují za hrozbu, zajistit, aby tato hrozba neexistovala‘. Takový výklad by v zásadě ospravedlnil jakoukoli válku mezi zeměmi, včetně druhé světové války.“
V článku se připomíná, že sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, přijatá před více než 20 lety jako její oficiální učení, přitom naopak odsuzuje státní násilí, pokud je spojeno s hříchem: „Pokud úřady nutí pravoslavné věřící (…) k hříšným, duši poškozujícím činům, musí Církev odmítnout poslušnost státu. Křesťan, který se řídí svým svědomím, nesmí uposlechnout příkazů autorit, které ho nutí k těžkému hříchu.“
Pro patriarchu a jeho církev je však obtížné odmítnout cokoli státního, i kdyby to bylo hříšné. Po staletí je Ruská pravoslavná církev součástí ruského státního aparátu. Car rozhodoval o tom, jestli nějaký patriarcha bude, nebo nebude. Svatý synod, nejvyšší správní orgán církve, byl vlastně v carském impériu ministerstvem. Církev přečkala v SSSR pronásledování od Lenina až do pádu komunismu. Do ruské společnosti byla natolik zakořeněna, že i komunisté a loajální sovětští občané nechávali tajně křtít své děti. Takto byli v dětství pokřtěni i Boris Jelcin a Vladimir Putin. Georgij Malenkov, vysoce postavený stranický boss a po Stalinově smrti krátce předseda vlády, začal po svém politickém pádu chodit do kostela a prý vedl i církevní sbor. Postavení církve paradoxně zlepšilo napadení SSSR Německem. Stalin potřeboval národní jednotu a represe církve polevily. Za SSSR bylo možné studovat teologii a církevní funkce byly obsazeny. Ty vysoké funkce byly ovšem vyhrazeny zcela loajálním služebníkům režimu a agentům KGB. Po pádu komunismu se církev stala (s požehnáním státu) i mocným ekonomickým subjektem. Její vedení ale dobře ví, že všechno závisí na vůli státní moci.
Ruská pravoslavná církev je ale také více než 60 let členem Světové rady církví (WCC), významného ekumenického orgánu, jehož hlavní prioritou je nastolování míru. A teď, po vypuknutí války generální tajemník WCC Ioan Sauca, pravoslavný kněz z Rumunska, apeloval na patriarchu Kirilla, aby působil na ruské vojenské a politické vedení. Nepochodil. Patriarcha 10. března adresoval generálnímu tajemníkovi ostrou výtku, v níž z toho, co se děje, obvinil země NATO, které údajně podvedly Rusko a údajně na něj hodlaly zaútočit rukou Ukrajinců. Ti se prý „mentálně proměnili“ v nepřátele Ruska. Patriarcha také obvinil Západ z nadměrných sankcí vůči Rusku a rusofobie.
Článek v Novoj Gazetě k tomu píše: „Tento politický koncept je od nynějška součástí bohoslužby Ruské pravoslavné církve. Patriarchát nařídil, aby každá liturgie obsahovala modlitbu se slovy adresovanými ke Kristu: ‚Umlč slova cizích jazyků, které se snaží bojovat a napadat Svatou Rus a převracet její plány.‘“
Patriarcha také prohlásil: „V naší blízké rodné ukrajinské zemi se objevily politické síly… Jak podlé je zneužívat bratrský národ ke svým geopolitickým cílům! Jak strašné je postavit tento lid proti jeho bratrům! Jak strašné je vyzbrojit, aby bojovali proti svým bratrům stejné krve a stejné víry!“ Na jiném místě téhož kázání však Kirill tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, což znamená, že „zvláštní operace“ neprobíhá mezi zeměmi, ale uvnitř jednoho národa: „Sousedé, vyděšení jeho mocí, začali dělat vše pro to, aby tento národ rozdělili, aby části tohoto národa naznačili, že vůbec nejste jeden národ.“
Zajímavá, aspoň pro křesťany, může být kritika patriarchy a jeho stejně smýšlejících kolegů nejen z politického, ale i teologického hlediska.
www.forum24.cz
Přední osobnosti pravoslavné církve označily Putinovu ideologii "ruského světa" za herezi
Více než 400 předních pravoslavných teologů z celého světa podepsalo společné prohlášení, které vyzývá Moskevský patriarchát, aby prosazoval ukončení války na Ukrajině a odsoudil samotnou myšlenku "ruského světa" jako teologickou herezi, kterou musejí všichni křesťané odmítnout.
Krajním možným opatřením světové pravoslavné komunity je zbavení ruské pravoslavné církve jejího autokefálního postavení na dobu pěti let. Teoreticky by k tomu mohlo dojít v dubnu na jednání v Istanbulu.
Jeden ze signatářů výzvy, archimandrita Cyril (Govorun) z Teologické akademie Svatého Ignatia ve Švédsku, tvrdí, že Putinovy představy o "ruském světě" představují propadnutí manicheismu, což je (dávno církví odsouzená heretická) synkretická doktrína z 3.-4. století, která ovlivnila pozdější okultismus a řadu parapsychologů a šarlatánů.
Podle tohoto učení existují dva etické principy: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky. Princip bipolarity funguje v tomto učení i po smrti, všude a věčně. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale. (Zlo a dobro jsou v manicheismu vlastně rovnocennými silami.)Putinův manicheismus je založen na přesvědčení, že NATO a USA jsou jakýmsi druhem ontologického zla a že vše, co řeknou, je lež. Pro kremelského lídra je nyní Ukrajina arénou boje mezi silami světla a tmy a musí být "zachráněna" před Západem.
Putinovo náboženství upadlo i v mnoha (dalších) ohledech do rozporu s církevní tradicí. Ruský prezident například prohlásil, že k pravoslaví má blíže islám než katolicismus, a že pravoslavní svatí Boris a Gleb by neměli být uctíváni, protože šli dobrovolně na smrt, místo aby bojovali s nepřítelem. Profesor si všímá zjevných okultních aspektů této putinovské religiozity: např. numerologie (začátek „vojenských operací“ v „dokonalá“ data, jako 8. 8. 2008 nebo 22. 2. 2022) a závislosti na šarlatánských parapsycholozích (a aktivní účast na šamanských rituálech; pozn. red.).
Další signatář Sergej Šumilo, ředitel Mezinárodního institutu Odkazu hory Athos, tvrdí, že na ruské myšlení má po třicet let zhoubný vliv "sovětsko-pravoslavný světonázor", který vede lidi jako Putin k tomu, aby si mysleli, že Ukrajina neexistuje a že Rusko a Rusové mají mezi pravoslavnými věřícími privilegované postavení.
V Ruské pravoslavné církvi se jistě nacházely a stále najdou postavy, které s takovou deformací křesťanství nesouhlasí. Takoví lidé, pokud jsou duchovními, ale musejí počítat s tím, že se jich církev proti státní moci nezastane, popřípadě je sama potrestá. Toxický vliv samoděržaví a imperiálního myšlení v Rusku otrávil už všechno a církev schvalující válku není výjimkou.
Dokument podepsalo i několik prominentních ruských teologů.
Moskevský patriarcha Kirill odsoudil zahraniční lídry pravoslavné církve za to, že si dovolili kritizovat Putinovu válku na Ukrajině, ale také signalizoval, že neušetří nikoho z kritiků, jejichž kariéra je nyní v sázce.
blisty.cz a dal. zdroje
Ruský kněz podepsal dopis bránící vězněné demonstranty. Církev ho sesadila
Ve městě Megion ležícím v severozápadní Sibiři byl z kněžské služby odvolán kněz ortodoxní církve Mark Mazitov. Důvodem je podpora, kterou duchovní vyjádřil lidem perzekuovaným po moskevských demonstracích za svobodné volby.
Zprávu o odstranění kněze ze služby přinesl na svém facebooku protodiákon Andrej Kurajev a nadepsal nad to: „Každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán.“
Pak cituje kněze Mazitova: „Dne 24. září, v úterý po bohoslužbě, mě povolali na recepci farnosti, kde jsem sloužil, a byly mi předány instrukce biskupa. Ten mě osvobodil od výkonu funkce ve farnosti i obecně celé diecéze, jak se v prohlášení psalo.“
Podle duchovního mu nikdo nevysvětlil důvody odstavení z duchovní služby: „Prostě jen – uvolněn.“ Kněz ale vidí důvody jasně, zvláště po nepříjemném rozhovoru s jedním biskupovým referentem. Jde o to, že Mazitov podepsal dopis na podporu stíhaných lidí po moskevských demonstracích. „Nejjednodušší cestou bylo zbavit se člověka,“ říká.
Dopis na obranu vězňů v moskevském případě byl zveřejněn 17. září. Podepsalo ho více než sto kněží Ruské pravoslavné církve. Otevřený dopis vyvolal negativní reakci představitelů oficiálních orgánů církve. Vachtang Kipšidze, místopředseda synodálního oddělení vztahů církve se společností a médii, označil tento dopis za „politické prohlášení“. Ředitel lidskoprávní Celosvětové ruské národní rady Roman Silanťjev zase hovořil o „silné politizaci“, která se prý v prohlášení kněží objevuje.
Ruská pravoslavná církev je loajální vůči současnému vedení země a přispívá k šíření ideologie patriotismu, která fakticky nahradila někdejší komunistickou ideologii. Církev je velmi bohatým subjektem, který ekonomicky podniká a požívá od státu řady privilegií. V řadách vysokého kléru se vyskytují lidé, kteří jsou s největší pravděpodobností spolupracovníci někdejší komunistické tajné policie KGB.
Seznam.cz
Arcibiskup z Černijevu: Na Kirilla a Ilariona by kvůli válce na Ukrajině měly být uvaleny sankce
Arcibiskup Jevstratij z Černijevu a Nizinu vyjádřil potřebu uvalit mezinárodní (a ukrajinské) sankce na hlavu ruské církve jako spolupachatele války, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině.
Arcibiskup Jevstratij z Autokefální církve Ukrajiny podle příspěvku na sociálních sítích uvedl, že „čtyři členové Ruské pravoslavné církve jsou stejně vinni jako ruští ministři, propagandisté - i jako Putinovi oligarchové, kteří již byli zařazeni na seznam sankcí“.
Konkrétně jmenoval moskevského patriarchu Kirilla, metropolitu Ilariona z Volokolamsku, kněze Nikolaje Balasova a metropolitu Tichona Pskovského a Porkhovského.
Arcibiskup Ukrajinské církve příznačně prohlásil, že výše uvedené osoby „musí být zařazeny na mezinárodní a ukrajinský sankční seznam jako aktivní členové kremelského režimu, odpovědní za plánování, vedení a usnadňování války proti Ukrajině“.
Zdůraznil, že čtyři hierarchové ruské církve jsou „hlavními zastánci myšlenky „ruského světa“, neoimperialistického plánu, který vytvořil ideologické pozadí pro ruskou agresi proti Ukrajině.
Pokračoval: „Ilarion Alfejev a Nikolaj Balasov jsou „diplomaty“ Ruské pravoslavné církve, kteří v úzké spolupráci a koordinaci s ruským ministerstvem zahraničních věcí a bezpečnostními službami uskutečňují zahraniční politiku prosazováním ideologie „ruského světa“ .
Arcibiskup Jevstratij poukázal na to, že (metropolita) Tichon a (patriarcha) Kirill veřejně (během kázání a ve svých prohlášeních) podporovali invazi na Ukrajinu.
Ilarion: „V předvečer invaze dostal od Putina instrukce a ujistil ruského prezidenta o plné podpoře „ministerstva vnějších církevních vztahů“. Kněz Nikolaj Balasov je známý jako dlouholetý dozorce nad zahraniční politikou ruské církve na Ukrajině.
„Všichni výše uvedení jednotlivci, vzhledem ke svým pozicím a systému, který byl v Rusku vytvořen mezi státem a církví, nepochybně udržují neustálý kontakt s ruskými zvláštními službami, s vládními představiteli a s prezidentskou administrativou Ruské federace,“ uzavřel černijivský arcibiskup.
Autor : Efi Efthimiou
orthodoxtimes.com
„Ruský svět“ má sahat až do Afriky?
Synodální soud Alexandrijského patriarchátu svrhl dva duchovní Moskevského patriarchátu, kteří byli do Afriky vysláni, aby na území alexandrijského patriarchy vykonávali nekanonickou rozkolnou činnost. V Africe jsou zaznamenány případy, že je africkým duchovním zaplacena velká suma peněz, aby přestoupili pod jurisdikci Moskvy.
 |
 |
 |
 |
Podle usnesení jsou dva duchovní ruské církve zbaveni funkce, protože se dopustili následujících protiprávních činů:
-vykonávání bohoslužeb a dalších služeb na území v kanonické jurisdikci alexandrijského patriarchátu
-bez svolení patriarchy Theodora a příslušných biskupů
-spolusloužili se svrženými duchovními
-vyvolali „vážné pobouření v Církvi“.
Je třeba poznamenat, že oba duchovní Moskevského patriarchátu byli souzeni v nepřítomnosti.
Putin je vrah! Tisíce Rusů demonstrovaly v centru Prahy proti válce
Událost pořádalo uskupení Pražský ruský protiválečný výbor. Příznivci se sešli v sobotu ve 13 hodin na náměstí Míru. Pochod se následně vydal přes Václavské náměstí až na Staroměstské náměstí. Akce se obešla bez problémů, trvala celkem tři hodiny. Skončila proslovy proti Putinovi.
Na (většinou ručně zhotovených) transparentech stály taková hesla jako:
"Rusové proti Putinovi. Rusové za Ukrajinu. Rusové proti okupaci. Stop masakru na Ukrajině. Petrohrad proti Putinovi. Zastavit Putina. Putin to znamená korupci, vraždy, teror a lži, lži, lži. Ukrajině mír a Rusku prozření, Putinovi tribunál. Jsem Rus a jsem proti okupaci. Rusové za Ukrajinu. Rusové proti Putinově válce. Ukrajino, jsme s tebou!" Na některých transparentech je zobrazen Putin, jak chce do svých pařátů chytnout Ukrajinu a kolem hlavy má hákové kříže. Jinde je Putinova podobizna a nad ní slovo "vrah" (killer). V rukou demonstrantů vlály vlajky evropské unie Ukrajiny i bílo-modro-bílé vlajky symbolizující ruské protesty proti válce (jde totiž o ruskou vlajku zbavenou červené barvy, která představuje krev - v současnosti krev prolitou Putinem).
Video z demonstrace
Zobrazit příspěvek č. 1344 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 4. 2022
Petice
Dopis pravoslavných věřících metropolitovi Rastislavovi
Slava Isusu Christu,
Vaše Blaženosti, požehnejte!
Obracíme se na Vás jako na našeho otce a pastýře. S hlubokým zármutkem sledujeme bratrovražedný boj na Ukrajině, kdy ukrajinský národ trpí a je vražděn ruskými vojáky v nesmyslné válce. Tento mírumilovný suverénní národ byl zákeřně napaden svým ruským sousedem bez jakéhokoliv důvodu. Denně vidíme, jak jsou zabíjeny ženy, děti, staří lidé, vidíme, jak se rodiny loučí s manžely, otci, syny, vnuky, které pravděpodobně už nikdy neuvidí. Sledujeme s velkou bolestí útoky na civilní objekty, kde umírají nevinní lidé. Denně se ptáme: Proč? Proč ve 21. století jsme svědky takového nesmyslného masakru pravoslavného národa? Vždyť jak uvedl Jeho Blaženost metropolita Onufrij: „Ukrajinský a ruský národ vyšly z koupele dněperského křtu a válka mezi těmito národy je opakováním hříchu Kainova, který ze závisti zabil vlastního bratra. Taková válka nemá ospravedlnění ani u Boha, ani u člověka.“ Jedná se tedy o neopodstatněný a nesmyslný masakr. Vidíme dennodenně až ďábelskou mstu ruských ozbrojených sil na ukrajinském lidu, který se proviňuje jen tím, že se brání. Brání svou vlast proti agresorovi. Tím není nikdo jiný než Ruská federace.
S bolestí rovněž sledujeme jednání patriarchy moskevského a celé Rusi Kirilla, který schvaluje toto nesmyslné vraždění, bolest, utrpení nevinných lidí. Kde je jeho milující náruč otce a pastýře? Je vůbec možné, aby Svatá Matka Církev toto tolerovala? Vždyť její náruč má být ta, ke které se lidé v nouzi obracejí a utíkají, ta, která má být jejich nadějí. Nemá být tou, která shromažďuje majetky a stará se o to, aby o ně svým chováním nepřišla, tou, která žehná běsnění. Vždyť Kristus byl chudý a chudých se vždy zastával. Je Otcem, ke kterému když se lidé obracejí s prosbou „Otče, pomoz mi“, on sklání k nim svou otcovskou tvář a pomáhá. Proto přišel na tento svět. A toto čeká od duchovních otců v církvi. Není důležité, zda je to kněz, archijerej nebo patriarcha. Od duchovních čeká, že otevřou svou otcovskou náruč každému.
Když se mluví o duchovních, říká se, že slouží. To je jejich role. Sloužit. Duchovní je především sluha. Ne vládce, ne tyran. Sluha Boží. Slouží Božímu lidu. Nemůže tedy schvalovat ďábelskou agresi, kde jeho děti trpí. Nemůžeme jen přihlížet. Musíme se modlit, pomáhat lidem prchajícím před agresorem, ale také se spojit a jasně odmítnout tuto agresi, která nejenže zabíjí nevinné lidi, ale rovněž uvrhuje Svatou Církev do pozice toho, kdo nejenže schvaluje agresi, ale také pomáhá tuto agresi ospravedlňovat před světem. Nechceme církev Goebbelsovu, chceme Církev Kristovu. A to je církev míru, lásky a pokoje. Bohužel toto není v současné době možné v ruské církvi vidět.
Neprodávejme Svatou Církev za třicet stříbrných a jasně odsuďme agresi Ruské federace vůči nevinnému lidu ukrajinskému. Prosíme Vás o to, blaženější vladyko. Vždyť na co se nás bude ptát Kristus při posledním soudu? Ne na to, kolik jsme získali pro Církev peněz, ale kolika bližním jsme pomohli. V každém trpícím máme vidět trpícího Krista. Nyní se nám ukazuje v trpícím ukrajinském lidu. Nepřehlížejme ho, prosíme. Abychom na posledním soudu neslyšeli: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Neboť ten žíznivý, nahý, nemocný a vězněný je nyní trpící lid země ukrajinské. Citujíce Jeho Všesvatost patriarchu Bartoloměje, tato válka není svatá ani požehnaná. Je ďábelská. Nebuďme prosím lhostejní ke zlu, aby nepohltilo i nás samotné. Prosíme Vás, Vaše Blaženosti, následujte konstantinopolskou Matku Církev, odsuďte jasně tuto agresi a apelujte na moskevského patriarchu Kirilla, aby se zasadil o její ukončení. Ukažte pravou, tedy laskavou a milující tvář Svaté Církve, kterou nám náš Pán Ježíš Kristus dal.
V lásce Boží,
věřící Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
(Pokud byste si přáli petici podepsat, můžete to učinit zde.)
Zobrazit příspěvek č. 1345 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 4. 2022
Ruská agrese jako nástroj metafyzického zla
Ekumenický patriarcha: Matka Boží ukončí válku na Ukrajině a zahalí ukrajinský lid svým svatým omoforem
"Dnes je mír hluboce zraněn mučednickou smrtí Ukrajiny," řekl patriarcha Bartoloměj během kázání v jednom z konstantinopolských kostelů zasvěcených na počest Zvěstování Panny Marie.
Informovala o tom tisková služba Ekumenického patriarchátu.
Proto jsme sem dnes večer přišli vzdát hold blahoslavené dceři Nazaretské (Panně Marii) na další rok a oslovit ji se zvláštní prosbou: Zastav strašnou válku na Ukrajině a všechny katastrofy, které válka přinesla, nedej porazit zbožný ukrajinský lid. Ať je podřízen Božské prozřetelnosti a veden ke znovuzrození, které ho čeká po této nesnesitelné zkoušce, kterou ukrajinští lidé prochází už celý měsíc. Dnes spojujeme své modlitby, aby poselství Zvěstování, tento hlas optimismu a naděje, toto hlásání radosti a útěchy, tato dobrá zpráva o Božím požehnání zasáhla zkrvavenou Ukrajinu, která to tak potřebuje,“ řekl patriarcha Bartoloměj.
„A my jsme přesvědčeni, že to Matka Boží dokáže, protože ji její Syn slyší a oslavil ji. Vždyť mu dala tělo a přivedla ho do středu dramatu našich dějin, aby nás vykoupil,“ dodal patriarcha.
Poté se ekumenický patriarcha věnoval tématu svátku Zvěstování.
„Nevědouc nic předem, bez jakéhokoli varování, byla Panna Maria připravena na toto tajemství božského mateřství. Byla svatební komnatou, aniž by čekala na ženicha. Byl to ráj, aniž bychom věděli, že v něm má vycházet Slunce, jak říká sv. Mikuláš Kavasila.
df.news
Ekumenický patriarcha: Tato válka není svatou a požehnanou válkou, jak někteří tvrdí, ale válkou zla
V neděli odpoledne 3. dubna 2022 ekumenický patriarcha Bartoloměj předsedal slavnostní večerní bohoslužbě páté neděle postní v chrámu Nejsvětější Trojice ve Stavrodromi.
Boží slovo kázal archimandrita Timotheos Railakis-Vranas, hierarchická hlava komunity Vafeochori.
Bohoslužbu spolusloužili: starší metropolita Emmanuel z Chalcedonu, metropolita Chrysostomos z Myry, metropolita Andreas ze Saranda Ekklisies, hierarchická hlava Velké komunity Stratravrodromi, metropolita Ioakeim z Bursy, biskupové Hadrián z Alikarnassu a Benjamin z Tralleonu, dále byli přítomni: arcibiskup z Amidisu (iyarbakir) Ramzi Garmou, hlava Chaldeo-katolické církve v Turecku, biskup římských katolíků v Konstantinopoli Massimiliano Palinuro s kněžími, mnichy a mniškami své komunity, řecký konzul v Konstantinopoli Stavros Christodoulides a věřící z Konstantinopole a ze zahraničí.
Ekumenický patriarcha při přivítání římskokatolických biskupů a věřících poukázal mimo jiné na svou nedávnou oficiální návštěvu Polska na pozvání prezidenta Andrzeje Dudy, kde se setkal s uprchlíky z Ukrajiny, kteří tam uprchli po ruské invazi do své vlasti.
Ekumenický patriarcha pochválil úřady a lid Polska za jejich vřelé přijetí, pohostinnost a křesťanskou lásku k uprchlíkům a zopakoval: „Tato válka, jak jsem řekl v Polsku, není svatá a požehnaná válka, jak někteří tvrdí.
Je to zlá válka, nesvatá válka. Musíme se modlit, aby to co nejdříve skončilo. Modlíme se za mír. Uspořádali jsme [v Polsku] modlitbu za mír v katolickém chrámu Univerzity Stefana Wyszyńského. Musíme se neustále modlit za obnovení míru na Ukrajině a ve světě.“
Bezprostředně poté proběhl v angličtině podrobný projev Great Ecclesiarchos Aetios, ředitele Soukromého patriarchálního úřadu, nazvaný „Synodalita: Společný princip východní a západní kanonické tradice a její implementace v dnešní pravoslavné církvi“.Před bohoslužbou večerní služby patriarcha slavnostně spustil hodiny, které byly umístěny na nádvoří chrámu na základě iniciativy Velké obce Stavrodromi, který mu je věnoval a tím uctít výročí 30 let patriarchální služby ekumenického patriarchy. Předseda Eforátního výboru Společenství Georgios Papaliaris ve svém projevu řekl, že se jedná o staré švýcarské hodinky, přičemž prostor pro ně byl ozdoben kameny věnovanými metropolitním magistrátem Konstantinopole. „Uvnitř hodin je k dávání časového znamení malý zvon, který nám věnovalo katolické duchovenstvo kostela sv. Antonína v Padově. Možná vám jeho zvuk bude znít povědomě a pravděpodobně hned odhalíte pravdu. Zvon je spojen se skutečnou událostí, která se Vás osobně týká, Svatý otče. Je to zvon, který patřil prvnímu trajektu, který vyplul na lince Imbros, Gökçeada z roku 1974, lodi, která cestovala mnoho let a zahájila éru našeho Imbra. A na konec, nahoře na hodinách je dvoustranná pamětní medaile k 30. výročí, na podstavci je nápis ve čtyřech jazycích připomínající dnešní událost.“ Patriarcha poděkoval prezidentovi a členům Eforátního výboru Velké obce Stavrodromi za vřelé projevy lásky a úcty vůči němu, jakož i za jejich celkovou práci, a obdaroval je nástolními hodinami.
Následující ráno se ekumenický patriarcha zúčastnil božské liturgie, kterou sloužil metropolita Kyrillos z Imbros a Tenedos. Boží slovo kázal Archimandrita Agathangelos, archivář patriarchátu.
Zahájena petice pro synod Bulharského patriarchátu za odejmutí Řádu svatého cara Borise, uděleného Putinovi
"Vaše Svatosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti a Přeosvícenosti,
My jako skupina pravoslavných laiků se na Vás obracíme jako na hierarchy Bulharské pravoslavné církve s prosbou a přáním zachovat čisté jméno bulharské církve. S ohledem na právo a ušlechtilost bulharského pravoslaví ... Považujeme za důležité a včasné sejmout důstojenství řádu „Sv. car Boris Křtitel“ z Vladimíra Vladimiroviče Putina, jemuž bylo udělené v roce 2003 nejvyšší vyznamenání Bulharské pravoslavné církve. Těžké krveprolití a nelidská zuřivost, s níž tento muž uvrhl do bratrovraždy a hněvu národy blízké si duchovností i původem, nám dává důvod k této žádosti.
Tato hanba by neměla poskvrňovat bulharské pravoslaví. Vyhlazování civilistů a křesťanů – dětí, žen a starých lidí – nemá žádné opodstatnění před Pánem nebo jeho pastýři na zemi. Putin svými skutky pošlapal některá základní Boží přikázání, což je pro každého křesťana neodpustitelný hřích. Člověk svým jednáním přijímá sám sebe jako Boha, což je porušením prvního Božího přikázání, jinak by se neodvážil svou mocí hrozit vyhlazením lidské rasy na Zemi. Svými činy opakovaně pošlapal šesté Boží přikázání – nezabíjejte tím, že vymažete tisíce lidských bytostí z tváře světa a pošlete jejich nevinné duše na onen svět. Tato osoba zneuctila i osmé Boží přikázání - Nekrást zabíráním cizích zemí, majetku a bohatství ve svůj prospěch. Pošlapal také deváté Boží přikázání - Nevydávejte křivé svědectví proti svému bližnímu, když říkala celému světu, že jiní jsou vinni vraždami, které spáchal, a slíbil, že nebudou útočit a hubit své bližní. Pošlapal i desáté Boží přikázání - nepřejte si něco, co patří vašemu bližnímu , neboť se snaží odebrat svobodu, čest a mír důstojnému lidu Ukrajiny.
Tentýž člověk s nelidskou krutostí vybombardoval Svjagorskou lávru Svaté v městě Svjatogorsk v Doněcké oblasti, kde bylo v té době 500 uprchlíků, z nichž 200 byly děti. Je to jedna ze tří svatyní Ukrajiny spolu s Kyjevem - Pečerská a Počajevská lávra, kde věřící nacházeli útěchu a po staletí oslavovali Kristovo jméno.
Vaše Svatosti,
osvoboďte nás z ostudy, že naši představení vyznamenali muže, který je vzdálen principům víry stejně jako zplozenci pekla jsou vzdáleni podstatě křesťanské etiky a morálky. Jsme si vědomi, že ocenění bylo uděleno jindy a při jiné příležitosti, ale dnes by nebylo omluvitelné, kdyby toto důstojenství zůstalo v jeho vlastnictví.“
doxologiainfonews.com
Z rozhovoru s Georgijem Mitrofanovem
Co byste řekl pravoslavnému člověku, který vítá vojenskou operaci? Osobně znám lidi, kteří chodí do chrámu a tleskají ve stoje tomu, co světská a vojenská vláda Ruska dělá se sousední zemí.
— Takovému pravoslavnému bych řekl, že v tu chvíli přestává být křesťanem a jeho víra je v tu chvíli nahrazena misantropickou ideologií.
Jak přesná je myšlenka, že války plodí světce, že války samotné mohou být posvátné? Jaké války jsme dnes svědky?
— Války dávají vzniknout mrtvým, fyzickým a morálním mrzákům. A svědomití a myslící lidé se po válce zpravidla stávají antimilitaristy a snaží se jen v nejkrajnějších případech vzdorovat zlu silou. Muslimové vedou svaté války. Pro křesťanství zůstává válka vždy těžkým hříchem.
Úryvek rozhovoru s otcem protojerejem Georgijem Mitrofanovem
Úvaha
Kolik soudných křesťanů může věřit, že bude spasena tato banda hrdlořezů, kteří zblízka střílejí do civilních obyvatel, sestřelují člověka jedoucího na kole, střílí do prchajících, ostřelují civilní auta s rodinami včetně dětí, nejbrutálnějším způsobem znásilňují....? Ano, my nevidíme, do věcí Božího soudu a vím, že u Boha je všechno možné, ale evangelium nám dává morální zákony, přikázání lásky, křesťanskou etiku a jasně praví, že každý, kdo brutálně překračuje tyto meze, tím v nejvyšší míře ohrožuje svou spásu. A žádné požehnání patriarchy na tom nic nezmění. Vše, čím kněz nebo biskup překračují evangelní principy a pověření od Ježíše Krista, je samo ze své podstaty duchovně neplatné, neúčinné a bezmocné. Což si to Rusové neuvědomují?
Dlouho už si všímáme, že ruské pravoslaví, které je ze všech světových pravoslavných církví nejvíce ovlivněno západními odchylkami, má zvláštní sklony k farizejskému či zákonickému myšlení, nebo k lidové magii. Je tam jistě mnoho zbožných a svatých věřících, ale z nějakého důvodu se na vysoké církevní posty dostávají lidé, jejichž víra je podivná, nemocná.
Ruská víra žije ve svém do sebe uzavřeném světě mýtů, iluzí a fantazií. Lidé se honí za zázraky, všelijakými obskurními zjevy (někteří dokonce považují Rasputina za svatého starce). Je tam spousta bláznivých ale o to despotičtějších popů, kteří svou temnou mocí s dech beroucí sebejistotou ovládají ještě poblázněnější věřící. Sektářská oddanost a devotnost je považována za ctnost pokory. Exaltovanost a vášnivé vzrušení se prohlašuje za vroucnost. Střízlivý duchovní život, pokojná víra je tam relativně vzácným jevem. Věřící se ženou za vzrušením nikoliv za pokojem v duši. Není tomu tak ve sto procentech, ale zdá se, že je toto pojetí křesťanství mezi aktivními pravoslavnými Rusy převládá. Jak potom mají duchovně dorůst k očištění srdce? Další problém tkví v tom, že se takto nemocná víra často ocitá v rukou výbojného ruského nacionalismu. Stává se nástrojem nacionalistické agrese, která v případě Ruska nemá žádné dohledné hranice. (Dokonce strkají prsty i do Afriky.)
Na svých přednáškách vyprávěl už před dvaceti lety prof. A. Osipov o ruských vojácích, jak jsou v celé ruské historii spravedliví, že se při invazích chovají "jako beránci" (doslova cituji), že jsou morálním příkladem obyvatelstvu na dobytých územích a ukazují mu, jak vypadá skutečné křesťanství. Jindy hlásal studentům, že všechny války, které Rusko kdy vedlo, byly války obranné. Už tenkrát jsem si uvažoval, jestli mu ta jeho učenost trochu nepopletla vnímání reality. Myslíte, že se ctihodný ruský profesor (jehož vzdělanosti si jinak velice vážím) dnes poučil ve světle ruské agrese, kdy se ruští vojáci ukazují jako tlupa vrahů a páchají nejhorší zločiny a bestiality? Nikoliv, dál nadšeně proklamuje svou podporu "speciální vojenské operaci" na Ukrajině. Na jeho příkladu (a na mnoha jiných) je dobře patrné, že takové duchovní dary jako soudnost a duchovní střízlivost mají jen málo společného se vzdělaností. Není to nic nového, i pro Hitlera pracovaly velké mozky tehdejšího Německa.
Z facebooku Pravoslavný křesťan - zpráva z Moskvy:
Jedna moje dobrá známá, dnes byla v chrámu Krista Spasitele a na vlastní uši slyšela kázání patriarchy Kirilla. Tato moje známá je člověkem velmi klidným a zdrženlivým, tady jsou její pocity z jeho kázání:
«Vycházím z chrámu, tentokrát byl patriarcha Kirill zcela ponořen v nesmyslných větách a slovech. Hovořil o gay průvodech, výkladech odpuštění, o pravoslavných, kteří nepochopili v jakém táboře by měli být. Dle mého, si sám sobě podepsal rozsudek».
Všechno to roste jak sněhová koule, puštěná z kopce a nejde to zastavit. Patriarcha se tváří, jako, že nemá strach, ve skutečnosti, ho však má a bojí se hodně. Ztratil zdravý rozum a den za dnem, dělá jen chyby. Neřekl ani jedno správné slovo, neudělal ani jedno správné rozhodnutí. Ani jedno.
„Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy, je výrok Hospodinův.“ Jeremiáš 23,1
Další názor: Putin má svého boha války a své anděly zkázy jménem Kinžal
Západní lidé obvykle nechápou a podceňují náboženskou rovinu Putinova režimu. Přitom jde o zdroj neobyčejné energie, kterou Putin legitimizuje svoje činy a mate konzervativní křesťany.
Pojem Svaté Rusi, která má za úkol spasit zkažený svět, nemá žádný rozumný vztah k víře apoštola Pavla, který šířil křesťanskou církev. Je to náboženství barbarů, kteří ho používají k legitimizaci své zvrhlosti.
Představa, že Svatá Rus má jakýsi mimořádný a nadpřirozený úkol, tu dnes pomáhá ospravedlnit obrovské ruské zločiny. Hypersonické střely Kinžal létají ukrajinským vzduchem ve stejný den, kdy Vladimir Putin cituje na stadionu v Lužnikách slova Ježíše Krista. „Napadají mě slova z Písma svatého: ‚Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,‘“ citoval diktátor Putin verš z Janova evangelia. Tím ospravedlnil fakt, že posílá ruské chlapce umírat za ideu ruské říše.
Známe obrázky Putina, jak líbá ikony a jak se objímá s patriarchou pravoslavné církve Kyrillem, který má za sebou rovněž kariéru agenta KGB. Tento Putinův biskup je známý tím, že při kázání v Kyjevskopečerské lávře kritizoval „vliv idejí liberalismu na západní teologii“ a jindy zase zpochybňoval suverenitu Ukrajiny. Svatá Rus prostě odmítá možnost, že by se nějaká země z toho údajného „ruského světa“ rozhodla jednat svobodně, přijala západní liberální styl a odmítla „spásu z Moskvy“.
Putinova zbožnost a jeho spojení ruské pravoslavné tradice s tradicí sovětskou z něj činí mimořádně nebezpečný fenomén. Je třeba vědět o tom, že Putin neváhá využívat k potvrzení své legitimity náboženskou víru. Střely Kinžal jsou pro tuto zvrhlou civilizaci letem andělů. Veliká svatá mocnost totiž disponuje i anděly smrti.
My, lidé z toho „zkaženého a individualistického“ Západu, máme za sebou obrovské selhání. Nevěnovali jsme dostatečnou pozornost zločinecké a tmářské povaze Putinova režimu. Důkazy se přitom hromadily dlouhé roky. Vybombardoval sídliště v Grozném. Pak vyslal do Gruzie tanky s tvrzením, že podporuje odtržené regiony. Později poslal do britských měst agenty s nervověparalytickými látkami, aby zavraždili ruské exulanty. V roce 2014 napadl východní Ukrajinu a anektoval Krym. Západní země s ním dál obchodovaly a naši čeští politici mu servilně podlézali. A Putin dál líbal ikony a křižoval se v chrámu Krista Spasitele.
Pravoslavně-náboženský a nacionálně-šovinistický charakter Putinovy vlády v Rusku ukazuje na to, že tu není žádné diplomatické východisko ze současné krize. Když vidíme, jak se Putin oddává myšlence sovětského Ruska, a přitom káže z Bible, tak musíme pochopit, že tu už není prostor pro debatu. Tento zvrhlý a fanatický režim má před sebou jasnou trajektorii zla a musíme si uvědomit, že tomuto zlu se tam oddaly desítky miliónů lidí. Ať už z hlouposti, z neinformovanosti nebo z nacionalismu. V tomto pravoslavně-sovětském blouznění vytvořili společně se svým carem obrovský skanzen mentální zaostalosti a vyvolali ducha zla, který vyrazil zabít svobodnou Ukrajinu s ohrožuje celý svět.
Putin má svého boha, který mu dovoluje vraždit. Možná mu přímo říká, aby vraždil. Je to jiný bůh než Bůh našeho světa. Jejich bůh vládne v ruském světě, kde osud jednoho člověka nemá žádnou cenu a osud podmaněných národů je jen kapitolou ze stránky dějepisu, v němž se všichni sovětští žáci učili milovat velký stát. Putin tak moc miluje Ukrajinu, že v ní je ochoten vyvraždit obyvatelstvo. On tak hodně čte Bibli, že je schopen ji použít při zdůvodnění agrese.
Jakmile vidíme, že zločinec světového formátu využívá náboženské mystérium a kmenové archetypy k legitimizaci vražd, tak je třeba ukončit veškeré vztahy. Už nesmíme kupovat zločincův plyn. Už nesmíme připustit, aby do Ruska mířily kamióny se zbožím. Nesmíme dovolit jakýkoli kontakt se zločineckou říší. Jejich výklad evangelia nelze akceptovat. Jejich zneužití Ježíše je alarmující zvrhlost. Jejich zbožnost se blíží satanismu a je to jenom přitěžující okolnost při posuzování válečných zločinů. Když Adolf Hitler spojil své násilnické plány s nadpřirozenou prozřetelností, nebylo už cesty zpátky. Absurdní zločinecký fanatismus nelze léčit psychoterapií. Jedinou obranou je zničit ho silou.
forum24.cz
Rusko na cestě k fašismu
Malý pokus o alternativní pohled na témata tzv. "internetových diskuzí", které jsou víceméně v režii placených i dobrovolných trollů a mystifikátorů (z přesvědčení či hlouposti). (I my zde mezi námi máme takové putinovské trolly, placené či neplacené, nicméně velice aktivní. Od covidového aktivismu plynule přešli k putinismu - mám pro ně špatnou zprávu: Putin se dal očkovat.)
O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací, sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů. (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)
Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85.000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě.
Jestliže někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu, jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků”.
Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů ... a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.
Všemi těmito znaky fašismu se současná ruská politika i společnost vyznačuje.
... když už jsme u paralely Mussolini-Putin, jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).
Celý článek, týkající se mj. ruských voleb, včetně odkazů.
P.S.
Všimněte si, že ruské hlásání panslovanismu, tradiční ruská záliba v proroctvích o vzestupu Ruska a jeho světovládě a velebení slovanské rasy má tolik styčných bodů s hitlerovskými tezemi o Árijcích a čisté germánské rase, která je Boží prozřetelností předurčena k vládnutí světu.
Velké ukrajinské město po návštěvě „ruských beránků“
Zobrazit příspěvek č. 1346 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 4. 2022
Jak církev v Rusku žehná vyvražďování pravoslavných Slovanů
Moskevský patriarchát a jeho vůdce Kyril jsou spolupachatelé terorismu Ruské federace
Autor: Alexander Yefremenko, religionista
Se začátkem totální ruské invaze na Ukrajinu změnila hlava Ruské pravoslavné církve (RPC), patriarcha Kyril Gunďajev svou oficiální rétoriku o Ukrajině. Jestliže se dříve Gunďajev a jeho svěřenci všemi způsoby snažili vyhnout ostrým otázkám na téma ruské agrese proti Ukrajině, nyní vedení RPC v osobě svého vůdce ospravedlňuje a podporuje zločiny ruských okupantů.
Za povšimnutí stojí v tomto případě výrazná aktivita samotného Kyrila. Jestliže dříve byl většinou v jakémsi izolačním vězení pod ochranou FSB (Federální bezpečnostní služba Ruské federace, nástupce KGB) ve speciálním zařízení jako „poustevník“, nyní stále častěji promlouvá k početnému publiku věřících v Chrámu Krista Spasitele - náhle vyšel z izolace, zcela náhle.
Taková zajímavá shoda okolností vede k myšlence, že Kyril dostal jasný úkol: poskytovat Kremlu aktuální a příznivé výroky o akcích na Ukrajině, které mají patřičnou náboženskou příchuť. Na tomto pozadí se zdá, že sám Kyril je spolupachatelem zločinů ruské vlády.
Předchozí publikace poznamenaly, že se Gunďajev ve svých kázáních snažil sakralizovat ruskou invazi, dát jí odpovídající duchovní význam, jako by nešlo jen o vojenský konflikt, ale o vědomý boj dobra a zla. Dobro přitom představují ruští okupanti a na straně zla stojí Ukrajina a civilizovaný západní svět.
Tomu je věnována drtivá většina projevů hlavy Moskevského patriarchátu (MP). Téměř všechny mají stejný leitmotiv – „svatou válku“ za pravé lidské a křesťanské hodnoty.
Kázání hlavy RPC
Gunďajevova kázání jsou jasným příkladem konspirací a pokusů posvětit válku vedenou Putinem.
V jednom ze svých prvních kázání Gunďajev řekl, že ruští lidé na Donbasu byli ničeni, protože byli proti „novým hříšným hodnotám zavedeným světovou vládou“. Všichni, kdo podporují tyto nejnovější trendy, budou podle Kyrila v den posledního Soudu po Kristově levici, tedy půjdou do pekla.
Kyril z kazatelny otevřeně prohlásil, že jeden stát má plné právo zaútočit na druhý, pokud dojde k ohrožení jeho bezpečnosti. Vůdce Ruské pravoslavné církve tak zopakoval všechna poselství, která zazněla z kremelské hlásné trouby v posledních měsících před invazí na Ukrajinu.
Kyril minulou neděli věnoval své kázání vztahu církve a státu, přičemž zdůraznil moment, kdy stát vědomě porušuje všechna práva církve a negativně ovlivňuje vnitřní záležitosti a život církve samotné. Počínaje dobou starověké Byzance se postupně přesunul k událostem na Ukrajině, kde jak tvrdí, stát zasahuje i do záležitostí církve a snaží se ji odtrhnout od jednoty s Moskevským patriarchátem.
Vrcholem kázání bylo předání ikony Matky Boží šéfovi Rosguardu Viktoru Zolotovovi. A nebyla to obyčejná ikona, ale ta, která během první světové války zachránila ruské vojáky před smrtí a dala ruské armádě mnohá vítězství v bitvách. Takové kázání spolu s veřejným a okázalým aktem předání této ikony bylo přímým důkazem Kyrilova požehnání k vraždě Ukrajinců. Svědčí o tom i slova samotného generála Zolotova o „nacistech“ a to, že tato ikona ochrání ruskou armádu a urychlí „NAŠE(!) Vítězství“. Nakonec všechny masky Kyrila tedy spadly.
Záběry z tohoto patriarchova kázání můžete vidět i ve videu v příspěvku č.1340
Video z této akce se široce šířilo internetem, ale celý týden nedošlo k žádnému vyvrácení ze strany Moskevského patriarchátu. Kromě toho nebyly obdrženy žádné oficiální připomínky od zástupců pobočky Ruské pravoslavné církve na Ukrajině. Takové ticho bylo dalším důkazem, že RPC a Kreml jsou v této válce zajedno. Každý z nich plní samostatnou funkci. Kreml financuje a dává zločinné rozkazy, armáda postupuje a RPC ospravedlňuje a hlavně dává zločinům ideologický, duchovní a teologický obsah.
Kyril k tomu využívá všemožné historické paralely, které vždy vztahuje k moderním událostem tak, aby tato interpretace vyzněla pro kremelské zločince příznivě. Věnoval tomu kázání z minulé neděle, ve kterém uvedl několik příkladů, jak církevní představitelé, kteří jsou ruskou církví uznáváni za svaté(!), žehnali světským mužům vést válku s nepřáteli. Možná se snažil ospravedlnit zmíněné požehnání Rosguardu, nebo dláždil cestu pro budoucí Putinovo otevřené požehnání.
Patriarcha sám sebe zařadil do tohoto seznamu svatých a to je dalším pokusem o sakralizaci války, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Všechny příklady, které Kyril uvádí, jsou však jasnou a záměrnou manipulací s historickými fakty, které se nedají srovnávat se současným jednáním ruských okupantů. Ostatně zmíněná epizoda se sv. Sergijem Radoněžským a Dmitrijem Donským vychází z úplně jiných předpokladů, než jsou ty, které předcházely ruské invazi na Ukrajinu. V té době byla Moskva již delší dobu pod vlivem „hordy“ (mongolsko-tatarské) a moskevská knížata získala právo vládnout tzv. "štíty" od vzpomenutých „hord“.
Nyní Rusko nikdo neovlivňuje, není pod žádným útlakem a jeho vůdce nebyl jmenován nikým zvenku. Místo toho se vedení Kremlu samo snaží být jako kdysi byly ony „hordy“ a jejich brutální masakry civilistů jsou toho jen dalším potvrzením.
Stejně tak příklad patriarchy Hermogena nelze srovnávat s moderními událostmi. Pak procházelo moskevské království vinou svých vlastních vůdců tzv. „dobou zmatků“, ze které nikdo nenašel cestu ven. Souhlasili tedy s vládou polského vládce. Nyní je ruský režim natolik „stabilní“, že volí pouze stejného vůdce, jehož moc se však zmenšuje.
Zmínka o patriarchovi Tichonovi se obecně zdá nevhodná. Koneckonců bojoval proti bolševikům a stavěl se proti Sovětskému svazu, stejnému SSSR, který se nyní snaží moderní Kreml obnovit. Proto všechny příklady spolupráce mezi církví a státem, které Kyril uvádí, jsou záměrnou manipulací a přímým překrucováním historických faktů.
Jak víte, žádná země, zejména Ukrajina, nezaútočila a dokonce ani nevyhrožovala útokem na Rusko. Všechno, co se děje, je plodem Putinovy chorobných (psychopatických) představ. Hrozbu útoku úmyslně vymyslel Kreml, aby zakryl vlastní plány na převzetí cizího území. Důvodem takového zlého úmyslu je hřích pýchy, síla kremelského vedení.
Terorismus "ruské armády" - požehnaný RPC
I zde stojí za to se blíže podívat na důsledky akcí Kyrilem požehnané „ruské armády“.
Ruští okupanti, kteří nedokázali porazit ukrajinské ozbrojené síly, a tak začali likvidovat ukrajinské ženy, děti a staré lidi.
Pokud déle než tři týdny analyzujeme hrdinskou obranu ukrajinského lidu proti ruskému útočníkovi, je jasné, že vychvalovaná ruská armáda naštěstí nedosáhla výraznějších úspěchů.
Jak se ale ukázalo, Kreml není schopen přijmout ani přiznat porážku. Z bezmoci a beznaděje začali Rusové naléhavě hledat nepřítele, kterého by bylo možno překonat mnohem snadněji než ukrajinské ozbrojené síly. Za takové „nepřátelé“ těchto „nejduchovnějších“ a „vysoce morálních“ Rusů, vyznávajících „tradiční hodnoty“, posloužili ukrajinské ženy, děti a staří lidé.
Pravděpodobně to byla nemohoucnost těchto kategorií obyvatel Ukrajiny odrazit agresora, co vyvolalo tak bezuzdnou zuřivost, že Rusové začali bombardovat obytné čtvrti, střílet do civilistů, zabíjet děti. Příkladů takové pekelné krvežíznivosti příznivců Kremlu je již mnoho. Zde je jen několik příkladů.
27. února útočníci ostřelovali centrum Černihivu, přičemž poškodili zubní kliniky pro děti i dospělé, administrativní budovy a vícepodlažní obytné budovy. Ruští okupanti ostřelovali obytné oblasti několika raketomety "Grad".
3. března zabil letecký útok několika neřízenými bombami 47 civilistů. Podle mezinárodních expertů mohla ruská armáda při útoku na Černihiv použít zápalné bomby OFZAB-500, což je porušení mezinárodní úmluvy a je považováno za válečný zločin.
28. února ruští okupanti stříleli rakety "Grad" na civilní rezidenční čtvrti Charkova, zabili desítky a stovky obyvatel zranili.
Od 7. března je podle náměstka primátora Volodymyra Matsokina město Izyum téměř zničeno. Město je v humanitární katastrofě – žádné jídlo, voda, elektřina, plyn, komunikace. 8. března okupanti vybombardovali místní nemocnici v Izjumu v Charkovské oblasti a v Charkovském ekoparku Rusové zabili dobrovolníky, kteří přišli zvířata nakrmit.
Ve městě Kremina v Luhanské oblasti ruští vojáci pálili z tanku na domov pro seniory, zabili 56 lidí a dalších 15 unesli.
13. března ve vesnici Borivski nedaleko Severodonecka okupanti zabili prominentního dobrovolníka Alexandra Kononova v jeho vlastním domě. Jedná se o muže se zdravotním postižením, který zaujal aktivní proukrajinskou pozici. Byl jednoduše zastřelen na invalidním vozíku.
V důsledku ostřelování v Rubižně byla zničena internátní škola pro zrakově postižené (Krishtalik), nemocnice a tři školy. 15. března ruští vojáci stříleli na evakuační autobus s lidmi z Rubeznoje v Luhanské oblasti.
Ruský vojenský tank 6. března přesunul auto Tavriya po dálnici mezi vesnicemi Nesteryanka a Mirne v Orikhovské oblasti v Záporožské oblasti. U silnice zastavilo vozidlo s civilisty, kteří se snažili opustit nebezpečnou zónu. V důsledku nelidského zločinu byli v hořícím autě zabiti a upáleni dva starší muži a nezletilý chlapec.
8. března u města Makariv střílel ruský tank na auto se starším mužem a ženou. Na autě byla nálepka, že veze invalidu.
Ruští okupanti 15. března ve vesnici Mokhnatin nedaleko Černihiva úmyslně zastřelili tři místní teenagery. Dvěma bylo 17 let, jednomu 19.
K 15. březnu bylo potvrzeno, že při obléhání Mariupolu ruskými okupanty zahynulo asi 1800 civilistů. Skutečný počet obětí se podle poradce starosty Petra Andrjuščenka blíží 20.000.
16. března ruské okupační síly svrhly bombu na Činoherní divadlo v centru Mariupolu, kde se před ostřelováním skrývalo velké množství civilistů. Po celé budově byla velkými písmeny napsána slova „DĚTI“. Nápisy jsou shora dobře viditelné, takže bombardování nelze nazvat „chybou“.
16. března okupanti zastřelili lidi stojící ve frontě na chleba na ubytovně v Černigově. Nejméně 10 civilistů bylo zabito.
Výše uvedený výčet trestných činů není zdaleka vyčerpávající. Nicméně za předpokladu, že moskevský patriarcha Kirill nebyl informován o zvěrstvech ruské „statečné“ armády, věděl o následujících zločinech, protože zahrnovaly bombardování náboženských budov a klášterů, včetně Ruské pravoslavné církve na Ukrajině (UPC-MP), jemu osobně podřízené.
Nedávno Státní služba pro etnopolitiku a svobodu svědomí Ukrajiny oznámila, že od začátku totální války na Ukrajině bylo zničeno nebo poškozeno nejméně 28 náboženských budov, nepočítaje přilehlé budovy. Většina z nich jsou pravoslavné chrámy.
Mezi zničenými chrámy patří nejméně jedna třetina UPC-MP. Je známo, že nejméně jeden kněz z UPC-MP byl zabit, stejně jako tři zabití kněží z Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU).
Patriarcha Kyril - spolupachatel válečných zločinů Ruské federace
Patriarcha Kyril si záměrně vybral cestu zločince a dobrovolně se stal spolupachatelem ohavných válečných zločinů ruské armády.
Ospravedlněním těchto hříchů ze strany Cyrila je vědomou účastí na nich. To není to, co by duchovní vůdce a vůdce Církve měl dělat. Jeho povinností odhalovat hříchy, nikoli podporovat jejich páchání a množení. Musí mluvit pravdu a svědčit o pravdě, ale místo toho šíří úmyslnou lež tím, že své věřící záměrně klame.
Sám Gunďajev se takovými akcemi nestal nikým jiným než spolupachatelem strašlivých ruských zločinů! Na tomto pozadí Kyril nevypadá jako pastýř Církve, ale jako agent ruských tajných služeb, zločinec, jehož cílem a úkolem je dávat ideologické ospravedlnění pro jakékoli kroky ruské vlády, ať už jsou jakkoli hrozné a jsou zatracení!
To vše ukazuje, že RPC neslouží Bohu, ale zájmům ruské státní mašinérie. Ve skutečnosti jde o jednu z větví ruské propagandy, která však působí pod rouškou náboženských osobností a ovlivňuje lidské duše. Stojí za zmínku, že to vše dělá vědomě a dobrovolně nejen Cyril sám, ale i řada podřízených biskupů a kněží, kteří rovněž schvalují počínání ruských okupantů.
Taková interakce mezi církví a státem je špatná – ve skutečnosti se tu objevuje nová hereze. Tato církev prozatím nepředkládá Kristovu pravdu, ale přizpůsobuje skutečnost rozmarům zločinného režimu. Z výšky ruských kazatelen se bílá prohlašuje za černou a černá za bílou. A to vše se děje na pozadí masových zločinů, zabíjení nevinných lidí a bombardování chrámů. Může toto vše schválit a požehnat pravá Církev? Samozřejmě že ne! Církev může a musí žehnat obraně vlasti, nikoli útoku.
Zásada „nejlepší obrana je útok“, kterou se Rusko nyní řídí, není křesťanská. Církev nic takového nezná, ale pro ideologickou větev tajných služeb je to zcela normální počínání. Toto je ideologická větev ruské FSB a ruské „pravoslavné církve“.
V budoucnu musí být „patriarcha Kyrill“ a Moskevský patriarchát vnímáni ne jako náboženská osoba a podle toho se k nim musíme chovat. Nutno si uvědomit, že RPC-MP je politický nástroj Ruské federace pod rouškou (zdánlivě) pravoslavné hierarchie.
(Článek byl publikován před měsícem. Ještě nebyla známa největší zvěrstva Rusů spáchaná na pokojném obyvatelstvu Ukrajiny, zbytečná krveprolití a nelidská bestialita ruských vojáků; pozn. red.)
Zdroj: df.news
Zobrazit příspěvek č. 1347 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 4. 2022
Rusko dokonává svůj duchovní i mravní pád
„Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein)
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Rusy před vražděním nezadrží ani oslavy Velikonoc, které Ukrajinu v neděli čekají. Na ostravském sjezdu KDU-ČSL to řekl ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis.
„Nevíme, jestli budou moci Ukrajinci oslavit Kristovo vzkříšení, jak se to konalo v průběhu mnoha století, zda je nezasáhne smrtící střela, když přijdou do kostela, a zda tam budou vůbec moci jít,“ řekl Perebyjnis.
„Ruská armáda se neštítí střílet po ženách a dětech a neváhá ani před útoky na kostely,“ uvedl a dodal: „I když se Rusko tváří jako křesťanská země s pravoslavnými tradicemi, je to ve skutečnosti barbarská země s nenávistnou ideologií.“
Novinky
+ + +
Na Velkou sobotu sestupuje v Jerusalemě Boží oheň. Říká se, že když jednoho roku nesestoupí, všichni v chrámu zahynou a nastane konec světa. Rusové si přímou leteckou linkou přivezou oheň z Jerusalema do Moskvy, ale co je jim ta jejich magie s ohněm platná, když zapomněli na morální podstatu křesťanství a jejich nohy spěchají i na Paschu prolévat krev? „Víra bez skutků je mrtvá,“ praví Písmo. K čemu je svatý oheň národu s mrtvou vírou, který už vítá antikrista? A kolik ukrajinských nevinných lidí se barbarským Rusům na Paschu podaří zabít?
Písmo varuje: „ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky.“ (1 Petrův 4,15) Být Rusem obával bych se, že se letošní jerusalemský oheň stane pro jejich národ ohněm soudu... Tolik velkých sebejistých, pozuby vyzbrojených říší už v historii bylo, Bůh na ně poslal pronárody, aby smetli zpupné z povrchu země.
Co je platný plamen přivezený na svíci nebo oheň v kahanu přes půl zeměkoule, když schází oheň lásky v srdci! Kdo zachrání tyto padlé křesťany od Božího hněvu?
Šachový velmistr Garri Kasparov na začátku března vyzval světové velmoci, aby kvůli invazi na Ukrajinu uvrhly Rusko „zpět do doby kamenné“.
Průzkumy veřejného mínění ukazují: Rusové chtějí válku! V dobytých městech vyvěšují okupanti sovětské symboly. Je zjevné, že si Rusko přeje obnovení totalitního Sovětského svazu, jehož rozpad označil vůdce národa Putin za dějinnou tragédii.
V ruské státní televizi se účastníci diskusního pořadu smáli, jak s novou atomovou raketou mohou vymazat New York z povrchu země.
Zatímco na západě spekulují, co znamená písmeno Z na ruských tancích, v Rusku je to všem jasné: ze všech písmen se nejvíce podobá polovině hákového kříže. V Rusku je to běžně používaný symbol neonacistů.
To, co učinili bližním, dopadne jako uhlí řeřavé na jejich hlavy. I jejich města zpustnou.
+ + +
Ve strastném (pašiovém) týdnu jsme četli z Písma o Jidášovi a o nevděčnosti Izraelitů svému Bohu. Toto téma je vždy aktuální, bohužel. Stále vidíme lidi, kteří zrazují bližní, kteří jim činili jen dobro. Stále se setkáváme s projevy nevděku lidí vůči jejich dobrodincům. Zvláště zarmucující je to u lidí věřících, kteří skrze křest a při každém svatém přijímání slibují Bohu, že nebudou jako Jidáš. V současné situaci války a ruské agrese se toto téma zabodává do duše věřícího jako meč do srdce. Je to hrozné vidět, jak se chovají ruští pravoslavní křesťané (resp. velká část z nich), pro které už nic neznamená Kristovo přikázání lásky, přikázání Desatera: Nezabiješ, Nepokradeš a Nebudeš dychtit po ničem, co patří bližnímu tvému. Pak jsou tu všichni ti církevní konspirátoři horlivě rozšiřující lži a antikristovskou Putinovu propagandu. Což jim nic neříká přikázání: Nevydáš křivého svědectví? Jidášů je dodnes v církvi plno, ale Josefa z Arimatie či Nikodéma, kteří se obětovali a riskovali, aby posloužili Pánu, hledáš těžko.
Zobrazit příspěvek č. 1348 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 4. 2022
Bezbožní Rusové vraždí i na největší církevní svátek
Ukrajinští duchovní chtějí postavit moskevského patriarchu před soud.
Už čtyři stovky duchovních Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskevskému patriarchátu se podepsalo pod prohlášení žádající postavit hlavu ruské pravoslavné církve, moskevského patriarchu Kirilla za jeho podporu válce proti Ukrajině před mezinárodní církevní soud. Uvedl to na svém webu list Ukrajinska pravda s odvoláním na facebook jednoho z duchovních ukrajinské církve Andrije Pinčuka.
„Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně podporuje dobyvačnou válku Ruska proti Ukrajině, jsme se my, duchovní Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli obrátit na koncil představitelů východních církví se žalobou proti patriarchovi Kirillovi,“ citoval list z prohlášení, pod které se dosud podepsalo cca 400 duchovních z různých eparchií Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.
Není větší monstrum, než svévolník, který se nebojí ani světského meče ani se nebojí Boha.
Začínáme už asi skoro všichni chápat, že neexistuje špatnost, které by se ruský stát nebyl schopen dopustit. A my, pravoslavní s hrůzou shledáváme, že neexistuje špatnost, kterou by ruskému státu Ruská pravoslavná církev nepožehnala.
A dříve než my, viděl to nevěřící svět. To znamená, že vyhlídky na další úspěch naší místní české pravoslavné misie jsou přímo úměrné míře, do jaké se dokážeme distancovat od moskevské církve.
Na ruských vojácích je zvláštní, s jakou bestialitou a cílevědomostí zabíjejí civilisty, ženy i děti, vyhlazují ty, které jejich propaganda prohlašuje za bratry. Nedávno byla vedením válečných operací pověřena podivná osoba, která proslula brutalitou a vyhlazováním obyvatelstva v Sýrii. Putinova vraždící stvůra. Člověk s bezcitnou tváří psychopata, rybíma vypouklýma očima bez výrazu. (Jednou bude fotografie tohoto obličeje v učebnicích psychiatrie v kapitole o sériových vrazích.)
Rusové zabili už více než 200 ukrajinských dětí.
Ruští „pravoslavní“ poslali svůj „paschální pozdrav“. Ať Bůh chrání pravoslavnou církev ve světě před takovými „pravoslavnými“. Na Paschu zabíjely ženy v Oděse ruské rakety s nápisem „Christos voskrese!“
Nacionalismus a falešné náboženství jsou nejsilnějšími motory ideologií. Náboženství bez osobního vztahu s Bohem, bez pokání v srdci a bez lásky k bližnímu, je pouhou ideologií a snadno se mění na ďábelský nástroj zla.
Tuto fotografii jsme publikovali před 20 lety na naší stránce o válce v Jugoslávii s podtitulkem: „Obyvatel Bělehradu. Pro NATO legitimní cíl.“
Dnes ji můžeme publikovat znovu a s titulkem: „Obyvatel Kyjeva (Mariupolu, Charkova, Buče, Oděsy...) - pro Ruskou federaci legitimní cíl.“
Z hlediska vyšší spravedlnosti to může být viděno tak, že Američané za bombardování Bělehradu zaplatili oběťmi při katastrofě WTC a dalšími oběťmi svého tažení proti Al-Kaidě (viz srovnání).
Jak asi dopadnou Rusové?
Prorocký obraz Moskvy
Zobrazit příspěvek č. 1350 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 5. 2022
Putinův věrný spojenec
Kirill v Západu vidí semeniště zla a sní o vizi velkého Ruska
Patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill je věrný spojenec prezidenta Vladimira Putina a obhajuje jeho invazi na Ukrajinu. Evropská komise jej nyní zařadila na nový sankční seznam. Kirill se vyhýbá jakékoliv kritice nebo odsouzení útoku na Ukrajinu. O Velikonocích jen prohlásil, že doufá v její rychlý konec. "Rusko je mírumilovná země, která válkou velmi trpí," řekl Kirill vojákům v pravoslavném chrámu ozbrojených sil v Kubince u Moskvy. Jde o obří stavbu, která je vyzdobená malbami ruských nebo sovětských vojáků z válek v různých dějinných obdobích. (To jsou jen mýty a sebeklam. Rusko přece není žádná mírumilovná země, která by se jen bránila, nejméně poslední dvě století se chová jako agresivní, rozpínavé, civilizačně zaostalé impérium, které je barbarskou hrozbou všem kolem sebe, viz např. krymská válka s 600.000 mrtvých; pozn. red.)
Na začátku dubna při kázání v Moskvě patriarcha uvedl, že by se Rusové měli sjednotit kolem svého vedení. "Proč cizí síly zvedly zbraně proti ruské zemi? Proč se snaží ničit, rozdělovat, stavět bratra proti bratrovi?" citovala patriarchu agentura RIA Novosti. Hlava pravoslavné církve oficiálně zastává Putinův názor, že Rusko bylo ohroženou Ukrajinou a muselo se bránit. (To jsou výplody chorého mozku nebo absolutní absence povědomí o křesťanské mravnosti: buď lže nebo zde tvrdí, že když podezříváme cizí stát, máme právo tam vtrhnout, vraždit, vyhlazovat, demolovat, nelidsky mučit, znásilňovat; pozn. red.)
Religionista M. Putna řekl: "Ruská pravoslavná církev je naprosto ve vleku státní moci." Podle něj se Rusko podobá muslimské teokracii, jakou je Írán: církev se opírá o stát a stát o církev.
V Českém rozhlase se Putna vyslovil k patriarchovi vyhraněně kriticky: "Kirill je kágébák, obluda, Putinův sluha. Je to člověk, který představuje tu nejhorší podobu pravoslaví." Z tajných sovětských dokumentů zveřejněných v roce 1992 vyplynulo, že sovětská zpravodajská služba KGB Kirilla vedla v archivech jako svého pracovníka pod krycím jménem Michailov.
"Putin a Kirill sdílejí vizi ruského světa, která v sobě spojuje duchovní jednotu a teritoriální expanzi do zemí bývalého Sovětského svazu. Co Putin vidí jako obnovu politických poměrů, to je pro Kirilla křížová výprava," napsala v analýze agentura Reuters. (Vždyť Rusové právě dokázali, že stojí mravně níže západních hříšníků; pozn. red.)
Po vítězství bolševiků v Rusku v roce 1917 čelila pravoslavná církev perzekuci, ale po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 ji Stalin využíval ve svůj prospěch, aby ho lidé více podporovali. Po jeho smrti Nikita Chruščov zahájil kampaň bourání a rušení kostelů. Církev byla zároveň prošpikována agenty a pracovníky KGB.
Martin Novák. Zdroj: aktuálně.cz
Závěrem: dnes se stalo semeništěm zla Putinovo Rusko, které je hrozbou lidské civilizaci a zároveň jako zdroj nečekaně svůdné hereze hrozbou světovému Pravoslaví.
Část rozhovoru s ruským hercem Arturem Smoljaninovem
Veškerá ruská propaganda je založena na goebbelsových principech - lhát, lhát a do nekonečna lhát, vršit lež na lež, až se při dokazovaní poslední lži můžeme odvolat na starší lež, a tím se v myslích ovlivnitelné stádní většiny lež stává pravdou.
Jediné, co může člověka chránit před totalitní propagandou, je trvání na mravních principech Desatera a evangelijní lásky. Tj. uvědomovat si a hlásat, že úmyslně zabíjet a zvířecky trýznit nevinné civilní obyvatelstvo je zlo a hřích do nebe volající, a stejně tak bestiální chování vůči lidem, mučení, mrzačení, znásilňování žen i dětí a všechna ta nelidská krutost Rusů. Nájezd ruské hordy je horší než jakákoliv přírodní pohroma.
Zobrazit příspěvek č. 1351 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 5. 2022
Bude světové Pravoslaví konečně soudit patriarchu Kirilla?
Čtyři stovky kněží Ukrajinské pravoslavné církve podávají církevní žalobu na moskevského patriarchu
 |
| Z článku: Moskevští démoni a ukrajinská autokefalie: konec Stalinova projektu RPC |
400 duchovních ukrajinské církve Moskevského patriarchátu vznáší obvinění proti patriarchovi Kirillovi a tvrdí, že Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která se odchyluje od pravoslavného učení a měla by být odsouzena jako hereze.
Zdůraznili také, že patriarcha Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na ukrajinské půdě.
Duchovní doufají, že rada primasů jejich odvolání zváží a rozhodne správně.
„Jsme svědky brutálních akcí ruské armády proti ukrajinskému lidu, které schvaluje patriarcha Kirill.
Jako duchovenstvo církve a jako prostí křesťané jsme vždy byli a vždy budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi,“ uvedli duchovní ve své výzvě.
Domnívají se také, že aktivity moskevského patriarchy představují hrozbu pro světové pravoslaví.
Autoři textu vyzývají Radu, aby „prozkoumala Kirillova veřejná prohlášení o válce proti Ukrajině, zhodnotila je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve“ a zbavila Kirilla práva zastávat patriarší trůn.
„Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je také výsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele ruské církve. Je zřejmé, že je to již výzva pro celý pravoslavný svět,“ říká Fr. Andriy Pinchuk, který umístil text odvolání a jména jeho signatářů na svém osobním účtu na Facebooku.
Vzhledem k tomu, že na Ukrajině stále zuří válka a ruské síly byly obviněny ze spáchání válečných zločinů proti civilistům, stále více hlasů v křesťanském světě si klade otázku, zda by WCC (Světová rada církví) neměla přerušit styky s ruskou církví, která je považována za spoluviníka těchto zločinů.
+ + +
Níže čtěte text podepsaný kněžími Ukrajinské církve Moskevského patriarchátu (z facebookové stránky P. Vassiliadise)
MEZINÁRODNÍMU CÍRKEVNÍMU TRIBUNÁLU
Tak by naši současníci nazvali nejvyšší soud světového pravoslaví. Toto je Rada primasů starověkých východních církví. Po mnoho staletí existuje v pravoslavné církvi tradice obrátit se v případě vážných konfliktů ke dvoru takového koncilu. Rada východních patriarchů opakovaně projednávala žaloby na nejvyšší církevní hodnostáře.
V historii ruské církve také existoval precedens pro odvolání k soudu východních patriarchů. V roce 1666 to byli východní patriarchové, kteří odsoudili moskevského patriarchu Nikona a zbavili ho jeho patriarchátu a biskupské hodnosti. Nikon byl ponechán jako prostý mnich a poslán k pokání do kláštera.
Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně (z ambonu) podporuje ruskou útočnou válku proti Ukrajině, jsme se my, kněží Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli apelovat na Radu primasů starověkých východních církví proti patriarchovi Kirillovi.
Naše hlavní obvinění:
Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která neodpovídá pravoslavnému učení a měla by být odsouzena jako hereze;
Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na Ukrajině.
Doufáme, že Rada primasů starověkých východních církví naši výzvu zváží a učiní své spravedlivé rozhodnutí.
OTEVŘENÁ VÝZVA HLAVÁM SVĚTOVÝCH PRAVOSLAVNÝCH CÍRKVÍ
My, kněží Ukrajinské pravoslavné církve v těchto tragických dnech, kdy pokračuje brutální válka Ruské federace proti Ukrajině, považujeme za svou pastorační povinnost obrátit se k plnosti (plénu) světového pravoslaví.
Dne 24. února 2022 vtrhly ruské jednotky na území suverénního ukrajinského státu bez vyhlášení války. Vojenská agrese trvá déle než měsíc. Ruské jednotky systematicky ničí nejen vojenskou infrastrukturu, ale i sídliště, civilní podniky, školy, nemocnice, divadla atd. Ukrajinská ekonomika trpí těžkými ztrátami. Ale naším největším zármutkem je, že během války zemřely tisíce civilistů. Akce ruské armády kolem Charkova, Černihiva, Ochtyrky, Gostomelu, Vorzelu a zejména Mariupolu a Buchy mají zjevné známky genocidy vůči ukrajinskému lidu a vyvolávají pobouření po celém světě.
První den války odsoudil primas Ukrajinské pravoslavné církve Jeho Blaženost metropolita Onufrij agresi Ruské federace proti Ukrajině a apeloval na ruského prezidenta Vladimira Putina, aby válku ukončil. Kromě toho Jeho Blaženost metropolita Onufrij apeloval na moskevského patriarchu Kirilla, aby pozvedl svůj hlas proti válce. Poté Jeho Blaženost Onufrij i Posvátný synod Ukrajinské pravoslavné církve znovu apelovali na patriarchu Kirilla, aby se postavil proti válce a pomohl ukončit vojenskou agresi. Patriarcha Kirill však tyto výzvy ignoroval.
Od začátku války navíc patriarcha Kirill opakovaně pronášel veřejná prohlášení, která obsahovala faktickou podporu agresivních akcí Ruské federace proti Ukrajině. Patriarcha Kirill předal 13. března 2022 při liturgii v chrámu Krista Spasitele vrchnímu veliteli Národní gardy Ruské federace V. Zolotovovi ikonu Matky Boží a požehnal zaměstnanci této státní vojenské organizace. V. V. Zolotov ve své děkovné řeči přímo řekl, že jednotky Národní gardy Ruské federace se dnes aktivně účastní války, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Zároveň nazval ozbrojené síly Ukrajiny „nacisty“. Po vyslechnutí Zolotovových slov patriarcha nic nenamítl.
Přestože patriarcha Kirill po mnoho let ve svých veřejných prohlášeních (včetně návštěv na Ukrajině) uváděl, že považuje ukrajinské pravoslavné křesťany za své stádce, za které nese odpovědnost, dnes přímo žehná fyzické likvidaci tohoto stádce ruskými vojsky.
Akce patriarchy Kirilla vyvolala masové pobouření mezi duchovními a věřícími ukrajinské pravoslavné církve. Nejméně patnáct eparchií Ukrajinské pravoslavné církve již oficiálně oznámilo, že přestanou při bohoslužbách vzpomínat patriarchu Kirilla. Víme, že v mnoha jiných eparchiích vládnoucí biskupové ústně dovolili kléru neuvádět jméno patriarchy Kirilla. Biskupové, kněží i řadoví farníci Ukrajinské pravoslavné církve tak vyjádřili patriarchovi Kirillovi jednoznačnou nedůvěru.
Plně podporujeme odmítnutí biskupů a duchovních naší církve vzpomínat patriarchu Kirilla při bohoslužbách. Ale dnes to nestačí.
Jasně prohlašujeme, že je nemožné, abychom nadále setrvali v jakékoli formě kanonické podřízenosti moskevskému patriarchovi. To nám velí naše křesťanské svědomí.
Vidíme brutální akce ruské armády proti ukrajinskému lidu, které ve skutečnosti schvaluje patriarcha Kirill. Jako pastýři církve a prostě jako křesťané jsme vždy byli, jsme a budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi.
Náš postoj je plně v souladu s evangeliem a církevní tradicí. Obrana vlasti před nepřítelem je jednou z hlavních křesťanských ctností. Rádi bychom zdůraznili, že naše stanovisko je v souladu s vnitřní legislativou Ruské pravoslavné církve. V roce 2000 byly přijaty Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve. Tento dokument schvaluje křesťanské vlastenectví, které se projevuje mimo jiné „v obraně vlasti před nepřítelem“ (II, 3). Také je v Základech sociální koncepce jasně řečeno, že „církev… nezakazuje svým dětem účastnit se boje, pokud jde o ochranu bližních a obnovení zrušené spravedlnosti“ (VIII, 2).
My jako občané Ukrajiny dnes jednáme v rámci těchto zásad. Vyzýváme k ochraně naší vlasti před nepřítelem, který k nám přišel se zbraněmi; podporujeme ukrajinskou armádu, která se postavila za náš lid a usiluje o obnovení spravedlnosti; vyzýváme k ukončení brutálního ničení ukrajinského civilního obyvatelstva ruskou armádou.
Patriarcha Kirill (stejně jako řada biskupů a kněží v Rusku) přitom přímo porušuje normy Základů sociální koncepce. Zejména tento dokument jasně říká, že církev nemůže poskytnout státu pomoc a spolupracovat s ním, pokud stát vede agresivní zahraniční válku (III). Dnes nejsou akce Ruské federace proti Ukrajině nic jiného než agresivní zahraniční válka. Tuto skutečnost uznává celé světové společenství. Konkrétně 2. března 2022 podpořilo 141 zemí rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující ruskou agresi proti Ukrajině. Ale jak patriarcha Kirill, tak četní duchovní v Rusku nadále podporují agresivní zahraniční politiku Ruské federace.
Když se pak zamyslíme nad původem postoje Ruské pravoslavné církve k válce na Ukrajině, musíme uznat, že jedním z ideologických základů této války byla doktrína „ruského světa“, kterou po mnoho let osobně prosazoval patriarcha Kirill. Tuto doktrínu aktivně rozvíjeli ruští politologové a sociologové od 90. let 20. století. Jejím cílem je zachovat vliv Ruské federace v bývalém Sovětském svazu po jeho neslavném rozpadu. Ideologové „ruského světa“, zejména v rámci Moskevského patriarchátu, se nikdy netajili tím, že by tato doktrína měla podporovat ruský iredentismus, tedy postupné nastolení ruské politické kontroly nad územími, která byla dříve součástí Sovětského svazu nebo dokonce Ruského impéria.
Patriarcha Kirill je jedním z hlavních ideologů doktríny „ruského světa“. Podle patriarchy Kirilla je „ruský svět“ jediným civilizačním prostorem, který zahrnuje území, na která měla ruská kultura historicky významný vliv. Opakovaně prohlásil, že považuje moderní Rusy, Ukrajince a Bělorusy za „jeden lid“, za lid „ruského světa“. Konkrétně v roce 2014 patriarcha Kirill v projevu v televizi řekl: „Ruský svět je zvláštní civilizací, která zahrnuje lidi, kteří se dnes nazývají různými jmény – i Rusy, Ukrajince a Bělorusy“ (http:// www.patriarchia.ru/db/text/3730705.html). To znamená, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové se podle patriarchy jednoduše nazývají různými jmény, ale stále zůstávají jedním lidem.
V roce 2021 patriarcha Kirill v rozhovoru u příležitosti svých 75. narozenin řekl: „Pro mě jako patriarchu celého Ruska neexistuje rozdělení na národy a státy, ale stádce Ruské pravoslavné církve“ (http: //www.patriarchia.ru/db/text/5863267.html). Přestože patriarcha Kirill vždy zdůrazňoval, že nezpochybňuje stávající státní hranice, přesto prohlásil, že tyto hranice „vytvářejí zbytečné překážky mezi národy ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446 .html).
V březnu 2022, během války vedené Ruskem proti Ukrajině, patriarcha Kirill ve svém kázání v chrámu Krista Spasitele v Moskvě prohlásil, že Rusové a Ukrajinci jsou „skutečně jeden národ“. Zdůraznil, že to považuje za Boží pravdu, na které nic nemění skutečnost, že „dnes žijeme v různých zemích“. Patriarcha proto řekl, že se bude nadále modlit „za náš sjednocený lid, který dnes žije v různých zemích“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/5909901.html).
Všechna tato prohlášení jsou v plném souladu s ruskou státní propagandou, která odmítá samotný fakt existence ukrajinského národa a ukrajinské kultury, a tudíž vlastně neuznává právo Ukrajinců na vlastní státnost. Doktrína „ruského světa“, kterou již mnoho let prosazuje patriarcha Kirill, dnes pomáhá ospravedlnit ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině.
My, pravoslavní kněží, však chceme věnovat zvláštní pozornost těm aspektům nauky „ruského světa“, které přímo souvisejí s učením církve. Patriarcha Kirill zejména trvá na ztotožnění „ruského světa“ s takzvaným „kanonickým územím“ ruské pravoslavné církve. V roce 2009 patriarcha Kirill ve svém projevu na Shromáždění Ruské nadace míru řekl, že Ruská pravoslavná církev plní pastorační poslání mezi národy, které přijímají ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity, resp. alespoň v její podstatné části. Proto také v tomto smyslu považujeme Moldavsko za součást tohoto ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446.html).
Ve svých oficiálních projevech patriarcha Kirill opakovaně prohlásil, že podle listiny východních patriarchů o zřízení Moskevského patriarchátu (1593) byla všechna území severně od Byzance převedena do jurisdikce tohoto patriarchátu. Například 24. září 2014 patriarcha Kirill ve svém projevu v Moskvě na VI. Mezinárodním festivalu víry a slova řekl, že v roce 1593 bylo křesťanské pravoslaví severně od Byzantské říše převedeno pod Moskevský patriarchát. Tedy vše, co je severně od Byzance. Podle této logiky se zdá, že východní patriarchové uznali rozšíření jurisdikce moskevského patriarchy na Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské státy a Moldavsko. Právě tato území dnes patriarcha Kirill prohlašuje za zónu své „kanonické odpovědnosti“ a ztotožňuje ji s „ruským světem“. Z pohledu patriarchy Kirilla nemá žádná místní církev na těchto územích právo na církevní nezávislost (autokefalitu). Podle jeho logiky jsou církve na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavsku a pobaltských státech doslova odsouzeny k tomu, aby navždy zůstaly součástí Moskevského patriarchátu.
Tato prohlášení patriarchy Kirilla jsou v jasném rozporu s historickými fakty. Je však zvláště překvapivé, že patriarcha Kirill prezentuje tuto dezinterpretaci dějin jako postoj celého světového pravoslaví. Navíc ve slovech a činech patriarchy Kirilla vidíme zjevné deformace pravoslavné nauky o církvi. Výroky patriarchy Kirilla o „ruském světě“ připomínají etnofiletismus odsuzovaný univerzální ortodoxií, kde roli etnika hraje „ruská civilizace“. Prohlášení patriarchy Kirilla, že jurisdikce Moskevského patriarchátu se vztahuje na všechny lidi, kteří přijímají „ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity“, se dostávají do zjevného rozporu s pravoslavným kanonickým právem.
V březnu 2022 vydala skupina pravoslavných teologů Deklaraci o nauce „ruského světa“, kterou nyní podpořilo více než 300 intelektuálů z celého světa. Věříme, že toto prohlášení bylo důležitým krokem k pochopení deformací pravoslavné nauky církve, k nimž došlo v Moskevském patriarchátu.
Všechny tyto úvahy nás nutí obrátit se na primase místních pravoslavných církví. Prohlašujeme svou věrnost Univerzální pravoslaví, naši touhu po plnosti našeho společenství s ním a odsuzujeme jakýkoli pokus omezit naši účast v ní. Také věříme, že je to plnost ekumenického pravoslaví, která dnes musí zacházet s prohlášeními a činy patriarchy Kirilla s veškerou péčí a odpovědností. Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je mimo jiné důsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele Ruské pravoslavné církve. Je zřejmé, že se to již stalo výzvou pro celé světové pravoslaví.
Vyzýváme proto primasy místních pravoslavných církví:
- Jasně a jednoznačně odsuzovat vojenskou agresi Ruské federace proti Ukrajině.
- Vyzvat prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil válku a osvobodil všechna okupovaná území suverénní Ukrajiny.
- Zvážit veřejná prohlášení moskevského patriarchy Kirilla o válce proti Ukrajině a zhodnotit je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve.
- Zvážit na celoortodoxní úrovni doktrínu „Ruského světa“, kterou již řadu let prosazuje patriarcha Kirill a která se stala jedním z ideologických ospravedlnění války Ruské federace proti Ukrajině, a zhodnotit tuto doktrínu z perspektivy povolání patriarchy Kirilla k odpovědnosti a zbavení práva zastávat patriarchální trůn.
Tato výzva je otevřena k podpisu duchovním Ukrajinské pravoslavné církve.
Kdo z duchovních UPC je ochoten podepsat naši výzvu, napište prosím do osobní zprávy (067-6-333-112 nebo do libovolného messengeru) tento text: „Provolání podepisuji. Duchovenská hodnost. Jméno. Příjmení. Název eparchie.V době prvního zveřejnění bylo pod dokumentem uvedeno 290 jmen. Později (cca před měsícem) bylo v článku publikováno, že je pod peticí již cca 400 jmen.
Po dokončení sběru podpisů bude výzva zaslána všem primasům světových pravoslavných církví. Bude také zaslán k pozornosti moskevského patriarchy Kirilla.
Zobrazit příspěvek č. 1352 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 5. 2022
Umění interpretace a teorie byzantské hudby
Workshop Byzantské hudby
SOBOTA 28. KVĚTNA 2022
Od 9:00 do 16:00 hod.
Událost pořádá Philokallia ensemble - Filokallia, o.s.
Trvání: 7 h
Workshop Byzantské hudby
Umění interpretace a teorie byzantské hudby
Datum: 28. 5. 2022
dopoledne: 9:00 – 12:00
odpoledne: 14:00 – 16:00
Obsah workshopu:
9:00 – 12:00 interaktivní přednáška
Přednáška seznámí účastníky se základními aspekty byzantské hudby, tj. s byzantskou neumatickou notací, teorií, intonací i dějinami, a uvede je do problematiky její historicky poučené interpretace. Po stručném úvodu se soustředíme na tzv. byzantskou ars novu, tedy hudbu 14. stol., která je známá také jako kalofonie. Součástí interaktivní přednášky bude poslech a zpěv vybraných hudebních ukázek.
14:00 – 16:00 workshop, praktická část, sborový zpěv
Nastudování skladeb z pera nejdůležitějších skladatelů tzv. byzantské ars novy (sv. Jan Koukouzelis, 14. stol. aj.) založené na získaných poznatcích.
V rámci dobrovolného programu se následující den (tj. v neděli 29. 5. 2022) mohou účastníci workshopu zúčastnit nedělní bohoslužby v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli (9:00 – 11:30) a případně zazpívat nastudované skladby. Po bohoslužbě bude následovat volná diskuze s lektorem v kavárně v blízkosti kostela.
Lektor: Marios Christou
Vstupní požadavky: nejsou, ale zkušenost se sborovým zpěvem a základy hudební teorie jsou výhodou.
Místo konání: HAMU, Malostranské náměstí 13, Praha 1 (učebna č. 2020)
Cena: 500 Kč (platba na místě v hotovosti nebo převodem na účet 1837930183/0800 s poznámkou „workshop a jméno účastníka“, např. „ workshop – Jan Novák“)
Kapacita: 20 míst
Své místo můžete rezervovat na info/zavinac/philokallia.com (doporučeno!)
Zobrazit příspěvek č. 1353 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 5. 2022
Antropoid aktuální i dnes
Nad výročím atentátu na Heydricha
Někteří moji bratři mě viní, že se tu „zabývám politikou“ a tvrdí, že „politika do církve nepatří“. Ano, lze s tím do jisté míry souhlasit (i když v době Byzance se řada svatých angažovala v politice). Souhlasím, že církev v současném státoprávním uspořádání by neměla vstupovat do voleb, ani jakkoliv ovlivňovat politický boj či podporovat některého politika a vlastně se vyjadřovat směrem ke světskému parlamentnímu, zastupitelskému politikaření a sporům politiků atd. Dějí se však události, které jsou sice součástí politického života světa, ale jsou natolik vážného charakteru, že mlčet k nim a zůstat alibisticky stranou je bezesporu hříchem. Míním takové krajní a vyhrocené události, při kterých je prolévána krev nevinných, resp. nezúčastněných lidí, skutky válečné agrese či terorismu, hromadné páchání nelidských ukrutností.Nemám v úmyslu se tu hájit, píši, abych připomněl, že církev a její duchovenstvo má morální povinnost vystoupit na obranu morálních hodnot a mravních principů. Je to součást pastýřského působení církve. Svatí otcové psali chvály na ctnosti, aby lidé mohli uzřít světlo pravdy, čistoty, lásky a milosrdenství. K tomu patří i jistá podoba mravokárenství, tj. označit hřích a poukázat na zlo. Dle evangelijních poučeních poukazovali na špatnost hříchu a odpornost nemravnosti. Takže kárat člověka páchajícího nějaké hrozné věci a hlasitě pranýřovat velké a veřejné zlo patří do popisu práce každého kněze.
Právě v těchto dnech byly v naší společnosti vzpomínány události atentátu na Heydricha. Vzpomínáme nejen na vojáky, kteří položili své životy, na svaté novomučeníky a na všechny účastníky odboje, ale i na ty, kteří odboj podporovali svou angažovaností, drobnou pomocí, nevyzrazením toho, co se třeba náhodou dozvěděli apod. Ti všichni se duchem semknuli, aby se postavili proti té Hitlerově „speciální vojenské operaci“, jak Putin nazývá okupaci cizího území, zavádění své nadvlády a vnucování své pomatené a bezbožné ideologie (jak podobné Hitlerově expanzi a jeho ideologii třetí říše a předurčení arijské rasy, že?).
Co vlastně říci těm, kteří dnes kritizují, že se někteří věřící a duchovní z naší církve alespoň hlasem či písmem ozvali proti ruské agresi? Uvědomují si, že kritizují svatého vladyku Gorazda a sbor svatých novomučedníků? Ti všichni zřetelně odsoudili hitlerovský nacismus ještě před vypuknutím války. Vladyka Gorazd psal teologické rozbory nacismu, kritizoval a varoval, morálně povzbuzoval k boji proti zlu z Německa, někteří jeho kněží a věřící se později účastnili odbojové činnosti. Česká pravoslavná církev se pod vedením svého biskupa postavila proti Hitlerově „speciální vojenské operaci“. Kdo si troufne tyto pravoslavné Čechy za boj proti Hitlerovi odsuzovat, že tím vstoupili do politiky? Zatímco Rusko si s Hitlerem dělilo Polsko a poté v Rusku kolaboroval s bolševiky metropolita Sergij a po něm další a další biskupové, příslušníci KGB, u nás vladyka Gorazd raději podstoupil mučednickou smrt, než aby kolaborací s nacisty získával výhody pro sebe a svou církev.
Domnívám se, že dnes na východě povstalo podobné zlo, jako byl před necelým stoletím Hitler na západě. U nás to rozdělilo lid na ty, kdo po vzoru svatého Gorazda pozvedají alespoň hlas proti ruskému nacismu, a na ty, kteří „apoliticky“ pomáhají tomuto zlu, aby se bez odporu šířilo. A pak je tu třetí nejsmutnější skupina - uvědomělí služebníci zla, kteří Putina podporují z přesvědčení. I Hitlera obdivovali, ospravedlňovali a podporovali mnozí pomatenci, nezávisle na inteligenci či vzdělání - od prostých dělníku až po ty nejučenější intelektuály. Vypadá to tak, že Putina také podporují lidé, kteří si nechali vymýt mozek konspiračními teoriemi či nějakým jiným bláznovstvím nebo nemají vnitřní oporu v křesťanství. Evangelium a Boží přikázání poskytují našemu myšlení jakýsi metr, kterým poměřujeme události a vše, co se kolem děje, a tím ihned můžeme získat moudrost poznání, co je dobré a co je špatné.
Jak vidíte, hovoříme zde nikoliv o politice, ale o křesťanství. Není to o kritice či nenávisti vůči nějakému národu, ale o morálce a mravnosti. Nejde zde o odsuzování lidí, ale o jejich zavrženíhodné skutky.
Z ohlasů naštěstí vidím, že stále je mnoho těch, kteří se drží křesťanských zásad a mají evangeliem formované myšlení, aby se dokázali zastat utiskovaných, zabíjených, hladových, pronásledovaných i těch, z nichž ruští barbaři udělali vdovy a sirotky.
 |
a stráví zbytek svého života s jediným, který mu zůstal (toto činí z lidských bytostí Putin a jeho armáda) |
Zobrazit příspěvek č. 1354 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 5. 2022
Rozpaky nad sněmovním dokumentem UPC
K prohlášení sněmu Ukrajinské pravoslavné církve
Aktualizováno
27. května 2022 vydal své prohlášení sněm Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jehož konání si vynutila ruská agrese vedená proti ukrajinskému lidu. Sněm měl vyvodit závěry ze skutečnosti, že ruská armáda s požehnáním Moskevského patriarchátu zabíjí věřící Ukrajinské pravoslavné církve. Zdá se však, že struktura této církve není schopna vyvodit takové závěry, které by svědčily o tom, že církevní hierarchie stojí za svými věřícími. Text sněmovního prohlášení vypadá jako polovičaté lavírování a nelze než nad ním pociťovat jisté rozpaky. (Číst můžete v ruštině zde.)
Na jedné straně bychom asi měli cítit radost, že tito zatvrzelí lidé dospěli alespoň k takové reflexi reality, aby se nějak (možná polovičatě možná jen nějakým bezvýznamným formalismem) distancovali od Moskvy. To platí v případě, že je jejich prohlášení je vůbec čestné a upřímné. Je tomu tak? Nevím. Do srdce jim nevidím. Avšak nějaké pochybnosti se objevují. Na straně druhé je totiž v sněmovním textu patrný duch kalkulu, a jeho upřímnosti se tedy těžko věří.
Nenašel jsem tam ani náznak pokání či lítosti, že třicet let prosazovali na Ukrajině moskevskou politiku, upevňovali závislost na Moskvě (tuto závislost nazývali "kanonicitou"), a otevírali nepříteli ukrajinského národa vrátka dovnitř, aby mohl škodit. Ani náznak reflexe, že se svou politikou podíleli na přípravě této ničivé a krvavé války, a vlastně jsou za ni trošku spoluzodpovědní.
Vypadá to, že jen bezprostředně hrozící zánik této církevní struktury je donutil jednat. Nikoliv svědomí, ale existenční hrozba je motorem, který pohnul tyto lidi k nějaké akci. Nelze však vyloučit, že celý sněm byl jen divadlem a jeho rozhodnutí bylo přijato s předběžným souhlasem Moskvy (která teď na oko protestuje, a pak jim velkoryse daruje to, co už dávno mají).
V textu asi nejen já vidím, že stále mají imperiálního moskevského ducha, který chce vidět všechny kolem na kolenou. Tito lidé se toho nejspíš už nezbaví, protože jsou utvrzeni v mesiášsky nadřazeném vidění světa. Obávám se, že jedině generační obměna může vyřešit palčivý problém světového pravoslaví, kterým je agresivní Ruská pravoslavná církev a její vazalové v celém postkomunistickém bloku. (Viz současné radostné řešení rozkolu v Makedonii, k němuž se z iniciativy Ekumenického patriarchátu dospělo. Dříve neřešitelný problém, nyní jsou všichni spokojeni. Kromě Moskvy, která hned, jakmile začal Ekumenický patriarchát pracovat na překonání rozkolu, spustila válečnou kampaň.)
Nenašel jsem v dokumentu nic, co by znělo tak rozhodně a upřímně, aby to už nebylo možno vzít zpět. Nic, co by se dalo vyložit jako jednoznačný rázný krok nějakým novým směrem. Jsou tam stále otevřená příslovečná „zadní vrátka“, aby se dalo kdykoliv vyhlásit: „Tímto dokumentem jsme nic zásadního nehodlali měnit.“
Uvědomí si metropolita Onufrij, který se celá léta pevně drží linie agresivní moskevské propagandy a burcuje svůj lid k věrnosti Moskvě, kam vlastně svěřené stádce vedl? Zatímco dříve se dalo jeho chování vysvětlit tím, že je jen hlásnou troubou p. Kyrilla na Ukrajině, teď už toto "ospravedlnění" nemá. Sice stále mluví o pokání, pokoře a smíření, ale myslí při tom zřejmě jen pokání a pokoru druhých, ne vlastní, jak se ukazuje ve světle jeho chování posledních dnů, což značně ubírá jeho kázání na věrohodnosti.
V situaci hrozícího masového odlivu věřících doma i v zahraničí je ten duch diktátu ve sněmovním prohlášení projevem duchovní slepoty (a to ještě vyhrožují všem okolním církvím zakládáním svých ukrajinských farností na cizích kanonických územích). Proto bych nečekal, že právě tito účastníci sněmu přinesou změnu či duchovní obrodu.
Stává se, že když nejednáme my, jedná za nás někdo jiný. Možná se o všechno postará zásah ukrajinského státu, který tuto zatvrzele proruskou strukturu prostě zruší. To je běžný státní postup, který praktikuje i náš stát a podobně i stát ruský. U nás státní správa také nedovoluje působení církví, které jsou nepřátelské našemu státu nebo jejich učení obsahuje něco, co se příčí naší legislativě. V Rusku jsou podobně zakázány různé protestantské církve a sekty, např. Svědkové Jehovovi. Takže ať si v případě protiukrajinského vystupování UPC nikdo v Rusku nehraje na západní svobodu vyznání a pokrytecky nevzývá chartu lidských práv, které Rusko stejně neuznává. Moskevský patriarchát nedodržuje ani své vlastní směrnice a zásady, které si sám napsal a schválil (např. bez skrupulí teď porušuje tzv. sociální koncepci, kterou schválil sněm RPC v r. 2000).
Trapně a nabubřele působí od sněmu UPC obviňování Konstantinopole, když při tom právě Ekumenický patriarchát i přes hrozby Moskvy zachránil tolik Ukrajinců z rozkolu, do něhož je Rusové zatlačili. Tito lidé, kteří dávno odhadli, jak na tom Moskva je v oblasti morálky, mravnosti i křesťanství, byli odsouzeni Moskvou, aby žili a umírali ve schismatu. A to prostě proto, že tito Ukrajinci pravoslavně věřící, kteří netouží stát mimo jednotu Církve, odmítají přistoupit na diktát pomatené ideologie „ruského světa“. Jakoby ruská církev už zapomněla na hlavní smysl existence Církve - otevírat dveře do Království Božího a ne před lidmi bránu Království farizejsky zavírat. (Matouš 23,13)
Ekumenickým patriarchátem byli ruskou církví persekvovaní Ukrajinci navráceni do jednoty s Církví. A teď místo uznání, že proklestili cestu, po níž budou jednou muset jít i další, dříve promoskevští pravoslavní Ukrajinci, je trapně a nepravoslavně zpochybňována jejich apoštolská posloupnost a kdesi cosi. Používáme vůbec termín „apoštolská posloupnost“ ve stejném slova smyslu? Vždyť apoštolská posloupnost není magickým předáváním nějakých zázračných schopností, ale je to součást a projev církevní jednoty. Mimo Církev není žádná apoštolská posloupnost (uznávání apoštolské posloupnosti katolíků je teologický lapsus vzniklý průnikem scholastického myšlení a vlivu cizích dogmat do naší teologie), v Církvi zase není možné být bez apoštolské posloupnosti. Vše, co je součástí Církve, má Církví určený svůj status.Mimochodem, hledíme-li na věc jen z kanonicko-právního hlediska, pak lze vážně zpochybnit i apoštolskou posloupnost Moskevského patriarchátu, a to hned v několika historických ohledech, dávných i nedávných, např. poukazem na absolutní nekanoničnost synodální epochy a na pochybnost biskupských ustanovení v církvi, jejíž episkopát dobrovolně a dlouhá staletí žije bez kanonické hlavy a pod řízením světské moci (a není to ospravedlnitelné žádným poukazem na válečný stav, přírodní pohromu, revoluci apod.), či poukažme na kanonickou neplatnost sergiánství, a raději neřešíme neplatnost biskupských ustanovení provedených dle vůle či přímým zásahem bolševické světské moci atd. atd.) - uznání apoštolské posloupnosti Moskvy stojí na použití značné míry ikonomie a především na uznání ze strany světového Pravoslaví, které artikuluje všeobecný sněm nebo ekumenický patriarcha následovaný souhlasem ostatních místních církví.
* * *
Navíc jsou v církevní praxi vnímány jakési rozdíly mezi autokefalitou starých patriarchátů a autokefálními právy nových autokefálních církví (z druhého tisíciletí), které ještě nemají tu historickou zkušenost ani dávné tradice a moudrost. (Jak to ostatně už dlouho předvádí Ruská pravoslavná církev, která ač trpí svými vážnými problémy a její historie kráčí nezřídka velice pochybnými cestami, vysmívá se starobylým církvím a chvástá se při tom svou početností, jakoby kvantita se nějakým zázrakem měnila samovolně na kvalitu.) Není divu, že vadné pojetí autokefality zaznívá i ve sněmovním textu UPC, o němž zde píšeme.
Nad sněmovním textem se vznášejí otazníky ohledně morálního myšlení signatářů. Jsou to lidé, kteří jsou otevření k diskusi a k hledání východiska? Nebo jen taktizují či hledají způsoby jak prosadit svůj (z našeho hlediska sporný) názor. Já čtu v tom textu spíše svědectví o jejich úporném setrvání na chybné cestě, o zavírání očí nad tím, kam je tato cesta přivedla. Nikomu to vnucuji, ale čtu tam spíš o jejich pohledu na okolí z perspektivy nesnášenlivosti a pýchy. S takto zatvrzelými dušemi, které budou do posledního dechu jen klást další a další požadavky, ale nikdy se nebudou kát za vlastní chyby, bude ještě těžká debata.
Je možno věřit, že by opravdu nechápali, v jaké jsou situaci? Od Moskvy musí pryč a na Konstantinopol útočí. Pokud v tajnosti nejednali s Konstantinopolí a nemají vyjednaný budoucí statut, sami by nakráčeli do pozice rozkolníků. Nevěřím, že by si to neuvědomovali. Nebo je celý sněm jen taktický manévr k oklamání svých vlastních věřících a ukrajinské státní správy a ve skutečnosti s oddělením od Moskvy nepočítají? Jinou možností výkladu sněmovního usnesení je pokus ovládnout autokefální PCU - sjednotit se a ovládnout zevnitř.
Pokud je odchod od Moskvy jen divadlo, jak to text usnesení může naznačovat, pak jediné, co jim poněkud narušuje toto pletichaření, je ukrajinský stát, který už asi církev napojenou na Moskvu tolerovat nebude a dříve či později se dozví pravdu, jaký je nový kanonický status UPC a jaký je reálný nový vztah k Moskvě. Vzhledem k tomu, že v usnesení sněmu naprosto schází cokoliv, co by překračovalo meze původní loutkové nezávislosti (a tímto pokrokem by mohlo být jedině artikulované vystoupení z kanonického svazku RPC a obrácení na Ekumenický patriarchát, do jehož jurisdikce Kyjev od počátku svých dějin patří), přikláním se zatím k tomu, že sněm byl jen kosmetická záležitost či divadlo.
Před závěrem tohoto psaní bych rád doplnil, že si lze představit, pod jakým tlakem ze všech možných stran biskupové UPC jsou. A když byli navíc vychováni a myšlenkově zformováni tak, aby byli plně přesvědčeni, že jediným kanonickým stavem pro ně může být jen moskevská jurisdikce a všechny okolní církve včetně starých patriarchátů jsou v porovnání s Moskvou něco podřadného. Všichni, kdo byli pod vlivem Ruska, jsou nejméně třicet let masírováni moskevskou podvratnou propagandou zpochybňující či zostuzující Konstantinopol (viz Rusy používaný název „Turecký patriarcha“, či Moskvou používané hanlivé označení konstantinopolských biskupů za „fanarioty“ podle tureckého jména istanbulské čtvrti Fanar) a představující Ekumenický patriarchát jako málo pravoslavný či rovnou heretický. Rusové si ve své žárlivosti a závisti vůči civilizovanějším křesťanům počínají tak neomaleně, že neváhají ve snaze pohanit Řeky používat i turecké jho (čerpám i z článků na oficiálních webech MP). Tím se nyní ocitli tito ukrajinští promoskevští hierarchové v mentálně komplikované situaci. To na ně při hledání pravdy klade vysoké morální nároky, kterým opravdu není tak jednoduché dostát.
Možná je to jen opatrný začátek velkého procesu - ve smyslu něco začít, ale v ničem neustupovat, tj. nabídnout naději pro očekávání obou stran. Zatím na mě text prohlášení působí jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - čili zachránit si kůži, aby proruští diverzanti udrželi ukrajinský církevní majetek i svou organizační strukturu a při tom mohli tito duchovní dál skrytě působit jako pátá kolona Moskvy. Ale rád se nechám překvapit, když se ukáže, že všechno je jinak.
Zobrazit příspěvek č. 1355 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry
Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu
Aktualizováno
Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.
Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.
Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.
Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.
Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.
* * *
Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili
Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).
Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)
Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.
* * *
Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.
* * *
Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?
V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.
S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.
Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).
Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)
Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.
Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.
Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.
* * *
Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.
Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.
Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *
Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.
Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.
Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.
Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.
Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.
* * *
 |
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejskéhoTento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
* * *
Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.
Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.
„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.
Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.
Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.
* * *
Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.
Momentka ze sněmu
V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)
Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.
* * *
I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.
Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.
(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)
Zobrazit příspěvek č. 1356 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky
Zamyšlení nad svátkem padesátého dne
Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.
Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.
Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.
Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.
Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.
* * *
Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.
Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.
* * *
Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.
Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).
V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.
Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.
Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.
Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“
* * *
Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.
Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.
To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.
Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.
Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)
Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)
* * *
V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.
Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.
O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):
„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)
„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)
„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)
Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?
Zobrazit příspěvek č. 1357 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura
Kanonický pohled na Ukrajinu
U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.
 |
Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.
Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.
Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:
* * *
„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.
Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.
Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.
Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“
* * *
Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).
Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.
 |
* * *
Kánony a církevní kultura
Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).
K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.
Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.
Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.
Zobrazit příspěvek č. 1358 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 7. 2022
Mučedníci srbští a mučedníci čeští
Svatý kníže Lazar před bitvou na Kosově poli
Chystala se zásadní bitva, která měla rozhodnout o osudu srbského národa a jeho křesťanské víry. Období dobyvačných (doposavad neúspěšných, ale přesto vytrvalých) střetů a útoků Osmanů na Balkán mělo byt definitivně rozhodnuto právě v této bitvě. Zdálo se, že jedinou možností zachování Srbů, doposavad nejmocnějšího státu na Balkáně, bylo vyhrát tuto bitvu. Druhá eventualita by znamenala fatální katastrofu. Křesťanských šiků bylo před bitvou méně, ale přesto byly síly poměrně vyrovnané. Srbskému mladíku se den před bitvou podařilo proniknout k sultánovi a zabít ho. Sultánovi synové a jeho vojenské vedení to před bitvou vojákům zatajilo, ale i tak tato událost zapůsobila demoralizačním způsobem.
V čele křesťanských vojsk stanul nejvýznamnější Srb Lazar, nejmocnější srbský kníže té doby (jeho manželkou byla Milica z rodu Štěpána Nemanji).
Večer před bitvou se zjevil Lazarovi anděl a řekl, že si může zvolit mezi dvěmi možnostmi:
1.) Bitvu může vyhrát. Srbsko bude před muslimy uchráněno, bude vzkvétat, církev bude zachována. Ale jen za jeho života. Po jeho smrti nikdo neví, co se se Srby stane. Mohou být přemoženi a církev zničena.
2.) Bitvu prohraje. On a mnoho vojáků padnou. Ale existence srbského národa a jeho církve zůstane zachována navždy.
Obě možnosti se knížeti musely zdát absurdní. Vždyť proto Srbsko bojovalo, aby zachránilo svůj národ a církev. Při prohře hrozila obojímu naprostá likvidace. Srbům poturčení a jejich víře islamizace (tzv. Bosenští Srbové, kteří prakticky nejsou Srby a jsou to muslimové, na sobě ukazují, co s by pravoslavnými Srby udělalo poturčení). A on, vrchní vojevůdce, který vede národ do bitvy, by měl volit porážku?
Lazar si přesto, s důvěrou v Boha, zvolil druhou možnost. Padl a mnoho jeho vojáků s ním. Jenže všichni tito padlí se tím stali trpiteli za víru a tudíž svatými mučedníky. Srbsko získalo náhle tolik nových svatých, kteří mu shůry pomáhali, že ani národ ani jejich víra už nemohly zaniknout.
Jak víme z Písma, mučedníci jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu, mají největší smělost, Bůh jim nejvíce naslouchá a jejich přímluvy jsou nejrychlejší.
Samotná bitva na Kosově poli (15./28. června 1389) nakonec skončila nerozhodně, protože zemřeli velitelé obou stran a ani jedna strana - čili i ta, co měla na začátku převahu, muslimská, - nebyla pak schopna dosáhnout vítězství. Díky Lazarově chrabrosti a nepředstavitelnému nasazení jeho vojáků nezvítězili islamisté, ale ani Srbové. Nakonec o celkovém výsledku ve prospěch muslimů rozhodla politika uhersko-polského krále Ludvíka I. z Anjou. Avšak srbské pravoslaví a národ nikdy nebyly zničeny.
* * *
Něco analogického platí částečně i pro naši místní církev. Většina našich svatých jsou mučedníci. A ti všichni spolu se svatými Václavem a Ludmilou opatrují tento národ a znovu a znovu v něm probouzejí pravoslavnou víru. Periodicky přichází dvacetileté období k zažehnutí duchovního ohně v českém a moravském národě. Zatím se ho nikdy nepodařilo plně využít a vzniklý duchovní proud byl buď potlačen či rozptýlen nebo odkloněn stranou. A navíc, Češi jsou z duchovního hlediska tvrdý oříšek, na chvíli zahoří pro něco velkého, ale pak rychle hasnou a starají o své soukromé věci. Politikové vědí, že dokonce i státní převrat se v Česku musí stihnout za týden, pak už nadšení a zájem národa pohasne.
Češi obecně jsou jako bylina, která roste rychle nad povrchem, ale má problém pronikat kořenem do hloubky. Jsou jako ti v Ježíšově podobenství o Boží setbě: nemají kořene, a tak snadno usychají, nebo je udusí okolní plevel. Leč, musí se to s nimi zkoušet opět a opět. Vždy se alespoň nějaká maličká částečka setby uchytí, roste a vydá plod (podle mých odhadů v současnosti vydrží tak jeden z deseti pravoslavných českých neofytů, ostatní se nestihnou zakořenit ve víře dostatečně hluboko, zůstanou na povrchu a posléze usychají - buď úplně odpadnou, či jsou zadušeni světským duchem, nebo se nechají svést do rozkolu či do hereze a pověr a kdoví kam). Avšak Bůh nám stále pomáhá příchodem pravoslavných z východu - kdysi to byli Volyňáci, nyní Ukrajinci. A tak naše místní církev díky přímluvám našich místních svatých nezaniká, ba spíše stále roste.
Zobrazit příspěvek č. 1359 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 7. 2022
Znamení doby
Evangelíci v Praze uctí památku Jana Husa grilovačkou
„Farář Českobratrské církve evangelické ... chce smrt středověkého myslitele, kazatele a reformátora Jana Husa chce připomenout veřejnou grilovačkou,“ píše se v článku s rozhovorem s evangelickým farářem (viz odkaz dole). Ten vysvětluje, že to souvisí s tradičním lidovým pálením ohňů k poctě Mistra Jana v dobách první republiky, kde se prý lidé sešli, pomodlili se, zazpívali a pak opékali buřty. (O tom posledním pochybuji.) Dodnes udržují staré pravoslavné farnosti tuto píseň v paměti: „Hranice vzplála na břehu Rýna, a na ní nejlepší Čechů hoří syn...“ (Cituji jen po paměti.)
Já bych řekl, že mezi zapálením hranice s modlitbou na něčí památku a grilovačkou je jistá morální vzdálenost, a značný posun v symbolice a pietě. Ano, od grilovačky očekávají organizátoři akce úspěch u veřejnosti. A s pietou čili zbožností a úctou si už dnes láme hlavu málokdo. Jenže když oficiální církev klesne až tu nejnižší lidovou úroveň ve stylu „masy si to žádají“, stane se z toho jistý církevní populismus. Jak může duchovně pozvednout nevěřící ten, kdo se propadl na jejich rovinu? Může to nevěřící přivést ke zbožnosti? Asi těžko, když se sami zbožnosti a posvátné úcty zbavujeme, abychom se nevěřícím přiblížili. Vyjdeme-li do takové míry vstříc požadavkům doby, těžko někoho získáme pro církev, protože už jsme ji kvůli zesvětštění svého ducha (sekularizací) sami opustili - nemáme se kam s těmi lidmi vrátit. Je to jako když vyskočíš z letadla, aby ses podíval na zem, vrátit se už nelze.
A potřebuje takovou „pomoc“ Jan Hus, který se umístil v anketě Největší Čech na sedmém místě ze sta? (Vyškrtneme-li z ankety populární osobnosti dvacátého století, pak je Mistr Jan v úctě Čechů čtvrtý.) Myslí si evangelíci opravdu, že grilovačkami mu mohou pomoci?, nebo chtějí pomoci jen sami sobě?
Zajímavé je, že se nad článkem o „evangelické grilovačce“ pohoršuje dokonce i hrdý ateista (v diskusi). A komentáře ostatních nevěřících tam také nevypadají zrovna uchváceně nad „cool akcí“.
Říká se: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Myslím, že by se tím měli řídit i současní evangelíci (a konec konců i my). Opačným chováním si jen uškodí (a poškozují i ostatní církve a celou pověst křesťanského náboženství obecně) a jiným nepomůžou. Píši o tom, že je to jev svým způsobem typický pro současné západní křesťanství, a pravoslavní křesťané by se měli mít na pozoru, aby do podobné krajní „misijní vstřícnosti“ také neupadli. Snadno bychom na této daleké cestě za lidmi totiž mohli poztrácet to, co jsme jim vlastně chtěli nabídnout. Západním církvím toto aggiornamento totiž přineslo sotva co dobrého (pan Halík zajisté promine). A přiznám se, podbízivě oslavovat upáleného mučedníka nevkusnou grilovačkou mě zarmucuje, neboť jej považuji za svatého.
Evangelický farář zakončuje rozhovor pozváním, že u grilu dají „učené povídání o Husovi maximálně dvacet minut, půl hodiny, pak už budeme opékat nějakého buřta nebo něco jiného na grilu a dál povídat.“
Tolik jen malé zamyšlení nad jedním článkem o jedné snad až cynické akci.
Zobrazit příspěvek č. 1360 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 7. 2022
Ruská národní povaha
O kulturně-morálním stavu Ruska
Snažím se už pár měsíců z hlediska historického, morálního, duchovního či sociologického dobrat k příčinám toho strašlivého ruského pádu. Je to rozsáhlé téma, je přece jasné, že jeho kořeny jsou široké a hluboké. Zatím se mi nechce sem vkládat výsledky této práce, protože vyznívá neutěšeně, pochmurně, ba pesimisticky. Snad jen Boží zázrak, který Rusům moc přeji, může učinit Rusko něčím lepším, než nyní je. Nyní však byla uveřejněna zajímavá studie na podobné byť zúžené téma a říkám si: ať to, k čemu jsem se ke svému zármutku dobral, řeknou raději jiní. Takže níže sem vkládám formou citací podstatné teze z této studie a jen občas je prokládám svými komentáři.
Po ruské armádě zůstávají na Ukrajině důkazy o vraždění a mučení civilistů i města srovnaná se zemí. Jak se může dít to, co svět viděl v záběrech a na fotografiích z Mariupolu, Buči nebo Irpini? Odpovědi nabízí ve své analýze na ruskojazyčném opozičním serveru Meduza.io historička holokaustu Ksenia Krimerová, která se zabývá vlivem válek a totalitních režimů na lidské chování.
Je stále nemožné zvyknout si na důkazy o zvěrstvech ruské armády: na masové vraždění, znásilňování nebo mučení civilistů. Rozsah těchto zločinů lze podle ní posoudit už podle toho, co se stalo v Buči, Irpini nebo nedávno ještě prosperujícím jihoukrajinském přístavu Mariupol.
V Buči po odchodu ruských vojsk byli na místě nalezeni zastřelení civilisté, pohození na ulicích. Terorizování civilního obyvatelstva na Ukrajině bylo pro civilizovaný svět šokem. Jak je vůbec něco takového možné? Vždyť lidé, kteří zabíjejí a znásilňují, žili až dosud mezi námi anebo nedaleko od nás. Jsou snad úplně jiní, ne jako my? A pokud ano, byli takoví vždycky? Anebo je krutými učinila až tahle válka? Zatím nejsou k dispozici informace o přímých rozkazech ruských velitelů, aby jejich vojáci vysloveně rabovali, mučili a znásilňovali. (Popisy různých případů způsobů mučení, jak je prozrazují samotní ruští vojáci, jsou opravdu příšerné - Guantánamo proti tomu vypadá jako zážitkový prázdninový tábor).
Zdá se, že k bestiálně krutému chování stačilo vojákům jen tiše náznakem povzbudit, tolerovat a mlčky schvalovat. To je děsivě nepatrný impulz, který dostačuje k tomu, aby se ruský člověk měnil na zvíře (jak před tím varuje už znalec ruské duše F. M. Dostojevskij). Zločiny hitlerovských Němců jsou sice také neomluvitelné, ale většina z nich po válce - fakticky poukazovala na to, že "jen plnila rozkazy" (tím samozřejmě nelze ospravedlnit nelidskost nacismu a nacistů). Jenže ruští vojáci takové rozkazy nedostali - jen náznak. Dnes už má civilizovaný svět vojenskou doktrínu, která dává právo každému vojákovi z našeho kulturního okruhu odmítnout splnit zločinný rozkaz. Tento civilizační výdobytek však Rusko nepřijalo.
 |
Správný Rus zvolá: Jsem hrdý na svého prezidenta |
 |
Samozřejmě, civilizačnímu procesu pokřesťanštění či alespoň umravnění mladých vojáků brání všeobecné známá tvrdá šikana v ruské armádě. Všechna ujištění, že šikanu už z výcviku branců vymýtili, nejsou ani vzdáleně pravdivé. Údaje o smrti vojáků v neválečném stavu (tj. v kasárnách a při výcviku) prohlásil Putin za státní tajemství. Není divu, že místo výchovy vojenské etiky začali v ruské armádě znovu působit "politruci" - výchovní političtí pracovníci, kteří dohlížejí na šíření ducha deviované slepé poslušnosti; devotnost je odedávna ruskou vlastností (píší o tom klasici ruské literatury), sami ruští intelektuálové nazývají tuto úchylku "lokajstvím" ruské duše. A ve službách tohoto lokajství pracuje ruská propaganda, která má jediný cíl: "přeměnit národ vlastní i národy okolní (a nejraději celý svět) na beztvarou entitu, která by sloužila zájmům státu," doplňuje Fishman.
Pro Rusy - ať už jde o jejich vojáky či civilisty - je typickou črtou: "Lhostejnost k lidem, k životnímu prostředí a vůbec ke světu kolem. Takhle se Sověti po dvacet let chovali i v Československu," připomíná historik. Tak se chová armáda a armáda je obrazem společnosti. Poslušnost, tedy slepé a bezhlavé podléhání autoritě, nemůže existovat v prostředí transparentních pravidel. "A slepé poslušnosti se dosahuje především lámáním a odosobňováním lidí," dodává Krimerová. Proto je voják ruské armády povinen provést jakýkoli, dokonce i zločinný rozkaz pod hrozbou tribunálu. Snadno chápeme, že něco analogického platí i v ruské církvi s jejím moskevským papežem.
Zmíněné odlidštění pak umožňuje ruským ozbrojeným silám usilovat o vítězství doslova za každou cenu, bez ohledu na lidské ztráty. I proto drtivá většina válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině nebude velením armády vyšetřována. "O jakých válečných zločinech můžeme mluvit, pokud neexistuje cena, kterou by země nebyla ochotna zaplatit za své vítězství? A jestli taková cena neexistuje, potom neexistují ani žádné tresty a zločiny," shrnuje Krimerová.
Na Ukrajině tak bojuje mnoho lidí, kteří počítají s naprostou beztrestností: ať už jde o Národní gardu Ruské federace, kadyrovce z Čečenska nebo soukromou Vagnerovu skupinu. Úřady je nikdy nevydávají spravedlnosti, a dokonce je otevřeně povzbuzují - i z té nejvyšší úrovně. Putin udělil 64. samostatné motostřelecké brigádě, podezřelé ze spáchání válečných zločinů v Buči, čestný titul se slovy: "Vojáci brigády prokázali obrovské hrdinství, vytrvalost a odvahu v boji při ochraně vlasti a státních zájmů..." Tyto lidské zrůdy páchající válečné zločiny a zvěrstva na civilistech jsou v Rusku považovány za hrdiny.
To vede ke kriminálnictví v ruské společnosti, přičemž vězeňská zařízení jsou líhní násilí. V Rusku umírají vězni dvakrát více než vězňové v Evropě. Mezi lety 1992 a 2007 bylo v Rusku odsouzeno více než 15 milionů lidí. To je téměř každý desátý Rus a asi čtvrtina dospělé mužské populace. Navíc 18,2 procenta všech Rusů má nějaký záznam v trestním rejstříku. Vězeňská kultura je tím pevně vetkána do ruského života. Svědčí o tom i sprostá slovní zásoba, která se stala součástí běžné mluvy Rusů. To přerůstá v legalizaci zločinu ve státní správě. Na konci období prezidenta Borise Jelcina vstoupili do politiky (jako starostové nebo poslanci) zástupci skupin organizovaného zločinu, doplňuje historička. "Ruský stát se tak postupně změnil na organizovanou zločineckou skupinu."
Bývalí zločinci tak podle Krimerové vnesli do veřejného života svou vlastní filozofii: cynismus, kult síly, chamtivost, přesvědčení o prodejnosti všech kolem, připravenost sáhnout kdykoliv k násilí. Včetně již zmíněného vězeňského "kanálního" jazyka. "Vyjadřuje se tak prezident, předseda vlády, poslanci Státní dumy, členové Rady federace, starostové měst i gubernátoři," konstatuje Krimerová. Tak vypadá ruská "kulturní společnost". Tento hrubý jazyk propaguje kult moci, odmítá principy respektu k právům jiných lidí. Normalizuje násilí - sexualizované, fyzické či psychické - jako jediný způsob vyjádření svého postavení a přesvědčení.
"Nejvyšší patra ruské elity vystavují svým obhroublým jazykem jakýsi bianko šek vojákům k beztrestným zločinům, kdy zodpovědnost za krutosti nesou jen ti nahoře. I tohle je důsledek odlidštěnosti ruského státu," domnívá se vojenský psycholog Daniel Štrobl. Taková dehumanizace je podle něj státem či propagandou cílený proces. Podobně se chovalo například nacistické Německo k Židům nebo ke Slovanům.
Nedostatek zájmu o druhého jako o jinou lidskou bytost a popření rovnosti, osobnosti a hranic majetku podle expertů podněcují v podmínkách dlouhodobé nesvobody agresi a závist v celé společnosti. A ty pak mohou vyvřít ve vraždy, mučení, znásilňování a masové rabování vojáků. Ruská společnost je již prolezlá násilím odshora dolů," praví Ksenia Krimerová.
 |
Aby dali svému dobrovolnému a zároveň absurdnímu utrpení nějaký smysl, tak si Rusové sami své ponížení glorifikovali jako metafyzickou službu světu, jako druhou kristovskou obět za spásu světa. V ruské víře se setkáváte s myšlenkami, že Rusko trpí za hříchy světa a že Rusko spasí svět. A proto je půltisíciletá ruská Golgota prý nejen správná, ale dokonce slavná a v souladu s Boží vůlí a vyvoleností Rusů (převzaté od starozákonních židů).
Rusko strávilo v zatuchlém carském feudálně-otrokářském tmářství a v podivně deformovaném Pravoslaví celou tu dobu, kdy Evropa procházela komplikovaným procesem propisování kontur křesťanské morálky do společenských pravidel a zákonů a kdy komplikovaně hledala, jak dospět ke společenské kultuře, která by umožňovala člověku nějaký důstojný život a účast na obecných hodnotách. Můžeme tento evropský proces podrobit kritice a poukazovat na to, že některé vektory společenského vývoje se odchýlily od křesťanství, ale stále se člověku žije lépe v evropském společenském řádu než v ruském otrokářském systému, který z většiny společnosti nakonec vychová morálně pokřivené lokaje a tlakem systému vytváří osobnostně deformované jedince (z nezanedbatelné části komunity vychová dokonce zločince). Nicméně přiznejme, že z nepatrné skupinky, z malého sektoru společnosti překová život pod dehumanizačním kladivem obyčejné lidi na zocelené svaté. Je tím však tento neetický společenský systém ospravedlněn?
Abychom byli spravedliví, musíme podotknout, že tato drtivá charakteristika se týká velké části Rusů - ovšem ne všech. V současnosti po tolika měsících dobyvačné války a krveprolití podporují Putina a válku proti Ukrajině dvě třetiny společnosti. Přidržme se tohoto ukazatele a vztáhněme ten úpadek, o němž se zde hovoří, na tyto dvě třetiny společnosti. V poslední třetině jsou její součástí alespoň nějací křesťané (ve smyslu zbožní svým myšlením, způsobem života, skutky a duchovní praxí). Pod větším tlakem by asi většina i této třetiny odpadla a byla zlomena a kromě toho, patrně významná část této třetiny sdílí některé bludy a hereze o ruské vyvolenosti, svatosti a předurčenosti. Ale přesto - je nutno uznávat, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina. Jenže jaký mají vliv na chování většiny?Obyčejní Rusové tak podle oslovených expertů zažívají permanentní pocity bezmoci vůči úřadům, nadřízeným či sousedům. A bezmoc je matkou hněvu. Nejvíce brutální a agresivní lidé jsou především ti, kteří v minulosti zažívali či nyní zažívají extrémní pocity bezmoci. Rusko tento typ lidí neustále produkuje. "Nejsou to jen invazní lupiči a vrazi na Ukrajině ... Pořádková policie bije demonstranty, tajná služba FSB má mandát zabíjet nepřátele státu, vězeňští nápravní důstojníci mučí vězně a tak dále. Je to systém založený na lhostejnosti a dehumanizaci, který se Putin pokouší rozšířit po Ukrajině - stejná omezení, která prosazuje uvnitř Ruska od prvního dne své moci," konstatuje Michal Fishman v blogu Kennanova institutu.
"To jsou prostě Rusové. Brutální je celý jejich režim. V plné míře to odhalil i jejich vpád na Ukrajinu," uzavírá ukrajinista David Svoboda z ÚSTR.
Autoři: historička Ksenia Krimerová; historik Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR); Michal Fishman z blogu Kennanova institutu (amerického centra pro pokročilý výzkum Ruska a Eurasie); vojenský psycholog Daniel Štrobl. Proloženo komentáři Ambonu.
Zdroj aktualne.cz
Zobrazit příspěvek č. 1363 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 7. 2022
Krvežízniví Rusové
Po raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti
Po dalším raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti, kde nejsou široko daleko žádné vojenské cíle, který zabil desítky civilistů včetně dětí, psali „běžní Rusové“ - schvalující smrt 23 lidí včetně 3 dětí - na sociální sítě: „Zabijte je všechny!“ (píše nějaká Ludmila.) „Tam nejsou mírumilovní lidé, jen příznivci fašistů!“ „Takové útoky by měly být každou hodinu!“ Na fotografii zmasakrovaného dítěte přilepují Rusové tyto komentáře: „Ach, jaká krása!“ (adresovala svůj vzkaz zavražděnému dítěti další Ruska.) „Otevřel jsem láhev šampaňského za těch osm mrtvol!“ „Sláva Putinovi!...“
Při pohledu na následky útoků a na komentáře ruského lidu si nelze nepoložit otázku: Co je to vlastně za národ tihle Rusové?
V posledních dnech: Kremenčuk, nákupní centrum plné lidí. Vinice. Mykolajiv. Nádraží a obchodní centra plná lidí, školy, nemocnice, rodinné domy, bytovky a paneláky - to jsou pro Rusy oblíbené cíle jejich vražedné mánie.
Četli jsme SMS zaslané matkami vojáků na frontu s radami a povzbuzováním svým synům, aby zabíjeli, mrzačili a mučili všechny Ukrajince bez rozdílu. Slyšeli jsme svědectví podpořené důkazy, jak vojáci vyvraždili ukrajinskou rodinu, a pak vyrabovali její byt a kořist posílali domů poštou např. přes Bělorusko. Tam už není žádná úcta, žádný soucit, žádná zdrženlivost ani žádné svědomí.
Vymyté mozky? Důsledek národního alkoholismu? Dědictví oslavovaného tmářského feudalismu? Kdo není Rus, ten tohle nepochopí. V ruské duši je zvíře a nikdo před ním není v bezpečí, varuje Dostojevskij.
Kam se poděly křesťanské hodnoty? Co tam vlastně dělá církev, když výsledkem její péče je národ v tak žalostném stavu? Jde příkladem a je moráním vzorem Rusům? Spíše to vypadá úplně jinak. Místo toho, aby se tam církev starala o své stádce, tak jen stále odvádí pozornost od svých pádů, ukazuje na někoho venku a kárá, obviňuje, stěžuje si, reptá. Ti, co ji reprezentují, se ustavičně vměšují do cizích věcí, prahnou po vlivu a po moci na celém světě... Ruské pravoslaví stále proti někomu či něčemu bojuje, hlavně proti nemravnému Západu, ale ztratilo při tom své křesťanství.
Ve dvou z jeho neznámějších písní se zpívá překvapivě aktuálně o Rusech:
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci...
beránka vlku se zachtělo...
Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku.
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků...
Vám poděkování a vřelá objetí,
Za provokování a střelbu do dětí.
A naše domovy nechť jsou vám domovem,
Svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem.
Zobrazit příspěvek č. 1364 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 7. 2022
Brnění proti střelám démonů
Na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých
Mnozí lidé se obávají, že se dostanou pod vliv démonů. Ze strachu čtou různé speciální modlitby, někteří z nich ani nevyjdou z domu, aniž by přečetli modlitbu na ochranu před antikristem. Takoví věřící se pověrčivě obklopují množstvím všelijakých materiálních svátostí, požehnaných olejíčků, zázračných ikon a předmětů, které se dotkly svatých ostatků atd. atd. Jenže jen málokdo z věřících se obléká do jediné skutečně účinné zbroje proti zlým duchům. Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.
V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové - to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.
Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.
Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Nic se nedaří, nepřináší očekávané ovoce, protože vše, co není okořeněno pokorou, není ani osoleno vírou. Pak činíme všechno špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod.
* * *
Problém je v tom, že pokorou se dnes nazývá kde co. Projevy zdánlivé pokory, s nimiž se u členů církve bohužel až příliš často setkáváme, bývají spíše pokrytectvím či dvojtvářností. Lze celkem snadno okoukat od některého mnicha či starce jeho způsob chování nebo mluvy, a pak to napodobovat. Je to divadlo, které hrajeme před lidmi a někdy i sami před sebou. Chybí tomu vnitřní obsah. Snadno lze naplnit své webové stránky citacemi Otců o pokoře a pokání, ale uskutečnit něco z toho ve vlastním životě - to už je jiná věc. Všichni se snažíme jen vypadat pokorně, jak to vidíme u svatých a jak nás církevní moudrost k pokoře nabádá, ale činit něco nepříjemného se svým nitrem pro dosažení pokory je jako sežvýkat tvrdou skývu. Ta povrchnost se pozná podle toho, jak dotyčný snáší špatné zacházení. Někdo tě úmyslně či neúmyslně urazí, znectí, obviní, a hned sám spatříš, co se děje v tvém srdci, jaký je jeho skutečný(!) stav. Zda to otřese tvým vnitřním pokojem. Většinou zjistíme, že se v duši objeví palčivá bolest, naštvanost, lkaní nad tou drzostí dotknout se Mne, volání po spravedlnosti a touha očistit se v očích lidí, pak přichází na řadu zášť a případně už kujeme pomstu. Jiný typ člověka se uraženě stáhne do izolace a raději komunikuje jen s těmi, kteří smýšlí podobně a s nimiž se vzájemně a utvrzuje o jejich společné spravedlnosti a pravdě. To vše je projevem ohromné pýchy, která ve skutečnosti svírá naše srdce. Jak říkají někteří: samotná uraženost je už vlastně druhem démonické posedlosti. Znamená to, že ďábel už zaťal nějaký dráp do mého srdce.
V dávném pateriku se píše o jednom mnichovi, který byl oslavován pro svou zbožnost. Jeden ze slavných avvů se rozhodl, že ho navštíví a zjistí, jak na tom doopravdy je se zbožností. Když k němu přišel, začal s ním hovořit nelichotivými slovy a když viděl, že to onoho mnicha zarmoutilo, pravil mu: Jsi jako krásné město, které má vpředu velkolepé hradby, ale zezadu už je drancují zloději.
Záludnost pýchy a samolibosti tkví v tom, že nepokorný si nedá poradit, resp. přijme jen takovou radu, která chlácholí jeho nemocnou duši. Pro absenci pokory platí lidové přísloví: komu není rady, tomu není pomoci.
Někteří považují za pokoru neodporovat zlu. (L. N. Tolstoj byl vyobcován z církve za hlásání takových a dalších myšlenek; převzal je z části od našeho Petra Chelčického.) Ano, setkáváme se s takovým názorem, který je v opozici vůči svatootcovské tradici a potažmo tedy vůči samotnému Pravoslaví. Takoví bratři v principu radí „pokorně“ akceptovat působení satana s modlitbou k Bohu: „Děj se vůle tvá!“ Jiní požadují projevit pokoru mlčením k totalitním režimům, či k herezi nebo k jiným případům, kdy někdo kazí víru či škodí církvi. Jde to pak až tak daleko, že jinak smýšlejícím předhazují, abychom kvůli evangeliu mlčeli třeba i k zabíjení lidí (takoví se pravidelně objevují v dobách válek), či abychom se v rámci tolerance stavěli netečně k pokusům rozbíjet církev. Jako by nás svatí Otcové učili něco podobného! Velká část z nich strávila pěkný kus života tvrdým bojem za zachování pravoslavné věrouky, za jednotu církve, někteří i v obraně před vojenskými útoky (viz velcí poustevníci, kteří opustili poušť, když byla církev napadána herezí, veřejně proti herezi bojovali a teprve když udělali pro Církev, co mohli, vraceli se zpět do pouště; nebo viz mniši v monastýrech, kteří se museli bránit se zbraní v ruce pirátům; nebo viz starec Paisij Svatohorec, který tvrdě káral mladé Řeky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě; kolik našich svatých byli vojáci; viz sv. Lazar na Kosově poli a viz vlastně celé naše dějiny, ve kterých se pravoslavní stále museli bránit). Asi si sám Bůh přeje, abychom se učili oceňovat nevýslovnou a nadpozemskou hodnotu pravoslavné víry a církve tím, že za ni stále musíme zápolit proti nepřátelům.
* * *
Mnozí moudří otcové říkají, že velká část bolestí, které v posledním století provázejí církevní život, pramení z toho, že se neřídíme svatootcovskou tradicí Církve, neposloucháme svaté Otce, jejich ustanovení, pokyny, rady. Ať už jde o svatootcovské posvátné kánony nebo o pravidla duchovního života. Pěstujeme si jiného ducha, než měli svatí Otcové. Posloucháme spíše sebe, svou pýchu, své názory, než abychom svou vůli odsekávali a snažili se o pokoru a povinnou poslušnost. Snad nejcharakterističtějším rysem současného církevního života je plnost pýchy, svévole, vzpoury a nepořádku. Tím se církevní dnešek odlišuje od dřívějších dob nejvýrazněji. Proto je tolik zmatku, lží, svárů, konfliktů a nejednoty.
Pár příkladů výše uvedeného:
Svatí Otcové říkají, že největším hříchem je spáchat církevní rozkol (tento hřích nesmyje z člověka ani mučednická krev; sv. Jan Zlatoústý), a podívejte se, kolik je dnes rozkolů (nikdy v dějinách jich nebylo tolik). Jak jinak by mohly vzniknout, než na půdě povrchní zbožnosti, pýchy a neúcty k církvi? A když ani pravoslavní lidé nemají poslušnost a úctu k církvi, tak je Bůh vydá do rukou nějakého psychopata, sektáře a rozkolníka, či amorálního jedince postiženého bájivou lhavostí, nebo v klamu bloudícího teologa, aby je odvlekl od svaté církevní jednoty. Nechá je napospas jejich svévoli a vzpouře.
Svatý papež Řehoř Dvojeslov vypráví: kdo uvěří pomluvám (v daném případě hovoří sv. Řehoř o pomluvách na biskupa), ten je s Božím svolením spravedlivě ďáblem potrestán. V tomto vyprávění byli ti křesťané strašně vytrestáni jen za to, že uvěřili žebrajícímu pomlouvači a chtěli mu prokázat křesťanské milosrdenství. (Ten žebrák byl ve skutečnosti démon, který chtěl vyzkoušet křesťany, zda uvěří vymyšleným pomluvám.) Ďábel si stále hledá cestičku, jak obelstít neopatrného člověka. Kolik je dnes v církvi lidí, kteří jsou kvůli tomuto hříchu skoro posedlí? Když se rozhlédneme, pochopíme, že je jich spousta.
Jiný příklad: svatí Otcové říkají, že přijímat svaté Tajiny se má nejméně každý týden, ale my říkáme: jednou do roka stačí (to zavedl nějaký carský edikt) a ještě se přitom nadýmáme pseudopokorou, když říkáme: dříve byli lidé svatější, proto mohli přijímat často, my už nejsme tak zbožní, a tak budeme přijímat méně, abychom nezhřešili (úplně obrácená logika - svatým přijímáním se posvěcujeme a očišťujeme). Pak se nemůžeme divit, že naše zbožnost při nedostatku pokrmu a nápoje pro duši skomírá a chřadne a ve výsledku často degraduje k pověrám, magii nebo polovičatosti v duchovním životě.
Myslíte, že naši věřící nechodí k senzibilům, léčitelům a kouzelníkům? Obecně se ví, že je to zrada Krista a duchovní smilstvo s démony. Jenže, když je člověku ouvej a modlitba církve nepomáhá, jak by si představoval, tak se skoro nikomu nechce vzít na svá ramena kříž a následovat Pána. A pak si stěžují, že mají noční děsy, budí se hrůzou, trpí patologickou úzkostí či depresí... Dítě trochu víc pláče? Vezmeme ho tedy k „bábce“ (tj. čarodějnici). Dítě se na čas uklidní, a pak to začne. Jedna noc plná hrůzy za druhou. Závislost na hrách. Alkohol či narkotika. Asociální chování. Útěky z domova, lapák pro mladistvé. A ještě pak rodiče reptají, že jim Bůh nepomáhá.
Postní pravidla jsou všeobecně známá. Avšak kolik věřících, mladých a zdravých, se nepostí, i když je to pro ně jen otázkou dobré vůle.
Víme všichni, že úmyslný potrat je pro křesťana nepřípustný (viz pravidla svatých Otců). A přesto máme dost věřících, kteří naléhají na těhotnou ženu: dej to pryč, pak se vyzpovídáš, zapálíš svíčku a bude to v pořádku.
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Kdybychom následovali pravidla svatých Otců a jejich pokyny, bylo by nám daleko lépe. Jenže to bychom nesměli před tím ztratit pokoru a poslušnost.
* * *
Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti podnebeským mocnostem zla, učí sv. Pavel. (Efez 6,12) Myslí tím, že především bojujeme proti démonickému působení na bitevním poli uvnitř našeho srdce. Vedeme duchovní válku proti pokušením, proti vášním, za dosažení pokoje v srdci. Jenže když se mocnostem zla podaří získat k útoku na víru či církev nebo životy lidí nešlechetné či nepevné osoby, pak se jim musíme bránit a tím se čas od času tato duchovní válka materializuje.
(Pokračování příště)
Zobrazit příspěvek č. 1365 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 8. 2022
Brnění proti střelám démonů
Pokračování: na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých
Minule jsme se zamýšleli nad jedním z nejdůležitějších témat křesťanské duchovnosti. Nad klíčovou ctností, bez které nic, co činíme v duchovním životě, není opravdové a ryzí. Nad pokorou. Pojďme pokračovat ještě chvilku v zamyšlení, které jsme minule začali. Když se otážeme lidí, co považují za nejdůležitější pro duchovní život, odpoví vám většinou některým z následujích výroků: mocná víra nebo hodně modliteb, přísná askeze a tvrdé půsty, dobré skutky, co nejčastější účast na bohoslužbách, často se zpovídat apod. Vše jmenované je propěšné, pokud tomu však neschází to, co považovalo za základy neklamného duchovní života mnoho svatých Otců: pokora. Ct. Izák Syrský dokonce prohlásil, že pokud jsme půstem a askezí nezískali více pokory, pak nebyl náš půst k ničemu.
Co vlastně znamená ten pojem „pokora“? Znamená to ve vztahu k lidské mysli a srdci: nesmýšlet o sobě vysoko. Čili opak sebedůvěry. Znamená to otevřít se Boží prozřetelnosti, sklonit se před Boží moudrostí. Je to neochvějná důvěra v Boha, že pro nás připravuje tu nejlepší cestu do nebeského království, tj. k sobě. Jak říkají Otcové: „Nejlepší je přijímat, co Bůh dává.“ (Starec Chrysostomos z i.m. ct. Nikodima) To se týká osobního života. Bůh pro nás připravil svůj úradek, který je pro nás daleko lepší než cokoliv, co bychom dokázali vymyslet.
Nyní však před námi stojí tíživá otázka, jak je to s pokorou, když nejde o osobní záležitosti, ale o věci obecné a navíc vážné. Existuje totiž reálné nebezpečí, že „pokorným mlčením“ a projevováním shovívavosti dáváme prostor zlu. Zlu, které ničí ty, kteří jsou nám svěřeni do péče, zlu, které se stále snaží rozbíjet a ničit církev, zlu, které zabíjí lidi nebo jim připravuje velké utrpení. Pokusím se odpovědět citací:
„Pokoru musíme uplatňovat s rozumem. Když učitel nebo rodič s pokorou toleruje, když ho děti neposlouchají a chovají se špatně, pak je to pro děti zhoubné. Pokorou nesmíme nazývat, když učitel dopustí, aby se jeho třída změnila na „augiášův chlév“, kde je všechno vzhůru nohama. Rošťákům nepřinese užitek, když budou pokračovat ve svých nezbednostech.“ (Sv. Sofronij Sacharov)
Pokorou je v tomto případě splnit si svou povinnost. Co se týče nejvážnějších věcí obecných, myslím, že křesťan nesmí mlčet k tomu, když je rozbíjena církev, protože ničení či zranění církve ohrožuje spásu lidí. Vždyť pravda a jednota jsou jedinou cestou ke spáse v Kristu. To jsou přece zásadní věci. O jednotě nás Písmo učí: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (tj. jedna Církev).“ (Efez 4,5) O Pravdě Pán Ježíš pravil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Bůh přece chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. (1 Tim 2,4) Poznání pravdy (Boží) osvobozuje. (Jan 8,32) Rozkol a hereze jsou dílem toho, kdo od počátku jen kazí Boží dílo, toho „lháře a otce lži“. (Jan 8,44) Svatí Otcové, kteří nemlčeli, ale bojovali na sněmech i mimo sněmy, slovem i písmem proti herezím a rozkolům, nám ukazují vzor, který máme napodobit.
Taktéž nesmíme mlčet k zabíjení lidí, k totalitním režimům a nemorálním ideologiím, které vraždí lidi nebo mrzačí jejich duše. Taková „pokora“, která dává prostor ďáblu a zlu, je falešná. Možná mě jednou někdo přesvědčí, že se mýlím, ale v tuto chvíli jsem o výše předneseném zcela přesvědčen.
* * *
V Dávném pateriku o pouštních Otcích se vypráví, jak avva Arsenios z pokory mlčel, když ho obviňovali z nejhorších hříchů. Na všechno jenom přikyvoval a dával zapravdu žalobcům. Avšak, když ho obvinili z hereze, okamžitě protestoval a řekl - ne, heretik nejsem.
Můžeme z toho vyvodit, že naším úkolem je dosáhnout takové pokory, abychom s pokojem v duši snesli všechna obvinění, pomluvy a nařčení z hříchů. Nikoliv lidé, ale Bůh je naším soudcem. Avšak nejedná-li se už o věci osobních pádů, ale o záležitosti celocírkevní, kdy je ohrožována spása mnoha lidí např. šířením hereze nebo sváděním lidí do oddělení od Církve (tj. do rozkolu), nesmíme mlčet a hrát si na pokorného. Myslím, že kdo si uvědomuje hodnotu spásy a Církve založené na krvi Kristově, dobře chápe, že mlčet k útokům na tyto hodnoty není pokorou, ale zhoubnou lhostejností či sebedůvěrou, resp. pýchou.
* * *
Minule jsme částečně začali hledat odpověď na otázku: jak tedy poznat pravdu o sobě, jakou duchovní cestou se ubíráme, nebo zda snad jen přešlapujeme na místě kvůli tomu, že veškerý náš duchovní život je jen přetvářkou; lze pravdivě poznat, máme-li alespoň trošku pokory či nikoliv? Lze toho dosáhnout skrze bedlivé pozorování stavů své duše. Dnes se zmíníme o hlubší části tohoto vnitřního díla pozorného sledování, co se děje s naší duší.
Lidská duše náleží duchovnímu světu (jinak řečeno: skrze svou duši se účastníme duchovního světa), a proto ji mohou ovlivňovat duchovní bytosti: andělé či démoni. Realita duchovních světů funguje jinak než pozemská materiální realita. Dotyk anděla více či méně přenáší do naší duše ten duchovní stav, ve kterém je tato duchovní bytost ponořená, ze kterého je utkána jeho říza a který nosí, kamkoliv přijde. Protože v sobě nosí blahodať Svatého Ducha, projeví se takový dotyk v duši člověka náhlým rozhořením lásky k Bohu a k celému stvoření; dále hoří duchem pokory (kdy člověk přímo prahne po tom, aby ho někdo ponížil, urazil, znectil - takové příhody považuje duchovní člověk za svého druhu rozkoš); je zaplaven touhou poslouchat, podřizovat se; lidská duše se rozplývá jako vosk působením lítosti nad tím, co jsem s sebou provedl, jak jsem všem ublížil a všechny zklamal, jak jsem poskvrnil to, co mi Bůh dal...
Dotkne-li se mé duše démon, zapracuje stejný princip přenosu duchovního stavu. I tato duchovní bytost do mě vlévá svůj vlastní duchovní stav, kterým je zformována a který přináší všude, kam se dostane. V lidské duši vzplane divoký a temný plamen vášní, především těch hlavních, z nich je současná existence satana zrozena: pýcha, hněv, závist, reptání, rozčílení a neklid, nespokojenost, svévole, neposlušnost, vzpoura, sebeospravedlnění, uraženost, sebeobdiv. To jsou vlastnosti, které se dostávají do mé duše od ďábla skrze rány, které jsem své duši způsobil hříchem a svou nemocnou přirozeností, s jejím sklonem k hříchu.
Zkušení otcové říkají, že bedlivým pozorováním postupně eliminujeme takové úpadkové stavy a sami při této jemné práci přijdeme na praktiky, které pomáhají. S takovým démonickým duchovním rozpoložením musíme bojovat a nedopouštět, aby se jeho příčiny skrze nás materializovaly v tomto světě. Tím bychom totiž mohli dávat ďáblu možnost vstupovat do materiálního světa a páchat zlo ve větší míře, než k čemu Bůh satanu přivolil. Člověk, jemuž Hospodin svěřil stvoření do péče, totiž může dát právo satanu, aby činil i to, co k čemu Hospodin nesvolil. Ďábel nesmí konat to, co mu Bůh zakázal, ale může od člověka získat svolení páchat to, co mu Bůh přímo nedovolil. Člověk totiž má stále od Boha jistý prostor k rozhodování o sobě a o stvoření, a vytváří tím prostor pro Boží dopuštění.
Ten boj s vlivem ďábla na naši duši je těžký, zvláště pokud jej nechám rozhořet naplno. Proto je na světě tolik zla. Boj si však mohu významně zjednodušit, když nenechám ďábla se přibližovat. Duši mohu uvést do takového stavu, že se on nemůže přistupovat, kdykoliv se mu zachce, a vlévat svůj strašný duchovní stav do mé duše. Takové opatření provedu, mám-li v srdci pravou pokoru a čistotu. Obojí ďábel nesnáší a zahání ho to do bezpečné vzdálenosti. I pak ale může ďábel „házet kamínky“ (jako když někdo nemůže k vám do bytu kvůli zamčeným domovním dveřím, a tak hází kamínky na vaše okno, abyste si ho všimli). Z povzdálí hází kamínky na naši duši - kamínky to jsou semínka myšlenek či spíše jen nápadů, které se nám mihnou v prostoru mysli. Nyní záleží na tom, jestli najdou tato semínka v mé duši pro sebe úrodnou půdu. Pokud jsme učinili svou duši tvrdou a nepřístupnou vůči nečistým vášním, zlu, pýše a svévoli, semínka se neuchytí. Jen bliknou v mysli jako jiskra a hned zase pohasnou a mizí.
Nepřístupnost mysli a srdce vůči této ďábelské setbě můžeme zařídit pomocí ostražitosti, pozornosti čili bdělosti. Pravidla naší spirituality nás nabádají, abychom vůči své mysli byli neustále pozorní, střízliví a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Je to prý jen věc cviku, zpočátku se to nedaří, ale časem to půjde. V pěkném podobenství tuto dovednost při práci s vlastní myslí popisuje současníkům starec Paisij: ďábel obchází a dává lidem do pusy bonbónky. Naším reflexem je začít bonbónek cucat. Ale bonbón nepustí svou chuť do pusy ihned. Zpočátku cucání necítíš jeho chuť, je to jako bys měl v puse malý oblázek. Jenže ty víš, že musíš vytrvat a že po chvilce bonbonek začne uvolňovat svou sladkost. Máš s tím zkušenost, nebo jsi zvědavý.
Když ďábel nasadí do srdce člověka myšlenku, je to jako s tím bonbónkem, z počátku je jako netečný kamínek, jen cítíš, že bylo do tebe něco vloženo, mysl dostala něco k cucání. V této chvíli lze ten „ďáblův dáreček“ vyplivnout zcela bez boje, nic tě to nestojí, protože jsi ještě nepocítil jeho chuť. Říká se, že je to v principu snadné, ale chce to vypěstovat si pozornost. Jenže neopatrný člověk začne ten nápad, to semínko myšlenky, zpracovávat, začne se tím v mysli zabývat a za chvíli pocítí emoci, kterou srdce odpoví na myšlenku, cítí jisté uspokojení, přestože je ta myšlenka ve své podstatě trýznivá (např. závistivá, neklidná, znepokojující, sžírající duši vášní). Teď už nelze se tohoto „dárečku“ zbavit bez boje. Myšlenka už zapouští kořeny a nelze ji jen odfouknout, musí pracně rvát ven i s kořeny. A to může být namáhavé, ba někdy i bolestné. Lidé zkušení v modlitbě a v hesychii mají prý už tyto návyky vypěstovány, takže udržovat mysl čistou, neposkvrněnou a klidnou je pro ně věcí pozornosti a nikoliv tvrdé námahy či lítého boje.
Chce-li si někdo začít něco s hesychií, což je osa naší spirituality, musí nejprve modlitbou zformovat svou mysl a srdce k neustálému pokání, pokoře a nedůvěře vůči sobě; modlitbou vyučíme svou mysl otevírat se Bohu a uzavírat se vůči zlu (mám na mysli modlitby sestavené svatými Otci). A pak se můžeme vydat na cestu jemného díla, které provádíme se svou myslí a potažmo srdcem, které je potřeba nejprve vyprázdnit, aby je Bůh mohl naplnit blahodatí. Učíme se zastavit to neustálé vnitřní mentální žvanění nebo fiktivní rozhovory, kterými zbytečně unavujeme svého ducha, přestat vše v duchu komentovat a namítat, ale zaměstnat mysl pozornou modlitbou, opakováním Jména; otevřít v sobě mlčící, upřené a netěkající zření.
Všechno zlo, které Bůh dopouští, aby na nás ďábel uvrhl, je kvůli našim hříchům či pro urychlení málo intenzivního duchovního růstu. Účelem takových ran je totiž rozbít dusivou a mučivou skořápku egoismu kolem našeho srdce. Jedině osvobozené srdce se pak může konečně volně nadechnout. Projeví se to prý jistou lhostejností vůči sobě samému, vůči svým potřebám a svým nárokům. Jenže my to nechápeme, stále tu tvrdou skořápku opravujeme a zpevňujeme - dožadujeme se svých práv, prosazujeme svoji vůli a chceme, aby se vše dělo podle našich představ. Jako by to - nám či ostatním - bylo k něčemu dobré! Je snad náš egoismus nějakou velevzácnou hodnotou, bez níž by byl svět chudší? Pojďme, připravíme vesmír o „poklady“ špíny, které nosíme v srdci, o hnůj svého egoismu.
Říká se, že jedině z perspektivy krajní pokory, kdy je ego ukřižováno, aby duše mohla být vzkříšena, je možno pochopit církevní život a především liturgii.
* * *
Dávní pouštní otcové hovoří o tom, že dobrotivý Bůh obrací zlo na dobro, dokonce i satana používá, aby konal dle Boží prozřetelnosti. Lidově se říká: všechno zlé je pro něco dobré. Bůh dopouští, aby satan vytrestal ty, kteří se od Boha odvrací a sami dávají ďáblu právo nad sebou. (Paisij Svatohorec) Tak Bůh používá i démony, aby svými pokušeními udržovali lidi v bdělosti a stále na ně útočili svými pokušeními: odstraň ze světa pokušení a nebude nikdo, kdo by byl spasen, říká sv. Antonios. Jen překonáváním pokušení duchovně rosteme. Zlato je ověřeno jako zlato jedině, projde-li výhní zkoušky. Co neprojde ohněm, není jisté.
Dnes prochází svět (i církevní společenství) otřesy a zkouškami. Zpohodlněli jsme a naše bdělost otupěla, usnuli jsme. Naše křesťanskost potřebuje zkoušku, zda není jen ideologií. Naše pokora potřebuje zkoušku. Je potřeba výheň, která vyzkouší každého ryzost. Vše je dnes zkoušeno, zda je to pevné. Lidstvem prochází síto a na něm se každý ukáže, jaký opravdu je. Zjistíme, že vše je jinak. Všichni se mýlíme. Všichni jsme v klamu. (Simeon Nový Theolog) První budou posledními.
Zobrazit příspěvek č. 1366 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 8. 2022
Video o (ne)smyslu války na Ukrajině
Ne všichni Rusové se dnes projevili jako barbaři
Aktualizováno
|
Necitujte desatero Božích přikázání před ruskou katedrálou! (6. přikázání: Nezabiješ.) Už v březnu jsme přinesli obrázek statečné ruské ženy (přísp. 1337) |
Jsou to Rusové, kteří si nenechali vymýt mozky totalitní nacistickou propagandou a dál trvají na tom, že není ani kulturní ani křesťanské přepadnout vedlejší stát, a tak brutálním způsobem vyhlazovat jeho lid (a to navíc bez vyhlášení války a zločineckými prostředky). Jsou to křesťané, kteří znají a ctí desatero Božích přikázání (na rozdíl od vedení ruské církve) a odmítají to, co Hospodin tak přísně svému lidu zakazuje: vraždu, loupež, křivá svědectví a další "válečné lži". Jsou to učedníci Krista, a nikoliv žáci Kaina a Jidáše, či farizeové.
To jsou ti, kteří si nenechali vymýt mozky Velkým bratrem v Kremlu, indoktrinovat se mýticky přepsanou historií a nevpustili si do hlavy ten orwellovsko-sovětský doublethink: válka je mír, láska je nenávist, vražda je svatá a "speciální vojenská operace" je "válka". Mají odvahu pozdvihnout hlas a případně konat skutky odporu proti putinské totalitě. Takovým Rusům skládám hlubokou poklonu. Snad se stanou zárodkem nové ruské společnosti a očištěné ruské církve.
Už delší dobu se chystám toto napsat na jejich adresu a zpracovat nějak toto rozdělení ruské společnosti na nebezpečné naduté blázny a slušné kulturní lidi. Bohužel zvěrstva ruských vojáků a státního vedení a šok z toho, jak velká část ruské populace je svým myšlením kdesi na úrovni středověkých nevolníků, mi k tomu nedávala příležitost, a tak jsem se doposavad musel omezit jen na krátké zmínky či náznaky, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina, a to pochopitelně nestačí. Je jasné, že je potřeba věnovat této perspektivní menšině více pozornosti a morální podpory.
 |
Jelenu Osipovovou při protestní akci |
To jsou tvrdá slova o Rusku, že? Na taková slova má však Rus právo. (A mezi ruskými mysliteli posledního jeden a půl století by se výroků s podobným hodnocením našla dlouhá řada.) Zdá se, že nejen okolní národy, ale i ruská inteligence už má dost toho, aby se všechna ta ruská národní ignorance jen přikrývala odkazem na to, že je Rusko je "holt jiné" než zbytek světa, a že příslušníci menších národů nikdy nepochopí ruskou velikost. A že Rusko vždy vítězí. A je předurčeno nést hříchy celého světa, trpět za hříchy lidstva a tím je spasit (mystická stránka mesianismu). Často se pod takovými názory neskrývá nic jiného než nevzdělanost, tmářství, ignorance, omezený rozhled a zaostalost. A bezvýchodný úpadek. Uvědomme si, že drtivá většina Rusů nikdy nepřekročila hranice Ruska a vše, co ví o okolním světě, čerpá z televize.
Možná mají tito lidé pocit, že jim Putin vrátil národní hrdost. Je však otázkou, jestli to není „hrdost“ založená jen na primitivní agresivitě, velkohubých prohlášeních a "potěmkinovských vesnicích"... Není to tedy "hrdost", která je jen hrou mámivých barev na vnitřně prázdné mýdlové bublině totalitní propagandy? Myslím, že se kulturním Rusům nad touto dekadencí jejich vlasti, na kterou by sotva kdo z civilizovaného světa mohl být hrdý, už musí dělat zle.
* * *
Sympatie vzbudili místní Rusové, kteří se demonstrativně zřekli Putina a odsoudili to, co jejich národ páchá na Ukrajině (viz o tom u nás článek o ruské demonstraci v Praze: Putin je vrah - v závěru příspěvku č. 1343). Chvályhodný je „Otevřený dopis ruskojazyčné diaspory vyznávající demokratický systém hodnot velvyslanci RF v České republice“. Dopis Rusů v naší republice adresovaný ruské ambasádě v Praze s výzvou poskytnout útočiště ukrajinským uprchlíkům (klikněte na obrázek vlevo).
Myslím, že by nebylo fér dále otálet s psaním i o těchto Rusech, protože mlčením bychom jim upírali morální podporu, kterou ve svém zápasu s antikristovskou ideologií Ruského světa a v mentálním boji proti násobné přesile tak naléhavě potřebují.
* * *
Bezprostředním impulzem k tomuto článku v rámci série našich úvah o fenoménu "Rusko" se stalo video kolující po internetu (pořídili jsme k němu české titulky). Natočil jej spolek, který se doposavad zaměřoval spíše na propagaci ideologie Ruského světa. Zdá se, že se pod tíhou reality mění pohled jeho členů a začali upřednostňovat křesťanství před ideologií (což je chvályhodné už vzhledem k názvu spolku, ve kterém se hovoří o pravoslavných žurnalistech). Je-li pravdivý můj odhad, že dokázali uznat svůj původní špatný odhad situace a změnit své smýšlení, pak jim náleží uznání, protože změnit svůj ideový názor vyžaduje nemalou morální sílu, kulturu a inteligenci. Jak se říká: Hlupák je jenom ten, kdo nikdy nemění své smýšlení. (Barthélemy)
Stručně k obsahu videopořadu
Pořad má zajímavou strukturu. Začíná pohledem ze strany UPC (donedávna pod Moskvou), ale při hledání řešení a hlubšího zkoumání stavu věcí se pátravý pohled autorů postupně otáčí.
Nejdříve tvůrcové pořadu poněkud jednostranně předestírají, jak je církevní situace na Ukrajině viděna z perspektivy Ukrajinské pravoslavné církve (MP, tj. pod Moskevským patriarchátem). Tato církev je nyní v nesmírně tíživé situaci (do které se dostala nikoliv bez vlastního přičinění a především svou slepotou). Tvůrcové tady zamlčují některá fakta (nevím, jestli úmyslně či neúmyslně), např. skutečnost, že v mnoha případech byly přestupy farností, utíkajících z moskevské UPC do autokefální ukrajinské PCU, organizovány samotným věřícími a faráři, a nikdo je k tomu nenutil násilím.
Autoři zatím nenašli příliš pochopení pro autokefální Pravoslavnou církev Ukrajiny. Představitele PCU (MP) metropolitu Epifanije dokonce - Bůh ví proč - nazývají světským jménem Sergej Dumenko. Řekl bych, že tato jejich nevole má i svou kladnou stránku. Jejich práci, v které se tvrdě staví vůči moskevskému pravoslaví a jeho scestné ideologii a putinismu, nikdo nemůže podezírat, že by to byla propaganda ve prospěch ukrajinské autokefální církve.
V první třetině videopořadu autoři tedy spíše jen reflektují současnou situaci na Ukrajině, jak je to vidět ze strany UPC (MP), aniž by přinášeli návrh řešení. To je svým způsobem racionální přístup, protože v této vypjaté době by asi žádné navrhované řešení nebylo reálné. Ukrajinská pravoslavná církev (UPC, doposavad pod Moskvou) je ze strany ukrajinské společnosti, na kterou dopadají ruské rakety a jejich města jsou srovnávána se zemí, vnímána jako pátá kolona Putina. A těžko se těmto Ukrajincům divit, protože UPC (MP) byla doposavad neústupným hlasatelem ruských zájmů a její lidé, dezinformovaní falešnými kanonickými výklady, se upřímně, leč mylně a sebestředně, domnívali, že je nutno za použití všech prostředků prosadit, že jediná pravá církev široko daleko je ta moskevská. (Vzpomínám si, jak se - dle různých svědectví - z kazatelen UPC MP dvacet let, bez náznaku církevní i sociální smířlivosti, hřímalo, že věřící smí nazývat církví jen UPC MP, kdežto vše ostatní není žádnou církví.) Nyní je UPC MP vnímána jako diverzní organizace a je logicky požadován její státní zákaz. A často se ani na žádný zákaz nečeká a její chrámy jsou prostě živelně zabavovány. Vše, co má (nebo mělo) nějakou návaznost na Moskvu, je nyní na Ukrajině nežádoucí. Lze se tomu tolik divit, když Rusko vyhlazuje jejich národ? To zatím tvůrcové pořadu nepochopili a zbytečně si stěžují na příkoří, které je na UPC MP pácháno, protože k tomu dlouhá léta sami zavdávali popud. Na druhé straně příslušníci UPC namítají, že i oni jsou Ukrajinci a odmítají, že by byli řízeni nepřáteli ze zahraničí.
Co tvůrcové v první třetině filmu zamlčeli
Autoři pořadu zapomněli slůvkem zmínit pronásledování, ostrakizování a místy až dehumanizaci autokefální Pravoslavné církve Ukrajiny ze strany Moskvou dříve de facto řízené Ukrajinské pravoslavné církve. Autokefální Ukrajinci byli prohlašováni za lidi mimo Církev Kristovu, resp. za nepřátele Církve. A raději nerozebíráme, že Moskva svou neústupnou církevní politikou, urážející národní cítění mnoha Ukrajinců, v podstatě plánovitě a cílevědomě rozdělovala společnost, přičemž zařezávala svůj ideologický nůž na úroveň rodin a povzbuzovala skutečnou nenávist mezi lidmi. Požadavky Ukrajinců na odtržení od Moskvy a církevní samostatnost byly nejen vysmívány, ale urážlivě označovány za herezi či alespoň rozkol a vylučovány z Církve. A s jakou neústupností a brutalitou! Jako by Moskvě záleželo jen na prosazení své vlastní vůle. Nad bolestí lidí a stavem společnosti ruská církev zavírala oči. Rusko upíralo lidu Ukrajiny právo na svou národnost, na svou tradiční církev (která vzešla z Kyjeva) a nyní i na svůj stát. Teď s překvapením a krokodýlími slzami sklízejí, co zaseli: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ (Ozeáš 8,7)
Když se měla už někdy před 15 lety řešit na celocírkevní úrovni situace na Ukrajině, Moskevský patriarchát to ostře odmítl a prohlásil to za svou vnitřní záležitost. Pak se mohl řešit ukrajinský rozkol na všecírkevním sněmu na Krétě - ruská církev se nezúčastnila. Pak už konstantinopolský patriarcha dle svých kanonických pravomocí začal - po třiceti letech uměle protahovaného rozkolu - řešit autokefalitu pro ukrajinské věřící, kteří si nepřáli být pod Moskvou. UPC MP byla pozvána k účasti, ale odmítla, ač jí bylo nabídnuto předsednictví v jednání. Po vydání dekretu autokefality a zbudování kanonického uspořádání nové autokefální církve začal být ze strany Moskvy i její Ukrajinské pravoslavné církve urážen i samotný konstantinopolský patriarcha, s nímž pak Moskva přerušila církevní společenství a vytvořila rozkol. Autokefální Ukrajinci to všechno snášeli, kdežto Ukrajinská pravoslavná církev (MP) se ochotně nechala používat jako nástroj Moskvy k prosazování vylučování autokefální PCU ze světového pravoslavného společenství. Nalézat řešení až v době této války bude bezesporu bolestivé a komplikované. Škoda, že Moskva i její UPC byly tak neoblomné a nepřístupné hledat rozumné řešení dříve, v době míru. Právě necitlivý a panovačný postoj Moskevského patriarchátu vůči Ukrajině je příčinou současných bolestí ve vztazích mezi oběma jurisdikcemi.
Po nedávném sněmu UPC MP (zde příspěvek 1354), na kterém pod tlakem okolností vyhlásila jakousi mlhavou samostatnost a nezávislost na Moskvě, se ocitla mezi kladivem a kovadlinou. Z jedné strany (promoskevské) je nyní označována za rozkolnou, bezblahodatnou, nepravou, kdežto ze strany ukrajinské společnosti za kolaborantskou a spoluodpovědnou za všechno zlo, co nyní Moskva na Ukrajinu chrlí. Tyto skutečnosti pořad dokumentuje v podstatě bez komentáře.
Demaskování moskevských duchovních
Pak autoři filmu přecházejí k dalšímu bodu scénáře a tentokrát už bez rozpačitých pokusů maskovat či zjemňovat na rovinu prezentují nehorázné výstupy prominentních kazatelů Moskevského patriarchátu, kteří už nějakou dobu působí jako hlásné trouby ruského nacismu (křesťanství se dávno vytratilo). Ukázky z jejich projevů odhalují heretické snění o ruském pravoslavném impériu v čele s novým carem. Budování tohoto moskevského Božího království na zemi prý začalo válkou proti Ukrajině. Je to údajně svatá, velká a vlastenecká válka proti fašistům (jako by Rusko nemělo doma polovinu všech neonacistů světa). Nepřítel musí být zničen! Proto ať ruští vojáci na Ukrajině statečně bojují za svou vlast! Neslyšíte zde ozvěnu křižáckého pokřiku: "Deus vult!" (latinsky „Bůh to chce“, volání lidu po kázání papeže Urbana II. když r. 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, a pak si z toho učinili křižáci útočný ryk)?
Impérium Kristovo nebo Alláhovo?
Dále tvůrci pořadu přemýšlejí o nadšené účasti čečenských islámských mudžahedýnů ve válce po boku ruských vojáků. Tímto džihádem se islamisté chtějí podílet na budování ruského impéria, avšak určitě nikoliv pravoslavného ale islámského. A fakta hovoří úplně jasně o tom, čí toto impérium bude. Už nyní je v Moskvě skoro dvojnásobný počet praktikujících muslimů než praktikujících pravoslavných věřících. A podle demografických trendů budou za 15 let muslimové tvořit plnou třetinu obyvatelstva Ruska a již teď požadují zřízení desítek nových mešit. „Rusové skončí do roku 2050,“ prohlásil Dmitrij Smirnov z Ruské pravoslavné církve, který má na starosti otázky rodiny. „Tady v roce 2050 nebude žádný Rus,“ prohlásil. Tady budou žít úplně jiné národy: Čečenci, Ingušové, Arabové.“ (Viz zdroj) Takže pro koho chce Putin a vedení RPC vlastně budovat Ruské pravoslavné impérium? To už není jen hereze a klam, ale i bláznovství. Právě církev by mohla alespoň zpomalit tento trend, to by se však musela zabývat přežitím křesťanů na Rusi a ne ideologiemi Ruského světa a bájného cara. Proč se místo vraždění Ukrajinců raději nesnaží zachránit z ruské pravoslavné populace, co se ještě zachránit dá? A to se moskevská hierarchie ohání prohlášeními, že Rusko na Ukrajině bojuje proti homosexualismu a za ochranu mravních hodnot a rodiny. Nepíše se někde u svatých Otců, že heretiky Bůh připraví o rozum?
Proč nevyšší ruský muftí tak podporuje válku za vyhlazovaní Ukrajiny, je vcelku jasné. Ale proč to podporuje pravoslavný patriarcha...?!
Válka svatá nebo nesvatá?
Nato tvůrcové filmu v krátkosti demytologizují válku na Ukrajině: není to ani svatá, ani velká, ani vlastenecká, ale obyčejná válka vedená za státní zájmy. A žádné impérium Ukrajinci a vlastně ani Rusové ve skutečnosti nepotřebují. Je to jen odvěké a stále stejné pokušení zřídit už zde na zemi Boží Království. Od starých Izraelitů, přes křižáky, conquistadory až ke Stalinovi (i bolševičtí vůdcové ve smyslu marxismu-leninismu snili o celosvětové komunistické říši a o jakémsi nebi na zemi) až k Putinovi - a nakonec k antikristu. A kdo odolá lsti antikristově? Ten, kdo chápe Kristova slova: „Království mé není z tohoto světa.“ (Jan 18,36) Na tom můžeme vidět, jak velká část formálně pravoslavných křesťanů je už nyní (ještě před jeho nástupem) chycena do pasti antikristovy.
Veškerá ruská propaganda nyní pracuje na zmatení lidí, aby si při hledání odpovědi na otázku, kdo tu válku způsobil a kdo za ni nese odpovědnost, nekladli ani ty nejlogičtější a nejjednodušší otázky: kdo koho přepadl, kdo komu vtrhl na jeho území, kdo proti komu rozpoutal válku, kdo vraždí civilní obyvatelstvo, kdo komu boří města, kdo komu střílí na obytné domy, plná nádraží, školy či obchodní centra? Odpověď je snadná a jednoznačná. Zdravému rozumu je pak nepochopitelné, jak snadno tato propaganda některým lidem zamotá myšlení, takže přemýšlejí nad tím, jestli jsou na Ukrajině někde nějací nacisti, jestli od Ukrajiny Rusku hrozí zničení, jestli se na Ukrajině lidé nemají příliš dobře, jestli má Ukrajina právo na existenci... Pak už se davu jen předhodí pár posvátných ideálů (boj proti fašismu, nebo budování impéria) a projde vám cokoliv. Celá ta Putinova propaganda, jejímž principem je odvádění pozornosti mas ke klamným cílům, je jak vystřižená z filmu "Vrtěti psem", a můžeme se už jen divit, jak dobře stále fungují tisíckrát použité triky a jak málo je kriticky uvažujících lidí a jak bezpečně účinná je tato vylhaná propaganda v Rusku i daleko za jeho hranicemi.V závěru videopořadu autoři nahlížejí celou neblahou situaci z křesťanského evangelijního hlediska a v tom spočívá hlavní přínos jejich práce. Připomínají základní křesťanský princip bratrské lásky. Naznačují, že kdyby se Rusové rozpomněli na to, že jsou křesťané, tj. přestali se opájet falešnou mystikou ruského mesianismu a vrátili se raději k Evangeliu, nemohla by tato válka být, resp. musela by okamžitě přestat. Jak už kdosi napsal, tato válka by nemohla vzplanout nebýt osudné role, kterou zde sehrála Ruská pravoslavná církev. Válka začala a trvá jen díky tomu, že Ruská pravoslavná církev zapomněla na Kristovo Evangelium a schvaluje útočnou válku, plně ji podporuje a "žehná" a nebo alespoň proti ní duchovenské vedení nic nedělá.
A nyní už ten film (české titulky v obraze)
Na vysvětlenou - zkratky:
• UPC (MP) - Ukrajinská pravoslavná církev, která spadala pod Moskevský patriarchát, ale nedávno, ač neurčitě až mlhavě, vyhlásila na svém sněmu samostatnost a nezávislost na Moskvě.
• PCU - Pravoslavná církev Ukrajiny. Autokefální ukrajinská církev. Původně existovala jako tzv. "Filaretův rozkol" či jako Kyjevský patriarchát. V roce 2019 jí (ve snaze vyléčit tento rozkol a navrátit její věřící po třiceti letech oddělení zpět do jednoty pravoslavného společenství) udělil konstantinopolský patriarchát autokefalitu, kterou Moskva neuznává a chápe to (neprávem) jako vtrhnutí cizího patriarchátu na své kanonické území.
• RPC - Ruská pravoslavná církev. Podléhá patriarchovi moskevskému
* * *
Myslím, že Bůh nechal Rusko před očima celého světa padnout (opakovaně), aby Rusové (i my) nespoléhali na nic pozemského. Na žádného cara, vůdce, generála. Všichni umřou. Na žádný Řím - ani první ani druhý ani třetí ani čtvrtý... Všechny pominou. Na žádné ideologie týkající se budování pozemského Božího království, na tom ztroskotal první Řím. To všechno je ďáblův klam, kterým se snaží svést nás z cesty vzhůru, stáhnout naši pozornost od nebeského věčného Jerusalema k čemusi dočasnému a pomíjivému na zemi.
Zobrazit příspěvek č. 1367 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 9. 2022
Letní Pascha
Zesnutí přesvaté Bohorodice
Letos připadal tento svátek na stejný den v týdnu, kdy se vzpomínaná událost stala, - na neděli. Někdy se tomuto velkému svátku (největšímu z těch bohorodičných) říká „letní Pascha“. Tím se vyjadřuje nejen jeho význam, ale především duchovní obsah. V události a okolnostech zesnutí Matky Boží spatřujeme projev pronikání Kristova vítězství nad smrtí do lidské přirozenosti. Je to úkaz kristifikace našeho lidství. Na obrazu zesnutí Panny Marie, který nám posvátná církevní tradice dnes vykresluje před očima, můžeme zřetelně sledovat, že přemožení smrti nebylo jen osobní záležitostí Ježíše Krista, ale týká se celého lidstva. Toto vítězství si přisvojují všichni křesťané svou vírou ve vzkříšeného Pána, svou účasti na Církvi a svatých Tajinách, svým duchovním zápasem za očištění od vášní.
Svým příkladem nás Matka Boží předchází po této cestě vzhůru, kterou Kristus otevřel, ona po ní jako jedna prvních kráčela a nás na tuto cestu svým příkladem zve. A co více, od Hospodina dostala zvláštní moc pomáhat na této cestě dalším svým dětem.
Když Kristus visící na kříži svěřil svého milovaného apoštola Jana do mateřské péče své matky, stojíme tam v osobě sv. Jana i my všichni. Jsme duchovně - v morálním slova smyslu - dětmi Panny Marie. Kristus nás poroučí do její mateřské náruče. Ona se o nás duchovně stará, chrání nás, jako matka opatruje své dítě.
* * *
Na příběhu tohoto svátku sledujeme, jak se uskutečňuje síla Kristova Vzkříšení v lidstvu. Všichni chceme jít její cestou. Jak se ukazuje, moc smrti je opravdu zlomena. Smrt se pro lidstvo změnila na zesnutí. V době Starého zákona i v prostoru mimo křesťanství je lidské úmrtí prostě smrt. Člověk zemře a konec. Tělo se rozloží a duše (všechna náboženství vědí, že duše je nesmrtelná) je odvlečena kamsi do tmy či do šera. Většinou bylo toto záhrobní místo vnímáno jako nějaká forma podsvětí. Duše se tam mění na jakýsi stín. A její existence na místech bez světla je mučivá. Duše potřebuje světlo, tak jako tělo potřebuje jíst a dýchat. Až křesťanství přineslo něco úplně nového. Tělo usíná, jakoby spí, aby jednou bylo opět vzbuzeno, povoláno k životu, vzkříšeno. Duše jde tam, kde je takové duchovní prostředí, které se jí v průběhu pozemského přebývání stalo vlastním. Způsobem svého života, svým chováním, svou vírou a morálkou si sami volíme posmrtný stav duše. Náš církevní život je posvátnou tradicí tak uzpůsoben, abychom v Církvi poznávali Krista a zamilovali si ho, abychom si osvojili se nebeský stav duše - aby se nebe stalo naším vnitřním domovem.
Na události zesnutí Matky Boží vidíme, co nás čeká v blízké budoucnosti, při úmrtí, i ve vzdálenější budoucnosti, při vzkříšení zesnulých.
Hlavní částí toho, co se tenkrát stalo a co nám tento svátek rok co rok připomíná, byl příchod jejího syna Pána Ježíše, který se u jejího lože zjevil v oslepujícím světle spolu s nebeskými mocnostmi, s dušemi praotců, proroků a spravedlivců, a vzal duši své Matky, aby ji odnesl s sebou. Druhou částí události bylo vzkříšení jejího těla, které se stalo třetího dne po jejím zesnutí. Tím se přesv. Panna Marie liší od jiných svatých, kteří jsou svými dušemi pod Božím trůnem a mají moc se přimlouvat, ale na vzkříšení svých těl teprve čekají. Matka Boží podle různých zjevení chodí po zemi a pečuje o své děti. Sama o tom pravila: „Jsem s vámi po všechny dny.“ A to samé se ze zjevení dozvěděla celá řada našich svatých.
Tyto hlavní ideje, které vyjevují principy tohoto velkolepého svátku, jsou obsaženy v troparu svátkové hymnografie:
Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
Nyní se posouváme k tomu, co souvisí s tím, že přečistá Maria získala plnou účast na vítězství svého syna. Tím je přemožení smrti. Odstranění, překonání smrti, smetení její moci nad člověkem. To je zvěst tohoto svátku. Proto je to sváte radostný.
Tradičně se z těchto důvodů obracíme k Bohorodici v modlitbách před smrtí nebo v modlitebním kánonu pro východ duše z těla. I při jiných modlitbách poroučíme celý život svou duši do rukou Bohorodice. Ona má tu moc provést putující duši bez úhony mezi démonickými nástrahami, chránit duši při záhrobním putování před útoky temných démonických bytostí.
* * *
Viz např. modlitbu velkého povečeří, čteného ve Velkém půstu (modlitba od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy):
»Neposkvrněná, nevinná, neporušená, přečistá Panno, bezúhonná, Boží nevěsto, Vládkyně, jež jsi Boha Slovo přeslavným porozením svým s lidmi sjednotila a nad porušenou přirozenost našeho rodu se povznesla a s nebeským se spojila, která jsi beznadějných jediná naděje a zápasících pomoci, pohotová zastánkyně k tobě se utíkajících, a všech křesťanů útočiště ... zastávej se mě vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující.«
* * *
Zakončíme připomínkou, že tento letní půst je obdobím dvou velkých svátků: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Při svátku Proměnění Páně na hoře Tábor jsme si připomínali událost, která měla dva významy, při ní totiž vidíme jednak projevení Kristova Božství, a zároveň se nám zjevuje, jak máme být proměněni my samotní. Proměnění Páně je tudíž svátek vyprávějící o proměně života, kterou si Pán Ježíš přeje s námi provést, kdežto svátek Zesnutí přesv. Bohorodice vypráví o proměně smrti. A co pravíme o proměně, která je na přesv. Bohorodici ukázána? Je to proměna smrti v zesnutí; nutné sestoupení duše do podsvětí se změnilo v otevřenou cestu k vystoupení duše vzhůru do nebe; odchod do temnot a šerých míst je proměněn v příchod do světla; záhrobní opuštěnost duše Bohem je proměněna na vstoupení duše do náruče Kristovy. Muka věčné tmy jsou změněna na blaženost ve věčném nikdy nezapadajícím světle. Shrnuto: tyranie smrti, která dřív zotročila lidstvo, je proměněna ve vítězství Kristovo, který smrti zlomil její umrtvující jedovaté žihadlo.
Když vítězství Božího Syna vzkřísí člověka z mrtvých, není takové síly a není žádného hrobu, který by udržel jeho tělo v zemi spoutané zesnutím. Po svém pohřbu se večer zjevila Matka Boží apoštolům, obklopena andělskými bytostmi, stojíc ve vzduchu a pravíc: „Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny.“
Zvěstuje se nám tu, že smrt už nemá vládu na lidskou duší. Tělo člověka, které patří tomuto hříchem poškozenému světu, je také poškozené a bez úplné proměny nemůže žít věčně. Vždyť „jak by mohlo mít pomíjivé účast na nepomíjivém?“ Při odchodu duše z těla má Kristem proklestěnou cestu k Bohu. Naše tělo usíná spánkem a čeká, až bude probuzeno, proměněno, vzkříšeno k nepomíjivému životu. Ukládá se do země jako semínko, aby z něj vyrostlo něco zcela nového. (Jan 12,24) Vše vysvětluje Písmo svaté, viz citace v příloze za článkem.
* * *
Duchovní nemocí nás, moderních lidí, je jakési otupění či duševní ochrnutí - už jsme nějak přivykli všem těmto nesmírným a velikolepým skutečnostem. Jako bychom ztratili schopnost se jim divit, žasnout nad nimi a nechat se jimi uchvátit. Sice se honíme za zázraky, za kdejakým myrotočením, a dokazujeme tím svou slabou víru, která potřebuje stále nějaké důkazy, ale přestali jsme divit skutečným divům. Více nás vzrušují různá (někdy zatím nečitelná či nesrozumitelná) proroctví, než to, co pro nás Bůh vztaženou pravicí mocného učinil. Asi jsou skutky a divy Hospodinovy tak nesmírné a nadmíru velké - příliš silné pro naši duši, duchem světa raněnou, scvrlou, slabou a vyčerpanou. Snad i v nás, tak duchovně zesláblých lidech, vykřesá církevní život schopnost, která by se dala vyjádřit slovy učedníka sv. Andreje jurodivého - když ve Vlachernském chrámu (kde byl uložen šat Panny Marie, který zůstal v hrobě, zatímco její vzkříšené tělo bylo vzato do nebe) se Andrej otázal svého učedníka, zda také vidí zjevení Matky Boží, on mu odvětil: „Vidím a žasnu.“
Příloha - Bible o vzkříšení lidí
35 Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"
36 Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
37 A co zaséváš, není budoucí tělo, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.
38 Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.
39 Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.
40 A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských.
41 Jiná je sláva slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je sláva hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší slávou.
42 Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43 Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44 Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
45 Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím.
46 Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
47 První člověk byl z prachu země, druhý je Pán z nebe.
48 Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
49 A jako jsme nesli obraz pozemského, tak poneseme i obraz nebeského.
50 Chci říci to, bratří, že člověk (tj. „tělo a krev“), jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
51 Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,
52 naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.
53 Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
54 A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!
55 Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, peklo, tvá zbraň?´
56 Žihadlem smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. (1. Korintským 15. kap.)
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo (ve smyslu: stále stejné, neproměněné). Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12,24)
Viz o tomto svátku u nás ještě zde v příspěvku 1128
Zobrazit příspěvek č. 1368 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 9. 2022
Reportáž v Událostech ČT ze dne 8. září 2022
Kritika církve v Česku. O napojení pražské eparchie na Moskvu, aneb přes patriarchu Kyrilla až k Putinovi
Aktualizováno 14. 9.
Ten titulek je formulován v souladu s tím, jak asi chápe reportáží (viz video níže) podávanou situaci v naší místní církvi česká veřejnost. Praha se stává více a více proruskou a dokonce v této válečné době vítá v katedrále duchovenstvo patriarchy Kyrilla, který stojí na straně nepřátel Ukrajiny a evropské civilizace a potažmo (dle putinské propagandy) i na straně nepřátel našeho národa či státu.
Vypadá to, že Moskva kolem sebe houfuje slovanské (postkomunistické) církve, upevňuje staré, za komunismu navázané vazby, posiluje kontakty. Netroufal bych si vyloučit, že se připravuje velký světový rozkol. Představitelé ruské církve jistě ví, že jejich církev může brzy být (kvůli nadšené podpoře Putinovy agrese) velkou částí světového pravoslaví zavržena a možná i odsouzena, a tak se na to připravují. Početně na to Rusko má, ale pravda není síle ani v množství. Zdá se mi, že naše církev je do této temné budoucnosti vedena jak na řetězu. Mohu jen doufat, že jsou to příliš temné vize. A jako vždy, budu rád, jestli se mýlím.Jenže co kdyby to opravdu šlo dál tímto směrem, a my bychom byli těmito vazalským pouty odtrženi od skutečného pravoslaví a odvlečeni do ruského rozkolu? Zbytek světové pravoslavné církve se starobylými patriarcháty by nás musel považovat za rozkolnou ruskou církevní kolonii (kolonií vlastně už 70 let jsme). Zároveň bychom byli morálně odtrženi od zbytku okolní společnosti v České republice, která tu určitě nechce mít nějakou výspu nekulturní rozpínavé západní Asie (kadyrovci vyhrožují, že dojdou klidně až do Berlína, i Putin by nejraději obnovil sféru totalitního vlivu dle vzoru SSSR).
Už teď jsme v hledáčku vládních orgánů ČR, BIS a českých médií jako potenciální ruská pátá kolona, která by snad mohla začít pracovat v cizích zájmech a proti našemu státu a národu. Hlavní zpravodajská relace televizních zpráv už pravidelně přináší reportáže o podivnostech a různých podezření kolem naší pravoslavné církve.
Je mi z toho smutno. Dokonce i v situaci dnes, kdy se zdá, že se vedení moskevské církve dostalo v civilizovaném světě do všeobecného opovržení a kdy ztrácí jakýkoliv křesťanský kredit, má v Čechách Moskva stále pevné zázemí. Jako by nám vůbec nezáleželo na tom, že moskevská církev žehná genocidě, vraždění, terorismu a všemu tomu, co dnes civilizovaná část světa považuje za nelidské.
Obávám se, že se naše církev začíná vyčleňovat z české společnosti. Je snad pozvání po celém západním světě zdiskreditovaných Kyrillových duchovních do naší pražské katedrály začátkem procesu, na jehož konci bude mít česká pravoslavná církev blíže k Moskvě než k Česku? To by znamenalo, že se z nás stane gheto všeobecně opovrhované českým národem? Byl by to konec Gorazdem započaté misie mezi Čechy.
Možná bychom si měli konečně uvědomit, že zájmy ruské církve jsou jen obtížně slučitelné s úkoly a posláním České pravoslavné církve a s jejími zájmy.
A tím se dostávám k tomu podstatnému - k hrozbě, kterou vidím, a tou je opouštění naší místní tradice, na níž je založena naše novodobá církevní existence. Na čem jiném zde chceme stavět, když zavrhujeme duchovní odkaz obnovitele Pravoslaví u nás, svatého Gorazda II. (+ 4. září 1942), jehož 70. výročí umučení jsme právě vzpomínali. Biskup Gorazd se před celým národem zaručil, že česká pravoslavná církev nebude u nás expoziturou cizích politických sil a konkrétně - že skrze ni sem nebude pronikat ruský politický vliv. A dnes to vypadá tak, že ruská rozpínavost našla v pražské katedrále otevřené dveře do České republiky. Církevní a politická expanze jsou v Rusku jedno a to samé, jak ukazuje současná válka. A naši věřící budou mít ve společnosti z ostudy kabát a přijde doba, kdy se budou bát chodit do svých chrámů nebo nebudou chtít tam chodit, až uvidí, co se tam bude dít za věci.
Při sledování televizní reportáže jsem si kladl otázku, jestli všem našim vladykům opravdu ještě záleží na pravoslavné misii mezi Čechy. Pokud ano, proč si někteří počínají způsobem, o kterém vědí, že bude místní obyvatelstvo popuzovat a způsobí odpor české společnosti vůči místní pravoslavné církvi. Přece jsme zde především pro český národ a v druhé řadě pro bratry z Ukrajiny, kteří zde početně převládají. Vítáme samozřejmě i Řeky, Srby, Moldavany a Rumuny, stejně jako Bulhary i Rusy a další, ale prioritu v České pravoslavné církvi mají Češi, i když je jich menšina. Druzí v pořadí naší pastorační péče jsou Ukrajinci, kteří plní naše chrámy.
Jejich počet však není jediným důvodem naší duchovní pozornosti věnované tomuto národu. Opravdová Kristova Církev vždy stojí za těmi, kdo jsou nespravedlivě pronásledováni, trápeni a hubeni. U nich je místo pravoslavného kněze a biskupa - ne u těch, co činí násilí, chovají se nelidsky, vraždí a přepadají okolní národy. U chudých je Kristus, násilníkům stojí za zády antikrist. Kdo stojí vedle moskevských vůdců? Proč my bychom měli mít účast kvasu farizejů? (Mat 16,11-12) Vnucuje se otázka, zda jsme na tyto elementární součásti křesťanské morálky a duchovnosti již nezapomněli.
Ano, většina našich věřících jsou v současnosti Ukrajinci (už dávno před ruskou invazí). Vnímáme to tak, že je Bůh už před dvaceti lety začal posílat, aby početně i morálně pomohli naší místní církvi vykročit do další etapy naší církevní poutě, a máme je rádi. Máme zkušenosti, že se ochotně přizpůsobují našim zvyklostem a církevním obyčejům i českému charakteru místní církve. Snadno najde každý kněz nějaký modus vivendi, který umožní bratrské a klidné spolužití Čechů a Ukrajinců na jedné farnosti tak, že si ani jedna skupina nepřipadá zanedbávaná, opomíjená či přehlížená. Jenže problém vzájemného farního soužití většinou není na farnostech, ale spíše se vytváří někde jinde - buď vlivem ze zahraničí, nebo působením zcestných ideologií, nebo pochází z vyšších pater církevní správy. U třetí možnosti vzniká otázka: stojí zde biskupové za svými věřícími? Pracují výhradně pro to, aby naše církev vytvářela domov Čechům a zároveň byla druhým domovem Ukrajincům? Co si mají věřící z Ukrajiny myslet, když jsou v pražské katedrále naší pravoslavné církve vítaní hierarchové vyslaní patriarchou Kyrillem, který poskytuje Putinovi plné požehnání k vyvražďování Ukrajinců a k zabírání jejich země? (Dokonce i dnes, v době ústupu ruských vojsk, když vyvěšuji tento příspěvek, kázal patriarcha Kyrill, aby se všichni modlili za vítězství Rusů. Připomíná to víření válečných bubnů v politických kázáních, která už v minulosti povolávala věřící a modlitbu do služeb světských ideologií.)
Příchod běženců utíkajících před ruskými válečnými zločinci z Ukrajiny je takovým testem naší křesťanské víry. A neměla by to být volba těžká vzhledem k tomu, jak blízko k našim hranicím je ruská agrese. Je to volba, na jakou stranu se postavit, a výsledek volby zjevuje, jaké je naše myšlení: světské nebo evangelijní? Dokážeme ještě rozpoznat zlo páchané na nevinných? Věříme více konspiračním teoriím a zcestným ideologiím, nebo věříme především Evangeliu pokoje? Jsme politikové utápějící se v intrikách (cizích nebo svých) nebo zastánci maličkých, chudých a napadených? Dokonce i ukrajinský metropolita Onufrij ještě v době, kdy se podřizoval Moskvě, hned v první dny války odsoudil útok Ruska a nazval Rusko Kainem. Psal do Moskvy, ale nikdo mu neodpovídal; nakonec mu vzkázali, že se má modlit za vítězství ruských zbraní, které zabíjejí jeho věřící. A dnes máme takto nesnášenlivě smýšlející duchovenstvo na soudružské (narážím na vazby vytvořené kdysi ještě bolševickou Moskvou) návštěvě v naší katedrále.
Události (ČT 8. září 2022)
P.S.
Mnohý náš kněz má tu zkušenost, že kamkoliv dnes v Česku přijde, především se ho ptají, jestli je pod Moskvou. Aby se s ním někdo mimo církev vůbec bavil, musí každý pravoslavný Čech nejprve dokazovat, že není podřízen patriarchu Kyrillovi a nemá nic společného s Putinem. A teď jsme na farnostech v pozici lhářů či naivků, když celá společnost vidí Kyrillovy duchovní v Praze nebo naše duchovní v Maďarsku (19. 8. 2022) na setkání s Kyrillovou pravou rukou.
Kvůli agresi Ruska na Ukrajině mi chodí spousty e-mailů. Tohle mi přišlo asi pět minut po odvysílání reportáže v ČT: »čau vy ruský estébáci, Bůh by z vás zvracel. Měli byste si zvolit jiné vedení než proruské estébácké pokur...ence. Fuj. Vaše církev by měla být zakázána. RB«. Tolik na závěr vox populi. Stojíme o takové postavení ve společnosti? Jestli ano, pokračujme současným směrem.
Budapešť (19. srpna)
Vl. Ilarion, přeložený patriarchou Kyrillem z Ruska do střední Evropy, aby zde zajistil podporu RPC ze strany evropských pravoslavných církví, svolal jejich zástupce do Budapešti. Zde vl. Ilarion rekapituloval vzájemné vztahy a zavzpomínali si na staré časy (viz promluva na videu). A aby nikdo nezůstal na pochybách o charakteru této schůzky, zazpívali na závěr velehlasně modlitbu za dlouhý život, zdraví a úspěchy patriarchy Kyrilla.
Zobrazit příspěvek č. 1369 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 9. 2022
Svátky přesv. Bohorodice, naší matky
Bohorodice, milostiplná matka křesťanů
Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy - jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem', protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena - každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované - všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství - ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými? Chováme se slušně nebo děláme v rodině jen nepořádek a předvádíme sobecky svou nevychovanost?
Občas se obávám, že by si naše církevní rodina mohla více uvědomovat, že jsme bratry a sestrami, a místo vzájemného ubližování, pomlouvání a hanění, intrikování a politikaření či jidášské lakoty, bychom asi měli více vnímat, že jsme bratry a sestrami. Jak vypadá náš církevní život? Nejdříve zabíjíme bratra svou závistí či nenávistí v srdci, pak ho zabíjíme slovy pomluv a intrik, a nakonec ho zavraždíme puškou. Zrovna máme všichni před očima aktuální situaci války na Ukrajině, když po sobě bratři střílejí, jedni posílají na domovy svých bratrů rakety, zajatce bestiálně mučí a popravují. Tohle snad vypadá na to, že by ti pravoslavní útočníci chápali, že vraždí svou duchovní rodinu, že pobíjejí ty, s nimiž sdílí Krista a Jeho Krev?
Spíše to vypadá, že jedni "pravoslavní" nevidí v druhých pravoslavných svého bratra více, než Kain viděl svou krev v Ábelovi. Můžeme ty vraždící pomatence nazývat křesťany? Nebo jsou spíš jen dalším úkazem „znamení doby“, kdy církví a lidstvem prochází síto, aby přesívalo, zkoušelo a vyjevilo, kdo kým je, kam si vybral, že chce patřit, a tak se projevilo, zda mezi mnohými sebevědomými pravoslavnými věřícími jsou vůbec nějací křesťané.
Jak chceme sdílet věčné království, když nedokážeme sdílet ani ten pozemský ráj, který se ukazuje v církvi? Jak bychom mohli mít společnou účast na nepomíjivém, když nejsme schopni zachovat bratrské společenství dočasné. Bude snad stát o nebeskou lásku a nekonečnou důvěru a neomezenou vzájemné sjednocení ten, kdo se na zemi naučil jen nenávidět, závidět, hněvat se, sobecky hrabat pro sebe, intrikařit a rozdělovat? Vždyť volbu o své věčnosti provádíme zde. Po odložení těla jen pokračujeme dál tím směrem, kterým jsme se srdcem i skutky vydali už na zemi.
Sice jsme schopni hodiny vyzpěvovat akathisty před zázračnými ikonami, vysluhovat molebny, ale jak to prospěje našim duším, když pak utíkáme páchat zlo vůči bratrovi? Dávné židy usvědčoval z hříchu Boží zákon, který se zavázali plnit a kterým se chlubili. My bychom se měli mít na pozoru, aby nás neusvědčilo evangelium, které při liturgiích předčítáme a kážeme; aby nás neusvědčovaly ze spáchaného zla všechny ty akathisty a kánony, a nebylo nám na soudu řečeno: věděls, co máš činit, a nečinil jsi to. Dáváme si pozor na to, co si vezmeme do chrámu na sebe, ale abychom zpytovali svou duši, to nás ani nenapadne. Lidé, kteří se chystají k svatému přijímání, si někdy lámou hlavu, zda přečetli všechny stanované modlitby, kánony a provedli další úkoly, jenže kolik našich lidí se s bolestí v srdci trápí otázkou, zda někoho nezarmoutili svým egoismem nebo dokonce neublížili komu myšlenkou, slovem, skutkem...
Připozdívá se, na svět padl soumrak. Nezačínáme se podobat některým dávným židům, před nimiž varuje Písmo?
»Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nenech se zlákat! Kdyby tě přemlouvali: "Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu, pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do hrobu, přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme, vsaď na nás, přijdeme si všichni na společné bohatství" - můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.« (Přísloví 1,10-16)
Asi už je zde doba, prorokované starcem Serafímem Vyrickým, kdy se budou budovat velechrámy a zlatit kupole: „Přijde čas, kdy nikoliv pronásledování, ale peníze a klamy tohoto světa odvedou lidi od Boha a zahyne více duší než v dobách otevřeného pronásledování ... Z jedné strany se budou vztyčovat kříže a zlatit kupole chrámů, ale z druhé strany nastane království lži a zla. Opravdová církev bude vždy pronásledována a spasit se bude možné jen utrpením a v bolestech. Pronásledování budou ta nejostřejší a nepředvídatelného charakteru. Strašné bude dožít se té doby.“ Velechrámy plné zlata tu už máme, a jeden je hroznější než druhý.
„Hleďte si krásy duše. Za krásu tělesnou nám ráj nikdo neslíbil.“ (Ct. Paisij Svatohorec) Čím se zdobí duše? Láskou a čistotou. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Ne podle množství poklon, hodin akathistů, ani podle oblečení, podrjasníků, přísnosti půstu, starého kalendáře, či šátků na hlavách (a už vůbec ne podle velikosti velechrámů, či kilogramů zlata na kopulích: „nužno-li vam eto zoloto lživoje“ zpívala jedna ruská pěvkyně). Všechno tělesné a vnější je druhořadé. Stav srdce, jeho čistota - to je podstatné.
Jako rodičové milují všechny své děti, poslušné i neposlušné, mírné i vzpurné, hodné i zlobivé, tak Bůh nás stále miluje, ale zvláště blízko jsou mu ti, kteří mu činí radost. Matka Boží miluje všechna svá dítka, ale zvláštní přízeň projevuje těm, kteří ji napodobují snahou o čisttotu, pokoru a lásku. Naši rodiče svolávají k sobě nás všechny, ale jako většina rodičů vědí, že k problematickým dítkám se musí zachovat s jistou přísností, aby je vychovávali. A tak si zde sami vybíráme, zda chceme být opatrování shůry laskavě, nebo zda si jen koledujeme o výchovný výprask. A to víme ještě o horší možné variantě, kdy Božský sadař vytne a spálí neplodný strom - buď ještě zde na zemi, anebo tam na posledním soudu (praví o tom naši svatí otcové: „nejhůř je na tom ten, kdo hřeší a dobře se mu při tom daří; takový bude souzen bez milosti“).
Bratři a sestry, jsme jedna duchovní rodina. Jsme všichni z vznešeného nepozemského rodu. Neboť těm, „kteří ho (tj. Krista) přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12-13) Pohrdneme i my svým rodem, jako Ezau kvůli míse čočovice (čili tělesným vášním a neúctě k rodičům) opovrhl svým prvorozenectvím? Jak dlouho ještě budeme svým darebným chováním zneucťovat své vznešené rodiče? Svým chováním v církvi a vůči sobě navzájem ukazujeme každý den, jakými jsme dětmi a jakými jsme si duchovními sourozenci.
A Bůh se dívá a hledá na zemi svůj lid. Matka Boží smutně hledí a počítá ty, kteří jsou na zemi jejími dobrými dětmi.
Zobrazit příspěvek č. 1370 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 10. 2022
Záštita přesv. Bohorodice a modlitby za Ukrajinu
Modlitební pomoc všem trpícím dnes na Ukrajině pod útoky ruských raket
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
„V případě, že začne jaderná válka, buďte blíže epicentru výbuchu. Všechno tak skončí rychleji,“ káže ruská církev. (Bylo zveřejněno video kázání.) Rusko zřejmě přišlo ve válce už o více než devadesát tisíc vojáků. Rusové hromadně prchají z Ruska před mobilizací. Nacistická ruská televize a propagandisté ověnčují vítězství nad "banderovci" a "ukrofašisty".
Rusové na náměstích oslavují nové údery na Ukrajinu. Jsou prý hrdí na to, že jejich stát ukázal sílu.
Známý, dnes už zesnulý, starec Kyrill (Pavlov) na konci svého života upozorňoval Rusy, že Bůh se nad Ruskem smiluje, když se lid vrátí k mravnosti. A tak se Rusové srotili v boji proti „homosexualismu“, a bojují s ním vražděním sousedního pravoslavného národa. Ve jménu tradičních hodnost zabíjejí své pravoslavné bratry a sestry na Ukrajině. Je toto cesta k Božímu smilování nad ruským národem?
Slavíme teď svátek Záštity (Pokrovu) přesv. Bohorodice, která několikrát ochránila Konstantinopol před nájezdy nepřátel, kteří chtěli město vydrancovat a uchvátit. Podle některých historiografických zpráv byli těmi nájezdníky Rusové, před nimiž Matka Boží ochránila pravoslavné Byzantince. Teď je taková doba, že by zázračnou záštitu před Rusy potřebovala Ukrajina. Možná, že se Panna Marie opět zjeví a zažene Rusy.
Na svátek Záštity (Pokrov) přesvaté Bohorodice (14. října) se konají modlitby za trpící Ukrajinu. Kdo mezi pravoslavnými ještě zůstal křesťanem, ať se připojí.
O svátku Záštity přesv. Bohorodice jsme kdysi zde už psali v č. 1179.
Zobrazit příspěvek č. 1372 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 10. 2022
Učení ap. Jana o hlubině duchovního života
Vyjeď na hlubinu
Evangelium popisuje velký zázrak, který Pán vykonal. My, kteří nejsme rybáři, si to tolik neuvědomujeme, ale pro tehdejší lidi, kteří u toho byli, to byl takový zázrak, že na ně padla hrůza. V horkých dnech, kdy se vrchní vrstvy vody jezera zahřívají, se ryby stahují do hlubin, protože v teplé vodě nahoře klesá obsah kyslíku a ryby se dusí. Proto v taková období rybáři vyráželi na lov v noci, kdy vody u povrchu trochu chladnou a ryby vyplouvají z hlubin a je možno je chytit do sítí. Když Pán Ježíš zavelel Petrovi, aby za denního světla vyrazili na hlubinu a rozprostřeli sítě, Petr jako zkušený rybář namít, že celou noc pracovali a nic nechytili. To znamená, že ryby jsou u dna a do sítí je nelze polapit. A jestli se držely u dna i přes noc, tím spíše tam setrvají i přes denní vedro. Pak se Petr podvolil a vyplul spustit sítě do vody. Nejen, že něco chytili, ale chytili tolik ryb, že se vymykalo veškeré rybářské zkušenosti, všemu, co doposavad zažili, takže museli povolat loď s pomocníky a ještě se obě lodi pod tíhou úlovku téměř potápěly. Petr a jeho pomocníci si teprve v té chvíli plně uvědomili, koho mají před sebou. Petr s hrůzou klečí mezi hromadami ryb a prosí Ježíše, aby odešel, protože cítil, že jako hříšník se nesmí přiblížit k Bohu, aby neshořel.
* * *
Církevní tradice však vykládá tuto perikopu Písma svatého spíše alegoricky, jako jinotaj. Především vyzdvihuje Pánův příkaz: „Jeď na hlubinu!“ To je pokyn a vůle Boží pro všechny, kteří chtějí Krista následovat. Vyrazit na hlubinu hledání Boha, nezůstávat na mělčině povrchního světského uvažování, ale smýšlet o všem duchovně. To znamená neulpívat na tom povrchním myšlení, které se zabývá jen tím, co nám podává našich pět tělesných smyslů, ale pohlédnout hlouběji - postřehnout duchovní svět, který za vším stojí, neviditelné souvislosti a výklad toho, co se nám i ostatním děje, ve světle poznávání Boží prozřetelnosti a Boží vůle.
I svatý starec Paisij vybízel lidi, aby „na všechno hleděli duchovně“. U toho začíná duchovní život. Naše spiritualita, to není jen formální plnění náboženských tradic a pokynů, ani slepá víra. Kdo takto chápe církev, může prožít v církvi a na bohoslužbách celý život a duchovní život vůbec nepoznat. Formální účast na církvi člověku nepřinese žádnou duchovní zkušenost. Dokonce ani plnění Božích přikázání, desatera, mravních norem, - nic z toho nemusí člověku přinést živé okoušení „jak dobrý je Bůh“ (tak, myslím, charakterizoval duchovní život sv. Siluan Athonský). K čemu je dobrá askeze a půsty a další cvičení, když nikdy nepocítíme působení blahodati Svatého Ducha. Desatero, dogmata a posvátné tradice církve jsou tu jako příprava, základ a předpoklad pro naplňování Evangelia, blahoslavenství a lásky. K čemu nám je účast na Církvi, která je jakoby lůnem, kde se vyvíjíme pro život v Božím království, když zůstáváme stále jen duchovním embryem, kterému se nevyvinuly žádné smysly, skrze něž bychom mohli mít účast na duchovním ráji? (Viz podobenství sv. Nikolaje Kabasily)
A když člověk vypluje na hlubinu duchovního uvažování a hlubinu Evangelia, přijde zkouška. Obratnost a schopnosti každého lodníka prověří až bouře. „Když splníš přikázání, očekávej pokušení; protože láska ke Kristu se prověřuje těžkostmi“ (říká sv. Marek Asketa).
Ne každý, kdo je v formálně v církvi nebo dochází na bohoslužby, je skutečně v Církvi. Kanonická ustanovení jen vymezují duchovní prostor, v němž někde (kde, to ví jen Bůh, který vidí, co je skryto) se nachází skuteční křesťané. Tak učí prof. MDA Osipov.
A tak Církev, mystické Tělo Kristovo, pluje nad hlubinou se všemi, kdo do ní skutečně patří. Žije svým vlastním skrytým a pro nevěřící nepochopitelným životem nesení kříže, pokání a vroucí mlčenlivé modlitby a duchovním zřením. Pluje svými bohoslužbami plnými hlubokých symbolů a tajemných metafor.
* * *
Způsob, jak vyplout na hlubinu, každého z nás učí sv. Jan, apoštol a miláček Páně, který má letos právě v tento nedělní den památku. Je to první člověk v dějinách, kterému církev přiřkla přízvisko „Theolog“ (celkem jsou takoví tři). Theolog je ten, kdo může mluvit o Bohu, protože o Něm něco ví. Svatý Jan, který ze všech apoštolů Pána Ježíše nejvíce miloval, právě skrze svou lásku něco podstatného o Bohu poznal a napsal: „Bůh láska jest.“ (1 Janův 4,8; 1 Janův 4,16)
Jeho učení promýšlejí další svatí Otcové, prověřují je svou zkušeností, a vykládá je celá církevní tradice. Vyvodila z toho učení o Bohu mj., že člověk je bytost přebývající zde na zemi současně ve dvou světech. Skrze své tělo a psychiku přebývá ve světě hmotném. Poznává jej skrze své smysly a přemýšlení o těchto vjemech. Skrze duši však přebývá ve světě duchovním.
Vstupujeme do tohoto světa vírou v Krista a láskou k Pánu Ježíši i bližnímu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha,“ píše sv. Jan. Boha poznáme skrze lásku. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle,“ ujišťuje apoštol. Původcem naší lásky je Boží láska. On je zdroj a tak se nám dává poznat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás ... Když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Zjišťujeme pozvolna, že tento věčný duchovní svět je reálnější než dotýkatelný materiální svět. Začneme chápat, že k jakému světu se připoutáme, v tom budeme žít nebo hynout. Ďábel se pochopitelně snaží vytáhnout nás z duchovního světa a připoutat k tomuto materiálnímu světu. Zde všechno pomíjí a spolu s tím hyne i ten, kdo se k této pomíjivosti připoutal. My však máme posilovat spojení s věčným světem, abychom byli spolu s ním nepomíjiví. Proto nepomíjející život začíná v Církvi, která je přejímkou Božího království už zde na zemi. V ní se potkává pozemská pomíjivost s věčností, zde přestupujeme z dočasného světa do nebeské reality ráje.
Pohybuje se v tomto světě svou vírou, duchovním úsilím o očištění do materiální hniloby, která je schopna nakazit a pošpinit i duši. Skrze očišťování srdce začíná poznávání Boha. A vpřed na této duchovní cestě nás žene láska k Bohu, neukojitelná blažená touha po spojení s Ním. Jen On dokáže nasytit nejvnitřnější tužby našich duší.
Sami rozhodujeme, ke kterému z těchto světů se připoutáme. Volba je na nás. Církev činí vše proto, aby nás uvedla do díla, při němž přesouváme těžiště života do duchovního světa.
* * *
Témata této neděle, která jsou o plavení se na hlubině a o učení apoštola lásky, usvědčují vykolejenost velké masy současných pravoslavných věřících. Hovoří však nejen k úplným zbloudilcům, nám všem klade dost nepříjemné otázky.
Jak jsme na tom my s těžištěm našeho života, touhy a směřování? Jak jsou na tom masy současných křesťanů? Kde je naše srdce - tady nebo tam? Je těžiště našeho života, myšlení a touhy v duchovním světě, u Boha? Nebo jsme stále světskými lidmi, přilepeni srdcem k pomíjivým věcem, tělesným žádostem, ideologiím a politice a všem těm čachrům tohoto světa?
Ach, ten svět a jeho politika. Ta je ještě přitažlivější než zábava a sport. Spoutává lidské duše. Oslepuje a zapřahá věřící lid, aby táhnul jho nevěřících. (Galat 5,1; 2. Kor 6,14) Sotva byl vytažen z tmy do světla víry, už zase se s rozkoší ponořuje do temnoty. Současná politika je zřejmě jen zkušené dílo ďáblovo, kterým loví lidské duše pro marnost. V principu to není nic nového. Už dávní židé odmítli theokracii, kterou jim Hospodin nabízel, vystrčili Boha z trůnu a zavedli si despocii s králem. A tak to pokračovalo stále dál. Kristus byl židy vydán na ukřižování, protože odmítl se zabývat politikou. Odmítl řešit věci vojenské, státní a ideologické. Dokonce i okupant, římský císař, byl zpolitizovaným židům milejší, než Mesiáš. (Jan 19,15)
Pak se do světského myšlení zamotala Byzanc a tím skončila. Nyní je zjevně na řadě Rusko, které se tak zamotalo do své zaostalé sebestřednosti, že všude vidí jen nepřátele a bojuje proti tomu buď snahou je zotročit nebo pohltit. Když už se tak chvástá svou pravoslavností, mohlo by se poučit např. od Simeona Svatohorce: „Když si myslíš, že zdroj zla je v někom jiném než v tobě, je přestupek proti Evangeliu.“ Jenže co dnes vidíme? Krvelačnost zabijácké armády, snaha ukrást území, vyhladit národnost a uloupit ukrajinské děti, které jsou po tisících unášeny do Ruska k převýchově. „Je krajně bláznivé ubližovat druhému a nevidět v tom vlastní smrt.“ (Sv. Jan Zlatoústý) Škoda, že Rusko nemá v čele takového duchovního vůdce, jako byl srbský patriarcha Pavel, který káral masakry páchané i Srby: „Buď se budeme chovat jako lidé, nebo ať radši nejsme.“
Blogy křesťanů jsou dnes plné politické propagandy, nacionalismu a úchylných ideologií. To je to síto, kterým propadáme. Světští křesťané i mniši (a dokonce Svatohorci) vysedávají u počítačů a mají hlavu plnou politiky, hltají konspirační teorie a opájejí se světskou ideologií. Blázni tancující s blázny. Před našima očima se duchovně hroutí největší pravoslavná církev onoho národa, který je nejen veden psychopatickými vrahy, ale na jejich propagandu skočily dvě třetiny národa. A vlastně není divu, když je národ veden slepými pastýři, kteří se odvrátili od Krista a jeho přikázání a vrhli se do politiky. Zapomněli totiž jak problémy řešit duchovními způsoby. Simeon Svatohorec by jim poradil: „Nepřítel neprchá před silnými, ale vzdaluje se od mírných. Ví přece Bůh jak osvobodit zbožné od pokušení.“ Místo toho řeší své domnělé problémy podle způsobu nevěřících. Je to znamení ztráty víry. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janův 5,4) Svět nepřemůžeme politikou, ani raketami, děly a tanky, nic nám nepomohou jalové konspirační teorie. Nad světem vítězíme vítězstvím Kristovým, který přemohl svět (Jan 16,33), a kterým se ozbrojujeme dodržováním přikázání lásky a pevnou vírou v Boha. Jak je možné, že na to církev v Rusku zapomněla? A nezapomínáme na to i my?
To je skutečné ztroskotání velké církve. Loď místo toho, aby plula nad hlubinou, zamířila na mělčinu, kde se rozbíjí o útesy. Potápí se nikoliv pod náporem nepřátel, ale protože se stala lodí bláznů omámených světskou mocí, penězi a domnělou slávou, ale ve skutečnosti vlečených svými mindráky. Jde ke dnu, protože ztratila lásku. Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nenávidí jiné lidi? „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 Janův 4,20-21)
Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nezachovává jeho přikázání lásky? (1 Janův 5,2-3) „To je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.“ (2 Janův 1,6) Jestli to ještě nezmění Boží zázrak, bude z této církve jen historické memento.
P.S.
Pohled do potápějící se lodi fašistů, kteří netouží po ničem jiném než uvrhnout svět do strachu, jak to sami říkají.
Řečník (spíš řvoun) na pódiu volá po svaté válce. Hrozí celému světu: „Boj se!“ Hrozí nevěřícím, kteří jsou vedení blázny, nemravníky, satanisty. „Boj se, už jdeme!“ Odpovědí jsou ovace davu. Snad každému křesťanovi asi přijde na mysl otázka, kdo je tu vlastně tím zvráceným bláznem, satanistou, nevěřícím... Učil nás snad Pán Ježíš vyhrožovat, svolávat do svaté války proti nevěřícím a zalykat se nenávistí? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2,23) Přišel ne aby soudil, ale aby zachraňoval kajícníky.
Ti, co nedůvěřují v Boha, se všeho bojí: Ameriky, NATO, vakcín, bacilů, nepřátel, temných sil, antikrista, čárových a všech jiných kódů a pečeti, občanských průkazů a pasů, čipů a radiových vln, bankéřů a karet, hladu a moru, všech vlád, prostě všeho. A kdo se bojí, ten hrozí a snaží se vzbuzovat strach. Tito tzv. „pravoslavní“ (na pódiu i pod ním) asi vůbec nepoznali křesťanskou lásku ani Boha a nic jim neříkají slova ap. Jana: „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 Janův 4,16-18)
Zobrazit příspěvek č. 1373 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 11. 2022
Kalendář jihlavský na rok 2023
Chystáme do tisku tradiční jihlavský kalendář. Formát A4, dvě mutace: 1.) jako nástěnný - s vazbou nahoře a očkem na zavěšení, 2.) jako diář - s vazbou na boku.
Kalendář by měl být vytištěn někdy v polovině prosince.
Kdo máte zájem, prosím, napište svou adresu, a počet výtisků (a případně i mutaci - nástěnný či diář).
Děkujeme za zájem.
Webová stránka této kalendářní edice.
Zobrazit příspěvek č. 1374 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 12. 2022
Video o nezákonném vtržení Moskvy na území Alexandrijského patriarchátu
Z došlé pošty:
Posílám Vám odkaz na velmi dobře zpracované video, kde biskup Prodromos z Toliary (Alexandrijský patriarchát) zasvěceně a přitom jednoduše popisuje nezákonné a skandální vtrhnutí Moskevského patriarchátu na kanonické území Alexandrijského patriarchátu (AP), které vyvrcholilo založením tzv. "exarchátu" Moskevského patriarchátu (MP) v Africe. Prostředky, které k tomu Rusové používají, jsou peníze a suspendovaní kněží.
Zapněte si anglické titulky.
Naše místní církev má s tímto chováním ve stylu carsko-církevního imperialismu Moskvy relativně bohaté zkušenosti. V roce 1945 k nám Moskevský patriarchát vtrhnul a založil zde exarchát, ačkoliv se jednalo o kanonické území srbské (event. konstantinopolské) jurisdikce. Rozhodně zde nebylo území Moskvy. To vedlo k vyhlášení tzv. autokefality, kterou však neuznávala ani samotná Moskva a dále nás spravovala jakou svou kolonii. Podobné vměšování do vnitřních věcí naší církve prováděla Moskva před deseti lety a otřásla tím kanonickými základy naší církve, kterou přivedla na hranici rozkolu. A nyní se to opakuje: v posledním roce jsme (zatím v menší míře) svědky stejného chování Moskevského patriarchátu na kanonickém území naší olomoucko-brněnské eparchie. Stejně jako v Africe, MP využívá zdiskreditované a suspendované kněze naší eparchie k tomu, aby destabilizoval církevní soužití místní církve. Zcela neskrytě biskupové MP posílají na naše území své kněze, kteří rozeštvávají a fanatizují místní pravoslavné věřící a podněcují je proti kanonicky ustanoveným biskupům naší eparchie.
Podobné bezohledné nekanonické chování viděli věřící v Americe, když Moskva udělila tamní ruské komunitě statut "Americké autokefální církve", aniž by se sebeméně ohlížela na ostatní pravoslavné jurisdikce i na kanonické předpoklady k vyhlášení autokefality. (A to zde necháváme stranou otázku, kdo vůbec může v pravoslavném světě platně udělovat autokefalitu.)
Asi si budeme muset zvyknout na chování Moskvy, které je prostě jiné, než je obvyklé v evropské civilizaci. Moskva velice hlasitě křičí do celého světa, když se domnívá (stačí jí právě jen pocit či domněnka), že byla narušena její teritoriální svrchovanost, ale při tom se vměšuje do cizích věcí a narušuje pravomoci jiných, kdykoliv se jí zlíbí. Bohužel ze strany Ruska nevidíme schopnost kulturního jednání, ani schopnost žít v míru s rovnoprávnými členy pravoslavného společenství. Hned trhá eucharistickou jednotu, vyvolává rozkol a řídí se svou kupeckou politikou.
Kam to vede? Jaké má plány Moskva? Zřejmě si chce svými penězi koupit vazalství slovanských pravoslavných církví, a pak možná ještě Antiochie a Jerusalema, které jsou na ruském penězovodu závislé. Pak vyhlásí schisma a Moskva bude neomezeně církevně kralovat nad celým světem. Moskva bude novým papežem. Jenže Bůh není v politice ani v moci, ale v pravdě. (Kdyby v Moskvě naslouchali alespoň svým ruským svatým - Alexandr Něvský: „Bůh není v síle, ale v pravdě.)
Zobrazit příspěvek č. 1375 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 12. 2022
Koncem týdne rozesíláme objednané výtisky nástěnného pravoslavného kalendáře
Právě začíná distribuce jihlavského kalendáře 2023
Kdo byste si ještě přál vytištěný kalendář obdržet, napište na adresu: kalendar(a)pravoslavi.cz
Nezapomeňte uvést kolik výtisků a jako mutaci kalendáře si přejete (visací nebo diář) - liší se vazbou a kladem listů. A samozřejmě svou adresu.
Webová stránka této kalendářní edice pravoslav.or.cz/kalendarium
Zobrazit příspěvek č. 1376 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 12. 2022
Video - Ukrajina vedle otevřené pekelné propasti
Nemám domov
Možná si ani neuvědomujeme apokalyptický kontext událostí posledního roku. Možná jsou všechny ty válečné krutosti a bestiality už předobrazem oné biblické ohavnosti, která stane na místě svatém. Třeba se nám tu přímo před očima už v Rusku houfují vojska Goga a Magoga (to jsou dle proroctví Rusové a Číňané), která nakonec potáhnou světem bojovat proti svatým a proti Bohu. Starec Paisij je už ve své době očekával. Doposavad jsme se vnitřně bránili tomu proroctví o Gogovi - Rusku, teď už si dokážeme představit ledacos.
Ale kdo ví? Třeba dá ještě Bůh čas na pokání a všechno bude nakonec úplně jinak...
Zobrazit příspěvek č. 1377 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 1. 2023
Kalendáře rozeslány
Nástěnný liturgický kalendář na rok 2023
Pokud jste někdo jihlavský kalendář očekával, ale nebyl vám doručen, prosíme, ozvěte se nám (na adresu Ambonu nebo kalendářní adresu). Vlivem nedávných nemocí máme trochu nepořádek v adresáři. Občas si někdo kalendář objednal, ale neuvedl adresu a přes e-mail se nám nepodařilo spojit apod.
Kalendáře zatím ještě nějaké máme, takže neváhejte se ozvat.
Ke stažení je tento kalendář (spolu s dalšími kalendářními edicemi) k dispozici na obvyklé adrese: pravoslav.or.cz/kalendarium/
Zobrazit příspěvek č. 1378 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 1. 2023
Svatohorský mnich o válce na Ukrajině
Ruský mnich z Athosu hovoří o současné válce
Monach Andronik z kelie sv. Basila Velikého na Svaté Hoře
Zvláště doporučuji část jeho proslovu, kde se zabývá duchovním rozměrem ruské agrese (od 3:40 min.)
Video vzniklo zřejmě na podzim 2022. S českými titulky
Videosoubor ke stažení
Zobrazit příspěvek č. 1379 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 1. 2023
Pro Google kalendář
Elektronický pravoslavný kalendář
Na stránce elektronického pravoslavného kalendáře jsou informace pro ty, kdo si chtějí implementovat pravoslavné kalendárium do svého Google kalendáře. Jsou to dva kalendáře (pohyblivý a pevný), z nichž se skládá roční pravoslvný kalendáře (je to na výše uvedené stránce dole; dva ICS i obojí ID).
Zobrazit příspěvek č. 1380 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 1. 2023
Ohlédnutí za volbami
Naleštěný marketingový produkt dosáhl zaslouženého vítězství
(Koluje českým internetem)
Zobrazit příspěvek č. 1381 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 1. 2023
Ohlédnutí za nedávnými svátky
Poselství Jeho Všesvatosti ekumenického patriarchy Bartoloměje ukrajinskému lidu u příležitosti Vánoc 2022
Milované děti v Kristu,
naše svatá církev dnes slaví tělesné Narození předvěčného Syna a Slova Božího. Jedná se o jeden z největších svátků naší křesťanské víry, který slavíme v duchovní svobodě a radostně bez ohledu na tragické vnější okolnosti.
Bohužel, letos se evangelijní vánoční poselství ozývá za válečného hluku a střetu zbraní ve vaší vlasti, která zažívá hrozné následky provokativní a nespravedlivé invaze. Tato válka, vyvolaná agresí Ruské federace loni v únoru, představuje nejhorší evropskou geopolitickou a humanitární krizi od konce druhé světové války s negativním dopadem na životní prostředí a společnost na celém světě.
Pro nás křesťany jsou všechny války vraždou našich bratrů. Spasitel žehná „tvůrcům pokoje“, neboť „takoví budou nazváni dětmi Božími“ (Mat 5,9). Kristus hlásá myšlenku spravedlnosti a lásky, a to i vůči našim nepřátelům. Jako nejvyšší příjemci všech věcí seslaných od Boha jsme povinni více než kdokoli jiný usilovat o mír. V tomto smyslu vše, co by si křesťané učinili zákonem v rozporu se zásadami evangelia, nedotýká se křesťanství a nemění naši víru, ale spíše dopadají takové deformace zásad lásky a spravedlnosti na ty, kdo žijí v rozporu s Božími přikázáními.
Jakékoli překrucování evangelijního poselství pro politické účely, snaha najít teologický důvod k válce a násilí, a tak se pokoušet ospravedlnit neospravedlnitelné, se ukazuje nejen jako karikatura evangelia, ale také a především jako rouhání se Bohu. Je to hřích proti Pánu milosrdenství a králi pokoje. Důvěryhodnost našeho náboženství v současné civilizaci závisí na našem postoji k ochraně lidské svobody a důstojnosti a na našem příspěvku k míru.
Nyní, když slavíme Narození Kristovo, příchod Syna Božího na tento svět, do nějž Pán vstupuje, aby usmířil všechno stvoření s jeho Stvořitelem, snažme se z celého srdce být tvůrci pokoje tím, že se budeme snažit o spravedlnost, šířit solidaritu a pracovat pro ochranu stvoření. Nikdy nezapomínejme, že náš Spasitel nám v evangeliu přikazuje, abychom se navzájem milovali tak, jak on miloval nás, a upřesňuje, že právě „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. (Jan 13,35)
Svatá Velká Kristova církev – která přinesla křesťanskou víru a byzantskou civilizaci do vaší vlasti, na Kyjevskou Rus, koncem 10. století – nadále obdivuje odvahu, statečnost a udatnost ukrajinského lidu, který demonstruje před celým světem vaši opravdovou oddanost a neomezenou lásku ke své zemi. Matka Církev přitom zvláště myslí na vás všechny, kteří letos na Ukrajině v tomto chladném období slavíte Narození Kristovo bez elektřiny, bez topení, a neustále se modlíte za okamžité obnovení míru a spravedlnosti, za obrodu Ukrajiny.
P.S.
Vánoční poselství přinášíme sice se zpožděním, ale s nadějí na jeho stálou aktuálnost.
Bombardování chrámů nedělali ani Stalinovi bolševici, to zavedlo až Putinovo pravoslavné bratrstvo
Zobrazit příspěvek č. 1382 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 2. 2023
Neděle o Zacheovi
Jak spatřit Pána - o celníkově pokání
Tato neděle se čtením o celníku Zacheovi (Luk 19,1-10) je "první vlaštovkou" blížícího se Velkého půstu. Církev se ve své tisícileté moudrosti snaží připravit věřící na dobu velkopostní, aby jim přinesla duchovní užitek. K tomu je nevyhnutelně nutné, aby věřící chápali smysl Velkého půstu. Čili neviděli v něm jen předepsanou formální změnu jídelníčku, či ozdravovací hladovku, nebo folklórní obyčeje, ale dohlédli do jeho hlubin. Samotná změna stravování, konání velkých poklon, černá liturgická roucha, případně změna nápěvů či jejich posun do ponuré nebo pohřební nálady, to vše jsou jen pomocné prostředky, které nepomáhají-li dosažení cíle půstu, jsou jen formalitami a zbytečným církevním folklórem.Výstižně postihl formalitami a pověrami umrtvený duchovní život ruské církve Puškin svými verši: »Poklidný život pro rodinu / zpestřily zvyky, pověry: / pekly se u nich hory blinu / na masopustní úterý, / drželi popeleční středu, / jak na půst, dbali na koledu, / na písně, osud věštící... / o Nejsvětější Trojici, / kdy věřící lid pro svou spásu / prozívá půl dne v kostele, / uctili slzou zemřelé... (Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin) Jinde píše ruský básník (Gogol) o Velkém půstu, že začala opět trudná a smutná doba postní...
Velký půst má obrátit naše uvažování, pozvednout je od zemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu. I největší hříšníky zve církev k pokání a k nápravě, a v půstu tento hlas ještě zesiluje. Toto pozvání se zakládá na zjevení milosti a slitovnosti Pána Ježíše, jak o něm svědčí Evangelium. Příkladem velikého hříšníka byl Zacheus, vrchní nad celníky (byl to šéf celníků), kteří nejen aktivně kolaborovali s okupační římskou mocí (což bývá právně hodnoceno jako velezrada svého národa), ale navíc z této kolaborace profitovali, neboť okrádali své bližní, když navyšovali požadovaná cla a přebytky si nechávali pro sebe.
* * *
Projděme si evangelní čtení o Zacheovi na rovině metafor a jinotajů - tj. v tzv. alegorickém výkladu. Zachej byl hříšník a skrček, malá postava nám může zobrazovat malou duši, tj. duši umírající a sešněrovanou hříchem mamonářství, lakoty, zlodějny a bezohledného kořistnictví (o této malosti duše nespravedlivých se zmiňuje např. ct. Efrém Syrský nebo sv. Nil Myrotočivý). I v takto zdevastované duši však někde ještě skomírá jiskřička života. Knot doutnající neuhasíš, třtinu nalomenou nedolomíš (jak praví Písmo). I v nalomené a usychající třtině jeho duše zakmitlo světélko touhy spatřit toho známého proroka, léčitele a snad prý Mesiáše.
Jak to provést? Byl malé postavy a přes dav kolem Ježíše by ho ani nezahlédl, a v to, že by ho lidé pustili blíž, ho nenapadlo ani doufat. Od lidí Zachej žádnou pomoc nečekal, vždyť to byl nenáviděný zrádce a zloděj, doposavad je odíral, jak mohl. Ale zmocnila se ho touha pohledět na Ježíše. V tom můžeme vidět první předpoklad pravého duchovního života, který určitě nespočívá v plnění formalit, ale především ve směřování naplnit touhu ducha.
Zachej utíkal dopředu směrem, kam se ubíral zástup. Na jinotajné rovině v tom vidíme připomenutí, že s duchovním životem nesmíme otálet. Je potřeba spěchat konat skutky víry. Na jedné straně je sice možné obrátit se k Bohu třeba i v poslední minutě života. Na straně druhé nikdy není příliš brzy začít konat dílo Boží a pustit se do zápasu za očištění duše a do boje proti svému hříchu. Lze snad nějaký požár začít hasit předčasně?
Na místě, kudy měl Pán procházet, vylezl Zachej na strom. Nedbal na to, že se tím zesměšní a že je to počínání nedůstojné dospělého člověka (po stromech lezou nezbední kluci, nikoliv zámožní mužové). Vylézt vzhůru, aby člověk spatřil Pána, je obrazem modlitby. A modlitba člověka nikdy nezahanbuje. Hlupáci se jí vysmívají, ale moudrý člověk ví své. Blázen říká v srdci svém: Není Boha. (Ž 14,1; 53,2)
Pán přišel k tomu místu, zastavil se a promluvil k Zacheovi. Kdekoliv je modlitba neformální a upřímná, se zastavuje Pán a zve ke společenství. Ježíš přece navštíví každého, jehož modlitba je výtryskem touhy. Člověk, který prahne po Bohu, jako vyschlá země po dešti nebo hladovějící lační po chlebu, obdrží to, po čem touží. Vlastně spíše bychom měli psát nikoliv "po čem", ale spíše "po kom". My sice často prosíme Boha o to či ono, co potřebujeme ve svých životech, ale snad při tom nezapomínáme, že především touží naše duše po samotném Bohu! Primárně nežádáme nic od Boha, ale prosíme, aby nám dal sám Sebe - svou lásku, své milosrdenství, svou otevřenou náruč.
* * *
Spasitel navštívil Zacheův dům. Tak jistě poctí každého modlitebníka, aby naplnil touhu jeho srdce. Jenže lidé začali reptat a připomínat, že je to velký hříšník. Jakmile se Bůh přiblíží k člověku, démoni vždycky zesílí své útoky a pokušení. Reptají na Boha, připomínají hříchy člověka, dožadují se spravedlnosti (to v jejich myšlení znamená - potrestání) a svádějí toho, kdo upřímně uvěřil, s desetinásobnou úporností.
Zachej se nehádal s nevrlými lidmi a dorážejícími žalobci, ale obrátil se k Pánu se slovy: Polovinu svého majetku rozdám chudým a jestli jsem někoho okradl, vrátím mu to čtyřnásobně. To jsou slova, v nichž čteme, že oprostil od naloupeného majetku, a tím se zbavil démona mamonu. Dále v nich čteme touhu po nápravě, to je svědectvím o změně smýšlení. To společně je pravé pokání. I my se můžeme zbavit dorážejících démonů jedině pokáním, nápravou a změnou myšlení. Před skutečným pokáním a změnou myšlení prchají běsové podobně, jako utíkají před pokorou. Stejně jako pokání zahání démony, tak naopak přitahuje k člověku na pomoc anděly a Boží blahodať.
Pán Ježíš poté prohlásil, dnes byl zachráněn tento dům.
* * *
Hned v úvodu přípravného období k Velkému půstu nám Církev načrtla před očima základní schéma duchovní života, který si v době velkopostní máme osvojit či alespoň prohloubit.
Shrnuto: reálný (tj. ne fantazijní a ne klamný) duchovní život vychází z pravé touhy, která zrodí pravou modlitbu a ta vede člověka k pokání, jehož pravost je dosvědčena skutky nápravy. To je cesta ke společenství s Bohem.
Zobrazit příspěvek č. 1383 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 2. 2023
Pro zamyšlení nad stavem společnosti
Kázání římskokatolického duchovního Petra Piťhy ve svatovítské katedrále
Promlouvá kazatel, který má mimořádnou citlivost vůči křesťanské mravnosti a hlavně morálce. A díky tomu sensitivně vnímá znamení doby. Úvahy o morálce odvíjí od připomínky bytostných základů samotného lidství, které tkví v Bohu. V morální ochablosti našich současníků vidí původ válek a násilí.
Kázání je to poměrně tvrdé a alarmující, leč v kázání mají i tvrdá slova své místo. Kazatelna je přece tribuna, ze které se má burcovat, napomínat a kárat, ač se to dnes už "moc nenosí". Pokud kazatel pozdvihne svůj hlas, aby pranýřoval či - nedejbože - odsoudil dobové nešvary, bude rychle napomenut, že má málo lásky a zůstal trčet někde ve středověku a že lidi odrazuje od církve a kdesi cosi. Jenže prorocká služba církve zůstává i v převážně materialistické společnosti způsobem, jak být věřícím i nevěřícím k užitku.
Páterovo kázání je jistě zajímavým projevem, kterému nelze upřít snahu nahlédnout pod povrch dění a nahmatat puls naší nemocné společnosti, diagnostikovat její chorobu, hledat duchovní, morální a náboženské příčiny úpadku civilizace. Příčiny spatřuje v odsunutí víry z života společnosti. (Dříve jsme říkali, že víra byla odsunuta na okraj, dnes už vidíme, že byla téměř vystrčena ven.) Tento odsun je doprovázen diskreditací a předsudky, a již hrozí blížícím se pronásledováním víry. Částečně za to můžeme sami svou nízkou věrohodností, ale jen částečně.
Zatímco se okázale bojuje s předsudky týkajícími se žen, rasy a všech těch desítek údajně možných sexuálních orientací, tak vůči náboženství jsou předsudky pěstované, vyvolávané a prosazované. Dokonce i obecné dobro, prosazované z strany církve, jako např. úcta k lidskému životu nebo boj proti euthanasii (do níž jsou např. v Kanadě běžně tlačeni nemocní či staří lidé) či ochrana rodiny, je duchem postmoderní společnosti diskreditováno, protože jde proti všeobecně vnucovanému paradigmatu zbytečnosti lidské osoby, proti kultu znevažování lidské důstojnosti. Člověk je dnes vnímán na rovině ontologické jako inteligentní živočich, na rovině sociální jako pracovní zdroj a jako konzument. Vládu zajímá na lidech především kupní síla obyvatelstva, aby mohla propočítat výhledy na další ekonomický růst. Představme si, jak by se změnilo duševní rozpoložení společnosti, kdyby z Hradu nebo z vlády a parlamentu znělo hlásání principů Evangelia. Kdyby obraně drahocennosti každé lidské osoby byly přizpůsobeny přijímané zákony a kdyby všechny společenské problémy byly zkoumány z hlediska unikátního významu každého občana ve vztahu k věčnosti.
Kazatel konstatuje, že k Bohu se naše společnost obrátila zády a tím chceme okolnímu světu dávat příklad náboženské tolerance. Jenže tolerance není to samé jako lhostejnost (dnes se říká: liberálnost). Tolerance je ušlechtilost, kdežto lhostejnost je tupost. Ve skutečnosti svou lhostejností nedáváme nikomu příklad, naopak se pro jiné národy a cizí náboženství měníme v odstrašující případ, kam taková cesta vede. A tak se s naší evropskou civilizací nikdo nechce bavit o náboženství, protože jsme se vznešených náboženských ideálů zřekli, ani si nás nebudou příslušníci jiných světonázorů vážit, protože nám na rozdíl od "zaostalejších národů" pravda nestojí za žádnou oběť. Na naší straně k našim vlastním lidem nejsme tolerantní, pokud se pevně a hlasitě drží Krista nebo víry. Máme plnou pusu výzev k dialogu, k míru a k sjednocení. Ale která civilizace s náboženskými hodnotami nám to bude věřit a bude se s námi chtít bavit? Evropa už dávno pro své okolí není partner ani vzor, ale cíl migrantů a cíl jejich touhy po kořisti.
Myslím si, že ve skutečnosti nejsme tolerantní, ale lhostejní. A lhostejnost ve věcech víry a mravů vede k ochablosti morální. Důsledkem je pak stále se snižující práh ostražitosti vůči zlu, resp. souhlas se zlem. Zajímavým pravidelným doprovodným rysem tohoto procesu je selhání intelektuálů. Ta duchovní "opilost", kterou vyvolá alkohol bezbožných ideologií a odtabuisování hříchu, zachvacuje úplně stejně lidi prosté a nevzdělané, stejně jako vysoce vzdělané a inteligentní. Inteligence ani vzdělanost nemá sama o sobě tu moc uchránit srdce ani myšlení člověka před zlem. Uvádí se, že když Němci rozpoutali holokaust, patřili k nejvzdělanějším společnostem na světě. Rozdmýchat násilí na vlně emocí a obecného souhlasu s hříchem lze tedy v každé době a lze to provést s každým, kdo není zakotven v opravdovém křesťanství.
Dále kazatel uvažuje: Těžko můžeme kritizovat politiky za to, že jsou to krátkozrací hlupáci, když jsme si je sami zvolili. Jak můžeme soudit tyto duchovní trpaslíky ve vládě či v parlamentu, že nedrží slovo, porušují všechny sliby, kličkují, šlapou po morálních zásadách, schvalují zákony na zakázku různých lobby, když jsou to hříšnými vášněmi a pokřivenou ideologií deformovaní jedinci, kteří nic jiného neumí a při vyhlídce na zisk nejsou schopni odolat? Jedinou jimi vyznávanou "hodnotou" jsou preference. Marně bys mezi nimi hledal nějakou ušlechtilou vizi jak vést národ k spravedlnosti a k povznesení. Jak bychom je mohli kritizovat, když se celá společnost (nebo její většina) s radostí zřekla všech vyšších a člověka přesahujících hodnot a ideálů? Ano, vím, ještě se najdou lidé, kteří se táží, jak je to vlastně možné, že při poslední prezidentské volbě bylo hlavní kartou vítězného kandidáta, že bude "vypadat důstojně" a kromě toho při své kampani nepronesl ani jednu státnickou vizi (jak si všimli nezávislí politologové), čili před celým národem demonstroval, že nemá vůbec tušení, co by chtěl na Hradě dělat. O jakém stavu voličstva, čili národa to asi vypovídá? Co si máme myslet o osobnostních předpokladech našich vládců spravedlivě spravovat společnost a pozdvihovat ji k ideálům, k nimž by mohlo obyvatelstvo vzhlížet? A hrozí nám, že změna není v dohledu, protože který člověk - morálně způsobilý povznášet lidi - by do takové loupežnické bandy kandidoval?
Souhlasím s naším kazatelem, že vše nasvědčuje tomu, že politikům nejde ani o mír ani o pravdu, ale o ropu, suroviny a obchod. Takovými lidmi vedená společnost by měla být schopná bojovat, uhájit a šířit mír? Vždyť v nastolené společenské atmosféře morálního rozkladu ztratila muže, kteří by byli ochotni umírat za ideály pravdy, míru a další vznešené ideje, které ostatně už dávno nejsou součástí myšlení naší civilizace. A bojovat či umírat za víru a za Boží spravedlnost? To zní současníkově uchu jako odpudivě zatuchlý hlas středověku. Jsme zlodějskou a hamižnou civilizací, ve které zvítězil zákon zisku a uctívá se božstvo mamonu. Války vedeme po vzoru starověkých loupeživých rytířů či barbarských nájezdníků, jen abychom drancovali a zabírali území (což se dnes provádí jinými metodami). A je jedno, jestli máme na mysli Západ nebo Rusko. Všude je stejná mravní zkaženost a rozvrácená morálka.
Takový morální rozklad posléze způsobí, že převládne všeobecná lež, která klame nazýváním hříchů a zločinů přijatelnými či dokonce líbivým pojmy (Rusové nazývají své hrdlořezy osvoboditeli, Západ nazývá loupež ekonomickým růstem a chamtivost hospodářskou soutěží). Obelháváme sami sebe a činíme to s dobrým pocitem, jako by to byl nějaký pokrok. Jazyk pravdy se stává společensky nepřijatelný, stejně jako projev svobodného či kritického myšlení, které se nenechá strhnout masovým proudem emocí. A falešné ideály, obsahově prázdné či dokonce zlé, které se takto podaří nastolit, přivedou zřejmě brzy společnost do nějaké formy totality (pokud už v ní nejsme, jen jsme si to ještě neuvědomili, protože naše cely jsou komfortní). Zdá se, že je to cesta, která je demokratickému zřízení předurčena a vždy se v demokracii skrývala.
A tak můžeme v zaostřování tohoto obrazu pokračovat. Zbavíme-li se Boha, zbavíme se i lidství. Z toho logicky plyne, že člověk, který souhlasí s degradací na pouhého živočicha, si nejspíš nezaslouží lepšího zacházení, než skot chovaný pro jatka. Společnost se mění na rozhádané společenství sobců, kteří vybouří své vášně v kampaních a hádkách, kterého dutohlava si postavit do čela. To je náš "boj za pravdu". Kdo by si takové společnosti mohl vážit? Předzvěstí války je duté, bezobsažné hlásání míru, který ve svých srdcích sami nemáme, a nemorální stav rozpadajícího se lidského společenství. Jak říká kazatel v chrámu sv. Víta: Místo spravedlnosti množíme zákazy. Spravedlnost a mír není možno zavádět, protože tyto hodnoty vyrůstají ze slušnosti. Jenže v současné společnosti bylo na piedestal postaveno sobectví, ziskuchtivost.
Pozorně jistě vyslechneme kazatelovu kritiku orientace civilizačního směřování, které je nám vnucováno. Určitě se připojíme k odmítání podstrkované dehumanizace lidí, která už začala být prosazována pod líbivou maskou jakoby humanismu, rovnosti kohokoliv s kýmkoliv, ba čehokoliv s kýmkoliv. Snaha o rovnost lidí je samozřejmě správná myšlenka, jenže je do hlav lidí protlačována v takovém duchu a v kontextu rozšířeném i za hranice lidství, že se z ní stává popření lidské důstojnosti a míří k pseudoekologické ideji rovnosti mezi člověkem a broukem. Místo Bohem stvořených lidských osob už pomalu nastupuje lidstvo skládající se ze zaměnitelných jedinců, na kterých z celospolečenského hlediska vlastně nezáleží.
Místo očištění člověka od hříchu a jeho návratu do pozice svatého krále stvoření (jako řešení problémů, do nichž přivedl lidstvo a planetu náš hřích) je člověku vnucováno nejbídnější ponížení. Místo důstojnosti Božích synů začíná být na člověka pohlíženo jako na inteligentní opici, která je osvobozena od mravního kodexu. Svoboda od hříchu byla zaměněna za svobodu hřešit bez omezení.
Východisko? Důstojná budoucnost naší civilizace tkví v jediném: upřímně vyznávaném a poctivě žitém křesťanství, jak to kazatel ve videu konstatuje. Lidstvo před důsledky jeho sobectví, ignorance a holdování hříchu nezachrání ani ekologie, ani žádný car či monarcha, ani žádná vláda či nový společenský řád, ani pokrok vědy a techniky, ani nové ještě sofistikovanější technologie. Řekněte sami: Myslíte, že naší civilizaci kyne nějaká důstojná budoucnost?
Odkřesťanštěný (resp. antikřesťanský) humanismus se svým pojetím svobody může snadno stát ideologií Šelmy, která nakonec vycení své zuby. S mnohým, co kazatel přednáší, lze jistě souhlasit. Výhrady cítím jen k několika momentům v jeho kázání, z nichž je cítit snad inspirace konspiračními teoriemi. To je jedna z pastí dnešní doby. Mezi kritickým myšlením a duchovně-morálním zkoumáním reality na jedné straně a naproti tomu konspiračním bláznovstvím na straně druhé vede někdy velice tenká a sotva rozpoznatelná hranice. Vlastním rozumem ji mnohdy nelze najít. Jediné, co nám dává jasné zření a schopnost rozlišování, je pevně držet své uvažování u Evangelia, varovat se porušování Božích přikázání a uzpůsobit své srdce k osvícení Svatým Duchem skrze Církev a svaté Tajiny.
Zobrazit příspěvek č. 1384 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 2. 2023
Neděle masopustní - o strašném soudu
Boží soud
Než se ponoříme do úvah o Božím soudu, musíme předeslat, že učení o soudu Božím nebylo církví podrobně dogmatizováno. Církev nás zavazuje věřit, co o soudu zjevuje Písmo, tj. že po smrti následuje soud a na konci světa bude druhý tzv. „strašný“ soud. Při těchto soudech spravedliví obdrží odměnu, kdežto nekající se hříšníci sklidí odplatu. (2.Kor 5,10) Tou odměnou je společenství s Bohem, kdežto odplatou pro druhé je oheň. Odsouzeným hrozí věčné zavržení, tj. oddělení od Boha. Vše ostatní je nezávazná tradice Církve, osobní zkušenost svatých, úvahy svatých Otců a teologů.
Prostě, určité podrobnosti o záhrobním údělu lidí, zůstávají tajemstvím, už proto, že jsou to záležitosti „onoho světa“, tj. duchovních prostor, s nimiž máme jen malou zkušenost a to, co se tam děje, je z větší části nevypravitelné a nevyjádřitelné lidskými pojmy.
Z učení církve a z Bible, ze které čerpáme naprostou většinu toho, co o záhrobí víme bezpečně, vyplývá, že je několik Božích soudů, které se týkají každého z nás, resp. celého lidstva.
Tři soudy jsou spojeny se starozákonní epochou a dva patří do éry novozákonní.
1.) první soud provedl Pán nad prvními lidmi a jeho výsledkem bylo vyhnání hříchu propadlých lidí z ráje.
2.) druhým soudem byla země očištěna, neboť vše, co zde bylo, už pokazilo svou cestu. Resultátem soudu byla potopa světa. Právě k tomuto soudu je přirovnáván i soud poslední. (Mat 24,38-39; Luk 17,27)
3.) třetím soudem nad starozákonním lidstvem bylo sestoupení Páně do podsvětí. Jakousi předjímku soudu konal Kristus Pán jednak v průběhu svého pozemského působení, ale hlavně v podsvětí nad zesnulými, k nimž po svém ukřižování sestoupil. (1. Petr 3,19-20; 4,6) Jeho přítomnost rozdělila zesnulé na ty, kteří se nechali Pánem vyvést z podsvětí, a na ty, kteří kvůli úpornosti ve svém hříchu nebo kvůli celkové zkaženosti Pána nenásledovali. Někteří mají za to, že Kristus vyvedl všechny, kteří tam byli.
Éra „po Kristu“ má také své soudy, kterým podléhají všichni lidé.
1.) první soud se zvlášť nad každou duší koná po jejím oddělení od hmotného těla. (Luk 16,19-31) Podrobnosti toho soudu jsou součástí církevní tradice o záhrobním putování duše po tzv. „celnicích“, kde démoni „šacují“ každou duši, která chce stoupat vzhůru. Toto učení, které se odvíjí od různých zjevení (hlavně ze zjevení blaž. Theodory Cařihradské; 10. stol.), je většinou v Církvi přijímáno, ale není součástí závazné věrouky. Je to takové všeobecné theologumenon (názor, osobní mínění). Církev se k tomuto učení, které má i řadu odpůrců, staví opatrně. Duše jsou po tomto soudu dočasně umístěny na místech, které odpovídají jejich duchovnímu stavu.
2.) poslední soud, kterému se říká „strašný“, rozhoduje s definitivní platností o každé duši. Tento soud proběhne v rámci druhého příchodu Pána, konce tohoto světa a všeobecného vzkříšení mrtvých. (1. Kor 15,35-55; 1. Sol 4,15-17) Duše obdrží zpět své tělo, ovšem nikoliv materiální, ale ve své duchovní podobě. Neboť jak by pomíjející materiálnost mohla mít podíl na tom, co nepomíjí? A s tímto tělem bude každý, znovu jako kompletní lidská osoba - duše i tělo - souzena a buď půjde do ráje, resp. nebeského království, nebo půjde do ohně (půjde tam sama, nepotáhnou ji čerti na řetězu, ale sama půjde). (Mat 25,46) Většina biblických míst, která se o soudu zmiňují, hovoří právě o tomto soudu. Na otázku, zda může být na posledním soudu odsouzena i taková duše, která se po prvním posmrtném soudu dostala do ráje, je nejspíš potřeba odvětit negativně.
* * *
Učení o záhrobních vzdušných celnicích (blaž. Theodora Cařihradská) tkví ve vidění jakýchsi posmrtných přechodů, lokalizovaných kdesi v zemské atmosféře, na kterých je duše putující vzhůru dvacetkrát zastavena a zkoumána, jestli není připoutaná k některé z hříšných vášní. Na každé celnici je duše sváděna démonem dané vášně, ale na druhé straně je hájena andělem ochráncem, který zná všechny dobré skutky, co člověk za života vykonal. Proti každému hříchu staví dobrý skutek, najde-li v člověku takový.
O tomto učení někteří teologové soudí, že odporuje pravoslavné věrouce. Mají např. za to, že učení o celnicích nedává prostor Božímu soudu. Spasitel pravil, že Otec odevzdal veškerý soud Synu, ale zde prý soudí spíše démoni. Jiní teologové tyto námitky obšírně vyvracejí. Sv. Theofan Zatvornik napsal, že „jakkoliv všelijakým rozumářům připadá myšlenka na celnice divoká, průchod celnicemi je stejně nemine“. Obrazy z učení o celnicích nutno chápat v duchovně-mravním smyslu. „V souhrnu spočívá myšlenka vyprávění o celnicích v tom, že se duši dostává pomoci při mravním sebezpytování a sebepoznání za pomoci duchovních sil, kterým Bůh dovoluje působit jako nástrojům svého soudu.“ (Oleg Davidenkov: Dogmatické bohosloví)
Ct. Makáriovi Egyptskému (4. st.) řekl anděl na jeho otázku ohledně celnic: „Tyto pozemské věci chápej jako ten nejslabší obraz nebeských.“
„Andělé ochraňují dítka Boží, s láskou je uchopí a bez strachu je provádí skrze vzdušné celnice a přivádí k něžně milujícímu Otci, Bohu.“ (Paisij Svatohorec) Kriterium, podle kterého andělé poznají „dítka Boží“, jsou podle něj - láska a pokora. „Dobrý poslušník jede expresem k Božímu trůnu. Nezastavuje se ani na celnicích, které mu do dáli ustupují na jeho cestě, protože nemají, za co by jej zachytily.“ (Efrem Filothejský)
Učení o celnicích je součástí asketického učení a vypráví o definitivním a rozhodujícím stupni „neviditelného boje“, který křesťan vede na zemi. Démoni, kteří jej pokoušeli celý život, zahájí proti němu poslední útok, ale moc mají jen nad těmi, kteří za svého života nedostatečně zápasili v neviditelném boji.
„Na celnicích se odhalují vášně. Po zbavení těla se působení vášní odhaluje v celé své síle. Člověk, který nebojoval s vášněmi za svého života, ale oddával se jim, propadá před tváří láskyplného Boha, kvůli tomu, že se své vášně nedokáže zříci. Jak říkají svatí Otcové, příbuzné se sjednocuje s příbuzným, a démoni vládnou nad každým hříchem. Lidská duše se sjednocuje s tím duchem (démonem), který odpovídá té vášni, která v ní panuje.“ (Osipov)
* * *
Bible, svatí a církevní tradice nás jednomyslně učí, že Bůh je lidumil, neskonale milosrdný, slitovný a láskyplný. „Bůh je láska,“ učí apoštol. (1. Jn 4,16) Chce se nad každým smilovat, všem odpustit a všechny přijmout do své náruče. Jak je tedy možné, že by někoho mohl odsoudit k věčnému trpení?
Jediný, kdo může Bohu zabránit, aby se nade mnou slitoval, jsem já sám. Ať už aktivně, nebo pasivně.
Aktivně - tím, že použiji svou vůli a svou svobodu k tomu, aby Boha odmítnul. Každý má tu strašnou moc říci Kristově lásce: Jenže já tě nechci. Naučí-li se takto smýšlet za svého pozemského života, bude takto vycvičená mysl stejně uvažovat i po odchodu z těla. Bohužel současné společenské paradigma a převládající světonázor, založený na bludném pseudovědeckém materialismu, učí naše současníky už od dětství právě takovému způsobu smýšlení. Naše společnost se svým způsobem uvažování propadla do militantního ateismu, nebo do lhostejnosti k vyšším duchovním hodnotám či do agnosticismu (té „chytrácké malověrnosti“). Podobným případem je boj či opozice proti Církvi, která je Tělem Kristovým, resp. jeho milovanou nevěstou (sem patří nejen militantní ateismus, ale i rozkoly a hereze). Tato uzavřenost lidské duše vůči Stvořiteli a Spasiteli pak brání Bohu, aby se nás ujal. Vyháníme Boha ze svých životů i ze svých srdcí. Pán klepe na dveře naší duše, jenže nikdo mu neotevře.
Pasivně - tím, že zvoleným způsobem pozemského života, způsobem myšlení, hříchy či zadupáváním projevů lidství, uvedu svou duši do takového stavu, kdy je těžce poškozeno samotné mé lidství. Nejen znetvořím, ale vyženu ze sebe i samotný Boží obraz, který každý v sobě neseme. Podobný účinek bude mít na lidi pečeť antikrista. Takto vnitřně zdevastovaný a duchovně mrtvý člověk není schopen přijmout Boží slitování. Nebo jinak řečeno: není v jeho případě už nad kým se smilovat.
Při každém soudu - ať už osobním po smrti a nebo na tom strašném a posledním - nehledá Bůh a jeho andělé, za co by bylo možno člověka odsoudit, ale naopak - hledají v jeho duši, co by se tam dalo najít dobrého, aby bylo možno duši zachránit. Pro oba soudy platí, že Bůh nahlíží do nitra člověka, aby zpytoval, co se tam skrývá. (1. Kor 4,5)
Při prvním soudu se hledají v duši zesnulého dobré skutky, ctnosti, víru, naději a lásku. Za pomoci toho, co v nás andělé najdou, mohou pomáhat člověku obstát před útoky a nároky démonů. Tady se každý dozvíme pravdu o sobě, tedy jaký doopravdy jsem ve svém nitru. Pochopíme např., jak cenná je víra, jakou má sílu, a proč Písmo praví, že bez víry není možno se Bohu líbit. (Žid 11,6) Ti, kdo žijí jen dle těla, nemohou se líbit Bohu. (Řím 8,8)
Při posledním soudu snižuje Bůh své „požadavky“ na minimum. Zúčtuje, jak jsme naložili s hřivnami, které nám svěřil. Zachovali jsme je, nakládali jsme s nimi a používáním jsme je alespoň sebeméně rozhojnili? Hledá v duši, jestli tam je a bylo-li používáno to, co do ní On sám vložil. Tj. lidství ve smyslu Božího obrazu. Tedy používali jsme své lidství, nechávali je projevovat např. v tak základním jeho rysu, jakým je milosrdenství a soucit? Nechávali jsme pracovat své lidství, které On stvořil a vkládá je do každé lidské bytosti? Tím Stvořitel zkoumá, zda nebyla jeho hřivna úplně zakopána. (Mimochodem, podobenství o hřivnách je v Matoušově evangeliu bezprostředně před dnešním čtením o posledním soudu, jako by tato dvě čtení hovořila o téže věci.) (Matouš 25,13-30)
* * *
Zamysleme se tedy nad slovy, která Pán pronáší v evangeliu o posledním soudu. Právě o neděli masopustní se tato slova v chrámu přednášejí (Mat 25,31-46). Jsou o pomoci trpícím. Čili o soucitu, o milosrdenství a slitování, které má člověk projevit vůči bližnímu. Jsou to slova namířená proti sobectví, lhostejnosti vůči trpícím či proti krutosti. To, co Pán Ježíš postihnul svými slovy o soucitu a pomoci, je zároveň hlavním předpokladem lásky vůči bližnímu. A láska vůči člověku je předpokladem lásky k Bohu (nikoliv naopak). (1 Janův 4,20) Proto tato slova Kristova postihují základní charakteristické znaky lidství.Svědectví Písma svatého o Bohu jsou různého druhu. Pro vyspělejší čtenáře je tam jasně, řečeno, že Bůh nemá tělo, je to Duch a je láska, a vše, co činí, má jediný motiv - lásku k člověku. Bůh se nemění, nestřídá „nálady“ ani rozpoložení; není milostivý k jednomu a rozzuřený na jiného. Používají-li se v Bibli taková vyjádření o Bohu, jsou to antropomorfismy, pomůcky pro duchovní miminka, typické zvláště pro Starý Zákon.
Naše lidství přijal Syn Boží na sebe při svém vtělení. A navíc lidství je vlastně jeho obraz, který v sobě každý od stvoření nosí. Proto v tomto evangelijním čtení vztahuje Pán na sebe, jak se chováme k ostatním lidem a jak nakládáme se svým lidstvím.
Definice lidství je odvozena od vlastností Boha Stvořitele, který do každé lidské osoby od počátku vkládá svůj obraz. A co víme o vlastnostech Boha? Co jsme jako lidé schopni postřehnout a alespoň částečně chápat o tom, jaký Bůh je? Především to, že je dobrý a nic než dobrý a nikdy nikomu neškodí. To se projevuje tím, že je milosrdný, soucitný a je láska. A láska utváří náš vztah s Bohem. Láska je předpokladem pokání a pokání vede k pokoře, a to jsou spolu s vírou základy spásy člověka. Tedy jen pokud se projevujeme jako lidé, tedy podle obrazu Božího, který je v nás, můžeme mít s Bohem vztah a můžeme dojít spásy jako Jeho děti, Jemu podobní.
Jak se zdá, tak na posledním soudu bude Bůh zkoumat, zda jsme zůstali lidmi. Pozná to podle našich skutků - podle milosrdenství, soucitu a lásky. Tím my sami vydáme svědectví o sobě - je-li v nás něco, čeho by se Bůh mohl „chytit“ a smilovat se. Nalezne-li však v nás jen sobectví, nemilosrdnost, zlobu či krutost a místo vztahu zakládajícího se na lásce shledá se jen se závistí, nenávistí či lhostejností, není tu pak, nad kým by se mohl slitovat, není, co by mohl zachránit.
Pohledneme-li na Boží soud z jiné perspektivy, pak nás vlastně nesoudí Bůh, ale naše skutky. Bůh dá prostor pravdě, aby vyšla najevo. A naše skutky nás buď odsoudí nebo ospravedlní. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19-21)
* * *
Soud přijde, aby se zjevilo a plně a v síle působilo Kristovo vítězství nad zlem. Není nic krásnějšího pro věřící, kteří se snaží o zbožnost. Není nic hrozivějšího pro démony, ďábla a všechny, kdo jsou spřaženi se zlem.
Bůh není ani mstivý ani lidmi uražený rozzlobený stařec. Není to žádná instituce pro trestání zločinů, jichž jsme se dopustili. Ba, dokonce se modlíme, aby s námi nenakládal dle spravedlnosti, ale dle svého nekonečného milosrdenství. Z této perspektivy vidíme Boha a jeho soud v tom, že odhalí, co je v nás skryto, umožní, aby se projevilo, co jsme ze sebe v průběhu života ve svém nitru učinili. Jací opravdu jsme. Pro některé to může být hrozné.
Soud tu není proto, aby se plnilo peklo, ale aby zjevena byla sláva Božích synů, kteří mají soudit svět i anděly. (1. Kor 6,2-3) Celé tvorstvo toužebně vyhlíží zjevení slávy Božích synů, aby skrze jejich soud mohlo být uvedeno do svobody a slávy dětí Božích a zbaveno bylo otroctví zániku. (Řím 8,19-23)
* * *
Souzeni jsou nejen jednotlivci, ale celé lidské skupiny: města (Ninive) nebo národy a státy. Jednotlivci i národy však mohou soud od sebe odvrátit společným pokáním. Čím delší čas Bůh čeká na pokání, aniž by se dočkal, tím přísnější soud bude. Svatootcovská moudrost nám sděluje: „Kdo sám sebe už zde na zemi odsoudí svůj hřích, toho nebude už soudit Bůh.“ Avva Arsenij řekl: „Buď zde nebo po smrti, ale není možné neplakat.“ Jeden ze svatých Otců pravil: „Vidíš-li někoho hřešit a zároveň se mu dobře vede a dlouho žije, věz, že takový bude souzen bez milosti.“
* * *
Poslední soud je v našem myšlení spojen s koncem světa. Při osobním soudu po smrti si prožijeme svůj vlastní soukromý konec světa, protože vše světské pro nás po smrti ztratí význam. Při všeobecném soudu, kdy vstanou zesnulí z hrobů, bude tento svět zničen. „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými díly shoří. (Pravosl. překl.) Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy.“ (2 Petr 3,4-13)
Nic světského, ani sláva mezi lidmi, ani pocty, ani bohatství, ani moc nad národy nám na Božím soudu nepomůže - spíše naopak. Čím větší možnosti a vyšší postavení zde člověk měl, tím více od něho bylo shůry očekáváno. Rozhodne o nás, co skrývá v našem nitru. Klíčem k tomu, jak budeme prožívat tento soud, je skryt v otázce, s čím jsme za života spojili své naděje, svou existenci a svou budoucnost. Pokud jsme svou duši přilepili k čemukoliv ze světa, pak jsme vsadili na nesprávnou kartu a spolu se světem projdeme jeho ohněm a destrukcí. Pokud jsme se spojili s nebeským královstvím, pak pro nás den posledního soudu je naplněním všech nadějí.
* * *
Sobota před nedělí o strašném soudu byla zádušním dnem. Konaly se panychidy a modlitby za zesnulé. Jaká je hlavní zádušní modlitba, která se pronáší, kdykoliv se přimlouváme za ty, kteří se už odebrali z této pozemské časnosti? Zní tak jednoduše, že už ji někdy ani nevnímáme. Zpíváme ji vždy na závěr zádušních obřadů: Věčná paměť. Prosíme Boha, aby učinil památku našich zesnulých památkou věčnou. Jak je to vlastně myšleno? Mají mít věčný pomník někde na svém hrobě? Takové pomníky, které by vydržely věčně, nejsou. Nebo mají být naši zesnulí vzpomínáni po všechny následující generace? To se stane jen proslaveným svatým a pár historickým osobnostem. Všichni víme, že vzpomínka na obyčejné zesnulé mezi lidmi obvykle rychle mizí, za tři nebo čtyři generace po naší smrti už o nás nikdo neví. Církev sice při svaté liturgii vzpomíná jména zesnulých, která známe, ale zároveň se modlí za všechny své zesnulé, což je veliká naděje pro všechny, kteří zemřou v jednotě s církevním společenstvím. Přesto však myslím, že toto není ta věčná paměť, kterou vyprošujeme zesnulým.
V nejhlubším slova smyslu může být památka kohokoliv věčná pouze v Bohu. Bůh pamatuje na všechny lidi, kteří kdy žili, a proto je může na konci světa vzkřísit. V Boží mysli vstupujeme do věčnosti. Dokud na nás pamatuje Bůh jako na své lidi, je naše památka věčná. Myslím, že právě za to se modlíme, aby Hospodin odpustil hříchy zesnulým, opravil poškozený obraz a tím udržoval ve svém mysli památku těch, za které se modlíme. Jejich památku očištěnou od veškeré poskvrny, tj. památku našich bratří jakožto Božích synů, jeho přátel a jeho lidu. To je vlastně spása, to je to nejlepší, kam může naše cesta vést. A to nejhorší, jak můžeme skončit, je vymazání z Boží paměti, vymazání z počtu Božích lidí kvůli nenapravitelnému poškození samotné lidské podstaty. To je ten věčný oheň, který spaluje člověka, když poznal, že není a už nikdy nebude způsobilý existence na nebesích, čili lidského údělu a vznešeného cíle jeho života, z nějž mu zůstala jen umrtvená holá existence jako potrava pro oheň.
V Církvi existuje soucitný názor, že takový lidský konec snad nebude definitivní. A že Bůh ve své dobrotě se nakonec uchýlí k takovému řešení, které je sice nyní nad naše chápání a je zatím skryto v nepochopitelných úradcích Božího milosrdenství, ale že snad by tím odsouzení mohli dostat jinou perspektivu než věčný, resp. nekončící, oheň. Avšak otcové, kteří tuto naději sdílí, zároveň říkají, že ačkoliv oheň není nekonečný je nanejvýš strašné jej okusit. (Sv. Řehoř, nazývaný otcem otců)
V Církvi tento soud už probíhá. Nebo chcete-li: děje se tu jakási předjímka posledního soudu. Stále jsme konfrontovaní s hlásáním evangelia, s posvěcením svatými Tajinami, s desaterem. V našem myšlení, svědomí a srdci nás Církev staví do opozice proti hříchu a ďáblu. Církev nás nutí zaujmout postoj, zvolit si a bojovat proti hříchu a potažmo ďáblu. (Efez 6,12)
Svatí Otcové nebyli zcela jednotní v detailech těchto posledních věcí člověka, ale všichni jim přikládali krajní vážnost. Ať už sdílíme jakýkoliv z názorů našich církevních učitelů, vždy vyjadřujeme srdečné přání, aby nikdo z lidí nebyl navěky zavržen. Vždyť přece víme, že peklo nebylo stvořeno pro člověka, ale pro ďábla. Boží vůlí je, aby každý člověk dostihl svého cíle, vytčeného při stvoření, čili odpověděl na Boží lásku a sjednotil se s Bohem. Kvůli tomu přece přišel Kristus, aby lidstvo vrátil na tuto cestu a nikdo nemusel do místa muk.
Zobrazit příspěvek č. 1385 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 3. 2023
Začátek Velkého půstu
Neděle všeobecného odpuštění
Odpouštění obrací démony na úprk ze dvou důvodů: jednak je ke smíření potřebná pokora, kterou vykonáním odpuštění osvědčujeme; zadruhé tím smeteme to, co se ďáblu podařilo v lidských srdcích vybudovat a čím nad nimi získává či udržuje svou vládu.
Slovo ďábel totiž v řečtině znamená jednak „pomluvač či žalobce“. Ďábel není tvůrčí duch, a proto nevytváří nic nového. Do lidí vsouvá jen to, čím on sám je. Lidé tudíž pod jeho duchovním vlivem pomlouvají a obviňují své bližní, a to je staví do nepřátelství. Tím se naplňuje hlubší význam tohoto temného slova - on je tím, „kdo rozděluje“. Nejdříve rozdělil anděly. Pak postavil první lidi proti Bohu a následně staví lidi proti sobě, uvádí je do vzájemného hněvu. Tím je zatemňuje, což způsobuje, že nevnímají svou společnou podstatu, vzájemnou jednotu - čili že různé lidské osoby sdílí jedno společné lidství. Ďábel nás činí slepými vůči naší všelidské jednotě.
K odpuštění je potřeba překonat to, co s námi ďábel provedl, jak zdeformoval naši duši. Abychom si mohli opravdu v hloubi srdce odpustit, musíme pocítit něco z této jednoty, to znamená vlastně lásku druh k druhu. Tím smeteme ďábla a potřeme jeho vliv. To spolu s pokorou, o níž byla zmínka výše, nám dává vítězství nad ním a on zahanbeně prchá.
Takovou - pro ďábla zdrcující - moc má vzájemné odpuštění a pokání.
K začátku Velkého půstu viz též článek na webu olomoucko-brněnské eparchie, který uvádí do velkopostního liturgického života Církve (jsou tam uvedeny cesty na velkopostní liturgické texty přeložené do češtiny).
* * *
Prohloubit pokání nám pomáhá čtení Velkého kánonu sv. Ondřeje Krétského. Toto čtení, které koná kněz uprostřed potemnělého chrámu a všichni při něm drží rozžaté svíce, je charakteristickým obrázkem pravoslavného chrámu v prvním velkopostním týdnu. Sv. Ondřejem složený text je hluboce kajícnou meditací, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.
Jistě ne nadarmo bylo dílo nazváno „ikonou pokání, kterou napsala čistá duše, omytá proudy životodárného Ducha“.
Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó Milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!
Tak začíná básník svůj zkroušený pláč. Velký kánon je napsán v první osobě, jako vnitřní monolog kající se duše, jež lká nad hříchem vlastním i hříchem celého lidstva. Vyznání hříchů autor mistrně prokládá množstvím živých obrazů ze Starého i Nového zákona. Zdaleka mu však nejde jen o biblickou dějepravu (jak si myslí Růžena Dostálová v knize Byzantská vzdělanost), nýbrž o postižení duchovního smyslu sv. Písem. Postavy biblických dějin zde slouží jako vznešené příklady svatého života, nebo nás naopak svými přestupky a pády nabádají k přísné životní bdělosti: Ze Starého zákona předložil jsem ti, duše, všechno jako příklad: následuj bohumilé skutky spravedlivých a chraň se hříchů lidí zlých.
Své pokání básník začíná návratem k počátku dějin světa - přirovnává svůj vlastní hřích k pádu prvního člověka: Roztrhl jsem roucho své prvotní, které mi Tvůrce utkal na počátku, a od té doby ležím nahý. (…) Přikryt jsem šatem hanby jako listím fíkovým, na důkaz svévolných vášní svých.
Pouť nejstaršími dějinami pokračuje připomínkou Kainovy bratrovraždy a vykreslením zhouby a mravního rozkladu starozákonního lidstva. Sv. Ondřej vyzývá hříšnou duši, aby hledala spolu s Abrahamem nebeskou vlast; v Izákovi ukazuje poslušnost, kdežto v Izmaelovi zosobněnou svéhlavost; oheň tělesné žádostivosti připodobňuje k ohni sodomskému; v Jákobovi odkrývá tajemství vzestupu k Bohu prostřednictvím skutků a duchovního poznání; v Mojžíšově holi, kterou bylo rozpolceno moře, ukazuje předobraz Kristova kříže, jehož znamení chrání každého křesťana. Staletí běží a na scénu vstupují izraelští soudcové, králové i proroci. V záplavě obrazů ze Starého zákona duše cítí, že ještě nevstoupila na půdu zákona Nového, nebo se plně neobrátila k Bohu, stále se oddávajíc hříchu a duchovnímu spánku. V dojemném kondaku po šesté písni se zpívá:
Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Blíží se konec a máš být zkroušena. Probuď se, aby se slitoval nad tebou Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.
V závěrečné deváté písni připomíná sv. Ondřej slova a skutky milostivého Pána Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, obnovil roztrhaný šat lidské přirozenosti a povolal spravedlivé i hříšníky k následování. Ve Spasitelově čtyřicetidenním postu nachází básník vzor pro vlastní askezi, spolu s celníkem volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, s kananejskou ženou a se slepci se modlí: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“, podoben hříšnici omývá slzami nohy Spasitele a úpí s lotrem na kříži: „Rozpomeň se na mne, Pane, v Království svém!“
Ve svém duchovním poselství je Velký kánon silný a jednoznačný: vyzývá nás, abychom se probudili z duchovního spánku, upřímně poznali propast svých osobních hříchů, zalili je slzami pokání a celým svým
srdcem se obrátili k Bohu. Ukazuje nám, že čím hlouběji poznáme tíži vlastních hříchů, tím větší máme naději na Boží milosrdenství a spásu, nebo Hospodin - náš Pastýř dobrý - je vždy připraven nám hříšným pomoci, duši naši občerstvit a vyvést nás na cestu spravedlnosti (Ž 22). (Z článku J. Černockého: Dobrý pastýř č. 2, 2004)
* * *
Metropolita finský Pavel čte velkopostní kánon Ondřeje Krétského
Jsou to vzácné nahrávky zachycující vladyku Pavla rozechvěle pronášející kajícná slova kánonu. Jelikož obsah kánonu známe, tolik nevadí, že se modlí finsky.
Dříve na toto téma zde publikováno:
Syropustní neděle. Neděle všeobecného smíření
Na prahu Velkého půstu. Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni. (Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění)
Adamovo vyhnání. Neděle začátku Velkého půstu
Zobrazit příspěvek č. 1386 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 3. 2023
Velkopostní zamyšlení
Velký půst je dobou pokání
Velkopostní období jsme si správně zvykli vnímat jako dobu, kdy se snažíme o co nejusilovnější duchovní život. Je to zvláště posvátná část církevního roku a věřící jsou hlasem církve voláni k jakési duchovní mobilizaci do duchovního zápasu. V průběhu celého ostatku roku jsme často rozptylováni mnohými starostmi, povinnostmi apod., leč svatá čtyřicátnice je vyhrazena duchovním péčím. Každý církevní člověk, který celý rok naříká, že nemá na duchovní záležitosti čas nebo soustředění, si může říci: Kdy už, když ne teď?
Proč je velkopostní důraz na duchovní život spojen se zvláště hlasitou výzvou k pokání? Ve všech postních modlitbách a posvátných hymnech zaznívá volání, abychom se káli. Jak máme rozumět tomu, že duchovní život je neodlučně spojen s kajícností?
Jmenujme tři důvody, které nám objasňují, proč duchovní život bez pokání není opravdový.
1.) Pokání je lítost nad tím, čeho jsme dopustili, jak jsme selhali, kam jsme klesli. S touto lítostí ruku v ruce kráčí prosba k Bohu, aby nás očistil od hříchu a seslal nám pomoc k naší nápravě. Protože víme, že Bůh ve věci naší spásy nic s námi nečiní bez nás, čili bez naší spolupráce, je naše lítost nutná k tomu, abychom se otevřeli uzdravující Boží blahodati. A naše prosba o očištění je potřebná, jelikož tím Bohu umožňujeme (spíše snad dovolujeme), aby s námi začal pracovat, konat dílo našeho očištění. Pán stojí před dveřmi našeho srdce a klepe (Zjev 3,20), sám ty dveře nevylomí, to my musíme dveře otevřít, aby mohl vstoupit. Naše lítost a modlitba mu otvírá vstup do našeho nitra. Co by to bylo za duchovní život, kdybychom se postili a zdržovali se všeho, čeho je předepsáno se zdržovat, a při tom neotevřeli Pánu dveře srdce a nenechali ho, aby začal léčit naši duchovní nemoc?
2.) Předpokladem pokání je vidění svého hříchu. Nemáme-li alespoň takové duchovní zření, abychom viděli svůj hřích, nahlédli hlubinu propasti, do níž se zřítil náš duchovní stav, a nepochopili, že bez Božího zásahu jsme mrtví, pak je těžké nazývat takové "pokání" skutečným pokáním. Jak se můžeme kát, když nevíme, z čeho bychom se měli kát, jak můžeme litovat, když není čeho litovat? A jak se můžeme modlit o očištění, když (podle naše názoru) nemáme na sobě žádnou skvrnu, kterou by bylo potřeba očistit? Bez jasného zření svých hříchů se nemůžeme kát. Takový stav je výsměchem naléhavému volání, kterým začíná Evangelium: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů" (Luk 3,3); "Kajte se, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,1 a 4,17); "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží." (Mar 1,15) Podle Evangelia je začátkem všeho, co se děje v duchovním životě, právě pokání.
3.) Ten, kdo se kaje, vidí svůj hřích. Vidí svůj skutečný duchovní stav. To znamená, že žije v pravdě. Je to Bohem každému pravému kajícníkovi zjevená pravda. Člověk, který nevidí svůj hřích, nezná svůj vnitřní stav a žije v klamu, resp. v domnění, že je "celkem dobrý člověk" nebo ještě hůř: že je "lepší než jiní lidé". To je stav duchovní slepoty. Velký půst nás chce probrat z tohoto zatemnění a osvítit nás poznáním, že jsme hříšnici a vzdálili jsme se od Boží slávy (resp. byli jsme zbaveni Boží slávy). (Řím 3,23) Nezasloužíme si nic dobrého. Jedině z milosti Boží se můžeme dočkat, že přijmeme něco dobrého v našich životech. Nemáme se tedy čím chlubit - ani před lidmi, natož před Bohem! Vše, co pochází z nás, je buď zlé nebo nakažené pýchou či jinak shnilé. I to nejlepší, co dokáže člověk vlastními silami zplodit, má před Bohem menší cenu, než to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu (Paisij Svatohorec). Pokud člověk přece jen vykoná něco opravdu dobrého, tak to činí Bůh skrze nás. Taková je pravda.Kdo ještě nezažil stav prozření, pokání a zjevení této pravdy o svém vnitřním stavu, mohl by si myslet o výše napsaných řádcích: Jak truchlivé! Jak temné! Jak depresivní! Avšak ten, kdo už zažil své nitro zpívat lehkostí, očištěním a jasným zřením, kým jsem, chápe - ve spojení s vírou v Boží milost, že nic z tohoto světa nemůže dát lidskému srdci tolik radosti, jako pokání. Proto v modlitbách od svatých Otců čteme, jak bezměrně přísně sami sebe odsuzovali, jakoby nemohli ani najít tak hrozná slova, která by byla dostatečná k vyjádření jejich hrozného pádu (nebylo snad hanlivého slova, které by o sobě nepoužili). Jakoby se nemohli nabažit těch obvinění z nejhorších hříchů, sami sebe viděli horšími než dobytek. A při tom to byli tak čistí lidé svatého života! Pokání, sebeobvinění a sebeodsouzení jim však vlévalo do srdcí takovou radost a andělskou lehkost.
Toto poznání a duchovní zření nám pak přináší do srdce zvláštní lehkost a pokoj. Člověk, který vidí svůj padlý stav, si už nepotřebuje na nic hrát. Sláva a chvála od lidí jsou mu lhostejné. A stejně tak urážky, neúcta a pomluvy. Konec hry! Přijmeme-li, že jsme hnůj a špína (1 Kor 4,13 pravosl. překl.), zbaví nás to touhy se vyvyšovat. Svatí pouštní otcové dosáhli takového zření, že za urážky a osočování děkovali. Jakékoliv špatné zacházení, jehož se jim dostalo, považovali za zcela adekvátní svému stavu hlubokého pádu do duchovní propasti: z hlubin volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1-2) To je jediná pozemská pravda, která je neklamná a pravá. Jasné zření této pravdy o sobě tyto duchovní velikány otevíralo Boží milosti a stalo se jim sjednocením s Kristem. "Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (Jan 1,17) "Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin." (Žalm 30,2)
Pán sám o sobě pravil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6), a jindy: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan 8,32) Tou pravdou je míněn sám On a pravda Jím zjevená, nikoliv cokoliv pomíjivého z tohoto světa, protože nic vezdejšího nemá žádnou moc nás duchovně osvobodit. Vždyť vše, co je z tohoto světa, máme pokládat za hnůj (Filip 3,8) a nikoliv v to skládat naděje. Bůh, který je Pravda, nás uvádí do každé pravdy, dává nám schopnost ji poznat a sílu ji přijmout. Pán pravil: "Přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví." (Jan 15,26) "Přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (Jan 16,13) A my se máme obléknout do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy. (Ef 4,24)
Skutečná pravda, pravda o mém hříchu, sjednocuje s Bohem. (Jan 3,21) To je moc a síla Pravdy. A Boží vůlí je, abychom došli poznání pravdy a byli spaseni. (1. Tim 2,4) Toužíme-li po životě v Kristu čili v Pravdě, pak ji můžeme realizovat jen pokáním, pravdivým pohledem do svého nitra, kde je tolik nečistoty, takže to tam vůbec nevypadá pěkně. To je život v pravdě a potažmo život v Kristu, čili jediný nefantazijní a opravdový duchovní život. To je ta pravda, která nás spojuje s Boží pravdou, a Bůh - Pravda nás osvobozuje (Jan 8,32), Boží Pravda posvěcuje (Jan 17,17). "Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24) Kristova definice duchovního života.
Duchovní život, je-li opravdový, vyvěrá z tří svatých pravd, které Písmo zvěstuje. Z pravdy o Bohu (že je Jediný dobrý) (Mat 19,17; Mar 10,18; Luk 18,18-19; Jan 10,11-14; 1.Petr 2,3), z pravdy o sobě (že jsem hříšný) (Řím 7,14; 3,23) a z pravdy o světě (že ve zlu leží) (1. Jn 5,19). Skrze tyto tři pravdy nás Kristus - Pravda osvobozuje a pozdvihuje.
Zobrazit příspěvek č. 1387 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 3. 2023
Teologický a duchovní střet mezi Západem a Východem
Neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati
Velkopostní neděle sv. Řehoře je sice už dávno za námi, leč Velký půst ještě trvá, a tak je, myslím, stále na místě připomenout téma neděle o „učiteli blahodati“.
Blahodať je:
1.) působení Boží obecně;
2.) Boží působení s účelem zachování a péče o stvoření;
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka (v tomto nejužším chápání budeme dnes o pojmu blahodať uvažovat).
Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.
Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých - počínaje svatými apoštoly a ap. Pavlem. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu - skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma - napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama (o jeho životě si můžete přečíst zde). Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.
Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. Mnozí na Západě dnes sice obdivují např. Serafíma Sarovského (1754-1833), aniž by však chápali, že cesta jeho následování netkví v klečení na kameni, ani v čotkách, ale v hesychastickém praktikování pravoslaví. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou. Není tedy možné napodobit duchovnost Serafíma Sarovského mimo věrouku a kanonickou jednotu s Pravoslavím. Spiritualita mimo pravoslaví vede po jiných cestách - tam jsou vzory jako František s Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Ávily.Není vůbec náhodné, že sv. Serafíma pokládala Ruská pravoslavná církev v 19. století za heretika a biskupové se bránili jeho svatořečení zuby nehty, protože v té době bylo ruské "pravoslaví" plné západních vlivů, západní teologie, deformací v liturgice i cizí spirituality. Hesychasmus najdete ještě začátkem dvacátého století na ruských seznamech herezí a biskupové posvátného synodu odhlasovali souhlas s Varlámem a přijali západní dogma o stvořených energiích. Na teologických učilištích se vyučovala teologie Tomáše Akvinského a západní filosofové. V knize Náboženské dějiny se píše, že Ruská církev byla na konci 19. stol. na zenitu slávy, ale svatí plakali a naříkali nad jejím stavem. (Osipov, 2019) To je to slavné carské ruské pravoslaví, které dnes někteří tak opěvují a sní o jeho návratu (nedej, Bože!) Dokonce ani sv. mučedníka car Nikolaj II. neměl tolik zbožnosti a duchovní rozhodnosti, aby ukončil třistaletý nekanonický stav Ruské pravoslavné církve a obnovil patriarchát. I když, jak vidíme dnes, u Rusů je vlastně jedno, jestli mají patriarchu či ne. V takovém prostředí bylo zjevení sv. Serafíma Sarovského skutečným zázrakem.
Palama rozvinul církevní učení, dle kterého v Bohu rozeznáváme nejen podstatu (bytnost) a Osoby, ale také projevy Boží podstaty. Jakákoliv podstata se totiž nutně projevuje v té či oné formě. Už sama existence podstaty je zároveň jejím projevem. Neustále se tedy projevuje bytí toho, kdo sám sebe nazval Jsoucím. (Exod 3,14; tímto jménem je vzýván i při bohoslužbách, viz modlitba anamnézy v liturgii sv. Basila, nebo závěr večerní bohoslužby.) Boží energie jsou neoddělitelné od Boží podstaty, a podstata je neoddělitelná od svých projevů. Proto je tato energie Božská a nestvořená.Jako se oheň projevuje plamenem, hoření (tj. chemicky: rychlá oxidace uvolňující teplo) se projevuje plameny rozžhavených plynů, a dotýkáme-li se plamene, nedotýkáme se tím podstaty hoření resp. ohně, ale jeho projevu čili působení. Pálí nás právě působení hoření.
Účast na Božím projevu čili na energii, resp. účast na blahodati, je účastenstvím na Bohu. V tomto kontextu se blahodať dává do souvislosti s třetí Osobou Boží Trojice, se Svatým Duchem. Boží konání totiž pochází z Otce, skrze Syna a projevuje se Duchem Svatým. Ani Svatý Duch se však nezjevuje dle své podstaty, která je u Něj stejně nedostupná jako podstata Otce i Syna (vždyť mají všechny tři Boží Osoby jednu společnou podstatu). Duch svatý tedy zjevuje a působí prostřednictvím blahodati.
* * *
Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, což je správná teze, ale jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu posouvala směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.
Západ měl - stejně jako Východ - učené lidi, znalce filosofie, jenže tam začal kvůli rozkolu a odpadnutí od pravoslaví vysychat pramen bohopoznání, čili blahodati. S tím, jak mizela blahodať a vytrácela se hloubka duchovní zkušenosti, a to se nutně promítlo do západní věrouky a do teologie vcelku. Západ převedl celou svou teologii do kategorie filosofie a ideologie, a pozapomněl na samotnou podstatu teologie. Toto jádro teologie není ani v logice ani racionalistických argumentech a v rozumovém poznávání, i když je i ty největší mozky církve zjemní a vyprecizují do systému pro většinu lidí nepochopitelnému. Teologie se zakládá na duchovním poznání Boha, a to jak skrze evangelium a skrze život Církve, tak na bezprostředním poznáním skrze vlastní duchovní zkušenost. Teolog je ten, kdo poznal Boha, a proto se o Něm může vyslovit. Jen tři svatí obdrželi v dějinách Církve příjmení Theolog, a všechno to jsou lidé, kteří dosáhli nejvyšších výšin duchovního života a dokázali jako církevní učitelé tuto zkušenost předat církvi v podobě nauky. Jsou to mezi svatými apoštoly miláček Páně, Jan, pak sv. Řehoř Theolog a nakonec sv. Simeon Nový Theolog.
Zjednodušeně se občas říká, že Západ má modlitbu rozumu, kdežto Východ modlitbu srdce.
* * *
»Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech - v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost ... Náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce ... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické.« (Vladimir Lossky)
* * *
Východ i Západ tvrdí, že stavějí na Evangeliu. Obě strany se na této rovině odvolávají na to samé. Zřetelný rozdíl mezi nimi může nestranný pozorovatel v průběhu druhého tisíciletí vidět na rovině duchovního života. Zatímco Východ staví na duchovní zkušenosti Církve, která je projevem víry, Západ spíše staví na víře přetavené v ideologii či filosofii; spiritualita tam stojí více či méně na jitření emocí. Pro poznání Boha je potřebný přístup Východu, pro operování Církve v tomto světě je praktičtější pojetí Západu, o tom není sporu. Stačí si pak jen odpovědět na otázku: K čemu je na světě Církev? Ke spáse a zření Boží slávy, což je smyslem hesychasmu? Nebo pro řízení světa a jeho politiky (což už odmítl sám Pán Ježíš, ale možná se mýlil :-)?
Východ udržel autentickou duchovní praxi, protože zachoval původní věrouku. Když svatý Řehoř teologicky zdůvodňuje prastarou (a vlastně apoštolskou) duchovní praxi hesychasmu, není možné oddělovat jeho dílo od zápasu za obhájení pravoslavné věrouky. Jedině pravoslavné učení o Boží Trojici (bez filioque apod.) může vytvářet podmínky pro církevní zachovávání hesychastické praxe. Bez Pravoslaví se mystický duchovní život mění na pouhé snění a fantazie.
* * *
Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona. Náš vztah s Bohem by se v takovém případě scvrkl do oblasti morálky.
My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Cílem naší zbožnosti je stát se skrze blahodať Božími syny.
V širším plánu spočívá naše spolupráce s Bohem v tom, že uvěříme Evangeliu, staneme se součástí Kristova mystického Těla čili Církve, obdržíme od Něj milost a po milosti prominutí hříchů, přijímáním svatých Tajin a duchovním životem přijímáme blahodať. Tak nás Kristus léčí a uzdravuje pro život věčný.
Hluboké ponaučení o Svatém Duchu nám dává kratičká modlitba „Králi nebeský“, kterou začíná pravoslavná církev každou bohoslužbu, každé modlitební pravidlo (její znění viz např. na začátku večerních a jitřních modliteb). Skrze ni nás Církev učí nauku o Svatém Duchu. Slova „jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ“ znamenají, že Duch působí, kde chce a jak chce, (viz též Jan 3,8, jen místo „vítr“ je tam potřeba číst „Duch“) v celém stvoření, živém i neživém, dává existenci všemu, co jest. Slova „Dárce života“ učí, že vše, co je živé, čerpá svůj život od Boha skrze Svatého Ducha - každou svou vteřinu. Jenže jiný je dar života rostliny, jiný je dar života zvířete, a jiný je dar života rozumnému stvoření. Ano, Duch Svatý působí ve všech lidech, věřících i nevěřících, i mimo Církev. Jenže se liší způsoby jeho působení. Mimo Církev povolává lidi k víře v Boha, k poznání Evangelia a vede do Církve. Jedině uvnitř Církve působí Duch v plnosti, která se projevuje jednak svatými Tajinami, a hlavně darem svatosti, Bohopoznání a sjednocení s Bohem; jinak řečeno: očištěním, osvícením a zbožštěním.
Na Západě si zvykli považovat svatost člověka za výsledek jeho úsilí. Kdežto pravoslaví vidí svatost jedině jako dar. Úsilí, askeze, duchovní zápas, skutky zbožnosti jsou je přípravou na osvojení si daru posvěcení.
Nikdo nemůže Ducha Svatého omezovat či uchvátit do své moci. Pouze s Božího zjevení a duchovní zkušenosti může usuzovat, kde a jak Duch působí. Nikdo nemůže zabránit, aby do mě vstoupil Duch Svatý, jedině já sám to mohu učinit - tvrdošíjností v nevíře, hříchem a nekajícností, a dále vzpourou (což je duch satanův). Sem patří tvrdošíjnost farizejů a velekněží (jak je popsána v Evangeliu), nekajícnost, lehkomyslnost a opovážlivé spoléhání na Boží shovívavost, a boj proti Bohu, proti Církvi - ať už z pozice atheismu nebo rozkolu. Všimněme si, že všechny tyto případy jsou označovány jako neodpustitelné „rouhání se Duchu Svatému“. Neodpustitelné je to protože sám člověk úporně a vytrvale od sebe odhání blahodať.
Když zde uvažujeme o působení blahodati v Církvi, musíme se pozastavit nad otázkou trhání církevní jednoty, neboť ten, co se vědomě opustil církevní jednotu, pochopitelně sám sebe postavil mimo Církev. Nebo i přes svou příslušnost k Církvi vyvolává vzpouru, rozbroje, šíří svévoli apod. Takový je tělem sice v Církvi, ale neviditelně duchovně už odpadá od Církve a nedovoluje blahodati, aby v něm působila. Nyní bereme termín Církev v nejužším slova smyslu, tedy ještě užším, než je vymezen pojmem kanonická jednota. Z neviditelného duchovní hlediska, jak odpovídá pohledu s nebes, je Církev lidí sjednocených blahodatí. V Církvi je ten, kdo má blahodať - to je dědic nebeského království. (Viz podobenství o pozvaných na svatbu.)
* * *
Rozkol, schisma. Důvod ke schismatu je vždy stejný. Pod zástěrkou dogmatických či kanonických důvodů působí pýcha, sebedůvěra, vzpoura, prosazení sebe a úporné trvání si na svém (nepoučitelnost). Je pak vcelku jedno, jestli se člověk staví proti Bohu nebo popírá jednotu Církve. Vždyť Církev je podle Písma Tělo Kristovo a sám Pán je jeho hlavou. Všechny vzpomenuté příčiny rozkolu jsou vlastnosti pocházející od prvního rozkolníka a otce každého rozkolu - ďábla. Rozkolné myšlení se v posledním století nevídaně rozšířilo spolu s vědeckým a technologickým progresem. Rozkolníci stejně jako programově atheističní vědci a ideologové materialismu vlastně popírají Boha. Atheismus ho vyloučil ze svého myšlení a vymyslel sice chorou ale přesto lákavou koncepci, že Boha nepotřebujeme; a rozkolníci podobně vyloučili ze svého myšlení dogma o jediné Církvi čili o jednotě Církve. Toto nové paradigma je jakýmsi duchovním AIDS. Jako virus proniká do věřících a vstupuje do genomu našeho myšlení. Podobně jako HIV vstupuje do genomu buňky a ochromí její imunitu, tak schismatismus ochromuje církevní imunitu a všechny léky, jako teologické argumenty, kánony, poukazování na příklady a výroky svatých či poučování, přestanou působit. Blahodať je odvrácena hříchem a vzpourou, a pak to neodvratně spěje k záhubě nakažených. Když jsme se u nás setkali poprvé s odštěpením několika věřících, kteří tenkrát opustili jednotu Církve a odešli do rozkolu, tázal jsem se v monastýru, jak to teologicky vlastně zpracovat (a jestli nad tím mávnout rukou či zda pozvednout hlas). Poradili mi číst knížku, s níž prý tam všichni souhlasí a je to jejich duchovní stanovisko k rozkolu: Pád pyšných. (Překlad si můžete přečíst zde v PDF.)
Záměrně se na těchto řádcích vyhýbám lákavému tématu: Jak se vlastně projevuje blahodať v člověku a jeho životě. Jen uvedu, že blahodať uvádí věřícího na hlubinu duchovního života tím, že mu dává pláč a trvalé pokání. Obcházím podrobnosti tohoto tématu, protože ďábel se rád ukazuje jako „anděl světla“ (2.Kor 11,13-15) a mnohé projevy blahodatného působení dokáže napodobit, či předestírat jejich pokřivený obraz. Ti, kteří jdou jen za projevy, aniž by nejprve budovali základy a posilovali předpoklady, bývají lstí ďábla svedeni. Mnozí se dávají oklamat tím, že snadno obdrží příjemné pocity, nechávají se naplnit spokojeností se sebou nebo se svou duchovní cestou a sebedůvěrou. Jiným dává rozkol pocit spravedlnosti. Rozkol má s herezí společný jeden rys: vybírá si z Písma a hlavně z posvátné tradice jen to, co se hodí. Nezapomeňme, že ďábel je skvělý šachista, výborný diskutér a lstivý filosof. Duchovní život rozkolu bývá buď pustý, rozumářský nebo naplněný sentimentem či jitřením emocí (což je něco, před čím všechny duchovní autority naléhavě varují). Obezřetnější lidé zaregistrují v rozkolu, jeho povrchnost, frenetičnost a sektářský duch. Vyprávějí o tísni, která na ně ve společenství rozkolu padá. Kéž nás Bůh chrání rozkolu, který zbavuje člověka blahodati, postaví ho proti Církvi a pro to, co se vypraví touto cestou, většinou už není cesty zpět.
Posvátné kánony o blahodati:
Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že blahodať Boží, kterou jsme ospravedlněni v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť blahodať Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.
Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž blahodať Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", (1.Kor. 8,1) bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme blahodať Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", (Žalm 94,10) tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". (1.Jan 4,7)
Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) Bez blahodati nemůžeme vykonat nic dobrého.
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána blahodať ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze blahodať snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše blahodať Boží, přesto mohli třebas s obtížemi i bez blahodati Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Z pravidel sněmu kartagenského (r. 393–419)
Rozloučím se apoštolským pozdravem, kterým žehná kněz při každé liturgii na začátku eucharistického kánonu:
Blahodať Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.
Zobrazit příspěvek č. 1388 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 3. 2023
Pokání může povznést k výšinám svatosti i z nejhlubší propasti hříchu
Neděle ct. Marie Egyptské
Její pozoruhodný život, zapsaný dle vyprávění této ženy ct. Zosimou, si můžete v celém znění přečíst zde.
Zobrazit příspěvek č. 1389 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 4. 2023
Odkaz na starší článek k dnešnímu svátku
O svátku Zvěstování přesv. Bohorodice
Zobrazit příspěvek č. 1390 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 4. 2023
Další Jihlavan se stal mnichem
Bratr Andrej z Jihlavy přijal mnišské postřižení v Řecku
 |
 |
A nesmíme zapomenout na kapličku Zesnutí přesv. Bohorodice v jedné vesničce na jihlavsku.
Protože toužil po mnišském životě, musel odejít do Řecka (projekt vzniku monastýru vedeného Svatohorci ve Vilémově zmařili těsně před jeho realizací svými pomluvami a intrikami brněnští rozkolníci). Otec Terapont ho v roce 2019 odvezl z Česka do Řecka, kde se usadil v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice – „Molyvdoskepastos“ (což prý znamená olověná střecha). Nalézá poblíž Ioanniny u Konitsi. Bratr Andrej se rychle stal v bratrstvu oblíbeným pro svou prostou a dobrotivou povahu. Dojemná je prý jeho oddanost igumenovi monastýru.
27. března nám do Jihlavy přišla z Řecka zpráva, že toho dne byl Andrej místním biskupem postřižen na mnicha se jménem otec Andrej. Pak dorazily od otce Teraponta i fotografie z postřižení.
Přejeme otci Andrejovi svatou trpělivost a věrnost nastoupené cestě. Kéž mu pomáhají andělé a svatý Andrej Jurodivý, jehož jméno jsme mu kdysi v Jihlavě vybrali. Sladký ráj!
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
Zobrazit příspěvek č. 1391 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 4. 2023
Výročí atomové havárie v Černobylu
Technokracie nezadržitelně postupuje. Moderní technologie v kontextu apokalypsy
AKUTALIZOVÁNO 6. 5. 2023
 |
Ikona Černobylský Spasitel byla napsána v r. 2002 v Trojicko-sergijevské lávře (nyní je Kyjevsko-pečerské lávře) Vladislavem Goreckým. Spolu s Kristem, Bohorodicí a archandělem Michaelem jsou na ikoně zobrazeni obyčejní, církví nesvatořečení, lidé: dle vpravo - likvidátoři následků havárie, dole vlevo - zemřelí na následky radiace. Mezi nimi, v centru ikony, je padající hvězda Pelyněk, o které se píše ve Zjevení sv. Jana. Hvězda letí napříč nebem, přímo nad známou „křížovou borovicí“, rostoucí poblíž atomové elektrárny. Právě takovou ikonu spatřil ve svém vidění umírající Andrejev (pracovník elektrárny, který na následky ozáření umřel v nemocnici). Podle slov tohoto komunisty se mu několik dní za sebou ve snu zjevovala tato ikona, jak ji na svém úmrtním loži popsal knězi). Ručně malovanou kopii této ikony darovali ukrajinští pravoslavní japonským obyvatelům trpícím po havárii ve Fukušimě. Až doposavad kolují mezi obyvateli oblastí Ukrajiny a Běloruska, které byly postiženy havárií, různé vzpomínky na hrozná znamení, která upozorňovala lidi na blížící se katastrofu. Dělo se to dlouho před neštěstím. Deset let před havárií, to byl bohatý rok 1976, se na nočním nebi objevila záře, svým tvarem připomínala lidskou postavu - ženu, která oběma rukama žehnala lidem. Tak povstala lidová legenda, že to byla Matka Boží a litovala lidi, posilovala je k přicházející zkoušce. Objevila se o tom zpráva v novinách, a soudruzi pak napravovali situaci článkem: „Výmysly církevníků“, ve kterém se vše pochopitelně vysvětlovalo přírodními a atmosférickým jevy. Na tento úkaz pak vzpomínali lidé v r. 1986 při havárii a říkali, že viděli siluetu Bohorodice celkem zřetelně a sestavili její popis. (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
»Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.« (Zjevení Janovo 8,10-11) »Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjevení Janovo 9,1-4)
S apokalyptickou hvězdou Pelyněk identifikuje černobylskou havárii obecné vědomí Církve i pravoslavná ikonografie i různá zjevení. Asi můžeme uznat, že Pelyňkem se v širším kontextu myslí všechny atomové elektrárny a štěpné reakce, všechny atomové výbuchy včetně pokusných, i laboratorní zařízení otevírající průnik do antisvěta, resp. do jiných vesmírů (včetně LHC CERN, kde v tunelu urychlovače dochází ke strašení a démonickým zásahům, jak naznačují oficiální veřejné zdroje CERNu - logy z provozu LHC).
Apokalyptické hodiny, odpočítávající pád Pelyňku, začaly tikat při prvním pokusném jaderném výbuchu 16. července 1945 v Novém Mexiku, který vstoupil do dějin se slovy jednoho z fyziků, jimiž připomenul pohanského boha, hinduistického démona. Atomový výbuch byl prohlašován za druhé slunce. Jedno Slunce stvořil Bůh, druhé slunce lidé. První je pro lidstvo životodárné, druhé smrtící a jedovaté.
* * *
Z formálního hlediska došlo k výbuchu černobylského reaktoru souhrou skryté konstrukční chyby (hlasy, které na možné bezpečnostní riziko předem upozorňovaly, byly totalitní státní administrativou umlčeny), lidského selhání, společensko-politického prostředí založeného na lži. K tomu se přidala soutěživost s vyvinutějšími státy světa, osobní kariérismus odpovědných obslužných pracovníků a v neposlední řadě jakési zamlžení rozumu pocházející z nadšení pro nové vynálezy, pokrok a prestiž (platí celosvětově). A apokalyptický malér byl na světě. Obětí výbuchu by bylo mnohem méně, kdyby se do věci nevložila komunistická taktika zamlčování a lhaní (v západní civilizaci hrají podobnou roli komerční zájmy). Dodnes se nedospělo ke shodě ani v počtu lidských obětí havárie - odhady se pohybují mezi 4000 a miliónem zahynulých osob. První zpráva sovětské administrativy nestydatě lhala o pouhých dvou mrtvých osobách.
Připomeňme si, že ve své době byl tento reaktor považován za absolutně bezpečný, havárie byla podle tehdejších vědců a inženýrů nemožná. (Nepřipomíná vám to proklamovanou „nepotopitelnost“ Titaniku?) Zdůrazňovalo se lidem, že princip, na kterém je reaktor založený, je zcela jiný než u atomové bomby a že k nekontrolované štěpné reakci nemůže v reaktoru dojít už ze samé podstaty. To byly ve své době obecně uznávané „vědecké pravdy“.
Letos bych rád pohlédnul na tuto tragédii, jako na fatální selhání pokročilé lidské technologie umístěné do kontextu apokalypsy. Lidské vymoženosti nejsou už ze samotného principu dostatečně robustní, čili odolné proti politice, přírodě (Fukušima), lidskému selhání a jiným vlivům. Jinými slovy: žádná naše technologie není „blbuvzdorná“ - odolná vůči lidským nedokonalostem, slabému myšlení, špatným vlastnostem, vášním a hříchu. A vlastně lze konstatovat, že všechny tyto moderní technologie se více či méně vymykají kontrole člověka.
Abychom ukázali, že nebezpečí nezodpovědných magorů, kteří si bohorovně zahrávají s ohněm, se týká i naprosté současnosti, připomeneme nedávné ruské ostřelování ukrajinské záporožské atomové elektrárny při nynější agresi Ruské federace proti Ukrajině a lehkomyslné vyhrožování ruského státu použitím atomových zbraní (ruský cynismus je prolomením další bariéry směrem k apokalypse). Idiotští moderátoři ruské státní televize volají po použití těchto zbraní neustále. Dnes se dostávají atomovky do rukou totalitních režimů v Íránu nebo v Jižní Koreji. Má je Indie i Pákistán a zdá se, že počet příslušníků tohoto klubu ještě poroste. Kdy budou mít takovéto zbraně v rukách např. teroristické skupiny?* * *
Naše civilizace je už pevně nasměrovaná na jízdu po kolejích technokracie. Kam ji asi tyto koleje dovedou? A kdy? To je důležitá otázka, když po těchto kolejích ujíždíme plnou parou. Snad ještě větším problémem, než je cíl těchto kolejí, je lidská pýcha a sebedůvěra, která topí pod kotlem této mašinky. Ty oči současníků, natěšených na fantastické budoucí vynálezy, zamlžené naivním optimismem - na tom asi ztroskotá náš civilizační titanik.
Takové technokratické civilizační paradigma shledáváme o to hloupější, čím lépe můžeme objektivně zkoumat dějiny vědy a ověřit si, že jsou to dějiny omylů, které ve své době byly z kateder univerzit proklamovány jako vědecky a nezpochybnitelně prokázané. Jeden ze současných uznávaných vědců o tom poznamenal: „Většina z toho, co bylo dříve dobovými vědci prohlašováno za pravdu, se později ukázalo jako omyl. Není žádný důvod se domnívat, že v dnešní době se současnými vědecky verifikovanými poznatky je tomu jinak.“ Podobné je to s osobnostmi vědců - to nejsou svatí lidé, ale stejně jako v celé lidské společnosti jsou mezi nimi domýšlivci, arogantní, nezodpovědní, slávychtiví, kariéristi, zkorumpovaní, lháři, psychopati a manipulátoři. Spoléhat se slepě na jejich úsudek či výroky a tvrzení jako by to bylo Písmo svaté, je více než bláhové.
Řada dnes obecně uznávaných vědeckých paradigmat, o nichž pochybovat se už považuje za neslušné, zpátečnické či pro vědu nebo společnost škodlivé, byla založena na usvědčených manipulacích, či účelových lžích, aniž by toto zjištění vedlo k jejich přehodnocení. Ba naopak, zpochybnění paradigmatu hrozí vědeckému pracovníkovi suspendací nebo vyloučením z vědecké obce.
Hloupost a nepoučitelnost lidí tkví v tom, že dnes oddaně věří dalším a dalším „vědecky dokázaným pravdám“, jsou-li předkládány autoritativně. A pseudopravdy pak odvádějí myšlení lidí od Boha či dokonce do války proti Bohu, aniž by takto zmanipulovaným lidem vůbec přišlo na mysl, že je to v lepším případě omyl, v horším případě lež. Nálepka „dokázáno vědecky“ nahradila Písmo svaté i církevní dogma. Hrdost a důvěra lidstva v současné a přicházející technologie se stále upevňuje, aniž by si někdo připustil, že se upevňuje v omylu a klamu. Slepota pýchy vždy předchází pád. A proto budou stále další a další „nepotopitelné titaniky“ a další a další černobyly (nemyslím tím jen atomové havárie, jsou jiné typy technologických havárií, které jsou mnohem horší, a všechny společně otevírají „studnici bezedné propasti“, viz níže). Lidstvo se snaží zabezpečit se všelijakými sofistikovanými způsoby, ale nebere v úvahu, že samo je svým největším nepřítelem. Pýcha, tato satanova cesta do pekla, je naším úhlavním škůdcem. Proč to naše mozky nejsou schopny pochopit?
Tato naše zabedněnost je o to překvapivější, že současné generace mají přímou každodenní zkušenost se současnými moderními technologiemi. Víme všichni, jak zoufale málo robustní, ba přímo křehké, jsou tyto technologické konstrukce. Příklady z každodenní zkušennosti - jen namátkou: stroje, čím jsou pokročilejší, tím jsou poruchovější a kratší dobu vydrží pracovat (a ještě ke všemu jsou nezřídka konstruovány jako neopravitelné). Počítače a jejich software jsou plné nepředvídatelných chyb, nedomyšleností a bezpečnostních děr. Stačí výpadek proudu a ihned nastává „doba kamenná“. Drtivá většina internetového datového provozu je buď nemravnost nebo kriminalita (viry a spamy, krádeže identity, loupeže v bankovnictví) či obojí. Všechen technologický pokrok slouží primárně armádě, potom politice a komerci. Lži a reklamy (často je to jedno a totéž), vtíravost politiků, kteří se kroutí jako hadi, proroků pokroku a kázání čarodějů a nemravníků, kvanta mentálního balastu sociálních sítí - to vše už nalezlo lidem přímo do domácností. A lidé se na tom všem stávají závislými, jako by to byla droga. Spolu s tím se naše duše napojují na legie duchů vášní, hříchu a otupělosti. Skrytý cíl je prostý: vymýt lidem mozky, aby nepřemýšleli nad čímkoliv hlubším. Lidé si sami navlékají mentální pouta.
 |
Všichni chtějí jen více a více pohodlí, zabezpečení před vším, co člověku může přihodit. To je sice přirozené, jenže bez Boha je to nejen nereálné, ale hlavně je budování bezbožného ráje na zemi škodlivé až zrůdné (ve svých důsledcích; všechny nejhorší totalitní a nejkrvavější režimy vznikly na těchto idejích). A na důsledky našeho konání nechceme myslet - ani zde v dočasných měřítkách, ani v měřítku věčnosti. Odpovědnost ochabla. (Proto je tolik rozvodů a sirotků, proto se topíme v ekologických problémech.) Chamtivost vítězí. Čím více máme, tím více chceme. To vypadá jako obraz symbolu hříchu - urobolos (had žeroucí si konec ocasu) - obraz způsobu chování naší civilizace.
Lidé už jsou tím vším připraveni na další skok ve vývoji - přenechat vládu nad sebou nelidské entitě. Jen málo lidí si klade naprosto logické a jednoduché přirozené otázky ohledně nevratných společenských procesů a vývoje k absolutní technokracii např. skrze umělou inteligenci, která se dnes dožaduje svého místa v našem světě:
- nejsou historické precedenty - nevíme, k čemu to vede; na místě by byla opatrnost, nikoliv nadšení;* * *
- šlo by takový vývoj šlo vzít bezbolestně zpátky, kdyby se to neosvědčilo?; nepropadla by se společnost do chaosu?
- kdyby bylo nutno zařadit zpátečku, co by to způsobilo (neohrozilo by to samotné přežití lidstva)?;
- jestli je to nevratný proces, nehrozí totalita, vymknutí se kontrole a zotročení lidstva?
- když společnost svěří umělé inteligenci nějakou moc nad sebou, půjde jí tuto moc také odebrat?
- jaké záruky budou mít lidé, že za umělou inteligencí, která bude mít nadvládu nad řízením společnosti, nebude stát někdo (jednotlivec si skupina) v pozadí, kdo jako jediný bude mít klíče k „backdoor“ čili moc nad umělou inteligencí?
V roce 2050 má být na světě více robotů než lidí. Teď hrozí tak strmý nárůst schopností umělé inteligence, která se zapojí do obslužných programů řízení státu, že si to nikdo neumí ani představit. Co to znamená, nemohou vůbec domyslet ani její tvůrci. V to, že inženýři mohou promyslet všechny možnosti a předem ošetřit všechny situace, které může umělá inteligence způsobit nebo prostě mohou nastat, nelze ani vzdáleně doufat. Její autonomnost bude jen narůstat. A lidé se - místo přirozené opatrnosti - už tetelí blahem, kolik komfortu jim to přinese a jaké nové báječné vymoženosti budou mít k dispozici.
Kdy vlastně začala technokracie své vítězné tažení? Kdy začala tak rychle měnit lidské myšlení? Dějepis a sociologie nám dávají celkem jasnou odpověď na otázku, s čím je spojen tento poslední úsek cesty naší civilizace - s osvícenským nástupem militantního atheismu, s šířením materialismu a obrovským, masivním a řízeným odpadnutím od křesťanství, a potažmo od hledání Pravdy, která byla za zamanipulovaného souhlasu mas vyměněna za ideologii.
Osvícenství vzniklo především jako zuřivá válka proti křesťanství. V nenávist upadlo vše, co se staví proti lidskému hříchu. Jak řekl jeden z tzv. osvícenců: „Kdyby se geometrie stavěla proti našim hříchům, nenáviděli bychom ji stejně jako křesťanství.“ A to trvá dodnes. Lidstvo nyní prochází lekcí ve výuce nenávisti vůči všemu a každému, kdo se staví proti hříchu. Jak může takový vývoj probíhat v civilizaci, která sama sebe označuje za křesťanskou nebo se prohlašuje za založenou na křesťanských hodnotách? Snadno. Stačí, když se vyprázdní pojmy.
Militantní atheismus a jeho vyčpělý odvar kompromisního agnosticismu či tupost materialismu způsobují, že si lidstvo přestává klást hluboké otázky. Jak už jsme psali: Hloupne. Místo řešení principiálních otázek po smyslu života a vesmíru, které se zásadně dotýkají samotného principu lidství, čili ontologie, řešíme malicherné otázky vědecko-technických problémů, jejichž řešení nemá prakticky žádný pozitivní kultivační vliv na nic hlubšího v našem lidství. Jen uspokojuje lidskou zvědavost, touhu po pohodlí, zábavě a po řešení hádanek. Tajemství bylo odsunuto a nahrazeno záhadami. A navíc se těmto druhořadým problémům věnuje jen jakási menší část společnosti - intelektuálové, inženýři apod. Ostatní jsou více-méně pouhými konzumenty. Dříve se ontologických problémů dotýkala velká část společnosti, která byla věřící, modlila se, o uvažovala o věcech, které přesahují člověka, a svým myšlením a sebereflexí se dotýkala věčnosti.
Antropologové říkají, že schopnost klást si otázky, je typickou vlastností lidství, odlišuje člověka od zvířete, už batole se tím liší od opice. Nehrozí lidstvu, že se pomalu mění na masu nemyslících konzumentů? Pak by hrozil lidské populaci velký intelektuální downgrade směrem k „myšlení“ opice, která než aby řešila problém, odchází raději zabývat se něčím jiným. Zdá se mi, že lidská společnost, opilá pokročilými technologiemi, ztrácí schopnost se tázat. Zabývat se velkými otázkami po smyslu své existence, po Bohu a po věčnosti. Místo toho se její myšlení stále drobí na úvahy o zbytečnostech či dokonce o výmyslech.
Poukážeme na ten obrovský a stále narůstající zájem o konspirační teorie, kterých je plný internet. (Léky a očkování, nové choroby, čipy, identifikační kódy, platební karty, telefonní sítě, politika, antikrist, UFO...) Konspirace jsou typickým zastíracím manévrem, který má lidi odvést od vyššího myšlení k zahlcení mozku fikcemi - tj. plní spíše funkci otupující zábavy a touhy po vzrušení, než aby vedlo k uvažování. Tajemství bylo vyměno za mělké záhady a hádanky. Konspirátoři vás nezavedou k hlubokému přemýšlení, nenutí vás obstarávat si data, ověřovat a prověřovat - prostě vám vše naservírují hotové a připravené na podnose: Tady to máš, věř tomu a spolkni to. Má zdravě křesťansky věřící člověk o takové věci zájem? Asi sotva. Může se takovými ubohostmi zaměstnávat ten, kdo řeší věčné otázky týkající se Boha, spásy, věčného života duše? Takový člověk přece nemá čas ani energii zabývat se tak povrchními a často evidentně pomatenými či lživými nesmysly.I když je na blábolení konspirátorů občas nějaké to zrnko pravdy, co proti zlu chtějí aktivisté dělat? Demonstrovat? Sepisovat petici? Křičet na náměstích? Škodit těm, co si myslí něco jiného? Hrozit teroristickými činy? Jediné skutečné řešení je vysmíváno nebo zcela ignorováno. Chceš účinně bojovat proti postupu zla? Přestaň hřešit. Žij dle Božích přikázání. Služ Bohu. Přijmi od Církve pečeť. (O tom viz níže.) Hledej pokoj pro své srdce. „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“ (Sv. Serafim Sarovský)
Povrchní a intelektuálně méněcenné problémy (které často dokonce vůbec neexistují) snadno odvádějí loď naší mysli na mělčinu či spíše ke ztroskotání na útesech. Naši mysl však chce Pán vést na hlubinu řešení opravdových a spásonosných otázek.
* * *
Ideologie osvícenství otevřela slavobránu bránu k odvrácení od Krista a k holdování hříchu a zároveň k vědecko-technickému bádání a pokroku. Démoni začali učit lidi, jak jim otevřít bránu do tohoto světa. Vědci dostali tenkrát od ideologů pokroku hlavní zadání: dokázat, že k vysvětlení vzniku světa a života není idea Božského Stvořitele nevyhnutelně potřebná. Lidský génius se prý Bohu vyrovná. Boha není lidstvu zapotřebí. „Bůh je mrtev,“ tvrdí Nietzsche, tragická postava novověku. Není divu, že antikristova pečeť je vetkána do celého technického pokroku. Jedna z prvních moderních zbraní, kulomet Maxim (doposavad nevídaně produktivní v zabíjení lidí) střílel 666 kulek za minutu (klidně mohl střílet třeba 665, ale…) Programátoři IT se při práci neobejdou bez používání kódu 666. Obslužným programům periferních zařízení počítače se oficiálně říká ovladače, ale v jazyce programátorů se nazývají démoni. Významné objevy byly lidstvu předány skrze sny: Mendělejevovi periodická tabulka prvků, N. Teslovi (synu pravoslavného kněze, kterého otec proklel) princip třífázového střídavého proudu, Bohrovi model atomu, Einsteinovi a dal. Zda je nový objev významně užitečný pro otvírání propastné studny, poznáváme podle Nobelovy ceny. Je nabíledni, že jedním z velkých (přiznaných či nepřiznaných, vědomých či nevědomých) cílů vědecko-technického pokroku vždy bylo otevření propastné studně.
»Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.« (Zjev 9,1)
 |
Freska s ikonou výjevu ze Zjevení sv. Jana: otevření propastné studny. (Athos, monastýr Dionisiat) (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
»Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjev 9,3)
Jaké můžeme pozorovat následky otevření oné pekelné studně v oblasti mravnosti lidstva? Obrovský nárůst vášní, hříchu a zvráceností v takové míře, že jsme si to ještě před třiceti lety neuměli ani představit. Duchové vášní - to jsou ta duchovní sarančata, kobylky s jedem štíra a bodavý hmyz, který vylezl z jícnu bezedné studnice. (Sv. Ondřej Caesarijský) Berou lidem klid, ba samotnou schopnost uklidnit se, dojít pokoje.
»Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka. V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.«
Vášně jsou jako jed v duši, pálí ji, trýzní ji a rozdrážděné tužby ji dohánějí k šílenství. Člověk už neví, co si počít, aby byl uspokojen. (Co takhle zkusit to muž s mužem, třeba by nám to pomohlo cítit se líp; nebo co kdybychom si změnili pohlaví? Dnes se jich prý počítá skoro stovka... A co místo rodiny celá skupina?) Duše pak prahne po dalších a dalších hříších a „netradičních“ orientacích a praktikách, a nemá to konec. Nemocná duše požaduje víc a víc vzrušení - cítit se ještě lépe, cítit více a déle; co stačilo na počátku, za chvíli nestačí a je potřeba zvýšit dávku (vášně jsou v tomto ohledu jako droga). Nebo jiný rozměr tohoto jevu: lidé potřebují vyšší a vyšší dávky „adrenalinu“, jindy se mladí lidé sebepoškozují, aby mohli vůbec něco pocítit nebo aby si jich někdo všiml. Společným jmenovatelem toho všeho je neuspokojenost. Probuzená žízeň po hříchu nemůže být nasycena. Neschopnost dosáhnout klidu a vnitřního míru se překlopí do dychtění po neklidu. Z vnitřní duševní bolesti překročí lidé všechny hranice. Z únavy si pak budou přát už mít jen pokoj, ale ne živý občerstvující pokoj, který vůbec neznají. Ale mrtvolný pokoj, jaký mají nebožtíci v hrobě, raději nic necítit, než ta trýzeň duševní bolesti rozdrážděná vášněmi. Ale jakýkoliv pokoj, odpočinutí a smíření se jejich rozbolavěným a tlejícím duším vyhne.
»Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.« (Zjev 9,8)
Tato duchovní sarančata mají schopnost ovládnout a svádět lidské duše k hříchu a zároveň je trhat na kusy (koruny na hlavách, vlasy žen a zuby lva). To vše mohou páchat jen s lidmi, kteří se nenaučili žít podle Božího zákona. Pět měsíců se budou lidé hryzat bolestí od vášní. Číslo pět - to je tajemství. V některých jazycích, počínaje řečtinou, je pojem vášeň synonymem pojmu utrpení. Už v antickém myšlení byla touha spojována s trýzní. Pět měsíců utrpení od hříšných vášní je antitezí k pěti ranám Pána Ježíše na kříži. Je to podobenství - lidé si zvolili opačnou cestu, než je následování Krista. Místo přijetí Kristova kříže a jeho patera utrpení, které na sebe vzal za nás, si lidé vybrali sami trpět pekelnou paterou bolestí. Nechtěli, aby jejich hříchy nesl Kristus, rozhodli se nést ji sami. Nechtěli spásu, chtějí se trápit. Zavrhli ráj a vybrali si peklo. Odmítli Krista, dostanou antikrista. Chtěli být chytří, ale udělali ze sebe blázny.
Jakmile se otevřou bariéry mezi tímto světem a démonickým prostorem (a je to evidentně možno činit i za pomoci fyzikálních metod - těch, které ničí hmotu, ze které je učiněn svět, v její podstatě), pak už nic nebrání nečistému duchovnímu hmyzu, Kristem vyhnanému do podsvětí, aby přelézal sem do našeho světa zpět. (Mimochodem, ti, kterým se ukázali démoni vášní, často popisují jejich odpornou hmyzí podobu. Proto se duchovně zdravý člověk intuitivně štítí hmyzu, stejně jako hadů. Dnešní tlak, vyvíjený na změnu lidské intuice, aby se lidé začali živit hmyzem, kvůli bohatému obsahu proteinů, je z duchovně-etického hlediska strašidelný.)
* * *
Už v době Starého zákona byly nálety sarančat považovány za trest shůry seslaný za nevěrnost Božího lidu. Zachovával-li lid Boží zákony, kobylky, ani jiní nepřátelé mu nemohli škodit. (Exod 10,13-15; Joel 2,1-11 a 11)
»Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.« (Zjev 9,10-11)
Pancíře kobylek - to je fosforeskující ocelový lesk, typický pro exoskelet některého hmyzu, který se shromažďuje na mršinách a na hnoji (tak je to vyobrazeno na některých ikonách). Tím se vyjadřuje, že kobylky jsou nositeli nejhnusnější nečistoty, a zároveň nezranitelnost tohoto duchovního hmyzu jakýmkoliv lidským vynálezem. Hluk jejich křídel paralyzuje duši lidí (tento „dupot koňských kopyt“ je někdy slyšet a doprovází přítomnost démonů; čteme o tom v životech svatých a je to známo i ze současného církevního života). Žihadla jsou obrazem duchovní jedovatosti vášní, kterou tito démoni umrtvují lidské duše.
Jak vyplývá z apokalypsy, jsou tato duchovní sarančata jakýmsi vojskem ďáblovým a mimo Církev, kde se uděluje věřícím Boží pečeť, jsou lidé vůči tomuto vojsku zcela bezbranní. Jedině Boží pečeť může uchránit člověka před tímto druhem kobylek. Touto pečetí je jednak myropomazání, a dále každé znamení kříže (písmeno tau), které se lidem v Církvi uděluje - kněžským požehnáním, pomazáním a každým pokřižováním se - tím vším, je-li přijímáno uvědoměle, s vírou a upřímně, se udržuje Boží pečeť na lidu Kristově. Pomazání se přijímá ve znaku kříže především na hlavě, která je sídlem rozumu a myšlení. Jestliže tuto pečeť opravdově přijímáme, znamená to, že myšlenky člověka jsou pomazány vírou. To znamená, že v konečném důsledku je to křesťanstvím zformovaný způsob našeho myšlení, co je tou nezcizitelnou pečetí, kterou vidí andělé.
Samozřejmě, ne každý, kdo se formálně počítá mezi členy Církve, je v Božích očích součástí Církve. Sv. Cyril Alexandrijský říká: Jestliže jsi pokrytec, pak i kdyby tě kněz křtil, Duch Svatý tě nekřtí. Sv. Serafim hovořil o těch, kteří zde na zemi v církvi sice přijímají svaté Tajiny, ale na nebi jsou považováni za nepřijímající. Nicméně víme, že ona tajemná neviditelná Církev, pravé shromáždění Božího lidu, jehož počet a hranice zná jedině Bůh a jeho andělé, se nalézá někde uvnitř hranic kanonické pravoslavné církve. (Osipov)
Bez křtu je člověk otevřen působení ďábla. Ale ještě víc než nepokřtěný a nevěřící, je ďáblu otevřen pouhý formální člen církve - ten, kdo všechno potřebné ví, vše potřebné od ní dostal, byl plně vyzbrojen proti ďáblu, ale kvůli nedbalosti, lhostejnosti, nezájmu či světským lákadlům nepoužívá, co mu Kristus svěřil, tak, jak se od něj očekávalo. Od takových může Církev v dobách zkoušky čekat to nejhorší. Vzpomeňme na bolševickou revoluci - v čele nejzuřivějších nepřátel církve stáli bývalí bohoslovci, seminaristé apod. Bolševičtí atheisté - to byli všichni odpadlíci od víry. Takové lidi ďábel nejvíce pokouší - ty jsou pro něj drahocennou kořistí vyrvanou přímo z Církve. Ti pak v jeho rukách nejurputněji bojují proti Bohu. (Cosi jako janičáři v dobách tureckého jha.)
 |
Hinduistický bůh Šiva, bůh - ničitel před budovou CERNu. Předvádí svůj tanec, aby zničil tento vesmír, resp. naši realitu. Proč mají tuto sochu démona zmaru a smrti fyzikové před svou největší laboratoří, kde se zabývají právě překonáváním hranic stvoření, napodobením tzv. černých děr? Líbí se jim ten symbolismus? Šiva je zobrazován, jak tančí svůj tanec smrti, zkázy a ničení, což si fyzikové vykládají jako rozbíjení atomů na subatomární částice. Všimněte si lidské postavičky, ležící dole pod Šivou a drcené jeho nohou. Na jeho čelence bývá často lidská lebka. S nějakým soucitem od této bytosti rozhodně nepočítejme. Kruh kolem něj představuje vše pohlcující (pekelný?) oheň. Zajímavá je také iterpretace tohoto kosmického tance, který prý sjednocuje protiklady ve vesmíru (ale vykládá se to také jako „sjednocování různých vesmírů“ - např. démonických prostorů s naším?), a tím vyvolává jeho zánik; tanec se prý odehrává ve středu vesmíru, v lidském srdci. Dvoumetrová socha tančícího Šivy byla odhalena v CERNu Evropském středisku pro výzkum částicové fyziky v Ženevě v roce 2004. Sochu, symbolizující Šivův vesmírný tanec stvoření a ničení, věnovala CERNu indická vláda na oslavu dlouhého spojení výzkumného centra s Indií. Speciální deska vedle sochy Šivy vysvětluje metaforu Šivova kosmického tance s citáty fyzika Fritjofa Capry: Před stovkami let vytvořili indičtí umělci vizuální obrazy tančících Šivů v nádherné sérii bronzů. V naší době fyzici používali nejpokročilejší technologii k zobrazení vzorů kosmického tance. Metafora kosmického tance tak sjednocuje starověkou mytologii, náboženské umění a moderní fyziku. (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
* * *
»Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.« (Zjev 9,11)
Komu připravují kobylky cestu, kdo je jejich pánem a ony jsou jeho vojskem? Anděl propasti, spoutaný na nejhlubším místě podsvětí. Sv. Jan ho jmenuje: Abaddon = smrt, ničení. (Job 28,22; 26,6; Přísl 15,11) Sám nemůže přímo působit v tomto světě, protože je spoutaný dole. Působí nepřímo, svým duchovním vlivem, inspirací, nabídkou svých služeb, svým: „Račte si přát?“ A po něm ho následují jeho démoni. Když Kristus řekl na kříži: „Dokonáno jest,“ jsou démoni uzavřeni vně tohoto světa a jejich působení zde je omezeno - až do doby Antikrista. Ta začíná tím, že člověk sem vpustí démony zpět - a to za pomoci technologií a vynálezů, k nimž jej inspirují nečistí duchové zpoza zavřené brány. (Sv. Kosma Aitolský to prorocky předviděl a označil naše technologie za „dar antikristův“ a nás za „nešťastné lidi, kteří tráví svůj život v pohodlí“.)
Démonové se sem k nám sami dostat nemohou, a tak naučili člověka, jak jim on sám může otevřít tu Kristem zavřenou bránu do tohoto světa. A člověk to udělá. Proč? Z neposlušnosti, pýchy, vzpoury a zvědavosti. Domýšlivá zvědavost Evy se replikuje do vzpurné a pyšné zvědavosti vědců.
Člověk odvracející se od Boha nemůže jinak: efekt pandořiny skříňky. Tento druh zvědavosti měl tenkrát i dnes stejný účinek - vpouští do světa zlo. Pandořinu skříňku otevírají vědci, kteří nemají bázeň Boží, revolucionáři, kteří pak utopí společnost v krvi apod. Pandořinu skříňku neradno otevírat. Všichni to vědí, ale kdo nemá zbožnost, prostě neodolá.Vědecký pokrok vedený v bezbožném duchu dal démonickému světu první věc, kterou potřebuje od člověka, aby sem vojsko ďáblovo mohlo vtrhnout. Současně s touto „technickou“ pomocí potřebují démoni od člověka, aby jim svými hříchy udělil právo páchat zde zlo. Obojí už zřejmě získali.
O příchodu této doby rozhodnou sami lidé svou špatností. (Sv. Ignatij Brjančaninov) Cesta hříchu, kterou si lidé bez Boží pečeti zvolili, je cestou smrti. A to smrti tělesné i záhuby duchovní. Tuto pravdu zjevuje lidem Janova Apokalypsa. Po této cestě kráčí vše, co se protiví Božím zákonům, Kristovu zákonu lásky a jeho dílu spásy člověka. Vše, co lidé konají bez Boha (natož proti Bohu), je spěcháním po cestě smrti k jejímu cíli.
* * *
V tomto zamyšlení jsme kritizovali materialistickou vědu, její neovladatelnou zvědavost a její zkažené poznání. V Písmu je považována za „čarování“. (Zjevení Janovo 9,21) Čarování je Bohem zakázáno, jako cosi démonického. Rozum, na kterém není pečeť víry, je vždy postižen démonickou pečetí, a čím bystřejší takový rozum je, tím více je démonický. Ne každá věda je však bezbožným čarováním. Skutečné vědě Církev nebrání ani ji nekritizuje. Je mnoho pravoslavných vědců, kterým věda vůbec nebrání ve víře, dokonce mezi oběma nespatřují žádný antagonismus, který nám podsouvají proklamátoři atheismu. Naopak víra zbožných myslitelů se s vědeckým myšlením výborně doplňuje. Záleží tedy na vnitřních předpokladech, které formují lidské myšlení. Tím bych se rád zabýval v příštím příspěvku.
Zobrazit příspěvek č. 1392 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 6. 2023
Ohlédnutí za Tomášovou nedělí
Náčrt duchovního pohledu na vědu a poznání
Na začátek tohoto přemýšlení se vrátíme k tématu Tomášovy neděle. (Jan 20,19-29) Tomáš ve skutečnosti nekolísal ve víře ani v lásce k Bohu, ale zároveň jeho víra nebyla slepá - chtěl se nechat přesvědčit. Chtěl vidět to, co bylo dáno vidět ostatním apoštolům, kteří na vlastní oči spatřili vzkříšeného Krista. Tomáš miloval Krista (po Janovi) snad nejvíce z ostatních apoštolů. Svědčí o tom jeho slova, která pronesl, když se dozvěděl, že Pán hodlá přijít do Jerusalema, kde se ho chystali zabít. Ta slova nám cituje Janovo evangelium, zatímco ostatní učedníci se pokoušeli Pána Ježíše od jeho úmyslu odvrátit: Tomáš tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ (Jan 11,16)
Tomáš potřeboval spatřit na vlastní oči Vzkříšeného už jen proto, že chápal - vstal-li Kristus z mrtvých, bude potřeba jít s touto zprávou do celého světa. A v dalekých krajích bude hlásat zmrtvýchvstání a bude svou zvěst stavět na osobním svědectví. A co jim odpoví, až se ho zeptají: „A ty jsi opravdu sám viděl Pána vzkříšeného, jak nám o tom kážeš?“ Může jim snad říci: „Ne sám jsem to neviděl, ale vyprávěli mi o tom?“ To by asi nebylo moc důvěryhodné podpoření tak ohromující a převratné zvěsti, kterou jim přinesl.
Tomášovi Bůh dopřál, aby se přesvědčil, a dovolil mu více než ostatním apoštolům - vložit prst a ruku do Kristových ran. Toužil po poznání, ale zároveň si zachoval úctu a lásku ke Kristu. Proto mu bylo dovoleno nevídané: zkoumat podrobně to, co žádný smrtelník zkoumat nemohl. A díky Tomášovi jsme se přesvědčili i my všichni. Jeho poznání se přeneslo na celou Církev. Bez Tomáše bychom byli navždy vydáni napospas pochybnostem.
Dva významné badatele zná lidská historie:
Evu, která zkoumala a chtěla se dobrat poznání i přes Boží zákaz a pod vedením ďábla. Její bádání přineslo jí i lidstvu pád a světu prokletí.
Tomáše, který zkoumal s Kristovým svolením a jeho bádání přineslo jemu i nám velké dobro a požehnání. Utvrdilo jeho a nás všechny ve víře.
Vědci by si měli vzít za svého patrona sv. apoštola Tomáše, jemuž se nespravedlivě říká „nevěřící“ (tato Kristova jemná výtka bývá pravidelně vytrhována z kontextu evangelia, jako by Tomáš ztratil na čas víru v Boha; skutečně nevěřícího člověka by totiž ani zázrak ani dotyk nepřesvědčil, na chvíli by ho snad ohromil, ale po nějaké době by už začal pochybovat, jestli se to opravdu stalo, zda se mu to nezdálo, jestli to nebyl jen přirozený úkaz apod. Proto Pán nikdy nikoho nepřesvědčoval zázrakem; zjevné zázraky konal jen pro věřící). Tomáš ve skutečnosti měl velkou víru, oddanost a lásku vůči Pánu Ježíši. Vědci a badatelé by si měli stále opakovat Tomášovo vyznání víry: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jan 20,28)
Bůh není nepřítelem poznávání a zkoumání, a proto nezakazuje lidem bádat (nepřízeň západní církve vůči vědcům nebyla tenkrát založena ani na Bibli ani na církevní tradici). Jenže požehnaná věda se neobejde bez víry, lásky ke Stvořiteli, bez úcty, bázně a potažmo odpovědnosti. Prvním úkolem, který by vědec měl vždy sledovat, je sledovat stopy Stvořitele v celém stvoření. Tím získá pro svou činnost duchovní úhel pohledu. Záleží na kontextu do něhož lidskou touhu po poznání zasadíme. Člověk může prahnout po poznání za každou cenu, přestoupí při tom všechny hranice (ať už Božích přikázání nebo úcty a lásky či odpovědnosti a soucitu s lidmi). Pak na sobě nesou jím dobyté poznatky pečeť ďáblovu. Nepřinášejí lidstvu dobro a jsou hříšné. A pak je tu poznání, jehož se dostává člověku s Božím požehnáním, protože získání takového poznání (ať už duchovního nebo materiálního) se děje v rámci víry, zbožnosti, úcty, pokory.
Soudobým příkladem zbožného pravoslavného vědce dnešní doby je např. Luka Simferopolský. Vynikající lékař, badatel v oblasti medicíny a zároveň biskup v pronásledované Ruské církvi. Jako doklad jeho vědecké úrovně připomeňme, že skripta o chirurgii (ohledně postupů léčení hnisajících ran), která napsal, se používají na lékařských fakultách dodnes. Při všech těch tajemstvích, které poznal o lidském těle, si zachoval vysokou zbožnost a duchovnost. Jako doklad jeho zbožnosti můžeme uvést, že mu Bůh zjevil význam modlitby a pokání na zdravotní stav člověka. Radil všem, jak je důležité pro pacienty pít svěcenou vodu. Měl s jejím působením osobní lékařskou zkušenost. Protože věděl, jak bezbožnost a hřích kazí průběh léčby (zvláště u těžkých případů), vyžadoval od svých pacientů, aby nehřešili (když přijímal pacienta k operaci, která byla vzhledem k nedostatků anestetik velice bolestivá, řekl mu: Můžete během operaci křičet, ale nesmíte klít a rouhat se - to nestrpím). Svými operacemi konal očividné zázraky.
Sv. Siluan Athonský jednou zatoužil poznat, jak je uděláno slunce. (Vypadá to, že měl duši vědce.) Kristus mu řekl: Pokoř se a poznáš nejen, jak je uděláno slunce.
Nebo opačný ale kladný příklad odpovědnosti vědce: jsou známa jména vědců, kteří se odmítli podílet se na vývoji atomové pumy nebo odstoupili od výzkumu v průběhu vývoje.
Připomeňme, že zdrojem poznání musí být především Boží zjevení. Držet se víry, Božích přikázání lásky, a pak Bůh pomůže, abychom svým bádáním poznali to, co člověku nebude škodit. Lidská poznávací schopnost se má pokořit před moudrostí Boží. Držet se v rámci hranic - které Bůh člověku položil. Především se má realizovat v bázni Boží a s motivem soucitu - tj. pomáhat člověku. Bohužel, dnes pracuje předvoj veškeré vědy především v oblasti vojenství a ve vývoji zbraní - tam teče nejvíce peněz na výzkum. Jenže každý vám řekne, že musíme zbrojit, abychom nezaostali za nepřítelem, který by jakéhokoliv náskoku ihned využil. To je ten pekelný kruh hříchu. Jak za takových okolností věřit, že by mělo lidstvo budoucnost?
* * *
„Čím více je bohatství bez Boha, tím více je chudoby. Čím více je poznání bez Boha, tím větší je prázdnota člověka. Jen Bůh činí člověka sytým, bohatým a moudrým, svět bez Boha však rodí chudáky a hlupáky.“ (Svt. Nikolaj Velimirovič)
Satan vede lidské myšlení tak, aby překračovalo dovolené hranice. Podobně jako konzumní způsob života, exploatace zdrojů vedou civilizaci do záhuby, tak stejný duch exploatace panuje i v oblasti vědy a vede lidstvo do záhuby, protože tajemství, která ukořistilo, mu nepatří do rukou. Neumí s nimi zacházet a není v oblasti mravní ve stavu, v němž by s nimi dokázal nakládat, aby mu tyto poznatky neškodily. A co je ještě hrozivější - duchovní souvislosti odhalených tajemství stvoření vědcům úplně unikají (zvláště pokud jsou to materialisté). A nedají si ani poradit, neuznávají žádnou duchovní autoritu nad sebou a nad svým bádáním. Marné jsou pak výstrahy, které Bůh dává skrze svaté Písmo nebo svaté Otce či skrze zdravý rozum. Kdyby jim někdo řekl, že svou pilnou prací otevírají bránu do tohoto světa celým armádám démonů, budou na něj hledět jako na blázna. Je smutné, že ani ekologická katastrofa, kterou hloupý člověk způsobil svým pokrokem a nesprávným kořistnickým myšlením, nedokáže lidstvo varovat a přimět k pokoře.
* * *
Proč se to všechno vydalo nejhorší možnou cestou? Asi nás někdo na tuto cestu nenápadně a pod zdáním dobra lstivě uvedl (v jedné písničce se zpívá: když tenkrát před léty začaly lítat rakety, zdálo se to bejt jako docela dobrej nápad). Nad lidstvem panuje přízrak, který vytvářejí lidské mysli choré hříchem. Říká se mu ideologie. Má spoustu hlav jako apokalyptický drak, každá je ideologicky jiná, ale všechny hlavy chtějí to samé - zotročit člověka. Proniká všude: do vědy i do církví, do firem i škol i na obrazovky a do lidských domovů a meziidských vztahů. Právě na ovládnutí člověka ideologiemi poukazoval Pán Ježíš slovy: „přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.“ (Mat 10,35-36) „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.“ (Mar 13,12)
Ideologie se plete do všeho. Je to takový světapán, který mocí hříchu (resp. ďábla) vládne nad lidskou společností a znásilňuje svobodné lidské uvažování. Činí si služku z náboženství, resp. z víry, i z vědy, z jakékoliv discipliny, ze všech oborů lidského myšlení a lidských činností a z jakéhokoliv lidského poznání. Vše deformuje, manipuluje a z lidí dělá blázny, kteří pak prožívají své životy, snahy a cíle v iluzorním světě. Ideologie jako rakovina proroste a pokřiví každý obor lidské činnosti a lidského myšlení: ekologii, vztahy (gender), lidskou přirozenost, práci i kulturu i vědu. A k tomu je všechno dnes otráveno ideologií politické korektnosti.
Nejdřív tento had uštknul svým jedem církevní společenství a víru. Kolik křesťanů myslí, žije a chová se skutečně křesťansky? Takové křesťany, kteří ztratili svou slanost (Mat 5,13) (tj. jsou křesťany jen formálně), prohlašuje sv. Ignatij Brjančaninov za „nejhorší monstrum“ na zemi. Západní církev ve středověku žehnala zabíjení a dobyvačným válkám, světila zbraně a vrhala se do útoku s voláním „Bůh to chce!“ (křižáci). Nyní se úplně stejně začala chovat i početně největší ze světových pravoslavných církvích. A jejím ovečkám to - jak se zdá - ani moc nevadí. Hlava církve hlásá válku, kazatelé a teologové ospravedlňují vraždění... (Jak to neuvěřitelně výstižně zpívá v básnickém podobenství Karel Kryl v jedné písničce.) Místo Evangelia a víry se hlásá nacionalistická ideologie. Bylo by zcela pošetilé doufat, že taková církev má ještě vnitřní síly bojovat proti antikristu, spíše jej už vítá.
I věda se dávno změnila ve služku ideologie. Od dob francouzských osvícenců dostává zadání, co je zrovna potřeba vědecky dokázat, a toto zadání plní. Hlavním zadáním byla válka proti Bohu. Už dávno to není jen touha po poznání, ani touha po svobodném naplnění lidské potřeby hledat pravdu. Materialistickou ideologií indoktrinovaní vědci pracují ve službách změny společenského paradigmatu. Technologický pokrok je tu spíše vedlejším produktem a pákou, kterou je lidstvo odtrhováno od Boha. Za pohodlí a za technologie, které ho dokážou zajistit, obětují současníci všechno. Jakási feministka si už na začátku 20. století povzdychla, že americké ženy by klidně vyměnily volební právo za elektrickou pračku.
 |
Ovoce takto přesměrovaného zaměření lidské touhy po poznání je hrozné. Ať už výslovně či skrytě se stala věda falešným učením, které má dokázat neexistenci Boží. V tom sice osvícenská věda utrpěla naprostou porážku, tak flexibilně změnila cíl a lstivě dnes jakoby dokazuje neprokazatelnost Boží existence a v moderní formě: nepotřebnost Stvořitele. Lstivě to osvícenci prohlásili za osvobození člověka a všemi prý vytouženou dovolenost hříchu a vášní. Tak vede lidi k ateismu (ať už v jeho militantní formě či ve formě lhostejnosti, agnosticismu). Protože na půdě důkazů a argumentů boj proti Bohu a křesťanské víře osvícenectví prohrálo, rozhodli se ideologové vyřadit tuto disciplinu z diskuse a z oblasti vědy. Prohlásili materialistickou vědu za jedinou skutečnou vědu a otázku po Bohu za věc náboženství, kterým se věda nezabývá.
Je to všechno veliký podvod, ale věda si svými prvními technologickým výdobytky již upevnila své postavení v myšlení lidí, a tak jí to prošlo. Někteří v tom dokonce viděli vyhlášení smíření mezi náboženstvím a vědou, takové rozdělení kompetencí. Jenže pod slupkou klamného smíru probíhá dál likvidační útok na náboženství. Dnes má formu prosazení tzv. tolerance - myslí se tím dosažení celospolečenského schvalování toho nejhoršího mravního úpadku a zvrácení lidské přirozenosti, za současné kriminalizace biblického učení o hříchu kvůli jeho netolerantnosti vůči zlu a hříchu. Jakmile bude zvrácení lidské přirozenosti celospolečensky akceptováno, otevírá to prostor k dalšímu vývoji směrem k odlištění člověka - např. cestou genetických manipulací apod.
Současné pojetí vědy také strhává zrak lidí od vzhlížení vzhůru k obrácení pohledu na pozemské. Jako skot hledí člověk jen dolů, což je přímým důsledkem vnuceného materialismu. Většina vědecky získaného poznání není zaměřena na kultivaci lidského ducha, ale na pozemské pohodlí či jiné pozemské cíle (mezi něž patří bohatnutí bohatých a oloupení chudých). Odtržením lidského myšlení od hledání Boha, čili od víry, končí i zbožnost a morálka. Výsledkem je nemravnost, násilí a hřích, které jednou (brzy) učiní ze života na zemi peklo.
Magnetická a opojná moc vědecky dobytých technologií a bezbožného poznání je hezky vidět na národech, které se sice ostentativně štítí všeho západního, oškliví si západní rozklad, bezbožnost a zkaženost, ale každý tam chce mít iPhone, hrát počítačové hry a konzumovat výdobytky jako lidé na západě. Proklamují odpor vůči západu, ale zároveň prahnou po jeho hnusných vymoženostech. Kritizují západní bezbožnost, ale nechápou, že spolu s jeho výdobytky se napájejí tím samým bezbožným duchem. Tato pokrytecká morálka zmítá např. Ruskem už od dob cara Petra Velikého.
Mimochodem nečiňme si iluze o realističnosti té sebechvály, která se skanduje na Rusi. Ve zbožné pravoslavné Moskvě letos přišly na Paschu(!) pouhá dvě procenta obyvatelstva; v ateistických Čechách přijde v ateistickém krajském městě na Paschu pravoslavných věřících dvakrát více než ve slavné pravoslavné Moskvě (v relativních číslech, tj. procentuálně). Ty plné ruské chrámy jsou plné jen proto, že jich tam vzhledem k počtu obyvatel mají málo. Čili ta pověstná ruská vychloubačnost je zase jen další lží, čili výsledkem působení stejného antikristovského ducha, který kazí stejně tak západ jako východ.* * *
Poznání získané bez zbožnosti je poznání satanské - ďábel zná taková tajemství stvoření, že si je ani neumíme představit (konec konců, byl u toho, když Bůh tvořil svět), a přesto je zlý a všechno, co ví a umí, používá jen ke zlu. Poznání, které se omezuje jen na materiální sféru je falešné, protože je neúplné. Duchovní věci jsou mnohem významnější než materiální. Lidé jsou podváděni a poznání, jehož se dopídili, je silně zkreslené.
Kde je ta hranice, kterou je zakázáno překračovat a za kterou už má být ctěna nepřístupnost a nedotknutelnost Božího tajemství? Za kterou začíná věda bez bázně Boží, věda nepřátelská Bohu, drzá a vyzývající Nejvyššího? Věda jako následování Babylonské věže, která přináší lidem neštěstí, posedlost zlými duchy? Babyloňané podle jedné prastaré tradice stříleli do nebe šípy s falešnou nadějí zasáhnout Boha a sestřelit jej s nebes. Dnes se stejně zlou pošetilostí si podobně počíná materialistická věda vedená osvícenskou ideologií zla. Shrňme tedy to, co zde již bylo řečeno, abychom souhrnně definovali tázanou hranici. Tato hranice vede někde v oblasti Bohem zjevené křesťanské morálky a mravnosti. Za hranicí je zřejmě věda, která není motivována vírou, úctou a soucitem.
Nejsem příznivcem ostrých čar, které černobíle jednoznačně oddělují a vyhodnocují lidské jednání. Takové hodnocení přenechejme Bohu. Některé objevy učiněné bez kladných morálních motivů, bez víry a úmyslu pomáhat, ale třeba jen pro zisk, mohou být snad očištěny, jsou-li nakonec použity např. k léčení nemocných a hojení utrpení. Nepochybně však prolamuje řečenou hranici věda, při níž jsou překračovaná Boží přikázání, a to i nepřímo - čili vynálezy určené od samého počátku k zabíjení či působení škody lidem (taková věda je v Apokalypse nazývána čarováním). Daleko za hranicí je věda, která zkoumá ze zvědavosti, jak získat moc nad stvořením (to je totiž v podstatě magie). A nejdále za hranicemi je veškeré bádání vedené s úmyslem bojovat proti Bohu či odvádět lidi od Boha. To je totiž největší zlo, které je možné na lidech napáchat. Hrozná jsou slova, která o tom pravil Ježíš Kristus: „Kdokoli by svedl (pohoršil) jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli svodům (pohoršením)! Svody (pohoršení) sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého svedení (pohoršení) přichází.“ (Mluví se zde o svodech nejen k hříchu, ale i o odvádění od víry; slovo „hřích“ vložili do textu čeští překladatelé Bible21: Mat 18,6-7)
Vědě jsme vděčni za mnohé, např. v oblasti medicíny. Nechtěl bych šmahem obecně zatracovat vědeckou práci ani vědy přírodní. Např. umění a objevy lékařů byly ze strany východní církve vždy žehnány. Jakmile se však uvažování vědců začne pyšně vzpínat proti Božímu řádu a slibovat lidem prolomení Božích ustanovení, nesmrtelnost či nepřirozené změny v genomu, či pohodlný a perspektivní blahobyt bez Boha, a vědci se rozhodnou zneužít své autority k vyzývání lidí, aby se nestarali o spásu své duše, připadá nám to jako lež a klam. Taková věda pak chce znetvoření či v posledku odlidštění člověka, čímž je veden další z útoků na Boha. Co si myslíme o konečných cílech tohoto démonického proudu vědy? Ve zkratce: odlidštění člověka, oddělení od Boha, a otevírání bran do démonických duchovních světů.
Z našeho pohledu je samotný pojem „materialistická věda“ vlastně oxymóron. Pokud tedy považujeme vědu za nějaký vzlet lidského ducha a ne za kdejaké pokusnictví či magii. Skutečná věda, tj. věda v pravém smyslu tohoto slova, nemůže být omezena materialismem. Věda je přece poznávání pravdy. Co má materialismus společného s pravdou? Vždyť materialismus prostě ignoruje většinu okolní reality, resp. jsoucna. Věda by měla znamenat víc poznání, ale materialismu toto poznaní předem omezuje. Poté, co si necháte vypíchnout jedno oko, přece nebudete vidět líp.
* * *
Vidíme teď před sebou, co s člověkem učinil hřích. Velká část těch nejlepších sil a schopností, kterými obdařil Stvořitel lidskou duši, pracuje v oblasti armády - čili na vynalézání stále propracovanějších a sofistikovanějších zbraní na zabíjení. A nelze jinak, jinak nás nepřítel tajně předstihne a zničí, že? Další obrovská část mentálních sil lidstva pracuje na pokroku pro lidské pohodlí a blahobyt, což znamená vynalézání toho, co člověk nepotřebuje, a ničení životního prostředí. Míra plýtvání přírodními zdroji je naprosto neuvěřitelná. Balení prakticky všech výrobků do jednorázově použitých plastů! Pyramidy odpadků. Znečišťování řek a moří. Otrávená voda, otrávený vzduch, otrávená půda. Umí si někdo představit, že by tento pokrok byl správný, dobrý, člověku prospěšný? Vybíjení živočichů - lovem či chemickým ošetřování polí. Skoro století splachujeme záchody nejlepší pitnou vodou a nyní s překvapením zjišťujeme, že jsme vyčerpali podstatnou část podzemních rezervoárů. Ve třetím světě nemají lidé co pít. Zdejší lidé vydělávají své peníze výrobou nepotřebných věcí nebo zbytečnou činností. Společnost se stává zajatcem agresivních způsobů zábavy, lidé prožívají své životy v ohlupující marnosti, podvědomě či vědomě to vědí, roste frustrace a pocity zbytečnosti, a pak se divíme , že roste mezilidské násilí (nebo v lepším případě ordinace psychiatrů). Takhle zmrzačil naše mysli hřích. Připravil lidské plemeno o rozum, postavil lidi proti sobě, ochromil víru, a přivádí lidstvo k jeho konci. A čím více toho vědci bez Boha vynaleznou, tím rychleji se jen blíží konec.
Sv. Kosma Aitolský praví: Až toho všeho (tj. technologického pokroku) nešťastní lidé dosáhnou, stráví svůj život v pohodlí a nebudou vědět, že je to všechno jen klam antikristův.
Plán Hospodinova nepřítele je jednoduchý: zbavit svět pravé víry, aby si Pán už sem na zemi neměl pro koho přijít. Všichni se zaprodají antikristu, protože je omámí debilizujícím způsobem života, který zde vytvořil, nebo kvůli beznadějné nouzi, kterou antikrist také vytvořil. Koho tu Pán pak může najít? Kdo tu zbyde, který by patřil Bohu? Satan pak bude zpupně volat Boha: „Nemáš tu nikoho svého. Všichni se dobrovolně odevzdali mně. Podle tvé vlastní spravedlnosti není tento svět tvůj, ale patří už mně. Odejdi z mého království.“ To je ďábelská logika a pro naplnění jejího cíle hraje bezbožná věda jednu z hlavních rolí. My víme, že se mu jeho plán zhroutí, ale on má silnou víru (v sebe). A tak se bude zoufale snažit až do samého konce a většinu zřejmě svede. Prorokoval to Pán, když se řečnicky tázal sám sebe: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Luk 18,8)
Myslím, že je potřeba se obávat, kdy už myšlení většiny lidstva přijme pyšné ďáblovo heslo: než být sluhou na nebi, raději budu králem v pekle.
Na pravdě tu už snad nikomu nezáleží. Vědu už pravda přestala zajímat. Více-méně byl přijat skeptický výrok Pilátův: „Co je to pravda?“ kterým ukončil hovor s Pánem Ježíšem. Co však může dobrého přinést lidem věda, která se nezajímá o pravdu a zvláště o nejvyšší pravdu? Věda bez skrupulí vytváří falza a klamy, a nic jí není svaté či nedotknutelné, dokonce ani morálních poklesků se při svých výzkumech neobává. A otázky dobra a zla, otázky odpovědnosti? To není obor vědců. A tak jsou její produkty založeny na podvodech či mylně vykládaných faktech apod. Takových usvědčených falsifikátů, zfabrikovaných dat, překroucených statistik je už spousta.
Selhala totiž i údajná odolnost oficiální vědy vůči morálním selháním samotných vědců. Jsou to lidé jako my všichni. Vedle morální a poctivých se mezi nimi vyskytují nepoctivci, ctižádostivci, lidé toužící po slávě a prahnoucí po penězích. Dnes už se na možná pozapomnělo, ale celá teorie o globálním oteplování je založena na usvědčeném podvodu a manipulaci s daty (jak bylo prezentováno v běžném denním tisku). Při pokusu prověřit závěry nejenže důkazní vzorky nebyly k nalezení, když je jiní vědci chtěli prozkoumat, ale selhala i ochrana pravdivosti a seriosnosti založená na publikování objevu v jednom ze dvou renomovaných periodik a zmanipulovaná korupcí byla i pojistka recenzovaní vědeckého článku ze strany uznávané druhé autority. Vše bylo zmanipulováno. Posléze to bylo usvědčeno natolik hlasitě, že se to nepodařilo utajit. Jenže vlak paniky z šíření klimatických změn už se rozjel, myšlení většiny už bylo zformováno, nové paradigma stihlo zakořenit, a vůle netrpět hlasy pochybujících už byla prosazena.Způsob myšlení materialistických věců, úloha ideologie apod. jsou zmíněny v našem výtažku z knihy Phillip E. Johnson: Spor o Darwina; zvláště doporučuji kapitolu 6. Vývojová řada obratlovců / Od opic k lidem; a kap. 10. Darwinistické náboženství.
Teorie globálního oteplování způsobeného převážně lidskou činností má z hlediska některých klimatologů závažné trhliny a mnoho otazníků. Mluví se o tom, že lidský vliv je marginální a oteplování způsobují změny sluneční aktivity. Jindy se hovoří o tom, že ve skutečnosti se blíží doba ledová a naší starostí by spíše než, jestli se klima otepluje, mělo být, jestli se otepluje dost. To je mezi vědci častější názor, než by se mohlo dle toho, co slýcháváme v médiích, mohlo zdát. Samozřejmě, že zkorumpovaný akademický mainstream okamžitě smete tyto hypotézy se stolu, aniž by přinesl vážné protidůkazy či seriózně vyvrátil nepohodlné argumenty. (O jednom takovém procesu „vyvrácení“ jiné teorie, než je ta oficiální, si můžete přečíst v článku „Nesmyslný výzkum byl okamžitě stažen“. Ukrajinská vědkyně Valentina Zharkova, matematička/astrofyzička z Northumbrijské univerzity, s týmem dalších vědců z jiných zemí publikovala vědecký článek, že kolísání magnetického pole Slunce by mohlo řídit globální oteplování; článek byl posléze stažen, což vyvolalo protesty většiny autorů.)
V přednášce jednoho celoživotního vědeckého pracovníka (ale z jiného oboru než klimatologie) jsem slyšel, že už je to tak křiklavě obvyklý postoj „seriózní“ vědy, až se tomu smějí. Říkají, že proces prosazení nějakého názoru proti obecně rozšířenému a ideologicky akceptovanému postoji má tři fáze. V první fázi mainstream o takovém výsledku bádání prohlásí, že je to takový nesmysl, že se tím vůbec nebudou zabývat. V druhé fázi řeknou: Dobře, prostudujeme to, ale jen proto, abychom to s konečnou platností vyvrátili. Pak zjistí, že vysmíváný názor je oprávněný, a tak ve třetí fázi utrousí: Vždycky jsem si myslel, že by to tak mohlo být.
Některým se zdá, že tak nejisté učení o příčinách globálního oteplování bylo prosazeno z důvodu zajištění obrovského byznysu, který se kolem vypouštění skleníkových plynů a boje s teplotou točí. Neboť by mohlo být prosazeno jako další nástroj redistribuce majetku - tj. oškubání středních vrstev ve prospěch bohatých. Třetí variantou je zavádění nové celosvětové totality, protože hrozba klimatickou katastrofou má dost potenciálu k politickým změnám, resp. k zavedení restrikcí vůči obyvatelstvu - omezení svobody ve jménu zachování života na planetě. Zároveň je možné, že za tím není nic jiného než pár vědců na vlivných pozicích s nevalnou morálkou nebo (či současně) úmysl získat více pozornosti pro tento druh vědy (resp. dosažení většího vlivu vědců na společnost a případě získání další grantů).
Často se stává, že vyzkoumaná fakta zapadají do vícera kontextů. Jenže bývají v rámci prosazované ideologie vykládána jako důkaz jen v rámci jednoho kontextu. Fakta, která prosazovanému paradigmatu odporují, bývají potlačována. Případně jsou kariérně likvidováni vědečtí pracovníci, kteří takové „nepohodlné“ objevy učiní. Ve vědeckých kruzích (stejně jako v autoritářských režimech) panuje pozoruhodná míra totality a korupce.
Skupina českých vědců asi před deseti lety publikovala teorii o „zamrzlé evoluci“. Pro jistotu se v tom článku zdůrazňovala pravdivost evoluční teorie, ale zároveň se konstatovalo, že dle výsledků jejich výzkumu v současnosti evoluce neprobíhá a nové druhy nevznikají (změny probíhají jen v rámci svého druhu). Ten článek brzy v tichosti zmizel a všechny odkazy na něj byly vymazány.
Mezi vědci je jistě mnoho věřících. V dnešním agresivním vědeckém prostředí se často skrývají, aby si udrželi práci. Asi před deseti lety propustili z laboratoře jednoho oceánografa, který se přiznal, že nevěří v evoluční teorii. Bránil se poukázáním na skutečnost, že jeho světonázor nemá na jeho práci žádný vliv a nikterak se dotýká jeho vědeckých úkolů a působení v laboratoři. Obrátil se nakonec na soud, ale ani soud mu nepřiznal právo na jeho vlastní názor ohledně evoluce. Byl vyhozen z práce. Je to dosti typický příběh.
* * *
Do lidské duše byla člověku vložena touha po poznání. Zacílení této touhy je však ponecháno na lidské svobodě. Stejně tak bylo ponecháno na člověku, jaké zdroje si pro získávání poznatků zvolí. Poznání může být svaté a spasitelné, ale také hříšné a zkázonosné. Svaté je, když je zacíleno na Boha. Hříšné je, když je přesměrováno jinam, jak nám ukazuje biblický příběh o Evě a stromu poznání, k němuž přitáhl pozornost Evy had (ďábel). Stejný příběh o nezkrotné lidské touze poznávat a neukojitelné zvědavosti, které přitáhnou badatele - nemá-li zbožnost a disciplinu - k napojení na jiné zdroje poznání než žehná Bůh, se zřejmě přehrává v současných vědeckých laboratořích.
Věda morálně (a tudíž i duchovně) bloudí, když kolabuje do materialistické zvědavosti, která neuznává žádné hranice - ani lidské ani Božské - což je stále se opakující hřích Adama a Evy. Zbožný vědec si uvědomuje, že zkoumá posvátné Boží stvoření, a proto bádá v duchu klanění se Stvořiteli, má úctu před zkoumaným projevem Boží práce. To v něm nemůže nevyvolat hlubokou morální a mravní odpovědnost. Mezi zkoumaným stvořením a badatelem, který zkoumání provádí, je vztah, částečná podoba, nebo - chcete-li - mají obě strany společného jmenovatele. Obě jsou dílem stejného Stvořitele, který všechno stvořil z lásky.
Přesvědčivě to ilustrují experimenty v oblasti kvantové fyziky (která je takovou smíšenou disciplinou: někoho přivádí k víře ve Stvořitele, jinému slouží při uskutečňování zla). Pozorovaný jev se mění podle toho, jestli se někdo dívá nebo se nikdo nedívá. Pozorovatel prostě nemůže být oddělen od pozorovaného. Obě strany jsou nějak spojeny. (Týká se např. jevu kolapsu vlnové funkce elektronu.)Zkoumá-li badatel Boží stvoření z lásky k Bohu, aby poznal její hlubiny, Bůh mu pomáhá - sám mu odkrývá svá tajemství, jako ukázal své rány Tomášovi a dokonce jej nechal do nich vsunout ruku. Jenže, co když jsou motivy badatele jiné? Zkoumá bez úcty a bez poklony i bez bázně, jen ze zvědavosti či z touhy získat více moci nad stvořením (to je ve své podstatě magie). Je nezdrženlivý, nezachovává nedotknutelnost tajemství, překračuje Stvořitelovy zákazy či přikázání. Kdo mu pomáhá? Ďábel. Jako Adamovi a Evě. Je to stále stejný příběh. A z takového bádání je utkána většina našich technologických výdobytků. A tyto technologie utvářejí ducha světa, ve kterém žijeme.
Pravá zbožná věda vede lidi k pokoře a ke vzdávání slávy Bohu. Co s námi dělá materialistická věda?Lidé si ještě nikdy nebyli tolik jisti sami sebou - svou spravedlností, svou pravdou, jako dnes. Věří ve své schopnosti, které je mají ochránit před čímkoliv. Sebedůvěra vede k pýše. A pýcha k nenávisti. A tuto nesnášenlivost vidíme triumfovat. Arogance, zloba až nenávist vůči těm, kteří mají jiný názor. Ani ve vědě ani jinde už nejde nikomu jen o to, aby přesvědčil nikoliv svou mocí a svými zbraněmi, ale přemohl jinak myslícího člověka argumenty.
Lidstvo je tím vším už dostatečně rozdivočeno, aby se v něm mohla zrodit kolektivní touha po jediném vůdci, vládci a sjednotiteli.
Zobrazit příspěvek č. 1393 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 7. 2023
Modlitby k sv. Prokopu
Akathist a služba k sv. Prokopu Sázavskému je k dispozici k stažení na download.pravoslavi.cz
Zobrazit příspěvek č. 1394 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 7. 2023
Pozvánka na ikonografický kurz
Srdečně zveme na odborný kurz autentického pravoslavného ikonopisu
Kurz pořádáme pro všechny, kteří by si chtěli zhotovit pod odborným vedením svou vlastní ikonu (Mandylion). Pracovat se bude autentickou starobylou ikonopisnou technikou vaječné tempery.
Jedná se o tisíciletou techniku, jejíž použití při zhotovování deskové ikony je nutné k tomu, aby ikona mohla být považována za ikonu vyhovující ikonografickému kánonu. Je jen málo výtvarných technik, jimiž může vznikat kanonická ikona (kromě vaječné tempery jsou to: freska, mozaika a reliéf či řezba, email).
Vedoucí kurzu tuto techniku studovala v pravoslavných ikonografických dílnách ve světě.
Školné zahrnuje nejen výuku a asistenci při praktické tvorbě, ale i zajištění pigmentů a připravených dřevěných desek (opatřených křídovým podkladem), aby účastníci kurzu mohli ihned začít tvorbu.
Zájemci se mohou přihlásit na e-mail: ikonograf/zavinac/seznam.cz.
Přihlášky přijímáme do naplnění kapacity kurzu.
Výuka proběhne od 4. do 7. října 2023 ve společenském sále pod pravoslavným katedrálním chrámem sv. Gorazda I. na Gorazdově náměstí v Olomouci (vždy od 13.00 do 18.00 hod.).
Pozvánka
Webová stránka vedoucí kurzu Jany Baudišové
Zobrazit příspěvek č. 1395 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 7. 2023
Láska svatých apoštolů
O těch, na nichž Bůh založil svou Církev
Apoštolský sbor si Pán Ježíš sám vybral. Kromě jiného možná dbal na to, aby mezi apoštoly byly zastoupeny všechny lidské povahy, temperamenty - jemnější i ostřejší, introvertní i extrovertní, citově stabilní i nestabilní. Chtěl tím jistě ukázat, že vzájemná láska, k níž je vedl (a později Duchem Svatým ji v nich upevnil), překonává všechny lidské rozdílnosti. Kromě toho tím Pán dal najevo, že všichni lidé jsou zváni ke společenství s Bohem. Pán Ježíš si nepotrpěl na uniformitu. Neměnil osobnosti apoštolů podle nějaké jedné šablony. Každou osobnost je možno očistit a osvítit, aniž by ztratila svou jedinečnost. Dokonce si mezi apoštoly Pán přivedl i Jidáše, ačkoliv mu jistě viděl do srdce a dopředu nahlédl, jak to nejspíš dopadne. Na Jidášově příkladu Bůh ukazuje, že si přeje proměnit i lidi zlé či povahově deformované. Jidášovi dával čas, aby vybojoval ve svém srdci boj se zlem a zvolil si dobro. S každým má Bůh soucit, trpělivost, každého miluje. Podobně jako Jidáš dostal možnost vybrat si, tak Bůh dává každému člověku čas a prostor, aby ve svém srdci zvítězil nad pokušením, špatnými návyky a sklony, a přichýlil se na stranu dobra. Dokud člověk žije, Bůh čeká a dává prostor k nápravě a polepšení.
Své poslední tři roky trávil Pán Ježíš s apoštoly více času než se svou rodinou. Mnohdy dny i noci. Apoštolové byli svědky té stránky života Ježíše Krista, která byla skryta zástupům. Jim odhaloval skrytý duchovní výklad svých řečí, činů a podobenství. Oni s ním jedli, hovořili v soukromí, doprovázeli ho, starali se, aby bylo přichystáno vše, co potřeboval, organizovali zástupy, tlumočili zástupům, co Pán pravil (mikrofony, zesilovače a reproduktory ještě nebyly). Oni byli svědky všech jeho zázraků, i těch, které kromě nich nikdo neviděl (kráčení po moři, utišení bouře, vymítání běsů z Gadarenských). Viděli zblízka rozmnožení chlebů, byli u vzkříšení Lazara, stolovali s ním, když byl hostem, včetně poslední večeře a rozmluvy Getsemanské zahradě. Někteří z nich na něj směli hledět při jeho božském proměnění, či spatřit jeho krvavý pot, když se modlil před pašijovými událostmi. Byli s ním, když se radoval, i když plakal, když byl unavený, i když plný sil kázal, napomínal, utěšoval, usvědčoval nebo učil.
Apoštolům bylo dovoleno poznat Pána Ježíše tak zblízka, tak důvěrně a do takových hlubin Jeho osobnosti, že si to neumíme vůbec představit. Jak se na nich projevilo toto poznání? Láskou. Tak nesmírně si jej zamilovali, že všichni (až na Jana) pro něj zemřeli mučednickou smrtí.
Platí zde známá svatootcovská moudrost: Není možné Boha poznat a nezamilovat si ho. Jestli kdokoliv řekne, že nemiluje Pána, pak to neznamená nic jiného, než že ho ještě nepoznal. Z toho plyne: každý může dle své lásky zjistit jak hluboce poznal Ježíše Krista: z evangelia, ze života církve a z vlastní duchovní zkušenosti (v tomto pořadí).
* * *
Láska apoštolů k Ježíši Kristu se přirozeně rozlévala i na vztahy mezi apoštoly a vtiskla se jako pečeť na Tělo Církve. Má spolu s vírou zásadní vliv na utváření církevního života. Láska je předpokladem jednoty. V církvi byly vždy problémy, různé názory, ostřejší či jemnější návrhy k řešení problémů. Nejinak tomu bylo v Církvi i za svatých apoštolů. Tenkrát např. vznikl velký problém, přerůstající do vnitřního konfliktu, který se týkal způsobu, jak mají být do Církve přijímáni pohané, resp. věřící pocházející z pohanského prostředí. Do jisté doby byla Církev jen záležitostí židokřesťanů. A proto začaly padat návrhy, aby bývalý pohan, který se chce stát křesťanem, musel nejprve přijmout židovské náboženství, a pak - jako žid - by teprve mohl vstoupit do Církve. Protože neřešené různice vedou buď ke krajnímu liberalismu nebo k rozkolu, každopádně jsou vždy na úkor lásky a jednoty, apoštolové se shromáždili na sněmu, jehož výsledku pak celá Církev podřídila. Tam bylo ustanoveno nezatěžovat pohany obřady a pravidly Starého zákona a křtít je bez obřezávání a bez podrobování židovským předpisům (výjimkou byla povinnost zdržovat se smilstva, zadávených zvířat a požívání zvířecí krve).
A tak mohla v Církvi dále panovat jednomyslnost a láska. Kéž bychom to dokázali pochopit i my a řešili všechny církevní problémy a překonávali různohlasí vždy na principu lásky. Stačí letmo nahlédnout do diskusí na internetu, do církevně-mediálního prostoru, abychom uznali, že s udržením lásky v naší současné církvi máme velký problém. A konec konců válka Ruska podporovaná Ruskou pravoslavnou církví dostatečně jasně ukazuje, že v této církvi (jak na úrovni vyššího duchovenstva, tak co se týče významné části nižšího duchovenstva a věřících) už o praktické křesťanské lásce snad ani nepřemýšlejí, tak daleko se tam vzdálili od ducha svatých apoštolů - ducha lásky a nesvětskosti.
Čím více světského ducha vpustíme do církevního společenství, tím méně bude lásky a zbožnosti.
* * *
Jak jsme na tom s apoštolskou láskou dnes?
Jsou hodnoty, jejichž význam si neuvědomuje, dokud se vyskytují kolem nás a jaksi samozřejmě se s nimi každodenně setkáváme. Utvářejí prostředí našeho fyzického, mentálního nebo duchovního života. Jejich nepostradatelnost bolestně pochopíme, až když o tyto hodnoty přijdeme, když zmizí z našeho dohledu, vytratí se jako pára nad hrncem a stanou se jen teorií, ideálem, o který už nikdo ani neusiluje. Sem patří i Církev a její hodnoty. Dokud je církev vzorem křesťanských hodnot, stále je svým lidem připomíná, a velká část věřících se je alespoň snaží uskutečnit, chápeme to jako samozřejmost. Vidíme, že naše církev zůstává Církví, hlásá Kristovo učení lásky, nabízí příklady a pomáhá lidem to, co jim káže a čemu je učí, realizovat. Považovali jsme doposavad za naprostou samozřejmost, že pravoslavná církev hlásala lásku, odsuzovala útočnou válku, zabíjení apod. Jak bolestné nyní je, když zjistíme, že se toto všechno, co je obsahem našeho duševního církevního života, rozplynulo pod vnější slupkou konání obřadů a své hodnoty, které má církev hlásat, samotná církev v praxi popírá. A v konečném důsledku vlastně sama církev přestává být Církví. Zůstal jen název i organizační struktura.
Ano, mezi základní křesťanské hodnoty patří právě apoštolská láska. Důvěra v Boha a v jeho prozřetelnost. Důvěra v Krista, v něhož doufáme. Myslím, že jsme dosud oprávněně kritizovali západní středověk, kde byla církev zapojena do válek, a křesťanství bylo zneužíváno jako ideologie k politické expanzi a kolonizaci. Teď zjišťujeme, že už jsme konečně západ dohonili, a středověké západní vzory necírkevního myšlení uskutečňuje ta největší ze světových pravoslavných církví.
* * *
Shrnutí výše uvedeného: dnes jsme konfrontování s obrazem velkého ztrácení lásky a potažmo víry v nejpočetnější ze světových pravoslavných církví - a to počínaje její nejvyšší hierarchií. To je znamení doby, znamení apokalypsy. Žádní zednáři, ani čipy a kódy, ale duchovní prázdnota dosvědčená nepřítomností lásky. Jako by v církvi řídnul vzduch. Všechny další vnější znaky antikristovy pečeti jsou druhotné a předchází je právě přijetí světského ducha, absence lásky a nemravnost, která zasahuje od oblastí všech Božích přikázání. Když vyženeme Božího Ducha z našeho myšlení, trůn dlouho prázdný nebude. Ten bolestně duchamorný světský duch - v mysli, v srdci a ve skutcích, to jsou ty tři šestky. Ty tři ďáblovy znaky tvoří duchovní podstatu současné ruské války, která není ani svatá, ani obranná, ale slouží ďáblu.
Někteří z nás tak vášnivě sledují, co zrovna dělá antikrist, co chystá a kam všude už se dostal svým vlivem, že kvůli tomu zapomněli na Boha. Kolik videopořadů nebo příspěvků na sociálních sítích církevní lidé produkují na téma antikrist, církevní politika, čipy, kódy, očkování, znamení šelmy! Nespočet. Kolik kázání či přednášek na tato téma je na internetu! Přehršel. A naopak - kolik toho církev (jako celek) publikuje na témata: očištění od vášní, duchovního výstupu, lásky, trpělivosti a dalších základních pilířů naší víry, či ctností? Určitě je to hluboko podpoloviční podíl z toho všeho církevního nebo pseudocírkevního, co se chrlí do internetu. Vynakládají současní pastýři veškeré své úsilí, aby učili věřící, jak dosáhnout pravé lásky? A jak vedou Bohem jim svěřené lidi, aby si uvědomili své hříchy? Přijde Pascha a mysl většiny pravoslavných je pravidelně zaměstnána především tím, jestli sestoupil oheň v Jerusalemě. Na vrchol Velkého půstu, na kajícné bohoslužby strastného týdne nepřijde tolik lidí, kolik pak v sobotu zvěstuje svými mobily o blahodatném ohni sestoupivším v Chrámu Božího hrobu. Mnoho našich bratrů si nekoupí pravoslavnou knížku, pokud se tam nepíše o konci světa, či tam nejsou proroctví o příchodu antikrista. Jiné zajímá zase jen to, jaké jsou bolesti a nemoci církve. Není právě toto součást antikristových plánů, jak ochromit církev?
To, co se děje s Ruskem, nám ukazuje, jak pokřivená a deformovaná je naše víra. Nejen v Rusku - to jen ta špice, předvoj, - ale do jisté míry všude. Jak málo je lásky a pokání, málo bohopoznání ale o to více namyšlenosti s sebespokojenosti (my jsme pravoslavní a kdo je víc). Jestli se rychle nevzpamatujeme, co nás čeká? To praví Pán jasně: „To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li se kát, přijdu na tebe brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ (Zjevení Janovo 2,4-5)
* * *
„Ruské znamení“ dal dnes Bůh celému světu, abychom všichni viděli, kudy cesta nevede. Řekněte sami: Ukazuje Rusko světu zbožnost, svatost, mírnost, hledání Boha? Ukazuje Beránka Božího, Krista? Možná tak ve svém sebeklamu samo sebe vidí už celá staletí, když se samo pasovalo za světového vůdce po cestě ke spáse, a za sjednotitele jakéhosi bájeslovného slovanstva. Tím však jen zastírá svůj hlad po moci, žízeň po pozemské velikosti a po tom, aby všichni uznali jeho autoritu. Zdá se mi, že se Rusko už dlouho sebejistě shlíží ve své velikosti, početnosti, síle, jaderných zbraních - prostě v té pompě pocházející od knížete světa, které se každý křesťan zříká při křtu (to je ta pýcha ďáblova, na kterou plive katechumen před křtem). Za to jim Bůh poslal Lenina a Stalina a ateistickou totalitu, aby „pravoslavné Rusko“ dostalo lekci. Aby dal Rusům možnost pochopit, po jaké cestě se už dávno vypravili a čeho jsou ve skutečnosti schopni. A dnes na ně poslal Putina a celou tu jejich „věrchušku“ - bezohledný spolek psychopatů, mafiánů, kágébáků a oligarchů. Vzpamatuje se ruský národ? Zatím to tak nevypadá, ale pro Boha je všechno možné. Obrácení Rusů ke skutečnému pokání by byl skutečný zázrak Boží, a také by to bylo znamení pro celý svět.
Takové znamení by svět potřeboval - příklad lásky a mírnosti, tichosti a čistoty, zbožnosti a nadsvětskosti. Ale dá Bůh ještě světu takové znamení? Je dnešní svět ještě použitelný pro Boha? Ukázalo Rusko po třiceti letech svobody Bohu, že je použitelné pro něco tak vznešeného? Nebo je už pro svět pozdě a rozsudek byl již vynesen, hodina určena, dveře se zavřely - a kdo je uvnitř, ten zůstane uvnitř, a kdo prodléval venku, vchod už nenajde.
P.S.
„Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království,“ (Mat 21,31) pravil Pán Ježíš těm nejzbožnějším ze zbožných oné doby. Těm, co se nejvíce honosili svou údajnou zbožností a byli proto lidmi uctíváni, vlastně řekl, že vůbec nepochopili, v čem zbožnost spočívá. Ten citovaný Ježíšův výrok nemluví o pořadí, ve kterém budou lidé vstupovat do ráje. Myslí se tím, že nevěstky vejdou, dveře se zavřou a velekněží a farizeové zůstanou venku. (Slovo „farizej“ doslova znamená „zbožný“, ale jak vidíme, ve skutečnosti byli farizeové i velekněží zbožní asi tak, jako je dnes Rusko pravoslavné.)
Církevní průvod v Kurské gubernii (Ilia Repin). Vnější obsah obrazu: v dobách velkého sucha nesou věřící s duchovenstvem divotvornou ikonu po kraji, aby si vymodlili déšť. Leč geniální ruský malíř Repin obraz maloval jako ikonu Ruska, a podstatný je tedy vnitřní obsah obrazu na plátně. Je to jednak o šíři a krajní rozmanitosti ruské společnosti - sociální, duchovní i mentální - a o nositelích této vnitřní rozporuplnosti, jejich vzájemné protikladnosti. Na zobrazených osobách, jejich vzhledu a chování je patrná i různorodost vztahu k víře a k církvi. Vidíme tam tmářsky či fanaticky věřící mužiky (reprezentované mužem v popředí, který se bez ohledů na svou chromou dceru snaží udržet v čele průvodu), či povznesené a pod maskou zbožnosti důležitě se tvářící sedláky (nesoucí ozdobený kivot) nebo ubohé chuďasy, kteří s žebráckými mošnami doufají, že u příležitosti posvátné události něco dostanou, a další takřka nevědomou masu živelně a neuspořádaně proudící v průvodu. Na druhé straně hledíme na lhostejnost příslušníků šlechty, kteří jsou sice vyšňořeni do svátečních šatů nebo jedou na koních, ale z obličeje jim čteš povznesenost nad mužiky a nulovou duchovní angažovanost. Nad chuďasy se pohybuje krutá a bezohledná carská policie arogantně hledající příležitost, jak beztrestně z koňského sedla udeřit někoho, kdo se jí znelíbil. Církev je na obraze reprezentovaná nadýmajícím se diákonem pyšným na svou stříbrnou kadidelnici. Průvod se valí jako živel, plný vnitřních konfliktů, ale přesto postupující vpřed; a ani církevní kontext nezvrátí celkový dojem světské a přízemní marnosti.
Církevní událost jako námět obrazu si zvolil Repin nepochybně proto, že vypozoroval, jak se právě při účasti na životě církve zrcadlí na lidech jejich vnitřní stav; tváří v tvář posvátnu lidé odhalují, jaké je jejich nitro. Účastní-li se církevních událostí celá společnost, zjevuje se o ní něco, co je jinak skryto pod rutinou všednodennosti.
Na Rusku se toho od Repinových dob v jádru moc nezměnilo. Jen vnější reálie se trochu posunuly k modernosti, ale to, co je vnitřním obsahem Repinova obrazu, zůstává. I ty naparujícící se diákony (rozuměj: duchovenstvo) z obrazu mají tam (i jinde) v hojnosti. Ruská víra i život někdy vypadá jako zvláštní směs protikladů - jako by chyběl střed a zůstaly jen extrémy. Všemu v Rusku schází správná míra. A tak je ruský křesťanský život prapodivnou směsicí úsilí, křesťanských hodnot prožívaných exaltovaně i formalisticky, nelítostnosti vůči druhým i sobě, arogance i lokajství, brutality, fatalismu, posvátných tradic i pseudotradic a pověr, okultismu či magie, askeze, dřiny, bolesti, fanatismu i ochoty k sebeoběti (ať už je rozumná či nesmyslná), velkého vypětí lidských sil, uctívání svatých s hlubokou emocí k Panně Marii, ale zároveň i sentimentu, samolibosti i pokory, kulturní a myslitelské zaostalosti, ale i velkých myšlenek, konzervativnosti, povrchnosti i hloubky a nevypočitatelnosti... A domýšlivosti - jak si bez jakéhokoliv pochybování píší na svoje válečné zástavy: „My jsme Rusové a s námi je Bůh.“ A zkuste s tím polemizovat. (Kliknutím si obrázek zvětšete, je tam spousta zajímavých detailů)
Zobrazit příspěvek č. 1396 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 7. 2023
8. neděle - nasycení pěti tisíců
Starší zamyšlení nad čtením o Kristově zázraku rozmnožení pěti chlebů.
Zobrazit příspěvek č. 1397 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 8. 2023
Magog kráčí do světa
Pláč a rozhořčení nad útokem falešných bratrů na pravoslavný chrám v Oděse
Takto dopadl chrám Proměnění Páně v Oděse. Poprvé zničili katedrálu Sověti z Moskvy a podruhé vlastně ti samí.
| Poprvé zničili katedrálu soudruzi z Moskvy, podruhé ruská armáda z Moskvy. V skrytu duše jsem doufal, že snad Rusové už konečně pochopí, že sebe i celý národ odsuzují k strašnému Božímu trestu. Ale pokračuje to dál a dál. A každý den Rusové potvrzují tu špatnou pověst, která se o nich nese po celá staletí - barbaři, lháři, prohnaná stvoření, kterým se nedá věřit ani nos mezi očima. A ke starým deliktům proti všelidské kultuře a samotnému Bohem stvořenému lidství přidávají každý den další a další. |
Je vůbec ještě nějaké zlo, které by Rusko nestihlo za pouhý rok a půl spáchat? Bratrovražedná válka, se zločiny proti samotnému lidství. Tento národ stihl za tak krátký čas poplivat nejen křesťanskou víru, ale zneuctít i svou lidskou podstatu. Ty sadistické hrůzy páchané ruskými vojáky, střelba do civilního obyvatelstva, teror, zvěrstva a mučení. To je pochopitelně nejen nekřesťanské, ale antikristovské běsnění - svou nelidskostí i vzpourou proti Kristovým přikázáním. Vidím ty desetitisíce a statisíce do Ruska unesených ukrajinských dětí, které tam mají být převychovány na Rusy. Na vlastní oči jsem hleděl na ty novináře v ruském televizním studiu, jak v ruském vysílání se smíchem doporučují topit ukrajinské děti a volají po použití atomových zbraní. Občas až k nám zavane smrad té valící se páchnoucí stoky lží a manipulací valící se z ruských státních médií a tlam jejich politiků. To jsou ty apokalyptické Antikristovy ropuchy - média, z nichž vychází duchové lži, nemravnosti a nenávisti vůči Bohu a jeho spravedlnosti. V tomto duchu ruská média svolávají lid do války proti lidem i proti Bohu. Pomocí video-triků a lží vytvářejí klamnou pseudorealitu, lákají k nemravnosti a vraždě, a místo Boha s posměchem arogantně podstrkují náhražku - modlu nacionalismu, „Ruského světa“, velkého neporazitelného Ruska. (Zjev 16,13)
Odkud vylezly ty krvelačné stvůry, které nikdy nebudou dost nachlemtané lidskou krví? Nad Ruskem, jak se to může někomu jevit, už přebral vládu Antikrist. Vypadá to tak, vzhledem nejen k politice ale k celkově opilému a nevolnickému či duchovně ochrnutému stavu národa v jeho většině. Ruská armáda pak opravdu připomíná špinavé skřety vylezlé z ďáblova mordoru na východě, jak už to tak dlouho nazývají Ukrajinci. Možná byl v tomto ohledu Tolkien prorok. Konec konců Bible praví, že šelmě rouhající se Bohu bude dána moc nad každým(!) národem. Tedy Rusy nevyjímaje. (Zjev 13,7) A čím větší je náboženské porytectví, které je ještě horší než hřích a nevíra, jak to zřetelně vyjevuje Evangelium, tím rychleji se šelma národa zmocní.
O to větší čest a poklona patří těm, kteří uprostřed tohoto antikristovského běsnění našli morální sílu, odvahu a víru se postavit proti duchu zla.
„Mniška říká před Rusy zničeným chrámem v Oděse: Písmo svaté praví: Podle ovoce poznáte je. Toto je ovoce "Ruského světa". Tady v srdci Oděsy byl zničen náš chrám, naše svatyně celosvětového významu. Vše vypovídá o tom, že ti lidé nemají křesťanské svědomí. Oni nemají víru. Bože, dej jim rozum a nám dej sílu obnovit tuto svatyni, aby byla ještě krásnější.“
Na ukrajinské církevní objekty a chrámy cílí Rusové rakety systematicky. Stejný chrám ostřelují i opakovaně. Nejde tedy o nedopatření, ale o úmysl, pokus zničit Ukrajincům víru - skutečný satanismus. Vedle toho vidíme, jak Rusové ostřelují civilní domy, nemocnice, školy a dětská zařízení. Existují pro to ještě vůbec nějaká slova, kromě toho mrazivě chladného „genocida“?
S kým válčí Rusko? Církevní podpora války, agrese, zabíjení a genocidy. Putinově válce udědila církev rozhřešení a požehnání, a hlavně připravila Putinovi duchovní ideologii (svatá válka proti satanu na Ukrajině, a potažmo na celém světě). A toto „církevní rozhřešení“ replikují šílení kněží a pomatení teologové. Rusko vyprodukovalo za posledních 30 let víc konspiračních teorií než zbytek světa. A to za podpory církve. Nakonec se z toho všeho pomátli. Zůstává jediná otázka: Jak je možné, že celkem vzdělaní duchovní a teologové si neuvědomují, jak strašné rouhání - ve svém pobláznění - páchají? (Na ilustraci je titulní obrázek přednášky jednoho z nejlepších ruských teologů, prof. Osipova, který svou podporou války ze sebe právě udělal před celým světem naprostého idiota.)
* * *
 |
 |
Na co vlastně může být Rus hrdý? Rusko má samozřejmě na rovině kulturního života své devatenácté století, což je krátká světlá epizoda ruských dějin. Především v oblasti literatury a malířství. Jenže to je tak zoufale málo na tak veliký národ, který měl na kulturní zrání celé tisíciletí a navíc vzor pravoslavné Byzance. O jejich hudbě a architektuře nemá smysl v tomto kontextu mluvit, protože v těchto kulturních oblastech Rusové ve snaze dostihnout západ nerozvíjejí vlastní vzory, ale italské mistry. Asi by jim dnes příliš nehrálo do karet, že jejich největší hudební skladatel byl homosexuál. Oblast ruské vědy? To jsou většinou židé. A v oblasti osobností panovníků? Mezi ruskými cary a carevnami žádné génije nehledejme a jejich zbožnost není zrovna příkladná. Život vyšší ruské šlechty jen zrcadlí Francii i s její dekadencí. Zbývá ještě hrdost na válečná vítězství. Jenže to bylo hodně dávno. Krymskou válku prohráli. První světovou válku žalostně prohráli s bolestnými ztrátami. Válku v Čečně i v Afghánistánu prohráli. Zbývá jen vítězství v druhé světové válce, jenže o to se musí Rusové dělit s Anglií a Amerikou.
Snad kvůli tomuto nedostatku vlastních vzorů a osobností se Rusové stále upínají na Stalina a shlížejí se v jeho řeznickém způsobu vedení války, kdy za cenu krutých nesmírných (a mnohdy zbytečných) obětí vyhnal německé fašisty. A zřejmě dnešním Rusům, kteří stalinismus a gulagy na vlastní kůži nezažili, vlastně imponuje jeho psychopatická krutost. Asi se tím opět dotýkáme oné temnoty a nelítostnosti v kolektivním národním nevědomí, a proto je taková zrůda stále oslovuje. Výmluvným svědectvím, že duch Stalina stále na Rusi žije, je ta černá kamenná sarkofágová budka na Rudém náměstí. Na návrh budku odstranit a tělo diktátora pohřbít odpověděli Rusové zlostí. Pro Putina je tatíček Džugašvilli Stalin nepochybným vzorem číslo jedna. Asi proto má mezi Rusy takový úspěch. Ruská pravoslavná církev se před 10 - 20 lety upnula k carovi, aby se dnes vrátila ke Stalinovi; ruští kněží (Tkačev & co.) blouznivě káží, věrni Stalinovu odkazu, jak musí Rusko dnes bojovat s údajným fašismem na Ukrajině a že Rusko je povinno osvobodit od fašismu celý svět (parafrázuji). Ruští teologové přikyvují a opakují stalinské fráze. Zřejmě je to tento zatuchlý uzavřený společenský rámec, co nedovoluje Rusům vypořádat se ze stalinskou ani jinou minulostí. Jejich mysl stále klokotá v kruhu.
Vzpomeňme na dobu totality u nás, např. 70. léta. Jak tady Moskva rozšířila mentalitu podezíravosti a stálé hrozby. Všude kolem číhal na pokojného soudruha nějaký imperialista. Šel jsi po ulici, a v průchodech a za nárožím se to jen hemžilo diverzanty, které sem vyslali ze západu, aby nedopřáli socialistickým lidem klid na práci. Kol dokola samí škůdci, podvratné živly, kam se jen podíváš. Alespoň tak nám to soudruzi nalévali do hlav od rána do večera. My jsme se toho dusna už zbavili, Rusové nikoliv. Stále ve střehu uprostřed nepřátel, fašistů, NATO a sektářů. Západ je pro ně Sodomou, která všemi silami usiluje vtrhnout na svatou ruskou zemi a znesvětit ji (jako by ji Rusové sami dost neznesvětili proléváním nevinné krve).
„My žijeme v Rusku a nic jiného nepotřebujeme. Nikdy jsem nebyla v zahraničí. Rusko je lepší.“ Toto video je jakousi sondou do „šíře“ duševního obzoru a do „hlubin“ mentálního stavu významné části Rusů. Tam je prostě jiný svět (a jiná doba, o půltisíciletí zpět).
 |
 |
V Rusku se hlásá, že všechny války, které v historii Rusko vedlo, byly obranné. Osipov jednou přednášel, že ruští vojáci se chovají jako beránci, nikomu nikdy neubližují. Na otázku, jak je možné, že se malé moskevské knížectví roztáhlo přes šestinu světa, nikdo neodpovídá. Zločiny a zotročení páchané Rusy na domorodém obyvatelstvu na východě při zabírání jejich země nikoho nezajímají.
Ta násilná, dobyvačná a rozpínavá mentalita ruského národa našla své zrcadlo v nedávno otevřeném „chrámu války“. Kromě zlaté až pohansky nabubřelé zlaté pompy je na zdech výzdoba velebící vojáky, armádu a ruský lid - to vše ve vývarném provedení, které známe i od nás z komunistického „agitačního střediska“ (jak se ty rudé kutlochy, kam nikdo nechodil, jmenovaly). Kolem chrámu je naaranžováno válečné bojiště (psali jsme o tom zde). Zbudování tohoto velechrámu bylo jasnou předzvěstí, k čemu se stát a církev chystají.
Většinová ruská mentalita se podle zmíněného sociologa vyznačuje morálním otupěním. „Jde o výsledek násilí páchaného na mnoha generacích, které skutečně vede k tomu, že lidé jsou s to odpovídat pouze za svou rodinu, za velmi úzký kruh lidí a vůči všem ostatním jsou naladěni mimořádně nedůvěřivě až nepřátelsky,“ poznamenal Gudkov. Podle průzkumu z roku 2019 zažilo 10 procent lidí policejní mučení. Ruskou mentalitu charakterizuje „absence dovednosti vidět širší souvislosti, rozlišovat příčinu a důsledek a tendence hodnotit jen současný stav věcí“. Podle sociologa nedokáže většina ruských obyvatel odpovídat za vlastní život, předvídat vývoj, natož plánovat.“
Dříve byli alespoň příslušníci ruské inteligence nebo umělci schopni vnímat zaostalost Ruska a brutalitu Rusů. Pro Rusko byla vždy typickou vlastností lež (to říkají historické zprávy cestovatelů). Ale až v 21. století v Rusku lež definitivně zvítězila, protože se zmocnila i současné ruské byznys církve. Dnes to už v Rusku skoro nikdo nevidí. Běžní Rusové z vesnic (to je polovina Ruska) necestují za hranice, žijí v bídě, nevzdělanosti a omezeném rozhledu. A co se války týče, píše Gudkov „obyvatelé většinově věří jak Kremlu, tak ruské pravoslavné církvi a Ukrajinu považují za ďáblovo území.“ (Aktuálně CZ)
Jeden ukrajinský učitel poukazoval na ten velký rozdíl mezi ukrajinskou a ruskou vesnicí. Zatímco Ukrajinec i v bídě na vesnici stále něco pěstuje, produkuje potraviny a netrpí hladem, něco kutí a opravuje, tak Rusové na vesnici žijí v blátě, mezi neobdělanou půdou, nadávají na hlad, opíjejí se, a při tom chtějí, aby v takovém marasmu žili všichni. Západ nenávidí zvláště kvůli tomu, že se tam žije lépe než v ruském bahně. Hromohlasné salvy poukazování na křesťanské hodnoty, které jsou jim ostatně lhostejné, jsou jen nálepkou, pod kterou se má tato ubohost skrýt. Tlumočil mi to jeden bratr z naší farnosti. Vzpomínáte na fotografii ruskými vojáky zdemolovaného ukrajinského domu v Buči, kde na vykachlíkované stěně zbyl po Rusech nápis: „A kdo vám to dovolil, takhle si krásně žít?“ (Viz obrázek) Nebo si nechte od Čechů vyprávět, jak vypadaly ruské ubikace a domy (např. v severních Čechách, kde nám Rusko kradlo uran), které jsme jejich okupačnímu vojsku museli po r. 1968 postavit u nás a které ruští důstojníci vybydleli tak, že bys tam nedostal ani příslušníka nepřizpůsobivých menšin. Půda pod ruskými sídlišti v Čechách je kontaminovaná všemi jedy navěky.* * *
Chudáci Rusové! Ať už ta válka dopadne jakkoliv, slovo Rus bude na půlce planety dlouho na posměch či používáno jako pohana. Ta menší část Rusů, která ještě chápe, jaké hrůzy se dějí jménem jejich národa a státu a jaký obraz Ruska Rusové vykreslili světu, se bude kát do konce života. A jak zareaguje ta zbylá většina národa? To je jasné předem. Rozhodně od ní nečekejte žádné pokání. Bude sama sebe litovat, tázat se, proč je svět nemá rád, proč se od nich kulturní národy štítivě odvrací. Budou jako idioti stále dokola hledat příčinu v duchovním útoku Západu na pravoslavné hodnoty, které sami Rusové už dávno zavrhli (zůstaly tam z nich už jen slupky). Řeknou: Západ neměl nikdy Rusy rád. A pak svůj hýčkaný bol utopí ve vodce. A tak si ani nepoloží otázku: Proč se s nimi chce družit jen kdejaký vyvrhel a odpad lidstva - každý krví zbrocený totalitní diktátor, který vycítí, jakou nouzi má Rusko na přátele, a proto pohotově nabídne své přátelství v naději něco z Rusů za to vyrazit. Vrána k vráně sedá.
Drak už má ateistickou Čínu, nyní dostal odpadlé Rusko, v drápech svírá Ameriku i bruselsko-babylonskou Evropu. Nezůstane zde nic pozemského, čeho se držet. Je to určitě znamení od Boha, který chce, abychom nespoléhali na žádný národ ani místo ani mocnost, ale jen na Krista samotného.
Běda Rusům, kteří od Boha dostali vše, a hřivnu zakopali. Běda Církvi, která zapomněla na biblický imperativ nelísat se k mocným tohoto světa, nehledat oporu v jejich zbraních, ale jen v Kristu, a která baží po podřízenosti světské vládě. Bůh jí posílá démonem posedlé panovníky (Ivan Hrozný), či psychopaty (ruská trojka: Lenin, Stalin, Putin - podoby dvou posledních už si dali Rusové i do nového velechrámu války). Zavrhli přikázání Krista, dostanou Antikrista. (To ostatně platí pro všechny, kteří pošlapou Boží přikázání a spoléhají více na materiální než na Hospodina.) A soud začne od církve, která vydala pravoslavnou víru světu na posměch. Bude to velké utrpení pro Rusy, jenže - jak kdosi řekl - Rusové milují utrpení, mají pak pocit, že jsou tím užiteční - že prý na sebe berou utrpení celého světa.
Bůh prý se zabíjením na Ukrajině souhlasí, káže ruský kněz
To jsou kněží, co? Kážou nenávist, hlásají válku, dokonce v chrámu při kázání učí „správně pravoslavně“ zabíjet (pěkně zbožně, s modlitbou; samozřejmě ne za usmrceného, ale za sebe, pokřižovat se, a pak: prásk). Jak se asi Pán Ježíš stydí za takové služebníky oltáře. Může už být v církvi většího pokrytectví? Ani dávní farizeové, zákoníci a velekněží nebyli tak bezbožní jako tihle ruští kněží, kteří se už ani nepokoušejí své bezbožné výroky podepírat citacemi z Evangelia. Každý kněz ví, že je Bohem poslán hlásat Evangelium, ne nějaké ideologické slátaniny. Jak by mohli ruští popové doufat, že mají od Boha oprávnění a poslání hlásat to své rouhání?
Asi se lze domyslet, co by provedli ruští teroristé oblečení do kněžských rouch Kristu, kdyby přišel do Ruska a hlásal lásku a pokoru a zmínil by se, že speciální vojenská operace je válka, a že není svatá, ale špinavá a hříšná (dotýkám se Dostojevského legendy o Velkém inkvizitorovi). Ke svým „Běda vám...“ určeným pro farizeje a zákoníky, by přidal tři další „bědy“ pro Rusy. Zavřeli by ho a ruská církev by ho sama upálila, protože se mu nelíbí nejsvětější ruské pravoslaví s jeho archijerejemi, protojerejemi, jerejemi, rejemi, jemi, mi a i. Kéž by tato padlá církev i s tím mordorským státem byly od nás co nejdále (jenže oni naopak chtějí vlézt všude, a klást tam svá hadí vejce). Jak říkal podobným pseudokřesťanům sv. Maxim Vyznavač: „Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.“
Zobrazit příspěvek č. 1399 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 8. 2023
4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově
O víře
Co je to vlastně víra? Pokusil bych se rozvinout odpovědi, které na toto téma nabízejí různé katechismy. Jeden katechismus to formuluje slovy: „věřit to je za pravdu míti“. To zní trochu suše, že? Obecně různá racionalistická pojetí, hovoří-li o víře, mají na mysli spíše to, čemu říkáme „víra slepá“. To je vlastně paradox (resp. oxymóron), protože víra je opakem slepoty. Věřící člověk vidí více, lépe, dál a hlouběji než člověk nevěřící. Proto bychom mohli jednu z definic víry postavit jako duchovní zření.
V našem slovníku je pojem víra výrazem vztahu s Bohem. Základní princip tohoto vztahu je víra. Mimo to je samozřejmě možno věřit kde komu a vlastně v cokoliv. Věřit mohu, že zítra bude pršet. Jsou lidé, kteří v pokrok nebo v evoluci skrze přirozený výběr, další věří v Putina. Ale takový druh víry, narozdíl od víry v Boha, nemění nic podstatného v mém životě a neřeší fundamentální otázky lidské existence a jejího smyslu (např. otázku věčného života). Taková víra, o které zde dnes přemýšlíme, je-li pravá čili upřímná, zásadně mění lidský život - a přesahuje lidský život do věčnosti. A v takovém případě vedeme hovor výlučně o víře v Boha, či přesněji řečeno - v Krista.Každý může samozřejmě věřit, jak je mu libo. Hlavním prubířským kamenem naší víry bude až posmrtný soud. Teprve tam člověk definitivně pozná, jak věřil a v co věřil. Jak strašné bude až tam zjistit, že to, v co věřil a v co složil svou naději, nemá žádnou moc mu na posmrtné cestě pomoci (Serafim Rose). Tedy, že mu byla podstrčena víra falešná. Snad ještě strašnější by mohlo být, když zjistí, že byl pravé víře nadosah, ale nevyužil své příležitosti k vytvoření pevného a poctivého pouta se Spasitelem - buď kvůli své ledabylosti, zaneprázdněnosti světem, své pýše a sebedůvěře, zaujatosti dočasnými záležitostmi, pýše apod. Pro naši dobu je příznačná nezodpovědnost vůči svému věčnému údělu (a to nejen u jinoslavných, ale i u pravoslavných věřících).
Gorazdův katechismus praví, že věřit v Krista znamená v něho doufat, jeho milovat, jemu se klanět a k němu se modlit, jeho vyznávat. K tomu bych přidal to, jak projevují svou zbožnost andělé: Boha oslavovat, což je nejvyšší činnost všech rozumných bytostí. A další činností, která přímo vyplývá z lásky, je Boha se bát (ne z hrůzy z trestu, ale strachem nezarmoutit milovaného Boha hříchem). A z toho zase plyne další součást naší víry, žít dle Božích přikázání, vést život, který se Bohu líbí (resp. se o to snažit).
Tedy víra plodí lásku a láska je základem našeho vztahu s Bohem. Navázaný a upevněný vztah je pak pevnější než síla smrti. Z takového vztahu poté vyvěrají všechny ostatní součásti našeho křesťanského života: modlitba, duchovní zápas proti hříchu, askeze, věrnost, trpělivost, oběť, čistota.
* * *
Vše hodnotné v našem životě musí být vyzkoušeno: trpělivostí, vírou a obětí. Jen snášením utrpení osvědčíme hodnotu toho, zač trpíme. Víra musí projít zkouškou při nesení kříže (nemoc, neštěstí, posměch kvůli zbožnosti, urážky).
Na druhé straně jsou protivenství neklamným důkazem, že ďáblu naše víra vadí a způsobuje mu bolest. Satan bezpečně pozná opravdovost a sílu lidské víry. Pokrytecká či formální víra, víra pokažená, chromá a nepodložená způsobem života jsou mu k smíchu. Skutečná křesťanská víra ho pálí a trápí, což dává s hněvem najevo, nakolik mu to Bůh dovolí.
Víra a služba neviditelnému Bohu vždy vzbuzuje v materialistickém okolí nevoli či dokonce ústrky nebo křivdy. V některým případech i pronásledování. Jak nás učí Písmo: Zlato se čistí v ohni; nebo „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2 Tim 3,12) Konec konců, Kristus nám neprorokoval světské triumfy, ale jen samé potíže kvůli víře („na světě soužení míti budete“; Jan 16,33; Mat 24,9). Takže věřící člověk musí mít hodně dobré důvody pro praktikování své víry. A tyto důvody nejsou zde na zemi, ale mimo tento svět. Víra má zvláštní sílu. Pozoruhodné na této síle je, že má moc měnit pozemské ztráty na nebeské zisky. (Viz např. blahoslavenství: Mat 5,2-12; nebo např. Mat 19,28-30; Mar 10,29-31) Jinými slovy, za pozemské si „kupujeme“ nebeské (k takovým moudrým kupcům nás přirovnává Pán Ježíš v evangelijním podobenství; Mat 13,44-46).
Schopností víry je obdařena každá lidská duše. Proč jsou tedy někteří věřící a jiní nevěřící? Tuto schopnost lze v sobě potlačit. První věřit chtějí, druzí nikoliv. Prvním to stojí za to, druhým to za to nestojí. Nebeská odměna, přestože je věčná, je daleko, pozemské problémy, které víra může způsobit, jsou sice pomíjivé ale zároveň tak blízko. Košile je bližší než kabát. Tak uvažují lidé nedostatečně moudří, nebo řekněme - neprozíraví. Prvním impulzem k víře bývá jakási nepojmenovatelná žízeň po věčnosti, nekonečnu, absolutnu, po odpovědi na otázku o smyslu a původu všeho. Lidská duše má schopnost, kterou nemá žádné zvíře (antropologové o tom dobře vědí), říkejme tomu schopnost tázat se, brát v úvahu i to, co přesahuje světskou lidskou omezenost, nebo to můžeme velmi zúženě nazvat prozíravostí. Odlišovat dobro od zla, uvažovat o budoucnosti, přemýšlet o abstraktních předmětech a o tom, co není z tohoto světa, a v konečném důsledku o Bohu. To jsou kořeny víry. Díky těmto kořenům lidé odjakživa získávali víru (říká se tomu přirozené zjevení) a tak je předpokladem pro přijetí víry z vyššího Božího zjevení (z Písma svatého a z učení Kristova).
* * *
Jeden z projevů víry je odhodlání jít proti proudu. Říká se, že „jen mrtvá ryba plave s proudem“. Život ve víře se neobejde bez úsilí. Jen ti, „kdo se namáhají, získávají Boží Království,“ praví evangelium. (Mat 11,12; obvyklé české překlady tohoto verše jsou problematické) Vzdorovat převládajícímu proudu má dnes zásadní význam, ale tato podmínka platila vždy: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Exod 23,2) A jak se v Pravoslaví ví: „Lidská duše žije, jen když hledá Boha.“
Boha poznáváme skrze víru a z Jeho skutků. Pramen bohopoznání vyvěrá z Jeho zjevení, jehož vrcholem je vtělení Božího Syna - tedy Ježíš Kristus. Toto zjevení se udržuje a nese v průběhu věků v jeho Církvi.
* * *
Shrnuto o víře: víru poznáváme dle dvou jejích projevů: modlitby a osobního zbožného života. Tím se realizuje náš vztah s Bohem. Křesťanský život se projevuje tím, že své skutky i myšlení utváříme dle Božích přikázání a dle vzoru, který nám ukazuje evangelium - tím myslíme vytrvalou snahu o dobré skutky, ctnosti, křesťanské postoje - čili o čistotu ve skutcích i v myšlenkách. Modlitbou se projevuje náš vnitřní vztah s Bohem. Známe tři formy modlitby: prosba, chvála a díky, oslava. Třetí typ modlitby je andělský - je to nejvyšší způsob obracení se k Bohu a vede toho, kdo je připraven očištěním svého srdce, k sjednocení s Bohem.
* * *
Podobně jako ďábla pálí čistá modlitba věřícího a lidem, kteří se svým způsobem myšlení a života s ďáblem spojili, je nepříjemný zbožný člověk (a často je to iracionální a bezdůvodný odpor), tak je člověku, který má duši alespoň tenkým vláknem napojenou na Boha, nepříjemné vše, co ve světě působí ďábel. Všechno zlo, nečistotu, násilí, hrubost, zločiny, omezenost, člověka nedůstojné modlářství, všechen ten zmar. Z toho všeho cítí pach smrti a hluboké nepřátelství vůči Bohu, Dárci Života. Tyhle čertoviny nám páchnou sírou, způsobují bolest v duši, unavují ducha. Pohybujeme se teď na elementární úrovni samotné esence Bohem stvořeného a ďáblem stále kaženého lidství, a proto nejsou tyto ošklivé pocity, které zlo v člověku vzbuzuje, jen křesťanskou záležitostí.
Takto otravuje vzduch na zemi každá nemravnost, sprostota, zločin, zloba, válka... V posledních staletích zde opravdu sílí puch, těžko se dýchá, jako by zde nějak řídnul vzduch. A nyní dokonce válka, při níž údajní pravoslavní křesťané, nadýmající k prasknutí pýchou nad svou zbožností a dobrotou, vyhlazují sousední pravoslavné křesťany. Nechutnost a démoničnost této agrese je zřejmá i nepravoslavným křesťanům a mnohým, kteří se k víře nehlásí.
Doba plná překvapení. Ukazuje se, že jak mohou být daleko od Boha i pravoslavní, kteří jsou často tak hrdí na autenticitu své věrouky, ale při tom až příliš často zapomínají na autenticitu své víry. Cítíte ten rozdíl mezi věroukou (tj. dogmata) na jedné straně a osobní vírou, mravností a duchovním životem na straně druhé? Za poslední rok jsme byli hluboce zarmouceni a znepokojení vírou většiny pravoslavných (která je prý v Rusku). Asi nám tím Bůh ještě před posledními událostmi ukazuje, kdo je kdo a že pravá věrouka je sice předpoklad a základ, ale sama o sobě rozhodně nestačí k tomu, aby se člověk ubíral po správné cestě do Království Božího, resp. stal se Bohu podobným. Jinými slovy, Bůh dnes zjevil, kdo má víru a lásku, a kdo je pokrytcem, v jádru schopným čehokoliv.
* * *
Dnes padl sloup, který měl být oporou víry. Stalo se to prakticky před našima očima a vlastně jakoby v přímém přenosu. Před zraky celého světa.
Je to vlastně jako druhý pád Byzance, ale první Byzanc padla jen politicky, od duchovních problémů se tím politickým pádem spíše očistila. Ti, kteří se opájeli představou, že jsou Třetím Římem, ačkoliv se nikdy ničemu podobnému ani nepodobali, předvedli dnes hlubinu svého duchovního pádu. Zdá se, že tam už je tolik herezí a nemorálnosti, aby bylo jasné, k čemu to povede. Takže světové Pravoslaví, které už nese na hřbetu břemeno problémů vyplývajících z moderní doby, teď aby ještě neslo břemeno úpadkového Ruska. Ale vždy je nějaká naděje na nápravu věcí.
Z učení svatých Otců i ze zkušenosti Církve víme, že víra může z různých důvodů zbloudit (většinou kvůli herezi a jinému pokažení nebo kvůli pokrytectví či formalismu). Stejně tak může zbloudit do klamu duchovní život. Všechna duchovní asketická literatura Církve se zabývá tímto tématem - jak kráčet po duchovní cestě, jak se vydat správným směrem a udržet jej a jak se vyvarovat zbloudění do mlhy démonických klamů (ať už duševních či duchovních).
Pro řadu pravoslavných i nepravoslavných lidí bylo to, do čeho se spustilo Rusko, drásavým osobním zklamáním, bolestí až snad dokonce jejich vnitřní tragédií. Nejhorší je, že do této nemravné války Rusko vytáhlo s požehnáním ruské církve. Slyšel jsem o některých, kteří z toho zármutku vážně onemocněli. Ti, kteří měli rádi to zajímavé a kladné, čím se ruská povaha může zaskvět, se dnes stydí za svou důvěru v Rusko a cítí se, jako by je Rusko obléklo do šatu z hanby. Ti, kteří doufali, že by od Rusů mohla přijít do světa či do církve nějaká obroda, nechápou, jak mohli být tak slepí. Pro mnohé stále palčivěji vyvstává otázka, co vlastně bude se světem, kde není nic spolehlivého a pevného. Jak žít na místě, kde špatnost a ohavnost vlezla opravdu všude a kde to vše rychle spěje k tomu, že poslední zbožní zvolají s Kristem ukřižovaným: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Nad světem zapadají poslední paprsky. Večerní šero houstne v tmu. Ušlechtilost je zadupána. Všude kolem vane zápach neřestí a vzpoury proti Bohu. Žijeme uprostřed zahnívajícího močálu hříchu. Čiré studánky víry jsou zaplavovány bahnem pověr, ideologie a tmářství. Co zde lze budovat, aby to hned či záhy nerozmetaly ruce nešlechetníků? Je to už ono vítězství marnosti a tlení, které dovede tento zhavarovaný svět k onomu příslovečnému „game over“? Tyto pocity vystihl geniální spisovatel William Shakespeare ve svém 66. sonetu.
Kdyby tak námi vzpomenutý Alžbětinec věděl, co vidíme my! Ten pohled na potápějící se koráb lidské civilizace má však i svá pozitiva: posiluje víru, pozvedá zraky toužící po nepohnutelné naději od všeho pozemského vzhůru, od víry v člověka či v nějaký národ jedině ke Kristu, od starého Adama k novému Adamu. A tak končíme toto zamyšlení zase u tématu víry, která hlavním poznávacím okem naší duše a její pravidla jsou tím nejvzácnějším Božím zjevením.
Jako výraz solidarity s bolem posledních Rusů, kterým byla dnes vyrvána ze srdcí naděje vkládaná v jejich národ, jeho víru a církev, a kterým nerozežrala mozek infekce nacistických blbostí, bájeslovných nesmyslů a zaostalosti povýšené na kulturu, můžeme úryvek tohoto sonetu, který jsem na pár místech pro náš kontext nepatrně upravil, tiše zarecitovat.
Básník unaven lká nad tímto světem a zpívá o touze po věčném spočinutí v klidu, s přáním by už neviděl,
»jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak svatá víra je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně moudrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.«
Znavena až k smrti je tím vším duše má,
leč zůstává tu, hanebnostmi světa křižovaná,
by zde nenechala na pospas,
co lze ještě ctít a milovat.
(William Shakespeare)
Zobrazit příspěvek č. 1400 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 8. 2023
K události na hoře Tábor
Svátek Proměnění Páně
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2 A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3 A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4 Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6 Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7 Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8 Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9 Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých."
(Matouš 17,1-9)
Tuto událost si každoročně připomínáme velkým svátkem Proměnění Páně.
Nejprve musíme vysvětlit název svátku. Sv. Řehoř Palama o tom učí, že nikoliv Ježíš Kristus sám sebe změnil, On se na Táboru nezměnil, ale změnil oči učedníků, aby spatřili, jaký On opravdu je. To znamená, že na hoře byl stále takový, byl vždy - už od svého narození. Co tedy viděli učedníci? Vtěleného Božího Syna. Hleděli na to, čím byl Ježíš Kristus vždy.
Ač nebyli učedníci ještě připraveni, Kristus způsobil, že se jim na pár chvil otevřelo duchovní zření a Kristus se v jejich očích změnil - viděli nejen jeho tělesné lidství, ale i jeho Božství.
Při svém vtělení - od početí až k narození v Betlémě, obléká se vtělený Boží Syn v naše padlé a nemocné lidství. Oděl se do naší tělesnosti, jako my se oblékáme do šatů. Skryl slávu svého Božství pod oděvem tělesného ponížení.
Týden před svým proměněním na Táboru pravil lidem: „Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Matouš 16,27) Nebo dle Lukáše: „Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“ (Lukáš 9,27)
Ano, to, co viděli učedníci, bylo Boží Království, kde už nebude svítit fyzické slunce na obloze, ale sluncem tam bude Kristus. A jeho duchovní světlo činí lidské duše blaženými, protože má schopnost nasycovat duchovně lidská srdce.
Viz o tom v Apokalypse: „Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál ... To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.“ (Zjevení Janovo 21,10-11, 23, 25)
* * *
Pán pro tu chvíli změnil vidění apoštolů ze tří důvodů.
Jednak jim ukázal svou Božskou slávu, aby měli důkaz, že jejich učitel Ježíš Nazaretský je skutečný Bůh. Přál si, aby byli upevněni v pravdě, a po nich všichni, kteří jim uvěří, - tedy celá Církev ve všech dobách.
Za druhé, ukázal jim svět nebeského království, aby sami viděli, kam je vede, jaký je cíl jejich cesty a že tento cíl stojí za jakékoliv oběti. Chtěl, aby pro ně tento cíl nebyl tajemstvím, ani čímsi mlhavým, ani aby obraz tohoto cíle někdo deformoval svými vášnivými představami o rajských rozkoších či sentimentálním sněním, ale aby okusili blaženost tohoto nestvořeného světla, skrze něž se Bůh dává člověku.
Za třetí si Pán Ježíš přál tímto zjevením upevnit jejich víru a morálku ještě před tím, než ho uvidí viset na kříži. Pro apoštoly to bude strašná situace, zmatení a otřes, a Pán věděl, že potřebují dopředu upevnit, což také ve svých promluvách často činil. Jenže něco jiného je slyšet a jiné je pak vidět. Proto odhalil vybraným učedníkům slávu svého Božství, aby si na to mohli v těžkých časech vzpomenout a uvědomit si, že visí-li na kříži přibitý vtělený všemohoucí Boží Syn, nemůže to být proto, že by byl chycen nebo přemožen nepřáteli. Až ho uvidí trpět a umírat na kříži, musí chápat, že trpí dobrovolně.
Pán znal lidskou slabost. Znal slabost svých apoštolů. Provázela je vlastně po celý jejich život, a ačkoliv byli po Kristově vzkříšení posíleni, ani poté jí nebyli zcela zbaveni (zápolili proti ní, přemáhali ji, a v tom je jejich osobní velikost). Projevila se např. když se apoštolové mezi sebou hádali, kdo z nich je větší apod. Nebo když nedokázali bdít se svým Učitelem v Getsemanské zahradě. Když se Petr polekal a prostá děvečka, služebnice ho vystrašila tak, že zapomněl na všechny sliby, kterými se Kristu zapřísahal je pár chvil před tím. Pán Ježíš dobře věděl, jaké myšlenky budou jeho učedníky napadat, až bude umírat na dřevě tou nejstrašnější smrtí, kterou tenkrát lidé dokázali člověku připravit. Třeba by si říkali: konal zázraky, mysleli jsme si, že je to Mesiáš, ale teď je přemožen, možná to byl jen spravedlivý člověk a Boží prorok, ale byl to opravdu Bůh? A nehledě na to, jak ho viděli ještě před pár dny, mohli by začít pochybovat a bát se o svůj život, kterému hrozilo ze strany židů nebezpečí. Proto věděl, že ačkoliv ještě nejsou duchovně připravení vidět záři Božství, musí jim tento důkaz poskytnout.
Přál si, aby to tito tři učedníci pochopili a byli morální oporou ostatním apoštolům, posilovali je ve víře. Zdá se však, že to plně pochopil jen Jan. Petr třikrát zapřel a Jakub se třásl strachy s ostatními apoštoly v úkrytu.
* * *
Tento svátek nám každoročně připomíná nadsvětský charakter Církve.
Na hoře Tábor se ukázalo, že Boží království a jeho blahodatné světlo je všude, kde je Pán Ježíš. A protože Pán Ježíš přebývá ve své Církvi, je Boží království i v Církvi - ve svatých Tajinách, v liturgii a vlastně v celém posvátném životě naší církve. Kde je Kristus Pán, tam je s ním i ráj a Jeho království.
Všude v Církvi, při každé liturgii, září světlo Božího království, které sestupuje mezi nás, protože na každou liturgii přichází Ježíš Kristus. Kvůli tomu přece chodíme na bohoslužby, abychom se s ním v Církvi, která je jako hora Tábor mezi nebem a zemi, setkali. Čím lépe očistíme svá srdce od hříchu, od vášní a od světské marnosti, tím jasněji budeme toto světlo vnímat. Jenže my se místo těchto velikých věcí zabýváme prkotinami, místo letu vzhůru se přehrabujeme v prachu, místo děkování Bohu hledáme stále, co a koho v církvi kritizovat, soustředíme se na vedlejší věci a většinu své energie nevkládáme do duchovního úsilí, ale odkláníme ji někam stranou - k pomíjivosti. A proto nejsme schopni ocenit, co nám Bůh v Církvi dává, a tak žízní hyneme vedle pramene, hladovíme za prostřeným stolem a od štědrého dárce odcházíme s prázdnou, protože místo zlata, kterým nás chce obdarovat, my se dožadujeme uhlí. Pak se v našem myšlení mění církev na organizaci a víra na ideologii. Církev se vznáší mezi nebem a zemí, ale my se svým způsobem uvažování zůstáváme na zemi.
Přijde doba, kdy budou vidět Pána ve slávě všichni.
Zobrazit příspěvek č. 1401 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 8. 2023
Zesnutí přesv. Bohorodice
Bohorodičná Pascha
Sváteční hymnus:
Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
Pojem „Pascha“ používáme ve vztahu k tomuto svátku proto, že - podobně jako při Kristově Pasše - i zde se zjevuje Kristovo vítězství nad smrtí. Dosud nepřekonatelné panství záhuby je přemoženo. Účast na Kristově Pasše přijímá i jeho Matka - jak je to zjeveno událostí, při níž si pro její čistou duši přišel se sbory nebeských mocností sám Pán, čili její Syn, aby ji ve svém náručí odnesl do nebe. Prázdný hrob Matky Boží pak zvěstuje, že vzhůru bylo posléze povzneseno i její čisté zbožštěné tělo.
Kvůli tomu, že ji sám Kristus nesl, takže prošla záhrobní cestou přímo a rychle, bývá průvodkyní po této cestě i těm, kteří se k ní za svého života obraceli.Hovoří se o tom např. v modlitbách velkého povečeří, viz poslední modlitba k přesv. Bohorodici od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy: „... A zastávej se mne vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující ...“
Stejnou cestu si Bůh přeje pro každého z nás. Jenže nedostatečné očištění našeho srdce tomu brání, a tak musíme po smrti kráčet složitější, nebezpečnější a méně slavnou cestou skrze tzv. „celnice“.
* * *
Bůh dal přesv. Bohorodici panenské mateřství. Nikomu jinému nic podobného nebylo dáno. Tímto darem se stala dokonce vyšší než cherubíni. Boží Syn jí daroval sám sebe. Je to nejbohatší žena světa.
Ona dala Bohu své tělo, a On ji vzal do nebe i s jejím tělem. Vždyť to bylo stejné tělo a krev jako tělo Kristovo. Když pak On sám zbožštil své přijaté tělo Vzkříšením a vystoupil i se svým tělem na nebe, nemohl tady přece nechat napospas tlení a práchnivění tělo své Matky, čili stejné tělo (dnes bychom řekli geneticky stejné), jaké měl on sám. Těla těch dvou jsou spojena tak, že ani smrt ani nic jiného nemůže přetrhnout to pouto mezi nimi. Kde je vtělený Boží Syn svým tělem, tam je i tělo jeho Matky.
Protože Církev je Kristovým mystickým Tělem (Ef 5,23; Kol 1,18), můžeme říkat, že Matka Boží je i Matkou Církve. Matkou nás všech, kteří přijímáme Kristovo Tělo a Krev z kalicha při eucharistii. Tak nás Syn Boží obohacuje darem sebe sama, což je odlesk toho, jak byla Synem Božím obdarována přesv. Bohorodice. Po svatém přijímání v sobě neseme bohočlověka Krista, a to není nepodobné tomu, jak ve svém lůně nosila Panna Maria svého Božského Syna.
* * *
Matka Boží je světu utajené moře blahodati. Nikdy si nepřála být známá. Nikdy nehovořila na veřejnosti, nepromlouvala jménem církve. Z posvátné tradice víme, že byla tichá, vlídná ke všem, pohotová k pomoci a útěše. Mluvila tak tiše, že ji sotva bylo slyšet. Žila skromně a stále se zabývala prací a besedou s Bohem. Nikdy nepřijala jakoukoli špatnou myšlenku, jak to oznámil Duch Svatý sv. Siluanovi Athonskému.
Znakem našeho poskvrnění pak je, že nedokážeme nepřijmout žádnou špatnou myšlenku. Církev nás však učí, jak se v průběhu života očišťovat a jak bojovat se špatnými myšlenkami. Tento neviditelný boj za očištění mysli a následného očištění srdce je jádrem každého správného asketického úsilí. Boží Matka, jako přečistá Bohorodice, je Matkou a vůdkyní asketů, protože sama udržela v čistotě svou mysl.
Neustálé působení Matky Boží v Církvi je spojeno právě s povzbuzováním k této askezi, k práci na očištění srdce. Její čistota je největší inspirací pro křesťana. Je to mocný impuls k touze napodobit její čistotu, resp. přiblížit se k ní alespoň o krok. Proto je před tímto svátkem ustanoven přísný půst, který vybízí všechny pravoslavné křesťany k askezi.
* * *
Praktický příklad Panny Marie nás vede v křesťanském životě a odpovídá nám na všechny otázky, které v souvislosti s osobními problémy řešíme.
K získání odpovědí stačí hledět na svůj život očima Matky Boží - čili svůj problém nahlížet z takové stránky, abychom spatřili, jak se to, co dělám, nebo čemu se vystavuji, nebo prostředí, kam chodím, nebo lidé, s nimiž se družím, líbí přesv. Bohorodici. A hned má člověk duchovní vedení a odpověď na své životní otázky.
A můžeme pokračovat. Matka Boží o zbožnosti neteoretizovala (jako tehdejší učenci, zákoníci), ale zbožně žila. Zbožnost pro ni byla věc způsobu života, myšlení a praxe. Jak prosté. A co ty? Víš, že máš milovat člověka a ne nenávidět? Víš. Tak proč se nesnažíš o lásku? Víš, že nemáš odsuzovat? Víš. Tak podle toho žij. Víš, že se máš vyhýbat prázdným řečem? Víš. Tak netlachej, nepomlouvej. Víš, že vítězství nad všemi démony začíná vítězstvím na démonem lenosti a démonem našeptávajícím, abys vyhověl žádostivosti těla? Tak do toho! Kdybychom proměnili všechny naše teoretické znalosti v křesťanskou praxi, jsme hned svatými. Chtěli bychom obrátit svět na víru, ale sami ještě nejsme obráceni. Je to pro nás větší ostuda, než kdybychom stáli na veřejnosti nazí. Svět se nám směje, ale co je horší, uvádíme v posměch i svatou Kristovu víru. Každý z nás by se měl zamyslet, jestli by pro šíření spásy nebylo lepší, kdybych tu nebyl. Sami nesvítíme, a ještě ostatním světlo zacláníme (jak pravil L. N. Tolstoj i jiní další).Dotkli jsme se toho, co se v církvi nikdy nesmí stát - aby svou strukturou, hierarchií, obřady, učením, tradicemi a zvyklostmi (a veřejným vystupováním či politikařením) zakrývala Krista. Posvátný život církve a její vnější působení musí Krista zjevovat, ale nesmí zakrývat a hlavně nesmí stanout na jeho místě, jinak se Kristovo mění na antikristovo. Duchovní služba církve je přiváděním věřících k Bohu, což bohužel nemusí být vždy to samé jako přivádět lidi do chrámu. Správně chápat obřady, duchovenskou službu a celý církevní život už začíná pomalu patřit spíše do minulosti. Nebezpečí nahradit Krista, stanout na jeho místě, je zvláště aktuální v církvi posledních dob, kdy církvi slouží lidé duchovně slabí a nemocní, kteří vlastně neslouží církvi, ale sami sobě. Jak dí Písmo: „pastýři pasou sami sebe.“ (Ezech 34,2 a 8) Dobří duchovní, které jsem mohl poznat, pomáhali vytvářet vztah mezi věřícím a Kristem, a sami si přáli při tom jakoby zmizet - být průhlednými jako sklo. Duchovenstvo posledních časů bude táhnout lidi k sobě (podobně jako vůdcové sekt), místo toho, aby je přivádělo ke Kristu. A nebude mít schopnost si to uvědomit.
Nesnažíme-li se o praktickou svatost, nedivme se, že vypadáme jako blázni - před anděly, před bližními, před světem i sami před sebou. A často jako nebezpeční blázni, protože co jiného než nebezpečí vidět v člověku, který vytrubuje: miluj, ale při tom nenávidí; hlásá: neubližuj, ale při tom ubližuje atd. To snad už je méně nebezpečný ten, kdo přímo prohlásí: zabíjím, kradu a řídím se zákonem síly a svévole, protože hned víme, co od něj můžeme čekat. Raději takového, než mít vedle sebe úlisného pokrytce, který káže Boha, ale slouží ďáblu. Nejnečistším ze všech lidí není darebák, ale pokrytec.
Vše, co potřebujeme vědět, víme z Písma nebo od Církve. Nepotřebujeme hromadit vědomosti a více a více hloubat a něco dalšího se dozvědět. Vše, co potřebujeme ke zbožnému životu, je uskutečnit to, co víme. Vtělit tyto vědomosti do svého způsobu života.
* * *
A tak to poslední, co dnes zmíníme z příkladu, který nám skýtá přesv. Bohorodice, je čistota projevující se upřímností. Matka Boží byla zřejmě nejvíce ze všech lidí vzdálena licoměrnosti. Upřímnost a otevřenost je totiž jeden z příznaků čistoty. Takový člověk nemá, co by skrýval. Jen takový je opravdu svobodný. A do této svobody nás Panna Marie chce vést.
Zobrazit příspěvek č. 1402 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve
Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd
4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.
Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?
K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“
* * *
Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?
Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.
Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.
Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.
Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.
Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.
* * *
Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.
Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.
Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.
* * *
Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.
Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.
Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.
Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.
* * *
Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.
* * *
Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.
Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.
A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.
Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.
Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).
Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.
Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.
* * *
Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.
Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.
Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.
* * *
Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.
Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.
Zobrazit příspěvek č. 1403 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 9. 2023
Příspěvek do diskuse nad článkem o ženské otázce
Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad byl uveřejněn: (text článku viz: Pravoslavné zprávy)
Představit si život církve bez služby žen je samozřejmě nemožné. Ženy zastávají na farnostech tolik služeb - od zpěvu, přes organizační záležitosti a kvalifikovanou výuku dětí i katechumenů až po krášlení chrámu a přípravu bohoslužeb; ženy u nás studují teologii, věnují se ikonografii atd. atd. Obávám se, že to, kam míří sestra Vassa Larin, je trošku už pronikání světského ducha do církevního myšlení či protestantismus. O tom svědčí věty sestry Vassy: „V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Nebo: „...mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy...“ Není zde cítit pokušení odsunout posvátné kánony někam do starověku jako již neaktuální a překonaná ustanovení? Kanonické normy jsou v dnešní době aplikovány s největší možnou ikonomií (a reálná praxe církevního života je v mnoha místních církvích ještě volnější), ale nemůžeme kánony opustit či přeformulovat tak, aby to vyhovovalo duchovnímu úpadku současné společnosti. Vždyť kánony se zakládají na biblickém svědectví, na působení Svatého Ducha na sněmech i na myšlení svatých Otců a na posvátné tradici církve - jsou dnes stejně jako kdysi - jedním z kritérií pravoslavnosti.
Autorka textu pokračuje: „...měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání?“ Na podporu svých tezí uvádí však příklady žen z dob úsvitu křesťanství a přechází mlčením, že dnes není ženám nic z toho upíráno, ba navíc jsou ženy volány do mnoha dalších služeb. To, co tenkrát ženy konaly pro církev, mohou i dnes a žádná kanonická norma jim v tom nebrání. Tedy, jaké „nové povolání“? Ženy jsou už dávno vtahovány do celého spektra účasti na církevním životě. Copak je církevní život záležitostí výlučně mužů? Církev přece není jako některé krajní verze islámu, kde jsou ženy zavřené doma a ven chodí jedině v doprovodu muže a se zakrytým obličejem. Ani nejsme v Rusku, kde se hlásá, jak má vypadat správná tradiční Ruska: děti, kuchyně, chrám (tím chrámem se myslí mlčet, stát, stavět svíce a případně uklízet - nanejvýš zpívat soprán z partu Rachmaninova; možná ještě prodávat svíčky a vybírat peníze za zápisky).Ano, přiznejme, že byla zrušena služba diákonek (lépe řečeno nikdy vlastně zrušena nebyla, ale přestala se používat). Důvod je prostý: sociální změny. Dříve by bylo v mnoha případech skandální či nepřijatelné, kdyby za nemocnou křesťankou chodil kněz (muž), nebo vyučoval ženu v soukromí či pomáhal ženě při křtu apod., a proto církev zřídila službu diákonek, které se o tyto věci staraly. Tím církev, která tenkrát ještě velice dbala na to, aby byla morálním vzorem pro okolní společnost, předcházela pohoršení. Dále měly diákonky za úkol starat se o pořádek v ženských odděleních chrámu (při bohoslužbách stáli muži a ženy odděleně, což se i dnes částečně dodržuje). Nutno dodat, že akt ustanovení diákonek nebyl v žádném případě diákonským svěcením, jak je tomu u diákonů, a diákonky se nepodílely na kněžské službě při liturgii. Později byla tato služba zrušena, protože se změnily společenské normy (vlivem působení křesťanství), společenský status žen se povýšil, a proto už nebyly diákonky zapotřebí (jejich úlohu při ženských křtech převzaly kmotry).
Po čem tedy autorka vlastně volá? Nejedná se spíše o zavádění či protlačení současných sociálních změn (viz sestrou Vassou zmiňované „ženy premiérky“ či ženy ve „vedoucích a řídících funkcích“) do církve, což by v podtextu mělo vést k ženskému kněžství a biskupství?
To je cesta, kterou dávno prošlapali protestanté, - nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého.
Zobrazit příspěvek č. 1404 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 10. 2023
O bohorodičném svátku „Pokrov“
Záštita přesv. Bohorodice
 |
Nepřátelská vojska barbarů byla všude kolem, ti, kteří nebyli vojáci, se shromáždili v chrámech a prosili Boží milosrdenství o pomoc a záchranu vznešené byzantské civilizace před barbary ze severu. Lidé byli zoufalí a všechny své naděje upínali k naději na zásah shůry.
Ne jinak tomu bylo ve Vlachernském chrámu (zbudován v r. 450 poblíž posvátného bohorodičného pramene), což byl jeden z chrámů císařských, byly zde uloženy vzácné relikvie a děly se zde zázraky; viz např. svědectví o tzv. „každotýdenním či obvyklém zázraku“, od r. 511 (je o tom zpráva v článku Vlachernský chrám Matky Boží v Konstantinopoli v Eparchiální ročence Olomoucko-brněnské eparchie 2023, str. 130 - v PDF). Byly zde opatrovány: říza přesv. Bohorodice (z Palestiny v r. 473), její pás a pokrývka hlavy. Také zde byla ikona Matky Boží Vlachernské (přivezena roku 439 z Jeruzaléma císařovnou Eudokií; zhotovená na dřevěné desce a ozdobená stříbrem a zlatem). Podle tradice je to jedna z ikon namalovaných evangelistou sv. Lukášem, ale spíše se to myslí tak, že byla učiněna podle vzoru Lukášovy ikony - byla zhotovena z vosku spojeného s popelem křesťanských mučedníků zabitých v 4.-5. století. Není zcela jasné, zda se „každotýdenní zázrak“ konal nad touto ikonou nebo nad jinou ikonou, která byla zhotovena jako mozaika. Vlachernská ikona přestála sto let zazděná na Athosu (mon. Pantokrator) zázrakem epochu ikonoborectví, a pak ji ukrývali v době křižáků, posléze se nakonec dostala do Moskvy (r. 1653), kde se stala uctívanou přímluvkyní proti nepřátelským nájezdům, pak však její uctívání na Rusi upadalo a v době napoleonských válek ji ani neevakuovali z Moskvy a po válce byla nalezena poškozená. Skončila v ruském muzeu. Pavel Aleppský, který navštívil Moskvu v roce 1655, o ní napsal: „K velkému překvapení pozorovatele ikona není namalována barvami, ale jakoby tělesně nebo zobrazena tmelem, neboť části jejího těla silně vystupují z povrchu desky a vzbuzují úctu... Je to, jako by byla ztělesněná.“
* * *
Byla neděle 1. října r. 910 za panování císaře Lva VI. Moudrého. Probíhala bohoslužba všenočního bdění a byl zde přítomen i blažený Andrej (pozoruhodná osoba, vyznačující se tak nesmírně přísnou a k sobě nelítostnou askezí, že byl dokonce za svého života vytržen do ráje a viděl rajské stromy a jejich ovoce a další výjevy nebeské reality). Právě on uviděl ve vzduchu kráčející Matku Boží, kolem ní záři světla nebeského a obklopenou anděly a svatými. Její doprovod vedl sv. Jan Křtitel a sv. apoštol Jan Teolog. Panna Marie vyšla z oltářní části (tam, kde zřejmě byla mozaiková ikona každotýdenního zázraku) a ubírala se vzduchem nad shromážděný lid. Se slzami se nebeská Královna v kleče modlila za křesťany a posléze sňala pokrývku hlavy, aby ji rozprostřela nad modlícími se lidmi v chrámu a chránila je tak před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Tato pokrývka zářila v jejích rukách víc než slunce. V jejích rukách se stala tak velikou, že pokrývala celý pravoslavný svět.
Sv. Andrej zřel toto vidění a otázal se svého učedníka blaž. Epifánije: „Vidíš, bratře, Královnu a Paní, jak se modlí za celý svět?“ Epifánij odvětil: „Vidím, svatý otče, a žasnu.“ Nejblahoslavenější Panna Marie prosila svého Syna Ježíše Krista, aby přijal modlitby všech lidí, kteří vzývají Jeho přesvaté Jméno a utíkají se k jejím přímluvám: „Králi nebes, přijmi každého, kdo se k tobě modlí a volá si na pomoc mé jméno, ať neodejde od mé tváře s prázdnou a nevyslyšen.“ Oba asketové dlouho hleděli na zjevení, viděli rozprostřenou záštitu nad lidmi, a světlo, které bylo jako vzplanutí blesku. Poté, co přesvatá Matka zmizela, ztratila se lidským očím i záštita, ale zanechala po sobě blahodať, která tam pak přebývala.
V tu samou noc se nepřátelé rozprchli. Nebylo to poprvé, kdy Matka Boží zachránila Město. Dříve totiž v r. 626 nesli Vlachernskou ikonu Bohorodice (přivezenou z Jerusalema) kolem hradeb a Město tím bylo zachráněno z obležení Avarů (vyděsilo je prý vidění vzácně oděné ženy kráčející po hradbách (v té době se rozšířilo zpívání akathistu). Byzantské vítězství během arabského obléhání v letech 717-718 bylo rovněž připisováno ochraně Matce Boží Vlachernské. Ponoření její řízy, která byla ve Vlachernách také opatrována, do vod mořských zahnalo na útěk loďstvo Skitů, trochu později Hagarény, v r. 866 (860?) zachránila přesv. Bohorodice Byzantince před útokem jiných ruských pohanů vedených Askoldem a Direm s jejich vojskem. V roce 926 během války proti Simeonovi Bulharskému pomohla síla relikvií Bohorodice také přesvědčit bulharského cara, aby raději vyjednával s Byzantinci, než aby zaútočil na město.
Za povšimnutí stojí, že se přesv. Bohorodice nezjevila ani patriarchovi, ani žádnému jinému z přítomných biskupů, ani císaři, ani mnichu, ale všemi opovrhovanému jurodivému, jehož se slušní lidé štítili. Když sv. Andrej, oblečen jen do hadrů, jednou v zimě chodil po městě a hledal, kde by se mohl za mrazu trochu ohřát a přečkat noc, všichni se od něj odvrátili, ani do chléva ho nikdo nevpustil. A tak se usadil v nějakém koutě města, kde se choulili toulaví psi. Andrej si zalezl pod psy a snažil se je přitáhnou na sebe, aby ho trošku zahřáli, ale i psi od něho utekli.
* * *
Ve Vlachernách chránili památku na toto zjevení. V 14. století tam poutník Alexandr viděl ikonu, zobrazující tuto událost tak, jak ji viděl sv. Andrej. V řecké církvi však nebyl této události věnován zvláštní svátek (až do nedávna). Na Rusi byl svátek Záštity (Pokrovu) ustanoven v 12. století. V té samé době se začaly objevovat chrámy zasvěcené tomuto svátku. Viz např. celosvětově uznávaný památník pozoruhodné architektury - chrám zvaný „Pokrov na Nerli“ (zbudovaný v r. 1165 knížetem Andrejem Bogoljubskim, který byl možná také iniciátorem ustanovení tohoto svátku). Někteří však tvrdí, že i v Byzanci byla tato událost slavená, a to v rámci svátku sv. Romana Sladkopěvce (6. stol.), který čtyři století před tím skládal písně k uctívání Matky Boží a možná i akathist; sv. Roman dostal od Bohorodice dar zpívat a skládat posv. hymny. Každopádně je sv. Roman Sladkopěvec na ikonách Záštity často zobrazován na ambonu chrámu.
Zajímavá je otázka, proč byla památka této události tak vroucně a velkolepě přijata u severních Slovanů, když je to vlastně oslava přemožení vojska jejich předků, kdežto v Byzanci zůstala jen památeční událostí a nestala se svátkem. Odpověď asi není tak složitá. V Byzanci už měli s pomocí od přesv. Bohorodice tisícileté zkušenosti. A tato událost byla jen jednou v řadě - jedním z mnoha zázraků Matky Boží. Na severu, kde v Kyjevě přijali dávní Rusové v r. 988, v dobách knížete Vladimíra křest, postupovalo pokřesťanštění jen velice pomalu. Lid byl hrubý, zatemněný, a proto dokázal jen obtížně a velice pomalu přijímat a osvojovat si tak ušlechtilý dar, který od Byzance, tehdejšího vrcholu civilizace a vzdělanosti, obdržel (ve světle současné války vidíme, že si jej vlastně nikdy plně neosvojil). Zázrak, který se stal ve Vlachernách a kterým je zároveň ukázána starostlivost a ochrana přesv. Bohorodice, její péče o své duchovní děti, působil na tyto Slovany velice silně. Bylo to pro Rusy, kteří ještě byli v křesťanství jako děti, jedno z prvních zjevení moci a milosti Matky Boží. Proto si památku na Vlacherny tak zamilovali a vyvýšili ji jako svátek, podobný svou slavnostností svátkům z Dvanáctera.
* * *
Jak už jsem zmínil, Bohorodice pečuje o své duchovní děti mateřskou láskou. Co to znamená v tomto kontextu být jejím dítětem?, aby i o nás řekla (jak to jednou pronesla, když se spolu s dvěma apoštoly zjevila jednomu asketovi): „Tento je našeho rodu.“ Především musíme být jedné krve s jejím Synem. To znamená víru, vést bohulibý život a přijímat svaté Tajiny. A podobně jako děti mají vlastnosti svých rodičů, náleží i nám neumdlévající snaha osvojit si vlastnosti, jimiž oplývala přesvatá Panna Maria. Podle dávných památek to byly hlavně: pokora, čistota a mírnost.
Přesvatá Bohorodice se za svého života s nikým nehádala, nikoho nepřesvědčovala, komu mohla, pomohla. Nikdy nepromlouvala na veřejnosti jménem Církve ani jménem svým. Podle zjevení sv. Siluánovi Athonskému ji nikdy ani nenapadla zlá či nečistá myšlenka (komu to připadá nevěrohodné, toho ať poučí svatí Otcové a starci, kteří říkají, že dlouhodobým a všemi silami vedeným bojem za očištění srdce je možno dosáhnout, aby mu Bohorodice udělila podobný dar). Její mírnost odzbrojovala nepřátele, nikdo z židů si nedovolil se na ni osopit, urazit ji, či na ni vztáhnout ruce (vyjma jediného případu, který se však stal při jejím pohřbu a byl ihned potrestán andělem), hrubí římští vojáci se neodvážili se jí dotknout, neboť byli odraženi její mírností.
Do jaké míry jsme dětmi naší nebeské Matky a jak hojná je její záštita nad námi, rozhodujeme sami. Snažíme se získat něco z jejích vlastností, alespoň vzdáleně se jí svým myšlením i chováním připodobnit?
Zobrazit příspěvek č. 1405 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 10. 2023
Pokračování diskuse o ženské otázce
Nad článkem bratra Jana a s dalším rozvedením problematiky práce žen v církvi
Tuším, že toto téma přichází i do české církve, a proto jsem se rozhodl původně sepsanou kratší reakci rozšířit a probrat téma z několika pohledů. Různé návrhy a požadavky se budou asi periodicky vracet, tak ať už máme jakýsi úvod do problematiky. Hned z kraje podotýkám, že ačkoliv se stavím k obnovení služby diakonis skepticky, nejsem rozhodně žádným zastáncem vytlačovaní žen z orgánů církevního života, ani je „neposílám k dětem či k plotně“. Snad to vysvítá z níže uvedeného zamyšlení a snad bude na straně zájemců o tento text dost dobré vůle to vidět. Na koho je text moc dlouhý, může přelétnou alespoň hlavní myšlenky či argumenty zvýrazněné tučným písmem.
V článku na webu Pravoslavné zprávy jsem si přečetl reakci br. Jana na moji poznámku k článku Vassy Larin: Ženské otázky v naší církvi. Jeho článek artikuluje současnou „touhu a připravenost žen zapojit se více do služeb církve“. To je samozřejmě touha chvályhodná, ale - jak už jsem psal dříve - realizovatelná bez přijímání nějakých nových kánonů anebo bez obnovování dávno zaniklých forem, které prostě nepatří naší době, protože v životě církve nejsou za současných sociálních okolností potřeba. Domnívám se, že pokud některé ženy volají po obnovení těchto zaniklých forem, je není to kvůli prospěchu církve jako celku, ale děje se to spíše z důvodů uspokojení jejich osobních ambicí, tak jak je zformoval vývoj na poli feminismu v průběhu 20. století. Nechci tento svůj pohled nikomu vnucovat, ale sám v sobě jsem si jist, že až církev (nikoliv aktivistky) bude k svému praktickému životu potřebovat nějakou ještě větší míru zapojení žen do církevní správy, než se to děje v současnosti, pak to prostě bez zvláštního humbuku církev prostě udělá.
Dalším osobním názorem bych ještě rád přispěl do této diskuse: otázka míry zapojení žen do správy a funkcí v životě církve je dána každým konkrétním biskupem. Eparchiálního biskupa nemůže k ustanovení žen do nějakých nových funkcí přinutit žádné usnesení nějakého nového sněmu, ba ani pokyn patriarchy (stejně jako ho nikdo nemůže donutit vysvětit toho či onoho muže, kterého z jakýchkoliv důvodů vysvětit nechce). Pokud by se ještě po Krétě v dohledné době mohl konat nějaký autoritativní celocírkevní sněm, který by nebyl torpédovaný Ruskem, pak by stejně neměl sílu něco podstatného změnit, protože nový sněm nemůže přijmout žádné nové kánony, které by byly v takovémto rozporu s Písmem svatým a s předchozími sněmy, jakož i s tradicí Církve. Vše je na eparchiálním biskupovi, takže moc nechápu to volání po jakýchsi nových kánonech, které stejně nemohou dát ženám to, co není už v kánonech starých.
* * *
Proč nemohou být ženy svěceny
Připomeňme v maximální krátkosti argumenty, které nikdy nedovolí právoplatné svěcení žen. Písmo svaté: není žena hlavou muže, ale muž hlavou ženy a hlavou muže je Kristus (to se vždy vykládalo nejen v souvislosti s rodinou, ale i ve vztahu k ženskému kněžství). „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1 Kor 11,3) „Žena je stvořena z muže a pro muže.“ (1 Kor 11,8-9; Gen 2,18-23) Podle tohoto duchovního uspořádání vztahu mezi mužem a ženou nemůže žena hierarchickou službou posvěcovat muže, ale jedině muž může posvěcovat ženu. Žena však může posvěcovat muže, manžela např. svou vírou, svou zbožností, svým posvěcením, kterým ji Kristus posvěcuje.
Následování dávné praxe. Přestože kolem Pána Ježíše byli nejen muži (apoštolové), byly mezi jeho učedníky i ženy (myronosice, zvláště očividným příkladem Marie sestra Marty), a přesto na poslední večeři a při ustanovení Eucharistie byli jen apoštolové a jen jim bylo řečeno: „Toto čiňte na mou památku.“ Podobně na Padesátnici - na některých ikonách se sice zobrazuje spolu s apoštoly i Panna Marie, ale je to míněno symbolicky (odkaz na její osobní Padesátnici při početí Pána Ježíše). A ani přesv. Bohorodice nikdy nepředsedala žádnému církevnímu shromáždění. Mezi ženami byly i apoštolům rovné svaté ženy - přesto nikdy nesloužily jako kněžky ani jinak u přinášení nekrvavé oběti. To jen pár příkladů argumentace. Každá církev se sama musí rozhodnout, zda bude respektovat Písmo či nikoliv. Protestanti se už rozhodli dávno a podřídili autoritu Písma lidským názorům (a skončili ustanovováním homosexuálních kněží a kněžek). Chceme jít touto cestou?
Ženy nejsou méně svaté než muži. Přes to, co tu bylo řečeno, se nejedná o žádné snižování žen či odpírání jim posvěcení. Ve věcech spásy je mezi muži a ženami naprostá rovnost. V Kristu muž ani žena. (Gal 3,28) Jak nás učí Otcové: Není žádný kvalitativní (ani jiný) rozdíl mezi duší muže a duší ženy. Ale jsou tu rozdíly tělesné, fyziologické a psychologické související s rozdílnými úlohami životními. Hierarchická služba v církvi nikdy nebyla přístupna všem. Byla a je odepřena i mnoha mužům, kteří buď nesplňují kanonické požadavky či charakterové, duchovní, morální, psychologické i tělesné předpoklady. Posvěcení lidské duše vůbec nesouvisí se zastáváním hierarchické služby (mnoho svatých výslovně odmítlo nechat se vysvětit na kněze), ani s tím, jestli se smím dotýkat svatého prestolu nebo nikoliv. Tím nechci říci, že by k vysvěcení nebyl zapotřebí předchozí zbožný život, ale že udělení svěcení samo o sobě nezpůsobuje pokrok v duchovním životě. Hierarchie je věcí pozemské církve a její discipliny a je ustanovena shůry k plnění úkolů života církve. Posvěcení sestupuje od Boha skrze církevní hierarchii a dostává se v církvi ke všem buňkám církevního Těla. Obávám se, že se za současným voláním po hierarchické službě žen ve skutečnosti skrývá nedostatek chápání a prožívání toho nejvyššího posvěcení, jehož se nám všem v církvi dostává. A hojnost tohoto požehnání, sestoupivšího na tu či onu osobu, nemá nic co do činění s jí svěřeným hierarchickým stupněm, ale s jejím pokáním, pokorou a láskou. A právě tyto vlastnosti vidím, jak dnes slábnou - všude a u všech, ale - omlouvám se - často právě u žen, volajících po naplnění svých tužeb po hierarchických stupních či různých vyvýšených místech...
Proto odmítám logiku věty br. Jana: „Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře.“ Ženství je samozřejmě v Kristu posvěceno, stejně jako mužství, ale to nemá s hierarchickou službou nic společného. Celý nesčíslný zástup svatých žen pravoslavné církve je důkazem pro to, co bylo právě řečeno. Když psal ap. Pavel: V Kristu muž ani žena, a při tom nedovoluje ženám přístup k hierarchické službě, pak je jasné, že to myslí s ohledem na spásu a na rovnost před Bohem.
Pokud ekumenický patriarchát vidí zvelebení církve v takových návrzích jako: „Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky,“ pak si dovoluji s touto jednotlivostí nesouhlasit nebo se mohu domnívat, že k takovému netradičnímu postupu jej vedou mně neznámé vyšší ohledy na církevní zájmy. A možná by také bylo vhodné seznámit se podrobně s tím, jak vlastně to přisluhování dívek v chrámech EP v Americe vypadá v praxi.
* * *
Reálné zapojení žen do života církve
Br. Janovi však dávám v něčem za pravdu. Uvědomil jsem si nad jeho článkem, že v každé eparchii a potažmo v každé místní církvi může být jiná situace. A jsou zřejmě některé oblasti či eparchie či místní tradice, které prostě ženám nepřejí (resp. aktivně brání ženám angažovat se v církevním životě, či je dokonce vystrkují i z těch funkcí a činností, které by dozajista konat mohly a měly). Jenže na tom žádný kánon ani usnesení nic nezmění, je to věc osobnosti biskupa. Já pochopitelně píši z pozice příslušníka moravské eparchie naší církve, kde jsou dosti živé tradice Gorazdovy církve (narozdíl např. od pražské eparchie, která je v rovině církevní správy asi již více-méně rusifikovaná a Rusové obecně přisuzují ženám trojí funkci ve společnosti: děti, plotna, chrám; jak to nedávno otevřeně deklarovala ruská propaganda). Zde na Moravě je totiž účast žen na církevní správě hojná: v naší eparchiální radě jsou skoro polovina členů ženy, na farnostech ve farních radách je spousta žen, ikonopisky u nás to jsou všechno ženy, předpokládám dobře polovina učitelů náboženství na farnostech jsou ženy, nevím, jak jinde, ale u nás si bohoslužby nelze představit bez žen a to kvůli zpěvu, a to nehovořím o krášlení chrámu; fungování úřadu církevního ústředí je zcela závislé na našich sestrách; když zde v eparchii dlouhá léta fungoval odbor pro vězeňskou službu, vedla jej po celou tu dobu žena... To samé platí v oblasti charitativní práce našich žen. Tajemníkem eparchiálního biskupa je žena, tajemnicemi našich církevních úřadů bývají ženy (to samé na nyní zřízeném bohosloveckém Institutu), na farnostech mají ženy důležitá místa v církevní správě. Tedy v právě zmíněných ohledech hledím na argumentaci br. Jana jako na svědectví o stavu sousední eparchie, nikoliv jako popis všeobecné situace v církvích.
Ženy v církvi, zvláště aktivistky, by si měly přiznat, že mnoho mají v rukách i ony. Tj. nestačí jen dožadovat se nějakých vyšších míst v církevní službě, ale zároveň se musí na tyto funkce připravit (např. vystudovat bohosloveckou fakultu, která už dávno přijímá ke studiu i ženy); kolik našich sester dobře - do hloubky - ovládá třeba typikon, vyzná se v liturgice?, kolik z nich je opravdu kvalifikovaných k misijní službě a k výuce, tj. ovládá dogmatiku, něco z pastorální teologie a církevní dějiny? Kolik žen absolvovalo na pedagogické fakultě kurz „pedagogického minima“ nebo rovnou celou pedagogickou fakultu? Kolik žen, které pracují ve školství, se hlásí k pedagogické práci pro církev? Každá větší farnost by potřebovala cosi jako manažera, aby se kněz mohl plně věnovat duchovenské a pastýřské činnosti; kolik žen, které mají ze světa zkušenost s takovou organizační činností, nabízí na farnostech své služby? Jak bychom potřebovali takové ženy, ne diákonky, ale teoložky, učitelky, historičky, právničky, profesionálně školené zpěvačky atd.!
Teď jsme otevřeli teologické učiliště a většina přihlášených jsou muži přesto, že jsme zdůrazňovali, že přijímáme ke studiu i ženy.
Nebo jiná otázka: Proč jsou v naší místní církvi mniškami jen cizinky? Jak to, že z našich místních žen žádná nechce být mniškou? A při tom, tu máme ženské monastýry; nevím jak v Čechách, ale na Moravě je ženský monastýr vedený duchovně zkušenou a velice dobrou igumenií. Přiznejme si, že se církevní tradice vyvinula tak, že obecně vážnost žen v církvi se mj. odvíjí od počtu dobrých mnišek či rovnou od počtu ženských monastýrů plných mnišek. Uznávám, že to není cesta zdaleka pro každou ženu, ale právě mnišky vyjevují krásu a vznešenost ženské křesťanské cesty, protože cílem žen je stát se obrazem přesv. Bohorodice.
Ženy by u nás docela dobře mohly přednášet i na našich církevních školách (a byly by vítanou pomocí), ale buď nemají erudici nebo zájem nebo čas. Kam se v církvi podíváš, tam bychom potřebovali lidi na pomoc (ženy i muže). Kdyby absolvovaly nějaké novinářské vzdělání, něco kolem publicistiky, nebo trošku literárního vzdělání, ovládly do hloubky český jazyk včetně jeho literární a církevní polohy(!), nebo nastudovaly pravidla typografie, mohly by pracovat v redakci církevních tiskovin, připravovat církevní kalendária a knížky, psát, překládat, dělat korektorky atd. To všechno je jen na jejich připravenosti, schopnostech a zájmu. Kolik našich žen dodává články pro naše církevní periodika (např. každoroční kalendář)? Ať ženy píší, překládají, dělají sazbu knížek! Připravujte publikace např. pro výuku dětí. Pedagožky ať zpracují osnovy církevní výuky. Vystudujte teologii a udělejte si na fakultě tzv. pedagogické minimum, a připravujte manuály, sešity a katechismy pro výuku náboženství, pro katechumeny. Bude-li to mít úroveň, jde to hned do tisku. Církev je připravena, ženy, hlaste se do práce!
Chtěli jsme zřídit mediální odbor, ale zkrachovalo to kvůli nedostatku kompetentních lidí (klidně to mohly zajišťovat ženy, které by měly příslušné schopnosti).
* * *
Avšak zpět k původnímu tématu. Z projevů žen aktivisticky volajících, aby je církev ustanovila za diákonky, lze nabýt dojmu, jakoby přestávaly vnímat svou účast na všeobecném kněžství (myslím, že to lze vytušit z výroků těch žen, které se cítí být oprávněny promlouvat za všechny ženy). Vždyť všeobecné kněžství stojí výše než kněžství hierarchické. A dále: proč aktivistky přehlížejí roli žen - mátušek, tj. manželek duchovních, které mají bezprostřední účast na hierarchické službě svého manžela, resp. i na jeho svěcení, protože jsou s ním jedno tělo a mysticky vzato, skrze hlavu muže je celé toto tělo (muž i jeho žena) při chirotonii svěceno (to je jeden z důvodů, proč by kněz i diákon v případě ovdovění neměl uzavírat další sňatek). Manželky duchovních, zvláště když absolvovaly teologické vzdělání, mají široké pole působnosti v církvi - ať už na rovině farní či eparchiální.
Myslím, že církev má zájem o práci žen. A to zvláště, když dnes „získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách“, jak píše br. Jan. Jenže mají takto zaměstnané ženy, jak o tom br. Jan píše, čas a síly pracovat ještě pro církev? Stejně jako pro kněze i pro ně totiž platí, že světská kariéra a plná angažovanost v církevním životě nejdou dost dobře k sobě.
Církvi dnes zoufale schází pracovníci, angažovaní jedinci, lidé (lhostejno, zda muži nebo ženy) schopní vykonávat tu či onu funkci. Ale v praxi je zájem pramalý. Mám zkušenost, že věřící, který chce pracovat a pomáhat, ten to začne dělat, sám si najde způsob a nepotřebuje kvůli tomu žádné strukturální změny v církvi. Proto mi ty diskuse o diákonkách připadají tak trochu jako víření vody ve sklenici a stále nevidím, jak by církvi měla obnova postřihování diákonek pomoci.
* * *
Má obnovení služby diákonek dnes smysl?
Dále br. Jan píše o náplni práce dávných diákonek. Resp. že kromě činností, o nichž jsem psal minule, konaly také charitativní službu. Má samozřejmě pravdu. Charitu konaly mezi vdovami a sirotky. Zřejmě však nikoliv širším okruhu. Dnes však můžeme všichni působit charitativně bez omezení. Avšak k čemu dnes kdo potřebuje - ať už žena nebo muž - pro konání charitativní služby udělení nějakého hierarchického stupně? Kdysi byla duchovenská hodnost jakýmsi odznakem církevní oficiality a lidé dávající dary na chudé, měli jistotu, že přítomnost diakonissy je zárukou hodnověrnosti charitativní sbírky. Stejně tak měly diakonissy příslušnou autoritu při rozdělování charity chudým. Dnes je ke stejnému účelu spíše potřeba pověřující listina od biskupa s velkým oficiálním razítkem. Na základní úrovni je charita povinnost každého křesťana daná Evangeliem. Kdyby se chtěl někdo věnovat charitě v širších rozměrech nebo ji potřeboval začlenit do správy církve, stačí písemné schválení a požehnání eparchiálního biskupa nebo členství ve zřízeném charitativním odboru a může pracovat „od nevidím do nevidím“ (pokud si to přeje).
* * *
Dříve mělo v církvi a v jejím životě vše nějaký účel a jednalo-li se o duchovenskou službu, tak každému účelu odpovídal patřičný hierarchický stupeň. Dávná církev měla mnoho služeb, do nichž postřihovala či světila nebo do nich věřící posílal Duch Svatý. Byli putující proroci, nebo kazatelé, exorcisté, dveřníci, akoluti, zpěváci, učitelé, bývaly i presbyterky a diákonky (měly velice podobnou službu) a mnoho dalšího. Něco z toho se zachovalo v řecké církvi (viděl jsem jak biskup postřihuje absolventy školy byzantského zpěvu a obléká je do speciálního roucha), něco vniklo nově (např. zpovědníci), něco se spojilo do služeb žalmistů, přisluhujících, hypodiákonů, ale většina dávných služeb a církevních povolání však postupem času zanikla či přešla na kněze, když se změnila situace a církev tyto služby přestala potřebovat. V církvi nebylo nic samoúčelného nebo zbytečného či vyžilého. My už tohoto ducha eklesiologické střízlivosti trochu ztrácíme.Začalo to pronikáním scholastických západních vlivů do Ruska, kde se před udělením autokefality nepodařilo dovést tuto církev k plné dospělosti, jak to dokázal malicherný a tmářský staroobřadcovský rozkol, pokračovalo to strnulým či ochromeným přístupem k službě liturgie, která je osou celého církevního života. Podílela se na tom nevzdělanost kněžstva. Snad by se to mělo nazvat magickým či zformalizovaným chápáním liturgie. Klade se důraz na podružnosti, na nepodstatné či neaktuální, a zakrývá se nám pak to, co je podstatné. Jeden příklad za všechny: jsme zvyklí, že v liturgii každou neděli slyšíme dávno neúčelné prvky (platí hlavně pro slovanské Pravoslaví) - všichni zbožně nasloucháme ektenii za katechumeny, kteří ve shromáždění žádní nejsou, pak místo katechumenů skláníme hlavy a kněz čte modlitbu, aby Hospodin shlédl na katechumeny, kteří tam stojí (i když všichni vědí, že tam žádní nestojí), pak zbožně vyslechneme vyhánění katechumenů z chrámu, a nakonec si před Symbolem víry ještě vyslechneme důraznou výzvu k uzamknutí chrámových vrat (aby nám žádný věřící neutekl). Ale protože se to vše většinou děje v církevní slovanštině, které málokdo dobře rozumí, tak nám celá ta absurdita vlastně nevadí. V prvotní církvi by přednášení neopodstatněných nebo bezúčelných proseb a modliteb bylo nemyslitelné a snad by to věřící dokonce považovali za rouhání.
V současnosti to vypadá tak, že se obnovením diákonek chystáme udělat druhý krok a obnovovat i církevní úřady a služby, které dnes v jádru nemají opodstatnění, ale vypadají zajímavě, a tak trošku tím vstřícně reagujeme i na ducha dnešní doby (nutno dodat: na úpadkového ducha). Bojím, že Církev pomaličku spěje k tomu, že přestává být morální oporou, kotvou, které je možno se chytit a držet), když vše kolem je v pohybu. Snad se Církev nezačne vézt na té lavině, která se všude kolem valí do propasti.Kdyby se tak v církvi věnovala obnovení katechumenátu stejná pozornost jako diákonkám! Jenže v některých národních církvích kněží ani neznají jeho smysl, a když k nim přijede katechumen třeba od nás, vůbec nechápou, proč už není pokřtěný, když přece věří (a případně tam cizího katechumena někde v monastýru hned polijí hrníčkem vody, oddrmolí modlitby a katechumen vůbec nechápe, co tam s ním provádějí). Taková je místy ve světě praxe. To jsou naše problémy, ne dávné zrušení služby diákonek.
* * *
Služba diákonů
Projevy tohoto nebezpečí, či „pokušení protestantismu“, vidím místy prosakovat (ale třeba se mýlím) v jinak jistě dobře míněném článku br. Jana. Jednak mě udivilo, že klade do protikladu „reálnou diákonskou službu“ a „čestnou liturgickou funkci“ (tj. účast diákonů na službě liturgie). Od samotného počátku je přece diákonská služba spojením obou služeb - první diákoni (= služebníci) (a byli to výhradně muži) byli ustanoveni pro službu při stolech, resp. pro přisluhování vezdejší (tj. dílem charita, ale spatřuje se v tom přisluhování při eucharistii), a pak pro péči o vdovy: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ (Skut 6,3-6) Dále se podíleli na učitelství a mohli konat svatou Tajinu křtu (Skut 8,5-12), dále od počátku přisluhovali při liturgii a ostatních Tajinách - starali se o pořádek při hostině Agapé, nosili svaté přijímání nemocným do jejich domovů (Justin Filosof), učili katechumeny a kajícníky, navštěvovali mučedníky a vyznavače. Byli podřízeni biskupovi a kněžím. (Ignatios Antiochijský)
V církvi řešíme všechny - i zcela novodobé - problémy na základě Písma svatého, posvátných kanonických pravidel sněmů nebo Otců a obecné posvátné tradice. Uvažuje-li pravoslavný křesťan o službě diákonek, obrací se především k Písmu a posvátným kánonům. Podle toho, jak je v těchto zdrojích, jimiž se řídí církevní život, otázka diakonis upravena, pokračuje náš křesťan v dalších úvahách.
Služba diákonek a jejich ustanovování
 |
Diákonky konaly v životě církve především: doprovázely ženy, které chtěly přistoupit k biskupovi, staraly se o vdovy a sirotky, při vypuknutí pronásledování zařizovaly některé věci jménem presbytera či biskupa, nevzdělané dívky učily, připravovaly ke křtu a na život po křtu, při samotném křtu pomáhaly při svlékání a oblékaní křtěných žen, sestupovaly s nimi do baptisteria, byly jim za kmotry. Poté, co kněží či diákoni pomazali čelo křtěnců, diákonky je pomazávaly po těle. (Vše dle Apošt. konstitucí) Dohlížely u vstupu do chrámu, měly dozor nad ženským oddělením v chrámu, vykonávaly některé práce (úklid) i v oltářním prostoru (stejně jako dnes mnišky v ženských monastýrech), sloužily v chrámu - ale nepodílely se na přinášení obětí nebo při jiných bohoslužbách. Sloužily v církvi až do 12. století.
Dalším problémem těch, kteří horují pro „navrácení“ služby diákonek, je kanonický věk - nejméně 40 let (IV. všeob. sněm, 15. kánon - o chirotesii diákonek; český překlad je mylný, kánon hovoří výslovně o postřižení, chirotesii nikoliv o svěcení, chirotonii; ap. Pavel předepisoval dokonce 60 let), a dále tyto ženy byly vdovy a měly jen jednoho muže. Podléhaly doživotnímu celibátu, jehož opuštění bylo posuzováno s krajní přísností (anathema). Zatím jsem neslyšel z těchto kruhů (na západě) ani náznak toho, že s případným návratem diakonek by logicky měly být reaktivovány i kánony, které s jejich ustanovováním souvisí (tak jako pro muže platí kanonická opatření pro jejich hierarchickou službu). Zkoumá někdo kanonickou způsobilost žen, které se dovolávají obnovení funkce diákonek? U muže, který chce být duchovním, se zkoumá jeho kanonická způsobilost v prvé řadě.
Ač se mnou br. Jan nesouhlasí, troufám si trvat na tom, že moje věta: „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“ odpovídá historickým pramenům. Možná nějaký moderní teolog publikuje své domněnky o chirotonii diákonek, ale měli bychom se spíše věrných obecných pramenů a závazných usnesení, které církev učinila. Ustanovování diákonek se i podle současné seriózní teologie nekonalo svěcením (chirotonií), ale postřižením s patřičnou modlitbou (o chirotesii jasně hovoří 15. kán. IV. všeob. sněmu, o věku a dalším pak viz 14. a 40. kánon VI. všeob. sněmu; připomínám, že pojem "rukopoložení" se vztahoval na chirotonii i chirotesii, viz výklad Balsamona). Konalo se vně oltáře, a proto se jejich ustanovení vztahovalo na službu vně oltáře. Argumenty, proč si někteří myslí, že do jejich služby spadala i služba oltářní u prestolu, si rád vyslechnu. Stejně tak bych si rád přečetl tu modlitbu nad diákonkou v nějakém autentickém znění, z něhož to bylo přeloženo do češtiny nebo do angličtiny. Dnešní „navracení se“ žen do oltářního prostoru, je dle mého názoru modernismem popírajícím obecně přijatou tradici, a nevím, čemu má v církvi posloužit. Možná je to blízké spíše moderním ženám s moderní výchovou, která je na hony vzdálena pravoslaví, aby neutekly od pravoslaví k protestantům?
* * *
Ve světle výše uvedeného bychom si zřejmě dokázali představit ustanovování diákonek v případě mnišek. V životě a potřebách monastýru by taková funkce totiž dávala smysl. Za předpokladu splnění kanonických požadavků bych dále chápal smysluplnost služby diakonis v Africe (kde jsou podmínky v něčem velice podobné prvokřesťanské církvi). Pokud by se zde na západě mělo zavést postřihování žen do nějaké z jejich církevních služeb, tak by takové postřižení asi měly mít např. kvalifikované profesionální učitelky náboženství.
Nad různými úvahami, teologickými spekulacemi a historickým rozbory, jimiž se má ospravedlnit služba nových diakonis, cítím lítost, protože v nich vnímám spíše touhu po vyšším místě, jakýsi nátlak až vášeň, a skoro nikdo se neptá, co na to říká Hospodin. Připadá mi, že ve všech těch provoláních některých žen, že moderní církev musí vyjít vstříc jejich požadavku a jejich charismatu a že je už nesmí upozaďovat, je strašně málo ducha pokory a bázně Boží. Cítila se přesvatá Bohorodice upozaděná, když v žádném shromáždění nikdy nepromlouvala jménem církve? Ptá se někdo, jestli v konečném důsledku celá ta věc nových diákonek neuškodí Církvi, kterou bychom přece měli milovat jako to nejcennější, co na zemi máme? A co to provede těm ženám, z nichž učiníme diákonky?, neublíží to jejich duším, jestli to Bůh nepožehná? Známe přece, kolika mužům těžce ublížilo kněžství, když se ho nějakou cestou domohli, ale nebyli k tomu Bohem povoláni. Aktivistky si takové otázky nekladou, jen požadují. (Tak mi připadá. Nic ve zlém.)
Stejně tak se nikdo neptá pravoslavných žen obecně, jaký mají názor na zavedení diákonek do života současné církve. Soukromě jsem se otázal několika věřících žen a nenašel jsem mezi nimi žádnou podporu pro ambice kandidátek na diákonky. Vzpomínám si, jak asi před 15 lety se premiérka Finska(?) začala v Bruselu dožadovat zrušení zákazu vstupu žen na Svatou Horu Athos (prý je to diskriminace atd.), nakonec tyto plány zarazila vzpoura řeckých žen, které začaly publikovat svůj nesouhlas se zrušením tohoto zákazu.
V principu tu nejde o zabránění obnově služby diakonis (za předpokladu splnění daných kanonických kritérií), ale o otázky: jaký to má dnes smysl?, jakou úlohu, kterou nemohou zastávat v pozici laika, mají v dnešní církvi plnit?, a jestli to nejsou jen světským duchem vykultivované ambice, které mají s potřebami církve jako celku jen málo společného. Toto pojednání má být spíše voláním k střízlivosti a k eliminování vášní, které chtějí sahat na strukturu církve.
Bratra Jana, s nímž tu nyní trochu polemizuji, si samozřejmě vážím, zdravím jej a přeji mu vše dobré.
P.S.
Pak mám otázku, zda by br. Jan mohl upřesnit (alespoň číslo knihy) svou citaci z Apoštolských konstitucí? Protože to, co jsem tam zatím našel, se vždy týkalo: biskupa, presbytera a diákona; o „diákonce“ v jedné řadě s biskupem, presbyterem a diákonem jsem tam zatím nečetl. To však neznamená, že to tam někde není. Je to celkem obsáhlá kniha (vlastně osm knih), mohl jsem to přehlédnout. A navíc v té citaci, kterou br. Jan uvádí, není nic explicitně heretického, jen je trochu podivná... (Nevzpomínám si na analogický způsob myšlení formulovaný v jiných starobylých modlitbách, žena přirovnávaná k Duchu Svatému jako k Dárci života; a navíc tenkrát byl za dárce života dítěte, čili ten, kdo dítě zplodil, považován spíše muž - otec.)
V článku, na který reaguji, mne opravdu zarmoutila jedna věta, v níž vidím manifestaci začátku působení cizích vlivů v našem uvažování: „...pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů.“ Tato věta mě naplnila obavami, že tušení protestantských vlivů na pravoslavné myšlení nebylo úplně neopodstatněné. Co se týče intimního tématu, jehož se citace dotýká, je názor Pravoslaví navázán na celou starozákonní epochu i na dobu novozákonní. O těchto věcech, které patří k lidské přirozenosti, panuje jasný názor a těžko si v Pravoslaví představit nějakou diskusi o nich. Svatí Otcové přepokládali, že to samy ženy chápou a vedeny zbožností a bázní před tím, co je svaté, by v takovém stavu rozhodně nepřijímali svatou Oběť ani jinou svatou Tajinu. A to, že pohanské vlivy ovlivnily svaté Otce na sněmech, kde se kánony přijímaly, je také silně problematické tvrzení. Vždyť skrze sněmy řídí Církev Svatý Duch, jak v to věříme už prakticky dvě tisíciletí. „Vidělo se Duchu Svatému i nám...“ (Skut 15,28) Tato formulace apoštolského sněmu je pečetí na všech následujících kanonicky uznaných sněmech Církve.
Jinde píše br. Jan: „některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.“ Opět velmi problematické tvrzení. Žádný posvátný kánon nepřestává platit ani nemůže být zrušen; může být pozastavena jeho účinnost, resp. dočasně postaven mimo používání (podobně jako kánony o diákonkách jsou dnes mimo církevní užívání, když se diákonky přestaly vyskytovat, ale tyto kánony stále platí). I nepoužívaný kánon, který se vztahuje k jevu, jenž se už nevyskytuje, stále pracuje v církevním vědomí, působí, vyjevuje církevní mysl a může být použít ve smyslu aplikace na moderní situaci. Mnoho kánonů se používá v aplikovaném významu. Jsou v nich skryty návody jak uvažovat, hodnotit a řešit problémy, na které svatí Otcové snad ani nepomysleli. Oficiálně a závazně pro církev může být kánon upraven či problematika, kterou kánon pojednává, může být upřesněna jedině dalším platným a všeobecně uznaným církevním sněmem. Nevím, jestli potřebujeme nová kanonická ustanovení o ženách, když máme ta původní. Způsob, jakým br. Jan otázku diakonis nahlíží (a předpokládám, že tlumočí názory nebo alespoň ducha kruhů kolem ženské otázky), vzbuzuje pochybnost, zda tu opravdu jde o obnovení staré tradice diákonek, nebo (a tak to vypadá a prosvítá mezi řádky) se tu jedná spíše o tlak na vytvoření zcela nové funkce nových diákonek, nového pojetí jejich služby, která bude mít s tou původní službou společný jen ten název.
Vraťme se v této souvislosti ještě k větě Vassy Larin, k symptomatické větě, která je dnes obvyklým výrazem nepravoslavného postoje vůči posvátným pravidlům svatých Otců: „V církvi se povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Snaha zlehčit význam kanonických pravidel tím, že je prý „napsali muži“, mi připadá - ať mi to Vassa odpustí - opravdu hodně mělká a ignorující působení Svatého Ducha na sněmech i v průběhu života Církve (obdobnými výroky, jako přinesla Vassa, se obvykle vyjadřuje jakási ženská vzpoura: co mají muži co mluvit do ženské problematiky!, a nakonec to skončilo až u takových invektiv, jako - proč se mají muži vyjadřovat k potratům, když je to věc ženského těla, které patří ženě a ne muži). A dále se musím ohradit k druhé části věty od Vassy a ptám se: kdo pravoslavný může relativizovat pravidla svatých všeobecných sněmů poukazem na skutečnost, že byly napsány před více než tisíci lety? Ať tedy takto smýšlející nezůstávají v půlce cesty a rovnou prohlásí: K čemu je nám Evangelium, které bylo napsáno před dvěma tisíciletími (a ještě ke všemu je sepsali muži)?, k čemu jsou apoštolské listy v Bibli, když je psali muži a navíc v úplně jiné době?, a k čemu je dnešnímu člověku Desatero a Starý zákon, který byl napsán v zaostalém patriarchálním prostředí ještě dříve?! A jsme u protestantů.
Odkazy na dva weby:
Odpověď dívkám a ženám na otázku: proč pravoslavná církev nepřipouští možnost vysvětit ženu na kněze
Ženské kněžství
Zobrazit příspěvek č. 1406 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 11. 2023
Pozvánka na kurz ikonografie v Brně
Pravoslavný kurz psaní ikon
se bude konat v Brně v březnu a dubnu 2024. Místo konání: Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského
 |
 |
Zobrazit příspěvek č. 1407 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 1. 2024
Nové kalendáře
Kristus se rodí! Oslavujte Ho!
Na obvyklé kalendářní stránce pravoslav.or.cz/kalendarium jsou už všechny vydávané moravské pravoslavné kalendáře na rok 2024.
Tradiční jihlavská redakce kalendáře ve dvou mutacích (nástěnný i diář). Letos byly tyto kalendáře vytištěny barevně. Všem objednavatelům byly výtisky rozeslány již v průběhu minulého týdne. (Pokud jste nějakým nedopatřením někdo neobdržel objednaný kalendář, napište.)
Oficiální eparchiální ročenka s novým i starým kalendářem, duchovními články a schematismem, byla už před měsícem distribuována. Možno ji ještě objednat na olomouckém církevním ústředí.
Jednostránkový plakát s postním kalendářem je také ke stažení na výše uvedené stránce.
Zobrazit příspěvek č. 1408 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 1. 2024
Kalendárium a samolepky
Nové kalendárum (paschálie pro rok 2024) je už i pro Google kalendář - k dispozici na kalendar.or.cz
Dále jsou k dispozici dvě nové etikety na svěcenou vodu (ve dvou mutacích - větší a menší) pro barevný tisk na celostránkovou samolepku, která se pak podle vytištěných etiket rozstříhá. Viz download.pravoslavi.cz
Zobrazit příspěvek č. 1409 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2024
Pozvánka na přednášky o ikonách
Dvě přednášky o ikonologii
Zobrazit příspěvek č. 1410 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 3. 2024
Dva roky války
Děsivá příležitost vidět obnaženou ruskou povahu
Aktualizováno 6. 3. 2024
Dnes putin přednesl svůj projev k národu. Nesl se v duchu „naše země vzkvétá“. Podobně utěšoval Čechy a Moravany komunistický prezident Husák. Každoročně jsme slýchávali jeho novoroční projev, jak naše země vzkvétá. Přesto však nelze srovnávat Husáka a putinem. Husák nebyl masový vrah a psychopatická zrůda. Rád bych si však povšiml toho, co souvisí s ruskou národní mentalitou, v porovnání např. s českou povahou. Většina Čechů (a v mladé generaci snad všichni) si z Husákova projevu dělali srandu. Skoro nikdo samozřejmě nevěřil, že by země vzkvétala. Rusové jsou jiní - když jim jejich kat řekne jakoukoliv blbost, zobou mu z rukou a ještě mu líbají nohy, než je pošle do válečného mlýnku na maso nebo je uvrhne do bídy. To je v kostce národní problém Rusů. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží (výrok založený na Bibli parafrázoval Dostojevskij). Řekněte sami, zaslouží si takový lid uctívačů vrahů mít ve svém čele slušného člověka? |
Jak vysvětlit tento rozpor? Na jedné straně zbožní a mravní Rusové, kterých je vzhledem k velikosti národa - počítáno v absolutních číslech - nezanedbatelný počet. Na straně druhé krutí a mstiví ignoranti, kterým hýčká ego každý projev síly, násilí a barbarství. „Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein) Je mravní méněcennost velké části Rusů tou příčinou, že se Rusko změnilo odpadní stoku civilizace?
Proč nejsou ti „dobří Rusové“ tím kvasem, kterým byli před dvěma tisíciletími prvotní křesťané v pohansky kruté římské říši? Proč v ruské populaci nefunguje Kristovo podobenství o kvasu? (Mat 13,33) Je vada v tom kvasu? Nebo jinde? Proč nejsou ruští křesťané tou solí země, které stačí špetka, ale zcela změní chuť pokrmu - tj. pár křesťanů změní národ? K čemu je sůl, která není slaná? Odpovídá Pán Ježíš: Aby se vyhodila z domu. (Mat 5,13) Jedinou příčinu, kterou vidím (a možná se mýlím), je nějaká kritická vada v ruské církvi, ve špatné pastýřské péči, nebo v hlásané víře, či v její službě. Ukazuji tím na hierarchii, pastýře, teology. Něco je špatně v jejich hlásání evangelia, v jejich apoštolské službě. (Dříve to mohli vidět jen někteří teologové z jiných pravoslavných církví, kteří vždy poukazovali na tradiční chyby v učení i praxi ruské církve; dnes to mohou vidět všichni.)
+ + +
Cílem při psaní tohoto článku bylo jediné: snaha porozumět.
+ + +
Kdysi jsme položili jednomu Rusovi otázku: „Jací jsou Rusové?“ Odpovědí bylo dlouhé přemýšlení, a pak (možná vyhýbavá - možná prozíravá) odpověď, že v Rusku jsou velké rozdíly mezi lidmi. Až v posledních letech jsem přišel na to, jak výstižná to byla replika. Je to rozporuplný národ, jehož horší stránka - jak se zdá - stále mohutně převládá.
Bohužel, všichni jsme však označeni hříchy svého národa, a posuzováni dle chování většiny. Správně píše v těchto dnech světoznámý hokejista svým ruským kolegům, kteří se nechápavě podivují, proč jsou vyloučeni ze světových hokejových utkání, když oni osobně nide neválčili a nikoho nezabíjeli: „Všichni jste odpovědní za zločiny své země!“ A pokračoval ve svém psaní: „Součástí této války je i celá řada dalších zločinů… Každý z vás jako dospělý občan ruské země za tyto hrozné činy nesete určitou míru odpovědnosti.“ „Na ledě reprezentujete ruský stát.“ (Odkaz na článek) Kdysi jsem četl, jak za druhé světové války slušní Němci, kteří nechtěli být spojováni s Hitlerem, chápali, že musí odejít z prostředí svého národa, který se před Hitlerem nejen sklonil, ale oslavoval jej, a přijal tak nějaký díl spoluúčasti na jeho hrozných činech. Kolika slušným Rusům se dnes chce něco tak mravního, kulturního a etického učinit? Ano, třeba vnitřně nesouhlasí s putinem, ale sedí tiše doma.
Tzv. „pravoslavné Rusko“ se stalo strašidlem světa, obludou rozsévající smrt, vyhrožující svým atomovým arzenálem, varujícím, že je připraveno zničit lidskou civilizaci. Jak se ukazuje, je jako mrtvé moře - vše pohlcuje do svého jedovatého prostředí a nic neprodukuje, nic užitečného z něj nevychází. Jen mrtvá voda. Proto je potřeba znovu a znovu zkoumat a promýšlet, co je to za národ, jakou má národní povahu, víru, kulturní zázemí, historické předpoklady, geny... A tak lze spatřit, co bylo, je a zřejmě bohužel vždy bude cílem či vektorem pohybu tohoto národa. Odpověď snad poodkryje i toto zamyšlení.
Mezi tím bych však rád burcoval: na základě stoleté zkušenosti místního českého pravoslaví s ruským pravoslavím, ruskou církví a na základě toho hnisu, který se z Ruska dnes vyvalil, bychom my pravoslavní měli protestovat proti každému pokusu klást rovnítko mezi Rusko a Pravoslaví. To, co Rusko z Pravoslaví udělalo, má s Pravoslavím společných jen pár spíše vnějších rysů. Z důvodů, které bude jednou potřeba do hloubky studovat a pochopit, se christianizace Rusi nepovedla. Pravoslavný duch, éthos, morálka, duchovní zkušenost a kultura z evangelia, křesťanské morálky a pravoslavné duchovnísti vyvěrající, jak se zdá, nepronikly do povahy národa. Vyjma té marginální částečky populace, která byla za svou jinakost pronásledovaná či eliminovaná "pravoslavným" státním nebo církevním režimem; dříve i dnes. I nyní jsou v ruské církvi pronásledováni a sesazováni kněží, kteří odmítají podporovat vraždění a ruskou agresi (např. nechtějí při bohoslužbě číst patriarší modlitbu za vítězství ruských zbraní nad Ukrajinou).
Pokud něco z křesťanství proniklo do genomu národa, bylo to deformované z jedné strany temným pohanstvím, z druhé strany cizími vlivy (ze středověkého a časně novověkého západu). Dřevní pohanství se mísilo s křesťanstvím dosti problematickým (a zřejmě nepřípustným) způsobem, jak jsou toho dokladem epické básně Byliny (sepsáno v 12. stol.).
Je otázkou, zda natolik kulturně a duchovně nekultivovaná (ve svém celku) národnost, jakou bylo Rusko v prvních staletích christianizace, byla vůbec schopná pokřesťanštění bez tisíciletého dohledu a důsledného vedení nějaké starobylé kultury a církve. Možná právě kvůli nedostatku vedení a předčasné církevní emancipaci nebyl tento od dávna barbarský lid nikdy schopen uvědomit si vznešenost křesťanské víry. Asi proto v něm přetrvalo něco z divošské zpupnosti a nebyl pak už ochoten sklonit se pod nějaké vedení, a tím podstoupit ten civilizační proces, který by přetavil povahu národa. A kromě toho padla Byzanc a o to více začal proudit do Ruska vliv post středověkého katolicismu.
Aniž bych chtěl zlehčovat utrpení národů pod osmanským jhem, viděno z dlouhodobého hlediska je možno spatřit, že tragédie pádu Byzance se odráží více na Rusech, než jinde. Ostatní národy po osvobození dokázaly obnovit byzantské duchovní dětictví (v oblasti církevního života). Jenže Rusko z Byzance přijalo jen tu okázalou vnější pompu a další povrchnosti, ale už nikoliv její tisíciletou kulturu, vzdělanost, vytříbenost, kulturu bohoslužeb, teologii a duchovnost. O civilizačních principech ani nemluvě (ty by stát založený na tom specifickém způsobu nevolnictví ani nemohl vstřebat). Rusko se vždy opájelo kvantitou, ale přehlíželo kvalitu. To se projevilo na neuvěřitelné zaostalosti vzdělávacího systému.
Jeden z projevů nezralosti ruské církve po pádu Byzance byla - dnes už pověstná - absolutní nevzdělanost ruských popů (a všeobecně středních a nižších vrstev společnosti; bohatší lidé získávali vzdělání v zahraničí, např. ve Francii, nebo v ruských aristokratických školách). Stačilo umět přeslabikovat svatou liturgii. Vzhledem k slovanskému bohoslužebnému jazyku, nemusel kněz ani umět jakýkoliv další jazyk. Jak je možné, že se církev nebyla schopna postarat o elementární vzdělání duchovenstva? Neměla školy, protože neměla učitele. Nevzdělanost tam nabírala rozměry vymykající se všem představám. Z toho vznikly staroobřadcovské a starověrecké rozkoly. Někde dokonce při bohoslužbách čtou dle svých tradic z bohoslužebných knih i čísla stránek jako součást textu služby, jinde si myslí, že kněze dělá knězem obléknutí bohoslužebného roucha a ne vysvěcení.+ + +
V otázkách vzdělanosti měli katolíci naprostou převahu a ve svých školách učili pravoslavnou mládež nižší šlechty zadarmo (nebo levně). Pro tyto mladé lidi byl jediný schůdný způsob jak získat dobré vzdělání jít do latinské školy. Protože ruská církev věnovala otázce vzdělání mnohem menší péči, otevírala tím sama Rusko vlivu západu. A když později už školy měla, učilo se tam latinství, scholastika (tomismus) a západní teologie.
K ruské povaze
Téma národní povahy bychom vlastně ani nemuseli otevírat, jedná-li se o křesťanský národ. Vždyť Kristus proměňuje jednotlivé lidské osoby i celé národy. Evangelium je jako kvas, který prokvasí těsto a promění je. Ať už si o západní civilizaci myslíme cokoliv, nějaká proměna se tam uskutečnila a dodnes je to znát. Jen srovnejte evropského ducha a základní západní společenské principy s Čínou, Japonskem, Indií atd.! Jestliže je potřeba mluvit o ruské povaze, a máme při tom na mysli základní hodnoty vyznávané národem, pak to znamená, že tisíciletí evangelizace Rusi nepřineslo kýžené plody. Proč?
Rusové sami sebe hodnotí dle toho, co jim ukazuje pokřivené či slepé zrcadlo mytologie. Tyto mýty přes veškerou ahistoričnost papouškují a vtloukají Rusům do hlav ze všech stran - církev, stát, propaganda, nacionalismus, ruští fašisté nebo neonacisté (kterých je podle výzkumu v Rusku více než v jakékoliv zemi světa) a dokonce i mnozí intelektuálové a teologové. Celá církevní mašinérie pracuje ve prospěch tohoto mamu - klamu. A tak je ruská společnost cvičena žít ve lži (jak už na to poukazoval Solženicyn), sebeklamech a (dle církevní terminologie) v „prelesti“. Realita je však hodně odlišná od mýtů a někdy zcela opačná. Novodobě vyznávané mýty bývají sněním o tom, jací bychom chtěli být, a jsou takovou náplastí na mindrák z okolní reality. Sem patří mytologie hitlerovského Německa i mýty ruské.
 |
To je další rozměr současné války. Dalo by se to vidět i tak, že ruští mongolo-tatarští vojáci bojují proti Slovanům (tj. Ukrajincům).
Dalším důsledkem pomateného ruského slavjanofilství je naprostá diskreditace jména „Slovan“. To, co Rusové pod praporem slovanství předvádějí, způsobuje, že slušný člověk bude své slovanství spíše tajit.
Dalším okénkem do ruské mentality je pohled na ruskou monumentální architekturu. To jsou nelidská monstra, jejichž jediným účelem je vzbudit v člověku pocit malosti, nepatrnosti, bezvýznamnosti. Je jedno, jestli jsou to památníky významných historických úspěchů, či druhé světové války, nebo památníky budování komunismu. Stejného ducha má v sobě architektura moskevského velechrámu Krista Spasitele, což je obludné monstrum, kterým si chce ruská církev okázale dokázat svou velikost, - novodobá babylonská věž ruské pýchy. Nebo tu máme další chloubu Ruska - chrám války, který se tyčí uprostřed pozemku s nasimulovaným bojištěm (kolem chrámu jsou zákopy, zbytky zbraní, krátery po granátech); toto obětiště „neznámému bohu“ si otevřeli pár let před invazí, asi aby jim bůh války pomáhal zvítězit nad všemi protivníky (což je v ruském myšlení v podstatě celý svět).
Co říkají samotní ruští intelektuálové k povaze Rusů jako celku? Letmý pohled do starších i nedávných ruských dějin to výmluvně potvrdí:
Jedna z vlastností ruské mentality je jakási barbarská krutost. Něco nekulturního a démonického, resp. křesťanstvím neproměněného zůstalo pevně zabudované v ruské povaze (Dostojevskij píše o dravém zvířeti, které se v Rusovi skrývá). Trpí tím především sami Rusové, kteří mají nad sebou stále jen další a další vládce, kteří neželí jejich životů. Ať už to byli carové od Ivana Hrozného, nebo nelidské zrůdy jako Lenin či Stalin - všichni byli ochotni obětovat své lidi po celých zástupech, hnát je na jistou (a hlavně zbytečnou) smrt. A Rusové se jim za to vždy odplatí jen devótnou úctou, nelíčeným obdivem a lokajskou službou (na svého kata Stalina dodnes vděčně vzpomínají, i do chrámu války si jej dali na zeď). Takže si asi nic jiného nezasloužili než, většinou Rusů obdivovaného, putina, který je klidně žene na jatka. Tu válku vedou Rusové za cenu strašlivých obětí (podle oficiálních údajů odborníků - někdy až tisíc padlých denně). Stejně jako Stalin.
 |
Mimochodem, ve veřejném celonárodním hlasování (něco jako u nás byla soutěž o největšího Čecha) se Stalin umístil na velmi pěkném třetím místě. Stalin s svými milióny povražděných Rusů, Stalin vybíjející církev, Stalin vedoucí válku proti Hitlerovi jatečním způsobem (a to až když ho Hitler zradil, poté co se podělili o Polsko). To je třetí nejoblíbenější osobnost Ruska v celých jeho dějinách. To by jako diagnóza myšlení Rusů mohlo stačit.Odkud berou Rusové lidské maso do toho krvavého mlýnku na Ukrajině? Z okrajových národů, které považují za méněcenné (stejně dělil lidi i Hitler). Celá putinská rétorika je jak opsaná od Hitlera.
Na prvním místě tabulky vítězů stanula mýty opředená postava nepřemožitelného válečníka Alexandra Něvského - součást ruské sebepotvrzovací mytologie: sv. Alexandr měl ve dvou obrovských bitvách uchránit Rusko před katolíky; bitvy však byly spíše pohraniční šarvátky za účasti řádově desítek vojáků. Tím pochopitelně nechceme upírat sv. Alexandrovi chrabrost a vůli bránit pravoslavnou víru. Jenže jeho politika je v jistých ohledech sporná; Alexandr se pragmaticky podřídil Chánovi Zlaté hordy, daroval mu dosud svobodný Novgorod a tvrdě ztrestal jeho obyvatele, když se proti Tatarům postavili na odpor. Za svatého ochránce pravoslaví byl prohlášen za cca 350 let Ivanem Hrozným (asi vůči němu Ivan cítil nějakou spřízněnost).
Snad žádný jiný národ na světě není tak krutý sám vůči sobě (vůči ostatním - o tom ani nemluvě). Pohrdá snad s přezíravým pokrčením ramen a bohorovným poukázáním na vůli Boží někdo jiný ve světě takovým způsobem vlastními lidmi? (Pokud ano, tak to bývá záležitost východní Asie.) Je to jednak projev přetrvávajícího barbarství ruské duše a dále to asi bude jeden z projevů lokajského rysu ruské mentality: podlézavost (sami Rusové o tom hovoří). Jako cítili posvátnou bázeň před úředníky a různými činovníky, tak dnes se plazí před mafiány a věrchuškoj. Neváží si sami sebe. Často pohrdají vším, co je jejich, i tím, jací jsou. A někdy se kyvadlo přehoupne do druhého extrému, k fanatickému nacionalismu - jedině Rusko je to pravé, jedině to, co je ruské, je hodnotné. Jedině ruský vzduch se dá dýchat, jedině potraviny z ruské země se dají jíst, hlína, jaká je v Rusku, není nikdy jinde... Zpívají o tom romantické či sentimentální písně a dumky... Kyvadlo vpravo, kyvadlo vlevo - vypadá to jako dva opačné jevy, ale ve skutečnosti je to stále jen jedno a to samé, ruské lokajství, tupost, omezenost a barbarství. Jak to popsal Gogol (Ukrajinec).
Je pozoruhodné, jak je nezajímá okolní svět. Většina Rusů se nikdy nepodívá do světa, protože (jak to sami zdůvodňují) „v Rusku je to lepší“. Do Prahy jezdili Rusové a Rusky uctít ostatky sv. Ludmily. Cestovali vlakem, jízda trvala noc, den, noc. Na nádraží v Praze vylezli z vlaku, nechali se odvést na Hrad do basiliky sv. Jiří, tam přečetli akathist k sv. Ludmile, pak jeli na nádraží, vlezli do vlaku a vrátili se do Moskvy. Praha je nezajímala; kultura, památky, prostě nic z toho, za čím jezdí do Prahy turisté ze západu, Rusy nezajímalo.
 |
+ + +
Ruská kultura? To jsou většinou západní vzory - většinou italské. Tito skladatelé a architekti mohli tvořit klidně na západě, a nikdo by na nich nepoznal, že jsou z Ruska. Ikonopis se na dlouhá staletí úplně pozápadničil. Jen spisovatelé tvoří jistou výjimku. To je osamocená kra na ruském moři západní kultury. Jsou tu jména jako romantici Puškin, Lermontov, Tolstoj, dramatik Čechov a dále realista a psycholog Dostojevskij. Jenže až Ukrajinec Gogol daroval ruskému písemnictví satiru, kterou Rusko tak zoufale potřebovalo, ale která je v monolitu devótní ruské mentality v podstatě cizorodým prvkem.
Rus je dle své národní povahy fanatický nacionalista. Tuto vášeň nevytlačí ani alkoholismus ani hokynářství, patolízalství, podvodnictví, kamufláže atd. To je vášeň, která je u obecných Rusů silnější než rozum a vytváří celou národní mytologii. Skrze tuto vášeň je Rus naprosto kontrolovatelný, resp. ovladatelný. Vrchnost může otěžemi nacionalismu ovládat Rusy dokonale. Stačí říci, že nepřítel se rozhodl zaútočit na Rusko, a správný Rus nepřemýšlí, na nic se neptá, skočí do tanku a jede střílet. Jen málo Rusů se v této oblasti řídí rozumem, pravdou, historickými reáliemi nebo křesťanskou morálkou. Naopak většina z nich žije v pohádkách a bájích. Kdo toto chápe, drží v ruce klíč k ruské duši a může ji ovládat. A to i po celých masách.
To se dělo už za cara. Rusové byli vychováváni k podezřívavosti vůči jiným národům, jiným tradicím a dokonce i jiným verzím pravoslaví. Vše jiné vždy odsuzovali. Nebyli schopni se učit od jiných. A tak se postupně upevňovali v tmářství a zaostalosti. (Zajímavou anomálií v tomto pravidle je Petr Veliký, který proti vůli Rusů silou své autokratické vlády zavedl v Rusku reformy dle západního střihu; reformy šly proti ruské mentalitě, ale neuzdravily ji - spíše do ní vnesly jakousi „schizofrenii“; jejich rozporuplnost a tříštivý vliv na ruskou povahu by však potřebovaly širší pojednání od pravoslavného historika.)
Rusové jsou v celé své historii někým manipulováni (to označil za příčinu frustrace Rusů už Dostojevskij) a nyní jsou v zesílené intenzitě, za pomoci nových technologií a s jasným cílem už od 90. let manipulováni propagandou, která se zakládá na této vášni a jejich nacionalismus je zneužíván k ospravedlnění jakékoliv expanze a jakékoliv nenávisti. Byla k tomu použita v ruské mysli vykultivovaná pýcha, raněná dvěma prohranými válkami (jednou studenou a druhou v Afghánistánu). Jiný národ by byl schopen s tím vyrovnat, ale Rus nikoliv; pro ruskou národní mysl je to bolestivé trauma. Možná proto tak ochotně souhlasí s válkou na Ukrajině - chtějí si vítěznou válkou vyléčit svůj mindrák. Potřebují vítězství k pohřbení svého traumatu. Jenže proč mají k tomu, aby se Rusové cítili lépe, umírat masy lidí jiného národa?!
| Církev ve službách carské moc při manipulaci s ruským lidem poskytovala cenné služby. Dnes to není jiné. Asi proto ji většina Rusů příliš nedůvěřuje (1% Rusů na Roždestvu). |
A pokud Rusové trpí vlastní hloupostí či kvůli vlastním vášním, odůvodní to ruské myšlení ideou - že Rusko (podobně jako Kristus) trpí za hříchy celého světa a že se skrze ruské utrpení očišťuje celý svět. To je jedna z mála stop, kterou otisklo křesťanství do ruské mysli. Asi netřeba dlouze dokazovat, jak hluboce je takové myšlení zdeformováno obludnou ruskou pýchou.
Když Rus chce trpět, dobře, ať si doma trpí, jak chce. Jenže Rus je také závistivý, a tak se sžírá myšlenkou, že jinde ve světě se žije lépe. A Rus v takovém případě zapomene na ctnost své bídy, a chce také všechny ty vymoženosti, které sice svým zmasírovaným myšlením poslušně odsuzuje, jenže jeho srdce po nich prahne. Na jedné straně vidíme u Rusa rozhořčené mravokárenství „západní hniloby“, na straně druhé touží po tom, aby mohl hnít stejně, jako lidé na západě. A protože není schopen zajistit si lepší živobytí doma v tom ruském marasmu, rozhoduje se zbavit se své palčivě bodavé závisti tím, že zničí ty, kteří si žijí lépe.
Když chce Rus zahnívat ve svých zablácených vesnicích, utápět se ve vodce, podplácet činovníky a plazit se před mafií, která Rusko řídí, a nechat se drtit všudypřítomným nepořádkem, chaosem, povýšenectvím mocných a brutalitou, a při tom si myslet, že nic na světě není lepšího, a že tím v této morální dosáhne nebe, je to jeho věc. Jenže Rus nedokáže nechat žít ostatní, nedokáže nechat okolní svět, aby kráčel svou cestou. Čímž zároveň sám sebe usvědčuje, že na všem tom tmářství a utrpení není nic ušlechtilého; je to jen sebelítostivá, zlostná neschopnost.
+ + +
My nejsme jako jiní, my jsme Rusové
 |
Zásadní odlišnost Ruska od ostatních národů tkví v tom, že přes pravdu a realitu, kterou má před nosem, svůj marasmus považuje za ctnost a jako ctnost jej úporně velebí (snad aby o tom sám sebe přesvědčil). A ještě to považuje za svůj přínos světu. A protože si myslí, že nikde na světě není nic lepšího a vznešenějšího, zavírá si cestu k růstu. Ostatně, jaký růst?, jaký vývoj? Každý progres je jen skrytým regresem, myslí si v Rusku (hlasají to ruští teologové). Největší ctností je podle Ruska zakonzervovat se v mýtech a bájích. To by bylo téma na hlubší úvahu, ale v ruském podání je to v podstatě antikřesťanský postoj.
Samozřejmě, každý národ má své nedostatky, špatné vlastnosti a vášně. Jde o to, jaký mají potenciál škodit světu. Ty ruské vášně mají však ještě jeden hrozivý rozměr. Je to špatnost halící se do křesťanského pláště. Je to klam, kterým jsou sváděny lidské duše a odkloněny někam stranou. Občas ze sebe Rusko v zápalu vášně tento pláštík strhne a ukáže světu svou nepěknou nahotu. Ale většinou se maskuje pod falešnou zbožností, leskem a zlatem obrovských chrámů; pod maskou téměř vojensky přesně vykonávaných obřadů a pseudotradic se maskují chyby ve víře a duchovní problémy. Rusko je vlkem v beránčí kůži.
Další pochybnosti, zda Rusové jsou součástí pravoslavné církve, vyplývají nejen z (ne)plnění Kristova evangelia lásky, ale i z posvátných kánonů (závazných pravidel všeobecných i místních sněmů a svatých Otců), z nichž vyplývá, že vrah (stejně jako jiný velký hříšník) není součástí Církve (to platí i pro vojenskou agresi).Ruská víra (obecně řečeno) není vlastně ani vírou (v křesťanském slova smyslu). Je to pověra. Pravá víra spojuje s Bohem a činí věřícího Bohu podobným (nakolik je to u člověka možné). Jde o princip spojení podobného s podobným. V tom tkví princip Církve jako léčebnice. Pokud je víra spojena s pácháním zla, pak spojuje člověka s tím, kdo je zlý, kdo je otcem všeho zla, s ďáblem, a proto ji říkáme zlá víra = suevjérije = pověra. Prodloužíme-li tuto úvahu, pak veškerá víra, která nespojuje s Bohem, je pověrou. A čím je církev, ve které je víra vytlačována pověrou? Z díla biskupa Hierothea (Vlachose) lze vyčíst, že církev, která neuzdravuje člověka čili neléčí lidskou duši, není církev.
V Byzanci nesměli vojáci, kteří se vrátili z války, ač byla obranná, několik let k svatému přijímání, protože prolévali krev. To je samozřejmě jiný případ než ruská válka. Byzantští vojáci byli považováni za křesťany a za hrdiny, ale očišťovali se psychicky i duchovně od traumat, vášní a zloby, kterým se voják stěží může vyhnout. Loupeživá a vražedná vojenská agrese Ruska je daleko horším případem. To je skutečný hřích oddělující od Boha i od Církve. Hřích odtrhává člověka od Církve. Do Církve se může velký hříšník vrátit jedině skrze velké pokání.
Kánony a jimi stanovené církevní tresty za vraždu ruskou církev nezajímají. Ruská církev však obecně kánony nerespektuje, vyjma těch případů, kdy z toho může něco vytěžit; dovolává se jich jen, když si tím chce něco nárokovat. Je-li pro ni výhodné kánony porušovat, pak neváhá. Dokladem budiž současné nekanonické chování ruské církve v Africe, kde zakládá své struktury na cizím kanonickém území a kupuje si za peníze místní duchovní; nebo u nás po druhé světové válce, když pohltila naši místní církev patřící pod Srbsko; jiný případ je udělení autokefality jedné z amerických círví; všechny případy (a je jich daleko víc) jsou flagrantním pošlapáním kánonů. Jelikož jsou kanonická pravidla pro všechny světové církve závazná (vlastně je jejich dodržování jedním z kritérií pravoslavnosti), vyvolává jejich ignorování pochybnost o pravoslavnosti ruské církevní praxe.
Pokud se vysoké duchovenstvo předvádí konání Božího díla, když světí tanky, rakety, zbraně k zabíjení nevinných, pak to není věřící křesťanské duchovenstvo. Jsou to kouzelníci a mágové a to, co činí, je magie a pověra. Každá víra bez éthosu je pověrou. Bůh přece nežehná nemravnosti, jak lidstvo ví od samého svého počátku.
Tím jsme se možná dostali ke kořeni ruského zla. Nebo k jednomu z kořenů. A tím je stav církve, žalostný a hlavně věkovitý úpadek ruského křesťanství. Je to úplně stejné, jako když šlo o příčiny bolševické revoluce. Většina teologů (ruské nevyjímaje!) dobře vidí, že za vzplanutím toho strašlivého plamene revoluce, dosud na zemi nebývalého ohně zla, byl hluboce padlý stav ruského pravoslaví. (Lze to dokázat.) Bolševická krutovláda atheismu, řeky krve, to vše bylo cosi jako Boží trest za to, co provedla ruská církev s pravoslavím. Alexandrijský patriarcha to nazval „Boží fackou Rusům“. A dnes se vše opakuje. Zase za vším tím zlem stojí pád ruské církve, která došla ve své honbě za mocí tak daleko, že umožnila putinovi prolévat další řeky krve a stále mu v tom aktivně pomáhá. Alexandrijský patriarcha ve své nedávné řeči pokračoval: „Jak se zdá, tak Rusům jedna facka nestačila.“ Chudáci Rusové.
+ + +
P.S.
Rusové dnes bojují proti „nečisté“ evropské civilizaci, bojují za návrat do středověku (tam jsou doma). Avšak ani to není ještě to nejhorší. Hluboce antikřesťanská povaha tohoto konfliktu činí z ruské agrese proti Ukrajině v podstatě válku proti křesťanství. Byl toto odedávný cíl ruských dějin? Od Ivana Hrozného, carů a careven, přes Lenina, Stalina k putinovi? Od Pravoslaví do apostase? Od Krista k antikristu? Každopádně tuto válku vedou Rusové nejen v rozporu s křesťanskými hodnotami: vírou, morálkou, mravností a duchem, ale přímo proti těmto hodnotám. Nevidí to, jelikož jsou oslepeni svým hříchem. Ano, klidně to zopakuji: když zostříme pohled na podstatu války na Ukrajině, zjistíme, že tam válčí ruské pravoslaví proti křesťanství. Pochopíme, že Rusko nyní přijalo roli antikrista a ruská církev (její správa a významná část věřících) se mu klaní?
Nahlíženo lidskýma očima, není žádné řešení takového pádu a tak zoufale zbloudilé cesty celého národa. Tady může pomoci jedině Bůh.
Zobrazit příspěvek č. 1411 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 3. 2024
Neděle masopustní
O strašném soudu
Čtení z evangelia (pro masopustní neděli) před námi kreslí obrázek Božího soudu, toho posledního Božího soudu, k němuž budou shromážděni všichni lidé a přijdou i andělé, a především na toto setkání přijde Bůh. Všechny rozumné bytosti (tj. duší obdařená stvoření) budou povolány na tuto událost - třetí velkou událost lidských dějin (spolu se stvořením člověka a Kristovou spásou lidstva).
Písmo nás učí: jeden je život a pak soud: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom (je čeká) soud.“ (Žid 9,27) Vše, co může konat skutky a vést svůj život dle své vůle (a tudíž má svobodnou volbu), jakákoliv rozumná bytost, podléhá Božímu soudu. Bůh nám dal existenci i svobodu a poslal nás do života nakládat s těmito dary. Při soudu je o všem a o každém rozhodnuto, zda obstojí před Božím pohledem či nikoliv. Je obtížné postihnout podobu a zákony tohoto soudu lidskými slovy, která jsou určena pro pozemské předměty a jen mlhavě mohou popisovat či načrtnout kontury duchovních jevů. A tak se nyní pokusíme některé rozměry a roviny této události našimi nedokonalými slovy a rozumem postihnout.
* * *
Tato neděle nám chce každoročně před velkým půstem připomenout, že všichni budou souzeni. Ať už tomu věří nebo ne. Na posledním soudu nebude žádný nevěřící, všichni budou věřícími.
Všechny chce Bůh zachránit pro věčný život, ale ne všichni mu to dovolí. Naše skutky, které jsme učinili v průběhu svého pozemského života, jdou za námi. Nás neodsoudí milující Bůh, ale naše skutky nás odsoudí. „Mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6,23) Sloužíme-li hříchu, smrtí se nám hřích odmění. V tomto životě stojíme každým okamžikem před další a další volbou, konáme skutky, které se rozhodneme konat, a těmito volbami formujeme svou duši. A do jaké podoby ji zde na zemi zformujeme, v té odchází na věčnost.
Bůh je milosrdný, jenže ta moc, kterou nad námi naše skutky mají, není milosrdná ale neúprosná. Proto je potřeba opatrně vést svůj život, abychom jej naplňovali tím, co nás s Bohem spojuje, a naopak chránili se činit to, co nás od Boha odděluje.
Co nás s Bohem spojuje? To jsou skutky, činy, myšlenky, skrze něž se stáváme Bohu podobnými. To po nás Bůh chce a k tomu jsme byli stvořeni. Nemůžeme sice napodobit Boha v jeho věčnosti, nestvořenosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti apod. Ale můžeme jej napodobovat skutky lásky, milosrdenství, soucitu, trpělivosti a snášenlivosti. Vždyť miláček Páně, apoštol Jan nám zjevil tajemství, které pro nás vynesl z Kristova srdce, když měl při poslední večeři hlavu na jeho hrudi a naslouchal jeho srdci: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1. Jn 4,16)
Kristus (a dokonce už Starý zákon) žádá po lidech, aby se podobali Bohu. (Levit 11,44-45; opakuje to 1. Petr 1,16.) „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ Sám Pán praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat 5,48) K tomu byl člověk stvořen podle Božího obrazu a podoby. Podobu ztrácíme hříchem, ale Boží obraz v nás stále trvá - v každém člověku. Vírou, láskou a zachováváním Božích přikázání tuto podobu postupně očišťujeme. Toto dílo obnovy Boží podoby začíná tam, kde člověk používá svou vůli k tomu, aby vyrval ze svého srdce hněv, zlobu, nenávist, závist, zlopřejnost, odsuzování, intriky a všeliké nepřízně vůči bližnímu. Místo nich má zasadit do půdy svého srdce: pokání, pokoru, mírnost, poslušnost, a především lásku, jejímiž kořeny jsou soucit, milosrdenství, trpělivost s druhým člověkem, neodsuzování, vlídnost...
* * *
Bohužel, když se rozhlédneme po církvi, vidíme, jak i v blahodatném prostředí církve se jen málo lidí věnuje tomuto svatému dílu, kterým už tady a teď rozhodujeme o věčném osudu své duše. Většina věřících příliš nedbá o stav svého srdce a svou spásu vidí jen v plnění rituálních povinností (znáte to: jednou do roka se vyzpovídat, a pak k svatému přijímání, v neděli do chrámu zapálit svíčku atd.) A pokání? Jak často slyšíme: jsem jako všichni. A pokora? Zkuste někoho napomenout či pokárat za zjevné narušení církevního učení či morálky, a hned se jeho zraněná pýcha naježí.
Vzpomeňte na toho uzdraveného slepce a jeho rozhovor s židovskými „zbožnými“: Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (Jan 9,34) Pýcha jim nedovolila přijmout svědectví o Mesiáši a uvidět Boha.Jak často se setkáváme s naprostou sebejistotou u církevních lidí, když jde o jejich jednání, způsob uvažování! A někdy ani nemusí jít přímo o páchání hříchu, ale i pouhý opakovaný a pevný souhlas s hříchem nám přece přináší sdílení osudu s těmi, kteří budou potrestáni za tento hřích. (Blažený muž, který nechodí do rady bezbožných... Ž 1,1) Což nikdy neslyšeli ap. Pavla, který když varoval před přečasným vysvěcením někoho, psal: „neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.“ (1 Timoteovi 5,22) Varování před těmi, kdo nepřinášejí správné křesťanské učení (ať už se jedná o dogmata či o morálku apod.): „kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“. (2. Janův 1,11) Souhlasem s páchaným hříchem přece pomáháme pachateli (třeba jen duchovně, nebo morálně).
Jak to krásně vystihl jeden věřící: „Tady na zemi jsme od toho, abychom hřešili, a do kostela chodíme, aby nám to Bůh odpustil.“ Nu, alespoň to řekl s tak čirou upřímností, že mu ji Bůh snad započítá jako ctnost.
Pán Ježíš však nechce, abychom prodlévali v nevědomosti a snaží se nám, alespoň ty klíčové rozměry a roviny Božího soudu objasnit, když nám přípomíná své přikázání lásky a na obrázku lásky k bližnímu ukazuje princip, dle něhož budeme souzeni - lépe řečeno: my sami sebe budeme soudit.
* * *
Čtení této neděle (Mat 25,31-46) nám ukazuje, že soud bude spočívat v tom, jestli jsme opravdu ve svém srdci sloužili Bohu, resp. jestli jsme si Ho zamilovali. Ukazatelem této lásky je totiž náš vztah k lidem, kteří jsou kolem nás. Bůh nám je poslal, abychom se naučili milovat. Co se myslí touto láskou, nebo když si to učiníme lépe pochopitelným, jak začíná láska k lidem? Jednak tím, co praví Pán: „Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“ (Mat 7,12) Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě. To je základ.
Písmo o tom praví: »Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit. Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci. Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru. Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo. Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest. Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s upřímnými však sdílí svá tajemství.« (Přísloví 3,27-32)
Tím se dostáváme k vyššímu stupni této práce na sobě: prokazovat lidem, co si přejeme, aby Bůh prokázal nám: soucit, milosrdenství, trpělivost, shovívavost, odpuštění jejich prohřešků. Pak mohu doufat, že i se mnou bude mít Bůh soucit a trpělivost, že nade mnou projeví milosrdenství a že mi odpustí mé hříchy. Když neodpustím já svému dlužníkovi, neodpustí ani Bůh mně. (Viz podobenství o nemilosrdném služebníku Mat 18,23-35)
Co mohu od Boha čekat za svá provinění, když sám neodpouštím, mstím se a odplácím, mám tvrdé srdce, bojuji za své ego, mlátím kolem sebe „hlava nehlava“, jen abych prosadil své zájmy, a odsuzuji ostatní za jejich nedokonalost (jak často - bohužel i v církvi - slyšíme: já chci jen spravedlnost; kdo ji chce, tomu ji Bůh na soudu dá... Kéž si nikdy nežádáme od Boha spravedlnost.)
Každý si může provést jednoduchý samotest, jak je na tom jeho srdce a jak by asi obstál na soudu, kdyby se dnes odebral na věčnost. Když se potkám s poníženým, chudým, nemocným, trpícím, nešťastným nebo tím, kdo je v nouzi, co pocítím ve svém srdci? Cítím vůbec něco? Nepřeji si, aby mi ten člověk dal pokoj a šel mi z cesty? Nebo spontánně pocítím soucit s tím člověkem? Zabolí moje srdce nad ním? Podle starce Paisije, je toto cítění nebo soucit předpokladem pro vyslyšení modlitby za toho člověka. Je zbytečné jen odříkávat Bohu jména, která On stejně zná. Očekává, že Mu za ty nešťastné lidi přineseme trošku bolesti v srdci, na kterou pak odpoví.
Dalším stupněm lásky, k němuž jsme evangeliem povoláni, je milovat své nepřátele. To je tvrdý oříšek. Jeho tvrdost je přímo úměrná tvrdosti našeho srdce. Je to jakási maxima evangelia. Přetěžkým úkolem pro nás tento evangelijní imperativ bývá zvláště, když je tím nepřítelem někdo, kdo je nám nablízku: kolega v práci, nadřízený, soused, bývalý přítel apod.
* * *
Dnešní evangelijní perikopa nám ukazuje dvě skupiny hříšníků. Ano, ovce i kozlové jsou stejně hříšní. Bůh ve své lidumilnosti už nežádá po člověku bezhříšnost, neboť by nikdo nebyl spasen. Jenže ti z jedné skupiny měli soucit, kdežto ti z druhé skupiny soucit neměli. Přítomnost Boha na soudu rozdělila lidi do dvou skupin nikoliv dle jejich hříšnosti, ale dle jiného principu: jedni ve svém životě potkali Boha, druzí nikoliv. Kristus si přeje potkat se s každým člověkem. Setkává se s námi skrze lásku. Skrze bližní se setkává se všemi lidmi. Přichází jako žebrák a klepe na každé dveře.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev 3,20)
Láska nás spojuje s Bohem a činí nás Bohu podobnými. Boha se učíme milovat skrze bližní. Jak pravil apoštol Jan: „Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka, jehož vidíš?“ (1. Jn 4,20) Nemiluješ bližního = nemáš pro něj svůj soucit, trpělivost a odpuštění, to znamená, že nemiluješ ani Boha. Nesloužíš tedy Kristu, ale jen sám sobě. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Jn 4,8) Takže bez lásky neznáme Boha. A když Ho neznáme, nemůžeme mu sloužit ani být jeho přítelem. To je důvod, proč odcházejí kozlové do temnot.
V tom je jejich vina. Nemilovali lidi a tudíž ani Boha, nepoznali jeho lásku, a proto jejich hříchy nad nimi mohou provádět svou zkázonosnou moc. Jedině láska nás může spojit s Bohem, který je láska. A spojení s Bohem přináší člověku odpuštění jeho hříchů, protože síla hříchu nemůže překonat sílu lásky. To znamená, že ta hrozná moc hříchu oddělit člověka od Boha, je zmařena láskou, která hříšníka s Bohem spojuje. Pamatujete na ten princip: podobné k podobnému? Láska tudíž dává člověku spásu. Ona jej ospravedlní na soudu.
* * *
Na některých ikonách posledního soudu vidíme mezi těmi, kdo jdou do ohně vzpoury proti Bohu, věčného reptání, zloby, která spaluje duši, i biskupy, kněze, mnichy - čili teology, kteří jistě mnoho o Bohu přečetli, Bibli dobře znali a kázali lidem evangelium. Z toho je zjevné, že mluvíme-li nyní o poznání Boha, nehovoříme o knižním poznání, ale o skutečné duchovní teologii, o důvěrném poznání Boha skrze lásku očištěného srdce. „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)
Říkají moudří: Kdo má lásku, splnil všechna přikázání. Vyplývá to ze slov Pána Ježíše. Takový člověk splnil hlavní přikázání uložené člověku Stvořitelem a zopakované v evangeliu: Buď jako Bůh. Svatí buďte... Dokonalí buďte... (Viz o tom výše.) Blažený Augustin psal: „Miluj a dělej si, co chceš.“ Ten, kdo miluje Boha a bližního, totiž nemůže páchat hřích.
* * *
Každý můžeme na sobě sledovat, jestli máme s druhým člověkem soucit, trpělivost, odpuštění - zdali máme srdce otevřené vůči bližnímu. Podle toho už tady na zemi poznáváme, jak na tom jsme. Podle této lásky poznají lidé, že jsme lidmi Kristovými. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) A podle nenávisti, zloby, závisti, mstivosti poznáme ty, kteří lásku nemají a tudíž ani nemilují Boha. Ať si každý sám v duchu odpoví a zjistí si tím, jak je připraven na setkání s Bohem a na soud.Pokusím se nyní odpovědět na častý dotaz. Lidé se ptají, jak vlastně má vypadat ta láska k bližnímu: „To mám všechny nechat, ať si činí, co chtějí? A co když budou někomu ubližovat nebo škodit? A co v práci k mým zaměstnancům? Mám přece zodpovědnost za firmu. Projevím k nim lásku a shovívavost a hned přestanou pracovat.“ Myslím, že každý rodič ví, že musí někdy dítě trestat, napravovat, zakazovat apod. Zároveň však otec i matka chápou, že ač dítě někdy potrestají, nepřestávají je milovat. A jejich dítě si to při správné výchově uvědomuje také. Stejně tak si musí počínat učitel, pastýř, biskup, šéf v práci, úředník či správce. Nemohou kvůli lásce ke svým podřízeným tolerovat páchání nepravostí, zlo či neposlušnost nebo vzpouru. Takovému učiteli by se jeho škola úplně rozložila a nemohl by plnit své poslání a vyučovat, protože by ze třídy měl brzy „monkey business“ a žáci by mu „skákali po hlavě“. A co vyroste z dítěte, které rodiče nikdy ani nepokárají? Každý nadřízený nebo rodič či učitel nebo pastýř nese odpovědnost za to, že bude vést svěřené lidi k prospěchu všech. Pastýř má svou hůl proti vlkům; nemůže se vymlouvat, že i vlk je Boží stvoření a „já přece miluji všechny - ovce i vlky“, a tak nemůžu na vlka pozvednout svou berlu. Takový pastýř je k ničemu. Kdo bude hlásat, že i nepřítele, který zabíjí naše ženy a děti, je potřeba milovat, a proto mu v tom nebudeme bránit? V tom tkví hloubka lásky, že milující člověk je schopen dobře rozeznat, jak se zachovat, když je potřeba přísnost a výchova, ale zároveň se nemstít, nenaplňovat své srdce nenávistí či zlobou. Křesťan hledá vždy cestu, jak se zachovat odpovědně, ale při tom odpouštět a jednat se soucitem. Nikdo není tak hloupý, aby nebyl s to chápat, že lásku je někdy nutno skloubit s přísností a rozhodností. Stejně si počíná i Bůh - pokud je člověka možno zachránit, ale on je lhostejný, použije Bůh někdy i hořké léky pro takovou duši.
Spása člověka spočívá v tom, že poznáme Boha - už zde na zemi začínáme poznávat Boha jednak z pohledu na jeho stvoření, potom z evangelia a nakonec z vlastní duchovní zkušenosti (vždy jedině v tomto pořadí). Naše láska je vždy napodobením Boží lásky: „My milujeme Boha, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Jn 4,19)
* * *
Tady na zemi, kde je duše obalena masem, můžeme předstírat, tvrdit nebo hrát cokoliv. Na soudu přijde Bůh a vzejde světlo, které osvítí a prosvítí všechny. Jako může lékař rentenem zkoumat, co je uvnitř těla a vidět choroby různých orgánů, tak v tomto světle bude všem viditelné, co se tají v mé duši. (Přirovnání světla soudu k rentgenovým paprskům používal jeden stařičký kněz, jehož jsem znával.)
Jsme na to připraveni? Všechny tajnosti, které zde skrývám ve své duši a nechci, aby se to o mně nikdo dozvěděl, budou zjevné všem. Všechny špatné skutky, každý hřích, každá nečistá myšlenka, všechny nepřátelské úmysly, pikle a egoistické zájmy i jiná zla, která skrývám, budou viditelná v mé duši, jako by byla ze skla. Přípravou na tuto chvíli je zpověď a očištění od těch hnusů, co v sobě nosím a jimiž deformuji svou duši.
Už zde na zemi se máme učit vidět stav své duše - přemoci strach a zřít, co jsme z ní učinili. Jak jsme její krásu zničili a učinili z ní odpudivou tvář nějakého skřeta. Protože jen tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti můžeme začít s opravdovým pokáním a obrátit se, prostě něco s sebou začít dělat.
„Den Páně ovšem přijde jako zloděj v noci. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena. Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi - domov spravedlnosti. Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné.“ (2. Petr 3,10-14)
V současnosti vidíme tak strašné ilustrace toho, o čem vypráví dnešní čtení. Ilustrace přímo v naší církvi, kde celé masy a církevní struktury odpadají od evangelia.
Píši to sem pro naše varování, jak snadno se může stát, že nejen jednotlivci, nejen státní režimy, ale i celé církevní struktury mohou úplně popřít základní principy naší víry a táhnout s sebou do pekla masy svedených věřících. Dnes se objevila zpráva v tisku, z níž sem část zkopíruji:
»Ze strany vedení Ruské pravoslavné církve žádná otevřená reakce na smrt Alexeje Navalného zatím nezazněla. Vedení církve nicméně dlouhodobě podporuje současný ruský režim. Podle zdrojů novináře listu Novaja Gazeta Alexandra Soldatova, který se zabývá tématy, spojenými s vírou a církví, v mnoha regionech biskupové nebo jiné vysoce postavené osoby dokonce volají kněžím a přikazují jim pečlivě sledovat lístky s prosbami o modlitby za zemřelé. V případě, že je na žádosti napsáno jméno Alexej, mají ověřovat také příjmení. Žádný z kněží, stále sloužících v rámci Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na území Ruska, také zatím nesloužil panychidu za zesnulého, ty proběhly jen v několika zahraničních kostelech. Soldatov tyto skutečnosti komentuje tak, že si nevzpomíná, "že by se takto zacházelo dokonce i s největšími rouhači, heretiky a pronásledovateli církve".« (Christnet)
To skutečná inkvizice v ruské církvi (jen ti nekrutější a nejohavnější bolševici zakazovali sloužit panychidu za zavražděného cara, ale jinak nezakazovali modlitbu za zesnulého, dnes to dělá samotná ruská církev). V citátu se píše, že kněží musí prověřovat dokonce i tzv. „zapisky“, tj. jména napsaná na lístcích podávaných k tichým modlitbám na proskomidii, aby se náhodou někdo v ruské církvi nemodlil za spásu Navalného. To je chování směřující proti základní ideji Církve. Může se Pán Ježíš k takto se chovající církvi přihlásit? Jak daleko se vzdálili tito „křesťané“ od Boha, který si přeje spásu všech, kdežto oni nedopřejí někomu ani zádušní modlitby! V každém katechismu se dočteme, že jeden ze základních skutků milosrdenství je „za zesnulé se modliti“. Kam se poděl v ruské círvi jeden z hlavních projevů lásky? Ze strachu před putinem nebo kvůli klanění se putinovi si ruská církev nechala vzít evangelium? Tak strašná je ruská nenávist, tak hluboký pád a tak ohavná kolaborace s antikristovskou šelmou chlemtající lidskou krev prolévanou ve válce! Napadne někoho v Rusku, jak asi ve světle dnešního evangelia toto chování církve obstojí na strašném soudu? Vzpomeňte si na ty ikony posledního soudu - kdo všechno jde s těmi nelaskavými, nesoucitnými a krutospravedlivými zatvrzelými srdci do ohnivé tlamy pekla: biskupové, kněží, mniši...
„Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1 Petr 4,17) Už je to vidět zřetelně: soud začíná od domu Božího.
Zobrazit příspěvek č. 1412 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 3. 2024
Poslední přípravná neděle před Velkým půstem
Neděle o Adamově pádu
Církev nás čtyřmi nedělemi připravovala na nejdůležitější dobu v roce, na velkopostní období, kdy nám vše bude napomáhat k tomu, abychom v duchovním životě učinili další krůček na cestě svého duchovního vzestupu, na cestě za Kristovou láskou. Církev v půstu změní modlitební a bohoslužebný charakter svého života, nebe se sníží, aby nás co nejvíce inspirovalo k vnitřní změně srdce k vnější změně způsobu života. Dokonce i příroda se na čas promění, jak to vnímají duchovně citliví lidé. Např. Ioann Krestjankin, velký ruský starec (máme o něm otitulkovaný dokumentární film), říkal, že v prvním dnu Velkého půstu cítí, jak se změní svět, všiml si proměny duchovního naladění všeho kolem.
Církev nás důkladně připravuje, abychom tuto vzácnou dobu nepromarnili nebo ji neomezili jen na hladovku, ale využili ji k vnitřní změně, nebo posunu. Kam se máme posunout? Od světa, který ve zlu leží, k Božímu království, ve kterém už nebude žádné zlo. (1 Jn 5,19) Od hříchu, který má tu strašnou moc oddělit člověka od Boha, ke ctnostem, které nás s Bohem spojují. Od vášní, které nás přivádějí ke hříchu a které kazí a poskvrňují naši duši, k očištěnému srdci, které Boha miluje nade vše.
V neděli Celníka a farizeje nám církev připomněla, že hříšníku zavírá cestu k pokání pýcha. Bůh přijme pokorného kajícího hříšníka, ale nikoliv pyšného, třeba i méně hříšného, člověka, který je sám s sebou spokojen. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nechce totiž lékaře ten, kdo nevidí svou nemoc. Nechce Spasitele ten, kdo je se svou zbožností a spravedlivostí spokojen. K čemu je Kristus tomu, kdo nepotřebuje vykoupit z moci hříchu, zla a smrti?
V neděli Marnotratného syna nám církev postavila před oči Kristovo podobenství o nás všech, o lidstvu. Boha jsme zradili, vše, co jsme od něho darem dostali, jsme promrhali. Ale cesta zpět je otevřená. Tou cestou je uvědomit si svůj pád a kát se. A Bůh nás přijme. Chce nás přijmout. Proč? Protože nás miluje. Stejně jako pro vztahy mezi lidmi, platí i pro vztah mezi člověkem a Bohem, - kdo miluje ten odpouští. Není možné milovat a neodpouštět. Láska vše odpouští. Jedinou podmínkou je obrácení hříšníka, tj. návrat, a tímto návratem je lítost, uznání své viny a pevné odhodlání neopakovat své špatné chování.
V neděli Masopustní jsme na obrazu posledního soudu, který před námi Kristus vykreslil, viděli, že Soudce rozdělí lidi do dvou skupin a kritériem, podle kterého bude dělit, je jejich láska. Činná láska, ne teoretická, ne láska zdálky, ale činná láska, která se projevuje soucitem, trpělivostí, pomocí a odpuštěním. Tím, že druhého nesoudíme, ale otevřeme mu své srdce. Taková láska vytváří předpoklad k milování Boha. A láska (k lidem i k Bohu) nás činí Bohu podobnými, obnovuje v nás podobu Boží vloženou do člověka při stvoření, a to nás s Bohem sjednocuje. V tom tkví uzdravení a spása.
Poslední přípravnou nedělí je neděle s tématem Adamova pádu. Tímto tématem nám církev připomíná Boží dobrotu, s níž stvořil Adama, určeného k něčemu tak vznešenému, že si to v našem padlém stavu ani neumíme představit. Jak říkají otcové - všichni lidé nosí kdesi hluboko ve svém srdci vzpomínku na dávný ráj. Je to jakási rodová kolektivní paměť lidstva. Je to vzpomínka na dávnou nesmrtelnost, proto je lidské přirozenosti stále nesmiřitelně cizí myšlenka na smrt. Vůči této myšlence lze otupět, odsunout ji, odvrátit se od ní, ale nelze se s ní vyrovnat. Pád z bytí do nebytí je pro lidské myšlení nepřijatelný.
Jenže je to také neděle o tom, jak člověk ztratil Boží podobu.
Tímto tématem nám totiž církev na samotném prahu půstu připomíná, jak se to všechno pokazilo, když ďábel ze závisti začal člověku kazit myšlení. Adam i Eva měli všechny prostředky ubránit se tomuto pokušení. Jenže ďábel, který už měl zkušenost, jak kazit čistotu Božího stvoření, začal kazit lidské uvažování. Vstoupil s lidmi do dialogu, a první lidé se zachovali vlastně velice moderně, zachovali se tolerantně. Tolerovali, když ďábel začal mluvit o Bohu jako o lháři. Tolerovali, když začal zpochybňovat rady, pokyny a ustanovení jejich Stvořitele a největšího dobrodince. Tolerovali, jeho lži, a začali pochybovat o tom, koho dosud milovali nejvíce. Přestali mu bezmezně důvěřovat, přestali si vážit toho, co pro ně učinil, i toho jak se o ně postaral, toho, co mají. A vydali se pouť za neznámým svůdcem, kterému uvěřili více než Bohu.
Říká se, že všichni stále v průběhu svých životů opakujeme Adamův hřích. Sami právě vidíte, jak hluboká je to pravda. „Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ (Řím 5,12)
Jak postupoval lstivý ďábel, aby dosáhl svého? Nejprve vzbudil zvědavost. Na hříšnou podstatu všetečné a nekonečné zvědavosti, která vzbuzuje neklid v srdci a úplně rozvrátí lidskou vůli i rozum, upozorňují všechny nejstarší památky lidstva. I staré antické mýty. Je to asi součást všeobecné paměti lidstva. Zvědavost je však jen pokažením jiné vlastnosti, která je přirozenou součástí lidské duše, a tou je zvídavost, touha po poznání, která je zacílena především k Bohu, ale kamkoliv by se vydala, řídí de Božími ustanovením a ubírá se cestou, kterou Bůh určil.
A dál už to jde rychle. V rozhovoru s Evou to vidíme názorně - krok za krokem had promyšleně přenastavuje její myšlení. Takže relativizuje či úplně neguje Boží přikázání. Eva najednou začíná přistupovat k Božímu ustanovení „tvůrčím způsobem“ (nejdříve si k němu přidává něco, ještě je zpřísňuje, aby je pak úplně popřela, - jak je to jen podobné zajímavému procesu v dějinách církve, kde občas sledujeme, že se na lidi stále nakládá více a více, zpřísňuje se a zavádí se nové přídavky, místní či folklórní zvyky jsou prohlašovány za nutné a závazné, některá monastýrská specifika jsou prohlašována za všeobecně povinná, až to nakonec většina není schopna dodržet). Nakonec řekne had Evě, jestli vám Bůh tvrdí, že zemřete, tak to není pravda, nezemřete, ale naopak budete jako bohové - znát dobro i zlo.
Jedna jediná věta, a kolik je v ní lži! Vždyť Adam s Evou stáli před úkolem sjednotit se s Bohem, theosis. To je nekonečně více než být "jako bohové". A k čemu je člověku prospěšné, aby poznal zlo? Lidé však použili (zneužili) Bohem danou svobodu, součást Božího obrazu, který do nich Bůh vložil, a vybrali si. A tak všechna lidská pokolení poznávají zlo vrchovatě.
Poslední příležitost pro Evu, aby se obrátila k hadu zády, bylo, když označil Boha za lháře. Jenže už byla chycena svou zvědavostí a musela by tedy použít jakousi námahu, vypětí vůle, aby se odvrátila. A to neučinila. Už byla polapena, dostala do pasivní role, neodporovala a ďábel ji táhnul jako na udičce.
* * *
Jaká poučení z toho máme čerpat pro postní období? Držet se pevně Božích přikázání a ustanovení, nenechat ďábla, aby je zpochybňoval. Často dnes používá to, co se mu v případě Evy dobře osvědčilo, relativizaci: „Dnes už na to není doba! Věda dokázala, že nepotřebujeme Boha... Okolnosti jsou jiné, už nelze všechna přikázání dodržovat jako dříve. Situace se změnila. Moderní člověk už nemá tolik času na modlitbu. Žij tak jako všichni, dělej, co činí všichni.“ Co mu na to řekneme? Jen leklá ryba plave po proudu, živá ryba plave proti proudu.
Pasivita je práh hříchu. O to se ďábel vždy postará. V občanském životě vede pasivita k totalitě či k válce nebo jinému krveprolití (celé 20. století o tom svědčí a současnost jakbysmet). Říká se, že k vítězství zla stačí jen, aby slušní lidé mlčeli. A v duchovním životě? Pasivita znamená, že jsme svůj věčný osud vložili do rukou ďábla.
Z toho plyné druhé poučení: používat vůli, když se chceme přiblížit k Bohu. Překonat odpor, s nímž se každý, kdo chce zamířit svůj život k Bohu, musí setkat. Přikázání se neplní lehce, je nutné větší či menší úsilí, abychom se podle nich zachovali. To samé platí pro půst - to je cvičiště vůle, to je zápas. Námaha, kterou si činíme kvůli Bohu, abychom se očistili a více se mu zalíbili, to je ten pravý dar, čili smysl půstu. (Půst má více významů, ale tentokrát si vyberme tento - obětní dar přinesený skrze naši námahu a sebezapření.)
* * *
Hadu se podařilo přenastavit způsob lidského myšlení. Jaké jsou plody nového uvažování lidí, které je výsledkem ďáblovy chytré manipulace? Především se to okamžitě projeví ohromující sebedůvěrou. To je chabě maskovaná pýcha. Plody takového myšlení vidíme hned na Adamovi a Evě: Proč bych měl Boha poslouchat? Což nemám vlastní rozum? Mohu si přece konat, co chci. Já tomu přece rozumím dobře. Vím, co dělám! Nic se mi nestane.
Na tomto způsobu uvažování je založená celá lidská civilizace - od babylonské věže k dnešku. Člověk už není sám ze sebe schopen činit dobro. Proto v modlitbách vyznáváme, že cokoliv dobrého bychom učinili, není z nás, ale od Boha. Člověk už není pro tento svět zdrojem dobra, jak měl na počátku být, ale zdrojem zla, jak si přál had.
Už jsme říkali, že všichni stále dokola opakujeme Adamův hřích. My všichni máme Adamovo přenastavené myšlení, a tak v nás stále vznikají myšlenky: „K čemu je mi Bůh? Proč bych ho měl poslouchat? Proč se jím nechat omezovat?“ Lidé dnes i kdykoliv jindy těžko snášejí nějaká omezení, dokonce je v kdesi nitru uráží i samotný fakt, že byli stvořeni jako bytost naprosto závislá na svém Stvořiteli a neoddělitelně s ním spojená (to radši ať jsme z opice, ale nezávislí). Člověku čistému však přináší skutečnost, že jsme synové Otce, radost, kdežto v pyšných vzbuzuje nespokojenost a hněv, protože v nich působí satanův duch vzpoury.
V tomto duchu se nesou všechny civilizační budovatelské ideály, které měly vést k blahu lidstva: všechny problémy lidstva vyřešíme sami, člověku vědecky zajistíme nesmrtelnost, zbavíme ho námahy a práce, vybudujeme nový svět, odstraníme války a veškeré zlo. Omyl. Čím více vzpoury proti Bohu, tím více zla. S tím by už lidstvo mělo mít dost zkušeností (zvláště po 20. století).
Leč vraťme se ještě k Adamovi. To změněné uvažování by bylo ještě možno vrátit zpět, dokud nebylo zpečetěno skutkem. Myšlenky stvrzujeme svými skutky. Stav duše se promítá do těla. To platí v dobrém i ve zlém. Podobně jako smrt zafixuje stav lidské duše v okamžiku jejího oddělení do těla, tak i prvotní hřích zafixoval stav lidské mysli v okamžiku toho skutku, a je to stav duchovní smrti.
A plody tohoto skutku? Adam najednou vše vidí jinak. Vše kolem se změnilo. Lidé vidí, že jsou nazí - hřích objektivizuje těla. „Hřích změnil dvě první lidské osobnosti ve dvě odlišné přirozenosti, ve dvě individua, mezi nimiž existují vnější vztahy.“ (Vladimir Lossky) To doposud nebylo. „I lidská láska, vášnivá touha milujících se po absolutnu, v samé fatálnosti svého nezdaru nikdy nepřestane skrývat tísnivý stesk po ráji, touhu, z níž se rodí heroismus a umění.“
Změnil se i vztah k Bohu. Z milovaného Stvořitele se v očích lidí stala hrozba. Ztratila se láska a tím i blízkost a důvěra, a najednou se ocitli ve strašné vzdálenosti od Boha. Boží přítomnost se změnila z duchovní rozkoše na trýzeň. Bůh volá: Adame, kde jsi? Uvědom si, kam ses dostal na cestě, kterou sis zvolil! Vrať se, čiň pokání.
Pak se koná soud. I to je příležitost pro lidi k pokání a k návratu. Je to zkouška, kam až pronikl hřích a zda jsou lidé ještě schopni obnovit původní jednotu. Zkouška je vykonána nikoliv pro to, aby Bůh zjistil něco, co už ví, ale pro lidi, aby oni sami jednou pochopili, co se s nimi stalo. Výsledek všichni známe: svalují vinu na druhého, nejsou schopni přijmout odpovědnost za použití své svobody, vymizela vzájemná láska a nejsou schopni snášet Boží blízkost.
Adam s Evou nepoložili ani samotný základ pokání - neodsoudili svůj hřích. Místo toho se vymlouvali. Nevyznali svou vinu. Neprovedli nad sebou soud, a proto nad nimi vynesl soud Bůh. Takovým lidem je cesta zpět uzavřena a brána ráje uzamčena. Ať žijí ve světě, který odpovídá jejich způsobu myšlení.
Opět platí: to všechno vidíme každý i sám na sobě. Stále na někoho nebo na něco svalujeme vinu - za svůj neúspěch, za svůj hřích, za své selhání, za svou nespokojenost či neklid... Na blízké či vzdálené, na okolnosti, na počasí, na politiky, na zednáře, na cizí státy, na pikle temných sil... (I ty konspirační teorie jsou jen pokračováním tohoto Adamova stavu.)
* * *
Neumíme si představit vnitřní stav Adama a Evy, když byli vyhnáni z ráje. Z jedné strany asi chápali, že ráj je především stav Boží blízkosti, a že už by v takovém stavu nevydrželi, nebylo by jim tam dobře. Kvůli tomu museli odejít, jinak by se ráj změnil v mučírnu. Na druhé straně jistě cítili zármutek, trýzeň a zoufalství z toho, že opouštěli místo, kde jim bylo kdysi tak dobře a kde byli v bezpečí. Vnímali, že se všechno mění. Zvířata na ně začala vrčet a cenit zuby. Příroda se stala krutá. Všude číhá nějaké nebezpečí a hrozba. A do takto změněného světa nyní odcházeli dožít své dny.
Co si však možná dokážeme alespoň vzdáleně představit, je to zděšení Adama a Evy, když museli hledět na to, jak rychle postupuje zlo, které vpustili do světa a hlavně do člověka. Původně doufali, že to, co pokazili, napraví už jejich první syn - Kain. Že on bude tím, kdo ďáblu rozdrtí hlavu, jak jim příchod někoho takového slíbil Bůh, když opouštěli ráj. Satan se jim však krutě vysmál, když z Kaina udělal svého nejvěrnějšího služebníka, prvního vraha v dějinách lidstva! Bible mlčí o tom, co řekli Adam a Eva, když se dozvěděli o bratrovraždě mezi jejich prvními dětmi. To mlčení však přímo křičí. Jak by se dalo vylíčit jejich zoufalství? A to drtivé uvědomění si, že než přijde Záchrana člověka, budou muset uplynout strašlivé věky a věky, v průběhu nichž budou zlo, násilí, zabíjení a krutost jen narůstat. A Kainovi potomci běží tímto směrem v čele všech.
* * *
Na závěr opět jeden návrh k jakémusi samotestu. Není špatné znát pravdu o sobě.
Zkuste v průběhu letošní postní doby - pouhých 40 dnů - plnit Kristova přikázání lásky, přikázání jeho blahoslavenství a ostatní ustanovení evangelia. Vždyť jsou to všechno tak prosté věci. Jednoduché výzvy, které jsou zcela přirozené. Nedostali jsme od Krista za úkol vidět anděly, ale nečinit bližnímu to, co nechceme, aby se činilo nám. Jak prosté. Nedostali jsme za úkol napodobit Kristovy zázraky, uzdravovat nemocné, chodit po hladině vody nebo křísit mrtvé, ale napodobit Kristovu pokoru, dobrotu, skromnost, soucit, trpělivost.
Jen to zkuste! A když bude svůj pokus poctivě sledovat, zjistíte, že se všechny takové naše pokusy rozbijí o skálu naší sebelásky, sebedůvěry, sebestřednosti - prostě egoismu. Dokonce ani obyčejné desatero nedokážeme bez problémů a selhání plnit. Takže, tak jsme na tom.
Snad je nyní lépe zřejmé, proč je výše psáno, že „člověk už není pro tento svět zdrojem dobra“?
Ale musíme to zkoušet znovu a znovu. Náš Spasitel už od nás neočekává bezhříšnost, ale pokání. Neočekává od nás život beztělesných, ale neumdlévající pokusy přemoci starou hříchem raněnou Adamu přirozenost a nahradit ji uzdravenou lidskou přirozeností Kristovou. Při soudu nebude hledat za co nás odsoudit, ale bude v našich duších pátrat, co je tam dobrého a zač by mohl duši uchopit. Bude hledat, co je v našich duších Jeho, co jsme mu odevzdali darem.
Vstupem Ježíše Krista do lidských dějin se něco zásadně změnilo. Jak jsme si opakovali u příležitosti neděle Marnotratného syna, cesta zpět je otevřena. Dveře ráje jsou znovu dokořán. Pán Ježíš pro nás učinil ráj (a ještě více než dávný ráj) tak snadno dosažitelný, jak jen je to možné. Tak málo se toho žádá po člověku, který žije v Kristu. Nepromarněme tu vzácnou příležitost.
Půst je příležitost posunout se krůček dál na duchovní cestě. Použít svou vůli a učinit si na sobě trochu toho násilí, abychom oslabili zlo v sobě a povzbudili to dobro, které od Boha dostáváme. Abychom půstem a zkrocením vášní trochu umrtvili starého hříšného Adama v nás, aby mohl v nás růst nový Adam - Kristus.
Zobrazit příspěvek č. 1413 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 3. 2024
Vladyka Simeon se odebral na věčnost
Zobrazit příspěvek č. 1414 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 3. 2024
Život a dílo zesnulého vladyky Simeona
* * *
Zobrazit příspěvek č. 1415 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 4. 2024
Svátky jarní rovnodennosti
K otázce data Paschy, které nám letos nějak zamotává hlavu
Aktualizováno
V souvislosti se stanovením dne Paschy se většinou hovoří jen o jarní rovnodennosti a neděli po prvním jarním úplňku. A současně se však odvoláváme na I. všeobecný sněm (r. 325), který pro církev stanovil, jaké podmínky má datum Paschy splňovat. Celá řada lidí se při tom domnívá, že právě tam bylo rozhodnuto o zmíněné první neděli po prvním jarním úplňku. Jenže o tom nepadlo v ustanovení I. všeobecného sněmu, který se touto otázkou na žádost císaře Konstantina zabýval, ani slovo. (Viz přetlumočení tohoto usnesení v 1. kánonu antiochijského sněmu, čili Ant 1)
Jaro a svátky novoluní jsou z hlediska křesťanské víry v principu podružné. Mimochodem, připomeňme si, že na jižní polokouli se slaví velikonoce na podzim. Slyšel, že tam mají velikonoční svátky spojené se symbolikou podzimu právě tak pevně jako my se symbolikou jara. (Tam je totiž podzim úlevou od pekelných veder a to jim připadá jako výstižný obraz toho, že nás Kristus svým vzkříšením vysvobodil od pekla věčného.)
Slavení pravoslavné Paschy je založeno na úplně jiných ideových základech, než je tomu v římsko-katolické církvi, která za základ stavení data Velikonoc klade právě onu obecně vzývanou jarní rovnodennost a na původní pravidlo o datu Paschy se přestala ohlížet. V pravoslaví stojí základy stanovení data Paschy na dvou principech:
1.) První princip tkví v samotném důvodu, proč se sněm touto otázkou zabýval. Ideový základ kanonického řešení této otázky je spojen s jednotou církve, která se má projevovat i jednotným slavením hlavního křesťanského svátku. Čili jediná kanonická Pascha je vždy ta, která se oslavuje v jednotě a v souhlasu s Církví. To je, myslím, hlavní princip.
2.) Samotné ustanovení I. všeobecného sněmu (dosvědčeného kánonem Ant 1 a dále v Ap 7) ohledně data Paschy stanovuje prakticky jen to, že Pascha se musí oslavovat až po židovské Pasše, protože Kristus vstal z mrtvých až po židovské Pasše. Jde tedy o časovou posloupnost. Leč v pozadí vidíme zase ten první princip - církevní jednotu. Tento kánon je totiž namířen proti přetrvávající praxi tzv. „janovských církví“, které se odvolávaly právě na odkaz svatého apoštola Jana.
Sv. Jan, miláček Páně, byl ve věcech bohoslužebné praxe dosti napojen na starozákonní praxi (např. při bohoslužbách prý nosil čelenku, jako součást starozákonního velekněžského roucha) a v tomto kontextu se napojoval i na židovský kalendář, resp. na slavení Paschy v den 14. nisanu. A právě od něj zřejmě pochází celocírkevní obyčej nazývat Kristovo Vzkříšení jako Pascha (od židovského pesach).
Časová posloupnost je, myslím, pouhým zdůvodněním, proč církev nepřijala jako základ jednotného slavení Paschy právě výše zmíněnou janovskou praxi. A je dobrým zdůvodněním, které celá Církev postupně přijala.Dnes se smysl této logiky někteří liberální teologové snaží zpochybnit a vykládají slova kánonu o zákazu slavení „s židy“, jako že křesťané nesmí chodit oslavovat paschu židovskou nebo ji dokonce slavit v synagogách apod. Tento názor neobstojí, protože řečený kánon byl (podle drtivé většiny církevních historiků a kanonistů) namířen proti výše vzpomenuté zvyklosti janovských obcí, které slavily Paschu podle židovského data, ale v těchto obcích ji určitě neoslavovali v synagogách ani ji zcela jistě neoslavovali Mojžíšem předepsaným rituálem zabíjením beránka. A kromě toho ignorují tito liberální teologové samotný důvod, proč se otázka Paschy na sněmu vůbec řešila, a tím byla nejednota právě v datu.
Zdá se, že když kánon Ap 7 hovoří o jarní rovnodennosti, nemluví o astronomii, ale míří tím na židovskou paschu, která teoreticky se sice měla krýt s astronomickou rovnodenností, ale v praxi se mohla posouvat a dostat i před skutečnou jarní rovnodennost (to platilo tenkrát, dnes to počítají jinak). I autoritativní výklad kánonů dle Zonara míní, že „jarní rovnodenností“ se tu nemyslí astronomický jev. Citace relevantních kánonů jsou mj. zde: pravoslav.or.cz/kalendarium/O_PASCHAL.pdf
Problém s datem Paschy vznikly v historii církve velice brzy. Židokřesťanské obce slavily Paschu 15. dne jarního měsíce Nisanu, ve stejný den jako židé. (Židé očekávali v ten den příchod Mesiáše a první křesťané očekávali jeho druhý příchod. Dodnes je relikt tohoto očekávání přítomen v tradici kolem velkosobotního obřadu blahodatného ohně v Jerusalemě /myslím tím tu lidovou pověst, že nesestoupí-li oheň, přijde na tuto Paschu konec světa/.) V dalších obcích přenášeli oslavu Paschy na první neděli po 15. nisanu, aby ctili skutečnost, že Kristus vstal z mrtvých den po sobotě. Na jarní rovnodennost tenkrát nikdo tak exaktně nehleděl, protože židé měli lunární kalendář (tedy měsíc měl 28 dnů) a v tomto kalendáři byl rok výrazně kratší než solární rok a tudíž se jejich pohyblivý kalendář rychle posouval, což židé řešili občasným vložením dalšího (13.) měsíce do roku. Takže astronomická rovnodennost se neřešila, hledělo se na začátek jara stanovený novoluním 1. nisanu a následným úplňkem 14. nisanu (tj. když má luna prvního měsíce 14 dnů, jak tomu bylo od dob Mojžíše). Vzhledem k posunům lunárního kalendáře tam a pak zase skokem zpět, byl i začátek jara pohyblivý.
V církvi vznikl spor mezi „čtrnáctníky“ (odvozeno od 14. nisanu), kteří slavili Paschu se židy a bez ohledu na neděli, odvolávajíce se na ap. Jana. Křesťanské obce pocházející z pohanů se držely slavení Paschy v neděli po židovské pasše či později (někteří staří církevní spisovatelé kladou jarní rovnodennost nikoliv do měsíce března ale až do dubna).
Aby nebyla církev závislá na židech a na jejich určování paschy, a byla v této věci samostatná, domluvilo se (r. 325), že pro celou církev bude vypočítávat a určovat datum Paschy Alexandrijská církev, kde k tomu bylo nejvíce učenců, matematiků a astronomů. Sněm však metodu výpočtu nestanovil. Důležitá byla jednota a nikoliv algoritmus výpočtu.
Římská gregoriánská pascha nerespektuje kanonická pravidla, protože se opravdu občas dostává před židovskou, jak si to můžete ověřit v tabulce zde: orthodoxia.cz/kalendar. Jak tam vidíte, gregoriánská pascha se dostává před židovskou, a to o hodně, např. zrovna letos, příště to bude v r. 2027; viz červená čísla v druhém sloupci zprava. (Zároveň v tabulce vidíte, že pravoslavná Pascha se nikdy nepřekrývá s židovskou ani ji nepředchází.)
* * *
Konat nekanonickou Paschu (tj. bez shody s Církví) má z vážných důvodů povoleno např. finská církev, která však tím pádem nemůže kvůli této anomálii dostat autokefalitu. Udělením autokefality se totiž konstatuje stav dospělosti oné místní církve, což znamená mj. i schopnost plnit všechna kanonická pravidla, jak je v pravoslavném světě obvyklé.
Autokefalitu nemohla získat ani naše církev v dobách sv. Gorazda, a když nám později na příkaz politbyra komunistické strany nedobrovolně uděloval ruskou „autokefalitu“ patriarcha Alexij (což činil s krajní a neskrývanou nevolí, jak vyprávěli pamětníci; asi proto o tom nevydal ani žádný tomos), tak v podmínkách udělení autokefality bylo zrušení nové paschálie v místní církvi, což také první metropolita Jelevferij všem církevním obcím nařídil. Pak to zopakoval ve svém výnosu ještě posvátný synod v r. 1956. Doba komunismu však znemožnila tento výnos prosadit, a tak tu máme novou paschálii sporadicky doposavad. Narozdíl od dob vladyky Gorazda jsou však dnes pro slavení Paschy s katolíky - místo s pravoslavnými - důvody sporné.
* * *
Letošní velká vzdálenost mezi gregoriánskou paschou a pravoslavnou, která se stala příčinou vzrušených debat, má jednu výhodu. Nutí pravoslavné křesťany, aby si vybrali, s kým chtějí slavit „největší jarní svátek“. Všechny součásti našeho církevního života mají tuto vlastnost, která je duchem vpravdě prvokřesťanská, nutí nás volit. To platí vlastně o každé neděli (jít na bohoslužbu nebo dělat něco jiného), to platí o každém postním dnu (postit se, či nepostit se, that is the question), to platí o křesťanské morálce a mravnosti - musíme si zvolit: lhát či nelhat, krást či nekrást, zabít či nezabít. Ukázat sobě, světu i Bohu kam patříme, s kým jsme. Sloužíme Bohu a žijeme s Církví, a nebo žijeme „jako všichni“?
Na závěr jen připomeňme, že pokud nás více zajímá astronomie než církevní jednota, a rovnodennost či novoluní více než společná oslava klíčové události křesťanství, nedivme se, že i ve společnosti kolem nás převládlo pojetí velikonoc jako pohanských „svátků jara“.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 1335 do č. 1415)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.